Národní ekonomická rada státu, tedy jakási vládní brzda, která by měla zastavit nebo zpomalit spirálu hospodářské recese, připravila na dvě stě padesát doporučení, jak s krizí bojovat. Svá doporučení mají také sociální demokraté, ale analýzu toho, co se teď v ekonomice děje a jak z toho ven, mají i čeští odboráři. Receptů je tedy kupa, zbývá, který z nich použít. Možná více napovědělo mimořádné zasedání tripartity, tedy zástupců vlády, zaměstnavatelů a zaměstnanců. Je tedy na světě český plán, jak se co nejvíce ochránit před ekonomickou recesí? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu, přeji vám dobrý podvečer. Mým dnešním hostem je ministr práce a sociálních věcí za ODS Petr Nečas, dobrý den, pane ministře.
Dobrý den. 
Jak dopadla tripartita? Vzešlo z ní něco překvapivého? 
Myslím si, že nevzešlo nic překvapivého. Je tady zájem všech tří stran řešit především problematiku zaměstnanosti. Myslím si, že nikdo nemůže podsouvat ani odborům ale ani zaměstnavatelům ani vládě to, že by jim nezáleželo na tom, aby co nejvíce našich lidí nadále mělo práci a získávalo svou obživu tím, že dostávají mzdu nebo plat. 
Na druhou stranu na dnešním zasedání tripartity byla ohlášena nebo byla ohlášena přítomnost i předsedy vlády Mirka Topolánka. Ten se naposledy tohoto setkání této rady zúčastnil v březnu minulého roku. Skončilo to křikem na jedné straně a odchodem odborářů na straně druhé. 
Myslím si, že to bylo zbytečně tehdy udělané divadýlko, které bylo určeno spíše na veřejnosti než na nějaký zásadní konflikt na půdě tripartity. 
Víte, co pane ministře, že ... 
Mimochodem i v minulosti se premiéři zúčastňovali jednání tripartit jen velmi výjimečně a většinou tuto věc obhospodařují ministři práce a sociálních věcí. 
Právě od toho března jste ho zastupoval vy. 
Ale to bylo i předtím a v podstatě i průběhu jednání tripartity, kdy premiér byl přítomen. 
Ptám se na to, jestli dnešní zasedání právě z tohoto hlediska těch, řekl bych, neúplně hladkých vztahů mezi odboráři a předsedou vlády proběhlo, řekl bych normálně nebo také nějak vzrušeně? 
Proběhlo úplně normálně. 
Žádné křiky nebyly? 
Není důvod, aby byly. 
Odboráři nebo zástupci Českomoravské konfederace odborových svazů chtěli seznámit zejména zástupce vlády, tedy vás, pane ministře, s výsledky své makroekonomické analýzy, kterou prezentovali minulý týden. Je ta analýza vám jako členovi vlády k něčemu? 
Tak každý podnět je zajímavý. My určitě žádné apriori neodmítáme. Určitě vždycky potřeba je mít více úhlů pohledu, takže určitě čteme všechno, co dostaneme v tomto slova smyslu. 
Na druhé straně, jak už jsem říkal na začátku, vy jakožto člen vády disponujete právě těmi doporučeními Národní ekonomické rady vlády. To je pro vás pravděpodobně asi prioritní orgán, který jste měl naslouchat, co se týče nějakého boje proti ekonomické recesi. Tak proto se ptám na to, jestli je k něčemu ten odborářský materiál. Je to vůbec něco, co s čím uděláte něco jiného, než že to na svém pracovním stole dáte do sektoru 3B? 
Tak nevím, co je sektor 3B. 
Řekněme, sektor k uložení odložených věcí nepotřebných. 
Určitě jsou tam věci, ve kterých se shodujeme. 
Které to jsou, pane ministře? 
Tak určitě důraz na to, aby například byla koordinace hospodářské a měnové politiky s Českou národní bankou, určitě tam jsou věci, které mluví o tom, že se mají podporovat některé rekvalifikace. Určitě jsou ta věci, které se týkají některých věcí v oblasti ochranu zaměstnanců před insolvencí, před platební neschopností jejich zaměstnavatelů. Takže jsou tam věci, na kterých se shodneme. Jsou tam věci, na kterých se neshodneme. Ty náměty odborářů se hodně kryjí s náměty sociální demokracie a dohromady by znamenaly hrozbu neschopnosti České republiky financovat své závazky, protože to není pouze otázka toho, že se navýší dluhy. Nelze do konkrétních zemí, jako je Lotyšsko nebo Maďarsko se ukazuje, že jedna věc je udělat dluhy a druhá věc je, že na ty dluhy už vám nikdo nepůjčí. Česká vláda schválila v pondělí mimo jiné dluhopisový program dvě stě milionů euro, který je součástí komplexního plánu pomoci celé Evropské unie, kde jednotlivé členské země půjčují například Lotyšsku, protože Lotyšsku již žádná banka, žádná finanční instituce nepůjčí ani korunu. Mohou půjčit pouze jiné vlády. Čili představa, že se můžeme donekonečna zadlužovat, nemůžeme. Může nastati situace, která nastala v Lotyšsku a Maďarsku, že oni se již neobejdou bez mezinárodní pomoci a jejich dluhy, ty dluhopisy například vůbec nikdo nekoupí. Takže představa, že nasypeme do ekonomiky padesát, sto miliard korun nebo o tolik zvýšíme deficit státního rozpočtu, musím říci, že je velmi nebezpečná. Poslední větu k tomuto. Na světových finančních pravděpodobně každý půjčí německé, britské francouzské nebo americké vládě, protože to jsou silné státy, silné ekonomiky, ale těm menším ekonomikám, zvláště jsouli to ekonomiky nových členských zemí Evropské unie, se může a už se to stává, uvedl jsem příklad dvou zemí, velmi snadno stát, že jim prostě nikdo na ty dluhy nepůjčí. 
A teď mi dovolte, pane ministře práce a sociálních věc, protiargument v tom, že ty silné ekonomiky, které jste jmenoval. Dá se k nim přidat i vláda Spojených států amerických, tak ty všechny investují velké protikrizové balíky peněz mnohamiliardové, ať už v eurech nebo dolarech, do svých ekonomik. Znamená to, že my jsme malá ekonomika a jsme proto odsouzeni k tomu, naopak řekněme, snižovat daně a snižovat sociální odvody a snižovat tak příjmy státu? 
Tak já musím říci, že i oni snižují daně, snižují odvody i v Německu, i v Británii i ve Spojených státech. Současně my také zvyšujeme některé výdaje. Já bych chtěl připomenout, že od prvního ledna i v rámci těchto protikrizových opatření platí to, že zaměstnanci platí o jeden a půl procentního bodu nižší odvody na sociální pojištění a další procento méně platí zaměstnavatelé na sociální pojištění. Znamená to dohromady, že občanům a firmám od prvního ledna oproti minulému roku zůstane v kapsách, na účtech a v peněženkách více než dvacet osm miliard korun. 
To bude chybět na straně příjmů státu? 
To bude chybět na straně příjmu státu, ale zůstane to prostě v ekonomice, ty peníze nezmizí, ty se prostě někde projeví v útratách, v objednávkách, na účtech a podobně. Plus výrazným způsobem zvyšujeme i například mzdy, které reálně propadly ve veřejném sektoru propadly v loňském roce. V letošním roce je navyšujeme. Takže ten impuls, který dala vláda od prvního ledna letošního roku, tak pro letošní rok znamená téměř jedno procento hrubého domácího produktu, když posčítáte toto opatření. Další kroky připravila vláda v oblasti některých záručních institucí, exportní banky, posílila se možnost dát úvěry na export až v hodnotě dvaceti pěti miliard korun. Posílily se prostředky Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu pro podnikatele v zemědělství a na venkově. Posílily se prostředky Českomoravské záruční a rozvojové banky pro poskytování úvěrů, takže ty kroky děláme také. Ale nemůžou být dělány v takové míře, jako je právě dělají Spojené státy, jako je dělají Britové nebo Němci, právě proto, že znovu opakuji tu základní tezi, stojíli obchodník, finančník na světových trzích před tím, zda má koupit dluhopis americké vlády, německé vlády na jedné straně, nebo vlády Slovenska, Česka nebo Maďarska, tak holt spíše sáhne na devadesát procent po těch německých a amerických dluhopisech, čili oni si tuto expanzi můžou dovolit. Ty slabší ekonomiky si je dovolit nemůžou. Všimněte si také, že se vůbec nemluví o nějakých podobných balíčcích, které by dělala třeba portugalská vláda nebo řecká vláda, nebo dokonce i tak silného státu jako je Dánsko, že se o nich mluví dramaticky méně, jsou v dramaticky nižších částkách než u těchto velkých ekonomik. 
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu ministr práce a sociálních věcí za ODS Petr Nečas. Tak to jsou, řekl bych, argumenty a věci, které jen obtížně v dohledu nějakého roku, či dvou Vláda České republiky změní. S tím se asi příliš nedá udělat. Tak pojďme k těm věcem, které můžete udělat, rozuměl jsem tomu dobře, pane ministře, že ta opatření, která navrhují odboráři a která se podle vašeho názoru do značné míry kryjí s těmi padesáti body, které daly na papír coby protikrizová opatření čeští sociální demokraté, tak by tato opatření vedla k čemu? 
Tato opatření by vedla k prudkému zvednutí dluhu, který by nám pravděpodobně nebyl ochoten již nikdo financovat. Čili tady je to riziko, že ano, my bychom teoreticky jít stejnou cestou a prudce zvýšit dluh českých veřejných rozpočtů. Problém je, že reálně hrozí, že nám na ten dluh prostě nikdo nepůjčí. 
Tak a teď zpátky do dílny české vlády. Národní ekonomická rada vlády dala na stůl velkou sumu doporučení. Kdy je možné očekávat, že budou tato doporučení přetavena do legislativní podoby a kdy by mohla být uvedena do praxe? 
Tak já jsem již řekl, že některá jsou již uvedena do života a platí. Je to na snížení sociálního pojištění, znovu opakuji, je to dvacet osm miliard, které lidé a firmy mají na svých účtech a v peněženkách v letošním roce. 
A to vnímáte jako protikrizové opatření, pane ministře? 
Samozřejmě. To je stimul na povzbuzení poptávky. Prostě lidé ty peníze dohromady mají, lidé a firmy, o to ušetří. Neodevzdali je státu, zůstane to jim. Další krok, o kterém jsem mluvil, jsou právě ony garanční instituce typu exportní banka, typu EGAP, typu Českomoravská záruční a rozvojová banka, Podpůrný garanční rolnický a lesní fond. Tam šly další prostředky, které umožňují úvěrovat podnikatelský sektor. 
Já tomu rozumím, pane ministře, ale dovolte mi poznámku. 
Ty již vstoupily v platnost tato opatření. Další velmi intenzivně připravujeme například my připravujeme rychlou novelu zákona o ochraně zaměstnanců před insolvencí zaměstnavatele. Tu chceme mít hotovou ještě v únoru. Do konce února budou připraveny další opatření, které se budou týkat zrychlení odpisů u některých investičních celků, budou se týkat zřejmě oblasti sociálního pojištění plus některých programů, které se týkají například zateplování budov a další podpory třeba toho drobného stavitelství a regionálních projektů. To všechno bude ještě v průběhu února. 
Sociální pojištění, to znamená, že se znovu budou snižovat sociální odvody? 
My zvažujeme to, že chceme podpořit udržení a vytváření pracovních míst, především těch, kde jsou nižší mzdy, protože ty jsou zpravidla méně kvalifikované a hrozí tam nejčastěji propouštějí, to znamená, mimo jiné zvažujeme i úvahu o určité slevě na sociální pojištění, které by právě umožnilo udržet případně vytvořit více pracovních míst tam, kde jsou spíše nižší mzdy. 
Vysvětlete mi to, prosím, i posluchačům Českého rozhlasu o něco přesněji. Znamená to, že bude, řekněme podle nějaké mapy České republiky, kde budou vyznačena určitá místa? 
Ne, bude stanovena sleva pro zaměstnavatele na sociální pojištění s tím, že tato sleva bude klesat s rostoucím platem. To znamená, bude nejvýhodnější pro místa, kde jsou nízké mzdy, která jsou také nevíce ohrožena a čím ten plat bude vyšší, tak tím ta sleva bude klesat. 
To znamená, toto legislativně připraveno ještě v únoru tohoto roku a vrženo do legislativního procesu do sněmovny? 
Ano, případně, že se rozhodneme jít touto cestou, v každém případě, jak jsem řekl, například v únoru bude připravena novela zákona o ochraně zaměstnanců před insolvencí zaměstnavatele. 
A to je nástroj, který vy jako ministr práce a sociálních věcí byste prosazoval? 
Ano, který budu prosazovat a intenzivně na něm pracujeme. 
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu ministr práce a sociálních věcí za ODS Petr Nečas. Ze strany odborářů a také sociálních demokratů jsou slyšet hlasy o tom, že by měly být buď podporována jednotlivá průmyslová odvětví ze strany vlády, nebo řekněme, více sociálně podporovány regiony, kde jsou více propouštěni lidé z podniků, které se díky krizi nebo kvůli krizi dostali do problémů. Jak se na to díváte vy, pane ministře? 
Já jsem přesvědčen, že mají platit spíše plošné opatření, které platí pro všechny. Já nevím, jestli je někdo schopen říci, které regiony teď budou postiženy více a které méně. Byly prosperující regiony například střední Čechy, kde je silná koncentrace automobilového průmyslu a právě selektivní podpora automobilového průmyslu nám teď způsobuje mnohé problémy a v mnoha ohledech stojí za určitým výrazným zbržděním českého průmyslu právě proto, že se selektivně podporoval automobilový průmysl. 
Máte na mysli investiční pobídky? 
Například investiční pobídky tím ,že šly do oněch montoven do výrob, které velmi často měli jen nízkou přidanou hodnotu, tak dnes zpětně se to ukazuje jako věc, která způsobuje celou řadu problémů české ekonomice, čili vybírat, komu pomůžeme a komu ne, podle mého názoru není příliš správné. Tím správným krokem jsou plošné opatření, plošná opatření, která opravdu platí pro všechny sektory ekonomiky, protože dnes je v potížích jeden sektor ekonomiky, ale na něj jsou navázány například dodavatelské firmy a podobně. Čili za půlroku to může být jiný sektor ekonomiky, čili není možné to dělat selektivně. To není správné. 
To znamená, že to o čem někdy mluvil, tuším minulý týden, ministr financí Miroslav Kalousek, že by vláda uvažovala o tom, že by té sklářské skupině Crystalex, která byla jako první velký podnik postižena hospodářskou recesí, že by mohla vláda této skupině pomoci? 
Ne my se bavíme o obecném opatření, do kterého by spadly některé možná i tyto podniky, ale tam by samozřejmě musely přijít s dohodou věřitelů a majitelů, že mají nového kupce a stahovalo by se to obecně na případy, kdy je objednávková kniha, kdy jsou objednávky pro tu firmu jenom ona nemá provozní, momentálně provozní prostředky, protože jí banka nepůjčí tak o možnosti zafinancování chodu této společnosti s tím, že pak stát by si po prodeji toho zboží vzal peníze zpět, ale v žádném případě by se to nevztahovalo na nějaké financování nebo prodlužování života firem, které nemají objednávkové zboží, není zájem. Jednalo by se pouze o ty případy, kdy skutečně reálně jsou tady objednávky, kdy je poptávka po tom zboží, akorát zamrzl třeba provozní úvěr a banky nejsou ochotny půjčit. Tam je ministerstvo financí ochotno uvažovat o nějakém kroku aktivním ze své strany. Ale bylo by to opět plošné, nebylo by to pouze případ sklářství. 
Já vás teď nechci nutit, pane ministře práce a sociálních věcí, abyste mluvil za Miroslava Kalouska. 
Sám mě to do toho nutíte. 
Ne, ne, ne, to vůbec, tak to neberte. 
Neberu. Já myslím, že je to obecný krok, se kterým se musí ztotožnit celá vláda nikoliv pouze ministr financí. 
Prosím, pojďme teď ještě o něco více vysvětlit, protože to je věc, o které se zvláště teď s počínající recesí a s tím, jak čím dál tím více českých firem propouští své zaměstnance, nebo zavádí čtyřdenní pracovní týdny a tak dále a tak dále, tak se o tom mluví velice často. Vláda tedy uvažuje o tom, že bude nějakým klíčem pomáhat jednotlivým firmám, aby se nepropadly úplně do recese a například nezkrachovaly. 
Ale pouze tehdy, jestliže mají objednávky, jestliže je zaručeno, že po jejich zboží je poptávka, že za to zboží je zaplaceno. Pokud toto neplatí, tak nikdo nebude prodlužovat agónii nějaké konkrétní firmy nebo uměle dotovat výrobu zboží na sklad, zboží, které nikdo neodebere, nebo odebere a nezaplatí. Bylo by to pouze v těch případech, kde reálně jde zájem o to zboží, kde ho někdo chce koupit, chce ho zaplatit a jenom například zamrzne nějaký bankovní úvěr. Tam je ministerstvo financí ochotno uvažovat o podobném programu, tedy ať již přímo z ministerstva financí nebo prostřednictvím Českomoravské záruční a rozvojové banky by umožnil zafinancovat výrobu toho zboží, jeho prodej a pozor, na konci, když to řeknu lidově, by stál financ, který by tu půjčku po prodeji toho zboží okamžitě stáhnul zpět a té firmě by zůstala jenom jakoby ta přidaná hodnota, ten zisk případný, ta marže. 
Stát by tedy poskytoval jakýsi překlenovací úvěr? 
Můžeme to nazvat podobným způsobem. 
To znamená věc, která se děje například v některých zemích západní Evropy, a ta se popravdě řečeno týká zejména finančních ústavů, že stát de facto majetkově vstupuje do těch finančních ústavů, tak ta u nás nepřipadá v úvahu? 
Já musím říci, že tady směšujete dvě věci. Směšujete průmyslovou výrobu a sanaci bankovního systému. 
Já říkám, to se týká finančních ústavů. 
Naše bankovní soustava není v těchto problémech. 
A u průmyslových podniků o tom vláda neuvažuje? 
U průmyslových podniků o tom neuvažujeme. Tam musí nést zodpovědnost vlastníci, jak už jsem řekl, vláda. Tam, kde je zájem o to zboží, tak může nějakým způsobem pomoci, ale rozhodně neuvažujeme o nějaké nové vlně skrytého znárodňování, to by nebylo správné. 
Jen upozorňuji, že posloucháte závěr dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu s ministrem práce a sociálních věcí za ODS Petrem Nečasem. 
Já bych s dovolením přeci jen ještě něco dodal. Nám totiž primárně nejde o ty vlastníky. My naším cílem není pomáhat těm vlastníkům. 
A co je vaším cílem? 
Pokud přistoupíme k tomuto kroku, tak je to snaha pomoci těm zaměstnancům. Lidem, kteří tam pracují, kteří žijí z té mzdy, kterou dostávají od této firmy. Na druhé straně platí to, že pracovní příležitosti nevytváří stát. To prosím, aby tahle iluze tady nebyla. Pracovní příležitosti vytváří soukromý sektor. 
Jsem rád, že to říkáte, pane ministře práce a sociálních věcí, protože ta moje poslední otázka zněla právě na zaměstnance. Vám jde primárně o zaměstnance, bezesporu o ně jde i těm ostatním partnerů, se kterými jste se dnes potkal na zasedání tripartity, odborářům i zaměstnavatelům. Jakým způsobem budete podporovat ty zaměstnance, kteří už v tuto chvíli nejsou zaměstnanci a kteří jsou propuštěni a týká se to minimálně týden starého seznamu firem několika tisíc a možná to jde řádově o do desítek tisíc lidí? 
Ano, ve skutečnosti, že to má vliv na růst nezaměstnanosti, my tedy především budeme usilovat o to, abychom tyto lidi udrželi v aktivitě, to znamená, i když přijdou o práci, tak jim skutečně nabízet rekvalifikace, nabízet jim další možnosti, jak se znovu uplatnit na trhu práce. Chceme připravit program, kdy skutečně chceme i třeba pomoci firmám, aby překlenuly nějaké období, kdy jsou třeba bez objednávek, například tím, že usnadníme možnost, aby zaměstnanci mohli zůstat doma za šedesát procent platu, což umožňuje zákon o zaměstnanosti, by prostě nedocházelo hned k propouštění, ale celá řada firem potřebuje jenom nějaké překlenovací období, kdy pak se ty objednávky objeví. 
A jak překlenovací období přežijí ty firmy? 
No, přežijí ho například tím, že po tu dobu nevyrábí, zaměstnanci jsou doma a dostávají šedesát procent platu tak, jak to umožňuje zákon o zaměstnanosti. 
Když ta firma nebude mít ani na toto, tak potom bohužel? 
Stane se, že některá firma na toto samozřejmě nemá, ale tam kde to má, tak by to stát neměl komplikovat nějakou byrokratickou procedurou a měl by tam vydat příslušné povolení. 
Má váš resort vyčleněny nějaké peníze na teď v souvislosti s hospodářskou recesí, která je očekávána minimálně na další rok, možná na dva, členěny nějaké speciální peníze na politiku pro nezaměstnané lidi? 
Počítáme s tím, budeme navyšovat prostředky na takzvanou aktivní politiku zaměstnanosti, což jsou právě ony rekvalifikace veřejně prospěšné práce a podobně. Chceme intenzivněji zapojit zdroje z evropských fondů. Dohodli jsme s Evropskou komisí, že i prostředky, které nebyly utraceny v tom minulém programovacím období do roku 2006 a kde bylo možno financovat až do loňského roku podle pravidla, že ještě dva roky poté se může financovat, tak tam jsme je uspořili, takže je budeme moci použít v první polovině letošního roku právě na podporu zaměstnanosti a chceme ještě intenzivněji zapojit i prostředky z Evropského sociálního fondu. 
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Petr Nečas, ministr práce a sociálních věcí za ODS, byl mým hostem. Pane ministře, díky za váš čas, hezký večer. 
Na shledanou. 
U mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu byl také Martin Veselovský. I já vám přeji hezký večer. 
Představte si, že koupíte nové auto, začnete s ním jezdit a jezdíte, nemáte garáž, takže parkujete pod širým nebem a stále jezdíte, v podstatě vůbec nepoužíváte silnice, spíš vás baví prašný a kamenitý terén. Vašem autíčku docela nakládáte, vůbec nejezdíte do servisu, nic na něm nevyměňujete, nemijete ho a vůbec k němu máte takový odtažitý vztah. A pak jednoho dne zjistíte, že vašemu autu je 5 let a stále dobře jezdí. A teď si ještě představte, že to vaše auto bylo celou dobu na Marsu a vy jste ho řídili na dálku. Tak, zhruba tak se mohou tento měsíc cítit experti z Jet Propulsion Laboratory z NASA, kterým už 5 let jezdí po planetě Mars 2 Rovery, výzkumná vozítka Spirit a Opportunity. Začíná pátečních Dvacet minut Radiožurnálu. Přeji vám dobrý večer. Tím, kdo dnes přijal pozvání do studia Českého rozhlasu tentokrát v Brně, je expert na kosmonautiku Tomáš Přibyl. Dobrý podvečer do Brna.
Dobrý podvečer. 
Musím, pane Přibyle, říct, že ta metafora s tím autem mě napadla včera, když jsem se připravoval na dnešní rozhovor a přijde mi docela výstižná. A vždycky, když si ji připomenu, tak si musím říct, jak je to vůbec možné, že po 5 letech bez jakékoli údržby tam něco funguje. 
Já bych tu metaforu ještě doplnil o jednu podstatnou věc. Vy jste si koupil auto, které mělo mít garantovanou životnost 3 měsíce, to je hrozně podstatná informace, protože opravdu ty roboty plní plány na 2 tisíce procent, což je číslo, které opravdu tady už hodně dlouho nebylo. Jak je možné, že tam všechno ještě funguje, ono je to trošičku malý zázrak a trošičku je to daň za robustnost té techniky. Vezměme si, že mi se robotu Spirit a Opportunity byla pro Americký národní úřad pro letectví a vesmír vlastně jakousi opravou, byla jakousi omluvou za neúspěšný rok 1999, kdy NASA díky 2 hloupým chybám, naprosto banálním chybám, s odstupem času tak je můžeme hodnotit, spálila 2 sondy u Marsu, 2 drahé mise a potřebovala si napravit reputaci, proto vytvořila roboty, kteří jsou velice robustní jak z hlediska té cesty vesmírem na Mars, tak z hlediska pobytu na Marsu, no a teď se jí ta robustnost vrací možná i trošičku v negativním slova smyslu. 
Mimochodem, vy jste měl na mysli tu misi Mars Pathfinder, která ... 
Ne, ne, ne, ne, Mars Pathfinder, to byla naopak velice úspěšná mise, ta přistála v červenci roku 1997 a po ní se zvedla vlna obrovské euforie, kdy NASA chtěla každé 2 roky vysílat sondy k Marsu, kdy chtěla poslat už v roce 2005 sondu, která by na Marsu odebrala vzorky hornin a právě na vlně té euforie NASA přehlídla spoustu věcí. Ignorovala určité manažerské postupy, ignorovala různé testy, zkoušky, věci, které už uměla, jakoby zapomínala, a pak přišel rok 1999, kdy vinou toho, že došlo k nedostatečnému otestování sond a vinou toho, že došlo k popletení imperiálních a měrných jednotek, byly ztracené 2 sondy a NASA si musela velmi, velmi sypat popel na hlavu. 
No, a čemu se tedy kromě té robustnosti obou vozítek přičítá fakt, že místo 3 měsíců Spirit a Opportunity fungují, vyjma tedy Spiritu, který teď tak trochu hapruje, ale k tomu se ještě dostaneme, že jezdí už 5 let. Je to například také v jednoduchosti těch strojů nebo robotů? 
Určitě je to i v té jednoduchosti, i když zase si musíme uvědomit, že to jsou mechanická zařízení a když se vám tam něco hýbe, tak samozřejmě ta pravděpodobnost poruchy je trošku větší. Já bych to viděl opravdu hodně na tu robustnost a taky taková ta trošku zdravá dávka štěstíčka. Ale ono to štěstíčko přeje odvážným a připraveným, pochopitelně, ty roboty měly v minulosti už několikrát štěstí, kdy třeba robot Opportunity uvíznul v písečné duně, přejel tisíc dun předtím a tisícíprvní se mu málem stala osudnou, přesto se z ní dokázal vyhrabat. Robot Spirit zase měl problémy se svou pamětí, dokázal se během jednoho dne 60krát restartovat a vůbec nebyl schopný komunikovat se zemí. Nakonec i tady z této klinické smrti se dostal. A takovýchto situací tam bylo hodně, ale právě díky té určité robustnosti se z těchto situací, z těchto vlastně smrtelných postelí, smrtelných parkovišť oba 2 roboty vždycky nějakým způsobem zvrávoraly. 
Dá se, pane Přibyle, nějakým způsobem porovnat, jestli ty oba nebo ty obě robotická vozítka přinesly víc, co se týče vědeckého poznání přímo marsovského prostředí nebo víc, co se týče nějakého technického pokroku v tom, jakým způsobem by taková vozítka měla v budoucnosti vypadat? 
Já si myslím, že tohleto by bylo srovnávat nesrovnatelné. Já mám trošku radost, že jste zmínil oba 2 faktory, jak vědecký, tak technický, na to se často zapomíná. Často se mává jenom jednou stránkou věci, jezdíme na Marsu, no a co z toho máme? Ale tím, co jsme se na Marsu naučili, tím, co ty roboty tam našly, dokázaly, jak pracují, tak jásají v současné době jak geologové, tak inženýři. Vezměte si, že třeba robot Opportunity dokázal dojet ke svému tepelnému štítu. Což byl jakýsi ochranný kryt, jakási skořápka, která ho chránila při průletu atmosférou Marsu, kdy musel během asi 2 nebo 3 minut zbrzdit rychlost z 5,5 kilometru za sekundu téměř na nulu, asi na 200 metrů za sekundu. Tento štít byl nesmírně namáhaný a inženýři měli obrovskou radost, že robot Opportunity k tomu dojel a mohli si tento štít prohlédnout. Bylo to poprvé v historii kosmonautiky, co jsme si tepelný štít prohlédli po použití na jiné planetě, takže jsme zjistili spoustu drahocenných informací. 
Faktem zůstává, že já si, pardon, že vám skáču do řeči, pamatuji, že američtí vědci doslova jásali nad tím, že robot vyfotil zlom na tom štítu, že viděli jaksi do struktury toho materiálu. 
Přesně, zjistili, kolik toho materiálu se odpařilo, kde se odpařil, jak moc byl namáhaný, takže ty budoucí štíty můžou být spolehlivější, můžou být lepší, můžou být třeba méně robustní, protože víme, že teď jsou zbytečně předimenzované, ale protože se vydáváme do neznámého prostředí, tak to raději trošku předimenzujeme, než aby někdo pak se vysmíval NASA do očí, že nedodala jeden jediný centimetr tloušťky materiálu navíc, a ten pak celou misi zhatil. Takže, opravdu myslím si, že jak ta vědecká, tak ta technická stránka věci je úžasná a zajímavá, že se s těmi roboty učíme pracovat i za podmínek, se kterými jsme vůbec původně třeba nepočítali. 
Jen připomínám, že posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu a mým dnešním hostem je expert na kosmonautiku Tomáš Přibyl. Tomáši, co by se dalo označit ze největší, řekněme, objevy, nebo největší pokrok v poznání, který udělaly oba roboty na Marsu v průběhu těch 5 let? 
Tak, samozřejmě, že těch objevů je celá řada. Bylo tam několik zajímavých momentů. Jeden z těch zajímavých momentů je, že oba 2 roboty nám umožnily to, co jsme do teďka nevěděli, a to nahlédnout poměrně dobře do historie planety Mars. Zjistili jsme, že pro život je planeta Mars poměrně nehostinným prostředím, což samozřejmě neznamená, že bychom měli udělat nějaké předčasné závěry, ale na Marsu se velmi rychle střídala velmi drsná období, kdy tam jeden čas bylo hodně vody, pak bylo naopak suché období, kdy tam bylo období horké, kdy tam bylo období ledové. Mars je z tohoto hlediska velmi proměnnou planetou a přece jen život potřebuje pro svůj dlouhodobý vývoj jakési klidnější podmínky. Buďme rádi za planetu Zemi, která je dlouhodobě velmi, velmi stabilní a která rozhodně tímto způsobem nekolísá. Takže, tohleto je jedno z důležitých zjištění. Další důležité zjištění bylo, to už jsem trošku naznačil, třeba to, že Mars byl v minulosti hodně, hodně mokrou planetou a že vlastně oba 2 roboti se pohybují v místech, která byla kdysi dávno pod vodou a měly možnost se podívat na různé naplaveniny, usazeniny. Zdůrazním robota Opportunity, který vlastně navštívil několik kráterů, což je pro geology naprostý poklad, když se můžou podívat pod povrch planety. Nejenom zkoumat kameny, které najdou na povrchu, které tam náhodně vítr, osud, dopady meteoritů zavály, ale mohou opravdu zajet pod zem a podívat se na jednotlivé geologické vrstvy, usazeniny a studovat historii planety. Tohleto bych viděl jako velký přínos obou robotů. 
Co mají ta vozítka za nástroje k tomu, aby prozkoumaly právě i prostředí pod povrchem planety alespoň trochu? 
Oni jsou vybavené přístroji, které jsou schopné zkoumat na dálku různými spektometry, které měří třeba na několik metrů složení horniny, ale kromě toho každý z těch robotů má ve své přední části robotickou paži, jakési rameno, na konci toho ramene je soustava 4 přístrojů a jedním z těch přístrojů je i malá fréza, malá bruska, taková, trošku bych řekl, třeba zubařská bruska, jakési malé brousítko, které je schopno odbrousit povrch kamenů, povrch hornin, čímž odstraníte naneseniny, odstraníte zvětraliny a můžete se podívat přímo i do těch kamínků, ale je to opravdu hloubka několika milimetrů. Když jste schopni zajet do hloubky několika metrů na dno kráteru, tak se díváte do úplně jiného světa. 
Tomáši, vy už jste zmínil některé obtíže, kterými se musely Spirit a Opportunity prokousat, ta známá příhoda s tím, jakým způsobem se simulovalo tady na zemi vyjíždění z té písečné duny, pak i na fotografiích, které se najdou na webových stránkách NASA, jsou vidět zejména při zazimování těchto vozítek úplně naprosto zaprášené sluneční panely, to, jak je to vozítko zaprášené v danou chvíli, je do takové míry, že není ani možno přečíst nápis NASA, který, když to vozítko samo sebe fotí. Jak je možné, že se potom nějakým způsobem odpráší ten robot? 
Tady to je také zajímavá otázka, zajímavý jev. Oba 2 roboti se setkaly s různými čistícími jevy na Marsu. To je taky zajímavé, že oba 2 nebyly v podstatě pod vlivem jednoho jevu, jedné okolnosti, robot Spirit se pohybuje v horské oblasti, kde dochází ke vzniku prachových vírů a sem tam dojde k tomu, a robot už jich několik nafotil a pravděpodobně i některé ty víry přímo přes něho přešly, že sem tam je oprášený. Navíc si musíme uvědomit, že Mars je poměrně větrná planeta. Přestože má atmosféru na povrchu řídkou, asi jako je atmosféra na Zemi ve výšce 30 kilometrů, tak tam vanou větry o síle někdy až 500 kilometrů za hodinu, což tady na Zemi by byl naprosto devastující hurikán, ale právě tím, že je ta atmosféra tak řídká, tak je to velice lehký vánek. Takže, občas jsou oprášené, když jedou, tak se kodrcají. A ať se vrátím ještě k tomu čistícímu procesu, robot Opportunity zase byl v oblasti, která byla vlhká a kde ten prach vlastně vždycky přes noc trošičku navlhl a vykrystalizoval do velkých krystalků, které pak vítr ofoukal. Zatímco ten drobný jemný prášek zůstal na tom robotovi sedět, tak ty větší kusy, které se vlastně spojily pomocí krystalků, které vznikly z vodní páry přítomné a atmosféře Marsu, tak tyto větší krystalky byly odfoukané. Takže samozřejmě, že to nebylo nějaké super vyleštěné vozítko, ale přece jenom ta výroba elektrické energie z těch nebetyčně zaprášených panelů přece jen trošičku povyskočila a to na takovou úroveň, který umožňuje vozítkům přežít a pracovat. 
Mimochodem, to všechno, co říkáte, co se stalo s prachem ve vlhčím prostředí a co se stalo s prachem v tom prostředí, které je spíše větrné, to se ví z fotografií, které ty roboty pošlou na zem? 
Něco se ví z fotografií, představte si, že má ten robot za sebou nějaké stopy a najednou vidíte, že část z těch stop je zametená, že tam prostě prošel nějaký větrný vír. Pak samozřejmě, že NASA velice bedlivě sleduje každý den, kolik ty roboty vyrobí elektrické energie, takže je možné sledovat, k čemu tam došlo a jaké to mělo důsledky. Navíc ti roboti jsou, jak už tady jsem naznačil, schopni fotografovat sami sebe, takže pokud jeden vidíme, že jeden den robot je nebetyčně zaprášený a druhý den vidíme, že je, nechci říct, že je jak z továrny a ze škatulky, ale je přece jenom o poznání lepší, tak se samozřejmě hledá vysvětlení, k čemu tam došlo a zase se vrátíme k té inženýrské stránce věci, k čemu by to mohlo být dobré do budoucna. 
Připomínám, že posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Tomáš Přibyl, expert na kosmonautiku, je ve studiu Českého rozhlasu v Brně. Na stránkách NASA je informace, že s tím robotickým vozítkem Spirit jsou v současné době nějaké potíže. Co má za problém? 
Problémy robotu Spirit byly takové, že trošičku, lidově řečeno, blbnul minulý víkend, nemohl najít Slunce, neplnil některé příkazy, nedokázal uložit část svých dat, vědeckých dat, která měl získat, prostě jakoby o tom víkendu měl jakési, řekněme lidově, okno. Podle prohlášení NASA nicméně od, tuším, pondělka nebo úterka robot zase pracuje bez jakýchkoliv problémů a samozřejmě, že ta situace je zpětně analyzovaná, k čemu došlo, proč ten robot se nedokázal zorientovat, proč neuložil data, zdali to byla nějaká třeba softwarová chyba v jeho palubním systému nebo zdali se tam projevuje už nějaké opravdu velice vysoké stárnutí systému, to v tuhletu chvíli nevíme, ta informace je příliš čerstvá a vyšetřování probíhá. 
Tomáši, já si pamatuju, že právě v době, kdy obě vozítka přistávala na Marsu před 5 lety, tak jsme spolu v Českém rozhlase také vedli jeden z rozhovorů a vím, že tehdy panovalo opravdu velké nadšení z toho, že se to vůbec povedlo, na rozdíl od té evropské sondy Beagle, která prostě se odmlčela a pravděpodobně vůbec možná nepřistála na Marsu, tak prostě toto se podařilo, vozítka se rozjela, ohlásila se zpátky a tak dále. A teď už je to 5 let, 5 let nevím, jestli se dá udržet nějaké to prvotní nadšení, to dobrodružství prostě, že tam jsou 2 roboty, které vysílají mraky dat zpátky na zem. 
To prvotní nadšení se nedá udržet v podstatě na žádné rovině, jak na rovině jakési veřejné poptávky, kdy tehdy jsme opravdu ty roboty sledovali v přímém přenosu, když jsme slavili prvních 30 dní na Marsu, slavili jsme primární misi, slavili jsme vyfotografování každého šutru na Marsu, dnes máme čtvrt milionu fotografií k dispozici. Samozřejmě, to nadšení se nedá udržet ani u NASA, naopak, u NASA tihleti roboti, už se na ně trošičku dívají skrz prsty, a to ze 2 důvodů. První důvod je ten, že pro budoucí mise nastavují laťku zbytečně, zbytečně vysoko. Vždy v budoucnu, i když sonda bude pracovat fantasticky, třeba na 400 procent, překročí několikanásobně svoji životnost, tak každý už bude ukazovat prstem: no jo, ale tihleti roboti překročily životnost 20násobně. A druhá skutečnost, která NASA trošku brzdí v rozletu, je skutečnost, že ti vysoce kvalifikovaní pracovníci, kteří třeba dělají v meziplanetárních letech 20, 30 let, to nejsou najatí lidé z ulice, to jsou špičkový odborníci, tak měli být už dávno před mnoha lety uvolněni na jiné programy, na jiné meziplanetární mise a tihleti odborníci jsou stále, byť ta situace se postupně rok od roku lepší s tím, jak roboti stárnou a vychovávají si novou generaci vědců, tak přece jenom tihleti špičkoví odborníci jsou blokovaní a ono to způsobilo zdržení v mnoha dalších vědeckých programech, což je takový taky trošku nepříjemný důsledek. 
Dá se tedy očekávat, že by tedy nakonec Národní úřad pro letectví a kosmonautiku přistoupil k tomu, že by prostě obě mise zastavil, že by vozítka zazimoval a ten tým vědců a řidičů těch vozítek prostě rozpustil do jiných potřebnějších týmů a projektů? 
Já si myslím, že tohleto příliš nehrozí, protože ty roboty opravdu stárnou a stárnou a stárnou a jednoho dne prostě musí nenávratně umřít, takže nějaká ta eutanasie, v uvozovkách, v daném případě nehrozí, přece jenom máme na Marsu zařízení, která jsou stále ještě funkční, byť s určitými omezeními, a navíc máme na Marsu zařízení, která jsou mobilní. Jiné sondy se vypínají, ano, prostě když sonda sedí jako pecka a kouká 2, 3 roky na jeden kámen a zkoumá ten kámen v létě, v zimě a máme 17 tisíc fotografií tohoto kamene, tak to opravdu omrzí a ty desítky a stovky milionů dolarů vynakládaných na řízení mise jsou neospravedlnitelné po nějakém čase. Ale tihleti roboti stále jedou, stále fungují, měly ujet 600 metrů na Marsu, Spirit ujel 8 kilometrů dosud, Opportunity skoro 13 kilometrů. A nikdy nevíme, jestli ten nejzajímavější objev nebude za tím příštím kamenem, za tím příštím rohem. Čili, dokud ti roboti jezdí, dokud se pohybují, tak objevují stále nové a nové věci. To nadšení opadá, samozřejmě, ale máme na Marsu 2 funkční vozítka, která stále sbírají zajímavá data, takže si myslím, že nějaká eutanasie v daném případě opravdu nehrozí. 
Obě vozítka, Spirit i Opportunity přes veškerou svoji skvělost mají jednu, možná pro některé vědce zásadní nevýhodu, velice obtížně ty nasbírané, případné nasbírané vzorky mohou fyzicky odeslat na zem. Uvažuje se o tom, že by taková mise proběhla, že by něco přiletělo na Mars, tam odebralo patřičné vzorky a dovezlo je přímo sem vědcům do rukou? 
Uvažuje, dokonce jsem tady už naznačil, že NASA v té obrovské euforii 90. let chtěla podobnou misi realizovat už v roce 2005. Pak pokorně sklopila uši a uznala, že něco podobného je mimo naše současné ekonomické i technické možnosti. Nicméně, o podobné misi se pracuje, uvažuje se o ní ve spolupráci Evropy a Spojených států s datem startu někdy kolem roku 2020. Současné projekce hovoří o tom, že ta mise by mohla stát až 8 miliard dolarů, což je neobhajitelné, což je příliš moc, ale že by nové technologie mohly srazit někam pod polovinu této částky, což už by mohlo být akceptovatelné. Nicméně, podobný mise není na pořadu dne v nejbližších několika málo letech, je to opravu hodně výhledově, ale samozřejmě, že světové kosmické agentury po ní touží, protože sebemenší kamínek přímo dopravený z Marsu by nám pomohl rozšířit informace o této planetě ohromným způsobem. A nejenom o této planetě, ale v podstatě o celém slunečním systému i o nás samotných, 
Dvacet minut Radiožurnálu, to je pořad, který právě posloucháte, mým dnešním hostem je ze studia Českého rozhlasu v Brně expert na kosmonautiku Tomáš Přibyl. A když už jsem u těch 5letých výročí, tak shodou okolností před 5 lety představil americký prezident George Bush nový vesmírný program Spojených států amerických, podle něhož chtěli Američané mimo jiné vyslat člověka na Mars a také znovu přistát na Měsíci. Jak daleko, Tomáši, je ten program? 
Tenhleten program představili před 5 lety, zatím jede v kolejích, které byly vytyčené. Kromě nějakých drobných zdržení. Drobné zdržení rovná se, že třeba sonda, která tehdy byla ohlášena, která má zmapovat podrobně Měsíc, neodstartovala do ohlášeného konce roku 2008, ale poletí až letos v dubnu, což v kosmonautice 4 měsíce zdržení jsou zanedbatelné. NASA představuje spoustu nových věcí. Letos má být odzkoušená raketa Ares 1, která má létat s novou kosmickou lodí Orion, na kterou byl udělený kontrakt a podobně. Nicméně, v tuhletu chvíli je samozřejmě otázka, jak se k celé kosmonautice zachová nový americký prezident Barack Obama. Je to opravdu jedna veliká neznámá. Ta jeho kosmická politika je hodně nečitelná, takže uvidíme, zdali tento program bude dále podporovat, zdali ho třeba utlumí nebo dokonce existují i varianty, že by ho ještě výrazně podpořil, výrazně rozšířil, takže toho je jedna velká neznámá. Nicméně, ať se vrátím k té původní otázce, těch 5 let sice uplynulo, ono to vypadá, že se moc práce neudělalo, ale vezměte si, že americká kosmonautika nejenom, že má velká plány a velká cíle, ale má i velkou současnost, velkou přítomnost, musí dobíhat a probíhat ještě spousta projektů, lety raketoplánu, kosmická stanice, to jsou miliardy a miliardy dolarů ročně, které jsou vázané a které nemůžete ustřihnout ze dne na den. Takže, ten program návratu lidí na měsíc do roku 2020 a výhledový let na Mars, je stále ještě na správných kolejích, ještě nevykolejil, ale uvidíme, zdali tomu tak bude třeba i za měsíc nebo za dva. 
Není vyloučeno, že za nějaký čas se opět uslyšíme tady ve Dvaceti minutách Radiožurnálu, až se bude slavit třeba 6. či 10. výroční vozítek Spirit a Opportunity na Marsu. Tomáš Přibyl, expert na kosmonautiku byl mým hostem. Tomáši, děkuji za váš čas a hezký večer. 
Taky, na shledanou. 
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu. I já vám přeji příjemný večer. 
Webové stránky ministerstva životního prostředí a Státního fondu životního prostředí byly v průběhu dne nedostupné, a podle všeho to nebylo z důvodu nešikovnosti jejich správce, ani kvůli útoku hackerů. Evidentně se hroutily a možná se hroutí ještě v tuto chvíli pod náporem těch, kteří vědí, že ministr životního prostředí Martin Bursík dnes oznámil následující  začnou se rozdělovat desítky miliard dotací na zateplení a na ekologické vytápění. V podstatě podle principu, kdo přijde a požádá, ten dostane. Částky dotací zní téměř neuvěřitelně, na zateplení průměrného rodinného domu je možno získat zhruba 170 tisíc korun. Vítejte u Dvaceti minut Radiožurnálu, dobré odpoledne. Pozvání do studia Českého rozhlasu dnes přijal náměstek ministra životního prostředí pro oblast ochrany klimatu a ovzduší Aleš Kuták. Dobrý den. Vítejte v rozhlase.
Dobrý den. 
Pane náměstku, vy jste tedy odstartovali největší ekologický dotační program pro domácnosti Zelená úsporám, v jehož rámci je snadné, nebo relativně snadné se dostat k penězům z balíku zhruba 25 miliard. Pokud mi na úvod dovolíte sarkastickou poznámku, takové rozdávání, to rozdávání je v uvozovkách, rozdávání peněz si normálně politici nechávají na dobu těsně před volbami. Tak si říkám, jestli trošku nemrháte tím politickým kapitálem nebo potenciálem, který je v tom skrytý? 
Tak my jsme ve skutečnosti právě teď dokončili poměrně složitá jednání s japonskou stranou, s Japonským státem. To byla jednání, která trvala 3 roky a ta byla vršena 30. března a vlastně ten výtěžek z těchto jednání, kdy my jsme prodali 40 milionů jednotek přiděleného množství, což jsou jednotky umožňující nebo opravňující k vypuštění určitého množství skleníkových plynů, tak díky tomuto my jsme mohli vůbec ten program rozjet. Takže my chceme určitě stihnout tuto stavební sezónu, a proto rozjíždíme hned, jak to jde, v dubnu. 
Mimochodem já, jak jsem to říkal, teď po opravdu dlouhé době a ještě nejsou načteny stránky Státního fondu životního prostředí České republiky, vaše stránky, tedy myslím tím ministerstva, plus samotné stránky nazvané zelená úspora, byly v průběhu dne nedostupné. Nepodcenili tak trošku zájem lidí? 
Já si myslím, že to je trošku podobná psychika jako je ..., byla u šrotovného na Slovensku, nebo možná se občané obávají, že to dopadne podobně, že se ty peníze rychle vyčerpají a kdo přijde o půldne později, tak už nic nedostane. Já bych rád zmínil, že skutečně ta předpokládaná částka na letošní rok je 10 miliard korun a nehrozí, že když někdo se nepřiloguje dneska, tak zítra už bude pozdě, to v žádném případě. 
A pozítří? 
Ani pozítří. My si myslíme, že i vzhledem k tomu, že je tam na jednu stranu poměrně vysoká procentně dotace, na druhou stranu poměrně značná spoluúčast toho, kdo žádá, tak si myslíme, že postupně během roku tak zhruba budem schopni ty peníze utratit, ale nečekáme, že bychom za měsíc byli na suchu, to v žádném případě. 
Nemáte tedy pocit, že by někde v půli prázdnin se skrýval jakýsi deadline, do jehož, když se někdo nezaloguje a nepožádá, tak prostě bude mít smůlu, protože 10 miliard už bude pryč? 
Myslíme si, že ne. My jsme si nechávali dělat i studie, jaká je absorpční kapacita třeba na straně těch firem, které ty zateplení dělají, nebo těch firem, které dodávají kotle, solární a termické kolektory nebo tepelná čerpadla a myslíme si, že i toto určitým způsobem rozloží tu poptávku. 
Vy jste opravdu připraveni a teď myslím, jak ministerstvo životního prostředí, tak Státní fond životního prostředí připraveni odbavit v nějakém rozumném a nejlépe reálném čase všechny zájemce, kteří minimálně teď se tlačí na vaše webové stránky? 
Připraveni jsme s tím, že tedy potom, potom 22. dubnu, což je Den Země, bychom začali sbírat ty žádosti na krajských pobočkách fondu a zároveň do měsíce bychom měli vědět výsledky výběrového řízení na komerční banky, přes které ta podpora půjde z hlediska proplácení dotací. Čili my jsme do toho zahrnuli tadyhle ty komerční banky i proto, že to je prostě další síť poboček, kde se může tato podpora administrovat a kam by si člověk měl přijít vždy pro proplacení té dotace, což bude vždycky dělat banka, nikoliv fond. 
Mimochodem, proč vlastně bude celou tu záležitost administrovat Státní fond životního prostředí a ne například ministerstvo pro místní rozvoj, které rozhodně má s vyplácením dotací do stavební, do stavebního rozvoje více zkušeností než vy? 
Ministerstvo pro místní rozvoj, v tom máte pravdu, dlouhodobě administruje program Panel, ale také je pravda, že ten jeho přístup, a to byl taky ..., to je taky důvod, proč si to radši držíme pod sebou, prostě není příliš, není příliš pružný. Například oni striktně až doposud financovali dotace úrokové míry, což v podstatě znamená, že vy si musíte vzít úvěr, abyste dostal nějakou podporu. Tady to jsou přímé dotace. Několik let diskusí nám trvalo, než to zateplení z programu Panel požadovalo vyšší energetické parametry, než je zákonné minimum, a to jsou, to jsou prostě věci, které příliš nepřispívají k tomu greeningu, to znamená k tomu, aby my jsme byli schopni té japonské straně a dalším kupcům dokládat za každé získané euro množství ušetřených, co nejvyšší množství ušetřených skleníkových plynů, protože my jsme sice prodali nějaké jednotky přiděleného množství. 
Mimochodem to jsou ty takzvané emisní povolenky? 
Emisní povolenky fungují v evropském systému emisního obchodování. Toto jsou kjótské kredity, které dostávají státy, a když některý stát sníží více, než je jeho kjótský závazek, může prodat někomu, kdo naopak s plněním toho svého kjótského cíle má problém. A my musíme, my musíme dokladovat, že veškeré tyto peníze jsme investovali, pokud možno, s co největší efektivitou do snižování, dalšího snižování emisí skleníkových plynů, čili proto si myslíme, že náš resort je i jaksi lepším subjektem proto hlídat ten maximální ekologický efekt. 
Na druhou stranu minimálně stavební firmy sdružené ve svých, řekněme, profesních asociacích už se ozvaly a říkaly, že právě z důvodu toho, že ministerstvo pro místní rozvoj má větší, větší zkušenosti ve stavebnictví, tak by ocenily, kdyby právě ono administrovalo celý ten balík dotací. 
Já na to mohu říct, že my zároveň ale máme, a to zase ministerstvo pro místní rozvoj nemá zkušenosti s financováním obnovitelných zdrojů v obytné sféře, v podstatě se všemi, které chceme podporovat i z tohohle programu, který navazuje na státní program podpory obnovitelných zdrojů a úspor, úspor energie, čili my zas máme zkušenost v tomto a myslíme si, že zvládneme i tu oblast zateplování budov. 
Jen připomínám, že posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu a mým dnešním hostem je náměstek ministra životního prostředí pro oblast ochrany klimatu a ovzduší Aleš Kuták. Tak, pane náměstku, pojďme si probrat, řekněme, základní fakta celé akce, která bude spuštěna 22. dubna tohoto roku, tak, když bude chtít někdo požádat o dotaci, bude muset udělat co? 
Bude muset s projektovou dokumentací jít na Státní fond životního prostředí, kde proběhne jakýsi první screening, to znamená úředník zkontroluje, zda tedy ta žádost má všechny náležitosti, které se samozřejmě liší podle toho, jestli někdo chce zateplit bytový dům, nebo jestli prostě přichází s fakturou za tepelné čerpadlo. A následně, pokud bude všechno v pořádku, toto postoupí na ministerstvo životního prostředí, neboť všechny tyto žádosti formálně musí schválit ministr. Poté, co se toto stane, tak proběhne přeposlání nebo poslání té schválené žádosti na příslušnou banku, kde tedy si dotyčný už jenom dohodne, jestli mu peníze budou zaslány složenkou nebo na účet. 
Mimochodem všechny ty žádosti bude sám podepisovat Martin Bursík, případně tedy příští ministr životního prostředí? To se upíše. 
Asi je nebude jednotlivě podepisovat, ale bude je schvalovat v nějakém balíku, ale statut Státního fondu životního prostředí neumožňuje jiný postup než, než tedy schválení s nejvyšším statutárním zástupcem resortu, což je ministr. 
Jakým způsobem jde ta žádost o případnou dotaci například na zateplení nebo na ekologické vytápění? Je potřeba přinést doklad o tom, že jsem už svůj dům zateplil, anebo stačí přijít s projektem, to znamená s nějakou vizí do budoucna a s nějakým razítkem a vy, potažmo fond životního prostředí mi ty peníze vyplatíte? 
Je možné u těch velkých zateplovacích projektů, typicky u bytových domů je možné obojí a je i účelné obojí. Je dobré se ujistit, jestli ten projekt tak, jak ho plánujou, skutečně má ty parametry, abych já tu podporu dostal, když s ní počítám. 
Pardon, velký zateplovací projekt je, když já budu mít svůj rodinný dům o nějaké normální výměře 120 metrů například, tak to už je velký zateplovací projekt? 
To jsem zrovna nemyslel, ale myslím si, že i v tomto případě je vhodné se ujistit, že skutečně ty parametry od projektanta, byť třeba je to můj známý a mám v něj důvěru, tak jsou nastaveny tak, aby se vešel do těch minimálních, minimálních parametrů jaksi té energetické úspory, která je v programu nastavena. Čili určitě je dobré se ujistit předem. Toto lze udělat na krajském pracovišti fondu a pak následně o podporu tedy se žádá až tedy v okamžiku, v okamžiku realizace. U výrobků, u těch zdrojů tepla. Tam je to jednodušší, tam prostě je seznam výrobků, které přímo, přímo odpovídají například u kotlů emisním parametrů a minimální účinnosti kotle, takže tam je možné si to zkontrolovat na internetu, nebo si opět zavolat na státní fond, to je 1 dotaz a podle toho si prostě pořídit buď ten nebo onen kotel. 
Abych tomu úplně správně rozuměl, tak celá ta věc s dotacemi právě z tohoto dotačního programu nepůjde tak, že bych já k vám přinesl papír s razítkem od nějakého architekta či člověka, který dané věci rozumí a vy byste mi jaksi předem ty dotace vypláceli, musím už ten dům či bytový dům mít zateplen a teprve pak ty dotace dostanu vyplaceny? 
Může ..., ano, je to podle, je to podle realizace, nicméně je dobré si předem zkontrolovat, jestli skutečně splňuje, ten projekt splňuje podmínky podpory. My to samozřejmě nebudeme po tom, po té autorizované osobě, která pod to dá své kulaté razítko se státním znakem přepočítávat, ale minimálně tedy zkontrolujem, zda se podívala, zda použila metodiku například, kterou použít měla, a zda jsou tam ty hodnoty, které tam mají být. 
Tomu rozumím, tak ale čistě podezřívavě si člověk řekne, to razítko tam sice může být, ale kdo potom zkontroluje, že ten daný bytový dům je zateplen v těch parametrech, v jakých bylo psáno v tom projektu? 
My jsme povinni, to je dáno i smlouvou s Japonskem, dělat minimálně 5 % namátkových kontrol, to znamená minimálně 5 % všech projektů zkontrolovat na místě a pokud se vám někde stane, že nedej bože, to je asi extrémní případ, ale taky jsem to viděl, vám někdy dělníci na 4 čtverečních metrech zapomenou dát izolaci a jenom to překryjí shora a vy tam máte 4 čtvereční metry nezatepleného místa, tak termokamera tohle velmi spolehlivě pozná. 
Co pak? 
Pak, pak je samozřejmě na tom, kdo je vlastníkem objektu, aby žádal náhradu po té firmě, která takto flagrantně nespolehlivou práci odvedla a nekvalitní. 
Ještě zpátky k Japonsku. To znamená, k tomu, řekněme, zpětnému dohledu na to, jakým způsobem jsou ty peníze z celé transakce použity. Jaké jsou parametry toho obchodu, co přesně musí česká strana udělat a jakým způsobem dokladovat a co by se stalo, kdybychom to neudělali? 
My jsme povinni utratit peníze pouze na ty aktivity, které máme ve smlouvě, což jsou jednak obnovitelné zdroje energie, to jest tepelná čerpadla s definovaným topným faktorem, jsou to ty kotle na biomasu opět s definovanými parametry emisními a účinnosti a zároveň s definovaným energetickým ziskem solárně termické kolektory, pak tam máme určitou podporu nové výstavby v pasivním energetickém standardu a pak tam máme zateplování bytových a rodinných domů opět s přesně danými parametry. Čili my jsme povinni využít ty peníze pouze na ty předměty podpory, které jsou nyní v programu Zelená úspora. Japonská strana si bude dělat zcela dle vlastního uvážení i konkrétní inspekce na místě, to znamená bude si také kontrolovat dle některé projekty bez ohledu na ten náš plán kontroly, a zároveň jsme povinni vybrat v krátké době mezinárodní auditní firmu, která každý rok bude dělat správu oběhu toho programu a o způsobu využití prostředků, zda je v souladu s podmínkami smlouvy. Kdybychom toto neplnili, tak jsme povinni ty peníze, které jsme vynaložili špatně, do toho programu zvolit znovu, ale už ze svého a následně využít na ten správný účel. Takže v podstatě jakoby o ně přijdeme. 
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu Aleš Kuták, náměstek ministra životního prostředí pro oblast ochrany klimatu a ovzduší. Hovoříme zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu o největším ekologickém dotačním programu pro domácnosti, který je nazvaná Zelená úsporám. Tak, když jsme se dostali přes tu střední část, řekněme, nárokování dotací a tak dále, tak jaká je částka, se kterou by, a teď pardon, že budu opět opravovat, vlastníkem nějakého normálně velikého domu, kde bydlí jedna rodina, řekněme to jako modelový dům v České republice, tak s jakou částkou může takový člověk kalkulovat, pokud by ten dům chtěl prostě kompletně zateplit? 
Pokud ho kompletně zateplí tak, aby nespotřeboval na vytápění ročně více než 40 kilowatthodin na metr čtvereční, tak může podle velikosti domu počítat s částkou, kterou si může vynásobit součinem té metrové plochy a fixní částky na metr čtverečního zateplení, která je 1950 korun. Pokud zateplí ten rodinný dům tak, že se vejde do vyšší hladiny, to znamená do 70 kilowatthodin na metr čtvereční, tak dostane na ten metr čtvereční podlahové plochy pouze 1300 korun. My jsme tam dali absolutní částku té podpory proto, aby se neprodražovaly projekty. Tady prostě ty firmy, když to nebude procentem, tak mají nulovou motivaci ten projekt prodražit. 
Jak, pane náměstku, ten celý projekt a program dlouho poběží, do roku 2012? 
My jsme povinni utratit všechny ty peníze během druhého kontrolního období Kjótského protokolu, to znamená, proplácená podpora musí být do 31. prosince 2012. To je vůči Japonsku, vypadá to, že někteří další potenciální kupci se tváří poměrně vstřícně na to, že by tam bylo čerpání třeba ještě rok nebo 2, ale to je v začátcích a nerad bych to zakřikl. 
A vy teď tady můžete z pozice náměstka ministra životního prostředí garantovat, že v těch příštích, řekněme, 3 letech, co program dotací poběží, bude ..., poběží neustále podle stejných podmínek a kritérií, že se nebudou měnit, že tam nebude jiná, řekněme, jiné peníze na metr čtvereční zateplené plochy toho domu? 
Samozřejmě, že už jenom z rozsahu toho programu plyne, že je možné, že někde se ukáže, že by bylo vhodnější s ohledem na hospodárné čerpání prostředků něco, něco poopravit, ale že bychom zásadně někde krátili podporu na třetinu nebo vyhodili celé, vyhodili celé předměty podpory, to nepředpokládám. Tohle plyne z naší dlouhodobé zkušenosti a z několika studií toho, co je tady reálně potřeba podporovat a neočekáváme, že bysme museli takovéhle velké změny dělat. A opět, pokud my změníme nějaký parametr o více než 20 % jeho číselné hodnoty, přidáme nový předmět podpory nebo vypustíme stávající, tak my jsme povinni toto řešit písemným dodatkem s japonskou stranou, s kterým ona musí, může, ale nemusí souhlasit a opět je to prostě velmi náročná právní procedura, to znamená, že náš ministr bude muset letět do Japonska nebo představitel Japonska k nám, čili my jsme se snažili to nastavit tak, abysme takových změn nemuseli dělat mnoho, pokud vůbec nějakou. 
A teď ještě z druhé strany, vzhledem k tomu, že máte připravený nějaký balík peněz, který je možno pravděpodobně do roku 2012, do konce toho roku vyčerpat, tak je ten balík peněz jistý? Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v ekonomické recesi, tak se s penězi v rámci státní správy a státního rozpočtu dějí různé věci a pravděpodobně se ještě budou dít, tak je sichr, že v roce 2012 tam pořád ještě budou peníze? 
Rozhodně nehrozí, že by se tyhle peníze v rámci veřejných rozpočtů přelily někam jinam, protože ony jsou přímo určeny zákonem o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, jsou určeny jako příjem Státního fondu životního prostředí. Podle zákona musí být využity na snižování emisí skleníkových plynů, čili stát se prostě nemůže rozhodnout, že je přelije někam jinam a použije je třeba na sociální účely, kdyby nakrásně toto chtěl a velmi potřeboval. 
Na druhou stranu, pane náměstku, vždyť přece se mluvilo a myslím, že to velice odráželo tu situaci tak, jak byla, že ty peníze mohly být také použity na nějaké další projekty, jako například uskladnění, uskladnění CO2 pod zem a různé jiné projekty? 
To se mluvilo v okamžiku, kdy se dělala novela toho zákona, o kterém jsem mluvil, nicméně tomuto se podařilo zabránit a nyní ten způsob využití je přímo fixován ve smlouvě s japonskou stranou, takže by rozhodně nebylo jednoduché toto změnit. 
No, a teď ještě k jednomu aspektu, protože vy jste sám říkal, že pokud budou v rámci tohoto dotačního programu, řekněme, akceptovány nějaké velké zateplovací projekty, tak, jakou šanci má potom opět ten klíčový majitel jednoho malého rodinného domku oproti těm velkým firmám, které si budou podávat projekty? Jaká je možnost, že z těch, řekněme, 25 miliard nebude 20 miliard vyčerpáno na velké projekty, a ten malý takříkajíc přijde zkrátka? 
My tam jednak máme absolutní strop na dobu trvání programu na jeden subjekt, to znamená, není možné, aby přišel nějaký obrovský developer a prostě vytáhl většinu toho 1 subjekt, to je 1 věc. Druhá věc je, že příjemcem té dotace je finální vlastník, to znamená, tím příjemcem ani nebude ten developer. Tím příjemcem, který může jít, může jít na fond a následně tedy do banky k proplacení dotace, je ten, kdo si od toho developera koupí ten byt a kdo díky tomu, že může dostat takovouhle dotaci, tak by ho měl stimulovat k tomu, aby on například stavěl v pasivním energetickém standardu. Čili jsou to, jsou to tyhle ty 2, jsou to tyhle 2 pojistky. Samozřejmě teoreticky je možné, že ti vlastníci bytových domů jakoby díky větší administrativní kapacitě na svojí straně budou aktivnější, ale to už je opravdu i o těch lidech, čímž neříkám, že tam jde o dny, ale rozhodně bych na druhou stranu nenechával tu žádost na druhou polovinu roku 2012, protože je pravda, že prostě některé subjekty svoji povahou můžou být lépe připravené. 
Tak a poslední otázka, kolik a jakou úhrnnou částkou si myslíte, že dokážete uspokojit žadatelů o dotaci z tohoto programu? 
Já tu částku tipuju na 25 miliard korun do roku 2012 a pokud by se splnily ty předpoklady rozdělení té částky mezi jednotlivé typy aktivit, tak by těch žadatelů mohlo být až 300 tisíc. 
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu, mým hostem byl Aleš Kuták, náměstek ministra životního prostředí pro oblast ochrany klimatu a ovzduší. Pane náměstku, díky za váš čas a na shledanou. 
Bylo mi potěšením. 
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu. Přeji vám příjemný večer. 
Vládní novely exekutorského řádu jsou mocenským zásahem státu do profesní samosprávy, jsou nesourodé a nekonzistentní, jsou sankční a mají být pro nás trestem. To jsou měsíc stará slova tehdy čerstvé prezidentky Exekutorské komory Jana Tvrdkové v Interview ČT 24. Dnes je vše jinak, protože novela exekutorského řádu prošla minulý týden ve zvláštním režime během prvního čtení Poslaneckou sněmovnou a to drtivou většinou 151 poslanců. Jinak řečeno, ministerstvo spravedlnosti se za podpory poslanců rozhodlo tvrdě došlápnout na exekutory a ořezat jejich samostatnost. Vítejte u pondělních Dvaceti minut Radiožurnálu, přeji vám dobré odpoledne. Jana Tvrdková, prezidentka Exekutorské komory, bude u mikrofonu i příštích dvacet minut, dobrý den, vítejte v rozhlase.
Dobrý den. 
Paní prezidentko, ta novela, která vám exekutorům celkem tvrdě šlape na paty, prošla sněmovnou a je celkem slušná šance, že uspěje i v horní komoře parlamentu a možná i u prezidenta republiky. Nemyslíte si, že teď bude mít spousta lidí radost, že budete, takříkajíc, klepnuti přes prsty? 
Bohužel, to si přesně myslím, pane redaktore. 
A možná si to myslí oprávněně, nebo ne? 
Samozřejmě Exekutorská komora z tohoto postupu vůbec není nadšená, ale především bych chtěla říct, že mi toto jednání připadá velmi nefér ze strany ministerstva spravedlnosti. Právě v době nastupující, nebo, nebo probíhající hospodářské krize, bych očekávala od ministerstva spravedlnosti, že bude apelovat na občany, prosím vás hlídejte si své dluhy, plaťte je včas, ať se vyhnete soudním exekutorům, protože nejlépe se ubráníte soudnímu exekutorovi, když za prvé nebudete mít dluhy, když budete respektovat zákony, když budete plnit své závazky, pokud už na vás exekuce dolehne, běžte tomu naproti, spolupracujte s exekutorem, splácejte své dluhy, nebo splácejte v průběhu exekučního řízení. A místo toho. 
A podle vašeho názoru ministerstvo dělá co teď? 
A místo toho ministr veškerou svojí nebo ministerstvo veškerou svojí aktivitou vzkazuje občanům: "dluhy platit nemusíte, stačí, když budete pořádně křičet, když to budete medializovat, podívejte se, že exekutoři to jsou taková banda, která ani není schopná spravovat si svoje záležitosti, takže nejlepší obranou proti exekutorovi je mediální tlak, trestní oznámení, a podobné instituty." Považuji to za velmi, velmi laciné, považuji to za sbírání politických bodů. 
A můžete mi, paní prezidentko, říct, jak podle té takzvaní sankční novely exekutorského řádu dovozujete, že ministerstvo občanům říká  není potřeba platit dluhy, stačí pořádně řvát? 
Já to nedovozuji ze sankční novely exekučního řádu, ale z toho, co přijetí této novely předcházelo a byl to především mediální výstupy jednak ministra spravedlnosti, jeho úředníků, jednak i některých poslanců. 
A můžete mi říct na základě čeho přesně si myslíte, že ministerstvo spravedlnosti či snad ministr spravedlnosti nabádá občany k tomu, aby neplatili dluhy? 
No, jednak to zaznělo v některých televizních debatách poslední dobou, které předcházely těsně přijetí, přijetí této sankční novely, které komentovaly poslední události v Exekutorské komoře. Například mohu zmínit to, že ministr spravedlnosti vnímá jako nepřijatelné, že v rámci Exekutorské komory probíhaly jeho slovy snad nějaké mocenské boje, kdy bylo předchozí prezidium paralyzováno. 
A neprobíhaly u vás mocenské boje? 
No, mocenské boje, já nevím, jestli mně přísluší to takhle komentovat, nebo jestli panu ministrovi to přísluší komentovat. Prostě prezidium bylo pětičlenné a v určité fázi vývoje hlasovali 3 členové prezidia proti 2 členům prezidia. To mi připadá naprosto legitimní, prezidium se nijak nehroutilo, ani Exekutorská komora si nijak nehroutila. 
Na druhou stanu teď tady nebudeme překlopýtávat celý ten vývoj ve vedení Exekutorské komory,který byl rozhodně, tedy jestli dovolíte, paní prezidentko, o něco složitějším, protože tam docházelo k odstupování či odvolávání, interpretováno to bylo různě, ale vraťme se k tomu, co řekl či neřekl ministr spravedlnosti. On opravdu podle vašeho názoru řekl  neplaťte dluhy, spíš řvěte? 
Ano, v těch respektive ano. V těch mediálních výstupech, které provázely právě dění uvnitř Exekutorské komory, to mohlo být občany takto vnímáno. 
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu prezidentka Exekutorské komory Jana Tvrdková. Proč si myslíte, že ta sankční novela exekučního řádu je pro Exekutorskou komoru trestem? 
Ono totiž i to bylo tak, tak prezentováno, jednak to vyplývá z předkládací zprávy, jednak to vyplývá i z projevu pana ministr při schvalování v legislativním procesu při schvalování této novely. V podstatě je to, bylo to tak na rovinu řečeno. 
A trestem za co? 
Údajně za to, že Exekutorská komora nespustila centrální evidenci exekucí v tom termínu, jak jí bylo zákonem uloženo. 
Což je nakonec pravda. 
Což je nakonec pravda, ale ta pravda je určitě složitější. Exekutorská komora k tomu neměla dostatečné podmínky, především tou, tou nejdůležitější podmínkou bylo, že se Exekutorské komoře dlouho nedařilo uzavřít pojistnou smlouvu s příslušnou pojišťovnou, která by pojistila odpovědnost exekutorů za vkládání dat do centrální evidence exekucí. Ta situace byla tak složitá, že nakonec jsme museli požádat o spolupráci právě ministerstvo spravedlnosti, aby svojí ingerencí, ingerencí zasáhl nebo nějak pomohl Exekutorské komoře, aby k tomuto pojištění vůbec došlo. 
Faktem zůstává, že centrální evidence exekucí již běží. Pojďme zpátky k novele exekučního řádu. Co přesně vám na té novele vadí? 
Na té novele nám vadí především to, jakým způsobem stát zasahuje do stavovské samosprávy, vnímáme to i jako určitý předstupeň, že stát tímhle způsobem může mít v úmyslu v budoucnu zasahovat i do jiných stavovských samospráv, samozřejmě jsou první na řadě notáři, jejichž úprava byla dosud obdobná, úprava jejich samosprávy byla obdobná úpravě samosprávy Exekutorské komory. Ono těch, těch, těch bodů nebo těch různých sankcí, které ta sankční novela obsahuje, je několik. Pokud bychom je měli vyjmenovat jednu po druhé, můžeme. To, co nám v podstatě nejvíc vadí, je asi to, že si ministerstvo na sebe bere právo jmenovat nové, nové exekutory, respektive odnímá právo organizovat výběrové řízení Exekutorské komoře. 
A zároveň i nové exekutory odvolávat, tedy stávající exekutory? 
Stávajíc exekutory odvolávat. Ale speciálně to jmenování nových exekutorů, to vidíme jako ten nejdůležitější motiv, který byl, nebo kterým bylo ministerstvo vedeno, aby se rozšířily počty exekutorů a to vnímáme jako velmi kontraproduktivní, velmi, velmi kontroverzní, protože to samozřejmě navozuje různé spekulace o budoucích, možných korupčních jednáních a kvalitě, kvalitě. 
Počkejte, paní prezidentko. 
Takto vybraných soudních exekutorů. 
Tak a z vašeho pohledu ve chvíli, kdy by tato novela opravdu prošla celým legislativním procesem a začala platit, a výběrové řízení by na nové exekutory by pořádalo, řídilo a vybíralo čistě ministerstvo spravedlnosti, tak by se dělo co? Byli by méně kvalitní exekutoři, byli by korupční, nebo jak to myslíte? 
Pane redaktore, o to, je těžko spekulovat, já. 
Tak vy jste teď spekulovala, paní prezidentko. 
Já mohu, já, já mohu k tomu pouze poznamenat, že organizace výběrového řízení za celou dobu trvání Exekutorské komory nikdy nebylo ministerstvem spravedlnosti zpochybňována za tu, za tu dobu, kterou to Exekutorská komora výběrové řízení organizuje, nikdy nebyly vzneseny žádné námitky ani do četnosti výběrových řízení, ani co do kvality nově vybraných exekutorů. Naopak můžu říci, že všichni nově vybraní exekutoři, respektive na ně nikdy nebyly žádné stížnosti, nejsou to ti, kteří by porušovali zákon, kteří by, kteří by měli nějaké nepřiměřeně velké své úřady, kterým by bylo možno něco vytknout. 
Můžu jen technickou poznámku? Je vás 125 soudních exekutorů, je to tak? 
Ano. 
Za kolik z nich byste dala ruku do ohně? 
Pane redaktore, to je taková otázka, můžu na to odpovědět něco jiného, než, než že za všechny? 
Nevím? 
Já bych se zpátky vrátila k tomu výběrovému řízení. Já jsem se dívala do statistik tohoto, tohoto výběrové řízení, tak Exekutorská komora pořádá výběrové řízení každý rok. Každý rok podává zákonné inzeráty, vyzývá právnickou veřejnost, nechť se těchto výběrových řízení účastní. Pravda je taková, že není enormní zájem, že se nehlásí stovky zájemců o to, aby získali post exekutora. Například v loňském roce. 
Paní prezidentko, dovolíte, za kolik z nich byste dala ruku do ohně? Za všechny? 
Za všechny, za všechny. 
I přesto všechno, že sama jste říkala například už v tom zmiňovaném Interview ČT 24, že určitými přešlapy některých kolegů možná padá stín na vás ostatní? 
Ano, samozřejmě, pane redaktore, ale zase na druhou stranu je potřeba vzít na paměti, že v loňském roce bylo nařízeno 600 tisíc exekucí, stížností v loňském roce přišlo 129. Kárných řízení bylo zahájeno 15, čili to jsou tak zanedbatelná čísla, že skutečně můžu zevšeobecnit, zgeneralizovat tak, že exekutoři plní svou práci dobře a zodpovědně. 
Tak a teď mi řekněte, je nějaký důvod, proč by samotná Exekutorská komora, tedy profesní organizace, měla pořádat ta výběrová řízení a co je důležitější, to vy jste nezmínila, doporučovat, či navrhovat ke jmenování nové exekutory ministru spravedlnosti? Proč by to měla dělat? 
Protože to tak činí každá samosprávná organizace, protože si myslím, že není důvod pro to, aby toto právo bylo odejmuto výhradně Exekutorské komoře. A protože zatím proti tomu nebyly žádné stížnosti, protože si. 
Říkáte, toto právo bylo odejmuto. 
Ano. 
Vy to máte zatím podle stávající úpravy opravdu jaksi ve své gesci, na druhou stranu to není nikde psáno nějakou vyšší právní normou, že samospráva té profesní organizace musí navrhovat své nové členy? 
Všechny samosprávné organizace se rozhodují o výběru svých členů samy. Já bych se pořád ještě ráda vrátila k těm, k těm, k tomu výběrovému řízení. Výběrové řízení pořádané Exekutorskou komorou byly, nebo měly nejpřísnější kritéria, měly kritéria, nebo tak tak byly nastaveny ty kritéria, že byly srovnatelné s výběrem soudců a státních zástupců. Například uchazeči o post exekutora museli pro, pro, prokázat své způsobilosti i v náročných psychotestech. Domnívám se, že Exekutorská komora má přehled o tom, jak by měl vypadat, jaké, jaká, jaká, jaké nároky, jaká odborná jiná kritéria by měl splňovat kandidát na post exekutora. 
Tak a když, když bych toto přijal, tak mi znovu řekněte váš odhad toho, jak bude vypadat situace s výběrem nových exekutorů, případně s odvoláváním těch starých, pokud to všechno bude držet pouze ministerstvo spravedlnosti? 
Domnívám se, že ministerstvo spravedlnosti nemá dost těch praktických informací k vyhodnocení takhle náročného procesu. Exekutorská komora, pokud si vybírá, nebo pokud, pokud hodnotí přihlášky adeptů na exekutory, tak má ty praktické zkušenosti. Ví, jak by, co by měl takový exekutor umět, ví, jakým by měl, jakým by měl disponovat jednak, dejme tomu, finančním majetkem, jaké by měl mít organizační schopnosti, manažerské schopnosti, jaké by měl mít psychické vlastnosti, morální vlastnosti, protože Exekutorská komora již tyto konkrétní zkušenosti za dobu svého fungování má. 
Jinak řečeno. 
Kdežto na ministerstvo o tom budou rozhodovat úředníci podle nějakých kritérií? 
Jinak řečeno, kvalita exekutorů bude klesat? 
Nevím, to jste řekl vy. Obávám se, že by mohla klesat. 
Říká ve Dvaceti minutách Radiožurnálu prezidentka Exekutorské komory Jana Tvrdková. Ta sankční novela také exekučního řádu řeší případné prohřešky exekutorů. Podle ní, pokud by platila, už by je neřešila samotná Exekutorská komora, ale měli byste povinnost oznámit toto ministerstvu spravedlnosti. Budete to dělat? 
A teď jsem nerozuměla vaší otázce, co máme oznamovat? 
Případné prohřešky samotných exekutorů. 
Já se obávám, že vám opět, opět zcela nerozumím, pokud nám to novela ukládá, tak to nepochybně dělat budeme. Pokud máte na mysl, že kárné řízení by měl být vyňato z pravomoci Exekutorské komory a mělo by spadat po Nejvyšší správní soud, ano, to je další z věcí, která nám poměrně vadí a to z toho důvodu, že řízení u Nejvyššího správního soudu je řízení konečné, tím pádem ohledně těch kárných řízení vlastně nebude existovat opravný prostředek, to je jedna věc. A druhá věc je, že my jsme navrhovali, aby kárná řízení probíhala dál stejným způsobem tak, jako byla v pravomoci Exekutorské komory, kdy v kárných senátech zasedají soudci a aby Nejvyšší správní soud byl odvolacím orgánem, až teprve odvolací řízení. Protože máme za to, že řízením u Nejvyššího správního soudu se ani nijak výrazně nezrychlí, ani nezefektivní kárné řízení. 
Tak a když si teď představíme, že tato sankční novela exekučního řádu opravdu projde a bude podepsána prezidentem a bude platit, tak jak se změní pro nás všechny ostatní neexekutory práce soudních exekutorů? 
Pane redaktore, já se domnívám, že se nijak nezmění. Další z věcí, kterou bych například ráda vytkla ministerstvu, je, že přijetí této novely provázely takové proklamace o tom, jak je potřeba zvýšit dohled nad exekutory, jak je potřeba řešit to, co občany nejvíce pálí, ale řekla bych, že v tomto ministerstvo totálně selhalo. Aktuálně občany nejvíce pálí legislativní díra v tom smyslu, že vůbec není legislativně řešeno, co se stane, když exekutor například zemře. Stalo se nám to asi před 5 týdny zemřel jeden ze soudních exekutorů a ukazuje se, že situace je naprosto neřešitelná za stávajíc právní situace, na toto vůbec není v exekučním řádu pamatováno a přes četné urgence a náměty ze strany Exekutorské komory na to dosud nebylo vůbec ministerstvem pamatováno právě na tuto situaci. Vůbec není jasné, co s těmi spisy. My můžeme pouze vypsat výběrové řízení na uvolnění tohoto místa po zemřelém exekutorovi, to je pravda, to se už stalo, ale je potřeba mít na paměti ty praktické důsledky. Nastoupí nový exekutor, ale s těmi stávajícími starými, rozpracovanými spisy, s těmi se absolutně nic neděje a ani není jasné, kdo by ty spisy, kdo by ty spisy měl převzít, zdali, zdali soud, nebo ministerstvo. Rozhodně tady není vůbec žádná možnost ingerence Exekutorské komory. 
Tak prezidentka Exekutorské komory Jana Tvrdková popisuje z jejího pohledu jednu díru v zákoně, tak já vám teď předestřu další spíše než díru šedou zónu, která zatím není úplně vyjasněná, jestli jde o správnou či nesprávnou věc minimálně z hlediska právní systému České republiky exekuce sociálních dávek tak, jak je předvedla například radnice v Chomutově. Primátorka Řápková Radiožurnálu před časem řekl,a že jí volají mnozí jiní starostové a ptají se na její zkušenosti se zabavováním sociálních dávek, na jakýsi recept. Až za některým ze soudních exekutorů v příštích dnech či týdnech přijde jiná radnice a řekne, že by podobný nástroj chtěla použít, tak ten exekutor řekne, ano, půjdu a bude exekuovat sociální dávky? 
Exekutorovi nic jiného nezbývá než exekuovat sociální dávky, pokud není jiný exekučně postižitelný majetek. Toto je totiž legální způsob provedení exekuce. 
To je váš právní názor, který se opírá o co? Protože minimálně někteří členové exekutivy, mám tím na mysli například ministra pro lidská práva říkají, že to postup správný není. 
Tento postup je naprosto správný. Žádný exekutor by si nedovolil, natož v takto mediálně sledované kauze, postupovat nezákonným způsobem. Prostě zabavování, zabavování sociálních dávek má, vyplacených sociálních dávek má stejný režim jako zabavování movitých věcí. Čili exekutor, který zabaví dlužníkovi povinnému peníze, postupuje naprosto v souladu se zákonem. Pravdu máte v tom, že je to vnímáno velmi negativně, že je to vnímáno jako kontraproduktivní speciálně těm sociálně slabším občanům, ale to není na libovůli exekutorů, to je samozřejmě, samozřejmě otázka pro legislativce, zdali by toto nemělo být v zákoně nějak upraveno, aby nedocházelo k přílišným tvrdostem zákona. Ale za stávající procesní situace, exekutor takto postupuje naprosto v souladu se zákonem. 
A je správné zabavovat všechny sociální dávky, neměl by tak být, tak jak například říká ombudsman Otakar Motejl, nějaký limit, aby člověk nezůstal zcela bez prostředků? 
Možná ano, ale ten limit musí být stanoven zákonem. Není na rozhodnutí exekutora, aby si tento limit stanovoval sám, protože on k těm vyplaceným penězům musí přistupovat jako k movitým věcem, jako k penězům, které nalezne kdekoli v domácnosti povinného. Tam taky není možno rozlišit, co jsou peníze na sociální dávky, nebo z jakých zdrojů jsou takto získané peníze. 
Jinými slovy, kdykoli příště, pokud přijde na exekuci sociálních dávek soudní exekutoři u toho budou a budou dělat svojí práci? 
Ano. 
A teď na závěr dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu, paní prezidentko Tvrdková, vzhledem k tomu, že poměrně je přesně zákonem dáno jakým způsobem se má exekutor chovat, za jakých okolností a kdy pracovat a tak dále, tak přesto, když má člověk pocit, že exekutor nepracuje úplně tak jak mám nebo se mu z nějakého důvodu nelíbí to, jakým způsobem byla exekuce vykonána, kam se může obrátit? Poměrně pečlivě jsem na stránkách Exekutorské komory hledal, ale nějakou linku první pomoci pro takový případ jsem tam nenašel. 
Ano, to je jeden z úkolů, které si předsevzalo nové vedení Exekutorské komory, že tyto informace poskytne občanům v maximální možné míře. Jednak uvažujeme o tom, že otevřeme od příštího měsíce bezplatné poradny pro takto, dejme tomu, postižené občany, nebo i pro občany, kteří se chtějí informovat dopředu. Jednak máme v úmyslu dát podrobný návod, jak se v těchto situacích chovat třeba na webové stránky. 
Jak se v takových situacích chovat? Člověk není spokojen s tím, že přichází soudní exekutor a vykonává exekuci, to už je jedno, jestli finančních nebo movitých věcí. 
Jasně, jednak ten člověk má poučení jak v usnesení o nařízení exekuce, tak ve všech usneseních exekučních příkazech, které vysává soudní exekutor, vždy je tak obsaženo poučení o možnosti podat případný opravný prostředek, kam se podává v jakých lhůtách. Dále občané můžou podávat a taky podávají stížnosti na Exekutorskou komoru, můžou podávat podněty přímo tomu exekutorovi, ale domnívám se, že většina těchto stížností pramení z neznalosti. Z neznalosti složité procesní právní úpravy exekucí. Ono to taky je dáno tím, lidi, když je proti nim prováděna exekuce, tak jsou z toho samozřejmě rozrušení, rozčílení, mnohdy ani nedočtou do konce listiny, které jsou jim doručovány a toto poučení o možnosti podat řádný opravný prostředek třeba ani nevnímají. Každý se může obrátit na advokáta, může se obrátit i na Českou advokátní komoru, aby jim poskytla bezplatně advokáta. I tyto možnosti jsou, ale to jsou, to jsou možnosti, které obecně poskytuje právní řád každému občanovi nejenom v průběhu exekučního řízení. 
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu, tentokrát s prezidentkou Exekutorské komory Janou Tvrdkovou. Děkuji za váš čas, na shledanou. 
Taky děkuji za pozvání, na shledanou. 
U mikrofonu byl také Martin Veselovský, přeji vám příjemný podvečer. 
Sever Moravy a jih Česka pokračují v odstraňování škod, které napáchala povodeň. V postižených oblastech pomáhá také armáda, lidé sčítají škody a se strachem sledují předpovědi počasí. I nadále totiž hrozí bouřky. Jaká je situace v Olomouckém kraji? Jak se daří odstraňovat škody po povodních? A jak povodně zatížily krajský rozpočet? Zeptáme se právě teď. Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík. Dobrý den, zdravím vás do Olomouce.
Také pěkný den, zdravím všechny posluchače Radiožurnálu. 
Pane hejtmane, jaké je u vás momentálně počasí? Prší? 
Řekl bych aprílové. Když jsem vycházel z úřadu cestou do rádia, svítilo sluníčko, když jsem vycházel z auta, tak trošku kapala voda z vrchu, ale myslím si, že to počasí zatím je takové řekněme stabilní a že určitě bude takové spíše perspektivní a lepší než to horší. 
Tak to je dobře, že jste optimista, jenomže předpověď zrovna není příznivá, meteorologové varují před dalšími bouřkami a přívalovými dešti, které zvýší hladiny řek třeba právě v Jeseníkách. Co by tedy po té dnešní noci mohlo nastat? Máte nějaká bližší varování od meteorologů? 
Tak s těmi předpověďmi to je docela složité, protože tento druh povodní, který nazývají hydrometeorologové bleskovými povodněmi, tak se vyskytují čistě skutečně náhodou, a přestože ty předpovědi a meteorologické snímky kolikrát varují na určitém místě, tak v zásadě ta voda spadne úplně někde jinde, takže já jsem optimista, to jsem rád, že jste to poznala i posluchači, ale na druhé straně samozřejmě musíme být připraveni, a tak chci říct, že bezpečnostní rada Olomouckého kraje je stále v pohotovosti, stejně tak jako bezpečnostní rady jednotlivých obcí s rozšířenou působností, v oblastech, kde tedy ty bleskové povodně již udeřily, a to jak Hranice, tak Jeseník. 
Tedy nedá se vyloučit, že když bude pršet, že se může opakovat to, co se stalo o víkendu na Jesenicku? 
Když bude blesková povodeň, a to je záležitost, kdy vám během dvou třech hodin spadne na metr čtvereční až sto milimetrů vodních srážek, tak samozřejmě potom se ta povodeň nedá vůbec vyloučit. 
Jste vůbec připraveni ještě na to, nebo připouštíte si, že mohou přijít další povodně? 
Řekněme, že máme ještě pořád optimismus a síly zvládat jakoukoliv takovou krizovou situaci, byť tedy ten stav už trvá víc jak týden a samozřejmě lidé jsou unaveni, nejenom v bezpečnostních radách, ale především lidé v jednotlivých obcí, a vůbec se jim nedivím, stejně tak jako já se kolikrát díváme na tu zamračenou oblohu a přejeme si, jenom ať vysvitne trošičku sluníčka. 
Tak to říká hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík ve Dvaceti minutách Radiožurnálu. Pane hejtmane, nejvíce bylo ve vašem kraji postiženo právě Jesenicko, jaká oblast konkrétně tam byla zasažena tou velkou vodou podle vás nejvíce? 
Tak je to docela složité říct, kdo je na tom více špatněji než ten druhý, pravdou je, že skutečně Jesenicko je typické tím, že je hornaté, a ta voda, která napršela na celé území Jesenicka, si vždycky vybrala tu nejsnazší cestu, takže kolikrát se vylila z koryt či našla si cestu přes dvorky, takže ta nejsložitější situace je kolem Vidnavska, Stará Červená Voda, Bernartice, to jsou prostě obce, jejichž jméno se teďka skloňuje, kam skutečně putuje velmi masivní podpora nejenom z úrovně kraje, ale můžu říct, že z celé České republiky, a docela jsem rád. 
To jsou ty oblasti, kde padaly domy, kde opravdu lidé přišli velmi často o všechno. 
Řekněme, že těch spadaných domů, samozřejmě také se vyskytly, ten problém, který tato blesková povodeň přinese s sebou, je skutečně během pár desítek minut, se vytvoří mohutná vodní vlna, která vám proteče do celého objektu, a pokud ten dům nemá dobré základy a je staticky narušen, tak pak může dojít i k tomu poškození. Já mám zatím aktuální informaci, pokud se týká řekněme těch spadaných či domů, které budou muset být na zásah statika zbourány, že v tady té lokalitě by to mělo být zhruba do desítky objektů. 
Do desítky objektů a celkem v Olomouckém kraji? Jistě máte takové informace. 
Já mám informace toho typu, kolik objektů bylo zaplaveno, musíme rozlišovat zaplavené objekty a domy, které pak budou na základě posouzení statika či již v tom prvním okamžiku podlehly tomu vodnímu náporu, tak to jsem říkal to číslo kolem deseti, nicméně zaplavených objektů, ty se počítají na stovky a řekněme za celý Olomoucký kraj je to zhruba 900 objektů či domů, bytů a usedlostí a konkrétně na tom Jesenicku to bylo zhruba 540 a na tom Hranicku řekněme kolem 300. 
900 objektů, to znamená, že teoreticky, pokud třeba statik rozhodne, že některé domy budou muset být strženy, že až 900 rodin může přijít o střechu nad hlavou v Olomouckém kraji? 
Ne, to bych, prosím pěkně, nechtěl říct, to by byla poplašná zpráva. Myslím si, že spíš se budeme blížit k tomu čísel kolem 10, 15 objektů. Ty čísla, které jsem zmínil, řekněme těch až 900, to jsou "pouze" zaplavené objekty, kterými ta voda protekla, napáchala škodu, nicméně ta statika se jeví, že bude dostatečná a lidé se tam budou moci po vyčištění, opravách samozřejmě nastěhovat zpátky. 
Co stále těm lidem v těch postižených oblastech chybí, pane hejtmane? 
Klid, klid a sluníčko. To si myslím, že to je nejdůležitější, protože ta technická materiální pomoc, ta je skutečně ze všech koutů České republiky, z úrovně kraje, z úrovně měst a obcí, to si myslím, že tu materiální stránku věci lidé jsou schopni napravit. Co chybí a co bude chybět, budou chybět ... 
Já jsem to spíš myslela jinak, jestli třeba už všude funguje elektřina, jestli máte takové informace, že tohle už je v pořádku? 
Pokud jsem dostal já informace do centra krizového štábu Olomouckého kraje, tak pokud se týká zásobování energiemi, tak v zásadě by mělo téměř všechno fungovat, samozřejmě pitná voda ne všude funguje v těch řekněme, v tom mírovém stavu ve vodovodech, ale každý ten občan má možnost získat balenou vodu, dostali jsme například dva kamiony minerální vody, ta putovala do Jeseníku, čili těch zásob a ta nabídka řekněme těchto základních surovin. 
A tu dostávají, tu minerální vodu nebo pitnou vodu dostávají lidé bez omezení, to znamená nejsou tam žádné jaksi boje o balené lahve s vodou? 
Já si myslím, že pan starosta Jeseníku, který je takovým tím garantem za rozdělování té pomoci, určitě zvládá tuto situaci, a že nenastává ani rabování ani nějaký bych řekl zmatek při nabízení a rozdělování této pomoci. 
A samotné odstraňování škod pokračuje jak, stále tam máte armádu? 
Armáda tady je v Olomouckém kraji, já chci poděkovat armádě, že skutečně byla bleskově nachystaná, je ten stav v odstraňování dokonce už takový, že armáda částečně stahuje svoje jednotky, když mám říct po vojensku, nicméně ten počet například byl dnešní den, ještě byli v Polomi, ale už vlastně končí svoji práci a na Jesenicku jsem dostal včera požadavek k projednání na bezpečnostní radě, která zasedala ve 20 hodin, aby 20 vojáků z oblasti Jesenicka již opustilo. 
Již nejsou potřeba, je ta situace tak dobrá, že už není potřeba, aby tam byla armáda a pomáhala s odstraňováním škod? 
Dostal jsem informaci od pana starosta z Jeseníku, že skutečně těch 20 vojáků z toho celkového počtu kolem 160 již může opustit Jesenicko, takže takhle si to také vykládám. 
A ten zbytek těch 140 bude moci odjet kdy? Nemáte zatím podrobnosti? 
To je docela těžká odpověď, kdy odejdou, abych neodpověděl, až bude hotová práce, to by byla taková neseriózní odpověď. Myslím si, že ty odklízecí práce těsně po té povodni se blíží řekněme k tomu finále, samozřejmě zbývá hodně prací na opravě komunikací a mostů, to už není věc, kterou mohou udělat starostové či jiní dobrovolníci, na to skutečně je tam ta armáda. My jsme měli včera možnost vyslechnout aktuální informaci, jak se staví most v Nové Červené Vodě. 
Ještě zůstaňme, pane hejtmane, u těch vojáků. Myslíte si, že třeba do konce tohoto týdne stoprocentně ještě těch 140 vojáků, kteří jsou na Jesenicku, tam zůstanou? 
Jednoduchá odpověď, ano, jsem o tom přesvědčen, že skutečně ta armáda je potřeba, a ty mosty s tím úzce souvisí, protože mosty staví armáda, a ty mosty samozřejmě nelze postavit za jeden den, proto také jsem jednoznačně odpověděl, že ano, armáda tam ještě zůstane. 
Popadané mosty, kolik jich ještě není opravených? 
Řekněme, že těch mostů je téměř dvě desítky, ale prosím pěkně, abysme rozuměli si, co v té množině 20 mostů, mostků, lávek, příček a spojnic přes menší či větší toky, je potřeba si uvědomit, že to spektrum je hodně široké, takže ta množina není 20 mostů typu Karlova mostu, ale řekněme, že jeden takový ten významný most je na krajské komunikaci v Nové Červené Vodě, a tady je dobrá zpráva, že až skončíme dnešní jednání Radiožurnálu, tak řekněme do hodiny, kolem té 19. hodiny mám právě aktuální informaci, že tento most bude již položen a že bude funkční. 
Tak doufám, že nezdržujeme od stavby mostu. Ale, pane hejtmane, podařilo se už všude zprovoznit silnice? Kde jsou problémy, kudy se ještě nedá projet? 
Musím říct, že tady skutečně je velký problém, protože problém poškozených komunikací je problémem, když si představíte, že ta dravá voda vám odnesla nejenom svrchní část komunikace, ale že odnesla celé podloží a řekněme v hloubce toho profilu víc jak metr a půl, takže máme zatím ze včerejška informaci o pěti neprůjezdných úsecích, konkrétně je to Buková  Bernartice, Skorošice  Kobylná, Stará Červená Voda  Nová Červená Voda, křižovatka Javorník  Zálesí či komunikace Bernartice  státní hranice s Polskem, ale tam mám informaci, že snad 1. 7., což je dneska, by ten stav mohl být podstatně lepší a možná, že už je tam ta komunikace průjezdná. U těch ostatních komunikací, když dovolíte, já bych jenom rád naše posluchače informoval, že u těch ostatních komunikací, které jsem vyjmenoval, tak se předpokládá, že zhruba kolem toho 3., 4. či maximálně 5. července by tam mohlo také dojít k zprovoznění těchto komunikací. 
Tak do té doby tedy by měly být opraveny ty všechny silnice. Jak to vypadá na železnici? To tady máme dotaz od Veroniky Novotné, která se ptá na dvacetminut@rozhlas.cz, jestli už funguje třeba vlakové spojení mezi Olomoucí a Ostravou. 
To je zajímavá otázka, na kterou těžko teďka hledám odpověď, protože členem bezpečnostní rady není zástupce Českých drah, nicméně včera, když jsme byli na jednání s panem premiérem a s ministry dopravy, financí a ministrem místního rozvoje, tak byla tam i diskuse o železnicích, kde to je prioritou, ale v tomto okamžiku vám neumím říct přesnou odpověď na tuto otázku. 
Pokud máme samozřejmě informace, já se to teď snažím tady vytáhnout z Internetu, tak to spojení by mělo fungovat mezi Olomoucí a Ostravou. Další otázka od Libor z Prahy, jestli je potřeba v postižených oblastech pomoc typu deky a balené vody, anebo jestli chcete pouze peníze? 
Děkujeme za každou pomoc, to je první odpověď, a všem, kteří tuto pomoc nabízejí, skutečně ta pomoc je masivní, to centrum, kam tu pomoc směřujeme, i když přijde k nám do toho našeho bezpečnostního štábu v Olomouckém kraji, tak ten cíl je především město Jeseník, starosta bezpečnostní rady Jeseníku. Pokud se týká balených vod, tak jak jsem komentoval, že je k dispozici tady nabídka, která už byla v Jeseníku, balené vody, tak si myslím, že teď spíš je potřeba těch finančních prostředků. Nechci mluvit za všechny starosty, ale podle mého odhadu si myslím, že té materiální pomoci je celkem dostatek a že ty finanční prostředky, které se skutečně scházejí, ať už od obcí a měst Olomouckého kraje či od všech občanů České republiky, takže je potřeba směřovat k těmto starostům. 
Kolik byste, pane hejtmane, v tuto chvíli, kolik peněz byste potřebovali? Je už nějaký odhad? Vezměme to postupně. 
1,2 miliardy korun. Asi jsem vás zaskočil. Vy jste totiž mi položila otázku, jaký je asi odhad škod, tak to je ta částka 1,2 miliardy korun. 
V celém kraji nebo jenom na Jesenicku? 
Je to částka, která je součtem za obě dvě postižené oblasti, jak Hranicka, tak Jesenicka. Ale řekněme, že ta diskuse, kterou jsem již zmínil v Novém Jičíně, za účasti pana premiéra a těch ministrů, tak tam jsme právě hovořili, jak může pomoct stát, a myslím si, že ten příslib, který tam byl řečen, že velkou část těchto škod nahradí stát, pokud samozřejmě nejedná se o škody, které jsou pojištěny. 
Tak tedy stát, pokud máme informace, dá na povodně k vám do kraje 12 milionů korun, 9 milionů by mělo dostat Jesenicko, 3 miliony Hranicko. Vy jste prý dnes požádal o další peníze, takže kolik podle vás by ještě mělo od státu do Olomouckého kraje přijít na povodně? 
Ty čísla jsou přesná, jsou to čísla, která se vztahují k takové té první pomoci, kterou kolegové, páni ministři nazvali peníze na odstraňování prvotních škod. My jsme požádali zhruba o 25 milionů korun, dostali jsme 12. Já jsem dneska podepisoval na základě informace pana ministra Janoty, který říkal, že se jedná o první tranši, tak jsem podepsal dopis, abysme dostali těch zbývajících 12 milionů, a já věřím, že skutečně ty peníze pomohou především těm starostům, protože my ty peníze si nenecháváme na kraji, ty peníze skutečně jdou jednotlivým obcím, přes ty již zmíněné obce s rozšířenou působností, a starostové z nich mohou docela hodně použít na například na odvoz odpadků, posudky statika či nákup očkovacích vakcín, na demolice či odčerpání vody ze sklepů a také třeba na sanaci sesuvů půdy či přípravu předmostí, když se staví most, musí se udělat předmostí, to je také samozřejmě poničeno. 
Ano, ale tady je zásadní rozdíl. Vy říkáte "škody jsou vyčísleny na 1,2 miliardy korun", zatím samozřejmě v Olomouckém kraji nebo v těch dvou oblastech Jesenicka a Hranicka, a teď dostanete nějakých 25 milionů korun v nejhorším případě od státu, to asi nebude úplně stačit, takže se ptám, kde se vezmou ty další peníze? 
Ano, rozumím. Na první pohled se, ano, jedná o velký rozpor, ale já jsem říkal, že se jedná o peníze na takové ty prvotní škody, na to odstraňování. Samozřejmě ta škoda ve výši 1,2 miliardy korun, to nemůže být zasanováno řekněme do třech, do čyřech dnů. My jsme také hovořili s pány ministry a byl u toho i pan hejtman Palas z Moravskoslezského kraje, že je potřeba skutečně ty mapy, pardon, ty škody přesně zmapovat a vyčíslit a předložit je státu, jednotlivým ministerstvům. S tím souvisí jedna možná zdánlivě související věc, a sice vyhlášení stavu nebezpečí. To bylo vyhlášeno jak v Moravskoslezském kraji, tak i u nás, a právě ze zákona je potřeba do sedmi dnů po ukončení tohoto stavu vyčíslit ty škody, předložit je státu, tak aby je stát zasanoval. Já jsem včera zaregistroval jednu poznámku pana ministra financí, že z minulých let mají v rozpočtu státu rezervu 800 milionů korun, byl tam další příslib, že další peníze určitě uvolní, řekl to jak premiér, tak ostatní páni ministři, takže věříme, že to tak bude. 
A zbytek si myslíte, že se zaplatí například z pojištění a tak dále, aby se zkrátka ten kraj dal co nejdříve do pořádku? 
Říkáte zbytek, to mi tak trošičku evokuje, jako kdybyste počítala 1,2 minus 800, ale to je ... 
Ne, to já si nemyslím, to já nejsem tak naivní. 
Dobře. Určitě se na tom budou podílet pojišťovny, uvidíme, jak se podaří využít té pojistky. Mnohdy mně lidé říkají: Víte, já jsem pojištěný, ale pojišťovák přišel a řekl "ale blesková povodeň, to je něco jiného". A tady si myslím, že je prostor, abychom společně se starosty i na toto téma diskutovali s pojišťovnami, aby skutečně lidé věděli, na co jsou pojištěni, a v případě těch krizových situací skutečně mohli dostat plnění. 
Pokud má někdo takovou, já to nazvu špatnou pojistku, která se na to nevztahuje, tak takovým lidem vy pomůžete z těch peněz, které dostanete od státu nebo které dáváte vy jako kraj? 
Já si myslím, že určitě budeme hledat způsob, jak pomoci jak občanům, tak obcím, protože ty škody, o kterých jsem hovořil v rozsahu 1,2 miliardy korun, jsou škody, které jsou především na obecním či státním či krajském majetku. Škody, které budou vyčíslovat občané na svých objektech, ty samozřejmě budou podstatně větší a budeme diskutovat o tom, a včera jsme tak už začali, jaké peníze na to použít. Je dobrá zpráva, že ministr pro místní rozvoj se přihlásil k diskusi o využití dotačních titulů, které fungovaly při povodních v roce 2006, a já jsem využil té možnosti včera s ním přímo diskutovat, abychom ty pravidla upravili. Ta pravidla totiž se nám zdají být přísná v tom slova smyslu, že v jednom dotačním titulu právě na obnovu tohoto poškozeného majetku mají obce právo dostat 100 % dotace a kraj pouze 50 %. To byla jedna zásadní poznámka, kterou si, doufám, pan ministr zapsal, a že se pokusí ji řešit. A pokud se týká občanů, na to jste se také hodně ptala, požádali jsme, aby byla obnovena půjčka občanům, kteří mají poškozené domy, ve výši 150 tisíc korun, to je, jak to bylo v tom roce 2006, to se velmi osvědčilo, fungovalo to, tak věřím, že i tento nástroj budou moci občané využít. 
Jak vůbec ty povodně zatížily rozpočet vašeho kraje? Může třeba teď nastat situace, že kvůli povodním nebudou peníze na různé plánované investice v tom kraji? 
Tak bezesporu je to krizová situace, s kterou jsme nepočítali v rozpočtu, a jakýkoliv finanční výdaj z rozpočtu znamená nějakou položku pokrátit. S tím ale problém v zásadě není. 
A co třeba konkrétně kvůli povodním teď v Olomouckém kraji nebudete moci vybudovat, protože budete muset dát ty peníze holt do těch postižených oblastí? 
Tak já bych například napřed řekl, že tedy jsme, zastupitelstvo rozhodlo o uvolnění 5 milionů korun, a to byly částečně peníze z jedné investiční akce, zhruba asi 2 miliony, 3 miliony korun jsem měl v jakési rezervě, která nebyla účelově určena na nic jiného než na řešení krizových situací, a v zásadě, kdyby nepřišly tyto povodně, tak by směřovaly na dovybavení jednotek hasičského záchranného systému, takže to je jeden zdroj. A druhý zdroj je informace, kdy včera na bezpečnostní radě jsem navrhl, aby byla vyhlášena sbírka povodní Olomouckého kraje s tím, že pokud jsou lidé v České republice a mají pocit, že by chtěli přispět, tak aby měli jistotu, že ty peníze skutečně nebudou, nebo že budou určeny tam, kam chtějí, takže je mohou adresovat na konto u Komerční banky, je to sbírka, kterou vyhlásil Olomoucký kraj, a já garantuji za to, že ani jedna koruna se z tohoto fondu neztratí a všechny budou účelově využity. 
Ještě jedna otázka z dvacetminut@rozhlas.cz, ptá se vás Karel z Doloplaz, jestli není načase, aby Olomoucký kraj přestal hradit poplatky, ty třicetikorunové poplatky v krajských nemocnicích teď v době, kdy potřebuje každou korunu na pomoc lidem, kteří jsou postiženi povodní. 
Víte, ta situace je o tom, že i v Olomouckém kraji jsou potřební lidé, kteří tyto regulační poplatky nemohou zaplatit, a ta společnost, kterou zastřešuje Olomoucký kraj, je tady především proto, aby vyhověla všem skupinám lidí, takže já jsem přesvědčený, že to, že Olomoucký kraj hradí za část obyvatelstva regulační poplatky, že je správný krok. 
A není ale teď, když jsou potřeba každá koruna, kdy počítáte v kraji každou korunu, načase s tím přestat, protože by byly potřeba ty peníze jaksi jinde v oblastech, kde ti lidé opravdu nemají, přišli třeba o střechu nad hlavou a podobně? 
Ty peníze máme, my jsme pouze, a já jsem říkal, že ten náš příspěvek znamenal, že jsme zrušili jednu investiční akci, a to určitě nezasáhne tak citelně, jako kdybychom měli zrušit poskytovanou úhradu regulačních poplatků. 
Hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Děkuju za to, na shledanou. 
Pěkný den a na shledanou, hodně sluníčka přeji. 
Za chvilku další zprávy Radiožurnálu, Helena Šulcová přeje hezký zbytek dne. 
Dobré dopoledne. My jsme začali nový pracovní týden, rok 2010, ten už zařadil čtyřku, alespoň podle dnešního data. A ta naše rychlost se teď může řídit přesně podle našeho hosta. Je to Pavel Kohout, ekonom ze společnosti Partners, bývalý člen Národní ekonomické rady vlády. Už jsem od vás také slyšela ekonomický beletrista. Přeji vám dobré dopoledne.
Dobrý den.
Co z toho byste měl nejraději napsáno na své vizitce?
Tak na vizitce mám napsán takový honosný titul ředitel strategie, což v podstatě odpovídá,že jednám s obchodními partnery, vyučuji, neboli přednáším v naší poradenské síti a dělám tak od každého všechno, taková děvečka pro všechno trošku.
A kdo vás tituloval coby ekonomického beletristu?
To byl velmi důvtipný pan Paroubek a mně se to zalíbilo.
Vy pracujete v oboru, který všude, kde může, tak válcuje češtinu početnými výrazy z angličtiny, pak si vás najednou pozvou do Českého rozhlasu a chtějí po vás, abyste mluvil ryze česky. Jak těžko nebo jak lehko se vám osobně přepíná od profesního slovníku třeba do naprosto obyčejného, který používáte doma?
No, moje maminka je češtinářka, takže já už odmalička jsem byl vlastně hodně směrován k tomu,abych používal správný jazyk a abych to nekomolil, takže nemám tak úplně rád takové ty slangové profesní ekonomické výrazy jako třeba backoffice. Pokoušel jsem se zavést termín zadní úřad, ale to neprošlo bohužel.
Vadí vám to, že ekonomika už tedy skoro zapomněla česky? Zazlíváte jí to?
Ale tak víte co, těch vysloveně zpotvořených výrazů zas tolik není a člověk si na to zvykne. Ten zadní úřad mě mrzí. Podobně jako kolega Mirek Singer z České národní banky se pokoušel zavést místo termínu yield, což odpovídá něco jako výnos česky se to těžko řekne jedním slovem, termín úroda. Ale to taky neprošlo.
Naším hostem je dnes Pavel Kohout, ekonom, nebo chcete-li, ekonomický beletrista. A je to rozhodně jeden z těch ekonomů, u kterých nepotřebujeme slovník. A jestli patří k ekonomické krizi čas minulý, současný anebo budoucí,tak to si už poslechněte v dnešním dopoledním Radiožurnálu. Těšíme se konečně i na vaše otázka na www.radiozurnal.cz. Ptejte se.
V dnešním dopoledním Radiožurnálu jsme si pozvali do studia někoho, kdo by nám rok 2010 mohl odhadnout z ekonomického pohledu. Je to Pavel Kohout. Ještě jednou vítejte, dobré dopoledne.
Dobrý den.
Radiožurnálu by možná moc neslušelo, kdybychom se ptali nějakých věštců nebo třeba hadačů. My máme třeba raději meteorology nebo právě ekonomy, odborníky, jestli byl rok 2009 rok, který přinesl konec mnoha podnikům. Mohl by rok 2010 přinést třeba začátek něčeho nového z toho vašeho ekonomického pohledu?
No, tak zcela určitě. Především teda rok 2009, o něm se píše v ekonomickém tisku jako o takzvaném roku velké stabilizace. To znamená,že po tom krizovém roku 8 došlo k tomu, že v roce 9 se svět kupodivu nezhroutil, jak mnozí očekávali, ale došlo ke stabilizaci a ke zlepšení některých ukazatelů. Ono také není divu, když uvážíme, jak obrovské tisíce miliard dolarů nebo eur různé vlády nebo centrální banky do ekonomiky napustily. Takže, bylo by divné, kdyby ta stabilizace vlastně nenastala.
Ono se také pořád mluví o tom, že bychom se měli odrazit ode dna a že už by se nám mělo začít dařit lépe. Tak je to dno podle vás hodně bahnité? Už jsme se k němu přiblížili nebo odrazili?
No, to odrážení ode dna, to je takové ošklivé jazykové klišé, které strašně nerad používám.
Co používáte vy?
No, já říkám zlepšení ekonomické situace, to zní jako přece jenom trošku neutrálně než to odrážení ode dna, protože odrazit se člověk ode dna může, ale jako pokud má nad sebou ještě 10 metrů vody, tak se může i utopit, jo. Když se budeme bavit o tom roce 2010, některé problémy, které světovou ekonomiku pronásledovaly v posledních dvou letech, to znamená 8 a 9, pravděpodobně nebudou tak akutní,ale zase přijdou jiné problémy, možná horší. A ty zase bude světová ekonomika i česká ekonomika řešit jinými způsoby. Abych tedy nemlžil, konkrétně se bude jednat o problémy ve veřejných financích.
Dobrá. Mám se ptát dál na veřejné finance?
Můžeme klidně se o tom bavit, protože ty roky 8 a 9, to byly roky krize v soukromých financích, v soukromém sektoru, v bankách především, především v amerických a západoevropských bankách. Proč to tak bylo? Protože Amerika a západní Evropa provozovaly velmi expanzivní měnovou politiku, to znamená, že jejich centrální banky, Evropská centrální banka ve Frankfurtu a Federální rezervní systém ve Spojených státech, pumpovaly do ekonomiky příliš mnoho peněz. Když je v ekonomice příliš mnoho peněz, tak se půjčuje příliš mnoho úvěrů a když se příliš úvěruje, tak mezi těmi úvěry je příliš mnoho špatných úvěrů. To je taková poučka, která platí takřka s železnou pravidelností. Platilo to loni a předloni, platilo to během finanční krize v roce 1873 například a platilo to možná i v předchozích stoletích, pokud bychom se podívali detailněji.
Takže, myslíte, když jste teď zabrousil do té minulosti, že se svět poučil z těch finančních krizí a poučíme se tedy tím pádem v té analogii i my z té finanční krize, která byla?
No, když se podíváme do historie, tak zjistíme, že svět se vždycky z té významné, výrazné finanční krize nějakým způsobem poučí, potom, za několik desetiletí lidem otrne a začnou zase hazardovat. Takže, když byla poslední finanční krize spojená s ekonomickou krizí ve 30. letech, tak pak se to lidstvo skutečně na dlouhou dobu poučilo nebo alespoň část lidstva, protože potom zase byla válka, která byla způsobená tím, že někteří lidé nebo některé státy si vzaly špatné poučení. Ale pokud mluvíme o těch státech, které potom nakonec se ukázalo, že byly ekonomicky i jako vojensky silnější, to znamená ta euro-americká nebo západoevropsko-americká oblast, Spojené státy, Velká Británie a tak dále, tak zjistíme, že Amerika zavedla poměrně přísnou regulaci pro komerční banky, banky směly půjčovat prostě na podnikatelské projekty, směly půjčovat soukromým subjektům, rodinám hypotéky a tak podobně a nesměly se už pouštět do nějakých rizikových spekulací, což se ukázalo být úspěšným, protože po následující půlstoletí vlastně žádná finanční krize v Americe nebyla. Ani v západní Evropě těch krizí mnoho nebylo. Teprve až v 80. letech přišla první finanční krize do Ameriky a to ještě byla poměrně snadno zvládnutelná. V Evropě mělo finanční krizi Švédsko a zbytek skandinávských zemí v roce 1990 až 91. Ta byla poměrně nákladná, ale díky ní zase Švédsko a Skandinávie v těch posledních letech si vedly poměrně dobře.
Na jak dlouho tedy se bude svět umět poučit teď z této finanční krize podle vás, podle vašeho ekonomického odhadu?
No, tak já myslím, že je jako jedině možné,že bankovní sektor a finanční trhy si vezmou poučení na dobu v řádech několika desetiletí.
Než se nám zase uzavře ten řetízek a zpátky přijde nějaká krize?
No, tak to je zase příliš brzy na to, abych očekával jako, že další krize bude třeba v roce 2048 nebo tak.
Tak já si dovolím jedno přirovnání ohledně těch vašich předpovědí a odhadů. Meteorologové, když dávají dlouhodobou předpověď, tak k tomu ještě přidávají procenta, ve kterých se to může vyplnit. S jakou přesností odhaduje ekonom?
V ekonomii je to úplně opačně než v meteorologii nebo respektive v klimatologii, protože meteorologové dokáží docela dobře předpovídat,co bude zítra nebo co bude pozítří. Trochu horší je to už na tři dny a déle. A pokud by měli předpovídat jako, co bude za měsíc nebo za půl roku, tak tam už schopnosti jejich modelů nesahají. Pokud jde o klimatologii, to je takové trošku hodně zpolitizované téma, tak to bych se nechtěl příliš vyjadřovat. Ale v ekonomii je to jinak, ekonom vůbec nemá tušení, jestli akcie půjdou zítra nahoru nebo dolů nebo jestli ukazatele budou lepší nebo horší během příštího měsíce nebo dvou. Většinou ti ekonomové se tak jakoby strefí, ale více méně ta přesnost odhadu není moc v praxi použitelná, jo. Možná, že některý ekonom se tady bude zlobit, když to uslyší, ale jako, upřímně řečeno, je to tak. Daleko lépe se ekonomům naopak daří v tom delším období, protože když nějaká ekonomika nebo země směřuje k finanční krizi způsobené například špatným stavem veřejných financí, tak se to dá předpovědět už na řadu let dopředu a ekonomové jsou spíše dobří v té prevenci, co se má dělat, aby k těm krizím nedocházelo.
S Pavlem Kohoutem si budeme v Radiožurnálu povídat i dál. Jestli se ho na něco chcete zeptat i vy, máte možnost na našich internetových stránkách www.radiozurnal.cz. Ptejte se vy, my se za chvíli alespoň slovně budeme tak trochu topit v dluzích. Poslouchejte dopolední vysílání Radiožurnálu.
Ve studiu dopoledního Radiožurnálu je přede mnou teď odborník na ekonomiku Pavel Kohout, který napsal knihu Finance po krizi. No a bez jakéhokoliv úroku a čtyř hrůzných písmen RPSN se můžeme v Radiožurnálu teď pustit do různých domácích rozpočtů, půjček a dluhů. Ale možná, že začněme tím nejvyšším. Dost možná, že hodně našich posluchačů mohlo přímo padat na mysli, když sledovali to schvalování státního rozpočtu na rok 2010 a když se hodně mluvilo o hrozícím státním bankrotu. Je to podle vás nesmysl nebo naprosto reálná hrozba? Jak si to máme vysvětlit?
Tak hypoteticky státní bankrot České republiky zatím ještě je natolik vzdálen, že lidi tolik neděsí. Ovšem to, že je vzdálen, neznamená,že je úplně vyloučen, protože je to něco, jako když jdete k lékaři, máte nadváhu třeba 30 kilogramů a kouříte 60 cigaret denně a vaše oblíbené jídlo je bůček. Tak třeba si říkáte, že to ještě pořád jde a že zatím jste se srdcem neměli žádné problémy. No a doktor vám řekne, tak jako pane, já nevím, váš zdravotní stav zatím ještě vypadá, že infarkt ještě nepřijde letos, ale třeba za rok nebo za dva. Tak to už si dejte jako opravdu pozor, měl byste přestat kouřit, omezit pivo, omezit bůčky a trošku cvičit, jo.
Takže, pan XY teď týden si bude dávat pozor a pak to spadne?
No a ten pacient si řekne, tak ten doktor je šarlatán, on mi není schopný předpovědět, kdy ten infarkt mě zkosí. K čemu ten doktor vůbec je? To je něco jako ekonom. Lidé říkají,ten ekonom není schopný předpovědět, kdy to bude, kdy to nastane. Ovšem jako on je schopný říci, co je možné dělat a jakým způsobem, aby ten státní bankrot nenastal.
Když se tak díváme na tu státní zadluženost, není to potom podle vás protimluv, když nás běžné smrtelníky neustále nabádají, abychom se nezadlužovali, abychom si to všechno propočítali? Máme to my jako Česká republika dobře spočítáno?
Tak je to samozřejmě trochu protimluv, protože jako, jak říkal Niccola Machiavelli, slavný politolog, tak lidé dělají to, co dělá vláda. To, co dělá panovník, tak na panovníka nebo na vladaře jsou upřeny zraky všech poddaných. Takže, když poddaní vidí, že vrchnost se zadlužuje, tak se poddaní zadlužují také.
Včera jsme se dozvěděli od premiéra Jana Fischera, že k 30. prosinci byl schodek rozpočtu podle předběžných údajů ministerstva financí 195 miliard korun. Tohle číslo, to vás nechalo v klidu? A má to nechat v klidu i nás?
No, tak v klidu, že bych kvůli tomu nespal, to tvrdit nemůžu, protože jsem něco podobného očekával, ale určitě to není důvod, abychom nad tím mávli rukou a řekli, to je dobrý, takhle to může fungovat ještě několik let, protože po těch několika letech to už potom může opravdu přijít velký problém. Během letošního roku je možné, že některé státy v eurozóně, konkrétně Řecko, může mít velké problémy s placením svých závazků a může nastat i něco na způsob částečné platební neschopnosti, to znamená tedy toho bankrotu. A v tom horším případě, v tom katastrofickém scénáři se to může rozšířit na ostatní země Evropské unie a není vůbec vyloučeno,že by Česká republika tím byla nedotčená. Teda jinými slovy je možné, že by Česká republika tím mohla být také dotčena.
A to je to, co vy říkáte, že po této finanční krizi může přijít ještě něco dalšího, horšího?
Přesně tak. Protože ta finanční krize, která probíhala v letech 8 a 9, ta byla již v podstatě zažehnána, ta už byla uhašena, ovšem za cenu velkého zadlužení veřejných rozpočtů a vlastně ty veřejné rozpočty už byly velmi zadluženy před tím a ten trend jejich zadlužování je nepříznivý právě kvůli tomu, že postupně rostou a rostou, ale nikdy se nezmenšují nároky sociálního státu a jeho požadavky jsou prakticky bezbřehé a bezedné.
Já vás poprosím ještě o jednu velmi krátkou odpověď. Nás tedy zajímalo, schodek státního rozpočtu se kryje dluhopisy. Kde si můžu já jako běžný smrtelník koupit dluhopis?
No, není to vůbec jednoduché. Teoreticky je možné si koupit státní dluhopis v bance nebo u obchodníka s cennými papíry. V praxi, když přijdete do banky, tak se tam budou různě vykrucovat jako, že to nejde. No, jako nejde, ono je to obtížné, protože státní dluhopisy byly emitovány tak, aby to vyhovovalo velkým institucionálním investorům, to znamená bankám, penzijním fondům a tak dále, to znamená, že se státní dluhopisy obchodují v takzvaných lotech neboli v jednotkách s tím, že jeden lot má nominální hodnotu asi 10 milionů korun.
Úplně mi to stačí. Pavel Kohout, náš dnešní host v dopoledním Radiožurnálu. Určitě nám dá pár dobrých ekonomických rad do života, tak si na ně v dopoledním Radiožurnálu rozhodně počkejte.
Dopolední Radiožurnál dnes uvítal jako svého hosta Pavla Kohouta, ekonoma, který se na svět nedívá jenom přes displej kalkulačky, ale také přes hledáček objektivu. Ještě jednou dobré dopoledne.
Dobrý den.
Pane Kohoute, já si vypůjčím jednu z vašich fotografií, na které je panenka barbie a nad ní je titul vaší knížky Finance po krizi. Kdy se vám tohle spojení barbie a finanční krize vybavilo? Kdy jste ho našel?
No, tak to bylo vlastně, já chodím na takové soukromé kurzy fotografie a dostal jsem tam jednou za úkol nafotit zátiší. Tak jsme fotil taková ta holandská zátiší jako s různými potravinami a starožitnostmi s takovými věcmi. Pak jsem si půjčil lebku, začal jsem dělat zátiší s lebkou, začal jsem s takovými tradičními toho holandského typu a pak jsem začal dělat čím dál tím odvážnější a ztřeštěnější zátiší a pak jsem teda udělal v jednom momentě zátiší s panenkou barbie, která má taková motýlí křidélka a pak jsem si vlastně dodatečně řekl, že to je taková dobrá alegorie úvěrové expanze, protože když ekonomika roste a rostou tam úvěry, roste objem úvěrů, tak ekonomika dostává křídla. A pak přijde nějaký náraz a to je ta lebka, že jo.
Já si vypůjčím tedy ještě další věci, protože našel byste v životě další záběry, které by uměly třeba vystihnout lidské chování ohledně peněz ať už třeba u nás nebo někde ve světě?
Na to jsou různé pohledy a různé tvůrčí přístupy. Jako daly by se určitě uvést.
Kdybychom vám teď zadali takový domácí úkol vyfotit něco takového?
No, to je poměrně obtížné, protože to prostředí financí je takové poměrně málo fotogenické, hlavně tedy v té moderní době, kdy to jsou samé počítače a klávesnice a displeje a grafy a takové střídmě zařízené kanceláře. Dříve, když byly různé třeba trezory nebo bohatě zdobené cenné papíry, tak to bylo zajímavější.
A čistě teoreticky, co by mělo být na fotografii, která zobrazí ideální stav české ekonomiky?
No, tak já jsem se loni pokusil nafotit takovou výstavku, kterou jsem nazval Proti všem, protože se to týkalo malých a středních podniků, které u nás nemají na růžích ustláno. A to jsem pojal jako více méně takovou sérii zátiší, ať už těch produktů, které ty podniky vyráběly,třeba náramkové hodinky nebo lustry nebo klobouky dámské a tak podobně,a částečně to byly takové scény nebo také zátiší jako z výroby, to znamená, že tam figurovaly různé nástroje, stroje a tak podobně. Ale tak jako netvrdím, že to byl plod teda české ekonomiky, to byl jenom takový drobný pohled.
Bylo to několik pohledů na českou drobnou ekonomiku. Ty fotografie měly svou výstavu. Jsou teď někde k vidění? Dalo by se to někde najít a objevit?
No, tak momentálně je to možné najít na webu, na takové galerii Piccasoweb.cz/pavel.kohout. Ale je to taková víceméně provizorní galerie, takže to není nic reprezentativního.
Když jsme mluvili o tom ideálním stavu, máte nějakou radu, co bychom my měli změnit,aby se nám žilo lépe? Co bychom měli dělat?
No, tak já jsem teďka nedávno měl zakázku napsat článek přesně na toto téma, a tak jsem studoval příklady různých ekonomik, třeba Švýcarsko, to je takový můj oblíbený případ. Švýcarsko vlastně se vyvíjelo z původně velmi chudé země, odkud lidé emigrovali a stalo se bohatou ekonomikou díky tomu,že vlastně švýcarská vláda vlastně poskytla dobré prostředí pro podnikání i pro ty malé a střední podniky,že se Švýcarsko nikdy nepouštělo do žádných monumentálních megalomanských projektů, vždycky si udržovali rovnováhu veřejných financí a tak podobně. V podstatě se nejedná o žádné zázraky. Neexistuje žádný zázračný recept, jak najednou udělat, aby ekonomika byla prosperující. Jde v podstatě o to, aby se vyplatilo podnikat, aby se vyplatilo pracovat.
V dopoledním Radiožurnálu se za chvíli podíváme do světa, jak to vypadá s tou ekonomikou v roce 2010. To si poslechněte už za chvíli. A jestliže máte na jazyku nějakou otázku, tak ji rozhodně položte a podívejte se na www.radiozurnal.cz, tam je formulář, kde rovnou můžete napsat otázku. A díky už teď za ty otázky, které k nám do studia přišly. Ptejte se dál.
Pavel Kohout, host dopoledního Radiožurnálu, nám před chvílí tak trochu radil. Teď si možná necháme rozšířit obzory, když se rozhlédneme po celém světě. Když se rozhlédnete vy, kde byste našel vzor pro českou ekonomiku?
Tak to se říká dost těžko, protože každá země je trochu odlišná. Mně se tedy osobně docela líbí to Švýcarsko, i když když o tom mluvím před jakýmikoliv právníky, tak ti vždycky říkají: no, tak jako Švýcarsko, to je tak jako velmi speciální, to má tu svoji ústavu a ty svoje kantony a tak. V NERVu jsme vzali jako příklad Finsko, což má tu výhodu, že je členská země Evropské unie a je to jedna z mála zemí Evropské unie, která má veřejné finance jakžtakž v pořádku. Já si myslím, že to Finsko je taky docela dobrý příklad. Už jenom například proto, že má dobré školství a kvalitní vzdělávací systém, což se nedá o České republice, s prominutím, prohlásit. Dalo by se najít ještě několik dalších věcí. Já si myslím, že z každé úspěšné ekonomiky se dá najít něco, kde bysme se mohli poučit.
Když zůstanu na chvíli, alespoň na malou chvíli, u toho školství, přepíše finanční krize učebnice ekonomie?
Já si myslím, že by do určité míry měla. Zejména finanční ekonomie dlouhou dobu spoléhala na takzvanou hypotézu efektivních trhů. Koneckonců sám jsem o tom psal v několika vydáních svých předchozích knih. Teď tedy jsem došel k názoru,že je to hypotéza již déle neudržitelná. Ta hypotéza tvrdí,že trhy v podstatě mají vždycky takový nejlepší odhad toho, co může být v budoucnosti, ale teď se ukázalo po 10 letech, kdy byla jedna finanční bublina, potom propad, pak další finanční bublina a pak další propad, že ta hypotéza efektivních trhů prostě není pravda.
Pojďme se podívat teď do Číny. Slíbila jsem, že budeme ve světě. To je země, které ekonomika krize nekrize prostě roste. Je to zázrak?
No, tak Čína, když se podíváte na to, jak obrovský objem úvěrů Čínu pohání kupředu, tak to žádný zázrak není. Čína v současné době má objem úvěrů v porovnání k velikosti ekonomiky asi dvojnásobný v porovnání s Českou republikou, takže je to takový zázrak vyhnaný na růstových hormonech a steroidech nebo podobných látkách.
A kdy čeká Čínu nějaký bod zlomu?
No, tak to je právě něco, jak jsem tady říkal ten příklad s tím pánem, který kouří těch 60 cigaret denně a má 30 kilo nadváhy nebo tak. Že prostě žije velmi rizikovým způsobem a nikdo neví přesně, kdy se mu může něco stát, ale s velkou pravděpodobností se něco stane. Když jsem nedávno četl článek od čínského ekonomického analytika, který se jmenuje Andy Xie, to se strašně špatně česky vyslovuje, Xie se to píše. No a on tvrdí,že něco zásadního negativního, tedy ve smyslu krize, by Čínu mohlo potkat v roce 2012 prostě proto, že ta úvěrová bublina už bude tak velká, že praskne. Ale tak jako nikdo to neví přesně, že jo, jestli to bude 12 nebo plus minus nějaký rok.
Tak až se něco takového Číně skutečně stane, jak to dopadne na nás, na celý svět?
No, tak to je velká otázka, protože určitě je velké množství světových bank, které půjčovaly do Číny nebo které investovaly do čínských akcií. Takže, nějaké otřesy určitě budou. Teďka nedávno, na podzim byl případ, kdy se do finanční krize dostal malý emirát Dubaj, který má 1,5 milionu obyvatel a i to způsobilo docela vlny ve světových finančních trzích. Takže, případné velké problémy Číny by určitě mohly být příčinou nějakých dalších turbulencí, jo. Ale zase různé problémy měla Čína už v předchozích obdobích a vždycky to byla nějakým způsobem schopna nahradit svými obrovskými rezervami. Teď je otázka, jestli bude mít ty rezervy tak velké, aby to byla schopná ještě nahradit.
V dopoledním Radiožurnálu si povídáme s Pavlem Kohoutem, ekonomem nebo možná raději ekonomickým beletristou, který za chvíli odpoví i na vaše otázky, na které se ptáte a ptáte se na stránkách www.radiozurnal.cz.
Dopolední Radiožurnál dnes hostí Pavla Kohouta, ekonoma, který teď bude vystaven vašim otázkám, které k nám přišly po internetu na stránkách www.radiozurnal.cz. Tak teď nám píše posluchačka Jana. Připravte se, teď to přijde: "V případě, že by se státní dluhopis dal koupit, je podle mě čiré bláznovství ho kupovat, když člověk uváží, že by mohl nastat bankrot České republiky. Mám pravdu?"
No,tak samozřejmě na tom něco je, protože i ty ratingy, tedy hodnocení platební schopnosti,se vydávají s platností do tří let a potom jejich záruční lhůta projde. Já bych spíše doporučoval něco krátkodobějšího, fond peněžního trhu nebo fond krátkodobých dluhopisů.
Další otázka: "Co čeští podnikatelé? Jsme národ, který k tomu má ty potřebné smysly?"
Tak já si myslím, že znám řadu českých podnikatelů, kteří jsou úspěšní a kteří by mohli být ještě úspěšnější,kdyby k tomu měli lepší podmínky. Je to spíš problém českých politiků, že jim házejí klacky pod nohy.
"No a jak nám bude dlouho trvat, než doženeme těch mnoho ztracených let z doby minulé?" Na to se ptá David.
No,tak to bude trvat ještě hodně dlouho, protože ten náskok, který před námi ty země, které neprošly tím, čím jsme prošli my, mají také obrovský. Nebude se to dohánět rychle a bude to obtížné. Tím spíše by čeští politici měli být nakloněni menším a středním domácím podnikatelům. Já vždycky tvrdím, že domácí kapitál je základ. A zahraniční kapitál, dobře, fajn, nic proti němu, ale jako základ by měl být domácí.
Pak tady přišlo hodně otázek ohledně eura. "Co by to přineslo nám Česku, kdybychom teď rychle zavedli euro? Jaký je na to váš názor?"
Kdybychom teď rychle zavedli euro, tak by nám to přineslo spíše krátkodobou výhodu podobně jako Slovensku v loňském roce, že by se odstranily ta různá kolísání měnových kurzů, která hlavně vývozcům tolik znepříjemňují život. Ale zase je tady takový problém, že euro není takový všelék na všechny problémy. Když zrušíte měnové riziko, to neznamená,že je okamžitě po něm. To měnové riziko se pouze přestěhuje jinam. A když se podíváte na země, jako je třeba Irsko, Španělsko nebo Řecko, tak tam to vedlo právě k jiným problémům. Ve Španělsku a v Irsku to nafouklo zase právě tu úvěrovou bublinu, která vedla k finanční krizi, v Řecku to vedlo k nestabilitě veřejných financí a tak podobně. Euro není úplně jednoduchý všelék na všechny problémy.
Tak teď ještě jedna hodně aktuální otázka. Říká se, že každé povolání přináší určitou deformaci. Co to přináší vám?
No, tak samozřejmě já jsem tím trošku také deformovaný, to znamená, že kdykoliv se dívám na nějaký film třeba z historie nebo kdykoliv čtu nějaký román nebo cokoliv, tak vždycky se snažím přemýšlet, jaké byly ty ekonomické podklady toho. To znamená, že když teď dávali nedávno v televizi Annu Kareninu, tak jsem automaticky jako přemýšlel nad tím, jaké byly ty ekonomické poměry té ruské šlechty, z jejíhož prostředí se to odehrávalo a jako do jaké míry ten nebo onen na tom byl ekonomicky dobře nebo špatně. Tak to je samozřejmě taková trošku deformace, která je tím dána.
Hostem dopoledního Radiožurnálu byl ekonom Pavel Kohout. Tak moc vám děkuji a doufám, že v hledáčku toho vašeho fotoaparátu uvidíte samé pozitivní výjevy. Pravdivé pochopitelně a moc bych nám všem to přála. Díky a na slyšenou.
Děkuji. Na shledanou.
Tak to byla Jasná zpráva skupiny Olympic na vlnách dopoledního Radiožurnálu v 9 hodin a 12 minut. Letecká doprava je sice nejbezpečnějším druhem přepravy, ale to platí jen do okamžiku, než se s letadlem něco stane a nebo dojde třeba k teroristickému útoku, jak se o tom nedávno znovu přesvědčili ve Spojených státech. Asi jenom málokdo z cestujících pozorně sleduje výklad letušek, které před každým letem předvádějí, jak postupovat v případě ohrožení. A nácvik krizových situací v trenažéru, to už je jiná. A v Turecku jím prošel redaktor Martin Dorazín.
Tento let zřejmě nedopadne tak úplně dobře, protože za chvíli nás podle všeho čeká evakuace po gumové skluzavce. Pokud tedy šťastně přistaneme. V kokpitu tohoto letadla ale piloty nehledejme. Pohyby letounu a zvukové efekty se ovládají odněkud z řídícího centra. Piloti nacvičují manévry v takovém domku na kuřích nožkách. Tyto trenažéry simulují funkce skutečného letadla a uvnitř v tom kokpitu to vypadá naprosto přesně jako v Boeingu nebo v Airbusu. Trenažér pro výcvik palubního personálu naopak jako letadlo vypadá. Turecké aerolinie si postavily moderní centrum, ve kterém mohou simulovat nejrůznější nebezpečné situace. Na jedné straně letadla šumí bazén, který představuje moře nebo jinou vodní plochu. Na druhé straně zeje hluboká jáma, na jejíž dno se spouštějí nafukovací skluzavky. K těm se ale dostaneme za chvíli. Teď se vraťme na palubu. Letušky se tady učí, jak podávat nápoje a jídlo, jako při skutečném letu. Jenom ty nápoje a jídlo chybějí. Ze schránek nad hlavami se uvolňují kyslíkové masky a mezi námi, pokusnými cestujícími vzniká mírný chaos. Problém je v tom, že přívody vzduchu mají tendenci se do sebe zamotat a tak nám chvíli trvá, než každý najde a nasadí si tu svoji masku. Sousedka Lenka na mě huhlá, že v případě skutečné havárie, bychom se už asi udusili.
Nejsem schopná vůbec ničeho, ale vůbec.
Teď do kabiny pronikl umělý dým, který skutečně vytváří atmosféru požáru na palubě. Odněkud zezadu se valí k nám směrem do kabiny a nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych to viděl při opravdovém letu. Prostor pro cestující se už úplně zaplnil dýmem z jakoby hořícího letadla. Letušky vydávají poslední pokyny k evakuaci. My zkušební pasažéři se v podstatě disciplinovaně stavíme do řady k nouzovému východu, ale pokud by došlo k nehodě za skutečného letu, pokud by došlo k úniku nějakého plynu do kabiny nebo páry, tak by asi vypukla nepopsatelně větší panika. Máme se připravit na velmi tvrdé přistání. To znamená sklonit hlavu mezi kolena, vzít ji do dlaní tak, abychom nenarazili na sedadlo před námi a neublížili si ještě víc, než je nutné. Musíme co nejrychleji opustit palubu a dostat se do bezpečné vzdálenosti. To znamená především použít tu gumovou skluzavku. Na hraně nouzového východu musíte předpažit ruce, zavřít oči a skočit na skluzavku. Pokud ruce zvednout zapomenete, dopadnete, jako kolegyně Pavla, kterou skluzavka popálila až do krve. Tak jaké to bylo?
Báječné. Letuška mě zachraňuje, ještě mi to lepí. Padali jsme s letadlem. Ty odřeniny, dala jsem ruce, mají se dávat před sebe a já je dala pod sebe. Na skluzavce, pane redaktore. Byl to otřesný zážitek, ale jsem ráda, že jsem přežila.
Z Turecka Martin Dorazín, Radiožurnál.
V dopoledním Radiožurnálu se vám pokusíme ukázat slovy obrázky, které si vozí náš dnešní host. Ať už jsou to ty, které má dnes ve svém archivu, anebo ty, které má nesmazatelně ve své hlavě. Naším hostem je Jaroslav Jiřička, fotograf, který získal cenu Czech Press Photo za rok 1996 a který spolupracuj se společností Člověk v tísni, která pomáhá disidentům na Kubě. Pane Jiřičko, dobré dopoledne.
Dobrý den.
Řekněte nám, jak obtížné je fotografovat na Kubě. Myslím to, co není oficiální.
Když jsem jel na Kubu poprvé, vzal jsem si s sebou dva fotoaparáty, větší ten objektiv a běhal jsem po ulicích, jako bych běhal v Praze nebo kdekoli tady. Ale postupem při dalších návštěvách jsem zjistil, že je lepší fotit víceméně nenápadně a začínal jsem se i trošku bát.
Takže jste tam méně za fotografa a více za člověka, který se snaží pomoci?
No, myslel jsem si, že tam budu více za fotografa, ale spíš za B.
Jak vlastně vypadá vaše fotografie, třeba i z té první návštěvy, kdy jste tam byl, která nejlépe vypovídá za tenhle ostrov?
Já si myslím, že jsou fotografie takových prázdných obchodů, kde stojí 5 letargických prodavaček, dívají se někam skrz prostor, anebo to jsou obchody, kde je jakoby hodně věcí a jsou to 20 let stará kolena k nějakým umyvadlům, které nikdo nikdy nekupuje, nějaká továrna je vyrábí, protože musí zaměstnávat lidi. A tyhle ty snímky, myslím, že docela dobře vypovídají o takové té zvláštní situaci na Kubě.
Na dvě tváře téhle země Kuby se podíváme v dopoledním Radiožurnálu. A pokud se na něco chcete zeptat, tak rozhodně máte možnost a ptejte se na stránkách www.radiozurnal.cz a zároveň na téhle adrese ještě najdete odkaz na fotografie našeho dnešního hosta Jaroslava Jiřičky, které právě na Kubě nafotil.
V dopoledním Radiožurnálu si dnes necháme vyprávět o Kubě, o zemi, která se na jedné straně tváří jako naprosto idylické místo pro dovolenou a na druhé straně nutně potřebuje pomoct. A také o tom si řekneme společně s naším dnešním hostem Jaroslavem Jiřičkou. Ještě jednou dobré dopoledne.
Dobré dopoledne.
Když si člověk pročítá, ty nabídky cestovních kanceláří, to vypadá absolutně idylicky. Jak se díváte vy na ten přístup některých turistů, kteří se opalují, koupou a nepřipouští si absolutně nic, co je za rohem a pak třeba pokrčí rameny a řeknou, že s tím stejně nic neudělají?
Na Kubu jezdí, řekl bych, zvláštní sorta lidí. Jezdí tam prostě mladý lidi pít rum a tak jako relaxovat, anebo tam jezdí třeba lidi ... U nás ve výpravě byli lidi ze severní Moravy, taková ta vrstva majitel autobazaru, trošku od kolotočů a tak, který neopustí to středisko, kam mají koupený zájezd a všem vypráví, jak ta Kuba je krásná, jak to tam krásně všecko funguje, jak tam je teplo, světlo, což je všechno pravda. Já když jsem přijel na Kubu poprvé a jel jsem z Havany z letiště, tak mě trošku zarazilo, že cestou jsou vidět siluety naftových věží, město Matansas, které je popisováno jako v průvodcích jako Benáty Kuby, tak to je takový petrochemický závod Juraje Dimitrova, a kousek od Varadera, kde tedy jsou ty vyhlášené pláže, tak se normálně těží nafta a při poslední návštěvě už tam těm vrtných plošin bylo víc a zdá se, že tedy ta nafta se tam našla a bude se tam těžit v těsném sousedství. Takže večer, když sedíte a balkoně, díváte se pěkně na moře, tak vidíte takové ty signální ohně v různých barevných variacích a přesně ten zápach, který je znám z Litvínova a z Mostu.
Takže nedívat se doprava a doleva u těch ostatních, ale ... Vy mi řekněte, vy jste tam jel jak? Jestli s cestovní kanceláří, tak ji akorát, prosím, nejmenujte.
Nebudu jmenovat. Já jsem byl na Kubě třikrát. Dvakrát jsme letěli s kamarádem a jednou s překladatelkou jako normální turisti na Varadero a jednou jsme měli jenom letenku od cestovní kanceláře a potom jsme si dělali program na Kubě sami.
Měl jste přiznáno, že jste fotograf, anebo jste se tvářil jako majitel autobazaru?
Při prvních dvou návštěvách se mě snad ani nikdo neptal na Kubě a napotřetí jsem to radši řekl, protože jsem si říkal, že už třeba o mě mají nějaké záznamy, ale ta úřednice, která mě tam měla pustit, tak se na mě koukla velmi nepřátelsky, takže příště už bych to asi neřekl.
Jak je to s vízem? Kdo všechno nedostane? Kdyby se tam třeba chtěl dostat novinář, tak bude mít nějaký problém?
Já jsem to touhle cestou nezkoušel, ale slyšel jsem o kolezích, kteří se snažili dostat novinářské vízum. Několika se to povedlo, po návratu potom, protože ambasáda kubánská v Praze sleduje ty články, tak nebyli vůbec spokojeni. Spíš to vízum dostanete na nějakou hromadnou akci, kterou pořádá Kuba, nějaký festival nebo nějaký odborný seminář nebo tak. Ale myslím si, že nemá cenu jet na Kubu jako akreditovaný novinář.
A když už na té Kubě jste, to vízum se dá prodloužit a jestli ano, tak za jakých podmínek? Máte o tom informace?
Myslíte to novinářské vízum? No, to vůbec netuším.
A vy jste ..., vlastně spolupracujete s Člověkem v tísni, s nadací, která podporuje demokracii na Kubě. Jak se k takové spolupráci člověk dostane? To je mimochodem i několik otázek od našich posluchačů.
Můj kamarád Honza Perle, který s touto nadací letos spolupracuje, tak mě tam prostě vzal.
No, a jaká konkrétní je ta vaše role v takovémhle projektu? Co máte za misi, co máte za úkol?
Tak za tu jednu návštěvu máme třeba 5 nebo 6 adres rodin, které navštívíme. Poskytneme jim nějakou pomoc, uděláme s nimi rozhovory a moje teda úloha v tomto při té cestě je vždycky dělat řidiče, udělat fotografie a vybavit potom teda články, které publikujeme v různých periodicích.
To znamená, že vy i děláte řidiče, vy si tam pronajmete nějaké auto, anebo je možné vůbec využít dopravu na Kubě?
To nás trochu překvapilo. Není problém si pronajmout v autopůjčovně auto. Je to poměrně drahé. Stojí to tak 80 euro na den, někdy i trošku víc, ale můžete projet v podstatě celou Kubu a neklade vám vlastně nikdo žádné překážky.
Jak obtížné je setkat se s těmi disidenty? Vy říkáte neklást žádné překážky. Teď to vypadá skoro, že to vůbec není žádný problém.
Tak Člověk v tísni nás vybaví adresami lidí, které navštívíme, ty lidi na to nejsou připraveni, nevědí o tom, ale většinou teda jsou doma. Takže my si tu adresu najdeme a potom tam přijdeme někdy večer, když sousedi moc nekoukají, a uděláme s nimi ten rozhovor.
Jak se člověk cítí, když je na Kubě úplně poprvé? Když jste tam přijel a teď jste se okolo sebe začal rozhlížet, co to je za pocit?
Tak první pocit je zvláštní už na letišti, když ta přijímací úřednice říká stůjte rovně, protože tam mají takovou malou kameru a všechny turisty fotografují a já samozřejmě byl rozmazaný, tak mě musela vyfotit ještě jednou. Pak vás překvapí na Kubě velký množství různých uniforem, což za chvilku zjistíte, že ne všichni jsou policisté. Tam je třeba hodně lidí v uniformách takových šedožlutých. To jsou lidi, kteří stojí na křižovatkách ... A protože tam funguje málo aut, autobusů, tak koordinují vlastně dopravu normálních lidí mezi vesnicemi, zastavují služební auta a stanovují pořadí těch lidí, kdo do kterého auta ..., jako je vytěžují, taková ta služební auta.
A když se člověk tak už rozhlíží a má tyhle ty pocity a všechno tohle okolo sebe vidí, dá s říci, že cítí strach, strach z něčeho neznámého, strach ze všeho, neustálý pocit strachu?
Pořád. Neustále ... Tam třeba Kuba má 14 provincií a mezi každou na silnici je takový místo, kde je pěkně nasvícený prostor, taková policejní stanice, před ní je sedmdesátka, čtyřicítka a přes den vás většinou nezastaví, ale někdy taky. Kam jedete, proč tam jedete a pořád mají v ruce papírky a něco si zapisují. Já si teda myslím, že na Kubě spotřeba notýsků a tužek musí být největší na světě.
A na co se vás konkrétně ptají? Absolutně na všechno, co je napadne a vy musíte na všechno odpovědět?
No, tak jako proč jedete zrovna tudy, kam jedete ... Ale oni vám v podstatě ani snad nerozumí, spíš to je taková jako rutinní kontrola, ale používají různé finty. Třeba tu ceduli sedmdesát hodí do příkopa a zastaví vás a řeknou vy jste jel 48, když tady byl třicítka už. Radary nemají, ale teda musíme říct, že to za léta teda dřiny to mají opravdu teda v oku. A my řekneme, že tam žádná cedule nebyla a oni řeknou byla, 100 dolarů.
Neuvěřitelné finty, co tam všechno člověk může potkat.
Takže když už to víte, tak jim dáte 20 dolarů nebo teda těch jejich konvertibilních pesos, on se ... Jak jsou všichni Kubánci letargičtí a pomalí, tak ten pohyb, jestli ho nesleduje kolega, je velmi rychlý. Veme si opravdu velmi rychlým pohybem 20 pesos a jedete dál.
Víte, co by mě zajímalo, co člověku nesmí chybět v zavazadle, když se chystá na Kubu ve vašem případě, ve vaší situaci? Co tam nutně potřebujete, kolik peněz potřebujete mít třeba i na takovéhle záležitosti?
Tak víte, na Kubě jsou normálně bankomaty, nemusíte mít peníze. My jsme teda s sebou vždycky měli jako eura a ty konvertibilní pesa, která se dají vyměnit v každém hotelu. Uvědomili jsme si, že je úplně jedno, kde je měníte, protože jsou všude stejné kurzy, takže měli jsme vždycky prostě tak 200 eur třeba na tyhlec ty věci v menších bankovkách.
A kromě těch peněz a kromě fotoaparátu pochopitelně?
Na Kubě nepotřebujete skoro nic. Tři trička, jedny sandály, dvě karty do foťáku a ...
A mít v hlavě tu správnou myšlenku.
A tak.
Takže Kuba nejsou jenom ty pláže a palmové háje a korálové útesy, o tom dnes mluvíme v dopoledním Radiožurnálu s naším hostem, protože naším hostem je fotograf Jaroslav Jiřička.
Hostem dopoledního Radiožurnálu je dnes fotograf Jaroslav Jiřička. Je to fotograf, který si několikrát vyzkoušel, jaké to je, když se na Kubě snaží pomoci. No, a ta představa těch veselých lidí, kteří tančí a ze své nesvobody si nedělají vůbec nic, to je iluze, kterou by asi rád kubánský režim rozeslal po celém světě. Pane Jiřičko, jaka se podle vás žij současným Kubáncům? Zkuste to nějak charakterizovat.
Tak v současné době na Kubě je taková ekonomická krize, která trvá několik let. Do roku 1991, kdy Kubu podporoval Sovětský svaz, tak byla životní úroveň jedna z nejvyšších v historii Kuby. Po roce 1991 vyhlásil Fidel Castro zvláštní období, kdy byla historicky asi nejnižší životní úroveň na Kubě vůbec v celé padesátileté historii Kuby. A od roku 98, kdy pomáhá Kubě Venezuela, tak se ta úroveň trošku zvedla a v posledních letech zase klesá. Ty argumenty Kubánců jsou: jednak je světová krize, jednak americké embargo a jednak hurikány.
Jak velkou roli tam hraje turistický ruch? To je patrně úplně klíčová role.
Turistický ruch v posledních letech ..., takhle, v posledních letech vzrůstal, do roku 2005 a poslední tři čtyři roky je taková stagnace. Jenom pro ilustraci, za rok navštíví Kubu zhruba 2 miliony turistů. Jsou to lidé ze španělsky mluvících zemí, to znamená z Mexika, ze Španělska, kanadští důchodci se tam jezdí na zimu ohřát, jezdí tam Italové, ale tam je třeba 15procentní pokles za poslední dobu, začali tam jezdit Rusové.
A je vůbec Kuba připravena na to, že by tam začalo jezdit ještě více turistů, nebo už je to ten stop stav, to maximum?
No, statistiky uvádějí, že taková ta, ten komfort se zhoršil za poslední 4 roky, do té doby i mezinárodní konsorcia investovala na Kubě s tím, že stát má 51%, ale prostě to tak bylo. A poslední 4 roky bych řek, že se přestává investovat, protože zase je taková ta iluze, že by se mohla těžit nafta. Pardon ... Nicméně i některé studie říkají, že kdyby se Kuba teď úplně otevřela, že by tam přijelo zhruba 2x tolik lidí, než tam jezdí teď, to znamená 3,8, 4 miliony za rok.
V současnosti je na Kubě okolo 200 politických vězňů. Umíte popsat, jaké podmínky tam panují, v tom vězení, jaké podmínky tam mají?
Navštívil jsem muže, který byl zavřen na 13 let a po 6 letech byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Měl několikátou operaci zažívacího ústrojí a věci jsou to pro nás naprosto neskutečné. Na samotce, na které mohl být 21 dní, byl rok a několik dní. Ta samotka byla velká asi 3,5 x 1,5 metru, byl v provincii Guantánamo, kde je největší vlhkost. A taková třeba jenom malá perlička na dokreslení říká, že tam bylo takové vlhko a teplo, že si musel večer lehnout k tomu okénku, kudy se dává jídlo, kde malinko proudil studenější vzduch, aby vůbec mohl dýchat. Dalším problémem říkal, že jim dávají naschvál hustou stravu, aby měli málo vody, to znamená jenom rýži, fazole a hodně slané.
Tisíce dalších pronásleduje režim na svobodě. Zaměstná tyhle lidi někdo? Jak se vlastně živí?
On režim jako těžko řekne vy jste, vy jste politický odpůrce. Vy se zúčastníte nějaké takové malé, není to ani demonstrace, mírového pochodu někde na periférii Havany a vyhodí vás z práce bez udání důvodu. A po půl roce jako příživník můžete dostat třeba 10 let, anebo když vás vyhodí z práce, tak jste naprosto bez prostředků. A to může trvat i léta prostě, no.
A těmto lidem, o kterých právě teď mluvíme, se budeme v Radiožurnálu věnovat i dál. Naším hostem je Jaroslav Jiřička, fotograf, který na Kubu několikrát zajel a byl tam ve spoluprací s nadací Člověk v tísni.
V dopoledním Radiožurnálu si povídáme s fotografem Jaroslavem Jiřičkou, který byl 3x na Kubě a naše povídání jsme zarazili v době a ve chvíli, kdy jsme mluvili o kubánských disidentech a mluvili jsme také o věznici a zmínili jsme Guantánamo. Tak ať v tom máme jasno, co to konkrétně je?
Guantánamo je provincie, hlavní město provincie a americká základna a mimo jiné v kubánském Guantánamu je věznice. A když se vrátí vězeň z vězení v Guantánamu, tak říká byl jsem na výletě v Guantánamu, byl jsem tam 6 let na samotce, bylo to tam prostě hrozný.
No, vy jste mluvil přímo s jedním z těch kubánských vězňů. Za co byl odsouzen?
Byl odsouzen za to, že se pokusil se svými kamarády založit politickou stranu. Dostal, myslím, 13 let a ze zdravotních důvodů byl propuštěn, jinak by si odseděl těch 13 celých. Za vraždu dostanete na Kubě maximálně 12, ale po půlce vás většinou pustí. A tento člověk nám vyprávěl, že seděl ve vězení s dvěma muži, s otcem a synem, kteří dostali za to, že prodali na černém trhu maso z krávy otec 22 a syn 20 nebo obráceně, to si nejsem jist.
O tom, jak je to s tím jídlem na Kubě, o tom si také budeme v dopoledním Radiožurnálu povídat. Mě by zajímalo teď, jak to vypadá třeba ..., jak vypadá takový život žen kubánských disidentů. Vy jste měl možnost se s takovou nějakou ženou potkat přímo na Kubě?
Navštívili jsme rodinu, matku s dcerou. Muž je od roku 2003 ve vězení, zhruba na 20 nebo 25 let. Nejsou žádné náznaky, že by byl propuštěn. Ženy jsou naprosto bez příjmu, jsou v podstatě odkázány na pomoc sousedů, na pomoc známých, na nějakou humanitární pomoc. Ale zajímavé je, že třeba u soudu s ním se někteří lidi v tý ulici postavili za něj, ač riskovali taky třeba vězení, i když ne v takové výši. Někteří lidi podporují v té rodině solidaritu, někteří ne. Prostě zajímavé věci.
A když to trochu otočíme, tak kolik procent Kubánců věří totalitnímu režimu?
Tam je těžko se někoho zeptat, co si o tom myslí ...
Jsou nějaké průzkumy? Nečetl jste?
Jsou průzkumy. Předloni dělali Litevci, tuším, na Kubě průzkum a ptali se - jste pro změnu, nebo nejste pro změnu a 80% lidí se vyjádřilo, že jsou pro, řekli bysme tedy zásadnější změnu na Kubě.
Jak se vlastně Kubánci dívají teď na vás, na nás Čechy?
No, Češi se z velkých přátel stali velkými nepřáteli, protože v očích tedy Kuby jsme zradili. Další nepřátelé Američané. Tam už to je trošku složitější. Ještě před 2 lety jsme na Kubě viděli takové plechové billboardy, kde se postupně George Bush mění v Hitlera nebo naopak a s nástupem Baracka Obamy tyto billboardy zmizely a podle těch nálad je Obama na Kubě oblíben.
Když zůstaneme u těch Čechů, tak tady vám rovnou paní Klubalová píše otázku, chtěla by se vás zeptat, jak a jestli vůbec může ona jako obyčejná turistka pomoci opozici na Kubě. Jestli byste jí uměl poradit.
To nevím, jak by mohla pomoci. Možná by se mohla podívat po Kubě ... Existují autobusové linky, které jsou pro cizince, ale dá se jet i vnitrostátní normální linkou. Je to teda trošku složitější, autobusy bývají plné, správně by vás tam vzít nesměli, ale vezmou. Dá se bydlet ve větších městech legálně v což jsou vlastně místnosti v bytech, samozřejmě prověřených lidí, al za 20 těch konvertibilních pesos se tam dá přespat, takže dá se projet Kuba a dá se potom známým vyprávět, že nejenom písek, palmy a pláž je Kuba.
Tak děkujeme za odpověď, ale třeba mají lidé možnost na Kubě poslouchat svobodný rozhlas?
Na Kubě lze chytit stanici José Martin, což je taková svoboda Svobodné Evropy. Ale na Kubě jsou tak funkční rušičky, že po několika minutách to prostě člověk vzdá.
Když zůstaneme u těch médií, je tam možnost připojit se na internet?
V každém krajském městě je internetová kavárna. Poznáte ji podle takové stometrové fronty. Připojení tam je opravdu velmi pomalé a musíte si koupit kartičku, která stojí takových 7, 8 konvertibilních pesos, což je, dejme tomu, poloviční měsíční plat, a nemyslite si, že ten internet tam je nějaký prostě ..., že jsou přístupné všechny stránky. To jsou opravdu jenom selektivně vybrané, takový intranet kubánský to je prostě.
Život na Kubě nám přibližuje v Radiožurnálu náš host Jaroslav Jiřička, fotograf, který Kubu několikrát navštívil. A za chvíli pokračujeme.
S Jaroslavem Jiřičkou, který spolupracuje i s nadací Člověk v tísni, si dnes povídáme v dopoledním Radiožurnálu o Kubě, o místě, které navštívil už třikrát, tak ještě jednou dobré dopoledne.
Dobré dopoledne.
Lidé jsou na Kubě vypláceni v národní měně, za ni si stejně prý nic nekoupíte, protože na Kubě vládne přídělový systém, tak co lidé za takový přídělový systém dostanou nebo příděl dostanou?
Lidé dostanou výplatu v takzvaných pesos nationale, to je částka, dejme tomu 400 až 600 pesos a když tuto částku vydělíte 25, tak vám to vyjde jakoby v těch konvertibilních. Takže když někdo vám říká, že ta věc stála 8 dolarů nebo pesos, tak myslí ty konvertibilní. Tak teď vy máte teda těch 400 až 60 nacionálních a za ty si koupíte potraviny, které jsou státem dotované. Máte knížku, v který je uvedeno asi 30 položek, a na měsíc máte přesně stanovená množství jednotlivých věcí, které si můžete za ty nacioální pesa, ale vlastně pod cenu koupit. To je třeba pro informaci, tak je to za měsíc 200 gramů masa, 300 gramů ryby, 1 mýdlo na měsíc je na praní a na 2 měsíce je na ruce. A není tam třeba olej a takovéhle věci. Ale už i třeba Raúl Castro někde prohlásil, že to opravdu nestačí, takže kdyby nebyla pomoc Kubánců, kteří žijí v exilu, tak by se ani s tímhlec tím nedalo vyjít.
Vy už jste to trochu naznačil. Jak vypadají obchody na Kubě?
Ty obchody, kde se prodávají, tak jsou takové potemnělé, nátěry 50 let staré, prázdné regály a jsou tam vlastně jenom tyhlec ty výrobky, ty fazole a nějaký odřezky z masa a tak. Ale vedle toho už v těch větších městech jsou obchody, kde se kupuje za ty konvertibilní pesa. Tam zhruba kurs je ..., zhruba za 1 euro dostanete 1,3 konvertibilní pesa a tam s kupují věci, takové ty normální, šampony, kartáček na zuby. Ten se vlastně na Kubě nedá normálně koupit, to musíte jedině teda za ty konvertibilní pesa.
Tak ty předměty osobní hygieny, tam se stojí na to obrovské fronty, když už si je můžete koupit?
Tam se stojí fronty, tam se stojí fronty v podstatě na cokoli, protože kolikrát nevíte, co zrovna teda tam bude na pultě.
No, a kdo by chtěl sednout do auta ..., vy jste zmínil to, že tam často figurujete i jako řidič, že si tam můžete pronajmout auto, tak jak to tam vypadá s benzinem?
Benzin se dá koupit pouze za konvertibilní pesa. Stojí zhruba jako u nás. A za normální měnu nacionální s benzin koupit nedá. Tam je ještě nutno říci, že skoro žádný soukromník nemá auto, to dostávají jenom nomenklaturní kádři nebo nějaký vysloužilí generálové. Tam jsou kategorie aut rozlišena barvou čísel. Tak těch soukromých je nejmíň, pak jsou auta z půjčovny, potom diplomatická, hodně jich tam je zelených značek, to jsou auta ministerstva vnitra. Dokonce mají i třeba svoje benzinové pumpy. 40 kilometrů, 80 kilometrů není pumpa a je tam pumpa a tam tankujou jenom zelený značky. Jde z toho trošku hrůza.
Naši posluchači se vás ptají také na to, jak to vypadá se zdravotnictvím na Kubě, že se honosí tím, že je zdarma, ale má to patrně svá ale, tak jestli o nějakých víte.
Zdravotnictví fungovalo velmi dobře do toho roku 1991 a potom, protože bylo, nastalo to období, kdy nebyly na nic žádné peníze, tak s nespravují rentgeny, je málo léků, léky se prodávají na černém trhu. Dělali jsme rozhovor s jedním doktorem, který dělal na ARO, a vyprávěl nám, že pacient, který přijde do normální okresní nemocnice, tak musí mít s sebou jídlo, povlečení, občas si tam musí uklidit, a protože tam nejsou žárovky, tak pokud chce večer si vzít, tak žárovku, kterou si potom zase odnese, když ho pustí z nemocnice. A bohužel i lékaři říkali, ty léky, který potřebujete, nemáme, sežeňte si je na černým trhu, abysme vám je mohli dát.
Dopolední Radiožurnál dnes vyhradil své vysílání Kubě, tedy Ostrovu, který možná láká svými přírodními krásami, ale člověk je tam skutečně v tísni. Tak mluvíme o tom společně s fotografem Jaroslavem Jiřičkou a na vaše dotazy najdeme čas už za chvíli.
V dopoledním Radiožurnálu se Kuba a náš host Jaroslav Jiřička, fotograf, nevyhnuli vašim otázkám. "Pane Jiřičko, zdravím vás, rád bych se zeptal na váš nejsilnější dojem z pobytu na Kubě. S díky a přáním, aby se vám dařilo, pan Karel Radavanský."
Pane Radavanský, děkuju. Já bych spíš řek takový pocit. Je to taková jako zlověstná letargičnost té Kuby. Tam všecko tam jako vypadá malebněji, než ve skutečnosti je. Já jsem si třeba říkal, udělám tam nějaký takový ty fotky a neudělal jsem, protože všecko to vypadá tak poeticky. A když se díváte dýl na tu Kubu, tak vám jde mráz po zádech. Takovou jenom malou perličku. Na náměstí jsem si koupil nějakou rýži s odřezky kůže a místo talířku umělohmotnýho dávají ..., vypadá to jako krabice na polokecky z roku 74 a v tom je taková vylisovaná papírová lžička, kterou si dvakrát naberete a ta lžička se úplně jako rozláme, rozpustí, ale všichni dělají, že ta lžička funguje. Stojej a už to jedí takhle, nabíraj to prstama a dělaj, že ta lžička je jako funkční a že to je všecko v pořádku.
"Dobrý den, v březnu budu asi měsíc na Kubě a zajímá mě, co mám dovézt. Co by lidem mohlo pomoci a kde to případně odevzdat a zajímají mě i dárky pro děti. Díky za pomoc, paní Katka Kalinová."
Dobrý den. Koupil bych teda dětský botičky, panenky, drahý trička, jel bych někam na východ do těch chudších oblastí a dal to jedný rodině.
"Funguje kubánská tajná policie i mimo Kubu? Mohou být kubánští špioni i v Praze? Díky." A tady raději neznámý posluchač z Prahy.
Tak jmenuje se tajná, tak já nevím, jestli funguje, ale předpokládám, že funguje a myslím, že funguje i v Praze. To ...
Další otázka: "Tři měsíce jsme nedostali výplatu. Je něco takového možné na Kubě?"
Tak na Kubě, když chodíte do práce, neříkám, že pracujete, tak výplatu dostáváte. Je pravda, že třeba v jedné kavárně, kde stačí dva lidi, jich je 7, nemají ani kávu, neprodávají, ale výplatu stejně dostanou minimální, ale myslím si, že vám tu výplatu dají. Je pravda, že třeba dotované věci, jako jsou závodní jídelny, tak se postupně snaží rušit.
"Dobrý den. Nemáte obavu, že tímto zveřejňováním způsobu pomoci můžete uškodit nejenom sobě, ale hlavně disidentům? Při představě, že svého času na Svobodné Evropě někdo ze Západu popisuje, jakým způsobem pomáhá uvnitř naší země, tak mě jímá hrůza. Nemám nic proti pomoci, naopak. Děkuji, s pozdravem pan Grepl."
Pane Greple, dobrý den. My s lidmi, s kterými třeba děláme ty rozhovory, tak se jich zeptáme, jestli můžeme zveřejňovat jejich jména. A jsou to stateční lidi, kterým to prostě nevadí.
"Jak je to na Kubě s krádežemi a korupcí? Potkal jste se s něčím takovým? Jaromír z Brna."
Tak říká se, že na Kubě je v kriminálech 100 tisíc lidí, což je na 11 milionů skoro nejvíc na světě, takže asi kradou. Ale mně tam připadalo jako z tohohle pohledu více méně bezpečně.
"Jste zastáncem postupného uvolňování mezinárodního obchodu s Kubou, anebo jste naopak pro tvrdé ekonomické embargo? Katka z Ostravy."
Tak to embargo stejně nefunguje, tak jak mají lidi představu. Třeba na potraviny z USA embargo není. I léky se dovážejí z USA. Nejsem pro embargo v podstatě vůbec.
No, a teď ještě jedna otázka úplně na závěr. Máte v plánu se na Kubu vrátit?
Rád bych, ale myslím si, že to chvilku potrvá. Myslím si, že na Kubu budeme moci s přítelem jet, až se to tam trošku změní.
V dopoledním vysílání jsme měli jako velké téma Kubu. Snad jsme ukázali i tu druhou tvář a mluvili jsme o ní společně s fotografem Jaroslavem Jiřičko. Tak vám děkuji, pane Jiřičko, že jste přišel, a těším se brzy na slyšenou.
Děkuju, na shledanou.
Dobré dopoledne. Je možná pondělí, jsou možná první pracovní hodiny 18. ledna roku 2010, ale dopolední Radiožurnál dnes navštíví doba, ve které žil Josef Čapek a jeho bratr Karel. Tu dobu si velmi často vrací i náš dnešní host, je to paní doktorka Pavla Pečinková, která se zasloužila o úspěch výstavy děl Josefa Čapka, dobré dopoledne, paní doktorko.
Dobrý den.
Jak to, že vás Josef Čapek provází už od studentských let, co je to, čím si vás získal?
No, na začátku to byla víceméně náhoda, pak mě začal zajímat a pak jsem ho začala objevovat a ctít, no, je to takový jednoduchý proces. Čím mě nejvíc získal. Asi tou poctivostí té osobnosti, tou výjimečností své umělecké osobnosti, že mu nešlo tolik o úspěch, o postavení v čele, ale o vlastní vyjádření a zdá se mi, že právě tady tyhle jiné ambice se promítají i do té pravdivosti těch jeho věcí a že skutečně jako a také samozřejmě se naučil před tou I. Světovou válkou maximálně ovládat ty výtvarné prostředky. Takže, a to, ta jeho osobnost se samozřejmě do toho projevu promítá.
Paní doktorko, vy jste zároveň profesorkou na uměleckoprůmyslové škole, jak velké jméno je Čapek pro současné studenty.
No, já nemohu mluvit asi o studentech obecně, můžu mluvit o studentech, které máme my a tam samozřejmě, tam samozřejmě ten pedagog, ať chce, nebo nechce, tak to svý nadšení na ty studenty může přenést. Ale setkala jsem se i s takovým případem, že student, který jako to měl u mě hodně rozlitý a přišel na poslední chvíli, tak si přinesl referát o Čapkovi. Já jsem říkala, jo, chlapče, tak tímhle mě nedostaneš, že mě řekneš, že nejlepší český umělec je Josef Čapek, to na mě nezkoušej. A teď jsem, a to bylo teda ještě před výstavou asi rok, jo, a teď jsem zkoušel, teď jsem to jako četla ten referát a říkám, no, ale toho, i když to bylo servilní, on toho strašně moc přečetl. A teď koukám, ale moji monografii ne. A on vůbec nevěděl, že se zabývám Čapkem, tak to mě teda potěšilo.
Krásná shoda okolností.
Nepoučený, ale také ho dostal.
V dopoledním Radiožurnálu je dnes paní doktorka Pavla Pečinková, kurátorka výstavy Josefa Čapka. Ta výstava právě skončila na Pražském hradě a přesouvá se do Pardubic a bude tam od 3. března a na našich internetových stránkách www.radiozurnal.cz objevíte také fotografie obrazů Josefa Čapka z této výstavy, odkaz na výstavu a tak se tam podívejte, ať máte tu správnou kulisu k dnešnímu rozhovoru. A pokud se paní doktorky chcete na něco zeptat, tak na těchto stránkách zároveň objevíte také okénko, kam můžete vepsat svoji otázku. Přeji dobré dopoledne, my se za chvíli budeme věnovat právě výstavě Josef Čapek.
V dopoledním Radiožurnálu si dnes povídáme s paní doktorkou Pavlou Pečinkovou, kurátorkou výstavy Josef Čapek. Paní doktorko, tahle výstava se na Hrad vrátila po 30 letech, přivítala v průměru 680 návštěvníků každý den. To je obrovský úspěch, tušila jste vůbec, jaký ohlas tím vzbudíte a vyvoláte?
No, vůbec jsem to nepředpokládala takový zájem o tu výstavu, ze začátku to vypadalo normálně, že jo, pak se to začalo stupňovat a pokud vím, včera ten poslední den tam bylo přes 4,5 tisíce návštěvníků, to si vůbec neumím představit. To bych já osobně bych tam asi nešla, já bych tam tu, já kdybych to viděla, tak bych couvla. No, samozřejmě mě to velmi těší a vzhledem k tomu, že skutečně se tím Čapkem víceméně průběžně, ne pouze Čapkem, ale průběžně zabývám už těch třiceti let a považuju ho za naprosto zásadní osobu českého umění, no, tak jsem ráda, že i v té současné poměrně široké nabídce teda těch tendencí, směrů, tahle ta poloha dokáže přitáhnout současnýho člověka.
A když jste tuhle výstavu připravovala, dozvěděla jste se i vy třeba další nové věci, je to i pro vás jistá objevná mise?
Samozřejmě, jako nejen, že se objevili, že se nám podařilo nebo se mně tím pádem podařilo dostat se k obrázkům, o kterých vím, že existují, ale dosud jsem je neviděla, protože nemohu ty všechny ty soukromníky jednak objíždět a jednak otravovat a takže jsem dostala do ruky to, co vím, že existuje, ale nikdy jsem neviděla, ale i to, když potom člověk začne s tím materiálem pracovat a třídit a rozkládat po tom prostoru, tak zase musí najít ty vztahy mezi těmi obrazy, že jo, a zase ta nová sousedství upozorňují na nové významy, vždycky je to nové, vždycky je to zajímavé.
Vy jste říkala, že jste se potkala s obrazy, které jste ještě neviděla na vlastní oči, možná jenom vyfotografované, ale jaký je to pocit, když najednou jste v té těsné blízkosti vedle toho obrazu, který ještě jste neměla možnost, aby na vás zapůsobil přímo.
No, tak samozřejmě je to krásné a člověk si vždycky znovu potvrdí, že opravdu jako je nějaká energie v tom tahu štětce, která je naprosto jako nepřenosná, nenapodobitelná a je to jen a jen Čapek. Ta hmota to prostě nějak v sobě skrejvá.
To se nedá ničím nahradit. Na výstavě se objevují díla z různých galerií po celé naší zemi, také ze soukromých sbírek, dokonce i díla, která se považovala za nezvěstná. Kolik se vám toho celkově sešlo, paní doktorko.
No, z těch takto, vystavili jsme asi 200 olejů, právě mezi těmi oleji jsou ta díla, o kterých jsme, která se třeba neměla doposud v rukou. Pak je tam tedy spousta kreseb, ty tedy také, jako ty byly, kresba je vlastně ta nejrozsáhlejší součást Čapkova díla a zároveň vůbec doposud nebyla zpracovaná. Takže tam jsem také teda, tam bylo nejvíc překvapení v té kresbě.
Okolo tisíce děl se toho nakonec sešlo. Z jak velké dálky třeba přijel nejvzdálenější obraz nebo kresba.
No, bohužel je to všechno v rozmezí bývalého Československa, jako byla bych ráda získala několik obrazů, které jsou v Americe, jeden je v Moskvě, ten bych také ráda a pak jsou v Německu a ve Švýcarsku, ale tyhle ty kolekce se mi nepodařilo získat, co mi bylo velmi líto. Jednak že někteří soukromníci nechtěli přes hranice ty obrazy zapůjčovat a také proto, že třeba z té Ameriky by ten transport a pojištění bylo nesmírně vysoké, že by to finančně a ekonomicky zatížilo tu výstavu.
Ono je to, pravda, možná nějaké smluvní tajemství, ale zeptat se prostě musím. Kolik se platí za zapůjčení takového obrazu z galerie nebo i ze soukromého vlastnictví.
Většinou ty instituce i soukromníci zapůjčují ty obrazy zdarma. Ale ty vyšší náklady jsou potom na to pojištění a na tu dopravu.
S paní doktorkou Pavlou Pečinkovou si můžete povídat i vy, i když, pravda, jenom s pomocí internetu, tak zkuste na internetových stránkách www.radiozurnal.cz poslat svou otázku a zároveň si tam prohlédněte i několik obrazů Josefa Čapka, které byly vystaveny v jízdárně Pražského hradu a teď tedy budou od března v Pardubicích ve Východočeské galerii. Každopádně za chvíli se můžeme dostat i k některým ztraceným obrazům Josefa Čapka.
V dopoledním Radiožurnálu si ještě v čase vracíme výstavu Josef Čapek, která sklidila velký úspěch v Jízdárně Pražského hradu. Naším hostem je paní doktorka Pavla Pečinková, ještě jednou dobré dopoledne.
Dobré dopoledne.
Paní doktorko, vám se pro výstavu podařilo několik takových ztracených obrazů přeci jenom najít. Jak to člověk udělá, že je najde, to si dáte inzerát, jak to vypadá?
No, tak ono se to přehání, ztracené a nalezené, to dobře zní. Těch ztracených a opravdu nalezených je jenom málo, tam snad byly jeden, dva, kde, a to se přihlásil majitel sám a informoval, že teda ten obraz má. Já jsem pro tu výstavu v podstatě mohla vyjít z materiálů z archivu pana doktora Slavíka, což je Čapkolog, který se zabýval Josefem Čapkem od 60. Let a byl tedy tak velkorysý, protože mu záleží na Čapkovi a ne teda na jeho vlastní osobě, což si myslím, že se také z toho Čapka dědí trošku malinko, přenáší, tak mi dal k dispozici veškerý archiv, který, veškeré informace, které jako shromáždil za několik desítek let, takže já jsem měla adresy majitelů některých obrazů, sice z roku 75, takže jako často už dávno neplatné, tam bylo teda to detektivní pátrání zjistit, kde ten obraz je, něco jsem podnikala na vlastní pěst, takže jsem se snažila vygooglovat nějakého majitele, bylo to někdy dobrodružné. Třeba jsem věděla, že v Řevnicích byl podnikatel, našla jsem si jeho dědice, setkala jsem s nimi, no, tedy internetem, no, ale dozvěděla jsem se, že ten obraz byl v 50. Letech zabaven a teď je někde v nějakých rukou tehdejších nomenklaturních kádrů, že jo. Takže ten jako ještě je pořád, zůstává spoustu nezvěstných obrazů, protože a možná, to teď apeluju na veřejnost, určitě zůstává v soukromých rukou spoustu obrazů, které byly evidovány panem doktorem Slavíkem, ale jejichž majitelé změnili adresu a já jsem je nenašla.
Tak kdyby se náhodou někdo našel.
S přístavem v Marseille roku 1913 a já vím, kdo to má a nevím, kde je, pokud se to neprodalo, tak by mě to velmi potěšilo, protože se pokouším dát dohromady kompletní soupis Čapkova díla a tam právě budu evidovat jak ty obrazy, které tedy jsou, mají dnes zjistitelné majitele, tam samozřejmě nebudou majitelé uvedeni, ale jako, od kterých můžeme dostat současné snímky, ale budou tam evidována i ta díla, ze kterých známe třeba jenom staré fotografie nebo staré reprodukce.
Paní doktorko, vy jste zároveň soudní znalkyně díla Josefa Čapka. Podle čeho vy bezpečně poznáte, že je to jeho rukopis, tohle je Josef Čapek.
To se, nemůžu nikdy říct, že bezpečně poznám, že jo, to vždycky je víceméně pocit, zkušenost a to je jako nedokazatelné, nepřenosné. Já samozřejmě musím mít vždycky, anebo já se snažím pro svý posudky mít alespoň tři záchyty, jak říkám, horolezci musí mít tři body, tak já musím mít tři jako nesporné argumenty, proč je to pravý, jo, takže ta pravost, samozřejmě u těch olejů je to nejjednodušší, tam ten jeden z klíčových argumentů je restaurátorská analýza a rozbor barev, že jo. Když se tam objeví latex, což se nedávno objevilo, tak se nedá počítat s tím, že to opravdu maloval Čapek a je po mým, že jo, mohu to dokázat.
A dá se třeba zjistit, kolik v naší zemi je falešných Čapků?
To se zjistit vůbec nedá, to bohužel jako koluje teď po internetových aukcích a po těch antikvariátech, viděla jsem jich kufr.
Z dopoledního Radiožurnálu vám budeme i dál posílat vzpomínky na Josefa Čapka, jeho myšlenky, na které by byla určitě velká škoda zapomenout a připomínám, že na stránkách www.radiozurnal.cz si některé z Čapkových obrazů můžete i prohlédnout.
V dopoledním Radiožurnálu máme tu výjimečnou příležitost, že si do vysílání přivoláváme dílo Josefa Čapka, které studuje celý život paní doktorka Pavla Pečinková, náš dnešní host, ještě jednou dobré dopoledne, paní doktorko.
Dobré dopoledne.
Já už začnu pomalu, ale jistě dostávat do našeho rozhovoru otázky od našich posluchačů, které za námi posílají. V díle Josefa Čapka se velmi jasně dá číst doba, ve které obraz vznikal, uměl se podle vás Josef Čapek lépe vyjadřovat slovy, anebo obrazy. A možná to můžeme spojit a řekneme slovními obrazy.
To ne, jeho obrazy jsou obrazy, to jsou obrazy, to není právě literární rétorika, to ne, to bych nesouhlasila. No, ono se říká, že byl umělec podobojí. Já bych neuměla dát přednost jednomu nebo druhému.
Takže tomu se nám vyhnete téhle otázce.
Opravdu ne, protože mám strašně ráda Kulhavého poutníka a obdivuju Kulhavého poutníka jako literaturu, ale věnuju se celý život výtvarné, obrazům, takže tam skutečně pro mě, ano, jak říkám, Čapek je celistvý, a to, co je v obrazech, je i v těch textech.
A teď zůstaneme u těch obrazů, protože Josefu Čapkovi stačí jedna čára, jeden tah štětcem, abych přesně věděla, o co jde, tak to na něm mám ráda já a zároveň je tady otázka od našeho posluchače, které dílo máte vy nejraději.
Zase uhnu, protože ten Čapek je mnohotvárný a má těch stylů a různých výrazových poloh velké množství a já mám v každé etapě a v každé poloze si najdu nějakého favorita, který, na kterém bazíruju. Takže když bych měla, tak první takový velikej pro mě objev byl Dva kluci s míčem z roku 28, protože to je tak podivnej obraz dětsky kreslenej, který nikdy nebyl nebo většinou nebyl na těch přehlídkách, protože jako stylově vybočuje nebo Rumba, že jo, to byl taky nádhernej obraz, ten se teda bohužel ztratil, ten byl ukradený na poslední výstavě. Mimořádnej, mimořádně odlišný od všeho, co od Čapka známe, ale mám ráda i ty, které jsou standardně oceňované od počátku toho jeho období Kuboexpresionistické. Miluju ty magické hlavy, že jo, mám ráda Chlapce s lucernou.
A asi bychom tady mohli být ještě hodně dlouho, kdybyste nám vyprávěla, co všechno máte ráda. Přesto jako kurátorka výstavy musíte rozhodnout, který ten obraz mně jako divákovi padne první do oka. To musí být asi hodně těžké rozhodování.
Někdy ani ne tak moc, protože ten prostor si to řekne a člověk řekne, ano, sem musí přijít toto, mám samozřejmě několik, takových deset, dvacet favoritů, o kterých vím, že musí dostat klíčové postavení, jo, a to už, a to už potom vzniká spontánně.
My všichni si vzpomínáme na jeho obrázky k Devateru pohádek, Pejska a kočičku, tyhle ilustrace přinášely Josefu Čapkovi výdělek, ale zapsaly se jednou pro vždy do všech možných dětských duší. Na té výstavě je také psáno, že mu prý sedělo na klíně děcko a poroučelo si, aby o bylo přesně tak, jak chce, opravdu ten jeho štětec někdy vedla i jeho dcera?
Koncepčně asi ano, já si myslím nejenom, že vedla, jako že by si poroučela, u toho Pejska a kočičky určitě maloval pro Alenku a když Alenka řekla, že by chtěla kočičku, jak dělá dort, no, tak jí udělal kočičku, jak dělá dort. Ale myslím si, že právě do toho dětského období vstupuje kolem roku 28. To znamená, že Alenka měla pět let a myslím si, že jako to jsou děti nejtvořivější a nejsvobodnější a že tam mu teda vstoupila i do těch obrazů, ne proto, že by mu říkala, jak mají být malované, ale že si na ní uvědomoval, co to je bezprostřednost, svoboda výrazu a že se učil od té Alenky.
Když byl malý Josef Čapek, tak se chtěl stát kolovrátkářem, hasičem a taky kapitánem. Našly se později ty jeho touhy také nějak zhmotněné a výtvarně nakreslené, namalované.
No, tak jistě, na té čelní stěně je kolovrátkář, takže tam je to jasné a námořníci jsou dost častým tématem až do začátku 20. Let u Čapka a pak vlastně střídá toho námořníka za kulhavého poutníka.
Dopolední Radiožurnál navštívila dnes Pavla Pečinková, kurátorka velmi úspěšné výstavy o Josefu Čapkovi. Máte-li otázku, sem s ní, ptejte se, my se zeptáme za vás.
Dopolední Radiožurnál si dnes povídá s doktorkou Pavlou Pečinkovou, která nám přibližuje život Josef Čapka a možná nejenom jeho, paní doktorko, Josef Čapek bývá často ve stínu svého bratra Karla, čím to je?
No, tak už za života obou bratří se Karel prosazoval výrazněji a navenek úspěšněji, a to samozřejmě platí, ale já si myslím, že to, ten stín je teď už trošku takové klišé, které se často cituje.
A ostatně i naši posluchači na to píší, že změnili třeba názor na tohle, a tak dále. Ještě z maturity si možná všichni pamatujeme, že slovo robot vymyslel Čapek. Jak to ale bylo, Josef, anebo Karel. Já bych se vsadila, že kdybychom natočili anketu, že by z toho vyšel vítězně Karel Čapek.
Vyšel by asi vítězně Karel, ale měl by to být spíš Josef. Ale zase, bratři Čapkové psali ze začátku společně, potom žili těsně jeden vedle druhého a jako ta jejich tvorba je propojena, ano, a ten podnět, to slovo robot je, by mělo být Josefovo, nikoliv Karlovo.
A když zůstaneme u toho života, možná se dostaneme až hodně na sklonek, tak vlastně Karel Čapek, ten zemřel 25. prosince 1938. Teď mě trochu vyzkoušejte a 1. září 1939 byl zatčen Josef, aby si pak prožil doslova peklo na zemi. Jak vlastně tvořil tak všestranně nadaný člověk, kterému najednou seberou svobodu.
No, moc netvořil, že jo, tam to byly, to, co se zachovalo z období, kdy byl vězněn v různých koncentračních táborech, to jsou jenom drobounké útržky svědčící o tom, že pořád neztratil tu svou víru v lidskost člověka a ve významu umění, ale to je tak jako smutný dovětek.
Paní Pečinková, kdyby se Čapci dožili 50. Let, co by je pravděpodobně čekalo.
No, já myslím, že kriminál. Jako tam si myslím, že můžu předpokládat, že teda ta osobnost Josefa Čapka byla tak vnitřně pevná, že by nepodlehl, on ani v těch 30. Letech neprodal úspěch za osobní přesvědčení a nemyslím si, že by byl schopný to udělat v 50.
Paní doktorko, hned rovnou předávám otázku. "Zajímalo by mě, zda paní Pečinková ví něco o potomcích pana Čapka. Jestli měla dcera Alenka děti a jestli někdo pokračuje v rodinné literární tradici." Děkuje vám Kristýna Dobešová. A děkuje za výstavu.
Alenka měla dvě děti, syna a dceru, ani jedno z těch dětí nepokračuje v tvůrčí umělecké tradici, ale velice pečlivě se rodina o odkaz Josefa Čapka stará.
Jméno Čapek je během téhle hodiny v Radiožurnálu velmi časté, naším hostem je paní doktorka Pavla Pečinková, za chvíli už se dostává na další vaše otázky.
Do dopoledního Radiožurnálu se k nám sešly dotazy, které přivolávají dobu Josefa Čapka i jeho sourozenců. Paní doktorka Pavla Pečinková se teď na vaše otázky pokusí odpovědět. Tak paní doktorko. "Dobrý den, četla jsem, že výstava se bude opakovat v Pardubicích od 3. Března," což můžeme potvrdit, "ale je to tatáž výstava, jako byla v Praze." Děkuje vám Věra Polívková, zároveň se tak ptá i Eva Kortanová.
Tatáž být úplně nemůže, protože prostory jsou úplně jiné, takže bude maličko redukovaná, všechno se tam nedostane, ale naopak tam budou, bude několik nových kousků, protože nějaké překvapení musíme mít a nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Takže myslím si, že bude jinak hezká a stojí za shlédnutí.
"Zdravím vás, paní doktorko, na kdy plánujete vydat další díl monografií Josef Čapek - Kresby, pan Kramoliš z Brna."
Plánuji to na rok 2011, jestli se to povede, nevím, protože se ukázalo, že jich je daleko víc, než jsme předpokládali, a to zpracování se možná protáhne.
"Dobrý den, myslíte si, že nové filmové zpracování některého z Čapkových děl by mělo v současné době šanci na diváckou úspěšnost. Za odpověď vám děkuje Petr."
O tom se dá těžko usuzovat, podle úspěšnosti výstavy bych řekla, že ano, záleží na tom, do čích rukou by se zpracování dostalo.
"Dobrý den, ta výstava byla úžasná, děkuji vám za ni, ale co jsem postrádal, byla možnost koupit si Čapkovy obrazy například v plakátové formě nebo jako pohlednice, a taktéž knihy nabízené byly, upřímně řečeno, velmi drahé. Je velký problém nabídnout k výstavě menší suvenýry?" Pan Vraťouch vás zdraví.
Východočeská galerie v Pardubicích nabídla k výstavě suvenýry a měly a byly většinou jako i v Jízdárně Pražského hradu, takže ten návštěvník se asi setkal s nějakou pauzou, kdy zrovna došly. Byly vydány placky, které se dají připíchnout a pohlednice A5 formátu asi s deseti, s dvanácti díly Josefa Čapka.
"Výstavu jsem si nenechala ujít, ale přesto přece si jenom myslíme, zda cena za jeden lístek nemohla být nižší. Měla jste vy, paní doktorko, nějakou možnost vyjádřit se k výši ceny? Děkuji za odpověď a přeji hodně úspěchů v práci."
Neměla, to opravdu skutečně šlo mimo mě a mimo moje možnosti.
"Paní Pečinková, přeji vám hezký den, kolik máte doma obrazů, smím-li se zeptat. Jája z Brna."
Josefa Čapka, no, tak samozřejmě ani jeden obraz, ale že jsem v častém kontaktu s rodinou Josefa Čapka, když zpracovávám ty věci, tak jsem si poprosila o jednu kresbičku v rozměru 3 krát 4 centimetry a tu mám.
A paní Pečinková je na to velmi pyšná. Když se podíváme ještě něčím dál, abychom to uzavřeli. Čapkovi byli z historie naprosto nevymazatelní, to je naprosto jasné, ale posunula totalita obrázek Josefa nebo Karla Čapka někam jinam?
Bohužel posunula, z Josefa Čapka totalita udělala malíře chlapů jako sociálně kritického autora a malíře zvednutých pěstí Ohně a touhy. A nikdo jako si neuvědomoval, že ty Ohně a touhy nebyla politická tvorba, že na to by stačilo, kdyby Čapek namaloval jeden oheň a jednu touhu, on jich namaloval asi 70, takže to bylo opravdu vnitřní vyjádření existenciální a ne politický plakát a tím se Čapkovi podle mě velmi ublížilo.
Hostem dopoledního Radiožurnálu byla vlastně i těžká doba, ve které žil Josef Čapek, a to nám přiblížila paní doktorka Pavla Pečinková. Paní doktorko, děkuji a přeji hodně dalších vydařených výstav a třeba úspěšných knížek. A těším se brzy na slyšenou. A na viděnou.
Na shledanou.
Dobrý poslech vám dnes přeje Zuzana Burešová. Hostem pořad Jak to vidí je profesor biochemie Václav Pačes. Vítám vás tady, pěkný den.
Dobrý den.
Včera když jsem začínala rozhovor s panem profesorem Halíkem, tak jsem se ho zeptala, jestli se díval na olympijské hry, na zápas našich reprezentantů s Lotyšskem. Stejnou otázku mám pro vás, s tím rozdílem samozřejmě, že už víme, že naši reprezentanti vypadli. Sledoval jste to, máte na to nějaký komentář?
No, já jsem to sledoval v rozhlase, mám takhle na nočním stolku prostě takový malý rádio, tak ale usnul jsem při tom, přiznám se, při té druhé třetině a potom jsem se díval na úplný závěr v televizi. No, velká radost to není. Ale na druhé straně tady máme paní nebo slečnu Sáblíkovou, tak to zase je bezvadný.
Naši úžasnou štafetu a další výsledky, možná že ještě něco přijde. Pojďme už se dostat k našemu tématu, proč jsme se tady dnes sešli. U příležitosti světové výstavy EXPO v Šanghaji připravuje Česká televize speciální pořad, který se jmenuje 7 divů. Nesmíme to splést se 7 divy světa, známá kniha Vojtěcha Zamarovského. Vy v tomto pořadu taky hrajete určitou roli, tak povězte, jaká bude vaše role v tomto pořadu a ten projekt by měl oslovit koho a co by měl představit světu o nás?
Tak já o tom zas mnoho nevím. Byl jsem jenom kontaktován, že bych se měl zúčastnit takového, jak říkáte, pořadu, který vychází z toho, co se snad má prezentovat na EXPO v Šanghaji a jmenuje se to tedy 7 divů a jsou to vlastně, nechci říct divy, ale jsou to, řekněme, příspěvky Čechů do, ke světové společnosti, bych řekl, v různých oborech. Například jsou tam objevy a vynálezy, umění a kultura, města a místa, ta nejznámější, to, co nejvíc oslovuje třeba návštěvníky, čím se chlubíme, Pražský hrad, Karlův most a tak dále, výkony a rekordy, zrovna jeden z nich bude český hokej, jak se tady dívám, tak to teď není tak úplně na místě. České pivo nebo je tam české sklo, to taky vlastně se ukazuje teďko, že těžko budeme konkurovat té asijské produkci. Potom je tam kategorie běžný Čech, mezi nimi dokonce je Jára Cimrman. No, a já bych tam měl snad nějak komentovat nebo se vyjadřovat k těm 7 nebo kolika divům v oblasti nebo tomu, čím jsme přispěli v oblasti objevů a vynálezů. No, a vidím, že tam byly vybrány takové, takový příspěvek Čechů, který i odpovídá tomu, co diváci a posluchači zvolili jako největší Čechy v oblasti vědy při tom loňském udělování České hlavy. Tam jestli si dobře vzpomínám, tak to byl na prvním místě Otto Wichterle, potom tam byl Antonín Holý s jeho známými virostatiky. Byl tam samozřejmě náš jediný nositel Nobelovy ceny v oblasti vědy Jaroslav Hejrovský. Byl tam Gregor Mendel pochopitelně, byl tam také Jan Jánský, objevitel těch krevních skupin, což je trošičku taková možná, u nás se to zveličuje, není to tak úplně, myslím, ten příspěvek všude uznáván. Co mě tenkrát překvapilo, bylo, že tam nebyl Jan Evangelista Purkyně, který nepochybně patří v oblasti vědy mezi největší Čechy a také ve světě je velice znám. Tak to tam nebylo. No, a tady jsou to například ty kontaktní čočky, čili to odpovídá tomu Ottovi Wichterlemu, jsou to antivirotika, což odpovídá Antonínu Holému. Potom je tam taková zajímavá věc, o které se mnoho neví a to je mikrovlnná trouba. Mikrovlnný ohřev byl vlastně objeven v 20. letech minulého století, čili už to je téměř před 100 lety, no, a mikrovlnné trouby se dostaly do našich kuchyní až někdy před, já nevím, 20, 25 lety a to ukazuje na jednu věc, která je, myslím, důležité je si to uvědomit, a sice, že od objevu nějakého principu, třeba od vědeckého objevu k tomu, než se ten princip začne využívat v praktickém životě, uplyne zpravidla velmi dlouhá doba. To jsou i ty, i ta antivirotika Antonína Holého. Já to náhodou dobře vím, protože jsem pracoval ve stejném ústavu a vím, že Antonín Holý se zabýval chemismem a vůbec studiem reakcí chemických, určitým typem látek a zabýval se tím ne proto, že by chtěl vynalézat a zkonstruovat nějaká virostatika, ale prostě proto, že to byl velice zajímavý obor, oblast vědy, chemie, čisté chemie, byl to základní výzkum. A teprv na základě tohoto výzkumu, který dělal 30, možná 40 let, dneska už to je, tak se v posledních několika letech dobral až k té praktické aplikaci, to jest k těm velice dneska světoznámým léčivům, která skutečně zachraňují životy. Tak myslím, že to, co se tam prezentuje a bude jednak na EXPO a jednak se bude prezentovat v tom televizním pořadu, tak že je velice dobře vybráno a já se teda k tomu snad budu nějak vyjadřovat. No, a pak tam budou jiní, kteří se budou vyjadřovat právě k tomu našemu příspěvku v oblasti umění a kultury. No, tak samozřejmě bude tam třeba Novosvětská Antonína Dvořáka, bude tam Slovanská epopej Alfonse Muchy. Bude tam například nejčtenější český autor Milan Kundera, to je taková dneska kontroverzní osobnost. Bude tam slovo Robot od Karla Čapka. Bude tam animovaný film, tady to mám napsáno, od Trnky po krtka, to je, myslím, také takový fenomén český, opravdu animovaný film. Já si vzpomínám, že jsem se seznámil s panem Pojarem, který byl prostě vynikající náš právě tvůrce animovaných filmů, tak jsme o tom mluvili a opravdu ta, ty české animované filmy určitě jsou velice jako jsou světoznámé. No, potom jsou tam města a místa, to už jsem říkal, Pražský hrad, Karlův most, západočeské lázně, to je ten slavný trojúhelník Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Lednickovaltický areál, no, a potom samozřejmě to nejnavštěvovanější místo, to je Český Krumlov. Jsou tam výkony a rekordy, to už jsem mluvil, český hokej, Jarmila Kratochvílová. Já jsem si tak uvědomil, dneska ráno jsem slyšel v rozhlase, že zase znovu Evropská unie otevře, doufejme, otevře otázku víz českých občanů do Kanady. A myslím, že jsme o tom už tady také jednou mluvili, já jsem celkem ocenil postoj pana prezidenta našeho, že tam nejel, ve skutečnosti nejel do Kanady do Vancouveru teď na jako protest proti tomu, že Češi musí mít víza. Ale současně samozřejmě jsem velmi rád, že naši sportovci, že už žijeme v jiné době a že naši sportovci tam prostě jedou. Vzpomínám si právě v souvislosti s Jarmilou Kratochvílovou, která nesměla jet tenkrát z politických důvodů na olympiádu a tenkrát bylo víceméně jasné, že by získala zlatou medaili, že jo, to jí uniklo a pro takového člověka, který věnuje tomu sportu celý život a je na tak vynikající úrovni, no, tak je to osobní tragédie.
My jsme začali sportem, znovu jsme se ke sportu dostali, ale přece jenom bych se ještě vrátila k těm kategoriím, o kterých jste mluvil, o té vědě, o přínosu našich vědců tedy do té světové vědy. My jsme mluvili o těch, s výjimkou pana profesora Holého, kteří už nežijí. Když vezmeme ale ty současné objevy, současné vědce, tak pořád je známé nejvíc právě jméno pana profesora Holého. Které objevy za 20 let ocení svět, které vyšly z díly našich vědců?
No, to je velmi obtížné teď říct, ale rozhodně to nebudou jenom virostatika Antonína Holého. To je něco, co každého oslovuje, protože to zachraňuje lidské životy a na to je společnost samozřejmě velice citlivá, to oceňuje nejvíc. Ale my máme vynikající výsledky třeba v oblasti fyziky, třeba i teoretické fyziky nebo vezměte si naše teoretické chemiky, kteří jsou opravdu světoznámí. No, tak to jsou objevy, které možná v tuto chvíli nepovedou, anebo možná nikdy nepovedou k nějakým praktickým aplikacím a přesto přispějí k tomu vědění celého lidstva velmi významně a bude se na těch výsledcích zase dál stavět. Ale máte pravdu, já také jsem trošku zklamán z toho, že tady nemáme víc takových významných objevů, které by opravdu prorazily do povědomí, řekněme, celosvětového povědomí. A jsem velmi zklamán teď poslední dobou vývojem ve vědě, protože ta atmosféra ve vědecké komunitě je velmi špatná těmi nedomyšlenými kroky té vládní Rady pro výzkum a vývoj. Předevčírem, tuším, v Divadle Archa bylo slyšení kandidátů do této rady, kteří byli navrhováni z různých stran, ta se má obměnit ta rada, protože skutečně pracovala velmi špatně. A já jsem si, já jsem tam nebyl teda, protože jsem neměl čas, ale potom jsem se na to podíval na teda přístupném videu. A z toho vyplývalo opravdu, že ta atmosféra je dneska špatná, zase znovu se rozkmotřily různé instituce mezi sebou a to je přesně to, co by naopak měla ta Rada vlády pro výzkum a vývoj dělat, to jest stmelovat a vytvářet maximálně dělnou atmosféru, to vidět na tom, v tom naprosto teda zklamala. I taková jedna maličkost je, já jsem dostal zrovna včera e-mail od svého bývalého studenta, který dneska je poměrně významným činitelem vlastně v jednom z nejlepších evropských ústavů molekulární biologie. Je to takzvaná, takzvaný EMBL, Evropská molekulární biologická laboratoř v Heidelbergu. To je opravdu skvělé pracoviště a on mi poslal e-mail a říkal: my tady otvíráme celou novou, nový ústav, novou budovu velkou a byli na to pozváni představitelé všech států, protože to je na mezivládní dohodě všecko. Čili když se nám něco velkého děje, tak jsou pozváni vlastně vládní zmocněnci. To bývají zpravidla ministři školství, anebo ministři vědy a on mi napsal: prosím tě, co se děje, jsem z Česka nikdo nepřijede a já jsem dostal za úkol, abych se staral o slovenského ministra školství, který tam jede a z Česka tam nikdo nejede. Tak i tohle ukazuje trochu na atmosféru tady, na to, jak věda je trošku jako podceňována nebo já nevím, jak to řekl, ale určitě ta situace v tuto chvíli není dobrá.
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha profesor biochemie Václav Pačes.
Před tím, než jsme mluvili o tom, jak si stojí česká věda, tak jsme si říkají o EXPU v Šanghaji. Čím se tam budeme vším prezentovat. Budeme se chválit, mluvili jsme o těch 7 divech, ale teď se podíváme na tu naši českou společnost úplně z jiného pohledu, z toho, za co bychom se měli, opravdu můžu použít to sloveso, za co bychom se měli stydět. Co negativního přinášíme sami sobě, ale i světu, pane profesore?
To je zajímavé, nedávno publikoval svůj blok, tuším na Aktuálně.cz, profesor Milan Eleder, což je významný odborník v oblasti dědičných chorob z Karlovy Univerzity, a ten se právě tímhle tím zabýval. A on v tom psal, já už si to tak přesně nepamatuju, ale bylo tam, čím se my jako prezentujeme v tom negativním slova smyslu naše společnost, no, je to odpor k elitám, tam byl. Jsme, nejsme schopni vyprodukovat nebo společnost naše není schopna vyprodukovat víc skutečných osobností v populaci. To je možná to, o čem jsme i mluvili před chvilkou. Kult rovnostářství tam byl. No, a potom vynikající úroveň, jak on tam píše, vynikající úroveň korupce, o tom bychom mluvit velmi dlouho. To celou společnost to destabilizuje, ta nedůvěra dneska k politikám, politikům a k politice a dokonce k soudnictví. Což je, bych řekl já, vůbec to nejhorší, jestliže společnost ztratí důvěru v soudu a ve spravedlnost k té poslední instanci, no, tak potom je už velice špatné. To, že politici jsou zamícháni do různých korupčních afér, to nijak tak lidé sice by neměli akceptovat, ale ono je toho tolik, že skoro už jako se na to lidi dívají jako na běžnou součást života. Což je teda ale taky hrozné. No, ale to soudnictví zejména. No, já myslím, že opravdu v tuto chvíli, já nevím, jestli je to ještě ten postkomunistický syndrom nebo jestli to máme v národní povaze, taková ta vychytralost, která potom právě se manifestuje právě třeba v tom, jak šikovně dokáží lidé tu korupci provozovat a jak se to všechno dokáže ty zákony, řekněme, se dokáží obcházet a tak dále. Tak to je něco, co nejsem si jist, jestli je to specificky české, ale určitě teda je to tady hodně rozšířené.
Tady se stále bavíme v tomto pořadu i s jinými odborníky, s jinými hosty o zodpovědnosti každého člověka, potažmo pochopitelně i toho politika. Nás oba, než jsme šli sem do studia, zaujala zpráva o té biskupce z Hannoveru, která řídila pod vlivem alkoholu a ona odstoupila ze všech svých funkcí i přesto, že jí ta veřejnost vyjádřila podporu. Ale ona to cítila jako obrovský přečin, že by to byl stín nad její práci a vůbec na lidi kolem ní. Co o tom si myslíte?
No, já myslím, že to je úplně vzorový příklad přístupu, řekněme, takových těch přece jenom zemí s víc zakotvenou demokracií a s tím pocitem demokracie a svobody a zodpovědnosti, která s demokracií vždycky musí být spojena, což myslím, právě u nás je ten problém trošku, že ona prostě ze všeho odstoupí. Kolik my jsme měli už, že řeknu to ošklivé slovo, ožralých politiků, kteří bourali auta. Stalo se něco? Vůbec ne. Zůstali tam. Kolik starostů na té lokální úrovni je usvědčeno z korupce, je usvědčeno z toho, že se nabourali v opilosti a klidně tam jsou dál. Máme tady kauzu v Plzni lidí, kteří evidentně selhali, zůstávají tam, budou se třeba i soudit o tituly, ačkoliv je získali neprávem. Dokonce nedávno jsem slyšel, že i maturity se někde prodávaly. A ti lidé prostě ty maturity si zřejmě už ponechají, protože když by se jim to mělo odebrat, já nevím, tak se asi budou soudit a v našem soudnictví pravděpodobně to vyhrajou, nebo možná to vyhrajou ten. Čili je to taková zvláštní atmosféra a myslím si, že právě tahle ta paní biskupka ukázala cestu, ukázala to, že zodpovědnost je a zejména ke společnosti zodpovědnost je zapotřebí, aby se prostě tímto způsobem manifestovalo.
Ekologové kritizují energetiky za to, že nepřipravili přenosovou soustavu na ekologické elektrárny. Jak víme, tak je dočasně pozastaveno povolování připojení nových slunečních a větrných elektráren. Ty prý ohrožují bezpečnost rozvodných sítí a mohou dokonce způsobit jejich zhroucení. Co to znamená tedy stop pro ekologické zdroje energie?
Tohle to je zajímavé téma. Já jsem byl včera na takovém ani ne semináři, ale spíš takovém povídání energetiků, kteří se scházejí zpravidla jednou měsíčně kolem klubu jednom. A já tam příliš často nechodím, protože už přece jenom tu, já jsem byl v té komisi nezávislých energetiků pro vládu, která zpracovávala pro vládu takovou tu vizi, tak jsem tam zván a včera jsem tam byl, kdy právě ředitel ČEPSu, to jest těch, kteří mají na starosti tu, ty rozvodné sítě, pan inženýr Vrba, ukazoval, jak obrovsky narůstá počet elektráren, těch fotovoltaických elektráren teď myslím. A ukazoval na negativní vlivy jednak na rozvodnou síť, ke které může dojít právě proto, jak ohromně se zvedá budování těch elektráren. No, bodeť by se nezvedalo, když stát to tak štědře dotuje, kdy potom ta elektřina vyjde o několik řádů dráž než z jiných zdrojů. A nejenom to, například chtějí stavět, jak jsem se dozvěděl, obrovské elektrárny na Hané, na té nejlepší půdě zemědělské, která, kterou máme v České republice, ale protože to je výhodné, protože se to dotuje ve skutečnosti z našich peněz, no, tak prostě je to výhodnější, než tam něco pěstovat na té černozemi a budou tam obrovské lány zabrány těmi panely, které samy o sobě, jejich výroba je neekologická. Ale zejména opravdu to, pokud jich bude mnoho, tak to poruší tu síť a poruší to regulaci té sítě. A to, jak jsem se tam dozvěděl, já nejsem žádný specialista v tom, a tam jsem se právě dozvěděl, jak to může velice vážně znepříjemnit život energetikům a nám teda tím pádem. Ty výpadky už tady byly, ty black outy v Německu, kde jsou na severu právě ty větrníky. A kdy nelze říct přesně, kdy vítr bude vát, kdy nebude, kdy bude svítit slunce a kdy slunce svítit nebude. Pokud je to jenom malá, malé procento elektřiny takto vyrobené, tak se to dá regulovat odstavením a naopak zapíráním, řekněme, uhelných elektráren nebo parních elektráren. No, a pokud je to velká část, tak tyto problémy potom nastávají. Jsou situace, kdy třeba tam zrovna, oni to tam mají přesně spočítáno, v neděli ráno v 9 hodin v létě, kdy najednou poklesne velmi spotřeba elektrické energie a teď není, kam tu energii dávat. Samozřejmě jsou možnosti,na ten stlačený vzduch se to převádí a já nevím co všechno, ale to je velice jednak nákladné tohle to všechno. Čili ta elektřina se bude zdražovat a přitom se těch skleníkových plynů vyprodukuje nebo ta, ta, to snížení produkce skleníkových plynů není tak velké, aby se to vyplácelo. No, já znovu říkám, já jsem teda pro ekologickou energii, jsem pro šetření, to všechno je pravda, ale mělo by se to dělat s rozumem. A když potom člověk naslouchá těm energetikům, těm skutečným odborníkům, tak takové ty někdy ekologické slogany, které znějí velmi dobře, kdo by nechtěl čistou elektřinu, aby se tady nekouřily, komíny aby nekouřily a aby prostě sluníčko nás tady prostě hřálo a tak dále. Všichni bychom to chtěli, ale ono to s sebou přináší obrovské problémy.
Když jste byl na tom setkání, zaznělo tam taky z úst energetiků, jak tuhle nastalou situaci řešit do budoucna?
No, tak jsou ty chytré, ty chytré určité sítě, které dokáží skutečně to regulovat, ale i to je drahé tohle to. Čili všechno je za něco, všechno je za nějaké peníze a to se samozřejmě promítne potom do spotřeby, do výše teda poplatků za spotřebovanou elektřinu a musíme být připraveni za to platit. Oni opravdu nevědí, co budou dělat. Jestliže všechny žádosti o vybudování těch fotovoltaických elektráren budou uspokojeny, tak ten výpočet ukazuje, že opravdu ten problém bude velký.
To je tedy k tady tomu, k tomuto tématu sluneční elektrárny, větrné elektrárny. Naše povídání už se, pane profesore Pačesi, pomalu chýlí k závěru a musíme probrat a určitě rádi tohle téma probereme, téma dne, dnes budeme o tom, mluvit o tom, jaký vliv na český jazyk mají jiné jazyky, ať tedy germánské a další. Jak vy to vnímáte v tom vědeckém slovníku?
Tak tohle to je velice zajímavé. Samozřejmě já se pohybuji v prostředí, kde se vlastně nemluví jinak než anglicky. Třeba u nás na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd máme všechny semináře, všechny přednášky v angličtině, protože u nás pracují cizinci a prostě musí to být srozumitelné i pro ně, neumí česky velmi často. A angličtina je dneska vlastně dorozumívací prostředek vědců. Už dávno je pryč doba, kdy na kongresech se překládalo něco, kdy tam bylo několik jazyků. Dneska v přírodních vědách, prostě všecko jede v angličtině a vůbec jinak, ne všechny publikace jsou v angličtině odborné. Takže pro mě angličtina je vlastně druhým mým jazykem. A dokonce je celá řada slov a termínů, které ani nemáme v češtině, které vůbec v češtině neexistují, ty ekvivalenty. A používají se anglicky a ta laboratorní hantýrka dneska je opravdu hrozná někdy, protože jsou to vlastně anglická slova s českými zakončeními a už se to vlastně tak vžilo v tomto odborném prostředí, že už se s tím asi nedá nic dělat. To by tak nevadilo, horší je, že se to vžívá i v prostředí prostě nevědeckém, obecném. A tam, kde společnost to jako přijímá a prostě to používá a z nějakého důvodu je to pro ni snadnější, no, tak s tím se asi nedá mnoho dělat. Ale co mně víc vadí, je, tam, kde je možné použít český termín, české heslo, tak už se tam používají ta anglická. Tady máte Plaza, nějaké nákupní centrum a všelijaké bary se nazývají prostě anglickými názvy. Je to zbytečné, já si myslím, tam to není nic, co by bylo přirozeně vytvořeno, ale spíš to je násilně implementováno. A zrovna tak jako je implementován Santa Claus místo Ježíška a ten valentýnský den, který tady nikdy neměl své zázemí, tak je to takový směr, který v jazyce, ale i v myšlení lidí teď převažuje. Já si myslím, že ono zase dojde trošku k usměrnění tohohle toho. To je teď tak, jak dřív byly častušky a byly, implementovaly se, implementovala se ruská slova, tak dneska jsou to holt slova anglická.
Vidíte to optimisticky, že si my Češi budeme rozumět v českém jazyce a opravdu se oprostíme od těch anglických výrazů. Rozloučím se s vámi, určitě to neudělám. Mějte hezký den, protože to je právě to spojení z angličtiny, have a nice day. Takže děkuji za návštěvu ve studiu Českého rozhlasu 2 - Praha. Naším hostem byl profesor biochemie Václav Pačes. Zase někdy příště na shledanou.
Na shledanou.
Tento pořad si v repríze můžete poslechnout dnes krátce po 23. hodině.
Takový výrok si dovolí málokdo. Odborářský šéf Jaromír Dušek urazil ředitele Českých drah i vedení ministerstva dopravy. V Lidových novinách řekl, že dopravu v Česku řídí homosexuálové a on se na půdě Českých drah bojí ohnout pro tužku na chodbě. Slova šokovala gay a lesbickou komunitu, politiky, ale i samotné odboráře. Koalice dopravních odborových svazů si nepřeje, aby je Dušek reprezentoval, dokud nevysvětlí své výroky. Kauza přichází navíc ve chvíli, kdy bude sněmovna znovu rozhodovat o zaměstnaneckých výhodách, za které odbory tolik bojují. Začíná 20 minut Radiožurnálu, zdraví vás Helena Šulcová. A hostem 20 minut Radiožurnálu je předseda poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř, dobrý den.
Dobrý den.
Co si vy myslíte o panu Duškovi? Je to odborář jak má být?
Já ten jeho výrok považuji za naprosto nepřijatelný v civilizovaném světě, v civilizované Evropě, naprosto nepřijatelný. Já už jsem i na jednání, které jsem vedl tento týden s ním, kde přišel jako jeden ze zástupců těch odborů a následně při dalších svých vystoupení, tak jsem říkal, že jsem přesvědčen, že pan Dušek ani snad nehraje už tu odborovou kartu, že mu jde čistě o politiku a že se zřejmě chystá někam kandidovat, možná tyhle ty výroky do toho zapadají. Akorát ten okruh, strana, za které by mohl kandidovat se poměrně rychle zužuje.
A na to máte nějaký důkaz, že se chystá kandidovat, nebo to je jen vaše domněnka z toho, co slyšíte nebo jak vidíte, jakým způsobem pan Dušek jedná?
Důkaz na to žádný nemám. Ale z několika dobře informovaných zdrojů jsem slyšel, že tato stávka je spíš snahou pana Duška zalíbit se sociální demokracii a vysloužit si místo na kandidátce do Senátu.
Nicméně i sociální demokraté ho za to odsoudili?
Ale to jistě nemohli plánovat takhle brutální útok na tolerantní společnost v České republice. To myslím, že pan Dušek tu svou snahu trochu přehnal.
Takže možná si to pokazil nakonec tu politickou kariéru?
Tak uvidíme, třeba se nějaká strana, která ještě bude ochotna s nimi jednat, já myslím, že civilizovaná politická scéně s ním skončila.
ODS by ho nevzala ani náhodou?
Rozhodně. Ani předtím.
Odbory už Jaromíra Duška potrestaly. Stáhly ho z vyjednávacího týmu. Je to podle vás dostatečný trest nebo byste očekával, že ho úplně vyškrtnou ze svých řad?
To je věcí odborů. Myslím si, že stažení z vyjedńávacího týmu je podmínka nutná, protože jsme jasně deklarovali a platí to, že takovou chvíli by asi bylo těžké se s odboráři setkávat vůbec, pokud by v takovém vyjednávacím týmu byl.
A teď když tam nebude pan Dušek, tak s tím nemáte problém a dále budete jednat?
Rozhodně jsme připraveni jednat. My považujeme odbory za relevantního zástupce, byť velmi omezené skupiny zaměstnanců.
Bez ohledu na sexuální orientaci kohokoliv jste si jisti, pane předsedo, že se na klíčová místa, ať na ministerstvu dopravy anebo na Českých drahách dosazují lidé skutečně na základě odbornosti a nikoliv osobních nebo politických vazeb?
Tak já neumím posuzovat obsazování jednotlivých míst na jednotlivých ministerstev, ale předpokládám to, tedy předpokládám, že se jedná o kvalitní úředníky, kvalitní osoby, a já nemám o tom nejmenší pochybnost a parametr, který zavedl pan Dušek, já nehodlám zkoumat.
Právě pan Dušek tvrdí, že pan Žaluda, šéf Českých drah, je jednoznačně člověk Romana Janouška, "pražské kliky ODS". Když ho budu přesně citovat. Co o tom soudíte? Slyšel jste to někdy toto spojení?
Neslyšel jsem to a nevím o tom nic.
To říká předseda poslaneckého klubu Občanské demokratické strany Petr Tluchoř, který je hostem 20 minut Radiožurnálu. Jak budou občanští demokraté tentokrát hlasovat o zaměstnaneckých výhodách, budeme se ptát. Odbory se snaží prosadit snížení zdanění zaměstnaneckých výhod na loňskou úroveň. Sněmovna už ten návrh schválila. Senát to ale odmítl, a tak se ten návrh znovu vrací zpátky do Poslanecké sněmovny. Už je jasné, kdy se bude hlasovat? Bude to už zítra, protože sněmovna zítra ve 2 hodiny jedná.
Přiznám se, že to nevím přesně, kdy se bude hlasovat, předpokládám, že to bude na této schůzi Poslanecké sněmovny, že to bude do ní zařazeno, protože se jedná ve stavu legislativní nouze, tak nemám v tuto chvíli žádnou informaci, že by tam byla nějaká dlouhá lhůta, která mezi Senátem a sněmovnou by měla následovat. Čili jestli to má nebo může být zítra, to je pro sněmovní právníky. Ale já si myslím, že na této schůzi sněmovny se to hlasování odehraje.
Ale vyloučeno není, že by to bylo třeba zítra?
Vyloučeno to asi není, to je otázka pro legislativu Poslanecké sněmovny, my, pokud se ptáte na náš pohled, my takové hlasování nebudeme nějak uměle oddaloat nebo zdržovat.
A je to tím, nebude to zdržovat, protože byste tím stejně nic neskali, protože ty hlasy pro to jsou evidentně?
To já nevím, jestli pro to hlasy evidentně jsou. Když se podíváte na počet hlasů, kolika ten zákon byl v Poslanecké sněmovně přijat, tak do 101 měl hodně daleko. To, že deklarují nějací představitelé klubů, že to podpoří, to ještě neznamená, že tam reálně těch 101 opravdu je, byť to nějak nepopírám a nevylučuji, je to možné a vím, že kolegové jsou schopni udělat hodně pro jaksi plné hlasování, ale až bude těch 101 zvednutých rukou, tak to bude schváleno. Myslím, že tam není zas tak velká rezerva, aby to bylo 100% jisté.
A klub ODS bude hlasovat celý proti?
Poslanecký klub ODS tuto normu nepodpoří, stejně tak jako neučinil v tom prvním hlasování. Budeme hlasovat proti. Jsme přesvědčeni, přestože došlo k tomu odvolání té stávky teď, že tento zákona, tato forma legislativní nouze a ten nátlak té stávky, který tady existoval, neumožňuje takovou věci přijmout. Jsme připraveni ale dostát svému slovu a odboráře o té situaci o nějakém univerzálním globálním systémovém řešení dále jednat.
To znamená, kdybyste nám měl jasně vysvětlit, proč ten návrh je pro vás nepřijatelný? Je to kvůli čemu, že by to hodně stálo?
Jsou to oba ty aspekty, jeden je ta procedura, to znamená, ústupek vlády, legislativní nouze, nátlak stávkou, řekl bych vydíráním nad touto úpravou, to že byla odvolaná stávka, byl spíše obchod KDU-ČSL s odbory než racionální rozumný postoj. Čili to je ta procedurální stránka.
Ale fakticky?
A fakticky je to ustanovení, které do toho zákona přišlo vědomě na základě doporučení Ekofinu. Věc, která tam byla zamýšlena, prošla Poslaneckou sněmovnou i Senátem. My neměníme názory každou chvíli a v tuto chvíli je pravda, že v době ekonomické krize to znamená náklady až k jedné miliardě korun podle všech možných odhadů.
Tak to jsou jedny odhady. Ty další odhady, zase pokud si vzpomínám, hovořily o nějakých desítkách milionů korun? Vy už máte třeba teď v sněmovně nějaký jasný papír, kolik to tedy bude stát? Protože to je asi důležitá otázka.
Tak ono to samozřejmě nejde úplně detailně odhadnout, jaká ta částka konkrétně bude.
Ale je rozdíl jestli mezi desítkami milionů a miliardou.
Teď jste řekla druhou polovinu mé věty. To je jistě veliký rozdíl. Nejde to říct úplně jasně, kolik to bude přesně, protože nevíme, kolik zaměstnavatelé některých výhod opravdu zachovají, jestli například, teď jsme mluvili o těch režijkách, jestli na 30 tisíc zaměstnanců je opravdu 200 tisíc to správné číslo těch režijek, to je věcí Českých drah, ale je to jeden z příkladů. My neumíme odhadnout, kolik přesně ten náklad bude. Nicméně všechny odhady, které šly z ministerstva financí ať již je říkal ministr Janota na plénu sněmovny, stovky milionů korun říkal, ať už to byl náměstek Hejduk, který v Senátu říkal: třičtvrtě miliardy, z toho čtvrt miliardy na úkor rozpočtu obcí, ať již to byl pan náměstek Fuchsa, který to jasně říkal, že všechny ty odhady, nebo mimochodem, když připravoval pozměňovací návrh pan předseda klubu ČSSD Sobotka, tak ohodnocení důvodové zprávy bylo rovněž ve stovkách milionů korun. To, že se materiálu vlády objevily desítky milionů korun a že to pan premiér takto načetl, to v Poslanecké sněmovně při obhajobě tohoto názoru mi přijde možná jen dokreslení toho stavu, ve kterém se tato vláda ocitla a nechala se ocitnout.
Třeba tam jen vypadla nula, víte, třeba to byla tiskařská chyba.
Nevím, je to možné, možná by pan premiér si měl nechat poradit od svých poradců, jakou používat tiskárnu, aby nuly nevypadávaly.
Tohle je jedna stránka věci a možná druhá, jestli ve finále ten rozpočet nebude ještě více zatížen, víte, protože odboráři říkají, že naopak, když se schválí toto daňové zvýhodnění režie či stravování, tak se ušetří sociální dávky, protože ti lidé, kteří třeba nebudou mít zvýhodněné ubytování, tak se budou za prací, takhle, kteří budou mít to zvýhodněné ubytování, tak se budou za prací potom stěhovat. Kdežto když by ho neměli daňově zvýhodněné, tak budou zůstávat v těch regionech, kde není práce a budou pobírat sociální dávky.
Hlavní nepochopení je, já myslím, že vědomé, ze strany odborů, že se nejedná o zdanění daně z příjmu nebo zvýšení daně z příjmu, že se jedná o daň z přidané hodnoty, kterou platí zaměstnavatel a bezprostředně se do nákladu těch zaměstnanců nějak nepromítá. Je jistě věcí zaměstnavatele, aby ohodnotil, zda poskytování takové výhody je pro něj ještě rentabilní, je-li to pro něj zajímavé a řekněme si ale upřímně, to poskytování té výhody nejde na úkor všehomíra, to nejsou peníze, které by se měly někde omylem tiskly. To jsou peníze nás všech ostatních. Myslím si, že je správné, aby byl zaměstnavatel, aby se racionálně rozhodoval, jestli takovou věc chce poskytnout nebo nechce. Pokud se zaměstnavatel rozhoduje, jestli vám poskytne nějakou výhodu z peněz těch ostatních, tak už to není racionální rozhodování, protože to musí zaplatit všichni občané této země.
Dva a půl měsíce a budu tady sněmovní volby. Průzkumy ukazují, že ODS může prohrát a naší zemi na několik let ovládne levice. Jak tomu občanští demokraté zabrání? Nebo se snad smiřují s porážkou, budeme se ptát. Jste nervózní v ODS před volbami?
Zdravě nervózní. Bez zdravé nervozity a odhodlání k vítězství by žádná soutěž neměla smysl.
Řekněte mi, děláte vůbec nějakou kampaň? Protože člověk vidí na všech možných místech plakáty Jiřího Paroubka, jak bojuje za vyšší mateřskou a za spoustu dalších věcí. Když jsem si dneska pustila "24", tak tam také Jiří Paroubek měl tiskovou konferenci s Martinou Sáblíkovou a člověk si říká: Kde je ODSka?
Tak já si vzpomínám na podobné typy dotazů. Teď nevím, jestli řeknu ten rok správně, ale úplně přesně si vzpomínám na ty usměvavé obličeje a nápis: "Myslím to upřímně". Myslím, že to bylo v létě, teď sice konec je zimy nebo počínající jaro, ale myslím, že situace je velmi podobná. Také byla zaplavena Česká republika jedním z nejpopulárnějších politiků této země, tuším, že byl také z ČSSD, heslo: Myslím to upřímně. Řadu lidí svádělo k podobným otázkám kde je ODS? Proč také v létě to nemyslí podobně upřímně a myslím, že než se sešla chvíle s chvílí, tak z toho křišťálově čistého politika v politické scéně, na politické scéně nezbylo téměř nic. Já si myslím.
Vy mluvíte o Stanislavu Grossovi, ono to samozřejmě sice všem asi došlo, jen kdyby náhodou.
Věřím, že možná o pravdu už někteří to jméno zapomněli, ale možná to bude stejný příběh. Jiří Paroubek myslím také se snaží před těmi volbami ještě hodně upozornit na sebe, protože asi mu jde úplně o všechno, já z toho nemám obavu. Viděli jsme také, chcete-li další příklad, před evropskými volbami zaplavenou celou republiku, celou Prahu, absolutně portrétem paní Olgy Zubové a také myslím, že ten efekt volební nebyl takový jaký si paní poslankyně představovala a také to vypadá podle změn na kandidátkách sociální demokracie.
O tom budeme mluvit samozřejmě. Ale mě překvapuje, že nejste zas tak nervózní. Víte, mluvíte tady o Jiřím Paroubkovi a přitom vy se propadáte v průzkumech veřejného mínění. Dva průzkumy tady mám. Jeden je od STEM, druhý je od CVVM. Jeden vám ukazuje 23 %, ten druhý dokonce jen 20,5 %. Vy máte jiné průzkumy, které ukazují, že vyhrajete na plné čáře?
Průzkum, který by ukazoval, že vyhrajeme na plné čáře? Nemáme. Ale jiné průzkumy máme a ty průzkumy, které se odehrávají v médiích, tak jsou od těch, které si necháváme děla, trochu vzdálené.
A vy si necháváte dělat od koho průzkumy a ty vám ukazují kolik procent, že máte reálnou šanci získat?
To je vnitřní záležitost. Já se k tomu nebudu vyjadřovat. Nejsem ani člověkem obeznámeným.
A ty vám ukazují třeba 30 % hlasů?
Nebudu říkat žádná čísla ani firmy, ale jen říkám, že to, co zaznívá v médiích, nemusí být úplně vždycky tak jak je realita.
Vy jste zmiňoval ty změny na kandidátkách. V ČSSD se o tom mluví, že by ještě předělali kandidátky a do čela té pražské dali ministra vnitra Martina Pecinu a na Plzeňsku by za ně mohl kandidovat ministr zahraničí pan Kohout. Brali byste to jako porušení nějakých dohod o uspořádání vlády ze strany ČSSD, pokud by ministry nepolitického kabinetu dali na své kandidátky?
Ano, nepochybně to porušení dohody je. Vláda Jana Fischera vznikla na základě dohody, která mimo jiné zahrnovala to, že budou předčasné volby na podzim, který zahrnovala mimo jiné to, že budou přijímány pouze zákony, u kterých je průřezová nadstranická, řekněme podpora a třetím z takových parametrů vzniku té vlády bylo, že žádní z ministrů té vlády nebude členem žádné politické strany a nebude kandidovat v těch parlamentních volbách. Tato třetí podmínka, ty předcházející už padly. Jiří Paroubek předčasné volby zrušil svým rozhodnutím, Jiří Paroubek celé jaro nebo celou zimu se snaží prosadit věci čisté na té bázi koalice ČSSD a KSČM s podporou jednotlivců. Tohle to je třetí dohoda, kterou v souvislosti.
A co byste dělali, pokud samozřejmě k tomu došlo, že by byli pánové Pecina, Kohout na kandidátkách ČSSD, tak vy byste uspořádali nějakou schůzku a tam byste chtěli po panu premiéru Fischerovi, aby navrhl odvolání takových ministrů?
Ne, já myslím, že to co se s tím asi dá dělat, je tady to ještě jednou zopakovat. Je to třetí dohoda na bázi nového vzniku Fischerovy vlády, kterou Jiří Paroubek tento roku porušil.
Takže ti lidé by dál mohli v té vládě nepolitické zůstat, byť by byli na kandidátkách ČSSD.
To je rozhodnutí pana premiéra Fischera. On s tou dohodou, na které byla tato vláda postavena, je nepochybně seznámen, byť u toho neseděl u toho domlouvání. Je to jeho zodpovědnost tady nějaké plané výzvy nemají smysl.
A vy v ODS budete předělávat kandidátky pro sněmovní volby?
Kongres nebo výkonná rada víceméně potvrdily kandidátní listiny, které byly pro ty podzimní volby, potvrdily je i provolby v tom řádném termínu, kde se vytváří nebo maximálně je nějaký prostor pro regiony, pokud by chtěli navrhnout nějaké změny, tak nepochybně tak mohou učinit a to poslední slovo má gremium a výkonná rada, k případným výjimkám z těchto schválených kandidátních listin. Čili nebudeme kandidátní listiny rozhodně sestavovat znova.
A zůstane ta kandidátka stejná i tady v Praze? Já se ptám speciálně na Prahu, protože jednak tou otřásá už několik dlouhých týdnů skandál kolem OpenCard a Pavel Bém je dvojka na vaší kandidátce, takže se stává terčem tím pádem politických konkurentů. Také se ukazuje, že vůbec poprvé ODS nemusí v Praze zvítězit na plné čáře. Není to podle vás důvod pražskou kandidátku překopat?
Já znovu říkám, nové kandidátky ODS neplánuje.
Já se ptám na váš názor s ohledem na ty věci, které jsem teď vyjmenovala. Jestli by nebylo dobré.
Překopání kandidátky v kterémkoliv regionu, jistě se to vztáhne na ten jeden konkrétní a mluvím obecně, překopání jakékoliv kandidátky by musela být jaksi přijata výjimka na návrh regionu. To znamená, to by musel region, v tomto případě pražský regionální sněm by musel navrhnout překopání té kandidátky, tedy novou sestavu té kandidátky, já nic takového nepředpokládám.
A obáváte se toho právě, jak mohou tady v Praze dopadnout pro ODS ty volby? Přeci jen vyrostla vám konkurence v podobě strany TOP 09, Věci veřejné, také pravicová strana, takže je to samozřejmě asi víc náročné, než to bylo v těch předchozích letech.
Nepochybně je to primární zodpovědnost předsedy pražského regionu.
To znamená Pavla Béma, to znamená, že pokud by se tady nějakým způsobem nezvítězilo tak, jako se tady vítězilo v těch posledních letech, že to je jen na něm? Vy nevezmete v potaz ty další věci, že vznikly nové strany a podobně?
Tak nové strany, pokud já vím, vznikají všude, v celé republice. Já mluvím o primární odpovědnosti a samozřejmě záleží na to výsledku a ani to ještě nepředjímám, jak ty volby dopadnou. Věřím, že uspějeme. A pak jistě přijde na řadu nějaká analýza. Nějaké hodnocení, kde které regiony byly proti tomu průměru nebo proti těm standardním výsledkům v uplynulých letech, úspěšnější nebo méně úspěšné. To není o samozřejmě o vytržení jednoho jediného problému nebo i jedné jediné naopak hvězdné chvíle, která by ten výsledek táhla nahoru či dolů.
A po případném neúspěchu by padaly hlavy?
To se stává standardně ve všech rozumných politických stranách.
Takže už i vy připravujete Mirka Topolánka na to, že to jsou možná poslední týdny jeho ve funkci?
Já ho na to nepřipravuji, já ho připravuji na to, aby po vítězných volbách všichni plnili řádně své role a byli na to připraveni.
A vidíte, vy máte prý IQ 152 a nepočítáte ani s variantou toho, co vám ukazují průzkumy, že ty volby prohrajete?
Počítat je možno s různými variantami, ale věřit je nutno v ty, které mohu nějak ovlivnit a o které se nějak snažím.
Šéf poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za to a na shledanou.
Na shlednou a hezký večer přeji.
Vyvěsit, nebo nevyvěsit tibetskou vlajku? Před touto otázkou dnes stála řada lidí po celém světě. Právě dnes se totiž připomíná krvavé povstání Tibeťanů proti čínské nadvládě v roce 1959. O život tehdy přišlo 80 tisíc obyvatel Tibetu. Symbolické vyvěšení tibetské vlajky připomíná právě tuto událost. V Česku se připojilo na 360 radnic, ve sněmovně vyvěsili tibetskou vlajku Strana zelených a v Senátu ji pověsil předseda komise pro podporu demokracie ve světě Vlastimil Sehnal z ODS. Co čeká Čechy, kteří chtějí jet do Tibetu? Mají vůbec světoví politici zájem zbavit Tibet čínské nadvlády? I na to se dnes budeme ptát. Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je tibetoložka Zuzana Ondomišiová. Dobrý den.
Dobrý den.
Vy právě teď sedíte v našem přenosovém voze a pokud se nepletu, tak je to právě proto, že jste někde vyvěšovali vlajku pro Tibet.
Sedím před radnicí městské části Prahy 3, která byla jedna z prvních, které vůbec v České republice vlajku vyvěsily a proběhl tady takový kulturní program včetně otevření výstavy Markéty Kratochvílové, která bude otevřená do 2. Dubna, hudebního vystoupení, rozmetání mandaly a podobně.
Když jste zmínila, že radnice Prahy 3 byla vůbec první z Česka, která se připojila k té akci Vlajka pro Tibet, tak bychom mohli ještě dodat, že to bylo v roce 1996, takže tak dlouho už ta akce trvá.
Ano.
364 radnic, pokud mám správné informace, letos vyvěsilo tibetskou vlajku, je to slušné číslo, nebo jste měli ještě přece jenom trochu větší očekávání?
Je to takové stabilní, už teďka ty počty třeba nerostou tak silně, myslím, že v roce olympiády těch radnic bylo o něco více, kdy v Tibetu probíhaly velké demonstrace, které byly zase velmi násilně likvidovány. Já bych jenom k tomu ještě ráda řekla, že to vyvěšování vlajky je spíš takovým pozitivním symbolem, jakoby podpoření té představy, že tedy každý národ má právo na nějaké svoje sebeurčení, má právo vyznávat vlastní náboženství, studovat, učit se, mluvit svým vlastním jazykem prostě Tibeťanům jde o to, aby si dokázali zachovat vlastní kulturu a předávat ji svým mladým generacím.
Jste třeba vy odborníci na Tibet naštvaní na radnice, které tu vlajku odmítnou vyvěsit? Snažíte se nějakým způsobem třeba i dělat něco pro to, aby těch lidí nebo těch úřadů bylo čím dál více?
Já bych upřesnila tu kampaň vyvěšování vlajky má vlastně pod sebou občanské sdružení Lungta, která před tím výročím vždycky obesílá různé instituce, radnice, školy a podobně a posílá informace a vlastně udává ty důvody, k čemu ta vlajka, jaký je to symbol. Jako samozřejmě, že člověk jako nemůže být naštvaný. Je to věc svobodné rozhodnutí každého, ale velmi dobře si na tom uvědomujeme, jak jsme vlastně sice se zbavili naší vlastní tedy cenzury a autocenzury, ideologických tlaků, ale tímto způsobem se cenzurujeme vůči Číně, abychom zachránili nějaké pofidérní obchodní vztahy.
Ono právě předseda česko-čínské obchodní komory Jiří Schraml na to upozornil a říká, podobné akce jako Vlajka pro Tibet mohou vážně poškodit česko-čínské vztahy. Je tato obava ale přece jenom na místě? Čína si jistě všímá takových akcí.
Ano, samozřejmě, Čína si to monitoruje a hlídá si to, protože také velmi ráda pracuje se symboly a symbolickými vyjádřeními, ovšem na rozdíl od řady obchodníků nebo politiků, tak existuje v české společnosti poměrně široká vrstva lidí dokonce i odborníků přes sinologii, kteří do té Číny jezdí, mluví s těmi místními lidmi a sledují vlastně celý ten vývoj Číny, tak vám řeknou, že naopak to jsou často jenom takové politické berličky a že pokud Čína se dostane ke skutečně lukrativním obchodům, které pro ni mají smysl, tak potom ta ideologie tam nehraje takovou roli. Ale samozřejmě tam, kde se to dá využít, tak se dá pohrozit a říct, kdyby vy jste nepodepisovali a nevyvěšovali, tak by něco mohlo být.
Jak jste přijala fakt, že předseda sněmovny pan Vlček nedovolil, aby na sněmovně visela tibetská vlajka?
Je to věc našich představitelů vládních, parlamentních a podobně. Samozřejmě existují iniciativy lidí, kteří třeba píší dopisy přes své zastupitele a podobně a žádají o umožnění těchto symbolických vyjádření, ale myslím si, že pokud naši politici podporují třeba změnu režimu na Kubě, tak nevidím důvod, proč Tibet by měl být naprosto jiným případem. Samozřejmě ten důvod je jedině ekonomický a obchodní.
No, pan Vlček ale říká, že on třeba fandí lidským právům v Tibetu, ale že nemohou na kulturní památce jako je sněmovna viset, a teď cituji, "nějaké vlajky, transparenty nebo znaky." Chápete tento argument, že to je vlastně taková jakoby ochrana kulturní památky?
Mně tento argument přijde trošičku pseudo, protože samozřejmě když jsou zase jiné situace, tak pokud si něco chceme obhájit, tak si to obhájíme.
To říká odbornice na Tibet Zuzana Ondomišiová, která je hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Setkala jste se někdy s dalajlámou, jak jsou pronásledováni buddhisté v Tibetu? Budeme se ptát. Dvacetminut@rozhlas.cz, to je náš e-mail, na něj můžete samozřejmě i dnes psát vaše otázky. Řekněte, paní Ondomišiová, setkala jste se někdy s dalajlámou?
S dalajlámou jsem se setkala, všichni vědí, že od roku 1990 sem poměrně často přijíždí, nejdříve na pozvání bývalého prezidenta Václava Havla, v posledních letech bývá účastníkem konferencí Fóra 2000 a vlastně paradoxně je daleko snadnější setkat se s dalajlamou při jeho cestách někde po Evropě nebo po západních zemích nebo samozřejmě zajet třeba do indické Dharamsaly, kde sídlí exilová vláda a dalajlama tam má také své sídlo, než situace, že dalajlama vlastně patří do Tibetu a Tibeťanům.
A takže vy jste se s ním setkala tady v České republice, nikoli v Indii třeba.
Ano. Tady v České republice.
A jak probíhalo to setkání? Měla jste třeba možnost si s ním podat ruku, nebo prohodit pár slov?
Ta setkání prostě podle toho, při jakých příležitostech k nim dojde.
Takže několikrát to bylo?
Několikrát to bylo, byla třeba možnost nějaké audience, která trvala třeba půl hodiny, při jiných příležitostech to byla pětiminutovka vlastně s velkou skupinou třeba dalších lidí, kde prostě to setkání není potom příliš osobní, ale samozřejmě pro řadu lidí dalajlama je velmi inspirativní osobností, z kterého tedy čiší spousta energie a hlavně pozitivního přístupu, který přes všechnu tu vleklost toho, že vlastně nějaká jednání s Čínou, snaha stabilizovat ty vzájemné vztahy naráží pořád na velkou čínskou zeď, tak se pořád nevzdává toho, že tedy je pořád důležitý dialog, nenásilí, vytrvalost, tolerance, pochopení. A to jsou obecně humanitní hodnoty, které jsou vlastně přijatelné i pro lidi bez vyznání, takže není potřeba býti buddhistou.
Dalajlama zmiňujeme to teď právě, jezdí po světě, ne vždy ho ale přijmou třeba nejvyšší političtí představitelé. Vzpomínám si třeba před pár lety v Německu ho vůbec nepřijala kancléřka Merkelová, měla něco důležitějšího na práci, teď třeba když byl ve Spojených státech, tak ho sice Barack Obama přijal, ale ve vší diskrétnosti, bez přítomnosti médií, potom vydali jenom oficiální fotografie, čím to podle vás je? Strach z Číny jednoznačně?
Samozřejmě Tibet oficiálně není samostatným státem. To bohužel v těch 50. letech, kdy vlastně došlo k okupaci čínskou armádou, vlastně k tomu předcházelo to, že bylo skončeno britské impérium v Indii v roce 1947 vlastně se stáhly britské jednotky, britská vláda z těch indických území, tak vlastně ta Čína využila situace a poslala svoji armádu, proti které se nikdo nepostavil. Tibeťané se dovolávali rezolucemi k OSN a žádali vlastně o to, aby mezinárodní společenství tento akt neuznal jako právoplatný, ovšem tenkrát Evropa řešila úplně jiné věci poválečné, počátek studené války a vlastně bylo to něco daleko mimo zájmy, asi si tenkrát ani ty státy nedokázaly představit, že Čína jednou bude hrát nějakou důležitou obchodní roli.
Ano, to bylo v minulosti a v současnosti, čím si vysvětlujete, že právě světoví politici nejsou úplně, já nechci říct, že nejsou úplně rádi, když přijede dalajlama, ale že se zrovna s ním nevystavují?
Právě proto, že ho nepřijímají ho oficiálně jako představitele nějaké země, na rozdíl třeba od různých přístupů k Tchaj-wanu, že jo, některé země Tchaj-wan uznávají, některé ho uznávají jako součást Číny a podobně. Ale kancléřka Merkelová dalajlamu sice nejdříve nepřijala, potom ho přijala, Barack Obama na podzim, když nastoupil nebo byl čerstvě ve funkci, tak dalajlamu poprvé také nepřijal, nechal si to až po své návštěvě Číny, ale to samozřejmě i ta tibetská strana vnímá tak, že to jsou nitky světové politiky, které prostě takhle fungují.
Sám dalajláma vyjednává s Čínou, dalajláma žádá autonomii a zatím i poslední jednání mezi oběma stranami na přelomu ledna a února letošního roku ztroskotalo. Jaké vy vidíte šance, že by se to mohlo někdy změnit?
Dalajlama žádá autonomii, Tibet je autonomní, tibetskou autonomní oblastí, která byla oficiálně vyhlášena v roce 1965 a která podle čínské ústavy má prostě určitá práva, určité právně zakódované možnosti, ovšem v reálu ta situace takhle nevypadá. V reálu autonomní nebo vláda té autonomní oblasti vlastně je loutkovou vládou, která plní pokyny z Pekingu, Tibet slouží jako koloniální vlastně území, kam se stěhují čínští osídlenci, kteří dostávají všelijaké ekonomické, sociální výhody, s tím, jak se postavila železnice, asfaltují se silnice, silně se podporuje teďko elektrifikace, satelitní systémy, aby prostě komunikace byla a taky byla kontrola, tak slouží z velké části jako infrastruktura nově příchozím Číňanům. Vlak, který spojuje dneska Tibet s Čínou, se staví vlastně dále na západ a potom bude směřovat na indický subkontinent, to je obchodní tepna i samozřejmě strategická, vojenská tepna, která vlastně v tom Himálaji, které se, nadarmo se Tibetu neříká Střecha světa, protože ta vojenská přesila tam samozřejmě má svoji pozici. Jinak je Tibet obrovskou zásobárnou třeba pitné vody, na tibetské náhorní planině pramení spousta obrovských řek, které tečou na východ i na západ dolů do Indie i do Číny a které zásobují vodou v podstatě 50 % asijského obyvatelstva. Jinak je tam obrovské množství nerostného bohatství, které v minulosti nebylo možno těžit a Tibeťané ho nikdy netěžili, ale které dneska vlastně figuruje jako produkt, zdroj pro čínskou ekonomiku.
A o to samozřejmě se Čína nechce připravit. Dá se podle vás v Tibetu získat samostatnost, skutečně vyjednáváním, není jediná šance udělat vojenskou akci proti tamním Číňanům?
Já myslím, že tady u nás se velmi pletou pojmy, nejde o samostatnost, dokonce ani v těch požadavcích exilové vlády a dalajlamy už se zdaleka nejedná o to, odtrhnout samostatný Tibet od Číny, ale naplnit čínskou ústavu a umožnit prostě to, co zaručuje každému etniku, nejen Tibeťanům, i třeba Ujgurům nebo dalším menším etnickým skupinám, kterých je v Číně více než 50 a které sice tvoří malé procento obyvatelstva Číny, ale představují prostě několik desítek milionů lidí, to my si neumíme představit. A ještě...
A teď k té otázce, jestli vojenskou akci proti tamním Číňanům, jestli je to jediná šance, jak vlastně dosáhnout těch požadavků, které má dalajlama?
Je to žádná akce, prostě dalajlama v žádném případě neprosazuje žádné násilí, dokonce naopak i v dobách, kdy ten...
Jestli může s touto taktikou uspět, víte? Bez jakéhokoliv násilí.
Vidíte, že již 50 let s ní uspívá a samozřejmě došlo třeba před tou olympiádou k těm protestům, ale je samozřejmě určitá pochybnost, do jaké míry byly také vyprovokovány z té druhé strany a podobně a Tibeťani nikdy neměli dostatečně nebo někdy od 9. století už neměli dostatečně velkou armádu, která by prostě mohla přemoci čínské vojsko a když nebyla ochota mezinárodního společenství ten Tibet podpořit hned v 50. letech, tak dneska je to přece absurdní, aby prostě nějaké jednotky začaly bojovat na pomezí Číny a Tibetu.
Zuzana Ondomišiová, odbornice na Tibet, je hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Co vás čeká dál? Tak, budeme mluvit například o tom, jakým způsobem se dá dnes dostat do Tibetu. Jak často vy jezdíte do Tibetu?
V Tibetu jsem v životě párkrát byla, velmi ráda se hlásím k tomu, že poprvé již v roce 1988, takže můžu říct, že za těch 20 let mám docela dobrý obrázek, jak se ta situace vyvíjí.
Bylo třeba lehčí nebo těžší se dostat do Tibetu v roce 88 než teď?
V té době nebyly téměř žádné informace, dva roky existoval maličký tenoučký průvodce Lonely Planet, který byl první, nebylo nic na internetu, nebyly prostě průvodce, mapy dostupné, takže to bylo velmi dobrodružné. V dnešní době je spousta materiálů, z kterých se dá vycházet, ale dá se říct, že zhruba od poloviny 90. let vlastně celá ta turistická politika vůči Tibetu sestává z toho, že jsou lidé tlačeni do skupin, je to organizovaná turistika, která probíhá prostřednictvím cestovních kanceláří, ať už tedy čínských nebo tibetských.
Co vy vlastně doporučujete? Jakým způsobem jet do Tibetu? S nějakou cestovkou nebo samostatně?
Samostatně se téměř do Tibetu jet nedá. Cestovky, několik českých cestovek nabízí výlety do Tibetu s tím, že samozřejmě zařídí všechno od víz přes průvodce a v Tibetu zase je potřeba vlastně v součinnosti s místními cestovními kancelářemi postupovat, že vy potřebujete nejen vízum do Číny, ale potřebujete různé speciální permity, povolení, pokud chcete někde trekovat nebo samozřejmě pokud horolezci chtějí třeba zlézt na nějakou horu a v podstatě vlastně máte nějaký itinerář, za který ručí ta cestovní kancelář a toho se máte držet. Individuální turistika trošičku se zjednodušovala právě před tou olympiádou, po otevření vlaku začalo být možné, že se jednotlivci prostě do Tibetu nějakým způsobem dostávali, ovšem tím, že tam vypukly ty velké demonstrace a vlastně zase nastal takový celkový, že jo, skandál ohledně stavu lidských práv a politických vězňů a podobně, tak že se to v těch posledních dvou letech spíše více zpřísnilo a Tibet je při příležitosti různých výročí preventivně zavírán, takže tam nesmí žádní turisti, pokud tam nějací turisti jsou, tak jsou okamžitě vykázáni, aby Tibet opustili a dokonce třeba v době těch demonstrací tam nesměli ani čínští turisté.
To znamená, já kdybych se rozhodla, že chci jet do Tibetu, tak čínské úřady by si mě asi dobře prověřily.
No, tak...
Nebo možná ani ne.
Zase tím, že jste třeba ve skupině, tak samozřejmě tam je určitá kontrola, protože pokud se potom někde chcete toulat jen tak a nemáte ta potřebná povolení, tak se může stát, že vás zatknou a deportují buďto úplně, buďto jenom z Tibetu nebo úplně z Číny, že jo.
A když už je někdo na místě v Tibetu, tak je tam pod nějakou kontrolou?
V každém hotelu, v každém ubytování je nutnost vlastně vyplňovat ty ubytovací lístky, takže existuje tam nějaká zpětná vazba a když si třeba představíme ulice Lhasy a různé památky od Potaly přes chrám Joghank nebo některá další místa, tak si všimneme, že v ulicích jsou namontované kamery, kamerový systém a policejní stanice jsou na každém kroku, takže samozřejmě pokud by mělo docházet k nějakým protistátním akcím, tak samozřejmě by člověk pod kontrolou byl.
A tohle když byste měla srovnat třeba s tím rokem 88, když jste tam byla poprvé, to ještě asi byla doba, kdy tam nejezdilo tolik turistů, takže jste se tam třeba mohla pohybovat volněji daleko?
Samozřejmě v té době tam nejezdil téměř nikdo. To se dali lidi spočítat na prstech, zvláště třeba tady z naší země a volnost byla spíš v tom, že Čína se v té době celkově začala otevírat turistice a existovala takzvaná volná města, kam se smělo přijet pouze s vízem a pak existovaly různé další zóny, kam bylo potřeba dalších povolení anebo úplně zakázané zóny, které vůbec nebyly cizím turistům přístupné. Ale byl to takový divoký východ, byl v tom celkově trošku chaos, takže leckdy se člověk mohl někam dostat, mohlo se třeba stopovat, což dneska je obtížnější, byť je v Tibetu daleko frekventovanější doprava.
Jak se mohou po Tibetu pohybovat třeba novináři? Jsou tam vůbec vpouštěni?
Oficiálně novináři by měli žádat o novinářské vízum, pokud tam novináři jedou na vlastní pěst jako turisté, tak samozřejmě logické by bylo, že pokud v Tibetu nebo v Číně vůbec obecně nepácháte žádnou protičínskou, protistátní činnost, tak jste normální turista, který se chová jako ostatní.
Pojďme vzít otázky, které nám chodí na náš mail dvacetminut@rozhlas.cz, Marie, Olomouc. Jak to vypadá na českých vysokých školách? Existuje samostatný obor tibetanistika?
Tibetanistika jako hlavní obor doposud neexistuje, pražská Univerzita Karlova při indologickém ústavu otevřela vlastně takový ten malý obor doplňkový, kde je studium tibetštiny a nějakých těch základních vlastně tibetologických informací a exituje třeba, dejme tomu, na Ostravské univerzitě spíš jenom doplňkové kurzy kultura myšlení Tibetu, nebo prostě v Bratislavě na univerzitě sinolog a tibetolog Martin Slobodník, který vystudoval v tehdejším západním Německu v Bonnu, ale ta univerzitní studia tady u nás nejsou široce tedy zastoupena. Na rozdíl od třeba amerických univerzit.
Čím to je, že by nebyl možná ani zájem o takové obory?
Ale zájem by byl veliký, akorát třeba není asi dostatečné množství vlastně tibetologů, religionistů a podobně, kteří by se této oblasti akademicky nebo vědecky věnovali.
Pojďme na další otázku, tu nám posílá Karel. Ptá se, jasná otázka, vrátí se podle vás někdy dalajláma do Tibetu?
To je velmi zapeklitá otázka na kterou se těžko odpovídá, protože aby se dalajláma mohl vrátit do Tibetu, tak by se muselo trošku změnit klima v celé Číně, ale protože dalajlama má kontinuitu již čtrnáctého převtělení, tak v některém příštím životě určitě.
Tibetanistka Zuzana Ondomišiová byla hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Moc vám děkuju, přeju hezký den, na shledanou.
Děkuju. Mohla bych na závěr jenom kraťoučce pozvat všechny do kina Aero od 22. do 24. března, kde bude probíhat festival tibetských filmů a filmů o Tibetu s hosty po projekcích.
Ano a Aero je také na Praze 3, takže na Praze 3 jsme začali a také končíme na Praze 3. Mějte se hezky, na shledanou. Za chvilku na Radiožurnálu další zprávy, Helena Šulcová přeje hezký zbytek dne.
Všeobecná zdravotní pojišťovna, tedy instituce mající moc zhruba jako ministerstvo zdravotnictví a kousek, hospodařící s ročním obratem kolem 200 miliard korun, má i nadále svého ředitele. Pavel Horák dosazený ještě za ministerstva zdravotnictví Ratha tedy povede největší zdravotní pojišťovnu v zemi po další čtyři roky. Druhé období mu začíná neradostně. Propadá se výběr pojistného, a to v řádu stovek milionů měsíčně. A tak není vyloučeno, že by se situace mohla vrátit do doby, kdy do VZP nastoupil. Tehdy byla tato pojišťovna v drtivých problémech a musel jí pomáhat stát. Začíná 20 minut Radiožurnálu, přeji vám dobré odpoledne. Ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Pavel Horák, vítejte v rozhlase, pane řediteli, dobrý den.
Dobré odpoledne.
Vy jste byl, pane řediteli, potvrzen ve své funkci na další čtyři roky. Rozhodla o tom správní rada VZP. Nebylo by logické, kdybyste byl vybrán ve výběrovém řízení?
Samozřejmě bylo na zvážení správní rady, jaký způsob zvolí. Ale já si myslím, že ten způsob volby byl logický, protože pojišťovna měla a má schválený zdravotní plán, strategii, kterou jsem předkládal před měsícem do roku 2013 a je uprostřed reorganizace, poslední organizační změny rozsáhlé jsme provedli k lednu tohoto roku, takže je ne na konci nějakého období, ale vlastně uprostřed změn, uprostřed orientace na klientsky orientovanou instituci uprostřed období ekonomického, který není zrovna lehké, takže podle mě je logické, že správní rada za této situace a také podle mě i proto, že po těch čtyřech letech mě znala, věděla, jak vedu pojišťovnu, tak zvolila tu možnost, kterou zvolila. To znamená, na další období.
Pane řediteli, kdybych přijal vaši argumentaci, tak bychom se takhle tady mohli scházet vždycky ob čtyři roky a vy byste říkal: Správní rada VZP už mě zná, ví jak vedu pojišťovnu, takže ty další čtyři roky to zvládnu. A až na konci byste řekl a teď už je důchod, teď už ne?
Nechtěl bych být Fidelem Castro českého zdravotnictví, to určitě ne.
Tak trošku to tak vypadalo.
Tak čtyři roky nejsou zas tak dlouhá doba.
Je, to bezesporu ne. Na druhou stranu správní rada je jmenována podle politického klíče do značné části nebo do značné míry je tvořená sama politiky, tak vy jste v podstatě v tuto chvílí také politickou figurou? Vy jste zvolen politiky.
Tak dvacet členů správní rady, to je vlastně takový malý parlament, protože ze každých deset poslanců je tam jeden zástupce. A deset členů ve správní radě má exekutiva, vláda, to znamená ministerstvo financí, ministerstvo zdravotnictví. A tam máme i ministra národní obrany, takže to je ta část exekutivní, která vlastně také se trošku koreluje s tím, jaká koalice v tuhle chvíli vládne nebo jaké je rozložení sil ve vládě.
Dobře, máte před sebou druhé období v čele druhé největší zdravotní pojišťovny v Česku. Jaké to druhé období bude?
Tak určitě je to období, které nebude jednoduché, protože ta ekonomická situace není příznivá. Na druhou stranu jsme určitě v lepší situaci než státní rozpočet a než stát, protože v těch předchozích letech jsme si vytvořili rezervy a podmínky pro to, aby nás takováhle situace nezaskočila a abychom ji mohli zvládnout, aniž bychom tu vnější pomoc potřebovali. Takže je to sice obtížné období, ale mezitím se Všeobecná zdravotní pojišťovna z té, o které jste mluvil z toho roku 2006 změnila v instituci, která funguje jinak, má jinak nastavené kontrolní mechanismy zodpovědnosti a prostě jinak fungujeme.
Zůstaňme u těch rezerv. Vy tvrdíte, pane řediteli, že VZP má nastaveny ty mechanismy tak, že prostě dokáže i tuto situaci, teď si to pojmenujme, po finanční krizí zasáhla i Českou republiku ekonomická krize. Vzrostla nezaměstnanost, rapidně klesá výběr pojistného a tak dále. Tak vy, ať už nás čeká v roce 2010 nebo 2011 cokoliv, tak tvrdíte, že VZP to nějakým způsobem zvládne bez pomoci státu?
Zvládneme to, samozřejmě asi nepředpokládám v tuto chvíli, že by nějaký ekonomický zvrat byl takový, že by ten pokles výběru pojistného byl tak významný, že bychom to nezvládli. Já spíš bych si přál.
Pardon, že vám skáču do řeči, evidentně lepší analytik je než například ministerstvo financí. Ti jsou ve svých prognózách, výrazně se drží více při zdi a říkají: Ale úplně nevíme.
Tak úplně nevíme, ale zase nechci tady působit nabubřele, ale my jsme ty paralely makroekonomické, které používáme k sestavení těch zdravotních plánů, vždycky drželi při zemi a mnohem konzervativněji než byly ty aktuální prognózy ať už ministerstva financí nebo jiných institucí a ta čísla nám vycházela. Samozřejmě nebyly to prognózy na dva roky dopředu, ale dejme tomu, vždycky na rok. Ale i dneska máme prognózy do roku 2013, které počínají s takovou konzervativní variantou.
Promiňte, co to je konzervativní varianta?
V podstatě ta nejhorší možná. Kromě dopadu atomové pumy.
Tak to už jsme hodně za hranou, ale nejhorší možná může být například taková, že se ekonomický růst země bude motat někde kolem nuly?
Ano, tak na tom je to postaveno.
Na tom je to postaveno? A není náhodou v onom pojistném plánu, o kterém vy jste mluvil, zmiňováno také to, že rezervy má Všeobecná zdravotní pojišťovna do konce roku 2010?
Ano, ale třeba v tuto chvíli máme na účtě přes 6 miliard korun. Ten měsíční propad, to znamená, rozdíl mezi těmi příjmy a výdaji, tak jak je to nastaveno dneska, je asi 250 milionů korun, takže letos potřebujeme tři miliardy, teoreticky by tedy tři miliardy zůstaly na ten příští rok a pokud by ty trendy pokračovaly a samozřejmě náklady na zdravotní péči se držely na stejné úrovni, tak bychom teoreticky mohli vydržet do roku 2011. Nicméně prostě vycházíme z toho, a to je ta základní změna ve fungování pojišťovny, že můžeme rozdělovat jen ty peníze, které vybereme. Prostě ten přístup opačný, že na jednu stranu se nám plní pokladna, na druhou stranu musíme vyplácet zdravotní péči jakoby nekontrolovaně a když nám vzniká deficit, takže za něj nemůžeme, což někdy byla filosofie v těch minulých obdobích, tak my prostě dopředu dokážeme spočítat, dejme tomu, na šest, na devět měsíců, jak se budou ty příjmy vyvíjet. A podle toho řídit náklady a protože české zdravotnictví určitě ty rezervy má, neefektivitě, které určitě se pohybují někde mezi pěti a deseti procenty, takže to je prostě částka mnohamiliardová, takže v tom okamžiku prostě bychom museli podnikat další a další opatření na to, aby ty naše výdaje nerostly, nebo dokonce klesaly tam, kde prostě mohou klesat, aniž by to mělo dopady na pacienta.
K tomu, jakým způsobem dokáže VZP případně ořezávat své náklady, se s dovolením ještě dostaneme. Pojďme si tedy ještě jednou zrekapitulovat to, jaké rezervy má největší zdravotní pojišťovna v zemi. Tak pokud bychom brali situaci, která je, řekněme, dnes nebo je prognózována na celý rok 2010, to znamená ekonomický růst maximálně do 1 %, tedy v té plusové hranici, nezaměstnanost někde téměř kolem 10 %, tak kolik to dělá výpadek pojistného měsíčně?
Tak v tuto chvíli náš zdravotně pojistný plán je nastaven reálně, takže ty odhadované příjmy plníme. Odpovídají zdravotnímu pojistnému plánu, takže už nemůžeme mluvit o propadu vůči zdravotně pojistnému plánu. Samozřejmě můžeme mluvit o rozdílu mezi příjmy a výdaji pojišťovny a o tom už jsem mluvil. Tam v tuto chvíli to vypadá, že by ten rozdíl mohl být 3 miliardy korun.
Za rok 2010.
Za rok 2010. Ale je třeba si uvědomit, že příjmy obvykle jsou vyšší v tom druhém pololetí. Dá se očekávat, že k určitému oživení by dojít mohlo. Samozřejmě náklady jsou v naší moci řídit, takže, pokud by se ta situace vyvíjela hůř, tak dokážeme i v tom druhém pololetí najít zase další zdroje na to, aby jsme udrželi tu bilanci nebo ještě zlepšili. Ona dokonce pojišťovna v tuto chvíli má ještě přísnější nebo jede podle ještě přísnějšího ekonomického plánu, než je ten zdravotně pojistný, který je má a který dneska vlastně bude, není ještě schválen Poslaneckou sněmovnou, ale je schválen vládou a my jsme si přijali nebo přijali jsme, správní rada přijala na náš návrh přísnější ekonomický rozpočet, který vlastně ještě o tři miliardy jakoby na straně zvýšení příjmů, tak na straně snížení nákladů přísnější než ten schválený zdravotní pojistný plán.
Vy jste, pane řediteli, 25. listopadu minulého roku Hospodářským novinám řekl, že pokud k reformě zdravotnictví nedojde příští rok, předpokládám, že jste tehdy na podzim myslel rok 2010, a ekonomika neporoste, tak bude ve zdravotním systému chybět 6 až 8 miliard korun a my budeme chtít víc peněz.
To odpovídá i tomu, co jsem řekl poměrně nedávno v té televizní debatě s paní ministryní. Protože na jednu stranu je v té stávající ekonomické situaci a za platné legislativy řídit pojišťovnu tak, aby splnila zdravotně pojistný plán. Na druhou stranu jsou určité potřeby do zdravotního systému. Já si myslím, nebo tedy potřeb obyvatel, potřeb pacientů, a tam je jedna věc, o které jsme dosud nemluvili. Přicházejí nové léčebné metody, dokážeme léčit mnohem dražšími, modernějšími léky. Lidé očekávají, že nemocnice a ostatní lůžková zařízení budou mít poněkud jiný standard, ubytování hotelových služeb, bezpochyby lékaři a zdravotní sestry budou postupně svými platy se blížit tomu, jaké jsou platy v sousedních zemích, protože ten trh práce je dneska volný.
Jednoduše řečeno, zvyšuje se finanční náročnost českého zdravotnictví?
Určitě poroste. Samozřejmě rok 2010 se dá udržet, možná ještě část roku 2011. V každém případě ale náklady českého zdravotnictví porostou a na to je potřeba se připravit, protože jinak bychom třeba neměli právě ten personál.
Chápu-li to dobře, tak náklady českého zdravotnictví podle vás, pane řediteli, porostou rychleji, než bude případně stoupat výběr pojistného, což je příjem vaší pojišťovny?
A tím se vracíme k tomu, co jsem řekl v těch Hospodářských novinách. Buď využijeme toho času k tomu, abychom reformovali ten systém, aby byl skutečným po jištěním a tím se do toho systému dostane víc peněz a díky vyšší spravedlnosti nebo větší spravedlnosti začnou do toho systému přispívat lidé, kteří dneska přispívají disproporcionálně málo a není pro to vůbec žádný důvod.
A to jsou kteří?
No, to jsou třeba osoby samostatně výdělečně činné, které platí pojistné takzvané pojistné. Většina z nich v úrovni toho minimálního vyměřovacího základu, to znamená, na úrovni takřka osob bez zdanitelných příjmů nebo státních pojištěnců. Pro to není žádný důvod, protože to pojistné je vlastně pro všechny stejné.
Pardon, pane řediteli, jak víte, že zrovna ten daný OSVČ, tedy osoba samostatně výdělečné činná prostě nepodniká mizerně, prostě ty příjmy nemá?
No, to by se asi neuživil, protože kdyby podnikal tak, že by mu opravdu zbylo to, z čeho platí to pojistné, tak to by bylo opravdu lepší, kdyby asi nepodnikal.
Tak v čem je problém, tedy, co bude muset být přenastaveno? Toto, co říkáte, tak to není o přenastavení systému zdravotnictví? To je o přenastavení systému řekněme finanční správy.
Bylo by to, řekněme, v nějakém systému přenastavení daňového systému. Protože kdysi, takhle mi to bylo vysvětlováno, tenhle přístup byl zvolen z toho důvodu, vlastně jako podpora toho drobného podnikání, aby to takto bylo nastaveno nebo aby ta možnost tam takhle nastavena byla, protože se platí ze zisku, takže samozřejmě každý podnikatel se snaží optimalizovat zisk jak z důvodu daně ze zisku, tak právě toho zdravotního pojištění. Ale myslím si, že je doba na to, aby to pojištění bylo skutečně pojištěním, to znamená, aby se zbavilo té závislosti na výši nezaměstnanosti, HDP, na těch makroekonomických ukazatelích, které vůbec nesouvisí s tím, jak jsou lidé nemocní a kolik stojí léčba rakoviny, aby se skutečně zavedlo pojištění, které samozřejmě bude, nebude to pojištění komerční, bude to pojištění, bylo by to pojištění takzvaně sociálně zdravotní, kdy ta částka, která je potřeba na krytí toho pojistného rizika, čili to pojistní se počítá z těch nutných nákladů na tu zdravotní péči a což tedy znamená, že v letech konjunktury, kdy ty příjmy rostou více, než jsou potřeby toho zdravotního systému, tak ten zdravotní systém ty rezervy nevyplýtvá, protože v tu chvíli je dostatek peněz a na druhou stranu v těch letech, kdy ta ekonomika se nevyvíjí dobře, tak zdravotnictví najednou nepřichází prostě do finančních obtíží.
Mluvíte o zcela přepracované koncepci českého zdravotnictví? V té citaci z Hospodářských novin jste říkal o tom, že pokud k reformě zdravotnictví anebo k nějakým zásadním změnám nedojde příští rok, tedy v tomto roce a v další větě jste říkal: Není vyloučeno, že to celé zůstane držet pohromadě ještě po část roku 2011? Myslíte si, že dojde v roce 2010 a teď jsme na konci března, čtvrt roku máme za sebou, víme, co čeká jaksi politický systém České republiky, zhruba myslíte, že dojde k té reformě tento rok?
Tak já ani nemám moc rád to slovo reforma. Já bych spíš ten systém postupně upravoval tak, aby se vyvíjel tím směrem, o kterém já jsem mluvil. Samozřejmě se nedá očekávat, že by v letošním roce byla zmíněná legislativa, tak by se realizovalo už od 1. ledna příštího roku to, o čem jsem mluvil před chvílí. Takže bezpochyby asi bude nutné už, protože ten termín pro vládu je do 30.6. tohoto roku, kdy by měla rozhodnout o výši platby za státní pojištěnce od 1. ledna příštího roku. Tam já si myslím, že je vcelku jasné, že to pojistné státní nebo ta platba státu za státní pojištěnce, že ji bude potřeba zvýšit.
A máte představu o kolik?
Zatím zůstávám u těch 6 miliard, o kterých jsem mluvil minulý rok, ale asi by bylo teďka nekorektní o tom tuto částku takto říkat bez dodatku, že potřebujeme data za to první čtvrtletí, abychom dokázali udělat rozumnou predikci vývoje do konce roku a na základě toho prostě předložit rozumnou kalkulaci na ten příští rok, kterou by měla vláda posoudit a v tom jsme třeba zajedno s ministerstvem zdravotnictví a s paní ministryní, která si myslí totéž. Tady je třeba říci, že ta státní platba stagnovala dva roky, ta se nezvyšovala. Už letos měla být zvýšena na tu částku, kterou pravděpodobně budeme požadovat pro příští rok. Byla vlastně v rámci Janotova balíčku snížena na polovinu, takže to nejsou žádné přemrštěné podle mě požadavky.
Takže vzhledem k tomu, jak vypadá ekonomická situace České republiky, tak s největší pravděpodobností budete požadovat více než těch 6 miliard?
Já bych tu částku v tuhle tu chvíli nerad říkal. Teď vychází zhruba toto číslo, ale rád bych měl alespoň údaje za první čtvrtletí letošního roku, protože samozřejmě bude klíčový vývoj nezaměstnanosti v těch prvních měsících. Ten leden je vždycky atypický, podle toho se nedá hádat celý rok, protože prostě na konci roku se vždycky ukončí určité pracovní poměry, pak se navazují, takže únor, ten to trošku vylepšuje, ale prostě ty data za březen jsou nutná na to, aby se to dalo odhadnout.
Ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Pavel Horák je dnes hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Tak se pojďme vrátit ještě k současné situaci. Tak jak jste popsal, řekněme, rozdíl mezi příjmy a současný rozdíl mezi příjmy a výdaji Všeobecné zdravotní pojišťovny, dopadá tato situace na nějaké, řekněme, proplácení zdravotních úkonů anebo se to v podstatě pacientů vůbec nedotkne?
Vůbec se to pacientů nedotýká. Dokonce v roce 2009 vůbec ne. Prostě krize ve zdravotnictví nebo dopady finančně-ekonomické krize do zdravotnictví v roce 2009 nebyly vůbec žádné. Protože my jsme financovali v roce 2009 tu péči podle schváleného zdravotně pojistného plánu, kde byl nárůst výdajů o 8,4 %. Takže zdravotnická zařízení v České republice v loňském roce, to byl asi jediný segment české ekonomiky, který měl nárůst, vůbec nárůst příjmů a ještě takový, takže v loňském roce se o tom vůbec nedá mluvit. Veškerá zdravotní péče, nebo financování, tam byl nárůst někde vyšší, někde nižší v průměru těch 8 %. Letos je předpoklad, že ty výdaje zůstanou na úrovni loňského roku. Pokud se to tady bude počítat na jednoho pacienta, protože nám ubyli nějací pojištěnci, takže to samozřejmě trošku ovlivňuje ty celkové náklady, takže nepočítáme s tím, že by se náklady zvyšovaly, ale nepočítáme také s tím, že by klesaly, takže objemu péče nebo o to, co dostávají pacienti, by s dotknout nemělo. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že vždycky existují v tom systému oblasti, kde je nutné ty náklady navýšit, takže my jsme vytipovali například ty oblasti, kde je možné je snížit, což jsou náklady laboratoří, komplementů, kde v minulých letech ty náklady rostly dvouciferným číslem, tam to bylo víc jak 12 % tuším loňského roku na růst, takže tam v tuto chvíli sjednáváme smluvní ceny, které jsou nižší, které zajistí pokles nákladů asi o 20 %, jednáme s výrobci léků o tom, aby se jak ty nákladné léky, tak ty běžné léky, aby se jejich ceny snížily, protože koruna roste, většina těch léků se nakupuje za zahraniční měny, takže tam zase ten prostor pro snížení těch cen je. Prostě jsou oblasti, kde se ušetřit dá a samozřejmě chápeme nebo počítáme s tím, že jsou oblasti, kde se naopak musí přidat a ty zdroje najdeme právě tímhle způsobem.
Poslední otázka, prosím, už jen krátkou odpověď, kde pojišťovna ušetří na svém provozu?
Pojišťovna loni ušetřila na provozu takřka 400 milionů korun. Pro letošní rok zdravotně pojistný plán počítá s úsporou 800 milionů korun. Takže my s tím počítáme. Pokud by se ta situace vyvíjela špatně nebo to financování by drhlo ještě více, než předpokládáme, tak bychom samozřejmě výdaje pojišťovny seškrtali, dejme tomu, další půl, třičtvrtě miliardy korun.
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu zejména o ekonomické situaci největší české zdravotní pojišťovny, tedy Všeobecné zdravotní pojišťovny a její ředitel Pavel Horák byl dnes hostem těchto Dvaceti minut. Pane řediteli, díky za váš čas a komentář. Na shledanou.
Já děkuji za pozvání, na shledanou.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, přeji vám příjemný podvečer.
Týden po krvavém protivládním povstání si ve si ve středoasijském Kyrgyzstánu podávají dveře vlivné návštěvy. Provizorní vládu vedenou opoziční vůdkyní Rozou Otunbajevovou ujistily o své podpoře jak Spojené státy, ale s nabídkou pomoci přichází i Rusko. Co je v pozadí takového zájmu o nejchudší postsovětskou zemi? Podle mnohých je to známka boje, který Washington a Moskva svádějí o vliv v regionu. Obě země mají v Kyrgyzstánu své základny, ta americká je přitom Rusku dlouhodobě trnem v oku. Jaký může být její osud a co si o ní myslí místní obyvatelé? To přímo v Kyrgyzstánu Zblízka zjišťovala naše zpravodajka Lenka Kabrhelová.
Před americkou základnou kousek od mezinárodního letiště a hlavního města Biškeku je pusto. Přes plot a ostnaté dráty nedůvěřivě vyhlížejí po zuby ozbrojení vojáci. Ostře střeženými vraty projde jen sem tam některý z nemnoha kyrgyzských zaměstnanců, nebo projede auto se zásobami. Pro Spojené státy má ale tohle místo klíčový význam. Kasárnami schovanými za hradbou stromů projde měsíčně v průměru na 35 tisíc amerických vojáků směřujících do nebo z Afghánistánu. Sklady chrání zásoby nezbytné pro afghánské operace.
Já jsem ráda, že tady základnu máme. Aspoň někdo nám dává práci.
Říká mi 35letá Irina Ajdarovová, která si pár set metrů od nepřístupného sídla americké armády otevřela úspěšnou restauraci. Jak si pochvaluje, nejsou to prý jen služby, kdo z přítomnosti amerických vojáků těží. Za peníze Washingtonu se renovovalo několik škol v okolních vesnicích. O řád rezervovanější postoj mají obyvatelé nedaleké vesnice Manas.
Je pravda, že někteří místní na základně našli práci a dostávají slušnou výplatu, ze které žijí celé rodiny. To je pozitivní. Moji synovci tam pracují jako kuchaři. Ale naše problémy to neřeší, co zbytek lidí, kteří jsou bez práce? Pronájmem základny vláda trable nevyřeší.
Vrtí hlavou 52letý Sergej Žežerov a společně se dvěma sousedkami obratem vypočítává i řadu negativ. "Nad hlavou nám neustále přistávají a vzlétají letadla. Je tu hluk a podepisuje se to i na životním prostředí. Za poslední roky jsme víc nemocní, nemůžeme tu nic pěstovat, zelenina tu jednoduše přestala růst," dodávají. Ptám se, jestli by podobné výhrady měli i k ruské základně, ležící několik desítek kilometrů odsud. Jak všichni shodně tvrdí, nadšení prý nejsou ani z jedné. Jak ale Sergej lakonicky dodává: „Jednou tu základna je a tak s ní musíme žít. Uvidíme, co podnikne nová vláda, podle mne bude záležet na tom, která strana víc zaplatí,“ ušklíbne se padesátník. Mnoho dalších Kyrgyzů ale přítomnost amerických vojáků v zemi zdaleka nenese tak stoicky. Pár lidí se ptám na názor na zaplněném hlavním náměstí v centru Biškeku. Během vteřiny se strhne ostrá a vášnivá pře. Tábor těch, kdo jsou proti, nad příznivci jasně vítězí. A od provizorní vlády, která se chopila moci po nepokojích, očekávají jasné rozhodnutí. Šéfka dočasného kabinetu, diplomatka Roza Otunbajevová, ale tvrdí, že věci zůstanou tak, jak jsou, alespoň prozatím. Ve Washingtonu však i přesto zjevně roste nervozita. Rusko, které postsovětský Kyrgyzstán považuje za svou sféru vlivu, už nabídlo vládě bojující s finančními problémy balík pomoci ve výši 50 miliónů dolarů. A ani provizorní vláda se sympatiemi k Moskvě netají. Jakým směrem se věci budou ubírat dál, to si zatím netroufají odhadovat ani experti. Jak ale říká respektovaný analytik International Crisis Group v Biškeku Paul Quinn Judge, těžko si představit, že by jakákoli vláda chtěla začít své působení znepřátelením si jednoho či druhého zásadního hráče. „Hodně bude záviset na tom, jak moc bude tlačit Rusko. Jestli chce pouze obnovit svou dominanci v regionu, nebo se plánuje vrátit k totální převaze a kontrole,“ dodává analytik. Lenka Kabrhelová, Český rozhlas, Biškek.
Už týden má česká katolická církev nového šéfa. Miloslava Vlka nahradil Dominik Duka. Jeho uvedení do funkce ovlivnila tragédie polského letadla. To spadlo s prezidentem na palubě přesně ve chvíli, kdy se nový arcibiskup připravoval na uvedení do funkce. S Poláky Dominik Duka cítí. Právě dnes odsloužil mši v katedrále svatého Víta za oběti leteckého neštěstí. Nový primas český má před sebou řadu úkolů, třeba dořešit majetkové vyrovnání se státem a nebo spor o katedrálu. Bude úspěšnější než jeho předchůdce? Dozvíme se už za chvilku. Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je právě primas český, arcibiskup pražský Dominik Duka. Dobrý den.
Dobré odpoledne.
Je hodně jiný život královéhradeckého biskupa a pražského arcibiskupa?
Tak jednak budova je několikrát, mnohonásobně větší, je více zaměstnanců, za týden se ještě nezorientuji v budově, neznám také všechny zaměstnance, mám tady jako útěchu nádherný pohled na panoráma Prahy, no, a...
Řekněte, na co třeba teď nemáte čas?
Tak zatím nemám čas vlastně, abych se mohl začíst do knih i při přípravě, neboť má knihovna je ještě stále v banánovkách a čeká na dokončení regálů.
Upřímně, řekněte, pane arcibiskupe, váhal jste, jestli se stanete hlavou katolické církve v Česku nebo když přišlo to pověření z Vatikánu nebo nevím, jak se tomu odborně říká, tak jste byl vlastně rád, že to přišlo a že zrovna vy?
No, když mám heslo v duchu pravdy, tak bych neměl lhát. Skutečně jsem váhal, protože není to jednoduchá úloha, je to pro člověka, kterému už je po 65, tak i náročná úloha po všech stránkách a nejenom psychických, ale i fyzických a pak je to také i otázka, zda v mém věku a po takové té dlouhé nepřítomnosti v Praze dokáži se dostatečně zorientovat v celé té problematice. Po rozhovoru s panem nunciem jsem jmenování přijal.
Mohl jste to odmítnout? Byla tam ta varianta?
Tak ta svoboda odmítnutí vždycky je, je tam i určitý prostor několika dnů, kdy ten jmenovaný kandidát se může rozmýšlet a rozhodovat.
Ale teď už jste zase v Praze, máte dokonce i novou občanku, jak jsem se dočetla.
Ano.
Takže...
Je fotogeničtější, než já jsem zjistil.
Tak to říká arcibiskup Dominik Duka ve Dvaceti minutách Radiožurnálu. Už jsem říkala, by jste uveden do funkce v sobotu a v tu chvíli vlastně došlo k té tragédi polského letadla na palubě s prezidentem. Jak vás osobně to zasáhlo, pane arcibiskupe?
Tak já mám velmi opravdu živé a silné kontakty s Polskem, protože i v době komunismu pro nás Polsko bylo určitým útočištěm pro studium, pro formaci jako dominikáni, polští dominikáni byli našimi nejbližšími pomocníky a spolupracovníky a jejich vazba na solidárnost a na tyto osobnosti, mezi které patřil především zesnulý pan prezident Lech Kaczynski a další členové té delegace, která přistávala ve Smolensku, aby navštívili Katyň, byli lidé, kteří mně byli velice blízcí. Rovněž tak v tom průvodu liturgickém byla tedy řada polských biskupů, 2 kardinálové, kteří jaksi pocítili tuto událost jako opravdu tragickou, jako tragédii, čili taková ta, to ovzduší té bohoslužby v sobotu v katedrále svatého Víta mělo tento tón.
Všichni se teď ptají, jak je možné, že se něco takového mohlo stát. Všichni říkají: "Je to druhá Katyň. Proč se pilot pokoušel přistát, když mu to nebylo doporučováno? Kdo mu to poručil, že má přistát?" Jak vy, jako člověk, který věří v Boha, si odpovídáte na tyto otázky? Jsou to vůbec důležité otázky teď už?
Já myslím, víte, že Polsko se tak, jak jsem řekl dopoledne v katedrále, do jisté míry proměnilo v postavu starozákonního Joba, trpitele, kterého zastihnou všechny myslitelné katastrofy. Je to takový určitý jakoby fiktivní román ta kniha JOb, kdy Hospodin dopouští tyto katastrofy proto, aby ho osvědčil, svoji pevnost, svoji víru. Náboženství není opium lidstva, já nemohu dát jednoduchou odpověď, ale je to odpověď, která, jako bych, líp byla vyjádřena, tuším, že v Mladé frontě Dnes, kdy na krakovském předměstí socha Krista, který vleče kříž. Tato socha přežila jediná v tom krakovském předměstí boj o Varšavu, kde vlastně Varšavu ničili společně německá a sovětská vojska.
My bychom v této souvislosti mohli také připomenout, že dopoledne jste odsloužil mši za oběti tohoto leteckého neštěstí. Této mše se zúčastnili vlastně nejvyšší představitelé našeho státu. Budou pokračovat další mše vlastně v České republice?
Tak oni většinou již proběhly. Církev se připojila ke státnímu smutku, takže v sobotu i v neděli v poledne budou znít zvony a v kostelích budou takzvané přímluvné modlitby a já sám tedy se budu účastnit pohřbu v Krakově na Wawelu.
A právě to místo, Wawel, teď rozdělilo polskou veřejnost, protože to je místo, kde jsou pochováni polští králové a teď by tam právě měl být pochovám Lech Kaczynski s jeho ženou a někteří říkají, že právě je to místo, kde by, někteří si nejsou úplně tím jisti. Překvapuje vás tato debata?
Trochu mě i překvapuje, protože ano, je to místo, kde odpočívají králové a světci, ale je to také místo, kde odpočívá obnovitel polského suverénního státu maršálek Jozef Pilsudski.
Tak tím nám odpovídá arcibiskup pražský Dominik Duka, který je hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Co bude jeho hlavním úkolem ve funkci, i na to se budeme ptát. Pane arcibiskupe, proč je v České republice tak málo věřících?
No, to je složitá otázka. Já vám odpovím trochu jinak. V České republice jsou všichni lidé věřící. Jedni věří, že je Bůh a druzí věří, že Bůh není. Ruský patriarcha dodává, že věřící pro svoji víru hledá rozumnou argumentaci a já jsem tak jako do jisté míry mnoho argumentace ze strany těch, kteří říkají jsem nevěřící, jsem ateista, ale něco musí být. V naší zemi je největší počet lidí, kteří věří v něco nad námi, co musí být. To není nevíra. To je určité vyjádření, že vzhledem k tomu, že po téměř 3 generace neexistovala náboženská výuka a výchova v našich školách, jaksi mít představu, kterou známe z takových těch dětských pohádek a nebo z knih z doby c. K. monarchie, fousatého pána Boha na obláčku, tak já také v takovéhoto pána Boha nevěřím, ale nevěřím v něco nad námi, protože něco je málo. Já věřím, že je ten, který je víc, než někdo.
Ano. Já jsem to myslela spíš tak, že člověk velmi často, když jde do kostela tady třeba v Praze, tak ty kostely jsou poloprázdné. To je asi stav, který vás úplně netěší. A je možné to změnit?
No, nevím, zda je to možné tak jednoduše změnit. Víte, myslím, že Praha, především stará Praha má tolik kostelů, jako žádné jiné město na světě a v té staré Praze bydlí tak strašně málo lidí. Když si vezmete, že Praha 1 má 30 tisíc obyvatel, tak vlastně je to malé okresní město. V tom malém okresním městě máme 1, 2, maximálně 3 kostely a my jich tady na Praze 1 máme stovku. To je ten základní problém, proč také nemohou být plné.
Říkáte tím, pane arcibiskupe, že tohle není problém, který by momentálně trápil třeba katolickou církev v České republice, málo věřících?
Málo věřících, já, řekl bych, nás trápí něco jiného, a to je taková ta slabá, bych řekl, žitá víra v naší zemi. A ta se neprojevuje jenom návštěvou v kostelích. Oni se o Vánocích, o Velikonocích naplní, ale my bychom potřebovali, abychom skutečně v naší zemi žili podle Ježíšový zásady, co chceš, aby jiní dělali tobě, to čin ty jim. Abychom žili podle zásad desatera. Já nevím, jak by to dopadlo se sdělovacími prostředky. Vy byste neměli tolik těch negativních zpráv, ale myslím, že...
My je nevyhledáváme, pane arcibiskupe.
Ano, já věřím, ale věřím tomu, že by všichni ve společnosti naší byli mnohem spokojenější.
Pražský arcibiskup Dominik Duka je stále hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. My se budeme ptát i dál třeba na to, jak nový pražský arcibiskup vychází s politiky. Váš předchůdce, kardinál Miloslav Vlk, si velmi často nebral servítky a ostře se pouštěl do politiků. Myslíte, že to bylo taktické?
Tak já bych nechtěl kritizovat pana kardinála, protože v těch cílech jsme totožní. Někdy asi každý z nás volí trochu jinou strategii a jinou taktiku.
To se právě chci zeptat. Jste větší diplomat než kardinál Vlk?
Jestli diplomat, to ne, ale mám jinou taktiku v tom smyslu, protože musím chodit na Sněžku a tak vím, že i, já už ji nevyjdu teda od zdola, ale nemohu si s baťohem prostě nasadit tempo, pak bych v polovině kopce nedošel. To myslím, že je zapotřebí říci. Pak, si myslím, víte, že je zapotřebí být i tak trochu shovívavý a milosrdný. Oni naši politici do jisté míry jsou jako, bych řekl, takoví, jaké si my zasloužíme, říká staré maďarské přísloví, to znamená je někdy asi, podle mého názoru, lepší říct tomu politikovi, jestliže jsme trošičku naladění a setkáme se, tak přátelsky spíše domluvit, nežli toho člověka osočit nebo mu vytýkat věci na veřejnosti. Přiznejme si, že ani já, mohu si to dovolit, ani vy nemáme rádi, když nás někdo kritizuje za nějaké přešlápnutí na celé, jako bych řekl, čáře.
Je pravda, že vycházíte dobře s prezidentem Václavem Klausem?
Tak já bych řekl, od té doby, co jsem byl biskupem v Hradci Králové, jsme našli společnou řeč. Našli jsme i určitá společná témata a protože považuji jaksi za nutné i vhodné, aby církev byla součástí společnosti, čili jsem také byl jako přítomen mnoha i takovým těm státním úkonům a podobně, při kterých jsme se setkávali a tady mohu říci, že ze strany pana prezidenta vůči mé osobě byla vždy korektnost.
Může být tato korektnost nebo tyto korektní vztahy, které s prezidentem máte, mohou být přínosem třeba ve sporu o katedrálu svatého Víta?
Tak já se domnívám, že pokud jsou sousedé, kteří spolu mluví a pokud jsou sousedé, kteří si navzájem jeden druhého váží, že sousedské spory mohou mnohem snázeji odstranit.
Vy jste ve svém prvním kázání, coby arcibiskup, vyzdvihl význam katedrály pro národ, nikoliv výlučně vlastnictví církve. Budu citovat: "Je dnes naším úkolem změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů," řekl jste s tím, že katedrála je symbolem české státnosti a církev součástí národa, takže co si z toho máme teď vzít? Komu má podle vás patřit katedrála, státu nebo církvi?
Katedrála má patřit všem a komu bude patřit, jak bude zapsána v katastru, to bych ponechal odborníkům, protože já nemám jako bezprostředně rozhodovací pravomoc, ale bezesporu, protože katedrála je v areálu Pražského hradu, tak musí mít jiný režim než venkovský farní kostel.
