Vévoda Albrecht V. Rakouský zapisuje Čeňkovi z Mošnova (Sczenk von Moschnaw) za jeho věrné služby a na pokrytí jeho pohledávek z půjček, za stravu, vojenské služby a utrpěné škody, mimo jiné při obraně hradu Týnce (auch von Teyncz wegen) hrady Buchlov (Puchlaw) a Hodonín (Goding) v sumě 12000 kop dobrých pražských grošů. Čeněk a jeho dědici mají tyto hrady se všemi mýty, lesy, poli, loukami, vodotečemi, rybářstvími, rybníky, platy, vesnicemi, poddanými a dalším příslušenstvím, jakož i s příslušenstvím pobořeného hradu Týnce (die zu dem geprochen haws Teyncz haben gehort) a s vesnicí Mutěnice (und auch mit dem dorff Krewͣcz) držet v zástavě (in sacz und phfandts weys) a na vlastní náklady je spravovat, bránit a v nutném rozsahu stavebně udržovat (mit weschayden notdurftigen gepaw versorigen). Co Čeněk prostaví, to mu má Albrecht proplatit. Pokud Albrecht nebo jeho nástupci Čeňkovi nebo jeho dědicům vyplatí 12000 kop, mají tito zastavené majetky vrátit. Aby Čeněk mohl zastavené hrady lépe spravovat a udržovat, zapisuje mu Albrecht na dobu jeho života plat 90 hřiven pražských grošů na komorním platu města Brna (von den gwodleichen losungen, so uns die eriben weysen unser lieben getrewen, unser puriger zu Brun, alle jar phlichtig sind zu raichen). Purkmistr a rada města Brna mají Čeňkovi zmíněný plat odvádět každoročně ve dvou termínech: na svátek sv. Jiří 45 hřiven a na svátek sv. Michala 45 hřiven, a pokud tyto částky zaplatí, budou jim prominuty z celkové sumy komorního platu. Až Čeněk zemře, nemají již purkmistr a rada města Brna uvedený plat odvádět Čeňkovým dědicům, ale opět markraběcí komoře. Dále Albrecht stanovuje, že Čeněk a jeho dědici mají zastavená panství spravovat ohleduplně (unwustleich) a po poddaných nemají požadovat žádné neobvyklé platy. Mýta náležející k hradům Buchlovu a Hodonínu mají být vybírána na správných místech a lidé nemají být obtěžováni příliš vysokým mýtným, nýbrž jen takovým, jaké zde bylo odedávna zvykem. Čeněk a jeho dědici mají být se zmíněnými hrady poslušni a nápomocni Albrechtovi a jeho nástupcům jako moravským markrabatům; markraběti a jeho lidem mají být tyto hrady na požádání vždy otevřeny. Nakonec zapisuje Albrecht Čeňkovi částku 2000 uherských zlatých na statcích velehradského kláštera (an dem guet, das zum kloster Wellegrad gehort) a stanovuje, že si Čeněk má tuto částku z klášterních statků vybrat. Až si Čeněk uvedenou sumu vybere, má klášterní statky opět navrátit prostřednictvím vévody Albrechta nebo budoucích moravských markrabat klášteru (so sol das egenant guet an uns, unseren eriben und nachkomen, markgrafen zu Meͣrhern zu dem egenanten kloster wider geraichet werden).
