IDOndřej z IDŘezna oznamuje, že v třetí neděli po oktávu Letnic (dominica 3. post octavas pentecostes 16 kalendis iulii) 16. června IDmíšeňská markraběnka Kateřina Brunšvicko-Lüneburská (marchionissa Misnensis) svedla bitvu s husity (cum hussistis haereticis) při obléhání IDÚstí nad Labem (civitatis Awskch), které probíhalo následovně: tou dobou se sešli v IDNorimberku (Nürnberge) kurfiřti (principibus), aby jednali o vyhlazení kacířů v IDČeském království (in regno Bohemie). Na jednání byl mezi jinými přítomen míšeňský markrabě IDFridrich (Fridericus marchio Misnensis), který se stal znovu saským vévodou přičiněním římského krále IDZikmunda (Sigismundum Romanorum et Bohemie regem). Nacházel se tam i vévoda IDErich (Ericus dux), který tvrdil, že mu dědickým právem náleží IDSaské vévodství (ducatum Saxonine) i právo volit římského krále. Mezitím bylo město IDÚstí nad Labem obleženo husity. Míšeňská markraběnka tedy shromáždila početné vojsko a snažila se město před útokem kacířů ochránit. Kacíři byli od sebe odděleni ve třech skupinách (in tres partes), ale katolíci (catholici) je odmítli napadnout, neboť chtěli vyřešit bitvu jedním úderem na celé vojsko. Výsledek však dopadl proti jejich očekávání a katolíci prohráli. Na bojišti padlo šestnáct známých šlechticů (nobiles, qui 16 famosi) a 3000 mužů (3 millia virorum).
IDOndřeje proto napadla slova svatého Augustina (beati Augustini) Ř 9, 18: „Jestliže někdo podnikne spravedlivý boj, pak nijak nesouvisí se spravedlností, zda zvítězí v otevřeném boji, nebo kvůli úkladům.“ (Si quis bellum iustum suscepit, utrum aperta pugna an ex insidiis vincat, non refertur ad iusticiam) Někteří se domnívali, že porážku dopustil spravedlivý úradek Boží, protože míšeňský markrabě IDFridrich držel IDSaské vévodství neprávem; jiní říkali, že se tak stalo kvůli tomu, že Míšeňští (Misnenses) při shromažďování svého vojska neuváženě škodili i chudým katolíkům a hlavně ženskému klášteru IDTeplice (Töppel monasterium) ležícímu u města IDÚstí nad Labem, v němž hanebně znectili panny oddané Bohu, pošlapali obrazy svatých i ctihodné tělo Kristovo, a snažili se ospravedlnit tvrzením, že ten klášter náleží kacířům. K tomu závěru je vedlo příměří, jenž měl klášter IDTeplice smluven s kacíři. Další říkali, že se tak stalo kvůli tomu, že Míšeňští a Češi (Bohemi) se spolu také odedávna často střetávali, a proto když Češi upadli do kacířství, Míšeňští na ně tím dotírali ochotněji.
Dodává, že jeden kněz z katolické strany (presbiter quidam a parte catholicorum) se vyzbrojil proti kacířům, protože svolením papeže IDMartina V. (Martini pape V.) bylo klerikům dovoleno bojovat proti kacířům i skutečným mečem. Silným hlasem podněcoval lid a při prvním střetnutí zaútočil na nepřátele víry; skončil tam svůj život a bude věčně panovat s Kristem (cum Christo).
- Palacký 1851, s. 37‒42.
- Bezold 1875, s. 81‒83.
- Tomek 1879-IV, s. 347‒356.
- Hallwich 1886, s. 62‒63.
- Tomek 1899-IV, s. 343‒351.
- Jecht 1911, s. 106‒109.
- Anděl 1961, s. 63.
- Bartoš 1966, s. 10‒14.
- Šmahel 1993-III, s. 181.
- Kavka 1998, s. 129.
- Čornej 1999b, s. 15‒29.
- Čornej 2000, s. 355‒356.
- Šmahel 2002-II, s. 1388.
- Kilián 2015, s. 13.
List IDHanse Vogela konšelům IDFreiburgu im Breisgau mluví o opačné taktice hejtmana IDBosa z Fictumu a IDApolda, který chtěl napadat jeden husitský šik po druhém, avšak vojsko ho v tom neposlechlo. Zachová et kol. 2020, s. 307, pozn. 470.
Item dominica 3. post octavas pentecostes 16 kalendis iulii marchionissa Misnensis commisit pugnam cum hussistis haereticis in obsidione civitatis Awskch nuncupate, quod accidit hoc modo. Congregatis tunc temporis principibus Nürnberge, sicut ex supra dictis aut scriptis habetur, ad tractandum de delecione hereticorum in regno Bohemie aderat inter ceteros Fridericus marchio Misnensis per Sigismundum Romanorum et Bohemie regem de novo factus dux Saxonie. Affuit eciam Ericus dux, qui iamdictum ducatum Saxonine atque electionem Romanorum regis ad se iure hereditario dicebat pertinere. Interea Auskch civitas ab hereticis obsidetur. Igitur marchionissa Misnensis congregato copioso exercitu iam dictam civitatem ab infestatione hereticorum defendere nitebatur. Dum autem heretici in obsidione ista in tres partes essent abinvicem separati, catholici eos sic separatos invadere noluerunt sperantes eos simul congregatos omnes posse comprehendere. Sed res, proch dolor, in contrarium versa est. Nam congregatis hereticis in unum nostri cum eis congressi, quod dolorose refero atque scribo, dum in fortitudine multitudinis sue sperarent, aspiciente domino, qui dum volt, flagellat, dum volt, miseretur sunt humiliati. Ceciderunt namque de catholicis ex hiis, qui fortiter pugnarunt, utpote nobiles, qui 16 famosi inter ceteros fuerunt, et ex hiis, qui fugerunt et in fuga quandoque nemine eos persequente interierunt, ad 3 millia virorum.
