Jiří d'Ornós (Georgius), biskup ve Vichu (episcopus Vicensis) oznamuje obecnému koncilu v Basileji (patribus et dominis sacrosancte generali Basiliensi sinodo), že svědomitě dbal na to, aby jel na koni od rána do večera, ale často se přihodilo, že mohl jet sotva tři míle zhruba 34 kilometrů denně (per tria miliaria). Odhlédne-li od dvou dnů (duobus diebus), kdy po odjezdu z Basileje (a Basilea) zůstal v Laufenburku (in loco de Lofomberg), protože očekával listy a psaní, které mu měly být doručeny, neděle, kdy na koně nenasedal, a deštivé dny, kdy musel od pokračování v cestě upustit, dorazil po osmnácti dnech (infra decem octo dies) do Prahy (Pragam). Kromě osobního nebezpečí a věcných škod ho po vjezdu do Království českého (regnum Boemie) často potkalo to, že nebylo víno ani lůžko. Ale protože „Hospodinova je země“, splatil svůj dluh vůči ní tím, že na ní spal. Jiří vzdává Bohu díky za to, že mohl najít slámu či seno, aby ho zbavily vlhkosti země. To se ovšem týkalo tělesné úlevy a osvěžení po celodenní, až dlouho do noci trvající námaze, a navíc bez jídla. Rozhodně nedošlo k osvěžení mysli, které je důležitější než tělesné, ale ani tělesně osvěžen si nepřipadal. Občas nesehnal ani chleba, který by byl k jídlu, pouze takový, že v jeho krajích dávají lepší psům. Blahořečí Bohu, že je všechny vyvedl z tolika nebezpečí a nesnází až do Prahy. Potom v neděli 9. listopadu (nona mensis novembris) odjel císař Zikmund (imperialis majestas) před východem slunce z Prahy. Týž den v tušení jeho odjezdu ‒ třebas proti své vůli ‒ Jiří cestoval. Když byl na dvě míle 22 kilometrů (per duo miliaria) u Prahy, zjistil, že císař odjel toho dne ráno. Tu noc, protože už bylo pozdě něco podniknout, se uložil v jedné venkovské chalupě, kde stěží sehnal víno a zvířatům oves. Co horšího, „nemají víno“ J 2,3, jak pravila Panna Marie, Matka boží („vinum non habent“, sicut dixit virgo mater Christi). Piva bylo dost, nikdo z nich si však takové pití nemohl nijak oblíbit, a raději volil vodu. Tu noc spal u ohniště na seně místo na lůžku. Tu noc unikl nebezpečí, protože míli (per unum miliare) odtud byl hejtman se čtyřiceti jízdními (40 equorum), jeden z druhů onoho neblaze proslulého kněze Bedřicha ze Strážnice, který byl v nepřátelském poměru k císaři kvůli pověšení padesáti tří osob (50 trium personarum) vykonaném na příkaz císaře v Praze 9. září 1437.
Příštího dne, v pondělí 10. listopadu, ráno (subsequenter vero die lune) přijel do Prahy a zde zůstal čtyři dny (per 4 dies), ve velkých rozpacích, co má učinit, kterou cestou se vydat, zda se vrátit zpět až do Pasova (in Patavium) a po vodě zahnout do Vídně (in Viennam), nebo zda jet za císařem. Na radu Filiberta z Coutances (domini mei Constanciensis) zvolil cestu k císaři. Pro to, aby se připojil k císaři, byla bližší, ale byla pro něj mnohem nebezpečnější, neboť císař se kvůli řečeným pověšeným necítil bezpečný ani v Praze, tím méně na cestě, proto cestoval s třemi tisíci jízdních (cum tribus milibus equitum) a prvního dne ujel pět mil 56 kilometrů (pro prima dieta per quinque miliaria). Z této námahy vyvstalo velké nebezpečí, protože už odjížděl sláb, a vinou jeho nemoci se přidalo nebezpečí nové, že u Prahy císař nastoupil cestu všeho těla. On Jiří však vložil svůj osud do rukou božích a s několika muži, kteří tam zbyli po odchodu císaře ‒ někteří z nich zůstali s úmyslem císaře následovat ‒, se vydal na cestu. Bylo jich čtyřicet jízdních (40 equites), mezi nimiž byl jeden dobrý rytíř z Království českého, dobrý katolík, s nímž pražští konšelé (consules Pragenses) domluvili, aby ho doprovázel. Ti lidé mu projevovali lásku tím, že ho navštěvovali a přinášeli mu dary. Tvrdili, že cesta není v žádném případě bezpečná a že není v jejich moci se o něj postarat. Z toho důvodu každý den ve jménu Pána Ježíše Krista (in nomine domini nostri Jhesu Christi) sloužil mši a modlil se, než se vydali na cestu. Ode dne odjezdu až po den, kdy se připojil k císaři, hradil všechny výlohy, pln důvěry, že ho díky tomu budou věrně provázet. Ta cesta byla nadmíru nepříjemná a nebezpečná, zvláště při jízdě lesy. Někdy se stávalo i dvakrát za den, že všichni byli přichystáni k boji, protože tušili, a dokonce soudili, že nepřátelé jim uchystali nástrahy, což byla i pravda, ale Bůh jim ozařoval cestu a oni jeli postranními a nepřímými cestami. Přesto postupovali, a tak z milosti boží a Ducha svatého vyvázli. Na cestách a v lesích nacházeli zabité lidi. A tak za moha nepřetržitých nesnází projeli a v pondělí 18. listopadu (18 mensis novembris) dorazil a přiblížil se k městu zvanému Telč (ad civitatem vocatam Telcz). Podotýká, že zde mají ve zvyku nazývat lidnatá městečka městem. Když vzkázal napřed kvůli ubytování, bylo mu od císaře oznámeno, aby toho dne upustil od vstupu do města, protože se pro velké množství lidí nedá na ten den sehnat pohodlné ubytování, a aby odložil svůj příjezd na zítřejší den. A tak si tu noc odpočinul v jakési venkovské chalupě vzdálené od města šestinu míle (medii miliaris) tj. necelé 2 kilometry. Místo lůžek měl na zemi slámu a přemýšlel o boží moci, protože „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí“ Ž 24,1 (domini est terra et plenitudo ejus, orbis terrarum). Nazítří, což bylo úterý 19. listopadu (in crastinum, que fuit dies martis), mu bylo určeno obydlí v sousedství domu císaře. Protože císař byl hostem v domě jakéhosi urozeného pána a tomu, jeho manželce a dětem byl přidělen přilehlý dům, přikázal císař, aby ten dům kvůli jeho příjezdu opustil. Od císaře ho pak přišli přivítat mnozí páni a rytíři, mezi nimiž byl jeden vysoký šlechtic, císařův příbuzný Oldřich Celjský (unus magnus comes consanguineus imperatoris), a kancléř Kašpar Šlik (cancellarius), a on Jiří se nalézal uprostřed nich, a tak v úterý za hlaholu trub, znějících před ním, vjel do řečeného města Telče a doprovodili ho až domů, ba co budilo ještě silnější dojem, dva svrchu řečení pánové, kteří ho zahrnuli nadměrnou láskou, sestoupili, třebas proti jeho vůli, z koně ‒ nebyl s to je prosbami zadržet ‒ a zavedli dovnitř domu; dříve řečený Kašpar (dominus Gaspar) mu jako opravdu urozený, protože existuje jediná urozenost ‒ ta, která šlechtí svými způsoby ‒, často navštěvoval a z laskavosti ho předstihl v počtu návštěv, třebaže on je vykonával často. Vskutku byl spokojen s jeho chvályhodným předsevzetím, které učinil ke chvále boží a ke slávě obecné církve. Projevoval a prokazoval mu velmi upřímnou vůli, jak je zjevné na první pohled. Že tomu tak je, soudí díky některým věcem, o nichž má jako Tomáš hmatatelné důkazy (ut Thomas, palpavi) J 20,24‒29.