To znamená, je pravda, že existuje nějaká dohoda, že katedrála bude patřit státu a církev ji bude moci bez omezení užívat?
Já se domnívám, že jako určité zprávy jsem tedy jednak dostal, neviděl jsem nic napsaného, tam je spíš jaksi, bych řekl, taková vize, že katedrála jako stavba patří státu, interiér a správa je v rukou římskokatolické církve. Myslím, že ono to souvisí s těmi dalšími jako ještě body a věřím tomu, že dojde opravdu k takové dohodě, která bude ke spokojenosti všech zúčastněných stran.
A toto by byla dohoda, která by byla k vaší spokojenosti? Mám na mysli to, že katedrála bude patřit státu a církev ji bude moci bez omezení užívat.
V případě katedrály bezesporu. Tam ale, my tam musíme ještě dohodnout režim, protože například při návštěvě prezidenta Obamy dvakrát, že musí být katedrála zavřená, pak je ta otázka průvodcovství a těch služeb, to vše musí být v té dohodě, ale to jsou opravdu technické věci, které, já se domnívám, že nejsou problémem.
To znamená, momentálně leží u Ústavního soudu, pokud se nepletu, ještě jedna stížnost. Až Ústavní soud o této stížnosti rozhodne, tak si myslíte, že to bude vlastně poslední právní krok, že vy už třeba žádné další právní kroky podnikat nebudete a budete se snažit o nějakou takovou dohodu, kterou jsme tady třeba nastínili?
Já se domnívám, že Ústavní soud pomůže nalézt cestu smíru.
A myslíte, že tedy už je to jenom otázka třeba několika týdnů, měsíců a ten spor bude vyřešen? Protože už se táhne docela dlouho.
Tak já myslím, věřím tomu, že několika týdnů asi ne, protože obě strany jsme různě zaměstnáváni a myslím, že i Ústavní soud, že má těch kauz vícero, ale že to není dlouhodobá otázka.
Takže typujete třeba, kdybyste měl odhadnout...
Nechci být prorokem, ale myslím, jsme na začátku roku, takže třeba o Vánocích bychom mohli radostně prožívat takové spokojené Vánoce na všech stranách.
Vy už jste říkal také v některých rozhovorech, že například další velký problém, majetkové vyrovnání, může počkat, že církev nechce parazitovat na hospodářské krizi. Jak dlouho budete čekat tady u toho?
Tak, víte, majetkové vyrovnání v naší zemi není jenom evergreen Duky, kterým musel zahájit jednání ohledně obnovy života klášterů, právě 16. je ono, 14. dubna je ono výročí likvidace tisíců...
Akce K.
Akce K, řeholníků a pak následovaly i řeholnice, kdy docházelo ke skutečně groteskní situaci, například představte si fakultní nemocnici v Hradci Králové, která po odvozu řeholních sester nechala nastoupit studentky zdravotnické školy, takže namísto diplomované sestry v hábitu byla dívka z prvního ročníku zdravotní školy. To jsou věci, o kterých se také nehovoří, jaké byly důsledky. A kdybychom vzali v našich dějinách, vždycky toto jednání trvá dlouze, ale ty předpoklady pro to, aby dohoda byla, jsou, bych řekl, již a věřím také, že tato dohoda nebude nekonečná, protože ona není jenom v zájmu církve. Ona je především v zájmu měst, obcí, krajů i státu, kdy z hlediska blokačních paragrafů do jisté míry část majetku je sterilní v naší zemi a to je ke škodě všech obyvatel.
Ten poslední návrh, podle kterého by měl stát dát církvím dohromady 270 miliard včetně úroků, ten je pro vás přijatelný?
Ne, prosím, to není včetně úroků, to jsou právě všechny započítané sumy během 60-ti let. Tento návrh přijatelný byl, vznikl na základě dohody s tehdejší vládou pana Topolánka a my jsme ochotni pokračovat v těchto jednáních, tak.
Ale když už jednou neprošel, tak není lepší udělat nějaký nový, přijatelnější třeba pro politiky?
On jako, bych řekl, určitě bude záležet na, ze strany státu a my všechny církve, i federace židovských obcí, jsme ochotni jednat a výsledek byl, že jsme se skutečně poprvé v dějinách, nejenom České země, ale na celém světě ještě se nestalo, aby všechny křesťanské církve i židovské obce se dohodly na pevném programu. Pro nás je důležitý, že chceme postupovat společně, víme, že existuje určitá základna, o které jednáme. Jakým způsobem k tomuto vyrovnání dojde, to je otázka technická i politické dohody. My se, my neuzavíráme a chceme, aby to byla dohoda, která bude přijatelná a výhodná pro obě strany.
A bude také hodně samozřejmě záležet asi na tom, jak dopadnou teď v květnu volby. Myslíte si, že pokud všechno dopadne tak, jak naznačují průzkumy, že vyhraje ČSSD, která vlastně nehlasovala pro ten návrh o vyrovnání státu s církvemi, že je to pasé, takzvaně, že k tomu vyrovnání nedojde?
Já, protože, jak jste naznačila, mám určité styky s politiky ze všech stran, tak myslím, že to není pasé, ale bude to jednání, které bude se muset zahajovat určitým způsobem jinak a také i jinak třeba postupovat, ale protože to není bezesporu jenom zájem náš a na tom zisku z toho církevního majetku vlastně profituje celá česká společnost a mohla by profitovat i lépe, tak myslím, že bude zájem na všech stranách.
Vy jste velký diplomat. Řekněte, pane arci...
To nevím. Já jsem jenom optimista.
Pane arcibiskupe, řekněte, budete dávat věřícím nějaké doporučení koho mají jít volit?
Po druhém vatikánském koncilu, tak církev dávala, víte, v 19. století, když byl boj vlastně vytlačit církev úplně ze společnosti, tak církev dala jako příkaz, půjdeme do zákristie a budeme sabotovat volby. Tak určitě z naší strany bude opak. Chceme vždycky říci všem jděte k volbám, protože volby jsou vždycky výběr a ten výběr není možné nadiktovat, páč v každém regionu je to trošku jinak.
A nebudete radit kterou stranu mají jít lidé volit?
Určitě ne. My jsme připraveni a už jsme vydali lísteček, že se modlíme za dobrý průběh voleb.
Arcibiskup Dominik Duka je stále hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Jak sexuální skandály některých duchovních poškozují církev, skončí povinný celibát pro kněze? Zeptáme se. Od konce loňského roku se katolická církev potýká se stále novými případy pedofilie duchovních, kterou často jejich nadřízení kryli. Zneužívání vyšlo najevo například v Irsku, ale nebo také v Německu, v Itálii, ve Spojených státech, v dalších zemích. Proč vyplouvají podle vás ty skandály na povrch právě teď? Některé jsou 20 let staré.
I více.
I více.
A většina z nich nejsou pedofilní skandály, ale skandály, které se používá na ně termín zneužití dítěte, to je potrestání ostřiháním dohola. To jsou, bych řekl, případy, které já znám z našich polepšoven a domovů mládeže, které znám z vězeňských ústavů, kde jsem byl, kde tyto šikany a podobné jevy se též objevily. Tady, myslím, že je opravdu správné, že tyto, o těchto věc se začíná otevřeně hovořit, protože z hlediska církve někdy bylo obava a velmi také často je to problém, že i ta poškozená strana nechtěla a nechce, aby se o těchto věcech mluvilo. Už se dostává do určitého povědomí, vyšetřování je náročné. Víme, že jaksi to zasahuje z počtu duchovních zlomek promile. V tomto smyslu teda musíme říci, že právě nařízení nynějšího papeže, který zpřísnil mnohé body, pomohlo a pomáhá k tomu, aby tento problém nebo toto zneužití bylo opravdu minimální, minimalizovat úplně nelze, protože nejsou žádné detektory, které by vše odhalily, ale já vidím v tomto problému trochu širší problematiku, protože ta otázka zneužití a týrání dítěte se velice úzce spojí s rozvodovými procesy, kde jsou děti zneužívány jednou či druhou stranou citově, kde i často jsou obviňovány jedna či druhá strana i z pedofilie a pak nikdo neřeší otázku jakým způsobem je napravena tato křivda. Vezměme další bod, a to je vlastně taková ta typická otázka, která vlastně se týká vůbec celkového rodinného života, kde je zapotřebí, abychom si těchto věcí povšimli. Jestliže hovoříme o zneužívání dětí v celosvětovém měřítku, uvědomme si, otázka dětské práce, otázka zneužívání dětí v armádách, myslíme, že zde sdělovací prostředky udělal první krok. Na druhé straně otázka celibátu, jak říkají sexuologové, by nic nevyřešila, protože většina pedofilních případů je právě v rodinách, a to až 80 procent, u lidí, kteří nedodržují celibát a řádově tedy u těch celibátníků, poněvadž prošli určitým výběrem, je tedy, bych řekl, tento jev, tato úchylka opravdu minimalizovaná.
Počkejte, ale zase na druhou stranu, když zmiňujete celibát, tak v této souvislosti, a teď možná můžeme odhlédnout od sexuálního zneužívání mladých chlapců, ale například četla jsem článek v Respektu, ve kterém přiznává bývalý kněz Daniel Herman, který byl blízkým spolupracovníkem bývalého pražského arcibiskupa Miloslava Vlka, že sám coby kněz měl několik let přítelkyni. Sám říká v tom článku, že podle jeho odhadu zhruba 2 třetiny českých kněží mohou mít nějakou přítelkyni, tak v této souvislosti, není lepší zrušit celibát? A teď odhlížím od těch sexuálních skandálů, které teď postihují Evropu.
Tak já bych asi řekl tolik, že to, co uvádíte, je otázka podobní věrnosti, jako je manželství a víme, že teda nevěra nevede nás k tomu, že bychom manželství zrušili. Pak tady bych byl trošku opatrný v těch číslech, která Daniel Herman řekl, protože...
Vy máte jiný odhad?
Ne, odhad můžeme mít každý úplně jaký chceme, ale jako, bych řekl, ta kazuistika, jistě, že existujou i poklesky, ale nikdy bych neřekl, že je to většina. A není to tak trošku také obhajoba?
Pražský arcibiskup Dominik Duka byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za to. Na shledanou.
Na shledanou. Děkuji.
Za chvilku další zprávy Radiožurnálu, Helena Šulcová přeje hezký zbytek dne.
A tím hostem je dnes také Tomáš, ale daleko slavnější Tomáš. Je to písničkář a také čerstvý Zpěvák roku od dubna a také herec a také bývalý vrcholový sportovec, ale k tomu všemu se dostaneme. Ve studiu je Tomáš Klus. Dobrý den, vítejte u nás.
Dobrý den.
Já začnu tím, co se událo v polovině dubna, kdy jste vyhrál Anděla, tedy cenu české Akademie populární hudby. Nakolik to změnilo tu vaši kariéru?
Já myslím, že co se týče kariéry jako takové, jestli přibyly koncerty, nebo jestli se zvýšil nějak zájem médií, tak si myslím, že to až tak žádná velká změna nebyla, že jsem naštěstí už byl v podvědomí těch lidí dřív a díky tomu jsem pak nebyl označován za náhle vzešlou hvězdu, takže v tomhle to se asi nezměnilo nic, ale změnilo se určitě něco ve mně, a to z toho důvodu, že když teďko člověk má doma toho Anděla, tu nebeskou bytost a vždycky jsem si to dal takhle, nedal jsem si to do krabice s kusem mýdla, jak jsem původně zamýšlel, ale dal jsem si ho přímo před postel takhle na jeden velký reprák a vždycky, když se ráno probudím, tak mi to připomene to, jak je to ten rozpraženej anděl, tak mi to připomene takovou tu pokoru vůči tomu všemu, co mně přišlo, poněvadž se mi z toho pořád ještě točí hlava trošku, no.
Ale že by se zvýšily honoráře, že by přibývalo rozvodů, tak tenhle ten efekt to nemělo?
Ne, to ne, to ne. A to jsem i rád, protože já nemám rád taky, když někde se někdo objeví a je to náhlý boom. Mně se líbí, když je to tak jako pozvolna, pomaličku.
Vy jste také studentem DAMU, teď je zkouškové období. Jak to máte se zkouškami, už máte hotovo?
Já už mám hotovo. Já už mám hotovo, protože já jsem teďko vlastně byl, ještě pořád jsem ve čtvrtém ročníku na DAMU, což znamená, že my jsme teďko derniérovali absolventské představení, což bylo pro nás jakoby zkouškové období a jinak jsme měli jenom nějaké zápočtové počty.
Což je dobrá zpráva pro všechny vaše fanoušky a fanynky, kteří a které také už píší a ptají se vás. I na jejich dotazy se dostane. Můžete teď tedy více koncertovat a kromě jiného můžete koncertovat i na střeše Kavárny Potmě a o té si budeme povídat za chvíli v dopoledním Radiožurnálu.
Tomáš Klus dozpíval v dopoledním Radiožurnálu a za chvíli ho uslyšíme vlastně za několik sekund znovu, protože je naším dnešním dopoledním hostem. Tohle byla písnička Navěky, kterou jste nazpívali společně s Anetou Langerovou. Jak jste se dali dohromady s Anetou?
Já ji viděl poprvé zpívat naživo na festivalu Okoř, to vlastně už 2 roky, 2 roky zpátky, už je to strašně dlouho.
To není zase tak hrozná doba.
No, ale když si to tak člověk vezme, tak je to dost, takže dneska, když už je 60 minut prakticky hodina, tak to letí a já jsem...
A to už bylo před těma 2 lety?
No, ale dneska si to člověk víc uvědomuje. No a já jsem za ní s chvějícími koleny došel a zatloukl na její dveře od šatny a říkal jsem, že teďko mám jako rozepsanou písničku a že bych byl strašně rád, kdyby to se mnou nazpívala. Mně strašně překvapila už tehdy svým úplně normálním pohledem, teda vlastně jo, přístupem ke mně, protože já jsem byl v tu chvíli člověk, který začínal teprve nahlížet do toho světa a znal ty lidi opravdu jenom z těch médií a skrz obrazovku a má na ně vytvořený úplný jiný pohledy než oni ve skutečnosti jsou. Takže mi otevřela skromná dívka a řekla: "Uhm, tak mi to pošli a uvidíme." Já jsem jí to poslal a uviděli jsme se týden později na to ve studiu a dali jsme dohromady tuhle písničku. Ale především si myslím, že jsme dali dohromady krásný, přátelský vztah, který pro mě nemá obdoby snad ani.
A ten přátelský vztah prohlubuje také to, že spolupracujete i na jednom charitativním a bohulibém projektu. Ten projekt podporuje také Český rozhlas, je to projekt Světlušky. Vy jste vystupoval na koncertu pro Světlušku na podzim, ale už předtím jste se účastnil projektu Kavárna Potmě a letos se toho projektu budete účastnit podruhé. Kavárna Potmě v Praze na Ovocném trhu se otevře dnes odpoledne a my se teď přímo na Ovocný trh přesuneme prostřednictvím naší reportérky Evy Rajlichové. Evo, dobré dopoledne.
Dobré dopoledne.
Jak se chystá Kavárna Potmě?
Tak Kavárna Potmě už je téměř úplně připravená. V tuhle chvíli tady probíhají poslední školení průvodců. Těch nevidomých, kteří se budou letos na tom chodu té kavárny podílet, bude celkem 12, budou se střídat ve směnách a podle všeho to vypadá, že letošní rok bude velmi úspěšný, protože loni, pokud si dobře vzpomínám, tak Kavárna Potmě měla otevřeno pouze 7 dní, pouze jeden týden, zatímco letos to budou týdny dva, což by se podle organizátorů mohlo velice příznivě projevit i na tom výtěžku, který je určen pro projekt Světluška.
Tolik tedy Eva Rajlichová. Samozřejmě reportáž z Kavárny Potmě uslyšíte v našem odpoledním vysílání a budeme se tomu projektu věnovat i dál. Tomáš Klus tam bude vystupovat příští úterý, tuším, je to patnáctého každopádně, na střeše budete hrát. Vy už jste si to vyzkoušel vloni, a to bylo trošku dramatické, protože pršelo.
Já jsem si to vyzkoušel loni a překvapil mě déšť a seslal na mě několik trestů asi za nějaké hříchy, o kterých jsem do té doby nevěděl, pak jsem o nich začal přemýšlet, poněvadž déšť způsobil to, že mě začal probíjet mikrofon, takže jsme museli asi na hodinku nebo na dvě přerušit preludium a schovat se někde pod střechu.
Tak věřme, že patnáctého v úterý...
No, bude pršet určitě, to já se klidně vsadím.
Pesimismus Tomáše Kluse. Každopádně ta kavárna je zajímá tím, že je tam úplná tma, že si tedy ti, kteří přijdou na kafe, mohou vyzkoušet, jaké to mají nevidomí. Byl jste, předpokládám, i uvnitř se podívat.
Byl jsem tam, no.
Zkoušel jste třeba i obsluhovat, troufl jste si na to?
Já jsem byl rád, že jsem si sedl, jo, upřímně řečeno. Já jsem byl, jako bylo to neuvěřitelné. Protože my jsme tam byli pozváni dívkou, se kterou jsem nakonec také zpíval, s Rachelkou, která mě odzbrojila svým...
Která mimochodem, měli bychom pozvat, bude samozřejmě i letos zpívat.
Bude taky ano, přijďte na ni, ne na mě, v to úterý patnáctého. Mě prostě odzbrojil vůbec ten přístup vlastně nevidomých k tomu svému osudu jako, který, mě to strašně, upřímně řečeno, nabilo jako, jo. Že člověk pořád řeší nějaké svoje starosti a stresy a pak najednou se dostane aspoň na hodinu, na dvě do styku s lidmi, kteří opravdu mají nějaký problém, ale vůbec to tak neberou a hrozně toho člověka povzbudí. Takže já bych chtěl všechny, všechny lidi pozvat především na to, aby se s těmito fantasticky silnýma lidma setkali a zjistili, že ten život může být fajn, stačí se na něj, teď to řeknu blbě, podívat prostě očima otevřenýma, no.
Říká a zve dnešní host dopoledního Radiožurnálu Tomáš Klus. Připomínáme Kavárna Potmě na pražském Ovocném trhu se otevírá dnes a jak říká reklamní slogan bude otevřeno „od nevidim do nevidim", konkrétně od 10 do 21 hodin.
Písničkář a herec Tomáš Klus zůstává hostem dopoledního Radiožurnálu. "Obrovský talent, nový Karel Kryl, nástupce Jarka Nohavici," tak to jsou některé titulky a přívlastky, které vám už vlastně několik let připisují hudební kritici. Jak příjemné je poslouchat takovéhle komplimenty, anebo naopak, neštve vás to tohle to srovnávání a přirovnávání?
Tak ono samozřejmě, kdybych byl pouze chodící ego na nožičkách, ano, je to velmi příjemné, prostě je to čest, a je to krásný to poslouchat, ale v momentě, kdy člověk je trošku střízliv a je schopen nějaké sebereflexe, tak musí sám sobě především uznat to, že to není možné ještě, že je mi čtyřiadvacet a že jsem vlastně jako nic nedokázal, že jsem nahrál dvě desky, ale pan Kryl i pan Nohavica prostě už jsou mnohem dál a přirovnávat takovýho zelenáče k nim mně přijde příliš jako zbrklé. Ještě dejte mi čas, abych se mohl takhle jako pýřit.
Mimochodem, vy jste z Třince, tedy z regionu, kde Jarek Nohavica byl a je jako doma, nebo je tam doma. Právě Jarek Nohavica, navíc, alespoň podle legendy, kterou vy sám šíříte, může za to, že vy zpíváte, protože vás k tomu prý přesvědčil jeho koncert, který jste viděl v devíti letech?
No, on mě vlastně dotáhl k tomu, abych vůbec šáhl na kytaru. Já jsem teda z rodiny, táta vždycky byl u táboráku ten člověk s kytarou, takže já jsem k tomu měl dost blízko, ale koncert pana Nohavici v jedné sokolovně mě dostal natolik a především tou atmosférou a tím, jak on komunikoval s lidmi, že tam bylo strašně jako dobře a že jsem se bavil a bavil jsem se já, bavila se moje máma a bavila se i babička, která tam byla s náma. A to je přesně to, co mně se na tom líbilo a co já chci dělat i na těch svých koncertech. Takže on má na svědomí hlavně to, že jsem vzal tu kytaru a už jako malý capart jsem se snažil být zpěvákem s kytarou.
Kdy jste složil svoji první písničku?
Já myslím, že někdy, že to byla tak sedmá třída. To byla básnička a jmenovala se Hodiny. Byla strašná.
Neodcitujete?
Ne. Vím, že jsem se nakonec té básně ta gradace dospěla až k tomu, že jsem se rozhodl, abych jako ten čas nějak zastavil, že jsem svoje hodinky a dokonce i kukačky hodil do pračky. Takovýhle verš tam byl, jo, pozor, pozor, to není jen tak.
Hezký rým, hezký rým. Jára Cimrman by skoro mohl závidět, to už se blíží tomu absolutnímu rýmu. Ještě k Jarkovi Nohavicovi. Vy jste se potkali právě na Andělech v dubnu na udělování cen Akademie české populární hudby. Tam jste měli šanci si popovídat. Jaký byl?
No, já jsem se tam stal tou fanatickou fanynkou, kdy jsem přišel s chvějícím se hlasem říct, že teda mám místo vedle něho, jestli se nehněvá. A on se na mě podíval a protože jsem říkal dobrý den. On říkal: "Jaký dobrý den. Nazdar, já jsem Jarin. Dobře to děláš, synku." V tu chvíli to ze mě tak nějak spadlo a já jsem si říkal, teda, já bych chtěl být jako vy. Bylo to hrozně krásný, byl strašně milej a nejvíc se mi na tom líbilo to, že si tenhle ten pán přijel užít prostě koncert do Prahy a že tam neseděl a nečekal na ceny, ale že si prostě užíval muziku. V momentě, kdy se mu něco líbilo na pódiu, tak se otáčel do všech stran a říkal: "To je dobrý tohle. To jsem ani neznal jsem je, jo. A zvuk tady maj dobrej." A teď to hodnotil všechno, bylo to vlastně hrozně vtipný.
Takže rozhodně nějaké stopy závisti, že jste ho nakonec porazil, tak vůbec nic takového tam nebylo?
Ne, vůbec ne, naopak. Ale tak především si myslím, že zvítězil on, protože je člověk, který prodá nejvíce desek, je vítězem jakékoli ankety podle mě, protože hlas lidu je hlas lidu.
Ještě jednu věc k těm Andělům, jestli mohu. Vy jste kdysi neuspěl v soutěži Česko hledá SuperStar. Je to trošku zadostiučinění?
Vůbec ne. Ne, to já si myslím, že to dobře, že jsem tam neuspěl, protože ten neúspěch člověka vždycky posune mnohem dál než to snadné vítězství. Takže mě to donutilo třeba k nějaké práci na sobě a byla to zajímavá zkušenost, ale děkuju za to, že mě nepustili dál.
Říká dnešní host dopoledního Radiožurnálu, písničkář, herec Tomáš Klus. V povídání budeme pokračovat i za chvíli a stále se můžete ptát na www.radiozurnal.cz.
Hostem Radiožurnálu zůstává Tomáš Klus, písničkář, herec a takový bývalý sportovec. A také, kdybych použil terminologii 80. let, tak bychom mohli dodat politicky angažovaný umělec. Vy jste se aktivně zapojil do iniciativy "vyměňte politiky", takže asi máte radost z výsledků voleb?
Mám. Radost mám velkou z výsledku jako takového. Mrzí mě jenom volební účast, protože jsem po tom prvním dnu doufal třeba v 70% hranici, což...
Ono to tak vypadalo podle těch zpráv.
Vypadalo to tak a myslím si, že by to byla věc, kterou bychom se mohli v Evropě chlubit a ukázat, že český občan začíná být znovu uvědomělý. Bohužel teda se tak nestalo, ale na druhou stranu jsem rád, že jsme začali být uvědomělí aspoň, co se týče nějaký budoucnosti.
Vám je čtyřiadvacet, u mužů není problém prozradit věk, navíc na internetu to každý najde, kdy jste se narodil. Jak často slyšíte, že jste moc mladý na to, abyste poučoval, koho volil nebo abyste se zapojoval vůbec do takovýchto věcí?
No, slýchal jsem to hodně často, ale teď poslední dobou jsem hrozně rád za to, že na to leckdo přistoupil a že naopak jsem v tom podporován, že mně o generaci starší lidé říkají ano, hovoř o politice a angažuj mladé lidi, protože je to nutné. A já jsem hrozně rád, protože já cítím právě tuhle tu nutnost, že tady se musí udát to, že my musíme dospět do té demokracie, o které pořád jakoby ještě sníme a dozrajeme nebo dospějeme k ní jenom tím, že se o to budeme zajímat od toho nejútlejšího věku. Neříkám, že ve školce by se měla vyučovat politologie, ale myslím si, že už na těch středních školách by měly vznikat nějaké kluby nebo diskuse na toto téma v rámci nějakých hodin. Nevím ZSV nebo čeho, ale mělo by se diskutovat, protože člověk by měl tvořit názor už od toho teenager věku si myslím, no.
Mě zaujalo vaše vystoupení na předávání Andělů, kde jste v podstatě do konce své písničky vsunul text, ve kterém jste vyzval k výměně politiků, to všechno v přímém přenosu televize Nova. Mělo to nějakou odezvu? Neplatil jste třeba pokutu potom za to?
Ne. Měl jsem radost, že vlastně mě nikdo za to netrestal, ani mě za to nestíhal. Ač ale bylo to ještě dost daleko do voleb, takže si myslím, že to je hlavně z tohoto důvodu, protože...
Vy jste potom ale, když se dostaneme blíž k volbám, tak vy na kytaře jste měl nálepku "vyměňte politiky". Hráli jste v tričkách, neměli s tím problémy třeba pořadatelé akcí?
Přesně tak, měli. Protože čím víc se blížily volby, tím větší byla, s prominutím, buzerace ze strany pořadatelů nejrůznějších festivalů nebo slavností spíš, protože ty slavnosti byly sponzorovaný krajem a leckdy se tam nějaký papaláš objevil a nelíbilo se mu to, že tam vlastně budu hrát v tom tričku a že se zřejmě chystám hovořit o politice. Takže za náma ti organizátoři chodili a říkali, hele, to tričko dobře, ale prosím vás, nemluvte o politice. Takže my jsme s Jirkou Kučerovským o politice nemluvili, ale zpívali jsme politické operetky.
A to mělo odezvu?
To mělo velkou odezvu. Já mám rád...
Takže za rok už tam nepojedete na ty akce předpokládám?
Ne, už se tam asi neukážeme. Možná přijedeme jako hosté a budeme tam v tmavých kabátech a černých brýlích.
Logo iniciativy "vyměňte politiky" se objevuje i také v klipu vašem aktuálním, který mimochodem boduje v hitparádách. Písnička se jmenuje Přičichnutí alergikovo. Předpokládám, že byly problémy s hraním toho klipu. Vy jste ho představili, tuším, na začátku května, v těch hitparádách boduje teď, ale tam asi také byl s tím problém, aby to bylo někde v televizi?
Dostával se do éteru mnohem pomaleji než jsem doufal, jo. Ale zase na druhou stranu jsem rád, že tam je a že vůbec je ta píseň hraná. No, ale na internetu je k mání stále dokola, takže kdo chce, podívejte se, já z toho mám radost, protože... i z té písně takové, že se mi podařilo jí udělat ne singlem, ale aspoň písní, která se dostane k širšímu publiku, protože to je směr, kterým bych se chtěl vydávat jakožto písničkář v dalších letech.
Říká dnešní host Radiožurnálu Tomáš Klus. Za chvíli budeme pokračovat, samozřejmě se dostane také na vaše otázky.
Tomáš Klus, písničkář, herec a také bývalý sportovec zůstává u nás ve studiu dopoledního Radiožurnálu. Právě k té sportovní dráze se vztahuje i dotaz jednoho z našich posluchačů. Ptá se Vít Hostomský. Proč častěji nepřipomínáte svoji kariéru moderního pětibojaře? My bychom možná měli připomenout, že vy jste dokonce vyhrál Mistrovský Evropy dorostenců v moderním pětiboji. Dostal jste se do Dukly, tedy do oddílu, který určitě v tomto směru má u nás nejlepší podmínky. Potom jste jednoho dne nebo jedné noci, zkrátka ze dne na den skončil. Proč?
No, protože si myslím, že člověk v momentě, kdy cítí, že by chtěl dělat něco jiného, tak není fér, není fér vůči trenérům a vůči i sparing partnerům tu nevěru nějakým způsobem protahovat. Takže je nejlepší to utnout ze dne na den a zachovat se tak správně dle mého názoru. Já jsem samozřejmě toho rozhodnutí kolikrát litoval. Dnes už ne, dnes už jsem rád, ale zároveň strašně moc vděčím tomu sportu za to, že mě připravil pro ten svět, který, ve kterém žiju teďko, protože ono ačkoliv se to nezdá, tak to divadlo i ta hudba, nebo ten svět divadla a hudby je tomu sportu velmi podobný. Jak už jsem říkal o tom vítězství, že leckdy ta prohra ho dostane, člověka, mnohem dál než vítězství, tak to samé platí i v tom, že člověk pořád do něčeho vláká nějaké naděje, pořád se na něco připravuje a trénuje a pak to nemusí vyjít. A to já jsem si už prošel tolikrát, těch nepovedených závodů mám za sebou spoustu, že vlastně jsem teďko strašně jakoby obrněn vůči těm neúspěchům, který mě třeba čekají tady, jo. Protože vím, že v momentě, kdy jsem se rozhodl dělat tohle to nejisté řemeslo, kde je člověk v moci toho veřejného mínění, které se může také ze dne na den změnit a já půjdu dělat za bar, tak vlastně jsem na to nějakým způsobem připraven a za to vděčím sportu.
Nedávno v jedněch novinách, tak ve vašem profilu tvrdili, že jste byl bývalý desetibojař, tak to musíme uvést na pravou míru. Zůstal jste jenom u poloviny, byl jste pětibojař.
Příští rok budu dvacetibojař.
No, potom možná i stobojař. Každopádně ale moderní pětiboj, to je sport, který sice to moderní má v názvu, ale upřímně řečeno úplně moderní není. Že by přitahoval příliš diváků to ne. Proč zrovna moderní pětiboj?
Takhle, ono přitahuje dost diváků jenom ne u nás. U nás bohužel zatím ne, ale já věřím tomu, že teďka ta mladá garda těch kluků, se kterými jsem vlastně trénoval já, jako je Ondra Polívka nebo David Svoboda, že ten pětiboj dostanou tam kam patří, protože třeba Maďarsko nebo i Británie, tam prostě ten pětiboj funguje a je velmi populární. Jenom jde o to, že si k němu zatím lidi nenašli cestu. Ale jak říkám, kluci teďko mají našlápnuto tak, že v momentě, kdy se udělá nějaká placka z velkého klání jako je olympiáda, tak si myslím, že ten přítok těch fanoušků bude velký.
Pokud tedy zrovna nezklame kůň, tak jak se stalo v Pekingu. Ale i v tom je moderní pětiboj krutý. Vy jste z Třince, to by člověk spíš čekal, že budete hrát hokej?
No, já jsem to zkoušel, jo. Já jsem zkoušel hrál hokej...
Ale nebylo to tak dobré.
A nebylo to tak dobré, poněvadž já jsem se dodneška nenaučil brzdit jinak než o mantinel. Takže mně bylo taktně naznačeno, že teda hokej asi ne, ale díky tomu hokeji jsem se dostal k plavání, protože jsme jednou týdně chodili s přípravkou plavat...
Když roztál led.
Když roztál, tak jsme plavali a tam... To mně teda začalo jít mnohem lépe, poněvadž tam se nemusí brzdit, tam naopak je, čím rychlejší člověk je a čím rychleji se u té stěny dokáže otočit, tak tím lepší čas potom. Takže to mě docela šlo. A potom jsem se dostal taky do atletické třídy, takže jsem dělal atletiku s plaváním dohromady a v tu dobu, to mně bylo asi třináct let přišel do Třince Ivo Konvička, který byl bývalý pětibojař a rozhodl se teda založit pětibojařské centrum ve Slezsku. Udělal a já jsem byl vlastně jeho prvním členem a vlastně mu vděčím za to, že mě k tomuto sportu dovedl. A taky mě tím paradoxně dostal do Prahy a Praha mě potom dostala k hudbě a všechno je tak jako zvláštně spletené.
A všechno vás to vedlo k tomu, že teď sedíte u nás ve studiu Radiožurnálu.
Teď sedím tady. Všechny cesty vedou do Radiožurnálu.
Tím jste, mimochodem, zmínkou Iva Konvičky, jste splnil přání posluchače Víta Hostomského, ten vás o to prosil. Tak jsme mu snad udělali radost a za chvíli uděláme radost i dalším posluchačům, protože se dostane i na jejich otázky.
Písničkář, herec Tomáš Klus stále zůstává u nás ve studiu Radiožurnálu. Sliboval jsem, že se dostane na otázky našich posluchačů, kterých přichází spousta. Zajímavé, i když možná očekávatelné je, že jich většina přichází od dam a zajímavé také je, že velká část z nich vám tyká, takže pokud někdy vám tyknu, tak se předem omlouvám, protože to budu z toho číst.
Mně to nevadí.
Ale pojďme k tomu. Dobrý den, dovolím si malou vizi. Představuji si, že si jdu do knihkupectví koupit třeba knihu povídek vámi napsanou. Nepřemýšlíte nad tím? Iveta.
Iveto, já jsem nad tím přemýšlel, ale jak říkám, zůstávám střízliv a čekám na dozrání sebe sama, až budu nakládat s jazykem patřičně a budu schopen napsat povídku takovou, že si za ni budu moct stát i za 20 let, tak to hrozně rád udělám, protože pro mě je knížka největším vítězstvím člověka nad časem.
Ale to je slibná odpověď, takže si počkáme a dočkáme se snad. Otázka další. Vaše ctitelka z Jevíčka, alespoň tak se podepsala. Chci se zeptat, jak vycházíte s Jirkou Kučerovským a jak jste se potkali? Tak předpokládám, že tím, že spolu trávíte hodně času, tak asi na ostří nože to není.
Upřímně. Teďko vám řeknu věc, že pro mě setkání s Jiřím Kučerovským bylo teda osudové, a to teď myslím bez všeho jako patosu mně vlastního, protože to je člověk, který ačkoliv já ty písně píšu sám, tak nebýt Jirky, tak nikdy ani já nejsem tam, kde jsem a jsem mu za to nebývale vděčný. A nejenom za to, co přinesl mně hudebně, ale taky za to, že jsme si sedli hrozně lidsky, že máme podobný styl nebo smysl pro humor a vůbec přístup k životu. No, prostě ho mám hrozně rád a strašně si ho vážím. Vlastně, vlastně ačkoliv to kolikrát tak nevypadá, tak já si ho velmi považuju a chovám se k němu s velkou úctou.
Mnozí posluchači se ptají také na vaše, řekněme, proslulé improvizace. Skutečně jste schopný, když vám teď kdokoli řekne nějaké téma, tak na to okamžitě dát dohromady text a zaimprovizovat?
No, to nemůžu slíbit, jo, to nevím.
Na čem to závisí?
Závisí to většinou teda na náladě publika, to hlavně. A pak taky na denní době. Nejlepší jsou už ty pozdější večery, ale hlavní roli tam hraje teda to publikum. Mě akorát vždycky děsí, a to je ten samý případ jako s přirovnáním mě ke Krylovi nebo k Nohavicovi, a to je to očekávání něčeho, jo, že teď se do toho pouštím jako s mnohem větším respektem už, protože vím, že lidé něco čekají, takže musím vymyslet něco novýho. Třeba začnu hrát pantomimu na těch koncertech, aby jo, že to zase bude jiný trošku.
Otázka poslední. Poprosím krátkou odpověď. "Ač tvé písně," tedy odcituji to přesně, "jsou chytlavé, chci se zeptat na herecké ambice." Co se od vás dá očekávat, tady posluchačka píše: "Myslím tím jiný intelektuální level než televizní seriály po boku Alice Bendové." Tak co chystáte?
No, já jsem dostal několik nabídek z divadel pražských, mám z toho velkou radost a děkuji za to. A přijal jsem jednu. Budu dělat autorská představení v Ypsilonce ve studiu Ypsilon z Braněm Holíčkem, režisérem a velmi se na to těším, protože si myslím, že se vyřádíme naprosto velmi.
Slibuje Tomáš Klus. Spousta otázek směřuje také na termíny vašich koncertů. V tomto směru odkážeme na vaše internetové stránky, kde všechno podstatné bude.
Wwww.tomasklus.cz.
Tomáš Klus. Díky za návštěvu a patnáctého v Kavárně Potmě nebo na ní se budeme těšit. Na shledanou.
Přesně tak. Děkuji za pozvání a mějte se krásně. Na shledanou.
Kdo povede nejsilnější pravicovou stranu v zemi? Rozhodne se už tento víkend:? Na kongresu si v Praze ODS zvolí své vedení. Zatím se zdá jisté, že předsedou bude Petr Nečas. Nevyzpytatelné ale je, kdo se dostane na posty místopředsedů. Bude ODS čistou a lepší stranou anebo si velrybáři a kmotři udrží vliv? Budeme se ptát. Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je senátor ODS, bývalý vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, dobrý den. Pořád ještě chcete do vedení ODS? Co vás k tomu vede?
Dobrý den. Ano. Já si myslím, že ten vzkaz ve volbách byl úplně jasný. Bylo to varování, že musíme pokračovat ve změnách v ODS? Jinak můžeme přijít o to postavení, které tady ODS 19 let na české politické scéně na pravici má.
Jaká změna by měla nastat?
Já si myslím, že je třeba za a) ODS sjednotit, protože je léta rozdělená, za druhé je třeba nastavět trošku jinak fungování pravidla. Musí to být více o idejích a méně o některých dílčích zájmech. Musí to být více o reprezentaci nějakého veřejného, byť pravicového zájmu a méně o reprezentaci některých soukromých zájmů a v neposlední řadě by v čele ODS měli být noví lidé?
A to jste vy tedy, nebo i paní Němcová? Koho myslíte?
Tak my jsme kandidáti a rozhodně já i Mirka Němcová si myslím, že sledujeme stejné linie a máme na to velmi podobný názor.
Ale dovolila bych si říct, že nejste úplně noví lidé? Vy jste byl za ODS ve vládě dokonce několik let. Mirka Němcová třeba už také byla ve vedení Občanské demokratické strany v minulosti.
Tak rozumíte, já nechci mluvit o druhých. Ale pokud jde o mě, tak přeci jen tu nějaký posun je. Já jsem samozřejmě pracoval pro vládu roky, ale pracoval jsem převážně jako odborník. Odborník v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, a to je jakési dokončování transformace Saši Vondra, politika, které začalo někdy před 4 lety, kdy jsem byl v prvních volbách a vyhrál jsem na Litoměřicku volby do Senátu.
Jaký vliv mají dnes ve straně kmotři a velrybáři?
Já už jsem to naznačil v té otázce předchozí, že přeci jen já nejsem idealista nebo pln iluzí toho, že mezi politikou a byznysem nikdy interakce nebude. Bude dokonce pro pravicovou stranu, která má podporovat podnikatele, má jim vytvářet podmínky k tomu, aby se mohli realizovat, tak vždycky tu komunikace a dialog musí být. Ale nemůže to být tak, že ta politika začíná příliš záviset na dílčích zájmech třeba některých lidí. To si myslím, že prostě je špatně, že s tím musíme něco udělat. Výhledově myslím je velice důležité i pracovat na nějaké reformě vůbec financování politických stran a souvisí to také i s tou regionalizací české politiky, která myslím, škodí tomu, aby pak politická strana byla skutečně schopna sledovat, řekněme, nějaký celostátní zájem.
Jak změní to financování politických stran? Jak to teď vypadá? Myslíte, že právě to financování strany teď dost v rukou právě těch kmotrů, velrybářů, je jedno, jak jim budeme říkat, a jak to změníte?
Rozumíte, je třeba nastavit nějaká jasná pravidla hry. Tak jak je to v jiných západních demokraciích. Samozřejmě je to kombinace nějakého toho státního financování, protože každý stát má zájem na tom, aby demokratický stát, aby byla zachována různost politických stran. To se u nás v nějaké míře samozřejmě děje. Ale z druhé strany, pokud jde o to soukromé financování, tak by se mělo být podstatně transparentnější.
Vymýtí ten Kongres ODS velrybáře?
Já si myslím, že úspěchem bude, když se Kongres rozejde v neděli večer s tím, že jsou tu, strana je jednotná, má v čele některé nové lidi a má vůli pokračovat v těchhle těch změnách a řešit ty problémy, které se za poslední léta nahromadily. Já samozřejmě nedělám si iluze v tom, že se všechno vyřeší ráz na ráz, ale ten trend musí pokračovat.
Počkejte, to znamená, že počítáte s tím, že i po kongresu tam ti velrybáři dál budou v té straně?
Vy používáte slovo velrybáři, velrybáři.
Tak já budu říkat kmotr, to je jedno.
Slovo velrybáři je synonymem pro to, že podnikatel XY umělým způsobem zvyšuje počet členů nějaké stranické základny místního, oblastního nebo regionálního sdružení a to se skutečně v naší straně dělo v těch posledních dvou třech letech a nám se to podařilo zastavit tím, že jsme přijali jiný systém delegování na tento kongres. Už má jiný systém delegování. Nikdy nerozhoduje ten počet členů, ale rozhodují volební výsledky. Čili cílem musí být, aby strana i na té místní řekněme nebo regionální úrovni, prováděla takovou politiku, že bude skutečně získávat voliče. V některých těch problémových regionech dopadla naše strana zcela daleko nejhůř.
To znamená, že dneska jsou velrybáři, mohu jim tak říkat, nebo kmotři, jak chcete, bez vlivu z tohoto pohledu?
Rozumíte, není. Já si nemyslím, že by některé části strany byly zcela bez vlivu těchhle různých podnikatelských struktur. Tak tomu nadále je. Je tomu samozřejmě v různé míře. Pokud bychom si zacílili jednotlivé oblasti republiky. Nicméně velrybářům se nám podařilo vystavit stop, protože tou změnou delegatur počet členů již nerozhoduje.
Já jsem četla v Lidových novinách, že i vy jste měl o podpoře na místopředsednický post jednat na Ústecku s tamním, jak ho nazvaly Lidové noviny obr velrybář Alexandrem Novákem a bavili jste se také údajně s Patrikem Oulickým bavili jste se s nimi?
Rozumíte, obraceli se na mě. Já jsem se rozhodnul kandidovat na základě doporučení, které přišlo z mé mateřské organizace v Litoměřicích a tam žádné takovéhle praktiky prostě nemáme. A pak se mi samozřejmě napříč republikou včetně Ústecka ptali různí lidé, jestli to myslím vážně, jestli budu kandidovat a já jsem jim řekl, že ano.
Takže i tady ti dva pánové, o kterých psaly Lidové noviny, se tedy s vámi sešli a vy na tom nevidíte nic špatného?
Rozumíte, já jsem je viděl, ale rozhodně to rozhodnutí mé kandidovat a to mé rozhodnutí do toho jít prostě není podmíněno žádnými kšeftíky nebo něčím podobným.
To říká senátor ODS Alexandr Vondra ve Dvaceti minutách Radiožurnálu. Jakou má vůbec šanci dostat se do vedení ODS? I na to se budeme ptát. Nevíte, jestli sázkové kanceláře vypisují sázky na to, kdo se dostane na posty místopředsedů ODS?
Jevím a nesleduji.
Šel byste si vsadit na sebe?
Já nevím, tak rozumíte, já to beru sportovně. Politik musí umět unést vítězství, ale musí také umět přijmout porážku. Rozhodně do toho jdu s veškerou silou a energií, ale je to demokracie, je nás víc na menší počet míst.
To znamená, myslíte si, že třeba ta šance je malá nebo velká?
Rozumíte, já nechci odhadovat své šance. Já skutečně ani nemám na to čas. Já teď jezdím po republice, mluvím s lidmi. Mluvím samozřejmě s organizacemi ODS, navštěvuji jednotlivé regionální sněmy a do dnešního dne byly čtyři regionální sněmy. Z toho dva mě nominovaly. Ta situace výchozí není špatná.
Ale vytvořila se údajně předkongresová koalice velkých měst. Je to pravda, že tím pádem se snižují vaše šance z Ústeckého kraje?
Já si myslím, že za prvé ta koalice velkých měst není zdaleka vytesána do kamene, jak praví mé informace a z druhé straně samozřejmě, že tu jsou tendence, že ti větší se chtějí spojit proti těm menším. Dělají různé matematické výpočty. Ale koneckonců bude rozhodovat Kongres, ta volba je tajná a nikdo nikomu nemůže vzít právo se rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Ta spolupráce by měla vypadat tak, když už jsem ji nastínila, předkongresová těch velkých měst, že se mezi sebou má dohodnout Praha, Brno, Moravskoslezský, Jihomoravský kraj a vzájemně si podržet své kandidáty. Z této logiky ale, pokud se to opravdu takhle stane, tak jste bez šance?
To si nemyslím, že je pravda. Protože znovu opakuji, ta volba je tajná a každý hlasuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. I já na všech svých předchozích kongresech jsem vždycky hlasoval, tak jak jsem si myslel, že ta volba je nejlepší a myslím si, že ke svobodě a suverenitě člověka, to je prostě základ té demokracie, toto právo patří. To bych řekl je jedna věc. Druhá věc je ta, že já, pokud se nepletu, tak při minimálně k dnešnímu dni žádnou takovou dohodu vytesanou do kamene na konkrétních jménech ještě nevidím.
Myslíte, že Petr Nečas má jisté svolení být předsedou ODS?
Tak máme demokracii. Ale myslím si, že to zvolení má jisté, jak objíždím ty sněmy, tak tam má prakticky 90 někde až 100 % podporu a myslím si, že všichni chápou, že je to nejlepší lídr dnes i zítra.
A je to jeho zvolení jisté i proto, že by těžko někdo položil hlavního vyjednavače o vládě teď?
Tak samozřejmě strana, pokud by si chtěla popravit hlavního vyjednavače o vládě, tak by k tomu musela mít důvod, ale ten důvod tady naprosto žádný není.
Senátor ODS Alexandr Vondra je hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Jaký vliv bude mít Kongres na obsazení ministerských křesel? Chce Alexander Vondra do vlády a na jaký post? Budeme se ptát. Připomínám naši mailovou adresu dvacetminut@rozhlas.cz. A jinak jsme také na facebooku. Facebooková stránka našeho pořadu zní facebook.com/dvacetminut, psáno slovy. Bude mít podle vás Kongres vliv na to, kdo bude ve vládě za ODS?
Tak pozor, toto je Kongres ODS, což je jedna ze tří možných koaličních stran, toho budoucího vládního projektu, čili tento Kongres nemůže rozhodnout,kdo bude mít jaké ministerské křeslo, ani náhodou. Na tom za prvé se musí dohodnout ty tři koaliční strany, jak si rozdělí portfolia, jaká bude rovnováha nebo vliv těch jednotlivých stran v té budoucí vládě a v neposlední řadě o tom personálním obsazení ministerských křesel jistě bude také rozhodovat premiér, jinak to ani být nemůže, tak je to vždycky.
Já jsem se spíš ptala na to, jestli bude nějaké rovnítko mezi tím, že kdo bude ve vedení ODS, kdo bude na postech místopředsedů, tak bude zároveň i ve vládě, jestli to třeba hodně napoví o tom, jak ta vláda bude vypadat.
Já myslím, není tady nikde v žádném zákonu nebo ani není nepsané pravidlo, že ten kdo je místopředseda, musí být ministrem, anebo ten kdo má být ministrem musí být nutně místopředsedou strany. Místopředseda je jeden z těch, kdo zastupuje v určitých oblastech předsedu. Znamená to určitě větší vliv na směřování strany, ale není to o tom, že by se na kongresu rozhodovalo o ministerských křeslech.
A je výhoda být zároveň místopředsedou a zároveň být ministrem? V minulosti to tak bylo v té poslední vlastně za Mirka Topolánka, tak jeho místopředsedové to byl Petr Bendl, ve finále se také dostal do vlády. Ivan Langer byl ve vládě, také Petr Gandalovič byl ve vládě s místopředsedou, třeba David Vodrážka
Tak nebyl třeba David Vodrážka. V minulosti také někteří místopředsedové.
Ano, takže tam to srovnání máme jasné, takže co vy vidíte jako výhodu? Být zároveň místopředsedou a ministrem anebo dělat jen jednu práci a pořádně?
Je to jednoduché. ODS má kromě Kongresu a těch regionálních organizací, tak má v té vertikále ne v té horizontále, v té vertikále má nejvyšší orgány mezi kongresy, grémium, které zasedá, řekněme, každý týden a pak má výkonnou radu, která zasedá jednou za týden a pokud je příslušný ministr členem gremia, tak se účastní zasedání gremia a má vliv na konkrétní rozhodování a strategii té politické strany, řekněme, každý týden. Zatímco pokud je ministr a není místopředseda, tak není zároveň členem tohoto grémia. Pouze se účastní jednání výkonné rady, čili řekněme má omezenější vliv na chod a směřování té strany, to je rozdíl.
Kdybyste si měl vybrat, jestli budete raději místopředsedou anebo ministrem?
Rozumíte, já si myslím, že takhle ta otázka vůbec nestojí.
Ale já ji takhle kladu.
No, tak vy ji můžete klást.
Takže co vy byste raději dělal místopředsedu anebo ministra?
Přede mnou žádná taková volba není a nikdo ji ani přede mnou neklade. Já jsem jeden z kandidátů na místopředsedu ODS. To je jedna věc a souhlasí s rozhodováním Kongresu a pak otázka toho, kdo bude za ODS sedět v té budoucí koaliční vládě, pokud ji dáme dohromady, tak je rozhodování, které je rozhodování vedení strany, budoucího premiéra a samozřejmě, závisí to také na výsledku koaličních jednání, čili já tu žádnou přímou vazbu nebo nějaké buď -anebo nevidím.
Ale o vás se hodně často mluví coby o budoucím ministru obrany. Chtěl byste to dělat?
Já jsem součástí toho kompetenčního týmu, který vyjednává část koaličního programu o obranné zahraniční bezpečnostní politice. Podívejte, pokud budu požádán budoucím premiérem, abych se práce ve vládě zúčastnil, tak já to neodmítnu, protože jako politik musím být připraven na takovou situaci. Ale chápu politiku jako službu a není to tak, že bych se někam, ať už tam či onam dral za každou cenu.
Ale resort obrany tam si sám sebe umíte představit, byť jste se dlouhou dobu věnoval teď zahraničí, tak bylo by to?
Nepochybně zahraničí, obrana a politika mají mnohé souvislosti, je to koneckonců obrana navenek, je to účasti České republiky v těch zahraničních misích. Čili já nemám pocit, že bych toto nezvládl.
Neříkejte mi, že už se o těch křeslech nemluví, protože Petr Nečas včera říkal, že do 7. července by chtěl mít hotovou vládu. Tak předpokládám, že už má trochu víc jasno a že už i oslovuje některé lidi na ministerské posty?
Ne, skutečně žádné bych řekl seriózní debaty se a tohle téma nevedou. My jsme dneska kupříkladu řešili některé věci, které se týkají budoucích reforem v oblasti obrany, ale nebavíme se zatím o těch křeslech.
Říkáte, seriózní debaty se nevedou, neseriózní se alespoň vedou?
Tak rozumíte různí lobbisté v dalších kuloárech spekulují, každý lobbista má papírek s budoucí vládou v kapse. Ale já si myslím, že tyto papírky určitě nejsou všechny stejné, že se třeba významně liší.
To říká Alexandr Vondra z ODS ve Dvaceti minutách Radiožurnálu. Na Kongres ODS dorazí také zpráva bývalého předsedy Mirka Topolánka. Ten říká, byl jsem loajální a mlčel jsem. To ale skončilo. Obává se ODS, že jí Mirek Topolánek začne škodit? Budeme se ptát.
Mirek Topolánek nepřijede osobně na Kongres Občanské demokratické strany. Je vám to líto?
Myslím si, že je to škoda. Mirek Topolánek pro stranu udělal velký kus práce a je škoda, jestli se rozhodne nepřijít.
Není ale ostuda, jakým způsobem ho strana pozvala? Přišla mu do mailu běžná poznámka pro příznivce ODS. Není to trochu nedůstojné pro bývalého předsedu?
Já se obávám, že tady jde o nedorozumění. Já jsem se na to ptal. Pokud já vím, tak předtím, než ono pronesl toto vyjádření do médií, tak zasedalo grémium strany a tam se právě domluvili na tom, že Mirkovi Topolánkovi pošlou pozvánku nebo předají pozvánku způsobem, který by samozřejmě odpovídal tomu, co on pro ODS udělal.
A nevíte, jestli už ta pozvánka byla předána, jestli už to proběhlo nebo jestli to změnilo názor Mirka Topolánka na jeh účast na Kongresu?
To já skutečně nevím protože já nejsem členem grémia. Já jsem v tuto chvíli pouze řadový senátor za ODS.
Mirek Topolánek řekl v Právu, budu citovat: "Jsem dosud disciplinovaný, trpělivý a loajální, to ale skončilo." Jak ta slova čtete? Co začne dělat Mirek Topolánek?
Tak já jsem zvědavý, jak bude vypadat netrpělivý Mirek Topolánek, jak bude vypadat neklidný Mirek Topolánek.
Vy jste někdy zažil neklidného Mirka Topolánka? To myslím, že si asi dovede ředstavit každý docela dobře?
Takhle já jsem to trošku myslel se zjevnou dávkou ironie, protože s výjimkou možná několika posledních týdnů, kdy skutečně si dal až na určité výjimky bobříka mlčení, ale o některých schůzkách se objevil. Já si třeba pamatuji ty obrázky s Jiřím Paroubkem těsně před volbami. Nicméně samozřejmě ho známe jako velmi temperamentního, dynamického člověka, s notnou dávkou neklidu, zejména když má touhu něco sdělit. Já myslím, že to patří k jeho povaze. Takže určitě nejsem těmito větami nikterak překvapen.
Už teď na kongres dorazí zpráva pro delegáty, zpráva předsedy od Mirka Topolánka. Nemůže tam být něco proti někomu, třeba i proti vám?
Já nevím, tak rozumíte, když se pohybujete v politice, tak musíte být zvyklí, že vám nejenom lidé mažou med kolem pusy, ale že zároveň vás i kritizují. To se může stát. Já se toho rozhodně nebojím. Pokud jde o mě, já mám své svědomí čisté a rozhodně jsem v minulosti neudělal nikdy nic, co by pro Mirka Topolánka znamenalo něco negativního nebo špatného.
Ani to, když jste se vlastně k němu, nechci říct, postavil zády, ale nenapadá mě žádné další slovo po tom jeho rozhovoru, který ho vlastně stál křeslo předsedy ODS?
Rozumíte, já jako politik jsem musel reagovat na dění okolo sebe. Já jsem ten víkend dostával skutečně neuvěřitelné množství telefonátů, mailů ze svého volebního obvodu. Rozumíte, strana už byla několik měsíců fakticky bez vedení, začínala volební kampaň. My jsme neměli pořádný tah na branku. Lidé byli otrávení. Ti co jsou tou základnou, ti prostí členové, kteří se normálně kampaní účastní, tak prostě měli problémy chodit na náměstí. Já jsem hluboce přesvědčen, že ta změna byla potřebná a že koneckonců to, že k ní došlo, nedopadly pro nás ty volby tragicky.
Podle dnešní Mladé fronty DNES by Občanská demokratická strana Mirka Topolánka ráda viděla na postu vyslance pro energetiku středoevropských zemí. Slyšel jste o tom, nebo jste to také četl v novinách?
Každý ví přece, že Mirek Topolánek, pokud on má nějakou skutečně odbornou kvalifikaci, velké zkušenosti, kde měl i vynikající výsledky, tak je to oblast energetika. Já vždycky si budu pamatovat to jeho ohromné nasazení, když začalo předsednictví a my jsme čelili té velké plynové krizi, kdy prostě skutečně ta situace ne ani tolik tady u nás, ale třeba na Slovensku nebo v Bulharsku byla kritická.
Takže v tomto směru ano, máte pro to určité předpoklady, ale pojďme jasně, slyšel jste o tom, opravdu se o tom v ODS mluví? To znamená, je i reálné, že by takový post získal?
Ne, tak já si myslím, že to je spekulace, že to není nic víc než spekulace, ale že ta spekulace vychází možná, bych řekl, z oprávněného názoru, že nepochybně toto je oblast, kde on by mohl nejen České republice, ale i jiným zemím v Evropě prospět.
A pod kým by měl vzniknout takový post? Protože on neexistuje, já jsem o něm nikdy neslyšela.
Já nevím, když je to spekulace, tak mě nemůžete tady nutit k tomu, abych já vytvářel nějakou fikci. Nechme, je podle mého soudu důležité, aby politik, který se zaslouží o stát, který tomu státu dlouhou dobu sloužil, tak aby si našel důstojné uplatnění, pokud neodchází do důchodu. A Mirek Topolánek v žádném případě do důchodu neodchází. Čili já si třeba namátkou řeknu, George Robertson, člověk, který léta sloužil britské politice, pak byl léta generálním tajemníkem NATO, tak dneska působí jako řekněme, odborný poradce v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Čili já si samozřejmě umím představit, že Mirek Topolánek, pokud by měl zájem, tak by působil třeba právě v oblasti evropské energetiky.
Senátor Alexandr Vondra byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky zato, na shledanou.
Na shledanou.
Pražská ODS rozhodně není nudná organizace. Tento týden donutili spolustraníci k odchodu starostu Prahy 5 Milana Jančíka. Dnes půjdou ještě do vyšších pater. Část pražské ODS totiž chce přimět k odchodu i Pavla Béma z postu primátora. Ten se k tomu zatím nemá. Proč se nechce vzdát primátorského křesla a jak zatím hodnotí vyjednávání o vládě? I na to se budeme ptát. Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je pražský primátor, také nově zvolený poslanec Pavel Bém, dobrý den.
Přeji vám krásné odpoledne.
Pane primátore, ten rozhovor předtáčíme, protože v době, kdy se bude vysílat tento rozhovor, tak budete sedět na jednání pražské ODS, co myslíte, budete ještě dnes večer pražským primátorem?
No, to zcela určitě, protože pražská organizace ODS může učinit doporučení, může dokonce učinit nějakou volbu, ale pouze jenom co se týče vedení pražské odéesky. A tam já už žádnou funkci ani roli nemám, po prohraných volbách jsem na pozici předsedy pražské regionální organizace rezignoval poté, co jsem nesplnil svůj předvolební cíl, který byl relativně ambiciózní - vyhrát a získat 9 mandátů. Prohráli jsme, získali jsme 8 mandátů, což není žádný dramatický konec, ale přesto vyvodil jsem z toho odpovědnost.
A proč si myslíte, že někteří lidé si přejí váš předčasný konec ve funkci primátora?
Ne, tak já si myslím, že v tuto chvíli jde v Praze o něco úplně jiného, a to totiž, pražská ODS hledá tvář budoucího primátora nebo tvář budoucí primátorky a musím se přiznat, že jí v tuto chvíli s největší pravděpodobností ještě nemá. Hledá tvář atraktivní kandidátky v situaci, kdy jsme skutečně se dotkli jakéhosi pomyslného dna. Volby do Poslanecké sněmovny pro celou ODS nedopadly dobře, ani samozřejmě u nás v Praze, kde těch 8 mandátů já považuji za ještě relativní úspěch. A samozřejmě v situaci, kdy prostě máme řešit složení budoucí kandidátky do komunálních voleb a ta kandidátka by měla odpovídat nějaké poptávce po změně, měla by prostě přinést novou ODS, a ono to tak úplně není, na těch kandidátkách jsou stále ti samí, a ty tváře, které s největší pravděpodobností budou těžko voliče přesvědčovat, takže já si myslím, že není vyloučeno, že se tedy hledá nějaké zástupné téma vyslat kouřový signál, kouřovou clonu a tak trošičku za ní skrýt tu ne úplně třeba krásnou kandidátku, kterou se dnes chystáme schválit. Já si myslím, že ... Ano?
A počkejte, co by na té kandidátce nemělo být krásného? Jaké lidi konkrétně máte na mysli, že se tam objeví, kteří vlastně tu kandidátku neudělají tak krásnou, než byste si představoval?
Ne, já myslím, že voliči nám dali jasný vzkaz, musíme se změnit. A koneckonců i při volební kampani my jsme říkali, že se té změny nebojíme. A změna znamená, že ti starší nebo staří služebně by měli odejít do svých jakýchsi důchodů politických v tom nejlepším slova smyslu a dát šanci těm, řekněme, mladším nebo marketingově, řekněme, atraktivnějším. Zjednodušeně řečeno, pokud pražská ODS nenajde tvář budoucího primátora, který bude, nebo primátorky, který bude přesvědčivou autoritou, osobností, no tak si těžko může pomýšlet na to, že volby vyhraje. A to je teď úkol, který před námi leží.
A kdo si myslíte, že je takovým tím v Praze politicky služebně starším v Občanské demokratické straně, máte na mysli třeba svého náměstka pana Blažka, který mimochodem hodně usiluje o to, aby vám bylo zkráceno to primátorství?
Tak, já si myslím, že samozřejmě zkráceno primátorství je pro mě takovou glosou nebo téměř fraškou. Já když si uvědomím, že ...
Ne, ne, já jsem se ptala na pana Blažka, jestli si myslíte, že právě on je tím člověkem, který už by třeba se na té kandidátce neměl objevit.
Já myslím, že je věcí a zodpovědností každého z nás, aby začal sám u sebe. A já jsem to udělal, já jsem řekl, já na kandidátku do zastupitelstva nebudu kandidovat, vyvodil jsem zodpovědnost z volební prohry, odstoupil jsem z pozice předsedy pražské ODS, a teď je řada na těch dalších.
No, a tak ještě jednou tedy, pan Blažek by také už na té kandidátce být neměl? Jestli správně rozumím vašim slovům teď, víte, abych je nepřeložila nějak špatně a nedezinformovala naše posluchače.
Víte, jedna věc je, jestli má být lídrem, který může být přesvědčivou autoritou a budoucím primátorem, a to v tuto chvíli já si nejsem jist, opravdu já si tím nejsem jist, já si myslím, že objevila se jména, objevilo se jméno Tomáše Töpfera, objevilo se jméno Jany Černochové, a to jsou možná, to je možná ten směr, kterým se občanští demokraté v Praze musí vydat. Ale určitě nebudeme schopni přesvědčit pražské voliče, aby se vrátili k těm fenomenálním 54 % z komunálních voleb v roce 2006 s jmény těch, kteří seděli poslední čtyři roky na pražské radnici a nesli spoluzodpovědnost. A já říkám, za to hrozně moc dobrého, co se v Praze podařilo, vždyť proboha v roce 2002 Prahou proběhly povodně, v roce 2006 ještě byla Praha zadlužená, dnes je Praha příkladem dobrého správného hospodáře, nemá schodkový rozpočet a je schopna i v čase ekonomické krize splácet naše dluhy, čili v tomto ohledu nepochybně celá radnice, celé vedení pražské, pražské radnice by mělo být veřejností chváleno, ale ono to tak prostě a jednoduše není, čili my hledáme tu novou marketingovou tvář.
Ano, tak a teď jestli tomu správně rozumím, tak Rudolf Blažek na kandidátce klidně, ale nikoliv jako lídr a kandidát na primátora, takhle tomu rozumím.
Já si myslím, že Rudolf Blažek je nepochybně nesmírně kvalitní člověk, dobrý, velmi zkušený komunální politik, ale jsem bohužel přesvědčen, že podobně jako já, kdybych se prostě rozhodl, že budu znovu kandidovat na pozici pražského primátora, tak bych neměl šanci pražské voliče přesvědčit, tak jsem přesvědčen, že ani on to, ani on není tou autoritou.
A myslíte, že to musí jít ruku v ruce s tím, že kdo bude předsedou pražské ODS, že by měl být zároveň jakousi tváří nebo tím kandidátem na primátora? To může být někdo jiný.
To si úplně, to si úplně nemyslím. Já jsem přesvědčen, že vedení pražské ODS musí nutně vyvodit nějakou odpovědnost z toho volebního výsledku, byť nejvyšší počet hlasů ze všech regionálních organizací, které získala, tak získala Praha, nikdo ...
Ale porazila vás tady TOP 09, nechci to teď vytahovat, ale ...
Ale je to pravda, ale přesto říkám, to je vždycky jenom jedna strana mince. Ta druhá strana mince je, byť jsme skončili druzí a porazila nás TOPka, tak přesto prostě ta Praha zase dodala osm mandátů a dostala největší počet hlasů. Ale já to říkám, že pro mne to byla prohra, ale není možné, aby to byla prohra jenom pro předsedu té pražské organizace, vždyť to vedení prostě tvoří místopředsedové, první místopředseda, čili já jsem přesvědčen, že jestli chce ODS na podzim vyhrát, tak má dneska jedinou, jedinečnou šanci převolit vedení pražské organizace, dát šanci, aby do něj přišla nová jména, nové tváře a samozřejmě nalézt tvář budoucího primátora nebo budoucí primátorky, a nabídnout tak kvalitní kandidátku, tak kvalitní jména, aby se ti voliči, které jsme ztratili v posledních parlamentních volbách, tak aby se k nám vrátili.
Pane Béme, to znamená, že v podstatě říkáte to samé, co Jana Černochová, která říkala ano, budu klidně kandidovat na post předsedkyně pražské ODS, ale chci, aby se vyměnilo celé vedení pražské ODS. A v této souvislosti vy si umíte představit Janu Černochovou jako svoji šéfovou v Praze?
No určitě. Já si dovedu Janu Černochovou představit i jako pražskou primátorku, ale ...
A myslíte, že by to měla udělat, že by měla být zároveň šéfkou pražské ODS, pokud samozřejmě zvolí i kandidátku na primátorku, že by to byl nejlepší tah, který byste mohli udělat teď v Praze?
Já si tím úplně nejsem jistej, Jana Černochová je také poslankyní, takže v tuto ...
Právě proto se ptám.
V tuto chvíli já si dovedu představit, že vedení pražské ODS nebo ve vedení pražské ODS bude nový předseda a zároveň nebude kandidátem na pražského primátora. A dovedu si ale představit i tu variantu druhou. Já si dovedu představit Janu Černochovou jako předsedkyni pražské organizace ODS a dovedu si představit Tomáše Töpfera jako kandidáta na pražského primátora, ale toto jsou, prosím pěkně, hypotézy, spekulace, já bych hrozně nerad, aby někdo interpretoval, že tak to prostě a jednoduše bude. Já to říkám jenom proto, že tato dvě jména padla v novinách. Já jsem ani ...
Ale na druhou stranu, když se zeptám přímo, tato dvě jména vy byste si to takhle dovedl představit, vám by se to takhle líbilo jako řadovému členovi pražské ODS, kdyby byla Jana Černochová předsedkyně pražské organizace a Tomáš Töpfer kandidát na primátora. Ideální stav, ano, nebo ne?
Určitě skvělý stav, na druhou stranu určitě taky jsme schopni vygenerovat další jména. Těch jmen může být prostě a jednoduše celá řada. To, co já říkám v obecném smyslu, je, pražská odéeska se musí změnit, chce-li, aby se k ní vrátili voliči.
A ještě jedno jméno, Boris Šťastný, poslanec, i o něm se spekuluje, že by mohl být nějakým způsobem šéfem pražských občanských demokratů, i toto jméno si dovedete představit?
Tak, já myslím, že i Boris Šťastný jako poslanec a samozřejmě zkušený komunální politik, ale i zkušený parlamentní politik, tak už tím, že se dostal do Poslanecké sněmovny, tím, že mu voliči dali dostatečné množství preferenčních hlasů, stejně tak jako Tomáši Chalupovi, stejně tak jako Janě Černochové, stejně tak jako Davidu Vodrážkovi, tak jsou ta jména, která by se dle mého názoru měla ve vedení pražské ODS objevit, jsou tady zkušení komunální starostové, Dalibor Mlejnský na Praze 11, mimořádně úspěšný starosta, který určitě by se měl také ve vedení pražské ODS objevit, ale to je můj názor, dnes skutečně řadového člena pražské ODS a zároveň prostě člověka, který se snaží měřit pravděpodobnost, že pražská odéeska uspěje při podzimních komunálních volbách a co pro to musí udělat, aby uspěla.
Tak to říká pražský primátor Pavel Bém, vy stále posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Jedné věci nerozumím, pane primátore, vy jste říkal před volbami, že když se dostanete do sněmovny, tak z postu primátora odejdete, co se změnilo ve vaší hlavě, že jste se rozhodl jinak?
Nezlobte se, já jsem před volbami říkal, že si nedovedu představit dlouhodobý souběh dvou funkcí, pražského primátora a poslance parlamentu, že obě tato povolání nebo poslání považuju za tak náročná a plnohodnotná, že se prostě zkombinovat nedají a že já vždycky dělám pouze a jenom jednu věc na 100 %.
Říkal jste také, určitě nebudu dělat primátora ve chvíli, kdy se tak stane.
Na 100 %, ale přišlo by vám normální, aby pražský primátor po osmi letech odcházel 2,5 měsíce před koncem svého mandátu, v čase, kdy se vlastně Poslanecká sněmovna teprve dává dohromady? Vždyť my jsme měli v úterý ustavující schůzi, ta sněmovna začne reálně fungovat někdy na začátku září. Čili v té době už v Praze a všude v České republice bude naplno běžet horká předvolební komunální kampaň, takže ...
A proč jste to tedy sliboval, ale, pane primátore, promiňte, před těmi volbami? Proč jste o tom tedy mluvil?
Ale já jsem to nesliboval. Já jsem řekl, že si nedovedu představit dlouhodobý souběh funkcí, jinými slovy, já si prostě nedovedu představit, že někdo bude sedět na dvou židlích, že bude dělat krajského hejtmana nebo primátora a že zároveň bude dělat poslance, ale přišlo by mně úplně trapné, hloupé, nesmyslné a dokonce bych považoval, že by se to mohlo nazvat fraškou, aby prostě primátor Prahy odcházel šest týdnů před vypršením mandátu prostě a jenom proto, že usedl do Poslanecké sněmovny. Já samozřejmě jsem připraven zamašličkovat, připravit předání primátorské kanceláře a celé agendy. Tu agendu jsem mimochodem slíbil, že naplním, před čtyřmi lety jsem řekl, že prostě Praze dám čtyři roky svého života, dokonce to byla součást předvolební kampaně odéesky a to také chci udělat. Když jsem byl vámi, sdělovacími prostředky, vyzývám, jestli vstoupím, nebo nevstoupím do vlády, tak já jsem říkal, nevstoupím do vlády, protože jsem se prostě zavázal, že ty čtyři roky strávím a budu pracovat pro Prahu a pro Pražany, takže to všechno, co dnes se tady vlastně odvíjí, já opravdu považuji jenom za jakýsi folklor, který má skrýt snahu, energii, ambice řady součástí pražské odéesky, která dneska mezi sebou svádí boj, střet o to prostě, kdo zvítězí, kdo bude mít tu sílu nominovat budoucího primátora. A já říkám, to je všechno hezké, ale to, co hlavně musíme udělat, my musíme především přesvědčit pražské voliče, abychom vůbec měli nárok na to primátorské křeslo, křeslo získat. To je obrovská práce a tomu určitě nepomůže nějaké symbolické odcházení pražského primátora dva měsíce před vypršením funkčního mandátu, vždyť to by byla opravdu fraška.
Když vy jste zmiňoval tu vládu, do které jste nešel, ty poslední čtyři roky, co jste byl pražským primátorem, teď máte takovou ambici? Jasná otázka, jasná odpověď, chcete do vlády Petra Nečase?
Tak, určitě rozhodnutí o tom, kdo bude ministr, je v plné kompetenci Petra Nečase. Kdybych já seděl na jeho místě, tak bych určitě nechtěl, aby mi do toho někdo mluvil a už vůbec ne, aby mi do toho mluvila Praha, takže je to věc Petra Nečase. Je to jeho zodpovědnost, já tuto ambici nemám.
Jste připravený? Nemáte tuto ambici. To znamená, že vy jste sám říkal ale, že by Praha měla mít svého zástupce ve vládě.
Ano.
Jmenoval jste dva lidi, právě Borise Šťastného, který by se vám, možná můžu říct, zamlouval na post ministra zdravotnictví, a Davida Vodrážku na post ministra životního prostředí, nechcete ale zase příliš mnoho, když si vezmeme, že ODS bude mít, pokud to dopadne tak, jak se říká, tak šest křesel a z toho dvě by měla mít Praha?
Já jsem řekl, že bych považoval za moudré, kdyby s ohledem na skutečnost, že nejsilnější regionální organizace ODS, ta pražská, a také dlouhodobě nejúspěšnější, a to i v těchto volbách, které jsme prohráli katastrofálním volebním debaklem, tak že by bylo moudré, když už nemá zastoupení ve vrcholném vedení Občanské demokratické strany, tak aby měla alespoň svoji reprezentaci ve vládě. Ale znovu říkám, toto je rozhodnutí na Petru Nečasovi, já si nemyslím, že je reálné, aby Praha měla dva ministry ve vládě, ale myslím si, že by bylo opravdu moudré, aby pražský region byl reprezentován aspoň jednou ze svých osobností v té nové vznikající vládě a já si myslím, že ve svém středu prostě máme řadu mimořádně kvalitních jmen, zkušených lidí prostě, kteří s exekutivou si umí poradit a kteří by mohli být pro tu vládu přínosem.
A vy si myslíte, že přínosem bude i David Vodrážka, který nebyl schopen teď na kongresu získat ani post místopředsedy? A navíc se říká, že se mu nepovedl projev a podobně, takže vy stále si myslíte, že on by byl ideální do vlády?
Davidu Vodrážkovi se projev asi nejspíše nepovedl, to s tím mohu souhlasit, ale na druhou stranu, když si uvědomím, že v boji o prvního místopředsedu získal 257 hlasů delegátů kongresu, tak to, paní redaktorko, vůbec není málo. Jinými slovy, on sice prohrál o nějakých 50 hlasů s Mirkou Němcovou, ale rozhodně to nebyl nějaký debakl a byla to prostě čestná prohra, takže v tuto chvíli samozřejmě David Vodrážka, se kterým se počítalo jako s možným ministrem životního prostředí, uvažovalo se i o jiných resortech, tak pro mne je dobrý kandidát nebo skvělý kandidát, stejně tak jako Boris Šťastný, který je skvělý kandidát. Uvažoval se samozřejmě i o dalších jménech, Rudolf Blažek, ministr spravedlnosti jsem slyšel ...
To by byl dobrý kandidát?
... jako reálnou možnost a i to, i to je samozřejmě nesmírně kvalitní, kvalitní reprezentant Prahy s velkou exekutivní zkušeností, čili těch možností je celá řada, ale znovu se vracím na začátek, je to odpovědnost, právo Petra Nečase a rozhodnout musí on.
A řekněte mi váš názor, měl by Petr Nečas uhájit ministerstvo financí pro ODS?
Tak, já jsem přesvědčen, že ano. Já si myslím, že jedna z historických chyb, kterou jsme udělali při koaličních vyjednáváních před čtyřmi lety, u kterých já jsem také shodou okolností seděl, tehdy ještě jako první místopředseda ODS, tak ta chyba byla, že jsme nebyli schopni ustát naší ambici, náš požadavek na ministerstvo financí. Když si uvědomíme, že přichází čas vlády rozpočtové zdrženlivosti a zodpovědnosti, tak křeslo ministra financí bude přímo úměrně závislé na tom konečném úspěchu hodnocení práce vlády, takže já se ...
To znamená, že pokud získá křeslo ministra financí TOP 09, tak to bude prohra pro ODS.
Já bych to takto nenazýval. Je třeba se připravit na koaliční ...
Tak nevýhra.
Hezky, vy mi pomáháte, ano, je třeba se samozřejmě připravit na koaliční kompromisy, ale já jsem přesvědčen, že křeslo ministra financí by měla mít vítězná strana v tom trojkoaličním uskupení, a to je i teda Občanská demokratická strana.
Měla by dát budoucí koalice opozici křeslo předsedy Poslanecké sněmovny, bylo by to férové?
Já jsem přesvědčen, že neexistuje žádné zvykové právo, neexistuje nic jiného než politické dohody a v tuto chvíli probíhá a s ohledem i na čas vysílání tohoto rozhovoru tak asi nejspíše už bude po proběhlé volbě a já jsem přesvědčen, že Mirka Němcová je skvělá kandidátka a že bude dobrou předsedkyní Poslanecké sněmovny, takže já to neřeším tento problém.
Tak, teď k jedné informaci, která se objevila v Hospodářských novinách, tam se objevila zpráva, že chcete vést zdravotnický výbor v Poslanecké sněmovně a podle Hospodářských novin jste se měl minulé pondělí v restauraci v Obecním domě sejít s Davidem Vodrážkou, lobbyistou panem Janouškem a také šedou eminencí pražské ODS Tomášem Hrdličkou, no, a společně jste se měli podle těchto novin radit, jaký post byste mohl zastávat. Je to pravda, pane primátore?
Tak, určitě toto pravda není. Já jsem se samozřejmě v posledních týdnech, měsících scházel pravidelně s kým jiným než s Davidem Vodrážkou, i s Tomášem Hrdličkou, který nevím, jestli je šedou eminencí, ale nepochybně je významným členem pražské ODS a jeho, pochopitelně jeho, řekněme, taktická schopnost, organizační zkušenosti tak jsou a byly do značné míry i vodítkem historické řady úspěchů Prahy při nejrůznějších kongresových kláních. Pravda je taková, že ten poslední kongres se nám z tohoto hlediska příliš mnoho nepovedl, ale když to hodně zkrátím a zjednoduším, tak ten jediný důvod, proč jsme se sešli, tak to byla příprava kongresu.
Aha, a pan Janoušek tam byl taky.
S panem Janouškem jsem se viděl asi před, určitě to není týden, ale tak čtrnáct dní a bylo to i v přítomnosti Davida Vodrážky, ano.
A co jste řešil s panem Janouškem? Něco zajímavého pro voliče třeba, nebo to bylo takové soukromé přátelské setkání?
Tak, asi víte, že já jsem se nikdy netajil tím, že pan Janoušek je můj přítel a s přáteli si většinou povídáte o všem možném, o svých dětech, manželkách, anebo také politické budoucnosti. Upřímně se přiznám, že za ten asi třičtvrtěhodinový rozhovor jsme probrali všechno, od Šumavy k Tatrám, a to především a hlavně proto, že já se s panem Janouškem vídám v poslední době poměrně velmi málo.
A chcete tedy vést ten zdravotnický výbor ve sněmovně, pane primátore?
Já samozřejmě jsem připraven, nabízím svojí exekutivní zkušenost, organizační schopnosti, zdravotní výbor je velká výzva pro mě, ale o tom bude rozhodovat nejdříve poslanecký klub odéesky a potom samozřejmě sněmovna. Potom samozřejmě jaksi zvolení členové toho příslušného výboru, čeká nás ještě obrovská cesta, v této sněmovně je veliká konkurence, je zde obrovské množství ambic, do sněmovny vstoupili lidé, kteří zkušenosti nemají, ale ambice samozřejmě z logiky věci mají, takže já si myslím, počkejme, určitě bych rád strávil čtyři roky tvrdou prací a rád bych prostě využil své zkušenosti, jsem lékař, zdravotnictvím se zabývám velmi intenzivně, stejně tak ale jako bych strašně rád věnoval svůj čas péči o vzdělání, vědu a výzkum. Myslím, že to je Popelka v současné České republice a že si zaslouží daleko větší pozornost, a to samozřejmě i finanční ohodnocení a finanční investici, koneckonců investice do vzdělání je to nejlepší, co Česká republika může udělat, takže to jsou dvě velké oblasti, kde bych rád pracoval. A když už jsme u toho, tak ještě řeknu, tou třetí jsou samozřejmě finance.
Tedy rozpočtový výbor sněmovny byste chtěl řídit, pane primátore.
Ne, já jsem neřekl řídit, já jsem řekl, že bych rád uplatnil své zkušenosti. Když něco umíte ...
Takže v něm alespoň pracoval v tomto výboru.
Když něco umíte a děláte to dobře, tak samozřejmě to chcete dělat i dál, takže bych rád ty své zkušenosti tady v tomto směru uplatnil, ano, čili to jsou tři oblasti, zdravotnictví, školství, vzdělávání, výzkum a veřejné finance, kterým si myslím, že rozumím, kde bych rád prostě svoje zkušenosti a svůj um dal k dispozici.
Pražský primátor Pavel Bém z ODS byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu, děkuju, na shledanou.
Taky děkuji, mějte se krásně, na shledanou.
Za chvilku tady u nás na Radiožurnálu vás čekají další zprávy, Helena Šulcová přeje klidný večer.
A hosté dopoledního Radiožurnálu jsou dnes dva. Jen bych trošku poopravil, protože nejsou úplně tady, jsou v ostravském studiu Českého rozhlasu a jsou to potápěči ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska. Ivan Kratochvíl, dobrý den.
Dobrý den.
A Vladimír Vrbovský, i vám dobrý den.
Hezký letní den všem posluchačům.
Tak letní den říkáte, před chvílí jsme slyšeli předpověď počasí - 36 °C. Je tohleto vedro pro potápění ideální, nebo přece jenom pro to potápění by bylo lepší, kdyby byla trošku větší zima?
No, úplně ideální asi není z toho důvodu, že má vliv na biologickou činnost ve vodách a tato biologická činnost, říká se tomu lidově, že kvete voda, značně snižuje dohlednost pod vodou.
Takže je potom hůř vidět. Ale z hlediska ostatních věcí pro potápěče jako takového, pokud tedy odhlédneme od toho, že v té vodě se začne objevovat něco neprůhledného, tak jinak to nemá vliv?
Jinak to vliv nemá.
Kolik lidí se vůbec u nás věnuje potápění?
Tak u nás je potápění realizováno v několika výcvikových systémech. V našem výcvikovém systému CMAS se potápí, je organizováno asi 8 tisíc lidí v rámci celé republiky, z toho náš Svaz Moravy a Slezska má asi 2,5 tisíce lidí. To jsou jedna skupina potápěčů, která tvoří taky kluby. Ostatní výcvikové systémy jsou systémy, my jim říkáme komerční, jsou to v podstatě takové potápěčské autoškoly a těchto systémů funguje na našem území ještě asi 6.
A k tomu, jak ten výcvik vypadá a co vůbec obnáší a co je potřeba si zjistit před ním a na co dát pozor, než se člověk do toho výcviku přihlásí, tak o tom všem si budeme povídat v následující hodině. Připomínám, že ptát se našich dnešních hostů - potápěčů Ivana Kratochvíla a Vladimíra Vrbovského můžete i vy, a to na našich internetových stránkách www.radiozurnal.cz.
V ostravském studiu Českého rozhlasu zůstávají dnešní dopolední hosté Radiožurnálu Ivan Kratochvíl a Vladimír Vrbovský ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska. Sliboval jsem, že si budeme povídat o tom, co obnáší potápěčský výcvik, ale pojďme ještě před ten potápěčský výcvik. Je potápění pro každého, nebo jinými slovy, jaká jsou omezení, jací lidé vůbec nemají do toho kurzu chodit, Ivan Kratochvíl?
Tak potápění si myslím, že je pro každého, ta omezení nejsou příliš veliká. Samozřejmě některé věci, které souvisí s funkcí uší, funkcí nosních dutin a podobně, by mohla tomu potápění bránit, ale jinak v podstatě každý, kdo se na to cítí a kdo projde prohlídkou u svého lékaře, dostane doporučení nebo může dostat doporučení pro potápění. Čili není to až tak náročné. Přesto ale potápění patří mezi, určitě mezi ty sporty, kde je třeba právě na ten výcvik klást velký důraz pro to, aby pak ten adept neudělal chybu, protože chyba se udělá jenom jednou. Jsme v jiném prostředí, než v kterém žijeme, nejsme na vzduchu, jsme pod vodou, mnohdy i hlouběji. Takže tam se chyby dělat nesmí. O tom by mohl říct třeba kolega Vrbovský, který se výcvikem zabývá.
K tomu výcviku, jestli dovolíte, tak já bych se dostal ještě za chvíli. Ale teď, vy jste se zmínil o jedné věci, která se objevuje v podstatě jako první, že je riziko u lidí, kteří mají něco s ušima, kteří prodělali třeba záněty středního ucha. Co se tam může konkrétně stát?
No, je to otázka toho, že my dýcháme to dýchací médium, ať už je to vzduch nebo nějaká syntetická směs dýchací, pod stejným tlakem jako je tlak okolní vody. Takže jestliže ten potápěč nedovede vyrovnat bubínek, ten bubínek se mu tím tlakem vody tlačí dovnitř a jestliže on ho nedovede vyrovnat tak přetlakem toho dýchacího média tak, aby ten bubínek dostal do polohy, ve které je obvykle, tak nastávají bolesti, může dojít k protržení bubínku, pak už je velmi blízko ke katastrofě, kdy zatopením středního ucha ztrácí orientaci a může skutečně dojít ke ztrátě orientace, neví, kde je hladina, může dojít k utonutí.
To znamená, že potom může mít pocit, že plave k hladině, ale ve skutečnosti klesá níž a níž, což samozřejmě může mít tragické následky. Kdesi jsem taky četl, že je důležité mít v pořádku zuby.
Zuby, to je třeba upozornit svého zubního lékaře, aby při opravách zubů bylo důsledně dbáno, aby nezůstala pod plombou nějaká dutina, protože do této dutiny se může dostat tlak pod nebo to dýchací médium pod větším tlakem právě v té větší hloubce a pak, když vystupujeme nahoru, tak toto médium se rozpíná, expanduje a může nám tu plombu vytlačit. Čili opravám zubů je třeba věnovat pozornost. Ale zvládne to každý dobrý zubní lékař.
Ale je potřeba, aby byl dobrý. Každopádně tedy, měli bychom říci, že rozhodně se nevyplatí podceňovat lékařské prohlídky před tím, než se člověk přihlásí do potápěčského kurzu. Máte zkušenosti, že se lidé snaží podcenit nebo třeba obejít trochu ty lékařské prohlídky a že se jim to potom vymstí?
Tak určitě. Zpočátku to tak není, protože při vstupu do toho výcvikového systému musí přinést potvrzení, že je schopen toho výcviku. Ale pak třeba už opakovaně ty prohlídky takové prostě preventivní, aby věděl, v jaké kondici je, jestli se mu nezměnil zdravotní stav, tam to lidi mnohdy zanedbávají, a to může vést k tomu, že nastane nějaký problém ve vodě, nastane utonutí.
Jak často by měl člověk chodit na tyhlety prohlídky, když se potápí pravidelně?
Tak my jsme to tak nějak rozdělili podle věku. Mladí potápěči stačí, aby ta prohlídka byla jednou za 2 roky, pak postupně starší potápěči nad 50 let by každý rok měli absolvovat takovouhle prohlídku.
Říká Ivan Kratochvíl. A před tím mluvil také jeho kolega Vladimír Vrbovský. Oba jsou ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska. V našem povídání budeme pokračovat za chvíli. Dostaneme se k tomu, co obnáší a jak vypadá výcvik potápěčů. A já znovu připomínám, že ptát se našich hostů můžete i vy na www.radiozurnal.cz.
Ivan Kratochvíl a Vladimír Vrbovský ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska zůstávají hosty dopoledního Radiožurnálu. Vladimír Vrbovský už před chvílí chtěl začít povídat o tom, co obnáší výcvik potápěčský. Já jsem vás před tím přerušil, tak teď máte prostor. Jak dlouhý vůbec ten výcvik je, jak dlouho trvá?
Ono je to různé, ale já myslím, že to vyplyne z toho, co si teď budeme povídat dál. Myslím, že nikoho nepřekvapím, když řeknu, že získávání potápěčských zkušeností na vlastní pěst může být velmi nebezpečné a že to je důvod, proč lze doporučit vážným zájemcům o potápění absolvování tohoto výcviku v rámci některého ze zavedených výcvikových systémů. Výcvikový systém totiž představuje ucelenou soustavu věcně i didakticky správných postupů, ať už se to týká výuky teorie, praktického výcviku i dalších věcí, a to se zvláštním zřetelem na bezpečnost účastníků výcviku. A to všechno, tyto výcvikové systémy mají vtěleno do různých norem, návodů a metodik, kterým se nejčastěji říká standardy výcviku. Pokud se týká postupu toho výcviku, tak jestliže někdo by rád začal, ale není si tak úplně jistý, jak by to vypadalo, jak by to pokračovalo, tak mu lze vřele doporučit takzvaný ponor na zkoušku. Ono se to u těch různých výcvikových systémů jmenuje různě, například úvod do potápění, nebo discovery ponor nebo okénko pod hladinu a podobně a celá ta věc je založena na tom, že po velmi krátké instruktáži za přísných bezpečnostních opatření, řekl bych, je tomu zájemci umožněno, aby na krátkou dobu a do malé hloubky sestoupil s dýchacím přístrojem.
Promiňte, jestli mohu, co je to malá hloubka ve vašem pojetí?
V tomto případě tou malou hloubkou je hloubka, řekněme oko 5, 6 metrů.
Tak a tam si tedy člověk vyzkouší, jestli je to pro něj a potom se případně přihlásí nebo nepřihlásí.
Ano, přesně tak. A pakliže už se přihlásí do toho kvalifikačního kurzu, tak to už není záležitost jednoho dopoledne, ale je to delší a záleží na tom, na jaké úrovni ten kurz probíhá. Obecně ten kvalifikační kurz zahrnuje 3 takové celky, bez kterých by to nešlo. Tím prvním je teorie. On už tady kolega naznačoval něco o velkých odlišnostech vodního prostředí a prostředí suchozemského, pak je tam výcvik v bazénu, kde se potápěč naučí v teplé čisté vodě pod bezpečným dohledem ovládat potápěčskou výstroj a konečně, je ten výcvik završen potom ponory takzvaně ve volné vodě. Tím se rozumí rybníky, jezera, případně moře, pokud se ten výcvik děje v zahraničí. Po absolvování, po zdárném absolvování tohoto kurzu potom potápěč obdrží potápěčskou kvalifikaci.
To znamená, že na konci jsou zkoušky, kde nějaká komise posoudí, že opravdu se tomu může už věnovat sám ten člověk?
Nedělá to obvykle komise, i když samozřejmě i toto by bylo možné. Jde o to, že ty výcvikové systémy si vychovávají a pěstují dostatek kompetentní instruktory, aby byli schopni ty lidi nejen vycvičit, ale také posoudit stav jejich dovedností a znalostí a také tyto lidi certifikovat.
Je podle vás lepší absolvovat ten kurz u nás v České republice nebo třeba v zahraničí? Pokud člověk ví, že se chce potápět v Chorvatsku nebo v Egyptě, je lepší rovnou ho absolvovat tam a zvyknout si na to mořské prostředí? Nebo byste i těmhletěm lidem doporučil, aby to absolvovali tady u nás v České republice?
Na to bohužel neumím jednoznačně odpovědět, protože jako většina věcí v životě, i toto, to znamená výcvik třeba v zahraničí v moři, má své výhody a nevýhody. Jednoznačná výhoda je v tom, že to prostředí ve srovnání s další možností, to je absolvovat to v našich podmínkách, že to prostředí je podstatně vlivnější, příjemnější, voda je teplejší, průhlednější, čistější - to je výhoda. Nevýhoda potom je ta, že pokud ten potápěč se vydá za potápěním, tam získal kvalifikaci a nyní se vydá za potápěním do nějakých tvrdších nevlídnějších podmínek, pak s tím může mít potíže. Zase naopak, u nás ve většině i těch vod, které považujeme z potápěčského hlediska za velmi kvalitní, bývá snížená dohlednost, zatímco v moři je běžná viditelnost v desítkách metrů - 20, 30, 40 metrů v Egyptě žádný problém, tak u nás se ta viditelnost obvykle počítá na jednotlivé ... rozdíl. A další rozdíl je teplota vody, protože i v takto parných dnech, jaké teď prožíváme, v dostatečně hlubokých jezerech, nádržích, zatopených lomech, hloubkách už pod nějakých 10, 15 metrů je ta teplota ve stupních Celsia jednociferná - 8, 6 °C, což se samozřejmě odráží v tom, jakou výstroj do takovýchto vod potápěč potřebuje. Potřebuje silnější oblek, potřebuje nezbytně doplňky jako jsou rukavice a podobně.
Takže je na každém, aby si vybral. Říká Vladimír Vrbovský ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska. On i jeho kolega Ivan Kratochvíl zůstávají v ostravském studiu Českého rozhlasu. Povídat si budeme opět po zprávách.
Našimi dnešními dopoledními hosty zůstávají v ostravském studiu Českého rozhlasu potápěči Ivan Kratochvíl a Vladimír Vrbovský ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska. Jak vůbec působí potápění na lidské tělo? Já musím se přiznat, že tuhletu zkušenost nemám, takže jsem pouze četl, pouze poslouchal a dozvěděl jsem se, alespoň z toho čtení a z toho poslechu, že třeba člověk pod hladinou úplně jinak slyší, respektive že nepozná, odkud přichází příslušný zvuk, protože zvuk se ve vodě šíří rychleji než ve vzduchu, to víme ze školy z fyziky. Je to tak, potvrdíte tohleto?
Ano, to můžeme potvrdit. Pardon. A celá záležitost je dána tím, že při tom rekreačním potápění, tedy klasickém sportovním potápění jsou naše zevní zvukovody, to znamená to, co nám vede od boltce jakoby dovnitř hlavy až po bubínek, zaplaveny vodou. A tím pádem neprobíhá to slyšení takovým způsobem jako na souši, kdy zvukové vlny rozechvívají bubínek a takovým rafinovaným anatomickým převodem se to dostává až do sluchového centra v mozku, kdy pak rozlišujeme jednak, o jaké zvuky se jedná a pak jsme schopni rozlišit, odkud, z které strany ten zvuk přichází. Ve vodě se uplatňuje princip takzvaného kostního vedení, kdy ty zvukové vlny, které, jak jste správně podotkl, se šíří tedy podstatně rychleji, kdy rozkmitávají kostru, především kostru hlavy, tedy kosti lebky a tím pádem se ty impulsy dostávají do našeho sluchového ústrojí takto zprostředkovaně. Čili my slyšíme opravdu z hodně velké dálky, třeba motorový člun je slyšet kilometr pod vodou, ale nejsme schopni a je to seriózně dokázáno, nejsme schopni rozlišit, ze které strany ten vzduch, zvuk přichází, pardon. Což může samozřejmě může být někdy i docela nebezpečné v souvislosti například s těmi motorovými čluny.
To samozřejmě může být velký problém. Jak je to se zrakem pod vodou. Také jsem se dočetl, že člověk přestává vnímat barvy od nějaké hloubky, respektive že všechno má takový ten šedozelený nádech. I to potvrdíte?
I to potvrdím. Není to ovšem v tomto případě působením vodního prostředí na náš zrakový orgán. Je to tím, že voda se chová jako barevný filtr, který některé barvy pohlcuje, čili takzvaně s přibývající hloubkou vyhasínají, a k některým se chová, řekl bych ohleduplněji. A ohleduplněji, když už použijeme to slovo, se chová právě k takovým tónům, jako je modrá, zelená, šedozelená a podobně. Přitom stačí, pokud si s sebou vezmeme zdroj umělého světla, svítilnu, fotoblesk a podobně a všechno ožije ve svých původních barvách i ve velké hloubce.
Takže potom mohou vzniknout ty krásné záběry a krásné fotografie a třeba filmové ukázky, které potom známe a které třeba mě se líbí, byť asi na vlastní oči to nikdy neuvidím. Každopádně naši posluchači určitě jsou odvážnější, ptají se na některé věci, které souvisejí s výcvikem potápěčským a my se k otázkám našich posluchačů dostaneme za chvíli. Připomínám, dnešními hosty dopoledního Radiožurnálu zůstávají potápěči Ivan Kratochvíl a Vladimír Vrbovský.
Ivan Kratochvíl a Vladimír Vrbovský ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska zůstávají dopoledními hosty Radiožurnálu. Pojďme teď možná lákat naše posluchače. Kde je z vaší zkušenosti potápění nejkrásnější? Odkud vy jste si třeba přivezli nejkrásnější zážitky?
Tak potápění v podstatě je velmi krásný sport, proto se mu asi věnujeme. Ale nejkrásnější je samozřejmě v tropických mořích, kde je hodně života, hodně barevný svět pod vodou, korálové útesy a podobně. Mě se třeba nejvíce líbilo na Mauriciu, kde skutečně to je potápění, které stojí za to. A v podstatě tam člověk vidí všechno, co pod vodou může vidět. Takové nejživější moře bych řekl, že je jižní Čínské moře, kde zase je hodně života, hodně žraloků, hodně želv a prostě toho života je tam plno. To jsou krásné potápění. A i potápění v jeskyních třeba v čisté vodě, v Mexiku je určitě zážitek. Ovšem to je už určitá skupina nebo určitá sekce toho potápění, kdy to vyžaduje vyšší, vyšší nároky na ten výcvik na prostě dovednost a na teorii, aby ten potápěč zvládl, aby prostě tam nebyl ohrožen. A i potápění u nás, hlavně v těch zimních měsících je velmi krásné, vody jsou čistší než v létě a v podstatě potápění stojí za to.
Ale je to spíš pro otužilce asi. To byla krásná místa, tak jak je zažil a popisoval Ivan Kratochvíl. Na co nejraději vzpomíná Vladimír Vrbovský?
To je dosti obtížná otázka, protože v každých vodách nebo v téměř každých vodách se dá tajit něco zajímavého. Já se přenesu z těch zámořských destinací blíže tady do Evropy. Mě se třeba velice líbí Středozemní moře na jihu Francie okolo Marseille, tam je opravdu krásné potápění a pro nás trochu dříve narozené potápěče jsou tam v zásadě velmi kultovní místa, protože tam kdysi dávno začínal s potápěním Jacques-Yves Cousteau, což byla persona, která minimálně 2 generace sportovních potápěčů v začátcích sportovního potápění v tehdejším Československu velmi inspirovala. Hezké potápění v relativně dostupné destinaci nabízí Egypt a co se toho Egypta týče, tak osobně mám slabost spíše pro lokality vzdálené od pobřeží, jako jsou ostrovy Brothers anebo Daedalus.
A nějaké místo v České republice, které bychom mohli doporučit?
V České republice existuje řada velmi pěkných míst, jestliže začneme tím domácím, co tady máme relativně nedaleko v Bruntálském okrese, tak je to zatopený břidlicový lom ve Svobodných Heřmanicích, velmi vyhledávaná lokalita nejen našimi, ale i mnohými pruskými potápěči. A potom řada menších zatopených lomů po těžbě buďto břidlice, žuly či podobných hornin na Vysočině anebo v Čechách, jmenoval byl lom Leštinka nebo RUM-Chalpa. Pokud někdo měl zájem se blíže seznámit s lokalitami, jaké jsou u nás, na internetu existuje médium Strany potápěčské. Stačí to takto zadat a tam v sekci Lokality existuje snad nejucelenější a nejpřehlednější, nejnázornější přehled těchto lokalit.
Takže to je další doporučení od Vladimíra Vrbovského, předtím také od Ivana Kratochvíla, potápěčů, kteří zůstávají hosty dopoledního Radiožurnálu. Za chvíli se dostaneme k otázkám našich posluchačů.
V ostravském studiu Českého rozhlasu zůstávají dopolední hosté Radiožurnálu Ivan Kratochvíl, Vladimír Vrbovský ze Svazu potápěčů Moravy a Slezska. Sliboval jsem, že se dostane k otázkám našich posluchačů. Jejich většina se dá zařadit do dvou kategorií, a sice finance a bezpečnost ... pan Zdeněk: "Jak finančně náročné je potápění?"
No, potápění je bohužel dosti finančně náročné, protože je nutné investovat do potápěčského kurzu, pokud se tedy tomu člověk chce ...
Na kolik přijde, když to vezmeme postupně, kolik stojí třeba kurz průběžně ..., průměrně?
Průměrně můžeme hovořit o nějakých zhruba zaokrouhleně desetitisících korun.
Potom vybavení, to je v řádu jakém?
Potom vybavení, to už je v trošku vyšším řádu, čili počítejme podle toho, jak náročné potápění hodlá ten člověk provozovat, ale 30 - 50 tisíc kompletní vybavení asi vezme.
A potom samozřejmě jednotlivé cesty, které zvlášť, pokud se budeme bavit o těch přímořských nebo mořských oblastech, tak také určitě není zadarmo. Takže s tím tedy je potřeba počítat, pokud člověk se chce potápět. Ta kapitola druhá, jak jsem říkal, tak to je bezpečnost. Začneme dotazem pana Jiřího: "Kolik Čechů zemře ročně při potápění?"
Na to, kolik Čechů ročně se potápí, to zas tak velmi mnoho není. Je samozřejmé, že každá potápěčská nehoda je neštěstí a že to nevrhá dobré světlo na potápění jako takové, zejména v očích veřejnosti. Na druhé straně my v našem potápěčském svazu a předpokládám, že to dělají i jiné výcvikové systémy, se snažíme vždycky zjistit, pokud se taková nehoda přihodí, všechny okolnosti, které jí předcházely, i ledasco o jejím průběhu. To zase umožňují dneska běžně používané potápěčské počítače náramkové, což je malý přístroj, ze kterého se dá takzvaně vytáhnout potom celý průběh toho osudného ponoru. Ale chtěl jsem říct hlavně to, že když to vezmu za poledních 10, možná 15 let, jak tuto oblast sledujeme, tak se v podstatě nevyskytla ani jedna nehoda, která by byla způsobena něčím jiným, než lidskou chybou - lehkomyslností, podceněním podmínek potápění nebo naopak, přeceněním vlastních schopností, dovedností a zkušeností.
Což se vracíme k tomu předešlému povídání, že opravdu je důležitý ten výcvik a vybrat si dobře, kde ten výcvik člověk absolvuje. Ještě otázka na potápění bez přístroje. Ptá se posluchač, který se nepodepsal: "Jak hluboko se dá dostat při potápění bez přístroje? Může to být do 15 až 20 metrů, pokud umím zadržet dech třeba na 4 nebo 5 minut?"
Tak může to být i do podstatně větších hloubek. Potápění bez přístroje není v našem systému nijak podporováno a organizováno. Freediving je v rámci České republiky samostatný svaz, který tady toto potápění organizuje. Zde je možno velmi rychle získat návyky na potápění se zadrženým dechem - Rekordy jsou dneska až okolo 200 metrů na nádech, ale to je bez limitu se zátěží dolů a s výtahem nahoru. Čili dá se dostat do 15 metrů a běžný freedivéři u nás vycvičení běžně chodí okolo 30 metrů s takovou výdrží, jak pán předpokládal. Děkuji.
Říká Ivan Kratochvíl. Já vám děkuji, že jste byl naším hostem, stejně tak jako vašemu kolegovi Vladimíru Vrbovskému a budu se opět někdy na Radiožurnálu těšit na slyšenou.
Na slyšenou. Děkujeme.
Děkujeme. Na slyšenou.
A jako každý všední den vás nenechám doma sedět nebo se dokonce nudit, protože budeme cestovat. Bude to ale poněkud náročnější, pojedeme na kole a naším cílem bude tentokrát africký kontinent, konkrétně Etiopie. Ve studiu už vítám cestovatele Antonína Červeného. Pěkné ráno přeji.
Dobrý den.
Máte spočítáno, kolik zemí jste projel na kole?
Teď jste mě trochu zaskočila. Nevím to úplně přesně, kdybych vzal jenom ty mimoevropské, tak jich bude určitě minimálně 15.
Proč jste si vlastně vybral tento způsob cestování?
Kolo je naprosto ideální cestovní prostředek, kterým se dostanete úplně všude a nezřídka za stejný čas, jako kdybyste jezdili autem. A každý cyklista potvrdí pohled na zemi ze sedla kola je ten nejúžasnější, jaký může být, protože takto jste spojeni s přírodou, s lidmi, se všemi, bych to řekl, vibracemi té země a nejste odstíněni plechovou karosérií auta nebo autobusu a je to úplně o něčem jiném.
Vy jste, tentokrát jste si vybral za cíl své cesty právě Etiopii. Proč právě tuto africkou zemi?
Ta volba byla celkem náhodná, kamarád cyklista Zdeněk Berka z Brna mě ..., s ním jsem byl domluvený, že loni v zimě někam vyjedeme za teplem a ta volba byla závislá na ceně letenky. No a v podstatě nejlevnější letenku, kterou jsme v lednu sehnali, byla do Etiopie.
Takže rozhodla vyloženě ta cenová výhodnost. Ještě, než si pustíme první písničku, abychom povídali dál o Etiopii. Když se rozhodnete, že právě do této země se vypravíte, co si o té zemi zjistíte, než usednete?
Takřka nic, takřka nic. Já si vůbec nedělám žádnou přípravu jako ostatní cestovatelé. Vždy se rozhoduji až na místě podle místních podmínek a je to větší dobrodružství a adrenalin. Jenom má naplánovaný takový jako přibližně okruh, který bych chtěl jet, ale to se může na cestě operativně měnit.
Co všechno viděl náš dnešní host Antonín Červený v Etiopii, tak o tom budeme ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha mluvit už za chvíli.
S Antonínem Červeným, cestovatelem dnes jsme se tedy vypravili do Etiopie. Hlavním městem Etiopie je Addis Abeba, kam jste také přiletěl. Jaké to je velkoměsto? Čím na vás dýchne?
Addis Abeba je obrovské město rozlezlé mnoho, mnoho kilometrů, ale na vás dýchne smogový příkrov, který se hned po ránu vytvoří z naprosto starého vozového parku, který tam jezdí a kupodivu i velká zima brzy zrána, která se teda hned rozpustí a od devíti, desíti hodin je teplo.
Předpokládám, že jste si tam hned sestavili svoje kolo, nasedli, ale kam jste se vypravili? Měli jste nějakou mapu, abyste se orientovali?
Mapu jsme tady v Evropě nesehnali žádnou, a tak jsme si řekli, že si zakoupíme přímo na místě v Addis Abebě. To jsme strávili půl dne hledáním obchodu s mapami, vždycky nás někam odkázali, až jsme se dostali na ministerstvo map. Opravdu nelžu, velká budova střežená vojáky se samopalama a když jsme, teda po nějakých procedurách nás pustili dovnitř, tak jsme řekli, že jsme si přišli pro mapu a oni nám nabídli srolovaný plakát Afriky s obrázkami slonů a žiraf.
To je neuvěřitelné.
A říkali jsme si: Co tam asi ti lidé v celé té velké budově dělají?
Na to jste asi nepřišli. No, ale přece jenom, jakým směrem se potom člověk vypraví, když vůbec neví, kam některé ty silnice vedou?
My jsme měli mapu tady z Česka, mapu Severní Afriky, měřítko 1:4000000, to odpovídá jeden centimetr na mapě 40 kilometrů a to je mapa velmi slabá a velmi zavádějící a museli jsme hodně a hodně improvizovat, protože neodpovídaly silnice skutečnosti.
Než opustíme Addis Abebu, jaký je vůbec pro vás právě v Addis Abebě, měl jste třeba strach z té bezpečnosti, aby vás nikdo neporazil? Jak tam dodržují řidiči předpisy?
Addis Abeba nás mile překvapila, řidiči velmi slušní, řekl bych, že to jsou snad největší kavalíři silnic, které jsem kdy ve světě potkal. Udržují si odstup, velmi slušní, pouští, to se vůbec s ostatními velkoměsty světa vůbec nedá srovnat.
A nebyli jste pro ně třeba raritou na tom kole?
Možná ano, ale tak slušně, jak se chovali v Addis Abebě a potažmo v celé Etiopii řidič náklaďáků a autobusů, tak to teda opravdu klobouk dolů.
Potom jste už opustili Addis Abebu, jak se tam jezdí po těch silnicích, jsou tam asfaltky nebo je tam štěrk, jak to vypadá?
V severní Etiopii, kterou jsme si naplánovali, neboť to je náhorní plošina nebo hory, je teď asi pár set kilometrů nově potažený krásný koberec asfaltový, který postavili Japonci, ale zbytek cest jsou kamenité prašné cesty, takových výmolů, že snad v Česku to asi nenajdete, takový stav silnic.
Potkali jste nějakého cyklistu, nebo jste byli taková rarita?
Ne, kromě těch pár místních, co přejíždí z vesnice do vesnice, nikoho.
Jak se na vás právě třeba vesničané dívali?
Velmi dobře. Kolikrát se stalo, že jsme přijeli večer do vesnice a ..., teda měli jsme s sebou stan, ale vždycky jsme si říkali, je lepší spát někde v soukromí a ve vesnici nám třeba uvolnili svoji jedinou místnost, kde nás nechali vyspat, dali nám jídlo, když jsme řekli, jestli nemají náhodou pivo, tak se rozeběhli po vesnici a sehnali nám pár láhví piva a chovali se k nám fakt jako velmi mile a to bylo taky obrovské plus.
Je zajímavé třeba, jak se právě s těmi venkovany domlouváte. Protože nepředpokládám, že by každý z nich uměl anglicky.
Ne, tam anglicky neumí téměř nikdo, ve větších městech tak sporadicky, ale taková ta mimika, ruce, nohy, ukázat, že člověk chce jíst a spát a pít, tak tomu rozumí snad všude na svědě, kromě Laosu, ale to bych odbočoval.
No a za chvíli už si budeme s Antonínem Červeným vyprávět o tom, jaké je vůbec národní jídlo v Etiopii a jak právě našim cestovatelům chutnalo.
Jaké je národní jídlo v Etiopii? Na to se ptám našeho hosta, cestovatele Antonína Červeného ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha.
Národním jídlem v Etiopii je bezesporu indžara, což je placka z jakési obiloviny, mě se nepodařilo zjistit, z jaké, kterou tam pěstují místo všeho obilí a každá hospodyně večer napeče horu placek a druhý den se jí. Podle bohatství té rodiny, tak buď jenom suché prázdné nebo se zeleninovou majdou a ti lepší, bohatštější, ti s masem, většinou kozím. A chuti je ta placka, je to studená vlhká kyselá placka, při které se člověku, když se do ní zakousne poprvé, zvedne žaludek a myslí si, že je nepoživatelná. Mě po dvou, třech dnech docela zachutnala.
Máte při svém cestování někdy problém ochutnat ty národní speciality?
Ne, ne, ne.
Protože člověk se obává, aby mu to trošku nezkazilo ten pobyt.
Ne, frťan slivovice ráno, večer všechno spraví.
A kromě té indžary, co jste si tam dávali ještě v těch vesnicích k jídlu?
Většinou byla jenom ta indžara a záleželo jenom na příloze, že někdy se sehnalo to kozí maso, někdy jenom zeleninová ostrá pálivá omáčka.
Co k pití se dalo sehnat? Už jste říkal, že venkované někdy vám sehnali i pivo dokonce.
Pití se dá sehnat i úplně v nejposlednější vesnici téměř všude a bylo to s podivem, ten můj kamarád Zdeněk, ten měl na to zvláštní čuch. Ten řekl: "Jdeme si koupit Pepsi Colu." A já říkám: "Kam?" A on říkal: "Tam se mi zdá, že tam v té chajdě by to mohli mít." A fakt jde do chatrče a přinese 2 Pepsi Coly.
Jak vypadá takový život těch vesničanů právě v těch etiopských vesničkách?
My jsme tady masírováni sdělovacími prostředky, že v Etiopii je obrovská bída, hlad a chudoba. My jsme to procestovali docela velký okruh a v místech, které by měly být nejchudší, ale mohu říct, že nám to tak vůbec nepřipadalo. Žádné děti s vypouklými bříšky, všude bylo co jíst, všude bylo co pít. Přirozeně chudoba ano, ale ne taková, aby trpěli lidé nebo umírali hladem.
Ten, kdo byl v Africe, tak dobře ví, že se na něj hned nalepí děti, které žebrají buď o bonbóny anebo samozřejmě o peníze. V Etiopii to asi nebyla žádná výjimka.
V Etiopii to byl asi nejhorší případ, který jsem z celého cestování po světě zažil. Ty děti byly hrozně neodbytné a ony jsou tam naučeny ostatními turisty, kteří z auta džípu rozhazují propisky a peníze a cyklista, který zvlášť, když jede do kopce, jim neujede, tak jsou otravné a hážou kameny, když jim nikdo nic nedá.
Takže i několik kilometrů za vámi třeba běžely?
Ano. Etiopané, fakt ta jejich pověst naprosto dokonalých běžců, ta je pravdivá, ti dokážou od děcek běžet bez zadýchání do kopce několik kilometrů a mezi tím trvale říkat: "Money, money, money," nebo "pen, pen."
Mluvil jste o tom, že turisté z džípu vyhazují bonbóny a peníze. Existuje tam taková turistika, že tam prostě cestovní kanceláře vysílají své turisty?
Co jsme viděli, tak individuální turisté jsme tam byli jediní my dva. Ostatní, když chtějí poznat některé ty atrakce severní Etiopie, tak cestovní kancelář najme džíp s černošským řidičem, černošskou ochrankou, všichni se samopalama a jezdí od jednoho turistického místa k druhému a sem tam zastaví u nějaké vesnice, rozhodí propisky a jedou dál.
Zažili jste nějakou nepříjemnou situaci, že by vás třeba někdo přepadl, protože tam, jak jste říkal, je nutný ozbrojený doprovod?
Vůbec ne. Všichni chlapi etiopští sice nosí pušku přes rameno, ale pochybuju, že ji mají vůbec nabitou nebo že ji někdy použili. Vypadá to sice tak zlověstně, ale myslím si, že je tam naprosto bezpečno.
Když jste takhle večer třeba seděli v nějaké té ubytovně nebo v nějaké té hospodě a povídali si s někým, kdo uměl alespoň trošku anglicky, co jste se třeba dozvěděli o životě těch lidí, anebo co oni, Etiopané vědí třeba o nás, o Evropě?
O Evropě vědí pouze a jen jména fotbalistů, kteří hrají Premier League a jinak nic. Když jsme řekli, že jsme z Česka, tak říkali: "A Milan Baroš, Tomáš Rosický," a to byly jediné informace, které znají. Jinak oni si myslí, že Evropa je země zaslíbená a všichni ti, kteří uměli trochu anglicky, většinou to byli místní učitelé, tak ti si mysleli, že jsme jejich vstupenka za lepším životem a žádali nás, abysme jim pomohli se dostat do Evropy.
Posloucháte dopolední vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. Povídáme si s cestovatelem Antonínem Červeným, povídáme si o Etiopii. No a za chvíli už se skutečně vypravíme za krásami této africké země.
Hostem našeho vysílání je dnes cestovatel Antonín Červený. Už jsme si hodně řekli o Etiopii a teď bychom už se měli zastavit u toho, proč tam vlastně turisté jezdí, co je pro nás Evropy na Etiopii tak atraktivního?
Z mého pohledu je nejatraktivnější pohoří Simien, které asi ve výšce 4 tisíce metrů nad mořem, tam jezdí většina těch dobrodružnějších cestovatelů mladých, ale jsou tam složité povolenky a platí se hodně peněz za to, že do toho národního parku Simien se dá vstoupit. Další je nejznámější město Lalibela, kde je vytesáno 13 chrámů z 11. Století přímo ze skály, jako z monolitu. Tam asi zavítá nejvíce turistů. A další je hrad Gondar, kterému se říká Africký kamelot. Je to v podstatě takový menší středověký hrad, nám Evropanům vůbec nepřijde nijak zvlášť zajímavý, ale to je snad jediný v Africe tohoto typu. No a potom město Aksum, kde jsou monolity, já nevím ze 2., 3. století našeho letopočtu, takové obelisky.
Všechna tato místa jste viděli. Povězte mi, byla nějaká situace, kdy jste si při té cestě na tom kole opravdu takzvaně sáhli na dno?
Na dno jsme si sáhli a bylo to, když jsme sjeli po strašných prašných a kamenitých silnicích až do ..., tou proláklinou africkou až do nadmořské výšky tisíc metrů a následně jsme to měli vystoupat do 3,5 tisíce metrů ve vedru tak 45, 50 °C a na silnici, která byla povrch kameny, díry a prašná moučka, místy hluboká 20, 30 centimetrů, kde nebylo vidět, co je pod povrchem. A pro mě to bylo zvlášť kruté, protože jsem měl jenom litr a půl vody a to už jsem se v polovině třepal dehydratací a myslel jsem si, že to nikdy nemůžu vyjet.
Vyjel jste. Nenapadlo vás třeba někdy se chytnout za korbu náklaďáků, aby vám to tak trošku, tu cestu usnadnil?
Za korbu náklaďáků jsme se chytali, ale bylo to jedině na asfaltových úsecích a nutno podotknout, že řidiči velmi vzorně spolupracovali a bylo to jako super. Ale musely to být takový ty přeložené náklaďáky, který jely skoro krokem.
Ale rozhodně to nikomu nedoporučujeme, neměli bychom to nikdy dělat, to jen tak na okraj. Jaké tam byly teplotní rozdíly mezi dnem a nocí?
Ve dne teplota 40 - 50 °C na slunku, ve výšce nad 2300 metrů to kleslo večer na nějakých 5, 7 °C, takže veliký teplotní rozdíl a nebyli jsme na to ani nějak moc oblečeni.
Váš kolega nakonec onemocněl, musel jste cestovat sám. Není člověku smutno, když jede cizí zemí úplně sám?
Smutno mi bylo, ale vzhledem k tomu, že 10 let cestuji sám, tak jsem to ten poslední týden přežil docela dobře.
Viděl jste druhou africkou zemi, to byla Etiopie, ta první byla Jihoafrická republika. Která ta cesta byla pro vás zajímavější?
Jihoafrická republika je příliš pro mě evropská. Já preferuji, čím exotičtější zem, tím lepší, a proto rád jezdím do Asie a i ta Etiopie mě nadchla.
Uzavíráme dnešní povídání o cestování. Naším hostem byl Antonín Červený. Projeli jsme Etiopii. Určitě zase někam se vypravíte a věřím, že sem k nám do studia Českého rozhlasu 2 Praha přijdete a budeme si o tom zase příjemně třeba i tuto půlhodinku povídat. Mějte se pěkně, na shledanou.
Děkuji. Na shledanou.
Když se před několika lety stal bývalý německý kancléř Gerhard Schröder předsedou rady akcionářů ruského Gazpromu, bylo to bráno jako jeden z důkazů o propojenosti politiky a byznysu a také jako důkaz toho, že Rusko a jeho státní podnik hledá bližší cestu k německé vládě. Chtělo by se říct, že Česko má také svého dalšího Schrödera. Šéf poradců premiéra Jana Fischera, který se právě teď směje, Vladimír Mlynář, oznámil vstup do vedení jedné z nejsilnějších finančních skupin střední a východní Evropy, do Kellnerovy PPF. Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Přeji vám dobré odpoledne. Bývalý šéf poradců Jana Fischera a od 1. srpna Chief of Public and Government Affairs skupiny PPF Vladimír Mlynář, dobrý den.
Dobrý den.
Smál jste se hodně tomu přirovnání?
No, tak určitě. Tak za prvé já nejsem Gerhard Schröder a nejsem premiér bývalý, Petr Kellner a PPF není Gazprom. Já myslím, že to, že to přirovnání není úplně přesné. Já bych ...
Dobře, tak o řád níž.
Já bych řekl, že to je podobné, jako když Martin Jahn odešel do Volkswagenu nebo pan ministr Rusnok do IMG nebo pan ministr Mertlík do Raiffeisenbanky. To jsou stejné příběhy a vyvolalo to o řád méně pozornosti. Nebylo to, pravda, o prázdninách, nebyla okurková sezóna, tak já myslím, že jsem tady právě proto, že spíš je ta okurková sezóna teď.
Jen podotknu, že pokud se chcete Vladimíra Mlynáře na cokoli zeptat, použijte, prosím, e-mailovou adresu dvacetminut@rozhlas.cz nebo facebookový profil tohoto pořadu. Tak začněme, pane Mlynáři, tím nejzajímavějším. Já vám přečtu definici konkurenční doložky. "Účelem konkurenční doložky je ochrana know-how zaměstnavatele před konkurencí bývalého zaměstnance po skončení jeho pracovního poměru." Ptám se tedy, jakou jistotu má kdokoli z daňových poplatníků, že nebudete hájit zájmy PPF na úkor státu?
Já teď úplně nerozumím. Já teď budu hájit zájmy PPF, ano.
Na úkor státu?
Jak na úkor státu? Budu hájit zájmy PPF, protože jsem její zaměstnanec, jako každý dělá to, že hájí zájmy svého zaměstnavatele. Já jsem mnoho let hájil zájmy státu a teď jsem prostě přešel do soukromého sektoru. Ale, podívejte, já myslím, že s tou, že s tou konkrétní ... s tou konkurenční ...
Konkurenční doložkou.
... doložkou je to jednoduché. Pokud by měli mít vyšší státní úředníci a členové vlády konkurenční doložku, tak by museli mít o nějaké odstupné, a to by se tomu státu určitě nevyplatilo, to by byl jistě jaksi nesmysl, nesmyslná věc. Museli by všichni náměstci ministrů, kteří toho vědí spoustu, po každých volbách se vyměňují prostě, dostávat odstupné. Já nevím, já si myslím, že prostě ti kritici by se měli rozhodnout. Buď lidem vadí, když tito lidé odcházejí do státních firem a říká se tomu, že to je trafika politická, vadí, když dostávají odstupné, zlaté padáky, a když se jdou živit, tak prostě to také vadí. Tak musíme si vybrat prostě, kde stojíme. Není možné, že nám vadí všechno a každý, kdo byl v nějaké vrcholné pozici ve státní správě, má jít na úřad práce a nepracovat.
To mimochodem, pane Mlynáři, neberte rozhodně tak, že tady prezentuji nějaký svůj názor.
Dobře.
Já budu teď nenápadně sondovat a vyjdu z toho, že vláda Jana Fischera, a vy jste premiéru Janu Fischerovi dělal šéfa poradců, skončila 17 dní předtím, než jste vstoupil do PPF. Tak se ptám, není to trošku krátká doba?
Co by měla být dlouhá doba?
To byla moje druhá otázka.
No, podívejte, já tu mám za sebou jinou zkušenost. Já jsem pracoval v roce 2008 až 9 pro společnost Telefónika a tehdy se vyrojili kritici, kteří kritizovali, že tři roky po odchodu z ministerské funkce pracuju pro někoho, kdo tu společnost privatizoval. Tři roky bylo málo, tehdy mne kritizovali různí lidé, tak jako já jsem si z toho odnesl zkušenost, že to je celkem jedno. Já myslím, že by ta situace za měsíc, za dva, za tři měsíce byla úplně stejná, že by se stejná kritika objevila.
Dobře, já to řeknu ještě jednou a ještě jednou se vrátím k té konkurenční doložce, která tedy podle vašeho názoru pro státní úředníky nebo pro politiky v těch vrcholných funkcích je komplikovaná nebo nesmyslná, ale konkurenční doložka, vy to dobře víte, jaksi v soukromém byznysu se dává, respektive tu nějakou karanténní lhůtu udává maximálně na rok, více ... o více měsících se tam nemluví.
Jak která smlouva.
Jsou i delší?
Myslím, že jsou i delší. Ale ten zaměstnavatel vás také platí celou tu dobu.
To bezesporu, ale když odhlédneme od toho, jaké jsou výkyvy na tu či onu stranu, tak ten rok můžeme brát jako nějakou takovou normální lhůtu, tak není prostě to nějaká karanténa, abyste jaksi nepřetáhl okamžitě své kontakty z té státní sféry pro svého nového zaměstnavatele a de facto toho minulého nepoškodil?
Takhle, vy jste teď řekl důležitou věc - abych přitáhl kontakty. Tak já si kontakty odnesu navěky. Moje know-how je to, že vím, jak funguje státní správa, vláda, jak politici uvažují, stejně jako vy víte, jak fungují redaktoři, jak funguje Český rozhlas a když si vás někdo najme jako mluvčího, tak to dělá proto mimo jiné, že ví, jak ..., že vy víte, jak přemýšlí novináři a tudíž mu budete nějak užitečný. Ano, já vím, jak fungují politici, vím, jak přemýšlí politické strany, jak funguje vláda, a to je moje know-how, kterého mne nikdo nezbaví, až možná Alzheimer, až to zapomenu. A to je asi know-how, které si odnáším, ale já nejsem nositelem žádných strategických informací tajných, já jsem neměl přístup k žádným tajným informacím.
Já jsem rád, že jste použil ten příklad s tím mluvčím, pane Mlynáři, protože za normálních okolností a v normálním novinářském prostředí se nesluší dělat dva ty přestupy. Jeden jo směrem do soukromé sféry na mluvčího, ale aby se někdo vracel zpátky, to se přece nedělá.
Myslíte?
Myslím ve slušné novinářské společnosti, to se přece nedělá.
Aha, aha. Tak to jste mne překvapil, to já si myslím, že novináři mají úroveň slušnosti ještě úplně někde jinde, než že by i toto jako měřili, ale jsem rád, že jsou novináři, kteří mají lévl slušnosti tak vysoko jako vy.
Já vím, ale stáhněme to, stáhněme to k vám. Vy jste udělal ty přestupy tam a zpátky mezi soukromými sférami několikrát. Tak necítíte to jako problém etický?
Ne, necítím to jako etický problém, protože já nepřináším žádné, nepřenáším žádné tajné informace a jaksi mám nějakou zkušenost, nějaké znalosti, nějakou inteligenci a tu prostě jako každý člověk, který prostě se uchází o práci, prostě užívám. Já neporušuji žádné zákony, žádné předpisy a jaksi i v západní Evropě není nic nenormálního, že prostě lidé, kteří byli dřív v politice odcházejí do soukromého sektoru.
Vy jste říkal, že jste nesetkával při své práci pro Jana Fischera s žádnými utajovanými skutečnostmi, dobrá. Na druhou stranu, teď se omlouvám, já opět sáhnu za hranice k nějakému příkladu, který vás možná rozesměje, ale ve Velké Británii byl člověk, který se jmenoval Alister Campbell, který je považován za jednoho z nejznámějších "spin doctorů", který prostě určoval to, jakým způsobem bude vnímána realita, jak bude jaksi pootáčena a tak dále. Tak možná z toho vyplývá ta obava z toho, že odchází šéf poradců, to není jen ministr, to je šéf poradců premiéra.
To je hezký, že jste řekl "to není jen ministr, to je šéf poradců premiéra". Tak já nevím, odkdy tady mají poradci premiéra takovouhle démonickou jako ...
A nemají?
No, já myslím, že ne. Tak někteří ... já si pamatuju, že pan Šlouf měl takovou démonickou pověst ...
Před vámi to byl Marek Dalík.
To nebyl žádný poradce pana premiéra.
To nebyl poradce pana premiéra?
To byl přítel pana premiéra Topolánka, ale nikdy ne, ... nebo respektive byl, pokud vím, asi 6 týdnů na úřadu vlády na začátku, ale pak odešel. Nebyl, jaksi nikdy neměl statut poradce předsedy vlády. On je jeho osobní přítel, to je jiná věc, ale nikdy nebyl ... pan Topolánek žádné poradce neměl mimochodem jaksi statutárně v tabulkách, žádné!
Dobře, tak teď jenom krok zpátky o těch 17 nebo teď už 20 dní, tak co dělá šéf poradců u Jana Fischera, který byl, řekněme, premiér poloúřednické vlády?
Já ještě, když jste jaksi mne dal do pytle s Markem Dalíkem, tak to se mne trošku dotklo, takže jestli bych k tomu ...
Proč? Počkejte, proč?
No, protože já nejsem žádný Marek Dalík! Odpusťte jako, to jako já mám za sebou nějakou ...
Ale Marek Dalík je přítel Mirka Topolánka, co je na tom špatného?
Dobře, ale já mám za sebou nějakou čitelnou osobní historii, já jsem v době před rokem 89 tady byl v protikomunistické opozici, byl jsem za to pronásledován, byl jsem novinářem, byl jsem regulérním politikem zvoleným ve volbách, tak mne nesrovnávejte s Markem Dalíkem! To jako, odpusťte, to se mne trošku, to jste se mne dotknul. Tak teď k tomu, co ...
To bylo mimoděk, pane Mlynáři, to nebyl, to nebyl útok.
Jo, v pořádku. Já se jenom bráním tomuto srovnání. Jsou lidé, s kterými můžete býti srovnáván, já jsem tady řekl, že mne klidně srovnávejte s Rusnokem, Mertlíkem, Jahnem, těm já se nebráním, ale s Markem Dalíkem, prosím, ne! Tak, co dělá poradce předsedy vlády? Já jsem, já jsem byl k dispozici panu předsedovi vlády Fischerovi zejména na politické konzultace, takže jsem mu byl nápomocen v tom, jak komunikovat s politickými stranami, jak s parlamentem, co se týče nějaké procedury v průběhu jednání vlády například, pomáhal jsem formulovat třeba nějaká veřejná stanoviska premiérova v nějakých kritických politických momentech a říkal jsem mu svůj názor, jak řešit některé body kritické během těch 12 měsíců. Myslím, že jsem asi byl docela dobrý premiér ..., teda premiér ... teď jste mne, teď jste mne ...
Hezký přeřek.
Teď jste mne přeřekl, teď jsem se ošklivě přeřekl ..., dobrý poradce, protože pan premiér Fischer byl úspěšný premiér a jak u veřejnosti, tak u politiků, takže myslím, že jsem svou práci dělal dobře a myslím, že i proto si, že i proto si ... jsem tu nabídku od pana Kellnera pak dostal.
Mimochodem vy říkáte, že Jan Fischer byl úspěšný premiér jak u veřejnosti, tak u politiků. U těch politiků to nedokážu úplně posoudit, ale u veřejnosti vycházíte tedy z průzkumů veřejného mínění, jeho oblíbenost?
Ano, tak protože volby, volbami neprošel, tak jiné kritérium nemám a ještě taky z toho, co jako veřejnost ve formě ... novinářů a médií psala, když odcházel.
A vezměme tedy, alespoň z vašeho osobního pohledu nějaké faktické hledisko, tedy to, co oznámil, že bude zásadní jako například první či druhý Janotův balíček, jako například ta situace s tou lednovou či únorovou stávkou, která hrozila od odborářů a která nakonec nebyla, protože Jan Fischer to nakonec rozhodl jinak, tedy, že takříkajíc couvl. I to jsou všechno úspěšné kroky?
To jsou ..., já myslím, že ne všechny úspěšné a můžeme se bavit o jednotlivých věcech, ale nejdřív jedna podstatná věc. Premiér Fischer byl předsedou úřednické vlády, tedy nepolitické a jeho úkolem bylo přivést zemi v klidu a dobře k předčasným volbám bez nějakých skandálů a dobře administrovat zemi. To podle mého soudu ...
To ..., omlouvám se za přerušení, pane Mlynáři, ale to si pojďme vyjasnit, protože to je přece důležité. To není příklad Tošovského vlády, ve které vy jste byl? To byla úřednická vláda.
Já to ..., takže to se mu, myslím, povedlo. Myslím, že Janotův balíček byla prostě snaha, nakonec víceméně úspěšná, vlády stlačit rozpočtový schodek na 5,3, což se, myslím, jakžtakž podařilo, a to, že byl posléze v Poslanecké sněmovně "nahlodán" zdaleka ne tolik, jak jaksi se mediálně ujalo, že byl rozebrán, ale to bychom si museli tady vzít tabulky a čísla. Já jsem k tomu kdykoli připraven, s kýmkoli tak debatovat.
Já ne teď, to se přiznám.
Ale to necháme stranou, já tady budu hájit a jsem ochoten k jakékoli odborné debatě s tabulkami a čísly hájit, že Janotův balíček byl a nebyl na ..., jak bych řekl, naražen, ale nebyl rozhodně rozebrán. To, to jako byla ..., ale byla to daň za prostě politickou realitu. Pan premiér ovšem neměl žádné poslance ve sněmovně a politické strany tak rozhodly. A pokud jde o ... o odboráře, tam je to skutečně velmi složité. Já bych o tom rád někdy pohovořil, jak to bylo, protože to může být zajímavé i pro historiky, ale uznávám, že zpětně viděno, to určitě nepatří k těm nejlepším bodům. Já to řeknu jenom tak, že my jsme, nebo premiér neměl manévrovací prostor. Kdyby ho býval měl, tak by asi odborářům neustupoval, ale on ho tehdy neměl. Za tím tvrzením si trvám, a pokud chcete tomu věnovat dalších 10 minut, můžeme jít do detailů.
Mám na starosti ... ne na starosti, mám v plánu ještě i jiné věci. Jen podotýkám, že bývalý šéf poradců Jana Fischera Vladimír Mlynář je dnes hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Tak, co přesně budete pro finanční skupinu PPF dělat, pane Mlynáři?
Budu dělat to, co bylo oznámeno, to znamená, budu se starat o komunikaci a spolupráci s veřejným sektorem, s veřejností, s vládní administrativou, se samosprávou. Moje pozice je obdobná tomu, co existuje v jiných společnostech, já to znám v oblasti IT, třeba Hewlett-Packard, Microsoftu, IBM je všude pozice, která se jmenuje Public Affairs and Government Relations, tedy vztahy s veřejností a vládou nebo státní administrativou, a to jsou firmy, které jsou tak veliké, jsou to globální firmy, že jaksi dostávají se do styku s těmi, s tím státem nejen při nějakých obchodních příležitostech, to není náplň práce jaksi shánět byznys, dostávají se do styku s tím státem ve spoustě jiných věcí typu legislativa, regulace, oborů, které dělají a tak dále. Všechny tyto firmy mají tuto pozici. To je člověk, který se zabývá tím, že zprostředkovává politikům, kteří rozhodují, to, co ta daná firma považuje za důležité pro rozhodnutí těch politiků. Já nevím, příklad můžeme ... tak třeba regulace bankovní, tak politici mají nějaké rozhodnutí, zda regulace má být taková nebo maková, vezměme třeba evropskou teď, jestli má být daň bankovní, nebo nemá, tak mým úkolem bude třeba zprostředkovat těm lidem, kteří budou rozhodovat, pohled skupiny PPF na tyto věci a předložit jim argumenty, protože dostávají argumenty z druhé strany, třeba aby ta daň byla zavedena, tak tady se předloží argumenty, aby ta daň nebyla zavedena typově například.
To je lobbismus.
Tak já myslím, že lobby je jedna ze součástí těch, těch vztahů, ale ne jediná. Já jaksi se necítím být lobbistou ve smyslu, že budu někde jaksi potajmu, skrytě, jak se to v Čechách s tím slovem spojuje, jako to ... toto je ...
Ne, já jsem to neřekl nijak zabarveně. To, co jste popsal, je přece lobismus ve prospěch finanční skupiny PPF.
Podívejte, v každém jazyce mají slova svojí, svojí konotaci, souvislosti. V angličtině slovo "lobista" není nadávka, v Americe, v Británii takovíto lidé skutečně fungují a je to normální profese. V Čechách je označení "lobista" jaksi tím, že skoro na vás plivnou. Tak já jsem v Čechách, mluvíme spolu česky, takže já slovo "lobista" nepoužívám.
Dobře. Finanční skupina PPF se svým způsobem stále uchází o onu mnohamiliardovou zakázku na likvidaci starých ekologických škod. Tato finanční skupina společně se svým konsorciem byla minulou vládou, respektive minulým ministrem financí Eduardem Janotou, dvakrát z toho tendru vyřazena. Rozumím tomu, že vaším úkolem mimo jiné bude také nějakým způsobem třeba uhladit cestu pro to, aby se PPF zpátky do tendru dostala?
Ne, to určitě ne. To rozhodne Úřad pro hospodářskou soutěž, jestli to vyloučení bylo po právu nebo nikoli a tam jaksi moje, moje, moje práce nepůjde. Na to ... to budou právníci argumentovat a to rozhodnutí ÚHOSu prostě nějaké bude. Já si myslím, že já budu říkat, a teď to rovnou řeknu, že si myslím, že je dobré pro stát, aby v tom tendru, když už je takto vypsán a takto běží, to nechme stranou prostě, takže je pro stát dobré, aby v něm bylo co nejvíce soutěžících, kteří jsou schopni nabídnout co nejnižší cenu a že tedy je v zájmu státu, aby tam bylo, aby tam bylo co nejvíc silných soutěžících a že vyřazování těch soutěžících tak, aby tam jich bylo méně, prostě není ku prospěchu státu. To je jediný, co vám k tomu můžu říct a víc k tomu říkat nebudu. Já jsem nepřišel do PPF na jeden projekt, já jsem nepřišel do PPF na ekozakázku. To je prostě nesmysl. To, to bych jednak neudělal a jednak by to ani nemělo žádný smysl!
Jinak, na druhou stranu je to obchod, který, pokud by ta daná firma nebo konsorcium získala, tak je to obchod velice velký za spoustu peněz, je dlouhodobý.
Je to objemově velký obchod, ale jako částky, které někdy v médiích se objevují, jsou podle mého názoru nesmyslné.
To je jedno. Ty částky se pohybují od 40 do nějakých 115 miliard korun za zakázku.
Tak 115 je úplný nesmysl a nech ..., já si myslím, že je správné, aby proběhla soutěž, která přinese skutečně nejlepší cenu, a to jaksi bude jediný argument. Ale já znovu říkám, já jsem nepřišel do PPF kvůli zakázce a není to náplň ...
... mojí práce a musel jsem se jako smát nad titulky, že si Kellner koupil Mlynáře kvůli jako zakázce a pobavil mne tady váš někdejší kolega pan Motejlek, který napsal dokonce, že jaksi na té zakázce se ukáže, jestli jsem jako k něčemu nebo ne. Tak to určitě teda, to není ten zlomový bod, na kterém se to ukáže.
Ale jestli jsem dobře rozuměl tomu, co jste říkal před malou chvílí, pane Mlynáři, je ... bylo by pro stát prospěšné, aby se PPF se svým konsorciem té zakázky účastnila, respektive toho tendru?
To si myslím a rád bych slyšel argument jiný. Jako, pokud jsou, pokud je právně vše v pořádku, tak myslím, že obecně platí, že je vždycky dobře, když je víc soutěžících. Když vy budete prodávat auto, tak taky budete rád, když budete licitovat mezi čtyřmi zájemci, protože dostanete vyšší cenu a tady stát dostane, bude muset platit, pokud ten projekt bude dokončen vůbec, což je asi velký otazník, tak bude ..., tak je pro něj dobré, aby těch soutěžících bylo co nejvíc, no. To je obecný princip, který prostě zastávám a budu ho zastávat i v budoucnu, zastával jsem ho i v minulosti.
Mimochodem ... máte nějaké vysvětlení pro to, proč i přes nechuť minimálně Občanské demokratické strany vláda Jana Fischera, respektive ministr financí, dvakrát PPF vyloučil z toho tendru?
Poprvé to udělal předchůdce, tuším, že pan ministr Kalousek, respektive aparát ministerstva, podruhé to skutečně udělal pan Janota. Já jsem se o té věci s ním jaksi, proč se tak nakonec rozhodl, nebavil, mimo jiné i proto, že to udělal asi 4 dny před svým odchodem z funkce, takže já o tom nemám žádné podrobnější informace.
To taky není úplně standardní, ne?
Co není standardní?
Udělat něco 4 dny před odchodem ze své funkce takto významného a důležitého?
Já si to myslím také, ale jaksi nechci tady panu ministru Janotovi cokoli podsouvat, protože pro to nemám žádné hmatatelné důkazy.
Tak a úplně poslední otázka, kterou jako bychom se vrátili na začátek, a to už je jedno, jestli se budeme bavit o tendru na tu zakázku na likvidaci ekologických škod nebo na jakýkoli obchodní vztah, který by mohl být navázán mezi skupinou PPF a českým státem. Ten fakt, že bude mít PPF a má vás s tou zkušeností ze státní správy, nevytváří prostě komparativní výhodu pro tuto skupinu?
Heleďte, já jenom ... jako mne to ... jako starý, když jsem bývalý politik, jako starý ješita, by mi to mělo dělat dobře, jak o mně jaksi důležitě mluvíte, ale jaksi já myslím, že to opravdu není namístě. Podívejte, třeba Martin Bursík má konzultační byznys a byl ministrem životního prostředí a dělá konzultanta v životním prostředí, pan bývalý premiér Topolánek napsal z kongresu své strany, že teď už radí za peníze a ti lidi ...
Pane Mlynáři, já vím, ale společnost Czech Coal si Martina Bursíka nenajala teď na stálé místo ve svém vedení.
No, ale já chci říct, že moje, můj krok je transparentní, veřejný, kontrolovatelný. Já prostě jsem prostě přijal nějakou pozici na nějaký delší čas, to není prostě nějaké extempore, po delší úvaze a prostě je to transparentní, je na to vidět a já na tom ... a je to prostě transparentní, v západních demokraciích zcela standardní krok a jaksi já prostě ty náznaky, že za tím, že se tím získává nějaká speciální výhoda, nějaká tajemství, prostě musím odmítnout. Já myslím, že ty jsou někde úplně jinde. Já, kdybych jako chtěl prodávat nějaká úžasná tajemství, jejichž si myslíte, že jsem nositelem, nebo naznačujete, tak bych to ..., kdybych to dělal temně někde, tak o tom nikdo neví. Kdybych si založil konzultační firmu, tak tady spolu asi nesedíme.
Pane Mlynáři, já musím na závěr jen připomenout, že o těch tajemstvích jste mluvil vy. Já jsem se ptal pouze na to, jestli PPF získá komparativní výhodu tím, že vás bude mít ve svém jaksi týmu, hotovo.
Tak to si myslím, že získá komparativní výhodu, protože jinak by mně tu nabídku nedali, že si to myslí. A jestli to bude skutečnost, to ukáže čas, jestli si zvolili dobře.
Bývalý šéf poradců Jana Fischera, od 1. srpna také zaměstnanec finanční skupiny PPF, Vladimír Mlynář byl hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za váš čas, na shledanou.
Děkuju, na shledanou.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu. Díky za pozornost a hezký večer.
Dobré dopoledne vám všem. Je léto, jsou dovolené, je také čas na to pozvat si do studia sexuologa a přišel k nám pan doktor Zlatko Pastor. Přeji vám dobré dopoledne.
Dobrý den.
Pane doktore, vy odpovídáte velmi často v časopisech, odpovídáte i redaktorům, ale také samotným čtenářům, dnes budete posluchačům. Řekněte mi, opakuje se pořád to samé, anebo cítíte, že se ty otázky posouvají tak nějak dál, že už mají přeci jenom lidé více informací?
Já myslím, že za posledních 10, 15 let je to prakticky stále stejné. Takže ty stereotypní otázky se stále, stále opakují.
A myslíte si, že dnešní děti mají informací dost?
No, tak na jednu stranu ano. My si myslíme, že žijeme v takovém hypersexualizovaném nebo přesexualizovaném světě, že ten sex se na nás vrhá ze všech stran, což je pravda, ale myslím si, že právě se vrhají i takové ty prapodivné informace, to znamená, takové ty senzace, to, co zaujme, to, co se lépe prodává, to, co je komerčně zajímavý, protože sexualita je velmi zajímavé zboží, komerční teda. Ale bohužel těch opravdových, reálných informací, který bychom měli vědět v každém věku, i v tom dospělém, tak ty opravdu schází.
A tak se vás zeptám, i kdybychom těch informací nakrásně měli dostatek, je člověk jako tvor poučitelný?
No, to je taková obecná otázka teda.
Jen pojďte do ní.
Já myslím, že není. Podívejte, celé dějiny jsou o tom, že lidský tvor je nepoučitelný, bohužel teda a i v relativně krátkém čase, časovém prostoru.
Nicméně neztrácejme naději a informujme. Každopádně sexuolog Zlatko Pastor je náš host v dopoledním Radiožurnálu. Těch témat, které tenhle obor nabízí, je opravdu hodně. Jestli máte nějaké otázky, tak sem s nimi, nemusíte se čehokoliv bát, budu je tlumočit sama za vás a můžete psát na www.radiozurnal.cz/host anebo pište i na Facebooku.
V dopoledním Radiožurnálu dnes otevíráme téma, které s sebou vlastně i zároveň vnesl do studia náš host, protože je to sexuolog, je to sexuolog Zlatko Pastor. Pane doktore, poměrně nedávno se znovu objevila velká diskuse o tom, jestli patří sexuální výchova do školy. Není to poprvé, už měla být někdy v polovině 90. let. Ale rozumíte vy těm, kteří jsou proti tomu?
No, překvapuje mě to rozsahem a absurditou té diskuse. Já si myslím, že vůbec ta otázka by se neměla řešit v tom smyslu, jestli ano nebo ne, to je snad jasné téměř každému inteligentnímu člověkovi. Otázka je spíš ten rozsah a forma, která by se měla zvolit teda, adekvátně věku tomu dítěti, kterého chceme vychovávat a školit.
A jakou formu byste zvolil vy? Chápu, že nejste vychovatel, ale zkuste to, co myslíte, že by tak bylo nejlepší?
No, tak přirozená forma, přirozená forma se lehce řekne teda, to znamená, že zase od toho, kdo si troufá anebo kdo to má v popisu práce, tak ten by měl být jednak vyrovnán se svojí vlastní sexualitou, což je obrovský problém, protože mnoho lidí není vyrovnána se svojí vlastní sexualitou a týká se to bohužel lékařů, učitelů a kohokoliv jiného, možná i vás třeba, kdybychom se o tom bavili, a to je jedna věc. A druhá věc je rozsah těch odborných znalostí teda a těch zdrojů, z kterých čerpáme, to znamená, abychom nepřetransformovávali stále ty omílané vlastně mýty, nesmysly a to, co se tak jakoby říká, to znamená, dali těm dětem anebo i těm dospělým fundované, relevantní informace, aby věděli, o čem to vlastně je.
A pane doktore, mluvil jste taky o rozsahu, tak kam byste takovou sexuální výchovu umístil?
No, to je otázka spíš pro pedagogy. Já se přiznám, že moc těm osnovám nerozumím, ale ...
Kdybyste měl poradit z pozice sexuologa.
Já myslím, že by to mělo vlastně prolínat se i více, více obory, to znamená, že jednak sexualita je součástí biologie, takže určitě biologie, o reprodukci, rozmnožování a podobně, ale myslím, že existuje, jestli to vůbec existuje, nějaká taková občanská výchova. Takže v těchto intencích a v tomto rozsahu nebo v tomto předmětu by se o tom mělo hovořit.
My jsme otevřeli tady u nás v Radiožurnálu diskusi O všem s vámi a ptáme se našich posluchačů, jestli patří sexuální výchova dokonce už na první stupeň základní školy. A tak se vás ještě zeptám, kam byste umístil sexuální výchovu věkově? Už na první stupeň, už od první třídy?
No, čím dříve, tím lépe, já myslím i v mateřské škole teda děti se zajímají, jak byli zrozeni, jestli je maminka kojila a tak dále, jak se sexuálně liší teda holčičky od chlapečků. Takže i v té mateřské škole přirozenou formou teda a adekvátní formou by to mělo být vyřešeno.
Jinými slovy, má dítě právo na informace o sexuálním životě, i když si to zrovna nemyslí jeho rodič ...
No ...
... a nepřeje si to?
No, tak určitě, protože to je jako kdybysme se ptali na něco nekalého nebo téměř jako bychom mysleli, že to dítě je zneužito nebo týráno nebo zneužíváno informací teda. Mnoho lidí si neuvědomuje, nebo ta sexualita se trošku mýtizuje. Mnoho lidí nebo málo lidí si neuvědomuje, že expozice násilí všech filmů teda, který to dítě obklopuje, na který se ti rodiče běžně dívají, jsou daleko traumatizující pro to dítě, nežli klasická sexuální scéna třeba.
Pane doktore, spousta posluchačů nám tady píše, že chce mít sexuální výchovu svého vlastního dítěte ve svých rukou. Jak byste mu vysvětlil, že sexuální výchova na školách je prostě nutná věc?
No, tak to rodičům nikdo nebere. Samozřejmě ať si o svých dětech rozhodují, pokud možno co nejvíce, to je v pořádku. Nicméně mnoho lidí toho není tak úplně schopná a ta výchova právě a my to vidíme, to jsou spíš už patologické jevy, ale jedna z prvních otázek, přijde-li žena nebo muž k sexuologovi, se ptáme: Jakou měli výchovu, jaká byla jejich sexuální, respektive asexuální výchova? A mnoho těch kořenů, nechci říct většina teda, ale opravdu je to 40 a více procent teda, je právě zakořeněno v tom dětství, v tý asexuální výchově, ve vztahu ke svému tělu, v prudérii, a to se pak odráží v tom partnerském životu, v sexuálních, reprodukčních a jiných problémech. Takže jestli se na to někdo cítí opravdu z rodičů, nechť se těm dětem věnuje a nechť je informuje. Ale bohužel, tak jako všichni rodiče, ani já ne, neznáme nějaké mocniny, odmocniny a jiné předměty teda, ono většina lidí to tak jako o fotbale, o sexu a já nevím, o čem všem, si myslíme, že tomu rozumíme ...
Tomu rozumí každý, tak.
Tomu rozumí každý, tomu se nikdo nemusí učit.
A politice.
A politice, ano, přesně tak. Ale bohužel tomu tak není a tak jako nerozumíme, já nevím, těm integrálům a algoritmům a jiným věcem, tak v té rovině té sexuální ..., stejně tak jako sexuologové, sexuologové také mnohdy nejsou ti, kteří didakticky, adekvátně umí ten problém vysvětlit těm dětem, to znamená, neznamená to, že jste-li odborník na něco, že to musíte ještě umět předat těm dětem.
A zkoušel jste to někdy, pane doktore?
No, já jsem to zkoušel, zkoušel jsem to několikrát ...
S jakým výsledkem?
To by mohli posoudit ti, co mě slyšeli. Zkoušel jsem to několikrát na školách různého typu, většinou to byli středoškoláci, několikrát to byly základní školy, byly to odrostlejší věci a opravdu jsem žasnul teda, žasnul jsem. Ten posun, který mám já od svého dětství, je mi 50 let, tak to vnímání, ten slovník a ty otázky těch dětí se výrazně mění.
Co vás překvapilo, pane doktore? Zkuste zapátrat v paměti.
Překvapilo mě ..., já mám ty jejich dotazy ještě schované teda, protože to je opravdu ...
To se nezahazuje, chápu.
... zajímavé. A mnohdy se pýřili ti pedagogové, kteří tam s námi byli a ta jejich otevřenost, bezprostřednost nebo to, co ty děti ventilují jako normu teda, tak to by se ti učitelé vlastně neodvážili ani vyslovit, teda možná ani u lékaře nebo podobně. Takže jako hovořit, jestli ta sexuální výchova by měla nebo neměla být. Ta sexuální výchova probíhá samozřejmě, to jako je lidstvo staré, tak sexualita a bezpohlavní život je jedna ze základních životních funkcí, stejně jako potrava a rozmnožování a ti lidé se o to zajímají. A tu výchovu buď dělají ti lidé, kamarádi nebo kdokoliv je vedle nás, bohužel spíše špatně teda, anebo by se to mohlo anebo mělo dělat kvalifikovaně.
No a jak s dětmi mluvit o sexu doma, tak o tom si budeme v Radiožurnálu s panem doktorem sexuologem Zlatko Pastorem povídat už za chvíli. Vy můžete přidat i své otázky, možná své tipy, každopádně pište na www.radiozurnal.cz/host anebo se připojte do naší diskuse na Facebooku. Hezké dopoledne.
Je opravdu hodně témat, která bychom mohli otevírat v dopoledním Radiožurnálu, když je naším hostem sexuolog Zlatko Pastor. Pane doktore, když se podíváme do rodin, tam se velmi často o sexu nemluví, anebo mluví, ale možná už je docela pozdě. Mají děti dost informací v dnešní době? Když opustíme teď ty školy, ve kterých jsme byli před chvílí.
No, my jsme se toho dotkli na začátku. Těch informací je hodně, ale ne vždy jsou to ty seriózní, dobré informace ...
A co od rodičů?
No, rodiče se stydí samozřejmě, rodiče se stydí, nemluví s dětmi o sexu, protože si myslím, že buď už to třeba vědí, už jim to někdo řekl, nebo by jim to měl někdo říct ve škole třeba, nejlépe, což má svoji logiku samozřejmě. A otevřeně, vyrovnaně se s dětmi o sexu většinou nebaví anebo tak jakoby prapodivně. Ono takový ten vtip, jak teda ten vyzrálý otec přijde za tím 15letým synem a říká mu: "Tak, měli bychom si pohovořit o sexu." A on mu říká: "A co bys chtěl vědět ty?" Tak už se stává vlastně realitou, v dnešní době se to trošku převrací a ty děti mají v určitém smyslu daleko více informací, nežli ty jejich možná trošku konzervativnější rodiče.
Každopádně v 15ti určitě, to už se dá docela i čekat. Ale pojďme těm stydlínům rodičům trochu pomoci. Poradil byste nám nějakou úvodní větu, která by třeba neodradila nějakým způsobem, pomohla tomu už odhodlanému rodiči?
No, v té vážné rovině ty děti by měly být zase adekvátní formou informováni o zneužívání, o sexuálním násilí, které se teda děje na dětech, bohužel se to děje nejčastěji v kruhu rodinném teda nebo příbuzenském, ale i zevně, to znamená, že to dítě by mělo vědět, že když jim hodný strýček před školou nabízí bonbóny, že půjdou si někam povídat, tak že by mělo být opravdu ve střehu a se žádným člověkem by nikam chodit nemělo, to je v té obecné rovině. A co se týče těch běžných sexuálních rad, takhle obecně je to velmi těžké samozřejmě.
A jakou takovou první větu byste zvolil, zkuste ji? Vemte si, že takový odhodlaný rodič, který s tím nemá úplně dobré zkušenosti se svými vlastními rodiči, netuší a přijde ke svému dítěti a co teď?
A teď myslíte jaký věk nebo v jaké ...
Tak třeba okolo 8., 9. roku.
No, tak v tom věku už by ledacos mělo vědět, to znamená, mělo by vědět ...
Anebo snížit na 7. rok.
No, to mě situaci budete více a více ztěžovat teda. Já se ještě bohužel necítím jako odborník na sexuální výchovu, to bych chtěl zdůraznit teda. Pracuju víceméně v oboru obecné sexuologie a nespecializuju se na didaktiku a sexuální výchovu. Ale většinou se začíná tím rozmnožováním, to znamená, že děti v této době, v těch 8 letech už by asi měly tušit, že je nepřinesl čáp nebo vrána, nebo že nepřišly z nějakého mezigalaktického prostoru. A v podstatě je otázka teda, aby ..., protože neřekne-li jim to ten rodič, tak jim to řeknou ti kamarádi samozřejmě. A ten slovník je diametrálně odlišný od toho, který bysme si představovali, že to dítě má používat.
A myslíte si, že by mohlo zafungovat, poslat třeba nějakou sestřenici nebo hodnou tetu, která má možná věkově blíž k tomu dítěti? Funguje to?
Já bych to zase, a v tom je asi význam té školní výchovy, zase bych to nechal na těch profesionálech nebo na těch, kteří by měli být profesionálové a adekvátní přijatelnou formou. Tady vidíte, že i mě vlastně nachytáváte, nebo ..., jo, já se k tomu přiznávám, že nejsem specialista na sexuální výchovu a že něco jinýho je znát ty věci, to je jedna věc, a druhá věc je přenášet je, jo. To znamená, že ti pedagogové, kteří by to měli učit, by měli být dobře vzdělaní, erudovaní a oni nejvíce znají také ty děti, jsou s nimi dennodenně v kontaktu, v tom je ta individualita. Když tam přijde nějaký sexuolog, který jim tam začne povídat nějaký hrůzný historky teda, buď nějaký takový lehce vulgárnějšího typu, aby se všichni smáli, anebo je začne strašit něčím vlastně hrůzostrašným. Takže ti učitelé vlastně a v tom je vlastně význam nebo měl by být význam toho flexibilního, moderního školství, že to nemusí být tak rigidní, tak jako to vždycky bývalo: Tak co, za prvé až za desáté, jak se máme učit. A aby ta individualita toho učitele, protože od něho by to ty děti měly přijímat daleko lépe, tak to by tam mělo být.
Hostem dopoledního Radiožurnálu bude i dále sexuolog Zlatko Pastor. Pište své otázky. Jen vás prosím o stručnost.
Sexuolog Zlatko Pastor je náš dnešní vlastně rádce, je to i ten, kterému můžete poslat svou otázku. Prosím pouze o stručnost, až budete psát, a pište na www.radiozurnal.cz/host anebo se můžete přidat k naší diskusi na Facebooku. Pane doktore, jak zní takový typický příběh v ordinaci sexuologa v roce 2010? A rozdělte si to na ženy a na muže.
No, tak muži, to je klasika, muži mají poruchy erekce nebo předčasnou ejakulaci. Typický muž čtyřicátník, padesátník, podnikatel, vystresovaný v době, která je zaměřená na výkon, úspěch, peníze, tak se to bohužel přenáší i do toho intimního života. A pak ..., to je jeden příklad. A ženu, chcete-li, tak ženy jsou trošku jiné, než muži a tak tam převládají buď poruchy sexuální touhy, bolesti při sexu a párové rozlady, klasika.
Vy jste zmínil tu dobu, ve které žijeme, že je velmi rychlá, žijeme hodně ve stresu. Když si pak, a protože je doba dovolených, musím se vás zeptat, když si pak vezmeme dovolenou, přijde nakonec to uvolnění a ty problémy pominou?
No, u těch lidí, kteří tu dovolenou berou tak, jak by měli, to znamená, že opravdu je to relaxace a klid a pohoda, tak ano. Zase u těch, a většinou jsou stejný typy, kteří pracují na 150 %, tak někdy i tu dovolenou mají na 350 %, to znamená, jezdí na kole, lezou po skalách a podobně. Takže mnohdy se vrátí z dovolené daleko víc zruinovaní, nežli před tou dovolenou.
A jaké jsou jejich očekávání, když vstoupí k vám do ordinace? Jedno sezení a problémy jsou pryč?
No, přesně to jste vystihla, to znamená, každej chce rychle všechno řešit, to znamená, ta reklama, která nás zase drtí kolem, to znamená, chceme ty rychlé, efektivní metody a stále jsme přesvědčováni, že něco existuje. Bohužel, v těch mezilidských vztazích nic takového, ty zázračné tabletky neexistují, aspoň ne na tu komunikaci a na ty párové vztahy. A to se pak řeší těžce, protože ti lidé jsou úplně jinak naladění, než by měli být.
A jaká je realita?
No, realita je, to vidíte kolem sebe dennodenně, to vám nemusím povídat, to znamená, že každé téměř druhé manželství se rozvádí, všechny ty propletence - moje děti, tvoje děti, naše děti bijí tvoje děti a tak dále, že jo, to je také dneska reálná záležitost. Takže ta doba se projevuje i v té sexualitě, to bezesporu.
A když se tak díváte na televizi, možná posloucháte rádio nebo si čtete nějaké zázračné články v novinách, vy už jste zmínil ty zázračné pilulky, ale co vás tak nejvíc štve jako sexuologa, když čtete?
No, tak mě štvou ty nepravdy, které se běžně povídají, a to, že právě ti lidé, ať už ty děti anebo i ti dospělí, mají ty falešné obrazy o tom sexu, to znamená, takové ty multiorgastické ženy, dlouho souložící muži. To ty atypie jsou vydávány vlastně za tu normu, které většina lidí nedosahuje. A to je trápí. Já dennodenně dostávám mnoho dotazů, já nevím: Proč nemám orgasmus? Kdy dostanu orgasmus? Kdo za to může, že nemám orgasmus? A podobně, anebo jsou nějaké univerzální rady, které by takzvaně měly fungovat anebo jsou nějaké zázračné léky, které ...
Ano, 10 rad na to jak ...
Ano, jak přivést ženu k orgasmu. A ti lidé, jsou-li dlouhodobě falešné informováni o fyziologických možnostech svého těla, a bohužel se to tak děje teda, a ať už teda v rámci médií, anebo takzvanými pseudoodborníky, tak ti lidé jsou frustrováni, že ničeho toho takového nedosahují a hledají jednak chybu v sobě, hledají chybu ve svém partnerovi a ten vztah to výrazně naruší. A těžko můžete odpovídat nebo ..., teď používám takovou, takový aforismus, že tisíckrát opakovat, nebo to říkal už jiný pohlavár, respektive ..., teď jsem se do toho zamotal, ale ty stále opakované vlastně nesmysly se stávají realitou, chtě nechtě.
Já dokonce dokážu pochopit, když člověk nesouhlasí s nějakým pisálkem nebo s nějakým redaktorem, když ho trochu povýšíme, ale jak často nesouhlasíte se svými kolegy? Vedete diskuse?
Ale já myslím, že mezi kolegy panuje, aspoň v těch odborných záležitostech, shoda teda. To, jestli někdo má ten či onen názor, nebo je simulován nebo motivován k něčemu, co sem tam pronese nebo utrousí, je jiná věc, ale nějaké asi šarvátky v této oblasti mi nejsou známy.
Nemáme čekat. Tak doktora Zlatko Pastora jsme dnes oslovili v dopoledním Radiožurnálu.
Ve vysílání Radiožurnálu dnes dáváme velký prostor pro vaše otázky. Jen vás prosíme, abyste nechtěli slyšet nějakou konkrétní diagnózu, na to se přes rádio velmi, velmi obtížně odpovídá. Ale pár dobrých rad určitě od sexuologa Zlatko Pastora uslyšíte. Pane doktore, znáte i takové ty páry, kde opravdu dlouhodobě funguje partnerská i sexuální souhra?
Tak možná takové existují, ale bohužel ještě nenavštívili moji ordinaci. Já používám takové okřídlené klišé, že celoživotní, dlouhodobé, harmonický sexuální vztah je víceméně neskutečný ...
Iluze.
... a je to iluze samozřejmě. Tím ovšem nechci zase zarmoutit všechny posluchače, kteří nás poslouchají. Na tom není a nemusí být vůbec nic špatného, to znamená, že jestliže opadne to prvotní sexuální poblouznění a ta erotická fascinace, ten vztah může být daleko pevnější, harmoničtější, ale není založen už ryze na těch sexuálních aspektech. To znamená, je to spíš takový partnerský, kamarádský vztah a může dlouhodobě velice dobře fungovat, o tom není vůbec pochyb.
Já jsem někde četla, že to, že z nás opadne ta zamilovanost, že to je zaplaťpánbůh, psalo několik odborníků.
To je, mnohdy se to, to se téměř intoxikaci organismu podobná, to je pravda.
Ale co se dá dělat pro to, abychom si ten celoživotní vztah prostě udrželi?
No, takový recept neznám. Určitě bych se stal velmi slavným a bohatým mužem, kdybych něco takového znal. Ale ono takové to klišé nebo to povídání, že na každém vztahu by se mělo pracovat, aby nezevšedněl, je sice pravdivé, ale těžko realizovatelné.
A dá se zvládnout restart sexuálního života?
Obtížně, velmi obtížně. My jsme tady před chvílí si spolu říkali, citovali Milana Kunderu, že nikdo nejsme erotické nekonečno pro toho druhého a ten restart, že bysme se podruhé zamilovali do toho samého člověka, je velmi, velmi nepravděpodobné.
Doktor Zlatko Pastor je sexuolog a dnes je především hostem dopoledního Radiožurnálu. Za chvíli budete zpovídat vy jeho.
V Radiožurnálu se teď sexuologa pana Zlatko Pastora můžete vyzpovídat vy, naši posluchači. Budu jenom tlumočit vaše otázky. Jarka vás zdraví, pane doktore, a zajímalo by ji, co přesně znamená termín, který jsme tady zmínili, vyrovnat se s vlastní sexualitou?
No jo, to mě dostala posluchačka Jarka teda. Tak já jsem zmínil, že málokdo a bohužel asi do toho patřím i já, jsme totálně vyrovnáni se svoji sexualitou. Je to takový jaksi pravdivý pohled do zrcadla, kdy si vlastně připustíme všechny své přednosti, negativa, všechno, co si o sobě myslíme, čeho jsme schopni, anebo je to i schopnost otevřeně o tom říkat svému partnerovi, samozřejmě adekvátní formou. To znamená, je to takové to odkrytí se nebo otevření se sama sobě a tomu druhému. Ale dá se to do jisté míry natrénovat, je to vlastně taková ta naše vnitřní přirozenost, kterou bysme neměli hrát sami před sebou, ani před tím druhým.
Když něco takového, pane doktore, říkáte svému partnerovi, musíte být taktik?
No, vždycky byste měla být. Jako první pravidlo by mělo být, abychom nezraňovali to své okolí, to znamená ani toho partnera. Dá se říct ledacos, ale ta forma by se měla vždycky velmi, velmi podrobně vybírat.
Radek vás zdraví, také děkuje za názory a ptá se vás, jak jste se vy dostal k sexuologii, co vás k tomu táhlo?
No, tak to není ani moc zajímavá historie. Já jsem gynekolog a porodník a svého času jsem hodně se specializoval na léčbu sterility, asistované reprodukce a v té době byla taková jako subspecializace sexuologie, která zahrnovala i andrologii, což je obor, který se zaobírá plodností mužů. Takže tímto okruhem jsem si udělal atestaci ze sexuologie a posléze, co jsem vstoupil z tý klinický medicíny do té ambulantní sféry, tak tam pro to ten prostor je poměrně široký.
"Dobrý den, četl jsem vaši knihu Sexualita ženy. Je to velmi svěží, čtivý a velmi citlivě a myslím povzbudivě psaný text," a mluví se o sexuální výchově teď v našem vysílání, zajímalo by ho, protože se nám nepodepsal, bohužel nemohu říci jméno, "co by podle vás takové dítě mělo vědět a jaké informace by mělo mít ještě před tím, než nastoupí do první třídy? Přeji vám hodně zdaru."
No, tak bohužel neznám nějakou univerzální odpověď. Já jsem zmínil to, že to dítě by mělo být varováno před tím, že by mohlo být zneužito, znásilněno, někým obtěžováno. To je asi to, co by mělo vědět. A pak ty konkrétní záležitosti, které se týkají tý autoerotiky, erotiky, rozmnožování by se mu mělo pomaličku a normální formou dostávat.
Jeden konkrétní vlastně názor pro vás má posluchač Jaroslav: "Každé narozeniny mých dětí si promítáme obrázky, v závorce, decentní o tom, jak se narodily a jaké byly jejich první minuty na světě. Klukům je 5 a 8 a je velmi zajímavé sledovat, jak na to každý rok reagují. Už dávno vědí, že děti nenosí čáp, naprosto přirozeně. Je tohle správný postup?
No, trošičku bych před tím varoval. Já ty filmy, fotografie, expozice těch porodů, my to vídáme u dospělých pacientů, kdy ti muži jsou přítomni u porodu, což je samozřejmě zase samostatná otázka, nic proti tomu, ale takové to dokumentování a seznamování rodiny a širokých přátel ještě v době, kdy je manželka v porodnici, tak jim pouštět porod svého dítěte, je z mého hlediska trošku nevkusné teda. A do toho sexuálního života to také nevnáší mnoho příznivého. Teda ten porod je opravdu specifická intimní záležitost a měl by teda zůstat té ženě, eventuelně tomu jejímu partnerovi a ti ostatní by asi do toho neměli moc vidět.
Tak pokud už, tak buďte stejně tak decentní, jako psal náš posluchač. Každopádně sexuolog Zlatko Pastor byl dnešním hostem. Pane doktore, děkuji, že jste si na nás udělal čas. Užijte si letní dny a mějte se moc hezky. Na slyšenou.
Děkuji. Na shledanou.
Kdyby Tatran Poštorná v 90. letech nepřenechal své postupové místo do nejvyšší soutěže pražským Bohemians, mohli jsme ho v našem seriálu v Radiožurnálu o fotbalových vesnicích zařadit mezi prvoligové. To slovo vesnice už ale u Poštorné není tak docela na místě. V roce 1974 se tahle obec stala součástí Břeclavi. Následnictví klubu, který v letech 95 až 2000 hrál druhou ligu, si dnes přivlastňují dva vůči sobě nepřátelské subjekty, spojením tří klubů vzniklý třetiligový MSK Břeclav a nově založený Tatran Poštorná. Ten hraje nejnižší soutěž ve vesničce Ladná nedaleko Břeclavi.
Honzo, proč si to nenahraješ, tady máš 3 volné chlapy, vždyť tu hru, sakra, zrychlite.
Plíce Lubomíra Zvonka to mají těžké, současný předseda Tatranu Poštorná je zároveň trenérem týmu ze čtvrté třídy a také náruživým kuřákem. Jeho dýchací ústrojí má proto během domácího zápasu v obci Ladná dva hlavní úkoly, zvládnout přísun cigaretových zplodin a vypomoci při Zvonkově snaze dirigovat hráče.
To je ono, vrať to na zem, do ulice, super, Staňo.
Jsou mezi nimi na nejnižší soutěži neobyčejně šikovní jednotlivci, kteří kdysi prošli mládežnickými výběry druholigové Poštorné nebo dokonce patřili do širšího kádru prvního týmu. Ale doba, kdy za tenhle klub nastupoval třeba i pozdější brankář londýnského Tottenhamu Radek Černá už je pryč.
Zrovna jsem potkal trenéra Komňackýho, kterej mě tam trénoval, tak jsme na to vzpomínali. My jsme skončili třetí v tý sezoně, i třetí měl šanci hrát první ligu. A myslím, že v tý době jsme to přepustili Bohemians, že ty postoupili místo nás.
Osvědčuje dobrou paměť Černý, toho času hráč anglického druholigového Queens Park Rangers. Možnosti hrát nejvyšší soutěž se tehdejší majitel klubu a poštorenský rodák Rudolf Baránek dobrovolně vzdal.
Já jsem přišel za starostkou města a řekl jsem jí: "Tatran Poštorná postoupil do první ligy, chtěl bych se vás zeptat, jestli město přispěje." A ona říká: "No, to je výborné, mám skutečně radost. A my vám můžeme přispět 300 tisíc na rok." Řekl jsem jí, že 300 tisíc je peníze na týden, a to si myslím, že bych to uměl hrát s nejnižším rozpočtem. A tak jsem poděkoval.
Pohled z druhé strany barikády nabízí tehdejší břeclavský radní a předlistopadový předseda klubu František Dvořák. Ten je dodnes činný v třetiligovém MSK Břeclav, do kterého se sloučily 3 břeclavské kluby včetně zaniklé původní Poštorné, jejíž hráče a mládež klub odkoupil od správce konkurzní podstaty.
Město by pomáhalo, jenomže s ním byla velmi těžká spolupráce. Potřeboval jenom peníze, o nic se nestarejte. Já si budu dělat všechno sám, jenom dávejte peníze.
Je zřejmé, že Baránkova Poštorná a město Břeclav spolu příliš nevycházely, a antipatie přetrvávají i teď, kdy Baránek založil nový Tatran Poštorná. Zatím hraje v nedaleké Ladné a usiluje o návrat na břeclavský stadión, což je ovšem podmíněné obměnou lidí v zastupitelstvu.
Dneska do toho strká město odhadem 5 miliónů ročně, protože to zavedla ta bolševická parta, která tam je. Jsou sedmý v třetí lize, chodí 150 diváků. A Tatran jim utekl do Ladné, protože Ladná Břeclav nenávidí a odtrhla se v referendu. To máme klid, teď nám to stačí a budu bojovat, abysme se mohli vrátit na poštoranský trávník.
Ten chtěl Baránek odkoupit už v roce 1992, kdy se na valné hromadě klubu dostal do jeho čela. Dosluhující předseda Dvořák byl ale proti.
Já jsem říkal: "Rudo, protože tě znám, já jsem to nebudoval s těma lidma pro tebe, pokud já budu živ, tak ty tady nedostaneš ani píď."
Ledy se ovšem mohou začít hýbat po podzimních komunálních volbách. Pokud skončí současné vedení města, může to znamenat i revoluci na břeclavské fotbalové mapě. Rudolf Baránek má v plánu dotáhnout Poštornou nejen zpět do města, ale i z nejnižší soutěže do druhé ligy.
Jsou chytřejší o hodně, než jsem býval. Budu to skládat postupně a uvidíme, co budou chtít lidé, protože to je otázka komunální politiky a neudělám chybu už v komunální politice. Postupně určitě druhá liga, to podloží si to zaslouží. A oni se tam nikdy nedostali. Teď už jim ta nová radnice nedá ty prachy a je po nich. To za chvíli zkrachuje.
Předpovídá Baránek třetiligovému MSK Břeclav nevábnou budoucnost. Jan Kaliba, Radiožurnál, Břeclavsko.
V českém pohraničí zanikly po odsunu Němců stovky obcí a vesnic. Někde po nich zbylo jenom základové zdivo a někde ani to. Do českého pohraničí vyrazila tento týden dvacítky cyklistů, Čechů a Němců, aby společně hledali stopy zaniklých obcí. Kulturní putování po zmizelých Sudetech už šestým rokem připravuje české občanské sdružení Antikomplex. A náš reportér Pavel Polák se k nim na jeden den připojil. Jak sami teď Zblízka uslyšíte, tak ta cesta zpočátku vedla do pořádně strmého kopce.
Tak opírám se do šlapek a snažím se dohnat Ondru Matějku. Tak ještě přece jenom si musím přehodit na nějaký lepší převod. Kam jedeme?
Jedeme do zaniklé obce Mähring, česky Újezd. Nachází se asi 7 kilometrů severozápadně od Aše.
Čím je ta vesnice zajímavá?
Zajímavá je tím pro nás, že, že zanikla, když tam člověk přijede na kraj, na první pohled vidí, tady bývala obec.
Tady někteří sesedají z kola, ale my pojedeme nahoru dál. Vy Sudety nebo české pohraničí a zmizelé obce sledujete a monitorujete už několik let. Čím je to pro vás zajímavé, pro vás osobně?
Je opravdu dobré dostat tuto otázku v jednom z nejprudších kopců dnešního dne. Ale obecně my se zajímáme o Sudety, o cosi jako je česká reflexe, německy v Čechách, jsme tedy Češi, kteří mají zájem o toto území, protože v něm vyrostli, máme k němu osobní vztah a zajímá nás nejenom jeho minulost, ale vlastně skrze tu minulost nás zajímá jeho nějaký jakoby rozvoj.
A jak to vnímají účastníci, tak to se dozvím teďka. Já jsem zrovna teďka dojel Vítka a Štěpánku. Jak jste se k tomu dostali?
No, zajímala nás nějaká ta historie a bylo dobré, že jsme mohli jezdit na kole a že to bude takový akční.
Docela rád bych jakoby poznal tu další tvář tý historie tady těch Sudet, jo, protože vlastně ve škole je to nějak prezentovaný a tady myslím si, že, že je další možnost, jak to zkonfrontovat tu školní realitu s tou, s tou přírodní.
My jsme sjeli teďka sešupem ze stráně a měli bychom být ve středu zaniklé obce. Podle čeho se pozná zaniklá obec?
Dá se poznat podle řady věcí. Tady bych řekl, že na první pohled je to ta struktura toho velmi vlastně pěknýho údolí a do centra toho údolíčka se z různých stran sbíhají řady takových krásných vzrostlých stromů a ty stromy lemují různé cesty, to znamená, že tady uprostřed něco muselo být, to není jen tak, aby tady někdo sázel stromy podél cest jen tak.
Vy jste rozdával účastníkům cyklovýletu fotografii, na které je dům. Co je jejich úkolem?
Jejich úkolem je zkusit najít to místo, kde, kde ten, kde ten hostinec bývalý stával. Ale je to těžké.
Kde by to mohlo stát?
No, tak to bych taky rád věděl. Je tu 1, 2, 3, 4, 5 a spoustu stromů dalších, takže možná támhle, ale nevím. Takže já bych si myslel původně, že jsou to tady ty 3 stromy, ale, no, nevím.
To je Markus. Cyklovýpravy po Sudetech se účastní už pošesté, tedy už samého začátku. Spojení kola a kulturních dějin je prý fajn. Navíc jeho otec pochází z českého pohraničí. I proto se chce také něco dozvědět o téhle části kraje.
Tak jo, jedeme dál. Do Aše.
A odtamtud vás zdraví Pavel Polák, Radiožurnál.
A ve studiu už sedí dnešní host dopoledního Radiožurnálu. Jsou dva a mají společné nejenom příjmení,ale také to, že se věnují animovanému filmu. Ve studiu vítám Davida Touška, animátora. Dobrý den.
Dobrý den.
A Marka Touška, produkčního. Dobrý den i vám.
Dobrý den.
Budeme si povídat samozřejmě o animovaném filmu, o tom, jak vznikají nejslavnější světové animované filmy posledních dob, protože naši hosté mají zkušenosti z asi nejúspěšnějšího studia současnosti z Pixaru. Ale možná na úvod začněme obecněji. Tím to je, že animované filmy v těch posledních letech jsou tak populární, že často v žebříčcích dokonce překonaní ty filmy hrané? Marek Toušek.
Tak já se domnívám, že ty animované filmy jsou atraktivní z toho pohledu, že skutečně baví. Je to o zábavě, je to o humoru, je to vizuální humor vlastně a ta animace je skutečně pro děti, pro rodiny, kteří vlastně primárně hledají zábavu, chodí do kin, dívají se na televizi. Je to široké publikum, které vlastně, když se film podaří, příběh je vtipný, má svoji pointu, tak je to vděčné publikum.
A čím to je,že se podaří, vypadá to podle těch žebříčků častěji u těch animovaných než u těch hraných?
Já myslím, že je to tou vizuální pestrostí, dokáže to bavit celou rodinu a snadněji to překročí ty hranice, takže v podstatě vlastně ten formát tý animace je vždycky, vždycky posouvá ten příběh dál než ten hranej film.
Možná ještě na úvod řekněme, jaké jsou vaše nejoblíbenější animované filmy. Začněme Davidem Touškem.
No, to je složitý, protože v podstatě těch animovaných filmů, který jsou kvalitní z mýho pohledu, je dneska hodně. Ale v podstatě já se věnuju tý 3D technologii, takže to sleduju. Já vá nemůžu odpovědět konkrétní. Wall-E byl nádhernej, Ratatouille, Incredible, jestli to bylo poprvý, když jsem ho viděl, nádherný animovaný.
Drsňák, abych to přeložil do češtiny.
Faktem je, že mě trošku už začíná nudit prostě ta roztomilá postavička s velkejma roztomilejma očima, tak to.
Toho už bylo příliš.
Je to složitý, ale v podstatě i tak to jako chápu, že tohle to baví a má to úspěch, takže se tomu věnujou.
Který animovaný film je nejoblíbenější u Marka Touška.
Pro mě jako spíše dospělého diváka se do paměti zapsal určitě film Surf´s up, anglicky tedy nebo o surfujících tučňácích. A skutečně ten příběh i to zpracování mě natolik zaujalo, mám to v paměti jako asi můj nejoblíbenější film.
Tolik na úvod. Za chvíli, jak už jsem sliboval, si budeme povídat o tom,kolik lidí vlastně takový celovečerní animovaný film vyrábí, jakým způsobem, co k tomu všechno je potřeba i co obnáší třeba produkce animovaných filmů. Takže, o tom všem za chvíli. Ptát se samozřejmě dnešních hostů můžete i vy, a to jak na webu radiozurnal.cz, tak také na našem facebookovém profilu.
Animátor David Toušek a produkční Marek Toušek jsou dnešního hosty dopoledního Radiožurnálu. Pojďme se bavit o animovaném filmu od toho začátku, jak se vlastně vytváří. Samozřejmě základem je příběh. Ale když už ten příběh projde, projde schválením, tak jak to všechno začíná? Nějakým modelováním těch figurek, malováním? Jaký je ten proces? David Toušek.
Ten proces je hlavně složitý. Musíme si vlastně uvědomit, že je to proces, kdy se vytváří luxusní zboží, který vlastně nemůže se dělat příliš rychle a svým způsobem humpolácky. Takže, ano, je tam ten příběh, ale vlastně se klade důraz i na to výtvarno. Ta postava je vlastně takové logo, ten fenomén, který vlastně bude dál živit ten úspěch nebo neúspěch. Takže, pak se věnujou vlastně ty výtvarníci návrhu, těm postavám, tomu prostředí, aby tomu dali nějakej výtvarnej koncept, jo. To definuje vlastně to, jakým způsobem se využije ta technologie. Svým způsobem ten příběh jako nekončí. Záleží jako na produkci, tak dál na tom pracujou,ale jakmile už jako je celkem jasný, kolik postav tam bude, jak budou vypadat, tak se začnou modelovat a je to hodně podobný klasický loutce do určitý části, protože v podstatě taky potřebujete postavit loutku, taky do toho potřebujete dát drátky, abyste to mohli animovat. Akorát to děláte v tom prostředí toho počítače, což už nemá takovou tu, pro tu starší generaci nemá takovej ten charakter vlastně toho,že se toho můžou dotknout.
Nemá to kouzlo, že člověk drží tu loutku v ruce.
Svým způsobem to drama se musí odvíjet ve vaší hlavě, když na tom děláte a trpělivě čekáte na to, až to bude hotový, což je dlouhej proces. Ale pak se dostanete, kde se to liší, je potom více méně v použití technologie. Technologie, ta vlastně ta laťka toho, co ten divák vlastně chce vidět, se dennodenně zvyšuje, takže vlastně je tam prostor i pro programátory, pro technicky zdatný lidi. Ale měl by to bejt takovej koncert těch lidí, který jsou umělci a který jsou technologicky zdatný, aby to jako svým způsobem dali dohromady. No, až se to dostane, taky to musíte nasvítit, taky to musíte takzvaně vyrendrovat, kdy vlastně tu scénu vystavíte, že tam máte tu animaci, ty loutky, nadefinujete stíny, v podstatě barvy, textury. Vlastně ten render je takovej proces, jako zmáčknutí toho foťáku,že ten počítač vlastně vyhodnotí veškerý ty informace v tý scéně a pak z toho máte jenom obrázek. No a více méně vlastně pořád je to to samý, je to sekvence, není to žádný nějaký video, musíte vlastně v podstatě dát dohromady celou tu sérii těch obrázků.
Okénko po okénku.
Takže, ve svý podstatě to není zase až tak jiný jako klasická animace a myslím si, že má smysl se spíš bavit o tom vlastně, proč ta 3D animace vlastně dneska dominuje,ale ne nutně, jaký jsou ty parametry tý technologie, ale spíš jestli jako umělci dokážeme vlastně tuhle tu technologii využít. To je na tom to.
Možná teď se zastavme u té 3D technologie. Ono možná pro člověka neznalého tak může být zmatek, protože teď je velká móda 3D filmů, které v kinech můžeme sledovat s brýlemi a vidíme je prostorově. Ale to, o čem my se teď bavíme, tak je něco trochu jiného. Nebo dost jiného.
Celkem vzato skutečný 3D je vlastně ta klasická loutka, protože ve skutečnosti existuje, můžete se jí dotknout. To 3D vlastně to jsou ty osy X, Y, Z, ale vlastně ta 3D animace v počítači,kde vlastně simulujete ten prostor. Ve skutečnosti je to pořád plochý,ale říkáme tomu jako, že to je 3D animace, protože vlastně pracujete s nějakým prostorem, i když virtuálním. No a ta stereoskopická projekce je vlastně projekce, jakým způsobem už jako vnímáte ten hotovej produkt nebo respektive ten obraz. Takže si dáte ty brejle a v podstatě potom máte opravdu dojem, že to je skutečně plastický. Takže, jedna 3D animace je v podstatě ta technologie nebo respektive ten prostor v tom počítači, kterej simuluje ten prostor, a stereoskopická, to s těmi brýlemi, to je vlastně projekce.
Čili, jinými slovy také, nevím, snad to tím moc nespleteme posluchačům, film vyrobený 3D technologií může být, ale nemusí být 3D na plátně.
Přesně tak, ano. Přesně tak.
Říká David Toušek, animátor. K tomu, jak se 3D animuje a jak skutečně, kolik lidí třeba se na tom podílí, tak o tom si budeme povídat zase za chvíli.
Animované filmy jsou tématem, o kterém mluvíme s dnešními dopoledními hosty Radiožurnálu, animátorem Davidem Touškem a produkčním Markem Touškem. Já už jsem tu otázku říkal před chvílí, teď tedy se dočkejme odpovědi. Kolik lidí třeba se podílí na takovém celovečerním filmu typu Shreka nebo Příběhu hraček?
Tak David tady zmiňoval, že se jedná o koncert, vlastně nějaký orchestr různých pracovníků nebo těch, kteří pracují na tom filmu. Je to skutečně kolaborativní práce, spolupráce různých profesí, různých specializací, nejenom animátorů, že vlastně se tam vedle toho snoubí jak to umělecké pojetí, tak zejména ta technologie, ať už u té 3D animace. My jsme vlastně nedávno seděli s jednou produkční z Hollywoodu, ten ideální stav jsme si zkoušeli modelovat, takový středně drahý 3D animovaný celovečerní film o 90 minutách. Přirovnáme ho k prvnímu dílu Doby ledové. V určitým čase se na tom podílí přes 100 lidí v jednom měsíci nebo v jednom čase. Takže, je jasné, že je to skutečně vlastně jako nějaká výroba, například strojírenská nebo i filmová, i ty klasické živé filmy jsou samozřejmě realizovány o velkém počtu lidí a skutečně tam je potřeba tam kolaborace a ta komunikace, ta týmová práce za tím cílem, který je vytyčen.
To je velký tým, pokud je tam 100 lidí zároveň. Jak dlouho trvá udělat takovýhle, řekněme, bavme se opravdu o tomhle modelu, to znamená 90 minut celovečerní rodinný animovaný film?
Tak řekněme, že v průměru by to mohlo trvat, a je to takové ideální, řekněme, nastavení toho časového plánu, dva roky, 24 měsíců. Možná, že ten plán vůbec a vývoj toho námětu trvá, k tomu ještě připočíst pár měsíců, ne-li let. Například 3D animovaný film Monster Ink nebo Příšerky s.r.o., na tom se vlastně, jenom na tom námětu se pracovalo nějakých pět let v týmu.
Takže, opravdu je to dlouhodobá záležitost. Ještě jedna zajímavá věc. Jak je to s financemi? Je dražší udělat film klasický s herci, anebo je dražší udělat tenhle ten opravdu prvotřídní animovaný?
No, to je otázka do pranice. Je to skutečně vždycky ke zvážení. Každý projekt je o čase, o financích a o penězích, to znamená, je tam nějaká ta rovnováha a ten balanc mezi tím. Za hodně peněz se dá udělat velmi kvalitní animovaný film, za méně peněz se musí trošku více přemýšlet, jak některé procesy zefektivnit.
Což je ale stejné i u toho hraného filmu.
Přesně tak. Takže, těžko takhle úplně to srovnat. Nemyslím si, že to je černobílé. Jestli by David k tomu.
Ale třeba, že bychom řekli, že by to bylo výrazně levnější tak, jak by si možná laik představoval, pokud to nenatáčíme v exteriérech, pokud k tomu nemáme hvězdné herce, ale máme k tomu sice možná také hvězdy typu Shreka, ale nenáročné na honorář, tak by člověk čekal, že ten film bude výrazně levnější, ale ono to tak asi v reálu není.
Vlastně to záleží, co vlastně od toho filmu chcete, protože tam je spoustu mechanismů, jakým způsobem tu produkci zlevnit a vlastně, když už se chcete dostat do animovanýho filmu, tak není možný jako na tý produkci, protože pak vám to s největší pravděpodobností vůbec nevydělá v tom filmu, takže, je třeba o tom uvažovat, že to je opravdu to luxusní zboží. A v podstatě nechtít od toho, jako když přijdete do automobilky a já chci luxusní auto,ale mám tady jenom 60 tisíc, tak to prostě nedáte dohromady. Nicméně vůči tý Americe, ta má obrovský finance, protože přicházejí z těch soukromých zdrojů, takže tam jsou někde jinde. A my se vlastně můžeme ve zbytku světa vlastně zaměřovat na to, že to je vlastně o tom příběhu, o tom stylu, ne nutně o tý technologii. Takže, to můžeme zlevnit, ale nikdy to nebude levná produkce.
U té technologie, vy už jste říkal, že to není nejpodstatnější vlastně dvakrát v průběhu tohoto rozhovoru. Přesto je potřeba mít nějaké speciálně drahé počítače nebo v podstatě na lépe vybaveném počítači klidně doma v obýváku nebo v pracovně bych dokázal alespoň část animovaného filmu udělat?
No, dneska to určitě dokážete částečně, určitě, bezpochyby ty počítače dneska, ty domácí počítače jsou natolik výkonný, že vlastně to není zase až tak důležitý. Nejdražší na tom je lidská práce a ten čas vlastně, který do toho investujete.
To znamená, ani software není.
Ani software není v podstatě tak. Když už vlastně se chcete věnovat tý animovaný produkci, tak v podstatě určitě budete počítat s tím, že ten software něco stojí, takže na to si ty peníze stejně musíte sehnat.
Řekněme, kolik třeba stojí ten software.
Tak Mája, ta, tuším, stojí nějakých 70 tisíc. Potom ten upgrade je nějakých 30 tisíc.
A to stačí na to, abych tedy dělal takovéhle.
To máte jednu licenci, takže vy jich potřebujete pochopitelně víc, ale není.
Pokud budu mít 100 lidí, tak 100, ale.
No, v podstatě to není zase až tak drahý. Skutečně ten člověk, ten talent aby v podstatě něco uměl, že to trvá dlouhou dobu, než se člověk něco naučí, tak vlastně to je ten největší náklad.
Říká animátor David Toušek. V rozhovoru budeme pokračovat i po půl jedenácté. Dostaneme se třeba také k tomu, proč takové filmy, o kterých mluvíme, nevznikají v České republice. I to uslyšíte po půl jedenácté.
Animátor David Toušek, produkční Marek Toušek. Kdybych mohl žertovat, tak bych řekl bratři v triku. I když jeden z nich, Marek Toušek, triko nemá. Ale je to související záležitost a v podstatě navozuje to, k čemu bych se chtěl dostat. Bratři v triku a vůbec česká animační nebo animátorská škola v minulých desetiletích patřila ke světové špičce. Teď naše kina ovládají americké animované filmy. Proč u nás nevznikne něco takového, jako je třeba Shrek nebo Příběh hraček? Marek Toušek.
Tak už to tady bylo zmíněno. Každý ten projekt má vlastně svoji rovinu, finanční, časovou a kvalitativní, řekněme. Ty americké filmy, prostě jsou to investiční projekty, do kterých vlastně nějaký investor skutečně nainvestuje peníze, jde mu o tu kvalitu, o tu co nejvyšší kvalitu už od toho námětu počínajíc až po to vlastní zpracování. A když zůstaneme v té Americe, ta síla toho trhu, kdy v jednom dni to jde do kin, je to ve 25 tisících kinech najednou, tak je to, to se s Evropou bohužel nedá vůbec srovnávat, byť ta Evropská unie má jednotný evropský trh, je větším trhem než Spojené státy americké, přece jenom není to tak homogenní.
A zaujmout třeba českou kreslenou postavičkou americký trh je skutečně nemožné?
Já myslím, že to nemožný není, záleží ovšem na tom příběhu a na tom výtvarnu, to se bude pořád opakovat.
To se určitě bude opakovat. Ale na druhou stranu přece příběh musí být schopni vymyslet i Češi. Vy jste říkali nebo vy jste říkal, Davide, že nejde o technologii, že technologie je v podstatě dostupná, že to není až tak náročná záležitost. Takže, zpátky, proč tedy u nás něco takového nemůže vzniknout?
Myslím si, že vlastně ta filozofie toho přístupu k tomu animovanýmu filmu je jiná než v Americe. Je to daný vlastně tím prostředím i tou historií. Bavil jsem se s jedním obchodníkem z Anglie, který vlastně měl přednášku v Dánsku na téma jako světová nebo evropská animace. Vlastně tvrdil, že animovanej film v Evropě si na sebe nevydělá tolik jako americkej film právě proto, že vlastně si to děláme jinak, máme k tomu jinej přístup, jsme víc umělečtější, intelektuální. V podstatě dělali jsme animovaný filmy i pro dospělí. A je to hodně autorský. To autorství je vlastně klíčový, protože vlastně je to trošku jiný než, ta motivace je trošku jiná, než když chcete na tom vydělat, což je v pořádku, nicméně je důležitý si uvědomit,že vlastně jakmile začnete dělat animovanej film dneska, tak vlastně zároveň hned se dostáváte na pole, kde vlastně je i ten Pixar. Takže, vlastně ta motivace, aby to nebylo jenom umělecký, aby to nebylo jenom proto, že já jako animátor si chci animovat, protože já se chci nějak vyjádřit, aby to nebyla ateliérová vlastně práce jednoho člověka a aby to mělo právě ten úspěch vůči těm velkým filmům, tak se tohle to musí změnit. A my tuhle tu filozofii nemáme zvládnutou a stále jsme pořád vlastně v tý minulosti, kdy vlastně ten animovanej film si na sebe nepotřeboval vydělat a to ovlivňuje vlastně veškeré to uvažování. A byl to vlastně uměleckej proces, kterej byl vlastně jenom o tom, že více méně člověk se chce vyjádřit.
Vy se v tomhle směru snažíte. Přilákali jste dokonce do České republiky odborníky z jednotlivých těch nejslavnějších amerických studií. K vašemu workshopu, který pořádáte, tak se dostaneme v našem vysílání za chvíli. Připomínám i našim posluchačům, že se mohou ptát na webu radiozurnal.cz.
Animátor David Toušek a produkční Marek Toušek zůstávají dnešními hosty dopoledního Radiožurnálu. Povídáme si o moderních technologiích, jak se vyrábějí animované filmy. Já už jsem říkal, že vy jste připravili velký letní workshop, který, tuším, ještě pokračuje, asi dva týdny bude pokračovat v Litomyšli. Mimochodem kolik lidí se tam školí?
V průběhu času je to, vlastně ten workshop je rozdělený na dílčí části, dílčí kurzy. V průběhu času se tam objevilo nebo v těch třídách bylo 10 až 15 lidí. Vlastně jsme začínali prvním kurzem, to byl úvod do té 3D animované technologie, seznámení těch klasických, zejména klasických animátorů s tím softwarem a pár základními funkcemi, který mohou používat pro animaci. Na to jsme navázali vlastně jako kurzem, který byl zaměřený na animaci charakterů, tedy 3D loutek. A nakonec tohle to vlastně trvalo i ten další kurz, navázalo se na to, že skutečně už šlo o to herectví, o to, jak ten animátor vlastně vede tu loutku se záměrem vlastně vyjádřit emoce, hrát nějakou roli. Takže, to byl základ 6 až 8 týdnů nebo 8 týdnů vlastně zaměřeno na 3D animaci. Minulý týden jsme měli týdenní workshop zaměřený na produkci 3D animace a vlastně pokračujeme v té logice, kdy jsme zmínili, že ten 3D animovaný film je kolaborací umělců a technologů, že se pohybujeme na poli technologickém, tak ty dva týdny vlastně školíme s jedním lektorem programování vlastně v té dané technologii, v tom daném softwaru.
Takže, je to řemeslo jako takové. Vám se podařilo jako přednášející získat opravdu špičky tohoto oboru i třeba z Pixaru, tedy z renomovaného amerického studia. Jak se vám to podařilo? Ono přece jenom to zní trošku zvláštně, že jedou školit de facto svoji konkurenci, i když samozřejmě Pixar je někde jinde, ale přesto, člověk nikdy neví.
No, tak nebylo to zas až tak složitý. V podstatě jde o osobní vztahy, protože já se vlastně s některými z nich znám osobně. Vlastně ten světovej animační průmysl je poměrně dost malej, takže když si s těmi lidmi začnete rozumět, tak v podstatě to je první krok. Nemůžu říct, že to bylo úplně jednoduchý do tý míry to celý zorganizovat, ale v momentě, když jsem se s nimi setkal a začal jsem je vlastně tak trochu informovat o tom, že tohle to by byl můj záměr, tak opravdu byli nadšený a opravdu jenom čekali na to, kdy se nám to podaří dát dohromady.
Kolik lidí vůbec se v České republice věnuje animovanému filmu nebo animaci? Máte představu? Samozřejmě všechny asi neznáte,ale řádově kolik lidí u nás to může být?
No, tak o tomhle už skutečně představu nemám, ale v podstatě je to málo lidí, jo. Jestli je jich 500, tak to bude asi tak maximum. To ještě nemusí být animátoři. To nemusí být animátoři. U 3D technologie, co se týče animovanýho filmu, bych tak tvrdil, že je opravdu hrstka lidí. To jsou takoví ty nadšenci v podstatě, protože vlastně ta moderní animace v 3D se tady nevyučuje.
Právě to jsem se chtěl zeptat. To znamená, že žádné české školy tohle to neučí?
Mají vlastně k dispozici ten počítač. Ale ještě bych chtěl rozlišit, že je tady hodně postprodukčních studií v podstatě, který využívají taky tu 3D technologii, ale to je něco naprosto jinýho, protože animovanej 3D film je v podstatě trošku něco opravdu jinýho a ten způsob uvažování je jinej, přístup k tomu je jinej, nejsou to jenom efekty, nejsou to jenom objekty v 3D. To znamená, že těch lidí, který tady využívají tu 3D technologii, těch je tady poměrně dost na to, aby pokryli, no, více méně i když studia si taky stěžují, že tady ty lidi nejsou, ale v podstatě to tady nikdo nestuduje oficiálně.
Říká animátor David Toušek. On i jeho bratr Marek Toušek zůstávají ve studiu. Za chvíli se dostane také na vaše otázky.
Animátor David Toušek, produkční Marek Toušek zůstávají v našem studiu. Sliboval jsem, že se dostane na dotazy vás, našich posluchačů. Začněme panem Martinem: "Dobrý den. Zajímalo by mne i přesto,že to úplně s animovaným filmem nesouvisí, jak jste hodnotili film Kuky se vrací? Hlavně co do příběhu a zpracování. Děkuji za odpověď." Ono skutečně to není to, o čem mluvíme, Kuky se vyráběl úplně jinak. Ale na druhou stranu třeba i z marketingového hlediska by to mohl být asi vzor.
Já bych řekl to, že, Kukyho jsem neviděl, se přiznám. Každopádně ten marketing byl na naše podmínky, vůbec i na evropská měřítka výborně zvládnut, mělo to širokou publicitu, mluvilo se o tom, i když člověk nebyl v kině.
Tak mu nemohl uniknout.
Přesně tak. Kukymu neunikl.
Hračka je roztomilá, hned bych si jí koupil.
Přesně tak. A najednou jako se dostáváme k tomu, že ten charakter, ta postava je hrozně důležitá. U toho animovaného filmu je to značka toho filmu, která potom i po skončení vlastně má svoji hodnotu a to bylo jakoby výborně zpracováno. A byť jsme se vlastně shodli, že se nejedná úplně o tu animaci.
Není to ani klasická loutka, vlastně není to ani animace. Ale ta odvaha.
Ale přesto se tam dají najít tedy momenty, které mohou být inspirativní pro ten animovaný film.
Vlastně ta koncepce, ta motivace toho přístupu pana Svěráka.
Tak pan Milan z Olomouce se ptá, jaký je váš názor na japonskou animovanou tvorbu a taký je váš názor na počítačem vytvořené filmy typu Final Fantasy.
Já z nich nejsem úplně nadšen. Já si pamatuju, když jsem byl ve Spojených státech, tak jsem to viděl, když to mělo premiéru. Vím, že jsem byl úplně uchvácen, když jsem viděl první záběr, že vlastně ty postavy byly nádherný. Když už si myslím, že je virtuální holka nádherná, tak už je to asi dobře udělaný. Ale chyběl tam ten příběh a vlastně ten emoční potenciál, který tam úplně nebyl zvládnut, protože se vlastně více méně soustředili na tu technologii a vlastně i ekonomicky to byl propadák. Takže, já vůči tomuhle tomu mám takový přístup, že je výborný, že vlastně se pro to rozhodli do tý míry, že vlastně spoustu tý technologie se dál používá, vyvinuli to, ale myslím si, že tam hraje tu roli, že vlastně ta technologie není všechno.
Pan Pavel reaguje na to, jak jsme mluvili o tom, že v Americe přece jenom jsou ty podmínky úplně jiné, vznikají tam ty největší kasovní trháky. A pan Pavel se jednoduše ptá: "Proč si nesbalíte kufry a nespakujete se a nevyrazíte do Spojených států?ů
Proč nežít tady?
Proč to nezkusit tady? Skutečně jako je to zase výzva pro nás a já si myslím, že i pro celou Evropu. Tady je potřeba si říct, že ta Evropa se k tomu staví zase svým způsobem. Proč bychom se měli najednou stěhovat do Ameriky, když máme vlastně svůj názor na to, jak zpracovat takový animovaný film ve výtvarném pojetí v tom námětu, v tom příběhu. A jsou tady zase nové příležitosti a proč opravdu nejít nějakou cestou inovace a nezkusit to.
Tak a s tím souvisí koneckonců poslední otázka, na kterou se dnes dostane od paní Marie: "Na čem pracujete? Kdy se od vás dočkáme třeba celovečerního filmu?" Davide.
Celovečerního filmu? Tak to je dlouhá cesta. Dokončili jsme animovaný film krátký, dostal se až na takže to bylo docela zajímavý experiment, který lidi zaujal s názvem Television. V podstatě na to nedokážu odpovědět teď, je to prostě opravdu souhra takových těch souvislostí a více méně asi tak.
Tak až se tak stane, tak určitě na Radiožurnálu o tom budeme mluvit a určitě vás pozveme. Pro dnešek náš čas je u konce. Díky, že jste byli tady u nás a zase někdy ve studiu Radiožurnálu na shledanou.
Děkujem za pozvání.
Děkujeme, nashle.
Tolik tedy animátor David Toušek a produkční Marek Toušek.
Dobré dopoledne. Tak velmi těžko říct, jak představit Vladimíra Šmicera. Je to fotbalista, který uměl dát v tu správnou chvíli ten správný gól. V naší slavné fotbalové historii dával opravdu ty velmi důležité. A vůbec nám bylo tak nějak líp, když byl v sestavě národního týmu. Teď je tedy manažerem. Přeji vám dobré dopoledne.
Dobrý den.
Využijete každé příležitosti, abyste se podíval na fotbal? Třeba včera?
Tak určitě využiju. Přece jenom ten život se točí okolo fotbalu a samozřejmě včera jsem se taky díval.
No a jak jste tipoval to včerejší utkání Sparty s Palermem?
No,tak Spartu znám samozřejmě velice dobře, akorát jsem nevěděl, s čím přijede Palermo. A musím říct, že Sparťani mě překvapili. Byla to pěkná hra a opravdu ten výsledek si zasloužili jsem moc rád, že se jim to podařilo a vyhráli 3:2.
Já nejsem ani slávista, nejsem ani sparťan, ale vy jste tu možnost hrát za Spartu jednou dostal. Zkuste vysvětlit nám, kteří tohle nemůžeme pochopit, protože prostě nám srdce neplane ani za Spartu, ani za Slavii, mohl jste vůbec přijmout takovouhle nabídku? Uvažoval jsem o tom hodně vážně? Byla mnohem výhodnější než za Slavii.
Tak samozřejmě ta nabídka přišla, já samozřejmě slavista jsem, ale tenkrát, si pamatuju, v tý době trošku jsem trucoval, byl jsem trošku takovej naštvanej, ta Slavia si mě podle mě až tak nevážila a nechtěli mi dát tak dobrou nabídku. A když přišla ta nabídka z tý Sparty, tak jsem chtěl udělat něco na truc. Ale naštěstí ve mně zvítězilo takový to slavistický srdce a neudělal jsem to a jsem strašně rád, protože bych si to asi vyčítal potom.
Vladimír Šmicer je dnes už vlastně bývalý fotbalista, který se ale drží velmi blízko současné reprezentaci, je manažerem národního týmu. A co nám tak nějak nefunguje v tom našem národním týmu i o tom si budeme povídat v našem dopoledním vysílání Radiožurnálu. Máte-li na něj nějakou otázku, pak toho rozhodně využijte a pište na radiozurnal.cz/host nebo nám své otázky můžete posílat i prostřednictvím facebooku. Ale moc prosím, velmi stručně.
Vladimír Šmicer nám už všem ukázal, že do míče kopat umí, že dokáže střílet ty velmi důležité góly. Teď musí ukázat své kvality i jako manažer národního týmu. Přišel jako host dnešního dopoledního Radiožurnálu. Jsem ráda a teď vás asi nečekají moc krásné a veselé otázky, ale musíme do nich. Českému prezentačnímu fotbalu se teď moc nevede, jak bychom si asi všichni představovali. Umíme nejenom nadšeně fandit,ale také dost nekompromisně odsoudit, to je asi pravda. Vy jste jim nablízku, tak nám řekněte, co se děje s naším národním fotbalem?
Tak je pravda, že ty poslední výsledky jsou opravdu špatné, nepostoupili jsme na mistrovství světa, dostali jsme spoustu času, abysme ten tým připravili na nadcházející kvalifikaci pro mistrovství Evropy. Ale bohužel ten začátek se nám opět velmi nepovedl, prohráli jsme s Litvou a je to velká potíž, protože ta skupina je vlastně, dá se říct, pětičlenná, ale těch zápasů moc není na nějakou nápravu. Ale přesto si myslím, že bohužel to, co se stalo s Litvou, bylo hodně nešťastný a já si myslím, že prostě tady nebude nějaká panika, ale že prostě porazíme Skotsko a Lichtenštejnsko, trošku se srovnáme a půjdeme do dalších zápasů v příštím roce. Já jsem pořád optimista.
Když jste na Litvu nastupovali, tak jste byli přesvědčeni, že ta příprava dopadla dobře a že jste připraveni a že jdete vyhrát.
Určitě, protože my jsme měli celý týden na to se připravit a dá se říct, že v těch trénincích, to jsem viděl i na klucích, ta nálada byla výborná. Prostě všechno, co jsme si chtěli splnit, jsme si splnili a ty kluci byli nabuzený, byl plnej stadion vlastně v Olomouci. Já bych řekl i ze stran fanoušků a novinářů byla ta podpora jednoznačná. Takže, podmínky byly ideální.
Tam bylo všechno správně.
Všechno správně. Proto, když prostě ten zápas skončil a teď jsme prohráli 1:0, tak prostě to by obrovskej šok a ta cesta z tý Olomouce do tý Prahy byla dlouhá, to teda musím říct, že jsme prostě přemejšleli, jak je možný, že jsme to utkání prostě prohráli, že jsme ho nezvládli. Ale prostě někdy, to je opravdu sport a lidi na to nesmí zapomínat, že se prostě může stát cokoliv, že můžete bejt připravenej perfektně, ale že se může stát, že ten zápas vám nevyjde, no.
Vy jste přemýšleli nahlas, předpokládám, kolektivně, tak co se ozývalo?
Co se ozývalo. Tak nemůžeme říct, že to byla smůla, prostě musíme víc, musíme víc, musíme projevit větší vůli po vítězství, větší charakter, ty hráči na tom hřišti, víc je vyburcovat. Prostě ať je to, jak je to, někde chyba bejt musela, to bysme 1:0 neprohráli. To znamená, nedávali jsme šance se to prostě příště stávat nemůže. Prostě tolik šancí v zápase kolikrát nebudete mít,takže musíme bejt daleko důraznější před tou bránou, když se to řekne. Ale já si myslím, že žádná fatální chyba to nebyla, já si myslím, že nic fatálního to nebylo. I když samozřejmě můžeme spekulovat o tom, jestli měl hrát ten nebo ten, určitě na to každej má právo. Ale stejně si myslím, že to mužstvo, jak nastoupilo, stejně tu Litvu porazit mělo, že tam byli tak kvalitní hráči, že jsme si s Litvou poradit měli.
Co dělá ta současná fotbalová generace jinak, než jste dělali vy s Nedvědem, Bergerem, Kollerem nebo Barošem? Je tam něco jiného? Chybí tam nějaká pokora? Hledám možná něco, co není. Ale kde to vidíte vy?
Tak já si myslím, že kluci tu realitu už taky vidějí, protože není náhoda, že prostě za poslední 2,3 roky bohužel nemáme ty výsledky, jaký jsme měli. Takže, já si myslím, že už si všichni uvědomujou, že ta situace není tak růžová, jako dřív bývala a ty hráči se snažejí připravovat poctivě. Já z toho zápasu jim, co se týče nasazení a snahy, jim jako vytknout jim nemůžem. Ale bohužel nám chybí trošku ta kvalita, no, kterou jsme dřív mívávali. Dřív jsme opravdu hráli v těch toptýmech, v těch top, špičkovejch týmech a z 11 lidí, co nás na tom hřišti bylo, nás třeba v těch toptýmech hrálo 8. Teď bohužel už máme Petra Čecha vlastně v Chelsea, Tomáše Rosickýho v Arsenalu. Ale Tomáš prostě samozřejmě býval hodně zraněnej, takže teď věřím, že zůstane zdravej a i ten jeho přínos bude každej zápas větší a větší. Ale už těch tophráčů nemáme tolik.
A máme takového toho hecíře, který umí strhnout tým? Když si pomůžu hokejem, tak máme takového Rolínka?
Tak zvládá to Tomáš Sivok, že jo, ale bohužel je teď zraněnej, tak musejí to vzít na sebe jiní hráči, aby ukázali ten charakter na tom hřišti. Já věřím, že v tom zápase, co nás čeká teď se Skotskem, prostě ukážeme takovou reakci na tu Litvu. Já věřím, že nás by to mělo semknout, tenhle výsledek, protože byl to hodně nešťastnej zápas a to by klukům paradoxně, doufám, že jim to i pomůže.
Dobře, tak jak říkáte, žádná panika. Jsou hráči odhodlaní s tím teď něco udělat?
Tak určitě. Teď jsme v kontaktu s hráčema. Snažíme se samozřejmě povzbudit, dostat je do takový nálady, aby se opravdu těšili na to Skotsko, aby nebyli smutný z toho, jak dopadla ta Litva, což voni samozřejmě pořád jsou, byli hodně zlomený po tom zápase. Ale tak to ve fotbale chodí, no, jednou je člověk nahoře, jednou dole. Ale já pořád jsem optimista a věřím, že to mužstvo tu kvalitu na to má, aby ty další utkání zvládlo.
Jste mluvil o těch zlomených hráčích. Když při tom utkání Milan Baroš nekopl tu penaltu, věděl jste, jak se cítí v tu chvíli?
Tak určitě jsem věděl, protože ty okamžiky, když se vám nedaří na tom hřišti tak, jak si přejete, rozhodně nejsou příjemný a Milan taky dlouho v národním týmu nehrál, proto určitě se chtěl hodně předvést a určitě z toho byl zklamanej. Já jsem viděl i vo poločase samozřejmě, i když nedal tu penaltu, tak přesto se snažil burcovat. On tohle to má. Já si myslím, že Milan je jeden z takových těch hráčů, který umí ty ostatní vyburcovat nebo je naladit, aby se pokusili o něco lepšího. A byl po zápase smutnej. Vzal to i na sebe, upřímně to řekl potom novinářům a zase to bylo příjemný vidět tu jeho reakci, že to řekl. Ale říkám, zrovna s Milanem jsem včera mluvil a já doufám, že prostě, říkám, s tím Skotskem předvedou ty kluci výkon lepší a vyhrajem.
Vladimíra Šmicera dnes máme ve studiu jako manažera národního fotbalového týmu. Já jsem ráda, že jste přišel. Vy jste prožil spoustu krásných a zajímavých okamžiků a právě k nim se za malou chvíli v Radiožurnálu už dostane.
V Radiožurnálu dnes máme fotbalové dopoledne společně s Vladimírem Šmicerem, teď už musím použít manažerem národního týmu, i když by vás pravda asi opravdu hodně lidí rádo mělo na soupisce. Ale kdybych měla vytipovat některé momenty, kterými jste vstoupil do fotbalových dějin a měla jsem jenom tři pokusy, tak bych si tipla zápas s Ruskem na mistrovství Evropy 1996, potom zápas s Nizozemskem na Evropě 2004, pak také před pěti lety zápas, ve kterém jste penaltou rozhodl, že získáte Pohár pro vítěze Ligy mistrů. To jsou situace, při kterých se normální člověk psychicky sesype a jenom se na to dívá na televizi. Teď mi řekněte, jak to nesou vaše nervy, tohle?
Tak zrovna tyhle ty tři zápasy určitě patřejí k těm, na který nejvíc vzpomínám, hlavně ten první, protože vlastně s Ruskem na mistrovství 96 v Anglii, to byl můj první reprezentační gól, tak na to se samozřejmě nezapomíná. Navíc to byl postupový gól. A je pravda, že tyhle ty momenty, nevím, v těch zápasech se mi většinou tak daří a potom to vypne i v tom, že prostě dám ten gól a vo to lepší je to, že to jsou góly postupový nebo vítězný.
Vy jste v roce 1996 vlastně málem ani nejel na to mistrovství Evropy.
Tak nejel, protože dá se říct, že já jsem podepsal smlouvu s Razingerem Lanz už před koncem sezóny a poslední 2, 3 měsíce už jsem tomu fotbalu nedával tolik, už jsem věděl, že mám prostě podepsanou smlouvu do zahraničí. Tak to víte, už jsme byli skoro mistři se Slavií, protože tam jsme měli obrovskej náskok, už člověk si víc užíval než trénoval a vypadl jsem z formy docela dost. A už to hrozilo, že nepojedu. Ale nakonec Dušan Uhrin měl šťastnou ruku a vzal mě s sebou.
Mimochodem to, co jsem zmiňovala, to jsou ty důvody, proč vám začali říkat Štístko?
Asi určitě, asi určitě. Dá se říct, že ve všech mužstvech, kde jsem působil, tak jsme něco vyhráli, nějakej pohár nebo titul, prostě něco jsme vyhráli a novináři si toho začali všímat po pár letech a začali mi říkat Štístko.
No a jakých dalších přezdívek jste se dočkal? Jste Šmíca.
Tak Šmíca a Štístko je nejvíc, co tak mě znají lidi asi v Čechách. Jinak v zahraničí mi vždycky říkají Vladi nebo Vlad, to jsem měl jakoby v kabině a žádný jiný jsem neměl.
Vy jste se potkal na hřišti s mnoha jmény, o kterých my jenom slyšíme. Jsou to velká jména Jörgen Klinsmann, Zinedine Zidane, bylo jich mnohem víc. Měli jste tehdy, když vám bylo těch něco málo přes 20, před nimi vážně velký respekt?
Tak měl jsem ohromný respekt. Já jsem se těšil, strašně jsem se těšil na to mistrovství Evropy do Anglie, protože jsem věděl, že se potkám, nevěděl jsem, jestli to bude na hřišti nebo mimo hřiště, ale s Paulem Maldinim, který byl můj obrovský vzor, když mi bylo 16, 17, protože on vlastně byl o rok, o dva starší, ale už vlastně hrál v tý době v AC Milán, zatímco já jsem hrál v dorostu Slavie. A když on už hrál na mistrovství Evropy v 88. A potom jsem věděl, že v tý Anglii já se s ním potkám a ještě navíc jsem nastoupil do toho zápasu s Itálií a hrál jsem si proti němu, tak měl jsem obrovskej respekt proti těm hráčům. Nebyl jsem zvyklej, do tý doby jsem hrál českou ligu a samozřejmě potom, když hrajete proti evropským hráčům, tak měl jsem respekt.
A cítil jste v tom roce 96, když jste nakonec byli stříbrní, že ten respekt najednou mají oni z vás?
Ne, to ne. Já jsem to bral jako spíš zázrak, že se nám to povedlo. Pořád jsem takovej ten zdravej respekt měl. Samozřejmě ne, že bych jako, běžte pane Maldini, udělejte si kličku, já vás pouštím, ale samozřejmě takovej ten přirozenej respekt tam pořád byl. Ale to, co se nám povedlo v Anglii, opravdu čekal málokdo i my jsme z toho byli trošku v šoku, si myslím.
Vy jste tomu asi moc nevěřil. Mimochodem on kurz na vás snad byl 150:1.
No, zahrát si finále, kdyby nám někdo řekl před začátkem turnaje, kde ta skupina opravdu byla těžká, kde byla Itálie, Rusko a Německo, tak si pamatuju, že jsem bydlel na pokoji s Patrikem Bergerem a jsme přivezli každej dva takový velký kufry s věcma, protože to bylo po dlouhý šampionát, kdy jako českej nároďák jel. A tak jsme byli vybavený hodně. A Patrik, si pamatuju, my jsme měli dva takový pokojíčky, do jednoho jsme si dali kufry a v druhým jsme jakoby bydleli a on říkal: "Ten druhej kufr si ani nebudu rozbalovat, vždyť za tejden jedeme domů." To bylo po tom prvním zápase s tím Německem. Ale nakonec si ho naštěstí rozbalit musel, no.
Je pravda, že váš první reprezentační gól, ten byl naprosto extrémně důležitý. Vy jste ale zažil vlastně během své kariéry spoustu různých trenérských přístupů, ať pana Uhrina nebo třeba Karla Brücknera. Který vám tak nejvíc seděl? U kterého se vy teď inspirujete, když občas trénujete?
Tak určitě jako většina kluků, co takhle měli dlouhou kariéru, vám řeknou, že většinou se snažejí brát ze všech těch trenérů to nejlepší a vzpomínají i na to horší a snažejí se toho vyvarovat. Ale musím říct, že já jsem si vážil všech trenérů a každej mi něco dal. Těžký někoho vyzvednout,ale myslím si, že trenér Brückner byl velkej stratég a velkej takovej trenér, kterej měl ten cit, jak hrát a jak na ty hráče působit. Takže, určitě musím říct, že ten patří v těch trenérech na to vysoký místo.
A co vám v tom roce 2004, když vás vysílal na trávník, říkal? Těsně před tím?
Tak ode mě většinou vyžadoval, abych byl cítit před tou bránou, abych dal nějakej gól nebo něco v tom útoku dělal. Takže, určitě jsem vždycky, co jsem měl úkoly, tak snažit se obcházet hráče a dávat góly. Tam to bylo jednoduchý.
Tak co vám řekl? Dej gól?
No, tak určitě, většinou jo. Já si pamatuju třeba s tím Holandskem, když mě nechával rozcvičovat asi po 20 minutách, kdy jsme prohrávali 2:0, tak mi bylo jasný, proč na to hřiště jdu, abych se snažil to trošku zvrátit. Ale já jsem měl výhodu v tom, že jsem mu rozuměl, tý jeho filozofii a se mnou to nebylo těžký, si myslím. Když mi něco řekl,tak to bylo vo dvou,třech minutách, mně to nemusel vysvětlovat deset minut.
Máte doma ještě roteiro?
Roteiro nemám, nemám. Samozřejmě většinou si s klukama na těch mistrovstvích třeba nemáme podepsat ten balón a necháme si ho někde doma. Ale já ty balóny vždycky potom někomu dal nebo někam jsem je zašantročil a už je nemám.
Tak tedy na Vladimíra Šmicera se postupně sesypou i vaše otázky vás, našich posluchačů. Klidně je pište na radiozurnal.cz/host nebo na facebooku. A stručnost, prosím.
Jestli patříte ve fotbalové fanoušky, možná, že vám tenhle sport na reprezenatační úrovni nenese úplně moc dobrých zpráv. Ale snad uvítáte někoho, kdo si na trávníku prožil ty nejlepší chvíle českého fotbalu, snad. Naším hostem je dnes Vladimír Šmicer. Spousta našich posluchačů vám píše, já teď jeden dotaz ocituji. Jarda ze Senice chce jenom podotknout, že i když má modrobílé Slovácko zasvěcené srdce, takže si vás velmi váží a smeká před vašimi výkony ve všech týmech, kde jste působil. A jeho dotaz je na nezapomenutelné finále Ligy mistrů, Liverpool s AC Milan. Zajímalo by ho, co se odehrávalo v kabině po nelichotivém prvním poločase, respektive co váš celek motivovalo k takřka zázranému zvratu, na kterém jste se přímo podílel. Vy jste prohrávali snad 0:3.
Ano, prohrávali jsme 3:0 a musím říct, že já jsem vlastně střídal asi ve dvacátý minutě, když se zranil Harrigue a začal jsem hrát na hřišti, když už jsme prohrávali 1:0. Teď vlastně poločas skončil 0:3, tak cestou do kabiny jsem si říkal, super, to jsem tomu skvěle pomohl. A o tom poločase jsme teda měli všichni hlavu dole, protože jsme věděli,že finále Champions League hrajem, dejme tomu, jednou za život a chtěli jsme samozřejmě za každou cenu vyhrát. A prostě ten Milán nás přejel v první půli hrozně. Ale přišel trenér Verites a tak nějak, samozřejmě říkal, jo, je to špatný,ale, kluci, pojďte, máme tam asi 40 tisíc fanoušků, opravdu tam bylo z Liverpoolu strašně lidí, tak pojďte zkusíme jim dát gól, abysme udělali nějakou radost a třeba, když ho dáme brzo, tak nikdo neví, co stane, můžem dát druhej, třetí. Nikdo neví. No a vono se to nakonec povedlo. Ale je pravda, že byli jsme hodně dole, byl to zázrak, že jsme takovejhle zápas ještě otočili proti takhle silnýmu soupeři, to opravdu bylo hodně divoký.
Ale pak jste jim to předali hezku, tuhle tu náladu.
Potom, no, po zápase to bylo zase naopak. U nás taková euforie. A já si pamatuju,že hráči Milána, když si šli pro tu medaili, tak asi polovina z toho mužstva tu medaili nechali na hřišti, ani si jí neodnesli do kabiny, protože po zápase, když jsme byli v tý kabině s tím pohárem, tak začali chodit kluci z béčka nebo z juniorky, který byli s námi na tom fotbale a dostali se na to hřiště taky a sesbírali ty medaile. Takže, my jsme viděli ty medaile Milana, který měli mít oni, ale oni je tam nechali.
To pro ně musel být obrovský šok, protože vy jste obrátili během několik, snad 6, 7 minut. Viděl jste, díval jste se na jejich tváře v tu chvíli?
No, tak když jsme dali góla na 3:1, tak řekl bych, že ty Italové si pořád mysleli, že se nic neděje. Ale potom najednou já dal na 3:2 a během tří minut bylo 3:3, já si pamatuju, že ten Ancheloty ani nestačil si stoupnout z lavičky, jak najednou říkal, co se to děje, z 3:0 3: během 6 minut. I ty kluci, ty Italové na sebe koukali, ty vůbec nevěděli,co se děje. No,ale bohužel je to tak. Já si pamatuju, že potom o tom dlouho mluvili. Do AC Milán přestoupil Marek Jankulovski a on říkal, že ten zápas v Miláně, prostě na ten nemohli zapomenout a když dva roky potom hráli právě odvetu, bylo finále AC Milán - Liverpool znova,tak prostě strašně prahli po tom, aby to zapomněli, aby prostě tím vítězstvím zapomněli na to prohraný finále 3:0 z Instanbulu. A nakonec se jim to povedlo. Ten zápas teda AC Milán a dali tak zapomenout na tu prohru.
Já si někdy říkám, že jak je fotbal obrovsky nespravedlivá záležitost. Vy, když jste kopal vlastně i penaltový rozstřel, tak kdybyste kopl, tak hrdina, ale kdybyste nekopl, tak byste byl možná zatracen. Je fotbal spravedlivá záležitost?
Tak samozřejmě tyhle ty momenty jsou na hraně, že buď hrdina nebo zatracení, vopravdu je to na hraně. Ale jo, ten zápas se mi dařilo a věřil jsem si, že to dám. Ale samozřejmě jdete na tu penaltu a říkáte si, dyť na to kouká tolik lidí, tolik kamarádů, všichni a tenhle moment si budou pamatovat. Jako, když ho dáte, tak ani tolik ne,že jste ho dal, ale když ho nedáte, tak si vás budou pamatovat do konce života. A to je ten tlak, kterej prostě si nesmíte připustit. Když půjdete takhle a budete se bát potom, když to nedáte, že budete takovýmhle způsobem potom viděnej v očích těch svejch kamarádů a lidí, tak tomu je lepší se vyvarovat.
Říká to Vladimír Šmicer, náš dnešní host v dopoledním Radiožurnálu.
U mikrofonu dnes možná poznáváte hlas Vladimíra Šmicera, našeho bývalého fotbalisty, který odehrál 81 zápasů za naši reprezentaci, dal v ní 27 gólů. No a teď té reprezentaci dělá manažera. Vy jste ale nebyl vždycky takový velký kluk. Vy jste vlastně jako fotbalista byl hodně malý docela dlouho, možná skoro tak, že jste tahal dres až po zemi. Jakto, že vás to neodradilo? Vždyť vás museli ti starší kluci přímo valchovat na tom trávníku.
Tak je pravda, že jsem s tím trošku potíže měl. Hlavně potom ve starších žácích a v dorostu ze začátku. Tak tím, jak jsem byl malej, tak mě vždycky šoupli radši na stranu, na nějaký křídlo buď doleva nebo doprava, protože z jedný strany byla lajna a z druhý jsem si to uměl pohlídat. Ale kdybych hrál v prostředku, tak tam ty velký, tam by měl okopali, tam by to byl problém. Takže, díky tomu, že mě trenéři pochopili, viděli, že jsem malej, tak mě dávali do strany, no.
Jaké to bylo hrát jako pěti, šestiletý proti desetiletým habánům?
Taky to bylo těžký, dostávali jsme hodně gólů, hodně jsme prohrávali. Teď máme minipřípravky, mladší přípravka, starší přípravka, to já jsem nikdy nezažil. Já si pamatuju, že hrál buď mladší žáky nebo starší žáky a nic jinýho to nebylo. Takže, to bylo vod 6 do 10 a vod 10 do 14 let. No a to víte, když je vám 6 let a hrajete proti desetiletým, teď vy jste malej, tak to bylo trošku utrpení, no.
Mohla se na to vaše maminka dívat? Nebránila vás, že jí Vláďu okopávají?
Ne, nebránila. Ze začátku naši tak nějak moc nechodili na ty naše zápasy. Když jsme prohrávali tak 14, 15:0, tak je to moc nebavilo. Ale potom jsme se votrkali a zase jsme začali vyhrávat my, tak to už potom bylo lepší.
Ono možná mě napadá,že když jste nebyl té úplně velké postavy, že jste se mnohem víc musel naučit s míčem, mnohem víc fines, mnohem víc různé taktiky a podobně. Je to správný odhad?
Určitě, přesně tak. Já jsem věděl, že nikoho nepřetlačím, takže jsem potřeboval, abych ten balón dobře kontroloval, abych si vůbec zahrál, že jo, abych si zakopal, tam byla právě moje výhoda, že tam já jsem se naučil s tím balonem pracovat a potom, když jsem vyrostl, tak jsem nejenom ty kluky dohnal, protože jsem vyrostl, už jsem byl silnější, rychlejší, ale právě i tím, že jsem uměl s tím balonem, tak jsem je i předehnal.
Co škola? Jak vám to šlo?
Tak musím říct, že v tomhle tom jsem měl výhodu, že když jsem dával pozor ve škole, tak už jsem se doma nemusel učit, to byla moje obrovská výhoda, že jsem měl takovou tu paměť, že když jsem dával opravdu pozor v tý škole, tak to bylo dobrý. Já neříkám, že jsem měl vždycky samý biče,ale jak tu základní školu, tak nějakou tu obchodní akademii, kterou jsem dělal potom, když jsem přišel do tý Prahy, tak jsem zvládal, no.
A po škole jste hodil aktovku okamžitě pod stůl a běžel jste na trávník.
Přesně tak. No, to byla výhoda tý vesnice, že my jsme vlastně jako nějaký oficiální tréninky neměli, protože s klukama jsme stejně neměli co dělat, takže vždycky na základní škole po škole jsem hodil tu tašku do koutu a snažil jsem se ještě dělat třeba úkoly o přestávkách právě, abych už to nemusel dělat doma. No a potom jsme se slezli někde na hřišti a hráli jsme v létě fotbal a v zimě jsme hráli hokej, no.
A funguje to pořád ještě, že ti kluci z vesnice, jako jste byl vy nebo jako byl třeba Milan Baroš nebo možná Pavel Nedvěd, že se pořád se dostávají do toho velkého fotbalu?
Já myslím, že hodně kluků takhle vyrůstalo. Karel Poborský právě, všichni, ta naše generace takhle jsme na to byli zvyklí a i já pořád doufám, že to existuje. Já nevím, jak to na těch vesnicích je teďko, samozřejmě bydlím v Praze, ale já věřím, že ty kluci z vesnic těch možností jít si takhle zakopat na plácky a různě takhle na ty vesnický hřiště mají víc. Já to vidím u nás v Chabrech, kde bydlím, tak tam ty kluci takhle chodějí. Chodějí každej den, sice mají tréninky třeba úterý, čtvrtky, ale já je tam vidím každej den.
Vladimíra Šmicera se už za malou chvíli budou týkat vaše otázky.
Mít hodinu času manažera národního fotbalového týmu, tak to chce pořádné plánování v diáři Vladimíra Šmicera. Teď je tady a má před sebou také otázky našich posluchačů. "Pane Šmicere, dobrý den," tak vás zdraví Roman. "Jaký poměr ve vašem případě tvořil talent, píle a štěstí a proč si myslíte, že naše fotbalová Gambrinus liga je nesrovnatelná s italskou nebo anglickou ligou?"
Tak ten talent určitě je potřeba mít. Já si myslím, že prostě bez toho talentu by to určitě nešlo. Ale potom jsou důležitější věci a to je ta píle. A to štěstí, to si myslím, že je taková odměna za tu píli. Já si myslím, že když se tomu štěstí jde naproti tím, že člověk dělá všechno poctivě a tak, jak má, tak se mu to vrátí. Takže, to je, to štěstí bych viděl až jako takovou odměnu. Ale rozhodně bych dal, dejme tomu, takových 50,60 % je ta dřina a těch 40 % je ten talent. Jako myslím si, že těch hodně talentovanejch hráčů je hodně, ale bez tý píle je jim ten talent k ničemu.
Pojďme ještě srovnat tu fotbalovou Gambrinus ligu s anglickou a italskou.
No, tak tam je obrovskej rozdíl samozřejmě v tom, že ty finance je obrovskej rozdíl. Samozřejmě dá se hrát fotbal lepší v Gambrinus lize, si myslím, že to není otázka financí, protože, dejme tomu, ve Skotsku jsou týmy nebo ve Švýcarsku jsou týmy, který jsou na naší úrovni a v těch soutěžích padá daleko víc gólů, tam je to daleko ofenzivnější soutěž. Zatímco u nás opravdu se hodně brání a málo atraktivní, myslím si, že to je i záležitost trenérů nebo majitelů, aby nevytvářeli takovej tlak na výsledky, ale aby vytvářeli tlak na to, aby to mužstvo produkovalo lepší hru.
"Milý Vladimíre, proč národní mužstvo, když prohrává, neuplatňuje hlavní heslo jedenáctky Bolka Polívky: chlapi, stáhnite sa do útoku? Nemáte pocit, že by to bylo účinné a pomohlo to?" Zdvořile se ptá herec Milan Šimáček.
Tak každej trenér má svojí taktiku, tak Bolek má takovouhle taktiku. Samozřejmě, když už je konec zápasu a tomu mužstvu se nedaří nebo prohrává jako my s Litvou,tak jsme tam taky v jednu chvíli měli čtyři útočníky a stejně nakonec to k ničemu nevedlo. Ale určitě souhlasím s tím, že když se prohrává, tak musíte dát na hřiště co nejvíc ofenzivních hráčů a snažit se samozřejmě vyrovnat.
V mládí říkáte, že vás chtěla Sparta. Chtěla vás i po návratu z Bordeaus? Kdybyste tam šel, to bych jako slavista nepřežil.
Ne, tak tam já jsem si říkal od začátku, jedinej klub, kam se můžu vrátit v Čechách, je jednoznačně Slavia. To už nepřipadalo nic jinýho v úvahu a jsem strašně rád, že to tak dopadlo, protože to dopadlo nakonec skvěle a udělali jsme dva tituly, zahráli si Champions League. To byl sen pro mě se vrátit do Slavie a mně se to potom nakonec zdařilo. To bylo fantastický. Postavil se stadion, měl jsem krásnou rozlučku na Slavii. To jsou takový vzpomínky, že prostě Slavia pro mě znamená strašně moc a já věřím, že se tam jednou vrátím do Slavie, určitě bych se tam rád jednou vrátil. Uvidíme.
A bude jednou běhat po trávníku mladý Šmíca?
Tak slavista to je tělem i duší a musím říct, že zatím kope za ty Chabry, že jo tam ještě trošku vychovám a potom ho předám dál. Ale určitě bych byl nadšenej, kdyby jednou za tu Slavii taky mohl hrát.
Bob vás zdraví a ptá se vás na vašeho nejoblíbenějšího fotbalistu, ale pozor, také fotbalistku.
No, tak fotbalista určitě jednoznačně Lionel Messi, protože ten mě baví, to je zážitek ho vidět, to je neuvěřitelný, co s míčem umí a když ho vidím, že hraje, tak si k tý televizi sednu a dívám se. A vo fotbalistkách takovej přehled nemám. Fotbal nesleduju tolik, ten ženskej fotbal. Takže, fobbalistku nevím. Teď běhá v Chabrech jedna. Je jí 11, je to moje dcera, tak bohužel nebo ne bohužel, ale chodí hrát s klukama fotbal taky. Takže, tu sleduju a zatím výkonnostně roste teda.
Dnešním hostem byl Vladimír Šmicer, ten, kterému se fotbal pořádně zamotal do života a pokud vás cokoliv zajímá z jeho života a nestihli jste se zeptat nebo my jsme to tady ve studiu nestihli odpovědět, pak si může prolistovat jeho novou knížku, která se jmenuje Fotbalový anděl. No a rozhovor bude v dohledné době také u nás v rádiu na přání na internetových stránkách, tak se stačí podívat i tam a můžete si nás poslechnout. Tak, Vladimíre, já díky, že jste přišel, přeji vám hodně manažerských úspěchů, žádnou paniku, jak jste říkal.
Samozřejmě, děkuju.
A vyhrajte.
Jo, děkuju moc a věřím, že to vyjde.
Mějte se moc hezky a na slyšenou.
Na slyšenou.
Dnešním hostem dopoledního Radiožurnálu je vojenský analytik, expert na armádní techniku Martin Koller. Dobrý den, vítejte u nás.
Dobrý den.
Pandur, Dingo, Casa, Gripen, tak to jsou slova, která se velmi často objevují i v našem zpravodajství, a to samozřejmě v souvislosti s informacemi o údajné korupci při nákupu nové armádní techniky. V těch informacích o zákulisních jednáních a podivnostech ale často zaniká to základní, o co vlastně jde, co ta technika přináší, k čemu je potřeba nebo jestli vůbec je potřeba pro českou armádu. A právě o tom bychom v následující hodině měli mluvit s naším hostem. Ale já začnu takovou obecnější otázkou. Jak velká část výzbroje současné české armády pochází ještě z dob socialismu?
Pokud bychom mluvili o letecké výzbroji, tak bych řekl, že menšina. Dnes jsou to už jenom v podstatě letouny L-39 Albatros a potom vrtulníky Mi-24 a bitevní bitevní vrtulníky Mi-24 a víceúčelové vrtulníky Mi-8 a Mi-17, ale ty v podstatě odcházejí a byly nahrazeny vlastně variantami, které byly vlastně nakoupeny nedávno.
A pokud jde o pozemní techniku?
Co se týče pozemní techniky, tam je situace, řekněme, horší, pokud bychom mohli to říct jako horší, ale v současné době probíhá řada změn, mezi nimi tedy v první řadě se jedná o nahrazení základní pěchotní zbraně typem z uherskobrodské zbrojovky CZ 805 a samopalem Škorpion 2. Ale stále tedy je armáda vyzbrojena z větší části samopaly vzor 58. Ale k tomu můžeme uvést, že samopal vzor 58 je zbraň, která sice již má historicky dlouhá léta služby za sebou, nicméně technologicky je lepší než Kalašnikov AK-47, kteří je stále ještě nejrozšířenější pěchotní zbraní ve světě vůbec. Kromě této výzbroje jsou zde nové typy, které nejsou až tak vidět, a většinou se s nimi setkáváme na misích. To jsou americké automatické karabiny M4 s podvěšenými granátomety ...
Takže to už jsou tedy nové zbraně.
To už jsou nové zbraně, ano.
Ale pokud vezmeme ty pozemní síly, tak tam se dá říci tedy, že většina je ještě z doby socialismu.
Ano, tanky máme v podstatě základě vyrobené, vyrobené před listopadem, avšak byla provedena poměrně rozsáhlá modernizace, která je posunula na velmi slušný průměr, až do současnosti, a ta byla provedena po listopadu. Část výzbroje mechanizovaných útvarů je tvořena ještě vozidly BVP-2, která ovšem rovněž nejsou vyloženě zastaralá. Byla na nich provedena modernizace. Další část výzbroje je v současné době doplňovaná vozidly Pandur.
Tak a k těm se samozřejmě dostaneme za chvíli, stejně tak se dostaneme k tomu, jestli je to problém, že tedy většina výzbroje naší armády je ještě z dob socialismu. A samozřejmě se dostaneme také k možná základní otázce, co má dělat česká armáda, proč ji máme, jestli ji potřebujeme vůbec a případně proti komu ji potřebujeme. A samozřejmě otázky našemu dnešnímu hostu, tedy vojenskému analytikovi Martinu Kollerovi můžete psát i vy, a to na webu Radiožurnál.cz.
Vojenský analytik Martin Koller zůstává dnešním dopoledním hostem Radiožurnálu. Než se budeme zabývat jednotlivými stroji ve výbavě české armády, pojďme možná k tomu zásadnímu, k čemu vůbec Armádu České republiky máme. Jinými slovy, jaké jsou vůbec teoretické možnosti ohrožení, na co se česká armáda soustředí? Máme vůbec jako Česká republika třeba teď nějakého nepřítele ve světě?
Tak obecně řečeno, tento problém řeší v současnosti celé NATO a patrně jej do určité míry doktrinálně a koncepčně dořeší až blížící se summit. Faktem je, že každá ...
Pokud tedy ten nepřítel nějaký se neobjeví, ale to věřme, že ne.
Doufejme, že ne. Faktem je, že každá armáda má jako základní svůj úkol chránit území, život a majetek obyvatel, kdybychom to řekli zcela obecně.
Ale měla by vědět asi před kým a před čím. Tak tedy před kým a před čím je to v české armádě? Je to vůbec někde sepsané?
Samozřejmě je to otázka doktríny, ale tady jde o to, že nepřítel není jenom ten, kdo nás napadne přes hranice, tento problém je vlastně vyřešen v současné době z hlediska politického, ale musíme se na to podívat v poměrně širším kontextu. Vlastně armáda v současné době je nejvíce vidět v dvou oblastech. To je nasazení v zahraničních misích a druhé jsou humanitární operace, pokud bychom použili tento výraz na vlastním území v rámci živelných katastrof, nejčastěji případně nějakých technologických havárií. Samozřejmě je zde možnost napadení i na našem vlastním území a reálným nepřítelem v současné době mohou být různé extremistické a teroristické skupiny. Na štěstí tedy na rozdíl od řady jiných zemí, ať to byla Británie, Francie, Španělsko, u nás neudeřily, ale to neznamená, že se něco takového nemůže stát. A zde se řeší vlastně zásadní otázka bránit se doma, nebo bránit se na území nepřítele? Takže v tomto případě v posledním desetiletí probíhá obrana, řekněme, na nepřátelském území formou expedičních operací. To samozřejmě se někomu může zdát zvláštní, divné, nesmyslné, ale nicméně uvážíme-li, že je jednodušší bojovat v cizině než bojovat doma, protože šetříme vlastní obyvatele, byť třeba za cenu určitých nákladů, tak i tyto expediční operace mají zásadní význam z hlediska obrany, i když, jak říkám, někdo je může mylně považovat i za agresivní činnost.
Samozřejmě ale tyto opačné názory určitě by neměly být úplně opomenuty. Ta debata určitě běží, bude běžet, je to asi věčná debata v tomto směru. My se vraťme k tomu vybavení české armády, když jsme říkali ta možná rizika, která jsou. Je vybavení české armády adekvátní tomu, respektive jinými slovy, co nám především chybí při těchto cílech a co nám třeba případně přebývá?
V podstatě se dá říct, že nějaké extrémní problémy se zabezpečením výzbroje armády nemáme. Řekněme, že v posledních 15 letech se provedly rozsáhlé akvizice, anebo také modernizace té takzvaně staré výzbroje, které ovšem pomohly zaprvé udržení zaměstnanosti, za druhé udržení odborníků z oboru vývoje a za třetí také i technických pracovníků, kteří mají svoji vysokou hodnotu. Takto řeší problematiku řada ostatních států, NATO rovněž. Ale jsme u otázky, co bychom tedy měli ještě případně doplnit. V posledním období se mluvilo o tom, že bychom potřebovali dělostřelectvo s větším dosahem kupříkladu, mluví se o možnosti ukončení služby raketometů a to dělostřelectvo s větším dosahem je v podstatě důležité i z hlediska misí, protože tam dělostřelci provádějí palbu na podporu obrany základen a ničení různých míst soustředění extremistů či teroristů, jak je nazveme, míst odpalování raket a podobně.
Vy jste zmínil samozřejmě několikrát to, že je potřeba koordinovat ty aktivity v rámci Severoatlantické aliance. Fungují v tuto chvíli nějaké mechanismy, že by se v rámci NATO řeklo vy si koupíte třeba stíhačky, Slováci si koupí tanky, Maďaři si koupí, nevím, obrněné transportéry a takhle dohromady to bude fungovat? Je to vůbec reálné a funguje to takhle?
Ne, ne, až takhle samozřejmě ne. Toho bychom se mohli asi dožít, kdybychom byli ještě ve Varšavské smlouvě, takovýchto direktiv, přeci jenom ...
A nebylo by to ale výhodnější?
No, mohl by tím vzniknout problém, že ten, kdo by vyráběl, by vydělával, a ten, kdo by nakupoval, by prodělával. To by nebylo tak jednoduché. Takže zúčastnit a podílet by se měli všichni. A to je zase otázka demokratické dělby práce a řekněme tržní realizace produktů a schopností každého státu a jeho obyvatel. Takže jako takovéto direktivy nejsou možné, díky tomu ovšem zase vzniká konkurence, která tlačí na růst kvality efektivity a podobně, která by direktivním způsobem řízení patrně klesala.
A která možná také vede potom k těm korupčním pokusům, o kterých se debatuje. Ale to je nad rámec našeho dnešního rozhovoru, v tom vy nejste ten povolaný. Na druhou stranu nelze to úplně nezmínit, protože samozřejmě to tyto zakázky provází. Dnešním hostem zůstává Martin Koller, vojenský analytik. Samozřejmě za chvíli budeme v rozhovoru pokračovat.
Můj svět a skupina Chinaski v dopoledním Radiožurnálu. Světem našeho dnešního hosta je armáda, vojenská výbava. Tím hostem je vojenský analytik Martin Koller. Já už jsem říkal, že bychom chtěli v téhle hodině probrat ty neustále skloňované Dinga, Pandury, Gripeny a tak dále. Začněme možná Pandury, protože o těch se píše, řekl bych, nejvíc, specielně v poslední době. Já bych laicky řekl, že to je obrněný transportér, když se na to dívám, vy mě opravíte nebo mám pravdu?
De facto je to obrněný transportér. To znamená, že je to vozidlo, které by mělo dopravit vojáky chráněným způsobem do prostoru nasazení. Ono se někdy používá také označení bojové vozidlo, ale to v podstatě není správné. Ten obrněný transportér je přesnější.
Rozumím tomu, že samozřejmě v bojových operacích může tohle obrněné vozidlo dopravovat někam vojáky, ale je to k využití i na území České republiky za situace, kdy okolo nás skutečně nejsou nepřátelé a těžko si asi v tuto chvíli představit, a doufám, že to vydrží na dlouhá léta, že by nás někdo po zemi nebo že by na nás někdo po zemi zaútočil.
Dostali jsme se vlastně do dvou témat. Zaprvé je to otázka obrany státu a smyslu obrany státu. Za druhé teda je to otázka použití obrněných transportérů, takže k tomu ...
Zůstaňme u toho použití. K čemu tedy na českém území Pandury? Tak bych tu otázku položil.
České ... Pandury na českém území slouží k vyzbrojení brigády, která, která je používá jakožto obrněné transportéry a může je použít buď na našem území, anebo je může použít v zahraničí. A teď se dostáváme právě k té druhé oblasti. Vycházíme z bodu čtyři a pět Washingtonské smlouvy, která vlastně řeší společnou obranu v rámci NATO. To znamená, jestliže někdo napadne Polsko nebo někdo napadne Spojené státy nebo někdo napadne nás, tak ty ostatní státy mu přicházejí na pomoc. Může se klidně stát, že Pandury u nás zestárnou za nějakých 30, 40 let, je buď odprodáme nebo půjdou do šrotu a nebudou bránit naše území. Ale neznamená to, že budou nasazeny v rámci společné obrany států NATO kdekoli jinde po celém světě.
Dají se využít třeba i při povodních nějak?
Tak Pandur je vojenské obrněné vozidlo, teoreticky by se samozřejmě dalo využít, protože plave, dalo by se využít k odvozu materiálu, ale na to není primárně určeno. Je to vozidlo, které je skutečně určeno k bojovému nasazení především ve standardní verzi konfliktu, i když Zbrojovka v Novém Jičíně VOP-025 připravila modernizovanou verzi M1 se zvýšenou odolností, kterou je možno nasadit v Afghánistánu.
Když se zeptám zase laicky, v čem je Pandur lepší než staré obrněné transportéry, tak jak jsme je tady měli ještě třeba z dob komunismu?
Pokud je budeme srovnávat s OT-64 Skot, tak se jedná především o výrazně účinnější a modernější pohonný systém, jednodušší a z hlediska ergonomie, takže méně unavuje řidiče. Samozřejmě v rámci tohoto systému je i modernější zavěšení kol, ale jsou tam i další otázky. Je to teda zlepšená ochrana, je to možnost instalace x druhů moderní výzbroje a tak dále. Je to prostě o generaci novějším vozidlům.
Říká dnešní host dopoledního Radiožurnálu Martin Koller, vojenský analytik. V rozhovoru budeme pokračovat i po půl jedenácté.
Martin Koller, vojenský analytik, expert na armádní techniku, zůstává dopoledním hostem Radiožurnálu. Probíráme přírůstky do výzbroje Armády České republiky. Před chvílí jsme mluvili o Pandurech. Pojďme dál. Další dvě slova, která se hodně skloňují. Pokud jde o nákupy, tak to jsou Dinga a Iveca. Oboje jsou, zase laicky řeknu, obrněná auta. Vy mě doplníte, k čemu konkrétně se dají použít?
Tak jsou to oficiálně lehká kolová obrněná vozidla. Dingo je větší v první řadě a je určeno částečně jako obrněný transportér. Může plnit tuto úlohu, částečně jako hlídkové vozidlo pro, řekněme, asistenční operace, které svým způsobem mohou připomínat operace policie. No, a potom existuje sanitní verze, kterou ovšem my nemáme. Existuje vyprošťovací verze a tak dále. Vozidlo, které je nesprávně označované jako Iveco, protože kdybychom použili ekvivalentů Dinga, tak bychom museli mluvit o Krauss-Maffei Wegmann, což je výrobce, a jméno je Dingo. A to je Iveco je vlastně výrobní firma International Vehicle Company, která vyrábí vozidlo LMV, což je zase zkratka lehké víceúčelové vozidlo - Light Multirole Vehicle. A v Británii mu například říkají Panter.
Tak to bysme možná mohli zavést, to by se do toho názvosloví hodilo daleko lépe než Iveco, ale zpátky. To je tedy menší?
To je trošku menší, je to vozidlo, které vykonává především hlídkovou činnost, případně také může vykonávat asistenční činnost. Obvykle má čtyřčlennou osádku, může provádět průzkum. V současně době jsou i doplňovány různé možnosti, třeba že by mohly vozit malý bezpilotní letoun a tak dále. To takzvané Iveco nebo LMV má několik dalších variant. Sanitní z nich byla prezentována letos nedávno na tankovém dnu v Lešanech a v rámci Dnů NATO, které probíhaly v sobotu a v neděli v Ostravě, což byla absolutně největší prezentace naší armády o tomto roce ...
Poctivě jsme o ní informovali o víkendu.
Ano a musím říct, že kdo tam přijel, a těch lidí bylo údajně kolem 160 tisíc a potkali jsme tam i občany ze západních Čech, tak opravdu mohl vidět téměř úplnou výzbroj a vybavení naší armády plus něco z cizích armád, policie, hasičů a tak dál.
Ale pro nás, co jsme tam nebyli, předpokládám, že opět tahle ta vozidla, jak Dinga, tak Iveca nebo Pantery nebo jak jim budeme říkat, tak jsou převážně pro zahraniční mise nebo tedy pro nasazení v zahraničí.
Jsou primárně nasazeny, nasaditelné v zahraničí, ale samozřejmě doma jsou použitelné taky. Já bych k tomu doplnil třeba, že řada států používá vozidla LMV jako policejní. Jsou používány pro řadu úkolů doma. I zde teda otázka průzkumů ...
A počítal jste s tím u nás, že by třeba policie je využila?
To já opravdu nevím ..., já nezastupuju ministerstvo vnitra.
Tak ale předpokládám, že armáda by o tom asi věděla, kdyby si je třeba policie chtěla půjčit.
Je to možné, je to i logické z určitých hledisek, třeba v rámci protiteroristických operací by to bylo určitě dobré.
Ještě jestli mohu jednu otázku, která se vlastně týká všech těhle těch vozidel, o kterých jsme mluvili. Píše pan Skalník. I když jsou Pandury, ale můžeme to opravdu rozšířit o generaci modernější než stará výzbroj, pan Skalník je přesvědčen, že naše strojírenství by dokázalo vyrábět takováto vozidla minimálně na evropské úrovni. Vývoj už ale neexistuje a pan Skalník se ptá, jestli je to záměr. Já to rozšířím. Myslíte si, že bychom dokázali vyrobit tuhle to? Nebo jinak, musíme to nakupovat ze zahraničí?
Takhle, my ty Pandury vyrábíme, protože ...
Ale nevyvíjíme.
Protože ... Já to doplním. Původní verze vlastně vznikla rozšířeným vývojem typu Pandur 6x6. To znamená vozidlo, které má 6 kol, z toho je 6 hnaných. Pro naši republiku se vlastně vyvinul nebo dovyvinul typ, který je 8x8. To znamená 8 kol a z toho 8 hnaných. My jsme ovšem se podíleli částečně už na vývoji a v podstatě téměř v plném rozsahu se vyvíjí další verze. Momentálně probíhají testy sanitní verze, dokončuje se vývoj velitelské verze a budou se dělat v podstatě dalších několik verzí. Takže my nejsme úplně zcela mimo vývoj, ani co se týče tohoto obrněného vozidla. Faktem je, že vývojové možností našeho státu poklesly, ale je to dáno především poptávkou. My si musíme uvědomit, že armáda je 9x menší, než byla koncem osmdesátých let, a zhruba v podobné situaci i řada dalších států NATO. Tím pádem neuvěřitelně klesla poptávka po vojenské technice. Z tisícových sérií se staly stovkové série. Naše armáda potřebuje desítky a stovky obrněných vozidel místo těch tisíců, co měla kdysi. A některé speciální systémy se vyvíjejí doslova v několika kusech a vyrábějí následně, což samozřejmě vede k tomu, že ceny jsou vyšší, než by se dalo předpokládat, protože je v nich, jsou v nich rozpuštěny náklady na vývoj. A samozřejmě jestliže vyrábíme v kusech, tak je to ruční práce jako Rolls Royce. Ale tomu se bohužel nevyhne většina armád NATO.
Říká Martin Koller, vojenský analytik. Zůstává ve studiu, pokračovat v rozhovoru budeme za chvíli.
Vojenský analytik a expert na armádní techniku Martin Koller zůstává dopoledním hostem Radiožurnálu. Pojďme teď na chvíli odhlédnout od aktuální české armády a podívat se do světa na tendence moderních zbraní. Ono se občas objevují informace o naprosto, řekl bych pro laika, nepředstavitelných zbraních. Například v souvislosti se zemětřesením na Haiti se objevovaly zprávy o tom, že to mohl být test zbraně, která by vyvolávala zemětřesení ze strany Spojených států. Je tohle reálné? Pracuje se na tomhle tom? Nebo je to opravdu science fiction a pouze pomluvy, nějaké výmysly pohádkářů?
Což o to, na zbraních podobného ražení, jako jsou seismické zbraně, já nevím, parapsychologie, psychotronika a podobně, se samozřejmě pracovalo již v době druhé světové války. Ovšem reálné výsledky jsou velmi obtížně dosažitelné pro běžného občana a zrovna tak pro mě. Pokud bychom mluvili přímo o seismických zbraní, které by vyvolávaly zemětřesení, nebo o nějakých vyloženě tvrdých změnách počasí, to jsou vlastně možnosti, které dneska můžou realizovat jedině Spojené státy, které na to mají dostatek financí a které samozřejmě disponují prostory, ve kterých by je mohly zkoušet. Druhou možností by bylo Rusko, které by mohlo, které mohlo a samozřejmě asi převzalo vývoj takovýchto zbraní od svého předchůdce Sovětského svazu. Já si těžko představím, že by třeba seismické zbraně mohlo vyvíjet Německo a zkoušelo je na svém hustě zalidněném území.
Ale informace skutečně relevantní o tom, jak daleko ten vývoj je, tak i pro vojenského analytika vašeho formátu jsou nedostupné.
Určitě, pokud taková zbraň existuje, tak si ji budou tvůrcové dobře tajit a budou si ji schovávat pro případ opravdu reálné potřeby.
Co ale se realitou stává, tak to jsou různé bezpilotní přístroje, bezpilotní letadla, automatické samostatné tanky nebo obrněná vozidla bez řidičů, bez vojáků. Jak dalece v tomto směru je vývoj a za kolik let třeba se můžeme počkat takové války, kde by vojáci vůbec nefigurovali na tom bojišti, ale byli pouze někde daleko u dálkových ovládání?
No, lidského faktoru se asi hned tak nezbavíme bohudík nebo bohužel, to je otázka. Faktem je, že opět bezpilotní letouny se objevily již v průběhu první světové války. Různá robotická vozidla se objevila v průběhu druhé světové války a v současné době je to jeden z hlavních trendů. Znamená to zbavit se teda toho člověka a nahradit ho stroji, což snižuje ztráty. A v současné době ovšem je zásadní otázkou rychlost zpracování informací. A je třeba říci, že v současné době již některé počítače dosáhly stejných schopností, jako má lidský mozek. Ovšem jsou to velké počítače a než se podaří vůbec aplikovat úroveň lidského myšlení do bojových strojů, bude ještě chvíli trvat. Nicméně americké námořní letectvo prezentovalo v minulém roce první verzi prototypu bojového bezpilotního letounu X-47, který by měl v průběhu několika let projít, procházet tedy na válečných, na letadlových lodích. Podobný typ testuje Británie a lze předpokládat, že byť utajeně, na něčem takovém pracují i Rusové.
Říká Martin Koller, vojenský analytik. Za chvíli se dostaneme i na vaše otázky.
Celou hodinu se ptáte našeho dnešního hosta Martina Kollera, vojenského analytika. Už některé dotazy jsme zodpověděli v našem povídání. Pojďme teď alespoň stručně k mnohým dalším. Začnu dotazem pana Korandy. "Není v dnešní době naše armáda zbytečně početná? Nestačila by poloviční nebo třetinová s menším množstvím letadel, s menším množství Pandurů, která by byla levnější?"
No, my jsme zhruba 9x menší, než jsme byli v roce ...
Dobře, ale nemohla by být 18x menší?
Samozřejmě nemusela by být třeba vůbec. Pokud rozhodne parlament, že jo. To není záležitost samotné armády a armáda se neživí. Ale je třeba říct, že armáda by měla být pokud možno bojeschopná.
A v tuto chvíli tedy už další seškrtávání by bylo na úkor bojeschopnosti podle vás?
Podle mého názoru ano. To už by se musely rušit druhy vojsk a potom nějaká taková bojová kooperace by se propadala úplně nikam. To bysme se mohli stát v podstatě armádou nějakých bosých pěšáků s luky.
Posluchač Pepa se ptá, jestli ještě má naše armáda nějaké zásoby z období první republiky.
Podle mého názoru nikoli. Řekl bych spíš, že už nám pomalu ale jistě končí zásoby z období před listopadem 89.
Další dotaz, pan Milan. On posílá několik dotazů, reaguje na to, kdy jste mluvil o Pandurech. Ale vyberu z toho jednu otázku, vy jste říkal, že Pandur plave. Ona namítá a objevilo se to v tisku, že Pandur s přídavným pancéřováním neplave. Tak jak to s ním je? Plave, nebo neplave?
Pandur neplave a s přídavným pancéřováním neplave žádné ze současných kolových obrněných vozidel. Dokonce nejlépe chráněné vozidlo, což je německý Boxer, už apriori ve vývoji nebyl určen k plování. Nehledě na to, že v Afghánistánu si toho plavání moc neužije.
Ale samozřejmě není jenom Afghánistán na světě, ale tak to je jen tak na okraj. Posluchač Tomáš se ptá na Gripeny. To je součást výzbroje, kterou jsme zatím ještě neprobrali. Za 5 let končí ..., on píše za pár měsíců, ale je to tedy za 5 let, končí pronájem Gripenů. Co dál?
No, jsou zde v podstatě dvě možnosti. Buď si Gripeny necháme, máme pro ně vycvičený personál, máme sladěný servis, pokud to řeknu takhle zjednodušeně, máme kooperaci, anebo se jich teda na základě nějakého politického rozhodnutí nebo rozhodnutí politického na základě nějakých požadavků armády zbavíme a můžeme tedy zavést jiný typ. Největší zájem patrně je ze strany evropskýho výrobce Eurofightera a potom velice perspektivní z takovéhoto hlediska by byl třeba americký F-35 Lighting II, který bude patrně v dohledné době nejpočetnějším vojenským letounem na světě, protože nahradí typy jak F-16, tak F-18, tak
A úplně, úplně bez těch stíhaček bychom se neobešli?
To záleží na koncepci, kterou já těžko mohu posoudit. Někdo musí říct, co naše republika bude plnit za úkoly. My jsme plnili úkoly v baltské misi, že jo, ochrany severních států NATO. Tyto úkoly se budou opakovat. Ono se v podstatě nejedná o stíhačky jako v klasickém pojetí, které by honily bombardéry, dnešní letouny jsou v podstatě víceúčelové bojové letouny, které slouží v převážné míře k ničení pozemních cílů. A teprve jako v druhé řadě de facto k ničení cílů ve vzduchu.
Tak uvidíme. Samozřejmě to bude událost, která se bude, nebo záležitost, která se bude řešit v dalších letech. Díky, že jste byl tady u nás, a někdy opět na shledanou.
Na shledanou.
Tolik Martin Koller, vojenský analytik, dnešní host dopoledního Radiožurnálu.
Přeji vám všem dobré dopoledne. My si v Radiožurnálu dnes budeme tak trochu pohrávat s pubertou a také s dětmi, ale víte co, naše pozvání přijal pan profesor Jan Lebl, přednosta Pediatrické kliniky v pražském Motole, on vám toho řekne daleko víc, přeji vám dobré dopoledne.
Dobré dopoledne.
Pane profesore, jak je důležité pro vaši práci umět se dostat do toho dětského světa, umět si ho tak nějak představit?
Je to veliká zkušenost, kterou získává dětský lékař studiem medicíny a potom hlavně každodenním kontaktem s dětskými pacienty, protože musíme získávat jejich důvěru, ale musíme také rozumět jejich světu. Malým dětem, školním dětem a potom hlavně dospívajícím, od kterých potřebujeme spolupráci.
Pane profesore, bojí se vás malé děti?
Tak, malé děti mají určitě s lékaři a se zdravotnictvím některé negativní zkušenosti, protože vyšetřování nemusí být vždycky příjemné, odběr krve je bolestivý, takže proto zkraje ty první, ty první návštěvy asi nejsou úplně nejlepší zkušenost.
Jak se dá vstoupit do takového dětského světa? Co musí udělat lékař? Odložit bílý plášť?
Zatím ještě pořád je taková česká tradice mít bílý plášť jako takový odznak teda, důstojný odznak lékaře, ale je pravda, že v řadě zemí světa lékaři vystupují jako naprosto civilní osoby, a možná, že to pro kontakt s dětmi je spíš výhoda.
Víte, lékař by asi měl hodně naslouchat, o tom byste nám mohl hodně vyprávět, ale jak číst to, co říkají úplně malé děti? Mají tendence někdy si vymýšlet?
No, oni spíš nedokážou asi úplně přesně formulovat, vnímat svoje pocity, to znamená, že u nich je to, vyšetřování je největší umění, ale myslím si, že ještě větší umění je najít vztah k dospívajícím, to jsou už potom naši partneři při vyšetřování, léčení, potřebujeme je získat. A já si vzpomínám, že pro mě největší vlastně úspěch profesní byl, když mně jednou řekl jeden sedmnáctiletý kluk, víte, vy jste jediný dospělý, se kterým se dá normálně mluvit.
To je krásné vyznamenání, nádhera. My se o takových dospívajících, my si o pubescentech už za malou chvíli budeme povídat, tak jestli i vy máte potíže s pubertou svých dětí, pak si nás v dopoledním Radiožurnálu určitě poslechněte. S profesorem Janem Leblem, přednostou pediatrické kliniky, si můžete povídat koneckonců i vy. Já vám budu velmi vděčná, když se pokusíte o maximální stručnost, která je u vašich otázek opravdu nezbytná. Napište nám na radiozurnal.cz/host, nebo se můžete ptát i na Facebooku. A my si budeme povídat také o tom, že v sobotu skončilo největší setkání endokrinologů v Evropě a bylo tady u nás v Praze. Náš dnešní host byl dokonce prezidentem tohoto kongresu. Tak poslouchejte i dál vysílání dopoledního Radiožurnálu.
Ve studiu se mnou dnes sedí pan profesor Jan Lebl, přednosta Pediatrické kliniky v Praze v Motole a dopolední Radiožurnál dnes velmi zajímá puberta, dokonce i v naší anketě O všem s vámi se vás na ní ptáme, co všechno se děje v lidském těle, když přijde ten správný věk? Pane profesore, kdy je ten správný věk pro pubertu?
Tak, puberta začíná zpravidla u dívek o dva roky dříve než u chlapců. U dívek začíná mezi 10 a 11 lety, u chlapců tedy asi mezi 12 a 13 lety. A ta vlastní fyzická puberta, to znamená růstový výšvih, vývoj pohlavních znaků a nakonec vrcholem jsou měsíčky, první měsíčky u dívek, tenhle ten proces trvá asi 4 až 5 let, ale takové to myšlenkové zrání trvá ještě potom poměrně dlouho, do 20, dokonce někteří říkají až do 25 let, než se člověk stává opravdu dospělým plnohodnotným člověkem.
Ovlivňuje to nějakým způsobem genetika?
Ano, genetika může ovlivnit, kdy u kterého člověka dospívání začíná, kdy končí, proto se také v některých rodinách dědí mezi otci a syny nebo mezi matkami a dcerami věk při začátku dospívání. Jsou tatínkové, kteří říkají, já jsem taky byl dlouho malý a teprve potom jsem vyrostl, a oni si uvědomují ten růst, ale samozřejmě paralelně s tím jde i rozvoj těch druhotných pohlavních znaků.
Umíme třeba říci, jak to bylo před 100 lety, kdy přišla třeba puberta tehdy a kdy přichází dnes?
Ano, je vidět, že pubertu ovlivňuje sice genetika, ale také vlivy prostředí, protože geneticky jsme se příliš nezměnili, ale puberta se posunula o několik let dříve. To, co se dá dobře vcelku zmapovat, je věk při prvních měsíčkách a ten asi, ten před 100 lety byl kolem 17 let a dneska je v průměru 13 let, to znamená, celé dospívání se posunulo asi o 4 roky dříve a někteří říkají, že vlastně taky proto, adolescence je fenoménem 20. století, předtím vlastně žádná adolescence nebyla, protože dítě trvá a potom už najednou byl dospělý. A dneska máme mezi tím ještě to období adolescence.
Pojďme se na to podívat trochu očima rodičů. Poraďte nám trochu, co by si rodič opakovat, když už mu ten jeho pubescent ale hodně, hodně leze na nervy.
No, musí si opakovat to, že se v těle jeho pubescenta začaly vyrábět pohlavní hormony, a to je něco, co tam nikdy předtím nebylo. A pohlavní hormony samozřejmě působí na vývoj druhotných pohlavních znaků, které jsou z venku vidět, ale také působí na mozkovou činnost. Nevíme sice úplně přesně jakými mechanismy, ale mění se způsob myšlení. Poprvé se vlastně v lidském životě objevuje určitá schopnost abstrakce, určitá schopnost přemýšlet o druhých lidech, přemýšlet o jejich motivech, o způsobu jejich chování a dívat se na ně kriticky. A právě takový dospívající začne mít pocit, že to je úplně unikum, které se jemu právě podařilo, ale že jeho rodičům, jeho učitelům, to se nikdy nepodařilo, v nejlepším případě možná pár jeho nejlepším kamarádům. A z toho může pramenit určité vlastně takové to generační přezírání směrem k těm starším.
Takže znamená to, že si takový pubescent dělá tak trochu v hlavě pořádek?
No, trvá mu to jistou dobu, než se dokáže v tom novém způsobu myšlení zorientovat. Někdo to zvládne poměrně rychle, někomu to trvá více let a vlastně bychom to mohli označit jako jakési hledání vlastní identity, která potom pro toho člověka bude příznačná pro celý jeho další dospělý život.
Když jste zmínil ty učitele, tak jak se vlastně učí člověk v pubertě, mladý člověk v pubertě? Jde mu to lépe nebo on se často velmi zhorší ten průměr.
No, tak průměr se asi zhorší proto, že se zhoršuje vlastně taková ta touha spolupracovat s těmi učiteli, ale mozková činnost naopak se rozvíjí právě směrem k té abstrakci. Takže ta taková ta školní látka, která se probírá na druhém stupni, samozřejmě je o několik řádů komplikovanější než ta, kterou dokázaly zvládnout ty děti před začátkem dospívání.
Já se vás zeptám, teď to bude možná vypadat hodně naivně, ale je takové pubertální chování i nakažlivá záležitost?
Je to zajímavé, teďka jste přesně vyjádřila to, co někdy říkají naši rodiče, teda rodiče našich pacientů, protože přicházejí třeba s dívkou, která je třináctiletá a ještě nedospívá, jejím problémem je právě nepřicházející fyzické dospívání, ale rodiče říkají, ona pubertální chování už má. Pubertální chování se totiž dá okoukat od spolužáků a když se někdo, většinou to začíná tak v páté třídě, že jo, kde teda ta, ty první začínají dospívat, takže když už se tam to pubertální chování vyskytuje, tak ono je nakažlivé, ono je trošku jako lákavé, ono je atraktivní.
Velmi, velmi jednoduše se to patrně chytá, co když ta puberta skutečně nepřichází, dá se s tím něco dělat? Zasahujete do téhle té, abych tak řekla, přírody rádi?
Nepřicházející dospívání může být příznakem vážné zdravotní poruchy. Nepřicházející znamená, že dívka nedospívá ještě ve 13 letech a chlapec nedospívá ještě v 15, to znamená, nemá vůbec žádné známky dospívání. Může to být proto, že nejsou dobře vyvinuté pohlavní žlázy, může to být ale také proto, že něco vázne ve středním mozku, protože střední mozek je vlastně takové centrum spouštění dospívání. Tam je jakýsi takový vypínač, kterému se někdy říká gonadostat, vlastně jako vypínač pohlavních žláz, který je v dětství vypnutý, zapne se právě na tom prahu dospívání a tím se ve středním mozku vlastně spouštějí podněty, které vedou k vyplavování hormonů, které potom budou působit na pohlavní žlázy. A pohlavní žlázy začnou u chlapců vyrábět testosteron, u děvčat estrogeny, což jsou ty pohlavní hormony, které potom proudí do celého těla a způsobují ty zevní známky dospívání, u dívek vývoj prsou, u chlapců ochlupení, vývoj penisu, vývoj varlat, to, co je zvenku vidět.
A když se to nespouští, tak co se s tím dá dělat?
Hlavně se musí zjistit příčina, protože v některých výjimečných případech to může být třeba mozkový nádor, který zničil právě tuhle tu oblast mozku, anebo to může být nějaká závažná porucha vývoje pohlavních žláz, takže nejdříve se musíme pokusit přijít na příčinu a samozřejmě pak se pokoušíme léčit, nahražovat dneska pohlavní hormony, je vcelku jednoduchá záležitost, která je dobře vyřešená, takže dospívání potom dokážeme spolehlivě navodit.
A čistě teoreticky, můžete i zbrzdit pubertu?
Druhý problém, který se puberty týká, může být předčasné dospívání. To je také vlastně oblast, kterou se endokrinologie zabývá. Předčasné dospívání znamená u dívek první známky před 8 lety, u chlapců před 10 lety věku. U některých z nich to nemusí znamenat závažnou zdravotní poruchu, ale u některých už to zase může být projevem třeba poškození právě toho centra, které má blokovat pubertu, anebo nějaké změny v pohlavních žlázách, které se najednou rozhodnou spontánně vyrábět pohlavní hormony. A brzdit to také lze, ale samozřejmě za prvé je zapotřebí zjistit tu příčinu.
Tak, tady s profesorem Janem Leblem dnes budeme v dopoledním Radiožurnálu po celou následující hodinu, pokud se i vy na něco chcete zeptat, máte tu možnost na radiozurnal.cz/host nebo i na Facebooku.
Co to je, když se řekne puberta, asi umíte všichni odpovědět i z vlastní zkušenosti. My k tomu teď v Radiožurnálu přidáme i další téma, kterým se zabývá náš dnešní host, v Radiožurnálu je pan profesor Jan Lebl. Vy jste první, kdo v České republice začali s testováním takzvaného monogenního diabetu, my si o tom teď budeme povídat, zkuste nám to, prosím, jenom vysvětlit, co to vlastně je?
Monogenní diabetes je určitá skupina forem cukrovky. Je obecně známo, že cukrovka má několik typů a běžně se vyskytuje cukrovka prvního typu, která je spíš u dětí, dospívajících a mladých dospělých a která se musí léčit inzulínem. Vedle toho je cukrovka druhého typu, která je obvykle spojená se starším věkem, s nadváhou, může se léčit dietou, tabletami, v některých případech inzulínem. Ale v posledních letech se ukázalo, že někde mezi těmito dvěma formami cukrovky existuje skupina zdravotních poruch, která je způsobená odchylkou jednoho jediného genu, proto se v rodině zpravidla přenáší z generace na generaci a protože je ta porucha v jednom jediném genu, tak se jí říká monogenní, to znamená právě jeden gen způsobuje tuto cukrovku. Těch monogenních diabetů je více a je velmi zajímavé je umět rozpoznat v určitých rodinách, protože když zjistíme přesně, o jakou formu monogenního diabetu se jedná, můžeme navrhnout cílenou léčbu. V některých případech se dokonce daří převést pacienta s léčby inzulínem, která třeba mohla trvat i mnoho let, na tablety a funguje to lépe. V některých případech můžeme dokonce rozhodnout, že žádná léčba není potřeba a v životě z cukrovky nehrozí, takže rozpoznání a vyšetřování monogenního diabetu otevřelo řadě pacientů s cukrovkou vlastně úplně novou životní perspektivu.
Vy jste získali peníze z norských fondů, ono to bylo několik set tisíc eur, pořídili jste přístroj, kolik pacientů jste už stihli tímhle přístrojem vyšetřit?
Vyšetřili jsme už hodně přes tisíc pacientů z celé České republiky, my jsme zatím stále ještě otevření všem, kteří chtějí doporučit pacienty s podezřením na monogenní diabetes k vyšetření, prostředky máme zatím do konce roku 2010, ale jednáme o tom, abychom mohli pokračovat i v dalších letech. To vyšetření je vlastně z tohoto důvodu pro pacienta bezplatné, bezplatné dokonce i pro to zdravotnické zařízení, které ho doporučilo, financování zatím zajištěné máme, takže je dobré, když v rodinách, kde se v několika generacích vyskytla podobná forma cukrovky, se na takovou nemoc může pomyslet.
Jak dlouho trvá takový jeden výsledek, takové jedno vyšetření?
Je to poměrně komplikovaný proces vyšetřování, protože my se musíme dostat vlastně k podstatě toho určitého genu a pokusit se v tom určitém genu najít jednu konkrétní odchylku, která ho odlišuje od té běžné formy genu, která se vyskytuje u ostatních lidí. Takže to není jako poslat výsledek nebo poslat vzorek krve a druhý den čekat výsledek, může to trvat několik týdnů, výjimečně i měsíců a nemusíme dospět k závěru. I když se nám zatím naštěstí daří ve většině případů opravdu něco objevit.
Vlastně kolik dětí u nás v České republice má potíže s cukrovkou? Ať víme, o jak velkém počtu dětí mluvíme obecně s cukrovkou.
Pokud se týče dětí s cukrovkou, tak nemůžeme to úplně směšovat s tím monogenním diabetem, protože většina dětí má ve skutečnosti cukrovku prvního typu, že, to je taková ta klasická dětská cukrovka, kterou bude celoživotně nutné léčit inzulínem. Pokud za 10 let, za 20 let se konečně nedospěje k tomu zázračnému objevu, který dokáže cukrovku definitivně vyléčit, tuto formu cukrovky. V České republice v současné době jsou asi 2,5 tisíce dětí do 14 let, které mají cukrovku, a bohužel téměř každý druhý den podle té četnosti nových případů se objeví cukrovka u dalšího dítěte někde v České republice.
Když si i dál poslechnete vysílání dopoledního Radiožurnálu, tak k té dětské cukrovce a pubertě přidáme také obezitu. I to je něco, na co určitě přijde hodně vašich otázek, tak vás moc prosím o velkou stručnost, pište na radiozurnal.cz/host, anebo přidávejte komentáře na Facebooku.
V dopoledním Radiožurnálu nám své odpovědi dává pan profesor Jan Lebl, endokrinolog z Motola z pediatrické kliniky. Pane profesore, o kolika dětech nebo o jak velkém počtu dětí můžeme říci, že jsou obézní?
V České republice zatím naštěstí nejsme v kritické situaci z hlediska dětské obezity, ale bohužel ze Spojených států v posledních 100 letech přišlo všechno dobré i všechno špatné, a v současné době se obáváme, že k nám ze Spojených států přichází epidemie dětské obezity. Tam za posledních 20 let stoupl podíl obézních dětí mnohonásobně, dneska už jsou jich dvě třetiny dětské populace. A epidemie obezity se už začala šířit do západní Evropy, například do Velké Británie, už je v Austrálii, i v některých nově rozvinutých zemích. Souvisí to se změnou způsobu života, s novými stravovacími návyky, s naprostým vlastně úpadkem tělesné kultury z hlediska sportu, cvičení. Snažme se o to, abychom se tomuto trendu ubránili.
A myslíte si, že odoláme?
Bude záležet do značné míry na nás, protože nejde o genetiku, ta se nezmění za jednu generaci, ale jde opravdu o pouze způsob života.
A co všechno s tím souvisí? Tak zmínili jsme stravovací návyky, i to, že se moc nehýbáme, připočítáme k tomu i počítače, herní konzole, televize?
Fastfood jako způsob stravování, který přichází z Ameriky, je ten nejzhoubnější, protože se jedná o potravu o takzvané vysoké energetické hustotě, to znamená, nesníme toho na objem mnoho, ale sníme velmi mnoho energie. A přitom vlastně naše kontrola nad sytostí je do určité míry zajištěná tím, jak máme plný žaludek, takže proto je nejvýhodnější naopak jíst potravu o nízké energetické hustotě, jako je třeba zelenina, která má minimum energie a přitom zaplňuje žaludek, takže to je ta otázka příjmů potravy. Na druhé straně ta otázka energetického výdeje, no, tak ještě před několika desítkami let většina povolání byla fyzicky náročných, dneska fyzicky náročná povolání jsou spíše výjimkou, takže to je problém, proč obezita postihuje dospělé. A u dětí, tak bylo běžné, že děti po škole vyběhly na hřiště nebo na plácek a byly venku až do setmění a pořád byly v pohybu. A děti, když jsou mezi sebou, tak vydají obrovské množství energie. Dneska po škole, však víte, co děti začnou dělat, sedět u počítače a u herních konzolí a podobně.
Když je obézní dítě, je velká pravděpodobnost, že z něj také vzejde obézní dospělý?
Téměř jistota. Když je dítě obézní, tak bohužel bude velmi pravděpodobně obézním dospělým.
To skoro vypadá, pane profesore, že se nám bude zkracovat délka života.
Dneska je obava a ve Spojených státech už je to dokonce reálně propočítané, že pokud to bude pokračovat takhle, tak dnešní generace dětí bude mít vlastně poprvé v moderní éře lidstva kratší život, než má generace rodičů. Víte, že se vypočítává takzvaný body mass index, index tělesné hmotnosti, to je číslo, které vlastně vyjadřuje tu míru obezity. A bylo spočítáno, že body mass index nad 40 zkracuje život asi o 8 let. Body mass index mezi 30 a 35 asi o 2 až 3 roky. Nejideálnější je body mass index mezi 20 a 25, to je takový ten stav normality, pod 20 už je to zase špatně. Takže být příliš hubený také není pro délku života optimální.
Já vím, že to všichni víme, ale jak to, že to nedodržujeme? Všichni víme, že se máme hýbat. Všichni víme, co bychom asi tak zhruba měli jíst, ale jak to, že k sobě nejsme tak zodpovědní, že to skutečně děláme?
Každý z nás má určité vrozené jídelní chování, to je asi ten klíčový bod a k tomu jsme vlastně směřovali teďka i na tom nedávném kongresu dětské endokrinologie. Jídelní chování sídlí ve středním mozku a máme každý nastavené to jídelní chování na určitou úroveň. Dostáváme signály z tukové tkáně hormonem leptinem, který proudí ke střednímu mozku, ze žaludku, jak je plný nebo prázdný, hormonem grelinem, a z krve, jakou máme hladinu krevního cukru, běžným hormonem inzulínem. Střední mozek všechny tyhle ty údaje analyzuje a vlastně dává nám pokyn, jestli máme hlad, anebo jestli nemáme hlad. A tuhle úroveň má každý nastavenou trošičku jinak. Proto při stejných podmínkách někteří zůstanou štíhlí, ale bude to proto, že méně jedí. Ne proto, že mají nějaký zázračný jiný gen. A naopak někteří budou mít sklon k obezitě. A ve chvíli, kdy potrava je v podstatě neomezeně dostupná, každý na ní má dost peněz, není to problém, a energetický výdej je velmi omezený, tak potom bohužel u většiny lidí to povede k obezitě.
Profesor Jan Lebl je z Pediatrické kliniky v Motole, je přednostou endokrinologem a své otázky nemusíte skrývat ani vy, tak nám je napište, ale prosím velmi stručně a také neočekávejte, že vám stanovíme diagnózu během živého vysílání. Tak pište, radiozurnal.cz/host, anebo piště ne Facebooku. Za chvíli už půjdeme na ten endokrinologický kongres.
Profesor Jan Lebl je přednostou Pediatrické kliniky v pražském Motole, je hostem dopoledního Radiožurnálu. Pane profesore, v sobotu skončilo výroční zasedání ESPE 2010, což je Evropské společnosti dětské endokrinologie největší dosavadní v Evropě, vy jste byl v čele tohoto setkání, byl jste prezidentem kongresu, jaký z toho máte pocit?
Dobrý pocit. Dostávám teď děkovné maily od účastníků, všichni byli velmi spokojeni Prahou, Kongresovým centrem v Praze, kromě toho jsme měli také štěstí na nádherné počasí minulý týden, ale měli jsme i velmi zajímavý odborný program.
A překvapily vás nějaké zkušenosti vašich kolegů?
Na každém kongresu dětské endokrinologie zazní nové poznatky a velmi zajímavé nové poznatky. Letos se týkaly například dětské cukrovky. Zdá se, že přece jenom už bychom někde na obzoru mohli vidět možnost vyléčení dětské cukrovky, ať už transplantací buněk, které budou vyrábět inzulín, anebo technickým systémem, který bude do těla dodávat inzulín, a také právě jsme hovořili o obezitě, takže se také začínají množit právě poznatky, které by mohly jednou třeba vést k léku na obezitu.
Tak to jsou velmi optimistická zjištění. Kdybychom měli srovnat tu úroveň české endokrinologie s tou, která je v zahraničí, tak jak si stojíme, pane profesore?
Z hlediska péče o pacienty určitě držíme krok. A to, co se nám naštěstí v posledních letech daří, je začít se i více zapojovat do výzkumu, takže i naše výzkumné výsledky, které nakonec stejně vedou ku prospěchu pacientů, tak už začínají být blízko světové úrovně.
Za malou chvíli už vám dám, pane profesore, spoustu dotazů od našich posluchačů. Já už vám je průběžně tady pročítám, ale jedna ta otázka se týká přímo kongresu, tak já se vás na ní zeptám. Kolik endokrinologů na kongresu mělo nadváhu? A ještě smajlíka, tady je usměvavý obličej, vám tam přidává náš posluchač.
Ale, tak v tomhle tom směru statistiku sice nemáme, ale myslím si, že jich nebylo zas tak mnoho, protože ona totiž nadváha do určité míry koreluje i s úrovní vzdělání a s vysoce ekonomickým stavem toho kterého člověka, takže s úrovní, s vyšší úrovní vzdělání teda riziko obezity je o trošku menší a vlastně s vyšší socioekonomickou úrovní je také trošku menší, takže možná i to je důvod, proč mezi lékaři, dětskými endokrinology a vůbec vysokoškolsky vzdělanými lidmi je ten podíl přece jenom trošku menší.
Pro přednostu Pediatrické kliniky v Motole už chodí vaše otázky, za chvíli se k nim dostaneme, buďte bez obav.
Pan profesor Jan Lebl teď bude vystaven přímým otázkám našich posluchačů. Pane profesore, může mít předčasná puberta vliv na růst a na výšku člověka? Se nás ptá naše posluchačka.
Ano, předčasná puberta vede k urychlení, k urychlenému nástupu pubertálního růstového výšvihu, ale pokud by nebyla léčená, tak povede k předčasnému ukončení růstu a tím pádem vlastně dospělá výška zůstane nízká, takže určitě předčasná puberta zasluhuje vyšetření a léčení, také proto, aby se vlastně zachoval ten potenciál dorůst do správné dospělé výšky.
Další otázka, ta půjde hlavně asi ke komunikaci s dospívajícím. Pane doktore, synovi byl v 11 letech diagnostikován diabetes prvního typu, byl velmi ukázněný a tak dále, dnes je mu 17 let a ta kázeň začíná polevovat. Když se snažím promluvit mu do duše, tak reaguje podrážděně. Jak na něj? Paní Kotová.
Bohužel, tady je každá rada drahá a já jsem prožil osudy už několika set dětí s cukrovkou a snažil jsem se je s jejich rodiči provést i jejich dospíváním. Je to obtížné období. Je to obtížné období pro každého mladého člověka, ale s cukrovkou o to víc. Rodiče musí v tomhle tom případě být velmi citliví, protože nesmějí používat vlastně cukrovku jako určitý nástroj, jak si udržet nad svým dospívajícím kontrolu. On jako každý jiný chce získat svojí nezávislost, samostatnost, dospělost, bojuje o ní. Každý dospívající o ní bojuje, takže je dobré z dálky mu být určitým partnerem a pomocníkem, ale nesmí se do toho vstupovat příliš razantně. Berme to tak, trošku se kompenzace cukrovky zhorší, ale jakmile bude dospělý úplně, tak si zase bude schopen poradit sám.
Teď můžeme jít rovnou do porodnice. Narodila se mi holčička, 4 kilogramy těžká, už v porodnici mi řekli, že bude mít sklony k obezitě, teď je jí 9, váží 50 kilo, jí malé porce, hýbe se, nesedí u počítače a ta váha se prostě nehne, co dál?
Jsou bohužel některé děti nebo někteří lidé, kteří mají mimořádně závažnou vrozenou poruchu směřující k nadváze. V tomhle případě bych doporučoval vyšetření odborným endokrinologem dětským.
Zdraví vás také Pavlína z Písku. Ráda by se zeptala, zda v jejím případě se může jednat o monogenní diabetes, protože ona ho má od roku 84, kdy jí bylo 5, její maminka má diabetes od roku 87, kdy jí bylo 34, a ona plánuje miminko a obává se, že může být také diabetik, co s tím?
Pokud se ve dvou generacích vyskytuje cukrovka, která vznikla v mladém věku, ať už v dětství nebo v mladé dospělosti, tak určitě se jedná o podezření na monogenní diabetes. V tomhle případě dokonce si myslím, že se může posluchačka obrátit přímo na nás a můžeme se zkusit domluvit o vyšetření.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli se dá ovlivnit dramatičtější průběh dospívání stravou a nějakými potravinovými doplňky? A ještě jedna otázka, jak je to s délkou spánku u dospívajících, jestli krátká doba ovlivňuje nějakým způsobem růst dítěte?
Z hlediska stravy není v dospívání zapotřebí dělat nic mimořádného. Dospívání je samozřejmě spojeno s přirozenou velkou chutí k jídlu, zejména u chlapců, ale do určité míry i u dívek, jde o to, že tělo samozřejmě buduje, nejenom roste do výšky, ale buduje se svalová hmota, kostní hmota, dospívající zpravidla mají přirozeně velkou chuť na mléčné výrobky, protože potřebují vápník, ale není zapotřebí jim to nijak speciálně vnucovat. A dokud se roste, tak samozřejmě je zapotřebí této chuti k jídlu vyhovět, protože je zapotřebí, aby tělo energii získávalo. Ale jinak žádné ovlivňování stravy není potřeba. Pokud se týče délky spánku, tak to je taky takový oblíbený vlastně předmět sporu mezi dětmi a jejich rodiči v této fázi života, tak jistě že 8 hodin spánku je dobrých na to, aby druhý den byl člověk svěží, ale z hlediska průběhu dospívání délka spánku ho nijak nebude ovlivňovat.
Mají hormony vliv na výskyt alergie? A jestliže ano, tak jak se potom alergie léčí?
Ne, hormonální poruchy a alergie spolu nesouvisejí.
Další otázka, chci se zeptat, od kolika let asi může chlapec zplodit dítě? Lze to už ve 12 letech?
Ve 12 letech zpravidla nikoliv, to by musel být případ mimořádné předčasné puberty. U chlapců, u dívek, jak víte, tak je vlastně první známkou možné plodnosti menstruace, že jo, první měsíčky, u chlapců to je zpravidla první ejakulace. Ale zatímco první měsíčky teda vstupují do rodinných záznamů, tak první ejakulace zpravidla proběhne teda bez velkého povšimnutí. To je vlastně chvíle, kdy chlapec má tvorbu spermií a dochází k tomu zpravidla tak mezi 14 a 15 lety.
Ještě prosím jeden stručný dotaz, chtěla bych se zeptat, jak se dá poznat puberta? Dcera má právě 8 let a její chování velmi připomíná puberťáka, všechno je špatně a proti všemu protestuje, jak s nim zacházet?
Puberta se nepozná podle chování úplně spolehlivě, ale pozná, u dívky se pozná zpravidla podle vývoje prsů. První známkou dospívání vlastně je zduření pod prsní bradavkou, pod prsními bradavkami, nejdříve na jedné straně, potom na obou stranách, to je první projev ženských pohlavních hormonů na dívčím organismu.
S panem profesorem Janem Leblem jste strávili v dopoledním Radiožurnálu doufám příjemnou chvilku. Já díky, že jste přišel a přeji, ať se vám dobře daří v tom dětském světě, hlavně ať s vámi komunikují, protože o tom to asi je. Díky, že jste přišel a na slyšenou.
Děkuju vám za pozvání.
