Purkmistr a rada IDŽatce (purkmistr a radda města Žateckého) potvrzuje, že se před městskou radu dostavili IDVacek (robotěžní lidé Wacek), IDVítek (Witek), IDBeneš (Beneš) a IDVacek (Wacek), nesvobodní lidé z IDHoledečka (z Malého Holedečka), a vyznali, že platili úrok slovutnému IDProkopovi z IDHoledče (Prokopowi z Holedče). Po jeho smrti je požádal jeho bratr IDOldřich z IDHoledče (Oldrich bratr), aby mu slíbili člověčenství (člowěčenstwie). To vesničané odepřeli, protože IDKatruše z IDHoldče, vdova po IDProkopovi z IDHoledče (Katruše Prokopowa), je vyzvala, aby platili úrok jí. IDKatruše za tímto účelem přijela do IDŽatce (k nám do Žatče) a nabídla odstoupení uvedené vsi IDOldřichovi za 100 kop (sto kop). IDOldřich to však odmítl s poukazem na to, že nedisponuje takovými prostředky. Načež IDKatruše před žateckou městskou radou požádala, aby jí vesničané slíbili člověčenství. Což také učinili. IDKatruše pak za úrok 10 kop (desieti kopami) pronajala jmenovanou ves IDŽatci, s tím, aby se o místní lidi starali bez útisku. Kromě toho IDKatruše oznámila úmysl dožít v IDMostě (w Mostě). Pokud by zemřela, poté měli úrok vyplácet její dceři IDZdeňce (dceru jménem Zdeňku). V případě, že by zemřela i dcera, mohou úrok použít podle svého uvážení.
My purkmistr a radda města Žateckého oznamujem tiemto listem obecně přede wšemi, ktož jej uzřie nebo čtúce slyšeti budú, že stojíce před námi w radě naší robotěžní lidé, Wacek, Witek, Beneš a Wacek z Malého Holedečka, i wyznáwali dobrowolně před námi a swědčili jednostajně, že sú úrok platili slowútnému Prokopowi z Holedče; a po jeho smrti Oldrich bratr jeho požádal na nich, aby mu slíbili člowěčenstwie, a oni odepřeli, a řkúce: „paní Katruše Prokopowa obeslala nás, abychom jie úrok dali, protož sie nám nehodi člowěčenstwie slíbiti, ale umluwte sie spolu o to některak, a když sie umluwíte, téměř tobě úrok budem platiti jako jie.“ Dále wyznali, že potom ta paní Katruše přijela k nám do Žatče, a prosila pánów, kteříž toho času na radě seděli, že sú Oldřicha z Holedče před se do rady obeslali, a jeho tázali, číby to plat byl na swrchupsaných lidech; a on wyznal, že jest paní Katrušin, a že on jest jie spráwce i s jinými za to; a že pak ta radda je o to rozdělila, a řkúce: „pane Oldriše! chcešli ten plat mieti, dada jie sto kop, uwieziž sie weň.“ A on odpowěděl, a řka: „nemám peněz, a protož nechajť ona drží plat swój a jeho požíwá.“ Potom wyznali ti lidé, že sú puštěni do swětnice do raddy. Tu nadepsaná paní Katruše před raddú žádala, aby jie člowěčenstwie slíbili: a oni poradiwše sie a srozuměwše, že sú se umluwili, i slibili jie člowečenstwie, a že jie úroky rádi chtie platiti. Dále tíž lidé wyznali, že potom, když sú již člowěčenstwie paní Katruši slíbili, ona paní Katruše řekla ku pánóm, kteříž toho času na radě seděli: „milí páni! tak jakož tito lidé již sú moji, dáwámť wám je mocně i s tiem úrokem s desieti kopami, w němž zásedie, a prosím Wašie Milosti, račte obránce býti těch chudých lidí, a nedajte jim nátisków činiti.“ A řekla dále: „jakož nynie u nás w Mostě mrú, úmysl mój jest žebych sie chtěla sem bráti, a při swých lidech bydliti a žiwiti sie. Pakliby mne buoh neuchowal, jmámť dceru jménem Zdeňku, tať práwa w Stráncích nižádného nemá: zuostaneliť žiwa, wěřímť Wašie Milosti, že jie s tiem platem prawě učiníte; paklit jie buoh neuchowá, tehdy ten plat, totižto deset kop, obraťte kamž ráčíte.“ Toho wyznánie jich a swědectwie na swědomie pečet města našeho k tomuto listu přitisknúti kázali sme. Jenž jest dán v pondělí u vigilii swatého Tomáše apoštola, léta narozenie syna božieho MCCCCXXXIV.
