Páni, šlechtici, rytíři, panoši, správci obcí, purkmistři, rychtáři, konšelé, členové městských rad a měšťané i celá obec českého národa, žijící v Království českém a Markrabství moravském, (barones, nobiles, milites, clientes, rectores communitatum, prefecti vrbium, judices, consules, jurati et ciues totaque communitas Boemice gentis, in regno Boemie pariter et marchionatu Morauie) oznamují obyvatelům města Norimberk a jiným říšským městům (Norenbergensibus et aliis Ciuitatibus Imperialibus), všem křesťanům, králům, knížatům, markrabím, hrabatům, pánům, šlechticům, rytířům, panoším, měšťanům a lidem všech stavů a postavení (Vniuersisi et singulis Cristi fidelibus, regibus, ducibus, marchionibus, comitibus, baronibus, nobilibus, militibus, clientibus, ciuibus et omnis status ac condicionis hominibus), že když jednorozený boží Syn (dei filius) sestoupil na zemi, odevzdal všem svým slovem, činem a mravy doklady života určeného k spáse. Mezi těmito doklady zanechal svým učedníkům zvláště tyto čtyři (quator) nejvýš významné k napodobování po vzoru svého vlastního životního slohu.
1 (primum) je z nich tento: aby nejsvětější svátost jeho těla a krve byla věřícím vysluhována od služebníků církve.
2 (Secundum): aby slovo Páně bylo svobodně, veřejně a pravdivě kázáno těmi, jimž to přísluší.
3 (Tercium): aby kněžstvu byla odňata světská vláda jakožto zhoubný jed.
4 (Quartum): aby veřejně známé zločiny byly z věřícího lidu vykořeněny oprávněnými nositeli moci.
K těmto nezvratným pravdám, které prospívají víře, posilňují naději, rozmnožují lásku, usměrňují život a vedou k trvalé spáse, také oni pokorně přilnuli, vděčně je přijali a podle míry svých sil je snažně zastávají a chtějí i nadále zastávat, dokud spolu s jejich životem neskončí jejich víra.
Od samého začátku toužili bez přestání a nyní o to starostlivěji touží, aby všechen boží lid dospěl k jejich poznání, aby si je oblíbil a věrně je zachovával. Proto nešetřili náklady, pracemi a oběťmi a doručili do mnohých křesťanských zemí listy, které tyto pravdy pevně zdůvodnily spolehlivě závažnými výroky Písem. Naposledy navíc osobně navštívili markraběte braniborského Fridricha Hohenzollernského (Fridericum marchionem Brandenburgensem) i polského krále Vladislava II. Jagella (regem Polonie), a na naléhání krále Zikmunda (Sigismundi Romanorum et Vngarie regis), které jim sdělil prostřednictvím svých vážených vyslanců, přišli nejdříve roku 1429 do Bratislavy (in Pressburg) a nedávno 1431 do říšského městě Chebu (in Egram ciuitatem imperii) a všude se s všemožným úsilím dožadovali toho, aby jim bylo zjednáno na obecném církevním koncilu (in concilio ecclesie generali) veřejné, svobodné, bezpečné a laskavé slyšení o zmíněných božích článcích tak, aby mohli svobodně a beze vší překážky tyto čtyři spasitelné kusy (quatuor salutares articulos), které zastávají jako články víry, před tváří celého koncilu veřejně, otevřeně a zjevně vyhlásit, osvětlit, doložit, zdůvodnit, ospravedlnit, dokázat a obhájit z Písem svatých a ze závažných výroků blažených učitelů, zakládajících se pravdivě a důsledně na týchž Písmech, a aby se s nimi celá bojující církev živého Boha (dei) reformovala ve svých hlavách i údech podle učení svatého Písma.
