Pražský kanovník, mistr svobodných umění, bakalář církevního práva a držitel farního kostela v Domažlicích Jan Heřmanův z Kralovic (Johannes Cralowicz, canonicus Pragensis, magister in artibus et bacalarius in decretis, tunc ecclesiam parrochialem in Tusta Pragesis diocesis obtinens) žádá papežský stolec o abolici z nezpůsobilosti, vzniklé kvůli níže specifikovaným transakcím s církevními benefici, a o udělení provize, případně o příkaz k udělení provize k děkanství a optované prebendě pražského kostela. Svou žádost zdůvodňuje následovně: za vlády tuskulského biskupa Baldassara, který byl ve své obedienci nazýván Janem XXIII. (Baldassare, episcopo Tusculano, tunc Johanne vicesimotercio nuncupato in sua obediencia), se uvolnilo smrtí notáře apoštolského stolce Františka z Benešova, jenž byl také referendářem, komorníkem a podjáhnem papežů Urbana VI. a Bonifáce IX. (Francisci de Benossow, apostolice sedis notarii ac quondam Urbani sexti et Bonifacii noni referendarii, cubicularii et subdiaconi), a zemřel mimo kurii, arcijáhenství většího kostela pražského (maioris ecclesie Pragensis), které je zde kurátní úřad i důstojenství. Zmíněný Jan z Kralovic poté přijal toto arcijáhenství řádnou autoritou nedbaje apoštolských rezervací, o nichž však tehdy nevěděl. A pak, poněvadž držel společně arcijáhenství a řečený farní kostel v Domažlicích a pobíral z nich důchody proti ustanovení „Execrabilis“1 i jiným sankcím, se tohoto arcijáhenství vzdal; následně ho opět přijal směnou s jistým Mikulášem Kozlíkem (Nicolao Cozlik) za kanovnictví a prebendu mělnického kostela (ecclesie Melnicensis) a tato směna byla učiněna řádnou autoritou a mimo kurii. Potom ho opět držel delší čas společně s jiným farním kostelem a pobíral z nich důchody. Poté se arcijáhenství opět vzdal z důvodu směny učiněné řádnou autoritou a mimo kurii s Mikulášem Jindřichovým z Prahy (Nicolao Henrici de Praga) za stále kanovnictví u kostela sv. Jiří na Pražském Hradě (in ecclesia s. Georgii in castro Pragensi), a toto beneficium přijal a držel společně se zmíněným farním kostelem v Domažlicích, pobíraje z nich důchody. Pak opět z důvodu směny učiněné řádnou autoritou a mimo kurii se tohoto beneficia s farním kostelem vzdal a směnil je s jakýmsi Bohuslavem z Krnova (Bohuslao de Krnowia) za děkanství většího kostela pražského, které je tam kurátním úřadem i důstojenstvím; posléze si k tomuto děkanství vyžádal (optavit), dle práva a zvyku řečeného kostela, prebendu, která se uvolnila smrti Václava z Obory (Wenceslai de Radcz) mimo kurii, a které se vzdal řečený Bohuslav z Krnova. Tato beneficia pak držel a pobíral z nich skutečně důchody. Papežský stolec však udělil provizi k takto uprázdněnému děkanství a prebendě pražského kostela rektorovi farního kostela v Gremsdorfu v bamberské diecézi Osvaldovi z Mengersreutu (Oswaldus de Meyngersreuut, rector parrochialis ecclesie in Grensdorff Bambergensis diocesis), který předložil spor o zmíněné děkanství k papežské kurii. V době, kdy ještě nedošlo k vykonání citace „ad partes“ zmíněného Jana, rozhodl se uvedený žalobce svobodně rezignovat na svou papežskou provizi a všechna práva, která mu v tomto sporu náležela, a to také nyní učinil k rukám papeže. Proto zmíněný Jan z Kralovic, který byl již před dlouhým časem oloupen husity (per Hussitas) o všechny důchody ze svých beneficií, žádá papežský stolec o zmíněnou abolici z nezpůsobilosti, o přijetí rezignace zmíněného Osvalda, a o udělení provize k zmíněnému děkanátu a optované prebendě pražského kostela, jejichž důchody v prvním případě nepřevyšují 40 a v druhém případě také 40 hřiven stříbra, a které se uvolnily jakýmkoliv způsobem nebo zmíněným odstoupením Osvalda z Mengersreutu či rezignaci jistého kněze pražské diecéze Martina, ať už by se tak stalo u kurie před papežem či vicekancléřem nebo mimo kurii. Žádá také, pakliže by to bylo užitečné, aby tak bylo učiněno s výše uvedeným udělením, schválením a přijetím zmíněné rezignace, a také, nakolik to bude nutné, aby bylo výslovně uvedeno, že před časem papež Jan XXIII. uznal řečeného Jana z Kralovic ve věci arcijáhenství většího kostela pražského a zmíněného farního kostela za způsobilého k jejich držbě a obě beneficia mu udělil, stejně tak, aby bylo uvedeno, že sice nechal papež Martin V. poté vydat o výše uvedené habilitaci a provizi listinu s incipitem „Racioni congruit“, ale podle znění této listiny scházely výše uvedené záležitosti o odstoupeních z beneficií a o nových uděleních, proto by mělo být v kanceláři zřejmé, že byla apoštolskou autoritou podpořena držba kanonikátu s prebendou většího pražského kostela a kostela sv. Petra na Vyšehradě (s. Petri Wissegradensis Pragensis diocesis) s udělením, že je lze doživotně držet společně i proti určitým konstitucím a nařízením; roční důchod obou zmíněných beneficií nepřevyšuje 55 hřiven stříbra.2
Papež Martin V. schvaluje supliku na doživotí (Fiat ad vitam O.)
