Arcibiskup IDKonrád z IDVechty (Conrad, Boží milostí Pražského kostela arcibiskup, papežské stolice legát) vyznává, že jeho služebník IDPurkard, jinak pražský měšťan (Purkarth, náš někdy úředník najvyšší i rádcě), vlastnil vinici zvanou Na klínu v IDChlístově, poblíž IDLitoměřic (že vinici tu blíž Lithoměřic Chlistuovskú, ješto sluove Na klínu), avšak z neznámých důvodů uprchl, neboť se zpronevěřil důvěře svého pána a okradl ho o pozlacený stříbrný kříž, stříbrnou hůl, mísu, stříbrné poháry, zlatý kalich i jiné drahé klenoty (biskupstvie střiebrný pozlatitý s holí střiebrnú, mísy, koflíky střiebrné, kalich zlatý i jiné mnohé dobře drahé klenoty naše). Arcibiskup proto postupuje výše jmenovanou vinici v hodnotě 100 kop grošů (ve stu kopách grošuov dobrých střiebrných rázu pražského) IDRackovi z IDKojšic (Racka z Kojšic) za jeho věrné služby, ovšem s tou podmínkou, že vinice zůstane i nadále v přímém majetku pražské kapituly.
- IDVáclav z IDMačovic (Václav z Mačovic, ty časy úředník najvyzší hradu a sbožie Rúdnicského)
- IDVáclav Komoň z IDJelenic a z IDBřezí (Václav řečená Komoň z Jelenic seděním v Břiezie)
- IDRoudnice nad Labem (rychtář, konšelé i všecka obec města Rúdnicského)
- IDPražské arcibiskupství: N/A; N/A; ohlášení přivěšení
- IDVáclav z IDMačovic: N/A; N/A; ohlášení přivěšení
- IDVáclav Komoň z IDJelenic a z IDBřezí: N/A; N/A; ohlášení přihlášení
- IDRoudnice nad Labem: N/A; N/A; ohlášení přivěšení
- A: N/A
- B: NA Praha; DD; inv. č. 16; pag. 288; aktuální uložení neověřeno
My Conrad, Boží milostí Pražského kostela arcibiskup, papežské stolice legát, vyznáváme tiemto listem všem vóbec, ktož jej uzřie nebo čtúce slyšeti budú, že vinici tu blíž Lithoměřic Chlistuovskú, ješto sluove Na klínu, v jistých svých mezech zasazenú a položenú, ot niežto slovutný Purkarth, náš někdy úředník najvyšší i rádcě, kterémuž sebe i všech našich sboží klenotuov mimo a nade všecky jiné naše služebníky ty časy svěřili sme v najpilnějších našich potřebách a v časiech najpotřebnějších, v nichžto zbuzením rozličných a ukrutných válek z roztrženie všech lidí v zemi našie České vzniklých kapitola svatého kostela Pražského i našě od svých sboží, svobod i pořaduov nelítostivě jest rozehnána, v těch tak nuzných a těžkých puotkách našich i potřebách maje nám již pravený Purkart z povinnosti svého úřada jiných pilněji raditi a k odolání toho zlého i k vystřežení budúcně horšieho z těch ten pak kříž našeho arcipočátkuov nadalého pomoci i jiných pomocí dobyti, biskupstvie střiebrný pozlatitý s holí střiebrnú, mísy, koflíky střiebrné, kalich zlatý i jiné mnohé dobře drahé klenoty naše nám bez našeho vědomie i vuole pobrav, od vinice nadepsané jest zaběhl i z země od nás utekl, všeho našeho dobroděnie a svého u nás povýšenie, zvelebenie i cti nešlechetně zapomanuv a šeredně: tu a tak odběhlú někdy jeho, ale již naši dosti nébrž přieliš draze kúpenú vinnici mnoho let po jeho nešlechetném nad námi účinku a tak z země vyběžení a utečení v našem mocném, svobodném a v bezpřekazném držení i požívání majíce, znamenavše pilnú, snažnú a věrnú práci i službu slovútného panoše Racka z Kojšic, nám pilně a s velikú věrú od mnoha let až do časuov nynějších stále a statečně bez proměny ukazovanú, jiežto nám neslušalo ani hodno bylo bez hodné odplaty pominúti, nemohúc pro tak ukrutná nadepsanými válkami utištěnie a pro zbavenie sboží našich jemu toho tak, jakž by slušalo, odplatiti za tu jeho tak pilnú a věrnú, jakož nahoře sě vypisuje, službu ve stu kopách grošuov dobrých střiebrných rázu pražského a počtu českého dluhu pravého a spravedlivého dlužni sě býti témuž Rackovi poznáváme; v kterémžto dluhu a peněziech dali sme a dáváme, postúpili sme i postupujem a zapsali sme i tiemto listem ovšem zapisujem tu svrchu pravenú vinnici Purkartskú Rackovi již psanému, plnú moc i plné právo jemu téhož lista pevností dávajíc ji přede všelikými právy a zápisy nebo kterýmižkoli jmény jmenovanými a kterakžkoli na nás vzešlými dluhy držeti, tej, jakž mu sě najlép zdá nebo zdáti bude, požívati a k užitku svému přivésti, dáti, směniti, zastaviti nebo prodati v též a v takové právo, jakož jemu tiemto listem zapisujem, bez naší i našich budúcích, právo po nás k sbožie našemu majících, všeliké odpory, závady i překážky. A tu vinnici týž Racek nebo ten, ktož by tiemto listem jeho právo jměl, má tak dlúho držeti, donidž by těch sta kop grošóv dluhu našeho spravedlivého, na tej vinnici tiemto listem zapsaného, docela jemu zaplaceno nebylo i úplně. S takovú však výmienkú, když bychom my, nebo právo po nás mající, chtěli nebo chtěl nadepsanú vinnici vyplatiti a k sobě nebo v naše prvotnie drženie zasě navrátiti, tehdy víno to všecko, kteréž by ty časy na vinnici již pověděné bylo, a nebo po vzdělání a nákladu Rackovu nebo toho, ktož by po něm právo měl, býti mělo, má při něm býti v celosti ostaveno, a nám, nebo právo po nás majíciemu, když bychom penieze dluhu našeho sto kop dali, nebo dal, sama holá vinnice postúpena bez užitka všelikého. A ktožkoli tento list náš měl by nebo mieti bude s častopsaného Racka z Kojšic dobrú volí a svobodnú, tomu túž moc i též ovšem právo ke všemu, což drží a svědčí, tak úplně a cele, jako jemu samému, dáváme. Na svědomie i pevnějšie potvrzenie tohoto dánie našeho pečeť našeho arcibiskupstvie jistým naším vědomím a s plným přiznáním dali sme i kázali přivěsiti listu tomuto dobrovolně. A my Václav z Mačovic, ty časy úředník najvyzší hradu a sbožie Rúdnicského, Václav řečený Komoň z Jelenic seděním v Břiezie, rychtář, konšelé i všecka obec města Rúdnicského k prosbě a k rozkázání dóstojného u Bozě Otcě a knězě, knězě Conrada, nadepsaného arcibiskupa Pražského a papežské stolice legáta, pána našeho milostivého, pečeti také naše vlastnie, věcí v tomto listu popsaných dobře svědomi jsúce, dali sme svobodně na svědomie přivěsiti k témuž listu. Jenž jest dán na Rúdnici léta od narozenie syna Božieho tisícieho čtyrstého dvúcátého čtvrtého, ten čtvrtek na středopostí, jenž Salus populi slove.