Dobrý poslech vám všem přeje Zuzana Burešová a také náš dnešní host, profesor Václav Pačes, kterého musím hned v úvodu omluvit. Přepadla ho viróza a tak kvůli hlasové indispozici budeme v našem pořadu dnes nezvykle hrát i písničky. Pane profesore, vítejte ve studiu, dobrý den.
Dobré jitro.
Vy jste se nedávno vrátil z Austrálie, podepsala se ta změna klimatu právě na tom, že jste se vrátil nachlazený?
Tak zdálo se mi to, že to skutečně tak je, ale dneska ráno jsem se ženou vlastně si uvědomoval, kdy mě nejdřív přepadla bolest krku, a ono to vlastně bylo hned ten první den, kdy jsem tam do Austrálie přijel, což je asi 7 dní nebo možná 8, a tak jsem si zřejmě to přivezl už s sebou z Evropy.
Pane profesore, co vás vlastně zavedlo do Austrálie?
Tam byl kongres, vlastně světový kongres biochemický, současně také s pacifickou tou sekcí těchto mezinárodního vlastně světového, z Mezinárodní světové asociace biochemických společností. Já reprezentuji nebo jsem dokonce předsedou České společnosti pro biochemii a molekulární biologii, a tak se toho zúčastňuji vlastně za Českou republiku. Jednak samozřejmě tam je ten odborný program, ale jednak jsou tam i určité, řekněme věci k rozhodnutí administrativního rázu.
Je ten kongres natolik důležitý, že člověk absolvuje tu neuvěřitelnou dálku?
No, to vám řeknu teda, to je, já nevím, jestli jsem to počítal správně, ale vlastně v letadle jsem strávil 25 hodin čistého času a mezi tím byly ještě 2hodinové přestupy na letištích a už to teda pro mě není, musím se přiznat, že to bylo opravdu vyčerpávající.
Ono když je takové mezipřistání, ono to je příjemné, podívat se na některá jiná místa. Vy jste měli mezipřistání v Singapuru a toto místo vás nesmírně okouzlilo. A právě o něm byste teď v našem vysílání chtěl mluvit.
No, já jsem byl opravdu, já teda se přiznám, že už jsem byl na singapurském letišti, vlastně teď jsem byl jenom na letišti, ne v Singapuru, ale na tom letišti jsem přesedal, a už předtím, když jsem byl v Singapuru, tak jsem samozřejmě přilétl na to letiště. To je teda něco úžasného, já jsem neviděl ve světě letiště tak dokonale postavené, tak dobře promyšlené, tak pohodlné, tak jako celé zaměřené na službu těm cestujícím, jako je to v Singapuru. Ta ohromná čistota, to pohodlí, které se tam poskytuje právě těm lidem, kteří tam přestupují a musí tam čekat několik hodin, to je něco neuvěřitelného. Mají tam třeba 3 botanické zahrady, do kterých člověk může na tom letišti jít. Jedna je zaměřena na sukulenty, na kaktusy, druhá je orchidejová, všude záplava orchidejí tam je, nejenom v té botanické zahradě, ale všude jinde, potom tam je tropická zahrada motýlí s tropickými motýly. No, je to prostě ohromné. Mají tam všude masážní židle, všechno je to zdarma tam. Jo, pohodlné jednak židle, ale jednak i taková lehátka, kde si člověk může prostě odpočinout. Ta čistota je ohromující. A když potom člověk přilétne na frankfurtské letiště, které přitom patří k těm určitě lepším v Evropě, ač nejčistším, tak ten rozdíl je do očí bijící. Prostě tam na toaletách, nějaký člověk tam ušmudlaným hadrem prostě roztíral tu špínu někde u umyvadel. No, něco takového by vůbec nebylo v Singapuru možné. Tam prostě to všechno se leskne, jsou tam lidi, kteří okamžitě vyleští veškeré kapičky na umyvadle a tak dále. Takže zase Evropa by se měla trošku poučit.
A v čem to je? Myslíte si, že to je v lidech nebo spíš v penězích?
Já myslím, že v obojím. Samozřejmě Singapur je velmi bohatá země, on to je vlastně ostrov, který, kde tam je tuším asi 4 milióny obyvatel, poměrně smíšená to je komunita, tedy většina jsou Číňané, ale nejenom, je tam hodně Indů, ale dneska už i Evropanů. A je to možná země, o které se říká, že je trošku taková totalitní, že tam není ta pravá demokracie. Já jsem to tam, když jsem tam byl před nějakou dobou, tak jsem to nepozoroval, ale prosím, já tam byl krátce, to nevím. Ale rozhodně prostě ta, například u nás ta situace, kde tady také sem přicházejí cizinci, ale ti spíš prostě tady tu společnost možná i rozkládají trošku, je to, celá ta společnost u nás je zklamáním poměrně po tom, po těch letech prostě toho reálného socialismu. Teď zrovna, když jsem šel k vám do rozhlasu, tak jsem tady na ulici viděl, že chybí na nějakým kanálku na chodníku ten poklop, který evidentně byl ukraden, aby se dal do sběrných surovin. Když tam někdo v noci půjde, tak si přinejmenším zlomí nohu. Prostě tohleto lidi udělaj klidně bez jakýchkoliv skrupulí a takových věcí ... Když si vezmeme, jenom otevřeme televizi, že zase policisté byli zapleteni do podvodů s auty nějakých těch, já nevím, pojistných nebo jakých, a tak dále a tak dále, tak je člověku z toho smutno, když vidí, že jsou země, jako je například Austrálie nebo ten Singapur a další, kde prostě ta společnost funguje lépe.
Mluvili jsme o Austrálii, jako kdyby to naše hudební režie tušila, protože do Austrálie se vrátíme prostřednictvím interpretky, která pochází právě z Austrálie.
To byla Kylie Minoque ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. Naším, hostem, hostem pořadu Jak to vidí je profesor Václav Pačes. Už jsem říkala v úvodu našeho rozhovoru, že je nachlazený, proto dnes výjimečně hrajeme i písničky. Pane profesore, jak dobře víte, tak právě dnes naše vláda bude projednávat snížení platů jak politiků, tak soudců o 5 %. Mělo by toto opatření přinést do rozpočtu zhruba 1 miliardu korun. Už teď ale mnozí tuší, že soudci se tomuto kroku budou bránit a možná o tom znovu bude rozhodovat Ústavní soud. Rozumíte jejich argumentům?
Já je tolik nesleduji, tak nemohu říct, jestli jim rozumím nebo nerozumím, ale celkově bych řekl, že není dobré, když se nějaká skupina občanů vyděluje jako něco lepšího, něco jiného, než jsme my všichni ostatní. A já už před nějakou dobou jsem v rozhlase říkal, myslím, že to bylo při nějaké jiné příležitosti, že to nejhorší, co společnost může potkat, je nedůvěra v justici. Ono obecně k politikům ta nedůvěra trošku je, protože politici holt prostě v předvolebním boji říkají něco jiného, než potom realizují. Já myslím, že to je na celém světě. U nás samozřejmě se k tomu ještě teď přidávají ty korupční aféry a tak dále. To je velmi, velmi nedobré. Ale co by bylo ještě horší, je ztráta důvěry společnosti v justici a určitě teda tohle to nepřispěje k té důvěře, že se tady vyděluje nějaká skupina lidí jako něco lepšího, něco víc, pro které neplatí běžné prostě zákony nebo zákonitosti, bych spíš řekl, že jo. Ono se vždycky říká, že všichni lidé jsou si rovni, ono to není pravda samozřejmě. Já jako genetik vím, že lidé naštěstí si rovni nejsou. Kdybychom si byli rovni, tak bychom všichni vypadali stejně, byli bychom stejně chytří nebo stejně hloupí, tak to není. Lidé si nejsou rovni, každý má jiné vlohy dané geneticky a zaplaťpánbůh za to, že si nejsme rovni. Ale to, to motto: Všichni lidé jsou si rovni, totiž má pokračování. Všichni lidé jsou si rovni před zákonem, to je důležité, před zákonem by si měl být roven prezident republiky jako bezdomovec. No a jestliže tady je obecně nějaká skupina lidí, která se vyděluje a jakoby dává najevo, že pro ně neplatí v tomto případě snad ne zákony, ale nějaké obecné normy, tak to prostě dobré není.
Když vezmeme jeden z argumentů soudců, tak oni tvrdí, že jejich plat má sloužit k zabezpečení jejich hmotné úrovně tak, aby byl soudce co nejméně ovlivnitelný.
No jo, to je argument po mém soudu hloupý, protože co je ten příjem, který tohle to zajistí? U někoho ta neúplatnost a dostatek peněz je 20 tisíc nebo 10 tisíc měsíčně, někomu nestačí ani 100 tisíc. Prostě lidé jsou různí, mají různé požadavky a tohle to je, bych řekl, argument hloupý. A navíc, já jsem dneska ráno právě k tomu slyšel komentář u vás v rozhlasu a tak jsem ..., tam jeden z těch, se také při tom říkalo, že soudce by, a to i ten začínající mladý soudce by neměl mít méně, než myslím, to bylo 42 nebo 45 tisíc měsíčně. Prosím vás, já jsem na konci své kariéry vědeckého pracovníka, prošel jsem všemi stupni, včetně předsednictví Akademie věd a já nevím čeho, profesorem jsem a tak dále a můj nejvyšší plat, který kdy jsem měl, bylo 36 tisíc měsíčně, jo. A já jsem teda v důchodovém věku a oni tam prostě začínají na takovéhle částce. Já se nechci přirovnávat nebo vůbec nechci vědce přirovnávat k soudcům, jistě soudci a soudnictví je mimořádná odpovědná činnost, tam si zaslouží prostě vysoké platy, ale přesto mi připadá, že jsou někteří z nich, já si nemyslím, že všichni, jsou trošku mimo realitu.
Když se pobavíme o míře zodpovědnosti, tak tu mají přeci stejnou jak lékaři, tak hasiči, tak policisté. Neumím si představit, že by hasič řekl: Budeme, když nám snížíte platy, hasit požár jenom půl hodiny. Policisté by mohli říct: Budeme vyšetřovat jen každý trestný čin.
Jenom každý třeba třetí trestný čin. No jistě, to prostě takhle by se to vůbec nedalo brát nebo nesmí se to tak brát. No, já myslím, že nakonec snad tedy politici zmoudří a že tahle ta věc se nějak vyřeší. Ale samozřejmě, já ty argumenty neznám, já to zas tak nesleduji. Ne, že bych nepřál soudcům a komukoliv vysoké příjmy, přeju všem, ale tady jde o něco jiného, než o výši těch příjmů, tady jde prostě o to zapojení do společnosti, oni se nemají vydělovat, nikdo se nemá vydělovat z té společnosti, všichni jsou běžnými občany, tak jako vy a já.
Byl by to podle vašeho názoru to, že by to přijali, takový výraz solidarity s ostatními?
No, ale to by byl sice, ale ani to není, by nebylo dobré, prostě tady by se o tom vůbec nemělo diskutovat, to by se o tom nemělo jednat, že tady je někdo, na koho by se to nemělo vztahovat. To je teda alespoň můj názor.
To jsou názory našeho dnešního hosta, hosta pořadu Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha, profesora Václava Pačesa.
Pro všechny vědce jsou, nebo alespoň měly by být tyto dny takovým svátkem, protože celý svět se dozvídá jména nových nositelů Nobelovy ceny za chemii, literaturu, lékařství, fyziologii, ekonomii. Pane profesore, nahlédl jste někdy do zákulisí těchto Nobelových cen?
Skutečně jsem nahlédla, protože můj dobrý přítel byl Carl-Olof Jacobson, což byl vědecký sekretář Královské akademie švédské, která vlastně udílí většinu těch Nobelových cen a on mi dokonce ukazoval tam ty trezory, v kterých jsou ty archivy všech těch Nobelových cen, jak se k nim dospělo a tak dále. A je to opravdu takový svátek každoroční, ale na druhé straně já si myslím, že se Nobelovým cenám trošku možná příliš dává velký význam a důraz na ně, protože ono k tomu také patří, nebo dostat Nobelovu cenu, patří také štěstí a souhra náhod a i konexe, upřímně řečeno a známost toho dotyčného, schopnost jeho přednášet a prezentovat své výsledky. A je řada lidí, kteří nepochybně by si Nobelovu cenu zasloužili, je mnoho lidí, kteří by si Nobelovu cenu zasloužili a nikdy ji nedostanou. A na druhé straně jsou i případy, kdy byly uděleny Nobelovy ceny a dneska se vlastně už ani nepochybuje o tom, že třeba bylo něco významnějšího, za co by se měly udělit. Nicméně je to opravdu to nejprestižnější a nejvýznamnější, čeho vědec může dosáhnout. Carl-Olof Jacobson sám říkal, že byla chyba, že se nechal ten Nobelovský výbor, nebo já nevím, kdo to tenkrát rozhodoval, přesvědčit o tom, že se uděluje Nobelova cena za ekonomii, že to vlastně se přiživujou ekonomové na té prestiži Nobelových cen, že to zdaleka nemá ten význam a že by se vlastně Nobelovy ceny měly udělovat jenom za fyziku, chemii a teda biologii, nebo jak se tomu říká, medicínu nebo lékařství. Sami víme, že jak je obtížné určit nebo udělit Nobelovu cenu za literaturu a ještě obtížnější je Nobelovu cenu za mír. Čili tyhle 3 Nobelovy ceny, za literaturu, za mír a zejména za tu ekonomii, jsou takové, bych řekl, trošku kontroverznější. Já dokonce si myslím, že jsou i méně významné. Ta Nobelova cena za mír, to je něco, co se jako ve společnosti hodně na to dá, ale uvědomme si, že to dostali i teroristé někdy, Arafat má Nobelovu cenu za mír a řada lidí, kteří zdaleka k míru nepřispěli tolik, jako jiní, kteří tu Nobelovu cenu nedostali. Takže já jsem takovým trošku v tomhle tom skeptikem. A myslím si, že by bylo nejlepší, kdyby opravdu se udělovaly Nobelovy ceny jenom za tu vědu, to jest za chemii, za biologii a za fyziku.
Naše republika vlastně má v podstatě 2 Nobelovy ceny, právě jednu za literaturu - Jaroslav Seifert a potom za chemii - pan profesor Heyrovský. Proč jich máme tak málo?
To je dobrá otázka a rád bych na ni znal odpověď. Já si myslím, že ... Tak samozřejmě, my jsme vlastně o válce tady žili v izolaci, vědecké izolaci až do toho roku 1990. Těch Nobelových cen obecně do této části světa bylo udělováno málo. Nejsem si jist, jestli tam nebyl i trošku politický aspekt, ale zejména pochopitelně ta věda se nerozvíjí, nebo nemůže se rozvíjet v izolaci. A v té jsme tady žili, já sám to vím, když jsem byl mladým vědeckým pracovníkem a viděl jsem, kolik je různých mezinárodních konferencí a kurzů v oblasti molekulární biologie, ve vědě, která v té době vznikala, rozvíjela se, no a my jsme tady seděli na zadku, jak se říká, a nikam jsme nesměli. No, potom se těžko vyšvihne někdo nebo dojde k nějakému velkému objevu, který by byl tak významný, že by se nakonec tou Nobelovou cenou ocenil. Teď jsme 20 let po těch změnách a myslím, že už je na čase si říct, proč teda najednou, neříkám zrovna nedostal někdo Nobelovu cenu, ale máme skutečně výsledky, které by dosahovaly této úrovně. Když se rozhlédneme kolem sebe, tak ty výsledky podle mého názoru nemáme, až na úplné výjimky, ale ty jsou tady, je tady generace, dneska ta střední generace, kde je, co já vím z mého oboru, několik skutečně mimořádně kvalitních vědců, kteří, řekněme směřují k těm výšinám. Jestli dostanou Nobelovu cenu, nebo ne, není tak významné, ale ty jejich výsledky jsou na té úrovni, že jsou akceptovány prostě tou vědeckou komunitou v tom daném oboru tak jako prostě to nejlepší, co v tom světě je. Takže já myslím, že ta situace se zlepšuje. Na druhé straně je třeba si říct, že takoví Maďaři mají těch Nobelových cen víc a nejenom tedy v Maďarsku, ale Maďaři, kteří třeba žijí a pracují ve Spojených státech. On tam ten reálný socialismus nedopadal tak tvrdě, tam prostě se mohlo odcházet do zahraničí celkem volně a ti lidé se tam etablovali. Maďaři pravděpodobně i drží víc spolu než my možná Češi, nevím. Ale je pravda teda, že by bylo na čase, aby se tady dala podpora tomu nejlepšímu, těm nejlepším z nás, aby se jim umožnilo nastartovat tu kariéru, která by k tomuhle tomu směřovala.
V této souvislosti mě napadá jedno jméno, a to je pan profesor Holý. Dopad jeho práce má skutečně, řekněme vliv na tisíce lidí, milión lidí po celém světě. Takoví vědci by měli být oceňováni.
Tak. A to je to, co myslím je teď důležité. Když asi před 2 lety nebo 3, já už nevím, jsem o tom jednou mluvil, dokonce možná to bylo na této židli, už si na to nevzpomínám, tak se mě na to, možná vy zrovna, nebo někdo ptal a já jsem tenkrát říkal, že by to znamenalo, aby Nobelovský výbor, který rozhoduje o Nobelových cenách za medicínu nebo fyziologii, aby trošku změnil svá pravidla. Protože tam se dávají Nobelovy ceny nebo dávaly zejména za teoretické práce a teď letos teda, po dlouhé době to dostal někdo za skutečně přínos medicíně, která přímo zasahuje pacienta. Pokud by Nobelovský výbor tuto politiku dále aplikoval, tak skutečně Antonín Holý by byl určitě jeden z nich, ještě s Erikem De Clercqem z Belgie, kteří by určitě dosahovali té úrovně, aby se o nich, řekněme uvažovalo.
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha náš dnešní host, profesor Václav Pačes. Jsem ráda, že náš rozhovor už je v cíli a je v cíli proto, protože vím, že dnes jste měl velké problémy s hlasem, s virózou. Všechno jste ustál a jsem moc ráda za tuto půlhodinku. Přeji vám brzké zdravení a zase se budu těšit ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha na slyšenou.
Děkuju mockrát. Na shledanou.
No a pro posluchače jenom upozorním, že reprízu tohoto pořadu si můžete poslechnout dnes večer krátce po 23. hodině, no a přepis našeho pořadu už zítra na adrese Český rozhlas 2 Praha.
Nebudeme vám mazat med kolem úst, řeknu to slušně.
Možná vám namažeme rány medem.
Možná vám osladíme trochu život a možná i zdravějším sladidlem než je cukr, nevím, to se dozvíme od doktorky Kateřiny Cajthamlové, která už byla slyšet. Dobrý den.
Dobrý den. Zdravíme až teď, ale doufám, že nám to posluchači odpustí.
Budeme hubnout zdravě, to je náš seriál. A med je dnešním naším tématem. Je med zdravější než cukr? Nebo lepší pro naše tělo?
To je dobrá otázka. No, tak vzhledem k tomu, že med obsahuje vlastně totéž množství i poměr fruktózy a glukózy jako ostatní sladidla, která v dnešní době používáme, to sladidlo konkrétně, které mám na mysli se jmenuje invertovaný cukrový sirup, který můžete najít v podstatě ve všech možných marmeládách nebo v různých jogurtech, takže ho tam můžete najít ve složení.
Invertovaný?
Ano, no, vy nečtete složení, Patriku.
No, mně by to totiž málo i kdy co řeklo. Teda tento pojem bych, proto jsem rád, že si to můžeme třeba vysvětlit.
Ano. Ten obsahuje právě těch zhruba 48 procent fruktózy a 47 procent glukózy, čili ten poměr je zhruba 1 ku 1 a 5 procent sacharózy. Zatímco med obsahuje fruktózy 38,5 procenta a glukózy 31,5 procent. A zbytek jsou další typy sacharidů. Tadyhle bych chtěla říct, že ta představa, že vlastně jíst med místo cukru znamená v podstatě jakoby nesladit tolik, tak vychází z toho, že ten med díky tomu vysokému obsahu fruktózy, vlastně my ho nepoužijeme tolik. Protože on nám chutná daleko sladčeji, protože fruktóza má v podstatě sladivost čtyřikrát vyšší než glukóza. Čili ...
Takže to není v tom, že by byl extra zdravější, ale že pro nás vnímavě je sladší, takže ho tolik neužijeme.
To znamená, že ho sníme míň. Ano. Dokonce existoval nějaký výzkum na to, jestli jíst med každý den pomáhá snižovat alergie, protože jeden takový vlastně výzkumný nápad byl při studování vlastně vlivu medu na alergie očí u krys. A některé zkoumané osoby přerušily svou účast v téhle té studii právě proto, že sníst denně lžíci medu pro ně bylo nemožné, protože jim to přišlo příliš sladké. Takže toto je ta veliká výhoda, pokud sladíme medem, protože ho nikdy na stejné množství vlastně, na stejnou chuť nepoužijeme tolik.
Odhalili jsme prvotní tajemství medu. Další za chvíli.
Hubneme s medem, tak se jmenuje to dnešní povídání v další části seriálu Hubněte zdravě s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou. Mimochodem, jaké účinky má ten med na naše tělo? Už jsme zmiňovali to, jak na nás působí sladce. Ale co všechno nám může přinést?
Je velmi zajímavé, že med byl tradičně používán v lidovém léčitelství. Vy určitě víte, že je dobré, když máte nějaký zánět v krku, tak vlastně si dát čaj s medem a citronem. Je to stará praktika. Med je v podstatě v léčitelství používán kolem 3 tisíc let, aspoň teda z té doby jsou nějaké archeologické důkazy o tom. A v dnešní době teprve medicína přichází na to, že má opravdu několikeré zdravotně významné účinky. Tyto účinky se projevují tedy spíš na sliznicích z vrchu a případně právě na těch ranách. A jsou to účinky, které souvisejí s tím, že med obsahuje různé enzymy a jeden z nich vlastně pomáhá vytvářet peroxid. To znamená, že když si namažeme ránu medem, ale nesmíme to příliš překrýt a musíme zabránit tomu, aby vlastně ta rána zůstala na příliš přímém světle, tak dochází k tomu, že vlastně tam se minimalizuje množství bakterií, a to dokonce dvojím způsobem. Jednak látky, které jsou obsaženy v medu, tak vlastně působí přirozeně bakteriostaticky. Tady ještě nebylo úplně zjištěno, které všechny látky to jsou. A jednak med, který se postupně vlastně rozkládá v té ráně na vzduchu, tak vylučuje ze sebe vlastně peroxid, který, to vy víte určitě, se používá k dezinfekcím ran. Další věc, kterou vlastně med dělá ...
Takže i když nám dojde doma peroxid vodíku, tak si můžeme vzít med?
No, můžeme si dát trošku medu. Speciálně to dobře prý působí na popáleniny, čili drobné popáleniny se léčily tradičně vlastně v lidovém léčitelství buď medem, anebo bílkem vaječným. Vlastně obojí má svůj logický podklad.
A je jedno jaký med? Že vám ještě do toho skáču.
Samozřejmě ten med musí být kvalitní, protože jedna z věcí, která je v podstatě logická je, že tím, že ty včely ten med vlastně sbírají a koncentrují ho, protože on musí projít jejich trávicím traktem na to, aby teda oni ho potom vyvrhly do těch pláství, no tak samozřejmě všechny škodliviny, které se na těch rostlinách vyskytují, se bohužel v tom medu také koncentrují. Čili analýzami medu bylo například možno i zjistit, jak ta daná oblast je znečištěná. To znamená všechen prach, různé znečišťující polétavé látky, tak bohužel v tom medu se rovněž koncentrují. Čili pokud toto budete chtít použít, tak musíte použít vlastně nektarový med, to si povíme po písničce, jaký je rozdíl, takže raději ne ten medovicový med. A musí to být med, který je z čisté lokality. Což je v dnešní době v západní Evropě relativně problém.
Tak a zbytek po té písničce.
Povídáme si o účincích medu v seriálu Hubněte zdravě. Já musím říct, že to téma je na popud jedné naší posluchačky, která si o to téma napsala a vytvořila i spoustu podotázek k tomuto tématu. Než se k nim dostaneme, tak si řekněme, proč je lepší ten nektarový med, tak jak jsme naznačili před písničkou, než ten medovicový?
Takže. Nektarový med vlastně vzniká tak, že včely sbírají pel a z toho nektaru vytvářejí vlastně ten med ve svém trávicím traktu. Tenhle med je světlý a obsahuje vlastně ty látky, které byly v těch květinách. Druhý typ medu je medovicový med, který vlastně vzniká z toho, že je vlastně mšice se živí na ovoci a na různých dalších vlastně věcech, třeba i na kůře a z tohohle toho vlastně jejich zase výměšku jejich trávicích žláz vzniká medovice, která je tmavá a obsahuje vlastně další látky, které už nejsou tak, bych řekla, dobře použitelné pro medicínu jako vlastně ten nektarový med. A chtěla bych ještě ...
Dobrá, a teď ...
... říct, že totiž to, co je v tom nektarovém medu důležité, on obsahuje trochu také vitamínů, které vlastně pomáhají v těch různých efektech, které med na nás má. Ale obsahuje relativně málo vody. A to je ta základní a nejdůležitější věc. Protože dokonce se i medy a jejich kvalita podle obsahu vody dají rozdělit. A ty nejméně vodu obsahující mají právě nejvíc těch účinků, že zastavují množení bakterií, protože bakterie vlastně nemohou bez té vody pořádně žít. A většina té vody je vázaná v cukrech toho medu. Čili proto vlastně ten med působí i dezinfekčně. Ale bavíme se o lokálním účinku. Protože enzymy i vitamíny některé, které v tom medu jsou, tak pro, po průchodu trávicím traktem, tak tu svoji účinnost ztrácejí. Dělal se takový zase výzkum, jestli med nepomáhá na léčbu třeba střevních zánětů, ale právě tam už tím, že prošel trávicím traktem, že došlo ke smíšení s jídlem a trávicími šťávami, tak už ty charakteristiky medu se změní, čili tam už ten efekt není tak prokazatelný.
To je spousta věcí, co jste teď na nás vychrlila zajímavých. Mě jenom napadá. Když jste říkala, že záleží na množství vody v tom medu, váže se na cukr, co máme hledat na složení takového medu, když si ho kupujeme? Je to to množství toho cukru, podle toho poznáme tu vodu, nebo tam je i voda psaná?
Podle mého medy jsou jedny z neznačených potravin. Tam se maximálně dozvíte, jestli se jedná o medy jednodruhové, anebo o medy smíšené.
Maximálně odkud jsou.
Ano. A opticky můžete vlastně posoudit, jestli ten med je světlý nebo tmavý. To znamená čím světlejší med, tím je vyšší pravděpodobnost, že je tam vysoké procento toho nektarového a ten med je kvalitnější. Další, co je dobré sledovat, z které oblasti je ten med. Čím ta oblast je totiž čistší a dál od zdrojů znečištění, tak tím je vyšší pravděpodobnost, že tam právě těch různých nepříznivých látek bude méně.
Hubneme zdravě s medem. Než se k tomu hubnutí dostaneme, ještě mě napadá. My jsme tady trochu zbořili ten mýtus, zdá se, že tmavší lesní med je lepší než ten světlý.
Bohužel. Není tomu tak.
Není tomu tak ve všech případech, anebo to byla jenom ta oblast těch léčivých účinků tak, jak jsme se bavili o medu, který působí v lékařství? Nebo za všech okolností na všechno je lepší ten světlejší?
To je geniální otázka, Patriku, na kterou já vám musím odpovědět, že to teda fakt nevím. Protože z materiálů, které jsem se vlastně, vlastně které jsem si nashromáždila a z těch různých zdrojů, ze kterých jsem čerpala, tak v podstatě vyšlo, že čím je med světlejší, tak tím že je kvalitnější. Pro konzumaci i pro teda tyhle ty různé léčivé účinky. Čili mně se zdá, že to, že se hodně promuje ten lesní med, je spíš proto, že prostě jináč by se tolik neprodával. Ale to je můj názor. Znovu říkám, z materiálů, které jsem měla dostupné, vyplývalo spíš to, že ten světlý květový spíše smíšený, to znamená ne jednodruhový med a z čistých lokalit je ten, který má ty zdravotní účinky nejlepší.
Může být med nositelem i něčeho špatného? Od včelařů občas člověk slyší, že je lepší konzumovat med z místních zdrojů, nikoliv dnes už i běžně k dostání argentinský med a z dalších koutů světa?
Hm, tam je problém, že my vlastně nejsme zvyklí na komponenty, ze kterých ten med může být tvořen. Protože my jsme obklopeni určitou flórou, tady fauna nemá moc význam, protože med je opravu z květů, takže tahle ta flóra, na tu my jsme zvyklí. A tam přece jenom ta plasticita našeho genomu nereaguje tak moc rychle na různé cizokrajné rostliny a může docházet k vývoji alergií. Já jsem tady, když jste se ptal na ta rizika, chtěla ještě upozornit na jednu hodně důležitou věc. Protože med obsahuje v malém sice množství, pro dospělého nevýznamném, ale může obsahovat vlastně clostridium botulinum, které produkuje teda botulotoxin. A to v množství, které může být významné pro malé děti. Čili děti do jednoho roku by med neměly konzumovat. Ta úmrtnost na tedy botulismus vlivem medu například v Anglii byla teda skoro nevýznamná. Tam to bylo za 10 let asi 6 novorozenců. Ale třeba v Americe ta incidence je daleko vyšší a může tam pravděpodobně kromě teda toho botulotoxinu působit ještě i právě to, že ta koncentrace vlastně těch clostridií je vyšší, což znamená, že ta včelstva nejsou možná tak úplně dobře sledovaná jako u nás. A ještě, protože se bavíme vlastně o těchhle těch věcech s lidmi, kteří možná spoustu věcí vědí, ale také pár věcí nevědí, chci upozornit, že čaj s medem, to znamená, když si ten med dáme do čaje, tak by to musel být chladný čaj s medem, protože pokud ten čaj bude teplejší než 40 stupňů, tak si většinu těch dobrých látek v tom medu vlastně zničíme.
Takže sladit až po tom, co trochu zchladne.
Sladit až po tom, co zchladne, anebo to dělat tak, že budeme ten med jíst a budeme teprve zapíjet čajem. Protože v tom žaludku vlastně jak se nám to míchá, tak ta teplota není tak vysoká. Tady bych chtěla říct, že nad 50 stupňů Celsia začínají dokonce karamelizovat cukry v medu a on se tím úplně znehodnotí. Čili opravdu pokud nám med zcukernatí, což nebývá na závadu, tak je potřeba ho rozcukernaťovat ...
V teplé vodě.
... jenom ve vodě teplé. Dokonce ani ne v horké.
Když už mluvíme o pití medu, co teplé mléko s medem? Ptá se také naše posluchačka, která nám dala tip na tohle téma, jestli je to dobré?
Určitě je to záležitost, která se například používá u léčení právě těch zánětů v krku. A může to být dobré, ale většinou tohle to lidé pijí na noc. A tady bych chtěla upozornit, že přece jenom med obsahuje velké množství cukrů a tudíž je důležité si potom pořádně nejen vyčistit zuby, ale několikrát dokonce vypláchnout ústa. Takže pokud mléko s medem, tak já bych spíš doporučovala, aby to bylo tedy někdy v průběhu dne, abychom si po něm vždycky ty zuby pořádně vyčistili.
Tak nejen dobrý spánek, ale také sladký život s trochou medu vám pro dnešek přeje Patrik Rozehnal.
A doktorka Kateřina Cajthamlová.
A těšíme se příště.
"Myslím si, že nemá cenu být členkou orgánu, který nefunguje, a radit vládě, u které mám pochybnosti, zda to myslí s lidskými právy vážně." To řekla ke své rezignaci na post ve vládní radě pro lidská práva Anna Šabatová. Předseda rady, vládní zmocněnec pro lidská práva, má podle statutu svolávat jednání nejméně čtyřikrát do roka, jenže rada se nesešla od květnových voleb a předsedu nemá od půlky září, kdy premiér odvolal z funkce Michaela Kocába. Co se děje v tomto úřadu? Anna Šabatová je hostem Dvaceti minut Radiožurnálu, vítejte.
Dobrý večer.
I dnes jsme připraveni na dotazy vás, tedy posluchačů, na e-mailu 20minut@rozhlas.cz. Paní Šabatová, vy v oblasti lidských práv pracujete řadu let, jste předsedkyní Českého helsinského výboru a mimo jiné i držitelkou Ceny OSN za obranu lidských práv. Ale tím, že jste odešla z rady vlády pro lidská práva, nevzdala jste se přeci jen dost důležité možnosti, jak pro oblast lidských práv podstatné věci udělat?
Myslím si, že to bylo zralé uvážení. Já jsem to neudělala v afektu, já jsem o tom v podstatě přemýšlela od léta a myslím si, že jsou i jiná pole, i jiné oblasti, kde se člověk může přiložit k dílu. Práce v kostele, já učím na katedře sociální práce, učím právě lidská práva v kontextu sociální práce, můžu občas napsat článek, jsou prostě prostory, kde člověk může působit.
Na stránkách vlády jsou od premiéra Nečase čtyři řádky k vašemu odchodu s tím, že vám poděkoval za veškeré cenné aktivity a práci a věří, že budete na tomto poli i nadále činná. Potkala jste se opravdu s premiérem kvůli své rezignaci?
Nepotkala. To je oficiální vyjádření, já děkuji, já se to dovídám poprvé, protože jsem ty stránky nesledovala samozřejmě.
Takže pan premiér má tedy zřejmě pocit, že vám poděkoval tím, že to napsal na stránky vlády.
No, já jsem dostala mail z úřadu vlády, kde mě prosili o adresu, takže možná to ještě přijde.
To znamená, že ani nebyla nějaká šance panu premiérovi vysvětlit, co podle vás na radě nefunguje. Zajímá se vůbec o to někdo po vašem odchodu?
Podívejte se, to není běžné, aby se členové rady vlády jako poradního orgánu nějak setkávali s premiérem. To bych nechtěla kritizovat. Co je daleko horší, že oni se nesetkávají členové vlády ani žádní vyšší úředníci odpovědní za tu oblast ani s pracovníky úřadu vlády, kteří mají tuto oblast na starosti, takže oni opravdu nevědí po odchodu Michaela Kocába, co se bude dít, kam se to, jestli někdo bude stát o jejich práci. Zazněly veřejné výroky, které jaksi až do určitého dehonestovaly jejich práci.
Jaké výroky máte na mysli?
Já mám na mysli, že to je třeba zbytečné, že budou slučovat ty poradní orgány bez jakékoliv znalosti hlubší té tématiky, tam pracuje několik lidí, kteří zapojují do práce řadu expertů, kteří pracují zadarmo pro tu, jakožto experti, kteří se scházejí v těch radách, těch rad je víc, je to rada vlády pro lidská práva, ta má ještě řadu výboru, a tam spousta lidí z občanské společnosti pracuje obětavě, bezplatně, ale to neříkám jako jenom abych řekla, že to pro tu vládu vůbec není drahé, a k tomu je, aby to mohli administrovat, potřeba několika, ne víc než několika desítek profesionálů, kteří to celé potom dávají dohromady a připravují ty podklady pro vládu.
A vy tedy vnímáte nezájem vlády setkávat se s těmito profesionály.
Ano. Já bych ani nečekala, že předseda vlády se bude chtít setkávat s běžnými členy rady vlády, možná, že by bylo hezké, kdyby třeba jako tu radu uvítal, jako když se stal novým předsedou, ale ona se ta rada nesešla, ale oni tam nekomunikují ani s těmi pracovníky, a to si myslím, že je závažné. Když odvolali Michaela Kocába takovým podle mě také ne zcela vkusným způsobem, tak jsem čekala, že aspoň do několika dnů, jak říkali, že jmenují někoho jiného, kdo to povede, a již máme asi 7 týdnů a nikde nic.
A máte alespoň tušení, kdo by se měl stát nástupcem Michaela Kocába?
Nemám. Padlo ve veřejném prostoru asi 6, 7 jmen, ale já samozřejmě nevím, jaké úvahy jsou vlády.
Víte co, říkám si, jestli třeba nebylo lepší počkat přeci jen, kdo se stane tím nástupcem a až potom se rozhodnout o odchodu, jestli tam třeba ještě nebyl prostor něco vylepšit, změnit?
Já myslím, že nebyl, protože já jako mám samozřejmě také ještě informace, že se neshání ani tak jako člověk, jako který by měl nějaký kreativní nebo odborný vztah a se zápalem jako tu myšlenku lidských práv podporoval a pro ní pracoval, ale spíš nějakej úředník, který tam ještě třeba propustí některé lidi.
Jak teď vlastně vypadá tedy všední den v této vládní radě? Pracuje tam teď někdo na nějaké pravidelné agendě, plní se tam nějaké dlouhodobé úkoly? Mám pocit, že veřejnost teď totiž nemá vůbec možnost zaznamenávat nějaké výstupy a vůbec nějak zaznamenávat existenci té rady.
No, rada se neschází. Od května se ani jednou nesešla, ale rada je poradní orgán. Ale tam ten odbor, na který je rada vlastně navázaná, tak ten má spoustu důležitých úkolů, a to je například připravovat odpovědi pro Českou, za Českou republiku pro mezinárodní smlouvy, protože Česká republika podepsala řadu smluv, úmluvu o právech dítěte, úmluvu o zabránění mučení, úmluvu o zabránění všech forem diskriminace, prostě řadu mezinárodních úmluv a je povinna dávat podrobné zprávy, jak tyto úmluvy plníme. To je prostě ...
Tohle to funguje, tak že Evropská unie si ještě nevšimla, že máme nějaký problém?
Oni jsou většinou navázaný na Radu Evropy ty úmluvy nebo na OSN nebo na výbory, které vznikly z mezinárodních úmluv.
Čili když se na to zeptám úplně jednoduše, navenek nám ještě tento stav ostudu nedělá.
Zatím snad ne, nebo já nevím, jak to mám říct, ale už jsem zaznamenala teda zájem třeba i o nějakých diplomatů o tuto situaci.
A v negativním slova smyslu?
Ano, jako znepokojení.
Můžete říct od koho?
Já nevím, jestli to můžu říct.
No, můžete.
No, ano, jako z americké ambasády.
Americká ambasáda si všimla, že už nás není řešeno ...
No, jako se zajímali o tu situaci vůbec, jak to je teďka, s těma lidskýma právama bude a tak.
A jaký dojem to na vás dělalo ten jejich zájem? Máte pocit, že oni vnímají, že tady máme nějaký problém?
Takhle, součástí americké diplomacie je už mnoho desítek let sledovat také mimo jiné pro potřeby jejich zahraniční politiky stav lidských práv a oni vydávají každý rok takovou informaci o stavu lidských práv. Já se přiznám, že my jsme se na ní podíleli před rokem 89 pravidelně, poslední roky jsme dodávali podklady k této zprávě a ty poslední roky v té svobodnější situaci jsme ty kontakty trošku jako, já nevím, se oslabily nebo jsme nebyli tolik v kontaktu s americkou ambasádou, ale teď úplně prostě poslední dny jako jsem byla dotázána.
Jak ten stav určitého bezvládní má vliv na to, že by vlastně rada kromě toho, že sleduje dodržování ústavy, mezinárodních smluv, měla předkládat vládě také vlastní návrhy, předložila vůbec rada od května nějaký návrh vládě?
Nemohla předložit, protože nezasedla.
To znamená, že vlastně ta činnost je opravdu v tuto chvíli de facto nulová vůči vládě.
Ano, de facto nulová. Vlastně pravidelné zasedání mělo být v září a nebylo.
A nebylo možné tento stav třeba nějak změnit právě proto, aby mohl premiér nebo i celá vláda, celý kabinet tu radu nějak začít vnímat pozitivně, že něco dělá a de facto si všimnout, pokud to tedy neudělali sami ze začátku?
Já myslím, že premiér i vláda ví nebo by měli vědět, že poradní orgány mají a měly by se postarat o to, aby tam byl nový zmocněnec.
Kam si myslíte, že tohle to všecko povede nebo kdy to skončí a jak to skončí? K čemu to podle vás směřuje?
Podle mě to směřuje k takové jakési bramboračce v tom smyslu, že lidská práva nebudou důležitou agendou a nebudou prostupovat do tvorby celé politiky, protože lidská práva nejsou něco, co je jako úplně vyňato z politiky, něco, co je mimo, nebo nějaká třešnička na dortu, to je podle všech moderních koncepcí demokratického právního státu, to je integrální součást demokratické politiky a velmi často se promítá do různých forem sociální politiky. A to nikoliv jenom ve směru přerozdělování, ale i v takovém smyslu, že třeba kvalita péče v institucích se chápe dneska v tom moderním pojetí, jako že může tam dojít k zásahu do lidských práv třeba špatnou kvalitou péče, když je málo personálu, nebo teďka jsem dostala informace, že ve věznicích v souvislosti s tím balíčkem dochází k velmi nebezpečné situaci, kdy třeba vězňové, kteří se dodneška mohli koupat každý den, tak se budou moct koupat jen jednou týdně, to samozřejmě bude vyvolávat velmi jako špatnou náladu a může dojít i k nějakým vzpourám ve věznici.
V souvislosti s úsporným balíčkem vlády?
Ano, v souvislosti s úsporným balíčkem vlády, že se snižuje podstatně pracovníkům, pracovníkům vězeňské služby plat, to taky nezvýší kvalitu, že se propouštějí pracovníci, kteří jsou v přímé práci s vězni, což je vždycky, jako těch by mělo být co nejvíc, protože čím ty podmínky jsou horší a míň se jako dbá na resocializaci, tak se to pak negativně projeví i vůči společnosti. Nebo tedy i takovou alarmující zprávu, že velice stoupla tuberkulóza ve věznicích, jo, a to jsou všechno věci, na který by se mělo nějak reagovat a na to potřebujete samozřejmě peníze, takže ty dopady nejsou jenom jako na ty jednotlivce, ale i do všech těch systémů, který vlastně zhoršují kvalitu života, takže já nechci říct, že sociální politika je totéž co lidská práva, to ne, ta jaksi rovnost nejde, ale kvalitní sociální politika tak je prostoupena respektem k jednotlivci a k jeho právům.
Já na vás navážu. Úsporný balíček je vládem, úsporný balíček vlády je především útokem na ideu sociálního státu a den daňové svobody je vulgární myšlenka. I to patří mezi názory Anny Šabatové. Zeptám se na ně za okamžik. Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Vy jste sama začala s úsporným balíčkem vlády, vy jste toto řekla v deníku Referendum v článku Lidská práva a sociální stát. Proč tedy úsporný balíček vlády krom toho, co už jste zmiňovala, považujete za útok na ideu sociálního státu?
Já jsem zaznamenala poslední roky skutečně zpochybňování myšlenky sociálního státu s argumentací, že je neufinancovatelný. Já tu myšlenku prostě odmítám a myslím si, že je to jenom otázka toho, jak se ta společnost dohodne a jakým způsobem v demokratických procesech, to chci zdůraznit, přerozdělí to bohatství. Ale my žijeme jako, stále jako kdyby v bohatší společnosti a současně nám přibývají chudí lidé, to znamená, to je vlastně velmi nelogické. A jde o to, že se systematicky v té veřejné debatě objevují některé mýty, jako je třeba ten den daňové svobody, které potom jako kdyby legimitizují ty úsporné programy, které by mohly být ty úspory dělány úplně, ale úplně jiným způsobem. A ta myšlenka je vulgární proto, že ona sugeruje myšlenku, že vy pracujete třeba pět měsíců na stát a pak sedm měsíců na sebe, a já tvrdím, že ten stát je de facto náš a když pracuji, odevzdávám v daních třeba peníze, tak očekávám kvalitní veřejné služby pro všechny a kvalitní zdravotní služby pro všechny a kvalitní policii pro všechny, kvalitní hasiče pro všechny, kvalitní poštu pro všechny a já pracuji přece také pro sebe, akorát to dostáváme jiným způsobem, a proto říkám, že ta myšlenka je vulgární.
Dobře, ale to je, to je zajímavé, ale přesto já de facto odcituji definici ze serveru Finance.cz, který definuje den daňové svobody jako pomyslnou čáru mezi dny, kdy vše, co vyprodukujeme, odevzdáváme státu a dny, kdy vyděláváme sami na sebe. Vždyť je to určitý druh ekonomického ukazatele, tak urážel by vás třeba méně, kdyby se jmenoval například den porovnávání daňového zatížení?
Ano, to by mě uráželo podstatně méně. Nebo lépe řečeno, možná by mě to ani neuráželo. A kdyby k tomu následovala jinej typ debaty.
Takže vám vadí definice toho, definice toho, ne obsah.
Prostě debaty, která by si uvědomovala, ano, debaty, která by si uvědomovala, že my i těch prvních pět měsíců samozřejmě jinak, ale taky pracujeme pro sebe, a že je na nás, jak budeme kontrolovat tu státní moc, jak ty peníze bude přerozdělovat a jak ty služby budou kvalitní. To je samozřejmě právem občanů a doufám, že to budou dělat.
Na mě to trošičku taky dělá dojem, že jste vlastně z postu té vládní rady odešla i proto, že by se vám možná vzhledem k vašim názorům zkrátka špatně spolupracovalo s pravicovými politiky, není to tak? Mýlím se?
Je a není. Ta rada nespolupracuje přímo s politiky. Ona spolupracuje ...
Tak, máme pravicový kabinet.
Ano, ano, ona spolupracuje s úředníky, ale já tam spíš cítím jaksi, že tam není úcta k té práci. Já dám takový zajímavý příklad. Premiér Nečas jako představil NERV, což je obdobný poradní orgán vlády, všechny představil, byl s nimi vidět v televizi a zdůraznil, že pracují bezplatně pro vládu. Výborně, ale i lidé v jiných radách pracují bezplatně. A to nikdy nikoho ani, to ho možná ani nenapadlo, rozumíte, to je to myšlení, které vlastně úplně dává lidem, kteří se zabývají lidskými právy, vlastně hodnotově daleko menší váhu než ekonomům, a to je taky jedna z věcí, která mně ne úplně vyhovuje.
Jak vnímá osobnost nového ombudsmana a co si myslí o nápadu na veřejně přístupný registr deviantů? Ptám se Anny Šabatové, posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Tak, ombudsman Pavel Varvařovský, tedy člověk, který se ocitl na postu ombudsmana místo vás, protože vy jste také byla kandidátkou, řekl, cituji: "Musím konstatovat, že všechny předchozí zprávy doktora Motejla vždy končily částí doporučení Poslanecké sněmovně. Z doporučení ombudsmana Motejla ale nebylo za roky 2008 a 2009 realizováno téměř nic." Myslíte si, že Pavel Varvařovský dokáže prolomit tento přístup politiků?
Byla bych velmi ráda, kdyby se mu to podařilo. Já, když on měl vystoupení v Poslanecké sněmovně a v Senátu, tak jsem si všimla, že je velmi dobrý řečník. A myslím si, že by ho to mohlo vést k tomu, že by chodil častěji do Poslanecké sněmovny více bojovat za ty svoje návrhy. Ombudsman má vlastně oprávnění a může kdykoliv, kdykoliv vystoupit na půdě Poslanecké sněmovny a myslím si, že doktor Motejl tohoto práva nevyužíval dostatečně.
A věříte tomu, že Pavel Varvařovský je člověk na svém místě, který toto dokáže.
Ráda bych v to věřila a zatím nic není, co by mě přesvědčilo, že tomu tak nebude.
V souvislosti se zmizením holčičky v pražské Troji se také objevil nápad na zřízení veřejně přístupného registru deviantů, který by obsahoval jejich jména a známá bydliště. Policie sama něco takového veřejnosti nechce dát do ruky, co vy si o tom myslíte?
No, to je velice nebezpečný nápad. Já už bych i jako trošku chtěla upozornit, že slovo deviant není hezké slovo a deviant je prostě člověk, který má nějakou deviaci, to ještě nutně neznamená, že ten člověk je třeba pachatelem trestného činu a považuji to za velmi nebezpečnou ostrakizaci, která podle mě k prevenci nepřispívá vůbec. Spíš tak jako budí nějaké vášně v lidech a myslím si, že to není cesta k ochraně dětí.
V případě, že by se něco takového objevilo na zahraničním serveru, tak aby to vlastně bylo možné zveřejnit bez toho, aby se zveřejňovatel dostal do konfliktu s českými zákony, iniciovala byste třeba nějaké policejní šetření nebo něco, co by takovou stránku zastavilo?
Já vím už z jiných zkušeností z těch neonacistických serverů, které jsou většinou ve Spojených státech, že to je velmi těžké právě. Český helsinský výbor se obracel na prezidenta Obamu a když byl zvolen, aby tento přístup vlastně té tolerance v duchu jakoby amerického pojetí lidských práv, ono je trochu jiné než to evropské, netolerovali, protože já si myslím, že šířit nenávist, a to teďka myslím k těm serverům neonacistickým, je prostě velmi nebezpečné pro společnost. A totéž jako by mělo analogicky platit, ale myslím si, že je to právně velmi obtížné a nevím, jestli by se to podařilo.
Neboli vy máte zkušenosti s tím, že už jste něco takového zkoušeli a víte, že se to jakoby de facto nedá zastavit?
Zatím v tuto chvíli člověk by neměl rezignovat, je možné i vést jaksi debatu mezi dvěma koncepty lidských práv, jako já nechci říct, že to prostě nikdy nepůjde, ale v tuto chvíli je to velmi obtížné.
Ještě úplně na závěr, řekněte, když jste se teď vzdala svého postu ve vládní radě, odkud budete prosazovat lidská práva?
Já jsem chtěla říct, že to nebylo žádné moje zaměstnání. To byla prostě jakási expertní činnost občas vykonávaná, tak jednak učím, jednak jsem členkou Evropského výboru pro zabránění mučení, občas napíšu nějaký článek, velmi často, ale velmi často se mě ptají lidé na radu, a to i třeba lidé, kteří fungují v té státní správě, na oblast v ochraně práv dětí nebo integrace romských dětí do hlavního vzdělávacího proudu, takže já teda opravdu si na nedostatek práce nemohu stěžovat.
Říká Anna Šabatová, která byla hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za váš čas, na slyšenou.
Na slyšenou.
Za okamžik už vám nabídneme aktuální zprávy. Od mikrofonu se loučí Štěpánka Čechová.
Hokejový tým Washington Capitals letos zase válí. Pravda, o víkendu dvakrát prohrál, ale vede s 30 body tabulku NHL. A velkou zásluhu na tom má mladičký brankář Michal Neuvirth z Ústí nad Labem. Doslova zblízka si s ním i jeho fanoušky popovídal náš zpravodaj Vít Pohanka a vy si to teď v dopoledním Radiožurnálu určitě poslechněte.
Atmosféra na vyprodaném stadionu Verizon Center stojí za to. Největší hvězdou washingtonského týmu je samozřejmě útočník Alexandr Ovečkin, ale mezi fanoušky se v posledních týdnech objevily také dresy s číslem 30 a jménem Neuvirth.
Neuvy je prostě skvělý hráč a brankář.
Shrnuje fanynka Victoria důvody, které ji přiměly k tomu, aby si za 200 dolarů koupila týmový dres se jménem českého hráče. K popularitě a obecnému povědomí o Michalu Neuvirthovi přispěla určitě skutečnost, že byl za říjnové výkony vyhlášený nováčkem měsíce.
Myslím si, že jsem se ukázal ten první měsíc a že jsem chytal fakt dobře a snad se od toho bude odvíjet celá sezóna a bude se takhle dařit dál a dál.
Říká mi v šatně sám Michal Neuvirth. Jenže cesta mezi hráčkou elitu není pochopitelně uhlazená a rovná jako pravítko. Michal čelí obrovskému tlaku a není snadné se s tím vždycky vyrovnat. Před dvěma týdny v Bostonu například inkasoval třikrát za sebou během několika minut a trenér washingtonských Bruce Boudreau ho stáhl uprostřed zápasu. Mluvil pak o tom, že mladý český brankář může být unavený. V severoamerické NHL se hraje každý druhý večer, připomíná trenér Boudreau nelítostné tempo, které hráči musejí vydržet. Sám Michal připouští, že ubránit se únavě není vůbec snadné.
Určitě, určitě jsem trochu unavenej, myslím si, že před tejdnem jsem měl ještě snad nejvíc odchytaných minut na zápas, co jsem v NHL, a určitě ten tlak je velkej a pro mě jako pro mladýho kluka to určitě bylo těžký. A bohužel ten zápas se nepoved nebo vlastně ...
Celkově se povedl.
Vyhráli jsme, nedali první dvě třetiny góla, takže jsem se cejtil dobře, ale bohužel tam snad během sedmi minut dali tři rychlý góly a trenér mě vytáhnul a po zápase mně řekl, ať si z toho nic nedělám a ať si odpočinu, že příští zápas bude chytat spoluhráč a jsem si odpočinul, zase jsem si trochu odpočinul od hokeje a teď se cejtím dobře a mám chuť zpátky dál vyhrávat.
Nesmírně důležitá je pro tak exponovaného hráče relaxace.
Já koukám na filmy, hraju playstationa, tady u toho dokážu zapomenout na nějak ten velkej tlak z hokeje a dokážu si odpočinout. A určitě ty filmy a ten playstation, to mě zabaví a odreaguju se a taky mám rád procházky se psem a takhle.
Kam chodíte nejradši třeba na procházku se psem?
Chodím tam, kde bydlím, v Parlington, tam je takovej park velkej a tam je to hezký, je tam klid, moc lidí tam nechodí a to přesně, to nám přesně vyhovuje a on se tam může proběhnout bez vodítka, takže super.
No, a chodíte sám na procházky nebo máte společnost, třeba i dámskou?
No, když tady, když tady mám psa, tak tady právě je přítelkyně a když, když tady bohužel není, tak je pes taky pryč, protože já bych se sám o něj nemohl starat a zaplaťpánbůh, že tady je a díky ní mi to taky tady utíká a ona mi hodně, hodně pomáhá se vším. Jsem rád, že tu je.
Teď nechci být jako bulvární novinář, ale přesto mi to nedá, přítelkyně je z České republiky? Já nevím.
Jo, jo, z Česka. Z Ústí nad Labem jako já.
Washingtonští fanoušci nejsou jen početní, ale také vděční. Každý úspěšný zákrok Michala Neuvirtha důsledně a hlasitě odmění. Cesta na hokejový vrchol samozřejmě není snadná. Michal Neuvirt na ní ale vyrazil plným tempem a s nasazením. Zdejší hokejové publikum to viditelně a slyšitelně oceňuje a drží mu palce. Vít Pohanka, Český rozhlas, Washington.
Dobrý poslech vám dnes přeje Zuzana Burešová a k tomuto přání se přidává i náš host, socioložka Jiřina Šiklová. Dobrý den, paní doktorko, vítejte.
Dobrý den.
Minule, když jsme se tady u mikrofonu Českého rozhlasu 2 - Praha sešli, tak jsme mluvili o státních maturitách, které právě ten den studenti skládali. Dnes už známe výsledky. Zkouškou neprošla dokonce třetina studentů. Kdo si myslíte, paní doktorko, že je toho viníkem?
No, tak já vzhledem k tomu, že mám vnuky, také v této maturitě pokoušel se, také to udělal, Ondřej Otáhal z Kutné Hory, tam mluvil také pan ředitel. Já si myslím, že to byla chyba tedy vlastně těch zadavatelů. Ty děti za prvé nebyly tak motivovaný, za druhé třeba vím, že vnuk si stěžoval, že nesměl si vzít vedle. Mohli by jim je orazítkovat, aby jako teda tam nenosili nějaké taháky. Že byli penalizováni za více slov, nežli to mělo být a podobné věci. Já myslím, že to je záležitost nevhodného asi výběru a organizace. Navíc nechápu, proč je to tak velký problém, vždyť vlastně svým způsobem státní maturity jsme dělali všichni, tedy moje generace celá a generace další, následující. Takže, asi to není dobře vysvětleno. Výborný článek o tomhle tom měl Ondřej Havlas v Respektu.
A co tam například napsal? Protože řada posluchačů ten článek třeba nečetla, tak abychom jen tak neřekli název článku, ale především i obsah.
No, tak tam uvádí, jaké jsou tam třeba věty, proč by měl člověk vědět, jestli určitá věta je přídavková, příslovečné určení, další věta, která je rozvíjejí, že to málokdy se potřeby nebo odhady průměru zeměkoule, když jí znásobíme, jak bude veliká a podobné věci. Nedělá si z toho legraci, uvádí ty konkrétní příklady. A myslím si, že hlavní věc je, že to, co se děti učí nebo studenti učí, je velice těžké dát to testové podoby. Mně osobně to na vysoké škole také vadí, no ale protože už je mi 75 let, tak já se na to můžu vykašlat a můžu říci, když chcete zkoušet touto formou studenty, tak si je zkoušejte, ale se mnou nepočítejte. Myslím si, že rozhovor je důležitější.
Spíše asi důležitější, protože i ten student se učí argumentovat, diskutovat a je to i do života praktičtější než psát za A, za B, za C.
Zajisté. Já dám lidem esej, studentům a pak se o tom bavím. A chci k tomu ještě 4, 5 knížek, které si přečetli, abychom se o nich bavili. Mně to připadá, že i to je teda demokratické. Ten student nikdy nemůže vědět, co vím například já už jenom prostě proto, že jsem stará a že tak dlouho se v tom oboru objevuji.
Co myslíte, co by ta státní maturita měla vlastně garantovat? Opravdu úroveň vzdělání?
Tak měla by garantovat asi tak, jako je to třeba v TEFLu, prostě test of english, že když máte 80 bodů, tak všechny firmy, které vás chtějí přijmout, vědí, že máte znalosti angličtiny na té a té úrovni. To by byla velice dobrá myšlenka. Já jsem se s tímhle tím setkala v Americe, kde takhle dělali jakoby státní maturity a pak jednoduše univerzity po celé republice nebo po celých Spojených státech říkali ty nejlepší samozřejmě 100 %, ty méně dobré třeba jenom 40 %. Ale vy jste věděli, že tedy nebo ta univerzita věděla, že ten člověk je na té a na té úrovni. No, to myslím, že by se tady dalo udělat, ale nechápu, proč je kolem toho tolik prostě těch všech emocí a také té neschopnosti to připravit. Já si osobně myslím, že se bojí řada učitelů nebo vedoucích, že by to de facto degradovalo určité školy. A nezapomeňte, že dětí je málo. Od roku 2013 těch dětí bude velice málo. Proto to dnešní, jak se mluví o tom babyboom a zakládat školky a školy, to je totéž, jako bylo za socialismu, kdy najednou si vzpomněli, že v roce 73 by měly se stavět jesle. No, tehdy jsme jim na to říkali, než to dostavíte, už to nebudete potřebovat. A tohle to tady bude dneska s vysokými školami a s těmito všemi faktory.
ČVUT, už ohlásila jedna z jejích fakult, že bude přijímat studenty právě na základě státních maturit. Když vlastně už shrneme toto téma státní maturity, jenom stručně mi povězte podle vašich představ, podle vašich zkušeností, co by se tedy mělo vůbec změnit v tom systému státních maturit?
No, tak domnívám se, že by měly být maturity alespoň teda dvoustupňové, že by samozřejmě odborné maturity na odborných školách neměly být dávány do toho stejného ranku, jako jsou maturity, z nichž se předpokládá, že se jde na vysoké školy. To jsou dvě kategorie lidí. A taky, proč by někdo, kdo jde do praktického povolání, měl umět všechny možné členy a rozbor větný. No a další věc je, že ti lidé, kteří by to udělali, tak by se s tím seznámili, se s obsahem, ale teda s náročností a já se domnívám, že ta úplně panická hrůza, že by se to někdo mohl dozvědět dříve, je nesmyslná. Přece, i když jsme se třeba dozvěděli, ne zrovna v mém ročníku, jaké budou náměty třeba těch esejí při maturitě, tak to neznamenalo, že jsme si to mohli předem napsat. Věděli jsme asi, bude to, když je výročí Karla IV., tak tam asi bude něco o Karlově univerzitě nebo tam může být, teda vo založení Karlova mostu, ale to tak člověk odhadoval.
Před několika dny byly dušičky, vzpomínali jsme na své blízké, kteří už nejsou mezi námi. Smrt jako taková se nemění, ale určitě se mění náš přístup k ní. Co z tohoto pohledu vás zaujalo, paní doktorko?
No, tak třeba to, že lidé na ty dušičky ještě na ty hroby jdou, ale že jinak se konají pohřby bez obřadu. To není neúcta nebo také to je vůči těm mrtvým, ale je to především poškození těch lidí, kteří toto nezorganizují. Oni prostě si neuvědomují, že ten obřad, to rozloučení s tím, kdo zemřel, je obřad pro ty pozůstalé, ne už pro toho mrtvého. No a druhá věc, že to přestalo být prestižní záležitostí. Nemyslím, aby tam byly nákladné hroby, doslova domy, jaké byly teda kdysi dříve, ale i to svědčilo něco o tom, jaký význam je přikládán smrti a že teda smrt byla chápána jako součást života, s kterou každý tedy počítal, ale i to, že vlastně ten člověk považoval ten konec svého života za to, že patří do života jeho rodiny. Dovedu si to vysvětlit. Víte, ono je i dneska problematické napsat na parte, kdo je teda pozůstalý. Máte tam děti z prvního, druhého manželství, první manželka, druhá manželka, třetí manželka a tak dále i to je problematické. Ale přece jenom si myslím, že ten, kdo se nerozloučí s tím zemřelým, sám s tím strádá. Je to neuzavřený život. A pohřeb, obřad je katarze. A víte, když není ta katarze, tak není ani konec a to znamená, že stále se k němu vracíme, aniž jsme schopni pochopit, co se opravdu stalo.
Řekla jste to moc hezky, ono se to hezky poslouchá, ale na druhou stranu, kdyby teď přišel pracovník pohřební služby a předal účet, na kterém je opravdu 20 tisíc korun za rakev, za celý obřad, tak je to vysoká částka, na kterou prostě ti lidé nemají a tu katarzi, to očištění udělají třeba doma, ve svém soukromí, v blízkosti příbuzenstva.
To je sice pravda, ale to nemusí být, za prvé, pořád se na to, myslím, dává tedy ještě z pojištěním, nevím přesně. Ale druhá věc, vždyť je možné udělat setkání v kostele, je možné udělat pietní vzpomínku. To nemusí být jenom spojeno s těmi květinami,ale to může být spojeno i s ukládáním urny do hrobu. I to je pietní obřad. A i to je připomenutím toho, že ten člověk mezi námi žil a pro nás, co tu ještě jsme, je to připomenutí, že jednou budeme v této situaci. I když o tom už nebudeme vědět, asi bychom byli rádi, kdyby se na nás ještě tedy vzpomínalo.
Když tedy vyškrtneme ty ekonomické důvody, proč se ty lidi neloučí se svými blízkými tak, jak to bylo dřív, co myslíte, že je k tomu tak může vést?
No, určitě nechuť se zabývat tím, co je člověku nepříjemné, to bezesporu smrt je, ano. Proto spoustu věcí neřešíme a odkládáme je. Ať už se jedná o naše děti nebo teda naše zdravotní problémy. No a druhá věc, že je tady určitě bezvěrectví. Ti lidé sice, jak říká Tomáš Halík, v něco věří, říká, že jsou tu něcisté jako, něco jako že tady je, ale ve skutečnosti oni nemají tu potřebu tedy rozloučení se i s určitým nadhledem, že nad námi existuje určitá síla, která by také mohla, které bychom mohli být odpovědni. A to myslím, že to bezbožectví nebo to popírání náboženství nebo nezajímání se, to,že se lidé nezajímají o náboženství, jaksi se také promítá do toho postoje. Já chápu, že dneska by asi těžko člověk postavil ty monumenty, kde by stál prostě anděl, který by otevíral dveře anebo zase je zavíral, ty dveře, ale pamatuju si jako holčička, když jsem chodila s maminkou na Olšany, že mě to dojímalo. A přes tyhle ty momenty jsem si taky dělávala určitý vztah k tomu, co by se dalo nazvat v tom dětském světě ta smrt. Včetně toho, že mi bylo líto hrobů, že nebyly žádné kytičky, tak jsem občas kradla kytičky z těch vyhozených věnců a dávala jsem je na ty hroby, ale to tak dělávají asi děti. Ale to je i určitým způsobem výchova nebo nepřímo na té dětské úrovni zamyšlení se. Ten člověk tady není, ale je dobré na něho vzpomenout.
Ale to je hodně těžké, pokud někdo z blízkých odejde, opravdu hodně těžké. Nejenom se s tím smířit, sám dospělý člověk, ale vysvětlit to těm dětem, vysvětlit vlastně ten proces té smrti a co to znamená.
Jo, ale chce to čas. Ale vůči komu by už člověk měl mít čas nežli vůči dětem?
Už podruhé vyhlásila společnost Člověk v tísni cenu příběhů bezpráví za odvážné postoje a činy v období komunistického režimu. Osobnosti, a to je zajímavé, vyhledávají a navrhují samotní studenti ve věku od 15 do 20 let. Takovéto slavnostní vyhlášení bylo 1. listopadu, vy jste tam určitě byla. Která z těch cen, která z těch osobností vás zaujala?
No, tak dostal to posmrtně Pavel Wonka, což byl takový vlastně jako právní, který, představte si, zemřel, myslím, že to bylo teda ve vězení, a ta soudkyně, ta dodneška soudí, v březnu 1988. A já si tehdy pamatuju, že přijel do Prahy jeho bratr Jiří Wonka, který je ve Vrchlabí a říkal, že při vyšetřování byl tedy mučen, že byl cigaretami pálen a tak dále. Já se přiznám, že jsem tomu tak moc nevěřila, že jsem si trochu myslela, jestli si trochu nevymýšlíš. Ale byl tam náhodou přítomný jeden tajně sem dospěvší lékař, a tak jsme prostě s Libuší Šilhánovou a lékaři z Thomayerka oblékli jak toho soudce, tak tedy toho právníka, tak tedy toho Jiřího Wonku do bílého pláště a někde se tam na chodbě setkali. No, tenhle ten soudce nebo právník mezinárodní takhle kouknul na to jeho tělo a říkal: "Jo, to já znám z Mexika, ze Sierry Leone, no, to je vod cigaret při výslechu." A mě to, víte, tak dodatečně zarazilo, protože přece jenom psal se rok 88. Takže, jsem si říkala, tak když toto je možností, že tedy jeho brácha, který tady stojí, ten Jiří Wonka, že se mu toto stalo, tak asi opravdu tak skončil ten Pavel Wonka. No, skončil. Já si myslím, že to je dobře, že mu to dali, protože asi tento příběh jaksi bude připomenutím té doby a nebude se to zlehčovat a mluvit o tom jenom jako, že nebyly mandarinky.
Ono na těchto cenách je, myslím si, hodně zajímavé a hodně důležité to, že to navrhují samotní studenti, kteří se vlastně zajímají o tu dobu, hledají ty své hrdiny. To si myslím, že je i smysl této cesty.
To určitě. A je to výborná věc právě, že to dělá ten Člověk v tísni, ta nadace. A taky tohle to je konkrétně Karel Strachota.
Zmínili jsme smrt Pavla Wonky, řekla jste, že zemřel v březnu roku 1988. Vždycky si říkáme u těchto lidí, jak málo stačilo, aby se dožili roku 1989. Nicméně to výročí se opět blíží, 17. listopad a opět sociologové vydávají knihu, publikaci, která by měla vést k zamyšlení, co ta doba od roku 89 vlastně přinesla, jak se změnila naše společnost, jak jsme se změnili my. Jak se ta publikace jmenuje a které myšlenky byste z ní vyzdvihla.
Tak ta publikace měla uvedení včera, jmenuje se to Tehdy a teď a bylo to v Karolinu. Editorem toho byl Libor Prudký. A je tam řada článků Milana Petruska, Jirky Musila, samozřejmě toho Libora Prudkého, Jana Sokola, taky Václav Bělohradský tam něco píše. No, já jsem chtěla říct, víte, tam je, když jsem to dodatečně četla, tak jsem si uvědomila, jak málo ti lidé, kteří se podíleli na Občanském fóru a tak dále, vůbec měli představu, co se má všechno změnit. Já to nikomu nevyčítám. Tu představu, jak znovu tedy z totalitního režimu udělat demokratický neměl nikdo a nešlo to jinak asi. Druhá věc, jak vlastně tam třeba ti lidé dodatečně, autoři říkají, no, tak lidé se připojili. Že myšlenka vlastně reprivatizace, vracení majetku se objevila až na podzim 1990, de facto výrazněji až teprve později s myšlenkou kuponové privatizace a s rozpadem Občanského fóra, což bylo v říjnu 1990. Čili, ty myšlenky, jimiž se dělal ten převrat, byly trošku odlišné od toho, co se potom z toho vyvinulo ani ne za rok. Jak třeba Občanské fórum, kdy všichni zakládali Občanská fóra na všech možných místech, aniž tušili, co z toho se stane. Vlastně byli vystřídáni politickými stranami. Ale, víte, lidi to dneska pořád, domnívají se, když třeba jsou nespokojeni s těmi politickými stranami, za to může ten a ten, kvůli tomu jsme nezvonili klíčema na Václavském náměstí. To, že mezi tím vším byl rok, kdy ti lidé se mohli nějakým způsobem orientovat, je už zapomenuto. A také, že ti lidé pořád mají v sobě jakýsi infantilismus, dětskost, to hledání, my za to nemůžeme, my jsme ty oběti, my jsme si to tak nepředstavovali. Já tak obvykle, když mně to lidé píší, což se mi stává velice často, tak jako si říkám, pane Bože, lidi zlatí, proč zrovna ta naše generace nebo ta vaše generace, která se podílela mlčky na tolika svinstvech, by měla žít v té optimální, vynikající tedy společnosti. No, tak to berte a buďte rádi, že to není teda de facto horší a že pořád ve srovnání s těmi jinými státy postkomunistickými jsme na tom dobře. No a tam je teda řada takovýchto myšlenek řečena daleko výraznějším způsobem. Mě třeba tam zaujalo, jak Jiří Musil píše, jak se rozrůzňuje republika na chudé a bohaté kraje, jak se odlišují města, především Praha, my to potom vidíme i v těch politických stranách, od těch ostatních měst. Jak se určité regiony propadají na regiony okrajové, jakési provincie místo teda, aby byly centrální a jak to samozřejmě souvisí s tou celkovou Evropou a s kým tedy sousedíme, zda s relativně bohatým Rakouskem nebo relativně bohatým tedy Německem anebo teda třeba s Maďarskem a Slovenskem. Tak to mě zaujalo velice. Je to výborná knížka Tehdy a teď, má to dokonce variantu anglickou, takže myslím, že je to dobře napsaný.
Ještě jednou otázkou se k té knížce vrátím. Je tam také kapitola o tom jak se proměnily naše hodnoty?
Ano, je tam, to je tomu věnované. Ještě vydal to, myslím, Aleš Čeněk, nakladatelství v Plzni. A to jsem ještě chtěla říct, tam jsou, jak se proměnily hodnoty, jak vlastně k těm hodnotám, které tady byly, se přidal hedonismus. My máme právo něco tedy prožít a prožít to a míti věci, které jsou tedy, vidíme v televizi. Druhá věc, velké rovnostářství, že tedy ten, kdo je bohatý, musel k tomu přijít jedině a jedině nesprávně, že to musel ukrást. To je taky velice špatné. Další taková myšlenka, tady ta konformita a pragmatismus. Konformita, že já s tím musím souhlasit, vždyť já stejně nic nezmohu. A samozřejmě takový ten pragmatismus, co můžu získat dneska, to tedy získám. Lidé se rozčilují na politiky, ale, upřímně řečeno, vždyť ti lidé jednají jako ti politici, nyní, teď, okamžitě a musím mlčet, protože jinak bych nemohl udělat třeba ve svém životě kariéru. Aspoň těch 8 hodin, co jsem v práci, musím být konformní se svým zaměstnavatelem, jinak bych riskoval. No, samozřejmě, že by jsi riskoval. No, ale svoboda vždycky něco stojí. A pak úplně, víte, co mě teda štve, ale to už není jenom k této knížce a k těmto hodnotám, jak lidé nadávají, že všichni, co jsou v politice, musí být špatní, jak opakují, že soudci, kdyby se jim vzaly peníze, takže by teda špatně soudili. Uvědomujeme si, jak podceňujeme tato dvě povolání a jestliže o nějakém povolání už předem řeknu, že předpokládám, že tam mohou být jenom tedy prostituti nebo někdo, kdo takhle bude nemravně jednat a kdo se dá koupit, no tam přece se už vůbec o tuto profesi nebudou zajímat lidé, kteří by měli jiné hodnotové orientace. To už přece říkával Chelčický, že když je někdo hospodský,takže těžko bude moci vykonávat profesi svojí a tedy současně být vynikající a křesťan správný. Ale jestliže toto takto masově jmenujeme, jestliže vlastně politik nebo soudce je degradován, no tak to je degradace nás všech, ne?
I přes naše špatné lidské vlastnosti přece jenom nejsme lhostejní. Jsem ráda, že tu naši půlhodinku zakončíme pozitivní zprávou. Konto Bariéry opět se přesvědčilo o tom, že lidé mají otevřené srdce. Důkazem toho bude i vaše zkušenost.
No, tak ano, samozřejmě, je to zkušenost. Já v Kontu Bariéry jsem od začátku. Ale teďka bude aukce obrazů a takových těch různých výtvarných předmětů od vynikajících umělců, je to asi 347 umělců, kteří to darovali tomu Kontu Bariéry tak, aby na tom mohlo to Konto Bariéry vydělat peníze, v té aukci je prodat, to bude v neděli v Modrý posluchárně. A při té příležitosti ty peníze se potom dají dát pro handicapované, pro pomoc, ale pro všechno možné, těch projektů je hodně. No a já jsem velice ráda, že to ti lidé za prvé udělali, za druhé mám už objednávku, abych tam šla 3 předměty také vydražit za svoji kamarádku, která z Curychu, která tam byla včera večer a říkala, tak tohle to bych chtěla koupit, kup mi to v neděli, když bude ta dražba a tak dále. Já si myslím, že to je dobrá věc a že to svědčí, že tedy ne všichni jaksi jsme jenom tedy těmi konformními, pasivními a nadávajícími. No a já osobně si myslím, že de facto společnost nemůžete oslovovat jako celek, ale můžete, to jsou ale hesla jenom, hloupá nebo více méně zjednodušující,ale můžete ji ovlivnit a transformovat přes takzvané profilující minority. To je to, co se kdysi nazývalo ostrůvky pozitivní deviace. Tak to je jedna z těch deviací, která může přispět k něčemu dobrýmu.
Uzavírá touto myšlenkou dnešní pořad Jak to vidí náš host, socioložka, doktorka Jiřina Šiklová. Jsem ráda, že jste přišla. Přeji vám krásné dny a brzy v našem vysílání, ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha na slyšenou.
Na slyšenou. Děkuju vám.
Český pornoprůmysl, tedy něco, o čem se ve slušné společnosti jakoby téměř nemluví, generuje ročně obrat téměř jednu miliardu korun. Jinak řečeno, pornografie přináší nezanedbatelné množství peněz do státního rozpočtu. Ve Spojených státech amerických si už tamní pornoprůmysl říká o stejnou formu státní podpory jako automobilky, stejně jako ostatní odvětví je i pornografie zasažena ekonomickou krizí a vedle toho je tato oblast tahounem nových televizních technologií, jako je třeba 3D televizní obraz. V jaké kondici je tedy český pornografický průmysl na konci roku 2010? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu, přeji vám dobré odpoledne. Producent a pornoherec v důchodu Robert Rosenberg, dobrý den v rozhlase.
Dobrý večer nebo dobrý den.
Už na začátku tohoto roku pořádaly američké špičky pornoprůmyslu v čele s Larrym Flintem americkou federální vládu o podporu ve výši asi pěti miliard korun, pěti miliard dolarů, o stejnou pomoc žádají ti stejní lidé v Německu, měla by česká vláda něco podobného udělat?
Tak, pokud by i náš stát byl skutečně demokratický, tak měla, protože je to jedno z nejekonomičtějších odvětví, ať si to lidí chtějí, nebo nechtějí připustit, prostě ta ekonomika ...
To znamená, že nejvíc vydělává, nebo jak to je?
Je tam vlastně největší procentu nákladů vůči zisku, to znamená, náklady nejsou celkem vysoký, ale ty zisky jsou celkem astronomický.
Tak když už se k tomu rozhoupali Američané a minimálně Němci podle toho, co je znát, tak kdy se rozhoupe český pornoprůmysl a řekne si o státní dotaci?
Já se přiznám, přemejšlel jsem nad tím, ale pak jsem si uvědomil, že v našem státě bych si šel znova asi sednout, takže radši jsem ani o tu dotaci nežádal.
Jinak, vzhledem k tomu, že tvrdíte, že by to český stát měl udělat, tak proč? To znamená, že krize na vaše odvětví dopadla?
Dopadla, je ta krize opravdu velká, dá se říci, je to více jak 65 % produkcí skončilo, já se chystám během čtrnácti dnů, pokud dostanu výjimku o vízum, protože tam mám škraloup díky našemu státu, tak pokud dostanu, tak bych chtěl letět do Las Vegas na předávání vlastně Oscarů a shodou okolností mám mít osobní schůzku s Larrym Flintem.
Co s ním? Teda kromě toho, že může být zajímavé se potkat se samotným Larrym Flintem.
Mám nějakej, mám nějakej nebo mám nějakou představu o tom, co bysme chtěli vybudovat v Český republice a on do toho zasahuje koncepčně, takže teď to bude spíš taková přátelská návštěva.
To je odhad těch 65 % produkcí, anebo to vychází z nějakých exaktních čísel? Protože 65 % produkcí, to je jinými slovy, že se smázne 65 % jaksi celého toho byznysu.
Přesně tak, přesně tak, je to, jsou to oficiální čísla, není problém najet si na webovou stránku AVN.com, kde je všechno o pornoprůmyslu, ale ne o tom, co se točí, ale jaká je právě ekonomika, kdo kde pracuje, jaký kdo žádá dotace, kdo třeba je i nakažen virem HIV, prostě veškerý věci, co se okolo toho tyčí a je to vlastně po tý ekonomický stránce, není to po tý kulturní, nebo já nevím, jak bych to nazval.
Tak ve chvíli, kdy ta čísla mluví o 65 % produkcí jaksi směrem do mínusu, nebo ty, které skončily, to jsou nevratné změny, nebo se to dá nastartovat s tím, kdy například ekonomický růst půjde nahoru a bude větší poptávka i po vašem byznysu?
Já si myslím, že ten ekonomickej růst už pomalinku nahoru jde a zmiňovali jsme tady nové technologie. Já jsem se zaměřil na nové technologie, i já už začínám testovat 3D technologii natáčení, ale zatím spíše ty softový věci, to znamená jako spíš tanečky a tak. A pokud chytnu se v Americe, to znamená, pokud se moje produkce bude líbit, tak začnu pracovat i ve 3D vlastně v tý erotice.
Ještě jinak, jak se změnil vůbec trh, na kterém i vy působíte a i ostatní české firmy? Znamená to, že opadl zájem o pornografii nebo se nějakým způsobem změnil přístup zákazníků?
To určitě ne, to určitě ne, ale musíme si uvědomit, že vlastně existuje internet, kde je spousta věcí zdarma, spousta těch firem chtěla nalákat zákazníky, kteří i přes to porno posílají na jiý produkty, ač je to zvláštní, tak využívá to třeba spousta velkejch automobilek a tak, takže v zákulisí ...
Pardon, přes pornografickej materiál se nahrává na jiné produkty.
Přesně tak, přesně tak, využívají se, využívají se tu unikátní návštěvníci a prostě tak to funguje a ta návštěvnost tam je neskutečná. Tak já můžu říct konkrétní čísla ve svém období, když opravdu jsem měl ten svůj web nejslavnější na světě, tak 8 milionů lidí denně kliklo na ten můj web, což je víc než třeba všechny tady veřejnoprávní televize nebo respektivně veškerý televize, který můžou v Čechách fungovat, a přesto to bylo malý číslo, protože naše firma denně oslovila kolem 55 milionů lidí.
Unikátní návštěvníci?
Unikátní návštěvníci.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Dnes je jejich hostem producent a pornoherec ve výslužbě Robert Rosenberg. Přes to všechno internet byl i před dvěma lety, kdy ekonomická krize vypukla, byl dokonce i před tím, byly doby, kdy pomalu 50 % věcí na internetu se týkaly pornografických materiálů, dokonce mám pocit, koluje takový ten fór, že obsah internetu se dá stáhnout na dvě cédéčka, pokud vynecháte porno. Nevím, jak je to úplně přesně dnes, ale změnilo se vůbec nějak chování zákazníků? Když jsem se díval například na jaksi výstupy z podnikání z sexshopů, tak tam je odklon od, řekněme, levných věcí a příklon k drahým věcem, je něco podobného u vás?
Je něco podobnýho, právě se dostáváme do toho, že veškerý produkce nebo produkce, který se chtěly udržet, tak prodávaly starý materiály a nikdo nebyl, kdo by točil nový, protože prostě ta ekonomika byla špatná, ta prodejnost byla nulová, jelikož na tom internetu to bylo zdarma, tak v tuhle tu chvíli už se začínají rozjíždět nový produkce a produkce, které dřív byly striktně proti vyloženě pornoprůmyslu, tak se do toho zapojují, což znamená takový veličiny, jako je právě třeba Playboy nebo Hustler, tak začíná najíždět na ty velký filmy, teďkom zůstaly skutečně ty nej a top produkce, kterým zůstaly ty peníze, takže točej se výpravný filmy a točej se 3D filmy, takže má to své výhody, má to své nevýhody, že konečně už zase dostane trošku to porno kvalitu.
Vy jste to naznačil, že budete nebo chcete asi rozšiřovat svůj byznys směrem do Spojených států amerických, už předtím jste ale obchodoval do značné míry s americkým trhem, jaký je rozdíl mezi Evropou a Spojenými státy?
V Evropě většina lidí moc mluví, málo dělá a na všechno chtějí smlouvy, které stejně potom porušej a zrušej, v Americe je to trošku vstřícnější, ale asi to i záleží na tom, že ta Amerika je skutečně velkej trh a když má člověk dobrej nápad, tak se tam uživí hodně lidí na tom jednom nápadu. Tady v Evropě to ještě tak nefunguje a tady se toho trošku bojíme, prostě furt se říkáme, že porno je něco špatnýho.
Tak na druhou stranu, jsou tady i určité zákony, byť v České republice snad nejbližší paragraf je v trestním zákonu 191 o šíření pornografie, ale jsou jiné státy v Evropě, kde je to daleko tvrdší. Znamená to, že ten americký trh je výrazně liberálnější?
Já bych netvrdil liberálnější, ale je demokratickej. Tam si myslím, že právě je potřeba oddělovat to, pokud se to někomu nelíbí, ano, chápeme to, respektujeme to, ale on musí chápat, že jsme v demokratickém státě a pokud neporušujeme zákon, můžeme to dělat.
Teď, tuším, od konce června tohoto roku ten americký registrátor internetových domén Ican jaksi konečně odhlasoval, že bude registrovat i domény .xxx, tedy specializované přímo pro pornografii, bude to k něčemu nebo je to k něčemu, když zároveň s tím nejde ruku v ruce povinnost? Například pornografický server s doménou .com jaksi přeorientovat na xxx?
Já si myslím, že bude to mít spíš spoustu výhod. Já doufám nebo myslím si, že právě omezí se i to, aby přístup na internet měly děti, to znamená, že oni chtějí zavést, že jakmile tam bude xxx, tak automaticky to bude blokovaný, bude tam muset bejt to vyžádání, že jsem osoba starší 18 let, a myslím si taky, bude to i daleko snazší pro ty vyhledávače, pro ty roboty, kteří jsou pro nás to směrodatný, to nejdůležitější, bez toho prostě my tu návštěvnost neuděláme.
Mimochodem internet je to hlavní pole, ze kterého se vydělává ve vaší branži?
Dneska ano, ale jelikož jsem mluvil s jedním z nejznámějších vlastně producentů a herců v Americe minulý týden, tak stoupla prodejnost DVD, stoupla prodejnost vlastně těch nosičů a stoupla i prodejnost, i když je to spjatý s tím internetem těch placenejch webových stránek, takže jde to pomalu nahoru.
Vy jste si už před nějakým rokem nebo dvěma lety stěžoval v českých médiích, že právě ty placené servery jsou bity tím, že je spousta jiných serverů, které pomalu stejný materiál umisťují zadarmo, dá se tomu nějak bránit, anebo je to opravdu zásadní pro váš byznys?
Je to hodně zásadní, ale už i Amerika na tohle to dává nějaký omezení, jestli se nepletu, tak na největších těhle těch websitech jsou nějaký pravidla, že už to nesmí překročit, myslím, 15 minut nebo ...
Jako ten volný materiál.
Ten volný materiál, že nesmí bejt vlastně celej, nesmí tam bejt vidět to nejdůležitější, tak spíš to budou takový upoutávky na to, co můžou ty lidi mít na těch placenejech kanálech. A právě tohle to je jedna z věcí, kde nebo co vláda USA hlavně řeší, když už budou dávat ty dotace, tak aby ty dotace byly splňovány nebo byly dávaný do těch věcí, který jsou pro ty lidi přijatelnější, to znamená sex s kondomem, to znamená ne vyloženě tvrdý porno, to znamená určitý nějaký hranice, mantinely, odkaď kam to může jít.
To znamená, podle vašich informací se americká federální vláda chystá k tomu, řekněme, někoho nějakým způsobem sanovat finančně v této oblasti.
Už se to stalo, už se to stalo. Larry Flint dostal dotaci, dostal první dotaci, jestli se nepletu, dostal 20 milionů dolarů a jedno z těch pravidel bylo, že právě myslím na pět let musel podepsat to, že veškerý jeho filmy, který budou produkovaný Hustlerem, tak musejí bejt s kondomem a jsou tam přísná pravidla. To asi tady nemůžu do rozhlasu by to jakoby vysvětlovat, ale třeba nesmí se tahat za vlasy a takovýhle věci.
Násilnější praktiky tedy, jestli tomu správně rozumím.
Oni nejsou zas až tak násilný, nejsou ještě braný jako ty sadomaso praktiky, ale někteří lidé by se nad tím mohli pohoršovat.
Producent Robert Rosenberg je dnes hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál. Ještě zpátky ke krizi, podniky, které nebo firmy, které podnikají v jiných oblastech, tak v krizi první, co udělají, že začnou ořezávat náklady, jak se ořezávají náklady v pornobyznysu?
Tak tam je to hodně těžký, protože už tak my jedeme vlastně na tý nejnižší bázi, co to jde, takže většinou rodinný podniky, kamarádi, přátelé, kteří se snaží nám vypomoct, snaží se právě využít pak tý reklamy, zkusí se tam zpropagovat jejich vlastní výroky, takzvaná tajná reklama, která se propašovává i do toho porna, ale tady u nás zatím je to spíš jako kamarádství než vyloženě byznys.
Mě tak napadá, to má určitou spojitost s českou politickou scénou, vy jste si toho určitě všimnul, že lidovci, respektive lidovecké političky chtěly nafotit nějaký kalendář v lidových krojích, když se do toho pustily, tak se ukázalo, že jedna z těch političek má za sebou nějakou drobnou epizodu s focením pornografických fotografií a byl zveřejněn dokonce materiál, kde ona odchází od toho focení s 500 korunami za to focení. To je standardní suma, anebo se i z tohohle dá jít níž? Protože minimálně pro laika to vypadá jako, že to je málo peněz za to, co udělala.
Samozřejmě záleží na domluvě toho fotografa tý modelky, dělá se i zadarmo, je to běžný, nebo dokonce se i dělá, že ty modelky platí těm fotografům, záleží, kam ty fotografie budou umístěný, jestli to pro tu modelku je reklama, jestli to pro ní je zajímavý, jestli tam jsou jiný možnosti spolupráce, takže není to nic zvláštního, ale spíš naopak mě zarazil přístup naší vlády právě k tomu, co ta slečna nebo paní udělala, protože jsme v demokratickém státě a nikdo by jí vůbec neměl napadnout, vůbec nikoho by to ani nemělo napadnout, že prostě ta slečna nemůže do vlády kvůli tomu, že nafotila nějaký akty nebo něco takovýho. Ať se vrátíme kamkoliv, ve starejch dobách královny se zpodobňovaly taky nahatý, malíři je malovali a nikomu to nevadilo a zůstala královnou, tak proč by to takhle nemohlo bejt? A zase právě jsme u toho, spousta lidí třeba ve Spojených státech amerických fotilo nebo točilo a viz třeba guvernér Arnold Schwarzenegger, kterej fotil akty a dokonce točil softový erotický video a nikomu to nevadí, nikdo se nad tím nepozastavuje, protože právě každej si může dělat, co chce. Tady u nás furt ještě si myslíme, že je to špatně, no.
K tomu se dá podotknout, že možná Schwarzenegger potom natočil Terminátora a tím bylo vše odpuštěno.
Tak, ale těch lidí je samozřejmě daleko víc. A právě třeba i Sylvestr Stallone, kterej vlastně získal to svoje jméno díky pornoprůmyslu a díky tomu, že točil porno, tak dneska je někde jinde a nikdo se nad tím nepozastavuje, prostě byla to epizoda jeho života, která nějak ho poznamenala, změnila mu život, neříkám, že ne, ale ty lidi prostě chápou, dělám si teď svůj byznys a je to za mnou.
Tak ještě jinak, vy jste měl před časem problémy se zákonem, nakonec se vyjma, pokud se dobře pamatuju, nějakého trestu za držení drog ty všechny ostatní ohledně kuplířství s lidmi nepotvrdily a byl jste osvobozen. Jak k vám přistupuje jaksi český establishment a vláda? Myslím tím k celému pornoprůmyslu, je to něco trpěného, anebo vám jdou po krku?
Já si myslím, že mi jdou po krku, a to tak, že hodně. Do dnešního dne mám na sebe kolikrát sledovačky, nedávno mi přišel dokonce krásnej dopis, kde vlastně mně došlo vyjádření, že jsem byl několik dní sledován, jestli stále neprovozuji nekalou činnost, je hezký, když za mnou přijdou sousedi a řeknou vám, tak jste tam měli včera zase návštěvu nebo ptali se na vás policajti, jak to všechno funguje, kdo sem jezdí, takže furt jsem pod drobnohledem a myslím si, že naší vládě se podařilo moje podnikání úplně zničit i díky našim zákonům.
Tak to je přímo jaksi vaše osobní zkušenost, a teď když to stáhneme na celý, na celý byznys v Česku, tak je v klidu takříkajíc? Může si dělat to, co de facto chce, byť to pro mnoho lidí může být na hraně se zákonem?
Tak, nemůže si dělat, co chce, naopak jsme hodně jakoby striktně sledovaný a nemluvím o tom, že tady vlastně vyloženě českejch produkcí, jestli zůstaly dvě, tři, jinak ostatní produkce jsou vlastně řízený ze zahraničí, takže vyloženě českejch produkcí tady je pár. A zas musím říct, ty český produkce, který tady jsou, tak jsou extrémně malý a neškoděj tak, že asi těm ostatním lidem nevaděj.
Dvacet minut Radiožurnálu, to je pořad, který právě teď posloucháte, producent Robert Rosenberg je jejich hostem. O pornografii se říká nebo se to ani nemusí říkat, protože to tak je, že v 80. letech rozhodla boj mezi dvěma technologiemi, mezi VHS a betakamem, pak o nějakých 20 let později byla účastna toho boje mezi HD DVD a Blue Ray Disky, to ještě není rozhodnuto, tak dnes, vy už jste o tom mluvil, se pornografie velice jaksi zasazuje do prosazování nových televizních technologií, jako například 3D obrazu, proč to tak je? Proč naopak jaksi nezůstáváte u toho, co už jakoby umíte a co je možná daleko méně nákladné, než prosazování něčeho, co musíte sledovat nota bene s brýlemi?
Tak já musím říci, narážíme na 3D technologii, tak 3D technologie není vůbec nová, to je někdy technologie z roku 75, takže ...
Na druhou stranu u televizí, jaksi domácích televizorů to je nová technologie.
Dá se říct, že ano, ale zase už se tam řešej dvě technologie 3D, to znamená, ty vlastně tekutý krystaly nebo zároveň vlastně ty brýle, je to asi právě o tom, že když to špatně dopadne, tak každej nad tím mávne rukou a řekne, vždyť to bylo jenom porno, když to dobře dopadne, tak každej řekne, vyzkoušeli jsme si to, když to funguje tam, tak to musí fungovat všude, protože přece jenom ta sledovanost toho porna je opravdu daleko větší než sledovanost sportovních přenosů nebo sledovanost filmů, takže je to vlastně takovej test na lidech. Já bych to nazval skutečně taková ta, já nevím, jak to správně říci, prostě otestujeme to na lidech, a buď to lidi přijmou, nebo to nepřijmou.
Co to znamená, ve chvíli, kdy chcete začít třeba celou svojí produkci právě dělat v té technologii, aby bylo možno jí sledovat na těch nových 3D televizorech, tak to znamená jaksi sakumprásk celé vybavení pořídit nové, celou technologii?
No, jelikož, jelikož sám se s těmahle technologiema teďko probojovávám, učím se s nima pracovat, učím se na nich stříhat, testuju to na nových lidech a jsou to většinou lidi, který zase pracujou pro televize, takže skutečně mám to nejlepší, co může bejt z toho přístupu, a je to úplně něco jinýho. I ten přístup k tomu natáčení je jinej, jsou tam jiný kritéria, prostě je to celý úplně jinak, takže nedá se to, co spousta lidí chtělo v poslední době udělat, že natočili film ve 2D, projeli ho počítačem, dali na to 3D filtr a začli to vydávat jako 3D film, každej normální člověk nebo každej člověk, kterej se o to trošku zajímá, tak pozná, že to bylo dělaný touhle technologií a nebylo to natáčený tou 3D technologií, která je skutečně mnohem složitější a zabere daleko víc času.
A dá se to používat potom i na internet, kdy velká většina, řekněme, vašich materiálů na internetu je v podobě streamovaných videí, tak to se tato technologie dá použít i tak?
Já když to dobře dopadne, tak dneska budu shodou okolností pouštět první 3D klip právě v týhle tý technologii, který jsem sám natáčel, a chtěl bych, aby se na to ty lidi podívali, bude to vlastně zdarma na Facebooku, to znamená není to nic sprostýho, aby nás Facebook nevypnul, a čekáme, jak na to lidi zareagují. A když ta reakce bude kladná, tak můžeme vyjít s nějakejma novejma materiálama, který budou i třeba ostřejší nebo který od nás převezmou nějaký velký servery a nechaj nám to jenom vlastně za tu reklamu.
A drobná prognóza do příštího roku, to znamená do roku 2011, tak i přes to všechno, že zatím to vypadá, když se podíváme na makroekonomická čísla, že opravdu ekonomický růst buď mírně stoupá, anebo alespoň neklesá, tak co se bude dít s vaším byznysem v tom příštím roce?
No, to právě já čekám na to AVN do Las Vegas, který začíná 5. nebo 6. ledna, kam bych se chtěl letět podívat, kde bych se chtěl setkat se svejma kamarádama, známejma, chtěl bych probrat tenhle ten byznys, no, a myslím si, že tam asi se určí ta strategie pro příští rok, jelikož mám takový nějaký odhady, jak by to mohlo fungovat. Přemejšlej některý produkce, že by přijely zpátky sem k nám do Čech nebo dokonce do Ruska, kde já taky částečně podnikám, tak uvidíme. Nedokážu ještě teď říct, jaká bude ta ekonomika, jak to půjde nahoru, nepůjde nahoru, všechno až v tom lednu.
Takových bylo posledních Dvacet minut Radiožurnálu roku 2010. Producent a pornoherec ve výslužbě Robert Rosenberg byl jejich hostem. Díky za váš čas a za komentáře. Hezký večer.
Já taky děkuju, hezký večer.
Všechno nejlepší do nového roku 2011 přeje Martin Veselovský a posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál.
Ministr zdravotnictví tlačí na pilu a i v situaci, kdy hrozí zmizet z výplatních pásek tisíce lékařů, chce rozjet svoji verzi reformy českého zdravotnického systému. Mělo by do ní patřit definování zdravotnických standardů, tedy něco, co chtěl prosadit už ministr Julínek, ale neměl na to dost sil, měla by do ní patřit změna cen a úhrad léků a také by do ní měla patřit novela zákona o veřejném zdravotním pojištění. A tak by se celá reforma měla výrazně dotýkat zejména zdravotních pojišťoven. Kromě toho je na stole otázka, kterou nadhodil sám ministr zdravotnictví. Může se cirka 5 miliard korun na zvýšení platů lékařů najít právě na účtech zdravotních pojišťoven? Přeji vám dobré odpoledne u Dvaceti minut Radiožurnálu. Dnes je mým či jejich hostem prezident Svazu zdravotních pojišťoven České republiky Jaromír Gajdáček. I vám dobré odpoledne.
Dobré odpoledne.
Připomínám pro vás, posluchače, dva standardní kanály, jak se přímo pana Gajdáčka zeptat v podstatě na cokoliv budete chtít, když to bude k tématu, bude to, myslím, ještě o něco lepší. Facebookový profil pořadu Dvacet minut anebo adresa dvacetminut@rozhlas.cz. Ta první otázka, pane Gajdáčku, je jasná, jak je to tedy z vašeho pohledu s možností vzít od menších zdravotních pojišťoven, například z jejich rezervních fondů peníze a přesunout je někam do zdravotnického systému, kde by se použily na platy lékařů?
Tak tady je třeba v prvé řadě říct, že systém veřejného zdravotního pojištění v letošním roce, už je to třetí rok, kdy je ten systém deficitní, a v každém roce se právě z těchto rezerv hradí vlastně ten deficit mezi příjmem a náklady na zdravotní péči. Stejně tomu bude i tak v letošním roce. Já jsem právě dneska informoval pana ministra Hegera, že z těchto fondů půjde asi 3,5 miliardy korun zase jako dotace ten rozdíl mezi příjmem a potřebnými výdaji pro zdravotnictví, takže ty peníze se postupně uvolňují do systému a samozřejmě nelze je jednorázově odněkud vzít z nějakého účtu a rozpustit to, to není možné. Jsou to peníze...
Pardon, proč to není...
Jsou to peníze, jsou to peníze našich klientů, kteří teda ne pojišťovny, které byly vybrány řádně, a neexistuje zákonná možnost, jak to udělat. Proto říkám, že ty peníze se z těch fondů budou uvolňovat postupně v průběhu celého roku. V loňském roce to bylo zhruba 7,5 miliardy korun a v letošním roce se počítá zhruba 3,5 až 4 miliardy korun, že se rozpustí.
Jestli tomu ale úplně správně rozumím, tak když v roce 2011 uvolníte z těchto rezervních fondů 3,5 miliardy korun, to nepůjde na zvýšení platů lékařů?
No, tak my neplatíme nějakou konkrétní záležitost v nemocnici, to je věcí managementu. A jestli v minulých letech managementy spíše braly peníze, které šly ze zdravotních pojišťoven jako úhrady za zdravotní péči, na jiné věci než na platy, tak to zdravotní pojišťovna nemůže ovlivnit. My nerozlišujeme, na co se ty peníze používají, my platíme za zdravotní péči jako celek.
Jinými slovy, abych to ještě o něco zjednodušil. Tak v momentě, kdy to vypadá, že zatím relativně úspěšná ta odborářská akce Děkujeme, odcházíte přes 3,5 tisíce lékařů to vypadá, že by mohlo opravdu podat výpovědi a odejít ze zdravotnických zařízení, tak v tuto chvíli ten nápad vzít ty peníze, které mají zdravotní pojišťovny schované takříkajíc na horší časy a z nich saturovat lékařské platy, je to dobrý, nebo špatný nápad?
Tak já si myslím, že to určitě není dobrý nápad, protože to je účelová záležitost, a tady systém veřejného zdravotního pojištění byl spuštěn začátkem 90. let právě proto, aby nepodléhal politickým vlivům, aby žil svým samostatným životem, aby skutečně žádný systém nemůže jet úplně nadoraz, to znamená, že vlastně zdravotní pojišťovny dneska z toho dnešního pohledu s tím finančním zázemím, které mají, tak se ani nedá nazvat, že jsou to pojišťovny, protože žádná komerční pojišťovna by takto nepřežila. My máme zásoby v průměru kolem 70 dnů na úhradu zdravotní péče, jinými slovy to znamená, že zdravotní péče, která byla poskytnuta v prosinci, bude vykázána v lednu a v únoru bude zaplacena. To znamená, že tam žádná časová rezerva není. A ale k vašemu dotazu, jestli lze prostě nějakým opatřením tyto peníze přemístit, tak já tvrdím, že podle zákona, podle žádného zákona toto nelze udělat. V minulosti takové snahy byly. Ministerstvo zdravotnictví do úhradové vyhlášky asi před 5 nebo 7 lety dalo jakýsi koeficient, kdy právě tyto přebytky měly být rozpuštěny v nemocnicích a NKÚ, která pak byla na těch pojišťovnách, tak to řediteli pojišťovny vytkla a nebylo to obhajitelné. Takže skutečně to ze zákona nejde.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu a prezident Svazu zdravotních pojišťoven České republiky Jaromír Gajdáček je jejich hostem. Mimochodem, jak to teď vypadá s rezervními fondy těch menších zdravotních pojišťoven, kolik tam je zhruba peněz?
Tak v současné době disponují ty menší zdravotní pojišťovny zhruba 7 až 8 miliardami korun. Když započítám do toho vyúčtování minulého roku, tak se tato částka sníží na zhruba 5 miliard. Čili to je to, co říká pan ministr. A doplňuji jenom, že zhruba 3,5 miliardy z této částky bude v letošním roce rozpuštěno. Čili tady není žádný spor, jenom to nelze udělat jednoúčelově, jednorázově třeba v lednu, protože úhrady zdravotní péče musí jít plynule v průběhu celého roku. My ale právě té výzvy chceme využít k tomu, že je tady nutná určitá restrukturalizace zdravotní péče, ať už to bude přesun třeba z některých nemocnic, které nevykazují takovou výkonnost, do těch větších a lepších nebo výkonnějších anebo částečně do ambulantní sféry. V žádném případě však není možné počítat s tím, že by se nějak významným způsobem rozšiřovala sféra ambulancí. To ne, protože těch ambulancí je relativně dost. Ale můžou si přijít na nějaké peníze navíc. A stejně tak chceme vyzvat i managementy nemocnic, budeme jim posílat v současné době ze Svazu zdravotních pojišťoven dopis, kde chceme, aby nám písemně do 28. ledna sdělily, zdali budou dále plnit smluvní podmínky a poskytovat v plném rozsahu zdravotní péči pro naše klienty, nebo zda budou muset skutečně některá oddělení zavřít, anebo mají-li prázdnou kapacitu nebo volnou kapacitu na to, aby mohly převzít některé výkony od těch nemocnic, které to nebudou moci poskytovat.
A jestli tomu správně rozumím, tak ty, které vám v tom minidotazníku vykáží či řeknou, že tu kapacitu mají, aby převzaly povinnosti jiných zdravotnických zařízení, tak ty si potom ve výsledku mohou v podstatě přijít na více peněz pro své lékaře, například.
Ano, je to přesně tak. To znamená, budou mít vlastně, když se dostaneme k jádru věci, i na navýšení těch platů, protože my jsme přesvědčení, že ta kapacita volná v našich zdravotnických zařízeních je, a pokud dojde k takovému přesunu, tak si myslím, že to bude jenom ku prospěchu věci, ke zlepšení kvality zdravotní péče a ke zlepšení toho prostředí pro pacienty.
Jak se zdravotní pojišťovny, minimálně ty vámi zastupované, postaví k žádostem lékařů, kteří odejdou v rámci té výzvy Děkujeme, odcházíme ze svých zaměstnání ze svých zdravotních zařízení a budou se chtít takříkajíc postavit na vlastní nohy a coby například ambulantní lékaři požádají zdravotní pojišťovnu o podepsání nové smlouvy.
Tak rozšiřování těch smluvních ambulancí není dost dobře možné plošně, je to možné v některé třeba odlehlé oblasti, kde například ambulance určité odbornosti není, tak to asi ano, ale nejsem moc přesvědčen o tom, že lékaři budou mít právě o tyto oblasti moc velký zájem. A ve městech...
Jenom pardon, pane prezidente Gajdáčku, já se ptám spíš na to, jestli existuje, řekněme, nějaké, nějaké systémové byť třeba neformální doporučení, které jde z ministerstva zdravotnictví směrem ke zdravotním pojišťovnám, a zároveň by se dalo použít jako tlak na ty lékaře, kteří odcházejí, a to doporučení zní - prostě nové smlouvy nedávejte.
No, tak v podstatě my takové doporučení z ministerstva máme v současné době, ale ne v souvislosti s tou akcí odborů, ale v souvislosti s finanční situací systému veřejného zdravotního pojištění. A nutno říci, že zdravotní pojišťovny se tím víceméně už delší dobu řídí. To znamená, že my nové kapacity nasmlouváváme skutečně jenom ve výjimečném případě, a tato akce určitě není žádný impuls k tomu, abychom nějak plošně navyšovali počet těch ambulancí. Ale je samozřejmě možné, že ambulantní specialisté, kteří budou více vytíženi tím, že třeba některá nemocnice v dané oblasti by od toho 1. 3. přestala fungovat, tak tam je samozřejmě taky nebo jedná se o tom prostoru, aby taky dostali za to zaplaceno.
Mimochodem, máte představu i bez zatím vyplněných těch dotazníků, o kterých jste mluvil, pane Gajdáčku, kolik nemocnic či jiných zdravotnických zařízení by někdy od března, kdyby měla doběhnout ta dvouměsíční výpovědní lhůta, mohlo skončit?
Tak tady je třeba říct, že každým dnem se ta čísla mění, takže není...
To je pravda.
...není možné říci v současné době, jaká je skutečnost, a my si ani neklademe ambice, že nám ředitelé nemocnic k tomu 28. lednu dají úplně validní přesná čísla, to se samozřejmě bude měnit ještě i dál. Ale chceme to udělat proto do konce ledna, abychom měli alespoň předběžnou představu a abychom mohli jednat v rámci zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven, pravděpodobně i s VZP a budeme to konzultovat i s ministerstvem, jak asi po jednotlivých regionech ta situace bude vypadat. A podle toho se zařídíme. Já jsem ale přesvědčen, že určitě většina lékařů k těm nakonec ty buď ty žádostí stáhne, anebo že to nebude tak dramatické. A tam, tam kde to...
Na druhou stranu, pane Gajdáčku, se to může ukázat jako vaše zbožné přání.
No, tak samozřejmě, ale já neříkám, že naše zbožné přání není, aby se nic s tím systémem nestalo. Naopak, jak jsem řekl na začátku, tam kde to prostě bude nutné, tak tam přesuneme peníze a máme k tomu mandát vlastně, který je dán ministerskou vyhláškou, tak aby ty peníze šly za péči za našimi klienty.
Mimochodem, ve chvíli, kdy bychom se bavili opravdu o té sumě zhruba 3,5 tisíce lékařů, kteří by opustili svá zaměstnání, tak není to minimálně z vašeho pohledu coby zástupce zdravotních pojišťoven v podstatě šikovný krok, jak nastartovat možná trochu nuceně, ale přesto restrukturalizaci vůbec poskytovatelů zdravotní péče v Česku?
To vám přesně dám za pravdu, protože si myslím, že ta situace v letošním roce je, se přesně nabízí tady k tomuto kroku i v souvislosti s tím, co včera pan ministr Heger představil jako reformu nebo ty reformní kroky. A my toho chceme samozřejmě využít.
Jak?
No tím, že vlastně některé nemocnice přestanou pracovat a přesune se ta péče do větších nemocnic, posílí se činnost těch ambulancí tam, kde to bude třeba, protože ten prostor tam taky je, a pokud za to dostanou lékaři zaplaceno, tak jistě pracovat budou. Ale že by se jednalo o nějaké významné snížení počtu nemocnic v České republice, tomu nevěřím. Mně se zdá, že ty požadavky těch lékařů jsou v tuhle tu chvíli v tenhle ten časový prostor, kdy například policisté od 1. ledna mají o 10 % platu méně a další skupiny, které se k tomu přidávají, třeba státních úředníků a podobně, tak se mi to zdá ten jejich požadavek v tuhle chvíli přemrštěný. A myslím, že pan ministr Heger správně řekl, dejte nám na to čas, my chceme 2, 3 roky nebo 1, 2 roky, aby se ta reforma pohla, a myslím si, že by to šlo i klidnější formou. Navíc si myslím, že požadavek trojnásobku průměrné mzdy, kdy oni vlastně nerozlišujou, že tato průměrná mzda, která je něco přes 23 tisíc korun, tam jsou zahrnuty veškeré přesčasy, a ten jejich požadavek je, aby bylo, aby byl trojnásobek bez přesčasů, tak to mně přijde úplně údivné.
Vy jste zmiňoval to, co včera ministr zdravotnictví Leoš Heger zmiňoval a o čem mluvil na tiskové konferenci jako, řekněme, o již rozjeté reformě zdravotnického systému České republiky. On tam mimo jiné ale také mluvil o tom, že, řekněme, politika zdravotních pojišťoven v Česku není úplně průhledná minimálně v tom, jakým způsobem uzavírají nové smlouvy, jakým způsobem, řekněme, ta jejich smluvní síť je koncipována, že jsou oblasti, kde je, kde je té lékařské péče, těch poskytovatelů velice velké množství, téměř zbytečné, pak jsou někde zase hluchá místa. To je v podstatě kritika na vás a na zdravotní pojišťovny.
Je to pravda, je to dáno, trošku bych řekl, historickým scénářem, kdy samozřejmě lékaři mají spíše potřebu nebo spíše tu vidinu práce ve větších městech a jsou oblasti, kde s tím skutečně problém je.
Já tomu, pane Gajdáčku, tomu...
A já tu zodpovědnost neberu, je to samozřejmě smluvní politika zdravotních pojišťoven. My bychom k tomu potřebovali trošku více pravomocí. Ten systém...
Tak počkejte, pane prezidente, tak ať mluvíme jaksi o naprosto reálných věcech. Vy máte naprosto, jak si myslím, dostatečné pravomoci k tomu, aby prostě například vaše zdravotní pojišťovna uzavřela, či neuzavřela s nějakým lékařem či lékařským zařízením smlouvu.
Samozřejmě, samozřejmě ano. Ale já jsem už tady taky, pane redaktore, řekl, že uzavírání nových smluv především zase v těch místech, kde těch zdravotnických zařízení je dostatek, že se dělají pouze ve výjimečných případech. Čili my je nerozšiřujeme.
Já vím. Ale moje otázka zní trochu jinak. Budete už tu svoji stávající smluvní síť měnit, budete ji ořezávat, budete některé smlouvy se snažit, řekněme, změnit, anebo zrušit?
Já se znovu vrátím k těm pravomocím, protože my jsme byli nuceni v minulých letech podepsat rámcové smlouvy, které zaručují ambulancím pětileté nebo sedmileté smluvní vztahy. A my se z toho nemůžeme vyvázat. To znamená, že to je i to, o tom mluví pan ministr Heger, že je třeba tuto situaci v těch zákonných podmínkách změnit. A my se od toho nějakým způsobem tu naši zodpovědnost neodvracíme nebo hlásíme se k tomu, ale potřebujeme k tomu právě tyhle ty podmínky. Jestliže máte ambulanci, která má zajištěnu rámcovou smlouvu 7 let, tak já ji nemůžu, nemůžu přerušit, a to je ten problém.
Proč jste podepisovali ty rámcové smlouvy na 7 let?
No, protože to bylo dáno dohodovacím řízením a nakonec vyhláška, která vyšla na ministerstvu zdravotnictví, nám to uložila, tam z toho není žádný úhybný manévr. Je to komplikovanější.
Bezesporu. Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu a prezident Svazu zdravotních pojišťoven České republiky Jaromír Gajdáček je jejich hostem. Standardy zdravotní péče, to je něco, co je v rámci pokusů o reformu zdravotního systému v Česku jaksi diskutováno už dlouhé roky. Teď to vypadá, že ministr zdravotnictví Leoš Heger s těmi 118 hlasy v Poslanecké sněmovně má relativně dost sil na to, aby zákony, které by k tomu vedly, opravdu prosadil. Ptám se vás, pane Gajdáčku, jako zástupce zdravotních pojišťoven, jestli bude podle vás redukováno množství péče poskytované z veřejného zdravotního pojištění poté, co tyto standardy budou zavedeny.
Tak já bych to ani nenazýval tak silným slovem, že bude docházet k nějaké redukci. Tady je třeba říct, že zdravotní péče je buď zadarmo, jak je to u nás, anebo je pro všechny. To znamená, že ty ekonomické mantinely, které tady máme, říkají, že prostě ten rozpočet je svým způsobem omezen, a my nechceme omezovat základní zdravotní péči v žádném případě. Myslím, že to není ani věcí nebo ani záměr ministerstva. Tady jde o to, abychom narovnali vlastně to, že my když onemocníme nějakou závažnou chorobou, tak ani ti bohatí lidé, kteří mají, kteří nemají hluboko do kapsy, tak si nejsou schopni toto zaplatit. Naopak levné léky, které jsou běžně od aspirinu přes nějaké ty běžné přípravky pro běžné nemoci, si myslíme, že je třeba, aby si je lidé zaplatili sami, anebo chceme nabídnout určitou možnost komerčního připojištění, které může krýt, ať už to je spoluúčast, nebo ať už to jsou nějaké výkony, které nebudou zařazeny do systému veřejného zdravotního pojištění.
Dobře, já jsem použil slovo redukováno množství péče. Tak klidně použijte nějaké jiné, pane prezidente Gajdáčku.
Tak je to o tom, že tady existují některé nadstandardní věci, které by mohly být buď tedy vůbec nehrazeny z veřejného zdravotního pojištění, anebo by mohly být zatíženy určitou spoluúčastí. A řeknu příklad.
To jsou které?
Tak jak to bylo, myslím, dneska v tisku taky popsáno. Jsou to například robotické operace, lepší materiál na dlahu při zlomenině a podobně nebo to, že si pacient vybere, že chce právě být operován primářem toho nejlepšího oddělení a podobně.
Pardon, jenom abychom si to úplně porovnali. I dnes se provádí robotické operace, je to tak.
Ano, ale jsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.
Rozumím, rozumím.
Nejsou zařazeny ještě do seznamu výkonů. Čili je to jakoby pilotní projekt. A dneska těch robotů máme v České republice významně více, než je tomu běžné v zahraničí. Takže já se...
Kdo rozhoduje o tom, že bude někdo operován robotem?
No, samozřejmě jenom ta nemocnice. Ale je to dáno tím, že vlastně zdravotní pojišťovna nasmlouvává určité limity na ten, na tyto výkony. A my jsme dneska v situaci, kdy opravdu můžu zodpovědně říci, že nemocnice prostřednictvím třeba evropských fondů nebo zřizovatel, kraj ten přístroj zakoupí a teprve potom jedná s pojišťovnami, jestli to bude hradit. Většinou ta praxe je taková, že oni začnou pracovat s tím přístrojem, začínají sekat výkony, jak se říká lidově, a teprve potom tlačí pojišťovny k tomu, aby to nasmlouvaly. A klidně počkají rok až dva, až se ta pojišťovna zlomí, protože...
A zlomí, zlomí se?
No, tak většinou to je tak, že se zdravotnická zařízení snaží najít určitou cestu k tomu, aby ta pojišťovna nakonec tu péči nasmlouvala, protože druhá pojišťovna už to nasmlouvá. My bychom byli velmi rádi, kdyby se obnovila jakási, v jakési formě činnost přístrojové komise, která byla na ministerstvu a která rozhodovala o tom, jestli ta magnetická rezonance na tu, do té nemocnice je potřeba, nebo ne.
O tom ministr zdravotnictví mluví i ve své, ve svém návrhu zdravotnické reformy. Ještě jedna otázka ke, řekněme, standardům poskytování zdravotní péče. Dokážou zdravotní pojišťovny kontrolovat poté, co standardy budou zavedeny, kontrolovat, zda lékař či zdravotnické zařízení si nechává platit, řekněme, pouze ten převis nad veřejným zdravotním pojištěním, anebo jaksi celou částku včetně té, kterou dostane od vás jako od pojišťovny?
Já myslím, že ty informační technologie jsou dneska natolik schopné, že toto jsme schopni zajistit a zkontrolovat, v tom nevidím žádný problém. Je to jenom technika a technikálie. My máme, přestože platíme dnes nemocnice paušálem, tak máme přesný rozpis výkonů, které byly v té nemocnici provedeny. V tom nevidím žádný problém.
A ještě jedna kromě mnoha dalších součástí, tak ještě jedna součást toho návrhu reformy zdravotnického systému České republiky je, a to je zjednodušování nebo zjednodušení slučování zdravotnických pojišťoven. Tak se dohodla ostatně už vládní koalice při svém vzniku, že to jaksi sloučení v první fázi dopadne na dvě zdravotní pojišťovny, na Vojenskou zdravotní pojišťovny a pojišťovnu ministerstva vnitra. Podle vašeho názoru, jaký je ideální počet pro český trh zdravotních pojišťoven?
Já si myslím, že ideální počet nemůžeme nějakým způsobem odhadnout. Já myslím, že to je věcí trhu. My jsme tady měli 27 zdravotních pojišťoven, můžeme polemizovat o tom, jestli to je moc, nebo málo. V Německu například byly stovky zaměstnaneckých pojišťoven a měly jenom 8 % trhu. V podstatě každý větší podnik měl svoji pojišťovnu. Je to otázka systému. Ale já si myslím, že za prvé tedy, že je dobře, že to omezení, které dneska je dáno zákonem, že vlastně není možná žádná fúze, že to je špatně, a my to podporujeme, že ministerstvo připravilo novelu, která ty fúze umožní. Za druhé je třeba říci, že bychom byli rádi, aby skutečně fúzovaly pojišťovny, o kterých kdy o té fúzi rozhodne správní rada, stát má jednu třetinu vlastně hlasů ve správní radě, čili může to svým způsobem ovlivnit. A byli bychom rádi, aby to ta fúze byla třeba v případě, že jedna pojišťovna se dostane do finančních problémů a hledá silnějšího partnera, nikoliv aby to bylo nějaké politické rozhodnutí.
Tak takových bylo Dvacet minut Radiožurnálu. Pane Gajdáčku, díky za váš komentář i za váš čas. Na shledanou.
Děkuji a děkuji za pozvání.
Slyšeli jste rozhovor s prezidentem Svazu zdravotních pojišťoven České republiky Jaromírem Gajdáčkem. U mikrofonu byl Martin Veselovský. Přeji vám příjemný večer.
Bylo 12. ledna před sedmnáctou hodinou místního času, bylo to přesně před rokem, kdy zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály zasáhlo Haiti a to epicentrum bylo jenom 15 kilometrů jihozápadně od hlavního města Haiti Port-au-Prince. Dnešním hostem Radiožurnálu je Veronika Nožinová, která vlastně v současné době je projektovou manažerkou pro pomoc Haiti Charity. Je to takhle v pořádku?
Ano, je to tak v pořádku.
Dobrý den. Vítejte.
Dobrý den.
Vy jste strávila v uvozovkách tedy prázdniny červenec a srpen na Haiti. Předtím tam byli jako terénní pracovníci 3 vaši kolegové z Charity. Člověk má nějaké informace, s kterými tam jede, ale stejně, přistane na letišti, vyjde do města a jaké jsou ty dojmy?
Tak můj první dojem, protože já jsem do té doby vlastně nikdy nebyla ani v Jižní Americe, ani ve Střední Americe, takže ...
Ale 2 roky v Čečně.
Samozřejmě, cestovala jsem, ale třeba už to, že vlastně všichni byli černí. Pro mě to bylo, přestože jsem to věděla, jaká je populace na Haiti a tak dále, takže pro mě třeba toto bylo takovým prvním v podstatě šokem. My na to nejsme zvyklí.
Nezahráváte si tímhle tím výrokem příliš?
Doufám, že ne, já to nemyslím nijak rasisticky, je tam prostě africká populace.
Takže tohle to byla ta první věc, člověk by si řekl, tak přece jenom jede člověk do země postižené zemětřesením, asi to tam nebude všechno úplně v pořádku, takže tohle to byla vyloženě prostě věc, která vás zarazila.
Pro mě osobně to není, to není nic, co by mě zarazilo, protože to člověk ví, ale ten, když se v tom prostředí člověk pohybuje, tak já jsem si musela trošku zvykat. Vždycky, když pracuju v nějaké zemi nebo jsem tam delší, nebo plánuju tam být delší dobu, tak si musím zvyknout na to prostředí. Ta adaptace je velmi rychlá, ale přesto se, přesto se v té společnosti chováte maličko jinak, učíte se, učíte se tam chodit a komunikovat.
Na co všechno si musí zvyknout terénní pracovník na Haiti, i na to se zeptám dnešního hosta Radiožurnálu, je jím Veronika Nožinová a ptát se můžete i vy ať už na www.radiozurnal.cz, anebo můžete poslat SMS zprávu se svoji otázkou na číslo 9077704.
O Haiti si povídám s pracovnicí Charity Veronikou Nožinovou, je vedoucí mise na Haiti, vlastně jakousi koordinátorkou. Tak na co se člověk musí připravit, když přijede na Haiti, a na co člověk třeba připraven být nemůže?
Člověk, který odjíždí na Haiti, musí být připravený jednak na ty podnebné podmínky. Já jsem zmínila v té vaší první otázce taky to, jaká tam žije populace, jsou to vlastně, jsou to Afričani původní.
Takže mentalita?
Takže mentalita. Způsob komunikace, který je naprosto jiný, než na co jsme tady prostě třeba Evropani mezi sebou zvyklý. Je potřeba být připravený, a to už je asi spíš věc, na kterou nejde být připravený, je skutečnost, že tam jde všechno neuvěřitelně pomalu. To zemětřesení není hlavním důvodem, asi není možná ani hlavním problémem Haiti a vlastně toho, jak se tam věci sunou pomalu, ale právě to, že ta země byla nestabilní a utápěla se v bídě už roky, roky před zemětřesením, tohle vlastně, tahle katastrofa to jenom prohloubila. Takže musíte počítat s tím, že nefunguje vláda, nefunguje infrastruktura, nemáte se na koho obrátit a jste tam odkázáni sami na sebe, nemyslím osobně, ale ta organizace, vy tam fungujete a vy se musíte o všechno postarat, nemůžete spoléhat na to, že vám pomůže armáda třeba s odklízením trosek, nebo že vám pomohou nějaké úřady, vždycky je to na vás.
Co se tohohle toho týče, ve chvíli, kdy se stalo to strašné neštěstí před rokem, tak samozřejmě spousta lidí chtělo pomoci a spousta lidí pomáhalo, každý, jak uměl. Na Haiti se vrhly charitativní organizace, bylo jich tam spousta. Kdo koordinuje takovouhle činnost, když se nemůžete spolehnout na vládu, když tam není vláda, která by řekla - tak prostě Charita česká bude pomáhat tady, Člověk v tísni tady, Francouzi v téhle části země. Jak to fungovalo?
Tak hlavně tam byly povolány jednotky OSN, které udržovaly, které se snažily udržet v zemi jakýsi pořádek, že jo, zabránit rabování, zabránit ještě většímu chaosu. OSN také koordinovalo práci nevládních organizací a co se týče třeba konkrétně Charity, tak Charita Česká republika, protože je součástí takové celosvětové sítě charit, takže tam byl takový koordinační tým pod hlavičkou Caritas Internationalis, z každé charity byli povoláni různí pracovníci na různá místa jako je distribuce, logistika, bezpečnost a tak dále a tady ten mezinárodní tým potom koordinoval práci třeba těch charit. A potom v rámci té koordinace OSN existují různé, nevím, jak se to řekne česky, klastry, taková vlastně oddělení, která se starají o jednotlivá, jednotlivé oblasti té humanitární pomoci jako je voda a hygiena, jako je ...
Léky a tak dále.
Jako jsou léky, potraviny a tak dále. Takže každý tady ten klastr měl na starosti jednu oblast a v té se shromažďovaly organizace, které pracovaly v té které oblasti.
A teď rok po tom zemětřesení je ta struktura té pomoci stejná, nebo už to koordinuje někdo jiný?
Ta struktura je v podstatě, v podstatě stejná, protože my jsme se bohužel ještě moc nepohli třeba z té humanitární fáze k nějakým rozvojovým projektům.
Čím to je? Je to tou mentalitou, že to všechno tak pomalu, jak jste říkala ze začátku?
Asi mentalita částečně, částečně asi taková, to je takový velmi rozvážný národ, řekněme, ale je to hlavně tou nefunkční infrastrukturou a vládou teďka navíc. Je tam ztížena bezpečnostní situace kolem prezidentských voleb, bylo na podzim jedno kolo, teďko v únoru by mělo být další. Přidala se k tomu epidemie cholery. Takže to všechno třeba i zpomaluje vlastně, zpomaluje ty práce na odklízení následků zemětřesení.
Hostem Dopoledního Radiožurnálu je Veronika Nožinová, je vedoucím mise Charity na Haiti.
Dopolední Radiožurnál hostí projektovou manažerku české Charity Veroniku Nožinovou, já bych řekla projektovou manažerku pro Haiti, takhle je to korektní. Vrátíme se zpátky na Haiti. Ta současná zdravotní situace ovlivnila nějakým způsobem, tedy myslím, epidemii cholery, ovlivnila nějakým způsobem to, co vy tam děláte, třeba jako nasměrovala finanční pomoc jiným směrem ještě, než jste původně chtěli?
Určitě, protože my jsme svoji dlouhodobou strategii plánovali, řekněme, v dubnu, v květnu minulého roku a ta epidemie propukla později, takže samozřejmě my jsme ani nepočítali s tím, že bychom nějak zasahovali do té zdravotnické, zdravotnické pomoci, protože to není zrovna oblast, kterou bychom se dlouhodobě zabývali. Nicméně přišla epidemie cholery, takže se k tomu samozřejmě musíme nějakým způsobem postavit. V posledních vlastně měsících se zaměřujeme na pomoc v uprchlických nebo přesídleneckých táborech v Ville, což je jedna taková čtvrť hlavního města, tam jsou jedny z největších utečeneckých táborů, takže tam se soustřeďujeme na prevenci cholery, je to, musíte zajistit těm lidem vlastně hygienické potřeby tak, aby si dokázali vyčistit vodu, aby měli antibakteriální mýdle, aby měli tu vodu v čem skladovat a tak dále. Zásobujeme je pitnou vodou, užitkovou vodou a léky.
Jak to v takovém utečeneckém táboře vypadá, vemte nás tam?
Utečenecký tábor, záleží, buď je to tábor, který vznikl jaksi spontánně, anebo je to tábor, který byl postavený humanitárními organizacemi. V těch táborech je obrovský prostor, kde stojí stany a buď je to teda chaoticky anebo to má nějaký, nějaký systém, v těch táborech žije několik tisíc rodin, to znamená, tam žije velmi, velmi problematické je se tam i pohybovat i pracovat.
Z bezpečnostního hlediska?
I z bezpečnostního hlediska, protože samozřejmě tam se dostanou lidé, lidé různí z různých oblastí. Jsou to lidé, kteří třeba předtím žili v poměrně stejných chudých poměrech jako třeba v tom kempu, ale jsou tam i lidé, kteří měli poměrně velký majetek, při zemětřesení o něj přišli a teďka žijí tady v těch táborech, takže i vlastně střety tady těch 2 společenských vrstev se tam mohou odrazit.
Haiti rok poté, jak vypadá?
Haiti rok poté asi nevypadá tak dobře, jak bychom si všichni přáli, jak humanitární organizace, tak samotní ti lidé postižení zemětřesením, ale já, pokud mám čerstvé zprávy z naší mise, která sídlí v hlavním městě, tak ty věci se přece jenom sunou dopředu. My jsme se třeba předevčírem mluvili o tom, jak vypadá ten boj s cholerou a i podle reportů i podle vlastně takového očitého svědectví těch našich lidí, říkaj, že se to pomalu vlastně dostává, dostává pod kontrolu, že těch, těch ..., vlastně ta prevence začíná fungovat lépe, lidé jsou více informovaní i podle těch, vlastně podle těch zpráv. Ten počet mrtvých na den, já vím, že to zní hrozně, ale počet mrtvých na den se vlastně snižuje teďka podle těch nejnovějších reportů Spojených národů je to třeba 22 mrtvých lidí na den, předtím to bylo třikrát tolik. To znamená, že přesto, že ta epidemie není zastavená, tak ty organizace jsou natolik dobře organizované a koordinované, že tu pomoc dokáží daleko efektivněji.
To říká projektová manažerka pomoci pro Haiti České katolické charity Veronika Nožinová.
Radiožurnál půl jedenácté, zprávy a Kateřina Causidisová.
Zemětřesení na Haiti bylo jednou z největších katastrof historie. Počet mrtvých vlastně není úplně přesně znám od 225 tisíc lidí směrem výš se pohybuje. Mým hostem je dnes projektová manažerka české Charity pro Haiti Veronika Nožinová. Tam vlastně ani není možné zjistit počet mrtvých. Zůstaly tam nějaké matriky, zůstalo tam něco, nějaký úřad, na který se člověk může obrátit, aby získal nějaký údaj?
Tak, ono, když se podíváte třeba do Wikipedie, tak tam máte počet obyvatel z nějakých devadesátých let, já si bohužel přesně nepamatuju ten rok, kde to dělá 8 milionů, já nevím, 300 tisíc. Vlastně během toho zemětřesení byly narušeny nebo úplně spadly jednak vládní budovy, budovy nejrůznějších ministerstev a úřadů včetně archivů, to znamená, že teďka je velmi těžké zjistit nějaké oficiální číslo. Samozřejmě se, samozřejmě vláda plánovala nové sčítání lidu, a to nejenom kvůli, nejenom kvůli těm ztrátám na životu, ale právě proto, že nemají ani ty staré archivy. Já myslím, že k tomu sčítání doteď nedošlo. Takže to číslo přesné teďka oficiálně vlastně nezjistíte.
Tady u nás se vybralo neuvěřitelných 160 milionů korun, nebo přes 160 milionů korun. Vy jako Česká katolická charita tam máte své programy na Haiti, hodně stavíte a chcete stavět školy a věnovat se vzdělání. Jak je těžké postavit školu na Haiti teď v současné době, když si právě uvědomím, že třeba, jak získáte stavební povolení, na kterém úřadě?
To je, je to přesně tak, jak říkáte, je to velmi těžké postavit nejenom školu, jsou to i rodinné domy, cokoliv právě proto, že neexistuje funkční úřad, který by vám vydal jakékoliv povolení stavební. Nemáte v podstatě ani žádnou evidenci majetku nebo kdo je vlastníkem ...
Půdy.
... půdy, na které byste chtěli stavět a tak dále, takže vlastně postavit něco legálně s tím, že máte to povolení, je, je velmi složité a je to jeden z velkých důvodů, proč je, proč se brzdí ta humanitární práce právě v té oblasti obnovy přístřeší, protože je nebezpečné, může to být vyhazováni peněz, pokud postavíte budovy za několik milionů na pozemku, o kterém nevíte, kdo je vlastníkem. Tu jistotu nemáte v podstatě ani tehdy, kdy to stavíte na tom samém místě, já nevím, třeba školu nebo nemocnici, kde vám ti lidé potvrdí - ano, tady ta nemocnice stála, nemáte jistotu, že předtím stála, že měla, že to byla legální stavba. To znamená, že všechny ty organizace jsou velice opatrné tady v těch stavbách, proto neustále se to ještě řeší takovýma, my tomu říkáme semipermanentníma stavbama, což jsou ..., nejsou to už stany, ale jsou to takové lehké vlastně ...
Provizorní stavby, dá se to tak říci?
Přesně tak. Většinou kov a dřevostavby, které nejsou tak nákladné, vyhovují tomu prostředí a dají se snadno vlastně přesunout. A pokud se vyřeší potom ten problém toho stavebního povolení a tak dále, tak jsou to konstrukce, které můžete dostavět na tu, jakoby na tu permanentní stavbu.
Vy jste mladá žena, působíte velmi křehkým dojmem, i když vidím ve vás tu rozhodnost k té profesi, ale stejně, jaké to má žena při jednání na Haiti právě, když sháníte, čí byl pozemek, jestli je možné tam postavit, není možné tam postavit, s kým vším jednáte, jak vás přijímají?
No, naším, protože Charita Česká republika je součástí, jak už řekla, součástí té mezinárodní sítě a v každé, v každé zemi, kde existuje jakési procento křesťanské populace, tak existuje nějaká charita pro nás, je to vlastně nejpřirozenější partner, takže jednáme s charitními partnery té dané země, samozřejmě jednáme s mezinárodními charitami a přímo na místě samozřejmě jsou to nejrůznější partneři, ať už jsou to místní komunity, farnosti, školy, různé úřady v uvozovkách, v uvozovkách úřady. To jednání z pohledu, myslím, že tam je celkem jedno, jestli jednáte, jestli jste muž nebo žena, tam je důležité se velmi rychle adaptovat na tu, na způsob té komunikace.
Na tu mentalitu.
Na tu mentalitu. To znamená, je samozřejmě, musíte mluvit francouzsky, s mnoha lidmi hlavně v terénu se domluvíte anglicky a španělsky, protože jezdí za prací do sousedních zemí. A není to jenom o tom, že tedy mluvíte jejich jazykem, ale i ten styl. To, že musíte být velmi uctivý, velmi trpělivý.
Netlačit na pilu v uvozovkách, jak se říká?
Netlačit na pilu, asi nemít takový ten direktivní manažerský přístup. Myslím si, že je to hodně dané také tím, že ta, že to původní obyvatelstvo jsou vlastně původně otroci, to znamená, že oni jsou vůči bílým tam pořád ještě přetrvává taková ta nevraživost, jo, to byli vždycky ti kolonizátoři a utlačovatelé. Tak vy už jenom tím, že jste Evropan, máte stíženou tu komunikaci prostě jenom tím, že vypadáte jinak, vypadáte jako ten kolonizátor.
Projektová manažerka České katolické charity pro pomoc Haiti Veronika Nožinová je teď se mnou ve studiu. Já jsem viděla z Haiti hodně obrázků, některé byly, řekněme, až velmi drastické, a to i mnoho dní poté, co to strašlivé zemětřesení skončilo. Pro mě bylo dost těžké najít ten střet mezi těmi lžícemi plných mrtvých lidí a sirotků a tím optimismem na druhé straně. Jaký je váš vztah k médiím?
To je velmi všeobecná otázka. Můj vztah k médiím, já si myslím, že média jsou velmi potřebná ...
Ne pardon, já se omlouvám, já to zkonkretizuji, jaký je váš vztah k informování, protože vy jste byla v Čečně a 2 roky jste musela třeba na vlastní kůži vědět, že něco jiného je skutečnost a něco jiného je to, co se prezentuje v médiích a o Haiti to platí stejně.
Ano, já si myslím, že jako člověk musí být velmi opatrný a vždycky musí selektovat to, co mu média podávají. Neobviňovala bych ani tak média z nějakých desinformací jako spíš, myslím, že to je vždycky na člověku, je to na mě, jak si to přeberu tu informaci. Co se týká Haiti, samozřejmě myslím si, že aby ta zpráva zaujala, tak média vědí, že to musí být, že to musí být do jisté míry bomba.
Takže woodoo třeba?
Takže třeba woodoo, což je jedna z těch věcí, že jo, která souvisí s tou, s tou cholerou. Je to zase, je to populární, je to něco, co toho diváka nebo čtenáře zaujme, je to exotické, je to trochu krvavé, to znamená, že to stojí za pozornost.
Pardon, když jste mluvila o woodoo v souvislosti s cholerou, měla jste na mysli tu reportáž o tom uvláčení toho kněze woodoo? O hledání obětního beránka, takhle?
Přesně tak. Třeba konkrétně tuhle reportáž, která proběhla v našich médiích, já nevím, jak to prezentovala jiná média zahraniční, ale ano, toto je konkrétní případ, přitom, když se zeptáte lidí na ulici v Port-au-Prince třeba na Haiti, tak tam zrovna toto téma nijak zvlášť nerozebírám. Já jsem z toho byla až překvapená, protože z našich médií jsem měla dojem, že to je takové docela důležité téma, které teďka Haiti hýbe, ale v tom, pokud já mám informace od našich kolegů, kteří jsou přímo na místě, tak naše, náš vedoucí mise říkal - já jsem o tom nikde vlastně neslyšel v haitských médiích a ani právě na té ulici nebo v terénu.
Jak moc hýbou nadcházející volby tím zájmem Haiťanů? Je to pořád, je to jednička nebo pořád je první ta obživa, to vybudování nového bydlení a potom teprve nějaké volby?
Já si myslím, že ti ..., volby jsou určitě pro ně velmi důležité, přestože o jejich demokratičnosti a tak dále lze prostě polemizovat, ale samozřejmě oni v tom, v těch prezidentských volbách spatřují takový jakoby odrazový můstek proto, že ano, bude ustanovená, bude ustanovená vláda a konečně se ta pomoc nějakým způsobem rozjede, protože lidé rok po zemětřesení jsou, jsou unavení z toho, jak ta pomoc jde pomalu, jak je bržděna právě tím, že neexistuje funkční vláda, takže určitě se těší na ten, těší zase v uvozovkách na ty výsledky, protože my víme z minulosti, že žádný vlastně ten třeba prezident nebyl zvolen úplně demokraticky a hlavně nebyl potom odvolán úplně demokraticky.
To říká host Dopoledního Radiožurnálu Veronika Nožinová.
Dopolední Radiožurnál hostí Veroniku Nožinovou z České katolické charity. Obnovy zdrojů obživy a vzdělávání, to jsou hlavní priority, které jste si vytkli na Haiti. Pojďme říct o tom, co už se podařilo, něco, z čeho máte dobrý pocit, a ti lidé mají dobrý pocit, že jejich peníze odešly taky správným směrem.
Co se týká té vzdělávací oblasti, tak my jsme se zaměřili na stavbu, stavbu škol, což byly školy, které vznikly z podpory českého ministerstva zahraničí. Tam nejde jenom o to tu školu postavit, ale také zajistit, aby tam ty děti tu školu mohly navštěvovat, protože na Haiti se platí školné. Musíte zajistit to, aby tam byl dostatečný počet pedagogického personálu a hlavně personálu, který je opravdu kvalifikovaný, protože těch kvalifikovaných učitelů je tam velmi málo. Ta země všeobecně se potýká s vysokou negramotností a kdo nějaké vzdělání má, tak bohužel většinou z té země odejde do Ameriky nebo do sousední Dominikány, takže i zajistit kvalitu té výuky je velmi důležité, vlastně v té, v tom dlouhodobém výhledu.
Haiti je místo, které je sužováno, které bylo souženo nejenom tím strašlivým zemětřesením, ale i velikými nepřízněmi počasí každoročními. Teď ty epidemie a tak dále. Kladou si Haiťané otázku takovou, jak je to možné, že tolik ran prostě na ně přichází na tu jejich malou zemi, setkala jste se s tím?
Já jsem se setkala s tím, že lidé takhle třeba reagovali právě na tu epidemii cholery, kdy ten člověk zoufalý, prostě unavený hledá, hledá viníka, prostě někoho, na koho by ukázal prstem a řekl - ty za to můžeš a když tě potrestáme, tak bude dobře, ale co se týká jakoby všeobecně té situace, ať je to země ..., oni jsou zvyklí na každoroční záplavy, každoroční sesuvy půdy, nedostatek vody, nedostatek stavebního materiálu, paliva a tak dále, takže pro ně je to vlastně každodenní chleba.
Veronika Nožinová byla hostem Dopoledního Radiožurnálu. Veroniko, já vám děkuji a přeji vám hodně úspěchů ve vaší práci a hodně naděje do budoucnosti.
Děkuju.
Na začátku ledna se ujal postu nejvyššího státního zástupce. Jen pár dní poté se souhlasem ministra spravedlnosti vyměnil kompletně všechny své náměstky. Jak chce dodat důvěryhodnost svému úřadu? Jak pravděpodobné je, že vytvoří mezi žalobci zvláštní útvar pro boj s korupcí? A má už plán reformních kroků? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. A ve studiu vítám nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, dobrý den.
Dobré odpoledne.
Pane doktore, vy sám jste v rozhovoru pro Právo uvedl, cituji: "Ministr přišel s tím, že chce zreformovat státní zastupitelství a při rozhovorech s ním jsem zjistil, že jsme si názorově o budoucnosti státního zastupitelství velice blízcí." Já se k té budoucnosti úřadu ještě rozhodně vrátím, ale nejprve my prosím řekněte, jak je pro vás důležité, abyste si byl názorově blízký s panem ministrem?
Ohledně reformy je to docela důležité, poněvadž my můžeme spolupracovat jako státní zastupitelství na přípravě legislativy, nicméně předkladatelem bude ministerstvo spravedlnosti pochopitelně, to znamená, že je důležité, abychom názorově jaksi souzněli a náš návrh byl v souladu tedy s myšlenkami ministerstva spravedlnosti.
Ale ta důležitost názorové blízkosti se tedy týká jenom reformy.
Jenom reformy.
Také jste řekl, že vám ministr zaručil, že nebudou žádné politické vlivy do jednotlivých kauz. Je taková záruka reálně splnitelná?
Za prvé, panu ministrovi věřím, že to, co řekl, tak splní. Za druhé, já jsem si sám pro sebe udělal takové vnitřní rozhodnutí. To vnitřní rozhodnutí spočívá v tom, že byl-li by nějaký tlak, který by nebylo možné ustát nebo odmítnout, také raději budu rezignovat. Já se domnívám, že se uživím kdekoliv mimo státní zastupitelství, to znamená, že toto je moje taková vnitřní pojistka. Raději odejdu s čistým štítem, než abych podlehl nějakému politickému tlaku.
A budete třeba to samé očekávat nebo dokonce vyžadovat od svých podřízených?
No samozřejmě.
Neboli když se oni dostanou pod tlak třeba nějakého politika v kauze, kterou by měli na stole, tak očekáváte, že rezignují?
Tam nejde o to, jestli se dostanou pod tlak, jestliže budou pod tlakem, tak pochopitelně není třeba ihned rezignovat, ale je důležité postupovat správným způsobem, to znamená v případě, že bude nějaký tlak na ně vyvíjen, je nutné o tom informovat vyšší státní zastupitelství a pochopitelně tedy toto vydiskutovat s tím, kdo tento tlak koná. A jestliže, jestliže nebude možné, nebude možné tento tlak jaksi odmítnout, tak ta poslední možnost je pochopitelně rezignace. Já se domnívám, že to, že by nejvyšší státní zástupce rezignoval na funkci z důvodu případného tlaku na vyšetřování, a teď se bavíme skutečně hodně hypoteticky, tak to vidím jako jistý Damoklův meč přeci pro politiky.
Přestože je samozřejmě pěkné od vás, že panu ministrovi věříte, tak jak si dokážete představit, že by takové záruky dokázal on nějak dozorovat, aby se plnily? Kdo by mohl hlídat politiky, aby netlačili na státní zástupce, na soudce?
Tak, státní zástupci si to musí hlídat sami. Toto, jak už jsem řekl, to znamená, jestliže by skutečně se nějaký tlak objevil, pak ten správný postup je záznam do spisů informace nadřízenému státnímu zástupci a tak dále, až k tomu nejzazšímu řešení, řekněme, skutečně rezignace.
Podle šéfky Unie státních zástupců Lenky Bradáčové teď na vašich bedrech leží úkol navrátit úřadu důvěryhodnost a zbavit ho politických vlivů. Cítíte to také tak?
Já si myslím, že skutečně tam hrajeme trochu o důvěryhodnost toho úřadu, je to jednak důvěryhodnost, jednak konsolidace asi státního zastupitelství, to znamená, že já si myslím, že je nutné přesvědčit veřejnost, že státní zastupitelství pracuje, pracuje každý den a kvalitně.
Víte ještě teď o nějakých politických vlivech ve svém novém úřadu? Byl to třeba jeden z důvodů, proč jste měnil své náměstky?
Ten důvod pro změnu náměstků byl jiný, tam já, abych odpověděl na vaši otázku, o žádných politických vlivech nevím v současné době, ale pro změnu náměstků jsem měl jiný důvod. Jak jste řekla, očekává se reforma státního zastupitelství a já jsem prostě chtěl mít kolem sebe lidi, se kterými mám podobný názor na budoucnost státního zastupitelství a které, kteří jsou respektovaní pro svojí odbornost.
Ještě než budeme pokračovat, já připomenu posluchačům, že samozřejmě je pro ně připravena i e-mailová adresa pro dotazy Dvacetminut@rozhlas.cz. No, a pojďme dál. K té výměně náměstků, místo tří máte už jen dva, to jsou úsporná opatření?
To je úsporné opatření. Já se domnívám, že ve dvou náměstcích lze tu práci stihnout.
A jsou to Igor Stříž a Stanislav Mečl. A já připomenu posluchačům, že Igor Stříž byl náměstek Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a tam v roce 2007 vaše předchůdkyně Renáta Vesecká odvolala kvůli kauze Čunek Střížova nadřízeného Ivo Ištvána. A Igor Stříž kvůli tomu pak podal demisi. Má to, že jste si ho vybral do funkce, něco společného s tímto jeho postojem?
Já to primárně neberu jako satisfakci tady to, já skutečně ten krok, že jsem si zvolil Igora Stříže, beru jako to, že jsem si vzal člověka, který je odborně velice na výši, je respektovaný v rámci soustavy státního zastupitelství právě pro svůj odborný přístup a za druhé se domnívám, že ten člověk má značnou morální integritu.
Ale vrátil jste také do funkce vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvána, který se tedy choval statečně v kauze místopředsedy Jiřího Čunka, má toto být třeba i forma vzkazu vašim podřízeným, že takové chování se vyplácí?
Vrácení do funkce doktora Ištvána souvisí s rozhodnutím městského soudu, který rozhodl o neplatnosti jeho odvolání. V současné době se čeká na doručení tedy rozsudku. Tam bychom se dostali do situace, kdyby víceméně byli dva vrchní státní zástupci. Já si v tomto směru velice vážím rozhodnutí doktorky Hojovcové, současné vrchní státní zástupkyně, která když tuto situaci viděla, tak se rozhodla rezignovat. Já se domnívám, že to je velice, velice profesionální přístup. Udělal-li by to politik, tak bych řekl státotvorný.
Přesto, je to náměstek a je to i vrchní státní zástupce Ištván, stále tvrdíte, že jejich momentálně působení ve funkci nesouvisí s jejich chováním při kauze Čunek?
Já to tak nevnímám.
A teď to obraťme, čistě teoreticky, kdyby dejme tomu za rok přišel doktor Ištván s tím nebo kdokoliv jiný, že vaše reforma je pomýlená nebo s jinou kritikou vaší práce, jak byste reagoval?
No, tak to by bylo přeci skvělé. Poněvadž to je přesně to, co se domnívám, že je nutné ve státním zastupitelství probudit, věcnou kritiku, věcnou diskusi. Já nepředpokládám, já mám namyšleno několik reformních kroků v rámci, v rámci změny zákona o státním zastupitelství, ale nepředpokládám, že když tyto kroky přednesu, že všichni v němém úžasu ustrnou a řeknou si, á, promluvil, promluvil pan nejvyšší, promluvil Zeman, nyní s ním tedy nezbývá, než ve všem souhlasit. To asi by byl špatný postoj. Já jsem zvyklý právě z Eurojustu, kde jsem pracoval, že my jsme se mnohdy do krve skutečně přeli o některé, o některé věci. Jednání v kolegiu Eurojustu bylo mnohdy velice, mohu-li říct eufemicky, živé.
Takže vy také čekáte, že vaši státní zástupci se s vámi budou do krve přít.
Takže já čekám, že se se mnou budou přít a budeme věcně diskutovat. Já bych možná nepoužíval to slovo přít, to zní trošku pejorativně, ale rád bych probudil skutečně věcnou diskusi.
Víte, já se snažím přijít na mantinely, do jaké míry má být státní zástupce nezávislý na svém nadřízeném?
Co se týče věci, tam je nutné rozlišovat, rozlišovat několik rovin. Co se týče legislativy, přípravy legislativy, tak tam se, tam si myslím, že je skutečně nutná věcná diskuse napříč státním zastupitelstvím. Nelze asi vydiskutovat věci se všemi 1272 státními zástupci, to bychom asi nad přípravou legislativy strávili hodně dlouhou dobu, ale přesto se domnívám, že průřezově je nutné kroky konzultovat a tam já skutečně volám po věcné diskusi. Věcnou diskusí myslím to, že se budeme ubíjet argumenty a ne osobními výpady. To asi by bylo docela špatné. Co se týče práce na případech, tak tam já bych chtěl jít směrem k větší procesní nezávislosti státního zástupce a lepšímu vymezení dohledu v rámci státního zastupitelství. V rámci státního zastupitelství máme vlastně dva druhy dohledu - vnitřní dohled, to znamená, že přímý nadřízený může dávat pokyny tomu dozorovému státnímu zástupci, a vnější, kde tedy nadřízený, nadřízené státní zastupitelství může dávat pokyny dozorovému státnímu zástupci. Já bych velice rád jednak jasně vymezil, jak ten dohled má vypadat, a za druhé bych chtěl zavést, aby skutečně veškeré pokyny byly dávány písemně. A za třetí, aby bylo zcela jasné vždy, když ať už od nadřízeného anebo od dohledového státního, dohledového orgánu jde nějaký pokyn, aby bylo zřejmé, jestli je to pokyn, anebo jestli je to v uvozovkách nezávazný názor toho dohledového orgánu. Zároveň říkám, že otázka dohledu je podle mého názoru úplně nejsložitější v chystané reformě státního zastupitelství.
Škoda, zrovna jsem se chystala zeptat na vymezení dozoru v několika větách.
To by bylo, to by bylo krásné a kdybych to věděl, tak už bych ten zákon psal.
Vy ho ještě nepíšete?
Nepíšu ho ještě, přemýšlím nad ním.
Já ještě, četla jsem, že nechcete komentovat působení vaší předchůdkyně Renáty Vesecké ve funkci, ale hodnoťte alespoň, v jakém stavu jste po ní převzal úřad? Nechala vám nějakého kostlivce ve skříni?
Já se nedomnívám. Já se domnívám, že prostě ten úřad běží standardním způsobem. My jsme si úřad předali velice dobrou formou, takže tam skutečně já nevidím nějakou, jestli chcete snahu mě diskreditovat předchozím působením doktorky Vesecké. Myslím si, že to je naprosto, naprosto běžné předání úřadu.
Dobře, ale vy jste při nástupu do funkce řekl, že chcete vrátit úřadu důvěryhodnost, tady u nás to už také zopakoval, takže to, že je potřeba vrátit úřadu důvěryhodnost, není práce, kterou vám přichystala vaše předchůdkyně?
Tak, faktem je, že v rámci státního zastupitelství jsou určité svářící se skupiny státních zástupců, ale domnívám se, že právě třeba věcnou diskusí lze některé ty skupiny, nebo některé lze přiblížit ty státní zástupce sobě navzájem, to znamená, že jestliže hovořím o konsolidaci, potom skutečně chci, aby státní zastupitelství navenek vystupovalo jako jeden tým.
A i uvnitř? Dá se toho dosáhnout?
Uvnitř, uvnitř ...
Teď jste hovořil o svářících se skupinách státních zástupců.
Ano, ale musíme se bavit v několika rovinách. Já bych to hned nepřeháněl do té extrémní roviny svářících se stáncích zástupců. Jestliže půjde o věcnou diskusi, tak mně to nevadí.
Dobrá, dobrá.
Problém bude, jestliže bude někde osobní zášť.
Státní zástupci, kteří spolupracovali s komunistickou stranu, s KČS, jsou teď na internetu stejně jakou soudci zveřejnění v seznamu na stránkách ministerstva spravedlnosti, díval jste se do toho seznamu?
Nedíval jsem se do toho seznamu.
Čili pro vás není taková informace důležitá?
Pro mě v současnosti více jak 20 let po pádu komunismu skutečně tato informace pro mě není důležitá.
Čili nemůže taková minulost podle vás nějak diskvalifikovat státního zástupce třeba z některých případů?
Já u státních zástupců hledím spíše skutečně na odbornost a určitou morální integritu, ale ta otázka odbornosti a kvalifikovanosti je pro mě velice důležitá. To, co bylo před 20 nebo více jak 20 lety, to skutečně se domnívám, že není v současné době asi na pořadu dne.
O plánovaných změnách v působení státních zástupců a o boji s korupcí budeme v následujících minutách hovořit s nejvyšším státním záptupcem Pavlem Zemanem. Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Jak jsem slíbila v úvodu, teď pojďme k té budoucnosti a reformě státního zastupitelství. Máte už koncepci, co je první na řadě, jaký je ten postup reforem?
Tak ten postup reforem je poměrně daný tím, že chceme státnímu zastupitelství zaručit větší nezávislost na moci výkonné. S tím bude v prvé řadě souviset, se domnívám, postavení státních zástupců a postavení vedoucích státních zástupců. U toho postavení vedoucích státních zástupců já osobně pléduji za zavedení funkčních období pro vedoucí státní zástupce, u nejvyššího státního zástupce se domnívám, že to rozpětí je někde mezi sedmi, devíti roky. Osobně to vidím spíš u devíti let funkčního období.
Jednorázové funkční období.
Jednorázové, neopakovatelné, pochopitelně. Poněvadž pokud bychom zaváděli opakovatelné, tak riskujeme to, že minimálně v poslední čtvrtině svého funkčního období se ten vedoucí státní zástupce bude chtít zalíbit orgánu, který ho do funkce jmenoval, aby byl opětovně, opětovně potvrzen ve funkci, což se domnívám, že není úplně dobré. Myslím si, že je naprosto férový přístup, že vedoucí státní zástupce bude vědět, že má mandát na sedm, devět let. A potom prostě ve funkci končí.
To je tedy postavení vedoucích státních zástupců, těch řadových se to také nějak dotkne?
U těch řadových, tam mandát pochopitelně nehodlám zavádět. To si myslím, že není možné. Tam naopak je nutné, aby státní zástupce byl jmenován doživotně, chcete-li, tedy do okamžiku, než bude odcházet do důchodu a nicméně, jak už jsem se zmínil, tam chci právě to lepší vymezení dohledu a tím posílit postavení řadového státního zástupce.
To je tedy funkce a postavení státních zástupců, jaký je další krok té reformy?
Další krok té reformy je, už jsem hovořil o tom dohledu a dalším krokem, asi největším v současné době, je, ono to zní už možná zprofanovaně, ale boj s korupcí. V rámci státního zastupitelství já bych chtěl zřídit speciální útvar pro boj s korupcí.
Už je jasné, jestli je opravdu reálné jeho zřízení, máte už nějaké hmatatelné věci v ruce, které by k tomu vedly?
Já se domnívám, že reálné to vcelku je, a to z toho důvodu, že je tam, aspoň jak vidím, je vcelku politická shoda na tom, že by takový orgán měl vzniknout, což je důležité do toho legislativního procesu, že podobný návrh asi snad nebude torpédovaný tedy. Co se týče fungování takového úřadu, tam si lze představit několik modelů od specializovaného odboru, třeba při vrchním státním zastupitelství přes skutečně speciální státní zastupitelství až po řekněme slovenský model, kde je špeciálna prokuratura, kde šéf té špeciálné prokuratury je zároveň náměstek generálního prokurátora. Další modely jsou, z Německa známý model, kde mají specializované státní zástupce, kteří v rámci jedné spolkové země poskytují jakoby metodologické vedení řadovým státním zástupcům v případě vyšetřování korupce. Já se osobně domnívám ale, že skutečně by bylo asi výhodnější jít cestou speciálního útvaru.
Tak, a uvažujete v rámci té reformy i o zrušení vrchních státních zastupitelství?
Nebudu hovořit asi o zrušení vrchních státních zastupitelství, odpovím tím, že dokáži si představit třístupňovou soustavu v rámci trestní justice.
Takže rozkryjte posluchači, jaká by byla ta třístupňová soustava, pokud nezrušíte tedy termín vrchní státní zastupitelství?
Neříkám, neříkám, že chci zrušit vrchní státní zastupitelství, ale můžeme se o tom bavit v rámci věcné diskuse.
Pojďme tedy zpátky ke korupci. Je vidět, že v tomto případě z vás asi mnoho informací teď už nedostanu, ale mě by zajímala ta korupce, asi spoustu posluchačů také, teď korupční kauzy spadají pod okresní státní zastupitelství, vy sám jste řekl, že případům se nemohou tato zastupitelství věnovat důkladně, protože jsou zatíženi jinou trestnou činností, je to podle vás jeden z důvodů, proč se obecně tak strašně málo korupčních kauz spojených s politikou daří dotáhnout před soud? Vzpomeňte si na gripeny, na Pandury, na Opercard.
Může to být jeden z důvodů, ale z mnoha důvodů. Ten základní důvod, který já vidím, je otázka dokazování. A to sice v tom smyslu, že jestliže je spáchán určitý korupční čin, tak následné shromažďování důkazů je mnohdy velice složité.
Takže je to špatná práce policie?
Ne, ne, ne, ne, to není špatná práce policie, je to o tom načasování. Je to o tom ,že já se domnívám, že je nutné, abychom se přenesli z fáze, chcete-li v uvozovkách, hašení požáru, který už hoří, do fáze předcházení požáru. To znamená, že zde vidím velký prostor pro operativní práci, pro vyhledávání.
Neboli agent provokatér je vyhledávání?
Úplně ne agent provokatér, může být informace z prostředí, informátor a podobně, to znamená, že se dopředu dozvíte o tom, že nějaké korupční jednání probíhá nebo má proběhnout, potom je pochopitelně snazší nasazení operativních prostředků a zajišťování důkazů následně.
Jak si tedy představujete zlepšení v této souvislosti? Vy sám říkáte, že je potřeba zlepšit to už od těch důkazů, tak co pro to lze udělat z vaší pozice?
Já se domnívám, že tam je větší prostor pro spolupráci státního zastupitelství s policií. Já bych nechtěl tady vymezovat státní zastupitelství vůči policii, poněvadž my nejsme konkurenti vůči sobě navzájem. My musíme ...
A jak si to do budoucna tedy představujete tu spolupráci?
... působit komplementárně. A já si představuji to, že vznikne-li skutečně specializované státní zastupitelství, potom v rámci tohoto specializovaného útvaru jednotliví státní zástupci budou mít více prostoru, více možností, jak provádět dozor a metodicky vést třeba policii a tím pádem promýšlet i možnosti, jak vyhledávat korupci, to znamená být aktivnější v tom přístupu.
Neboli státní zástupci a policie by aktivně měli oba vyhledávat případy korupce?
Vyhledávat bude vždycky, vždycky policie, ale státní zástupce nad policií bude vykonávat dozor a může jít metodicky vést.
Přesto, agent provokatér je pro vás instituce přijatelná, nepřijatelná, důležitá?
Agent provokatér, to je jenom pojem a záleží na jeho obsahu.
Tak encyklopedie říká, agent provokatér je osoba zaměstnaná policií či jiným subjektem, která provokuje jiné osoby ke spáchání protiprávního činu.
Provokovat ke spáchání protiprávního činu nelze, to je základní věc, kterou si musíme uvědomit. Můžeme se bavit o tom, o nasazení případně agenta do, jak zajistit nasazení agenta do korupčních věcí, ale co se týče provokace, tam jsou jasné rozhodnutí štrasburského soudu pro lidská práva, že skutečně do pozice provokace orgány činné v trestním řízení nemohou přejít.
Takže ani agent provokatér není realizovatelný v našem právním prostředí podle vás.
Ne, podle mého názoru ne.
Řekl ve Dvaceti minutách Radiožurnál nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Díky za váš, na slyšenou.
Děkuji, hezký večer.
Od mikrofonu se loučí Štěpánka Čechová.
Šest minut po desáté je host ve studiu. Před tím důkladně vyfotografován dokonce dvakrát, z toho jednou svým bývalým žákem, Český fotograf, historik fotografie a vysokoškolský profesor Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě pan Vladimír Birgus. Dobrý den.
Dobrý den.
Pane profesore co musí spatřit historik fotografie a sám fotograf, aby vytáhl přístroj a okamžitě začal fotit.
Tak to opravdu záleží na každém, kdo vlastně fotografuje. Někdo dělá reportážní fotografii, někdo dělá ňáký koncipovaný dokument, někdo dělá výtvarnou fotografii.
Buď osobní. Já se ptám na vás.
Já jsem od začátku, já jsem začal fotografovat velice mladý vlastně v páté třídě už základní školy. A ze začátku jsem dělal inscenované věci a postupně mně začala stále víc zajímat realita a přešel jsem vlastně k dokumentární fotografii, s tím že o takové popisné dokumentární fotografii, kterou jsem dělal na začátku, jsem přešel k takovému subjektivnějšímu pojetí a v posledních třiceti letech hodně se snažím fotografovat barevně.
Ale přesto jste mi neodpověděl na mojí otázku. Co musíte uvidět, abyste najednou na ulici vytáhl fotoaparát. Jaká konstelace? Jaká situace musí nastat? Co se děje?
Já mám štěstí, že nejsem zaměstnaný třeba v deníku nebo v časopise, takže nemám úkoly co konkrétně musím vyfotografovat, takže opravdu u mně to záleží co chci fotografovat, kdy mám náladu a hlavně kdy mám čas. Takže většina mých fotografií vzniká v takových chvílích kdy mám klid, většinou právě proto je to v zahraničí, proto, protože v Praze nebo v Opavě mám velice málo času na fotografování. Takže většina mých snímků vzniká opravdu různých zahraničních cestách. Ale i tam se snažím hledat něco takového obecného, že né konkrétně snímek vznikl v Moskvě nebo v Paříži, ale má něco obecného v sobě.
My se k tomu vašemu stylu ještě v našem rozhovoru dostaneme. Hostem dopoledního Radiožurnálu je fotograf a historik fotografie Vladimír Birgus. Můžete se ptát i vy prostřednictvím naší webové stránky www radiožurnál cz a nebo SMSkou na číslo 907 77 04.
Hlavně o fotografii bude řeč v následující hodině. Mým hostem je Vladimír Birgus, český fotograf, vysokoškolský profesor a také historik fotografie. Pane profesore změnil se ňák význam fotografie v době, kdy každý má malý fotografický aparát ve svém mobilu a digitálně už fotí všichni a všechno.
Je pravda, že nikdy v historii, v osmdesátileté historii fotografie, nefotografovalo tolik lidí. Já jsem to uvědomil nedávno, když jsem se díval na fotografie s okupace Prahy, v roce 68, jak v těch davech je málo lidí s fotoaparátem. Dneska by tam každý druhý fotografoval mobilem nebo měl nějaký aparát s sebou a je to obrovský vlastně nástup digitální technologie, která umožnila opravdu fotografovat doslova téměř každému. Na druhé straně je tady obrovský vývoj fotografie, co by uměleckého média, že ještě před padesáti lety se vedly vážně míněné diskuse, jestli fotografie může...
Je umění.
...nebo nemůže být umění. Dneska to snad nikoho vážně nenapadne zpochybňovat.
Dneska se ale vedou diskuse o tom, jestli třeba různé práce kombinace, digitální fotografie, fotoshop jsou umění nebo nejsou. Je to tak?
Samozřejmě že ten nástup digitální technologie zpochybnil takovou tu tézi, že fotografie zachycuje pravdu, že zachycuje realitu, ale ono to nikdy úplně neplatilo, že. Vzpomeňme si, že mnohé slavné válečné fotografie byly inscenovány. A dneska fotografie je opravdu součástí velkých uměleckých přehlídek. Prodává se za částky, které někdy přesahují milióny dolarů. A má prostě postavení jaké nikdy v historii dosud neměla. A samozřejmě není to dáno jenom tou digitální technologií, ale ta k tomu velice přispěla. Hlavně třeba v oblasti reportážní fotografie. Současné možnosti jsou naprosto nesrovnatelné s těmi co byly ještě před dvaceti lety.
Když jste zmínil ty milióny dolarů, je tedy investice do fotografie, do fotografů a jejich prací dobrý byznys? Jak si dobře, dobrá investice?
Vychází časopis The Photograph Collector, který pravidelně zveřejňuje takový soupis vlastně deseti fotografií, které se často objevují na akcích. A ukazuje ten kdo investoval do těch fotografií třeba před dvaceti lety, tak vydělal mnohem víc, než kdyby investoval do nejlepších aut, akcií na Wall Streetu. Takže fotografie určitě je dobrý byznys, ale stejně jako výtvarné umění nebo další oblasti umělecké tvorby dochází tam k výkyvům. Některé fotografie jsou trvale na horu u některých se ta cena i snižuje. Takový Robert Mapplethorpe když zemřel, tak byl taková hvězda, že jeho fotografie se prodávaly za mnohem vyšší částky než dneska.
Můžeme zmínit třeba cenu takovéhle fotografie? Aby si posluchač udělal nějakou představu?
Teď když jsme zrovna zmiňovali Mapplethorpa tak v době kdy byl v ohnisku zájmu médií po své smrti a po zákazu jeho výstavy v Americe, tak se ty fotografie prodávaly často za 50 - 100 tisíc dolarů. Dneska takových cen dosahují jenom výjímečně, protože Mapplethorpe trošku vyšel z módy a ukázal se, že těch fotografií je velice mnoho. A takových příkladů bychom objevili mnoho.
Kdybych chtěla si koupit nějakou fotografii z někoho velmi známých renomovaných českých fotografů, jako je třeba pan Sudek. Kolik dám za takovou fotografii?
Pa Sudkovi fotografie zase dosahují obrovských cen, hlavně v poslední době. Za pigmenty se zaplatily částky přesahující třeba 100 tisíc dolarů. Ale u Sudka je to velmi rozsáhlé dílo, kde třeba některé fotografie se běžně prodávají v českých starožitnostech a antikvariátech za několik málo tisíc. Takže u každého autora je třeba rozlišovat ta díla, která patří k vrcholům jeho tvorby, jako třeba jsou u Drtikola jeho akty z vrcholného období a ta ostatní díla a samozřejmě ty rozdíly v cenách bývají obrovské.
Takže je dobré s někým se poradit, třeba s vámi, když to.
Tak nejenom se mnou. Já myslím, že dneska těch odborníků je i u nás velmi mnoho. A o to také více zase vzrůstá počet různých falzifikátů. Před dvaceti lety se falza fotografie téměř neobjevovala a dneska i v našich antikvariátech najdete spousty fotografií, které vznikly v posledním roce a tváří se jako snímky 56, 50,60 let staré. Jsou máčený v čaji a jsou opatřovány různými falešnými razítky. Takže pozor na to i ve fotografii můžou být stejná falza jako je třeba, jako je tomu u Fily a dalších autorů.
Vladimír Birgus českých fotograf a historik fotografie je hostem dopoledního Radiožurnálu. My se budeme za okamžik věnovat uživatelské fotografii, ale když už jsme zmínili Sudka, tak také nemůžeme minout jeho Retrospektivu, kterou připravujete pro Národní galerii.
Fotograf a také vysokoškolský profesor Vladimír Birgus je hostem dopoledního Radiožurnálu. Když už jsme řekla, že jste vysokoškolský profesor u nás v Česku máme šest nebo sedm fotografických škol?
Jak se to veme. Přímo univerzit a uměleckých škol, které mají samostatný obor fotografie je šest, ale ještě jedna akademie výtvarných umění existuje, možnost multimediální tvorby, kde fotografie taky má významnou roli.
Je to hodně nebo málo na tak malou zemi, jako jsme my?
Já si myslím, že je to až moc dneska. Protože my když jsme začínali v roce 1990 jako Institut tvůrčí fotografie na Slezské fotografie v Opavě tak jsme byli teprve třetí školou v celém po Sovětském bloku. Do té doby bylo možnost studovat fotografii jenom v Praze na FAMU a v Lipsku. No a dneska už těch škol máme tolik a myslím si, že někdy je to na úkor kvality, že ne všechny školy mají kvalitní pedagogy a kvalitní vybavení.
Může se člověk stát fotografem, profesionálem i když žádné školy nemá?
Samozřejmě a zejména dříve to bylo přímo pravidlem, že řada vynikajících fotografů se u nás rekrutovalo z amatérských řad. Byli fotografové jako Jaromír Funke nebo jako Eugen Wiškovský, kteří nikdy žádnou školu neabsolvovali a přitom posouvali českou fotografii dál. Ale v poslední době je už pravidlem, až na malé výjímky, že většin dobrých mladých fotografů nějakou školu absolvovala.
Proč se v médiích objevují tak málo kvalitní fotografie, umělecké fotografie, dobré fotoreportáže? Čím to je?
No u reportáže myslím že to je vinou krize, vůbec tištěných médií. Že klesá náklad, klesá reklama, takže média mají čím dál méně prostředků posílat své fotoreportéry na důležité události. Většinou nakupují s agentur jako je Reuters a AFP a podobně. A samozřejmě jenom málo médií, u nás typickým příkladem je Reflex, stále ještě posílá své fotoreportéry na nějaké ucelené reportáže. Ale je to takovým obecným vlastně odklonem od reportáže, která zachycovala nějaké důležité události nebo naopak každodenní život. Spíše k fotografiím celebrit, fotografiím životního stylu a podobně. To myslím, že ve všech médiích je podobné.
Tak to vás jako fotografa musí velmi mrzet. Ne.
Samozřejmě, protože ta zlatá éra fotoreportáže třeba v padesátých letech, ta už nemá pokračování, že v té době opravdu lidé získávali informace zejména z obrázkových časopisů a potom nastoupila televize a vlastně ty časopisy se dostaly až do druhé role.
Já někdy žasnu, když se dívám na různé webové stránky, třeba na fotoblogy, kolik u nás máme vynikajících amatérských fotografů. Sledujete třeba nějaké zajímavé weby amatérů, jenom abyste věděl co vlastně dělají lidé, kteří se fotografováním neživí?
Určitě, protože dneska na webech najdete opravdu daleko více kvalitních fotografií než v časopisech, které jsou stále více komerčnější a v té fotografické části třeba orientované na reklamu a technické testy. A naopak na webech mají mladý fotografové obrovský prostor představit své práce. Takže pokud se chcete orientovat třeba v mladší generaci české fotografie, tak je naprosto nezbytné sledovat weby.
A najdu nějaký web, kde třeba bude nějaké doporučení na všechna ta zajímavá jména?
Třeba zajímavým webem je sitcom, který je soustředěn především na moderní dokumentární fotografii, ale zahrnuje i třeba portréty a různé takové věci na hranicích dokumentů a z inscenované tvorby a podobně.
Je to www sitcom cz?
Com.
Sitcom a píše se to anglicky sitcom
Ano.
Sitcom com. Když se ještě zastavíme u těch amatérských fotografů, je to dáno naším minulostí, že vlastně za dob toho bývalého režimu u nás byla fotografie tolerována. Lidé si museli hledat realizace, koníčky a jde to z minulosti? Já mám pocit, že u nás je víc fotografů než na západ o naší hranice, mezi amatéry.
Tak je to opravdu dávná tradice. Zatím co třeba v Americe nebo v Německu už ve dvacátých letech tu progresívní fotografii tvořili hlavně profesionálové. Tak u nás opravdu byli velice aktivní fotoamatéři, kteří často byli orientováni avantgardně. Byli tady právě autoři, který už jsem zmiňoval jako Funke, ale i jako třeba Laušman a další, kteří akceptovali vlastně různé avantgardní směry a vytvářeli originální snímky. A pokračovalo to potom i u nás těch padesátých, šedesátých letech, kde profesionální fotografé měli relativně málo možnosti publikovat. Naopak amatéři, kteří nebyli tak kontrolováni a nebyli tak sledováni jako filmaři nebo literáti, tak mohli velice svobodně třeba zachycovat život v době komunismu, v době, kdy oficiální reportéři měli své mantinely co mohli publikovat.
To říká host dopoledního Radiožurnálu. Fotograf Vladimír Birgus. Už za chvíli vaše otázky.
Dobrý den, kterého autora z Magnum Photos si nejvíce vážíte, ptá se Vladimíra Birguse, fotografa dnešního hosta Eva Nováková z Olomouce.
Tak obecně Josefa Koudelky, za jeho opravdu impozantní dílo, které vzniklo jak u nás ta v zahraničí. A z té mladší generace Martina Pára autora, který posunul vývoj dokumentární fotografie a který za nedlouho bude mít velkou výstavu v DOXu v Praze.
Další dotaz od Michala z Opavy - pokud fotíte na digitálním přístroji považujete dnes za nutné elektronické úpravy fotografií?
Samozřejmě že ke kvalitě snímku velice přispívají. Ale já osobně ty úpravy dělám úplně minimální. Spousta lidí si myslí, že třeba se barvy nějakým způsobem přetvářím v počítači. Není tomu pravda, není to pravdu. Já vlastně takové barevné fotografie dělám už hodně dlouho, v době kdy žádné fotoshopy ještě nebyly.
Jaké funkce v tom fotoshopu používáte, když říkáte minimální, nějaké ořezy jenom? Nebo.
V podstatě takové a asi to podobně, ale když potřebuji nějaké velké zvětšeniny, tak to nechávám na odbornících.
Hostem dopoledního Radiožurnálu je český fotograf, historik fotografie a také vysokoškolský profesor, učí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské Univerzity v Opavě pan Vladimír Birgus. My se po zprávách v půl jedenácté budeme věnovat také velké knize Česká fotografie dvacátého století, kterou jste společně s Janem Mlčochem připravovali mnoho let. A také se podíváme na vaší vlastní tvorbu. Jestli někdo sedíte u počítače, už teď se můžete podívat na www birgus tečka com.
Dopolední Radiožurnál je s vámi. Se mnou ve studiu český fotograf, historik fotografie a profesor Vladimír Birgus. My jsem se dopustili možná před chvílí malé nepřesnosti a přišli jsme na to díky jednomu z našich posluchačů, který se ptá a ptá se takto - dobrý den,... teď už nám tady naskakují další a další otázky... můžete zopakovat zajímavé weby, kde lze vidět co se aktuálně ve fotografii děje - Tomáš Kuneš.
Ano. Já jsem tam se dopustil chyby, že jsem za nejlepší web, co se týče dokumentární fotografie, označil sitcom com a ve skutečnosti ten web je foto - sitcom tečka sk. Dělají ho na Slovensku a je soustředěný vlastně na celou Střední a Východní Evropu. A jinak z těch dalších webů bych třeba doporučil Český web fotografování cz, kde se lecos dovíme technických novinkách, ale i o výstavách, knihách a podobně. A nebo Photo revue, psáno anglicky, com, která je zaměřena především na fotografickou tvorbu.
Tak já ještě doplním až budete hledat zmíněny sitcom, je to sitcom s dvěma t tečka sk, aby se vám to lépe hledalo. Konečně vyšla v češtině a v angličtině velká kniha Česká fotografie 20. století, kterou jste s Janem Mlčochem připravovali mnoho let. Předcházela tomu výstava. Jak těžké je rozhodnout, kdo se do té knihy dostane a kdo ne.
Tak to je to úplně nejtěžší, protože samozřejmě je daleko více materiálu, než je možno do nějaké knihy nebo výstavy vměstnat. Původně když jsme dělali před pěti lety výstavu v Praze tak jsme tam měli 1300 exponátů. Do knihy, která nejprve vyšla loni v Bonnu a dneska, už předloni v Bonnu, tak se vešlo zhruba 450 fotografií a do českého a anglického vydání, které vydalo nakladatelství Kant se jich vešlo 517 což je opravdu nepatrný zlomek toho co by tam mělo být, protože česká fotografie opravdu je mimořádně bohatá. Když ji srovnáme třeba s fotografií polskou, poláků je téměř čtyřikrát víc než nás, tak vidíme jak třeba česká fotografie byla důležitá mezi dvěma světovými válkami, kdy avantgarda česká byla srovnatelná třeba s francouzskou, německou a dalšími. Kdežto v Polsku vznikají spíše takové vlastivědné fotografie. A v té knize opravdu jsme se snažili zahrnou hlavní trendy a hlavní osobnosti a kombinovat jak svět fotografického obrazu, to znamená ty výtvarné tendence od pictorismu až po současné výtvarníky pracující s fotografií, tak také svět fotografií, fotografický obraz světa, kde jsme ukazovali vlastně dějiny našeho státu za posledních sto let, očima významných reportérů a dokumentaristů.
Vy jste zmínil tu avantgardu, která skutečně světově proslulá českých fotografů. Jak jsme na tom teď? Na, po přelomu století, máme také taková jména, která by patřila mezi světovou špičku ve fotografii?
Tak srovnatelná jména, třeba ze Sudkem nebo Drtikolem, to jsou jména třeba Josefa Koudelky, který je skutečně světoznámým autorem nebo Antonína Kratochvíla, který v poslední době začíná být opravdu mezinárodně proslulým tvůrcem. Ale myslím, že je trošku nespravedlivé, že pořád na své mezinárodní , velké mezinárodní ocenění čeká celá plejáda dalších originálních tvůrců, jako je třeba Ivan Pinkava nebo Václav Jirásek nebo Dita Pepe a mnozí a mnozí další. Myslím si, že současná česká fotografie je velice dobrá, ale chybí takové institucionální zázemí, které by ji propagovalo ve světe, které by třeba vydávalo třeba knížky, jak je tomu v Holandsku, kde nadace prince Bernarda vydává knížky a zdarma je rozesílá do světových knihoven a na university. A nebo taková velká muzea srovnatelná třeba se Sant Pompidou nebo Steady Galeri, která by mohla vyměňovat výstavy s nejprestižnějšími institucemi.
Škoda, že nemáme i my v Česku svého prince Bernarda, tak jak jste o tom mluvil. Můžete vy třeba jako kurátor výstav, jako člověk, kterej tou fotografií žije a pohybuje se v ní, pomoci někomu z těchto jmen? Stát se proslulým.
Tak samozřejmě snažíme se co můžeme, protože většina těch výstav v zahraničí vzniká na základě osobních kontaktů a je obrovským vlastně, obrovskou výhodou, kterou máme jsou nakladatelství Kant a Torst, která vydávají kvalitní knížky v angličtině a dostávají do zahraniční distribuce, takže díky nim a díky také výstavám v důležitých institucích je dneska česká fotografie daleko známější než byla třeba před dvaceti lety.
To říká fotograf a zároveň kurátor výstav a historik. Jaké to je, jak moc se to v člověku pere, všechny tyhle ty profese dohromady, když chce sám udělat nějakou vynikající fotografii. Na to se zeptám Vladimíra Birguse už za okamžik.
Dopolední Radiožurnál hostí Vladimíra Birguse. Já už jsem zmínila, že jste kurátor výstav, že jste historik, sám fotografujete. Je to výhoda nebo nevýhoda, když člověk ví o té fotografii úplně všechno a má hledat nějakou vlastní cestu?
Je to obojí. Já určitě nezastávám názor spisovatele Svobody, manžela Růženy Svobodové, který se chlubil, že nikdy nepřečetl žádný cizí román a také psal vlastní romány, které byly velmi archaické už v době kdy vznikaly. Já si myslím, že každý umělec by měl orientován jednak o historii svého oboru a jednak hlavně také o tom co se světě děje, jaké aktuální trendy vlastně sou. Ne aby se jim přizpůsoboval, ale aby o nich věděl zcela určitě. No a samozřejmě protože já se věnuji historii fotografie víc než třicet let tak je to pro mně těžké, když člověk zjišťuje, že prakticky všechno už bylo uděláno, že člověk málo má možností přispět něčím osobitým, originálním. Ale v každém případě si myslím, že je dobré být orientován a dobré vlastně vědět, jak současná fotografie v současné době ve výtvarné umění, jak současný film reflektuje naši dobu.
Ono se říká, ono těch fotografických žánrů je hodně. Dá se říci, že v některých těch žánrech se dobere třeba rychleji nějakých výsledků, než v oborech jiných. Já mám třeba na mysli tu klasickou reportážní fotografii, kdy to v uvozovkách vypadá, že stačí vyjet jenom do ohniska nějakého válečného konfliktu a nebo do místa velkého neštěstí a úspěch je zaručen. Zejména když se podívám na ocenění Word Press Photo.
Tak ona reportážní fotografie dneska tvoří takový vlastní specifický svět v rámci fotografie. Došlo vlastně k takovýmu oddělení klasické reportážní fotografie a zbytku fotografie. Na druhé straně někteří reportéři dneska vystavují v zavedených muzeích a galeriích. Takže nezůstávají jenom s jejich snímky na stránkách časopisů a novin, ale o té krizi fotožurnalistiky už jsem mluvil, takže ta nepochybně postihuje řadu špičkových autorů. Tihle potom hledají možnosti uplatnění třeba v knihách na výstavách, což dříve nebyl v takové míře jako dneska.
Může se člověk připravit na to, že když vystuduje vysokou školu, vy sám jste pedagogem Institutu tvůrčí fotografie Slezské university, že bude bez práce, že bude těžko nacházet se svůj chléb vezdejší?
Samozřejmě možné to je, protože těch škol je dneska tolik u nás. Nemluvil jsem o středních školách, nemluvil jsem o dalších uměleckých školách, kde je fotografie jako vedlejší obor, že by bylo naivní se domnívat, že všichni absolventi najdou uplatnění. Hlavně když některé školy potom opravdu kladou důraz jenom na volnou tvorbu. To si myslím, že je velmi problematické, protože u nás v české fotografii se vyloženě volnou tvorbou možná živí pět možná deset fotografů, ale určitě ne více. I takový tvůrci jako třeba Ivan Pinkava a další, občas přijímají zakázky. A já si myslím, že zrovna naše škola klade důraz, aby fotografové byli připraveni pro praxi a proto se snažíme být velmi univerzální a nutíme naše studenty si vyzkoušet třeba fotografovat architekturu, dokument, ale také, ale také psát o fotografii, dělat kurátory výstav, což je všude jsou možnosti pro fotografii nejenom přímo být fotografem na volné noze, ale může dělat třeba právě kurátora, kterých je u nás kvalifikovaných kurátorů velice málo.
Říká fotograf a Vladimír Birgus. Už za okamžik vaše otázky.
Vladimíra Birguse se ptáte třeba na to jestli fotíte ještě na film?
Ano. Já pořád vlastně nosím dva fotoaparáty s sebou. Jeden většinou na inverzní barevný film a jeden digitální. Ale je pravda, že jak se zlepšily digitální technologie tak stále více používám právě ji.
Další dotaz vnímáte jako morální problém fotografovat například zabíjení lidí ve válce na straně jedné a na straně druhé používání mrtvol do Holandských zátiší ve fotografiích Joeal Petera Pitkina?
Samozřejmě pro mnohé lidí je to eticky problém, ale na druhé straně říkám, kdyby neupozorňovali fotografové a kameramani na zvěrstva, která se dějí na různých částech světa, bylo by to ještě horší. Příkladem třeba Rwanda. Dokud nepřijeli fotoreportéři a kameramani do Rwandy tak ta situace byla podstatně horší.
Další dotaz. Jak vidíte v české kotlině budoucnost velké formátu. Mám na mysli od 8 na 10 a výše. Ptá se pan Habart.
Já si myslím, že to zůstane samozřejmě vyhrazeno umělcům, že velký formát budou používat klasičtí fotografové a pro fotografie, které budou vznikat jako určitá libůstka, jako nějaká specifika.
Je tady jedna otázka naší posluchačky Petry. Já bych jí s dovolením modifikovala, protože ona se ptá - jak pozná, že má talent na fotografii? Jak vy poznáte u vašich studentů, po té co se podíváte na ty přijímací práce, že to je talent.
Tak o tom by sedalo mluvit hodiny, když už máme opravdu posledních pár minut. Takže to je věc, která se nedá přesně definovat, ale je samozřejmě na každé škole, aby nutné, aby student měl talent. Protože to je jediná věc, kterou mu nemůžeme poskytnout, my můžeme talent rozvíjet, ale talent nemůžeme nikomu věnovat. Takže proto tou základní součástí našich přijímacích zkoušek jsou zkoušky talentové.
Takže je třeba pro posluchačku Petra, připravit set nějakých fotografií a ukázat je odborníkovi?
Určitě. My máme vždycky třeba dny otevřených dveří ve škole, mimochodem teď budou v sobotu, kdy všichni zájemci o studium mají možnost ukázat své fotografie a poradit se s takovými pedagogy jako je profesor Štrait, docent Kuneš, docent Mára a Václav Podesta a Jan Pohribný a další a další.
A to jsou velmi známá jména. Zdá se, že o víkendu bude v Institutu tvůrčí fotografie ve Slezské universitě narváno. Pane Birgusi děkuji vám, přeji hodně úspěchů a všechno dobré vašim výstavám. Třeba i té velké Sudkově Retrospektivě, která se odehraje v Národní galerii, ale v Opavě, takže se omlouvám, že jsem mystifikovala
Ne v Opavě, ale v Otavě...
Otavě, pardon.
... je to Národní galerie Kanady, která velkou sbírku Sudka a tam právě se připravuje horká Retrospektiva.
Tak to je opravdu všechno. Děkuju vám mockrát.
Děkuju.
Nákaza nebo dominový efekt. Asi to může napadnout člověka, který se podívá na petici, kterou dnes vypustili do světa odboráři Policie České republiky a hasičského záchranného sboru. Přesně den poté, co se ukázalo, že nátlaková akce lékařských odborářů možná vyjde, požadují policisté a hasiči odvolání ministra vnitra Radka Johna. Zazlívají mu, že oběma bezpečnostním složkám nechal sebrat v rámci rozpočtového šetření tolik peněz, že ohrozil jejich činnost. Co přesně si od celé akce slibují, zatím není úplně jasné. Zjistíme to v následujících 20 minutách. Přeji vám dobré odpoledne. Do ostravského studia Českého rozhlasu teď zdravím předsedu Odborového svazu hasičů Zdeňka Jindřicha Oberreitera, vítejte ve vysílání Českého rozhlasu, dobrý den.
Dobrý den přeji vám i všem posluchačům.
Pane předsedo, proč jste petici vyvěsili na svém webu právě dnes?
Tak, nemá to spojitost s akcí lékařů, to musím říct hned napoprvé. Dnes, protože dneska je 15. února a dnes poprvé hasiči dostávají služební příjem, respektive plat snížený o tu částku, o kterou vlastně, o kterou vlastně jde, a budeme o tom mluvit.
To rozhodně. Pane předsedo, vy chcete říct, že jste si, řekněme, v druhé polovině prosince, kdy už bylo, myslím, z hlediska přístupu Vlády České republiky jasné, jakým způsobem budou v té státní sféře snižovat peníze, že jste si nedokázali spočítat, jak to 15. února bude vypadat?
Je to trošku složitější. Já se pokusím celou tu problematiku přiblížit. My jsme v podstatě věděli, že hasiči budou mít méně, stejně jako všichni ostatní zaměstnanci organizací a orgánů napojených na státní rozpočet, nicméně pokud jsme si přečetli programové prohlášení vlády, který vláda vydala 4. srpna, tak jsme se tam mohli dočíst, že celkový objem na platy těmto zaměstnancům státu bude snížen o 10 %. Pak tam je další pokračování, že výdaje, provozní výdaje budou sníženy také o 10 %, nicméně abych zůstal u těch platů, složitost hasičských platů je poměrně vysoká, protože tam je spousta složek. Tarifní plat u hasiče činí pouze 73 % jeho služebního příjmu. Dalších 10 % je potom odměna za služební pohotovost. Hasičská směna výjezdového hasiče trvá 24 hodin, ale z nich pouze 16 hodin hasič vykonává vlastní činnost a dostává za to 100 % služebního příjmu a tu zbývající část do 24 hodin má placenou jako pohotovost na služebně. Výpočet té pohotovosti je poměrně složitý.
Pane předsedo, skoro bych řekl, že ve Dvaceti minutách není úplně prostor na to, abychom úplně rozebrali do detailu platové tabulky a tarify hasičského záchranného sboru. Mě by, přiznám se, ještě jednou zajímalo to, protože vy to umíte, vy víte, jak je složen váš plat, víte to úplně přesně, jak je tvořen, víte, kdo na něj má vliv a tak dále, tak vy jste nevěděli na konci prosince, že 15. února to bude takto vypadat?
Takže já to zkusím zjednodušit. Ano, my jsme věděli na konci prosince nebo v průběhu prosince, že hasiči by měli mít o 10 % méně. Kdežto 1. ledna oni začali přijímat rozhodnutí ve věci služebního poměru, to je obdoba platového výměru ostatních zaměstnanců, kteří jsou v režimu zákoníku práce, a když si porovnali, co podepisují, jaké mají, jak mají snížené tarify a jak jim jsou snížena navíc nadtarifní složky platu, tak zjistili, že to není 10 %, ale že to je procent 12, 12,5 a v některých případech až 18, 18,5 %.
Dobře. Do 15. února to trvalo, než jste se rozhodli k tomu, co teď mohou vidět i naši posluchači například na stránkách Unie bezpečnostních složek, to znamená petice, ve které je osloven předseda vlády Petr Nečas a kde píšete: žádáme vás o odvolání ministra vnitra Radka Johna z funkce místopředsedy vlády a ministra vnitra. To je jediný požadavek, který chcete?
Tak ta petice v podstatě by měla řešit důsledek, důsledek, kterým je vlastně to, že ministr vnitra si nedokázal důrazně říct o dostatek prostředků, dostatek prostředků na provoz policie a hasičů. Nejde jenom o ty peníze na platy. Samozřejmě nám jako odborářům musí jít o to, aby naši zaměstnanci, naši příslušníci byli dobře zaplaceni, ale ony jsou také kráceny provozní výdaje. Měly být zkráceny o 10 % a najednou vidíme, že celkově to dělá 22 %. To prostě už znamená těžko udržitelný provoz a v investicích je ta, je ta situace ještě daleko horší, tam je sníženo o 62 %.
Tak, pane předsedo Oberreitere, já vám s dovolením ocituji předsedu Unie bezpečnostních složek, který před dvěma dny agentuře ČTK řekl, Miloše Plechatého: "Pokud se ta petice mine účinkem a bude s ní zameteno, potom uvidíme, jestli se k nám přidají i ostatní odbory, ať už jsou to hasiči nebo Nezávislý odborový svaz policie, ale my rozhodně budeme kontaktovat lékaře, respektive jejich právníky, a začneme uvažovat o tom, že uskutečníme něco podobného jako měli lékaři." Rozumíte, proto se ptám na to, jestli jste se inspirovali u lékařů. Zrovna v momentě, kdy to začíná vypadat, že ta nátlaková akce lékařů byla vlastně svým způsobem úspěšná, takže inspirovali jste se, nebo ne?
Tak tady já už vidím to neporozumění, protože já jsem dělal jeden rozhovor pro Radiožurnál a tam jsem jasně řekl, že my touto cestou, kterou se chystá jít Unie bezpečnostních složek, jít nechceme.
To znamená, když bude měsíc trvat tato petice, protože ta je vyhlášená, její fungování za odvolání Radka Johna coby ministra vnitra je vyhlášena na měsíc, když po tom měsíci se ukáže, že Petr Nečas nechce odvolat Radka Johna, tak vy coby odboráři hasičského záchranného sboru řeknete, dobře, nevadí?
Ne, ne, tak to v žádném případě nebude. Samozřejmě petice končí 15. března, posčítáme, kolik má, kolik jsme dostali hlasů, předáme panu premiérovi Nečasovi, ale ten čas, ten měsíc využijeme k tomu, abychom pokračovali v jednání. I pan ministr vnitra ...
Pardon, v jednání s kým?
V jednání s ministrem vnitra, protože i pan ministr vnitra včera na mimořádném brífinku řekl, že odbory hasičského, s hasičskými odbory jedná. A hnedka můžu uvést konkrétní příklad, první jednání máme zítra na 16. hodinu za účasti pana generálního ředitele hasičského záchranného sboru.
Tak, abych si to jenom úplně ujasnil, pane předsedo Oberreitere, tak vy se nevydáte tou cestou, kterou plánuje Unie bezpečnostních složek, to znamená, když nebude fungovat petice, nebude odvolán Radek John, že se pokusí vyvolat něco podobného, co udělali lékaři, to znamená, že pohrozí tím, že rozvážou služební poměry a budou hromadně policisté odcházet. To hasiči neudělají?
Ano, to hasiči neudělají. Já vím, že ten náš postup je trošku nestandardní a že je vlastně úplně obrácený, protože my jsme dokázali 21. září na náměstí Jana Palacha přivést společně s Nezávislým odborovým svazem policie víc jak 40 tisíc demonstrantů, přidali se k nám i ostatní zaměstnanci státu, úředníci, zdravotní sestry, školáci, potom jsme pokračovali další protestní akcí před parlamentem 15. prosince, bylo to v den, kdy byl schvalován návrh zákona o státním rozpočtu. Ta naše demonstrace víceméně zanikla tím, že ten den pronikla do médií kauza Drobil a vlastně naše snaha, my jsme chtěli podpořit ...
Já vím, ale předsedo, vy jste se přece tehdy 15. prosince v počtu 13 zástupců obou bezpečnostních složek do Poslanecké sněmovny dostali a tam jste mluvili s poslanci, takže to možná byl efekt té akce, ne?
Tak pro mě byl hlavní efekt ten, že tu sněmovní ulici zaplnilo 700, 750 lidí a dostali jsme se tam potom v plném počtu 80 lidí, kolik vlastně je volných míst na galerii.
Tak dobře, ale tak mi prosím jenom, pane předsedo, tedy vysvětlete, z jakého důvodu nechcete přistoupit poté, co by se případně ukázalo, že Petr Nečas nebude chtít odvolat Radka Johna, což, připomínám, je předseda jedné z koaličních stran, je to místopředseda vlády, je to ministr vnitra, tak kdyby se ukázalo, že ta vaše petice nebude fungovat, vy říkáte, že hasiči do nějakého dalšího protestu nepůjdou, proč ne? Znamená to, že podle vašeho názoru ten případný krok policistů není správný, že by k němu neměli přikročit?
Ještě abysme to uvedli úplně na pravou míru. Řekněme, části policisté. Nezávislý odborový svaz policie, jehož předsedou je doktor Štěpánek, má ten samý postoj, zastává ten samý postoj co my. Abyste úplně pochopil situaci, my nejsme ani ústřední rada odborů, ani ROH. Odborový svaz hasičů vznikl v roce 90 a nemá žádnou minulost, s kterou by ho mohl někdo spojovat.
Ne, počkejte, já, počkejte, pane předsedo, abychom si úplně rozuměli. Já před sebou držím petici, která vyzývá Petra Nečase k odvolání Radka Johna a pod ní jsou podepsáni pánové Milan Štěpánek za nezávislý svaz odborářů v polici, vy coby za hasiče a Miloš Plechatý za Unii bezpečnostních složek. A Miloš Plechatý, jeden z těchto tvůrců této petice, říká, když to nebude fungovat, budeme dělat něco jako lékaři. A vy teď říkáte, že to dělat nebudete. Tak se ptám, proč máte jiný názor než Unie bezpečnostních složek? Znamená to, že si myslíte o jejich postupu, že je nesprávný?
To přece není nic proti ničemu. Když jsou tři odborové subjekty, že jeden bude mít trochu jiný názor. Vemte to tak, hasiči v podstatě vykonávají to své řemeslo jako poslání. To prostě nemůže nikdo říct. My neděláme, my děláme prostě činnost, která pomáhá ve všem občanům. Teďka po tom snížení platů zůstali takzvaní srdcaři u hasičského záchranného sboru a my prostě máme signály ze svých základních organizací, že by nebylo správné jít tou cestou, jako šli lékaři, čímž neupíráme to právo a s tou jejich akcí jsme od začátku souhlasili, ale prostě půjdeme cestou jinou.
Jaká ta cesta bude, pane předsedo?
Tak, to je teďka velice složité říct, protože nám zbývá 30 dní na vyjednávání. 30 dní na jednání a na hledání cest. Na té schůzce zítra v 16 hodin my předložíme ministrovi, protože jsme tak dohodnutí, 50 bodů, kde by šlo ještě zlevnit, kde by šel ještě zlevnit provoz hasičského záchranného sboru.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, jejich dnešním hostem je z ostravského studia Českého rozhlasu předseda Odborového svazu hasičů Zdeněk Oberreiter. Pane předsedo, jestli tomu úplně správně rozumím, vám nejde zejména o platy?
Tak to už jsem řekl v úvodu. Samozřejmě odborům jde i o platy, protože ty propady jsou vyšší než obsahovalo prohlášení vlády a my chceme stejně tak jako všichni ostatní zaměstnanci státu, protože jsme si vědomi toho, že stav veřejných financí je velice špatný a že je potřeba někde tu úsporu sehnat, i když si myslíme, že vláda měla rozhodnout úplně jinak, je spousta jiných zdrojů, je šedá ekonomika, kde utíkají peníze v miliardách, hasičskému záchrannému sboru byl zkrácen rozpočet o 1,7 miliardy. To je v celkovém rámci, který byl stanoven, tuším, na 135 miliard a je nepřekročitelný, naprosto směšná částka a rozhodně šla najít jinde a nemuselo se jít do tak důležitého sboru, který naši občani potřebují.
Pane předsedo, řekněte mi, a teď já po vás nechci, abyste mi vypočítával všech 50 bodů, které předložíte zítra Radku Johnovi, ministrovi vnitra, ale řekněme mi, řekněme, dva klíčové, které by měly přinést více peněz například na platy hasičů.
Tak, samozřejmě byly to centralizované nákupy komodit. To už jsme dávali před časem a tady musím říct, že se ten stav trošku pohnul a že základní energie, elektrická energie, plyn, se nakupuje na elektronických aukcích a dokonce už je vyčísleno, kolik se tím ušetří. Máme tam pak další věci, který se týkají auditu činnosti, protože není zcela jisté, že všechny činnosti jsou potřeba, aby hasičský záchranný sbor vykonával a není dokonce jisté, že se některé činnosti také nevykonávají dvakrát, takže to jsou takové dva největší body.
Děkuju. Já mám před sebou, řekněme, vzorový příklad toho, jak se pohnuly peníze u hasiče, řekněme, po 19 letech praxe, je ve třetí tarifní třídě, je to hasič strojník a když se spočítá vše úplně včetně zvláštních příplatků měsíčních a včetně zrušení příspěvku na stravování ve výši 900 korun měsíčně, tak to je tak, že měsíčně tento člověk po 19 letech praxe přijde o téměř 6 tisíc korun. A vy říkáte, pane předsedo, že se spokojíte s nějakými dlouhodobými opatřeními, které efekt přinesou v horizontu třeba roku?
No, to jsem dokonce ani neřekl. My prostě chceme všemožnými ...
Máte pocit, že nějaký audit přinese efekt už u dubnové výplaty?
Určitě ne. To jsme si celkem jisti, a proto jsme taky dohodli jak s generálním ředitelstvím, že uděláme rozbory platů a tam, kde bylo to snížení nadhodnoceno, to znamená, že těm lidem a zrovna ten případ, který vy jste uvedl, vypadá, že patří mezi ně, protože hasič po 19 letech v třetí třídě by podle našeho názoru to jeho snížení mělo dělat tak něco okolo 3 tisíc korun a když připočtu těch 6 až 800 korun za to, že nebude, nedostane stravenky, tak o to více, takže tyto případy by se měly vyhodnotit a mělo by se vydat těmto příslušníkům nové rozhodnutí ve věci služebního poměru a měly by se jim navýšit nadtarifní složky platu, protože bylo snižováno, byl snižován i rizikový příplatek bez toho, aniž by se jakkoliv hasičům riziko snížilo. Nikdo nesnížil teploty plamenů a nikdo nezkrátil jejich délku.
Pane předsedo Oberreitere, ještě by mě zajímala jedna věc, skrývá se někde v těch 50 bodech požadavek na to, aby peníze buď na provoz hasičského záchranného sboru nebo na platy samotných hasičů šly ještě více ze státního rozpočtu?
Neskrývá, protože nám je jasný, že vláda, respektive v koaliční dohodě a později ve vládním prohlášení se zavázala, že rámec 135 miliard nebude překročen, proto všecky naše návrhy směřují tam, aby ty peníze se vygenerovaly ve vlastním rozpočtu ministerstva vnitra, v celé kapitole 314.
A ještě, abych si to úplně ujasnil, vy teď říkáte, že máte 30 dní po dobu trvání té petice za odvolání Radka Johna na jednání právě s ním, tedy s ministrem vnitra, co kdyby se to nedařilo, co kdyby on byl neústupný a řekl by, že to prostě takto nechce udělat, nebo že celé ty body, které navrhujete, budou fungovat v horizontu, řekněme, dvou let?
Tak to už bych teď věděl, že touto cestou jít nechceme. Já nemohu pana ministra moc chválit jako partnera, protože dá se říct, že on zastupuje našeho nejvyššího šéfa, my zastupujeme, jako odbory zastupují ty hasiče a já musím říct, že ministr vnitra se snaží s náma jednat a že skutečně ty cesty hledá.
Říkáte, že ho nemůžete moc chválit a na druhou stranu jste se dnes podepsal pod petici, která požaduje jeho odvolání.
To je jedna věc. Já už jsem to řekl v počátku. Nejsme ani ÚRO ani ROH, prostě o tu petici si řekli naši členové.
To znamená, že vy sám, pane předsedo, s ní tak moc nesouhlasíte.
To jsem neřekl. Já s tím souhlasím a beru to, beru to jako jednu páku, jak zapůsobit na pana ministra, aby ještě zintenzivnil hledání chybějících prostředků.
Tak, pojďme si to teď na závěr Dvaceti minut srovnat. Vy jste dnes zveřejnili petici, ve které požadujete odvolání, ne rezignaci, ale odvolání ministra vnitra a předsedy Věcí veřejných Radka Johna. Dále říkáte, že nepožadujete žádné peníze extra ze státního rozpočtu, že všechno chcete najít v resortu, v resortu vnitra. A zároveň říkáte, že když se ta petice takříkajíc nepodaří nebo nebude vyslyšena, že se tak moc nic neděje, protože nepůjdete do stejné nátlakové akce jako lékaři nebo část policistů. Myslíte si, že máte dobrou výchozí pozici pro to, abyste něco vyjednali, pane předsedo?
Tak já to shrnu a dopřesním trošku.
Jsem rád, že jsme si to oba shrnuli, pane předsedo.
Dobře. Je to tak, že my tu petici máme jako nástroj k tomu, když se nepodaří za těch 30 dní, který máme, vyjednat. Nicméně znovu říkám, že nepůjdeme takovou radikální cestou, jakou šli lékaři, to znamená, že když pan ministr vnitra Radek John nebude pracovat tak, jak si představujeme, nesežene ty peníze, tak v tom případě žádáme a myslím si, že žádáme oprávněně, žádáme pana premiéra, aby pana ministra Johna odvolal.
Takže ta petice vlastně začne fungovat až 15. března.
No samozřejmě. Do té doby budou mít možnost si naši členové i vlastně ostatní rozmyslet, zda se pod ní podepíší, nebo nepodepíší.
A co když potom, co začne fungovat i s několika tisíci podpisy, někde jsem četl, že doufáte ve 20 tisíc podpisů, co když potom prostě Petr Nečas řekne, podívejte se, já nemůžu prostě předsedu koaliční strany odvolat z vlády?
Ano, a znova už jsme zase v tom kolečku. Teďka máme 30 dní na to, abysme vyjednávali a potom teprve se dohodneme s ostatními odborovými svazy, třeba i ta Unie bezpečnostních sborů, složek, také zmírní z toho svého požadavku jít tou nejtvrdší radikální cestou, ale prostě dohodneme se minimálně s nezávislým odborovým svazem policie a s Unií bezpečnostních složek o dalším postupu. Teď je předčasné říkat, že skutečně půjdeme tak nebo tak.
Předseda Odborového svazu hasičů Zdeněk Oberreiter byl hostem těchto Dvaceti minut. Pane předsedo, díky za vysvětlení, za komentář, hezký večer, na shledanou.
Děkuju, na shledanou.
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, přeji vám příjemný večer.
A teď hlavně s dnešním dopoledním hostem Radiožurnálu. Tím je spisovatel, herec, scénárista, filmanolog, textař, učitel, bývalý zaměstanec Československého rozhlasu a vůbec s těmi přívlastky bych mohl dlouho pokračovat, ale abychom se dostali k tomu rozhovoru, tak už řeknu to jméno - Zdeněk Svěrák. Dobrý den, jsem hrozně rád, že jste tady u nás.
Dobrý den.
Vy jste před týdnem dostal Českého lva za přínos České kinematografii. Už před tím tak jste z toho nebyl úplně nadšený, že tuhle tu cenu dostáváte. Už jste se s tím smířil?
Já jsem nebyl nadšený, protože jsem nevěděl, že jí přejmenovali. Vždycky když jsem byl na lvech a někdo starý tam tu cenu za celoživotní přínos, nebo jak se to jmenovalo, dostal, tak jsem si říkal, kéž bych to ještě nebyl já. Že já jsem tušil, že něco takovýho mě čeká. Protože ona ta cena byla taková poslední, co už potom může se dostat. No ale voni jí přemenovali né, na za celoživotní ale...
Ale za přínos.
... no ale za ňáký mimořádnej.
Ano. Za mimořádný.
Což zní líp, takže jsem si na konec řek, buď rád, žes jí dostal. Protože ta Akademie je složená z profesionálů filmovejch. Takže je to vlastně pro tebe vyznamenání od kolegů. Uznání.
A to velké uznání bylo cítit i přímo v sále. Vy jste to nazval povstání...
No to bylo dojemný, to pražský povstání, no.
Takže krásný pocit. Vy jste scénáristou, hercem, ale nebyl jste a nejste režisérem. Nikdy vás to nelákalo režírovat?
Nelákalo. Sice jsem to zkusil na ochotnickým divadle, když jsem učil v Měcholupech u Žatce, tak jsem tam režíroval divadlo, ale nebylo to nic moc.
Takže potom, kdy Václav Havel si vyzkoušel režii, tak Zdeněk Svěrák se nechystá na něco podobného?
Já už to zkoušet nebudu. Co dělám je, že udržuju Smoljakovu režii na našem divadle. Vím co by chtěl a co by nechtěl.
Takže režii v divadle, ale film rozhodně ne.
Udržbář Smoljakovi režie.
O dalších plánech Zdeňka Svěráka, ale nejenom o nich si budeme povídat v následujících minutách našeho vysílání. A samozřejmě ptát se můžete tak jako obvykle i vy. Psát můžete jak na webu Radiožurnálu cz tak také na facebookovém profilu hosta Radiožurnálu.
Zdeněk Svěrák je dnešním dopoledním hostem Radiožurnálu. Včera když jsem se připravoval na tohle naše povídání, tak jsem četl 12 let starý rozhovor pro Lidové noviny, který jste tehdy poskytl. A už tam jste říkal, že ze všeho nejméně rád, z toho co píšete, tak nejméně rád píšete scénáře. Ono se to hodně objevovalo potom v souvislosti s Vratnými lahvemi, ale už tedy před těmi 12 lety, kdy Vratné lahve z daleka nebyly tak jste tohle to tvrdil. Opravdu to je tak hrozné, psát ten filmový scénář?
Je. Většinou je to klopotná práce. Protože na rozdíl od povídky za kterou jste odpovědný sám, nanejvýš ji nakladatel chce nebo nechce, tak tady děláte vlastně pro režiséra. A ten má takový právo veta, že vám prostě vaší práci vrátí, prostě nechce jí a když chcete, aby ten film vznik, tak se musíte podřizovat. A ono je to většinou dobré pořizování. Na konce si říkáte, dobře, že mi do toho mluvil nebo dramaturg, když vám do toho mluví. No jo, ale...
Ale vydržet to není jednoduché.
...vydržet to, to chce opravdu překusování.
Tak vy koneckonců jste to ztvárnili už s Ladislavem Smoljakem ve filmu Trhák. Tam koneckonců vy sám hrajete...
No, tam je to...
...toho tábořícího scénáristu. Takže přesně tak jak je to v Trháku, tak je to i v realitě?
No, tam je trošku nadsazený, jo. Já jsem na žádným filmu...
Ve stanu nebýváte.
...ještě nestanoval ale... V podstatě jsme si z toho takhle udělali legraci.
U kterého filmu to bylo nejhorší? Kde vám, tedy pokud teď pomineme Vratné lahve, protože to je samozřejmě známý příběh, ale pokud vezeme ty ostatní, tak kde je ten ping pong mezi režisérem případně dramaturgem a vámi byl nejdelší a nejkomplikovanější.
Ono to potom nebylo mezi dramaturgem a mnou, protože mým dramaturgem většinou bývá Václav Šašek a ten je svých, spíš chválič. On ví, že to na mně platí. Čili on než mi řekne co se mu nelíbí, tak spoustu věci uvede jako jako bezvadnejch a je to spíš zápas mezi scénáristou a režisérem. Nejsnažší to bylo, teď mluvim o svém synovi Janovi, nejsnažší, to nebyl souboj, to byla souhra u Obecné školy. To byl jeho první film, kdy ještě si netrouf tatínkovi do toho mluvit. Čili on natočil, co bylo napsáno. A pak se jeho nároky stupňovali. A já myslím, že ve dvou případech to bylo nejhorší. V prvním případě to byl Tmavomodrý svět. A tam to je pochopitelný. Protože já jsem najednou si vzal sousto, který jsem nikdy před tím ještě nekousal. To znamená, ne napsat komedii, ale napsat válečný film. A to skutečně bylo pro mně těžký. Já když se na to teď dívám, tak nelituju, že jsem to napsal. A myslím si, že jsem to napsal tak jak jsem nejlíp já moh. Ovšem kdyby to udělal někdo, kdo to umí, ty válečný filmy dělat líp, tak by to bylo asi lepší. Ale přesto ten film mám rád. A pak nastala další situace. To bylo z Vratnými lahvemi. A to veřejnost docela ví, že jsme s Honzou se pohádali, do tý míry, že jsme to na rok dali k ledu.
A pak jste spolu dokonce několik měsíců nemluvili.
Pak jsme to dokončili...
Ale pak jste to dokončili a film byl úspěšný.
Nemluví se, nedá říct nemluvili, prostě trošku jsme se neměli rádi.
Dobře tak to řekněme takhle. Zní to rozhodně líp. Vy často v těch scénářích čerpáte z vlastní zkušenosti, z vlastních zážitků. Asi nejvíc z vašeho života, vychází scénář Obecné školy, včetně toho, mimochodem, co možná ne všichni vědí, že vy jste také Zdeněk Svěrák druhý, tak jak, tak jak hlavní hrdina tohoto filmu, tedy Obecné školy. Jak ale reagovali vaši blízcí? Jak reaguje třeba vaše žena, když své repliky, které vám říká v normálním životě, potom uslyší z nějakého filmu?
No tak moje žena je na to zvyklá. Ona od začátku vlastně je nevědomou tvůrkyní ženských dialogů. No a co taky mám dělat. Já nejsem holka ani ženská, čili i já kopíruju tu co slyším od svý partnerky, no. Takže ona kroutí nad tím hlavou a nakonec myslím, je ráda, že ty zůstane na věky nebo na dlouhou dobu.
Ale tak předpokládám, že to není jenom žena. Mně se třeba hrozně líbí scéna ve filmu Na samotě u lesa, když vyjíždíte a tam děti spekulují a ptají se jak to je sluncem a hlavou žížaly. To jste také odposlechl od svých dětí.
No to je nejlepší, tyhle odposlechy. Protože to si nemůžete vymyslet, to co ty otázky, které dítě klade. Ty jsou prostě dětské a když se vám je podaří ulovit a tak je to nejlepší.
Říká Zděnek Svěrák, dnešní dopolední host Radiožurnálu. Ptát se ho stále můžete i vy, web radiožurnál cz, také facebookový profil host Radiožurnálu.
Zdeněk Svěrák je dnešním dopoledním hostem RAdiožurnálu. Ale než budeme v našem povídání pokračovat tak jsou tady opět mimořádné informace z dálnice D1. 
A my se vracíme do hlavního studia Radiožurnálu, kde sedí stále Zdeněk Svěrák. Před chvílí jsem mluvili o filmech. My se k filmům samozřejmě ještě vrátíme, protože se na ně ptají i naši posluchači. Ale pojďme teď ke knížkám. Řekl bych nebo jestli se nepletu poslední knížkou, kterou jste vydal, tak byly pohádky O panu Buřtíkovi a panu Špejličkovi. Což jsou vlastně pohádky a postavičky, které jste vymyslel už kdysi dávno. Napsal jste to pro své děti a teď jste aktuálně doplnil o další příběh. Jak jste vymýšlel tyhle ty postavičky? Jak vás to napadlo, jaký byl ten zrod jejich?
Ale já jsem si velké ambice nedělal. To byly děti malé a měly radost, když jsem si vymýšlel. Měly to radši než když jsem jim čet. No tak vím, že mně napadlo tak asi jeden hrdina bude tlustej a druhej bude hubenej, tak jako jsem měl rád americké komiky Lauera a Hardyho nebo Voskovce s Werichem. No a tak z těhle těch různých proporcí se pak odvíjí ty příběhy. Že jeden málo jí, druhej hodně jí, jeden je silnej, druhej je zase chytrej. No a tak jsem napsal dva takový sešitový příběhy a ty zapadly. Já si myslím, že si toho skoro nikdy nevšim, že to v Albatrosu vyšlo. No a teď po letech 40 pan šéfredaktor Müller vytrvale telefonoval, že kdybych připsal ještě jeden příběh, že by z toho udělali knížku. A že je to pořád hezký, no tak jsem vzdoroval několik let. Dostal jsem za to cenu od Albatrosu, za nejdéle přemlouvaného autora.
Tak to je hezká cena, tohle to. Nakonec tedy přemlouvání uspělo, knížka vyšla. Teď se dokonce objevila v podobě audioCD. Máte rád tyhle audio knihy, posloucháte sám třeba audio knihy?
Mám. Já to mám, do auta to mám rád, ale rád to i čtu, protože si myslím, že jsem zkušenej. Já jsem vytrénovanej na tom, že jsem čet dvěma svým dětem a pěti vnoučatům. Čili 7x jsem zkoušenej. Čili já si myslím, že vim, jak se to těm dětem má číst a tak to s chutí čtu.
Takže doporučujeme určitě tohle to CD. Pokud jde o pohádky, vy sám jako dítě měl jste rád pohádky, třeba takové ty klasické?
Měl, měl.
Která byla nejoblíbenější vaše?
Pokud jde vo knížky, tak Ferda Mravenec byla nejoblíbenější moje knížka. Broučci, ti, no, voni byli moc smutný na mně a mamince se lámal hlas, když mi je četla, tak to jsem neměl rád. Ale Božena Němcová, její pohádky, ty jsem miloval.
Právě v té souvislosti se chci zeptat, vy jste totiž s českými pohádkami celkem nemilosrdně zúčtovali, řekněme v Cimrmanově pohádce, respektive v tom semináři před ní. Tam dost kritizujete, že ty klasické pohádky nemají dobrý vliv na výchovu dětí.
Ano. Ale mají.
Mají?
No mají.
Takže to byla skutečně jenom nadsázka. A klasické pohádky by ste doporučil. Zdeněk Svěrák, dnešní host dopoledního RAdiožurnálu. Samozřejmě zůstává dál v našem studiu. Přicházejí spousty otázek. My se k některým z nich dostaneme už po půl 11.
Minuta zbývá do půl 11. Stále sledujeme situaci v Japonské elektrárně Fukušima Daiči. Další informace přineseme v dalších zprávách Radiožurnálu. Po nich tady budou také informace z dálnice D1.
Spisovatel, herec, scénárista, cimrmanolog, Zdeněk Svěrák zůstává stále dnešním dopoledním hostem Radiožurnálu. Přichází spousta otázek od vás našich posluchačů. Mnohé z nich jsou takového typu, řekneme nahazovacích otázek, kdy se ptají lidé, co by Cimrman udělal, co by na co řek. Samozřejmě já vás teď nebudu zkoušet, jestli projevíte svůj ostro vtip a hned na to hezky odpovíte, ale spíš se zeptám obecně. Předpokládám, že s tímhle se hrozně často setkáváte a že to možná je i stresující, nezklamat, zareagovat na to nějak.
Nemám tyhle otázky rád. Protože předpokládají mojí pohotovost a ta není. Ani Láďa Smoljak ani já jsme nebyli ti, kteří by okamžitě zaimprovizovali a bylo to vtipné. My jsem na to potřebovali čas. A tak jsme kolikrát to vzdávali, když nám třeba na besedě takovou otázku dali, tak jsme řekli - nevíme, na to bychom potřebovali čas.
Vynecháme také veselé příhody z natáčení, byď i lidi...
Buďte tak hodnej.
...kteří.... Někteří naši posluchači prosí, k vašim hláškám. Vono samozřejmě tahle ta nebo tenhle ten zájem, tyhle ty otázky jsou logické, protože když člověk kouká na vaše filmy, vidí hry Cimrmana, tak tak ty, řekneme v uvozovkách hlášky, létají bez přípravy okamžitě. Mnohé z nich zlidověly, i proto od vás každý asi chce nějaké další, které by zlidověly. Jak je to když se s těmi lidmi potkáte, používají ty hlášky i směrem k vám? Setkáváte se hodně s tím, že vám někdo říká berte si co hrdlo ráčí, já bych si s dovolením vzal nebo...
No to budete pokračovat dlouho.
...pokračovat dlouho.
Stává se to, že mi někdo nabídne jídlo těmito slovy a mrkne na mně jako, že tím dokazuje, že je v obraze, že je to našinec. Ty hlášky, to je zvláštní věc. Člověk nemůže je dělat s vědomím, že se stanou hláškami. To že, to nevíte, co si lidi z toho vyzobnou. Takže nás to vždycky překvapilo, že zrovna tohle se stalo hláškou.
Je nějaká třeba u které jste opravdu do předu čekali tak tohle se ujme a ono se to ujalo?
Já, když jsme psali hru Afrika, tak jsem říkal, Láďo, vsaď se, že tohle bude hláška a to když tam mnich Cyril má ty svoje dlouhý řeči a ten žába mu řekne - Cyrile to jsem ti chtěl říct, ty nejsi brejfingovej typ. Já jsem předpokládal, že to se stane hláškou, ty nejsi briefingový typ, pro upovídaného člověka. Ale nevím jestli se to stalo.
Tak já se přiznám, že už jsem to párkrát použil...
Jo?
...tuhle tu hlášku...
No tak.
...ale, ale asi na to, že nesmíme ani naznačovat, tak to nemá.
To nemá.
To rozhodně. Vy si děláte a dělali jste si s Ladislavem Smoljakem v Cimrmanovských hrách a těch seminářích legraci z kde čeho. Ze spousty osobností České literární historie a tak dále a tak dále. Je něco, co pro vás v tomhle směru bylo vždycky tabu? Z čeho jste si legraci záměrně nikdy neudělal a ani neplánujete? Nebo neuvažujete o tom, že byste si jí někdy udělal?
My jsme vždycky tu legraci z velikánů dělali tak, že to bylo napůl, napůl shození a na půl hláska. My jsme všechny ty Havlíčky, Husy a Nerudy a tak dále měli rádi. Ale zároveň nás těšilo, že je můžeme takhle trošku jako znesvětit. Čeho jsme se báli, to je majestát smrti. Smrti jsme se s Láďou báli a proto jsme vždycky to udělali tak, aby k ní nedošlo.
Tak ale smrtka ve Vizionáři?
Smrtka je celkem laskavej pán. A to, že řekne na shledanou, jsme se oba shodli, říkalo se nám to do publika divně. Tam jsme trošičku si s ní zakoketovali moc, ale ve filmech, třeba na Samotě u lesa, jsme váhali, jestli dědu Komárka, kterého hraje pan Kemr, necháme umřít a nebo zasívat pole, zasívat, osí osíval.
Vyhrál, vyhrál sedlák.
Nebo Kulový blesk. Tam zase ten operní pěvec se nám probere. Radši jsme měli to z mrtvých vstání.
Říká Zdeněk Svěrák dnešní dopoledního host Radiožurnálu. Za chvíli budeme odpovídat také na další vaše otázky.
Roxet ve vysílání dopoledního Radiožurnálu ve tři čtvrtě na 11. Ve studiu stále zůstává Zdeněk Svěrák, který je dnešním dopoledním hostem. Paní Iva vám píše. Když jsem před lety postavila varnou konvici na plynový sporák a všimla si toho až když konvice volně tekla po plotně a plameny šlehaly půl metru vysoko, brala jsem to jako veselou příhodu, ale doma na mně hleděli trochu podezíravě. Jak mne potom potěšilo, když jsem totéž po času uviděla ve vašich Vratných lahvích. Stalo se to někomu z vašeho okolí?
No někomu. To se stalo mně a tu věc jsem udělal celkem 3x. Nejdřív jsem to udělal tak jak je to popsáno ve filmu, pak jsem to udělal ve filmu, jsem to zahrál a nejhorší bylo, že když jsme psali s Láďou Smoljakem Český nebe, na jeho nový chatě, tak von tam mě taky novou keramickou plotnu a já jsem říkal, Láďo, můžu dělat, můžu udělat kafe a zase jsem tu konvici roztavil. A on říkal, to mi děláš schválně, to přede není možný. Když už si to takhle udělal i ztvárnil. A já jsem říkal, je to možný.
Takže keramická deska se musela vyměňovat.
Nene, vona se dá seškrábat. No.
Ta umělá hmota z toho šla dolu.
No, no, no.
Tak to je dobrá zpráva. Naši posluchači se ale neptají jenom na filmy. Například Renata z Českých Budějovic, píše, že má ráda vaše školní diktáty v televizi. Přiznává, že né vždycky skončí s jedničkou a ptá se jestli už máte téma opět na prvního září.
Nemám. To se bude chystat až o prázdninách. A já vždycky dostanu od televize téma, protože ona chce, aby to byly, bylo i obrazově zajímavý, takže minule byly Koněpruské jeskyně. A přitom jak jsme se dívali na tu krásu, tak se psalo, takže nevím s jakým prostředím přijdou. Ale mně ty texty připravuje bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český, pan profesor Kraus. A já je buď zkracuju a nebo je zjednodušuju. Protože nemám rád, když v jedné větě jsou třeba tři chytáky. Já si myslím, že ten kdo to píše, by měl z toho diktátu vyjít trochu vítězně.
Mimochodem zkoušíte to také než si přečtete ten text, nenecháte si ho taky někdy nadiktovat?
Vždycky mi bylo vytýkáno, že diktuju moc rychle, takže tam mám děti, které píšou a já dokud to nemají hotové, tak nepokračuju.
Naši posluchači se také ptají na vaše, řekněm, veřejné aktivity. Vy se často vyjadřujete k různým záležitostem ve společnosti. Koneckonců nedávno jste například podepsal petici proti zvýšení daně z přidané hodnoty u knih. Tyhle ty vaše aktivity, ale né vždy končí úspěchem nebo naopak spíše, spíše nakonec tu změnu nepřinesou. Nemáte z toho depresi?
No radši bych byl, kdyby tu změnu přinesly. Například viz u těch knih, bych byl velice rád. Protože, vono je to, že se nebudou dělat výjimky, že když tak u všechno. No ale výjimka přece potvrzuje pravidlo a ta knížka je zvláštní fenomén, že ona je, její cena je nevyčíslitelná, nezměřitelná. Ale inteligentní člověk ví, že cenu má a právě je to cena nezměrná. A v období nebo v době, kdy děti přestávají číst, ať děláme všechno proto, aby se vrátili ke knížce, protože je to jisté dědictví civilizace. Tak v tu dobu zdražit knížky je opravdu hrozný, hrozný. Protože tím se přetrhává, když děti přestanou číst, budou koukat jenom na monitor, tak se přetrhává pouto mezigenerační a to mně na tom mrzí.
Tak uvidíme samozřejmě jestli ještě o tom bude jednat, možná ta přidaná hodnota, jak jste o ní mluvil, tak dobře, že se nezdaní ta nezměřitelná přidaná hodnota každé knihy. To bychom se možná nedoplatili. Zdeněk Svěrák zůstává dnešním hostem Radiožurnálu. Za chvíli budeme pokračovat v odpovídání na vaše otázky.
Zdeněk Svěrák zůstává ve studiu Radiožurnálu. Pojďme k dalším dotazům vás tedy našich posluchačů. Ten nejčastější dotaz, který přichází v různých variacích, tak je, jestli se dočkáme ještě nějakého filmového scénáře od vás. Pan Milan to trošku konkretizuje. Píše, že v jednom rozhovoru četl, že uvažujete o natočení dalšího filmu z období vašeho dětství, ale že nevíte jak to udělat, aby se film nekryl s Obecnou školou. Tak se ptá, jestli o něm ještě uvažujete?
No, tak je to v zásuvce. Ta dětská epizoda, která by možná stála za film, ale ta obava, že to bude horší než Obecná škola, ta tam pořád je a musel bych přijít na nějaký nápad, aby to stálo za to zpracovat. I já se nevzpínám, já bych rád třeba ještě jeden filmový scénář udělal. Mám-li být pravdomluvný, tak teď s k tomu nechystám.
Na druhou stranu říkal jste, v souvislosti s tím Český lvem, že byste chtěl ještě přispět České kinematografii, tak se na to všichni budeme těšit. Další otázka, která s tím souvisí, na čem všem teď pracujete?
Teď pracuju hlavně v divadle Járy Cimrmana, kde jsme trošku v oslabení, hrajeme. A děláme všechno proto, abychom diváka neztratili. A myslím, že se to daří. Naši diváci mají proto pochopení, že už není možné, aby na každém představení byl jeden z autorů, protože jeden z autorů odešel. A tak hraje představení, kde není ani Láďa Smoljak ani já a oni to přijímají dobře. Za to jsem jim vděčnej.
A tak kromě divadla?
Teďka kromě divadla. Píšu povídkovou knížku, druhou.
Kdy se na ni můžeme těšit?
Měla by vyjít k vánocům. A bude se to menovat Nové povídky, protože ta první se menovala Povídky. Bude jich tam deset nebo devět. Když to nestihnu.
Nebo méně. Takhle, jaký je ten nejmenší počet, kolik už jich máte hotových?
No mám jich 7.
Takže méně než 7 jich nebude.
To ne. To ne.
Tak to je určitě dobrá zpráva. Pan Petr se ptá, jak se jmenuje to pohádkové CD, o kterém jsme mluvili.
To se menuje Pan Buřtík a pan Špejlička.
Takže to jsme, to jsme rychle zodpověděli. Přicházejí také otázky na váš vkus. Pan Petr se ptá, který z filmů se vám v poslední době líbil?
Mně překvapilo, že na lvech vůbec nezabodoval krásný film Habermannův mlýn. Já si myslím, že to je po všech stránkách vynikající dílo. Akademici to zřejmě nemysleli. Teď jsem viděl Hřebejkův film, který se menuje Nevinnost. A volal jsem, mluvil jsem z Hřebejkem a řek jsem mu, že to je klenot. A to jak po stránce režijní, scenáristické i herecké.
Tak náš čas je u konce. Měl bych dodat a to jsem měl možná říci na začátku, že celou hodinu a už vlastně před rozhovorem chodí spousta pozdravů, spousta poděkování za to, jak lidem zlepšujete život. Spousta lidí vás tady označuje za génia v těch textovkách. Vám kteří to píšete, tak já jsem tady v průběhu celé hodiny Zdeňku Svěrákovi citovat a určitě některé ještě Zdeňkovi přepošleme. Za všechny tyhle ty na závěr ocituji alespoň jedno přání k narozeninám nebo neocituji, ale zmíním. Vy narozeniny budete mít za dva týdny, takže všechno nejlepší k těm narozeninám a budu se zase někdy na Radiožurnálu těšit na viděnou a na slyšenou.
Děkuju vám i posluchačům za přání.
To byl Zdeněk Svěrák dnešní dopolední host Radiožurnálu.
Už letos se měla v plné nádheře tyčit nad hamburským přístavem nová dominanta - architektonicky impozantní stavba Labské filharmonie. Původní vedení města si slibovalo, že nový kulturní stánek se zařadí mezi přední světové scény podobně jako třeba opera v Sydney. Dnes už je jisté, že slavnostní pásku bude přestříhávat až nová politická reprezentace. Kdy k tomu dojde, to je stále nejisté. Jak se naše zpravodajka Klára Stejskalová "zblízka" přesvědčila, stavba se stále protahuje a náklady rostou do astronomických rozměrů.
Namísto ve velké večerní vstupuji do Labské filharmonie v holínkách a přilbě. Už dnes se dá tušit, že se tu rodí výjimečná, unikátní budova. Stále však jde jen o hrubou stavbu.
V každém případě je to neobvyklý projekt. Vzniká přestavbou bývalého císařského špejcharu, a co je zajímavé, že s tímto nápadem nepřišlo město, ale soukromé osoby.
Na prohlídku objektu se vydávám s projektovým manažerem Karlem Olafem Petersem. Projektu se chopili švýcarští architekti Herzog & de Meuron. Jejich ateliér se může pochlubit takovými skvosty, jako jsou olympijské "ptačí hnízdo" v Pekingu, londýnská New Tate Gallery nebo Young Museum v New Yorku.
Teď se nacházíme ve vstupní hale Labské filharmonie, která bude mít celkem 2 870 míst ve všech třech sálech a kromě toho tu bude hotel, byty a restaurace.
Jsme právě vyjeli do 15. patra Labské filharmonie.
Toto je největší sál filharmonie a ujišťuji vás, že takový jste ještě neviděli. Bude vypadat úplně jinak, než jakékoli jiné koncertní sály. Orchestr bude uprostřed a diváci budou sedět okolo. Bude to tak trochu připomínat vinici.
Tvrdí pan Peters. Zatím je k vidění holý beton a dráty. Sál má mít samozřejmě i výjimečnou akustiku. Kdy ale některá prestižní filharmonie poprvé naladí nástroje, to je zatím ve hvězdách.
Nyní to plánujeme na rok 2013, za 2,5 roku.
Výtahem se spouštíme o několik pater níže.
Teď jsem na místě, kam bude mít přístup každý obyvatel Hamburku, aniž by potřeboval nějaký lístek. Filharmonie bude pro všechny.
Ne všichni v Hamburku jsou touto nabídkou nadšeni. Krásný výhled na přístav jim kazí představa, že náklady na stavbu se vyšplhaly na 399 milionů, 323 zaplatí město. "Pro mne je důležité, abychom dodrželi slib, který dal bývalý Senát, že stavba nepůjde na úkor financování kultury a myslím, že to se zatím dodržuje," nechala se slyšet nová hamburská ministryně pro kulturu Kisselerová. Několikrát se před Labskou filharmonií sešli demonstranti. Stavbu posměšně označili jako "pomník pro bohaté". Většina místních je ale na projekt hrdá. „Co je velké, co zabírá hodně plochy, je drahé,“ říká obyvatel hanzovního města, který věří, že Labská filharmonie v Hamburku se stane pro Evropu tím, čím je pro Austrálii opera v Sydney. Z Hamburku Klára Stejskalová, Český rozhlas.
Jako tradičně sedí se mnou ve studiu šest minut po desáté hodině host, je to pan Antonín Vítek, specialista na kosmonautiku. Dobrý den, vítejte.
Dobrý den.
Tak už víme pravdu o Gagarinovi, pakliže bychom se klonili k té ruské oficiální zprávě, která vyšla o víkendu, tedy krátce před 50. výročím prvního letu člověka do vesmíru, tak es Gagarin lekl meteorologické sondy, nezvládl pilotáž a zabil se. Jak moc pravděpodobná vám tahle varianta, pane Vítku, připadá?
Vcelku ano, pokud je tedy prokázáno, že ten balón se pohyboval v oblasti, kterou Gagarin se svým letadlem prolétal. Nejde o to, že by se ho lekl, ale v podstatě měl velice krátkou dobu na to nějakým způsobem reagovat a byl na kolizním kurzu, to znamená, hrozila ta srážka. Takže on strhl letadlo, což bylo jediné možné, jak se mu vyhnout. Dostal se tedy do zatáčky, ztratil přitom rychlost a letadlo se dostalo do pádu, který bohužel k malé výšce nad terénem, která zase byla teda dána tím, že vlastně hranice, spodní hranice oblačnosti byla velice nízko, tak prostě nebyl čas na to to vybrat a letadlo se roztříštilo o zem.
Ono ta smrt Gagarina v tomto pojetí vypadá pravděpodobná. Co je pro mě nepochopitelné, proč čekaly ruské úřady tak dlouho na to, aby zveřejnily tuto nehodu, která v podstatě nejeví známky ničeho, co by se muselo tak dlouho tutlat.
V pátek byla tisková konference významných pracovníků, teda vedoucích pracovníků různých špičkových archivů, státních archivů Ruska. Byli tam jak z prezidentskýho archivu, tak z archivu vědecko-technických informací a zástupce generálního ředitele Roscosmosu, tedy ruské NASA. A ti právě oznámili, že se odtajňují poslední papíry z Gagarinovy pozůstalosti, by se dalo říct, teda samozřejmě ne to, co on psal, ale co se jeho týkalo a co mělo dosud označení přísně tajné, což bylo do jisté míry dáno i předpisy, které dávají lhůty na odtajňování různě utajovaných spisů. A tohle zřejmě patřilo také do této kategorie.
Antonín Vítek je hostem Dopoledního Radiožurnálu. Už za okamžik se podíváme, co předcházelo letu prvního člověka do vesmíru.
První let člověka do vesmíru, mým hostem je pan Antonín Vítek, odborník na kosmonautiku. Kdy vlastně vznikly ty první úvahy o pilotovaném letu člověka do kosmu?
Samozřejmě Koroljov, známý dneska jako generální, nebo hlavní konstruktér sovětských kosmických prostředků, tak ten uvažoval o pilotovaných letech už od svého skoro mládí, ale takové konkrétní obrysy to dostalo dokonce ještě předtím, než odstartoval první Sputnik, zhruba na podzim roku 1956. Tehdy právě dokončovaná raketa, balistická raketa R-7 Semiorka, která se stala podkladem řady teda kosmických nosičů později a létá vlastně ve svých nejnovějších modifikacích do dneška, tak ta se teprve dokončovala. A tehdy právě si spočítal, že s přidáním dalšího stupně byla schopná vynést na oběžnou dráhu přibližně necelých pět tun užitečného zatížení. A teďko byl v takovém prostě určitém rozpolcení mysli, protože věděl, že prosadit let člověka do vesmíru by bylo velice obtížné, že prostě pod palcem celou tu raketovou techniku má ministerstvo středního průmyslu, což byl krycí název vlastně pro ministerstvo vyzbrojování a tedy tím pádem vojáci, takže musí prostě jako na to jít trošičku oklikou, a proto nabídl vojákům, že jim vyvine špionážní družici. Družici, která by nesla na oběžnou dráhu fotografické aparáty dlouhofokální, aby daly rozumně podrobné snímky, a že prostě ten film natočený, nebo teda nasnímaný během toho přeletu toho cizího území, tedy rozumějme zejména Spojených států, prostě přistane na území Sovětského svazu, oni si to vyvolají a mají prostě v ruce špionážní snímky svého potenciálního nepřítele. Zatímco třeba ruské teritorium nebo teritorium Sovětského svazu docela pravidelně přelétaly americké výškové špionážní letouny, protože měly základny velice blízko hranic Sovětského svazu. Tohle Rusové neměli a tím pádem prostě vznikl projekt návratové družice. Tehdy ještě žádná družice nebyla a už prostě uvažovali o tomhle tom.
Takže to byl nějaký rok 1956, 57?
To bylo 56. V roce 57 se to začalo jakýmsi způsobem krystalizovat, začali se teda o to skutečně vojáci zajímat a on říkal - no, tak ale my můžeme vlastně tohle to jako jednoduše upravit a do těch pěti tun bychom dokázali posadit člověka i s nutnou aparaturou pro jeho udržení při životě, to znamená nějaká klimatizace, dodávka kyslíku a tak dále a tak dále, a mohli bychom to dělat paralelně, nic by se nedublovalo, což bylo velice rozumné, to Američané takovýmhle způsobem nepostupovali. Ono se jim to pak nevyplatilo, Američanům.
Když teď vstoupím do vaší řeči. Měl Jurij Gagarin při svém prvním letu skutečně něco takového jako špionážní výzbroj s sebou na palubě?
Neměl. To už se tam nevešlo.
Takže ten Koroljov je přelstil svým způsobem.
No, svým způsobem, ale ono potom se to skutečně rozdělilo oficiálně. V roce 1960 na jaře už vydalo, prostě vydal Ústřední výbor KSS a Rada ministrů Sovětského svazu vydala teda dekret, kterým přikazuje Koroljovovu konstrukční kanceláři OKB 1, dala příkaz, aby vyvinul jednak teda prototyp, na kterém se budou zkoušet ty principy toho návratu a tak dále, a dále aby vyvinul jako číslo dvě, konkrétně teda 2K bylo technické označení toho projektu, návratovou družici pro fotografickou špionáž, a 3K měla být kosmická loď pro člověka. A obě dvě se měly vyvíjet pravidelně.
Antonín Vítek je hostem Dopoledního Radiožurnálu. Už za okamžik nám do příběhu vstoupí i mladý letec Jurij Gagarin.
S odborníkem na kosmonautiku Antonínem Vítkem mluvíme o Juriji Gagarinovi. Teď by nám zhruba mohl vstoupit do toho příběhu, protože v březnu roku 1960 svolali Rusové prvních 13 letců, kteří vlastně se dostavil do toho budoucího hvězdného městečka jako ti budoucí piloti. Ono se hodně mluví o tom, že nevíme všechno a nevíme jména těch, kteří při těch prvních pokusech zahynuli, což jsou strašlivé konspirační teorie. Ale tam k nějakým úmrtím došlo před letem Gagarina?
Samozřejmě. Ví se naprosto bezpečně, že takhle zahynul například kosmonaut, teda čekatel Bondarenko při pokusu v barokomoře. Víceméně svojí vlastní neopatrností. On samozřejmě během toho pokusu se sníženým a zvýšeným tlakem, vysokým obsahem kyslíku a tak dále, se mu měřily, v podstatě EKG a když si sundaval ty přilepené kontakty na hrudi, tak použil v lihu namočenou chomáč vaty, aby si otřel teda zbytky toho lepidla z hrudi. A pak to hodil a hodil to tak nešťastně, že to zasáhlo spirálu topnýho tělesa, od toho to chytlo a požár samozřejmě, když máte kyslík zvýšenej, tak na to doplatili taky američtí astronauti v Apollu 1. Takže tohle to je tedy prokázaná skutečně tedy smrt, která byla v souvislosti s výcvikem, ale třeba, já nevím, ty fámy o Iljušinovi, to skutečně patří do říše bajek a takových těch snah o nalezení různých konspirací, které prostě všechny vlády na světě proti těm ubohým malým lidičkám samozřejmě musejí dělat.
Ono by to bylo samozřejmě taky poměrně dost nákladné všechny ty konspirace, kdyby to měla být pravda. Já jsem se dívala na výcvik, alespoň co bylo jaksi z té části toho výcviku všechno k mání a k vidění. Já si myslím, že tohle normální člověk nemůže vydržet, to, co oni tam všechno s nimi dělají.
Samozřejmě. Ty lidi byli vybíráni převážně z hlediska zdravotního, a to jak fyzického zdraví, tak psychického zdraví. A nakonec třeba to zvolení toho Gagarina tím jedním z rozhodujících faktorů, které vedly k tomu, že on byl teda vybrán a vyletěl jako první do naprosto neznámých situací, byl dán tím, že byl velice vyrovnaný a velice psychicky stabilní a samozřejmě dobrý sportovec, ale to byli všichni víceméně. Ale u něj právě převažovala ta otázka té, řekněme, psychické stability, která byla nutná, a ono se mu to vyplatilo. Ale když se podíváme na ten nácvik, tak ony některé věci byly nezbytně nutné. Protože když si spočítali, že v průběhu přistání může dosahovat přetížení až 10 G, čili desetinásobek zemské přitažlivosti, tak ti adepti museli být na toto trénováni. To je, proč teda jim dělali takové prostě jízdy na té centrifuze, kde je dřeli až teda do ztráty vědomí. Nebo vědělo se o tom, že samozřejmě ve stavu bez tíže bude velice zlobit ústrojí stability, vestibulární aparát. Takže prostě ta překlápěcí židle, to je horší prostě, než dneska prostě ty nejhorší atrakce na matějské pouti, jo. Ale ukázalo se nakonec postupem času, že třeba toto cvičení toho vestibulárního aparátu bylo kontraproduktivní, bylo naopak škodlivé, protože když se to dělalo relativně nedlouho před tím letem, tak ten člověk měl dlouhodobě to ústrojí stability velice podrážděné a citlivé, takže prostě reagoval na ten stav beztíže hůře, než kdyby nebyl vůbec býval byl cvičen. To je kondicionál.
No vidíte, a já jsem si myslela, že se to naopak, zrovna tahle ta překlápěcí židle, Juriji Gagarinovi hodilo, když vlastně ten modul měl začít brzdit a začít sestupovat zpátky k Zemi, protože tam došlo k nějaké velké rotaci.
Ano, tam došlo k velké rotaci, což byl důsledek několika teda závad, které se zkumulovaly. Nevím, jestli se k tomu dostaneme, k této technické podrobnosti, ale později bychom se mohli k tomu vrátit ještě.
Určitě, nesmírně ráda. S Antonínem Vítkem, specialistou na kosmonautiku mluvím o Juriji Gagarinovi. Máte-li nějaké dotazy, pošlete nám je buď přes webové rozhraní www.radiozurnal.cz, anebo SMSkou jednoduše na číslo 9077704. Zprávu napište ve tvaru RZ, pak udělejte mezeru a dodejte text vaší otázky.
Posloucháte Dopolední Radiožurnál. Vzpomínáme na 12. dubna roku 1961, kdy Jurij Gagarin odstartoval na lodi Vostok 1 z kosmondromu Bajkonur. Antonín Vítek, odborník na kosmonautiku, je mým hostem. Pojďme si říci, kdy nastala největší, řekněme, obtíž během toho Gagarinova letu?
Takhle. Já bych předeslal to, že těch obtíží bylo celkem takových těch zásadních, bylo celkem 11 v průběhu jeho letu. Ta první byla už vlastně při startu a od ní se odvíjelo všechno ostatní. Do řídícího počítače, nebo teda programového systému, tehdy ještě podle dnešních vlastně představ, to počítač ani nebyl, toho posledního stupně nosné rakety byla uložena špatná informace o požadované konečné rychlosti rakety. Takže ten poslední stupeň pracoval asi o půl sekundy déle, než jak měl pracovat. A v důsledku toho byla i rychlost, kterou byl Gagarin se svojí lodí Vostok naveden na oběžnou dráhu vyšší. A v důsledku...
To znamená, musela být i vyšší výška.
Samozřejmě. Místo plánovaných 230 kilometrů to bylo 327 kilometrů. A to mělo ten naštěstí nepotřebný negativní dopad v tom, že ta výška původně plánovaná byla spočítána tak, aby ta kosmická loď třením o ty vrchní vrstvy atmosféry se zabrzdila natolik, že by sama začala sestupovat do atmosféry a přistála prostě někde, jedno, jestli prostě v Sovětským svazu, nebo, já nevím, v Tichým oceáně, nebo na území Jižní Ameriky, nebo, nedej pánbůh, u imperialistů v USA.
K tomu se taky ještě dostaneme, k tomuhle tématu.
Tak prostě to bylo spočítaný, že by za pět až sedm dní prostě přistála. Zásoby kyslíku, vody, jídla měl na deset dní. To znamená, že by prostě jako s tím vydržel. Kdyby, nedej pánbůh, nebo nedej ÚVK SSS selhal brzdící motor, který nebyl zdvojen, na to tam nebylo dostatek nosné kapacity tý nosný rakety, aby prostě mohly ty motory být dva, tak kdyby selhal, tak ona by tam zůstala víc jak dva týdny. Podle některých odhadů, ono to závisí na sluneční činnosti, až třicet dní. To znamená, že by byl Gagarin odsouzen teda k smrti prostě udušením.
No, ono podle toho, jak to líčíte, to bylo tak 50 na 50, ten let.
No, tak v podstatě když si uvědomíme, že z těch zkušebních letů tři skončily vlastně špatně...
A to ještě před zraky těch budoucích kosmonautů.
Taky. Jeden z těch startů se udál tak, že to bouchlo prostě asi třicet sekund po startu, takže to viděli na vlastní oči na Bajkonuru. Ale takže dneska by nikdo prostě si nevzal na triko do takovýhle lodi za takovýchhle podmínek bezpečnostních prostě posadit nějakého člověka.
A to je možná ten důvod, proč byli Rusové před Američany, protože i Američané měli svůj paralelní program.
Samozřejmě a měli, řekněme, já nevím, tam taky problémy a ty problémy řešili a odkládalo se to a tak dále. Nakonec když se podíváte i dneska, tak, řekněme, raketoplány je velice obvyklé, že se jejich starty odkládají, jo. U Rusů ale taky teďko už, ale zcela výjimečně. Ale vraťme se teda k tomu letu. Ta vyšší rychlost a vyšší výška znamenala co? Podle zákonů nebeské mechaniky doba oběhu kolem Země se prodloužila, no, to letělo vejš. Když se ta kosmická loď oddělila od nosné rakety, spustilo se takové prostě časovací zařízení, v podstatě něco jako když si natáhnete kuchyňskou minutku, a to prostě odtikávalo čas do předpokládaného, nebo do toho vyžadovaného okamžiku zážehu brzdícího motoru. Když letíte pomalejc a máte nataženýho toho budíka stejně, jako když letíte rychlejc, tak ono vlastně nedoletíte do toho bodu, kde se to mělo, ta brzdící motor zapnout. Takže on se zapnul vlastně časově sice stejně, ale dřív z hlediska uletěné vzdálenosti.
Takže začal brzdit dřív, než měl, de facto.
Začal brzdit dřív, než měl. To mělo třeba ten důsledek, že nakonec ta kosmická loď přistála zhruba asi 300 kilometrů před plánovaným místem přistání. Takže ty vrtulníky, které tam už hlídkovaly, žádnýho Gagarina ani jeho kosmickou loď nenašly.
Antonín Vítek je hostem Dopoledního Radiožurnálu. My se na to místo přistání za malou chvíli vypravíme.
S dnešním hostem Dopoledního Radiožurnálu, panem Antonínem Vítkem jsme zanechali Jurije Gagarina na oběžné dráze ve chvíli, kdy ta jeho kabina začala sestupovat, kdy začala brzdit. Začala brzdit dřív, než měla, o tom jste mluvil. A dostal se do rotace.
No, ale to souviselo s tím, jak probíhal ten brzdící manévr. Když ten brzdící manévr se rozjel, tak se neuzavřel jeden pomocný ventil a tím pomocným ventilem utíkal ven trošičku pohonný látky. Takže prostě on ten, nebyl to benzin, jo, ale prostě ten benzin vybryndal ten motor a skončil svoji funkci o půl sekundy dřív, než měl. Ale současně samozřejmě ten brzdící impuls byl o čtyři metry za sekundu, místo 136 metrů za sekundu 132 metrů za sekundu. Řídící systém tý kosmický lodi nezaregistroval, že by dosáhl správného brzdícího impulsu, a nespustil to, co mělo nastat dál, to znamená uzavření ventilů a z těch ventilů utíkal tlakovací plyn, který právě působil reaktivním efektem a rozrotoval tu kosmickou loď. A další věc byla ta, že se neoddělil přístrojový úsek.
Co v takovou chvíli mohl ten Gagarin vevnitř dělat?
No, vůbec nic. On v podstatě akorát si chránil oči, protože jak ta kosmická loď rotovala, rotovala velmi rychlou rychlostí, tak neustále prostě mu tam začínalo, vždycky na momentík zasvítilo Slunce neodstíněné atmosférou, takže prostě dostával šlehy světla a oslepovalo ho to. Naštěstí ten nějaký, to se zatím neví, ale pravděpodobně to bylo v těch nově odtajněných materiálech, takže až je budu mít v ruce, tak se to dozvím. Takže z nějakého důvodu o několik minut později se všechno tohle to událo podle dalšího zřejmě asi časovacího údaje, oddělil se ten brzdící motor a ta loď se zorientovala, ta rotace přestala. Takže ten návratový modul vstoupil správně do atmosféry, klesal v přetížení 10 G chvilku a v sedmi kilometrech výšky se zase pomocí automatického systému, tedy na základě měřiče tlaku odstřelil vstupní průlez a krátce nato, několik sekund nato se zapálily raketové motorky, které vymetly křeslo s tím kosmonautem ven. To bylo naprosto automatické, on to věděl, byl na to nacvičený, to nakonec je běžný nácvik pro normální stíhače.
Jen Sověti to tutlali, my jsme se to vlastně nesměli dozvědět. My jsme si celou dobu mysleli, že on přistál v té kouli, v tom návratovém modulu.
Ano. A on nikdy přistávat ani tak neměl, a to z toho důvodu, že ta vlastní kabina přistávala příliš rychle na tom relativně malém padáku.
Takže by to nepřežil.
Anebo by byl možná pěkně pochroumaný. Takže on byl katapultován. A nesmělo se to říkat kvůli tomu, že podle pravidel FAI, tedy Mezinárodní letecké federace, která uznává rekordy, rekord jakéhokoliv letadla, včetně kosmického, může být uznán pouze tehdy, když s ním jeho pilot přistane, a nikoliv že ho prostě opustí na padáku. Tak z toho důvodu prostě to bylo utajované.
Vy jste říkal, že Gagarin se snesl zhruba tak 300 kilometrů jinde, na jiném místě, než na něj čekaly ty vrtulníky. Víme, co se dělo od té doby, kdy se odpoutal od křesla, než ho někdo našel?
Takhle. Tam byl další průšvih. To byl v podstatě teda poslední, jedenáctý průšvih toho letu. On měl samozřejmě, jako letci mívají, dva padáky, hlavní a záložní. Ten hlavní se otevřel automaticky při tom, když se teda odpoutával od toho křesla, které padalo jenom na brzdícím padáčku samostatně vedle, ale krátce nato se otevřel i ten druhý padák. A to bylo velice nebezpečné, protože v takovéhle situaci se občas stává, že se šňůry těch obou dvou padáků do sebe zamotají a nefunguje ani jeden. A pak by to byl prostě jako konec. Naštěstí pro Gagarina tohle to prostě se nestalo a on přistál pokojně teda na zemi.
Pokud jste delší dobu poslouchali Radiožurnál a dnešního hosta Antonína Vítka, musíte možná sami trošičku přehodnotit ty šance Jurije Gagarina. Já jsem tady v polovině našeho rozhovoru říkala 50 na 50. Ono to ale asi takhle nebylo, viďte?
No, bylo to rozhodně podle dnešních, řekněme, pravidel, by do toho nikoho neposadili. Ale byly tam i takové věci, když si vzpomenete, že rok předtím sestřelili Rusové Powerse, který vlastně přistál taky teda z toho svého sestřeleného letadla a taky byl oblečen v takové kombinéze připomínající skafandr, tak si na to někdo vzpomněl těsně před startem a dodatečně teda jeden z těch techniků domaloval Gagarinovi na přilbu název CCP, teda Sovětský svaz.
Aby ho někdo nehonil a nechtěl ho zastřelil jako agenta?
No, a taky prostě na tom poli, na kterým přistál, těch 300 kilometrů jinde, než kde ho čekali, tak tam ho tam natrapírovaly nějaká paní se svojí dcerkou z nějakýho kolchozu. On říkal
To byla první věta slavného kosmonauta. Pojďme, teď jsem to chtěla říct.
Každopádně když to zhodnotíme, když to zhodnotíme, tak byl to hrdinský čin od něj a byl to začátek pilotovaných letů do vesmíru a v rámci nich si uvědomte, že do dneška se dostalo do vesmíru půl tisícovky lidí během toho půlstoletí. Je to neuvěřitelné, ale je to tak.
Což je ohromný úspěch.
A já bych si tady přihřál ještě polívčičku tím, že v tento den máme ještě další kulaté výročí. 30 let od startu prvního amerického raketoplánu, který přinesl do kosmonautiky něco úplně nového.
Taky 12. dubna.
Taky 12. dubna.
Antonín Vítek byl hostem Dopoledního Radiožurnálu. Děkuji za napínavé, poutavé líčení letu Jurije Gagarina, ale hlavně za ty upřesňující informace, které se objevují, nebo objevily až po letech. Děkuju vám za návštěvu.
Na shledanou a na slyšenou.
Co mimo jiné uslyšíte dále. Co mohlo být příčinou výbuchu v pardubické továrně Explosia a jaké bude mít havárie následky. A dostanou žadatelé v dohledné době skutečně peníze na zateplení domů z programu Zelená úsporám.
4 lidé se stále pohřešují po ranním výbuchu nitroglycerinu v pardubické továrně firmy Explosia, která proslula především výrobou plastické trhaviny semtex. Silná exploze zničila dva objekty, zranila několik lidí a šance na záchranu pohřešovaných jsou už podle krizového štábu minimální. Na místě máme reportéra Martina Karlíka. Dobrý den.
Dobrý den.
Jsou jakékoliv nové informace o osudu těch 4 pohřešovaných lidí?
Tak nové informace bohužel zatím nejsou nějak uspokojivé, protože policie stále hledá, teďka poté, co už odjela záchranná brigáda kynologů a většina hasičských jednotek, tak jsou na místě policisté, podle policejní mluvčí Markéty Janovské je tam asi 100 příslušníků Policie České republiky, kteří v rojnici prohledávají místo, které už hasiči označili jako bezpečné, to znamená, že tam nehrozí žádné nebezpečí těm zasahujícím policistům, takže nemůžou ještě procházet úplně celý ten zasažený prostor, kde byla ráno ta exploze, můžou procházet přibližně asi tak polovinu a snaží se nalézt v podstatě cokoliv, jakékoliv věci, které by mohly vést k identifikaci případných obětí, případně k nějakému vysvětlení toho, co se tam vlastně stalo.
Jak je to s tím nebezpečím dalšího výbuchu, je to akutní hrozba?
Hrozba akutní to není, už v poledne zástupci podniku Explosia mluvili o tom, že se dá téměř vyloučit, že ta pravděpodobnost je malá, ale se stoprocentní jistotou to budou moct říct teprve až zítra ráno, že opravdu už nehrozí žádné nebezpečí.
Co se tedy teď odehrává v areálu poničeném ranní explozí, policisté prohledávají to místo opatrně?
Ano, opatrně, prochází alespoň co sdělila policejní mluvčí, protože dovnitř novináři bohužel nesmí, tak prý těsně v podstatě vedle sebe prochází tu sutiny a hledají v podstatě všechno, co se tam dá nalézt, ať jsou to zbytky látky, ať jsou to jakékoliv další materiály, které prostě potom můžou vést nějakým způsobem k vysvětlení toho, jak vůbec došlo k výbuchu a jak byl silný, takže v případě, že najdou nějaký předmět, tak na místo hnedka přijde technik, který to vyfotografuje, dá si ten vzorek někde do takových těch uzavíratelných sáčků a zadokumentuje místo, kde se to našlo pro pozdější zpracování nějakých dokumentací.
Jaké škody ten výbuch napáchal a v jak širokém okolí, vidíte třeba i kolem sebe následky toho výbuchu?
Tak já jsem viděl pár následků na obecním úřadu v sousední obci v Rybitví, tak tam se rozbilo sklo, potom ještě na některých místech bylo pár rozbitých skel, my jsme o tom právě teďka na krátkém brífinku hovořili i se zástupci Syntezie a Explosie, podnik je pro tento případ pojištění, to znamená, pokud někomu se v důsledku této exploze stala nějaká škoda, většinou jsou to právě ta rozbitá okna, tak se má obrátit na podnik, který potom to všechno předá dál pojišťovně a bude tedy ta škoda zaplacena.
Zatím se tedy dá jen spekulovat o tom, co výbuch způsobilo?
Přiznám se, že jsem tady ani zatím žádnou spekulaci neslyšel.
Ani to ne tedy.
Ani to ne, zatím se v podstatě všechny informace týkaly hlavně toho, pokud možno zachránit ty lidi.
Reportér Martin Karlík, děkuji za informace. Na shledanou.
Na slyšenou.
Na druhé lince je pardubická primátorka Štěpánka Fraňková. Dobrý den přeji, paní primátorko.
Dobrý den.
Na kolik ta exploze doslova i přeneseně myšleno otřásla vaším městem?
Tak samozřejmě naše město je občas zvyklé, nebo jsou tady pamětníci, kteří pamatují takový ten velký výbuch v Semtíně v těch 80. letech, takže každý výbuch tady způsobí u našich občanů první myšlenku na to, že, a teď to řeknu opravdu v uvozovkách, něco bouchlo v Semtíně. Takže samozřejmě ten výbuch byl zhruba ve tři čtvrtě na sedm ráno, my jsme byli velmi, bych řekla, brzy informováni přes SMS, prvními zprávami o tom, co se stalo, co vlastně tedy vybuchlo a byli jsme i informováni o tom, že nedošlo k ohrožení obyvatelstva, že nedochází k úniku nějakých nebezpečných látek. Snažili jsme se informovat naše občany na našich webových městských stránkách, samozřejmě zcela jistě jsme se ani nevyhnuli tomu, že někteří přímo volali na magistrát města na naše oddělení krizového řízení a chtěli tu aktuální informaci, kterou jsme se snažili jim, pokud možno, co nejlépe podat.
Říkáte, že lidé v Pardubicích jsou do jisté míry zvyklí na to, že, v uvozovkách, v Semtíně může něco bouchnout, ale vypadá to, že ten výbuch měl tragické následky, pravděpodobně budou oběti na životech, to musí jistě dolehnout nejen na rodiny zaměstnanců, ale i na obyvatele Pardubic, nebo ne.
Tak to zcela jistě, my jsme od rána sledovali záchranné akce, kde se tedy pohřešovali 4 lidé, podle mých informací 9 dalších zaměstnanců bylo ošetřeno v pardubické krajské nemocnici, musím říct, že jejich aktuální stav neznám, ale nicméně od toho dopoledne jsme sledovali záchranné akce týkající se vyproštění 4 pohřešovaných, bohužel podle těch aktuálních zpráv to vypadá, že ta akce je neúspěšná a že ty následky jsou opravdu tragické, samozřejmě určitě i občané města ty tragické následky v tomto smyslu vnímají a budou vnímat.
Pokud jde o materiální škody, byť to je samozřejmě nesrovnatelná záležitost, ale pokud jde o materiální škody, které mohl způsobit výbuch mimo areál chemičky, ty jsou spíš zanedbatelné.
Já se domnívám, aspoň podle mých informací se domnívám, že jsou opravdu zanedbatelné, vím, že se nedotkly města Pardubic. Vím, že v Lázních Bohdaneč došlo k roztříštění v důsledku té tlakové vlny, patrně tedy tlakové vlny skleněných výloh, a samozřejmě určitě budou to ještě drobné, drobné škody na dalších skleněných, skleněných buď výlohách nebo zasklených oknech, asi v blízké nebo v blízkosti toho areálu jako takového. Nemám informace, že by ve městě Pardubice došlo k nějakému poškození toho movitého nebo nemovitého majetku.
Paní primátorko, myslíte, že se ta dnešní událost může nějak odrazit na, řekněme, soužití lidí v Pardubicích s chemičkou, kde se vyrábějí i trhaviny, třeba kdyby teoreticky vyšlo najevo, že kdosi v té postižené továrně porušil bezpečnostní předpisy, byť to je čirá spekulace.
Tak určitě vy jste to sám řekl, že je to čirá spekulace, já se domnívám a myslím si, že to nenaruší to soužití mezi tou chemičkou, protože ten chemický průmysl tady opravdu je historický. Nicméně já upřímně řeknu, že doufám, že nikdo neporušil, neporušil bezpečnostní, bezpečnostní opatření tak, aby způsobil právě tento výbuch, je pravdou, že je velice výbušná, samozřejmě předpokládám, že generální ředitel Explosie a ten jeho vlastně, ten krizový štáb nebo ta speciální vyšetřovací skupina celou záležitost velmi dobře prošetří a určitě, pokud samozřejmě bohužel nějaký třeba viník bude, tak ho adekvátně potrestá. Já doufám, že nebyly porušeny ty bezpečnostní opatření, která jsou prostě nařízena.
Primátorka Pardubic Štěpánka Fraňková. Děkujeme za rozhovor, na shledanou.
Já taky děkuji, na shledanou.
Dlouhé týdny ba měsíce to vypadalo jakoby se nad programem Zelená úsporám zavřela voda, v říjnu loňského roku skončil příjem žádostí a už tou dobou to vypadalo, že nebude dost peněz na to, aby byli uspokojeni všichni žadatelé. Pak dlouho nic nebylo jasné ani to, zda se program znovu otevře, a dnes přišla důležitá informace, vláda vzala na vědomí, tedy v zásadě schválila plán ministra životního prostředí Tomáše Chalupy na výplatu dotací na ekologičtější bydlení pro zhruba 25 tisíc nevyřízených žádostí plus přes 37 tisíc žádostí, které už byly schváleny. Na lince je právě ministra Chalupa, dobrý den.
Dobrý den.
Já jsem to řekl trošku kostrbatě, aby to bylo úplně jasné, kolik žadatelů má tedy jisté, že dotaci dostanou, zhruba 62 tisíc?
62 tisíc je určitě těch, kteří peníze dostanou, protože splnili všechny podmínky, celkem máme 79 tisíc žádostí a zhruba 16 tisíc jsou ti žadatelé, kteří mají šanci ty peníze dostat, ale musí ve svých žádostech opravit chyby a ty chyby jsou někdy méně závažné a někdy opravdu velmi závažné, zkrátka mají chyby ve svých žádostech.
Když tedy zbývá zpracovat těch asi 16 tisíc žádostí ...
Nezbývá zpracovat, to vás opravím, my už jsme je zpracovali.
Musí být doplněny, omlouvám se, omlouvám se, chápu, musí doplnit, omlouvám se za ten přeřekl, a tím budou vyřízeny všechny žádosti, které v rámci projektu Zelená úsporám dorazily.
Ne, je to tak, že samostatná skupina jsou obce, města, veřejné subjekty, které požádaly zhruba tisícovku projektů o částku 4 miliardy korun a musím říct, že ten projekt bohužel tak, jak je známo, tak teď musím říct tu přesnou částku, on má deficit, přesná výše deficitu, který je, je bez pár korun 8 miliard korun, což je opravdu obrovská částka, a tedy my se snažíme hledat to řešení, v první fázi tedy dostanou přednost občané a bytové domy, druhé potom budeme teprve řešit - obce, města a tak dále.
Pane ministře, kdy by lidé mohli dostat peníze?
Je to tak, ti, co jsou v těch 30 tisících prvních, ty už vědí a znají svůj proces, on se trochu zadrhl, to mě velmi mrzí, v minulých dobách, teď se ho snažíme rozpohybovat. Ti, kteří mají žádosti v pořádku a ještě nedostali odpověď, těch zhruba 24 tisíc, tak jejich žádosti budou příští týden na zasedání rady fondu, to bude příští týden ve čtvrtek, v pátek, pokud to rada schválí, což předpokládám, tyto žádosti, to rozhodnutí podepíši, následně zhruba 14 dnů mají kupci povolené, což jsou zejména zahraniční instituce, japonské primárně, možnost provést svojí nahodilou kontrolu, do všech vstoupit, podívat se a potom bude rozeslán všem dopis, tedy zhruba v polovině května každý z těch 24 tisíc dostane dopis, který jim řekne, tehdy a tehdy, tam a tam si vyzvedněte smlouvu, podepište všechny náležitosti a podle toho, jak budete dodávat "faktury" podle plnění díla, vám bude propláceno. U těch 16 tisíc a 600, řekněme, kteří mají ty různé chyby, tak my počítáme, že na přelomu dubna a května v jeden konkrétní den bude z fondu vypravena obrovská zásilka, ve které bude 16 tisíc obálek a která v jeden den odejde najednou všem a každý v tom svém dopise, kterého se ho týká, dostane informaci o tom jednak jak s jeho záležitostí bude nakládáno a jednak, jakou konkrétní chybu v tom svém, v té své žádosti má, jak jí má odstranit.
A pak už evidentně bude záležet do velké míry také na těch žadatelích, jak brzo to opraví, ano.
Bude záležet, přesně tak. Každý z nich dostane 60-denní lhůtu, aby během té doby opravil, protože chceme nastavit ty podmínky a opravy férově pro všechny, tak je to tak, že tak sběr těch opravených žádostí bude na jednom místě, a to v Praze, vím, že to pro některé může znít složitě, můžou samozřejmě poslat poštou, ale jde o to, že pro vyřízení těch žádostí bude rozhodující, který den a já bych dokonce možná řekl i kterou hodinu to do toho fondu doručil.
A kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Ano, tak ten program je vyhlášený od začátku.
Pane ministře, a prosím, prosím ještě k tomu, pokud dovolíte ...
Ještě jednu věc, že pro těch pro 16 tisíc žadatelů, aby nevznikla panika, tak já jsem přesvědčen o tom, že pro 99 procent z nich nebo 90 procent z nich my finanční prostředky máme.
Říkáte, že jste přesvědčen o tom, že ty peníze budou, to nezní tak, že jste si úplně jistý tím, že budou, premiér Nečas mluvil o tom, že peníze budou vyplaceny z aktuálně disponibilních zdrojů, co to vlastně je?
Ano, já vysvětlím, o co se jedná. Ty, těch 16 tisíc žádostí představuje zhruba sumu 7,5 miliardy. A když by všichni splnili podmínky, podotýkám, když by všichni splnili podmínky, musím říct, že mezi nimi tak, jak je známe, jsou žádosti o jejich schopnosti splnit podmínky, máme vážné pochybnosti, nicméně dohromady představují částku asi 7,5 miliardy. 4 miliardy z toho máme z takzvaných veřejných budov, 250 jistých z operačního programu, technická asistence, tedy provozních výdajů, které převádíme na toto, a zbylá částka jsou peníze, které jsou konzervativní strategií odhadnuté jako peníze, na které si umíme sáhnout, buď proto, že měníme příslušný zákon, to je 1,5 miliardy, ty peníze reálně leží na účtě, musí se pouze změnit technické opatření, a potom ...
Na účtě ministerstva životního prostředí?
Na účtě Státního fondu životního prostředí. A potom zhruba 1,5 miliardy, to jsou prostředky, které jsou z následných kontrol, anebo z prodeje těch jednotek kupcům, z velké většinou jsou to věci, které už jsou, řekl bych, že to je velmi konzervativní odhad.
Už jen prosím jednu větu, tohle ale je všechno vyřizování těch žádostí, které už dorazily, neuvažujete o tom, že byste začali přijímat nové žádosti.
Velmi rádi bychom uvažovali, ale, jak říkám, teď by to byl čirý hazard a populismus, my nejdříve musíme vyřídit ty, kteří ty žádosti podali a kteří dlouho čekají a já musím říct, že i když je to téma, které jsem zdědil a nezavinil, tak přesto za instituci, které, kterou dnes vedu, se jim musím omluvit, že čekali tak dlouho, bohužel ta situace byla taková, jaká byla i díky bohužel pochybením při administraci toho programu.
Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, děkuji za rozhovor. Na shledanou.
Pěkný den, na shledanou.
Francie zesílí letecké údery proti jednotkám libyjského vůdce Muammara Kaddáfího a podobně jako Británie a Itálie vyšle do hlavní základny povstalců města Benghází styčné vojenské důstojníky. Údajně s úkolem koordinovat ochranu civilního obyvatelstva. Předsedovi povstalecké rady Mustafu Džalílovi to dnes na schůzce v Paříži slíbil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, v době, kdy libyjský konflikt zjevně uvízl na mrtvém bodě. Nad možným dalším postupem mezinárodní operace se v poznámce Ozvěn dne zamýšlí komentátor Radiožurnálu Milan Slezák.
Měsíc od zahájení náletu na Libyi jsou zřejmé tři věci. Za prvé, přes všechny počáteční řeči o pouhé ochraně libyjských civilistů chtějí někteří západní vůdci dosáhnout pádu plukovníka Kaddáfího. Za druhé, dokonce i samotný západ o ruských a čínských námitkách nemluvě, je v tomto ohledu ostře rozdělen. V Severoatlantické alianci jsou země, které mají pochybnosti o smyslu náletu od jejich samotného počátku. A rozšíření operace o Kaddáfího svržení, které, jakkoliv by bylo logické, není legitimním cílem podle rezoluce Rady bezpečnosti, nechuť těchto států k válčení v Libyi ještě prohloubilo. Výsledkem je roztržka v NATO umocňovaná zákulisními spory, zda povstalcům dodávat či nedodávat zbraně. A zda je diplomaticky uznat. Třetí lekce z měsíc trvajících útoků na libyjské vládní vojenské cíle je totožná s předchozími zkušenostmi z Afghánistánu či Iráku. Bojová síla protivníka může být po nasazení špičkové techniky a špičkových technologií citelně oslabena, mimochodem Kaddáfího armáda podle čerstvých údajů přišla o třetinu své původní kapacity, ale režim se ani tak nezhroutí. K tomu je zapotřebí pozemní operace. Jenže té se navzdory stupňování svých požadavků nadále snaží vyhnout i tak bojovně naladěné státy, jako Británie a Francie. Co tedy dál s libyjským patem? Se situací, kdy Kaddáfího režim viditelně neslábne, kdy vnitřně rozdělený západ nemá jednotný cíl a jednotnou strategii, kdy libyjští povstalci, ačkoliv často osvědčují velkou statečnost, jako celek podávají na bojištích spíše operetní výkony. Jednou z možností je poslat povstalcům západní vojenské instruktory, pro to se rozhodla Británie a prý i Francie. Už před tím poslal své instruktory Egypt. Povstalci potřebují také zbraně. Dodává jim je Katar, ale nepochybně i jiné státy, včetně západních. Povstalci však jsou a dlouho asi zůstanou vojensky nespolehlivou silou, a tak, protože rychlé řešení není v dohledu, bude si západ zřejmě i za další měsíc v Libyi vybírat jen ze dvou stále stejných špatných možností. Buď vojensky přitvrdit, anebo se smířit s tím, že Kaddáfí politicky přežije.
Podotýká náš komentátor Milan Slezák.
Už dnes odpoledne začaly na silnicích desítky policejních akcí, které mají zvýšit bezpečnost provozu. Rozsáhlé kontroly řidičů budou pokračovat celé Velikonoce. Konkrétní opatření se budou kraj od kraje lišit. Například na Vysočině nebo na Slovácku budou policisté zvlášť přísně testovat řidiče na alkohol a návykové látky, a to jak přes den, tak v noci. Šéf dopravních policistů Leoš Tržil upřesňuje, na co se obecně kontroly zaměří.
Bude o měření rychlosti, kontrola dodržování zákazu předjíždění, kontrola nedání přednosti, to znamená, křižovatky, samozřejmě souvisí s tím celkově i kontrola na zákaz požívání alkoholických nápojů, budeme se snažit, protože probíhá i řada kulturních a společenských akcí, preventivně působit třeba i na motorkáře, zejména v oblasti jejich zkušeností s řízením motocyklu.
Lékařské odbory chtějí znovu jednat s ministrem Leošem Hegerem o platech. Některé nemocnice totiž na zvýšení mezd nedostaly od pojišťoven peníze. Podle šéfa odborů Martina Engela se to týká 5 ze 190 nemocnic, například ve Zlíně nebo v Písku. V některých dalších nemocnicích jsou prý problémy. Lékaři ale trvají na zvýšení platů podle memoranda, které ukončilo akci Děkujeme, odcházíme.
Stát dal definitivně přednost rekonstrukci historického Klementina před výstavbou nové budovy Národní knihovny. Takzvaná revitalizace Klementina a výstavba hostivařských depozitářů v Praze vyjde asi na dvě a čtvrt miliardy korun. Stejně měla stát i výstavba chobotnice architekta Jana Kaplického. Podle bývalého primátora Prahy Jana Kasla, který se ve výstavbě nové budovy angažoval, ale vyjde rekonstrukce Klementina a jeho skladů mnohem dráž.
Co bude stát kombinace dostaveb depozitářů v Hostivaři, co bude stát revitalizace a předělávání Klementina na nevyhovující knihovnu a co bude v provozních nákladech stát celé to fungování, tak bude mnohem více, takže jde o plýtvání státními prostředky, byť chápu, že nový pan ředitel asi nemá mnoho na vybranou, protože stát mu jasně řekl, že novou knihovnu stavět také nechce.
Klementinum by se mělo víc otevřít širší veřejnosti, počítá se s vybudováním odpočinkové zóny a také s rekonstrukcí studoven a půjčoven knih.
Francie zesílí letecké útoky na jednotky libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Na pomoc rebelům pak pošle desítku vojenských poradců, kteří budou mít za úkol zlepšit velení dezorganizované povstalecké armády. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy to dnes slíbil vůdci libyjských povstalců. Ten při své cestě do Paříže také pozval Sarkozyho na oficiální návštěvu Benghází. Francouzský prezident se ale k nabídce nevyjádřil. K vyslání vojenských expertů, kteří mají přispět ke zvrácení patové situace na bojišti, se už včera rozhodla také Británie.
A zde jsou témata následujících minut. Co je pravdy na tom, že pražský magistrát chtěl utajit okolnosti zadání půlmiliardové zakázky. Kolik si vydělají Češi, kteří se vydají za prací do Německa a Rakouska až obě země zruší dosud povinné pracovní povolení. A uspějí odbory s požadavkem na zvýšení mezd pro pracovníky v domovech důchodců a podobných službách?
Prakticky všichni kandidáti v loňských volbách do pražského zastupitelstva slibovali, že zatočí s korupčními praktikami, které byly dlouhá léta připisovány magistrátním úředníkům, totéž slibuje i koalice, která teď vládne na radnici, občanští a sociální demokraté. K jedné konkrétní nápravě je teď vyzývá Česká pirátská strana. Na svém webu zveřejnila další várku údajně neprávem utajovaných dokumentů a mimo jiné z nich prý vyplývá, že předchozí vedení magistrátu zadalo firmě Gordic za údajně podezřelých okolností půlmiliardovou zakázku na aktualizaci počítačového programu pro pražský městský úřad. Fakt je, že právě i na tento kontrakt si chce nynější vedení magistrátu podle primátora Bohuslava Svobody posvítit v rámci auditu. Ve studiu je místopředseda pirátské strany Mikuláš Ferjenčík. Dobrý den, vítám vás.
Dobrý večer, díky za pozvání.
Co podle vás ty materiály, které jste zveřejnily, dokládají?
No, především dokládají tu praxi, jakou se u nás zadávají veřejné zakázky. My jsme od nějakého získali seznam faktur z odboru informatiky na Magistrátu hlavního města Prahy a zdráháme se věřit tomu, že je náhodou, že tři největší zakázky byly dohozeny, řekl bych až, rovnou jedné firmě.
Říkáte dohozeny, co tím myslíte?
Myslíme tím, že to přímo magistrát šel za jednou konkrétní firmou a požádal ji o realizaci nějaké konkrétní zakázky, místo toho, aby vypsal výběrové řízení pro všechny.
To máte doloženo fakturami?
To máme doloženo na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy jsme si poté, co jsme získali ty faktury, zažádali o smlouvy na magistrátu. Takže toto máme doloženo přímo z magistrátu.
Ty první informace o tom případu jste získali odkud?
Od nějakého neznámého pravděpodobně úředníka z magistrátu.
Ale pak, jak říkáte, jste to dostalo potvrzeno i jaksi velmi oficiální cestou přímo od ...
Přesně tak, pak jsme si informace ověřili skrze zákona o svobodném přístupu k informacím.
Tvrdíte, že vůbec nebylo na tu zakázku vypsáno výběrové řízení.
Přesně tak, přesněji proběhlo to v režimu, kdy magistrát přímo oslovuje jednu firmu, kdy tvrdí, že nemá jinou možnost, případně že je to naprosto nejvýhodnější, ta situace.
Ale měl magistrát jinou možnost, pokud program té firmy už využívá, tak není jaksi logické, že osloví znovu tutéž firmu?
No, problém vidíme v tom, že firma Gordic v roce 1992 získá zakázku na informační systém a v důsledku toho jednoho výběrového řízení by měla mít navždy monopol na dodávky informačních systémů na magistrátu, to nám přijde absurdní, navíc firma Gordic dodává produkt, na který si nechává kopírovací monopol, tudíž stěžuje možnost případných konkurenčních nabídek. Ale magistrát by měl možnost toto omezit, omezit takzvaný kdy firma sama blokuje konkurenci tím, že už samozřejmě magistrát nějaké peníze investoval.
Zjistili jste, kdo na magistrátu o té zakázce rozhodl?
To jsme nezjišťovali.
A, pane Ferjenčíku, proč volíte tuto cestu takhle jaksi zveřejnit tyto informace, když má celá zakázka, pokud víme, teď projít auditem na podnět nynějšího vedení magistrátu?
No, předně jsme neslyšeli o žádném auditu, že se chystá. Za druhé nepovažujeme vedení pražského magistrátu za zcela důvěryhodné. A další věc je, že prostě my zveřejňujeme dokumenty, které by měl magistrát zveřejňovat sám od sebe. Kupodivu i poté, co nám poslal na základě zákona o svobodném přístupu k informacím dokumenty, tak je na svém webu nezveřejnil, to znamená, oni je pošlou pirátské straně, ale zveřejnit je občanům musíme my.
A přitom říkáte, že jste nezveřejnili vlastně nic tajného, že se k tomu může člověk dostat, pokud chce.
Přesně tak. Ta role toho je v tom, že upozorní, na co se máme ptát. Těch informací je strašně moc a díky nějakým insider informacím je možné se ptát po těch správných datech.
Říká Michal Ferjenčík z České pirátské strany, já vám děkuji, že jste přišel, na shledanou.
Díky, na shledanou.
V souvislosti se zmíněným kontraktem jsme oslovili několik bývalých odpovědných úředníků magistrátu - bez odezvy. Po telefonu zdravím mluvčí pražského magistrátu Terezu Krásenskou, dobrý den.
Dobrý podvečer.
Přiznává nynější vedení magistrátu, že tady u té zakázky nemuselo být všechno v pořádku?
Magistrát trvá na tom, že zakázky na jednotný ekonomický systém byly zadávány řádně bez zákona o veřejných zakázkách. A podle pana primátora za veškeré kontroly stávajícího stavu bude odpovídat nový ředitel informatiky, od kterého očekává v co nejkratší době výsledky auditu, za které ponese pan ředitel osobní zodpovědnost a zároveň pan primátor pověří ředitele magistrátu, aby připravil systém nezávislých oponentních posudků na všechny nové zakázky v oblasti IT, tak jak avizoval na začátku volebního období.
Všechny nové zakázky, to znamená, že ta zakázka pro firmu Gordic, to už se nic dít nebude.
My chceme upozornit na to, že přestože zakázku na ten jednotný ekonomický systém bylo vyjádření několika advokátních kanceláří, možnost zadat jednacím řízením, a to bez jakéhokoliv předběžného uveřejnění, tak přesto se Praha rozhodla, že za účelem právě zamezení jakýchkoliv pochybností v rámci transparentnosti této zakázky, tak Praha učinila takzvané dobrovolné oznámení o průhlednosti. Což zjednodušeně znamená, že pokud někdo chtěl podat námitky, tak je mohl podat, ale takové žádné námitky podány nebyly.
To, co publikovala pirátská strana na svém webu, to nejsou nějaké nové neznámé materiály pro magistrát nebo ano?
Samozřejmě materiály vznikly na magistrátu, čili magistrát je zná, je nutné ještě dodat, že podklady k té veřejné zakázce si vyžádal ÚHOS, ale odbor informatiky k přezkoumání samozřejmě veškeré dokumenty, které se týkají výběrového řízení, včetně uzavřených smluv, tak ÚHOSu předal a to přezkoumání ze strany ÚHOSu v tuto chvíli probíhá. V současné době probíhá na magistrátu také pravidelný každoroční audit hospodaření a to společností Deloitte, samozřejmě podle toho, jaké budou závěry, tak se k tomu postavíme.
A proč všechny ty materiály týkající se nejen této zakázky, ale třeba i dalších zakázek prostě nejsou volně dostupné na webu magistrátu.
My máme stránku, která se jmenuje Zakázky pod lupou a tam uveřejňujeme veškeré možné dokumenty, samozřejmě ...
Včetně, včetně materiálů týkající se kontraktů pro firmu Gordic?
To bych musela ověřit, přiznám se, neznám z hlavy, ale my se nebráníme tomu, že bychom jakékoliv materiály o veřejných zakázkách nechtěli zveřejňovat, naopak, děláme veškeré kroky tak, aby vše bylo transparentní a vše bylo veřejné.
A prosím pěkně ještě, kdy bude hotov ten audit, o kterém jsme mluvili?
Co se týká výsledku přezkumu ze strany ÚHOSu, tak nemůžeme vidět, kdy odpoví, u toho auditu, to už jsem předběžně odpověděla, očekáváme, že bude v co nejkratší době, co se týká výsledku, tak samozřejmě ÚHOSu nemůžeme vůbec předjímat ty výsledky, ani u toho auditu, prostě ty věci musejí přezkoumávat odborníci a její závěry samozřejmě pro nás budou zavazující.
Mluvčí pražského magistrátu Tereza Krásenská. Děkuji za rozhovor, na shledanou.
Hezký den, na shledanou.
Už za 11 dní budou moci Češi vyrazit za výdělkem do Německa nebo Rakouska bez pracovního povolení. 1. května přestane platit výjimka, kterou si při vstupu České republiky do Evropské unie naši sousedé vymohli kvůli obavám z velkého přílivu zájemců o práci. Podmínky zaměstnávání za našimi hranicemi byly takhle jednoduché naposled snad z Rakouska-Uherska, ovšem na jaké peníze si Češi u sousedů přijdou, dostanou stejně nebo méně než místní. Odpověď hledal v česko-německém pohraničí na Sokolovsku reportér Radiožurnálu Lubomír Smatana.
Je krátce po páté, Mirka Boljišíková se právě vrátila z práce a s kamarádkou Zuzanou rozebírá novinky. Z Kraslic to má tato rozvedená matka devatenáctileté dcery do německé továrny na výrobu hudebních nástrojů půl hodiny autem. Zpátky do Čech do práce už by nešla.
No, tak samozřejmě z finančních důvodů. To je základní věc, kvůli čemu tam pracuju. A teď, když to vidím, tak asi i ten přístup je mnohem profesionálnější, bych řekla, že management je lepší, než je třeba tady ve firmě, v kterým jsem pracovala před tím, že ten management se o to mnohem víc stará.
S Mirkou pracuje v továrně dalších 15 lidí z Kraslic, ostatní jsou Němci, o výplatě nechce Mirka ani její kamarádka podrobně hovořit, ale protože to není první firma, kde pracují, mají víc zkušeností.
Já nevím, když jsem byla tam v tý firmě, kde jsem byla, tak tam jsem třeba měla víc i než některý Němci ...
Já si myslím, že mám míň.
Tady vím, že máme míň.
V Rakousku před pár týdny přijali zákon, podle kterého musejí zaměstnavatelé vyplácet cizincům stejný plat jako domácím. Ozvala se proti tomu slovenská vláda, která se bojí, že se tím ztíží zaměstnávání Slováků. V Německu takový zákon neplatí, ale šéf továrny v Klingenthalu Jürgen Scherbaum to vidí podobně.
U nás dostávají Němci a Češi stejně, tady jde o kvalifikaci, když dostane Němec 10 eur na hodinu, dostane je i Čech. Vaši lidé si mohou vydělat víc než místní, to už ale musejí být technici a vůbec vzdělaní odborníci s velmi dobrou němčinou.
Slova Jürgena Scherbauma do jisté míry potvrzuje Miroslav Havlíček, který u německého továrníka pracuje. U nového počítačem řízeného stroje se musí teprve zaučit, a tak má plat zatím nízký. Ovšem v Německu pracuje 6 let, takže může srovnávat.
I se přikloním k tomu, že stane se to, že mají třeba míň jak německý občan, ale stalo se mi to vlastně v prvním zaměstnání, že třeba i my, český občan, měl víc než německý, jo, takže bych to řekl, je to tak 50 na 50 a hlavně podle solidnosti tady tý firmy a toho vedení.
Z rozhovoru s českými dělníky vyplývá, že si v Sasku, tedy v chudší části Německa vydělají 700 až 1300 eur hrubého, to vychází v průměru na 1000 eur, což je asi 24 tisíc korun a to přesně odpovídá průměrnému platu v České republice. Jenže v českém pohraničí je vysoká nezaměstnanost a lidé v dělnických profesích jsou rádi, když si vydělají asi tak polovinu, a tak práce v Německu za 1000 eur je zlatý důl.
Dodává náš reportér Lubomír Smatana.
Lidé, kteří pracují v domovech důchodců nebo ústavech sociální péče určitě nepatří mezi nejlépe placené zaměstnance v Česku. Spíš naopak. Postoj vlády ke zvyšování mezd v jakémkoliv oboru, kde zaměstnance platí stát, není vzhledem k napjatému stavu veřejných financí nutné dlouze komentovat. Odbory ale dnes varovaly, že finanční podmínky pracovníků v sociálních službách ohrožují kvalitu péče a žádají zvýšení platů o 10 procent. Můžete se do naší debaty také zapojit na mailové adrese ozvenydne@rozhlas.cz. Ve studiu je předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková. Dobrý den.
Dobrý večer posluchačům.
A po telefonních linkách je naším hostem ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Dobrý den.
Pěkný večer.
Paní Žitníková, podle vás, jestli jsem to správně četl, není možné zajistit kvalitní péči za současných platových podmínek?
My jsme jako odborový svaz upozorňovali na to, že v sociálních službách je v současné době málo financí. A pro letošní rok se ten objem financí ještě snížil o 900 milionů korun. A na všech těch jednáních jsme vyslovovali obavy, že dojde k tomu, že se sníží velmi nízké platy pracovníků v sociálních službách. Ty platy jsou opravdu jedny z nejnižších v České republice a ta náročnost té profese v žádném případě neodpovídá platovému ohodnocení. Abyste měli představu, takový pracovník v sociálních službách má měsíčně zhruba od 10 do 12 tisíc korun čistého.
Předpokládám, že i lidé odcházejí kvůli nízkým platům.
Ona ta situace je poměrně dost složitá, samozřejmě, že když ti lidé najdou nějakou jinou práci, tak odejdou, ale v určitých regionech, kde je třeba nezaměstnanost, tak v té práci samozřejmě zůstávají a také zůstávají tam i proto, protože tu práci dělat chtějí, pro spoustu z nich je to srdeční záležitost a není to práce, ale je to pro ně poslání.
Pane ministře, nemáte obavu, že z domovů důchodců nebo ústavů sociální péče odejdou kvalifikovaní lidé, protože ty platy budou prostě příliš nízké.
Tak já bych chtěl nejprve říci, že si velmi vážím práce v sociálních službách, je to práce skutečně náročná a zodpovědná a připravované kroky, které nyní děláme v rámci sociální reformy, tak právě jdou tím směrem, abychom zefektivnili všichni činnosti, abychom vytvořili prostor pro efektivnější využívání prostředků, to že státní rozpočet v tuto chvíli neumožňuje nějaké výrazné zvýšení financování sociálních služeb, to si myslím, že je každému jasné, já bych jenom chtěl upřesnit to číslo, snížení objemu dotací ze strany státu do sociálních služeb z minulého roku na letošní rok bylo o 600 milionů korun, respektive o 700 milionů korun, byl to přesně desetiprocentní pokles, tak jako v jiných oblastech, s tím se prostě musíme vyrovnat, byť mně jako resortnímu ministrovi to samozřejmě není příjemné, ale právě proto připravujeme systémové kroky tak, abychom dokázali ušetřit jinde, dokázali ušetřit na administrativě, na obslužných procesech tak, aby do té přímé sociální mohlo jít více peněz.
Takže když nyní odbory říkají, že by se měly platy zvýšit o 10 procent, tak, pane ministře, vaše odpověď bude rozhodné ne.
Ne, moje odpověď nebude rozhodné ne, moje odpověď bude - pojďme společně hledat cestu, jak zefektivněním jiných činností, obslužných činností dosáhnou takového stavu, aby byl možný takový nárůst mezd. Já bych velmi podporoval, aby lidé, kteří pracují v sociálních službách, tak aby dostali přidáno, ale tak jako v jiných oblastech, a vidíme to například ve zdravotnictví, prostě ty peníze nelze tisknout dál a dál. My musíme uspořit na jiných obslužných administrativních procesech tak, abychom mohli dát více peněz přímo do té práce, která se týká sociálních služeb.