Potom, protože císař dostal příští den 20. listopadu (die sequenti) lék, přikázal panu vicekancléři vyřídit mu, aby měl pro ten den strpení. Příštího dne přišel k císaři a předal mu list svatého koncilu, který císař s povděkem přijal. A protože je příliš sláb ‒ vypadá podobně jako ti staří otcové žijící v poustevně, je jen kost a kůže ‒, krátce jen něco pronesl a na konci poprosil, aby ho ráčil vyslechnout s pokojnou myslí, protože látka k projednání je příliš rozsáhlá a nedala se vyložit v jednom psaní, a uvažovat o vhodném a vyhovujícím veřejném místě, kde by se shromáždilo početné množství prelátů a vzdělanců, protože z rozhodnutí císaře jeli napřed a jsou porůznu rozptýleni; dále poprosil, aby při všech jednáních byl přítomen doktor Jan Francisci, vyslanec papeže Evžena IV. (Johannes Francisci doctor et miles, domini nostri pape ambassiator).
Jiří uvádí, že zamýšlel s pomocí boží veřejně uvést, co by sloužilo ke chvále boží a ke slávě řádně shromážděné obecné církve a bohatě ukázalo moc řádně shromážděné obecné církve nad papežem: že je jí zcela podřízen a že všechna jednání a činnost svatého koncilu proběhly řádně, aby to rovněž prospělo cti císaře a aby byli obráceni k lepšímu zlovolní utrhači, kteří k ostouzení otců svatého koncilu zle a proti skutečné pravdě podněcovali císaře a tvrdili mnohé věci, které nikdo neměl na mysli, směřující k hanbě císaře, ačkoli otcové při těch jednáních upřímně byli a jsou po vůli císaře, vůči níž nepomýšleli na nic, co by jí mohlo být přímo nebo nepřímo na překážku. Když nakonec Jiří řekl, že někteří rozhlásili, že papež Evžen IV. se souhlasem císaře rozpustil koncil a přenesl jej do Ferrary (in Ferrariam), odpověděl císař těmito slavnostními slovy: „Pravda nehledá zákoutí, původce lži ‒ rozsévač plevele. Ale přesto nedokáže, abych se já odchýlil od pravého učení, ba řekl jsem, že jestliže by on rozpustil koncil, sám se sesazuje. Já nechci stranit ani papeži, ani nikomu jinému, ale chci náležet všem, vždy jsem chránil a budu chránit koncil a vždy budu usilovat o jednotu a upevnění církve.“ („veritas non querit angulos, pater mendacii seminator zizanie. non tamen operabitur, ut ego deviem a vera doctrina, imo dixi, quod, si ipse dissolveretur concilium“ — isto passivo est usus — „se ipsum destituit. ego nolo facere partem pro papa nec pro aliquo, sed volo esse communis et semper manutenui concilium et manutenebo et semper laborabo pro unitate ecclesie et consolidacione“) A potom poprosil, aby císař ráčil pro posílení ducha otců svatého koncilu zpravit svatý koncil o jeho příjezdu a posílit otce a jeho vypravit na cestu. A tak píše svatému koncilu o své upřímné vůli. Nabídl mu císař své služby, že jakmile se naskytne příhodná možnost, postará se ve všem, aby byl vypraven na cestu.
Dále Jiří uvádí, že vhodné a příhodné místo bylo jen ve městě Znojmě (in presenti civitate) v Markrabství moravském (marchionatus Moravie). Rakouský vévoda Albrecht V. Habsburský (dominus dux Austrie) a jeho choť Alžběta Lucemburská (ejus conjux) jsou zde. Snaží se, seč mohou, naklonit císařovu mysl tomu, aby se přemístil do Vídně, která je vzdálena deset mil (per decem miliaria) 111 kilometrů. Kéž by se zlíbilo Bohu, aby k tomu mělo dojít. Tu by mohli na jeho Jiřího naléhání zasáhnout představení univerzity a úplně by zmizelo to reptání, které po těchto krajích tu i onde nepravdivě rozšířili někteří napomahači rozsévající zlolajné řeči k ostouzení koncilu a ve prospěch papežovy strany. Důvěřuje však v Pána, že věc dovede ke zdárnému konci, protože se jedná o jeho záležitost, a chová pevnou naději, že mu milost Ducha svatého vnukne taková slova, že tentokrát shromážděná obecná církev slavně zvítězí, ukáže se její moc nad papežem a on se jí podrobí. Dodává, že kdyby dorazil před měsícem, poskvrna by nebyla tak dobře uchystána, jako je teď. Papež psal císaři o mnohém, mezi jiným aby dovolil Řekům (Grecos) plout do Ferrary. Soudí, že přijedou se svými galérami. Psal, že přenesl koncil s jeho souhlasem a podle jeho rozhodnutí ‒ mluví o vymyšleném ‒ a že kdyby byly obtíže s místem koncilu, navrhoval, že hodlá hledat a vybrat takové, na němž by se shodli on ‒ papež, císař a koncil. Nicméně psal, aby císař napříště nepsal svatému koncilu jako koncilu, ale aby psal, přijde-li na to, otcům setrvávajícím v městě Basileji, nikoli však z titulu koncilu. Císař mu prý odpověděl, jak čekal nějakého biskupa vyslaného k němu od koncilu, jenž byl už na cestě, že jej, a rovněž vyslance papeže, důkladně vyslechne, uváží to a potom papeži v odpovědi vyjeví svou vůli. Dále biskup Jan ze Segni (dominus Signensis) vyslaný od císaře k papeži má v instrukcích obsažených v příkazech jasně uvedeno, aby papež beze zbytku zachovával ustanovení pro nápravu církve, zvláště ustanovení svatého kostnického koncilu. Dále sděluje, co dosud šířili zlomyslníci, totiž že otcové svatého koncilu chtějí provést schizma, zvláště francouzští že si přejí mít vlastní církev a její správu v Avignonu (apud Avinionem), takže se zdá, jako by císařská moc sídlila spíše v německém národě než v jiném. Z těchto řečí byl císař zpočátku dlouho před jeho příjezdem a před vysláním císařova poselstva ke koncilu jaksi rozčilen, ale z milosti boží je již klidný a bude klidný i napříště, až on Jiří vyjeví své mínění; o tom ho již přesvědčil a nabídl své služby tak, že císař z jeho výkladů a důkazů pozná, že to povstalo ze zloby.
