IDOldřich II. z IDRožmberka (domini de Rosis) informuje koncil v IDBasileji o tom, co zjistili jeho zvědi na zasedání velké obce IDTábora v předvečer 20. prosince tamějšího sněmu 21. prosince 1434.1 Podle něho nejmenovaný farář (plebani de secta Thaboritarum) žádá, aby boj proti všem odpůrcům byl nejen připravován, ale neodkladně zahájen. Varuje před spojenectvím se šlechtou, navrhuje vyloučit z vlastních řad zpychlé urozené kořistníky a zrádce, jejichž vinou táborité prohráli u IDLipan, protože se nechali zlákat úplatky a sliby koncilu v IDBasileji (in illo concilio Basiliensi) a IDuherského krále Zikmunda (illius regis Ungarie), obnovit bratrskou svornost i oddanou službu Božímu zákonu a vybízí k následování příkladu IDJana Žižky (fratris Zyzcze), jenž svou nekompromisností dosáhl, i přes svou počáteční malou sílu, tak vynikajících vítězství. Následně se táborský konšel kovář IDŠimon (Simon Fabri vel Kowarz) obrátil s nenávistí proti IDcísaři Zikmundovi, šlechtě a basilejskému koncilu, který vynakládá značné prostředky na jejich likvidaci.2 Připomíná varování IDPetra z IDMyšlína (Petrum de Misslin), jistého kováře (uel fratrem dictum Kowarz) a dalších bývalých stoupenců krále. Uvádí řadu věrolomných skutků tohoto panovníka: popravu omilostněných uherských pánů (barones Ungarie),3 zajetí a otrávení4 mladšího IDmoravského markraběte Prokopa Lucemburského (suum fratrem marchionem Morauie), vyvolání různic v IDČechách (Bohemiam), zajetí krále IDVáclava IV. (fratrem suum Wenceslaum, regem Bohemie) a snahu sesadit jej z trůnu, upálení mistra IDJana Husa (magistrum Johannem Huss), popravu omilostněných ve IDVratislavi (Wratislauiensibus), vláčení pražského měšťana IDJana Krásy (Krassam sic dictum, ciuem Pragensem) koňmi městem, zabránění pohřbu člena české delegace v IDŘezně (in Ratispona);5 důrazně varuje před jeho sliby a řečmi, jimiž rozbijí jednotu kališnických řad. Varuje před unáhlenou válkou, neboť doba IDJana Žižky již dávno minula a konstelace sil je zcela jiná než v počátečních bojích. Dále upozorňuje na nebezpečí zůstat v boji osamoceni a volá po rozvaze a uvážlivosti. Na dotaz, co tedy dělat, IDŠimon radí k dlouhodobým přípravám ke konečnému vítězství, semknutí všech obcí, potají doplnit vojsko, výzbroj i vozy a s válkou vyčkat na příhodnou chvíli. Požaduje dále důsledné vyloučení příslušníků šlechty z řad bratrstev pro její minulou zradu a opětovně klade důraz na význam osazených měst, hradů a tvrzí, jejich udržení a zásobování. Uvádí své domněnky o tom, že císař IDZikmund je stařec,6 který nebude dlouho živ, basilejský koncil bude jistě brzy rozpuštěn a podobně i Němci (Theutonici), Uhři (Ungari) a ostatní cizinci si postupem doby budou muset stále více a více všímat vlastních domácích poměrů než českých záležitostí; a protože domácí páni jsou líní, po čase bude možné je násilím potřít, na sněmu zavést nový pořádek a po příkladu starých Římanů (Romani) ovládnout i okolní země. Na tuto dobu je třeba vyčkat, prodlužovat jednání a ve vhodné chvíli vystoupit, udeřit a zvrátit situaci ve svůj prospěch, v konečné vítězství.
1:K následnému manifestu IDJana Roháče z IDDubé blíže ukázka z 21. prosince 1434 ( regest).2:Na mysli měl autor nejspíš koncilní poselstvo vedené biskupem IDFilibertem z IDCoutances a právníkem IDJanem Palomarem, které se v IDPraze pohybovalo od června 1433 a zahájilo diverzní akce proti polním vojskům na podporu obležené IDPlzně. Vybíral – Žalud 2018, s. 43, pozn. 7.3:Autor nejspíš narážel na události souvisejících s povstáním stoupenců IDKarla Neapolského.4:Autor zřejmě zaměnil osoby. Král IDZikmund byl podezírán z podílu na smrti braniborského markraběte IDJana Zhořeleckého.5:Pravděpodobně se jednalo o poselstvo z IDČech, které přijelo do IDŘezna dne 16. srpna 1434, IDZikmund dorazil tamtéž až 21. srpna. Vybíral – Žalud 2018, s. 44, pozn. 10, na základě toho kladou vznik relace mezi 21. srpen a 21. prosinec 1434.6:IDZikmundovi bylo roku 1434 již 66 let a trpěl bolestivými záchvaty dny.