- Albrecht V. Rakouský: [dle koroborace moravská velká pečeť, tedy dle Posse 1910, tab. 19, č. 3: † sigillvm † alberti † dei † gracia † dvcis † avstrie et † marchionis † moravie]; N/A; N/A
- A: N/A
- B: soudobý prostý opis opatřený pod textem přitištěnou malou pečetí neznámého pečetitele ze zeleného vosku, bez vidimační doložky; papír
- Turek 1978, s. 12
- Pokluda 1991–1992, s. 59
- Futák – Plaček 2008, s. 106
- Svoboda 2016, s. 107
Listina je v dochované podobě vysoce podezřelá, nejspíše zpadělaná. V Rakouském státním archivu, pracoviště Haus-, Hof- und Staatsarchiv, se totiž nachází nepochybně pravá originální listina vévody Albrechta pro Čeňka z Mošnova ze stejného data a s velmi podobným obsahem, která však oproti výše uvedené listině obsahuje velmi významné textové odchylky (viz regest ). Ve vídeňském originálu jde také především o zástavu Buchlova a Hodonína, ale zástavní částka je poloviční ‒ 6000 kop pražských grošů. Součástí zástavy je rovněž příslušenství pobořeného hradu Týnce, ale nikoliv johanitská ves Mutěnice, kterou vévoda Albrecht roku 1426 postoupil Čeňkovi z Mošnova do dočasné držby, nikoliv do zástavy (viz regest ). Co je však velmi podstatné, ve vídeňském originálu nebyla zástava postoupena Čeňkovi a jeho dědicům, tedy bez jakéhokoliv časového omezení, ale pouze Čeňkovi a jeho synům doživotně. Z toho vyplývají další ustanovení vídeňské listiny, která umožňuje výplatu obou hradů za života Čeňka nebo jeho synů, ale bez 700 kop, které Čeněk může na uvedených panstvích dále zapsat své manželce nebo komukoliv jinému. Zatímco obě listiny obsahují pasáž o zástavě části komorního platu města Brna, ve vídeňském originálu zcela chybí zápis 2000 zlatých na velehradském klášterství. Regestovaná listina byla pro Čeňka daleko výhodnější než vídeňský originál.
Uvedené rozdíly lze vysvětlit minimálně dvojím způsobem. Prvním ‒ spíše teoretickým ‒ vysvětlením je, že Albrechtova kancelář nejprve vystavila Čeňkovi méně výhodnou zástavní listinu, Čeněk ji však odmítl přijmout a vyjednal si vyhotovení nové verze bez časového omezení zástavy, s dvojnásobnou zástavní sumou, zahrnutím Mutěnic a velkorysým zápisem na velehradském klášterství. Původní verze se vrátila příjemci, byla zbavena pečeti a uložena v registratuře vévodské kanceláře, odkud se později dostala do rodového archivu. Nová listina byla antedatována, aby měla stejné datum jako ta původní ‒ Čeňkem odmítnutá.
Druhou ‒ podstatně pravděpodobnější ‒ možností je, že regestovaná listina není opisem pravé vévodské listiny, ale listinného falza, které si nechal vyhotovit Čeněk s využitím textu pravé listiny. Toto falzum mohlo být vyhotoveno buďto jako domnělý originál, anebo jako vidimus (podobně si některá falza nechal vyhotovit Oldřich II. z Rožmberka); z dochovaného opisu v Archivu města Brna to ovšem nelze rozpoznat.
Pro variantu falza hovoří více argumentů. Když se v regestované listině objevují jen drobné změny oproti vídeňskému originálu, nelze vůči nim vznést větší námitky. Pokud se však v regestované listině vyskytují delší pasáže, které nemají ve vídeňském originálu žádnou oporu, nacházejí se v těchto pasážích jazykové chyby a stylistické i obsahové odchylky od obvyklého formuláře nejen Albrechtových zástavních listin. Jde například o pasáž o uhrazení nákladů za stavební úpravy (und was er darauf legt und verpawt, das sol(!) wir im das weczalen nach seinem vetrawen(!), was bespricht), která je stylizována velmi nestandardně a je zcela neorganicky zasazena do dlouhého souvětí dispozice (následná vedlejší věta uvozená spojkou als na ni nikterak nenavazuje). Pokud jde o obsah této pasáže, standardně se v podobných klausulích objevuje omezení stavebních výdajů určitou horní hranicí s tím, že prostavěná suma má být následně přičtena k celkové zástavní částce. Ještě méně standardní je však zápis 2000 zlatých na statcích velehradského kláštera, který by v podstatě znamenal předání celého klášterství Čeňkovi na dobu, než si z něj vybere uvedenou sumu. Takové ustanovení v Albrechtových zástavních listinách nemá paralelu. Dle zjištění Tomáše Borovského, který ovšem regestovanou listinu nevzal v potaz, Albrecht na rozdíl od Zikmunda nezastavoval přímo klášterní majetky, nanejvýš se spokojil se zápisy klášterní berně (Borovský 2005, s. 202). Zde by tedy zapsal příjemci celé velehradské klášterství a to způsobem, jenž by klášter vydal na milost a nemilost Čeňkovi a na několik let zcela ochromil fungování konventu. Takové opatření by bylo naprostým vybočením z Albrechtovy církevní a speciálně klášterní politiky.