Dále se nadmíru obává o zdraví císaře, neboť je velmi zesláblý, sám o sebe nedbá. Zda o něj dobře dbají nebo s ním dobře zacházejí, to Jiří nepozoruje. Císař je vezen dvěma koňmi (in medio duorum equorum) v nízké lenošce vzdálené od země pět dlaní (per quinque palmos). Koně jdou za sebou. Sedačka je velmi malá, patnáctiletý mladík (unus 15 annorum) by potřeboval větší. Je úplně otevřená a on odjíždí velmi časně ráno. Nevlídné počasí, které v těchto končinách panuje, je velmi chladné, sužuje i mladé a silné muže, kteří je stěží dokáží snést. Jiří si nemyslí, že by to mohl vydržet již sedmdesátiletý člověk (septuagenarium), protože v takovém věku tělesné teplo vychládá a začíná ho ubývat. Po odjezdu z Prahy upadl císař dvakrát (bina) do mdlob, ale nepodávají mu posilující prostředky podle nastalé potřeby, i když by se to mohlo občas přihodit, než dojde na místo, kam se ubírá. Císařovo tělo vypadá spíše jako mrtvé nežli živé, ale duše není na vině, protože tohle ledové počasí cestující nadmíru sužuje. Bylo mu Jiřímu namítnuto, že císař nedovoluje, aby byl veden, a říká, že teď nezemře, dokud nevykoná pouť do Svaté země (passagium adimpleverit terre sancte). Jiří však říká, že pro slabost nohou, kterou pozoroval a která jej císaře postihuje následkem rakoviny, pro špatnou životosprávu a ochablost těla (cancrum et malo regiumine et corporis) skoná, jestliže bude pokračovat v cestě, protože mu již nezbývá mnoho sil. Už ráno, když mu před odjezdem tiskl ruku, byla celá studená. Jaká musí být během cesty, když se do něho dá zima! Každý den se při mši, kterou on Jiří slouží, modlí k Bohu za zachování císaře, jehož život, o čemž je přesvědčen, je ku prospěchu celému světu, zvláště v této době. Vybízí koncil, aby se církev za něho bez ustání modlila. Upřímně prohlašuje, že má chvályhodné úmysly ke slávě a blahu celé církve a že ‒ podle Valeriova výkladu (refert Valerius) ‒ změna císaře přináší ty největší škody, zvláště v jeho případě, protože je laskavý, v jednání zkušený a schopný, hotov jednat o míru a svornosti, čemuž je co nejvíce nakloněn a váží si toho. Jiří doufá, že bude-li Zikmund naživu, dosáhne zdárného výsledku za prvé ke slávě boží a církve a za druhé ve prospěch míru a svornosti králů a knížat.
Jiří oznamuje, že naléhal a bude naléhat, seč bude moci a nadále bude moci, ať je vhod nebo nevhod, aby byl vypraven na cestu a aby se vrátil, odkud vyjel, na pokojnou cestu ve jménu Pána Ježíše Krista. Sděluje, že touží po klidu a diví se tomu, odkud se v něm vzala síla vydržet tolik strádání. Neboť všechno služebnictvo, ačkoli jsou to mladíci, je námahou nadmíru zmoženo a zvířata jsou nadmíru unavena. V tomto městě Znojmě budou probíhat jednání, aby rakouský vévoda Albrecht V. Habsburský byl nejvyšším správcem (rector et gubernator) Království českého třebaže císař ustanovil v Praze dva muže (duos) a aby po císařově smrti nastoupil na trůn. Domnívá se, že vévoda není příliš ochoten to přijmout. Bylo by to k slávě boží i církve a k povznesení víry v dříve řečeném království. Vévoda, u něhož vykonal návštěvu a prosil jej za koncil, se ukazuje jako laskavý a ochotný, by dokonce jako oddaný slávě boží a církve a její nápravě a že chce být ve všem nápomocen ve prospěch koncilu. Konečně žádá o příkazy a předesílá, že je připraven je bezodkladně uvést ve skutek. Vzývá Krista, jenž se obětoval pro svou církev a chrání i živí ji, aby osvítil mysl a srdce koncilních otců. Utěšuje je slovy Krista: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Christus omnes confortat dicens: „vobiscum sum usque ad consumacionem seculi“) Mt 28,20
Přepis regestovaného dokumentu
Reverendissimi reverendique in Christo patres et domini mei metuendissimi et metuendi ceterique merito honorandi. post humilem subjectionem. vestris metuendissimis dominacionibus et paternitatibus ac circumspectionibus significare proposui progressum et digressum mei ad cesaream celsitudinem adventus; et si labores et viarum discrimina personarumque pericula haberem nunciare, papirus non caperet brevi sermone incontinuando vias meas. diligenciam adhibui solicitam de mane usque ad vesperam equitando, et sepe contigit per tria miliaria vix potuisse dietim equitasse. feci, quod potui. si corpora fuissent glorifficata, ubi adfuisset voluntas, ibi corpus foret. defalcatis duobus diebus, quibus in loco de Lofomberg post recessum a Basilea permansi expectando litteras et scripta ad me destinandas, et diebus dominicis, quibus non equitabam, ac diebus pluviosis, quibus opportuit me a viarum continuacione cessare, infra decem octo dies applicui Pragam. quales fuerint hincinde angustie, profecto, si ille particulatim dominacionibus vestris et paternitatibus ac prudenciis innotescerent, faterentur me nimios protullisse labores. et quidem ultra pericula personarum et rerum dampna, postquam regnum Boemie intravi, sepe evenit non habere vinum neque lectos; sed quia domini est terra, reddidimus et persolvimus debitum nature terre dormiendo supra eam, et laus deo, dum et quando palee aut fenum poterant adinveniri, ut illo medio terre humiditas tolleretur. istud contingebat enim pro solacio et reffectione corporali laboris tocius diei usque ad noctis tenebras absque tamen commestione. profecto neque erat reffectio mentis, que major est quam corporis; minus videbatur adesse corporalis. interdum nec panis commestibilis reperiebatur, sed panis, qui melior partibus in nostris ad commedendum canibus datur. benedictus deus, qui nos omnes a tantis periculis et angustiis usque ad Pragam liberavit. ceterum die dominica computata nona mensis novembris imperialis majestas a Praga ante solis ortum recesserat, et eadem die senciens suum recessum, licet contra votum, equitavi; et dum fui per duo miliaria circa Pragam, perpendi dominum imperatorem ea die de mane recessisse. ea nocte, cum jam sero esset factum, quievi in uno tugurrio rusticano, ubi vix vinum et avenam pro animalibus reperimus. quod pejus fuit, „vinum non habent“, sicut dixit virgo mater Christi. de cervisia satis erat, sed nullus ex nobis usque quaque ad talem potuit se inclinare potum, sed preelegimus aquam. illa nocte dormivimus juxta larem supra fenum loco lectorum. illa nocte evasimus periculum, quia per unum miliare erat unus socius, capitaneus equorum, illius famosi presbiteri, qui dominum imperatorem diffidavit propter suspendium 50 trium personarum domini imperatoris mandato in civitate Pragensi factum. subsequenter vero die lune sequenti de mane civitatem Pragensem intravi et ibi per 4 dies permansi in magna