Papež Martin V. píše římskému králi Zikmundovi Lucemburskému (Sigismundo, Romanorum regi) v několika záležitostech. Úvodem připomíná, že ačkoliv již četnými svými listina vykonal mnohá ospravedlnění v níže uvedených věcech, která jsou obsažena také v králově poslední listině vydané v Bratislavě (Pozonii) 5. května 1422,1 přesto se rozhodl pro větší zjevnost a otevřenost pravdě některé z těchto věcí zopakovat od počátků. Ve věci neúcty vůči králi Zikmundovi apoštolským nunciem mistrem Antoniem Zenem (magistri Antonii Zeno, nuncii nostri), kterého papež poslal do Polska a země Prusů (ad partes Polonie et Prutenorum), sděluje následující: kdyby zmíněný nuncius dodržel stanovený papežský záměr, nemohl by král pociťovat jakoukoliv pobuřující urážku. Papež chtěl zajistit užitečný a čestný plný mír s velmistrem a bratry Řádu Německých rytířů (generali magistro et fratribus ordinis b. Marie in domo Theotonicorum Jerosolimitanorum) a zároveň tento mír považoval za věc, která velmi přispěje ve věci víry tím, že by věřící osvobození od těžkostí mohli podpořit zmíněného krále Zikmunda proti českým heretikům (Bohemos hereticos); tehdy ovšem nebylo zjevné žádné podezření o záměru litevského knížete (ducis Litwanie). Když pak papež poslal v této věci do řečených zemí zmíněného apoštolského nuncia s cílem, aby po poradě s králem Zikmundem vyjednával o míru mezi jednotlivými stranami, nařídil mu také mandátem, aby nejprve zamířil k zmíněnému králi, jako k hlavě, která se stará o zmíněný smír, o čemž prostřednictvím řečeného nuncia králi Zikmundovi psal. Když se pak zmíněný nuncius vydal do Polska (in Poloniam), napsal během cesty papeži, že kvůli nebezpečí na cestách nemůže dorazit ke králi. Papež tedy zmíněného nuncia pověřil, aby, pakliže by nedošlo v otázce míru k příslibům, zjistil určité informace, poslal je k apoštolskému stolci a nechal na papeži, aby nyní strany upustili od křivd, neboť postarat se o to, aby nebyla prolévána krev křesťanů, je pravomocí papeže. Zmíněný nuncius tedy nedostal žádné papežské pověření ani co se týče navrácení heretiků, ani k porušení králova rozhodnutí, ani k jednání v jakýchkoliv jiných věcech. Jestliže to však řečený nuncius Antonius Zeno pochopil jinak a hovořil opovážlivěji, než odpovídá obvyklé umírněnosti apoštolského nuncia, jak to také popsal zmíněný král Zikmund, pak tak nečinil s papežským vědomím a vůlí, byť je papež překvapen, neboť řečeného nuncia má za velmi způsobného muže. K tomu papež připomíná, že odvolal svého nuncia Antonia Zena, jakmile se dozvěděl z jiného Zikmundova listu, že odmítl spolupracovat na uskutečnění králova rozhodnutí a také v jiných obtížných záležitostech krále urazil;2 tím také zmíněný nuncius urazil papeže, jemuž je čest krále Zikmunda drahá a touží ji chránit a rozšiřovat. Ve věci přivedení heretiků zpět na pravou víru píše králi Zikmundovi následující: nikdo nemůže pravdivě říci, že by z moci papežské byl kterýkoliv křesťanský kníže v úkolu obrácení heretiků nadřazen králi Zikmundovi. Papež ví, že to přísluší především králi Zikmundovi, i pro důstojnost římské říše, a protože mu záleží na tom, aby získal své království a očistil ho od hereze. Přestože papež a církev nemohou zavrhnout jakýkoliv správný způsob navrácení heretiků k pravému a závaznému vyznání víry, považuje v této věci víry za hlavu krále Zikmunda a všechny ostatní knížata a jiné věrné vybízel, aby mu v tomto poskytovali pomoc. Papež také prostřednictvím svých mandátů poučil papežského legáta kardinála kněze tit. sv. Klimenta Brandu de Castiglione (Brandam, tit. s. Clementis prebiterum cardinalem, apostolice sedis cardinalem), kterého vyslal hlavně ke králi Zikmundovi, aby mu byl zprostředkovatelem, rádcem a pomocníkem v těchto záležitostech. Dále papež Martin V. sděluje, že poté, co vyvstalo podezření, že litevský kníže (dux Litwanie) usiluje o obranu Čechů (Boemos), významně ho napomenul s pohrůžkou přísného církevního postupu;3 napsal také polskému králi Vladislavovi Jagellovi (Wladislao, Polonie regi)4 a opisy těchto listin má králi Zikmundovi předat jeho orátor a arcibiskup milánský Bartoloměj (B[artholomeum), archiepiscopum Mediolanensem, oratorem tuum). Poté co se objevilo toto podezření, papež nechtěl, aby se vedla jednání o míru s Prusy, a rovnou jim napsal a nařídil, aby podpořili, čím mohou, krále Zikmunda a aby s požehnáním papeže zahájili válku proti všem přívržencům a obráncům heretiků. Papež doufá, že z výše řečeného může král Zikmund usoudit, jak se staví k této věci, kterou chce král dovést až do konce a využít k tomu veškerou svou moc, snahu a rozvahu. Závěrem svého listu, po ujištění papežské a boží pomoci v boji krále Zikmunda proti heretikům a jejich přívržencům, papež Martin V. připomíná, že řečený kardinál legát, který má ke králi dorazit, a je vybaven plnou papežskou mocí (a nobis plenam potestatem) v záležitostech návratu heretiků k pravé víře a k postupu proti nim i jejich přívržencům ve všech zmíněných královstvích, může lépe pro svou blízkost plnit královu vůli, ke které, pokud to bude možné, by rád přispěl radou také papežský stolec.
1: Viz RI XI, č. 4875.2: Viz 1422_03_28a.3: Viz 1422_05_21a.4: Viz 1422_05_21b.