- A: N/A
- B: ÖNB Wien; Cod. 4704; fol. 247‒249; aktuální uložení neověřeno
- Tomek 1879-IV, s. 669.
- Tomek 1899-IV, s. 666‒667.
- Macek 1951, s. 255‒261 .
- Bartoš 1966, s. 184.
- Šmahel 1982, s. 107, 118, pozn. 108.
- Molnár 1985, s. 43.
- Tecl 1987, s. 156‒157.
- Šmahel 1990, s. 483‒485, 544, pozn. 13‒14.
- Čornej 1992, s. 209.
- Šmahel 1993-III, s. 301, 411‒412, pozn. 574.
- Šmahel 2002-III, s. 1652‒1653.
- Vybíral – Žalud 2018, s. 38.
Dosud se nepodařilo identifikovat nejmenovaného kněze ani onoho IDŠimona. Bartoš 1966, s. 184, a Molnár 1985, s. 43, za nejmenovaným knězem vidí IDVáclava Korandu. Naproti tomu Šmahel 1990, s. 544, pozn. 13 zpochybňuje domněnku o IDKorandovi, zdůrazňuje jeho antipatie k IDŽižkovi a skutečnost, že v soudobých pramenech není o jeho působení v IDTáboře žádná zmínka. Nevylučuje možnost, že „až do Lipan byl farářem na IDHradišti IDMarkold ze IDZbraslavic, jehož pak vystřídal IDVáclav Rohlík“. Tecl 1987, s. 156, pozn. 8 k tomu namítá, že IDRohlík se poprvé uvádí jako duchovní správce IDTábora až od června 1443. K tomu Šmahel 1982, s. 94, pozn. 351. IDŠimona identifikoval Šmahel 1990, s. 544, pozn. 16, jako IDŠimona z IDHroznějovic. K této osobnosti srov. Šmahel 1982, s. 107, 118, pozn. 106‒108; Šmahel 1984b, s. 177. Tecl upozorňuje, že mezi prosincem 1434 a červnem 1443 se mohlo v IDTáboře vystřídat i více plebánů. Šmahel 1993-III, s. 301, nevylučuje možnost, že šlo o umný podvrh kanceláře IDOldřicha z IDRožmberka, který jím zamýšlel koncilu ukázat pravou tvář svých táborských sousedů.
Per ante receperamus aliqua scripta ab aliquibus familiaribus domini de Rosis de factis Taboritarum, quorum tenor sequitur in hunc modum:
Dicta unius plebani de secta Thaboritarum.
In primis sacerdos ille, qui est plebanus Thaboritarum, locutus est dicens: „Dilecti fratres! Propter nostras superfluitates et propter vestram inobedienciam, qua nobis non paretis, permisit super nos dominus deus istas res, quod sumus ita prostrati ab aduersariis dei. Et propter aliud hoc non patimur, nisi quod nos dominus deus in hoc temptat, et propterea quod personas accepimus et illos adherentes, qui non intuitu legis dei, sed videntes, quod nobis dominus deus prosperatur, adheserunt nobis. Recepimus eos ad nostra consilia, et illas res, quas inter nos habuimus, eis apperiebamus, et uti dedimus eis illis bonis, que dominus deus secundum suam legem ac veritatem suam dedit nobis acquirere. Et illi auaricia ducti propter munera illorum seductorum, qui sunt in illo concilio Basiliensi, et propter dona illius regis Ungarie cum apertis inimicis legis dei nos permissione diuina prostrauerunt, ita quod dominus deus suos diuersis uiis de medio tollit, illos per martirium et illos aliter, velud istos fratres nostros, qui ab illis aduersariis decesserunt, per martirium tulit de medio, quapropter quod se a futuro peiori et ab illis aduersariis dei et ab adherentibus melius precauere sciremus. Ideo, dilecti fratres, non licet vobis desperare super domino deo et super lege eius, quia scitis, qualiter de modico inicio paruulorum et humilium, sicuti fratris Zyzcze, cum aliis fratribus in magnam potenciam venimus, et omnibus circumiacentibus terris fortes fuimus et ipsis dominati sumus, et nedum ad hoc, sed ad dacias eos compulimus, et sibi suppeditauimus; et hoc totum propterea nobis deus contulit, quod personas non respeximus, sed directe ad veritatem respeximus. Quapropter, dilecti fratres, scitis, quod a longis temporibus in nostris secretissimis consiliis fuit inter nos super ista materia tractatum, quod illos superbos, qui arma sibi acquisita deferunt, (et) per hoc volunt nobis meliores esse, finaliter de se eradicaremus, quod nos amplius a lege dei non premerent, sed quod vnanimiter in fraterna caritate et in lege dei simul perseueraremus. Ideo, quod ab illo nos non custodimus et ab illis, qui nobiscum non propter legem dei, sed pro sua voluntate et propter suam auariciam dimicauerunt, graviter sumus prostrati, et videretur michi sic, quod diligenter se et fratres conspiceretis, quatenus possetis habere ad legem dei inclinatos in omnibus ciuitatibus, et alias, ubi vos scitis; et mandaretis ipsis omnibus modis se diligenter preparare ad campos, ut campus iterum erigatur viceuersa, et imitarentur in hoc Zyzkam et alios principales legis dei, qui personas non respicientes, omnes, quos