perplexitate constitutus, quid acturus essem, quam viam arriperem, an si retro cederem usque in Patavium et per aquam declinarem in Viennam aut si dominum imperatorem sequerer. concilio domini mei Constanciensis viam domini imperatoris elegi. fuit michi propinquior causa adheundi celsitudinem imperialem, sed michi periculosior valde extitit, unde dominus imperator neque in Pragensi civitate securum se existimabat occasione dictorum suspensorum, minus in via, quoniam cum tribus milibus equitum ambulabat et pro prima dieta per quinque miliaria equitavit, ex quo labore grande periculum incurrit, quia, cum jam debilis recessisset, ex sui infirmitate supervenit novum: apud Pragam dominum imperatorem viam fuisse universe carnis ingressum. quid fiet in arido, si in viridi hoc fiat? ego autem ponens me in manu dei et eum aliquibus, qui post recessum domini imperatoris supervenerant, — et aliqui ex illis remanserant volentes dominum imperatorem sequi —, posui me in via. ipsi erant autem 40 equites, inter quos erat unus bonus miles regni Boemie et bene catholicus in fide, cui consules Pragenses verbum dederant, ut me associaret, qui erga me caritatem ostenderunt me visitando et incennia transmiserunt. ipsi vero affirmabant viam nullatenus esse securam nec esse in potestate eorum posse providere. qua in re in nomine domini nostri Jhesu Christi omni die premissa mea missa et oracionibus antecedentibus intravimus iter. a die recessus usque ad diem, qua apud dominum imperatorem applicavimus, ministravi omnes expensas necessarias confidens, quod illo pretextu fideliter me conducerent. ista via fuit nimis acerba et periculosa presertim in transitu per silvas. aliquando in die bis contingebat omnes preparari ad arma suspicantes, quinimo arbitrantes inimicos adversus nos insidias preparasse, sicuti erat in veritate, sed deo illuminante per vias devias et obliquas incedebamus. viam tamen prolongabamus et sic evasimus per graciam dei et spiritus sancti. in viis et in silvis homines interfectos reperimus, ut tandem dicam, quia periculum in terra periculum in mari et periculum in falsis fratribus periculum mortis ubique metui potest. et sic in laboribus multis et connixiis transivimus. ideoque die lune computata 18 mensis novembris applicui et me appropinquavi ad civitatem vocatam Telez. hinc habent de more opida populata civitatem nuncupare. et dum premisissem pro hospicio, ex parte domini imperatoris fuit ad me transmissum, ut illa die supersederem intrare, cum hospicium comode propter gencium multitudinem pro ea die non posset reperiri, et usque in diem crastinam ingressum differrem. et sic ea nocte in quodam tugurrio rusticano quievimus distanti a civitate per terciam partem medii miliaris. loco lectorum habuimus paleas supra terram et recensuimus a dominium Christi, quia „domini est terra et plenitudo ejus, orbis terrarum“. in crastinum, que fuit dies martis, fuit michi habitacio consignata ad latus domus domini imperatoris, qui, ut locum haberem, cum tempore hospitaretur in domo cujusdam generosi et pro eo et conjuge et filiis domus contigua fuisset illi assignata, mandavit, ut propter mei adventum illam relinqueret. ex parte vero domini imperatoris exiverunt ad me receptandum multi barones et milites, inter quos fuit unus magnus comes consanguineus imperatoris et cancellarius, in medio quorum fui repertus. et sic precedentibus tubis cesaree celsitudinis dictam civitatem ea die martis intravi et usque ad domum me associarunt, imo, quod forcius videtur, nimia caritate complexi supradicti duo descenderunt contra tamen votum meum, quos supplicacionibus vincere minime valui, et infra domum me introduxerunt, prefatusque dominus Gaspar ut vere nobilis, quia nobilitas sola, que moribus ornat, sepe me visitavit et ex benignitate visitacionem meam, quam sepe feci, prevenit. profecto contentor de suo laudabili proposito ad laudem dei et honorem ecclesie universalis; et valde sinceram voluntatem gerit et ostendit, prout in primis aspectibus apercius videtur; et existimo ita esse propter nonnulla, que, ut Thomas, palpavi. postque, quia dominus imperator die sequenti recepit medicinam, mandavit michi per dominum vicecancellarium dici, ut pro ea die patienciam haberem. et die sequenti suam imperialem majestatem adhivi litteras sacri concilii eidem exhibendo, quas gratanter accepit; et quia est nimis debilis — videtur enim similis illis patribus antiquis in eremo existentibus, non habet nisi ossa —, compendiose nonnulla dixi et in fine supplicavi, ut dignaretur me audire cum animi quiete, cum materia esset grandis, que in uno volucro non poterat explicari, et vellet deliberare de loco apto et convenienti et publico, ubi esset copia multorum presertim prelatorum et litteratorum, cum illi de suo consilio vias precessissent et essent hincinde dispersi, et ut in omnibus agendis interesset dominus Johannes Francisci doctor et miles, domini nostri pape ambassiator. nam cum dei auxilio palam deducere intendebam, que cederent ad laudem dei et honorem universalis ecclesie legitime congregate, et luculenter ostenderetur auctoritas universalis ecclesie legitime congregate supra papam et illi esse penitus subjectum et omnia acta et gesta sancte sinodi legitime processisse, et eciam ad honorem sue celsitudinis imperialis redundarent et converterentur detractores malivoli, qui in dedecus patrum sacri concilii sinistre et contra rei veritatem suam imperialem celsitudinem inflamarunt et multa affirmarunt, que non fuerunt cogitata, respiciencia vestre majestatis dedecus, cum sincera mente in hiis negociis morem gesserint atque gerant et de vestra imperiali celsitudine nichil cogitarunt, quod directe aut indirecte eidem obex posset esse. denique cum eciam dixissem per nonnullos publicatum fore papam dissolucionem et translacionem in Ferrariam cum assensu sue majestatis fecisse, respondit per hec verba formalia: „veritas non querit angulos, pater mendacii seminator zizanie. non tamen operabitur, ut ego deviem a vera doctrina, imo dixi, quod, si ipse dissolveretur concilium“ — isto passivo est usus — „se ipsum destituit. ego nolo facere partem pro papa nec pro aliquo, sed volo esse communis et semper manutenui concilium et manutenebo et semper laborabo pro unitate ecclesie et consolidacione“. postque supplicavi, ut ad confortandum corda patrum sacri concilii dignaretur sua celsitudo sanctam sinodum cerciorare de adventu nostro et patres confortare et me velle expedire. et ita scribit sacro concilio de sua sincera voluntate. obtulit se michi, quam