Ve věci zrušení níže uvedený soudních výroků a trestů vynesených na doktora práva a svobodných umění Alberta Varentrappa (Albertum Varentrappe, arcium et decretorum doktorem) je předložena suplika, prostřednictvím níž papež Martin V. sděluje následující: zmíněný Albert vedl několik sporů před papežským soudem, jeden s písařem papežské kanceláře Janem z Třemošnice (Johannem de Tremosnicz, litterarum apostolicarum srciptorem) o kustodii pražského kostela (super custodia Pragensi),1 druhý s auditorem papežského soudního paláce Frederikem Deys (Fredericum Deys, s. palacii apostolici causarum auditorem) o jisté pokuty a nespravedlnosti. V prvním sporu dosáhl řečený Jan více stejných konečných rozsudků a řečený Frederik dosáhl také konečného rozsudku, který nabyl právoplatnosti. Oba rozsudky však byly vyneseny po zrušení všech sporů zmíněného Alberta, který byl tehdy činný jako doprovod v záležitostech papeže a římské církve. Také byly na něho vyhlášeny církevní tresty z důvodu kanonikátu a prebendy kostela v Liège (Leodiensium),2 proti kterým se nebránil s důvěrou v platnost výše uvedené suspenze jeho sporů, což mu přineslo nemálo obtíží. Proto se znalosti věci (ex certa sciencia) zmíněný papež z vlastní vůle (motu proprio) prohlašuje, že všechny řečené rozsudky a výroky vydané po schválení a vyhlášení zmíněné suspenze byly a jsou neplatné a zrušené. Navíc zmíněného Alberta pro větší jistotu proti těmto trestům vrací do stavu, ve kterém byl před zmíněnou suspenzí jeho sporů.3
Papež Martin V. schvaluje supliku bez výhrad (Fiat ut petitur O.).
1: MVB VII/1, s. 188, č. 402 ; viz regest.2: MVB VII/1, s. 24, č. 48 3: Viz regest.
- A: N/A
- B: AAV; R. Suppl. 163 (lib. VI de vacantibus per fiat a. quinto)