viderunt aduersarios dei, eos sine omni misericordia compresserunt et angariauerunt, non aduertentes hoe, quod nunc habetis numerum paucum, quia in principio fuit minor, et non habuimus nec ciuitates nec castra, nec hoc, quod modo habemus, nec illa omagia, que modo habemus. Et tamen, quando nos non pigritauimus, semper contra omnes terras victoriam obtinuimus, et de bello omnibus satis dedimus, quia non admisimus ad possessionem illos, qui fuerunt nouicii, et pre timore uel propter utilitatem nobis adheserunt, ubi tantum eis ad bellum utebantur, presertim illos, qui se nobiles et clientales et famosos appellant, quia per eosdem bellum perdidimus. Sed faciamus, sicut nostri predecessores fecerunt, Zyzca et alii, tales ad possessionem non admittentes; et se non pigritantes sine dubio dante deo omnia obtinebimus, vbi soli diligentes simus, sicuti antea fuimus, super illos non innitentes."
Alia dicta cuiusdam layci Thaborite.
Tunc consurgens unus de iuratis de Thabor, dictus Simon Fabri vel Kowarz, dixit: „Ita, sicud dicis, vera veritas est. Illo modo sumus eleuati, sicut hic dixisti, et per hoc sumus debilitati, sicud hic dixisti. Sed, sicut nobis consulis, viceuersa campum erigere, est nobis graue, quia comunitas a nobis declinauit, et presertim homines laboriosi propterea, quia eos daciis aggrauauimus. Et militares, qui nobis adheserunt, sperantes se munera a nobis et libertatem habere, illi a nobis declinauerunt; et tota Christianitas nos odit, et contra nos se armant, et presertim illud concilium Basiliense magnam peccuniam colligit, omnibus modis querentes et volentes nos semper destruere. Quapropter militares homines, quibus bella peregimus, illos quasi omnes a nobis repulimus, et homines laboriosos, quorum multitudinem habuimus, et eis pro voluntate nostra vsi fuimus, illi eciam a nobis sunt abstracti. Et illi, qui legem dei una nobiscum educere voluerunt, illi iam querunt indulgenciam a concilio Basiliensi, et in eo cessare volunt, et nobiscum amplius permanere non intendunt; sed nos destruere ipsi adiuuant, per quos prius dominabamur. Quapropter nobis non est conueniens sicut tempore Zyzce ac predecessorum nostrorum, quibus omnes erant inclinati, eosdem labores viceuersa laborare; et nobis illi imperatori, quamuis nobis pulcre intimat, est nobis difficile fidem adhibere, quia dicit, quod vellet nobis alias satis de guerra ostendere, peccuniam alias sufficientem ostendere. Et sic diuersis promissionibus et pulcris verbis nostram unitatem in nobis et in nostris coadiutoribus argute destruit, et dicens, quod habuisset diu inclinacionem ad nos, si nobiscum concordare potuisset, asserens, quod in nobis hoc deperiit, et eciam per illos, qui de eius parte existentes, eius regnum propter guerram inter se destruxerunt. Non consulebant ei ad pacem, sed ad guerram, et sic dicit, quod quando nobiscum concordiam iniret, quod non secundum consilium illorum, qui illa hine inde tractauerunt, interea vellet ordinare et disponere, sed secundum consilium nostrum, enuncians auariciam sacerdotum et ipsorum superbiam, et ipsorum maliciam, enarrans quantam ab eis vidit maliciam in Constanciensi concilio, et in Roma circa suam coronacionem et nunc in Basilea; quod sibi hoc eciam non placet, quod quamuis sit magnus dominus, sed quia est unus homo, quod contra tantam multitudinem solus stare non potest; sed quod cum nostro auxilio vellet tales res apprehendere, et ad ordinem illas res reducere. Et sic, sicud tu sacerdos ad hec loqueris, quod sit campus erigendus, anteponens istas res, si esset possibile, esset valde fructuosum et vtile; et ipse eciam imperator ad campum loquitur sic, quasi nos vellet in altum erigere, non nos deprimere. Sed michi ex utraque parte graue videtur, quia si erigemus soli viceuersa campum, ei contradicentes, ab illis qui fuerunt nobiscum, et a principalibus et a prioribus aduersariis nostris et a comuni populo iterum viceuersa prostrati erimus; et si sibi adherebimus secundum eius pulcra verba, et permittemus nos ipsi aliquo de terra educere, uel ad eius obedienciam inclinabimur, ab eo traditi uel trucidati erimus, quia inter nos eius multos seruitores habemus, qui nobis multos eius mores malos et dolosos crebro narrauerunt, sicut Petrum de Misslin, uel fratrem dictum Kowarz, et alios quam plurimos, quod longum esset nominare. Qui nobis narrauerunt, qualiter barones