primum comode poterit, dare operam pro expedicione mea usque quaque. non fuit opportunitas, minus loci comoditas nisi in presenti civitate marchionatus Moravie. dominus dux Austrie et ejus conjux sunt hic. laborant, quantum possunt, animum declinare imperatoris, ut apud Viennam se transferat, que distat per decem miliaria. utinam placeret deo sic debere subsequi, quia pro honore tocius ecclesie id optarem. tunc prestanciores universitatis possent ad mei instanciam intervenire et iste susurraciones falso modo per has partes per nonnullos satellites mali verbi seminatores in dedecoracionem concilii et partis pape favorem, que sunt hincinde publicate, penitus evanescerent. in domino autem confido, quod rem bene conducet, quia causa sua agitur, et spem firmam gero, quod gracia spiritus sancti talia michi suggeret dicenda, ut hac vice ecclesia universalis congregata triumphabit et ostendetur sua auctoritas supra papam et eundem illi subjectum fore. si per mensem perantea applicuissem, macula non fuisset ita bene preparata, sicuti est. motiva ad presens subtaceo. dominus noster scripsit cesaree celsitudini multa, inter cetera, ut permitteret Grecos in Ferrariam descendere. ipse existimat cum galeis suis fore venturos, et quod translacionem fecit cum consensu concilii juxta illius decretacionem — loquitur de falsa — et quod, ubi difficultaretur de loco concilii, offerebat se velle sequi et eligere illum, de quo ipse papa et dominus imperator et concilium concordarent, et nichillominus scripsit, cesarea majestas de cetero non scriberet sacro concilio ut concilio, sed scriberet, si hoc contingebat, patribus in civitate Basiliensi residentibus, non tamen sub nomine concilii. idem vero dominus imperator eidem dicitur respondisse, qualiter ipse spectabat unum episcopum ex parte concilii ad eum destinatum, qui jam erat in via, et quod illo ad plenum et eciam oratore sue sanctitatis auditis ipse deliberaret et tunc pape rescriberet suam voluntatem. ulterius dominus Signensis ad papam ex parte sacre majestatis destinatus in instructionibus habet in mandatis expresse, ut papa omnino observet decreta facta pro reformacione ecclesie, presertim decreta sacri concilii Constanciensis. attendite queso, quid malignantes hactenus seminarunt, videlicet patres sacri concilii velle scisma facere, presertim Gallicos optare habere ecclesiam et illius regimen apud Avinionem, adeo ut viso deretur, quare imperium magis resideret in nacione Germanica quam in alia, ex quibus animus imperialis celsitudinis ab inicio longe ante mei adventum et ante ambaxiatam per imperatorem ad concilium missam fuit aliqualiter comotus, sed per dei graciam jam quiescit et quiescet imposterum, cum evacuavero cogitatus meos, et super hiis jam satisfeci et feci talem oblacionem, quod sua majestas ex per me deducendis et probandis agnoscet tipo malicie hec processisse. patres metuendissimi. de salute domini imperatoris nimium timeo salva dei potencia. ipse est valde debilitatus, se ipsum non diligit. si bene diligitur aut tractatur, non video. ducitur infra unam cathedram modicam in medio duorum equorum distantem a terra per quinque palmos; unus equus alium precedit. est minima cathedra, unus 15 annorum majori indigeret. tota est discoperta, receditque summo mane. aeris intemperies frigidissima, que partibus in hiis viget, affligit juvenes et robustos, qui vix possunt tollerare. non enim arbitror hominem jam septuagenarium posse perferre, cum in talibus calor naturalis tepescat et incipiat defficere. post recessum a Praga bina vice sincopiczavit; nec defferuntur confortativa pro necessitate occurenti, dum et contingere posset interdum, quando subintrat locum, ad quem declinat. videtur corpus pocius mortuum quam vitale et animo inmerito, quia iste glacies nimis artant itinerantes. michi est replicatum, quod non permittit se regi et dicit se non moriturum hac vice, quousque passagium adimpleverit terre sancte. dico autem vobis, quod attenta infirmitate pedis, que nimis eum affligit propter cancrum et malo regimine et corporis debilitacione, si ita viam suam continuet, ipse defficiet, quia jam est in viribus in multo destitutus. jam pridem sibi tenui manum de mane ante recessum totam in calore diminutam. cogitate, qualis debet esse in via frigiditate eum invadente! omni die in missa, quam celebro, oro ad deum pro sospitate domini imperatoris, cujus vitam scio esse salubrem universo orbi, persertim hoc tempore. verum ipse imperator adjuvetur oracionibus ecclesie. date operam cum effectu, et ita humiliter supplico, ut sine intermissione fiat pro eo oracio ab ecclesia. vere testifficor ipsum esse laudabilis propositi ad honorem et bonum tocius ecclesie et, prout refert Valerius, mutacio imperatoris quam plurima incommoda infert, presertim in isto, qui est benignus, in negociis expertus et agibilis, promptus ad pacem et concordiam tractandas, et in hiis animus suus ut plurimum inclinatur et dilectatur. spero enim, quod, si vita fuerit sibi comes, bonam ad honorem dei et ecclesie primo et ad pacem et concordiam regum et principum secundario elicere conclusionem. quantum possum et proinde potero, insteti et instabo opportune et importune, ut expediar et ut revertar, unde recessi, in viam pacis in nomine domini nostri Jhesu Christi. cogitent vestre reverendissime paternitates me optare quietem; de me autem admiari cogor, unde provenit me tot labores potuisse pertulisse. nam omnes servitores, licet juvenes sunt, nimis labore confracti, animalia vero nimis fatigata. in presenti civitate agetur, ut dominus dux Austrie sit rector et gubernator regni Boemie supremus, licet dominus imperator Prage duos deputaverit, et ut post mortem imperatoris in regno succedat. sencio ipsum ducem non nimis voluntarium ad acceptandum. istud cederet ad honorem dei et ecclesie et fidei exaltacionem in regno predicto. idem dux, quem visitavi et c concilii ex parte obsecravi, offert se benivolum et promptum, quinimo devotum ad honorem dei et ecclesie et illius reformacionem et se velle in omnibus opem prestare in concilii favorem. in omnibus igitur vestre metuendissime dominaciones ac reverende aliorumque circumspectiones jubeant me facturum. pronus indilate effectui mancipare. Christus, qui se ipsum tradidit pro ecclesia sua illamque fovet et nutrit, illuminet sensus et corda vestra, ut bene agatis, et nolite timere pusillus grex, quia Christus omnes confortat dicens: „vobiscum sum usque ad consumacionem seculi“. scriptum in Cznoyzma die sancte Caterine distanti a Viena per 10 miliaria.
