Biskup Filibert z Coutance (Philibertum episcopum Constantiensem provinciae Rothomagensis), auditor Jan Palomar (Johannem de Polomar, decretorum doctorem, archidiaconum Barchinonensem), doktor teologie Jindřich Toke (Heinricum Tokke, in theologia magistrum, canonicum Magdeburgensem) a tourský kapitulní děkan Martin Berruyer (Martinum Bernerii, baccalarium formatum in sacra pagina, decanum Turonensem), vyslanci koncilu v Basileji (legatos sacri generalis concilii Basiliensis) uzavírají dílčí úmluvu kompaktát s představiteli Českého království (generalem congregationem inclyti regni Bohemiae) a Moravského markrabství (marchonatus Moraviae), doposud neschválenou všeobecným zemským sněmem v Praze (in civitate Pragensi). Vyslanci koncilu 26. listopadu 1433 představili níže uvedené články:
1. Sněm Českého království a Moravského markrabství, za všechen lid i jednotlivce dotčených zemí přijme, osvojí si a bude zachovávat řádný, neměnný a trvalý mír a církevní jednotu, již bude patřičným způsobem hlásat a upevňovat.
2. Až se tak stane, vyslanci potvrdí a přijmou z moci všeobecného svatého koncilu v Basileji onen stav klidu a církevní jednotu, vyhlásí všeobecný mír mezi všemi křesťany a domácím obyvatelstvem zmíněného království a markrabství a zcela zruší všechny církevní postihy a klatbu. Dále vyzvou veškeré křesťanstvo i každého jednotlivce, aby nadále nehaněli království ani markrabství pro minulé záležitosti, aby je nenapadali a neškodili jim ani jejich obyvatelům, nýbrž aby spolu s nimi zachovávali křesťanský mír; považovali je za své bratry, tedy zbožné a poslušné syny svaté matky církve, a aby je chovali v bratrské lásce.
3. Pokud se týká obsahu prvního článku, který poslové království a markrabství doručili svatému sněmu v této podobě: „Svobodné přijímání eucharistie pod obojí způsobou nejen duchovními, ale i prostými věřícími“, došlo se k této dohodě: Češi (Bohemis) i Moravané (Moravis), kteří opravdově a skutečně uznávají mír a církevní jednotu a ve všem ostatním kromě obyčeje přijímání pod obojí způsobou se podřizují víře a náboženským ustanovením všeobecné církve, budou přijímat (ti, kteří tento způsob zastávají) pod obojí způsobou z moci našeho Pána Ježíše Krista a jeho pravé nevěsty církve. Tento článek pak bude v úplnosti, pokud se obsahu nařízení týká, projednán na svatém sněmu a vezme se v potaz, co v souvislosti s ním má být zachováno ve jménu křesťanské pravdy a co je třeba činit ku prospěchu a pro spásu křesťanstva. Až bude celé toto zkoumání řádně a s rozmyslem provedeno a Češi a Moravané budou prostřednictvím svých poslů nadále žádat možnost přijímání pod obojí způsobou, svatý sněm udělí kněžím království a markrabství právo podávat lidu v jeho prospěch a pro spásu v Pánu pod obojí způsobou, pokud o to zbožně a oddaně požádá, a to ovšem osobám, které již dosáhly věku způsobilosti. Vždy se však musí přihlížet k tomu, aby kněží takto přijímající neustále poučovali k pevné víře, že pod každou způsobou, a to i v nejmenší části každé způsoby je přítomen celý Kristus jako Bůh i jako člověk.
4. Vyslanci svatého koncilu uloží z moci jim svěřené koncilem písemnými příkazy všem i každému zvlášť, ať už je jakéhokoliv stavu či hodnosti, nebránit Čechům a Moravanům ve zmíněném přijímání pod obojí způsobou, nekazit jejich dobrou pověst a neutrhat je na cti. Totéž pak učiní svatý koncil, až vyhlásí možnost svobodného přijímání, jak je uvedeno výše.
5. Pokud se týká obsahu tří následujících článků, je stanovisko vyslanců svatého koncilu následující: v otázce křesťanské pravdy je nutno postupovat nanejvýš opatrně a střízlivě, a to zejména pokud se jí zabývá svatý koncil, aby se pravda vylíčila slovy tak jasnými a jednoznačnými, že nikomu v budoucnu nepřinesou nepříjemnost, jejíž vinou by mohl utrpět škodu a být uveden v omyl; slovy svatého Isidora: „aby neobsahovala nic temného, co by vedlo ke klamnému závěru“ (ut verbis utamur beati Isidori, ne aliquid per obscuritatem in captionem contineat).
6. Pokud se týká potírání a trestání hříchů, o nichž Češi vydali článek: „Potírání zjevných smrtelných hříchů se zaručenou rovnou trestní odpovědností pro světskou a duchovní šlechtu i poddané“, shledali vyslanci překážku ve slovním spojení, které je příliš obecné. Písmo nabádá neklást překážky před slepce, zasypávat jámy, aby se v nich nezranil dobytek bližních, a varovat se všech podobných případů. Proto vyslanci tvrdí, že podle slov Písma a podle zásad svatých učenců se má veškeré křesťanstvo držet toho, že všechny smrtelné hříchy, především veřejné, je třeba potírat, trestat a odstraňovat podle Božího zákona a ustanovení svatých otců, jak jen to připustí rozumná míra. Avšak pravomoc trestat hříšníky nenáleží soukromým osobám, ale výhradně těm, kteří mají zákonnou moc trestat je u soudu, přičemž musí být dodrženo rozdělení práva na světské a církevní a zachován řád spravedlnosti.
