Římský král IDZikmund (Sigismundus dei gratia Romanorum rex semper augustus Hungarie, Dalmacie, Croacie et cetera rex heresque, primarius et dominus regni Bohemie) píše rychtáři, purkmistru IDVáclavu Štrabochovi (magistro civium Strabochoni), IDJanu Rečkovi (Reczkoni) a ostatním konšelům IDStarého a IDNového Města pražského (ceterisque scabinis tam antiquae, quam nove civitatis Pragensis). Líčí, jak velikou radost mu způsobili, že v Pánu svorně setrvávají ve vzájemné lásce! Jak slavný je vladař, který má ve svých službách tak početné a tak znamenité náměstky. Jeho trůn nezakolísá a jeho pověst se zvučně roznese od východu slunce až na západ.
Proto překypuje jeho srdce radostí a blahopřeje jim za jejich prozíravost, opatrnost a spravedlivě vyrovnanou svornost. Jsou přímo vzorné zrcadlo, v němž se mohou zhlížet obyvatelé ostatních zemí. Jsou světlem, které osvěcuje mysli zahalené temnotami neznalosti. Vždyť světlo dekretů kostnického koncilu (Constantiensis concilii) rovnou hasne, postaví-li se do oslnivé záře jejich odbornosti. Ozdobili IDPrahu (Pragam) a celé IDČechy (Bohemiam) svou zářivou moudrostí, bez papeže (papa) se nakrásně obejdou, pozemské království je jim věcí zbytečnou, kartouzský klášter, který založil nedaleko IDPrahy slavný král IDJan Lucemburský (Iohannes, rex Bohemiae, avus noster laudande memorie), jeho děd dobré paměti, spálili, a to právem, když přece mniši toho kláštera byli svaté církvi zhola neužiteční a teprve oni jim, hluchým, otevřeli sluch a němým dali promluvit, jak se píše v Markově evangeliu Mk 7: 31‒37 (in Marco ewangelio recitatur). Vypudili jeptišky a mnichy z klášterů a plebány a jejich vikáře z farních kostelů, protože nechtěli přijmout zákon Kristův, který konšelé tak dokonale znají. Některé konšely a purkmistra vzpomenutého IDNového Města pražského střemhlav svrhli z radnice a jako mužové nepřekonatelné síly se odvážili je odvážně zabít. Potom vyšli do ulic, jako nanicovaté modly roztříštit obrazy Krista a svatých, vyhnat z IDPrahy většinu kleriků, zakázat vší svou vahou pohřbívat v rakvích, stavět k nim hořící svíce a s ještě větší přísností zabraňují, aby se o mších líbaly monstrance s ostatky svatých. Odmítli i ostatní obvyklé kostelní obřady. IDJana Husa (magistrum Johannem Hus) a IDJeronýma Pražského (Jeronimum) a některé laiky zavražděné, jak tvrdí, pro Kristův zákon zapsali do seznamu svatých a okázale slaví jejich svátek, zanedbávajíce svátky ostatních svatých, a v touze dosáhnout podobně mučednické koruny s vděčnou myslí uvítali zajisté neomylné kazatele a kazatelky moudrosti, od věků neslýchané.
Kdo však opravdu stačí vypovědět a rozhlásit všechnu jejich chvályhodnost, když na každý den a bez přestání dělají takové pokroky v nových projevech svatosti! Po právu užasli a žasnou a budou žasnout králové (reges) a knížata (principes) celého křesťanstva nad tím, že jim byla vlita tak veliká moudrost, o jaké dávní proroci neměli ani zdání. Ačkoliv jim tedy v minulosti častěji psal, vyslovuje vůli a přání, aby neodstupovali od poslušnosti římské církve (Romane recederetis ecclesie), dopustil se toho jen z neznalosti, nevěda ještě, že mají tak velikou převahu ve svatosti a v odborné znalosti Zákona.