Ungarie sub fide sua, data remissione sua eis et tutela, fraudulenter decapitauit et trucidauit, et qualiter suum fratrem marchionem Morauie inter treugas captiuauit, et collo eum priuauit et intoxicauit; qualiter eciam inter fratrem suum Wenceslaum, regem Bohemie, veniens Bohemiam, et barones Bohemie dissencionem fecit et eum captiuauit, volens eum regno priuare; et qualiter magistrum Johannem Huss dolose et false, fingens se illud nescire, sub suo saluo conductu mandauit incinerare. Wratislauiensibus dimissa eis culpa decapitare eos fecit, Krassam sic dictum, ciuem Pragensem, equis distrahi mandauit; eciam in hiis presentibus temporibus, nobiscum pulcre loquens, unum ciuem Pragensem, qui a nobis existens in legacione in Ratispona mortuus est, sepelire non permisit, et alias multas res fecit, quas ego solus nescio, eciam propter longitudinem enarrare non possum. Ideo est nobis neccessarium deliberare et ad memoriam reducere, quod se sibi decipere non permittamus; ac eciam absque eo campum erigentes, prostrati non essemus. Et dixi ego iam intencionem meam vobis. Quapropter, dilecti fratres, vos estis sapienciores et circumspecciores, super hiis consilium inite, quam viam pre oculis reciperemus, ut legem dei viceuersa possemus erigere et eam producere, et ut non essemus decepti ab illis falsis baronibus, et ab illo hereticorum imperatore et ab illis antichristis, qui sunt in concilio Basiliensi, qui querunt, ut nos, sit per tirannidem, sit verborum decepcione, sit blandis promissionibus, semper decipiant et destruant." Et postquam eis hos sermones finiuit, tunc ipsi consilio facto de hiis rebus responderunt ei: „Frater noster dilecte! istis sermonibus nos bene monuisti, et bene ad hoc intelligis; et ex quo ad hoc tam bene intelligis, tunc rogamus tuum consilium in hiis, quid ad hoc consulis, quomodo has res possemus ante oculos nostros recipere, quatenus legem dei ad profectum produceremus, et in illo soli dampnum non recipiemus.“ Et ipse, vero aliquantulum renitens, subiunxit: „Ex quo meum consilium in hiis desideratis, quid sepius de hac re in animo meo reuolui, hoc vobis volo dicere et finem vestre prudenti circumspeccioni committo. Fratres dilecti! sicut vobis late enarraui et sacerdos, plebanus noster iam nunc ante me, qualiter se habemus primum cauere, ut hiis baronibus, per quos sumus prostrati, viceuersa in manus non incideremus, et ab illo imperatore se precaueremus, sicut antea dixi vobis, et hoc concilium Basiliense, et hos Theutonicos, qui nostram depopulacionem et nostram destruccionem querunt, primum videtur michi fructuosum, sicut sacerdos, noster plebanus dixit nobis, quod omnem spem ponentes in deo, et non sperantes tantum in magnam numerositatem populi, se conspiceremus cum omnibus nostris comunitatibus, cum subiectis ciuitatibus et quomodolibet inclinatis ad nos et ad legem dei, magnusne nostrum numerus possit fieri, et quantum possemus in campo habere de equestribus et pedestribus armatis, uel eciam currus cum illis attinenciis, sicut prius frater Zyzca, frater Procopius et alii capitanei habuerunt ad easdem neccessitates; et quodlibet nostrum presidium et quelibet ciuitas nostra et quilibet ad nos inclinatus, ut nobis ex nomine diceret, cum quo et cum quibus armis uel defendiculis, cum qua et quam multis et in quo numero vellet ad nos peruenire. Et ibi circumspicientes se cum dei adiutorio, si possemus aliquid pro campo facere, et illorum consilio, qui nobis in adiutorium sunt, quod nobis eligeremus locum ad exeundum campos, ubi deberemus simul congregari, et quo et super quem primo exire. Et hoc michi videretur, qui nobis primum resisteret illo tempore, quod illum primo comprimeremus, angariaremus, et ibi intelligeremus, qui vellent nobiscum pacem habere, qui prius nobiscum fuerunt, uel ad nos viceuersa reuerti vellent; quod aliquos minis, alios per tirannidem, ceteros bona voluntate ad se viceuersa applicaremus; et sic si illi desides in hoc fierent cum illo rege, quod illis modis ad eundem ordinem, ad eandem potenciam, sicut prius habuimus, possemus peruenire, et in hoc semper circumspeccionem habentes, ut nec in consiliis nec in quibuscumque officiis nostris nobiles homines et generosos haberemus, ut nos postmodum decipere non possent, sicut modo hoc nobis fecerunt. Et si illud fieri non posset, et videremus, quod nos premunt, et quod sumus debiles