Vše tedy nasvědčuje spíše variantě falza. V tom případě je ale ještě potřeba si položit otázku, proč se v Haus-, Hof- und Staatsarchivu ve Vídni nachází originál pravé zástavní listiny a nikoliv domnělý originál falza. Mohlo by to nasvědčovat tomu, že se při vyplacení zástavy postupovalo dle pravé listiny, zatímco falzum (pro jistotu?) uplatněno nebylo. Možná nebylo příliš zdařilé a synové Čeňka z Mošnova je raději nikomu nepředkládali. Další otázkou je, proč je vůbec zástavní listina uložena ve Vídni, protože panství Buchlov a Týnec vyplatil teprve Jiří z Poděbrad roku 1464, zatímco hodonínské panství bylo rytířům z Mošnova po jejich odboji roku 1449 nebo 1450 zkonfiskováno moravskými stavy (k tomu viz Pokluda 1991–1992, s. 60). Za současného stavu poznání nelze cestu originální zástavní listiny do vídeňského archivu jednoznačně rekonstruovat. Problém by se samozřejmě zcela vyřešil, kdybychom se vrátili k první variantě a považovali originální listinu za první, Čeňkem odmítnuté vyhotovení, po němž následovala druhá pravá listina, nicméně jazykové a právně-obsahové argumenty pro falzum jsou přece jen silnější.
Zcela na závěr je potřeba upozornit, že české bádání o rytířích z Mošnova, na Buchlově, Hodoníně a Týnci u Břeclavi znalo pouze výše regestovanou listinu z Archivu města Brna, kterou logicky považovalo za pravou. Textově odlišná originální listina z Vídně a problémy, které nastoluje, pozornosti českých historiků unikala.
Přepis regestovaného dokumentu
Wir Albrecht, von Gotes genaden herczog zu Osterreich, zu Steÿr, zu Kerndeͣn und zu Kraÿn, margraff zu Meͣrhern und graff zu Tyrol etc., bekennen fur uns, unser eriben und nachkomen, markgraffen zu Meͣrhern, und tuenn kund offenleich mit dem brieff, das wir haben angesehen die getrewen fleyssigen dinst, so uns unser getrewer lieber Sczenk von Moschnaw uncz her hat getan und hÿnfür tuen sol und mag, und haben im dadurch und fuer alle vordrung, so er von dinst, darlegen, czerung und schaden wegen, auch von Teyncz wegen, oder wye die vordrung genant weͣr, uncz auf dÿsen heutigen tag zu uns hat oder gehaben mocht, unsre geslosser Puchlaw und Goding ingegeben und zweliff tausent schokch Pechmischer guetter gross darauf verschriben haben und verschreyben auch wissenleich in krafft des briefs in solicher mass, das er und seyn eriben dieselben unsere geslosser mit mautten, weͣlden, aͤkhern, wisen, wassern, vischwayden, taͤychen, reͣntten, nuczen, czinsen, dorfferen, lewten, gutteren und allen anderen ierren zugehorungen mitsambt den nuczen, czinsen, dorfferen, lewtten und guttern und allen anderen zugehorungen, die zu dem geprochen haws Teyncz haben gehort, und auch mit dem dorff Krewͣcz für die egenanten zweliff tawsent schokch in sacz und phfandts weys inhaben und auf ïr selbs zerung, darlegen, kost und schaden verwesen, webaren, wehuetten und fürsechen und auch mit weschayden notdurftigen gepaw versorigen sullen getrauleich, als wir im des getrawen, und was er darauf legt und verpawt, das sol(!) wir im das weczalen nach seinem vetrawen, was bespricht, alslang uncz das wir, unser eriben oder