Reverendissimis reverendisque in Christo patribus et dominis sacrosancte generali Basiliensi sinodo in spiritu sancto legitime congregate universalem ecclesiam representanti dominis meis prestantissimis.
Vestrarum reverendissimarum atque reverendarum paternitatum et circumspectionum humilis servitor, qui se eidem humilime recommendat, Georgius episcopus Vicensis orator vester indignus.
Překlad regestovaného dokumentu (moderní čeština)
Nejdůstojnějším a důstojným otcům v Kristu a pánům, přesvatému obecnému basilejskému koncilu řádně shromážděnému v Duchu svatém a představujícímu veškerou církev, mým nejznamenitějším pánům.
Nejdůstojnější a důstojní otcové v Kristu, mí nejúctyhodnější a úctyhodní páni a ostatní právem ctihodní muži! Pokorná poddanost napřed. Rozhodl jsem se vypsat vám, nejúctyhodnější páni, otcové a moudří muži, průběh a zákruty mého cestování k císařské Výsosti. Kdybych měl však podat zprávu o útrapách, nebezpečných cestách a neštěstích, která hrozí cestujícím, ani krátké, nesouvislé líčení mých cest by se na papír nevešlo. Svědomitě a starostlivě jsem dbal na to, abych jel na koni od rána do večera, ale často se přihodilo, že jsem mohl jet sotva tři míle denně. Dělal jsem, co jsem mohl. Kdyby byla velebena těla, kde by nechyběla vůle, tam by bylo tělo. Když odečtu dva dny, kdy jsem po odjezdu z Basileje zůstal v Laufenberku, protože jsem čekal listy a psaní, které mně měly být doručeny, neděle, kdy jsem na koně nesedal, a deštivé dny, kdy jsem musel od pokračování v cestě upustit, dorazil jsem po osmnácti dnech do Prahy.
Jistě, kdybych vás, páni, otcové a moudří muži, jen částečně seznámil s nesnázemi, jaké se leckde vyskytly, prozradily by, že jsem zakusil nesmírné útrapy. Kromě osobního nebezpečí a věcných škod mě totiž po vjezdu do Království českého často potkalo to, že nebylo víno ani lůžko. Ale protože „Hospodinova je země“, splatili jsme svůj dluh vůči ní tím, že jsme na ní spali. Chvála Bohu, když jsme mohli najít slámu či seno, aby nás zbavily vlhkosti země. To se ovšem týkalo tělesné úlevy a osvěžení po celodenní, až dlouho do noci trvající námaze, a navíc bez jídla. Rozhodně nedošlo k osvěžení mysli, které je důležitější než tělesné, ale ani tělesně osvěženi jsme si nepřipadali. Občas jsme nesehnali ani chleba, který by byl k jídlu, ale takový, že v našich krajích dáváme lepší psům. Blahořečen Bůh, který nás všechny vyvedl z tolika nebezpečí a nesnází až do Prahy. Potom v neděli 9. listopadu odjelo císařské Veličenstvo před východem slunce z Prahy. Týž den jsme v tušení jeho odjezdu ‒ třebas proti své vůli ‒ cestoval. Když jsem byl na dvě míle u Prahy, zjistil jsem, že pan císař odjel toho dne ráno. Tu noc, protože už bylo pozdě něco dělat, jsem se uložil v jedné venkovské chalupě, kde jsme stěží sehnali víno a zvířatům oves. Co horšího, „víno nemají“, jak pravila Panna Marie, Matka boží. Piva bylo dost, nikdo z nás si však takové pití nemohl nijak oblíbit, ale raději jsme volili vodu. Tu noc jsme spali u ohniště na seně místo na lůžkách. Tu noc jsme unikli nebezpečí, protože míli odtud byl hejtman se čtyřiceti jízdními, jeden z druhů onoho neblaze proslulého kněze, který byl v nepřátelském poměru k panu císaři kvůli pověšení padesáti tří osob vykonaném na příkaz pana císaře v Praze.
Příštího dne, pak v pondělí, ráno, jsem přijel do Prahy a zde zůstal čtyři dny, ve velkých rozpacích, co mám dělat, kterou cestou se mám dát, zda se vrátit zpět až do Pasova a po vodě zahnout do Vídně, nebo zda jet za panem císařem. Na radu mého pána z Coutances jsem zvolil cestu pana císaře. Pro to, abych se připojil k císařské Výsosti, byla bližší, ale byla pro mě mnohem nebezpečnější, neboť pan císař se kvůli řečeným pověšeným necítil bezpečný ani v Praze, tím méně na cestě, proto cestoval s třemi tisíci jízdních a prvního dne ujel pět mil. Z této námahy vyvstalo velké nebezpečí, protože už odjížděl sláb, a vinou jeho nemoci se přidalo nebezpečí nové, že u Prahy pan císař nastoupil cestu všeho těla. Jestliže se to může stát v plné síle, co se stane se starcem? Já jsem však vložil svůj osud do rukou božích a s několika muži, kteří tam zbyli po odchodu pana císaře ‒ někteří z nich zůstali s úmyslem pana císaře následovat ‒, jsem se vydal na cestu. Bylo jich čtyřicet jízdních, mezi nimiž byl jeden dobrý rytíř z Království českého, dobrý katolík, s nímž pražští konšelé domluvili, aby mě doprovázel. Ti lidé mi projevovali lásku tím, že mě navštěvovali a přinášeli mi dary. Tvrdili, že cesta není v žádném případě bezpečná a že není v jejich moci se o mě postarat. Z toho důvodu jsem každý den ve jménu našeho Pána Ježíše Krista sloužil mši a modlil jsem se, než jsme se vydali na cestu. Ode dne odjezdu až po den, kdy jsme se připojili k panu císaři, jsem hradil všechny výlohy, pln důvěry, že mě díky tomu budou věrně provázet. Ta cesta byla nadmíru nepříjemná a nebezpečná, zvláště při jízdě lesy. Někdy se stávalo i dvakrát za den, že všichni byli přichystáni k boji, protože tušili, a dokonce soudili, že nepřátelé nám uchystali nástrahy, což byla i pravda, ale Bůh nám ozařoval cestu a my jsme jeli postranními a nepřímými cestami. Přesto jsme postupovali, a tak jsme z milosti boží a Ducha svatého vyvázli. Na cestách a v lesích jsme nacházeli zabité lidi, abych pověděl na konec, protože se všude můžeme obávat nebezpečí smrti hrozícího na zemi, na moři a od falešných bratří. A tak jsme za moha nepřetržitých nesnází projeli.