ad hoc, tunc quod cum ipsis pulcris sermonibus circumeamus, subicientes se pulcre, et in hoc semper nichil finaliter terminantes, nisi hoc semper respicere, quod in hoc nostras ciuitates, castra et municiones nostras conseruare possemus, quia audiuistis ab illis qui nobis bonum fauent, quod nobis disseruerunt, quod concilium Basiliense diu non durabit, et quod in breui dissoluetur. Et eciam scitis et vidistis alii oculis vestris, quod iste imperator est senex homo et decrepitus, et super illum mundum plus respicit quam super istum, et quod diu non uiuet; et domini barones terre sunt desides, et hii sunt satis pauperes, et illa tria magis nobis obsunt, et magis nos impediunt in nostris cursibus, quod sicut scimus, pulcris sermonibus ita protrahamus, quia maxime ad unum annum coniecturor, quod hec omnes res finem recipient, quodque concilium dissoluetur. Ille imperator deo dante morietur, et Theutonici de suis rebus, que eos contingunt, curabunt et nos obliuiscentur, et Ungari idem facient, et omnes alii alienigene quilibet de suo curam et sollicitudinem habebit, et nos eciam dicto modo, sicut prius dixi, surgentes velociter, audacter et tirannice illos barones aduersos nobis destruemus, et illos homines nobis ab eis ablatis viceuersa suppeditabimus; et sic obtinentes terram, illos omnes, qui nobis aduersi fuerint et contrarii, interficiemus et expellemus, ut nos in posterum non impediant. Et eciam facientes concilium generale, mandabimus omnibus interesse, ut ordinem terre disponeremus, et ibi consilio facto, quid nobis videbitur, statutum terre nobis soli per nostram voluntatem faciemus; et qui ibi adhuc erunt nobiscum in illo termino, quibus credere non possemus, nec nobis vtiles essent, illos eciam inter nos interficiemus et destruemus; et qui ad terminum venire nollent, vel aliquibus occasionibus se excusarent, istos primum habentes illos per ordinem expugnabimus, et idem eis faciemus. Ultimo, scitis fratres, quod ista nostra terra aliis circumiacentibus terris fortis est, quod eos bene poterimus conuincere, et sic remociores et alias terras nobis subiugabimus, et non timebimus illam surrepcionem, que nobis nunc accidit, quia illo modo Romani antea sic fecerunt, et per hoc toti mundo dominabantur. Eciam nolite horrere sanguinem inimicorum effundere, quia Judith prudencia sua sub pulcris sermonibus sanguinem Olofernis efudit, et sic populum dei de manibus inimicorum liberauit, et ab hominibus magnam laudem habuit. Iam vobis dixi, quod ego in animo meo reuolui, consilium super hoc soli alcius inite cum fratribus nobis inclinatis, quibus confidere possumus, quod nos mutuo adiuuaremus contra illos dei inimicos, qui volunt legem dei destruere, ut eos pocius destruamus, quam ipsi nos.“
Překlad
Předtím jsme dostali psaní od nějakých služebníků pána z Růže o činech Táborů, jehož znění je toto:
Slova jednoho faráře ze sekty táborů.
Nejprve mluvil ten kněz, který je táborským plebánem, a řekl: Drazí bratři! Pro vaši povýšenost a pro vaši neposlušnost, kvůli níž nás nejste poslušni, dopustil Pán Bůh, aby se stalo, že jsme byli tak poraženi od protivníků Božích. A pro nic jiného to netrpíme a pro nic jiného nás Bůh tímto nezkouší než proto, že jsme přijali některé osoby a některé spojence, kteří se k nám nepřidali z vnuknutí Božího zákona, ale proto, že viděli, že nám Pánbůh přeje. Přijali jsme je do svých řad, ukázali jsme jim, co máme mezi sebou a dali jsme jim užití toho dobrého, které nám dal Pánbůh získat podle svého zákona a pravdy. A oni, vedeni lakotou a pro dary těch svůdců, kteří jsou na koncilu basilejském, a pro dary toho uherského krále se s Božím svolením spojili proti nám se zřejmými nepřáteli zákona Božího a porazili nás; a to tak, že Pánbůh vyzdvihuje své z jejich středu různými cestami ‒ jedny mučednictvím a druhé jinak ‒ jako ty naše bratry, kteří odpadli od těch protivníků vyzdvihl mučednictvím z jejich středu. A to proto, abychom se napříště dovedli varovat horších věcí od těchto odpůrců Božích a jejich spojenců. Proto, drazí bratři, není slušno, abyste ztráceli naději v Pánaboha a jeho zákon, poněvadž víte, jak jsme se dostali k velké moci z nepatrných začátků maličkých a ponížených lidí jako bratr Žižka a jiní bratři; a byli jsme silni mezi všemi okolními zeměmi a panovali jsme jim; a nejenom k tomu jsme je donutili, ale i k daním a podmanili jsme si je.
