Papež Martin V. (Martinus episcopus seruus seruorum dei) vyjadřuje litevskému velkoknížeti Vitoldovi Alexandrovi (Alexandro nobili Lythwanie duci) spokojenost nad tím, že mezi ním, králem Zikmundem (Sigismundum, Romanorum, Hungaric et Bohemie) a polským králem Vladislavem II. Jagiellem (Wladislaum Polonie reges) došlo k urovnání vztahů a uzavření míru; což bylo důležité pro celé křesťanstvo, zvláště však nutné kvůli vyhlazení kacířů v Čechách (Bohemicos hereticos). Podotýká, že nikoho neobviňuje, ačkoliv se k němu dostaly zvěsti, svědčící o jisté liknavosti a lenosti. Doufá, že svaté dílo, které nebylo korunováno úspěchem v předchozím roce, dojde za přispění velkoknížete Vitolda a polského krále konečně svému naplnění. Z toho důvodu rovněž posílá list polskému králi, aby pomohl ukončit tuto válku. Zdůrazňuje, že pokud se bude v celé záležitosti osobně angažovat, jak přísluší ostatně všem křesťanům, bude jeho jméno oslavováno všemi věřícími. Nabádá ho, aby se vyzbrojil větší silou a zapojil se nadcházející léto do výpravy proti husitům, jíž se, jak doufá, zúčastní říšská knížata, především král Zikmund a po níž kardinál Branda da Castiglione (Branda et cetera sancti Clementis presbyter cardinalis noster et apostolice sedis legatus) nikdy nepřestane volat. Zdůrazňuje, že nyní mají ideální podmínky, poté co byl zajištěný mír s Řádem německých rytířů v Prusku (ordine Prussorum); litevská šlechta tudíž nemá žádnou omluvu k tomu, aby byla víc připravena bojovat s křesťany, než proti zhoubným českým kacířům, kteří jsou ohavnější než Turci (Turcis) a barbaři (barbaris); jsou tedy hodni mnohem větší nenávisti a trestu, protože, ačkoliv byli vychováni správným způsobem k úctě svaté církvi, přesto byli svedeni tělesnou žádostivostí a zvířecí touhou po kořisti k oněm falešným artikulům a zhoubným pověrám, namířených proti Bohu.
Přepis regestovaného dokumentu
Martinus episcopus seruus seruorum dei, dilecto filio Alexandro nobili Lythwanie duci salutem et apostolicam benediccionem. Quando primum audiuimus carissimos in Christo filios nostros Sigismundum, Romanorum, Hungaric et Bohemie et Wladislaum Polonie reges illustres et te convenisse et pacem fecisse, ex magna solicitudine et anxietate cordis nostri de vestra dissensione ante suscepta fuimus prope incredibili leticia recreati. Nam cum illa reconciliacio vestra esset ad multas et magnas oportunitates christiane reipublice accomodata, erat precipue ad exterminandos uel reducendos Bohemicos hereticos necessaria; videbatur itaque nobis illam sanctam et desideratam victoriam manuhabere, presertim cum ipsum Polonie regem uel te vel vtrumque affuturum cum magna militari potencia in expeditione tunc constituta pro causa fidei diceretur. Sed cum postea nihil factum sit de exercitu in Bohemiam traducendo, cuius culpa deus nouit, nos nominatim accusamus neminem, sed de omni tempore uel ignauia conquerentes maiori affligimur dolore quam antea. Verum si Nobilitas Tua cum prefato rege Polonie germano tuo, cui eciam scribimus, desideriis nostris in hac causa subvenire voluerit cum illa animorum magnitudine et constancia, quibus vti in rebus propriis consueuistis, quod sperabamus videre in estate preterita, saltim in proximo secutura videbimus, extremam videlicet confusionem uel reduccionem hereticorum, ad quod sanctum et gloriosum opus te rogamus per Christi misericordiam, ut toto animo te disponas, et cogites hunc laborem feruendi corde suscipiendum esse, non solum pro anime tue salute, quam desiderare (diceris) ante omnia, sed eciam ut omnis ea opinio et fama tollatur, que prius contra nomen tuum propter dilecti filii nobilis viri Sigismundi nepotis tui profeccionem in Bohemiam fuit orta. Nam si facies id quod potes in hac causa, que fidelibus omnibus est communis, licet finitimos quadam magis specialitate contingat, celebrabitur tuum nomen cum singulari laude in ore populi Christiani; potes autem cum prefato rege Polonie, eciam si aliorum fidelium auxilia non adessent, bellum hoc satis mature et feliciter conficere. Sed adessent eciam ut speramus principes alii Germanie et in primis ipse Romanorum rex, quos omnes dilectus filius noster Branda et cetera sancti Clementis presbyter cardinalis noster et apostolice sedis legatus continuo solicitare non desinit, et nos abhinc litteris et nunciis quottidie hortamur atque eciam increpamus, requirentes eos, ut faciant hac estate, quod in preterita omissum fuit; cum quibus velis potenciam tuam sine alicuius tue proprie difficultatis excusacione coniungere. Pacem enim per dei graciam habes cum ordine Prussorum, quam cum olim mandares, pacem tibi cum omnibus aliis comparasti, ymo cos qui nunc esse tibi dicuntur aduersi, ad tuum inuincibile(m) exercitum conduxisti. Ex quo non defuerunt in sacro Constantiensi consilio, qui insectarentur Nobilitatem Tuam ita, quod nullam excusacionem alicuius occupacionis alterius tue in hac causa te oportet offerre, ne dicant forte maliuoli, quod ad pugnandum contra religiosos Christianos promptior sis atque paratior, quam contra hos perniciosos hereticos, qui detestabiliores sunt Turcis et barbaris et longe maiore odio atque supplicio digni propterea, quod nati et educati in recta racione diuini cultus et sanctis institutis ecclesie, pecudum et ferarum more carnali lasciuia et cupiditate predandi ad falsos articulos et perniciosas supersticiones adducti sunt et contra deum et homines bestiali immanitate grassantur. Datum et cetera.