7. Pokud se týká hlásání slova Božího, sestavili Češi článek: „Svobodné a řádné kázání slova Božího bez jakýchkoliv překážek ze strany duchovních“, aby u slova „svobodně“ nedošlo ke zneužití výkladu ve smyslu přílišné uvolněnosti a zhoubné bujarosti, o něž, jak mnohokrát poznamenali, neusilují ani Češi, je třeba proto němu vznést námitku. Vyslanci tvrdí, že podle slov Písma a podle zásad svatých učenců se má veškeré křesťanstvo držet toho, že slovo Boží hlásají svobodně, ne však bez jistého řádu, nýbrž spořádaně a v upřímné víře, kněží Páně a jáhni k tomu vhodní, které schválí a určí jejich představení. Dbá se přitom vážnosti papeže, jenž je podle učení svatých otců na prvním místě při řízení všech věcí.
8. Pokud se týká obsahu posledního článku: „Odnětí statků duchovním, aby nebyli odváděni od svého původního poslání,“ připomínají vyslanci veřejnou debatu na koncilu v Basileji, vyvodil koncilem ustanovený obhájce dva závěry: kněží, kteří nejsou řeholníci, či ti, kteří se k mnišství nezavázali slibem, mohou oprávněně mít a vlastnit jakékoliv pozemské statky, dědictví po otci či jiných osobách, je-li jim zanecháno, a také jiný majetek získaný řádnou cestou, tedy darem, zákonnou koupí či provozováním povoleného řemesla. Církev může oprávněně mít a vlastnit pozemské statky, movité i nemovité, domy, pozemky, vesnice, městečka, hrady i města, a může jimi plně disponovat, jako kterýkoliv jiný vlastník. Posel, který se zúčastnil rozmluvy na straně Čechů, pak tyto závěry uznal a potvrdil, že porozumí-li se správně onomu článku, neodporují tyto závěry jeho smyslu. Pod světským panováním sám chápe pouze formální rovinu. Z tohoto a z dalších rozborů lze dostatečně dobře pochopit, že světské panování, obsažená v předloženém článku, se nevztahují, jak je patrné, ke zvláštnímu způsobu či obyčeji. Protože se však církevní učení nesmí vykládat nejednoznačnými slovními obraty, nýbrž jasně, považují za nezbytné vyjádřit se k tomu, čeho se má dle Božího zákona a podle zásad svatých učenců veškeré křesťanstvo držet: oba zmíněné závěry jsou pravdivé a lidé spjati s církví mají poctivě a podle blahodárných ustanovení svatých otců spravovat církevní majetek, jehož jsou správci. Církevní majetek pak nesmí nespravedlivě držet ani si přisvojovat nikdo jiný.
9. Dále uvádí, že zemský sněm Čech a Moravy podpořil a přijal znění tří článků, které se zakládá na pravdě Písma. Jelikož se však některým lidem zdá, že obsah tří článků poskytuje půdu pro mnohá zneužití a může spět k jistým nepřístojnostem, má všeobecný sněm v úmyslu věnovat skrze své posly na svatém koncilu naléhavou péči tomu, aby možnost zneužití a případné nepřístojnosti byly odstraněny a aby o nápravu možného zneužití obsahu článků mohly usilovat i jednotlivé osoby, pokud by tak na svatém koncilu chtěly činit patřičným a řádným způsobem, a aby se jim k tomu poskytla příležitost. Vyslanci svatého koncilu toto schválil, neboť svatý koncil usiluje o nápravu mravů a chce tomuto úmyslu s pomocí Boží věnovat náležité úsilí a péči. Sami vyslanci pak chtějí a slibují být pomocníky a spolupracovníky ve všem, co přísluší náležité církevní reformě, protože si z celého srdce přejí, aby se v církvi Páně děla jen řádná náprava.
10. Poněvadž teprve tehdy, až z milosti Boží ustane všechen boj v otázkách víry a nastane blahodárný mír, na jehož zachování je třeba vynaložit veškeré úsilí, je, zdá se, velmi prospěšné, aby se obě strany zdržely veškerých projevů násilí i v jiných případech, které se netýkají víry, pokud se dostanou do sporu se sousedy. Tyto rozepře ať ukončí v přátelské svornosti dohodou či závazným ustanovením ve dnech uzavření těchto dohod či jindy, na svatém koncilu nebo mimo něj.
11. Vyslanci svatého koncilu dají veškeré záruky, aby byl mír potvrzen a zachován, zajistí vydání sněmovní buly i vykonavatelských listin svatého koncilu všem panovníkům a okolním národům a obstará i vše ostatní potřebné a nutné. Čekému království a Moravskému makrabství vydají zpečetěné listiny a vhodnými výhradami, bude provolán mír, vydají se pokyny k jeho dodržování a zabezpečí se i vše ostatní, co je nezbytné a vhodné pro zachování onoho míru a jednoty.
Někteří čeští mistři a duchovní předložili 28. listopadu 1433 návrh dohody týkající se některých sporných bodů, které se objevily při debatě nad jejich obsahem:
1. Ve třetí kapitole, začínající slovy: „Pokud se týká obsahu prvního článku,“ je mimo jiné uveden závěr, že: „Češi a Moravané, kteří opravdově a skutečně uznávají církevní jednotu a ve všem ostatním kromě obyčeje přijímání pod obojí způsobou se podřizují víře a náboženským ustanovením všeobecné církve“ slovo „víra“ se zde vykládá a má vykládat jako první pravda a všechny ostatní pravdy, jimž se má věřit podle toho, co je jasně a pochopitelně uvedeno v Písmu a v církevním učení.