Ale král Zikmund (rex) na radu knížat, arcibiskupů, prelátů a doktorů (principum, episcoporum, procerum et doctorum) jim odpověděl, že takové vymezení jejich slyšení a reformace církve by bylo na újmu svobody a výsady obecného koncilu, který je nad všeliký zákon, a oni že se naopak mají vzdát těch svých vymezení a prohlášení, vzatých z božího zákona a ze závažných výroků svatých učitelů, a poddat se v tom ve všem na rozhodnutí a výrok samotného koncilu. Husité (nos) to však po právu mají z rozumných důvodů rozhodně za nedovolené, nepřiměřené, nedůstojné a hanebné, aby boží pravdy, které nesou ospravedlnění samy v sobě, posuzoval lidský soud a dával jim po své libovůli projít nebo propadnout. Vždyť lidský odhad opouští mnohdy spolehlivou pravdu a jde za zdáním a často se stává, že klame nebo se dává oklamat. Nemohou tedy připustit, aby soudci nad oněmi pravdami a nad nimi byli ti, kdo je křivě zatratili jako rozhlášené bludy a spolu s nimi prohlásili i je za bludaře proto, že je zachovávají. Soud tak nerozvážný, nevěcný a zbrklý mohli vynést jen proto, že ze sebe setřásli boží bázeň. Tomu, aby jejich zavilí odpůrci a nepřátelé, toužící po jejich vyhlazení, byli také jejich soudci, brání sám zdravý rozum a hnusí si to zákony boží i lidské. Proto jim v té věci nechtějí a nehodlají dát za pravdu, nýbrž o to především požádali a, jak je správné a spravedlivé, žádat nepřestávají, aby se na koncilu plně uplatnilo pravidlo zcela jisté a neomylné, které zde na zemi zanechal soudce nejspravedlivější, milující právo pro všechny a pravdu, pravidlo, které neklame a nemůže být oklamáno a podle něhož bude možno zjistit správnost nebo scestnost zmíněných článků i jejich stoupenců a podle něhož se budou potom moci také opravit nebo schválit. Oni však tuto podmínku naprosto odmítli přijmout.
Žádají proto, aby adresáti ráčili bedlivě zvážit, jak velice spravedlivé vyrovnání husitům (nos) nabídli a jak strana, která je s nimi v rozporu, se zatvrdila v pyšně domýšlivé vzdorovitosti. Jejich odpůrci se nad svou míru náramně vytahují, dychtí podrobit si nejen všechna křesťanská knížectví, království a panství, nýbrž dokonce svévolnou úvahou a sudičstvím měnit nedotknutelné zásady boží pravdy, pravdivě potvrzené smrtí Pána Ježíše Krista (domini nostri Jhesu Cristi). Tak způsobili, že to, co lidé Kristu věrní dnes znovu vpravdě vyznávají a věrně zachovávají, bude nakonec přece pro jejich svévoli opuštěno, jako by to byl blud a pověra, křesťanská víra bude napříště postavena nikoli na přepevné skále, ale na sypkém písku, a den ze dne bude chátrat a Kristova slova, nadaná trvalou stálostí, neboť spíše pomine nebe a země, než se co změní na jeho výrocích Matouš 24, 25, budou pro jejich umíněnost vyměněna, jako se vyměňuje pokrývka na lůžku. Je vůbec možno si vymyslet něco zpozdilejšího než tuhle opovážlivost, nebo zhoubnějšího než tenhle mor?
Proto mají sami posoudit, co zde bylo řečeno, rozumně uvážit, o to je všechny a každého jednotlivě prosí, zda tito biskupové právem a přiměřeně zasedli na stolce apoštolů, když jsou s nimi životem a mravy v tak naprostém rozporu. Apoštolové (Apostolorum) zajisté putovali světem v rozedraných šatech a pohrdání, věrně zvěstovali pravdy Páně všem národům, kmenům a jazykům a potvrzovali je svou vlastní smrtí, tihle se však oblékli do purpuru a kmentu, u lidí jsou slavní, ačkoli oněměli jako psi Izaiáš 56, 10, na hradech a ve městech si klidně lebedí a pohrdlivě odmítají i jen naslouchat těmto pravdám a věřící lidi, kteří o ně věrně dbají, zbavují pověsti, života i majetku, ne ovšem sami ‒ to se raději povalují s kurvami ‒, ale tak, že vyhlašováním krvavého kříže (cruente crucis) úskočně štvou světské rameno k vyvražďování věrných. Apoštolové opustili všecko bohatství světa a ozdobeni vší ctností v chudobě a nuzotě následovali Pána, těmhle však patří města, hrady, statky a celé kraje, bohatstvím se mohou zalknout a nejdou v pohrdání za pokorným Kristem, ale za nejvýš zpupným Satanem (Satanam) ve vší nádheře a nadutosti a smyslné rozkoši. Před nimi jakožto před lživými proroky varuje sama nestvoření Pravda (Veritas) Matouš 7, 15. Jestliže, jak mají v úmyslu, napadnout České království (regnum nostrum) se svými mocnými vojsky chtějíce je zničit, jak se tvrdí, až do úplného vyhlazení, pak oni, důvěřujíce v sílu Nejvyššího, o jehož při se zasazují, budou nuceni odrazit násilím, jak to dovolují všechny zákony a všechna práva.
