Mikeš Rys z Vraného (Mikeš z Vranieho řečený Rys) dosvědčuje ve sporu mezi 1 Janem z Hobšovic (Janem z Hobšovic), jeho synem Prokopem (Prokopem) a 2 Ondřejem Štukem z Kamenice (Ondřejem Štukem z Kamenice), že bratři Mikuláš (Niclas) a Jan Benešovský (Hanza), žijící v Praze (v Praze), si rozdělili majetek tím způsobem, že Mikuláš dostal Vrapice (Vrápice) s příslušenstvím a Jan Hobšovice (Hobšovice) s příslušenstvím. Mikuláš se při tom zbavil měšťanského práva a řídil se zemským právem, naproti tomu Jan zůstal až do smrti měšťanem. Po smrti bezdětného Jana se Mikuláš domáhal jeho majetku, ale rozhodnutím zemského soudu mu to bylo znemožněno. Potom se o dotčený majetek v Hobšovicích přihlásila jejich společná sestra Anna (sestra jich paní Anička), manželka Václava Štuka (měštka Václavova Štukova), která prostřednictvím městského práva uvedené zboží dostala. Následně dobrovolně darovala svému bratru Mikuláši polovinu z uvedeného majetku a druhou si ponechala, zvláště majetek ve Skurech (ve Skuřiech). Na darované části sobě vyhradila čtyři kopy grošů komorního platu (čtyři kopy gr. platu komornieho) na dobu třiceti let (třidceti let), a vyhradila u zemských desk tento plat spolu s tím ve Skurech svému synovi Ondřeji Štukovi z Kamenice (Ondráčkem Štukem seděním v Kamenici). Témuž rovněž zapsala prostřednictvím zemských desk i veškerý svůj ostatní majetek.
- A: AHMP; Sbírka rukopisů; rkp. 2099; fol. 208 (kniha shořela roku 1945)
Přepis regestovaného dokumentu
Já Mikeš z Vranieho řečený Rys vyznávám přede všemi, což mi svědomo jest o té při mezi Janem z Hobšovic a mezi synem jeho Prokopem z jedné strany a z druhé strany mezi Ondřejem Štukem z Kamenice, že byla dva bratra Benešovská v Praze, jednomu řiekali Niclas a druhému Hanza, i rozdělila sě o všecko zbožie, což sta měla. Dostaly se Niclasovi Vrápice a což k tomu slušie a Hanzovi Hobšovice a což k tomu slušie. Tu Niclas odčetl sě od města i ostal svobodným v zemském právě a Hanza ostal měštěnínem až do smrti. I umřel a dětí nemaje i vyslúženy ty dědiny v Hobšovicích i což k tomu slušala na králi a Niklas úffaje tomu, že je bratr jeho, i sáhl v ty dědiny i odsúzen pány zemskými těch dědin, že nemá žádného práva k Hobšovicóm. Tehda sestra jich paní Anička, měštka Václavova Štukova, sáhla v ty dědiny městským právem, neb jest byl Hanza měštěnín, i přisúzena k těm dědinám svrchupsaným v Hobšovicích i k tomu, což k tomu slušie, i uvedena na ty dědiny i na to vše, což k tomu slušie. I učinila zvláštní lásku dobrovolně k svému bratru Niklasovi z Vrápic i dala jemu těch dědin polovici v Hobšovicích v té vsi, ale druhú polovici sobě zuostavila a zvláště to, což jesti ve Skuřiech a na té polovici, což jesti dala Niklasovi, zuostavila sobě čtyři kopy gr. platu komornieho vedle zemského práva, jsúcí v držení viece nežli třidceti let i šla ke dskám s synem svým s Ondráčkem Štukem seděním v Kamenici i uložila jemu ve dsky ten plat v Skuřiech dědicky plat svój i ty čtyři kopy, ježto sobě zuoslavila na té polovici v Hobšovicích na Niklasovi neb na jeho dětech a to jemu stúpila dckami. A viece, což jie kdekoli jměla svého dědictvie, to jemu všecko ve dcky vložila. A to mně jesti všecko dobře svědomo neb sem sám přitom byl a sám sem rozkazoval, ježto ona jesti jemu to kladla ve dsky. A na lepší jistotu svú jsem pečeť k tomu přitiskl a tak jemu to i z úst seznám, kolikrát by jemu toho potřebie bylo.
Obrad ze Skur řečený Kuřie stoje osobně v radě Velikého M. Pr. bez přinucenie, ale dobrovolně vyznal jesti, že v té při svrchupsané mezi Janem z Hobšovic a mezi Prokopem, synem jeho, z jedné a z druhé strany mezi Ondráčkem Štukem z Kamenice a tak dále jest jemu to tak dobře, úplně a cele svědomo ve všech věcech bez umenšenie a proměněnie, jakožto Mikšovi z Vranieho svrchu jmenovanému a nic jinak, kterýžto jest své svědomie slovo od slova svrchu popsal. Act. a. d. XXVIII fer. ll. post Katedram Petri.