Král Zikmund potvrzuje Janu Moravovi, měšťanovi Třebíče (civis Trebicensis), na jeho žádost a vzhledem k věrným službám, které mu Jan dosud prokázal a v budoucnu prokáže, inserovanou listinu opata Adama a konventu benediktinského kláštera v Třebíči:
Opat a konvent benediktinského kláštera v Třebíči se zavazují vykonávat výroční zádušní mši na den sv. Havla fundovanou jejich služebníkem Peškem, pro svou spásu, svých rodičů a svého bratra Václava i jeho manželky. Plat se má vybírat ze služebního léna, tj. polí, která Pešek zdědil po svém bratru Václavovi (de naprawa, seu agris ad ipsum et heredes suos per mortem … Wenceslai fratris sui legittime devolutis).1 Vlastníkem nápravy, nápravníkem, byl zpravidla neurozený nebo nanejvýš nižší šlechtic, služebník světské nebo církevní vrchnosti, jehož právní a společenské postavení se pohybovalo mezi kategoriemi vazalství a služebností. Náprava označovala majetek propůjčený v takovém služebním poměru, který zpravidla zahrnoval pouze menší hospodářství s jedním nebo více poplužími.
Dat. 26. května 1342, Třebíč.2 CDM VII, s. 298, č. 411; RBM IV, s. 451, č. 1128.
Král Zikmund nařizuje, aby Jan a jeho nástupci zůstali v držení výše uvedené tzv. nápravy svobodně a bez překážek.