Paní Žitníková, budete s panem ministrem Drábkem hledat cestu, jak najít peníze?
My se nebráníme žádné konzultaci, já s panem ministrem Drábkem jsme opakovaně o té situaci jednali, ono to, co říká teď, že opakovaně uznal, že pracovníci v sociálních službách jsou dlouhodobě platově podhodnocení, tak my jsme to od něho slyšeli několikrát, ale otázka je, kde ty peníze najít a jak ty peníze do sociálních služeb dostat. A my si myslíme, že ty reformy tak, jak jsou v současné době navrhované, tak pokud se spustí, tak ušetří zase na jiných sociálně potřebných. A tady ty reformy celkem vlastně nám nepřijdou, že by, když se ušetří na jedněch sociálně potřebných, tak se přidá druhým sociálně potřebným jako reformy správným směrem, a právě proto jsme i jako odbory proti těm odborům poměrně dost razantně spolu s ostatními subjekty, které se pohybují v oblasti sociálních služeb, vystoupili.
A těch 10 procent na platy navíc, to je nějaký ultimativní požadavek, to chcete v letošním roce?
Těch 10 procent na platy navíc je v podstatě dneska téměř situace, kterou umožnila novela nařízení vlády, kterou udělal pan ministr Drábek, kdy zavedl v sociálních službách takzvané pásmové odměňování. My jsme upozorňovali na to, že v souvislosti se zavedením tady této novinky je možné, že zaměstnavatelé přistoupí ke snížení platů těm zaměstnancům v sociálních službách.
A to se stalo.
A v podstatě dneska se to začíná dít, takže ti lidé, když už jsem tady řekla jednou těch 10, 12 tisíc, když se jim sníží o 10 procent, tak je to pro ně 1000 korun, 1200 korun a pro ty lidi s těmi nízkými příjmy je to zásadní, zásadní částka, která je ohrožuje bezprostředně na jejich existenci. Takže my opravdu chceme upozornit na tu situaci, chceme jednat s panem ministrem a chceme, aby se ty peníze našli.
Pane ministře, nezhoršily některé vaše kroky ještě více platové podmínky v domovech důchodců, sociálních službách?
Já znovu musím zdůraznit, že ty kroky, které nyní připravujeme v rámci sociální reformy, tak nemají snížit objem prostředků, které jdou, ať už do sociálních služeb nebo do pomoci například zdravotně postižených, jde skutečně o to zlevnit administrativní a obslužné procesy, to si myslím, že je potřeba velmi zdůraznit. Co se týká již provedených kroků, v minulém roce, na přelomu loňského a letošního roku, tak tam skutečně bylo nutné udělat některé parametrické úpravy, které zajistily úsporu ve státním rozpočtu tak, abychom prostě naplnil to, co jsme slíbili, když jsme jako vláda vstupovali v červenci do vládnutí ...
Ale to tedy znamená, že kvůli těmto změnám ti lidé dostanou třeba o 12 stovek méně na výplatě?
Ne, ne, ne, to je právě to, co se mně podařilo prosadit, a já si myslím, že i s odstupem 4 měsíců, že je naprosto jasné, že ten krok byl oprávněný a správný. Já jsem nechtěl přistoupit k tomu, abychom plošně snižovali tarify, abychom plošně všem stejně snížili platy tak jako se tomu stalo například v ozbrojených složkách. Proto jsem navrhl ten postup, aby každý zaměstnavatel měl možnost zvážit, jak kdo pracuje efektivně a také ale sám se podílet na tom, aby zajistil více financí. Já v téhle té, v tomhle tom musím říci, že přece stát není jediný, kdo financuje sociální služby, stát je výrazným přispěvatelem v dotacích pro sociální služby, ale rozhodně není jediný, na tom se podílejí finančně kraje, obce, podílejí se na tom další subjekty, to znamená, je samozřejmě potřeba jednat o tom, jak ze strany státu zajistit co nejlepší podmínky, ale není jenom stát, který k těm podmínkám přispívá.
Paní Žitníková, četl jsem také, že chcete, aby pro pracovníky v sociálních službách platila mzdová tabulka jako pro zdravotníky, pokud je to správná informace, tak proč, k čemu by to bylo dobré?
Bylo by to dobré k tomu, že by se narovnaly vlastně zásahy do celého toho systému z minulosti. V sociálních službách před rokem 2006 nepracovali pracovníci v sociálních službách, ale pracovali tam převážně zdravotničtí pracovníci. To znamená, že tu přímou obslužnou péči vykonávali vesměs sanitáři nebo ošetřovatelky a ti měli právě ten zdravotnický tarif. A protože už v té době nebyly finance, tak se přistoupilo k tomu, že se vytvořila nová kategorie zaměstnanců, takzvaných pracovníků v sociálních službách.
Přičemž ta práce samotná mnohdy jednodušší není.
... a přitom ta práce zůstala úplně stejná, ti lidé vykonávají naprosto stejné činnosti, jak je vykonávali před rokem 2006, ale s tím, že jsou dneska zařazeni jako pracovníci v sociálních službách a mají vlastně tabulku, která je daleko nižší.
Pane ministře, prosím vaši reakci, alespoň krátce, je možné uvažovat o tom, že by pro pracovníky v sociálních službách platily tabulky nebo tarify jako pro zdravotníky.
Ano, toto je návrh, o kterém je možné jednat, předpokládá samozřejmě podrobnou diskusi o jednotlivých profesích a vymezení těch profesí, ale obecně je to návrh, který je možný pro jednání.
A mohlo by to, pane ministře, podle vás zvýšit platy pro lidi, kteří pracují třeba v domovech důchodců, zajistilo by to tento krok?
Samozřejmě, že ano, nicméně znovu upozorňuji na to, že možnosti financování ze strany státu mají určité limity, jsou omezené celkovým hospodařením státu, a my především musíme hledat úspory uvnitř systému, nikoliv v tom vlastním výkonu, ale ve všech těch doprovodných, doprovodných záležitostech.
Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Děkuji za rozhovor, na shledanou.
Děkuji za pozvání. Pěkný večer.
A ve studiu byla předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková. Děkuji, že jste přišla, děkuji za rozhovor.
Pěkný večer posluchačům. Dobrou noc.
Teď je 18 hodin 57,5 minuty, takové byly Ozvěny dne. Nezapomeňte na náš web zpravy.rozhlas.cz.
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes komentátor Jan Petránek. Dobrý den.
Dobré jitro i vám.
Dnes se vydáme do zahraničí. Do klubu ekonomických nebo ekonomicky sílících zemí, tak bych je možná nazval. Mezi Čínu, Indii, Brazílii a Rusko, kteří se právě teď setkávají v Číně. Byla přizvána i Jihoafrická republika. Pro vás to, myslím, není žádné překvapení.
Ne, ne, já jsem už před 2 lety říkal, že tento klub, takzvaný BRIC, což jsou začáteční písmena Brazílie, Rusko, Indie, Čína, musí být nutně obohaceni o pátou zemi, a to je někdo, kdo je ekonomicky obrovsky silný i politiky silný a je z Afriky. Takže vznikl BRICS. Oni se scházejí teďka na ostrově Hainan. Ten Hainan je ohromně zajímavá zemička. Je to asi 3x větší než Kypr, žije tam 10 milionů lidí a mě zaujal Hainan v době, už v době, kdy tam tedy Japonci měli za druhé světové války základnu, ze které chtěli dobývat ten spodek Asie směrem blíž k Evropě. No, a samozřejmě Hainan má ohromnou výhodu, že je prakticky na stejné rovnoběžce jako americká Havaj. Takže to vzniká, vzniká tam veliká síť všech možných ... Kdo je bohatý, tak se tam jede rekreovat. A Číňani se k tomu uměli fantastickým způsobem přizpůsobit. Ale Hainan je taky 30 kilometrů oddělený od čínské pevniny. Čili to město Sanija, kde oni se nyní scházejí, prezidenti pěti vynořujících se nových mocností, to Sanijo je půlmilionové město, které je ohromně moderní, začíná to jako nový čínský Šanghaj nebo chcete-li menší New York a abych dořekl ještě tu větu předešlou, je to 30 kilometrů od pevniny čínské a oni tam příští rok za pět miliard dolarů Číňani budou stavět dlouhý most. Hrozně jsem se zajímal, jak je to možné, protože to moře tam není mělké. A znalci toho, jak se dá stavět takováhle obrovská prestižní záležitost, říkali, že ano. Číňani, že to umějí, a že tedy můžeme do pěti let čekat, že i z Prahy si můžete koupit železniční jízdenku, drážní jízdenku a přes Peking se dostat až na tenhle ten Hainan.
Já se vrátím ještě k tomu, že do toho BRICSu byla přizvána i Jihoafrická republika. Na překážku nebylo ani to, že dlouhá léta podporovala Tchaj-wan?
Já myslím, že dneska už mezi Čínou a Tchaj-wanem jsou dost dobré styky. Před rokem ještě bylo nemyslitelné přímé letecké spojení. Dneska už je přímé námořní spojení velkými nákladními, dá se říct, trajekty. A třikrát týdně dopravní letadla pospíchají oběma směry se zbožím, ohromný turistický ruch a dokonce Tchaj-wan se snaží ten turistický ruch svým způsobem regulovat, protože není obvykle nutné v čínských poměrech něco dobývat armádou, když to můžete dobýt turistikou.
Čili ekonomika převálcovala politiku.
Přesně tak a to je ten čínský přístup, který dneska, myslím, i slaví úspěchy v tom městečku Sanija na jihu Hainanu, kde se tedy tahle ta pětka schází. A jejich hlavní program, když to vemete, oni už mají vlastně dneska odpoledne tam, takže první komuniké by mělo být vydáno, jak se dívám na hodiny 8.34, tak do půlhodinky by mělo být to první komuniké vydáno o tom, že se dohadují, jakým způsobem pomoci Japonsku, což je tedy, myslím, dost zajímavé, jakým způsobem ovlivnit situaci v Libyi, ale nad těmito, bych řekl, teritoriálními specifickými otázkami je jedna nejdůležitější, a to je, jakým způsobem ovlivnit finanční situaci ve světě, funkci bank, jak má fungovat světová banka, Mezinárodní měnový fond a jak to udělat, aby tsunami způsobené finanční neschopností platit za dluhy bylo zaraženo nějakou solidní stěnou.
Mimochodem, když mluvíme právě o financích, tak četl jsem, že tuším Financial Times přišly s takovým legračním návrhem, že by Portugalsko mělo vystoupit z Evropské unie a stát se přidruženou zemí Brazílie, svojí tehdejší kolonie. Ale dokonce to prý někteří lidé na obou stranách oceánu tedy vzali za své a uvažují o tom jako o reálné možnosti. Ale asi by jim to možná prospělo, Portugalcům.
Já jsem přesvědčen, že brazilsko-portugalské vztahy už prostě ta Brazílie může legitimizovat portugalštinu jako světový jazyk. A samo Portugalsko by na něco takového nikdy nestačilo. Taky bych měl říct, že mezi těmi pěti prezidenty, kteří se scházejí v Číně, Medveděv, ten je tam na celých 5 dní, je tam indický Manmóhan Singh. To je jediný, kdo není vlastně prezident. On je předseda vlády, protože indická prezidentka, paní Pátilová, ta má jiné starosti. Spíš protokolární, než aby dělala praktickou politiku. Chu Ťin-tchao za Čínu, Medveděv za Rusko, Jacob Zuma za jižní Afriku, ale Dilma Roussefová, velice krásná paní ... Když jsem viděl, jak dneska ráno na čínské televizi měla ten svůj projev, tak máte pocit, že tedy mluví žena, které není víc jak 40 let. Je ohromně půvabná, energická, mimochodem byla to taky dlouhá léta ministryně přes energetické záležitosti. Prezidentka je teprv pár týdnů od začátku tohoto roku. Tak tahlec ta brazilská prezidentka bulharského původu ...
Říkal jsem si, že to nezní úplně portugalsky.
Ona se jmenuje Dilma van jako Vanesa, že jo a Roussefová, ta skutečně se tam těší neobyčejné pozornosti. Rozdává autogramy a přišli za ní dokonce dva čínští filmoví producenti, jestli by mohla povolit, že by nějak provedla čínskou televizní komandu, celý štáb přes Brazílii a ukázal, jak Brazílie vzrůstá a vzkvétá. No Brazílie je skutečně fantastická země, protože například když bych to srovnal s Ruskem, tak Brazílie má dvojnásobnou délku dobrých a zdůrazňuji dobrých silničních dálnic.
Co tohle to spojenectví ekonomické bude znamenat do budoucna pro Evropu a Spojené státy?
No, tak já bych řekl, že skutečně ten BRICS, to je pětka, která atakuje vlivem světové problémy ze zcela opačného konce, než má třeba atlantický pakt. A to je velice důležité, protože jejich recept je dát do pořádku světovou ekonomiku pravidly, které nedovolují, aby vyspělé země, ty přední, které dělaly tu G7, když tam chtěly vzít Rusko, tak říkaly G7 +1. Tak tohlec to ... Jo, a to bych měl vlastně připomenout, že na téhlec té hainanské schůzce se mluví o tom, proč Čína už je 10 let ve WTO, tedy Světové obchodní organizaci, a neustále tam není připuštěno Rusko, proti čemuž třeba protestuje Gruzie a ta Gruzie je schopna tohlec to blokovat. A celá ta ekonomická situace, ta tam je brána z pozice my, tato pětka, nedopustíme, aby nám WTO, případně Amerika, Anglie, Francie, Německo diktovaly, že my jsme povinni otevřít své vnitřní trhy západní produkci, když to nebude kompenzováno našimi vlastními ekonomickými možnostmi. A to je docela slovo do pranice, neboť jak jste správně řekl, občas ta ekonomická situace umí být mnohem mocnější než zbraně.
To připomíná Jan Petránek, host dnešního pořadu Jak to vidí. My jsme mluvili o Jihoafrické republice. Teď už i ve Svazijsku, malém království uvnitř tedy JAR, začali poddaní protestovat proti králi. Má to, myslíte, nějakou spojitost s pohybem v arabském světě, nebo je to jenom shoda okolností?
Já myslím, že ta resonance je spíš to, že dneska už nikde ve světě není možné se přihrbit a nechat si všechno líbit. Vy jste vzpomněl Svazijsko. No, tak v Jihoafrické unii je Svaziland, taková malilinkatá zemička při hranicích s Mozambikem. Mozambik je na východní straně, ale sever, jih, západ, to je Svazijsko samotné. Není tam víc obyvatel než asi třičtvrtě tolik jich žije v Praze. Milion sto tisíc snad. A je to 20% českého území. Nicméně já jsem nad Svazijskem málem zlámal hůl už loni na podzim, když se mělo oslavovat čtyřicáté druhé výročí Svazijska, že dostalo od Británie nezávislost, ale jedna věc, která je strašlivá, a tady prosím, aby naši posluchači si uvědomili, o jak hrůzný fakt jde. Před 10 lety, čili zhruba v roce 2000, statistika OSN říkala, že se tam lidi dožívají 60 let v průměru. A teďka po 10 letech je to takové, jak je možný za 10 let, aby průměrný věk klesnul o 30 let? No protože je tam obrovská, dá se snad říct pandemie tuberkulózy a nejvyšší AIDS HIV na světě. Čili dneska jde o milion sto tisíc obyvatel Svazijska, kteří jsou postiženi tuberkulózou. Nepotkáte pomalu v žádné z těch vesniček člověka, který by nebyl velice těžce nakažen. A HIV a tuberkulóza, to opravdu není dobrá kombinace. No, a ti lidé tenkrát, to bylo, myslím ... Kdy to bylo ... Šestého září loni se pustili do protestních průvodů a neumíte si představit, jak krutý král, ten tam vládne od roku 86, 1986 od smrti svého tatínka tenhle král nastoupil a ten si nedělá servítky. V jeho kriminálech se doslova středověkým způsobem mučí. Snad má doma asi taky dost silný respekt. On má totiž 13 žen a mluví se o tom, že 6 z těch 13 žen se musí léčit dneska na tuberu ve Švýcarsku.
Pane Petránku, uvázla válka v Libyi na mrtvém bodě, jak se teď v poslední době říká?
No, tak ukazuje se, a to jsem zase koukal na, během dnešní noci na poslední zprávy z kruhů Atlantického paktu, kdy se ukazuje, že Spojené státy, které stále méně chtějí být zapleteny do libyjského tažení a případu, tak nechávají to takříkajíc na Anglii a Francii, což vyvolává, jak pravilo se právě dneska, z Bruselu, ještě před svítáním, jaký systém tedy má být v Atlantickém paktu nějak uplatněn. Není to konec Atlantického paktu? Já jsem si vědom toho, že takhle ostře stavěná otázka, i když ji přečtete v londýnských Timesech a v Le Mondu v Paříži, tak je to rétorická otázka, protože ta síla ... Umíte si představit, kolik desítek tisíc generálů a plukovníků by bylo bez práce? To je téměř nemyslitelné. Ale zdá se, že v hlubokých základech se Atlantický pakt skutečně dneska otřásá. Jak je to možné? Taky Buchanan, což je člověka, který dělal politického poradce třem americkým prezidentům. Byl to napřed Reagan, předtím ještě tedy Nixon, potom Ford. On jim taky potom psal projevy a sám s pokoušel Patrick Buchanan stát se prezidentem, ale nominace mu nikdy nebyla dopřána. Tak tento člověk zcela jasně říkal, že není myslitelné, aby se silovým způsobem něco takhle řešilo.
Svět v Dauhá podpořil požadavky libyjské opozice. To tady čtu jeden z novinových titulků. Mimochodem když mluvíme o metropoli Kataru, jak je to správně? Někdy slyšíme Dauhá, někdy Dohá.
Ano, to máte pravdu, já to vždycky říkám, že dneska se říká Kolkata místo Kalkata, Mombaj místo Bombej. Myslím, že naši orientalisti jsou příliš úzkoprsí v mnoha věcech. A Dohá, v Dohá, když jsem tam jednou přistával, tak jsem slyšel Dohá. A zároveň jsem slyšel v Káhiře Dauhá. Takže myslím si, že je to asi tak jako když bych vám řekl strýčku a vy byste přijel potom někam do východní části Čech a řekli vám tam strécu. Takže byste se nedivil.
Dobře. No, myslíte si, že je to na dlouhé lokte, jak se říká, ten konflikt v Libyi, že se to asi hned tak nevyřeší?
No prostě Kaddáfí má takové prostředky a takové miliardy i ve zlatě, že není vojensky za současné konstelace, jak se ta válka vede, není porazitelný. A to je taky to, co se dneska ráno říkalo, tedy z hlavního štábu Atlantického paktu. A vůbec nepřekračuje to ..., většina už Evropanů si myslí, že ano, ten mandát OSN, protože bezletová zóna nebyla zamýšlena tak, že se bude bombardovat všecko, co se pohne na Kaddáfího straně. Mimochodem myslím si, že není příliš šťastné tímto způsobem postupovat, protože zamítnutím zprostředkování Africké unie v libyjském konfliktu se to dostává trošku do slepé uličky a bude to znamenat jenom dlouhé krveprolévání, aniž by to vedlo k něčemu pozitivnímu. Tady se dá říct, že Kaddáfí má strašnou spoustu krve na rukou, ale jak já mám věřit, že Džalál, který dneska vystupuje jako šéf povstalců, říkám, že bych chtěl mít tolik tisícidolarovek, kolikrát on se políbil s Kaddáfím za minulý doby. Takže toho brát okamžitě šmahem za demokrata těžko mohu.
12 mrtvých při teroristickém útoku v Minsku. Je to otřesné, ale dá se uvěřit, že běloruská policie opravdu za necelých 24 hodin skutečně vypátrala dopadla ty pravé útočníky?
No, tak opravdu si myslím, že taková policie by měla dostat asi Nobelovu cenu za rychlost. A dá se o tom dost nebo jak se říká v diplomatické mluvě, dá se s úspěchem pochybovat o tom, že tato akce dopadení zločinců chytla ty pravé. Jiná věc je, že se říká, že oni už se přiznali, víme, jak snadno se někdo přizná při patřičných formách výslechu. Jestli je i pravda to, že se přiznali k atentátům, které byly před ..., kdy to bylo, 2008 v Lipecku a další atentát byl v Minsku, no, na to si budeme muset počkat. Já bych rád, kdyby ty pány nebo ty zločince spíš vyslechla nějaká mezinárodní komise. Mám dojem, že milému prezidentovi běloruskému panu Alexandru Grigorijeviči by slušelo, kdyby přizval pro věrohodnost mezinárodní vyšetřovatele. To se asi nestane. A to, co je na tom nejpodivnější, že on způsobem, jakým to řekl a jakým to říkají běloruské prostředky, jako kdyby to nemělo vůbec žádnou souvislost se Severním Kavkazem. To je na tom to, co se mi zdá nejméně pravděpodobné.
No zároveň prezident Lukašenko tu situaci využil k perzekuci opozice, což já nevím, já tam nevidím velkou souvislost. Vy ano?
Ta opozice, která je proti němu, se skutečně dlouhá léta profiluje jako opozice, která má demokratické plány, myšlenky, postupy, ale nikdy by se takoví lidé jako Milinkijevič a ostatní, kteří stojí v čele demokratických organizací, k ničemu podobnému nesnížili. Vědí, že by to bylo jednak šíleně kontraproduktivní, ale za druhé tohlec to je něco tak očividného, tak krutého, že když se ozývají hlasy, jestli za tím nestojí struktury v blízké současné moci, tak nemáte důkazy, že ano. Nemáte důkazy, že ne. Ale zároveň si říkáte, je docela logické, že se na to při současném stavu režimu lidi mohou zeptat.
Ono se psalo, že Minsk byl donedávna považován za jednu z nejbezpečnějších metropolí na světě právě proto, že je to de facto policejní stát.
Ano, to jistě a jeden můj velice blízký přítel, který byl nedávno v Minsku služebně, obchodně, řekl bych technicky, tak ten říkal "Když to srovnám s Kyjevem, kde je všude špína, tak báťuška Lukašenka si dovoluje mít velice zručné metaře, všude je uklizeno, všude je čisto, jen je tak velice nemilé, když člověk v hotelu zjistí, že mu nejmíň 3x prohledali kufr."
Jestli neveze nějakou zakázanou literaturu.
Ano.
Pojďme k jinému tématu. Předevčírem jsme si připomněli už 50 let od prvního letu člověka do vesmíru. Jaký by měl být ten příští? Ono možná lidstvo mělo před tím půl stoletím velké oči, protože pokud se nepletu, tak podle tehdejších představ už jsme teď měli obývat, tuším, Měsíc.
Ano, to jistě. Já velice rád cituji těch 7 cest na Měsíc, které znal Cyrano de Bergerac, když zadržoval, aby se mohla Roxana klidně provdat. Tak před vraty toho domu říkal: "Měsíc prý rád volů míchu saje. Tou já se namažu a letím v dálné kraje." No, tak namazat se volskou míchou a letět na Měsíc, to mohl opravdu jenom Cyrano. My si dneska musíme uvědomit, že nejenom Amerika a Rusko soutěží o místo ve vesmíru, v druhé půlce tohoto roku už by měli Číňani začít stavět svoji vlastní orbitální stanici. Víme podle MKS, to je Mezinárodní kosmické stanice, co to dá za práci, kolik let, jak se to musí zkonstruovat. Ale Číňani chtějí být zcela samostatní ve vývoji, zatímco jinde se víc sází na tu kooperaci. V příštím roce by po Měsíci měl už pochodovat lunochod, který by byl indicko-ruské výroby. Čili tady je možný říci, že určitá část vědátorů sází na průzkum vesmíru, největší úspěch poslední doby jsou samozřejmě ty snímky americké sondy, která se dostala po mnoha letech a složitých manévrech spojených s možností využít přitažlivost Země i Venuše až k té nejmenší planetce a nejbližší Slunci, k Merkuru. Tak myslím si, že před 50 lety si nikdo neuměl představit, co kosmonautika fantastického přinese. Jsou to ty mobilní telefony, bez kterých se už dneska nikdo prakticky neobejde. Já znám jen jediného slavného člověka. Včera jsem se s ním potkal, to je Miloš Čepelka, který říkal "Ne, debil mi do kapsy nesmí". Tak to je snad jediný, kdo nepoužívá mobilní telefon.
Je těžší ho zastihnout. To je pravda. Ale, pane Petránku, když mluvíme o té kosmonautice, teď NASA končí projekt raketoplánů. Znamená to ústup Američanů od vůbec dobývání vesmíru, jestli to můžu takhle vzletně říci?
Já bych řekl, že je to přechod na jinou strategii dopravních prostředků kosmických a je teďka poté, co Amerika nemá moc dobré finanční prostředky. Teďka byl přímo v Rusku na těch padesátinách gagarinského letu Charles Bolden, který byl loni jmenován jako první černošský představitel NASA v Rusku a uzavíral tam s Anatolijem Perminovem, což je představitel Roskosmosu, smlouvu o spolupráci. Amerika prostě během několika let bude přecházet na celou řadu nových projektů včetně toho, že se musí vymyslet lepší systém dopravy mezi zeměkoulí a vesmírem. A na to má každá země právo a Amerika si to může dovolit tím, že už dneska není vojensky, raketově ohrožována ani z Ruska, ani odjinud. Protože i ty čínské rakety, ty opravdu jsou z hlediska porovnání s americkými něčím, co má malou šanci na úspěch.
Naším dnešním hostem v pořadu Jak to vidí byl komentátor Jan Petránek. Já vám přeju hodně sil, mějte se hezky, na shledanou.
Děkuji, hezký den pro všechny posluchače.
Zítra přivítáme profesora Václava Pačesa. Vladimír Kroc děkuje za pozornost a přeje hezký den, na shledanou.
Světové hity nás čekají na Regionu, ale pozor, tentokrát ne ty hudební, i když těch se dočkáme, ale v seriálu Hubněte zdravě, kdy je naším pravidelným hostem doktorka Kateřina Cajthamlová, kterou vítám ...
Dobrý den.
... tak probereme světové hity na hubnutí. Jedním z nich, a na to reagovala i naše posluchačka Lída z Kolína, která nám psala svůj dotaz, je zoomba. Velmi módní. Prý vznikla už v roce 1999 v Columbii tím, že jistý trenér najednou zapomněl muziku, se kterou chodil na cvičení, a tak si prostě použil tu, kterou měl zrovna u sebe, takové ty latinsko-americké rytmy a zvolil nějaké cvičení, které je dnes hodně populární. Je tohle metoda jak zhubnout?
Tak záleží opět, já vím, že jsem tím velmi protivná, na tom, kolik chce člověk zhubnout, to znamená, jak velkou má nadváhu a jaký je jeho věk a jaké jsou jeho pohybové schopnosti. Zoomba je velmi zábavný způsob, jak mohou lidé, kteří nemají moc velkou nadváhu, mají dobré pohybové schopnosti a jsou, řekněme, do věku pětatřiceti let, tak mohou zhubnout. Pokud ovšem by se zoombě chtěla věnovat žena, která už má za sebou pětatřicet let nebo má opravdu obezitu, tak může ten rytmus toho cvičení pro ní být trošku příliš. My například jsme měli v našem pořadu Jste to, co jíte teď jednu ženu čtyřicetiletou, která na tu zoombu chodila. A zjistili jsme při monitorování její tepové frekvence, že v podstatě celou tu hodinu zoomby spaluje pravděpodobně jenom cukry, žádný tuk, že to cvičení je pro ni příliš vyčerpávající a příliš náročné. Navíc je to takový soutěživý typ, která to chtěla hodně všechno urvat a není příliš pohybově nadaná. Čili pro takovéhle lidi ta zoomba nejen, že nevede ke zhubnutí, ale může naopak vést potom k impulsivního jedení velkého množství sacharidů. A pokud jsou v tučné formě, tak ti lidé mohou i zbytečně přibrat.
Takže zoomba je pro mladé a ty, co spíše jsou zvyklí se pohybovat nebo tančili nebo se hodně pohybovali.
Nadané, ano přesně tak, anebo pro lidi, kteří teda dokáží poznat intenzitu své zátěže, ať už mají nějaký monitor tepové frekvence, anebo jsou prostě jenom dostatečně v kontaktu se svým organismem a dokáží si odpočinout. Což někdy v takovém tom kolektivním skákání není úplně snadné.
Jakou efektivitu to má, ta zoomba, na toho, na koho účinkuje a kdo si ji může dovolit z hlediska toho hubnutí. Stačí jenom tohle nebo něco ...
Tam ten efekt je docela velký, ale nikdy, Patriku, nestačí chodit dvakrát, třikrát týdně na něco. Vždycky ten hubnoucí potřebuje ještě přidat pravidelný nějaký pohyb během celého dne. Čili omezit jízdy autem, chodit pěšky do schodů. Pokud dělá tohle všechno,tak ta zoomba jako taková veselá metoda, příjemná metoda mu v tom může ještě pomoci.
Hubneme zdravě je seriál, který posloucháte ve vysílání Českého rozhlasu Region, rádia vašeho kraje. Posloucháte taky doktorku Kateřinu Cajthamlovou a probíráme dnes světové hity, které se projevují v těch metodách hubnutí. Kokosová voda, velký hit ..., už jenom název, budí to smích.
Patriku, prosím, přečtěte, co tam k tomu máte. Buďte tak laskav.
Já mám informaci, že s kokosovou vodou přišel v roce 2004 jistý podnikatelský pár v Americe. Objevili ho, když se seznámili s dvěma Brazilkami, které jim představily chuť kokosové vody a zasvětily je do jakýchsi tajů toho nápoje. Ti dva mladíci odjeli do New Yorku, začali napájet Ameriku tímhle nápojem. Dnes na tom vydělávají ohromné peníze a prý zlatý klíč je hydratace těla. A je to bez jakéhokoliv cholesterolu a tuku. Kromě toho je prý prošpikovaná draslíkem a zvedá imunitu lépe než hlíva ústřičná.
Naprosto báječné. Další takový hit je extrakt z aloe vera. A tam bych řekla, že je to trošku blíž pravdě než kokosová voda. Já si myslím, že kokosová voda je příjemné pití, to je bod jedna. Za druhé je tam zmiňován vyšší podíl draslíku, který pokud konzumujeme dostatek ovoce, tak vlastně nemáme žádný deficit,takže nač bumbat kokosovou vodu. Za další, je to teda podnikatelský záměr, samozřejmě, takže musí být podpořen výraznou reklamou. A to, co udělá jako vedlejší efekt, je, že zvýší pití tekutin, které jsou neslazené, nesycené a bez kofeinu, takže z tohohle hlediska kokosová voda je fajn, ale myslím si, že je úplně tak klidně možné taky pít jiné typy vody, kterou si případně ochutíme nějakou šťávou z ovoce.
Když si nakapeme citron do vody, uděláme stejně, jako kdybychom si koupili drahou kokosovou vodu.
Já si myslím, že trochu klidně kokosové vody si kupte, ale pít ji a doufat, že díky tomu výrazně zhubněte, nevím, já to nepovažuji za příliš seriózní metodu. To už opravdu spíš to aloe vera.
Tak uvidíme, jak ten další hit, jak ho okomentuje paní doktorka Kateřina Cajthamlová.
Po písničce na Regionu se vracíme s další částí povídání o tom dnešním dílu Hubněte zdravě.
Já bych ještě chtěla říct, dřív totiž místo kokosové vody se pili grapefruitový šťávy, že jo, pak se pil ananas a co se ještě dělalo, pak se pily různé čaje všemožné.
Výtažky ze zeleného ječmenu.
Ano, výtažky ze zeleného ječmene. Jako na každém šprochu pravdy trochu, ale cokoliv se přehání, tak se přehání. Mně ta voda teda fakt rozesmála, páni, povídejte dál.
Opouštíme s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou kokosovou vodu. A věnovat se budeme funkčnímu tréninku. To mě zaujalo. Jde spíš o podobu nějakého cvičení, kterou využívali prý už za časů římské říše gladiátoři, když bojovali v aréně, aby trénovali, tak oni samozřejmě neměli ty posilovací stroje, neměli to fitko jako dnes, takže využívali dřevěné klády, zvedali balvany, pytle s pískem. A tam se prý zrodil prazáklad jakéhosi funkčního tréninku. Tak jak funguje dneska?
Moc se mi to líbí, víte co, dříve lidé štípali dříví, nosili vodu, nosili na zádech děti, orali pole. To bylo takových funkcí, které v současné době vůbec neděláme. A mně takovéto pocení se ve fitku na nějaké věži, mně to vždycky přijde jako trošičku legrační. Fakt mi to trošku připomíná ty vesmírné lety, kde teda ti lidé nemají možnost dělat nic v přírodě. Ale vy velmi dobře víte, že náš národ byl národem chalupářů, takže na té chalupě lidé prořezávali stromy, lezli na ně, kopali příkopy, starali se o zahrádku.
Lepší než permanentku do fitka koupit si chatu?
Já si myslím, že ano. A v nějakém hodně špatném stavu. A tam potom nosíte ty klády, řežete pilou, že jo, vodu ze studně, zatápíte, nosíte klestí z lesa, čistíte tím les, nosíte šišky, běháte po vesnici, hledáte děti. Já si myslím, že tohle je ten nejlepší funkční trénink. To velmi podporuje a nemusíte být ani gladiátor.
To znamená, že podstata toho funkčního tréninku je, ne, že přijdu někam, kde bude připravený balvan, pytel s pískem, budu to zvedat, ale že si to můžu sám udělat třeba do dohodě s nějakým odborníkem.
Já si totiž myslím, že takový to, že někam přijdu a zvednu balvan a nesu ho z jednoho místa na druhé, a teďko teda trošku zvážním, něco podobného se dělávalo vlastně jako nesmyslná činnost v různých táborech. Tato činnost nepřináší dlouhodobě to důležité, co při jiných typech činností v přírodě nebo na té chatě máme. To znamená to uspokojení z výsledku. Tady vlastně žádný výsledek není. Ta činnost je bližší té přirozené, ale zároveň teda fakt mi přijde taky trošku nesmyslné nosit balvan z jedný strany na druhou.
Ještě chvíli nám zbývá na to, abychom probrali jeden hit, který se ve světě objevil jako reakce na to jak zhubnout. To je Dankenova dieta, jestli to čtu dobře. Ve Francii se strhla lavina zájmu o tuhle dietu. Slibuje totiž, že poměrně snadno se dá zhubnout, i když budeme jít neomezené množství povolených potravin a následně si ještě svou štíhlou postavu a nízkou váhu udržíme. Že nepřijde jojo efekt. Slyšela jste o té dietě?
Víte, neomezené množství povolených potravin, to je to klíčové slovo. Totiž povolených potravin vy potřebujete akorát, potraviny povolené jsou totiž potraviny, které nejsou přesolené, které nejsou příliš tučné, které neobsahují vysoké procento rychlých cukrů. Jsou to potraviny jako ovoce, zelenina, luštěniny, maso, ryby, kvalitní přílohy. Ano, těchto potravin totiž vy můžete sníst, kolik potřebujete. Většinou se jimi nepřejíte, protože to nejsou pamlsky, ale je to jídlo. Budete-li pít dostatečné množství vody, tak máte naprosto dokonalou stravu, kterou my už tady kolikátý rok neustále proklamujeme?
Čtvrtý?
Čtvrtý. Takže já si myslím, že tady někdo vymyslel mýdlo, to znamená něco, co už je dávno známo. Pokud jíme kvalitní potraviny, plné kvalitních živin, což jsou ty povolené, tak my nepotřebujeme dělat takové blbosti jako potom hubnout. To, co já panu Dankenovi trošičku zazlívám, je, že mezi povolené potraviny, je to muž, je trošičku takový ne úplně jednoznačný, on tam zařazuje i různé čokoládové výrobky s tím, že tato strava tak, jak je popsána v té knížce, nezdůrazňuje to, co my tady hodně zdůrazňujeme, že je velmi důležité složení těch potravin. Čili já, když řeknu, že máte povolené třeba rajče, tak je důležité, jestli to rajče je opravdu rajče a nebo je to rajčatový protlak nebo je to kečup. To znamená, vždycky je tady hodně důležité vědět, jak blízko je ta povolená potravina k té surovině, ze které je vyroben.
Když to tak poslouchám, není to vlastně stesk takový, který můžeme mít, že ta společnost potřebuje mít nějaký návod, že už si ani sama neumí určit, co jsou ty potraviny zdravé, ty, které můžeme v tom neomezeném množství konzumovat, že tomu potřebujeme dát určitý název. A jakoby nějakou tabulku, podle které se budeme řídit, byť je to ne nic objevného. Je to něco, co tu funguje stovky let?
Přesně tak. Říkalo se, jez do polosyta, pij do polopita, budeš živ dlouhá léta. Tady to neomezené množství potravy, proti tomu já bych měla trošilinku taky problém. Víte, existují lidé, u kterých vlastně to jídlo je jakýsi uklidňovací prostředek. A tam potom to zhubnutí v podstatě ani moc není možné, pokud ten člověk se nudí a zajídá tu nudu tím, že neustále něco jí, byť už povolenou potravinu, tak bude mít problém vždycky. To, že lidé na všechno chtějí mít nějaký návod, na všechno chtějí mít nějakou autoritu, na všechno chtějí mít nějaký popis, to je způsobeno tím, že my už moc nepřemýšlíme, nejsme příliš v kontaktu se svými biorytmy, se svým tělem obecně, se svými pocity. A přestáváme používat kritické myšlení. My už velmi věříme, že oni ti chytří nad námi, že nám to zařídí, napíšou a že to určitě bude fungovat. Samozřejmě takhle se nedá používat metoda skoro žádná.
Takhle jsme probrali tedy současné hity na hubnutí ze světa, které přišly. A budeme se na vás těšit i příště u seriálu Hubněte zdravě. Pro dnešek se loučí a hezký poslech Regionu přejí ...
Patrik Rozehnal ...
A doktorka Kateřina Cajthamlová.
Na shledanou.
Mějte se.
Jména Porto, Karvina, Kazstelanka, Kartinka a Kahunka nepatří žádným slavným postavám z historie. Jejich nositelé mají 4 nohy, rohy a hustou hnědou srst. Jde o malé stádo 5 zubrů, které se před 4 měsíci usadilo v oboře Ralska na území bývalého vojenského prostoru nedaleko Mimoně. Jde o unikátní chov dovezený z Polska, který chtějí lesníci v dalších letech rozšířit a zvířata vypustit do volné přírody. Na život zubrů jsme se proto podívali "zblízka".
Takže tohleto je obora vlastně v rámci ralskýho prostoru. Jak je velká tahleta obora, nebo kdy byla založená?
Obora Židlov byla založena v roce 2000, rozlohu má 3 500 hektarů.
A ti zubři, to je úplná novinka. Kdy byli vysazeni?
15. ledna.
15. ledna. A ten důvod, proč zrovna zubři?
Je to tím, že vlastně ti zubři byli zachráněni z nějakých 30 kusů, který byly na světě, vlastně vypustily se v Bielověžském pralese, což je v Polsku u hranic s Běloruskem. Ta genetická variabilita je tam dost špatná, protože to pochází jakoby z jedný linie. Je snaha vlastně ty zubry trošku rozstrkat po tý Evropě, aby, aby se vyvíjeli jakoby, jakoby zvlášť, a potom se mohli mezi sebou nadále křížit zase.
Popisuje Miloslav Zikmund, který se v oboře Židlov o zubry stará každý den. Přes 4 měsíce tady krmí jednoho 4letého býka, 3 krávy a jednu jalovici. Zatímco za dob totality se v prostoru Ralska proháněly na střelnici tanky, dnes se mezi vzrostlými stromy majestátně procházejí největší volně žijící přežvýkavci v Evropě. A zatím se jim tady daří velmi dobře.
Podle teda pozorování to vypadá, že ta jedna, ta starší kráva asi bude mít mláďata. Takže asi se jim tady líbí.
A jak dlouho je chcete mít tady v oboře, nebo je budete vypouštět do toho prostoru, tady tohohle?
Budeme je vypouštět do tý velký obory.
Březí samice je prvním úspěchem, který se povedl pracovníků Vojenských lesů a statků v Mimoni. Vysazení vzácného chráněného zvířete, které bylo na pokraji vyhynutí, připravovali zdejší lesníci 3 roky. Statná zvířata si nakonec přivezli od polských ochránců přírody z Bielověžského národního parku, který se rozkládá na rozmezí Polska a Běloruska. Lesníci plánují v oboře odchovat 25 kusů a vrátit savce do volné přírody.
Loni jsme byli vlastně někde v dubnu, v březnu na nějakém prvním jednání v tom Polsku v tý Bielověži se podívat, potom přijeli ti jejich zástupci sem se podívat, no a pak to teda bylo završeno tím, že se sem 15. ledna přivezli.
Kolik stojí takový zubr?
Vlastně tak ta kráva stojí kolem 2 tisíc euro, ten býk asi 2,5 tisíce.
Říká Miloslav Zikmund. Během rozhovoru jsme se oborou pomalu přesunovali k malému stádu, které nás celou dobu sledovalo. Samec byl odvážnější a šel trochu blíže, samice se nehýbaly a občas se sklonily k zemi pro trs trávy. Zastavili jsme se před nimi asi na 100 metrech. Zvířata jsou plachá, nebezpečí prý hrozí jen v období říje.
Lidí normálně se bojí, ale tím, že vlastně jsou v kontaktu každý den, tak nás poznají a mají pocit, že jim neseme nějaký to žrádlo, takže se na nás přijdou podívat.
Nemám se bát? Nemám na sobě nic červenýho, že by mne jako ...
Ne, vůbec ne.
Nechtěla bych, aby běželi přímo proti nám. Na světě žije 3,5 tisíce kusů zubra - evropské obdoby amerického bizona. Převážně se stáda pohybují v Polsku a Bělorusku. V českých zemích se zubři volně proháněli prý už v 8. století.
Karel Veliký tady ještě v Čechách vlastně lovil zubry, takže je to jakoby původní, potom tady byli někdy v 17. století, že jo, asi 1620 ve Starý oboře v Praze a myslím, že někde u Hluboký v nějakých obůrkách ještě byli chováni, ale pak to vlastně všechno zaniklo. Po první světové válce byl zastřelen poslední zubr v Bielověžském pralese pytlákem, myslím, že 1929.
Takže byli úplně vystřílení a zůstali jenom ...
Zůstali jenom v zoologických zahradách.
Volně žijící stáda se na našem území pohybovala v příhraničních oblastech, tedy i v okolí Ralska. Mohutná zvířata tady vyhynula zhruba v 19. století. Petra Benešová, Radiožurnál.
Je 10 hodin 5,5 minuty, je čas představit dnešního hosta. U protějšího mikrofonu je Šimon Ornest. Dobrý den.
Dobrý den.
Pokračovatel slavného hereckého rodu Ornestů je vidět na jevištích a pódiích nejen v Česku, ale i v zahraničí, ale obvykle to bývá k publiku zády, což u dirigentů a kapelníků není, pravda, nic neobvyklého. Vy jste zároveň zakladatelem orchestru The Tap Tap, tedy orchestrů studentů a absolventu školy Jedličkova ústavu v Praze. Proč ten Tap Tap název?
Tak to je, protože jsme vznikli na Domově mládeže školy Jedličkova ústavu, který měl odjakživa název Tapky. A jak jsem se dozvěděl tak to byla zkratka Technicko administrativní prací a to nám přišlo, ta zkratka, tak rytmická, že jsme tak nazvali nejenom kapelu The Tap Tap, ale i občanské sdružení Tap, které činnost kapely a potom ještě kurzy Studeo organizuje.
Vidíte i technicko administrativní práce mohou mít strhující rytmus. Vy jste začal od píky v roce 97 jako vychovatel v ústavu s hudebním talentem a nadšením. Ale vy jste si ty potenciální muzikanty musel nejenom najít, ale taky vychovat a naučit je hrát. Chtěl jste to někdy vzdát?
Úplně vzdát asi ne a někdy jsou chvíle, kdy jsem myslím zdravě naštvanej a prozatím je to, prozatím vzniká ještě pořád energie, kterou potom usměrňujeme.
Kolik lidí, jestli se to dá spočítat, kteří prošli Jedličkovým ústavem a vaší hudební péčí, si umí díky vám zahrát pro radost?
Já úplně neumím spočítat kolik lidí prošlo Tap Tapem. Myslím si, že jich bylo dost, bude jich, bych třeba kolem 50 určitě, ale od určitý doby tam ta parta se drží stálá a to je, to je vždycky pro kapelu dobrý. Protože se potom dá, dá, dají ty věci rozvíjet a posouvat.
O Tap Tapu budeme nejenom mluvit s kapelmajstrem Šimonem Ornestem, ale my si poslechneme také už za chvíli, dá se říci, nejnovější hit této kapely. A to hity určitě na místě, dostal i video klipovou podobu, ale než si ho pustíme v té zvukové, tak připomínám náš facebookový profil a také webové stránky. Přes které se i vy můžete ptát našeho dnešního hosta.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Dnes se Šimonem Ornestem kapelníkem orchestru The Tap Tap, který se stává převážně z tělesně postižených lidí, kteří byli nebo jsou v Jedličkově ústavu. Vy jste taky zpěvák a v dobách, kdy Tap Tap, jak to říct, nebyli tak slavní a populární. Tak jste měl i jinou kapelu nebo kapely ve kterých jste i zpíval. Máte na to teď ještě čas? Nebo už to nejde. Krom toho jste taky tátou. Dá se to zvládat?
Dá se to zvládat. To je dobrý, tak hlavně moje partnerka Lucie, kterou, se kterou se budeme 17. června teď už brát i konečně, tak my v tom hrozně pomáhá, bez ní bych to asi nezvládl. Ale bez ní bych ani neměl dceru, takže to, to je takový všechno spolu souvisí.
A jak je to vůbec s tou vaší prací? Vy vlastně se staráte o Tap Tap orchestr a nebo učíte hudbě i jiné žáky či klienty z Jedličkova ústavu?
No, my provozujeme projekt s názvem Studeo, vlastně už po druhé teď s podporou Evropských strukturálních fondů a to vypadá tak, že za studenty škol Jedličkova ústavu docházejí v jejich volném čase lektoři a věnují se jim v oborech, které je baví a zajímají. A vlastně celý, celé je to nasměrované k jejich budoucímu uplatnění na trhu práce. Protože vlastně všichni, všichni koho znám, lidi bez handicapu se rozvíjeli v těch mimoškolních, mimoškolních činnostech i rodiče je k tomu měli od malička. A myslím si, že to zaměstnání budoucí nebo povolání bývá většinou kombinace těhle dvou věcí. Toho co člověk vystuduje a toho co ho baví a co dělá nebo co ho zajímá ve volným času málo kdu, málo kdy člověk se striktně věnuje jenom tomu co vystuduje. Většinou spíš, spíš je to jinak všechno v životě. A proto si myslíme, že tohle je prostě výborný doplnění toho vzdělávacího systému škol Jedličkova ústavu a ukazuje se, že to tak je. A teď už v tom druhým kole projektu z Evropských strukturálních fondů už 4, 4 vlastně absolventi těch kurzů sami fungujou jako lektoři pro mladší žáky a začátečníky.
Takže to o čem jste tady před 5 lety mluvil, co by host, bylo v plánu se povedlo. Vy jste chtěli dát dohromady jakousi školu pro handicapované muzikanty. Povedlo se to.
Já bych tydle dokonalý vidy, já to nemám rád. Daří se to prozatím výborně a Tap Tap funguje jako výborná vlajková loď toho projektu, protože, protože zatím kde jsme hráli tak Tap Tap měl úspěch a ukázalo se to i v zahraničí, když jsme hráli na dni otevřených dveří v Lucemburské filharmonii, tak jsem tak trošku si říkal, jestli nikdo nepřijde je to hezký, ale tady je za rohem, je pojďte se podívat, teda vopravdu jiná ještě kapela. A to se nestalo a ukazuje se, že to je, že Tap Tap je velmi ojedinělej projekt minimálně Evropsky a my se ještě chystáme teď třeba do Madridu. Chystáme se na velké turné po Českých centrech, s kterými jsme začli spolupracovat. A chystáme toho spoustu a to si ještě asi povíme.
Kolik stálých členů, pojďme připomenout, má Tap Tap orchestr?
Teď v současné době je to asi 21 nebo 22 stálých členů. Z toho jsou ale 4 profesionální hudebníci, kteří s námi hrají.
Pojďme teď k těm nestálým, k těm kteří hostují z řad těch majitelů zvučných jmen. Jak se tyhle ty spolupráce rodí? Protože myslím, že by sme možná mohli zmínit alespoň část toho dlouhého seznamu. Těch velmi známých zpěváků, kteří si zazpívali s Tap Tap?
Můžeme. My jsme začínali spoluprací s Robertem Nebřenským a Tomášem Průšou z kapely Vltava, která se čerstvě rozpadnula, když jsme chystali s ní koncert společný v divadle Archa. A tak nás napadlo, že bychom mohli zpracovat jejich písničky a pozvat je jako frontmany. A to bylo zajímavý, to nás hrozně bavilo. My jsme měli kapelu Vltava hrozně rádi a taky se ukázalo, že, že to zase tak úplně nefunguje, že oni nám jenom sami dva tu pozornost široký veřejnosti nezískají. Takže jsme oslovili Davida Kollera, s jehož synem Adamem já jsem hrál v tý době v kapele Jazz Box a nacvičili jsme s ním písničku Nic není na stálo. Teď budeme chystat ještě další věc originální s textem Tomáše Hanáka, teď se budeme na to scházet. No, a ukázalo se, že to je velice šťastnej model, kterej zajímá jednak právě veřejnost a jednak je snadno uchopitelnej ze strany toho interpreta. Protože my si vybereme písničku, oslovíme ho, zaranžujeme jí pro naše obsazení, případně pro symfonickej orchestr malej a pro sbory. No a ten člověk pak jenom přijde na zkoušku a zazpívá si jí s náma, tak jak jí zná a umí, jenom aby se nelekl toho množství bubnů. A může s náma jít rovnou na pódium.
Už někdy někdo oslovený odmítl?
Ne, ne, ne, ale určitě to souvisí i s tím, že my neoslovujeme úplně každýho.
Vybíráte si, ostatně důkaz toho můžeme najít na vašich cédéčkách, určitě na tom druhém, které vyšlo v loňském roce. Ale takový vlastně, taková čerstvá ukázka té hvězdnosti orchestru The Tap Tap byla představena i ve video klipové podobě prakticky nedávno, na konci dubna, na párty Na kolečkách. Což je taková tradiční akce. A to sice nový klip k písni Řiditel autobusu. My si jí za chvíli pustíme. Co byste k ní řekl na úvod?
No tak snad jenom to, že vznikla z podnětu našeho bubeníka Marka Valenty, který mi o tom vyprávěl a já jsem potom i toho několikrát byl svědkem, že řidiči autobusu někteří ho velmi nevybíravě vykazují z přepravy z odkazem na to, že kolo nesmí do autobusu. No a naprosto neakceptujou jednak to, že je absolutně zjevný, že ten člověk vyžívá to kolo jako kompenzační pomůcku. Prostě myslím, že každej člověk, kterej se na Marka podívá, musí rozeznat, že to není nějakej nezbednej uličník a kterej prostě si chce zkrátit cestu do kopečka. Ale že to je člověk, kterej má nějakej handicap tělesnej. No a já jsem sám toho byl svědkem a když jsem se snažil panu řidiči vysvětlit trpělivě, že se, že je to vlastně to samí jako invalidní vozík, tak ten pán říkal, ne to je kolo a v tu chvíli já prostě jsem, já jsem poměrně necholerická povaha, tak to se mi zatmí...
Nevypadáte.
...zatmívalo před očima a držel jsem se tyče, abych to nezačal ňák vysvětlovat názornějš. No a tak jsme oslovili hudebníka, textaře Xindla-X, jestli by neměl třeba zájem tuhle, tohle téma zpracovat. A myslím si, že vznikla velmi podařená písnička a k ní potom možná ještě podařenější klip.
Pojďme si jí poslechnout. Xindl-X k tomu taky Vojtěch Dyk a Dan Bárta a písnička Řiditel autobusu, hraje The Tap Tap orchestr a doporučujeme ztlumte všechny kolem sebe a vychutnejte si ten text.
Radek Valenta, Xindl-X, Vojtěch Dyk, Dan Bárta, Řiditel autobusu, hraje The Tap Tap orchestr v premiéře na Radiožurnálu. Díval jsem se na You Tube už jste měli před půlnocí skoro 40 tisíc zhlédnutí tohoto klipu. Což je úžasné a zcela zasloužené. Kdo stál za tou vizuální podobo? Protože už víme, že písničku napsal Xindl-X.
Za scénářem, námětem a tou vizuální podobou stojí režisér Radovan Síbrt a společnost Pink Prodakšen, s kterou jsme spolupracovali do teď vlastně na, na většině těch vizualizací, který jsme dělali.
Tam se střídá několik řidičů autobusu, je tam citováno i z těch přepravních podmínek. Z čehož je zřejmé, že kompenzační pomůcka velikosti invalidního vozíku a velikosti podobné, jestli si to dobře pamatuju, do prostředku městské hromadné dopravy patří, přesto o tom řidiči nevědí. To je, ono je taková zvláštní vidět v tom klipu, za volantem jednoho z těch autobusů usmívajícího se šéfa Pražského dopravního podniku Martina Dvořáka. Ono nezlobte se, je to opravdu absurdní, protože námětem té písničky jsou trable s řidiči. Dopravní podnik se stal partnerem písničky i klipu. Necítíte z toho přece jenom trochu alibismus nebo to je jakási omluva za něco?
To není žádnej alibismu ani omluva. My jsme od začátku už když ta písnička vznikala, to konzultovali s Dopravním podnikem. Vlastně první co jsme udělali, že jsem si přímo uvedení Dopravního podniku zjistili, kde přesně ve smluvních přepravních podmínkách je to popsáno ve prospěch samozřejmě lidí s tělesným postižením. Je to článek 6 odstavec 15. A protože jsem nabyli teda skálopevný jistoty, že se děje nějaká nespravedlnost a že vlastně je i v zájmu Dopravního podniku, provést osvětu svým vlastním zaměstnancům. Tak jsme, tak jsme tohle všechno připravovali ve spolupráci s Dopravním podnikem. A to že se tam vlastně hičkokovsky objevujou ještě i jiný postavy, objevuje se tam předseda představenstvo, představenstva Ochranného svazu Autorského Roman Strejček. Objeví se tam na malinkou chvilinku starosta Prahy 1 Oldřich Lomický...
To je ten v tom autě?
Ano. To je on.
Říkal jsem si kdo to je.
...v Sokolském kroji. To jsou ale zároveň všechno lidi, kteří ten vznik toho klipu podpořili. A já si myslím, že to je, že, že by se to teoreticky takhle mohlo dělat. Vono se zdánlivě zdá, že je to jen malej problém ňákých pár lidí v republice. Ale, ale to není pravda, tak tímhle způsobem by se dala řešit spousta dalších věcí místo nadávání v hospodě.
Písničku napsal Ondřej Ládek, známý jako Xindl-X, výborný textař a hudebník, což dokládají jeho dvě alba opravdu mazlení s tou češtinou. Je pravda, že Ondřej se ve svých textech obvykle zaobírá různými zákoutími lidskými duší, zejména poznamenaných různými fázemi vztahu dvou lidí. Jak se popasoval s tímhle tím námětem? Jak to dlouho trvalo vůbec...
Takže jsme nejdřív chtěli, chtěli ještě v těch smluvních přepravních podmínkách toho zmiňovat víc, ale s Ondrou jsme při takovým jednom odpoledním setkání, kdy jsem tomu věnovali asi, asi 3, 4 hodiny času, dospěli k tomu, že bude nejlepší opravdu to takhle zúžit na ten jeden, na tu jednu konkrétní věc. Ale zajímavý, a myslím, že to teda zpracoval řemeslně výborně a nevím v současný době úplně, úplně vo mnoha lidech v Čechách, který by to takhle dobře dokázali udělat. Ale zajímavost ještě jedna, kterou chci říct je, že stejnej problém má ten Marek Valenta a lidí s podobným handicapem v Hypermarketech, ve velkých nákupních centrech. Kde zase ty, ty ochrankové s těma peckama v uchu trpějí stejným syndromem, prostě ňáký nelidskosti s moci svýho úřadu. Takže my se chystáme teď oslovit ředitele velkých nákupních center a, teda zeptat se jich, jestli by nebylo dobrý nebo spíš je přesvědčit k tomu, že by bylo dobrý stejnou osvětu provést u jejich zaměstnanců.
Po shlédnutí vašeho klipu musím říct, že máte velmi důrazné a působivé přesvědčovací metody. A samozřejmě přejeme ať se to podaří. Šimon Ornest, šéf orchestru The Tap Tap je dopoledním hostem Radiožurnálu. Ptát se ho budeme samozřejmě i po půl 11, i vy se můžete ptát. Náš profil na facebooku je vám k dispozici stejně jako naše webové stránky na adrese Radiožurnál cz.
Jste ve společnosti dopoledního Radiožurnálu. Šimon Ornest je šéfem orchestru The Tap Tap, tedy orchestru žáků, absolventů Jedličkova ústavu. Jak jsem viděl na vašem webu, tak koncertní ferman pro letošní rok máte dost nabitý, že by vám leckterá hvězda pop muzik mohla závidět. Je to náročné připravit, přepravit, postavit vlastně atypickou scénu na pódium. Dostat skoro dvě desítky zdravotně postižených muzikantů?
Tak my nejsme zas tak atypický, to je důležitý říct, aby jsme nestrašil potenciální objednavatele. Je to stejč plán nebo na pódiu je 20 lidí, to je pravda. No a ten, ten počet vstupů a náš stejč plán jest podobnej zhruba jako mají Manky byznys. Takže to není nic zas tak hroznýho. A máme vlastního zvukaře, kde jsme schopný se velice rychle připravit, jsme schopný konzultovat i se zvukařem, kterej zvučí na místě. Stávalo se nám do teď a občas ještě stane, že mně, že nás trošičku podceněj místní zvukaři a myslej si, že to je jenom, jenom jsou postižený děti z jedličkárny, že to bude jenom tak nějak. Tak to potom většinou zjišťujou na místě, že je omyl a tam potom vzniká napínavý situace. Ale většinou ten kdo už nás z těchle lidí zvučil, tak po druhý už, už prostě, už po koncertě většinou ty lidi jsou nadšený a vlastně, vlastně se omlouvají, že to podcenili. Takže není to nic zas tak náročnýho a my jsem skutečně velmi disciplinovaný a i v tom počtu 20 lidí, každej dělá to co má. A jsme připravený za stejnou dobu jako disciplinovaná tří členná punková kapela.
Ne no, já jsem někde četl vyjádření Jana Krause, který přirovnal tu přípravu před vystoupením snad k, řekněme, ke složitosti přípravy scény pro Rolling Stone tak...
Ani Rolling Stone nejsou nic zas tak složitýho a ono to bylo tak trošku daný tím, tím malým prostorem ve kterým se to odehrávalo a určitou ne úplně velkou flexibilitou tam, toho co šlo udělat.
Pojďme k jiným koncertům. Vy jste hráli z mnoha, už jsem to tady zmiňovali, úspěšnými lidmi z branže. Předskakovali jste skupině Elán v O2 Aréně a jezdíte i do světa. Kde všude jste byli. A kterého toho vystoupení, jestli se to dá nějak vůbec tak říci, ceníte zatím nejvíc?
Hráli jsem v Pražském domě v Bruselu, to bylo takový komornější, ale myslím, že to bylo přijatý velmi nadšeně. Hráli jsme, jak jsem říkal, už při dni otevřených dveří v Lucemburské filharmonii, tam to byl taky velmi pěknej koncert. A, já nevím, teď jsme třeba zahráli moc hezkej koncert pro český, Pražský český centrum v Rytířský v Malostranský besedě. Tam byla skvělá atmosféra. Já si to takhle netřídím ty koncerty. Určitě je výborný, když jsou lidi na to nachystaný a jsou, prostě podaří se je strhnout a pobavit.
A co plánujete dál koncertně?
Tak teď další velká akce bude koncert nebo koncerty v Českém centru Madridu. Tam na to se už dlouho chystáme a spolupracujeme na tom i s magistrátem, je tam nějaká objednávka. Já doufám, že se nám to podaří PR tady taky pořádně, pořádně zdůraznit a vysvětlit lidem co se děje a vysvětlit lidem, že jedeme do Madridu reprezentovat Českou republiku, Město Prahu, Jedličkův ústav a kapelu The Tap Tap na posledním místě. A potom další veliká akce bude už druhý koncert ve státní opeře. To bude 5. 12. zase na Mikuláše, takže teď už všechny zvu, aby se na to připravili a nachystali. A doufáme, že znova operu vyprodáme a že uděláme zase, zase skvělej program Mikulášskej.
Milý Šimone, to už citujeme z facebooku, předem toho to vzkazu tě zdravím a chci pochválit skvělý song, píše Ondra Černý song Řiditel autobusu. Chci se zeptat na jakém albu najdeme tuto píseň. Ona vaše poslední cédéčko vyšlo před rokem. Objeví se někde?,
Já si myslím, že tuhle písničku asi, asi zprostředkujeme tak, že bude ke stažení na nějakém, na facebooku nebo na našich webových stránkách. A asi se objeví na další desce a já si myslím, že další desku budeme natáčet ku příležitosti 100. výročí Jedličkova ústavu a to bude v roce 2013.
Jinak ten klip najdete teď už pro klid i na našem facebookovém profilu. Připomínám, že posloucháte dopolední Radiožurnál. Hostem je Šimon Ornest. Ptejte se, facebookový profil, přibývají tam dotazy i vaše reakce pozitivní, stejně jako vlastně i na facebookovém profilu Tap Tap orchestru. My se podíváme nejenom ještě na hudební dění, ale taky zabrousíme do herecké rodě našeho dnešního hosta a samozřejmě i tam kam nás zavedou vaše dotazy.
Ve tři čtvrtě na 11 pro vás máme v dopoledním Radiožurnálu mimořádnou Zelenou vlnu o stavu dopravy na Slovensku.
Dopoledním hostem Radiožurnálu je Šimon Ornest. Povídáme si o orchestru The Tap Tap jehož členové jsou převážně tělesně postižený. Řekněte nám jak vůbec vypadá vztah a komunikace mezi postiženými a nepostiženými lidmi v roce 2011. Pomiňme teď to o čem se zpívalo v Řiditeli autobusu, přece jenom vy jste v Jedličkově ústavu 14 let. Jak vnímáte ten posun? Je nějaký?
Já si myslím, že je hrozně důležitý, aby se veřejnost běžně setkávala s lidma s handicapem jako s lidma aktivníma, s lidma který mají svoje zájmy, koníčky, s lidma který pracujou na tom, aby zlepšili svoji životní úroveň. Myslím si, že na celý planetě je zhruba 80 až 85 % lidí, který by ani ráno nevstali kdyby nemuseli do práce. A zhruba 20 %, 15 až 20% lidí který prostě kterým to nedá a mají nějakou v sobě energii, kterou, která je žene k tomu něco dělat a posouvat někam nějaký konvence. Dá se říct, že my v Tap Tapu a s projektem Studeo se snažíme hledat mezi lidmi s tělesným handicapem těch 15 až 20 % lidí, který chtěj bejt aktivní, chtěj něco dělat, chtěj ovlivňovat společnost. Já jsem teď někde jel metrem a tam byla stržená nějaká nálepka, na ní bylo post... napsáno propiskou věta, která mně zaujala, že politická úroveň je daná, nebo je přímo úměrná aktivitě občanů. A to já si myslím, že je přesně, přesně to, vo co se snažíme mezi lidma s nějakým handicapem. A tím se vrátím k tomu na co jste se ptal, když se potkáváte s člověkem, který nějakej zjevnej handicap má jako s aktivní osobností, která na sobě pracuje, tak vás ani nenapadne, že by vám ho nějak mělo být líto. Jo, a to jsou přesně vystoupení Tap Tapu.
Přesto, když nás to napadne, tak to nemáme dát na odiv?
To záleží už na vás.
Abychom, abychom neuváděli obě strany do rozpaků.
No ne, tak nemůžete čekat, že vás bude brát někdo jako rovnocennýho partnera, když mu budete projevovat lítost.
A jak reagují třeba sponzoři na váš projekt. Máte pootevřenější dveře v dnešní době?
Sponzoři reagují poměrně kladně. Což je vidět i na tom co se nám, co se nám daří dělat a třeba na... minulý rok na vyprodaném koncertě v Státní opeře, který taky nebyl zadarmo a potřebovali jsme velkou podporu. Ale my se znova snažíme tu konvenci toho a tý práce se sponzory a oslovování sponzorů nastavovat tak, aby, aby ty lidi se zajímali o to co děláme, aby to nebyl jenom ten dar, po kterém zase se pohled odvrátí na zbytek roku jinam, aby zůstali našimi dlouhodobými stálými partnery a měli radost z toho co se nám společně daří. A brali, brali ten sponzorink zkrátka jako investici.
Říká dopolední host Radiožurnálu Šimon Ornest, vedoucí orchestru The Tap Tap. Ještě si budeme chvíli povídat. Do té debaty můžete zasáhnout přes facebook svým dotazem i vy.
Posloucháte odpolední Radiožurnál. Naším hostem Šimon Ornest. Je to umělecký šéf nebo jak to správně říct, vlastně, The Tap Tap orchestru?
Kapelník.
Kapelník The Tap Tap orchestru. Píšete nám na facebook. Jsou tady úžasné nadšené reakce. Martin Janeček píše, dovolil jsem si sdílet váš odkaz na svůj profil. Hustej text, píše o video klipu Řiditel autobusu, který je teď na našem facebookovém profilu. Předpokládám, že můžeme určitě?
No samozřejmě.
A děkujeme za to Martinovi Janečkovi. Jinak se tady ozývají další a další. Kouknul jsem na klip, parádní, luxusní a úžasné, píše Bogdan Petr, Dominik a ještě několik jmen. Iva Maštalířová se ptá, chtěla by navštívit koncert The Tap Tap v Havlíčkově Brodě. Navštěvují vaše koncerty také děti? Šest let je tady otázka.
Ano, navštěvují naše koncerty. Většinou se výborně baví a nejradši jsem, když roztancují zbytek publika.
Ostatně Motolice motol, což byl festival, který proběhl toho byla důkazem. Vona částečně byla i pro děti. To je akce, která už byla, k těm které budou se ještě dostaneme. Šimone, jak to vypadá s projektem Zikmundo? Copak to je?
Tak Zikmundo je projekt bubeníka Tomáše Heriana, ve kterém... je to kapela, ve který mám tu čest hrát a ta kapela, i když hrajem málo, tak stále žije a o prázdninách se máme objevit v Poličce. Nevím teď přesný datum, ale...
Štěpán Malík si to určitě dohledá
Určitě si to pan Malík musí dohledat.
Zuzka nám píše dobrý den, to je úžasný, snad už ten řidič celý zčervenal. To je opět reakce na text té písničky Řiditel autobusu. Vy jste z herecké rodiny, váš tatínek herec, režisér, překladatel Jiří Ornest, váš dědeček a další příbuzný jsou z herecké branže. Vaše maminka herečka a vlastně, dá se říci, národní herecká láska Daniela Kolářová, národ jí miluje a vy sám jste vyučil řezbařině, potom jste studoval Theologickou fakultu církve Husitské a před 14 lety jste se stal vychovatelem v Jedličkově ústavu. Nebylo to rodičům trošku líto?
Já myslím, že ne a my si v naší rodině do toho, čím chceme bejt nebo čím jsme, moc nemluvíme.
Aha. A vaše maminka se krom herectví věnuje práci v Nadaci Duha, která pomáhá duševně nemocným lidem. Povídáte si o téhle své činnosti doma někdy?
My jsme teďko i vzhledem k tomu, že se mi před rokem narodila dceruška Anička, tak se snažíme o práci moc nemluvit doma a spíš si povídat o zajímavějších věcech když je na to čas.
Vy máte ještě mladšího bratra, ten míří kam?
Brácha se zabývá programátorsvím a programováním věcí teďko pro iPody, iPhony.
To na divadlo taky moc nevypadá.
To na divadlo taky moc nevypadá.
Pojďme zpátky k orchestru The Tap Tap. Jak je to s hudebními nástroji. Musíte mít třeba nějaké speciální, upravené, aby na ně mohli tělesně postižení muzikanti hrát?
My jsme dlouhou dobu uvažovali o vývoji nějaký speciálních nástrojů a nakonec vlastně to vypadá tak, že používáme úplně běžné perkusivní bicí nástroje konga, bonga, bicí soupravu, orffovy nástroje a pro lidi, kteří mají nějakou nižší fyziknu, při jejich možnosti jsou nebo jejich fyzické možnosti jsou snížené v souvislosti s jejich diagnózou tak používáme elektronické pedové bubeníky. Ale chystáme se teď i využít hudební možnosti iPodů a myslím si, že představíme nějakou velmi originální skladu v opeře Státní 5. 12. na iPody.
Takže dá se předpokládat, že i váš bratr svým způsobem inklinuje vlastně k této činnosti.
Určitě, my připravujeme, my připravujeme tak takový juboxe tomu říkáme, takovou vlastně prezentaci písniček Tap Tapu spojenou s dalšími odkazy a možností si i objednat Tap Tap právě pro iPod a na tom se brácha bude podílet.
Kdy vás můžeme nejbližším termínu vidět a slyšet živě?
Nejbližším termínu, já to vím, že 28. hrajeme na Mezi plotech...
V Bohnicích pražských, ano.
A teď jste mně zaskočil, já to úplně v hlavě nemám, ale všechno je to možný najít na stránkách www.thetaptap.cz v kolonce koncerty.
Tak tam si můžete objednat i cédéčka a tričky. Pojďme se teď ještě ohlédnout na závěr za těmi 13 nebo 14 lety vašeho života s tělesně postiženými lidmi a s orchestrem Tap Tap. Jste spokojen s tím čeho jste dosáhl a dosáhli?
Určitě, určitě, kdyby to nemělo znamenat, že končíme a už nic dalšího neděláme, tak jsem spokojenej a jsem velice pyšnej na všechny členy kapely, který to v ní vydrželi a posouvají se dál s námi.
Říká Šimon Ornest dnešní dopolední host Radiožurnálu. Škoda, že už se blíží 11. Děkujeme, přejeme orchestru The Tap Tap hodně úspěchů, ať vám to ladí. Díky.
Moc děkujem, na shle.
A hostem Radiožurnálu je teď po 6, 6 minut po 10 hodině známý český režisér pan Václav Vorlíček. Dobrý den, vítejte v našem studiu.
Dobrý den.
Pane Vorlíčku, které kouzlo ze svého filmu, nemusí to být nutně pohádka, nebo trik magický, by ste si přál na vlastní kůži zažít?
No tak na vlastní kůži zažít, když to položíte takovou otázku dítěti, který třeba vidělo Arabelu, tak každé dítě si přeje mít ten prsten. A když se jich člověk...
A když radši ten kufr, teda.
...zeptá... Prosím?
Já bych radši ten kufr.
Ten lítací?
No, no, no.
Ten unese jenom děti, ten nebyl pro dospělý. No, nejlepší by byl doopravdy ten prsten, takže by si člověk tak po ránu takhle votočil a tam by přijela vod někad šunka... a bylo to bez starosti, bez krájení chleba.
Posloucháte nás 3. května, což pro někoho je datum, které nic neznamená, pro dnešního hosta režiséra Václava Vorlíčka to znamená den narozenin. Pane Vorlíčku tak všechno nejlepší k vašim narozeninám. Mohu říct kolikáté to jsou?
81.
Ano, děkuji.
Ale malinko jste se zmýlila, protože to není květen, ale červen.
Pardon. Já jsem přenastavená. Tady je takový malý dáreček.
Já jsem dostal tajemný dárek. Zkusím...
Inu, můžete se klidně do tajemného... Já předávám za všechny naše kolegy...
To je jako pod stromečkem.
...malou krabičku panu Vorlíčkovi. Chtěli jsme vymyslet něco symbolického, tak jsme do té krabičky umístili něco taky velmi symbolického. Tak ještě jednou za všechny naše kolegy, všechno nejlepší.
Tak já jsem prosim, obdržel zvonek, kterým se přivolává Rumburak, čaroděj druhé kategorie. Tak kde je?
No my jsme totiž volali i Jiřímu Lábusovi a chtěli jsme ho poprosit, aby se dostavil v přestrojení, ale bohužel on dneska natáčí. Tak máme alespoň ten zvoneček a třeba se nějaké kouzlo ještě v průběhu dneška dostaví. Václav Vorlíček je host dopoledního Radiožurnálu. Máte-li na něj nějakou otázku, pošlete nám ji.
Posloucháte dopolední Radiožurnál, který hostí klasika české bláznivé komedie a také české filmové pohádky, režiséra pana Václava Vorlíčka a to přímo v den jeho narozenin. Já bych se teď přenesla do roku 1960, to byla doba, kdy spolu seděli v jednom vlaku ve směru Zlínský filmový festival dva muži, režisér Václav Vorlíček se svým prvním filmem Případ lupínek a druhý Miloš Macourek. S čím tam jel Miloš Macourek tehdy na festival?
No tak on tam jel jako filmový dramaturg, poněvadž to stalo. Vlastně založil se první ročník festivalu filmů pro děti a mládež, poněvadž filmové studio Barrandov mělo v plánu 30 filmů, 25 filmů ročně. A z toho přibližně 8 nebo 10 mělo být určeno vysloveně filmům pro děti a mládež. Byla na to samostatná dramaturgická skupina, která vyvíjela látky. No a režiséři potom plnili tedy plán, tím že skutečně u nás vznikalo hodně dětských filmů. A my jsme se tak trochu v té době stali velmocí výroby dětských filmů. Poněvadž to nebyly jenom hrané filmy, to byla spousta animovaných filmů, naučných filmů, prostě ten kolos, řekl bych, Československý státní film, tak zahrnoval všechny žánry. Navíc byl ještě na Slovensku, že jo, taky to nebyla jedna republika, tak tam byl taky v plánu. Tam měli menší počet filmů ročně a také vyráběli filmy pro děti a mládež a ještě bylo studio ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, které se na to přímo specializovalo a proto ten festival vznikl tam. 
Pojeďme zpátky do toho vlaku. Vy jste se seznámili v kupé nebo na chodbičce? Kdo koho vlastně oslovil?
No my jsme se sešli na chodbičce vlaku, který drncal do Zlína z Prahy 8 nebo snad 10 hodin. Nevytopenej vlak, samozřejmě, bylo ještě časný jaro, takže jsme se trošku klepali zimou, tak jsme se museli pohybovat, aby jsme neumrzli. Já vyšel na chodbu a už jsme měl tedy doopravdy kruhy před očima z hladu a tam stál muž, kterej měl takový balíčky, nějakej, v nějaký taštičce a z toho rozbaloval pečlivě, co mu manželka připravila. Takovej nějaký slaný sušenky proložený šunkou. No, mně trošku jako šilhaly voči po tom. Znali jsme se od vidění, já jsme věděl, že on se jmenuje Macourek, on věděl, že já jsem Vorlíček. Dali jsme se do řeči, von mi nabíd, já jsme zasytil ten nejhorší hlad. No a tak jsme se skamarádili a já jsem mu za odměnu, poněvadž už jsme znal jeho, jeho práci, tak jsme mu řekl, že bych měl zájem o spolupráci s ním. A že bych měl téma. A já jsem to téma skutečně nosil v palici už několik let. Jakmile jsem se dostal k filmu, tak jsme si říkal, to by mohla bejt krásně, já říkám česky, prdlá komedie, bláznivá komedie.
A co to bylo, co to bylo?
No, to bylo nápad oživit komiksové figurky.
Takže Kdo chce zabít Jessii.
Ano, Kdo chce zabít Jessii. Macourek na to okamžitě slyšel, domluvili jsme se a od té doby za 4 roky byl film na světě.
Zvláštní je, že vlastně tou poslední vaší společnou prací je druhý díl Saxany, který má premiéru v září. Kdy jste se začali zaobírat tou myšlenkou, že by Saxana mohla mít pokračování.
Tak abych pravdu řek, my jsme se takovou myšlenkou vůbec nezaobírali. My jsme měli za sebou už řadu spolurací. Ta poslední doopravdy veliká byla, byla Arabela. A ne, po ní ještě byl Létající Čestmír, Křeček v noční košili a Rumburak, takže ta spolupráce prostě naskočila a jeli jsme. No a doopravdy jsme se dali dohromady, teda po tom prvním oslovení, vlastně až za 3 nebo 4 roky dokonce. Jednou, my jsme si tam domluvili Zlíně, že jednou to uděláme. Po 2 nebo 3 letech zase telefon a Macourek říká, hele já jsem dokončil sena, jsem hotovej, mám čas, pojedeme ke mně na chalupu a...
A napíšem to.
A napíšeme to. Ale už jsme před tím, telefonicky jako připravovali tu věc, takže jsme měli takový základ toho příběhu už vybudovaný.
Vy jste s panem Macourkem prý měli notes, do kterého jste si sbírali ty nápady, svoje poznámky a tak dále. A nepoužil jste to hned, třeba až po letech podle toho, co jsme si přečetla. Jak vypadá taková poznámka v notesu Vorlíček, Macourek. Je to jenom věta nebo...
Maximálně stručný poznámky. Třeba...
Třeba.
...jsme měli poznámku, stárnutí, mládnutí.
A to stačilo?
A bylo z toho Což takhle dát si špenát.
A vážně vám takováhle poznámka úplně stačila?
Protože to byl nápad použitej, to se mohlo vobrátit, to se mohlo udělat jako klasická pohádka, to se mohlo udělat jako detektivka. Prostě to šlo z toho udělat cokoliv. To byl doopravdy jenom základní nápad, kterej se musel nabalit tím masíčkem, tím dějem. Navíc jsme museli dbát toho, aby jsme měli patřičný počet připravených humorných situací, aby komedie byla skutečně komedií a aby hlavně, hlavně ty humorné situace, by procházely dějem, aby gradovaly, až nakonec dojde teda k té katastrofě a to by měl bejt ten největší výbuch smíchu diváků.
To říká Václav Vorlíček. Je hostem dopoledního Radiožurnálu. My se ještě za malou chvíli do toho společného notesu přece jenom jednou podíváme.
Dopolední Radiožurnál hostí Václava Vorlíčka, režiséra. Pojďme ještě do toho notýsku, já pořád mám pocit, že to je taková bible autorská, který jste měli společně s Milošem Macourkem. Nejsou tam ještě nějaké nápady, které by se daly využít? Něco co prostě tam tak jenom zůstalo ležet ladem.
No já často na to vzpomínám. Ten notýsek jaksi zanikl s odchodem mého přítele, drahého Miloše Macourka. Ale já jsem si to tak trošku navykl a vedu si zase sám takovej notýsek. A teďka jsem přišel na nějaký nápad. Těsně před tím, než jsem jel do Zlína na Festival, tak najednou jsem si uvědomil, že by to mohlo bejt ohromný. A jak mám teďka zkušenosti s animacemi, tak nakonec se mi to po všech těch štrapácích docela zalíbilo. Takže když jsem se tak v duchu říkal, tak kolik by tenhle ten film tak moh stát. Tak jsem došel k číslu 180 miliónů. Od zítřka začíná shánět peníze, ale napřed se musí ten scénář napsat. Myslím si, že je to nápad velice nosnej.
Ale nechcete nám alespoň trošku prozradit?
Je takovou, což je důležitý, že bude mít takovou jako mezinárodní platnost. A to mně těší, poněvadž když člověk přijede do ciziny a tam někdo na mně ukáže a řekne, to je ten, tak najednou přiletí houf holek. Třeba v Polsku se mi stalo, zrovna v tý době uváděli Arabelu, holky se mi věšely na krk a řvaly Arabela, to super.
A řekněte ten nápad. Já vím, že ho nemůžete teď prozradit, ale je to spíš pohádkový nápad nebo je to komedie. Co to je? Co to je za žánr, co nosíte v hlavě?
No, to bude takovej myšmaš.
Bude se cestovat v čase?
Má to, má to co společného s mezinárodním, s mezinárodními dějinami výtvarného umění.
Ano.
A víc už neřeknu nic.
No tak, tím jste povzbudil fantazii a o to vlastně celou dobu šlo i ve vašich filmech. Takže dobře. Pojďme se podívat, protože ono to vypadá jako že už jste Saxanu dvě, tedy já tomu tak pracovně říkám, ono se to tak určitě nejmenuje. Vypustil, že už je prakticky hotová. Co vám zbývá na tom filmu ještě dodělat?
Na tom filmu zbývá dodělat ještě nějaké animace, ty postav jsou všechny v podstatě vymodelované, hotové, rozpohybované. A budou usazovány do obrazu. Takže to vsazování nás teprve čeká. Vytvořeny už jsou, hejbou se přímo, přímo krásně, řekl bych, diváci posoudí. No a je tam několik takovejch jaksi i, já česky říkám, fórů, že se využije animace k tomu, aby to vzbudilo, vzbudilo v divácích smích.
Vy jste ale vlastně původně s tou animací nebo s tím 3D moc nepočítali. Je to tak? Že já jsem pochopila, že vy jste ten film, tu hranou část roztočili už v roce 2007.
No my jsme jí točili s tím, že tam budou dodávány ty umělé postavy. S tím se muselo samozřejmě počítat. Dopustili jsme se taky několika omylů přitom proměřování, poněvadž to se musí velice přesně ta figura, ta umělá figura potom usadit. Že musejí se, mít kontakt s očima s tou živou postavou. Takže třeba Jiřina Bohdalová mluví s třistaletým trpaslíkem, velkým asi 60 centimetrů, kterej se do ní trošku zamiluje. To můžu prozradit. A místo trpaslíka jsem tam seděl já na bobku a říkal jsem Jiřině věty...
A nesmála se?
...ona mi odpovídala, aby se chytala pohledu, aby měla správně směrovaný pohled. No a taky, aby ty repliky šly za sebou, aby tan nevznikaly zbytečný pauzy. Tak jsme si spolu vedli takovej dialog.
Tohle to je, ale úplně vlastně nový svět, oproti těm trikům, které vy jste dokázali naprosto geniálně a úplně jednoduše bez peněz téměř, ve srovnání s tím vytvořit ve svých filmech. Musí se člověk hodně učit? Jestli se musí člověk hodně učit tyhle ty nové věci?
No, podívejte, voni jsou na to, na to jsou samozřejmě odborníci, kteří umí a jde o to, aby s nima prodiskutoval prostě jejich možnosti, který jak zjišťuju, tak jsou téměř nekonečný, poněvadž něco co třeba vzniklo, co jsme od nich chtěl a co mi říkali, že to nejde prostě udělat, tak to nakonec udělali. Čímž mi udělali radost, poněvadž to je docela hezkej, myslím si, hezkej nápad.
Ale ono taky nešlo nacpat Miloše Kopeckého do umyvadla, aby prošel výlevkou. Ta výlevka se nafoukla, protože to vlastně tehdy nešlo, ale vy jste to dokázali, takže...
No to právě pan Kopecký s tím měl problém, tedy Milda jak se mu říkalo, a já jsme mu to musel osobně předvést. Já jsem říkal, ne, Mildo tadyle vlezete, přelezete tadle ten rám, tam nebylo vůbec umyvadlo, to byl jen takhle dřevěnej rám, tam byl udělanej takovej skluz, tak jsem se překlopil, vodrazil a udělalo to šup a vyplivli mně to za dekorací na druhý straně na měkkou, na měkkou matraci. To Kopecký říkal, no to je výborný. A hned já si to zkusím. Tak si to zkusil. Pak spokojenej přišel, vrátil se kolem musel vobejít dekoraci a říkal tak můžeme jet. Já už to umím.
No ale jak jste potom nafoukli tu výlevku?
No tak tam dole místo sifonu byl, byla umístěna duše z kopacího míče a na plňovali jsme ji tím, že stranou byla bomba, hadička vedla k tomu balonku a v daný okamžik síla jedna, jeden z pracovníků povolil ventil, balonek se nafouk. No a když zastavil tu bombu tak okamžitě ten vzduch zase vypustilo a splasklo to a byl z toho zase normální sifon.
A Miloš Kopecký prošel.
Byl to prostě gumový, gumový, gumová duše natřená na stříbrno.
To říká Václav Vorlíček. Host dopoledního Radiožurnálu. Ty moderní triky ty už se poněkud liší. My se budeme filmu o Saxaně věnovat i v druhé části našeho rozhovoru. Jestli máte na pana Vorlíčka nějaké dotazy, tak sem s nimi. Můžete je poslat buď přes webové stránky Radiožurnálu www.radiozurnal.cz nebo nám je můžete poslat SMS na číslo 907 77 04.
Klasik české filmové pohádky a bláznivé komedie Václav Vorlíček je host dopoledního Radiožurnálu. Saxana a lexikon kouzel to je druhé pokračování. Já pakliže si dobře vzpomínám, tak Saxana se v tom pohádkovém světě dost špatně učila. To bude v tom druhém díle, kdy už vlastně je mimo svět kouzel v dost špatné situaci, pane Vorlíčku. Nebude?
No tak Saxana, která se v pohádkovém světě špatně učila, tak se ocitla ve světě lidí, kde vlastně založila rodinu, neboť s tím Honzou přece jenom se spřátelili, tak to pokračovalo v přátelství. No a zůstala ve světě lidí a patřičně se přizpůsobila, takže se taky živí něčím, založila salón Saxana. Honza, z Honzy teda Hrušinskýho, se stal veterinář. No a žijí společně v jedné vile. Narodila se jim holčička, která v okamžiku kdy nasazujeme děj, tak je jí devět let.
A chce vědět jak to bylo s maminkou čarodějnicí.
No ona právě vůbec neví, že maminka přišla, to se jí zatajilo. Jenomže se stane, že ona je najde, jakousi relikvii, kterou maminka špatně skovala a ona si tam něco přečte a najednou se dostane do světa pohádek, odkud maminka přišla. A jak pronese, když se jí tam ptají jak se jmenuje, jakmile řekne Saxa..., Saxa..., Saxa...na z druhý B, tak si vzpomene ten dotýčnej, což je ředitel Čarodějnické školy nebo školy čarodějek, vzpomene si, že jí udělil trest 300 let po škole, tak ta holčička začne v té říši pohádek tím, že je posazena do vězení. A má si odsedět 300 let.
To je trošku horor ne. A...
No a tak ty lidi, kteřím je svěřena, to jsou morkolobové, to jsou právě ty animované postavy. Tak ti vypadají skutečně velice, velice hrozivě.
Jaké ještě animované postavy tam potkáme? Kromě trpaslíka?
Tak je tam tedy jak už jsem říkal moudrý, přemoudrý, ale víceúčelový trpaslík, poněvadž von tam slouží jako panu řediteli, jako takovej organizátor. Samozřejmě že se tam objeví taky něco jako drak. Není to úplně ten panužkovský drak, takový gotických tvarů, ale je to takovej dobrotivej ještěr vlastně, který tam potom získá velmi vysokou funkci, to je, že tam potom prodává špekáčky.
A tohle všechno už je jenom z vaší hlavy a nebo jsou tam ještě nějaké původní nápady od Miloše Macourka?
Podívejte my jsme vůbec nepomýšleli na to, že by Saxana měla pokračovat. My jsme k tomu byli vyzváni, přišel pán, kterej říkal, pánové kterýkoliv z vašich filmů, když navážete a uděláte další díl, můžeto bejt ten, může to bejt onen, může to bejt pohádka, já bych si to u vás jako objednal. No tím jaksi nás ponoukal k tomu, abychom přemýšleli, tak jsme si, první nápad byl, že to uděláme s Arabelou. No ale pak jsme si řekli, že přece jenom máme tady ještě v rezervě Saxanu a že by asi bylo lepší teda se znova vnořit do toho pohádkovýho světa. No tak jsem o tom začali společně přemýšlet. Miloš pak napsal první verzi scénáře. A pak to celý usnulo a scénář ležel, ležel. My jsme se přestali starat, poněvadž jsme si dělali každej, každej svoje. Miloš psal další Machy a Šebestový na cestách a tak dále. Já jsem se taky něčím zabýval jiným. No a nakonec nás tohle to zase znova spojilo k tomu, že se vytvořil tadydle ten scénář a po letech to někdo objevil, po asi 6 letech někdo objevil, že tady vlastně leží takový scénář. Vykoupil od toho člověka, od toho objednavatele, vykoupil práva. No a sám se pokusil o takovou verzi scénáře, kterou já jsem dostal nabídnout k realizaci. Já jsem říkal dobře, já vám to udělám, ale ten scénář prostě musím kompletně přepsat, poněvadž to jsou, je tam toho moc, je tam spousta jako scénáristických chyb ve stavě příběhu a tak dále. Tak jsem vodjel. V tý době jsme měl zrovna rehabilitaci do lázní, tak jsem to vzal sebou. No a tak za nějakej čas jsme začal posílat první listy novýho scénáře. Ještě jsme to prodiskutovávali a tak vzniknul tento scénář, který teďka budeme už uvádět vlastně jako výsledný tvar. To jest film Saxana a lexikon kouzel.
Ale jak vznikají ty morkolabové, ty pižďuchové, ty příšery. To prostě zavřete oči a vidíte je nebo si zcela vědomě řeknete, potřebuji takovýhle typ prostě pidižvíka a mohl by vypadat takhle třeba.
Tak se podívejte na to, stačí když si člověk prolistuje pohádky a současně odkládá to co už bylo a hledá, hledá něco novýho.
Co ještě nebylo.
Takže takhle potřebovali jsem tam mít takové drsné četnictvo místní nebo strážce, tak z toho vznikla tahle postava. To vymyslel jeden kolega, kterej říkal, že to je. To je něco mezi morkolabem a něco mezi, jmenuje se morkolab, teda že je to něco mezi vlkodlakem a ptákem. Tak, tak vypadají ty postavy.
Na www.radiozurnal.cz se ptáte dnešního hosta. Mimochodem také oslavence pana Václava Vorlíčka. Já bych se ještě než pustím ke slovu naše posluchače zeptala na děti. Vy jste vylíčil Saxanu dvě, Saxanu a lexikon kouzel a já jsem říkala to bude horor. Jenomže vorlíčkovský horor není totéž ve stylu xté pokračování Harry Pottera. Mělo by se těm dětem, o kterých se dneska říká, o těch 7, 8, 9 letých, že už jsou daleko napřed, úplně jide, než jsme byli my. Mělo by se svým způsobem jaksi přitvrzovat a být člověk poplatný té době. A nebo má cenu stát si pořád na svém a říka ne, dětská duše je pořád stejná.
Podívejte já si myslím, že vůbec pohádky a filmové zvlášť, že mají jednu důležitou vlastnost. A to, že rozvíjejí v dětech fantazii. A já si myslím, že bez fantazie by lidi nepokročili ani krůček, krůček dopředu. Musel bejt někdo, kdo koukal na nebe a viděl měsíc a říkal si, tam bych se rád podíval. No a tak se, touha se stala obecnou, začalo se na tom bádat a na tom měsíci už jsme my, teda lidi, my zrovna ne, my dva, ale jiní už na tom měsíci byli a už budou putovat brzy ještě o kousek dál. Jak vznikla žárovka, všechno co vlastně hnalo lidstvo dopředu, vzniklo z...
Fantazie.
...fantazie, že někdo začal rozvíjet nějaký ryze praktický nápad. Když jim čoudil oheň prostě v jeskyni, tak přišli na to, že, že by bylo dobrý vymyslet komín, aby se nedusili.
No a jak souvisí s těmi horory?
NO tak s horory? Horor jaksi podráždí právě tu fantazii. Já vím, když mi v mých čtyřech letech předškolním věku dívka, která si chystala na maturitu a měla takový mateřský pudy, tak mně vodila na koupaliště v Harachově, tak mi vykládala cestou svatební košile, čtyřletýmu klukovi.
Krásný.
Teďka samozřejmě ten konec v tý márnici, kdy už se tam dodrápávají ty mrtvoly de facto nebo kostlivci. No tak to, já jsem v noci měl noční děsy, ale možná že mně to pak přivedlo k tomu, že jsem rád jako vyprávěl příběhy. Což se uplatnilo při skautských táborácích a bavilo mně prostě bavit lidi.
Na Radiožurnálu se ptáte člověka, který nás baví hodně dlouho, pana Václava Vorlíčka. Já z těch dotazů vyberu už jenom namátkou. Otázky na pana Vorlíčka by byly. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi natáčením v dřívějších dobách a dnes? Mám pocit, že současné filmy jsou povrchní a nevtáhnou mně tolik do děje, jako ty starší filmy. Jako by byly šity horkou jehlou. Píše pan Zdeněk Toman.
Už?
Ano.
No šitý horkou jehlou to bych docela bral. Mně to tak, tak taky působí. A když se ptáte jak to bylo dříve, jak je to dnes, tak ten rozdíl je v tom, že film byl jako celistvá instituce, když se schválil, někdo přišel s nápadem, napsal scénář, byl schválen, tak prostě pro příští rok už věděl, že 1. března začínají přípravné práce jeho filmu a bylo to všechno naplánováno včetně financí. Takže to běželo jako dobře namazaný stroj, řekl bych. Samozřejmě vznikaly také naprostý blbosti filmu. Filmy, který jsou k nekoukání. Ale za to vznikla řada filmů, že přece jenom Česká nebo tehdy ještě Československá kinematografie se přece jenom zapisovala do světových, do světový kinematografie docela čestně. Přivezli jsme řadu cen z Mezinárodních festivalů. A žili jsem jaksi v povědomí, že nám to funguje.
Zdravím pana Vorlíčka, přeji hodně zdraví, sil, nápadů a ještě nějaké krásné filmy pro nás, píše pan Navrátil. Myslím, že duo Vorliček Macourek je naprosto nedoceněné. Jsem přesvědčen, že jimi do filmu zanesené prolínání děje ve skutečnosti a v pohádce od Saxany až po Arabelu inspirovalo tvůrce knih a filmů jako jsou Harry Potter pán prstenů a tak dále.
No tak já si nebudu troufat někoho obviňovat, že mi něco, že mi něco ukrad. Ale je pravda, že na Festivalu v Londýně se objevila dívka na koštěti v roce asi 72, pokud se pamatuju. No a tak nevím. Někam, paní, paní Rowlingová měla svoje vlastní představy a sedla v tý kavárně vymrzlý a pila to kafe nebo tu vodu a při tom pustila fantazii na špacír a vzniknul Harry Potter. Podívejte ty filmy potom, jakmile se ta literatura dostala do světa a bylo to obrovský boom, tak logicky musely, musely vzniknout filmy. A když už se do toho šlo, tak doopravdy s důstojnými náklady. Zatím co my, teda na kolínku jsme vymejšleli, vymejšleli žertíky jak to natočit, aby to nic nestálo. Tak tady do toho prostě tekly tisíce a tisíce patřičných peněz.
Jakub se ptá Václava Vorlíčka. Dobrý den, jak se vám pracuje se současnou hereckou generací a nechybí vám v ní takové osobnosti, jako Menšík, Sovák, Zázvorková a další?
No tak samozřejmě ti, ta starší generace ta byl sehraná parta. Oni léta žili společně v divadle. Měli společně šatny, bavili se a vytvořili vlastně určitý způsob humoru. Já myslím, že ten způsob humoru lidí, které jste jmenoval, tak byl vlastně tak trošku odkoukán od anglosaského humoru, z anglosaského humoru z filmů, které jsem po válce přišly a oni to vnímali v té době byli prostě v tom vnímavém věku těch 15, 20, 25 let. No a zvykli si na sebe a naladili se na určitou notu, ale hlavně to bylo to soužití, že ta divadla jezdili na zájezdy, žili spolu, připravovali premiéry, zkoušeli a tak dále. No a dneska je to rozptýlený po divadlech a herci prakticky nežijí kolektivní herecký život. Teďka mimochodem na tedle to téma hraje Ypsilonka bezvadnou hru, která se jmenuje vratká prkna. Je to velice vtipný a má tam nádhernou roli Lábus. A to už je herec nové generace. Olda Kaiser to jsou prostě geniální komici a já je velice rád, velice rád s nima spolupracuju a používám je a hodlám že i nadále budu. No a mladší generaci už si klubou zase další postavy, už generaci mladší vlastně. A zase se nalaďujou na zase svůj způsob humoru, který odpovídá všeobecnému, všeobecné změně v názorech lidí. Poněvadž ten posun je, je obrovskej, k čemu jsme tady došli.
A je to tak v pořádku? Pane Vorlíčku, teď mně tak napadlo, když jsme zmiňovali ta slavná herecká jména, co ty vaše paměti. Já jsem někde četla, že už jsou v přípravě, ale zdá se, že už jsou v přípravě nějak dlouho ne?
A ještě budou, ještě budou.
Co tomu brání?
Pokud budu ještě dolovat z paměti další a další věci a dokážu je potom do toho vřadit, tak já počítám, že když nebudu zrovna točit film, což se samozřejmě asi v nejbližší době stane, tak myslím, že se tomu, budu se tomu prostě věnovat a chtěl bych to nějak zredigovat celý, vypíchnout tam určitý věci. My jsem toho prožili strašně moc, ale zase proti našim dědečkům málo, poněvadž naši dědečkové ty prožili I. Světovou válku, II. Světovou válku. My jsem prožili teda jenom jednu, ale úplně to stačilo, já to, tu dobu považuju vlastně za ztracená léta života.
Vážně?
No doopravdy, poněvadž ty poměry v kterej se tehdy žilo, ta všeobecná nouze už jenom s jídlem byly problémy, ze vším byl problém. Praha zatemnění, nikam se nesmělo, pak stanný právo jsme prožili po Heydrichiádě, takže to byl doopravdy mizernej kus života. Jako skauty nás rozehnali, vysokoškoláky vyhnali z vysokej škol, divadla zavírali, konzertů bylo pomálu. No prostě ten život byl příšerně šedivej a sešněrovanej těmi šílenými předpisy, kdy nad lidma vlastně vysela sekera, že každou chvílí si mohli vzpomenout, že něco v rodině je takový a takový a sebrat celou rodinu a vystřílet je.
To všechno říká muž, který, jehož filmy se asi často pouštíme, když chceme získat přesvědčení, že svět je dobrý. Režisér Václav Vorlíček. Co děláte vy pane Vorlíčku, když se potřebujete něčeho přichytit, kdy si potřebujete říct, svět je dobrý. Díváte se na svoje filmy, chodíte do galerie.
Prosím vás, já jsem naprostej optimista a pozitivista. Já všechno vidím v tom lepším světle. Někdy jsem trošku zklamán, ale říkám si, poněvadž věřím v dobrou budoucnost, tak říkám bude líp. Ale nejsme momentálně až tak v kritické situaci, i když je mnoho věcí, které člověku vadí, určitá překotnost nějakých rozhodnutí nebo nesmyslná rozhodnutí proti sobě jdoucí paragrafy. No člověk je z toho trošku zmatenej pořád, ale ono se to ňák usazuje a jednoho dne to sedne a bude to pevně držet po hromadě. Jako jsme to pamatovali a věděli jsem, že naší ulicí v 11.20 projde strážník pan Procházka. Před kterým jsme měli velikánský respekt, on měl dlouhej černej kabát, šavli, přilbu na hlavě a mračně nás pozoroval, ale byl to přitom vlídnej chlapík a vycházeli jsme s ním dobře. Pokud jsme nerozbili pouliční lampu.
Tak budeme na toho pana Procházku společně čekat. Režisér Václav Vorlíček v den svých narozenin byl hostem, byl hostem dopoledního Radiožurnálu. Pane Vorlíčku děkuju, že jste si na nás udělal čas. Ať se vám hodně daří, všechno nejlepší k narozeninám.
Já děkuji divákům, posluchačům tedy za jejich otázky. Doufám, že jsem je uspokojil odpověďmi a přeju jim všechno dobré. Na shledanou.
Portugalsko má nového premiéra. Vládu bude sestavovat lídr pravicové Sociální demokracie Pedro Passos Coelho. Co bude dělat pak v následujících 4 letech, už má do značné míry nalinkované od Mezinárodního měnového fondu a také Evropské unie. Musí zalepit díry ve státním rozpočtu a pomoci ekonomice, aby se zmátořila z vleklé recese. Portugalcům by hlavně pomohlo, kdyby víc vyváželi. Nejúspěšnější portugalskou firmou posledních let je v tomhle ohledu automobilka Autoeuropa, součást německého Volkswagenu. Ani tam to ale nešlo bez zádrhelů. Zblízka se na to podíval David Koubek v portugalské Palmele.
K branám závodu Volkswagen Autoeuropa právě směřuje jeden autobus za druhým. Přiváží stovky zaměstnanců. Přiváží je z okolních měst a vesnic. Některé z nich se díky stavbě závodu Autoeuropa a také díky dodavatelům sídlícím okolo rozrostly v posledních desetiletích až na několikanásobek své původní velikosti. Automobilka dnes vyrábí hlavně na vývoz, především do Německa - Volkswagen Sharany, Seaty Alhamry, žihadla Scirocca a atraktivní Eosy se sklápěcí střechou. Před patnácti lety sjížděly z pásů i Fordy Galaxy, byl to totiž původně společný podnik, něco jako kolínská TPCA, Galaxy směřovaly do Spojených států. Jenže Ford z Palmely odešel. Proč? Vysvětluje generální ředitel Autoeuropy António de Melo Pires: „To se stalo i jinde na světě. Kvůli snižování nákladů se někteří výrobci snažili soustředit jednotlivé provozy na jedno místo, do větších závodů. A to byl případ Fordu, který teď vyrábí Galaxy v belgickém Genku.“ Autoeuropa má kapacitu skoro 200 tisíc aut za rok. Jenže toho nikdy nedosáhla, naopak z linek sjíždělo najednou čím dál míň aut. Mnoho lidí se tehdy bálo, že to tu Němci zabalí a stroje se zastaví. Jako když Francouzi zavřeli továrnu na Renaulty v nedalekém Setúbalu a pak se ji nepodařilo prodat žádnému jinému výrobci. A nezaměstnanost je v Setúbalu stále vysoká. I v okrese Palmela je řada opuštěných podniků. Automobilka, která dává práci víc než třem tisícům zaměstnanců a ještě jednou tolik v závodech dodavatelů v přilehlé průmyslové zóně, se ale naštěstí nezastavila. A tak před branami může agitovat kandidát do parlamentu a zároveň zdejší výrazná postava - šéf odborového svazu Autoeuropa António Chora. „S automobilkou jsme udělali dohodu. Bylo to už před krizí - v roce 2003 až 2005, kdy jsme věděli, že se nebude dělat tolik aut. Oni nás mohli nechat na 30, 40, 50 dní doma, aniž bychom přišli o výplatu. A my jsme souhlasili, že se nám nebudou zvyšovat platy." Generální ředitel automobilky dokonce o této dohodě řekl, že předběhla zákon. Podobné reformy by teď měla zavést nová portugalská vláda, aspoň jí to doporučuje Mezinárodní měnový fond. Bylo by pak sice asi snadnější propouštět, ale jinak prý zahraniční investoři do Portugalska nepřijdou. Místní politici ale stojí hlavně o portugalské firmy. Založili proto místní Svaz automobilového průmyslu a snaží se jich přilákat co nejvíc a ty, které už se tu usadily, udržet. "Chceme, aby malé a střední portugalské firmy, které dodávají Autoeuropě, mohly růst, dodávat třeba přímo Volkswagenu. A když už jednou budou mít od nich licenci, mohou dodávat i jiným,“ říká poradce místní starostky pro rozvoj António Pombinho. V Palmele kolem automobilky je spousta místa, kde se mohou usadit noví dodavatelé, zvlášť když drtivá většina dílů na auta vyráběná tady pochází z jiných zemí Evropy a musí se daleko dovážet. „Volkswagen chce být do roku 2018 největším výrobcem aut na světě. Aby se to povedlo, budeme se na tom podílet určitě i my tady," plánuje generální ředitel Autoeuropy António de Melo Pires. Jsem na křižovatce vedle továrny, možná tudy jednou bude proudit do světa víc aut i dalších výrobků Made in Portugal. I Portugalsko je na křižovatce. Buď udělá reformy jen tak halabala, ale moc si nepomůže a bude pořád na pokraji státního bankrotu, anebo všichni zatnou zuby, ale odlepí se tak od dna, bude se víc vyrábět a vyvážet a tím se i postupně podaří naplnit státní pokladnu. Příklad, jak na to, už tady mají. Z Palmely v Portugalsku David Koubek, Radiožurnál.
Čtvrtek bude zřejmě den plný překvapení. Tím největším budou zřejmě dopady odborářské stávky. Pokud se přes ni dostanou poslanci tedy do práce, mohla by další překvapení přinést mimořádná schůze ke kauze ProMoPro. ČSSD zřejmě vyzve premiéra k odvolání ministra obrany a vypadá to, že dvě ze tří koaličních stran se to chystají odchodem ze sálu umožnit. A do třetice, možná už ve čtvrtek některá další obec výrazně omezí na svém území videoloterijní terminály a využije tak dnešní průlomový rozsudek Ústavního soudu. Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Tím naším hostem je dnes předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové Petr Gazdík. Vítejte.
Děkuji, hezký podvečer.
Vážení posluchači, jako vždy je vám k dispozici také náš e-mail dvacetminut@rozhlas.cz a facebookové stránky pořadu. Pane předsedo, než přejdeme k dění ve sněmovně, dejme si takové videoloterijní okénko, obce si dlouhodobě stěžovaly, že nemohou bojovat proti hazardu, protože videoterminály dosud povolovalo jen ministerstvo financí a ten průlomový rozsudek Ústavního soudu ve věci obce Chrastava to dnes změnil. Vy sám se zkušenostmi starosty obce, myslíte si, že teď obce začnou ve velkém vyhláškami omezovat videoterminály na svém území?
Já věřím, že ano, že najdou tu zdravou míru, protože z mojí zkušenosti starosty jsou videoloterijní terminály příčinou rozpadu mnoha rodin a mnoha různých konfliktů a neštěstí, neštěstí lidí. Na druhou stranu nebudem si říkat, že prostě hazard tady byl, je a bude a je potřeba najít správnou míru a já si myslím, že samosprávy obce a města jsou ty nejlepší, kteří by tu míru ve svém místě, kde a v jakém rozsahu měly umět regulovat. Rozhodně to budou umět regulovat lépe než ministerstvo financí.
Chrastavský starosta Michael Canov označil ten dnešní nález doslova za triumfální vítězství. Ministerstvo by svá rozhodnutí o terminálech mělo zrušit také podle ombudsmana Pavla Varvařovského a mělo by prý s obcemi jednat, zda terminál povolí, anebo ne. Souhlasíte tedy s ombudsmanem?
Souhlasím s ombudsmanem a nejen to, my se na to jen nečinně nedíváme, ale shodou okolností zítra má ve sněmovně přijít do druhého čtení novela zákona o loteriích, nebo ty zákony jsou tři, je to návrh vládní, je to návrh sociálnědemokratický a návrh hlavního města Prahy, z kterého se vytvoří jeden a ten v podstatě ty návrhy, které jsou tam pozměňovací, tak budou kopírovat to rozhodnutí Ústavního soudu a já jsem za to velmi vděčný, že Ústavní soud poslancům dal tento impuls a jasně jim řekl, že takto je to správně.
Jak to vypadá s vůlí přijetí takových změn?
Já myslím, že my jsme se snažili jednat. Náš pan poslanec Farský, starosta Semil vytvořil jeden pozměňovací návrh, na kterém se shodují politici napříč politickým spektrem. Je to, jsou tam ty základní věci, jednak to, co dnes řekl ústavní soud, povolování videoterminálu obcemi, dále je to omezení v různých lokalitách, aby to obec mohla, dále je tam sjednocení daně z hazardu na 20 %, omezení těch různých veřejně prospěšných účelů nebo odvodů na veřejně prospěšných účelů, kterými si mnohdy loterijní společnosti kupovaly vliv a také je tam zkrácení, výrazné zkrácení té doby, po které platí to rozhodnutí ministerstva financí. V současné době některé společnosti mají rozhodnutí až na necelých 8 let, my chceme zkrátit tu dobu na 3 roky, kdyby ta rozhodnutí ministerstva financí platila, ty, která jsou v současné době v platnosti a kdy už pak by povolovaly pouze obce.
Jak vás tak poslouchám, vy se dost shodujete s tím, co také u soudu předestřel starosta Canov, tedy starosta Chrastavy, který ...
Je to můj kolega, je to příznivce Starostů a Nezávislých.
Ano, který tam přinesl papír o tom, že ten základní posudek o terminálech před lety objednal tehdejší šéf Sazky Aleš Hušák a mimochodem ho pro něj vypracovával tehdejší děkan plzeňských práv Jaroslav Zachariáš. Tedy dělá to dojem, že ministerstvo podlehlo tehdy diktátu sázkařské lobby?
Dojem to dělá různý. Tento problém, já myslím, že to není jenom problém ministerstva. Diktátu sázkařské lobby už podlehli mnohokrát i poslanci předešlých volebních období. I pan prezident vrátil zákon o loteriích zpátky do sněmovny. Ten zákon o loteriích je skutečně velkým tématem, který už se schvaloval mnohokrát a vždycky kolem toho byla obrovská diskuse. Já právě proto jsem vděčen Ústavnímu soudu za to rozhodnutí právě v této době, kdy zítra ve sněmovně může dojít k posunu a věřím, že už příští týden ve třetím čtení ten zákon bude ve sněmovně definitivně schválen.
A cítíte teď, že by sázkařská lobby nějak zasahovala do toho jednání?
Určitě komunikuje sázkařská lobby. Vídám tady některé ve sněmovně některé zástupce sázkařské lobby. Já nepopírám, že my jsme se jako Starostové a Nezávislí se sázkařskou lobby snažili nějakým způsobem rozumě domluvit, aby došlo, aby byl takový návrh, který bude přijatelný pro všechny strany, jak koalice, tak opozice, tak aby došlo k jejich, oni předkládali a propašovávali tady do sněmovny různé své varianty, já sám jsem je posílal k připomínkování 1500 starostům návrh sázkařské lobby a 1500 starosta jej rozcupovalo na kusy.
Takže jste se nedohodli?
Ne, určitě ne.
Věci veřejné jsou směšné, vládní koalice nevydrží - i taková vyjádření čteme v tisku z úst Petra Gazdíka. Jak dál v koalici, která čelí stávce a odvolávání ministrů? Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Pane předsedo, na otázku, zda se domníváte, že tato vláda do konce řádného volebního období vydrží, jste v rámci veřejné debaty odpověděl naprosto jasně ne, proč?
Byl to výsledek těch jednání, které probíhaly s Věcmi veřejnými v těch minulých týdnech. Víte, já jako starosta jsem člověk pragmatický a rád se bavím na nějaké konkrétní téma. Když ty jednání probíhají, probíhají tak, že Věci veřejné v podstatě neříkají, co chtějí, říkají, že pan premiér má dát návrh. Když jim pan premiér dá návrh, tak řeknou, že je neuspokojil, ať jim dá jiný. To podle mě nejsou příliš pragmatická jednání a pouze zdržují. A naše země i z toho, co vy sama jste říkala, není v situaci, kdy si může dovolit, ani tato vláda není v situaci, kdy si může dovolit lavírování, kdy si může dovolit zneklidňovat občany, kdy si může dovolit jakoukoliv nestabilitu. Ba naopak vláda by měla dělat přesný opak, aby měla být v té nestabilní situaci stabilizujícím prvkem, a to takováto jednání k tomu příliš nepřispívají.
Takže koalice se rozpadne kvůli Věcem veřejným?
Já nejsem jasnovidec, já jsem, paní redaktorko, říkal svůj názor. V té chvíli, budiž Věcem veřejným ke cti, že to poslední jednání, které s nimi proběhlo, bylo v naprosto jiné atmosféře a že tam už ten pragmatismus byl.
Co pragmatického jste slyšeli od Věcí veřejných, co vám pomohlo k nějakému dalšímu postupu?
Pragmatické jsme viděli konkrétní návrh dodatku koaliční smlouvy, ve kterém jsou napsány konkrétní věci a nad těmi konkrétními věcmi se dá bavit.
Povídejte, zajímáte nás, co konkrétního přinesly Věci veřejné?
Já ho nemám před sebou, ten návrh má 14 stran, paní redaktorko, v hustých bodech. Jsou tam kromě ...
Podle Radka John 17, viděl jste ho celý?
Viděl jsem ho celý. On asi myslel i úvodní stránku a ještě tu poslední, na které jsou 3 řádky, ale to zásadní, co tam je, jsou podle mě některé návrhy v té programové části, rozšíření akcí třeba o zrušení akcí na to je pro nás velmi přijatelná podmínka. To ale, co hlavní asi co Věci veřejné chtějí, je v té personální oblasti a tam premiér prohlásil, že bude vést bilaterální jednání, je to tedy na panu premiérovi.
A v té personální oblasti, jak vy sám jste zmínil, v tom dodatku, který přinesly Věci veřejné, je také nějaký konkrétní požadavek, nebo už někdo z vás slyšel od Věcí veřejných konkrétní požadavek na konkrétní ministerstvo?
My jsme slyšeli asi před 3 týdny od nich požadavek na ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti, v souvislosti s různými aférami Věcí veřejných ty požadavky v té době rozhodně nebyly přijatelné a návrat Radka Johna na ministerstvo vnitra já osobně vůbec nechápu, protože tam byl takový celý kolotoč a cirkus toho, že nejprve na začátku koaličních jednání před rokem Věci veřejné kladly ultimativně svým, jako koaličním partnerům, v televizi požadavky, že Radek John musí být ministr vnitra, jinak ta vláda nevznikne. Pak se dělo, co se dělo, pak pan premiér pana ministra vnitra odvolal, pak oni s tím nesouhlasily, pak teda ...
Tak to si možná ještě posluchač pamatuje a bylo to hodně zamotané, to máte pravdu, ale co chtějí teď?
Ale bylo poslední vyjádření, kdybych se k tomu dostal, bylo, že už do vlády nechce. Takže před 3 týdny jsme se dozvěděli, že zase chce a tomu už já lidsky nerozumím.
Takže Radek John chce zpátky do vlády, nechce na post vicepremiéra pro boj s korupcí, kam chce?
To se ptáte dobře, ale na špatném hrobě, já fakt netuším, co Radek John chce. Chce patrně na ministerstvo vnitra, což je pro nás jako koaliční partnery nepřípustné.
To stále ještě trvá ten jeho požadavek, viděl jste ho už třeba i v tom dodatku, je tam něco takového?
Ne, ne, v tom dodatku jsem nic takového neviděl.
A je tam něco konkrétního ze strany Věcí veřejných, opakuji, jako něco, čeho byste se mohli jako koaliční partneři chytit?
Pokud se bavíme o personáliích, tak tam nic konkrétního ze strany Věcí veřejných nezaznělo. Pouze to konkrétní bylo to, že budou o té věci vyjednávat bilaterálně s panem premiérem, což samozřejmě je jejich svaté právo a svaté právo premiéra a já jsem vděčný za to, že nás ušetří dalších mnohahodinových jednání, které jsou nepragmatická, nesmysluplná.
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vyzval k dohodě na předčasných volbách v co nejkratším termínu, protože vláda podle něj nezvládá společenskou situaci. Kromě konstatování, že jde o opoziční rétoriku, které od vás celkem očekávám, pane místopředsedo, nebylo by to už přece jenom nejčistší řešení?
Prosím. Pakliže, já si myslím, že vláda, já ještě nevidím příliš důvody, proč by měly být předčasné volby. Občané si nás politiky zvolili proto, abychom zastupovali nějak zájmy a já věřím, že mnoha lidem se nemusí líbit, co se v té koalici děje, já to chápu, my za to platíme jako TOP 0 a Starostové obrovskou cenu a také se nám to popravdě řečeno nelíbí, neustálé skandály našich koaličních partnerů, ta nejednota není rozhodně nic příjemného a nic stabilizujícího. Byť se snažíme být stabilizujícím prvkem, tak to opravdu občas není příliš jednoduché. Pokud k tomu přidáme tu atmosféru ve společnosti, která očekávala obrovskou změnu a je teď frustrovaná. Já veřejnosti rozumím, já také chodím do hospody a také tam slyším, slyším ty názory. Když k tomu přidáme reformy, které samozřejmě jsou nepopulární, když se podívám do Portugalska, do Irska, do Řecka, do Španělska, tam všude se dějí reformy, protože jsou v nějakém stavu. Česká republika není zatím v takovém stavu, jako jsou tyto země.
Nezlobte se, já vás přeruším, ale tato koalice se neustále ohání reformami a zatím nedokázala dát dohromady ani sebe sama, tak aby to nedělalo ostudu na veřejnosti.
Tak já si to úplně nemyslím, že sebe sama zatím nedala dohromady, to máte pravdu, paní redaktorko, pracujeme na tom a věřte, že máme obrovskou trpělivost a snažíme se, aby naši koaliční partneři a snažíme se být tím stabilizujícím prvkem, který by jaksi tu situaci uklidnil a zavedl v České republice stabilitu. Na druhou stranu není pravda, že tato koalice, to je takové klišé, že nic nevykonala. Tady se ve sněmovně schvaluje jeden zákon za druhým, podle koaličního prohlášení, podle toho, s čím šly ty jednotlivé strany do voleb a takto si nás, takto si nás občané zvolili s těmito programy. TOP 09 zrovna ten program, nebo ty reformy, které schvaluje, jsou z větší části také programem TOP 09 a nám voliči pro něj dali hlasy.
Já vás vrátím ještě s dovolením k myšlence toho dávání dohromady sebe sama, tedy zcelování koalice. Kdy bude nějaké další zásadní jednání nad koaličním dodatkem?
Pokud vím, tak zítra na oběd ve 13 hodin tady ve sněmovně.
A to bude formát K9?
To bude formát K9.
Kolik poslanců podle vás mimochodem nepřijde ve čtvrtek, tedy den následující na mimořádnou sněmovní schůzi k ProMoPro kvůli stávce?
To já netuším. Z TOP 09 jich tam nepřijde 41, pouze jeden tam bude, a to je pan ministr Kalousek, a ten tam půjde kvůli jiné věci, kvůli záležitosti zprávy ministra financí, on tam nebude jako poslanec, ale jako ministr financí.
Neboli za TOP 09 už je naprosto jasné, že se jednání o ProMoPro nezúčastníte proto, abyste případně umožnili přijetí návrhu ČSSD na odvolání ministra
TOP 09 je konzervativní stranou. My, pro nás je naprosto nepřípustné to plýtvání, které se v kauze ProMoPro ukázalo, bylo pojmenováno, v současné době ho řeší orgány činné v trestním řízení. Jsou tam jasná fakta, jasné převody z účtu na účet, které se podařilo ministerstvu financí zablokovat a je tedy velká šance, že část těch prostředků, které patrně byly původně určeny jako praní špinavých peněz, se vrátí daňovému poplatníkovi do státního rozpočtu. To jsou fakta, která tam jsou a my jsme k tomu již své řekli. My jsme nezměnili názor, jako konzervativní strana neměníme názor, co dva dny. My jsme informovali naše koaliční partnery o tom, že si přejeme, aby pan ministr Vondra opustil post ministra obrany, ODS nám řekla, že je to její věcí, že ona na tom nese zodpovědnost. Pan premiér dnes má rezignaci pana ministra Vondry v šuplíku a je to jeho rozhodnutí. My neuděláme nic, čím bysme dali najevo, že podporujeme, co by mohlo být bráno jako podpora pana ministra Vondry. Na druhou stranu nechceme příliš, příliš v současné době nějakým způsobem jitřit situaci, která už je jaksi napjatá. My dodržíme slovo, na tu schůzi nepůjdem, pana ministra Vondru už jsme k rezignaci vyzvali. Pakliže tam bude přijato nějaké takovéto usnesení, tak to bude jenom potvrzením toho, co TOP 09 už dávno říkala a tím tu věc považujeme za vyřízenou, je to věcí ODS a věcí pana premiéra.
Vzhledem k tomu, že Věci veřejné ústy Radka Johna daly najevo tentýž postoj, znamená to, že ta zítřejší schůze nebude de facto sloužit k vysvětlování kauzy ProMoPro, ale k odvolávání Alexandra Vondry?
Odvolat Alexandra Vondru může jedině premiér, premiér jeho, jeho ...
Přijetí usnesení na návrh ČSSD, abychom byli tedy formálně správní?
Pokud bude přijato takové usnesení, tak bude přijato, ale nebude to nic, co my bysme už dříve neříkali. A znovu opakuji, je rozhodnutím pana premiéra, jak se v té věci zachová.
Je to příležitost, jak nabídnout Věcem veřejným ono kýžené čtvrté křeslo ministra ve vládě?
Opravdu to je věcí pana premiéra, do toho si netroufám mluvit. Požadavek na ministerstvo obrany od Věcí veřejných nikdy nezazněl. Nevím, jestli je to ministerstvo, které, o které by oni stáli, jestli takto. Na druhou stranu, víte, já jsem teď ve sněmovně, my tady schvalujeme zákony jeden za druhým. Konečně tady se schvaluje něco reformního, něco, co Českou republiku někam posune. Tady ty personální půtky nás příliš nebaví.
Nezlobte se, já si myslím, že především nebaví voliče a to, že vy tam jásáte na tom, že sněmovna konečně pracuje, mi nepřijde jako něco, co by se mělo zdůrazňovat, ale jako něco, co by mělo být běžným jevem.
Souhlasím. Ona nepracuje, konečně, paní redaktorko, ona pracuje už rok.
Ale víte, pokud jste přesvědčený nebo pokud vy i předpokládáte, že pan ministr Vondra zítra o svoje křeslo přijde, máte nějakou představu, kdo by ho měl v koalici nahradit?
Já dost dobře nerozumím tomu, jak by mohl ne zítra, ale pozítří ...
Pozítří, ano, ve čtvrtek, bavíme se o čtvrtku.
... přijít. Prostě pokud sněmovna vyzve, tak vyzve, znovu opakuji, že my už jsme to udělali a je pouze věcí premiéra, on je ten, kdo pana ministra
Omezme tu otázku pouze na to jednoduché, kdo by ho mohl nahradit?
Já teď netuším, měl by to být podle koaliční smlouvy nějaký zástupce ODS a je věcí ODS a souhlasu nás koaličních partnerů, kdo by to mohl být. Zatím jsem žádné jméno neslyšel a neodvažuju se o něm spekulovat.
Ještě se vraťme ke čtvrteční stávce, premiér ji vnímá tak, že jde o tlak na vládu, aby plnila program ČSSD, KSČM a potažmo odborů, jak ji vnímáte vy?
Asi samozřejmě obecně platí, že stávka, pokud mají odbory pocit, že vyčerpaly všechny ostatní nástroje, tak samozřejmě stávka je legitimní. Legitimní nejsou blokády. Kdo chce stávkovat, ať stávkuje, ale neznemožňuje práci těm, kdo stávkovat jaksi nechtějí. Nechápu prohlášení pražských předáků třeba dopravních odborů, že udělají všechno proto, aby metro nejelo. Jo, pokud by například Dopravní podnik Prahy našel dost strojvedoucích a dalších zaměstnanců, kteří zajistí alespoň omezený provoz metra, pak tomu prohlášení odborové organizace metro naprosto nerozumím. Já si myslím, že odbory všechny možnosti rozhodně nevyčerpaly, prostor k jednáním je, ale mně přijde, že odbory se spíše zlobí, že vláda jejich argumenty nepřijímá, ale tak zas, kdyby jim vyhověla ve všech, to by rovnou mohla jakékoliv úsilí o reformy zavalit. Návrhy odborů jsou totiž často příliš proti smyslu reforem a proti programovému prohlášení vlády.
Pane předsedo, jenom s dovolením ve středu dopoledne ještě před stávkou je jednání tripartity. Dá se od něj čekat nějaký zásadní posun, půjde tam někdo z koalice s nějakým návrhem, který by znamenal pro odbory tak výrazný ústupek, že byste se třeba se domlouvali na zmenšení protestu, nebo dokonce odvolání protestů?
Já se upřímně přiznám, paní redaktorko, že tomu příliš nevěřím. Odbory prostě chtějí stávkovat, udělaly z toho politickou stávku, chtějí omezovat občany, mluví o živelných barikádách a o živelné stávce, za kterou nesou teda plnou odpovědnost. Už několikrát od jednacího stolu odešly, aniž by jednaly. Já jejich postoji nerozumím, nebo rozumím, chápu, že chtějí vyvolat konflikt, chtějí vyvolat stávku. Je to jejich věcí, pořád platí, že na stávku mají právo, ať stávkují, ale nemají právo na blokády.
Neboli to středeční jednání tripartity už považujete je za formální pokus zasednout k jednacímu stolu, který nic nepřinese?
Já to nepovažuju za formální pokus, ten pokus samozřejmě je povinností vlády, povinností odbory takový pokus učinit, na druhou stranu z dosavadních pokusů, kdy odbory odcházely bez čehokoliv, kdy jasně říkaly - my stejně budeme stávkovat, stejně to uděláme, nevěřím, tomu, že by se podařilo, oni žádný kompromis nechtějí. Oni chtějí, aby se jim vyhovělo v plném rozsahu, aby reformy nebyly přijímány, a to už není o odborech nebo vládě, to je o pokusu přepsat výsledek loňských parlamentních voleb, prostě odbory si řekly, tady si půl milionu lidí sdružených v odborech řeklo, že chtějí jinak než volili voliči ve volbách a snaží se k tomu využívat prostředky. To je politický boj, to už není čistě jaksi odborářská akce za zvýšení mezd nebo práv zaměstnanců.
Řekl ve Dvaceti minutách Radiožurnálu předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové Petr Gazdík. Díky za váš čas, na slyšenou.
Na slyšenou. Hezký večer.
Loučí se Štěpánka Čechová.
Nejedou vlaky, ani mnohé autobusy a poprvé v historii stojí pražské metro. Pochodující odboráři dopoledne skandovali hesla jako generální stávku - demisi. Předák Jaroslav Zavadil v přímém přenosu televize sdělil mimo jiné, že stávku nevyvolaly odbory, ale vláda svou arogancí. Premiér je podle něj podrazák. Ministr Kalousek po nápadu jít mezi demonstranty málem dostal rajčetem. Cítí tato vláda protesty jako vážný problém a pohne nějak stávka reformami? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Proti mě v parlamentním studiu sedí premiér Petr Nečas. Vítejte.
Hezké odpoledne.
Pane premiére, podle odboráře Jaroslava Zavadila máte mnoho tváří, na veřejnosti jste Petr Dobrotivý, ale vaší druhou tváří je prý Petr Podrazák. Jakého Petra jste dnes ráno viděl v zrcadle?
Tak já hlavně doufám, že to nebyl černý Petr, kterého bych si vytáhl. Já tyto silácké výroky, které jsou navíc osobním útokem, vůbec nehodlám komentovat. Myslím si, že spíše vypovídají o tom člověku, který je říká tyto výroky, než o tom člověku, o kterém jsou tyto výroky říkány.
Ten podraz ale ilustroval pan Zavadil na tom, jak odbory dostaly v sobotu po příchodu na jednání na vládě rozhodnutí o pondělním zrušení stávky. Divíte se, že to vnímají jako podraz?
Divím se, divím se, protože samozřejmě doručení soudu je věcí justiční stráže, která je řízena soudem, nikoliv vládou nebo úřadem vlády. To, že od pátečního večera bylo známo, že odboráři budou na tom místě, tak zřejmě vyhodnotila justiční stráž jako místo, kde může předat toto rozhodnutí soudu o předběžném opatření. Mimochodem mě ani nenapadlo, že by ho neměli předáno již v pátek ve večerních hodinách.
A mimochodem ručíte za to, že nikdo z vlády nebo z koalice se nepokusil popohnat soud k takovému rychlému vydání předběžného opatření?
Za to absolutně ručím. Vůbec si nedovedu představit, jak by to mohl udělat. Navíc předběžné opatření ano, to je jeho smysl, je vydáváno v řádu několikati hodin.
Ruku na srdce a bylo nutné takto tu situaci vyhrotit?
Já jsem přesvědčený, že to byl správný krok, mimo jiné i to, že se ta stávka odložila o 3 pracovní dny, tak umožnila občanům se lépe na to připravit, myslím si, že dnes to v Praze bylo vidět. Umožnila podnikům se na to připravit. Řadě podniků například by mohly dojít zásoby a podobně. Umožnilo se lépe připravit orgánům veřejné správy, ale například i z hlediska zabezpečení pořádku Policií České republiky. Já si myslím, že by to bylo podstatně horší, když ta stávka by byla vyhlášena v pátek těsně před polednem, jak se tomu stalo, a začala by již ve tři hodiny po půlnoci v pondělí, to bylo velmi bezohledné, protože jenom taková maličkost, ředitelé škol nemohli vůbec rozhodnout o tom, zda přijmou žáčky nebo nepřijmou žáčky, zda vyhlásí prázdniny, zda se zajistí doprava učitelů, jak zajistit najednou zničehonic během víkendu zaručit dopravu například lékařů do nemocnic, na to všechno byl čas například v Praze krizový štáb měl přesně vymyšlený scénář, jak například dopravit lékaře do pražských nemocnic v případě, že by nefungovala doprava.
A uvědomujete si také to, že díky tomu posunutí stávky jste vy vlastně věnovali odborům neuvěřitelné tři dny mediální pozornosti prostě, protože všechny zajímalo, co se bude dít, co odbory chystají. I my na Radiožurnálu samozřejmě jsme se ptali několikrát odborářů, co bude. Vy jste vlastně tím poskytli odborům promo tři dny.
Tak měli s prominutím promo tři dny, mně to vůbec nevadí. Já především považuji za klíčové to, že ta stávka byla skutečně politickým krokem, že nepřinesla vůbec nic pozitivního pro naši zemi, způsobila jenom národohospodářské škody. Musím říci, že z tohoto pohledu já chci především ocenit chování občanů, kteří projevili podstatně větší nadhled, než odborářští bossové.
Mimochodem ale zdá se, že sympatizanty přihrál odborům i výrok prezidenta Václava Klause, který poradil vládě, aby jednala kvůli stávce rezolutněji, města aby najala soukromé autobusy a podniky se rozloučily se stávkujícími. Uškodilo podle vás atmosféře tento výrok prezidenta?
Já teď nechci hodnotit výrok pane prezidenta, neřekl jsem ho já, neřekl ho žádný člen vlády. Já jsem přesvědčený, že vláda postupovala naprosto správně, přiměřeně situaci a také se správnou razancí.
Proč se tak vyhýbáte hodnocení slov prezidenta, který je velmi dobře vnímán lidmi, každé jeho slovo je velmi dobře vnímáno a on vyzve k tomu, aby se podniky rozloučily se stávkujícími.
Myslím si, že pan prezident neměl úplné informace, například to, že naše zákony neumožní kvůli účasti na stávce s někým rozvázat pracovní poměr, takže z tohoto pohledu ...
Je možné, že pan prezident nemá takové informace, hlava státu?
Je to možné, klidně se stane, že o něčem zase nemám informace já a také jsem předseda vlády, to se stát může.
Mimochodem vy jste hovořil o minimalizaci dopadů stávky a minimalizaci škod. Tím, že se ta stávka kvůli tomu odkladu na popud odborů prodloužila z původě nějakých 12 hodin na celých 24, tím ty škody spíš narostly, ne?
Já jsem přesvědčený, že příliš ne, protože to, co bylo klíčové, je, že především například podniky a firmy, které byly závislé například na železniční dopravě, tak měly možnost se předzásobit těmi komoditami, tím zbožím, že se měli možnost připravit lidé a firmy, zda se lidé dostanou do práce, nebo nedostanou do práce. Jsem přesvědčený, že ty národohospodářské škody v případě pondělní stávky by byly vyšší a mimochodem si myslím, že o to odborům šlo. Já si myslím, že ony vědomě chtěly zasáhnout co největší počet lidí, aby skutečně se zablokovala města, aby zkolabovala doprava, aby bylo více naštvaných lidí. Myslím si, že to byl jeden z politických cílů této stávky.
Pokud by to odbory chtěly, tak, jak si vysvětlujete to, že dnes třeba nezablokovaly příjezdy do hlavního města, doprava v Praze nekolabovala, protože odbory nestály na těch dopravních tepnách?
Já bych tam viděl 2 vlivy, za prvé musím jednoznačně říci, že jsem přesvědčený, že i mezi odborářskými předáky jsou lidé rozumní, se kterými se dá jednat a uvědomují si dopady některých kroků a za druhé, já jsem přesvědčený, že drtivá většina české veřejnosti dávala jednoznačně najevo, že s těmi blokádami nesouhlasí. A za třetí, i my jsme dali najevo, že blokády považujeme za nelegitimní a nelegální akt na rozdíl od stávky, kterou respektujeme, i když s ní nesouhlasíme, tak blokovat dopravu je věcí, která je v rozporu se zákonem a i podle onoho předběžného opatření pražského městského soudu je v rozporu s dobrými mravy.
Promiňte, pane premiére, vy jste ale říkal, že drtivá většina nesouhlasí, přesto průzkumy hovoří o 60 až 73% podpoře akce odborů.
Já jsem mluvil, že nesouhlasí s blokádami.
Pokud by se ale měly konat další protesty a podle odborů budou, pokud se něco výrazně nezmění v přístupu vlády k tomu, jak bere na vědomí jejich návrhy vůči reformám, jak dlouho se ekonomicky i politicky vyplatí nechat lidi, ať si protestují? Kolik stojí jeden den takové stávky?
Já musím říci, že vyčíslené je to například na Českých drahách, kde působí tři firmy Černé dráhy, firma ČD Cargo, která zajišťuje dopravu nákladní a potom Správa železniční a dopravní cesty. Tam ty ztráty jsou odhadnuty na nějakých 300 milionů korun.
A celkově pro stát, kolik byste to odhadl?
To jsou skutečně odhady. Já bych řekl, že řádově je to několik miliard.
Jestliže jeden den stávky stojí několik miliard, několik miliard se má ušetřit třeba každou z reforem, jak dlouho se vyplatí nechat lidi stávkovat a třeba prosazovat tvrdě dál svoji politiku?
Já musím říci, že ty miliardy neplatí státní rozpočet, to bohužel platíme všichni ze svých kapes, to by si taky odborářští bossové měli uvědomit. Tato země potřebuje modernizační reformy. Každý, kdo se podívá, co se teď děje v Řecku, co se děje v Portugalsku, co se děje v Irsku, co se děje ve Španělsku, tak vidí, že pokud nebudeme řešit otázku veřejných rozpočtů, pokud nebudeme snižovat deficit, pokud nebude modernizovat tuto zemi, aby byla konkurenceschopná, tak nebudeme schopni zajistit životní úroveň, která tady je a už vůbec ne ji zvyšovat. Čili strkat hlavu do písku před tím, že jsou tady tyto problémy, tvrdit, že sice jsme pro reformy, ale jinak, a oni nikdy nepředstavili jak, já jsem to v životě od odborů neslyšel, jak si teda představují ty reformy. Ještě před půl rokem říkali, že žádný nejsou potřeba. Teď říkají, že sice jsou potřeba, ale dělejte je jinak. Jenomže ...
A přitom odborový předák Zavadil, promiňte, že vás přeruším, hovořil o tom, že sám ministr Heger označil návrh třeba zdravotnické reformy od odborů za velmi dobrý tak, jak to, že pan ministr ten návrh viděl?
Musím říct, že já jsem od pana ministra Hegera toto tvrzení nikdy neslyšel, takže nevím, kde s tím pan Zavadil přišel. Na druhé straně nikdo nemůže chtít po vládě, která je takto politicky složená, má toto programové prohlášení, aby plnila politický program úplně jiných politických stran jako je například sociální demokracie nebo komunistická strana. My opravdu nebudeme plnit sociálně demokratický nebo komunistický program.
Pane premiére, vy jste použil příklad Řecka, znamená to, že předpokládáte, když pomineme ty obrovské půjčky, do kterých už se Řecko bylo nutné pustit, že předpokládáte u nás stejný postup při prosazování reforem, to znamená veliké celonárodní demonstrace a vedle toho prosazování reforem, až tak daleko to u nás nejde?
Nepředpokládám, nemyslím si, že u nás nastane řecký scénář a je právě základním úkolem této vlády, aby nikdy nenastal.
Dost posluchačů se ptá, přišlo dotazy v podstatě ve stejném duchu. Štěpán Kotrba, Jiří Tvrz a další - podá vaše vláda demisi nebo čekáte, že vám všichni odpustí a nechají se cituji dál stříhat jako ovce?
Nikdo nikoho jako ovce nestříhá. Pokud bychom způsobili nárůst deficitu veřejných financí, tak to opravdu nejvíce zaplatí lidé, občané. Právě přesně podívejme se do těch zemí, kde se tyto problémy neřešily. Tam se to řeší dramatickým snižováním důchodů, řeší se to dramatickým snižováním sociálních dávek. Proti tomu jsou změny, které se dějí u nás jenom kosmetické, nebo velmi sociálně dělané. Já musím říci na jednom konkrétním příkladu. My jsme schválili zvýšení věku odchodu do důchodu tak, že v roce 2043 se dosáhne 67 let. Nedávno byly ohodnoceny tyto kroky ze strany Evropské komise, což určitě nikdo nepředpokládá, že Evropská komise je řízena ODS nebo TOP 09 nebo touto vládou z České republiky, a ta jednoznačně řekla, že tento krok je správný, ale že bychom ho měli dělat rychleji, to znamená, dosáhnout těch 67 let rychleji než v roce 2043, takže tady je vidět, že opravdu to není tak, že by si tady něco usmyslela tato vláda a teď to vnucovala lidem. To jsou prostě objektivní skutečnosti. Tato země potřebuje modernizaci, potřebuje reformy. Nebudeme-li to dělat, budeme-li před tím strkat hlavu do písku, ano, ještě nějaký čas to půjde, ještě nějaký čas můžeme žít z podstaty, ještě nějaký čas můžeme zvyšovat deficity, ale pak to velmi rychle nabere špatný směr a nakonec to skončí tak, že to všechno do poslední koruny zaplatí lidé.
Pane premiére, ta část otázky mířila ale také k demisi vlády a někteří i komentátoři se domnívají, že stávka může mít vážný dopad na osud vaší vlády, například Petr Holub pro Aktuálně.cz píše, že v roce 97 stávka na železnici spustila politickou krizi, po níž padla druhá Klausova vláda. Ekonomické vyhlídky rodin jsou dnes podle Aktuálně stejně špatné jako před 14 lety, ten článek je rozebraný, vy kroutíte hlavou, ale můžete se na něj sám potom podívat, tam jsou přesná čísla, na která teď není čas. Nicméně oni říkají, že podle vzoru roku 97 se teď chovají přesně odbory i politici a historie se může opakovat. Vylučujete, že vás tato situace dovede až k demisi vlády?
V politice nemůžete nikdy nikdy nic vyloučit, ale také platí, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky a skutečně pan Holub nemá hluboce, hluboce pravdu, já musím říci, že jednoznačně například ty údaje ukazují, že daňový systém v České republice je ze všech členských zemí Evropské unie postaven nejvýhodněji právě pro rodiny s dětmi. V žádné jiné členské zemi Evropské unie není postaven daňový systém tak výhodně pro rodiny s nezaopatřenými dětmi jako u nás.
Ptali jsme se na pád vlády, takže ten jste nevyloučil?
Nikdy nemůžete nic vyloučit, ale já nevidím důvod, proč by vláda měla podávat demisi. Tady není jiná alternativa v této Poslanecké sněmovně, tato vláda má reformní program a chce ho uskutečnit.
První jednání tripartity po stávce je v pondělí. S čím na něj půjdou zástupci vlády? Ptáme se premiéra Petra Nečase, posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Pane premiére, mnozí lidé považují tu dnešní stávku za důkaz, že tripartita vlastně nefunguje, že selhal ten dialog, je to tak?
Není to tak a většinou, většinou musím říci, že to považuji za tento signál spíše lidé spjatí bezprostředně s odbory nebo s levicí. Já musím říct, že to není vláda, která odchází z jednání tripartity, že to není vláda, která se nedostaví na jednání se svými sociálními partnery, tyto kroky dělají odbory, nikoliv vláda.
Půjdete v pondělí na tu tripartitu s něčím novým, co od vás odbory ještě neslyšely a co mohou vnímat jako zásadní ústupek po té dnešní stávce?
Já jsem již řekl před touto stávkou, že jsem připraven se bavit o některých věcech, například právě onom zvyšování věku odchodu do důchodu. Jsem připraven prosadit mechanismus, který by navázal zvyšování věku odchodu do důchodu po tom roce 2043 na těch 67 let pouze podle naděje dožití a podle růstu střední délky života, to považuji za rozumný kompromis. Řekl jsem, že jsem připraven prosazovat takzvaná uzavřená zaměstnanecká schémata v rámci důchodových společností, která by umožňovala zaměstnancům a zaměstnavatelům se dohodnout, vytvořit zvláštní důchodový fond, ze kterého by potom mohly být hrazeny takzvané předdůchody, takže je tady celá řada věcí, o kterých je možné rozumě jednat, pokud ten zájem je samozřejmě i ze strany odborů.
To byla důchodová reforma. Lidé se ale ptají i na zdravotnické standardy a nadstandardy. Mimochodem odboroví předáci se dnes docela rozčílili, že jste sice odložili to projednávání té zásadní zdravotnické změny, ale až ve chvíli, kdy je ve třetím čtení a není možné podávat pozměňovací návrhy. Tak nebyla to jen taková, takové gesto?
Nebyla. Existují parlamentní procedury, které umožňují tuto věc řešit. Kdyby se například pan ministr zdravotnictví dohodl v rámci jednání tripartity na některých změnách, tak je možné zákon ze třetího čtení vrátit do druhého čtení, načíst pozměňovací návrhy a znovu o něm hlasovat ve třetím čtení, to je známá procedura.
Takže v pondělí na tripartitě je ještě šance něco na zdravotnické reformě změnit, opravit?
Budeme o tom jednat, ale vždycky ta cesta je, parlamentní procedury to umožňují.
A dokážete si tam představit nějaké ústupky, tam máte nějaké konkrétní ...?
Já teď nechci říkat, jestli ústupky ano nebo ne. My jsme celou řadu těch věcí velmi pečlivě promýšleli. Ty kroky, které děláme ve zdravotnictví, jsou nutné mimo jiné i proto, že si část odborů, v tomto případě Lékařský odborový klub vystávkovaly, vyvzdorovaly vyšší platy, na ty platy se musí někde v tom zdravotnictví vzít, čili ty reformní kroky jsou nutné mimo jiné i proto, abychom v těch následujících letech mohli zvyšovat platy nejenom lékařů, ale i nelékařského zdravotnického personálu a ostatního personálu ve zdravotnictví, protože je skutečností, že ta platová základna v českém zdravotnictví je posazena hodně nízko a že v mnoha ohledech české zdravotnictví mohlo poskytovat kvalitní služby mimo jiné díky tomu, že se šetřilo na platech. A my nechceme, aby tato věc pokračovala, čili ty reformní změny jsou mimo jiné cíleny ve zdravotnictví proto, aby z uspořených prostředků šel lépe zaplatit personál ve zdravotnictví, lidé, kteří tam pracují.
Josef Pilch, posluchač z Vamberka píše - neměly by reformy začínat kvalitními zákony a hmotnou odpovědností politiků za špatná rozhodnutí, díky kterým stát přichází o miliardy? Pane premiére, co prosadit kromě reforem také zákon o hmotné odpovědnosti politiků?
Musím říci, že ODS již před volbami navrhla takzvanou finanční ústavu, jejíž součástí je mimo jiné i to, že plat ústavních činitelů by se odvíjel od vývoje rozpočtu, když to řeknu velmi zjednodušeně, když by byl správný vývoj rozpočtu, rozpočet byl vyrovnaný nebo dokonce v přebytku, tak by to zvyšovalo platy ústavních činitelů. Když by hospodařili špatně, rozpočet by šel do deficitu, tak by se naopak ty platy snižovaly.
A na tom se v koalici nenajde shoda, abyste něco takového prosazovali?
Já jsem přesvědčený, že na tom bude možné naleznout shodu.
Kdy se do toho pustíte?
Již na tom teď pracujeme, máme první verze návrhů těchto zákonů.
To znamená, že takový zákon o hmotné odpovědnosti politiků, ať už bude mít jakoukoliv podobu, uvidíme v prvním čtení zhruba kdy?
My chceme, aby bylo hotové paragrafové znění této finanční ústavy, jejíž součástí by bylo i toto opatření, ta vazba těch platů na vývoj státního rozpočtu tak, aby to bylo do konce letošního roku.
Ještě se podíváme krátce na kauzu ProMoPro. Karel Klinkáček a další se ptají na tuto kauzu. Proč ODS se snažila blokovat v parlamentu vyjasnění kauzy, například k nepodpoře takového požadavku tlačila v minulosti i Věci veřejné pod záminkou porušení koaliční smlouvy, to souvisí i se stávkou, píší lidé. Odmítají totiž utahování opasků pod vedením problematických politiků. Pane ministře, to jsou reakce našich posluchačů. Já vím, že dlouhodobě máte, jak se říká v šuplíku návrh na rezignaci od pana ministra Vondry, kterého se kauza týká. Dnes pravděpodobně projde tím, že dvě koaliční strany propustily to jednání o kauze ProMoPro to usnesení podané ČSSD na to, abyste odvolal pana ministra, byť pro vás není závazné. Proč pana ministra Vondru neustále bráníte, i kdyby jeho odstoupení byť mělo být ulevením politického tlaku na koalici?
No, to by bylo velmi jednoduché, kdyby bylo ulevením politického tlaku, to bych, a jakákoliv vláda, jakýkoliv předseda vlády během třičtvrtě roku přišel o třičtvrtě ministrů, protože vždycky se vyvine nějaký politický tlak na ministra nebo na politika. Já musím říci, že Alexandr Vondra přijal politickou odpovědnost za tuto kauzu, on se jí nevyhýbá. Na druhé straně tam nebylo prokázáno žádné jeho pochybení, on žádné smlouvy nevyjednával, nepodepisoval, není prokázáno, že by se někde nějaké finanční prostředky ztratily. Já bych chtěl také navíc připomenout, že ta částka, která je uváděna, je v podstatě zpoloviny byla vyplacena v době, kdy pan Vondra již nebyl ministrem a nenese za to už vůbec žádnou odpovědnost, protože byl mimo vládu.
Protože už náš čas se chýlí, pane ministra podržíte přes veškeré výzvy?
Já teď nechci říkat podržím, nebo nepodržím, to rozhodně nebudu oznamovat prostřednictvím sdělovacích prostředků. Já považuji za klíčové to, že pan ministr Vondra přijal politickou zodpovědnost a že teď je nezbytné vyčkat na výsledky vyšetřování.
Mimochodem KSČM se na tu schůzi k ProMoPro, která pokračuje v 18 hodin, chystá přinést i návrh na usnesení na vaše odstoupení. Považujete to za provokaci?
Ale tak můžou dávat návrhy na jakékoliv odstoupení kohokoliv, to patří prostě k jednání Poslanecké sněmovny a rozhodující je ústava a tam je přesně předepsaný postup. Z tohoto pohledu není důležité, co komunisté a sociální demokraté hlasují.
Řekl ve Dvaceti minutách Radiožurnálu premiér Petr Nečas. Díky za váš čas, na slyšenu.
Na slyšenou a děkuji za pozvání.
Od mikrofonu se loučí Štěpánka Čechová.
A co uslyšíte mimo jiné v následujících minutách? Proč si pojištění na cestu do zahraničí sjednává jen menšina lidí? A ze stovek stížností na státní maturity uspěl jen zlomek. Vypovídá to o dobré přípravě testů nebo neochotě ministerstva uznat chyby?
Češi, kteří o dovolených a prázdninách vyrážejí na cesty možná neberou tak úplně vážně rizika, která by se s těmito výjezdy mohla pojit. Vyplývá to alespoň ze sondy, jejíž výsledky dnes zveřejnila Direct pojištovna a podle níž si cestovní pojištění sjednává méně než polovina českých turistů. Důslednější jsou v tomto ohledu ti mladší, do 30 let a nejčastěji na takové krytí myslí lidé, kteří míří do exotických krajů. Po telefonu teď zdravím Jaromíra Gajdáčka, prezidenta Svazu zdravotních pojišťoven. Dobrý den.
Dobrý den.
A také Jana Papeže, místopředsedu pro vnější vztahy Asociace cestovních kanceláří. Dobrý den, i vás vítám ve vysílání.
Dobré odpoledne.
Pánové, odpovídá zjištění z toho citovaného průzkumu údajům nebo odhadům, které máte k dispozici i vy, pane Papeži?
Tak já bych byl k takovém průzkumu malinko skeptický. Ty naše údaje jsou malinko odlišné. Podle našich vlastních analýz u organizované turistiky se pojistí víc než 70% těch, kteří jdou do zahraničí. Je to možná dáno tím, že cestovní kanceláře o těch rizicích klienta informují a klienta přesvědčují k tomu, aby se pojistil.
Pane Gajdáčku, jak se na to číslo díváte vy? Myslíte, že to je reální odhad nebo možná snaha pojišťovny získat klienty?
Tak já bych nepodezříval nikoho, že to dělá záměrně. Já mám teda také trošku jiná čísla. U nás na zdravotních pojišťovnách, každá zdravotní pojišťovna má svého komerčního partnera a my zaznamenáváme spíše zvýšený zájem klientů o tyto výhodné cestovní pojištění, když jedou do zahraničí, pojišťují se celé rodiny a jak správně říkal pan kolega Papež, tak kdekoliv je organizovaný zájezd, ať už je to na lyže nebo k moři přes cestovní kanceláře, tak tam v podstatě když nechcete být pojištěn, tak prakticky se musíte z toho odhlásit, protože v té základní nabídce to všude je.
Jak tedy obecně hodnotíte přístup českých turistů k pojištění při cestách do zahraničí, pane Gajdáčku? Myslíte tedy, že lidé to nepodceňují?
Já si myslím, že spíše to nepodceňují, že přece jenom ty případy, kdy skutečně úraz, který se stal nepojištěnému turistovi stál spoustu a spoustu peněz, tak tyto případy jsou známy a přece jenom ti lidé buď zapomenou v tom spěchu, když jedou třeba individuelně a nebo na poslední chvíli to vyřizují, ale naše zkušenosti tedy spíše jsou takové, že i vzhledem k tomu, že víme, že zdravotnictví v Evropské unii je významně dražší, než u nás a také ten rozsah toho základního balíku je menší, to znamená jsou tam vysoké doplatky a toho člověka to potom ve finále může stát spoustu peněz, takže to, si myslím, že jsou základní atributy tím, že ti lidé se většinou asi pojišťují.
Vy jste, pane Papeži, odkazoval na ty výsledky nebo údaje z organizované turistiky. Myslíte tedy, že lidé, kteří nejezdí s cestovkami, jsou i v jiných ohledech jaksi více volnomyšlenkářští a že třeba ani si nesjednávají pojištění?
Já si myslím, že to má ještě další aspekt, a to je samozřejmě to, že to pojištění na cesty není u všech pojišťoven stejně hodnotné a navíc spousta lidí si myslí, že je pojištěno v případě, že vlastní kreditní kartu, protože nějaká forma pojištění u těch karet k dispozici je. Problém nastává tím, že ty pojistky, které jsou u platebních karet, jsou většinou jenom opravdu marketingové, to znamená jejich obsah je velice malý a nekryjou ty pojistky všechny případy, které se v zahraničí mohou stát a pro lidi je pak velkým překvapením, že se některé věci jsou vyloučeny a nevztahuje se na to ta jejich pojistka,
Spousta lidí to ale určitě tak bere, protože slyšeli, že když mají kreditku, tak s tím získávají cestovní pojištění.
Tak, a to je právě ten problém. A myslím si, že by se mělo lidem říct, aby si opravdu pořádně pročetli podmínky těch svých pojistek a raději se dopojistili, protože ty pojistky, které jsou u kreditních karet v 99% případech nekryjí všechna rizika, která s tou cestou mohou být spojena.
Pane Gajdáčku, dá se říci kdy třeba naopak lidé se můžou spolehnout na běžné pojistky, které už mají uzavřeny, ať už mluvíme o těch, které jsou spojeny s kreditními kartami nebo jinými a nebo nakolik se můžou lidé spolehnout na to, že se pohybují na území Evropské unie, když jsou v Unii?
Tak každý občan Evropské unie má takzvaný evropský průkaz zdravotního pojištění, který ho opravňuje ve všech státních zařízeních v jakékoliv zemi být ošetřen, to znamená být ošetřen pro základní životní funkce, když se mu udělá náhle nevolno nebo má nějaké náhlé potíže. V každém případě ale je pravdou, že je třeba vždycky zvážit, jestli si jedu někde k moři potápět nebo lezu po skalách, tak vždycky je třeba číst ty výluky, na které se vlastně to cestovní pojištění nevztahuje. A když jedu za nějakým sportem, tak bych v žádném případě na tu kartu evropského pojištění ani na bankovní kartu, na kreditní kartu nespoléhal a vždycky si sjednal řádné pojištění, kde bych přesně věděl, jaký rozsah toho pojištění je. Je to strašně důležité, protože ty výluky jsou opravdu marketingovým tahem a samozřejmě nelze se tomu divit, že je třeba rozlišovat to plošné základní pojištění a nějaké pojištění, které potřebuju na tu konkrétní danou cestu.
Dostávají se, pane Gajdáčku, třeba i samotné české zdravotní pojišťovny do složitých situací, co se turistů týče? Musejí třeba často vysvětlovat lidem, na to a na to mají nárok, na to zase ne?
Tak samozřejmě, že ty problémy tady jsou, protože český člověk už je od základu takový, že si nepřečte řádně ty podmínky, které by si měl prostudovat a měl by o nich vědět. My jako zdravotní pojišťovny spíše řešíme ty problémy mezistátního přeúčtování, ať už to jsou cizinci u nás a nebo naši, spíše pracující než turisté venku, takže ta problematika je trošku jiná. Tam je třeba si uvědomit, že pokud rodina jede na nějaký výlet individuálně, tak že do toho nebezpečí ten člověk dostává nejen sebe, ale celou rodinu, malé děti a nebo třeba další rodinné příslušníky a pak ten problém může být třeba u auta havárie mnohonásobně vyšší, takže v každém případě doporučuju se zeptat, třeba na své zdravotní pojišťovně, která vždycky může doporučit, jaké zdravotní, cestovní pojištění si ten člověk má zařídit.
Pane Papeži, já nechci, aby nám to tady znělo jako nějaká černá kronika, ale mohl byste uvést nějaký ilustrativní příklad, kdy se nejčastěji lidem nevyplácí opomenout pojištění před výjezdem na dovolenou?
Tak často se stává, že lidé, kteří jsou zdraví a sportovci a mají pocit, že když jedou na krátkou dobu, například na 4, na 5 dnů někam, tak že se jim v podstatě nic nemůže stát nebo že jsou v dosahu do dopravy autem do pár hodin do vlasti a tam se může přihodit ledacos i třeba akutního, jako je třeba prasklý vřed nebo podobné záležitosti. A to v některých zemích už znamená velké příplatky nad ty standardy a už to může znamenat opravdu veliké výdaje. Nebo zvlášť v těch vzdálených zemích, kde ta lékařská péče je omezená ve své kvalitě jenom na soukromá zařízení a kde ty účty potom lezou opravdu do velikých částek a tam těm lidem najednou dojde, že 1000 korun za připojištění, které by si s sebou vzali na tu cestu neznamená vůbec nic v porovnání s účtem například na půl milionu nebo třičtvrtě milionu korun.
Když už k něčemu dojde, bývá v takových případech velká potíž v komunikaci třeba s úřady v dotyčné zemi? Nebo když člověk má uzavřenou pojistku, tak to probíhá bez problémů, pane Papeži?
Pokud má uzavřenou pojistku, tak většina pojišťoven, které na našem trhu působí a prodávají cestovní pojištění, tak má velice dobře propracovaný systém asistenčních služeb, to znamená na dvacetičtyřhodinový servis v českém jazyce a pokud jsou k dipozici telefony v té lokalitě, kde se tomu člověku něco stane, tak je to většinou bez problémů a pojišťovna přes ten servis funguje ve vztahu k nemocnici a potvrzuje, že to zaplatí a tak dále. Pokud ovšem samozřejmě se stane něco někde, kde není telefonické spojení, tak do toho často musí vstoupit i zastupitelský úřad, který se stává i určitým prostředníkem pro toho klienta a pojišťovny ale v tomhle fungují velice dobře.
Pane Gajdáčku, prosím už jen velmi krátce, pomůže člověku, když z ciziny, když se něco stane, když bude kontaktovat svou zdravotní pojišťovnu v Česku?
Tak jak jsem již říkal, tak pro ty cesty do ciziny má každá zdravotní pojišťovna, která ze zákona působí jenom v České republice, toho svého komerčního partnera. Jak už tady bylo řečeno, tak na té kartičce pojištění je vždycky telefonní číslo, kde je komunikace v českém jazyce a je to daleko výhodnější než komplikovaně telefonovat do své zdravotní pojišťovny, která stejně zase musí kontaktovat potom ty zahraniční partnery a nebo tu komerční pojišťovnu. Ale samozřejmě to je možné a my jsme na to samozřejmě připraveni.
Jaromír Gajdáček, prezident Svazu zdravotních pojišťoven, děkujeme za rozhovor. Na shledanou.
Děkujeme, na shledanou.
Jan Papež, místopředseda Asociace cestovních kanceláří. Děkujeme na rozhovor, na shledanou.
Na shledanou a hezký večer.
Na prázdniny a na cesty se už dávno rozjeli i žáci a studenti. Ne všichni je ale asi stráví bez myšlenek na školu, což se týká taky mnoha z těch, kteří letos absolvovali premiéru státních maturit. A když neuspěli podle svých představ, podali si odvolání proti výsledku testů. Celkem jich byla bezmála tisícovka, ale jen 10 z nich byla stížnost uznána. 5 z nich dosáhlo toho, že se jim změnilo hodnocení z nedostatečné na dostatečnou, dalších 5 sice nepropadalo, ale dosáhli vylepšení známky. Oznámil to dnes ministr školství Josef Dobeš, který je teď naším hostem. Dobrý den.
Dobrý den.
O co se většinou opírala odvolání letošních maturantů?
Tak ti maturanti to obecně zkoušeli, bych řekl, bez nějakého záměru, ale když zasedla komise, tak zjistila při přepočtu těch bodů a otázek, že z 956 10 studentů skutečně, když se ty otázky přepočetly, tak měli lepší výsledek.
Ale tedy drtivá většina maturantů, kteří se proti výsledkům odvolali, neuspěla. Není to tím, že byste jen zamázli ty stížnosti a nechtěli přiznat chyby?
Nenene, v žádném případě. Každou stížností se právníci zabývali a odborníci CERMATu a každou speciálně vyhodnocovali, přepočítali a zkoumali, jinými slovy žádné zamáznutí, ale skutečně zájem o tom přešetřit, aby vše bylo správně a spravedlivě.
Celkem má opravu maturit absolvovat přes 23 000 studentů, několik set studentů se odvolalo proti výsledkům písemné i ústní části. Ty jejich případy ale posuzují kraje, závěry se dozví až v příštích týdnech. To zvažování je složitější v těchto případech?
No, naopak. Já bych řekl, že je to úplně stejné, ale když ti tvůrci těch odvolání připravovali ten časový harmonogram odvolání, tak pro ministerské úředníky nastavili 10 dnů na vyřízení stížnosti a kraje mají 30 dnů, takže tam je delší termín. A přiznám se, že já jsem malilinko trnul, jestli nás budou čekat desetitisíce stížností nebo stovky a zda to zvládneme. Podařilo se nám to zvládnout, měli jsme asi šestinásobně větší kapacitu, to dneska můžu říct, ale trošku jsem trnul.
Vy jste se dnes dotkl i plánů na příští státní maturity a pokud tomu správně rozumím, tak stávající podoba maturit by se podle vás neměla měnit příští 2 roky. Proč ne?
Protože tak, jak to bylo v roce 2008 nastaveno, tak to bylo ještě brutální byrokraticky rozvětveno a příští rok, pokud bychom drželi školský zákon z roku 2008, tak bysme měli další povinnou zkoušku a byla by volba mezi informatikou, společenskými vědami či technickými vědami. A vznikl by nám třetí povinný předmět a jsme v situaci, kdy jsme to tak tak administrativně zvládli.
A, prosím, ještě jedna věc. Také jste se dnes ohradil proti požadavku Asociace krajů na úhradu desítek milionů korun za náklady spojené s maturitami. Předseda asociace Michal Hašek operuje s částkou přes 44 milionů, školy prý dostaly jen 12. Vy jste řekl ale, že do krajů šlo mnohem víc prostředků. Odkud se bere ten nepoměr?
Do krajů šlo 60 milionů podle smluv, které uzavřel CERMAT a ministerstvo s šéfy komisí, s předsedy komisí a s hodnotiteli. My jsme, přesně máme smlouvy, kde jsou částky a poslali jsme do krajů 60 milionů, které odpovídají těmto částkám. A navíc, prosím, navíc jsme poslali 12 milionů, které jsme ušetřili na byrokracii a poslali jsme to školám, jako že jsme chápali, že to mělo nějaké vicenáklady, scanery, kopírování a podobně, takže jsme poslali celkem 72 milionů do krajů a jsem přesvědčený, že je to dostatečné. Že peníze v krajích chybí při přerozdělování je problém krajů a ne ministerstva.
Říká ministr školství Josef Dobeš. Děkujeme za rozhovor, na shledanou.
Rádo se stalo. Na shledanou.
Protesty odborářů neutichnou ani v těchto letních měsících, ujistilo dnes vedení Konfederace odborových svazů s tím, že ještě o prázdninách chce uspořádat několik akcí proti vládní zdravotnické reformě. První z nich v režii zdravotnických odborů je plánována už na zítřek a v poznámce Ozvěn dne nejen nad těmito aktivitami zamýšlí politolog Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie.
Podle místopředsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Radky Sokolové se v úterý můžeme těšit na to, že na pražském Palackého náměstí poteče krev. Ne, nemějte strach, tak blízko Řecku zatím nejsme. Naopak, tuzemské odbory pojaly svoji prázdninovou rebelii odlehčeně, coby happening. Pantomima a tragikomické scénky například ze stomatologické ordinace mají popsal slabiny reformy zdravotnictví ležící na stolech zákonodárců. Je sympatické, že ani v těžkých časech nás neopouští humor a odborům budiž přičteno k dobru, že nabízejí pestrou škálu protestů od stávek přes průvody, masové demonstrace prokládané písničkami až po mrazivou satiru. Eso es, tedy generální stávku, naštěstí nechávají schované v rukávu. V zemi hospodských tlachalů, hračičků a individualistů do posledního dechu je záhodno s ním nakládat jako se vzácným šafránem. Kromě toho další nadějnou zprávou je, že čiperné v tomto dusném létě nejsou jen odbory, ale i ústavní instituce. Vláda, poslanecká sněmovna, jež zasedá zítra a senát, který se má sejít příští týden. A jelikož sociologové vyšmejdili, že dovolenou u moře či na jiném atraktivním místě v cizině si kvůli své finanční situaci nemohou dopřát skoro 2 třetiny Čechů, dá se tušit, že pracovití politici i sociální partneři nebudou mít nouzi o pozorné publikum. Neradujme se však předčasně. Činorodost představuje pouze jeden z předpokladů užitečných výsledků. Provázena totiž musí být i vzájemným nasloucháním si a schopností dosahovat kompromisu. Zde má Nečasův kabinet evidentní rezervy. Přitom četné průsečíky lze najít ve stanoviscích zaměstnanců, zaměstnavatelů, vládního poradního sboru zvaného NERV i parlamentní opozice. Názor, že mnohé tlaky na škrty sociálních výdajů a proti zvyšování daní nejsou nutné, jsou politickým přáním a spíše problémy tvoří, než aby je řešily, vyjadřuje v čerstvém vydání týdeníku Respekt i renomovaný finančník George Soros. Na skutečný dialog ještě není pozdě. Pokud se ale v neproduktivní happeningy definitivně změní vztahy koalice s opozicí a vlády s partnery v tripartitě, můžeme se na dlážděních dočkat i krve opravdové. Takový stav by byl porážkou politiky, demokracie, sociálního státu a vlastně nás všech. Nehledě na to na které straně barikády bychom se zrovna nacházeli.
Poznamenává politolog Lukáš Jelínek.
Ministři financí eurozóny jednají o novém záchranném programu pro Řecko. Země potřebuje další peníze do poloviny září, jinak jí opět hrozí bankrot. Eurozóna a Mezinárodní měnový fond už loni slíbili Řekům 110 miliard eur. Tato částka ale nestačí. Navíc je oproti původním očekáváním vyloučené, že by se země v nejbližších letech vrátila na finanční trhy.
Více než 100 obětí si vyžádala včerejší nehoda ruské výletní lodi Bulgaria na řece Volze. Neštěstí zřejmě přežilo jen 80 z 208 lidí na palubě. Počet pohřešovaných se postupně ztenčuje a seznam obětí roste jak se stovce potápěčů daří nalézat v kalné vodě další těla. Prezident Medveděv vyhlásil na zítřek v celé zemi státní smutek.
Převádět státní podnik Lesy České republiky na akciovou společnost nemá smysl. Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu to řekl předseda dozorčí rady Miroslav Zámečník.
Za sebe jako za ekonoma, který přihlíží k té realitě současné, to nestojí za tu zlou krev. Podle mě je důležitější udělat novelu zákona o státním podniku, která by zněla, jsou to 2 věty, dodatkový odvod ze zisku stanoví zakladatel a ten příjem z dodatkového odvodu je příjmem státního rozpočtu, což je ekvivalent výplaty dividendy.
S myšlenou převodu státního podniku na akciovou společnost přišel ministr zemědělství Ivan Fuksa.
Před zítřejší schůzí poslanců, která bude projednávat zdravotnické reformy, sílí kritika odborů. Před ministerstvo zdravotnictví na zítřek chystají happening a také pochod kolem poslanecké sněmovny. Podle Václava Krásy, předsedy Národní rady zdravotně postižených, jsou chystané změny ekonomicky neúnosné. Například pro lidi žijící jen z invalidního důchodu je podle Krásy nereálné platit za každý den pobytu v nemocnici 100 korun.
Tyto poplatky se mají platit po celý rok. V Evropě není země, kde by se platilo více jak 30 dní poplatků ve zdravotnictví. Má to totiž svoji logiku, protože když člověk je v nemocnici, pobírá dávky v nemoci, tak dlouhodobě nemůže platit u nás 3 000 korun měsíčně, protože pak neudrží byt nebo jeho rodina se dostane do hmotné nouze.
A jaká jsou témata následujících minut? Dálnice D1 je ode dneška o několik kilometrů delší. Jak významně to uleví dopravě na střední Moravě? Dokáže se Evropská unie shodnout na tom, za jakých podmínek by Řecko mělo dostat další desítky miliard eur v rámci finanční pomoci? A skoncovalo by víc lidí s kouřením, kdyby měli platit vyšší pojistné, než nekuřáci?
U města Hulín ve Zlínském kraji se dnes otevřel nový sedmikilometrový úsek dálnice D1. Na jedno straně jde tedy jenom o pár kilometrů, na straně druhé tím ale byl dokončen dopravní uzel, který propojuje D1 s dvěma dalšími rychlostními komunikacemi. Zdeněk Pánek, ředitel Závodu Brno Ředitelství silnic a dálnic měl pod sebou přípravu stavby. Dobrý den, pane řediteli.
Dobrý den.
O jak významnou stavbu se jedná?
Tak je to pokračování D1, to znamená naší nejdůležitější a páteřní dálniční trasy s tím, že teda jak jste sám říkal, jedná se o pouhých 7 kilometrů a myslím, že motoristi velmi uvítají to, že budou moci další kus jet do Ostravy po dálnici, to znamená bezpečně a rychleji.
Jaké komunikace propojuje ona moravská křižovatka? Kteří řidiči ji třeba nejvíc využijí?
Tak samozřejmě jedná se o návaznost na další rychlostní komunikace, ale jak říkám, nejpodstatnější je to, že vlastně řidiči, cestující do Ostravy můžou využít vlastně tento úsek při cestě právě do Ostravy. My máme v přípravě další 2 návazné trasy, a to sice 136 a 137, které by vlastně, to znamená Říkovice-Přerov a Přerov-Lipník, které by, které jsou v nějaké fázi přípravy a které potom už tu trasu opravdu dokončí.
Četl jsem, že moravská křižovatka je teď největší mimoúrovňovou křižovatkou v České republice. To je pravda?
Ano, je to tak.
Jak stavebně a technicky náročné ji bylo postavit?
Tak samozřejmě stavebně bylo velmi náročné, zasáhly i povodně, které na Moravě byly, to znamená došlo k prodloužení termínu. Já myslím, že ta stavba, kterou sami, když ji potom uvidíte, tak je opravdu se na ni radost podívat, je to krásná věc. Už i pro oko laika, nicméně co se týče stavebních nákladů a tak dále, tak se bavíme někde v tomto úseku v řádech asi 2,5 miliard korun.
Samozřejmě předpokládám, že to už nejsou takové ty drncavé panely, co známe z jiných částí D1, je to komfortní jízda.
Přesně tak.
A pane řediteli, důležitá věc, jaká je záruka, že tenhle úsek nebude za pár let plný děr, jak tomu bohužel je i u některých relativně nových silnic v Česku?
To víte, při přebírání této silnice jsme se snažili být velmi, velmi pečliví a máme tam dostatečně dlouhou záruční dobu a budeme opravdu velmi důslední na to, abysme všechny závazky, které zde jsou, tak abysme je dostatečně vymáhali.
A už jste o tom mluvil, ale, prosím, ještě konkrétněji a přesněji, jaké komunikace ve vašem regionu ještě tedy chybí k tomu, aby byla dálniční síť na jižní a střední Moravě hotová?
Tak samozřejmě rádi bysme, co se týče našeho regionu, tak rychlostní komunikace pro nás je prioritní R52, to znamená na Mikulov, R55, to jsou asi takové ty podstatné. A potom myslím, že velmi, velmi trápí lidi v regionu jihomoravském R43, to znamená cesta na Svitavy.
Zdeněk Pánek, ředitel Závodu Brno Ředitelství silnici a dálnic. Děkuji vám, na shledanou.
Díky taky, na shledanou.
Na druhé lince je senátor ČSSD a primátor města Přerov Jiří Lajtoch. Dobrý den, pane senátore.
Dobrý večer.
Zatímco pro některé to bude vítané ulehčení, toto prodloužení dálnice, tak údajně vašemu městu prodloužení dálnice v dopravě příliš neuleví. To je pravda?
Samozřejmě, je to pravda. Tak, jak jsem poslouchal pana ředitele, že hovořil o páteřní komunikaci, já si taktéž myslím, že D1 je opravdu páteřní komunikace a hrozně mě mrzí, že se pořád diskutuje o dokončení této páteřní komunikace směrem na Ostravu. Teď se zprovoznil úsek 135 z Kroměříže do Říkovic a Říkovice, to je vesnice asi 5 kilometrů do Přerova a my se samozřejmě obáváme, že se řidiči sjedou prostě z dálnice u těchto Říkovic a budou se motat Přerovem a budou se těžko dostávat jako směrem na Olomouc a na Lipník, neboť tady projíždějí Přerovem, komplikovaná situace, tady je zácpa prakticky celodenní a že ta situace, dopravní situace ve městě se ještě zhorší.
A před tím to bylo nějak jinak? Auta mohla jezdit i jinou cestou?
Tak samozřejmě mohou jezdit z Vyškova, abyste věděl, dálnice z Prahy do Ostravy vede přes Brno, ve Vyškově se dělí na rychlostní komunikaci na Prostějov a na Olomouc, ale páteřní komunikace D1 pokračuje z Vyškova na Kroměříž, Přerov, Lipník a Ostravu. Tato komunikace je v současný době, bych řekl, minimálně využívaná, protože ti řidiči, kteří to znají, raději jedou komplikovaně prostě před Prostějov na Olomouc, kde teda je ta, ta dálnice je permanentně ucpaná, nicméně kdyby se propojil ten úsek dvacetičtyř, kolikkilometrový z Říkovice do Přerova a z Přerova do Lipníka, tak by se určitě odlehčilo i té rychlostní komunikaci v současné době, která vede z Vyškova na Prostějov a na Olomouc a jelo by se prostě po páteřní komunikaci D1.
A teď se tedy bojíte toho, že Přerov na to doplatí, že přes něj pojede ještě více aut.
Ano, samozřejmě ještě více aut, ty auta tam projíždějí, protože i dnes jezdí po dálnici z Vyškova do Kroměříže a směrem na Přerov, a teď už to bude vlastně prakticky skoro v Přerově, nicméně ta návaznost tam není, která pse připravuje, tak, jak bylo řečeno.
A myslíte, že by šlo postupovat nějak jinak? Třeba otevřít tento úsek a potažmo i celou moravskou křižovatku až poté, co bude dokončen obchvat Přerova?
Potřeba je každopádně zprůjezdnit jako městem Přerovem. V současné době se jedná, aby se realizovala stavba, takzvaný průtah městem Přerovem, aby se urychlil průjezd Přerovem a navazovalo se na dálniční síť, která již v Lipníku je vybudována. Víte, my o tom diskutujeme, nebo respektive na území města Přerova se diskutuje o tom obchvatu Přerova, což je dálniční úsek 0136, který by měl navázat na tu plynulost té dopravy už prakticky 15 let jako. V roce 2007...
A teď ty poslední údaje, také vám říkali na ŘSD, že to bude v roce 2015?
Takže nám na ŘSD říkali, že jasně budou držet termín 2013, ten se potom změnil, dnes mluvil ministr dopravy, že by to měl být termín 2014. Já samozřejmě...
A vy věříte tomu ještě?
Já tomu právě moc nevěřím, protože příprava toho úseku 0135, který navazuje na současnou dálnici, 136 tedy, Říkovice-Přerov, to je takzvaný obchvat Přerova, byl připravován, příprava byla utlumena, nejsou vykoupeny pozemky zhruba za miliardu, není dokumentace ke stavebnímu povolení.
Takže výhled spíš pesimistický podle vašeho názoru.
Ano, já samozřejmě, já to rád slyším, že rok 2014, chtěl bych tomu věřit a chtěl bych i tyto informace přenášet našim občanům, nicméně...
Zatím je těžké tomu věřit, ano, rozumím.
konat, protože se prostě pořád nic nekoná a spíš se jenom hovoří.
Senátor ČSSD a primátor Přerova Jiří Lajtoch. Děkujeme i vám za rozhovor, na shledanou.
Na shledanou.
Pravděpodobně i v těchto chvílích řeší ministři financí zemí, které platí eurem, jak bude vypadat další záchranný balík, který eurozóna poskytne Řecku. Například kolik v něm bude veřejných a kolik soukromých peněz. Už loni na jaře slíbily státy eurozóny a Mezinárodní měnový fond pomoc Řecku v podobě půjčky, 110 miliard euro. Jednu ze splátek ve výši 12 miliard dostanou Atény už teď, pomůže jim přežít léto aniž by muselo Řecko vyhlásit, že je v platební neschopnosti. Ale ukázalo se, že zatím slíbené miliardy na záchranu řecké ekonomiky nestačí, proto tedy je potřeba druhý záchranný balík. V bruselském sídle Rady Evropské unie je náš zpravodaj Pavel Novák. Dobrý den.
Pěkný podvečer.
Je už jasněji, jakou podobu by měla mít ta další etapa pomoci pro Řecko?
Zatím je jasné tolik, že ta částka v tom druhém záchranném balíčku bude podobná jako v případě té první, asi 110 miliard eur, ovšem tentokrát se na té pomoci mají podílet i soukromí investoři. Budou to tedy nejenom půjčky členských zemí eurozóny a Mezinárodního měnového fondu. Teď se řeší, jaká má být role těch soukromých investorů, to znamená bank, pojišťoven a dalších finančních ústavů, tedy těch, kteří vlastně si nakoupili ty řecké obligace. Například Německo, Rakousko, Nizozemsko nebo Finsko hlásají, že podstatná část, podstatná část těch peněz, o které půjde, by měla jít i na bedra těchto soukromých investorů. Zatím je dohoda taková, že se tedy budou dobrovolně účastnit, že dobrovolně, řekněme, odloží splatnost těch svých pohledávek.
Proč se členské země nedohodly rovnou na tom, že účast soukromých investorů bude povinná?
Je to proto, že když by byla povinná, tak ratingové agentury by to pravděpodobně nebo zcela určitě braly jako bankrot, když se někdo zkrátka musí vzdát svých výnosů nebo vůbec se musí vzdát té své jistiny. Ovšem i toto, řekněme, nařízené, dobrovolné vzdání se části úroku, to je de facto odpis části pohledávek, takže se možná eurozóna nevyhne ani tomu, že tedy ratingové agentury ohodnotí takový krok jako faktický bankrot nebo částečný bankrot Řecka.
Pavle, stále se tato otázka vrací. Má eurozóna ještě nějaké jiné nebo další nástroje, jak Řecku pomoci, než mu půjčovat stále další peníze?
To asi úplně donekonečna nepůjde, takže Řecko by například bylo možné oddlužit, převzít jeho dluhy, skoupit je, aby na Řeky neútočili jiní investoři, ale aby ten dluh takříkajíc zůstal doma. Na této schůzce jde právě také o to, jestli vydat svolení eurozóny, aby mohla Evropská centrální banka nakupovat více řeckých dluhopisů. A možná je záměrem to, ostatně o tom mluví i někteří finanční analytici, že by Evropská centrální banka mohla postupně skoupit většinu řeckého dluhu, potom by se tedy Řecko nechalo řízeně zbankrotovat, padlo by několik malých bank, ale rozhodně ne ty velké ve Francii a v Německu, které hodně investovaly do řeckých dluhopisů a kdyby právě ty se ocitly v nesnázích, tak by to vyvolalo další finanční krizi. No, a až Evropská centrální banka skoupí řecké dluhopisy, tak se ten řecký dluh vlastně stane dluhem celé eurozóny nebo celé Evropské unie, takže my za Řeky vlastně zaplatíme, ale vyvstává tu otázka, co dostanou ostatní evropské státy za tuto pomoc. Eurozóna by měla dostat část řecké suverenity ve finančních otázkách, takže Řecko by se vlastně ocitlo v jakémsi finančním protektorátu a možná nejenom finančním.
Dodává z Bruselu zpravodaj Českého rozhlasu Pavel Novák. Děkuji za zpravodajství, děkuji za informace. Na shledanou.
Na slyšenou.
Měli by lidé, kteří si vědomě poškozují zdraví, platit víc na zdravotním pojištění? Člen Národní ekonomické rady vlády Miroslav Zámečník před nedávnem přišel s návrhem, aby více peněz na zdravotním pojištění platili lidé, kteří kouří. Před pár dny tento návrh dala k posouzení svým příznivcům strana Věci veřejné v internetovém referendu. Těžko říci, jaký bude další osud tohoto nápadu. Každopádně se ale stále intenzivněji debatuje o tom, jak dostat do zdravotnictví víc peněz a možnost vytáhnout je nějakým způsobem z kuřáků se jeví jako stále pravděpodobnější. Můžete se do naší debaty také zapojit na mailové adrese ozvenydne@rozhlas.cz nebo SMSkou ve tvaru OD mezera a váš text na číslo 90 777 04. Ve studiu je poslanec za Věci veřejné Jiří Štětina. Dobrý den, vítám vás.
Dobrý den.
A na telefonní lince Jan Jelínek, Sdružení praktických lékařů. Dobrý den i vám.
Dobrý den.
Pánové, prosím nejprve váš základní názor na to, zda by bylo vyšší pojistné pro kuřáky dobrý nápad. Pane doktore Jelínku?
Já si myslím, že rozhodně ano, ale nešel bych cestou trestat kuřáky za kouření. Já bych šel cestou motivovat k nekouření. Je to rozdíl, samozřejmě finančně to dopadne úplně stejně, že kuřák nakonec zaplatí víc, ale je to dodržení principu solidarity, protože jestliže máme zdravotní pojištění solidární, tak musí být solidární zdraví s nemocnými. Ale je naprosto nemravné, aby byli solidární zodpovědní s nezodpovědnými. A to je to, co by se mělo odstranit.
Pane poslanče Štětino, vy sám jste také lékař. Přesto, pokud vím, jste k návrhu vyššího pojistného pro kuřáky zdrženlivější.
Já si myslím, že pan kolega Jelínek, co tady řekl, myslím, že to řekl úplně přesně. A já se obávám, že nemám k tomu co dodat. Byť jsem byl kuřákem a nekouřím už 36 let, tak si myslím, že kdybychom nějakým způsobem zákonným zavedli takovouto striktní restrikci, to znamená my bychom vlastně ty kuřáky potrestali, asi bychom se dostali možná i do kolize se základní listinou práv a svobod, protože si myslím, že i kuřák je člověk, byť si poškozuje vědomě zdraví, a má právo na zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění.
Ale tom přeci nikdo nemluvil, že by byla odepřena kuřákům péče ze zdravotního pojištění, ale že by měli to pojistné dražší. S tím byste souhlasil, pane poslanče?
S tím bych souhlasil a dokonce bych viděl i řešení. Ta řešení jsou v podstatě 2. Jedno řešení je zvýšení spotřební daně, o kterém se hovoří, to znamená zvýšení daň, dejme tomu o 1 procentní bod, ale musely by tyto finanční prostředky se vrátit okamžitě do zdravotnictví a nejít přímo do státního rozpočtu. A druhá věc je potom, že by si kuřáci, případně i další občané, kteří mají takzvané rizikové sporty nebo nějaká riziková povolání, měli by si prostě připlácet na, jaksi, na nadstandard, tedy na nadnárok.
Pane Jelínku, vy jste mluvil o tom, že by bylo nejlepší nějak motivovat lidi k tomu, aby nekouřili. Jakým způsobem? Jak myslíte, že by to mohlo fungovat?
Ano, já si dovolím na dálku pozdravit pana poslance Štětinu a doplnit ho maličko. Ono je to samozřejmě pěkné motivovat, ale já bych rozdělil problém na 2. Jedno je pojištění, kdy ještě zdravý člověk, který kouří nebo nekouří má jiná rizika. Tam by bylo možné, aby pojišťovny víc motivovaly a víc hodnotily taky chování svých klientů, aby skutečně to byl vztah klienta s pojišťovnou a pojišťovna si mohla otipovat, že tento klient se nechová zrovna dobře ke svému zdraví a tudíž že mu třeba nějaké malusy nebo bonusy bude započítávat. To je věc zákona o veřejném zdravotním pojištění a tam by to jistě šlo a už to bylo předmětem mnoha diskuzí i reformách. Ale druhá věc je ta na tom druhém konci, když už dojde ke zdravotnímu postižení. Já si totiž myslím, že je naprosto nemravné, aby pojišťovna ze solidárního pojištění platila výkony, které ten pacient, který je dostane takzvaně zadarmo vzápětí naprosto znehodnotí. Dám příklad, třeba invazivní kardiochirurgické výkony, kdy bývalý kuřák, který kouří dál. Tam je jasné, že ten efekt se prakticky ztrácí a pojišťovna by v tom případě, já bych navrhoval, měla takový výkon zaplatit tomu pacientovi zálohově a ono jde zjistit, jestli člověk kouří nebo ne a v případě, že bude kouřit dál, ať ho zaplatí ze svého. A totéž platí v řadě dalších nemocí.
Pane, promiňte, prosím, omlouvám se, pane doktore, že vám do toho skáču, ale teď jste to řekl, platí i o řadě dalších nemocí. Co třeba takový injekční uživatel drog, který si svým chováním přivodí žloutenku? Ten by to také měl zaplatit?
Tam je to velký problém samozřejmě sociální. Cítíme všichni, že by to sice zaplatit měl, ale velmi pravděpodobně si na něm nic nevezmete. To je člověk, který propadl, já vím, teď řeknete, že kouření je také nemoc a narkoman je...
Nic takového jsem neměl v úmyslu. Jen jsem se ptal na další rozměr té věci.
No, jistě, vím, k čemu vedla ta otázka. Ale v každém případě aspoň ta základní onemocnění, o kterých víme, máme chronická plicní onemocnění a ti lidé kouří dál, máme vředovou chorobu gastroduodenální, ti lidé kouří dál. A samozřejmě mají častější recidivy, užívají dražší léky, zbytečně dlouho, efekt to nemá skoro žádný potom. Tak v takových případech, si myslím, že by pojišťovna ten život zachraňující zákrok jim samozřejmě měla zaplatit, ale s tím, že podepíší, že přestávají kouřit. A pokud ne, tak jsou dlužní. A myslím si, že toto by mělo velmi dobrý efekt.
Ano, rozumím vašemu argumentu. Pane poslanče Štětino, jak byste se díval na takovýto návrh, kdy by, jak říkal pan doktor Jelínek, někdo třeba musel podstoupit, dejme tomu, operaci srdce, protože si způsobí problém kouřením a kdyby potom nepřestal s kouřením, tak by ten zákrok měl zaplatit?
Tak já si myslím, že pan doktor to zase řekl velmi jako přesně, i já ho zdravím. A já se domnívám, že to je naprosto správný názor, ale má to jedno skutečně velké ale. Jakým způsobem bychom z těchto lidí, kteří nedodržují základní léčebný režim, tyto peníze dostali? Já dokonce znám, já jsem ještě před rokem jsem dělal normálního anesteziologa a vím, kolik nemocných, kteří mají zakázáno před operací kouřit, tak si jdou a před tou operací přímo si dají ještě jednu cigaretu. Ale není v silách ani zdravotníků, a já se obávám, že ani tedy pojišťoven, abychom je nějakým způsobem přinutili.
Navíc bychom, zase, omlouvám se, že vám do toho vstupuji, ale možná bychom mohli připomenout, že podle různých průzkumů se ukazuje, že nejvíce kouří lidé s nižšími příjmy, s nižším vzděláním. Možná i z tohoto ohledu by bylo obtížné z nich získávat nějaké peníze, kdyby porušili léčebný režim, nebo ne?
Je to tak, je to skutečně nejenom tedy medicínský problém, ale i sociální problém. A není to jenom tabakismus, ale je to samozřejmě používání alkoholu, používání drog, jak jsem se zmínili o hepatitidě. Já se domnívám, že skutečně ta vymahatelnost by byla velmi obtížná. Ale na druhou stranu já jako bývalý kuřák, jak jsem to už tady řekl, že už nekouřím 36 let, vím, že to je jednoduché a já skutečně se divím, že pacienti, kteří jsou vážně nemocní, to znamená podstoupili složitý kardiochirurgický výkon, byla u nich stanovena diagnóza a velmi nepříjemná, že se ještě nezbavili tohoto nešvaru. Je to možné a myslím si, že se to dá zvládnout.
Pane Jelínku, vy jste mluvil o tom, že se dá zjistit, zda někdo kouří nebo nekouří, jaksi medicínsky, pomocí testů. Dokážou ale ty testy třeba rozlišit mezi aktivním a pasivním kuřákem, když třeba někdo pracuje, nekuřák pracuje třeba v zakouřeném baru?
No, i tom jsme se už jednou bavili. Určitě je pravda, že když budete velmi silným pasivním kuřákem, že by testy možná mohly něco také prokázat. Ale vždyť to je také velmi rizikové prostředí a velmi rizikové chování a mělo by být buď patřičně placeno a nebo by ten člověk si měl rozmyslet, jestli takto rizikově se sebou zachází. Ale to už zacházíme opravdu do detailů, do, řekněme, eventuelních myšlených výmluv těch, kteří by měli něco platit víc. Já bych se vrátil radši k tomu motivování pacientů. Vždyť stačilo by, aby pojišťovny mohly nabízet zdravotně pojistné plány takové, aby v nich například bylo obsaženo, já dám teď příklad, jenom z hlavy, dokažte nebo prokážeme, že jste nekuřák. Vy prohlásíte, že jste nekuřák, uděláme testy na účet pojišťovny. Jste-li nekuřák, budete mít nižší zdravotní pojištění. Pojišťovna má právo jednou za rok si to otestovat a pokud se prokáže, že dál jste nekuřák, platíte nižší pojištění. Pokud jste kuřák, platíte test vy a máte smůlu a máte vyšší zdravotní pojištění. Tato pravomoc by do zákona se vešla.
O kolik vyšší, pane Jelínku, myslíte, že by to muselo být, aby to mělo nějaký efekt? V řádu stokorun měsíčně nebo tisícikorun měsíčně?
Teď pan poslanec Štětina upozorňoval na to, že ten tabakismus je problémem spíš těch nižších sociálních skupin, těch s nižšími příjmy, to znamená, že by stačilo třeba i půl procenta na tom pojištění. Většinou jsou to lidé zaměstnaní a jestliže jsou zaměstnaní, strhává jim to zdravotní pojištění zaměstnavatel, čili žádné vymáhání by tam nebylo.
Rozumím. Pane Štětino, jakožto poslanec, podpoříte nebo podpořil byste legislativu, která by dávala pojišťovnám víc pravomocí jaksi hodnotit chování pojištěnců, jak o tom mluvil pan doktor?
Já si myslím, že v každém případě, ale skutečně se obávám jakým způsobem bychom to byli schopni naformulovat tak, abychom tu dobrou myšlenku nějakým způsobem dostali do zákona a přitom jsme nebyli v kolizi se základní listinou lidských práv a svobod, protože na to se vždycky oponenti, a nemusí to být političtí oponenti, ale mohou to být kteříkoliv lidé naší společnosti, se vždycky odkazují, a tam, se obávám, že bychom vždycky narazili.
Vždycky narazili. A to říká poslanec za Věci veřejné Jiří Štětina. Já vám děkuji, že jste přišel, děkuji za rozhovor. Na shledanou.
Já taky děkuju za pozvání, na shledanou.
Naším hostem byl také Jan Jelínek ze Sdružení praktických lékařů. Děkujeme, pane doktore, na shledanou.
Na shledanou.
18 hodin 57,5 minuty, takové byly Ozvěny dne. Co uslyšíte dále? Za chvilku po zprávách v 7 je tu Sportžurnál, potom po 8 tříhodinové pásmo večerního Radiožurnálu a souhrnem Stalo se dnes po 21. hodině vás provede Veronika Sedláčková. Dobrý večer, dobrý poslech dalších pořadů přeje od mikrofonu Jan Bumba.
Je vyšší spoluúčast pacientů ve zdravotnictví nevyhnutelná, jak tvrdí premiér? Ucpou opatření navrhovaná Národní ekonomickou radou vlády alespoň částečně kanál, kterým stamiliony korun ze systému odtékají neznámo kam? Pomohou elektronické aukce léků či alternativní pojistné plány? A mají vůbec pacienti šanci pochopit, co se na ně chystá a proč? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Pozvání přijal Ondřej Dostál, právník z Platformy zdravotních pojištěnců, který mimo jiné i vyučuje zdravotnické právo na Univerzitě Karlovy. Vítejte u nás.
Dobrý den.
Sám člen NERVu Miroslav Zámečník dnes na úvod té prezentace přiznal, že NERV byl ještě před tím svým výstupem požádán o zesrozumitelnění svých závěrů. Pokud i sami zákonodárci či ministři žádají NERV o to, aby mluvil srozumitelněji, mají pak šanci navrhované změny postihnout pacienti?
Já se domnívám, že doporučení NERVu jsou odborným textem a je na politicích, aby přetransformovali tato doporučení do srozumitelných opatření v zákonech a ve vyhláškách.
A rozumí politici tomu, co transformují do zákonů a vyhlášek?
Nedá se říci nic jiného, než že doufáme.
Aha, vy doufáte a co si o tom myslíte?
Je nepochybné, že pro politiky zejména v parlamentu musí být hrozně těžké schvalovat zákony, ke kterým není dodána důvodová zpráva, ke kterým nejsou dodány rozbory, jak to dopadne na lékaře, na pacienty, na systém, což se bohužel děje.
Což u zdravotní reformy se děje. Takže důvěra v to, co politici dělají, je u vás otřesená?
No, je trošku škoda, že výkonná moc neplní to, co plnit má, to znamená, nepřipraví všechno těm zákonodárcům tak, aby informovaně mohli rozhodovat o tom, co je správné a co ne.
A kdo za to může?
Domnívám se, že nerespektování legislativních pravidel vlády tedy příslušní, příslušné aparáty ministerstev.
To znamená, že vláda by si měla došlápnout konkrétně na ministra Hegera, aby jí k těm reformám dodával lepší podklady?
Já si spíš myslím, že vláda by měla zvolnit tempo tlaku na pana ministra Hegera, protože po něm chce komplexní reformu, která se v civilizovaných zemích dělá třeba 5, 10 let.
Takže co je teď špatně, je špatně, že vláda schvaluje něco, čemu nerozumí?
Domnívám se, že vláda ne.
Parlament.
Parlament. Že teď bude tu takzvanou malou novelu schvalovat nebo už schválil parlament, aniž by mohl pořádně prostudovat, o čem ta reforma vlastně je.
Co to bude znamenat pro pacienta? Jsou tam některé body, kterých se vysloveně bojíte?
Je tam spousta nejasností, která nejsou charakteru politického, ideového, ale jaksi právně technického, to znamená, kvůli vadám například dle mého názoru ve formulaci elektronických aukcí možná vzroste počet léků, na které pacienti budou doplácet.
My se k elektronickým aukcím ještě dostaneme jako k samostatnému tématu, ale ještě než půjdeme k těm konkrétním doporučením NERVu a opatřením proti korupci a zefektivnění zdravotnictví, asi všichni si všimli prohlášení premiéra Nečase, které znělo, že spoluúčast je nezbytná, měla by vzrůst o 5 procentních bodů na 22% podíl. Je to tak, je spoluúčast a růst spoluúčasti českých pacientů nezbytná?
Můj osobní názor je, že každý rok se složíme na nějakých 200 miliard nebo ještě trošku víc do systému veřejného zdravotnictví, domnívám se, že je to poměrně hodně peněz a že už bychom si přímo nemuseli připlácet více, že kdyby se racionálně hospodařilo s těmito prostředky, tak by to stačilo na poměrně důstojný zdravotnický systém.
Neboli není nezbytná?
Domnívám se, že předtím, než si vláda řekne o další peníze, tak by nám měla říci, co dělá s těmi stávajícími penězi, kterých není málo, a to v mnoha případech nevíme.
To mimochodem výborně navazuje na reakci na Facebooku, kterou nám poslal posluchač Miroslav Šuta. Píše, když čtu o tom, jak mizí peníze v nemocnicích za předražené zakázky firem napojených na vládnoucí politické strany, tak je jasné, že smyslem aktivit pana ministra Hegera a lidí kolem něj je přesypat co nejvíc peněz z našich kapes do kapes předem určených firem, tolik tedy reakce pana Šuty. Budete panu Šutovi oponovat?
Já bych nebyl tak striktní, pokud jde zrovna o osobu pana ministra Hegera, kterého si osobně vážím, ale z těch zkušeností, které mám s politikou, i pro člověka čestného musí být velmi těžké v podstatě takový ten komplex vztahů rozplést a napravit.
Neboli je to teď špatně, měla by vláda napřed zkusit ucpat ty korupční díry ve zdravotnictví, počkat do jaké míry to zastaví odtok peněz a pak teprve případně chtít něco od pacienta dál z jeho kapsy?
Tak by to mělo rozhodně být.
A kdo to tedy udělal špatně, když ne ministr Heger, kterého hájíte?
Domnívám se, že pan ministr se pokusil o některé kroky, které asi je těžké realizovat, aby zůstal ministrem, a mám už zkušenost trošičku už z minulých let, kdy se ministři střídali poměrně hodně rychle.
O čem to teď mluvíte?
No, já jsem kratičce spolupracoval s panem ministrem Kubinyim, kratičce proto, že zůstal v úřadu asi 3 nebo 4 měsíce, a ten se pustil do iniciativy mimo jiné zprůhlednění vztahů mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními, což je mimochodem to, co teď jako platforma zdravotnických zařízení chceme, Platforma zdravotnických pojištěnců chceme, pokud žádáme zdravotní pojišťovny, aby zveřejnily všechny informace o smlouvách a úhradových dodatcích, které mají s nemocnice.
Vy jste ale hovořil o tom, že ministr nemůže udělat některé věci, protože by nezůstal dlouho v úřadu. Co jste měl na mysli?
Domnívám se, že v podstatě rychlé vystřídání v podstatě i více ministrů, kteří se o tyto věci pokusili, tak může být důvodem, že ...
A které tyto věci, buďte konkrétní.
No, v podstatě, když se někdo pustil do toho, jak se řeší vztahy úhradové s velkými zdravotnickými zařízeními, tak to prostě, mám pocit, je to věc pocitů, že to nebylo extra populární, to znamená, že postavení ministra je obtížné, když na něj vládnoucí v podstatě nebo spolupracující instituce s různými vládními stranami tlačí, aby se stalo to, či se nestalo ono. Možná je to paranoia, možná ne, nevím.
Úhradové vztahy, to je to, o čem mluvil NERV, co by se mohlo narovnat také tím, když se bude platit jednotlivým nemocnicím a zdravotnickým zařízením za stejnou diagnózu, stejně peněz, to je ono, co by se mělo změnit?
To dává perfektní smysl a stejně tak dává perfektivní smysl doporučení NERVu, aby všechny smlouvy mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami se staly účinnými teprve datem jejich zveřejnění na internetu. To je úžasná myšlenka, která by otevřela financování zdravotnictví, možnosti kontroly veřejnosti.
Takže přece jen s tím pan ministr něco dělá, protože o tu platbu za diagnózu on usiluje.
To se domnívám právě, že je něco, v čem je pana ministra potřeba podpořit, aby vytrval a aby příští úhradová vyhláška vypadala tak, jak říká teď pan ministr novinám.
To jsme odbočili ale od těch prohlášení premiéra ohledně rostoucí spoluúčasti, řekli jsme tedy, že podle vás není nutná spoluúčast. Je tam také ještě zajímavé prohlášení, že je podle premiéra, cituji, "legendou a mýtem, že se prudce zvýšila spoluúčast v naší zemi zavedením poplatků. Ne rostla stejným tempem, ale jen s citem. Konec citátu. Jakými mechanismy roste skrytě spouluúčast pacientů?
Já si troufnu říct, že vůbec nikdo neví, kolik se zaplatí neformálně za různé přednosti, za to, že vás bude operovat vedoucí lékaři nebo pan profesor. Kolik je tato neformální účast, to lze pouze odhadovat, to je mimochodem i trošičku reakce, vy jste říkala, že nesouhlasím s navýšením spoluúčasti. Já bych to tak neformuloval, spíš bych řekl, že nejdříve si musíme říci, kolik se zaplatí vlastně neformálně, kolik se ztratí cestou korupce. Toto v podstatě vyřešit a když zjistíme i potom, že nám ještě peníze chybějí, tak potom je možno uvažovat o zavedení spoluúčasti.
Neboli tvrzení premiéra, že spoluúčast Čechů i po zvýšení na 22 %, bude stále nižší, než v okolních zemích, je trošičku mimo, když může nekontrolovatelně růst.
No, ona může být právě v té šedé ekonomice a může být poměrně veliká.
A je tedy vůbec správné porovnávat se tím číslem 22 % se systémy zdravotních ostatních zemí?
To je otázka spíše politická, já si myslím, že nemusíme nutně kopírovat výši spoluúčasti z jiných zemí. Jedna z věcí, která je hezká na českém systému zdravotnictví, je, že je solidární. On ten solidární systém zdravotnictví je do určité míry hodnotou sám o sobě, neboť udržuje určitou kohezi společnosti a je hezky vidět, když cestujete hodně na východ nebo hodně na západ, kde ty systémy buď nikdy solidární nebyly, nebo byly a rozpadly se, jak důležitou hodnotou to je.
K solidárnosti systému ještě jedna věta premiéra, spoluúčast nesmí omezit možnosti slabých a potřebných, získat odpovídající zdravotní péči. Lze to už známých plánech zdravotnických reforem dodržet?
Já se domnívám, že při jejich správném provedení to možné je, ovšem fakticky se s tím bohužel moc nesetkáváme. Již nyní, přesto, že lidé mají národ na moderní inovativní terapie, které jim mohou zachránit životy, tak se setkávají s velkými problémy, když přijdou do nemocnice, ale nemocnice na to nemá od pojišťovny rozpočet, a tak ty lidi odmítá pod nejrůznějšími záminkami.
A teď jsme u toho, už teď jsou lidi odmítáni a to ještě nejsou standardy a nadstandardy. Ještě nikdo neslyšel to, s čím počítá malá zdravotní reforma, která už je v tom legislativním procesu, ještě nikdo neslyšel, jak konkrétně se to bude týkat jeho peněženky. Kde je tam nějaký záchytný bod pro pacienta? Co s tím?
V tento moment nikde, protože není dost dobře možno s jistotou říct, co vlastně bude předmětem toho připlácení na nadstandard a co ne, které například operace, které zákroky a tak dále. Domnívám se, že po zákonodárcích by se měla chtít v podstatě dvojice věcí. Zákony by měly respektovat právní jistotu, to znamená, když si přečtu zákon a nejsem úplně hloupý, tak zhruba vím, co se se mnou stane. A tedy vymahatelnost, tedy, když jsem si to přečetl, tak si to také vynutím ve všech situacích, které se mě týkají.
Tak já jsem si přečetla návrh malé, takzvané malé zdravotní reformy. Nemyslím si, že bych byla úplně hloupá a nevím, co se se mnou stane.
Na tohle to existuje ve Spojených státech krásná teze tamního Nejvyššího soudu, který zrušil pár zákon pro takzvanou protiústavní vágnost, kdy konstatoval, že pokud při přečtení není běžnému člověku zjevné, co ten zákon znamená, tak nemůže právě pro tu vágnost platit.
Neberme mě jako měřítko, berme vás jako právníka, jako měřítko vy víte, co se s vámi stane?
Nevím.
Takže ten zákon teď zaslouží zrušit dřív než vůbec bude schválen?
Takhle, on nebyl schválen, takže domnívám se, že by měl být vrácen k dopracování, aby některé pojmy, které nejsou jisté, a z nichž většina tedy přibyla při tom hektickém pozměňování v Poslanecké sněmovně, aby byly dopracovány, aby byly zpracovány analýzy dopadu, a pak by se mohli vlastně rozhodnout, jestli to chceme, nebo ne.
Lze ten zákon, pokud mu lidé nerozumí, z tohoto důvodu v našem právním systému napadnout?
U nás do určité míry ano, ovšem nedokážu předjímat rozhodnutí Ústavního soudu. Domnívám se, že už pro tu přílepkovitost, by Ústavní soud mohl mít s tím stávajícím návrhem problém. Jsou tam určité věci, které se týkají právě odkazů na vyhlášky. Parlament v podstatě dává bianco šek ministerstvu v mnoha případech, v jednom případě vládě, aby upravila, jaké budou dostupnosti časové, jak to bude s připlácením, ale toto v našem systému má rozhodovat parlament nebo proto stanovit naprosto jasná kritéria a je naprosto jasný proces, podle kterého se to bude určovat.
A vy třeba za Platformu zdravotních pojištěnců nechystáte se tuto reformu, pokud je podle vás taková, jaká říkáte, napadnout u Ústavního soudu?
My se snažíme spíše konstruktivně hledat cesty ke zlepšení i v tom stále ještě probíhajícím parlamentním procesu, tedy aby některé věci byly cestou třeba i senátních opatření buďto změněny nebo upřesněny nebo vydiskutovány. Samozřejmě je možnost v krajním případě i podávat ústavní stížnosti, ale tam je to poměrně nepraktické, protože nejprve musí dojít ke vstupu zákona jaksi v platnost, musí dojít k zásahu do práv nějakého konkrétního člověka, a teprve potom je možné jít na Ústavní soud, není to možno předem.
Mnohá z doporučení NERVu se opírají o elektronizaci zdravotního systému a přenesení odpovědnosti výběru na pacienta, jsme na to připraveni? Ptám se odborníka na zdravotní právo Ondřeje Dostála. Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Vy už jste zmiňoval elektronické aukce na léky, zveřejňování smluv na internetu, internetové databanky výsledků testů tak, aby se zabránilo zbytečnému opakování vyšetření, transparentní nákupy a tak dále. Ještě, než se dostaneme k těm elektronickým aukcím jako k samostatnému problému, je na něco takového, na celou tu elektronizaci vůbec systém připravený?
Já se domnívám, že není důvod, proč by nebyl, zase záleží na provedení.
Aha, takže je nebo není?
Je, ale musí se to udělat, musí se ...
Jsme v Čechách, záleží na českém provedení, jsme na to připraveni?
Ano, musíme to pohlídat.
Může elektronizace zdravotnictví narazit třeba na hranice bezpečnosti internetu? Mohou ty plány výrazně zbrzdit třeba problémy s ochranou citlivých údajů?
To mohou při nedokonalém zpracování, jinak při správné práci s internetem není internet o nic nebezpečnější než skladování nějakých papírových dokumentů, které se taky mohou ztrácet a ztrácejí se.
A věříte tomu, že se v tom dokáže zorientovat běžný uživatel internetu tak, aby si dokázal najít pro sebe vhodné informace o tom, jak ušetřit, který zdravotní plán si vybrat, kde a jakou péči pro něj lékař použil, naučí se to lidé používat?
Domnívám se, že časem ano, ovšem zase ty reformy nesmějí být hektické, musí být dobře připravené, musí jim předcházet informační kampaň, stejně tak jako se téměř všichni naučili telefonovat s mobilním telefonem a kupovat si jaksi plány volání mobilními telefony, dnes už to všichni umějí, tak toto bude muset být i ve zdravotnictví.
Tak jednou z těch doporučení, kde se s NERVem shodují plány ministerstva zdravotnictví, jsou ty elektronické aukce na léky, vy jste ale hovořil o tom, že je v nich problém, problém v nich třeba vidí Česká lékařská komora, která tvrdí toto - způsob navržený ministerstvem zdravotnictví může ekonomicky poškodit část pacientů a zakládá obrovské riziko závažné korupce. Abych popsala ten systém pro toho, kdo neví, návrh na vypsání aukce na lék může podat zdravotní pojišťovna, ale nemusí, její návrh pak posoudí ministerstvo a teprve na základě ministerského souhlasu Státní ústav pro kontrolu léčiv, elektronickou aukci může a nemusí vyhlásit. Takže tři úředníci na různých institucích budou rozhodovat zatím bez jasně stanovených kritérií o vypsání aukce na léky. Je tam už samotné riziko, o kterém hovoří i Česká lékařská komora?
Já tady tohle riziko zrovna vidím jako méně vážné, vidím tam jeden vážnější problém.
Jaký?
Tady píšou, je to taky součást toho přílepku, ani nevím, kdo, jestli to napsal ministr nebo někdo z poslanců, ale v každém případě píšou, že ten, kdo vyhraje aukci, se zavazuje dodávat léčivé přípravky požadovaného obsahu, pro které byla přijata ta aukční hodnota na český trh na cenu pro konečného spotřebitele nepřekračující nejvyšší možnou úhradu pro toho konečného spotřebitele, a to rovnoměrně po dobu 18 měsíců od tedy momentu konání té aukce, a to v podstatě v takové dávce, která odpovídá tomu, co se dodalo za 18 měsíců předcházejících.
Konec právního jazyka, přeložte mi důsledky.
V podstatě vyhraju aukci jakožto výrobce, farmaceutická firma, musím tedy dodat v té ceně, kterou jsem jaksi vysoutěžil, minimálně polovinu objemu těch léků, které se spotřebují. Pro tuto půlku objemu musím držet tu cenu, kterou jsem slíbil v té úhradové soutěži. Ovšem už jaksi nikde není stanoveno, co se stane s tou druhou půlkou, jestli tu už můžu dodat dráž. To je hrozně důležité proto, protože na tu vysoutěženou cenu klesne také úhrada, to znamená, že to, co se dodá podle podmínek úhradové soutěže, to bude jaksi pro pacienta plně hrazeno, jenže pokud jde o tu druhou půlku, na kterou už ten závazek neplatí, tu může případně ten výrobce dodat dráž, a tím pádem, protože pojišťovna pořád zaplatí jenom to, co má jako nařízenou úhradu, tak pacient bude doplácet.
Takže pacient, kdo si bude, který si bude kupovat ten lék nebo ho dostane předepsané v té nešťastné polovině období, může se mu stát, že za něj zaplatí, místo aby ho měl plně hrazený?
Já se domnívám, že bude muset doplácet nebo to riziko tady hrozí.
To by přece ale měl garantovat stát určitou část léků plně hrazenou.
Já nevylučuju, že tohle bylo i záměrem, že to akorát není dobře formulováno. Bohužel k tomu není ani důvodová zpráva, ani žádná analýza dopadů, takže prostě se na to možná nepomyslelo.
Neboli právním jazykem to znamená, že buď to zaplatí pacient, protože zákon neříká, že to tak nebude, anebo že opět bude stát skrytě doplácet za něco, co si v zákoně nechal jako díru?
Tady pro stát nebo přesněji pro zdravotní pojišťovny ty elektronické aukce jednoznačně sníží náklady, ovšem není jasné, zda pacient nebude muset část v podstatě toho rozdílu nést, pokud jde o tu druhou polovinu. Možná je ještě důležitější, je, že ten výrobce se zavazuje dodat ty léky na český trh, nicméně on je nemusí dostat k tomu konečnému spotřebiteli, k tomu pacientovi, on je pouze dodá ty levné, tu levnou půlku na český trh, ovšem pokud je někdo prodá v rámci paralelního vývozu, což může být výhodné, tak se pak k pacienti v podstatě nedostane v té vysoutěžené ceně ani pilulka, takže doplácet bude pořád. Je to možná zdánlivé riziko, ale zatím mi ho nikdo nevyvrátil.
Co s tím budete dělat, jako člověk, který obraňuje pacienty, opravdu to nezakládá důvod ten zákon napadnout?
V tento moment jako Platforma zdravotních pojištěnců jsme na to upozornili. Pokud to beze jmen projde a zjistí se, že skutečně se nejedná o nějaké nedorozumění, že je to skutečný problém, tak existuje určité i listinné právo na bezplatnou zdravotní péči v určitém rozsahu, které nesmí být zcela negováno, takže pak bychom osobám, kterých se to přísně dotkne, těm bychom se snažili pomoci cestou třeba ústavní stížnosti.
V doporučeních NERVu jsou i rozpory s tím, co už ministr Heger také naplánoval, například v tom, že NERV radí osvobodit chronicky nemocné od poplatků a naopak zvýšit poplatky lidem, kteří se rozhodnou například vyhledat odborníka bez doporučení praktického lékaře. Podle Václava Krásy, předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením, ale ministr ty úlevy na poplatcích pro takové lidi odmítá. Které řešení je správné?
Já se domnívám, že chronici, kteří nečerpají péči jaksi nedůvodně, kteří neplýtvají péčí, by neměli být podrobeni regulačním poplatkům. Domnívám se také, že ty regulační poplatky respektive jejich uplatňování, uplatňování veškerých regulací by mělo být rolí zdravotních pojišťoven, aby se nekazil vztah mezi lékařem a pacientem, pokud ten lékař na jednu stranu léčí a na druhou stranu na pacienta posílá exekutory, ono to není moc šťastné, ani jaksi eticky. Takže se domnívám, že ten návrh osvobodit chroniky a naopak třeba více zatížit osoby, které zjevně nedodržují léčebný režim a zvyšují náklady, tak to je něco, co by bylo přijatelné.
A proč vás vámi obhajovaný ministr Heger neposlouchá v těchto radách?
Já jsem i slyšel návrhy v tom smyslu, které vzešly z ministerstva, že by poplatky mohly být příjmem zdravotních pojišťoven, lékaři by samozřejmě nepřišli o peníze, ty peníze by jim pojišťovna kompenzovala, nicméně zdravotní pojišťovny by tyto regulační poplatky spravovaly a uplatňovaly. Z nějakého důvodu to neprošlo.
Z nějakého důvodu. Doplatí na to ale pacienti.
V tento moment se domnívám, že ty regulační poplatky nejsou šťastné zejména u těch ohrožených populací typicky psychiatricky nemocní, protože ti, když jsou v ústavní péči v nemocnici, tak těm se ..., těm samozřejmě narůstají ty poplatky, ale představa, že si to od nich někdo vybere, protože oni žádné majetky nemají, ta je spíše nereálná. Poškozuje to jak je, tak ta zdravotnická zařízení.
Řekl ve Dvaceti minutách Radiožurnálu odborník na zdravotnické právo Ondřej Dostál. Díky za váš čas. Bohužel zdravotnická reforma je hodně složité téma, více času nezbylo. Na slyšenou.
Na slyšenou.
Od mikrofonu Radiožurnálu se loučí Štěpánka Čechová.
Generální inspekce bezpečnostních sborů - tedy zbrusu nová instituce, která by měla vyšetřovat a odhalovat trestné činy příslušníků policie, Vězeňské služby a celní správy, tedy zatím. Zároveň instituce dostatečně mocná na to, aby to politickým stranám stálo za to soupeřit o to, který z politiků bude mít nejsilnější slovo při jmenování jejího ředitele. Zákon o generální inspekci prošel vládou i prvním čtením ve sněmovně, ale boj o její podobu a smysluplnost se teprve i v koalici zjevně povede, začíná Dvacet minut Radiožurnálu, přeji vám dobré odpoledne. Poslanec za Občanskou demokratickou stranu a také místopředseda sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost Jan Vidím. Dobrý den, pane poslanče.
Krásný den i vám.
Tak vzhledem k tomu, že zákon o generální inspekce bezpečnostních sborů prošel už prvním čtením ve sněmovně a že to je koaliční zákon, respektive zákon, na kterém se koalice dohodla už ve svém programovém prohlášení, tak proč ta debata není v koalici uzavřena, proč ještě něco budete řešit?
Tak od toho parlamentní výbory jsou, aby se tam něco řešilo, aspoň doufám. Jde o to, že tady je shoda nejenom uvnitř koalice, ale je i se sociálními demokraty, že je potřeba vytrhnout vyšetřování policistů zevnitř policie. Je nutné udělat co nejdříve a co nejrychleji, proto leží na stole tento návrh, který je jakýmsi konečným kompromisem a na výboru pro obranu a bezpečnost diskutujeme, co s tím kompromisem uděláme dál. Není to nic neobvyklého.
Jako jestli z toho bude ještě větší kompromis?
Anebo naopak, jestli s tam některé věty, které jsou velmi kompromisní, vypustí a pravomoci této inspekce se nějak rozšíří. Já si nemyslím, že to je zapotřebí, myslím si, že to je napsané docela férově.
Na druhou stranu Věci veřejné ještě v července a popravdě řečeno podle dostupných informací si to myslí stále, tvrdí, že podle jejich názoru by ředitele generální inspekce měl jmenovat prezident republiky za určité podpory Poslanecké sněmovny či vlády. Tak na tom jste se už dohodli, protože v tom návrhu zákona stojí, že na návrh vlády po projednání ve vašem sněmovním výboru by měl jmenovat ředitele premiér.
Takový je kompromis, který vznikl na jednání vlády. Pro tento návrh zvedli ruce, pokud se nemýlím, všichni přítomní ministři, tedy i ministři za Věci veřejné, pokud tam byli, a já doufám, že ano, takže myslím si, že na této věci není co měnit. Ten návrh předkládá pan kolega Paggio, já si myslím, že to je návrh nedobrý. On argumentuje tím, že jednak je větší nezávislost, no, nevím, nevím, ale hlavně, že podobnou působnost má prezident republiky směrem k náčelníkovi Generálního štábu Armády České republiky, to je pravda, skutečně tam prezident má to poslední slovo, ale důvod je nasnadě, prezident je vrchní velitel ozbrojených sil. V případě policie tomu tak prostě není, takže já doufám, že se shodneme na tom textu, který je ve vládním návrhu.
Možná malý exkurz do toho, jak probíhá jednání branněbezpečnostního výboru v Poslanecké sněmovně, ale ve chvíli, kdy tam pan poslanec Paggio coby v této oblasti expert Věcí veřejných přijde a řekne - my všichni ve Věcech veřejných si myslíme, že by opravdu ředitele generální inspekce měl jmenovat prezident, tak co na to řeknete vy, myslím tím občanští demokraté?
Tak, jak jsem se svými kolegy zatím o tom diskutoval, tak my řekneme - my všichni v Občanské demokratické straně si myslíme, že má být jmenován premiérem a podrobíme ty návrhy hlasování a uvidíme, jak to ve výboru dopadne. Prostě takové je demokratické rozhodování ve výboru pro obranu a bezpečnost a i když to možná často vypadá, že je tam nějaká naprostá shoda mezi koaličními poslanci, není tomu tak, prostě máme tam různé nápady, různé návrhy a o nich zkrátka musíme hlasovat.
Na druhou stranu, proč by ředitele generální inspekce nemohl jmenovat, tedy jaksi mít to finální slovo prezident?
Proč ne? Proč by to finální slovo nemohl mít třeba parlament nebo Senát, nebo sněmovna, nebo proč by to právo neměl mít nějaký krajský hejtman? Ne, to je ..., jako tahle debata je ...
Mám na to všechno odpovídat, pane poslanče?
To bychom tu byli dlouho. Ne ta debata je, takové to obvyklé politické klišé je legitimní, ale zkrátka Policie České republiky, která dominantně bude tou inspekcí inspektorována, tedy kontrolována, dohlížena pochopitelně vedle celníků a vězeňské správy, tak prostě policie je exekutivním orgánem v této zemi, za exekutivu odpovídá Vláda České republiky, byť prezident je součástí exekutivního ranku uvnitř téhle země, ale je to především vláda a tu nejvyšší odpovědnost má premiér. Pokud bychom změnili ten systém jmenování, tak tu odpovědnost za onoho ředitele generální inspekce by nesl prezident republiky, který je ze své funkce a ze svých veškerých výkonů neodpovědný dle ústavy, to nejde, to prostě musí být někdo, kdo tu odpovědnost nese přinejmenším ve veřejných volbách, a to je předseda vlády. Čili já jsem přesvědčený, že ta logika předsedy vlády je naprosto správná.
Tak, když bych přijal, pane poslanče, vaši argumentaci, tak bych podobně musel zpochybňovat jmenování ústavních soudců?
No, ale tam je ta procedura podstatně složitější, v tom se určitě shodneme, kdy ústavní soudce nejmenuje prezident republiky, respektive jmenuje je poté, co mu je schválí Senát. Čili můžeme zavést nějaký podobný mechanismus i u ředitele generální inspekce, ale bude to komické, protože to je fakt exekutivní záležitost na rozdíl od Ústavního soudu, který je takovým orgánem svůj generis, který tady posuzuje ústavnost českých zákonů a nemá s exekutivní působností vlády lautr nic společného.
Na druhou stranu minimálně ze strany Věcí veřejných řekněme ten návrh je argumentován tím, že by ředitel generální inspekce jmenovaný prezident byl více nezávislý na vůli politiků či politických stran zejména. Není to správný argument?
No, v čem je pozice prezidenta republiky více nezávislá než pozice předsedy vlády? Dosud prezident republiky, doufám, že se to změní, ale dosud je do své funkce volen oběma komorami českého parlamentu, tedy politiky, nic jiného v těch komorách nevím, jestli zaplaťpánbůh nebo že to je neštěstí, nic jiného v těch obou komorách nesedí než politici, čili prezident je výsostně politická záležitost, čili hovořit o tom, že odpolitizujeme tu funkci tím, že ho bude jmenovat prezident, zase říkám, mně to přijde strašně legrační a je to hlavně strašlivě zástupná záležitost, co ta inspekce jako taková, generální inspekce má opravdu velký význam v tom, že vytahuje to šetření trestné činnosti policistů, celníků a vězeňských správců, že ji vytrhuje zevnitř a dává ji ven a jako dohadovat se o tom, kdo a jak bude jmenovat ředitele, mně to přijde strašlivě zástupná, zástupný problém, omlouvám se.
Tak evidentně vás to čeká?
No, čeká.
A přesto to je zástupný problém?
A já budu říkat totéž i na výboru, že to považuji za opravdu zástupný problém. Pojďme se bavit o působnostech té inspekce a nikoliv o tom, jak bude či nebude závislý či nezávislý ředitel. Opakuji přeneseme-li působnost jmenování o to jedno patro výš směrem k prezidentovi, nezbavíme tu funkci politického jmenování, nezbavíme, to bychom museli toho inspektora ve veřejných, šéfinspektora volit ve veřejných volbách.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, poslanec za Občanskou demokratickou stranu a místopředseda sněmovního branněbezpečnostního výboru Jan Vidím je dnes jejich hostem. Vy si určitě vzpomínáte před koncem minulého roku, pane poslanče, když byli koaliční představitelé na Hradě a řešilo se odvolání či neodvolání, odstoupení nebo neodstoupení policejního prezidenta, od té doby se tu a tam v médiích objevují nepotvrzené zprávy o tom, že existuje dohoda mezi ODS a Věcmi veřejnými, že Věci veřejné si prosadily svého člověka do čela policejního prezidia pana Lessyho a na ODS zbývá obsazení ředitele generální inspekce bezpečnostních sborů. Je to tak, nebo ne?
O té dohodě nic nevím a to teda fakt tady přísahám nevím na co, ale před Vánoci loňského roku vznikla, tečka. To, že si Věci veřejné skutečně do pozice policejního prezidenta nevím jestli Věci veřejné, ale určitě Radek John prosadily pana plukovníka Lessyho, o tom sporu není ani na setinu vteřiny. Jestli tam má následovat nějaký druhý krok, to netuším. Myslím si, že ne, protože už jenom proto, že jmenování pana Lessyho, jistě si na to také vzpomínáte, doprovázely docela velké výtky a výhrady z pozice Občanské demokratické strany. Čili, kdyby existovala nějaká hradní dohoda, my vám Lessyho, vy nám pana XY, tak asi bychom v případě jmenování pana Lessyho mlčeli, a my jsme fakt nemlčeli, protože jsme si mysleli a myslíme si to i nadále, protože ten proces jmenování byl naprosto vadný.
To znamená, že pan plukovník Lessy byl nakonec jmenován policejním prezidentem jenom v zájmu udržení koalice?
Ne, teď možná mluvím nějak komplikovaně nebo zadrhávám, ale já to zkusím ještě jednou, já jsem přesvědčený, že žádná taková dohoda není ...
Ne, já tomu rozumím.
... právě proto, že jsme velmi protestovali proti způsobu jmenování policejního prezidenta, a teďka odhlédněme od té osoby, ale ten způsob se nám prostě jevil a jeví i nadále jako nejenom nešťastný, ale i nesprávný, čili já jsem přesvědčený, že tady nejde o nějaké udržení koalice nebo neudržení koalice. My si prostě myslíte, že ten policejní prezident nebyl vybrán správným způsobem v souladu se služebním zákonem, přesto prostě k tomu jmenování došlo, tečka.
Mají občanští demokraté už nějakou představu, nějaký okruh lidí, který, ze kterých by se mohli vybrat lidé, kteří by mohli zastávat post ředitele generální inspekce?
Podobně jako s tou údajnou ...
Já vám kladu nějaké divné otázky, pane poslanče.
Ne, ne, jako to je podobně jako s tou údajnou dohodou u prezidenta. Já nevím o tom, že bychom měli mít nějakou, nějaký přehršel kandidátů ve chvíli, kdy ještě neexistuje ta generální inspekce, respektive kdy není jisté, jak bude docházet ke jmenování, k obsazování té pozice toho šéfinspektora. Určitě se o tom na grémiích jednotlivých politických stran diskutuje, to připouštím, ale ...
Ovšem vy na ně nechodíte.
No, já nejsem členem politického grémia ani ODS, ani žádné jiné politické strany.
Takže přesto všechno pan poslanec Jan Vidím, coby bezpečnostní expert ODS, prostě nemá žádnou představu o tom, kdo by eventuálně mohl ...
Ale já v hlavě několik jmen určitě mám, určitě mám. Teď samozřejmě, víte co, to je docela zajímavé téma, protože zaznívá z některých neziskových organizací docela zajímavý námět, že by neměl být, neměl stát v čele šéfinspektor, že by neměl být původem policista, že byste to měl být někdo úplně opravdu zvenku, právník, advokát, bývalý státní zástupce, něco podobného, a to je strašně zajímavý téma, který doufám, že také na výboru budeme diskutovat. Já si to nemyslím, já si myslím, že to policista být může, ale je prostě jeden z pohledů na to, kdo by vlastně měl stát v čele tohoto orgánu. Opakuji některá jména v hlavě mám, určitě vám je neřeknu, protože tím pádem bych jim dal polibek smrti, a to fakt nechci.
Jak už bylo řečeno, zatím v tom stávajícím návrhu zákona o generální inspekce bezpečnostních sborů stojí, že by ředitele měl jmenovat premiér, mělo by se toto jméno projednávat v branněbezpečnostním výboru sněmovny a to celé by mělo být na návrh vlády. Jak silný názor by v této verzi byl vašeho poslaneckého výboru, pane poslanče? Víte, na co se ptám, ptám se na to, kdyby jste se takříkajíc tomu jménu vzepřeli, jestli by to mělo nějaký smysl?
Ono to má obdobu u jmenování některých jiných funkcionářů, konkrétně třeba náčelník generálního štábu, či ředitele Bezpečnostní informační služby, kde je také ustanovení o tom, které zní po projednání ve věcně příslušném výboru. No, ten výbor teoreticky, ještě to nikdy neudělal, ale udělat to samozřejmě může, to projednání nedokončí. Prostě bude ten bod tak dlouho přerušovat, až si vynutí jiné jméno. Čili ta možnost toho výboru jakoby zavetovat některé z jmen existuje tím procesem nedoprojednání. Výbor nemůže jakoby vytáhnout z klobouku nějaké jiné jméno a říct to je on, v žádném případě ne. Ale může, pokud se bude domnívat, že ten návrh, který mu vláda předkládá k projednání, že je špatný, tak ho může nedoprojednat, a tedy v tu chvíli není možné, aby premiér toho člověka jmenovat, čili docela si myslím silná role výboru.
Tak a my tady neustále operujeme se třemi řekněme bezpečnostními sbory či složkami, které by měly být generální inspekce kontrolovány, Policie České republiky, Vězeňská služba a celní správa.
Ano.
Minimálně sociální demokraté nebo jejich expert Jeroným Tejc tvrdí, že by varianta, že by pod generální inspekce spadaly obecní a městské policie mohla také býti jaksi zavedena, s tím souhlasíte, nebo ne? Jedná se o dalších 9 tisíc příslušníků městských a obecních policií?
Tak já očekávám, že ten návrh zazní. Je myslím naprosto špatný. Špatný ne snad proto, že by městští strážníci nepotřebovali kontrolovat, to potřebuje každý a městští strážníci dvakrát tolik, o tom není sporu, ale tato generální inspekce je generální inspekcí, ostatně už ze samotného názvu to vyplývá bezpečnostních sborů. Mezi bezpečnostní sbory městská policie prostě nebo obecní policie prostě patřit nemůže už jenom z toho jednoduchého důvodu, že její příslušníci nejsou příslušníky, ale jsou zaměstnanci obce, jsou v zaměstnaneckém, v pracovním poměru, na rozdíl od policistů, celníků a vězeňské správy a možnost takového člověka například postavit mimo službu, jaká existuje pro policisty, u městského strážníka neexistuje, protože to nezná zákoník práce. Proto není možné, aby tato generální inspekce prováděla nebo inspektovala činnost městských policií, to ovšem nic nemění na tom, že já budu moc, moc abychom zpřísnili nějaký režim kontroly obecních strážníků, protože zkrátka tam ten mechanismus je fakt jako docela slabý, to já s kolegou Tejcem souhlasím, o tom sporu není, ale nemůže to být tento orgán. Tam jsou jiné otázky spojené s generální inspekcí bezpečnostních sborů, protože bezpečnostními sbory v téhle zemi nejsou jenom policisté a celníci a vězeňská správa, ale jsou to například i všechny zpravodajské služby, respektive Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace, jsou to hasiči, hasičský záchranný sbor. Ani jeden z těchto bezpečnostních sborů není zahrnut pod generální inspekce z důvodů odlišných, hasiči to opravdu nepotřebují, ti nejsou ti, kteří ...
Nutno podotknout, ne není zahrnut, ale není zahrnut v tom návrhu zákona?
V tom návrhu zákona a já ani nepředpokládám, že nakonec by sněmovna by je tam zahrnula, takhle máte pravdu, stát se to může, ale zatím v tom návrhu není, hasiči logicky, ti tam opravdu nemají co dělat, protože oni nejsou ti, kteří by omezovali občanská práva, právě naopak, oni je zachraňují. A zpravodajské služby z logiky věci proto, protože tyto sbory jsou, působí prostě jinak než bezpečnostní sbory typu policie či celníků či vězeňské správy, čili proto jsou z toho vyčleněni, i když by mohli být součástí generální inspekce.
Pane poslanče, co vojenská policie?
No, to je docela podobný příběh jako s tou městskou policií. Vojenská policie je součástí Armády České republiky, která není bezpečnostním sborem. Je ozbrojenou silou podobně jako je Hradní stráž. Čili opět tento institut generální inspekce bezpečnostních sborů nemůže zasahovat do činnosti ozbrojených sil.
Co si vlastně od generální inspekce bezpečnostních sborů, pokud minimálně bude nakonec uvedena v praxi v té podobě, v jaké zatím je v návrhu zákona slibujete?
No, říkal jsem to na úvod a ještě jednou to moc rád zopakuji, slibuji si od toho především, teď budu hovořit především o policii, samozřejmě celníků se to dotýká, vězeňské, vězeňské správy také, ale pouze především na policii. Dosud inspekce policie byla tvořena policisty a víme, že trestná činnost příslušníků ozbrojených sborů, bezpečnostních sborů především pak policie je, pokud se nejedná o nějaký trestný čin, který ten člověk spáchá v afektu, tam je to docela jedno, ale pokud to je plánovaný trestný čin, tak ho plánuje profesionál, profík, policista, čili vypátrat a odhalit takový trestný čin, není vůbec jednoduchá věc a pochopitelně, pokud jej má vypátrat a odhalit a já teď si myslím, že současná inspekce policie pracuje dobře, ale přesto, že pokud to má odhalovat policista, vždycky tam může vzbuzovat pocit určité jaksi falešné sounáležitosti a podobně. Ve chvíli, kdy to bude opravdu příslušník jiného bezpečnostního sboru, tedy generální inspekce, tenhle problém, tahle obava odpadá, a to je to nejdůležitější.
Pardon, pane poslanče, vy říkáte, že to je to nejdůležitější. Na druhou stranu už teď je jasné, že minimálně do počátku většina jaksi nových zaměstnanců generální inspekce přijde z Inspekce Policie České republiky, takže myslíte si, že jenom řekněme přehozením zaměstnaneckého kabátu zmizí ona solidarita vůči bývalým kolegům?
Určitě ne, to máte samozřejmě pravdu. Taky neočekávám, že by generální inspekce první vteřinu po svém vzniku prostě 00:01 hodin 1. ledna 2012, pokud tedy k tomu datu skutečně vznikne, bude tvořena nějakými novými nepolicisty bývalými, to určitě ne, ale prostě ten krok se udělat musí a jiné jakoby inspektory v tuhle chvíli samozřejmě nemáme a jsem přesvědčený ale, že v průběhu času se bude personálně obměňovat generální inspekce a že ve finále to nebudou už ti bývalí kolegové a budou to prostě jiní, příslušníci jiného bezpečnostního sboru generální inspekce, kteří už s policií nebudou mít žádné osobní vazby.
A co by tedy za řekněme ideálních podmínek mělo být výsledkem? Mělo by být výsledkem to, že bude více odhalených trestných činů příslušníků bezpečnostních sborů nebo že se sníží kriminalita příslušníků?
Za b) správně, že se sníží kriminalita příslušníků prostě proto, že právě ona generální inspekce bude jenom personálně, ale prostě administrativně oddělena od Policie České republiky a nebudou tam moci prostě, ten přenos informací a já fakt jako nechci podezírat současné inspektory, příslušníky inspekce policie, že se to děje, ale prostě to podezření tady vždycky v každým z nás je, že si zatelefonuje a řeknou si - dávej pozor, jdeme po tobě, tohle to se prostě skutečně oddělení a já doufám, že to sníží kriminalitu české policie. Nemyslím si, že to, že se stane to, za a) tedy že se zvýší počet odhalených činů, protože já doufám, že uvnitř policie už není více těch kriminálníků typu oddíl Delta, typu brněnských nových Berdychových gangsterů a podobně, takže že takových případů už se opravdu bude odhalovat méně a méně a doufám, že bude i právě ona generální inspekce tou příčinou, prostě že tomu bude předcházet.
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu zejména o generální inspekci bezpečnostních sborů, která je teď v průběhu projednávání výborů v Poslanecké sněmovně. Jan Vidím, poslanec za Občanskou demokratickou stranu byl dnes jejich hostem. Díky za komentář. Hezký večer. Na shledanou.
Nemáte vůbec zač. Na shledanou.
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, přeji vám příjemný večer.
Pěkný kus masa si dáme teď v našem seriálu Hubněte zdravě, který začíná, s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou, dobrý den.
Dobré odpoledne, Patriku. To tedy bude velký kus masa.
Je to maso opravdu tak důležité pro nás i pro to hubnutí?
To je velmi zajímavá otázka. Vždycky se tady bavíme o tom, že vlastně záleží na tom, jakou ten člověk má hmotnost, jaké dělá aktivity. Vlastně na tom, jaký životní styl ten daný člověk má. To znamená, existuje samozřejmě spousta studií o tom, že vegetariánská strava nebo ještě lépe vegetariánská strava s příjmem ryb je v podstatě nejlepší dostupná strava, kterou máme. To znamená, člověk po dobu minimálně deset tisíc let je v podstatě schopen být vegetariánem do té doby, dokud jsme byli nomádi, to znamená, cestovali jsme v těch malých skupinkách za zvěří, tak vlastně člověk byl tvor, který se pohyboval v přírodě, byl vlastně všežravec, náš trávicí systém stále je všežravý trávicí systém. Nejlépe je podobný trávicímu systému prasete, což je, samozřejmě opice je vegetarián, opice není masožravec. Nejsme šelmy, to znamená, náš trávicí trakt je delší než u šelem. Šelmy mají velmi krátký trávicí trakt.
Syrové maso také třeba
Takže znovu zpátky k tomu, zda to maso musíme. V dnešní době, kdy většina z nás vlastně žije sedavým způsobem života, prakticky se nepohybujeme příliš venku, neděláme příliš mnoho svalové činnosti, rozhodně nezvedáme těžkou zátěž, tak nutně rozhodně maso konzumovat nemusíme. Minimálně nemusíme ho konzumovat denně.
To znamená, ty bílkoviny, kvůli kterým to maso jíme, můžeme nahradit jiným zdrojem, luštěniny a tak.
Samozřejmě. Chci zdůraznit, že luštěniny jsou v podstatě potraviny, které obsahují veškeré živiny, to znamená, bílkoviny, sacharidy i trochu tuků. A pokud jsou upraveny správným způsobem, tak bývají i dobře stravitelné. Tady většina lidí se bojí toho nadýmání, například po čočce nebo po dalších typech luštěnin, to vždycky záleží na tom, jak trénovaný je náš trávicí trakt, protože zdroje rostlinných bílkovin na rozdíl od toho masa jsou vlastně ve větším objemu. Je tam větší objem té nestravitelné složky vlákniny, což je pro naše střevo velmi dobře, protože pro složení bakterií ve střevě, víme probiotické vlastně složky potravy, je to velmi dobré. Navíc vlastně v té rostlinné složce potravy není cholesterol, není tam vlastně přemíra živočišných tuků, které naší stravu zatěžují. Čili tato strava je pro člověka, který má sedavé zaměstnání, nedělá příliš velkou svalovou činnost vlastně nejlepší. Takže teď asi písničku a pak se vrátíme k masu.
Je za námi další hudební část, která patří také do seriálu Hubněte zdravě, kde hovoříme pravidelně každý čtvrtek s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou, dnes si představujeme maso jako prostředek případně i k hubnutí. Mluvili jsme i o luštěninách jako zdroji bílkovin. Říkala jste, že vlastně toho je víc, že je to ve větším množství. To znamená, když si někdo dopřeje ty luštěniny, tak si může dopřát i větší porci, než by si dopřál porce masa?
Samozřejmě. Chtěla bych říct, že jsme kdysi na medicíně dostali takový zajímavý příklad, který se týkal objemu stolice různých vlastně konzumentů, různého typu stravy. Vypadalo to nádherně, protože vlastně tam bylo patnáct nebo víc typů strávníků a jejich stolice se od sebe velmi lišily. Nejmenší množství stolice měli konzumenti masa, protože právě maso neobsahuje dotyčnou vlákninu, o které jsme hovořili. Čili ta stolice byla taková maličká, to byly takové bobečky, poměrně dost tmavé. Zatímco konzumenti stravy vegetariánské nebo s převahou právě luštěnin, tak byl takový veliký krásný nadýchaný bobeček. Ono se to zdá tedy legrační, že o tom takhle hovořím, ale pro náš trávicí trakt ta strava, která obsahuje hlavně živočišné bílkoviny, je strava maloobjemová a nedá tomu trávicímu traktu takovou tu mechanickou práci. Bavili jsme se v minulém vstupu o tom, že člověk je všežravec, to znamená, že jeho střevo je i takové, aby ta práce mu byla umožněna. A lidé, kteří konzumují v převážné míře pouze živočišné bílkoviny, a tady bych chtěla upozornit, že to se netýká jenom masa, ale mléčných výrobků, sýrů, prostě té stravy, která je z živočišných zdrojů, tak jejich střevo vlastně zpracovává menší množství potravy a ten výsledný produkt, tedy ten bobeček je odpovídajícím způsobem menší. Navíc bakterielní složení vlastně bakterií střeva těchto lidí je úplně jiné než bakteriální složení vlastně původní správné, které bychom měli mít.
To už jsme také, jestli si vzpomínám, řešili, že pak přechod na tu dobrou vyváženou stravu znamená určité překrýt období, kdy je nějaká potíž střevní, že si to střevo musí zvyknout.
Přesně tak. Tu potíž působí právě ten zvětšený objem stravy, to znamená, vy, když si dáte čočku, tak si ji dáte třeba 250 gramů, zatímco takový 250 gramový steak by málokdo snědl na posezení.
Dál si budeme povídat s paní doktorkou, ale dáme si zas tu muziku.
Maso, dostaneme se opět k masu v našem povídání seriálu Hubněte zdravě na vlnách Českého rozhlasu Region, který posloucháte dál. A povídat si budeme tedy s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou. Kolik toho masa máme teda sníst? Je nějaký nebo nějaké množství udávané na den, týden?
Tady bych ráda upozornila na dvě věci. Bavíme se o mase, čili o svalovině určitých zvířat s tím, že rozdělila bych to asi na různé druhy masa, máme červené maso, máme bílé maso, čili takové to maso rychleji rostoucích, krátce žijících živočichů, což jsou ptáci, jsou to různá bílá masa typu, já nevím, králičí a podobně. A pak jsou červená masa, což nejvíc vlastně splňuje zvěřina, hovězí maso a maso starších zvířat. Ten rozdíl je vlastně v tom, jak to maso kromě toho, jak vypadá, tak jaké má složení. Například nejoblíbenější naše maso kuřecí obsahuje kolem 18 gramů bílkoviny na sto gramů. Když bych to chtěla srovnat například s masem srnčím, konkrétně třeba se srnčí kýtou, tak na sto gramů je tam 24 gramů bílkovin.
To znamená, že srnčí je lepší?
Neznamená to, že srnčí je lepší, vracíme se zpátky k tomu, že je důležitá pestrá strava a záleží vždycky na tom konzumentovi. Pokud vlastně ten konzument bude například muž, který zvedá velkou zátěž, představme si stěhovák, anebo někdo, kdo těžce fyzicky pracuje, jako horník, tak ten vám na kuřecím mase ani na vegetariánské stravě asi dlouho nevydrží. Ten potřebuje vlastně větší množství bílkovin na jednotku té stravy. Nebo na těch sto gramů. Takže ten bude pravděpodobně potřebovat maso třeba obden nebo každý den nebo minimálně v ty, kdy těžce fyzicky pracuje. Proto taková typická snídaně pro muže, je nějaká vysokomasá šunka, vysokomasá znamená vyšší procento svaloviny, menší procento tuku, pár kusů chleba a třeba i vejce. Tohle to je vlastně vyvážená strava pro těžce fyzicky pracujícího člověka. Zatímco pro člověka duševně pracujícího stačí nějaká méně vydatná snídaně, například nějaký celozrnný kus pečiva s nějakou tvarohovou pomazánkou, která třeba bude obsahovat, já nevím, deset gramů bílkovin v té snídaňové porci. Čili vždycky se musíme zabývat tím, který konzument to maso konzumuje.
Bude se lišit i to množství nebo častost toho masa na tom jídelníčku u takových lidí?
Určitě, samozřejmě. A zase, pokud se bavíme o lidech hubnoucích, tak většinou jsou zvyklí, že mají jíst hlavně bílé maso a maso ryb, což je racionální z hlediska toho, že tato, tyto typy mas většinou na našem trhu obsahují menší množství tuků, například takové krůtí maso, což je takový přechod mezi masem bílým a červeným, jak jsme se bavili o té srnčí kýtě, tak vlastně krůtí prsa obsahují kolem 23 gramů bílkovin na sto gramů a jeden gram tuku, zatímco například taková vepřová krkovička nám bude obsahovat polovinu v té gramáži tuků. A bílkovin tam bude kolem 17 gramů. Překvapivé je například třeba jehněčí maso pro spoustu lidí, kde zase, zdá se, jehně, že je bílé maso, zdravé maso. Ta tučnost toho jehněčího je vyšší, to znamená množství tuku na sto gramů je tam vyšší než množství bílkovin. Čili tady bych doporučovala pro zájemce, aby se podívali do různých výživových tabulek a udělali si sami takový přehled tím, že si tam napíší jednotlivé druhy masa, velmi dobrý zdroj živočišných bílkovin je například pštrosí maso, které je velmi málo tučné a má vlastně velký obsah karnitinu, což je látka, kterou draze kupujeme jako dietní doplněk pro hubnutí, tak pokud jíme pštrosí maso v nějakém množství, ne samozřejmě každý den, tak může přispívat a vlastně ušetříme za ten dietní doplněk. Takže udělat si po sto gramech jednotlivé typy mas, ať si tam ten dotyčný dá třeba mleté maso, kuřecí maso, krůtí prsa, já nevím, tu skopovou kýtu, ať si sám vybere podle poměru gramáže tuků a bílkovin na sto gramů.
Maso, dnes mluvíme v seriálu Hubněte zdravě, že by i bylo záhodno se ho vzdát na nějaký čas, rozšířit jeho pestrost nebo to nahradit i jiným zdrojem bílkovin. Mluvíme o tom s paní doktorkou Kateřinou Cajthamlovou a mě zaujalo trošku ten rozpor té zdravé výživy a u kuchařů. My jsme mluvili o tom podílu toho tuku a bílkovin v jednotlivých kusech mas a kuchaři říkají, ten tuk je nositelem chuti a libují si v masech, která právě jsou, jako bylo třeba to jehněčí, které jsme tady zmiňovali a podobně. Mluví se o rybách, také právě jako zdravém mase. Ale i tam musí třeba rozdíly, protože třeba takový tuňák, to je červené maso už od pohledu. Je třeba zdravější nebo není?
Tam jsou velké rozdíly, zase pro zájemce doporučuji, aby si vlastně po sto gramech zkusili jednotlivé ryby. U ryb ty tuky, rybí tuky jsou vlastně ty z toho zdravého spektra. My většinou, pokud o tom hovoříme s našimi klienty, tak říkáme, jako zdravé tuky jsou ty R, to znamená rostlinné a rybí. Méně zdravé tuky, kterých si konzument, který je obézní, chce zbavit ze svého vlastního těla, jsou ty Ž, čili živočišné tuky. A to jsou ty tuky ostatní. Takové ty diety sestávající z množství jogurtů a zeleniny tudíž nesplňují tu výhodu toho, že máme třetinu živočišných tuků a dvě třetiny rostlinných tuků a rybích tuků. Takže obecně bych chtěla upozornit na to, že ty rybí tuky jsou v zásadě ty z toho zdravějšího spektra. Existují ryby, které mají v mase větší množství tuku a menší množství tuku v ostatních tkáních. A pak jsou ty ryby zase, které to mají obráceně. Určitě znáte tresčí játra jako velkou pochoutku, to je hodně tučná potraviny, obsahující velké množství rybího tuku. Tresčí maso samotné, to znamená maso aljašské tresky patří zase mezi ta masa, která jsou méně bohatá rybími tuky. Opačná vlastně ryba je losos, která obsahuje velké množství toho rybího tuku přímo v mase samotném. Takže vždycky je důležité vlastně zase pestrost, nebudeme jíst ryby jenom jednoho typu. Je dobré těch ryb jíst víc. A samozřejmě u takové pochutiny, jako jsou tresčí játra, musíme počítat s tím, že těch tuků zase může být poměrně dost.
Tak tam je to spíše chuťovka, nežli bychom si naložili na talíř kopec jako rizoto.
Přesně tak a musíme si uvědomit, že treska jako i ostatní ryby vlastně hromadí většinu těch toxických látek právě v játrech.
Na závěr ještě je důležitá otázka. Paní doktorko, je nějaké maso nevhodné, naprosto zapovězené třeba pro ty, co hubnou?
Já bych řekla takto, vždycky se nejedná pouze o maso jako surovinu, ale jedná se o to, co s ním uděláme. Takže většina těch lidí, kteří říkají, já jsem masožrout, já se masa nevzdám, tak nám nakonec vyjmenovává párky, mleté maso a pro nás jsou to vlastně tukožrouti, to znamená, dávat si pozor na typy úprav masa, ve kterých vlastně dominuje právě ten tuk. Což jsou uzeniny a jsou to vlastně masa pro některé pacienty problematická, obsahující větší množství turinu, což je právě ta zvěřina. A zase zpátky dostáváme se vlastně k tomu, že neexistuje žádné doporučení pro nikoho stoprocentně správné. Vždycky záleží na konzumentovi. To znamená jeho výšce, váze, věku, aktivitách, laboratorních výsledcích. Takže bych doporučila, aby nikdo nedělal velké změny ve své konzumaci masa bez porady s někým, kdo tomu trošku rozumí.
Ale rada, kterou si můžeme odnést, je podívat se tedy na to, s obsahy bílkovin a tuků, které jsou vhodné a které méně, zajistit si pestrost toho masa a ne vždy musí být maso jediným zdrojem těch bílkovin.
Rozhodně by nemělo být. A jenom chci upozornit, že vždycky maso bývávalo na stole o svátcích a v neděli. A tahle ta historie nebo tradice potom umožňovala i trošku tučnější maso, protože ti lidé to vytančili, anebo nějakým způsobem jinak zpracovali a neměli vlastně to nadbytečné množství živočišných tuků, jako máme my teď. A ještě jednu drobnost, chtěla jsem upozornit, že ryb se na našem území vždycky konzumovalo podstatně větší množství než v dnešní době. A je to velká škoda.
Tak to zkusme napravit. Díky moc, hezké odpoledne.
Také, na shledanou.
Nejeden polský politik se červená, když má mluvit o homosexuálech, anebo transsexuálech. Teď si musí zvyknmout na to, že takoví lidé s ním budou pracovat a svým způsobem i žít. Po nedávných volbách se totiž do polského Sejmu dostali taky členové liberální strany Palikotovo hnutí. A jsou mezi nimi i dva zástupci sexuálních menšin. Vytýčili si nelehký úkol, chtějí změnit polskou politiku a společnosti. Zblízka se na jejich plány podíval náš varšavský zpravodaj Petr Vavrouška.
V okamžiku, kdy polská média oznámila výsledky parlamentních voleb, bylo jasné, že došlo k přelomové události. Do Sejmu se totiž dostal otevřený homosexuál Robert Biedroň a transsexuálka Anna Grodzká. V polské konzervativní společnosti něco nevídaného.
To svědčí o tom, že čím dál více Poláků respektuje to, že lidé jsou jiní. Demokracie nemůže být diktaturou většiny, ale systémem, ve kterém jsou zastoupeny názory různých skupin společnosti. Tedy i lidí, kteří mají například odlišnou sexuální orientaci.
Vždy jsem snil o tom, abych mohl ovlivnit změnu myšlení Poláků, aby byli více otevřenou, moderní společností. Dnes budu mít také vliv na zákony v naší zemi.
Například se musí změnit zákon o umělém oplodnění. To musí být hrazeno ze zdravotního pojištění. Naše společnost totiž stárne, chybí nám děti a neplodným párům ještě komplikujeme život. A je to kvůli tlaku církve, které se politici bojí. Katolická církev má v Polsku přímý vliv na politickou scénu. To je nepřípustné. To nemá s demokracií nic společného.
Říká mi 57letá Anna Grodzká. Donedávna ještě byla Krzystofem. Celý život však cítila, že je spíše ženou, a tak si nechala změnit pohlaví, rozvedla se a před 2 lety ji soud prohlásil za Annu. Teď chce měnit polskou politiku.
Já si myslím, že to je taková malá revoluce. To je osudový okamžik polského parlamentu v tom státě, ve kterém téměř všichni jsme vězni katolické mentality, to je opravdu průlom.
Spisovatel Mariusz Szczygiel.
A to znamená, že jsme víc tolerantní, víc otevření a že obraz polské společnosti, která je taková zaostalá, která je taková bigotní, on prostě mizí. Ne úplně, ale už to, už to mizí.
Pokud se nám podaří získat podporu společnosti a Poláci budou reagovat pozitivně na naše návrhy, tak to konzervativní myšlení změníme. Pokud ale bude společnost ospalá a bude se bát změny, pak to bude obtížné. Vždy se totiž najdou politici, kteří se budou právě na konzervativní nálady veřejnosti odvolávat. Budou brzdit nutné změny.
"Chtěl bych prosadit pár zákonů, které by z Polska učinily více tolerantní zemi. Rád bych změnil kulturu samotných poslanců, aby pochopili, že polská společnost je různorodá, že homosexuálové jsou její součástí," říká mi Robert Biedroň. Jako otevřený homosexuál to ale nebude mít v polském Sejmu jednoduché. „Řada poslanců mě v minulosti urážela a určitě je teď v Sejmu potkám. Věřím ale, že přítomnost mě a Anny Grodzké způsobí, že politici už si netroufnou být tak neomalení, že debata o sexuálních menšinách bude kulturní."
Zatím jsem pro lidi takovou zajímavostí, ale doufám, že uvidí, že jsem úplně normální osobou. A o to jde především. Poláci pochopí, že transsexuálové nemají rohy ani ocas, a nejsou to žádní ďáblové.
Už sám ten fakt, že oni tam jsou v tom parlamentu, ten Biedroň jako, jako otevřený homosexuál, a paní Grodzká, to už je takový plamínek. Doufám, že to nebude jenom plamínek a že z toho vznikne nějaký větší oheň.
Přál by si spisovatel Mariusz Szczygiel. Petr Vavrouška, Český rozhlas, Varšava.
V dopoledním Radiožurnálu je dnes hostem Marek Vácha. Pro přátele ze skautu Marek Orko Vácha pro své čtenáře tedy čtenáře svých knih také křesťanský kněz, evoluční biolog, také učitel a přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Vy u sebe prý pořád nosíte buď nějaký zápasník a nebo nějaký laptop na takové ty myšlenky, postřehy a tak dále, které vás napadnou. Máte ho tady?
Jasně.
Můžete ho vynadat?
Jo, to víte, že jo.
Mě by totiž zajímalo, co si Marek Orko Vácha zapsal jako poslední. Můžete to říct i z hlavy, jestli se vám nechce dolovat v tašce.
Mám tady, mám tady iPad a včera jsme měli zpovídání u Salvatora, to je vždycky od 8 do 10 hodin a to je neuvěřitelný, že to funguje, když je člověk unavenej. Já jsem včera nestihl vůbec nic jíst a, a byl jsem neuvěřitelně unavenej a to jsou, to jsou nejlepší, nejlepší zpovědi a přišlo strašně moc zajímavých lidí a měl jsem myšlenky, který bylo potřeba hned po tom, hned po tom zapsat. Tak na to to máme.
To znamená, že ta zpověď vlastně je velmi dobrý i pro vás. Že prostě přijdou nové myšlenky, nové podněty a na základě nich potom se odvíjejí některé vaše úvahy.
No jasně, samozřejmě, samozřejmě.
Host dopoledního Radiožurnálu. I vy se můžete ptát Marky Váchy. Já jsme malinko načala to, že je přednostou Ústavu lékařské etiky. Tak už za okamžik se zaměříme na etiku a vlastně i na vaše studenty.
V dopoledním Radiožurnálu je hostem Marek Orko Vácha přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Co učíte svoje studenty?
No lékařskou etiku.
No já bych právě ráda by sme nějak vnikli do toho oboru.
Jo, jo, jo. No jasně, je to složitější. V prvním ročníku se snažíme jim dát nějaké filozofické základy, což není tak úplně jednoduchý, protože...
Něco nám tady, něco nás tady ruší. Máte telefon?
Nemám, nemám vypnutej.
Aha dobře. Tak to se omlouvám.
Dnešní generace včetně mě, my jsme zvyklí přírodovědecky uvažovat, my jsme zvyklí uvažovat v grafech a pro nás jsou důležitý čísla, to čemu se říká hard data. Filosofie má úplně jiná pravidla hry. Ta architektura tam je taky, ale je pro nás velmi komplikovaný se dostat do toho filosofického způsobu uvažování - prvák. Druhák - základní problém které se týkají života člověka, typicky ta, řekněme, ochrana života na obou jeho koncích. To znamená, všechno, co souvisí se začátkem života embryonální kmenový buňky, asistovaná reprodukce, pochopitelně dneska je velmi moderní děloha k pronajmutí a pak konce života. To znamená dříve vyslovená přání, eutanazie, hospicové hnutí a podobně. A potom od třeťáku výš už jdeme na ty hodně specializované problémy a čím to studium pokračuje, tak tím víc se zaměřujeme na jednotlivé kasuistiky, kterých je spousta. Když otevřete noviny, tak každý den tam je nějaká etická kasuistika.
Ale málo se o nich mluví. Proč to je?
No ono už se o nich začíná mluvit pomaloučku víc, víc a víc...
Ono už se mělo.
A mělo se samozřejmě začít mluvit, mluvit, mluvit dřív a skutečně každý den, když člověk otevře noviny, tak tam je nějaký etický problém.
My s k těm etickým problémům ještě dostaneme, ale řekněte mi, vzděláváte svoje studenty třeba i v tom, co odráží budoucnost medicíny, řekněme, ta vzdálenější?
No, snažíme se soustřeďovat na, na přítomnost a ty budoucí věci spíš na ně jako poukazujeme, protože musíme řešit věci, který jsou teďka. Na druhé straně je pravda, že etika vždycky musí být o dva kroky před výzkumem, jo, pokud etika dohání ten výzkum, tak je to špatně, pokud reflektuje to co, vlastně už se dávno dělá, tak je, tak je to, je to špatně, musíme být sedm, jeden, dva kroky v předu. Takže co se týče třeba genových terapiích nebo projektu lidského genomu, tak, tak tam vždycky máme ještě těch posledních pár slidů, jsou ty výhledy do budoucnosti.
Mě právě ty výhledy teď chviličku budou zajímat. Ono čtení lidského genetického kódu trvalo asi třináct let. Doufám, že to je takhle správně.
Přesně. Přesně.
Dostaneme se jednou tak daleko, že mamince přinesou do porodnice kromě novorozeného dítěte i počítač a ona si tam přečte jak to bude?
Já bych se vsadil, že se toho my ještě nedožijeme.
My.
My. My.
Vám je 45 let.
Ano.
Mě zhruba taky.
Ano, určitě, určitě...
Takže my se toho ještě dožijeme.
Podívejte, někdy v roce 86 se rozhodlo, že se bude sekonovat lidský genom, 1990 se začalo a čekalo se, že to bude asi práce na 15 let, ale díky tomu, že v průběhu let se velmi robotizovala ta technologie, tak ta tak zvaná traftová sekvence byla skončena v únoru 2001, potom ta kompletní v květnu 2003, což byl magické datu, protože to bylo 50 symbolických let po objevu dvou šroubovice DNA Watson a Cricken ten svůj objev 1953...
Počkejte vy jako kněz můžete použít slovo magické datum?
No tak, datum takhle symbolické tedy řekněme, jo.
Ne to byl humor, omlouvám se.
Takže 50 let, 50 let po té a pak to šlo strašně rychle, stálo to asi mimochodem asi tři miliardy dolarů. 2005 byl udělaný šimpanz za podstatě pakatel asi za 50 milionů dolarů, zvlášť šli jsme strašně dolu s cenou. Dneska jsme někde asi na 5 tisících dolarech, ale pořád to jde dolů. A je dokonce vyhlášena cena pro toho, kdo udělá lidský genum pod tisíc dolarů, no jo, ale to už je teda suma, která je v dosahu mnoha, mnoha lidí. A dneska už to není otázka na tři letech, je to otázka dnů. Takže dneska kdokoliv už si chce udělat genom, tak to je otázka dnů a už je to, dneska jsme tak někde na těch 5 tisích.
Víte, já mám z dnešní doby pocit, že ta etika filozofové, lékaři mohou sice předjímat, mohou varovat, co by takováhle věc mohla přinést, ale že ve světě, kde zatím stále velmi mocně vládnou peníze, vlastně nemají jakoukoliv šanci něčemu zabránit.
Ale jo, mají, mají, jo ta etika i na západ od naší hranic především je schopno dosti účinně, dosti účinně poukázat na, na některé jako velmi negativní záležitosti a, a například věci, jako je reprodukční klonování nebo podobně, tak to je zakázáno jak legislativou tak veřejným míněním, tak i tou vědeckou komunitou a myslím si, že, že etika má k tomu, co říct a že je aspoň na západě respektována plus mínus.
Reprodukční klonování bavíme se tedy už o klonování lidí?
To ještě technicky neumíme. Technicky to neumíme, jo. Umíme reprodukčně naklonovat samozřejmě ovečku Doly 97, myš, kráva, 2005 pes první pokusy s klonováním primátu, ale zatím jenom do stádia embrya. Ono se přece jenom ukazuje, že ti savci jsou daleko, daleko komplikovanější a reprodukční klonování člověka to je, to je mimo fantazii. Proč? Protože když Wilmut udělal ovci Doly, ta měl 277 pokusů a 276 selhání, no. Takže tady si člověk musí představit kolik by tady bylo malformovaných novorozenců, kolik porodů mrtvých dětí, kolik spontánních abortů a tohle, prosím pěkně, nejsou ovce, to jsou lidi. Takže tady veřejné mínění i ta vědecká komunita byla proti.
Já se za malou chvíli vrátím k té mamince s tím novorozencem v nemocnici, která si čte tu lékařskou zprávu o tom, jak bude vypadat život jejího dítěte.
V dopoledním Radiožurnálu posloucháte rozhovor s biologem a také křesťanským knězem Markem Váchou. Vrátíme se zpátky do té nemocnice k té mamince. Vy jste říkal ano, to je hudba, my se toho dožijeme, přinesou jí děťátko, přinesou jí počítač a ona se tam podívá na to, jak se bude vyvíjet ten život toho dítěte, jaké onemocnění čekají, na co může to dítě pravděpodobně nebo s největší pravděpodobností umřít, v kolika letech se to zhruba tak stane a možná tam budou i nějaké ty vlohy třeba k hudbě, talenty a tak dále. To je úplně neuvěřitelné, ale smíme?
No, tady problém není s těmi informacemi, problém není v těch informacích, jo, problém je v tom, co s těmi informacemi uděláme.
A co to potom udělá, když ta matka vlastně to, o to více...
S tím vztahem? Samozřejmě.
No právě?
No, samozřejmě. Ví tady se, tady to jsou všechno pravděpodobnosti, možnosti a to nikdo neví jak to dopadne, ale Robert Weinberg vůdčích molekulárních genetiků říká, tak co když ta maminka se dočte, že ten syn bude vnikající v matematice, dobře mu půjdou počítačové záležitosti, nepůjdou mu jazyky, bude mít problémy s navazováním vztahu ve třídě a pravděpodobně umře v 45 na selhání srdce, jo. Nejde o ty informace, jde o to, co s těmi informacemi uděláme a jistě že to nikdo neví jak ten život se bude odvíjet, protože připomeňme geny kódují proteiny a od proteinů k behaviorálnímu projevu tedy k chování, to je teda ještě velmi dlouhý kus cesty a tady je samozřejmě spousta dalších vlivů, jako, jako výchova, rodina, škola a tak dále. Takže ty geny nejsou naším osudem, že bychom nějakým způsobem takhle to, takhle to bude. Spíš to otevírá možnosti a opakuji problém není v informacích, problém je v tom, co s těmi informacemi udělám a jak moc je vezmeme vážně.
Co s těmi informacemi pak udělají naše zdravotní pojišťovny, že je to...
To je druhá věc, samozřejmě dva klasické problémy jsou pojišťovny a zaměstnavatelé.
To je takový jako nechtěný až humor, ale já bych možná teď opustila tuhle tu hudbu daleké budoucnosti a podívala se do přítomnosti. Já jsem se dočetla, že v Evropě je asi kolem milionu zmražených embryí. To je asi počet, který nikdo úplně přesně nezná. Je to tak?
Přesný počet nikdo neví, opravdu asi milion. Ve Spojených státech například minimálně 400 tisíc, ale dosti seriozní Hilbertovba učebnice z roku 2005 říká, že každý rok je jich o dvacet tisíc víc a to bylo v roce 2005, jo. Takže ve Velké Británii list The Independent odhaduje, že minimálně v Británii milion, jo, takže to opravdu přesná čísla nejsou moc na známá.
Vy jste biolog, jste katolický kněz, je to nezávazný biologický materiál a nebo jsou to osoby jako jsou
To je ta otázka, o kterou se jedná, jo. Protože, protože právnicky je osoba ve chvíli, kdy se narodí v České republice, osobou se stává ve chvíli, kdy hlavička novorozence opustí pánevní otvor matky, tak pak jsem osobou s právem na, na zákonného zástupce a třeba právo na dědictví, jo. Teďka vlastně nikdo moc neví, co vlastně jsou ty embrya, jo, protože těžko si představit, že by z dvou dospělých lidí, protože pozor, ty embrya to není něco, co máme ve zkumavce, každý to embryo má svoje dva rodiče dva lidi, kteří myslí, dýchají, milují, nenávidí a tak dále. Takže těžko si představit, že z těhle dvou lidí vznikne, vznikne věc. To je, to je těžká věc, jo. Na druhé straně právnicky, kdybychom řekli, že teďka tam má jako to ta zmrazená generace, že tam máme milion osob, no tak to je samozřejmě právnicky obrovský problém. Takže teďka se, teďka snaží reflektovat celou tu, celou tu trasu od zigoty až po narození a teďka přemýšlí jak je to vlastně s tou osobou.
Ale zatím to je jaksi u nás co se legislativy týče, takže to osoba není. Je to prostě biologický materiál.
Právnicky, právnicky, právnicky, no, právnicky ne, ale právnicky to taky není biologický materiál, jo. Opravdu jsme v jaké si šedé zóně a je neuvěřitelně zajímavý se podívat na legislativu různých států, typicky USA, Německa a třeba České republiky, že ta legislativa to řeší v každém státě úplně, úplně jinak, to je zvláštní. Na krádež máme všichni stejný názor, ale na to jaký je status embrya, na to se názor liší.
Řekněte mi, jak byste to řešil vy? kdyby to bylo čistě na vás.
Já si myslím, že, že neexistuje eticky čisté řešení, co s těmi embryi dělat. Že velký průšvih je, že nám tady vznikla, nevim, ve Velké Británii po pěti letech ty embrya se likvidují, u nás nic takového neexistuje. Takže u nás můžou být skladována delší dobu. Ve Spojených státech jsou skladována, pokud si za to platíte. Je to 200, 300 dolarů za, za rok. A nikdo pořádně neví, jo. Ty embrya buď můžeme po nějaké době zlikvidovat, vylít do výlevky, což je špatně nebo je můžeme rozebrat na materiál, ze kterého získáváme embryonální kmenové buňky při každém tom je, jsou buňky, kterým se říká ICM inner cell mass a ty buňky jsou biologicky strašně zajímavý, to znamená, rozebrání embrya na výzkum a nebo můžeme v ideálním případě to embryo nabídnout buď stejnému rodičovskému páru, který by si chtěl pořídit třeba ještě druhé nebo třetí dítě a nebo eventuelně to embryo se může někomu nabídnout k adopci, jo. Tak ta třetí možnost by byla plus mínus jako řekněme eticky nejčistší, ale bylo by iluzorní si myslet, že teda najdeme milion matek, který by chtěli adoptovat embryo, to je mimo fantazii.
To říká Marek Vácha. Další otázkou, která si myslím, že je daleko blíž reálnému životu, je dystanazie. Což je vlastně, jestli to dobře chápu pro prodlužování života pacienta v nějakém velmi citlivém momentu, kdy vlastně pacient už nemůže říct, jak by si to on sám přál. Kdo tedy určuje, kdy vlastně se bude ten pacient ještě léčit a kdy se přejde na tu paliativní léčbu.
Přesně tak. Pokud jsme do této chvíli mluvili o začátku lidského života, tak neméně závažné etické otázky vzbuzuje ten konec lidského života. To řekněme do 50. let 20. století lidi umírali. A jediná obava byla, aby se nepohřbil člověk, který je ještě na živu. Teďka od 50. let dál plus mínus dokážeme suplovat funkci toho, kterého orgánu, jo. Řekněme do těch, do toho konce 50. let to bylo tak, že pokud mě jeden orgán vynechal, tak já jsem umřel. Když mě přestaly pracovat ledviny, tak to tělo se poskládalo a přišla smrt. Dneska umíme nahrazovat funkci ledvin dialýzou, dneska máme respirátory, dneska dokážeme suplovat funkci toho kterého orgánu. A v jedné chvíli si začínáme klást otázku jestli už to není přehnaný, že tak jako existuje eutanazie tedy v závorce velmi problematické zkrácení života člověka, jestli podobně neexistuje i dystanazie tedy v závorce problematické prodlužování života člověka za každou cenu. Protože pacientovi jsme vždycky povinni léčbou, jsem povinni, pardon, pacientovi jsme vždycky povinni péčí care, ale nejsme mu vždycky povinni léčbou cure. To znamená, otázka je, jak stanovit moment od kterého dál přepneme z léčby curativní léčbu paliativní, protože to dobro, které vnímá lékař prodloužení života pacienta v jedné chvíli nemusí lícovat s dobrem, které takhle vnímá pacient. Ten pacient už by možná radši umřel, ale on už je jaksi tak, v takovým stavu, že není schopen komunikovat a není schopen artikulovat svá přání.
A my o tomhle řešení, které se vlastně, které je na pořadu dne v mnoha českých nemocnicích denně, budeme mluvit v druhé části našeho rozhovoru s hostem Radiožurnálu panem Markem Orko Váchou.
Křesťanský kněz, biolog, učitel a také spisovatel Marek Vácha je hostem dopoledního Radiožurnálu. Vrátíme se ještě do českých nemocnic. My jsme sice nastínili ten etický problém, kdy vlastně je dobré toho člověka chtít ještě léčit a kdy už vlastně má člověk zajišťovat jenom tu paliativní péči. Ale vlastně nevíme jak to v praxi funguje v českých nemocnicích. Kdo o tom rozhoduje? Ošetřující lékař?
Rozhoduje o tom ten lékař a chci říct velmi nahlas a podtrhnout to, že všechny nemocnice, které jsem navštívil tak to probíhá eticky naprosto v pořádku, naprosto bez jakýchkoliv problémů. Takže určitě jako nejsou lékaři, kteří by ňák chtěli se zbavovat svých pacientů tím, že by je vybíjeli a podobně. Řekněme spíš naopak, ten pacient se drží dál a dál a dál, no a ono to v jednu chvíli půjde buď na stranu života, pak je fo fajn a nebo na stranu smrti. Takže řekl bych, že tento moment lékařské péče, že je, že je ošetřen dobře. Neřekl bych, kdybych si to nemyslel.
A když se řeší nějaké problematické případy, kdo je vlastně řeší, nějaká etická komise?
No řeší to ten lékařský tým a mě se občas stává, že mě nějaký takový lékař zavolá a ptá se mě na, na názor, co by se v tomhle případě mělo dělat, ale ono to skutečně v praxi je tak, že když ten pacient je, je v tom těžkém stavu a jak jsme o tom mluvili, že různé přístroje suplují jeho orgány, tak ten pacient dřív nebo později jde na stranu života nebo na stranu smrti. A tady se nejedná vůbec o eutanazii, tady se jedná pouze o ukončení léčby, řekněme, ještě o přepnutí s léčby curativní na léčbu paliativní. To je eticky naprosto čistý. Všichni umřeme, všichni umřeme opakuji, nejsme vždycky a všude povinni pacientovi léčbou, jsme mu vždycky povinni péčí a to on dostane.
Říká host dopoledního Radiožurnálu. Já už jsem několikrát zmínila, že jste křesťanský kněz. Proč jste se rozhodl pro duchovní službu? Mohl jste být vysokoškolským profesorem, evolučním molekulárním biologem?
No to je těžká, těžká otázka. Jsou to věci, které se moc nedají uchopit do slov a já jsme velmi spokojený v tom, že mám dojem, že ten život je, jestli to nezní moc namyšleně, ale že je, že je smyslu plný, že člověk jako dělá něco, co, co má význam a docentů a profesorů je spousta. No jsem spokojený, že to je tak, jak to je.
Vy jste, já bych teď možná posluchačům, kteří se nemohou podívat přes web kameru do studia Radiožurnálu řekla, že proti mě sedí muž, který je takovou mladší obdobou Indiana Jonese. Vy jste pane Vácho velice krásný muž jako vysokoškolský učitel a nebo třeba jako farář, myslím si že to studentky nebo ty mladé farnice nemůže nechat chladnými. Jak je těžké odolávat pokušení?
Joj, no tak to je složitá...
Nebo si netroufnou na vás?
A to, já bych k tomu chtěl říct to, že je velmi dobře, když v den svého kněžského svěcení člověk nevidí do budoucnosti a že když netuší, když netuší co ho čeká za první zatáčkou. Když nevidí ty běsy, který na něho čekají v té budoucnosti, tečka.
Aha, nemohl byste ty běsy nějak rozvést, protože já si myslím, že duchovní lidé málo hovoří vlastně o těch nástrahách, které na té cestě jsou a my si je možná představujeme velmi naivně.
Ono se nejedná, ono se nejedná o nástrahy, dyť se jedná o velice krásný věci. Tady nejde o to, že by se mělo proti něčemu bojovat, jo a celá ta, celá ta debata, která toho času existuje v katolické církvi, vůbec není debatou o zrušení celibátu, to v žádným případě, ale spíš o rozvolnění té věci, protože jedná se o to, že, když to řeknu stručně, kněžství je chápáno jako taková dobrá věc a podobně od Krista dál těch 2000 let je v katolické církvi vnímám celibát jako dobrá věc. Máme tady spoustu těch různých řeholníků, řeholnic a řádů, kongregací a podobně. Tam to je neproblematický. Dyť se jedná o jedinou otázku, zda závažnou věc celibát a kněžství spojovat do postavy jednoho člověka kněze. Co třeba, když ten kněz cítí povolání ke kněžství a necítí povolání k celibátu, jo, já jsme jednu chvíli svého života byl půl roku v Trapistickým klášteře ve Francii Sept-Fons velmi přísný klášter, kde ti mniši nemluví. Já jsem tam pochopil, co to je celibát. Že opravdu člověk jde po té poušti, pustí ty kufry a jde dál, jo. Zatímco tady v terénu zaprvé dvě třetiny vašich farníků jsou farnice, neuvěřitelně si každý, každý den si člověk musí klást otázky, každý den to je minutu po minutě, takže tady, tady je ta otázka, která je extrémně, extrémně těžká.
Mě se líbí to vyjádření v terénu. Tak my se s tím, s dovolením za malou chvíli s Markem Orko Váchou do toho terénu ještě vypravíme.
Marek Vácha host dopoledního Radiožurnálu ještě zůstaneme jak jste říkal hezky u té terénní práce. Jste knězem katolickým knězem. Určitě jste tuhle tu příhodu musel slyšet, určitě vám lidé vyprávěli o jaksi nějakém neuvěřitelně krásném momentu, který zažili, kdy vlastně jako ateisté najednou neměli o boží existenci žádnou pochybu. Proč si myslíte, že potom ti lidé mají problém udělat ten další krok a třeba stát se členem církve?
No, myslím že toto je, toto je přesná otázka. My nemáme problém s vírou v Boha.
Takže nejsme národ ateistů?
To si myslím, že určitě ne. Že mnoho z nás máme ten zážitek, kdy člověk je třeba v přírodě, zapadá slunce nebo jsem někde v noci v klášteře a najednou Bůh je tady, jo. A jednoho dva kamarády, kteří se obrátili takhle na Sahaře, jo, najednou tam je člověk sám s těmi hvězdami a samozřejmě Antarktida takhle funguje. A narodí se víra, která je velmi křehká, velmi intimní, velmi privátní a teď je, řekl bych, velký úkol, aby se tady tahle křehká víra neroztříštila o zdi těch církevních staveb. To znamená, aby katolická církev byla natolik jaksi receptivní, abychom byli schopni přijímat tyto lidi, kteří přicházejí z různých kontextů s různými plány a podobně. Když jsme začali mluvit o, o zpovídání u Salvatora, já mám, já mám dojem té Prahy jako velkýho moře a občas to jako vyšplíchne ti lidi až k nám a právě někdy přináší si tady tenhle zážitek víry a teď je velmi potřeba, aby, aby tahle citlivá křehká intimní víra se opravdu nějak nerozbila o zdi těch sakrálních staveb.
A umíme to? Umí to církev naše?
Ne, ne samozřejmě že ne, učíme se to.
Vy jste také zmínil jste Salvatora, ale vy jste také farním tedy kromě toho, že jste farním vikářem právě u Salvatora, tak působíte i na faře v Lechovicích u Znojma. A tu si nedáte vzít. Takže tam prostě pravidelně vážíte tu cestu, vážíte jí zpátky. Proč je pro vás tahle farnost tak důležitá?
Lechovice to je pejskem.
Mont Everest.
To je, z toho se vyráží na trasy. Je to krásná rovnováha vůči Praze. Ta Praha je, je neuvěřitelně hektická, nervozní, je tady ale spousta zajímavých lidí, který stojí za to poslouchat, chodit na přednášky, na, na biologický čtvrtky na Přírodovědeckou fakultu a podobně. Tady, tady je to krásný jiskření. Jezdí sem různí profesoři ze zahraničí, kteří mají co říct, tady to funguje. Když spím v Lechovicích, tak tam je úplné hluboké absolutní ticho. Tam zpívají jenom ptáci a tohle člověk nutně potřebuje, aby se tady z toho nezbláznil.
Já si umím představit, že duchovní je sám. Že má určité, určitý okruh přátel a tak dále, ale jak to udělat, aby třeba v těch otázkách víry se z něj nestal člověk, který je vlastně neřízená střela, který je oddělený právě od těch farníků v Lechovicích a možná i tedy od těch pražských.
To je opět velmi přesná otázka. Musíte mít kamarády, musíte mít kamarády, když je nemáte, tak jste ztracená. Musíte mít kamarády natolik dobrý, kteří vám řeknou, kdy ve chvíli kdy ujíždíte. A ti kamarádi vám dělají trampolínu, řeknou vám naprosto jasně do očí otevřeně co děláte špatně a udělají vám jaksi tu síť a člověk zůstává plus mínus normální, plus mínus.
A vy je máte?
Jasně, jasně.
Marka Váchy se ptáte v dopoledním Radiožurnálu. Jako třeba Ondřej, který se ptá jaký je rozdíl mezi chápáním náboženství a víry na malém městě a ve velkoměstě jako je Praha?
Hm. No, v Praze je víra záležitost intelektuálů dneska. To je záležitost velmi inteligentních lidí, víra je velmi reflektována, promýšlena. Zatím co v mých Lechovicích ta víra je nějak spojena s tou zemí.
Prostě tam je.
Tam je. Já to neumím nějak uchopit do slov, ale ta víra je nějak spojená, spojená s celou tou tradicí se zemí, ta víra je mnohem instinktivnější. Svým způsobem stejně hluboká jako tady v Praze, ale některé otázky nemá cenu promýšlet, protože tam jsou jaksi jako jasně, jasně dány tady v Praze, jo. Já bych to srovnal, že v Praze je spíš ta víra Josefa Ratzingra a v Lechovicích je spíš víra Jakuba II. ta víra na venkově je víra instinktivní, hluboká, která si neklade nějaké...
Podmínky?
...komplikované otázky. V Praze, tak to dělá Josef Ratzinger je potřeba úplně všechno promyslet. Podívat se na věci z různých úhlů, promeditovat, jo. Takže v Praze je ta víra mnohem intelektuálnější, na Moravě mnohem zemitější, obojí má svoje velikánský výhody.
Nebudu se vás ptát k čemu se přikláníte? Mohu se dostat do Božího království a dočkat se, mohou se dostat Božího království a dočkat se věčného spasení i nevěřící a stoupenci nekřesťanských církví, pokud si to zaslouží svým životem a vším, co v něm dělají dobrého?
Jasně, jasně. Dokonce exkomunikoval kněze jehož jméno si už mě vypadlo, který tvrdil opak. Samozřejmě že spása je otevřena všem lidem na této planetě pochopitelně. S poznámkou, že nejde o to, že bych si nebe nějak zasloužil. Kdo z nás lidí si zasloužíme jít do nebe, pokud přijdu do nebe, tak z jediného důvodu z Božího milosrdenství. Není to byznys.
Mnoho otázek, ale opravdu mnoho je jich určitě víc jak deset, se týká problému, jak dokážete sloučit stvoření světa Bohem a Darwinovou teorií vývoje druhu, jste kněz, jste biolog.
To je evergreen tady toto.
Jsem si ho nechala naposled.
Jasně, jasně, jasně, jasně. Podívejte, věda má jako svůj nástroj tak zvaný metodologický naturalismus. To znamená, zajímají nás fenomény měřitelné povahy, jo. A zajímá mě to, co můžu pravítkem poměřit, na vahách zvážit a evetuélně na stopkách stopnout a tím pádem tento metodologický naturalismus vykolíkuje limity věty a nikoliv jejich univerzalitu. Ten vědec tím mikroskopem nebo z dalekohledem mě neřek nic třeba o světě krásna, estetiky, západu slunce. Věda nemůže nic říct, k věcem jako je lidská duše, Bůh, nebe, peklo, andělé a tak dále. Protože ty věci jsou neměřitelné, takže věda nemůže ani dokázat, ale ani vyvrátit existenci, existenci Boha. A řekl bych, že věda může v současné době pro věřícího být ohromnou, ale ohromnou inspirací. Jo, celá evoluční biologie, to že slunce zasvítí na tu zemi a teďka ta země vygeneruje nový druhy, jo. Přijdou ledové doby a přijde ta parta těch zvířat, co známe ti mamuti a tak dál. Ledové doby pominou a přijde zase nová parta zvířat, jo, co se to tady na té zemi děje. Takže řekl bych, že, že to co nám objevuje věda typicky evoluční biologie, tak může být velikánskou inspirací pro, pro víru a jsem li ateista, ta aspoň pro velmi palčivé vědomí nesamozřejmosti existence života na této zemi.
Tak a jestli to bylo příliš složité tak si nás pusťte z našeho videozáznamu. Já to alespoň udělám, protože si občas ráda poslechnu hosty Radiožurnálu ještě jednou. Marek Vácha křesťanský kněz také biolog. Najdete ho v Lechovicích, najdete ho u Salvatora. Můžete si přečíst spoustu jeho knížek. Myslím, že teď ta poslední je sedmá, viďte?
Tuším, že taky, no.
Ale nevíte to úplně přesně. Chápu. Pane Vácho děkuji, že jste přišel, byl jste hostem Radiožurnálu, ať se vám i vašim farníkům hodně daří.
I vám, mějte se moc pěkně. Děkuju.
Píše se o něm jako o nejnebezpečnějším filozofovi západu, kritizuje globální kapitalismus, o dnešní demokracii prohlašuje, že přestává fungovat. Mnozí jeho kolegové zejména konzervativní se od něj odtahují. Víc se o něj zajímají lidé, kteří demonstrují v ulicích světových velkoměst. Ve Spojených státech, kde s velkým ohlasem podpořil hnutí Occupy Wall Street, ale také v Praze, kde se v minulých dnech setkal s protivládními demonstranty. Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je slovinský filozof Slavoj Žižek. Vy jste, pane Žižku, vystoupil nedávno v Praze a podpořil jste protivládní demonstraci, k tomu se ještě vrátíme, ale teď se vraťme o víc než o měsíc nazpátek. Tehdy jste se na Manhattanu přidal k protestujícím, kteří pod heslem Occupy Wall Street kritizují finanční a politický establishment. Co podle vás toto hnutí, jehož stoupenci se objevili ve všech důležitých světových centrech, říká o vztahu současné globální společnosti?
Tak za prvé já si toto hnutí nijak neidealizuji. Je jasné, že ti mladí lidé, ale nejsou to jen mladí, jsou totálně zmatení, nemají žádnou jasnou myšlenku. Pro mě je důležité toto, vůbec poprvé tu máme větší hnutí, které vznáší zásadní otázku o systému jako takovém. Máme tu společnosti, které znečišťují prostředí, zkorumpované banky a já nevím, co ještě, ale základní otázka, co se týká systému jako takového, co s ním? Někteří sociologové připouštějí, že máme větší a větší mezeru mezi usazeným demokratickým systémem a tím, co se děje v ekonomice. Finanční spekulace v ekonomice se totiž vymykají demokratické kontrole.
Tady v Praze jste řekl, pokud se nepletu, že kapitalismus nejlépe funguje bez demokracie. To si opravdu myslíte? Není demokracie základním požadavkem každého důvěryhodného sociálního systému. Neměli bychom prostě demokracii bránit za každou cenu?
S tím souhlasím, nekritizuji demokracii jako takovou. Říkám ale, že konkrétní demokracie a její instituce, které teď máme, nedokáží odpovědět na nesouhlasné projevy veřejnosti. Vzpomínáte si na tragické nepokoje nedávno v Paříži a předtím v Londýně? To byly čisté protesty bez nějakého náboženského fundamentalismu v pozadí. Výbuch protestu bez jakéhokoliv programu. Demokracie tady nefunguje. Základním problémem tedy dnes je, jak znovu vynalézt demokracii.
A to je podle vás ta hlavní věc, to znovuvynalézání demokracie?
Ano, a to je na demokracii skvělé a tady souhlasím s těmi, kteří demokracii velebí, totiž, že v sobě vždy zahrnuje sebekritický přístup. To třeba u stalinismu nejde, tam nemůžete nic kritizovat, ale demokracie má v sobě ten sebekritický prvek stále přítomný.
Vraťme se teď k roku 1989 a k tehdejším událostem. Mnozí to tehdy v Praze, ve Varšavě, v Berlíně a jinde chápali jako návrat demokracie do střední Evropy. Vy ale jako ve své knize jednou jako tragédie, podruhé jako fraška píšete o této době jako o cituji obskurní katastrofě.
Ne, ne, ne, říkám jasně, sám jsem se ve Slovinsku tehdejších událostí účastnil a opravdu netrpím nostalgií po komunismu dvacátého století. Mým heslem je dvacáté století skončilo, proto ironicky odkazuji k Leninovu. Ten v jednom pěkném textu o porážce píše, že když při výstupu na vysokou horu ztroskotáme, musíme se vrátit až do údolí a začít celý výstup znovu a to musí dnes levice udělat. Říkám tedy toto, i když zcela sympatizuji s československou sametovou revolucí, je tu zase ta mezera - lidé něco očekávali - spravedlnost, solidaritu, svobodu, důstojnost, a to samozřejmě nepřišlo. Podle oficiálního vysvětlení lidé prostě chtěli příliš moc a musí se kapitalismu teprve učit. Ale i v rozvinutých zemích jsou lidé stále nespokojenější se světovým kapitalistickým systémem je evidentně něco zásadního v nepořádku, a to nás možná opravňuje říkat, že boj sametové revoluce pokračuje. Když mě lidé obviňují, že trpím nostalgií po komunistických dobách, říkám nikoliv - podívejte se na Čínu. Není to nádherná ironická odpověď na Fukujamu. Ano, kapitalismus vyhrál, ale teď to vypadá, že ti nejlepší kapitalističtí manažeři jsou komunisté. Jsou schopnější než v západních liberálních demokraciích, a to mi dělá starosti.
To, že se vracíte k Leninovi, možná mnoho českých lidí překvapí. Co vlastně nacházíte inspirujícího na Leninovi nebo na Marxovi?
Za prvé, dnes musíme všechno promyslet znovu od začátku, řečeno velmi jasně, dnes je mezi takzvanými kreativními humanisty, marxisty či levičáky populární zábavou hledat v minulosti bod, kde se to porazilo, kde se komunistické hnutí vydalo totalitárním směrem. Nejoptimističtější jsou mí trockističtí přátelé. Podle nich Lenin umřel moc brzy. Kdyby byl vydržel o trochu déle, býval by se dal dohromady s Trockým, odstranili by spolu Stalina a pak pěkně dál. Pak se to samé dělá s Marxem, pak s Rouseaou. Můj konzervativní kamarád Petr Sloderdike říká, že to samé platí u křesťanství. No, a já říkám - Marxe nebo Lenina nelze jen tak zachránit. Pro mě byla velká říjnová revoluce opravdovou tragédií. Myslím, že možnost vzniku nové svobodné společnosti tehdy nebyla, ale na rozdíl od fašismu tu na začátku propukla opravdová svoboda. Podívejme se jen na otázku národů, v tom byl Lenin čestný, nedělal problémy. Finsko? Tomu umožnil nezávislost. Pobaltské státy? Také nezávislost. Například Ukrajinci si stěžují - Sovětský svaz nás utiskoval. To ano, ale v prvních 10 letech Sovětského svazu si Ukrajinci vybudovali svoji národní identitu. Takže já si bolševismus neidealizuji. Myslím, že byl od počátku odsouzen k nezdaru, ale byla to skutečná tragédie ve srovnání s fašismem, neboť co byl fašismus? Zlí lidé řekli uchvátíme moc a provedeme strašné zločiny. A co se stalo? Uchvátili moc a ty zločiny spáchali.
Dobře, vy říkáte, že nachází v Marxovi velmi omezenou inspiraci, ale přece jenom v čem tu inspiraci vidíte?
Zejména si myslím, že Marx v Kapitálu poskytl nejlepší popis dynamiky kapitalismu. Neříkám, že ho můžeme jednoduše převzít, třeba otázka vykořisťování. Marxovo pojetí vykořisťování je zjevně zastaralé. Pro něj národní zdroje nemají žádnou cenu, cenu má jen práce. Když to řeknu ironicky, tak, když uplatníte Marxe přímo na dnešní svět, měli byste říct, že Venezuela vykořisťuje Spojené státy. Prostě to nefunguje. Nicméně Marx měl pravdu, když popisoval dynamiku kapitalismu. Otázkou není vracet se k Marxovi, ale opakovat jej v smyslu, tedy to, že opakovat neznamená dělat znovu to samé, ale opravit chyby, jinak by měl Marx být velmi kritizován. Ve své poslední knize, kterou jsem dokončil, o Hegelovi říkám, že bychom se měli vrátit před Marxe právě k Hegelovi. Myslím, že Hegel je myslitel dneška.
Je na čase nahradit kapitalismus jiným sociálním pořádkem, a pokud ano, jaké máme možnosti? Na to se zeptáme dnešního hosta, jímž je filozof Slavoj Žižek. Když jste minulý měsíc mluvil před demonstrací hnutí Occupy Wall Street v New Yorku, položil jste několik otázek, ale nechal jste je bez odpovědi. Například jste se tehdy ptal - jakou sociální organizací můžeme nahradit kapitalismus? Už víte odpověď?
