Kanovník olomouckého kostela Mikuláš Gramus (Nicolai Gramus, canonici ecclesie Olomucensis) žádá papežský stolec, aby byly uznány a potvrzeny obsah a postupy vyplývající z níže specifikované papežské listiny, která mu byla udělena na provizi k prebendě ve Vlaštovičkách (in Wlastowicz), jež náleží olomouckému kostelu, a jejíž roční důchod nepřevyšuje pět hřiven stříbra. Svou žádost zdůvodňuje následovně: poté co na základě opčního práva obvyklého v olomouckém kostele přijal jinou prebendu olomoucký kanovník Jan Usk (Johannem Usk), uvolnila se prebenda olomouckého kostela ve Vlaštovičkách, a zmíněný Mikuláš Gramus ji v legitimním termínu nabyl opčním právem poté, co se nejprve vzdal prebendy v Kobeřicích (in Pepricz). Protože si nebyl jistý, zda takovéto přijetí prebendy na základě opčního práva nebylo protiprávní, žádal papežský stolec, aby nařídil udělit mu provizi k zmíněné prebendě apoštolskou autoritou.1 Protože v statutech olomouckého kostela je stanoveno, že nikdo nemůže činit opci, aniž by obvyklým způsobem nesídlil u řečeného kostela, měl řečený Mikuláš Gramus, který zde v době své opce nepobýval, a o čemž se uvedená papežská listina nezmiňuje, pochybnosti, zda tato listina nesvědčí o zamlčení tohoto faktu, což by mohlo vést do budoucna k tomu, že bude ohledně této prebendy právně napadán. Žádal tedy papežský stolec o potvrzení platnosti této listiny a zároveň o to, aby v žádané listině byla učiněna výslovná zmínka, že doposud nesídlil u řečeného kostela.
Kněz olomoucké diecéze Mikuláš Durrer z Glubczyc (Nicolaus Durrer de Lupschicz, presbiter Olomucensis diocesis) žádá papežský stolec, aby byl uveden ke všem právům (surrogare) na kanonikát a prebendu vratislavského kostela (ecclesie Wratislaviensis), kterých se vzdal v níže uvedeném sporu o ně apoštolský písař Petr Suermunt (Petrus Suermunt, litterarum apostolicarum scriptor). Zároveň žádá, aby mu byla k uvedeným kanonikátu a prebendě udělená provize v případě, že by se v uvedeném sporu ukázalo, že ani jedna ze stran (si neutrum) níže uvedeného sporu by k nim neměla právo. Roční důchod zmíněných kanonikátu a prebendy nepřevyšuje 14 hřiven stříbra a s týdenní dávkou (quotitdianis distribucionibus) 15 hřiven stříbra. Nejprve se spor řešil u apoštolského soudního dvora mezi olomouckým kanovníkem Mikulášem Gramusem (Nicolaus Gramus) a Michaelem Beyerem (Michael Beyer) poté, co se řečené kanonikát a prebenda uvolnily smrtí Heřmana z Borsnicz (Hermanni Borsnicz). Později v apelačním procesu vstoupil do sporu zmíněný Petr Suermunt a získal jiný definitivní rozsudek. Tím vznikl spor mezi řečeným Mikulášem Gramusem a tehdy ještě žijícím Petrem Suermuntem, v němž došlo k určitým procesním krokům, vyjma rozsudku.2 Pak bylo ale některými řečeno, že zmíněný papežský písař Petr se svobodně vzdal svých práv na řečený kanonikát s prebendou, jehož právo držby přijal na základě vykonání tří rozsudků zmíněný Mikuláš Gramus, do rukou jistého papežského auditora, který ji z moci papežské přijal. Tomuto papežskému udělení nemá vadit (non obstantibus), že drží stálý vikariát v olomouckém kostele.
Papež Martin V. schvaluje obě supliky bez výhrad (Fiat ut petitur pro utroque O.).
1: MVB VII/1, s. 34, č. 70 .2: MVB VII/1, s. 16, č. 30 ; MVB VII/1, s. 16‒17, č. 31 ; viz též 1419_09_04b.
- A: N/A
- B: AAV; R. Suppl. 146 (lib XIV de vacantibus per fiat a. tercio)