A toto vše na nás Bůh seslal proto, že jsme nepřihlíželi k osobám, ale přímo k pravdě. A víte, drazí bratři, že proto jsme již dávno v našich nejtajnějších schůzích projednávali tuto věc: abychom konečně vyloučili ty pyšné, kteří odnášejí získané zbraně a tím chtějí být lepší než my, aby nás více nevzdalovali od zákona Božího a abychom trvali svorně a stejně v bratrské lásce a zákoně Božím. Proto, poněvadž jsme se nechránili toho a těch, kdo s námi nebojovali pro zákon Boží, ale kvůli sobě a kvůli své lakotě, byli jsme poraženi. A tak bych myslil, abyste si bedlivě všímali sebe a bratří, protože byste mohli mít zastánce Božího zákona ve všech obcích a též jinde, jak sami víte; a abyste jim uložili všemi způsoby se pilně připravovat k bojům, aby zase byl obnoven vzájemný boj; a v tom napodobovat Žižku a jiné vůdce zákona Božího, kteří nehleděli na osoby, ale potlačovali a nutili k službě beze všeho milosrdenství všechny ty, v kom viděli nepřátele Boží. A aby se neohlíželi na to, že je vás teď málo, neboť na začátku nás bylo ještě méně; a neměli jsme ani města, ani hradu, ani to, co teď máme, ani ta manství, která dnes máme. Ale dokud jsme nebyli liknaví, přece jsme vždycky zvítězili nade všemi zeměmi a z války jsme všem dali dostatečnou kořist, neboť jsme nepřipustili ke kořisti ty, kdož byli nováčky a přidali se k nám ze strachu nebo ze ziskuchtivosti. A nedovolili jsme, aby se takových lidí tolik používalo v boji a především aby se neužívalo těch, kdož se pokládají za šlechtice, zemany a urozené, neboť kvůli těm jsme válku prohráli. Ale učiňme, jak dělali naši předchůdci, Žižka i jiní, když takové lidi nepřipouštěli ke kořisti. A když nebudeme liknaví, jistě dá Bůh, abychom vše získali; jen když budeme bedliví, jako jsme byli dříve, a nebudeme se opírat o takové lidi.
Jiná slova jednoho laika tábority.
Tehdy vstal jeden ze zapřisáhlých táboritů, řečený Šimon Kovář a pravil: „To, cos řekl, je pravda pravdoucí. Tím způsobem, jak jsi řekl, jsme byli povzneseni a tím, jak jsi řekl, jsme byli oslabeni. Ale to, co nám radíš, abychom zase začali mezi sebou boj, to je pro nás těžké. Neboť se od nás odchýlila obec a především lidé dělní, protože jsme je zatížili daněmi. I bojovníci, kteří se k nám přidali v naději, že od nás dostanou dary a svobodu, i ti se od nás odklonili; nenávidí nás i celé křesťanstvo a zbrojí proti nám. A zvláště ten sněm basilejský sbírá velké peníze a všemožně se snaží a stále si přeje nás zničit. A tím jsme od sebe zapudili skoro všechny bojovníky, s jejichž pomocí jsme vedli války; a dělný lid, jehož jsme měli mnoho a jehož jsme užívali podle své vůle, i ten je od nás pryč. A ti, kdož s námi chtěli pěstovat zákon Boží, ti již také hledají shovívavost basilejského sněmu. Chtějí tam ustoupit a nechtějí již déle setrvat s námi. A k naší porážce pomáhají i ti, jejichž prostřednictvím jsme vládli. A proto pro nás není vhodné zase stejně válčit mezi sebou jako za časů Žižky a našich předchůdců, jimiž byli všichni nakloněni. A také je pro nás nesnadné dát víru tomu císaři, ačkoli nás krásně umlouvá a říká, že by nám chtěl dát buď dosti velkou válečnou kořist nebo by nám dal jinak dost peněz. A tak různými sliby a pěknými řečmi důmyslně rozbijí jednotu mezi námi a našimi pomocníky. A říká, že by k nám byl měl dávno náklonnost, kdyby se byl s námi mohl dohodnout. A tvrdí, že i mezi námi již pominulo, co mohlo té dohodě bránit, ani mezi jeho straníky že již nejsou ti, kteří rozbíjeli jeho království kvůli válce mezi sebou. Oni mu neradili k míru, ale k válce. A ‒ tak on říká ‒ když by se s námi byl smířil, že by přece byl chtěl vládnout a rozhodovat ne podle rady těch, kteří o tom kněžské lakotě, pýše a špatnosti; vypravuje, kolik špatnosti od nich viděl na kostnickém sněmu, v Římě za korunovace i teď