Císař Zikmund prohlašuje, že si jako legitimní dědic a přirozený vládce (tamquam heres et naturalis rex et princeps) Českého království velmi přeje jeho rozkvět, mír a jednotu, váží si velkého úsilí svatého koncilu o navrácení téhož království (pro reduccione felici illius regni) a sám od prvního vyklíčení tohoto zla (a prima pullulacione labus illius) až do dnešních dnů vynakládá v tomto směru mnoho úsilí, protože si nepřeje, aby nebyl shledán nedostatečným, a to zejména pokud jde o časné záležitosti (nolentes, ut in nobis aliquid videatur deficere, potissime in hiis, que temporalitatem concernunt).
Císař Zikmund jmenuje (facimus, constituimus, creamus et ordinamus) svým zmocněncem (nostrum verum, legittimum, certum et indubitatum procuratorem) urozeného Oldřicha z Rožmberka (nobilem Ulricum de Rozenberg), v něhož má velkou důvěru pro jeho věrnost a stálost, horlivost a neobyčejnou prozíravost (actorem, factorem negociorumque nostrorum gestorem, dantes et concedantes eidem plenam et omnimodam potestatem), aby zprostředkoval obnovení míru a jednoty v Českém království a v sousedních zemích (pax, unio et concordia in ipso regno Bohemie ac terris circumvicinis) na Zikmundově místě (nostro nomine et auctoritate nostra) s Boží pomocí a podle svých nejlepších schopností. Zikmund uděluje také Oldřichovi pro dobro Českého království a jeho obyvatel pravomoc (plenam omnimodam et liberam auctoritatem, potestatem, facultatem et mandatum sufficiens) odstranit neshody (dissenciones) křesťanského lidu (de medio populi christiani) a nastolit jednotu a klid (unioque et tranquillitas), aby jednal (ad tractandum) společně nebo odděleně se všemi Čechy a Moravany (Bohemis et Moravis) jakéhokoli stavu, kteří se chtějí vrátit k poslušnosti církve (ad obedienciam sancte matris ecclesie redire volentibus), o následujících záležitostech, které Zikmundovi náleží z titulu světské vlády nad Českým královstvím (ad nos racione temporalitatis regni nostri Bohemie iure pertinere):
1. vhodné prostředky (vias, modos convenientes, necessarios, congruos et oportunos), skrze které bude opět vzkvétat a udržován sladký mír v jeho dědičném Království českém a v zemích jemu podřízených (terris ei subiectis).
2. smíření mezi Zikmundem a jeho odpůrci v Čechách a na Moravě (de reconciliando nobis omnes et singulos regnicolas ipsius regni nostri Bohemi nobis hucusque contrarios ac alios sibi de Moravia adherentes).
3. podmínky (de modo, via et forma), za nichž může být Zikmund přijat ve svém dědičném království (regnum ... hereditarium) a v jiných zemích tomuto království podřízených (alias terras nostras eidem subiectas), a může v nich vládnout a pobývat (suscipiendi et reassumendi ... intrandi, regendi et in eisdem pacifice commorandi).
4. majetky, které patří císaři Zikmundovi nebo jiným, ale byly jim zadrženy (de ac super retencione) nebo zabaveny během válečné vřavy (bonorum ... occupatorum … sub presencium guerrarum disturbine) skrze Čechy, Moravany a jiné (per Bohemos, Moravos et alios); taktéž navrácení (de restitucione) zabraného majetku (de bonis inmobilibus ... occupatis) kostelům a klášterům (ad sacrosanctas ecclesias venerabiliaque monasteria atque loca sancta), jeho české královské komoře (ad nostrum tamquam regis Bohemie fiscale dominium et cameram) a všem církevním i světským knížatům, hrabatům, baronům, šlechticům, obcím, městům, měšťanům (burgenses, cives) a všem ostatním podle práva a zvyklostí Království českého, aby se každý v království mohl ujmout držby svých nemovitostí bez překážek (unusquisque de regno Bohemie ad possessionem suorum bonorum inmobilium admittatur pacifice et introducatur).