Vybízí proto adresáty, aby vše, co zde bylo uvedeno v zájmu spravedlnosti a rozumnosti, pozorně prozkoumali a v pravověrném duchu rozvážili, k čemu to vůbec je, že ve válečných útrapách vydávají své duše, svá těla, své osoby napospas smrti, aby tak v přímém odporu proti spravedlivým a slušným nárokům Ježíše Krista, které jim častěji předložili, poskytovali pomoc kněžím opravdu zločinným, smýšlejícím o pravdách všemohoucího Boha s opovážlivou a bludnou drzostí a povalujícím se v rozkoších, v kurevství a v hnoji tohoto světa.
- Zástupci českého národa (společná pečeť všech, kdo přilnuli k evangelické pravdě): N/A; N/A; ohlášené přitištění pečeti
- Uprostřed pod textem: Norenbergensibus et aliis Ciuitatibus Imperialibus presentetur.
- A: N/A
- B: GStA PK; aktuální uložení neověřeno
- C: ANM Praha; Sbírka C ‒ Muzejní diplomatář; sub dato
- Bezold 1877, s. 140
- Tomek 1879-IV, s. 490‒491
- Tomek 1899-IV, s. 487‒488
- Pekař 1928, s. 375
- Bartoš 1931, s. 228‒229, pozn. 19
- Hrejsa 1947-II, s. 242
- Macek 1953, s. 113‒122
- Durdík 1953, s. 162‒166
- Anděl 1961, s. 76‒77
- Bartoš 1966, s. 87‒95
- Molnár 1979, s. 30
- Molnár 1982a, s. 13
- Šmahel 1990, s. 423
- Šmahel 1993-III, s. 240‒241, 393, pozn. 460
- Kavka 1998, s. 164‒165
- Čornej 2000, s. 553‒554
- Jánský 2001-II, s. 79
- Šmahel 2002-III, s. 1517‒1518
- Nikodem 2004, s. 380
- Coufal 2013, s. 60‒62
Přepis regestovaného dokumentu
Vniuersis et singulis Cristi fidelibus, regibus, ducibus, marchionibus, comitibus, baronibus, nobilibus, militibus, clientibus, ciuibus et omnis status ac condicionis hominibus: barones, nobiles, milites, clientes, rectores communitatum, prefecti vrbium, judices, consules, jurati et ciues totaque communitas Boemice gentis, in regno Boemie pariter et marchionatu Morauie constituti, diuinarum veritatem cognicionem dileccionem et obseruacionem salutarem.