A tak v pondělí 18. listopadu jsem dorazil a přiblížil se k městu zvanému Telč. Zde mají ve zvyku nazývat lidnatá městečka městem. Když jsem vzkázal napřed kvůli ubytování, bylo mi od pana císaře oznámeno, abych toho dne upustil od vstupu do města, protože se pro veliké množství lidí nedá na ten den sehnat pohodlné ubytování, a abych odložil svůj příjezd na zítřejší den. A tak jsme si tu noc odpočinuli v jakési venkovské chalupě vzdálené od města šestinu míle. Místo lůžek jsme měli na zemi slámu a přemýšleli jsme o boží moci, protože „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí“. Nazítří, což bylo úterý, mi bylo určeno obydlí v sousedství domu pana císaře. Protože císař byl hostem v domě jakéhosi urozeného pána a tomu, jeho manželce a dětem byl přidělen přilehlý dům, přikázal císař, aby ten dům kvůli mému příjezdu opustil. Od pana císaře mě pak přišli přivítat mnozí páni a rytíři, mezi nimiž byl jeden vysoký šlechtic, císařův příbuzný, a kancléř, a já jsem se nalézal uprostřed nich, a tak jsem v úterý za hlaholu trub císařské Výsosti, který zněl přede mnou, vjel do řečeného města a doprovodili mě až domů, ba co budilo ještě silnější dojem, dva svrchu řečení pánové, kteří mě zahrnuli nadměrnou láskou, sestoupili, třebas proti mé vůli, s koně ‒ já jsem nebyl s to je prosbami zadržet ‒ a zavedli dovnitř domu a dříve řečený pan Kašpar mě jako opravdu urozený, protože existuje jediná urozenost ‒ ta, která šlechtí svými způsoby ‒, často navštěvoval a z laskavosti mě předstihl v počtu návštěv, třebaže já jsem je vykonával často. Vskutku jsem spokojen s jeho chvályhodným předsevzetím, které učinil ke chvále boží a ke slávě obecné církve. Projevuje a prokazuje velmi upřímnou vůli, jak je zjevné na první pohled. Že tomu tak je, soudím díky některým věcem, o nichž mám jako Tomáš hmatatelné důkazy.
Potom, protože pan císař dostal příští den lék, přikázal panu vicekancléři vyřídit mi, abych měl pro ten den strpení. Příštího dne jsem přišel k Jeho císařské Veličenstvu a předal jsem mu list svatého koncilu, který s povděkem přijal. A protože je příliš sláb ‒ vypadá podobně jako ti staří otcové žijící v poustevně, je jen kost a kůže ‒, krátce jsem jenom něco pronesl a na konci poprosil, aby ráčil vyslechnout mě s pokojnou myslí, protože látka k projednání je příliš rozsáhlá a nedala se vyložit v jednom psaní, a uvažovat o vhodném a vyhovujícím veřejném místě, kde by se shromáždilo početné množství zvláště prelátů a vzdělanců, protože z jeho rozhodnutí jeli napřed a jsou porůznu rozptýleni, a aby při všech jednáních byl přítomen pan Jan Francisci, doktor a rytíř, vyslanec našeho pana papeže.
Zamýšlel jsem totiž s pomocí boží veřejně uvést, co by sloužilo ke chvále boží a ke slávě řádně shromážděné obecné církve a bohatě ukázalo moc řádně shromážděné obecné církve nad papežem: že je jí zcela podřízen a že všechna jednání a činnost svatého koncilu proběhly řádně, aby to rovněž prospělo cti Jeho císařské Výsosti a aby byli obráceni k lepšímu zlovolní utrhači, kteří k ostouzení otců svatého koncilu zle a proti skutečné pravdě podněcovali Jeho císařskou Výsost a tvrdili mnohé věci, které nikdo neměl na mysli, „směřující k hanbě Vašeho Veličenstva, ačkoli otcové při těch jednáních upřímně byli a jsou po vůli Vaší císařské Výsosti, vůči níž nepomýšleli na nic, co by jí mohlo být přímo nebo nepřímo na překážku“. Když jsem nakonec rovněž řekl, že někteří rozhlásili, že papež se souhlasem Jeho Veličenstva rozpustil koncil a přenesl jej do Ferrary, odpověděl těmito slavnostními slovy: „Pravda nehledá zákoutí, původce lži ‒ rozsévač plevele. Ale přesto nedokáže, abych se já odchýlil od pravého učení, ba řekl jsem, že jestliže by on rozpustil koncil, sám se sesazuje. Já nechci stranit ani papeži, ani nikomu jinému, ale chci náležet všem, vždy jsem chránil a budu chránit koncil a vždy budu usilovat o jednotu a upevnění církve.“ A potom jsem poprosil, aby Jeho Výsost ráčila pro posílení ducha otců svatého koncilu zpravit svatý koncil o našem příjezdu a posílit otce a mě vypravit na cestu. A tak píše svatému koncilu o své upřímné vůli. Nabídl mi své služby, že jakmile se naskytne příhodná možnost, postará se ve všem, abych byl vypraven na cestu.
