Přepis regestovaného dokumentu

Překlad regestovaného dokumentu (moderní čeština)

Purkmistři, konšelé, členové městské rady a obec Většího a Nového Města pražského, všem ctitelům křesťanské víry a každému jednotlivě, kdekoli na ten čas žijí, pozdravení v Pánu a přání, aby věřili pravdomluvným, upřímně milovali Boha, nepřestali soucítit s nevinnými a nebloudili v úsudcích o svých bližních.

Znamenití pánové a mužové v celém světě vážení! Ačkoli všude kolem nás je nastavěno tolik hrozných urážek našeho spasitele a tolik strašných křivých obvinění nejkřesťanštějšího Českého království, že se proto lidské srdce celé svírá, přece jsme usoudili, ve snaze potlačit nejapné, ječivé a nepřátelské jazyky, poslední to zbraň zlých lidí, která často dovede zmařit spravedlnost spravedlivých a znetvořit nejčistší pravdu, že by i tentokrát bylo hanebné mlčet. Závažné důvody nás naopak nutí po zákonu Páně, který ctíme, a pro naši nevinu, kterou si dosud z obdarování Páně zachováváme, odvolat se, vyložit světu záruky spravedlivé pře a zřetelně a veřejně je předložit všem.

Před časem se údajně svatý, ačli je vůbec dovoleno se tak vyjádřit, kostnický koncil, o němž by se popravdě a z ohledu na výsledky, jimiž jako hlava hanbou nakazil údy, spíše mělo mluvit jako o sběrně křivd, opovážil otevřít ústa proti závěti Nejvyššího, a třebaže nad tím trnula spravedlnost a třebaže se tomu veřejně bránili sám Kristus, Matouš, Lukáš, Marek a Jan a vzpírala se tomu celá hora svatých Písem, pokusil se zničit a potupit přímo pravdu Páně o podávání nejsvětější svaté večeře všem Kristovým věřícím pod obojí způsobou, pravdu vskutku nesmrtelnou a spasitelnou, jejímž původcem i obhájcem je Bůh. Ačkoli koncil byl povinen až do kostí a krve tuto pravdu prosazovat, ďábelskou pýchou nadmut ji odsoudil jako kacířství a tím zároveň odsoudil věřící našeho království, jakkoliv jejich víra i jejich život je ryzejší než jeho. Nedbal přitom žádného právního pořadu: nedbal řádu opravněného předvolání a obžaloby, když se ani nedostavil způsobilý žalobce, ani nepodal obžalobu písemně, nešel cestou udání, když se přece nedostavil přípustný udavač, a neužil řádného postupu vyšetřovacího, když obvinění nebylo předem veřejně vyhlášeno a nám se také nedostalo žádného opisu výslechů a nejen nám nebyla povolena nebo připuštěna jakákoli zákonná obhajoba, nýbrž byla dokonce násilně potlačena v osobách našich právních zástupců, které tam v hojném počtu vyslala univerzita mistrů, doktorů a studentů našeho města, takže se ze strachu před tímto despotismem nikdo neodvážil v jejich prospěch ani šeptnout. Neslyšené a neusvědčené nás bezprávně odsoudil a přikázal, abychom byli jako úhlavní nepřátelé víry zajímáni, vražděni a jako kacíři upalováni a neúprosným vykonavatelem této své tak hrozně nelidské špatnosti ustanovil Zikmunda, krále uherského, zvýšiv jeho krutou tvrdost tím, že ho nalákal na císařskou čest a na další nicotně ohavné sliby a dotíravě ho dohnal k tomu, aby se dal do prolévání nevinné krve. Nadto si král přizval a přidružil jakéhosi Fernanda, údajně biskupa v Luceně, který ho zločinně štve a podněcuje k jeho zatracení; ten byl vyslán do našich končin věru nikoli jako legát Kristův, který dává mír a spásu, ale jako posel antikristův, jenž jako nestvůrný Behemot hledí zajistit sebe a svou slávu zbraněmi a kovovými štíty a mohutní krveprolitím, vraždou, morem a útlakem nevinných svatých. Je to vskutku pokrevní zplozenec macešské matky, která se naučila plod svého lůna ne zachraňovat, ale zatracovat, a po mravu nevěstek ne milovat, ale rdousit, ba dokonce, a to je horší, krví svých dětí si třísnit ruce. Z takové matky vzal své smýšlení a mravy, a když byl poslán do Vratislavě, nestyděl se proti věřícím a nevinným našeho království, kteří, jak jsme pověděli, nebyli slyšeni ani usvědčeni, zdvihnout svýma krutýma rukama kříž a jako soudce, jenž zapudil spravedlnost, poskvrněnými a zakrvavenými ústy jej drze přikázal vyhlásit a vynasnažil se shromáždit nespočetné zástupy z více než třiceti království a zemí, skvěle sice vyzbrojené, ale životem a mravy více než nestoudné, a proto nehodné křesťanského jména, z nichž většina je tomuto nepřemoženému království přirozeně nepřátelská, a hnát je, jako Gog a Magog proti beránkovi, proti maličké ovečce Josefově, zhola bezbranné a neškodné, neznalé válek a válečného umění, postrádající vší lidské pomoci, zbraní, koňů i sil, přece však důvěřující s krajní vytrvalostí v pomoc Nejvyššího, s níž šťastně zvítězila a vítězí nad tak početným a pověstným vojskem králů a knížat. A jak se vskutku stalo, nalákal je na milost zcela proradných odpustků a mnoho jich strhl do války jako do pekel. Naše prosté venkovany pak, které z pouhé nenávisti k cizímu jazyku schytávali po chalupách a na cestách, bez milosti vraždili, majetek jim rozkradli a i s jejich obydlím je spálili, malé děti odtrhli od naříkající matky a nikoho, koho mohli napadnout, nešetřili, ať to byl nebojovný jinoch, ať stařec nebo kojenec; ti všichni padli krutou smrtí a rudě zakrvavené duše vydechli Pánu.