2. Rovněž pokud se hovoří o „náboženských ustanoveních všeobecné církve“, vykládají se a mají se jimi vykládat ne zvláštní náboženská ustanovení, z nichž se v různých krajích zachovávají různé části, nýbrž náboženská ustanovení, která se při bohoslužbách udržují obecně a všude. Ale pokud někdo při bohoslužbách ihned nepřijme vesměs dodržovaná náboženská ustanovení, poté co budou jménem království a markrabství všeobecně přijata, ať to nebrání míru ani jednotě. Nelze ani tvrdit, že taková lidé nepatří do království nebo markrabství. Mohou buď všichni, chtějí-li, nebo jen někteří ve jménu všech ostatních tohoto smýšlení přijít na svatý koncil v Basileji, kde budou mít možnost patřičným a řádným způsobem předkládat a navrhovat cokoliv, co budou považovat za správné.
3. Vyslanci svatého koncilu rovněž potvrdili, že Soudce chebský (judex), jenž byl vyžádán a jmenován v úmluvách uzavřených v Chebu (in Egra) 8.‒18. května 1432, byl, je a bude soudcem ve všem, čemu se má ve svaté církvi Páně věřit a co se má činit. Svatý koncil se jím chce s pomocí milosti Ducha svatého řídit ve všech záležitostech.
4. Poslové království a markrabství i všichni lidé z týž zemí, kteří budou chtít na svatý koncil zavítat, budou moci patřičným a řádným způsobem bez obav a svobodně předkládat cokoliv, co budou považovat za sporné v otázkách víry, svátostí či náboženských ustanovení. Bude jim dokonce umožněno rozprávět i o reformě církve jak v její hlavě, tak i v údech. To vše se má činit a stane se řízením Ducha svatého, spravedlivě a rozumně ke slávě Boží v důstojnosti hodné duchovního stavu.
Vyslanci koncilu odpověděli 30. listopadu 1433 na výše uvedené dotazy a sporné otázky:
1. Nejprve prohlásili, že svatý koncil nemá v úmyslu povolit přijímání pod obojí způsobou jen strpěním této možnosti, anebo tak, jak bylo Židům (Judaeis) povoleno používat rozlukového listu (libellus repudii). Svatý koncil chce totiž ukázat Čechům a Moravanům nitro mateřské lásky, a proto nemůže přijímání povolit tímto druhem svolení, které nevylučuje hřešení. Naopak, chce je oblažit povolením přijímání pod obojí způsobou, které vychází z moci Pána Ježíše Krista (Jesu Christi) a jeho pravé nevěsty církve. Takové povolení je spravedlivé a pro ty, kteří je přijímají, užitečné a spasitelné.
2. Uvádí, že mistři a duchovní Českého království hovořili o otázce trestání hříchů a poukazovali na to, že v Písmu stojí, že Bůh někdy roznítí srdce prostých lidí k tomu, aby hříchy stíhali a trestali. Zdá se proto, že níže postavení mohou stíhat a trestat sobě nadřízené. Na to odpověděli vyslanci svatého koncilu citátem svatého Augustina: „ten, kdo zabíjí zlé, protože jsou zlí, a má důvod je zabíjet, je služebník Boží. Kdo by však zabil nebo zmrzačil zločince, zloděje, svatokrádežníka, cizoložníka, křivopřísežníka či jakéhokoliv jiného provinilce bez náležitého a zjevného oprávnění, bude souzen jako vrah, a to tím přísněji, čím méně se ostýchal zneužít moci, kterou mu nesvěřil Bůh.“ (textum sancti Augustini in decretis XXXIII, q. fi.: Qui percutit malos in eo, quod mali sunt, et habet causam interfectionis, minister dei est; qui vero sine publica dministratione maleficum, furem, sacrilegum, adulterum, perjurum, vel quemlibet criminosum interfecerit aut trucidaverit, vel membris debilitaverit, velut homicida judicabitur, et tanto acrius, quanto non sibi a deo concessam potestatem abusice usurpare non timuit; et certe molestius susciperet ista civitas, si aliquis privatus attentaret punire unum criminosum et erigeret furcam in platea et ibi eum suspenderet, quam si unus homo interficeret unum hominem in rixa vel per insidias) Také sama obec by jistě nesla hůře, kdyby se nějaký prostý člověk pustil do stíhání nějakého zločince, postavil na náměstí šibenici a hodlal jej tam oběsit, než kdyby nějaký člověk zabil jiného úkladně nebo v hádce. Dále uvádí, že vyslanci připojili i texty svatého Ambrože a Jeronýma (beati Ambrosii et Hieronymi), které se s Augustinovým obsahově shodují.
3. Znovu zopakovali, že nikdo nepochybuje o posvátnosti a spravedlnosti Božího zákona, nicméně, i když je v něm uvedeno jednoduše: „Nepokradeš“ přece synové Izraele (filii Israel) odnesli na Boží příkaz majetek Egypťanů (Aegyptiorum), který jim byl zapůjčen. V témže Zákoně je rovněž napsáno prostě: „Nezabiješ“ z čehož svatý Augustin v první knize díla O obci Boží vyvozuje, že nikomu není dovoleno spáchat sebevraždu. Když se pak zabývá opačným případem Samsonovým, vysvětluje jej a uvádí: „Když však Bůh poručí a svůj rozkaz zcela nepokrytě oznámí, kdo by měl uposlechnutí za vinu? Kdo by mohl pro zbožnou oddanost člověka osočit?“ (ex quo beatus Augustinus primo de civitate dei probat, quod nemini licet occidere se ipsum; et cum facit instantiam de Sampsone, respondet et dicit haec verba: cum autem deus jubet, seque jubere sine ullis ambagibus intimat, quis obedientiam in crimine vocet? quis obsequium pietatis accuset?) A tak mají považovat za odpověď na danou otázku tato a další slova svatého Augustina: „Ale ať každý hledí, zda Bůh poroučí a svůj rozkaz zcela nepokrytě oznamuje, a zkoumá, zda vnuknutí ducha pocházejí od Boha.“ (in proposito verba beati Augustini habeatis pro responso: sed videat quisque, si deus juber et se jubere sine ambagibus intimat, et probet spiritus, si ex deo sunt) Avšak tyto věci by neměly být předmětem zákona ani by se jimi neměli příliš zabývat, protože by snadno mohly zavdat příčinu ke vzniku nepokojů a povstání níže postavených proti výše postaveným a kdyby někdo něco ukradl nebo někoho zabil, mohl by se hájit tím, že k tomu byl přinucen Božím vnuknutím. Za to by byl ale pochopitelně potrestán, pokud by tato skutečnost nebyla prokazatelná.
