Jan Tožice starší z Vidova (Jan Tozicze starssy z Widowa) a jeho syn Jan mladší (Jan mladssy) vyznávají, že prodali právem purkrechtním svůj mlýn ve Vidově (v widowie) mlynáři Šteflovi (Sstefflowi) za 46 kop grošů, které jim byly zcela zaplaceny. Po více než 3 letech mlynář Štefl zemřel a zaopatření jeho 6 dětí se ujal jeho bratr Michal (Michal), který se zavázal vyplatit Šteflově ženě sedmý díl peněz a dospělým sirotkům jejich podíly. Nyní Jan starší a Jan mladší z Vidova prodávají svůj mlýn ve Vidově zmíněnému Michalovi právem purkrechtním za 46 kop grošů a to se vším příslušenstvím, které tvoří louka, zahrada a řeka do vzdálenosti, kam je možné dohodit oškrtem (czoz by stoge na zlebiich mohl osskrdem dowrczy). Nájemci je povoleno lovit ryby pod mlýnem u soutoku (w dole pod mlynem jakoz se rzeky stiekata), avšak bez újmy vidovským rybářům, kteří mají povolen rybolov kdekoliv podle libosti. Držitel tzv. Prindlova dvora (pryndluow dwuor) má mlynářovi pomáhat s opravami horního stavu a nést přitom polovinu nákladů. Povinností nájemce vidovského mlýna je odvádět dvakrát ročně úrok, a sice 42 grošů na sv. Jiří a 32 grošů na sv. Havla. Dalšími povinnostmi je vybíjení oleje a mletí sladu k potřebě dvora pronajímatelů.
- Matěj Višně z Větřní (Matieg z wietrznie rzeczeny Wissnie)
- Buzek z Rovného (Buzek z Rowneho)
- Matěj Višně z Větřní: N/A; N/A; ohlášeno přivěšení
- Buzek z Rovného: N/A; N/A; ohlášeno přivěšení
- B: SOkA České Budějovice; AM České Budějovice, Chronologická řada; sign. CHŘ-1433/1
Jan Tožice z Vidova zakoupil Vidov u Českých Budějovic r. 1418 a následně vstoupil do rožmberských služeb (Šimůnek 2005, s. 395). Mezi rožmberské úředníky náleželi také oba svědkové, Matěj Višně z Větřní a Buzek z Rovného, kteří byli zároveň švagry (Šimůnek 2005, s. 492, 515). Původní budova mlýna stála při soutoku Nedabylského potoka a mlýnské stoky z Malše (Lexa – Waldová – Lexová 2017, s. 17).
Přepis regestovaného dokumentu
Já, Jan Tožice starší z Vidova, a Jan mladší, syn jeho, odtudž vyznáváme tímto listem obecně přede všemi, kdož jej uzří, aneb čtúcí slyšeti budú, že jsme prodali mlýn svuoj u Vidově ku pravému ku purkrechtu Šteflovi mlynáři za xlvi kop grošů, a ty peníze jsme vzeli úplně od něho. A ten jistý Štefl seděl tu v tom mlýně víc než tři léta i nežádal od nás žádného stvrzenie na to, a v tom umřel. Tu pak Michal, bratr jeho vlastní, uvázal se v šest sirotkuov a ženě jeho jmá dáti sedmý díl z těch peněz. A kdyby který sirotek jměl léta, jmá jemu vydati díl jeho, což se dostane z těch peněz. Pakliby který mezi tím umřel, ale aby na ostatečnie spadlo až do posledního. Tu my, Jan a Jan svrchupsaní, prodali jsme ten mlýn Michalovi a jeho budúcím ku purkrechtnímu právu za xlvi kop grošů i s tím se vším, což k tomu mlýnu přísluší, s lúkú, s zahradú, s řekú, což by stoje na žlebích mohl oškrdem dovrci, a v dole pod mlýnem, jakož se řeky stěkatá, jmá vuoli loviti bez škody rybákuov, kteříž jsú tu u Vidově, že ti rybáři jmají vuoli loviti, kdež by se jim zdálo, a také kdož drží Prindluov dvuor, ten jmá mlynářovi pomáhati dělati a opravovati horního stavu, svým vším nákladem polovicí. A ten jistý jmá nám z toho mlýna platiti na svatého Jiří xlii grošů a na svatého Havla xxxii grošů. A také jmá olej vybíjeti a slady mléti k našemu dvoru, kolikrát toho potřeby bude. A toho na jistotu a ku pevnosti já, Matěj z Větřnie, řečený Višnie, a Buzek z Rovného své jsme pečeti přivěsili k tomuto listu. Jenž jest psán léta tisícého čtyřstého třidcátého třetího ten pátek před hromnicemi.