Král Zikmund oznamuje Oldřichovi z Rožmberka, že jeho list osobně četl a dobře mu porozuměl tvému sme listu úplně srozuměli a sami sme jej vešken přečtl
, zejména pokud jde o tábority, kteří se dožadovali slyšení, což jim podle Oldřicha nemělo být odepřeno.1 List Oldřicha z Rožmberka je deperditum.
Jak Oldřich sám dobře ví, Zikmund byl takovému slyšení vždy nakloněn a je ochoten nabídnout garance však sám vieš, že sme k tomu slyšení vždy povolovali a nikdy sme proti tomu nebyli a k tomu i bezpečenstvie sme podávali
. Chtěl by udělit slyšení i nyní, ale pod podmínkou, že takové slyšení nejen dovede záležitost do konce, ale přispěje k blahu a cti krále a Koruny, a také k míru a pořádku. Král Zikmund nemůže ale do doby konání slyšení dát svolení k praktikování čtyř husitských artikulů. To mu jako světské moci nepřísluší, nýbrž pouze papeži, resp. skrze něho zplnomocněného kardinála-legáta Branda de Castiglione, který se ještě zdržuje ve Vídni.2 Může se zde jednat pouze o kardinála-legáta Branda de Castiglione, který v letech 1422–1425 působil jako papežský legát v zemích Zikmunda Lucemburského. K jeho legaci viz Studt 2004, s. 519–576.
Pokud se táborité sjednotí s církvi a budou jednotní v duchovních záležitostech, chtěl by Zikmund delegovat na Oldřicha a jiné dobré lidi pravomoc vynést rozhodčí výrok nad tím, co táborité spáchali proti králi. Tento výrok slibuje král dodržovat po věčné časy. Proto Zikmund požaduje od Oldřicha, aby takové slyšení zprostředkoval, a aby tím byly ukončeny neřády. Tímto Oldřich významně poslouží jemu, svaté církvi a celému křesťanstvu. Oldřich by měl krále průběžně informovat, co by mohl v tomto směru podniknout. Měl by mu také neprodleně sdělit, jak proběhla nedávno naplánovaná schůzka s tábority, a co bylo s nimi dohodnuto.3 Jde o schůzku všech husitských skupin (směrů) se Zikmundovou stranou ve Zdicích, která se konala právě v době vydání tohoto listu.
Nakonec se král Zikmund vyjadřuje k záležitostem, které mu Oldřich přednesl skrze svého posla Mrakeše z Radimovic, a které se týkají pánů z Bítova. Zikmund ujišťuje Oldřicha, že svůj slib dodrží a tuto věc ihned vyřídí, jakmile bude mít na to čas. Proto si Mrakeše zatím ponechal u sebe a později ho vyšle k Oldřichovi s takovou ctí, že mu Oldřich za to poděkuje Pak o svú věc, jakož jsi nám po Mrakssowi vzkázal a jako sme byli řekli dáti a zvlášče Byetowskemu, to tebe nemá minúti a chcem držeti, což sme slíbili; než nynie v náhle tomu tak nemóžem učiniti. Proto ty sě nad námi nerozpakuj, neb my nechcem tebe ostati ani nechati. A na to sme Mrakše při sobě ostavili, že jej chcem počestně k tobě vypraviti, že nám budeš děkovati
.4 Tato pasáž je poněkud záhadná, protože Zikmund reagoval bezprostředně na Oldřichovu zprávu, jejíž obsah byl Oldřichovi samozřejmě znám, a její nový popis byl proto zbytečný. Především není jasné, o jakou Oldřichovu záležitost se zde konkrétně jedná, a jakou roli v ní sehrál moravský pán (Jan nebo Smil?) z Bítova. Nejasnou formulaci „jako sme byli řekli dáti a zvlášče Byetowskemu“ lze snad vysvětlit tak, že Zikmund vybízí pána z Bítova a další, aby splatili Oldřichovi dluh. Může to však také znamenat (kromě jiných možných výkladů), že král Zikmund převzal Oldřichův závazek vůči pánu z Bítova.