nachkomen, markgraffen ze Meͣrheren, dieselben unser geslosser umb die vorgenanten zweliff tawsent schokch guetter grosser von inn ledigen und losen. Derselben losung sÿ uns, unseren eriben und nachkomen, markgrafen zu Meͣrheren allczeit steͣtt tuenn und gehorsam seyn sollen, wenn wir der mit den egenanten zweliff tawsent schokken an sÿ wegern. Wir haben auch dem egenanten Czenken zu sein ains lebtagen gegeben und ubergeschaft newnczik markch Peͤchmischer gross jarleicher zins von den gwodleichen losungen, so uns die eriben weysen unser lieben getrewen, unser puriger zu Brun, alle jar phlichtig sind zu raichen, also das sÿ im oder seinem anwald dÿ nun hynfur, dieweyl er im leben ist, jaͤrleich zu zwayn tagen im jar, das ist an sand Jorigen tag fumfundvierczig markch und zu sand Michels tag fumfundvierczig markch zu Brun furderleich weczallen und ausrichten, damit er dÿ egenanten geslosser desterpas verwesen und webaren(!) mug. Wann was sy im derselben sum alle jar geben und ausrichtent, der sagen wir sÿ ledig und wellen in die alleweg an ïr rayttung legen und abcziechen. Und wenn der vorgenant Czenk mit dem tod abgangen und verschayden ist, so sind uns, unser eriben und nachkomen, markgraffen zu Meͣrheren, die egenant newnczig markch zins wider ledig und sullen dann in unser kamer zu Merheren geraichet werden an des egenanten Czenken eriben an mennigkleichs irrung und hindernuss ungeveͣrleich. Auch sullen der egenant Czenk und sein eriben die egenant herschaft mitsambt den lewtten und guetteren, so darczů gehort, unwustleich innhaben und dieselben lewt uber die gwondleichen czins und zustaͤnd nicht weswaren ungeverleich. Sÿ sullen auch dye meͣywt, die gen Puchlaw und Goding gehorent, an den rechten mawtsteten nemen, als recht und von alter herkomen ist, und die lewt an denselben mewtten nicht hocher dringen noch wesweͣren, dan sÿ pilleich und von recht phlichtig sind, damit sÿ nicht ubergriffen werden an alles geveͣrd. Auch sullen sÿ uns, unseren eriben und nachkomen, markgrafen zu Meͣrheren mit den vorgenanten unseren vesten Puchlaw und Goding wider mennikleich nyemant ausgenomen gehorsam und geweͣrtig seyn und uns dÿ offen halten zu allen unseren notdurften, uns und die unseren, die wir darczu schaffen, darÿnn und daraus zu lassen, wenn und wyë offt uns das not geschiecht und wir des an sÿ wegeren, doch an ïr merkleich schaden. Auch haben wir dem egenanten Czenken und mit dem brieff verschriben und verschreyben zwaÿ tawsent guldein Vngrischer an dem guet, das zum kloster Wellegrad gehort, das er doch dÿ vorgenant zwaÿ tawsent guldein nach gnaden ausnem, und wenn der egenant Czenk dyë zwaÿtausent guldein von dem egenanten guet nun ausgenomen hatte, so sol das egenant guet an uns, unseren eriben und nachkomen, markgrafen zu Meͣrhern zu dem egenanten kloster wider geraichet werden an alles gever. Mit urkund des briefs, versiglt mit unserem grossen furstleichen anhangunden insigl, das wir inn land ze Meͣrheren geprauchen. Der geben ist zu Wyem an mantag vor sand Giligen tag nach Krist gepuerd vierzehen hundert jar, dannach in dem sibenunddreÿssigisten jare.