V tomto budu mimořádně upřímný, ne, jasnou odpověď neznám. Jediné, co vím, je, že velké odpovědi nabízené ve dvacátém století totiž komunismus a sociální stát a také různé levičácké sny o přímé demokracii ve stylu Sovětů, rad pracujících a podobně, to nefunguje, není to globální odpověď. Říkám však, že nás to k nějaké odpovědi bude tlačit. Lidé mi říkají, že jsem snílek, ale já odpovídám - nikoliv, sní ten, kdo věří, že věci mohou pokračovat nekonečně dlouho tak, jak jsou. Můžeme třeba předpokládat, že skandinávský model sociálního státu se postupně rozšíří do celého světa. Já bych pak byl první, kdo by prohlásil - fajn, teď už nepotřebujeme žádnou komunistickou revoluci. Bohužel ale nelze přehlédnout znamení psaná na zdi, ekologie, apartheid, nové formy sociálního vyloučení nebo také problémy jako biogenetika, intelektuální vlastnictví.
Abych vám dobře rozuměl, vy sice nemáte odpověď na otázku, co by mělo nahradit kapitalismus, ale jste přesvědčen, že to je otázka naléhavá, že by kapitalismus měl být prostě něčím nahrazen?
Ano, přesně, ale ne že by měl. Alternativou k němu je nová éra autoritářství. Nemám rád termín fašismus, to je něco velice specifického, ale všimněte si například, jaká byla před několika dny odpověď na vzniklé krize v Řecku a Itálii, čistě apolitický technokratický kabinet, velmi smutné znamení. Naše společnosti se stávají odpolitizovanými, moc přebírají technokratičtí manažeři, to je vize nového autoritářského systému. Možná to demokracii jako forma dokonce přežije.
Vy si představujete, že takový autoritářský systém by vedl například muž, jakým je bývalý eurokomisař, nyní italský premiér Mario Monti?
Lidé jako on zkombinovaní s bezpečnostními agenty s odkazem na teroristické hrozby, veškeré svobody by samozřejmě existovaly dál v soukromé sféře, něco by zůstalo, ale jen v soukromých věcech. Bude možný soukromý sexuální život včetně úchylek nebo homosexuálních sňatků, to všechno bude možné, problémem bude ovládání obyvatelstva. Jsem pesimistický a myslím si, že kapitalismus je stále méně a méně spojitelný s univerzální demokracií. Když se mě například lidé ptají, co mám proti globálnímu kapitalismu, říkám - když mluvíte o globálním kapitalismu, nemyslete jen na rozvinuté země. Mluvme třeba o Kongu, to je peklo na zemi. Stát tam nefunguje a Kongo přitom nemůžeme vynechat, je plně integrováno do globálního kapitalistického systému. Musíme se ptát, kam vede dynamismus globálního kapitalismu? Proč k tomu, abychom se měli dobře, musejí některé země prožívat útrapy jako Kongo?
Vy říkáte, že sice držíte Evropské unii palce a že se vaše řešení shoduje s tím, co navrhují někteří tradiční staří levičáci jako Daniel Cohn-Bendit nebo tak, ale mě by zajímalo, kde jsme tentokrát udělali podle vás chybu, kde jsme špatně zahnuli, když jsme začali dávat Evropu dohromady?
Budete možná překvapen, ale já si nemyslím, že chyba nebyla tam, kde ji vidí váš prezident, ten, jak před ním musíte schovávat propisky, tedy, že Evropa byla moc silná, ne. Evropa nebyla postavená jako dost silná entita. Teď máme 2 možné podoby Evropy, buď Evropy toho čistě bruselského byrokratického typu, nebo konzervativní reakční podobu se silnějšími národními pozicemi a tak dále. Myslím, že populistický protiimigrační trend dostal v Evropě prostor proto, že ji vymýšleli ti, co byli u moci čistě technokratickým způsobem. Evropa by neměla být jen ekonomie. Měla by v sobě mít i jistý radikální emancipační potenciál. Rád říkávám, že máme jedinou volbu - buď anglosaský neoliberalismus nebo to, čemu poeticky říkám kapitalismus s asijskými hodnotami, což znamená autoritářský kapitalismus. A otevřeně říkám, že bych nechtěl žít ve světě, kde je výběr takto zúžen. Evropa je slabá, neví co chce, ale možná, že naděje na něco nového, na nějakou novou společnost, která nebude ani neoliberální, ani autoritářská se ještě objeví. Žijeme v zoufalé době. Jak jsem řekl a vy jste si toho všiml, nemám jasnou odpověď. Sám jsem se jednou z legrace popsal jako kouzelník, který tancuje s kloboukem v ruce a ne a ne z něj vytáhnout toho králíka. Možná vás i posluchače pobaví, že mám velkou úctu k poctivým konzervativcům, ne k reakcionářům.
Ještě než skončíme, tak ještě jedno téma, aspoň krátce, když člověk čte vaše články a knihy, nemůže si nevšimnout, jak často odkazujete k různým filmům, jak často je uvádíte jako příklady. Co vás na filmu tak přitahuje? To vás jiné formy umění nezajímají, literatura nebo hudba?
Přece jen stárnu a pomalu se obracím i k vážné literatuře. Můj poslední text se týká Samuela Becketta.
Ale nepopřete, že se k filmům uchylujete často, snad především, proč?
Z mnoha důvodů, ale hlavní je, že pokud se chcete dostat přímo k pochopení naší současné ideologické pozice, najdete ji ve filmu - Hollywood. Dnešní ideologii tam najdete v čistší preciznější formě než ve skutečnosti.
Snadno vám ale namítnou, že to, co vidíte ve filmu, je přece jenom iluze.
No, ano, ale teď bych musel vysvětlovat psychoanalytické teorie. Pro mě pravda má strukturu iluze, v tom není nic mystického. Chcete příklad? Řekněme, že mám nějaké tajné touhy a stydím se o nich veřejně mluvit a někdo mi řekne - tak to napiš jako povídku. Tam se to objeví jen jako beletrie a nebude se to brát jako zpověď. Chápete? Když se to neváže na vás osobně, je mnohem snazší říct pravdu. Ve filmové fikci platí něco obdobného. Ne ve vážných dramatech. Můj oblíbený příklad je film Kung fu Panda nebo ten příšerný film z loňského roku Králova řeč, který je celý o snaze získat otcovskou autoritu.
A ještě úplně poslední otázka, máte nějaké oblíbené české nebo snad česko-slovenské filmy?
Ty byly mojí první velkou láskou. Já sice obdivuji Hollywood, ale československá nová vlna ve filmu nabízí příklad, jak vás Západ může zničit. Mluvím o Miloši Formanovi. Moje absolutně nejmilejší jsou jeho tři rané filmy Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko, to je dílo génia. Mám rád i jeho první americký film Take in off. V něm se pokusil ukázat americkou střední třídu v českých očích, je to stejný svět a skvěle to funguje, ale v Americe to byl propadák, tragédie. A jeho velké pozdější hity se mi nelíbí, ani Amadeus, ani Přelet přes kukaččí hnízdo. A to není jen případ Formana. To samé se stalo i Krzysztofu Kieslowskému. Jeho filmy z osmdesátých let třeba Dakalog jsou mnohem lepší než ta měkká pornografie, co dělal potom. Budu cynický a řeknu, že je točil jen proto, aby mohl svádět krásné herečky jako jsou Juliette Binoche. Možná to je ta největší tragédie pádu komunismu. V těch dobách útisku bylo něco, co vyzývalo k čistému umění, a pak si lidé mylně mysleli - teď přišla svoboda, teď vykvete veškerá dosud potlačovaná spiritualita. Ne, ne, nic takového se nestalo.
Slavoj Žižek, thank you very much
I am grateful, to be here, thank you very much.
U mikrofonu Dvaceti minut byl Petr Dudek. Příjemný poslech dalších pořadů Radiožurnálu.
Pokud by někdo chtěl návod, jak prošustrovat miliardový majetek, zničit výdělečnou loterijní společnost a zároveň připravit český sport o miliardu ročně, může se zeptat sportovních svazů, bývalých akcionářů společnosti Sazka. Tyto to všechno dokázaly a jedna z mála cenných věcí, které jim zbývají, je společnost Bestsport a její O2 Arena v pražských Vysočanech a ani to vlastně není žádné terno. Hala byla postavena za zhruba 8 miliard korun a nyní je její hodnota údajně 1,5 miliardy korun, navíc samotný Bestsport je v insolvenci. Přeji vám dobré odpoledne u poslechu Dvaceti minut Radiožurnálu. Insolvenční správce společnosti Bestsport a také člověk, který vedl konkurz společnosti Sazka Josef Cupka. Dobrý den. Vítejte v rozhlase.
Dobrý den.
Zůstaňme na začátek prosím ještě u Sazky. Vy jste, pane Cupko, uzavřel zvláštní přezkum pohledávek věřitelů společnosti Sazka, těch bylo přihlášeno od jara roku 2011 zhruba za 41 miliard korun, vy jste jich nakonec uznal za cirka 12 miliard. Řekněte mi podle jakého klíče?
V tom není klíč, v tom není klíč. Správce má povinnost přezkoumat ty pohledávky podle toho, jaké doklady obdrží, co mu vlastně ten věřitel dál. Takže správce tu přihlášku prostě posoudí a podle dokladů, který tam jsou, rozhodne o tom, jestli ji přiznává nebo nepřiznává. Samozřejmě, pokud ji nepřizná, pokud ji popře, tak ten věřitel má možnost obrátit se na soud a soud potom v tom incidenčním sporu rozhodne o tom, jestli správce měl pravdu, anebo naopak, jestli věřitel ty doklady, který předložil, jestli k tomu stačí a tu pohledávku vlastně nechá přiznat.
Skoro bych očekával, že ve chvíli, kdy se pohybujete ve společnosti, která je sice v insolvenčním řízení, ale přesto je to standardně nebo nějak řízená společnost, že se tam najdou nějaké dokumenty, které by mohly potvrzovat to, že někdo přijde a řekne - mám u vás pohledávku.
Určitě, určitě, je to třeba účetnictví. Správce musí porovnat samozřejmě ty přihlášené pohledávky s tím, co je v účetnictví, ale všichni tam třeba být nemusí, nebo tam může být i nějaká chyba, což přiznávám, že u Sazky nebyla, protože Sazka byla řízená po týhle tý stránce absolutně perfektně.
A co tedy znamená? Znamená to, že ve chvíli, kdy se na začátku bavíme o přihlášených pohledávkách za 41 miliard korun a na konci je z toho nějakých 12, tak těch mezitím zhruba 30 byly řekněme nějaké podvodné pohledávky nebo co to bylo?
Takhle se to nedá říct. Vezměte si, že třeba těch, já nevím teď z hlavy, jestli 6 nebo 8 miliard byly ty 3 úplně totožné přihlášky. Každý z těch věřitelů, který to přihlásil, si myslel asi, že má pravdu. Mezitím mohlo dojít k nějakému postoupení nebo k něčemu takovému, takže ta pohledávka 8miliardová narostla vlastně 3krát. My jsme odmítli, jednu jsme popřeli, třetí je taky odmítnuta, takže to už máte 24 miliard, který jsou dolů.
Přesto tam stále ještě zůstává něco přes 6 miliard, jestli dobře počítám.
Taky zůstává několik desítek nebo spíš stovek incidenčních sporů.
To znamená ty se teď budou řešit u soudů a předpokládáte, že se tedy ta částka bude ještě měnit?
Určitě, určitě, určitě. Víte co, ona se změní už jenom tím, že to má nějaký vývoj. My jsme prodávali podnik Sazka, ten jsme prodali a vlastně spousta věcí je spojena s tím podnikem a tím třeba narážím na provozovatele nebo trafikanty, pokud jim takto budeme říkat, kteří provozovali terminály, měli u Sazky nějakou kauci, měli se Sazkou smlouvu a já jsem prodal podnik a oni mezitím, buď se přihlásili na tom prvním přezkumu nebo na druhém, a přihlásili svoji pohledávku v konkurzním řízení, ale já jsem ten podnik prodal. Takže oni vlastně přicházejí se Sazkou a v tom konkurzním řízení už v uvozovkách nemají co dělat, takže tam já budu navrhovat, aby se ta jejich účast odmítla a veškeré ty své pohledávky a závazky budou řešit s novým podnikem.
Jenom čistě pro představu, protože přece jenom tam ještě značná částka peněz je, který, respektive těch pohledávek, které byste prostě odmítl, které jste řekněme v tom přezkumu pohledávek neuznal. Tak, když to vezmeme na té hodně medializované smlouvě například s moderátorem Leošem Marešem, který účinkoval v reklamě pro společnost Sazka, tak bylo psáno, aniž bych teď pátral v jiných než otevřených zdrojích, že jemu ta pohledávka nebyla přiznána. Co to znamená, peníze za svoji práci pro Sazku?
Znamená to to, že má teď 30 dní nebo od výzvy, protože on konkrétně se neúčastnil toho přezkumného jednání, takže dostane od správce výzvu, aby ve lhůtě, která tam bude určena, se obrátil na soud a podal žalobu. A u toho soudu se rozhodne, jestli pohledávka byla po právu, nebo ne.
Mě zajímá váš názor, pane Cupko, respektive ...
Já svůj názor už jsem řekl tím, že jsem jej popřel, takže to je můj názor. Já jsem tu pohledávku popřel, protože teď z hlavy nevím, co tam byl hlavní argument, ale těch věcí nebo těch důvodů může být spousta, může to být špatná smlouva, může to být, že třeba, to nemyslím tenhle ten případ, ale ta pohledávka třeba už mohla být mezitím zaplacena. Může tam být spousta jiných dalších věcí nebo tam došlo k nějakému zápočtu, nebo, já nevím, už jsem zmiňoval smlouva je špatná a tak dál, a tak dál. Těch důvodů bych si asi vymyslel X.
Stále posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, insolvenční správce nyní společnosti Bestsport a také muž, který vedl konkurz společnosti Sazka Josef Cupka je dnes jejich hostem. Když by se celá ta historie kolem Sazky zejména s tím, o čem jsme se, nebo řekněme v kontextu toho, o čem jsme se teď bavili, tedy těch uznaných a neuznaných pohledávek, shrnula do věty, že byla Sazka pro mnoho věřitelů nějakou černou dírou, kam ty peníze mizely, aniž by teď měl někdo šanci je dostat, tak by to bylo správně, nebo ne, pane Cupko?
To se asi takhle nedá říct. Každej, každej konkurz prostě, pokud byste to takhle vzal, tak každý konkurz je černou dírou, protože, ano, podnik se dostal do nějakých problémů, podnik asi měl větší pasiva než aktiva, prostě nějaký rozdíl tam být musel, proto skončil, jak skončil. A teď samozřejmě záleží na tom, jak se posoudí jednotlivé přihlášky, jednotlivé pohledávky a asi teď už brzo přijde čas, kdy můžeme říct ano, celková částka je taková a taková, ale to neznamená, že by to byla nějaká černá díra, nebo že by se tam dělo něco nekalého a tak dál, a tak dál, což samozřejmě může, ale nemusí.
Jestli dobře počítám, vy jste dostal poté, co jste prodal Sazku, tak jste dostal 3,81 miliardy korun.
Ano.
To ani při nejlepší vůli, i kdyby se snižovala ta částka těch přiznaných pohledávek nebude stačit na vypořádání pohledávek, rozumím tomu správně?
Určitě ne, ale proto je to v konkurzu.
Samozřejmě. Co se bude dít s tou jaksi částkou, která prostě nebude moci být vypořádána?
Myslíte ten rozdíl.
Zaplacena, ano.
Ten nebude, tam není z čeho brát, takže, takže bohužel. Věřitelé dostanou nějakou procentuální část z těch svých přihlášených pohledávek, teď vám neřeknu, kolik to bude, ale nějakou, nějaký podíl prostě dostanou, asi by se to dalo spočítat z těch peněz, který už máme a z toho, jak dopadnou třeba ty spory, takže nějakou představu si můžeme udělat, ale ten, v tom zbytku samozřejmě věřitelé mají smůlu.
Společnost Penta, pane Cupko, to je neúspěšný uchazeč o Sazku, který se nějakým způsobem toho konkurzu účastnil, byť takříkajíc trochu bokem. Tvrdí, že vás diskvalifikuje fakt, že nemáte úplně v pořádku své majetkové řekněme poměry, uvádí, že je uvalena řekněme nějaká exekuce na váš majetek, že nemůžete disponovat svým majetkem. Není to opravdu diskvalifikující pro konkurzního správce?
No, já si myslím, že ne, protože za prvé ta exekuce není finančního charakteru, není to to, že já bych někomu někde dlužil nějaký peníze. Ta exekuce byla nařízena proto, že já jsem z historie, ještě když jsem dělal pro, když jsem dělal konkurzního správce společnosti Harvardský průmyslový holding, tak jsem měl vydat nějaké dokumenty, protože konkurz se zrušil, takže jsem je měl vrátit představenstvu a likvidátorovi, který tam působil, soudili jsme se nějakou dobu, protože já jsem měl jiný názor, nakonec to skončilo na tom, že vrchní soud rozhodl, že mám vydat jednu jedinou nějakou smlouvu. Mezitím byla nařízena exekuce na to vydání této listiny a potom já jsem tu listinu vydal exekutorovi, který mi potvrdil, že vydána byla, obrátili jsme se na soud, aby tu exekuci ukončil, a to už trvá rok, takže jako vůbec si nemyslím, že by to mělo nějakou souvislost se Sazkou nebo s čímkoliv jiným.
A za co tedy považujete ten názor Penty, jak ho hodnotíte pro sebe?
Ale tak to je, já nikomu názor neberu, je to jejich názor, tak samozřejmě naštěstí, naštěstí tenhle subjekt není ten, kdo určuje, kdo by správce měl být, nebo neměl být. Pokud vím, tak není snad ani věřitelem v Sazce, nebyl ani účastníkem výběrového řízení, takže je to úplně stejný názor jako kohokoliv jinýho, jako třeba váš.
Děkuju.
Prosím.
Jinými slovy, po tom všem, co se teď v roce 2011 se Sazkou dělo a kam to doběhlo, tak je nějaká šance, že by ten proces byl zvrácen například tím, že by někdo prokázal, že vy jste nebyl tím správným člověkem, či konkurzní soudce, že by nebyl tím správným člověkem?
Ne, to je nesmysl, víte co, protože je tady nařízena nějaká exekuce, aby někdo vydal nějakou listinu, takže by ho to znevažovalo prostě na to, aby nemohl dělat konkurzní řízení třeba na Sazku, a to samý u soudce. Těch snah jako nějak řekněme očernit jak mě, tak soudce, tady bylo už X a asi to s tím řízením prostě souvisí, takže ...
Jste nějakým způsobem srovnán s tím, jakou odezvu našlo zejména v tisku a v médiích zveřejnění výše vaší odměny za celý konkurz, která byla spočítána na nějakých 33 milionů korun?
Srovnán myslíte jak?
Ta odezva nebyla úplně kladná po pravdě řečeno, byla, dá se interpretovat jako řekněme udivená či podivená.
Ale tam já jsem nic nevymyslel. Tam existuje vyhláška a podle vyhlášky se počítá odměna insolvenčnímu správci. Možná je to tím, že za prvé je tady nevědomost. Lidi neví, jak se to pohybuje, jak to je. Já jsem rok řekněme vedl tohle to insolvenční řízení a nikdo se neptal, jestli platím své zaměstnance, jestli platím nájem, jestli platím svoji kancelář, za co jsem udělal třeba přezkumu 2,5 tisíce přihlášek. A když si vezmete, že třeba 2,5 tisíce přihlášek, které nejsou podle nového, podle nové vyhlášky nijak honorovány, ten přezkum je jakoby zadarmo a když si vezmete, že podle starého konkurzního zákona jste měl za každou přihlášku tisíc korun, tak jako ve srovnání se starým a novým, asi by se třeba, kdyby to bylo podle starého zákona, tyhle ty lidi divili ještě víc.
V jakém vztahu je teď nebo v jaké situaci je teď vztah mezi vámi, coby člověkem, který řídil konkurz Sazky, a Alešem Hušákem, bývalým generálním ředitelem? Ptám se na to, jestli jste se viděli?
Ne.
Jestli jste spolu mluvili?
Ne, ne, ne. Veškerý kontakty, který byly, tak byly přes právníky a my jsme se opravdu neviděli už hodně, hodně dlouho. Ani nevím, jestli pan doktor byl tady nebo mimo republiku, ale samozřejmě počítám s tím, že se ještě uvidíme.
On byl takříkajíc odejit bez takzvaných zlatých padáků, tedy toho odchodného.
Přesně tak.
On ještě nenapadl toto rozhodnutí, že ty smlouvy, které byly uzavřeny, nebudou naplněny?
Zatím, co vím, tak pan doktor nepodal žádnou žalobu. Na mě se přes právníky obrátil, že má nebo bude mít nějaké požadavky, takže do budoucna s tím určitě počítá.
Jak komplikovaný byl vůbec celý ten proces jaksi vypořádání s úpadkem společnosti Sazka?
Já si myslím, nebo vždycky jsem říkal, ona je to celkem standardní činnost. Samozřejmě tady, jak už jsem několikrát zmínil, tady byl obrovský mediální zájem, byl tady tlak věřitelů, bylo těch věřitelů hodně a všechno se posuzovalo podle nového zákona, takže všechny lhůty a všechno šlo řekněme v rychlejším režimu, než podle starého zákona. Takže to byly asi specifika, dalším specifikum samozřejmě byl pan doktor Hušák, který v tomhle tom vystupoval a který, jak už jsem taky zmínil, vytvořil stát ve státě a dlouho nám trvalo, než se, řekněme, všichni srovnali s tím stavem, kterej, kterej nastal, kterej byl nový, ale jinak bych neřekl, že to bylo v něčem výrazně jiné snad kromě toho mediálního zájmu.
A co znamená pro vás, který musíte pracovat v intencích zákona, veškerý postup by měl být jaksi legislativně krytý, abych tak řekl, a přesto tam je ...
Musí.
Tak, přesto tam je tak velký mediální zájem, který beze sporu tlačí na všechny myslitelné strany.
Já, víte to, já to beru spíš z druhé strany, i kdyby mi to vadilo, jako že mi to samozřejmě vadilo, tak já s tím nic neudělám. Čím víc se tomu budu bránit, tím to bude horší, takže určitě nejsem člověk, kterej by tenhle ten zájem vyhledával. Zase na druhou stranu to musím brát tak, že hold je to spojeno s tou prací a ta práce mě baví, mám to rád, dělám to X let, takže jsem se s tím musel smířit.
Ještě jedna otázka, teď narážím na tu epizodu s tím poražením autem, to k tomu všemu patří, velký mediální zájem, mnoho lidí či firem, které uplatňují své pohledávky, opravdu veliké peníze v daném konkurzním řízení, patří k tomu i určité osobní nebezpečí?
Určitě, určitě, ale to nechci to nějak vůbec přeceňovat. Víte co, to je asi nějaký osud všech těhle těch lidí, který v tomhle tom dělaj. Já si ..., berte to tak, že v každým případě někomu berete nějakou hračku, někomu berete něco, co dělal X let, berete mu majetek, máte prostě jiný názor, jak by to mělo fungovat, takže ta reakce počítat s tím, že by ti lidé, kterých s to týká, z toho měli radost, to určitě ne. Takže do tý firmy přicházíte s tím, že vy jste ten zlý, protože oni si vás jako ztotožní s tím zlem, který se děje a málokdo z nich si uvědomí včetně konkrétně Sazky, že to nebylo tím, že tady je nějaký správce nebo zlý soud, ale že to bylo tím, že prostě špatně hospodařili, že to přestřelili a že se dostali do těch černých čísel, v tom byl zakopaný pes. A teď tam přišel někdo, kdo buďto rozprodá, propustí zaměstnance, anebo to udělá jako se to povedlo nám, že se bude snažit ten podnik zachovat a nakonec ho třeba funkční prodá, což se nám povedlo.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, konkurzní správce společnosti Sazka Josef Cupka je dnes jejich hostem. Ještě jedna společnost v tuto chvíli spadá pod vás coby insolvenčního správce, je to společnost Bestsport, která je majitelem té známé vysočanské pražské arény O2 Areny. Z jakého důvodu nebyla tato společnost prodána stejně jako Sazka, proč na ni nebyl uplatněn, abych tak řekl stejný metr?
Protože věřitelé rozhodli zatím jinak. Věřitelé, společnost nebo věřitelé rozhodli o tom, že je ještě asi možnost tu společnost nějak reorganizovat, nějak se ji pokusit zachránit způsobem jiným, než je ten konkurz, takže se rozhodli pro reorganizaci. Teď musí připravit reorganizační plán, tuším někde během února by měl být hotový a pokud se jim to podaří, tak se může stát, že prostě zůstane v reorganizaci. Já jako správce budu pouze dohlížet nad tím, jak to tam funguje a nakonec se třeba nějakým způsobem zachrání.
Bestsport je akciová společnost, jejími akcionáři jsou sportovní svazy stejně jako tomu bylo u Sazky před konkurzem. Daří se teď sportovním svazům splácet dluhy za O2 Arenou, případně řekněme její obsluhu?
Víte co, sportovní svazy, to už je minulost, to je minulost jak v Sazce, tak samozřejmě v Bestsportu. Bestsport je insolvenci stejně jako Sazka, akorát ta forma toho řešení je zatím jiná. V Sazce to byl konkurz, tady je to reorganizace. Ale to, že by měl někdo ze sportovních svazů ještě nějaký přímý vliv na to, nebo dostával nebo dával tam peníze, to už je nesmysl.
To znamená, že sportovní svazy jsou prostě už od jakéhokoliv majetku, ať už od té velké arény nebo od té malé rozestavěné sportovní haly prostě odstřihnuty a konec?
Přesně tak.
Ve chvíli, kdy je známá ta suma 8 miliard, nebo plus minus 8 miliard korun, za kterou byla O2 Arena postavena a ve chvíli, kdy existuje posudek společnosti Ernst & Young, který mluví o tom, že ta současná cena je zhruba někde na úrovni 1,5 miliardy korun plus minus, tak má podle vašeho názoru smysl vůbec se bavit o prodeji toho zařízení?
No, určitě smysl to má, ale znova opakuju, tady to jsou věřitelé, kdo budou rozhodovat. V tý reorganizaci je všechno možný a o všem si rozhodnou věřitelé, takže pokud se dohodnou na tom, že O2 Arenu prodaj, je to jejich rozhodnutí a já ho můžu jenom kontrolovat, kontrolovat ten průběh. Všechny ty rozhodnutí by měly být obsažený právě v tom reorganizačním plánu, takže tam je možný i to, že si odpustí ty dluhy, že řeknou - ano, založíme akciovou společnost, tam vložíme tu arénu a budeme ji provozovat nebo uděláme nějakou kombinaci, takže to je opravdu otázka na věřitele.
No, a poslední otázka, ve chvíli, kdy je jasné, že tak, jak jste to teď popsal vlastně, ať už Sazka nebo Bestsport nebo O2 Arena, to znamená bezesporu velké hodnotné ve své době majetky jsou pryč od českého sportu, respektive od zástupců tedy sportovních svazů, tak kdo z vašeho pohledu toto způsobil? Byl to bývalý generální ředitel Aleš Hušák?
To vůbec ne, to naopak ..., víte co, ať si o panu doktoru Hušákovi myslí, kdo chce, co chce, vemte to tak, že on dosáhl tohl, že vlastně řídil podnik a neměl nad sebou vůbec žádnou kontrolu. Tady vlastníci, já myslím, že už to padlo, že to dokonce řekl pan ministr financí, že pokud si vlastník chce nechat rozkrást svůj majetek, tak mu v tom nemůžete zabránit. Vezměte si, že tady majitelé nevěděli, kolik si pan doktor Hušák vyplácí plat nebo kolik platí svým zaměstnancům, nevěděli vůbec nic, takže určitě to nebyl pan doktor Hušák, naopak ten využil situace. Pokud necháte zaměstnance a odjedete, když se vrátíte, tak těžko ten podnik bude vypadat tak, jak jste ho opouštěl. Takže tady vina jako na něm vůbec ne, naopak si říkám, využil asi toho, co mohl.
Jinými slovy sportovní svazy si nechaly rozkrást svůj majetek?
Přesně tak.
Dvacet minut Radiožurnálu. To byl dnešní pořad tentokrát s konkurzním správcem společnosti Sazka Josefem Cupkou. Pane Cupko, díky za váš čas i komentář. Hezký večer.
Já děkuju. Hezký večer.
Na shledanou. Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu. Přeji vám příjemný poslech.
Mohou se české firmy nějak připravit na problémy jdoucí ruku v ruce s ekonomickou krizí eurozóny? Co nejvíc trápí naše exportéry? Je při navazování obchodních styků v zahraniční překážkou míra korupce u nás a fakt, že o ní s gustem píší i světové deníky? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Pozvání přijal viceprezident Svazu průmyslu a dopravy České republiky pro hospodářskou politiku a také ředitel vnějších vztahů společnosti Škoda Auto Radek Špicar. Vítejte u nás.
Dobré odpoledne.
Než se dostaneme k samotné ekonomické krizi, zastavme se u veletoče, který se kvůli takzvanému odklonu peněz bývalého ministra průmyslu Kocourka odehrál. Nový ministr Martin Kuba se nedočkal od podnikatelských vztahů moc vřelého přijetí. Myslíte si, že už teď tu bariéru trochu prolomil a že ta nedůvěra opadá? Jaký na to máte názor?
Měnit tak klíčového ministra jakým je pro ekonomiku nebo pro český průmysl ministr průmyslu a obchodu na prahu druhého kola hospodářské krize je samozřejmě velmi nešťastné, nicméně s tím nikdo nic nenadělá. Já si naopak myslím, že bychom se měli novému panu ministrovi trochu omluvit za to, že mu s největší pravděpodobností neposkytneme oněch standardních 100 dnů hájení, myslím si, že by je ani dostat neměl, protože skutečně nastupuje do velmi horkého křesla a my budeme od něj chtít, aby se do té agendy dostal co nejrychleji, což možná pro něj vzhledem k tomu, že pravděpodobně nepatří mezi ekonomické experty strany, která ho nominovala, bude možná těžší, nežli by to bylo pro jiné jeho kolegy, ale my doufáme, že se do toho dostane opravdu rychle a bude rychle platným členem, který se bude spolu se svými kolegy i spolu s celým tím vládním týmem podílet na přípravě těch možných protikrizových opatření, protože si myslíme, že nás krize nemine.
Nezlobte se, mně to zní tak, že nového ministra vnímáte jako handicap, je to tak?
Jak říkám, přepřahat v takovoutu chvíli není dobré. Trochu mi to připomíná situaci, kdy vládneme Evropě a padne vláda, to jsou prostě nešťastné momenty.
To taky umíme, takže to ...
Přesně tak. Ano, je to trochu český národní sport, ale já ho považuji za sport velmi nešťastný. Byznys potřebuje stabilitu, potřebuje být schopen dlouhodobě plánovat, tohle k tomu samozřejmě příliš nepřispívá, ale my doufáme, a ta první vyjádření pana ministra Kuby myslím v tomto pohledu alespoň pro nás jsou pozitivní, že se bude snažit maximálně navazovat na to, co už rozpracoval jeho předchůdce ministr Kocourek, ať už je to proexportní strategie, strategie konkurenceschopnosti, nová energetická politika a tak dále.
Víte, na druhou stranu ale je potřeba se na to podívat očima toho, jaké světlo dopadlo na ministra Kocourka kvůli tomu odklonu takzvanému, odklonu 16 milionů. Co je tedy pro svaz průmyslu větším přínosem, nebo co by bylo pro vás přijatelnější, mít v čele tohohle toho člověka, se kterým si zjevně podnikatelé rozuměli, ale padl na něj také jakýsi pel korupce, anebo člověka úplně nového, o kterém vlastně ještě nevíte, co si máte myslet?
Tato vláda si jako jeden z těch hesel, se kterými žádala o důvěru, dala boj proti korupci. My korupci a všechny ty prapodivné praktiky, o kterých čteme každý den v novinách a sledujeme v televizi, bereme velmi vážně, myslíme si, že je to skutečně velký handicap pro konkurenceschopnost české ekonomiky a České republiky jako celku a my jsme prostě rádi, že pokud se objeví nějaký stín pochybností nad jakýmkoliv členem kabinetu, tak vláda koná, že je implementována jakási presumpce viny vůči politiků, a do té doby, než že se ukáže, jestli oprávněná, nebo ne, tak ten politik odchází, to je myslím v pořádku. S sebou to nese samozřejmě ty určité těžkosti, o kterých jsme hovořili, to znamená, chvilkovou destabilizaci, nutnost nových ministrů dostat se do té agendy, ale já si myslím, že je to tak v pořádku.
Mimochodem, když už jste zmínil korupci, Česko je země prolezlá korupcí, napsal například deník Financial Times. Jak se s takovou pověstí navazují obchody, jak moc to škodí?
Já bych rád řekl, že není radno to podceňovat, je to opravdu velký problém. Já osobně sám se s tím stýkám čím dál tím častěji, například při cestách do Bruselu, při jednáních s Evropskou komisí, která na to velmi často poukazuje a problém je v tom, že už to není pouze náš domácí český problém, ale že se to jako téma dostává i do zahraničí. Podíváte-li se na každoroční vyhodnocování konkurenceschopnosti jednotlivých států, které realizuje Světové ekonomické forum, tak vidíte, že se v podstatě v posledních letech každý rok propadáme o několik příček směrem dolů a jedním z těch hlavních důvodů, tou oblastí, která je považována za vůbec nejproblematičtější v České republice, která nás o naší pozici obírá, je takzvaná kvalita institucí, což je kapitola, která v sobě zahrnuje takové věci jako je kvalita státní správy, vymahatelnost práva, anebo právě boj proti korupci, to znamená, zahraničí si všímá toho, že tam je nějaký problém.
Pardon, dá se tahle ta ztráta nějak vyčíslit penězi třeba ztracených obchodů, které se neuzavřou kvůli korupci?
Paní redaktorko, já nedokážu kvantifikovat, o kolik přicházíme, ale lze to, myslím, docela dobře demonstrovat na příkladu některých podnikatelů, kteří zcela otevřeně říkají, už toho mám příliš, přesunuji svůj podnik do Holandska kvůli špatné vymahatelnosti práva v České republice, anebo někteří zahraniční investoři už na to začínají poukazovat jako na problém a zdůvodňují kromě jiných důvodů i tímto důvodem například to, že potom jejich investice končí v jiných zemích než je Česká republika.
Víte, dochází tady ale k docela zajímavým paradoxům, například třeba právě už zmiňovaný prestižní Financial Times ve svém článku o zkorumpovaném Česku se odvolává na zkušenosti podnikatele Zdeňka Bakaly, který řekl listu, že v Česku se uplácí ve velkém, jeho firmy proto aktivity v zemi co nejvíc omezují, to navazuje na to, co jste říkal vy, načež se v dnešních Lidových novinách dočítáme, že protikorupční policie finišuje s vyšetřováním prodeje Ostravských dolů, které dnes patří právě Zdeňku Bakalovi, překvapuje vás to?
Já jsem rád, že už byznysu došla nebo dochází trpělivost s tím, jak se u nás proti korupci bojuje a že se ozývají jmenovitě, naprosto adresně lidé, kteří jsou i v byznysu úspěšní a na ty nešvary, které to naše prostředí, provází, poukazují. Samozřejmě musí počítat s tím, že potom se média, a je to asi správně, na ně obrátí a začnou zjišťovat, zda oni jsou skutečně těmi, kteří by na to měli upozorňovat a kteří mají svědomí čisté. Nevyhnulo se to panu Babišovi, teď se to nevyhnulo i panu Bakalovi. Ať se vyšetřuje, pokud je tam nějaký problém, ať je řešen, pokud ne, tak ať jsou to lidé, kterým opravdu ta společnost bude dopřávat sluch, protože upozorňují na něco, s čím česká ekonomika prostě bojuje a je to pro ně velký problém.
Víte, navozujete to otázku, ale jestli bylo a stále ještě je vůbec možné v Česku dosáhnout velkého podnikatelského úspěchu bez korupce, nemyslíte?
Paní redaktorko, já jsem bytostně přesvědčen o tom, že to možné je a několik příkladů znám, jsem s nimi detailně obeznámen, tak ten jeden budu jmenovat, protože si myslím, že si skutečně pozornost zaslouží, a je to podle mého názoru fenomenální podnikatelský úspěch jedné firmy, je to firma Zbyňka Frolíka, který se prostě z malé firmy, kterou založil, skutečně v dílničce v malém městě Slaném dostal na pozici čtvrté největší firmy na světě. Je pravda, že to je úspěch, který nebyl realizován v České republice. To podnikání v České republice s sebou, ano, to máte pravdu, přináší určité těžkosti, kterými, někdy je těžké odolat, ale díky bohu česká ekonomika je na exportu závislá ekonomika a je možné skutečně vybudovat super úspěšnou firmu v celosvětovém měřítku bez korupce, čistě tak, jak to má být, a těch příkladů je už díky bohu celá řada.
Řekl dosud ve Dvaceti minutách Radiožurnálu viceprezident Svazu průmyslu a dopravy České republiky Radek Špicar. Vraťme se k tomu exportu. Ministr Kuba v našem pořadu dva dny po svém jmenování hovořil o nutnosti přesměrování části českého exportu na rozvíjející se trhy, například Asie, Indie a tak dále, je to recept na zlepšení stavu našeho exportu a vůbec českých podniků v době krize eurozóny?
To je naprostá nutnost. Jedním z největších úspěchů ekonomické transformace Československa, České republiky v devadesátých letech bylo to, jak se české firmy, čeští exportéři dokázali rychle přeorientovat z těch nepříliš perspektivních v té době východoevropských trhů na ty bonitní perspektivní západoevropské trhy, ale bohužel jsme to trochu přehnali a stáváme se do jisté míry obětí svého vlastního úspěchu. Na exportu do eurozóny jsme naprosto závislí, směřuje do ní přes 80 % českého exportu, to znamená, co se stane v eurozóně, se nás bezprostředně týká a tuto závislost je prostě potřeba oslabit. My musíme ...
Mimochodem platí to třeba i o vaší firmě, tedy o Škodě Auto?
Díky bohu už ne. My jsme před několika lety, naše představenstvo společně s mateřským koncernem se rozhodlo, že ta diverzifikace je naprosto nutná, že se firma musí postavit na minimálně dvě nohy, že nemůže být tolik závislá na exportu do Evropské unie a začalo velmi dlouhodobé, složité, náročné budování výrobních závodů v takových zemích jako je Ukrajina, Rusko, Indie a Číny, protože to jsou trhy budoucnosti, ty takzvané BRIC, Brazílie, Rusko, Indie, Číny, a to samé, čím si prošla Škoda Auto, čím si prošla firma PPF, firma Jablotron a mohl bych jich jmenovat celou řadu, si bohužel bude muset projít i velká část českých exportérů, kteří si to buďto ještě neuvědomili, teď už myslím jich je opravdu málo, kteří by si to neuvědomili, ale kteří s tím ještě nezačali. A on je to opravdu náročný proces a bude trvat velmi dlouho. Prostě ta závislost na eurozóně je příliš vysoká a my ji musíme oslabit.
Mimochodem, když jsme se před chvílí bavili o korupci, nemůže být v takovém podnikatelském prostředí jako je třeba Rusko, asijské trhy tak trochu výhodou vědomí, podvědomí o České republice, že se u nás dá něco uplatit a ovlivnit?
Proboha, tak já doufám, že tohle ne, to bych opravdu nerad, aby Česká republika měla takovou image a aby byla v těchto trzích ...
Protože to jsou země, kde je korupce často ještě nad žebříčky v České republice.
... vítána kvůli tomu, že čeští manažeři jsou schopni v takovémto systému fungovat, to doufám, že opravdu tak není. Naopak stačí jedna návštěva Číny, abyste pochopila, že jestli existuje ve světě skutečně vyspělá kapitalistická země, co se týká tržního hospodářství, tak je to Čína a tam nečekají na podniky, které budou a na manažery, jejichž hlavní schopností a odborností bude schopnost uplácet.
Neboli jednoznačně korupce nám bude i nadále nohy podrážet. Není trh, kde by pomohla?
Samozřejmě, samozřejmě a nejenom pouze v České republice, ale všude ve světě. Prostě Čína čeká na kvalitní investory, kteří vyrábí zboží s vysokou přidanou hodnotou, kteří jsou schopni obohatit prostě ten čínský trh o nové technologie, know-how a tak dále, rozhodně ne nějaké úplatkáře a korupčníky.
Když jsme u těch nových trhů, ministr Kuba sám zmínil, že je nutné zlepšit spolupráci resortů průmyslu a zahraničí, a to ve smyslu vybudování diplomatické podpory takovým exportérským plánům.
Já s tím naprosto souhlasím, to je pravda. Já jsem dokonce kdysi s kolegou Mejstříkem a Sedláčkem byl najat ministerstvem zahraničních věcí, abychom zpracovali vlastně první strategii ekonomické diplomacie české zahraniční politiky a my jsme porovnávali ta jednotlivá nastavení ekonomické diplomacie v rámci Evropské unie a ukázalo se, že to, které jsme tenkrát měli a do jisté míry máme i dnes, to znamená, že ekonomická diplomacie pomoc českým exportérům je rozdělena mezi ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo zahraničních věcí, je buďto vůbec nejlepším nastavením anebo tím vůbec nejhorším. Je vůbec tím nejlepším, když ty resorty jsou spolu schopné spolupracovat, protože to ekonomické ...
Jsou, nebo nejsou?
To ekonomické know-how dodává MPO a takové to politické, které je také důležité, dodává MZV. Když ale ty resorty nespolupracují, tak je to jedno z těch nejhorších nastavení.
Takže jsme teď v nejlepším nebo nejhorším nastavení?
V minulých letech bohužel spíše ten druhý scénář byl u nás pravidlem, to znamená, ty resorty se nedokázaly dohodnout na tom, jak společně spolupracovat, jak společně postupovat, jak společně hájit ...
Na čem to vězí, kde je ta chyba, je to o lidech, kteří spolu nedokáží komunikovat, nebo jsou tam nějaké diplomatické rozepře a zájmy, kterým třeba nelze vyhovět,
Přesně tak, vládě chyběla strategie, vládě chyběla prostě celková strategie, na jaké trhy se soustředit, co na nich prodávat, do jaké míry tu politickou dimenzi české zahraniční politiky uplatňovat i na ty obchodní věc.
A tenhle stav trvá?
Často se také stávalo, že tyto dva resorty byly řízeny lidmi z dvou různých stran, které se prostě nebyli schopni dohodnout. Já si myslím, že se ta situace lepší. Na ministerstvu zahraničních věcí se buduje řekl bych velmi solidní ekonomické know-how, aby skutečně i tento resort byl partnerem ministerstvu průmyslu a obchodu. Na ministerstvu průmyslu a obchodu, myslím, tuto spolupráci také začínají brát vážně a je opravdu potřeba, aby se z těchto dvou ministerstev stal tandem, nikdy jindy to nebylo tak potřeba jako teď, když prostě musí státní správa i v té omezené míře, v rámci které může pomoci, pomoci českým exportérům, kteří to skutečně potřebují.
A pojďme to pojmenovat, co je tedy vlastně potřeba v praxi skutečně udělat? Znamená to zrušit ambasády třeba v Evropské unii, přidat ambasád v rozvojových zemích, vyměnit diplomaty, kde je chyba?
Rozumím, rozumím. Já si myslím, že to nejdůležitější je uvědomit si, že každý podnik si musí především pomoci sám, čekat na to, že vám dveře do Číny a úspěch v Číně zajistí nějaké ministerstvo, je samozřejmě naprostý nesmysl, z 80 % si to každý manažer, podnikatel, majitel firmy, vlastní firma musí odpracovat sama, ale je tam určitý prostor, ve kterém vláda může pomoci, a já si myslím, že by pomoci měla, je to v jejím vlastním zájmu. A těch nástrojů je celá řada. Rozdělují se na několik skupin, ty dvě hlavní, je finanční podpora exportu. Každý exportér vám řekne, že to nejzásadnější je, aby vláda byla schopna podpořit export finančně, to znamená, aby byla schopná poskytovat skrz státem vlastněné instituce jako je například Česká exportní banka, exportní úvěry, to je velmi důležité, protože takovouto podporu například v zemích jako je Německo nebo Francie, tamní exportéři mají velmi silnou, anebo exportní úvěry skrz takové instituce jako je EGAP. Takže finanční podpora je skutečně primární, ta je strašně důležitá. Ale velmi významná je také podpora institucionální. To znamená ...
Pardon, než se dostaneme dál, budou české podniky podle vás mít za této vlády tuhle tu tíženou podporu?
Já doufám, že ano. Já si myslím, že jedna velmi pozitivní věc, kterou přineslo to první kolo hospodářské krize je, že už si nyní vláda uvědomuje stejně tak jako podniky, že možná se dostaneme do situace, které se říká takzvaný credit crunch, to znamená podniky kvůli velmi konzervativnímu, opatrnému chování českých bank se budou těžko dostávat v té komerční sféře k exportním úvěrům a pojistkám a budou o to více potřebovat pomoc státu právě skrz takové instituce jako je Česká exportní banka anebo EGAP a já si myslím, že si toto vláda uvědomuje a že bude znovu schopna, pokud ta situace nastane, pokud ta potřeba bude přijmout taková protikrizová opatření, jako přijmula před 3 lety, to znamená, že navýší kapitál EGAPu i ČEBu, to se tenkrát velmi, velmi povedlo a českým exportérům to umožnilo realizovat mnoho zakázek právě na třetích trzích mimo Evropskou unii, kam se v minulosti nebyli schopni dostat a které v panice opustili takové exportéři jako například exportéři z Francie, Německa anebo Itálie. Takže doufejme, že tahle zkušenost bude opět využita.
Pojďme ...
Abych, abych, přesně tak, abych odpověděl na tu druhou část vaší otázky, to institucionální zabezpečení je také velmi důležité, to znamená, my potřebujeme a především v těch třetích zemích, kde je ekonomika s politikou velmi často velmi úzce spojená, pomoc ambasadorů při prostě dohadování velkých obchodů je potřeba, aby podnikatel se mohl zaštítit přítomností velvyslance, nebo mohl říci - ano, tento obchod je v zájmu České republiky.
A kde nám teď chybí ambasadoři nejvíc, nejcitelněji?
To je na půlhodinovou přednášku o tom, která teritoria jsou perspektivní, která ne. Já řeknu tu obecnou věc, která je klíčová. My už v tuto chvíli ...
Přesto bych vás požádala, máme někde zrušené ambasády?
Například Venezuela je problém, tam podle vás se prostě neměla, nemělo zastoupení České republiky rušit, ale ...
Další země vás ještě napadnou?
To obecné, dostanu se k nim, Indie například, ale to obecné pravidlo je, že v tuto chvíli už přeci nepotřebujeme velvyslanectví plné diplomatů a obchodních radů v rámci Evropské unie, Evropská unie pro nás už přeci dlouho není zahraničním, tito lidé by se měli přestěhovat do teritorií, kam musíme nově pronikat, tam tyto lidi čeští exportéři potřebují, a to je především Latinská Amerika, severní Afrika, jihovýchodní Asie. Nepotřebujeme a v tom má pan prezident Klaus naprostou pravdu, nepotřebujeme velvyslanectví v každé zemi Beneluxu, nepotřebujeme velvyslanectví v každé zemi Pobaltí, ale skutečně v těch rozvíjejících se, které na rozdíl od evropských trhů v budoucnu v těch příštích letech porostou, tam je potřeba posílit.
Víte, než se ta práce ministerstva nebo ministerstev průmyslu a zahraničí nějakým způsobem promítne, tak si asi české firmy budou muset pomoci samy, protože krizi už máme. Česká národní banka navíc počítá se stagnací či recesí v eurozóně i u nás, mohou se proti tomu firmy v tuto chvíli nějakým způsobem zabezpečit, aby minimalizovaly ty dopady?
Určitě samozřejmě. I z krize si firma musí pomoci především sama. A pozitivní na celé té situace, ve které se nacházíme a která je jinak velmi dramatická a myslím si, že ještě bude, je to, že už máme tu zkušenost z před třech let, to znamená, tenkrát jedním z těch největších problémů českých podniků a celé české ekonomiky bylo to, že krize přišla tak rychle a nenadále. A oni se teprve učili, jak se s tak globální a hlubokou krizí, protože ona byla skutečně specifická v tom, jak byla hluboká a jak byla globální a jak rychle přišla. Oni se tenkrát horko těžko učili, jak se s takovouto situací vyrovnat, nyní už to vědí. Na to, co nás čeká, se můžeme připravit a firmy už to dělají, protože si uvědomily před 3 lety, že kdo reaguje rychle na krizi, reaguje dvojnásobně efektivně.
Zítra se odbory kvůli korupčním kauzám chystají na protestní pochod ke sněmovně a požadavky mají i na zaměstnavatele ohledně růstu mezd. Mohou najít společnou řeč? Poslouchejte dál Dvacet minut Radiožurnálu. Vy jste, pane Špicare, také ředitelem vnějších vztahů společnosti Škoda Auto, jednoho z největších zaměstnavatelů. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil řekl, cituji - všichni víme, že nás postihne další vlna hospodářské krize, která bude mít dopad do výrobní sféry, konec citátu. Inflace by přitom podle odborů měla v příštím roce dosáhnout 3,5 %, a proto se některé odborové svazy chystají žádat růst mezd právě o těch 3,5 %. Jak by na to reagovala Škoda Auto?
Mně nepřísluší tohle komentovat, to bude řešit naše představenstvo v rámci kolektivního vyjednávání. Já snad mohu obecně říci, že určitý nárůst inflace lze předpokládat v České republice, bude to ale také záviset na tom ...
Souhlasíte s tím odhadem odborů, těch 3,5 %?
Nejsem takovým expertem, abych s takovýmto výhledem byl schopen predikovat jakékoliv přesné číslo. Chtěl jsem ale říci, že bude záviset na mnoha externích vlivech, například na tom, jak se podaří nebo nepodaří řešit krizi v eurozóně, zda bude například použita Evropská centrální banka jako jedno z protikrizových řešení, anebo nebude. Určitě se do míry inflace také promítne zvyšování DPH v příštím roce, takže to jsou všechno faktory, které je nutné sledovat a vzít v úvahu a co se týká Škody Auto, tak tam můžu snad pouze říci, že snad určitě to vyjednávání dopadne k oboustranné spokojenosti, jako dopadlo prozatím vždy v minulosti.
Diplomatická odpověď, jinou jsem od vás ani nečekala, ale řekněte, dopadne podle vás, když už jste to zmínil, Evropská centrální banka jako emitent peněz?
Paní redaktorko, bylo by to strašlivé řešení, ale bohužel tak, jak sleduji tu v uvozovkách efektivitu řešení té evropské krize na evropské úrovni a tu rychlost, s jakou hlavy států evropské "27" tu dramatickou situaci řeší, tak to mě vede k přesvědčení, byť je to skutečně šílené, ale bohužel už nevybíráme mezi dobrými a špatnými řešeními, ale pouze mezi těmi špatnými a ještě více špatnými, že ano, tohle s největší pravděpodobností bude to poslední řešení, to znamená vstup velmi aktivní Evropské centrální banky do všech těch jednání. A druhá věc, o které už se také díky bohu začíná hovořit a já si také myslím, byť to není šťastné řešení, že k ní dojde, jsou prostě evropské dluhopisy. My si musíme přestat hrát na to, že je tady 27 nezávislých států, které se dokážou s krizí vypořádat, prostě není tady 27 států, je tady jedna Evropská unie, která má velký problém a buďto ho bude řešit společně, a pak si myslím, že má šanci ho vyřešit, anebo ho nebude řešit společně a pak si myslím, že nás to všechny může stáhnout do propasti.
Mimochodem odbory podle předáka Zavadila hodlají se zaměstnavateli ukout jakousi společnou strategii a žádat vládu o změny například v daňové oblasti, změny ve struktuře sazeb, zavedení daňové progrese, budou na něco takového zaměstnavatelé slyšet?
Já jsem ten návrh ještě neviděl, možná, že někteří kolegové ze Svazu průmyslu a dopravy ho na stole mají, já jsem ho ještě neviděl, takže se k němu nemohu vyjádřit, rozhodně ne položku po položce, nicméně to zcela jistě bude tématem tripartitního jednání naprosto standardně a tam, kde budeme mít pocit, že máme zájmy společné, jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci, tak tam ano, tam budeme vládě říkat - na tomhle jsme se shodli. Pokud například mezi těmi opatřeními bude zintenzivní boje proti korupci, seškrtání rozpočtu v těch položkách, které neohrozí hospodářský růst jako jsou například provozní výdaje ministerstev, nebo kapitola nákupy externích služeb, a tak dále, tak tam se zcela jistě shodneme a budeme to dobře.
Progresivní zdanění?
Tak tam už bych byl opatrnější.
Řekl ve Dvaceti minutách Radiožurnálu viceprezident Svazu průmyslu a dopravy České republiky pro hospodářskou politiku Radek Špicar. Díky za váš čas. Na slyšenou.
Děkuji za pozvání. Na shledanou.
Od mikrofonu Radiožurnálu se loučí Štěpánka Čechová.
66 minu po 10. hodině posloucháte dopolední Radiožurnál. Dnešním hostem je herec Ondřej Vetchý. Ondřeji, vítám vás tady u nás.
Dobrý den. Moc vás zdravím.
Kromě premiéry Vendety na čem jste byl naposledy v kině nebo v divadle. Vzpomenete si?
Tak já se přiznám, že jsem nebyl ani na premiéře Vendety, protože jsem ten večer hrál představení a když jsem tam volal po tý premiéře v jaký jsou kondici účastníci, tak mě to natolik zneklidnilo, že už jsem neměl odvahu tam dorazit, tak jsem strávil ten zbytek večera v tom divadle, kde jsem hrál to představení.
A viděl jste Vendetu?
Viděl jsem Vendetu a viděl jsem of line to znamená, to je ještě takové jiné úplně hotovej tvar. Je to takovej polotovar, kde ještě není zvukový pás dodělanej ještě, barvy nejsou dodělaný, ale i tak jsem z toho byl docela vykolejenej, musím říct.
Mimochodem tady půlka ženského osazenstva, ženské osazenstvo ve studiu úplně vydechlo, když jste prošel, máte asi hodně fanynek? Já o vás vím, že celý život bojujete se svým egem, budete ho muset zase přeprat?
No musím říct, že mě to těší, ale zřejmě my jsou vaše kolegyně v Českým rozhlasu nakloněnější než kdekoliv jinde. Takže jim za to jsem velmi vděčný.
Můžete zamávat i do naší in line kamery, která přenáší obraz na web.
Je, dobrý den, dobrý den.
Posloucháte dopolední Radiožurnál.
Hostem dopoledního Radiožurnálu je herec Ondřej Vetchý. Ondřeji vy jste v posledních dvou letech aspoň tak to na mě působí, stihl natočit hned několik celovečerních filmů. Mám pocit, že po roce 2006 a Vratných lahví, jste už, jste se už tak moc neobjevil v těch celovečerních filmech. Je to tak nebo se pletu?
Tak já, já mám pocit, že točím pořád stejně, že už těch patnáct let nebo třeba dvacet točím pořád třeba dva tři filmy ročně. Někdy je to víc někdy míň. Když jsem točili okresní přebor, tak sem samozřejmě neměl čas na nic jinýho a tehdy jsem, myslím, zrovna točil Zemský ráj to napohled akorát a, ale jinak si myslím, že ten počet filmů je poměrně jako by, jako by vyrovnanej a že vždycky jsou to třeba dva tři, letos teda je to pět filmů, což je, což je...
No tak....
...no je to i, nevím jestli je to vůbec dobrý jako, protože ten malej rybníček, malej rybníček možná neunese takový penzum, penzum filmů, ale zase když jsem se podíval kolik se jich jaksi připravuje, kolik je dokonce nebo v dokončovací fázi a kolik se jich točí a napočítal jsem 99 projektů, tak jsem se tak jako uklidnil, že to, že přeci jenom do kina chodí poměrně míň lidí než sleduje televizní obrazovku a já že, že ta hrstka prostě nebude zahlcená nebo přehlcená konkrétníma lidma, no.
Nespletu se, když řeknu, kdy řeknu, že jste jeden z nejobsazovanějších herců současnosti.
Tak to asi máte pravdu, ale bohužel to vůbec nic negarantuje.
Tu hlavní roli jste poslední době dostal namátkou v Hřebejkově Nevinnosti, teď i v kinech Vendeta režisérský debut Miroslava Vondruše. Natočil jste Sedm dní, Láska je láska nevím jestli už je hotová nebo se dotáčí...
Ano, je hotová, Láska je láska je hotová.
Další film navazující na populární seriál Okresní přebor celovečerní. Funguje to tak, že když se objevíte třeba v úspěšném filmu, seriálu, dostáváte pak další a další nabídky, ze kterých si můžete vybírat?
Víte, to je, to se nedá asi, není to souměřitelný s tím, co jste udělal do tý doby. Byly roky, kdy jsem dostal třeba dvacet nabídek a třeba jenom jeden scénář byl hezkej. Pak jsou roky, kdy třeba dostanete pět nabídek a všech pět je hezkejch. No a...
To se stalo teď možná.
...že dostanete třeba čtyřicet pět nabídek, no a, vy vlastně, to je takový penzum textu, že při představě, že to máte jenom vodnýs někam, tak vás obestíraj mrákoty a když si představíte, že byste to měl přečíst, tak vlastně na to nemáte čas a jak se máte....
Co vás tam přesvědčí, že to je to dobrý.
...no já se přiznám, že jeden film, kterej jste nezmínil, ten se jmenuje Konfident, to dělal Juro Nvota, s kterým jsem, ne s kterým jsem natočil, natočil film Kruté radosti, kterej byl, byl to poslední film s panem Satinským. Ten film byl hodně úspěšnej a dokonce v cizině jsem dostal ceny za něj, ten film byl moc dobrej a Ďuro je, Ďuro je strašně milej člověk a vím, že von mě volal, abych v tom novým filmu hrál, v tom Konfidentovi, ale já jsem vůbec neměl čas to přečíst a udělal jsem takovou věc, kterou jsem ještě nikdy před tím a možná už ani potom neudělám, já jsem mu řekl Ďurko a je to hezký, on řekl velmi, jsem řekl přísahej, přísahám, tak von tak jo no. Ale to prostě bylo garantovaný tím, že se ten Ďuro vyznává velmi podobný hodnoty jako já, že vím, že by mě nechtěl obsadit do něčeho, co by, s čím bych se neidentifikoval a to že mi to garantoval, tak možná bylo ještě, ještě přesvědčivější než kdybych se rozhodl já sám. Ale byla to rozhodně výjimka. Ale, ale hraju tam šéfa kontra rozvědky z Honzou Budařem, kterej hraje ještě v STB můj podřízenej a volal mi nedávno Lojza Fišárek pan střihač Lojza Fišárek a říkal, já to stříhám a chci ti říct, že hraješ takovou svini, že mě z toho lezou voči z ďůlků, jakou svini jsi tam zahrál. A já jsem říkal, tak von zase není asi taková jako úplně svině, a von řekl je. A já jsem řek a jako kdo třeba, on řekl třeba jako Stalin. No tak nebo Hitler. Tak to mi mrákoty, tak vlastně ten film teď pan režisér no to je v Praze a volal mi jestli se za ním nechci podívat. Já tam chci se jít podívat, ale když mi napsal, že se znovu díval jak přesvědčivě jsme zahrál tu svini, tak z toho mám i smíšený pocity, no.
To vy přesvědčivě jste působil i v tom filmu, který je teď v kinech a to je Vendeta. Já jsem se na to filmu byl podívat v neděli, silný film o zoufalé pomstě zoufalého otce, kterému tři čtrnáctiletí kluci znásilnili a zavraždili stejně starou dceru. Vy dnes, Ondřeji, dospělou dceru máte. Jak vám jako otci bylo, když jste ten scénář poprvé četl?
Víte to je, fakt je ten, že člověk se do takový situace dostat může, svět kolem nás je takovej lidskej druh, je takovej, že tyhle ty věci může spáchat. Další skutečností je, že v demokracii, v který žijeme, která je velmi, velmi jako sofistikovaná nicméně má spoustu děr a trhlin a jedna z nich je, že ta zodpovědnost trestní se netýká dětí, kterým je míň než patnáct let. Myslím si, že ten člověk, kterej, kterýho jsem tam hrál, kterej byl lékař, kterej celej život fungoval v pomocný profesi, že pomáhal lidem zachraňovat životy, zjistil, že se nedočká spravedlnosti, netoužil po něčem jiným, než po spravedlivým trestu a když zjistil, že ten právní systém tam nedošáhne, tak zřejmě tím, že žil s tou holčičkou sám, tak už pro něj zřejmě nic důležitějšího než potřeba narovnání toho, nemělo smysl. Tak se uchýlil k zoufalými činu, kterej zřejmě byl způsobenej i nějakým částečně vyšinutím, že přepl na takovej ten animální režim a rozhodl se vzít spravedlnost do vlastních rukou, ale, ale bohužel není ničím uzpůsoben pro vykonání toho dle, toho dle šílenýho skutku a samozřejmě on musí popřít všechny návyky, který má, všechny mentální, intelektuální, vybav... intelektuální vybavení, který má a musí přepnout na něco, na něco archetypálního a cena, kterou zaplatí je veliká, protože ten tam dojde zřejmě k těžkýmu epileptickýmu záchvatu, následně se tam dostaví ztráta paměti dočasná a ten člověk se pustí do týhle tý revanše, do týhle vendety, do tý odplaty s tím, že nečeká, že bude mít nějakou budoucnost. V tom je to zdrcující, no.
Ondřej Vetchý hostem dopoledního Radiožurnálu. K Vendetě se vrátíme za chvíli.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Naším hostem je Ondřej Vetchý, mluvíme tu o nejnovějším filmu, který s Ondřejem je teď v kinech a to o filmu Vendeta. Já vás vnímám Ondřeji jako herce, který se na svoje role připravuje velmi precizně, jako citlivého herce. Jak se dá připravit na Vendetu a jak jste z té postavy toho lékaře, otce zavražděné dcery, pak dlouho vystupoval?
Tak víte, to je hrozně těžký, protože já vím, že většina herců to nemá jako já, většina herců na mě kouká kolikrát jako na blázna, ale já prostě to nechám na sebe pustit ty, pustit to zadání tý indicie a emoce, který to ve mě vyvolá, jsou ne-li indentický, tak velmi podobný jako emoce, který prožívám v reálným životě. Je fakt, že v určitejch rolích ať už v divadle nebo ve filmu se dostanu dál než-li bych se v životě dostal, protože jsem konfrontovanej se situacema, který v životě nemám šanci zažít a, a, ale ty vjemy, to co se ve mě uloží emocionálně, je stejně intenzívní. V případě Vendety jsme vlastně se tam dostal několikrát do situací, který, který jsem si samozřejmě já jako intelektuálně neuměl, neuměl představit a když jsem to na sebe pustil, tak jsme byl vyděšenej jak daleko je člověk schopen zajít, jak silný emoce v něm může vyvolat zadání, který, který třeba v tom filmu se objevuje a vím, že kdyby jsme to nestopli, tak by ty, následky možná na mí psychice nebo emocionální inteligenci byly třeba trvalý a možná i nevratný, jo, to prostě nikdo neví. A já jsem často šokovanej kolik třeba mi přijde energie a když na ní nejsem fyzicky připravenej, tak mě to může skolit a můžu omdlít, no, při tom.
V uvozovkách baví vás v sobě posouvat tyhle hranice, objevovat jaký můžete být?
Tak víte, to je takový, vás to bolí, no, to znamená, že bych musel bejt masochista, aby mě to nějakým způsobem přitahovalo. Já když zahraju nějaký představení, který je těžký, tak vím, jak strašně mě to bolelo minule a vím, že mě to bude bolet a netěším se na to. Protože vím, že tam pudu na krev, že tam budu muset podat maximální výkon jako když třeba, já nevím, Lukáš Bauer běží 30 kilometrů a vím, že tam budu chcípat prostě a tak se na to netěším. Jsou situace u filmu jinačí, kdy vlastně nemám tu zkušenost, jsou představení, který se opakuje a tak, tam jsem překvapovanej, že situačně najednou to přijde tak strašně silný, že jsem si to vůbec neuměl představit. Protože přeci jenom ten mozek je omezený intelektuální jako by je schopnost většinou zjednodušená, jako intelektuální vnímání toho zadání, ale když, když tam pustíte emoce a pustíte tam celou svou duši, tak jste šokovanej, co ve vás je.
Vy jste se u filmu Vendeta setkal na place po deseti letech pokud se nepletu s vaším hereckým kolegou Oldřichem Kaisrem. Naposledy jste se objevili spolu v Tmavomodrém světě.
Ano.
Je to u tak výrazných hereckých osobností, jako třeba u přátel, že když se nevidíte dlouhou dobu, nepotkáte se, že je to vlastně stejné, navážete tam, kde jste skončili?
Chci říct, že drtivá většina těch nejúžasnějších herců se má asi strašně ráda, vyhledává se a strašně ráda spolupracuje, jsou spolu v bezpečí. A ta úroveň toho vnímání, to je schopnost vnímání emocí a psychologie postav a herecký inteligence vás vlastně vrhá do náruče lidem, který jsou nastavený podobně jako vy a vždycky ta setkání napříč generacema jsou strašně blízký, jsou niterný a jsou strašně osobní, protože je to jako kdybyste se potkal s někým, kdo je vašeho druhu, kdo je, kdo je váš příbuznej, kdo je vaše rodina. A já vlastně jsem se poprvé setkal s Oldou, když mě připravoval na přijímačky na herectví na školu, pak jsem se s ním tak jenom tak občas potkával, nějak jsme spolu moc nekonverzovali. V tom Tmavomodrým světě jsme to, řekl bych, našli v sobě zalíbení a bylo moc příjemný se s ním vidět, bylo to jako, kdybych se potkal s nějakým kamarádem, s kterým jsem strávil dětství a dospívání.
éeď se zeptám opačně na ten teď je i v jiných filmech se setkáváte s mladšími herci nebo i studenty herectví. Kritici, co se Vendety týče, těm mladým představitelům vyčítali jistou strojenost. Já jsem si mimochodem všimnul jenom v scénách, kdy hráli společně, když hráli s vámi...
No.
...s dopělými herci, tak to bylo o mnoho lepší. Co se snažíte předat hereckým nováčkům na place?
Víte, vy musíte poznat jestli ten kluk nebo ta holka jestli jí, jestli jí prospěje to, že se ní budete o všem mluvit, jestli v tomhle, tomhle tom nastavení byla velikánská výhoda, se mě měli bát. A já se přiznám, že jsem dělal všechno proto, aby se mě opravdu báli. Třeba když jsem točili, když jsem točili Kolju, tak ten malej chlapeček, kterej toho Kolju hrál, tak samozřejmě byl vedenej, on nechápal souvislost v tom filmu, on nechápal, že má teď zahrát něco, byl tam Nikola Hejko ukrajinskej režisér, kterej s ním pracoval a kterej ho, kterej ho vždycky nějakým způsobem instruoval pro tento záběr a postrašil ho, řek mu něco strašnýho a ten chlapeček se rozplakal a v tom filmu je to tak strašně krutý, že, že tam jsou důležitý krátký střihy, krátký záběry, proto aby to zafungovalo a takže velmi často dochází k tomu, k jistý manipulaci a zneužívání, když to nejde jinak samozřejmě. A u těch malejch dětí nebo u mladejch dětí, kterým je třeba patnáct šestnáct, tak to je ještě velmi složitý.
Ondřej Vetchý za tři a půl minuty půl jedenácté, pokračujeme po zprávách.
Ondřej Vetchý hostem dopoledního Radiožurnálu. Plní se nám tu dotazy na vás, Ondřeji, dostaneme se k nim ještě do jedenácté hodiny. Ale to co by mě určitě zajímalo, jsou osobnosti, které vás nejvíce ovlivnili, ať už režisérské nebo herecké. Můžete zavzpomínat?
Tak určitě nemůžeme nevzpomenout Karla Kachyňu, s kterým jsem měl možnost točit tři filmy po sobě, když jsem chodil do školy Počítání oveček, Fandy o Fandy a Sestřičky. Myslím si, že pan Kachyňa měl pocit, že mě nějakým způsobem objevil, myslím si, že stejně takovej pocit mohl mít Hynek Bočan, který mě obsadil do S čerty nejsou žerty a, a do Zbojnických historek. A potom nemůžeme nevzpomenout Jiřího Krejčíka, kterej, u kterýho jsem hrál ve dvou věcech Prodavač humoru byl jeden film a jedna televizní inscenace, myslím, že všichni tři byli úplně úžasný a byl jsem moc, moc nadšenej, že jsem se s nimi mohl potkat v takhle útlým věku, protože strašně urychlili jako by tu schopnost uvědomit si, že to co cítíte ještě neznamená, že jste schopen zprostředkovat pro, pro ty diváky a během tý práce s těmadle úžasnejma režisérama jsem, tam došlo k takovýmu urychlení toho procesu
Víte jí když jsem se připravoval na dnešní rozhovor s vámi, tak jsem početl hodně rešerší, mám tu hodně otázek. Ale podle toho, co píšou naši posluchači, tak mě to chtě nechtě zkrátka stáčí k Okresními přeboru, protože to je zkrátka populární, která vám ostatně mimochodem vynesla i cenu TýTý. Přebírala jí vaše dcera, vy jste v tu dobu hrál v divadle.
Ano, já jsem hrál v divadle.
No počkejte, to jsem se, že byste to nějak okomentoval.
Já si to, já si a nemyslím, že mi to přineslo TýTý, já si myslím, že v okamžiku, já si myslím, že v okamžiku, kdy jsem se objevil mezi těma nominovanejma, že jsem se stal jakou si platformou pro vymezení si vůči tak zvanýmu střednímu proudu, bych řekl, a samozřejmě to bylo na pozadí Okresního přeboru, ale myslím si, že to bylo zejména tahle ta pohnutka, že když lidi třeba zjistili, že jsem mezi těma nominovanejma za ty Ordinace a za Ulice a tak možná nějakým způsobem se vzedmuli a poslali hlas třeba lidi, kteří jindy v těchto anketách nehlasujou, já myslím si, že to způsobilo to, že jsem tu cenu dostal. A samozřejmě na pozadí, na pozadí Okresního přeboru.
V létě v průběhu prázdnin jste společně s filmem Sedm dní ještě dotáčel Okresní přebor, který půjde do kin někdy na jaře. Jaké to bylo vrátit se zase do kopaček Jiřího Horňáka?
Tak bylo to strašně složitý, protože jak okresní přebor tak Sedm dní Sudety Sedm dní, jsem byl zainteresovanej v obou projektech jaksi více než jenom jako herec, bojoval jsem strašně o to, aby oba projekty mohly vzniknout, takže jsem pomáhal shánět peníze, pomáhal jsem lobovat, aby vznikly. Chvíli to vypadalo, že nebude ani jeden a já jsem vlastně do tý doby už natočil tři filmy a byl jsem totálně vyčerpanej. A pak najednou se stal zázrak a oba dva filmy se točili a bohužel oba najednou. Takže vlastně v okamžiku, kdy já jsem byl na pokraji svých sil, tak se začli točit oba filmy. Bohužel, jeden se točil v Polsku a druhej se točil na Berounem a tak já jsem vlastně třeba měl jednu směnu vod pěti vod rána do třeba deseti do večera pak mě přivezli domů, tam mě nabralo jiný auto, odvezlo mě tam třeba do Polska, tam jsem přijel ve čtyři nebo v pět ráno a vod půl šestý jsem měl nástup, tam jsem točil třeba do jedenácti do večera a takhle to trvalo tři měsíce a půl. Totálně mě to zlikvidovalo, protože jsem vůbec nespal a přišlo to vlastně v okamžiku, kdy já už jsem byl tak strašně unavenej z práce, že jsme potřeboval relaxovat a takže vlastně tyhle dva filmy paradoxně, o který jsem tak moc bojoval, aby mohly vzniknout, tak se mi nakonec vymstily, že, že se dělaly najednou a myslím si, že jsme se ještě úplně nevzpamatoval.
Říkáte, že jste poměrně dost vyčerpaný, co fyzička, ta vám přece musela pomoct ve chvílích, kdy už jste....
No, já právě se bojím, jak jsem dlouho sportoval, jako hodně, že ta fyzička možná mě komplikuje život v tom, že když vás třeba tělo varuje, abyste ubral, no tak já jsem zvyklej, že to prostě silou převálcuju. To je jeden návyk, kterej jsem si z toho sportu vodnesl, což se potom ve finále může jevit jako kontraproduktivní. A druhý je že, já to co zvládnu fyzicky, ale emocionálně a psychicky jsem třeba tak unavenej, že to tělo ještě pořád jako by samovolně funguje, ale ten vnitřek jako by je strašně vopotřebovanej, takže tom že jako jsem sportovec a to tělo drží a je zvyklý na obrovskou zátěž, tak může ve svým důsledku mít smrtící efekt.
Už jenom krátce, já vím, že jste si u natáčení Sedmi dní natrhl sval, jak se cítíte, už je to dobré.
To, to já jsem si během toho filmu měl asi pět zranění, to byla prostě, to tělo mi dávalo, nedávalo signály, ono mi znemožňovalo, abych pracoval už. Ale já jsem prostě, co bolí tak roste a tak jsem ještě, ještě přitvrdil a všecko jsem dodělal, ale jedinej film, kterej tím je trošku bitej, je Okresní přebor, protože jsem byl zase během Okresního přeboru zraněnej, takže jsme to museli vymyslet jinak.
Tři čtvrtě na jedenáct, hostem dopoledního Radiožurnálu je dnes herec Ondřej Vetchý. Je tady mnoho, mnoho otázek na vás. Tak pojďme probírat se jimi, jedna po druhé přijde do vysílání. Bob se vás ptá, jak se vám hrálo v pohádce Tajemství staré bambitky, která má běžet v televizi na vánoce.
Tak jak jsme zjistil, tak tady byl minulý týden Tomáš Klus...
Ano.
...kterej je můj kamarád a vlastně v tý pohádce jsme měli možnost spolu bejt. Je to, je to pohádka, která bude 25. prosince na, od osmi hodin na ČT1 a je to pohádka, která je, která by se mohla zařadit k těm pohádkám, který třeba budou u lidí v oblibě a protože má všecky atributy, má humor, nadsázku, zvítězí tam dobro a je poměrně výpravná, takže, takže by se to mohlo lidem líbit a moc se na ní těším.
Kdy jsem u vánoc a pohádek, tak další dotaz, který souvisí, zavzpomínejte, prosím, na herce Vladimíra Dlouhého a na pohádku S čerty nejsou žerty.
Tak já jsem v tý pohádce S čerty nejsou žerty byl tak vyjukanej, že jsme si to v podstatě ani nemohl užít. Já jsem tam viděl samozřejmě herce, který jsem znal z televize pana Nárožnýho, pana Preisse, paní Krečmarovou, pana Kemra bylo to fascinující a já jsem vlastně většinu času musel zavírat pusu, abych jí neměl otevřenou a myslím si, že ten čertík to unesl, protože byl hodnej a naivní a stejně tak hodnej a naivní jsem byl v kontextu těch lidí a vyjukanej asi i jako Ondra Vetchý.
Další dotaz do Daniela z Českého Těšína. Chtěl bych se zeptat pana Vetchého, zdali věří v boha?
Ano, věřím v boha.
Dobrý den, který sportovec je nejoblíbenějším, můj je Jaromír Jágr, Rafael Nadal znáte se osobně s Jaromírem?
A no tak těch sportovců, který jsou oblíbený, já nevím, je strašně moc pan Štybar, já nevím, těch je, těch je prostě strašně moc. A s panem Jágrem se známe, dokonce jsem spolu asi před deseti dvanácti lety strávili několik dnů, bylo to velmi zábavný a dokonce jsme potom jednou hráli zápas fotbalovej a Jaromír řekl, že se s míčem na noze jenom nenarodil a že by nám to kazil a řekl, že nám bude nosit celej zápas pivo a a největší hvězda na světě a všichni volali, kde je ten, kde je ten chlap s těma pivama a říkali to samozřejmě ještě jaksi peprněji a von prostě pokorně nosil ty piva a vod tý doby jsem jím fascinován a i kdyby třeba nikdy nebyl hokejista a nosil nám jenom ty piva, nechal si to líbit, tak už za to bych z něj byl úplně vyřízenej.
To byl dotaz z Ostravy, teď z Olomoucka. Můj obdiv jste si získal kvůli tý vaší role v Tmavomodrým světě. Neplánujete cambec v závorce film s válečnou tématikou. Zdravím vás za výborné výkony, děkujem Mário.
Moc vám děkuju Mário, já si myslím, že na to bude navazovat jistým způsobem právě těch Sedm dní Sudetoland. Je to film, který není z války, ale, ale dotýká se sedmi dnů na konci druhé světové války a nějakým způsobem reflektuje, reflektuje situaci, která nastala v pohraničí po tragický druhý světový válce.
Někdy v září příštího roku by měla vstoupit do film, do kin. Marcela se ptá, viděla jsem vás kouřit, moc mi to k vám nesedí. Neuvažoval jste o tom, že byste přestal?
Tak já slibuju, že to budu míň šlukovat.
Tak další dotazy, které přišly. Dobrý den, nedávno jsem slyšela část vašeho rozhovoru s Viktorem Preissem a to jak myslíte a mluvíte mi jen potvrdilo můj předcházející dojem z vašeho herectví, totiž že jste zajímavý, dobrý a svým způsobem čistý člověk a zajímalo by mě, jak se vám daří takovým zůstávat. Jestli máte nějaké psychohygienické nebo očistné postupy.
Myslím si, že jediný co má na světě smysl je, aby jsme byli sami sebou, aby jsme byli autentický, že autentický život je, toho se strašně držím a říkat pravdu je strašně příjemný.
Dobrý den, máte ještě přeci Báru. Zdraví vás Švec Pavel.
Děkuju pane Švec. Nemám Báru. Už je to asi dva a půl roku, co mi umřela. Dožila se šestnácti let, asi rok po její smrti jsem dělal, že je ještě na živu, nepřipustil jsem si to a ještě teď občas se přistihnu, že sedím u stolu a ten nejkrásnější kousek masa dám pod stůl a měrně. No, tak si vždycky vzpomenu, že už tam nikdo nečeká.
Je tu spousta podpůrných gratulací, zdravic a vyjádření sympatií. Až se dostanu ke konkrétním dotazům. Alena napsala, milý Ondřeji nikdo nedokáže tak krásně a přesvědčivě zahrát klukovské nadšení pro věc, tak jako vy. Člověk by se hned přidal, ať už se nadchne pro cokoli. Děkuju vám za úsměv, který to ve mě vždycky vyvolá.
Moc vám děkuju a já slibuju, že budu dělat korekci toho pro co se nadchnu, abych tím nikoho nezavedl.
Monika napsala, že Vendeta je přesvědčivá, propadla jsem tomu tak, že jsme se bála, že to nedotáhnete do konce, silný film.
Děkuju, já jsem se taky bál, že to nedotočím.
Další dotaz. Otázku nemám, chtěla jsem vám říci, že vás mám moc ráda, vážím si vašeho lidského cítění, hodně štěstí, zdraví fanynka Ivana.
Děkuju Ivanko.
Tak dále. Všichni vás doma milujeme, těšíme se na vánoce s vámi. Tak a už se dostává k dalším dotazům. Trochu jsem se tu ztratil. Tak zdravím vás oba. Ondřeji, vnímáte, že by při vaší obsazovanosti mohla značka Vetchý devalvovat? Jak se tomu případně bráníte?
Devalvovala by v okamžiku, kdybych nedělal kvalitní práci. Budu-li dělat kvalitní práci, tak si myslím, že to nikdo nebude řešit. Jestli, jestli se bude zhoršovat, tak se budu klidně rekvalifikovat.
Petr, dobrý den, můžu si vás vyfotit, když vás někde potkám?
Určitě, ale radši mě to před tím řekněte, prosím.
Další od Hanky, co by vám udělalo největší radost, Ondřeji?
Mě dělá velkou radost, když třeba odpadne představení a nikomu se nic nestane.
Stává se často, že se někomu něco stane?
No, bohužel moc často ne.
Pavel zdravím Ondru a vzpomínám na společné jízdy vlakem na studia do Prahy, Pavel.
Moc zdravím Pavel, to je hezký. Taky na to vzpomínám, jak jsem se dívali na vlaky v poli a to byly kravíny, to bylo hezký v noci nebo...
Petlam P. další podpis. Jste můj oblíbený herec, obdivuju vás, že nemáte žádné skandály jak to u českých herců často bývá. Libí se mi moc televizní inscenace Vše pro firmu.
Moc vám děkuju. Já miluju pana Poláčka, strašně dlouho jsem pracoval s panem Smyczkem, s kterým se mi pracovalo hrozně moc pěkně. Navíc tam byl pan Sommer. S panem Smyczek se stal ta věc, že jak jsme točili Místo v životě, potom nabídli pokračování, že se v tý televizi, ona byla liknavá a tak to panu producent Ježek nabídl nově a tím pádem z toho vypadl pan Smyczek a bylo mi to moc líto. Vod tý doby jsme se už nikdy, nikdy jsme se už ne, k sobě nevrátili, je to škoda velká. A ta první část, ty skandály, víte, my budeme dělat všechno proto, aby tady byl zákon a když se nebude moc v novinách lhát až ten zákon jaksi vejde, vejde v platnost, tak se nadechne tahle ta země, protože už nebude, nebudete muset dokazovat poškození v důsledku lži a lež samu. A ta lež bude jaksi penalizována takovu částkou, že se, bude to po jestli se to podaří.
Pavel Šimůnek napsal obdivuju jak jste ztvárnil roli v Okresním přeboru. Takovou poctivou, ale přízemní vesnickou jednoduchost. Jak dalece je na vás nebo jak jste se jí učil?
No to se asi naučit nedá. To člověk prostě inspirován tím textem, to tam pošle tu emoci a já naštěstí jsem v tak dobrý společnosti, že všichni mí kamarádi a kolegové, co tam s nima jsem, tak to je úplně organický, že v intencích těch postav jsme schopni prostě komunikovat a je to strašně přirozený.
Kromě toho, že jste skvělý herec se o vás ví, že jste také ekolog praktikující a gruntující. Stále platí, že své dovolené trávíte úklidem lesa? Zdraví L. Čepová.
No já jsem musím omluvit, já jsem celý léto točil a toho, těch odpadků nasbíranejch nebylo tolik jako v jiných letech, ale slibuju, že vždycky na tom place jak ti filmaři jsou takový čuňáci a ty, ty kalíšky vod těch káv nacházím všude v lese, že je vždycky vysbírám. A pak je pěkně vyplísním všechny.
Tak a ještě poslední, to už je spíš jenom pozdrav od Jiřiny. Milý Ondro, moc vás všichni u nás milujeme, těšíme se na další filmy a přejeme vám krásné vánoce.
Moc děkuj Jiřinko taky vám přeju všem krásný vánoce. Všem vám moc děkuju za to, že jste měli ty dotazy. Děkuju Jirkovi a zdravím i kamarády, který mi napsali, že mě budou sledovat. Já jsem toho moc nenaspal, tak jsem se trošku obával, abych jim neudělal vostudu, ale už máme tu hodinu skoro za sebou, tak vás všechny moc zdravím ať už jste na cestě nebo doma. Přeju vám krásný svátky.
Herec Ondřej Vetchý hostem dopoledního Radiožurnálu. I já děkuju.
Díky na shle.
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes ředitel Psychiatrického centra Praha profesor Cyril Höschl. Dobrý den.
Dobrý den.
Nedávno jste se stal jedním z nových členů Rady pro výzkum, vědu a inovace. Je k čemu blahopřát.
Já si myslím, že je, že to jsou funkce, které nejsou ani nijak zvlášť obdivované, ani nijak zvlášť placené a je to spíš taková služba, kterou na sebe vezme někdo, kdo ví, že stav věcí by se měl nějak změnit a zároveň je ochoten k tomu nějak přispět a dotlačen několika přáteli. Toť vše.
Jde o odpovědnost za rozdělení 25 miliard korun na výzkum a vědu, přičemž premiér Nečas byl za nominaci některých členů kritizován. Například místopředseda Rady vysokých škol Jiří Zlatuška 5 staronových členů rady označil jako staré víno v nové láhvi a vyčítá jim, že stáli za údajně nefunkčním způsobem rozdělování financí, označovaným jako kafemlejnek. Jak by měl vypadat ten systém rozdělování prostředků na vědu?
To je bohužel nejtěžší otázka a zároveň největší úkol pro tu novou radu, protože první, na co se musíme ptát je, jestli kritéria pro to, co to je dobrá věda a co není, má určovat ten, kdo ji dělá a tedy ty peníze dostává a nebo ten, kdo ty peníze dává, v tomto případě stát, jenž je vybere od spoluobčanů a vlastně ti jeho prostřednictvím by měli rozhodovat, kam ty peníze půjdou. A těch kritérií, podle kterých by se měly určovat priority vědy, je několik a já teď některé vyjmenuju, abych ukázal, jak ten úkol je obtížný. My můžeme si říct, pojďme ty peníze dávat do těch oblastí, které jsou společensky nejdůležitější. Například duševní poruchy, nebo, kterých narůstá a představují snad největší ekonomickou zátěž, nebo závažné smrtelné poruchy, rakovinu, kardiovaskulární poruchy, a to zní logicky. Ale když vám řeknu, ale co když v té oblasti zrovna my nemáme ty nejlepší odborníky a lepší by bylo dát to někam, kde jsme dobří a kde můžeme své know how exportovat. Například pojďme to dát na výzkum nových virostatik, ve kterých tak proslul profesor Holý, nebo pojďme to dát na vývoj dalších technologií, jež vedly už v naší zemi k objevu kontaktních čoček a podobně. To není, potom není velká společenská poptávka, ale zase je to oblast, kam, když dáme peníze, tak víme, že se nám ta věda skvělá dělat bude. Jsme tradičně dobří v chemii. Ale to jsou úplně dvě různá kritéria a když je smícháte, tak to zprůměrujete a zase jako nula od nuly pojde. Další takové kritérium je, dávat to tam, kde nyní jsou nějaké dynamicky se rozvíjející týmy. Jinými slovy, půjdou ty peníze za dobrou, za týmy, které dělají dobrou vědu, nebo půjdou ty peníze za tématy, která potřebujeme a nebo si můžeme říct úplně opačně, pojďme ty peníze dát tam, kde jsme nejzanedbanější, abychom to vyrovnali, abychom ten handicap dohnali. A tohle to rozhodování, to vůbec není rozhodování nějak čistě logické, které by z povahy věci měl učinit odborník, ale to je rozhodování politické. A politické rozhodování v tak závažné oblasti, jako je financování vědy, jež spolyká podstatnou část státního rozpočtu, tak to se vědcům samozřejmě nelíbí. A politikům by se zase na druhou stranu nemuselo líbit, kdyby o tom rozhodovali vědci, neboť schopnost pipetovat není zároveň kvalifikací k tomu, činit správná politická rozhodnutí s mandátem elektorátu. Takže to je opravdu otázka zapeklitá. Pokud jde o profesora Zlatušku, tak mě to nepřekvapuje, protože ten jednak se ozývá ke všemu v téhle té oblasti, takže dokonce můžeme i predikovat, co řekne a jednak, je to tak, že se nikdy nezavděčíte všem a ať by udělal premiér Nečas cokoliv, vždycky by se našel někdo, kdo by ho kritizoval, buď vysoké školy, nebo Akademie věd, nebo resortní ústavy, nebo ti, kdo dávají peníze. Prostě není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.
Na druhou stranu je nutno stavět na zelené louce. Já vím, že to teď přeháním, ale nemohli bychom se inspirovat u nějaké podobné země třeba v Evropské unii?
To je otázka, která se nabízí, jenomže hned na začátku už je háček, protože právě ty podmínky, které jsem tu teď vyjmenoval, jsou v každé zemi trošku jiné. Takže kdybychom chtěli stavět další a další nukleární reaktory, tak se ještě, jistě můžeme inspirovat v zemi, která tuto sféru dynamicky rozvíjí, jako je Francie nebo Spojené státy, ale už ne například v Německu, které právě nukleární program zastavilo. Tak jako v čem se inspirovat a kde? A takhle bychom mohli jít etapu po etapě, oblasti po oblasti a zjistili bychom, že pro každou bychom našli inspiraci jinde a když to zprůměrujeme, tak zase nula od nuly pojde.
Denně se mluví a píše o dluhové krizi, která se zaměňuje s ekonomickou, či hospodářskou. Ve skutečnosti poslední zveřejněné ukazatele mluví o tom, že není zase až tak zle. Chci se zeptat, pane profesore, není to celé psychologická záležitost, nevyvoláváme problémy tím, že o nich stále dokola mluvíme a nezhoršujeme tu situaci?
To je hezká otázka. Taky mě často napadá, a dokonce si myslím, že na ni skutečně něco je. Já bych řekl, že zdroj té situace, kterou označujeme jako krizi, je mnohý a je to jednak skutečně ta ekonomická báze, směna, finanční krize, hypoteční bublina a to všechno, o čem se píše, tak to má nějaký základ. Ale samozřejmě, že z velké části je to také atmosféra politická, která ten fenomén sytí a je to atmosféra psychologická, která ten fenomén sytí. Je to poměrně nápadné, protože my vlastně potřebujeme ty makroekonomické ukazatele a média, abychom se dozvěděli jak se máme. My bychom to jinak většinou ani moc neviděli, protože většina z nás se má víceméně stejně, ale když kolem nás ti odboráři trošku zařvou a přesvědčí nás, že nás všichni berou na hůl, tak tomu rychle začneme věřit a připomíná mi to takovou situaci, kdy jsem jednou svým podřízeným rozdával odměny a jedné jsem se, té kolegyně, zeptal, jestli je s tou odměnou spokojená a ona mi řekla: "No to vám můžu říct, až budu vědět, kolik mají ty ostatní." Čili takhle to je s psychologií ekonomickou. My se musíme dozvídat z médií, jak se máme, abychom to vůbec věděli. Tohle to samozřejmě platí bez přehánění v určitém pásmu, ve kterém nám nechybí základní životní potřeby, nemáme děti s nafouklými bříšky hlady, nemáme nedostatek pitné vody, nemáme vypnutou elektřinu. Tak v tomhle tom pásmu tohle to platí. Samozřejmě, že mimo to pásmo už je ta situace objektivně tak hrozná, že bychom sami poznali, že jsme na tom špatně tak, jako obyvatelé Fukušimy nebo obyvatelé oblastí, které byly stiženy přírodními katastrofami. Tam o tom není sporu. Ale my všichni ostatní se to musíme dozvídat z novin. A když noviny napíší, že nám stoupá HDP o 4 %, upřímně řečeno, já nevím jak vy, ale já to nepoznám na sobě. Já mám prostě pořád víceméně stejný příjem, pořád chodím do stejné samoobsluhy, kde jsou zhruba stejné věci, takže jestli nám ekonomika roste o 2 % nebo klesá o procento, já kdybych se nedočetl z novin, tak to nevím. A k tomu přistupuje ještě jeden fenomén, a ten vypadá sice tak jaksi mysteriózně a magicky, ale já jsem přesvědčen, že na něm něco je a stojí za promyšlení, že když se o něčem neustále hodně mluví, tak se ta skutečnost jakoby přivolá. Jako kdyby ta kauzalita byla i obrácená. Všimněte si, že kdy noviny začnou často třeba i poměrně nezodpovědně někoho skandalizovat v době, kdy o něm, na něj ještě nic nikdo nemá, tak dřív nebo později se ukáže, že on opravdu někde něco zkorumpoval, je zkorumpovanej a někde něco zašantročil a najednou vybublá kauza jako hrom a zdá se, jakoby to ty noviny přivolaly. Já sem přesvědčenej, že kdyby tisk celého světa všichni zodpovědní politici hlásali, že do roka jsou tady Marťani, tak bych možná vsadil 1:1, že ti Marťani přiletí.
Tak já ještě v tomhle budu pokračovat, protože v aktuálním vydání Respektu jsem se dočetl, že většina hedgeových fondů má sídlo na Kajmanských ostrovech a že třeba jeden člověk může papírově řídit až 100 podobných fondů a jejich vlastnická struktura je naprosto nejasná, neprůhledná a klidně se může stát, že tu světovou ekonomiku, nebo, že tou ekonomikou, že hýbe opravdu velmi úzká skupina dravců. A tohle to nahrává různým konspiračním teoriím, které jsou, myslím, velmi oblíbené.
To je pravda, ale já jsem jednak odpůrce konspiračních teorií a jednak zatím naštěstí jim nepropadám, protože ten, i kdyby tohle to byla pravda, tak ten háček je v tom, zda ta úzká vrstva, která něco ovládá, taková, takové klasické přesvědčení je, že svět řídí Židi, tak i kdyby to byla pravda, tak mám mnoho důvodných podezření, že tak nečiní vědomě. Jo, že to není konspirace zcela záměrná při plném vědomí, že by si úzká vrstva spekulantů sedla ke stolu a řekla: hoši, tak teď si rozdělíme svět a budeme tu partii hrát takhle, protože jak ekonomická tak politická síť, sociální síť globálně je tak nesmírně složitej systém, složitej jako lidskej mozek, jako příroda, že je v něm tolik nepředvídaných intervenujících proměnných, že jakkoliv fenomenální plán by byl vždycky něčím nebo někým nepředvídatelným narušen a tato narušení mají ve složitých systémech tu vlastnost, že se věci zpravidla pohybují jiným směrem, než jakým jsou strčeny. V jednoduchém systému, jako jsou kuželky, se věci pohybují tím směrem, kterým jsou strčeny, ale všimněte si, že ani tam to není úplně pravda. Například u těch kuželek. Natož pak, kdyby jich byly miliony. Tam se pak začnou dít věci, na které žádný, byť sebekonspirativnější jedinec prostě nemá.
Ráno se probouzíme s informací, že jsou trhy optimistické, to říkám jako příklad, dneska to je jinak, že věří na dohodu v řešení dluhové krize v Evropě a potom odcházíme spát s tím, že trhy klesají, protože jsou k takové možnosti skeptické. Jinými slovy dění je překotné a tedy špatné zprávy se vrší jedna na druhou. Není sebezáchovnou funkcí lidské psychiky, že to v jednu chvíli přestane vnímat?
Samozřejmě, že je. Když jste tedy u toho výraziva, tak mně se ještě víc líbí a vždycky znovu a znovu se musím usmívat, když slyším, že trhy jsou nervózní a když jsem se učil o neurózách, tak mě nikdy nenapadlo, že by trhy mohly být nervózní, ale asi to tak je. No, pochopitelně jednou ze základních vlastností živé hmoty, a tedy i člověka, na úrovni řekněme fyziologické, na úrovni na jaké působí léky na organismus, má tu vlastnost, že když je nějakého signálu příliš, tak v jakési sebeobraně se ten příjemce toho signálu znecitlivuje, jakoby desenzibilizuje, takže ho vnímá méně. Vidíme to i v oblasti informací. Když žijete někde na samotě a někdo k vám přijde, tak jste celí šťastní, že si můžete dvě hodiny odpoledne popovídat, protože už jste tejden s nikým nemluvili. Když přijde někdo za mnou, když těch lidí vidím stovky denně, tak první, co se ve mně ozve, je: Koho sem zas čerti nesou. A to je ta reakce na to nadměrné množství podnětů. A platí to i o médiích. Když jste bombardován informacemi od rána do večera, z bilboardů, z médií, z rozhlasu, z televize, z Internetu, z novin, tak reaktivně u vás dochází k určitému útlumu na příjmu těch informací a mnozí si jistě pamatují, jak lačně hltali například zakázanou literaturu před listopadem 89, já si pamatuju sám, jak jsem celé noci četl na, v samizdatu na průklepovém papíře kopírované povídky, romány a já nevím, co všechno, abych to zase mohl vrátit, poslat dál nebo přepisovat a dneska, nebo po té revoluci tyto knihy přesně ty, které jsme tehdy tak hltali, tak stojí nedotčeny v regálech knihkupectví a v knihovnách mnoha rodina a s takovou určitou psychologií: Až budu mít čas, tak se k tomu vrátím, dochází k tom, že ten čas nikdy nemáte, protože žijete rychle a paradoxně jsme jaksi méně vzdělaní, než, když jsme měli těch podnětů k tomu vzdělání nedostatek a lačně jsme si je vyhledávali. A patří to v přírodě, dokonce se ukazuje, že u mnoha živočišných druhů mírný nedostatek potravy je mnohem zdravější než přebytek, proto také některé druhy hynou v zoologických zahradách, dneska už to ti chovatelé vědí, ale dokud se domnívali, že čím víc, tím lépe a čím je budou víc krmit, tak, že tím budou ta zvířata šťastnější, tak zplakali nad výdělkem, protože se dočkávali takových fenoménů, jakože dravci sežrali svá mláďata po vylíhnutí z vejcete, protože těm mláďatům chybělo hladové otvírání zobáčků, zatímco ve volné přírodě kde je permanentně určitý nedostatek, tak tam to hladové otevírání zobáčků je téměř permanentním stavem toho mláděte a zároveň signálem pro toho rodiče, který odvrací agresi. To je jenom takový příklad toho, jak se ten poměr mezi množstvím podnětů a citlivostí toho příjemce, jak se vyvažuje a k čemu je tenhle ten mechanismus dobrý. V přírodě obsluhuje celou řadu mechanismů, o nichž nemáme ani tušení a uplatňuje se nepochybně i u lidí, a to i v té sféře, kterou my považujeme za nadstavbu.
A teď možná zdánlivě odbočím, ale myslím, že to trošku i souvisí. Teď asi zpráva číslo tři v médiích pro dnešní ráno bylo, že se uvažuje tedy o tom, že konopí by se mělo stát léčebným prostředkem a mělo by být tedy celkem snadno podle receptu k získání v lékárně. Je to tak převratná věc? Já myslím, že zase taková sláva to není, ne, nebo ...
Já si myslím, že to tak, to je tak jako dobrá převratná zpráva do časů, kdy není nic zajímavějšího, tohle by se hodilo tak jako v srpnu do zpráv, protože jednak konopí přísně vzato i za předchozí legislativy k léčebným účelům využito být mohlo, i když je pravda, že tu legislativu málokdo uměl využít a asi se to z různých obav moc neuplatňovalo. Nicméně i teď zase naopak to není zase takový průlom, že každý, kdo chce, včetně nás by si mohl doma zasázet marihuanu do květináče a mazat si tím koleno, protože to bude muset splňovat určitá, určité předpoklady a splňovat určitá kritéria a předpisy, které jsou s výrobou a přípravou léčiv spojeny. Takže to zase nebude taková jakoby všeobecná hra pro amatéry.
Já bych se ještě vrátil k tomu, co jste říkal o tom příkladu o vaší podřízená, která nevěděla, jestli může být spokojena s odměnami, poté teprve, až se, až zjistí, jak jsou na tom ostatní. Proč mám pořád potřebu se srovnávat s tím okolím? Mně to připomíná větu, kterou řekl doktor Pomahač, který se proslavil tedy těmi transplantacemi obličeje. On říkal, nikdy jsem nechtěl být lepší, o něco lepší než soused, vždycky jsem chtěl být nejlepší, protože kdybych byl býval se stále srovnával s tím sousedem, tak jsem se možná tak daleko nedostal. A to si myslím, že je docela dobrá myšlenka.
To je pravda. Má to zase ten drobný háček, že všichni nemohou být nejlepší, čili to není rada univerzálně uplatnitelná. Ale je to jeden z mechanismů, jak se svět kultivuje a jak se pokrok žene kupředu. Protože, když vidím, že soused má krásné kytky za oknem a mně ta moje okna připadají taková šedivá, tak mám dvě možnosti, jak na to zareagovat. Když je to v mých silách, tak si tam dám ty kytky taky, když to není v mých silách, tak ty jeho shodím lopatou a to je mimochodem také ukázka toho, jak z tohoto bohulibého mechanismu, být lepší než ti ostatní, se často jako patologické jevy utrhnou takové pocity, jako je závist, škodolibost a činění příkoří jiným. To je to známé, když já už to prase nemám, tak tomu sousedovi ať aspoň chcípne. Ale to jsou, řekl bych, vedlejší, nežádoucí účinky principu, který je jinak velice bohulibý a světatvorný, protože to skutečně vede k tomu, ta soutěživost a ta snaha být lepší, než ti ostatní, že se celkově jakoby celá ta společnost žene někam dopředu. Notabene světové krize a propady vznikají ve chvíli, kdy tenhle ten mechanismus, jako ostatně i mnoho jiných, přestane fungovat.
Naším hostem je dnes psychiatr, profesor Cyril Höschl. V souvislosti s rozkolísanou dobou se často poukazuje na nedostatek autorit, vzorů, charismatických vůdců, tedy v tom dobrém slova smyslu. Jak to vidíte vy?
To je pravda a tento názor je na první pohled velice opodstatněný a protože skutečně z toho veřejného prostoru jakoby vymizí charismatické osobnosti, k nimž by se mohl národ bezesporu upírat, nějakým způsobem je následovat, nikdo už není svatý, už i z prezidenta si dělají všude legraci, tak vlastně, kdo tady teda je nějakou autoritou. A když se ukáže, že nikdo, tak jakoby je něco špatně. My ale můžeme tuhle tu otázku obrátit a říct si, není náhodou doba, kdy nejsou autority, nebo není hlad po autoritách a po charismatických vůdcích, není ta doba spíš šťastná? Není tomu tak, že charismatičtí vůdci jsou generováni na základě mocného požadavku doby právě ve chvílích, kdy je nejhůř, kdy se kolem nich ten národ sjednocuje a kdy ti budoucí, buď diktátoři a nebo pozitivní postavy a vojevůdci, jsou vlastně generováni na základě jakéhosi celonárodního konsensu ve chvíli, kdy už opravdu teče do bot? Takový hlad po charismatických vůdcích si představuju, že byl ve Výmarské republice v 30.letech a vygeneroval někoho, kdo slíbil, že skutečně udělá pořádek a byl to Hitler. Mussolini taky sliboval, že zatočí s těmi prohnilými korupčníky a podobně. Čili takhle nějak to začíná, hladem po charismatických vůdcích. A pokud jde o to, že nám chybí ti vůdci v politice, tak se obávám, že to je to, co k demokracii a parlamentní demokracii patří a že tady je určité nedorozumění. Jestliže budeme volat po silných osobnostech, tak si uvědomme, že kdybychom si měli vybrat mezi politikem, který se narodil jako osmé dítě syfilitické matce, protože jí nepovolili potrat a posléze se propil k cirhóze jater, na kterou umřel, nebo politikem, který denně vypil láhev whisky a vykouřil 10 doutníků a málokdy byl ráno střízlivý a nebo politikem, který přesně sleduje své cíle, ví, co chce, je abstinent, prakticky nejí maso a nikdy nebyl nevěrný své manželce. Tak hádejte, kdo se za těmi třemi prototypy skrývá? V prvním případě, jestliže si ho škrtáte, tak jste si škrtli Beethovena. V druhém případě, jestliže si ho škrtáte, tak jste si škrtli Churchilla a jestliže se vám nejlépe líbil ten poslední, třetí, tak to byl Adolf Hitler. Já tím chci jenom ukázat to, že to, proč my někoho obdivujeme, Jágra pro to, jak umí bruslit a střílet góly, někoho pro to, jak hraje na housle, někoho pro to, jak umí zpívat, tak nic z toho není kvalifikace k politickým rozhodnutím a k politickým, a nich z toho nepředstavuje politický mandát. Takže říkat, že politici by měli být odborníci, to je velmi prvoplánová myšlenka, která svědčí o tom, že autor nechápe principy demokracie, principy trojí moci a že nepochopil, že skvělost v jedné oblasti absolutně nekvalifikuje někoho, býti vůdcem v jiné oblasti.
Zároveň, ale nevím, myslíte, že lze řídit stát zkrátka jako firmu, jak se v poslední době ozývá z různých stran?
No, rozhodně ne, to je další zcestná myšlenka, že ministr by měl být manager a že předseda vlády by měl manager. Houby. To jsou lidi, kteří by měli mít především politický mandát, měli by projít tím kolbištěm těch primárek a volebních, předvolebních soubojů a ukazovat, nechat se vystavit všem argumentům opozice, protistrany. A tohle by je mělo vyselektovat a ty managery v těch specializovaných oblastech, by si měli najít a měli by se obklopit lidmi, kteří tomu, i krásným příkladem toho je Ronald Reagan, který se dneska zapsal vlastně trošku se zpožděním do dějin, jako jedna z nejpozitivnějších postav americké politiky. Ale s odpuštěním a Reagan na pravdě Boží mi to jistě odpustí, to byl svým způsobem primitiv, který ale měl geniální intuici, politickou intuici, politický mandát, k tomu patří to, že umíte pěkně mluvit, ten, když řekl tak všichni úplně zůstali paf u těch televizí a umí se obklopit lidmi, kteří pak už těmi managery jsou.
A není to ale opravdu tak, že ti skutečně schopní, nadaní lidé s vizí možná i, nevidí žádný důvod, proč vstupovat do politiky, protože jim to prostředí zkrátka nemá co nabídnout?
Bohužel to je pravda a tady platí to, co jsem nedávno četl, že bohužel slabinou demokracie není ani tak to, že umožňuje těm, dostat se k moci, těm, kteří po ní touží, jako spíš to, že umožňuje těm, kteří po té moci netouží, se jí vyhnout.
To je hezká myšlenka. Na závěr ale, už se budeme muset loučit, čili mě spíš zajímá vaše ano, či ne. Poslanci dnes dokončí projednávání předlohy o přímé volbě prezidenta, v tom druhém čtení, kde ještě je možno tam dávat doplňující, pozměňující návrhy. Jaký je váš postoj, váš názor, měl by být prezident volen přímo?
To je otázka, na kterou jsem nikdy v těch posledních letech, kdy se o tom mluví, neměl silný názor. Je mi to docela jedno. Ale když se nad tím zamyslím, tak z mnoha důvodů, mimo jiné i z důvodů praktických a z důvodů toho, jak funguje parlamentní demokracie, se spíš přikláním k tomu, že by měl být volen nepřímo, to jest těmi, které jsme si my zvolili a kteří mají určitý mandát volit prezidenta. A to z toho prostého důvodu, že celý ten, celý národ v takové přímé volbě posuzuje toho kandidáta podle velmi povrchních kritérií, podle toho, jak vypadá, co kde řekl, jak je sympatický, jakou má manželku. Tedy podle něčeho, podle čeho ho ti poslanci samozřejmě posuzují také, ale ti přece jenom o něco kvalifikovaněji. A to je nesmírně zavádějící. To by se pak mohlo stát skutečně, že by mohl vyhrát Jára Cimrman.
To byl psychiatr Cyril Höschl. Díky. Na shledanou
Na shledanou.
V pondělí uslyšíte Ivana Hoffmana. Vydařený víkend přeje Vladimír Kroc. Na shledanou.
Pěkný den šest minut po desáté hodině. Mluvit teď budu v podstatě s třemi lidmi najednou, protože člověk, který je hostem Radiožurnálu, vypadá, jako by seděl na třech židlích. Je veterinářem, také ředitelem liberecké zoologické zahrady a prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad, doktor David Nejedlo. Dobrý den, vítám vás.
Dobrý den vám i vašim posluchačům.
Co dělají zvířata v zoologické zahradě na Silvestra? Ptá se bývalý majitel psa. Mají to lehké?
Tak je to jako u lidí individuelní, každý to vnímá nějakým způsobem jinak. My to období úplně nemilujeme. V zoologické zahradě je zvýšený dozor. Tam je každý den a každou noc jsou zvířata pod kontrolou, takže zvlášť určitá místa, která hraničí s tím venkovním světem a kde se nám občas vyskytnou nějaký ty petardníci, tak tam to trošku víc hlídáme. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že zase ne všechna zvířata to vnímají tak strašně, jak si představujeme, protože je pravda, že v Liberci to bylo jak u Verdunu na Silvestra ...
To bylo všude podle mě.
To bylo asi všude. Na druhou stranu, když je období letních bouřek, tak ono to je obdobný. To znamená, pro ty zvířata to může trochu být jako ta bouřka. Sice v divným období, ale není to tak, že by to pro ně bylo něco, co je nepřirozeného. Pokud to není tak, že jako například u nás se občas stane, že petardy bouchají těsně za voliérami dravých ptáků, který mají v tuhle chvíli hnízdit. Tam pak samozřejmě k problému dojít může. Letos naštěstí nedošlo.
Komu to nejvíc vadí z těch svěřenců v zoologické zahradě, ten hluk?
No, tak jako obecně hluk nevadí. Paradoxně třeba dělali jsme před lety festival hudební mládeže v zoologické zahradě, trošku jsme měli z toho strach a byli jsme dohodlí, že jakmile začnou problémy, mávnu kapesníkem a hudba ustane, ale rockový koncert nevadil, ale tři africké bubínky s takovým tím monotónním tuc tuc, tak to se zvířata plašila, to jsme museli zrušit.
To říká host dopoledního Radiožurnálu, ředitel liberecké zoologické zahrady, doktor David Nejedlo. Jestli máte nějaké otázky, můžete nám je poslat přes www.radiozurnal.cz. No, a my se vydáme do Afriky už za pár minut.
Veterinář a také prezident Unie českých a slovenských zoologických zahrad, doktor David Nejedlo je mým hostem. A s oblibou také říká, že v dnešní době už jenom mít krásnou zoologickou zahradu nestačí. Sám je také, když už jsme zmínili ty židle, na kterých, Davide, sedíte, tak jste také členem organizace Veterináři bez hranic. Co to pro vás znamená?
Tak Veterináři bez hranic znamená takový zase můj návrat k té původní profesi, kterou jsem vystudoval a kterou stále jakoby cítím jako tu svoji hlavní, a to je být nehumánním lékařem.
To zní hrozně. Pardon, když se řekne být nehumánním lékařem.
Ono to vystihuje v podstatě nejlíp, protože mě k tomu přivedly děti nebo říkají pane doktore, to se říká filozofům, teologům a humánním lékařům a občas se mě ptaly: "A vy jste jakej doktor?" A teď, jak to říkat ... Tak jsem přišel na to, protože vedle mě seděl kolega, my jsme spolu hodně tam bývávali na těch veřejných institucích, kde se točí, a on říká: "Já jsem humánní lékař." Tak já jsem začal říkat, že jsem nehumánní lékař. Navíc mě to nejvíc vystihuje.
Ale zní to hrozně, odpusťte mi. Vrátíme se zpátky k těm doktorům, tedy k těm Veterinářům bez hranic.
Veterináři bez hranic jsme založili před dvěma lety s kolegou z Brna, s Davidem Modrým. Tak nějak to vzniklo tím, že v Liberci se začala postupně scházet taková skupinka lidí a jednotlivci, kteří jezdí do třetího světa a snaží se pomáhat jak zvířatům, tak i lidem. A v té diskusi jsme se s Davidem znovu objevili. My jsme se minuli tak trochu na vysoké škole. David je z Liberce a žije v Brně, já jsem dlouhá léta byl v Brně a teď žiju Liberci. Tak jsme se bavili, že bysme vlastně to naše snažení zkusili třeba povýšit v něco, co v Evropě funguje už dlouho, protože Veterináři bez hranic Evropa funguje už mnoho let, má své odnože v Belgii, v Rakousku, ve Švýcarsku a v Čechách to zatím nikdo neuchopil. A tak jsme vzali jakoby pilotní jeden projekt, který David už dlouhá léta vedl, za peníze, které poskytovala americká nadace a která postupně přestala financovat. A tak jsme vlastně založili Veterináře bez hranic a začali jsme jeden Kinský projekt jakoby podporovat jako hlavní. Dneska už těch aktivit máme víc. A hrozně nás to baví, ale nemáme na to moc času.
Dobře, když se vypravíte do Afriky, kam jedete a co tam děláte?
My jezdíme do severní Keni, do oblasti jezera Turkána.
Do kolébky civilizace, jak se říká.
Ano, do kolébky civilizace, k Rudolfovu jezeru, tyrkysovému jezeru, které je krásné a drsné, protože je uprostřed pouště. A je to oblast, kde se říká i v Keni, že Keňa je někde pro Isiolo, nad Isiolo už ta Keňa nebo vláda Keni už moc pomoci nedává. Tam už to bere jako zemi nikoho a je to trochu pravda. A my tam jezdíme očkovat domácí zvířata proti vzteklině. Heslem Veterinářů bez hranic evropských, které jsme přijali my, protože tak to cítíme, je Zdravá zvířata, zdraví lidé. A my, protože jsme veterináři, tak tam jezdíme ošetřovat zvířata. Ale v podstatě tam jedeme pomáhat lidem, protože my očkujeme hlavně psy a kočky, ale i velbloudy a osly proti vzteklině, hlavně proto, aby se vytvořila taková bariéra bezpečných zvířat kolem lidí, protože v té oblasti, kam jezdíme pravidelně, umíralo zhruba padesát lidí ročně na vzteklinu. Oni ty lidé umírají na spoustu jiných nemocí. Nejsme schopni pomoci všemu, ale na vzteklinu, kdo to zná, ví, tak se umírá ve velkých bolestech, umírá se stoprocentně.
Já si umím představit, že když přijedete do toho kraje, tak se lidí na vás obracejí, protože když máte tu výbavu, jakou máte, i jako na humánní lékaře. Už jste někdy léčili i něco jiného než zvířata v Africe?
Tak ano, léčí se někdy i lidi, ale my ani ty zvířata moc neléčíme, my je očkujeme, protože já třeba jsem tam byl před dvěma lety poprvé, David tam jezdí už dlouhá léta, a já, protože jsem ..., on je doktor veterinárních věd a já jsem veterinární lékař, takže já jsem měl potřebu, když jsem tam viděl spoustu nemocných zvířat, tak měl jsem potřebu příště nebo rovnou začít léčit, ale kdybych si přivez veterinární nádobíčko, antibiotika, začal operovat a léčit, tak by ta zvířata okamžitě měla mnohem mnohem lepší péči než ti lidé, kteří tam jsou. A to není asi úplně to pravé, co bysme chtěli. My se snažíme ten čas věnovat tomu, abysme postihli co největší oblast s tou jednou problematikou, než zůstávat na jednom místě a snažit se vyléčit co nejvíc zvířat třeba v jedné vesnici, protože kdybysme odjedli, ti lidé to nechápou. My jsme, Afrika je prostě jiná, má jinou mentalitu, já si netroufám říct, že bych ji pochopil, snažím se ji chápat a jsem ještě mladý a doufám, je dost času na to, abych ji jednou třeba pochopil a mohl o tom mluvit víc. Jenom takový jeden postřeh. My se tam snažíme i vycvičit místní lidi, aby oni si pomáhali, a podporujeme mentálně jednoho keňského studenta, kterého jsme přivezli do Čech a tady za takové kolečko praxe a byli jsme spolu na takové ne moc příjemné události. Mám takovou drobnou veterinární praxi a i to k tomu patří. Byl jsem utratit koně. A když, protože byl hodně nemocný a starý. A když jsme odjížděli, tak Samuel se mě ptal, proč ta paní plakala. A já jsem říkal: "No, protože jsme jí utráceli koně." A on se tak zatvářil, zaklepal hlavou a říkal, že to nedokáže pochopit, vždyť to byl kůň, proč plakala. Takže nemůžeme implementovat náš evropský přístup ke zvířatům, musíme na to úplně jinak.
Veterinář, doktor David Nejedlo je hostem dopoledního Radiožurnálu.
Dvacet minut po desáté posloucháte dopolední Radiožurnálu. Mým hostem je veterinář David Nejedlo. Já ještě k tomu dodám, že jste prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Máte tedy poměrně dobrý přehled, na kterých projektech v zahraničí v úplně odlehlých koutech světa se podílejí Češi. Kde je všude máme? Naše české lidi, ať už jsou to dobrovolníci nebo nějakým způsobem placení profesionálové?
No, já bych to asi rozdělil. Ten, těch projektů, které české a slovenské zoologické zahrady podporují, je poměrně hodně. A jsou asi nejvíc v Africe, v Asii.
A jsme zpátky u té myšlenky, že vlastně "mít jenom zoologickou zahradu" už je dneska málo?
Ano, určitě a hlavně je potřeba naplňovat nějaký smysl. A ten smysl zoologických zahrad není jen pobavit lidi, poučit lidi, ale když už držíme volně žijící zvířata v takovém počtu, jakoby v lidských podmínkách, tak je potřeba toho maximálně využít pro dobro právě těch zvířat. Hlavním tématem zoologických zahrad by měly být a jsou populace volně žijících zvířat. To znamená, my se musíme zajímat i o to, v jakých podmínkách a kolik ještě opravdu zbývá těch zvířat tam, kde je jejich původní domovina. Nebylo by, nefungovalo by to, kdybysme se zajímali jen o ta zvířata. My se musíme zajímat o problematiku životního prostředí těch zvířat a nikdy nemůžeme opomenout lidi, kteří tam žijí. To byla taková ta šedesátá léta, kdy velký bílý muž přijel a buď lovil, anebo pomáhal za každou cenu. Dneska si myslím, že ta doba už je přežitá, už jsme daleko od kolonialismu a my nemůžeme přijet a nadiktovat těm místním, jak to mají dělat. Zvlášť ne my tady z Evropy, kdy jsme si před sto lety tu Evropu úplně změnili a předělali. Takže abych se vrátil zpátky k vaší otázce, já bych to asi rozdělil na takové dvě podskupiny. Jedna věc je podpora ať už finančních nebo materiálních projektů a potom druhá věc je právě to, co jste říkala, kdy zoologické zahrady dávají určité zázemí právě lidem, kteří jsou schopni a ochotni žít na místě a ty projekty spolu řídit nebo spolu vytvářet.
Může si i úplně malá, jedna z nejmenších zoologických zahrad v Česku něco takového dovolit?
Musí. Je to složité, ale není to drahé. My jsme v loňském roce veřejně deklarovali a řekli našim návštěvníkům ...
Tedy v liberecké zoologické zahradě.
Ano, v liberecké zoologické zahradě, že když k nám přijdou, zaplatí si vstupenku, tak dvě koruny z té vstupenky jde na podporu právě těhle těch projektů, právě na podporu zvířat a lokalit, kde ta zvířata žijí. Když bych to zjednodušil, tak několik desítek tisíc, několik jednotek stovek tisíc stačí na to, aby opravdu poměrně jsme zanechali, doufám, že pozitivní stopu. To znamená, v Liberci mají takovou strategii, že se snažíme vyhledávat motivované lidi, kteří jsou schopni a už za sebou něco mají a kteří jsou ochotni být na místě a vlastně buď tu pomoc přímo dělat nebo ji distribuovat.
Kde je máte? Konkrétně mluvme za Liberec.
Dobře, tak za Liberec podporujeme Pavla Hospodářského, což je mladý chovatel, který dneska si troufnu říct, že je zoolog, který už od roku 2006 žije na Filipínách a pomáhá jednak stávajícím záchranným centrům zlepšovat chovatelské podmínky a strategie. Dneska už zakládá vlastní záchranná centra, jako třeba Talarak na ostrově Negros, který podporujeme, a potom na Sumatře teďko právě rozjíždíme jeden projekt, na kterém se právě Pavel podílí, protože Filipíny a Indonésie jsou poměrně blízko. Ten projekt se jmenuje podle latinského názvu sojkovce dvoubarvého, což je takovým vlajkovým ptáčkem, takovým druhem, který vlastně by měl být hlavním motivem takového malého nízkonákladového záchranného centra, který by měl být u Medanu na Sumatře.
A týká se to tedy právě těchto ptáků?
Ano, hlavně těchto ptáků v první řadě, ale potom bysme rádi tam pomáhali repatriovat i další druhy ohrožených druhů, hlavně ptáků a malých savců. A už dlouhou dobu v našich řadách je Klára Petrželková, což je mladá česká primatoložka, která zase v Africe dělá dneska ne už jenom výzkum, ale i ochranu zvířat, ale i lidí. Jindy to bylo v Tanzanii na ostrově Lubondo a teď momentálně je ve Středoafrické republice v rezervaci Dzanga Sangha.
Vy jste mluvil o Kláře a o těhle těch nadšencích. Řekněte, co to je za lidi, jakou mentalitu musí mít člověk kromě obrovské lásky ke zvířatům, aby se vydal na druhý konec světa něco takového dělat?
Víte, to je těžký, protože oni to asi poslouchají ...
Slyší nás teď v Africe?
V Africe ne. Pavel, nevím, je přes internet, ale Klára je momentálně v České republice, protože to není tak, že ty lidé jsou jenom v lese. Oni musí psát granty a projekty, protože my nejsme schopný je financovat do té míry, abysme jim zajistili celkové to živobytí a vlastně finance pro uvedení projektu. Jací jsou to lidé? Jsou to velmi složití lidé. Oni obecně lidé kolem zvířat jsou velmi složitý a většina těchto lidí jsou vědci. A kdo kdy spolupracoval s vědci, tak je ..., oni jsou hrozně nároční na jakékoli výstupy. Na jakoukoli komunikaci, protože všechno, co řeknou, nebo co je o nich řečeno, by mělo být stoprocentně pravda a mělo by to být ověřeno nejlépe ze tří zdrojů. Čili co je hrozně složitý, je, že o těhle těch lidech se v podstatě nevědělo, dodnes ani moc neví a to si myslím, že je jednou z největších úloh zoologický zahrady, v Liberci, budu teď mluvit za nás, abysme dali jejich práci do obecného podvědomí, protože oni dělají neuvěřitelnou věc, neuvěřitelné věci, mohu jmenovat další. Milena Petrů z Děčína nebo Standa Lhota z Ústí nad Labem, jsou to lidé, kteří sami o sobě nedokážou říct a my jim proto se snažíme vytvořit podmínky a dát o jejich práci vědět.
No, a my o nich ještě na Radiožurnálu také budeme mluvit, a to v druhé části našeho rozhovoru s veterinářem Davidem Nejedlo.
O zvířatech a o lidech mluví dnešní host dopoledního Radiožurnálu, veterinář David Nejedlo, který je také prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Také členem Veterinářů bez hranic. My jsme mluvili spolu hodně o pomoci Africe, ale samozřejmě že když těch projektů je tolik, tak se nabízí otázka, jestli to má cenu a jakou cenu tady ta práce vlastně má. A potom mě ještě zajímá jedna věc. Kolik lidí na té Africe se "dobře" živí? Není to špatně míněná otázka, ale mám pocit, že někteří si z toho umí udělat docela hezky vlastní PR, aniž by jakýmkoli způsobem tomu kontinentu pomohli.
Tak já si vzpomínám, je to tedy už hodně let zpátky, kdy prasklo na rodinném příslušníkovi, už nevím kterého z šéfů světové nadnárodní organizace, která se zabývala humanitární pomocí, že v podstatě ne všechna pomoc šla, kam šla. Víte, to je těžký. Já nerad bych, nerad bych se jakoby negativně vyhrańoval vůči komukoli, kdo se snaží nějakým způsobem pomoci. Všichni se to učíme a možná, že za pět let se budeme divit, co jsme říkali třeba dneska. Na druhou stranu každý volíme nějakou cestu. Já teď budu mluvit za ten náš tým v Liberci. My se snažíme hledat cestu tím, že vyhledáváme a spolupracujeme s konkrétními lidmi, kteří jsou přímo na místě, a víme a kontrolujeme si, že ty peníze, které pošleme, tak se přímo dostanou na ten projekt, kam mají. A neprotečou přes tři čtyři kanceláře v Evropě nebo v hlavním městě. Je to pracnější, je to složitější, je to zodpovědnější, ale potřebujeme mnohem méně peněz. Opravdu nerad bych, abych nabyl dojmu, že liberecká zoologická zahrada vyváží nějaké velikánské peníze. My několik desítek stovek tisíc ročně prostě rozdělíme na konkrétní věci, na konkrétní projekty. A není to asi nějaký obr příspěvek k záchraně světa. A my nechceme zachraňovat svět, my chceme pomáhat těm druhům zvířat, která chováme.
To říká David Nejedlo, který je také šéfem Unie českých a slovenských zoologických zahrad. K čemu je dobrá taková unie?
No šéfem ne ...
Prezidentem?
Prezidentem, což je taková koordinační ...
Terminus technicus.
No ano, ale kdybych si měl vzít do hlavy, že šéfuju všem těm 19 individualitám, kteří vedou zoologické zahrady, ty by mě hnali. Já to cítím jako určitá koordinační postavení, protože někdo musí sbírat informace a musí naopak informovat kolegy o dění kolem, protože nežijeme ve vzduchoprázdnu. Někdy je to poměrně složité řídit zoologickou zahradu, takže máme tendenci jakoby zabřednout do toho našeho mikrosvěta a zatím kolem nás ten svět běží. Svět na ministerstvech, mění se zákony, mění se legislativa. My jsme většinou nebo dost často členy i světových evropských asociací zoologických zahrad a při tom denním marastu není čas sledovat, co se děje. Takže od toho je tady Unie zoologických zahrad, aby zastupovala zájmy našeho celku, protože ve světové strategii ochrany přírody zoologickými zahradami, kterou si stanovila v roce 2005 Světová asociace, tam je taková krásná myšlenka o tom, že máme nějaké společné myšlenky, jím je právě ochrana zvířat v jejich přirozených podmínkách a to bysme měli udělat způsobem samozřejmě, který odpovídá legislativě v místě, tam, kde žijeme a kde tu svoji práci děláme. Ale v určitém okamžiku, kdy to je kontraproduktivní a stojíme si za svým cílem, tak máme taky za úlohu se snažit třeba tu legislativu měnit. Takže od toho třeba je i ta Unie českých a slovenských zoologických zahrad.
A jaké je to pro vás, když jste takhle rozkročen mezi tím, že jste vlastně veterinář a já nechci říct slovo úředník, ale v podstatě člověk, který vykonává takovouhle funkci, úředníkem je.
Klidně to řekněte. Já mám v takové té své vizitce, že jsem nehumánní lékař a první úředník zoologické zahrady, protože tak to je. Je to úředničina, na tu veterinu praktickou věc mi tak moc nezbývá. Je to, když bych to měl shrnout, tak občas člověk zažívá dobrý pocit, že se něco podařilo, ale mnohem častěji takhle v pátek sedím třeba na gauči doma, mám zabořenou hlavu a přemýšlím, co za mnou ten tejden zůstalo. A pak třeba se zvednu a naskládám nádobí do myčky a řeknu, že konečně vidím něco opravdu hmatatelného, že po mně zůstalo.
Tak to zní možná trochu pesimisticky, ale my to za chvíli rozebereme.
V dopoledním Radiožurnálu se ptáte Davida Nejedla, veterináře a ředitele liberecké zoo. Jako třeba Alena z Liberce, která se doslechla, že vaše zoo prodává nějaké šperky z Afriky a chtěla by se zeptat, o co přesně jde a kde je může sehnat.
Takže jedná se o takzvané kamby, což jsou šperky z přírodních materiálů, které vyrábí ve Středoafrické republice v chráněné oblasti Dzanga Sangha Pygmejové, což jsou nebo kmen Bajaka, tak oni si říkají, a ve Středoafrické republice není téměř žádná zdravotní pomoc. A čili my prostřednictvím prodejem těchto kamb, které oni vyrábějí a my je sem vozíme, vlastně polovina toho zisku jde přímo tomu výrobci a druhá polovina do speciálního fondu, který drží tam místní lidé, kteří se starají o tu rezervaci a zajišťují jim lékařskou pomoc. Tím, že tito lidé jsou zdraví, tak nenakazí zvířata, které jsou v té rezervaci, protože bez těchto lidí, bez kmene Bajaka by tam ta pomoc nebyla možná, protože oni znají ten les, oni se tam narodili, takže je to možné koupit přes webové stránky nebo přímo v zoologické zahradě.
Přímo zoologické zahradě, kde je vlastně možné se podívat i na ty lidi konkrétně, pro které je ta pomoc určena.
Ano, my jsme na konci loňského roku otevřeli výstavu fotografií a informací, ale zároveň jsou tam i materiály, z kterých se ty šperky vyrábí, a ta výstava je v pavilonu žiraf.
Tak další dotaz na Davida Nejedla. "Dobrý den, zajímalo by mě, jak vaše zoo spolupracuje se soukromými chovateli. Mám na mysli především prodej či výměnu odchovávaných mláďat do soukromých chovů." To se děje?
Ano, částečně ano, ale my se snažíme zvířata neprodávat, my vyměňujeme, anebo když jsou v záchranných programech, což je většina našich zvířat, tak je zdarma převádíme do institucí, kde mohou dál naplňovat tu svoji úlohu. To znamená rozmnožovat se tak, aby geneticky ta populace negradovala. Čili my především spolupracujeme se zoologickými zahradami, ale za určitých okolností se nevyhýbáme ani spolupráci se soukromými chovateli. A ty si hodně prověřujeme a ty zvířata jim nepředáváme proto, aby je mohli množit a prodávat, ale spolupracujeme s těmi chovateli, kteří, a těch je taky mnoho, kteří v podstatě to mají jako hobby, ne jako obchod. A v podstatě tak jakoby zvyšují nebo zvětšují ten prostor, kde ta zvířata nebo ta populace zvířat může být.
Nedávno prosákla médii zpráva o nějakém pašerákovi zvířat, který měl neuvěřitelný počet různých plazů a obojživelníků ve svém kufru. Co to ve vás dělá, když něco takového si přečtete v novinách?
No, vždycky je mi z toho smutno, protože já jsem tu zprávu četl, sleduju ji, já jsem ještě člen Komise pro zoologické zahrady na ministerstvu životního prostředí, kde řešíme i tyhle ty případy, protože pokud ta zvířata jsou zadržena tady na území České republiky, tak je potřeba nejen vyšetřit a zjistit a zamezit, aby ten člověk to dělal příště, ale je potřeba se o ta zvířata postarat, takže ...
A to ten člověk na tom skutečně tolik vydělá, když mu i půlka třeba toho obsahu té nelegální zásilky pochcípá?
Bohužel ano. V těch třetích zemích je možné ta zvířata získat velmi velmi lacino. Téměř zadarmo, protože ti lidé, co tam žijí, potřebují peníze. Když to načerno převezou, tak bohužel, i když jim většina pochcípá, tak stále se jim to finančně vyplatí.
To říká David Nejedlo, host dopoledního Radiožurnálu. Vaše otázky na něj za malý okamžik.
Milena z Moravy žádá veterináře a ředitele liberecké zoo o pomoc. Chtěla by poradit 13leté dceři, která miluje a chová zvířata, co má studovat a jak se dostat k práci v zoologické zahradě.
Může studovat cokoli, co ji bude bavit, protože dneska zoologická zahrada je multioborové zařízení. Může studovat pedagogiku, ekonomiku, management a myslím si, že vždycky to uplatnění najde, ale vždycky tam musí být nějaký ten přesah na zvířata, na chov na zoologické zahrady. Takže bude-li chodit do zoologického kroužku, bude-li se snažit vykonávat třeba nějaké praxe v zoologické zahradě ...
Zoologický kroužek máte v liberecké?
My momentálně nemáme, ale má ho Dům dětí a mládeže, který je přes ulici, a my se snažíme jim vytvářet podmínky. Je to složité legislativně a nemáme dostatek lidí, abysme mohli všecko dělat. Kdyby bylo víc peněz, rádi.
Takže tohle je dobrý začátek pro ni.
Určitě, určitě. Když se řekne, umane si na zvířata a vystuduje třeba jenom veterinu, tak těch veterinářů je tolik, že třeba se do té zoologické zahrady nedostane. Já sám jsem nikdy nepočítal s tím, že budu dělat to, co zrovna dělám.
Vy jste řekl "jenom veterinu". Mluvil jste velmi krásně o různých lidech, které ať už třeba liberecká zoologická zahrada nebo některé jiné zoo podporují v různých částech světa, jsou to Češi, mluvil jste o jejich specifické povaze. Asi mají možná ve většině raději zvířata než lidi. Jak jste na tom vy, ředitel zoo a přitom veterinář?
No, já mám výhodu, já mám hrozně rád lidi. A mám rád hrozně zvířata. Takže se mi to tak nějak spojuje. Vždycky jsem narážel ... Já se kolem zvířat, řekněme, profesionálně pohybuju od 15 let, kdy jsem začala studovat zemědělskou školu v Brandýse a tak jsem mohl poznat velkou škálu zajímavých vztahů a interakcí mezi lidmi a zvířaty a to je asi to, co mě na tom nejvíc zajímá a baví. Jo, sledovat a hledat nějakou rozumnou cestu ve vztahu lidí a zvířat, protože neustále jsem narážel a narážím na spousta lidí, kteří stojí v čele různých organizací na podporu a ochranu zvířat a dělají to v podstatě proto, že lidi jsou zlí a jenom zvířátkům má smysl pomáhat. A tak mnohdy těm zvířatům hrozně ubližují. Stejně tak se na druhou stranu setkávám s tím, že přeci jsme lidi a jde o lidi a zvířata jsou jenom boží a můžeme jenom těm zvířatům pomáhat. Takže mě to vždycky bavilo propojovat a v tom jsem viděl svoji cestu. A dneska už i to vidím, že je málo, protože nelze pomáhat jenom tomu živému, protože to živé jsou i rostliny. A jak zvířata, lidi, tak i rostliny žijou na nějakým území. A když se na tom území objeví ložisko uhlí, tak to najednou třeba všecko zmizí. A pak třeba dochází k takovým paradoxům, že třeba jeden projekt, který je na, v Indonésii, v zátoce Balikpapan, tak to, že dnes tam ještě jsou mangrovy, mangrovové lesy se svojí biodiversitou, je hodně proto, protože v tom zálivu je ropa a ta lobbistická síla ropných společností je zatím větší než těch hnědouhelných. Takže protože potřebují sladkou vodu na chlazení věží, tak pomáhají chránit ty rezervace na území těch mangrovů, protože jinak by je vytěžily zase ty lobby hnědouhelné, protože bohužel pod těmi mangrovy je hnědé uhlí.
Je třeba vnímat a vidět svět takový, jaký doopravdy je. David Nejedlo, host dopoledního Radiožurnálu, to, zdá se, umí. Tak přeji hodně sil do té vaší další práce, ať už vás cesta zavede kamkoli. A děkuju, že jste byl hostem Radiožurnálu.
Děkuji za pozvání, hezký den.
Evropská komise zaslala do České republiky závěrečnou zprávu auditu, který kontroloval průběh operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. V závěru této zprávy stojí, že na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, pod které tento program spadá, je naprostá absence kontrolních mechanismů a ty, které fungují, nepracují podle unijních pravidel. Podle auditorů tak hrozí riziko závažných chyb a zpronevěry. V penězích vyjádřeno může Česko přijít až o desítky miliard korun. Vítejte u Dvaceti minut Radiožurnálu, přeji vám dobré odpoledne. Dnes přijal pozvání do vysílání Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš. Dobrý den, pane ministře.
Dobrý den.
Vy jste se dnes viděl s premiérem Petrem Nečasem, mluvili jste právě o tomto tématu. Co vám ohledně čerpání peněz z unijních fondů řekl?
Tak o tu schůzku jsem požádal já a poprosil jsem pana premiéra i v jeho nabitém čase, jestli by to mohlo být v úterý ještě do té tiskové konference, protože jsem považoval za důležité jeho nejdříve informovat. A já bych to ani nedělal, kdyby nebyla ta neskutečná masáž kolegů z TOP 09, kteří hystericky vypustili některé informace.
Počkejte, pane ministře, k tomu se ještě dostaneme. Řekněte mi, co vám řekl Petr Nečas?
Já jsem pana premiéra Nečase informoval o nálezech z auditu, naprosto konkrétních nálezech a o způsobu, technickém způsobu řešení o předpokládaném čase, kdy to dokážeme zvládnout.
Dobře a on vám na to řekl:
Pan premiér to takto vnímá, vnímá ty věci v té míře závažnosti, jaké jsou, věci nepřehání a je naprosto objektivní, mimo jiné on pracoval na ministerstvu práce a sociálních věcí a operační programy zná, takže nepotřeboval emoce, ale jednali jsme racionálně a on vnímá, že úkol je splnitelný a zvládnutelný.
Tak, aniž bychom propadali emocím, o kolik peněz může Česká republika reálně přijít, pokud nevyhovíte výhradám auditorům Evropské komise?
Tak my jsme si to vyčíslili, kdyby se jednalo úplně o všechny ty výhrady, kdy 90 % jde z roku 2008, 2009, tak bychom mohli, eventuálně mohli, a já říkám, nepřijdeme, zhruba o 1 miliardu.
Na tiskové konferenci, která skončila před několika málo minutami jste opakoval, že výtky unijních auditorů jsou jen technického charakteru, nebo technikálie, chcete-li, které se dají velmi rychle zvládnout. Jinak řečeno, operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost má problémy i poté, co jste jej rok a půl vedl, byť problémy technického charakteru. Tak mi řekněte, pane ministře Dobeši, kdo může za to, že ty chyby tento projekt má?
Tak já vám řeknu, že tyto výtky jsou z roku 2008, 2009. Já jsem nastoupil 13. Července 2010 a po 10 týdnech jsem se rozloučil s vrchním ředitelem Janem Vitulou z TOP 09. Bylo to velmi těžké, protože to byl můj protikandidát na ministra a rozloučil jsem se ze dvou důvodů, první důvod byl nulové čerpání v OPVK, 0,27 % certifikovaných neboli proplacených prostředků za 2,5 roku činnosti tohoto operačního programu. Dneska máme 12 % za rok, 2,5 roku 0,27.
Pane ministře školství, jenom abych tomu úplně správně rozuměl. To, o čem mluví ta 52stránková zpráva auditorů Evropské komise, tak ty všechny výtky, co tam jsou, to, všechno, co je v závěru napsáno o tom, že kvůli tomu, co je v té zprávě sumarizováno, hrozí riziko chyb, zpronevěry, řekněme nezákonného jednání, tak to všechno je vina tehdejšího šéfa sekce řízení operačních programů Evropské unie ministerstva školství Jana Vituly?
Já jsem to dneska rozpitval v 6 bodech a jednoznačně jsem v jednotlivých bodech ukázal, kdy probíhala výběrová řízení, kdy se udělaly chyby a já říkám, je tam jedna jediná věc, a to pochybení Středočeského kraje za rok 2011, kdy neprobíhaly kontroly na místě kraje a ministerstvo školství tam udělalo dva měsíce před tím kontrolu, než přišel audit v srpnu 2011 a zjistili jsme, že z plánovaných 12 kontrol byla 1 kontrola. Za 2 měsíce to zjistil audit a my jsme dali příkaz kraji do konce roku to udělat. Dneska 3. 1. 2012 jsou všechny kontroly provedeny a tato věc je napravena.
No, dobře, pane ministře školství, ale dovolte mi jednu, ještě jednu otázku. Vy jednou rukou říkáte, že to všechno ty výhrady Evropské komise jsou technického charakteru a dá se to napravit, a druhou rukou říkáte, že to všechno je chyba jaksi vedení před rokem a půl a před tím, tak co jste dělali toho rok a půl, proč jste to nenapravili?
My jsme některé věci znali a napravovali, jedna z výtek, která tam je, jsou ke starým projektům individuálním národním, které, opět znovu říkám, byly nastavovány v roce 2008 a kdy nám Evropská komise vytýká velké platy těch garantů, odborníků toho projektu a říká nám - škrtněte tam 213 tisíc na mzdy těchto lidí. A já vám ...
No, dobře, to je jedna výhrada z mnoha, pane ministře, ....
Ne, já vám odpovím, a my jsme před půlrokem zrevidovali tyto programy a škrtli jsme 380 tisíc, více, než nám dneska přikládá auditorské komise, a to je splněno.
Dobře, pane ministře, tak ještě jednou, vy říkáte, že to je chyba vedení, kdy v čele sekce byl Jan Vitula, který odchází na podzim roku 2010 plus minus. Vedle toho říkáte, že to jsou technické věci, které se teď v nějakém horizontu zhruba 3 měsíců, tak vycházejí ty lhůty po dodání překladu oné zprávy, dají odstranit. Tak se ptám, když jste o nich věděli, proč jste je neodstranili v tom roce a půl?
My jsme o některých věděli, a ty jsou odstraněny, to jsou ty 2 z těch 6 klíčových věcí a o některých jsme nevěděli a ty jsme se dozvěděli a s dalšími 3 souhlasíme a budeme je odstraňovat a 1 budeme polemizovat, protože jsme přesvědčeni, že tam je prostor hájit zájmy České republiky.
Jak rychle odstraníte tyto věci?
Já bych rád, aby do té doby, než přijde oficiální zpráva z Bruselu, jinými slovy, přelom březen, duben, aby už ta zpráva konstatovala věci až na jednu, znovu dodávám, jsou odstraněny a u jedné se chceme hádat.
Hrozí teď akutní nebezpečí toho, že přestanou být jednotlivé projekty certifikovány, a tedy, že bude zastaven tok peněz z unijních fondů?
To je dvojí problém, který musíme říct. Evropská komise může jako u mnoha projektů to udělala v minulosti, a teď to je, například ministerstvo životního prostředí a doprava pozastavit zasílání peněz na ministerstvo financí do doby, než to bude odstraněno, o tom se rozhodne zhruba do měsíce a půl až dvou a když to udělá, tak pak je potřeba, abysme nadále certifikovali z národních peněz ty věci a zasílali peníze tak, jak se to děje u těch zastavených jiných operačních programů, aby po odstranění jsme to dostali ihned proplaceno z Evropské unie.
A podle vašich informací se toto stane? Bude ten tok peněz z Unie pro tento operační program, který spadá pod vaše ministerstvo, pozastaven?
To není na mě, já to vidím 1:1, ale přijde, ale není to ta katastrofa. Já jsem hovořil o té věci s panem premiérem, že pak žádám o to, aby to probíhalo jako u všech pozastavených operačních programů, abychom mohli certifikovat.
Jinak řečeno, pokud budou peníze pro tento váš operační program pozastaveny, tak máte slíbeno od premiéra Petra Nečase, že ty peníze budou přicházet z národních zdrojů?
O to jsem žádal, aby tenhle operační program měl stejnou linii jako všechny ostatní, aby se ty prostředky proplácely, aby za ty měsíce 3, 4, až se to odstraní, aby ty prostředky přišly z Evropské unie, aby nezastavilo čerpání.
A máte to slíbeno od Petra Nečase?
Já nemám informaci, že by se k OPVK, k tomu operáku přistupovalo jak k dalším 7, 8 jinak, to bych bral, ale toto je na vládě a zejména na zaúkolování pana ministra financí Kalouska.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš je dnes hostem pořadu Dvacet minut Radiožurnálu a vy posloucháte rozhovor zejména o situaci v operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Rozumím tedy tomu, pane ministře Dobeši, dobře, že vy jako ministr školství a vaši lidé administrujete a kontrolujete operační program Vzdělávání ke konkunrenceschopnosti a spravujete jej zcela správně?
Nepochybně, v těch 6200 projektech, pan Vitula jich měl 400. Já jsem rozjel to zrychlení na 6200 projektů, nepochybně chyby budou, jako všude jsou. Já vnímán výtky Evropské komise a beru je, já je velmi rychle opravím, a takto to beru.
Pane ministře, znovu se tedy musím zeptat, proč až auditoři Evropské komise pod pohrůžkou pozastavení toku unijních peněz vám museli na 52 stránkách napsat své výhrady, aby vy jste je začal opravovat? Není to známka toho, že tuto věc neřídíte tak dobře, jak říkáte?
Pane redaktore, já napravuji od svého příchodu věci, které tady jsou. Já především jsem zrychlil čerpání a zároveň nastavuji parametry, aby se čerpalo správně. Tak, a druhá věc, já mám od ministra financí kontrolní mechanismus, neboli pas a audit, kontrola těchto projektů leží na financích a ten bod, který je tam nejvíc zvýraznění, to znamená, nedostatečné kontrolní mechanismy, je práce pana ministra financí Kalouska. Já se přiznám, že na půl úvazek na financích pracovat nebudu.
To jsem po vás ani nechtěl, pane ministře školství. Ale řekněte mi, za posledních 18 měsíců se v čele vaší sekce řízení operačních programů Evropské unie vystřídali tito lidé Jan Vitula, Jaroslav Kuba, Jakub Hodinář, Michal Zaorálek, Robert Plaga, to je, pane ministře, v průměru 100 dní na jednoho ředitele sekce. Myslíte si, že to je známka dobrého managementu v této oblasti?
A kdybysme rozebrali jména, tak bysme zjistili, že Zaorálek je od první pozice, to znamená ředitele technické pomoci přes vrchního ředitele náměstka, tak tenhle člověk tam postupuje a je tam stále. Jsou tam 2 jména, která je potřeba změnit, a která jsou objektivně možná napadnout, pan ...
Ne, počkejte, pane ministře, vy mi nerozumíte, já nechci rozebírat tady jednotlivá jména, jestli jste měl nebo neměl šťastnou ruku, mě zajímá, jestli když za 18 měsíců se v čele sekce, která dohlíží na to, o čem se teď tady bavíme, v podstatě na to, jestli potečou peníze z unijních fondů do tohoto operačního programu nebo ne, tak, jestli se tam vystřídá 5 lidí, jestli si myslíte, že to je v pořádku?
A já vám znovu říkám, že minimálně dvě jména jsou diskutabilní. Pan Zaorálek je stále, stále v té pozici, jenom prošel vývojem a roste, až se dostal k náměstkovi. A já říkám, že 2 jména, o nich můžeme hovořit, o panovi Vitulovi a o panovi Plagovi. A Jakub Hodinář, třetí jméno, které tam bylo, byl člověk, který přišel na určitou dobu, bylo to předem dohodnuto, na ministerstvo školství, aby se vrátil na dopravu, takže to bylo předem připraveno.
Pane ministře, vy mi nerozumíte úplně, na co se ptám. Ptám se na to, jakým způsobem chcete v 18 měsících udržet kontinuitu toho, jak tato klíčová sekce pro unijní fondy bude vedena, když se tam střídají doslova ředitelé jako na běžícím pásu?
Tak 2,5 roku se tam nehnul ani lístek, co se týče vrchního ředitele, seděl tam Vitula a neposunul fondy ani o trošku. Já jsem ho po 10 týdnech marných porad ihned propustil, protože jsem měl závažné důvody, a byly dva důvody, nečerpá se a ignoruje audit.
Ne, pane ministře, vy mi odpovídá na něco jiného. Výsledkem 18 měsíců za ředitelování 5 lidí v čele této klíčové sekce je zpráva auditorů Evropské komise, která říká - jsou tady zásadní chyby, které musíte řešit, anebo bude pozastaveno čerpání peněz.
A já znovu říkám - s tímto to nesouvisí. Já jsem manažer a byl jsem vždycky jsem pracoval jako manažer a já tam mám jednu zásadní věc, kdybych viděl problém a dal šanci tomu člověku a problém se opakoval a já ho nevyměnil, tak udělám zásadní chybu. Není chyba vyměnit člověka, když nefunguje, jak má, mít proto tu odvahu, chyba je ho nevyměnit, být alibista a strčit hlavu do písku.
Jinými slovy, vy považujete de facto tuto zprávu unijních auditorů za dobrou zprávu pro vás, pochopil jsem to správně?
Ne, já ji považuji za zprávu, která nám vytýká chyby. Já ty chyby beru vážně a já ty chyby budu řešit a já ty chyby vyřeším a vím, v jakém času to dokážu.
Říká Josef Dobeš, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ve Dvaceti minutách Radiožurnálu. Pane ministře školství, pojďme se vrátit do včerejška, včera tady ve Dvaceti minutách Radiožurnálu byl ministr financí Miroslav Kalousek a on jasně řekl, že jste jako ministr školství odpovědný za to, co se děje v operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, který pod vás spadá a že jste tedy, jak on říkal, odpovědný za chyby, které auditoři Evropské komise napsali do svého hodnotící zprávy. Proč si myslíte, že nemá pravdu?
Já neříkám, že nemá pravdu, já jsem za ty věci odpovědný, já jsem ten resort dostal, já jsem ten resort zdědil a já ..., neodpovědnost znamená já nic, já muzikant a já s tím nic dělat nebudu. Já říkám, já ty chyby beru, já je napravím, ale je potřeba říct, že 90 % těch věcí je za spoluúčinkování pana Vituly z TOP 09 a pan ministr financí Kalousek je spoluzodpovědný za kontrolní mechanismy, které jsou vytýkány, že neřídí, a řídí je pan Kalousek.
Dobře, pane ministře, vy jste říkal, že uplatňujete manažerský přístup k věci, znamená to, že ho budete uplatňovat i v tomto případě, kdy říkáte - jsem já za to zodpovědný za tyto chyby, je za to zodpovědný bývalý šéf sekce Jan Vitula, je za to zodpovědný také Miroslav Kalousek, ministr financí. Jaké důsledky budou vyvozeny z tohoto pochybení nebo z těchto pochybení?
To, že ty věci vyřeším, a že je zvládnu a že nepřijdeme o peníze z Evropské unie. To, když jsem nastupoval, tak jsem říkal, když jsem odvolala Jana Vitulu a všichni říkali - to bude katastrofa. Já jsem říkal ne, napravíme věci, zrychlíme věci a nepřijdeme o peníze. A dneska říkám - odpovědnost Josefa Dobeše je, že nepřijdeme o peníze z tohoto operačního programu.
A není odpovědnost Josefa Dobeše v tom, že za rok a půl nedokázal odstranit věci, které začaly, jak vy jste říkal, za Jana Vituly?
Pane redaktore, já říkám, že jsem jenom člověk, nejsem pán bůh, já dělám práci, dělám ji naplno a dělám při ní chyby a chyby dělají mí spolupracovníci. Chyby vždycky budou, my před nima nesmíme zavřít oči, musíme je řešit a musíme je napravit.
A co politická stránka věci, protože předseda poslaneckého klubu Petr Gazdík mezi svátky řekl, cituji: "Mám signály, že pan ministr Dobeš zavádí běžné praktiky Věcí veřejných i při rozdělování projektů. Jen za tuto svou nekompetentnost, nekoncepčnost a nečerpání evropských fondů by měl Dobeš zvážit rezignaci." Uvažujete o tom, pane ministře?
Odpovídám vám, dovolte mně přečíst jednu větu. "Pokojné prožití svátků vánočních a mnoho zdraví, štěstí a lásky v novém roce přeje Petr Gazdík." Té lásky od pana Gazdíka bylo trošku dost. Nezvažuju, že bych odstoupil.
A jak vlastně vnímáte tu kritiku ze strany některých členů vedení TOP 09? Jde o věc, kterou prostě jen tak necháte být, anebo to je něco, co má sílu a mohlo by narušit vaši koaliční spolupráci?
Dívejte, já tyhle věci přecházím. Když říkám, že jsem manažer, tak jsem člověk, kterého se nedotýkají tyto věci a já vím, že mám úkol, který musím splnit. Na druhou stranu já se přiznám, že na rozdíl od pana Gazdíka zřejmě nemám židli svoji politickou přišitou k zadku a nepotřebuji za každou cenu bojovat do krve, jestli ji udržím, nebo ne. Já mám svůj úkol, ten splním, když selžu, tak odstoupím, ale nebude o tom rozhodovat pan Gazdík v hysterických výstupech.
Když selžete, tak odstoupíte. Teď jste neselhal?
Já jsem dostal chyby od Evropské komise k operačnímu programu tak, jako to dostaly snad všechny operační programy v České republice, některé byly zastaveny a některé se znovu rozběhly. A já říkám - toto zvládneme. Kde pracují lidi, dějou se chyby a já zvládnu odstranit chyby i svého předchůdce.
Stále posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu tentokrát s ministrem školství Josefem Dobešem. Pane ministře, dnes agentura ČTK uveřejnila, řekněme, výňatky z připravované vyhlášky, kterou připravuje váš resort, podle kterého by školní přestávky ve školách měly být zkráceny z 10 na 5 minut. To je řekněme hotová myšlenka, nebo to je cosi, co je vhozeno, coby pokusný balonek v plen veřejnosti?
To je šok pro ministra školství. Já, když jsem byl na základní škole, tak jsem miloval dvě věci, přestávky a tělocvik a přiznám se, a teď úplně na rovinu tady říkám, když dneska jsem zjistil, že ve vyhlášce je tato změna, vyhláška není schválena, ona je ve vnějším připomínkovém řízení, tak jsem se zděsil, zavolal jsem si odborného náměstka. Ten mně říkal, že tuto změnu do té vyhlášky v rámci připomínkového řízení daly města a obce a zřizovatelé kvůli dopravě autobusové a já jsem řekl - stop, zastavte to, vraťte tu vyhlášku, toto vyhoďte, opět mají děti 10 minut přestávky, a pak to dejte zpětně do vnějšího připomínkového řízení. Nehodlám toto akceptovat od měst a obcí a od zřizovatelů. Děti, na děti já vyvíjím tlak v pětkách a devítkách, ve státních maturitách, ale hygienicky a psychologicky ty děti si potřebujou odpočinout a cítit se dobře ve škole.
Potom tady je také citováno z onoho textu a je tady psáno - jedna přestávka v dopoledním vyučování musí trvat nejméně 15 minut, přestávka mezi dopoledním a odpoledním vyučováním trvá nejméně 30 minut. To ...
To vraťte a bude původní text vyhlášky. Znovu říkám, toto se, co se týče přednášek, přestávek ruší a je tam původní vyhláška. Nehodlám akceptovat města a obce, zřizovatele, že nedovedou zkoordinovat dopravu. Já rozumím tomu podnětu, my potřebujem děti odvézt, čekaly by dvě hodiny na autobus, proto zkraťme přestávky, aby mohly odjet dříve, a já říkám, pak nedělejme vůbec přestávky, držme tam děti 4 hodiny v kuse a ony odjedou včas. Je to špatně a tato celá pasáž vypadne a bude tam původní text. Toto daly tyto připomínkové místa do této vyhlášky a já to neakceptuji.
Mimochodem, pane ministře, kdo teď udělal chybu?
Ministerstvo i ti ..., no, ne na rovinu říkám ministerstvo, že toto, toto, když se tam dalo, se poslalo do dalšího připomínkového řízení. Já jsem to zjistil díky médiím, děkuji za to, ihned jsem to napravil.
Kdo to byl na ministerstvu?
Zodpovědný ředitel odboru přes základní školy.
Co se mu přihodí teď z čistě manažerského jaksi úhlu pohledu?
On v těžkém roce 2012 bude mít o něco méně peněz.
Potom ještě jedna věc je zmiňována v oné zprávě ČTK, nevím, jestli to opět nějakým způsobem neuniklo jaksi z legislativního či vyhláškového procesu na ministerstvu školství, ale je tady také psáno ohledně plánů ministerstva, tedy vašeho ministerstva dostat do přeplněných školek více dětí. K tomu mi můžete, pane ministře, něco říct?
Já se přiznám, že tyhle detailní věci té vyhlášky nemám. Ona je ve vnějším připomínkovém řízení, mně přijde na stůl poté, co budou vypořádány tyto připomínky, tak v průběhu toho legislativního procesu vám to nedokážu zodpovědnost. Ale k mateřským školám vám řeknu, že v zákoně 561 jsme dali zelenou a podporu z ministerských peněz firemním školkám, takže, říkáte-li přeplněné školky, tak já už dneska vím, že zhruba 200 možných firemních školek by mohlo vzniknout, protože ten zájem takový je a my na to máme peníze, dáme podporu a legislativně jsme to schválili.
Ta vyhláška minimálně podle onoho zveřejněného textu předpokládá, že by se minimálně ta doba, kterou nevyužije jedno dítě, protože chodí po kratší dobu do školky v ten daný den, takže by se doplnila tím dalším dítětem, tak by mě zajímalo, jestli jenom je to pro vás principiálně dobrý plán?
Já tohle si potřebuju přečíst, jinými slovy, efektivizovat to, aby nám ta stolička nevychladla, ta postýlka nevychladla, aby tam ihned nastoupilo jiné dítě. Víte, já rozumím tomu, že v některých místech skutečně je nedostatek školek a je otázka, jestli tohle je řešením. Mně to úplně šťastné nepřipadá, ale počkám, až tahle vyhláška projde celým legislativním kolečkem, protože právě v tom vnějším připomínkovém řízení přistávají další a další nápady a ne všechny já budu akceptovat.
Pane ministře, díky za váš čas. Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš byl dnes hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Hezký podvečer.
Rádo se stalo. Hezký podvečer.
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu. Přeji vám hezký večer.
Hezký den vám všem šest minut po desáté hodině. Mým hostem je velitel 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky, pan plukovník Karel Řehka. Dobrý den, vítejte.
Dobrý den.
Právě tahle ta česká jednotka, o které tady bude řeč, provedla v Afghánistánu během posledního operací. Když vlastně na svoji misi nějaké dva roky od té předešlé afghánské mise čekala, jaké to je, když člověk je v tréninku, ale není v boji? Jaké je to čekání? Je to takové, že si člověk říká už abychom tam byl, nebo už abychom tam byli? Anebo naopak?
Tak já musím to trošku upřesnit. My nejsme jednotka, která je budovaná nebo vznikla kvůli Afghánistánu a je připravovaná jenom na Afghánistán. Takže my samozřejmě afghánská mise je to, co teďka, to, co je teď aktuální, a politici samozřejmě, naše reprezentace rozhodla, že se na tom budeme podílet. Tak to je to, na co se teď připravujeme. Ale my samozřejmě nežijeme jenom Afghánistánem a vůbec ani mezi těma misema, a ten život i kdybychom teda tím žili, tak ten život u naší jednotky je natolik intenzivní, že já si myslím, že nikdo nemá moc času přemítat a myslet na to. Prostě až to přijde, tak to přijde.
Takže takové filozofické otázky mohou napadnout jenom civilistu.
No to jsem nechtěl říct, ale ...
Klidně můžete. Plukovník Karel Řehka, host dopoledního Radiožurnálu. I vy se můžete ptát na www.radiozurnal.cz.
Posloucháte dopolední Radiožurnál, kde je hostem velitel 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky, plukovník Karel Řehka. Já už jsem zmínila, že od loňského léta je vaše jednotka zpátky v Afghánistánu. Vy jste tam byl poprvé v roce 2002 na krátké návštěvě, v roce 2004 už na první misi. Jak moc se změnil Afghánistán od té doby?
Na to je docela těžká odpověď, protože on jednak Afghánistán není, jak si to u nás lidi představují, nějaký monolitý celek. Ono je to velmi různorodá země, kde jak geograficky od prostě pohoří po zelené zóny a tak, ale i lidma demograficky, podle toho, v které kmenové oblasti jste, se velmi liší. Takže ono se asi nedá úplně srovnat a říct Afghánistán je takový nebo makový. A proto se to i těžko srovnává v čase. Stejně tak záleží, co člověk dělá za práci, že jo, protože někdy člověk je zavřenej na základně, víceméně moc nevyleze, někdy jde víc mezi lidi, takže ono se to úplně těžko srovnává. Ale obecně bych řek, že ta práce, já nevím, jak se to změnilo, ta práce teďka byla víc asi o tom, víc o té spolupráci s místníma, měli jsme asi daleko větší kontakt s Afghánci. Ne že bysme ho dřív neměli, ale teď to bylo jakoby více naše zaměření. A víc to bylo zaměřené na to, ne co tam dokážeme my, ale co dokážeme, aby oni byli schopni dělat. Takže to byla daleko víc interakce prostě s místníma složkama, s místní policií, s místním obyvatelstvem, s místníma lidma.
Já jsem pochopila, že jedním z úkolů vaší jednotky je také trénovat právě ty speciální oddíly afghánské vojenské policie, ale řekněte mi, jak těžké nebo lehké je získat si srdce Afghánců? Protože já jsem četla knihu Dum Spiro Spero, velmi zajímavou mimochodem právě o vaší práci v Afghánistánu a tam se psalo, že vlastně ti lidé, vojáci, často nevěděli, když jednají s nějakými lidmi, jestli jsou to Talibanci, anebo ne.
Tak to je pravda a ono to někdy, ten jak jsem říkal, ono to nikdy není černobílé, že jo, takže ono taky je těžko říct vůbec, kdo je Taliban, že, protože Talibanci někdy, to je spíš trade mark a používá se to k označování různých skupin lidí, nicméně získat si srdce Afghánců ... Já nevím, já jsem, můj osobní názor a jsem přesvědčen o tom, že v tom Afghánistánu to není žádná země radikálů a úplně prioritně od začátku že to není nic zvláštního, že tam jsou prostě normální lidi, kteří mají svoje starosti, snaží se, aby jejich rodina přežila zimu, aby uživili děti, aby měli čím topit a podobně. A ten, kdo jim prostě dá nějakou alternativu a přesvědčí je o tom a oni mu uvěří, tak ten si myslím, že ho budou prostě následovat. Ale určitě pravda je, že není lehké úplně přesvědčovat ty lidi, protože oni tam žijou nějakých 30 let ve válkách a přitom věku, kterého se průměrně dožívají, spousta těch lidí vlastně nezažila normální stav mírový a žijou úplně jinýma problémama, než žijeme třeba my doma. Takže není to asi někdy lehké přesvědčovat, ale na druhou stranu já musím říct, že jsme v tom byli poměrně vždycky úspěšní a třeba teďka, jak jste zmiňovala, jsme budovali speciální jednotku afghánské národní policie, tak myslím si, že tam vznikly velmi silná a dobrá pouta a můžu vám říct, že třeba když prostě odcházíte, já nevím, jedu domů a přijede za mnou poměrně vysoce postavený Afghánec, který se se mnou loučí se slzama v očích a veze mi dary prostě, tak to prostě asi svědčí o tom, že se nám tu občas daří, no.
Nějaké pouto tam vznikne. Vy ale samozřejmě na druhou stranu musíte být neustále obezřetní, protože člověk asi v tomhle tom terénu nikdy neví a nemůže si být jist. Otázka, která napadne asi každého, kdo viděl zahalenou ženu, a nemůže si být jistý, co ta žena vlastně pod tím oblečením má, jestli je to vůbec žena a tak dále, a navíc když se ještě ví, že v řadách Talibanu je spousta právě takovýhle sebevražedných atentátnic, jak se vlastně pracuje tady s tou ženskou složkou obyvatelstva, která by potenciálně mohla být nebezpečná?
Tak já si nemyslím, že v tom Afghánistánu je až taková obrovská řada těch atentátnic a byly tam taky zaznamenány pokusy zneužití žen a dětí, nicméně původně afghánské kultuře tohle je poměrně cizí, ale každopádně to riziko tam je, to máte pravdu. A pro nás samozřejmě dotýkat se afghánských žen nebo je šacovat nebo něco podobného je absolutní tabu. A člověk vždycky musí zvážit, co je přínosný, jestli prostě to, co chci udělat, jestli to stojí za to a jestli ty prvořadý a druhořadý následky, který to vyvolává, jestli to prostě to, co chci udělat. Takže třeba já můžu někoho prohlídnout, něco odhalím, ale možná jsem tím, jak jsem si popudil ty lidi tam, vytvořil dalších pět nepřátel tím, že jsem třeba jednoho odhalil. Takže prostě člověk musí uvažovat v těhle dimenzích. Obecně vzato pro mě vždycky život mého vojáka je cennější než cokoli jiného. Takže kdyby to mělo znamenat otázku života a smrti a významné riziko pro naše lidi, tak udělám prostě všechno pro to, abych je chránil. A na druhou stranu na tohle jsou už prostě vyvinuté techniky. Takže my třeba, když jsme operovali a viděli jsme, že tam pravděpodobně narazíme na ženy, tak jsme s sebou měli afghánské ženy, které byly třeba součástí nějakých speciálních složek policejních. Tak jsme si prostě nasmlouvali, navázali jsme kontakty a oni šly s náma, tak jsme věděli, že když třeba narazíme na ženu, tak tam máme afghánskou ženu, která je může prohlídnout. A samozřejmě pokud by tohle nešlo, tak pak by následovaly další postupy, ale aby náš voják český, v podstatě nevěřící člověk odjinud šahal na místní ženu, to je až to úplně poslední, z posledních možností.
To říká host dopoledního Radiožurnálu, plukovník Karel Řehka.
Velitel 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky, plukovník Karel Řehka je hostem dopoledního Radiožurnálu. Jeho muži teď operují v Afghánistánu. Vy jste tady jak dlouho?
Myslíte teďka zpátky doma z mise? Já jsem přijel těsně před Vánocema, takže ...
Takže vy jste byli v té partě, co se prostřídala.
Tak, tak, přesně tak.
A kdo tomu teď velí, když vy tam nejste?
Teď tomu velí kolega, plukovník Kolář, který je ředitel Ředitelství řízení speciálních sil, což je prvek nad námi, který nás odborně řídí. A vlastně lidi z jeho jednotky jsou převážně od nás z útvaru z 601. skupiny speciální sil, případně několik jednotlivců právě tady z tohohle ředitelství.
Pokud se chce voják speciálních sil dostat do té bojové části, v jakých zkouškách musí obstát?
Tak u nás musíte projít výběrovým řízením, které je poměrně tvrdé, a ono má takové dvě části. Pokud jdete ..., on každý musí projít výběrovým řízením, i když nejde do bojové části, i prostě kuchař, řidič, každý musí projít výběrovkou, kde minimálně musí dělat tělesnou přípravu, testy a pak poměrně náročné psychodiagnostické vyšetření. A pokud je úspěšný v té první části a uchází se, chce být operátor a sloužit v těch bojových jednotkách, tak musí absolvovat druhou část, což je vlastně týden v poli a v takovém výcvikovém kempu, výcvikovém prostoru, kde to je poměrně extrémně náročné.
Já jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem nepochytila, co se tam děje.
A tak děje se tam ... To má svůj program týdenní, kde ty lidi je testovaná jednak jejich fyzička, protože absolvují strašné počty prostě pochodů a přesunů na různé vzdálenosti a orienťáků a posilování já nevím čeho všeho, ale samozřejmě to je jenom na, to není ten silovej stav, že mají fyzičku, protože to dokáže získat každý dobrým tréninkem, ale to navazuje určitou zátěž a ty lidi jsou poměrně podrobně zkoumáni psychologicky dál. Takže tam je vždycky komise, která na ně dohlíží, je tam samozřejmě lékařská péče a je tam vždycky psycholog nebo psychologové, kteří jsou součástí toho výběru a kteří zkoumají ty lidi a oni musí při tom plnit různý psychologický hry, kde se prostě odhaluje, jestli ten člověk zvládá zátěž, jak ji zvládá, jestli je týmový hráč, je schopen spolupracovat s ostatníma a podobně.
Já jsem slyšela, že se také snažíte simulovat právě různé reálné situace, ať už pro přežití, únik nebo odolnost proti, řekněme, třeba výslechu. Jak se trénuje odolnost proti výslechu, jehož součástí vlastně bývá velmi pravidelně zejména v těch částech světa, o kterých jsme mluvili, mučení?
Tak tohle není součást výběru, tohle je součást už potom výcviku.
Uvnitř té jednotky.
Uvnitř té jednotky. Ty lidi už v přeškolovacím kurzu vlastně dostanou nějaké penzum ve výcviku tady na to téma a ono odolnost není tak, jako že se mlátíme a čekáme, aby ten člověk, když ho víc zmlátíme, tak on pak víc vydrží. To tak není ...
Ne, tak já bych si to, když se třeba mluví v médiích o waterboardingu, tak bych si asi představovala, že to ten voják taky musí zažít, aby věděl, co ho čeká.
Určitě, zkusí si to taky, ale ono to není jenom o tom, co kdo vydrží, protože ono zlomíte každého v tom výslechu, že jo. Každý je zlomitelný a jde o to, aby ty lidi to věděli, aby věděli, co je zhruba může potkat, aby dokázali u toho přemýšlet a dokázali třeba zvolit nějakou taktiku při tom výslechu, aby věděli, jaké taktiky budou použity asi proti němu tou vyslýchající stranou, aby věděl, že nejde o to prostě být nezlomný do konce života, ale jde o to vydržet po nějakou dobu a pracovat třeba s legendou a podobný věci. Takže různé techniky ...
Různé techniky jsou.
Ale zkusí si i to, jak říkáte, zkusí si třeba i jaký to je prostě ten waterboarding nebo já nevím být svázaný někde nahatý, být, nevidět kolem sebe a různé věci, které se používají potom v zajetí prostě, abyste vystresovala ty zrádce.
My jsme mluvili o té psychologické části toho výslechu, dejme tomu. Jsou i nějaké techniky, jak prostě přežít ten waterboarding fyzicky, nebo různé druhy mučení?
Ne, tak to asi ... Já teda nejsem odborník nějaký teda na mučení rozhodně ...
No nevypadáte.
Ne, nejsem ani, ale jak říkám, ono to fakt není, to nejsou nějaký prostě ninja triky skrytý, aby člověk dokázal v kýblu vydržet s hlavou nebo něco podobnýho, to je opravdu spíš o tom, aby člověk věděl, co ho může potkat, jak to asi bude probíhat, a aby si dokázal co nejdýl a co nejvíc udržet v hlavě pořádek.
Já se omlouvám, ze mě mluví samozřejmě člověk, který viděl mnoho více či méně zdařilých amerických válečných filmů nebo právě filmů o těch speciálních operacích. Jak moc vás poškodili rambové, speciální vojáci v podání Dolpha Lundgrena a další?
Tak já nevím, jestli nás to poškodilo nějak. Ono někdy to může být i užitečný, že jo ...
Kdy?
No tak třeba pro nábor lidí. Ne, já nevím, tak já tady ty filmy, se přiznám, nějak úplně moc nesleduju nebo aspoň teď už ne, už se řadím mezi dospělé lidi. Ale já si nemyslím, že nás to nějak poškozuje.
Vy jste v jednom z posledních rozhovorů říkal, že potom v poli, když už ti lidé projdou tímhle tím filtrem, vám vlastně ještě nikdy nikdo neselhal fakticky. To znamená, že ten filtr je opravdu hodně silné síto a třeba do Afghánistánu nebo na jiné mise odjíždějí skutečně už ti povolaní?
Určitě ano, ale ono to není tak, že bychom dělali pak nějaký výběr pro výběr, že bychom vybíral někoho, kdo může jet do Afghánistánu. Prostě lidi, jsou nějaké standardy, člověk projde výběrem, projde poměrně tvrdým ročním výcvikem našeho přeškolovacího kursu speciálních sil vlastně nebo kvalifikační kurs speciálních sil se to jmenuje, to je roční intenzivní výcvik, pak jdou do bojových jednotek, tam cvičí dál a prostě pokud je v jednotce, která je bojeschopná, tak když se to pískne, tak jede prostě.
Vy máte svých pět P. Můžete je tady říct?
To já nevím, kdy jste se to dozvěděla. V knížce, že jo?
My máme taky svoje speciální síly, které zjišťují informace.
Ne, tak ono se to říká. To je takový, takový starý pořekadlo. Je to perfektní přípravou předejdeš pochybnému provedení.
Plukovníka Karla Řehku, velitele 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky, hostí dopolední Radiožurnál. Já jsem se vás ptala na ty předešlé mise v Afghánistánu. Není jen jeden Afghánistán. Koneckonců vyplynulo to z vaší odpovědi. Jsou tam hodně velké rozdíly mezi lidmi totálně chudými a kolik je tam boháčů? Třeba v těch oblastech, které vy jste viděl, za které můžete mluvit.
Tak já úplně nemůžu, nejsem schopen říct, kolik je tam boháčů, ale pravda je ta, že třeba když jsem se různě bavil s místníma lidma a snažil jsem se porozumět tomu prostředí, tak mě překvapilo, jak třeba, jak je známá ta korupce, že jo, tak když se zajímáte o tu korupci, jak jsou třeba vysoké ty úplatky, tak zjistíte, že někdy to, co se povídá, tak to opravdu nejsou malý částky, že tam jsou lidi, který jsou schopni platit i třeba za rezidence nebo za nemovitosti až třeba desítky nebo i stovky tisíc dolarů. Takže určitě tam jsou i bohatý lidi. Ale zase na druhou stranu pak je tam třeba extrémní chudoba v některých oblastech a může to být poměrně i blízko těch bohatých a narazíte na opravdu extrémní chudobu. Koneckonců i v těch předchozích misích, kde jsme byli víc v takových odříznutých prostorech horských, tak bylo běžný, že jste ošetřovala místní někde ve vesnici, kteří prostě neviděli rok lékařskou pomoc nebo žádnou tam neměli nikde v prostoru. Takže třeba děti umírají na věci, který se dají bezpečně vyléčit antibiotiky třeba nebo narazíte na lidi, který měli, já nevím a nemají pořádně ošetřenou, protože tam ta pomoc prostě není.
A umí potom třeba projevovat vděčnost ti lidé? I když o ní třeba člověk nestojí, ale ...
Tak někteří určitě jo, ale někteří ne tolik, někteří ...
To říká host dopoledního Radiožurnálu. Já už jsem zmínila, že jste se vlastně podíleli nebo podílíte se v rámci té současné mise na výcviku afghánských policejních sil, aby vlastně dokázaly už potom vlastně samy převzít tu situaci, starat se a tak dále. Jaké jsou ty dva další úkoly?
Tak ono ... takhle, my tam nejsme jako výcvikový tým, my tam jsme jako úkolové uskupení, které plní normálně celou tu škálu speciálních operací a plní normálně bojové úkoly. Ale přitom, jak to děláme tak se snažíme víc a víc to dělat prostřednictvím té afghánské strany a zároveň při tom budujeme vlastně i kapacitu jejich speciálních sil. Tak aby my když odjedeme, oni si to mohli dělat dál sami. A ty úkoly, co se ptáte, tak kromě té vojenské asistence, jak tomu my říkáme, to znamená budování tý jednotky, tak nejvíc to jsou asi takový dvě hlavní oblasti. Jednak to je speciální průzkum se tomu říká, což je vůbec taková zpravodajská činnost, kde my máme za úkol sbírat informace, analyzovat je a zjišťovat vlastně, co se děje v tom našem prostoru a informovat o tom nejvyšší velení ISAF, tak aby oni prostě líp rozuměli tom, co se děje v terénu na zemi. A to je jeden úkol a druhý úkol pak to bylo prostřednictvím moderních akcí narušovat ty sítě nepřítele vlastně, ať už to byly různé kriminální sítě nebo ty povstalecké sítě.
My jsme se tady dohadovali, jaké věci vy můžete říct, a jaké věci vlastně říct nemůžete. Je skutečně ta možnost, že "nepřítel" nebo ta druhá strana je tak sofistikovaná, že by byla schopna monitorovat i tenhle ten rozhovor, který tady vedeme?
No, tak to už by byla asi hodně velká spekulace teď se do toho pouštět, jestli jo nebo ne. Ono určitě narazíte na víc druhů nepřátel i v tom Afghánistánu, že jo. Můžou to bejt opravdu nějací poměrně primitivní válečníci, kteří prostě se, kteří s váma bojují, protože nejsou rádi, že jste v jejich údolí nebo jim kazíte obchod s drogama nebo cokoli takovýho, ale pak jsou i ty samozřejmě sofistikovanější protivníci, který mají napojení třeba na ty mezinárodní sítě teroristické a oni mají už svoje vlastní zpravodajské služby a oni jsou schopni třeba monitorovat otevřené zdroje, monitorovat média, monitorovat internet, případně dělat i třeba nějaké primitivní odposlechy, získávat informátory na spojeneckých základnách a podobně. Takže člověk určitě musí být ostražitý.
To říká plukovník Karel Řehka, host dopoledního Radiožurnálu.
Posloucháte dopolední rozhovor, rozhovor s plukovníkem Karlem Řehkou. Já teď budu citovat z té knihy, kterou už jsem tady koneckonců jednou zmínila. "První kontakt s protivníkem přišel krátce poté, co jsme projeli až podezřele vylidněnou vesnicí a hned za ní nás čekala úzká skalní soutěska. Jakmile do ní vstoupil první afghánský pyrotechnik, v mžiku to dostal do hlavy. Spustila se střelba ze všech stran, hotové peklo." Takhle to líčí jeden z českých velitelů speciálních sil. To jsou příběhy, které my se nedozvíme, to je třeba z mého pohledu docela škoda. Jaký zásadní příběh podobného ražení jste zažil v Afghánistánu vy?
Tak já musím asi zklamat tady v tomhle posluchače. Já jsem nějaké terno nezažil tohohle typu a zažil jsem samozřejmě také občas nějaký horký chvilky nebo více rizikový, ale koneckonců jako velitel já většinou si musím volit pozici tak, abych byl jednak tam, kde je moje hlavní úsilí a jednak tam, kde jsem schopen kontrolovat situaci. Takže kdybych já jako velitel se dostal do podmínek, kde jsem někde přišpendlený pod palbou, tak je to špatně, protože pak už asi nikdo jinej nemůže rozhodovat a nemůže to ovlivňovat. Nicméně třeba v tom roce 2004 jsem zažil, jsem byl v horách na předsunutý základně, taky vlastně kousek od pákistánský hranice a kde třeba jsme byli ostřelováni běžně raketama nebo se na nás chystaly nějaké útoky, takže občas se po nás střílelo, ale jak říkám, to neberu jako nějaké drama. Prostě občas tam něco bouchlo, sem tam něco přiletělo kolem, ale ...
Je to součást vaší práce.
Je to součást práce, ale nebylo to nikdy nic opravdu strašného. Ale samozřejmě třeba někteří z našich lidí se dostali do daleko jako větších potíží. Třeba na cestě, kde já jsem jezdil taky, ale prostě nikdy jsem na nic nenarazil, tak třeba naši lidi vjeli do léčky a prošli nějakým bojem. I teďka teda v téhlec té misi.
S jakými ideály vlastně dneska chodí čeští elitní vojáci do bojových operací tohoto typu?
Teď já jsem úplně nerozuměl té otázce. S jakými ideály?
No proč tam člověk jde. Vy jste tam šel také poprvé v roce 2004 vlastně v nasazení, v plném nasazení. Je to proto, že to je prostě vaše práce, nebo nějak si přece musím odpovědět na otázku, proč dělám to, co dělám.
Určitě, tak je to moje práce. Jsem voják, příslušník speciálních sil, dělám to, co jsem chtěl dělat vždycky a prostě něco mě na tý práci asi uspokojuje, tak to má každý svoje prostě a je to moje práce. Takže já když dostanu rozkaz, tak prostě jdu, že jo. To je to, proč do mě jsou investovány nemalé peníze. To je to, proč jsme cvičili intenzivně celou dobu a to je ten důvod prostě, proč existujeme. Když dostaneme rozkaz, tak jdeme a co nejlíp ho splníme.
Já teď použiju slovo, které se v Americe skloňuje hodně často, u nás se ho lidé dost bojí a to je slovo hrdinství. Když ho zmíním, tenhle pojem, co to pro vás znamená, co se vám vybaví? Kdo je hrdina?
Teď jste mě trošku zaskočila. To je trošku víc filozofický než ...
Chcete čas na rozmyšlenou?
... vojenský. Já jsem nikdy úplně neuvažoval o té definici teda, ale hrdina je podle mýho názoru každej, kdo je schopnej prostě překonat svůj vlastní strach a udělat to, co je potřeba udělat, protože je to správný. Kdo prostě je schopnej i v těžký situaci, kde se bojí třeba, kde to není jednoduchý, tak se prostě sebrat a udělat tu správnou věc a nést za to zodpovědnost. To si myslím asi, že je hrdina.
Musel jste v Afghánistánu překonávat strach?
Tak určitě, to si myslím, že je zcela přirozená věc. Asi to potká každého. Nicméně teďka v pozici velitele asi víc překonávání strachu bylo o tom, jestli se rozhoduju správně, jestli nepošlu lidi třeba do špatné situace, než že bych se nějak vyloženě fyzicky bál o sebe v nějakých extrémních situacích.
To říká dnešní host Radiožurnálu a vaše otázky na Karla Řehku už za pár minut.
Posloucháte dopolední Radiožurnál, ve kterém se také ptáte dnešního hosta, velitele 601. skupiny speciálních sil Armády České republiky, plukovníka Karla Řehky. Mirka píše: "Minulý týden zastřelil afghánský voják 4 francouzské vojáky. Domníváte se, že s blížícím se odchodem koaličních jednotek ze země bude těchto incidentů přibývat?"
No, tak to by bylo asi věštění z křišťálové koule a to nejsem schopen úplně říct, jestli to bude přibývat. Nicméně je to určitě příhodná taktika pro nepřítele, protože teď mezinárodnímu společenství jde o to ty afghánské bezpečnostní síly dostat co nejdřív na nějakou rozumnou úroveň, aby byli schopni si zabezpečovat bezpečnost samy, protože to je ten cílový stav. No, a samozřejmě velmi vhodné, jak to sabotovat, velmi vhodnou taktikou je právě získávat mezi nimi ty takzvané insidery, protože to prostě vráží klín do té vzájemné důvěry mezi náma a nima a sabotuje to ten projekt a dělá to poměrně velkou školu i v reálu. Ta škoda není nějaká obrovská, vy tam nezabijete třeba stovky lidí, ale ten psychologický dopad prostě i doma na tu populaci u nás tady, protože to je mediálně zajímavý a na ty voliče, že jo, ten tlak obrovský na ty vlády, který schvalují tu přítomnost těch vojsk, je obrovský. Takže tohle je přesně ta taktika, kdy prostě malým taktickým skutkem dosahujete velkých strategických efektů. Takže já se určitě budu snažit to dál dělat.
Kdybyste nikdy nebyl v Afghánistánu a nedělal to, co děláte a vnímal dění v Afghánistánu jenom prostřednictvím našich médií, co byste si tak myslel o té zemi a o té situaci?
Ježiš, to je těžko říct, jako co bych si myslel, kdybych nevěděl to, co vím. A já fakt nevím. Tak mně jako normálnímu člověku, já si myslím, že celkem chápu, proč tam jsme, proč se tou zemí zabýváme, ale jak říkám, vím to, co vím. Těžká odpověď, no.
Těžká otázka. Jiří z Hradce: "Dobrý den, zajímalo by mě, s jakým cílem jste odjížděli do Afghánistánu a jestli se vám už povedlo ho naplnit." Vy jste v půlce té mise zhruba ...
Tak já si myslím, že ... takhle, můj osobní cíl, já jsem si stanovil takové hlavní cíle 4. Ten první by bylo prostě zanechat tam za sebou kus dobré práce a ten operační úkol, který nám tam dali, tak ho splnit co nejlíp. To si myslím, že se povedlo a že v podstatě jsme předběhli naše očekávání, který jsme měli na začátku těma úspěchama. A upřímně, já ani jsem nečekal, že to půjde tak dobře, jak to šlo. Ten druhý takový cíl pro mě bylo, abysme u toho zároveň rostli a učili jsme se dál jako speciální síly a posouvali se dál, protože na tom roste celá naše armáda vlastně. A to si myslím, že se taky určitě zdařilo, protože jsme řešili řadu nových situací a prostě se učit a jak já ze sebe, tak i spousta mých lidí mi to potvrdilo, jsme se posunuli kousek dál. No, a ten třetí cíl byl samozřejmě dobře reprezentovat, speciální síly, armádu a vůbec Českou republiku a to podle vyjádření koaličních partnerů a nejvyššího velení a našich afghánských partnerů se podle mého názoru zdařilo poměrně dobře. A poslední cíl úplně pro mě bylo vždycky prostě přivízt domů lidi všechny a zdravý, což se ne vždycky dá úplně ovlivnit, ale dělat všechno pro to, aby to tak bylo. A to se nám povedlo díky bohu. Nicméně tady musím být trošku s pokorou se na to dívat a být trošku opatrnej, protože my jsme teprve v půlce, pořád naši kolegové tam jsou a já prostě doufám a přeju jim štěstí, aby se taky vrátili domů. Ale co bych, jestli můžu, co bych chtěl říct, ten úspěch, že se nám podařilo naplnit ty cíle samozřejmě, to není izolovaná věc, to je to, že my navazujeme na ty předchozí nasazení, na ty předchozí mise pod velením generálů Páleníka, Kovandy, prostě a veškerý zkušenosti, takže jednak to má svoji historii a jednak je to týmová práce. To není jenom práce těch lidí v Afghánistánu, ale to je práce těch lidí tady doma na útvaru a v armádě a u Vojenskýho zpravodajství a jinde prostě, kteří je podporujou a dělají na nich.
Poslední otázka, napsal ji Gregor: "Přemýšlí-li o všem s odstupem, pane plukovníku, nepřijde vám divadlo rozpoutané Georgem Bushem?"
Já jsem voják, takže já opravdu nejsem filozof a ani nehodlám bejt a i kdybych snad byl, tak stejně mně nepřísluší tady dávat nějaké veřejné komentáře k politice. Já prostě naše demokraticky zvolená vláda udělala nějaké rozhodnutí a demokraticky zvolený parlament a Senát si to potvrdil a schválil. To nám dává nějaký mandát. Pro mě to znamená, že občané naší republiky tím pádem chcou, abysme tam byli, a hlavně jak říkám, já jsem voják, já prostě dostanu rozkaz a ten rozkaz plním a tak to má být.
Plukovník inženýr Karel Řehka, host dopoledního Radiožurnálu. Ať se všichni vaši muži v půlce léta vrátí z Afghánistánu v pořádku, ať se daří i vám. Děkuju za rozhovor.
Děkuju, na shledanou.
Tak, je tady rok 2012 a s ním i celá řada změn a novinek. Na některé z nich vás upozorní dnešní Otázky a odpovědi. Mnohé novoty nás postupně teprve čekají, jiné jsme už na vlastní kůži pocítili. Možná i vy už jste zaznamenali, že na jižní Moravě letos podražilo jízdné v autobusech i vlacích v rámci krajského integrovaného dopravního systému. Ceny jízdného se zvýšily v průměru o 11 %, připomene právě teď Michal Záboj.
Například jednorázové obyčejné jízdenky podražily o 2 až 11 korun a lidé zaplatí i více za předplatní jízdenky. Zvýšení ceny Jihomoravský kraj odůvodnil vyšší DPH, rostoucími cenami energií a inflací.
Toto je navýšení, které zdaleka nepokryje zvýšené náklady na veřejnou dopravu v Jihomoravském kraji v příštím roce. Předpokládáme, že ji budeme muset i částečně dotovat z rozpočtu Jihomoravského kraje.
Uvedl náměstek jihomoravského hejtmana Václav Horák. Další zdražení jízdného v rámci integrovaného dopravního systému kraje by přitom podle něj nemělo přijít dříve než za dva roky.
Já nedokáži vyloučit, že případně by se něco mohlo dít, ale v tuto chvíli skutečně nepočítáme s tím, že bychom tarif měnili dříve než za dva roky.
Kromě vyššího jízdného Jihomoravský kraj od letošního roku zavedl také nové slevy pro seniory a nebo pro rodiče s dětmi.
Necelých 9 týdnů zbývá do ukončení jedné z nejslavnějších oprav nejen v Brně, ale i celé České republice. Vila Tugendhat je totiž jedinou moderní stavbou na našem území zapsanou v seznamu UNESCO. Velmi potřebnou rekonstrukci o několik let zdržely odborné a dokonce i soudní spory. Samotná dvouletá rekonstrukce ale zatím probíhá bez větších komplikací a výraznějšího navýšení rozpočtu přes 150 milionů korun. Více zjistil Ivan Holas.
Některé kroky a technologické postupy se řešily během prací, protože teprve po odstranění původních vrstev bylo možné zkoumat ty původní, ať už na stěnách či podlahách. Složitá mozaika povrchů a malých i velkých součástí vybavení obytných a technologických prostor je už téměř složena a vila se připravuje na první návštěvníky, potvrzuje její správkyně Iveta Černá.
Už přemýšlíme, jakým způsobem ochráníme jejich obuv, když se budou pohybovat na bílém Deutsche Werke linoleu, což bude z hlediska údržby asi poměrně náročná věc. Dostaneme vlastně od generálního kontraktora a všech restaurátorů přesný manuál k údržbě. Znamená to, že - říkáme z legrace - budeme muset mít uklízečky s vysokoškolskými diplomy, čili dostaneme opravdu přesný předpis, jak s tím domem zacházet tak, aby ty náročně zrestaurované části zůstaly v tom autentickém stavu co nejdéle.
Vzácnost chvíle znovuotevření funkcionalistického skvostu má symbolizovat zvolené datum 29. únor. Už nyní se na prohlídku hlásí jednotlivci i výpravy z celého světa. Někteří ale budou muset čekat. S ohledem na mikroklima se počítá s maximálně 180 návštěvníky denně.
Rok 2012 bude významný pro brněnské záchranáře. Začne stavba nové budovy jejich hlavní brněnské základny. Dosud měli hlavní výjezdové stanoviště v centru Brna na náměstí 28. října. Nové bude při areálu Fakultní nemocnice Brno. Právě tam vozí většinu nejtěžších případů, dodává Zuzana Kopuletá.
Nedostatečné prostory pro techniku, nevyhovující podmínky pro lidi - prostě provizorium nevhodné pro práci záchranky v 21. století. To je obraz stávající budovy, říká mluvčí Barbora Zuchová. Na změnu se - stejně jako její kolegové - velice těší.
Hlavní budova na náměstí 28. října je opravdu bohužel zastaralá, neodpovídá nynějším požadavkům. A samozřejmě co se týče výjezdů, v Bohunicích to bude rozhodně lepší a zvláště i bylo voleno toto stanoviště s napojením na dálnice, které tam je velice rychlé. A co se týče města Brna, tak sami víme, že v dnešní době to je komplikované jenom vůbec z té budovy vyjet, natož se proplést velice plným městem.
Do nové budovy za bezmála 140 milionů korun přesídlí ředitelství záchranky i operační středisko. Velkou výhodou bude i těsná blízkost největší nemocnice na Moravě se všemi odbornostmi a špičkovým traumacentrem.
Jihomoravský kraj bude v roce 2012 volit nového ředitele kyjovské nemocnice. Ředitel Josef Pejchl, který nastoupil do funkce na začátku roku 2011, se rozhodl sám odejít. Ukončil tak několikaměsíční boje mezi dvěma tábory v nemocnici i mimo ni. Proti sobě stála skupina odborářů, která se stavěla za Josefa Pejchla, a sdružení Občané za Nemocnici Kyjov, kteří usilovali o jeho odchod. Nový ředitel, kterého by měl zvolit co nejdříve Jihomoravský kraj, nebude mít lehkou pozici. Více už ví Gabriela Grmolcová.
Nemocnice Kyjov se potýká dlouhodobě s finančními problémy. Dosavadní ředitel Josef Pejchl je měl vyřešit a podle některých se mu to i dařilo. Jiní si ale na jeho úsporné kroky stěžovali a hlavně jim vadila údajná špatná komunikace mezi vedením a zaměstnanci, říká jedna ze sester Monika Hálková.
Zaměstnanci mají pořád strach, je tady nejistota.
Ředitel Josef Pejchl se ale bránil tím, že komunikace vázne celkově už dlouhodobě mezi odděleními.
No, a je to ventilováno tak, že vlastně tyto problémy mezi odděleními se přenášejí vlastně na vedení.
Svůj odchod zdůvodňuje tak, že nejnutnější kroky restrukturalizace nemocnice už uskutečnil a nyní přijal nabídku konkurence. Situaci v Nemocnici Kyjov řešil nedávno i hejtman Michal Hašek.
Nebývá obvyklé, aby hejtman jezdil do nemocnice a řešil tady takovéto záležitosti.
Kraj teď musí začít hledat náhradu. Urovnání vztahů a zajištění kvalitní péče tak bude právě na novém vedení.
Jaký bude rok 2012? Právě na to se ptají dnešní Otázky a odpovědi Českého rozhlasu Brno. Někoho čekají velké změny. Například centrum Zlína projde v tomto roce významnou proměnou. Město hned zjara spustí rozsáhlou revitalizaci Gahurova prospektu, podchodu na náměstí Práce a v neposlední řadě také parku Komenského. Jde o největší letošní investici za 120 milionů korun. Pokračuje Andrea Fridrichová.
Město se už v prosinci připravovalo na rekonstrukci hojně využívaného podchodu. V souvislosti s tím dohodlo finanční odškodnění podnikatelů, kteří budou muset své obchody umístěné podél podzemní trasy na půl roku uzavřít. Největší přínos pro obyvatele města však bude mít podle náměstka primátora Bedřicha Landsfelda opravený park Komenského, u kterého vznikne jakýsi bulvár.
Stávající ulice Školní zůstane, ale bude rozšířena směrem do parku nějakou zpevněnou plochou. Ta plocha bude moct být využita pro různé letní kavárničky, posezení. Plánujeme, že by tam i v tom obnoveném altánku mohly být hudební produkce.
Práce na obnově parku si podle náměstka primátora Bedřicha Landsfelda vyžádají také částečné kácení.
Když skácíme, nějaké jiné budeme vysazovat tak, aby to opravdu získalo znovu ten parkový charakter, tzn. různorodost nejenom druhovou, ale i věkovou, to znamená, že tam budou jak stávající vzrostlé stromy, tak tam budou střední kategorie, které se tam dneska už vyskytují, a budou tam i nové výsadby.
V Brně budou letos poprvé losovat mladé páry, které získají klíče od městských startovacích bytů. Mohou v nich tak bydlet za snížený nájem až 5 let. Tvůrci projektu předpokládají, že si během této lhůty mladé rodiny dokážou pořídit vlastní byt či dům. Podrobnosti zná Vladan Dokoupil.
Pokud se chtějí mladé páry zúčastnit losování, musí splnit řadu podmínek, například být sezdané.
Alespoň jednomu z toho páru nebude více než 35 let, takže to magistrát stanovil takovou definici mládí, a ti žadatelé nevlastní byt, mají práci.
Doplnil náměstek brněnského primátora Oliver Pospíšil. Nájemné ve startovacích bytech vyjde asi na 50 korun za metr čtvereční. Mladým rodinám by tak podle tvůrců projektu mělo zůstat třeba na stavební spoření. Letos se bude losovat 45 startovacích bytů. To je start programu. Cílem je podle primátorova náměstka Pospíšila 500 bytových jednotek.
Startovací byt je možné užívat nejdéle 5 let, to znamená, že by se nám potom mohlo dařit každý rok nabídnout a uspokojit sto mladých rodin.
Historicky první losování mladých párů o startovací byty v Brně se předpokládá na podzim 2012.
Rok 2012 bude posledním rokem, kdy se v České republice bude platit regulované nájemné. Většina nájemníků sice platí tržní nájemné už od roku 2010, ale krajská města, včetně Brna a Zlína, mají výjimku až do konce letošního roku. Pak už se i tam bude platit nájemné v takové výši, na jaké se dohodne majitel bytu s nájemníkem. Další informace doplňuje Vlasta Gajdošíková.
Regulované nájemné se v našem regionu platí už jen v Brně a ve Zlíně. Letos mají majitelé bytů, tedy hlavně města, poslední možnost jednostranně ho zvýšit. Očekává se, že po deregulaci může nájemné ještě stoupnout. Na druhé straně průzkumy Institutu regionálních informací ukazují, že tržní nájemné naopak mírně klesá, řekla jeho jednatelka Milada Kadlecová.
Největší pokles tržního nájemného můžeme pozorovat za uplynulý rok v Brně, kde pokleslo nájemné až o 6,5 %. Krajská města čekají na ukončení deregulace nájemného a domníváme se, že na konci roku můžeme očekávat ještě výraznější pokles nájemného právě v souvislosti s možností uvolnění bytového fondu a nabídky bytů k pronájmu.
Druhou vlnu deregulace má usnadnit program, který chce letos spustit ministerstvo pro místní rozvoj. Jedná se o podporu přestavby velkých bytů na menší, aby se například senioři nemuseli po deregulaci nájemného stěhovat z center měst na okraj. Sčítání lidu navíc prokázalo, že roste počet jedno- a dvoučlenných domácností.
Nejočekávanější sportovní událostí roku jsou bezesporu letní olympijské hry v Londýně. V následujících měsících se proto i moravští sportovci, kteří ještě nemají nominaci jistou, budou snažit v kvalifikaci uspět. Nominační místo si zajistil po úspěšném závodu Světového poháru i brokový střelec Komety Brno Jiří Gach. Oddílového kolegu Jiřího Liptáka ale nakonec do Londýna nedoprovodí. Více ví Zuzana Plíšková.
Přestože se Gach na olympiádu kvalifikoval, poslední slovo měl státní trenér. A ten v prosinci rozhodl, že druhou letenku do Londýna dostane olympijský vítěz z Pekingu David Kostelecký, i když si tentokrát takzvaný kvóta plac nevystřílel. 42letý Gach se tak na svou třetí olympiádu nepodívá.
Roky přibývají, takže jsem doufal tady v tu nominaci, no a bohužel asi budu muset čekat, jestli náhodou jeden z kluků se nezraní, a v tom případě bych jel. Pocity jsou velké zklamání, protože opravdu sezona byla skvělá, kariéra na sklonku vlastně, takže olympiáda by bylo skvělé završení mé kariéry, takže buď budu bojovat dál na další olympiádu, ale ta motivace hodně klesne, protože tady toto rozhodnutí mě velmi zklamalo.
V lednu ještě čeká kvalifikace brněnskou sportovní gymnastku Kristýnu Pálešovou. O místo do Londýna bojuje například i badmintonista jehnického Sokola Petr Koukal. Konečný návrh nominací sportovců musí předat sportovní svazy 20. června.
Doufám, že sportovci budou úspěšní. A totéž přeji samozřejmě i vám. Pěkný a klidný rok 2012. Za celou redakci zpravodajství a publicistiky Českého rozhlasu Brno vám za pozornost děkuje Hana Ondryášová.
Vypadá to, jakoby vládní Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách selhávala. Starostové tří měst Šluknovského výběžku požadují její zrušení a říkají, že pro vyřešení situace nic neudělala a vzápětí sama agentura odchází z dalšího klíčového regionu z Chomutova a z Duchcova. Důvody jsou podobné, neporozumění, neochota a absolutně rozdílné vidění problému romského etnika. Jinak řečeno, stát skrze svoji agenturu nabízí městům v problémech pomoc a města ji odmítají a říkají, že peníze na provoz agentury by uměly využít lépe, kde je tedy zakopaný pes? Zkusíme to zjistit v následujících Dvaceti minutách Radiožurnálu, přeji vám dobré odpoledne. Ředitel zmiňované Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách Martin Šimáček. Vítejte v rozhlase.
Dobrý podvečer.
Podle vašich webových stránek působíte ve zhruba 20 lokalitách a městech České republiky.
26.
26, já jsem počítal ty tečky, které byly na mapě, takže 26. Z toho 3 klíčová města problematického Šluknovska Varnsdorf, Rumburk a Šluknov jasně říkají, že s vámi nechtějí spolupracovat a vy sami jste přerušili spolupráci s Chomutovem a s Duchcovem. Co je důvodem toho neúspěchu v těchto městech?
Ta situace je v každém z těch měst úplně jiná a Šluknovsko musíme oddělit od těch druhých dvou Chomutova a Duchcova. Chomutov a Duchcov, to je situace, kdy my jsme vlastně jeden a půl roku v případě Chomutova a půl roku v případě Duchcova dělali standardně svoji práci, to znamená mapovali situaci, připravovali plán a ten plán předkládali vedení města k odsouhlasení a potom teda k realizaci v terénu a ukázalo se, že vedení měst nejsou připraveny ten plán přijmout. Nejsou připravena si stoupnout na startovní čáru spolu s námi a ty věci začít dělat v terénu. Takže to rozhodnutí je plánované a monitorovacím výborem, který dohlíží na činnost agentury, dlouho připravované nebo projednávané.
A jenom pardon, abych tomu úplně rozuměl, to znamená, že v Chomutově se sešlo zastupitelstvo nebo rada města a řekli - my prostě s vaší agenturou nechceme dále spolupracovat, nám se to nelíbí?
Je to takhle zjednodušeně, jak říkáte, v praxi to vypadalo trochu složitěji. My jsme rok pracovali v rámci lokálního partnerství, 8 desítek partnerů včetně zástupců města, několika zástupců města, neziskových organizací, policie, škol, školských zařízení a tak dál, na tom analyzování situaci a na přípravě plánů, mezitím jsme začali chystat i jednotlivé projekty a ten plán, když byl v cirka v dubnu, květnu loňského roku hotov, tak jsme ho poprvé začali připomínkovat, a to připomínkování se protáhlo na půl roku, neustále se vracelo do bodu nula, aby rada města nejprve plán podpořila, řekla - zastupitelé, svolte ho, jsme připraveni podle tohohle jízdního řádu pokračovat, a potom ale zastupitelé a především s převahou těch koaličních řekli ne, tento plán nepřijmeme. Ptali jsme se, co dál, odpověď nepřicházela. Za těchto okolností my nemáme jasnou shodu na tom, co dělat ve městě Chomutově.
Jenom, rozumím tomu správně, že za rok a půl v Chomutově a za půl roku v Duchcově ty peníze, které jste do toho investovali, tak tímto rozhodnutím nebo nerozhodnutím tak nějak vyletěly komínem?
To vyletění komínem by bylo v případě, že bychom věc dál nesledovali a že bychom také neměli žádné výsledky doposud. V Chomutově vznikla celá řada projektů, které jsme připravovali spolu s partnery, ty projekty se podávaly a přinesou užitek do terénu. V Duchcově ten čas je kratší, je to půlrok, to znamená, tak jsme těch projektů připravili o něco mého, nicméně v současné chvíli jsou rozpracovány například tři velké zaměstnanostní projekty s místními neziskovými organizacemi, to znamená, my tu práci dokončíme, abychom alespoň ty partnery, kteří vlastně nejvíc byli zklamáni ukončením té spolupráce, tak, abychom je dovedli k podání toho projektu a k realizaci v terénu.
No, a když se dostaneme do Šluknovského výběžku, tak před několika dny při setkání tří starostů ze Šluknovského výběžku s poslanci Parlamentu České republiky říkala například nezávislá starostka Šluknova Eva Džumanová k vaší práci toto: "Pokud se mě zeptáte na jejich," tedy vaší agentury, "na jejich pomoc, tak já žádnou neznám. Sice se tak v médiích prezentují, ale skutečnost je jiná. Jejich materiály, které mají řešit situaci," podle paní starostky bude veřejnost vnímat jako protěžující Romy. Odpovídá tento názor paní starostky realitě?
Já jsem poměrně rozzlobený na paní starostku za to, co veřejně prezentuje do médií, protože my jsme s paní starostkou seděli mnohokrát u stolu, u jednacího stolu, samozřejmě v těch eskalujících nebo v těch časech, kdy konflikt na Šluknovsku eskaloval i později a na spolupráci jsme se nedomluvili. Paní starostka k tomu nemá ochotu, nepřevzala, že předchozí vedení města chtělo s agenturou spolupracovat, nevzala to za své. A my jsme přesto, respektive naše lokální konzultantka v místě spolupracovala s dalšími partnery, s neziskovými organizacemi zejména a znamená to, že v těchto dnech zažíváme úspěch v tom smyslu, že jsou připraveny ke startu projekty na zajištění sociálních služeb, uspěli jsme v řádu stovek tisíc korun na zajištění toho, co doposud ve městě zcela chybělo. Rovněž velmi dobře vypadá hodnocení projektu na podporu zaměstnanosti 25 lidí. Je to málo, to nestačí. My bychom potřebovali, aby ta součinnost byla úplná, aby vedení města dalo také svůj díl práce a ta situace se mohla měnit komplexněji. Tohle jsou řekněme takové dílčí projekty nebo dílčí záležitosti, nicméně to hodnocení od paní starostky absolutně nesedí, protože stejně tak bych si mohl stěžovat já, že paní starostka vůbec tu nabízenou podporu nechtěla přijmout a ještě ji takto prezentuje.
Na druhou stranu to je na svobodném rozhodnutí dané samosprávy, jestli pomoc vládní agentury přijme, nebo ne.
Je to přesně tak, nicméně vždycky je to věcí nějakého výběrového řízení, které vypisujeme. Do toho výběrového řízení se města a obce hlásí a oni v něm samozřejmě také musí uspět, musí ukázat, že jsou motivovány ke spolupráci a že chtějí od nás nějakou podporu, pomoc, která pak bude znamenat, že společně během třech let překlopíme tu spolupráci do terénu a do změny v tom konkrétním městě. Pokud se město přihlásí a posléze nespolupracuje, tak já to považuju za mrhání prostředků spíše z důvodu na straně města či obce.
No, a co oni udělali? Vy jste v jednom nebo prohlášení do médií v minulých dnech řekl, že vidíte chybu i na straně starostů ve Šluknovském výběžku, protože nechtějí pracovat na té dané věci, co to znamená? Jsou líní nebo z nějakého důvodu se jim to nehodí?
Já možná ještě předešlu, mně se zdá, že ten starostů, kdo vystoupí s přísnou kritikou a nemá ji příliš podloženou, za což považuju například vystoupení právě paní starostky Džumanové, tak spíše ukazuje na to, že on sám se tomu tématu nevěnuje a že on sám není připraven tu věc nějakým koncepčním způsobem řešit. Co se týče ...
Pardon, vy používáte termín, pane řediteli, není připraven, i u toho Chomutova jste to použil. Co to znamená není připraven, prostě nechce?
Nechce. Ještě podrobněji k situaci na Šluknovsku. Je tam 18 obcí v rámci mikroregionu a 12 z nich s námi uzavřelo spolupráci v rámci lokálního partnerství. To, že se 3 z nich ozvali, neznamená, že všichni starostové ze Šluknova stojí v jednom šiku a říkají - nechceme tady agenturu, nechceme spolupracovat.
Ne, to rozhodně, ale pokud tomu dobře rozumím a dobře jsem se díval na mapu, tak ta 3 zmiňovaná města Varnsdorf, Šluknov a ...
Rumburk.
Rumburk, děkuji pěkně, patří mezi 3 největší města výběžku.
Je to tak, na druhou stranu, když se podíváme do historie působení agentury na Šluknovsku, tak například Krásná Lípa, která také je poměrně velkým městem v regionu, tak je ve zcela jiné situaci. Má poměrně slušný zázemí sociálních služeb, výborné služby na vzdělávání dětí, volný čas a dobré projekty na podporu zaměstnanosti, řeší i situaci v bydlení. Během třech lech si dokázala výrazně změnit podmínky pro začleňování v obci a díky tomu podobné migrační vlny, které zasahovaly Rumburk, Varnsdorf, Šluknov, Krásná Lípa zvládá celkem bez problémů, neříkám, že zcela, ale téměř bez problémů. Také lidé v Krásné Lípě nemají potřebu jít do ulic a poskytovat jistou zpětnou vazbu vedení měst. Ale ani mezi Šluknovem, Varnsdorfem a Rumburkem nemůžeme položit rovnítko, ani v těchto obcích není stejná situace. Můžeme říci, že všechny 3 obce nebo města shodně zanedbala v minulosti, výrazně zanedbala preventivní aktivity, nevěnovala se sociálním politikám, sociální služby v těchto městech v podstatě neexistují, respektive tam suplují částečně neziskové organizace, nicméně, jak jsem kritizoval paní starostku ze Šluknova za to, že není ochotna spolupracovat, jiná situace je například ve Varnsdorfu a pokud jsem měl možnost s panem starostou Loukou z Varnsdorfu teď mluvit a ptám se ho, proč i o on vystoupil, říkal - já jsem u toho kontaktu s médii nebyl, já bych takto příkře nevystupoval. Tam jde spíše o to, že my jsme se po 5 měsících od těch nepokojů dostali do nějakého bodu spolupráce, který potřebujeme řekněme restartovat a říci si těch 8 opatření, která jsou napsána ve strategickém plánu, potřebujeme schválit radou a zastupitelstvem a dát na papír jako projektový záměr, aby se objevily v terénu, potřebujem řešit tu zoufalou situaci na ubytovnách, potřebujeme řešit problém se službami.
A to je teď tedy jaksi úkol na straně města z vašeho pohledu, když se o Varnsdorfu bavíme?
Půl na půl. My potřebujeme souhlas od vedení města, že to, co jsme společně plánovali v září, v říjnu, to společně znovu polovina na straně města, polovina od nás, takže teď bude platit a že můžeme s mandátem od vedení města napsat projekty, které město potom předloží a bavíme se, znovu říkám, o řešení situace na ubytovnách, které zajímají jistě všechny obyvatele jak ve Varnsdorfu, tak to sleduje i okolí, řešit je zapotřebí sociální služby, které ve městě nejsou, vzdělávání, děti z těch vyloučených lokalit nebo z ubytoven v podstatě nechodí do běžných základních škol, není tam předškolní příprava a to je všechno předmětem těch opatření, pro které my teď potřebujeme zjednodušeně řečeno dostat štempl, abychom je mohli udělat.
To vypadá téměř neuvěřitelně, pane řediteli, že když to budu hodně interpretovat, že vy stojíte nastartováni, připraveni s hotovým plánem, jak dané věci udělat tak, aby se situace zlepšila a město dané, v tomto případě tedy vzhledem k tomu, že se bavíme o paní starostce Evě Džumanové, Šluknov, říká - ne, my to nechceme. Řekněte mi, jaký je důvod?
No, my stojíme s tím plánem ve Varnsdorfu, to je velký rozdíl, proto říkám posuzujme ty situace ve městech různě, protože s paní starostkou ze Šluknova jsme si nikdy nesedli za stůl s tím, že jsme nikdy neměli společný plán, jak ty věci řešit, a tam ten problém počíná v podstatě od okamžiku, kdy agentura začala na Šluknovsku působit. Přesto ...
To je osobní tedy?
Ale tak může to být částečně osobní, na druhou stranu já si prostě myslím, že paní starostka nemá jako svoji prioritu sociální začleňování a sociální politiku nebere jako osobní úkol zajistit služby pro občany na sídlišti, nevnímá jako to ten způsob řešení, spíše se přimyká k řešením typu kamerové systémy a podobně. Za těchto okolností já bych neřekl, že to je osobní, je to i o nastavení toho starosty nebo starostky o tom, jakou má chuť věci dělat. Sociální začleňování je běh na dlouhou trať a starosta musí věřit v to, že preventivní programy mohou pomáhat, musí se podívat k sousedům, kteří už takové programy využili, k tomu jim ovšem ale také slouží agentura, přinášíme tu dobrou praxi z jiných měst a za takových okolností potom ta věc může fungovat. Nevím, jestli je to jenom osobní záležitost.
Dobře, posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, dnes hovořím s ředitelem vládní Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách Martinem Šimáčkem. Ještě jeden argument, vy jste říkal, že ta kritika ze strany starostů ze Šluknovského výběžku není vyfutrovaná argumenty. Paní starostka některé jaksi dala na hromadu a já vám z nich něco ocituji. Ona tvrdí, že ve vašich materiálech tedy agenturních není kladen žádný důraz na povinnosti rodičů podílet se na péči o děti, velmi zjednodušeně, terénní pracovník bude chodit do rodin ráno a budit děti do školy, zdravotnický pracovník je bude učit hygienickým návykům, případné záškoláky odvede do školy policie. Z tohoto materiálu máme já i kolegové, říkala paní starostka Džumanová, pocit, že zodpovědnost za výchovu dětí bude přebírat stát, školy, sociálně terénní pracovníci a policie, to je myslím docela konkrétní výhrada. Co na ni říkáte, pane řediteli?
Ještě předtím, než jste začal citovat tu upravenou řeč paní starostky, tak přišla s tím, že ve strategii je napsáno, že budeme kupovat autosedačky do policejních vozů a ti policisté pak budou děti odvážet těmi policejními vozy do škol. Z toho je vidět, jak velmi neuváženě paní starostka interpretuje.
Jenom, abychom si to srovnali, nebylo v plánu, že by ve Šluknově městští policisté nakupovali dětské sedačky do svých aut?
To je absolutní nesmysl. Já jsem se zlobil na paní starostku i proto, že ona velice často interpretuje poměrně komplikovanou strategii, v té strategii je 73 opatření a není příliš snadné ji takto jednoduše shrnout do pár vět. Když půjdu k té serióznější citaci, kterou jste uváděl vy, kdy už se paní starostka opravila, tak jsou to dvě strany jedné mince, ta jedna strana mince říká, že rodiče nebo rodiny ve vyloučených lokalitách nepřikládají příliš velký význam vzdělávání, rodiče často nepracují, mnozí z nich i 20 let, a to je situace, kterou reprodukují jejich děti, to jsou strategie, které ty děti přebírají a my si nemůžeme myslet, že ti rodiče to sami zvládnou, že oni sami zvládnou pro své děti vymyslet nějaký jiný způsob života, proto ta ingerence ze strany institucí, škol, sociálních úřadů a tak dále. Na druhou stranu součástí těch opatření je samozřejmě aktivizace, motivace těch rodičů, ale je to tak řekněme půl na půl. My si prostě nemůžeme myslet, že ta situace sociálně vyloučených lidí umožňuje, aby se sami o sebe postarali a tu situaci zvládli samostatně. Kdyby to uměli, tak by v té situaci nebyli.
No, a celá věc má ještě jeden rozměr, protože veškeré citace, které jsem tady ve Dvaceti minutách uváděl, zejména z úst paní starostky Šluknova Evy Džumanové pocházejí ze setkání 3 starostů šluknovských obcí s poslanci Parlamentu České republiky, potom jednání, vystoupil předseda Věcí veřejných a také předseda výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny Radek John a řekl: "Pozveme si zástupce agentury, aby nám vykázali své úspěchy a ukázali, že je agentura efektivní. Pokud nebude fungovat, mají se dát peníze jinam, nebo změnit systém její práce." Tak první otázka je, necháte se pozvat?
Já se na to setkání docela těším, protože já jsem s panem Johnem mluvil jednou krátce, a docela mě překvapilo, jak jednoznačně si troufl v médiích kritizovat práci agentury, aniž by o ní podle mého soudu cokoliv mohl vědět, respektive pravděpodobně ví, když jsem se díval na složení výboru, tak jsou tam starostové, respektive poslanci, kteří se doposud s agenturou nijak nesetkávali s jedinou výjimkou, je tam paní bývalá primátorka Řápková, předpokládám tedy, že pan John má informace zejména od ní. A musím říci, že právě panu Johnovi budu chtít vysvětlit, jak agentura skutečně fungovat, aby napříště tu kritiku směřoval podle skutečné práce agentury a ne podle domněnek paní primátorky.
Dlužno podotknout, že ve výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny nesedí jen Radek John a Ivana Řápková, bývalá primátorka Chomutova. Na druhou stranu, jak ve vyjádření Radka Johna, tak ve vyjádření oněch třech starostů zaznělo, pokud by agentura nepracovala dobře, je lepší peníze z jejího rozpočtu dát někam, kde budou využity rozumněji. První otázka, která mě zajímá, je, jaký máte rozpočet? Je to těch 25 milionů, o kterých se tak nějak mluví v médiích?
Je to cirka 25 milionů korun ročně. Teď je to nejvíce za celou dobu. Asi 70 až 80 % tvoří prostředky ze strukturálních fondů. My se snažíme šetřit ty prostředky státního rozpočtu a za těch 25 milionů operujeme v 26 městech a nejenom tedy městech, Šluknovsko berte jako jedno město, jeden region, takže jsou to i mikroregiony. Znamená to, že ta práce agentury stojí méně než milion v jednom místě, kde pracujeme, a za to si posluchači mohou představit, že se nám daří průměrně 20 až 25 milionů korun z projektů, ze strukturálních fondů do těch lokalit dostat tak, aby to měnilo situaci. Nabízíme docela komplexní servis od analýzy, přes naplánování aktivit, jejich realizaci v terénu, předávání know-how mezi městy a součástí práce agentury je i připomínkování zákonných norem, jakási zpětná vazba státní správě, příprava a realizace strategie boje proti sociálnímu vyloučení, to všechno děláme za 25 milionů korun. Myslím si, že jsme hodně efektivní orgán státní správy a pokud by do budoucna agentura nebyla efektivní, tak já bych také zvedl ruku pro její zrušení, mám ale za to, že tak, jak agenturu 3 roky budujeme, že se nám v podařilo v Česku vybudovat unikátní tým lidí, kteří své práci rozumí a není tady lépe soustředěné know-how než do těch 40 pracovníků agentury, kteří v současné chvíli představují podle mého soudu šanci na změnu v lokalitách v Česku.
Popravdě řečeno bylo by zvláštní, pane řediteli, kdybyste říkal - agentura je v tuto chvíli neefektivní a děláme to špatně.
Bylo by to zvláštní, na druhou stranu já považuji za jistou formou pochvaly, že nás kritizují zrovna lidé, kteří v minulosti neosvědčili dobrou praxi v začleňování.
Ptám se na to, jestli nebyla někde z vaší strany zanedbána komunikace se starosty, když se 3 z nich, a pan starostka Louka z Varnsdorfa může se jemně distancovat od toho, co bylo řečeno, dejme tomu, ale teď vypadá minimálně skrze média, že 3 z těchto starostů se sebrali, šli před poslance a médiím řekli - agentura nepracuje správně a my chceme, úplně nejlepší by bylo, kdyby ty peníze, které do své práce dává, by se dávaly někam jinam a lépe.
To musím částečně přiznat, ona ta komunikace jednak se starosty, ale potom také s celou řadou dalších lidí je hrozně důležitá a lokálních konzultant, představte si člověka na půl úvazku ve městě, který má zvládnout to, co jsem popisoval, plus ještě komunikaci s politiky, že ten člověk má zvládnout vlastně vysvětlit všem těm důležitým politikům, jak agentura v místě postupuje, co všechno to bude znamenat, všechny musí přesvědčit, nebo alespoň ukázat, že ta práce k něčemu vede, a ne vždycky to všichni zvládnou na 100 %. I my, kteří řídíme agenturu, také nestíháme komunikovat se všemi poslanci, se všemi starostami tak, aby všichni měli úplné penzum informací, takže tady si myslím, že částečně pravda je i v tom smyslu, že ne všichni od nás mají 100 % informací.
A pak ještě jedna otázka, pokud jste říkal, že Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách na Šluknovsku pracuje ve 12 obcích tak, že jsou podepsány projekty se samosprávami a ta spolupráce běží, a potom by byli, nebo byla 3 města, 2 města, kdy Varnsdorf spolupracoval dále, docela velká města v rámci regionu, která by řekla - my s vámi spolupracovat nebudeme, budeme si to dělat samy nebo to případně nebudem dělat vůbec péči o romské etnikum nebo o sociálně vyloučené, tak, co by to znamenalo pro ten region? Není to trošku nabourání práce prostě v tom regionu, který nota bene z geografického hlediska je prostě relativně uzavřený?
Máte pravdu, ale zase, když se podíváme s jistou zkušeností z regionu na tu situaci pod drobnohledem, tak jakási dichotomie nebo rozpor mezi Rumburkem a Varnsdorfem platí, co si pamatuju. Ten region není úplně jednolitý, politikové netáhnou za jeden provaz a není to tak, že všichni ti starostové by vždycky se všemi navzájem souhlasili a proto i ty politiky v začleňování se různí a když se podíváme na důvody pro ty nepokoje, tak mezi ně patří i vnitřní migrace, ono se říká, že to je vnější migrace, že lidé, kteří přicházejí dovnitř do toho regionu, ale ukazuje se mnohem víc, že ti starostové si mnohdy mezi sebou ty lidi, chudé lidi posílají a že někteří jsou ochotnější s nimi pracovat a integrovat a jiní méně, takže ta soudržnost toho regionu zdaleka neplatí a pokud agentura bude působit jenom v některých těch městech, je to oslabení. Naším záměrem by mělo spíše býti přivést ty starosty k jednomu stolu a udělat opatření pro celý ten region, ale když to prostě nepůjde, tak my nemáme žádnou pravomoc to změnit. Starostové jsou pány, zvolenými pány na území svých obcí a agentura je pouze poradní orgán.
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu s ředitelem Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách Martinem Šimáčkem. Díky, že jste přišel a za váš komentář, hezký podvečer.
Díky za pozvání. Hezký večer.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, přeji vám příjemný poslech.
Evropská komise začíná považovat situaci na ministerstvu školství za bezvýchodnou a vzhledem ke stupni rozkladu tamního systému čerpání evropských dotací nevidí šanci na zásadní obrat k lepšímu, tak popsal stav věcí kolem čerpání dotací europoslanec Jan Březina. V Čechách ale jakoby byly úplně jiné informace. Ministr školství Dobeš nepovažuje stav zdaleka za tak vážný, tvrdí, že chyby zdědil a do dubna je napraví, jinak prý rezignuje. Jaký je tedy evropský pohled na české chování k dotacím? Je v silách ministra změnit stav za necelé 3 měsíce? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Pozvání přijal poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL Jan Březina. Vítejte u nás.
Dobrý den.
Každý ministr, který připraví tuto zemi o miliardy, musí odejít, řekl v pátek v České televizi místopředseda Věcí veřejných, tedy mateřské strany ministra Dobeše Tomáš Jarolím. Jak to vnímáte vy, pane Březino, připravil už ministr tuto zemi o nějaké peníze, anebo to jen hrozí?
Já si myslím, že to je hrozba, bohužel ale dost reálná hrozba. Tady ta tvrzení, že se vlastně nic neděje, že je všechno odstranitelné a řešitelné, jsou sice teoreticky pravdivá, na druhé straně pan ministr mi připomíná člověka z toho vtipu, který letí kolem mrakodrapu a ještě v desátém patře říká - vždyť je to dobré. A tady si myslím, že bohužel přes signály, které z Evropské komise vycházely, nebyla udělaná opatření, která si komise představovala a podle mého názoru je to trochu zmatením jazyků, nemyslím teď cizí jazyky a češtinu, myslím tím diplomatické vyjádření v češtině, protože ty ...
Já teď s dovolením připomenu, že tam byly takové matoucí signály i pro českou veřejnost, kdy premiér tvrdil, že ano, že ministerstvo školství se musí hodně snažit, aby napravilo chyby, protože reálně hrozí, že program Vzdělávání pro konkurenceschopnost o peníze přijde, a ministr Dobeš na to ještě v podstatě ten samý den tvrdil, že vůbec není o takové konkrétní hrozbě a že to zdaleka není tak vážné a co si z toho měl vzít člověk? Tak možná jsou za tím ty bruselské jazyky, které jsou daleko zlejší, než to zní v překladu?
Ne, právě že, právě naopak. Ty formulace, které vychází od Evropské komise, jsou na naše poměry velmi mírné, jenže ten, kdo zná pozadí těch vyjádření a ví, že jestliže komise evropská v tom směru ohledně programu napíše, že je znepokojena, tak je to průšvih, když napíše, že je vážně znepokojena, je to naprostý průšvih a když napíše, jako jsem četl v dopise z 25. ledna, že bychom se měli zamyslet nad převedením prostředků do jiného programu, tak je to něco naprosto bezprecedentního, co jsem ještě u žádné takovéto výtky ani neslyšel, čili ta situace je vážná.
Tak jsem to právě myslela.
To je otázka jakéhosi diplomatického jazyka.
Vnímání.
Protože Evropská komise je orgánem, která má dodržovat pravidla hry, nebo má dbát na dodržování pravidla hry, na druhé straně nemůže ovlivňovat přímo členské země, ale může jim, nebo neměla by jim radit ve věcech, které jsou přímo v jejich kompetenci. Čili to je otázka jisté řekněme diplomatické zdvořilosti, kterou si ale každý vyhodnotí jinak.
Tak a řekněme tedy reálně, co hrozí? Komise v dopise už upozorňuje, že kvůli chybám v čerpání ministerstvu pozastavila proplácení žádosti o výplatu evropských fondů, to je zhruba 1,2 miliardy korun, a tady to ale jde ještě zachránit, to se ještě shodneme.
Asi ano, i když některé věci, pokud by uznala z té 1,2 miliardy, že jsou nenárokovatelné, tak to je to trošku průšvih, protože ty už zase podle jistého pravidla musí být vyčerpány pouze do určité doby, ale to zabýváme se technikáliemi. Tady je mnohem větší průšvih, který se rýsuje. To pozastavení se týkalo konkrétních projektů. Nemluvím už o těch projektech s názvem Sport a Okno, to byla čirá ...
K tomu bych se ještě ráda vrátila jako dopadu na psychiku Evropské komise.
Tam si myslím, že asi pánové byli dosti vytočeni, když se jim tyto projekty dostali do rukou, protože, jak jsem vám říkal, právě oni se zabývají tím, aby peníze jaksi evropského daňového poplatníka, včetně českého, nebyly vyhazovány oknem a zrovna ten název toho jednoho projektu je v tomto smyslu dosti symbolický, tak to už byly vyložené excesy. Ale nám hrozí jiná věc, ta věc spočívá v tom, že dosud vlastně to pozastavení v uvozovkách je neoficiální. My tam pošleme projekt a protože nejsou odstraněny ty příčiny, tak ten projekt neprojde. Oficiálně režim pozastavení toho programu je průšvih v jiné záležitosti, zatímco při neschválení toho projektu se vlastně lhůty, jsou obvyklé úřední lhůty, čili my máme 2 měsíce na reakci, Evropská komise musí reagovat za určitou dobu, tak při pozastavení programu toto pravidlo padá a tam už komise může použít jaké chce lhůty, čili ten postup toho, že vlastně nebyl program zatím oficiálně pozastaven, je jakási poslední okno příležitosti, vidíte to, to okno tady dnes padá.
Vám to okno leží v žaludku nějakým způsobem, pane europoslanče?
Tak to je opravdu ..., nebudu to komentovat, protože ...
Tak připomeňme, jak se věci mají. Posluchači Dvaceti minut Radiožurnálu si tady mohli udělat obrázek o tom, jak se připravoval projekt Sport, protože jsme tady měli jeho garanta, pana Baumruka, který nám tady dvacet minut zkoušel dokázat, jak je projekt připravený, obrázek si udělal asi každý sám, a ministr po těch četných výtkách nakonec tedy projekt Sport skutečně zastavil. Projekt Okno ale, který byl podobně kritizovaný, ten běží dál a ministr ho chce rozvíjet.
Pokud má pan ministr svoje představy, tak samozřejmě, já mu je neberu, na druhé straně reakce, aspoň, co jsem slyšel z Evropské komise, jsou jiné, to znamená, pan ministr asi už není o těchto záležitostech v obraze a tady si myslím, že je už příležitost pro jeho nadřízeného, kterým je jednoznačně premiér naší země a který musí zvážit, jestli čekat do toho příslovečného dubna, kdy pan ministr, jak pravili jeho straničtí kolegové, že položil hlavu na špalek, tak, jestli čekat až do té doby, protože se nám opravdu může stát, že do té doby to oficiální pozastavení přijde, a pak je to opravdu průšvih.
Zeptám se jinak, pokud by ministr Dobeš byl třeba premiérem odvolán dřív z důvodu nezvládnutí čerpání dotací, skutečně by to k něčemu pomohlo?
Ani to není možno říct se stoprocentní jistotou, ale byl by to signál, že se něco personálně velmi razantně řeší.
A potřebuje Evropská komise takové signály?
To se musíte zeptat Evropské komise, já za ně nemůžu ...
Vy tam fungujete daleko víc, než kdokoliv z nás.
Tak samozřejmě, že se tyto záležitosti sledují, že zejména záliba pana ministra v personálních zvratech a ve výměnách lidí je tam sledována řekněme s povytaženým obočím, protože jestliže například máte v kontrolním systému lidi, kteří ani nemohli mít dostatek času na to, aby se zapracovali, v tom případě jaksi další výměna ty věci nevyřeší. Ale ta výměna toho vyměnitele by možná řešením byla.
Neboli myslíte si, že ten průšvih by se ještě teď dal zmírnit, kdyby se premiér odhodlal vyměnit ministra Dobeše?
Tak já vzhledem k tomu, že ve své názorové orientaci i občas věřím na zázraky, tak možná by se to tímto způsobem, pokud samozřejmě pan ministr nedělá teď relevantní kroky a já nevím, proč by je dělal třeba zrovna teď, když do této doby to nedělal, čili já už bych mu asi po této stránce nevěřil, ale to je otázka pro pana premiéra.
Ale co by to změnilo, kdyby k tomu skutečně hypoteticky došlo, co by to podle vás v Bruselu, v Evropské komisi, ve vnímání bruselských úředníků mohlo řekněme odblokovat?
Já se netvářím jako naprostý expert na Evropskou komisi a na chování evropských úředníků, ale myslím si, že by to byl signál, že jsme si uvědomili, že takto manažersky to dál nejde a pokud by následovala rychlá reakce s tím, že by byl na místě ministra někdo, kdo by dokázal dojet do Evropské komise a třeba dal určité garance nápravy těch věcí, tak možná ještě na poslední chvíli by to šlo.
A teď to obraťme, co by měl ministr Dobeš dokázat, aby nemusel nakonec v dubnu položit tu hlavu na špalek a aby premiér nemusel seknout?
V podstatě by musel prokázat, že v tom týmu, který má rozhodovat o evropských projektech, jsou kvalifikovaní lidé, musel by prokázat ...
A jsou tam podle vás?
No, jak jsem říkal, třeba na té kontrole nemůžou být lidi už z toho principu, že jsou často měněni. Čili ale říkám, je tady určitý, určitá zásobárna takových lidí, byť neomezená, a pak ministr by musel asi hodně zapátrat a takovýto tým velmi rychle, ba co dím bleskově postavit a Evropské komisi představit.
Neboli vy doporučujete ještě další obměnu těch několikrát obměněných lidí?
V podstatě by možná stačilo zapátrat v těch, kteří již byli obměněni a byli kvalifikovaní. Já ...
Narážíte na pana Vitulu, kterého pan ministr tolik kritizuje?
Tak já si myslím, že pan Vitula teď jako, pokud jsem slyšel, tak je vlastně kvestorem univerzity, což je postavení, za kterého bych se asi do takovýchto záležitostí příliš nehrnul.
Nebo měl jste na mysli ...
Ale jako myslím si, že lidé, kteří by měli takovýto přehled a odbornost, by možná mohli pomoct.
Dobře, tak tohle je opravdu hypotetická úvaha, že by pan ministr Dobeš šel do další obměny týmu, i když u něj to skutečně není nic neobvyklého, možná se toho dočkáme. Co dalšího by ještě měl stihnout, aby to do března nějakým způsobem spravil?
Ano, asi bych netrval ...
Nebo do dubna tedy pravděpodobně, já nevím, jestli to pan ministr myslí jako do konce dubna nebo do začátku, ale zkrátka zhruba je to 3 měsíce lhůta.
No, to je vražedná lhůta a asi bych, asi bych ani na netrval na onom skvělém projektu Okno. Prostě musel by vydat signál, že odteď se přestává experimentovat a že to myslí vážně.
Tak to je projekt Okno, který by tedy vydal signál. Jsou tu nějací odborníci. Co ten program Vzdělávání pro konkurenceschopnost jako takový? Ten ohrožují právě tyto projekty, nebo ještě něco?
Já si myslím, že toto, ono to zní velice jednoduše, ale tyto dvě věci by podle mého názoru pro začátek stačily. Nezní to jako zázrak, ale kdyby se to povedlo, tak si myslím, že ještě šance je.
Neboli vzdát se projektu Okno a ...
A podobných projektů.
A podobných projektů, které budí tedy v Bruselu podle vás dojem, že nejsme schopni napsat něco, co by mělo hlavu a patu, takhle to jde říct?
Ano, dá se to tak říct, takže zrovna s tím Oknem se asi právě do nejlepší představy komise netrefili.
Mimochodem ještě ke zrušenému projektu Sport, který byl tedy kritizován společně s Oknem, ministr Dobeš se hájil také tím, že Evropská komise není nastavená na to, aby podporovala sport, což je podle ministra ten zásadní problém, to řekl pan ministr včera v České televizi, je to pravda, jsou tam nějaké takovéhle bloky?
Víte, on je jiný problém, on pan ministr jaksi nezvážil zásadní věc, že sport není podporovanou záležitostí v tomto programu, což je poměrně zásadní neznalost, ale ministr nemusí vědět všechno.
Když byste měl odhadnout, jak to dopadne, dopadne to tak, že se podaří zachránit operační program Vzdělání pro konkurenceschopnost a s ním 53 miliard, anebo ne?
Byl bych velmi rád, ale jak říkám, to už se posunuje do toho, řekněme do toho označení zázrak.
Proč má Česko takové problémy s čerpáním evropských dotací? Diskutujeme s europoslancem Janem Březinou, posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. My tady nestojíme s ministerstvem školství a s tímto konkrétním projektem před žádným překvapením, protože už začátkem roku v rámci komentářů k vývoji státního rozpočtu řekl ministr financí Kalousek, že za deficit z loňského roku, který byl vyšší, než vláda plánovala, mohou neukáznění ministři především z Věcí veřejných a důvodem je podle něj právě fakt, že se nepodařilo vyčerpat více než 40 miliard korun z evropských fondů, takže ten problém se netýká zdaleka jen resortu školství a je opakovaný a bude hlubší. Kde je u nás zakopaný pes?
Myslím si, že to je srážka dvou kultur, té naší, na kterou, kde jsme zvyklí na to, že zpravidla v té horší variantě se v případě přidělování veřejných peněz sejde několik lidí a rozhodnou, abych to naprosto zkratkovitě vyjádřil, že Lojzovi ano a Vojtovi ne, a přece jenom ten přístup toho programování je jiný a ...
Promiňte, slyším, že bruselský úředník nesnáší klientelismus v překladu?
No, vůbec ani ne úředník, klientelismus jako takový z těch programů strukturálních fondů těmi opatřeními má být vyloučen. Tam jsou nastaveny takové parametry jak výběru, tak těch oblastí, na kterých ta podpora je orientovaná, že prostě ten systém je nastavený tak, že by měl odchytit excesy a jak vidíte na některých příkladech, dokonce třeba regionálních operačních programů, tak se to nakonec stane. Pokud v tom systému někdo hraje křivě a já neříkám, že ty peníze jsou všechny účelně vynaloženy, a leckdy to je chyba těch programů, ale co se týká výběrových procedur, té prokury a tady těchto věcí, tam je, tam jsou ty programy asi na mnohem vyšší úrovni, než je obvyklá úroveň zacházení s veřejnými prostředky v našem státě, to znamená, to je trošku srážka dvou kultur. A protože ty systémy, které ty peníze vlastně zprostředkovávají a posunují, jsou sofistikované, jsou založeny na auditech a kontrolách, tak ten systém pro ty audity a kontroly musí být v pořádku, což je právě to, o čem jsme se bavili před chvílí. Pokud ten systém znejišťujete výměnami, pokud ho, pokud neustále mícháte s tím hrnečkem kávy, tak prostě nevytvoříte to prostředí.
Neboli jsme dosáhli toho, že už nám Brusel prostě an gró nevěří?
Tak já bych neřekl, že nevěří, protože jsou programy, které se čerpají dobře, některé dokonce i účelně a jsou to věci, které v podstatě vidíme dejme tomu u regionálních operačních programů, kde celkem ta politická reprezentace krajů má poměrně blízko k uplatnění těch peněz a ty systém aspoň tam, kde to bylo dobře nastaveno, fungují. Čili je to trošku srážka nejenom jazyková, jak jsme viděli v předchozí debatě o panu ministrovi Dobešovi, ale je to trošku i srážka dvou kultur. A my jsme opravdu, co se týká toho čerpání, řekl bych v zadní části pelotonu, protože z poslední statistiky, když se to sečetlo, tak jsme, tuším, byli čtvrtí od konce, a to si myslím, že z těch velkých příjemců, myslím tím relativně velkých příjemců těch peněz na hlavu jsme tam v té skupině byli v podstatě jediní.
Evropská komise prý už má od loňska vytipováno celkem 5 českých operačních programů, které vyhodnotila jako rizikové a chystá se jim ty peníze de facto sebrat, nebo je tomu velmi blízko, máte stejné informace?
Tak sebrat to je, řekněme, silné slovo. Já mám tyto informace právě v souvislosti s ministerstvem školství, ale to, že některé peníze v těch programech asi nevyčerpáme, tak je třeba i otázkou, na které jsme se zatím zasekli, a to je, dejme tomu, při čištění odpadních vod záležitost právního stavu těch našich provozovatelů třeba kanalizací a čističek a vodovodů, které Evropská komise nepovažuje za ...
To myslíte program tedy životní prostředí?
Ano, myslím životní prostředí, protože tam Evropská komise naše dlouhodobé pronájmy nepovažuje za věc, která je ve shodě s dobrou praxí, a tam je problém.
Další problém má být v programu Doprava, v programu Podnikání, inovace a v Regionálním operačním programu Severozápad.
Tak to poslední, to byla ta nešťastná záležitost, kdy ty věci byly řekněme korupčně nastaveny.
Tam to řešila i policie, nebo stále ještě řeší.
Tam to řešila policie, ale vidíte, že ten systém funguje, že prostě tyto věci zjistil, že z auditu a jinak se dalo poznat, že se tam odehrává něco, co není ve shodě, a že to vedlo k reakcím. Co se týče dalších, tak, co u těch ostatních, Doprava, no, jestliže my sami neustále měníme svoje priority v dopravě podle toho, jaký ministr zrovna sedí na ministerstvu dopravy a jeden dle svého původu nejlépe má jaksi prioritu v dopravě dálniční, pokud možno některého směru týkajícího se jeho bydliště nebo pokud druhý říká, že to nejdůležitější jsou obchvaty, přijde třetí a řekne všechno špatně, tak i toto je třeba znejistění z hlediska priorit, jestli ... Protože z hlediska řekněme evropského, když se podívá ...
Já vás musím přerušit, protože nám bohužel se krátí čas, jenom velmi krátce, hrozí nám nějaký další kromě těch 53 miliard, které jsou tedy reálně v nějakém ohrožení, byť by to byla ta poslední možnost, nějaký další finanční problém?
No, tak to, co jste říkala jaksi těch pár dalších programů, to jsou potenciální průšvihy, ten posledně jmenovaný, je otázka velmi akutní.
Takže posledně jmenovaný program myslíte tedy stále ministerstvo školství a Vzdělání pro konkurenceschopnost?
Ano, a to bych řekl, že je hodně akutní a hodně průšvihové.
Řekl ve Dvaceti minutách Radiožurnálu poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL Jan Březina. Já vám děkuji za váš čas. Na slyšenou.
Děkuji. Na shledanou.
Od mikrofonu Radiožurnálu se loučí Štěpánka Čechová.
Po desáté hodině jako vždy posloucháte rozhovor s hostem dopoledního Radiožurnálu. Máme čtrnáctého února, den svatého Valentýna. Někdo tomu říká láska a dnešní host dopoledního Radiožurnálu by to mohl ve stručnosti označit jako adrenalin, nonadrenalin, dopamin, kortizol, fenylethyl, amin, endorfiny a také trochu oxytocinu. Profesor Luboslav Stárka z Endokrinologického ústavu je mým hostem. Dobrý den, pane profesore.
Dobrý den.
Řekla jsem to všechno správně, nebo jsem na některý ...
Ty názvy jste řekla zcela správně. Profesor chemie by vás pochválil, ale nemyslím si, že by láska se dala zredukovat pouze na tato jména, která jste tady vysypala z rukávu. Je to jistě mnohem víc, ale my se zajímáme o to, co při těch stavech, emočních stavech, kterým ta láska je, v těle pracuje a co snad je i určitou podmínkou, abysme se cítili tak, jako se cítíme, když jsme zamilovaní. Jistě tyto látky v nás vyvolávají určité stavy, ale jak jste jmenovala celou tu škálu těch látek, tak jistě ne všechny stejně a ne všechny ve stejnou dobu působí. My si totiž představujeme, že láska má určité fáze, samozřejmě je to určité zjednodušení, ale přece jenom každý ze své zkušenosti ví, že to romantické zamilování, které je na začátku toho vztahu, té emoce, vypadá trošku jinak, nežli když ta láska pokročí do určitého klidového vývojového stavu a když láska nakonec v podstatě vrcholí tím, v co má směřovat. To jest v péči o potomstvo. Takže pro každou tu fázi je důležitý jiný z těch hormonů, jinak se mění a samozřejmě protože do našich představ o lásce a i její prožívání vstupuje také určité kulturní pozadí, výchova, eventuelně náboženské přesvědčení a podobně ...
Říká host dopoledního Radiožurnálu. No, a my už si za okamžik projdeme v našem vysílání ta jednotlivá stádia té zamilovanosti a lásky a podíváme se, co se v našem těle vlastně v takovou chvíli děje.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Endokrinolog, profesor doktor Luboslav Stárka z Endokrinologického ústavu je mým hostem. Já musím říct, že když jsem četla popis právě toho zamilování očima endokrinologa, tak jsem rázem zapomněla na vůni růží a na ty milostné verše a dost jsem se smála. Vy jste vlastně popisovali takové ty tři fáze, během nichž dochází k výrazným hormonálním změnám v lidském těle. Ta první, ta vypadá velmi, ta vypadá, řekněme, na velmi bouřlivé chemické reakce a svým způsobem jsem se dočetla, že by se to snad dalo zpodobňovat i se stresem. Jaké tam jsou styčné plochy?
Ty styčné plochy jsou jistě tom, že ten, kdo je zamilován, tak se o tu svou partnerku nebo svého partnera nějakým způsobem strachuje, že o něj buď přijde, nebo že ta, ten vztah nedospěje do těch konců, do kterých cílí a že tudíž má mobilizovány určité hormony, které právě v takovýchto situacích nás připravují na ten okolní svět. Je to především kortizol, který je typickým stresovým hormonem, ale také další hormony, které například produkuje kůra a dřeň nadledviny, zejména ta dřeň v té okamžité reakci je důležitá, a tam právě se předpokládalo, bohužel to zatím nikdy zcela bezpečně prokázáno nebylo, že ta látka s tím divným jménem beta fenylethylamin působí nějakým způsobem na to naše rozrušení. Ale na druhé straně se ukazuje, že právě látky tohoto typu jsou látky, které jsou někdy zneužívány právě k tomu, aby v nás vyvolaly takový pocit blízkosti jiné osoby a jsou třeba i stejně jako ten beta fenylethylamin základem některých těch drog, které jsou používány právě v těch různých situacích, takže třeba ty látky typu extáze a podobně jsou založeny na podobném chemickém principu, takže nás to do jisté míry utvrzuje v tom, že tyto látky skutečně v té první fázi lásky nějakou roli hrají.
A má ta první fáze lásky, taková ta prudká zamilovanost nějaké společné hormony se sexuálním vzrušením, nebo je to úplně něco jiného?
Hormony má společné, ale kupodivu i se dá říct ve srovnání s některými zvířaty působí ty hormony opačně. To zamilování a dejme tomu sexuální vzrušení jsou dvě různé věci. Sice se často spojují, ale v podstatě když se podíváme na fyziologické reakce, které jsou při tom vzrušení sexuálním a které jsou při té zamilovanosti, tak jsou podstatně jiné. A třeba hormon, který je pro muže velice důležitý, o kterém se často mluví, to je testosteron, tak ten v té fázi romantické zamilovanosti u mužů dokonce klesá. Zatímco třeba u některých zvířat, třeba konkrétně u slona v době říje u samců stoupá testosteron až 50x proti těm normálním stavům, takže je vidět, že tam určitý rozdíl mezi slonem a zamilovaným mužem přece jenom existuje. U žen naopak ten testosteron stoupá. Dá se říct, že jakoby ženy v té fázi zamilovanosti by měly přece jenom od toho hormonu určitý příspěvek ke své agresivitě a k takovému tomu ovládání okolí, kdežto ten muž se stává svým způsobem trošku takový subdominantní a přece jenom se to někdy vysvětluje i tím, že v té fázi zamilovanosti by neměl zrovna atakovat tu svou partnerku a ...
Nechceme tím říci, že se mění v blábolivého snílka, imbecila nebo něco podobného.
To ne, ale nicméně ten testosteron přece jenom trošku tomu mužskému charakteru přispívá a tady v této situaci ho naopak tlumí.
Profesor doktor Luboslav Stárka z Endokrinologického ústavu je hostem dopoledního Radiožurnálu. Když přejde tahle ta první zamilovanost, která je velmi bouřlivá, tak asi dojde k určitému uklidnění těch emocí. Nastává ta druhá fáze. Co se děje v ní z hlediska hormonů?
O té první fázi se domnívají ti vědci, kteří se zabývají tímto problémem, že trvá asi nejvýš 12, někdo připouští 24 měsíců a pak buď ta láska vymizí úplně, anebo se změní v tu druhou fázi takového klidného toku. A tam zcela určitě převládají endorfiny. Endorfiny jsou takové látky, které produkuje náš mozek a jsou podobné opiu. Konkrétně morfin se zachytává na stejných receptorech jako tyto látky a vzbuzují v nás určitý pocit libosti, pohody, spokojenosti. Takže tato fáze lásky by vlastně měla být tím takovým nejžádanějším obdobím, protože to další, to už přináší jenom samé problémy.
Ale přináší i další zajímavé hormony. Může se stát, že někteří lidé, a samozřejmě nebudeme je omlouvat, neustále střídají partnery a touží být zamilovaní právě proto, že jaksi jsou trošku závislí na produkci tohoto hormonu v tom období té druhé fáze?
To období, kdy se má člověk starat o své potomky, je zcela určitě výrazným způsobem ovládáno hormony, jako je oxytocin a vazopresin. To jsou hormony, které byly známy velmi dávno, byly považovány spíš za záležitost ženskou. Oxytocin je látka, která se výrazně zúčastní porodu těch stahů porodních a bez ní není možná laktace, protože vyvolává ejekci mléka z mléčné žlázy. Ale dlouhá léta se předpokládalo, že jiné funkce nemá. V poslední době nebo tak zhruba 10, 20 let se ti, kteří studují život různých živočichů, kteří by mohli být modelem chování i lidského, do jisté míry zjistili, že jeden takový hraboš v Severní Americe má takové dvě různé podoby, dva druhy, které morfologicky ani k rozeznání moc nejsou, ale jejich chování je diametrálně odlišné.
Hraboš prérijní je sympaťák.
Hraboš prérijní je sympaťák, protože je věrný té své družce a stará se s ní o potomstvo. Zatímco hraboš pensylvánský a ještě jeden podobný tyhle vlastnosti nemá. Je polygamní a o potomstvo nechává se starat jen tu samičku. A rozdíl, který byl mezi nimi nalezen v tom hormonálním prostředí, byl, že jeho receptory v mozku jsou jinak rozložené a jsou podstatně méně frekventní, nežli ty oxytocinové receptory a oxytocinová aktivita v mozcích těch starostlivých samečků toho správného ...
Toho hodného sympatického hraboše.
... hodného hraboše. A aby to bylo potvrzeno, tak když se tomu sympatickému hraboši do určitých partií mozku vpravila látka, která je v tom, v té gynekologické praxi používána k opačným účelům, to jest blokuje ten oxytocin, tak ztratili to své vzorné chování, stali se z nich záletníci a o to potomstvo se nestarali. Ona skutečně teda otázka monogamnosti a polygamnosti je taková dost komplikovaná, protože třeba se dá říct, že v té fázi té romantické lásky jsme rozhodně spíš monogamní, kdežto obecně člověk je tak někde na pomezí těchto dvou základních chování.
Já když se ještě vracím k tomu hraboši, protože to mám neustále v hlavě, tak samozřejmě mě musí napadnout kacířská myšlenka a s ní i otázka - budou v budoucnu existovat, řekněme, nějaké antihormony působící proti nešťastné lásce nebo nějaké prostředky, které dokáží posílit partnerskou věrnost?
Tak už Ovidius Naso psal básně Remedia amoris, jak vlastně se bránit zejména nešťastné neopětované lásce. A víme, že ten stav někdy bývá skutečně závažný a vede ty, kteří jsou jim postiženi, až k takovým krajním řešením, jako je sebevražda. A jistě nějaký lék, který by dokázal ten jejich psychický stav změnit natolik, že by začali reálně uvažovat, tak ty by byly skutečně na místě. A v lékařské medicíně se opravdu objevily zatím jenom doporučení, jakým směrem by se měl výzkum takových látek ubírat. A bylo navrženo, aby jako Remedium amoris, tedy protilátka proti lásce, byl právě používán vazopresin, což je takový oponent toho oxytocinu. Tvoří se v podobných místech mozkových, je skladován v určité části naší hypofyzy, ale má v mnohém směru opačné chování. Takže se dá říct, že ta idea, že by tyto dvě látky mohly hrát jako dvojí pól jednoho působení, je na místě a samozřejmě tady vadí jedna taková maličká vlastnost těchto dvou hormonů, že jejich působení v té přirozené formě je poměrně krátkodobé a když se podávají zvenčí a není možno se spolehnout na tu vlastní sekreci, tak se omezuje na několik minut. Takže podávat zvenku třeba hormon věrnosti, jako je oxytocin, někdy uvažován, by stálo poměrně mnoho námahy a ta cesta by bylo hledat nějaká analoga, která by měly delší poločas a mohly by tedy působit i delší dobu. Mohly by se pak podávat i třeba důležitým osobám, které o něco vyjednávají, aby měly důvěru v tu druhou stranu. Takže by to byl hormon, který by byl použitelný nejenom v těch májových obdobích lásky, ale i obecně na zlepšení společenské důvěryhodnosti toho druhého.
To říká s úsměvem ve studiu Radiožurnálu profesor Luboslav Stárka z Endokrinologického ústavu. No, a my se k něm hormonům a k jejich účinnosti vrátíme v druhé části našeho rozhovoru.
Posloucháte dopolední Radiožurnál na den svatého Valentýna s endokrinologem, profesorem doktorem Luboslavem Stárkou z Endokrinologického ústavu. Už jsme se pokusili popsat si ta stádia zamilování, lásky a tak dále. Já jsem jen tak cvičně klikla na svatého Valentýna a na téma hormony a ve vyhledávači mi vyběhla valentýnská sleva na feromony, anebo ještě heslo Naše feromony vám pomohou vyhledat partnera nebo zpestřit váš současný vztah a tak dále, a tak dále, přičemž jsme zjistila, že třeba ty lahvičky s touto tekutinou se prodávají mnohdy dráž než některé parfémy. Patří také feromony do vaší gesce, pane profesore?
No, feromony patří do té fyziologie sbližování dvou partnerů a patří i do endokrinologie. Ale v málokteré učebnici endokrinologie a zejména ne v té klinické o nich najdete nějakou delší stať. Feromony jsou látky, které působí na takzvaný vomeronazální systém, který je u člověka, dá se říct, zcela rudimentární. Zatímco u některých zvířat a zejména u hmyzu je to komunikace prostřednictvím feromonů je celkem běžná. V několika posledních letech se objevily takové snahy, zejména firemní, spojené s možným ziskem, že by tyto látky, které vlastně přenášejí signál na dálku, jsou to hormony, které nepůsobí ve vlastním těle, ale mají nějak ovlivňovat chování toho druhého, takže by mohly být účinným prostředkem třeba v tom sbližování partnerů, anebo dokonce i v tom, že by zlepšovaly reprodukční schopnosti tam, kde jsou nějak ty reprodukční schopnosti ohroženy. Bohužel se ukazuje, že v praxi to příliš velké efekty nemá. Sice na jedné straně třeba veterináři těch feromonů používají velmi účinně. Třeba zrovna jeden z nich je do té skupiny steroidních hormonů, která nás zajímala a zajímá trvale jako naši pracovní skupinu, tak tu používají proto, aby prasnice, které jsou oplodňovány uměle, tak aby měly dojem, že se jedná o skutečného samce, tak jsou při tom navnaděny právě těmito látkami, které pro nás pro lidi se zdají dost nepříjemné. Skutečně dost páchnou, ale těm prasnicím to zjevně dělá dobře. Podobně se uvažovalo o tom, anebo se dělaly různé pokusy, jak trička provoněná potem toho druhého partnera dokážou ovlivnit výběr partnerů v takových třeba studentských skupinách, ale nějaký efekt takový, který by si přáli ti konzumenti, kteří to z toho internetu kupují, toho by se měli varovat, protože jisté vzrušení to způsobit může, ale zdaleka není jisté, jestli bude směřovat na toho partnera, kterého jsme si vybrali.
Jinými slovy, cestou se může přihlásit někdo úplně jiný, než o koho bychom ...
Koupím si parfém a zatím to bude působit úplně nečekaným směrem, takže je to určitá sázka do loterie.
Já si myslím, pane profesore, že už tato vaše slova jsou na svatého Valentýna veliký dar směrem k někomu, kdo by se o něco takového vůbec chtěl pokoušet.
Je čtrnáctého února, posloucháte dopolední Radiožurnál. Mým hostem je profesor doktor Luboslav Stárka z Endokrinologického ústavu. Vy jste zmínil vaši pracovní skupinu, mluvil jste o steroidních hormonech. Je to něco, co vás ve vaší kariéře dlouhodobě zajímalo, když víte to, co víte, a vidíte, jak hodně dopředu třeba jsou někteří sportovci, co se dopingu týče, před vědci a před těmi dopingovými kontrolami, povolil byste ho, nebo byste ho zakázal?
No to je velká otázka. Tak zaprvé často se mluví o steroidech a myslí se tím právě ty steroidy, které jsou používány pro dopingové účely. Steroidní hormony zasahují mnohem širší okruh našeho zájmu a také lidská fyziologie, lidská patofyziologie je závislá na mnoha druhých steroidních hormonů. Patří k nim všechny sexuální hormony, bez kterých by nebyla možná reprodukce. Testosteron, estrogeny, podobně. Když výše zmíněný kortizol, který nás připravuje na ty stresové okamžiky, je hormon povíce steroidní, je to hormon, který do jisté míry řídí i naši, naše hospodaření glukózou a tudíž třeba u diabetiků určuje určitým způsobem úroveň produkce glukózy v těle z těch látek, které původně glukózou nebyly. Takže o steroidech mluvit jenom jako o anabolikách, které zneužívají sportovci, je trošku zkreslený pohled. Ale když už mluvíme o těch anabolikách, tak se často zdůrazňuje jejich škodlivý účinek. Škodlivý účinek se dostavuje tehdy, jestliže jsou brána v množstvích, anebo způsobem, který lékaři nedoporučují, protože anabolika byla vymyšlena původně ne pro sport, ale pro zachraňování životů v takových situacích, kdy jde o to mobilizovat veškerou kapacitu lidskou k tomu, aby vybudovala nové svalstvo, postavila se na nohy. Původně to byly látky, které byly podávány zajatcům, americkým zajatcům osvobozených z japonských koncentračních táborů, kteří byli ve velmi zuboženém stavu, nebo lidem, kteří na těch válečných lodích utrpěli při tamté době běžných požárech těžké popáleniny. Až později na začátku těch šedesátých let se začalo experimentovat s anaboliky jako s látkami, které také pomůžou sportovcům k většímu výkonu. Látek, které těm sportovcům pomáhají k většímu výkonu, je velké množství, neomezují se jenom na ty steroidní hormony a mnohé z těchto látek jsou naší denní součástí života. Těch, kteří nesportujeme, tam nám vůbec nevadí a užíváme je běžně. Já se dívám na ten, na tu otázku dopingu, bych řekl, trošku oboustranně. Jistě je to záležitost etická, abychom nezneužívali určité možnosti, které teď třeba ti jiní nemají, k tomu, abychom se probojovali do té první ligy nebo mezi ty světové celebrity. A na druhé straně v tom musíme vidět ohromný byznys. Jestliže takový špičkový sportovec třeba v kopané je placen milionovými platy za měsíc, tak jistě jeho schopnost do toho boje nebo do toho sportu vstoupit je velice cenná. Jestliže stačí malá záležitost k tomu, aby mu zkazila kariéru, tak je ochoten zase na to věnovat velké peníze. Takže velké skupiny právníků se živí tím, že ty sportovce před tou dopingovou kontrolou chrání. Dopingová kontrola je velký byznys, na kterém se živí zase mnoho lidí. Takže jistě, dívat se na tyto věci jednostranně není zase ten ideální pohled.
Profesor doktor Luboslav Stárka z Endokrinologického ústavu je hostem dopoledního Radiožurnálu. Pojďme se ještě věnovat hormonům a jejich využití, které zatím pro nás je dosud neznámé. Pro vás třeba ty možnosti jsou už daleko větší, protože víte, čím se třeba vaši kolegové zaobírají, ať už se jedná třeba o různé nápravy přírody nebo AntiAging medicínu. O čem se teď hodně mluví ve vaší branži?
Abych tak trochu charakterizoval endokrinologii, endokrinologie je nauka o hormonech a hormony jsou látky, které jsou produkovány žlázami s vnitřní sekrecí. Ono je to trošku taková definice kruhem, protože když se zeptáme, co jsou to žlázy s vnitřní sekrecí, tak ta definice, to jsou ty žlázy, které produkují hormony. Ale dneska už ani tahle definice neplatí, protože víme, že mnohé tkáně, které nejsou rozhodně žlázami s vnitřní sekrecí, ty hormony produkují. Třeba jedna taková velká skupina hormonů je produkována přímo naším mozkem. A protože o těch hormonech, které řídí nějakým způsobem děje v našem těle, se už za ta dlouhá léta ví poměrně hodně, tak se obrací dneska pozornost velmi silně k těm látkám, které právě působí v našem moku, kde je to mnohem komplikovanější a složitější nežli třeba jenom v našich střevech nebo v našem žaludku, v plicích a játrech a podobně.
A které látky to jsou a co umějí?
Tak například z té mé skupiny těch neurosteroidů, tedy steroidů, které jsou produkovány mozkem, jsou to skutečně látky, které mají své vlastní specifické vlastnosti.
A když vás tak poslouchám, tak posléze ty vlastnosti asi budou také možny, bude je možno využít v nějakém léčebném procesu, v nějaké vzdálené budoucnosti.
No, o tom se někdy přesvědčujeme, někdy se zklamáním. Například někdy koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let pan profesor Baulieu z Paříže označil látku, která se dneska najde snadno na internetu dehydroepiandrosteron za hormon mládí, protože bylo známo, že to je hormon, který je produkován velmi hojně v tom našem optimálním věku mezi 20 a 30 lety. A od té třicítky vidíme jeho strmý pokles dolů, zhruba jenom na třetinovou sekreci proti tomu optimu. A právě z této úvahy, že je nějak spojen s naším stárnutím, tak se mu věnovala pozornost. A skutečně na myších a potkanech a podobných zvířátkách působil velice přesvědčivě, že leccos umí napravit z toho, co v nás to stáří vlastně pochroumalo. Ale když se začal podávat lidem, tak ty efekty zdaleka nebyly takové, jako jsme původně očekávali. Nicméně určité vlastnosti této látky jsou stále velice zajímavé. Třeba zlepšují naši imunitu, nebo že dokáží i pracovat proti některým pochodům v tom mozku, jako jsou některé degenerativní změny, třeba některé z těch změn, které my označujeme jako Alzheimerova nemoc, se zlepšují právě pod vlivem těchto látek.
Musím říci, že povídání dnešního hosta dopoledního Radiožurnálu, nevím, jak vám, ale mně se poslouchalo jako detektivka. Profesor doktor Luboslav Stárka, endokrinolog, byl naším hostem. Pane profesore, já doufám, že to nebyla vaše poslední návštěva našeho studia, protože samozřejmě o naší budoucnosti a o léčení a umění možného, co se endokrinologie týče, bychom se rádi dozvěděli daleko víc. Děkuju vám za návštěvu a ať se vám daří.
Já vám také děkuju za pozvání a těším se, že se ještě někdy sejdeme.
Ministr práce a sociálních věcí má problémy. Panuje podezření, že dodavatel počítačových systémů pro výplatu sociálních dávek nebyl vybrán podle zákona, zdravotně postižení chystají protesty a tvrdí, že výplaty dávek jsou ve fatálním zpoždění. A na stole je také otázka, jak budou valorizovány důchody v dalších letech, jinak řečeno, o kolik se vlastně seniorům sníží životní úroveň? A taky je otázka, jak se s tím chce šéf resortu práce a sociálních věcí vypořádat. Odpověď najdete v příštích Dvaceti minutách, přeji vám dobré odpoledne. Ministr práce a sociálních věcí a místopředseda TOP 09 Jaromír Drábek je dnes mým hostem. Dobré odpoledne, pane ministře.
Pěkné odpoledne.
Nejdřív ale vaším dnešním prohlášením pojďme začít, že hodláte ve svém resortu ušetřit celkem 3 miliardy 800 milionů, z toho 3 miliardy na výplatě sociálních dávek. Ptám se vás tedy, pane ministře, kdo ty 3 miliardy dávek nedostane?
Tak ta úspora je skutečně v rámci projednávání takzvaného vázání rozpočtových výdajů na letošní rok, není to uzavřená záležitost, je to materiál, o kterém vláda diskutuje, zatím ještě nedošla k nějakému jednoznačnému závěru. Nicméně skutečně v mé kapitole, v kapitole práce a sociálních věcí předpokládá ten návrh ministerstva financí, že budou v letošním roce vázány výdaje v té výši skoro 4 miliardy korun, zčásti jsou to výdaje provozního charakteru, a já jsem dnes ukazoval, jakým způsobem přistupujeme ke snižování provozních výdajů zvyšováním efektivity systému a ...
Pane ministře, já bych nerad opakoval to, co už naši posluchači o vaší a z vaší tiskové konference slyšeli, proto se ptám cíleně na ty 3 miliardy, které byste měli vzít z výplaty sociálních dávek. Tak znovu opakuji otázku, kdo ty 3 miliardy sociálních dávek nedostane?
Tak vy jste se ptal na 3 miliardy 800 milionů, začal jsem těmi 800 miliony, protože to je jednodušší ...
Pane ministře, buďme úplně přesní, ptal jsem se na 3 miliardy.
Co se týká těch 3 miliardy, kde ministerstvo financí předpokládá vázání výdajů v takzvaných mandatorních výdajích, tak skutečně předpokládám, že tuto úsporu budeme muset naplnit v oblasti takzvaných nepojistných sociálních dávek, to znamená dávek, které vyplácejí úřady práce. A já mám za to, že to je splnitelný cíl, protože ty kroky, které byly přijaty od 1. ledna v rámci sociální reformy, tak skutečně předpokládají mnohem individuálnější a intenzivnější práci s jednotlivými nezaměstnanými. A myslím si, že diskutovány byly takové položky jako veřejná služba, jako docházka nezaměstnaných na úřady práce nebo kontaktní místa veřejné správy, a to jsou všechno aktivity, které nám pomohou velmi pečlivě pracovat s tím, zda ti lidé, kteří žádají o sociální dávky, tak jsou skutečně potřební a stát skutečně k nim má nasměrovat svoji finanční pomoc. Nesmí se to dotknout těch, kteří tu pomoc skutečně potřebují a musí se to dotknout například těch, kteří odmítnou nastoupit do zaměstnání, které jim úřad práce zprostředkuje, a i takové situace se stávají.
Rozumím. Na druhou stranu to, co vy popisujete, to běží už dnes, nebo alespoň by mělo běžet.
To by mělo běžet, nicméně vy víte, že do minulého roku to bylo tak, že sociální dávky obecně vyplácely 3 různé státní instituce, nebo přenesené správní instituce, a tím, že jsme sjednotili tu výplatu na úřady práce, tak tím jsme vytvořili podmínky, protože můžeme mnohem přesněji posuzovat, zda ten člověk skutečně například plní to, co mu úřad práce uloží, zda například nastoupí do zaměstnání.
Dobře, pane ministře, dovolte mi jen poznámku, kromě jiného to, že jste ony, nebo ona tři výplatní místa soustředili na úřady práce od začátku tohoto roku, mimo jiné způsobilo, že v první čtvrtině tohoto roku, tedy během prvních třech měsíců, vznikl poměrně chaos, vy jste dokonce přijal některá personální opatření, dokonce jste mluvil o tom, že když masivně nebudou vypláceny sociální dávky, že dáte hlavu na špalek a tak dále, k čemuž podle vašich slov asi nedojde, ale ten systém přece v prvním čtvrt roce ani zdaleka nešel tak, aby se to dalo označit za stoprocentní a vy těm lidem teď chcete ještě naložit další povinnost, aby se daleko přísněji dívali na vyplácení dávek například u nezaměstnaných?
To slovo chaos já musím naprosto jednoznačně odmítnout. V prvních dvou měsících byly naprosto jednoznačně dodržovány zákonné lhůty u výplat nepojistných sociálních dávek. To znamená, že ty zákonné termíny, které jsou předepsány, tak byly splněny a jenom tak pro srovnání, když se podíváte například 3 roky zpátky, když se zaváděl nový způsob výplaty nemocenské, tak tam ještě v dubnu byly 4 % nemocenské vypláceny po správní lhůtě.
Počkejte, pane ministře, to je podle logiky, když to jiní dělají špatně, my můžeme také?
Ne, to je podle toho, že je potřeba se podívat, jaká je skutečně realita. Tak, jak říkám, jsou dodržovány zákonné termíny, pokud si někdo stěžuje, že nedostal vyplacenou nějakou sociální dávku, tak my pečlivě prošetřujeme každý jednotlivý konkrétní případ a musím říci, že z těch stovek prošetřených případů, jestli jsme zjistili pochybení v jednotkách, do 10 případů, tak je to maximum.
A co tedy jaksi, nebo jakým způsobem hodnotíte to, o čem dlouhodobě mluví Národní rada zdravotně postižených, kteří říkají, že shromažďují desítky a stovky podnětů a řekněme připomínek k tomu, jakým způsobem jsou, respektive nejsou vypláceny sociální dávky?
A my ty podněty jednotlivě prošetřujeme a tak, jak říkám, až na jednotlivé případy, které se dají spočítat na prstech ruky, tak nedošlo k žádnému pochybení, to znamená, k žádnému masovému ...
Takže Národní rada zdravotně postižených nemá pravdu?
Národní rada zdravotně postižených si musí také u těch jednotlivých případů ověřit, jestli náhodou ten člověk, který jim dává ten podnět, tak, jestli to není tak, že nesplnil některé zákonem požadované náležitosti, které jsou pro tu výplatu potřeba, jestli náhodou tam neprobíhá sociální šetření nebo šetření zdravotního stavu, protože v takovém případě samozřejmě to posouzení trvá déle než několik dní.
Dobře, pane ministře práce a sociálních věcí, vy tedy máte k dispozici údaje, které jsou, které k vám tečou z jednotlivých úřadů práce, tak mi řekněte teď k dnešnímu datu ke 13. březnu, tak kolik je těch řekněme oprávněných stížností, kdy dávky nebyly vyplaceny nebo byly vyplaceny nesprávně?
Tak, jak jsem říkal, z těch několika set žádostí o prošetření, které jsme vypořádávali a které jsme prověřovali, tak by se daly spočítat na prstu, na prstech možná jedné ruky, bylo jich v každém případě méně než 10, já sám osobně vím o dvou.
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Na vaši dnešní tiskovou konference, pane ministře, a na to, v jakých oblastech jste oznámil, že budete plnit řekněme ona šetřící opatření, to znamená, jakým způsobem a kde hodláte ušetřit 3 miliardy 800 milionů korun, reagovali také někteří poslanci Občanské demokratické strany a ti podle agentury ČTK tvrdí, že takové škrty, pokud by byly strukturovány tak, že 3 miliardy jaksi ze sociálních dávek a 800 milionů na řekněme provozních nákladech, bude mít takový dopad na vaše ministerstvo, že bude de facto zneschopněno.
Tak já věřím, že to uplatní ministři ODS při jednání vlády, protože toto je záležitost primárně vlády, jakým způsobem naloží se schváleným rozpočtem a jak ho bude realizovat.
Teď jsem vám úplně nerozuměl, pane ministře, co to znamená, že to uplatní ministři ODS?
No, my na vládě už druhý týden budeme projednávat ta opatření, která směřují k zachování parametrů státního rozpočtu v roce 2012, to znamená, pokud má někdo pochybnosti o tom, že v resortu práce a sociálních věcí lze takových výsledků dosáhnout, nebo je to špatná cesta, jak takových výsledků dosáhnout, tak předpokládám, že to bude uplatňovat na jednání vlády, která o tom rozhoduje.
A tak nějak zatím, co teď říkáte, pane ministře Drábku, rozumím dobře, ale v tom případě mi musí navrhnout, kde jinde ušetřit?
Samozřejmě, přesně tak, chápete to úplně správně.
To jsem rád, že jsem to pochopil. Řekněte mi, pane ministře, ještě, jak ten úmysl, o kterém tady mluvíme ušetřit 3 miliardy 800 milionů korun jde dohromady s tím, že jste loni jednomu ze svých náměstků udělil prémie v celkové výši milion 15 tisíc korun, což mu zdvojnásobilo jeho roční příjem, další váš náměstek měl odměny 790 tisíc, další 590 tisíc a další 490 tisíc korun.
No, v loňském roce byly dokončeny práce na důchodové reformě, což byl velký úspěch, protože o důchodové reformě se v České republice diskutuje 15 let a připomínám, že v loňském roce, nejenom, že byly dokončeny legislativní práce, ale také se podařilo tu legislativu úspěšně obhájit v parlamentu. Totéž se týká sociální reformy, kde právě už třeba to zmíněné přenesení výplaty sociálních dávek na jedno místo, jenom na těch výdajích, které šly směrem k obcím, umožní ušetřit v letošním rozpočtu 800 milionů korun, plus dalších téměř 200 milionů korun na sjednocení organizační struktury úřadu práce a zároveň na úspoře na informačních technologiích je to další téměř miliarda korun. Když se podíváme ...
Počkejte, pane ministře, já bych nerad zapomněl na tu původní otázku, která směřovala k platům a odměnám vašim náměstkům.
Tak mě nechte domluvit větu. Když se podíváme na řády těch úspor, tak si myslím, že je velmi smysluplné lidi, kteří jsou mi podřízení motivovat cílovými odměnami tak, aby ty úspory byly skutečně dosáhnuty a ty řády úspor jsou mnohonásobně vyšší, než rozdělené odměny. Já si za těmi odměnami stojím a myslím si, že ti lidé si je stoprocentně zaslouží.
V tom případě se tedy vraťme k té sumě 3 miliardy 800 milionů korun, která by měla být dosažena, nepletu-li se, pane ministře, letos?
Ano, to je rozhodnutí, o kterém vláda v tuto chvíli diskutuje, které ještě není schválené.
Dobře, to chápu.
A nijak nesouvisí s loňskými výsledky ministerstva práce a sociálních věcí.
Naprosto. Pokud vy jste teď mluvil o úsporách a o dosažených cílech ve vašem resortu za rok 2011 a to jste propojil s takto vysokými a podotýkám, že nehodnotím, ale s takto vysokými odměnami vašich náměstků, tak se ptám, jak vysoké odměny budou, pokud se vašemu resortu podaří naplnit cíl 3 miliardy 800 milionů úspor za rok 2012?
Tak to je skutečně předčasná otázka. Za prvé ...
No, ne, tak předpokládám, že máte, pane ministře Drábku, v hlavě nějakou souvztažnost mezi ušetřenou částkou, protože vy jste to tak spojil?
Za prvé o těch úsporách ještě není rozhodnuto a porovnávat úspory v provozní oblasti s tím, že se v loňském roce podařilo dotáhnout do konce důchodovou reformu a dotáhnout změnu 18 zákonů v sociální oblasti, to si myslím, že jsou skutečně záležitosti, které jsou nesrovnatelné.
Myslíte si, že by nebylo dobré, protože se stále bavíme o veřejném prostoru, o veřejných penězích, o lidech, kteří pracují za veřejné peníze, že by nebylo dobré více objasnit systém odměňování vašich náměstků? Mně to v tuto chvíli není jasné. Rozumím, že za legislativu, za úspory a tak dále dostali nějaké odměny, za těmi vy si stojíte a já se ptám, pokud se jim podaří docílit této úspory, která bezesporu pro vaši vládu bude důležitá, pokud ji odsouhlasí, tak jak vysoké odměny k roku 2012 poměrně dostanou?
A já znovu říkám, že v tuto chvíli se o těch plánovaných úsporách teprve diskutuje, ještě nejsou ani schválené vládou. Ve chvíli, kdy budou schválené vládou, tak potom ...
Pane ministře, kdyby to bylo takto vágní, tak vy s nimi dnes nevystupujete na tiskové konferenci.
Já jsem dnes vystoupil na tiskové konference úplně s něčím jiným, já jsem dnes vystoupil na tiskové konferenci s tím, jakým způsobem se nám podařilo ušetřit z roku na rok 800 milionů korun sjednocením agend výplaty sociálních dávek na úřady práce a také, jakým způsobem postupujeme v transparentním snižování nákladů na informační technologie, protože řada médií se na tyto otázky ptala, tedy jsem považoval to nutné na veřejnosti vysvětlit. To, že potom padl dotaz také na vázání výdajů, které projednává vláda, to je úplně jiná kapitola.
Hned se k IT technologiím dostaneme. Ještě jedna otázka k platům vašich náměstků, z jakého důvodu ve chvíli, kdy váš resort poskytoval informace podle zákona o poskytování informací novinám, Lidovým novinám ten seznam byl poskytnut anonymně, to znamená, že částky nebyly přiřazeny k jménům?
Tak, protože tam jsou dva zákony, které jdou v podstatě proti sobě. Na jednu stranu my jsme povinni zveřejňovat údaje, o které kdokoliv požádá, na druhé straně jsme vázáni také zákonem o ochraně osobních údajů, proto jsme zvolili ten postup, že jsme zveřejnili všechny částky konkrétně po jednotlivých lidech, ale k těm lidem jsme nepřiřadili jména a příjmení, to si myslím, že je odpovídající postup, to znamená, každý má možnost posoudit, jakým způsobem probíhá odměňování, já jsem vysvětlil, proč jsem přiznal takové odměny, nicméně přiřazení konkrétních jmen naráží na zákon o ochraně osobních údajů a já si myslím, že ten postup byl správný.
Na druhou stranu existuje tady metodický pokyn ministerstva vnitra a Úřadu na ochranu osobních údajů, který říká, že ministři a šéfové jednotlivých úřadů, u nich je to bez debat, tam žádná anonymizace vůbec nepřichází v úvahu a podobně to je, řekněme, u druhé kategorie, což jsou vysoce postavení úředníci, kteří rozhodují o financích nad 250 tisíc, či si takříkajíc sáhnou na veřejné zakázky. Neříkejte mi, že to nejsou vaši náměstci?
Taky říkám, tam jsou dva zákony, které ...
Já jsem ale citoval teď přímo metodický pokyn ministerstva vnitra a Úřadu na ochranu osobních údajů.
Ano, vy jste citoval metodický pokyn a já mluvím o zákonech, zákony mají přednost před metodickými pokyny.
Ten metodický pokyn následoval po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Já k tomu nemohu říct nic jiného, než že jsme zvolili něco, co já považuji za postup v souladu se zákonem. Dobře víte, že některá jiná ministerstva vůbec nezveřejnila odměňování náměstků, některá zase naopak zveřejnila odměny včetně jmen. Ministerstvo práce a sociálních věcí postupovalo podle mého názoru tím správným způsobem, to znamená, že zveřejnilo konkrétní částky, konkrétních pozic, ale nepřiřadila k nim jména a příjmení.
Stále posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, místopředseda TOP 09 a ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek je dnes jejich hostem. Pane ministře, na vás a na vašeho náměstka Vladimíra Šišku bylo podáno trestní oznámení Nadačním fondem proti korupci. Ten vás viní z porušení povinnosti při správě cizího majetku, zneužití informace a postavení v obchodním styku, přijetí úplatku a dalších trestných činů vše kvůli informačnímu systému na výplatu sociálních dávek, respektive jeho změně a řekněme upgradu. Jste klidný?
Ano, jsem naprosto klidný. Trestní oznámení může podat každý na kohokoliv jiného, stojí to tisíc korun, já mám v tomhle tom ohledu čisté svědomí a velmi rád budu zdůvodňovat jednotlivé kroky, které jsme v této oblasti učinili. Nakonec řada těch kroků je zveřejněna na webu ministerstva práce a sociálních věcí včetně všech smluv, včetně dodatků, kde to zase není zakázáno zákonem z důvodu narušení osobních dat nebo narušení kritické infrastruktury státu, to znamená, že jsem úplně klidný.
To věci, respektive do tohoto tématu se skrze svůj facebookový profil vložil taký bývalý ministr vnitra Ivan Langer, který říká, že smlouva se společnosti Fujitsu byla uzavřena jen na nákup licencí Microsoftu a dodává, cituji přesně: "To si pan Drábek dělá legraci. To, co s ní provedlo jeho ministerstvo," s tou smlouvou, "je stejné jako na rámcovou smlouvu na nákup kalkulaček koupit raketoplán a několik družic k tomu," konec citace. Má pravdu, pane ministře?
To já nevím, jestli pan Langer má pravdu, nevím, jak důkladné má informace o tom, co podepsal. Nicméně vzhledem k tomu, že zdaleka ministerstvo práce a sociálních věcí není první, které využívá tu rámcovou smlouvu, tak si myslím, že je to spíše záležitost ministerstva vnitra a připomínám jenom, že smluvní stranou v tom vztahu s firmou Fujitsu je ministerstvo vnitra, nikoliv ministerstvo práce a sociálních věcí.
Dobře, kdybych, pane ministře práce a sociálních věcí, tu vaši argumentaci přijal, tak vy pokládáte to, jakým způsobem je ona rámcová smlouva používána, za správné?
Ano, já to pokládám za správné, protože v roce 2008 přijala Vláda České republiky usnesení, které směřovalo k utvoření jedné technologické platformy pro informační systémy veřejné správy, a to považuji za správné. My jsme neudělali nic jiného, než že jsme se tímto usnesením řídili a já ten postup i věcně považuji za správný. Přece není možné, aby každé ministerstvo postupovalo jiným směrem ve vytváření technologií společných informačních systémů, to prostě není možné. My potřebujeme, aby ty systémy spolupracovaly, aby byly například napojeny na základní registry, které připravuje ministerstvo vnitra a já jiný postup dokonce nepovažuji ani za možný.
Jinými slovy chápu to tak, že ministerstvo vnitra, a to bylo ještě za ministrování Ivana Langera, chybu neudělalo?
Já si myslím, že ministerstvo vnitra v tomto postupovalo správně a to odráží i to usnesení vlády, které já považuji za správné, sjednocování technologické platformy informačních systémů veřejné správy je jednoznačně krok správným směrem, a proto také ministerstvo práce a sociálních věcí už v roce 2008 se k té rámcové smlouvě připojilo.
Kolik ta změna celého IT systému pro výplatu sociálních dávek, pane ministře, stála?
No, tak v horizontu 3 let bude stát -2,5 miliardy korun.
A co to znamená?
Znamená to, že my jsme přešli od toho tradičního systému, kdy ministerstvo nakupovalo hardware, nakupovalo jednotlivé softwarové produkty a platilo vývoj těch softwarových produktů, tak jsme od ledna přešli u nových smluv na takzvanou platbu za výkon, to znamená, neplatíme ani pořizování hardwaru, ani pořizování nového softwaru, platíme za pronájem výpočetního výkonu a za poskytnutí služby, to znamená, každý měsíc platíme za odebranou službu, to je samozřejmě mnohem úspornější řešení než to minulé a dovoluje nám to už v letošním roce snížit náklady na provoz informačního systému přibližně o 300 milionů korun a v příštím roce o dalších 300 milionů korun.
Vy jste říkal -2 miliardy korun, z jaké částky odečítáte?
Z té, kdybychom v roce 2012, 13 a 14 postupovali stejně jako v roce 2010, 2011.
To chápu, já se, pane ministře, ptám na tu částku.
Ta částka vyplývá z toho, že se nám daří tímto způsobem cílovat úsporu v provozu informačních systémů přibližně na polovinu nebo to je ten cíl, ke kterému směřujeme a samozřejmě využíváme proto také vnější zdroje mimo státní rozpočet České republiky.
Jenom pardon, abych se v tom neztratil, pane ministře Drábku, to znamená, že ta suma, od které odečítáte ty 2 miliardy, když jste mi odpověděl -2 miliardy, jsou 4 miliardy?
Dá se to tak říct, protože každý rok na provoz informačního systému bylo vynakládáno přibližně 1,5 miliardy korun, to znamená každý rok až do loňského roku ministerstvo práce a sociálních věcí platilo za provoz informačního systému včetně nákupu hardwaru, nákupu softwaru přibližně 1,5 miliardy korun. A my se budeme za 2 roky blížit tomu, že ta cena bude někde kolem 800, 900 milionů korun.
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Hovořil jsem s ministrem práce a sociálních věcí a místopředsedou TOP 09 Jaromírem Drábkem. Pane ministře, díky za váš čas a na shledanou.
Děkuju za pozvání. Pěkný večer.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, přeji dobrý poslech.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Naďa Konvalinková mi tady právě vysvětluje, jak se dá cvičit s ušima, protože já už ničeho neslyším. Naďo, vítejte, dobrý den.
Dobrý den.
Tak to si potom ještě všechno rozebereme, jak se dá cvičit, co se dá dělat a tak dále. Nezdolná optimistka, to se o vás ví. Naďo, já si vůbec neumím představit vás se špatnou náladou. Viděl vás někdy někdo, že byste se mračila, nebo byla tak jako pošmourného výrazu?
Tak samozřejmě že člověka potkávají věci, které nejdou přejít s úsměvem. Ale snažím se to vybrečet doma, nebo prostě pokouším se tu situaci co nejlíp řešit. A vlastně se dostat nad to, protože jakmile se člověk nechá ubít, tak vlastně to je neřešitelný a vlastně ani nemůže pomoct těm lidem, kterým by pomoct měl, protože sám vlastně nemá sil. Takže já jsem absolvovala různý všecky ... Reiki jsem dělala, Silvovu metodu, dělala jsem kinesii, prostě snažím se s tím ... Taky jsem meditovala s buddhisty. Prostě se snažím tu svoji mysl očistit od negativity a pak prostě, pak má člověk energii na to, aby zvládal to, co přichází.
Proč je to slovo pomoc nebo vůbec ten fakt toho, že člověk pomáhá, pro vás tak důležité?
Tak já si myslím, že každý z nás by měl prostě část svého života věnovat tomu, že někomu pomáhá. Protože nejsme tady jenom sobecky proto, abysme si užili jako prostě svůj vlastní život. To prostě si myslím, že tak není nastavený, že člověk, když už jako prostě se prožil různými svými peripetiemi, tak v podstatě to ho nasměruje k tomu, aby něco taky dal.
Naďa Konvalinková je hostem dopoledního Radiožurnálu. I vy se můžete ptát třeba na našich webových stránkách www.radiozurnal.cz. My se nebudeme bavit jenom o pomoci, podíváme se do divadla, do hereckého světa, na řadu přijde i Rozum a cit.
12 minut po desáté posloucháte dopolední Radiožurnál. Se mnou je ve studiu herečka, paní Naďa Konvalinková. My si hodně můžeme přečíst o tom, co děláte, v jakých představeních hrajete, třeba i co natáčíte. Ale víte, co by mě, Naďo, nejvíc zajímalo? V jaké fázi života teď jste.
Já jsem hlavně asi v pracovní fázi a protože jsem od podzima natočila 8 dílů sitcomu, pak jsem měla 2 premiéry, dopoledne jsem zkoušela ve Viole, odpoledne na Broadwayi a teď znova zkouším v Řeznické ulici. A mezitím teda pomáhám s Rozumem a citem a vlastně snažím se udržet si tu linii, ke které jsem konečně dospěla, anebo ji ještě trošku prostě vylepšit. Takže teď jsem půlroku neměla čas cvičit, takže opět začínám cvičit a věnuju tomu osmou hodinu ráno nebo sedmou, protože pak už jdu do zkoušky a už bych to nestihla.
My se ke všem těmhle těm tématům, které jste teď naznačila, v průběhu toho celého rozhovoru dostaneme. Říkala jste, že práce je hodně, člověk si samozřejmě ve vašem postavení může vybírat, co bude dělat, co se mu dělat nechce, ale přesto, mezi všemi těmi představeními a angažmá možná je nějaký favorit, něco, k čemu možná lnete víc než k jiným představením.
Jo z těch představení myslíte. Jednak teda mně dělá velký potěšení natáčení Pochoutek. To už točíme devátý rok ...
Teď jsem to chtěla, no ale teď jsem to chtěla říct, vy budete mít 10leté jubileum brzo. Neuvěřitelné.
Vy jste byla hostem, vařili jsme čínu, taštičky Laoc. To si pamatuju, ano, ano a bylo to moc dobrý. Takže to s Patrikem Rozehnalem prostě takhle válčíme a mám z toho pořadu nesmírnou radost. A hlavně že už se rozšiřuje, města se rozšiřují, kam se to vysílá a že ty ohlasy jsou báječný musím říct.
No tak ono je to dobré i v tom, že člověk nemusí pořád vymýšlet, co by ještě uvařil té rodině, že tam je ...
Teď jsem tam měla Lilian Malkinu a takovej úplně jednoduchej salát ...
Vy jste vařily ruské jídlo nějaké.
Ano, ano, byl to jednoduchej salát, byly to dvě kedlubny, ředkvičky, 10 ředkviček, zelený jabko a vejce natvrdo nastrouhat na těch pecičkách na hrubo, jenom olivový olej, ne, ne, ona vlastně dávala zakysanou smetanu, sůl a pepř. No a když je někdo alergický na mlíko, tak třeba trošku tatarky, že jo, tam není mlíko, no. A je to výborný. Lehoučký a zdravý.
To je zvláštní, jak rychle jsme od divadla přešly k vaření. Ne, jenom mě zajímá, když se vrátíme k tomu divadlu, jestli skutečně třeba máte nějaké představení, které si hýčkáte přece jenom o trošku víc než ty ostatní.
Tak je to vždycky to poslední. Já teď mám ve Viole nádherné představení Stará dáma vaří jed. Je to podle finské novely, upravila to Jitka Škápíková, tedy zdramatizovala. Dokonce jsme tam měli dvě Finky dramaturgyně rozhlasu finského a ty, protože ten autor, který dostal Nobelovku za tu novelu, tak prostě je tam populární jako u nás třeba pan Čapek nebo tak. Takže ty postavy křičely bravo a byly úplně nadšený, že je to jako hra. My to hrajeme jenom tři, Lilian Malkina, Honzík Zadražil a já. Vlastně tam od gaunerů přes policisty, přes starou dámu hrajeme všecko, střídáme v rychlosti prostě všecky postavy a je to moc hezký představení, moc se povedlo, režírovala Lída Andělová.
Je to komedie?
Velice černá komedie. Ale pobavíte se, potěšíte se. Je to o staré dámě, kterou bohužel její synovec v podstatě vydírá a tlačí ke zdi a ona se vzepře a podaří se jí to.
Já jsem ráda, že jste trošičku nakousla to divadlo. Vy hrajete ještě v mnoha dalších představeních. Já se teď zeptám na jedno, které se jmenuje Herci jsou unaveni. Což když bych měla krátce naznačit, tak je to herečka s bohatým přítelem, ona dostala nějakou senzační filmovou roli a teď vypuká večírek, kam zve všechny své kolegy, kde se to má slavit. Celý ten večírek je takový ohňostroj velkého pokrytectví. Jedna velká přetvářka. Je to komedie, ale jak věrný obraz je to českého hereckého světa?
Je to velká nadsázka samozřejmě. Já si myslím, že ten herecký svět není tak, jako tak nebezpečný, jak se to tady jeví, že přece jenom ... Teda já aspoň jsem obklopena lidmi, kteří tyto vlastnosti nemají.
Jestli to nebude vámi, Naďo.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Naďa Konvalinková hned v úvodu našeho rozhovoru pronesla to klíčové slovo pomoc. Já bych teď ráda k tomu přidala ještě další dvě slova, a to je Rozum a cit. Je to vlastně nadační fond. Vy jste, Naďo, jeho patronkou a nadační fond teď chystá sluníčkový den pro opuštěné děti. Bude to koncem března, 26. - 29. Proč jste se rozhodla, že se budete angažovat zrovna tam? Ono člověk asi, když už má nějakou reputaci, hodně zvažuje, do čeho se pustí.
Tak samozřejmě že jsem si nejdřív ověřila, jestli ty peníze, za které budu bojovat nebo které budu žádat nebo prostě jestli ta nadace, do které jako bych chtěla investovat svoji energii, jestli je průhledná, což tady máme otevřené webové stránky a vy se můžete dozvědět, kam která koruna půjde, kterému dítěti na co. Pomáháme samozřejmě se zdravotnickými pomůckami pro handicapované děti, pomáháme se vzděláváním, pomáháme třeba s příplatkem různých kroužků, pomáháme s vybavením dětských pokojíčků, ale taky pořádáme různá setkání těch pěstounů, aby si mohli promluvit o svých problémech. Pořádáme psychologicko-terapeutické dílny, kde se ti rodiče mohou poučit. Také se snažíme je informovat o jejich právech, protože většina těch pěstounů třeba neví, co mohou vlastně od té sociální služby žádat.
Oni mají svých starostí dost, natož aby se starali ještě o legislativu.