4. Opět zopakovali, že jsou jisté případy, kdy mají světské osoby moc nad duchovními. Na to následovala odpověď, že v otázkách právních jsou jisté případy, v nichž mají světské osoby moc nad duchovními, ba někdy dokonce i nad kardinály. Pokud by totiž zemřel papež a kardinálové by nechtěli vstoupit do konkláve, aby zvolili papeže nového, může je k tomu král, kníže nebo jiný panovník či světská moc donutit. V takových případech však ona světská veličina již není obyčejnou osobou, nýbrž z moci právní užívá moci nad někým. Podobně je nutno vykládat i další případy popsané v právních spisech.
5. Dále řekli, že žádný předpis světského práva není spravedlivý, pokud není potvrzen rovněž nebeským právem. Na to následovala odpověď, že žádný předpis světského práva není spravedlivý, jestliže odporuje Božímu zákonu, a že Boží zákon je měřítkem všech zákonů. Avšak samo přizpůsobování pravidla tomu, co se jím má řídit, vyžaduje velkou zkušenost. Někdy se totiž někomu zdá, že je cosi nepatřičného v tom, co se má nějakým pravidlem řídit, ale ve skutečnosti tomu tak není a ona nenáležitost je v samotném přizpůsobování. Pravidlo se totiž v tomto případě nepoužívá potřebným způsobem.
6. Pokud se týká článku o hlásání slova Božího, padla slova o tom, že někdy nějaký prelát ze závisti či špatnosti bez rozumného důvodu zakazuje hlásat slovo Boží dobrému a spolehlivému knězi, který káže dobře a správně. Tomu se dostalo odezvy, že velmi dobře vědí, že zneužití moci preláty, již si počínali nespravedlivě, nezvratně vedlo k současným nepokojům. Ve svých krajích však prý nikdy neslyšeli podobné stížnosti a jejich preláti dobré kazatele podporují a povzbuzují svou přízní, poctami a žádostmi učiněnými v jejich prospěch. Objeví-li se ale první případ, poskytuje právní řád účinnou nápravu: brání-li se někomu, aby užíval svého práva, má možnost odvolat se. A je-li pevně přesvědčen o tom, že odvolání je oprávněné, nechť užívá svého práva, ovšem bez násilí všeho druhu, totiž duchovního i světského. Výsledek sporu ukáže, zda důvod jeho odvolání byl oprávněný. Tehdy se také prokáže, že jeho nadřízený mu bránil neodůvodněně a že odvolávající jednal správně. Pak je také třeba potrestat nadřízeného, jenž jednal protiprávně. Pokud však důvod zákazu hlásání byl na místě a kněz v zaslepenosti opovrhl spravedlivým napomenutím, sluší se, aby byl sám potrestán se zaslouženou přísností.
7. Pokud se týká čtvrtého článku, hovořilo se u něj o tom, zda mohou preláti sami vykonávat správu světského panství. Odpověď zněla, že pokud se slovy „správa světského panství“ rozumějí úkony, které může dělat či vykonávat nějaký světský správce, je třeba říci, že některé úkony může oprávněně konat prelát sám, jako prodávat, zastavovat, dávat odměnu za prokázané služby či poskytovat svobodný, dědičný nájem, a to patřičným způsobem a v podobě, kterou předepisuje zákon. Jsou však i takové úkony, které nesmí prelát vykonávat sám, nýbrž musí mít hospodáře, zástupce či správce, který by je zastal. Takové úkony jsou popsány v zákoníku, v rubrice „Nechť se kněží ani mniši nevměšují do světských činností“ a rovněž v jiných zákonech.
8. Dále uvádí, že se předmětem jednání byla pravomoc donutit někoho k něčemu, již má hospodář, náleží skrze něj i prelátovi. Jan Palomar na to odpověděl, že tato otázka navozuje jinou, ohledně níž panují mezi učenci neshody, a sice: kdo má v moci církevní majetek? A rovněž další: Jsou prováděné úkony záležitostí osoby ochránce dané věci, nebo jejího správce? Anebo kdyby nebyly záležitostí přímo dané osoby, mohla by uložit provádění úkonů správci či úředníkovi tím, že by ho k tomu ustanovila? Existuje prý mnoho dalších nejasností, o nichž nemá smysl se dohadovat. Když však naléhali, aby vyjádřil své mínění, pravil, že kdyby měl na to čas a chtěl trávit volné chvíle v rozpravách, přednesl by názor, o němž by se dalo polemizovat. Spíše však má za to, že panství nad církevním majetkem náleží Kristu a že preláti a další duchovní jsou jeho řádnými správci vybranými jako ochránci, ale že mají větší moc a širší pole působnosti než ochránci. A pokud ustanoví hospodáře, zástupce a jejich ustanovení proběhne řádně a náležitě, má hospodář či zástupce onu pravomoc donutit někoho k něčemu neboli možnost výkonu patřičného právního úkonu.