Klerik pražské diecéze, mistr svobodných umění a bakalář církevního práva, Jakub Václavův z Kralovic, vyhnanec, (Jacobus Wenceslai de Cralowicz, magister in artibus et bacalarius in decretis, clericus Pragensis diocesis, exul) který byl oloupen o své příjmy a majetky husity a viklefisty (per Hussitas et Wyklefistas), žádá papežský stolec, aby mu udělil provizi k arcijáhenství pražského kostela (ecclesie Pragensis), jehož roční důchod nepřevyšuje 55 hřiven stříbra, a k farnímu kostelu v Domažlicích, jehož roční důchod nepřevyšuje 50 hřiven stříbra, a obě beneficia se uvolnila tak, jak je uvedeno v předchozí suplice; zároveň žádá o dispens, aby mohl obě beneficia držet společně po dobu pěti let. Těmto udělením nemá vadit, že v předchozí suplice zmíněný Mikuláš Jindřichův z Prahy držel výše uvedené arcijáhenství snad více než osm let a jistý Václav držel zmíněný farní kostel v Domažlicích po více než sedm let, a v obou případech nespravedlivě; dále nemá vadit, že vede v apoštolském soudním paláci spor o kapli svatého Mořice na Pražském Hradě (capella s. Mauricii in castro Pragensi), která je sinekurní, a jejíž roční důchod nepřevyšuje osm hřiven stříbra; také že mu papež Martin V. nedávno udělil kanonikát a prebendu pražského kostela, které se uvolnily určitým způsobem a jejichž roční důchod nepřevyšuje 25 hřiven stříbra; také nemá vadit polovina prebendy téhož většího kostela pražského a oltář sv. Michaela v sakristii řečeného kostela (altari s. Michaelis in sacristia dicte maioris ecclesie), jejichž roční důchod nepřevyšuje v prvním případě 12 a v druhém případě sedm hřiven stříbra.
Mistr svobodných umění a rektor kaple sv. Mořice na Pražském hradě Jakub Václavův z Kralovic (Jacobus Wenceslai de Cralowicz, rector capelle s. Mauricii in castro Pragensi) žádá papežský stolec o nové udělení poloviny prebendy většího kostela pražského (maioris ecclesie Pragensis) a potvrzení jejího nabytí formou směny výše uvedené kaple za polovinu řečené prebendy, kterou držel Řehoř Tomášův z Prahy (Gregorio Thome de Praga). Výše řečený žadatel zmíněnou polovinu prebendy nyní sice drží, ale nebyl si jist, zda směna, udělení a nabytí prebendy proběhlo v souladu s právem a ustanoveními apoštolského stolce, proto žádal o novou provizi z moci papežské. Tomuto udělení nemá vadit totéž, co je uvedeno v předchozí suplice.
Papež Martin V. schvaluje supliku v obou případech bez výhrad (Fiat ut petitur pro utroque O.).
1: Vyhlášená 19. 11. 1317 papežem Janem XXII; Extrav. Jo. XXII, tit. III de praebendis et dignitatibus, in: CIC II, col. 1207-1210; ke konstituci viz Lux 1904, s. 26-27.2: Tatáž suplika s pozdějším datem 20. března 1423 je zapsána ve stejné knize papežských register suplik ještě jednou s drobnými změnami v jakosti obou udělovaných beneficií; uvádí se zde odhad důchodů děkanství a prebendy na 45 hřiven stříbra; také signatura zní jinak: Fiat ut petitur et habilitamus O.
- A: N/A
- B: AAV; R. Suppl. 166 (lib. III de vacantibus per fiat a. sexto)