Právě, no. A takže taky máme doprovázecí víkendy nebo odlehčující víkendy, že ty rodiče mají někdy více dětí, některé handicapované, takže přece jenom, když třeba ten víkend to jedno dítě stráví s fundovanými lidmi, tak přece jenom se té rodině uleví.
Vy se, Naďo, fondu Rozumu a cit věnujete už řadu let, takže mi můžete odpovědět na otázku, jací jsou lidé pěstouni. Jaké jsou to rodiny? Kdo to je?
Tak jsou to buď rodiny s adoptivními sklony, nebo jsou to rodiče, kteří nemohli mít svoje děti. Máme vysokoškoláky, lékaře, sociální pracovníky nebo máme už i pěstouny, kteří sami byli v pěstounské péči, že jo. Děti už nám dorůstají a už se taky stávají pěstouny, chtějí pomáhat. Nebo jsou to prostě lidi, kteří si to zvolí jako svoje poslání. Všude ve světě je pěstounství vlastně smysluplné zaměstnání. Je to Holandsko, Finsko, Švédsko a Irsko, Anglie, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Slovensko, kde funguje pěstounská péče na přechodnou dobu, aby ta mimina nemusela jít do kojeneckého ústavu. Tady jde o ten problém, že do jednoho roku trvá, dítě je schopno si navázat citovou vazbu k jedné osobě. Pakliže se to překročí, tak pak už je to velmi těžký nebo pak už není schopno tuto vazbu navázat vůbec a to je právě velkej problém.
My se dneska ptáme posluchačů Radiožurnálu úplně jednoduše, jestli by si oni vzali dítě z ústavu do pěstounské péče. Vy byste to udělala, Naďo?
Tak já se svým povoláním prostě nejsem ten pravý rodič. Já prostě nejsem večery doma, já hlavně už mám věk, kdy prostě to nejde, v 60 letech těžko a prostě nejsem úplná rodina. Myslím si, že těch lidí v produktivním věku, těch lidí, kteří prostě chtějí pomáhat, je poměrně jako všude v ostatních zemích, že se u nás najde dobrých srdcí jak v Čechách, tak na Moravě dost.
Jsou ty pěstounské rodiny hodně velké?
Tak jsou různé. Máme, měli jsme dokonce i 14 dní. To bylo na Ostravsku, tam maminka byla, hrála klávesy, táta bubny a prostě dítě jakmile bylo schopný vzít do ruky triangl, tak prostě ty děcka se učily zpívat. A dokonce jsme několik koncertů jsem s nima absolvovala a prostě byly jako takhle úžasně schopný. Tatínek taky vytvořil stavební firmu, ve které se stavěly domy. Ty děti, když už dospívaly, tak se tam třeba vyučily řemeslu. Já nevím, zámečník, truhlář a dostaly v těch domech garsonečku, kterou vlastně z toho, co si vydělaly, byly schopny splácet. Prostě začaly se učit být samostatnými. Pomáháme právě i rodinám, aby děcka, která dospějí, měly ten start do života lehčí.
Vy jste, Naďo, mluvila o tom ručení těch kojeneckých ústavů. A protože vím, že v té problematice se pohybujete, hodně jí rozumíte, proč to trvá tak dlouho, to přijetí toho zákona? Víte to?
Vůbec netuším. Ta novela už je připravovaná prostě snad 10 let já mám pocit. A pořád to jako neprochází. Tady je asi strach, že by různí zaměstnanci různých domovů přišli o práci. Tady v té novele by mělo být zakódováno, že tito lidé jsou fundovaní, mají zkušenosti, měli by se stát takovými pomocníky jakoby v terénu, kteří budou těm pěstounským rodinám pomáhat zaprvé zaškolit je, za druhý při výběru nových pěstounů, protože pakliže by to měli být pěstouni na přechodnou dobu, budou muset projít velkým sítem a zaškolováním. Nebo budou prostě pomáhat při různých rodinných problémech těch rodin, problémech s dětmi, protože už o tom hodně vědí. Čili prostě o ta místa by nepřišli, mohli by se ještě doškolit a prostě pomáhat dál. Ta, čili nepůjde o úplné zrušení ani kojeňáků ani dětských domovů, byla by to záchytná centra, kde by prostě třeba problematická rodina mohla chvíli spočinout jako a pomáhat jí. Bude se taky dávat velký důraz na ozdravení původní rodiny, protože hodně rodin vlastně o ty děti přijde ze sociálních důvodů.
Anebo z jiných, zdravotních, jsou narkomani a tak dále.
Zdravotních nebo někdo prostě odejde a vlastně není schopen jako a ten druhý rodič prostě nějak zklame. Máme vlastně, polovina pěstounů jsou prarodiče nebo rodinní příslušníci. Teď taky prostě se projednává, jestli jim vzít příspěvek, nebo nevzít. A to si myslím, že je něco tak neuvěřitelnýho, že to někoho napadlo, aby z důchodu živili ještě další děti ... Já si myslím, že oni z toho důchodu mají co dělat, aby vyžili sami.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Možná budete mít chvilku, abyste se podívali na www.rozumacit. To je nadační fond, jehož patronkou je dnešní host dopoledního Radiožurnálu Naďa Konvalinková. My už se za malou chvíli vrátíme zpátky do divadla a k vaší profesi, ale ještě mi řekněte, poškodí vás třeba, když vybublá nějaká aféra, že někdo si nechal udělat vlastní magnety a připínáčky a prodával je a zbohatl?
Samozřejmě že se nám stalo jeden rok, že těsně předtím, než vyšla naše sluníčka, tak nějaká taková podobná organizace nebo paorganizace vyšla a prostě se to provalilo, takže našim studentům potom lidi nadávali a prostě docela to měli těžký v těch ulicích. Tak jenom vězte, že opravdu Rozum a cit pomáhá a pomáhá hodně a je potřeba ty děti jako ..., jako prostě těm opuštěným dětem je potřeba pomoct.
A to všechno se bude dít od 26. do 29. Takže placky a magnety se sluníčky a se zvířátky potom půjdou Rozumu a citu a pak se promění. Já jsem na to koukala, to je úplně fascinující. Dětské postýlky, dětské pokoje, jízdní kolo, výuka angličtiny, podpora různých kroužků. Ono je to docela drahé, což za rodiče mohu potvrdit.
Ale třeba pomůcky, jako třeba naslouchátka. Naslouchátka stojí 40 tisíc, pojišťovna dá 11. Tak kde by na to ti pěstouni měli vzít? Takže tam přispíváme hodně.
Tak vrátíme se do divadla, Naďo. Už tady několik posluchačů se ptá na Květu Fialovou, na to, jakému se těší zdraví a tak. Já vím, že vy spolu hrajete, hrajete spolu Štiku, že spolu hodně jezdíte také, kdy Květa vypráví o stáří, o tom, jak je to báječné. Vy často mluvíte také o tom, jak je to báječné držet celý život diety. Jak moc tyhle ty vaše dvě osobnosti už do sebe vrostly?
Tak já mám pocit, že my už jsme spolu odjakživa a možná i v minulých životech, že už jsme se znali, protože to je tak neuvěřitelný souznění, že tomu až sama nevěřím. Tak máme taky vyprávěcí pořad s Květou, takže právě o těchto věcech si povídáme a vzpomínáme a tak myslím si, že většinou ženy, protože muži se Květy bojí, takže většinou ženy se velmi pobaví.
A proč se muži Květy bojí?
No, tak Květa má takovou tu teorii, že muži byli vlastně, že jsou zkažený poddruh, tak nějak o nich mluví, tak ...
Se to nepovedlo úplně.
Takže těch pár vyděšených mužů, co ženy donutily, aby na ně přišli, tak mně je jich docela líto, tak já to pak uvádím na pravou míru a zase je hladím a hejčkám.
Rozumíte si takhle i na jevišti?
Tak my hrajeme krásný představení Manžel pro Opalu v divadélku U Valšů a já myslím, že tam je vidět, že to přátelství prostě proniklo i do těch postav.
Já jsem už zmínila, že vy také často mluvíte o dietách a tak dále. Někdo se tady ptá na pořad Jste to, co jíte. Je to důležité, jestli má člověk pár kilo navíc, anebo ne?
Je to moc důležité pro všechny orgány těla. Jako prostě já, když člověk zjistí, že kolena nefungujou a že prostě si nemůže zavázat tkaničku a že má mindrák, tak prostě je potřeba s tím něco dělat a je opravdu důležitý se rozhodnout a pak být důsledný.
A umíte se rozhodnout? Jako máte pevnou vůli?
Pak když už do toho jdu, tak mám.
Když už prostě do toho vlaku najedete. A nebála jste se toho pořadu Jste to, co jíte?
Bála, bála.
A já bych se i bála, že budu mít lidi doma, že se budou dívat do mojí ledničky a na moji kuchyň a tak.
Bála, ale pak jsem si řekla, že třeba pomůžu i těm lidem, kteří se rozhodují, jestli do toho jít nebo nejít, do toho hubnutí a že třeba prostě půjdu nějakým příkladem, když se to podaří. A doufám, že se tak stalo.
A jsme zase u toho klíčového slova pomoc. Můžete se podívat na Naďu do studia Radiožurnálu, když si na www.radiozurnal.cz zadáte vpravo na ikonku webkamery, tak my vám tady rádi zamáváme.
Kde to máme?
Tamhle.
Aha, tak už mávám.
Je tři čtvrtě na jedenáct, posloucháte dopolední Radiožurnál. Zdá se, že i naši posluchači začínají mít lepší náladu než v těch uplynulých dnech. Ono není divu, je krásně. Spousta posluchačů vás zdraví, nesmírně srdečně a velmi vás ctí zejména pro váš optimismus, dobrou náladu, my jsme to celé otevřely a asi 5 se jich ptá, kde brát tu dobrou náladu, když mají pocit, že není z čeho. Tak když se podívám ven nebo tady, tak se rozhlédnu, z čeho bysme to vzaly dneska?
Tak je to, je to prostě ... Jak říkal Pepíček Bek, jo, já si myslím, že v tom je něco úžasnýho. Ráno se probudím, jsem naštvanej. Vyjdu ven a tam kluci popelářský na mě zařvou: "Tak co, pane Bek, jak to jde? A já křičím skvělý, kluci, skvělý. A jako když hodíš kačku do forbesu, jedu v tom celej den."
Ne každý den člověk potkává ty popeláře. Tak pojďme na další otázku. Tohle je zajímavé. Bob se vás jestli, jestli byste přijala, čistě teoreticky, nabídku od České televize na pořad, na pokračování taneční show StarDance, jestli byste si tedy zatančila.
No, tak asi před obrazovkou ne, protože si nemyslím, že mám hezké nohy, tak to zaprvé. Ale jak Maruška Rottrová chodí teďko prostě tančit pro ty starší a jak jsem ji viděla na jejích sedmdesátých narozeninách tak nádherně tančit, že jsem si říkala, že bych, kdyby byl čas, takže bych si nějakej ten kurz taky docela dala. Protože ten tanec zaprvé opravdu celé tělo, že jo, prostě vlastně hejbe, určitě se při tom i hubne a je to krásný.
Vy jste řekla kdyby byl čas. To je docela klíčová věta. Já jsem se ptala, v jaké fázi života jste. Říkala jste je to hodně pracovní a co všechno budete dělat, až bude ten čas? Plánů bude mraky určitě.
Zaprvé angličtina, to se potřebuju opravdu naučit, protože už mám takovej pocit mindráku, když jedu někam ven a neumím se vyžvejknout. Za druhý bych hodně cestovala ještě jako prostě nějaký ty země, kde jsem nebyla.
Tak na Indii vás tipuju skoro.
To bych, no, tu Indii bych chtěla. To bych taky chtěla. No, potom bych teda tančila, to by bylo taky dobrý. No tak bylo by to hodně věcí ...
A pak bysme se dostaly k tomu klíčovému slovu pomoc zpátky. Jsem si naprosto jistá, přísahala bych na to.
Objela bych víc rodinek, protože to je prostě pro mě neuvěřitelně nabíjející. Jak ty mámy za ty děcka bojujou jako lvice a prostě když vidím, kam ty děti pokročily, jak to bylo, když přišly prostě z dětskýho domova nebo z toho ústavu a jak dneska prostě jsou dál a prostě je to nádherný.
A vy už to děláte docela dlouho pro Rozum a cit tu práci, tak to už ty děti jsou dospělé teďka.
Už je mám opravdu hodně veliký. Tam jsme měli holčičku autistickou v jedné ..., v té době vůbec nebylo jako v češtině informace a jak se zachovat, jak prostě pomoct a tak. Maminka si to přeložila z angličtiny, z němčiny, dneska v podstatě už sama vydala příručky pro maminky, které mají podobný problém, a já jsem tam přijela a ona přišla ta malá a ona mě objala. To prostě byl zázrak, to byl zázrak, protože dřív si za obraný vzala jenom plyšáky, dneska už se chrání svými sourozenci a je schopna přijít a obejmout. To prostě by dřív vůbec nebylo možný.
To je úplně neuvěřitelná práce. Tady se nám naši posluchači vyjadřují právě k pěstounské péči. Je tady ještě spousta dotazů, tak já za malou chvíli některé z nich ještě položím. Tedy ty, ke kterým se dostaneme.
Nadi Konvalinkové se ptáte v dopoledním Radiožurnálu, ještě jednou se tady zopakuje ta otázka. Ivana se ptá, jak se vám daří udržet si dobrou náladu přes každodenní novinky z marasmu světa politiky a justice.
Já vám řeknu upřímně, já ty negativní zprávy okamžitě vypínám, protože zahltit se tím, to prostě nemá smysl. Já si myslím, že vedle toho, co prostě píšou barevné časopisy, co se line z mnoha médií za negaci, vedle toho je spousta hodných, laskavých lidí a spousta činů, o kterých se vůbec nemluví a prostě dobrých skutků, které, o kterých se nepíše. Já jsem se ptala jedné novinářky, proč prostě, když řeknou, napíšou něco negativního, proč když to dopadne dobře a něco prostě se vyvine úplně jinak, než jak bylo předpokládáno, a je to dobře. A ona řekla: "Dobrá zpráva, žádná zpráva a to nás učili na škole." Tak já jsem říkala tak dost, já to prostě odmítám.
A odkud byla ta novinářka?
To já už si nepamatuju, to už je dávno. Prostě nějaký jsem dávala rozhovor a tuhle otázku jsem položila.
Co vás podnítilo k tomu, abyste se rozhodla pomáhat právě dětem tedy a těm pěstounským rodinám se ptá někdo tady na webu.
Tak já už jsem o tom mluvila ve své 13. komnatě. Jeden rok jsem prožila v dětském domově. Bylo to v období, kdy naši rodiče měli dramatický rozvod a prostě vlastně sociálka nás odebrala.
A babička vás zachránila potom.
My jsme vlastně do výchovy připadli babičce, protože soud rozhodl, že ani jeden z rodičů vlastně není schopen nás vychovat. Já nevím, jak to bylo. Já jsem se na to rodičů nikdy neptala. Nicméně šok, kdy zhejčkaného dítěte prostě v bavlnce babičkama, rodičema, najednou prostě je odtržen a vržen mezi děti, který v tom prostředí už vlastně jsou zvyklý plout, takže prostě pro mě to bylo strašně krutý a pro moji sestru, která byla o 2,5 roku mladší, ještě hůř. Já jsem se přestala učit, začala jsem propadat, prostě dokonce jsem vzala sestru, utekly jsme, jely jsme na konečnou tramvaje, policista nás vrátil. No prostě ... a hlavně takže vím, co to prostě je. A to tu rodinu jsem vlastně o ni nepřišla. Když se rozvedli, tak za maminkou jsem jezdila, babička byla tátova maminka, takže táta s náma byl, vlastně babičky obě nás hejčkaly a vlastně všecko jako dobře dopadlo. Takže si myslím, že ty děti, které jsou takto vrženy do toho světa bez rodičů, bez táty, bez mámy, mají nárok na to, aby prostě prožily dětství co nejlépe.
Vy jste to v té 13. komnatě už říkala, ale přesto, jak dlouho trvá, než člověk tohle to ze sebe setřese, než si to všechno vysvětlí a třeba se od toho oprostí? Od toho, co se mu v tom dětství stalo.
No, tak já myslím, že to prostě stejně v sobě někde pořád mám a možná, že to sebevědomí jako který si já pořád nějak potřebuju nabít, jo, takže třeba to pořád ještě chybí.
Vůbec nemám pocit, že by vám chybělo sebevědomí.
No, tak naštěstí to není ... a právě mně třeba pomáhá to, že pomáhám.
Veselá a krásná bytost Naďa Konvalinková, host dopoledního Radiožurnálu. Moc vám děkuju za to, že jste přišla, a moc děkuju všem, kteří v tom rozmezí toho 26. až 29. března koupí nějakou placku, anebo magnetku a pak se to dostane do nějaké matrace, polštářku nebo do nějaké rodiny, která to moc potřebuje.
Budou krásné, jsou to samá krásná zvířátka.
Děkuju vám, Naďo.
Taky děkuju. Na shledanou.
Jedinému kontrolnímu orgánu civilní kontrarozvědky sněmovní komisi pro kontrolu BIS se nedaří získat informaci, zda je tato zpravodajská služba autorem odposlechů Bém - Janoušek a zda odposlechy unikly z BIS. Navíc je na stole otázka, zda poslanci vůbec mohou BIS přimět, aby jim požadované informace poskytla a což je také otázka na dnešního hosta Dvaceti minut Radiožurnálu, přeji vám dobré odpoledne. Tím dnešním hostem je poslanec a stínový ministr vnitra za ČSSD Jeroným Tejc. Dobrý den, pane poslanče.
Dobrý den.
Považujete za standardní, že BIS tedy kontrarozvědka podle svého šéfa neví po více než týdnu, kdy nahrávky jsou na veřejnosti, zda tyto nahrávky, které zveřejnila Mladá fronta DNES, unikly od ní nebo ne?
Já se přiznám, že za nestandardní bych to považoval ve chvíli, kdyby nebyla schopna sdělit premiérovi či této komisi, jak to skutečně je. Chápu možná technické srovnání toho materiálu, který pořídila, respektive získala Mladá fronta se záznamy BIS, protože dnes je nepochybné, a myslím, že k tomu se už Bezpečnostní informační služba přiznala, že pořizovala v určitém časovém horizontu odposlechy pana Janouška.
Jenom pardon, pane poslanče, Jiří Lang, ředitel BIS nevyloučil před novináři, že BIS je autorem těch odposlechů. Vy to považujete za hotovou věc?
Já si myslím, že v tuto chvíli to jasné není, není jasné, zda v tuto chvíli ty odposlechy, které se objevily v Mladé frontě, skutečně pochází z BIS. Podle mého názoru je velmi pravděpodobné, že BIS odposlouchávala pana Janouška na základě soudního povolení, ale není v tuto chvíli prokazatelné, zda ty odposlechy se shodují a tedy, zda skutečně došlo k úniku z Bezpečnostní informační služby.
Je vůbec důležité vědět, jestli došlo k úniku z BIS, není důležitější vědět, že tyto nahrávky řekněme byly pořízeny Bezpečnostní informační službou?
Myslím, že je důležité oboje právě proto, že za prvé nesmíme zapomínat na obsah těch nahrávek, který je skutečně vážný a kterým se budou zabývat nejen politici, ale budou se jím zabývat, doufejme, i orgány činné v trestním řízení, ale samozřejmě by nebylo dobře, aby, pokud tady existuje záznam, poslech, případně tajná zpráva BIS, aby tato unikla nikoliv jen do médií, ale třeba do bezpečnostní agentury ABL, ale to jsou dnes skutečně zatím jen spekulace a já doufám, že se velmi brzy dozvíme, zda k tomu skutečně došlo.
Kdyby se ukázalo, že ty nahrávky odposlechů opravdu unikly z kontrarozvědky, co by mělo následovat?
Tak určitě by mělo následovat šetření, které už začalo v rámci inspekce Bezpečnostní informační služby, na kterou dohlíží státní zástupce, tedy není to vnitřní vyšetřování této služby samotné, myslím, že objektivita státního zastupitelství zaručuje to, že nebude ta věc zametena pod koberec, kdo konkrétně případně tyto záznamy vynesl a komu a pokud se to podaří, tak samozřejmě může následovat potrestání toho konkrétního člověka, či odpovědného zaměstnance, který měl chránit toto tajemství a nepochybně by musela být vyvozena i odpovědnost vůči vedení toto služby ať už vůči řediteli nebo některému z vedoucích zaměstnanců.
V zákoně o Bezpečnostní informační službě je celkem jasně napsáno, že zpravodajská služby poskytuje sněmovní kontrolní komisi zprávu o použití zpravodajských prostředků, a to pouze ve věcech a případech, ve kterých Bezpečnostní informační služba svou činnost již ukončila. V čem je problém? Proč už tato informace není jasně na stole minimálně skrze poslance oné kontrolní komise, když jde o 5 let starou záležitost?
Tam jsou dva problémy, jedna je otázka rozlišení, co je a co není živá kauza, pokud to sledování stále probíhá, a to je skutečně bohužel na zvážení spíše Bezpečnostní informační služby než poslanců, a ten druhý problém je, že onen přehled, který dostává tato komise, je skutečně jenom hrou čísel, to znamená, že komise se dozví, kolik odposlechů bylo nasazeno, dozví se také, s jakým zaměřením, to znamená například organizovaný zločin, terorismus či ekonomické zájmy, ale neví, kolika konkrétních osob řekněme se může celá ta kauza dotýkat, případně, které konkrétní osoby to jsou. Je to na jedné straně špatně pro kontrolu, na straně druhé dobře, protože pokud by poslanci jako politici měli informace o tom, kdo se odposlouchával v posledních dvou nebo třech letech, byť už ta kauza nebude živá, tak by to mohlo ohrozit podle mého názoru vůbec fungování celé zpravodajské služby.
No, přesto přese všechno včera dal Hospodářským novinám krátký rozhovor při svém odchodu z Poslanecké sněmovny ředitel Bezpečnostní informační služby Jiří Lang a ten celý rozhovor končil takovou větou - je tady služba, která nemá kontrolu, předpokládám, že mluvil o své službě, o BIS a naráží na to, co vy popisujete, že poslanci kontrolní komise dostávají jen velice kusé materiály, nevidí nikdy jaksi dovnitř pod povrch. Není tedy čas na změnu zákona o BIS?
Jednoznačně je. Já už jsem v tom minulém období, když jsem byl předsedou této parlamentní komise, upozorňoval na to, že ta naše kontrola je sice relativně účinná, ale jenom do určité míry. My jsme nebyli schopni stoprocentně ověřovat informace, které nám sděloval ředitel BIS. Záleželo hodně na jeho vůli, zda nám umožní nebo neumožní nahlédnout do konkrétních materiálů, ve většině případů se to stalo. Ta spolupráce byla podle mého názoru dobrá a bylo to podle mého názoru i výhoda pro ředitele, protože ředitel nemá co skrývat, pokud ta služba nemá, co skrývat a předloží důkazy té kontrolní komisi, ta může jasně říct, že ta služba, ta se ničeho nezákonného nedopustila. V případě ale, že by to bylo naopak, pokud bysme my informaci vyžadovali a služba měla co skrývat, tak je v zásadě sdělit nemusí. Proto já jsem už tehdy se snažil iniciovat jednání, které by vedlo k přijetí zákona o kontrole zpravodajských služeb, a to se bohužel nestalo. Musím říct, že to je vina všech vlád od roku 1994, protože ten zákon o zpravodajských službách předpokládá, že vznikne zákon o kontrole už právě od tohoto roku a do této chvíle nebyl žádný takový zákon přijat.
Kontrola samotné BIS nebo jakékoliv zpravodajské služby je jedna věc, druhou věcí je, že pokud tedy opravdu je autorem oněch nahrávek Bém - Janoušek BIS, tak vůbec není vyloučeno, že se v nějaké podobě a v nějaké zprávě dostaly na stůl tehdejšímu premiérovi Mirku Topolánkovi. Těžko říct, jestli on to může přiznat nebo nemusí, ale není chyba, že není minimálně kontrolním orgánem sněmovny dohledatelné, zda se tak opravdu stalo?
To je určitě také velká chyba. My jsme se potýkali s tím, že jsme nezískali od BIS, protože k tomu byl potřeba souhlas vlády, seznam konkrétních informací, minimálně přehled jejich, to znamená, pojmenování těchto informací, které šly ke konkrétním ministrům či předsedovi vlády. Pak by samozřejmě alespoň z toho obsahu, z toho základního názvu bylo zřejmé, zda informace tohoto typu získali a případně, jak s nimi naložili. Proto já říkám, že bychom měli zřídit dvoustupňovou kontrolu zpravodajských služeb, nejen BIS, ve které by fungovali odborníci 3, možná 5 důvěryhodných osobností, které by měli nejen přístup k informacím této služby, když by ověřovali to, co dnes ověřit potřebujeme, ale také by měli přístup k tomu, jak vládní představitelé nakládají s informacemi zpravodajských služeb a zda je nehází do koše.
Myslíte si, pane poslanče Tejci, že se veřejnost dozví, jestli informace o tom, co padlo v rozhovorech mezi Pavlem Bémem a Romanem Janouškem měl na stole tehdejší premiér a předseda ODS Mirek Topolánek?
Jednou se to určitě dozví. Na druhé straně já bych nepředpokládal, že BIS předávala předsedovi vlády přímo odposlechy. Nepochybně ale ty informace o tom, jak to v Praze chodí, jak se propojují mafiánské struktury nejen v Praze, ale možná obecně na té celostátní úrovni k premiérovi doputovala, koneckonců když si každý na stránkách BIS najde výroční zprávy, které jsou veřejné, ty části, které jsou veřejné, tak tam tyto informace najde. Nejsou tam konkrétní jména, ale velmi dobře je tam popsána struktura toho, jak organizovaný zločin se snaží nabourat ta nejvyšší patra politiky a jakým způsobem se vyvádějí prostředky z veřejných rozpočtů. Takže věřím tomu a skutečně si nedovedu představit, že by ředitel Bezpečnostní informační služby, pokud by tyto informace měl, je nepředal tomu adresátovi, kterým byl premiér, případně, že by nebyly obsaženy v té tajné části zprávy BIS.
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu poslanec za ČSSD a také stínový ministr za tuto politickou stranu Jeroným Tejc. Počítáte, pane poslanče, s tím, že Roman Janoušek v inkriminovaném roce 2007, ze kterého pocházejí ty zveřejňované fragmenty odposlechů, mluvil také s někým jiným než s Pavlem Bémem?
Tak nepochybně pan Janoušek tak, jak jsme mohli teď vidět, byl velmi aktivní a pohyboval se v celém politickém prostředí, a proto podle nás je důležité to, aby co nejdříve byly zveřejněny veškeré informace, a proto také předseda komise, pan Dolejš, který je členem sociální demokracie ...
To je předseda komise pro kontrolu BIS.
Pro kontrolu BIS, požádal pana ředitele, aby sdělil, zda je nebo není schopen odtajnit celý ten svazek, který se týkal lobbistických aktivit v Praze a požádal o to také premiéra. Já myslím, že to je nejlepší způsob, jak se dozvědět, jestli pan Janoušek komunikoval pouze s panem Bémem nebo ještě s někým jiným a kdo další by měl odejít z politiky po Pavlu Bémovi.
Pochopil jsem to správně, že Richard Dolejš jako šéf té kontrolní komise BIS požádal, aby veškeré ty odposlechy byly zveřejněny?
V zásadě je tomu tak. My bychom rádi, aby byl zveřejněn celý spis, pokud byl veden, pokud skutečně BIS vedla spisy jak na pana Janouška, tak na jakékoliv další lobbisty a tyto věci jsou v zásadě již ukončené, to znamená neprobíhá šetření, tak, aby vláda, případně BIS jako taková tyto věci odtajnila, aby se je dozvěděla veřejnost, protože to je jediný způsob, jak zabránit tomu, aby někteří, kteří dnes možná nejsou zmiňováni v médiích, byli vydíráni a zároveň, aby ovlivňovali, ovlivňovali veřejný život, přesto, že fungovali takovým způsobem, jakým fungovali.
Co znamená, pane poslanče, pro vašeho stranického kolegu Petra Hulinského fakt, že je zmiňován v odposleších, Roman Janoušek několikrát mluvil o tom, že ještě o některé věci bude jednat právě s Petrem Hulinským, sociálním demokratem?
Určitě to pro něj není příjemná zpráva a samozřejmě, jakmile bude stranické jednání, tak se ho na to budeme ptát, budeme chtít vědět, jak Petr Hulinský fungoval, přesto, že musím jasně říct, že v tom období, o které se jedná, sociální demokracie byla v opozici, ODS měla většinu na pražském magistrátu a tvořila koalici se Stranou zelených a se sdružením SNK-ED tuším.
Mimochodem proč čekáte na jednání stranických orgánů? Předpokládám, že Petr Hulinský má telefon.
To určitě má. Já myslím, že v tuto chvíli je nutné počkat, až bude zasedat grémium to nejbližší a tam samozřejmě i určitě otázka Petra Hulinského padne.
Já vím, ale tak dokážu si představit, že Petr Hulinský na otázku, co vám chtěl Roman Janoušek řekne nepamatuju si nebo něco podobného, asi by něco takového mohl říct. Jak to skončí to jednání grémia, jaké bude resumé?
To já si netroufám v tuto chvíli předjímat, jak bude ...
Ne, pane poslanče, abychom si rozuměli, ptám se na to, jestli už ten fakt, že je Romanem Janouškem Petr Hulinský, druhdy významný pražský sociální demokrat, zmiňován jako partner k jednání, jestli je to pro něho diskvalifikující?
Určitě to pro něho diskvalifikující je.
Ve vaší politické straně?
Já jsem přesvědčen, že ano i proto Petr Hulínský skončil jako předseda pražské organizace a v tuto chvíli je řadovým členem.
Skončil proto, že jednal a mluvil s Romanem Janouškem?
Skončil proto, jak fungovala sociální demokracie v tom předchozím období, jakým způsobem Petr Hulínský vedl sociální demokracii, ať už byla v opozici a nebyla dostatečně razantní opozicí, anebo byla v koalici s ODS, to je ten poslední rok.
Občanská demokratická strana Pavla Béma, bývalého primátora vyzvala k tomu, aby nakonec po několika jaksi postupných krocích k tomu, aby složil poslanecký mandát, aby v podstatě opustil politickou stranu. Chystá se něco podobného pro Petra Hulinského?
Je to samozřejmě možné, ale já bych v žádném případě nesrovnával pozici pana Hulinského a pana Béma. Pokud Petr Hulinský se něčím provinil, tak možná tím, že se o něm hovořilo v nějakém odposlechu, ale zatím jsme žádnou konkrétní kauzu, že by Petr Hulinský ovlivňoval, nebo že by nějakým způsobem se podílel na tom, co se dělo v Praze, přímo neslyšeli, takže může to samozřejmě vyvrcholit i tím, že bude vyzván, aby opustil poslanecký mandát, ale v tuto chvíli bych rozhodně nesrovnával Petra Hulinského a Pavla Béma, protože pokud existovalo spojení, tak existovalo duo Janoušek - Bém, rozhodně ne Janoušek - Hulinský.
Dokážete teď řekněme s určitou mírou autority říct, že nikdo ze sociálních demokratů není vydíratelný tím, že byl v nějakém úzkém kontaktu s Romanem Janouškem?
Tak to určitě říct nemohu, to myslím nemůže říct vůbec nikdo. Každá strana, stejně jako každá společnost má určité procento lidí, za které nemůžete ručit. A myslím, že v sociální demokracii stejně jako v ostatních stranách nebo v každém sdružení prostě platí toto stejné. Já samozřejmě nesleduji každého z našich členů, ani těch výše postavených na každém kroku a nemohu ručit za to, jestli s někým telefonovali nebo ne, a pokud se to prokáže, tak samozřejmě budou muset nést následky svého jednání.
Bývalý premiér Mirek Topolánek tvrdí teď v rozhovoru pro média, že to, co je v odposleších mezi pány Bémem a Janouškem, je jen špička ledovce, že ve skutečnosti to skutečné rozhodování o veřejných věcech běží někde o jaksi stupeň výš, není to mezi milionáři, kterým je asi pravděpodobně Roman Janoušek, ale mezi lidmi, kteří vlastní daleko větší majetky. Tak souhlasíte s takovým pohledem na to, kdo ovlivňuje věci veřejné?
Tak já jsem původně, když jsem slyšel ten výrok Mirka Topolánka, skoro mě napadlo, jestli nemluvil o sobě a panu Dalíkovi, to bylo možná o ten level výš v té politice, protože tam šlo o celostátní témata. Na straně druhé nepochybně kromě pana Janouška tady existuje spousta lidí, kteří fungují na velmi podobné bázi, na tom, že se snaží ovlivňovat rozhodnutí ať už v Poslanecké sněmovně nebo na úrovni vlády, a i proto jsem třeba předkládal společně s Bohuslavem Sobotkou zákon o lobbingu dvakrát neúspěšně v tom minulém období.
Pardon, myslíte, že by zákon o lobbingu nějakým způsobem zamezil, protože popravdě řečeno Mirek Topolánek mluvil například o Andreji Babišovi nebo o panu Tykačovi, že by zamezil těmto lidem, kteří vlastní opravdu velké majetky, ovlivňovat řekněme ne v demokracii standardním způsobem dění?
Určitě by jim stoprocentně nezabránil, ale ztížil by jim to, například poslanci by museli podle tohoto zákona hlásit jakýkoliv kontakt, kde by se někdo je pokusil přesvědčit o změnu zákona. Těch sdružení je hodně, já vůbec nemám problém s tím předat informace veřejnosti o tom, kdo za mnou přišel s jakým návrhem a buď je obhájím, a proto jej podpořím nebo podám, anebo naopak je považuji za nepřijatelný a nepodpořím je, ale to už je potom na tom konkrétním politikovi, jak by se obhájil. Pokud veřejnost nemá tyto informace, tak velmi těžko může ty politiky kontrolovat.
Stále posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Mým hostem dnes je poslanec za ČSSD a také stínový ministr vnitra Jeroným Tejc. Pane poslanče, včera měl před sněmovní komisí pro kontrolu BIS, o které jsme už několikrát mluvili, vystoupit ředitel BIS Jiří Lang, nestalo se tak, protože váš stranický kolega Richard Dolejš, předseda této komise, vystoupil s požadavkem, aby David Kádner za Věci veřejné jednací prostor opustil, také člen komise. Podle Dolejše byl Kádner ve střetu zájmů, protože před volbami pracoval pro společnost ABL. Co to má co dělat se svědectvím Jiřího Langa?
Já myslím, že transparentnější střet zájmů si vůbec nemůžeme představit. Pan Kádner je člen komise, která má prošetřit, zda z Bezpečnostní informační služby unikly konkrétně odposlechy do ABL. Pan Kádner byl zaměstnancem ABL, možná ještě stále je.
Jenom pardon, abych si to úplně vyjasnil, ten úkol je, jestli odposlechy z BIS unikly do ABL?
Mimo jiné.
Jak jste přišli na to, že unikly do ABL?
Takto se o tom hovořilo v Mladé frontě a Mladá fronta takto psala, to znamená, že ty konkrétní informace získala ABL a Mladá fronta je nyní zveřejnila a my bychom rádi i tuto variantu prošetřili.
Tomu rozumím a jenom jsem se podíval zpátky několik let, kdy například Česká strana sociálně demokratická se před 2 lety v březnu soudila s vydavatelem Mladé fronty DNES a tvrdila, že deník psal lži, o 2 roky později stačí, aby stejný deník napsal, že je tam propojení s ABL a už podle toho jednání na komisi pro kontrolu BIS?
Já myslím, že to je naprosto nesrovnatelné. V tuto chvíli je podezření, že informace proudily do ABL a já si skutečně nedovedu představit, že tohoto šetření ...
Počkejte, pane poslanče, to podezření přinesl list, se kterým jste se soudili, před volbami 2010 se vaše stranické weby hemžily titulky jako Mladá fronta DNES vede kampaň proti ČSSD, na konci roku místopředseda Škromach se ohrazoval proti lživým informacím Mladé fronty DNES a dneska ta jedna informace, kterou Mladá fronta DNES, tento deník přinesla, pro vás znamená, že je potřeba Davida Kádnera jaksi vyloučit z jednání komise, jejímž je právoplatným členem?
Tak já samozřejmě nevím, jestli informace Mladé fronty jsou pravdivé nebo ne, ale pokud by pravdivé byly, tak prostě pan Kádner u toho být nemůže. Koneckonců pan Kádner je a byl zaměstnancem bezpečnostní agentury, myslím, že vůbec to, že Věci veřejné fungují na vládní úrovni je problém a pokud pan premiér Nečas tak, jak jsme viděli jeho zdůvodnění, rozhodl o tom, že pan John nemůže být ministrem vnitra právě proto, že je z Věcí veřejných a ty jsou napojeny na ABL, že je to bezpečnostním rizikem, tak úplně ze stejného důvodu myslím, že je dobré, abychom trvali na tom, že pan Kádner, který je propojen s Vítem Bártou a byl zaměstnancem ABL, by neměl se účastnit vyšetřování toho to uniklo do ABL.
Vy jste, pane poslanče, říkal, že průhlednější střet zájmů snad už nelze ani najít, na druhou stranu František Bublan, který je druhý sociální demokrat v této komisi od revoluce v osmdesátém devátém až do roku 2001 pracoval pro Bezpečnostní informační službu, tedy bývalý zaměstnanec má kontrolovat svého bývalého zaměstnavatele, to není střet zájmů?
Já myslím, že František Bublan už velmi dlouho se neúčastní práce zpravodajských služeb a na rozdíl od pana Kádnera má velkou důvěru veřejnosti a myslím, že dokonce ani nikdo z koaličních poslanců nezpochybnil jeho fungování a jeho nestrannost, navíc František Bublan odešel z Bezpečnostní informační služby do civilní rozvědky a ta určitě sama o sobě nemá ty nejlepší vztahy s Bezpečnostní informační službou, což je možná škoda.
Bezesporu věc ohledně poskytování informací ze strany BIS kontrolní komisi Poslanecké sněmovny bude dále pokračovat, stejně tak i situace kolem samotné kauzy odposlechů Pavla Béma a Romana Janouška. Mým dnešním hostem byl stínový ministr vnitra za ČSSD Jeroným Tejc. Pane poslanče, díky za váš čas. Na shledanou.
Děkuju za pozvání. Na shledanou.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, přeji vám příjemný poslech.
Český rozhlas Region dává prostor teď v této chvíli doktorce Kateřině Cajthamlové. Máme přeci čtvrtek, a tak je tu seriál Hubněte zdravě. Dobrý den, paní doktorko.
Dobré odpoledne, Patriku. Na dnešek jsem se velmi těšila, protože se pořad jmenuje Hubněte zdravě a hladovky se tedy hubnutí vůbec netýkají.
Ale my jsme si vytkli téma fyziologicky prospěšné hladovění, to je jakýsi termín, který se objevuje mezi lidmi. A už to slovo prospěšné vytváří dojem, že to bude něco vhodného.
Ano, je, pokud se to dělá správným způsobem, tak ano, ale znovu zdůrazňuji, není to způsob redukce tuku. To v žádném případě.
A k čemu to je dobré, když je to prospěšné.
Za prvé bych řekla rozdíl. Lačnění je, pokud nejíme 24 hodin, hladovění je, pokud nejíme déle než 24 hodin. Pravá hladovka je stav, kdy vlastně jenom pijeme vodu. To znamená, že jsme na tom ještě hůř, než na tom byli v hladomorně, protože tam aspoň na ten začátek dostali chléb. Takže pravá hladovka je, že člověk přijímá pouze vodu. Při hladovění si organismus tedy bere zásoby, které má v těle, ale bohužel první si bere svalový glykogen, to znamená škrob, který je pro zásobu svalové činnosti. Potom si bere zásoby ze svalů a z orgánů. A teprve na závěr si bere zásoby z tuku. Ten rozdíl zásadní je, co při té hladovce děláme. To znamená, pokud děláme mírnou svalovou činnost a dechová cvičení, tak přijdeme o menší množství svalové hmoty během té hladovky. A vlastně víc je podpořen ten určitý ozdravný a trénující model.
Takže pak můžeme přijít i o ten tuk?
No, pokud děláme mírné vytrvalostní cvičení, tak většinou přijdeme trochu o tuk, ale my ho zase potom doplníme. Takže v podstatě vždycky je důležité, co uděláme po té hladovce. Další věc je, že my se na to hladovění musíme připravit, a to psychicky i fyzicky. A je dobré, abychom z plného obžerství například liprtových chlebíčků se nepustili náhle do hladovky. To je opravdová hloupost.
Ale to bývá často. Teď nemyslím ti hladovění, ale když se lidé rozhodnou, že tady budou hubnout, tak dneska si dám ještě tohle, protože od zejtřka hubnu.
Ano. A nasadí hladovku. To je ta největší hloupost. Čili na hladovku se musíme připravit. Měli bychom si na ní vybrat dobré období roku i vlastního zdravotního stavu. Měli bychom být vyšetřeni, že jsme úplně zdraví, zejména že nemáme cukrovku. To tady chci velmi zdůraznit, protože pokud má někdo cukrovku a nedej pánbůh bere inzulín nebo perorální antidiabetika a rozhodl by se pro hladovku, tak si může strašně ublížit. To znamená, že na hladovku může člověk pouze zdravý, který je vlastně odolný, otužilý, trénovaný, má dostatek svalové hmoty a rozhodně není obézní.
S doktorkou Kateřinou Cajthamlovou si povídáme v seriálu Hubněte zdravě na Regionu o prospěšném hladovění. Tady padla i poznámka o liprtových chlebíčcích. Dávám samozřejmě těm, kteří nás poslouchají právě teď, tu informaci, že je to 120 let, co byla otevřena Liprtova prodejna s lahůdkami, vyhlášenými, proto tady padla tahle poznámka. Ale k tomu hladovění, k čemu tedy je vlastně taková hladovka dobrá třeba.
Tak pokud se jedná o tento lidový způsob tedy snahy o zlepšení obranyschopnosti organismu a vlastně posílení schopnosti sebeovládání a dělá se po dobu jeden až tři dny, prosím, to bych chtěla velmi zdůraznit, protože hladovky delší než tři dny mohou opravdu velmi poškodit zdravotní stav.
To ani nemá smysl.
Tak má, protože to trošku může zpomalit trávení, protože pokud pijete pouhou vodu, tak vlastně tu energii, kterou ušetříte, což je zhruba 10% energie přišlé stravou, tak tu ušetříte. Protože jenom pijete. Tak vlastně můžete použít na určitou odplavování ve vodě rozpustných toxinů z organismu. Ovšem samozřejmě během té doby hladovky nesmíte přivádět další toxiny, čili jako splést si hladovku s tím, že se opíjím, anebo piju samou kávu, anebo kouřím a já nevím, co k tomu dělám, tak to není hladovka, to není správné.
To odplavení stačí jen tři dny, protože třeba v těch návodech, které se objevují mezi lidmi u toho termínu fyziologicky prospěšné hladovění se mluví o tom, že se jenom šest týdnů pije voda.
Tak vedlejší účinky dlouhodobého hladovky jsou poměrně ničivé. Protože dochází ke ztrátě svalové hmoty. Teprve potom ke ztrátě tuku. Ten člověk je unavený, slabý, má poruchy spánku. Často, pokud opravdu pije pouze vodu, tak může mít sníženou schopnost se soustředit, je apatický. Čili v tomto stavu není dobré chodit do práce, není dobré ani přecházet ulici. Pokud to dělá dlouhodobě, tak může si zvýšit svoji emoční labilitu, můžou se vynořit různé změny osobnosti, úzkosti, psychiatrické diagnózy se mohou dát na pohyb. Má změny průjmy, zácpy. Může mít anemii, čili chudokrevnost. Může dojít až k srdečnímu selhání. Rozhodně může dojít ke snížení tvorby pohlavních hormonů. Takže rozhodně dlouhodobě hladovky nedoporučuju. Nejsme civilizace, která je na ně trénovaná a zvyklá. A naše úroveň pohybu je velmi nízká. To znamená, my tím, že vlastně sedíme pořád, tak vlastně nemůžeme si dovolit ztratit tolik svalové hmoty tím, že budeme vlastně jenom pít.
A krom toho, že tedy se z toho našeho těla dostanou některé toxické látky během těch tří dnů, je tam i něco prospěšného dalšího u toho hladovění?
Člověk, který pravidelně, řekněme, třikrát do roka si dá jeden až tři dny takové té léčebné hladovky, tak si zvyšuje svou obranyschopnost. Je to stejné, jako když se sprchujete studenou vodou. Prostě to tělo dostane určitý šok, na který se musí nějakým způsobem adaptovat. Ale takto se můžeme chovat k tělu opravdu zdravému a trénovanému. Naši předkové byli zvyklí mít různé půsty, byli zvyklí vlastně na daleko tvrdší způsob života. Čili ten rozdíl mezi normálním životním stylem a hladovkou u nich nebyl tak strašně veliký, jako je u nás.
Pravidla takového šoku, který může přijít třeba i potom, tak to probereme po písničce, která nás teď na Regionu čeká.
Spěchala Hana Zagorová. My spěcháme k další části našeho povídání o fyziologicky prospěšném hladovění. Tenhle termín tedy jsme našli i v diskusi na Internetu. Koluje i mezi posluchači. A jestli je to prospěšné nebo ne, tak to probíráme dnes s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou. Najdeme tedy okamžik nebo něco, kdy by opravdu bylo naprosto nezbytné hladovění si dopřát.
Každý z nás zná ty strašné chvíle, kdy má průjem nebo takzvanou gastroenteritidu, to znamená zánět trávícího traktu, kdy opravdu teda ať už z infekčních nebo nějakých funkčních příčin nebo tím, že předávkoval třeba umělá sladidla nebo fruktózu, protože to jsou osmoticky aktivní látky, které průjem vyvolávají, tak ty psychogenní příčiny jsem už říkala, tak prostě z nějaké příčiny začne mít průjem, tak tady je strašně důležité, aby vlastně začal hlavně pít tekutiny. Musí doplňovat ionty, to bych chtěla upozornit, protože na to lidé zapomínají.
A ty se doplňují jak, to jsou ty iontové nápoje?
Minerálky. Musí doplnit sodík, chlór, draslík, někdy je dobré doplňovat bikarbonát, což se v podstatě děje, to je soda zažívací tehdy, když opravdu je nám špatně od žaludku, jde to horem, dolem. Je dobré pít čaj, mírně oslazený. Vyhýbat se džusům a mléku, ale jinak v podstatě i polévky, pozor na ně, ale jinak tohle to je v podstatě léčebná hladovka, ke které se intuitivně vlastně uchýlí každý, kdo touhle tou věcí začne trpět. Tady chci jenom upozornit zase, jedna až tři dny. A pokud trpíme průjmem už druhý den, měli bychom zajít k lékaři, protože je strašně důležité, jestli se nejedná o průjem infekční. O tohle to jde vždycky, pokud máme teplotu. Takže tady jsem jenom chtěla udělat takovou vsuvku, že vlastně v tuto chvíli je ta léčebná hladovka opravdu pravá léčebná.
A když se pro tu hladovku rozhodneme, sami tedy ji dodržujeme, máme ty tři dny, končí, co nastává potom. Uděláme tělu také nějaký šok?
Já vás ještě vrátím, Patriku, kousek zpátky. Takže než se do ní pustíme, tak bychom měli po dobu týdne vyloučit kávu, alkohol a výrazně omezit konzumaci masa.
Takže ne ze dne na den se rozhodnout.
Rozhodně ne ze dne na den. Pak bychom měli postupně snižovat tuky ve stravě nebo je v podstatě vyloučit a přecházet na stravu, která bude spíš kašovitá, abychom ten trávící trakt vlastně už začali odlehčovat.
Po tom týdnu ještě další období toto, takže jedeme třeba už druhý týden takhle?
Už třeba jedeme druhý týden, už máme nízkotučnou, v podstatě vegetariánskou stravu, ještě jsme nezačali s hladovkou. Udržujeme vytrvalostní pohyb, správně dýcháme. Čili jak vidíte, tak je to spíš program na dovolenou, než tedy, že bychom to mohli dělat v běžných podmínkách.
Já mám tak pocit, že to spěje k tomu, že pokud si máme dopřát třikrát až čtyřikrát za rok takovou kůru, takhle dva, tři týdny předtím, pak tři dny, pak nějaké zase přechodové období, pak se odměníme jedním týdnem normální běžnou stravou a jedeme do další hladovky.
Tak, Patriku, ten problém totiž je, že všechny tyhle ty věci, které se dříve dělaly v době takzvaného půstu, opravdu zabraly zhruba 40 dní. Čili tam byla velmi dlouhá příprava. Ti lidé se na to připravovali tím i, že chodili na různé poutě, chodili vlastně povídat si, navštěvovali nemocné, přemýšleli o posledních věcech člověka. Čili i ta mysl se zklidňovala. To my dneska už vůbec neděláme. A pokud tedy tu hladovku dokončíme, tak bychom zase měli přes tu tekutou a kašovitou stravu pomaličku přecházet na stravu normální a v podstatě minimálně tři dny po té hladovce bychom měli vyloučit tuky, být opatrní na potraviny s převahou lepku, být opatrní na třeba oříšky, smetanové jogurty a takové věci. Každopádně, pokud si nechceme zničit efekt této léčebné hladovky, tak bychom si nadále měli vystříhat potravin, které v podstatě ten organismus zase zanáší různými toxiny. Takže je to, jak o tom mluvíme pořád, hladovka je pouze jakýsi takový tréninkový nadstandard pro zdravé, hubené, silné, svalnaté lidi, kteří prostě chtějí svůj organismus odvést na tři dny do jakéhosi buď campu, kde teda on se posílí a potom s veselou a s energií jdou do dalšího života.
Takže ne pro ty obézní, kteří se rozhodnou za tři dny takto nějak drasticky zhubnout, to nejde. Prostě ne.
Jenom by odvodnili a ztratili by svalový škrob a možná nepracující svalové skupiny. Takže rozhodně pro ty ne.
Vrtí hlavou doktorka Kateřina Cajthamlová. Určitě i se mnou těší na další vydání Hubněte zdravě. To budeme mít Velikonoce a Zelený čtvrtek, takže my budeme hubnout zeleně.
Výborně, těším se moc a vám všem pěkný den.
Opustí po zítřejším grémiu Věci veřejné koalici? Pokud ne, jak budou fungovat dál o společenství, o kterém se domnívají, že chtělo jejich stranu rozložit? Neudělily by svým odchodem koaličním partnerům spíš radost? A jak je to se sponzory strany a jejich průhledností? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Pozvání přijala místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a také Věcí veřejných Kateřina Klasnová. Vítejte u nás.
Dobrý den.
Paní místopředsedkyně, mně to nedá, zítra má znovu sedět sněmovní komise pro kontrolu BIS, šéf služby Lang by tam měl vypovídat ohledně odposlechů pánů Janouška a Béma. Ptala jste se manžela Víta Bárta, jak se mohla ABL dostat k těm materiálům od BIS?
Tak samozřejmě jsme se ptali všichni, neptala jsem se jenom já a zatím ta informace je stále stejné, že o ničem podobném můj manžel neví, že by něčím podobným disponoval. Já chci zdůraznit, že ty odposlechy určitě nepořizovala ABL a jestli vůbec to byla BIS a jak se, jak se ty odposlechy mohly několik let vlastně schovávat po šuplících, to je pro mě daleko víc alarmující než to, kdo se k němu dostal, jak se k tomu dostal. Já si myslím, že hlavně se k těm odposlechům měla dostat policie a měla celou věc řádně prošetřit. Teď už je to trošičku s křížkem po funuse s dovolením, protože pan primátor, bývalý primátor Bém je v tuto chvíli poslancem a myslím si, že věc se měla řešit rovnou v roce 2007.
Když už jste o tom doma diskutovali, napadlo vás, komu se mohlo hodit vytáhnout to právě teď?
Já si myslím, že to byste se měla zeptat pana Kmenty.
Sociální demokracie žádá, aby na české tajné služby kromě parlamentní komise dohlížela i zvláštní rada složená z respektovaných osobností. Měla by právo mít vstupovat do otevřených svazků. Má ale takový další orgán, který by jistě stál peníze, smysl?
Já si nejsem jistá, jestli by měl takový orgán smysl. Já si ani vůbec nejsem, nejsem si jistá, jestli nějaké vyšetřování v rámci třeba Poslanecké sněmovny vůbec k něčemu vedlo, takže, myslím si, že spíš ne.
Já vám teď přečtu úvod článku z dubna loňského, zdůrazňuji loňského roku. "Poslankyně Kristýna Kočí se pokusila o puč uvnitř Věcí veřejných ve spolupráci s ODS. Akce byla připravována tři čtvrtě roku," napsal to před rokem server Týden.cz s odvoláním na tajně pořízenou nahrávku z restaurace v centru Prahy. Po roce tu máme další nahrávku tentokrát z auta, ve kterém jela poslankyně Kočí s ministrem pro místní rozvoj Kamilem Jankovským. Dělá to ale dojem, že obsah té nahrávky je o tom samém. Rozumím tomu správně?
Tak je to spíš potvrzení domněnek, které jsme měli. Pokud opět sama sebe nemystifikovala na nahrávce Kristýna Kočí, tak je to potvrzení toho, co jsme se domnívali. Pro mě spíš než ten obsah té nahrávky, tak je pro mě důležitější, jsou pro mě důležitější dvě věci, jednak mě překvapuje to, že se sama Kristýna Kočí takto nahrála, což je opravdu pro mě překvapivé. Buď neuměla vypnout diktafon, nebo jinak si to nevedu vysvětlit. A druhá věc je, a to je mnohem závažnější, to není úsměvné, jak je možné, že to nebylo součástí vyšetřovacího spisu? Jak je možné, že policie, která měla k dispozici celý ten záznam zvukový, tak usoudila, že nějaká část je důležitá a jiná část není důležitá. Mně toto připadá poměrně důležité tady ta část nahrávky.
Dobře, ale zůstaňme u toho zjištění tedy, že o údajném puči připravovaném s koaličními partnery se tedy ví déle než rok, je to jen jiná nahrávka o tomtéž. Koaliční krize kolem odposlechů a údajných úplatků uvnitř strany jste ustáli, váš manžel je kvůli tomu teď před soudem, proč tedy až teď reagujete tím, že znovu hrozíte odchodem z koalice?
Tak pro mě ta nahrávka byla zcela novou informací. Samozřejmě, že jsme všichni něco tušili, měli jsme nějakou představu, jak se to vyvíjelo. Nakonec to, že se jednalo o puč, nám potvrdili i naši koaliční partneři, se kterými sedíme ve vládě. A teď je to nová informace, kde se explicitně o něčem hovoří. Tak více, více asi bude na tom soudu, uvidíme, jak se k tomu postaví soud, ale je to samozřejmě nová věc v tom smyslu, že máme hmatatelný důkaz.
Neboli před rokem to nebyl hmatatelný důkaz, až tato nahrávka je hmatatelným důkazem?
Pořád tam byly jednoznačně důkazy, nebylo by nehezké svádět všechno na ubohého pana Tluchoře.
No, dobře, ale teď jasně vidím, že víte, o čem v té první nahrávce, byl to tedy rozhovor s panem Tluchořem v restauraci, o čem je řeč, takže už tato nahrávka hovořila o vnitrostranickém puči?
Ano, já si myslím, že pro mě to nic tak překvapivého není. Samozřejmě chápu reakci i třeba z našich krajů, z našich regionálních rad, že je to další jakoby otřesení důvěry. My samozřejmě, kdo sedíme v poslaneckých lavicích a kdo jsme, že jsme ve vládě, tak víme, že jsme šli do jámy lvové, nebudeme si říkat, že to je úplně nová informace. Já jsem byla o tom přesvědčena a jsem o tom stále přesvědčena, že ta věc probíhala takto, tedy že to byl puč.
Premiér Nečas sdělil, že diskusi založenou na spekulacích na záznamu Kočí pokládá za bizarní a cituji: "doufá, že do ničeho tak trapného se nebude koalice zamotávat." Podobně reagoval šéf TOP 09 Karel Schwarzenberg, cituji: "Jsou to plky slečny Kočí a není důvod, aby kvůli tomu dělaly Věci veřejné takové tanečky," konec citátu. Jak zní odpověď lídrům koaličních partnerů?
Tak já samozřejmě čekám, já si potřebuju vyslechnout názory z krajů, tady to je docela důležité, schází se nejvyšší orgán strany, grémium, a samozřejmě říkám, je to tak půl na půl, některé kraje jsou více zneklidněny, některé jsou méně zneklidněny. Já osobně si myslím, že tato koalice má smysl, pokud každá z koaličních stran může plnit program, pokud všichni můžeme garantovat, že budeme plnit programové prohlášení, potom taková koalice smysl dál má.
Čili vy sama za sebe tam půjdete s hlasem neodcházejme z koalice?
Já tam půjdu s hlasem velmi pragmatickým, abychom si velmi dobře zvážili, co znamená odchod z koalice, co znamená setrvat v koalici. A já jsem jednou už něco, vím, že to nejde srovnávat, protože na celostátní úrovni se to týká i celé stability České republiky, ale já jsem jednou něco podobného řešila na komunální úrovni v Praze 1, kdy jsem se nakonec rozhodla i s kolegy, že z koalice odejdeme, protože bychom tam byli jako stafáž. Takže já si myslím, že dokud jsme schopni se domluvit na nějakých jakžtakž pravidlech fair play, dokud se bude plnit program koaliční, tak ta koalice má smysl.
A jste schopni a plní se koaliční program?
Já si myslím, že se koaliční program plní, je to vidět. Některé věci jsou složitější přes naše koaliční partnery dostat, některé věci se trošičku odkládají, ale ano, já si myslím, že koaliční program se plní a je to také o tom více razantně tlačit na naše koaliční partnery, aby například se zrušily anonymní akcie, abysme se pobavili o tom, jestli budeme chtít opravdu rozšířit pravomoci NKÚ, aby se všechny tyhle ty věci dotáhly do konce, ale jsou v jednání a já si myslím, že to jde.
Neboli se zeptám ještě jednou, váš hlas na zítřejším grémiu bude proti odchodu z koalice?
Můj hlas bude spíše pro setrvání v koalici.
Mimochodem, když říkáte, že se plní koaliční program, co slova teď už exministra školství pana Dobeše, že proti koaličnímu prohlášení se škrtá ve školství?
Tak ta situace ve školství určitě není příjemná, ten škrt 2,5 miliardy korun bude skutečně velmi citelný. Navíc ty peníze už byly odeslány do krajů, takže my máme teď usnesení z grémia, že nechceme sahat na peníze na platy učitelů, to se skutečně nestane. Bude se muset hledat, kde jinde uspořit 2,5 miliardy korun, nebude to jednoduché, protože tam jsou mandatorní výdaje. Ovšem škrtalo se všude. Je to něco, s čím se ze začátku nepočítalo a pan premiér slíbil, že pokud dojde k lepší situaci a pokud se bude rozmrazovat, tak resort ministerstva školství bude první, který bude rozmražen, protože skutečně je to vnímáno jako koaliční priorita a investice do vědy, vzdělávání.
Já vím, ale já jsem s ministrem financí hovořila ve Dvaceti minutách před 2 týdny a on říkal - moc bych s tím rozvázáním zavázaných prostředků nepočítal.
No, tak pan ministr Kalousek by se měl především naučit dostávat peníze do rozpočtu. On má taky trošičku problémy a má problémy vybírat daně, jak proběhlo médii, takže pan ministr by se měl zamyslet, kde ty peníze sežene. A je taky zapotřebí si říct - ano, já jsem proto, měli bychom být vláda a rozpočtu být odpovědná, nakonec situace v Evropské unii ukazuje, jak je nesmírně důležité, aby se státy chovaly tak, jak si mohou samy dovolit, aby si nežily nad poměry. Na stranu ty škrty nesmí být tupé škrty a všude se investuje také do prorůstové ekonomiky a samozřejmě investice pro vědu, vzdělávání, je ta investice, kterou by si měl ten stát vždycky umět nějakým způsobem vysvětlit a zohlednit.
Pokud vám ty škrty ve školství vadí, proč jste se jako další ministři Věcí veřejných nepostavili za svého ministra Dobeše, když zdůvodňoval ten svůj odchod tím, že by musel škrtnout platy učitelům?
Já musím zdůraznit, že ten škrt měl být původně 4,5 miliardy, takže se mu podařilo aspoň těch 2,5 miliardy korun, ano, bude to velmi těžké, chtěli jsme dál ještě hovořit o nějakých dalších kompromis. Ministři z naší vlády, za naši stranu ...
Promiňte, já jsem se vás ptala, proč jste se nepostavili za odcházejícího ministra třeba tím, že byste už tehdy hrozili rozložením koalice? Já jsem se neptala, jestli to bude těžké. Mě zajímal ten názor, proč Věci veřejné tohle gesto neudělaly třeba ve jménu platů ve školství?
Protože ostatní ministři a takový byl názor, že chceme ještě hledat cestu, chceme najít nějaký kompromis, což se povedlo z těch 4,5 miliardy na 2,5 miliardy korun a navíc opravdu škrty a to zmražení bylo ve všech resortech, to bylo z toho důvodu. Pana ministra zcela lidsky chápu. On skutečně řekl, že nechce dát více než půl, tuším, že půl miliardy korun.
A byl ten jeho odchod skutečně kvůli škrtům, anebo to byl odchod proto, aby se už více nedebatovalo o dotacích z Evropské unie?
Já si myslím, že dotace z Evropské unie jsou obrovsky nafouklý problém, co se týká spojení s ministerstvem školství. Ony jsou dotace, evropské dotace problém celkově a bude to velmi znatelný problém, se kterým se tato vláda bude muset popasovat. Je to dědictví z minulosti, kdy ten systém byl nastaven bohužel už za sociální demokracie velmi neprůhledně, myslím systém čerpání evropských peněz a rok 2013 je rok zúčtování a já si myslím, že ty problémy budou ve všech resortech a dokonce se domnívám, že paradoxně právě ministerstvo školství na tom bude ještě velmi dobře. Takže říkám, nemyslím si, že by to byl ten problém, kvůli kterému by pan ministr chtěl odstupovat.
O vás se hovoří jako o jeho možné nástupkyni. Jak horkým kandidátem jste v tuto chvíli?
Já jsem slíbila svým kolegům, kteří mi vyslovili podporu, že si opravdu pečlivě zvážím, než cokoliv řeknu, takže já bych ráda první odpověděla svým kolegům.
Kdybyste přebírala resort školství, bylo by o tom, že byste považovala nevyčerpání evropských dotací za velký problém, anebo byste tak nějak pokračovala v té politice, kterou nastoupil ohledně toho ministr Dobeš?
Ono okolo těch evropských fondů je strašně moc nejasností a já bych ráda zdůraznila, že ve chvíli, kdy náš ministr nastoupil na resort ministerstva školství, tak už bylo rozjeto 6 tisíc projektů a v podstatě role ministerstva školství v tu dobu už bylo pouze kontrolovat ty projekty. Já říkám, 6 tisíc jich bylo rozjeto. Takže to nečerpání těch peněz ano, padne na hlavu toho daného ministra, který v tu chvíli sedí v tom resortu a to je jedno, jestli to bude školství nebo ministerstvo průmyslu a obchodu nebo životního prostředí, kde jsou také velké problémy, ale skutečně ten problém byl primárně v tom neprůhledném nastavení a v tom, jak to vlastně fungovalo za ostatních ministrů, takže ...
Promiňte, ale byl to ministr Dobeš, kdo si přivedl například pana Baumruka, který předvedl Sport, a byl to ministr Dobeš, za jehož působení projekt Okno totálně propadl stejně s projektem Sport u Evropské unie. Byly to ty dva projekty, které na něj přitáhly pozornost, jejich nekvalitní zpracování.
Tady ty dva projekty, to vám skutečně nedokážu v tuto chvíli hájit a já jsem na ministerstvu školství neseděla, ale chci říct, že z těch 53 miliard, které mělo ministerstvo nebo které se čerpaly na granty, tak vlastně bylo už v tu chvíli udáno zhruba 47 miliard korun, to znamená bavíme se o zhruba 6 miliardách a co vím, tak ty dva projekty byly zastaveny. Ale já to považuji pořád za prioritu, ano je zapotřebí řešit s Evropskou unií problematiku čerpání peněz z Evropské unie a bude to asi možná bolet, protože skutečně někde se bude proplácet jenom z národních peněz a nebude to jenom na ministerstvu školství. Je to skutečně priorita to řešit.
Máte už teď jasno v tom, že něco z těch peněz se skutečně nedočerpá, protože ministr Dobeš, když jsem měla interview s ním při jeho odchodu, tvrdil, že všech těch 53 miliard vyčerpáme?
Já v tuhle tu chvíli tu informaci nemám, zítra se máme vidět s prvním náměstkem na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, s panem Němcem, a ten nám snad řekne bližší informace.
Mimochodem zůstaňme ještě u vašeho působení na ministerstvu školství. Jak byste se zachovala ohledně přijímání studentů do prvních ročníků plzeňských práv?
Já bych byla proto, aby studenti, kteří byli přijati na fakultu a kteří už studují, aby mohli dostudovat. To si myslím, že je jednoznačně férové. Co se týká přijímání nových studentů, tady si nejsem jistá, že to je dobře. Myslím si, že nechat možnost stávajícím studentům dostudovat.
Čili přijímání nových studentů byste nepodepsala?
Přijímání nových studentů bych nepodepsala.
Řekla dosud ve Dvaceti minutách Radiožurnálu místopředsedkyně vlády a Věcí veřejných Kateřina Klasnová. Vraťme se ještě k tomu údajnému možnému odchodu Věcí veřejných z koalice. Nastínil ho včera na Frekvenci 1 váš pan předseda Radek John. Není to náhodou tak, že třeba TOP 09 říká, že s vámi v koalici zůstává už jenom kvůli prosazování úsporných programů, že jejich voličům v podstatě dělá problém, že jsou s vámi v koalici, že se jim to špatně vysvětluje. Není to tak, že byste tím odchodem spíš udělali koaličním partnerům radost?
Tak to si nemyslím. A co se týká toho, že elektorát TOP 09 není nadšený tím, že TOP 09 je v koalici s Věcmi veřejnými, tak já musím říct, že my jsme si zažili velmi horké chvilky, od začátku jsme museli horko těžko vysvětlovat, proč jsme v koalici s dinosaurem, panem Kalouskem. To bylo něco, co bylo opravdu velmi těžké voličům vysvětlit a ještě hůře vysvětlit, že pan Kalousek je ministrem financí. Ale taková je realita, takhle dopadly volby. Pan ministr Kalousek nebyl vykroužkován na rozdíl od jiných politických dinosaurů, takže pro nás to bylo od začátku těžké. A já si myslím, že je to takové trošičku moralizování a schovávání se za problém, kterým tam v tuto chvíli samozřejmě Věci veřejné mají, ale je to pouhé moralizování a nemyslím si, že by TOP 09 udělala radost odchod z vlády.
Posluchač Josef Krejčí nám na toto téma - nebojte se, že by se v politicích probudilo svědomí a složili funkce a s nimi i své platy. Zase v podstatě nic nezmění. Je to tedy ideální způsob, jak nastiňuje posluchač, jak nepřijít o funkce a platy, a přesto se třeba vymezit vůči koalici takové to pohrožení - půjdeme.
Já skutečně tu situaci z těch krajů vnímám vážně. Skutečně jsou kraje, kde ty hlasy na odchod z vlády zaznívají velmi intenzivně, takže si nemyslím, že by to bylo nějaké jenom chrastění řetězy a ta situace samozřejmě uvidíme, jaká je, nedokážu předvídat, uvidím, jak moc vyhrocená bude zítra na grémiu. Nicméně já si to nemyslím. Ono takové to volání mnoha občanů po pádu vlády, je, já ho naprosto chápu, chápu frustraci občanů, na druhou stranu pád vlády vždycky znamená obrovskou destabilizaci republiky a víte, když sociální demokracie zapříčinila pád vlády během evropského předsednictví, tak rozhodně nebyli za hrdiny. Ono je vždycky dobré mít taky plán B a já se obávám, že i křičící sociální demokraté ten plán B rozhodně nemají.
Ministr nebo respektive předseda ODS a premiér Nečas říkal, že má plán B jak bez Věcí veřejných.
No, vida, tak to si ...
Vy ho znáte?
Neznám ho. Budu se muset pana premiéra zeptat.
Pokud by tedy došlo na to, že se nějak usmíříte zítra na grémiu s myšlenkou, že zůstanete v koalici, budete to svoje setrvání také podmiňovat nějakým podpisem třeba dodatku koaliční smlouvy nebo nějakým memorandem o toleranci, něčím?
Já skutečně nedokážu teď předvídat výsledek zítřejšího grémia. Já se domnívám, že samozřejmě nějaký výstup tam pochopitelně bude, ale nedokážu vám teď opravdu předejmout, vy jste se mě ptala, s čím tam jdu já, s jakým názorem, ten jsem vám řekla, ale nedokážu vám opravdu teď říct, co bude přesně výsledkem jednání grémia.
Ne víte co, jestli se dá z té situace něco vytěžit, nebo respektive jestli máte v plánu se pokusit z té situace něco vytěžit?
Tak já si myslím, že především, a nemyslím si, že bychom chtěli vytěžovat z této situace, ale já si myslím, že pan premiér dlouhodobě avizoval, že by chtěl řešit restrukturalizaci kabinetu a já si myslím, nás velmi frustruje to, že my svoláváme K9 dlouhodobě kvůli problematice Lesů České republiky, kde jsou opravdu velké problémy, kdy svoláváme K9 kvůli ministerstvu práce a sociálních věcí a kde je obrovský problém zase na úřadech práce. A naši koaliční partneři to odkládají, to je taky velmi nešťastná taktika, protože to, že ty problémy jsou, je zcela zjevné. Taky zůstává stále určitá pachuť po kauze ProMoPro a vůbec situace na ministerstvu obrany. Je to takové, taková taktika jakoby vysedět, to je něco, co se nám úplně nelíbí. Takže, pokud to pomůže tomu, naše jednání s koaličními partnery pomůže tomu, aby se vyčistil vzduch i nad jinými resorty, tak to bude jedině dobře.
Pojďme ještě k dalšímu tématu. Když deník Právo upozornil, že vás sponzorují neprůhledné firmy Kastelis a Malepar, které vám loni poslaly přes 6 milionů, tak jste sdělili, že je za nimi brněnský advokát Daniel Musil. Jenže to zároveň neobsahuje informaci, kdo je majitelem akcií třeba firmy Kastelis. Nechystáte se dary, které šly zjevně přes panamskou společnost, vracet?
Zítra na zítřejším, my máme před grémiem ještě výkonnou radu a předsednictvo, takže tam budeme jistě hovořit o sponzorských darech. Já nemám na starosti v rámci strany sponzory a chod strany. Co vím já v tuto chvíli, tak vím to, že účetnictví, účetní uzávěrka je zcela v souladu se zákony. Samozřejmě z druhé strany Věci veřejné prosazují zrušení anonymních akcií a musím říct, že jsme jediní, kdo ve vládě takže velmi intenzivně na tom lpí, takže já taky jsem sama zvědavá, jak si celou situaci vysvětlíme. Já v tuto chvíli mám příliš málo informací, abych vám k tomu něco řekla.
Kdyby bylo jasné, že ty akcie skutečně jsou anonymní, poradila byste ten dar vrátit?
Já mám zatím informaci, že anonymní akcie to nejsou, ale skutečně mám informací příliš málo, abych vám teď mohla zodpovědně na to odpovědět.
Ještě jednou, kdyby byly anonymní, poradila byste ten dar vrátit?
Říkám, je to otázka, není to nic protizákonného, myslím si, že boj s anonymními akciemi je jedině takový, že se zakážou, ale skutečně nedokážu vám tuto odpověď říct, je to otázka, která předjímá tu odpověď, jestli tam vůbec někdo skutečně s těma anonymníma akciema je. Pokud by byl, tak určitě jsem přesvědčena o tom, že minimálně já nebo Karolína Peake, asi bychom opravdu se o tom chtěly bavit i eventuálně to, aby se ten dar vrátil.
Ještě poslední věc. Tento týden zřejmě vyřkne soud nějaký ortel vinen či nevinen, mimo jiné i nad vaším manželem Vítem Bártou. Pokud se stane, že první instance řekne - vinen. Udělá to, co už doporučoval i váš místopředseda Jarolím, tedy, že složí poslanecký mandát, a tím pádem odejde i z čela předsednictví poslanců Věcí veřejných?
Tak k tomu netřeba žádného doporučení. My máme etický kodex Věcí veřejných a podle toho se tak musí zachovat a Vít Bárta už avizoval, že by se tak zachoval.
Místopředsedkyně vlády a také Věcí veřejných Kateřina Klasnová byla hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za váš čas. Na slyšenou.
Taky děkuju. Na slyšenou.
Od mikrofonu se loučí Štěpánka Čechová.
Exekutoři, kteří svou činnost nepovažují primárně za službu veřejnosti, ale za byznys, na exekučním trhu vítězí. Tak charakterizovala situaci dnes už bývalá prezidentka české exekutorské komory a dodala, že za velkou část negativního veřejného mínění si mohou exekutoři sami. Změní se něco nástupem nového vedení profesní komory? Stanou se exekutoři někdy skutečným strašákem pro velké dlužníky a podvodníky, místo aby jejich postupy a poplatky strašily drobné neplatiče anebo dokonce i nevinné? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Pozvání přijal nový prezident Exekutorské komory České republiky Jiří Prošek, vítejte u nás.
Dobrý večer, přeju.
Tak souhlasíte s tím hodnocením situace, které vyřkla vaše předchůdkyně ve funkci paní Tvrdková? Tedy kdo je z exekutorů lepší ten na trhu vede.
Tak do určité míry se s tím dá souhlasit. Já bych řekl, že právě díky třem letem ve vedení, v kterém strávila paní doktorka Tvrdková, tak se ta situace poměrně dost výrazným způsobem zlepšila a řekl bych, že řada kolegů primárně vnitřně vnímá skutečně svoji práci primárně jako službu a sekundárně až teprve jako prostředek obživy.
Vy jste dost optimistický. To její hodnocení je z února tohoto roku, kdy v tomto pořadu dále uvedla. Cituji, v současné době exekuční trh ovládá pět až deset obrovských exekutorských úřadů a ty ostatní exekutorské úřady, řekla bych ty menší, klidnější, slušnější nějak enormní zisky nemají. To zní, jakoby exekuční prostor ovládl jakýsi druh mafie, je to tak?
Tak to není, je pravdou samozřejmě, že podstatnou část exekucí tak vykoná, dejme tomu, určitý omezení počet exekutorských úřadů, ale není pravdou to, že by to bylo prostředí mafiánské nebo že by dokonce nějakými mafiánskými praktikami se takříkajíc exekutoři prali o exekuce, tak to rozhodně není.
A čím to tedy, že ovládá trh pět až deset obrovských exekutorských úřadů?
Já bych ani o exekucích nehovořil jako o trhu. Je to prostě určitá justiční oblast, určitá veřejná služba a je to dané třeba i tím, že je řadou nebo volbou řady kolegů, že si řeknou, že nechtějí mít exekutorský úřad, který bude vyřizovat 20, 30, 50 tisíc exekucí, ale chtějí mít prostě menší exekutorský úřad, chtějí mít jiný styl práce, nechtějí exekuce dělat takříkajíc od stolu masově.
Nezlobte se, ale vy odpovídáte na to, co dělají ti, kteří to takhle nechtějí, ale je tady pět až deset velkých úřadů a v nich lidé, kteří to tak chtějí. Proč se jim daří ten trh, který třeba není trhem, ale prostě určitým justičním prostorem, ovládat?
To je spíš otázka na ty věřitele, proč se obracejí právě na tady ty exekutory. To znamená.
Odpověď věřitelů je jejich úspěšnost, úspěšnost těch exekutorských úřadu samozřejmě, myslím.
Já samozřejmě nemám přesná čísla, co se týče úspěšnosti jednotlivých exekutorských úřadů, ale může to být třeba, dejme tomu, i nějakými jinými okolnostmi, třeba tím způsobem, že to nebo způsobeno, že si například vyhovují, co se týče třeba reportingu a podobně. Já nevím skutečně.
Jako že jsou si sympatičtí?
Například, že jsou si sympatičtí nebo případně, že to, že ten exekutor jim poskytuje určité konkrétní služby typu určité elektronické třeba reporty a podobně, které těm dotyčným věřitelům vyhovují.
Tak a teď vy jste řekl, exekuce nejsou trh, ale někteří se jako na trhu chovají, třeba fotbalisté Sigmy Olomouc hrají v dresech s nápisem Exekuce.cz a tento klub, úřad z Přerova vedený panem doktorem Vránou se chová i jako hrdý sponzor fotbalového klubu a dalších věcí. Je to v pořádku?
Tak já nevím, jestli jste fotbalový fanda, ale zrovna Sigma Olomouc, tak nepatří rozhodně k top klubům v rámci tabulky fotbalové ligy.
Tady nejde o tabulku, tady jde o to, že exekuční úřad sponzoruje fotbalový klub, ať už je to jakýkoliv fotbalový klub.
To já, já to osobně vnímám jako nešťastné. Mám za to, že skutečně exekutor je jako osoba, která byla pověřená veřejnou mocí, tak by neměla si dělat takříkajíc reklamu tím způsobem, že by si nechávala své jméno nebo respektive svoji doménu inzerovat na dresech fotbalistů. Já to nevnímám jako dobré. Na druhou stranu, jak už jsem říkal, v případě, že by to, že by to měla být asi reklama, osobně bych to viděl spíše na dresech některých jiných fotbalových klubů, které jsou, dejme tomu, v horní části ligové tabulky.
Neboli vy říkáte panu Vránovi, neděláte to špatně, protože jako exekutor inzerujete, ale prostě inzerujete špatně, protože ten klub není až tak úspěšný. Nezlobte se.
Ne, ne, ne, já říkám, že dělat si reklamu tím způsobem, že budu svoji doménu inzerovat na dresech fotbalistů, pro exekutora rozhodně není dobré.
A můžete s tím jako komora něco dělat, pokud se vám to nelíbí anebo tomu můžete jen přihlížet.
Tak exekutor má povinnost chovat se tím způsobem, aby neztěžoval vážnost exekutorského stavu. Mám za to, že inzerce své domény je, dejme tomu, nějakou hraniční oblastí. Je otázkou, zda tímto způsobem exekutor porušuje nebo neporušuje kárné předpisy. V případě, že by kárná komise dospěla k tomu, že případně ministerstvo spravedlnosti, že tímto způsobem jsou porušeny předpisy exekutorské komory, případně zákon, tak samozřejmě má možnost podat kárnou žalobu na.
Čili musí ministerstvo spravedlnosti podat kárnou žalobu v případě, že by se mu to nelíbilo? Vy, jako komora.
Tak to nemůžeme.
Jako prezident komory, i když víte, že to není úplně jak košer, jak bychom tak řekli, takže s tím dělat nic nemůžete.
Exekutorská komora má stejně tak jako řada jiných institucí dělené pravomoci. To znamená, že prezidium vede komoru, ale co se týče kontrolní funkce a žalobní funkce, tak máme kontrolní komisi. To znamená, kontrolní komise, respektive její předseda může samozřejmě podat případně kárnou žalobu v případě, že dospěje k závěru, že tímto způsobem jsou porušeny předpisy.
No, pojďme od jednoho exekutorského úřadu v Přerově k obecným pravidlům. 1. března začala platit změna z dílny ministerstva spravedlnosti, která snižuje především poplatky za vymáhaní malých dluhů, má také zabránit tomu, aby se z desetikorunové pokuty dlužné částka nešplhala na desetitisíce. Zabralo to v praxi? Překazuje, přika, dokázalo to překazit ten byznys skupování drobných pohledávek a nepřiměřené vydělávání na poplatcích?
Tak tahle novela platí v zásadě měsíc, to znamená, na hodnocení je ještě příliš brzo.
A máte nějaké první ohlasy třeba z praxe?
Vím o tom, že řada různých inkasních společností, které, dejme tomu, skupovali pohledávky typu, typu dopravní nebo pokuty z dopravních podniků, takže se velmi omezují, co se týče koupě těchto pohledávek a mám za to, že ještě v souvislosti připravovanou novelou exekučního řádu, že by tyhle změny měly přispět k tomu, aby se s inkasem malých pohledávek přestal stávat nebo přestal být byznys.
Je tady takové jedno úskalí. Ta vyhláška umožňuje snížit poplatky, ale v případě, že se po uvalení exekuce zaplatí dluh do stanoveného termínu, který je patnáct dnů. Když mám něco v exekuci, tak mám obestavené účty, obestavený majetek. Z čeho to mám zaplatit?
Tak bavíme se o drobných pohle, o drobných pohledávkách, to znamená, bavíme se o pohledávkách v řádu, dejme tomu, tisíců.
No, dobře a dobře, jsem-li v exekuci, byť kvůli drobné pohledávce, tak je to tak, že mám obestavený majetek a nemohu s ním nakládat. Tak se ptám znovu, z čeho to mám zaplatit? Nemohu nakládat, mám obestavené účty, mám obestavený majetek, nenosím po kapsách volně exekutorovi k dispozici několik tisíc.
Tak můžete to zaplatit například nebo co se týče účtu, tak ten máte zablokovaný jenom do výše té vymáhané částky, což teďkom po snížení, tak jsou, dejme tomu, třeba částka 6 tisíc a z toho zbytku samozřejmě to můžete zaplatit. To znamená, ten zbytek si můžete vyzvednout. V případě.
Ptám se, nemá ta vyhláška tady prostě slabinu? Neznemožňuje vykonavatelnost sama sebe tímhle tím nařízením?
Z naší zkušenosti můžu říct, že určitě ne, protože k těmhle těm platbám do patnácti dnů dochází poměrně masivně a je zcela zjevné z praxe, že ti dlužníci si skutečně ty peníze obstarají na zaplacení právě z toho důvodu, že mohou využít benefitu snížení odměny i nákladů. A skutečně z praxe není problémem to, že by třeba dlužník měl zablokován všechen majetek, nemohl se dostat k nějaké částce a kvůli tomu nemohl zaplatit do patnácti dnů.
Mimochodem, když jsme u majetku a exekucí, může si dlužník už najít na svůj majetek sám kupce a prodat ho třeba výhodněji, než by se to podařilo v aukci?
Může, aktuálně má dlužník možnost například nemovitost prodat takzvaně mimo dražbu se souhlasem věřitele, případně ostatních přihlášených věřitelů. A řada dlužníků to dělá. Na druhou stranu podle mého názoru bych řekl, že dlužníci jsou tady v tom méně aktivní, než by mohli být, protože ta doba mezi postižením nemovitosti a jejím prodejem je poměrně dlouhá a mám za to, že kdyby dlužníci využívali více této možnosti, tak se jim podaří ty nemovitosti zrealizovat lépe a často by umazali více ze svého dluhu nebo by dokonce něco pro ně v rámci přeplatku zbylo.
Mimochodem, když jsme se bavili o tom problému drobných pohledávek, už se našli tací, kteří se snížením poplatků se vyrovnali tak, že začali dělit ty pohledávky na drobnější, aby těch poplatků bylo více za více vymáhaných malých částek. Víte o té praxi?
Zaregistroval jsem ji v minulém roce, vím o tom, že se tohle začalo dít a já to osobně vnímám jako velkou nepravost, takříkajíc až lumpárnu. Mám za to, že novela exekučního řádu, která by měla být účinná koncem tohoto roku, tak by měla tento problém vyřešit, ale osobně to vnímám samozřejmě jako problém.
No, jo. Novela by měla vyřešit koncem roku. Takže tady máme před sebou teda teoretickou platnost novely ještě navíc k tomu a další tři čtvrtě rok tohoto právního stavu. Může se proti tomu člověk nějak bránit, když mu někdo rozdělí pohledávky na drobné?
Určitě se může bránit, je to nemorální postup, který je v rozporu s dobrými mravy a samozřejmě může ať už exekutorovi nebo soudu podat návrh na spojení těchto věcí. Ústavní soud svým nálezem konstatoval, že, že exekutor je povinen zkoumat, zda jsou zde podmínky pro spojení a například v tom vámi zmiňovaném případě, kdy na jedné straně máme, dejme, tomu exekuci pro jistinu a na druhé straně máme ještě exekuci třeba pro náklady předchozího soudního řízení, tak není důvod, proč tyto dvě pohledávky, které jsou ze stejného třeba rozsudku soudu, nespojit, aby byly vymáhány současně, a tím pádem tam budou jenom jedny náklady advokáta a jedny náklady exekutora. A v zásadě ten, to zlo, které by se událo tomu dlužníkovi, tak vlastně odpadne.
Ex-prezidentka Tvrdková ještě jednou k tomuto tématu, řekla zde, existuje několik málo exekutorských úřadů, které činnost vykonávají především jako svůj byznys a ty prostě exekuce slučovat nebudou, protože to pro ně není ekonomicky výhodné. Jak je to? Jde to nějak obejít?
Abych řekl pravdu, tak nevím, které konkrétní úřady měla paní ex-prezidentka.
My se stále motáme v tom tvrzení o pěti až deseti exekutorských úřadech, které ovládají trh a z nich jsou některé, které se chovají tímto způsobem. Tady není uveden konkrétní úřad, takže na tuto otázku nemohu vám odpovědět, paní prezidentka to zde neuvedla, ale existují teda způsoby, jak obejít to slučování a stále se držet toho výhodnějšího byznysu rozdělených pohledávek?
Máme tady jednoznačný nález ústavního soudu, který musí být respektován. V zásadě se dá říci jen a umím si představit jedině situaci, že ten věřitel bude spoléhat prostě na to, že ti dlužníci se nebudou bránit a nespojí, ale v okamžiku, kdy ten dlužník prostě namítne, že ty věci by měly být spojeny a půjde za tím, tak ty věci prostě spojený být budou muset.
Proč v Česku výrazně přibylo zásahů exekutorů? Debatujeme s novým prezidentem exekutorské komory Jiřím Proškem. Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Loni soudy v Česku nařídily přes 930 tisíc exekucí, což je o zhruba 230 tisíc víc než před rokem. Co stojí za tím nárůstem? Je to jenom ekonomická krize?
Primárně to bude určitě ekonomická krize, protože pohledávky se do exekucí prostě dostávají s určitým zpožděním. Ten věřitel musí tu věc odžalovat, musí o té pohledávce rozhodnout soud a teprve následně se ten věřitel může obrátit na exekutora. Takže předpokládal bych, že to zhruba dvouleté zpoždění bude spojené s ekonomickou krizí. Kromě toho i krize vede řadu věřitelů k tomu, že spoustu různých pohledávek, které předtím nevymáhali, tak že je vyndavají, prostě takříkajíc ze šuplíku a skutečně vymáhají, protože například nemocnice mají v různých nevymáhaných pohledávkách řádově miliony.
Na druhou stranu jsou zde věci, které jdou až do absurdna a také to nevrhá moc dobré světlo na exekutory. Když třeba lidé si několikrát za měsíc přečtou ve sdělovacích prostředcích, že má Praha obstavený majetek včetně Karlova mostu kvůli tomu, že dluží někde nějakých, dejme tomu, 14, 15 tisíc. Jak k tomu vůbec může dojít, proč jsou takovéhle nesmysly?
Ten, jak říkáte nesmysl, tak vyplývá přímo ze zákona a kauza Karlova mostu je takříkajíc jedna velká mediální bublina při vší úctě. Tam ten exekutor v zásadě nic neporušil a jednal přesně tím způsobem, jaký mu ukládá zákon.
No, mediální bublina to není, protože exekuce existovala.
Ale nikdo nechtěl ten Karlův most prodávat a exekutor má prostě ze zákona povinnost poslat informaci o tom, že exekuce je na katastru a katastr má povinnost zapsat ke všem nemovitostem. Ukládá to zákon, aktuální novela, která je připravovaná, tak by měla nějakým způsobem diferencovat mezi u této povinnosti, ale bohužel aktuální úprava je taková, že exekutor to prostě musí bez ohledu na to, kdo je věřitel, o jakou pohledávku se jedná, tu informace poslat na katastr a chápu samozřejmě, že to, že tady v tom případě to může působit jako nesmysl, ale bohužel tenhle ten nesmysl je. Na druhou stranu si na tady tom můžeme i krásně ilustrovat, že ta exekuce skutečně dopadá na každého stejně, ať už je to prostě takříkajíc chudý občan anebo velká bohatá Praha.
A nějaké pravidlo přiměřenosti přeci jen by také mělo platit nebo?
Přiměřenost platí samozřejmě ale ve vztahu k prodávanému majetku. Tady se pouze, tady nikdo nechtěl ten Karlův most zmiňovaný prodávat. Tady pouze se, ten exekutor udělal to, že informoval třetí osoby, které by případně chtěly s Prahou obchodovat o tom, že proti Praze je vedena exekuce, protože v případě, že uzavřete s dlužníkem v exekuci smlouvu, tak ta smlouva může být relativně neplatná. A k tomu slouží tenhle institut, ty informace třetích osob. Oba dva samozřejmě cítíme to, že v případě Prahy pravděpodobnost, že by tam došlo k nějakému nezaplacení.
Pak si totiž lidé říkají, když se takhle jedná s Prahou, jak se bude jednat se mnou, že jo. To je ten problém, že to jenom vzbuzuje další a větší strach z exekutorů.
Úplně stejně. Úplně stejně a exekutoři skutečně mají a musí vykonávat exekuce tak, jak jim ukládá zákon. V případě, že zákonodárce řekne, na katastr nic neposílejte, třetí osoby nebudou informovány a chráněny, tak to samozřejmě exekutoři prostě dělat nebudou.
Tak teď, když jsme u té, u toho pocitu ohrožení exekutory, ten vzniká z toho, že a přiznává to i vaše předchůdkyně, že většina těch exekucí je exekucí při drobných dluzích. Je to pro to, že takoví ti velcí, řekněme, finanční podvodníci, velcí dlužníci už vědí, jak na to, aby z té exekuce prostě nic nekáplo a proto to nakonec dopadá tak, že ty statistiky hovoří o mnoha malých exekucích? Je tady prostě právní díra toho, že se nedaří postihovat ty velké dlužníky, velké podvodníky, kteří si spočítají, že na ně přijde exekutor a přesunou majetek na příbuzné, na jejich firmy a tak dále?
Tak musím říct, že samozřejmě naše exekuční právo je do určité míry zastaralé, nejsou tady takové instituty, jako je takzvané propíchnutí závoje, které je například v Americe a prosazuje se v Německu a do značné míry by s naším exekučním právem mělo pomoci, měla pomoci i ta připravovaná novela exekučního řádu.
Tam je také to takzvané propíchnutí závoje, co to znamená? To znamená, že se sahá i na majetek firem evidentně příbuzných přenesený nějakým způsobem tím dlužníkem?
V zásadě ano, znamená to to, že na příkladu, v případě, že dlužník, dlužníkem je třeba s. r. o., které je absolutně prázdné a ten jeho majitel a zároveň třeba jednatel tak udělal dluhy, přičemž věděl, že to s. r. o. nemá žádný majetek a že nebude je schopno zaplatit, tak soud rozhodne o tom, že to nejsou dluhy, jenom toho s. r. o., ale že jsou to zároveň dluhy i toho jednatele, majitele a tyto zjevné prostě podvodné případy, tak potom následně je možné vymáhat i po tom vlastníkovi, případně jednateli s. r. o.
To u nás nejde?
Aktuálně to bohužel u nás nejde, je to velmi kostrbaté, ale jak říkám, ta novinka z Ameriky už doputovala i do Německa, kde už soudy o těchto věcech rozhodují a věřím tomu, že v nějaké dohledné době tahle věc doputuje i k nám. Ono to bude mít konsekvenci i třeba s těmi oblíbenými a neoblíbenými mobiliárními exekucemi. Stávající stav je takový, že v případě, že exekutor zjistí, že dotyčný dlužník v zásadě veškerý majetek převedl včas na všechny možné spřízněné osoby, tak mu nic jinýho, než ta mobiliární, jiného než mobiliární exekuce nezbývá. Protože je vcelku logické, že tento vychytralý dlužník pravděpodobně nebude žít v nějakém holobytě s minimálním zařízením.
Já tomu rozumím, ale ty mobiliární exekuce zase často doplácejí lidé, kteří přijdou k nim, jak se říká, jako slepý k houslím, protože prostě někdo je k nim zapsán, kdo dluží a bydlí v jejich majetku a přijde exekutor a zabaví jim ho. Tak to nevím, jestli mobiliární exekuce jsou dobrý, dobrý příklad, jak postihovat velké dlužníky.
Aktuálně bohužel jsou. Je to v zásadě u těchto takříkajíc vychytralých dlužníků, tak je tu jediná možnost, jinak vždy, když exekutor jde do nějakého obydlí, tak by měl být schopen prokázat, proč se domnívá, že v tom konkrétním obydlí jsou věci dlužníka a měl by být vždycky schopen nějakým předložit nějaké důkazy o tom, že tam ty věci pravděpodobně budou dlužníkovi.
A teď úplně poslední otázka, velmi krátce. Kdyby k vám teoreticky přišel kolegy exekutor a chtěl po vás, abyste prokázal, že věci v bytě jsou vaše a ne dlužníka. Máte, jak to dokázat, schováváte si účty, vy, člověk z praxe?
Asi by jsem byl trošku problémem, protože já jsem poměrně dost nepořádný člověk a účtenky většinou vyhazuji ještě před tím, než uplyne záruční lhůta. Takže asi by jsem měl trochu problém a musel by jsem to prokazovat svědectvím nějakých osob a určitě říkám, že to.
Takže vnímáte problém mobiliárních exekucí, že nemusejí být vždycky spravedlivé a že jsou problematickým bodem?
Vnímám, vnímám je oboustranně. Vnímám samozřejmě i to, že tyto exekuce nebo tento typ exekucí bývá často poslední šancí věřitele na to, aby měl vymoženou pohledávku. Na druhou stranu sám osobně mám zkušenost, kdy mě byla vozena výzva mého kolegy s tím, že mi bude provedena mobiliární exekuce právě pro to, že, právě pro to, že v tom mém bytě dříve předtím bydlel člověk, který pravděpodobně má aktuální exekuci.
Prezident Exekutorské komory České republiky Jiří Prošek byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za váš čas, na slyšenou.
Děkuji a přeju hezké Velikonoce.
Od mikrofonu se loučí Štěpánka Čechová.
Je šest minut po desáté hodině, hezký den vám všem, kteří posloucháte Radiožurnál. Se mnou ve studiu je muzikant Jiří Pavlica. Dobrý den, ještě jednou vítejte.
Dobrý den.
My se budeme bavit o vážné hudbě, o oratoriu, ale mě úplně ze všeho nejvíc zajímá, kdy bude nová deska Hradišťanů. To je drzost, viďte?
To je, ano, to bych taky rád věděl. Ale nicméně je to tak, že poté, co jsme vlastně natočili teď dvě poslední dvě CD pro děti Hrajeme si u maminky a pak to poslední Studánko rubínko, tak bytostně zaprvé potřebuji udělat písničky, které bychom natočili s Hradišťanem, respektive už spoustu těch písniček mám, a máme dokonce některé z nich hrajeme na koncertech a také poté, co vlastně jsem minulý rok intenzivně nebo ano, více než rok pracoval na oratoriu pro velký orchestr a velký sbor, tak je skutečně čas udělat to CD. A já se teď bojím vyslovit ten konkrétní termín, ale ...
Tak zkuste to aspoň.
Ale jsme domluveni, že tedy v říjnu bychom snad, a teď to nechci zakřiknout, mohli začít natáčet. Tak si držme palce, ale já to nechci teďka ani vyslovit.
Takže čistě teoreticky ještě letos by to mohlo být?
Teoreticky by mohlo být do Vánoc nové písničkové album Hradišťanu.
Jiří Pavlica, host dopoledního Radiožurnálu, sám nakousl otázku práce na oratoriu Brána poutníků. Budeme o něm mluvit už za pár minut v našem rozhovoru. Jestli máte nějaké otázky, sem s nimi. Pošlete je přes www.radiozurnal.cz, anebo můžete i SMS na číslo 9077704. Dobrý den.
Hudební skladatel, muzikant, houslista Jiří Pavlica je hostem dopoledního Radiožurnálu. Už příští neděli 22. dubna zažije Svatovítská katedrála veliký svátek a to uvedení oratoria Jiřího Pavlici Brána poutníků, což je oratorium, které vypráví o životě svatého Vojtěcha, prvního Evropana. Když jste, Jiří, byl orchestrem těch mladých muzikantů vyzván, abyste jim zkomponoval nějakou hudbu, naskočil ten svatý Vojtěch automaticky?
Nebylo to automatické, protože když mě oslovil dirigent, pan Miloš Krejčí, dirigent Europery, což je tedy tato instituce, která podporuje, stará se o mladé talenty z Německa, Polska a České republiky, když mě oslovili, abych pro ně napsal něco a dali mi takříkajíc volnou ruku, řekli, že chtějí prostě jedno dílo, tak jsem se spojil se svým spolupracovníkem, tedy pan profesor Jiří Fiala, historik, muzikolog a bohemista a hledali jsme postavu či symbol či jakoukoli událost, na které by se dalo postavit něco, aby to těm mladým lidem zaprvé přineslo nějakou informaci, nějaký, otevřelo nějaký nový obzor, aby to bylo něco, co spojuje všechny tyto národy a aby v tom bylo ještě něco, aby v tom bylo trošku poselství nějakého vyššího smyslu. A tak jsme zjistili, že po všech pokusech a hledání v historických událostech a osobnostech a tak dále jsme dospěli, a vůbec to není jednoduché, mezi těmito národy, co si to neříct, tak jsme dospěli k osobě a osobnosti a k odkazu svatého Vojtěcha, který tohle nejvíc splňoval, naplňoval. Takže já jsem se pak do studia pramenů jaksi zakousl a tam jsem objevoval a odhaloval sám pro sebe další a další a nové jakési informace, nové konotace, nové významy, které se mi zdály být o to naléhavější, že bychom je měli přinést. Protože svatý Vojtěch žil na konci prvního tisíciletí, jeho život byl dramatický, plný zvratů, neuvěřitelných situací, on se vždycky k nim postavil čelem, ale k tomu se možná ještě dostaneme. A chci jenom říct, že žil na konci prvního tisíciletí a my žijeme na začátku třetího tisíciletí. Ten oblouk přes těch více než tisíc let mě naprosto jako fascinuje. Tak to byl, to prostě to byl ten důvod, a tak jsem dospěl k tématu svatého Vojtěcha.
Mě fascinovalo včera, když jsem se dívala na svatého Vojtěch a šla jsem se vlastně podívat i na Břevnov ke kořenům Benediktinského kláštera, který tam jaksi založil, jaká ta historie v té jeho době byla? Jiří, uklidní se člověk, když zjistí, jak moc se politikařilo za Slavníkovců, Vršovců a Přemyslovců právě v době Vojtěchově? A podívá se na tu dobu dnešní, nad kterou se mnohdy tak rozčiluje?
No, v jistém smyslu se uklidní, protože zjistí, že skutečně tak jako tenkrát na přelomu tisíciletí se vytvářela jakási nová architektura Evropy. Myslím tím architektura rozložení sil, mocenských, duchovních a tak dál, a dnes jsme v zásadě v téže situaci, jenom možná ještě ve větším měřítku, nejenom evropském, ale i celosvětovém, ta situace je naprosto analogická. A člověk si uvědomuje, že je skutečně poutníkem, který vnímá to, co bylo před ním, nebo měl by vnímat. A to je také jedním z důvodů, nebo jeden z cílů těm mladým lidem připomenout, že bylo cosi před námi a že ta historie byla velká a že máme velké osobnosti, ke kterým se můžeme vracet. Takže tohle jenom jsem chtěl připomenout a tuto věc, která v tom díle je. Takže člověka to v podstatě uklidní, protože tenkrát řešili totéž, co my řešíme dnes. Měli osobnosti, jako byl svatý Vojtěch, který se skutečně k životním situacím, které mu přišly do cesty, postavil naprosto zásadně, postavil se čelem a vlastně celý ten svůj život, když se na to dneska člověk dneska s odstupem podívá, celý ten svůj život on vnímal jako oběť. Říct dneska někomu zkus se obětovat pro to či pro ono, tak řekne ty jseš blázen. To se nenosí dneska, obětovat se pro něco, protože se všechno přepočítává a říká se, co za to. A kolik na tom strávím času a kdo mi to zaplatí? Tenhle další symbol mi přijde veledůležitý, protože ten svatý Vojtěch mu vyvraždili na Libici celý rod, on se ..., Slavníkovců, on se zachránil jenom díky tomu, že vlastně byl v tu dobu pryč. On poté, když už jste vzpomněla, že byl založen břevnovský klášter v roce 993, společně s Boleslavem II., Přemyslovcem, jej zakládá. S tím, který mu tu Libici vyvraždí. Co to muselo být za výzvy pro něj, celá ta geneze toho jeho vždycky odchodu a návratu, kdy ti Pražané jej potřebovali a zároveň vůbec nerespektovali to, co on po nich chtěl, aby nekupovali otroky, aby nepáchali všechna ta zla a křivdy, to, co se tady dělo. On to Vladimír Körner úžasně popisuje ve svém románu. Ten je tak dramatický až naturalistický ... Tak to byly takové výzvy, které ten Vojtěch prostě přijal a unesl.
Nejen o svatém Vojtěchovi budeme mluvit s Jiřím Pavlicou, i když k tomu oratoriu, řekněme, k té technické stránce, se za malou chvíli ještě dostaneme, protože já mám před sebou na stole partituru a ta je nesmírně zajímavá.
Dopolední Radiožurnál hostí Jiřího Pavlicu. Naším tématem ještě chviličku bude jeho oratorium Brána poutníků. Ta premiéra Brány byla v říjnu loňského roku, já si tak představuji, že člověk odejde z té premiéry s nějakým pocitem a potom chce slyšet, jestli ten jeho pocit byl správný či nesprávný, a tak si jaksi to pustí. S jakými pocity potom poslouchá hudební skladatel své dílo v premiérovém uvedení?
Tak to jsou různé pocity. Pro mě vždycky zvláštní v tom, že já jsem většinou zvyklý na tom jevišti stát, hrát, zpívat, nějakým způsobem vystupovat a mít tak trošku vliv na to, jak určitá věc na tom jevišti probíhá. Tady jsem jako divák. Jsem pouze autor, který něco napsal, co interpretuje 100členný symfonický orchestr a téměř 100členný sbor a sólista, kterým mimochodem je Roman Janál, vynikající barytonista, ale k tomu také určitě se dostaneme ještě. Takže mé pocity byly na jedné straně pocity bezmocnosti, že nemám vliv na to, co se tam děje. Na druhou stranu byly chvíle, kdy jsem si říkal je to přesně tak, jak to člověk chtěl, protože samozřejmě když to dnes, ty věci, dřív se psaly rukou do partitury, dnes už bohužel ... No, já říkám bohužel, prostě je to tak, to píšete do počítače a zároveň si to můžete částečně přehrát. Ale přehrát strojově. To nemá nic společného s dýcháním hudby, s vnitřní emotivností a tak dál. Takže jistou představu samozřejmě má člověk v hlavě, něco vám přehraje počítač a pak ta finální podoba zní v tu vteřinu, kterou tam prostě prožíváme, a ta je nenávratná. Tak tedy můj pocit byl pocit bezmoci, nemám na to vliv, druhý pocit chvíle krásné, kdy to bylo přesně, kdy to souznělo, jiný samozřejmě pocit byl, že byla místa, která jsem si říkal tak tohle by mohlo být trošičku jinak, což jsme posléze s panem dirigentem Krejčím konzultovali a on fantasticky s těmi mladými interprety skutečně pracuje, což jsme posléze tak nějak jako vyladili a ...
Takže jste to přepisoval, nebo dopisoval?
Ne, skutečně jsem někde jsme udělali to takzvané čili škrt jednoduše řečeno, že jsme vyhodili některé pasáže, on se tomu bránil, ale maličké škrty jsme udělali, ale jinde naopak jsem připsal, a to speciálně Romanu Janálovi, protože jeho interpretace mě nadchla, oslovila, zpíval to skutečně krásně, a zpíval to krásně, tak jsem mu tam připsal jednu takovou část, aby i dřív jako představitel toho Vojtěcha, aby dřív vstoupil na scénu po těch orchestrálních a sborových částech.
Já jsem, pardon, já jsem ráda, že jste mi půjčil tady to, co máte vlastně vytištěno a napsáno strojově, to je kompletní partitura a tady na té zadní stránce, která už není počítačem, ale vaší rukou, je tady napsáno add 2, Tuba moc a vysoko. Add 5 mezihra, falešně?
No to všechno je možné, to jsou poznámky, které vznikly skutečně po tom prvním živém poslechu, které už se vztahují k těm konkrétním třeba dílčím věcem, které byly třeba otázkou náhody nebo to, že ten mladý interpret zrovna se mu to nepovedlo. Ale samozřejmě důležitější jsou ty poznámky koncepční, kdy především to oratorium, které máte hodinu nebo téměř hodinu, vnímám jako celek. Mě vždycky zajímá nejvíc celek. A tam byly podstatnější poznámky toho tektonického charakteru, kde jsem věděl, že někde ta pasáž chce třeba větší crescendo, někde chce maličko prodloužit, jinde zkrátit. A to všechno jsem udělal včetně toho, že jsem tedy Romanu Janálovi tam připsal jednu takovou arii vstupní navíc.
Řekněte mi, ono tady občas sedí také zpěváci popu a ti říkají: "No, víš, toho textaře dobrého dneska, to je velmi těžké sehnat." Jak těžké je sehnat libretistu v dnešní době?
To jsem rád za tuto otázku, byli bychom určitě na to přišli, ale rád bych touto cestou poděkoval Renatě Putzlacher, česko-polské básnířce, která vlastně mně napsala libreto. Asi není náhodou, že mi ji doporučil Prokop Siostrzonek, protože my jsme se znali, ale jenom z toho, co ona znala o mně a já zase o ní. Ona dělala Těšínsko nebo dělala věci s Jarkem Nohavicou, ale osobně jsme se neznali. Já jsem ji oslovil, Prokop Siostrzonek mě ujistil, že je to člověk, s kterým si, předpokládá, budu rozumět a jeho odhad byl naprosto správný. My jsme se sešli, sdělili jsme si všechny věci a ona pak napsala texty a krásné texty.
To říká Jiří Pavlica a společně se k Bráně poutníků, jeho oratoriu, ještě vrátím. No, a teď Jiří Pavlica ještě jednou ve vysílání dopoledního Radiožurnálu, tentokrát s Hradišťanem.
Jiří Pavlica v rozhovoru pro dopolední Radiožurnál. Už tak lehce nesměle, ale slíbil, že bychom se mohli dočkat nové desky Hradišťanu. Mluvili jsme o oratoriu Brána poutníků, které uvede 22. dubna ve Svatovítské katedrále. Celé to provedení má na starosti Europera, což je velice zajímavé těleso. Kolik jich je a odkud odevšad pocházejí?
Je to orchestr mladých talentovaných umělců, hudebníků z Německa, Polska a České republiky. Dirigentem je pan Miloš Krejčí, sídlo mají v Německu a jimi jsem tedy byl požádán o to, abych pro ně něco vytvořil. Je to orchestr, který samozřejmě má své velké přednosti v tom, že jsou to mladí lidé, které je možné formovat, s kterými je možné pracovat a samozřejmě má své rezervy v tom, že je to orchestr nezkušený. Takže tu nezkušenost musí vyvážit tím nadšením. A když jsem pro ně psal tady tu věc, tak jsem skutečně měl jakýmsi způsobem na mysli a před sebou ty mladé lidi, aby je to oslovilo, ale vůbec je nešetřím v nějakých náročnostech, protože to mi pan dirigent řekl piš to, jakoby to bylo pro folk nebo jakoukoli symfonický velký orchestr nebo i Českou filharmonii. Takže tam jsou skutečně těžké pasáže, ale vypořádali se s tím a já jsem zvědav, jak se jim bude dařit teďka a budu tiše jim moc a moc fandit.
Ono asi to srdce, takové to úvodní, které vkládáme do práce, do profese, když s ní začínáme, je hodně moc. Vy máte na ten koncert v katedrále ještě jednou velmi zajímavého patrona. Jenom já jsem nedokázala rozluštit, kdo a co se vlastně skrývá pod názvem Cesta 121.
Tím jste narazila na symboliku celého tohoto koncertu, který ve svatovítské katedrále bude probíhat. Já už jsem zmínil to, že to je jakýsi dialog v tématu přes 1000 let. To, co trápilo lidi tenkrát, trápí i nás dnes. Že to je dialog mezinárodní, že jsou to lidé tady z těch nejbližších okolních národů. Mezi řádky můžu říct, že to je také dialog jakýsi mezikonfesní, mezi různými konfesemi, mezi různými duchovními směry, protože tohle je odkaz svatého Vojtěcha ještě před schizmatickými časy. Nebudeme teďka zbytečně rozvádět tady tuhle tematiku, ale, a teď se chci dostat k tomu dalšímu symbolu, a to je jakýsi dialog mládí se seniory, tedy senioři v tomto případě jsou zastoupeni sdružením Cesta 121. Je to sdružení, které pomáhá a podporuje starým lidem a starým kněžím. Je to prostě problém, řekl bych, naprosto obecný. Tak jak si myslím, že je naprosto špatně, když v dnešní době se děti nedokážou postarat o své rodiče, rodiče jim dali to nejlepší, co mohli, tedy předpokládám, a sloužili těm dětem. Obdobně je to s těmi knězi, kteří pokud byli jaksi živí, zdraví a v produktivním věku, tak pomáhají lidem. Za nimi chodí lidé s nejrůznějšími problémy a jaksi automaticky se předpokládá, že mají vždycky čas, že mají vždycky náladu, že nemají své problémy počínaje zdravotními ...
A že vás vždycky vyslechnou.
A že vás vždycky vyslechnou. A že vás vždycky pochválí, pohladí. To se automaticky předpokládá. Ale v okamžiku, kdy těmhle lidem jednoduše poté, co celý život sloužili, dojdou síly, tak naráz už je nikdo nepotřebuje a je to jako s těmi rodiči, které ty děti odkopnou, a stejně tak ta společnost má tendenci odkopnout tyhle lidi.
Takže předpokládám, že na oratorium přijdou, že jsou zváni.
Přijdou, jsou samozřejmě zváni a budou tam mít čestná místa a vedle nich budou tam mít místa ti spolužáci nebo ti mladí lidé, kteří tam budou jako interpreti. V tomhle je další symbolika toho koncertu.
To říká Jiří Pavlica, muzikant a my se za chviličku přesuneme na Velehrad, pak do Vatikánu a pak se ještě podíváme na činnost Hradišťanu.
Je tři čtvrtě na jedenáct, posloucháte dopolední Radiožurnál s muzikantem a skladatelem Jiřím Pavlicou. Vy budete mít asi hodně napilno, Jiří, protože já jsem zjistila, že 25. května budete společně se Zlínskou filharmonií Bohuslava Martinů hrát v bazilice Santa Maria Maggiore ve Vatikánu. Co to bude za akci?
Tak to je koncert, slavnostní koncert, který by měl otvírat rok připomenutí 1150letého výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje. A my tam skutečně tedy s filharmonií Bohuslava Martinů pod taktovkou pana dirigenta Stanislava Vavřínka budeme účinkovat i s Hradišťanem. Ten program, hodinový program je vystavěn tak, aby se tam představilo více rovin, bych řekl, naší národní kultury. Zazní tam variace na Svatováclavský chorál Josefa Suka, zazní tam biblické písně Antonína Dvořáka a pak tam zazní jedna část už ze zmíněného oratoria, které bude zpívat právě Roman Janál za doprovodu filharmonie Bohuslava Martinů a zazní tam také zhudebněné texty staroslověnské, tedy cyrilometodějské texty ve staroslověnštině, které společně interpretujeme s filharmonií.
My jsme zmínili ten cyrilometodějský rok. Ten bude vrcholit v roce 2013 na Velehradě. Já vím, že vy se podílíte velkou měrou na hudební dramaturgii Dnů lidí dobré vůle, velehradských koncertů, to musíte mít neuvěřitelnou zodpovědnost, i když to vlastně se netýká toho letošního Velehradu, ale až toho loňského, ta veliká slavnost. Budete něco psát?
Tak ono to začne už letos. No ano, chtěl bych, ale zase to nechci zakřiknout a možná dokonce něco možná bude už i letos. Ale opět to nechci říkat dopředu. Až to bude, tak to bude.
Dobře a co kdybyste řekl aspoň formu, jestli to bude oratorium, jestli to bude orchestr, Hradišťan ...
Taková velká věc to nebude. Já jsem těch staroslověnských textů zhudebnil už několik teď se nelekněte, neposloucháte jinou stanici, jste stále ...
Ne, ne, ne, jste na Radiožurnálu.
Já jsem jenom si dovolil ocitovat úryvky, ať už z Kyjevských listů nebo filozofa Konstantina, tedy z obhajoby z roku 868, kdy svatý Cyril obhajoval tu staroslověnštinu jako liturgický jazyk. Jemu se to podařilo, to je hrozně zajímavé a dodnes to nikdo nezrušil. Jazyk už není jaksi živým jazykem, tak něco z tohoto tam samozřejmě bude, ale novou věc, jeden text mám od Renaty Putzlacherové, protože aspoň vidíte, že ta spolupráce probíhá dál, že to není jenom jaksi spojení konkrétní jedno účelové, a Renata sama mi teď psala, že ještě na tom textu chce něco dopracovat, abych s tím ještě počkal. Takže já zatím ještě čekám. No, a pak podle toho se rozhodnu, jak to bude dál a dál.
To říká člověk, který když se rozhodne, že bude psát, tak se vlastně ze svého okna podívá na barokní kostel svatého Michala, který stojí na základech Velkomoravské rotundy a je naprosto obklopen celým tím geniem loci, tak to se asi píše samo, ne?
Tak samo ..., tak věřme, že samo, já se v tu chvíli ...
Já to bagatelizuji, omlouvám se.
Ne, ne, ne, samozřejmě že některé věci jdou snáze, některé věci musí člověk takříkajíc vysedět a to je, tvůrčí proces je něco, co těžko budu popisovat. Prostě já jsem rád, že to vznikne, ale že to je někdy cesta náročná, trnitá, bolavá, je samozřejmé, a jindy je to, to prostě přijde samo. Tak ale já jsem hlavně rád, že to je ... Já jsem prostě, jenom posloužím tomu, aby to vzniklo, a tím to končí.
To říká Jiří Pavlica. Vaše otázky na něj už za okamžik.
V dopoledním Radiožurnálu se ptáte Jiřího Pavlici. Já tady vyhledám, ano, tady jsou otázky. "Přijde mi neuvěřitelné zorganizovat tak velký orchestr, jako je Europera, o kterém jste mluvil. Znáte člověka, který se o orchestr stará po organizační stránce a co všechno je nutné v takovém orchestru udělat, aby mohl bezproblémově fungovat?" To je další otázka na vás.
To bych teďko, kdybych měl vysvětlovat tu strukturu, ani bych to nedokázal, protože to přesně nevím. Já vím, že ředitelem toho všeho je pan profesor že organizačními záležitostmi byl pověřen Dalibor Tuž, dirigentem je pan Krejčí, ale to fungování vnitřní je velmi složité. Tak to bych odkázal možná na jejich stránky a tam se dozvíte víc.
Je tady další dotaz. My jsme zahráli vaši Modlitbu za vodu, ale tady některá z našich posluchaček se ptá, kdyby to bylo na vás, jakou píseň Hradišťanu byste zařadil na play list Radiožurnálu vy a tady zdůrazňuje pro poslouchající, nejen pro ty, co mají puštěné rádio.
To je těžká otázka, protože už nás tíží čas, tak já stručně jen řeknu, že vždycky jsem se vlastně snažil dělat hudbu, která není kulisou. A nikdy jsem se nestrefoval do vkusu. Takže v zásadě kteroukoli z našich písní vezmete, tak vždycky by měla něčím tiše zacinkat a mít nějaký obsah.
Tak pojďme ještě možná k tomu oratoriu. Budete nervózní? Budete ...
Tak já budu nervózní, protože na to nemám vliv, ale zároveň budu naprosto klidný, protože na to nemám vliv. Odevzdávám to jaksi tam už jako, já na to nemám nic, co bych změnil v tu chvíli a můžu jen důvěřovat těm lidem, kteří jsou na jevišti, a důvěřovat lidem, jako je doktor Štěpán Rusňák, kterému bych chtěl také tímto poděkovat, kteří se ujali těch organizačních záležitostí tady v rámci tohoto koncertu. Zorganizovat to, dát dohromady instituce jako Správa Pražského hradu, kapitula při arcibiskupství, samozřejmě i to, že ten koncert je pod záštitou pana kardinála Dominika Duky, to jsme, myslím, nezmínili ještě, a že to bude pravděpodobně i zahajovat, to všecko jsou věci, které dávají tomu jakýsi společenský význam a tam možná budu tak jako nervózní, aby to všechno klaplo, ale všem velké poděkování, co se o to starají.
Já se možná zeptala trošku špatně. Víte, mě úplně nejvíc zajímá, jaké to je, když vlastně hudební skladatel se dočká svého, tedy uvedení svého díla v katedrále svatého Víta.
Tak je to velká čest, považuju si toho převelice a asi v tu chvíli, protože je to vážná hudba a je to to, kde mě ti lidé takhle neznají. Oni mě znají většinou s Hradišťanem, čili tohle je trošku jiná záležitost. A pro mě je to něco, kam, kde jsem si, bych řekl, dosáhl nejdál v rámci vážné hudby. Tak asi spíš pomyslím na to, že by třeba, uf, z toho měli rodiče třeba radost, kteří už tu nejsou a tak nějak, no.
Takže to na člověka přijde.
Určitě, určitě.
Jiří Pavlica byl hostem dopoledního Radiožurnálu. Už dvaadvacátého dubna si můžete jít poslechnout oratorium Brána poutníků do Svatovítské katedrály, tak tfuj tfuj tfuj, zlomte vaz, jestli se to ovšem smí říkat skladatelům vážné hudby. A děkuju za váš čas tady na Radiožurnálu.
Tak všechno dobré všem, krásný den.
Dobré dopoledne. Ve studiu už je se mnou národní koordinátor rozvoje cyklistické dopravy v České republice, jak přesně zní jeho funkce, inženýr Jaroslav Martinek z Centra dopravního výzkumu, zkratkou CDV. Přijel jste na kole?
Jednak dobrý den. Nepřijel jsem, měl jsem nutkání jet na kole na nádraží v Olomouci, ale dal jsem přednost spánku, takže pak jsem rychle doběhl na autobus a potom vlakem Pendolinem do Prahy.
Vy jste Olomoučan. Tam, pokud vím, na kole jezdíte.
No, samozřejmě, u nás na Hané je to klasický dopravní prostředek.
No právě, Olomouc je, myslím, jedno z těch měst, která jsou kolu zaslíbena. Ještě něco bychom o vás měli prozradit? Že vy máte vztah ještě k jednomu sportu kromě kola, že?
No, běhání. To mám moc rád.
A co běháte? Jaké distance?
Čím delší trať, tak tím lepší. Samozřejmě ultramaraton teda určitě ne, takže končím na maratonu a teď jsem si připravil pro sebe takovou taškařici, takzvaný Zátopkův týden. Dvacátého července se běží 10 kilometrů dvacátého čtvrtého 5 kilometrů a dvacátého sedmého července maraton a všechno bude tady ve Stromovce v Praze, takže se na ten týden docela těšíme. Už teďka začínám trénovat.
Běhání. No, nicméně kolo a takové dálkové běhy, to k sobě docela dobře jde, ne?
Určitě. Možná kolo i běh, to jsou vlastně oba dva sporty, možná i vytrvalostní sporty, teda v mém případě a my jsme se vlastně o tom bavili před chviličkou. Teďka vlastně se svým synem chystáme takovou menší túru 200 kilometrů za 1 den, ale posluchači se nemusí lekat, pojedeme vlakem do Mikulova a potom vlastně po Moravské cyklostezce, po proudu řeky nebo proti proudu řeky Moravy do Olomouce a myslím si, že takových 100 kilometrů pojedeme po stezkách, takže je to současně taková i pozvánka, přijeďte se k nám podívat na Moravu, co se nám tam podařilo za poslední léta vybudovat.
Určitě i na ty nejhezčí cyklostezky se Jaroslava Martinka budu ptát. On také čeká na vaše dotazy na www.radiozurnal.cz, kde na ně máme speciální webové rozhraní. Poslat nám rovněž můžete SMS, nesmí ovšem mít víc než 150 znaků. Náš telefon je 9077704, no a povídat si s vámi rádi budeme také na facebookovém profilu Radiožurnálu. Já se už za chvíli svého dnešního hosta zeptám třeba na to, kolik už je u nás kilometrů cyklostezek. Kdo by to měl lépe vědět než právě on. Nejprve si ale dáme Erasure. Tady jsou.
Dočetl jsem se, že ve Skandinávii zjistili, že investice do cyklodopravy jsou nejefektivněji investované prostředky v rámci dopravní infrastruktury vůbec. Schválně, co na to dnešní host Radiožurnálu, národní cyklokoordinátor Jaroslav Martinek. Já jsem věděl, že si zlomím jazyk na tomhle slově. Četl jsem dobře?
Vzhledem k tomu, že jste přijímal informace z naší tiskové zprávy, takže četl jste dobře. Ano, je to pravda a možná ještě bych přidal takový bonus, že dneska je Den Evropy a dánský ministr dopravy vydal tiskové prohlášení, proč by evropské státy měly podporovat cyklistickou dopravu a toto prohlášení je na webu Cyklostrategie jako aktuální novinka.
A proč by tedy?
Možná to, co jsme se bavili před chviličkou. Zdravé, ekologické, ale to třeba nejraději říkám, prostě ... Říkám a teďka mlčím. Osobně to má ...
Jak ta slovíčka poskládat ...
Jak ta slovíčka poskládat, protože na tuto otázku odpovídám prakticky dennodenně a vždycky hledám tu nejvhodnější, nejideálnější odpověď, aby nebyla obecná, abych jako nespadl do klišé. Teď jsem se sám zamotal. Ale pokud bych pokusil se rozmotat , tak je to nejideálnější dopravní prostředek v rovinatých oblastech, jako je Haná, Polabí, v jiných oblastech je potřeba kombinovat teda s veřejnou a pěší dopravou a podobně.
A kolo. Která města si u nás vedou nejlépe, co se týče podmínek pro cyklisty?
Tak pak jsou to samozřejmě rovinatá města, jako jsou Pardubice, Hradec Králové, Uničov, České Budějovice, ale kupodivu začínají prosvitávat i taková kopcovitá města, jako je Jihlava, Liberec, taky už v poslední době dělají hodně pro rozvoj cyklistické dopravy.
Kolik je u nás kilometrů cyklostezek? Sliboval jsem odpověď na tuhle otázku.
Zhruba kolem dvou tisíc kilometrů cyklostezek.
A to je dost, nebo málo?
Jak se to vezme. Pokud to porovnáme třeba s Maďarskem, tak tam je vlastně 7 tisíc kilometrů stezek, v Holandsku 17 tisíc kilometrů stezek ...
Ale to jsou ty rovinaté země, jsou ideálnější pro cestu na kole.
To jsou ty rovinaté země, proto sám rád představuju Českou republiku jako krajinu rozdílných reliéfů. Máme Šumavu, Beskydy, ale pak máme právě Polabí, Hanou, jižní Čechy, takže možná i proto máme trochu ta rozdílná čísla než Maďarsko.
Kolik je na cyklostezky letos peněz? Přece jenom máme krizi, šetří se, kde se dá.
Tak to bych chtěl pochválit Státní fond dopravní infrastruktury, respektive poslanci tedy rozhodují o financích do fondu dopravy. Zatím se to stále drží zhruba na těch 150 milionech korun ročně na podporu výstavby cyklostezek v České republice.
Kolik se za to dá postavit těch cyklostezek?
Tak v průměru, když si spočtete 1 kilometr 5 milionů korun, takže to vychází potom zhruba 30 kilometrů, že vybudujeme.
Já nejsem žádný stavař, proto se zeptám, musí to být 5 milionů za 1 kilometr cyklostezky?
Je to v průměru, je to v průměru. Berte, že pokud ...
Co se musí udělat všechno?
Takhle, pokud vlastně ta stezka vede přes malý potůčky, říčky, tak musíme vlastně do toho dát takové ty vlastně doprovodné stavby, mosty, lávky, pak se ta stavba samozřejmě prodražuje a pak to v průměru může být třeba 8 milionů, 9 milionů na kilometr. V jiných případech, pokud využíváme stávající polní cestu, tak vlastně jde pouze o asfaltový povrch a ty náklady mohou dosahovat výše 3, 4 milionů korun na kilometr.
Když jsme u těch čísel, máte spočítané, jaký podíl má dnes jízda na kole při přepravě lidí do práce, na nákupy či dejme tomu do školy u nás?
Tak zase je to právě dáno českou, vlastně reliéfem české krajiny. Praha, Brno 2%, kdežto Uničov 40%, Uherské Hradiště 25%, takhle bych vlastně mohl jmenovat další města.
A celkově v České republice?
Celkově v České republice uvádíme průměr tak 5, 6, 7%.
Jak vypadáme ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, zejména těmi srovnatelnými?
Tak právě já to teďka porovnávám s Německem a tam už to dosahuje zhruba výše 15%.
A kdy tam budeme na těch 15%?
Doufám, že co nejrychleji. Za 3, za 4, za 5 let doufám.
Které země pro nás vlastně mohou být příkladem, co se týče rozvoje cyklodopravy u nás, tak na to se Jaroslava Martinka zeptám už za chvíli na Radiožurnálu, který právě posloucháte.
Nejspíš jste to na svých cestách po Evropě nebo po světě také viděli. Města plná cyklistů. Třeba v Nizozemsku nebo v Dánsku. Které země pro nás mohou být příkladem, co cyklodopravy se týče? Na to se teď ptám dnešního hosta Radiožurnálu, národního cyklokoordinátora Jaroslava Martinka. Které tedy?
Tak já se možná ještě nejdřív vrátím k té vaší původní otázce, proč vlastně bychom měli používat jízdní kolo. Ale navazuju vlastně i na tu otázku, kde bychom se mohli inspirovat. Právě dnes, když vlastně dánský ministr u příležitosti Dne Evropy vydal vlastně tiskové prohlášení, proč podporovat jízdní kolo, tak on vlastně současně druhou větu řekl je to vlastně špatně položená otázka. Pro nás pro Dány je kolo něco tak naprosto běžného, že o tom nediskutujeme. A možná já za těch 13 let už jsem se dostal do pozice, že už jsem unavenej pořád vlastně lidi přesvědčovat o tom, proč kolo je dobré, proč užitečné. Prakticky je to fakt, je to perfektní a pokud lidi ještě na to nepřišli, tak je to jejich problém.
Už se vám o tom nechce diskutovat.
Už se mi opravdu o tom nechce diskutovat, ještě jsem dokonce dostal SMS jako, abych zdůvodnil, proč je jízdní kolo dobré. Ale myslím si, že tato společnost už by měla dozrát k názoru, že už ví, proč je jízdní kolo dobré. A to je možná i ten posun těch Dánů, možná ta dánská cyklokultura, kterou bychom měli dostat do České republiky. Pokud to někdo neví, tak je to opravdu jeho obrovský problém a měl by si udělat možná pořádek ve svých prioritách. Takže to je zkušenost z Dánska. A pak samozřejmě teďka aktuální, protože Dánsko je trošičku dál, tak my se teďka hodně učíme z Německa, dokonce jsme na to napsali jeden projekt, že ve spolupráci s Technickou univerzitou v Drážďanech snažíme se to německé know-how z měst, jako jsou Drážďany, Lipsko, přenést do České republiky. K tomu vlastně vydáváme spoustu materiálu, letáků, děláme k tomu workshopy a mimo jiné teďka v červnu, jedenáctého až třináctého června děláme exkurzi do Německa zhruba pro 40 úředníků, politiků, ale i vybraných novinářů z České republiky, kde bychom to přímo chtěli ukázat, proč je ta cyklistická doprava tak dobrá a proč se to kolo vůbec používá.
Takže přece jenom dál přesvědčovat budete.
Budeme, ale už ne v pozici, proč je jízdní kolo dobré. Prostě je dobré a tečka. Fakt je to konstatování faktů. Možná bych to ukončil slovy Járy Cimrmana. Prostě my jsme dobří krbaři a to jsou dobrý i cyklisté a podobně.
No, nicméně myslím si, že v takových zemích, rovinatých zemích, jako je Dánsko nebo Holandsko, tak tam prostě lidé začali jezdit na kole, nikdo asi nevedl před těmi 100 či kolika lety žádné kampaně. Nicméně je nějaká země podobná třeba Česku, kde se povedlo na kole v těch posledních letech dostat díky podobným krokům, jaké děláte, anebo iniciujete vy, hodně lidí? Je to to Německo třeba?
Tak zase vás trošku možná překvapím. Já jsem byl tím sám překvapenej. Nizozemsko. Říkáme si, že to je odjakživa cyklistická země. Ale teď jsme dali na web Cyklostrategie do části strategie video z YouTube ze sedmdesátých let z Nizozemska, kde se lidé doslova začali bouřit proti dopravnímu plánování, které bylo zaměřeno výrazně na automobilovou dopravu. A chtěli vlastně vrátit ten svůj cyklistický nizozemský svět do těch reálií. A to video je asi 7minutové a ukazuje, jak ta společnost opravdu tu cyklodopravu si vydobyla. A možná i toto je jeden z mých cílů. Pojďme se pokusit společně vydobýt zpátky práva cyklistů i do České republiky.
Jak k tomu může napomoci vaše nová cyklostrategie?
Právě možná i tou prioritou číslo 3 je metodická pomoc obcím, městům a její součástí je i řada kampaní, dokonce se snažíme i spolupracovat s PR agenturami, které by nám vlastně měly pomoci, jak to opravdu vzít po té profesionální úrovni, jak vrátit cyklistickou dopravu tam, kam má, abychom si možná za tři roky nekladli otázku, proč je cyklistická doprava výhodná pro člověka.
To zní strašně hezky, co jste teď řekl, ale jsou to samá předsevzetí. A stávající koncepce, kterou máme od roku 2004, tuším, nedávno kritizoval NKÚ, Národní kontrolní úřad. Jak jste se z té kritiky poučili, nakolik byla na místě?
Takhle, já jsem byl rád, protože vlastně když jsme v roce 2004 vytvářeli tu cyklostrategii, tak ta měla jediný cíl - vůbec upoutat pozornost, že existuje jízdní kolo.
Aha, takže jsme byli o ten stupínek níže, jak se o tom bavíme.
Takže my jsme nemohli "vyrypovat", my jsme si tam nemohli dávat žádný indikátory, žádné konkrétní cíle, které by vlastně byly měřitelné. Takže pokud toto vytýkalo NKÚ, tak jsme za to byli jenom rádi, protože to vlastně byl odrazový můstek pro tu novou cyklostrategii. Tam už bychom ty indikátory chtěli dát, ty měřitelné výstupy. Kontrolovatelné výstupy.
Jinými slovy, totéž by vytýkal Jaroslav Martinek. Tak ten úsměv byl souhlasem. Jaroslav Martinek bude naším hostem i po půl jedenácté a vy se stále můžete národního cyklokoordinátora ptát prostřednictvím webového rozhraní na www.radiozurnal.cz, SMS zaslanými na naše číslo 9077704, anebo přes facebookový profil Radiožurnálu. Rád vaše dotazy pár minut před celou předám. Teď v půl vás čekají zprávy a ještě předtím skupina Shalom. Tady je.
Ve studiu Radiožurnálu je dnes národní cyklokoordinátor Jaroslav Martinek z Centra dopravního výzkumu, zkratkou CDV. Jak jsem koukal, vy jste vystudovaný dopravní inženýr. Jak jste se dostal konkrétně k cyklistice?
Tak ještě vlastně na fakultě mě oslovilo město Olomouc, jestli bych nechtěl dělat diplomovou práci na téma generalistická doprava v Olomouci. Tak jsem to dělal. Pak mi nabídli i místo, tak 4 roky jsem koordinoval město Olomouc. A pak už mi nabídli místo v Centru dopravního výzkumu a tam jsem vlastně mohl rozjet své ideály, vize, cíle s rozvojem cyklistické dopravy v České republice.
Ano, celou svou profesionální kariéru jste se vlastně ničemu jinému než právě cyklodopravě nevěnoval. Co dělá takový národní koordinátor cyklistické dopravy? Co všechno?
Tak já bych řekl, že možná ten můj hlavní cíl je už dán v tom názvu koordinátor. Koordinovat, sdružovat lidi z měst, z krajů, z neziskového sektoru, abychom vytvořili, abychom vlastně ty společné cíle dali do třeba toho jednoho materiálu té nové cyklostrategie a dokázali prostřednictvím toho materiálu uplatňovat práva pro cyklisty, pro Českou republiku. To je taková ta univerzální obecná odpověď. V té konkrétnější snažím se dávat informace na 3 webové portály Cyklokonference, Česko jede a Cyklostrategie. Většinou je to teda zaměřeno na odbornou sféru, úředníky, ale taky se hodně snažím spolupracovat s politiky. Hodně jezdím po republice, takže teďka z Prahy jedu dál na Liberec, v pátek budu v Brně, takže hodně cestuji a vlastně diskutujeme na téma, jak můžeme dál rozvinout cyklistickou dopravu v České republice.
Asi bychom měli říci, že máte vlastně další spolupracovníky v jednotlivých krajích, protože i jednotlivé kraje mají své koordinátory cyklistické dopravy.
Je to opravdu, ta má práce, založena na spolupráci se sítí, nechci říct organizací, ale konkrétních lidí. To znamená, na každém kraji máme svého styčného cyklokoordinátora, ale neméně důležití jsou vlastně i cyklokoordinátoři v českých městech. Takže i s nimi se snažíme spolupracovat. A pak samozřejmě nejenom neziskový sektor, ale začínáme spolupracovat i s lidmi z cykloprůmyslu a dalších firem, které vlastně by mohly napomoci rozvoji cyklistiky.
No, a co jednotliví občané? Já mířím k dotazu, který nám poslal Václav Kašpar. "Chtěl bych se aktivně podílet na rozvoji cyklostezek ve svém městě. Co pro to mohu udělat a čím mám začít? Konkrétně mluvím o Plzni, kde je situace stran podpory cyklistiky opravdu žalostná." Tak to hodnotí Václav Kašpar.
Takže já možná dám univerzální odpověď. Pokud kterýkoli občan chce něco udělat pro své město, můžete mi napsat e-mail jaroslav.martinek@cdv.cz. Já vám vždycky popíšu tu konkrétní situaci v daném městě, dám vám odkaz na konkrétního člověka a s ním se pak můžete spojit. A vlastně ve spolupráci s ním něco můžete udělat pro rozvoj té cyklistické dopravy včetně města Plzně.
A takhle nějak si představujete spolupráci s občany?
Plus minus. Vždycky ten občan se musí angažovat nebo měl by se angažovat především ve svém městě.
Tak já zopakuji ještě jednou ten e-mail jaroslav.martinek@cdv.cz. CDV jako Centrum dopravního výzkumu. No, a teď jste dosáhli, myslím si, jednoho velkého úspěchu, že na naši silnici budou moci vozíčky pro děti za kola. To je vaše dílo, že?
Ale trvalo nám to rok, až jsme byli překvapeni, jak dlouho od myšlenky změny o legislativě v jednom paragrafu do finální podoby, že to ... my jsme vlastně s tím přišli nebo vlastně s tím přišel pan poslanec Cempírek, tuším, v červenci loňského roku a vidíte, máte květen a teprve teďka to možná podepíše prezident. Takže teďka, když my připravujeme dalších asi 10 cyklolegislativních změn, tak tušíme, že zase minimálně rok to bude trvat.
Říká Jaroslav Martinek. Už za chvíli se ho budu ptát na ty nejhezčí cyklostezky v českých zemích. Proto dál zůstaňte s námi s Radiožurnálem.
Za chvíli je tady doba dovolených a možná se chystáte tu letošní strávit doma v Česku a na kole. Pak by vám mohl poradit dnešní host Radiožurnálu, národní koordinátor rozvoje cyklistické dopravy v České republice Jaroslav Martinek, kam zajet. Kde jsou nejhezčí cyklostezky u nás?
Tak otázka je, kdo jste jako cykloturista. Jste biker, máte rodinu s dětmi, anebo jste obyčejný cyklovýletník, který se svou manželkou, chcete si někam zajet na ...
Dobrá, jsem biker.
Biker - Rychlebské stezky, Nové Město pod Smrkem, Valašsko, Beskydy.
Jedu se svojí přítelkyní nebo manželkou.
Manželkou ... Možná moravské vinařské stezky, víno, ale až večer.
Jedu s dětmi, malými dětmi.
S dětmi cyklostezka Ohře, cyklostezky v okolí Ústí nad Orlicí, Baťův kanál, cyklostezka Bečva.
A kampak vy pojedete se synem?
Já pojedu, už jsem zmínil těch 200 kilometrů. Večer pojedeme do Mikulova, tam přespíme a potom Mikulov, Lednice, Břeclav a potom po Moravské stezce až do Olomouce.
A to všechno se dá projet po cyklostezkách?
Dá se ... No, to bych teďka lhal, ale zhruba 50% jsou cyklostezky nebo komunikace mimo silniční provoz.
No, tak teď přidejte ještě jednu odpověď, protože zdraví vás váš syn prostřednictvím webového rozhraní Radiožurnálu. Píše: "Ahoj tati, tak jsem si tě tedy pustil. Když už jsi zmínil to, že pojedeme na tom kole, tak kdy asi?"
Tak až se uzdravíš a pak jako při nejbližší příležitosti ... Ale vidím to na prázdniny. To bude klid, tak to si užijeme spolu.
Říká Jaroslav Martinek. Těch otázek, které jste mu poslali, je opravdu spousta. Tak pojďme už na ně začít odpovídat. Jana píše: "Zmínil jste se o cyklistické kultuře. Co se rozumí pod tím pojmem?"
Cyklistická kultura, možná to je mým prvním zmatkem na začátku, když jsem nebyl schopen odpovědět, proč vlastně jízdní kolo je užitečné. Možná ta cyklistická kultura spočívá v tom, že už o tom nebudeme diskutovat, že to je něco naprosto běžného, normálního, všedního a je to prostě status quo.
Každodenní součást našeho života.
Každodenní součást našeho života a prostě jízdní kolo budeme používat jak vysavač. Prostě něco normálního, o čem nediskutujeme. To si představuju pod pojmem cyklistická kultura.
No vidíte a také otázky do pranice vám píší naši posluchači. Například pan Hroch píše: "Předně se domnívám, že cyklostezky by se měly budovat, až pokud na ně budeme mít. A za druhé si myslím, že v Dánsku jezdí na kole všichni a všude i bez těch cyklostezek. Jinak by stezky musely kopírovat veškerou silniční síť. Takže já bych omezil automobilovou dopravu zejména v centrech měst," píše pan Hroch. Co vy na to?
Já s tím docela i souhlasím a je to možná i spojeno s tou vaší otázkou na cyklistickou kulturu. Pokud bude u nás vyspělá cyklistická kultura, to se pak odrazí i na myšlení politiků, úředníků a projektantů.
Možná i na ohledech motoristů vůči cyklistům.
Ohledech motoristů, ale chci dokončit jinou myšlenku. Potom, pokud budeme třeba rekonstruovat silnice, tak první budeme mít na mysli pěšáky, potom cyklisty a potom auta a budete se divit, vždycky do toho prostoru dostanete úplně všechny. Kdežto dneska je to tak, že na prvním místě máte auto, pak možná chodec a na cyklistu nezbývá místo. Pak násilím tam snažíme se dostat někde cyklostezku a pak souhlasím s naším posluchačem, tak na toto vyhazování nemáme peněz. Zkusme se učit plánovat od samého prvopočátku a na ty cyklostezky bude prostor i finance.
Říká Jaroslav Martinek, národní cyklokoordinátor, který bude už za chvíli odpovídat na vaše otázky. Ještě nějakou můžete připsat prostřednictvím webového rozhraní na webu Radiožurnál.cz.
Národní koordinátor cyklistické dopravy Jaroslav Martinek je teď ve studiu Radiožurnálu. Vy jste mi poslali řadu zajímavých dotazů. Hned několik posluchačů napsalo toto, poslouchejte pozorně: "Jako chodec se cítím čím dál tím víc ohrožena nikoli auty, ale kolisty, protože ti zabrali chodníky, jakoby to byly cyklostezky. O turistických trasách nemluvě," píše nám Dana. A Táňa z Brna dodává: "Nelíbí se mi rozvoj cyklistiky na úkor pěších. Je to trend i jinde v Evropě? Mít kolo rychlé, všechno drahé a vytlačit ty, co se pletou kolem?"
Možná jsem na tuto otázku odpověděl vlastně před chviličkou, kdy jsme naznačil, jak plánovat naše komunikace. Na prvním místě pěší, druhý cyklista, pak auta. My máme auta, pěší a kolo na závěr.
Čili pro všechny jejich místo, jejich pruh, abych tak řek.
Ano, ano. Ale rozhodně já sám včera, když jsme šli na procházce parkem, tak jako chodec cítil jsem se ohrožen cyklisty. Takže mám pro chodce velké pochopení.
"Zdravím vás oba," píše nám Roman. "Máme zkušenosti s kolováním z Dánska, z ostrova Bornholm. Upravené cyklostezky, skoro všude za zeleným pásem vedle komunikací, kruhové objezdy s pásem pro cyklisty, neskutečná ohleduplnost šoférů aut vůči cyklistům etc. Lze tak uvažovat i o kultuře a vyspělosti národa." Myslí si Roman.
Tak to je asi bez komentáře.
Pan Klas z Plzně vás zdraví a ptá se, jestli si myslíte, že by rozvoj cyklodopravy v českých městech mohl pomoci osobní příklad našich politiků a jak prý je to s tímto v zahraničí.
Možná to byla zbytečná otázka, protože přesně vlastně on vystihl podstatu věci. Pokud politici nezačnou jezdit naprosto ale přirozeně do práce na kole, to znamená, nechceme, aby každý jezdil, ale pokud má k tomu indispozice, pokud má rád sport, tak aby to bylo vždycky běžné a nikdo se nad tím nezastavil, že zrovna tento politik jel do práce na kole. Já jsem vděčný, že například třeba i ministr zdravotnictví asi dvakrát už vzal kolo a jel na úřad na kole. A nebylo to gesto pro vás, pro média, ale že jel.
Jan Hradil vás zdraví. Píše: "Zakládáme u nás občanské sdružení Život na venkově, jeho záměrem je také podpora zájmových činností, jako je třeba cykloturistika. Chci se zeptat, na koho se máme obrátit s touto myšlenkou vytvořit u nás cyklostezku?"
Napište mně, jo, na ten e-mail jaroslav.martinek@cdv.cz. Probereme to.
"Kdo a podle jakých pravidel rozhoduje a schvaluje investice do cyklostezek?", ptá se další posluchač.
Každé město je strůjcem svého štěstí, takže vždycky investiční odbor připraví plán rozpočtu města na další rok a rada města to schvaluje. Takže pohlídat si plán investic na další roky.
Těch dotazů je opravdu ještě řada, stále teď přicházejí nové a nové. Bohužel už je nestihneme zodpovědět, takže e-mail, kam se mohou obracet zájemci, jsme tady už zmínili, váš e-mail. No, ale teď mám pro vás jednu povinnost, abych tak řekl. Rád bych vás požádal o dotaz na našeho zítřejšího hosta a naším hostem ve studiu Radiožurnálu zítra bude oblíbená herečka Iva Janžurová. Na co byste se jí zeptal?
Možná spíš přání. Přála byste si, abych vám vytipoval nějaký tip na výlet na kole po České republice? Rád vám splním vaše přání.
To říká Jaroslav Martinek. No, dost možná by mohla paní Janžurová vyrazit se svými vnuky. Já děkuji za návštěvu u nás ve vysílání dopoledního Radiožurnálu a hodně zdaru ve vaší práci.
Děkuji.
Dnes dopoledne předstoupil před poslance mandátového a imunitního výboru vazebně stíhaný bývalý hejtman, poslanec David Rath. Po mnoha hodinách jednání s ním i jednání samotných členů výboru je na světě doporučení plénu Poslanecké sněmovny - vydat zákonodárce Davida Ratha trestnímu stíhání. Nejbližší jednání sněmovny začíná 5. června, přeji dobré odpoledne u Dvaceti minut Radiožurnálu. Člen mandátového a imunitního výboru, poslanec za Občanskou demokratickou stranu Marek Benda je dnes mým hostem. Dobrý den.
Dobrý podvečer přeji.
Mimochodem co se týče místa, kdo vybral to zařízení Spiritka ministerstva vnitra, kde jste se nakonec s Davidem Rathem viděli?
Já úplně přesně nevím, určitě to nebyla sněmovna, ale jestli to byla dozorující státní zástupkyně nebo ředitel příslušné věznice, to nevím, oni nabídli takovéto místo, kde se můžeme setkat, kde to ochranná služba respektive vězeňská stráž může, může hlídat pana poslance Ratha, kam současně můžeme i my dorazit.
Na Davida Ratha je kromě jiného nebo kromě jiných uvalena také útěková vazba, jak bylo zajištěno, že se nepokusí o útěk?
To myslím, že měli zajištěno poměrně bezpečně.
Neměl pouta.
Neměl pouta, ale bylo tam kolem něho stále, stále lidé i v kuklách i jeho vyšetřovatelé, takže ...
I na tom samotném setkání s vámi s poslanci?
I na samotném setkání byli vyšetřovatelé.
Jak samotné to setkání proběhlo? Víte, proč se na to ptám? Ptám se na to, že minimálně vy jako dlouholetý poslanec jste s Davidem Rathem prostě strávil spoustu času, nějak se znáte, máte nějaké vztahy, to samé je i u ostatních členů mandátového imunitního výboru, najednou on tam stojí v trochu jiné roli?
Tak já, samozřejmě oba víme, že jednání mandátového výboru jsou neveřejná, tím pádem se z nich úplně hovořit, nedá se mluvit o tom, co se tam přesně odehrálo a každý, kdo se ocitne před mandátovým výborem, je vždycky v téhle pozici, ať už se jednání o vydávání, vždycky je tam v té nevýhodné pozici, že on je obviněn a v podstatě se tam pokouší nějakým způsobem obhajovat.
Pane poslanče, to už zní, jako kdybyste už v takové jaksi případě rozhodoval, ale v takovém případě jste přece ještě nebyl.
Nerozhodoval jsem nikdy v případě, kdy ten člověk byl vazebně stíhán, to je pravda, to je poprvé. V tomto jediném to bylo jiné. Ale jinak říkám, vždycky se tam ta úloha takhle jakoby do jisté míry posune, že se tam najednou musíte k lidem, se kterými se třeba poměrně dlouhou dobu znáte, chovat jako jejich soudce do jisté míry, do jisté míry. Nesoudíte, ale vlastně přijímáte rozhodnutí obdobné soudnímu rozhodnutí, takže to není nic úplně jednoduchého, triviálního. Já myslím, že dneska byla snaha o to, aby to všechno bylo maximálně korektní ze všech stran i ze strany pana poslance Ratha i ze strany mandátového imunitního výboru.
A jak se pan poslanec choval?
Tak já bych řekl v podstatě standardně, snažil se vysvětlit svůj, ne standardně tak, jak jsme zvyklí na Davida Ratha, to asi ne, standardně tak, jak se chovají poslanci nebo asi každý občan, když se ocitnou v situaci, kdy se mají někde hájit.
Já jsem v takové situaci nebyl, proto se na to, pane poslanče Bendo, ptám, ptám se na to, jestli měl připravenou verzi pro vás pro poslance mandátového a imunitního výboru, jestli se vás snažil přesvědčit o tom, že je nevinný?
Ano, myslím, že se nás snažil poměrně důkladně a já opravdu nemůžu zacházet úplně do podrobností, ale přesvědčit o tom, že je to celé spíše politická objednávka policejních složek, které se na něj zaměřily, zaměřily na jeho stíhání, než jeho chyba.
Myslím, že ani tou další odpovědí ještě nešlápnete tam, kde byste neměl být, ale to jednání výboru s poslancem Rathem probíhalo formou řekněme dialogu, argumentování, tím, že on říkal svůj názor a vy ostatní jste říkali - ale, pane poslanče, vždyť přece a tak dále?
Obecně jednání mandátového a imunitního výboru a dneska nebylo výjimkou, my se tam většinou s těmi, kteří jsou tam a obhajují svou verzi, my se s nimi nehádáme, my s nimi jako nevedeme tento typ dialogu, to si pak případně vyříkáváme jakoby uvnitř, ale ten, kdo, o jehož imunitě se jedná, ten má právo vystoupit, říct svoji verzi událostí a poslanci ostatní mandátového a imunitního výboru mají právo klást mu otázky.
Jak dlouho to trvalo, než tu svoji verzi řekl pan Rath?
Přesně takhle to probíhalo dneska. Já nevím, jestli bylo půlhodinové jeho úvodní slovo a pak poměrně dlouhá debata reakcí na to, reakcí na to, co jsme znali ze spisu konkrétních dotazů už.
To celé, o čem se tady bavíme, pane poslanče Bendo, bylo v podstatě odstartováno žádostí Policie České republiky o to, aby se tento proces rozběhl. Podle dostupných informací do této žádosti ještě dnes ráno bylo něco Policií České republiky dodáno. Co jste vlastně dostali do ruky za materiál, na základě čeho jste se také rozhodovali?
Objevily se mylné informace, že byly dodány nějaké další návrhy, že došlo k nějakému rozšíření. To tedy mně známo není a myslím, že to není známo nikomu dalšímu v mandátovém a imunitním výboru. Byly doplněny některé, některá skutková zjištění, zjištění z doby před zadržením pane poslance Ratha, která prokazují, řekněme, souslednost kroků, která měla přesvědčit mandátový a imunitní výbor, aby souhlasil se zbavením imunity.
Vám, myslím tím členům mandátového a imunitního výboru byl promítnut nějaký videozáznam nebo nějaký, nějaký záznam řekněme ze zatýkání Davida Ratha, zadržování Davida Ratha?
Ano, byl promítnut záznam ze zadržování Davida Ratha.
Videozáznam?
Videozáznam.
Co na něm bylo?
David Rath, převážnou dobu, část času David Rath. Bylo to poměrně dlouhé, protože tam jsou takové ty mezičasy, kdy se telefonuje na státního zástupce, jestli vyslovuje souhlas, shání se nezúčastněná osoba a takto, a pak je to jenom v podstatě důkaz, důkaz toho, že byl zadržen a co bylo případně u něj zadrženo.
Vy jste právník, pane poslanče, přesvědčil vás ten záznam, že policie postupovala správně?
Tak já myslím, že ten záznam mě přesvědčil, že v tu chvíli postupovala správně a já jsem dnes s klidným svědomím hlasoval v souladu se všemi ostatními pro vydání pana poslance Ratha a nehlasoval jsem tak proto, že si to přeje veřejnost a že to je mediální tlak, ale opravdu s klidným svědomím jsem hlasoval.
To zní, jako kdyby někdo z vašich kolegů z výboru hlasoval pod veřejným tlakem.
To nevím, to nevím. Ale teď je to odpověď na vaši otázku.
Rozumím.
Je to odpověď na vaši otázku.
Jeden z vašich kolegů Radek John, předseda Věcí veřejných už mluvil velice konkrétně o tom, že na záznamu, který vám byl pouštěn, bylo slyšet šustění bankovek, kterak se rozpočítávalo 24 milionů a oddělovalo se 7 milionů pro Davida Ratha, že bylo slyšet cosi o tom, že si doslova, a teď cituji přesně jeho slova, rochnili přitom, jak mluvili o těch 7 milionech, jak to na vás působilo, pokud to je korektní informace?
No, není to korektní informace, není to korektní informace. Těžko mohlo při zatýkání, při videozáznamu zatýkání pana poslance Ratha něco takovéhle proběhnout. Jsou to informace, které někteří mají pocit, že mají pouštět ze spisu nebo z jiných částí spisu. Já tak nečiním. Já prostě respektuji neveřejnost toho jednání a já myslím, že je každému jasné, že při zatýkání policie se těžko někdo mohl rochnit v penězích a počítat si je. V tu chvíli vás takové myšlenky už opravdu nenapadají.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu a jejich dnešním hostem je člen mandátového a imunitního výboru, poslanec za ODS Marek Benda. To všechno, co jste dnes slyšel na setkání s poslancem Davidem Rathem, to, co jste viděl v té policejní žádosti a to, co o celém případu víte, dovedlo vás to někam blíž v názoru na to, kdo vlastně celou tu kauzu, celý ten případ rozjel, jestli to byla iniciativa Policie České republiky, jestli to bylo, řekněme, nějaká indiskrece směrem od nějaké firmy, které se účastnily celé té věci, nebo jestli to bylo z nějaké politické části třeba vedení Středočeského kraje?
Bylo také řečeno, od koho to je, já bych řekl, že to je obecně dlouhodobější iniciativa, která se prostě zabývá, zabývá ...
Pardon, jenom, abych tomu správně řečeno, to znamená, vy to víte?
Já vím, kdo podal to původní trestní oznámení, ale myslím, že to je opravdu zase v tom režimu neveřejném, není to žádná osoba, kterou by kdokoliv z nás znal.
Jedná se o toho bývalého policistu?
Není to žádná osoba, kterou by kdokoliv z nás znal a myslím, že se netýkalo speciálně pana poslance Ratha, myslím, že obecně týkalo hospodaření s evropskými prostředky a zřejmě tam proběhlo šetření více a vůbec není jisté, že tohle jsou poslední lidé, kteří budou ale to je jenom můj odhad, protože samozřejmě žádné další spisu neznám.
Řekněte mi ještě, jak to na vás zapůsobilo jako na člověka celé, když jste viděl poslance Davida Ratha, který ještě před 14 dny byl mužem číslo 1 Středočeského kraje a velice výrazným mužem nejsilnější politické strany v této zemi a teď najednou tam před vámi stojí a žádá vás, abyste ho nevydávali, a přesto je tam obklopen muži v kuklách?
No, myslím, že to, jakkoliv jsem pana poslance Ratha neměl nikdy rád já osobně a téměř jsme spolu nevycházeli, takže je to prostě, je to šok, je to šok. Myslím, že pro toho člověka a každý z nás to takhle trochu cítil, že on najednou řeší, že neviděl 10 dní své děti a neví, jestli je neuvidí ještě měsíc, jestli je pak bude vídat jednou za měsíc dalších 10 let nebo 5 let, teď je na něj uvalena vazba, která může trvat v tomto případě při tomto, tomto typu obvinění poměrně dlouho, je to šok, myslím, že to není vůbec jednoduché a nepřál jsem mu, nepřál jsem mu, jakkoliv ho nemám rád, tak jsem mu to nepřál.
Vy jste, pane poslanče, zmiňoval, jak jste říkal, ne úplně pravdivou informaci o tom, že snad byla přidána ještě další obvinění. Jaký je váš odhad toho, mohou z toho celého případu ještě být další obvinění, mohou mířit třeba i znovu do Poslanecké sněmovny?
Tak samozřejmě neumím odhadnout, ale minimálně z toho, že vazba, která byla uvalena, a to se dá, myslím, že to je v podstatě z veřejných zdrojů, má všechny tři důvody, to znamená i pokračování trestné činnosti, tak teoreticky nějaká další obvinění mohou zaznít i v tomhle případě, nepochybně mohou zaznít v případech i jiných lidí a možná ryze teoreticky směřovat do sněmovny, ale natolik samozřejmě já jsem viděl jenom ty části spisu a to ještě to, co nám z nich dala policie, které se týkají pana poslance Ratha a jeho spoluobviněných, samozřejmě nám neukázali, byli by blázni, kdyby ukázali ty další části.
Říká ve Dvaceti minutách Radiožurnálu poslanec za ODS Marek Benda. Jste, pane poslanče, jako zákonodárci v dolní komoře parlamentu připraveni na to, že poslanec David Rath z vazební věznice požádá o to, aby mohl být přítomen na nejbližším plénu Poslanecké sněmovny, ta další schůze začíná 5. června a že soud té žádosti vyhoví?
Tak, pokud by se tak stalo, tak nepochybně se s tím Poslanecká sněmovna bude muset nějak poradit.
To mě zajímá, jak si s tím Poslanecká sněmovna poradí?
Já si skoro nedokážu představit, že by soud nadále trval na všech 3 důvodech vazby a současně povolil odjíždění do Poslanecké sněmovny a upřímně řečeno si nedokážu moc představit, jak David Rath stojí a vystupuje, vystupuje na plénu.
Možná máte jenom malou představivost, pane poslanče.
Ne, počkejte, a za ním stojí dva lidé z vězeňské stráže ať už s kuklama nebo bez kukel, to je úplně jedno, to jsou přece záběry, které nás dostanou nepochybně na CNN. Jo, to jsou záběry, které obletí, obletí celý svět a myslím, že to je reklama, kterou si snad Česká republika ani nezaslouží. My jsme tu možnost panu poslanci Rathovi vystoupit dali. Pokud by soud se usoudil, že nepotřebuje nadále vazby, že třeba důvody vazby pominuly, je samozřejmě možné, aby pana poslance Ratha propustili z vazby a pak nepochybně až do odsuzujícího rozsudku může chodit do sněmovny a vystupovat tam, vyjadřovat se, hlasovat, nepochybně, dokud není odsouzen, musíme na něj hledat jako na nevinného, může tak činit. Ale představa toho, že bychom systémem, který byl proveden dnes, měli, měli vystupování na plénu s ozbrojenci za zády, mně připadá fakt dost nemyslitelná.
No, dobře, ale už několik dní je na světě oficiální stanovisko Okresního soudu v Ústí nad Labem, ve kterém se píše - vazebně stíhaný poslanec a někdejší hejtman Středočeského kraje David Rath má právo být přítomen jednání mandátového a imunitního výboru sněmovny a hájit se před ním. Stejně tak má právo účastnit se schůze sněmovny o jeho vydání ke stíhání, neměl by se ale účastnit jiných jednání a hlasování sněmovny, tečka.
Já nevím, co tohle to je za názor. To je názor mluvčí, to je názor mluvčího okresního soudu ...
To je oficiální komuniké, které je prezentováno z logiky věci mluvčím soudu.
Ale to je přece komuniké, které podle mého názoru do značné míry nedává smysl a navíc soud tedy nekomunikuje s obviněnými a s veřejností prostřednictvím komuniké, ale prostřednictvím usnesení. Pokud by soud řekl, že ho na tento konkrétní akt propouští, tak ať tak usnese, ale zákon předepisuje, že musí být na mandátovém výboru, to jsme zajistili, zařídili, tam možnost vystoupit v neomezeném rozsahu měl. A jaký je pak rozdíl, jestli si soud myslí, že má chodit do sněmovny, že jeho mandát je důležitější, tak pak ať tedy chodí na všechno. Ale jaký je rozdíl, aby vystoupil jenom na své věci a v ostatních věcech nemohl mluvit?
To se dostáváte a dostáváme do sporu dvou právních názorů na jednu asi velice komplikovanou věc. Na druhou stranu je tady možnost, že se soud opravdu takto rozhodne a Poslanecká sněmovna, jak jste sám říkal, pane poslanče, se s tím bude muset nějak vyrovnat, tak, jak se s tím vyrovná?
Až by taková situace nastala, až by nám řekli - jsme připraveni přivést, já myslím, že to teda v tom konkrétním případě rozhoduje velitel věznice, ten soud by musel opravdu rozhodnout, že ho na nějaký čas propouští nebo něco podobného, alespoň tak, jak si pamatuji kdysi dávno, kdy byl příběh pana poslance Sládka tehdy a jeho účasti na prezidentské volbě, kterou mu právě velitel věznice zakázal, který pak také se obracel na Ústavní soud a ten Ústavní soud potvrdil toto rozhodnutí, to znamená, nezrušil ho tu možnost, takže toto by asi měl rozhodovat velitel věznice. A pokud tento řekne, že ho tam přivezou s ochrannou službou, respektive s vězeňskou službou, no, a tak asi bude muset umožnit jeho vystoupení. My těžko můžeme říct - sice tady můžeš být, ale nepustíme tě dovnitř do sálu.
Tak ještě jedna věc, která souvisí zejména se sociální demokracií ve středních Čechách, předsedou sněmovní komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby stále zůstává poslanec a šéf středočeské ČSSD Richard Dolejš. Je ten tím správným člověkem po těch uplynulých téměř 14 dnech, který by měl v čele komise, která jako jediná v této zemi má právo nějakým způsobem kontrolovat civilní kontrarozvědku?
Tak obecně civilní kontrarozvědku kontroluje spíše vláda, než parlamentní komise.
Pardon měl jsem pocit, že vláda ji úkoluje.
Vláda ji úkoluje a samozřejmě dostává zpětné vazby, ale já myslím, že tohle je další příběh podobně jako David Rath rád útočil na všechny, že jsou korupčníci, tak pan poslanec Dolejš ze Středočeského kraje nám před měsícem předvedl neuvěřitelnou etudu kolem jiného kolegy poslance za to, že byl někdy zaměstnancem ABL a že před ním nesmí zaznít žádné informace a nyní se ukazuje, že sám by měl nejvíce přemýšlet o tom, jestli má stát v čele takovéto komise. Já si myslím, že tam stát nemá a že to budeme muset na příští sněmovně řešit.
Co to znamená, že to bude muset řešit?
Že ho bude muset odvolat a nabídnout sociální demokracii a nezpochybňuji její právo na to mít někoho v čele komise a nabídnout sociální demokracii, ať si tam nominuje někoho, kolem koho nejsou takovéto pochybnosti.
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Mým dnešním hostem byl člen mandátového a imunitního výboru, poslanec za Občanskou demokratickou stranu Marek Benda. Pane poslanče, děkuji za informace i za váš čas. Hezký podvečer.
Hezký podvečer vám i posluchačům.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, přeji dobrý poslech.
Nevidomí studenti se musí snažit víc než ostatní, aby udrželi krok se svými spolužáky. Obvykle proto chodí do speciální školy. Šestnáctiletá Josefina Kolářová se ale rozhodla jinak a studuje už druhým rokem gymnázium v Českém Krumlově. O tom, že to není lehké, není sporu. Ale když se na to všichni ve škole připraví, jde to. Stačí především dobrá vůle.
Josefina čeká na písemný test z fyziky. List papíru s Braillovým písmem pomalu opouští speciální tiskárnu, kterou pořídila škola. Úkol připravil učitel, ale tiskárnu obsluhuje asistentka, která Josefině pomáhá v hodině i o přestávkách. Než Josefina nastoupila do školy, prošli všichni spolužáci kurzem. To, aby věděli, jak vlastně mají k nevidomé dívce přistupovat. A tento kurz si zkusil i Martin.
Tak určitě vím, že s nima můžu mluvit jako s normálníma lidma, třeba je dobré je vždycky oslovit, jako s kým mluví, říct jí třeba, že je to Martin, že sedí vedle ní a tak.
Jaké to bylo, když jsi zjistil, že budeš mít ve třídě spolužačku nevidomou dívku?
Byl tam taky strach na začátku, že nás bude různě omezovat, že nebudeme moct jezdit na tak dobrý výlety a tak. Ale přitom teďka na posledním výletě s náma byla v Prachovských skalách a byla všude, kde jsme byli my.
Najdi vaječník na tom obrázku. Musíš si to ošahat, Josefko.
F je tady a teď je to tady podle zkratek, D - děloha, V - vejcovod a tak dál.
S nevidomou dívkou, která se také špatně pohybuje, sedí v lavici Romana Rašmanová. Je asistentkou pedagoga, a tak Josefině přepisuje poznámky do Braillu, dovysvětluje látku a také třeba to, čemu se zrovna spolužáci smějí nebo kdo přichází po zaťukání do třídy. Některé hodiny ale Josefina zvládá úplně sama. Například angličtinu. Na tu má třídního učitele Geerta van Overloopa.
A taky samozřejmě vycítím, že ona je chytrá dost, že na to má. Já jsem ještě nikdy neslyšel od, od těch dětí, že by si stěžovaly, že by ta hodina trpěla tím, že tam Josefka je. To fakt vůbec ne. A já si myslím, že ty žáci mají plný pochopení toho, jak, v jaké situaci ta Josefka je, že to není žádná sranda, jo.
Držet krok se spolužáky nejenom ve výuce je pro Josefinu těžké. Náctileté spolužačky o přestávkách řeší kluky, diskotéky a co si vezmou zítra na sebe. To nevidomou Josefinu téměř nezajímá.
Spíš třeba děláme nějak cvičení, společně ve skupinách. Já v pohodě rozumím. Když ne, tak se zeptám třeba holek, tady jsou hrozně fajn lidi, všichni, až na pár včetně profesorů. A mně se tu zkrátka moc líbí a nechtěla bych měnit.
Tak, zatím si to prohlídni a přečti si, co tam máš, jo.
Dělení oplozeného vajíčka.
Je to tak, že jakoby sem Josefčinýma očima. Nám určitě nějaký čas trvalo, než jsme se poznaly a než jsme se sladily, protože ten svěřenec by měl mít důvěru ve svoji asistentku. Vlastně se z nás staly kamarádky, že víme, co můžeme od sebe očekávat. To si myslím, že je nejdůležitější vůbec.
Bez asistentky Romany Rašmanové by Josefina českokrumlovské gymnázium studovat nemohla. Je sice nadaná, ale neudržela by krok a učitelé by se jí nemohli věnovat tak, jak potřebuje. Plat asistentky hradí ze dvou třetin stát, zbytek ale rodiče. Ročně je to téměř 80 tisíc. Josefina ale může být klidná. Na příští rok se rodičům podařilo sehnat sponzorský dar. Pro Radiožurnál Romana Kostohryzová, Český Krumlov.
Příjemný poslech Planetária přejí Veronika Kindlová.
A Frederik Velinský.
V srpnu roku 1768 vyplula z anglického Plymouthu výprava vedená kapitánem Jamesem Cookem.
Jejím oficiálním cílem byl tichomořský ostrov Tahiti, odkud měli členové expedice pozorovat vzácný astronomický úkaz - přechod Venuše přes Slunce. 6. června letošního roku ho budete moci sledovat i vy.
A o tom všem si teď budeme povídat.
K přechodu nebo-li transitu Venuše přes sluneční kotouč nedochází každý den. Je to poměrně vzácný úkaz, který nastává vždy jen dvakrát za století.
Kotouček planety Venuše při něm zakrývá jen nepatrný kousek slunečního disku.
Není známo, že by tomuto úkazu kdokoli věnoval pozornost dříve než v přelomovém období astronomie na počátku 17. století, spjatém s působením osobností, jako byli Kepler nebo Galileo a také s vynálezem dalekohledu.
Kdo se jako první začal transitem Venuše zabývat?
O tom už hovoří Antonín Rükl, pracovník Planetária hlavního města Prahy, uznávaný specialista na měsíční kartografii a popularizátor astronomie.
První, kdo na ten úkaz upozornil, byl nejspíš Jan Kepler, který byl schopen na základě zákonů pohybu planet kolem slunce předpovědět ten úkaz, což učinil v roce 1627. Předpověděl, že dojde k přechodu Venuše v letech 1631 až 1939. Ten první přechod se ještě nepodařilo nijak zachytit, ale ten druhý 1639 je spojen s pozorováním anglického astronoma Horroxe, kterému se to opravdu podařilo a je to tedy první prokázané pozorování přechodu Venuše přes Slunce.
Proč se později astronomové o tento jev tolik zajímali?
Jak říká Antonín Rükl, pro vědce to bylo nejvíc užitečné v době, kdy ještě nebyla známá přesná vzdálenost Země od Slunce.
Britský královský astronom Edmund Halley v roce 1678 navrhl zajímavou metodu, jak pomocí pozorování přechodů Venuše přes Slunce se dá odvodit vzdálenost Země od Slunce. On už Kepler byl schopen říci, jaké jsou poměrně vzdáleností jednotlivých planet, jestliže vzdálenost Země Slunce položíme za rovnu jedné, tedy jedné astronomické jednotce, tak bylo známo, v jakých zlomcích nebo násobcích té jednotky jsou daleko planety. Ale kolik je to v kilometrech, to bohužel se nevědělo. Za doby toho Horroxe 1639 ten odhad vzdálenosti byl kolem 98 milionů kilometrů, což jsou asi dvě třetiny skutečné vzdálenosti. Takže Halleyův návrh byl velice zajímavý a Halley taky předpověděl, že další přechody nastanou v letech 1761 a 1769 a to, že bude tedy konečně příležitost pro přesné, on se aspoň domníval určení vzdálenosti Země od Slunce. Ten první přechod 1761, to pozorování nebylo příliš přesné, ale například v tom roce známý ruský přírodovědec Lomonosov, který též pozoroval ten jev, zjistil, že kolem toho kotoučku Venuše se objevuje u okraje Slunce taková aureola, taková záře a správně usoudil, že se jedná o atmosféru Venuše. To byl vlastně takový první vědecký zisk z tohoto úkazu. No, a pak následoval rok 1769 a to už tedy věděli astronomové, že když by prošvihli ten úkaz, tak pak budou na další muset čekat 105 let a někdo se toho nedožije. Takže je to jaksi vyburcovalo k velmi pečlivé přípravě. Řada zemí byla připravena vyslat expedice za pozorováním tohoto úkazu na ve světě, což bylo nutné, protože podle té Halleyovy metody bylo záhodno, aby pozorováním byla vykonána z míst, pokud možno značně rozdílných v zeměpisné šířce. To má jaksi geometrické zdůvodnění. A tak byly vysílány výpravy jednak daleko na sever a také hodně daleko na jih. A s tím je právě spojena velmi dobře známá výprava vedená kapitánem Cookem na Tahiti, což tehdy bylo nejjižnější pozorovací místo.
Výprava kapitána Jamese Cooka za planetou Venuší, která začala v roce 1768, byla velkou mezinárodně uznávanou vědeckou expedicí.
Pokračuje Antonín Rükl.
Na palubě té lodi Endeavour bylo několik přírodovědců z různých zemí, nejen z Anglie, byli tam i malíři, dokumentaristé a ta výprava byla mezinárodně respektována. Například francouzské válečné loďstvo dostalo pokyn, aby nechali Endeavour na pokoji. Kapitán Cook vedl suverénně Endeavour z přístavu Plymouth kolem Hornova mysu na Tahiti a trefil tam velice dobře. Stačil ještě za ty 2 měsíce, co mu zbývaly, do přechodu Venuše, tam vybudovat pevnůstku, pozorovat observatoř a tak dále. A to pozorování se jaksi po stránce příznivého počasí a tak dále vydařilo velice dobře, od začátku do konce. Osobně Cook a druhý pozorovatel, královský astronom Charles Green pozorovali celý průběh jevu a podle téhle té metody bylo nutno hlavně velmi přesně zaznamenat časy vstupu Venuše na sluneční kotouč a výstupu. To se jim podařilo, bohužel zdaleka ne tak přesně, jak doufali. Oni doufali, že se jim to podaří na sekundu přesně, ale nakonec rozdíl času mezi Cookem a Greenem byl 42 sekund. Ne snad proto, že by to byli nějací nešikové, ale vyskytl se jev nevyhnutelný, kterému se říká černá kapka. Poté, co Venuše po tom druhém kontaktu jaksi vstupuje na sluneční disk a stejně tak když se před opuštěním slunečního disku dotkne okraje disku, tak mezi kotoučkem Venuše a okraje disku se objeví jakési spojení, hluboký stín, jako kdyby se slil ten kotouče Venuše předčasně s okrajem disku a tomu se říká černá kapka a dnes tedy víme, že je to způsobeno jednak neklidem atmosféry zemské, jednak nedokonalostmi optiky toho použitého dalekohledu a optického systému a také ztemněním slunečního disku u okraje. To oni teda nemohli vědět a tak jako došlo k jakému zklamání. Nicméně to zklamání nebylo zcela na místě, protože těch výprav bylo po světě víc, těch pozorování se sešlo něco přes 70 a ze všech těch pozorování dohromady pak v roce 1771 astronom Lalande odvodil vzdálenost Země od Slunce na 153 milionů kilometrů a to už je přece jenom blízko k té skutečné průměrné hodnotě 149,6, kterou si pamatujeme ze školy.
Cookova výprava se z Tahiti vydala za dalším, tentokrát už tajným úkolem. Najít bájnou jižní zemi Terru Australis. To se pochopitelně nezdařilo, protože taková země neexistuje.
Cook alespoň zmapoval Nový Zéland a východní pobřeží Austrálie, kde Endeavour málem ztroskotala.
Během nucené zastávky v Batavii, dnešní Jakartě na ostrově Jáva se řada členů výpravy nakazila malárií a úplavicí. Na zpáteční cestě do Anglie jich spousta zemřela, včetně astronoma Greena.
K dalším přechodům Venuše přes Slunce došlo až v druhé polovině 19. století. Jak se na něj vědci přichystali tentokrát? Ptali jsme se Antonína Rükla.
To bylo v letech 1874 a 1882. Tady už byla k dispozici dokonalejší astronomická technika a zejména při tom druhém přechodu fotografický záznam a to vedlo k významnému zpřesnění určení časů, kontaktů. Na základě těchto měření se podařilo New Combovi spočítat vzdálenost Země od Slunce na 149,6 milionu kilometrů, to už je ta naše známá hodnota. Byla ještě pak upřesněna pozorováním planetky Eros. Později ve století 20. astronomická jednotka byla určená mnohem a mnohem přesněji moderními metodami, především tedy radarem. Dnešní hodnota už má přesnost takřka na metry, už to umíme určit. Tím samozřejmě význam pozorování přechodů Venuše za účelem proměření sluneční soustavy ustál a ty poslední dva přechody, které jsme měli možnost pozorovat, to znamená 2004 8. června a 2012 6. června, ty už jsou pozorované víceméně z takových důvodů cvičných. Například v tom roce 2004 byla zorganizována mezinárodní akce, které se zúčastnilo téměř 3 tisíce účastníků a tisíc školních tříd. A na základě takového vlastně opakování té metody, kdy si mohl kdokoli vyzkoušet, jak se tedy ta vzdálenost kdysi takhle měřila, tak se spojenými silami podařilo určit astronomickou jednotku na přesnou hodnotu, zase na těch 149,6 a tak dále.
Planetáriem vás provázejí Frederik Velinský.
A Veronika Kindlová.
Začala nová éra kosmonautiky. U Mezinárodní vesmírné stanice ISS zakotvila první kosmická loď postavená a vyslaná do vesmíru soukromou společností.
Nejen, že tam zakotvila, astronautům dovezla nějaké zásoby i přístroje a s jiným nákladem se úspěšně vrátila zpátky na Zemi. Šlo přitom o první pokusný let ke stanici, a tak to byl opravdu úspěch.
Modelu Dragon, česky Drak, vyslaný společností SpaceX, uveze mnohem víc, než měl při své první misi skutečně na palubě. Co nevidět by mohl vozit i lidskou posádko, namísto raketoplánů, ze kterých jsou už jen muzejní exponáty.
O projektu Dragon si budeme povídat s Luborem Lejčkem, vědeckým pracovníkem Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky a také členem Astronautické sekce České Astronomické společnosti.
Dragon zakotvil u ISS za pomoci robotického ramene stanice 25. května. O 6 dní později, 31. května se zase vrátil na Zemi.
Díky Dragonu a společnosti SpaceX má americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku NASA po nějaké době zase k dispozici vytoužený domácí prostředek na dopravu materiálů na oběžnou dráhu a zpět na Zemi.
Co všechno tomu předcházelo, shrnuje Lubor Lejček.
Šéfkonstruktér firmy Space Exploration Technologies Elon Musk už věděl dlouho dopředu vlastně, že bude třeba nahradit raketoplány, tak nezaváhal a začal vlastně jako soukromá firma vyvíjet nejprve raketu Falcon 1, kde si zkoušeli například ten motor, který pohání a různé technologické záležitosti. Musí se říct, že nebyla příliš tato raketa úspěšná. Ale nakonec se podařilo zvládnout všechny problémy a přešlo se tedy k silnější raketě Falcon 9, která má tedy 9 motorů na prvním stupni, která je už skutečně schopná něco pořádného do toho vesmíru vynést. Čili když pak NASA přišla s programem komerční podpory technologií pro dopravu na kosmickou stanici, tak vlastně byl již předem připraven. Už měl vyzkoušený ten Falcon 9, který odstartoval vlastně před rokem 2010 a už pracoval i na první verzi nákladní lodi Dragon, která vlastně v prvním jaksi provedení odstartovala koncem roku 2010. Pak se předpokládalo, že budou vlastně dva lety zkušební. První ten Dragon by letěl ke stanici, ale nezakotvil by, jenom by se zkoušely manévry, no, a pak teprve při dalším letu by se stanice skutečně zakotvilo. Vzhledem k různým úsporám a také aby se urychlila situace, tak se tyto dva poslední lety sloučily do jednoho a to je vlastně ten let, který se teď v nedávné době uskutečnil.
Jak modul Dragon vlastně vypadá a k čemu může sloužit?
Jak mi řekl Lubor Lejček, tvůrci kosmické nákladní lodi Dragon se nechali inspirovat americkou klasickou - lodí Apollo.
To znamená, skládá se z hermetické kuželovité části, do které se dá umístit náklad asi o hmotnosti něco přes 3 tuny a z takové válcové sekce, do které se také dá dát náklad, ale tato sekce je netlakovaná, tam se dává náklad, který nemusí být v tlakovém prostoru. Tato sekce je vybavena pohonnými systémy pro manévrování celé lodi na dráze a také dvěma panely slunečních baterií, které zásobují celou loď elektrickou energií. Čili to je tak schématicky popsaná celá ta loď. Její průměr je asi 3,4 metru, což odpovídá průměru toho posledního stupně rakety Falcon 9.
Ještě je asi důležité samozřejmě říci, že ten modul se dá použít opakovaně.
No, z té lodi se dá opakovaně použít ta hermetická část, protože ta se také vrací na Zem. Ještě jsem zapomněl říct, že je vybavena tepelným štítem, který vlastně umožňuje tento návrat. Tepelný štít ovšem nevyvíjela firma sama, ale využila velkých zkušeností organizace NASA. V podstatě tenhle ten tepelný štít se bude používat při přistání sondy Mars Exploration Science Laboratory na Marsu a je také vybavena štítem podobného typu.
On je z nějakého nového materiálu, jestli jsem správně zaregistroval.
Jsou to fenolové pryskyřice, které slepují dohromady uhlíková vlákna. Uhlíková vlákna vydrží vysoké teploty, samozřejmě musí být izolovaná od atmosféry, aby neshořela. Klasické štíty používaly fenolové pryskyřice, ale skelná vlákna. Tím to takové vylepšení. Kromě toho ten štít není vcelku, ale je vyroben z takových bloků kostek, které jsou spojeny dohromady.
Nákladní loď Dragon společnosti SpaceX, kterou na oběžnou dráhu vynáší raketa Falcon 9, uveze ve své hermetické části zhruba 3300 kilogramů nákladu. Zpátky na Zemi může přepravit víc než 2,5 tuny materiálu.
Podobné množství nákladu mohou astronauti z ISS vměstnat i do nehermetizované sekce lodi, která při návratu shoří v atmosféře. Takže se dobře hodí k likvidaci nejrůznějšího odpadu.
Jak už jsme od Lubora Lejčka slyšeli a jak víte i ze sdělovacích prostředků, první mise nákladní lodi Dragon byla úspěšná. Jak probíhala?
Jak už jsem naznačil, šlo o spojení vlastně dvou místních, to znamená v prvním dnu letu se zkoušeli hlavně manévry na dráze, aby se ukázalo, že ten systém jaksi bude schopný a že by třeba se nevymkl kontrole, čili řídící středisko je asi sledovalo, jestli loď reaguje přesně na povely, které jí byly dány ze Země. Čili to byl první den, v podstatě se dostala do vzdálenosti asi 2,5 kilometru od stanice. Takže astronauti si ji mohli již tehdy vyfotografovat. Další den postupně se přibližovala, pro to přiblížení měla GPS systém navigační, který kontroloval polohu jednak stanice a polohu lodi vzájemnou, pro bližší přiblížení měla termokameru, která snímala pohled na stanici v infračervené oblasti a taky laserové paprsky, které vlastně měřily vzdálenost té lodi od stanice. Čili tímto způsobem se dostala postupně až do určitých fází, kdy vždycky se zastavilo a čekalo se na vyhodnocení těch manévrů. No, a nakonec byl dán povel k tomu, aby se loď dostala do té vzdálenosti 10 metrů, protože rameno stanice, které ji mělo zachytit, má asi 17 metrů. Čili to byla ta oblast záchytného prostoru a pak se kosmonautům podařilo tu loď v pořádku zachytit. Je to vlastně stejný systém zachycení jako používá japonská dopravní loď, to znamená také tím ramenem a to rameno po zachycení tu nákladní loď Dragon přeneslo k modelu Harmony a připojilo vlastně k tomu spojovacímu uzlu na tomto modulu.
Dragon by měl v letošním roce letět k Mezinárodní vesmírné stanici ještě jednou. Tentokrát už ale půjde o skutečný komerční let s plnou zátěží. NASA může být spokojena.
Zásobovací lety k ISS přitom nejsou ani zdaleka všechno, co společnost SpaceX chystá. Říká Lubor Lejček.
Ukazuje se, že vlastně jenom menší úpravy budou stačit k tomu, aby se nákladní loď Dragon stala vlastně pilotovanou lodí. Takže v budoucnu bude schopná nést i posádku na kosmickou stanici. Díky tomuto úspěchu samozřejmě se ukazuje, že raketa Falcon je vlastně spolehlivá, všechny tři její starty byly úspěšné. Takže získá patrně i komerční zakázky na vynášení komerčních družic. Kromě toho tu raketu Falcon chce ještě vylepšit zesílením motorů a vlastně spojením ještě dvou prvních stupňů do takového svazku a vznikne raketa, která se připravuje, která se nazývá Falcon Heavy, která by mohla vynášet i velké náklady na nízkou dráhu, případně i dál do kosmu. Čili plány jsou velké.
Jak je to vůbec pro NASA výhodné? Jde jenom o tu národní hrdost, aby Američané měli konečně svoje prostředky zase po vyřazení raketoplánu? To bylo, myslím, velice emotivně vnímáno veřejností americkou, že ty raketoplány už nebudou létat. Anebo je to opravdu výrazné šetření také pro NASA?
Oba dva důvody hrají svou roli. NASA musí šetřit, neboť zdroje jsou omezené, a proto se vlastně rozhodla nová strategie, že by se NASA soustředila jen na vývoj zcela nových technologií k výzkumu vesmíru, k Měsíci, případně dále. Zatímco takové komerční nebo řekněme rutinní služby, ty zajišťovaly soukromé společnosti. Upřímně řečeno, soukromé společnosti pro NASA, pracovaly stále. Ale fungovalo to tak, že NASA získala peníze ze státního rozpočtu, řídila celý projekt a vlastně ty firmy na zakázku NASA a za peníze, které dostali ze státního rozpočtu vyvíjeli, co bylo potřeba. Teď je to tak, že NASA jenom podporuje soukromé společnosti, aby samy daly část svého kapitálu z jiných zdrojů. No, a NASA pak si ten vyvinutý systém, službu pronajme nebo koupí. Tím i vlastně v jistým smyslu ušetří. Ty firmy tím zase, že se jejich prostředky osvědčí, tak mají naději i v konkurenci soukromých komerčních letech, jako například vypouštění standardních družic. To je telekomunikačních, meteorologických, případně dalších. To je vlastně nová strategie organizace NASA, soustředit se hlavně na věci, které od soukromých společností ani nelze chtít. To znamená, výzkum, což je vlastně úkolem NASA, výzkum kosmického prostoru pilotovaný, nebo nepilotovaný.
Společnost SpaceX není jediná soukromá společnost, která pracuje na vývoji prostředků, potřebných k provozování letů na nízkou oběžnou dráhu kolem Země, především k Mezinárodní vesmírné stanici.
Dalším spoluhráčem NASA, který má oproti SpaceX určité zpoždění, je společnost Orbital Sciences Corporation. Říká Lubor Lejček.
Vyvíjí raketu Antares, která je vlastně podobná svými vlastnostmi tomu Falconu 9. A bude připravovat nákladní loď, která se jmenuje Cygnus, ale u ní se nepředpokládá, že by měla modifikaci pro pilotované lety. Je to v podstatě loď, která byla odvozená z těch modulů, co se vozily na raketoplánu, ty logistické moduly. Tento modul je doplněn takovým motorovým blokem, na kterém jsou taky panely slunečních baterií. Je to vlastně takový drak nebo konstrukce, která se používá pro komerční družice. To dali dohromady a uvidíme, měla letět už teď v červnu, ale jak se blíží datum startu, tak dochází k odkladu. Teď se odložilo na srpen. Tak když to poletí do konce roku, tak budeme rádi. Abychom měli takové srovnání s tím letem Falconu. Samozřejmě připojení není automatické, ale také zachycením tím manipulátorem.
NASA vyvíjela projekt Orion, jak to s ním vypadá teď?
Kosmickou loď Orion vyvíjí pro organizaci NASA firma Lockheed-Martin. Orion, to je koncepce výzkumné kosmické lodi do, řekněme, vzdálenějšího kosmického prostoru nejen na oběžnou dráhu kolem Země. Původně se myslelo, že se poletí s tím na Měsíc, ale možná se poletí ještě dále, až k asteroidům. Výzkum asteroidů je motivován tím, aby se o nich něco více vědělo, z čeho jsou složeny a jak by eventuelně šlo zabránit jejich dopadu na Zemi. Čili Orion má za úkol vynést posádku trochu dále od Země. Kdyby se letělo k tomu asteroidu, tak by posádka byla asi 4 astronauté, kdyby se letělo jenom ke kosmické stanici, tak se mluví o 6 astronautech, eventuelně by se vyvíjela verze, která by létala jenom zase ke kosmické stanici asi se 7 astronauty. Tento systém je vlastně ve vývoji, a kdy bude dokončen, mluví se o roku 2014, ale to ještě můžeme brát jenom jako velice orientační datum. Jinak tato kosmická loď bude vynášena na již známých nosičích, jako je třeba raketa Atlas 5 nebo Delta 4, případně i Falcon.
Jsou i další firmy a společnosti, které vyvíjejí prostředky určené tentokrát především pro kosmickou turistiku.
Jedná se o několik rozdílných systémů, jejichž hlavním cílem je dosažení magické výšky 100 kilometrů nad zemským povrchem, která bývá považována za jakousi hranici vesmíru.
Ať už jde o Boeing, Sierra Nevada Corporation, je Virgin Galactic nebo Blue Origin, tyto firmy chovají vesměs naději, že jejich komerční aktivity by se mohly v budoucnu rozšířit i o dopravu nákladu a lidí na Mezinárodní vesmírnou stanici.
Zdá se, že NASA bude mít v budoucnu z čeho vybírat, a to samozřejmě nesmíme zapomenout na prostředky, které už existují. Ale nejsou americké.
Materiál k ISS vozí ruské Progresi, Evropská nákladní loď ATV nebo japonský náklaďák HTV. Podobné kapacity mají i Číňané. Ti ale budou létat k vlastní kosmické stanici.
Kosmonauty vynáší zatím pouze ruské Sojuzy. Dá se odhadnout, kdy se svého vlastního prostředku pro dopravu posádek na Mezinárodní vesmírnou stanici dočkají i Američané?
Odhad je, že by to mohlo být tak do 5 let. Ale může nastat řada problémů a ono ukazuje se, že i když je hodně zkušeností, tak přece jenom vyslat lidi do kosmu je vždycky v každém případě náročná věc a musí se vše dobře vyzkoušet, aby se zabránilo nějakým problémům.
Podotýká na závěr našeho povídání Lubor Lejček z Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky a také Astronautické sekce České astronomické společnosti.
Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. Pro kosmonautiku, zvláště tu pilotovanou je to rčení víc než pravdivé.
Fanouškům kosmických letů nezbývá než čekat a držet technikům a konstruktérům ve Spojených státech palce.
Nebyl podle premiér dost schopný dál vykonávat funkci ministra spravedlnosti, ale na hejtmana se prý výborně hodí. Chápe to Jiří Pospíšil jako rehabilitaci? Co si myslí o změnách, které plánuje jeho nástupce ministr Pavel Blažek? Co bude s reformou soustavy státních zastupitelství? A jak rozumí dění kolem Vlasty Parkanové a kauzy CASA? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. Pozvání přijal místopředseda ODS, poslanec a lídr krajské kandidátky na Plzeňsku Jiří Pospíšil. Vítejte u nás.
Krásný den přeji.
Začněme od toho, co se děje právě v těchto chvílích. My sedíme v přenosovém voze před sněmovnou, která bude hlasovat o vydání Vlasty Parkanové z TOP 09 k trestnímu stíhání. Jak budete hlasovat?
Já se přiznám, že po dlouhém váhání a uvažování jsem se rozhodl pro vydání. Ta kauza je opravdu velmi sporná, je tam celá řada otazníků, ale domnívám se, že právě proto by konečné slovo měl mít buď soud nebo státní zástupce, nikoliv politici, takže já podpořím vydání a budu doufat, že nezávislé justiční orgány celou věc došetří a sdělí veřejnosti, zda tam byl, či nebyl spáchán trestný čin.
A obhájce Vlasty Parkanové, místopředseda, 1. místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek neustále upozorňuje na nepravdy až lži v žádosti policie, je to dobře odvedená policejní práce, anebo skutečně jsou tam lži?
Víte, já jsem nečetl spis, jsem velmi handicapován, nejsem členem imunitního a mandátového výboru. Tito členové měli možnost prostupovat si spis. Vycházím z toho, co je převážně v médiích. Opravdu nad tou kauzou jsou určité otazníky, nicméně to, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, by neměl posuzovat politický orgán, to znamená parlament. To je ten důvod, proč se domnívám, že by to měl velmi citlivě posoudit soud, případně státní zástupce a opravdu posoudit to, zda je pravdivá teze, pokud je paní Parkanové kladeno za vinu to, že nezpracovala určitý znalecký posudek, tak, zda to byla, či nebyla její zákonná povinnost. Pokud nebyla, pak je pravda to, co říká pan ministr Kalousek, pokud se ukáže, že byla nebo že jinak podcenila svoji pozici, pak o trestnou činnost může jít, takže tady já fakt nechci být soudcem, byť říkám ta kauza není jednoznačná a jsou tam výrazné otazníky.
Pokud tedy bude Vlasta Parkanová vydána, měla by odstoupit z politických funkcí minimálně dočasně?
Víte, já se nedomnívám, že by měla odejít z funkce poslankyně, to je věcí, kdy podle mého názoru může zůstat poslankyní minimálně do další fáze řekněme případného dalšího stíhání. Zda odejít z funkce předsedkyně, respektive místopředsedkyně sněmovny, to je jinou věcí. Tam se domnívám, že by měla zvážit své případné odstoupení, ale opouštět poslanecký mandát jako takový dočasně v zásadě nelze.
Je zde také názor ministra financí, že neexistuje žádný relevantní důkaz, že letouny byly předražené, protože nelze stanovit cenu obvyklou za unikátní zakázku. Dokonce prý by to mohlo být i tak, že je stát nakoupil mnohem levněji a kauza předražených letounů by tak vůbec nemusela existovat. Byly nebo nebyly CASA podle vašeho názoru předražené?
Samozřejmě je možné i to, co jste tady říkala a právě proto, protože já, ani vy neumíme říci, jestli letadla byla či nebyla předražená, tak by to měl posoudit nezávislý soud. Ten by měl na základě případně dalších důkazů, dalšího znaleckého posudku, srovnání s podobnými nákupy v zahraničí říci, jestli letadla byla či nebyla předražená. Právě proto máme justici, aby ona takovéto spory ona autoritativně vyřešila, to nemůže říkat poslanec, respektive ani novináři. My můžeme spekulovat, část politiků zvláště, jsou-li opoziční, budou tvrdit, že Vlasta Parkanová spáchala trestný čin, část politiků zvláště, pokud třeba patří ke koalici, budou říkat něco jiného, bude z toho politický boj, proto si myslím, že ten prvek nezávislého soudu je důležitý.
A je to opravdu správně zacíleno na Vlastu Parkanovou? Nemělo to třeba cílit na jejího tehdejšího náměstka pana Bartáka?
To je složitá otázka. Já jsem také překvapen, že to je zaměřeno výhradně na Vlastu Parkanovou, pokud to má být na něco zaměřeno, protože tam ve věci rozhodovalo více úředníků a teď je to na policii, aby řekla, zda tedy Vlasta Parkanová je ta, která případně nese za takovéto jednání odpovědnost. Víte, záleží na vnitřní struktuře ministerstva obrany, na to, kdo tam činí nějaká rozhodnutí. Předpokládám, že ministerstvo obrany má nějaký vnitřní jednací řád, nějakou strukturu.
Nezlobte se, že vás přeruším, takže je to ta úvaha, se kterou pracují nejen novináři, že policie se přes Vlastu Parkanovou chce dostat jakoby dál do těch struktur?
Paní redaktorko, asi chápete, že těžko vám řadový ministr, dneska řadový poslanec, promiňte, na to odpoví. Já neznám ...
Řadový ministr je mimochodem moc hezký termín.
Tak to je přeřeknutí, omlouvám se za něj, ale asi chápete, že já opravdu nemám žádné informace o průběhu vyšetřování, jako poslanec a politik je ani mít nemám, takže neznám taktiku v takto citlivé složité kauze.
A kdyby to taková taktika byla, bylo by to přípustné, protože Vlasta Parkanová je ve svém vystoupení, kterým se obhajovala, označila za nepřípustnou, aby se někdo vlastně přes stíhání jí nebo jakékoliv osoby chtěl dostávat k jiným kauzám.
Nepřípustná by byla taktika, pokud by policie chtěla obvinit Vlastu Parkanovou pouze proto, aby se dostala k jiným osobám a měla za to ta policie, že Vlasta Parkanová nic nespáchala. Pokud by takto pouze zneužila, pak je to nepřípustná forma postupu. Něco jiného je, pokud policie má pocit, že Vlasta Parkanová něco mohla spáchat a při dalším vyšetřování dojde k závěru, že třeba i jiné osoby v té věci mohly být aktivní.
Ještě vlastně k tomu pohledu právnímu. Pokud je pravda, že nelze stanovit cenu obvyklou za neobvyklou zakázku, je pravděpodobné, že na tomhle tom ta kauza zanikne?
Já nechci předjímat, na čem kauza zanikne, nebo ne.
Tak máte na to nějaký právní pohled určitě.
Já vám říkám, že ta kauza je složitá, já ji vidím 50 na 50 %, z pohledu dalšího vývoje uvidíme. Předpokládám, že si právě orgány činné v trestním řízení, buď státní zástupce nebo soud, nechají zpracovat ještě další posudky. Cena obvyklá u neobvyklého zboží se samozřejmě obtížně stanovuje. Na druhou stranu je zde možná určitá komparace, srovnání s tím, jak tato letadla nakupovala, byla nakupována jinými armádami nebo za kolik se prodávají řekněme privátním uživatelům, toto všechno je možné zpracovat a říci - ano, ta cena byla stanovena špatně či správně. Nicméně také je možné analyzovat to, jak na cena na ministerstvu obrany vznikala, takže nechme to právě na nezávislé justici.
Dobrá. A jak rozumíte tomu, co se děje kolem telefonátu vyšetřovatele s ministrem Kalouskem. Ten už teď tedy řeší Generální inspekce bezpečnostních sborů, na který se Miroslav Kalousek obrátil, ale sám mluví o estébáckých praktikách a řízené provokaci, a to pravděpodobně ve jménu snahy poškodit TOP 09, kterou, jak on říká, vydupal ze země, co si o tom myslíte?
To samozřejmě nelze vyloučit. Může to být nějaká provokace, nicméně opět je zde inspekce, která celou věc šetří, to je podle mého názoru správný postup a já se k tomu nechci dál vyjadřovat, aby to nevypadalo nějak návodně, že jako politik chci přes média, přes éter vysílat impulsy tomu, jak má inspekce postupovat. Důležité je, k čemu inspekce dojde, ať zhodnotí veškeré důkazy a řekne jasný závěr a pak to my, politici, můžeme hodnotit, ale v době, kdy probíhá šetření té věci, pochopte, že není správné, aby politik se k tomu vyjadřoval.
Rozumím, ale dovolte mi úvahu, může jít už o součást předvolebního boje a politickou provokaci jakékoliv ze stran, tedy i třeba ODS, řízenou přes policii nějakým způsobem?
Já teda pochybuji, že by šlo o politickou provokaci jedné strany vůči druhé, nemám proto žádné indicie, natož pak důkazy, ale to, že žijeme ve světě, kde provokace mohou být realitou politického boje, to bohužel je smutnou pravdou a nelze tedy vyloučit, zda toto není předmětem řekněme nějaké provokace, případně útoku proti určité straně, proto je správné, aby nezávislá inspekce to prošetřila a dala závěry na stůl. Pokud dá závěry na stůl, že se nic nestalo, pak můžeme dále spekulovat, kdo za tím stál a tak dále, ale teď jí dejme prostor, aby to vyšetřila.
Ministr Kalousek také prohlásil, že bude-li vydána Vlasta Parkanová, měli bychom zrušit imunitu, není to docela dobrý nápad?
Já se přiznám, že čím víc pozoruji naplňování imunity a debaty kolem ní, tak mám víceméně stejný názor. V českých podmínkách imunita je předmětem řekněme politického boje mezi koalicí a opozicí a už je jedno, kdo je u moci. Já jsem nikdy nebyl příznivcem imunity v té podobě, jak dnes platí, a přiznám se, že se spíše přikláním k variantě jejího úplného zrušení.
Řekl dosud místopředseda ODS Jiří Pospíšil, který je hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu. Pane místopředsedo, potřebuje člověk v ODS nějakou funkci například hejtmana, aby obhájil místopředsedu?
Paní redaktorko, to je spekulativní otázka, to já nevím, ale cítím ...
Moment, vy nevíte ve vlastní straně ...
Ano, cítím, kam míříte a chci vám právě na to odpovědět, já v žádném případě nekandiduji na hejtmana Plzeňského kraje proto, abych obhájil nebo posílil svoji stranickou pozici, to s tím fakt nesouvisí. Mě zajímá politika, zajímají mě věci veřejné a ve chvíli, kdy nemám možnost řešit tyto věci na centrální úrovni, tak se rád vracím do svého kraje, kde jsem se vždycky věnoval regionální politice a budu se více věnovat, pokud voliči budou chtít, správě a aktivitám ve svém Plzeňském kraji. To je posun k nějakému jinému pro mě mimořádně zajímavému tématu, není to snaha posílit stranickou nebo nějakou jinou mocenskou pozici. Podle mého názoru to nesouvisí s tím dohromady, to znamená, nesouvisí, není paralela mezitím být řekněme hejtmanem a být současně místopředsedou ODS.
A pokusíte se být i nadále místopředsedou ODS, budete obhajovat tento post?
To já dnes vám neumím potvrdit, uvidíme, jak se situace vyvine. Dovedu si klidně představit situaci, že třeba také nebudu. Uvidíme, jaká bude situace za čtvrt roku na podzim, uvidíme, jaká bude atmosféra uvnitř ODSky, uvidíme, jak ODSka na mě bude nahlížet. Pro mě to není životní prioritou.
A jak na vás nahlíží teď podle vašeho pocitu?
Tak to uvidíme. Já myslím, že ty názory jsou různé. Nechci to teď paušálně hodnotit, ale já jsem řekl, řekl jsem to i na výkonné radě a říkám to veřejně, že se nyní stahuji z centrální politiky, budu se méně angažovat v centrální politice. Samozřejmě budu plnit své povinnosti poslance a chci se více věnovat svému Plzeňskému kraji, svému volebnímu okrsku.
Tomu rozumím, ale ještě k tomu pocitu, já vás u toho hodlám udržet.
Premiér a předseda ODS Petr Nečas pro média prohlásil, že stejně jako všichni kandidáti ODS v krajských volbách máte jeho plnou podporu, věříte mu to?
A to je přece krásné, ne?
No, je to krásné, věříte mu to? Pro média je to taková docela očekávatelná věta.
Podívejte se, já ..., pro mě to není až tak důležité. Nemám důvod panu premiérovi nevěřit a pro mě jaksi je důležitá podpora členů ODS v Plzeňském kraji, v Plzni, ta podpora je strašně silná a spontánní.
Promiňte, slyšela jsem dobře, vy po tom, co pan premiér provedl s vaším ministerským postem, nemáte ani sebemenší důvod mu nevěřit?
Ale pro mě to není důležité, rozumíte mi? Pro mě je důležitá podpora Plzeňáků.
Upřímně řečeno nerozumím.
Ne, tak já to řeknu znovu, pro mě, co si pan premiér o mě myslí, není až tak důležité. Pro mě je důležitá podpora členů ODS v Plzeňském kraji, proto kandiduji, a nekandiduji proto, jestli mám, nebo nemám podporu pana premiéra. Já kandiduji proto, že plzeňská ODS spontánně chtěla, abych se postavil do čela kandidátky, vyjádřila mi obrovskou podporu v tajných volbách, a proto jsem se rozhodl jít do toho a usilovat o hlasy Plzeňáků.
Jasně. Já vám ještě vysvětlím, proč jsem se na to ptala, premiér pro server iHNED.cz uvedl, cituji: "Opravdu si myslím, že post hejtmana obecně, to teď není vztaženo k Jiřímu Pospíšilovi, není manažersky tak obtížný, podívejte se na velikosti rozpočtu a přidělené kompetence, hejtman je v podstatě jedním z rady, na rozdíl od ministerstva, které je monokratickou institucí," konec citátu. Vám tohle zní jako podpora?
Ale já vám opět říkám, že jsem neanalyzoval slova pana premiéra, protože je nepovažuji pro sebe až tak důležitá. Říkám vám, kandiduji proto, že mě Plzeňáci, plzeňská ODS vyzvala, abych do toho šel, to je ten důvod.
Rozumím. Váš rychlý odchod z ministerstva premiér zdůvodnil tím, že jste funkci manažersky a rozpočtově nezvládl. Teď byste mohl vést kraj v případě volebního vítězství ODS, který řešil třeba i údajné manipulace s eurodotacemi. I v čele kraje přece musí sedět člověk manažersky i rozpočtově plně odpovědný a schopný.
To máte pravdu, ale to, že jeden člověk má názor a má na to právo, že já něco manažersky nezvládám, neznamená, že to je pravda. O tom rozhodnou voliči, právě proto ...
Takže pan premiér tím, tou vaší podporou na post hejtmana popřel sám sebe a svoje důvody pro vaše odvolání?
Tak to se zeptejte pana premiéra, nikoliv mě.
A jak to vnímáte vy?
Já vám říkám, že to, jak mě voliči vnímají, o tom bude, řekněme, referendum na podzim v tajných krajských volbách, tak.
Já se teď ptám, jak vy vnímáte argumentaci pana premiéra na vaše odvolání v kontrastu s tím hejtmanským postem?
Ale já jsem několikrát řekl ...
Je to rehabilitace, vnímáte to jako rehabilitaci?
Pro mě to není důležitá rehabilitace, ostatně pan premiér také řekl, že je to jeho obecné hodnocení náročnosti postu hejtmana a ministra a že se to nevztahuje k mé osobě. Tak pro mě není důležitá rehabilitace, já s panem premiérem chci mít korektní vztahy a teď se budu věnovat jiným tématům, Plzni a tak dále.
Dobrá. Zítra dopoledne se sejde váš nástupce Pavel Blažek se státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou, kterou jste už nestihl jmenovat na pozici vrchní státní zástupkyně v Praze. Myslíte si, že má důvod či zájem její jmenování protahovat nebo ji dokonce nejmenovat?
Uvidíme, já v tuto chvíli nemám žádné indicie, z kterých by vyplývalo nebo z kterých by bylo patrno, že Pavel Blažek nechce jmenovat Lenku Bradáčovou nebo to chce nějak protahovat. Dnes je on ministr, nese plnou politickou odpovědnost, je to plně dneska na něm, jak si vybere, jak se rozhodne, koho si tam na tu funkci po dohodě s nejvyšším státním zástupcem dá a musí to před veřejností obhájit.
Hodně by vás mrzelo, kdyby to nebyla Lenka Bradáčová?
Já nebudu zapírat, že celou dobu jsem říkal, že já bych jmenoval Lenku Bradáčovou. Považuji ji za dobrou kandidátku, ale to je můj pohled. Teď je ministrem Pavel Blažek, nese za to plnou odpovědnost a dejme tomu prostor, aby vybral vhodného kandidáta a aby obhájil, proč někoho vybral či případně nevybral.
Jestliže nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman trvá na jmenování Lenky Bradáčové a vy jste spolu tu situaci na státních zastupitelstvích hodně řešili, myslíte si, že se dá očekávat, že Pavel Zeman v případě toho, že Lenka Bradáčová nebude jmenována, navrhne svou rezignaci?
To se osobně nedomnívám, ale to, že on považoval Lenku Bradáčovou za mimořádně schopnou kandidátku a hodně trval na jejím jmenování, to je všeobecně známo. To znamená, já nebudu dneska tady předjímat jeho kroky, abych mu nějak zužoval mantinely a přes média posílal neříkám vzkazy, ale komplikoval situaci, tak to řeknu, ale jaký bude další vývoj, pokud nebude jmenována Lenka Bradáčová, to si nedokážu tipnout, to nechci odhadovat.
Víte, my jsme se tady nedávno ve Dvaceti minutách Radiožurnálu bavili s Pavlem Zemanem o tom, že v ODS údajně existuje skupina lidí, která usiluje o politickou kontrolu nad uvažovaným speciálním protikorupčním útvarem, tedy, že jeho šéfa by jmenovali politici. Myslíte si, že Pavel Blažek, pokud ta skupina existuje, k ní patří?
Já jsem s Pavlem Blažkem nikdy neřešil podobu zákona o státním zastupitelství, takže nebylo by fér, abych teď hodnotil jeho názory na tento zákon. Počkám si, s jakými konkrétními změnami oproti současnému návrhu přijde a nechci mu teď, opět říkám, vysílat nějaké vzkazy. To, že ...
A co tedy podle vás bude s reformou státních zastupitelství tak, jak vy jste ji plánoval, zrušení vrchního v Praze a v Olomouci a místo toho zavedení toho speciálního protikorupčního útvaru státních zástupců?
Já doufám, že reforma bude pokračovat, Pavel Blažek to také několikrát zmínil, že chce na tomto zákonu dále pracovat, že si k tomu udělá další analýzy, bude to diskutovat se zástupci justice. Z jeho slov jsem cítil, že má zájem na tom navázat na práci, kterou jsme na zákonu udělali a pracovali s tím návrhem dále. To, že na některé věci může mít odlišný názor oproti mému názoru, tak to nic špatného být nemusí, takže počkejme si, jak ta situace bude pokračovat, jaké případně změny oproti mému návrhu dá na stůl a jak se celá situace vyvine.
Krátce okomentujme ještě další plány, ministr Blažek chce snížit počet typů věznic ze 4 na 2, doufá, že tím ušetří desítky milionů korun, je to dobrý plán?
To je plán, který jsme připravili na ministerstvu ještě my, respektive můj tým. Já s tím návrhem souhlasím. Je faktem dnes, že máme 4 kategorie věznic a dochází k obtížně, nebo k nerovnoměrnému naplňování věznic, takže máte věznici, kde máte přeplněnost 130 % a pak věznice, která není naplněna, kde je pouze 80% naplněnost a ta individuální práce s vězni je relativně obtížná. Takže tento plán já v tom základě, jak jsme ho my připravili, podporuji a jak ho uchopí Pavel Blažek, to uvidíme, ale víceméně ta filozofie je správná, já s tím souhlasím. Myslím si, že obdobné změny udělaly i některé země Evropské unie a pokud on půjde tím směrem, může to vězeňství pomoci. Jak hodně se tím ušetří, to dneska nedokáže podle mého názoru nikdo říci.
Ministr Blažek chce také v příštích měsících vypsat zakázku na dodávku náramků pro domácí vězení, její hodnota by prý mohla být kolem 25 milionů korun. Vám dokonce premiér před časem vytkl, že jste s tímhle tím otálel. Měl jste k tomu důvod? Je tam něco, na co Pavel Blažek narazí?
Já jsem v době, kdy jsem celou věc projednával s experty, došel k závěru právě po debatě s odborníky, že náramky jako takové se vyplatí až ve chvíli, kdy zde bude určitý počet odsouzených k trestu domácího vězení. Experti tehdy spočítali, že to bude od 500 klientů. My jsme tedy zvolilo, bylo to manažerské rozhodnutí, že nejprve počkáme, až dojde k navýšení počtu odsouzených a pak začneme uvažovat o elektronické kontrole. Do té doby došlo k zvýšení počtu zaměstnanců Probační a mediační služby a ti právě nahodile kontrolovali takto odsouzené. To je systém, který funguje v některých státech Evropské unie. Pavel Blažek jde trošku jinou cestou, domnívá se, že případné zavedení elektronické kontroly může iniciovat soudy k tomu, aby více ukládaly takové tresty. Zda ta domněnka je správná, nebo ne, to dneska nikdo neví, takže uvidíme, je to opět manažerské rozhodnutí, které může být pozitivní, ale může být také rizikové, takže je to na něm a pak se můžem bavit o tom, jak se v praxi toto rozhodnutí osvědčí.
Tak a věta na závěr, budete se při tom všem, co chcete stíhat v politice, věnovat také sbírkám Medy Mládkové?
Přiznám se, že to je dneska jaksi hlavní náplň, která mě jaksi v životě těší a naplňuje. Já se snažím paní Medě už nyní pomáhat, jsem členem správní rady její nadace a dlouhodobě se tomu chci věnovat, jejímu muzeu a jejím aktivitám více a více. Přiznám se, že to je pro mě taková zóna klidu a řekněme duševního míru a je to úžasný kontrast oproti politice v Čechách.
Místopředseda ODS Jiří Pospíšil byl hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za váš čas. Na slyšenou.
Děkuji a přeji krásné a hezké léto.
Příjemný večer přeje Štěpánka Čechová.
Tahanice mezi Miroslavem Kalouskem a Petrem Nečasem na straně jedné a policejním prezidentem Petrem Lessym na straně druhé kulminuje. Premiér tvrdí, že už se Lessy pohybuje mírně za hranou, ministr financí rovnou tvrdí, že policejní prezident lže, Petr Lessy se zaštiťuje touhou o apolitickou policii. Ovšem, jak sám řekl, rád přijímá pozvání prezidenta Klause na Hrad, který se ho dnes před polednem zastal s tím, že je potřeba zchladit hlavy a situaci kolem policie uklidnit. Začíná Dvacet minut Radiožurnálu, dobré odpoledne. Předseda Věcí veřejných a poslanec Radek John je dnes ve sněmovním studiu Radiožurnálu. Dobré odpoledne, pane předsedo.
Dobrý den.
Petr Lessy, policejní prezident, prezidentovi republiky Václavu Klausovi dnes, pane předsedo, poděkoval za pozvání na Hrad a říkal, že mu chce přesně popsat situaci kolem policie, konkrétně říkal: "Protože i nás to netěší ta situace, která se odvíjí a opravdu všechno, co potřebujeme, je klid na práci, nic jiného," tak se ptám, pane předsedo, neudělal by Petr Lessy pro svůj klid na práci nejlépe, kdyby bez důkazů v ruce nemluvil o nátlakových telefonátech ministra financí Miroslava Kalouska?
No, myslím, že by udělal strašnou chybu, protože on dostal přímý dotaz pana poslance na bezpečnostním výboru a kdyby to zapřel, protože GIBS vyšetřuje kontakt pana Mazánka s panem Kalouskem, tak by tam vyjelo, že pan Kalousek mluvil i s panem policejním prezidentem, a tudíž pan policejní prezident by lhal bezpečnostními výboru a pan premiér Nečas by ho chtěl odvolat za to, že lhal bezpečnostnímu výboru. On musel chránit také svoji kůži, pan prezident policejní nelže, takže on na přímý dotaz nemohl lhát. Pak byl další dotaz pana poslance ...
Jenom pardon, pane předsedo, já jsem spíš se ptal na to, jestli měl mluvit o tom, co a jaké telefonáty to podle něho byly? Nevidím žádný problém a myslím, že téměř nikdo v tom, že vůbec o těch telefonátech mluvil, že proběhly, ale on nemá přece důkaz o tom, že mu jakýmkoliv způsobem Miroslav Kalousek vyhrožoval, protože to nemá nahráno?
On na to v mandátovém a imunitním výboru říkal, že to nepovažoval za nátlak a odpovídal na otázku a nicméně nedělal tu aféru. Pak vyšly v médiích titulky "Kalousek vyhrožoval", pro pana policejního prezidenta, že mu nějaký politik volá nějaké věci, není nátlak, to by to s policií byla špatně. Byla to prostě čistě informace a pravdivá odpověď na otázku. Pak pan Vidím se ptal pana policejního prezidenta: "A kdo všechno tady od toho stolu vám volal?" Čili on prostě pravdivě odpovídal na to, na co se ptali poslanci bezpečnostního výboru, kteří si myslí, že volání politikům policistům je nepřijatelné.
Mimochodem, proč si myslíte, pane předsedo Johne, že prezident Václav Klaus vyhlašuje veřejně podporu Petru Lessymu?
No, já to hlavně oceňuju. Byly v tomto volebním období dva velké státnické činy pana prezidenta republiky, a sice to, že přispěl k odvolání prezidenta Martinů, za kterého se v policii nic nedělo a vůbec nic nevyšetřilo, a teď, když se začalo vyšetřovat a celý národ teď se děsí, že by se to zastavilo, že by znova se to zametlo pod koberec, tak ta podpora je vzkaz - je třeba vyšetřit korupci a je třeba netlačit na policii, aby znovu byla zahnána zpátky do rohu a cukla z těch velkých kauz.
Dobře vy jste to nazval dva státnické činy, Petr Lessy, policejní prezident, sám opakovaně volá po apolitické policii, přitom on sám byl vybrán na post policejního prezidenta po nejasné politické dohodě mezi Václavem Klausem a vládními stranami a navíc ve výběrovém řízení s procesními vadami.
Ne, politická dohoda tehdy na Hradě vypadala tak, že pan prezident republiky řekl: "A musíte umožnit Věcem veřejným jako vláda boje proti korupci, prosadit nového policejního prezidenta, protože ten starý nefunguje a ta policie nic nevyšetřuje."
Počkejte, pane předsedo, my se teď bavíme ...
... o prosinci, konkrétně o 21. prosinci 2010, kdy proběhla ta schůzka na Hradě.
Ano, ano, a nemluvilo se o Lessym, mluvilo se o tom, že bude výběrové řízení, a to šlo mimo politické strany, vybírali odborníci, odbory, psychologové, bylo tam mnoho kandidátů.
A současný ministr vnitra Jan Kubice po revizi jarní z tohoto roku říká: "To výběrové řízení mělo procesní vady."
Ano, a současně ta revize říká - "ale je platné". Jediná procesní vada, která se tomu vytýkala, je, že byly dvě řízení napřed s dvěma uchazeči, kteří na to měli právo z titulu desítkové třídy a současně se otevřelo druhé, kdyby neuspěli ti první dva kandidáti, což se pak potvrdilo, a šlo o to neprotahovat to bezčasí a to, že policie nic nevyšetří. Chtěli jsme v tomto volebním období, aby se konečně do toho šlo.
Hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu je předseda Věcí veřejných a poslanec Radek John. Vraťme se prosím, pane předsedo Johne, ještě do toho 21. prosince před rokem a půl, tedy v roce 2010. Vy jste říkal, že prezident Václav Klaus ostatním politickým stranám řekl - musíte umožnit Věcem veřejným odvolat, nebo řekněme jaksi tu situaci dotáhnout tak daleko, aby odstoupil Oldřich Martinů, tehdejší policejní prezident?
Ano, ano, my jsme měli dvě velké podmínky, ať odstoupí paní Vesecká, která také mařila vyšetřování, a ať odstoupí pan Martinů, který vydal ten šílený příkaz v roce 2009, že všechny korupční kauzy, které se vyšetřují, se musí nahlásit do systému a na ústředí, což pak způsobilo, že vždycky někdo pošeptal tomu vlivnému - pozor, jdou po tobě. A tohle bylo třeba zrušit, proto jsme věděli, že Martinů to neudělá a musí přijít nový policejní prezident a zrušit to, a proto je dneska vyšetřován pan Rath, protože se to nenahlásilo do systému a nikdo ho nevaroval. Proto dneska policie vyšetřuje po celé republice ...
Počkejte, pane předsedo, ještě zůstaňme na konci prosince 2010, je normální, že prezident republiky nemluví k celé koalici, neúkoluje případně celou koalici, ale dvěma stranám říká - poslouchejte, vy musíte umožnit této jedné koaliční straně, aby se zbavila tohoto policejního prezidenta?
Je nenormální, že dvě koaliční strany ze tří se snaží tu třetí zválcovat, což se ODS a TOP 09 pokoušela od začátku.
Počkejte, pane předsedo, co je normálního na tom, že se prezident a tři špičky politických stran baví o tom, jestli zůstane na svém místě nebo nezůstane policejní prezident?
No, znovu, je nenormální, že naši koaliční partneři nebyli ochotni, přestože boj proti korupci jsme přinesli my do koalice, nebyli ochotni prostě přijmout efektivní opatření a nebyli ochotni vyjít vstříc Věcem veřejným. To musel přijít pan prezident republiky a říct: "Tak, pánové, v koalici jste 3 a ne 2+1," proto Věci veřejné tehdy by byly položily vládu a pan prezident opravdu správně říkal: "Vy opravdu chcete položit vládu, která má před sebou reformy a která slíbila bojovat proti korupci."
A mimochodem děje se dnes něco podobného? Dnes prezident Václav Klaus, jak to vnímáte, stojí podobným způsobem za člověkem, kterého jste jmenoval vy na post policejního prezidenta za Petrem Lessym, podobně jako tehdy stál řekněme proti Oldřichovi Martinů?
Já teď jenom upozorňuju, že ho jmenovala nezávislá komise a já jsem to založil jako precedens, já už nechci, aby vždycky ministr ...
Pane předsedo, neříkejte mi, že nezávislá komise jmenuje policejního prezidenta.
Ne, nezávislá komise ho vybrala a já jsem se ...
Tak a já jsem říkal - vy jste ho jmenoval.
Ne, já jsem podřídil, ne, já jsem ho takzvaně ustanovil, já jsem se podřídil výsledku komise, ať by byl jakýkoliv z několika kandidátů. Já jsem se zcela řekl toho, že já někoho jmenuju a chtěl jsem, aby byl jmenován ten nejodolnější. Tam byly psychologické testy na odolnost a pak na odbornost.
Pane předsedo Johne, já tomu rozumím, je dneska po té schůzce, která proběhla před polednem na Pražském hradě, kdy na řekněme pozvání Václava Klause přišel Petr Lessy, tak je to něco podobného, jako před rokem a půl, kdy byla schůzka na Pražském hradě, po ní rezignoval Oldřich Martinů, tak teď je to akorát v opačném gardu?
No, tehdy rezignoval Martinů, protože nefungovala policie a nic se vyšetřovalo. Teď se konečně to pohlo, policie vyšetřuje a tahle schůzka naopak je signál policii vyšetřujte dál. Všichni vyšetřovatelé bedlivě sledovali, jestli dostane pan Lessy přes prsty, nebo ne a řadu z nich by to odradilo od dalšího vyšetřování, protože by dostali přes prsty tak, jako policejní prezident, to se v policii stalo mnohokrát, kdo se do něčeho pustil, šel od válu.
A mimochodem Petr Lessy, policejní prezident, v neděli vydal takové veřejné prohlášení, v něm své kolegy policisty vyzývá, cituji přesně: "K odolnosti vůči vlivům veřejně známých, mocných a vlivných lidí." Dnes říká prezident Václav Klaus, že je potřeba zchladit hlavy a že je potřeba, aby přestaly ty přímé a nepřímé vlivy na policii a policejního prezidenta. Tak co to je za vzkaz? Je to vzkaz Petru Nečasovi, že má od Petra Lessyho dát ruce pryč?
Petr Nečas řekl strašnou větu, že nějací policejní plukovníci nebudou rozhodovat o tom, kdo bude ve vládě, zatímco ta věta měla znít - orgány činné v trestním řízení musí hlídat, aby ve vládě nebyli zloději, takže prostě tyto výhrůžky, což policisti jasně vnímají jako výhrůžky, protože v minulosti, kdo se do něčeho většího pustil, ten byl vyhozen nebo zničen nebo perzekuován i pomocí inspekce, která si vymýšlela nesmysly, čili je to vzkaz - vyšetřujte dál.
To je vzkaz prezidenta republiky?
Ano, já co jezdím po Praze, tak všichni lidi mě zastavujou a říkaj - teď je bod zlomu, teď buď teda tu policii znovu zastrašej dinosauři, anebo se jede dál a jestli ji zastrašej, my jdeme do ulic. Ta situace je velmi vážná a občani jsou opravdu naštvaní a kdyby se jim ještě vzala naděje, že se konečně ty velké krádeže v minulosti vyšetří, tak pak tento stát už nemá opravdu právo na existenci.
Pane předsedo Johne, jenom, abychom si to ujasnili, o případné vině a nevině, o tom, jestli někdo páchá trestné činy, rozhoduje v České republice nezávislý soud, v tom si rozumíme?
Ano.
Vy, případně Petr Lessy voláte po apolitické policii, zvlášť vy říkáte, že Petr Nečas se dopouští řekněme nemístného tlaku na policii a mluvil o tom i prezident republiky, na druhou stranu prezident republiky nepraktikuje úplně stejný politický tlak, ale úplně z druhé strany?
Já si myslím, že policii měl bránit ministr vnitra. To prohlášení měl udělat ministr vnitra, a dokonce na vládě měl vést své kolegy k tomu, aby přestali se vměšovat do nezávislého vyšetřování. A když to neudělal ministr vnitra, tak v té chvíli to tehdy vypadalo, že to neudělá nikdo a policejní prezident se postavil za své muže, protože ta atmosféra v policii je opravdu napjatá a oni napjatě sledují, jestli dostanou do úst za to, že začali vyšetřovat, nebo nedostanou.
Já tomu rozumím, pane předsedo, ale ptám se na jinou věc, prezident Václav Klaus tak, jak jsme spolu o tom mluvili, před rokem a půl zaštítil dohodu, na jejímž základě odešel policejní prezident Oldřich Martinů v podstatě proti vůli premiéra Petra Nečase. Dnes naopak se postavil za současného policejního prezidenta Petra Lessyho opět proti vůli premiéra Nečase. To mi řekněte, pane předsedo, vám to nepřijde jako ovlivňování policie nebo vyřizování si nějakých politických sporů skrze policii?
V prvním případě zaštítil ozdravení policie a ve druhém případě zaštítil to, že ozdravená policie bude moci dále zdravě konat, takže mně to přijde velmi konzistentní a Petr Lessy, policejní prezident, není ten, kdo vstupuje do politiky, politici vstoupili do policie a začali jí vyhrožovat a on se jenom brání.
Nevstupuje do té policie úplně stejně prezident republiky Václav Klaus, akorát že zrovna říká věci, které, promiňte, pane předsedo, se vám líbí?
Ne, Václav Klaus říká - přestaňte, politici, se vměšovat do policie a ve chvíli ...
Ne, on říká: "Musí ustat útoky na policejního prezidenta."
Ano a na policii jako takovou. Pan Kalousek útočí vůbec na samu podstatu orgánů činných v trestním řízení, a to musí ustat, a to jsem přesvědčen, že prezident si myslí také a on by to nebyl řekl, kdyby nezačaly ty politické útoky, které začaly ze strany ministra Kalouska podporovány premiérem Nečasem.
Kdo to podle vašeho názoru dokáže celé vyřešit nebo rozplést, bude to Generální inspekce bezpečnostních sborů?
To rozhodně ne, protože ta může vyšetřovat jenom policisty, takže ta vůbec nebude vyšetřovat ministra Kalouska.
Ne, na to jsem se, pane předsedo, neptal, ta bude vyšetřovat a bezesporu už vyšetřuje vyšetřovatele Jiřího Mazánka a pokud to tak dopadne, tak bude vyšetřovatel i policejního prezidenta Petra Lessyho.
Ano, a nebude vyšetřovat druhou stranu, nebude vyšetřovat roli Kalouska, proto chceme zřízení mimořádné vyšetřovací komise parlamentu, která bude vyšetřovat roli politiků. Ti politici si to usnadnili a obrátili se na GIBS, který vyšetřuje jenom uniformované příslušníky nebo příslušníky a je třeba vyšetřit ty politiky.
A vy principiálně, principiálně GIBSu nedůvěřujete?
Principiálně nedůvěřuji tomu, že se někdo obrátí na rozhodce, který rozhoduje jenom o vině policistů, nikoli o vině druhé strany, a proto musí být zřízena mimořádná vyšetřovací komise a bude tomu jistě koalice bránit, protože nebude chtít, aby se vyšetřilo, jak politici zasahovali a stalo se tady něco, co nemá obdoby, co v jiné demokratické zemi by vedlo k pádu těch politiků, kteří takhle zasahovali.
Hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu je předseda Věcí veřejných a poslanec Radek John. Kromě toho, pane předsedo, že ta situace je do značné míry nepřehledná, tak také to vypadá, že jsou tady, řekněme, dvě strany sporu. Na tu jednu se postavil podle Petra Lessyho dnes před polednem prezident republiky, na té druhé obrazně řečeno stojí předseda vlády Petr Nečas a je také možno tam postavit ministra financí Miroslava Kalouska. Jak to může vyústit? Mohou všichni zůstat na svých pozicích?
My budeme volat po odvolání ministra financí z vlády za jeho výroky, které se neslučují vůbec s demokratickým systémem a přijal na to usnesení bezpečnostní výbor, volají po tom odbory, občané píší petice za odvolání ministra financí Kalouska a pokud to pan premiér neudělá, tak důvěryhodnost vlády klesne pod bod mrazu.
A čistě teď politicky jaksi reálně, myslíte si, že je možné, aby, teď se můžeme odvolat na prohlášení Karla Schwarzenberga, předsedy TOP 09, který říká - bez Miroslava Kalouska ve vládě nebude ve vládě ani TOP 09.
Já si myslím, že nebyla žádná škoda, když by vláda padla.
To znamená, že budete hlasovat pro její pád?
Samozřejmě.
Dobře, jakou důvěru teď, pane předsedo Johne, máte v Policii České republiky pod policejním prezidentem Petrem Lessym?
Myslíte ...
V její práci?
Jako vždycky, v policii byli senzační lidé, jsou tam také lidé, kteří nejsou tak senzační, objevují se tam i úplatní jedinci, to znamená, je to případ od případu, ale mám velkou důvěru teď v práci protikorupční policie, protože tam došlo k výměně, odešel Martinů a nový policejní prezident vystřídal pana Vrbu, který nikdy nic nevyšetřil, panem Martincem, a ten má výsledky. Dneska přišla další žádost o rozšíření trestního stíhání pro pana Ratha. Jsou tady konečně výsledky a já velmi věřím té protikorupční policii a když se na mě občané obracejí, kam máte jít se svými podněty, tak radím - jděte tam. A dokonce tam narostl počet lidí, kteří oznamují korupci, takže celý ten národ pochopil - to je to místo, ze kterého se to teď dá konečně zlomit a objasnit tu minulost, kdy se tady kradlo.
Dobře, tak minimálně protikorupční policii důvěřujete velmi.
Ano.
Policie včera zadržela klíčového svědka v kauze Vlasty Parkanové, bývalé ministryně obrany, experta Generálního štábu Armády České republiky Karla Daňhela, který začal vypovídat před časem o nátlaku ministerských úředníků a politiků na okolnosti nákupu letadel CASA, zadržela ho a podle dostupných informací je podezřelý z pohlavního zneužívání. I v tomto případě policistům zcela důvěřujete?
Právě proto jsem říkal, že jsou v policii různé síly, různé proudy, různé války samozřejmě, říká se, že ten ještě patří pod Langera, teď ještě i pod Grosse a tak, a samozřejmě i tohle, tohle bude velký oříšek do budoucna. Na mě, otevřeně říkám, se obrátil pan Daňhel ještě předtím, než to celé vyšlo najevo s tím, že se cítí ohrožen poté, co vypovídal v kauze CASA a že na něj rozhodně něco ušijou. A já jsem toho člověka poznal, je to pilot, byl v Afghánistánu, kde byl na misi, dostal americkou medaili cti, což nedostane jen tak někdo. A jak jsem s ním několikrát mluvil, on má strašný problém s rozvodovým řízením a s manželkou, kde je zřejmě totální válka a já si myslím, všichni víme, když rozvod vypadá špatně, co se tam všechno může dít, a já bych řekl, že odtud cesta vede, ale hrozně nerad bych, aby to zpochybnilo jeho výpověď v kauze CASA, což je úplně jiná věc.
Já tomu rozumím, pane předsedo, nemyslíte si minimálně tím, že ta informace jaksi už vyšla najevo, že teď prostě jsou zpravodajské servery plné titulků o údajném pohlavním zneužívání tohoto člověka nebo tímto člověkem, takže už právě je zdiskreditován coby svědek?
Já doufám, že pokud někdo svědčí v kauze rozkrádání velkého formátu, kdy se ukradlo národu 658 milionů, že jeho případný problém mravnostní nebude zasahovat do vyšetřování kauzy CASA. Samozřejmě pokud nedej bože to opravdu spáchal, ať si to vypije v rovině mravnostního deliktu. Ale proboha nezatahujme to do jeho svědectví o manipulacích na ministerstvu obrany, kde ta jeho svědectví jsou velmi závažná.
Jak to na vás, pane předsedo, působí? Působí to na vás jako něco řekněme přichystaného tak, jak o tom podle vašich slov Karel Daňhel mluvil, když jste spolu vedli nějaký hovor?
Tak to podezření, že to může být účelové, tady je, ale na druhé straně nikdo neznáme podrobnosti, takže já se bráním říci tomu, že vím, jak to je. Já jenom, když jsem šel do politiky, tak mi říkali - dávej si pozor na dvě věci, neřiď nikdy auto, protože ti tam strčej večer před auto nějaký auto a ty jí přejedeš a pak tě obviněj, anebo zaplatí nějakou holku, která řekne, žes jí sexuálně obtěžoval. To jsou takový dva delikty, když na někoho chci něco ušít, tak se to poměrně snadno zorganizovat, ale tím vůbec neříkám, že tato kauza je přesně to, co se týká pana Daňhela, jenom říkám, že je nám to všem divné.
Pane předsedo, kdo vám to radil?
Zkušení experti.
Už něco takového někdo se pokusil na vás ušít?
Já jsem přestal řídit a nebyl jsem obviněn z žádného sexuálního deliktu, což ale neznamená, že dnes večer se to nestane, protože je to fakt lehký zorganizovat. Jděte na Žižkov, koupíte to za 5 stovek.
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Předseda Věcí veřejných a poslanec Radek John ze sněmovního studia rozhlasu. Pane předsedo, díky za váš čas i za komentář. Hezký podvečer.
Já taky. Mějte se hezky. Na shledanou.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, dobrý poslech.
Oscar Schindler zachránil během války přes tisíc Židů. Kdo ale zachrání továrnu, ve které Schindler své Židy zaměstnával, není jasné. Polorozpadlý a rozkradený areál bývalé textilky stojí v Brněnci u Svitav. Místní by rádi z části objektu vybudovali moderní muzeum. Chybí jim ale to hlavní, peníze. Zblízka se na osud Schindlerovy továrny podíval Petr Vavrouška.
Starosta Brněnce Blahoslav Kašpar by si moc přál, aby v jeho obci památník Židům a také Oscaru Schindlerovi vznikl.
Takže vznikly tady plány, projekt a vlastně v té konečné realizaci chyběly peníze. Jinak připraveno to je. Je to lepší než se dívat na ty fotky, když si to projdeme.
Starosta mi ukazuje hned několik detailních projektů, jak by měl památník vypadat.
Tady v téhle té studii je to dotažený až do technických.
Muzeum by uživilo zkrachovalou továrnu. Nalákalo do Brněnce zahraniční turisty.
A hlavně si myslím, že to má význam pro tu současnou a nastupující generaci, protože vidíme nedobré tendence ve společnosti a tyhle ty záležitosti, které se skutečně staly, je potřeba připomínat a jaksi otevřít některým oči.
O příběhu Oscara Schindlera ví hodně místní historička Jitka Gruntová, které právě voláme. Jedeme do Březové nad Svitavou za paní doktorkou Jitkou Gruntovou.
Nelekněte se tady vnučka se chystá k tatínkovi.
Paní Gruntová napsala o Schindlerovy hned dvě knihy. Vybudování muzea je podle ní nutné. A jak by si ho představovala?
Měla by to být pobočka koncentračního tábora, a Schindler by tam měl být zmíněn jako ten, který byl majitelem továrny a který si pronajímal tu židovskou pracovní sílu od SS, která tam pracovala po celou dobu války.
Říká mi historička, na rozdíl od většiny totiž Schindlera nevidí tak pozitivně. Tvrdí, že Židy bráni zištně, měl je jako své alibi.
Ať mi nikdo nebere můj názor, že Schindler byl válečný zločinec, který zachraňoval jenom sám sebe.
Jeden čas jsme byli dohromady i s Březovou, takže to byl takový trojstát.
Znovu nasedáme do auta a jedeme o opuštěného a zničeného areálu továrny, kde židovští vězni pracovali. Tam už nás čeká dlouholetý bývalý ředitel František Albert.
Z těch původních objektů zůstala ta pracovna, tak jak oni to říkají, zůstaly tam ty vrata, to co byly zčásti ubytovny u přádelny, ty dřevěný, tak ty jsou zbouraný. Taková část ze které podstatě to je objekt, kde byli ti židovští trestanci vlastně zavřeni, kde i pracovali. Ono to bylo rozdělený asi na tři části, protože to je obrovský areál, takže nejlépe to zná ten pan Kubín, který dokáže prostě o tom říct, jak to bylo rozdělený a co tady vlastně bylo.
84-letý Kubín je doma. Je jedním z mála pamětníků Oscara Schindlera. Bylo mu tehdy 17 let a pracoval v továrně na výrobu granátů hned vedle židovských vězňů.
Dávali jsme tam, když to šlo, tak chleba, otevřeli jsme okýnko u kovárny a zabalili jsme to hadry a položili jsme na ten parapet a oni si pro to chodili. Ještě ten malý domeček, ten co tam měl Schindler, čili tyto tři baráky.
Starosta Kašpar kreslí panu Kubínovi do hlíny náčrtek plánovaného památníku a muzea. Říká mu, že hlavním problémem jsou ale peníze.
Já si myslím, že si na to Židi připlatí. Vždyť on je zachránil prakticky, sice tak všelijak, ale zachránil je. A oni jsou strašně vděční za jednoho Žida, když zachrání a těch bylo přes tisíc.
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Naším dnešním hostem je profesorka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky a přednostka Ústavu neurověd Univerzity Karlovy na 2. lékařské fakultě. Dobrý den.
Dobrý den.
Novou vrchní státní zástupkyní v Praze se stala Lenka Bradáčová. Konec dobrý - všechno dobré, paní profesorko? Mnozí komentátoři spíše pociťují jakousi úlevu nad tou tečkou za dohadováním, protože rozhodování nového ministra spravedlnosti Blažka trvalo měsíc.
Já se tedy příliš nedivím tomu, že to tak dlouho trvalo, protože nový pan ministr se ještě chtěl seznámit s tím, co za tím vším bylo a jaká ta nová vrchní státní zástupkyně bude. Myslím si, že ovšem neměl žádnou velkou volbu a že to, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman někoho navrhne, tak to tak asi téměř musí být a nikoho jiného navrhnout nechtěl. Takže ta dohoda tady byla jasná. A myslím si, že takové to další rozpitvávání okolo, jestli měla být, neměla být, už by mohlo skončit a ona by se měla ujmout své práce, což se jistě aktivně ujme. A uvidíme teprve, jak se osvědčí a jestli ty kauzy, které nás trápí, ona skutečně začne vyšetřovat.
Myslíte tedy, že ta očekávání jsou s paní Bradáčovou vysoká?
Já myslím, že veřejnost určitě má vysoká očekávání. Jestli je to reálné a do jaké míry to rychle bude moci splnit, tak to je otázkou. Ale důvěru má, myslím si, že je to dobře, že tam je mladší žena, protože ženy dle mého názoru mají takový smysl pro spravedlnost a jak jsem měla možnost ji jenom z médií poznat, tak vypadá, že se bude snažit být velmi spravedlivá.
Čím si, paní profesorko Syková, vysvětlujete, že byla Lenka Bradáčová předmětem takových vášní, máte vy pro to nějaké osobní vysvětlení?
No, tak já si myslím, že tady může být určitý strach určité skupiny jaksi politiků i nepolitiků, že by se začaly vyšetřovat kauzy, které už usnuly někdy a myslím si, že ona má takovou pověst, že velmi tvrdě za těmi nešvary půjde a že skutečně nastane třeba nějaký zlom v té justici, která ty kauzy bude vyšetřovat. Tak to je nejenom otázka nějakého osobního strachu, že někdo na mě něco bude vytahovat od těch politiků, ale je to i otázka, že jo, voleb a důvěru v určité strany, která tím může poklesnout, takže to jistě politici z toho nemají velkou radost, když se bude příliš otvírat nějaké staré kauzy. No, ale je to potřeba, aby ta společnost získala, získala ty informace, aby tady byla větší důvěra v soudnictví a v ten právní stát.
Také se uvažuje o tom, že by mohl vzniknout speciální tým žalobců pro boj s korupcí, líbilo by se vám to?
Ano, mně by se to líbilo. Já si myslím, že to může být svým způsobem nestandardní, ale určitá doba s určitými problémy takové nestandardní postupy vyžaduje a myslím si, že včera dokonce říkala paní Bradáčová, že to nemusí být napořád, ale že přechodně se domnívá, že by to bylo dobře, tak ona jistě to ještě zváží a já bych proti tomu nic neměla osobně.
Jinak jmenování paní Bradáčové navrhl, jak už jste i sama řekla, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman ještě ministru spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi. Než ji ale stihl jmenovat, tak ho premiér Nečas z vlády odvolal. Ministr Blažek včera na brífinku tuto verzi ale zpochybnil. Návrh na to jmenování prý byl podán později. Co říkáte spekulacím o možné manipulaci?
Tak to já nemůžu posoudit, protože samozřejmě ty informace přes média nikdy nejsou přesné. Já si ovšem myslím, že to nebyla otázka nějakýho týdne před odvoláním. Já si myslím, že pan ministr Pospíšil o tom věděl hodně dlouho před tím a že diskutoval s nejvyšším státním zástupcem hodně dlouho, o to méně, že potom, když teda přišel ten dopis, tak pravděpodobně to nebyl blesk z čistého nebe, ale že o tom uvažoval velmi dlouho. Jestli ji chtěl jmenovat, nebo nechtěl, to se asi nedozvíme, protože to, na to nemáme žádné důkazy. Faktem je, že ji nejmenoval a jestli to byla, jestli toto bylo příčinou jeho odvolání, nebo ne, to já nemůžu posoudit.
Pojišťovny plánují do půl roku zrušit celá oddělení, někde i nemocnice. Od nového roku by v Česku mělo být zrušeno až 10 tisíc lůžek. Co to podle vás, paní profesorko Syková, přinese pro pacienty i pro samotné nemocnice.
To uvidíme, co to teprve přinese. Já si myslím, že určité přesuny jsou potřeba, nemyslím si, že je to možná vždy nastaveno úplně správně, ale o tom ještě se bude jednat. Já si myslím, že ty nemocnice mají možnost jednat. Druhá věc je, není nebo další věc je, že to nejsou jenom ta lůžka. Je to vůbec efektivita toho, jestli máme mít tolik přístrojů drahých a tolik specializovaných pracovišť na každé malé nemocnice a tak dále, takže já myslím, že to je určitá možnost, jak zefektivnit tu lékařskou péči, tady je. Potom nám poměrně hodně chybí lůžka následné péče třeba pro seniory a pro starší lidi nebo pro dlouhodobě nemocné a tak to rušení lůžek, si myslím, není tak, že by se ta lůžka zrušila a konec a že by tam bylo něco jiného v té nemocnici, ale převedla by se třeba na ty lůžka následné péče a to si myslím, že by někdy bylo docela vhodné a ušetřilo by to určité peníze. Druhá věc spojená tady s tou reformou zdravotnickou je ta, že si myslím, že přichází nový věk, nový věk v nemocnicích, kdy se bude léčit mnohem dráž, budou, budou možnosti léčit například pomocí různých moderních terapií, i třeba kmenových buněk a podobně a to jsou všechno velice drahé procedury, které zdravotní pojišťovny třeba nebudou vždycky chtít okamžitě platit nebo nebudou tyto metody dostupné okamžitě každému. A tady si myslím, že je potřeba předělat ten pojišťovací systém tak, aby lidé měli možnost si platit, řekněme, zdravotní pojištění u specializovaných pojišťoven a připojistit se vlastně na tyhle ty nákladné metody, na tu následnou péči a na to, aby měli takovou jistotu, že když opravdu budou nemocní, tak že se jim z tohoto zvláštního pojištění dostane speciální péče. A myslím si, že i o tom se jedná a že tady vlastně je další možnost, jak to zdravotnictví, jak mu ulehčit a na druhé straně, jak pacienti mohou dostat třeba lepší péči. Protože když si lidé kupují byty, chaty, auta, a tak dále, tak si myslím, že to všechno potom je v niveč, když jsou nemocní a když si, řekněme, budou připlácet na své zdravotní pojištění, tak že je to možná pro ně důležitější než některé jiné hmotné statky.
Je to jinak, paní profesorko, běžná situace, že některé věci je výhodnější jaksi centralizovat, dávat do větších celků a také to souvisí s tím pokrokem, vývojem technologií v medicíně?
Určitě si myslím, že některé velmi složité metody, třeba zobrazovací a podobně, se pak neprovádějí v tom největším rozsahu v těch malých nemocnicích, protože tam třeba nejsou ani takoví specialisté. Čili tady je důležité, aby ty pacienti se dostali rychle k lékaři, když to potřebují rychle, na druhé straně, když to není akutní a potřebují velmi specializovanou péči, tak aby se dostali právě do těch špičkových center. My máme ještě takový dluh a já jsem nedávno byla ve Španělsku, kde velice zajímavě přistupují k té následné péči, ta následná péče je někdy velmi důležitá a my si myslím, že ji máme nedostatečně pokrytou. To je například rehabilitační ústavy pro pacienty po iktech nebo po poraněních míchy, mozku a podobně, kdy tady skutečně závisí na té velice specializované rehabilitaci, na kterou musí být založeny zvláštní instituce a podobně a to se rozvíjí hodně po světě a lidé si to třeba i platí, ale u nás ty možnosti nejsou dostatečně rozvinuty.
Nakolik je rozvinuta, napadá mě, i paliativní péče.
Tady do určité míry je rozvinutá, ale mně tady někdy vadí to, aby tato péče byla opravdu důstojná, aby lidé opět třeba buď si mohli připlatit, nebo měli jiné možnosti, jak to udělat, ale aby ta, tahle ta paliativní péče byla důstojná. A velmi často ti lidé, pokud nemohou být doma, kde samozřejmě je to mnohem lepší pro ně, tak ve zdravotnických zařízeních je to neosobní a někdy tam nemají takové soukromí, jako by si při takovém těžkém onemocnění zasloužili.
Jinak momentálně 70 procent nemocnic v Česku stále nemá jasno, kolik lůžek jim od příštího roku pojišťovny nařídí zrušit, protože na nových smlouvách se zatím nedohodly. Právě ty ale určí, která oddělení, ve kterých městech a nemocnicích zaniknou. Ty konkrétní plány, kde se bude škrtat, musejí pojišťovny předložit ministerstvu nejpozději do konce října. Není to ale příliš pozdě, jak upozorňuje ostatně i Asociace českých a moravských nemocnic?
No, je to trošku jako narychlo. Já si třeba myslím, že některé ty rušení těch lůžek možná se neosvědčí, protože třeba, když vezmete porodnice, tak dneska jsou poměrně velmi naplněné porodnice a jaksi dlouhý dojezd porodnice nemusí být tak, tak vhodný pro, pro ty, může dojít k různým, bych řekla, poškozením matky nebo toho dítěte. Takže třeba rušení těch malých porodnic se mi nezdá, nezdá úplně nejlepší, protože potom to povede k těm porodům doma, to bude tedy vlastně ještě taková horší situace. Tak já si myslím, že je to potřeba zvážit a že ty nemocnice musí jednat ze zdravotními pojišťovnami.
Jinak Asociace českých a moravských nemocnic i opozice se obává ze soustředění moci pojišťoven nad osudem nemocnic. Sdílela byste tyto obavy?
Tak nevím, jestli to tak skutečně bude, ale myslím si, že pokud tady vzniknou další možnosti pojišťování a to se například nabízí, některé velké pojišťovny se budou třeba v budoucnosti soustředit i na zdravotnictví, tak by mohlo dojít vlastně k té konkurenci.
A co si myslíte, paní profesorko, o určování nadstandardů, jak by mělo probíhat, ptá se i paní Ivana.
Nadstandard je jistě dobrá věc právě v té situaci, kdy nemají pacienti nic jiného a jestliže se chtějí určitým způsobem pojistit nebo jestli chtějí mít lepší prostředí, tak bych jim to vždycky umožnila, protože jak jsem už říkala, když můžou mít jiné luxusní věci, tak proč by nemohli mít vlastně nějakou luxusní zdravotní péči v tom slova smyslu, že se o ně někdo bude víc starat, když si to zaplatí, že budou mít větší soukromí a podobně. Nebo že se dostanou i na operace dřív, to potom ovšem souvisí s tím, že někdo zase to bude muset uhradit těm lékařům. Takže tady právě se nabízí, to už taky existuje, že jsou zvláštní zdravotní pojištění pro VIP takzvaně pacienty, kteří si to mohou zaplatit, ale to samozřejmě běžný občané nemají tolik peněz, aby si to najednou zaplatili, ale pokud budou si třeba na to platit pravidelně v malých částkách delší dobu, tak pak by tu péči mohli mít. Čili nadstandardy já považuju za velmi důležitou možnost, pokud někdo preferuje své zdraví před jinými požitky, bych řekla.
Dnes s profesorkou Evou Sykovou, ředitelkou Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Hovoří se teď hodně o nové metodě resuscitace, standardně se pacienti oživují 45 minut, teď se podařilo oživit pacienta po 90 minutách. Pražská záchranka použila speciální masážní stroj, další novinkou je také ochlazení organismu. To brání následnému poškození mozku. Co vy na tyto novinky, co by mohlo zlepšit šance.
To je určitě velice důležité, aby ta resuscitace byla provedena jednak správně pomocí, řekněme, nových přístrojů, ale hlavně aby byla provedena včas. Tady mozek je vlastně orgán, který je velmi citlivý na přísun kyslíku a pokud to nemá delší dobu, tak dojde k nevratnému poškození a tomu my chceme zabránit. Tady není o to jenom toho pacienta za každou cenu udržet při životě, aby pak ležel, řekněme, roky v kómatu a nikdy se z něj neprobral, ale aby ten resuscitovaný pacient měl zachovány všechny činnosti mozku. Čili je potřeba to nejenom provádět správně, ale co nejdřív tu resuscitaci. Pokud se začne provádět včas, tak čím déle se k tomu bude provádět, tak jsou ty možnosti třeba těch 90 minut, tak se to může samozřejmě podařit a ten pacient může bez větších následků přežít.
Určitě je nejzásadnější stále ta první pomoc, jaké jsou podle vašich znalostí, zkušeností znalosti laické veřejnosti, co se týče první pomoci, poskytování první pomoci.
Myslím si, že se to zlepšilo, protože mnohokrát jsme slyšeli takové zprávy, že dokáží děti nebo ne zdravotnicky vzdělaní lidé tu první pomoc poskytnout a je to poměrně věc, která se, kterou lidé i znají a pokud chtějí, tak tu pomoc mohou poskytnout i cizímu člověku třeba při různých automobilových nehodách a podobně. Tady je skutečně důležité ta včasná pomoc, která může ty lidi zachránit.
Tak jsme se trošičku dostali k vzdělání a vzdělávání. Špatný vzdělávací systém sráží ekonomický růst, kdyby se úroveň vzdělanosti vrátila do roku 2003, tak by to HDP u nás v Česku zvedlo o 169 miliard korun. To jsou výsledky studie, kterou zveřejnili ekonomové z Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělávání Národohospodářského ústavu. Jak vy, paní profesorko Syková, vnímáte úroveň systému vzdělávání u nás.
Já jsem se poměrně dost zabývala právě těmito studiemi, protože mě to zajímá, protože úroveň vlastně vzdělanosti potom souvisí i s úrovní vědy, jakou máme v České republice. Tak skutečně ty studie kvalifikovaných vědců a některé se potom prezentovaly i ve zprávě OECD, tak ty kvantifikují ten, ty dopady těch zvýšení těch kognitivních dovedností, neboli takzvané gramotnosti žáků na dlouhodobý hospodářský růst. A ukazuje se, že v dlouhodobém hospodářském růstu ten rozdíl lze právě tímto vysvětlit. A co to je ta gramotnost těch žáků, abysme si řekli, tak to jsou matematické dovednosti a když si tady vzpomeneme na protestování proti maturitě z matematiky, tak to je taky ten dopad, že byly, že byla zastavena, řekněme, maturita z matematiky, to není dobře. Potom je to čtenářská gramotnost, která taky klesá tím, jak žáci méně čtou a více se dívají na různá média a podobně. Schopnost psát, také nepíší příliš, spíš se zabývají počítači. Zpracovávat informace, diferencovat, doplňovat dílčí informace do systému a celku a tak dále, a to jsou všechno kritéria, která se hodnotí a ty, tato vlastně, tato vzdělanost, tato gramotnost těch žáků potom určuje to, jaké povolání jednou v životě budou mít. A to povolání, to potom pokud bude na vyšší úrovni, tak samozřejmě povede k větším výdělkům a i k zlepšení vlastně té penze potom těhle těch vzdělaných lidí. Čili je to, je to běh na velmi dlouhou trať a ono se to hned neprojeví, takže proto se tomu, řekněme, dostatečná pozornost dneska ještě nevěnuje u nás, ale projeví se to potom velmi silně za 50 let, řekněme, a to si lidi řeknou, mávnou nad tím rukou, to je ještě dlouho, ale potom tedy to skutečně zase bude trvat dalších 50 let, než se takové věci napraví. Čili není možné to nechat být a ta úroveň té vzdělanosti se musí zlepšit. Jak jste řekla, velmi poklesla od roku 2003, víceméně je tragédií, že ta úroveň těch žáků je možná horší, než byla před rokem 89. Tady je jedna věc, kterou si možná lidé neuvědomují a to je, že se jedná o vzdělanost do 15 let. Tady se nejedná o nějaké univerzitní vzdělání, ale o základní vzdělání žáků, protože ti potom vlastně toto vzdělání určuje, jak se v životě uplatní. To prostě už nejde potom nahradit. Víceméně, když ty znalosti do těch 15 let nezískají a tam je jedna, jedna, jeden jasný prostě doporučený postup, že se musí pracovat s těmi žáky, kteří nemají dobré výsledky. My máme ty špičky, máme velmi chytré děti a ty jsou, ty jsou prostě, ty to dotáhnou jaksi, bych řekla, nebo vystudují velmi dobře, ale máme velkou skupinu žáků, která je právě podprůměrná a s těmi se dostatečně nepracuje. S těmi se musí pracovat jinak, v menších skupinách a skutečně je přimět nebo docílit toho, aby i tito měli lepší znalosti a tam je ten problém.
V mezinárodních testech PISA vévodí Finsko. Co v této zemi dělají jinak než u nás, v čem tkví podle vás tajemství toho finského úspěchu, když hovoříme o školství.
To není jenom, ano, není to jenom Finsko, je to i Norsko, Švédsko, jsou to tyto severské země. Oni mají skutečně velmi zajímavé školství, já jsem se setkala s některými kolegy a tak jsme o tom hovořili, jak jejich děti jsou vzdělávány. Tam je právě tenhle ten individuální přístup. Ty skupiny těch dětí jsou menší, přistupuje se k nim jinak, jsou na ně kladeny požadavky a není přenášeno to vzdělání tolik do těch rodin. U nás vlastně může být velký rozdíl mezi tím, jak, jakýho stupně vzdělání dosáhnou děti třeba z rodin s vysokoškolským vzděláním nebo aspoň středoškolským a z těch tedy, z rodin, kde tohle to vzdělání není. Takže tam právě se ty rozdíly víc stírají s tím, že není kladen ten důraz na to, aby to ty děti naučila rodina, aby s nima dělala všechny ty úkoly, aby jako vlastně suplovala napůl tu školu. Ale ta škola skutečně se s každým tím žákem zabývá tak, aby, aby v menších skupinách, aby ty děti lépe prosperovaly. To si myslím, že je jedna věc. A potom je to samozřejmě ty problémy u nás někdy, že ti učitelé nemají možná takové, takové vzdělání nebo nejsou tak dobří, jako jsou ti učitelé v těch severských zemích, a to proto, že nejsou dobře zaplaceni. A oni ti dobří, potom ty nejlepší, vlastně ty, tohle to své vzdělání vůbec nevyužijí a vůbec v té profesi nepracují a zůstávají tam jenom někteří, kteří to jsou schopni překonat, řekněme, z finančních důvodů. To taky samozřejmě vede k tomu, že ta kvalita učitele vede k tomu, jaké to vzdělání ty děti dostanou.
Podle průzkumu mladí lidé v Česku postrádají dostatečnou míru takzvané funkční gramotnosti. Jde o to, jak umí pak žáci ty nabyté poznatky ve škole využít v praktickém životě. Setkáváte se s tím v praxi, když přijde, i když teď hovoříme opravdu o skupině těch dětí mladších.
Tak, ano, je to pravda, protože nedávno jsme tady měli laureáty Nobelovy ceny z Izraele, tak nám říkali, jak to vypadá v Izraeli, tam samozřejmě je to taky velmi dobré s tou vzdělaností dětí. Oni vlastně například s nimi hovoří o vědě a o takových moderních jako technických, bych řekla, věcech už v mateřské školce a s těmi dětmi se skutečně takhle pracuje z hlediska těch státních zařízení. A to je hrozně důležité, že tam jsou takoví učitelé, kteří, kteří jsou schopni to těm dětem předávat a nadchnout je pro to a ne se zabývat tím, jestli se ty děti perou a jestli se šikanujou vzájemně a bojovat s tím, aby, aby vlastně udrželi zdravé a aby se jim něco nestalo v té škole. Ale skutečně se soustředí na to, na to vzdělávání. A to je asi potřeba v menších skupinách také a skutečně s velkým nasazením a s velkou láskou k tomu povolání, kdy ta matematika se taky dá učit velmi zajímavě a ty příklady tady jsou.
Objevují se také názory, že váha univerzitního diplomu pozbývá na významu, že řada firem k němu už nepřihlíží, uchazeče o zaměstnání testuje raději sama. Myslíte si, že u nás je jistá titulománie, že někteří chodí do škol jenom proto, aby získali diplom?
To si nemyslím, i když jsme tady měli plzeňská práva a podobné věci, kdy někteří politici považovali za důležité, aby měli nějaký titul, tak takové excesy tady byly, ale jinak si myslím, že ty tituly jsou velmi, ať už teda ten titul má nějakou zkratku za jménem nebo před jménem nebo ji nemá, to je jedno, že to vysokoškolský vzdělání má velikou váhu, má velikou váhu všude ve světě a u nás také a nemyslím si, že by ty firmy si znova testovaly ty žáky. Mají naopak požadavek na určité vzdělání, což je to minimum na ten vysokoškolský diplom nebo na maturitu nebo na něco podobného. Takže to třeba pro přijímání do potom postgraduálního studia, ve vědě a podobně, je velice důležité, jaký titul mají, odkud ho mají a to už určuje taky něco o tom kandidátovi.
Jaká opatření nebo přístup, reforma by teda mohla podle vás zlepšit tu úroveň vzdělanosti a školství u nás, abychom to shrnuli.
No, to je právě, že je potřeba na úrovni ministerstva skutečně k tomu zodpovědně přistoupit a dlouhodobě si stanovit ty priority, které máme a jak jsem říkala o tom, že ta nejdůležitější záležitost je, aby všichni žáci dosáhli dobrých výsledků. Takový osnovy se musí udělat, tak se ty žáci musej rozdělit, takový učitelé tam musí být, aby skutečně jsme neměli, řekněme, 50 procent žáků, kteří nejsou schopni udělat maturitu nebo nemají to vzdělání aspoň středoškolský, tak tam, tam je třeba systémově připravit tohle to vzdělávání těch skupin obyvatelstva, které to třeba jinak by nedosáhlo.
Říká profesorka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd. Zítra bude dění kolem nás od půl deváté komentovat rektor Vysoké školy ekonomické Richard Hindls. Zita Senková přeje příjemný den a hezké léto, na slyšenou.
Na shledanou. Hezké léto.
10 hodin a 5 minut Dvojka Českého rozhlasu vám dělá dnes dopoledního společníka. Po jedenácté přijde do našeho studia Eva Zaoralová, filmová kritička a také bývalá umělecká ředitelka Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Určitě budete mít pro ni nějaké otázky, které pošlete e-mailem. No, a otázky budete mít pravděpodobně i na lékaře, který už proti mě sedí, je to Zlatko Marinov. Dobrý den přeji.
Dobrý den.
No, a probírat budeme dětskou obezitu a její souvislost se štítnou žlázou. Pane doktore, štítná žláza, žláza s vnitřní sekrecí řídí mnoho věcí v našem těle a u dětí ta porucha může být asi velmi vážná, způsobuje třeba problém nejen s tloustnutím a hubnutím, ale i s růstem například?
Určitě. Problematika štítné žlázy je velmi závažná. V současné době se nejčastěji setkáváme s hypotyreózou na základě autoimunitní tyroedity, ony jsou to cizí slova.
Strašně je to složité, řekněte mi jednoduše, vůbec vám nerozumím.
Je to zánětlivé onemocnění autoimunitní vyvolané na začátku virem, nicméně pak se nestará o to ta autoimunitní onemocnění vir, ale sám organismus dělá protilátky a následně vzniká hypertyreóza, to znamená nedostatečný produkce hormonu štítné žlázy. On je to velmi závažný hormon, potřebuje ho každá buňka ke své normální činnosti a abych vám představil, co dělá, o co se stará, je to takový startér každé buňky, jako auto má startér, tak každá buňka potřebuje nastartovat svoji metabolickou činnost a ten problém je, že pokud není, tak auto se nám podaří taky roztlačit, podaří se nám ho snad z toho kopce pustit, ale do kopce určitě je to velký problém, takže bez tohoto hormonu žádná buňka nemůže správně fungovat, správně se metabolicky zaktivovat.
Ale vy jste, pane doktore, říkal, že to je virové onemocnění, které startuje právě to, že ta štítná žláza potom jaksi pracuje proti sobě, dalo by se to asi tak laicky nazvat.
Organismus pracuje od začátku proti sobě. To je teďka v současnosti nejčastější. Nicméně štítná žláza, to je velká problematika. Na začátku minulého století to byl nedostatek jodu, který byl. Díky tomu, že jsme jod dali do soli, tak už nemáme takové nedostatky se strumou, kterou vyvolává nedostatek jodu a následná hypertyreóza. Pak jsou i vrozené vady, ale zjišťujeme už v porodnici, takže také nám nedělají problém v běžném životě, v běžné problematice. Tím problémem je právě ten vir, který je nejčastější v současnosti.
A co se s tím dá dělat?
Velmi jednoduše se dá pracovat. Samozřejmě my nemůžeme tu příčinu nějak ovlivnit. Ta viróza, my nevíme, která to je, protože štítní žláza si žije úplně jiným životem než ostatní orgány v těle. Když máme rýmu, tak máme ji 3 dny, po 3 dnech se vzpamatováváme a za týdny je pryč. U štítné žlázy to všechno funguje jinak, jeden den je jako pro štítnou žlázu jako jeden měsíc, to je vlastně půl roku a rok pro štítnou žlázu, to je pro ni jako prakticky měsíc, takže ta si žije úplně jiným životem od ostatního času, takže my nemůžeme říct, která byla ta prvotní viróza, která rozběhla ten autoimunitní proces.
A pokud tedy se tohle stane, začne nám dítě nekontrolovaně tloustnout, pane doktore?
Určitě ne, to je takový mýtus. Každý obézní prahne potom, aby měl nějaký příčinu vnější, která se jednou tabletkou jako u štítné žlázy dá léčit, bohužel to nefunguje. Štítná žláza hypertyreóza prakticky vede maximálně k 1, 2 kilům nadváhy, pokud se klinicky rozvine. Nicméně v současné době se klinicky už prakticky nevidí, protože naši pediatři pracují velmi dobře a vlastně už děti nedostanou se ke klinické formě, nicméně obézní pořád prahnou po tom, aby v uvozovkách hypertyreózu měli, že je jedna tabletka zachrání. V obezitologické ambulanci platí, že 1 kilo nadváhy stojí ve střední Evropě kolem 2, 3 tisíc korun. Každý si umí spočítat, kolik do toho, která rodina dala, nicméně štítná žláza asi udělá, že z těch 2 tisíc korun to udělá na 1500.
Je to možné.
Takže 1500 tam vždycky zůstane.
Aha, jak je to možné, zpomalí tedy ten metabolismus štítná žláza?
Štítná žláza zpomaluje metabolismus, ty buňky nejsou tak výkonné, není schopný celý organismus vydat tolik energie, kolik by měl, takže ta energie, kterou přijme, jí dá do zásob, a proto vede k té mírné nadváze.
Říká lékař Zlatko Marinov, který mimochodem napsal i publikaci S dětmi proti obezitě. Jestli se ho chcete na něco zeptat 221552525 anebo 2424 na konci, volejte po písničce.
Lékař Zlatko Marinov z Dětského obezitologického centra Fakultní nemocnice Motol sedí na Dvojce Českého rozhlasu. 221552525 telefon do Zdravotnické poradny, jestli se chcete zeptat na dětskou obezitu a její souvislost se štítnou žlázou. Dobrý den přejeme.
No, nevím, jestli byste se neměla zeptat jich. Pane doktore, 28 a 23, to už asi nejsou děti, které by chodily k vám do dětské poradny?
Nechodily, určitě by už nechodily ke mně, už patří do dospělé obezitologie, nicméně já počítám, že i tito dospělí byly děti a už jejich problém začal v dětství a tady je ten problém, který je třeba pojmenovat, obezita je to skutečně nemoc, je to chronická nemoc a od druhého stupně celoživotní nevyléčitelná. Ty lidi se musí naučit s tou obezitou žít tak, aby je nepoškozovala, protože bohužel s obezitou a s její závažnou formou se pojí cukrovka druhého typu, která nastartuje včetně velmi brzo, velmi často samozřejmě bývají kardiovaskulární onemocnění, které limitují toho člověka v délce života, to, jaký má problémy psychické, o tom není třeba diskutovat a problém s systémem jednoznačně. Bohužel v tomhle případě se už nedá počítat, že tyto děti v uvozovkách mají problém se štítnou žlázou primární, ale sekundární, to znamená, druhotný, ony můžou mít sníženou produkci etyroxinu, ale ke své hmotnosti, tak to bývá také trochu nižší, nicméně nikdy to není klinická forma.
Tak doufejme, že jsme něco málo zodpověděli. Další dotaz si poslechneme, pěkný den přeji.
Slyšíme vás velmi dobře, ptejte se.
Tak zajímavý dotaz, děkujeme za něj.
Určitě. Ono nejde o to, že nemáte energii, energie máte dostatečně, ale když není správně substituovaná, to znamená správně nastavená ta následná produkce sekundární, to znamená tabletkama, tak se můžete cítit méně výkonná. Je to jako ten organismus bez startéru. To auto taky nemá tu stejnou výkonnost, takže určitě tady na místě je správně nastavit tu hladinu. Substituce je velmi jednoduchá, je to jedna tabletka ráno, nicméně ta hladina musí být správně nastavená, abyste necítila únavu.
Říká pan doktor Zlatko Marinov, poslechneme si další telefonický dotaz. Pěkný den přejeme.
Jste to vy.
My jsme se doteďka, máte pravdu, bavili o hypotyreóze. Hypertyreóza, to je naopak, že toho startéru ta buňka má moc, přehřívá jakoby ten metabolismus každé buňky. Samozřejmě příčin je spousta. Nejčastěji opět bývá určitou fází přechodná která na základě autoimunitního procesu na začátku produkuje větší množství toho hormonu tyroxinu a vede k tomu, že přehřívá organismus toho člověka. Sekundárně může dojít k snížení případně hmotnosti, jsou tam ještě další jiný problémy, ale na základě té dojde k jejímu poklesu produkce a rozvine se hypotyreóza. Proto i v tomhle případě asi takto vypadá i u vašeho syna, je přesto, že je tam víc toho hormonu, tak se substituuje, protože se předpokládá, že bude mít za chvilku sníženou produkci. Nicméně je tady i problematika samozřejmě nádorů, uzlů, to, ale většinou patří do dospělé problematiky štítné žlázy, ne dětské.
Říká pan doktor Zlatko Marinov. Poslechneme si poslední dotaz. Dobrý den přejeme.
Ano, slyšíme vás.
Přiznám se, že nevím, o jakém léku hovoříte, jestli na hypotyreózu nebo na hypertyreózu, to je rozdíl.
To je právě to, že musí buď na sníženou produkci nebo na zvýšenou. U té zvýšené tam je samozřejmě celá řada léků.
Ale jestli snížená, tak to je vlastně tyroxin. Jsou různé varianty, které jsou výhodnější pro jednoho pacienta, ale tam není ani smysluplné, jestli jste nastavená správně na jednom léku, ho zaměňovat. Je to ten hormon, který vám vyhovuje, který substituuje a není tam dokonce ani žádoucí měnit a vyměňovat ho, jenom, když má někdo problémy.
O dobrodružství štítné žlázy, která v našem těle umí zázraky, ale také umí velké problémy, mluvil lékař z Dětského obezitologického centra Fakultní nemocnice Motol v Praze, pan doktor Zlatko Marinov a bude se vám ještě věnovat ne po rozhlasových vlnách, ale na našich webových stránkách. Pokud se ho chcete něco zeptat, nalistujte si webové stránky dvojka.rozhlas.cz, tam najdete krásný rámeček a můžete napsat svůj dotaz. Pan doktor má tak 10 minut času.
Ano, mám, ale já bych chtěl ještě říct, že můžete se zeptat i samozřejmě o problematiky té štítné žlázy na webu, když to někdo nestihne teďka, v rámci projektu Žij zdravě Všeobecné zdravotní pojišťovny, je tam sekce kontakt s lékařem a tam se vám bude věnovat paní doktorka Kytnarová, která nejlépe zodpoví všechny dotazy. Takže i tam případně, kdo to nestihne během těch 10 minut, má šanci se podívat a zeptat.
10, 15 minut ještě pan doktor Zlatko Marinov se vám bude věnovat, no, a jinak víte, že je potřeba žít zdravě. Děkujeme za vaše informace, hezký den.
Já děkuju.
Začíná další část seriálu Hubněte zdravě. Ve studiu je se mnou připravena i doktorka Kateřina Cajthamlová odpovídat na mé i vaše otázky. Dobrý den.
Dobré odpoledne. Dneska toho tedy máme velkou spoustu. Mimochodem, Patriku, víte, že bolesti kyčelních kloubů jsou v podstatě celosvětovou epidemií? Představte si, že Evropská společnost pro studium bolestí zjistila, že trpí kloubním postižením každý pátý Evropan. To je poměrně hodně. A stojí to miliardy korun, že jo, i eur i všeho.
Tak tím jsme trochu i prozradili nebo ještě jednou připomněli to dnešní téma, tedy kyčle i obezita k tomu, ale nicméně, když už jsme se k tomu dostali, tak si rozebereme třeba i ty důvody, proč ty kyčle bolí a jak bolí a tak.
Tak, tak, já bych chtěla zdůraznit, že tady určitě a stoprocentně můžeme spatřovat problém nárůstu počtu vlastně kloubních onemocnění, hlavně v počtu vlastně kloubních onemocnění. Hlavně v poruše životního stylu většiny pacientů.
Tím, že se málo hýbeme nebo proč nebo špatně jíme?
To zajímavé na tom je, že máme všichni psychický stálý stress, nedostatek vhodného pohybu, nadváhu nebo chronické jednostranné přetížení kloubů. A tady bych chtěla říct, že je to velmi zajímavé, protože máme vlastně dvě skupiny lidí, kteří všichni trpí kloubními onemocněními. A ta jedna skupina, ta se nehýbá skoro vůbec a ta druhá skupina zase klouby přetěžuje. Čili tedy přesně.
Všeho moc škodí.
Ano, přesně, zdravý střed je úplně nejlepší a platí to samozřejmě i o bolestech kyčelních kloubů.
Jen ten střed ale najít, kde je.
To každý sám musí. Ještě, abych vám to trošku zkomplikovala, tak musíme odlišit dva typy poruch, vlastně pokud se jedná konkrétně o kyčelní bolesti nebo teda bolesti kyčelních kloubů. První je koksartróza, čili to je degenerativní onemocnění, kde je výrazně omezený pohyb přetížení svalů. Většinou na vnitřní straně stehna, čili to nebolí tam, kde si lidi jako myslí, že to bolí, čili na boku, ale bolí to uvnitř, jak bych to řekla, no, na vnitřní straně stehna.
Jako na tříslech?
V podstatě třísla, ano. A tady může mít pacient i bolesti kolene, bolesti v kříži, všude možně, v třísle samotném. A druhé je vlastně koksalgie, to je čisté vlastně bolení v té oblasti, kde si tak všichni myslíme, že je tedy kyčel, ale to je většinou buď blokáda v bederní páteři, anebo dokonce to může souviset i s blokádami drobných kloubů přímo na noze.
Tak moment, vy chcete říct, že když mám opravdu něco s kyčlemi, tak mě na kyčlích nebolí, ale někde na vnitřní straně stehen. A když mě bolí kyčle, tak mě vlastně nebolí kyčle, ale záda.
Ano, takže tady právě je úplně jasné, a doufám, že pro všechny, kdo teď sedí u rozhlasových přijímačů, je logické, že tedy je velmi dobré, když nás něco bolí v oblasti tedy, co my si myslíme, že je kyčel, tak navštívit nějakého lékaře. A tady chci zdůraznit, že právě to bolí v různých jiných oblastech, takže k tomu ortopedovi se ten pacient může dostat relativně pozdě, nebo k rehabilitačnímu lékaři. Čili první zajít prostě raději ke svému obvodnímu lékaři, který už tu diferenciální diagnostiku může provést.
Tak, milí posluchači, pokud vás bolí kyčle, pardon, záda, možná nám můžete zavolat a zeptat se na cokoliv, co s tím souvisí, doktorky Kateřiny Cajthamlové. 221 553 777.
A teď seriál Hubněte zdravě pokračuje s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou a s vámi i na telefonu, ano, může to tak být, 221 553 777 s tématem obezita a kyčle. Už jsme si o něčem povídali, nicméně souvisí to i s nadváhou, paní doktorko? Začínají se ty bolesti projevovat i s tím, že nám přibývá váha nebo to jenom souvisí s pohybem?
Já bych řekla zcela stoprocentně, že nadváha a obezita nepochybně teda jsou významným rizikovým faktorem pro vznik artrózy a zhoršování artrózy, ale aby to nezůstalo jenom u tohohle toho. Existují typy sportů nebo přetěžování kyčelních kloubů, které mohou postihovat i lidi mladé.
Třeba lyžování?
Tak třeba sjezdové lyžování. Běžkování naopak je sport velmi vhodný. Další sportovní aktivity, které jsou spojeny s nárazy, otřesy, doskoky, změnami poloh, prudkými pohyby na tvrdém povrchu, takže třeba basketbal, kopaná, squash nebo tenis mohou být rizikovými i pro lidi, kteří nadváhou netrpí.
A teď jenom na těch tvrdých površích, anebo když jsme na těch odpružených halových podlahách, je to tam lepší?
Tam velmi záleží na tom právě, jak vypadají klouby nohy, jestli ten člověk nemá plochonoží, jestli nemá špatný stereotyp pohybu, jestli nemá nějakou nerozpoznanou vrozenou drobnou deformitu toho kyčelního kloubu. Prostě každopádně před tím, než člověk začnou nějakou takovouhle aktivitu, bylo by dobré, aby byl tedy vyšetřen. Zvlášť, pokud se jedná o člověka třeba na padesát let věku, který začíná s tímto typem sportu.
A bude se to projevovat hned, ty problémy, nebo s nějakým odezněním a po čase?
Tady je to vysoce individuální. A myslím si, že těžko říct, jakékoliv pravidlo. Ono ani ti lidé s nadváhou nemusí překvapivě mít bolesti kyčelních kloubů, zvláště pokud dělají nějaké vhodné typy pohybu, jako je třeba jízda na kole nebo používají rotoped nebo dělají aqua aerobic nebo jinou formu sportu, při kterém je odlehčen ten kyčelní kloub. Stejně tak mohou třeba chodit s oporou hůlkami, takové to nordick walking, nordická chůze, ten oblíbený typ sportu. A tam vlastně nepřetěžují klouby. Stejně tak existují typy obuvi, to je taková ta s tou nestabilní plošinou, o které jsme tady už jednou mluvili, která nemá normální vlastně plochou podrážku, ale má ji vlastně v takovém mírném úhlu. A ta bota vede nohu takovým fyziologickým způsobem, že se nepřetěžují žádné klouby nosné. Takže vždycky záleží na tom, než se kdokoliv, ať už je obézní, anebo je to člověk i štíhlejší, než se pustí do jakéhokoliv typu sportu, nedej pánbůh, do závodního sportu na stará kolena, tak by se měl nechat vyšetřit z hlediska právě páteře a kyčelních a kolenních kloubů.
Když jste zmiňovala ty odlehčující věci, když nás to bolí, to jsou sporty, to plavání, ten nordick walking, čímž máme předcházet těm problémům s kyčlemi, anebo i ti lidé, kteří třeba už ty bolesti mají, nedej bože, používají hůl, nechtějí se pohybovat, protože je to bolí, tak mají zvolit tenhle typ pohybu?
Já bych rozhodně každému, kdo má nějaké bolesti, to znamená, už třeba chodí o holi, doporučila, aby se vůbec neorientoval na jakékoliv populární texty nebo třeba na to, co my tady povídáme, a neaplikoval to na sebe bez toho, že by se poradil, ať už s fyzioterapeutem, s rehabilitačním lékařem, aspoň se svým obvodním lékařem.
A také rady doktorky Kateřiny Cajthamlové dnes o kyčlích, o obezitě, předpokládám, že tak jako jste zmiňovala ten rizikový faktor obezity v souvislosti s kyčlemi, tak asi bude dobrým zmírněním, když zhubneme.
Zcela jistě.
A jak toho docílit, jakým jídelníčkem?
Zcela jistě. Ještě než ten jídelníček, já bych dokončila, protože vždycky ty vstupy jsou kratičké, tady je důležité s tím pohybem hlavně střídat ty různé pohybové aktivity. Chvilku plavat, chvilku jezdit na kole, prostě nemít jeden typ pohybu pořád. A teď jídlo. Tak mezi lidmi, kteří mají kloubní obtíže, se tradují takové potraviny, které jsou dobré na klouby, třeba vepřové nožičky, sulc, tlačenka, gumoví medvídci. Co si o tom myslíte, Patriku?
Mám ve své rodině člověka, který preferuje gumové medvídky. Dokonce říká, že je to dobré na hlad, že to v člověku nabyde a nemá takový hlad.
Báječně, takže já bych jenom chtěla zdůraznit,že ten hlavní problém, který vlastně dělá degeneraci toho kloubu a bavíme se dneska o kyčlích, takže kyčelního kloubu, který nese velkou zátěž, tak dělá to, že ta chrupavka vlastně se zničí, ztratí kontakt s tou výživou, protože ona chrupavka nemá vlastní prokrvení, ale její výživu zajišťuje ta kost. A vlastně chrupavka a tedy vazivové pouzdro toho kloubu daného. A ta chrupavka vlastně difúzí na svůj povrch nachytává látky, které se vylučují do té kloubní tekutiny. To znamená, že opravdu představa, že když sníme vepřové nožičky nebo medvídky, takže se ty látky dostanou v té neporušené formě do té už porušené kloubní chrupavky, je naivní. Existuje velká spousta potravinových doplňků, takzvané kloubní výživy. Tady chci jenom znovu zdůraznit, je to dobrý možná placebo efekt, možná, že ty doplňky mají třeba dobrý vliv na vlasy, na kožní adnexa, ale myslím si, že na kloubní chrupavku samotnou opravdu ten vliv nemají. Existují preparáty, které se aplikují přímo do té kloubní chrupavky vlastně injekčně. Ale zase to musí dělat odborník a rozhodně teda je to náročný způsob léčby.
Tak, jak si pomoci tedy?
Tady bych chtěla zdůraznit, že to hlavní bude, aby ten člověk vlastně jedl pestrou, vyváženou stravu, aby neměl příliš mnoho tuku,což znamená, aby vlastně ta strava neobsahovala mnoho živočišných tuků, aby měl dostatek bílkovin, ale to hlavní, co je pro všechna kloubní onemocnění velmi důležité, je, aby udržoval přiměřený pohyb, který nezatěžuje ten daný kloub. Navíc ten pohyb musí být individuálně dávkován podle toho, v jaké fázi to onemocnění je. Měl by se pohybovat s oporou, ale měl by se pohybovat pořád. Tam je velmi důležité, aby v tom kloubu neustále vlastně byl nějaký aspoň drobný pohyb, protože zejména, to se tedy netýká kyčelního kloubu, což je veliký kloub, ale zejména u těch drobnějších kloubů je problém, že pokud ten kloub se znehybní a ten člověk ho přestane vlastně používat, tak může docházet k tomu, že ten kloub potom zatuhne a potom vlastně už nejde rozpohybovat.
A máme jít chvíli, po určitý čas třeba i proti té bolesti toho kloubu, abychom mu pomohli.
Tady se u kyčelních kloubů se opravdu nedoporučuje žádná heroická vlastně bolestivá věc. Tam je důležité, aby ten člověk měl i dostatek odpočinku aby nepřemáhal svoji únavu, protože pokud to dělá, tak může tomu kloubu spíš víc uškodit. Takže já bych řekla tři zásady, prosím pěkně, navštivte lékaře při nějakých bolestech, nedělejte věci přes bolest a snažte se o pestrost a vyváženost nejen v té stravě, ale i v tom pohybu.
Tolik tedy ke kyčlím. Samozřejmě, že diskutovat s paní doktorkou můžete i kdykoliv, nejen během čtvrtečního odpoledne na facebooku www.facebook.com/hubnetezdrave. No a příště vás pozveme na kafe, na kávu, kterou si dáme a taky ji zhodnotíme. A bude to živě, třeba i s vámi, pokud to nemáte daleko do Poděbrad.
Já doufám, že přijdou všichni, kteří nechápou, proč ta Cajthamlová zakazuje všem pít kávu. Takže doufám, že přijdete a zeptáte se třeba osobně.
A tu kávu vám i nabídneme zdarma v Poděbradech, v Kongresovém centru příští čtvrtek po čtrnácté hodině v rámci Prix Bohemia Radio. Těšíme se na vás.
Těšíme se na vás moc a ať vás kyčle nebolí.
Tak a my jsme zpátky ve studiu dopoledního Radiožurnálu, kde už sedí můj dnešní host, programátor Petr Kukol. Dobrý den.
Dobrý den.
Ještě než si představíme vaši cestu z České republiky, tedy z Československa do Ameriky a zase zpátky do České republiky, tak se pojďme bavit o počítačích. Já jsem v jedné encyklopedii našla, že ta první generace počítačů bylo 15 metrů dlouhé monstrum poháněné elektromotorem o nějakém výkonu, který byl napojen na dlouhou hřídel zprostředkovávající pohon jednotlivých částí počítače a tak dále, a tak dále, který obsahoval nějaké elektromechanické prvky. Vy už, když jste odešel do Spojených států, tak se pracovalo v osmdesátých letech se čtvrtou generací počítačů. Vzpomenete si ještě, jaká byla první operační paměť, kterou jste používali a jaká je dnes?
No rozhodně. Já jsem tedy první počítač, který jsem sám vlastnil, mi postavil kamarád. A tento počítač měl 256 bajtů paměti. To není ani kilobajtů ani megabajtů ani gigabajtů, to bylo bajtů. A dalo se s tím docela něco udělat. Ne teda moc, jako bychom na tom nespustili, ale na takové experimentování to stačilo.
Na čem pracujete teď?
Teďka pracuju na programech pro iPhone a iPady, je to teďka obrovská móda, takže je to dobrá oblast, kde jako získat úspěch. A je to tedy malá firmička, kterou jsme založili s kamarádem v Silicon Valley, takže zatím nemůžeme mluvit o tom, co stavíme, ale doufáme, že uděláme díru do světa.
A musí nebo takhle, má ještě taková ta malá partička nadšenců takovou šanci vybudovat něco jako třeba tomu bylo před 10, 15, 20 lety?
Já si myslím, že jo. Je to ovšem úplně jiného charakteru. Tehdy to bylo možno udělat úplně zásadní věci, infrastrukturu a základní pomůcky. Ten, co první vynalezl nebo procesor a tak dále, samozřejmě to udělali obrovskou díru do světa a přitom to byli většinou jeden člověk, dva lidi a tak dále. Dneska takové věci těžko dělá jeden dva lidi, ale na tom webu třeba tam je obrovská možnost něco nového udělat a dá se to udělat velmi rychle a snadno. Spíš jde o to mít dobrou myšlenku a pak to dobře udělat, aby se to lidem líbilo. A v podstatě třeba na tom iPhonu, iPadu se to šíří tak jako virus, že prostě lidi si to navzájem sdílej ...
Jeden to má a pak už to chtějí všichni.
Přesně tak. A některé ty programy, to člověk skutečně kroutí hlavou, že to milion lidí za to, třeba dolar 99 dá. To je taková typická cena nebo 99 centů. To je prostě cena, kterou člověk moc neuvažuje, že jo, koupí si to, pak to použije třikrát a zapomene na to. No, tak to zas tak velký úspěch není, kromě toho, že možná pár dolarů z toho vydolujou. Ale jsou i takový úspěchy, který člověk by vůbec neřek, že by se ujaly.
O nich budeme také mluvit. Petr Kukol, host dopoledního Radiožurnálu. Ptát se můžete na www.radiozurnal.cz.
Dnešní host dopoledního Radiožurnálu, programátor Petr Kukol odešel z tehdejšího Československa v roce 1984. Bylo to lehké?
No, to bych neřekl. Poněvadž hlavně neexistovaly informace. Poněvadž bylo hrozně nebezpečné se někoho ptát na něco. Takže panovaly různé fámy, že se dá přejít hranice tady nebo tam a podobně a zjistili jsme nakonec, že teda část informací byla správná, část ne. Takže jsme to dělali asi na třetí pokus přes ten plot přelézt v tý Jugoslávii a pak těch 6 měsíců v lágru teda moc příjemný nebylo, ale tak to už člověk se těšil do nové země, takže se to dalo vydržet.
A jak člověk v té nové zemi, v tomhle tom případě Americe vlastně se dostane k tomu programování a k téhle práci? Já si myslím, že to určitě nešlo rovnou.
To nešlo to rovnou, ale nebylo to tak složitý, protože zrovna jsem se trefil do doby, kdy celkem byla konjunktura v tomhle oboru, takže když jsme přistáli shodou okolností v San Diegu ve slunečné Kalifornii, tak jsme začali s bratrem tedy posílat naše jako životopisy na všelijaké adresy, co jsme našli v novinách. A ještě byla výhoda, že naše požadavky samozřejmě platové byly úplně miniaturní a navíc americká vláda platila polovinu našeho platu první rok jakožto uprchlíků.
Takže jste se "vyplatili".
Takže riziko bylo v podstatě nulové, skoro nic nám neplatili. A těch ..., jako poptávka po programátorech byla dost velká, takže to trvalo asi jenom pár týdnů si najít práci.
Vy jste se po nějakých zkušenostech dostal v roce 1987 do Silicon Valley poprvé. Jak vypadalo tehdy a jak vypadá dneska?
No, nemyslím, že by se až tak změnilo. Já jsem tedy poprvé jsem tam jel na návštěvu už dřív, protože jsem o tom Silicon Valley samozřejmě věděl a snil, a tak jsme se tam jeli podívat na výlet ...
A bylo to zklamání, nebo prostě jste něco viděl a řek jste si aha, tak takhle to vypadá.
No, potom, co jsem byl v Los Angeles, který bylo obrovský zklamání, a Hollywood, tak už jsem byl připraven, že jako je lepší neočekávat moc a člověk je pak spíš jako překvapen. Takže docela se mi tam líbilo. A shodou okolností jsme se ještě večer jeli podívat před budovu firmy Borland, protože to byl tehdy prostě obrovský jako úspěch, že jo, Turbo Pascal a podobně, to byla slavná firma. No, a vůbec jsem netušil, že za pár let tam budu pracovat.
Já se zeptám jinak. Pořád zůstaneme v tom roce 1987. Jak se změnil charakter toho počítačového průmyslu od té poloviny osmdesátých let do dnešní doby?
No, rozhodně je to, je ten průmysl jako tak zdospělil, řekněme, tehdy to bylo relativně kovbojské, že se různě hledaly různé způsoby a metody a střílelo se, jak my říkáme, od boku. A v dnešní době už takové ty základní věci celkem už jsou vyladěné a už hodně toho průmyslu je takový, jako že už se to dělá tak dlouho, že už celkem jsou zaběhané metody a tak dále. Už se tolik neexperimentuje. Ale vždycky je tam něco nového, jako teďka s těma mobilníma aplikacema a tak dále. Takže vždycky je tam prostor pro takové vynalézavé lidi a rebely jako, kteří pak jako udělají díru do světa a vymyslí něco nového.
A jdou vlastní cestou. Mě spíš zajímá, jestli někdy tenhle ten průmysl, který vlastně ze své podstaty by asi nemusel mít úplně lidskou tvář, protože je stvořen z nul a z jedniček, tak jestli nějakou lidskou tvář třeba někdy měl.
No, rozhodně je to průmysl strašně zajímavý. Moje manželka je teda doktorka, my si občas porovnáváme ...
Lékařka.
Lékařka. A my si občas porovnáváme jako vzpomínky na svoje kolegy a na zážitky z práce a musím říct, že to má dost podobné věci. Je tam hodně excentrických lidí, to spíš ještě v tom programování víc než v té lékařině. Je tam hodně takových silných osobností a z toho pak vznikají velmi zajímavé příhody a zážitky a tak dále. Takže já si myslím, že jako ten průmysl je velmi zajímavý a občas se tam dějou věci skutečně divoké. Takže rozhodně nuda to těch 30 let, co v tom průmyslu jsem, to rozhodně nikdy nebyla.
No, a když už jsme u silných osobností, tak za malou chvíli se podíváme na osobní setkání s Billem Gatesem.
Posloucháte dopolední Radiožurnál, programátora Petra Kukola hostíme. Zůstali jsme v Silicon Valley a teď přeskočíme z firmy Borland, kde jste dělal do Microsoftu. Jaký je Bill Gates, když se s ním člověk osobně setká?
No, tak vzhledem k tomu, že jeho pověst ho předchází, tak musím přiznat, že se mi klepaly kolena, když jsem se s ním poprvé osobně setkal. Nejdřív teda jsem, já jsem se s ním seznámil tak, že mi zavolal domů a řekl mi, že bych měl přijít na návštěvu do Microsoftu a že bych si tam našel zajímavou práci. Mně se to teda moc nezdálo tehdy, protože jsem si myslel, že microsoftské akcie už nemůžou jít výš, takže se jasně ukázalo, že teda na akcie jsem teda naprosto neschopný předvídat budoucnost. A potom tedy mě přemluvili, tak jsem tam začal pracovat a nebylo dlouho, než jsme náš tým měl schůzi s Billem. A musím říct, že teda jako je to člověk naprosto normální v jistým smyslu, ale je hrozně intenzivní v tom, že dává hrozně pozor a jakákoli třeba chyba nebo díra, když mu člověk něco prezentuje, mu nikdy neujde. A okamžitě se na ni zaměří a člověk nevykličkuje. To jsem právě viděl hned v první naší schůzi. Naštěstí se to nestalo mně. A z toho pak vznikají takový ty historky, že lidi odcházejí s pláčem a podobně. Ale já si myslím, že to není proto, že by byl nějakej zlej nebo tak, ale prostě nic mu neprojde, nic mu neunikne a jako hrozně je schopen se zaměřit na to a nenechat se ničím jako rozptýlit.