9. Pokud se týká objasnění slov „získaný řádnou cestou“ uvedených v prvním závěru týkajícím se čtvrtého článku, dospěli ke svornému mínění, že tato slova jsou určující pro všechna další v tomto závěru napsaná. V případě druhého závěru ať má každý možnost oprávněně se přiklonit k tomu, co bude považovat za lepší. Církevní právo a svatí učenci totiž hovoří o „církevním majetku“, „prostředcích církve“ či o „církevním vlastnictví“, ale názory učenců se různí v tom, komu přísluší jejich spravování. Nechtějí se tedy s určitostí přiklonit k žádnému názoru a nechtějí ani žádný vyloučit. Češi kromě toho uvedli, že podle Písma, svatých učenců a církevního práva dodržují to, že duchovní jsou správci pozemských církevních statků, a ne jejich páni.
10. Češi prohlašují, že se budou ve všech sporných záležitostech, které se objeví, řídit Soudcem chebským, jednomyslně přijatým v Chebu.
- A: N/A
- B: StA Nürnberg; Compactata Hieronymus Höltzel, 1518; fol. 1v‒4r
- C: ANM Praha; Sbírka C ‒ Muzejní diplomatář; sub anno
- Palacký 1851, s. 276
- Zap 1868, s. 312
- Tomek 1879-IV, s. 611‒616
- Tomek 1899-IV, s. 608‒613
- Urbánek 1934, s. 129
- Bartoš 1936d, s. 21
- Hrejsa 1947-II, s. 296
- Lůžek 1959, s. 56
- Bartoš 1961, s. 191
- Bartoš 1966, s. 160
- Krchňák 1967, s. 206
- Zlámal 1970, s. 127
- Kavka 1984, s. 127
- Kavka 1985, s. 102
- Šmahel 1990, s. 451, 475, pozn. 175
- Čornej 1992, s. 111
- Kubalík 1992, s. 38
- Šmahel 1992, s. 18
- Šmahel 1993-III, s. 283
- Šmahel 1994a, s. 665
- Čornej 1995, s. 12
- Drška 1996, s. 74
- Kavka 1998, s. 174‒176
- Čornej 2000, s. 603
- Jánský 2001-II, s. 123
- Šmahel 2001, s. 301
- Kavka 2002, s. 228
- Šmahel 2002-III, s. 1611‒1612
- Čornej 2003, s. 277
- Válka 2005, s. 122
- Jurok 2006, s. 50
- Mahel 2008, s. 348
- Zlámal 2008, s. 91
- Šmahel 2011, s. 46‒48
- Bárta 2016, s. 75
- Čornej 2019b, s. 236
- Pálka 2021, s. 125
Přepis regestovaného dokumentu
Cedule A
In nomine domini Jesu Christi. Haec, quae infra scripta sunt, per gratiam sancti spiritus concordata sunt inter legatos sacri generalis concilii Basiliensis et generalem congregationem inclyti regni Bohemiae et marchionatus Moravie in civitate Pragensi:
1. Primo, dicta congregatio nomine dictorum regni et marchionatus, et pro ipso regno et marchionatu, omnibusque ac singulis eorundem regni et marchionatus, qui sunt de parte ipsorum, recipient et acceptabunt et facient bonam, firmam et perpetuam pacem et ecclesiasticam unitatem, quam profitebuntur et firmabunt debito modo.
2. Quo facto dicti legati auctoritate dicti sacri concilii admittent et recipient dictam pacem et unitatem, et pronuntiabunt pacem generalem universi populi Christiani cum incolis et habitatoribus dictorum regni et marchionatus, tollent omnes sententias censurae et plenariam abolitionem facient. Et mandabunt universis et singulis Christi fidelibus, quod nemo deinceps dictum regnum et marchionatum propter praeterita infamare praesumat, nec ipsa aut eorum incolas invadere vel offendere, sed cum eis Christianam pacem observent, ipsosque tamquam fratres eorum, sanctae videlicet matris ecclesiae filios reverentes et obedientes, habeant et fraterna dilectione contractent.
3. Circa materiam primi articuli, quem ambasiatores dictorum regni et marchionatus obtulerunt sacro concilio sub hac forma: „quod communio divinissimae eucharistiae utilis et salubris sub utraque specie, scilicet panis et vini, universis Christi fidelibus in regno Boemiae et marchionatu Moraviae et locis eis in hac parte adhaerentium constitutis, per sacerdotes libere ministretur“, est hoc modo concordatum: quod dictis Bohemis et Moravis suscipientibus ecclesiasticam unitatem et pacem realiter cum effectu, et in omnibus aliis, quam in usu communionis utriusque speciei, fidei et ritui universalis ecclesiae conformibus, ille et illi, qui talem usum habent, communicabunt sub duplici specie cum auctoritate domini nostri Jesu Christi et ecclesiae, verae sponsae ejus; et articulus ille in sacro concilio discutietur ad plenum, quo ad materiam de praecepto, et videbitur, quid circa illum articulum pro veritate katholica sit tenendum et agendum pro utilitate et salute populi Christiani. Et omnibus mature et digeste pertractatis, nihilominus si in desiderio habendi dictam communionem sub duplici specie perseveraverint, hoc eorum ambasiatoribus indicantibus, sacrum concilium sacerdotibus dictorum regni et marchionatus communicandi sub utraque specie populum, eas videlicet personas, quae in annis discretionis constitutae, reverenter et devota postulaverint, facultatem pro eorum utilitate et salute in domino largietur; hoc semper observato, quod sacerdotes sic communicantibus semper dicant, quod ipsi debent firmiter credere, quod non sub specie panis caro tantum, nec sub specie vini sanguis tantum, sed sub qualibet specie est integer totus Christus.
