z 209 stránek
Titul
1
2
3
4
5
6
Předmluva
7
8
9
10
Edice
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
Doslov
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
Poznámky
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
Literatura
207
208
Obsah
209
- s. 63: ...jedy otrávený, nebýt solí proroků trochu zpříjemněný; ve víno tě Kristus Pán, vodo, zhoubná k pití, když byl pozván na svatbu, musel...
- s. 65: ...také její vady. Voda: K zjevu Boží Trojice při křtu Krista Pána milost, býti svědkyní, mně jediné dána; proto Boží lásky zdroj...
- s. 73: ...v srdci zaslepení! Hromaditi poklady věru správné není. Proto praví Kristus Pán, jakž i já vám sdělím: Což jsem s tebou nesmluvil...
- s. 125: ...nic nenese, není milost dána: tak se stává tržištěm církev Krista Pána. Záletníkem vyslaným kuchařku dá svésti, a tak v jeho štěstí...
Název:
Písně žáků darebáků : Výbor ze středověké poesie žákovské. Část 2., Skladby satirické a parodistické
Autor:
Mertlík, Rudolf
Rok vydání:
1951
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
209
Počet stran předmluvy plus obsahu:
209
Obsah:
- 1: Titul
- 7: Předmluva
- 11: Edice
- 180: Doslov
- 192: Poznámky
- 207: Literatura
- 209: Obsah
upravit
Strana 1
PÍSNĚ ŽÁKŮ DAREBÁKŮ
PÍSNĚ ŽÁKŮ DAREBÁKŮ
Strana 2
Strana 3
Strana 4
N
N
Strana 5
PÍSNĚ ŽÁKŮ DARE BÁKŮ VÝBOR ZE STŘEDOVĚKÉ POESIE ŽÁKOVSKÉ ČÁST 2. SKLADBY SATIRICKÉ A PARODISTICKÉ PRAHA 1951 MELANTRICH
PÍSNĚ ŽÁKŮ DARE BÁKŮ VÝBOR ZE STŘEDOVĚKÉ POESIE ŽÁKOVSKÉ ČÁST 2. SKLADBY SATIRICKÉ A PARODISTICKÉ PRAHA 1951 MELANTRICH
Strana 6
Ze středověké latiny vybral, přeložil, doslovem a poznámkami doplnil Rudolf Mertlík. Obálka, vazba a grafická úprava Zdeněk Sklenář.
Ze středověké latiny vybral, přeložil, doslovem a poznámkami doplnil Rudolf Mertlík. Obálka, vazba a grafická úprava Zdeněk Sklenář.
Strana 7
PŘEDMLUVA Středověká literatura satirická, z níž se v tomto díle podává výbor, je — jako každá jiná literatura — obrazem své doby. Dokud historikové věřili, že středověk byl dobou pohody a klidu, „sociální harmonie“ a spokojenosti lidí, pohlíželi badatelé na středověkou satiru jako na učenou hříčku, na zálibu kněží a laiků, jež zasluhuje pozornost leda literárních historiků. Historie však nezvratně prokázala, že toto idylické líčení dáv- ných dob patří do říše pohádek a bájí, že středověk — jako vše- chna období třídní společnosti — byl vyplněn stálým a nemilosrd- ným třídním bojem. Marxistická historiografie dokazuje znovu a znovu falešnost a reakčnost „idylických“ představ, které hlásala buržoasní (hlavně romantická) historiografie o minulosti a na konkretním historickém materiále dokazuje a pozoruje třídní boje v minulosti. Důležitým pramenem našeho poznání o těchto bojích jsou sa- tiry. V satirách autoři, většinou anonymové, tepají nejhorší zlo- řády a nešvary současné společnosti, pozvedávají svůj hlas proti šlechticům, králi, církvi a všem ostatním složkám společnosti, varují a nabádají. Satiry a parodie jsou zbraní autorům — a skupinám, jež representují — v stálém boji, jenž jest pro feu- dální společnost, jakožto společnost třídní, příznačný. Ze satir poznáváme mnohé rysy vládnoucích tříd lépe a plastičtěji než z učených traktátů a kronik. Dovídáme se o vydírání poddaných, o hrabivosti pánů a duchovních, šejdířství měštanů, o úplatnosti soudců a úředníků. Ze satir získáváme názorný obraz o ubohém a nuzném životě vykořistovaných, o přepychu, nádheře a lakomství vykořisťovatelů. Bylo by ovšem chybou představovat si středověké satiry a pa- rodie jako jednolitý, sourodý celek. Zachovány jsou satiry, psané
