Papež Martin V. nařizuje mistrovi Antoniovi Zenovi (magistro Antonio Zeno), doktorovi práv (decretorum doctori), papežskému referendáři (referendario) a svému nunciovi (nuncio nostro), aby se se neprodleně vrátil k papežské kurii. Své nařízení zdůvodňuje následujícím způsobem: římský král Zikmund Lucemburský (Sigismundus, Romanorum rex), k němuž se snažil zmíněný apoštolský nuncius, dle svého listu adresovaného papeži, dorazit a předat mu v souladu s papežskou vůli listiny, měl ohledně nunciovi svěřenému úkolu podezření, jak to vyplývá z jeho listiny, že vyslání řečeného apoštolského nuncia bylo nařízeno k zpochybnění královského rozhodnutí (sentenciam) a k jeho hanbě; zároveň zmíněný král tvrdí, že má vhodné cesty k míru v Prusku (cum Prutenis), kterými by obě strany nalezly užitek trvalého pokoje. Protože ani papež nežádá nic jiného, než aby mohl být uzavřen mír, chce, aby zmíněný nuncius důkladně zvážil, jestli jednal proti rozhodnutí řečeného římského krále a jeho cti, to má pak uznat a odvolat, což i papež od nynějška odvolává; dále se má vyhýbat tomu, aby činil cokoliv, co by se mohlo jevit jako oslabování královského rozhodnutí, protože nebylo papežským záměrem, aby věc takového váhy a cti byla poškozena jednáním zmíněného nuncia; papež především chtěl, ať je prostřednictvím zmíněného nuncia chráněna cesta k výše uvedenému míru a jednotě. Proto se také papež rozhodl odvolat řečeného nuncia zpět ke kurii.