Cum vnigenitus dei filius, qui est eternaliter in sinu eiusdem patris eterni, descendisset in terras, locum non mutans et majestatem non minuens, sed humanam assumendo naturam salutaris vite documenta ore manu ac moribus contradidit, de quorum reuera numero ista quatuor insignia suis ad imitandum discipulis et exemplari conuersacione reliquit, quorum sic de dignitate primum est: Vt diuinissimum Corporis et Sanguinis eius sacramentum per ministros ecclesie fidelibus ministretur; Secundum, vt verbum domini libere publice et veraciter per eos quorum interest predicetur; Tercium, ut ciuile dominium veluti letale virus auferatur a clero: Quartum, ut publica et notoria crimina per legitimas potestates a plebibus fidelium exstirpentur. Has profecto infringibiles veritates, promotiuas fidei, roboratiuas spei, auctiuas caritatis, regulatiuas vite, nec non procuratiuas sempiterne salutis, humiliter amplexantes, iuxta virium nostrarum modulum gratanter suscepimus, studiose prosequimur, prosequi quoque intendimus, quousque fides concludatur cum vita; et ad illarum agnicionem, amorem et obseruanciam fidelem eciam a principio iugiter affectavimus et nunc acuracius omnem populum dei affectamus venire. Vnde non parcentes sumptibus, laboribus et impensis, plures per nonnullas Christianitatis regiones epistolas solidis scripturarum auctoritatibus easdem virtute fulcientes transmisimus. Nihilominus visitauimus christianissimos principes, nunc magnificum Fridericum marchionem Brandenburgensem, nunc illustrem regem Polonie; ac ad serenissimi Sigismundi Romanorum et Vngarie regis instanciam, nobis per spectabiles legatos ipsius significatam, pridem in Pressburg et nunc in Egram ciuitatem imperii venimus, omni nisu vbique instantes, ut nobis in concilio ecclesie generali audiencia publica libera secura et caritatiua procuraretur super articulis divinis predictis, quatenus publice palam et manifeste in tocius conspectu concilii illos quatuor salutares articulos, quos pro fide tenemus, manifestare dilucidare declarare astruere iustificare probare ac defensare scripturis sacris beatorumque doctorum sentenciis in eisdem scripturis vere et inevitabiliter fundatis libere omni impedimento secluso valeamus et quod tota vna nobiscum dei viuentis militans reformetur Ecclesia in capitibus suis pariter et membris iuxta sacre scripture doctrinam. Qui nimirum rex, principum, episcoporum, procerum et doctorum communicato consilio, respondit, quod ista limitacio audiencie et reformacionis ecclesie derogaret libertati et priuilegio concilii generalis supra omnem legem eminentis, sed quod nos illis limitacionibus et declaracionibus nostris ex diuina lege et sanctorum doctorum sentenciis obmissis, stemus in hiis omnibus determinacioni et diffinicioni ipsius concilii. Quod profecto nos merito racionabiliter et rite reputantes illicitum, incongruum et indignum ac prorsus iniquum, ut videlicet diuinas veritates, iustificatas in semet ipsis, humanum judicet arbitrium et salvet aut solvat pro sua voluntate, quod vtique interdum solida veritate relicta opinionem sequitur, sicque ipsum nonnunquam fallere contingit et falli; et quod illi earum veritatum et nostri sint judices, qui illas diuino postergato timore tamquam errores notorios et nos propter obseruanciam illarum veluti erroneos inconsulte perperam et temere judicantes dampnauerunt inique, vt sic inimici ac nostri hostes seuissimi in nostrum exterminium aspirantes, sint judices, quod reuera sana vetat racio diuineque et humane leges exhorrent. Idcirco ipsis in hac parte nolumus neque intendimus consentire, sed hoc presertim optauimus et ut equum et iustum est iugiter optamus, ut diuinarum scripturarum certissima et infallibilis regula, per justissimum judicem, iusticias et veritatem diligentem, derelicta in terris, que nec fallere potest nec falli, in medium concilii proferatur et beatorum doctorum ut prefertur sententia et iuxta illam eorundem articulorum et nostra rectitudo aut obliquitas poterit conperiri et consequenter rectificari aut approbari. Sed hoc ipsi nullatenus acceptare voluerunt. Hanc iustissimam equitatem, per nos illis