Prostě chce práci, která nemá mezery nebo nemá chyby.
Přesně tak.
Dá se říct, pro právě Silicon Valley, když jsme stále pořád v tom oboru, je tak úspěšná technologická líheň?
O tom je teorií mnoho a taky spousta míst na světě se snaží to zopakovat a zatím teda se to až tak moc nedaří. Já si myslím, že to je hodně faktorů. Z toho důvodu se to špatně reprodukuje. Věci jako velmi dobré školy, dobrá geografie, je to populární místo, kde se lidi rádi stěhujou, protože tam je krásně, že jo, Kalifornie a tak dále, to člověka láká. A je tam, jakmile začne určitá taková kritická hmota těch firem a toho talentu a je tam taková kultura, že skákat mezi firmama je naprosto v pořádku, nesmí se to teda přehánět, pak člověk vypadá, jako že není spolehlivej a že za měsíc bude pryč. Ale jako za každejch pár let měnit zaměstnání je naprosto standardní a je tam tolik firem a tolik lidí, kteří skáčou, že vlastně je relativně jednoduchý najít pár lidí a něco novýho začít.
To skákání, to je zajímavá věc. Vy jste pracoval v Borlandu, v Microsoftu, taky v Google. Když se takhle člověk pohybuje od jedné firmy k druhé, existuje tam něco jako konkurenční doložka, nebo jak to dělají, aby třeba člověk jako programátor nevynesl nějaké know how do jiné firmy?
Snaží se o to, snaží se o to, ale je to velmi těžké to skutečně jako vytěžit. Teď zrovna shodou okolností běží velmi slavný případ programátora, který ani, myslím, to nepopírá. Vzal nějaký kód z jedné firmy, on teda pracoval pro finanční firmu, a oni měli nějaké algoritmy, které teda to vlastně v tom je celé to jejich tajemství. A on si založil novou firmu s kamarádem a všechno to použil. A oni ho odsoudili teda pod nějakým federálním zákonem za to, že zneužil majetek firmy, a teďka ten rozsudek zrušili, protože řekli, že tam nějak přesně nebylo napsáno, že to nesmí použít nebo něco takovýho. A to je úplně prostě jasný případ, že to ukradl, vzal to a použil to vlastně přímo proti konkurenci. Druhá věc je, že například v Kalifornii už je známo, už mnoho let, že už ani nedávají zaměstnancům podepisovat tyhle ty dohody, kdysi to bývalo, že třeba rok po odchodu z firmy nebudou pracovat na tom samém. A soudy rozhodly, že se to nedá jako vynucovat, takže už se to vůbec ani nepoužívá. V jiných státech to ještě existuje, ale je to čím dál tím míň, spíš se musí spoléhat na to, že lidi jsou etický a jako takovou věc neudělají.
Což asi v Americe trochu funguje.
Trochu funguje, samozřejmě jsou taky výjimky.
Petr Kukol, host dopoledního Radiožurnálu.
Petr Kukol, programátor, je dnes mým hostem. A jeho se také ptáte na to, co vás zajímá. Třeba vzájemné zneužívání technologií. Vaše otázky můžete i nadále posílat na www.radiozurnal.cz. Položím je v druhé části našeho rozhovoru třeba hned poté, co dozpívá MiG 21.
Dopolední Radiožurnál hostí programátora Petra Kukola. Možná bysme mohli, Petře, vysvětlit, jak vypadá vaše práce, protože to je něco, co si většina z nás neumí představit. Já vidím muže, který může pracovat u sebe doma, sedí u počítače a cosi do něj ťuká. Ale dál, dál už nevidím. Tak jak to vypadá prakticky, co děláte? Kdybysme si vzali třeba nějakou aplikaci, na které jste pracoval.
No, programátorství je docela neobvyklá disciplina, poněvadž dá se dělat v podstatě bez skoro jakéhokoli zázemí ve smyslu. Stačí počítač, klávesnice, všechno se najde na internetu dneska. Dřív aspoň člověk musel kupovat manuály a takové věci, dneska manuály skoro neexistují, všechno se hledá na internetu. Takže v podstatě programátorem může být kdokoli. Doma si zapne počítač a může programovat. Takže ten, jako ta cena vstupu do této discipliny je skoro nulová. Může to udělat kdekoli kdykoli. A taky se to dá dělat samostatně, což má svoje výhody i nevýhody. Já už pracuju jako z domova na dálku 12 let jako na plný úvazek a už jsem dávno přišel na to, jaké ty nevýhody jsou. Například člověku strašně chybí, že jo, ten sociální aspekt, že prostě sedí doma a mlátí do klávesnice celý den. Samozřejmě občas s někým telefonuju, nebo skypujeme nebo tak, ale to je úplně něco jinýho než s někým jít na oběd nebo se potkat jenom v chodbě a pokecat o něčem a tak dále.
A projevuje se to na člověku nějak? Taková ta osamělost, že třeba pak přestává mluvit nebo ... Vy vypadáte, prostě proti mně sedí takový sympatický muž, který evidentně se neztratil v těch nulách a jedničkách, ale já znám i takové, kteří jsou pobledlí, už téměř neumí mluvit lidskou řečí. Jak to, že vám se to nestalo?
No nevím, v čem to je, ale rozhodně je v tom rozhodně nebezpečí, že lidi se odpojí od společnosti a to neplatí jenom pro programátory. Znám spoustu lidí, kteří jsou nešťastní ze svých dětí, kteří se celou dobu, když jsou doma, stráví u videoher, vůbec si nehrají s kamarády a tak dále. A to je těžko říct, jestli je to nějak dlouhodobě nezdravé. Ono vždycky když je nějaká novota, tak té staré generaci se to nezdá, že jo. To už jsem starej dostatečně na to, abych to taky viděl. Ale přece jenom je to historie lidstva, zdá se, že tohle je dost unikátní, že ta sociální interakce dost upadá u tý, zvláště u té mladé generace dnešní, kteří teda jako komunikujou přes Facebook a tak dále. A to asi možná zdravý úplně nebude. Takže je to, rozhodně v tom nebezpečí je. Jako já si nemyslím, že vím, jak by se to mělo řešit, ale teda ty, vidím to okolo sebe dost často.
Když se dostaneme k vaší práci, tak Lucie se vás ptá, se kterým jazykem má člověk začít, když se chce naučit programovat, a který z programovacích jazyků je v dnešní době nejpoužívanější?
To jsou otázky asi ne přesně stejné. Člověk by si myslel, že by se měl naučit ty nejpopulárnější logicky. Ale možná to tak nebude, protože ty nejpopulárnější jsou pravděpodobně Java a C Sharp a C++ a C, aspoň tedy podle různých těch výzkumů. Ale to jsou jazyky relativně těžké se naučit důkladně. Já si myslím, že jednodušší je naučit se jeden z těch jazyků, takový těch lehčích typů Java Script nebo Ruby, protože tam se věci vyjadřují mnohem jednodušeji a je to takové jako přístupnější.
René z Třince se vás ptá: "Dá se jednoznačně říci, kde je pravda ve sporu mezi Applem a Samsungem o vzájemné zneužívání technologií?"
Víte, to je otázka hrozně těžká. Když se zapletou patenty do počítačů, pokud to ještě je hardware, tak to ještě se dá celkem jednoznačně říct, ale v softwaru patenty jsou velmi kontroverzní. Já sám jich vlastním spoustu, ale že bych na ně byl nějak hrdý, to teda rozhodně nejsem. Spíš se to dělá, aby když třeba firma právě žalovaná, aby měla dostatečně patentů na to, aby mohla toho protivníka žalovat zpátky, takže v podstatě ten hlavní účel tam jaksi upadá. A například já jsem byl součástí týmu Javy v Microsoftu, když nás zažalovala firma Sun kvůli Javě, a když jsem si přečetl to je jich obvinění, tak mi to připadalo, jako že to musí být každému jasné, že teda nemají pravdu. Ale pak jsem poslouchal ty jejich argumenty a uvědomil jsem si, že ono to není tak jednoduché, že přece jenom ta pravda není nikdy černobílá.
Takže těžko se i v tomhle případě říká, jak to je.
Já si myslím, že to tak, přesně tak je. Obě strany mají určitý, jako určitou pravdu, ale kdo ji má víc, těžko říct skutečně.
Programátora Petra Kukola se ptáte v dopoledním Radiožurnálu. Honza: "Jak je to s věkem programátorů? Myslíte si, že starší programátoři nemají šanci?"
To je zajímavá otázka, protože zrovna nedávno jsme se o tom bavili s mými kolegy, kteří zjišťují, že jejich funkce a role ve firmách se mění. Ze začátku jsme všichni pracovali jako blázni, neuvěřitelné hodiny, protože nás nutili a protože jsme nic jiného nechtěli dělat. Ale v dnešní době už přece jenom to stáří začíná si žádat svoje, ale zase máme mnohem víc zkušeností a takové intuice a tak dále. Takže já si myslím, že v podstatě žádné omezení není. A já mám kolegy, kterým je přes 60 a jsou naprosto ostří a umí udělat věci mnohem lépe než třeba někteří začátečníci.
Jak funguje intuice v matematickém světě?
To je spíš ... Ono programování, to je taková zajímavá věc, že to je ... Já si to myslím, že to je taková část věda a část umění. Já totiž si myslím, že dobří programátoři jakoby ze sebe hodně dávají do toho, co píšou, že to určitým způsobem vypadá, určitým způsobem je to postaveno a tak dále, ale samozřejmě to taky musí fungovat podle určitých rigidních jako pravidel. Takže je to taková zajímavá disciplina, která kombinuje tyto dva aspekty. Je to něco podobného jako třeba dělat krásné nábytek, krásný nábytek, je to jistá věda, protože to nesmí spadnout a tak dále. Ale zase v tom je hodně taky vynalézavosti, umění a kreativity. Takže s programováním je to hodně podobné.
Já si vždycky představuji ty obrovské haly plné těch krabic, těch počítačů, na kterých to všechno běží. To, co my si tady běžně stahujeme, používáme a tak dále, jak to funguje, že se ten systém nezhroutí? Já vím, že vy počítáte s chybou a že hned jaksi naskočí nějaký náhradní program, ale stejně.
Je to, není to jednoduché to udělat tak, aby to skutečně dobře fungovalo. Ty přístroje jsou nespolehlivé a navíc například firma Google byla ..., třeba dneska už je to jinak, ale v minulosti byla známá tím, že kupovala ...
Že kupovala ty starší ...
Co nejlevnější, kde kupovali třeba paměť, která byla vyřazena, používali jenom tu část, co fungovala dobře a ne tu, která byla zkažená a tak dále. Tak o tom se taky říkají historky, které nejsou úplně pravda. Ale ten princip skutečně platil. No, a v tom případě je nutné ten software napsat tak, aby jako se byl schopen z té, z toho hardwaru, který se kazí, vzpamatovat. A to je, teoreticky je to jako problém velmi jednoduchý, ale udělat to prakticky dá hodně práce. V tom je právě jeden z těch výhod firmy jako Google, že oni tuhle tu znalost mají. Tam jsou lidi, kteří v tomhle dělají už mnoho let a vědí, který ty problémy tam jsou, protože přijít na to bez zkušenosti je velmi těžké. To člověk skutečně si musí prožít a zjistí, že věci vybouchnou, který by ho třeba nikdy nenapadly, že vybouchnou, a tak dále.
Já si říkám, že programovat to je jedna věc, a to si trošku představit umím, ale organizovat to, právě ty dlouhé řady, až kilometrové řady všech těch krabic a skříní, když to řeknu úplně laicky, to je asi věc druhá, ne?
To je rozhodně umění samo o sobě. Je to ...
A jsou na to v těch firmách speciální lidé, kteří dělají jenom tohle?
Rozhodně. Dokonce jsou tam i třeba v Googlu je oddělení, který se specializuje čistě na to, na převážení počítačů z jednoho centra do druhého. Mají na to úplně vymakaný speciální procedury a zařízení a tak dále. A v těch datových centrech je zajímavé, že tam je v podstatě největší problém chlazení, protože počítače vydávají hrozně teplo, tak se to většinou dělá tak, že tam, že celé datové centrum je hodně studené, ale pak tam všechny ty počítače, jako takovej ten vzduch horkej, co z nich jde, ten jde jako do takovýho středního průchodu, kterýmu se říká horká ulička. A na tom je zajímavé, že třeba já jsem párkrát pracoval v takovém datovém centru, že člověk v podstatě, když třeba něco opravuje, tak neustále chodí z té, z vymraženého prostoru do té horké uličky a zpátky. Takže většinou tam jsou nějaké svetry připravené, aby lidi, který si neuvědomují, protože třeba když jsem chodil do centra v Las Vegas, venku bylo 45 Celsia a vevnitř bylo 15, takže člověk přišel v tričku a začal okamžitě jektat zubama, tak už tam byly připravené svetry. A zase když člověk vešel do té horké uličky, tak se zase potil, že jo.
Zajímavé otázky posíláte dnešnímu hostu dopoledního Radiožurnálu. Je tady jedna, kterou zajímá, co si myslíte o možnosti a bezpečnosti elektronického hlasování ve volbách?
No, myslím si, že jaksi tento systém není o nic horší základově než systém, který máme dneska. Jistě si vzpomenete, jestli jste sledovali, když byly kdysi volby, kde se studovalo, jestli tam je díra v tom kusu papíru nebo není, nebo je to jenom jako trošku částečně protržené a tak dále. A teď se o tom hádali hodiny a dny. Takže i ty papírové jaksi volby nejsou přece stoprocentně bezpečné. Je sice pravda, že do počítače přes síť se dá prokutat lépe než do nějaké fyzické krabice, do které se hodí papíry. Takže je třeba to zabezpečit rozhodně více pečlivěji. Ale velkou obavu z toho bych neměl.
Richard píše: "Je možné zkolabování nebo zhroucení celého počítačového systému na světě? Například podle některých katastrofických filmů?" No vida, konec světa už za pár.
No, tak je možné cokoli. Je to sice extrémně nepravděpodobné podle mého názoru, ale vyloučit se to nedá. Například to, co se stalo s tou, s tím finančním systémem. Není to pár let, jenom pár let to je, tak to skoro nikdo nepředvídal a je to tak obrovský komplikovaný systém, že v podstatě nikdo nemůže říct, že tomu celému rozumí a že to může říct, co se může stát, nebo nemůže stát. Ale samozřejmě máme všichni zájem na tom, kromě pár naštěstí maličkých minorit, aby systém fungoval, nechceme, aby zkolabovala civilizace. Takže si myslím, že jako nebezpečí nehrozí nějaké velké.
Já jsem se snažila domyslet, kam půjde budoucnost vašeho oboru a počítačů, když to vlastně teď nebo spíš v tom uplynulém století běželo tak strašně rychle. Poběží to ještě tímhle tempem? Já jsem se dočetla, že dokonce někteří říkají, že budoucnost lidstva není v žádných speciálních brýlích ani výkonných supertelefonech, ale třeba v obyčejné kontaktní čočce, kterou si člověk nasadí do oka a ta mu bude analyzovat a dávat zprávy a všechno, co potřebuje.
Tak čekat se dá ... Lidská vynalézavost nemá meze, takže časem asi se dá vymyslet cokoli. A miniaturizace stále pokračuje. Takže dát počítače třeba naimplantovat do oka rozhodně není nemožné. Dneska to ještě třeba nejde, ale v budoucnosti to určitě půjde.
Jak to vidíte vy třeba za 10 let?
Za 10 let, jak se říká, člověk by neměl předvídat příliš daleko. A v současné době si myslím, že i 10 let je obrovská doba, protože pokrok běží tak strašně rychle, že skutečně kdo by předpovídal před 10 lety, že budeme všichni mít v kapse iPhony a tablety a takové věci, takže já bych se teda ani neodvážil něco předvídat tak daleko dopředu.
Škoda, já jsem se těšila na nějakou senzační teorii. Ale co se dá dělat. A když se zmiňují ty úvahy o konci světa a o přepalování země a o zhroucení počítačů a tak dále, smějete se?
Většinou se směju, poněvadž pokud se to stane, tak podle mého názoru to absolutně nikdo nebude čekat. Takže když někdo to předvídá dokonce přesně na den, tak to skutečně s dovolením se zasměju.
Ne, mě potěšil ten výrok z toho počátku. Je dobré vědět, jak to opravit, ale je dobré mít ty pendlovky a tu litinovou pánev. Zítra bude mým hostem Erik Čipera, což je zástupce ředitelky sdružení Asistence. Jsou to lidé, kteří pomáhají vozíčkářům, poskytují jim nějaké osobní asistenty, aby si dokázali zařídit věci, které nutně potřebují. Zeptal byste se ho na něco?
Mě by hodně zajímalo, jestli využívají zkušeností zemí, které teda jako takovéto zákony a různé jaksi zařízení, které pomáhají těmto lidem, už dělají více let. Mám pocit, že jako v tomto směru některé země v západním světě hlavně jsou trošku vepředu. Tak by mě zajímalo, jestli využívají zkušeností a jak přesně to funguje, tahle výměna zkušeností.
Erik Čipera přijde a odpoví zítra před desátou hodinou. No, a Petr Kukol, programátor, teď už musím říci byl hostem Radiožurnálu. Ale v každém případě děkuji za návštěvu i za to, že jste si na nás udělal čas a ať se vám v té malé firmičce po těch velkých daří.
Děkuju mockrát.
Je islám nebezpečné náboženství a čeští muslimové vyznavači jeho radikálních směrů? Debatu na tohle téma roznítily v posledních hodinách fotografie z brněnské mešity, na kterých se objevují makety zbraní. V různých pózách se s nimi na čtyřech let starých snímcích objevuje Lukáš Větrovec, který se do povědomí veřejnosti dostal kvůli nenávistnému kázání proti židům. Zmíněné fotky uveřejnil na svém blogu bývalý člen muslimské komunity v jihomoravské metropoli Lukáš Lhoťan, auto knihy Islám a islamismus v České republice. Právě on přijal pozvání do dnešních Dvaceti minut. Dobrý den.
Dobrý den.
Pane Lhoťane, pokud jde o ty fotky z brněnské mešity, víte, za jakých okolností vznikly, proč se tam fotil minimálně tedy pan Větrovec se zbraní, nebo s maketou zbraně?
Samozřejmě, byl jsem toho osobně přítomen. Bylo to takové klukovské blbnutí, kdy vlastně pan Větrovec a další přesvědčovali mně a další muslimy, kteří tenkrát chodili hrát různé airsoftové hry, abychom jim donesli do mešity vlastně jednu z těch maket a že se na ní chtějí podívat a já jsem teda ze začátku byl proti tomu. Říkal jsem jim to, není dobrej nápad a oni mě pořád přesvědčovali, tak potom vlastně se ty makety tam donesly, a oni začali říkat hele, to nic, zastřílíme si tady. Já jsem říkal ne, ne, ne, ale oni pořád mě přesvědčovali, tenkrát jsem asi udělal chybu, že jsem s těmi jejich požadavky souhlasil, ale prostě oni jak si tam začali blbnou s těmi zbraněmi, tak se začali fotit a tím pádem vlastně vznikly tyto fotografie.
Vy jste tam byl taky, také jste střílel?
Já osobně, myslím, že jsem nestřílel.
Nevíte to jistě ale.
Nevím to jistě, protože už je to skoro pět let a já jsem byl z toho tenkrát dost nervózní, protože jsem měl pocit, že, měl jsem už tenkrát obavu, že vlastně může jít o pokus, jak mě zdiskreditovat, protože jsem už tenkrát vystupoval dost kriticky proti názorům, které prosazujou představitelé českých mešit, včetně té brněnské.
Když ale jaksi si pamatujete na všechno, jak to vznikalo, jak je možné, že si nepamatujete, jestli jste také střílel, zvlášť, když říkáte, že už tehdy jste byl obezřetný vůči členům muslimské komunity.
No, tak já si přímo, že bych to popsal po minutách, nebo po desítkách minut toto nepamatuju. Je to jenom tak jako zhruba, co jsem si zapamatoval, protože tuto jejich zábavu poslední čtyři roky jsem to několikrát rozebíral se spoustou lidí, bohužel neměl jsem k dispozici ty fotografie, protože ty, co jsem měl, byly zničené při špatném vypalování na DVD. Co se týče toho střílení, já si myslím, že jsem nestřílel. Já jsem tu zbraň měl jenom v ruce. Možná někde existujou fotky, kde jsem zachycenej s tou zbraní v rukách, ale celkem jsem opravdu z toho byl hodně nervozní, protože jsem si říkal, jako ty no, tohle to by, může být pěknej průser.
Dobře, ale jako určitý průšvih, řekněme, to vidí i vedení islámské nadace říká, že něco takového není možné v mešitě provozovat. Je to tedy, dá se říct jen v uvozovkách klukovina několika lidí?
Tak, jako klukovina. Já vám to řeknu takhle. Do brněnské mešity normálně chodí muslimští obchodníci a podnikatelé, kteří mají zbraně klasické střelné. Došlo tam k incidentu, kdy vlastně došlo k nešťastným výstřelům, potom pan Al Ráwí chtěl, aby ty zbraně se schovávaly do kanceláře, když tam s nima přijdou a nikdy proti tomu neprotestoval a nevadilo mu to.
Takže je úplně běžné, já se omlouvám, že do toho vstupuji, že by do té brněnské mešity chodili lidé s ostrými zbraněmi, dokonce s nabitými, že by se tam střílelo těmito zbraněmi?
No, rozhodně se tam nestřílelo jako úmyslně. Já vím minimálně o jednom incidentu, kdy při neodborné manipulaci došlo k výstřelu a není to, že by tam chodili každý den s těmi zbraněmi, ale hlavně v pátek, když se sjíždějí muslimští obchodníci z celé vlastně jižní Moravy a někteří z nich jsou i směnárníci. Mají u sebe velké finanční částky, tak s sebou nosí zbraně a někteří je prostě donesli do mešity a tam si je schovali, pomodlili se a potom šli pryč.
Proč je tam nosí? Tedy, aby ochránili ty peníze, nebo proč?
Tak já nevím, jestli prostě jsou líní, než aby si je někde schovali před tím, než je tam přinesou. To, co já popisuji je to, co jsem tam zažil do roku 2010. Co se potom dělo, když už jsem tam byl, když už jsem tam nebyl, to nevím.
Hostem Dvaceti minut je bývalý muslim, autor knihy Islám a islamismus v České republice Lukáš Lhoťan. Pane Lhoťane, vy jste byl taky muslimem. Jak dlouho a proč?
Tak zhruba od svých osmnácti let, ale už od patnácti let jsem vlastně si dopisoval s panem profesorem Mohamedem Alim Šilhavým z Třebíče. Oficiálně před muslimy jsem se k islámu přihlásil, když mi bylo osmnáct. Zaujalo mě to jako náboženství, protože já osobně, mě zajímá duchovno a zaujal mě tem islám, že v té době, když jsem byl mladej, tak mi to dávalo odpovědi na spoustu otázek, které jsem hledal a tak jsem se vlastně dostal do té muslimské komunity. Nějakou dobu jsem pobýval tady v Čechách, v Německu a podobně.
Byl jste zapálený pro tu víru? Protože tady budu citovat pana Al Ráwího, to je předseda islámské nadace. Říká, že jste byl velmi radikálním konvertitou, že jste třeba vyzýval souvěrce, aby se nesnažili integrovat do většinové společnosti, aby spíš žili na okraji, aby si uchovali tu pravou víru.
No, tak prvních několik let, asi tak zhruba čtyři roky jsem takhle zapálenej byl, ale oproti těm ostatním muslimům, v četně těch rodilejch, jsem nějak zvlášť radikální nebyl, protože toto, co pan Al Ráwí říká, že je radikalismus, tak toto prohlašuje například pražskej imám Samer Sehadeh, který prostě prosazuje mnohem ještě horší myšleny a panu Al Ráwímu to nevadí. Takže teď to spíš považuju za jeho snahu mě prostě zdiskreditovat na veřejnosti.
Jak vás tak poslouchám, podle vás je víc těch radikálních muslimů mezi muslimy v Česku?
Ne, vůbec o tom nejsem přesvědčenej, protože většina muslimů v Čechách, které znám, jsou normální, tak do mešit nechodí a myslí si o mešitách, že jsou to prostě místa, kde se scházejí neúspěšní lidé, zakomplexovaní, kteří nemají prostě moc dobrej vztah k naší evropský společnosti, ale je jich menšina.
Vy jste takový nebyl?
Já jsem ze začátku, když jsem se dostal mezi muslimy, tak vlastně ta atmosféra, která panovala v tom kolektivu kolem pana Al Ráwího, tak ze začátku jsem takovej byl, ale potom, když jsem postupně stárl a konfrontoval spoustu věcí, které oni mezi sebou hlásají, jako že je to islám, tak jsem logicky se dostával k tomu, že jsem k tomu začínal mít odpor, protože se mi nelíbilo, když schvalujou prostě sebevražedné útoky na izraelské civilisty, zabíjení odpadlíků od víry a podobně.
Proč jste tam tedy zůstával? Potom ještě dejme tomu několik let, když jste tomu tak příliš nevěřil?
Tak, já jako stejně u každého člověka, kterej prochází touhle tou duchovní krizí, když vidí, že to, co se prezentuje na veřejnosti a to, co se říká uvnitř, jsou dvě různé věci, tak jsem nebyl, není ten obrat prostě okamžitej ze dne na den. Člověk se nejprve snaží hledat únik v takzvaném liberálním islámu a podobně a je to další vývoj, což může potvrdil spousta muslimů, kteří mě znají. Vlastně třeba od mých dvaceti let, že to byl postupnej duchovní vývoj.
Byl by jste třeba teď pro stavbu dalších mešit? Diskutuje se o tom, třeba v Hradci Králové aktuálně.
Tak v Hradci Králové mešita už je. Já nejsem odpůrcem stavby mešit, protože podle mě je lepší, aby prostě se ti muslimové scházeli na nějakým místě, kde jsou viditelní, když jim to zakážete, stejně si to udělají jinak a za druhé, já jsem přesvědčenej o tom, že pokud lidé, kteří se v těch mešitách scházejí, nebudou přímo jako mít nějaké projevy, které jsou, že by vyzývali k násilí okamžitému, byť mají kontroverzní názory, tak mají právo si tu mešitu postavit, pokud splní zákonné podmínky, protože to je podstata našeho demokratického sekulárního systému.
Vy jste řekl, že Hassan Al Ráwí, předseda islámské nadace vás chce spíš očernit na veřejnosti. Není to ale tak i naopak, že se třeba jak on konkrétně řekl, mstíte bývalým souvěrcům, že se snažíte je očernit?
Tak samozřejmě, že on toto tvrdí. Lidem to tak může připadat, ale podívejte se, já se nezaměřuju na to, co si dneska myslí lidi o tom, co nějak vypadá, protože je to jenom propaganda, ať už z jedné, nebo druhé strany. Já lidem předkládám věci, které prostě z toho muslimského prostředí jsem získal, nebo získávám a nechávám je, aby si udělali vlastní názor a je pro mě důležité, aby prostě moje dcera, nebo její děti prostě přišly třeba za pár desítek let a řekly, jo Lukáš měl pravdu a prostě akorát mu nikdo nevěřil.
Vraťme se ještě k těm fotografiím. Říkáte, že máte v ruce důkazy o tom, co se děje v brněnské mešitě. Proč jste je ale zveřejnil až teď, po čtyřech letech, co se tam celá ta událost odehrála?
Jak jsem řekl na začátku, původně jsem ty fotografie měl i já vypálené na DVD, ale bohužel to DVD bylo nejspíš vypálené nekvalitně, takže pokaždé, když jsem se pokoušel ten rarovej soubor zkopírovat do počítače, tak mi to hlásilo, že prostě je tam chyba a nedalo se to otevřít. V pondělí ráno jsem se náhodou, úplně neplánovaně, dostal díky jednomu člověkovi k některým fotografiím. Nemám všechny fotografie, co si tam lidé pořizovali, protože jsem dostal jenom pár nekvalitních a ty, které se podařilo zachránit, tak vlastně jsem zveřejnil, z toho, ty ostatní, těch já nevím, dvě, tři, co ještě zůstaly, to jsou podobné, akorát v jiných pózách.
Co jste tím chtěl, nebo čeho jste tím chtěl dosáhnout?
Tak, já jsem chtěl spíš po, šlo mi o to vyvolat takovou tu kontroverzi v jedné věci. Vemte si, že když uvidíte vyfoceného nějakého církevního, nebo židovského, nebo já nevím, normálního politika se zbraní v ruce nikdo strach nemá. Když ho uvidíte člověka, kterej je z mešity, lidi strach maj. Proč? Protože ti lidé říkají nějaké názory, z kterých lidi ten strach a tu obavu mají. A tady je třeba se ptát, jestli větší problém, nebo větší ostuda pro muslimy v Česku není to, co říkají ti lidé, kteří jsou kolem těch mešit a co píšou ve svých knihách, než to, že někdo zveřejní nějaké fotky.
Vy jste chtěl vzbudit strach?
Nechtěl jsem ...
Z muslimské komunity?
To jsem nechtěl, to nepotřebuju. Spíš jsem chtěl ukázat lidem, že prostě se tam dějou věci, kdy jako velice jednoduše. Když to bude obyčejný člověk, chodí si spousta obyčejných Čechů, ať už jsou ateisté, křesťané, nebo židé hrát airsoftové hry a podobně, nikdo z nich nemá strach. Když si s tímto začnou hrát muslimové, kteří říkají, že stát Izrael nemá právo na existenci, odpadlíci mají být zabíjeni. Tam kde muslimové mají většinou má být nastavenej islámske, islámské právo, islámský systém. V tu chvíli lidi mají strach. A je proto třeba, aby se lidé zajímali o to, co se tady děje, protože my žijeme v demokracii a pokud dovolíme, aby nám tady vznikly radikální komunity, jako v západní Evropě, nemůžeme použít prostě později strategie totalitních režimů, které říkají zmizí člověk, zmizí problém. V demokracii to nejde.
A vy si, pane Lhoťane, myslíte, že je nepřípustné, aby lidé nosili do mešity zbraně, jak už také na několika diskusních fórech zaznělo. Není to kostel, ale je to místo setkávání.
Tak, jako já si myslím, že minimálně z toho důvodu, že jsem opravdu byl svědkem toho jednoho selhání, kdy vlastně došlo k prostřelení lavičky a dlaždice v chodbě mešity, si myslím, že je to rizikový. Na druhou stranu sama podstata toho, že mešita slouží nejenom jako modlitebna, i jako kulturní a sociální místo, tak prostě k tomu docházet bude. Byť by ti lidi měli brát zřetel na to, že to není úplně jako, ne nelegální, ale není to úplně morální prostě někam chodit se zbraněmi.
Pozvání do Dvaceti minut přijal autor knihy Islám a islamismus v České republice Lukáš Lhoťan. Podle vás je nebezpečné samotné náboženství, tedy islám?
Podle mého názoru jednotný islám neexistuje. Existujou různé islámské proudy. V tom základním, kterej se odvolává na údajný Mohamedovy výroky a na jeho tradici, jsou části, které jsou nebezpečné, pokud by je lidé tady chtěli propagovat, ať už to je omezování osobní svobody lidí ve společnosti, násilné prosazování islámu a podobně. Proto já říkám vždycky zcela rezolutně jednu věc. Pokud jde o lidi, kteří chtějí doslovně ten islám, podle toho jak to Mohamed popsal ve svých tradicích a v tom, jak on měl vykládat korán, ti jsou podle mě nebezpeční. I ta jejich interpretace náboženství.
Kolik jich takových je v Česku? Podle toho co víte.
Tak, já bych se bavil o desítkách lidí, ale u nich, nebo takhle, ten problém není v tom, že by oni teďka tady někde chystali, že položí bomby a postřílejí kritiky islámu nebo tak, ale je v tom, že oni tyto myšlenky šíří v té muslimské populaci a tím jsou nebezpečnější než ti lidé, kteří chtějí páchat násilné činy hned.
Vy jste ale v jednom z rozhovorů, který jsem četla, připustil, že ta pravděpodobnost teroristického útoku je poměrně vysoká. Z jakých čerpáte pramenů?
Tak, samozřejmě je to pravda, protože kromě politiky České republiky, která jednoznačně stojí na straně Spojených států, státu Izrael a v boji nejenom proti terorismu a proti podobným jevům, ale i v tom, že Česká republika je zatím díkybohu jedna z mála zemí na světě, kde existuje svoboda slova, práva, kritika náboženství, což se muslimům některým samozřejmě nelíbí a právě v těch Mohamedových tradicích jsou popsány příběhy, kdy Mohamed schvaloval, že chodili muslimové vraždit kritiky islámu, kteří prostě ...
Dobře, pane Lhoťane, ale vy tady vycházíte z tradice, nebo máte nějaké důkazy o tom, že se tady chystá nějaký teroristický útok?
Tak, to samozřejmě nemám žádný důkaz o tom, že by tady někdo chystal nějaký teroristický útok.
A kolik žije v Česku muslimů, kteří si vykládají korán tak, jak jste teď naznačil?
Bavíme se o desítkách lidí, o kterých zhruba tak vím já. Možná maximálně bych to typoval na pár stovek, ale spíš ty desítky lidí.
Objevuje se čas od času spekulace o snaze islamistů vytvořit v Evropě vlastní stát. Co si myslíte o těchto úvahách?
Tak, já jsem přesvědčen o tom, že pokud bude narůstat ta muslimská populace podle prognóz, které vypracovaly vlastně státní orgány různých evropských zemí a zároveň bude dál fungovat ta radikalizace těchto komunit. Toto riziko je reálné. Je reálné spíše v lokalitách, jako je Španělsko, Francie, případně Holandsko, možná část Itálie, kdy prostě v některých regionech ti muslimští radikálové můžou získat kontrolu nejenom nad těmi komunitami, ale i nad místními zastupitelstvími a v případě nějaké ekonomické, nebo politické krize pokoušet se prostě odtrhnout. Viděli jsme to na příkladě třeba z Kosova v Srbsku, které před desítkami let nebylo tak muslimsko albánské, jako v posledních dvaceti letech, kdy ta populace narostla, jakmile dostali možnost, pokusili se odtrhnout.
Souvislosti s obavou z teroristického útoku, nebo dalších aktivit násilných ze strany islamistů, napadá mě naopak případ Anderse Breivika. Ten vraždil mladé lidi právě kvůli obavě z islamizace, přílivu emigrantů. Poměrně nedávno v Polsku zadržela policie muže, který právě Breivikovy myšlenky vyznával, ze stejného důvodu chystal atentáty. Já tím chci říct, že ta fobie z islámu může být možná stejně nebezpečná jako radikální islám. Nemyslíte?
No, tak samozřejmě, že máte pravdu, ale já jsem trošku přesvědčenej o tom, že za to mohou i částečně média a politici Evropy, kteří se snaží ty problémy spojené s těmito tématy, jako je masová migrace, rozšiřování islámu a podobně, zametat pod koberec, což prostě některé labilní lidi vede k tomu, že věří různým konspiračním teoriím a staví se potom v případě třeba toho Breivika, nebo toho Poláka, tak moc dobře neznám, ale ten Breivik se stavěl do té pozice toho zachránce Evropy, kterej prostě spáchá násilí, protože je to třeba a trošku ho podle mě do toho dotlačila právě ta situace, že se neustále tvrdí, že tady žádnej problém není.
A nemyslel jste, pane Lhoťane, na to, že možná jste posílil ty protimuslimské nálady, nebo tu fobii z islamismu i vy tím, že jste třeba zveřejnil ty fotografie, nebo některými jinými svými články?
Podívejte se, toto je možný, že prostě lidi dostanou strach, ale vychází to z jedné podstatné věci. Že se tady tyto problémy neřeší. Pokud vám muslimská obec, registrovaná v České republice vydává literaturu a propaguje myšlenky, které ve Francii, nebo v Německu označili za extremistické a jejich autory vyhostili, tak potom tady něco se, u nás jako není v pořádku. Já neříkám, že na základě toho, na co já upozorňuju lidi, nemusej mít strach ...
Pardon, ale před chvílí jste řekl, že Česká republika je jedna z mála zemí, která se staví na stranu Izraele a jaksi podporuje politiku Spojených států. To nejde úplně dohromady.
Ale jde to dohromady, protože jedna věc je politika naší vlády a naší politické reprezentace a druhá věc je, že prostě někteří lidé využívají velmi silnou míru svobody slova u nás k tomu, aby šířili myšlenky, které by třeba v Německu zakázali.
Vy jste si na svém blogu vymezil taky vůči politice multikulturalismu. Vy nevěříte, že může vedle sebe žít víc kultur v míru?
Já jsem přesvědčenej o jedný věci. Pokud hovoříme o společnostech, které jsou odlišné skutečně pouze v kultuře například jídla, odívání a podobně, soužití je možné. Pokud jde o kultury, které prosazujou úplně odlišné sociální systémy a i společenské zákony, tak potom to soužití bohužel, ale možné není a ukazuje to historie i přítomnost.
Mě jde o to, jestli bychom se neměli spíš učit žít s muslimy v jedné společnosti, než se vůči nim vymezovat.
Já znovu musím zdůraznit, že samozřejmě ano. Vidíme to například ve Spojených státech, kde ti muslimové jsou mnohem na tom lépe integrovaní ve společnosti, ale je to taky díky tomu, jak oni se chovají a jakou podobu islámu tam prosazují a podle mě, samozřejmě vy máte pravdu, ale to se týká těch muslimů, kteří jsou umírnění a normální.
A není jich většina?
Já jsem přesvědčenej o tom, že v případě České republiky zatím jich je většina, protože to jsou lidé, kteří většinou jsou muslimové jenom podle jména, nebo podle toho, že jednou za rok zajdou do mešity a jinak je ten islám nezajímá.
A vy si myslíte, že na západ od nás je to jiné? Že většina není ta, která dodržuje zákony států, ve kterých žijí?
Víte, ono problém je v tom, že tam se ta dynamika toho vývoje, je celkem radikální a myslím si, že třeba sousední Rakousko, nebo Německo ještě většinu lidí takových má, ale začíná ten problém právě u toho, že ti lidé, kteří chtějí změnu toho systému a nastolení toho islámského, se dělí na mnoho proudů. Někteří to chtějí hned násilně, další říkají ne, musíme postupovat postupně, takzvanou salámovou strategií prosazovat postupně naše představy a naše zákony, a to je právě problém, s kterým si ani Evropa neví rady a přiznávají to i některé prostě tajné služby Evropy, že nevědí, jak tomu čelit.
Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu byl autor knihy Islám a islamismus v České republice. Bývalý muslim Lukáš Lhoťan. Já děkuju, že jste přijal naše pozvání. Na shledanou.
Také děkuji. Na shledanou.
Hezké čtvrteční odpoledne vám i dnes přeje Patrik Rozehnal ...
A doktorka Kateřina Cajthamlová, dobrý den, dneska máme vlastně zelený čtvrtek, viďte, Patriku?
Ano, s velkým předstihem a kvůli zeleným potravinám.
My jsme absolutně moderní, protože, co já vím, tak Vánoce se začínají promovat už někdy v září, tak co my bychom dnes nemohli dát zelené potraviny. A vlastně Velikonoce.
Ano, s Regionem jste stále napřed. Ne, ale musíme to uvést na pravou míru, ty zelené potraviny jsme vybrali proto, že je to na přání jedné z našich posluchaček, která napsala email, ve kterém se ptá právě i na zelený ječmen a chlorelu, tedy zelené potraviny, jestli nějakým způsobem dokáží pomoct zhubnutí. Tak tomu se budeme věnovat.
Ano, já naprosto paní posluchačku chápu. Pokud člověk projede vlastně tyhle ty dvě slova na Internetu, tak se dozví, že to jsou vysloveně zázračné věci. Podívejte se, tak pomáhají s imunitou, pomáhají detoxikovat organismus, pomáhají k odkyselení, pomáhají zvýšit obranyschopnost, zlepšují imunitu, chlorela dokonce, což je teda jednobuněčná mikroskopická sladkovodní řasa, ta, která se tady prodává, tak to je nejbohatší zdroj chlorofylu. Prostě člověk úplně září a říká si, tak tohle budu jíst od rána do večera.
To je spousta termínů, které musíme rozebrat, my jako rostliny potřebujeme chlorofyl?
No, ano, tak to je první zajímavá věc, chlorofyl se používá v našem lékařství poměrně tradičně. Jediná jeho smůla je, že se používá zevně. On je totiž výborný ve formě nějakých sprejů nebo mastiček na hojení ran, na zlepšování vlastně prognózy aft, například, používá se na ústní dezinfekci, používá se jako ústní dezodorant, čili pokud ho používáme zevně na kůži a sliznice, tak je to opravdu docela zázračný lék. Já si pamatuji, že jsme v nemocnici například bércové vředy léčili jejich okolí chlorofylem a opravdu ty výsledky byly báječné. Bohužel, jakmile tuhle tu věc se všemi enzymy, které bohužel tedy po průchodu žaludkem ztrácejí svoji funkci, jakmile to používáme jako vnitřně, tak dochází k tomu, že vlastně my jíme něco podobného jako kdybychom jedli třeba zelí, nebo kdybychom jedli jiné rostliny, které ten chlorofyl ve svých buněčných stěnách obsahuji. To znamená, máme vlastně totéž, jenomže bohužel zelený ječmen i chlorela předtím, než je dostanou konzumenti v té formě prášků, tak jsou vysušeny, a je to vlastně určitá forma koncentrátu, která už bohužel část těch antioxidačních vlastností ztrácí.
Povídat si tedy o zelených potravinách, už jsme mluvili o zeleném ječmenu a o chlorele, budeme i po písničce, která vás teď na Regionu čeká.
Zelená se to dnešní vydání seriálu Hubněte zdravě s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou díky tématu, které nám pro dnešek vybrala jedna z posluchaček našeho pořadu. A ptala se na zelený ječmen a chlorelu. My jsme zmínili ten chlorofyl u těchto látek, zmínila jste to, k čemu se chlorofyl hodí, ale ...
Že je účinný zevně, jsem zmínila.
Ano, ale tady asi předpokládám, že posluchačka by ráda konzumovala tedy ječmen a chlorelu tak tradičně jako jiné potraviny. A ptá se, jestli to má smysl ohledně hubnutí tedy.
Prosím pěkně, tak určitě její vnitřní konzumace neublíží, pokud vlastně dobře čte složení, čili bude vědět původ. Tady se prodává chlorela například z Tchaj-wanu, tam, já nevím, to bych asi spíš kupovala v lékárně, abych si byla jistá. Pak jsou tady čeští producenti, dokonce existují výrobky s certifikátem, údajně certifikátem bio, tam bych hledala tu naší zelenou zebru. To je zeleno-bílá zebra, kde je pod tím napsáno číslo vlastně kontrolního orgánu, takže takto označené, věřím, že může být bio. Neumím si tedy představit, protože znovu říkám, jedná se o sladkovodní řasu, tak neumím si představit vodní zdroj tady u nás, ve kterém by se dala pěstovat ta řasa v kvalitě bio poté, co třeba bude pršet a z okolních polí tam steče nějaké hnojení. Takže tady bych si i vybírala lokalitu, jako si to vybíráme u vína. Protože vlastně ...
A to se tam dozvím na obalu?
Já pochybuji. Takže já myslím, že tam se to člověk nedozví, ale vybírala bych si tu chlorelu, u které bych teda znala výrobce, věděla bych, že teda opravdu široko daleko jsou jenom biofarmy. Takže tam asi ano. Jinak, co se týče té oblíbené detoxikace, údajně chlorela vás zbaví těžkých kovů. Tak to jsem si takřka jistá, že jenom zaživa. To znamená, dokud ta řasa vlastně je živá, takže určitým způsobem zbavuje své okolí těžkých kovů.
Že je nasává tak asi jako houby do sebe vtahují těžké kovy.
Určitě.
To znamená, my ji nemáme v živé formě?
Nemáme, my ji máme vysušenou, takže tam si to neumím ten mechanismus představit. Další, co se týče tedy zase zeleného ječmene, já trošičku takhle přeskočím, protože obě ty potraviny mají jeden velmi silný efekt, a to je efekt placebo. U lidí funguje víra, říká se, věř a víra tvá tě uzdraví. A prosím, placebo efekt v malé míře funguje i u účinných substancí. To znamená, pokud nějaký lék, který dostanu od lékaře, dostanu s tím, že mi pak doktor vysvětlí jeho účinek, řekne mi, že pro mě je v tuto chvíli vhodný a že má ty a ty účinky, které jsou pozitivní a těch vedlejších má málo, tak ten lék bude fungovat lépe, než když já si sám přečtu příbalový leták a přečtu si, že v malé míře může ten lék třeba působit krvácení do žaludeční sliznice. Tady pro mě je zajímavé, že žádný z těchto dietních doplňků, který je tedy údajně účinný, nemá zmíněny žádné vedlejší účinky. To pro mě jako lékaře je překvapivé, protože vím, že pokud je něco účinné, tak i třeba voda je účinná, ale v určitém množství začíná mít nežádoucí účinek. Čili bych čekala, že tam bude napsáno, používejte maximálně tuto dávku, protože vyšší dávky mohou mít tyto nežádoucí účinky. Já jsem se připravovala na dnešek, takže jsem si i detailně přečetla internetové diskuse a našla jsem tam konkrétně u té řasy pár dotazů různých lidí, že jako začli brát tu řasu a že je začala bolet hlava, nebo, já nevím, měli nějaké další příznaky, které zase já čtu jako příznaky hladovění. To znamená hypoglykemie. To samozřejmě s tou řasou nemá asi vůbec nic společného, ale má to něco společného s tím, že ten člověk nejí pravděpodobně nic jiného než chudáka řasu. A to může být tedy vysloveně škodlivé.
Tím užíváním si naboural vlastně ten zdravý životní styl, který mohl mít předtím zdravější možná.
Předtím, když jedl pestrou vyváženou stravu, dostatečně pil a nevěnoval se nějakému zvláštnímu systému detoxikací, kterých je opravdu Internet plný, tak byl zdravější. Za to nemůže ta řasa, za to může všechno to ostatní, co ten člověk vlastně dělá.
Hubneme zdravě ve čtvrtek pravidelně na Regionu. Posloucháte náš pořad a jeho hostem pravidelným je doktorka Kateřina Cajthamlová. Dnes řešíme zelené potraviny, zelený ječmen a chlorelu. Vy jste mluvila o tom, že jste sledovala i diskuse na Internetu. Účinky těch potravin. Objevují se tam třeba i nějaké diskuse na to téma, jestli teda to opravdu někomu pomohlo zhubnout nebo jestli je to doporučení na to, aby člověk nejedl, je nutné, nebo je nutné zkonzumovat s něčím dalším, aby to mělo větší účinek, co všechno se tam objevuje. A váš názor.
Tam se objevuje většinově pouze jásot. Já bych docela věřila tomu, že ti lidé, kteří se snaží tyhle ty věci prodat, tak samozřejmě mají spoustu volného času, takže na těch diskusích píšou spoustu nadšených příspěvků. Já jsem tady velký skeptik. V těch diskusích se neobjevil názor žádného odborníka. Nediskutoval tam nikdo, kdo takzvaně by měl vést ty klinické studie, kterých jsou údajně řady. Prosím pěkně, jsou řady klinických studií na zevní užití chlorofylu z různých zdrojů. To určitě ano. Co se zeleného ječmene, já trošku přeskakuju, omlouvám se, co se zeleného ječmene týče, to je na českém území tradiční potravina, která se ve formě pražma konzumovala vlastně před sklizní v době hladu. Čili to se jedná o něco, co opravdu má víc bílkovin než sacharidů, samozřejmě ale má to podstatně méně bílkovin než třeba krůtí prsa nebo než čočka nebo sója, ale má to prostě víc, větší poměr proti zralému ječmeni to má větší poměr bílkovin než sacharidů. U všech těch, kterým se moc líbí bezsacharidové diety, je to tedy potravina, která je jakoby vhodná. Ale množství bílkovin a těch esenciálních aminokyselin, které se v zeleném ječmeni v té formě prášku nebo nějakých kapslí vyskytuje, na žádném z těch obalů bohužel není deklarováno. Takže já se nemohu vyjádřit. Já nevím, jaká koncentrace vlastně toho zeleného ječmene v tom výrobku je.
Já vím, že někteří posluchači berou hlavně ten zelený ječmen jako jakýsi startér do toho dne, že je dobré užívat ho prý k snídani, nastartovat si to, že je to zelená potravina, že dodá nějaké enzymy a látky pro to, aby třeba i se jim lépe trávilo a ten den nastartoval. Může to ten efekt mít nebo je to jenom to placebo, o kterém jsme mluvili?
Já bych řekla, že začít den pitím něčeho, co obsahuje v sobě pár vitamínů, ať už je to džus nebo zelený ječmen, může být dobré. Tady u toho džusu ta výhoda je v tom, že to ještě obsahuje sacharidy, které tedy rozsvítí trošku ten mozek ráno. Stejným způsobem někdo na povzbuzení používá kávu, to je horší varianta. O tom už jsme mnohokrát mluvili. Ale já si myslím, že nejlepším startem k novému dni je opravdu kvalitní vyvážená snídaně.
Když to shrneme, to naše povídání o těch zelených potravinách, tedy ječmenu a chlorele, dá se říct, že s hubnutím nám to příliš nepomůže. Jako doplněk přiřadit to k tomu našemu, asi ano, tím si neuškodíme, ale spoléhat na to, že to bude něco, co nám pomůže rychleji a účinněji zhubnout, nelze.
Určitě. Tady bych chtěla znovu zdůraznit, že rychle a účinně pomáhá zhubnout vyvážená strava, obsahující nízké množství tuků, zejména živočišných. A pravidelný dostatečný pohyb. A ta strava, pokud je odňata tomu hubnoucímu, tak on rychle hubne na kila, ztrácí vodu, svalový škrob, takže je šťastný, ale bohužel s jeho množstvím tělesného tuku to příliš mnoho nedělá.
Říká doktorka Kateřina Cajthamlová. Nezapomeňte, že diskutovat s ní můžete i na facebooku www.facebookcom/hubnetezdrave. Stát se jejími fanoušky. Nebo poslat třeba i pro příště dotaz, kterému můžeme věnovat celý díl, na adresu katerina.cajthamlova@rozhlas.cz. Mějte se moc pěkně.
Vy také a jenom zdůrazňuji, ona neublíží ani jedna z těch substancí. Na shledanou.
Blíží se start církevních restitucí. Od 1. ledna bude platit zákon o navrácení zabaveného církevního majetku a připravují se na to nejen státní úředníci, ale i zástupci církví. Třeba ve známém klášteře ve Vyšším Brodě. O tuto jihočeskou památku se už několik let starají cisterciáni.
Vše v klášteře září novotou a co ne, to se opravuje. Podle opata Justýna Berky to vyplývá ze samé podstaty cisterciácké spirituality. Ta klade důraz mimo jiné na manuální práci.
My jsme reformovaný benediktýni. 7x denně se modlíme, mezitím práce, duchovní četba.
Rekonstrukce kláštera přinesla i nečekané objevy. Například v kostele se našla řada uměleckých pokladů.
Po 83 letech se ten kostel opravuje.
Jenže ohromný komplex kláštera má i svou odvrácenou stranu. Za nablýskaným nádvořím a právě rekonstruovaným kostelem stojí areál klášterního pivovaru, který se doslova rozpadá. Jde o tu část kláštera, kterou dosud spravuje stát. Mniši se alespoň snaží drobnými opravami na svůj náklad rozpad budov zastavit a udržovaná zřícenina je stále lepší než jen hromada cihel zarostlá kopřivami.
A právě to, jak rychle a bez problémů vrátit církvím majetek, musí zaručit katastrální úřady. Zástupci všech krajů se zaměří hlavně na praktické detaily předávání nemovitého majetku. Hostem Ranního interview je proto teď předseda Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního Karel Večeře. Dobrý den.
Dobré ráno.
Tak, pojďme si tedy poslechnout od vás, jak to bude vypadat v praxi? Popišme si názorně, kdo má právo o nemovitost požádat a na koho se má obrátit.
Tak, ten proces začíná tím, že si ty oprávněné osoby musí obstarat podklady z pozemkové knihy, protože tam se zjistí, jaký majetek byl evidován ve vlastnictví té oprávněné osoby k rozhodnému datu, tedy k únoru 48. Následně ty nemovitosti je třeba najít v historických mapách, mapách pozemkového katastru a přes ten obraz pozemkového katastru se potom jaksi přeloží ta současná katastrální mapa. My na to máme vytvořenou takovou počítačovou aplikaci, která v digitální formě s těmi mapami pracuje a umožňuje zobrazovat tyhle ty mapové stavy historické a současné přes sebe i třeba s ortofotem, aby bylo vidět, co tam na tom místě je dnes a na základě tohoto porovnání potom lze zjistit, kdo s tím historickým pozemkem dneska hospodaří, zda je to nějaká z toho okruhu povinných osob, tak jak je vyjmenovává zákon, takže tenhle ten postup je nějak jaksi rozmyšlen, připraven. Zrovna shodou okolností dneska ho budeme předvádět zástupcům oprávněných osob. Máme shodu na takovém postupu a na využití těch našich aplikací i s těmi hlavními povinnými osobami, jako je Pozemkový fond nebo Lesy České republiky.
A má tedy katastrální úřad konkrétní seznam majetku, který se bude převádět? Vy víte, kterých nemovitostí se budou restituce týkat?
To je taková ta zvláštní, ale obvyklá otázka. Prostě kdyby měl existovat seznam všech nemovitostí, kterých se ten zákon týká, tak by vlastně ten proces, který je plánován na minimálně jeden rok, musel být jaksi realizován předem, protože tady jsou nějaká kritéria, podle kterých se hodnotí, jestli ten pozemek jaksi je jaksi schopen toho vydání či ne, musí se tam brát do úvahy ty zákonné podmínky pro to vydání, takže to prostě dopředu, pokud ten zákon není, jaksi nebyl hotov, tak to nemohl nikdo udělat.
Rozumím.
Protože to záleží až na té finální právní úpravě.
A jak jste připraveni i na řešení sporných případů, kdy třeba žádné listinné doklady neexistují?
Tak to nebude problém katastrálního úřadu, ale víceméně problém těch povinných osob, protože ta, oprávněných a povinných osob, protože ty oprávněné osoby musí ten svůj nárok doložit. A pokud ten zápis na stát byl proveden už v pozemkové knize, tak ve sbírce listin pozemkové knihy by měly být založeny ty listiny, na základě kterých se tak stalo a zrovna tak, když to bylo později a už se nevedly pozemkové knihy, tak tyhle ty listiny, na podkladě kterých stát ten majetek přebíral, by měly být založeny ve sbírce listin katastru nemovitostí, takže ty oprávněné osoby, pokud nebudou tyto listiny mít, tak můžou žádat o jejich kopie z těchto sbírek listin.
Předseda Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního Karel Večeře, hostem Ranního interview. Díky.
Na shledanou.
Host Radiožurnálu sedí momentálně ve studiu Českého rozhlasu v Karlových Varech. Je to muž, který stojí celkem pevně rozkročen mezi pořadem Na plovárně, pořadem StarDance a karlovarským filmovým festivalem. Moderátor Marek Eben. Dobré dopoledne.
Dobré ráno.
My pravděpodobně asi ten náš rozhovor začneme s tím, co je nejaktuálnější, a to je StarDance. Marku, je nějaká osobnost, tedy žena, která by přišla vás vyzvat k tanci, a vy byste ji odmítl?
No asi ano, protože se mnou si zatancovat taky není žádný velký požitek.
Já jsem vás tam ale viděla nějakých pár tanečních kroků udělat a nezdálo se mi to tak špatné.
No ano, tak my máme pár kroků s Terezkou na začátku každého dílu, ale ty jsou spíš takové legrační. Ale měli jsme zhruba minutu dlouhé číslo v úvodním díle, protože po celých těch 5 řad jsme pod palbou, abychom konečně taky my něco zatancovali. Ale vemte si, že my jsme v hrozné nevýhodě, protože všecky ty soutěžní páry, aspoň půlka, je profesionálních. Zatímco my, když tančíme s Terezou, tak jsme oba dva amatéři. Takže i když teda musím říct, že Terezce to jde výrazně, výrazně lépe než mně. To se vůbec nedá srovnat. Tak jsme tam měli asi minutový kousek takového tanga, ale jinak se plesům vyhýbám a když už tam musím, tak tam většinou pracuji a netančím.
A je nějaká žena, se kterou byste si rád zatančil?
Jejdanečku, tak to je ..., tančívali jsme samozřejmě s mojí ženou. Moje žena bývala výborná tanečnice, výborná, velmi dynamická. Takže kdyby jí nebylo potkalo to, co by ji potkalo, tak bych určitě s Markétou tančil, protože by mi nic jiného nezbylo. Ta byla k neudržení.
Marek Eben je hostem dopoledního Radiožurnálu. Poslali jste nám už spoustu dotazů, dojde na ně v druhé části našeho rozhovoru. My se za malou chvíli ještě vrátíme do StarDance.
Moderátora Marka Ebena hostí dopolední Radiožurnál. Ještě na chvíli zůstaneme u toho, co je teď asi nejaktuálnější, a to je StarDance. Je to takový zvláštní fenomén mezi televizními formáty. Já jsem se dívala na čísla sledovanosti a zjistila jsem, že jste porazili dokonce i Avatara. Čím to je, Marku, podle vás?
Já myslím, že je to tím, že lidem se stýská po něčem krásném, že ..., esteticky krásném. Že už mají dost těch konfliktních pořadů, že už je tak nevzrušují ty vraždy v těch detektivkách a ty katastrofy v těch filmech, že je pro ně asi oddych vidět lidi, kteří krásně vypadají, jsou krásně oblečeni a strašně se snaží. Tam je ..., to množství té investované práce je prostě enormní. Já si vzpomínám, že jsem před 14 dny o tom mluvil s Jirkou Schmitzerem, který prošel jednou řadou StarDance, a Jirka říkal: "Na žádném filmu jsem se nenadřel tolik jako na tomhle." A je to pravda, protože oni začnou vlastně trénovat někdy v půlce srpna a končíme 22. prosince. Ale také je to jediná soutěž, na které vidíte nějaký kontinuální vzestup. Vy vidíte, že ty páry se prostě zlepšují. To se v jiné soutěži neukáže, tady to je vidět.
Mě těší, že jste zmínil Jiřího Schmitzera, protože já jsem se na dva díly StarDance podívala a vy jste tam řekl moc hezky, že v letošním ročníku StarDance vám chybí dřevo. Je to chyba dramaturgie, anebo je to prostě tak, že i když se někdo ze začátku jevil jako dřevo, tak tak strašně na sobě dřel, že už tančí?
No tak to je samozřejmě ... My nikdy nevíme dopředu, jak kdo bude tančit. My nevybíráme ty hosty podle toho, jestli umí tančit nebo ne, ani nemáme šanci je vidět při nějakém pokusu. Takže oni když se sejdou poprvé s těmi partnery, tak ty první tréninky, to bývá největší drama, protože tam se vlastně odkryjou ty karty, jaké kdo má dispozice. A letos se to sešlo tak, že opravdu tam není nikdo, kdo by měl zásadní problémy. A ještě vidíte ten vývoj. V posledním díle David Švehlík tančil paso doble, takže dostal od poroty 3 desítky a opravdu to byl vynikajícím způsobem provedený tanec. A už to nikdo moc nečekal. Ne že by David tančil špatně, ale vypadalo to, že na ty dvě děvčata, co tam máme nebo jsme měli, o jednu jsme přišli, takže na ně vlastně nikdo nebude tanečně mít. A najednou ten David prostě dostal takovouhle paletu známek a zaslouženě. Takže tam se dějou pořád nějaká překvapení.
Moderovat první StarDance asi bylo lehčí než teď. Jak snadno se ještě třeba v té páté řadě nacházejí zajímavosti o jednotlivých tancích, nebo třeba o těch světově proslulých osobnostech a jejich vztahu k tanci? Přece jenom člověk už se asi dost vyčerpá při tom hledání.
Já mám naštěstí scenáristku Báru Suchařípovou a ta je velice pilná a také velice chytrá a má smysl pro humor. A ta najde tyhle ty informace. A ona má ještě svého dalšího tajného rešeršistu, který je zase expert na tu muziku. Takže já zaplať pánbůh dostanu spoustu různých informací a materiálů, se kterým pak můžete dál pracovat. Já myslím, že s ním i musíte dál pracovat, protože kdyby člověk se tam postavil a říkal jeden citát za druhým, že to vlastně nic nehodí. Ten divák je zvědavý na váš názor, vy k tomu vlastně musíte zaujmout nějaké stanovisko, ale je báječné, když máte něco, na co můžete navázat. Takže po této stránce o materiál nouze není.
A kolik hodin práce třeba stojí jeden takový scénář Marka Ebena?
Je to tak, že u StarDance je to poměrně rychlá záležitost, protože vy musíte počkat na to, jak dopadnou tréninky, pak dostanete teprve z těch tréninků, to, co natočí druhá kamera, druhý štáb, a podíváte se na to, jestli by se tam dalo od něčeho odpíchnout. Ne vždycky to jde. A ten první nástřel scénáře já většinou dostanu ve středu. A pracuju na tom ve čtvrtek, tak abych měl v pátek ráno nějakou aspoň teoretickou verzi toho definitivního scénáře, ale bývá to polotovar. A po pátečních zkouškách se podívám ... Já v pátek vlastně poprvé vidím ty tance. Takže se podívám ještě na ty tance, co by se dalo použít z toho, jestli bychom se mohli otočit na nějakém kroku, nebo jestli je tam nějaká zajímavá variace, a pak to jdu v pátek v noci přepisovat. A většinou to odesílám tak okolo třetí čtvrté ráno.
Takhle už pracuje profesionál. Ale když se podíváme na úplné vaše začátky, kdy jste, Marku, poprvé přišel na to, že moderování je skutečně samostatná disciplina?
Já jsem to zjistil už u koncertu s kapelou, protože to byla moje vlastně největší průprava. Když jsme začali hrát s bratry, tak my jsme byli jenom 3 a pořád tam byly nějaké přestavby během toho koncertu a někdo měnil nástroj a ladil a tak a ten prostor bylo třeba něčím vyplnit. A protože já jsem tak moc ty nástroje neměnil, tak jsem vlastně byl tím, na koho to spadlo. A zvykl jsem si vyplňovat. A svým způsobem ve StarDance také vyplňujete. Můj třeba hlavní prostor je ten, než dojde pár ode mě od toho stanoviště u poroty dozadu za Terezou. To je prostě prostor, který vy můžete využít, a pak už musíte být zase ve službách toho programu.
To říká Marek Eben a já jsem ráda, že zmínil své bratry, protože my si vás teď ve vašem Triumviratu pustíme.
Bratři Ebenové ve vysílání dopoledního Radiožurnálu, kde je hostem Marek Eben. Když jsem to tak poslouchala o tom makání, Marku, skládáte něco s bratry? Bude něco nového?
No tomu by řekli členové kapely neotáčejte nožem v ráně. Měl bych, měl bych a tak máme samozřejmě pár nových věcí, ale měl bych toho napsat víc. Ale nemůžu se k tomu pořádně dostat.
Počkejte, pár znamená dvě.
No ne, tak to bych se zase podcenil. Ono už to přeci jenom dlouho je, ale my máme dlouhé pauzy mezi těmi deskami. Takže mezi první a druhou 11 let, mezi druhou a třetí 8 let nebo 7 let, takže teď bychom se rádi vešli do 5 let, což snad se povede. Ale pravda je, že bych potřeboval takové aspoň 4, 5 nových kousků udělat, nemůžu se k tomu propracovat. Snad až skončí StarDance, tak doufám, že bude víc prostoru.
Ono by se zdálo, že Marek Eben stojí celkem pevně mezi plovárnou, karlovarským festivalem, vlastní muzikou a StarDance, ale vy jste mě v létě, Marku, úplně šokoval, a to tvrzením, že jste si s přáteli založili zemědělství družstvo. Mohu se zeptat, na co se specializujete?
Ano, tak my jsme se sousedy tady u Varů jsme založili takové malé družstvo, jsme tam asi 4 družstevníci, přičemž nikdo z nás není zemědělec. A je to teda veliká zábava, protože k tomu přistupujeme takovým tím, řekl bych, intelektuálním způsobem, což samozřejmě přináší spoustu zábavných prvků. Jsme třeba ... Já jsem na tom teda musím říct ze všech nejhůř.
Jak to?
No, všichni jsou zkušenější. My jsme udělali takovou zeleninovou zahradu a já když jsem tam poprvé přišel, tak jsem vůbec nemohl nic najít, protože jsem nevěděl, jak to vypadá. Takže jsem nejdřív musel dostat instruktáž, co je kde, abych věděl, protože jako Pražák já jsem nevěděl, kde je mrkev a nemohl jsem najít okurky, přestože ležely pod těmi listy, ale nebyly pod těmi listy vidět. To mě překvapilo. Já myslel, že jsou někde vevnitř. A oni byly nahoře. Takže je tam tahle ta divize, řekl bych, výroby zeleniny a pak máme živočišnou výrobu. Máme, měli jsme 20 slepic původně ...
A máte jich?
Ale máme bohužel ztráty. Bohužel máme ztráty. Takže jednak luňák a jednak pravděpodobně kuna. Takže teď jsme, tuším, že asi na 11 kusech. Ale budeme muset doplnit, no.
A Marku, je těžší ovládnout slepice, anebo moderní techniku?
Obojí je složité. Tak my máme takový, řekl bych, úchvatný eurokurník, který vybudoval soused, který je velmi šikovný. Je to šéf dialýzy a ...
Takže profesionál každým coulem.
Ano, profesionál a ten je přes tu živočišnou výrobu. Vzorně se o to stará a udělal slepicím kurník, na jehož střeše jsou solární panely. Takže když zajde slunce, tak kurník se zavře. A když vyjde, tak se zase otevře. To jsem si jenom uvědomil, kam až ten český člověk došel v té skepsi. Já jsem zkusil několika svým známým říct hele, to ti je úžasný, my jsme si dali na kurník solární panely dva a dostali jsme na to 2 miliony dotaci z Unie. A většina lidí tomu věřila. To jsem si říkal kam jsme to až došli, že tomu může někdo věřit, že za 2 panely na kurníku byste mohli dostat dvoumilionovou dotaci z Unie.
Já se ale, Marku, bojím, že by se to skutečně mohlo v některých případech povést.
Možná, že jo. Jde o to, co by ten majitel těch slepic vykonával za funkci. To by asi jako šéf dialýzy, pochybuju, že to tam to takhle nefunguje. No, ale co jsem třeba nevěděl, že ty slepice vy musíte z kraje animovat, že je musíte vlastně naučit do toho kurníku chodit ...
A jak se to dělá? To ji vezmete za křídlo a vedete ji po těch schůdkách?
No, vy vezmete celou tu slepici, že jo, celou tu slepici uchopíte a teď s ní jdete po té lávce do toho kurníku. To jsem nevěděl, že to tak funguje. A hned se tam objeví v tom stádu, ne v hejnu ... Jak vidíte, stále mi to ještě nejde, v hejnu slepic se vždycky objeví tak dvě tři intelektuálky, které to pochopí. A ty jdou hned už podruhé, ale dalších tehdy ještě v té době 17 bylo trošku zaostalejších, tak ty jsme museli prostě dlouho animovat.
A jak dlouho? Třeba měsíc?
No, tak já myslím, že celý měsíc to netrvalo. Ale řekl bych, že takových 10 dní to byla taková, řekl bych, manuální práce s těmi slepicemi do toho kurníku.
Takže jste měli služby a každý den měl někdo službu a vodil slepice do kurníku.
Ano. Já musím říct, že teda já jsem trošku lempl, takže se mnou to je dost mizerné. Já se starám, jak vidíte, právě dneska o PR našeho družstva, zatímco ty výkonné funkce zastávají, spíš musím s hanbou říct, sousedi. Měl bych se tomu víc věnovat, ale je to samozřejmě velké potěšení.
Ne, to mě právě zajímá, když bysme přeskočili to PR a vrátili se k Marku Ebenovi jako družstevnímu zemědělci, co vám to přináší, když tam se snažíte pěstovat zeleninu a vodíte ty slepice do kurníku, anebo už třeba máte to štěstí, že sklízíte plody své práce?
Sklízeli jsme, sklízeli jsme, měli jsme pěknou úrodu brambor a bylo to teda náročná sklizeň. Naše družstevnice, sousedky, si na to vzaly šátky a vypadalo to nádherně. Vypadalo to fakt jak v padesátých letech. To jsme si moc užili. Ale jak jsem zjistil, největší problém, když si založíte takovéhle družstvo, je, že prakticky jakýkoli vývoj v tom družstvu je návodem k napití. Když se urodí, je to důvod, a když se neurodí, je to taky důvod. Takže to je taková, řekl bych ..., to je riziko každého družstevníka. Na to pozor, na to pozor.
A ten motiv k tomu založení toho družstva byl jaký?
No, řekli jsme si, že už nás moc netěší ty potraviny, které si kupujete v těch hypermarketech. A pak jsme zjistili, že tam jsou prostě kousky volného prostoru na pozemku a že by se to tam dalo založit, takové malé políčko, tak to jsme udělali.
To říká Marek Eben, moderátor a soukromý zemědělec. Posloucháte dopolední Radiožurnál, 10. 24, za okamžik vám nabídneme aktuální zprávy a po nich bude pokračovat rozhovor s Markem Ebenem. Děkuji za otázky, které jste poslali, ráda je použiji právě v té druhé části.
A dopolední Radiožurnál dnes hostí moderátora Marka Ebena. Děkuji za všechny otázky, které posíláte. Jedna z nich zní třeba takto: "Co by tomu Marek řekl, kdyby mu bylo nabídnuto moderování Oscarů?" Jak odpoví, poslechněte si za pár minut. Hezké dopoledne.
McGray ve vysílání dopoledního Radiožurnálu, který hostí moderátora Marka Ebena. Posíláte mu své otázky. Ptáte se nebo ptají se naši posluchači, Marku, jestli byste si troufl na udělování Oscarů, na moderování toho ceremoniálu.
To víte, to by byla výzva. Ale naštěstí na mě tam opravdu není nikdo zvědavý, takže to nehrozí.
Ne, ale čistě teoreticky, kdyby to přišlo?
No, určitě by mě to strašně bavilo, protože mě by zajímal ten servis, ten background, co oni mají. Taky si vemte, že ten moderátor Oscarů nemá zdaleka tolik práce jako moderátor třeba TýTý nebo těch velkých zábavných pořadů tady. Moderátor Oscarů, pokud si přesně vzpomínám, přijde na zahájení, má poměrně velkou řeč na zahájení a k tomu má udělaný většinou skvělý klip z těch filmů, které jsou v nominaci. A to je velmi vtipně použito. Většinou taky to publikum, které se na to dívá, všecky ty filmy už vidělo, a proto je zvědavé, kdo vyhraje. Takže ty filmy už projdou reklamou, vidí ty thrillery a to je ten hlavní bod. A pak se tam během toho večera ten moderátor třeba objeví ještě třikrát nebo čtyřikrát. Ale rozhodně neuvádí každou kategorii, ani nemusí, protože jedna každá hvězda, která je na těch Oscarech, kdyby přišla, nedej bože, na TýTý, tak se o tom bude ještě 14 dní mluvit. A tam nikdo jiný není než tyhle megastars. Takže to se nedá nikdy srovnávat, když ...
Ale vás by to asi na kolena nesrazilo, ten počet těch megastars, ne?
Ale jo, tak to víte, to ... Že by si člověk zvykl ne to, to nemůžu říct. Já jsem velmi často rozklepaný i během plovárny, a to je záznam. Tady by to byl přímý přenos. Mám, nemůžu říct, že bych neměl trénink, ale že bych to tak jako bral jako housku na krámě, to teda ne.
"Dobrý den, pane Ebene," píše Renata. "Jste nejen skvělý moderátor, ale i komik. Viděla jsem vaši Třínohou píseň a plakala jsem smíchy. Je těžké se ten kousek naučit?"
No, Třínohá píseň ... děkuju za ten dotaz. Bylo to docela těžké, protože to je vlastně takové kabaretní číslo a není úplně snadné to dekódovat a jak to vlastně udělat. My jsme neměli žádný návod, ale já jsem naštěstí měl Petra Čadka. A Petr Čadek, ten celou tu choreografii vlastně pomáhal postavit a vyrobit. Ten typ na tohle číslo přinesl Jirka Kratina, který dělal charitu pro Českou televizi, a to je takové klasické číslo někdy z třicátých let. Jeden Australan to dělal a je to krásná píseň.
A vy tam tančíte?
Ano, já tam tančím, já tam tančím, mám tam složitou choreografii právě se třema nohama.
Jeden náš posluchač píše: "Pěkný den, nevím, jak české slepice," a jsme zpátky tedy u soukromého vašeho zemědělského družstva "... ale skotské se nechávají na začátku 3 dny v kurníku zavřené a potom si už navyknou chodit do kurníku bez asistence." To je jenom rada zřejmě někoho zkušenějšího, ale, Marku, tak mě napadá, poskytl vám někdo vůbec nějaké rady, než jste si ve vašem družstvu ty slepice pořídili?
Jo, my jsme dostali celou řadu rad. Jedna z nich byla od člověka, který nám ty, tu základní sadu slepic pořídil, a to je bratranec Pepa ..., ne můj bratranec, ale bratranec toho mého souseda a ten říkal jednu věc, která mě teda naprosto šokovala, my totiž nemáme kohouta. A on říkal: "Když nemáte kohouta, musíte ty slepice tahat za biskupy. Ono jim to jako dělá dobře."
Jako stimuluje.
Jo, že to jako pak bude nějaké lepší.
A je to lepší?
No, já nevím, protože další potíž je, že ty slepice jsou si neuvěřitelně podobné. Takže jedna vypadá jako druhá. Když jich tam máte 20, je dost těžké zjistit, kterou už jste tahal a kterou jste ještě netahal. Takže některá ta slepice třeba si užije docela dobře a jiná vůbec ne. A to zase v tom kolektivu si myslím, že to musí působit nějaké pnutí.
A nepřipadá si člověk trošku zvláštně, když tahá slepici za biskupa?
Ano, připadá, připadá, ale my jsme naštěstí tam za takovým plotem, je tam živý plot, takže to není úplně vidět. Tak ve večerních hodinách je to taková intimní chvilka, ale pak jsme zjistili, že když to neděláte, že oni stejně nesou, takže ...
Marek Eben je hostem Radiožurnálu. No, a k tomuhle si musíme dát chlebíčky.
Chlebíčky bratří Ebenů dnes nechybí na stole dopoledního Radiožurnálu, který hostí Marka Ebena. Děkujeme za vaše otázky. David Hrbek píše, že vás loni potkal ve Vídni na výstavě surrealisty René Magritta a ptá se vás, v jakém obraze byste, Marku, chtěl bydlet.
Děkuju Davidovi Hrbkovi a také ho zdravím na dálku. V jakém obraze bych chtěl bydlet ... Počkejte, teď o tom teda přemýšlím. No, řeknu vám, v jakém bych nechtěl bydlet. V tom od Hieronima Bosche. To teda fakt není dobré bydlení, tam bych to nedoporučoval. Ale možná třeba Bruegel nebo chcete-li Brechl, jak má takové ty venkovské slavnosti v Holandsku někdy v nějakém ..., jsou tam takové ty zamrzlé rybníky a hospody a to vypadá velmi romanticky.
Ano, tam by bylo hezké bydleníčko.
A občas některé abstraktní obrazy, třeba od Paula Klee, tam by se mi taky chtělo být.
Showbyznys, pokora a víra. Jde to, Marku, dohromady?
No, já myslím, že ..., já s tím teda problém nemám. Mně to pomáhá. Mně to pomáhá. Pokora v tom showbyznysu, to bych řekl, že je skoro předpoklad, že ve spoustě těch profesí a zvlášť u toho moderování si člověk musí uvědomit, že vy jste tam většinu času ve službě, jste ve službě toho projektu, jste ve službě bu´dto těch soutěžících nebo těch, které uvádíte na scénu. Tak k tomu člověk musí přistupovat. Jak se začne ten moderátor moc prsit a začne moc mluvit o sobě tak, myslím si, že to není dobré. Tam se ta pokora hodí.
My na Radiožurnálu připomínáme zlaté momenty České republiky a k nim patří rozhodně i zlaté momenty českého filmu. Z kolika českými nositeli Oscara jste, Marku, vlastně dělal rozhovor?
No, já bych řekl, že skoro se všemi. Jiřího Menzela jsme měli ... Neměli jsme Miloše Formana. Já jsem s ním dělal rozhovor ve Varech, ale jenom takový malinký do Festivalových vteřin, ale nebyl hostem Na plovárně. Ale Theodora Pištěka jsme měli, Honzu Svěráka jsme měli, takže já nevím, kdo ještě ...
Pana Ondříčka asi taky.
Pana Ondříčka jsme ... Jé, teď jsem vám ... Ale řek bych, že ano, že jsme ho měli z kraje.
Plovárna má za sebou letos pětistý díl, to je úplně neuvěřitelné. Bylo by asi zvláštní, kdybyste ho tam neměli. Čím to, že Miloš Forman takhle odolává?
Já nevím. Miloš Forman dělá, myslím si, teď už jenom věci, které se mu chtějí. A dovedu si představit, že když přijede, tak tu má tolik známých a povinností, že asi tohle ho moc nebere. Takže nemám mu to vůbec za zlé, ani v nejmenším.
Když se bavíme o našich vynikajících filmařích a tvůrcích, napadá mě taky Karel Roden, kterému se daří nejenom u nás, ale zadařilo se mu i v Hollywoodu. Mluvil jste s ním někdy?
S Karlem Rodenem jsem mluvil samozřejmě mnohokrát osobně a taky jsme točili právě na festivalu ve Varech nějaký rozhovor okolo toho filmu, kde on hrál s Bobby de Nirem, že jo, což se jen tak někomu nepovede, navíc tam nehraje nějakou vedlejší roli. On tam je skoro víc na plátně než ten Niro. Říkal, že prostě ..., a to je určitě pravda, chcete-li v Americe udělat kariéru, musíte tam být, protože když vám zavolají dneska, abyste přišel zítra, tak buďto přijdete, anebo přijde někdo jiný. A není možné tam nebýt.
Je pro vás těžké dělat rozhovory s herci?
Je. Herci jsou jedni z obtížných hostů, protože jsou zvyklí hrát. A někteří jsou zvyklí hrát civil a někteří jsou zvyklí hrát i sami sebe. Takže vy se vlastně nemůžete dostat k tomu objektu samotnému. Máte před sebou herce a máte pocit, že on hraje sám sebe, ale vy nevíte, co je za tím a je velmi obtížné dostat se pod povrch. Ne u každého to platí, ale spoustu takových případů jsme měli.
Vy jste, Marku, ale také herec. A teď mě napadlo, kdy jste naposledy viděl třeba v televizi nebo v kině něco, u čeho jste si řekl tuhle roli bych chtěl hrát já.
Dlouho ne. Musím upřímně říct, že dlouho ne. Ale to není dáno tím, že by to byly špatné filmy. Je to dáno tím, že já jsem tak těžko obsaditelný. Já se v málokteré roli vidím. A myslím, že to je jeden z důvodů, proč taky tak málo točím, protože ne že by nebyly nabídky, ale vždycky mi někdo něco nabídne a mně se to moc nezdá. A já si řeknu já se v tom nevidím. A čím déle děláte to moderování, tím víc se bojíte, protože je těžší přesvědčit diváka, že najednou nejste ten Eben, na kterého je zvyklý těch posledních 20 let, ale že jste nějaký pan Novotný nebo pan Procházka, který hraje tam nějakou postavu. To je fakt těžší.
O zlatých momentech českého filmu mluvíme teď s Markem Ebenem, moderátorem. A soutěžní otázku, tak tu pro vás budeme mít už za pár minut.
Dopolední Radiožurnál je s vámi. Hostem je dnes po linkách z Karlových Varů Marek Eben. Je tady velmi hezká otázka od Honzy. Celkem jednoduchá. "S ohledem na váš perfektní hlas, humor a přehled, neplánujete nějaké pravidelnější účinkování třeba v Českém rozhlase?" To jsem si nevymyslela, to tady je.
No jo, děkuju za otázku. Já bych rád, ale zatím to moc nestíhám. Zatím to moc nestíhám. Ono to totiž vypadá, jako že to nic není, ale však víte, Lucko, jaké to je. Že když si řeknete já budu vysílat třeba jednou měsíčně, tak máte pocit to je času, pane jo, to je času ...
A pak je já na tom dělám.
Přesně tak to je. A většinou to vyjde do doby, kdy máte nějaký jiný stres ještě, takže zatím jsem o tom neuvažoval. Ale třeba na stáří, to by se mi líbilo, no.
Vrátím se ještě s dovolením ke zlatým momentům českého filmu. Za okamžik se na ně budeme také ptát. Jaký český film si pustí Marek Eben, když si potřebuje odpočinout? Sáhne po něčem novějším, anebo třeba spíš po nějaké klasické komedii?
Ne, já sáhnu samozřejmě po klasice. Jeden z mých asi vůbec nejoblíbenějších filmů je Rozmarné léto. Protože ta odvaha toho Jiřího Menzela, a to byl jeho debut, udělat zrovna tuhle látku, moc bych tomu asi nevěřil, že to bude takhle fungovat dokonale, ten těžký Vančurův jazyk, ale to je taková krása, když si to poslechnete, a ty věty vám už zůstanou navždycky. A druhý film, který taky miluju a můžu ho vidět bůhví kolikrát, je Kulový blesk. Protože to schéma, jak to je postavené, jak každý ten vtip je připravený, jak si ho ti pánové pochystají už 20 minut vepředu v tom filmu, než dojde k té situaci, tak to pokládám za jedinečné. A kdybych měl dodat ještě nějaký třetí film, tak asi Nejistá sezóna, protože neznám film, který by lépe vyprávěl o situaci malých divadel v těch osmdesátých letech u nás jako právě tohle. Tam je všecko pravda.
Kterou důvěrně znáte. Marku, mohu vás poprosit, abyste našim posluchačům předal otázku, na kterou se dnes v rámci Zlatých momentů ptáme?
Velmi rád to udělám. Takže tady ta otázka je: V jakém roce získal český film Kolja Oscara za nejlepší cizojazyčný film? Za A v roce 1994 nebo za B v roce 1997, anebo za C v roce 2000.
Tak a já k tomu jenom dodám, že SMSky se správnou odpovědí posílejte ve tvaru zlato_A, B nebo C_za to dopište vaše jméno a to celé pošlete na číslo 9077706. Cena jedné takové zprávy je 6 korun a odpovědi na tu dnešní otázku, kterou řekl Marek Eben, můžete posílat až do deváté hodiny ranní. No, a kdybyste chtěli se podívat ještě podrobněji na pravidla, najdete je na webu Zlatemomenty.cz. Marku Ebene, děkuji vám mockrát za rozhovor, ladně dotančete až do Vánoc. Vám i vaší Markétě všechno nejlepší, ať se daří a myslím, že jste dnešním rozhovorem potěšil víc lidí, než si dokážete představit.
Děkuju moc i vám, Lucie Výborná. Hezky se tam v hlavním městě mějte. Děkuju všem posluchačům za dotazy.
Pěkný den.
Hostem Radiožurnálu je dnes režisér Jiří Strach. Tak vás tady vítám, dobrý den.
Dobré ráno.
Sedí tady ve studiu se značně uvolněným výrazem. Jak by ne, Šťastný smolař měl včera rekordní sledovanost 1953000 diváků. A byl to nejsledovanější pořad českých televizí včerejšího dne. Tak, Jiří, uklidní člověka čísla o sledovanosti, anebo spíš komentáře lidí, kteří jsou mu blízcí?
Tak rozhodně udělá člověka šťastným a ne smolařem, kdybych si měl zaparafrázovat název vlastního filmu. Ale mám možná větší radost, a teď se vrátím o dva dny zpátky k repríze Anděla Páně, která udělala po 8 letech a po páté repríze v České televizi 1,4 milionu. To je úžasné číslo, že vlastně ten Anděl Páně se zařadil kamsi do srdcí těch diváků. A v té obecnější rovině mám vlastně radost, že vítězí Česká televize v té sledovanosti. Je to taková krásná zpráva od těch diváků směrem k nám, že ten dobrý vkus oproti takovým těm různým jiným blbinkám, že se prostě ještě neztratil.
Do naší pohádkové země je velmi těžké přijít s pohádkou a postavit se někam mezi film s Čerty nejsou žerty a Tři oříšky pro Popelku. Jak velký režisér, tedy jak velký bič si na sebe šije režisér, když natočí po Andělu Páně novou vánoční pohádku?
Tak já s nadsázkou říkám, že postavit se všem těm velkým klasikám, jako je třeba, jako jsou Tři oříšky pro Popelku nebo Pyšná princezna, že je to totéž, jako kdybychom se měli postavit na stejnou startovní čáru s Usainem Boltem ve sprintu na 100 metrů. Prostě víte, že nikdy nevyhrajete. Ale je velká frajeřina minimálně s tím Boltem udržet krok. Málokdo si na to troufne a vlastně fandím každému českému režisérovi a obdivuju třeba kolegu Karla Janáka s Dvanácti měsíčky na Štědrý den a budu obdivovat stejně i Vítka Karase o pár dní později s jeho pohádkou O pokladech, kterou opět vysílá Česká televize. Prostě že jsou této frajeřiny schopni, s tím Usainem Boltem se postavit. Víme, že nevyhrajeme, ale přesto jaksi tu frajeřinu prostě si dovolíme.
Já se vám nechci podbízet, Jiří, ale já si myslím, že s Andělem Páně už jste vyhrál a vedle toho Bolta na té čáře stojíte. A právě proto se ptám na Šťastného smolaře, jak je vlastně těžké po takové pohádce, která už je v tom zlatém fondu a zůstane tam, netočit něco nového?
Tak já zůstávám i k tomu Andělovi Páně s pokorou. Je to pohádka, řekněme, stará, vlastně mladá, 8 let. Takže to, aby se o pohádce skutečně mohlo mluvit o tom, jestli patří či nepatří do zlatého fondu, tak to si můžeme případně, milá Lucie, říct za 20, 25 let, dožijeme-li se oba ve zdraví. Ale zatím je to, si myslím, předčasné, takhle uvažovat.
Režisér Jiří Strach je hostem dopoledního Radiožurnálu. Jestli máte nějaké otázky, tak nám je pošlete přes webové stránky, tedy www.radiozurnal.cz.
Tak to byla loňská Půlnoční Václava Neckáře v dopoledním Radiožurnálu, který hostí režiséra Jiřího Stracha. Šťastný smolař, kterého jsme včera v televizi viděli, to není klasická adaptace pohádky. Nebo přece jenom Marek Epstein, když psal ten scénář, tak se něčím někde inspiroval?
Ono to vychází z pohádky, kterou napsal Matěj Mináč, také režisér, a Marek Epstein si vlastně z něj vzal ten námět, to, že se někdo narodí se smůlou na patách a že proti té smůle chce bojovat. A vznikl z toho Šťastný smolař, tak jak jsme ho včera viděli.
A to doplnění té dvojice ještě o notorického lháře, to je z pera ještě vlastně původního, anebo to už si Marek Epstein tam přidal sám?
Tak to už je právě ta Epsteinovic nadstavba, ta figura toho kdokoli.
Když člověk hraje a zkouší a potom točí s osvědčenými esy typu Josefa Somra, Ivana Trojana, Jiřiny Bohdalové, Jirky Dvořáka, mě to tak nabádá k myšlence, že to je film, který bude natočený na první klapku a bude to velmi rychle. Která scéna vám, Jirko, dala nejvíc zabrat?
Jé, tak to jste mě teď, Lucie, zaskočila. Která scéna, protože já mám pocit, že tenhle ten film se nám točil, tak jako když se krájí máslo jakoby, jo, úplně hladce. Ono samozřejmě když se člověk může opřít o kvalitní scénář právě Marka Epsteina a když se poté obklopí plejádou právě těhle těch jmen, které jste před chvílí jmenovala, tak mám pocit, že k takovému natáčení snad ani není režisér potřeba. Na druhou stranu je. Některé ty věci také nejsou na první klapku a právě to je pro mě vždycky tak jakoby poučné a hezké to vidět, že i ty největší hráči vlastně také potřebují být tím režisérem nějakým způsobem vedeni. Také to nedávají na první klapku a i pan Somr i Jiřina Bohdalová se i s tou obrovskou zkušeností, kterou mají, pořád pídí za tím, kde a jak by se a co dalo zlepšit. Prostě není to o tom strachu my jsme tady teď přišly, my hvězdy, tady jsme to prdly a buď rád, že jseš rád. Ne, ne, ne, to vlastně je tam neustále to usilování o to zlepšit, být lepším, posunout se někam dál. A to je obdivuhodná zpráva.
A jak tohle to, jak s tímhle tím pracuje režisér sám na sobě, který se asi taky chce zlepšovat a taky chce neustále tu práci někam posouvat?
Tak je to ..., nějak jak to říct jednoduše lidsky, prostě neusnout na vavřínech. Nemyslet si, že když se mi jedna věc třeba povedla, že jsem génius a že už není potřeba nic dál. Je potřeba si připouštět neustálou pochybnost o sobě samém, žít s pocitem jakési sebereflexe a když jí nemám málo sám, tak se nechat od někoho, komu věřím, dát pár facek, aby mě zase probral trošku k nějakému výkonu a tak. Já na tohle drobně používám server ČSFD, kde píšou diváci své komentáře. I dnes, včera večer jsem si to tak jako pročítal, co už mi píšou na Smolaře a tak, a samozřejmě ta anonymita toho serveru, kde píšou samozřejmě poučení diváci, kteří mají film rádi a tak, tak ta anonymita právě přináší upřímnost. A s tou já jsem nejvíc rád.
No, ona ta anonymita přináší někdy nejen upřímnost, ale je pravda, že k tomu serveru, o kterém jste mluvil, tam patří spíš to dobré z té anonymity než ta horší stránka věci.
Pravda. Tady to nejsou takové ty diskuse internetových bláznů a grafomanů pod politickými články, to ne, ale samozřejmě že sem tam se také nějaký objeví, ale člověk už jistou zkušeností, proto to čtu poměrně dlouho, tak už je dokáže odfiltrovat a těmi, vyloženě těmi zákeřno-zlými, exhibicionisticko-internetovými vlastně se nezabývám, ty už rovnou přeskakuju.
My se teď spolu, Jiří, vydáme na cestu. Začneme na pomyslném rozcestí a budeme pokračovat směr Szeged, Neapol, Moskva, Tokio, Mrtvé moře, Lurdi a Monte Carlo. Trápil jste se dlouho s tím, jak vypravit hrdiny na tuhle cestu, aby na to nerupl celý filmový rozpočet?
Tak samozřejmě tyhle ty scény jsou jakoby nejobtížnější v tom, že přeci jenom, byť se Česká televize dnes už velmi snaží jaksi koncentrovat zodpovědně ty peníze, že už se nevyrábějí třeba ... diváci mi jistě dají zapravdu, takové ty papundeklové pohádky, nevyrobí se jich 10 za rok, jo, takové ty stejné, takové ty anonymní, které stejně ani už u diváka nemají šanci. Ty už se dneska moc nevyrábí. A místo toho Česká televize koncentruje do dvou nebo tří solidních výpravných naději majících pohádek. Šťastný smolař krom Dvanácti měsíčků a O pokladech je jednou z těchto letošních novinek. A myslím, že to má určitou šanci na to, aby ty věci vypadaly o trochu lépe, než jsme třeba dříve byli zvyklí. Na druhou stranu pořád ještě musíme si uvědomit, že za ty koncesionářské peníze prostě nemáme ty hollywoodské rozpočty. A tam potom nastupuje ten režisér jako autorský, scenáristicko bůhví jaký fištrón, vlastně vymyslet ty věci tak, aby byly jaksi cenově dostupné, ale aby divákovi ještě chutnaly.
A kdo vymyslel ty zemanovské vsuvky do Šťastného smolaře?
Zemanovské vsuvky jsme vymyslely tak nějak jaksi společně i s kameramanem Martinem Šecem, střihačem Honzou Matlachem. To bylo takové společné dílo. A jejich výtvarníkem je vynikající český výtvarník Dan Tůma.
Dopolední Radiožurnál hostí režiséra Jiřího Stracha. Ještě pořád zůstáváme u pohádky Šťastný smolař, která měla včera svoji televizní premiéru. Ivan Trojan sehrál brilantního Barona Prášila. Opravdu brilantního. Je to herec, který je známý tím, že abychom to řekli nějak blíže, že v jeho duši je stále uvězněno dítě, což se tedy projevuje i mimo natáčení v uvolněných chvílích jistou vynalézavostí. Máte s tím, Jiří, nějaké režisérské zkušenosti?
Já musím ještě doplnit, že v té charakteristice Ivana Trojana nejkrásněji to nedávno použila jeho žena Klára v nějakém dokumentu o Ivanovi, kde o něm prohlásila, že je žoviální tajtrlík s tou láskou a s tou nadsázkou a tak. Ale teď vážně. Ivan je jeden z nejlepších herců, jaké tato země kdy měla. To o tom nebudiž pochyby. Já jsem přesvědčen, že skutečně jeho talent je v té výši a v té úrovni, jako jsme znali u těch Menšíků, Sováků, o tu generaci dřív. My to dnes ještě třeba tak nedoceníme, protože vždycky ty současníci nějak tak nám přijdou, jako že to je nějak samozřejmé a už to nikdy nebude tak dobrý, jako byla ta generace předtím a tak. Ale já skutečně garantuji a jak tady sedím, tak slibuji, že prostě Ivan Trojan je absolutně jako něco mimo kategorii. A jsem jaksi hrozně rád, že jsme se tak jaksi přes toho Anděla Páně sblížili a že ho můžou používat a zneužívat do svých filmů prostě. Ivan má navíc ještě jednu úžasnou výhodu, a to, že to je nesmírně jaksi férový, čestný, vřelý a kamarádský jaksi člověk, povaha. Takže já si kolikrát jakoby tohohle možná vážím, té jeho povahy a toho, že jsme kamarádi možná ještě víc než jeho talentovaného herectví.
Já jsem mířila právě k té kreativitě i mimo ten plac, i mimo to talentované herectví, protože vím, že vy máte rád na place pohodu a máte rád humor. Tak jestli se třeba Ivan Trojan projevuje i mimo tu klapku tímhle tím způsobem.
Ano, Ivan Trojan se projevuje. A teďka, počkejte, kolik je hodin, půl jedenácté a mně hlavou jedou historky, které smím teď pustit do rádia. Ne, já jsem vlastně z té charakteristiky trošku vyšel. My, ono to je nejenom na tom place. My když pak točíme někde na těch exteriérech, tak míváme, abychom ten film skutečně měli dobrý a tak, tak prostě to není, že opustíme plac po 12 hodinách natáčení a každý si jde dělat co chce. Ne, my míváme porady, poté ještě ty porady bývají poměrně dlouhé a náročné, někdy končí třeba v 6 ráno, zatímco pak v 7 už musíme jít na plac. Ale má to určité výhody, že někdy si ty texty ti herci pak lépe pamatují po těch dlouhých poradách, anebo právě si je nepamatují.
No, já jsem mířila k té kreativitě Ivana Trojana, ale zjevně není po desáté hodině večer, takže pravděpodobně se k tomu s Jiřím Strachem dneska nedostaneme.
Ale, Lucie, právě ono to z toho všeho vychází. Prostě když je ta pohoda na place, když je ta atmosféra vřelosti, soudržnosti, prostě toho, že spolu táhneme ten biják nejenom já jako režisér a všem je to jedno, ale že ho táhnou se mnou všichni. Všichni ti herci i ten štáb, tak tam je potom jaksi zaděláno podhoubí pro kreativitu každého včetně těch herců. Právě proto já se snažím vytvářet tu pohodu, aby se každý mozek, každý pocit každého jednotlivého člena štábu včetně Ivana Trojana nebál být otevřený, aby se nebál mi přinášet svoje nápady. A já jich třeba polovinu nebo i víc jak polovinu zavrhnu. Řeknu ne, nehodí se mi do koncepce, ne, nepovažuji to za vtipné. Ale i kdyby to byl jeden nebo dva nápady za film a ty byly geniální, a jakože se v tom filmu i objevují a i jsou to nápady Ivana Trojana, no tak přece pánbůh zaplať. Vždyť mně pomáhají zlepšit ten film.
A mým hostem je režisér Jiří Strach, kterému také píšete. Děkujeme za to, že své otázky na www.radiozurnal.cz posíláte. Zvláštní otázku poslala Monika z Humpolce. Píše. "Může rozum a chtíč zůstat v opozici natrvalo?" Tak i na to odpoví Jiří Strach v druhé části našeho rozhovoru.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Jiří Strach je hostem. Pohádka Šťastný smolař měla včera velmi úspěšnou premiéru. Andělů Páně, když se ještě vracím k té předchozí, která také měla velkou sledovanost i letos, pomohl hodně sníh. Už proto jste trval na tom, aby měl Šťastný smolař také svůj příděl sněhu?
Možná to trošku někde v tom podvědomí asi přítomno bylo, ale já se domnívám, že ten sníh, nakolik vytváří samozřejmě v tom vánočním televizním čase takovou příjemnou a pozitivní atmosféru, viděli jsme to právě u Karla Janáka v pohádce Dvanáct měsíčků, tak si myslím, že není úplně alfou omegou pro úspěch české pohádky. Vždycky budu věřit v to, že je v tom právě ten humor, nadsázka, jistý takový cimrmanovský nadhled. To si myslím, že dělá českou pohádku dobrou českou pohádkou.
Režisér je člověk, který má dopředu ten film v podstatě natočený ve své hlavě. Když Jiří Strach sedí ve 4 hodiny ráno ve své pracovně, jak to tvoření záběrů vypadá? Zkuste nám to, Jirko, nějak vysvětlit. Vezměte nás do míst, kam se nedostaneme.
To je úžasná otázka, Lucie. Teďka přemýšlím, jak to předat posluchačům ...
Vezměte konkrétní část scénáře a předávejte.
Ono se to ani nedá takhle snad říct jako na konkrétní části scénáře. Prostě vy před sebou máte bílou stěnu nad tím monitorem, ta drobně připomíná to filmové plátno a vy si na to projektujete vlastně tu jednu scénu, která je napsaná v tom scénáři, ale v mnoha různých podobách. Vždyť ta postava nemusí stát, ona může ležet. Ona vůbec nemusí ležet, ona může dělat úplně něco jiného. A ona vlastně nemusí říkat ani to, co říká. Takže na tom, na té stěně před sebou nám najednou běží tisíce a další tisíce různých filmů a vy z nich vlastně vybíráte ten jaksi, tu ingredienci nebo tu barvu, která vám už jako puzzle patří do toho celku, do toho, co už máte vymyšleno, vypředstaveno předtím. Takže je to skutečně práce nekonečná a velmi někdy i útrpná v tom, protože samozřejmě v ten moment vám nastoupí ta pochybnost. Vymýšlím to vůbec vlastně dobře? Je to vtipné, to, o co se ta moje hlava pokouší? A kdyby na mém místě seděl skutečný génius, jaksi skutečně talentovaný autor, nevymyslel by to mnohem rychleji a tisíckrát lépe než já?
Takže vy se vlastně mrskáte v ty 4 hodiny ráno.
Ano, je to takový stav, který by mohl slabší povahu vést k alkoholismu.
Když se ještě vrátím k těm osvědčeným hercům, které velmi rád obsazujete, stane se někdy, že člověk musí nějakého svého oblíbence opustit, protože nesplňuje archetyp padoucha, ďábelské krásky, nebo třeba štěstěny?
Je pravda, že já už ty scénáře čtu trochu s tím, abych tam právě pro ty moje milované herce, ke kterým se tak strašně rád vracím, abych tam pro ně ty role měl. Jakmile je to tam trošku někde jinak, tak vlastně ten scénář přečtu a on už mě moc nebaví, když tam prostě nemám roli pro Ivana Trojana, Jirku Dvořáka, Davida Švehlíka a mnohé další. Ale občas se to stane. Kupříkladu tady právě letos David Švehlík, který mi třeba hrál v Andělovi Páně nebo v Santiniho jazyku velké role, tak prostě tady najednou ve smolařovi pro něj role nebyla. Ale to neznamená, že se pro něj objeví za 2, za 3, za 5 let. Sám nevím, sám nevím.
Když se řekne Jiří Strach, tak se mi vybaví ještě dvě velké pohádky. Anděl Páně II a Dlouhý, široký a bystrozraký. Jediná klasická pohádka, která vlastně u nás ještě nebyla natočena a která jakoby byla osudem zakletá, Jiří.
Právě Dlouhý, široký a bystrozraký se tady, co já vím, už chystal za války někdy v roce 41 nebo 42 na Barrandově snad už byly i ušité kostýmy, snad se už i točily kamerové zkoušky a pak zřejmě asi přišla heydrichiáda, neznám přesně tu historii, to by tady musel sedět nějaký filmový historik, aby nám řekl, jak to bylo. Ale pak se k ní dlouho nikdo nevracel. V devadesátých, v osmdesátých a v devadesátých letech se o to pokoušel Hynek Bočan, kterému vlastně ta pohádka také se nějakým způsobem uhnula. A dnes tedy tenhle ten balvan se pokouším nést já. Uvidíme, jestli ho doneseme. Máme výborný, podle mě velmi vtipný scénář od Marka Epsteina a navíc ale, a to je důležitá věc, už máme k dispozici ty technologie, které skutečně umožní, aby se široký krásně rozšiřoval, dlouhý prodlužoval a tak. Najednou ta technika, ty počítače prostě to umožňují.
A v čem to vězí? Proč to ještě nebude nebo není?
No protože přesto to je poměrně dost drahý projekt. A když toho původního Erbena, tu pohádku, která vlastně je zoufale nedramatická, ona má asi jenom 4 stránky, všichni víme, jak dopadne, tak když najednou ten Marek Epstein drobet nahlédl pod sukni a zkusil ji naplnit právě tím humorem, tak spousta lidí najednou říká ale vždyť přece ten dlouhý, široký s bystrozrakým, to by neměli být takoví roztomilí antihrdinové, to by měly být ty archetypy, jak je znám z toho původního Erbena.
S takovouhle postavou?
Na druhou stranu zase, když je archetypálně uděláte, tak vám ti samí lidé řeknou ale vy jste tomu nepřidali nic navíc, žádnou invenci. Vy jste natočili toho Erbena, jak to ten Erben napsal. Takže je to neustálý boj jaksi mezi tou klasikou a tím přidat do toho něco nového, něco vtipného, čím by se ten Erben prostě čtyřstránkový doplnil.
Hosta dopoledního Radiožurnálu, režiséra Jiřího Stracha, se dnes ptáte. Zajímavý dotaz poslala Monika z Humpolce. "Může rozum a chtíč zůstat v opozici natrvalo?" Jiří? Já nevím, kam tím směřuje, ale ...
To je, nevím, jak zrovna na svatého Štěpána někdo může zrovna přemýšlet o Freudovi. Ale jak jste říkala, že jste říkala, že se jmenuje ...
Monika z Humpolce.
Tak Monice z Humpolce bych tedy vzkázal, že ne. Že ani na svatého Štěpána nemůže rozum a chtíč zůstat v opozici natrvalo.
Chcete to ještě nějak rozebírat?
Jenom snad, že při pohledu na vás to dá někdy hodně práce, Lucie.
Jste příliš laskav. Milan píše: "Právě jsem se dodíval na Šťastného smolaře, povedená pohádka. Je, Jiří, něco, co se vám nevede?"
Jistě to je spousta věcí, jenom já si je snažím jaksi nepřipouštět, protože oni pak člověku berou hodně sil a hodně energie, když člověk příliš přemýšlí nad tím, v čem je špatný a v čem je nedokonalý. Já jsem vždycky byl špatný ve sportu, nikdy jsem neuměl hodit míčem na koš, tak abych se trefil, takže třeba veškerým sportovním disciplínám už se pro jistotu vyhýbám, abych v nich nebyl špatný. Jediné, co mě ze sportu baví, a opět se těším letos v lednu do Alp, tak to je lyžování prostě, to mě rodiče maminka s tatínkem mě posadili už jako malého mě postavili na lyže a pustili mě dolů z toho kopce, takže od tří let já na těch prkýnkách stojím a myslím, že lyžař jsem velmi, velmi dobrý.
Marie Bartíková se vás ptá, jak probíhají castingy na obsazování rolí v pohádkách? Zdá se, že by si také ráda zahrála nějakou vedlejší roli.
Tak já většinou těch ... Po přečtení scénáře, tak mi ty tváře do těch rolí už jaksi naskakují. A když je potřeba nějaký casting, jako třeba v tomto případě ve Šťastném smolaři, najděte sedmnáctiletou neokoukanou, osmnáctiletou princeznu, jo vždycky, která bude hrát štěstí. Takže tady jsme udělali velký casting. Bohužel, a to je zajímavé, ty konzervatoře a různé herecké školy dnes přijímají takové spíš alternativní obličeje, jistě talentované, ale princezna mezi nimi nebyla žádná. Takže já jsem musel rozhodit sítě a na Slovensko a právě tam jsme našli tu Martinku Zábranskou. Tak tu jsme našli přes casting.
Vy jste tady, Jiří, už zmínil ČSFD, tu webovou stránku, kde lidé hodnotí filmy a tak dále. Tak já jsem se na ni podívala a zjistila jsem, že vy jste dva roky v kuse točil. Setkání s hvězdou Janou Hlaváčovou, Santiniho jazyk, Ztracenou bránu, Vrásky z lásky, Šťastného smolaře, další Setkání s hvězdou, tentokrát s Dagmar Havlovou, Nejlepší bakaláře ... Je člověk utočený, anebo vytočený spíš po dvou letech intenzivní práce?
Tak samozřejmě že to není pocit, jako kdybych se právě teď vrátil z půlroční dovolené na Havaji, kde bych si surfoval třeba a provozoval různé jiné bohulibé věci. Tak to ne. Samozřejmě že ta únava je drobně znát. Na druhou stranu ta práce přináší jaksi zpátky zase velký doping. Já si vzpomínám, právě když jsme začínali točit Šťastného smolaře, tak jsme ho začínali točit 14 dní po premiéře Vrásek z lásky, kterým jsem se jaksi velmi intenzivně věnoval až do samotné premiéry. A ten první víkend mě diváci jaksi potěšili, řekněme, v uvozovkách poměrně nízkou návštěvností v kinech. Za první víkend přišlo 12 tisíc lidí a já jsem v tu chvíli samozřejmě věděl, že se to nestane žádným trhákem diváckým a tak, byť ten film mám osobně velmi rád. Ty Vrásky z lásky. A týden právě po této zkušenosti já jsem měl začít točit Šťastného smolaře a skutečně jsem byl jaksi až bych řek psychicky unaven, vyčerpán a postavil jsem se na ten plac a měl jsem pocit, jsem si říkal po týdnu mě skutečně odvezou někam na kapačky. A tady právě nastal ten okamžik, kdy a o kterém jsme už, Lucie, spolu mluvili na začátku, kdy tam máte najednou ty parťáky kolem sebe. Máte tam toho Martina Šece, kameramana, Ivana Trojana, Jirku Dvořáka. A já jsem najednou úplně cítil, jak toho vyčerpaného Stracha oni jaksi svou energií jako dopují. A já jsem, když jsem dotáčel Šťastného smolaře, tak jsem byl ten nejnabitější a nejodpočatější režisér v Čechách.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. A myslím, že neřeknu nic nového, když zmíním, že dnešní host dopoledního Radiožurnálu, režisér Jiří Strach, je jeden z mála, možná ne-li jediný u nás, který umí natočit mysteriózní thriller v českých podmínkách, aniž by to působilo směšně. Bude ještě další pokračování Santiniho jazyka a Hvězdné brány?
No, tak Ztracená brána v České televizi po tom zářijovém diváckém úspěchu, tak si říká o pokračování. Spisovatel Arnošt Vašíček už se v tuto chvíli zabývá námětem, zatím neprozradím téma. Ale když všechno dobře dopadne, tak možná za rok, za dva, že by Ztracená brána a Ďáblova lest a trojice vyšetřovatelů, Ivan Trojan, Jiří Dvořák a Anička Geislerová, že by mohli mít pokračování.
Proč se té Anny Geislerové taky bojíte, Jiří? Já jsem nějak vyčetla vaše starší rozhovory a vy jste říkal, že je naprosto nevypočitatelná.
Tak já bych řek, že se Anny nebojím. Geislerové už vůbec ne. Naopak já mám Aničku hodně rád, protože ona mi občas s nadsázkou říká, že mě dostala na FAMU, protože hrála, když mně bylo 18 a jí 16 nebo možná i 15 v té době, tak mi hrála v mém přijímačkovém filmu. Takže ona vždycky říká: "Strachu, já jsem tě na tu FAMU vlastně dostala, tam jseš stejně jenom kvůli mně a ty jseš jako režisér kvůli mně a teď mě jako neobsazuješ a tak." Tak máme spolu takové humory. Ne, ne, já Aničku strašně rád obsazuju a jenom prostě zatím nemám úplně tolik jaksi scénářů, kde bych jí ty příležitosti mohl dávat. To se prostě občas tak stane, že nějakého herce hrozně chcete mít, chcete s ním točit, chcete s ním být na jednom place, protože je vám s nimi dobře. A prostě ta literatura, kterou čtete, ty scénáře, tak zkrátka to neumožňují. Ale Anička je použitelná a já ji rád používám kdekoli. Vzpomeňme třeba na Anděla Páně, kde si jenom lehla na pec, zahrála svatou Annu. Takže ...
Jiří, Sedmikostelí a Jan Hus. To jsou stále projekty, které máte ve své době a rád byste je natočil. Ale pojďme se bavit o tom, co z toho skutečně v příštím roce točit budete.
Takže se nepojďme bavit o snech a pojďme se bavit o tom reálném.
Tak jo, tak pojďme, máme na to ještě minutu bohužel.
Tak tu minutu využiju rychle a krátce. Mám dva projekty před sebou, které jsou hmatatelné. Jedno je v České televizi v brněnském studiu, scénář, který má pracovní název a pojednává o člověku, který omylem v opilosti podepíše Chartu 77. A poté celý film přemýšlí o tom, jak se z toho vyšvejkovat, jak se toho zbavit, aby nakonec zjistil samozřejmě, našel v sobě nějaký hrdý a morální postoj. Takže je to o takové české povaze naší, o tom, jak vždycky něco způsobíme a pak zalézáme do těch děr. A druhý je Wilsonov. To je podle novely Michala Hvoreckého, výborného slovenského spisovatele. A to by měla být taková thrillerová komedie, něco ve stylu Rozpuštěný, vypuštěný, Adéla ještě nevečeřela, takovýhle ten typ filmu.
Takže Jiří Strach teď spíš kráčí v tom příštím roce ke komediím.
Ano. Teď od pohádek možná bude a od mysteriózních tvarů, žánrů, tak to možná bude zase překrok ke komediím.
No, v tom případě se těším i na rok 2014 a 15. Jiří Strach byl hostem dopoledního Radiožurnálu. Děkuji, že jste přišel. A protože 26. prosince, to už je naše oblíbené datum, tak se těším, že příští rok nezklamete a přijdete zas.
Píšu si to do diáře, děkuju za pozvání.
Díky moc.
Tady je Radiožurnál, přejeme dobré dopoledne. Už si povídáme s hercem Petrem Štěpánkem. Dobrý den, pane Štěpánku.
Dobrý den.
Petr Štěpánek je čerstvě po premiéře hry Úsměv Dafné, tedy jenom dodejme, vytkněme před závorku, že Dafné je květina?
Ano, květina.
Jakou tam má roli ta květina?
Strašně důležitou. Já ji ale nemůžu prozrazovat jakou, protože to je vlastně celá zápletka je o té květině.
Celá hra stojí na roli květiny, nikoli na vaší hlavní roli?
Spíš stojí na mě květina, moc toho nenamluví.
Jak víte a jak poznáte, že se premiéra povedla?
To poznám až tak jako za 2, 3 reprízy, protože de facto premiérový publikum je takový zvláštní, nesměrodatný. Aspoň pro mě to je taková ...
Takže čekáte, až přijde to nepremiérové publikum, normální ...
Až přijdou normální lidi a ty si to prostě rozeberou.
Na premiéru té hry Úsměv Dafné do Divadla Rokoko přijel taky autor hry, Ital Vittorio Franceschi. On se vyptával, proč v té hře hrajete tak nebo tak, když tomu moc nerozuměl, nebo mu to někdo tlumočil?
No zaprvé on si tu hru napsal, což znamená, on nepotřeboval překlad. A potom, po tý premiéře vlastně jsme spolu mluvili, teda zase s překladatelkou, protože já umím asi 4 slova italsky, ale plynule.
Například?
Například gracia nebo si a takový ty velmi jednoduchý come sta, že jo ... No a byl, aspoň se tvářil, že byl obrovsky spokojenej, protože jsme mu přesně splnili to zadání.
Když říkáte, že jste přesně splnili jeho zadání, tuším, že Vittorio Franceschi někde říkal, že během představení se lidé celou dobu smějí a na konci pláčou. Stalo se?
No, to já nebyl v hledišti, ale myslím si, že ta hra je tak stavěná, že tam je i ten smutný, ten pláč. Na to, že to je velmi silný drama, tak všichni víte, že čím větší drama, tak to uvolnění toho smíchu je obrovský pro toho posluchače nebo diváka.
Takže ta hra je asi o tom velkém tématu, o životě a o smrti svým způsobem.
No ne svým způsobem, ale přesně.
Jejím způsobem přesně. Poslyšte, aby herec věrohodně ztvárnil roli v takovémhle dramatu, v takovéhle tragédii, tragikomedii, tak musí mít asi odžito, ne, to dobré i to zlé, anebo se to dá čistě technicky zahrát a nikdo nic nepozná?
No, já si osobně myslím, že musíte mít všecko odžito, protože jakmile jdete na něco technicky, tak nemáte šanci.
Jak to víte? Šel jste někdy na něco technicky?
Jak to vím? No, já se nechci kasat, ale tvrdím, že ne.
Tvrdí Petr Štěpánek, herec, v dnešním dopoledním Radiožurnálu. Budeme si s Petrem Štěpánkem povídat ještě o řadě dalších témat. Možná klidně i o víně, když na to přijde řeč. Proč ne. Už za chvíli.
Děkuju.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Naším hostem je herec Petr Štěpánek. Ptát se můžete i vy na našich webových stránkách www.radiozurnal.cz, nebo na našem Facebooku Facebook.com/radiozurnal. Čekáme na vaše otázky, za chvíli je budeme dávat Petru Štěpánkovi. Pane Štěpánku, vy byste řekl, že jste v divadle jako doma?
No, teď už po těch letech jo.
A bylo nějaké období, kdy jste si řekl, že ne, že to není nic pro mě, tedy pro vás?
No, to je před každou premiérou nebo před každou prací máte pocit, jako kdybyste měli před sebou Mount Everest a nevíte, kam to lezete.
Když bychom měli tu možnost podívat se do šatny Petra Štěpánka před premiérou, třeba půl hodiny před začátkem představení, v jakém rozpoložení nebo v jaké situaci, pokud je to publikovatelné, bychom vás tam našli?
Já si myslím, že samozřejmě trošku nervóznější člověk je, malinko ve scénáři se dívá na místa, který jsou problematický textově nebo ..., protože v týhle hře konkrétně já mluvím latinsky, mluvím o botanice, což je pro mě už na škole to bylo samozřejmě předmět, který mě vůbec nebavil. A teď musíte říct přesně latinský názvy, o čem mluvíte. Takže to jsou místa, který si člověk projede. A jinak v podstatě normální.
Víte třeba někdy předtím, než vejdete na jeviště, ať už je to premiéra nebo třeba stá repríza, tak dneska to půjde? Máte ten pocit takový, anebo dneska to vůbec nepůjde?
Půjde, nepůjde, jdete tam a čekáte na tu první větu a pak už to jde samo.
A pak se vidí. Když už tedy jste popisoval vaše konání v šatně, jste protivný třeba na ostatní?
Ne, protože si myslím, že jakmile se tam vnese nějakej negativní prvek, tak lidi znervózněj, ne, ne, ne, já mám radši pohodu v tomhle tom, i když jsem někdy namíchnutej, ale nedávám to najevo.
Kdy už je zbytečné si opakovat text?
Když jste na jevišti. To se zapletete.
Tak to si ho opakujete ale nahlas.
Ne, ne, ne, když máte něco před sebou a začnete myslet na tu konkrétní věc, tak se můžete doopravdy zamotat.
Stalo se?
Samozřejmě.
Pomáhá třeba pro trénink herecké paměti třeba to vaše populární angažmá v seriálu Ordinace? Protože je to trochu jiný, jiné herectví?
Zaprvé já už tam tři roky nejsem, ale tam jsem měl taky dost velkej problém, protože to bylo nebo je to z lékařskýho prostředí a ono mluvit, jako teď mluvíme spolu, zase latinsky, kdy nevíte v podstatě zase pořádně, o čem hovoříte, a pak se vám stane, že vteřinu nebo ne vteřinu, minutu před vlastním záběrem přijde poradce a řekne takhle se to neříká, to musíte ...
Tam jsou poradci?
Musí, bez toho to nejde.
Z toho lékařského prostředí?
Samozřejmě. A ta průprava je samozřejmě důležitá, protože jako to učení, rychlo je pro někoho velmi obtížný a pro někoho je samozřejmě velmi lehký.
To představení, řekněme, po řadě repríz, když je úspěšné, končí. Jak dlouho si pak ještě pamatujete ten text? Jsou to třeba měsíce, roky, desítky let, anebo ho zase vytěsní ten následující?
No, takhle některý ty role tam zůstávají nebo lépe řečeno fragmenty, protože kdybyste si, kdyby si člověk uvědomil, kdyby si měl všecko pamatovat, jak by ta hlava vypadala, to ne. To je jako s tím seriálem, to musíte okamžitě zapomenout, protože se musíte učit dál.
Říká host dnešního dopoledního Radiožurnálu herec Petr Štěpánek. Za chvíli budeme v debatě pokračovat. Ptejte se i vy na webových stránkách Radiožurnálu www.radiozurnal.cz, anebo na facebookovém profilu Facebook.com/radiozurnal.
Hostem dopoledního Radiožurnálu je herec Petr Štěpánek. Muž ze slavné herecké rodiny. My tady, pane Štěpánku, máme jednu takovou ukázku z bohatého rozhlasového archivu, a to z pořadu tehdejšího Československého rozhlasu Chvilky v zákulisí.
Jak vám bylo, Petře Štěpánku, když jste teď slyšel ten archivní záznam?
Škoda, že tady není kamera. Hned byste to viděli. Člověk se musí usmívat příjemně. Děkuju.
Je to libé?
Je to velmi libé a všimněte si, jak to nestárne. To je neuvěřitelné.
Ne, vůbec. Jak říkáte vy herci, je to tam. Vy jste s tatínkem z různých důvodů třeba nechtěl mluvit ani o takové drobnosti, jak jsem se o vás dočetl, když chtěl, abyste mu ukázal, co jste předvedl při zkouškách na DAMU na Divadelní akademii múzických umění, i proto, že tam tehdy působilo několik pedagogů, jichž si pan Zdeněk Štěpánek ani tak nevážil, řečeno eufemisticky. I dnes si myslíte, že to bylo dobře, že jste spolu o tom nemluvili?
No, dneska mě to strašně mrzí, protože teď bych s ním potřeboval samozřejmě velmi, velmi mluvit. Ale když si uvědomíte v 18 letech, nevím, jak jste na tom byl vy, ale většinou v tom věku prostě člověk odmítá jakejkoli dialog, protože většinou rodiče furt něco chtějí, peskujou a podobně a to, že já byl velmi, dá se říct slušně, hyperaktivní dítě a hodně jsem byl teda tím pádem od táty řezanej, ale co jsem já strašně neměl rád, byl jeho takovej zvláštní pohled, když jsem mu ublížil. A představa, že by on se na mě podíval tímhle pohledem potom, kdybych mu něco ukázal tehdy, tak bych nikdy k divadlu nešel.
Vy se taky dokážete podívat takovým pohledem, jako se uměl podívat váš tatínek?
To musí posoudit jiní, ne já. Samozřejmě já to ...
Tak za takovou otázku byste se tak mohl podívat ... Nechcete se podívat?
To ne, to jste mě nijak jako nevytočil, ne, ne, ne ... Ale to, jak doopravdy, to mě až udivuje, že to herectví toho otce fakt nestárne. Klobouk dolů před tím.
Co po něm máte herecky?
To já nevím. Doopravdy nevím. To zase musí posoudit jiní, protože já fakt ... Herec, kterej ...
No hlas máte dobrý.
No snad, ale to, že prostě někdo se kasá tím, co dělá, tak mu nevěřím. Člověk naopak má pořád, ví, jaký dělá chyby.
Kdy jste se aspoň částečně vymanil z toho klišé, pokud nastalo? To je ten mladý Štěpánek.
To klišé ani, myslím, moc nenastalo, protože to já velice rád říkám a lidi si myslej, že to jméno nám otevřelo cestu. Ne, naopak na tom jevišti prostě stojíte sám, tam vám nikdo nikdy nepomůže. Tam jste doopravdy jenom za tu figuru a to jméno bohužel nebo bohudík bylo trošku nad náma jako Damoklův meč.
Možná je to těžší s tímhle jménem.
Teď jste to řekl správně, protože vás posuzujou pod daleko silnějším prizmatem, což znamená, když uděláte chybu, tak proč mu dělá ostudu, když se vám to povede no jo, tak to on má to jméno, oni mu to doma udělali. Nikdo nikdy nikomu nepomůže.
Ostatně o vás jsem se dočetl kromě jiného, že vy jste vlastně do divadla, tam, kde hrál váš otec, chodil svým způsobem za trest, abyste nezlobil.
Ne svým způsobem, já tam musel chodit za trest, protože jak jsem říkal, já byl hyperaktivní dítě, jelikož jsem ze tří dětí, tak ta máma už někdy fakt si nevěděla se mnou rady, tak normálně mě vždycky dala tátovi prostě, abych neotravoval doma. Tak mě vzal s sebou do divadla, kde jsem seděl u osvětlovačů, což bylo takový 4 metry nad zemí a ...
A kdybyste se pohnul ...
Tak bych spad samozřejmě, ale tam vedle byl nějakej osvětlovač, ale takže já jsem takhle viděl furianty snad 30x, Kupce benátskýho 30x, já byl každý, každou sobotu a neděli jsem byl v divadle de facto.
Nelezlo vám to krkem?
Samozřejmě, já chtěl hrát fotbal, já byl úplně normální dítě. Divadlo mě vůbec nezajímalo, to byla ztráta času. Já jsem potřeboval rozbíjet okna nebo cokoli dělat jinýho.
A kdy se to zlomilo?
No zlomilo se to de facto na Hellichovce, což je gymnázium, kam když jsme přišli, tak to byla dost jakoby silná parta. Jarda Hanzlík, brácha byl o rok vejš, Jirka Štěpnička, Jorga Kotrbová a tam byl divadelní kroužek a pan profesor Novotný, což byl češtinář, vlastně byl režisér a tam jsme hráli obrovský divadlo a tam se to začalo lámat.
Říkali vám na škole, že jste komediant?
No, spíš furt jsem měl dvojku z mravů, stačí vám to?
Stačí, bohatě stačí. Říká host dnešního dopoledního Radiožurnálu, nositel dvojky z mravů, tak kromě jiného, Petr Štěpánek.
A jenom připomeňme, že tím hostem je herec Petr Štěpánek. V rozhovoru s ním budeme pokračovat už za chvíli. Tady je dopolední Radiožurnál a čas půl jedenácté 3 minuty.
Posloucháte Radiožurnál. Děkujeme za otázky, které posíláte dnešnímu hostu, herci Petrovi Štěpánkovi. Jsou, pane Štěpánku, některé herecké techniky, které nikdy neselžou? Jednou jste totiž řekl: "Od táty vím, že když chcete na velkém jevišti vyjádřit radost, nejlepší je udělat 2 kroky dopředu." Na tom se nic nezměnilo?
No nemůžete, protože aby to doběhlo tu dálku, tak zaprvé musíte prostě čekat na to, až to tam doběhne, do tý poslední řady, a když zůstáváte stát a hrál byste takzvaně televizním herectvím, tak někdo si bude říkat on je jenom nervózní, tam kolem něj lítá nějaká moucha. Takže to musíte sdělit jinými prostředky.
Rozumím. Tak tedy pro vyjádření radosti jsou to dva kroky dopředu plus minus, opakem radost je smutek. To jsou dva kroky dozadu?
Ano, uděláte.
A to proč, v čem je psychologie téhož?
Psychologie je, že prostě ten divák si uvědomí, co chcete sdělit daleko víc, je to pregnantnější. Ty prostředky jsou fakt jiný. Já teď hraju na jedné strašně v Ungeltu, kde je přes 80 nebo 90 diváků, kde de facto hrajete televizním nebo filmovým herectvím a pak hraju v Karlíně a tam prostě musíte udělat velký gesto, aby si toho vůbec někdo všiml.
Takže kdo je třeba v Národním, musí udělat obrovské gesto.
No, o trošku menší než v Karlíně. Ten je větší.
Dobře, tak už jsme si pojmenovali techniky pro radost a smutek. Pokračujme ve výchově mladých herců, což vám ostatně také není úplně cizí. Smutek, to je krok stranou?
Ne, ne, to už ne, to by byl ..., teď bysme o tom mohli polemizovat, ale nebyl ...
Můžeme, já nespěchám.
Tam v podstatě technika musí bejt daleko víc vybavená na to velký jeviště. To znamená, hlas musíte prostě jiným způsobem formovat, musíte všecky prostě konsonanty musej tam znít. Všecko prostě je trošku větší, což znamená, kdybyste se s tímhle tím herectvím postavil před kameru, tak budou říkat to nejde, to prostě nejde. Tam musíte v detailu prostě mrknout, ano, takhle, jak jste mrkl vy, to je maximální.
Se omlouvám, že jsem na vás mrkal. Host Petr Štěpánek a vaše otázky, tak pojďme k nim. Posíláte nám je buď na webové stránky Radiožurnálu www.radiozurnal.cz, nebo na náš facebookový profil. Váš fanoušek Petr Coufal se ptá, jak jste se cítil po sametové revoluci, když byl pokles zájmu o vás jak v televizi, tak ve filmu.
To je prostě problém, kterej je trošku jinde, než myslím si jakoby pokles toho zájmu, protože já osobně jsem strašně z toho nešťastnej, protože Česká televize, její výroba, myslím jako dramatická, pro děti klesla neuvěřitelným způsobem. A já vždycky říkám porovnejte si výrobu roku 91 třeba a letoška nebo teda loňskýho roku a zjistíte, že ten propad je obrovskej. Když si člověk uvědomí, že de facto Kavčí hory, všechny studia, to znamená od jedničky až do pětka, běžely pořád a teď když tam jdete, tak je pusto, prázdno, klid. Člověk si říká je to trošku škoda, je to trošku i škoda v rozhlase, že tady se točily obrovský témata, obrovský inscenace, běžely všecky studia na plný pecky a teď ta výroba podle mě taky klesá a je to škoda.
Zase abych vás trochu uklidnil, tak točíme třeba minutové hry, což není nic dlouhé, ale je to zajímavý prvek k tomu přivést posluchače zase k zájmu o tenhle klasický rozhlasový žánr.
Ale já si myslím, že větší jakoby gesto by bylo, kdybyste natočili pořádnou krásnou inscenaci, protože já jsem z generace, kdy ještě nebyla televize a my jsme v neděli vždycky jako rodina jsme se sešli kolem rádia, viděl jsem to magický zelený oko a poslouchali jsme neuvěřitelně nádherný příběh.
Já vám rozumím, pane Štěpánku, ale když vám namítnu, že ta doba, marná sláva, už je jinde?
Ano, ta doba je samozřejmě jinde, ale já si myslím, že ta povinnost rozhlasu je nejenom talk show, ale jsou to právě tyhle ty věci.
Točíme, ne sice tak jako před těmi 20, 30 lety, ale točíme.
To já vím, to já jenom tak je to povzdech.
Dobře, pojďme k další otázce, která souvisí také s jednou vaší profesí, a to je herectví v dabingu. "Která vámi dabovaná postava vám nejvíc přirostla k srdci?", ptá se Ondřej.
Bylo, no, je toho strašně moc. Já nejsem člověk, kterej bilancuje. Ale pro mě byly vlastně nejzajímavější věci, kdy jsme dabovali třeba inscenace BBC, Shakespeara nebo jsme dělali Sluhu dvou pánů, kdy to bylo, Teatro Piccolo, což znamená, to je jedna z nejtěžších věcí, protože dabovat normální film má svoje klasický parametry, kdežto divadlo je nejtěžší. Když, jenom jako pro zajímavost, když ve velkým detailu herec říká Welcome to Rome a máte říct Vítejte v Římě, tak si to představte jenom, jak to tam narvat.
Tak já budu říkat Welcome to Rome ...
A musíte udělat Vítejte v Římě, jakože to trošku ...
To nedávám, to dává Petr Štěpánek.
Tady je dopolední Radiožurnál. Pokračujeme v rozhovoru s hercem Petrem Štěpánkem. Ptáte se i vy. Jeden z dotazů: "Pne Štěpánku, hrál jste někdy před poloprázdným hledištěm?"
No, možná že jo, možná že jo, protože my jsme tehdy museli v Národním divadle hrát bulharský hry, prostě sovětský hry, maďarský hry, prostě z celýho RVHP. A některý ty hry doopravdy jako to nebyl ...
Ani zájezdy to nenaplnily.
Ani zájezdy. Dokonce někdy tam byli i vojáci a ty utekli taky. Takže ...
Dezertovali z divadla?
No, do desíti měli volno, že jo, opušťák.
To je pravda. Další posluchač se ptá, jestli máte nějaké vysvětlení pro to, že řada českých herců si říká zdrobnělým křestním jménem, Pepíček Emmer, Bohoušek Záhorský ... Má to nějaké vysvětlení?
Má, protože Bohoušek Záhorský byl doopravdy Bohoušek. To nemůžete ...
Nebyl Bohuslav?
No ne, byl, ale říkalo se mu takhle, protože on přesně prezentoval svoje jméno. Tak jako díky tomu ještě, že to byl jako rodinnej přítel, já bych v životě neřekl Bohouši nebo takhle ... A Pepíček Emmer, no Pepíček Emmer byl Pepíček Emmer. Prostě Josef mu samozřejmě někdo říkal, ale vždycky to byl Pepíček Emmer. To není nějaká image, to je prostě, on takovej byl nebo oni.
Herečtí bardi občas kriticky vzhlížejí na ty, kdož takzvaně berou všechno, aby si zajistili třeba víc peněz, vyšší životní standard. V téhle souvislosti jste už hereckým bardem?
Nemusím být bardem, abych nebral všecko.
Můžu si to napsat? Ještě jednou nemusím být bardem, abych nebral všechno. Rozumím.
Člověk se nemá takzvaně rozmělnit v drobnejch, jo, tak jako někteří kolegové nebo kolegyně prostě musí být všude. A to je prostě jejich život. Já nechci.
Když jsme mluvili o tom, že byste měl premiéru hry Pátek, tu první premiéru v Divadle Rokoko a máme pondělí, tak kdybychom se ohlédli za tím hereckým víkendem v Praze, kolik divadel a kolik vlastně produkcí asi tak o tom víkendu hraje a jak se můžou všichni uživit?
To je velmi zajímavá otázka, protože my jsme si jednou dali trošku takovou jenom řádovou práci a denně v centru Prahy, v centru, což znamená ne žádná okrajová čtvrť, hraje víc než 30 produkcí, což znamená, některý ty divadla nebo některý ty sály mají skoro 800 lidí, některý mají třeba jenom 90. Pro mě je to zázrak. Pro mě je to zázrak.
Zázrak nebo záhada?
Ne, zázrak bych řekl, záhada ... samozřejmě jako různě se lidi snaží uplatnit. Většinou prostě hledají práci. Já jsem taky odešel z Národního divadla, protože jsem tam nebyl spokojen.
V 45 na volnou nohu.
Na volnou nohu s tím, že doopravdy člověk si říká prostě půjdu tam, kam mě to táhne, to znamená před diváka. A nechci bejt prostě nadosmrti v divadle, který mě třeba nebaví. A to, abych se vrátil k těm divadlům, proto si někteří kolegové založili divadla. Já je obdivuju, skláním se před nima, protože to je věčnej boj, věčnej boj o finance, věčnej boj o diváka. To doopravdy jim nezávidím.
Ještě pár otázek na dnešního hosta dopoledního Radiožurnálu, herce Petra Štěpánka se tu najde, ať už v poště, kterou nám posíláte, anebo i v tom, co jsme slíbili. Nechával jsem si to, pane Štěpánku, záměrně až po francouzsky zpívané písničce byť českou interpretkou Ivou Frühlingovou. Tak tedy ta vaše záliba ve víně. Když jsem kdysi četl nebo od vás slyšel přímo, že máte doma na Malé Straně na zahradě 3 hlavy vinné révy, jak se jí tam daří?
Ano, ano, mám. No daří se jí dobře, jim dobře, protože je pravidelně stříkám, stříhám. Teď budu stříhat, protože teď to ještě jako je před tou vegetací. A když jsem tohle vlastně řekl poprvé profesorovi Krausovi, což je jeden z největších expertů, myslím ve střední Evropě, tak jsem viděl, jak ty oči mu jedou a ten computer hledá vinici na Malý Straně a nemohl se s tím srovnat. A ještě vedle Karlovýho mostu. Já se tomu věnuju strašně rád, protože nejenom to, že rád piju víno, ale člověk jako chce proniknout do toho, jak se to vyrábí nebo ta réva vypadá, co se s ní dělá. To je strašně zajímavý.
V čem je pro vás to hlavní tajemství vinné révy anebo vína jako takového?
Ta radost, ta radost, protože já to neberu jako alkohol, já to beru jako kamarád. Je to prostě něco neuvěřitelnýho a je to věčné téma, o kterém se dá mluvit prostě nepřetržitě celý život.
Dobře, ale tři hlavy révy vinné na Malé Straně, nevím, kolik toho za rok vypijete, s odpuštěním, ale přišlo by mi to málo.
To je samozřejmě, to je jenom symbol, protože jinak já teda doopravdy si začínám nesmírně vážit moravských vinařů, protože ta jejich péče o to víno a ta výroba šla tak neuvěřitelně nahoru, že klobouk dolů a myslím si, že ti nejbližší jako Rakušáci se před náma dost třesou už.
Tím bychom to mohli uzavřít. Výroba šla nahoru, klobouk dolů.
Ano, samozřejmě a skleničku do ruky.
A skleničku do ruky. Petr Štěpánek, host dnešního dopoledního Radiožurnálu. Pane Štěpánku, děkuju, že jste si na nás udělal čas a mějte se hezky.
Já taky děkuju. A mějte se taky hezky.
Ústav pro studium totalitních režimů je něco, co u mnoha politiků způsobí podlití očí krví a podrážděnou reakci. Reakci, která jde od názoru, že je potřeba ho šmahem zrušit, říká to například prezident Zeman, až po názor, že se levice snaží ústav ovládnout a paralyzovat, to zase říká pro změnu premiér Nečas. Jaká je tedy opravdu budoucnost ústavu, který by měl zkoumat to, v čem jsme žili v minulých mnoha desetiletích? Začíná Dvacet minut Radiožurnálu, dobré odpoledne. Člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů, politolog Lukáš Jelínek. Dobré odpoledne.
Dobrý den.
Mě by zajímalo, proč jste se nechal na konci minulého roku Senátem do rady tohoto ústavu zvolit?
Protože mě zajímá ta agenda, kterým se Ústav pro studium totalitních režimů zabývá. Mě samotného zajímá třeba otázka okolností nebo předpokladů pro nástup totalitních režimů a získávání jejich podpory u veřejnosti a myslím si, že je tady celá řada bílých míst, která ten ústav by pokrývat mohl a třeba zatím z nejrůznějších důvodů nepokrýval, takže vlastně z hlediska mé politologické profese mně přišlo celkem přirozené, že bych rád vstoupil do ovlivňování těchto věcí, ale je pravda, že jsem nečekal, že se vlastně sám ocitnu uprostřed obnovených politických přestřelek, které se tady vlastně vedou od okamžiku vzniku toho ústavu.
Já tu otázku, pane Jelínku, kladu z toho důvodu, že když jsem si opravdu velice letmo procházel vaše komentáře zhruba od roku 2006 až do současnosti a komentáře, které se týkají a týkaly Ústavu pro studium totalitních režimů, tak vlastně vidím takové věty jako "ústav se znovu projevil jako ahistoricky fungující a účelově využívaný nástroj pro prosazování jistých politických zájmů," to je rok 2008. Později v roce 2008: "Souhlasím s názorem, že ústav je institucí pochybnou a zbytečnou, když nám v České republice funguje řada historických pracovišť." Anebo to je deník Právo z roku 2009: "Jako ukázka ideologizace tuzemské politiky, neprofesionality a účelovosti je Ústav pro studium totalitních režimů dokonalý." To jsou všechno vaše názory a teď najednou tady přede mnou sedíte jako člověk, který se podílí na fungování tohoto ústavu.
Ano, ono to souvisí trošku s tím, že ten ústav byl zřízený zákonem, ten ústav získává ročně zhruba nějakých 150 milionů ze státního rozpočtu, peníze, které často nejdou na akademická pracoviště, na vysoké školy a dá se předpokládat, že za tyto prostředky může ústav odvádět celou řadu úkolů nebo celou spoustu práce, na kterou prostě akademická pracoviště a vysoké školy nemají kapacitu. Já jsem od počátku byl kritikem vzniku toho ústavu především proto, že mně vadila taková ta počáteční a pokračující politizace nebo ideologizace. Nemyslím si, že by badatelské nebo vědecké pracoviště mělo být zřizováno zákonem a mělo být kontrolováno politiky, nebo dokonce i třeba radou, kterou volí politici. Já si myslím, že mnohem lepší by bylo stejně tak jako v případě veřejnoprávních médií, kdyby rada byla nominována z řad lidí, které, se kterými přijdou celkem respektované instituce, ale ...
Dobře, ale vás samotného, pane Jelínku, volili tedy senátoři, tedy politici.
Ano. Takže v tom okamžiku, když tedy tento ústav byl takhle nastaven a já prostě pracuji s jeho výstupy už dlouhá léta, tak považuji za klíčové to, aby ty agendy, které nezvládá úplně přesně a úplně profesionálně ...
Pardon, to jsou které?
No, můžeme se bavit a asi bychom se měli bavit zvlášť o té agendě digitalizace nebo zpracovávání archiválií po Státní bezpečnosti nebo archiválií z dob totalitní minulosti. To je vlastně agenda, která není příliš badatelská, která spíše spadá do práce ústavu, coby správního orgánu. A pak tady máme tu historickou nebo badatelskou agendu, která je od počátku kritizovaná často právě historiky ať už té starší nebo té nejmladší generace, protože se pochopitelně hovoří o jednak nedostatečné kvalitě výstupu z ústavu, ale i o určitém jakoby ideologickém náboji, který byl od počátku do toho ústavu vsunut, to znamená, že se předpokládá nějaký typ výstupu z Ústavu pro studium totalitních režimů. Myslím si, že v tuto chvíli máme příležitost vlastně budovat, když to řeknu hodně nadneseně, koalici, která by se zasadila o to, aby ústav fungoval dál, ale v poněkud obměněné nebo řekněme otevřenější podobě.
Co to znamená? Když jsem četl zápis ze zasedání vědecké rady teď z 15. března, kde vy jste byl jedním z hostů, tak jste kromě jiného použil několikrát termín, že by ústav a jeho výstupy měly připouštět nějakou pluralitu názorů či pohledu na to, co se v minulých desetiletích dělo. Co to znamená?
Já vycházím z teze, se kterou v tom českém prostředí prorazil historik, je to mladý historik Michal Kopeček, který hovoří o diverzitě paměti. Když to hodně zjednoduším, tak měli jsme tady sice v období 48 až 89 odporný komunistický režim, ale každý si ho pamatujeme nějak jinak, například naše rodina pochází z Vysočiny, z vesnice, já sám jsem prožil mládí na Karvinsku, to znamená výrazně v takovém dělnickém prostředí, 20 let funguju v Praze, v každém tom prostředí se setkávám s jinými typy vzpomínek, s jinými typy vzpomínek vlastně na tu komunistickou minulost.
A jenom pardon, abychom si to úplně ujasnili, protože ústav, o kterém mluvíme, to znamená Ústav pro studium totalitních režimů, se úplně původně kdysi v polovině minulého desetiletí měl také v jedné verzi jmenovat ústav národní paměti. Chystá se ta současná rada, jejímž jste členem, iniciovat něco, co je změna názvu, že by prostě vypadlo to slovíčko totalitní režimy?
Tak víte, o to se vede poměrně vášnivá debata a mám dojem, že i mezi námi radními, ale já sám nejsem zrovna příznivcem tady tohoto, této změny, protože, kdybychom mluvili o nějaké paměti, tak bychom hovořili prakticky o jedné kolektivní paměti a já si myslím, že neexistuje jedna kolektivní paměť. Mně samotnému nedělá problém nazývat režim 48 až 89 totalitním, byť dejme tomu období na konci šedesátých let nebo na sklonku osmdesátých let asi nebylo srovnatelné s lety padesátými, ale nemyslím si, že by bylo potřeba debatovat o slůvka. Pravda, některé renomované instituce v zahraničí mají tu paměť národa ve svém názvu, ale na těch institucích mně přijde třeba zajímavější to, že jsou předmětem takového společenského konsensu, že jsou stabilní a pevné a že je reprezentují lidé, kteří můžou být třeba následně jako Joachim Gauk v Německu zvoleni prezidentem republiky, protože jsou prostě silnými autoritami, kterým se věří, že dokážou nahlížet na tu minulost nezaujatě a nestranně tak, jak to definuje i náš současný zákon.
Vy jste také někdy na začátku roku 2010 napsal, že ústav neslouží ODS, klaní se však, psal jste, dobře čitelné ideologii, kterou vyznávají jak ti, co jeho vznik odsouhlasili v parlamentu, což mimochodem byli zejména zákonodárci Občanské demokratické strany, tak ti, co zasedli v radě ÚSTRu. Tak co teď leze vlastně z Ústavu pro studium totalitních režimů? Leze z něho něco, co je řekněme ideově zabarveno, co prostě vidí minulost jenom jedním pohledem?
No, nemluvil bych o těch faktických výstupech činnosti ústavu, protože například ta řekněme osvětová nebo popularizační agenda, přednášky na školách, semináře pro veřejnost, tak při spoustě výhrad, které můžu mít, tak dokáží celkem barvitě líčit tu minulost. Mám větší problém se samotnou badatelskou nebo historickou činností toho ústavu, protože fakt je, že jeho současný management se chlubí 113 publikacemi, které vydal, ta kvantita je skutečně obrovská a stoupá každým rokem, ale když se priklikáte třeba i na internetu prostřednictvím výstupu z jednotlivých badatelských projektů do detailům, tak zjistíte, že ne vždycky ty projekty splňují všechny historické nebo odborné parametry, nemluvě o tom, že v historii ústavu byla skutečně zpracována, byly zpracovány desítky témat, desítky projektů, ovšem fungovalo to často tak, že nějaký zaměstnanec, který byl přijat, tak přišel s nějakým nápadem, s nějakým projektem, který bude v příštích třech, pěti letech zpracovávat, ovšem v nějakém období buďto sám odešel, nebo byl ze svého místa propuštěn, ten projekt byl ukončen nebo přerušen, bylo na něj navázáno po několika letech třeba v nějaké jiné podobě s nějakými jinými lidmi, a toto se stalo v celé řadě případů, proto já říkám, že ty badatelské projekty, ty, které mají mapovat československou minulost, že jim chybí nějaká koncepce, nějaká struktura, nějaká hierarchie, ale i takové personální zajištění, aby ten projekt badatelský nebo odborný nezávisel na jednom člověku, který přijde a který odejde, protože zatímco možná by si to teoreticky, ale možná, že ani to ne, mohly dovolit vysoké školy, tak instituce zřízená ze zákona a placená celkem štědře ze státního rozpočtu, by přeci jenom podle mě měla podléhat nějakým přísnějším kritériím a vlastně podobné výhrady, co se týká odbornosti nebo důslednosti zpracování, se týkají i té digitalizace, respektive těch materiálů, které tady zůstaly po orgánech někdejší totalitní moci.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, dnes je mým hostem člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů, politolog Lukáš Jelínek. Když se vrátím ještě k té pluralitě nahlížení na to, vlastně na předmět vůbec zkoumání, na ten předmět, kterým se zaobírá celý Ústav pro studium totalitních režimů, mělo by do té plurality patřit i pohled Komunistické strany Čech a Moravy?
Nemyslím si, že by tam měl patřit pohled jakékoliv politické strany, protože to bychom mluvili o tom, že teď přijde nějaká politická strana nebo nějaká politická skupina, která začne do hlav ať už vědců nebo lidí ládovat svůj výklad historie. Myslím si, že do té paměti nebo toho zkoumání paměti pochopitelně patří i vzpomínky členů komunistické strany, ať už těch, kteří byli za nějakých okolností vyloučeni, perzekuováni, ocitli se na druhé straně barikády, nebo těch, kteří se podíleli na fungování těch represivních orgánů nebo těch stranických složek, ale pro mě je podstatné, aby se zpracovávaly jednotlivé nebo různé události z toho období čtyřicetiletého a my teďka teda hovoříme o tom komunistickém období, ale pochopitelně, že ústav má za úkol sledovat i období Protektorátu Čechy a Morava a mě samotnému trošku mrzí, že bylo vyňato to období 45 až 48, tak nahlížet ty jednotlivé události pohledem různých lidí tak, abychom se prostě dobrali co nejpestřejšího nebo co nejbarvitějšího obrázku, ale nejde jenom o jednotlivé události. Mně přijde třeba celkem zajímavé, aby ten ústav nebyl pouze ústavem, který těží z toho, co tedy nám zanechala z těch minulých desetiletí Státní bezpečnost, ale existuje tady celá řada tématických okruhů, já už jsem to naznačil, třeba fungování propagandy v totalitním režimu, vývoj občanské aktivity v nejrůznějších spolcích a sdružení, to, jak se v minulosti přistupovalo k menšinám nebo k menšinovým tématům, k genderovým otázkám nebo třeba historie jednotlivých podniků nebo přístupu k vlastnickému uspořádání. Myslím si, že je tady celá řada bílých míst a možná právě, pokud by se podařilo dát dohromady nějakou hitparádu nebo nějakou hierarchii témat, kterými by se ten ústav měl zabývat, tak by i ty výstupy mohly být pro veřejnost atraktivnější a neživořil by na okraji veřejného zájmu.
Jaký je Daniel Herman ředitel? Daniel Herman je ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a já se ptám na jeho kvality vás jako člena rady?
Daniel Herman je podle mě jako velmi milý, příjemný člověk, ale jako ředitel má velké mezery ve zvládání agendy toho ústavu. On má podle mě problém v tom, že není ani profesionální historik, ani není profesionální manažer, to znamená, že on je velmi závislý na svém okolí, které mu dodává nebo zprostředkovává určitý servis a vlastně ani ten jeho projekt, se kterým uspěl ve výběrovém řízení, se podle mého názoru nijak zvlášť neodlišoval nebo nebyl o nic výrazně kvalitnější než ty ostatní předkládané projekty. Myslím si, že problém pana Hermana je v tom, že se pokusil sice tu situaci stabilizovat v Ústavu pro studium totalitních režimů, ale tou formou, že celá řada připomínek nebo sporů skončila kdesi pod kobercem a v okamžiku, kdy začíná nová rada nebo rada v novém složení klást otázky, takže tady tyto vlastně staré zasuté spory vyplouvají na povrch možná proti vůli naší, ale možná i proti vůli pane ředitele Hermana.
Co to znamená? Že by neměl být v čele ústavu?
Ten ústav je zkoncipován ze zákona tak, že rada má velmi silné pravomoci, myslím si, že až zbytečně silné. Patrně to vyhovovalo těm, co ten zákon koncipovali a kteří vlastně stáli u zrodu toho ústavu. V tuto chvíli si myslím, že je nezbytné, aby existovala důvěra mezi radou a ředitelem, protože jinak ten ústav bude dlouhodobě paralyzován. Já mám taková pocit, že ta důvěra je den ze dne slabší. Já sám jsem zastával už před svojí kandidaturou do rady ten názor, že při zásadní obměně rady by bylo vhodné, aby ředitel sám nabídl svoji funkci k dispozici, aby si ověřil, jakou má podporu u radních. K tomu nedošlo, já nezastírám, že ta situace s největší pravděpodobností dospěje k odvolání ředitele, ale musíme zmapovat ještě názory mezi ostatními členy rady, protože toto je věc, o které sice vedeme debatu a každý si o tom něco myslíme, ale nechci v tuto chvíli předjímat definitivní verdikt.
Ne, to rozhodně. Spíš by mě zajímal časový horizont, jak dlouho taková debata může trvat uvnitř rady?
Myslím si, že nemůže trvat dlouho, protože je vidět, že to, co se kolem ústavu děje, že do značné míry paralyzuje nejenom to politické prostředí, už vidíme ty přestřelky mezi občanskými, sociálními demokraty, ale vidíme i určité znepokojení mezi zaměstnanci, kteří se bojí, jestli náhodou nepřijdou o práci, jestli náhodou se nestanou obětí nějakých personálních změn, takže proto si myslím, že by to rozhodování rady by tady v tomto bodu mělo být co nejrychlejší, co nejoperativnější a já sám, pokud bychom přistoupili k personálním změnám, tak si myslím, že dlouhodobě v tomto ústavu jak to nejvyšší manažerské místo, tak ale i ta klíčová manažerská místa by měla být obsazována tak, jak jsme zvyklí z Evropy na otevřená a hlavně anonymní výběrová řízení, aby tam prostě se nějaká ta takzvaná politická tlačenka nebo tlačenka skupinou kamarádů minimalizovala a aby bylo jasné, že i v čele takovéhoto ústavu může stanout kapacita, která má respekt ať už coby špičkový historik nebo coby špičkový manažer, který se dokáže odbornými kvalifikovanými kolegy obklopit.
Říká zatím politolog Lukáš Jelínek, také člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Když byla naposledy teď nedávno doplňována rada ÚSTRu o dalšího člena, o politologa Jana Bureše, který byl Senátem zvolen a řekneme jeho protikandidát, bývalý senátor Liška, bývalý senátor za Občanskou demokratickou stranu, nebyl zvolen, tak tato situace vyprovokovala předsedu ODS a premiéra Petra Nečase k tomu, aby vydal tiskovou zprávu a v ní kromě jiného říká: "Senát přestává být pojistkou demokracie a stále více se stává prostředkem nadbíhání ČSSD svým komunistickým spojencům." Abych to vysvětlil, směřoval svou argumentací k úvaze, že právě obsazení rady Ústavu pro studium totalitních režimů lidmi, kteří jsou spojeni spíše s levicí politickou v České republice, vede k tomu činnost ústavu omezit tak, aby to vyhovovalo případným spojencům s KSČM. Je ta úvaha mylná, anebo se zakládá alespoň trochu na pravdě, pane Jelínku?
Tak to se mě ptáte coby člověka, který tu politickou diskusi sleduje tak trochu zvenčí, protože my jako radní jsme deklarovali, že naším záměrem je, aby ústav pokračoval. Zaznamenal jsem i vyjádření relevantních politických stran snad s výjimkou komunistické strany, které vyjádřily stejný záměr, takže do těch politických přestřelek se moc zapojovat nechci, i když je mi jasné, že je nám podsouváno, že připravujeme půdu pro nástup komunistů, stejně tak, jako je nám občas vytýkáno i s kolegy a poradního kolegy a ředitele, že přespříliš kontrolujeme za své platy radních, ale já si myslím, že tady toto je spíše otázka, jakým způsobem se bude ta rada koncipovat. Zatím v současnosti si nemyslím, že by byla jednostranná, protože najdete tam jak mě, coby člověka spíše s určitou levicovou inklinací, tak paní Kavalírovou z pravicového tábora, najdete tam Petrušku Šustrovou, signatářku Charty 77 s pověstí antikomunistky stejně tak jako Michala Uhla z levicové rodiny a najdete tam paní doktorku Benešovou, která je archivářka a politicky nikdy neměla nikdy tendenci se prezentovat nebo projevovat, ale úkolem politiků podle mě je, aby našli nějaký konsensus nad tím, když už tu radu volí politici, tak, aby byla složena i do budoucna co nejpestřeji. Kolega Bureš nebyl protikandidátem pana Lišky, protože kolega Bureš byl nominovaný na základě nominací občanských sdružení do Senátu, zatímco pana Lišku nominuje Poslanecká sněmovna, tam si myslím, že je zakopaný pes, protože tam v tuto chvíli chybí jeden nominant z Poslanecké sněmovny, další by měl být volen na podzim a pokud politické síly, které jsou ve sněmovně zastoupeny nenajdou shodu na někom, který by dokázal projít jak sněmovnou, tak Senátem, tak se může stát, že může být jedno nebo dvě místa v dohledné době v té radě neobsazeno a nemyslím si, že by to bylo dobře především kvůli té síle té rady a přece jenom, když už ta rada má tu sílu, tak je lepší, když funguje v počtu 7 lidí než 5, kteří se mnohem snadněji můžou být obviňováni z nějakých účelových kroků nebo kampaní.
A poslední otázka se vztahuje opět k vašem názorům, které jste prezentoval v minulosti, zajímalo by mě, jestli je ústav v první čtvrtině roku 2013 stále neprofesionální a účelový tak, jak jste psal zhruba o 3, 4 roky dříve?
Ta účelovost bohužel je dána zákonem, a to je to, co asi v tuto chvíli nejsme schopni změnit a jakkoliv já tvrdím, že ústav by měl pokračovat dál, tak podle mého názoru ten zákon sám o sobě dobrý není, ale není v mé síle ten zákon pochopitelně měnit. Co se týká té profesionality, já jsem zde hovořil o té historické práci, mohl by ještě jednou narazit na tu agendu digitalizace, která podle mého názoru sice má poměrně velmi pozici v rámci Ústavu pro studium totalitních režimů, ale nepodléhá nebo nesplňuje veškerá archivářská kritéria, která jsou stanovena odbornými společnostmi, koneckonců i zákony. Mně jde hlavně o to, aby tady se minimalizovala možnost privatizace názoru na minulost, vzpomínek na minulost, privatizace dědictví po Státní bezpečnosti, to znamená, abychom minimalizovali riziko, že zde budou vznikat nějaké paralelní soukromé archivy a třetí věc, kterou považuji za velmi důležitou, je vlastně otevřenost, to znamená, cokoliv se v tom ústavu zrodí, tak by mělo okamžitě spatřit světlo internetu, ať už se týká té badatelské práce nebo co se týká digitalizovaných archiválií, tak podle mého názoru je klíčové zprovoznit elektronickou badatelnu, elektronický archiv tak, aby se nemohlo obchodovat s informacemi o minulosti a koneckonců vlastně s tím souvisí otevřenost fungování rady, protože my jsme, nevím, proč to tak nebylo v minulosti, ale my jsme jako nová rada na prvním jednání učinili naše schůze veřejnými, takže každý se může přijít podívat, co na nich propíráme a jaká forma komunikace tam mezi námi navzájem nebo mezi námi a vedením ústavu probíhá.
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu, politolog Lukáš Jelínek, člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů byl ve studiu Radiožurnálu. Díky za váš čas. Na shledanou.
Děkuji za pozvání, hezký večer.
Martin Veselovský byl také u mikrofonu, přeji příjemný poslech.
Dobrý den. U poslechu pořadu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem geolog a spisovatel Václav Cílek. Dobrý den.
Dobrý den.
Vítejte. Vítám vás také z cest. Posledně to byla, pokud se nepletu, Florencie, nyní Budapešť a Vídeň. nostalgii jste si užil? Vy jste tam byl se studenty, které pravidelně, takhle vlastně s nimi jezdíte do zahraničí.
Jednou nebo dvakrát do roka jezdíme s americkými studenty, kterých je vždycky hrozně moc, kolem 40 a takovou exkurzi, která se jmenuje Prostředí měst a je to z královské Prahy do aristokratického Českého Krumlova, co imperiální Vídně, do kopie teda imperiálního města do Budapešti a pak do Bratislavy jako toho města, které se kdysi rozhodlo spáchat sebevraždu.
Jaké jsou ty nejnovější dojmy, zážitky, z těchto dvou metropolí našich sousedů?
No, to , že byla zima a pochmurno. My se někdy stavujeme na Dívčím kameni a na Třísově, to je vlastně velké keltské hradiště a je to proto, protože i Vídeň i Bratislava i Budapešť mají keltské kořeny, nebo mají keltské osídlení. A takové jako první velkej zážitek byl ten, že prostě ten Dívčí kámen, Třísov prostě za tohoto počasí je syrový hrozně jako keltský, je to celý v takovým mlžným oparu, že jo, leží tam sníh. Takže ten dojem byl doopravdy jako masivní, krásný. Dojem z Vídně, já jsem nikdy nebyl, snažím se, protože toho času tam moc není, systematicky procházet muzea, tak jsem poprvé byl v Muzea města Vídně, které podává historii ve třech patrech. Je to hrozně zajímavě, pěkně dělané muzeum. Z těch věcí, které doopravdy jako člověka jako zaujaly je, že tam jsou dvě velké sochy, které byly původně na Svatém Štěpánu. To je Blanka z Valois, žena Karla IV. a samotná prostě velká socha Karla IV., jedna z nejkrásnějších vlastně jakou znám, tak jsem si zase uvědomil, co má doopravdy ta bývalá monarchie společného a z takového klimatického hlediska, jsou tam hrozně hezké dva obrazy. Jeden se týká ledových dřenic na Dunaji, kde doopravdy prostě ten Dunaj několikrát zamrznul a jak je to mohutná řeka, jak zamrznul prostě promznul pořádně, tak vytvořil prostě ledový bariéry jako někde na severním pólu. Druhá je, jak císař František Josef I. obhlíží právě škody po povodni teda, jako ve Vídni a v okolí, tak jsem si vlastně uvědomil, že pokud žijeme v této fázi arktické oscilace, už jsme se o tom bavili víckrát, tak jako se dá i u nás počítat, že protě ty ledové dřenice, to znamená ty ledové bariéry mohou opět nastat.
Historie se opakuje. Mimochodem ...
A v Budapešti, ještě vám musím říct, aby ten obrázek byl úplnější, mě zaujalo to, že se zvětšilo množství žebráků, to je takovej jako zvláštní projev a potom, my teda furt vedeme diskuse, jestli máme dostatečně velký jako vzorek, ale relativně často a zejména turistům se stává to, že jsou šizeni. Nebo, že nastoupíte na loď a že prostě ...
Myslíte dvojí ceny třeba pro turisty?
... jo, jo, že vám špatně jako vrátěj, nebo, že nastoupíte prostě na tu loď a tam se domluvíte soukromou cenu prostě na veřejné teda lodi, že jo a mám pocit, že tohle to nebývalo. A já to sleduju ne proto, abych něco kritizoval, mám Maďarsko rád a maďarština mi zní jako velice pěkně, ale, že si uvědomíte, že když je stát v problémech jo a mají lidi pocit, že jsou jako okrádáni nebo, že je s nima zacházeno nespravedlivě, tak mám pocit, že se to kopíruje dál a dál a oni se sami taky začínají chovat čím dál tím víc jako nespravedlivě. Jo, to znamená teďka to nemyslím ani tak jako výtku lidem, ale, ale nestabilním poměrům.
Vy jste mimochodem při našem posledním rozhovoru tady na Dvojce v Jak to vidí, hovořil o tom, kolik málo toho třeba víme o našich sousedech, třeba o Bulharsku, které nebýt těch nepokojů nejenom kvůli ČEZu, asi vlastně není až tak v hledáčku médií. Jak je to s Maďarskem? Řekla bych, že to je docela podobné.
No, na štěstí to není úplně tak. Protože v Čechách žije poměrně dost lidí maďarského původu a zejména teda pro Slováky maďarského původu je rozhodně prestižnější studovat v Praze, to bylo vždycky, ale než studovat v Bratislavě. Znamená furt si myslím, že máme nějaký jako typ kontaktů, že tady ještě přetrvává něco z té socialistické minulosti, ale já naopak mám pocit, že čím dál tím víc se konstituuje něco jako, nechci říkat nová Evropa nebo nová Evropská unie jo, ale je to takový to regionální pocity já vždycky mám jako jedu do Vídně, mám pocit ano, že jo, žilo tam 100 tisíc Čechů, možná o něco míň, jo, je to dílem české město prostě jo, to znamená jako neustále mám pocit, že můj domovský prostor nejsou jenom Čechy, nekončí to na prvním prostě pruhovaným patníku, ale, že to pokračuje kus do Německa, kus do Rakouska, kus do Maďarska, přesto, že těm lidem třeba nerozumím jazykově, tak jim jako rozumím jako mentalitou a mám pocit skorem, jako, že jsem doma.
Myslela jsem to spíš tak, jestli se v našich médiích v Česku dostatečně informuje. Máme povědomí o tom, co se děje v Maďarsku, potažmo v jiných zemích, které s námi sousedí?
To víte, když já mám tu tezi, že cílem médií je zastírat realitu a vytvářet takový ten jako, takový ten zklidňující jako, jako pocit trošičku jako, jako reality a nezabývat se hlavně těmi skutečnými problémy. Tak s výjimkou teda, s výjimkami, že jo, tak se mi na tohle to těžko jako reaguje, určitě o sousedech bychom toho měli vědět víc a já vlastně nechápu prostě, proč nejsou nějaké takové jako velké upoutávky na výstavy ve Vídni nebo v Drážďanech nebo leckde jinde. Že jsme prostě doopravdy jsme mnohem méně informováni o tom, co se třeba děje v té Budapešti nebo co se děje za humny, nebo co se děje v Bulharsku. Co dneska víme o Bulharech nebo co dneska víme Rumunech, že jo, vlastně hrozně málo a že možná to, jak se, jak si myslím, že ta globalizace naráží na tu mez, jo, to znamená, že nás doopravdy zajímalo možná víc co se děje v té Americe, nebo já nevím Bůh ví kde, v nějaké Austrálii, v něčem, co jako je hrozně atraktivní, takže i docela pěkné se zabývat zase tím co se děje vlastně blízko kolem nás.
Tak aspoň to se tak děje tomu v Jak to vidí na Dvojce. Mimochodem, Vídeň se už poněkolikáté, respektive mohli bychom snad říct i pravidelně v posledních letech stává metropolí, kde je doslova radost žít, tam je několik těch kritérií. Jaký máte vy z toho dojem, co se týče do kvality života, tak jak jste to poznal na svých cestách, třeba i na té poslední?
To víte, Vídeň je vždycky obojetná. To znamená je to město, blahobytné fasády sladkého života a za tou fasádou se děje rakouský šlendrián a různý jako nepěkný záležitosti, jak už ukazoval, já nevím Zikmund Freud nebo vídenští akcionisté, země, která doopravdy vítala Adolfa Hitlera víc než pomalu samotné Německo, která se pak tvářila posléze jako oběť nacismu, která nikdy pořádně denacifikovala jo, to znamená ve Vídni je jako obojí. Jen ten sladký jako kavárenský život s dortem značky Sacher nebo co, že jo, a pak je teda za tou fasádou, je taková trošku jako hrůza, šlendrián a beznaděj. Nicméně, když jste ve Vídni, tak právě vnímáte tu příjemnost toho města.
E-mail pro vás. Co si myslíte o prodeji státního podílu v Českých aeroliniích jihokorejskému dopravci?
Já si o tom už nemyslím vůbec nic. Protože pokud nemáte doopravdy informace zevnitř, tak se to těžko jako posuzuje. Podle mé vize tím, jak se domnívám, že budou dražší pohonné hmoty a že lidi budou chudší, tak bude čím dál tím obtížnější a ztrátovější vést jakékoliv aerolinky. To znamená možná, že prodáváme příliš pozdě.
Možná, kdybychom se na to podívali z toho hlediska, jestli se to může promítnout do vyššího tlaku na kvalitu služeb například? Protože Korean Air alespoň je známá tím, že klade velký důraz na kvalitu, na spokojenost zákazníka.
Tohle to já neumím posoudit, ale vím, že i České aerolinky měly, nevím, jak je to v posledních letech, ale dlouhou dobu měly pověst jedné z těch lepších nebo mezi nejlepšími aerolinkami vlastně celého světa.
Vy hodně jezdíte, jak už tady několikrát zaznělo. Pociťujete obecně vůbec v cestování nějaký trend, vyšší tlak na kvalitu cestování? Ať už je to jakýmkoliv dopravním prostředkem.
Já spíš vidím, jak se častěji ztrácejí ty zavazadla, jo a tohle to a jak doopravdy ta ekonomika tlačí všecky prostě hodně jako ke zdi, takže jako mám pocit, že se doopravdy šetří, kde se dá a zároveň ono ročně, protože já už jsem zapomněl zase ty stamiliony lidí nebo miliardu nebo dvě, prostě obrovský množství lidí cestuje aerolinkama. Takže to, co dřív bylo jako maličko jako exkluzivní, tak dneska se stává taková jako pomalu jako běžný dopravní prostředek. Myslím, že si zase odvykneme teda.
Když jsme začali vašimi dojmy a zážitky z cest, tak vy rád poznáváte nejenom místa nová, ale vracíte se i na místa již známá. Vy jste mě upozornil třeba na Chrám Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého v Praze na Karlově. Čím konkrétně vás zaujal?
Já vám ještě řeknu zážitek z Vídně, kterej mě docela jako šokoval, protože já tam systematicky chodím po významných budovách, je jich asi 350, mám seznam, takže jsem šel do jednoho kostela, což je teda protestantský kostel Gustava Adolfa, švédského krále z 30. leté války a já jsem vlastně ustrnul, že někdo, koho my vnímáme jako arcinepřítele, je dobře, že mu to ten Valdštejn prostě jako ukázal, že jo, tak tam má takovej jako vlastní jako kostel, kterej navíc má docela dobrou pověst a dokonce tam je jako takový svatej obrázek Gustava Adolfa, který jsem si jako nejvíc obskurní svatý obrázek jako přinesl. Karlov. Celé Nové město je nějakým způsobem zanedbané. Já to vždycky sleduju třeba na příkladě Emaus, jo, já vím, že teďka přesně neodpovídám na vaši otázku, ale to je doopravdy ...
No, už jsme v Praze na Karlově.
... já vím, nejnádhernější komplexu, jsme na Novém městě, Karlov je nejvyšší kostel Nového města. Je to jeden z původních velkých dominant Prahy, ty byly v podstatě 4 - Hrad, Vyšehrad, kostel svatého Vavřince na Petříně a Karlov. Zakládal to sám Karel IV., zakládal to pro Karla Velikého, zároveň v rodišti Karla Velikého, že jo, vytvořil nadaci vlastní, má to kupoli, je to prostě takovej jako úžasnej chrám, kam se jako málo chodí. Ale já jsem vlastně o tom chtěl povídat proto, protože, že jo, tam je jednak teda to muzeum, že jo, to je policie a celý je to spjatý řekl bych s křesťanským hnutím uvnitř policie. A teďka je hrozně jako zajímavá otázka pro mě, na kterou já vlastně neumím odpovědět a myslím, že by to tak mělo být a to je role kaplanů u policie, u tý armády už máme ty polní kaplany a já si myslím, že i policie je potřebuje. Ale tady se ještě jedná o něco, jo. My když dneska řekneme církev, tak druhá věta je restituce. To je stejný, když řeknou obnovitelné zdroje energie, druhá věta je dotace. A vlastně ty polní kaplani jsou jedni z mála lidí, kteří prostě rozumí jako průměrnýmu chlapovi, když to teda takhle řeknu, jo, jako takovýmu jako víceméně nevěřícímu člověkovi, kterej je vrženej do nějakejch těžkostí života, musí se prát s nějakou agresivitou, s nějakou špínou, jo, to znamená tady jako je jako možnost doopravdy ty hodnoty, o kterejch mluvíme, nějaké aspoň jako v omezené míře vsunout a já mám jako někdy vlastně pocit, že právě takový ty instituce, jako jsou tyhle ty polní kaplani, ty streetwokeři, jo to lidi co doopravdy jako žijou mezi lidma nebo ty kaplani u policie, že to může mít velmi pozitivní vliv na život vlastně samotné církve. Že oživení může přijít z této strany.
Jinými slovy také i pro policisty je důležitý ten duchovní rozměr, respektive péče o duši.
Pro každého je v takhle jako složité životní situaci jsou důležité hodnoty. Jo, protože bez těch hodnot to bude doopravdy jenom moc a peníze jo. A tady jako je, jako ještě, ještě něco navíc. Proto si myslím, že ty kaplani jsou důležitý jak pro tu armádu i jako praktický psychologové, jo, ono ta psychologie, kdy léčíte pomocí ne prášků, ale něčeho jakoby vyššího, jo, nebo tak, ta vlastně fungovala v podstatě v každém náboženství a v každé společnosti. Ale zároveň teda, je to nejenom ten vliv na tu policii, ale zároveň je to zpětný vliv na tu církev.
Pokračujeme v rozhovoru s Václavem Cílkem. Pro vás přišlo několik e-mailů na téma výběr úložišť jaderného odpadu. Například pana Jindru zajímá vůbec, jaké podmínky musejí být ve vybrané lokalitě splněny a zda nelze pro tento účel využít například vytěžených důlních oblastí?
Já si myslím, že k podmínkám se nejlépe člověk dostane na webových stránkách, buďto teda Státního ústavu SÚRAO, jo, oni dokonce mají středisko informační, které je v Hybernské ulici, docela jako doporučuju to navštívit, má žena tam byla s dětmi ze školy prostě z 8., z 9. třídy a viděli něco novýho a byly docela vlastně jako překvapeni. Takže to je volně jako, jako přístupné, jsou tam nějaké instruktážní filmy, to je věc, která stojí za shlédnutí. Takže ty podmínky jsou zatím poměrně přísné. Jedná se o něco, co bude hluboké dejme domu 500 nebo 600 metrů, bude pokud možno v žulovém masivu, nebo v nějakém masivu, který je málo vlastně rozpraskaný, bude tam série chodeb, kde budou postupně ukládán radioaktivní odpad, ale asi nedojde k tomu dřív, jak v roce 2065 jo a zatím vlastně všichni s tím čekají, jo, něco málo je ve Švédsku, že jo, Yucca Mountain v Americe, prostě těch pokusů vlastně o vybudování těhle těch úložišť je víc, ale nikdo se do toho nepouští, protože všichni vědí, že dneska vyhořelé jaderné palivo z elektráren jaderných teda obsahuje stále víc jak 90 % využitelné energie. Takže spíš se čeká, jestli ten technologický pokrok třeba k těm reaktorům 4. generace, který budou pracovat já nevím s roztavenými solemi, jo, za vysokých teplot, třeba 500, 800 stupňů a kde bude dáno, kde bude možné přesně dávkovat vlastně už dneska to je jakoby vyhořelé palivo, tohlecto nezmění. Já bych taky s tím jako počkal, zatím bych se spokojil s tím, že ta úložiště přechodná, která jsou u jaderných elektráren, prostě dalších 20 let budou stačit.
Pana Jindru také zajímá, jak tento problém řeší v jiných zemích.
Oni ho vlastně neřeší. Jo, jako ve většině případů jsou ty plány, ale on to není zatím problém, jo, zatím je to prostě věc, která nějakým způsobem jako dozrává a která právě díky té technologii se může zvrtnout. Zase nenapadá mě nic lepšího než prostě dojít si do tý dlážděný a podívat se na modely těch radioaktivních úložišť a taky, jak to funguje vlastně jako jinde.
Možná jste už, pane Cílku částečně zodpověděl i dotaz paní Jany, kterou tato problematika rovněž zajímá. Cituji: "Bydlím v lokalitě Kraví Hora na Vysočině, poblíž uranových dolů v Dolní Rožínce. Kde je možné, že se bude v budoucnu stavět trvalé hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva? Moc se mi ta myšlenka nelíbí, ale chtěla bych se zeptat vás, jestli je možné už teď říct, jaké konkrétní dopady na životní prostředí by mohl mít geologický průzkum a pak stavba a existence vlastního úložiště."
Víte, já už to taky vidím tak pomalu jako sarkasticky. Já být starostou vesnice a někdo mi nabídnout, že kus za vesnicí bude jaderný úložiště, tak já bych to bral. Protože z toho budou docela velký odvody a měl bych jako pocit, že ekonomicky tu vesnici zabezpečím. Na další desítky nebo stovky let dopředu. Jako naprosto jako pragmaticky. To, co je ale nutný doopravdy jako zvážit je, kde to bude, v jakým stavu jsou silnice, jestli se bude jezdit přes obec, jo jako upřímně řečeno, stavba úložiště, to je něco jako stavba šachty. To znamená to je poměrně 500 metrů hluboký, to je poměrně jako, jako velký zásah, že jo, někde bude halda nějaká, někde budou nějaké domy, potom to samotné navážení toho jaderného paliva není tak jako velkej problém, jo, ale problém je právě to přechodné období třeba těch 10 let, než se tohle to úložiště vybuduje, takže pak teda, kdybych byl tím starostou a to úložiště chtěl, tak bych si kladl podmínky tak, aby se to odehrávalo mimo život vesnice.
Hostem dnešního vydání Jak to vidí, je geolog a spisovatel Václav Cílek. Do Česka, zdá se, konečně pomalu míří jaro, ačkoliv sníh pro změnu vystřídal déšť. Vás ale rozmary počasí nepřekvapí. Nebo ano?
Ne, naopak, jako jsem rád, že už je tady konečně jako teplejší počasí. Když jste se před týdnem nebo před několika dny ještě dívali jsme se tada na mapu Evropy, tak doopravdy byl vidět ten chladný záliv a to proudění, které šlo zhruba od Sibiře k nám, že jo, udržovalo nás v chladu, teďka naopak se to proměnilo na proudění z Atlantiku a protože to je prostě, protože to jde od Atlantiku, od moře, tak je to teplé a vlhké. To je tak je to jako je to úplně jako v pořádku. To, co je, to, co bylo pozitivní je, že sníh většinou tál pomalu, to znamená na mnoha místech se obnovily nebo zlepšily zásobníky spodních vod, to, co je negativní je, že zatím teda nevíme, nebo já to nevím, kolik plodin vymrzlo. A když jedete třeba tím Maďarskem, kde toho sněhu napadlo hodně a půda byla podmrzlá, tak tam jako vidíte, ty pole jsou rozbředlý, jsou pokrytý, prostě jsou tam louže půlhektarový vlastně a takže se nedá vyjet technikou do polí a část jako té setby vyhnije. To je jako, to je vidět. No, jinak počasí je vždycky nějaké. Ale, sledoval jsem teďka Farida Zakáriu a on si vždycky zve do svých pořadů, dělá to hrozně jako pěkným způsobem, lidi, kteří napsali nějakou zajímavou knížku. A přišla tam paní, která napsala knihu, která se jmenuje Arabské jaro a klimatická změna. Ta ona právě ukazuje, jak ty dva nebo tři roky před tím, než došlo vlastně k nepokojům, že jo v arabském světě, tak stoupaly ceny potravin, ale ceny potravin stoupaly proto, že následkem klimatických změn a což je vždycky, vždycky je to sucho a povodně, jo, vždycky je to tada tohlecto jako obojí a vždycky je tady problém, nebo čím dál tím větší problém, je ta kvalita toho osiva, že vlastně zemědělci často nevidí, co to osivo, odkud jde a co všecko vydrží. Takže ukazovala pokles následkem prostě klimatický fluktuacích v hlavních zemích jako je Kanada, Argentina, USA, prostě pokles úrody. A objevil se nový termín, který mně se hodně líbí, ale zatím ho neumím přeložit, vždycky se mluvilo nebo mluví do dneška o globálním oteplování, tedy a oni přišli s termínem text/, a to je něco jako podivný, zvláštní, jo, takže jako nejedná se teďka ani tak o to globální oteplování, ale o to, že to počasí je nějaký divný a to na celým světě, čili tenhle ten proces vlastně pokračuje. No a ještě ten Falid Zakari a ukazuje, jak právě tyhle ty klimatické změny v klesající úroda, zvyšující se ceny vedou k napětí v různých oblastech, včetně teda, že jo, těch nejchudších zemí tada na prvním místě. A klimatická perspektiva prostě pro dalších 20-30 let je to, nebude-li pokračovat teda to to globální oteplování, tak v každým případě to vypadá, že bude bude pokračovat to text/, to globální zpodivnění takový, ten nezvyklý chod toho, toho počasí. Tomu se asi nevyhneme.
Mimochodem, významný britský ekonom lord Nicolas Stern říká, že klimatická změna je největším tržním selháním dějin, cituji, pokud existuje byť jen jistá pravděpodobnost, že stovky milionů lidí budou muset z důvodu klimatické změny opustit své domovy, musíme celou věc brát opravdu vážně. Bereme, pane Cílku?
Víte, možná, že bereme, ale vytěsňujeme. A je to proto, že představte si, co bysme teďka měli dělat? My můžeme o něco málo omezit, že jo, já nevím, exhalace CO2, ale vlastně celá společnost, celá energetika, vybudované elektrárny, sítě, tankery, automobily, jo, všechno je nastavený určitým způsobem. Já se, víte jako myšlenka, kterou, která mě v posledních jako několik týdnů jako doopravdy trápí, je to, že to vypadá, že do konce toho století může ta teplota stoupnout snadno o nějaké 3 stupně Celsia. A že po 50 nebo 100 letech, jo, naši vnuci nebo pravnuci, to znamená ti lidé, kteří zjistí, že následkem těch klimatických změn došlo k zatopení části Holandska, že bylo nutné přestěhovat jádro New Yorku, prostě během 200 let, jo, bude-li tento trend pokračovat, je to pravděpodobné, že bude nutné přestěhovat jádro New Yorku někam jinam, do jiného města, včetně všech těch jako institucí a tak dále, tak vlastně budou nad náma vlastně kroutit hlavu, co jsme to udělali a ono to vypadá tak, že z hlediska té spotřeby, my jsme tu spotřebu začali dejme tomu v těch 90. letech, 92, 93 ale Američani a západní svět jí začal doopravdy ve velkém, tam je zlom v 80. letech. To znamená krátce jako před náma. To znamená tohlecto období té zvýšené spotřeby, kterou my bereme jako normální, tak to je doopravdy možná jenom jako záblesk a který jako pomine. Ale čím dál tím víc se ve Spojených státech, kde si tohle to uvědomuje čím dál tím víc lidí teda, začíná mluvit o odpovědném nakupování. Jo, a ti lidi se brání třeba proti tlaku reklamy tak, že než jdou do obchodu, tak si napíší lísteček toho, co potřebují a můžou koupit jednu, dvě věci navíc teda, to jo teda, když na něco třeba zapomenou, nebo se jim něco líbí, ale určitě to není to impulsivní nakupování, že jdete, a co se vám líbí, prostě to koupíte. To znamená těch technik, jak se dneska jako bránit a přecházet k nějakýmu takovýmu šetrnějšímu, ke světu, ke klimatu, prostě přístupu k životu existuje velice mnoho.
Říká na závěr dnešního vydání pořadu Jak to vidí geolog a spisovatel Václav Cílek. Děkuji za rozhovor a přeji příjemný den.
Vám také. Na shledanou.
Děkuji. Na shledanou. Zítra se můžete těšit na profesora Vladimíra Beneše, neurochirurga. Příjemný den všem přeje Zita Senková. Na slyšenou.
Sociální demokracie připouští, že část peněz, které vloží lidé do soukromých penzijních fondů v rámci takzvaného druhého pilíře penzijní reformy, vrátí zpátky do průběžného systému. V Česku by se tak do jisté míry zopakoval maďarský scénář, zestátnění vložených prostředků. Hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu je stínový ministr práce a sociálních věcí ČSSD, poslanec Roman Sklenák. Dobrý den.
Dobrý den.
Pane poslanče, co tedy bude s penězi lidí, kteří se rozhodnou investovat do druhého pilíře důchodové reformy?
O tom samozřejmě rozhodne parlament v okamžiku, kdy naše návrhy budou projednávány a samozřejmě o tom budou rozhodovat i ti lidé, ti účastníci ve druhém pilíři. Náš postoj je dlouhodobě známý, my chceme zejména zastavit vyvádění prostředků z toho průběžného systému, protože to způsobuje velké problémy s financováním důchodců pro stávající důchodce, pro ty, kteří dosáhnou důchodového věku ...
Pardon, pane poslanče, už způsobuje problémy?
Určitě, protože ten průběžný systém má už dnes deficit přibližně 50 miliard ročně.
Ano, ale to měl loni, ne, když začal fungovat druhý pilíř.
Samozřejmě, ale čím více lidí vstoupí do druhého pilíře, tím více prostředků se bude vyvádět z toho průběžného, takže přispívá to k zhoršování té situace. Pokud premiér Nečas hovořil o tom, že důchodová reforma stabilizuje důchodový systém, tak je tomu právě naopak tak, jak jsem řekl, čím více těch prostředků bude vyvedeno, tím ty problémy budou větší.
Jestli tedy ČSSD vyhraje příští rok parlamentní volby, ona 3 % vyvedená z průběžného systému, ptám se ještě jednou, je pravděpodobné, že by se fakticky rozpustila v průběžném státním systému penzí, pokud se někdo rozhodne individuálně spořit ve druhém pilíři?
Těch variant je samozřejmě více. V každém případě, pokud by byly schváleny naše návrhy v tom smyslu, že by přestaly být do druhého pilíře vyváděny prostředky z toho průběžného systému, tak by to de facto znamenalo zrušení toho druhého pilíře, a potom je potřeba řešit otázky, co s těmi prostředky, které tam budou mít účastníci naspořený.
Je to otázka. A vaše odpověď, co s těmi prostředky?
Já se domnívám, že by mělo účastníkům druhého pilíře být nabídnuto vrátit ty 3 % do průběžného systému a v takovém případě by jim příslušel starobní důchod, až dosáhnou důchodového věku v té plné výši, tak, jako kdyby ve druhém pilíři nikdy nebyli. Pokud by na tuto nabídku nepřistoupili, tak by samozřejmě mohli spořit dále pravděpodobně ...
V tom druhém pilíři? Ten už by nebyl.
No, pravděpodobně ve třetím, protože tam by došlo zřejmě k tomu, že by ten druhý byl v podstatě zjednoduším-li sloučen s tím třetím, takže tam by byly převedeny ty prostředky, které na účtě budou mít, ale samozřejmě s tím, že by jim byla tak, jak je současná legislativa nastavena, tak by jim byl krácen ten starobní důchod v okamžiku, kdyby dosáhli důchodového věku.
Byla by to nabídka, která se nedá odmítnout v uvozovkách, tedy, že ten důchod by byl o tolik nižší, kdyby se rozhodli nevrátit ty peníze střadatelé ze soukromých fondů do průběžného systému, že by v podstatě vůbec nedávalo žádný smysl tak, jako to bylo v Maďarsku?
No, právě to je ta otázka, abychom si uvědomili, o jakých částkách se bavíme. Pokud bychom předpokládali, že by se podařilo druhý pilíř zrušit dejme tomu ke konci roku 2014, tak průměrná doba spoření by se mohla pohybovat někde v oblasti rok a půl, takže ty 3 procentní body by za tuto dobu při průměrném platu odpovídaly asi 13 tisícům korunám.
A to už lidi nemusí mrzet podle vás, když přijdou o takové peníze?
To neříkám. Ale jak jsem řekl, tahle ta částka je kompenzována tím, že by pak měli nižší důchod z toho průběžného systému, a mám-li to vyjádřit v nějakém odhadu, tak tam by to v dnešních cenách dělalo asi 50 korun měsíčně, to ponížení toho důchodu. Čili o těchto částkách se bavíme. Tak ono to v podstatě odpovídá tomu, že to vyjde nastejno, jestli těch 13 tisíc by se vrátilo a důchod by byl o 50 korun potom vyšší v průběhu dejme tomu třeba 20 let. Ale samozřejmě stát, to chci jednoznačně říct, protože jsem slyšel upoutávku na tento pořad, kde se hovořilo něco o zestátnění, nebo někde dokonce znárodnění, rozhodně není možné, aby stát těm lidem peníze z těch jejich účtů převedl někam bez jejich souhlasu. Musí to být v rovině nabídky těm účastníkům, kterou buď využijí, nebo ne. Současně, jestli dovolíte, tohle jsou přes to všechno pouze náměty pro ten příští parlament, těch řešení může být ještě více, ještě jiné. V podstatě my jenom odpovídáme na dotazy, jaká by byla naše představa, ale bude záležet na té situaci, která bude, bude politická, ekonomická a tak dále.
To určitě. Posluchač Jaromír Majer na facebookových stránkách ptá se, proč vůbec ČSSD uvažuje o zestátnění čehokoliv?
Já myslím, že teď jsem na to odpověděl. My o zestátnění jsme skutečně nikde nikdy nehovořili. Pokud někdo tento návrh vykládá jako zestátnění, tak to prostě není přesné.
Ty 3 %, která lidé vloží během té doby, pokud by druhý pilíř existoval, pokud se ho ČSSD po volbách, které by případně vyhrála, rozhodne zrušit, tak v tom případě může si být jistý, že když bude spořit dál na základě těhle těch odvedených prostředků, že nebude jeho důchod podstatně nižší, protože v Maďarsku takto probíhala celá situace, pak vlastně lidé se rozhodovali pod tímto tlakem, jednoznačně vraceli peníze do průběžného systému.
Tam v Maďarsku ten systém, než došlo k těmto krokům, trval podstatně déle. Došlo tam k mnohem větším problémům, než předpokládáme budou v České republice někde za rok, kdyby mohly tyto návrhy naše být reálně projednávány. Takže tak, jak jsem hovořil o těch částkách, tak se pohybuje skutečně v poměrně malých, kdyby to ..., ať už ta varianta kdyby lidé měli tu nižší penzi, nebo by měli v plné výši, ale ty 3 procentní body by se vrátily, tak by to nemělo mít na jejich starobní důchody podstatný vliv.
Naladili jste Dvacet minut Radiožurnálu, tentokrát přijal pozvání stínový ministr práce za sociální demokracii a také poslanec této strany Roman Sklenák. Pane poslanče, je sociální demokracie připravená se případně soudit, pokud by nějakým způsobem zasáhla do stávající důchodové reformy, protože například poslanec Petr Gazdík za TOP 09 říká, že by do takového sporu určitě šel?
Já jsem vyjádření pana Gazdíka zaznamenal, ale já si myslím, že to pramení z nepochopení toho, co bylo ze strany sociální demokracie řečeno, rozhodně všechny kroky, které budeme navrhovat a návrhy zákonů, které bychom případně v parlamentu předkládali, musí být v souladu s ústavou, musí být v rámci zákonnosti, takže myslím si, že tam by neměl ani pan kolega Gazdík žádný důvod soudit se.
Je už jisté, že sociální demokracie zruší ten druhý pilíř důchodové reformy?
Tak o tom rozhodnou do jisté míry voliči, jestli nám dají v parlamentních volbách ...
Ano, tady je pořád ta hypotéza, že vyhrajete volby tak, abyste mohli sestavit vládu, ve které budete mít takový rozhodovací vliv, že byste si mohli prosadit tento bod. V takovém případě by se zrušil druhý pilíř, to už by bylo jisté?
Ano, o tom my hovoříme od samého počátku, zrušení druhého pilíře bude bezesporu součástí našeho volebního programu.
A pokud tedy lidé by se rozhodovali, že si zruší ten individuální účet druhého pilíře, který by už přestal existovat a neměli by zatím ten třetí pilíř, to je to připojištění, důchodové připojištění, kam by šly ty peníze potom z toho individuálního účtu druhého pilíře?
Víte, to jsou právě ty detaily, které teď je poměrně složité přesně popisovat, protože my neznáme, jaká bude politická situace po volbách, jaká bude ekonomická ...
Ale na co se mají spolehnout ti lidé? Ti přeci se už teď rozhodují, jestli budou spořit na důchod, někteří už jsou ve věku a současná vláda jim říká - máte nejvyšší čas. Mají čekat další rok?
To záleží na jejich rozhodnutí. Já jenom hovořím o tom, že například ze zákona každý penzijní fond musí do dvou let získat 50 tisíc účastníků, každý jeden z nich, dnes jich tady působí 6 a těch 50 tisíc účastníků nemají ani všichni dohromady. Kdyby této hranice nedosáhli, tak by v podstatě ze zákona tak, jak je dnes platný zákon, nemohli ani existovat. Čili to jsou ty věci, o kterých já hovořím, kdy přesně popisovat do detailů, jak bude nastavená legislativa, jaké úplně do detailů návrhy my budeme předkládat, je v tuto chvíli velmi obtížné. Nicméně ty principy, ty principy jsou jasné. Chtěli bychom ...
Pane poslanče, to jsou, právě proto, že jste před chvílí zopakoval, že sociální demokracie má ve svém a bude mít ve svém volebním programu zrušení druhého pilíře, ...
Ano.
... tak já se ptám, na co se mají spolehnout lidé, kteří se rozhodují, koho budou volit, co bude s jejich penězi, co bude s těmi 2 %, které jdou z jejich, tedy ne, že by byly vyvedeny z průběžného systému a nemají to důchodové připojištění, o to mi jde?
Můžou se stoprocentně spolehnout, že o své peníze nepřijdou, pokud bude mít vládní zodpovědnost sociální demokracie, to mohu garantovat, a ten náš předpoklad je, že ty peníze, o kterých hovoříte, právě budou převedeny do toho třetího pilíře, a tam bude možnost, aby účastníci pokračovali v tom doplňkovém penzijním spoření se státním příspěvkem. My bychom chtěli i motivovat zaměstnavatele, aby do tohoto systému přispívali více.
Ano, pane poslanče, to všechno je úplně jiná otázka, než na co jsme se ptala, když ten člověk, konkrétní příklad, může se to stát, nemá účet u žádného penzijního fondu, nespoří si ve třetím pilíři, co bude s těmi penězi z toho druhého pilíře, kam mu je pošlete, když o ně nepřijde?
Já předpokládám, že takovýto člověk dostane zákonem nabídku, že může spořit dále v tom třetím pilíři, pokud by na tomto řešení, které my navrhujeme, by nebyla politická shoda, tak zřejmě by připadalo v úvahu vrácení těch prostředků těm účastníkům, aby tedy je dostali zpět a mohli s nimi naložit podle své vlastní úvahy. Rozhodně, rozhodně ...
Na jejich soukromé účty?
Ano, ale rozhodně se nemusí obávat, že by o tyto peníze přišli, že by jim byly odvedeny někam mimo jejich kontrolu.
Potřebuje Česko reformu penzí podle ČSSD a potřebuje ji do jisté míry hlubší, než zachování současného průběžného systému za jistých kosmetických úprav?
No, to je poměrně složitá otázka, pokud se bavíme v této době. Česká republika je bohužel v této chvíli v situaci, kdy se nějaká zásadnější důchodová reforma nedá provést.
Proč?
Protože tady nejsou základní podmínky, které jsou obecně popisované například i Světovou bankou, která doporučovala státům, které se chystaly k důchodovým reformám, jaké musí být splněny podmínky. Já jenom připomenu jednu, posluchači možná si budou pamatovat na počátek devadesátých let, kdy se hovořilo o nutnosti přijmout důchodovou reformu a tehdy naprosto všichni účastníci těch diskusí hovořili o tom, že k takové reformě je potřeba vytvořit určité, určitou finanční rezervu na pokrytí těch transformačních nákladů.
Ale mezitím začala finanční krize, to nejen v Česku, v Evropě, ve světě.
Ano, o tom hovořím.
Ale o potřeba důchodové reformy se i na úrovni Bezděkovy komise, která tady fungovala pár let, na úrovni politických úrovní, jaksi hovoří řadu let. A teď vy říkáte, že teď na ni není čas. Já tomu úplně nerozumím.
Ano, ale celou tu řadu let, o které vy hovoříte, se také mluvilo o tom, že musí být vytvořena rezerva na pokrytí těch transformačních nákladů, hovořilo se o tom, že se budou odkládat peníze z privatizace majetku a tak dále, a v podstatě řada těch okolních zemí, kterým zkrachovala důchodová reforma, ať je to Polsko nebo Maďarsko, částečně i Slovensko, tak problém měly právě v tom, že neměly dostatečné zdroje na pokrytí těch transformačních nákladů. Totiž víte problém je v tom, že pokud do toho systému nedáte další prostředky, tak žádnou zázračnou reformu, kterou by byly všem účastníkům důchodového systému zajištěny vyšší a dostatečné penze, prostě nevymyslíte.
Úplně jednoduše, Česko tedy musí spořit třeba i víc let, aby si mohlo dovolit důchodovou reformu?
Já si myslím, že v tuto chvíli je potřeba motivovat jak zaměstnavatele, tak jednotlivé účastníky důchodových systémů, aby více si spořili, aby více přispívali do toho systému. Víte, ono tady 16 let funguje už ten třetí pilíř, toho současně asi 4,5 milionů občanů této země, což je naprosto v pořádku, ale problém je, že část ...
Že to nestačí?
No, problém je, že ty částky, které si tam ti lidi ukládají, jsou velmi nízké. Já vím, že v roce 2011 byla průměrná měsíční úložka 428 korun, což je samozřejmě velmi málo a potom, i když ti lidé řadu let spoří a dosáhnou toho důchodového věku, tak ta naspořená částka je tak malá, že v podstatě na nějaké dokrývání starobního důchodu z průběžného systému to nestačí. Čili je potřeba motivovat k většímu spoření.
A to znamená, že jestli se ČSSD ujme vlády, pak řeknete lidem, že si mají daleko víc sami spořit na penzi, že bez toho se neobejdou? Kolik by si tak lidé měli ukládat podle receptu sociální demokracie, aby si mohli být jisti, že nebudou v penzi velmi bídně na tom, že jejich životní úroveň neklesne?
Tak obecně se uvádí, že penzijní připojištění má smysl, pokud si člověk ukládá někde mezi 5 a 10 % svého příjmu. Ale samozřejmě já vím, jaká je ekonomická situace občanů této země a ono by se to dobře radilo, ale lidé prostě ty peníze nemají. My spíše chceme nebo uvažujeme o tom, že bychom nastavili pravidla tak, aby byli motivováni zaměstnavatelé k tomu, aby přispívali svým zaměstnancům, a tím se ten objem peněz do systému zvýšil.
Rozumím tomu dobře tak, pane poslanče Sklenáku, že ČSSD říká lidem - starejte se sami, pak říká zaměstnavatelům - umožněte lidem, aby se starali, ale stát neudělá pro ty lidi nic?
Ne, tak to musím odmítnout, takhle určitě se to interpretovat nedá, právě naopak, právě naopak.
Tak, co udělá stát?
Proto my hovoříme o tom, že chceme zrušit ten druhý pilíř, protože vyvádí peníze z toho průběžného systému a my právě říkáme, že stát nemůže rezignovat na svoji funkci, aby lidem, co celý život pracovali, nezajistil takové příjmy v seniorském věku, aby jim nezajišťovaly důstojné stáří. Proto je potřeba mít jako základní kámen, základní pilíř ten průběžný systém, a proto my tak bráníme této důchodové reformě, proto jsme tak se proti ní vymezovali, protože chceme, aby stát určitou záruku těm lidem dával. Na druhou stranu samozřejmě říkáme, že je správné, aby lidé, pokud mají tu možnost, spořili na penzi v těch dalších pilířích nebo respektive v těch dalších možnostech, které se nabízejí.
Současný premiér, předseda ODS Petr Nečas říká, že pokud má fungovat současný systém, pak je nutné buď zvýšit pojistné, a to ze současných 28 % až na 40 %, nebo zvýšit DPH podle něj až na 26 % nebo zvýšit korporátní daň na 38 %. Myslíte si, že se bez toho obejdete?
Víte, pan premiér říká každou chvíli něco jiného. Oni zvyšovali daň z přidané hodnoty před časem právě proto, aby stabilizovali průběžný systém, pak zvyšovali věk odchodu do důchodu.
Dobře, obejde se bez tohoto sociální demokracie, že by zvyšovala výrazně pojistné nebo daně?
Já se domnívám, že v tuto chvíli nějaký velký prostor pro zvyšování pojištění není. Na druhou stranu, pokud se podaří snížit nezaměstnanost a nastartovat hospodářský růst, tak ty příjmy do systému se zvýší a mohly by minimálně po tu dobu složitou dobu, kterou právě procházíme, zajistit v průběžném systému.
Pokud by se tak stalo. Do naší redakce dnes volal posluchač Hampl, kritizoval postup opozice, která podle něj odmítá vládní reformu s tím, že lidi tato argumentace ukolébá ve falešné naději, že není třeba nic dělat, že se stát o ně ve stáří postará, že lidi nemotivuje k zodpovědnosti za svůj vlastní život. Co byste mu odpověděl?
Ale já si myslím, že právě to, co jsem říkal před chvílí, tohle to vyvrací. Vždyť my jednoznačně říkáme, pokud lidé mají tu možnost jenom trochu, tak si mají myslet na své stáří, mají si spořit, a tak dále, a nespoléhat jen na stát. Ale současně říkáme, že ten základ, tu elementární částku, která je nutná pro důstojné stáří, stát musí nějakým způsobem zajistit tím, že zorganizuje právě ten průběžný systém. Kdybychom na toto rezignovali, tak jsem si naprosto jist, že by řada lidí se ve stáří dostala do situací, které by pro ně znamenalo například bezdomovectví.
Poslouchali jste Dvacet minut Radiožurnálu, jejich hostem byl poslanec, stínový ministr práce a sociálních věcí ČSSD Roman Sklenák. Díky, že jste si udělal čas. Na shledanou.
Také děkuji za pozvání a na shledanou.
Pěkný večer přeje Veronika Sedláčková.
Vítejte na Regionu, vítejte u pořadu Hubněte zdravě a hubnout budeme s kým?
S doktorkou Kateřinou Cajthamlovou a s Patrikem Rozehnalem, jako vždy.
Správně. Budeme možná k tomu potřebovat čaje, možná?
K hubnutí nevím, ale o čajích si dneska povídat budeme.
Dobře, dospějeme určitě i k těm, které jsou prý hubnoucí, ale vy jste si nachystala malý referát o historii čaje.
Ano, já bych chtěla říct, že vlastně 30 % současného čaje dodává Indie, což se možná málo ví a je to oblast od Himalájí k Bengálskému zálivu. Jinak čaj je stále zelený keř z rodu kamélií, což mně také připadá zajímavé a byl objeven před 5 tisíci lety v Číně, ale až v roce 1700 vlastně přibližně byl dovezen do Británie a v tomto roce už bylo v Británii 500 čajoven a zajímavé bylo, že v té době poklesla spotřeba alkoholu v Británii.
A asi jim to nevydrželo.
Já myslím, že asi ne.
No, a čaje se dají rozdělit samozřejmě na černé, zelené, bílé, oranžové.
No, já jsem je s dovolením rozdělila na odrůdy čaje černého, k čemuž přidám čaj zelený, protože čaj zelený je pouze méně fermentovaný čaj černý. Potom čaje bylinné, o kterých trošičku o bylinkách jsme mluvili, ale ne specificky o bylinných čajích. A potom bych se jenom velmi letmo zmínila o čajích ovocných.
Tak, téma máme jasné, začneme těmi černými a zelenými?
Určitě. Obsahuje spoustu zdraví různých způsobem ovlivňujících látek. Já to říkám opatrně takto, protože ne všechny látky mají pozitivní efekt. Ten pozitivní efekt je mírný povzbuzující účinek, obsah fluoru a obsah hořčíku. Ten mírný povzbuzující účinek má na starosti 40 miligramů kofeinu, který obsahuje čaj. Tady jenom kofeinové nápoje, to je přibližně 20 miligramů kofeinu, káva zhruba 60 miligramů, čili čaj stojí nějak mezi, bavím se o černém čaji. A ten kofein zvyšuje trošku krevní tlak, tepovou frekvenci, funkci průdušek, zvyšuje bdělost, čili stimuluje mozek. To jsou pozitivní efekty, ale může mít také negativní efekt na trávicí trakt, takže by s čajem měl být člověk opatrný. Říká se, že maximum jsou tak 3 černé čaje denně. Měli by se, to je další věc, pít s mlékem, protože černý čaj obsahuje thiamin, což je látka, která má takovou tu trpčí chuť, takovou tu ostřejší chuť a bohužel snižuje absorpci železa, proto například batolata, to znamená děti do 3 let by čaj vůbec neměli pít, protože tam může dojít k tomu, že vznikne při chronickém pití anémie.
To možná záleží i na druhu toho čaje, předpokládám, že takový ten šedý hrabě, tak ten bude mít právě tyhle silice, zatímco třeba darjeeling a jiné assamové čaje na tom budou lépe?
To nemusí mít, ano, ale batolatům se prostě čaj nedoporučuje obecně. Další teda tedy thiamin dělá ty skvrny na zubech i na protézách, na které potom musíme používat ty speciální zubní pasty. No a pozitivní vlastně látkou je kvercetin, což je flavonoid, antioxidant, který snižuje riziko nádorových onemocnění a kardiovaskulárních. Tady tedy znovu bych chtěla říct, že ten negativní efekt může být také spojen s kofeinem, tedy jsme říkali, že má ten mírně povzbuzující účinek. Pro lidi, kteří jsou citliví na migrénu, i toto malé množství kofeinu může způsobit, že mají větší pohotovost záchvatů migrény. Další tedy negativní efekt, už jsem zmiňovala, to je dráždění žaludeční sliznice a pokud vlastně někdo pije čaj velmi často, tak se projevuje i jeho mírně diuretický efekt.
Další tedy čaje ty bylinné, ovocné a tak dále si necháme na povídání po písničce, kterou vy si teď můžete poslechnout na Regionu.
Takový malý čajový dýchánek tu máme dnes odpoledne na Regionu s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou. Možná bychom ještě chvíli mohli zůstat u černého čaje, my jsme trochu varovali, ale přece jen nemá něco pozitivního ještě pro nás?
Určitě, léčebně samozřejmě všichni zají pití čaje při virózách a teplotách. Tam je důležité, že ten čaj by měl být trošku oslazen, ideální je med a měl by tam být citron. Ten horký čaj pomáhá snižovat tělesnou teplotu, protože střevo má v sobě receptory pro teplo a vlastně zpětnovazebně tu dráždivost tělesného jádra, takže to mu tuto.
A ten med a citron tam dávat asi až potom, co trošku zchladne, ne do úplně horkého.
Určitě ne do úplně horkého, sám C vitamin se vlastně při teplotě kolem 40 stupňů už rozkládá. No, je to velmi dobrý pitný režim v létě, právě kvůli té termoregulační funkci trávicího traktu. V létě by se neměl pít čaj ledový, měl by se pít čaj vlažný, ideálně takový až skoro trošku teplý. No, a zopakovala bych ještě omezení. Takže čaj, respektive větší množství čaje by si měli odepřít kojící ženy, a to kvůli tomu dehydratujícímu efektu, batolátkům by se nemělo dávat větší množství čaje, migrénici, lidé, kteří mají poruchu se vstřebáváním železa a ti, kteří mají chronickou chorobu trávicího traktu, zejména žaludku.
Další čaje, které máte, když už jsme ty černé probrali?
Tak, teď bych jenom velmi krátce řekla o zeleném čaji. Zelený čaj, protože je méně fermentovaný, tak obsahuje víc antioxidantů, zejména toho quercetinu. Těch čajů zelených je velká spousta, různé odrůdy, mají víc thiaminu, takže jsou hořčí a chtěla bych tady znovu upozornit všechny milovníky zeleného čaje, je potřeba spařit ten čaj vodou, která je kolem 70 stupňů teplá a nechat ho stát, protože jinak ty všechny pozitivní látky, pokud přeléváme horkou vodou, tak se v tom čaji vlastně rozloží.
Ztratí.
Ztratí, přesně tak. Takže to máme zelený čaj, černý čaj, no a teď už bych tedy velmi rychle přeběhla ty bylinné, protože těch je velká spousta. Bylinné čaje se vyrábějí z květů, plodů, listů nebo semen různých bylinek. Takže jenom velmi rychle z květů, to máme třeba levandule, tam je to dobrý, prostředek na relaxaci a spánek. Další černý bez, to je čaj, který se používá při zánětech sinusů, tedy dutin vedlejších nosních, při kašli. Heřmánkový čaj znají maminky, trošku snižuje dráždivost dětí, ten odvar se dává přitom, když zoubky se prořezávají, tak se tím masírují dásně. Má to efekt pozitivní na trávicí trakt, případně při zánětech očí se přikládá výluh z heřmánku na oči. No, a lipový květ, to je vlastně čaj, který funguje na bolesti hlavy, na stres a má mírný účinek jako trankvilizér, takže při takové té předrážděnosti pomáhá. Co se plodů týče, tak tady nejznámější je šípek, který obsahuje hodně vitaminu C. Z listů, tak bych zmínila asi jahodník a maliník, to jsou vlastně výluhy nebo čaje, které pomáhají vlastně na dobrou vůni z úst. Čaj z kopřivy, ten má obrovské množství pozitivních efektů, je to tonicum, mírné diuretikum, obsahuje železo na rozdíl tedy od černého čaje, u těch, které mají anémii, tak čaj z kopřivy. Jinak čajem z kopřivy se přelévají vlasy také. No, a čaje z kopřivy používají lidé na hubnutí. Tady bych řekla, že to není úplně dobrý nápad, protože ten diuretický efekt zbavuje vody. Lidé, kteří špatně spí, znají meduňku, která působí uklidňujícím dojmem, nebo uklidňujícím efektem a co se týče těch semen, tak maminky kojící znají fenykl, z toho se dělá čajíček proti prdíčkům, tedy nadýmání malých dětí, uklidňuje trávicí trakt a jenom upozornění fenyklový čaj by neměly pít těhotné ženy, protože může vést ke krvácení z dělohy a tím k potrácení. Takže pozor na to, kojící maminky ano, těhotné ženy nikoli.
Tak si dejte doušek čaje, teď už víte i který a počkejte si na další informace o něm od doktorky Kateřiny Cajthamlové na Regionu v seriálu Hubněte zdravě.
Pokračujeme v povídání o čaji a míříme do další sekce.
Co se týče ovocných čajů, tak tam se používají sušené části nebo vlastně celé části nějakých typů ovoce, přidává se k tomu často skořice, hřebíček, další koření. Tyhle ty čaje bývají oblíbené pro lidi, kteří neradi sladí, protože většinou ty čaje obsahují třeba rozinky,není potřeba je sladit. Tady zase čím delší dobu se ten čaj vyluhuje, tím lépe. Někteří lidé vyhazují ty součásti, mně to přijde škoda. Já si myslím, že u ovocných čajů, pokud máme kvalitní materiál, tak je dobré na závěr to sníst, tím vlastně se nám zvyšuje spotřeba vlákniny.
Dnes se používají i různé pečené čaje, jsou ty složky, které se pak dají jíst, je to vlastně takový kompot.
No, právě, je to trošku kompot. Výhoda toho je, že to voní, je to krásné na pohled a tady si myslím, že pro dietáře je to výhodný pitný režim, zvlášť pro ty, kteří mají rádi sladké, tak ten ovocný čaj je takové menší zlo a pokud si ho neosladíte, tak při pitném režimu může hodně pomoc. Jinak ještě takové drobínky a drbíčky, konvice na čaj by měla být nahřátá, aby čaj se udržel hodně dlouho teplý. Dobré je používat porcelánové nebo keramické šálky s dobrou glazurou, kovové šálky nebývají s výhodou. Ideálně vypadá čaj ve skleněných, ale ty bohužel nedrží tolik teplo. Co se týče pověr, tak údajně čajové lístky na prahu chrání před duchy a chudobou, takže doporučuju rozsypávat. No, a co se týče čaje s mlékem, takto vymysleli Britové s tím, že Britové, jak jsem říkala, teda do dnešního dne hodně pijí čaj, vypijí 175 milionů šálků, což je na jednoho Brita 3,5 šálku denně. No, a to mléko používali na to, aby vlastně trochu ztlumili chuť toho hořkého thiaminu. Jinak pro lidi, kteří mají rádi čaj s mlékem, pokud se dává nejprve mléko a pak teprve čaj, tak se ten čaj s mlékem lépe smísí. A co se týče ...
Má se nahřívat to mléko?
To mléko by se nahřívat mělo, aby se ten čaj neochladil. Jinak co se týče čaje s citronem, tak ten zavedli rovněž v Británii, ale tu přípravu s citronem vymysleli v Rusku.
Tomu já říkám nemocniční čaj.
Ano, je to nemocniční čaj a znovu pokud dáváme citron do čaje příliš horkého, tak je to vlastně spíš jenom kyselá chuť, samotný vitamin C už tam není.
A na závěr mi, paní doktorko, řekněte, když jsme i to trochu nakousli během povídání, jakési hubnoucí čaje, ty počítají jenom s tím, že se prostě odvodníme, nebo je nějaký efekt?
Většina těch hubnoucích čajů spočívá s tom, že mají diuretický efekt, čili dochází k odvodnění, část těch čajů tlumí chuť k jídlu. Ale já si obecně myslím, že čaje by neměly být nadužívány bez porady s lékařem. Tady chci říct u těch bylinných, střídat po týdnu a uvědomit si, že část bylinek může mít opravdu buď protiefekt proti lékům, anebo pozitivní efekt, to znamená, že potom ty léky zbytečně fungují příliš mnoho. Takže vždycky se poradit a co se hubnoucích čajů týče, tak bez porady s lékařem bych doporučila je neužívat.
A obecně, když zůstaneme třeba u těch zelených nebo černých čajů, v tom přiměřeném množství neovlivní nějak naši snahu zhubnout nebo naopak, že bychom kvůli tom,u nabírali?
Nemyslím si, že z čaje zvlášť, pokud se nesladí, by se nabíralo, tedy z žádného typu čaje není možno nabírat. Zelený čaj při hubnutí a zvyšování vlastně pitného režimu by neměl být hlavní součástí pitného režimu, říká se, že by měl pokrývat maximálně čtvrtinu našeho pitného režimu. Takže ne nadužívat.
Říká doktorka Kateřina Cajthamlová, diskutovat s ní jako vždy můžete i kdykoliv samozřejmě na našem facebooku www.facebooc.com/hubnetezdrave. Děkuji moc.
Na shledanou.
Z hádky dvou malých dětí na hřišti českobudějovického sídliště Máj vznikl incident, který ukázal, že nejenom sever České republiky má problém s rasismem. A problém s úzkým soužitím Romů a bílé většiny, a že radikálům a neonacistům stojí za to jet přes půlku země, aby zaučili své kolegy v tom, jak demonstrovat a rvát se s policí. Sobotní pochod a bitka uprostřed sídliště také ukázala, že českobudějovický magistrát má daleko větší problém, než si možná kdokoliv myslel, začíná Dvacet minut. V českobudějovickém studiu je primátor Českých Budějovic Juraj Thoma.
Dobré odpoledne.
Pane primátore, překvapilo vás, že se vám v Budějovicích strhla pouliční bitka s policejními těžkooděnci, jejímž výsledkem je několik zraněných?
Pane redaktore, úplně upřímně říkám, že intenzita té bitky mě skutečně překvapila a nejsem určitě sám, koho překvapila.
Říkal jste si tu sobotu, že jste jako město mohli něco udělat jinak, lépe a tak dále?
Přemýšlím o tom od té soboty každým dnem, ještě včera jsme se opravdu věnovali tomu, že jsme procházeli všechny naše kroky, které jsme udělali před tím sobotním incidentem, jsem přesvědčen, že všechno, co jsme mohli udělat v úzké kooperaci i s policí v těch fázích předtím, než k tomu samotnému střetu na tom Máji došlo, že jsme udělali, že jsme skutečně nic nepodcenili a určitě teda jsme přesvědčeni o tom, že žádné jiné řešení než to, co jsme udělali ty kroky, přijali, možné v tu chvíli nebylo. Já jsem se teď do toho hrozně zamotal.
Ne, ne, ne, já jsem to pochopil, předpokládejme, že i naši posluchači to pochopí, pane primátore. Ale stejně asi jako pravděpodobně každá obec v České republice i České Budějovice mají v nějaké kanceláři manuál pro obce k zákonu o právu shromažďovacím.
Jasně.
Kde je kromě jiného poměrně přesný návod a je přesně popsáno, za jakých zhruba 3 případů je možno zakázat dané shromáždění. Tak se ptám, proč vaši úředníci tohoto práva nebo možnosti nevyužili, co se týče toho shromáždění na náměstí Přemysla Otakara II.?
Pane redaktore, já ho samozřejmě znám, to je 73stránkový manuál, probírali jsme to s kolegy ze správního odboru a s kolegy z Policie České republiky, kteří jsou specialisté na boj s extremismem. My jsme potom, co jsme obdrželi tu žádost, respektive to oznámení o konání takzvaného pokojného shromáždění na náměstí Přemysla Otakara II., okamžitě kontaktovali Policii České republiky, nad tou žádostí jsme si sedli, ten samý den odpoledne se konalo normálně úřední jednání se svolavateli toho shromáždění, respektive s oznamovateli. Součástí toho jednání je normální úřední záznam, ve kterém přesně v souladu s tím manuálem jsme odpovídali na možné otázky a na možné komplikace. Součástí toho jednání je také prohlášení těch svolavatelů o tom, že součástí toho jejich setkání nebudou žádné politické projevy, nebudou žádné projevy různých organizací.
Pardon, pane primátore, já jsem se proto odkazoval na ten manuál, ve kterém je explicitně napsáno, že právě obce by neměly dát jen na to, co jim říkají ti svolavatelé, pořadatelé.
No, jasně, já bych se k tomu dostal, já bych se k tomu ještě dostal, tomu rozumím. Dále jsme ubezpečeni, že součástí toho pochodu nebo toho shromáždění nebude žádný pochod nikam, že to shromáždění bude bez řečníků, bez reprodukované hudby, bez živé hudby, že to shromáždění se z místa nikam dál nepohne a že se distancujou od jakýchkoliv eventuálně politických či jiných projevů, které by na tom náměstí se odehráti mohli. To všechno je sepsáno, k tomu všemu je záznam, následně to jednání posuzovali naši právníci ze správního odboru, tudíž lidé, kteří jsou oprávněni rozhodnout eventuálně o zákazu toho shromáždění, měli tomu dva policisty z Policie České republiky z toho specializovaného pracoviště na boj s extremismem a výsledky názoru těchto právníků bylo, že není zákonný důvod k tomu, aby město České Budějovice dopředu toto shromáždění zakázalo. Jinak to celé ...
Pardon, pane primátore, rozumím, teď zpětně, neměli jste být, řekněme přísnější?
Pane redaktore, po bitvě je každý kaprál generálem.
Tak jsem to vůbec nemyslel. Tak vy sám říkáte, že o tom uvažujete sám post?
Ano, po bitvě každý kaprál generálem, jak se říká, a teď teda jedno poučení z toho pro mě je naprosto zásadní, veškeré další shromáždění, které by se mělo odehrávat a tvářilo se jakkoliv mírumilovně a jakkoli hezky, teda budeme muset opravdu studovat velice zevrubně a velice opatrně. Já vám řeknu jednu z příčin, pro kterou například to nedoporučovali kolegové z Policie České republiky, kteří k tomu měli takové stanovisko, že v případě, že by magistrát města, ten správní odbor rozhodl o zakázání tohoto shromáždění, tak nepochybně ti organizátoři, kteří navíc ani z Českých Budějovic nebyli, by se obrátili na soud a oni si nebyli jisti, zda by soud nevyhověl té jejich stížnosti na zákaz toho shromáždění a jejich argument následně zněl asi takto - v případě, že by se soud neztotožnil s rozhodnutím správního odboru magistrátu města a to shromáždění povolil, narostly by jim křídla, že to říkám hodně lidově, ještě víc a komplikace, které by se pak mohly odehrát, by mohly býti ještě vážnější. Já opravdu nejsem právník a opravdu věřte tomu, že v Českých Budějovicích žádnou zkušenost podobného typu za 20 let nemáme, takže ...
Ne, pane primátore, proto spolu, proto spolu o tom mluvíme.
Proto jsme asi rozhodovali tak, jak jsme rozhodovali. Být za mnou zkušenost této soboty, tak asi bych se na to taky díval jinak.
Dobře, rozumím tomu, že mi budete argumentovat tím, že vy nezodpovídáte za Policii České republiky, i přesto Policie České republiky zasahovala na území Českých Budějovic, tak proto se vás, pane primátore, na to budu ptát.
Ano.
Máte představu, z jakého důvodu policie dopustila, že ti lidé, poté, co se rozpustilo to shromáždění na náměstí Přemysla Otakara II. došli až na sídliště Máj?
To je otázka, nebo respektive to je téma, kvůli kterému já jsem ve sporu s policií tady v Českých Budějovicích. Já už v sobotu jsem velmi kladl na srdce těm policistům, kteří byli přítomni v tom velitelském štábu, aby ten zákrok se odehrál ještě dřív, než ten pochod doputuje na sídliště, na kterém je 20 tisíc lidí a kde se z toho opravdu může strhnout mela úplně nebývalá. Já ale nejsem, pane redaktore, nadán žádnou pravomocí, abych veliteli policejního opatření přikázal, že ten pochod má zastavit v této a v této ulici v Českých Budějovicích. Ten apel já jsem řekl, opakovaně i v neděli, v pondělí i dneska jsem vyjádřil jednak uznání nad tím, že to nakonec zvládli, ale i pochybnost, zda se ten zákrok nemohl odehrát už podstatně dřív. Argument policie, který stále poslouchám, je ten, že k zastavení toho průvodu dřív, než došel až k tomu druhému shromáždění na Máji, oni neměli žádné zákonné oprávnění. Já nejsem zase právník, lidsky si to myslím trochu jinak a prakticky, ale ...
Pane primátore, já vím, že nejste právník, že jste archeolog vzděláním.
Ano, je to tak.
Na druhou stranu jste stejně asi jako já nebo spousta obyvatel České republiky viděl fotografie nebo videozáznamy, na kterých už při odcházení z náměstí Přemysla Otakara II. byli vidět hajlující muži a podle očitých svědků například kolegů z Českého rozhlasu z Českých Budějovic tam byla už na tom náměstí provolávána rasistická hesla, byl zmiňován Hitler a dále.
Pane redaktore, ano, dneska zrovna chviličku předtím, než připravujeme společně toto vysílání, jsem seděl v jiném studiu Českého rozhlasu s velitelem toho zásahu a věřte tomu, že otázka na to, proč nebylo zakročeno vůči té osobě, která zjevně nacistickým pozdravem pochodovala z náměstí ven a vedle něj na těch fotkách stojí přímo policista označený služebním číslem a zjevně se na něho dívá, tudíž je zjevně vidí, na tuto otázku já jsem do dnešního dne od policie odpověď nedostal, respektive dostal jsem odpověď, že všechno je to v šetření a že proti těm individuálním projevům sympatizujícím s neonacismem či nacismem bude zakročováno individuálně v rámci vyhodnocování důkazů a následnýho pravděpodobně trestního řízení. Mě to samozřejmě úplně neuspokojuje, protože na tohle teda nikdo v Českých Budějovicích není zvědav, všichni by asi spíše ocenili, kdyby ten zásah byl, pokud možno rychlý, pokud možno okamžitý a pokud možno s okamžitým potrestáním, ale já opravdu nemám ...
Pardon, vy s veškerou znalostí toho, jak vypadá město mezi náměstím, kde bylo to shromáždění, a sídliště Máj, tak dalo se podle vašich zkušeností coby prostě českobudějovického primátora zabránit tomu, aby nakonec se uvnitř sídliště Máj strhla tahle bitka prostě dělbuchama a s dýmovnicema a tak dále?
To skoro vypadá jako kvíz o tom, jestli schvaluji postup policie. Já jsem, pane redaktore, k tomu říkal od soboty do dnešního dne a zopakuji to i vám znova, to, že jsem policii žádal, aby se ten zákrok odehrál někde jinde, než na sídlišti, aby se odehrál dřív.
Já to mám před sebou, já to čtu to vaše vyjádření, ano.
Já jsem přesvědčen, že taková místa samozřejmě po cestě byly, logicky se nabízí to, že ten průvod musel překonat řeku Vltavu v Budějovicích, nemáme 100 mostů, máme jenom 3 mosty, stačilo vsadit 3 mosty a na ten druhý břeh, na kterém leží ta sídliště, by se ten průvod nedostal. Ale znova, prosím, věřte mi, není to moje výmluva, není to hledání žádného alibi, já rozhodování o tom policejním zásahu v ruce opravdu neměl.
Já vím, ale teď tak tady spolu mluvíme, vy jste primátor Českých Budějovic, tak bych od vás ...
Ano, taky jsem vám k tomu můj názor řekl, myslím si, že ho mohli zastavit dřív.
Máte pochybnosti?
Ano.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu dnes s primátorem Českých Budějovic Jurajem Thomou. Pane primátore, popište pro naše posluchače, kteří neznají České Budějovice, co je to za místo sídliště Máj?
Ano, ono to teď možná vypadá úplně hrozivě, vypadá to, jako kdyby České Budějovice byly nějakým hrůzným místem, které známe z některých fotek z jiných měst, například na severu Čech nebo Moravy, ale není to tak. Jedno z českobudějovických 3 velkých sídlišť je sídliště Máj, žije na něm přibližně 22 tisíc obyvatel, z těch 22 tisíců obyvatel se přibližně 400 z nich oficiálně hlásí k romské národnosti. To sídliště není jednodruhově nebo sociálně není nijak vyhraněno, že by to bylo sídliště, na kterém žije jenom nějaká sociální skupina obyvatel. To sídliště je velmi pestré co do složení sociálních struktur obyvatelstva. To sídliště je moderním sídlištěm, kde lidé, kteří bydlí v těch panelových domech, investovali obrovské peníze v posledních letech do revitalizace těch domů, všechny ty domy dneska jsou opravené, jsou plně nově zateplené. Město v posledních 5 letech investovalo víc než 200 milionů korun zase do revitalizací veřejných prostranství a ploch. Tím sídlištěm, kdybyste teď se chtěl projít nebo kdyby jste se podívali přes nějaký internetový server na to, jak to sídliště vypadá, tak nebudete mít pocit, že je to sídliště, na kterém existuje nějaké sociální napětí, není tam jediné ...
Tak, pane primátore, a teď, to je velice osobní otázka, doporučil byste třeba nějakým členům své rodiny, aby se šli na sídliště Máj projít večer po desáté hodině?
Pane redaktore, na tuto otázku jsem připraven odpovědět asi takto, já samozřejmě na sídliště Máj se nebojím vyjít ani po desáté hodině večer. Jestli bych to doporučoval členům své rodiny, tak to můžu doporučit akorát manželce, která většinou stejně chodí se mnou, takže ta by se asi se mnou tam nebála. Ale rozumím, kam ta otázka směřuje, subjektivní pocit bezpečí těch lidí, kteří na tom Máji žijí, je velmi nízký. Oproti tvrdým oficiálním číslům z policejních a z našich statistik, které vykazují už 4 roky po sobě velice rapidně klesající trend pouliční kriminality anebo páchání přestupkové činnosti. Pouliční kriminalita spočívající v rušení nočního klidu, v narušování dobrých sousedských vztahů za prvních 6 měsíců letošního roku, je tam řešeno celkem 45 případů, kdy k něčemu takovému došlo v rámci přestupkového řízení, pak je tam řešena jedna událost, která je označována jako urážka na cti a myslím, že asi 4 události, které souvisí zase s drobnou hospodářskou kriminalitou několikrát, je škola.
Pardon, pane primátore, to vypadá jako velice nízký údaj.
Ano.
Vzhledem k tomu, kolik lidí bydlí na sídlišti Máj.
Ano.
Na druhou stranu podle mých informací tak, jak jsem mluvil s několika lidmi, kteří přímo na sídlišti bydlí, tak důvěra v to, že něco bude z těchto přestupků vyřešeno, je velice malá, to znamená, že z jejich pohledu velká většina těch přestupků není vůbec ani hlášena, takže o nich vlastně statistiky nevědí.
Ano, já jsem právě říkal, že jedna věc je pocit, subjektivní pocit toho bezpečí, který je tam skutečně velmi nízký, a druhá věc jsou ta tvrdá čísla. To, že to někdo neohlásí, pane redaktore, to je potom složitá věc, protože pochopte, že také nemůžete řešit problém, o kterém policie nebo městská policie nebo přestupkový odbor na magistrátu města nic neví. To já myslím, že je pro budoucí asi měsíce to hlavní jako zvýšit subjektivní pocit bezpečí těch lidí na sídlišti.
Jak to chcete udělat?
Ano, já bych jenom rád připomněl, že na tom sídlišti je vedle služebny městské policie normální standardní služebna Policie České republiky, na tom sídlišti sídlí obvod policejní České Budějovice Čtyři Dvory. My máme standardně na sídliště ve službě 2 pěší hlídky a 1 autohlídku plus psovody, to znamená, je to nějakých 8 lidí, přes prázdniny tento počet bývá navyšován o minimálně další 2 hlídky, takže počet těch strážníků se tam pohybuje mezi 10 a 12. Od soboty ...
No, dobře, pardon, pane primátore, ...
Já to jenom, můžu to jenom říct?
Dořeknete to, nebojte se, víte, co mě zajímá, zajímá mě, jestli to stačí?
Od soboty tam stabilně hlídkuje 12 strážníků a přidali se k nim zaplaťpánbůh snad i policisté z řad Policie České republiky. Já, pane redaktore, na 22 tisíc obyvatel toho sídliště mám vyčleněno 12 strážníků a už nejsem schopen dát tam někoho dalšího, protože například nápad přestupků a podobných věcí v historickém centru nebo respektive v obvodu historické centrum je několikanásobně vyšší. Já mám největší počet strážníků dneska vázaných právě na sídliště Máj a nejsem schopen nasadit tam 100 strážníků. 100 zaměstnanců je kompletní stav celé městské policie, která slouží ve 4 nepřetržitých směnách, těch 12 je v tuto chvíli pro mě maximum, které jsem schopen tam poskytnout, nejsem schopen poskytnout tam už žádné další lidi, ale právě proto tam snad po té sobotní zkušenosti a po těch velkých diskusích, které jsme od soboty absolvovali se státní policií, hlídkujou i hlídky Policie České republiky.
Rozumím. Romský koordinátor Jihočeského kraje Roman Slivka, mimochodem muž, který přímo na sídlišti Máj bydlí, ...
Ano.
... k tomu říká, cituji: "Je tu velká komunita na malém prostoru. Magistrát sice udělal v minulosti několik opatření pro zlepšení situace, například posílil hlídky, zřídil služebnu městské policie na Máji a další, ale z hlediska samotných Romů to způsobilo, že se ještě více shromažďují na jednom místě." Nemá pravdu?
Já nevím, tak v posledních letech město neprodává žádné byty, do kterých by se ti lidi mohli stěhovat, tudíž, jestli se tam sestěhovávají další a další občané romské národnosti, není to proto, že by město v té lokalitě prodávalo nebo pronajímalo jim byty, tak to není a ...
Pardon, některé byty v těch panelových domech nepoužívá město jako řekněme svého druhu sociální bydlení?
Ano, ale neprodává je. To jsou nájemní byty, neprodává je a v nájemním bytě, a ty kontroly opravdu probíhají, máte hlášený určitý počet osob, častokrát je ta věc porušována, nicméně na nich probíhají kontroly a věřte tomu, že ty lidi z těch bytů odcházejí a končí potom na ubytovně v Okružní, tak to prostě je, tohle to my si opravdu hlídáme, protože je nám jasno, co se tam všechno může odehrávat, ale překvapuje mě, že pan Slivka za jediný problém považuje tu vysokou koncentraci těch lidí. Já si myslím, že druhým problémem je to, že přestože tam město provádí nějaký doprovodný sociální program prostřednictvím různých nevládních neziskovek a různých církevním institucí, ke kterým jejich činnost financuje z městského rozpočtu, tak já za hlavní problém vidím to, že ta romská komunista prostě nechce přijímat ty sociální služby a přestože jim je nabízíte, tak konzumace v uvozovkách teda z jejich strany je opravdu hodně nízká a nedaří se nám nikterak je přimět k tomu, aby se do těch sociálních programů zapojovali.
Co to znamená, že se vám nedaří je přimět? Znamená to, že ten jediný romský koordinátor, který je zároveň protidrogový, David Kostohryz prostě na tu práci nestačí, že jí je moc na něj?
Ne, tu terénní práci vykonávají pro město České Budějovice různí poskytovatelé těch sociálních služeb. Jak jsem se zmiňoval, jsou to ve své většině nevládní neziskovky anebo církevní instituce.
Tak jsou to například salesiáni, kteří sídlí těsně vedle sídliště?
Například, například salesiáni, který dostával od města finanční podporu na to, aby realizovali nějaký doprovodný sociální program. Zrovna ti salesiáni například dělají jednu záslužnou věc, že mají doučování pro romské děti, že se jim věnují, aby ty děti nelítaly venku po ulici, ale nějakým způsobem se jim docela dobře daří aspoň část těch dětí prostě uchopit a posadit je někam ke stolu a nějakou formou je vzdělávat.
Pardon, pane primátore, já myslím, že to všechno, co mi říkáte, by asi mohlo nebo možná z vašeho pohledu nějak funguje. Ale pokud se nepletu, tak teď v sobotu se ukázalo, že to nefunguje dostatečně?
Pane redaktore, kdyby to řešení bylo tak jednoduché a kdyby existovalo nějaké univerzální řešení, tak jsem přesvědčen, že by v žádném českém městě žádné problémy nebyly. To, že těch problémů v českých mnoha městech je víc než dost, asi ukazuje na to, že na to neexistuje žádný jednoduchý recept, ani žádný jednoduchý mustr. Prostě je opravdu velmi složité, představte si situaci, kdy vy ráno vstáváte do práce, abyste každý den od pondělí do pátku strávil v té práci minimálně 8 hodin, abyste na konci měsíce dostal výplatu, abyste s ní mohl zaplatit činži, abyste mohl prostě uspokojit nějaké své potřeby, a proti tomu zase máte ve svém blízkém okolí lidi, kteří v podstatě svoji existenci založili na tom, že žijou na sociálních dávkách a sociálních podporách. A tento problém, který samozřejmě ty lidi ustavičně frustruje, protože jsou s ním dnes a denně konfrontováni, prostě nějakým způsobem pak se stává roznětkou toho, co se odehrálo tady v Českých Budějovicích. Já znovu ...
Rozumím, pane primátore. A vy považujete za tak otázku, která míří mimo, když se vás zeptám, co proti tomu děláte a co proti tomu budete dělat?
Pane redaktore, ne vůbec ne, já vám jenom chci říct, že my můžeme udělat to, že tam můžu mít 12 strážníků, můžu tam mít 20 strážníků, když už nebudou vůbec nikde v centru města, můžu, myslím, po té sobotě teď velmi jako apelovat na státní policii, aby se tam objevila i uniforma policajta státního, umíme z města podporovat finančně ty nevládní neziskovky, které s komunitou pracovat přece jenom umí určitě než magistrátní úředník nebo než politik nebo než policista, ale já opravdu nejsem schopen ovlivnit to, že ti lidé jsou spokojeni s tím, že k živobytí jim stačí pobírat sociální dávky. To je přeci otázka na úplně jinou politickou úroveň, než je úroveň starosty stotisícového města. Já ten systém nenastavuji a až do ..., ještě v nedávné době to byly obecní úřady, které prostřednictvím svých odborů sociálních dávek ty dávky vyplácely a já skutečně to vidím jako velký problém, když ty lidi nejsou nijak motivováni k tomu, aby prostě do té práce chodili, aby měli nějaký pevný životní rytmus, aby věděli, že ráno musí vstát, musí do tý práce si ty peníze vydělat, že pro ty peníze se nechodí na úřady, kde je někdo tiskne. To já ale jako starosta opravdu neovlivním. To má v ruce zákonodárce, to mají v ruce poslanci, potažmo senátoři, kteří nastavujou ty pravidla a který nastavujou ten systém. Ten nenastavuji ani já, ani primátor hlavního města Prahy, ani starosta nejmenší obce v Čechách.
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. O situaci v Českých Budějovicích tamější primátor Juraj Thoma byl mým hostem. Díky za váš čas. Na shledanou.
Děkuju. Na shledanou.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Radiožurnálu, přeji dobrý poslech.
Sýrie žádá, aby ji OSN chránila před vojenským útokem. Vláda Bašára Asada odmítá doslova jakoukoliv agresi. Mezitím se ale naopak pro zásah mezinárodního společenství vyjádřila Liga arabských států. Saúdská Arábie upozorňuje, že váhání může povzbudit Asadův režim k dalšímu zločinu. Odpoledne se k situaci vyjádřil taky generální tajemník Severoatlantické aliance. Důkazy, které viděl, ho prý přesvědčily, že za chemický útok na předměstí Damašku je zodpovědná právě současná syrská vláda. Do studia Dvaceti minut přišel dnes Mazen Maialeh, syrský opoziční politik, který v Česku nejprve studoval a pak se sem na konci osmdesátých let vrátil natrvalo kvůli politickému pronásledování ve své vlasti. Já vás zdravím. Dobrý den.
Já vás taky zdravím. Dobrý den.
Jste nakloněný útoku na Sýrii, zeptám se hned takto bezprostředně, protože to je otázka, která se teď nejčastěji skloňuje?
Já myslím, že na tuhle otázku nelze odpovědět jednoznačně jako ano či ne, protože ani si myslím, že iniciátoři toho případného útoku si nejsem jisti toho výsledkem toho eventuálního útoku, já si myslím, protože ten útok, pakliže má pouze udělit režimu Bašára Asada nějakou lekci, aby nesahal podruhé na ty chemické zbraně, tak si myslím, že je to strašně malý důvod na ten útok.
Že by nemusel mít ani takový výsledek, že by udělil lekci Bašáru Asadovi, že by to nakonec nemusel zvládnout, ani útok, který plánují spojenci možná?
Já myslím, že vojensky určitě nemá na to, aby jakkoliv odporoval takovýmu útoku, prostě ...
Bašár Asad?
Bašár Asad, určitě ne, ale nedá se vyloučit to, že třeba ze strany Íránu se případně nebo že by se Írán připojil k Sýrii v nějaký odvetě nebo třeba i libanonský Hizballáh, který jsou nejsilnějšími spojenci syrskýho režimu, takže podle mě, takhle ta věc, já nejsem schopen to posoudit čistě z vojenskýho hlediska, nejsem expert na tohle, ale pochopitelně přemýšlím o možných politických dopadech a s těmi dopady si nejsem v žádném případě jist.
Jestli útok ano nebo ne, myslíte?
Ano, ano, v tomhle, protože jako jestli máme říct ano, tak to znamená z pozice opozičního syrskýho občana dejme tomu, tak já musím vidět nějaký přínos z toho útoku ve prospěch syrského lidu a když takovýhle výsledek není zaručen, tak nevím, nejsem si jist.
Myslíte si, že by to nemuselo prospět obyvatelům Sýrie, kdyby západní spojenci zaútočili proti režimu Bašára Asada, když právě ten hlavní argument je ochrana civilního obyvatelstva před třeba opakujícími se chemickými útoky?
Takhle, já to vezmu z pohledu toho, co se děje v Sýrii už 2,5 roků. Prostě ta katastrofa, která se děje v Sýrii, ta prostě má za následek přes 100 tisíc mrtvých ze strany lidí, ...
Civilistů.
Civilistů a tak dále, i ze strany režimu možná taky je tolik obětí.
Tedy vojáků.
Tedy vojáků a příslušníků různých bezpečnostních ....
Sil.
Organizací nebo sil. Kolem 300 tisíc vězňů, třetina syrskýho obyvatelstva přišla o svoje domovy, byty, prostě o bydlení, bydlí v provizorních bydleních.
Tedy ta situace je velmi neuspokojivá a to je podle vás je spíš pro nebo proti tomu útoku?
Já myslím, že ..., já na to hledím tak, jestli ten útok bude mít za dopad to, že se urychlí vyřešení situace, která podle mýho názoru nemá čistě vojenský řešení, zcela určitě ne. Ne konflikt má rozměr jak regionální, tak i mezinárodní a jsou v tom prostě, tečou tam obrovský peníze na udržení jakýsi války, občanský války v Sýrii, takže ...
A to ze strany?
Podle mě ze všech stran.
Ze strany Ruska například?
Určitě Rusko, Írán podporujou silně režim, ale další síly podporujou řekněme opozici nebo vojenský svobodnou sysrskou armádu anebo ještě bohužel jsou tam i síly fundamentalistické, které páchají i proti zájmu Syřanů obrovské škody.
A myslíte si, že by, pokud ten útok, jak ho teď popisují úvahy, pokud k němu dojde na straně západních spojenců by byl rychlý, krátký, velmi pravděpodobně maximálně letecký, nebo by to byly střely Tomahawk, že by mohl pomoci ukončit občanskou válku v Sýrii, že by ukončil toto utrpení lidí, které jste popsal?
Teda tady musím promítnout svoje osobní přesvědčení a já si myslím, že vzhledem k tomu, jak jsem nastínil, nebo jak jsem řekl, že ten konflikt v tuto chvíli má dalekosáhlý rozměr přesahující Sýrii, přesahující i region, tak si myslím, že jeho konečný řešení je v rukou velmocí, řekněme upřímně Spojených států a Ruska především a jeho řešení je přes konsensus a přes nějakou mírovou konferenci o Sýrii, kde pochopitelně je předem daný plán a kde jsou různý zainteresovaný strany vyrozuměny o tom, že je mezinárodní vůle ukončit tenhle konflikt.
Umíte si představit, že by si Spojené státy a Rusko třeba na takové mezinárodní konferenci sedly za jeden jednací stůl a pokusily se a nakonec i se domluvily na nějakém mírovém plánu pro Sýrii?
Já myslím, že ano, proč ne?
I třeba potom vojenském zásahu Spojených států?
Tak to zkomplikuje. Podle mýho názoru ten vojenský zásah jakožto jednostranný akt řekněme, tak může komplikovat směřování k mírovému řešení.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, pozvání přijal Mazen Maialeh, Syřan žijící řadu let v Čechách. Vy už jste se zmínil o tom, že jsou v Sýrii povstalecké skupiny, které operují na jejím území a mě by zajímalo, jestli se v nich vyznáte, protože lidé, kteří působí v Sýrii třeba ze společností, které pomáhají civilistům, říkají, že je tam těch frakcí mnoho, že často jejich zájmy jsou v dost v rozporu se zájmy revoluce nebo lidí, kteří chtějí osvobození od Bašára Asada, vidíte to podobně?
Bohužel ano, bohužel ano. To jako situace v terénu je bohužel závislá od toho, odkud tečou peníze, odkud teče podpora a ve prospěch koho a v zájmu koho, takže i proto ten konflikt má tak dalekosáhlý rozměr, jak jsem říkal, jako z pohledu politickýho nebo geopolitickýho, ten konflikt určitě nemá, v tý dnešní podobě nemá pouze kořeny pouze v Sýrii, to má ty dalekosáhlejší rozměry a bohužel to není ve prospěch Syřanů.
Myslíte si, že a tady se ptá posluchač Jaromír Majer na našich facebookových stránkách, jestli je Bašárova opozice opravdu dobrým řešením pro Sýrii?
Opozice pochopitelně ve chvíli, když ta opozice není jednotná a jsou v ní všelijaký frakce, směry a tak dál, tak pochopitelně nelze posoudit jako jeden celek ta opozice. Opozice je tam, která je uznávaná jako, to znamená, že ta aliance, která víceméně více spolupracuje se Západem a s jejich spojenci v tom regionu, a pak je tam další opozice, která trošku distancuje od týhle opozice, ale nicméně je to taky opozice, a ta směřuje spíš k tomu politickému řešení situace. Takže a opozice existujou, to jsou ty skupiny militantní, který jsou blízko Al Kajdě a ...
A k civilistům se chovají jak?
Tyhle ty skupiny určitě se nechovají k civilistům jako nijak dobře a ve městech nebo v lokalitách, kde mají nadvládu, tak lidi se proti nim taky bouří.
Když se tedy z pohledu současné Sýrie podíváme na ten možný vojenský útok, měl by mít podle vás mandát Rady bezpečnosti OSN, nebo by se bez něj mohl eventuálně obejít?
Tak to je jako podle mýho názoru to není až tak podstatný, jako ty cíle, který sleduje ten úder.
A vy se v těch cílech, když o tom tak mluvíme, vyznáte, nebo víte o tom, s kým by pak, mohl byste třeba doporučit západním spojencům vzhledem k tomu, co víte, s kým by pak mohli spolupracovat v Sýrii, těch odnoží povstaleckých je hodně. Pokud by ten zásah proběhl, pokud by se uskutečnil, komu by vlastně pomohl?
Opět tady jsem na rozpacích, protože opravdu nevím, jaký jeho rozsah, jaký jsou jeho cíle a jak prostě podle toho, co je deklarováno a avizováno, tak ten zásah nemá nějakým způsobem ohrozit řekněme trvání režimu. Může určitým způsobem navodit nějakou novější rovnováhu sil, ale nevím, jestli takováhle rovnováha by byla k něčemu dobrá, když k tomu nebude následovat řekněme snaha o mírový řešení u jednacího stolu. Já jsem prostě přesvědčen o tom, že ta situace nemá řešení vojenské nebo čistě vojenské, jako to vojenské řešení anebo ta vojenská síla může podpořit určitý mírový řešení.
Dostat k jednacímu stolu všechny síly zúčastněné?
Ano, to znamená, aby, aby ten režim neměl silnou pozici u toho jednacího stolu.
Ale mohl by Bašár Asad ještě jednat po tom všem?
Když bude donucen, ano.
Ale měl by, myslíte, že ještě je nějaká mezinárodní vůle, aby Bašár Asad usedl k jednacímu stolu a vyjednával, nebo spíš by to měl být ten, kdo odejde do exilu a zůstane tam, protože vy jste zmínil, že třetina Syřanů je bez domova v současné chvíli?
Jako, kdyby se mě zeptali, tak pochopitelně bez Asada bych to viděl daleko radši, ale jestli ...
Ale umíte si představit i možnost, že se s ním vyjednává?
Umím si představit, já především chci, aby skončil ta válka, aby skončil ten konflikt. To je prvotní zájem podle mýho názoru syrskýho lidu a to, že kdyby byl donucen Bašár Asad jednat, řekněme, ne z pozice síly, ale z pozice toho, který má odejít a který formálně dejme tomu vydrží u moci nějakou dobu, tak proč ne?
Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je dnes předseda občanského sdružení Iniciativa pro svobodnou Sýrii Mazen Maialeh. Máte, vy už jste to zmínil, že lidé v Sýrii, civilisté jsou ve velmi zbídačené situaci. Máte informaci, jak to tam vypadá teď, když se blíží zima, jak to, jaký přístup mají lidé k elektřině, k vodě, jaké tam panují humanitární podmínky?
Podle toho, co já vím, tak jsou věci, ta katastrofa je nepředstavitelných rozměrů, skutečně lidi umírají hladem, jsou odtrženi od vody, od elektřiny, od možnosti, od jakýchkoliv životních potřeb, takže lidi skutečně poprvé snad v historii Sýrie umírají hladem.
Snažíte se ze své pozice z České republiky jako Syřan, který tu žije už skoro 30 let tuším, s tím něco dělat, máte tu možnost?
No, snažili jsme se jako v našem sdružení něco podniknout. Pochopitelně jsme velmi limitováni logistickými záležitostmi i řekněme našimi finančními možnosti, takže jako pokoušeli jsme, poslali jsme jim nějakou humanitární pomoc, ale pochopitelně není to, co by nás uspokojilo.
Vy jste byl opoziční politik, taky jste, tuším, odešel na konci osmdesátých let ze Sýrie do České republiky, tehdejšího Československa, ...
Ano.
... protože jste byl pronásledovaný kvůli svým názorům. Existuje v Sýrii něco jako disent, jako odpor, a teď nemyslím ten vojenský, vůči režimu?
Existovaly různý podoby řekněme komunikace, ale to nebylo organizovaný. První, první organizovaný kontakt v exilu byl v roce 2002, jehož jsem byl taky účastněn a to byl první, první pokus toho druhu.
A teď v době občanské války má tam nějaký vliv komunita žijící v zahraničí, myslím na tu situaci Syřanů, kteří tam zůstávají, máte vy tam třeba známé, pořád určitě máte?
Mám, mám, pochopitelně ano. Tak vliv asi podstatný nemá pochopitelně, protože zvlášť ve chvíli, kdy je tam nastolena válka, to znamená mluví zbraň, nikoliv tedy dialog nebo jakýkoliv jiný prostředky. Ve chvíli, kdy mluví zbraně, tak všechno ostatní ztichne, bohužel, a to je jako trošku neštěstí.
Já tady mám další posluchačský dotaz, David Karásek zase na Facebooku, je otázka, jestli by západní útok na Sýrii nebyl jen proti Asadovské PR, to je to, o čem jsme se ostatně bavili, ale on se ptá konkrétně na osud syrských křesťanů, jestli by jim současná syrská opozice nepřichystala spíš horší osud, než jaký tam měli dosud?
Tohle docela vylučuju, ovšem teď je situace taková, že jsou rozvířeny všelijaký iracionální vášně toho sektářskýho charakteru nebo náboženského charakteru a tak dále, pochopitelně teď, jak je to nejhorší, jak může být, ale různý komunity, různý menšiny žijou v Sýrii celou dobu bez problémů. Není důvod se domnívat, že se situace změní v jejich neprospěch, když předtím neměly problém podle mě. Teď pochopitelně, ale ..., nějaký dopady teď jsou, ale to je přímý dopad řekněme té situace.
A to myslíte jaké dopady, že tam třeba některé z povstaleckých skupin islamistického charakteru pro nim brojí, nebo jaké dopady?
No, tak jako ..., ano, že vykonají nějaký zločin na příslušníky nějaký tý menšiny a děje se to, ne, že ne, to nevylučuju, ale pochopitelně tohle zdaleka ..., to jsou extrémní skupiny v podstatě, který vraždí dle náboženský příslušnosti anebo etnický, to do normálního politickýho spektra v Sýrii nepatří.
Pozvání do dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu přijal syrský opoziční politik žijící v Česku Mazen Maialeh, díky, že jste přišel, na shledanou.
Já vám taky děkuji.
Od mikrofonu se loučí Veronika Sedláčková.
Už z letmého přečtení několika zpráv z posledních dnů by člověk snadno mohl nabýt dojmu, že muži jsou před vyhynutím, nebo že jsou vstupem do 21. století odsouzeni do role jednoznačně slabšího pohlaví. Statistiky říkají, že mužům hrozí daleko vyšší riziko úrazu než ženám, stávající se daleko častěji alkoholiky než ženy, dospívají daleko později než ženy, mezi muži je víc sebevrahů než mezi ženami a také jsou muži fyzicky slabší, než kdykoliv dříve. Jde o nezvratný trend nebo o něco, co je možno účinně zastavit. Téma dnešních Dvaceti minut. Dobré odpoledne. Ředitel Ligy otevřených mužů a terapeut Martin Jára. Dobré odpoledne.
Dobré odpoledne.
Je na čase, abych jako muž byl nervózní z toho, co jsem tady popsal?
Já si myslím, že zneklidněn byste být mohl a spíše důležité, než být zneklidněn, co můžu udělat, aby zase zpětně získal ten klid, a o tom, doufám, dneska budeme spolu mluvit.
To rozhodně. Zajímá mě ještě jedna věc, to, co jsem popsal a to, co je do značné míry čerpáno z více či méně kvalitních statistik, z více či méně kvalitních citací, více či méně kvalitních vědeckých studií nebo článků, tak to berete jako fakt?
Samozřejmě to jsou jako doložená fakta a týkají se nejenom České republiky, ale i Evropě a ostatně i celého světa. Je to téma, jestliže se podíváte do světa, tak mens healths, mužství zdraví, se prostě řeší napříč kontinenty.
Čím to je, že minimálně od generace alespoň mého otce se s muži prostě něco událo takového?
Tak řekl bych, že mužské zdraví je prostě skryté téma, že to je taková záležitost ...
Něco, o čem se nemluví?
Přesně tak. A mým záměrem tady dneska je, otevřeně říkám, je z toho učinit téma veřejné, takže jsem rád, že jsem ve veřejnoprávním rozhlase tady. Otázka je, jak to vlastně brali ti naši otcové a předkové, jestli se prostě o sebe starali více, než dneska se staráme my. Každopádně určitej deficit pozornosti, kterou věnujeme sobě jako muži, se ukazuje jako velký téma právě dneska.
Když říkáte, že mužské zdraví je skryté téma, něco, o čem se nemluví, muži o tom nemluví, nebo prostě se ve společnosti i mezi ženami se o tom nemluví? Prostě to není téma, které není úplně vhodné?
Není to téma vhodné. Dřív se ostatní lidé zdravili - zdravíčko, jak se máte? Jak vám slouží zdraví. Dneska, myslím, že tenhle ten pozdrav nemáme už. Je to samozřejmě formalita, ale něco to taky signalizuje. Muži sami o tom ne příliš rádi mluví a myslím, že i na veřejnosti. Vždyť si vezměte, kolik je kampaní o ženským zdraví nebo na podporu prevence nějakého závažného onemocnění a kolik jich máme v případě mužů.
A proč to tak je?
Zkrátka proto, že muži se podle mě jako zaštiťují tím, že jim se přece nic nemůže stát, takové to heslo - mně se to stát nemůže. Trochu závisejí na nějakém ideálu, na nějaké svojí představě, nepřipouštějí si taky stárnutí a to, že jsou součástí nějakého životního cyklu, který se prostě vyvíjí. Ženy jsou zvyklé o sebe více pečovat a určitě je to taky otázka výchovy.
Já nemůžu vůbec mluvit jaksi paušálně za kohokoliv jiného.
Jasně.
Když budu mluvit ze své vlastní zkušenosti, tak i v mojí výchově prostě byly prvky toho, že muž nebo chlap by prostě měl něco vydržet, neměl by úplně příliš dávat najevo to, že má nějaké zásadní slabiny.
Tak sám jste si odpověděl právě.
Ještě jsem si ani nepoložil otázku a už jsem si odpověděl. Zajímá mě, jestli z vašeho pohledu, protože vy pracujete s muži.
Ano.
Tak, jestli to, co jsem popsal, je vlastně chyba,
No, myslím, že to je stereotyp. Jestliže se řídíme tím stereotypem a nepřemýšlíme sami, tak to chyba určitě je. Zkusme ten stereotyp nějak rozvolnit, nemusím vždycky všechno vydržet. Podívejte se, žijeme třeba v takový době, adorace různýho outdooru, to je fajn jako outdoorový sporty, ale co já jsem zažil od jednoho instruktora horolezectví, že jsme šli na obtížnou túru a všechno a zároveň byl velmi pečlivej, pokud jde o zabezpečení, což je ta druhá část, myslet na to, co zůstává zpravidla skryto a řeší se teprve, až když je problém, což je ostatně typický mužský scénář, teprve když jsem na dně, teprve, když mi něco je, se začnu o sebe starat.
A to je tedy z vašeho pohledu důsledek výchovy?
Je to důsledek výchovy i nějaké genderové jako nerovnosti v podstatě, důsledek toho, jak se pohlíží ve společnosti na ženy a muže, že právě muži nemají být ti zranitelní, ale vlastně ve skrytu jsou.
Jak do toho z vašeho pohledu, pane Járo, potom patří ty statistiky nebo ty názory, které říkají, že minimálně za poslední generaci nebo dvě muži řekněme fyzicky zeslábli. Jsou k dispozici svědectví lidí, kteří měli možnost porovnávat naše otce, jak se vrhají do případného nebezpečí nebo do dobrodružství, naše chuť údajně je proto daleko menší.
Přesně tak. To je, myslím, že narážíte na jeden článek, který jsem také četl nedávno. Ano, my jsme se jaksi odcizili tomu fyzickýmu světu, a to znamená, že jsme se odcizili i svý tělesnosti. Mnohem míň jsme zapojený v těch tělesnejch aktivitách, musíme si je vymýšlet, máme posilovny, což jsou v podstatě takové umělé ústavy, ale dřív jako ten muž byl víc jako zapřažen, víc pracoval jako fyzicky a byla to úplně jako norma. A i vlastně v tomhle tom světě fyzickým mu přicházelo více výzev. My si dneska výzvy trochu musíme vymýšlet a ne všichni jsme na to úplně nastavení. Samozřejmě, že přibylo intelektuálních profesí, to je taky jeden faktor.
Takhle, i intelektuální profese přináší svého druhu výzvy, ...
Taky.
Samozřejmě ne čistě fyzické.
O tom něco víte.
Ale na druhou stranu může ta intelektuální výzva v práci muže nahradit tu čistě fyzickou, která by přinášela jiná práce?
To podle mě úplně ne. Já znám spoustu kolegů, kteří říkají, jak jim je strašně dobře, když můžou relaxovat tím, že štípají dřevo anebo že si zaběhají. Já jsem si o vás četl, že rád běháte.
Ano.
Vy jste zmínil v jednom rozhovoru, že máte prostě vymazáno. A to je strašně jako důležitej prvek v tý prevenci jako těch onemocnění nebo v tý práci se zdravím prostě mít někde, a to se právě děje podle mě při tý fyzický práci nebo zátěži, najednou vypnout jo od toho intelektu.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, dnes mluvím s ředitelem Ligy otevřených mužů a terapeutem Martinem Járou. Tak jedna věc, o které jsme mluvili, to znamená nějaký popis současné situace nebo pozice mužů minimálně v české společnosti. Je to něco, o čem by se mělo začít mluvit víc a co by se mělo někam posouvat ta pozice, měla by se měnit?
Ano, jsme v Lize otevřených mužů přesvědčeni, že tato pozice by se měla měnit a řekněme, že vidíme dva takové nástroje, tím jedním nástrojem jsou kampaně, to je docela důležitá jako veřejná činnost a těchto kampaní u nás naštěstí přibývá ve prospěch mužů.
Pardon, můžete uvést nějakou?
Ano, já se chystám uvést pár příkladů, 3 mám teď připravené. První je Movember, to je záležitost kýváte, znáte, víte.
Ano.
Vtipná, silná myšlenka.
Pro ty, kteří nevědí, nechat si narůst knír, a je to celé na podporu tuším ...
Prevence rakoviny prostaty tak.
Ano.
A vyšlo to úplně z jednoho lidského příběhu, že dva kamarádi si řekli, co by mohli udělat pro svýho kámoše, kterej právě takhle onemocněl někde daleko mimo ČR, čili je to import, ale u nás se prostě ujal, je to fajn a vstupují do toho celé prostě firemní týmy a zároveň tam je nosná myšlenka. Jiná kampaň užitečná opět, jedno mužské onemocnění je rakovina varlat. Jeden náš badmintonista má takovej příběh o tom, jak vlastně zanedbal tuhle záležitost, a to je pěkná kampaň s vtipným názvem Máš koule. A tam vlastně, když se podíváte na tu kampaň, tak tam třeba jste instruováni udělat samovyšetření varlat, abyste včas zachytili, v tom je totiž často ten háček u mužů té reakce, která je opožděná. No, a třetí takový příklad kampaně je náš produkt Ligy otevřených mužů Suchý únor. Zkusit si prostě jeden měsíc v roce fakt nepít, třeba s heslem - jen suchý únor může být vítězný a podobně. Všem těm kampaním, jak si možná všímáte, je trochu společnej nějakej vtip, nějaký nápad a myslím, že to je důležitá součást, aby to ti muži vůbec jako pobrali, aby je to inspirovalo, aby se toho chytli, to je podle mě důležitý. A poslední, co bych ještě přidal za užitečnou kampaň, ale je to spíš, není to úplně řízená kampaň, všímám si, že se hodně běhá, že se řízeně běhá, že jsou maratony, půlmaratony v rámci těhle těch Run Czech, máte i různý jako varianty, co můžete uběhnout méně, nebo dokonce se jenom projít, a to je moc fajn, poněvadž tím bychom sem mohli přesunout k tomu, co každý může dělat, aniž je osloven kampaní.
Vy jste říkal minimálně ty tři kampaně, které jste zmínil na začátku, že tím jednotícím prvkem je nějaká nadsázka nebo vtip, aby to muži pobrali. To skoro vypadá, že je potřeba na muže, když někdo chce jim nějakou myšlenku podsunout nebo jim něco sdělit, že je potřeba na ně jít trošku oklikou, jako kdyby prostě nestačilo položit to téma na stůl a říct - rakovina varlat není úplně legrace.
Ano, ale dokud ji sám nemáte, tak jako si myslíte, že se vás netýká, to je bohužel jako častý mužský postoj, jo.
Máte nějaké vysvětlení proto, pro ta čísla ze statistik, že mezi muži je víc lidí nebo mužů je víc závislých na alkoholu než žen?
Samozřejmě těch teorií je více. Muži mají jako sklon k závislostem obecně řečeno větší. Mám takovou teorii, že může jít o určitou skrytou depresi. V těch statistikách vychází, jako že by, jakoby ženy mají depresi častěji než muži, ale ona má ta deprese u mužů trochu jinej obraz, jo, že se nemanifestuje typicky třeba skleslostí anebo ztrátou životního smyslu, anebo tím, že nejím, nespím, ale třeba zrovna nějakou agresivitou až destrukcí a myslím, že alkoholismus je typický příklad sebedestrukce, já to zapiju. To znamená, jsou tam nějaké emoce, ale já je pěkně zaleju, oni se mi rozpustí a zase mi bude dobře. Mimochodem alkohol vlastně působí tak, že vám tu depresi posiluje, že vám ji prohlubuje, že to není žádné řešení.
Ovšem to je ta informace položená jen na stůl, dokud to někdo nevyzkouší sám, tak asi těžko uvěří.
Tak.
Na serveru iDNES dnes vyšel článek, který cituje deník Telegraph, který cituje tak, jak jsem říkal na začátku vědeckou studii, a v ní se tvrdí, že muži dospívají o 11 let později než ženy a zajímavý alespoň pro mě je ten údaj, že muži dospívají průměrně ve 43 letech. Co to je za údaj?
Taky mě zajímá, kde ho vzali. Co to vlastně je za údaj, asi víme.
Tak asi se nebavíme o fyzickém dospívání, asi se bavíme o duševním?
Zřejmě, zřejmě. Myslím, že tam hraje trochu roli nějaká prokrastinace různejch jako životních rolí. Myslím, že dneska je takovej trend, že si lidi odkládaj rodičovství, který osobně já považuju za určitej jako velkej, jako impuls k tý dospělosti, přestávám se starat jenom sám o sebe, taky mám závazky, tak to je myslím jeden takovej faktor, kterej já bych uvedl, jinak tyhle studie bych trochu bral jako s rezervou, ale můžeme říci, že se šíří takový názor, že máme více nezralých mužů než dříve. Že to jako začíná být téma.
Co to je nezralý muž?
Nezodpovědných asi jako jedním slovem bych řekl.
Já jsem si na vašich stránkách webových kromě mnoha jiných věcí přečetl to, že relativně často, když k vám muži přijdou, tak je to na popud jejich žen.
Ano, to je stejné jako u toho zdraví, měli by se sebou něco dělat. Muži jsou spíše konzervativní, vychází i z mých jako studií a výzkumů takové náznaky, že čeští muži jsou ještě konzervativnější než jiní muži v Evropě, takže pochopitelně je potřeba toho hybatele. Ale cílem Ligy otevřených mužů je, aby ti muži sami začali a nečekali na to, až se o ně jejich partnerka postará v uvozovkách.
Pardon, sami začali s čím?
Sami začali se o sebe starat, všímat si třeba bolesti, kterou často překonávají, a tím si připadají ještě silnější, ale bolest je přece informace a možnost, jak se budu učit naslouchat svému tělu, které mi tím pochopitelně něco říká. Nemyslím tím podlehnout jí, ale začít s tím nějak pracovat.
Mám pocit, že tak, jak spolu mluvíme, že vás takové ty, taková ta klišé, že muži jsou to silnější pohlaví vedle žen, musí hrozně iritovat.
Já si nemyslím dneska, že jsou slabší pohlaví, jsou prostě jiné pohlaví, mají jiné potřeby, zaměřme se na ně. Nabízejme jim ty produkty, které je osloví, to jsem zpátky u těch kampaní, a dávejme jim jako ty typy, které oni sami potřebují. Víte, jedna věc je o tom nahlas mluvit, ten čas prostě přišel a 8. října v podvečer máme přednášku s velkou panelovou diskusí na téma mužské zdraví, všechny srdečně zvu, Praha 5, HUB, můžete najít odkaz na našich stránkách www.ilom.cz. A druhá věc je, jsou malé věci, které mohu sám udělat, a řekl bych, že to se taky daří pomalu, jako kupříkladu, že se rozvíjí určitej kult běhání mezi muži, že to je taková záležitost velmi dobře přijatelná, že mnohem více mužů dneska slyší na to zkuste si sladit práci a rodinu, bacha na to, abyste nevyhořeli a bacha na to, aby se vám taky nerozpadla rodina a doufám, že více mužů bude chodit na preventivní prohlídky, což je opět jen statistický údaj, že zanedbávají i v nějakým indikovaným věku a že prostě, že ženy v tomhle předhánějí. Čili neřekl bych slabší, silnější, možná někdy vědomější, méně vědomější nějakých jako svých potřeb.
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu ředitel Ligy otevřených mužů a terapeut Martin Jára. Ještě jedna otázka k té případné proměně nebo změně rolí mužů a žen, to, že se, a teď nevím, jak to zarámovat během posledních 20 let, nebo daleko více, ženy daleko více emancipovaly, začaly dělat jiné věci, než čistě rodinné, starost o děti a tak dále. Jak tenhle posun změnil roli mužů?
Ono se jakoby děje v té společnosti něco, co se děje v domácnostech, že žena je aktivní a muž ji trochu následuje, jak jsme o tom před chvílí mluvili. Řekl bych, že se zanedbává otázka mužské emancipace, že ženy se prosazují a muži se taky emancipují ve smyslu, že se osvobozujou od různých klišé, na kolik jste dneska narazili, nebo stereotypů a formují si nějakou svojí vlastní cestu nebo identitu, chcete-li, co všechno je dneska možné a zdá se, že v spektru toho, co je možné, se rozšiřuje. Třeba Liga otevřených mužů tam zařazuje i péče o malý děti, že to není, a řekl bych, že to už je skoro většinovej názor, že se vám nikdo nebude smát, jako že se postaráte o mimino, naopak.
To o tom asi není žádná debata. Zajímá mě na tom to, jestli, když budu mít na sobě v šátku kojence a budu s ním chodit na bubnování do nejbližšího mateřského centra, tak, jestli to není něco, co mně jako muže vlastně hází úplně mimo roli, která prostě byla dána přírodou?
Tady je velká otázka jaká, na kolik je ta role dána přírodou, na kolik si já můžu vybrat. A to, co jste zmínil ten obraz, tak to je jeden obraz. Jako nemusím nutně si brát do dítě do šátku a nemusím chodit na to bubnování, ale třeba si najdu nějakou svoji cestu. Spíš já bych byl jako svobodnej v těch svých volbách, abych se jako rozhodoval ne podle stereotypu, ale podle toho, že my dneska si řekneme doma - aha, kdo vydělává víc peněz, tak, kdo teda zůstane na tom rodičáku, rozumíte, tohle mám na mysli. Rozhodně tady nejde o to předepisovat, jak to má bejt správně.
Ta moje otázka, která zmiňovala šátek a bubnování, ta vycházela z toho, že jsem slyšel a nejen od svojí ženy několik názorů, že muž s dítětem v šátku účastnící se zatím ještě více ženských aktivit s dětmi, tak prostě to není ten chlap, kterým bychom asi chtěli být my muži, protože prostě není úplně a priori přitažlivý.
Ano, to je provokativní otázka, každý si to jako zařídí po svým. Nějaká část tý mužnosti, řekněme, nechme si jí, je dobrá, taky něco, když jsme u toho vydržet, zvládnout, překonat se, fajn, a můžeme ji ale doplnit, jeden britský kolega mi řekl, že někdo říká, že jako pečovat je ženská kvalita. Oni jako muži nepečujou? Ne. Ne je to jinak, pečujou, víte. My máme projekt Patron, to je jednoduše řečeno starý muž si vezme pod patronát kluka z děcáku, kterej přichází do života, to je taky péče přece a je to velmi jako mužská záležitost, je to o nějakým předávání, jo, toho, co jako potřebuješ ty, abys obstál ve světě. Čili i takhle se na to jako můžeme dívat a rozvíjejme i tyhle kvality, který třeba nejsou až tak vidět, a je to taky zdravím, věřím.
Tak děkuju za vhled do mužského světa.
Rádo se stalo.
Takových bylo Dvacet minut Radiožurnálu s Martinem Járou, ředitelem Ligy otevřených mužů. Díky za váš čas. Na shledanou.
Na shledanou.
U mikrofonu byl Martin Veselovský, přeji vám dobrý poslech.
Hezké čtvrteční odpoledne přejeme z Regionu společně s ...
S doktorkou Kateřinou Cajthamlovou, jako vždy. Dobrý den.
Patrik Rozehnal také přeje hezký poslech. A začneme hubnout, vážení. Co je třeba na začátku udělat, když se k tomu okamžiku rozhodnete, to nám dnes právě paní doktorka prozradí, když přijde ten zlomový okamžik, na co máme myslet poprvé?
No, je to opakované mnohokrát heslo, které říká, že hubnutí začíná v hlavě. Pokud se rozhodneme, tak všechno jde snáz. Pokud se rozhodnu, že začnu chodit do školy a bude mě to bavit, budu tam prospívat určitě lépe, než když si budu říkat: "Jé ta škola, to bude těžký, budu tam muset sedět, budou zvonit na přestávku jednou za třičtvrtě hodiny, nevím jak se naučím písmenka." Prostě pokud sám sebe člověk připravuje na jakýkoli začátek negativně, to znamená spíš si vybírá to, čeho se bojí, no tak vždycky ten začátek je těžký. Pokud se těší, to znamená, že si udělá v hlavě představu tato etapa končí, to znamená už jsem se rozhodla nebo rozhodl jednoznačně něco udělat doživotně se svojí postavou, už toho mám dost toho věčného jako koloběhu jojo efektů a hubnutí a všeho a moje minulost už tedy nade mnou nebude mít vládu, teď se do toho pustím a nějakou dobu vytrvám a naučím se jak to dělat jinak, těším se na to až už mi to půjde jinak, no tak samozřejmě ty výsledky a ty úspěchy jsou lepší.
Jenže to je takové to těšení se na to, co bude až pak.
My tomu tak říkáme s panem inženýrem Havlíčkem, že část obézních chodí s představou, že my umíme ten zázrak. Ježíšku, přines mi pěknou postavu, bez dovětku, já už budu hodný nebo hodná. Zatímco teda ten zázrak je poměrně nudná cesta, kdy děláme mnoho kroků a vlastně mezi jednotlivými kroky nevidíme moc žádný výsledek. Ale právě ty různé jednotlivé kroky vedou k tomu našemu cíli. A to, co říkají různé filozofie, samozřejmě ty východní, které jsou teď velmi populární, je, že každá cesta začíná prvním krokem, ale neměla by u něj skončit, a že není důležitý cíl, ale je důležitá cesta a užívat si každý krok. Čili jsme zas u toho, že lidé, kteří chtějí překročit tu etapu změn, a chtějí už ten honem rychle rychlý výsledek, já dneska jsem za tetu Kateřinu, dostanou se do pasti toho práce kvapná málo platná, aneb co se vleče, neuteče, což je pravý opak toho rčení o práci kvapné. Takže fakt doporučuji rozhodnout se, udělat drobné postupné změny a vytrvat u nich.
Začínáme hubnout, tak zní dnešní díl, my jsme už začali ale povídání s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou, nastínili jsme cestu, co má být vůbec ten první krok.
Možná to bude znít trošku legračně, ale my bychom si nejdřív měli ověřit, že opravdu máme hubnout. Tahle ta věta možná zarazí spoustu lidí, kteří chtějí něco udělat se svojí hmotností, to bývá nejčastější, nebo postavou vůbec. Totiž velmi často lidé zaměňují hmotnost za tvar postavy. Čili bylo by velmi dobré rozhodnout se nejprve navštívit někoho, kdo nám z objektivizuje naší představu. Kolik máme zhubnout, kde máme zhubnout, proč hubneme, to znamená je to na zdravotní stav nebo je to na tvar postavy nebo na množství svalové hmoty a snížení množství tuku. Prostě máme opravdu hubnout? Nám chodí poměrně dost lidí, kteří říkají takovou pro nás poměrně absurdní informaci, když mi bylo 15 vážila jsem 40 kilo, já bych tak chtěla vypadat a vážit zase a tohle říká třeba matka 3, 4 dětí, no, tak to je jasně absurdní informace. Další, já jsem se nejlépe cítila, když mi bylo 17 a vážila jsem tolik a tolik. Při bližším zkoumání zjistíme, že v té době za prvé ta dívka třeba neměla tolik starostí, že třeba sportovala, ale dneska nemá čas sportovat, musí pracovat, starostí má nad hlavu, nemá třeba partnerský vztah nebo lásku, kterou měla v těch 17 a myslí si, že prostou stravou získá ten pocit 17leté dívky. Tohle to nebývá dobrý nápad. Další, co k nám chodí často, jsou lidé, kteří jsou nemocní, a to, že jsou nemocní vlastně podceňují, to znamená to není důležitý, že mám cukrovku, no ta se nějak, o to se postarají prášky nebo ta se nějak zařídí, ale já chci zhubnout. A tam je pro ně potom překvapivé zjištění, že cukrovka druhého typu, která je dobře léčena dietou, tak vlastně zároveň vede ke zhubnutí a k ozdravění celkovému nejen tedy tvaru postavy, ale i celkovému pocitu, energii, výkonu, hojení ran třeba. Takže lidé prostě uvažují často prvoplánově a není to dobře.
To znamená tu představu o tom, jestli mají hubnout a jak mají získat kde, u doktora?
Tak první samozřejmě je dobré navštívit lékaře, zjistit, jestli mé laboratorní výsledky vykazují nějakou patologii, zamyslet se vlastně nad tím, co v rodině bylo za onemocnění, která buď hrozí a nebo už je mám. No, a nechat se zvážit, změřit, třeba i antropometricky změřit, to znamená v dnešní době je moderní metoda bioimpedance, což je různým způsobem různé ty váhy nebo různé to měření, které měří poměr tukové tkáně, vody, svalové hmoty a bezvodé aktivní hmoty v těle. Takže tohle to pokud víme, tak nám ten lékař nebo nějaký ten poradce může i vlastně opravit naší představu, kolik máme vážit. Spousta lidí chce dosáhnout body mass indexu 20 až 25. Tady bych znovu chtěla připomenout, že body mass index si vypočítáme podle své hmotnosti, kterou dělíme druhou mocninou své výšky v metrech, což zní velmi složitě, takže člověk, který měří třeba 1,60 metru a váží 70 kilo, tak si udělá 70:1,6:1,6. Tímto způsobem dospějeme k nějakému číslu, běžný vlastně rozsah body mass bez ohledu na tělesnou stavbu je 20 až 25 norma, nad 25 zhruba do 30 nadváha a nad 30 obezita různě vysokého stupně. Ale existují lidé, třeba sportovci, zejména ti, kteří začali v mladém věku, kteří buď nevyrostli a nebo mají větší procento aktivní hmoty a jejich hmotnost tedy celoživotně nesplňuje tu mez 25 body mass indexu, ale je vyšší. Tito lidé vlastně, kdyby se snažili dosáhnout té takzvané normální hmotnosti, tak mohou poškodit své tělo.
Začátek hubnutí bývá pro někoho těžký, proto jsme se rozhodli dnes seriál Hubněte zdravě právě tomuto okamžiku a těm prvním krokům na cestě k hubnutí a zdravému hubnutí zaměřit s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou. Už jsme probrali to rozhodnutí, to, že to musí uzrát v hlavě, že musíme chtít, nastoupit jakousi pozitivní cestu, co má být ten první krok, že je to tedy konzultace s někým, kdo je na to odborníkem, ale co potom dál?
Dalším krokem by mělo být porozhlédnout se po tom, co vlastně v tom životě děláme a proč vlastně jsme třeba ztloustly. Taky podívat se na delší časový úsek, kolikrát už jsme se snažili zhubnout, jakými metodami jsme se o to snažili a jak to bylo úspěšné? Čili pokud například zjistíme, že jsme vyzkoušeli pár diet, a ty nepomohli, ale že jsme třeba na dovolené najednou krásně zhubli, když jsme jezdili na kole a plavali, tak je jasné, že tím cílem bude zvýšit úroveň pohybu a nikoli příliš ovlivňovat jenom stravu. Takže tento krok je velmi důležitý zjisti, co opravdu působí to, že jsme tlustí nebo ztloustli.
A to by zas mohl pomoci někdo z venčí, ne?
Může samozřejmě, ale prostý vlastní úsudek může být docela dobrá věc. Většina lidí totiž přesně ví, v čem to je. No, dalším krokem by tedy mělo být zjistit, jak to máme dělat správně. To znamená zase askeze není pro každého a není možná třeba ani vhodná a rozhodně nelze často udržet doživotně. Dalším krokem by mělo být najít si nějakou podpůrnou skupinu nebo alespoň osobu, která by s námi vlastně tou cestou procházela. Může to být buď někdo blízký, může to být kamarád, ale může to být také nějaký psycholog nebo člověk, u kterého si můžeme zanadávat, říct jak nás to celý štve a on nás ocení, podpoří, dodá nám sebedůvěru a nebo nás i trošku přidrží tam, kde bychom příliš spěchali, protože tady vlastně u hubnutí hrozí hned několik různých problémů. Jednak, že to budeme dělat příliš opatrně a pomaličku a efekt, se žádný nedostaví a my budeme demotivováni. Druhá extrémní varianta je, to budeme dělat příliš rychle a bez respektu sami k sobě a svým signálům těla bez respektu k tomu, že vlastně to tělo má určitou homeostázu, to znamená schopnost vlastního vyrovnávání se se změnou a my budeme zase frustrováni, že se nám nedaří nebo že je nám velmi zle. Takže v těchto obou případech zase pomůže nějaká přátelská duše, prostě někdo zvenčí, který nám pomůže.
Na závěr toho dnešního povídání, když tohle nastoupíme, je tam nějaká mez v té rychlosti, kterou jste zmiňovala na konci, kde už je to nezdravé nebo kde už je to známka toho, že jsme to s tou rychlostí přehnali, že třeba ubereme tolik v pase nebo těch kilogramů na začátku a tak?
Většinou se říká, že první chybu pozná člověk sám. Druhou chybu začne poznávat odborník a třetí chybu, teda když už pokračujeme v té chybě moc, začne poznávat naše okolí. Čili jakmile už sami zjistíme, že se náš zdravotní stav spíš horší nebo že máme spoustu obtěžujících příznaků, a to může být buď na fyzické nebo i na psychické úrovni, čili, že jsme unavení, ztrácíme energii, nebaví nás vlastně věnovat se sami sobě, tak nebo nás všechno bolí, nebo já nevím, máme častější záchvaty žlučníkové třeba, tak je velmi důležité si toho všimnout a nepodceňovat to. Minimálně se jít někam poradit.
Radí doktorka Kateřina Cajthamlová, i příště tak budeme činit nad dalším tématem, ale diskutovat s námi můžete i na facebooku www.facebook.com/hubnetezdrave. Moc děkuji a hezký den, paní doktorko.
Na shledanou.
Tak jsme se zasmáli dopředu už během písničky s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou nad dnešním tématem seriálu Hubněte zdravě, já jí tímto vítám, dobrý den.
Dobrý den. Já vždycky, když mi, Patriku, posíláte ty vaše témata, tak tam vyhmátnu nějakou takovouhle věc jako třeba jednou to bylo hubnutí při úplňku, teď to je zase téma jak zapojit dům do hubnutí. Já jsem o tom přemýšlela a jak vlastně víc a víc jsem o tom přemýšlela, tak jsem si říkala ale on má vlastně úplnou pravdu, protože lidé, kteří se například stěhují od rodičů, tak mohou zjistit, že začnou tloustnout vlivem toho, že právě ten dům buď stál na místě, kde se lépe dalo sportovat nebo měl takovou dispozici, že k nám nešly pořád ty nebo šly naopak vůně z kuchyně, to znamená, že na té dispozici domu a vlastně přizpůsobení domu našemu životnímu stylu poměrně dost záleží. Říkáme, že vlastně obezita s životním stylem souvisí a pokud my chceme motivovat lidi k doživotní změně životního stylu, no, tak oni asi s tím domem něco možná nebo bytem budou muset udělat.
Hm, tak říkáme stále, že důležitý je pohyb, přesvědčujeme lidi, aby si prodloužili cestu na zastávku nějaké dopravy o tu jednu třeba navíc nebo tak, ale není možné začít třeba i tím obyčejným schodištěm v tom domě, nebudou na tom lépe ti, co bydlí třeba v patře než v přízemí, nebudou mít lepší fyzičku? Já vím třeba, když jsem chodil na střední školu, kde jsme měli třídu až ve 4. patře starého domu, tak při první návštěvě a 1. ročníku to byl přece jenom trošku problém chodit to pěšky, protože výtah mohli používat jen vyučující a na konci školy jsme to běhali x-krát denně zcela bez problémů.
Přesně tak.
Tak jestli tohle i nepomáhá?
Zcela jistě, pokud člověk přestane používat výtah, a to může udělat i v domě, kde ten výtah neodstraní tedy, tak dojde k tomu, že celkově se mírně zvýší jeho energetický výdej, to znamená, že se trošku může zvýšit obrat v organismu, pokud to kryje správným energetickým příjmem a může jednak zvýšit svoji výkonnost, nemusí utrácet za fitko, kde by dělal alpinning nebo nějaké ty šplhací různé metody a za poměrně jednoduchých podmínek může poměrně dost tedy zlepšit svoji kondici a tím i zhubnout.
Hm, a bude stačit jen to chození po schodech takto, pomůže to významněji nebo to bude jen takový lehký malý oříšek se velké ošatce toho, co bychom měli změnit?
Záleží na tom, kolikrát ty schody půjdeme. Pokud je samozřejmě půjdeme jenom ráno a potom jednou večer, no, tak to samozřejmě nic nepomůže.
Ráno dolů.
Ano, dolů a jednou nahoru, tak to příliš nepomůže. Co se týče chození po schodech, tak tam ani tak není moc důležité jak rychle jdeme, to si myslím, že brát schody po dvou, není třeba.
Ale jakým stylem?
Ale spíš abychom šli plynule, to znamená, abychom vlastně se příliš nezastavovali a udrželi nějaký tedy výkon během té celé doby výstupu. Vždycky se dostaneme spíš tak do toho stedy state, což je po 6 minutách, co začneme. Neznám nikoho, kdo by se plížil po schodech delší dobu než těch 6 minut. Čili je to opravdu jenom krátkodobé zvýšení tepové frekvence a krevního tlaku, krátkodobé prokrvení určitých částí těla, třeba hýžďových svalů nebo stehenních a lýtkových, které tak často nepoužíváme. Pokud se opíráme o zábradlí, tak můžeme zapojit i horní končetinu, tam při cestě dolů jinou než při cestě nahoru, ale dochází vlastně celkově k tomu, že se nám prohloubí dech, zrychlí se nám srdeční aktivita, prokrví se nám pokožka, čili ten člověk nejenže zhubne, ale může třeba také vypadat lépe.
Další témata a další nápady, jak ve svém domě můžete třeba zhubnout, vám dáme s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou za chvíli.
Hubneme s vlastním domem, tak by se dalo nazvat téma Hubněte zdravě s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou, tedy jak využít toho domácího uspořádání k tomu, abychom zhubli. Už jste zmínila tu kuchyň a linoucí se vůně, tak bude lepší dispozice bytu, kdy kuchyň bude dál od obývacího pokoje nebo od ostatních místností, abychom nebyli tak vlákání dovnitř?
Já si myslím, že je velkou nevýhodou mít takovou tu kuchyni, ve které se děje úplně všechno, to znamená kuchyně, kde děti píší domácí úkoly, kde si všichni sednou, baví se, z hlediska ...
To jsou ale trendy moderní doby, vracíme se k takzvané obytné kuchyni? Nejste pro?
Z hlediska toho sociálního života rodiny, je to báječná věc. Z hlediska obecné kultury stolování už to tak báječná věc být nemusí, protože není zvláštní místo pro přípravu jídla a pro jeho konzumaci. Když jdeme do restaurace, taky většinou nesedíme v kuchyni a i z hygienických důvodů není úplně chytré vlastně konzumovat jídlo tam, kde je připravováno. Takže to je jedna z věcí, kterou bych k tomu dodala. Samozřejmě tam, kde všechno probíhá jenom v kuchyni, tak samozřejmě je možné takové to uždibování a mlsání, zvlášť, pokud tam nebudeme mít odděleno od sebe jasně nějaké jídlo nebo dobu jídla a dobu jiných aktivit, což bychom zase měli mít i ze společenských i tedy z obecně lidských důvodů mít odděleno, Tak, pokud to nemáme odděleno, tak jeden strávník přijde v nějakou dobu, my si s ním něco dáme, druhý strávník přijde, my si s ním něco dáme, tenhle něco si vaří, my si ochutnáme, výsledkem je, že nám může stoupnout energetický příjem a že budeme vlastně celý den uždibovat a pokud u toho budeme pořád sedět, tak to není s výhodou. V tomhle tom směru jsou výhodnější takové ty trošku delší vzdálenosti do jídelny, protože jednak my si musíme přijít do té jídelny, připravit si tam nějaké ty věci na konzumaci jídla, potom si ho tam musíme přinést, občas něco zapomeneme, ideální je například nechat si slánku někde v té kuchyni a chodit si pro ní schválně.
Schválně si zapomenout.
Přesně tak. I tímhle tím umělým způsobem můžeme zvýšit tedy svůj energetický výdej. Teď upozorňuju, že opravdu žertuju, protože jíst bychom měli v klidu na jednom místě. Ale samozřejmě pokud například sousedí ložnice nebo dětský pokoj přímo s jídelnou nebo s tou kuchyní, tak se může stát, že jsme jakoby víc lákáni těmi různými vůněmi a těmi zvuky k tomu, abychom se přišli podívat, co si kdo vaří a co kdo jí.
Dá se zjednodušeně říct, že se bude hubnout hůře těm, co bydlí v garsonce než ve velkém čtyřpokojovém bytě s přijímacím salonem?
Víte, kdo chce hubnout, tak ten si způsob najde, to tedy promiňte, ale nesvádějme na žádný byt. Ale mohou se na to lidé vymlouvat, ano.
Jak zapojit dům do hubnutí, ptáme se dnes doktorky Kateřiny Cajthamlové v seriálu Hubněte zdravě. Napadá mě ještě jedna věc, která souvisí i s tou pohodou doma, to je třeba větrání, dnes i zateplení místností, což vlastně znamená i zamezení proudění vzduchu, nemůže i tahle věc nějak ovlivnit naši postavu nebo zvyklosti ohledně jídelníčku a snahu zhubnout?
Krásný dotaz. Já bych se tady zaměřila na vytápění. Myslím si, že pokud bychom něco udělali s naším zvykem mít všude poměrně vysokou teplotu, a tu teplotu bychom snížili, tak se nám bude dařit lépe. Spánek například probíhá daleko lépe po vyvětrání a v chladnější místnosti, která samozřejmě je ještě navíc zatemněná. Samozřejmě, že méně budeme vysedávat tam, kde není vysloveně teploučko. Takže ani takové to zůstávání doma by asi tam, kde bychom topili na 10 stupňů nebylo tak typické.
Půjdem radši do práce, kde je tepleji.
Já si tohle přesně pamatuju, když byly ty topné sezóny, kdy se vlastně začínalo topit, až když teplota teda významně klesla a můžu říct, že člověk prostě, když nebyl v tom bytě takový ten komfort toho vyššího tepla, no, tak příliš neřešil jestli třeba nepůjde ven, když i byla třeba plískanice nebo nebylo tak jako úplně hezky, protože venku se zahřejete, doma se příliš mnoho nezahřejte. Další věc, teda já jsem přemýšlela, kterou další místností, tak teď jsme vlastně vyřešili ložnici, případně jsme vyřešili vytápění v celém bytě. Tady chci zas říct, že moje babička, třeba parádní pokoj, čili obývák, příliš nevytápěla. Ona měla takový ten byt, kde to bylo všechno kolem kuchyně a dědeček byl pěkně oplácaný pán, takže tam fungovalo to, že když jsme v kuchyni, kde se pořád něco dobrého vaří, takže většinou uždibujeme. Ale přemýšlela jsem, kterou další místnost si vezmeme na paškál a teď by mě zajímalo, jestli to bude, Patriku, záchod, koupelna a nebo jestli to bude třeba obývák nebo tělocvična?
Tak tělocvičnu nevím, jak bychom úspěšně hledali u některých lidí u nás. My jsme obývák kdysi, co si pamatuju, řešili, takovou tu pohovku, vzdálenost k televizi a podobně, ale napadla mě teda obecně, když už jste to začala, ta koupelna, jestli i tam by nebylo něco k zamyšlení?
No, tady ta důležitá věc je, že vlastně pokud se chceme například odnaučit nějakým chutím třeba sladkým, tak je poměrně důležité si po jídle čistit zuby. Pokud si vlastně vyčistíme zuby a nebo i třeba před jídlem, tak některé typy potravin nám prostě chutnat nebudou, to si schválně zkuste. Vyčistit si zuby mentolovou pastou a potom si jít dát nějaké kvalitní víno, to opravdu není ta metoda. Čili se dá tímhle tím způsobem čištěním zubů se dá i snížit konzumace alkoholu, samozřejmě se sníží dopad konzumace sladkostí na naše zuby, ale zároveň ta konzumace sladkostí se nám tím trošku ztíží. Takže koupelna a vlastně čištění zubů jako jedna věc je další dobrá metoda. Samozřejmě v koupelně máme také studenou sprchu a my můžeme studenou sprchou zahajovat den a můžeme vlastně z toho teplého pelíšku si skočit trošku se otužit, no a potom nám bude zima, tak se budeme chtít zahřát a dáme si tu rozcvičku. Čili i tímto způsobem by šlo vlastně využít koupelnu k hubnutí.
Takže využijeme hygienu a jakousi nepohodu k tomu, abychom zhubli.
K té koupelně bych ještě doporučila nahradit váhu, kterou tam spousta lidí má, raději velikým zrcadlem, ve kterém se můžeme vlastně vidět nejenom do třeba výše poloviny prsou, ale pěkně celý, protože tam ty drobné změny na postavě zjistíme daleko rychleji než na váze samotné.
A to si potom rozmyslíme, co si dáme k snídani.
Přesně tak.
Tak, tímto sdělením se loučíme i dnes s pořadem Hubněte zdravě a ať už je váš byt, dům jakýkoliv, tak hubněte samozřejmě vesele, v pohodě a úspěšně a nechte si od nás poradit i příště.
A hlavně si pamatujte, že hubnutí začíná v hlavě a když se jednou rozhodnete, tak ani jedna plus jedna s výtahem a velkým vytápěním vás zastavit nemůže.
Šimon Pánek, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni, je dnes Hostem dopoledního Radiožurnálu. Tak vítejte. Dobrý den.
Dobrý den.
Já jsem se podívala, na vašich stránkách, jak jste navštívil jednu vesnici na jihu Etiopie, kde jste byl na návštěvě, a setkal jste se vlastně s lidmi, kteří dostali kozy od Člověka v tísni letos. Jak se člověk cítí, mně by bylo asi velmi zvláštně při takovém setkání, protože věřím tomu, že ti lidé umí projevit svou vděčnosti a asi by mě to přivedlo do rozpaků.
