Oldřich z Rožmberka a Přibík z Klenové uzavírají mezi císařem Zikmundem na jedné straně a knězem Bedřichem ze Strážnice a purkmistrem, konšely a celou obcí Tábora (obcí hory Tabor) na straně druhé dohodu, která obsahuje následující body:
1. Kněz Bedřich a zmíněná obec nesmí být násilím odváděni od božího zákona (aby ... od zákona božieho mocí nebyl tištěn i s tú obcí). Jen pokud někdo předloží důkaz z Písma, že zastává něco, co je v rozporu s božím zákonem a Písmem (proti písmu neb zákonu božiemu držel), musí tento omyl napravit.
2. Císař Zikmund osvobodí město Tábor spolu s městem Sezimovo Ústí (město Usstie) s jeho vesnicemi a veškerým příslušenstvím od právních nároků dědiců (od dědicóv vysvoboditi) a připojí město Sezimovo Ústí i s majetkem po léta mu náležejícím k městu (a tomu městu, jenž slove Tabor, to město Usstie i s tiem příslušenstvím přidati, kteréž k Usty příslušelo jest od starodávna) Táboru.
3. Během šesti let nebudou konšelé jmenováni císařem Zikmundem nebo jeho úředníky, ale samotnou obcí (nebyli sázeni ... aby sami sobě sadili). Po uplynutí této lhůty jmenuje císař Zikmund nebo budoucí český král konšely, přičemž se vzdá nároků, na které mají podle starých zvyklostí nárok podkomoří při jmenování nových konšelů (práv těch, jakož obyčej mají podkomořie bráti při sazení conšelóv, aby nebrali).
4. Oni tj. Bedřich ze Strážnice a město Tábor nebudou císařem Zikmundem a budoucími českými králi nuceni k účasti na žádném vojenském tažení (aby na vojny na nižádné nebyli tištěni). Pouze v případě, že by království bylo v nouzi (zemi toho potřebie) a ostatní města měla vyrazit do pole, pak mají poskytnout císaři Zikmundovi podporu podle svých možností. Především je dohodnuto, že během dvou let se nemají účastnit žádného tažení, s výjimkou tažení proti cizincům nebo pokud by království bylo v nouzi (anebo potřebie vší zemi bylo). Všichni zajatci z obou stran, ať už v Čechách, na Moravě nebo v Rakousku, mají být propuštěni.
5. Císař Zikmund má jim udělit oprávněné výsady (práva řádná a slušná jim dal) a potvrdit pečeť, kterou obecně používají; tu může císař navíc polepšit, pokud by chtěl svému městu prokázat laskavost (pakliby co nadto ráčil přičiniti k té pečeti, kteréž obecně požívají, aby to ráčil učiniti jakžto městu svému).
6. Město Tábor bude císaři Zikmundovi a jeho nástupcům odvádět dávku ve výši pěti kop českých grošů na svatého Jiří 24. dubna a pět kop na svatého Havla 16. října, počínaje od příštího svatého Jiří.
7. Míry a váhy, která se nyní používají ve městě Tábor na trzích a (ve kterýchž jsú v těchto měrách zastížení) a byla dříve používána v Sezimově Ústí, budou zachovány. Císař Zikmund potvrdí městské knihy s dosud provedenými rozsudky a zápisy (rozsudkové těchto časóv i zapisové).
8. Císař Zikmund jim udělí statky louňovického kláštera (Lunowskee zbožie) spolu se dvory, rybníky, lesy a veškerým příslušenstvím patřícím k louňovickému proboštství a zapíše na tomto majetku 2500 kop grošů. Císař Zikmund nebo budoucí český král může uvedené panství vykoupit, ale s roční výpovědní lhůtou, aby se mohly vybrat naturálie (svrchky) a výnosy (požitky) z rybníků a z obilí.
9. Zmíněná obec přísahá věrnost a poslušnost císaři Zikmundovi, a pokud by to císaři nestačilo, učiní tak čestným zápisem (mají sě ... zapsati zápisem hodným a poctivým).
10. Mají odevzdat všechny dědičné statky, které drží na základě holdování nebo podmanění (buďto holdovnie nebo dobytá) v Čechách, na Moravě a v Rakousích. Lze vybrat pouze aktuální svatohavelský úrok. Naopak majetky, které drží jejich služebníci (zbožie, kterýchž jich služebníci požívají), má zůstat v jejich vlastnictví.
11. Obec nesmí nikoho svévolně utlačovat. Pokud by k tomu přesto mělo město důvod (k tomu měli kterú vinu), bude postupovat pouze podle práva jako ostatní města v království. Stejně tak císař Zikmund nedovolí nikomu utiskovat tuto obec mimo tuto dohodu (proti tomu, ktožby jě chtěl tisknúti mimo tyto úmluvy), ale bude jí nápomocen jako její pán (jakožto jich pán pomocen býti a jich brániti).
12. Pokud s těmito ustanoveními budou obě strany souhlasit (ač jich s obú stranú vóle bude), císař Zikmund potvrdí tuto dohodu svou majestátní pečetí (má svým majestátem ujistiti a utvrditi ).
- Oldřich z Rožmberka: ?; ?; přitištěná pod papírovým krytem
- Přibík z Klenové: ?; černá; stopy po přitištěné pečeti
- Bedřich ze Strážnice: ?; černá; přitištěná
- Tábor: ?; červená; stopy po přitištěné pečeti
- UB II, s. 470, č. 977 (němčina)
- RI XI, č. 11477a (němčina)
- LOR I, s. 204, č. 304 (čeština)
- SČPLL I/2, s. 207, č. 824 (čeština)
- RI XI NB/3, s. 263‒266, č. 191a (němčina)
- Šmahel 1990, s. 492‒497
- Molnár 1985, s. 50
- Šmahel 1993-III, s. 315‒316
- Kavka 1998, s. 216
- Šmahel 2002-III, s. 1683‒1684
Tato listina představuje návrh smlouvy, jejíž obsah byl částečně přepracován, částečně rozšířen dalším vyjednáváním, a nakonec převeden do textu smlouvy mezi císařem Zikmundem a městem Táborem z 18. listopadu 1436 (viz regest ). Požadavky táborské strany císaři Zikmundovi při jeho cestě do Jihlavy v létě 1436 přednesli v Třebíči Bedřich ze Strážnice a Mikuláš Biskupec z Pelhřimova. Rozhodnutí bylo císařem Zikmundem odloženo především kvůli sporným náboženským otázkám, které se nepodařilo vyřešit ani v Jihlavě, ani v Praze. Petr Payne zvaný Engliš se ve svém nálezu týkajícím se sporných bodů v podstatě jednoznačně zastal pražských mistrů. Jeden z diskutovaných bodů se odráží v prvním odstavci návrhu. Císař Zikmund se o tom zmiňuje v dopise Oldřichovi z Rožmberka z 22. října 1436 (viz regest ). Tento požadavek byl předložen koncilním legátům a ti jej zamítli. Jednání nicméně pokračovala a první bod z návrhu byl nakonec po zásadním přeformulování do smlouvy zařazen.