Běda, pastýři a modlo! Nejenže stádo opouštíš, ty je celé i hubíš, spíš pustošitel než pastýř! Zdvihls hůl kříže nikoli Kristova, jenž oheň uhašuje, meč zneškodňuje, kopí polamuje, šípy otupuje, hněv tiší, nad zpozdilostí naříká, každého laskavě šetří a po vzoru vlídné prostoty Davidovy nedovede po zuby ozbrojen zaútočit a prolít nevinnou krev; zdvihls kříž antikristův, který se pase jen a jen na takových krutých zločinech, má svou rozkoš v křivdách a srdečnou radost z urážek a sporů a nepřestává jásat a nepříčetně plesat, kdykoli napře své síly, svůj důvtip a své zpupné obléhací dílo proti chudému a opovrženému Kristu. Běda ti, knězi Beliálův, běda ti i s veškerým kněžstvem, které se s tebou spřáhlo v mravech a zcela zapomnělo na svůj úkol uprostřed božího lidu, odnaučilo se znát stopy dávných spravedlivých, srdcem, ústy i životem se rouhá přikázáním zákona, zošklivilo si nuznou síť Petrovu, jakkoli ona významem převyšuje purpur královský, z kořene vyvrací i Pavlovu každodenní starostlivost svou zahálkou, jeho péči svou nedbalostí, jeho slzy svým smíchem, jeho hladovění svými rozkošemi, jeho nouzi svým bohatstvím a všemu, co při něm bylo svaté a spravedlivé, staví na odpor své nečisté zájmy, takže naplnilo a zaneřádilo dějinná staletí špínou všeobecné zkázy. A pro to, nejvíce ovšem pro závratnou nádheru světského bohatství a nesvatou vládu nad světem, kterou uchvátilo a jíž se nedovoleně zmocnilo, pronásleduje všechny spravedlivé, ba dokonce pro toto bohatství zabíjí i Boha, ve smyslu Augustinova výroku: „Je vhodné, aby jeden člověk zemřel za lid, aby snad nepřišli Římané a nevzali nám zemi i lid.“