Tak především ti lidé dostali kozy od dárců, kteří si koupili certifikáty skutečných dárků, nebo skutečný dárek rok před tím, většinou před Vánoci touto dobou. My jsme jakýmsi prostředníkem a my jsme jim také vysvětlovali, jak to funguje, samozřejmě ve vesnici, kde většina lidí neumí číst a psát a kde žijí v těch tukulech, to jsou takové ty kulaté velké chýše, pořád ještě v části tukulu bydlí rodina, v části tukulu je dobytek, když by přišel v noci leopard nebo jiná šelma, tak aby to nejcennější, co mají, to znamená, dobytek, aby uchránili uvnitř, ale ti lidé jsou lidé jako všude na světě, umí se smát, umí tancovat, umí projevit svoji radost, kozy přivedli s sebou ty schopnější ...
Já se, Šimone, ale neptám na ně, já se ptám na vás, jak vlastně to člověk přijímá, protože ano, všechny ty certifikáty koupili lidé z Česka.
Jak to člověk přijímá - s radostí, mě to těší, mně se to nestává tak moc, já většinou jezdí ve chvílích průšvihů, Etiopie je klidná, děláme tam rozvojovou práci, nejezdím tak moc, protože prostě už to vlastně není efektivní, je tam spousta kolegyň a kolegů, kteří jsou stejně schopní nebo schopnější než já a kteří dneska Člověka v tísni a Českou republiku reprezentují, takže pro mě to je trochu za odměnu, to vidět, že to funguje, samozřejmě, když vám pak přinesou syrové maso smíchané s domácím sýrem, aby vás uctili a úžasně silnou, nicméně slanou kávu, což je způsob, jak se tam pije, tak ..., a tedy naštěstí takové, takové placičky pečené na domácím, na domácím ohni, tak se velmi rozpakujete, co z toho ještě sníst a co ne, abyste neurazil, abyste projevil zájem a nepovyšoval se, samozřejmě jsme si tam sedli do trávy s nimi, povídali jsme si, na kolik to bylo možné, a po nějaké půlhodince jsme odjeli s pocitem, že to je skvělé, že z těch 125 koz nějakých 10, 15 sice zemřelo, ale to prostě je normální v každém chovu a že ty ženy po půl roce se o ty kozy starají, některé je už uměly volat jménem nebo nějakým signálem, jiné je pořád ještě měly na provaze, ale člověk prostě vidí, že to funguje, takže pro mě to je, pro je to vlastně za odměnu vidět, že to má smysl a vidět ty konkrétní lidi, kterým pomáháme.
Šimon Pánek je Hostem dopoledního Radiožurnálu, jestli máte na něj nebo na činnost Člověka v tísni nějaké otázky, pošlete nám je, prosím, přes naši webovou stránku www.radiozurnal.cz.
Asi to nejhezčí, co člověk může udělat o Vánocích, je sebrat to nejlepší, čeho je schopen a dát to někomu dalšímu, a to snad vystihuje podstatu skutečného dárku tak, jak to vymysleli ve společnosti Člověk v tísni. Šimon Pánek, ředitel téhle obecně-prospěšné společnosti je dnes hostem. Ještě se vrátíme do té Etiopie, s dovolením, já si neumím představit že to s člověk, který je samozřejmě zvyklý na emoce z obou stran spektra, vlastně takovéhle setkání nic neudělá, protože ti vesničané věřím, že jsou velice emotivní a vy jste tam vlastně musel přijet jako náčelník, nebo alespoň tak oni to vnímají, ne?
Máte pravdu. Tak já už jsem to říkal, že to je samozřejmě odměna, člověk se v té chvíli vrací, cítí to, pochopitelně je třeba těžké přijímat pak projevy těch lidí, které jsou možná jistou kombinací vztahů k bělochům, ale i k pocitu, že tam pomáháte, kdy ty ženy mají tendenci vás objímat, líbat vám ruce, něco takového, a to pro mě jako pro člověka, který se snaží držet své emoce, ve svém soukromí, tak je celkem těžké, ale to se dá vždycky nějakým způsobem vyřešit. Já mám zkušenost, že nejdůležitější je chovat se přirozeně, prostě sednout si tam na zem, nic moc neřešit, čekat, jak se to vyvine, oni ti lidé mají nějakou představu, oni napekli to jídlo, udělali tu kávu, zazpívali, přivedli ty kozy a my jsme pak se snažili s nimi mluvit, natočit si to, napsat si to, udělat průzkum toho, jak to bylo, takže určitě, na druhé straně proto to člověk primárně nedělá, já to dělám, sice tam je nějaké sociální cítění, asi trošku silnější, nějaká emoce, ale já už to musím mít po těch 24 letech dávno vlastně racionálně srovnáno, proč dělám svojí práci, jinak bych to nedokázal tak dlouho dělat.
Ono to ale asi taky znamená, že když je člověk příliš emocionální, tak vlastně takovouhle práci, třeba pro Člověka v tísni, v terénech a v různých situacích nemůže ani dělat.
Je to pravda, že ty vypjaté situace, možná ještě víc třeba ty válečné, kde prostě se umírá, kde je přímá, přímá strašná potřeba, kde člověk vidí, že kdyby dělal ještě 12 hodin a víc, tak vždycky může pomoci ještě víc lidem, tak pro zejména mladší lidi, proto my jsme přestali lidi kolem 20 posílat do těch těžkých situací, říkáme si, že tak aspoň těch 25, aby člověk měl něco za sebou, není to tvrdé pravidlo, taky závisí na tom, jak vyjdou psychotesty, jak ten člověk působí, ale máte pravdu, prostě lidé, s lidmi to otřese, část lidí si to prožije, odžije a vrátí se ke své jiné práci, protože je to prostě pro ně příliš třeba silné, těžké, náročné, část lidí, když se vrátí, tak vyhledá podporu psychologů, které máme, je prostě potřeba se z toho vymluvit, vypovídat, postěžovat si, a ne úplně to třeba jde s někým blízkým, protože sdílet věci, které nikdo ve vašem okolí neprožil, tak je hrozně těžké, když sdílíte něco, co je přiblížitelná skutečnost našemu životu, tak se dá sdílet v hospodě s kamarády, v rodině, když sdílíte to, co znamená být ve městě Gívan, kde zůstalo stát několik procent domů a vlastně jste v pustině plné trosek zničených a ti lidé se snaží nějak se vyhrabat vlastně z něčeho, co mi si vůbec nedokážeme v našich poměrně bezpečných životech představit, tak se to sdílí hrozně špatně s někým v hospodě, takže je možná lepší zajít za profesionálem, který umí poslouchat všechno a my je naštěstí máme, není to tak časté, ale prostě je to součást podpory, no, a lidé si to pak musí prostě nějak poskládat, jak říkám, já myslím, že kdybych já si během těch prvních třeba 7, 8 let to nějak neposkládal, tak bych to nemohl dělat tak dlouho, neznamená to, myslím, že jsem zcyničtěl nebo okoral, ale našel jsem si k tomu prostě profesionální přístup, jistou míru odstupu, jistou míru schopnosti, nevěnovat tomu úplně všechno, taky už my není 25 nebo 30, takže člověk založí rodinu, musí začít balancovat v tom životě, svůj život, rodinný život a Člověka v tísni.
Vy jste zažil, Šimone, tři války naživo, Kosovo, Sarajevo a Čečnu, jestli se nepletu, může ta válka člověku zmizet z paměti?
Já myslím, že ne, já jsem teď slyšel zajímavou větu v Americe, kde jsem nedávno byl, poslouchám, a tam se baví Syřané, mezi s sebou, a my působíme v Severní Sýrii, v městě Alepo, a mluvili o tom, jak rodina utekla z Alepa, a pak ten jeden říká, to znamená, můžete dostat člověka ven z Alepa, ale nikdy nemůžete to Alepo dostat z člověka ven. A podobně to je se Sarajevem, s Grozným, nakonec i s Afghánistánem. My jsme měli to štěstí, že jsme byli hosté, my jsme mohli přijíždět a odjíždět, jak se nám zlíbilo, jako cizinci, ještě s tou modrou kartičkou humanitárních pracovníků, daleko horší to bylo pro lidi, kteří tam byli chyceni a vlastně teď je třeba v Severní Sýrii, tam jsou miliony lidí vlastně chyceni v té válce, která se pořád zhoršuje, a nějaká perspektiva řešení uniká, to nemá žádné dobré rychlé snadné řešení. A když to jednou zažijete a uvědomíte si, my máme pro to na přebalu naší výroční zprávy z loňského roku právě nějakou pětici syrských dětí a dospívajících, kteří se tísní kolem plechové krabice, v které pálí kartony, aby se trošku zahřáli, a mě to samozřejmě strašně jako osobně bere, proto jsem rád, že přes všechna ta rizika, která třeba teď Sýrie představuje, jsme schopni tam aspoň trošku pomáhat.
Já mám v ruce zase jinou zprávu, je na ni napsáno povodně 2013 a o těch budu mluvit se Šimonem Pánkem už za pár minut.
Lou Reeda vám hrajeme v dopoledním Radiožurnálu, který hostí Šimona Pánka, ředitele společnosti Člověk v tísni. Podíváme se domů, abychom neběhali někde daleko, i když s Člověkem v tísni je možné zaběhnout i do těch úplně nejodlehlejších a zapomenutých částí světa, letos byly povodně, byla, byl to poměrně průšvih, když to úplně zestručním, kolik se vám podařilo vybrat teď nějaká aktuální poslední čísla a je už ta pomoc vlastně všechna distribuována?
Máte pravdu, byl to průšvih, zvlášť proto, že některé domácnosti povodně navštívily potřetí za 10 let, což je i na psychiku, nemluvě o rodinných financích, těžké. Naštěstí solidarita lidí byla veliká, povedlo se dát dohromady, tohle je údaj někdy k 1. 11., ale od té doby už pravděpodobně moc nepřibylo, nějakých 72 milionů korun, já tady mám před sebou průběžnou zprávu a k tomu začátku listopadu jsme z těch 72 milionů korun 53 milionů a něco použili na přímou pomoc rodinám, to je to nejdůležitější, rodinám a domácnostem, nějakých ... necelé 4 miliony na objekty veřejného zájmu, typicky školka, knihovna, klub seniorů v obci, ty věci, které zřizuje obec, to znamená, nejsou financovány z vyšších sfér rozpočtu, operační náklady činily 2,7 milionů, nějakých 3 - 3,5 procenta a náklady na správu, řízení, kontrolu a propagaci 2,4 procenta. My se snažíme se všemi těmi náklady ...
Na administrativu.
Ono to není jenom administrativa, sociální pracovníci navštívili skoro 1800 domácností, z toho část odmítla rovnou, část se zjistilo, že na tom je tak, že nepotřebuje tu pomoc a 1400 rodin doteď pomoc dostali, přičemž u hodně rodin nebo domácností jsou to vícečetné návštěvy, zejména u těch složitějších případů, tam, kde to vyžaduje situace, tak pomáháme i s vlastním řešením, to znamená, se statiky, s plánem, jak se třeba odstěhovat z té záplavové zóny, kde pojišťovna už odmítá pojistit, povodně tam byly třikrát, máme tam i případy rodin, které jsou na tom sociálně tak, že nedokáží, nebo že dokáží těžko zvládnout svůj běžný chod, natož pak situaci po povodni, takže té práce je tam hodně, ale s těmi všemi operačními náklady v terénu, administrativními, finančními, kontrolními, tak se snažíme vejít se pod 10 procent té částky, kterou vybereme a v této chvíli nám zbývá na pokračující opatření, to znamená, na rodiny, které byly odloženy na jaro, je tam pár desítek případů, zejména z důvodu statiky, kdy není jasné, jestli ten dům zimu vydrží nebo nevydrží, plus jsou tam druhé splátky některých obecních nebo těch veřejných projektů, a chceme věnovat malou část těch peněz, tak do 2 milionů, na preventivní opatření, na práci s lidmi, kteří se povodněmi zabývají, to znamená, na velikou debatu o tom, co dělat s kaskádou, co dělat s managementem toho průtoku v Praze, jak lépe informovat lidi, jak lépe vlastně připravit tu populaci na to, že se povodně mohou opakovat, protože jedna věc je pomáhat po povodních, druhá věc myslet na to, že se to zřejmě bude opakovat ...
Že ještě něco přijde.
A jestli nejde přece jenom o trochu zlepšit připravenost a schopnost vlastně, aby ty dopady byly menší, takže v této chvíli nám zbývá nějakých 13 procent těch vybraných prostředků, a k ročnímu výročí samozřejmě vydáme tu kompletní zprávu, která ukazuje pak 100 procentní využití.
Vzpomenete si, Šimone, na vaše první povodně v Česku s Člověkem v tísni?
Vzpomenu, to bylo v roce 1997, a my jsme do té doby nepracovali v České republice, a vlastně nás to v první chvíli ani nenapadlo, my jsme mentálně byli nastaveni na ty války, na ty vzdálené těžké regiony a najednou po povodních na Moravě a ve Slezsku začaly zvonit telefony, a lidé se zcela přirozeně ptali, a kde jste, jak to, že Člověk v tísni neposkytuje pomoc, kam vám můžeme poslat peníze, takže my jsme během jediného dne vytvořili malý tým, otevřeli samozřejmě sbírku veřejnou, vyjeli do terénu, a tehdy jsme začali sbírat první zkušenosti, dělali jsme zejména vodní zdroje, ty byly na Moravě dost komplikované a v té první fázi odklízení trosek, tam v těch horských oblastech ta voda je hodně rychlá, takže dokáže navršit i mnohametrové vlastně přehrady z kmenů, odpadků a různých věcí, které sebere, letošní povodně oproti tomu, stejně tak ty velké v roce 2002 byly spíše v těch nížinných oblastech, to znamená, to je jiný typ povodně, takže pro nás to byly letos šesteré povodně s úhrnným objemem téměř půl miliardy korun, proto tu metodiku, kterou používáme, máme velmi propracovanou a doufáme, že se nám teda podaří spíš snížit ty dopady, než zase příští rok muset vybírat a pracovat, nicméně mám pocit, že s tou přímou finanční pomocí navázanou na konkrétní práci s každou domácností a rodinou, můžeme hodně pomoc lidem, kteří to potřebují po povodních.
Já jsem se na to ptala hlavně proto, že mě zajímá, jak jsme se vyvinuli jako dárci a jako společnost, o tom bude druhá část rozhovoru se Šimonem Pánkem.
A tím je ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek. Na webu Radiožurnálu se ho hodně ptáte na Afriku, na pomoc, třeba i na to, proč se organizace více nesoustředí na Evropu. Odpoví v následujících minutách našeho rozhovoru.
Vánočního Briana Adamse posloucháte v dopoledním Radiožurnálu. Já si říkám, jaký je asi vánoční Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni, jestli máte, teď to vypadá, že budou klidné Vánoce, jenomže vlastně s tím, co se děje ve světě, a s tím, jak nepředvídatelné občas počasí bývá, člověk nikdy neví, zažil jste někdy nějaké turbulentní Vánoce, kdy jste si myslel, že bude klid a najednou jste se ocitl v nějakém úplně jiném koutu světa?
No, několikrát, vlastně, už když jsme začínali někdy v roce 92, 93, tak jsem trávil Vánoce nebo dobu těsně povánoční a pak rozpad Československa, tehdy v Somálsku, které bylo právě na pokraji té občanské války a kde jsme pomáhali Švýcarskému Červenému kříži, byla to jedna z našich prvních akcí, strávil jsem Vánoce v Afghánistánu v minulosti, nebo doma, ale v kanceláři, a to třeba v době nebo těsně povánoční dny, a to v době zemětřesení v Íránu, nebo tsunami, takže my jsme na to v zásadě zvyklí, samozřejmě trošku doufáme, že nám umožní ty nepředvídané katastrofy mít nějaké volno, abychom se trošku dali do pořádku, Filipíny jsou už trochu stabilizovány, máme tam skvělý tým, povodně, o kterých jsme mluvili, tam se teď v zimě moc vyřešit nedá, situace na Ukrajině je samozřejmě velmi živá, nicméně je to zejména boj Ukrajinců samotných, my je můžeme tu a tam symbolicky podpořit, takže doufám, že Vánoce budou klidné, zatím jsem toho pro ty Vánoce moc neudělal, ale doufám, že to stihnu ten víkend, který teď přichází, se připravit.
Tím se netrapte, to je taková obecně mužská záležitost. Já se ještě vrátím k tomu, jak jsem se ptala na ty letošní povodně a vlastně na ty první povodně Člověka v tísni v tom 97. roce, my jsme letos uspořádali také sbírku Český rozhlas. A jenom od našich posluchačů přišlo 6,3 milionů korun, byli jsme neuvěřitelně překvapeni, vlastně nečekali jsme to, celkově ta naše sbírka udělala 12 milionů korun, to znamená, kdybych já třeba mohla vydávat zprávu za to, za všechny, co seděli na tom call centru, tak já bych vydala zprávu, že se lepšíme, jenomže já nemám takovou časovou perspektivu v té práci.
Ne, ne, já myslím, že máte určitě pravdu, darování jak ve chvílích krizí, v tom byli Češi v zásadě, bych řekl, dobří vždycky, nebo Moravané a Češi, prostě lidé v České republice, už počínaje válkou v Bosně, kde si hodně lidí představilo Sarajevo, Mostar a já nezapomenu na to, jak v roce 1993 lidé stáli fronty na poštách, aby mohli přispět prostě do bývalé Jugoslávie, do Bosny, pro nás to byla tehdy obrovská vzpruha a vlastně nás to hodně nakoplo k tomu, že se to dá dělat ve větším, než vybrat na jeden malý náklaďák ...
Počkejte, to jste byli ještě v kuchyňce Lidových novin, v té době.
To jsme seděli ještě v kuchyňce Lidových novin, to máte pravdu. Ale lepší se to, lidé také víc přemýšlí o tom, komu dávat, víc si zjišťují, je to služba, jako každá jiná, bohužel ten sektor není imunní vůči tomu, že občas se pokusí někdo to zneužít, tak jako každý sektor, tak jako prostě automechanici, cestovky, banky, politici, je to, je to prostě život, jaký je, čili je potřeba si vybírat, nedávat každému, koho potkáte na ulici, a lidé si zvykají dávat i pravidelněji, to znamená, dlouhodoběji, jenom ne, nejen na to, co je vidět na zrovna teď na prvních stránkách novin, anebo se právě třeba rozhodnout pro to část peněz před Vánoci řešit skutečným dárkem, což je něco, co potěší, ukáže to ano, myslím na tebe, nezapomněl jsem na tebe, máš tady pod stromečkem kozu nebo bezpečný porod ...
Kuře ...
Nebo kuře. A zároveň vlastně pomoci lidem někde v Africe nebo v Asii.
Budeme se ještě věnovat skutečnému dárku. Věřím tomu, že jsou už i mecenáši a že jsou i společnosti, které chtějí věnovat peníze a to nemalou částku, už jste někdy odmítli nějaké peníze, nebo zajímá vás, v jakém oboru ten mecenáš, co vám přináší třeba i víc než milion korun, podniká?
Samozřejmě, že nás to zajímá. Bylo pár situací, kdy jsme odmítli nebo navedli jsme dárce někam jinam, a to i po povodních tady v České republice, například firmy, které mají něco společného se zbrojním průmyslem, nebo s hazardem, tak jakoby jdou v zásadě svou činností přímo proti tomu, co buď ve světě nebo doma řešíme v sociálním vyloučení, takže nás to pochopitelně zajímá. A co se českých firem týče, máte pravdu, jak firmy, tak vrcholový management, tak i majitelé, to znamená, mecenáši, v zásadě ti lidé, kteří už třeba nejsou ve výkonu, tak přibývá lidí, které to, které to prostě nějak oslovuje a kteří už nechtějí dávat jenom na ty top top kulturní nebo sportovní akce a ptají se po složitých společenských strukturálních problémech, takže máme třeba firemní dárce, kteří přispívají na řešení dluhových záležitostí, na vzdělávání lidí ze sociálního vyloučení, na věci tohoto typu, které nejsou nijak prvoplánově líbivé, naopak často, ale jsou strašně důležité pro společnost, a myslím, že jsme velmi, velmi dobrým a profesionálním partnerem firmám, nechceme jenom jejich peníze, chceme s nimi o tom diskutovat, chceme jim a jejich zaměstnancům dávat vědět a otevírat se k té debatě o to, co děláme, proč to děláme, jak to děláme, takže ano, korporátní odpovědnost a spolupráce s korporátním sektorem je pro nás strašně důležitá a roste a doufáme, že poroste.
Šimona Pánka se ptáte v dopoledním Radiožurnálu. Václav píše: "Nedávno jsem se doslechl, že Člověk v tísni určitou formou podporoval protivládní demonstrace na Ukrajině, připadá vám to správné, nejedná se o vměšování do suverenity cizího státu?"
Já si myslím, že suverenita cizího státu jako taková už ve skutečnosti neexistuje, žijeme v globálním světě a když se podíváte, jak intenzivně se vměšuje Rusko, propagandisticky finančně při své tajné službě do ukrajinské politiky, a nejen ukrajinské, tak proti tomuto, že my pomůžeme třem českým kapelám, aby zajely na Euromajdan a zahrály tam těm demonstrujícím, nebo že já za sebe, jako člověk, který byl blízko stávek, a roku 89 nahraju videovzkaz a řeknu, že jim držím palce a že především odsuzuju to násilí, které proti pokojným demonstracím vláda nasadila, to násilí na druhé straně znamenalo obrovskou nebo odpovědí na to násilí byla obrovská podpora obyvatel, tak si nemyslím, že to je nějaké nepřípustné vměšování.
Vladimír z Brna píše: "Kozy nadělají více škody než užitku, protože odlesňují krajinu. Proč nedáváte lidem v Africe neškodné ovce?"
Jak kde. Jsou místa, kde jsou kozy zcela tradiční a kde s nimi umí pracovat, máte pravdu, že koza, když se nechá bez dozoru, tak to vyžere všechno i s kořínky, na rozdíl od ovce. My distribuujeme i ovce, když se správně podíváte na ty stránky skutečného dárku, tak v kapitole obživa, kam patří ovce, koza, ale také kuřata, tak se praví, že podle toho, kde je co potřeba, upravujeme počty těch a typy těch zvířat, ale je to správná připomínka, přemýšlíme o tom, potíž je v tom, že koza je podstatně méně náročná, daleko víc vydrží a v mnoha těch zemích prostě ovce neznají nebo je neumí pěstovat, takže produkovat tam něco nového, je také těžké. Neberme to na lehkou váhu, přemýšlíme o tom, a slečna nebo paní rozhodně není první, kdo nám to připomíná, má pravdu.
Pan Bačovský píše: "Viděl jsem dokumentární film Pod sluncem tma o výpravě českých rozvojových expertů do zambijské osady, kde zřizují solární elektrárnu, po několika letech je rozebraná a zničena místními obyvateli. Co si myslíte o takovéhle pomoci?"
Tak myslím, že největší slabina toho projektu, já ten film také znám, byla ta, že byl proveden vlastně strašně rychle a technicky, to znamená, že tam byla sestavena elektrárna a předána bez dostatečného času, práce s těmi lidmi, vyškolením, pobytu na místě, a pro ty lidi to je něco jako kosmická raketa pro nás, je to strašně vzdáleno tomu životu, každá nová technologie jakkoliv je čistá a koncepčně zajímavá, vyžaduje intenzivní, tu takzvanou softovou práci, práci s lidmi, vymyšlení toho systému, kdo se o to bude starat, jak se budou vybírat malé částky peněz, které potom budou určeny na opravy, na udržitelnost, to slůvko zní divně česky, ale udržitelnost toho, co my spolu s místními děláme, je úplně klíčová, takže ten projekt prostě tak, jak byl nastaven a proveden, podcenil a možná nemohl jinak kvůli financím, času, podcenil to, že nestačí vytvořit jenom ten hardware, tu technickou stránku věci, ale že je vlastně strašně moc potřeba pracovat s místními, aby dokázali se o to starat, aby dokázali to, aby to fungovalo dál.
Někteří občané České republiky si dnes připomínají Václava Havla a vlastně ten den, kdy před 2 lety zemřel tím, že mají vyhrnuté nohavice, Iveta vám píše: "Dobrý den, pane Pánku, také dnes máte kratší kalhoty? Já ano a na Václava Havla vzpomínám s láskou." moment, já se takhle, neberte to osobně, podívám se pod stůl. Vypadá to normálně.
Kratší kalhoty nemám, ale na Václava Havla samozřejmě vzpomínám, co k tomu říct, je to 2 roky, jak jsem viděl dnes titulky v BBC třeba, v některých dalších informačních zdrojích, tak ve světě se možná Václavu Havlovi věnuje víc prostoru a především větší úcta, než je to teď doma, ne nadarmo se říká, že doma není nikdy prorokem a možná to bude ještě nějakou dobu trvat, pro mě Václav Havel zůstává absolutně klíčovou osobou pro přechod z těch centrálně řízených komunistických takzvaně šťastných režimů do těžké, náročné, komplikované, ale přece jenom svobody, a pro země, kam jezdíme a kde pracujeme, ať už je to Barma, Afrika, Zimbabwe, Rusko, Kuba, tak je Václav Havel obrovskou inspirací a obrovskou nadějí, že se jim někdy možná povede to, co se povedlo Václavu Havlovi.
Takže vy vlastně Václava Havla de facto máte dost často s sebou, já jsem se chtěla zeptat, ve kterých chvílích si na něj vzpomenete, ale teď, jak jste jmenoval ty destinace, kde se také pohybujete, tak asi tam všude nebo spíš i v kanceláři Člověku v tísni?
No, tak ten duch, že člověk má brát část spoluzodpovědnosti za věci, které se dějí i na jiné straně planety, také na sebe, což je jeden ze vzkazů Václava Havla, tak na tom je v podstatě Člověk v tísni do značné míry postaven, nebo naše práce venku, a to, že máme Václava Havla s sebou, to dokonce i fyzicky, protože jeho knihy přeložené například do ruštiny, španělštiny, arabštiny, barmštiny a dalších zemí vozíme s sebou, a lidi samozřejmě zajímají, v normálním státě by si je mohli koupit, ve státě, kde vládne diktatura, si je koupit nemohou, takže my neděláme nic jiného, než že vlastně rozrážíme ty překážky, které diktátoři nebo autoritativní režimy pro své občany nastavují, protože se bojí, že by si mohli něco přečíst a třeba se inspirovat nebo mít jiné myšlenky, než milovat své vůdce, takže máme i fyzicky Václava Havla ve formě jeho knih s sebou velmi často.
Posloucháte dopolední Radiožurnál, který hostí Šimona Pánka, budu citovat posluchačku Silvii, která píše: "Neznám vtipnější a milejší dárek než veselou kozu. Doufám, že ji letos také najdu pod stromečkem," takže, ale vlastně k té vaší akce, s tím skutečným dárkem, můžete se podívat na www.skutecnydarek.cz, je třeba říci, že to nejsou jenom kozy, že ten repertoár vlastně toho, co je možné obstarat, je daleko širší, tak co se dá koupit?
Máte pravdu. A ta koza je samozřejmě vtipná, hezká, zajímavá, nicméně je tam spousta dalších důležitých věcí, jako třeba bezpečný porod, já si myslím, že pro mladé rodiče, kteří porodem prošli, kteří mají malé děti, a nejen pro ně, je to bezpečí českých porodů úžasné, když se podíváme na to, že v chudých zemích stačí 10 dolarů na to, aby zaplatilo pro ty nejchudší ty základní funkce a to, ten servis kolem porodu, tak je to důležitá věc, certifikát, školní pomůcky, my děláme vzdělávání vlastně všude, myslíme si, že to vzdělání, a nejen číst a psát, ale vlastně to mít schopnost uvažovat o sobě jako o někom, kdo může sám něco zkusit, něco změnit, tak je strašně důležité, budovy jsou jedna věc, pomůcky jsou druhá věc, věci jako koza, jako ovce, o které jsme mluvili, nově včelí úly, kanystry na vodu, zdroje vody jako takové, najdete tam repertoár věcí, od 150 nebo 200 korun až po mnoho tisíc, samozřejmě ty nejdražší jsou třeba kráva nebo osel s povozem. A každý, kdo si to koupí, tak se rozdělí o část toho, co my si užíváme, já tím nechci říct, že všichni se máme v České republice dobře, je tady spousta lidí, kteří se nemají příliš dobře, zvlášť v posledních letech ekonomických, ale je tady hodně lidí, kteří se mohou rozdělit a stačí, když se rozdělí o část a část té radosti pošlou někam do Afriky nebo do Asie.
Můžu ještě jednu osobní otázku, Šimone, vy, když mluvíte o různých zemích, tak docela často zmiňujete Afghánistán, musela vám ta země svým způsobem při vší té mizérii, ta země, kterou mnozí lidé odepsali, učarovat, ale čím.
No, je to mimořádně syrová země, která se vymyká všemu, co člověk jinak na světě zažívá, je to země, která žije o několik století zpět, nebo žila, když jsem tam začal před nějakými 13 lety jezdit, země strašně obyčejná v těch základních věcech a přitom plná usměvavých lidí, kteří se dokáží radovat z mála, my máme pocit, že v Afghánistánu pořád vybuchují bomby a hoří školy, ve skutečnosti v té zemi za posledních 10 let se zvýšil počet dětí ze 2 milionů na nějakých 6 až 7 milionů, které chodí do školy, je to možná vůbec největší pokrok ve školní docházce. Druhá věc je samozřejmě ta bezpečnost a jak se celý Afghánistán bude vyvíjet, ale ono je to tak, že v silných situacích, které jsou třeba i nebezpečné, náročné, tak samozřejmě se vyvíjí silné vztahy a silné emoce. A já jsem tam jezdil docela ze začátku, takže asi proto spolu s Bosnou a mnoha dalšími zeměmi mi zůstal nějak zaryt prostě pod kůží.
A kdybyste se měl ve stylu - král vysílá své vojsko vyslat na jednu užitečnou misi Člověka v tísni a strávit tam třeba půl roku, kam byste jel, tam?
Já bych jel podle potřeby těch misí, vedení těch misí je různé, někde se nám daří skvěle, někde méně, není jednoduché najít lidi, kteří jsou ochotni na dlouhou dobu, to znamená, na 2, 3, 4 roky odjet do takovýchto zemí a zodpovídat za to, táhnout to, řídit to, starat se o lidi, možná by to byl právě Afghánistán.
Šimon Pánek, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni, byl Hostem Radiožurnálu. Děkuji za vaši práci i za čas, který jste nám věnoval, ať se vám daří.
Na shledanou.
Kdybych to měl vyjádřit jemně, řekl bych, že skládání vlády se už trochu protahuje. Dnes padla pro lidovce nabídka na resorty zemědělství a kultury s tím, že by na zemědělství seděl sociálně demokratický náměstek mající na starosti věci kolem církevních restitucí. Z reakcí KDU-ČSL je znát, že šance, že by se na této variantě vlády dohodli, není příliš velká. Vláda je tedy zatím v nedohlednu. A začíná Dvacet minut.
Ve studiu je se mnou první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Dobré odpoledne.
Dobrý podvečer, děkuji za pozvání.
S jakými pocity sledujete skládání vlády?
Myslím, jako všichni, s rozpačitými. Ono je víc než dva měsíce po volbách. A stále od června vládne nelegitimní vláda bez důvěry sněmovny, bez, která nevzešla z voleb. A že by Česká republika si zasloužila, aby začla vládnout silná legitimní vláda, která má mandát z voleb, je na místě, a chování těch tří subjektů, které tu vládu skládají, nedávají příliš velkou naději, že se tak stane. Že i když ta vláda vznikne, tak s největší pravděpodobností tam bude celá řada bolavých míst, které se, které se potáhnou dál. Řadu věcí se evidentně nepodařilo vyřešit v koaliční smlouvě. To znamená, budou se valit před sebou a stanou se nějakými problémy.
"jako všechny minulé vlády to měly".
Kdybych byl škodolibý opoziční politik, tak, tak bych se měl radovat a říkat: ano, a my budeme upozorňovat na ty slabiny. Ale proto teď není vhodná doba. I opozice si samozřejmě přeje, aby ta země byla řádně spravována, chce tomu nějakým způsobem přispívat. A zatím tomu ty strany, které dostaly důvěru ve volbách, velkou šanci nedávají.
Takže teď není doba na to, být škodolibý opoziční politik, pane Kalousku?
Ne, teď není doba radovat se z toho, že můžete občas říct něco škodolibého. Ne, že by vám to občas neuklouzlo, to samozřejmě ne, ale určitě z toho nemůžete mít radost. Protože země svoji správu, legitimní správu a kompetentní správu potřebuje. A opakuji, ty subjekty zatím, byť před volbami všichni říkali, jak dobře vědí, jak to mají udělat, tak se zatím nezdá, že by věděli, jak to mají dělat.
Na druhou stranu stále jsou ve fázi vyjednávání o tom, jak by měla vypadat vláda. Vy jste bývalý člen KDU-ČSL. Rozumíte tomu postoji, který lidovci zaujímají, to znamená, že do značné míry trvají na tom, aby v jejich portfoliu byl resort zemědělství?
Příliš ne, ale já si netroufnu hovořit za jinou stranu. Ano, já jsem byl léta, veřejně známo, dokonce jsem té straně předsedal, člen KDU-ČSL, ale já si prostě za ně netroufnu mluvit.
To jsem po vás nechtěl, spíš jde o nějaký vhled do toho, jestli ta proklamovaná, řekněme, tradičnost toho, že lidovci patří na zemědělství, je pro vás také
Mají zřejmě nějaký silný motiv, ale zda je to motiv nějaké silné vlivové větvě stranické skupiny, která by ráda to ministerstva obsadila, či něco jiného, já opravdu nevím. O tom si nedovolím spekulovat. Myslím si, že trvat na jednom jediném ministerstvu při koaličním vyjednávání není příliš produktivní. Vždycky těch variant existuje řada. Prožil jsem mnoho koaličních vyjednávání, abych věděl, že vždycky existuje nějaká alternativa. Ale prostě nějaký důvod asi mají. A zeptejte se jich, já si netroufnu.
Pane místopředsedo, my se ptáme o sto šest.
Já si netroufnu
Ne, to rozhodně. Ani nechci, abyste spekuloval, jen to je taková úvaha, protože pod Ministerstvo zemědělství, jaksi gesci spadá například Pozemkový úřad, což je jeden z úřadů, který má na starosti přijímání výzev a případné vydávání pozemků v rámci takzvaných církevních restitucí. Je možné, že ta strana, která do takové míry svázala jaksi svoji existenci právě s tímto tématem, by chtěla ten resort právě proto?
Já si to nemyslím, vydávání, vydávání majetku osobám oprávněným probíhá podle zákona. Neprobíhá politickým rozhodnutím. O tom, jestli někomu něco patří, nebo nepatří, rozhoduje správní rozhodnutí podle správního řádu. A je nad tím opravný prostředek. To znamená, definitivně o tom může rozhodnout nezávislý soud, jestli to někomu patří, nebo nepatří. Ale rozhodně ne politik. Takže.
A úředníci Ministerstva zemědělství nebo jiného ministerstva nemohou, řekněme, proces zpomalit nebo urychlit?
Tak mohou samozřejmě, každý úředník ovládá způsob, jak něco účelově zpomalovat a brzdit. Ale proč by to měli dělat? To prostě, je to jejich práce a znovu opakuji, vydávání, politické rozhodnutí je schválení zákona, na základě kterého se má ten majetek vydat. To je politické rozhodnutí. Ale potom ty jednotlivé majetky už se nevydávají politickým rozhodnutím ministra, ale vydávají se správním rozhodnutím úřadu.
Zajímá mě vlastně to, když se díváte na chod toho, jak ty tři strany ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL jednají, jaké požadavky ta která vznáší, jak se ta která strana hodně šprajcuje, nebo málo šprajcuje v tom dalším jednání. Tak jak hodně věříte tomu, že takto sestavená vláda tady bude?
Já to stále ještě pokládám za tu nejpravděpodobnější variantu. Rozhodně ne za jistotu, ale podíváme-li se, jaké jsou před námi varianty, tak to, že bude vláda Bohuslava Sobotky, která bude žádat o důvěru Poslaneckou sněmovnu, na to bych si skoro vsadil. Ale může se stát, že bych prohrál samozřejmě, nemohu to tvrdit s naprostou jistotou.
Mimochodem, když jsem poslouchal různé projevy na vašem volebním sjezdu, myslím tím na volebním sjezdu strany TOP 09, tak tam mnohokrát zaznělo, tuším, že i z vašich úst, že by právě vaše politická strana měla dát nový obsah pojmu opozice. Patří do toho nového obsahu pojmu opozice například i vaše současná úvaha se znalostí koaliční smlouvy, jestli náhodou té budoucí vládě nedat důvěru, až si o ni přijde žádat do sněmovny?
Tak když vezmu programovou část koaliční smlouvy, tak to rozhodně nevypadá na to, že bychom mohli dát vládě důvěru, to určitě ne. Ale říkal jsem na svém sjezdu a řeklo se, pardon, na našem sjezdu, a řekl jsem ve svých rozhovorech několikrát, že se budeme skutečně snažit rehabilitovat slovo opozice. On ten pojem v minulých letech byl velmi zprofanován, ať už opoziční smlouvu na straně jedné, kdy to žádná opozice nebyla, ty strany vládly spolu a jedna si říkala opozice. Anebo stylem, který předváděla sociální demokracie poslední léta, který byl totální negativistickou destrukcí úplně všeho, téměř až s prvky třídního boje a odvoláváním se k Ústavnímu soudu a vytvářením z Ústavního soudu třetí komoru. Tak to je také styl, který bychom velmi neradi, opozice.
A jak by tedy měla vypadat opoziční TOP 09, když tedy ne tak, aby jako například opozice ČSSD?
Opozice je samozřejmě pro to, aby předkládala vlastní alternativy, ale aby vůči vládním návrhům zaujímala postoj, že neříká na všechno automaticky ne. Že se snaží v té diskuzi uplatnit zájmy svých voličů. A pokud to dílo je nevyhnutelné a dobré, no tak prostě té vládě přispěju a dám příklad. Sociální demokracie, když já byl členem vlády, tak sociální demokracie velmi kritizovala vládu, že vláda nepodepsala fiskální kompakt v Evropské unii, což je dohoda, na základě které pak plyne povinnost schválit finanční ústavu. A já jsem málokdy věděl, co na tu kritiku říct, protože jsem s ní souhlasil. Já jsem si také přál, aby Česká republika přistoupila k fiskálnímu kompaktu a přijala finanční ústavu. Jestli dnes vláda sociální demokracie něco takového bude chtít udělat, tak my to pokládáme za správné a budeme v tom rádi spolupracovat. Nebudeme automaticky říkat ne, jenom proto, že to bude prosazovat sociální demokracie.
Možná, jestli byste mi demonstroval tu, jak jste to říkal? Redefinovat slovo opozice?
Rehabilitovat.
Rehabilitovat. Tak jak se to dá demonstrovat třeba na tom, když při jednání Poslanecké sněmovny, a potom to interpretovat předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýn i v České televizi. Tak on říkal: " Podle názoru zemědělců i mě nemáme čas, aby na resort zemědělství nastoupil někdo, kdo se tu bude půl roku učit. Když jsem ve sněmovně řekl, že bychom měli zemi vrátit potravinovou soběstačnost, pánové Kalouskové a podobní se mi smáli. Mají na to právo, mají jiný názor, ale výsledky voleb ukázaly, jak to vidí voliči".
Nesmáli. My se naopak toho termínu velmi bojíme, protože musíme si jasně říct, jakými instrumenty k té potravinové soběstačnosti pánové Faltýnek a další chtějí dojít. Ono to na první pohled vypadá velmi hezky, ale já se obávám, že to je to samé, čemu ta samá vlivová skupina již před 15 lety říkala ochrana vnitřního trhu. To znamená, maximálně z peněz daňových poplatníků, dotovat domácí producenty a maximálně brzdit import. Ochrana vnitřního trhu od té doby, co už jsme součástí jednotného evropského trhu už se říkat nedá, tak se říká potravinová soběstačnost. A obávám se, že to znamená to samé. To znamená, že si daňový poplatník bude připlácet na to, aby měl dražší a méně kvalitní potraviny. A to já si nemyslím, že.
Jestli jsem tomu teď, pardon, pane místopředsedo, dobře rozuměl, tak jste jinými slovy říkal, že potraviny od domácích výrobců budou dražší a méně kvalitní, než ty, které přijdou z importu?
No, pokud k tomu připočtete ty miliardy, kteří si, který si ... potravinářský komplex vymáhá a bude vymáhat ze státního rozpočtu, no tak prostě nepochybně. Všichni si budeme připlácet na to, aby nám domácí producenti prodávali, prodávali potraviny, které, připočtete-li k tomu ty daně, budou rozhodně dražší a méně kvalitní, než ty, které by sem přišly z importu. Já tím nechci říct, že bysme.
Promiňte, pořád nerozumím tomu, proč by měly být méně kvalitní.
Já tím nechci říct, já tím nechci říct, že nemáme podporovat odběr domácích potravin jako konzumenti. Ale jenom tehdy, když skutečně mohou konkurovat kvalitou a cenou. Ale cenou bez nesmyslných dotací, které se bere na úkor jiných priorit. On to, on to ukázal projednávání státního rozpočtu. My jsme ten státní rozpočet, který byl včera schválen, byl po dlouhých letech prvním rozpočtem, kdy se snížily dotace na podporu vědy a výzkumu. V té naší velmi úsporné, a proto také velmi kritizované politice se nikdy nestalo, že by se každý rok nezvýšily prostředky na vědu a výzkum. Jsme přesvědčeni, že tam je budoucnost konkurenceschopnosti České republiky. Rozpočet, který byl schválen, sebral vědě a výzkumu poměrně významné prostředky, ale přidal významné prostředky dotacím agropotravinářskému komplexu. Tam to začíná. To je cesta k potravinové soběstačnosti? Že všichni budeme přispívat do bilance Agrofertu, když to řeknu úplně naplno? Tak to je samozřejmě nejenom nekomfort pro spotřebitele, to je samozřejmě podle našeho názoru velmi špatná rozpočtová, a tedy politická priorita. Ale také je to obrovský konflikt zájmů.
Jenom, pardon, pane místopředsedo, úplně nerozumím tomu, kde je ta rehabilitace pozice opozice nebo samotné opozice? Protože vy jste mi teď předvedl, nebo jaksi demonstroval dva příklady práce opozice, ale ty jsou stejné, jako pracovala opozice v minulých letech.
Dobrá, ukážete, ukážete-li, ukážete-li konkrétní příklad, který je skutečně pro nás nepřijatelný, nejenom z ideového východiska, ale taky z prosté kalkulace, a taky v rámci boje proti korupci, protože pochopitelně rozhodování o tom, že bilance Agrofertu bude zvýhodněná oproti vědě a výzkumu, v sobě nese konflikt zájmů s korupčními důsledky. Tak tam těžko můžeme být spolupracující opozice. Ale těch příkladů je celá řada, já jsem vám jeden z nich řekl. Fiskální smlouva, fiskální ústava,
Já tomu, pane místopředsedo Kalousku, rozumím. Jenom mě tak napadá, že ve chvíli, kdy, přiznejme si, je to jeden z hlavních argumentů proti tomu, jak vypadá současná verze zákona o státním rozpočtu na příští rok, říkáte, že je méně peněz na vědu, tak nebylo by možná daleko zajímavější možná z hlediska opozice říct: dobře, my si myslíme toto, a velice přesně víme, kde by se ty peníze daly vzít?
Víte, a to je přesně ono. Ten hlavní argument nebyl jenom peníze na vědu. Ten hlavní argument je v tom.
Já jsem řekl jeden z hlavních argumentů.
Hlavní argument byl úplně v tom, že ten rozpočet je zbytečně utrácivý. Že tam utrácíme naprosto zbytečně minimálně o 24 miliard korun víc, než bylo nezbytné.
Dobře, pane místopředsedo, ale bavíme se o jednotkách miliard v kontextu rozpočtu, který má přes bilion korun.
24 miliard korun, pane Veselovský, je už veliká částka. 24 miliard korun.
Tak interpretace současného ministra financí, nezlobte se na mě, Jana Fischera je jiná. On tvrdí, že, on dokonce to expresivně nazývá, že on, pokud umí počítat, tak se rozpočet, respektive schodek zdvihl jen o 7 miliard.
Dobře, pan, pan ministr Fischer nepochybně umí počítat, ale pan ministr Fischer si zjevně plete pojmy deficit a výdaje. My jsme ještě v červnu naplánovali nějakou úroveň výdajů pro Českou republiku a já přiznávám zcela otevřeně, že jsem ty limity plánoval s vědomím, že půjde o volební rok. Protože v té době jsme ještě nepočítali s předčasnými volbami. A v rozpočtu na volební rok je i přísný ministr financí prostě o něco méně přísnější, to je tak vždycky a já to přiznávám. Takže ty limity, které jsme schválili, opravdu nebyly jinak kruté. A všichni ministři byli spokojeni a snadno si dokázali představit, jak své resorty budou spravovat. Potom v rámci Fischerovy vlády došlo k navýšení těchto výdajů o 24 miliard. A aby nedošlo k navýšení deficitu o 24 miliard, tak si tam Fischerova vláda, pardon, Rusnokova vláda, vymyslela také 17 miliard vyšších příjmů, než jsme plánovali my. Ty můžou vyjít a také nemusí, to nikdy nevíte. Ale pokud by vyšly, měly směřovat k nižšímu deficitu. Prostě utratíme o 24 miliardy víc, než je nezbytné. To je první argument proti tomu rozpočtu. Ten druhý argument je v tom, že bohužel není pravda, že je to na podporu růstu. Protože oproti předcházejícím mnohem úspornějším rozpočtům, tam klesají jak kapitálové výdaje, které jsou nepochybně prorůstové, tak výdaje na vědu a výzkum.
Pardon, pane místopředsedo, to se beze sporu uvidí, řekněme, tak za rok, jestli to byly prorůstové, nebo nebyla prorůstová opatření.
Ne, ne, promiňte, ale tohle jsou fakta. Jestliže klesají kapitálové výdaje.
Kdyby tady vedle vás seděl ministr financí současný v demisi Jan Fischer, tak beze sporu bude říkat: to, co říkám já, jsou také fakta.
Samozřejmě, ale že kapitálové výdaje jsou prorůstový výdaj, a že prorůstový výdaj jsou investice do vědy a výzkum, to není názor, to je fakt.
Dobře.
Že oproti našim rozpočtům tyto výdaje klesají, to znamená, že se bude méně investovat, přestože se utratí víc peněz, tak se bude méně investovat a bude se, bude méně peněz na vědu, výzkum a inovace, to je prostě fakt, to není názor. Protože to jsou čísla, která platí.
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Už jste si někam pověsil ten velký portrét prezidenta republiky Miloše Zemana, který jste dostal k narozeninám?
Má své čestné místo na poslaneckém klubu.
Na zdi?
U zdi.
On stojí na zemi a je opřený o zeď?
Ne, my tam máme takový obrazový triptych. Přijďte se podívat, těžko se to dá, těžko se to dá v rozhlase
Já se ptám, já se ptám, jestli to je důstojná pozice.
Je to velmi důstojná pozice.
Jak se vám líbí oznámený úmysl prezidenta Miloše Zemana jmenovat už na jaře do bankovní rady České národní banky současného premiéra v demisi Jiřího Rusnoka?
Podívejte se, ústava neomezuje nijak prezidenta a nenařizuje mu žádné konzultace. On skutečně může jmenovat kohokoliv. Že Jiří Rusnok je odborně pro tu pozici připraven, o tom také nepochybuji, já ho znám a spolupracoval jsem s ním dlouhá léta. To, co na tom bude mít jistou pachuť, je, že to vypadá, jako takzvaně trafika za odměnu. Pokud byla média na tadle slova velmi citlivá například u některých poslanců ODS, tak jsem zvědavý, co teď budou říkat média a doktor Ištván, jestli to náhodou není trafika za odměnu. Ale jinak u mě osobně to vůbec nevadí a Jiří Rusnok zcela jistě je odborně připraven na to, aby tu pozici zastával.
Zajímá mě ještě jedna věc. Premiér Miloš Zeman a říkal to ve vysílání Radiožurnálu, je připraven, a to jsou jeho slova: " vměšovat se do rozhodování o tom, kdo bude ministrem, nebo kdo nebude ministrem", to znamená, koho bude jmenovat. Říkal, že nebude pouze tím, kdo jmenuje na návrh premiéra. Jak byste s takovým odhodláním naložil?
Tak bude to souboj nervů mezi premiérem a prezidentem. Ústava tam nepředepisuje termíny prezidentovi republiky, do kdy to má, nebo nemá podepsat. Na druhou stranu ten výrok ostře kontrastuje s výroky pana prezidenta, když "jmenoval" Ruskovu vládu. On říkal, že mu do toho vůbec nebude mluvit. A také to tak navenek prezentoval. Zdá se, že tento výrok, že mu do toho vůbec nebude mluvit, si mohl dovolit proto, že mu Jiří Rusnok slíbil, že ho bude poslouchat na slovo a najmenuje mu do té vlády, koho bude chtít. Tady si tím slibem zřejmě není jist, tak se chce vměšovat. Takhle si to vysvětluji. Myslím si, že za, za vládu odpovídá premiér, nikoliv prezident. A že pokud není nějaká zásadní překážka, skutečně zásadní, tak by prezident brzdění ministra, brzdění jmenování ministra dělat neměl, ale je to samozřejmě můj názor. Kdybych byl, kdybych byl na místě toho, kdo tu vládu skládá, tak bych se snažil s panem prezidentem se nějak velmi, velmi zásadně dohodnout, protože to pochopitelně nebude, zase to nebude vrhat na veřejnost dobré světlo o politické scéně.
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu s prvním místopředsedou TOP 09 Miroslavem Kalouskem. Pane místopředsedo, díky za váš čas.
Já děkuji za pozvání a všem děkuju, všem přeji požehnané krásné svátky.
U mikrofonu byl také Martin Veselovský, přeji dobrý poslech.
Čeští politici a experti už dlouhá léta celkem správně tvrdí, že klíč ke zlepšení situace Romů leží ve vzdělání. Jenže počet romských absolventů vysokých škol je stále tristní. A ani s majiteli maturitního vysvědčení se pytel neroztrhl. Problémy na cestě ke vzdělání začínají už v raném věku, kdy řada dětí končí ve speciálních školách. Ve Velké Británii mají přitom romské děti v průměru mnohem lepší docházku i výsledky. Jak je to možné?
Oni na mne tlačí, abych se dostal na univerzitu. Protože chtějí lépe, než měli oni. To mi stále říkají. A do školy chodí na rodičovské, ptají se, co se děje, jak se učím, takže chtějí, abych se dostal daleko.
Zavedeme vás na špičkovou školu Babington v anglickém Leicesteru, která má výborné výsledky s inkluzivním vzděláváním romských školáků. Seznámíme vás s lidmi jako je česká expertka Lucie Fremlová, která se babingtonský model snaží naučit taky české pedagogy.
Ten přístup český je bohužel velmi paternalistický. A je založen dle mého názoru na jisté české interpretaci břímě bílého muže, to znamená, že bílí pedagogové a ředitelé vědí úplně nejlépe, co je dobré pro romské rodiče a jejich děti. To není pravda.
Dozvíte se, jak se v Leicesteru navzdory jazykové a sociální bariéře daří pro výuku získávat nejen samotné děti, ale taky jejich rodiče. U pořadu Zaostřeno o vzdělávání Romů ve Velké Británii vás vítá Jiří Hošek.Ondro, chci se tě zeptat, na čem teď vlastně s kamarády pracuješ? Pochopil jsem, že se připravuješ na nějaký test tady.
Za 30 minut budeme mít test a bude to sport, takže se musíme naučit.
A jak se na to cítíš?
Je to lehké, takže, myslím, že velmi dobře.
Teorie tělesné výchovy nepatří na škole se sportovním zaměřením k těm nejtěžším. Romští žáci ale vynikají i v jiných předmětech. Škola je baví a cítí se tu dobře a bezpečně.
Jmenuji se Ondřej Oláh, jsem ze Slovenska, z Rimavské Soboty. V Babingtonu už jsem 4 roky, líbí se mi tu, určitě tu chci zůstat v Anglii, chci dokončit tuto školu a možná jít na univerzitu. Oni na mě tlačí, abych se dostal na univerzitu, protože chtějí lépe než se měli oni. To mi pořád říkají. A do školy chodí na rodičovské, ptají se, co se děje, jak se učím, takže chtějí, abych se dostal daleko.
Na škole Babington dělají pro romské děti a jejich rodiče opravdu první poslední. Dokonce myslí i na ty rodiče, kteří jsou negramotní. Když má škola pro ně nějaké důležité sdělení, důležitý vzkaz, tak dítě dostane do brašničky papír s kódem, který se přiloží k chytrému mobilnímu telefonu a ejhle, objeví se webová stránka s audio nebo video poselstvím namluveným Slovákem Jánem Dumkou.
Před školním rokem od 5 postupuje do prvního ročníku ... Takže mojí náplní práce je dávat pozor na děti, aby nevystupovaly z autobusů, aby šly přímo do školy. Když některé děti nejsou ve škole, zvednu telefon, zavolá se rodinám, proč to dítě není ve škole. V případě, že se nemůže dostat do školy, nebo nějaký problém, škola mě vyšle, jdu pro to dítě, s nějakým, ještě s kolegou nebo s kolegyní a dovezeme to dítě do školy.
I díky těmto nezvyklým metodám mají romské děti na Babingtonu docházku kolem 93 procent. Český průměr u romských školáků je přitom jen lehce přes 60. Ján Dumka v roli velmi důležitého romského asistenta pomáhá i dalším školám v Leicesteru. Takové výsledky, jaké má Babington, jsou ale i na britské poměry ojedinělé.
Nesmíte se dát jen odbýt a odejít. Stále musíte pracovat na tom, aby se vědělo, co je správné pro něho a pro to dítě. Že by muselo jít do školy. Proto děláme každý, jednou do měsíce "ranní kávu", kam přijdou všichni rodiče, nebo kdo může, přijde a všechno se vysvětlí. Oni mají otázky, komunikují s učiteli, s profesory, ptají se, co mohou, vysvětlí se jim, co od nich očekává škola a jak škola může pomoct jim.
Z těch vybudovaných vazeb mezi školou a rodiči mi přijde nejpozitivnější historka jedné romské maminky, která si zapínala počítač a dívala se na obrázky jednotlivých tříd. Představovala si, co asi dělá její ratolest 5 kilometrů daleko. A to mi připadá vážně sladké.
Mark Penfold je hlavní osobou, která má na Babingtonu na starosti nejen integraci romských dětí, ale i dalších etnik. Spolu s Češkou Lucií Fremlovou taky vede charitativní organizaci Roma Education Support Trust, která pomáhá Romům nejen v otázkách vzdělání.
Než dítě vůbec poprvé vstoupí do třídy, stráví 4 dny v místnosti, které říkáme začleňovací místnost. Tam si jednak zvykají na školní režim, ale taky posuzujeme jejich schopnosti. Pokud 12 letý žák z nějaké cizí země neumí ani zdaleka to, co by měl umět jeho britský vrstevník, neusuzujeme z toho, že je to dítě hloupé. Naopak si z toho odvodíme, že se s ním nepracovalo správně. A že dítě nedostalo stejnou šanci jako jiní žáci. Podrobíme je testu IQ, který není založený na jazykových dovednostech. Zjišťujeme taky, jak dobře umějí číst a psát ve svém mateřském jazyce.
Já jsem tu měl bratrance a bratra, takže já jsem si tu mohl povídat s nimi, takže jsem neměl žádný problém. Ale když jsem šel poprvé do třídy, tak jsem trošku nevěděl, jak mluvit, tak jsem se musel jako přizpůsobit angličtině. Tak jsem se naučil dobře anglicky. A teď nemám žádný problém. Mám tu kamarády ze Somálska, z Afriky.
Na Babington Community College studuje 704 dětí, z toho 81 Romů. V celostátním hodnocení Ofsted patří škole, kterou navštěvují 11 až 16 leté děti, nejvyšší možná známka "vynikající." Nestojí za tím jen úspěchy se vzděláváním žáků různých etnik a sociálně znevýhodněných dětí, ale třeba taky fakt, že v Babingtonu podle Marka Penfolda skoro úplně vymýtili šikanu.
Některé části školy jsou vybarvené žlutě. Třeba tady nebo tamhle. Dítě, které někdo šikanuje a samo o tom nedokáže mluvit, nedokáže o tom někomu říct, se do tohoto prostoru prostě jen postaví. Žáci i učitelé jsou školení, aby se takového dítěte hned ujali a celý problém se hned začne řešit. Tady za rohem máme taky schránku, kam může každý žák umístit zprávu, že ho někdo šikanuje. V době moderních technologií se šikana děje třeba taky prostřednictvím Facebooku. Vyškolili jsme skupinu studentů, z nichž se stali "mentoři kybernetické šikany." Na ně se můžete obrátit a ti Váš problém vyřeší.
Já jsem Daniel Bendík, jsem tady 2,5 už roku, chodím do téhle školy už od sedmičky, jsem z České republiky z Chebu. Rád chodím tady, protože v Čechách, nevím, tady když je přestávka, tak si jdeš ven a tam jenom jsi ve třídě a nuda. Některý lidi by furt se jako, furt dělali se mnou, kdybysem byl nějakej, víš co.
Necítil ses tam dobře?
Ne.
Musím romským dětem samozřejmě dost pomáhat s gramatikou, to je pro ně trošku boj. Ale zvládají dobře látku, pracují na projektech a dostávají dobré známky. Loni jsem měl několik žáků s vůbec nejvyšším hodnocením. Asi nejúžasnější je, že už teď často zapomínám, že se jedná o romské děti.
Adam Richards vede na Babington Community College umělecké kurzy. V nich se romské děti cítí obzvlášť dobře a tak Adam požívá privilegovaného postavení. Jeho romští svěřenci ho dokonce přezdívají "Vajda".
Všechny romské děti si navzájem pomáhají. To platí i pro další žáky naší školy, kam chodí děti tolika různých národností. Jasně, utvářejí se tu různé etnické "kliky," ale když dojde na školní výuku, tak jsou většinou všichni schopní pracovat se všemi, což je skvělé.
Adam Richards, který na Babingtonu učí 24 let, se stýká i se svými bývalými romskými žáky. Chodí do jejich rodin a přesvědčeně tvrdí: "Nikdy jsem nebyl v čistějších domech, než v těch romských!"
Tak, když se mě ptají, tak já furt říkám, že jsem Čech. Ale tak, říká se mi to trošku i blbě, protože některý lidi vědí, jak jsou Češi i tady zrovna chovají blbě, nebo co tady dělají. Ale jiným lidem to nevadí, když řeknu, že jsem prostě Čech. Oni to řeknou, dobrý, v pohodě. Ale nevěřejí mi, když řeknu, že jsem Čech.
Leicester rozhodně není jediným místem, kde mají mladí Romové našlápnuto k dobrému vzdělání a profesím, které jim zajistí úctu a respekt. V Peterborough má slušnou šanci dostat se k britské policii Jan Kudrik, český Rom původem z Kladna. Mluví skvěle anglicky a dobře se učí. Pochvaluje si, že od příjezdu do Británie v roce 2009 neví, co je to rasismus.
Ve škole se nehádáte, ty seš cigán, ty seš otrhanej, ty seš tamto. Tady máte jednu stejnou uniformu a jdete! Ale v Čechách, já jsem měl lepší bundu za, řeknu, za tři tisíce korun a učitelé už říkali, ty jsi cigán a máš drahý věci, jak si to můžeš dovolit? Tak tady prostě, já ten domov beru v Anglii už. Já když říkám, že jedu do Čech, tak říkám na prázdniny do Čech. Ale do Čech už bysem se fakt vrátit nechtěl.
Pro romskou komunity v Peterborough je jakýmsi vzorem a mentorem Petr Torák. Ten obléká britskou policejní uniformu už několik let. Jan Kudrik má prý ke splnění svého snu už hodně blízko.
Honza už nebude potřebovat vlastně další trénink, protože vlastně on už má ten přístup ke společnosti už takovej, jakej je potřeba u správnýho policajta. Honza vlastně se nebojí zašpinit si ruce, nebojí vlastně pomáhat společnosti a de facto v tom vlastně nalézá takové to uspokojení a radost pomáhat druhým. Takže já si myslím, že on má už to, co je třeba pro policistu.
Jan Kudrik mi před zraky pyšných rodičů ukazuje početnou sbírku různých certifikátů, diplomů a vyznamenání. Pochvaluje si přístup britských pedagogů, kteří prý na rozdíl od těch českých umějí pochválit.
Oni dělají všelijaký úkoly, prostě že ten, kdo to zvládne nejlíp, dostane nějaký ty certifikáty, aby pro něho bylo plus na nějakou tu akademii. Ale ještě jsem nezažil, aby někoho shodili ve třídě. Jenom nás pochvalujou. I když něco uděláme špatně, oni nás prostě, nám, prostě nás dají nahoru, abysme chápali to, že máme tu šanci to udělat ještě líp. Ti učitelé nám tady tak věřej.
Jan Kudrik má velkou podporu rodičů, na které se bude moci spolehnout i poté, co se mu zanedlouho narodí potomek. Otec Roman mu pořád dokola vštěpuje, že nejvyšší prioritou zůstává škola.
Velmi pyšný jsem na něj, jelikož já jsem tu šanci neměl. A dneska ty děti, všechny děti, nevybírám český, romský a vietnamský nebo to, nevybírám to, ale všechny děti mají šanci, aby se něčím dneska vyučily.
Každá národnostní a etnická skupina má na naší škole garanci, že se jí budeme maximálně věnovat. K tomu se zavazuje každý jednotlivý člen učitelského sboru. A to je základ naší filosofie. Jsem ale moc pyšná, když se procházím po škole a vidím děti ze všech koutů světa, jak se spolu učí, jak si spolu hrají a jak si vedou dobře ve třídě. Musíme se ze všeho nejdřív dostat dovnitř jednotlivých komunit a získat jejich důvěru. Musíme ukázat, že si vážíme jejich kultury, jejich dětí a že stojíme o to, aby chodily do školy. Už tím, jak báječné děti jsou, naši školu strašně obohatily.
Denise Newsome je ředitelkou Babingtonu, kde najdete i multináboženskou modlitebnu. Denise prý každý týden přijímá delegace z jiných britských škol, které se zdejším modelem chtějí inspirovat. Už tu měli taky ředitele a pedagogy z českých a slovenských škol. Hlavně spolupráce se školou v severočeských Trmicích se prý vyvíjí velmi slibně.
My vlastně od roku 2012 realizujeme za finanční podpory britské ambasády v Praze projekt, který se jmenuje Záleží na každém dítěti. Vzdělání vysoké kvality pro všechny a spolupracujeme se základní školou v Trmice u Ústí nad Labem. Tato škola je vlastně dlouhodobě naprosto zacílená na inkluzi, inkluzi rozumí, ví, co to znamená, že to není nějaká čarovná formule, ale že to je naprosto hmatatelná věc, která se buď děje stoprocentně, anebo nula procent, protože není žádná střední cesta.
Vysvětluje Lucie Fremlová, nezávislá odbornice na romskou problematiku a zakladatelka organizace Roma Education Support Trust. Ta si pochvaluje, že Trmice jsou teď na stejné lodi jako Babington a že nezůstává jen u tohoto dvojboje.
K partnerství Babington a Trmice se nám podařilo oslovit další školy, to znamená, že vlastně tu myšlenku inkluze a vůbec jako to praktické aplikování inkluzivního vzdělávání tyto školy vlastně učíme právě tím, že jezdíme do České republiky a jednotlivé kantory a ředitele proškolujeme v těch metodách a strategiích, jaké je možné uplatnit. A tato spolupráce potom kulminuje tím, že oni přijedou na Babington a podívají se vlastně, jakým způsobem jsou romští žáci vzděláváni.
Lucie Fremlová si uvědomuje, že není dost dobře možné vzít babingtonský model a transplantovat ho jen tak do podmínek českého nebo slovenského školství. Je vděčná za každého českého pedagoga, který se s realitou na škole v Leicesteru byť jen seznámí.
Inkluze neznamená, že řekneme, podařilo se nám do vzdělávacího procesu začlenit tohle a tamhle to dítě. Naopak musíte se ujistit, že jste pro školu získali všechny děti. Škola má zjišťovat, které dítě má problémy s tím, se zapojit. Pro nás je důležité kulturní prostředí, z něhož každé dítě pochází. Nejen my, ale i děti samostatné si musejí uvědomit, odkud pocházejí. Jakmile k nám nastoupí, musíme se postarat o to, abychom věděli, kam směřují. Musejí se v hodinách učit, musí být u nich vidět pokrok a musí se snažit získat kvalifikaci. I ti, kteří nemůžou docílit těch nejlepších výsledků ze sebe musejí dostat to nejlepší. A je jedno, jestli jde o malého Roma, Somálce nebo bílého Brita. Naší škole záleží na každém dítěti.
Mark Penfold rozhodně netvrdí, že britská cesta je jediná správná. A ta česká, že nestojí za nic. Přesto si myslí, že by si čeští učitelé měli uvědomit, že didaktická metoda, kdy stojí před tabulí a žáci si jejich výklad přepisují do sešitů, nemusí zabírat u všech.
Bohužel, děti, které má kantor před sebou, mívají různé formy inteligence a vyžadují odlišné metody, jimiž by se vzdělávaly nejlépe. Pokud pedagog používá jen jeden způsob učení, nemusí to nezbytně rozvíjet intelekt všech žáků. Takoví studenti se pak prostě neučí. Největší rozdíl vidím v tom, že se v Británii snažíme brát v potaz odlišnou inteligenci a potřeby všech dětí. Tím pádem má dítě větší šanci být úspěšné.
Lidi, kteří to mají lidsky v sobě srovnaný, jako že vědí, že dítě je především dítě a že etnicita je maximálně obohacující faktor, že se můžeme dělit o to, jací jsme, jaké máme kulturní kořeny, tradice, já si myslím, že o tom je etnicita, nebo cokoliv jiného. Ale že by to nemělo mít absolutně žádný rozhodující faktor v tom, jestli můžeme jít na klasickou školu, nebo jestli půjdeme na speciální školu.
Přímo ve třídě se dítě musí spolehnout na schopnosti svého učitele. Pedagog si musí připravit hodinu takovým způsobem, aby byla výuka srozumitelná i pro žáka, který má jen minimální zkušenost s angličtinou. To znamená pracovat s vizuálními příklady dané látky a naučit dítě základní slovíčka. Učitelé, kteří přicházejí na naši školu, vědí, že budou učit v multikulturních, multijazykových třídách a že tomu budou muset přizpůsobit svou výuku. A ono to skutečně jde.
Na britských školách je alfou a omegou docházka. Na Babingtonu neexistuje, že by u některého z žáků byla pod hranicí 90 procent. Podle ředitelky Denise Newsome mají vzdělávací ústavy dost zbraní na to, aby děti do školy skutečně dostaly.
Děláme rodičům problémy, pokud třeba vezmou dítě bez dovolení z výuky a odjedou dřív na dovolenou. Děti prostě musejí být ve škole a někdy dojde i na pokutu pro rodiče. Ta představuje 60 liber na dítě a rodiče. Když zjistíme, že se rodina dostala do finančních potíží, snažíme se jí pomoct tak, aby dítě mohlo pokračovat u nás ve školní docházce. Když se neomluvená absence opakuje, může se pokuta vyšplhat až na 2500 liber.
Dodává Denise Newsome, podle níž pak v extrémních případech vstupují do hry sociální pracovníci a hrozba odebrání dětí. Na Babingtonu se tahle možnost pohybuje i vzhledem k pravidelným setkáním s rodiči spíš v rovině teorie. Lucie Fremlová vidí rozdíl mezi Českem a Británií právě i v komunikaci mezi školou a rodiči žáků. Rezolutně přitom tvrdí: "Romský rodič ví nejlépe, co je pro jeho dítě nejlepší. Nikoli bílý český pedagog."
Aby komunikace mezi rodičem a školou byla efektivní, tak to musí být na úrovni partnerů. Nemůže to být na úrovni nadřazeného a podřazeného, ať už v roli školy a rodiče, anebo třeba neroma a Roma. Ten přístup český je bohužel velmi paternalistický a je založen dle mého názoru na jisté české interpretaci břímě bílého muže, to znamená, že bílí pedagogové a ředitelé vědí úplně nejlépe, co je dobré pro romské rodiče a jejich děti. To není pravda.
Velká část romských rodin v České republice nemá práci. Váš stát je musí podporovat. Romové jsou pro vaši ekonomiku něco jako drén. Nemůžou dostat slušnou práci a přispívat národnímu hospodářství, protože opouštějí školy bez patřičného vzdělání nebo kvalifikace. Návod je podle mě následující. Uvěřte, že se romské děti mohou dobře učit. Zajistěte jim kvalitní výuku a zajistěte, aby opouštěly školu s nějakým diplomem a dejte jim práci. Pak budou pro vaši společnost přínosem.
Tyto, dá se říct, kompromisy je nutné udělat v případě, že nám vlastně rasové vztahy pomalinku bouchají za dveřma. Je nutné, aby na popud české vlády a z veřejných prostředků, to znamená z financování české vlády bylo vytvořeno nějaké motivování, nějaká finanční pobídka pro romské studenty, to znamená, aby jich tam bylo ještě víc a abychom nehovořili o jednom procentu populace, ale třeba o 20 procentech. Myslím teda vysokoškolských studentů samozřejmě.
Lucie Fremlová si myslí, že situace je v Česku natolik špatná, že by asi bylo záhodno přistoupit v otázce vzdělávání Romů k pozitivní diskriminaci. To je ale samozřejmě i politicky věc hodně výbušná. Ze Spojeného království přeje dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Jiří Hošek.
Hezké vypečené předvánoční pečení vám přeje Patrik Rozehnal a s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou pro vás máme zvláštní vypečenou hitparádu. Dobrý den.
Dobrý den. Ano, máme šťastných 10. Já, když jsem tohle to od Patrika opět v mailu dostala, tak jsem si říkala, no, to si snad dělá legraci ten člověk, on chce porovnat vlastně, co za mlsání je vhodnější. Pro všechny, kteří ...
Za vánoční mlsání.
Za jakékoliv mlsání, Patriku, protože já vím, že lidé linecké koláčky nebo vánoční perníčky, případně smaženého kapra s bramborovým salátem jedí klidně celoročně. Takže nebuďme úzkoprsí, říkejme tomu normálně mlsání. Jablečný štrůdl samozřejmě taky není něco, co se jí jenom o Vánoce. Prostě připadalo mně legrační, že Patrik chce, abychom si vybrali, které mlsání je výhodnější. Už jsem viděla ty dietáře, jak doma sedí a píšou si: "Cajthamlová říkala, že jablečnej štrůdl můžu, tak já si dám rovnou tři." Takže, prosím vás, vždycky záleží na množství a na tom, zda ty mlsaniny konzumujeme po jídle a nebo místo jídla, a místo jídla je to špatně vždycky.
Tak já, než se vrhneme na tu naši hitparáda, já jsem tedy nechtěl mít z toho doporučení, co můžeme, ale srovnat některé věci, říci si, že tady je třeba více tuku a pozor na to nebo tak, že tady třeba, byť se zdá podle názvu, že to bude nějaká sladkost, která nám uškodí, tak když si jednou za čas dopřejeme, že to bude lepší než tamto. Tak, nejprve si vyjmenujeme ten balík těch vánočních věcí, které se mohou na stole objevit a objevují se. Vánoční čokoládový dort, zázvorky, linecká kolečka, jablečný štrůdl z taženého těsta, vánočka, kandovaná pomerančová kolečka máčená v čokoládě, domácí čokoláda, vaječný koňak, ten se taky doma dělá, tvarohový koláč a nebo sušené jablečné křížaly.
Opravdu mě moc mrzí, že tam chybní sněhové pečivo, takzvané pusinky.
Chcete si ho doplnit?
Docela ráda bych, zato tam máte vaječný koňak, Patriku.
No.
Ten, no, dobrá, Tak, pojďme na to, já beru váš prvotní výběr a navrhuji, že bychom to nejprve srovnali podle kalorické bombovosti, to znamená, vezmeme 100 gramů daného, dané věci, protože to není všechno vzhledem ke koňaku pečivo, a řekneme si, co tedy je nejvíc kilojoulově bohaté a co nejméně. Co vy myslíte, co vyhrálo?
Nejvíc, co je kalorické, tak ten koňak určitě, ten bude dost, ne?
No, kdepak, ten má čestné poslední místo, představte si.
Takže na tom je nejlépe?
Ano.
Aha.
1192 kilojoulů.
No, tak, když tak na to koukám, určitě někde čokoláda, čokoládový dort bych třeba tipoval?
Ještě ne, ale domácí ...
Tak vánočka?
Domácí čokoláda, Patriku.
Domácí čokoláda.
Všichni ti, kteří si myslí, že pokud si raději koupí vysokokakaovou čokoládu v krámě, že na tom teda budou lépe, musím vás, přátelé, zklamat, protože ta vysokokakaová je trošku tučnější než ta domácí, to znamená, že ta na tom bude ještě hůř než náš favorit domácí čokoláda, kde na 100 gramů vychází 2384 kilojoulů, což z hlediska tedy energetické spotřeby a teď řeknu průměrné ženy, která průměrně nesportuje, je víc než čtvrtina celkového energetického příjmu za celý den, a je to pouhých 100 gramů domácí čokolády.
Dál na naší hitparádě ty jednotlivé položky zmíníme hned po písničce. Určitě jste zvědaví, tak to vydržte.
Vypečené Vánoce přináší do vysílání Českého rozhlasu Region v seriálu Hubněte zdravě teď i jakousi hitparádu vánočních pochoutek, které seřazujeme z hlediska toho kalorického. Zmínili jsme tedy tu domácí čokoládu, která je na chvostě tedy v nejhorším.
No, buď je to vítěz.
Z toho, co jsme vyjmenovali.
Buď je to vítěz v kalorické hodnotě.
Já jsem to teda vzal směrem nahoru k tomu lepšímu, no, dobře. Co máte nad čokoládou, paní doktorko Cajthamlová?
No, tak Patrik tomu říká nad čokoládou, já říkám pod čokoládou. Hned za čokoládou není kupodivu vánoční čokoládový dort, jak by se mohlo zdát.
Ano.
Ten je až na třetím místě.
Tak, co to bude, vánočka nebo kandovaná pomerančová kolečka máčená v čokoládě?
Kdepak.
Ne?
Kupodivu jsou to linecká kolečka.
Linecká kolečka.
Je to velmi zvláštní, viďte! Ale vzhledem k poměru, ve kterém je tam tuk vůči mouce, což Patrik, který je už teď zkušený kuchař vyučený, určitě ví, ...
Tam je velká kostka másla, no.
Ano, takže tam je to, Patriku, vyučený kuchaři, jak ten poměr?
1:2:3 samozřejmě, ten tuk tam hraje velkou roli, ano.
To znamená, tuk je tam dominantní složkou. No, a přátelé, záleží také na tom, čím ta linecká kolečka slepujeme. Řada lidí to slepuje právě čokoládou, no, tak tím se z toho stává další favorit.
Čokoládou? Rybízová marmeláda nebo višňová.
Ano, bylo by to báječné, ale i tak budeme mít hezkých 2300 kilojoulů. Což je opravdu jenom maličko pod domácí čokoládou. Takže linecká kolečka opravdu s mírou a pozor na ně.
Co dál?
No, další hned už je ten vánoční čokoládový dost. Ten ale jak by řekli cyklisté, s velkou ztrátou na druhé místo, protože má pouhých 1782 kilojoulů, ale zato celkem, co se týče poměru bílkovina tuk, je na tom podstatně hůř než ona linecká kolečka, a to právě proto, že v sobě obsahuje čokoládu a má tam podstatně méně mouky než vlastně linecká kolečka samotná. Ten poměr u lineckých koleček je tedy 1:4, zatímco u toho vánočního čokoládového dortu je tam tuku lehce víc než 1:4. Takže čokoládový dort by měl mít vlastně druhé místo v tom, co nejíst ve velkém množství. Na třetím místě samozřejmě logicky kandovaná pomerančová kolečka máčená v čokoládě. Tam totiž té čokolády je poněkud většinou víc. Je to věc povrchu. Ti, co dělají kolečka větší, tak tam té čokolády budou mít méně, zatímco ti, poměr pomeranč vůči čokoládě.
Ale kolečka záleží na velikosti pomeranče, to nemůžeme se rozhodnout doma, ne?
Někdo to krájí na osminky, aby tam té čokolády právě bylo víc. Takže prosím pěkně, čím větší věc máčíme v čokoládě, tím tam poměrově té čokolády bude méně. Čím menší děláme cukrové, které v té čokoládě máčíme, tím víc té čokolády. Takže v tomto případě radši obrovská kandovaná pomerančová tlustá kola.
Prosím vás, nejezte je najednou.
A máčejte na polovinu, protože jinak do sebe dostanete na 100 gramů v průměru 1600 kilojoulů. Zase kam se to hrabe na domácí čokoládu samotnou.
No, a dokončíme to, tuhle tu hitparádu tedy kalorickou, tak v rychlosti, co tam je, a co je tedy úplně dole, pro mě navrchu?
Ano, tak to jsou křížaly logicky, protože neobsahují žádný tuk.
Tím nejlepším, co můžeme si dopřát?
Ano, křížaly jsou nejlepší. Křížaly pro ty, kdo nevědí, o co se jedná, tak to je sušené ovoce různého typu. Tam se liší pouze množství sacharidů, to znamená křížaly z takového toho ovoce jako jsou třeba švestky a nebo hrušky nebo jablka, budou přirozeně víc bohaté, stejně tak třeba sušený banán, než uděláme-li si křížaly, nevím, zda se tomu vůbec tak říká, například z pomeranče.
Připomínám, že pokud se chcete podívat, tak kompletní hitparádu najdete i na našem facebooku www.facebook.com/hubnetezdrave. Podívat se můžete, ať víte, jak to všechno vypadá seřazeno z toho, co jsme nabídli na začátku. A za chviličku se ještě k tématu vrátíme.
Vypečené Vánoce znamená i přípravu na vánoční pečení. Něco z toho, co můžete i u vás doma dělat, jsme vybrali a sestavili jsme jakousi desítku vánočních pochoutek. Zařadil jsem tam vánoční čokoládový dost, zázvorky, linecká kolečka, jablečný štrůdl, vánočku, kandovanou pomerančovou kůru nebo kolečka máčená v čokoládě, domácí čokoládu, vaječný koňak, tvarohový koláč a křížaly a s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou budeme sestavovat možná ještě nějakou hitparádu. Z jakého hlediska teď?
Já bych teď doporučila, abychom si tedy řekli, které z těch věcí v těch jednotlivých typech cukroví můžeme čím nahradit, abychom tu kalorickou bombu trošičku rozředili.
Aha, náhražky, jo?
Kdybyste viděli, jaký obličej vyučený kuchař Patrik udělal, tak byste pochopili, že teď nebude chtít vůbec poslouchat, co já říkám dál. Řekl slovo náhražky, tím mě trošku naštval. Takže, prosím pěkně, začínám bojovat o to, že je možné bez náhražek s kvalitnějšími surovinami vylepšit i chuťově vaše vánoční cukroví. Takže první můžeme použít například špaldovou mouku. Máte, Patriku, pocit, že špaldová mouka bude hnusná?
Já nevím, někdy mi to nebude úplně sedět asi, no.
No, já si myslím, ...
Dokážete si představit bílá linecká kolečka ze špaldové mouky?
Vzhledem k tomu, že je tak dělám už několik let, ...
Dovedu, ano.
... tak nejen, že dovedu, ale musím říct, že vaše z bílé mouky by mi fakt nechutnaly, protože mají chuť méně výraznou. Je to velmi zajímavé, ale špaldová mouka má specifickou chuť, která je známá například těm, kteří jedí těstoviny z takzvané semolíny. Prostě je to jiné, je to lepší. Další, co můžeme udělat, je použít nízkotučný tvaroh místo plnotučného tvarohu. Co děláte za obličej, Patriku, na tohle?
Teď nic, jenom přemýšlím, kdysi, když jsme se bavili o tvarohu, tak jsme říkali, že zas ten rozdíl mezi tím nízkotučným a polotučným třeba není zas ak hrozivý jako u jiných typů, samozřejmě tuky u těch výrobků.
Samozřejmě, samozřejmě, rozdíl ...
Tak mě zajímá, proč tady to nahrazovat?
Rozdíl není tak hrozivý, ale je to stejné jako pokud šetříme. Kačka ku kačce a máme milion, to znamená kilojoul ke kilojoulu a můžeme docela významným způsobem snížit celkové množství tuku, které zkonzumujeme za celé Vánoce. Takže nízkotučný tvaroh. Další můžeme udělat to, že vyměníme klasický rafinovaný cukr za cukr třtinový. Tam samozřejmě jsou jiné vlastnosti, cukr třtinový je hydroskopický, víc nám drží vodu, což je v tuto chvíli pro nás trošku větší výhoda, protože ten vysušený rafinovaný cukr vodu nezadržuje. Na stejné gramáže tedy budeme mít zadržené vody v tom těstě a ten třtinový cukr nám v tuto chvíli udělá i tu výhodu, že to těsto bude nebo to výsledné cukroví může být potom měkčí, protože ten třtinový cukr bude lépe vlhnout i jako součást toho daného cukroví. Sami nejlépe víte, jak je vždycky problém, aby vánoční cukroví, které se dělá někdy na poslední chvíli, nebylo tvrdé, musí se rozležet.
Takže kdo nemá čas na odležení, použije navíc pro sebe i s výhodou třtinový cukr.
Třtinový cukr, přesně tak. Další je změna kypřícího prášku. Tady už tedy o náhražce se takřka nedá hovořit, je to prostě jiný kypřící prášek, můžu vás ujistit, že bude podstatně dražší, a to kypřící prášek z vinného kamene. Tam je velmi dobrá chuť. Tady Patrik kývá, potěšeně se usmívá, ještě pořád budete provokovat s náhražkami?
Ne, já používám tenhle prášek normálně.
Samozřejmě, teď jste měli vidět ten výraz. No, a další, co můžeme udělat, je použít tedy kokosový tuk místo nějakého jiného typu tuku.
V čem je kokosový lepší?
Kokosový tuk je tuk, kterého stačí trošku menší množství. Kdo s ním zkusíte někdy vlastně péci v tuto chvíli, tak zjistíte, jedná se tedy o bílý tuk plný nasycených mastných kyselin, ale je to přírodní věc, na rozdíl od tuku hydrogenovaných, které lidé velmi často stále, přestože říkáme ať to nedělají, používají, to znamená, že tento kokosový tuk má jednoznačně nižší hodnotu přepalování než například sádlo nebo máslo, které se používá do těch tradičních typů našeho cukroví. A je to tuk rostlinný.
Tak jsme se dozvěděli leccos o vánočních pochoutkách, které budou lepší, na které si dávat více pozor a také jsme se dozvěděli, čím nahradit některé suroviny, abychom na tom byli lépe po Vánocích.
Přičemž to nebudou náhražky, vážení posluchači, ale budou to věci, které ochrání vaši postavu a dodají vašemu vánočnímu cukroví naprosto unikátní zvláštní chuť.
Čertila se a spokojeně se teď usmívá doktorka Kateřina Cajthamlová.
Na shledanou, Patrik už se taky usmál.
Hezké Vánoce.
Hned vysvětlíme. Dobré dopoledne. 10 hodin a 6 minut. Venku už je klid. Zábavní pyrotechnika zmlkla, rozjuchané davy v ulicích měst vystřídaly úklidové čety. Hasiči, zdravotníci a policisté po noční službě už odpočívají. A některé rodiny jim asi na dálku děkují za záchranu přinejmenším prstu. Novoroční dopoledne na Radiožurnálu tentokrát nabídne výběr, ne z hroznů, ale z hostů, kteří seděli u protějšího mikrofonu loni. To byla kromě jiného ta doba, kdy se poprvé volil prezident Česka přímo. Lucie Výborná pozvala do studia hudebníka a humoristu Ivana Mládka i proto, aby zjistila, proč vlastně nekandidoval.
Když jsem viděla ten váš velký billboard, poslední koncert před mým zvolením prezidentem, tak mě napadlo, co by si dal jako prezidentský slib sám sobě a zároveň spoluobčanům Ivan Mládek, kdyby na to přišlo?
No, nikdy by na to nepřišlo, už se mě lidi ptali, myslím, volal mi nějaký redaktor, jestli vůbec bych o tom uvažoval, tak jsem říkal, že to nejde ani, protože kdybych byl zvolený v prvním kole, tak inaugurace 13. ledna, to hraju v Tymákově, že jo, takže ...
Ono už to tady dneska padlo, že jste autorem písní na dobrou náladu, jak ale napadne textaře, že by se zmrzlou žábou dal hrát třeba hokej, nebo jak vznikne píseň Kdybych byl plynojem?
Já, když jsem začal dělat písničku, v minulosti už moc písničky nepíšu, že jo, to jsem tak před 20 lety, se dá říct, zapíchnul, tak ze začátku jsem vycházel od melodie a snažil jsem se na tu melodii najít nějakej slogan a většinou, když jsem začal tu písničku dělat, tak jsem vůbec nevěděl, jak skončí, vždycky ten jako děj nějak sám vyplynul, tak jsem to psal, ta pointa, více mě vždycky vzniká náhodou, no.
Co vás na češtině nejvíc baví, jako na jazyku, když s ním tolik pracujete.
To nedovedu moc porovnat, já umím jenom blbě francouzsky, přestože jsem se francouzsky učil celý život, už od dětství se dá říct, tak jako na jazyky jsem dost tupej, ale hlavně proto, že jsem nikdy neměl motivaci, jo, viděl jsem, že se asi do Francie těžko podívám, je fakt, že teďka, když jsem věděl, že budu jezdit do Polska, tak jsem se naučil polsky, nesedí, tak možná, kdybych najednou se ocitl v situaci, že musím umět francouzsky nebo musím umět německy, tak asi bych se do toho pustil a možná nějak trošku bych se k něčemu dostal, ale myslím, angličtina, to je pro mě řeč ufonů.
Vy jste si ke svým 70. narozeninám nadělil koncert a celou vlastně koncertní šňůru, jak to, že člověk v tom řemesle nevyhoří, čím to je?
Je to trošičku náhoda, my jsme hlavně vůbec nepočítali s tím, že by se ty písničky líbily dětem, to bylo pro mě největší překvapení, původně jsem ty písničky dělal jako pro svý kamarády, spíš jsem jako počítal, že se tomu budou smát kluci v hospodě nebo studenti, ale že by děti, to mě nenapadlo, to bylo pro mě opravdu veliký překvapení, velikej šok, tak to rozhodlo hlavně asi v komerčním úspěchu těch prvních písniček a hlavně prvních desek, že jo.
Ona se na to spousta lidí ptá, ale mě spíš zajímá, jestli vás ještě baví vysvětlovat, jak vznikla písnička Jožin z Bažin.
No, písnička na zakázku, to byla figurka, kterou si vymyslel jistý Zdeněk Navrátil, zvaný Kňučík, ze Zlína muzikant, a který tenkrát chtěl, abych za demižon slivovice napsal o něm písničku, abych ji protlačil do rozhlasu, no. Netušili jsme, že to takhle vyjde, tak teďka vozím slivovici já jim.
A když hrajete Jožina z Bažin, hrajete ho v Polsku, hrajete ho polsky, anebo česky?
Ne, česky, česky, Jožina česky, pár písniček děláme v polštině, ale Polákům se líbí ty písničky, hlavně když jsou česky, vlastně jim ta čeština připadá srandovní, ostatně jako nám polština, že jo.
Posloucháte novoroční dopolední Radiožurnál. Na hodinách je čtvrt na 11. A na Radiožurnálu doznívají U2. A my se ohlížíme za tím loňským rokem ústy některých hostů, kteří přišli do dopoledního Radiožurnálu. Loni to kromě jiného bylo v únoru 15 let, co čeští hokejisté na zimních olympijských hrách v Naganu vyhráli zlatou medaili. S Dominikem Haškem na tenhle excelentní úspěch tenkrát vzpomínala taky moderátorka Lucie Výborná.
Ten první zápas s Finy, to bylo takové trošku hledání ztraceného sebevědomí tehdy, nebylo?
Byl to první zápas, taková rozjížďka na olympiádě, brali jsme to velice vážně, protože jsme chtěli, říkali jsme si, když to je možný, zkusme postoupit z prvního místa, půjdeme na nejslabšího soupeře, ale v zásadě jsme se soustředili jenom na ten zápas a tam už se ukázalo v tom prvním zápase, že v tom mužstvu opravdu něco je.
Pak následoval Kazachstán, tam se to taky docela povedlo 8:2, jestli si dobře vzpomínám ...
Tak Kazachstán ...
Tam nebylo co řešit asi.
To byla povinná výhra, ale nám šlo o jednu věc, zase my jsme chtěli si nadělat skóre, protože jsme věděli šest gólu, že nám bude stačit remíza proti Rusům.
Potom následoval zápas s Amerikou, vyhráli jste 4:1. Ovšem říká se, že nebýt vás, tak by náš tým prohrával 5:0, a to poměrně záhy, protože Američané z vás byli nešťastní, vůbec nevěděli, jakým způsobem ten puk do té branky dosunout a v tomhle zápase měl prý trenér také v šatně nějaký zásadnější proslov, vzpomínáte si ještě na něj?
Já už zase už, už to je pár let ...
Je to daleko.
V kabině samozřejmě pár slov padlo, vím, že Láďa Růžička tam řekl hlavně to, že z nich nemůžeme být podělaný, že musíme začít hrát náš hokej, že musíme začít bruslit, nahrát si puk a ne se koukat na ně, a to bylo, myslím, to nejdůležitější, s tím jsme šli do druhý třetiny a opravdu ten obraz, když se změnil, Jarda Jágr, nevím, jestli dal první gól, ale i první dva góly, myslím, že první zařídil, druhej dal, to byl obrat v tom zápase.
Všechny vlastně ty zápasy, o kterých jsme teď mluvili, jsem si musela osvěžit, ale jeden z mála obrázků jsem si osvěžit nemusela, a to byl Wayne Gretzky v slzách, to je skutečně fotografie, která oběhla celý svět, fotka plačícího Gretzkyho na střídačce poté, co jste 20. února vlastně porazili Kanadu, Robert Reichel vystřílel v penaltách finále. Vzpomínáte si, s jakými pocity jste šli podruhé na Rusy v tom olympijském turnaji?
Tak než jsme šli na ty Rusy, tak jsme museli tu Kanadu porazit, no, nebylo nic krásnějších, než přes největšího favorita celého olympijského turnaje a kolébku světového hokeje, která tam jela s jasným, s jasným cílem, Wayne Gretzky jako kapitán řekl, že nic jiného než zlatá medaile pro ně neexistuje, a my jsme teda je v tom největším boji porazili, no, a to byl vlastně krásnej pocit číslo 2. A věděli jsme, že nás čeká odvěký nepřítel a že půjdeme ve finále na Rusko.
Tak, jak vám bylo na dně té hromady?
Děkuju za otázku. No, tak ...
Zalehli vás, opravdu vás zalehli.
Já, když jsem vyhodil hokejku, za ní rukavici, jak ta rukavice bouchla do tý hokejky, tak změnila tý hokejce směr, praštila Ríšu Šmehlíka, viděl jsem, jak se leknul a pak už jsem nic nevnímal, vím, že kluci na mě začali skákat a já byl někde dole a určitě jsem si říkal, až budu padat, že si musím strčit nohy pod sebe, protože po podobných situacích, když jsme před tím v semifinále porazili Kanadu, tak jsem si málem zvrtnul koleno, jen tak tak, protože Martin Straka, myslím, že potom to byl Jirka Šlégr, já přesně nevím, na mě začali skákat a já jsem ty nohy si nezasunul pod sebe a málem jsem si vyvrátil koleno, takže tady po tom posledním zápase jsem jasně věděl, že nohy musejí přes sebe, abych si je nevyvrátil, no, a pak, že už kluci na mě leželi, to už byl ten nejkrásnější pocit, jaký může být.
Ano, tohle byl brankář Dominik Hašek. Další z hostů, kteří byli u mikrofonu dopoledního Radiožurnálu v loňském roce 2013. Za chvíli zavzpomínáme na Ivanu Chýlkovou.
Tady je dopolední Radiožurnál. Jedním z hostů, s kterým si Lucie Výborný loni v tomto studiu povídala, byla i herečka Ivana Chýlková. Ta měla zrovna krátce před svou další divadelní premiérou. Představení nazvané Hlava v písku jí prý psaly přímo na tělo, což je samo o sobě docela zajímavé.
Je to pro herečku lichotivé, když pro ní napíše někdo hlavní roli, vlastně pro ní?
No, musím vám říct, že jsem nebyla uražená, když jsem se dozvěděla, že to je napsané pro mě, ale Patrik Hartl, který tuhle tu hru napsal, a i režíroval ...
On psal i Kláru s Bárou.
Tak napsal Kláru i Báru, a to taky napsal pro mě a pro Evu Holubovou, takže to je takovej náš dvorní autor.
A vy máte ještě jednoho dvorního autora Jana Krause. Já myslím, že tu roli Nahniličko psal taky pro vás, ne?
Ano, to napsal v době, kdy ještě nebyl můj dvorní autor.
Hlava v písku je komedie o milostném příběhu, který dojal celé Maďarsko, to jsem si přečetla na plakátech. Čím je ten vztah tak dojemný?
No, tím, že je milostný, tím, že opravdu milostný, byť tak zpočátku teda vůbec nepůsobí.
Já se ještě pozastavím u Hello, Dolly. Ona je taková upovídaná, řekněme to mírně, to znamená poměrně dost textu, a některé texty, kromě Hello, Dolly, které vás potkaly ve vaší profesní kariéře, byly taky dost náročné, když se vynechá slovo, tak najednou pointa zmizí, konkrétně třeba u Nahniličko, jak lehce se učíte?
No, jde to čím dál tím hůř, myslím si, že nejvíc problémů my dala hra, kterou jsme hráli v činoherním klubu, kde jsem v angažmá Christophera Hamptona Nebezpečný vztahy, to byl, to byl moc krásný text, to byla taková úplně vybroušená slovní architektura, takže tam, když mi vypadlo slovo, tak jsem ho neměla čím nahradit, protože by se to celý sesypalo. To jsou věci, který jsou takový hovorovější, který můžete jako obejít, ale tam vůbec ne. Tak to byl problém se i pro mě naučit, to jako ...
A co herec dělá, když mu vypadne slovo, použije jiné slovo, aby to nikdo nepoznal.
No, musíte, nemusíte, nemůžete se ptát, co herec, můžu vám říct, co já.
No, řekněte.
Protože já logiku svého nahrazování slova vůbec nemám, já ten text, sice vím, co říkám, to je samozřejmý, vím, co chci sdělit, ale v hlavě to mám jako píseň, jako symfonii nebo nějakým takovým způsobem, takovou barvu, a jde to i rytmicky, takže mně, když vypadne slovo, tak ho nenahrazuji prosím vás po významu, ale po rytmu, takže významově je to úplnej nesmysl, ale já nesmím vypadnout z rytmu, jinak to celý zastavím a zůstanu stát a bude ticho.
Takže, co tam dobře zní, to tam prostě padne?
No, ne dobře, rytmicky, musí to mít stejný počet slabik. A ideální je, když to bude končit třeba stejným písmenem, čili dobře najedu do toho dalšího slova.
Otázky: "Milá Ivanko, jsem téměř stejně vysoká jako vy, na školních fotkách ze základky jsem jako učitelka v zaměstnání, kde pracuji 34 let, je výškový průměr 165 centimetrů, a ještě k tomu jsem příjmením Malá. Jste spokojená se svou vysokou postavou nebo to bylo někdy jinak?"
Já jsem spokojená se svojí vysokou postavou, ale nebyl jsem s ní spokojená vždycky, protože když jsem byla menší, jako dorůstající, tak prostě ta postava se nevyvíjela tak, jak bych chtěla, že jo, já jsem si přála mít prsa jako měly holky, chtěla jsem prostě působit jako žena, jako žena jsem opravdu nepůsobila, protože jsem veškerou energii věnovala pouze růstu. To se zastavilo někdy v 18 a během půlroku se to všechno udělalo, jinak do tý doby jsem měla dost traumata, já bych se teda nechtěla vrátit do sladkých 17 ani na vteřinu.
Ano, Jano Petrová, v půl 11 a 3 minuty, budiž řečeno, že jsme pro novoroční dopoledne vybrali ukázky z rozhovorů s hosty, kteří u nás byli loni, jedním z nich by například i polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygiel. Rozhovor s Lucií Výbornou se týkal kromě jiného taky toho, jaké jsou vlastně rozdíly mezi Čechy a Poláky. Za chvíli víc.
Přejeme dobré novoroční dopoledne. Už jste osvěženi vydatným spánkem poslouchali rádio, čočka bude za chvíli. Radiožurnál nabízí ukázky z hostů dopoledního Radiožurnálu, kteří k nám z tohoto studia promlouvali loni, no, a jedním z nich byl už zmíněný polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygiel, který zkoumal kromě jiného taky rozdíly mezi Čechy a Poláky.
Ono je těžké říci, jestli je lepší být Čech nebo Polák. Tak já jsem to pro vás roztřídila do takových kategorií, a vy mi řeknete, třeba, pokud jde o národní hrdost, je lepší být Čech nebo Polák?
Na to není odpověď.
Není na to odpověď. Tak dobře. Pokud jde o korupci, je lepší být Čech nebo Polák?
Vůbec není lepší být Čech, vůbec není lepší být Polák, protože ta míra korupce podle těch evropských měřítek v Polsku je vyšší, tak, tak tady není tak zle, není tak špatně, opravdu máme vyšší korupci, jsme v tom žebříčku ...
Nad námi.
No, samozřejmě.
Pokud jde o spontánnost a upřímnost v lidském chování, je lepší být Čech nebo Polák?
Poláci jsou více spontánní. To o to ano, jenomže pro mě Češi jsou vždycky spontánní, protože já mám ty svoje zaklínadla.
Můžete ho na mě použít třeba?
Jo, já, když někoho potkám, třeba je to vysokoškolská profesorka nebo někdo úplně seriózní a vždycky řeknu něco, co odbourá toho člověka, řeknu dobrý den, já jsem novinář z Polska, anebo spisovatel, já prosím vás, já, když slyším češtinu, tak opravdu dostávám metafyzický orgasmus, tak ...
Počkejte, to je slovo, které se v Polsku nesmí používat.
A vždycky je to odbourá a prostě se chovají skvěle.
Dobře. Tak pokud jde třeba o čtení knih, je lepší být Čech nebo Polák.
Samozřejmě Čech.
A proč?
Jste na prvním místě v žebříčku evropským, pokud jde o čtení knih. A my jsme asi předposlední.
Vážně?
Vážně.
Poláci málo čtou?
Málo čtou. Málo čtou. A zároveň ty knihy v České republice jsou dražší, než v Polsku, opravdu jsou dražší, naše jsou levnější.
Tak, pokud jde o to být jiný než ostatní, cizinec, gay, Rom, je to lepší v Polsku nebo v Česku.
V Česku, v Česku, protože Češi, no, Rom, to nevím, Rom, to nevím, asi, asi je lepší být v Polsku, protože poslední věci, které měly ... něco špatného jsme měli s Romy, to asi před 25 lety, tak to je lepší Polsko. A pokud jde o ostatní odlišnosti, tak asi tady. Já si myslím, že pokud nejde o Romy, tak Češi jsou líní, prostě, a ta lenost způsobí to, že jsou tolerantní, to je moje teorie, prostě pokud bych měl napsat někomu, třeba nějakému gayovi na dveřích - sežere vás HIV nebo AIDS, protože to v Polsku se stávalo, pokud by někdo měl napsat takto, žádá to energii, tak musíte v noci, nemůžete spát, tak musíte vstát, musíte mít tu křídu, musíte se soustředit, abyste nevzbudili sousedy, tak to, tak to prostě vymáhá úsilí, to žádá energie. A já si myslím, že Češi jsou líní, a proto jsou tolerantnější.
To říká muž, kterému se nad dveřmi nového bytu objevily tři šestky, proč se to stalo? Zdá se, že Poláci nejsou líní.
A odkud to víte? No, většina Poláků píše, když, protože katolický kněz vždycky navštíví své boží beránky jednou za rok kolem Vánoc. A každý, kdo tu návštěvu si přeje, píše tam K+M+B. Jde o Tři krále ...
Kašpar, Melichar, Baltazar.
Já jsem to neměl, protože já toho kněze jsem nepozval a prostě nezvu a někdo mi tam napsal tři šestky, jakože jsem satan nebo něco, a opravdu to udělal asi v noci, no, a prostě žádalo to energii. Asi se mu chtělo. A mně by se nechtělo vůbec.
Smazal jste to?
Ne, já jsem to nesmazal, protože já si myslím, že když něco takového, někdo takového napíše a já bych to smazal, tak já bych, já bych tím dal najevo, že se bojím.
Posloucháte dopolední novoroční Radiožurnál. Lucie Výborná, pravidelná to moderátorka, má volno a navíc ještě starý rok. Jak tam, kde je, vypadá čas krátce před půlnocí, tak to nám Lucie řekne živě po telefonu za chvíli. My si teď ještě jednou připomeneme jednoho z jejich loňských hostů, rok 2013 byl kromě jiného taky ve znamení projektu Českého rozhlasu Česko 2023. Mezi osobnostmi, které nám pomáhaly dívat se do budoucnosti, byla i známá dokumentaristka Helena Třeštíková.
Bavíte se někdy s vašimi dětmi, obě jsou v branži, syn fotograf, kameraman, dcera dokumentaristka, producentka, o jejich představě o tom, jak to bude vypadat za 10, za 20 let.
Ale tak ono je to součást našeho života tím, že furt se pohybujeme v tom čase, že jo, ty sběrný filmy, jejich podstata je to, že se díváte pořád vlastně do budoucnosti a tak, tak samozřejmě je to i téma našich rozhovorů a oni už jsou na svou profesní dráhu nějak nasměrovaný, tak jenom samozřejmě doufám, že to budou nějak prohlubovat.
My jsme spolu mluvily letos v květnu, to byla doba dvou velkých premiér Jakub Špalek, Vojta Lavička. Jakou další premiéru nebo tu nejbližší uvidíme od Heleny Treštíkové?
Tak já myslím, že to bude v roce 2015 až, protože teď doděláváme takový příběh dívky jménem Melory, což je přezdívka, a je to takový příběh, který má společný začátek s Katkou, z filmu Katka, že ta žena byla závislá na drogách, a v momentě, kdy se jí narodilo dítě, přestala, ale ten příběh taky není jenom o tom, že někdo se rozhodne přestat s drogami a teď je všecko najednou krásný a zalitý sluncem, ono je to sakra těžký, když je někdo dlouhou dobu závislý, tak potom žít bez toho, a ona to vlastně tady ta Melory velmi, velmi hezky a zajímavě popisuje a my jí vlastně točíme teda dohromady 12 let, to dítě její je 12-leté, a je to strašně, strašně zajímavý, trošku drsný, ale myslím si, že to má v sobě vlastně strašně zajímavý svědectví o tom, že zbavit se drog není vůbec jednoduchý.
Když se podívám na vaši práci a na to, co bude za 10 let, tak vám za 10 let slušně přibude časosběrů, změní se něco jiného ještě, když nepočítám technologie?
Já doufám, že se podaří ty příběhy, některý tak jako postupem času dokončovat, že budou uvedeny v kinech, ty technologie se určitě změní, to za tu dobu, co ty časosběry dělám, to už se změnilo mnohokrát. A tak doufejme, že i za 10 let budu mít v sobě dost energie a síly na práci.
Mnoho silných příběhů už vyprávěl dnešní host a stále v tom pokračuje a Katka, zdá se, patří mezi ty nejsilnější, protože se na ní posluchači ptají. A ptají se na osudy, ptají se na její dceru a na to, co se s ní děje dál?
S Katkou jsem v kontaktu a teda bohužel, jak furt doufám, že tam nastane nějaký zvrat, dojde, dojde nějak k tomu, že Katka zkusí žít jinak, tak zatím, zatím to teda nenastalo, vždycky znova a znova, když se setkáme, tak do ní hučím různými způsoby a ona vždycky vypadá, že jako jo, tak, tak jako něco zkusíme, no, a tak naposledy jenom tak pro ilustraci, že jo, tak jsme seděly při kafy a já jí říkám, hele, tak teď už to vypadá, že seš fakt rozhodnutá, tak zavoláme do Sananimu a domluvíme to a nastoupíš tam a ona říká, Heleno, prosím tě, ještě potřebuju měsíc se nějak jako dát do kupy, tak já říkám, dobře, tak dneska je tolikátého a tolikátého, tak přesně za měsíc ti budu volat a budeme to organizovat, jo, jasně, jsme domluvený, Katko, jasně, za měsíc volám, mobil nedostupný.
Jak se daří holčičce?
Ta je v pořádku a není v ústavní péči, to je jediný, co můžu říct.
8 minut před 11 hodinou posloucháte dopolední Radiožurnál, Lucie Výborná, jak slyšíte z rádia, má volno, a navíc je, pozor, ještě starý rok, je totiž tam, kde je čas krátce před půlnocí a my jí teď vítáme živě na vlnách Radiožurnálu. Lucie, dobré dopoledne českého času.
A já přeji dobré, dobrou před půlnoc vlastně z havajského souostroví.
Jaké vlny, když už tě vítáme, na vlnách Radiožurnálu, máš tam u vás na Havaji, nebo počkej, vteřinku počkej, nic neříkej.
Ano.
Nic neříkej. Posloucháme. Tam totiž nejsou slyšet v pozadí žádné petardy, žádný takový ten typický silvestrovský hlas á Tartas tak, jak ho známe třeba z jiných míst, proč je tam takové ticho?
Je tady ticho, protože já jsem se odsunula se svými přáteli a se svojí rodinou skutečně až na poslední výběžek ostrova Oahu, což je vlastně severozápadní část ostrova, téhle pláži se říká Yokohama Beach, protože dál už je prý jenom Yokohama, není to pravda, je to úplně osamělá pláž, když se teď podívám nad sebe, tak vidím miliony hvězd, protože nebe je tady čisté bez jakéhokoliv světelného smogu, tady na pláži je úplně prázdno, jenom v dálce vidím nějaké dva ohně hořet, tak pevně doufám, že stejně jako ve studiu Radiožurnálu neuvidím a neuslyším žádné petardy, ale už o dvě pláže vedle se surfaři chystají na začátek nového roku, tedy na tu svojí první vlnku a chystají se samozřejmě po svém ve velikém stylu.
Tak takhle se chystají surfaři. Vítají tam Nový rok jinak starousedlíci, neřkuli domorodci, a jinak ti, pro které je tohle místo turistickým rájem tak, jak se píše v bedekrech?
To nepochybně, protože vlastně, když jsem přejížděla z naší pláže z Makaha Beach sem na ten úplný poslední výběžek ostrova, tak jsem viděl, že starousedlíci někteří si našli prostě svoje místečka na pláži, svoje ohně, sedí tam, grilují, sedí s přáteli, pijí, i když se samozřejmě oficiálně na plážích pít alkohol nesmí, no, a v Honolulu, bych řekla, je teď pěkný šrumec, protože největší ohňostroj, který má pravidelně každý rok hodnotu nějakých 20, 30, 40 tisíc dolarů, tak ten bude na pláži Waikiki, to je taková ta nejslavnější pláž přímo ve městě, když jí mám porovnat s těmi plážemi, které jsou skutečně surfařské a odlehlé, není až zas tak moc o co stát, ale někteří lidé to mají rádi. Honolulu je v současné době plné místních, plné turisté, plné japonských turistů, zejména ti, kdo tam mají hodně rádi jednotlivé hotely, nabízejí obrovská show, no, a hotel Moden, ten nabízí show ve stylu Velkého Gatsbyho a tam se létá z Las Vegas a myslím, že z Los Angeles, z Kalifornie zhruba za nějakých 100 tisíc dolarů, ale je to se vším, i se soukromým letadlem.
A propos, mluvila jsi třeba s tamními starousedlíky o tom, že u nás v Česku je taková ustálená fráze pro chvíle pohody, teď máme havaj nebo ten má havaj?
Mluvila, strašně se tomu smáli a říkali, Česká republika, kde to je? Tak jsem se snažila nějakým způsobem jim to přiblížit a říkám, no, víte, to je to místo, kde mají už nový rok, tak doufám, že to pochopili.
Lucie, tak za 5 minut budeš mít nový rok i ty, na Havaji jediném to ostrovním státě Spojených států amerických, tak se těšíme, že tě posluchači Radiožurnálu jako nejoblíbenější moderátorku posledních let brzy zase uslyší v dopoledním Radiožurnálu. No, a osobně tobě děkuji za všechno v loňském roce a přeju ti všechno dobré do toho roku pro tebe nadcházejícího. Měj se hezky.
Honzo, srdečný dík a zdravím všechny posluchače. Aloha. To se přeje tady na Havajských ostrovech a je to víc než pozdrav. Mějte se krásně. Díky.
Dobré dopoledne v 10 hodin a 6 minut. Hosté jsou tady momentálně dva. Vítám tady Slávku Hockou z Nadace Sirius, která bude časem mluvit o sociálních kampaních, i o tom, kterak se mění postoj české veřejnosti k lidem se zdravotním postižením. Dobrý den.
Dobrý den.
No a je tady Jan Říha, nevidomý horolezec, který má za sebou další úspěšný výstup, a to na nejvyšší horu Jižní Ameriky. Jene, dobrý den.
Dobrý den.
Jak je to s vámi? Stále pracujete jako takzvaný vnitřní kurýr na Pražském hradě?
Ano, stále pracuju.
A to už jste se potkal i s Milošem Zemanem?
Potkal jsem se s panem prezidentem. Vlastně když nastoupil, tak vlastně se pozdravil se zaměstnanci.
Jak si ho představujete, jak vypadá?
To moc nevím, no.
Tak něco si myslíte. Je vysoký, malý?
Ne tak jako když se mnou mluvil, tak mi přišlo, že je jako vyšší, no.
Máte pravdu, je vyšší. A je taky nejvyšší ústavní činitel v České republice. Tak my za chvíli budeme mluvit o tom, jak se vám lezlo na tu nejvyšší horu Jižní Ameriky, které stále nemůžu přijít na jméno. Jak že se to jmenuje? Aconca ...?
No, já s tím taky vždycky bojuju a ze začátku, přiznám se, když jsem vylezl Kilimandžáro, tak tam jsem nebyl schopnej říct, kam půjdu příště, tak jsem to taky nemohl říct, ale teď doufám, že to řeknu - Aconcagua. A teď nevím, jestli jsem to řek dobře.
Výborně. Teď se to budu učit ještě já. Aconcagua. Za chvíli bude o téhle hoře a nejenom o ní řeč s hostem dnešního dopoledního Radiožurnálu, jímž je nevidomý horolezec Jan Říha.
Kapela Lucie dohrála v dopoledním Radiožurnálu, kde si v tuto chvíli povídáme s nevidomým horolezcem Janem Říhou, který zdolal nejvyšší horu Jižní Ameriky. Jene, podle čeho si vybíráte hory, na jejichž vrcholu chcete stát?
Tak já bych řek, že my teda neříkáme slovo zdolal, ale vylezl. Omlouvám se, že vás takhle opravuju.
Dobře, ne, to je v pořádku. Pardon, střih, podle čeho si vybíráte hory, na které chcete vylézt? Takhle je to v pořádku? Děkuju pěkně.
Nebo vlastně vystoupat.
Podle čeho si vybíráte hory, na které chcete vystoupat? A víc variant už nedáme.
Ne, ne, v pořádku, já samozřejmě chci udělat to známý, je to Seven Summits, a vlastně můj projekt se jmenuje Schody do nebe, což vymyslel vlastně můj kamarád, český mezinárodní horský vůdce Jan Bednařík. A tak vlastně jsem začal tím Kilimandžárem a jakoby prostě postupem jako vejš a jako i těžší a těžší tu horu. A takže tak nějak vždycky něco vybereme já nebo někdo z kamarádů.
Tak to bylo Kilimandžáro, to byl Elbrus, to byl Mont Blanc. Ale tak to je spíš takový kopeček, to asi ...
Tím jsem jakoby začínal, no.
Co bylo těžší třeba, Kilimandžáro nebo ten Elbrus?
Tak těžší bylo Kilimandžáro než Elbrus. Ten Elbrus, tam se jde hodně po sněhu nebo takhle, na tom Kilimandžáru, tam se šlo hodně kamenitou sutí a ta vlastně pro člověka, kterej si nevidí pod nohy, je dost náročná, víc to člověka vyčerpává a i se tam člověku hůř chodí, nešlápne člověk třeba přesně na ten kamen a je to složitější i v tý orientaci a ve všem.
A jaká tedy z tohoto pohledu byla Aconcagua?
No tak samozřejmě ta byla taky dost těžká. My jsme vlastně, my jsme načítali nějaký materiály o tom, tak všude jako psali a ukazovali, když půjdeme vlastně z toho Vacas, takže tam ta cesta je v pohodě, je to jako bez problémů. Ale my jsme šli tím řečištěm řeky, je tam samozřejmě spousta kamenů, to vůbec neříkali nikde, tak to bylo jako taky náročnější, ale řek jsem si, ptal jsem se na to, nemůžu čekat v horách, že tam budu mít chodníček.
To je asi pravda. Vy občas říkáte v nadsázce, že je pro vás vlastně výhoda, že nevidíte pod sebe dolů, takže nemáte strach z výšek. Bojíte se na horách něčeho?
Tak samozřejmě na těch horách člověk nikdy neví zaprvé to počasí a ani člověk neví, jestli nějaká lavina nebo něco. Nebo samozřejmě může se tam člověk, kor když jsou ty šutry, tak vyvrknout kotník. To mám vždycky strach, aby člověk, když už tam je, tak aby samozřejmě si co nejmíň udělal úrazů, aby tu horu vlastně vylezl, abych to nemusel vzdávat někde už dole a když už to stálo tolik peněz a úsilí, abysme tam vůbec odjeli a takhle.
Máte nějaký zážitek, kde vám bylo hodně úzko?
Tak zážitek mám spíš, že člověk už toho měl hodně, že byl už hodně vyčerpanej, to bylo teďko na tý Aconcague, kde vlastně tím, jak to bylo náročnější, tak potom vlastně ten poslední úsek, co jsme šli, tak tam jsem hodně odpočíval, tam jsem ... Zaprvý ta vejška, my jsme teda se hodně aklimatizovali, ale ...
Už jsem si to našel, promiňte, Jene, 6959 metrů měří ta Aconcagua.
Takže jsme jako byli aklimatizovaní dobře, ale samozřejmě ta únava. My jsme si vlastně věci táhli sami, neměli jsme nosiče a tak i ta zátěž ...
Kolik toho táhnete?
Já se přiznám, já jsem ten baťoh radši nevážil, ale táhli jsme si prostě i jako jídlo. Tak jídlo, to jsou nějaký čínský polívky, že jo, a vždycky tak jako ten ostatní materiál, stan a spacáky a samozřejmě voda. Tak jako abysme měli na ten den co pít a jinak vždycky jsme si večer pak nebo ráno ze sněhu nebo z ledu vlastně připravili vodu.
Vy už jste říkal, že jste si o té hoře něco načítali. Jak se vlastně seznamuje nevidomý horolezec s horou? Ti vidomí lezci si ji prohlédnou, podívají se třeba na nějaké záběry v televizi.
Tak já samozřejmě si to nechám popsat, lidi třeba právě vlastně Viktor Novák, který tam byl se mnou, a Richard Skandera, který tam byl se mnou, tak vlastně když jsme to připravovali a Viky to hodně připravoval vlastně tu cestu, nastudovával to hodně, tak právě mi říkal vlastně tam půjdeme tudy a budem vlastně mít takovýhle tábory. My jsme samozřejmě nastudovali, že půjdeme polský traverz, ale pak vlastně kvůli počasí a myslím, že to bylo i kvůli ledu, protože ten taky jako nebyl úplně nejlepší, tak jsme pak uhnuli vlastně v nějakejch zhruba asi 5300, nevím, je tam takový sedlo, tak jsme pak uhnuli vlastně k tý normálce a lezli jsme to normálkou, no.
Vy říkáte Viktor Novák. Tak víte co, my mu zatelefonujeme a můžete si spolu popovídat přes rádio a říct si třeba, který zážitek z té Aconcaguy byl pro vás nejsilnější. Posloucháte dopolední Radiožurnál s hostem, nevidomým horolezcem Janem Říhou.
Tak to byli Charlie Straight, vlastně opravdu byli, už nejsou. Posloucháte dopolední Radiožurnál, je tu nevidomý horolezec Jan Říha, který nedávno zdolal nejvyšší Jižní Ameriky, která se jmenuje Aconcagua. A byl tam s ním také Viktor Novák, jeho parťák. Viktore, vítám vás ve vysílání. Dobrý den.
Dobrý den.
Poznáváte ten hlas, Honzo?
Poznávám.
Chcete si společně zavzpomínat před ušima posluchačů na nějaký váš nejsilnější zážitek z té Aconcaguy, Viktore?
No, těch zážitků bylo samozřejmě silnejch víc, ale já mám takovej jeden silnej zážitek, kdy jsme nechali Honzu samotnýho ve stanu a odešli jsme pryč a odešli jsme pryč a nechali jsme ho v bouřce a ..., ale s jídlem a s dvěma spacákama a pitím a byli tam ještě v okolních stanech dalších horolezci, takže zas tak dramatický to nebylo, ale odešli jsme pryč.
A to jste na něj zapomněli, nebo jste si řekli ať si chlapec taky užije?
Řekli jsme si, ať si chlapec taky užije.
Té samoty myslím.
Ale my jsme nechali 400 metrů vejškovejch pod tímhlec tím táborem Honzův batoh a vraceli jsme se pro něj, takže proto jsme ho tam nechali.
Bál jste se v těch chvílích, kdy vás kolegové opustili na chvíli?
Ne, nebál, já jsem tam byl ve stanu a v pohodě. Foukalo to hodně, cloumalo to se stanem, ale dobrý.
Jak dlouho jste se, Viktore, s Honzou sehrávali?
Na tu Aconcaguu?
Ano, ano.
No sehrávali, už jsme byli sehraní, ale spíš jsme tam si ošahávali ten terén, na který jsme skoro ani nebyli připravený, protože byl hodně náročnej. Takže myslím, že prvním krokem už jsme byli sehraný, protože to bylo strašný.
A když jste vylezli na vrchol, do těch 6959 metrů, vzpomenete si, co bylo první, co jste Honzovi ukazoval?
My jsme ho nechali Honzu, aby šel ke kříži vrcholovýmu sám, takže my jsme ho vlastně navigovali, aby šel ke kříži, a co si vzpomenu, co jsme mu první ukazovali, no kde je vlastně ten kříž, pak kde je jižní vrchol, to je taková ta ... A jižní stěna. A pak jsme mu ukazovali, jak kolem nás tancujou mraky, protože už jsme byli na vrcholu, tam prakticky vůbec nefoukalo, ale kolem nás se to honilo a bylo to fakt zajímavý. A Honza tam taky tancoval, co si pamatuju.
Co jste tančil, Jene?
Já už ani pořádně nevím, ale jen tak asi radostí spíš člověk tak jako poskakoval.
Že jste mluvil o tom polském traverzu, tak to mohla být třeba polka klidně. Poslyšte, co vy vnímáte, když jste na kopci?
Tak samozřejmě vnímám, vlastně když tam vylezu, tak takovej ten pocit, že člověk vylezl zas nějakou cestu nebo dokázal člověk zase, jak bych to řek, víc než si někam dojít po městě, ale prostě nevím, no, nedokážu to pořádně popsat.
Jasně. Vy se musíte obejít bohužel bez toho smyslu jednoho. Zapojujete tedy další, to znamená sluch, možná i čich nahoře?
Tak tam spíš hlavně asi ten sluch, ten, když tam je vítr, že jo, nebo čich cejtí třeba to sluníčko, když trošku hřeje.
Anebo už jste tak vyčerpaný, že ...
Tak taky je člověk někdy vyčerpanej na těch vrcholech a rád si tam třeba sedne chvilku nebo ...
Podle čeho vy si vybíráte parťáky?
Já si vybírám lidi, se kterejma jsem, jako dokáže člověk bejt v pohodě a se kterýma člověka dokáže vlastně trávit takový ten dlouhý čas.
Jak byste popsal osobnost Viktora Nováka? Tak jaký je to chlapík?
Tak Viktor je člověk, se kterým člověk se nebojí jet na takovéto věci a takovouto expedici, a je to člověk, na kterýho se člověk může tady vlastně v těch horách a takhlenc vlastně spolehnout.
Viktore, kde jste spolu byli poprvé s Janem Říhou?
Poprvé jsme byli v Šáreckým údolí.
V Šáreckém údolí? Tam jste lezli po skalách?
Ne, tam jsme se potkali. Jo a jinak poprvý, poprvý, kde jsme lezli ...
Ano, ale to Šárecké údolí mi stačilo.
Jinak na stěně, určitě na stěně umělý teda.
Vy, Jene, jste lezec, který leze nejenom směrem nahoru, ale vy jste zdolal i propast Macochu, čímž jste se zapsal to České Guinessovy knihy rekordů. Jaký to byl pro vás zážitek?
Tak byl to zážitek vlastně tím, že jsme vlastně sešli dolů a teď jsem tam vlastně, jsme tam vlastně lezli takovým tím lesem, jsme museli ještě úplně k tý skále, tak tam vlastně bylo jak v prádelně od tý vody. A zážitek pro mě samozřejmě byl úžasnej mít možnost si tu Macochu vylízt, protože to každej nemá a každýmu se to nepoštěstí dostat to povolení a za který já jsem strašně rád, že jsem měl tuto možnost, mi to bylo umožněný.
A Viktore, chystáte v nejbližší době zase nějakou další expedici s Janem Říhou?
Když nám vyjdou peníze, nebo respektive takhle, když seženeme peníze, tak můžeme vyrazit klidně už tento rok v červnu do Severní Ameriky.
Do Severní Ameriky. Která by to měla být hora?
Denali. To je tak Mount McKinle známá, ale jinak je to Denali.
Tak, Viktore, já vám děkuju, že jste si našel čas a chvíli jste si s námi v dopoledním Radiožurnálu popovídal. A přeju vám i Janu Říhovi, ať ty peníze seženete a máte zase nějaké další zážitky, o kterých se třeba podělíte s posluchači Radiožurnálu. A s Viktorem se v tuto chvíli loučím, díky, na slyšenou.
Taky děkuju, mějte se hezky.
A Jan Říha zůstává hostem dopoledního Radiožurnálu. Www.radiozurnal.cz, anebo facebook.com/radiozurnal, to jsou adresy, kam můžete směřovat dotazy na Jana Říhu.
Děkujeme za zprávy, je půl jedenácté a 3 minuty. Už nám posíláte dotazy na Jana Říhu, nevidomého horolezce. Jeden z nich zní, přišel od Marcely, která se ptá, co Jana žene nahoru vedle sportovního výkonu a snahy překonat sebe sama. Tak i o tom budeme mluvit i už za chvíli.
Posloucháte dopolední Radiožurnál a rozhovor od této chvíle už s hosty. Je tady taky Slávka Hocká z Nadace Sirius. Jan Říha, nevidomý horolezec. Jene, před chvílí jsem citoval tu otázku, co vás vlastně žene nahoru, když, jak píše Marcela, většina vysokohorských turistů a horolezců tak dělá to, co dělá kvůli tomu, že je pro ně důležitý ten pohled na hory okolo. Proč to děláte vy?
Tak já to samozřejmě nedělám kvůli tomu pohledu, ale já to prostě dělám, zaprvý chci sám sobě dokázat, že člověk může dělat věci, že si vlastně vylízt někam, nejenom někam se tady jít dole projít, a samozřejmě i motivovat další handicapovaný, aby něco člověk dělal, aby prostě nebyli doma a neseděli. A když budou mít okolo sebe lidi, kteří je vlastně budou brát s tím handicapem, vezmou je někam, tak prostě že se dá dělat různý věci.
A já vám řeknu, že to, co děláte, zabírá, protože právě teď přišel další e-mail. Respektive další vzkaz přes naše webové stránky, kdy vám pan Dvořák vyjadřuje velký obdiv za všechno, co jste dokázal ve sportu. A píše, že by chtěl být sportsman jako vy. Je také nevidomý a dělá hodně sportovních aktivit, ale žádnou s takovým úspěchem. Co byste mu vzkázal?
Úspěchem ... Já prostě sportuju a nevím, no, já myslím, že jestli jako nějaký ten úspěch určitě, jak se říká u toho sportu vydržet, nevzdávat to, jak se říká. Nevím, jak on dlouho sportuje nebo takhle, ale ty začátky tak jsou těžký a ono se říká prostě, že se to jednou dostaví, nějaký ty výsledky a prostě vydržet, no.
Zeptám se Slávky Hocké z Nadace Sirius. To, co dělá Jan Říha, je samozřejmě velice užitečná věc. Co je pro takové lidi potom tím úspěchem, když tady teď píše nevidomý pan Dvořák, že taky sportuje, ale s trochou závisti ne v hlase, ale v písmu, ne s takovým úspěchem jako Honza.
Co je pro ně tím úspěchem, to je samozřejmě pro každýho je ten úspěch v tom, v čem ho chce mít. Ale já si myslím, že pro spoustu z nás, kteří máme spoustu možností, tak prostě my se často realizujeme v práci. Prostě každý se realizuje tam, kde se realizovat může, a tam, kde se realizovat chce, tam, kde na to má samozřejmě.
Vaše nadace dělá kampaň, která se jmenuje Chodící lidé. Na co je přesně zaměřena?
Kampaň je zaměřená na změnu postoje veřejnosti vůči lidem s postižením, protože když jsme si úplně na začátku, to jsem ještě v nadaci nebyla, ale když jsme si udělali vlastně velký monitoring, tak jsme zjistili, že ten jeden z největších problémů, ne jediný samozřejmě, ale z největších problémů je, jak se vlastně "zdraví" lidé koukají na lidi s postižením, že je buď podceňují nebo jich litují nebo ani je nechtějí třeba k ničemu pustit. A to je právě o tom, že se my se snažíme vysvětlit veřejnosti prostě, že ti lidé jsou stejní jako vy nebo já, jenom prostě mají nějakou ... Tak jako já nemám hudební sluch, tak někdo neslyší vůbec nebo nevidí vůbec. Ale to neznamená, že je v duši jinej a že se chce, přesně, že se třeba nechce realizovat, že třeba nechce sportovat, nebo že má sedět doma a nic nedělat.
Co by měl, Jene Řího, udělat člověk, který vám chce třeba na ulici pomoct, abyste bezpečně přešel přes silnici?
Tak samozřejmě vlastně oslovit, zeptat se a pak vlastně ten nevidomý, co ho chytí vlastně za předloktí a jde kousek za ním, ne způsob, který myslím, že už to tak nějak není, dřív to bylo hodně. Dnes už ty lidi trošku to věděj. Většinou toho člověka čapli a tlačili ho před sebou, což je špatně, protože ten nevidomý vlastně neví, když jde první, jestli je schod nebo něco takovýho. Takže on jde vlastně kousek za tím člověkem, který ho převádí, a ví, že ten člověk před ním vystoupá třeba na obrubník, že je výš.
Zeptám se Soni Hocké z Nadace Sirius, Jan Říha je jednou z tváří té vaší kampaně. Které jsou ty další?
My tam máme další dva příběhy. Příběhy tři v podstatě z každého druhu, těch největších druhů postižení. Jeden, a taky z každého prostředí jeden. To znamená, máme tam Petra Valcháře, který hraje v akrobatickém představení La Putyka, přestože je vozíčkář. Máme tam Dana Pilaře, který řídí taxík, přestože neslyší, takže si každý den vlastně povídá se spoustou lidí. Takže jsou to vlastně tři ...
Říká taxík a neslyší?
On řídí taxík, je normálně taxikář, můžete ho po Praze potkat. Několik čtenářů, kteří nám odpovídali na Facebook, ho prostě v Praze normálně potkali. Normálně nastoupíte a on vám řekne, že mu máte napsat, kam chcete jet. To je všechno.
Aha a tyhle tři tváře toho vašeho projektu už se sešly mezi sebou, setkaly se?
Mezi sebou se nesetkaly, to je teda trošku jako ve vtipu, když se sejde nevidomý, neslyšící a vozíčkář.
Já si myslím, že si to můžeme dovolit, protože Jan Říha se směje, má ústa od ucha k uchu v tuto chvíli.
Určitě by to šlo, ale zatím se nepotkali.
Posloucháte dopolední Radiožurnál, debatujeme se Slávkou Hockou z Nadace Sirius a s nevidomým horolezcem Janem Říhou.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Úspěšný nevidomý horolezec Jan Říha odpovídá i na vaše otázky. Tady se ptá, Jene, Michal, kde najde fotky třeba z té poslední výpravy.
Tak fotky najde na mým Facebooku a já doufám, že to řeknu dobře - Jan Říha, nevidomý horolezec.
Tak to je odpověď pro Michala, který tady totiž píše, že mu na té hoře před časem zemřel strýc, takže by chtěl vidět, kde to bylo. Tak v dopoledním Radiožurnálu, jak už bylo řečeno, si povídáme jak se Slávkou Hockou z Nadace Sirius, tak s Janem Říhou. Jene, vy jste někdy lezl na horu s někým, kdo má zase třeba jiný handicap?
Tak já jsem na horu, spíš na stěně a vlastně i na skalách. My jsme vlastně v oddíle Matahari ...
Jehož jste předsedou.
Jehož jsem předsedou. My máme teďko oddíl, spíš už lidi hodně pracujou, takže už taky nejsme tak aktivní, ale holčinu, která neslyšela, ale ona odezírá ze rtů, takže jsem s ní mohl komunikovat i já. To bylo dobrý.
A to jste spolu lezli na stěně, nebo na nějaký kopec?
Hlavně na stěně a pak i nějaká víkendová akce na skalách.
Vy jste mi tady před chvílí při té písničce, a to musíte říct do rádia, povídal, což mě úplně fascinovalo, že třeba jste se naučil štípat dříví v dětství.
Tak samozřejmě je to přesně o tom, jak se říká, nenechat toho člověka doma jenom zavřenýho u rádia a u televize nebo u počítače, ale snažit se handicapovanýho člověka, pokud mu to jeho handicap umožní, prostě zapojit do běžných věcí. Ono se to pak hodí v životě. A já jsem hlavně vždycky na prázdninách hrozně rád jezdil k dědovi a k babičce, tak jsem tam vždycky byl skoro celý prázdniny, protože prostě děda už byl v důchodu a takhle, tak jsme, děda vždycky štípal dříví, takže mě děda naučil štípat dříví. A pak vlastně, když už třeba půlíte takový ty třeba metrový velký špalky, jen aby to prosychalo, klínama a palicí, tak jsem vždycky řek dědo, protože udržet v jedný ruce tu palici a v druhý ruce jako ten klín si nasadit jako dítě pro mě bylo takový těžký, tak jsem vždycky řek: "Dědo, jenom mi tam ten klín jako zatluč, trošku nasaď a já už pak to doštípnu." Takže i takovéto věci jsem dělal.
Vy děláte činnosti, které jsou riskantní pro normálně vidomé lidi. Seknul jste se někdy?
Nesek jsem se, já samozřejmě vlastně neštípu jako nějak rychle nebo jako jiný lidi, ale prostě musí člověk opatrně, no.
Se Soňou Hockou jsme mluvili o tom, že smyslem jejich kampaně Chodící lidí je kromě jiného i to, aby se změnilo vnímání těch zdravých lidí směrem k handicapovaným. Daří se to?
Tak podle průzkumů, který my si děláme, samozřejmě se to daří pomalu prostě, veřejnost je hodně velká. Ale podle průzkumů, který si děláme po každý kampani a teď budeme chystat i další průzkum, se zdá, že lidi skutečně si uvědomují nebo méně se bojí kontaktu s lidmi s postižením. Prostě už to není takový tabu, takový téma, kterýho se je potřeba obávat. A víc vědí třeba, že není vhodné ukazovat za každou cenu přesně soucit a že není vhodné jim třeba nevhodným způsobem pomáhat nebo prostě za každou cenu se snažit jim jakoby vstupovat do života.
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Ještě budeme mít chvíli na to, abychom zodpověděli některé vaše dotazy, které nám posíláte buď na www.Radiozurnal.Cz, tam je takový formulář, anebo na facebookový profil Radiožurnálu facebook.com/radiozurnal.
Hosté dopoledního Radiožurnálu Slávka Hocká z Nadace Sirius nevidomý horolezec Jan Říha. Jene, další otázka, která přišla na naše stránky, že v Himalájích je taková hora, která se jmenuje Mount Everest. Byla by za určitých okolností pro vás dosažitelná, nebo to už je moc?
Tak samozřejmě tato hora je vlastně, Mount Everest bych, samozřejmě v tom projektu je taky, ale to je až jako poslední a uvidím, jestli tam vůbec dojdu. Můj projekt je vlastně nastavenej, pokud vlastně nějakou horu už teďko z těch dalších nevylezu, tak vlastně tam můj projekt končí.
Né, to by byla škoda.
Je to tak nastavený, protože si říkám, že mi to třeba jako říká už dál ne. Tak záleželo by asi, za jakejch podmínek, ale tak uvidíme. Zatím i pouštěla vejška, tak uvidíme.
Co si Slávka Hocká myslela, když si třeba kdysi někde přečetla, že je tady horolezec, který nevidí a přitom slézá jednu horu za druhou?
Já si myslím, že většina lidí si právě v tu chvíli myslí to je přece blbost, jak může slepej člověk lízt. A to je vlastně právě téma tý kampaně. My často předpokládáme, protože sami si myslíme, že bysme to se zavázanýma očima nedokázali, předpokládáme, že člověk, který je nějakým způsobem postižený, to prostě nedokáže. Ale velmi často se mýlíme. Takže právě proto naše kampaň má to svoje motto - Nedejte na první dojem.
Jsou tady ve studiu tací, kteří vyrazili po vánočních svátcích na Milešovku, šli po nějaké zelené, na místě byla mlha a vylezli na úplně jinou horu. A to říkám muži, který nevidí a už těch hor má za sebou spoustu. Tady to je na Slávku taková spíš jako oslavná větička. "Byl jsem na představení La Putyka a běhal nám mráz po zádech. Herec na vozíčku byl úžasný. Včera večer běžela reklama a oba s ženou jsme ho hned poslali. Super," píše.
Tak teď nevím, jak na to reagovat. Můžu říct jenom děkuju, jsme rádi, že vás to zaujalo, a doufáme, že dáte taky v životě šanci právě někomu s postižením třeba.
Co si myslí Jan Říha o takových akcích, jako jsou třeba Chodící lidé?
Tak já si myslím, že vlastně je to dobře, aby vlastně lidé okolo nás viděli, jak člověk, který má handicap jakýkoli, může dělat prostě věci, který dělaj lidé, kteří handicap nemají. A je to jenom o tom vlastně, pokud máte, že jo, někoho ve svým okolí, kdo má nějakej handicap, tak ho třeba oslovit, zeptat se ho, jestli by nechtěl, vidíte, že třeba nic nedělá, tak ho třeba oslovit a jestli by nechtěl s váma dělat nějakej sport nebo nějakej jinej koníček. Já nevím, malování nebo ..., je toho spousta, cokoli. A myslím si, zeptat se a zkusit to, jestli to jeho handicap umožňuje. Ale myslím si, že ten člověk bude i rád, že bude vlastně včleněn do vlastně toho systému mezi lidi, kteří nemají handicap.
Vy jste už celkem i mediálně známá postava. Ostatně tady v Radiožurnálu nejste poprvé. Vždycky když máte za sebou nějaký úspěch, tak se tady zastavíte. Dokonce myslím, že s naší kolegyní jste lezl na nějakou horu. Nebyl jste, ne, ne, ne, nebyl jste na Gerlachově štítě?
Jo, ano, pardon, máte pravdu. Teď jste mě dostal, ano, teď jste mě dostal. Já jsem teďko spíš měl na mysli Lucku právě nějak ...
Myslíte Lucii Výbornou.
Ano, ale s tou ne, s tou jsem nikde nebyl.
Ne, ne, ne, ale byl jste s jinou. Tak takový byl dnešní rozhovor, jednak se Slávkou Hockou z Nadace Sirius, tak ať se vám daří i nadále v tom užitečném, co děláte pro lidi. Na shledanou. A Jan Říha, tak tomu přejeme hodně životního optimismu, kterého má tedy na rozdávání a není to póza. A samozřejmě další peníze na další hory, ne?
Určitě a já doufám, že se podaří letos, jak už říkal Viktor, vlastně sehnat peníze a v červnu vlastně třeba odjet na další expedici.
Držíme palce, ať se daří. To byli hosté dnešního dopoledního Radiožurnálu. Za 4,5 minuty 11 hodin, v 11 další zprávy.
A přeji vám hezké odpoledne. Česká vláda je pro zavedení sankcí vůči lidem zodpovědným za násilí na Ukrajině. Není podle ní možné, aby do členských států Evropské unie mohly takové osoby cestovat, tak to je závěr z dnešního jednání vlády. Zítra budou o situaci na Ukrajině jednat ministři zahraničí Evropské unie. Začíná Speciál Radiožurnálu, Helena Šulcová vám přeje dobrý poslech. A my na úvod míříme do přenosového vozu Radiožurnálu před sídlo ministerstva zahraničí v Praze. Právě tam by měl být připraven náš první host, a tím je ministr zahraničních věcí České republiky Lubomír Zaorálek. Zdravím vás, pane ministře, dobrý večer.
Dobrý večer přeji.
Ještě, než začneme rozebírat pozici české vlády k dění na Ukrajině, řekněte mi, jak vám je, když slyšíte zprávy, které z Ukrajiny přicházejí?
No, já jsem to dnes vlastně říkal na tiskové konferenci, že je to pro mě docela těžké tady tohle vystoupení, protože ty informace, které jsem dostával v průběhu dne, tak jsou otřesné. Skoro asi, nevím, jestli je to moje role, ale když slyšíte informace o tom, jak jsou lidé vyvlékáni z nemocnic, odpojováni od přístrojů a odtahování neznámo kam, tak to je obraz tak otřesný, že je těžké se srovnat s tím, že tady v sousedství Evropy vlastně máme zemi, která je nám poměrně blízká, i kulturně, mentálně a dějí se tam věci, které vlastně jsou pošlapáním úplně elementárních hodnot a principů, na kterých existuje evropská kultura a civilizace. A co je tady hrozné, že vlastně se vyvinulo poměrně dost velké úsilí ze strany celé řady členských států a evropských politiků a vlastně to vypadá, že to je dialog hluchých, to, co se odehrálo v posledních hodinách, to vypadá, že naši partneři na ukrajinské straně vůbec nešli vstříc tomu požadavku po ústavním a politickém řešení krize, naopak se zdá, že se vydali úplně opačným směrem.
Česká vláda má za to, že není možné, aby do členských států Unie mohli lidé, kteří nesou odpovědnost za ukrajinské násilnosti, to tedy znamená, že se přikláníte k zavedení cílených sankcí vůči konkrétním lidem z Ukrajiny. Můžete říct, kdo by podle vás na tom seznamu lidí, kterých by se ten zákaz měl týkat, měl být?
Tak rozhodně jsem proti plošným sankcím, protože ty jednak podle mě nějak moc neosvědčují v podobných situacích a jednak nevím, proč by měly padat sankce na běžné lidi na Ukrajině, ale to je něco, o čem se mluvilo už na setkání ministrů zahraničí minulý týden v pondělí, kde se mluvilo o tom, že neměl by být takový problém a jsme schopni dát dohromady seznam lidí, kteří nesou odpovědnost za tu, a nesou odpovědnost za násilí. Ukrajina je poměrně dost centrálně řízená země, takže tam to podle mě není anonymní ta odpovědnost. Je jasné, že to je silný prezidentský systém s velice silnou rolí prezidenta a lidí kolem něho, takže vytipovat ty, kteří tu odpovědnost nesou, není dnes tak těžké a právě to si myslím je jeden krok, který můžeme udělat, prostě říci, že bude existovat takovýto černý seznam na víza, kde budou lidé, kterým nedovolíme, aby vstoupili do členských států Evropské unie.
Lubomír Zaorálek, ministr zahraničních věcí je stále hostem Speciálu Radiožurnálu, ve kterém se věnujeme dění na Ukrajině. My budeme samozřejmě v rozhovoru s Lubomírem Zaorálkem hned pokračovat, teď ale máme spojení s Bruselem. Po telefonu zdravím evropského komisaře pro rozšíření Štefana Füleho, dobrý večer.
Hezký dobrý večer.
Vy jste na Ukrajině intenzivně jednal s předáky opozice, také i se zástupci vlády, překvapila vás ta eskalace toho násilí?
Překvapila a určitě jsem nebyl sám, kdo byl překvapen, protože ještě před týdnem, před dvěma týdny to vypadalo, že se situace obrací, že se obrací k lepšímu jak, pokud jde o bezpečnostní prostředí, tak také, pokud jde o podmínky pro nějaký politický inkluzivní proces, ale to, co se stalo včera, to bylo obrovským šokem a obávám se, že takhle sklízíme plody nečinnosti těch hlavních aktérů v těch posledních týdnech a měsících.
Kdo je podle vás za to zodpovědný? Selhala také třeba i diplomacie Evropské unie?
Já nevidím selhání evropské diplomacie, vidím selhání vlády, autorit a ukrajinského prezidenta, který mi, přijde, velmi dlouho ignoroval Majdan a požadavky demonstrantů. Přijde mi, že selhala i opozice, která nikdy nebyla schopná postavit se jednotně do čela toho hnutí na Majdanu a jasně definovat program, za který by se ti demonstrující postavili. Ano.
Pardon, že vám skáču do řeči, ta myšlenka, o které mluví česká diplomacie, ale také i ostatní státy Evropské unie, tedy zavedení sankcí vůči lidem zodpovědným za násilí na Ukrajině, je to věc, se kterou vy byste se dokázal ztotožnit?
Nejenom ztotožnit, ale já za současných podmínek s ní samozřejmě souhlasím, protože, jak jinak chcete reagovat na desítky mrtvých těl na ukrajinských ulicích? Evropská komise několikrát řekli, že pokud se situace bude dramaticky zhoršovat, tak jsme připraveni rychle reagovat na tu novou situaci a to, že členské státy jsou připraveny právě ve světle těch tragických událostí ze včerejška přistoupit k projednávání některých dílčích sankcí proti dílčím politikům za jejich kroky, které vedly k násilí anebo přímo, ať už přímo nebo nepřímo také ke smrti mnoha lidí, to si myslím, že je správná cesta.
Jaká bude, jaké budou další kroky vlastně evropské diplomacie vůči Ukrajině? Nemáte obavu, že se Ukrajina brzo rozpadne na dva státy?
Já doufám, že úvahy jdoucí tímto směrem budou jenom spekulacemi a možná přáním některých politiků a politiků, kteří nepřichází ze strany Západu, když se na to podívám od Ukrajiny. Ty další kroky, o nich budeme hovořit zítra na jednání rady ministrů zahraničních věcí, kterých se zúčastní předpokládáme pan ministr Zaorálek, kterého máte také na drátě.
A tam budete společně tedy navrhovat ten postoj, o kterém dnes mluvila naše vláda, tedy zavedení těch určitých cílených sankcí?
Určitě ano, ale nejenom o nich. Do Kyjeva teďka odlétá Radek Sikorski, ministr zahraničních věcí Polska, připojí se k němu zítra ráno ministr zahraničních věcí Německa a povedou tam jednání, které by snad měly pomoci k deeskalaci toho napětí. Připravují se další skupiny spolu s Katy Ashton jsme v kontaktu a hledáme ten nejlepší termín ať už pro její návštěvu nebo mojí návštěvu, protože tím krokem, těmi sankčními opatřeními v žádném případě nechceme izolovat Ukrajinu jako takovou. To bude dílčí opatření směřující na několik politiků nebo činovníků, ale pokud jde o Ukrajinu, tam samozřejmě budeme chtít zůstat věrni tomu našemu cíli, a to jest přivést Ukrajinu blížeji k Evropské unii, ať už prostřednictvím asociační dohody, nebo jakoukoliv jinou formou spolupráce.
Hostem Speciálu Radiožurnálu o dění na Ukrajině byl evropský komisař pro rozšíření Štefan Füle. Děkuji a přeji hezký den do Bruselu. Na shledanou.
Na slyšenou.
A my se vracíme do přenosového vozu Radiožurnálu před sídlo ministerstva zahraničí, kde je ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek. Já doufám, že se ještě slyšíme.
Ano, slyšíme se.
Pane ministře, ráda bych navázala na to, kde jsme skončili, tedy bavili jsme se o tom, kteří lidé by měli být na tom případném seznamu, kterých by se měly týkat tedy ty cílené sankce vůči konkrétním lidem z Ukrajiny, jak už jsme o tom mluvili i se Štefanem Fülem. Zítra mimořádně zasednou ministři zahraničí Evropské unie, to je jednání, kterého se i vy budete účastnit, takže očekáváte, že to bude i závěr té zítřejší schůzky, kterou máte?
Já to pokládám za velmi pravděpodobné, že to bude ten závěr, protože, jestliže to rada ministrů před týdnem konstatovala, že jestliže dojde k eskalaci násilí, prostě jestli násilí poroste, pak budeme reagovat, pak si samozřejmě neumím představit, že by se to nestalo. Ty podmínky bohužel se naplnily. Jako místo toho, aby se hledalo politické řešení, tak jsme naopak svědky vlastně krvavého, krvavého řešení s desítkami mrtvých, takže já si myslím, že tohle budou mít kolegové cítit velmi podobně a je evidentní, že Unie musí odpovědět některými jasnými kroky a už na tom jednání před tím týdnem v pondělí se mluvilo o tom, že není nemožné takovýto seznam těch zodpovědných dát dohromady, protože to je něco, co je v našich silách vytvořit, tu zodpovědnost je možné dneska spojit se jmény a udělat takovýto, takovouto sestavu, u kterých se řekne - tito lidé nesou odpovědnost a my jim neumožníme cestovat do Evropské unie, to si myslím, že jsme schopni udělat. Pravděpodobně se budou zvažovat i další kroky, o tom teď bych možná ani ještě nechtěl, protože tam bude možná obtížnější najít shodu. Ten důvod té obtížnosti je v tom, co řekl komisař Füle, že zároveň tady ovšem je snaha neodříznout Ukrajinu, prostě neříci, že od ní dáváme ruce pryč ani v této situaci si to nemůžeme dovolit, takže naše pozice musí být v něčem jednoznačná a musí prostě přijít určitá podoba těchto selektivních sankcí na vybrané lidi, vybrané politiky a na druhé straně to nemá znamenat, že řekněme Ukrajině - dáváme od vás ruce pryč, to vlastně si také nelze dovolit.
Pane ministře, jak hodnotíte dnešní slova bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, který uvedl, že Evropská unie nemůže nadále věrohodně zprostředkovávat rozhovory o uklidnění situace na Ukrajině, protože se diskreditovala straněním opozičním vůdcům?
Já si nemyslím, že by měl nějaké doklady toho, co říká pan Schröder, že by byl, že by mohl potvrdit, že bylo nějaké dopředu stranění opozičním vůdcům. Já totiž vím o tom, že evropští politici poměrně poctivě jednali i s těmi oficiálními politiky, představiteli Janukovyčovy administrativy a já sám mohu říci z vlastní zkušenosti, že jsem se setkal s ukrajinskými politiky, kteří mě vlastně zaujali tím, že jednoznačně mluvili o tom, že myslí naprosto vážně to, že chtějí zvládnout ty kroky směřující k ..., které povedou Ukrajinu blíže k Evropské unii a vlastně i mě přesvědčili, že to jsou vážně míněné a naprosto rozhodně se k tomu stavěli, že se chtějí zúčastnit těch procesů přibližování, že mají zájem o asociační dohodu a podobně, to znamená, to nebylo žádné nucení, to prostě bylo skutečně evidentně formulovaný jasný zájem na ukrajinské straně, která chtěla se účastnit toho procesu přibližování k Evropské unii a bylo na Ukrajině samotné také, na jakém postupu se dohodneme, to by bylo ..., ano.
Ale, když budeme mluvit o tom prostředníkovi, tak právě Gerhard Schröder si myslí, že takovou tu zprostředkovatelskou roli by měla převzít OSN, váš názor?
Ano v tomto si ale možná zase, možná bych v něčem rozuměl s panem Schröderem, protože já si také ...
V něčem ne.
Ne, ne, já nevím přesně, já nevím, jak přesně zněl ten jeho výrok, ale tady bych mu dal trochu zapravdu, protože já si také nemyslím, že by Evropská unie byla vhodná pro nějakou mediační roli. Skoro si nejsem jist, že by o tuhle někdo stál. Také je něco jiného snažit se to moderovat a nějak to usnadňovat, ale to neznamená být mediátorem. Jako to si myslím, že Evropské unii nepřísluší, třeba v tom smyslu, že my bychom neměli říkat, kdy budou volby na Ukrajině a navrhovat politická řešení. Ty nakonec musí stejně nakonec najít Ukrajinci samotní. A mně připadá, že v něčem je docela zajímavé to, co tady říkáte, je výrok pana Schrödera, když upozorňuje na roli organizace OSN, Rady bezpečnosti OSN, to si myslím, že v této situaci je nápad, který bych bral vážně, protože domnívám se, že je těžko představitelné nějaké jednání na bázi Ukrajina, Rusko, Evropská unie, to by tak trochu mohlo být jednání typu, že se o Ukrajině rozhoduje mezi těmi velkými účastníky u toho stolu, proto, proto možná chápu to, co má na mysli pan Schröder, když říká, že by tady mohl být ještě někdo další a myslím si, že i to je věc, o které by se mělo mluvit a která by se měla zvažovat.
Co říkáte na pozici Ruska? Kreml pozorně sleduje situaci na Ukrajině, ale přidržuje se zásady nevměšování, tak taková byla dnes reakce mluvčího prezidenta Vladimira Putina. Jak pozorujete, myslíte si, že Kreml zkrátka vyčkává, co se bude dít dál a může jaksi se vmísit do situace na Ukrajině třeba, až skončí olympiáda v Soči?
No, já se domnívám, že Rusko přece jenom dělá trochu víc, než tady říká v té diplomatické řeči. Já si nemyslím, že by Rusko aktivně nezasahovalo do dění na Ukrajině, protože je evidentní, že mu osud Ukrajiny leží na srdci a myslím si, že vlastně i to bylo tématem některých rozhovorů, kteří vedli některý evropští politici s Ruskem, protože je upozorňovali na to, že jestliže ten vývoj se bude zhoršovat a bude eskalovat, tak přece na něčem takovém Rusko nemůže mít zájem, protože to vlastně ohrožuje i jeho ekonomické zájmy, pokud vzplane požár na Ukrajině. Takže já se domnívám, že to takhle jednoduché není a tady si myslím, že má Rusko také své máslo na hlavě a že rozhodně to není tak, že by bylo pouze pozorovatelem v té věci.
Lubomír Zaorálek, ministr zahraničí stále naším hostem. Aktuálně míříme do ulic Kyjeva, kde jsme ve spojení s Martinem Dorazínem, naším zpravodajem. Martine, doufám, že se slyšíme už. Hezký večer, hezký den.
Dobrý večer, dobrý večer.
Můžeš nám popsat aktuálně, kde se nacházíš, co se děje v ulicích Kyjeva, jaká je tam situace?
Já jsem teď kvůli telefonnímu signálu odešel z Majdanu asi o 200-300 metrů nahoru směrem na Michailovské náměstí. Tady je situace velmi napjatá, tedy ve smyslu na náměstí Nezávislosti. Teď by tam měl právě začít informační meeting, to je příležitost pro vůdce opozice, pro aktivisty a šéfy toho Majdanu, toho euroshromáždění protestního, aby řekli, oznámili své další kroky, co chtějí teď v této situaci dělat a jaké jsou tedy jejich nejnovější informace o například jednání s prezidentem Janukovyčem, pokud se vůbec nějaká jednání vedou. Obě strany se zahnaly do slepých uliček, ze kterých vlastně není už žádného východu, kromě toho silového řešení, to je stále pravděpodobnější a pravděpodobná je také další eskalace toho násilí, bohužel, protože ani jedna z těch stran nemíní ustoupit, demonstranti rozhodně nechtějí odejít z Kresčatiku a z těch center západoukrajinských měst a prezident Janukovyč, který dnes se telefonicky radil s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, co má dělat v této situaci, také nevypadá, že by chtěl ustoupit. Naopak ministr obrany povolal do Kyjeva další nebo nové jednotky, a to už by znamenalo v podstatě nasazení armády, výsadkáři z Dnětropetrovsku, čili situace rozhodně nespěje k žádnému uklidnění nebo kompromisu.
My se samozřejmě ještě s Martinem Dorazínem, kterému teď děkuji do Kyjeva, samozřejmě se ještě s ním spojíme v průběhu našeho dnešního Speciálu, který věnujeme tomu, co se právě děje na Ukrajině. Lubomír Zaorálek a jedna z posledních otázek na něj, protože vím, že má další schůzku hned v půl šesté, pane ministře, myslíte si, že by Evropská unie už měla pomalu se připravovat i na možnost, že bude muset pomoci na Ukrajině vojensky?
To si nemyslím. To si myslím asi je to nejhorší, co si dovedu představit. Já si myslím, že učinit z Ukrajiny terén nějakého geopolitického zápasu, to je úplně to nejhroznější. My přece nechceme studenou válku a bylo by to obrovsky nezodpovědné, pokud bychom vůbec připustili takovýto způsob směřování na Ukrajině. To je ..., bohužel dnes Ukrajina není jediný problém, který Evropa řeší, víte, že není vůbec jednodušší situace, spíš naopak situace v Sýrii, situace je složitá v Libyi, Egyptě, dalších zemích, takže to je a otevírat tady další obrovský problém, myslím si, že to ..., a vydávat se dokonce do toho, že bychom tam intervenovali, to je podle mě skoro nesmyslná a hrozivá představa. My máme povinnost to řešit diplomaticky, řešit to u jednacího stolu a dokonce dělat všechno proto, abychom k takovému řešení přiměli i ty ostatní účastníky, takže v žádném případě si nemůžeme dovolit přilévat oleje do ohně a v tomto smyslu má smysl oslovovat třeba i ruskou stranu, abychom společně, pokud je někde pocit, pokud má Rusko dojem ohrožení svých obchodních a jiných zájmů na Ukrajině v důsledku toho procesu přibližování k Evropě, tak hledat prostě způsob, jak tyto obavy oslabovat a zabránit za každou cenu tomu, aby my jsme se podíleli na eskalaci toho, co dnes se na Ukrajině odehrává, jako to by bylo to nejhorší a to nejnezodpovědnější.
Tak to byl živě ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, který byl také hostem Speciálu Radiožurnálu. Děkuji za váš čas, pane ministře.
Také děkuji.
Na shledanou.
Na shledanou.
A dalšími hosty Radiožurnálu jsou Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře. Vítám vás ve studiu Radiožurnálu. Dobrý den.
Dobrý den.
A vítám také Karla Schwarzenberga, předsedu zahraničního výboru Poslanecké sněmovny.
Dobrý večer.
Dobrý večer. Pane předsedo, vy jste byl před několika týdny na Ukrajině, vy jste se setkal s protivládními demonstranty, byl jste na Majdanu. Překvapil vás, že ten, nebo překvapuje vás v tuto chvíli, že ten vývoj v Kyjevě je takový, jaký je, kdy mluvíme o zhruba 25 mrtvých, řady zraněných, protivládní, provládní síly násilně potlačují demonstranty?
Naopak, já jsem se celý čas toho obával, že to takto skončí. Jsou lidé, kteří mají zájem na tom, aby se prolila krev, neboť to dává výmluvu pro intervenci, to je osvědčený scénář, který se několikrát provedl, tak jsem očekával, že se toto stane na Ukrajině, i tak se stalo. Pan ministr zahraničí mluvil o tom, že bychom se mohli dohodnout ze strany Evropské unie, co se týká obchodních zájmů Ruska, o ty nejde, jde o mocenské zájmy, a to je něco úplně jiného. Tady jde o silné mocenské zájmy, kdo bude mít, řekněme, mírně řečeno větší vliv v Kyjevě, o to ta hra jde.
O to, jestli tam bude mít větší vliv Moskva nebo Brusel?
To je řekněme mírně formulováno, jo? A o to ta hra jde. Já jsem se celý čas obával právě, že k něčemu takovému dojde.
Což se také stalo. Hned budeme pokračovat spolu. Pane Kmoníčku, jak vy to vnímáte to, co se právě teď děje na Ukrajině?
Jako výrazné vyostření situace, kde já myslím, že vždycky tam z toho ta obava byla, v tom bych souhlasil, z druhé strany opravdu asi před 14 dny to vypadalo, že jsme se dostali do takového nějakého vysokohorské plošiny, kde obě strany tu druhou pozorují a čekají, co se stane dál. Já myslím, že to vyostření z minulé noci bylo poněkud překvapivé, ale ještě překvapivější na to byla reakce Viktora Janukovyče, který prostě, zdá se, v téhle té chvíli namísto, aby naslouchal hlasům, které radí, aby se vrátil k jednacímu stolu a protože on je legálně zvoleným prezidentem Ukrajiny, tak on byl tím, kdo bude nabízet nová řešení, tak se zdá, že se rozhodl pro řešení silové, přestože mu všichni, kteří se mu vůbec dnes dokázali nebo včera dovolat, říkají přesný opak.
Prezident Miloš Zeman dnes vzkázal, že pokud budou násilnosti v Kyjevě pokračovat, takže zváží zrušení pozvánky pro Janukovyče. Jenom připomínám, že ukrajinský prezident by se měl na jaře v Praze zúčastnit summitu Východního partnerství Evropské unie. Znamená to ale, že ani to, co se teď na Ukrajině děje, prezidentovi nestačí k tomu, aby tu návštěvu zrušil okamžitě, pane Kmoníčku?
Zrušit okamžitě návštěvu by znamenalo, že v podstatě jsme rozhodli za zítřejší setkání ministrů zahraničních věcí ohledně toho, koho zahrneme do seznamu cestovních sankcí, přičemž na tom tedy ale vůbec není žádná shoda uvnitř Evropské unie v této chvíli, protože bychom se neradili dostali do situace, že už nebudeme mít z Ukrajiny s kým mluvit, protože si to zakážeme. Z druhé strany je jasné, že další problém těhle těch cestovních sankcí a to, jestli na nich bude nebo nebude zahrnut prezident Janukovyč, ten problém je v podstatě ještě širší. Ono, když se podíváte na ty adresné, adresné adresáty případného zákazu na ukrajinské straně, o kterých mluvil pan ministr, víte, oni skoro všichni mají pasy některé země Evropské unie, takže není úplně jasné, jak ty sankce uplatníme.
Takže zkrátka podle vás teď není možnost jasně říct, vyslat stopku na Ukrajinu, aby ukrajinský prezident nejezdil. Co vy si o tom myslíte, pane Schwarzenbergu, měl by Miloš Zeman tu návštěvu Janukovyče v Praze okamžitě zrušit?
Myslím, že by bylo načase to zrušit, ale já chápu, když počká až do zítřka. Co se týká toho černého seznamu osob, já bych preferoval černý seznam kont, ty zmrazit těchto pánů. Jestli nebudou dva roky moci jet do Paříže a do Londýna nakupovat, to jim bude sice líto, ale můžou tam vyslat manželky. Důležitý by bylo, aby jejich konta se tu zmrazily, to by opravdu mnohem silněji pocítili, poněvadž mají dosti podstatná konta v Evropě. Ostatně tady pan ministr zahraničí mluvil ještě, že sousední s Evropou Ukrajina, Ukrajina je součást Evropy a tak se na to musíme dívat. Tady se děje násilí na evropské zemi, ne na zemi, která sousedí s Evropou.
Karel Schwarzenberg, šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a také Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře jsou a zůstávají stále hosty Speciálu Radiožurnálu, který právě dnes věnujeme tomu, co se děje na Ukrajině. Teď je 17 hodin a 30 minut přesně, jsou tu zprávy Radiožurnálu.
No, a ještě než se začneme věnovat opět tomu, co se děje právě teď na Ukrajině, tak vy uslyšíte, jak Martina Sáblíková viděla svůj zlatý závod na olympiádě v Soči. K šesti cenným kovům z olympiády v Soči dnes přibyly další dva, stříbro získala smíšená štafeta biatlonistů a zlato vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková na 5kilometrové trati. Právě s ní mluvil reportér Radiožurnálu Michal Jurman.
Martino, v obličeji není vůbec vidět únava, je tam vidět úsměv, možná i slzy, vidím dobře?
Tak sice možná to vidět není, ale já jsem hrozně moc unavená, ale strašně šťastná, protože jsem viděla před startem tady vlastně ty diváky a hodně těch českých fanoušků, co tady jsou, včetně mojí celý rodiny, tak to bylo opravdu hrozně emotivní a i ten závod byl hodně těžkej no.
Bylo to tedy v tom, co říkáte, více psychicky náročné než fyzicky obhájit to zlato z Vancouveru?
Já si myslím, že to bylo tak i tak, protože ten led je velice těžkej, to jsme viděli včera na desítce chlapů a naštěstí jsme měli dobrou taktiku vlastně doteďka pro pětku, ale já musím říct, když jsem viděla, kolik lidí přišlo, tak moc dobře mi nebylo, prostě jsem si říkala, že bych nechtěla, nechtěla je zklamat, no.
Nakonec jste je nezklamala. Kdy jste začala věřit v té komunikaci s trenérem Novákem, že by to mohlo vyjít na ten řekněme zlatý čas?
Tak řekla bych, že když jsem začala dojíždět Iren, tak mi to dalo hodně, hodně psychický i fyzický energie, i když mi potom ke konci začala taky trochu docházet, ale když odstartovala ta poslední rozjížďka a viděla jsem, že mají náskok, tak jsem si říkala, no, bude to ještě zajímavý, ale po trojce naštěstí šly s časama dolů a mohli jsme bejt rádi za to zlato no.
Trpěla jste při té poslední rozjížďce, když jste musela čekat?
Trpěla no, byla jsem hrozně nervózní, ale zas na druhou stranu jsem si říkala, když jsem dojela, že jsem první a že mám medaili, takže to bylo trochu uklidňují, no, ale samozřejmě po zlatu z Vancouveru jsem chtěla dokázat, že na to pořád mám, no.
Před tím startem jste zde působila ale hodně uvolněně, opravdu jste si tak věřila?
Musím říct, že jsem si vůbec nevěřila, protože třeba dneska jsem už spala docela dobře, ale to bude tím, že jsem si vzala prášek na spaní, ale den předtím jsem spala 5 hodin, takže já jsem opravdu byla hodně nervózní. Dneska musím říct, že jsem byla ráda, že byl trenér mně nablízku vlastně celou dobu, protože ta nervozita ve mě jenom sálala.
Předpokládám, že oslava s trenérem Novákem bude hodně dlouhá a hodně veselá?
Tak já si myslím, že Petr začal slavit možná už teď, nevím, kam šel, někam se zdejchnul, ale samozřejmě, vlastně tohle byl můj poslední závod, takže já doufám, že si teďka ten zbytek olympiády užiju.
Ano, posloucháte Speciál Radiožurnálu, který dnes věnujeme situaci na Ukrajině. Našimi hosty stále jsou Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře a Karel Schwarzenberg, předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny. Pane Kmoníčku, já bych navázala na to, co tady říkal před chvílí Karel Schwarzenberg, který mluvil o kontech, které mohou mít ukrajinští politici v některých zemích Evropské unie. Například Rakousko, když se podívám do zprávy ČTK, chce zmrazit konta ukrajinských oligarchů, kteří podporují síly odpovědné za eskalaci násilí v jejich zemi. Myslíte, že taková konta mohou mít ukrajinští oligarchové i v České republice a že bychom se měli zachovat podobně?
Já myslím, že to rozhodně není vyloučeno a že vláda má dostatek nástrojů k tomu, aby něco podobného prověřila a v případě, že nalezne, tak zcela jistě činila, asi to nebude tak velké číslo jako právě třeba v případě Rakouska, ale v každém případě bych se hodně divil, kdybychom u nás nenašli nic, ale tohle to důležitá věc, protože, když hovoříme o Ukrajině, často máme úplně odlišný pocit, o tom vlastně hovoříme. Každá ukrajinská strana je propojena s některými kruhy některých oligarchů a dost do velké míry často musíte hovořit nejenom s představiteli té politické strany, ale zejména s těmi oligarchy, kterým vlastně patří, protože ti představitelé přicházejí a odcházejí.
Tím chcete říct ...
Ale oligarchové zůstávají, a právě na dohodě oligarchů je pak ten výsledný tvar hezky vidět.
To znamená, že i protivládní demonstranti, tím, co chcete říct, jsou v rukou nějakých oligarchů?
Podívejte, ke každé politické straně potřebujete nějaké peníze a ty peníze obvykle nevznikají tak, že byste si je doma tiskla. A pak někdy, když se dívám na naše sdělovací prostředky, tak mám takový pocit, že třeba tady je takový jako mediální obraz, že pan Kličko disponuje většinou ukrajinských hlasů voličů a zlý prezident Janukovyč mu v tom nějak brání. Prosím, 28. října 2012 byly na Ukrajině volby, ve kterých strana pana Klička Úder získala 40 mandátů ze 450, to i nezávislí poslanci měli 43. Čili tam je prostě náš hlavní problém v té rozpolcenosti opozice, že je nutno hovořit úplně se všemi a do těch, se kterými je zcela jistě nutno hovořit, jsou i ty, kteří jsou neviditelní, ale nejdůležitější, a to jsou oligarchové.
Pane předsedo Schwarzenbergu, souhlasíte s tím, že velkým problémem je právě rozpolcenost ukrajinské opozice?
Bohužel, bohužel. Tradiční ukrajinská slabost od 17. století se to štěpilo mezi Bogdanem Chmelnickým a Mazepou, v 18. století, což využila carevna Kateřina Veliká až v 19., zase ve 20. století, to je tragédie Ukrajiny, že nikdy nemohli se sjednotit a zdá se, že se tato tragédie opakuje.
Pane Kmoníčku, vy jste dnes zopakoval, když se podívám do zprávy ČTK, že odsuzujete nebo prezident odsuzuje násilí na obou stranách ukrajinského konfliktu. Chcete tím říct, že za násilnosti mohou i protivládní demonstranti?
Tak rozhodně ta skupina demonstrantů není jedna skupina demonstrantů, tam je mnohem více skupin a zdaleka ne se všemi by se asi demokratické síly dokázaly ztotožnit, tím nehovoříme o 95, 98 % těch demonstrantů, nicméně řekněme si, že jsou-li oběti střelných zbraní na obou stranách, logicky mají střelné zbraně obě strany, ale tím jsem opravdu nemyslel to, že bych označoval demonstranty za teroristy, tím jsem říkal to, že se zbraně dostaly i mezi demonstranty do některých z radikálních skupin, které v podstatě na tom vývoji z našeho pohledu parazitují, ale jsou tam.
Souhlasí Karel Schwarzenberg?
To je všeobecná zkušenost z demonstrací. Kdo v mládí stejně jako já se podílel na demonstracích, tak víte právě, že podle toho 80 či 98 % jsou ti, kteří jdou za tím hlavním cílem té demonstrace, patří k hlavnímu proudu, a pak se k tomu připojí vždycky nějaký skupiny, který maj radost z rozbíjení výkladních skříní, zapálení aut nebo vykřikují radikální hesla, pamatujte, co bylo svého času v Janově a na jiných místech. Já si pamatuji demonstrace v Německu v sedmdesátých letech, to k tomu patří, že při velké demonstraci je vždycky nějaká menší skupina. To se musí chápat, poněvadž ty teroristické skupiny a extrémistické právě využívají tuto možnost demonstrace, aby vůbec mohly na sebe upozornit, poněvadž, kdyby jenom 30 lidí šlo ulicí a rozbíjelo skříně, tak je za 5 minut zatkne policie, když jsou v davu 10 tisíc, tak je těžko je zatknout.
Pane Schwarzenbergu, když se vrátím ještě k tomu, o čem už jsme mluvili vlastně v té první půlhodině dnešního Speciálu, a to je pozice Ruska. Kreml dnes uvedl, že pozorně sleduje situaci na Ukrajině, ale přidržuje se oné zásady nevměšování. Co až skončí olympiáda, začne se Kreml vměšovat, nebo si myslíte, že byste tam žádnou takovou souvislost s olympiádou neviděl?
Kdyby, už bylo zaznamenáno, já nevím, jestli souběh zaznamenali, že před 14 dny, tedy před dvacátou olympiádou najednou se všechno sklidilo, že všechno vypadalo, jakoby to skončilo kompromisem, teď dochází k posledním dnům olympiády, zahajovací ceremonie je skončena, všichni státníci, co byli, tak už není nutno brát ohled.
Hynek Kmoníček a jeho pohled na pozici Ruska?
Hynek Kmoníček k tomu řekne jenom, že je typické, že Kreml málo mluví a hodně dělá.
A co podle vás dělá teď?
A naší úlohou je, aby Evropská unie méně mluvila a více dělala.
Souhlas.
Tak to jste se shodli, pánové. Ale co podle vás teď Kreml dělá, když tedy málo mluví, nevměšuje se takzvaně, tak někde operuje?
Víte, překvapivé možná pro nás trochu bylo, že pokud někdo očekával, že v této chvíli Vladimir Vladimirovič Putin vyrazí na záchranu Viktora Janukovyče, tak se tak věru nestalo. Naopak na Ukrajinu přišla docela těžká message, že pokud počítají s nějakou další ekonomickou pomocí, tak ne.
Ale tu, kterou teď dostali, podmínil, že tam sjedná pořádek, a to bylo velmi jasné poselství. Samozřejmě žádné vměšování, jenom podmínka pomoci.
No, Rusko má své zájmy, dokáže si je celkem schopně obstarat a řekněme si, že osobní vztah mezi prezidentem Putinem a prezidentem Janukovyčem je vysloveně špatný, neboť to byla právě ta otázka, jestli není prezident Janukovyč ten jediný z východu, který se dokáže domluvit i na západě, a ukázalo se, že ne.
Vím, že máte další schůzky, pánové, tak ještě, než opustíte toto studio a my se budeme věnovat situaci na Ukrajině s našimi dalšími hosty, zeptám se a poprosím o stručnou odpověď, jaký si myslíte, že bude vývoj? Zítra tedy zasednou ministři zahraničí, patrně se shodnou na sankcích, ale co se bude dít na Ukrajině podle vás v následujících řekněme 5 dnech? Hynek Kmoníček?
Já mám obavu, že o mnohém rozhodne dnešní noc, protože podle posledních zpráv to nevypadá na to, že by jedna či druhá strana naslouchala a pokud dnes v noci dojde k něčemu podobnému jako noci minulé nebo nedej bože zasáhne armáda, tak jsme ve zcela nové situaci a Evropská unie bude konat podstatně více a podstatně tvrději zítra ráno v Bruselu, než pokud tato noc proběhne v klidu. Možná, že tam vidím tu přímou souvislost. Jak to bude vypadat další 4 dny, no, to nejsem věštec.
Také si myslíte, pane Schwarzenbergu, že o všem rozhodne tato noc?
Tato noc nebo příští, zajímavé je, že se stahují vojenské síly z celé Ukrajiny do Kyjeva, to je důležitá zpráva já bych řekl. A doufám, že Evropská unie v tom případě bude tvrdě konat, nejenom tvrdě mluvit.
Karel Schwarzenberg, šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a také Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře byli hosty Speciálu Radiožurnálu k dění na Ukrajině. Pánové, děkuji za váš čas, přeji hezký den. Na shledanou.
Na shledanou.
Který pokračuje. Samozřejmě se stále věnujeme dění na Ukrajině. Martin Dorazín, náš zpravodaj v Kyjevě, s námi ve spojení. Martine, slyšíme se?
Ano, slyšíme se. Dobrý den ještě jednou.
Můžeme tedy stručně popsat, co se děje v ulicích Kyjeva, jestli se situace změnila. Mluvili jsme spolu před zhruba 25 minutami, takže předpokládám, že ten vývoj asi nebude tak velký.
Ano, mezitím přišlo několik velmi důležitých zpráv, do Kyjeva už odletěli ministři zahraničí Francie, Německa a Polska. Na svém Twitteru to napsal polský ministr zahraničí Radek Sikorski, měli by tady být každou chvílí, budou jednat s prezidentem Janukovyčem, budou se ho snažit přesvědčit, aby to šílenství, které se rozpoutalo v ulicích nejen u Kyjeva, ale i měst na západní Ukrajině, ukončil. Nic tomu ovšem nenasvědčuje. Přímo situace teď na náměstí Nezávislosti opět začíná připomíná včerejší večer, hoří tam ohně, policie zatím nasadila pouze vodní děla z druhé straně těch barikád, nicméně dá se očekávat, že tato nebo příští noc, jak říká ministr, jak říká Karel Schwarzenberg, bude zřejmě rozhodující, svědčí o tom i fakt, že si demonstranti, jak jsem procházel dnes celým náměstím, připravili několik tisíc Molotovových koktejlů, několik tisíc lahví se zápalnou směsí a to by signalizovalo, že ta noc může být ještě daleko krvavější a daleko horší, než byla ta předešlá. Doufejme, že to tak nebude, ale naděje je malá.
Martin Dorazín, který sleduje situaci a informuje nás velmi poctivě a pravidelně ve vysílání Radiožurnálu právě z ulic Kyjeva. Martine, drž se, hezký den. Ještě se samozřejmě ve vysílání uslyšíme v dalších zpravodajských relacích. A já vítám ve studiu další dva hosty, Eugena Kuklu, fotografa, který fotil dění v Kyjevě, právě na Majdanu. Eugene, vítejte. Dobrý den.
Dobrý den.
A se mnou ve studiu je také zahraničně-politický komentátor Českého rozhlasu Milan Slezák. Milane, zdravím vás. Dobrý den.
Dobrý podvečer.
Já začnu u vás, Eugene, vy jste se vrátil kdy z Ukrajiny, to je před pár dny, pokud se ...
Ano, před pár dny.
... nepletu. Máte tam celou řadu přátel, které jste si určitě vybudoval v té době, kdy jste fotil na Majdanu. Volal jste si třeba s někým z Majdanu, jsou lidé, kteří tam zůstávají z vašich přátel stále?
Jsou tam samozřejmě a jsem v kontaktu spíš, než bych si volal, tak přes Facebook a sociální sítě obecně.
Překvapilo vás to, co se začalo dít včera v ulicích Kyjeva?
nepřekvapilo.
Dalo se to očekávat tedy?
Dalo se to očekávat.
Z čeho se to dalo očekávat? Z té atmosféry, která tam vlastně celou dobu byla?
Ano, prostou aproximací, já jsem tam byl poprvé v prosinci minulého roku a teďka právě na přelomu ledna a února a ten posun atmosféry celkové byl jako tragický, velmi, velmi skličující a v podstatě dalo se očekávat, že k tomuto dojde.
Zahraničně-politický komentátor Českého rozhlasu Milan Slezák si to načasování vysvětluje čím? Proč to všechno začalo právě včera?
No, ono to nezačalo včera, ono to začalo v listopadu, kdy začaly ty protesty proti tomu, že prezident Janukovyč nepodepsal, ačkoliv se to téměř do poslední chvíle očekávalo, asociační dohodu s Evropskou unií, proti tomu se postavili evropsky naladění demonstranti, ale samozřejmě také lidé, které už jsme tady také zmínili, kteří jsou spíše napravo, obdivují třeba Stěpana Banderu, mají antisemitské názory, takže to byl široký proud, který se proti prezidentovi Janukovyčovi postavil a během doby sílily antipatie mezitím opoziční táborem a mezi prezidentem Janukovyčem. Obě strany těžko hledaly společnou řeč. S násilím, ačkoliv mi dnes jeden čtenář, jeden posluchač psal, že začali demonstranti, začala policie, teprve potom došlo na násilí proti policistům a obsazování úřadů a postupně, ačkoliv několikrát se objevila naděje na kompromis, se obě strany dostaly na barikády, abych to řekl, na těch barikádách už jsou obě strany a žádná z nich nechce ustoupit. Situaci komplikuje samozřejmě ještě Rusko, o kterém jsme mluvili, které nicméně má nějaké historické zájmy na Ukrajině a také to, že Evropská unie je málo důrazná, nemluví jedním hlasem a jestliže se tady už zmínilo OSN, že by mohla ...
Ano, o tom mluvil Gerhard Schröder.
... nějak zafungovat, tak musím říci, první byli Američané, kdo s tím přišel, to byl ten rozhovor, který byl odposlechnut, ta indiskrece, v němž se americká náměstkyně ministra zahraničí zmiňuje velmi pejorativně o Evropské unii a říká, abych to řekl slušně, že Evropskou unii Američané nechají stranou a že situaci na Ukrajině raději vyřeší s OSN.
Myslíte si, Eugene, že může dojít k rozdělení Ukrajiny, nebo když mluvíte třeba s vašimi přáteli, takhle se zeptám, je to věc, kterou oni si třeba přejí?
Ne, já bych řekl, že samotná představa rozdělení Ukrajiny, která z mého pohledu je jako jednou z reálných možností, protože vždycky vzpomínáme na pokojné, obdivované dokonce rozdělení Československa, tak člověk má tendenci projektovat svoji zkušenost tak v tomto případě na Ukrajinu, ale Ukrajina je zřejmě o dost odlišná země než naše v tomto smyslu, to znamená, že já jsem se nesetkal s jediným ze svých přátel a známých na Ukrajině, kteří by souhlasili s tím, že by se Ukrajina měla rozdělit.
A co tedy znamenají zprávy, že třeba poslanci v ukrajinské lvovské oblasti vyhlásili nezávislost na oficiální ukrajinské vládě. Nemohou to být první signály, Eugene?
Já si nemyslím. To je nezávislost na Janukovyčově vedení, nikoliv, že by vyhlásily nezávislost třeba na Krymu, ale ..., takže myslím si, že v tomto okamžiku se projeví, když jsem zmínil takovou tu možnost, tak se jako projeví jakýsi patriotismus, hrdost - to je naše Ukrajina a ta zůstane celou, včetně Dnětropetrovsku a Doněcké oblasti a Krymu.
Rozdělení Ukrajiny, dovede si to představit Milan Slezák?
No, historicky je to fakt a západní Ukrajině spíše tíhla vždycky k západní Evropě, k Polsku, k Rakousko-uherské monarchii, vždyť Lvov, který jste zmínila, je bývalé rakousko-uherské město, v němž dokonce stavěli naši architekti a ta oblast je spíše katolická nebo uniatská, kdežto východ je pravoslavný a ten byl pod nadvládou Moskvy daleko déle, i komplikací je Krym, který byl tradičně ruský, který ovšem Nikita Chruščov, sovětský státník, předal po druhé světové válce Ukrajině, aby ji odškodnil za strádání, kterému byla Ukrajina vystavena za druhé světové války a teď je to z hlediska té otázky, kterou jste mi položila, tak trochu to otrávené jablko, protože Krym se cítí rusky a kdyby se Ukrajina rozdělila, tak Krym bude chtít k Rusku samozřejmě a tak je to i s převážnou částí východní Ukrajiny, ale na druhou stranu nedá se to generalizovat, protože i na východě Ukrajiny, který by teoreticky měl být proruský a projanukovyčovský, protože tam prezident Janukovyč v této oblasti, kde je těžký průmysl, má svou oporu, i tam dokonce se objevily protesty proti Janukovyčově vládě, takže generalizovat se to nedá, kdybychom to chtěli říci s jistou nadsázkou, tak bychom řekli, že ten Západ je skutečně spíše prozápadní a východ je spíše východní, promoskevský.
Eugene, když vy jste fotil v ulicích Kyjeva a mluvil jste s demonstranty, měli třeba oni strach z toho, jak se zachová Rusko, jestli nějakým způsobem přijde Janukovyčovi na pomoc a je to podle vás reálné, že ještě se jaksi takové to vyčkávání a takové ty nejisté odpovědi, které přicházejí z Kremlu, mohou změnit?
Já to opravdu nemohu říci. Je fakt, že jsem, i když jsem měl rozhovorů hodně, tak o přímé intervenci Ruska jsme se nikdy nebavili, takže nemohu se v tomto směru vyjádřit.
Milan Slezák?
Já bych k tomu ale ještě dodal takovou zajímavou podrobnost. Hodně lidí v Česku má právě prezidenta Janukovyče za úplně proruského, ale už tady padlo, že s prezidentem Putinem nemají příliš vřelý vztah a jenom bych chtěl připomenout, že důvod, proč je bývalá ukrajinská premiérka ve vězení, je ten, že uzavřela s Ruskem výhodnou smlouvu, jak říká prezident Janukovyč pro Rusko a nikoliv pro Ukrajinu, takže tam ten vztah v žádném případě idylický není. A prezident Janukovyč, myslím si, že do jisté míry velice úspěšně se snažil hrát těmi kartami, které má, na jedné straně se opřít, když se mu to hodí, o Rusko, na druhé straně se opřít o Evropskou unii, když se mu to hodí, trošku být razantnější proti Rusku, ale ta hra, takhle obojetná hra samozřejmě se nemůže protahovat donekonečna.
Eugen Kukla, fotograf.
Ano, já bych k tomu chtěl dodat, že situace je složitější. Na Ukrajině žije řada, řada Ukrajinců, je to velká menšina, jsou to rusky mluvící Ukrajinci a cítí se jako Ukrajinci, a přestože jsou ruskojazyční, primárně ruskojazyční, tak nemusí nutně toužit po tom stát se součástí Putinova impéria, jo, to je důležité. My to někdy tady trošku zjednodušujeme, co Rusko, co mateřským jazykem primárně ruskojazyčný Ukrajinec, to jako Putinův agent, to v žádném případě také není. Ale můžu se domnívat, že speciálně teďka na pozadí toho stále zhoršujícího se dění a násilností třebas někteří ruskojazyční Ukrajinci mohou pociťovat určité obavy.
Vy mluvíte samozřejmě i se svými přáteli, kteří pocházejí z Ukrajiny a teď žijí tady v České republiky. Jakým způsobem vlastně oni pomáhají nebo snaží se pomáhat svým krajanům, kteří jsou v tuto chvíli v nesnázi v ulicích Kyjeva?
Já bych řekl, že to je vlastně dvojí pomoc, samozřejmě oni nechtějí stát stranou. Otázka teda je, jaké ..., máme tady několik set tisíc pravděpodobně Ukrajinců, jaké procento se angažuje, to nevím, ale z těch, které znám, tak ti se angažují posíláním zásilek, léků, oblečení a ten, jaksi ten druhý aspekt této pomoci, ten je aspekt morální. Samozřejmě Ukrajina má 46 milionů lidí a ona si dokáže vygenerovat dostatek teplého oblečení a přikrývek sama, ale když tam dorazí kamion z České republiky často strastiplně nebo velká dodávka plná oblečení, tak je to přijímáno především jako znak velké morální opory nebo podpory a vícekrát jsem se přesvědčil, že každá zmínka o Ukrajině, o které se dozvědí na Ukrajině, která proběhla v Polsku nebo v Česku, je velice vítána a dodává sil, takže já bych hodně zdůraznil tu morální podporu, to znamená informovat o dění na Ukrajině a prostě dávat se na Ukrajinu ne jako na zemi na okraji, ale jako naši evropskou zemi.
Tak to říká Eugen Kukla, fotograf, který fotil mnohokrát v ulicích Kyjeva právě na Majdanu. Díky za váš čas. Na shledanou. A loučím se také s Milanem Slezákem, zahraničně-politickým komentátorem Českého rozhlasu. Milane, díky i vám.
Na slyšenou.
Na shledanou.
Končí Speciál Radiožurnálu, který jsme dnes věnovali dění na Ukrajině. Pochopitelně další informace vám nabídneme v dalších zpravodajských relacích. Teď má slovo Hanka Shánělová.
Hosta dopoledního Radiožurnálu vám teď 6,5 minuty po desáté ráda představím. Je to Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v Praze. Vítám vás tady, dobrý den.
Dobrý den.
Slyšeli jsme ty nové zprávy, u budovy Parlamentu v centru Kyjeva je slyšet střelba, jsou tam zranění. Ukrajinský prezident s opozicí a zahraničními emisary se ale už prý dohodli na tom vyřešení krize. Ta dohoda by měla být podepsána zhruba za hodinu. Jak je vám, když tohle všechno slyšíte?
Především nevíme, co v té dohodě opravdu je. Víme tedy od našich zpravodajů, že by se mělo jednat o jakési snížení pravomocí stávajícího prezidenta. To zní samozřejmě zajímavě, ale počkáme si na to, co se opravdu za hodinu stane. A uvidíme, zda to dlouhé jednání, jak se říká únavné, k něčemu bude. Myslím, že únavnější je stát na tom Majdanu 3 měsíce než 9 hodin jednat.
Možná, že tam bude i bezpodmínečné zastavení palby. Věříte, že se to stane?
To musí samozřejmě dodržet veškeré podmínky, především ta vládnoucí garnitura, aby lid byl v uvozovkách a v tom nejlepším slova smyslu uklidněn.
A nacionalistické jednotky, které, zdá se, zatím nikoho neposlouchají?
Ano, já bych se trošku bál toho vyhrocování toho nacionalismu, nenacionalismu. To je i v ukrajinské, řekl bych, terminologii dost citlivé téma, protože slovo nacionalismus je v české tradici velmi agresivní, v ukrajinském jazyce to tak není. To zaprvé, to je co se týče jazyka. Co se týče těch lidí, tak ten pravý sektor, jak se říká, je samozřejmě složen z mnoha různých vrstev. Jak sociálních, tak věkových, takže pozor na to.
Vy máte s sebou velké zavazadlo. Znamená to, že odsud ze studia zamíříte přímo na Ukrajinu do Kyjeva?
Ano, s našimi kolegy odlétáme asi po čtrnácté hodině dneska. Chceme přímo na místě prověřit možnosti přímé pomoci finanční na základě otevřeného účtu, který jsme otevřeli. A tímto rovnou děkuji všem, kteří již přispěli. Máme to prokonzultováno s magistrátem, který nám radí, řekl bych, opravdu a chci je pochválit a poděkovat jim, jak postupovat. Není to jednoduché, jsme v tom nováčky, z druhé strany je třeba těm lidem přímo pomoci na místě. To znamená ne oklikou, jakýmisi fakturacemi a přeposíláním přes jiné vládní či nevládní organizace.
Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v Praze je naším hostem a vy mu můžete posílat svoje otázky. Budeme na ně odpovídat. Už za chvíli se spojíme s naším zpravodajem na místě Martinem Dorazínem.
Bavíme se o Ukrajině. Naším hostem v dopoledním vysílání je Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v Praze. A společně teď voláme našemu zpravodaji do Kyjeva Martinu Dorazínovi. Dobrý den.
Dobrý den z Kyjeva.
Martine, to příměří, tedy ta dohoda mezi opozicí, ministry zahraničí Evropské unie a prezidentem Janukovyčem, která má být vlastně podepsána za tři čtvrtě hodiny, osobně věříš tomu, že to bude dodrženo, že ta smlouva vydrží a povede vlastně k té stabilitě na Ukrajině?
No zatím není jasné, co ta smlouva opravdu obsahuje. Ruský ombudsman Vladimir Lukin řekl pouze to, že až do podpisu se účastníci, to znamená ministři zahraničí, opozice, prezidente dohodli, že nebudou mluvit o detailech. Také je čeká ještě jedno jednání. Čili je možné, že podpis se nakonec posune. Ale obvykle dobře informovaná ukrajinská Pravda píše o tom, co by tedy ta dohoda a ten kompromis měl obsahovat. To znamená přijetí do 48 hodin zákona po změnách ústavy. Ty by ovšem měli začít podle těch neoficiálních informací až v září, volby by se prezidentské a parlamentní konaly tedy až někdy v prosinci a to bude zřejmě pro účastníky Majdanu, pro opozici takové nepřijatelné, zvláště pro tu radikální opozici. Z náměstí už se ozývají hlasy, že takovou dohodu nepotřebují, že potřebují okamžité řešení této situace. A to zřejmě, pokud tedy se potvrdí, co ta dohoda obsahuje, nebude akceptovatelné.
To svědectví, které coby novinář přinášíš v těch posledních dnech a hodinách, tak to je pro nás až nepředstavitelné. Který okamžik osobně tě nejvíc zasáhl?
No tak těch okamžiků byla celá řada. Takové to noční pobíhání po městě, kdy se ze všech koutů ozývá střelba a ozývají se výbuchy, petardy, to opravdu není příjemný zážitek. Ale v takových situacích už člověk pobíhal mnohokrát. Asi co vždycky je to nejhorší, to je pohled na oběti, na mrtvoly, které se válely po ulicích v kalužích krve. Podobné zážitky měli kolegové v hotelu Ukrajina. To bylo další místo, kam tedy ti záchranáři a ti dobrovolníci, zdravotníci přinášeli, ať už zraněné nebo mrtvé, tam byla hala plná krve, totéž bylo na chodnících, totéž bylo na náměstí Nezávislosti. To samozřejmě asi každého šokuje a s tím se člověk těžko vyrovnává.
Právě. Kde hledáte coby reportéři na místě, kteří tam natáčejí, fotí, to vyrovnání se s tou situací, protože po takových záběrech asi člověk nemůže spát a nemůže usnout.
No já jsem toho za ty poslední 3 dny moc nenaspal, protože člověk většinou do rána je na náměstí, potom pracuje, potom něco stříhá a připravuje, čte si ty zprávy, které mezitím přicházejí, když má chvilku času dostat se do internetu. Takže jakmile se podaří usnout, tak spíš i přesto velmi tvrdě, alespoň několik hodin. Každý se vyrovnává s tím nějak po svém, je to individuální záležitost. Záleží také velmi na té novinářské asi zkušenosti toho, co člověk už předtím viděl, nakolik je tedy "otrlý". Takže to je velmi subjektivní a závisí to na psychice asi každého člověka. Já se třeba potom jdu projít někam, kde je klid, kde není vůbec nic slyšet, chvíli sednout si na lavičku, srovnat si to v hlavě, nadýchat se čerstvého vzduchu. To je asi tak jediné, co v té chvíli pomáhá.
Reportér Radiožurnálu v Kyjevě Martin Dorazín. Já děkuju a na slyšenou.
Na slyšenou.
Bohdan Rajčinec, náš host tady ve studiu, kterému můžete posílat svoje otázky. Bohdane, Martin mluvil o tom, že zatím nevíme přesně tedy, co v té dohodě je. Ale pokud tam bude opravdu až u měsíce prosinec, volby, jak prezidentské, tak parlamentní, takže to bude nepřijatelné pro lidi, kteří jsou na Majdanu, kteří požadují to okamžité řešení té situace, jak to popisoval Martin čeho se bojíte, pokud to nebude?
To je dalších 10 měsíců do prosince. Je-li to vyčkávací taktika nebo jiný manévr, to dokážeme těžko odhadnout, jakou míru působnosti v tom hraje další východní mocnost. Také nevíme, nevíme prostě nic. Jednoduše řečeno myslím, že dnešní společnost, ať ukrajinská nebo česká, trpí tím, že nezná podrobnosti různých dohod a to je škoda. Pak se mluví obecně.
Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v Praze, který se už stejně jako jeho maminka tady v Česku narodil, je hostem ve vysílání dopoledního Radiožurnálu. Přesto, jak říká, se cítí být Ukrajincem. A slíbil, že svoje děti bude učit ukrajinsky. Ta šestiletá už mluví?
Ano, mluví ukrajinsky.
Ta roční ještě ne.
Asi ne, ještě to není ono.
Jaké je to být Ukrajincem tady v Česku?
Tak já patřím k té standardní klasické diaspoře, opravdu se vším, co to přináší a obnáší. A mluvili jsme doma vždycky ukrajinsky. Vše pramení z kořenů a výchovy a tradice mých prarodičů, z obou stran mých rodičů. Můj tatínek se narodil na Zakarpatské Ukrajině. A já osobně jsem neměl nikdy problém, protože výchova byla jasná. Není problém být Ukrajincem. Proč taky, je to plus. Máte vizi dvou světů.
Jak byste popsal ukrajinskou duši? Jací jsou Ukrajinci? Jak to máte s tou sounáležitostí, co všechno to znamená být Ukrajincem?
No vždycky si dovolím tvrdit, že nemluvím za všechny, takže je to můj názor z toho mého ne úplně starého ještě života. Ale Ukrajincem být je být trošku rozervaný v tom prostředí i ukrajinském i diasporním. Vždyť za hranicemi Ukrajiny žije skoro 20 milionů tradičních nebo nových emigrantů ukrajinských, to znamená, že se mísí i kultura v těch rodinách. Ale ta tradice přežívá. Proč, no protože Ukrajina nikdy pořádně neměla tu samostatnost, zjednodušeně řečeno. A podívejte se 23, 24 let poté ji přeci jen nemá, byť žije každý Ukrajinec ve svém samostatném státě Ukrajině a přesto se necítí většina obyvatel šťastná a svobodná.
A čemu tedy věří? Proč od listopadu loňského roku jsou v těch mrazech na Majdanu?
Frustrace. Asi si každý umí představit, co to je, když máte ceníky na toho, na vysokou školu na přijetí, na léčebné výlohy. Ty ceníky jsou nepsané. Když se s vámi někdo baví za přepážkou stroze, neurvale, když se baví s vámi lidé sprostě, protože ten život je tam tvrdý, ten východ je tvrdý. V čem? No prostě v tom, že tam silové struktury a tradice jakéhosi království, císařství v uvozovkách, je to, oč tam běží. Čili ta síla z vrchu je velmi pociťovaná středním a nižším obyvatelstvem, co se týče sociálních příjmů například.
A tihle lidé, jakou mají důvěru v opozici, která je roztříštěná? Obecně, kde se bere ta důvěra po tom zklamání, po té oranžové revoluci?
Tam proběhlo mnoho politických i ekonomických změn, které nedopadly zcela dobře. Ve výsledku bych řekl, že každý člověk pociťuje to samé. Pocit vyjadřování se je jedna věc, ale pocit, že všechno zdražilo, je věc druhá. Takže ekonomický rozměr velmi důležitý, špatné hospodaření, špatné hospodaření, vedení státu, opozice opět zvolena do parlamentu. Dnes má velmi těžkou situaci, protože prostě řada lidí už nechce poslouchat. Takže buď se pokusí s tím ještě něco udělat, nebo také skončí v propadlišti dějin, byť je třeba říci, jak říkám, něco víc než nula je něco víc. To znamená, že alespoň tito tři představitelé dnešní musejí dál vyjednávat s vládnoucí garniturou.
Máš host z Ukrajinské iniciativy v Praze Bohdan Rajčinec bude odpovídat po zprávách, které tu budou za 5 minut půl jedenácté, na vaše otázky.
Ano, 3,5 minuty po půl jedenácté je naším hostem Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v Praze. A jemu můžete směřovat svoje otázky třeba přes Facebook, anebo přes Radiozurnal.cz. To dění aktuálně na Ukrajině sledujeme. V budově parlamentu je další mimořádná schůze, na které poslanci projednávají návrh těch ústavních reforem a rozhodnou o příští úřednické vládě. O tom všem s námi.
Pokud se ta situace na Ukrajině výrazně nezklidní, tak se mluví o tom, že lidé budou prchat, budou odcházet, půjdou na Slovensko, do Polska, do Maďarska, k nám. Jak je podle vás, a to už se ptám opět Bohdana Rajčince z Ukrajinské iniciativy v Praze, který je tady naším hostem, jak se k nim budou ty dané společnosti chovat, jak je přijmou? Protože budou přicházet proto, že je z jejich země vyhnaly politické důvody, jak tomu bylo třeba i v případě vaší rodiny, ten rok 49, 68 a ne tedy primárně ty důvody, řekněme, ekonomické.
Ano, tak to bude možné vnímat jako jistou paralelu, protože dle mého názoru bude odcházet vrstva střední, vcelku zaběhlá nebo studenti, kteří mají relativně dostatečný jaksi možnost finančních prostředků žít na Ukrajině. Nicméně ta frustrace přeroste v to, v což přerůstá i frustrace některých mladých lidí jince. To, že prostě já v té zemi už žít nechci. To znamená, nebude mě motivovat výdělek a udržení, ale bude mě motivovat politická krize.
Můžete alespoň stručně našim posluchačům říct ten příběh vaší rodiny, proč to udělali, proč přišli sem a jestli udělali dobře?
Ano, v krátkosti tedy. V roce 47, kdy byl v rozkvětu stalinistický režim, bylo to rozhodnutí jednoduché. Buď zůstanu na Ukrajině, nebo využiji jednu šanci, kterou jsem měl, tu využili, a pokusím se odjet do tehdejšího Československa. To se stalo u mých prarodičů. Využili ji a od té doby tedy jejich děti, pravnuci i vnuci žijí zde. Takže oni si prostě tím zachránili život.
Jaký je ten život na současné Ukrajině? Jaké jsou rozdíly mezi tím východem a západem a pokud budou ty volby, tak jak bude volit ten východ Ukrajiny?
Nejsem politickým analytikem a nyní mohu hádat, že ta podpora Janukovyče a regionů bude slabší, protože přeci jen, ať je to jakkoli, díváme se také na prostředí, které je manipulované odněkud, včetně toho prezidenta. Takže on bude nést důsledky i toho, že bude ne vítězem jasným, možná, že jeho strana bude silná stále. Ale není možné, aby desítky a stovky mrtvých přece zanechaly pozitivní stopu, byť na východě. To znamená oslabí.
Jak se žije právě na tom východě Ukrajiny? Jak to tam vypadá? Jak se, řekněme, tam dá průměrně vydělat a žít za to, co si lidé mohou koupit, jaká práce se tam dá sehnat?
Východ Ukrajiny je samozřejmě průmyslově na tom lépe. Více spolupracuje s Ruskem, má lépe nastavené ty toky finanční i energetické. Řada lidí tam prostě žije velmi dobře. Žije si dobře hodně lidí a nevidí důvod ke změně. Ty výdělky jsou srovnatelné, řekněme, s výdělky v České republice, což je dostatečné pro to, aby průměrný člověk nebo "nadprůměrný" podnikatel, ať už je to jakkoli, žil velmi kvalitní život. Takže když by měl toto měnit a jaksi souhlasit s jakousi neznámou jménem Evropská unie či vůbec společenství evropské.
Dotazy, které na vás přicházejí, první z nich: "Ukrajinský lid dokázal celému světu, jak vláda může dopadnout, že změna systému není až tak těžká. Jste na to hrdý?"
Jsem hrdý, ano. To není jednoduché vyjít do ulic. To vidíme všude a dovolím si říci, že v tom evropském prostoru je to ještě mnohem složitější. Ať se díváme na jakýkoli stát, Ukrajina na to není zvyklá. Pozor, v posledních novodobých dějinných po druhá světové válce. Čili jenom čest a sláva všem, kteří padli.
S dnešním hostem ve vysílání Radiožurnálu jsme na Ukrajině, v zemi, kde žije 48 milionů lidí a mají různé tradice a různé přístupy k životu i k náboženství. Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v Praze už pochází ze třetí generace ukrajinské diaspory v Česku. Do vysílání ale teď vstupuje další host a to je Rostislav Valvoda, který je vedoucím východoevropského programu organizace Člověk v tísni. Dobrý den.
Dobrý den.
Řekněte, jaký typ humanitární pomoci má teď v těchto dnech a hodinách význam a smysl pro Ukrajinu?
Tak v tuhle chvíli jde především o lékařskou pomoc, o lékařskou pomoc přímo na místě. V situaci, kdy tam jsou desítky až stovky vážně zraněných lidí, zvlášť po těch šílených útocích ze včerejška, kdy v podstatě snipeři přímo s cílem podle všeho zastrašovat dav, tak prostě útočili na lidi, tak je potřeba prostě zajistit tu bezprostřední lékařskou péči přímo na místě. A na tom samozřejmě pracují i místní skupiny humanitárních pracovníků, lidí, kteří se zorganizovali a prostě sami od sebe tuhle tu pomoc se snaží nějak zorganizovat. Ale samozřejmě jako není dost, nikdy není dost lidí pro takovouhle extrémní situaci.
Jaké informace od nich máte, jak často jste s nimi v kontaktu, aby vám říkali, co je zapotřebí a jak vlastně je, řekněme, koordinována ta pomoc, kam směřuje?
Tak přímo na Majdanu v Kyjevě je několik lékařských, takových polních center, nemocnic, které prostě vznikly, postupně se vyvinuly, protože lidé se v podstatě bojí chodit do těch oficiálních nemocnic, protože zas často jsou z nich unášeni. Byly případy, kdy ty lidi byli pak mučeni a dokonce někteří byli nalezeni mrtví po nějakých, po několika dnech. Takže ti lidé se bojí do těch oficiálních nemocnic chodit, a proto vznikly tyhle ty špitály různě po městě, nedaleko od Majdanu a tam na místě to koordinují přímo lékaři. My jsme s nimi ve velmi úzkém spojení, tak abychom právě zjistili a připravili prostě pomoc, kterou můžeme poskytnout tady odsud.
A volají vám lidé, nabízejí tu pomoc?
Ano, obracejí se lidé i nejenom přímo z Ukrajiny, ale zároveň nabízejí tady i lidé z České republiky a to je, musím říct, docela posilující vidět tu reakci, tu podporu, která v české společnosti pořád je.
Z Člověka v tísni byl živě ve vysílání Rostislav Valvoda. Já děkuju za rozhovor, na shledanou.
Děkuju, na shledanou.
Zeptám se teď našeho hosta Bohdana Rajčince. Tak já jsem říkala, že hodně Ukrajinců pracuje tady u nás i jinde v zahraničí, hlavně jdou na západ od Ukrajiny a všichni podporují doma svoje rodiny na Ukrajině. Tak to je standard, to je to vychování, to je to semknutí?
Ano, ta migrace především v západní části Ukrajiny je tradiční věc. Řekl bych už od dob Rakouska-Uherska se migrovalo přece po okolí. Ano, je to standard. Jdu, vydělám peníze a podpořím svoji rodinu doma. Proč? No protože ideální stav doma není, přesto mám k tomu velký vztah a cit. Tak to je to první semknutí, podpora rodin pracujícími. Druhé semknutí v krátkosti je celé světové diaspory nebo dnešních Ukrajinců žijících za hranicemi Ukrajiny. A to je velmi významné vždy, když přichází k nějaké krizi. Je řada organizací, ale řada obyčejných lidí, kteří prostě pomáhají finančními dary, někdo se vrací na Ukrajinu. Dvacet milionů Ukrajinců za hranicemi země, byť již narozených mimo Ukrajinu je hodně. Takže semknutí velké a odkaz Ukrajiny jako stále smutného centra historického dění na všechny dopadá.
Zpráva, která přišla ze Slovenska. Slovensko Ukrajině nabízí jednak pomoc při léčbě lidí, kteří byli v uplynulých dnech zraněni během násilností, hlavně v centru Kyjeva. A Bratislava je také připravena v případě potřeby přijmout ze sousední Ukrajiny stovky uprchlíků.
Bohdan Rajčinec, který žije tady v Česku, bude odpovídat na vaše otázky. Napsal Václav: "Prosím vás, změnu nepožaduje lid Ukrajiny, ale banda agresivních demonstrantů, kteří jsou ozbrojeni. Co se nám to pořád snažíte vnutit?"
My nikomu nic nevnucujeme, to zaprvé. Každý má svůj názor a může se přesvědčit na místě, jak to opravdu je. To zaprvé. Za druhé asi odpovím otázkou, proč je tedy Ukrajina na pokraji krachu. Za posledních několik let, 10 řekněme, před změnou politické garnitury. Myslím, že se mýlíte v této věci. Myslím si, že většina Ukrajiny požaduje klid a mír. Bohužel nelze přimět k dialogu někdy jinak než bohužel tak, jak to je.
Natálie píše, je ukrajinské národnosti. A ptá se, jaký je váš názor, jestli Kličko má stejnou vinu na tom, co se děje na náměstí, tak jako prezident Janukovyč."
Myslím si, že nemá stejnou vinu. Kličko je v ukrajinském společenství přijímán jako člověk, který si vydělal peníze sportem, případně PR aktivitami. A ovšem legálně. To zaprvé. Za druhé lze těžko ho vinit z toho, že bylo krveprolití, neboť ten Majdan je oddělený a určitě nepodléhá opozičním předákům, těm třem známým. Čili o stíhání zatím nemůže být řeč. Řekl bych, že nemá vliv na mnoho věcí, které se dějí na Majdanu, byť tam často chodí.
Jak vy se díváte na osobnost Klička? Zvládne to? Mluví se o něm, že to je tahoun, ale přídechem se dodává nemá na to. Tak má, nebo nemá?
Řada lidí říká, že nemá na to být prezidentem. A řada lidí říká to je přesně, co ti sedí. A buď naším obličejem do Evropy. Umíš německy, umíš anglicky, máš zkušenost z Německa, jseš velmi významný sportovec, jseš významná postava, kterou nikdo nepřehlédne. Nevím, ale myslím si, že se také vypracoval za ty poslední tři měsíce.
Další dotaz. "Počítáte s tím, že se Ukrajina může rozpadnout?"
Já s tím nepočítám, ale odpovědi analytiků jsou různé. To prostě nikdo neví, ale uvědomme si, že rozdělení země je tak složitý proces. Buď se to může stát ve válce, nebo se to může stát mírovou cestou, což je ještě "složitější". Železnice, vody, silnice, lesy, strategie, sítě. To není jednoduchá záležitost. Takže počkejme si, jak dopadne další vyjednávání teď.
Michal Koubík se ptá, kdo jsou ti radikálové, kteří používají násilí.
Já neznám každého, kdo je na Majdanu, ale obecně lze říci, že většina těch lidí jsou obyčejní kluci. To, že je tam hodně provokatérů ze všech stran a i psychopatů, je zřejmé.
František se ptá, jak by se zachovala dnešní opozice, kdyby i nově vypsané volby vyhrála dnešní koalice.
No to by akceptovala samozřejmě tu výhru. Ale to mluvíme o politické opozici. Nevíme, jestli by ji akceptovali ti lidé, kteří jsou na ulicích.
Naším hostem ve vysílání dopoledního Radiožurnálu byl Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v Praze, který za pár hodin míří do Kyjeva. Já vám děkuju za rozhovor, na shledanou.
Děkuji, vše dobré.
11 sošek Českých lvů do soboty žádný český film nezískal, po víkendu je vše jinak, Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové získal 11 cen České filmové a televizní akademie. Bezesporu skvělý úspěch. Zůstává ovšem otázka, proč příběh Jana Palacha tvořící zásadní součást československých novodobých dějin musela zfilmovat polská režisérka v produkci americké filmové společnosti. Vítejte u Dvaceti minut. Producent minisérie Hořící keř Tomáš Hrubý ze společnosti Nutprodukce. Dobré odpoledne.
Dobré odpoledne.
Jednak gratuluji k zisku stáda lvů.
Děkuju.
A pak mě zajímá, jak vy sám se díváte na to, ano, Agnieszka Holland má velice intimní vztah k Čechám, k Čechům, k Československu, byla účastna veškerého toho dění kolem 68. a 69. roku, na druhou stranu uvažovala produkce vůbec někdy o tom, že by chtěla, aby ten film zfilmoval Čech?
My jsme se na to odjakživa nekoukali nějak nacionálně a nemyslím si, že vůbec je to tak jako správně se na to koukat, že ten film vypovídá o český historii, není přece vůbec, aspoň pro nás, žádným důvodem proto, proč by to měl točit Čech, Slovák, Němec nebo Polák, takhle jsme vlastně to vůbec nerozlišovali a spíš naopak bych zmínil opačný efekt, a to je třeba, že občas jakoby pohled na dějiny zvenčí může být často zajímavější nebo v něčem může přinášet nějaký originální prvky, jako příklad můžeme uvést třeba knížku Mariusze Szczygieła Gottland, která se tady stala obrovským bestsellerem a vlastně jakoby Čechům obeznámila nějaké jakoby už známé, známou historii jinak.
No, dobře, ale když jsme u polských reálií, tak je to podobné, jako kdyby Katyň netočil Andrzej Wajda, ale nějaký český mladý režisér, to by bylo úplně v pořádku?
Na to se musíte zeptat kolegů v Polsku, ale v mým vidění světa nebo v našem vidění světa, Štěpánově, ale i ve vidění světa kolegů z HBO to je naprosto v pořádku.
Když mluvíte, pardon, o Štěpánovi, to je scénárista filmu Štěpán Hulík.
Přesně tak. A já bych naopak zmínil, víte, slavný americký film Once Upon a Time in America natočil italský režisér, který neuměl slovo anglicky, a je to film z hluboké historie Spojených států vyprávějící vlastně takový jakoby prostě zásadní příběh americký.
Dobrá poznámka. Jak se podařilo angažovat režisérku Agnieszku Hollandovou. Z toho, co jsem si přečetl z té doby, kdy právě probíhalo její jaksi angažmá nebo angažování, tak dokonce měla i jiné pravděpodobně asi daleko lukrativnější nabídky?
Je to tak. Agnieszka v době, kdy jsme ji oslovili s nabídkou na Hořící keř, vlastně byla nominovaná za film In Darkness Tady v temnotě český překlad, byla nominovaná na Oscara v cizojazyčné kategorie, a to je samozřejmě, to bylo potřetí v její kariéře po více jak 20 letech a v tu chvíli ona, nejenom, že měla nabídky na prestižní televizní seriály, například slavný Killing v Americe, ale měla nabídky na celovečerní hrané filmy a ona přesto dala přednost Hořícímu keři a já myslím, že zásadní role v tom hrála právě její osobní angažovanost v tom příběhu.
Jak se shání peníze na film, který má ztvárnit příběh Jana Palacha? Snadno?
To záleží, jakou cestou se vydáte. V našem případě to bylo snadné, a to díky tomu, že vlastně veškeré financování poskytla HBO a bylo to snadné i díky tomu, že se nejednalo v první řadě o film, ale o minisérii, která byla zprostředkována lidem, kteří si předplácejí HBO, takže v tomhle tom případě to bylo vlastně paradoxně docela jednoduché.
Možná taková jednoduchá úvaha hned jaksi zpočátku uvažování o tom, jakým způsobem zaplatit film o ..., nebo filmy o příběhu Jana Palacha, by bylo jít za českou veřejnoprávní televizí a zeptat se se scénářem v ruce, jestli by to čirou náhodou tato instituce nenatočila. Ten pokus proběhl a jak dopadl?
Ten pokus proběhl. Posílal to, posílal to Štěpán už vlastně víc než rok předtím, než jsme se začali bavit s HBO a přes první odezvu, která se mu vlastně dostala od tehdejších dramaturgů České televize, že se jim scénář líbí, tak vlastně už nepřišla potom žádná další odezva a víc než rok se nikdo neozýval. Je zase zároveň nutno podotknout, že to bylo za jiného vedení a jiného systému. Právě si myslím, že díky takovýmhle lapsusům se změnil systém, kterým se posuzujou scénáře v České televizi, vzniklo vlastně autonomní filmové centrum České televize, které už si najímá i externí dramaturgy a ten proces, kterým každý scénář musí projít, aby získal peníze od České televize, byl vlastně systematický a daleko víc transparentní.
Máte pocit, že by to teď prošlo ten scénář, kdyby byl ten teď přinesen, že by prošel?
Já jsem přesvědčen o tom, že ano a myslím si, že lidé v Českém filmovém centru, například Tomáš Baldýnský dokáže rozpoznat velice kvalitní scénáře od těch méně kvalitních. Ta otázka zní ale jinak, ta otázka zní, co by to znamenalo proto, jak Hořící keř vypadá a jestli by za podmínek, kterými by se v klasickém případě financování českého filmu šlo, dalo dosáhnout výsledku srovnatelného s Hořícím keřem, a tam jsem skeptický.
Nechci teď citovat jednotlivé třeba tweety nebo posty na Facebooku, ale když bych shrnul pocit mnoha uživatelů těchto sociálních sítí, tak si říkají - ještě, že to točila Agnieszka Hollandová, protože když by to točil český režisér, a teď jdu proti té své první otázce, kdyby to točil český režisér, třeba dokonce pamětník toho, co se dělo, tak by z toho mohlo vyjít něco takového hořko-sladkého s lehkým sarkastickým nadhledem nad tím tématem jako vlastně jsme to několikrát už viděli v historii české filmové kinematografie. Tam vede vaše obava?
Určitě to byl jeden z aspektů, kterého jsme se obávali a je to i jedna z věcí, kterou řešíme i do budoucna v dalších věcech, které děláme. To, že česká kinematografie je v tomhle tom, v té hořko-sladkosti, jak jste ji zmínil, to je jedna z hlavních jako charakteristik, kterýma by se česká kinematografie dala jakoby pojmenovat, nebo je to nějaký společný jmenovatel řekněme, na stranu druhou v Polsku panuje obrovská popularita českých filmů a jsou to právě ty hořko-sladký filmy nebo ty nejlepší z těch hořko-sladkejch, Petr Zelenka je v Polsku žijící legenda, Jan Hřebejk je v Polsku taky velice uznávaný a známý autor. Poláci naopak oceňujou to na naší kinematografii, co není v té polské. Ta polská je vážná, je to drama a jde do patosu, to je to, to jsou přesně ty znaky tvorby, které v té české kinematografii vlastně absentují, a my zase Polákům závidíme to, co nemáme my, takže ono je to takový ten princip, že na druhém břehu je ta tráva zelenější.
Samotná společnost HBO, která financovala tu minisérii Hořící keř, tak, jak se podařilo přenést Hořící keř, což je opravdu velice československé téma zasazené do historického kontextu, jak se podařilo to přenést do jiných států, tím myslím, jestli vůbec je možné prodat to nějakému národu jinému, než jsme my.
Tady na tu otázku by správně měla odpovídat HBO a moje odpověď bude tudíž jenom velice obecná. Hořící keř se prodává velice dobře, aspoň podle informací, které já mám, prodal se do několika desítek zemí jakožto televizní minisérie, prodal se například i do Spojených států, což je vlastně první televizní minisérie, které se povedlo po revoluci. A ten příběh funguje vlastně a myslím, že to je klíč k tomu, proč se dobře prodává, funguje nezávisle na znalosti československých dějin, možná i nezávisle na tom, že divák nemusí vědět, kde je vůbec Československo. Ten příběh je podle mého v tom tak univerzální, že se na něj můžou koukat lidi po celým světě a je pro ně srozumitelný.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, dnes je se mnou ve studiu producent minisérie Hořící keř Tomáš Hrubý ze společnosti Nutprodukce. Už jsme mluvili o Štěpánu Hulíkovi. V době natáčení filmu, pokud se úplně nepletu, mu bylo 28 let. Nechci zmiňovat nebo posuzovat to, jestli ten člověk mladý nebo není mladý na to, aby napsal dobrý scénář, to myslím, že je na hodnocení někoho jiného, ale je tady jiné hledisko na tu věc, uvažovali jste o tom, že on jako nepamětník těch věcí kolem upálení se Jana Palacha a toho všeho, co následovalo, když bude psát scénář a i když se bude hodně snažit se držet historické reality, mluvit s pamětníky, pátrat v archivech a tak dále, takže prostě nakonec nenapíše scénář, který bude zcela věrný realitě?
O tom jsme nikdy neuvažovali a popravdě řečeno ty nejlepší filmy nenapsali scénáristi, které by pamatovali události, které jsou v nich zobrazeny. Scénárista Schindlerova seznamu nebyl v Osvětimi ani v jiném koncentračním táboře, mohl bych teda pokračovat dál a dál.
Pardon v tom případě tu otázku ještě posunu, jde o to, že ať už se díváme na vesměs pochvalné kritiky v České republice pro Hořící keř, tak ty, které nejsou pochvalné, tak mnohdy cílí na ne úplně historickou věrnost té minisérie, uvádějí se příklady ohledně snímání busty Lenina z Filozofické fakulty na nynějším Palachově náměstí s tím, že tam busta Lenina nebyla, protože tam od jara 68 byla busty T.G.M., tedy to místo, kde teď je posmrtná Palachova maska. Mluví se o tom, že v lednu 69 po Praze měly podle filmu jezdit gazíky plné opilých ruských vojáků střílejících ze samopalů, což podle pamětníků nebylo možné, protože ta horká fáze invaze skončila už v září 68 a plus několik takových drobností včetně možná té nejvýraznější, že, ta událost, ze které film do značné míry těžil dokonce i ve svém závěru, to znamená to přenesení ostatků Jana Palacha z Olšanských pražských hřbitovů do Všetat, tak v reálu odsouhlasila a podepsala maminka Jana Palacha, takže tam historicky nesedí některé zásadní scény, tak se ptám, jestli je to důležité pro vás?
Já si myslím, že ze všech těch věcí, co jste teďka vyjmenoval, je ta poslední ta nejzávažnější. U všech ostatních jsme si říkali celou dobu, že ačkoliv se třeba odchylují od reality a jinak mimochodem je tam spousta věcí, která nám prostě a jednoduše unikla, já teďka trochu odbočím. Miloš, film Miloše Formana Amadeus je často uváděn v žebříčcích filmů, které nejvíce porušují historii v první desítce a můžete si přečíst seznam věcí, které se odehrály úplně jinak v realitě, než jak jsou zobrazeny v tom filmu. To je jenom taková odbočka.
Ještě kratší odbočka, dobu, kdy se Amadeus odehrával, nikdo z těch, kdo se na ten film dívali, nepatovali.
A můžeme se bavit o tom, jestli je to lepší nebo horší, protože zase díky tomu je daleko míň těch pamětníků, které vám to opraví a které vám na internetových diskusích můžou napsat, že to je vlastně úplně jinak. Každopádně všechny ty ostatní věci mě, my jsme se snažili jít po jednak nějakém tématickém, ale i jakoby významovém klíči a dost často se ve filmu stane a musí se to stávat, že porušujete jistou, jisté faktické jakoby, jistá fakta proto, abyste ale udržel třeba linearitu příběhu, nebo prostě proto, že něco musíte udělat z dramatických důvodů. Ty rozhodnutí většinou byly vědomý a byla tam nějaká, byl to nějaký takový jak bych tak řekl anglicky trade off, bylo to něco za něco. Co se týče toho přemístěný toho hrobu, což je vlastně významný i pro vyznění toho příběhu.
Ano.
Tak tam to bylo tak, že my jsme se o tomhle tom bavili s Jiřím Palachem a Jiří Palach nám vlastně jakoby na základě toho scénáře říkal - víte, ono to bylo jinak a sám vlastně řekl, jak to bylo. Ale říkám, my takhle ten konec, takhle, jak jsme to jako napsali, přijde, že to dává smysl a že to vyjadřuje to, co se jakoby opravdu odehrálo a že to je prostě zakončení, to je pro mě smysluplné a vlastně s tím, s tímhle tím souhlasem i my jsme si řekli, že to vědomě porušíme a že to uděláme jinak, ale nikdy jsme se s tím netajili a vždycky jsme to otevřeně říkali.
Rozumím úplně tomu, že ve chvíli, kdy obrazně řečeno vám na stole a dalším tvůrcům stojí na stole 11 sošek Českých lvů, tak se asi úplně nemusíte zaobírat tím, jestli někdo na vaší filmové minisérii něco kritizuje, na druhou stranu je to pro vás důležité jako s tou kritikou, na co míří, co zmiňuje? Budete s tím nějak pracovat dál, teď nemyslím kolem Hořícího keře samozřejmě dál?
Je to, já si myslím, že je to pro nás naprosto klíčový a jedna z věcí, kterou my jsme si na začátku naší kariéry a doufám, že se nám to povede, řekli, že se k ní jako nebudem otáčet zády a že to budem vnímat, my jsme se od začátku báli i vzhledem k těm historickým přesnostím z toho, že vytvoříme vlastně nějaký zploštění historie a vytvoříme prostě obraz, kterej je nepravdivej a kterej pak v lidech zůstane, protože to bude taková ta přetrvávající vzpomínka na tu dobu v očích těch, kteří to nezažili. Stejně tak se bojíme toho, že samozřejmě tím, jak ten film posbíral nějaký ceny, takže přestaneme vnímat ostatní názory, který třeba jdou proti proudu a zatím se jim snažíme nějakým způsobem naslouchat a stavět se k nim.
Vy jste počítali s tím, protože co se týče čistě filmového zpracování příběhu, tím myslím uměleckého filmového zpracování příběhu Jana Palacha, tak vy jste vlastně první a asi na nějakou dobu zůstanete tím, kdo bude zmiňován, na čí film se bude mnoho lidí dívat a bezesporu si utvářet ten obraz, vy jste s tím počítali, že vy asi opravdu vytvoříte nějaký etalon toho, jak se bude spousta lidí dívat na to, co se stalo Janu Palachovi?
My jsme si na začátku uvědomovali tu možnost, že to tak dopadne, ale takhle to dopadne jenom tehdy, pokud se ten film takzvaně povede, pokud se z něho do jisté míry stane kulturní fenomén, tak v tu chvíli se dá říct, že může definovat nějakou dobu a její mediální obraz u lidí, kteří tu dobu nezažili a samozřejmě, že to s sebou nese velkou zodpovědnost.
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu producent minisérie Hořící keř Tomáš Hrubý ze společnosti Nutprodukce. Zajímalo by mě, z jakého důvodu podle vašeho názoru v České republice nejsou točeny, nebo možná, a to nevím, nejsou zaplaceny nebo nejsou zaplatitelné velké celovečerní filmy o některých klíčových postavách, možná rozporuplných klíčových postavách poválečné československé historie, mám na mysli bratry Mašíny třeba nebo vůbec figury třetího odboje?
To jste zrovna narazil na projekt, který zrovna vzniká a režíruje to režisér Tomáš Mašín, což není jenom teda shoda jmen, a je to film, který, co já vím, má vzniknout velice brzy a který je postaven na poměrně úspěšném pana Nováka Zatím dobrý. Takže to je zrovna příběh, který se momentálně filmuje. Já bych za tím nehledal žádnou konspiraci, ani nějakou neochotu institucí to třeba podporovat. Já bych za tím taky, taky bych to vykládal v nějakých relacích a mantinelech české kinematografie. Víte, oni velký filmy historický stojej hodně peněz. Hořící keř stál daleko víc násobně než je průměrný rozpočet českého filmu a je to projekt, který se dá udělat jenom několik, jednou za několik let v takovémhle prostředí a když se nepovede, tak je to pak strašná rána nejen pro producenty, ale i vlastně pro ty filmový instituce, který ho podpořily.
Mimochodem pokud se nepletu, tak pro HBO Europe, což je tuším dceřiná společnost té mateřské americké společnosti, to byla největší produkce vůbec v té její historii?
Ona ta historie té produkce není tak dlouhá, ale dá se říct, že ano, a je to vlastně první na území minimálně Československa, ale i Polska, kdy HBO Europe vytvořilo opravdu originální věc, předtím vlastně to byly remaky, anebo jakoby inscenované věci, které byly převzaté odjinud.
Zajímá mě ještě jedna věc, která souvisí s hořícím keřem, viděla film Dagmar Burešová? To znamená vlastně úplně klíčová postava té třídílné série a nakonec i klíčová postava celého toho příběhu o Janu Palachovi?
My to máme zprostředkované ty informace od jejích dcer a ty s filmem, aspoň, pokud já vím, byly velice spokojeny, ale přímo s Dagmar Burešovou jsme nebyli v kontaktu.
My jsme se pokoušeli v rozhlase s Dagmar Burešovou několikrát spojit, ale zjevně zdravotní stav její nedovoluje vystupovat veřejně. Zajímá mě, jaké reakce jste sklízeli od lidí, kteří si dané věci pamatovali, dokonce někteří z nich byli jejich přímými účastníky?
My osobně jako tvůrci jsme se nesetkali vlastně s žádnými negativními reakcemi, vyjma několika článků třeba v poslední době na Britských listech, ale nikde ne přímo s lidmi, s kterými jsme měli jakoby dohodu co se jakoby scénáře týče. Samozřejmě, že už jsme těžko mohli získat reakci od pana poslance Nového, nicméně, a to je vlastně paradox, ...
Pardon jenom pro pořádek, pan poslanec Nový to byl ten muž, který vytáhl tu teorii o tom studeném ohni a který pak byl žalován.
Přesně tak. Ale vzhledem k poměrně přísné legislativě my jsme vlastně potřebovali souhlas od všech pamětníků a dědiců, tudíž i od dědice pana Nového. My jsme se toho strašně obávali, ale dědička pana Nového, což je jedna z ironií české historie, je Kamila Moučková, která se ...
Kamila Moučková je jeho dědička?
Je jeho dcera. A samozřejmě, že jejich politické cesty se v 68. roce totálně rozešly a Kamila Moučková nám to s velkým potěšením dala ten souhlas a Kamila Moučková teda byla s tím, s tou minisérií enormně spokojená.
Takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Tomáš Hrubý ze společnosti Nutprodukce se mnou mluvil o minisérii Hořící keř. Díky za návštěvu. Hezký podvečer.
Děkuji za pozvání. Mějte se fajn.
U mikrofonu byl Martin Veselovský. Přeji dobrý poslech.
Jak už jste dnes slyšeli v našem vysílání, podle zjištění Radiožurnálu, dva významní a vlivní bývalí členové ODS Patrik Oulický a Alexandr Novák zafinancovali jedno z největších kasin v České republice. Podle našich informací oba zaplatili dvě částku v řádu milionů korun a přes nastrčeného člověka koupili značkou část v kasinu v Aši. Vedle tohoto podezření a informací jsou oba takzvaní straničtí kmotři prošetřováni antikorupční policií ve věci praní špinavých peněz. K tomu se patří dodat, že bývalý senátor Novák je už ve vězení za jiný trestný čin. Začíná Dvacet minut Radiožurnálu. V brněnském studiu Českého rozhlasu je předseda občanského sdružení Brnění a protihazardní aktivista Matěj Hollan. Dobré odpoledne.
Dobré odpoledne.
Pane Hollane, jste nějak významně překvapen tím, jakým způsobem si někdo v danou chvíli veřejně činný pořídí minimálně část kasina, aniž by se veřejně vědělo, že ho má?
Ne, myslím, že ten stav hazardu v České republice je takový a je ho tak moc, že v tom kvantu to vlastně ani kontrolovat nejde, co kdo vlastní. Je běžné nejen z hazardu, že ty papíroví majitelé různých akciových společností jsou jenom nastrčení koně a přes nějaký další systém buďto napřímo anebo offshorový to vlastní někdo úplně jiný, to není překvapivé.
Vy jste to teď naznačil, ale je opravdu nereálné, aby dané úřady, dané odbory na ministerstvu financí, které se zaobírají tím, že vydávají nebo nevydávají ve správním řízení povolení na provozování sázkových her a loterií, aby prostě nerozklíčovaly to, že se tady děje něco, co se dá nazvat prostě nastrčený člověk za někoho jiného?
Já mám dojem, že ministerstvo financí do nedávné doby hlavně, když bylo řízený Miroslavem Kalouskem, tak ten zákon o loteriích vlastně nerespektoval vůbec v ničem, takže to, že si ani neproklepávalo ty žadatele o licence na kasiny nebo na herny, tak vlastně v tom kontextu není překvapivé, ale smutné, to je každopádně.
Ministerstvo financí, minimálně to jeho současné vedení a také náměstek ministra financí Ondřej Závodský k tomu případu, který dnes, o kterém dnes mluví Radiožurnál, říká, že probíhalo a až doběhlo u toho daného kasina správní řízení o udělení licence, teprve poté finančně analytický útvar ministerstva financí přišel s nějakou informací o tom, že tam jsou určitá podezření, že peníze, které byly složeny jako řekněme zástava, tak nebyly úplně košer. To vysvětlení přeci zní docela logicky, nebo ne?
V tomhle zní logicky a teďka je zase na druhou stranu, abych ministerstvu financí tolik nekřivdil, tak ono nemá povinnost zjišťovat všechno o každém žadateli o nějakou licenci, nemá povinnost to dohledávat nebo žádat o součinnost policii a když to vezmeme čistě z trestněprávního hlediska, tak i to dnešní odhalení neznamená automaticky, že se tam děla trestná činnost. Prostě znamená, že tam byly firmy nějak provázané, pravděpodobně Alexandr Novák s panem Oulickým do toho nějak nasypali peníze, ale to ještě neznamená, že to udělat nesměli, ale znamená to, že přes nějaké zprostředkovatele se dostali k lukrativnímu byznysu, za který nechtěli být sami vidět, což chápu.
K té informaci, o které mluví Radiožurnál, je také dobré dodat to, že na oba muže, tedy na Oulického i Nováka podal už před dvěma lety trestní oznámení finančně analytický úřad ministerstva financí a protikorupční policie případ od té doby, to znamená zhruba dva roky vyšetřuje, zatím bez výsledku. Ta informace, kterou Radiožurnál získal od mluvčího tohoto útvaru Jaroslava Ibeheje zní: "Tímto případem se skutečně zabýváme, je ve fázi prověřování, nicméně v této chvíli nebudeme k této věci poskytovat žádné bližší informace," tedy standardní věc ve chvíli, kdy něco běží. Tak se jenom ptám a vlastně se ptám na vaši zkušenost, pane Hollane, z té věci, jestli to je standardní, protože to může být poměrně komplikovaný případ a může se prostě ukázat, že dva roky třeba není nestandardně dlouhá doba, co si myslíte vy?
Neumím bohužel vidět do toho, jak ten útvar funguje. Máme tady, za chvilku oslavíme dvouleté výročí, když byla obviněna paní Parkanová, ta kauza se také vůbec nehýbe, takže to, že se nějaká kauza dlouho vleče, nemusí znamenat vůbec nic, může znamenat, že je to těžké a že to musí rozklíčovat přes zahraničí, kudy nějaké finanční toky chodily, stejně jako v případě pana Rittiga, že jo, taky to trvalo dlouho to vyšetřování a ještě dlouho určitě trvat bude, takže jenom z toho, že něco trvá dlouho, nejde asi nic vysuzovat, ale mně připadá zajímavé rozšířit tu kauzu té firmy WGG, protože, když jsem se podíval dneska ...
Pardon, to je firma, které byla vydána licence na provoz toho ašského kasina.
Ano, to je ta firma, jak o tom Radiožurnál a Janek Kroupa informovali, do které přes nějaké další firmy nasypali peníze nebo napůjčovali peníze tito dva kmotři, jak se označují, ODS. Tak, když jsem se podíval do oficiálního výpisu ministerstva financí, tak jsem zjistil, že ta firma WGG bude mít třeba monopol v Chomutově. Jsou povolena v Chomutově jenom dvě adresy a na obou dvou provozuje hazardní přístroje už v dnešní době výhradně firma WGG. Takže ve chvíli, když ministerstvo financí zruší ty licence pro ty všechny ostatní herny, které jsou vyhláškou zakázány, tak tedy, pokud je pravda to, co se dneska zjistilo, tak tam pan Alexandr Novák s panem Oulickým budou mít monopol na Chomutov. Není to jenom Chomutov, díval jsem se třeba ještě na Cheb, kde taky firma WGG má a taky jedna ze čtyř adres, která v Chebu má zůstat podle vyhlášky, tak je touto firmou provozována. Takže oni nějakým způsobem, a to bude asi muset policie rozklíčovat, jestli tam docházelo ke korupci nebo k nějaké jiné formě trestné činnosti, si zařídili to, že v určitých obcích, a ten Chomutov je takový velmi křiklavý a asi se o tom taky bude hodně mluvit, tak prostě tam se zastupitelstvo z nějakého důvodu rozhodlo, že jenom tato firma má nadále v hazardním byznysu v Chomutově podnikat.
Teď jenom a to je v podstatě technická formální poznámka, to není přece ale výsada jednoho města, jednoho Chomutova. To, že některé obce svými místními vyhláškami nebo rozhodnutími zastupitelstva řeknou - jen na této adrese bude provozován hazard, nebo že dokonce označí jenom jednu firmu, která bude moct v tom daném městě, to není případ jen Chomutova?
Ne, ne, ne, to se děje běžně, tady se to spojuje v té osobě pana Nováka a Oulického zajímavě, jinak se to bohužel děje po celé republice, že ne moc transparentním způsobem postupují samosprávy při výběru těch míst, kde bude hazard povolován.
No, a pak se k tomu dá ještě říct, je to všechno rozhodnutí nebo ta jednotlivá rozhodnutí jsou rozhodnutí těch místních samospráv. Pokud to rozhodnutí nebude nějakým způsobem zásadně zpochybněno, nebudou přineseny důkazy, tak je to prostě naprosto svrchované rozhodnutí daného zastupitelstva?
To určitě, ale zrovna v tom Chomutově bude asi zajímavé se zeptat zastupitelstva, jak dospělo k tomu, že zrovna tyto dvě adresy jsou té firmě WGG povoleny, protože o tom se spekuluje dlouho, že za tím je pan Novák. To není ..., pro mě právě proto dneska byla novinka, protože v posledních měsících se na mě několik lidí obracelo ze severočeského kraje, jestli nevím, jestli nemáme, nemám nějaké informace o tom, jakým způsobem Alexandr Novák za tou firmou stojí, takže o tom se spekuluje dlouho a samozřejmě se o tom spekulovalo i v době, kdy ta vyhláška v Chomutově byla takto přijímána, tak ty informace nějak tam tichou poštou běžely, ale tenkrát to ještě nebylo takto zřetelné, jak dneska.
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu s předsedou občanského sdružení Brnění Matějem Hollanem. Mluvíme zejména o posledních zjištěních, které se týkají jednoho z největších kasin v České republice. Jedna věta, která je z úst Ondřeje Závodského, náměstka ministra financí, který má kromě starosti o státní majetek také na starosti hazard a ta věta zní a teď se opět bavíme, pane Hollane, o tom, o udělení licence právě pro ono ašské kasino. Ta věta zní: "Ministerstvo financí udělilo licenci na základě žádosti této společnosti, veškeré požadované materiály byly předloženy, proto bylo povolení uděleno," tečka. Což je vlastně jenom velice hrubé nebo velice jednoduché jaksi zrekapitulování toho, jaké jsou, jaký je chod správního řízení při udělení té licence. Co jiného mohl ten úřad udělat?
Já myslím, že to udělal správně, to jsem říkal i na začátku, že prostě on nemá možnost to detailně zkoumat, a i kdyby, tak tam není za tím žádná trestná činnost prokázána, takže to povolit musel. Myslel jsem to v té úvodní řeči tak, že bych se nedivil tomu, když by to ministerstvo financí v té době vědělo, protože z ostatních, z ostatního povolání automatů známe, že ministerstvo financí to povolovalo v rozporu vyhláška a vedle škol, nemocnic a podobně, takže by mě nepřekvapilo, když by to i vědělo, ale to je jenom takový nezřetelný dohad, je samozřejmě možné i v té ...
To nemůžete prokázat?
Ne, to nemůžeme prokázat. Je možné samozřejmě, že v té době to netušili, že prostě povolili té firmě povolení, protože v Aši, a díval jsem se na to, tam to není v tom místě vyhláškou zregulováno, takže zastupitelstvo ašské si v tom místě to obrovské kasino přálo. Když jsem se díval na ty počty, tak tam je přes 300 herních míst, ať jsou to automaty nebo nějaké druhy rulet, takže je to opravdu velmi obří podnik v tom Aši.
Když mluví člověk se zástupci herního průmyslu, se zástupci anebo s majiteli kasin, tak oni mají docela slušnou sumu argumentů proto, že jejich byznys je dostatečně regulován, že jsou doslova zavaleni velkou spoustou kontrol od státních úřadů a že vlastně tam není žádný prostor proto, aby mohla například samotná kasina fungovat jako takzvané pračky špinavých peněz, myslíte si, že to tak je?
Teoreticky jde samozřejmě obejít všechno a na tohle bude muset odpovědět potom policie nebo soudy, jak to bylo v tomto případě. Nicméně je pravda, že kasina jsou v daleko přísnějším režimu než klasické herny, jsou v režimu zákona proti praní špinavých peněz. Když jdete do toho kasina, tak se musíte prokázat občankou a je to celé monitorováno, takže se, takže bych nečekal, ale to neznamená, že to tak není, že to nesloužilo jako pračka peněz, protože, když někde máte 300 herních míst a máte to u hranic a může tam být hodně turistů a hodně lidí, tak prostě z toho vyděláváte tak jako tak, i bez toho, že byste tam ty peníze nějakým způsobem pral, ale to se holt ukáže u vyšetřování. Já každopádně žádné indicie zrovna, že by se tady praly peníze, nemám.
Rozumím. No, a pak ještě jedna věc, protože samotné ministerstvo financí teď tvrdí, že licenci tomu danému kasinu, i kdyby nakrásně chtělo, vzít nemůže, protože policie a případně soud nedošly ve svém šetření tak daleko, aby bylo zjevné, že nastal takový nebo jiný trestný čin. Je to tak?
Je to tak. Zatím víme nebo zatím tušíme akorát to, že za tím ..., že ty zisky půjdou asi panu Novákovi a panu Oulickému, ale to není samo o sobě trestné.
No, a pak by mě zajímal, pane Hollane, ještě váš názor na to, jestli tato jedna věc, možná i v kontextu toho, co jste říkal vy o Chebu a Chomutově, jestli to je prostě jednotlivost, kdy někdo, to je jedno kdo v tuto chvíli, využil prostě toho, jak ten systém vypadá a prostě tam si nějakým způsobem dělá svůj byznys, anebo jestli to je známka a obrázek toho, jak vypadá celý systém.
Myslím, že to o tom systému vypovídá hodně, ale ten základ je, jak jsem říkal, že toho máme opravdu u nás strašně moc, máme největší koncentraci heren, automatů i kasin na světě. V Praze je víc kasin než v Las Vegas a ono se v tom kvantu pochopitelně může dít plno věcí. Na českém trhu loterijním operuje několik velkých firem, ale potom jsou desítky regionálních a zrovna tato firma WGG má kromě Chomutova a Chebu a Aše myslím, že ještě v jednom město jenom ty své automaty, takže to není žádná velká firma. Máme tady daleko větší hráče a asi represivní orgány nebo orgány činné v trestním řízení, jak se říká, tak se asi na to nezaměřovaly dosud nějak do hloubky, protože to kvantum, kolik toho je, když máme 60 tisíc přístrojů a tisíce heren, tak se prostě zkoumá hodně těžko, kdo za kterou hernou stojí a jak je to tam provázáno.
Říká zatím ve Dvaceti minutách Radiožurnálu protihazardní aktivista Matěj Hollan. Teď ještě jedno téma, které souvisí s hazardem v České republice. V Česku jsou na internetu povoleny jen kurzové sázky. Podle dostupných informací přímo z ministerstva financí se na ministerstvu financí uvažuje o tom, že by se na síť pustily i jiné typy hazardu, je to dobrý nápad principiálně?
Je potřeba se podívat na to, jak to funguje dnes. Dnes člověk může hrát na internetu českém běžně, akorát ty hry, co hraje, nejsou fyzicky v nějakých serverech nebo v počítačích tady na území České republiky, ale jsou provozovány třeba na Maltě, ale ten internet žádné hranice nemá, takže je asi legitimní otázka, zdali to nemá být spíše legalizováno a silně regulováno. Je taky otázka, když tady byly povolené nějaké druhy her, tak, jestli to není v uvozovkách nebo trošku v nadsázce nespravedlivé vůči těm ostatním druhům her. Vím, že tady běží nějaké žaloby, byly podány různé trestní oznámení na Kalouska, nevím, jak dopadly ohledně toho, že prostě určitý segment těch her byl na internetu povolen, určitý nebyl, ale to, co je důležité z mého pohledu, když se na to podívám, když se na to podívám z hlediska ochrany společnosti nebo ochrany hráčů a těch gamblerů a jejich rodin, tak by stát měl dbát na to, aby bylo minimalizované riziko vzniku závislosti a aby bylo regulované to, kolik se do toho dá nacpat peněz. Kdybych ...
Jenom pardon, jak byste to chtěl u internetového sázení nebo vůbec u internetového hazardu udělat?
Ve chvíli, kdy to bude provozováno legálně, tak tam to nastavíte zákonem a můžete to pod sankcema, trestama, dokonce trestněprávně vyžadovat, aby to bylo ...
A pardon, co konkrétně?
Ty limity. Když jste se ptal na to, jako kolik, jak na internetu může regulovat, kolik se tam prohraje. Tehdy, když by to bylo regulováno zákonem. Ve chvíli, když to není, tak to samozřejmě nijak regulovat nejde, když se podniká z Malty, ale nejsem úplným odborníkem tady na to internetové sázení, on je to teďka celoevropský problém a bude se to řešit na úrovni celoevropské legislativy a to minimálně, protože internet, jak známe, se reguluje, reguluje velmi těžko. Nevím ale, jestli je šťastný krok, aby teďka stát povoloval další formy hazardu, když nemáme vyřešené ty kamenné herny.
Chápu. Jenom ještě jedna citace od Ondřeje Závodského, náměstka ministra financí, který říká: "Utíkají nám zde obrovské prostředky z ilegálního byznysu, my tuto oblast tedy řekněme internet a hazard na internetu chceme uchopit, regulovat a pochopitelně zdaňovat." Ty úvahy, kterými se ubírá, ubírají myšlenky ministerstva financí jsou tak, že stejně jako u kurzového sázení by byla nutná registrace v kamenné pobočce a potom, což je možná to, o čem mluvíte vy, pane Hollane, zavedení centrálního systému, který by hlídal objem sázek a profily jednotlivých hráčů. Otázka je, jestli by to bylo dostatečné a jestli by náhodou se tady někde v centrálním systému neshromažďovalo opravdu luxusně ohromné množství dat?
To by se každopádně shromažďovalo, ale ono se u centrálních loterijních systém, tedy těch videoloterijních terminálů shromažďuje už dneska poměrně velké kvantum informací. Z toho bych osobně neměl velký strach, i když chápu, že ve chvíli, když jsme sledovaní všude kamerama a plno institucí a telefonních operátorů o nás má detailní data, že to je zneužitelné a ti provozovatelé by to nějakým způsobem mohli zneužívat také, když takhle nás budou mít registrované na internetu. Já se na to dívám tak, že je potřeba, aby stát dělal veškeré kroky vedoucí k tomu, aby ta závislost a ty negativní dopady byly co nejméně a ve chvíli, když tohle je ta základní myšlenka, tak pak je určitě správně, aby to bylo zdaněno, aby z toho stát měl ještě příjem, ale primárně se na to nemá dívat tím daňovým okem, ale z hlediska dopadů na společnost.
No, a pak ještě jedna věc, ta souvisí s tou relativně nedávnou zákonnou změnou, která se týká výherních a videoloterijních automatů, namátkou, Dvůr Králová, Nová Paka, Hořice, Chlum nad Cidlinou, to jsou některá města, která si místními vyhláškami některé z těch měst dokonce i místními referendy odsouhlasila zákaz hazardu na svém území, a přesto tam výherní automaty a herny stále fungují, protože mají licenci od ministerstva financí a to řízení o odebrání licence prostě běží nějakou dobu a trvá to minimálně na vkus těch měst dlouho. Kdo podle vás za tu situaci může?
Minulé vedení ministerstva financí. Pomalu to šlo už za ministra Kalouska, na ministra Fischera se to akcelerovalo až v posledních dnech, co tam byl na úřadě. Ta praxe minulý podzim, protože teprve tehdy to mělo nějakou relevanci poté, co v dubnu minulého roku Ústavní soud řekl, že obce mají skutečně právo regulovat veškeré druhy hazardu, tak tehdy to začalo být relevantní, ale během toho podzimu ministerstvo financí zvládlo vyřešit jednotky správních řízení, ve kterých pár licencí nebo pár povolení po republice odebralo. Současné vedení ministerstva financí, tedy Andrej Babiš a Ondřej Závodský, který to tam má jako náměstek na starosti, tomu dali vysokou prioritu a mělo by to jít teďka už opravdu rychleji, oni to předtím prostě nedělali a zanedbávali tu svoji povinnost.
A co to znamená, že by to mělo jít rychleji? Já jenom, když se dívám na meziroční pokles těch samotných výherních automatů mezi, mezi roky 2012 a 13, tak poklesl o 6 % na nějakých 61 tisíc jednotlivých těch zařízení, tak ten pokles, aby se dalo mluvit o řekněme úspěchu té zákonné změny, by měl být jak velký?
Ta zákonná změna byla v tom, že obcím dala pravomoc regulovat a hlavně v tom, hlavně tedy ne tak zákonodárci, jako potom Ústavní soud a tam těžko odpovídat, co má být, co má být ten pozitivní dopad toho zákona z hlediska počtu těch zrušených povolení. V současné době běží na ministerstvu financí zhruba 20 tisíc těch správních řízení, takže ve chvíli, kdy se to dokončí, tak by mělo být zhruba o 20 tisíc automatů méně a ten odbor funguje tak, že buďto prostě ti zaměstnanci adekvátně pracují a připravují ty materiály anebo to nedělají, nebo se věnují třeba povolování těch automatů. Takže ve chvíli, kdy to ministerstvo bude chtít a ministr financí sedne ke stolu, tak může začít podepisovat takzvané rozklady, když ti provozovatelé se odvolávají až k ministrovi, může je začít podepisovat a v té chvíli to má, je to už ukončený ten proces a provozovatelům nezbývá, než ty automaty vypnout. V Brně už máme takhle několik desítek heren, které vypnuté jsou, takže já doufám, že ministr Babiš to vezme jako svoji prioritu a skutečně to ministerstvo začne v tom pracovat, protože podle nálezu Ústavního soudu je i povinno to dělat hodně rychle, protože obcím je upíráno jejich právo na samosprávu.
Tak uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet. Předseda občanského sdružení Brnění Matěj Hollan byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za váš čas. Na shledanou.
Na shledanou.
Martin Veselovský byl u mikrofonu Radiožurnálu. Přeji dobrý poslech.
Dobrý den. Začíná pořad Jak to vidí, u kterého vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, pedagog, skladatel. Dobrý den.
Dobrý den.
Vláda vybrala tři lidi do speciálního výboru, který bude prověřovat adepty do dozorčích rad státních firem. Sdružení Rekonstrukce státu ale kritizuje fakt, že výbor není ani odborný ani nezávislý. Jak to vnímáte? Já jenom dodám, že jde o úředníky bez zkušenosti s vedením podniků.
No, já myslím, že tam je ještě jeden důležitý moment, a to je to, že jejich rozhodnutí nakonec patřičný ministr nemusí zcela respektovat ...
Přesně tak.
A pokud vládě zdůvodní, proč to nerespektuje, tak je to akceptováno. Já si myslím, že bych to rozdělil trošku na dvě položky. V té první nepochybně, že tyto kroky budou nezbytné udělat a bude důležité, aby se nad pojmem "trafika" jako taková, lhostejno, jestli politická či jiná, aby se s tím začalo nakládat jako s něčím, co je svrchovaně nežádoucím elementem této společnosti a je to vždycky s pachutí, že je to něco za něco. Je v tom ten mravní defekt, ať se na tom, ať se na to dívá kdo chce, jak chce. No, ale pak je ten druhý moment, a to je "kdo". Řekl jsem proč, to ano a kdo? Víte, že vybrat trojici, čtveřici, pětici, která bude vyhovovat úplně všem, to je prakticky nemožné. A to, co jsem si ověřil, že budou překládat, předkládat tedy výpis rejstříku trestů a budou předkládat svůj životopis a tak dál, no, to se předkládá všude, kde má člověk vykonávat nějakou řídící či vedoucí funkci. Ale je tam další moment, a to mě zajímá, do jaké míry budou ti lidé seznámeni s problematikou toho daného oboru, od jaké míry ti lidé v těch oborech mají sami renomé těch, kteří už něco vykonali, mají za sebou skutečně svrchovanou práci. Znovu se vrátím ke jménu pana doktora Motejla. O panu doktoru Motejlovi nikdy nikdo nepochyboval, že byl svrchovaným ombudsmanem. Tečka. Takto to je. Doktorů Motejlů máme žalostně málo, takže spíš se ptejme proč, buď je neumíme hledat, nebo je neumíme vychovávat, nebo nestojíme o jejich práci, i to je možné, ale já toto vnímám zase jako trošku plácnutí do hladiny vody, protože je nezbytné tedy s tím něco dělat, ale v podstatě nevíme jak a když předložíme návrh, tak počítáme s tím, že ten návrh bude okamžitě zpochybněn, protože neumíme dosadit patřičnou sestavu kompetentních a plně respektovaných, obecně respektovaných osobností.
Ono mimochodem ten nový vládní výbor pro personální nominace, tak zní ...
Ano.
... oficiální název, bude mít tři člen. Zasedne v něm jeden zástupce každé koaliční strany. Přitom ale podle toho původního návrhu mělo být těch členů 9 a několik z nich měli být právě apolitičtí odborníci na právo, či ekonomii.
Já se směji. Stěží jsme našli tři, devět nejsme schopni. Takže spíš je to postaveno na této myšlence. Ale to, co mě u toho trošku zase irituje, tato vláda se zastřešovala tím, že odbornost bude mnohem důležitější než stranická příslušnost. Jestliže si vyčtu, že sestava těchto tří je znovu postavena na nominaci tří politických stran, tak to ve mně okamžitě vzbuzuje řadu otazníků.
A odpověď se nabízí?
Odpověď se nabízí ano, ale vytvořme grémium, které bude mít k tomu patřičný respekt, nebo patřičné renomé, tu patřičnou odbornost, tu patřičnou nezávislost, skoro bych na tom slůvku trval a zbavme ji toho podujetí na to, že přece jenom budou na politických stranách nějakým způsobem participovat.
Ministryně spravedlnosti paní Válková se omluvila obětem i pozůstalým za svůj výrok, že se cituji: "toho v protektorátu zas tolik nedělo." Nutno říct, že tato slova zazněla v kontextu otázky o odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 a že ministryně chtěla srovnat hrůzy v dalších zemích a u nás. Jak vy to vnímáte? Protože ty reakce, zejména z řad opozice, asi i logicky, byly hodně ostré, dokonce předseda ODS Fiala vyzval k rezignaci paní ministryni.
Jak to vidím? Víte, musí říci před závorkou, že považuji za paní doktorku Válkovou za člověka uvážlivého a moudrého. Je vidět, že i moudrým se občas přihodí, že řeknou věc, která je v nepravou chvíli na nesprávném místě, či není přesně a správně formulována. Nemyslím si, že by paní doktorka Válková patřila mezi ty, které, kteří by zlehčovali veškerou tu represivitu, která se tady odehrávala po Heydrichiádě a tak dál, nevěřím tomu. Ale já jsem ve svém životě poznal několik osobností, které mám velmi rád, kterých si považuji a které ctím a ti byli shodou okolností spjati s tímto údobím tak, že to prožili všechno na vlastní kůži. Nikdy nemluvili o tom, co všechno ji ztráta blízkých změnila v jejich dalším životě. Znám 94letou ženu, která při Heydrichiádě přišla o manžela a byť uplynulo 70 let, tak se s tou ztrátou do dneška nevyrovnala. Co mohu vzkázat, co mohu říci? Víte, mluvme vždycky jenom o tom, s čím jsme bytostně spojeni, co jsme prožili. Ta vlastní kůže je tady nezastupitelná. To, co mám z doslechu, to, co mám zprostředkovaně, je vždycky následně někým a nějak zpochybněno. A je to správně. Protože ta vnitřní účast, ta citová angažovanost, to je věc, která je nezbytná při posuzování čehokoliv. Co se tady odehrávalo a nebyly to jenom Lidice a Ležáky, to přece všichni víme a mohu dát i jedno memento. My jsme přišli o řadu skvělých literátů, skvělých žurnalistů, skvělých vědců a lékařů, hudebních skladatelů, výtvarníků, to všechno jen ve smyslu pro tady ty Heydrichiády. Ty osobnosti mohly poznamenat náš duchovní a kulturní rozvoj zcela klíčovým a zásadním momentem. Nebylo jim to dáno. A rozhodla o tom politická moc té doby, chovali se tak, jak se chovali a já byť jsem neměl ve vlastní rodině nikoho, kdo by skončil v koncentračním táboře, či byl popraven, tak vím, že ta doba byla tak represivní, že je neomluvitelná do dneška. Tedy tak to vidím.
Jak nebezpečné, pane profesore, může být relativizace dějin?
Velmi, velmi nebezpečná, protože se tím svým způsobem stírají ty krajní póly. Ono se to všechno nahrne do jakéhosi středního pásma a v tom středním pásmu už projde leccos. Čili nestírejme to, co se událo jak ve smyslu pozitiv, tak ve smyslu negativ, nechme tam, kde to historie postavila, patří to tam a chovejme se k tomu jako k jakémukoliv jinému odkazu, duchovnímu, morálnímu, mravnímu a tak dál. Je to věc, která postihla tento národ zcela zásadním způsobem a je mně úplně jedno, jestli někdo tímto způsobem bude zlehčovat dopad Heydrichiády a jiný politické procesy a případy Milady Horákové a dalších. V mých očích je to úplně zcestné a úplně hloupé.
Prvoligový duel Baníku Ostrava s pražskou Spartou opět poukázal na problém chuligánů. Stadion Na Bazalech se změnil v bojiště, létaly petardy, světlice i sedačky, padla i část bezpečnostního plotu. Co jste si u těchto záběrů, pane profesore, opět řekl?
To, co vám teď řeknu, bude hodně smutné. Já jsem byl naposledy živě na fotbale před 26 roky, bylo to na Spartě, můj syn měl 11 let, tak jsem ho pozval. Už tehdy se odehrávalo něco v mých očích neomluvitelného, nebylo to ještě v razanci, kterou jsem viděl teď, nicméně v okamžiku, když takzvaně kotel fanoušků začne skandovat: chceme vidět krev, tak mně zatrnulo a syn mně řekl: tatínku, asi půjdeme domů. Tak jsme šli domů. Já jsem, jak jsem řekl, od té doby na fotbalové hřiště nevstoupil, s výjimkou těch 3. a 4. tříd, kde k těmto momentům zaplaťpánbůh zatím nedochází. Ale co tím chci říci? Řada činovníků, a že se jich tam vystřídalo v těch fotbalových svazích, s těmito jevy prakticky nic nedělala. Stále jenom oznamovali, že to bylo a že to tak je a že se snaží a tak dál, a tak dál. A byli metodici a byli další jiní poradci na všechno možné. Výsledek je takový, jaký jsme viděli. Ale já jsem zpozorněl v okamžiku, když jsem zjistil, že předseda fotbalového svazu pan Pelta sice vyhlásil, že míra jeho trpělivosti už byla završena a že nezbytné s tím něco udělat, ale hned avizoval další krok, a to je setkání s ministrem, s ministrem školství, mládeže a tělovýchovy panem Chládkem, s myšlenkou, že vlastně by znovu chtěla fotbalová asociace požádat o participaci policie, mluví sice o vytipovaných zápasech, leč za tím je jedna dobrá klička. Jinými slovy, milý státe, ty bys měl začít platit i policii na našich podnikatelských záměrech. Většina fotbalových oddílů jsou akciové či jiné společnosti, jsou v soukromých rukách a ejhle, stát má přispívat. Půjdu ještě dál v té myšlence. Ti, kteří už zaplatili vstupné a mají plné právo na to, aby měli zaručenu bezpečnost a určité hygienické normy, tak jim takhle někdo oznámí, ale přes státní rozpočet přispějete ještě podruhé. Já toto považuji za něco naprosto neuvěřitelného. Ať se to zrodilo v kterékoliv hlavě. Je to ten moment, který mě skutečně varuje, že tady už by to mohlo dojít tak daleko, že banky požádají o totéž, prosím pěkně, přispívejte na naše bezpečnostní služby, protože stát nám negarantuje, že v tomto státě se nekrade, že tady nejsou zloději. A mohu jmenovat dál, dál. A aby toho nebylo málo, tak jsou i u nás sporty, v nichž se něco obdobného prostě nedělo a neděje a věřím, že se dít nebude. Proč? Protože tam je určitá míra reprezentace, která se nejen proklamuje, ale která se dodržuje. Ať se na mě nikdo nezlobí, jestliže se vrátí z nějakého zahraničního zápasu česká reprezentace, fotbalová reprezentace, tak, že si hráči vzájemně roztrhali obleky, které jim pořídil svaz a přijdou na Ruzyň jako trhani, tak mně to o něčem vypovídá. A teď si, prosím pěkně, dejme jenom do jedné souřadnice - 26 let nikdo nic neřešil, bylo to a je to stále, reprezentace se vám občas vrátí roztrhaná tak, že to vypadalo, že je napadli rotvajleři, za éry reprezentantů typu Josefa Masopusta, Ladislava Nováka naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné. Čili reprezentace vypadala jinak. A na konci té souřadnice, no, teď už teda si s tím sice nevíme rady, ale už to nechceme platit ani sami, tak milý státe, měl bys tu myšlenku ochrany svých diváků začít velmi vážně respektovat a začat ji taky podporovat. Jinými slovy, platit. Neberu, neberu.
Takže by to mělo zůstat na pořadatelích?
Je to anfér.
Hm. Pan Pelta bude dnes také jednat s premiérem Sobotkou o možnosti výstavy národního stadionu na Strahově a právě nový stadion pro 30 tisíc fanoušků je podmínkou pro kandidaturu na spolupořádání mistrovství Evropy 2020, o které by se asociace chtěla ucházet. Co říkáte tomuto záměru, této myšlence? Samozřejmě ta částka jenom od státu by byl příspěvek asi 3 miliardy na ten nový národní stadion.
Já bych to zase rozdělil na dvě poloviny. V té první jistě by bylo krásné, když by se u nás konalo mistrovství Evropy v kopané, o tom vůbec nebudu diskutovat. Ta idea je vznosná. Na stranu druhou, všechno něco stojí, my už máme zkušenosti s tím, co se odehrálo v Sazka aréně a tak dál. Já se toho velmi obávám. Národní fotbalový stadion stát mohl, pokud by nebyl Strahov zdevastován tak, jak byl zdevastován a pokud by už do toho nevstupovaly různé jiné představy a podnikatelské zájmy. Takže tady s tím, s touto myšlenkou moc souhlasit nebudu. Ano, mistrovství Evropy by bylo krásné. Na stranu druhou vím, musí k tomu být vytvořena patřičná infrastruktura, vybavenost stadionu a tak dál a tak dál, ale počkejme, až se umíme vyrovnat s těmi momenty, o kterých jsem mluvil před chvílí. Až tady bude fotbal na takové společenské úrovni, že návštěva fotbalového zápasu bude se rovnat malým svátkem, ano, ano, pak investujme. Ale teď nevidím důvod.
Dnešním hostem je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, skladatel a pedagog. Za několik dní budeme znát nositele nejprestižnějšího hereckého ocenění u nás, cen Thálie. Vy jste mi ale řekl, že kromě té celostátní ceny vznikla i jedna Thálie regionální, jihočeská. Jaké byly důvody?
Já se přiznám, že nevím. Já jsem byl shodou okolností ve dnech 16., 17., 18. března v Třeboni a bylo to úžasné a tam jsem v Jihočeském Deníku najednou četl o tom, jak existuje jihočeská Thálie. A notabene v tom období měla být také prvně udílena. No, já jsem zpozorněl, protože jsem v čele toho grémia udílení cen Thálie stál po několik let, tak jsem si říkal, že o tom snad něco i vím a teď mě to překvapilo. Shodou okolností za pár dnů jsem se potkal na nadaci Život umělce s Markem Vašutem, tak jsem se ho ptal, co o tom ví, on o tom věděl zhruba tolik co já a tak jsme začali uvažovat, jestli je v tom nějaká míra zájmu, aby se řekněme ta centrální cena mohla podepřít o tu krajskou hodnotu a víme, kolik divadel máme po celé republice ...
Vy je dobře znáte, vy taky jezdíte pravidelně do krajů.
Přesně, přesně, anebo jestli je za tím jakýsi kapric ve smyslu, no, tak, když teda jste si nevšimli a někdy jste nám nedali tu Thálii v rámci celostátního ocenění, no, tak my si posloužíme sami. Nevím ani, přiznám se, do jaké míry tam hraje roli ochranná známka, nebo jestli je to za souhlasu herecké asociace, která je vyhlašovatelem a organizátorem té centrální Thálie, to nevím, ale musím říci, že mě to moc překvapilo a že je to takové jako, kdyby se, nechci říct přímo pražské jaro, ale kdyby se najednou Febiofest začal objevovat kdekoliv, ale nikoliv se souhlasem pana Feniče, tak by mě to hodně zaskočilo. Nevím opravdu co je za tím, v sobotu jdu na předávání cen, tedy těch hlavních cen Thálie, tak se na to samozřejmě budu ptát. Ale musím říci, že pokud je za tím ten moment inovační, tak tomu tleskám. Pokud je za tím ten moment, že je to trošku kapric, tak se přiznám, že nevím proč. Protože tím, že jsem poznal metodiku udílení těch cen, nominací, výběru, hodnocení těch výkonů, tak jsem v tom věru neshledal nic, co by bylo nějak zavádějící, nebo umělecky nerespektovatelné. Dokonce jsem si vždy myslel, že je to velmi fér, protože ani já, byť jsem předsedal tomu grémiu, jsem samozřejmě nevěděl, jak hlasují mí kolegové a i já jsem se ty výsledky dozvěděl až v hledišti při samotném předávání. Tak co by na tom bylo na zpochybnění? Nevím, nechápu.
Asi v této chvíli nemáme opravdu dostatek relevantních informací ...
Budu se ptát, budu se ptát.
... dobře. Můžeme to když tak dokončit při tom dalším rozhovoru. Ale když jsme se dostali ke krajským divadlům, tak jak se díváte na tu situaci v Ústí nad Labem, kde vlastně po 42 letech končí známý soubor?
Víte, já, já jsem měl to štěstí, že jsem se potkal ještě s Evaldem Schormem, který samozřejmě v Ústí vyšlapnul, vyšlápnul velkou stopu, léta se přátelím s Pavlem Zedníčkem, který v tom divadle též působil. Já myslím, že v okamžiku, když kdokoliv rozhodne o tom, že kontinuita už není nutná, že divadlo, které tam skutečně po desetiletí vytvářelo nejen uměleckou kvalitu a určitou hodnotu, ale vytvářelo i svůj přesah, který už je reprezentací celorepublikového významu, mnohdy i mezinárodního významu, že je to až neurvalé. Já si to slůvko zdůvodním, až mě bude někdo peskovat, protože má to být všechno na jednání. Ale tam to skřípalo v tom, že jedna i druhá strana jaksi moc nějakou shodu v těch jednáních nenašla. Nevím, jestli hledala, ale nenašla. Nicméně z vaničkou se vylévá dítě a to dítě za nic nemůže. To divadlo je špičkové, to divadlo má svoji historii, má svoji nezastupitelnost, má svoji jedinečnost, má svoji důležitost, ať se to komukoliv z radních líbí, či nelíbí, měli by s tím pracovat jako s hodnotou, kterou převzali, to je dědictví a dědictví se nemá zavézt do bazaru a prodat, dědictví se má ošetřovat a předávat dál. Obávám se, že tady k tomuto kroku vůbec nedošlo. Jedním rozhodnutím se divadlo zruší, my ušetříme částku XY, kterou dáme na něco jiného a co bude potom, je velkým otazníkem. Ale to, že jednou bude činnost tohoto divadla ukončena, už divadelní, kulturní i duchovní anály této země zaznamenají jednou pro vždy. Znovu zopakuji - v mých očích neomluvitelný krok.
Jak se vyvarovat podobným rozhodnutím?
Já si myslím, že dnes je i u nás řada špičkových divadelníků, lhostejno, jestli v Ústí, v Praze, v Brně, v Ostravě, s nimiž bych chtěl jednat, než bych udělal jakýkoliv krok. Chtěl bych znát jejich stanovisko, jejich názor, případně jejich analýzu, proč ta situace je tady taková, jaká je. A teprve potom, až bych seznámil radu moudrých s těmito výsledky, bych přikročil k nějakému rozhodování a k nějakému návrhu řešení situace. A logicky bych o totéž požádal i druhou stranu. Takže prosím pěkně, já sám jsem kumštýř, vím, jak umím být emotivní v diskusích, takže fajn, ale udělejte nějakou rovinu, kde je to černé na bílém, tam už ty hlavy vychladnou, je to opravdu korektní stanovisko a teď stanovisko jedno, stanovisko druhé, v čem je spojitost, prosím, to nemusíme řešit, v čem jsou rozdílnosti, sedněme na to a zkusme najít nějaké východisko. Obávám se, že k tomu nedošlo.
Když hovoříte o kumštýřích, pane profesore, tak 26. březen, dnešní datum také, má či mělo ve svém rodném listu v kolonce datum narození hned několik osobností uměleckého světa, konkrétně toho hudebního, ať už Diana Ross, Pierre Boulez, Oskar Nedbal, Antonín Bennewitz, nebo Josef Slavík. Je to pěkná shoda okolností, nebo nějaká symbolika?
Víte, já to vím samozřejmě, ale když jsem si vyjel tady ta jména, tak jsem sám zpozorněl, protože jsem si řekl, každý z těch hudebníků, nejen, že vykonal něco, co je naprosto zaznamenatelné v celosvětovém vývoji, ale každý z nich reprezentovat osobnost, která byla svým způsobem jedinečná a svým způsobem nenahraditelná. Diana Ross navázala samozřejmě na tu velkou tradici, ale přišla s něčím, kdy ve svém projevu uměla spojit určitý černošský základ, potenciál až do té roviny řekněme rockové moderní. Ten projev byl úchvatný. Pierre Boulez, uvědomme si, že měl ročník 25, čili on navazoval na přímý odkaz pařížské šestky, ale udělal to úplně jinak, úplně jinak, on přišel s něčím, co nenavazovalo na Stravinského ani na šestku, prostě přišel se svým světem, úžasné. Oskar Nedbal, nejen geniální violista českého kvarteta, ale skladatel, který přesah symfonický i baletní hudby. Antonín Bennewitz, jedna z legend pražské houslové školy. Tady jenom malinké zastavení. Byl tam profesor Piksis, byl tam pan profesor Mildner, profesor Ševčík a z toho všeho vychází takováto genialita. Bennewitz, Laub, Ondříček, byl tam Jan Kubelík, Jaroslav Kocian, Vaša Příhoda. Jsou to náhody, anebo tito lidé pracovali s tak úžasnou výkonností, že nejen vytvořili pojem česká houslová škola, ale v té době se skutečně mluvilo o pražské konzervatoři, jako o hudebním centru Evropy. A to je něco úžasného. Beru to tak, to je memento i pro nás, kteří se i v současnosti snažíme někoho vychovávat, potažmo vytvářet interpretaci, protože není jiného srovnání než je mezinárodní měřítko. Všichni to uměli. Jestli za tím byl ten beran, nevím, ale věřme tomu, že za tím byla ta genialita a přirozenost české muzičnosti a české jedinečnosti. Ale ještě jeden dovětek, jestli se nepletu tak 26. března se narodila i paní profesorka Jana Hlaváčová. A tak jí gratuluju, vše dobré.
Připojuji se. Profesor Jiří Hlaváč, hudebník, pedagog, skladatel. Děkuji za rozhovor a přeji vám krásný den.
Děkuju pěkně.
Na shledanou. Zítra se, milí posluchači, můžete těšit na socioložku Jiřinu Šiklovou. Dobrý den přeje Zita Senková.
Dobrý den u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je doktorka Jiřina Šiklová, socioložka. Dobrý den.
Dobrý den.
Litomyšl vzpomínala na setkání sedmi prezidentů před 20 lety, na tamní zámek v dubnu 1994 pozval tehdejší prezident Václav Havel své protějšky ze Slovenska, Německa, Rakouska, Polska, Slovinska a Maďarska. Ta schůzka se stala milníkem v evropské politice, v čem vy vidíte poselství?
No, tak já vidím především v to, že to bylo svoláno, že tam byla zdůrazněna úloha prezidentů, nemyslím jako právních subjektů, to nejsou prezidentské systémy, ale jako osobností, které mohou dějiny nebo to dění lépe řečeno ovlivňovat. To bylo to podstatné. A na tomto setkání v Litomyšli bylo řečeno například, že Václav Havel byl vizionář, ale není nic pejorativního degradujícího znevažujícího, protože on měl vizi jak by ta Evropa měla vypadat.
Jak se naplnila nebo naplňuje ta jeho vize?
No právě, že já si myslím, že se tak nenaplňuje. On se domníval, že by ta Evropa, východní Evropa, tedy tyto státy měly více držet pohromadě a pokoušet se o vlastní prosazené své specifiky. Mimo jiné tam třeba upozorňoval, že vlastně největší problém Ruska je, že neví kde má hranice. To nebyl jako vtip, ale vlastně je to jako vtip. Speciálně dneska je to velice aktuální, že to Rusko opravdu neví kde jsou jeho hranice.
Vy jste, promiňte, paní doktorko, byla právě v Litomyšli, kde se připomínala tato událost datovaná tím rokem 1994. Jak se dnes na to možná i ti diskutující i samotní občané Litomyšle, protože to mělo velký význam pro toto krásné město, dívají s odstupem času?
No, přesně toto tam hodnotili, postavení a význam této vize nebo této koncepce Václava Havla, no, a pak tam třeba Dobrovský, Schwarzenberg a tak dále, Marta Smolíková a podobně uváděli teda tuto situaci jaká je, ano, že vlastně dneska se tato myšlenka už nezdůrazňuje a že by asi těžko někdo tam dneska pozval tyto prezidenty, pokud by oni vůbec přijeli, a že tato koncepce je de facto opomíjena. A to myslím, že je hezké, byl tam i starosta Briedel a tak dále, Rupnik.
Takže nám, promiňte, paní docentko, chybí komunikace?
Já bych řekla, že to není jenom komunikace, ale že to je buď nechuť a nebo obava vystupovat přece jenom pohromadě, že pořád se tady projevilo to a projevuje to, co bylo po převratu 89 řečeno Václavem Klausem, buď se budeme dívat každý zvlášť na Západ, a nebo dohromady, ale pak půjdeme na Východ. Já si myslím, a nepřímo tady v té Litomyšli to bylo zdůrazněno, že ten pohled na Východ není jenom pohled někam do Asie, ale že to je pohled na to, že bychom mohli my vytvářet určité jaksi významnější společenství nežli dneska.
Evropa, střední Evropa minimálně by se tedy měla více semknout.
Asi tak.
Za pár dní ostatně uplyne 10 let od našeho vstupu do Evropské unie, což bylo další téma, na které jste diskutovala tentokrát v Kroměříži. To členství v Evropské unii pro nás symbolizovalo návrat do Evropy, jak vy vnímáte vlastně nebo možná i bilancujete těch 10 let?
Tak já nejsem k tomu nějak kompetentní, já jsem pouze občanka a nic víc, ale bezesporu toto setkání v Kroměříži, které bylo tedy svoláno z iniciativy vlastně místní knihovny, bylo velice významné v tom, že se tam zopakovalo co ta Evropa de facto je. A že střední Evropa nebo vytváření té Evropské unie, že ty střední Evropa vnímá své zase specifické místo a že prostě nemůžeme se na to dívat, že někdo jak se to říká oni nám omezují jak máme mít velké okurky a jak mají být zahrnuté brambory. Ne, neomezují, oni pouze říkají, chcete-li mít naši značku, tak pak to musí odpovídat těm parametrům. Konečně docela laicky řečeno, když si půjdu někdy koupit chleba, tak taky budu chtít vědět jaké je značky a jestli tam bude mít značku tohoto druhu, tak budu chtít tu značku a Evropská unie nám toto nabízí. Samozřejmě má to i pro nás velké výhody zatím, protože ještě se dostáváme na úroveň vyspělejších států.
S jakými názory nebo možná dotazy se setkáváte v souvislosti s naším členstvím v Evropské unii?
Prostě řada lidí domnívá se, že to je omezování, že je to nadvláda, dokonce třeba jako, že to je totéž jako RVHP, ano, a tak dále. Není, já jsem tam připomínala mimo jiné, že o tu myšlenku vytvořit jakousi jednotnou Evropskou unii, s tím nepřišlo se až teprve v 90. letech z podnětu Západu, ale o tom jednal Tomáš Garrigue Masaryk s Richardem Coudenhove-Kalergi z Rakouska a vytvářeli a chtěli vytvořit jakousi Panevropu. Pak v roce 1923 zase Masaryk Coudenhove-Kalergi a další zase tu Panevropu a nebo střední Evropu trošku Pandán už ke vzniklému Sovětskému svazu. Takže já tu aktuálnost tady vidím, jenomže možná, že mnozí naši spoluobčané toto nevědí nebo se to nezdůrazňuje, že to není něco nového, ale že to je něco, co tady bylo a co je tedy stále, jak je vidět aktuální a můžete dostávat vždy aktuální jinou podobu.
Když se podíváme například na průzkum agentury STEM k Evropské unii, tak této instituci nyní důvěřuje 34 % Čechů, je to vůbec nejnižší míra důvěry od roku 1994, kdy agentura s průzkumem začala, klesá i důvěra v Evropský parlament, momentálně mu věří 30 %, což je o 5 % méně než loni v září. Čím si to lze vysvětlit tak nízkou důvěru?
Promiňte, tady je jeden problém, co to je důvěra? Když se mě někdo zeptá důvěřujete naší vládě? Tak já bych nemohla odpovědět jednoznačně, ano, já bych se musela a na co, v čem?
Záleží formulace té otázky.
Záleží na formulaci. Já chápu, že tedy takového průzkumy sice nejsou zkresleny, ale tou formulací není jasné, co se pod tou důvěrou myslí.
Myslíte, že ve skutečnosti je vyšší?
No, já si myslím, že je vyšší, protože zatím jsem se nesetkala s tím, že by jako někdo říkal ať z ní vystoupíme, i to je možné. A nakonec vezměte třeba takovou Ukrajinu, Ukrajině nebyla nic jiného nabídnuto nežli sféra volného obchodu, a protože to vláda odmítla nebo naznačila, že to nechce, tak tedy se lidé rozhodli a začali manifestovat a dělat ty demonstrace na náměstí v Kyjevě.
My bychom přece jenom bilancovali možná jako občané, vy jako socioložka i pedagožka, tak co Česká republika získala tím členstvím v Evropské unii a možná i co přišla, protože samozřejmě ta současná situace není úplně ideální, zejména co se týče jihu, jihovýchodu Evropy.
No, tak minimálně získala to, že jasně patří do Evropy, o to jsme se snažili, patřit do znovu se vrátit do Evropy, jejíž čelním zakladatelem jsme nepřímo byli. Vzpomeňme jak se vždycky říkávalo Evropu tvoří vlastně kdo má království Bohemia, že jo tedy a tak dále. My jsme opravdu v tom středu Evropy. Tak to je asi jedna z věcí. Druhá věc, zařadili jsme se do států, které jsou asi výrazně bohatší a také demokratičtější než státy, které jsou na východ od nás, o to se dneska můžeme o tom přesvědčit kdykoliv, a to jsou všechno důvody asi, proč je to velice dobré. No, samozřejmě dostáváme do otázky konkurence, ale nemyslíme si nebo nemysleme si, to je asi lepší, že když se třeba zrušily hranice mezi jednotlivými panstvími, hrabstvími, tak taky potom se objevila konkurence mezi těmi hrabstvími a přes tu by dneska asi nikdo nechtěl, aby tahle Markrabství moravské a Markrabství slezské mělo zase jiné hranice s Královstvím českým a muselo se tam pořád platit cla a nesmělo se spolupracovat.
Proč je ale téma Evropské unie přece jenom vnímáno někdy kontroverzně?
Protože nadnáší nad princip národů a národností nadnáší právě ten evropský rozměr a zdůrazňuji, že jsou určité otázky, které mají vyšší význam než jenom ty otázky národní.
Václav Klaus, bývalý prezident v rozhovoru pro Českou tiskovou kancelář uvedl, že současný proevropský kurz Česka považuje za prohru svojí i 10 milionů občanů Česka, má na mysli největší integraci Česka do evropských struktur a přijetí eura. Jak vy to vidíte?
Tak za prvé, mně se nelíbí, že Václav Klaus, který byl takzvaně proti Evropě, tak bylo to v době, kdy on byl teda významným činitelem, tak to bylo přijato, čili je to v těžkém rozporu. Za 10 let nemohu změnit, jsem-li principiální, totálně svůj názor. Za druhé, podepsat tu dohodu, to tehdá stačilo, aby tam jel pouze tehdejší premiér Špidla, nikdo další tam neměl jet a doslova Václav Klaus se tam vnutil, aby se tam také podepsal. Pamatuji si ještě, to není tak dávno, jaké měli problémy s tím, protože tam nebylo na té listině ani místo pro druhého člověka. Takže jsem zásadně těžce proti něčemu, tak nebudu se cpát, abych to mohla taky podepsat.
V čem vidíte ten největší přínos našeho vstupu nebo členství v Evropské unii?
Za prvé bezpečnost, ano, jsme celek. Kdyby se to, co mezi Ukrajinou a Ruskem stalo tedy některé zemi, která je v Evropské unii, to znamená, že by byla ta země napadena, že by tam šli vojáci, tak asi, ne asi, zcela určitě ta Evropská unie půjde na obranu toho svého členského státu.
Ostatně můžeme ještě také zaznamenat 15 let od našeho vstupu do Severoatlantické aliance a na podzim samozřejmě 25 let, čtvrt století od pádu Berlínské zdi a změně poměrů.
No, a nemyslíte, že to jsou dobré informace, že je také dobré uvědomit si, že za rok to bude 70 let, co v Evropě, v této střední Evropě neexistuje válka.
Uvědomujeme si to?
Já se obávám, že si to neuvědomujeme, a to je naše chyba, to se nikdy nestalo předtím.
Novým ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů se stal jeho dosavadní první náměstek Zdeněk Hazdra. Rada ho zvolila ve třetím kole volby. Jeho prioritou je získat ústavu nejenom renomé, ale také důvěryhodnost. Jak vy vnímáte jednak tuto volbu, ale hlavně význam této instituce, její roli v dnešní společnosti?
Tak ještě k té volbě. Já pana Hazdru znám jenom z té diskuse, že měl nějaké potíže, když publikoval práce a že tam část textu nebyla jeho. Což zrovna, pokud je to pravda a asi to pravda je, není nejlepší doporučení pro šéfa ústavu. No, a druhá věc, nevím jaksi nevím, že by měl nějaké velké organizační schopnosti.
Jaká jsou ale fakta prokazatelná?
Fakta, já si myslím, že lidé se obávají, že když tam bude nějaký ředitel, který bude jasně pod kontrolou určité politické strany, takže se třeba nebudou ty materiály, které by mohly kompromitovat, někoho z té druhé politické strany vydávat, ale to vůbec není pravda. Vedle toho ÚSTRu, který řeší otázky, co se bude publikovat, jak se to bude publikovat, na jakých tématech se bude pracovat, existuje archiv bezpečnostních složek, a to funguje úplně nezávisle ať je tam kdokoliv ve vedení. Tam prostě přijdete, chcete ty materiály a oni vám je dají, můžete si je přeroxovat, zaplatíte za to pochopitelně, takže to, že bychom neměli v tomto případě přístup k vlastní minulosti, to tedy opravdu nehrozí, přístup k archivu. A toto je podle mně taková snaha, která témata se budou zdůrazňovat.
Snaha koho?
No, snaha asi vždycky některé části historiků.
Jaký má tato instituce Ústav pro studium totalitních režimů význam, protože jsme hodně debatovali v posledních měsících o tom zda mít nebo zrušit lustrační zákon, jakou roli hraje?
Prosím vás, to není jenom lustrační zákon, to je třeba lustrační zákon, o něm se mluvilo, že už by se měl dávno zrušit, ale to je třeba přístup k těmto materiálům, když někdo žádá o takzvaný třeba uznání třetího odboje. To jsou materiály, které tedy existují a které pořád někdo třeba v té politice může na toho druhého vytáhnout nebo zase je teda upozadit, jak se dneska říká a neuvádět je. Já si myslím, že tohle je důležité, aby to bylo k dispozici. Jestli se to bude jmenovat tak nebo onak, to asi není podstatné, ale tím, že to vzniklo v jiných postkomunistických státech, tak asi teda by to zatím mělo u nás ještě pár let existovat a pak to teda přičlenit.
V Německu například bezprostředně po pádu zdi a respektive znovusjednocení Německa vznikl právě úřad, který nesl jméno po současném prezidentovi panu Gauckovi, tam je úvaha ukončit činnost této instituce v roce 2019. Od čeho odvíjet tu hranici, kdy by měl zaniknout nebo skončit?
To nevím, ale myslím si, že by to těch 2019 možná taky stačilo.
Trošku narážím i u té předchozí otázky, paní docentko, na to, že Ústav pro studium totalitních režimů má podle zákona zkoumat a hodnotit dobu nesvobody, tak by mě zajímal váš názor, jak jsme zpracovali právě naše dějiny?
To je právě to, co tam vzniká jako problémy, že teda je, od kdy, do kdy byla totalita, co to byla totalita, jestli je totalita, když existují politické strany jako třeba bylo 45 až 48, ale vlastně i potom existovaly politické strany a co to teda vlastně je? Tyto otázky se tak také řeší. Já považuji pořád za důležité to, že je tam existující archiv, ten archiv bezpečnostních složek, kde ta skutečnost je zaznamenána, ale je chybou, jestliže dneska lidé, kteří si ty věci vypůjčují, tak neví jak to mají interpretovat. Já bych se nerada dožila situace, kdy vlastně historie naše by byla na podkladě materiálů, které psala StB. Za prvé bychom měli naučit nebo to by byla asi úkol toho ÚSTRu jak tedy toto materiály hodnotit, že ti StBáci si velice často vymýšleli, zkreslovali, ale také zachycovali věci, které jsou absurdní, že by se zachycovaly a podobně. Jestli, když někoho označili tak nebo onak jako svého spolupracovníka, jestli je to vůbec pravda a podobně. A pokud bychom tento archiv zavřeli, tak bychom si taky zavřeli možnost toho člověka hodnotit jak dalece byl nebo nebyl morální. Právní význam to asi nemá.
Dnešním hostem pořadu Jak to vidí je docentka Jiřina Šiklová. Válečný veterán a novinář Bedřich Utic se stal letošním laureátem Ceny Arnošta Lustiga. Kritériem pro udílení je odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost. Vy pana Utice dobře znáte, paní Šiklová?
Ano, znám, on to je výborný člověk, znala jsem ho, tedy on byl také rozhlasový pracovník.
Ano.
Abychom teda připomněli, znám i členy jeho rodiny a jsem ráda, že ta společnosti pro česko-izraelskou spolupráci navrhla ho, předtím dostal tuto cenu jako první Václav Malý, dnešní světící biskup, pak Kamila Moučková a Bedřich Utic je tedy ten třetí. A já jsem ráda, že totiž, to je jednoznačně osobnost, která teda angažovala se ve prospěch této republiky, třikrát emigroval, je to paradox, že emigroval napřed před Hitlerem, pak se sem vrátil, pak emigroval před komunisty, pak se sem vrátil, ještě mezitím emigroval do Anglie a tak dále. Takže i to je, bych řekla, že Bedřich Utic právě tím svým osudem a tím svým jednáním je jakýmsi symbolem toho, co se za toto poslední století prožilo.
Asi život obou pánů Lustiga i Utice má hodně společného, taková trošku, odraz těch našich dějin 20. století.
Přesně, na životopisech těchto dvou lidí by se daly napsat dějiny tohoto národa.
Já jsem se zmínila o kategoriích jako je odvaha, statečnost, lidskost, spravedlnost, co nám dnes říkají?
No, to je vždycky problém, že tyto pojmy jsou naplňovány jiným významem poněkud, ano. Odvaha může být různá, odvaha může být pro vykonání určitého konkrétní činu, ale také odvaha něco říci a jestli to bylo odvážné v tom momentu říci to není pravda, já s tím nesouhlasím, já to nepodepíšu, to se někdy dozvídáme až třeba za několik let, proto je myslím dobré jak u toho Arnošta Lustiga, tak tedy u toho dnešního laureáta Bedřicha Utice, že jsou tyto ceny dávány právě s tím odstupem let.
Nedávno se dotazoval jeden pás posluchač, popisoval jak se schází se svými kamarády v jedné kavárně a debatují o životě, o politice, o vlastenectví a ptal se mně, jestli dnešní mladá generace se zabývá právě otázkami jako je třeba vlastenectví?
Já o tom také nevím, já mohu soudit tak pouze vysokoškolských studentů, a to není zase to úplně typické, ale řekla bych, že třeba u toho Bedřicha Utice tak, jak to tak vidím, zaujalo mě to, že ten člověk byl v bojích třeba u Tobruku a tak dále. Víte, že toto je zaujalo a taky je zaujalo to, že jeho paměti se psaly teda Jana Hradílková, protože sám Bedřich Utic je slepý, takže on ji to diktoval, tak že tam je řada takových lidských momentů včetně přiznání se kdy se ve válce bál, jak jednal, a to myslím, že mladí lidi oslovuje.
Jak vy vnímáte hrdinství? Těžká otázka možná.
To je velice těžká otázka, ale hrdinství je něco, co člověk by měl prosazovat, protože je o tom přesvědčen i s vědomím, že to nemusí být oceněno a nemusí to být uznáno. Dneska, je tady Velká pátek, také vzpomínáme nebo aspoň ti z nás, kteří jsou seznámeni s křesťanstvím a ke křesťanství tato civilizace se odvolává a patří, že byl ukřižován jeden ten Ježíš Kristus, prorok, který určitě si nehrál na hrdinu, ale pouze opakoval svoje názory, kdybych to velice civilně a moderně řekla.
Jak vy vnímáte tu symboliku právě Velikonoc?
No, já ji vnímám jako symboliku, ale ne jenom otázka vajíčka a pomlázka, ale symboliku toho, že k této kultuře patříme, že tedy tady evropská kultura bezesporu z toho křesťanství vyšla, takže každý by měl, nemusí být věřící, ale vědět, že toto existuje a nemohl by si nebo neměl by si plést Buddhu a Ježíše Krista.
Hlásíme se k našim křesťanským kořenům?
Já se obávám, že se nehlásíme.
Trošku narážím, promiňte, na to, že slýcháme jak ubývá tradiční rituálů.
No, a nebo se ty rituály mění jenom v takové pitominky a že si lidi by málem pletli, že teda Valentýn je stejná oslava jako třeba Velikonoce, že jo, nebo Vánoce se vám tedy zredukují na koledy, jejichž význam neznáme a když se zeptáte někoho na koledy, tak ti lidé to neví. Neví například co to znamená, že zvony uletěly do Říma, proč se používají a budou používat teďka řehtačky, co to je Bílá sobota. A já ne, že bych teda se snažila děti nějak nebo dneska už vnoučata příliš v tomto směru ovlivňovat, ale tím, že se určité věci dodržují, tím, že se něco tedy pojmenuje, tak to je asi dobré, i když se přiznám, že ten bochánek koupím, protože ho bych asi neupekla.
Dbáte ve vaší rodině na tradice?
Jak se to vezme, určitě se připomínají a určitě se sejdeme u stolu. Stůl a sejít se u něj aspoň někdy celá rodina, já myslím, že to je velice významné pro uvědomění si rodiny a sounáležitosti.
Budou v rodinném kruhu i Velikonoce?
Tak částečně. My budeme na chalupě, pak tam přijede dcera se svými syny a manželem, takže nás tam bude dost a určitě tam přijdou ještě nějací přátelé, ale já to považuju za hezké se sejít a tak alespoň se jeden druhému podívat do očí a říci tak, a jsou tady Velikonoce, nepřímo zopakovat, co to ty Velikonoce jsou, a potěšit se z toho, že začíná nové jaro.
Tak vám, paní Šiklová, a také samozřejmě našim posluchačům všem přeji krásné svátky a budu se těšit opět na slyšenou.
Já taky, všem přeji hezké Velikonoce.
Jak to vidí se přihlásí po svátcích v úterý s vojenským historikem Eduardem Stehlíkem. Dobrý den přeje Zita Senková.