oblatam, vestra quesumus dignetur pensare industria, nec non partis aduerse de superbie ignavo tumore contumaciam arrogantem, qua se supra se enormiter erigentes, nituntur sibi subicere non modo omnes christianismi principatus, regna et dominia, sed eciam infringibiles diuine veritatis doctrinas domini nostri Jhesu Cristi morte veraciter confirmatas iuxta suum libitum trutinando et judicando variare, ita ut quod nunc per Christi fideles vere creditur et fideliter obseruatur, tandem eorum arbitrio tanquam error et supersticio totaliter declinetur, sicque christiana fides non in petra solidissima, sed in arena mobilissima fundabitur, quottidiane subiecta ruine, et verba Christi perhenni firmitate fulcita, ita ut celum et terra facilius transeant quam ipsius commutentur sermones, veluti lecti opertorium, ipsorum mutabuntur censura. Sed quid hac temeritate stulcius, quid hoc errore nequius, quid hac peste perniciosius potest inveniri? Ipsi quod diximus iudicate, sensate attendite obsecramus vniuersi et singuli Christifideles, si isti episcopi sedes Apostolorum iuste ac digne occupant, qui illis vita et moribus totaliter aduersantur. Illi quippe per orbem terrarum pannosi et contempti a populo migrantes, veritates dominicas cunctis populis tribubus et linguis fideliter nunciarunt, easdem propria morte firmantes: isti purpura vestiti ac bisso, gloriosi in populo, canes muti effecti, in castris et vrbibus tranquille resident et easdem veritates eciam aspernantur audire, ac propter carum obseruanciam fidelem fideles spoliant fama vita et rebus, non per se, quia cubant cum scortis, sed per cruente crucis ereccionem, seculare brachium in occisionem fidelium fallaciter concitantes. Illi relictis omnibus mundi diuiciis, omni virtute ornati, in paupertate et penuria dominum sequebantur: isti urbium, castrorum, prediorum ac regionum possessores, viri diuiciarum, instituti pleni viciis non Christum humilem in contemptu, sed superbissimum Satanam in pompa et fastu carnisque voluptate secuntur, a quibus, vtpote pseudoprophetis, attendite, suadet ipsa Veritas increata. Et si illi, ut proponunt, cum exercitibus suis validissimis regnum nostrum inuaserint, usque ad internecionem prout asseritur demoliri cupientes: nos in altissimi virtute, cuius causam prosequimur, habentes fiduciam, vim vi cogemur repellere, quemadmodum omnes leges et omnia jura permittunt.
Que omnia iusta et racionabilia suprascripta vos viri illustres et nobiles animo diligenti pensate et catholice discutite, si in adiutorio sceleratorum huiusmodi Clericorum et temerario ac erroneo ausu de veritatibus omnipotentis dei senciencium, in voluptatibusque huius seculi et meretricio sicut in sterquilinio iacencium, vestras animas, corpora pariter et personas in bellicosis periculis salubriter morti exponetis, contra iustissimas per nos vobis crebro oblatas Cristi Jesu equitates. Datum Sabbato in vigilia beate Marie Magdalene, sub sigillo communi omnium adherencium Evangelice veritati, circa limites Regni Bohemie, Anno etc. XXX primo.
Norenbergensibus et aliis Ciuitatibus Imperialibus presentetur.
Překlad regestovaného dokumentu (moderní čeština)
Každému a všem křesťanům, králům, knížatům, markrabím, hrabatům, pánům, šlechticům, rytířům, panoším, měšťanům a lidem všech stavů a postavení, páni, šlechtici, rytíři, panoši, správci obcí, purkmistři, rychtáři, konšelé, členové městských rad a měšťané i celá obec českého národa, žijící v Království českém a Markrabství moravském, poznání, oblíbení a spasitelné zachování božích pravd.
Když jednorozený boží Syn, který je večně v lůně svého věčného Otce, sestoupil na zemi nezměniv své postavení a neumenšiv svůj majestát, přijav však lidskou přirozenost, odevzdal nám svým slovem, činem a mravy doklady života určeného k spáse. Mezi těmito doklady zanechal svým učedníkům zvláště tyto čtyři nejvýš významné k napodobování po vzoru svého vlastního života slohu.
Důstojností první je z nich tento: Aby nejsvětější svátost jeho těla a krve byla věřícím vysluhována od služebníků církve.
Druhý: Aby slovo Páně bylo svobodně, veřejně a pravdivě kázáno těmi, jimž to přísluší.