Nad tím se pak nejvíce zaradoval, že když nastal čas pohřbu a pláče nad králem IDVáclavem IV. (Wenzeslai, Bohemie regis, fratris nostri karissimi), jeho nejmilejším bratrem, jali se s tak rychlou pohotovostí, jak se říká, za necelé čtyři hodiny (infra horas quatuor) zpívat za duši jeho bratra a k útěše ovdovělé královny IDŽofie (domine Sophie, regine Bohemie), jeho jasné sestřenky, slavné litanie po klášterech, kostelech a kaplích, vyzbrojivše se na to meči, důtkami, palicemi a praky.
Žádá je slavnostně, aby ho, neznalého spravedlnosti a božího zákona a u víře nepevného, ráčili přijmout do škol svého společenství a podle svých možností mu dopomohli dosáhnout IDČeského království (ad regnum Bohemie). Nemají s evangelistou Lukášem Lk 19: 14 (cum ewangelista Luca) říkat: „Nechceme, aby se tenhle stal nad námi králem“ (Nolumus hunc regnare super nos); a také, co je psáno u Matouše Mt 21: 38 (in Mathaeo): „To je dědic; pojďte, zabijme ho“ (Hic est heres, venite, occidamus eum), aby snad náhodou nezískal IDČeské království. Slibuje jim, že bude nadále žít podle jejich rady a že záležitost IDČeského království (regni eiusdem) povede tak, jak ho tomu vyučí jejich moudrost.
- Uprostřed nad textem. Littera regis IDSigismundi, qua inproperat et yronice scribit IDPragensibus eos quasi deridendo.
- A: N/A
- B: prostý opis z druhé čtvrtiny 15. století
- C: prostý opis z poloviny 15. století
- D: prostý opis z druhé poloviny 15. století
- E: prostý opis z počátku 16. století
- F: prostý opis z 19. století
- A: N/A
- B: UBB; Handschriften; sign. A II 34; fol. 317r‒317v
- C: ZA Opava; Knihovna olomoucké kapituly; sign. CO 530; fol. 166r‒167r
- D: MZA Brno; Sbírka rukopisů Františkova muzea; sign. FM 90; fol. 134r
- E: APH; KMK; sign. O 39; fol. 127r‒128r
- F: ANM Praha; Sbírka C ‒ Muzejní diplomatář; sub dato
- Palacký 1850, s. 269‒270.
- Podlaha 1922, s. 507‒508, č. 1623 .
- Pekař 1930-III, s. 23, pozn. 3.
- Bartoš 1931, s. 44‒46.
- Bartoš 1933, s. 253‒309.
- Pekař 1933-IV, s. 17‒18.
- Bartoš 1965, s. 77.
- Šmahel 1993-III, s. 8‒9, 327, pozn. 1.
- Hruza 1995, s. 27‒34.
- Kavka 1998, s. 38‒39.
- Čornej 2000, s. 225‒230, 241‒243.
- Šmahel 2002-II, s. 1008‒1009.
- Grant 2007, s. 460‒466.
- Zachová – Petr 2010, s. 53‒55.
- Coufal 2012, s. 106‒107.
- Bar 2015, s. 163‒178.
- Čornej 2019, s. 164‒165.
Palacký jej chybně datoval do roku 1420, ačkoliv v jeho předloze byl uveden rok předcházející. Exemplář v basilejském rukopisu, objeveném Františkem Michálkem Bartošem, obsahuje na některých místech odlišné znění a především údaje o skutečném autorovi a původu, z nichž je zřejmé, že list nevyšel ze IDZikmundovy kanceláře, nýbrž byl sepsán na začátku září 1419 registrátorem IDVáclavovy kanceláře, IDKasparem z IDLewbicz. Bar 2015, s. 164.
