Papež Martin V. pověřuje Konráda IV. Olešnického (Conrado), biskupa ve Vratislavi (episcopo Wratislaviensi), ať se snaží v souladu s výkonem své pastýřské pravomoci a profese zabránit nejen tomu, aby se Alexander Vitold (nobili viro Allexandro), kníže na Litvě, (duci Litwanie), a věřící v Polsku (fideles Polonie) stali zastánci viklefských a husitských heretiků (Wyclefistarum et Hussitarum heresibus) v Českém království (regnum Bohemie), ale aby je prosbami, argumenty a apelem na svědomí přiměl a apoštolskou autoritou pod hrozbou božího soudu zmíněnému knížeti a jeho přívržencům v této věci nařídil, ať nepodporují zmíněné bezbožníky a hříšníky, ale ať co nejdál prchnou z domu hříchu, aby nebyli vpleteni do jeho osidel a nezískali tak hanebnou poskvrnu na své slávě; ať také podle apoštolského výroku setrvávají v pravosti víry, jakož i v jednotě a poslušnosti církvi, neboť je nesprávné se domnívat, že církev, kterou řídí a trvale chrání duch svatý, může být pokořena lstivou věrolomností a nezměrným množstvím svých nepřátel, a přestože nyní trpí, je jisté, že žádná moc ani peklo nemohou stát nad církví a rozbít její víru. Kdyby se však řečený kníže vzpíral užitečným napomenutím a varováním, má se řečený vratislavský biskup snažit alespoň o záchranu svých poddaných prohlášením, že ve věci smluvních spojenectví k zmíněnému knížeti a závazků vůči němu nemusí dodržovat žádné přísahy, neboť každý slib proti víře je nutno považovat za věrolomné křivopřísežnictví; totéž má platit pod pohrůžkou církevních trestů a jiných právních prostředků proti všem, kteří by jakoukoliv pomocí podporovali řečeného knížete Alexandra Vitolda, a v těchto případech má uváděný vratislavský biskup v rámci povinností svého pastýřského úřadu z pověření papeže a celé církve postupovat proti takovým osobám soudní cestou.