Vhodné a příhodné místo bylo jen v tomto městě Markrabství moravského. Pan rakouský vévoda a jeho choť jsou zde. Snaží se, seč mohou, naklonit císařovu mysl tomu, aby se přemístil do Vídně, která je vzdálena deset mil. Kéž by se zlíbilo Bohu, aby k tomu mělo dojít; přál bych si to pro slávu celé církve. Tu by mohli na mé naléhání zasáhnout představení univerzity a úplně by zmizelo to reptání, které po těchto krajích tu i onde nepravdivě rozšířili někteří napomahači rozsévající zlolajné řeči k ostouzení koncilu a ve prospěch papežovy strany. Důvěřuji však v Pána, že věc dovede ke zdárnému konci, protože se jedná o jeho záležitost, a chovám pevnou naději, že mi milost Ducha svatého vnukne taková slova, že tentokrát shromážděná obecná církev slavně zvítězí, ukáže se její moc nad papežem a on se jí podrobí. Kdybych byl dorazil před měsícem, poskvrna by nebyla tak dobře uchystána, jako je teď. O pohnutkách tentokrát pomlčím. Náš pán psal císařské Výsosti o mnohém, mezi jiným aby dovolil Řekům plout do Ferrary. Soudí, že přijedou se svými galérami. Psal, že přenesl koncil s jeho souhlasem a podle jeho rozhodnutí ‒ mluví o vymyšleném ‒ a že když by byly obtíže s místem koncilu, navrhoval, že hodlá hledat a vybrat takové, na němž by se shodli on ‒ papež, pan císař a koncil. Nicméně psal, aby císařské Veličenstvo napříště nepsalo svatému koncilu jako koncilu, ale aby psalo, přijde-li na to, otcům setrvávajícím v městě Basileji, nikoli však z titulu koncilu. Pan císař mu prý odpověděl, jak čekal nějakého biskupa vyslaného k němu od koncilu, jenž byl už na cestě, že jej, a rovněž vyslance Jeho Svatosti, důkladně vyslechne, uváží to a potom papeži v odpovědi vyjeví svou vůli. Dále pán ze Segni vyslaný od svatého Veličenstva k papeži má v instrukcích obsažených v příkazech jasně uvedeno, aby papež beze zbytku zachovával ustanovení pro nápravu církve, zvláště ustanovení svatého kostnického koncilu. Poslechněte si prosím, co dosud šířili zlomyslníci, totiž že otcové svatého koncilu chtějí provést schizma, zvláště francouzští že si přejí mít vlastní církev a její správu v Avignonu, takže se zdá, jako by císařská moc sídlila spíše v německém národě než v jiném. Z těchto řečí byla císařská Výsost zpočátku dlouho před mým příjezdem a před vysláním císařova poselstva ke koncilu jaksi rozčilena, ale z milosti boží je již klidná a bude klidná i napříště, až vyjevím své mínění; o tom jsem ho již přesvědčil a nabídl své služby tak, že Jeho Veličenstvo z mých výkladů a důkazů pozná, že to povstalo ze zloby.
Nejúctyhodnější otcové! Nadmíru se obávám o zdraví pana císaře. Zachovej ho moc boží! Je velmi zesláblý, sám o sebe nedbá. Zda o něj dobře dbají nebo s ním dobře zacházejí, to nepozoruji. Je vezen dvěma koňmi v nízké sedačce vzdálené od země pět dlaní. Koně jdou za sebou. Sedačka je velmi malá, patnáctiletý mladík by potřeboval větší. Je úplně otevřená a on odjíždí velmi časně ráno. Nevlídné počasí, které v těchto končinách panuje, je velmi chladné, sužuje i mladé a silné muže, kteří je stěží dokáží snést. Nemyslím tedy, že by to mohl vydržet již sedmdesátiletý člověk, protože v takovém věku tělesné teplo vychládá a začíná ho ubývat. Po odjezdu z Prahy upadl dvakrát do mdlob, ale nepodávají mu posilující prostředky podle nastalé potřeby, i když by se to mohlo občas přihodit, než dojde na místo, kam se ubírá. Tělo vypadá spíše jako mrtvé nežli živé, ale duše není na vině, protože tohle ledové počasí cestující nadmíru sužuje. Bylo mně namítnuto, že nedovoluje, aby byl veden, a říká, že teď nezemře, dokud nevykoná pouť do Svaté země. Já vám však říkám, že pro slabost nohou, kterou jsem pozoroval a která jej postihuje následkem rakoviny, pro špatnou životosprávu a ochablost těla skoná, jestliže bude pokračovat v cestě, protože mu již nezbývá mnoho sil. Už ráno, když jsem mu před odjezdem tiskl ruku, byla celá studená. Považte, jaká musí být během cesty, když se do něho dá zima! Každý den se při mši, kterou sloužím, modlím k Bohu za zachování pana císaře, jehož život, jak jsem přesvědčen, je ku prospěchu celému světu, zvláště v této době. Vskutku, ať modlitby církve pomáhají tomuto císaři! Účinně se přičiňujte, a o to pokorně prosím, aby se církev za něho bez ustání modlila. Upřímně prohlašuji, že má chvályhodné úmysly ke slávě a blahu celé církve a že ‒ podle Valeriova výkladu ‒ změna císaře přináší ty největší škody, zvláště v jeho případě, protože je laskavý, v jednání zkušený a schopný, hotov jednat o míru a svornosti, čemuž je co nejvíce nakloněn a váží si toho. Doufám totiž, že bude-li naživu, dosáhne zdárného výsledku za prvé ke slávě boží a církve a za druhé ve prospěch míru a svornosti králů a knížat.
Naléhal jsem a budu naléhat, seč mohu a nadále budu moci, ať vhod nebo nevhod, abych byl vypraven na cestu a abych se vrátil, odkud jsem vyjel, na pokojnou cestu ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Pomyslete, nejdůstojnější otcové, že toužím po klidu. Musím se divit tomu, odkud se ve mně vzala síla vydržet tolik strádání. Neboť všechno služebnictvo, ačkoli jsou to mladíci, je námahou nadmíru zmoženo a zvířata jsou nadmíru unavena. V tomto městě budou probíhat jednání, aby pan rakouský vévoda byl nejvyšším správcem Království českého třebaže pan císař ustanovil v Praze dva muže a aby po císařově smrti nastoupil na trůn. Myslím, že tento vévoda není příliš ochoten to přijmout. Bylo by to k slávě boží i církve a k povznesení víry v dříve řečeném království. Tento vévoda, u něhož jsem vykonal návštěvu a prosil jej za koncil, se ukazuje jako laskavý a ochotný, by dokonce jako oddaný slávě boží a církve a její nápravě a že chce být ve všem nápomocen ve prospěch koncilu. Ve všem nejúctyhodnější pánové, důstojní a nad jiné moudří muži! Dejte mi tedy příkazy a já je provedu. Jsem připraven je bezodkladně uvést ve skutek. Ať Kristus, jenž se obětoval pro svou církev a chrání i živí ji, osvítí vaše mysli a srdce, abyste si vedli dobře. A nemějte obavy, byť je vás hrstka, protože Kristus všechny posiluje slovy: „Já jsem s vámi až do skonání tohoto věku.“
Psáno ve Znojmě, vzdáleném od Vídně deset mil, na den svaté Kateřiny.
Váš nejdůstojnější a důstojní otcové a moudří muži, pokorný služebník, jenž se vám pokorně poroučí, Jiří, biskup z Vichu, vás nehodný vyslanec.