4. Legati sacri concilii per suas literas auctoritate sacri concilii mandabunt universis et singulis, cujuscunque status aut conditionis existant, ut dictis Bohemis et Moravis, utentibus dicta communione sub duplici specie, nemo audeat improperare, aut eorum famae aut honori detrahere; et hoc idem faciet sacrum concilium, quando concessionem libertationis faciet memoratam.
5. Circa materias trium articulorum sequentium per praefatos legatos sacri concilii dictum est in forma sequenti: quoniam circa doctrinam veritatis katholicae sic sobrie et caute incedendum est, maxime a sacro generali concilio, ut veritas declaretur verbis sic ordinate conceptis, ut nulli sit in futurum offendiculum, ubi possit inpingere et habere occasionem erroris; et ut verbis utamur beati Isidori, ne aliquid per obscuritatem in captionem contineat.
6. Circa materiam de cohibitione et correptione peccatorum, in qua posuistis articulum sub his verbis: „omnia peccata mortalia, et praesertim publica, per eos, quorum interest, rationabiliter et secundum legem dei cohibeantur, corrigantur et eliminentur“, ecce verbum „per eos, quorum interest“, nimis est generale, et posset esse offendiculum; et juxta scripturae sententiam non debemus ponere offendiculum ante coecum, et claudendae sunt fossae, ne bos vicini ibi laedatur, omnisque talis occasio tollenda est. Dicimus ergo, quod secundum scripturae sacrae sententiam, sanctorumque documenta doctorum, sic katholice est tenendum: quod omnia peccata mortalia, praesertim publica, quantum rationabiliter fieri potest, secundum legem dei et sanctorum patrum instituta sunt cohibenda, corripienda et eliminanda; potestas autem puniendi criminosos non ad privatas personas, sed ad eos tantummodo pertinet, qui jurisdictionem habent in eos fori, distinctione juris et justitiae ordine observatis.
7. Circa materiam de praedicatione verbi dei, in qua posuistis articulum hoc tenore: „quod verbum dei a sacerdotibus domini et levitis idoneis libere ac fideliter predicetur“; ne ex verbo „libere“ sumeretur occasio vagae et dispendiosae libertatis, quam nec vos, ut saepe dixistis, intenditis, circumstantionandum est. Dicimus, quod secundum scripturae sacram sententiam, sanctorumque documenta doctorum, sic katholice est tenendum: quod verbum dei a sacerdotibus domini et levitis ad hoc idoneis, et per superiores, ad quod pertinet, approbatis et missis, libere, non tamen passim, sed ordinate et fideliter praedicetur, salva auctoritate pontificis, qui est praeordinator in cunctis, juxta sanctorum patrum instituta.
8. Circa materiam articulu ultimi, sub his verbis expressi: „non licet clero tempore legis gratiae super bonis temporalibus seculariter dominari“: meminimus, quod dum in sacro concilio super hoc disputatio ageretur publica et solemnis, ille, qui ad disputandum per sacrum concilium exstitit deputatus, duas conclusiones posuit sub hiis verbis: prima, quod clerici non religiosi, seu qui voto se ad hoc non obligaverunt, licite possunt habere et possidere quaecumque bona temporalia, hereditates paternas aut aliorum, si eis relinquantur, et alia bona juste acquisita ex causa donationis vel alterius liciti contractus vel arte licita; secunda, quod ecclesia potest licite habere et possidere bona temporalia, mobilia et immobilia, domos, praedia, villas, oppida, castra, civitates, et in eis habere privatum et civile dominium. Ille siquidem, qui ex vestris ambasiatoribus disputabat, concessit easdem, dicens, illas sensui sui articuli bene intellecto non contradicere, cum ipse articulum suum intellexerit de dominio civili formaliter intellecto. Ex quo et aliis satis posset intelligi, quod verba „seculariter dominari“ in praeinserto articulo posita, ad aliquem specialem dominandi modum vel usum videantur referri. Sed quoniam doctrina ecclesiae non est verbis ambiguis pertractanda, sed plane: propterea id, quod secundum legem dei et sanctorum documenta doctorum katholice censendum est, duximus exprimendum: videlicet praemissas duas conclusiones esse veras, quodque ecclesiastici viri bona ecclesiae, quorum sunt administratores, debent fideliter administrare, juxta sanctorum patrum salubria instituta, ipsaque bona ecclesiae ab aliis non debent inhuste detineri vel occupari.
9. Dicta vero congregatio declarationem dictorum trium articulorum, quae veritati sacre scripturae innititur, suscipit et acceptat. Verum quia circa ipsorum trium articulorum materias nonnullis videtur abusus plures et deordinationes aliquas currere: est intentionis ipsius congregationis, quod super reformatione dictorum abusuum et deordinationum intendit in sacro concilio per suos ambasiatores instantiam et sollicitudinem adhibere; et quod si quae etiam singulares personae tales reformationes vellent in sacro concilio promovere modo debito et honesto, quod eis hoc liceat et sit concessa facultas. Praefatis vero legatis sacri concilii hoc placuit, quoniam sacrum concilium ad morum reformationem, intendit, et vult praestante domino studium et sollicitudinem adhibere; ipsique legati, cum omnem bonam reformationem in ecclesia dei fieri toto desiderio cupiant, ad omnia, quae bonam reformationem ecclesiae concernunt, adjutores et cooperatores esse volunt et pollicentur.
10. Tandem postquam per dei gratiam pro causis fidei cessabit omne bellum et erit pax bona, pro cujus conservatione debet adhiberi omnis diligentia, videtur valde expediens, quod etiam pro causis aliis, non concernentibus fidem, si quas habent cum circumstantibus vicinis, cessent omnes partes ab omni via facti, et de ipsis controversiis per dietas placiti vel alias, in sacro concilio vel extra, concordia amicabili, compositione vel judicio terminetur.
