Purkmistr a konšelé IDStarého Města pražského (purkmistr a konšelé Velikého Města pražského) potvrzují testament z 13. března 1423 (léta od narozenie Syna Božieho tisícého čtyřstého třímecítmého, tu sobotu před nedělí družebnú v puostě) svého spoluměšťana IDMikeše z IDLojovic (Mikeš z Lojovic, spoluměštěnín náš), kterým odkazuje IDJanu Rečkovi, měšťanu IDStarého Města pražského (Janovi Rečkovi, spoluměštěnínu našemu), a jeho dědicům do dědičné držby všechen svůj majetek, jmenovitě poplužní dvůr v IDLojovicích (v Lojovicích) se všemi právy a s poli, lesy, loukami, rybníky, poddanými, robotami a příslušenstvím (s dědinami ornými i neornými, s lesy, s lúkami, s rybníky, s lidmi úročními a kmetčími, tudiež i s robotami i se vším panstvím i s tiem se vším právem a svobodú), vlastnictví v IDNesperách (v Nespeřech) s dědinami, lesy, loukami, poddanými a příslušenstvím (s dědinami, s lesy, s lúkami i s lidmi úročními a kmetčími i se vším panstvím, což k tomu příslušie), jednu kopu grošů ročního platu (kopu grošuov platu ročnieho a komornieho) na IDMarkvartovi z IDNechanic (Markvartovi z Nechanic), pojištěného zemským právem a rukojmím IDPetrem Hájkem ze IDKšel (Petra Hájka Brebu), a dva poddané (dva člověky úročnie a kmetčie) v IDKlenovém (v Klenovém). IDMikešově dceři IDLidmile (Lidmila, dcera jeho) má IDJan Reček po dosažení plnoletosti vyplatit 100 kop grošů pražských (sto kop grošuov dobrých střiebrných rázu pražského) nebo připsat roční plat deseti kop grošů (deset kop grošuov platu ročnieho a komornieho), popřípadě připsat majetek v této hodnotě. Pokud by plnoletosti nedosáhla, poté uvedené zboží připadne IDJanu Rečkovi. Vdané dceři IDBarboře (Barboře, dceři své vdané) odkázal IDMikeš svůj dům.
- Na rubu (15. století): Collegium Reczkonis 21.
- Na rubu (17. století): Q. n. 14. Testimonium senatus Antique urbis de donatione bonorum omnium Nicolai de Logowicz, facta Reczkoni. Anno 1432 sic.
- Sedláček 1890-VII, s. 140.
- Čihák 1948, s. 197.
- Prokeš 1948, s. 577.
- Profous II Ch-L, s. 237.
- Šmahel 2016, s. 504.
My purkmistr a konšelé Velikého Města pražského vyznáváme tiemto listem obecně všěm, ktož jej uzřie a nebo čtúce slyšěti budú, že sme viděli v našich měsckých kněhách zapsáno, kterak slovutný Mikeš z Lojovic, spoluměštěnín náš, dal jesti a vzdal a vzdav sstúpil všechno zbožie své, kteréž jest měl na zemi, movité i nemovité, opatrnému Janovi Rečkovi, spoluměštěnínu našemu a jeho dědicóm a budúcím ku pravému dědictví, kterýžto slovo od slova vdole plněji popsán stojí. Toho na svědomie pečeť města našeho svrchu psaného přitištěna jest k tomuto listu. Jenž dán léta od narozenie pána našěho Ježíše Krista tisícého čtyřstého devátéhomecítmého, ten čtvrtek den svatého Blažeje. Mikeš z Lojovic, měštěnín Velikého Města pražského, stojě osobně v plné radě téhož města Pražského, nejsa přinucen ani připuzen, ale dobrovolně odkázal jest a vzdal jest a vzdav sstúpil po smrti své všechno zbožie své vdole psané, kteréž jest měl na zemi, movité i nemovité, opatrnému Janu Rečkovi, měštěnínu svrchu psaného města Pražského, jeho dědicóm a budúcím ku pravému dědictví, kteréžto zbožie obyčejem a řádem zemským v knihách zemských za svobodné a čisté ku pravému dědictví zapsal jest jemu. Týž Mikeš a jmenovitě dvuor svuoj poplužní v Lojovicích s dědinami ornými i neornými, s lesy, s lúkami, s rybníky, s lidmi úročními a kmetčími, tudiež i s robotami i se vším panstvím i s tiem se vším právem a svobodú, jakož jest sám držal a požíval. Také témuž Janovi Rečkovi odkázal jest a vzdal zbožie své v Nespeřech s dědinami, s lesy, s lúkami i s lidmi úročními a kmetčími i se vším panstvím, což k tomu příslušie a k tomu na Markvartovi z Nechanic kopu grošuov platu ročnieho a komornieho, kterúž jest mu řádem zemským objistil a utvrdil za ten list a na tom listu hlavniem, na kterémž mu jest byl rukojmí za Petra Hájka Brebu, a k tomu také v Klenovém odkázal jest jemu dva člověky úročnie a kmetčie i všecko jiné zbožie sě jeho mohl doptati a kterýmž by to kolivěk jménem mohlo jmenováno býti i všechny listy, zápisy, kterýžto jemu svědčie. Tak, aby týž Jan Reček toho všeho zbožie, kteréž jemu odkázal jest a dal, byl v mocném držení a jeho jakožto svého vlastnieho a dědičného požíval i také, aby je prodati mohl, zastaviti, směniti, odkázati, vzdáti, poručiti anebo s tiem učiniti jakožto s svým dědičným, což by sě jemu líbilo, a na tom aby jemu od přátel i od jiných lidí nebylo překáženo obyčejem iřádným, ani kterých zmatkóv činěno, buďto zjevně, nebo tajně. A také, aby týž Jan Reček o to zbožie žádnému člověku neodpoviedal, buďto v súdech duchovních, neb svěckých, však pod takovú výmluvú a výmienkú, aby ze všeho zbožie týž Jan Reček vydal a splnil Lidmilce, dceři jeho, když by k letóm svým rozumným přišla, sto kop grošuov dobrých střiebrných rázu pražského za její diel anebo, aby jí deset kop grošuov platu ročnieho a komornieho ukázal a postúpil anebo, aby jí toho zbožie postúpil, což by za sto kop stálo za její diel; pakli by Lidmila, dcera jeho, nedojdúcě let svých rozumných umřěla, tehdy těch sto kop grošuov spadlo na téhož Jana Račka sic plným právem a ku pravému dědictví tak jakožto svrchu psané zbožie s túto další výmienkú, že Barboře, dceři své vdané, za její diel dědičný, duom svój, v kterémž jest přebýval a bydlil ku pravému dědictví dal jest a odkázal tak, aby jí svrchu psaný Jan Reček na tom domu nepřekážel ani také jemu zasě ona na tom zboží zdaném a odkázaném, jakož svrchu psáno stojí obyčejem ižádným vymyšleným. A to sě jesti stalo v plné radě léta od narozenie Syna Božieho tisícého čtyřstého třímecítmého, tu sobotu před nedělí družebnú v puostě.