Římský král Zikmund Lucemburský (Sigismundus, Romanorum rex) žádá papežský stolec, aby apoštolskou autoritou potvrdil jeho volbu slavného města Norimberku (Nurenborg) v bamberské diecézi (Bambergensis diocesis) jako místa uložení a věčné úschovy níže uvedených svatých relikvií a insignií římského císařství. Zároveň žádá, aby pod trestem exkomunikace, vyobcování a věčného prokletí ustanovil sankci, že všichni, kteří by se proti tomu stavěli, bez ohledu na urozenost, stav či hodnost, včetně papežů a králů, se nemají odvažovat vynést zmíněné relikvie z řečeného města či je jiným způsobem odsud zcizit. Žádá také, aby papežský stolec udělil milost vystavět v jednotlivých letech uprostřed náměstí řečeného města nebo na jiném vhodném místě ostatkový svatostánek (tabernaculum) pro vystavování těchto relikvií, kde by u viatika (in altari viatico) byly slouženy kanonické hodinky a mše; rovněž žádá o milost, aby od prvních do druhých nešpor, tedy ve dnech, kdy jsou relikvie vystavovány, nebyl uplatněn na zbožné obřady interdikt, i kdyby byl uvalen apoštolskou autoritou. Dále král Zikmund žádá, aby byly potvrzeny a nově uděleny všechny i jednotlivé milosti a odpustky předchozích papežů a trvale rozšířeny na zmíněná místa. Král Zikmund rovněž žádá, aby papežský stolec udělil jiné odpustky nejvyšší jakosti (indugencias uberrimas) všem kajícníkům a věřícím, kteří by v pátek po oktávě Velikonoc (feria sexta post octavas Pasche), tedy v době, kdy se odedávna relikvie obvykle vystavují, byli osobně přítomni jejich vystavení, kanonickým hodinkám a slavnostní mši; zároveň žádá, aby byly na věčné časy uděleny zvláštní odpustky, dle uvážení papežského stolce, všem věřícím a kajícníkům, kteří by navštívili kostel, kde jsou uloženy zmíněné ostatky, a to v době od prvních do druhých nešpor během oslav svátků týkajících se zmíněných relikvií, na Velký pátek (in die Parasceves), na pátek po Provodní neděli, čili na Den svátosti (in festivitate armorum Christi), v pátky v průběhu roku, a když by se tamtéž zúčastnili mše k svátku Dne svátosti (de festivitate armorum huiusmodi). Král Zikmund zdůvodňuje první část své žádosti o přenesení říšských ostatků a insignií následovně: svaté ostatky ‒ tj. velký kus dřeva ze svatého kříže, na kterém byl zavěšen Ježíš Kristus; kopí, kterým byl bodnut; jeden z hřebů, které prorazily jeho ruce; malý kousek kamene, na kterém byl položen; paže sv. Anny; malý kousek okovů sv. apoštolů Petra, Pavla a Jana; plášť sv. Jana Evangelisty; zub Jana Křtitele; meč sv. Mořice; meč sv. Karla Velikého, který mu předali anděle z milosti Boží, ‒ společně s korunou, žezlem, jablkem a říšskými oděvy jsou v obecné řeči označovány jako říšské insignie proto, že Svatá říše (sacrum imperium) nepřechází z jednoho na druhého dědictvím, ale volbou. A tak se stávalo, jak to potvrzují kroniky, že se často a na dlouhou dobu dostávaly mimo moc římského krále, a mnozí mocní lidé prolili hodně krve, aby je získali. Také v nynějších časech byly zmíněné relikvie a insignie s nemalým nebezpečím vyrvány z chřtánu pomatených a zatvrzelých heretiků z Českého království (regni Bohemie). Ve snaze vyhnout se těmto nebezpečím a svěřit zmíněné ostatky a insignie věrné a úplné ochraně, zvolil římský král Zikmund k jejich uložení a k věčné úschově, poté, co prověřil všechna místa v německé části Říše, zmíněný Norimberk, znamenité říšské město, jehož obyvatelé obou pohlaví jsou velmi horliví ve víře a prostřednictvím kněží se co nejhojněji účastní zbožných obřadů.
Papež Martin V. schvaluje supliku bez výhrad (Fiat ut petitur O.).
- A: N/A
- B: AAV; R. Suppl. 179 (lib. VIII de vacantibus per fiat a. septimo)