PŘEDMLUVA Středověká literatura satirická, z níž se v tomto díle podává výbor, je — jako každá jiná literatura — obrazem své doby. Dokud historikové věřili, že středověk byl dobou pohody a klidu, „sociální harmonie“ a spokojenosti lidí, pohlíželi badatelé na středověkou satiru jako na učenou hříčku, na zálibu kněží a laiků, jež zasluhuje pozornost leda literárních historiků. Historie však nezvratně prokázala, že toto idylické líčení dáv- ných dob patří do říše pohádek a bájí, že středověk — jako vše- chna období třídní společnosti — byl vyplněn stálým a nemilosrd- ným třídním bojem. Marxistická historiografie dokazuje znovu a znovu falešnost a reakčnost „idylických“ představ, které hlásala buržoasní (hlavně romantická) historiografie o minulosti a na konkretním historickém materiále dokazuje a pozoruje třídní boje v minulosti. Důležitým pramenem našeho poznání o těchto bojích jsou sa- tiry. V satirách autoři, většinou anonymové, tepají nejhorší zlo- řády a nešvary současné společnosti, pozvedávají svůj hlas proti šlechticům, králi, církvi a všem ostatním složkám společnosti, varují a nabádají. Satiry a parodie jsou zbraní autorům — a skupinám, jež representují — v stálém boji, jenž jest pro feu- dální společnost, jakožto společnost třídní, příznačný. Ze satir poznáváme mnohé rysy vládnoucích tříd lépe a plastičtěji než z učených traktátů a kronik. Dovídáme se o vydírání poddaných, o hrabivosti pánů a duchovních, šejdířství měštanů, o úplatnosti soudců a úředníků. Ze satir získáváme názorný obraz o ubohém a nuzném životě vykořistovaných, o přepychu, nádheře a lakomství vykořisťovatelů. Bylo by ovšem chybou představovat si středověké satiry a pa- rodie jako jednolitý, sourodý celek. Zachovány jsou satiry, psané
Strana 8
autory náležejícími různým třídám, a pochopitelně obrážejí jed- notlivé skladby zájmy svých autorů a jejich třídních zájmů. Nej- početnější jsou zachované skladby z per kleriků (duchovních), mezi něž patří též vesměs skladby vydané v tomto výboru; již jazyk (latina) těchto skladeb dokazuje, že nejde o skladby lido- vých autorů, ba že tyto skladby ani nebyly určeny pro lid. Jsou projevem citů a tužeb nižšího kleru, do značné míry potulných studentů žebráků — scholárů. Na první pohled by mohlo překvapit, že veliká většina satir a parodií autorů-kleriků je zaměřena na zlořády církve. Avšak tento fakt je jen zdánlivě překvapivý. Duchovní netvoří jednolitý celek, mezi nimi jsou ostré sociální protiklady; vedle bohatých biskupů, kanovníků a opatů patří mezi duchovní i drobní klerici, najímaní od bohatých prelátů na zpívání mší a vykonávání církev- ních obřadů více méně jako nádeníci, kteří vykonávají vlastní cír- kevní funkci bohatých hodnostářů a dostávají za to pouze několik grošů. K tomu přistupovalo, že církevní správa se od 12. stol. stále zřetelněji měnila ve správu finanční, která zatěžovala nižší duchovenstvo řádnými i mimořádnými dávkami. Horování proti lakotě církve a papežské kurie bylo výrazem odporu proti různo- rodým nátlakům a podvůdkům, kterými církevní hierarchie získá- vala prostředky pro svůj nákladný život. Mnohé nářky a satirické motivy se staly postupem doby schematy středověké literatury. Mimo to je nutno si uvědomit, že okruh lidí, kteří se dově- děli o těchto básních, byl poměrně malý, přirozeně omezený na ty lidi, kteří znali latinu. Církev proto též takové autory, kteří ne- rozšiřovali své satiry mezi lid, většinou nepronásledovala. Věděla, že pro ni tyto latinské básně nepředstavují vážné nebez pečí, že se obyčejný lid — jehož se obávala — o nich nedoví. Nelze tudíz brát tyto latinsky psané satiry jako doklad lidového odporu proti církvi, ale jako svědectví zasvěcených svědků o skutečném posta- vení církve, o praktikách a zlořádech církevní hierarchie. 8