Sigismundus dei gracia Romanorum rex semper augustus Hungarie, Dalmacie, Croacie et cetera rex heresque, primarius et dominus regni Bohemie fidelibus dilectis, iudici, magistro civium Strabochoni, Reczkoni et cetera ceterisque scabinis tam antique, quam nove civitatis Pragensis simulque toti communitati sancte in Praga salutem condignam meritis optando maxime non resilire a qiclefistica sanctitate. Concors in bono communitas, o quantum gaudium suo sensato generat principi! Nam principes terrarum circumiacentium possunt in admirationem versi dicere: „O gloriosus princeps, qui tantos et tales rectores corde possidet subsides! Solium eius firmabitur et laus eius personabit ab ortu solis pariter et occasu!“ Igitur fideles dilecti! Quanto cor nostrum repletur gaudio, congratulando vestre sagacitati, prudentie, iusticie ac bone concordie! Vos enim estis speculum, quo se speculari possunt aliarum terrarum incole. Vos estis lumen illustrans mentes ignorantie tenebris obvolutas; lumen namque doctorum Constrantiensis concilii respectu luminis vestre peritie obfuscatur; nam per oppositum Pragam et totam Bohemiam vestra luminosa decoratione illustratis, papa carere potestis, rege terreno nullatenus indigetis, Carthusiense monasterium, quod inclitus Iohannes, rex Bohemie, avus noster laudande memorie iuxta Pragam fundaverat, concremastis, et merito, quoniam eiusdem monasterii monachi ipsi ecclesie sancte erant inutiles, quos quasi „surdos audire fecistis et mutos loqui,“ prout in Marco ewangelio recitatur. Sanctimoniales feminas et monachos de monasteriis, plebanosque ac vicarios eorundem de parochialibus ecclesiis eiecitis, qui legem Christi, cuius vos plenariam habetis notitiam, suscipere noluerunt. Scabinos quosdam et iudicem predicte Nove civitatis Pragensis precipitastis de pretorio et audacter occidistis, ut viri fortissimi roboris. In posterum existentes ymagines Cristi et sanctorum tamquam vana ydola confregistis, clericos de Praga plurimos expulistis, feretra in funeralibus exequiis sudariis auctoritate vestra tegere prohibetis, ardentes candelas non patimini ipsis feretris applicari, monstrantias continentes sanctorum reliquias in missa osculari pro pace stricius inhibetis, ceterasque cerimonias dudum in ecclesia conservari solitas condempnastis, insuper magistrum Johannem Hus et Jeronimum et quosdam amycos pro lege Christi, ut asseritis, mortificatos sanctorum annotastis catalogo, quorum etiam festa solempniter celebratis, aliorum sancrotum festa obmitentes, optantesque ad coronam similem devenire, predicatores etiam et predicatrices a seculis inaudite sapientie, quibus errare est inpossibile, gratulantibus animis suscepistis. Et quis vestrarum posset promere laudum preconia, qui semper in sanctis novitatibus proficitis? Vere mirati sunt et mirantur, mirabunturque totius christianitatis reges et principes de sapientia tanta vobis infusa, ab antiquis prophetis inexperta. Quapropter karissimi, quamvis sepius antea quasdam vobis scripissemus literas, volentes et optantes, ne ab obedientia Romane recederetis ecclesie, hoc ex ignorantia fecimus, nescientes vos tantae sanctitatis et scientie humane prepollere. Exultamus quoque super isto maxime, quod quando exequiarum et planctus advenerat propter obitum serenissimi principis et domini Wenzeslai, Bohemie regis, fratris nostri karissimi ac domini vestri naturalis et graciosi, tam subito, fere infra horas quatuor, ut dicitur, gladiis, fustibus, cambucis et balistis muniti pro remedio anime eiusdem fratris nostri et pro consolatione olim consortis sue domine Sophie, regine Bohemie, inclite gloris nostre seu fratrissae, per claustra, ecclesias et capellas solempnes letanias celebrastis. Petimus igitur humiliter et attente, quatenus nos, iustitie ac legis Dei ignarum infirmumque in fide, ad scolas vestri consortii suscipere dignemini et ad regnum Bohemie assequendum possetenus adiuvare, non dicentes cum ewangelista Luca: „Nolumus hunc regnare super nos,“ et iterum ut in Mathaeo scribitur: „Hic est heres, venite, occidamus eum,“ ne videlicet regnum Bohemiae nanciscatur; promittimus enim mediante vestro consilio vivere, et regni eiusdem negotia, prout nos vestra docuerit sapientia, pertractare. Datum Bude anno Domini MCCCCXIX quinta die mensis Septembris.