Překlad
Wir Bürgermeister und Rath der Stadt Saaz thun mit diesem Briefe öffentlich kund vor allen, die ihn sehen oder lesend hören werden, dass die frohnpflichtigen Leute Wacek, Witek, Benesch und Wacek aus Klein-Holletitz vor uns in unserem Rathe gestanden und freiwillig bekannt und einmüthig bezeugt haben, dass sie dem ehrsamen Prokop von Holletitz Zins gezahlt; und nach seinem Tode habe sein Bruder Ulrich von ihnen verlangt, sie sollen ihm Leibeigenschaft geloben, und sie hätten es verweigert, indem sie sagten: „Prokops Frau Katherina hat uns vorgeladen, damit wir ihr Zins geben, deshalb ziemt es uns nicht, Leibeigenschaft zu geloben; aber kommt darüber irgendwie überein miteinander, und wenn ihr übereingekommen, dann wollen wir dir so Zins zahlen wie ihr.“ Weiter bekannten sie, dass dann dieselbe Frau Katherina zu uns nach Saaz gekommen sei und die herren, die zu der Zeit im Rathe gesessen, gebeten habe, dass sie den Ulrich von Holletitz vor sich in den Rath vorladen und ihn fragen möchten, wem der Zins von den obgenannten Leuten gehöre; und er habe bekannt, dass dieser der Fran Katherina gehöre, und er sei hierüber ihr Verwalter mit anderen; und dass hierauf der Rath darüber zwischen ihnen entschieden habe mit den Worten: „Herr Ulrich! Willst du den Zins haben, wenn du ihr hundert Schock gibst, so führe dich in denselben ein.“ Und er antwortete und sprach: „Ich habe kein Geld, und daher mag sie ihren Zins behalten und ihn geniessen.“ Hierauf bekannten die Leute, dass sie in das Zimmer in den Rath eingelassen worden. Da habe die obgenannte Frau Katherina vor dem Rathe gefordert, dass sie ihr Leibeigenschaft gelobten. Und nachdem sie sich berathen und verständigt, seien sie übereingekommen, und gelobten ihr Leibeigenschaft, und dass sie ihr gerne Zins zahlen wollten. Weiter bekannten dieselben Leute, dass dann, nachdem sie bereits der Frau Katherina Leibeigenschaft gelobt, sie, die Frau Katherina, zu den Herren, welche zu der Zeit im Rathe gesessen, gesprochen habe: „Liebe Herren! So wie diese Leute schon mein sind, gebe ich auch sie in die Macht sammt dem Zins mit zehn Schock, in welchem sie ansassig sind, und bitte Euer Gnaden, wollet Beschützer sein dieser armen Leute, und lasst ihnen keine Unbill geschehen.“ Und sie sprach weiter: „Wie sie jetzt bei uns in Brüx sterben, meine Absicht ist, ich möchte mich hieher begeben, und bei meinen Leuten wohnen und leben. Falls mich Gott nicht erhalten sollte, so habe ich eine Tochter namens Zdénka, die hat in Stranic keinerlei Recht: falls sie am Leben bleibt, vertraue ich Euer Gnaden, dass ihr derselben mit diesem Zinse Gerechtigkeit übet; falls sie Gott nicht erhält, dann verwendet den Zins, nämlich zehn Schock, wie euch beliebt.“ Urkund dieses Bekenntnisses und Zeugenschaft liessen wir das Siegel unserer Stadt zu diesem Briefe anhangen, welcher gegeben ist am Montag der Vigilie Sanct Thomas des Apostels, im Jahre der Geburt Christi 1434.