A ptáme se, podle jakého zákona posloupnosti a jakým právem jste se vetřeli do nadbytečné slávy a bohatství králů? A koho jste se vlastně stali nástupci? Jistě ne Krista, který se vladařského nároku vzdal, pohrdnul až i posledním místečkem pohodlného odpočinku a kněžím přísně zakázal mít zlato a stříbro. Jistě ne nurného petra a odraného a na kost vyhublého Pavla, jakkoli byl prvním občanem na nebi i na zemi. Jistě ne sboru apoštolského, jehož jediný haléř a groš má větší váhu než všechny prostředky královské a přemáhá všecka království, jimiž nedovoleně vládnete, a jehož trpké odranectví převyšuje všecku ozdobnou nádheru Konstantinovu. Petrovo zvetšelé roucho učilo a učí nové mravnosti lépe a výmluvněji než novelizované dekretály s celým právním postupem v rozepřích. Jestliže v tom ve všem nejste nástupci Krista, čí tedy jste nástupci v tak hrozném bludu odpadlictví, ne-li oné nevěstky zesvětštělé církve, sedící obkročmo na šelmě nejzvířečtějšího pronárodu, vyzdobené šperky, zmalované purpurem a nachem, oděné zlatem a pestrým drahokamem, ponořené až po temeno hlavy do hanebných pokladů králů a knížat, a proto i zcela zpité rudou krví svatých? Všichni králové země s ní smilnili za to, že jim nečistýma rukama nalévala a nabízí zlatý pohár, neboť ty, jimž vládne a jež rozděluje, si po své vůli vydržuje mrzkým zlatem a stříbrem. Sám had zváben tou ženou dává jí moc a všestrannou svobodu k hříchu, a protože ví, že ji co nevidět stihne pohroma, brání jejímu pádu a oddaluje jej.

Poprávu tě máme, Fernande, za visutý ocas tohoto hada a té šelmy, jemuž nevoní poctivá práce. Vždyť, jak dosvědčuje svatý prorocký výrok, kdo učí a uskutečňuje lež, je právě ocas, zakrvávající pokryteckou přetvářku nebo zamlžující hanbu šelmy; Hospodin jej dokonale zničí za to, že dlouhověkého a ctihodného Izraele pokřivil a zkazil, jak je psáno u Izaiáše v 9. kapitole (v. 15). Zde tedy máme toho soudce, od něhož se vzdálilo právo a slušnost: když se byl do omrzení nasytil bezohlednými křivdami proti věřícím, po tolika křivdách, urážkách a krutých soudních výrocích, dotčen ve svém rozvášněném svědomí napořád zaujatém běsnivými úklady pocítil náhle bodnutí v srdci, šel do sebe a napsal nám pod pečetí list, v němž nás ujišťuje svou vlídnou trpělivostí a slibuje nám konečně poskytnout slyšení. To učinilo jménem krále a svým rovněž čtyřiadvacet pánů. Ti, když nahlédli, že na nás nestačí, a když si uvědomili a na vlastní kůži zakusili, že Bůh více zmůže neválečnými prostředky než král s ozbrojenou mocí, najednou neradi pocítili nutnost nabídnout nám slyšení, které nám nespravedlivě po dlouhé roky odpírali, ač jsme o ně horlivě stáli. Je v tom spíš podvod než touha prospět pravdě.

Jsi soudce, který si zaslouží výsměch a zahanbení spolu s těmi, kdo se s tebou štítí všeho práva. Kdo tě naučil nejprve lidi zničit a potom teprve je slyšet? Odsoudit je dřív, než jsi zahájil soudní řízení? Po tolika ztrátách a žalostných smrtích, po tolika požárech, vraždách a kořistění, po tolika křivdách spáchaných na tisících, kdy už byl nejvyšší čas přestat, proč se teprve teď snažíš navázat jednání a tímhle právním nevkusem obrátit naruby spravedlivý pořádek, úhybným pohybem s celou svou smečkou couvat dozadu jako rak a tak pozdě nabízet a podbízet slyšení těm, kterés už dávno, i když křivě, odsoudil?

A třebaže jsme chtěli, jak pověděno, ačkoli to nevyžadoval prospěch našeho postavení, v lásce na sebe vzít takové slyšení i s nasazením života přinejmenším proto, abychom posloužili tak různosměrně smýšlejícím zástupům, shromážděným proti nám, zda by se u nich, když už je máme na dosah ruky, pravda neujala a nevyvedla je z bludu, přece se nám toho slyšení dosáhnout nijak nepodařilo a dosud nedaří, protože se sliby tolika mužů, kteří nám je zaručují, rozcházejí se skutečností.

Když skončilo dohadování, za něhož se nám dosyta dostalo pozorovat jejich úskočnou hru, vskutku k nám sestoupilo z Hradu několik mužů, jejichž tvář a vystupování slibovaly poctivost a lidskost, totiž Ludvík, patriarcha akvilejský, Šimon Dubrovnický, biskup z Trogiru, a další doktoři a mistři, předstírající učenost a zbožnost, a měli s námi lidské jednání a učinili učená usnesení o čtyřech článcích, které zúplna shrnují náš úmysl a naši při a které jsme jim přečetli a odevzdali ve znění, jež následuje.