v Basileji. Říká, že se mu to také nelíbí; protože však je jen sám, že se nemůže jediný postavit proti takovému množství, ačkoli je velký pán. Že se však chce těchto věcí chopit s naší pomocí a uvést je do pořádku. A tak, jak jsi ty, kněze, o tom mluvil, že se má pozvednout boj, tato velmi významná věc, kdyby byla možná, byla by velmi výnosná i užitečná. Císař sám mluví také pro válku tak, jako by nás chtěl vysoko vyzdvihnout a ne utlačit. Mně však se zdá, že je to s obou stran těžké: povstaneme-li zase sami k boji a budeme-li mu odporovat, budeme zase po druhé poraženi od těch, kdo dříve byli s námi, i od prvotních a počátečních našich nepřátel i od obecného lidu. A přidáme-li se k císaři podle jeho krásných řečí a sami dovolíme, aby nás nějak vyvedl ze země nebo se skloníme k poslušnosti před ním, budeme od něho zrazeni nebo zabiti. Vždyť máme mezi sebou mnoho jeho služebníků, jako Petra z Myšlína nebo bratra zvaného Kovář a velmi mnoho jiných, které bych dlouho jmenoval ‒ a ti nám často líčili mnoho jeho špatné a lstivé zvyky. Ti nám vyprávěli, jak lstivě a proti danému slovu dal stít a zavraždit uherské pány, ačkoli jim před tím dal prominutí a slíbil ochranu. Jak zajal v době příměří svého bratra, markraběte moravského, jak ho zbavil hrdla a otrávil. Jak také, když přišel do Čech, vyvolával spory mezi svým bratrem Václavem a českými pány; jak je zajal, chtěje ho zbavit království. A jak dal také lstivě a falešně, tváře se, že o tom neví, upálit mistra Jana Husa, který byl pod jeho glejtem. Vratislavským odpustil jejich provinění a pak je dal popravit; měšťana pražského, řečeného Krása, poručil koňmi rozvláčet. A i v této době, kdy nás krásně umlouvá, nedovolil pohřbít jednoho pražského měšťana, který byl v našem poselstvu a zemřel v Řezně. A udělal mnoho jiných věcí, o nichž já sám nevím a ani nemohu vykládat, protože by to dlouho trvalo. A proto je nutno, abychom si to rozvážili a připomněli, abychom se jím nedali oklamat. A také abychom nebyli poraženi, začneme-li válku bez jeho spojenectví. Tak jsem vám již tedy řekl svůj závěr.
Proto, drazí bratři, by jste moudřejší a opatrnější, poraďte se o těchto věcech, kterou cestu bychom měli zřejmě nastoupit, abychom zase mohli pozvednout a úspěšně pěstovat zákon Boží; a abychom nebyli oklamáni od těch falešných pánů, ani od toho kacířského císaře, ani od těch antikristů, kteří jsou na sněmu basilejském a kteří nás chtějí vždy ošidit a zničit, ať už násilím či klamnými slovy nebo prázdnými sliby.“
A jakmile skončil tuto řeč k nim, poradili se a po poradě mu odpověděli: „Náš drahý bratře! Tou řečí jsi nás dobře upozornil a dobře se v tom vyznáš. A protože tomu tak dobře rozumíš, žádáme si teď tvé rady v těchto věcech: co radíš k tomu, jak bychom se mohli dobře chopiti těchto věcí a jak bychom mohli úspěšně pěstovat zákon Boží a v tom jediném neutrpět škody?“
A ten po chvilce zdržení připojil: „protože si v té věci žádáte mé rady a protože jsem o ní častěji v duchu uvažoval, chci vám říci toto, konec však nechávám na vůli vaší rozvážné opatrnosti. Drazí bratři! Jak jsem vám obšírně vysvětlil já a již přede mnou kněz, náš plebán, jde především o to, jak se máme chránit, abychom znovu nepadli do rukou těm pánům, kvůli nimiž jsme byli poraženi, a jak bychom se uvarovali toho císaře, jak jsem vám dříve řekl, i toho sněmu basilejského i těch Němců, kteří hledají vždy naše zneuctění a naši zkázu. Nejprve se mi zdá, že je užitečné, jak nám to řekl náš kněz plebán, abychom všechnu naději složili na Boha a nespoléhali jen na velký počet svého lidu. A abychom se dohodli se všemi našimi obcemi, s obcemi nám podléhajícími a s těmi, jež jsou nám i zákonu Božímu jakkoli nakloněny. Tak bychom věděli, kolik nás asi může být, kolik bychom mohli mít v poli jezdců a ozbrojených