Třetí: Aby kněžstvu byla odňata světská vláda jakožto zhoubný jed.
Čtvrtý: Aby veřejně známé zločiny byly z věřícího lidu vykořeněny oprávněnými nositeli moci.
K těmto nevývratným pravdám, které prospívají víře, posilňují naději, rozmnožují lásku, usměrňují život a vedou k trvalé spáse, jsme pokorně přilnuli, vděčně jsme je přijali a podle míry svých sil snažně je zastáváme a chceme i nadále zastávat, dokud spolu s naším životem neskončí naše víra.
Od samého začátku jsme bez přestání toužili a nyní o to starostlivěji toužíme, aby všechen boží lid dospěl k jejich poznání, aby si je oblíbil a věrně je zachovával. Proto jsme nešetřili náklady, pracemi a obětmi a doručili jsme do mnohých křesťanských zemí listy, které tyto pravdy pevně zdůvodnily spolehlivě závažnými výroky Písem. Naposledy jsme navíc osobně navštívili nejkřesťanštější vladaře, vznešeného Fridricha, markraběte braniborského, i slavného krále polského, a na naléhání jasného krále římského a uherského Zikmunda, které nám sdělil prostřednictvím svých vážených vyslanců, přišli jsme nejdříve do Prešpurku a nedávno do říšského města Chebu a všude jsme se s všemožným úsilím dožadovali toho, aby nám bylo zjednáno na obecném církevním koncilu veřejné, sobodné, bezpečné a laskavé slyšení o zmíněných božích článcích tak, abychom mohli svobodně a beze vší překážky tyto čtyři spasitelné kusy, které zastáváme jako články víry, před tváří celého koncilu veřejně, otevřeně a zjevně vyhlásit, osvětlit, doložit, zdůvodnit, ospravedlnit, dokázat a obhájit z Písem svatých a ze závažných výroků blažených učitelů, zakládajících se pravdivě a důsledně na týchž Písmech, a aby spolu s námi se celá bojující církev živého Boha reformovala ve svých hlavách i údech podle učení svatého Písma.
Ale tento král na radu knížat, arcibiskupů, prelátů a doktorů odpověděl, že takové vymezení našeho slyšení a reformace církve by bylo na újmu svobody a výsadnosti obecného koncilu, který je nad všeliký zákon, a my že se naopak máme vzdát těch svých vymezení a prohlášení, vztaých z božího zákona a ze závažných výroků svatých učitelů, a poddat se v tom ve všem na rozhodnutí a výrok samotného koncilu. My však poprávu to máme z rozumných důvodů rozhodně za nedovolené, nepřiměřené, nedůstojné, ano rovnou za hanebné, aby totiž boží pravdy, které mají ospravedlnění samy v sobě, posuzoval lidský soud a dával jim po své libovůli projít nebo propadnout. Vždyť lidský odhad opouští mnohdy spolehlivou pravdu a jde za zdáním a často se stává, že klame nebo se dává oklamat. Nemůžeme připustit, aby soudci nad oněmi pravdami a nad námi byli ti, kdo je křivě zatratili jako rozhlášené bludy a spolu s nimi prohlásili i nás za bludaře proto, že je zachováváme. Soud tak nerozvážný a zbrklý mohli vynést jen proto, že ze sebe setřásli boží bázeň. Tomu, aby takoví naši zavilí odpůrci a nepřátelé, prahnoucí po našem vyhlazení, byli našimi soudci, brání sám zdravý rozum a hnusí si to zákony boží i lidské. Proto jim v té věci nechceme a nehodláme dát za pravdu, nýbrž o to jsme především žádali a, jak je správné a spravedlivé, žádat nepřestáváme, aby se na koncilu plně uplatnilo pravidlo zcela jisté a neomylné, které zde na zemi zanechal soudce nejspravedlivější, milující právo pro všechny a pravdu, pravidlo, které neklame a nemůže být oklamáno a podle něhož bude možno zjistit správnost nebo scestnost zmíněných článků i nás a podle něhož se budou potom moci také opravit nebo schválit. Oni však tuto podmínku naprosto odmítli přijmout.