Tunc michi occurrit dictum beati Augustini: Si quis bellum iustum susceperit, utrum aperta pugna an ex insidiis vincat, non refertur ad iustitiam. Fuerunt, qui dicebant ista iusto dei iudicio fuisse permissa, aliqui ex eo, quod ipse marchio Misnensis prefatus nobilem ducatum Saxonie, cuius superius facta est mencio, per potenciam suam atque favorem Sigismundi regis Romanorum teneret, alii vero ex eo, quod ipsi Misnenses in congregacione huiusmodi exercitus indiscrete pauperes et catholicos lesissent et presertim Töppel monasterium situm iuxta civitatem Awskch predictam, in quo virgines deo dicatas inhoneste tractaverunt, imagines eciam sanctorum et venerandum corpus Christi, sicut ego audivi, pedibus conculcarent dicentes huiusmodi non esse catholicorum, sed sordidorum hereticorum, hoc conicientes ex eo, quod propter bonum pacis predictum monasterium Töppel treugas cum hereticis habebat. A longis eciam temporibus Misnenses et Bohemi frequenter simul litigarunt, unde quidam dicebant, quod Bohemis modo in heresim lapsis Misnenses eos paracius perturbarent.
Item nec hoc silendum puto, quod presbiter quidam a parte catholicorum contra hereticos armatus, eo quod eciam materiali gladio clericis contra hereticos ex concessione Martini pape V. pugnare licebat, facta vivao voce exhortacione ad populum in prima congressione inimicos fidei invadens diem clausit extremum cum Christo eternaliter regnaturus.
Překlad
Třetí neděli po oktávu Letnic, 16. června, míšeňská markraběnka svedla bitvu s kacířskými husity při obléhání města zvaného Ústí, což se přihodilo takto: V té době se sešli kurfiřti v Norimberku, jak vyplývá z výše řečeného a zapsaného, aby jednali o vyhlazení kacířů v Českém království. Mezi jinými tam byl přítomen míšeňský markrabě Fridrich, který se stal přičiněním krále Zikmunda znovu saským vévodou. Byl tam i vévoda Erich, který tvrdil, že mu dědickým právem náleží Saské vévodství i právo volit římského krále. Mezitím bylo město Ústí obleženo husity. Míšeňská markraběnka tedy shromáždila početné vojsko a usilovala bránit to město před útokem kacířů. Dokud byli kacíři při obléhání od sebe odděleni ve třech skupinách, katolíci je takto rozdělené nechtěli napadnout, protože doufali, že až se spojí, dokáží je přemoci najednou. Ale ta věc bohužel dopadla zcela opačně, neboť když se kacíři spojili v jedno vojsko, naši se s nimi střetli a doufali v sílu svého velkého počtu. Ale ‒ a tohle píši zarmoucen a s bolestí o tom podávám zprávu ‒ byli žalostně pokořeni s vědomím Pána, který udeří, když chce, a když chce, smiluje se. Mezi katolíky totiž padlo šestnáct známých šlechticů, kteří statečně bojovali, a na 3000 mužů z těch, kteří utekli a zahynuli na útěku, leckdy aniž je kdo pronásledoval.
Tehdy mě napadla slova svatého Augustina: „Jestliže někdo podnikne spravedlivý boj, pak nijak nesouvisí se spravedlností, zda zvítězí v otevřeném boji, nebo kvůli úkladům.“ Byli takoví, kteří říkali, že to dopustil spravedlivý úradek Boží, protože ten míšeňský markrabě držel Saské vévodství, o kterém jsme se zmínili výše, jen díky své moci a přízni římského krále Zikmunda; jiní říkali, že kvůli tomu, že Míšeňští při shromažďování svého vojska škodili neuváženě i chudým katolíkům a hlavně klášteru Teplice ležícímu u města Ústí, v němž hanebně nakládali s pannami oddanými Bohu, pošlapali také obrazy svatých i ctihodné tělo Kristovo, jak jsem se doslechl, a tvrdili, že ten klášter nepatří katolíkům, ale nečistým kacířům. Tak soudili podle toho, že tento klášter Teplice měl kvůli klidu a míru smluveno příměří s kacíři. Míšeňští a Češi se spolu také odedávna často střetávali, a proto někteří říkali, že když Češi upadli do kacířství, Míšeňští na ně tím ochotněji dotírali.
Myslím, že také nesmí být zamlčeno, že jeden kněz z katolické strany se vyzbrojil proti kacířům, protože svolením papeže Martina V. bylo klerikům dovoleno bojovat proti kacířům i skutečným mečem. Silným hlasem podněcoval lid a při prvním střetnutí zaútočil na nepřátele víry; skončil tam svůj život a bude věčně panovat s Kristem.