11. Pro firmitate et observantia pacis per dictos legatos sacri concilii dabitur omnis forma et procurabitur bulla concilii et mandata ipsius sacri concilii ad omnes principes et communitates circumstantes, et alia, quae necessaria fuerint et opportuna. Pro parte vero dictorum regni et marchionatus dabuntur literae cum sigillis firmis et munimentis opportunis, proclamabitur pax et servari mandabitur, et omnia alia fient, quae pro observatione dictae pacis et unitatis necessaria fuerint et opportuna.
Cedule B
In nomine domini nostri Jesu Christi, qui est amator pacis et unitatis populi Christiani: haec, quae sequuuntur, concordata sunt super aliquibus difficultatibus exortis in et super capitulis pro pace et unitate nuper oblatis et concordatis.
1. Primo, cum in tertio capitulo, incipienti „Circa materiam primi articuli“, inter cetera sit sic scriptum et conclusum: „quod dictis Bohemis et Moravis, suscipientibus ecclesiasticam unitatem et pacem realiter et cum effectu, et in omnibus aliis, quam in usu communionis utriusque speciei, fidei et ritui universalis ecclesiae conformibus“, per verbum „fidei“ ibi appositum intelligunt et intelligi volunt veritatem primam et omne alias credendas veritates, secundum quod manifestantur inscripturis sacris et doctrina ecclesiae sane intellectis.
2. Item cum dicitur de ritibus universalis ecclesiae, intelligunt et intelligi volunt non de ritibus specialibus, de quibus in diversis provinciis diversa servantur, sed de ritibus, qui communiter et generaliter circa divina servantur; et quod postquam nomine regni et marchionatus in universitate hoc suscipietur, si aliqui in divinis celebrandis non statim suscipiant ritus, qui generaliter observantur, propterae non fiat impedimentum pacis nec unitatis, nec dici possit, tales non esse de regno vel marchionatu; sed accedant ad sacrum concilium Basiliense omnes, si voluerint, aut aliqui nomine omnium talium, et ibi habebunt facultatem proponendi et allegandi honesto et ordinato modo, quodcunque eis fuerit visum.
3. Item dixerunt dicti legati sacri concilii, quod judex ille, qui nominatus et expressatus fuit in concordatis in Egra, fuit, est et erit judex in omnibud credendis et agendis in ecclesia sancta dei; et secundum illum sacrum concilium procedere intendit in omnibus, spiritus sancti gratia assistente.
4. Item quod ambasiatores dicti regni et marchionatus ad sacrum concilium deo propitio feliciter dirigendi, et omnes, qui de eodem regno vel marchionatu dictum sacrum concilium adire voluerint, secure poterunt et libere, ordinato et honesto modo proponere, quicquid difficultatis occurrat circa materias fidei, sacramentorum vel rituum ecclesiae, vel etiam pro reformatione ecclesiae in capite et in membris; et spiritu sancto dirigente fiet, secundum quod juste et rationabiliter ad dei gloriam et ecclesiastici status debitam honestatem fuerit faciendum.
Cedule C
In nomine domini, amen. Haec sunt responsa data per reverendum in Christo patrem Philibertum episcopum Constantiensem provinciae Rothomagensis, ac venerabiles et egregios viros Johannem de Polomar, decretorum doctorem, archidiaconum Barchinonensem, Heinricum Tokke, in theologia magistrum, canonicum Magdeburgensem, et Martinum Bernerii, baccalarium formatum in sacra pagina, decanum Turonensem, legatos sacri concilii generalis, ad quaesita puncta seu dubia, per nonnulos venerabiles magistros et sacerdotes regni Bohemiae eis mota.
1. Primo dixerunt, quod non est intentionis sacri concilii, permittere communionem sub duplici specie permissione tolerantie, vel sicut Judaeis permissus fuit libellus repudii; quia cum sacrum concilium viscera maternae caritatis exhibere dictis Bohemis et Moravis intendat, non est intentionis concilii permittere tali permissione, quae peccatum non excludat, sed taliter clargiri, quod auctoritate domini nostri Jesu Christi et ecclesiae, verae sponsae suae sit licita, et digne sumentibus utilis et salubris.
2. Item cum circa materiam de punitione peccatorum fuisset per dictos magistros et sacerodtes dictum, quod ex scripturis sacris habetur, quod interdum deus excitat corda privatarum personarum ad correptionem et punitionem peccatorum, et sic videretur licere inferioribus corrigere suos superiores et punire: responderunt, ostendentes textum sancti Augustini (in decretis XXIII, q. fi.): „Qui percutit malos in eo, quod mali sunt, et habet causam interfectioneis, minister dei est; qui vero sine publica administratione maleficum, furem, sacrilegum, adulterum, perjurum, vel quemlibet criminosum interfecerit aut trucidaverit, vel membris debilitaverit, velut homicida judicabitur, et tanto acrius, quanto non sibi a deo concessam potestatem abusice usurpare non timuit; et certe molestius susciperet ista civitas, si aliquis privatus attentaret punire unum criminosum et erigeret furcam in platea et ibi eum suspenderet, quam si unus homo interficeret unum hominem in rixa vel per insidias“. Et alios textus beati Ambrosii et Hieronymi eidem concordes etiam allegaverunt.