Žádáme vás, abyste ráčili bedlivě zvážit, jak velice spravedlivé vysrovnání jsme jim nabídli a jak strana, která je s námi v rozporu, se zatvrdila v pyšně domýšlivé vzdorovitosti. Naši odpůrci se nad svou míru náramně vytahují, dychtí podrobit si nejenom všechna křesťanská knížectví, království a panství, nýbrž dokonce svévolnou úvahou a sudičstvím měnit nedotknutelné zásady boží pravdy, pravdivě potvrzené smrtí našeho Pána Ježíše Krista. Tak způsobili, že to, co lidé Kristu věrní dnes znovu vpravdě vyznávají a věrně zachovávají, bude nakonec přece pro jejich svévoli opuštěno, jako by to byl blud a pověra, křesťanská víra bude napříště postavena nikoli na přepevné skále, ale na sypkém písku, a den ze dne bude chátrat a Kristova slova, nadaná trvalou stálostí, neboť spíše pomine nebe a země, než se co změní na jeho výrocích (srov. Matouš 24, 35), budou pro jejich umíněnost vyměněna, jako se vyměňuje porkývka na lůžku. Je vůbec možno si vymyslet něco zpozdilejšího než tuhle opovážlivost, něco zhoubnějšího než tenhle mor?
Vy sami posuďte, co jsme zde řekli, rozumně uvažte, o to vás křesťany všechny a každého jednotlivě prosíme, zda tito biskupové právem a přiměřeně zasedli na stolce apoštolů, když jsou s nimi životem a mravy v tak naprostém rozporu. Apoštolové zajisté putovali světem v rozedraných šatech a pohrdaní, věrně zvěstovali pravdy Páně všem národům, kmenům a jazykům a potvrzovali je svou vlastní smrtí, tihle však se oblékli do purpuru a kmentu, u lidí jsou slavní, ačkoli oněměli jako psi (srov. Izaiáš 56, 10), na hradech a ve městech si klidně lebedí a pohrdlivě odmítají i jen naslouchat těmto pravdám a věřící lidi, kteří o ně věrně dbají, zbavují pověsti, života i majetku, ne ovšem sami ‒ to se raději povalují s kurvami ‒, ale tak, že vyhlašováním krvavého kříže úskočně štvou světské rameno k vyvražďování věrných. Apoštolové opustili všecko bohatství světa a ozdobeni vší ctností v chudobě a nuzotě následovali Pána, těmhle však patří města, hrady, statky a celé kraje, bohatstvím se mohou zalknout a nejdou v pohrdanosti za pokorným Kristem, ale za nejvýš zpuzným Satanem ve vší nádheře a nadutosti a smyslné rozkoši. Nezapomeňte, že před nimi jakožto před lživými proroky varuje sama nestvořená Pravda (Matouš 7, 15). Jestliže, jak mají v úmyslu, napadnou naše království se svými mocnými vojsky chtějíce nás zničit, jak se tvrdí, až do úplného vyhlazení, my, důvěřujíce v sílu Nejvyššího, o jehož při se zasazujeme, budeme nuceni odrazit násilí násilím, jak to dovolují všechny zákony a všechna práva.
Vše, co jsme výše napsali v zájmu spravedlnosti a rozumnosti, vy, mužové vznešení a urození, pozorně prozkoumejte a v pravověrném duchu rozvažte, k čemu to vůbec je, že ve válečných útrapách vysazujete své duše, svá těla, své osoby napospas smrti, abyste tak v přímém odporu proti spravedlivým a slušným nárokům Krista Ježíše, které jsme vám častěji předložili, poskytovali pomoc kněžím opravdu zločinným, slýšlejícím o pravdách všemohoucího Boha s opovážlivou a bludnou drzostí a povalujícím se v rozkoších, v kurevství a v hnoji tohoto světa.
Dáno na pomezí Českého království v sobotu v předvečer blažené Marie Magdaleny (21. července) léta Páně 1431, pod společnou pečetí všech, kdo přilnuli k evangelické pravdě.
Buď odevzdáno Norimberčanům a dalším říšským městům.