Král Zikmund píše braniborskému markraběti Fridrichovi I. Hohenzollernskému (hochgeborner lieber oheym vnd kurfurst) v souvislosti s informací, kterou markrabě sdělil v rozhovoru s králem Zikmundem a jeho manželkou královnou Barborou (vnser lieben gemahel, frawen Barbara), že polský král Vladislav II. Jagello chce dát svou dceru za manželku synovi markraběte (das der kunig von Polan deynem sun seyn tochter zu eynem eelichen weibe vnd gemahel geben wolle). Král Zikmund připomíná markraběti, že ho společensky pozvedl a daroval mu svoji dědičnou zemi, braniborské markrabství (vnser erblant vnd furstentum, myt namen die marggrafschaft zu Brandemburg), za což byl v říši kritizován. Snášel to ale kvůli němu. Také v jiných záležitostech neměl král Zikmund problém prokazovat lásku a dobrou vůli vůči němu. Je totiž přesvědčen, že i markrabě je ochoten pro něj nasadit svůj majetek a život. Král nemá nikoho tak věrného, který by se nechal takto poznat, ať už veřejně nebo skrytě (so haben wir ouch keyn ander getrewen, wann das du das tust vnd dich nicht anders erkennen lassest, heymlich odir offenbar). Proto očekává, že markrabě rozpozná a pochopí, jak moc tato záležitost poškozuje Zikmunda.
Král Zikmund ho důvěrně informuje o spojenecké smlouvě (puntnusz) s polským králem odpřisáhnuté na ostatky svatých, která má platit po dobu jejich života a poté ještě pět let. Po uplynutí této lhůty musí Zikmund jako uherský král vznést nárok na určitá území, která nyní podle smlouvy drží Polsko (die and as kunigreich zu Polan stossen), ale jinak přísluší Uherskému království (die zu der cronn zu Vngern gehoren). Jak je jistě markraběti známo, král Zikmund nemůže, dokud ho Bůh bude udržovat při životě, od tohoto nároku nikdy ustoupit. Pokud to bude nutné vyhlásí on a Uherské království nepřátelství (vehde vnd fyntschaft) Polskému království.
Navíc polský král a litevský kníže Vitold, jeho bratranec, přijímají kacíře z Prahy (Prag) a jejich pomocníky (die ketzer von Prag vnd ire beyleger). Všeobecně je známo, že Vitold zamýšlí podporovat kacíře proti Bohu a křesťanské víře, chce zbavit Zikmunda české koruny (vns als eynen kunig der cronn zu Behem zudrucken) a s celou mocí proti němu povstat. Je celkem zjevné, že polský král svého bratra nikdy neopustí (ist wol versechlich, das der kunig von Polan seynen bruder nicht verlassen wurde). Poté, co byl Fridrich povýšen na kurfiřta, neměl by s nimi vstupovat do příbuzenského svazku, protože jinak by Zikmund byl nucen (i když nerad) proti němu zaujmout nepřátelské stanovisko. Markrabě by se měl zamyslet, zda by mu to přineslo slávu, shodovalo se to s přísahami složenými králi Zikmundovi a zda by si pak zasloužil jeho přízeň. Pokud se Fridrich spřátelí s řečenými knížaty, kteří jsou proti křesťanské víře, jistě si umí domyslet, jaké „dobré“ zprávy se o něm budou šířit ve svaté říši (was gutes worte dir in dem heyligen ryche doruon entsteen wurde).
Král Zikmund zná markraběte Fridricha jako čestného, moudrého a rozumného muže, který dokáže sám lépe zvážit všechny škody a špatné následky, které z toho mohou vzniknout, než aby mu to král musel připomínat. Přesto král uznal za potřebné ho varovat, než aby to přešel mlčením. A proto ho zapřísahá na jeho věrnost a čest, kterou mu markrabě složil, a na přísahu, kterou je povinen vůči němu a svaté říši, že tak v žádném případě neučiní (das du das in keynem wege nicht tust). Král Zikmund má plnou důvěru v to, že Fridrich nechce upadnout do nemilosti krále i svaté římské říše.
- A: N/A
- B: Berlín; GStA-PK; XX. HA; OBA; č. 3377
- C: ANM; Sbírka C ‒ Muzejní diplomatář; sub dato
- CEV, č. 929, s. 513 (polština)
- Lewicki 1888, č. 133, s. 1143 (polština)
- RI XI, č. 4464 (němčina)
- Wapowski II 1847, s. 6‒8 (polština; podle B; s chybnou datací do roku 1422)
- Brandenburg 1891, s. 113‒115 (moderní němčina)