pěšáků a také vozů s tou výzbrojí, jak dříve míval Žižka, bratr Prokop a jiní hejtmani při takových příležitostech. A ať nám závazně řekne každá naše posádka, každá naše obec i každý, kdo je nám nakloněn, s kým, s jakými zbraněmi nebo obrannými prostředky, s jakými nebo jak mnoha lidmi a v jakém počtu chce k nám přejíti. A až s pomocí Boží a radou těch, kdož nám zde naslouchají, rozvážíme, zda bychom mohli udělat něco pro boj, pak bych radil, abychom si vybrali místo, odkud se bude vycházet do pole. Místo, kde bychom se mohli také shromáždit a odkud a ze kterého bychom po prvé vyšli. A myslím, že kdo se nám v té době první postaví na odpor, toho abychom nejdříve potlačili a zničili; a tak poznáme, kdo z těch, kdo byli dříve s námi, chtějí být s námi v míru nebo se zase chtějí k nám vrátit. Abychom některé z nich připoutali k sobě hrozbami, jiné násilím a jiní naopak dobrou vůlí. A tak, budou-li zatím oni s tím králem nečinní, že bychom takovým způsobem mohli dojít k témuž řádu a k téže moci, kterou jsme měli dřív. Jenže bychom vždy dávali pozor na to, abychom neměli ani v našich radách, ani v žádných našich úřadech šlechtice a urozené lidi, aby nás zase nemohli oklamat, jak nám to právě udělali. A nebude-li se moci toto stát a budeme-li na to slabí, budeme-li však vidět, že nás nepřátelé netisknou, tu myslím, abychom s nimi vyjednávali krásnými řečmi, pěkně se jim podřídili, ale abychom neujednali nic s konečnou platností; abychom jen vždy k tomu hleděli, jak přitom udržet své obce, tvrze a opevnění. Neboť jste slyšeli od těch, kteří nám přejí dobré, že nám oznámili, že basilejský koncil dlouho nepotrvá a že bude brzy rozpuštěn. A také víte a viděli jste na své oči, že tento císař je starý a slabý člověk, který se už více ohlíží na onen svět než na tento, a že dlouho živ nebude. Že páni zemští jsou líní a tito zas jsou chudí. A jsou to tyto tři věci, které jsou nám nejvíc na překážku a nejvíc nás srážejí s naší dráhy. Poněvadž tohle víme, budeme to protahovat krásným mluvením, počítám tak asi po jeden rok, dokud tyto tři věci nedojdou svého konce: koncil totiž bude rozpuštěn, ten císař bohdá zemře, Němci se budou starat o své věci, které se nás netýkají, a zapomenou na nás, Uhři učiní totéž a všichni ostatní cizozemci se budou starat o sebe a o své záležitosti. A my tím způsobem, jak už jsem dříve řekl, rychle povstaneme, odvahou a násilím potřeme pány, své nepřátele, a zase si podrobíme ty lidi z jejich moci; a až tak zase dobudeme země, zabijeme a vyženeme všechny ty, kdo byli našimi odpůrci a protivníky, aby nám příště nepřekáželi. A také svoláme všeobecný sněm, poručíme všem, aby se ho zúčastnili, a tam rozvrhneme pořádek na zemi a po skončení koncilu sami podle své vůle a jak se nám uzdá uděláme zemský statut. A ti, kteří tam potom v tom čase budou a jimž bychom nemohli věřit, ani by nám nebyli užitečni, ty ještě tam zabijeme a zničíme. A kdo by nechtěli přijít v určeném čase nebo by se vymlouvali na nějaké příhody, ti budou první na řadě, ty napadneme, a učiníme jim totéž. Konečně, bratři, víte, že tato naše země je silní proti jiným okolním zemím a že je můžeme dobře přemoci. A tak, až se vzmůžeme, podřídíme si i jiné země a nebudeme se bát přepadení, jako je tomu teď. Neboť tím způsobem a tak to dřív dělali Římané, a proto panovali celému světu. Také se nehrozte prolévání nepřátelské krve, neboť chytrá Judita prolila krev Holofernovu pod rouškou krásného namlouvání a tak osvobodila lid Boží z rukou nepřátel a získala si velkou chválu mezi lidmi. Již jsem vám dopověděl, co jsem ve své mysli uvážil. Poraďte se o tom sami důkladně s bratry nám nakloněnými, jimž můžeme důvěřovat, abychom si navzájem pomáhali proti těm nepřátelům Božím, kteří chtějí vyvrátit zákon Boží, abychom spíše zničili my je než oni nás.