Dále Zikmund uděluje (damus et concedimus) Oldřichovi plnou moc (plenam et omnimodam auctoritatem et potestatem) k důkladnému obnovení míru, klidu a prosperity (pro uberiori reformacione pacis et tranquillitatis ac salubris status ... felici restauracione) v Českém království a ke slávě Boha, skrze něhož žije a vládne, a jemuž obětuje své skutky (ad honorem regis regum, per quem vivimus et regnamus, cui omnes actus nostros offerimus, cui omne, quod bene agimus, imputamus), k vyjednávání (tractandi et concludendi) s těmi v Čechách a na Moravě, kteří ho chtějí uznat za svého přirozeného krále (nosque in suum verum naturalem dominum suum regem Bohemie recognoscere et suscipere volentibus). Oldřich by měl:
1. přijmout je do jeho císařské milosti (recipiendi et assumendi ... graciam pollicitandi, dandi et benigne tribuendi),
2. odpustit a prominout jejich zločiny spáchané v minulosti, včetně urážky majestátu (iniurias, dampna, culpas, transgressiones, offensas, crimina quoque eciam lese maiestatis ... remittendi, relaxandi et dimittendi),
3. obnovit jejich majetek a panství ležící v království, jakož i jejich privilegia a svobody, kterých dříve požívali (restituendi ... terras, civitates, castra, dominia, predia, bona et iurisdictiones ... privilegia, libertates, honores, dignitates, famam atque statum),
4. amnestovat přestupky spáchané osobami z Čech a Moravy a jejich přívrženci podle Oldřichova uvážení (dandique et concedendi ... generalem et specialem abolicionem et remissionem de omnibus per eosdem Boemos, Moravos et alios suos adherentes perpetratis, prout sibi visum fuerit melius expedire),
5. ujistit Zikmundovým jménem (ad assecurandum), že každý v království, ať už je jakéhokoli postavení, i království samo bude zachováno ve všech svých právech, výsadách, svobodách, milostech a poctách, a
6. obecně (generaliter) se věnovat všem ostatním záležitostem, kterým by se věnoval sám Zikmund, kdyby byl osobně přítomen, a to i těm, ke kterým by byla požadována zvláštní plná moc vykračující nad rámec zde uvedených záležitostí (eciam si talia essent, que mandatum maius isto exigerent speciale).
Nakonec Zikmund svým královským slovem slibuje (promittentes), že bude souhlasit se všemi záležitostmi a rozhodnutími, které Oldřich od této chvíle učiní, projedná a dohodne, a že je v případě potřeby a na požádání potvrdí svými císařskými listinami.
- Zikmund Lucemburský: sigismundus dei gracia romanorum imperator semper augustus ac hungarie bohemie dalmacie croacie rame servie galicie lodomerie cumanie bulgarieq. rex et lucemburgensis (avers), aquila ezechielis sponse missa est de celis volat ipsa sine meta quo nec vates nec propheta evolabit alcius (revers); majestátní mincovní pečeť z přírodního vosku; odtržena od listiny, původně pravděpodobně přivěšená na černo-zlaté šňůře (LOR I, s. 169, č. 242 )
- Dole vpravo: Ad mandatum domini imperatoris Caspar Sligk miles cancellarius
- Na rubu registraturní poznámka: Registrata Marquardus Brisacher
- A: SOA Třeboň; Historica Třeboň; sign. 342
- B: ANM Praha; C ‒ Muzejní diplomatář; sub dato
- A: https://digi.ceskearchivy.cz/111408
- B: N/A
- UB II, s. 517, č. 39 (latina)
- Schmidt 1894 / 1895, s. 321, č. 18 (němčina)
- RI XI, č. 10104 (němčina)
- RI XI NB/3, s. 224‒228, č. 163 (němčina)
- Palacký 1854a, s. 153
- Palacký 1851, s. 286
- Tomek 1879-IV, s. 630
- Schmidt 1894 / 1895, s. 197‒198 (podezření z falšování, viz komentář)
- Mareš 1895, s. 378
- Kubíková 2004, s. 73
Jediný, kdo vyjádřil pochybnosti o pravosti listiny, byl Schmidt 1894 / 1895, který považoval za nepravděpodobné, že by Oldřich z Rožmberka obdržel od Zikmunda tak dalekosáhlé pravomoci, o nichž navíc nejsou v korespondenci žádné zmínky. Mareš 1895 tyto námitky odmítl na základě vnějších a vnitřních znaků listiny, které jednoznačně odpovídají kancelářské praxi. Rynešová (LOR I, s. 166‒167, č. 242 ) rovněž argumentovala pro pravost této listiny, ačkoli poukazuje na to, že plná moc pro Oldřicha neměla prakticky žádný vliv na jednání obou osob. Zikmund nadále vedl příslušná politická jednání sám jako zástupce Českého království. Z formálního hlediska není listina v žádném případě podezřelá.