3. Dixerunt denuo, quod nemo dubitat, quod lex dei sancte et debite posita est, et in ea legitur simpliciter: Non furtum facies; et tamen mandato dei filii Israel asporataverunt bona Aegyptiorum, quae receperant commodata. Item in eadem lege scribitur simpliciter: Non occides; ex quo beatus Augustinus primo de civitate dei probat, quod nemini licet occidere se ipsum; et cum facit instantiam de Sampsone, respondet et dicit haec verba: „cum autem deus jubet, seque jubere sine ullis ambagibus intimat, quis obedientiam in crimine vocet? quis obsequium pietatis accuset?“ Sic in proposito verba beati Augustini habeatis pro responso: „sed videat quisque, si deus juber et se jubere sine ambagibus intimat, et probet spiritus, si ex deo sunt“. Sed de talibus non est, lex danda, nec est multum agitandum: nam per hoc facile insurgeret occasio faciendi seditiones et inferioribus insurgendi contra superiores; et quando aliquis furatus esset, vel aliquem interfecisset, diceret, quod spiritu dei victus est; sed certe, nisi de hoc bene constaret, puniretur.
4. Dixerunt denuo, quod aliqui sunt casus, in quibus laici habent potestatem in clericos. Fuit reponsum, quod certi sunt casus in jure, in quibus laici habent potestatem super clericos, et etiam aliquando super cardinales; nam si mortuo papa cardinales non vellent intrare conclave ad electionem papae faciendam, rex, princeps, vel alius dominus seu potestas secularis potest eos compellere; sed in illis casibus jam illa non est privata persona, sed auctoritate juris utitur jurisdictione. Similiter est intelligendum de aliis casibus in jure expressatis.
5. Dixerunt ulterius, quod nullum jus fori habet justitiam, nisi jus poli illud approbaverit. Fuit responsum, quod nullum jus fori habet justitiam, si sit contra legem dei, et quod lex dei est regula omnium legum. Sed exigitur magna peritia in applicando regulam ad regulatum; nam interdum alicui videtur, quod sit tortuositas in regulamento, et non est, sed est defectus in applicando, quia non applicatur debito modo regula ad regulatum.
6. Circa articulum de praedicatione verbi dei fuit motum, quod interdum aliquis praelatus ex sua invidia vel malitia sine causa rationali bonum et idoneum praedicatorem bene et katholice praedicantem inhibet praedicare. Fuit responsum, quod satis intellexerunt, quod abusio praelatorum inordinate agentium magnam occasionem praestitit his turbationibus, et quod in eorum partibus nunquam audiverunt tales querelas, sed praelati favent bonis praedicatoribus et eos ad praedicandum excitant precibus, favoribus et honoribus. In talibus autem casibus jam sunt a jure prodita remedia: quando aliquis prohibetur uti jure suo, habet remedium appellandi; et si bene confidit, quod appellatio sit justa, utatur jure suo, omni violentia brachii utriusque, sprititualis videlicet et secularis, semota; nam exitus causae declarabit, si ipse habebat justam causam appellandi; tunc declarabitur, superiorem male prohibuisse, et appellantem juste fecisse, et superior injuste prohibens debet corripi. Si autem juste fuerit prohibitus, et ipse sua temeritate superioris justum mandatum sprevit, dignum est, quod ipse digna animadversione puniatur.
7. Circa quartum articulum fuit motum, an liceat praelatis ecclesiasticis actus secularis dominii in propria persona exercere? Fuit responsum, quod si per verbum actus secularis dominii, intelligantur actus, quos unus secularis dominus possit agere seu exercere: tunc dicendum est, quod aliquos tales actus potest licite praelatus propria in persona exercere, sicut sunt vendere, inpignorare, infeudare, modis et formis a jure ordinatis. Aliqui sunt, quos non licet in propria persona exercere, sed debet habere iconomum, vicedominum vel procuratorem, qui haec exerceat, de quibus actibus in jure cavetur, in rubrica „ne clerici vel monachi secularibus negotiis se immisceant“, et aliis juribus.
8. Etiam fuit motum: an illa potestas coactiva, quae debet exercitari per iconomum et cetera sit apud praelatum ecclesiae? Dictus Johannes de Polemar respondit, quod haec quaestio praesupponit aliam, de qua sunt diversae opiniones inter doctores: apud quem sit dominium rerum ecclesiae? et alterius: an actiones sint in persona tutotis vel procuratoris? vel licet non sint in eorum persona, tamen per constitutionem actoris vel procuratoris exercitium ipsarum demandent ipsi actori vel procuratori? et alias intricationes, de quibus non est opus ad praesens agere. Sed cum multum instaretur dicere opinionem suam, dixit, quod si otium haberet et liberet solatiari in disputando, daret optionem arguendi; sed magis esset opinio sua, quod dominium rerum ecclesiae est apud Christum, et praelati et alii ecclesiastici sunt canonici administratores ad instar tutorum, sed ampliorem habent potestatem seu administrationem, quam tutores; et constituendo iconomum seu vicedominum et cetera, eorum constitutione debite facta, iconomus seu vicedominus habet illam potestatem coactivam seu exercitium jurisdictionis.
9. Item circe quartum articulum pro declaratione primae conclusionis est concordatum, quod verba „juste acquisita“, in ipsa posita, omnia in eadem contenta dererminant. Item circa secundam conclusionem, cum sacri canones et doctores sancti sic loquantur: bona ecclesiae, res ecclesiae, facultates ecclesiae, et inter doctores variae sint opiniones, apud quem sit ipsarum rerum dominium, (prout nota. Gloss. Et doctores in capitulo Expedit XII. q. I) ad nullam illarum opinionum intendunt coartare, sed nec aliquam illarum opinionum excludere; sed sit unicuique facultas, illam, quae sibi melior videbitur, probabiliter sustinere. Dixerunt praeterae dicti Bohemi, quod ipsi tenent, quod clerici aut viri ecclesiastici rerum temporalium ecclesiae sunt administratores et non domini, ad modum loquendi scripturae, doctorum sanctorum et canonum.
10. Item Bohemi dicunt, quod in omnibus emergentiis stare volunt dictamini judicis ex unanimi consensu in Egra compactati.