Olomoucký biskup Jan Železný (Johannes, episcopus Olomucensis) žádal papežský stolec o řešení sporu ve věci platby prokurací biskupovi v Lugo a apoštolskému nunciovi pro České a Uherské království Fernandovi de Palacios (Fernando, episcopo Lucensis, asserto in Ungarie et Bohemie regnis ceterisque terris et dominiis eisdem regnis subiectis apostolice sedis nuncio); v žádosti byly uvedeny následující skutečnosti: řečený Jan, který je již třicet let z moci papežské na biskupském stolci, nejprve jako biskup litomyšlský a později jako biskup olomoucký (prefuit ecclesie Luthomuslensis et demum ecclesie Olomucensi), prokazoval všem apoštolským legátům a nunciům, zvláště těm, kteří byli poslání do Čech a na Moravu (ad terras Bohemie et Moravie), patřičné pocty a v rámci svých možností jim poskytoval prokurace a podporu. Totéž činil v případě zmíněného nuncia Fernanda, kdykoliv a kdekoliv se osobně setkali, a vždy mu na svých dominiích a kdekoliv nařídil zajistit jeho jednotlivé potřeby bez připomenutí a nad povinný rámec. Také když řečený nuncius Fernand dorazil do olomoucké diecéze a požádal olomouckého biskupa, zaplatil mu zmíněný olomoucký biskup a jemu podřízený klérus uznané prokurace 100 uherských florénů, tak jak je zmíněnému kléru dříve předepsal. Když pak zmíněný nuncius Fernand nahradil zemřelého kardinála kněze Jana, tit. sv. Sixta (Johannis, tit. s. Sixti s. Romane ecclesie cardinalis),1 ne dříve, než byla neděle „domine ne elonge“ 16. března, a dorazil do olomoucké diecéze, vybíral na jednotlivé dny, ve kterých setrvá v řečené diecézi, v určitých místech, zejména ve městě Znojmě (in opido Znoymensi), od exemptního i neexemptního kléru peníze a nutil je k zaplacení pod hrozbou církevních trestů. Všichni z nich je skutečně zaplatili podle hodnoty svých beneficií a tyto peníze pro dobu, během které zde bude setrvávat, společně s již zaplacenými 100 florény a s ohledem na velikost království a panství i množství zdejšího kléru měly řečenému biskupu učinit zadost. Navíc bylo obecně známé a řečenému nunciovi nezůstávalo skryto, jak řečený olomoucký biskup ve snaze ochránit sebe, klérus a jemu svěřený lid byl a stále je nucen z důvodů napadání husity a viklefisty (propter incursum hereticorum Hussitarum et Wiclefistarum) řešit tak velké výdaje, že na to důchody biskupství a kléru nestačí. A když bylo mnoho kleriků vyhnáno heretiky ze svých kostelů a opustili olomouckou diecézi, byl nucen dát do zástavy svá města a vesnice k velké škodě a újmě církve. Když však řečený olomoucký biskup Jan navštívil zmíněného nuncia v místě jeho pobytu, aby ho patřičně uctil, ten ho bez ohledu na výše zmíněné problémy napadl znevažujícími slovy, že hodlá o něm podat špatné zprávy apoštolskému stolci, a neuspokojen s uvedenou podporou nařídil předat zmíněnému biskupovi olomouckému listinu, v níž ho mimo jiné napomenul, že pod hrozbou církevních trestů je povinen během devíti dnů předat a zapsat dle taxy kapituly vratislavského kostela (per capitulum ecclesie Wratislaviensis), která však není olomouckému biskupu známá, prokurace 10 komorních florénů za kterékoliv dny, během nichž by zmíněný nuncius Fernandus setrvával se svým doprovodem v hranicích své působnosti. Olomoucký biskup se cítil tímto poškozen a obrátil se na apoštolský stolec. Žádal proto, aby papežský stolec považoval obsah jeho apelační žádosti za prokázaný předložením výše uvedených listin s napomenutím a požadavkem na prokurace, aby měl na paměti obtíže olomouckého biskupa, aby byl spor primárně předvolán a řešen před papežem a nebyl řešen prostřednictvím protistrany. V této věci signoval supliku vicekancléř s tím, že spor má být předvolán a zároveň má být odložen až do souhlasu papeže (concessum, quod advocetur et suspendatur causa usque ad dicti domini nostri beneplacitum etc.)
V této věci následovala další suplika: protože k výše uvedené suplice nebyla vydána papežská listina, žádal olomoucký biskup papeže o pověření některého z auditorů papežského soudního paláce, aby až do papežského rozhodnutí zakázal výše uvedenému papežskému nunciovi Fernandovi zavádět cokoliv nového či jakkoliv protiprávně postupovat vůči zmíněnému olomouckému biskupovi Janovi.2
1: Johannes Dominici, člen dominikánského řádu, kardinál kněz titulu sv. Sixta, * 1357, prom. 1408, +1419, papežským legátem byl jmenován v roce 1418.2: Viz regest.
- A: N/A
- B: inzert v notářském instrumentu, vydavatel: Gerardus Faydici, doktor obojího práva, kantor a kanovník lavaurského kostela, papežem ustanovený soudce a pověřenec, viz . regest