První článek žádá, aby boží slovo bylo v Českém království, svobodně a bez překážky od kněží Páně řádně kázáno a zvěstováno.

Druhý, aby svátost nejsvětější eucharistie pod obojí způsobou, to jest chleba a vína, byla svobodně vysluhována všem věřícím křesťanům, jimž nepřekáží žádný smrtelný hřích.

Třetí, aby světské panování nad bohastvím a hmotným zbožím, jež kněžstvo vlastní proti Kristovu příkazu na překážku svého poslání a ke škodě světské moci, bylo mu odňato a vzato a kněží aby byli vráceni k pravidlu evangelickému a apoštolskému, podle něhož žil Kristus se svými apoštoly.

Čtvrtý žádá, aby neřády, odporující božímu zákonu, byly zakázány a odstraněny v každém stavu řádně a rozumně od těch, jimž to přísluší.

Když se tak stalo, učení a zkušení mužové se rozhodli předložené články naprosto schválit a naveskrz s námi vyslovit souhlas s výjimkou té dokladové části jednoho z článků, která tvrdí, že přijímání je přikázáno. A k nemalé naší radosti začali nás ujišťovat, že je třeba netoliko nabádat k tomu, aby články byly pokládány za katolické, nýbrž vymáhat i jejich uskutečňování. A všichni jsme uznali za vhodné, aby ctihodný mistr Jan z Příbramě, děkan vzpomenuté univerzity, tuto dohodu veřejně vyhlásil v českém znění pánům, královým stoupencům, i našim hejtmanům. Ti čekali venku, měli z toho velkou radost a mistr Pavel z Prahy dělal doktorům, stoupencům královým, tlumočníka. Jeden z nich, zvaný podvojným jménem Petr Pavel, snad proto, že byl nad jiné učenější a výmluvnější, se postavil před to vážené shromáždění, složené jednak z četných velmožů a pánů, jednak z našich hejtmanů a starších a ze tří notářů, k tomu přivolaných, kteří všichni vytvořili kruh, a pronesl tato slova:

„Urození a vznešení pánové a mistři a ctihodní bratří! Oznamujeme vám, že v tomto šťastném společeném usnesení, na němž jsme pracovali se zde přítomnými mistry, jsme dospěli k závěru, že se na proto a zcela shodujeme v prvním, třetím a čtvrtém článku ze čtyř, které nám předložili. Pokud jde o článek druhý, týkající se přijímání eucharistie, kterou je třeba podávat všem věřícím v Krista, dílem se shodujeme, dílem se rozcházíme. Shodujeme se zajisté v tom, že k takovému přijímání jistě dovoleně a záslužně docházet může a nemusí. Ale v tom, že by to byl příkaz Páně, se rozcházíme, nicméně s pomocí Páně doufáme, že i v tom se dohodneme.“

Skoro všem, kdo to uslyšeli, se hned rozjasnila tvář i mysl radostí a nadějí v blažený mír a začli zbožně chválit Boha.

Abychom se však po tak šťastném počátku vzájemně nerozešli od nedokončeného díla a nedopustili se v něčem nedbalosti a pošetilosti, se souhlasem pánů jsme uvedli zcela úměrnou námitku a naléhavě jsme řekli mistrům nahlas, z mnoha stran a opakovaně:

„Ctihodní pánové! Protože dílčí pochybnosti jsou pronikavému rozumu nasnadě a lidé cvičení v disputacích bez nesnází odhalí, co nezkušení obsáhnout nedovednou, vybízíme vaši ctihodnost k disputaci o onom zbytku, o němž jste vyslovili pochybnost, totiž zda vzpomenuté přijímání je přikázáno, a neodkladná závažnost věci nás nutí vás požádat jakožto vůdce v otázkách pravdy a ochránce víry, poslané k nám po tak dlouhém čekání, abyste především vešli na tuto základní podmínku: Jestliže vím nezvratně dokážeme zcela zřejmými důvody a Písmy, že máme pravdu, budete povinni souhlasit s námi a, lépe řečeno, s prokázanou pravdou. Kdyby se však stalo, že byste nám dokázali opak, budeme hotovi a povinni odstoupit od svým názorů a přijmout poučení z vaší strany.“

Ačkoli to všichni schválovali a prohlašovali to za správné a spravedlivé, mistři nám žel odpověděli:

„Nesluší se, abychom s vámi disputovali o této otázce, kterou už vyřešil koncil, neboť nad všechny důvody platí zásada: koncil tak usnesl, je tedy třeba tak věřit. I kdybyste nad námi svými důkazy zvítězili tak, že by i naše svědomí jednoznačně přitakávalo k tomu, co jste plně prokázali, přece bychom se proti církvi neodvážili s vámi souhlasit.“

Když jsme tohle vyslechli, zpytatel srdcí ví, jak pevně a obšírně jsme vyslovovali své rozhořčené podivení nad dvojí odpovědí naprosto neodpovídající jejich věku a učitelské důstojnosti. Za prvé nad tím, že smrtelnému koncilu přisuzovali nesmrtelnou nutnost správného jednání a že platnost jeho usnesení předznamenávali předsudkem neomylnosti, jako kdybychom nebylo vznesli, i když jej odmítli, předpoklad mnohem spolehlivější: „Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, takto ustanovil a tak chtěl, aby se zachovávalo. Proto je třeba to tak zachovávat a tak věřit.“ Za druhé jsme se podivovali nad tím, že proti vlastnímu svědomí si připravili peklo, když se raději přiklonili k omylné církvi, která se sama mýlí a jiné klame a uvádí v omyl, než by projevili souhlas se závěrem tak naprosto samozřejmým, který je pevnější než úsudek celého kostnického koncilu a spolehlivější a učenější než všichni doktoři světa a pro který jedině je církev věrohodní. Tím se dostali do rozporu s usnesením církve ‒ a proto i se sebou samými ‒, které se čte v Extra II, v titulu 9., kapitole 4 „Capellanus“, a v knize II, v titulu 41. o vysluhování mše, v kapitole 6 „Cum Marte“. Tam se praví, že je vždycky třeba dát přednost průkaznějším a lepším důvodům. A v I. Části Dekretu, v oddíle 20 „Decretales“ se říká: „Čím více se kdo opírá o rozumný důvod, tím větší vážnost mají jeho slova.“ A o něco dále: „Většina spisů,“ rozuměj svatých učitelů, „má o to větší rozumovou průkaznost, oč nad jiné vyniká jak plnější milostí Ducha svatého, tak obsáhleším poznáním. Proto je třeba dát přednost výrokům Augustinovým, Jeronýmovým a jiných spisů před nařízeními některých velekněží.“ A v čem jim je třeba dát přednost, ukazuje dovětek: „Je patrné, že je nutné dát před papeži přednost při výkladu svatých Písem těm, kdo se zabývají božskými Písmi, a v rozhodování o sporných otázkách patří papežům druhé místo.“

Věrně se opírajíce o tento rozsudek, už dříve jsme poslali kostnickému koncilu službou Václava z leštna věcně vybraná a přehledně uspořádaná místa neotřesné vážnosti z pojednání svatých, svědčící ve prospěch vzpomenutého přijímání, a žádali jsme, aby se mu dostalo souhlasu a beztrestnosti, protože řečené přijímání je pravda posvěcená a přikázaná božími ústy. A jako už tehdy, tak i dnes si toužebně přejeme to prokázat, najde-li se vůbec někdo, kdo by se o to chtěl s našimi mistry učeně utkat a vynutit pravdu ne zbraněmi, ale rozumnými důkazy, ovšem s podmínkou, že nám bude zaručen beztrestný příchod, nezmatené, klidné a včasné slyšení a nekřivolaká a nestranná spravedlivost u předsedajícího. Ale ačkoli jsme v té věci až dotud podnikli tolik kroků, ano domáhali se napořád jen spravedlnosti, docela nic jsme tu nepořídili.

Proto tedy po vzoru dávných svatých, kteří byli přečasto nespravedlivě utlačováni, pokorně se dovoláváme z celého srdce a s očima upřenýma k nebi Pána Ježíše Krista, vladaře nejmocnějšího, toho svědka opravdu věrného, že zastáváme a máme čistou pravdu, ano bereme si přímo za svědky i mistry druhé strany, takže o našem vyznání nemůže být právních pochyb: Jsme rozhodnuti zastávat samu nepřemoženou pravdu a s boží pomocí ji budeme neochvějně zastávat životem i smrtí a bránit ji do svých posledních sil proti každému, věříce pevně a vytrvale, že i kdyby se nám s celým světem postavily na odpor všecky mocnosti nebeské, pozemské i pekelné, šťastně získáme pro požehnanou pravdu slavné a čestné vítězství.

Dáno v Praze v sobotu před nedělí Invocavit, léta Páně 1421.