autory náležejícími různým třídám, a pochopitelně obrážejí jed- notlivé skladby zájmy svých autorů a jejich třídních zájmů. Nej- početnější jsou zachované skladby z per kleriků (duchovních), mezi něž patří též vesměs skladby vydané v tomto výboru; již jazyk (latina) těchto skladeb dokazuje, že nejde o skladby lido- vých autorů, ba že tyto skladby ani nebyly určeny pro lid. Jsou projevem citů a tužeb nižšího kleru, do značné míry potulných studentů žebráků — scholárů. Na první pohled by mohlo překvapit, že veliká většina satir a parodií autorů-kleriků je zaměřena na zlořády církve. Avšak tento fakt je jen zdánlivě překvapivý. Duchovní netvoří jednolitý celek, mezi nimi jsou ostré sociální protiklady; vedle bohatých biskupů, kanovníků a opatů patří mezi duchovní i drobní klerici, najímaní od bohatých prelátů na zpívání mší a vykonávání církev- ních obřadů více méně jako nádeníci, kteří vykonávají vlastní cír- kevní funkci bohatých hodnostářů a dostávají za to pouze několik grošů. K tomu přistupovalo, že církevní správa se od 12. stol. stále zřetelněji měnila ve správu finanční, která zatěžovala nižší duchovenstvo řádnými i mimořádnými dávkami. Horování proti lakotě církve a papežské kurie bylo výrazem odporu proti různo- rodým nátlakům a podvůdkům, kterými církevní hierarchie získá- vala prostředky pro svůj nákladný život. Mnohé nářky a satirické motivy se staly postupem doby schematy středověké literatury. Mimo to je nutno si uvědomit, že okruh lidí, kteří se dově- děli o těchto básních, byl poměrně malý, přirozeně omezený na ty lidi, kteří znali latinu. Církev proto též takové autory, kteří ne- rozšiřovali své satiry mezi lid, většinou nepronásledovala. Věděla, že pro ni tyto latinské básně nepředstavují vážné nebez pečí, že se obyčejný lid — jehož se obávala — o nich nedoví. Nelze tudíz brát tyto latinsky psané satiry jako doklad lidového odporu proti církvi, ale jako svědectví zasvěcených svědků o skutečném posta- vení církve, o praktikách a zlořádech církevní hierarchie. 8
Strana 9
Většina satir, pojatých do tohoto výboru, vznikla v západní a jižní Evropě, kde se rozpory mezi feudálními pány a církvi (rovněž uvnitř církve) záhy vyhranily. K satirám českého pů- vodu, až na jednu, nebylo zatím přihlíženo; u nás se rozmáhají proticírkevní satiry až v druhé polovině 14. stol., kdy se však současně objevují vskutku lidové, česky psané satiry, které při- spívají svým vlivem k vzniku husitského revolučního hnutí. Dnešní publikace těchto satir má však pro nás i aktuální vý- znam. Ukazuje historický obraz vysoké církevní hierarchie, jíz bylo vždy lhostejno vše ostatní kromě vlastního měšce a která byla ochotna prodat kohokoliv a kdykoliv, jen když jí z toho plynul zisk. Z důvodů úsporných bylo nutno tentokrát vytisknout jen český překlad básní bez souběžného latinského textu, který byl otištěn v první části „Písní žáků darebáků“ a jehož otištění bylo pů- vodně plánováno i pro tuto a třetí část latinské středověké tvorby básnické. FRANT. GRAUS 9
Většina satir, pojatých do tohoto výboru, vznikla v západní a jižní Evropě, kde se rozpory mezi feudálními pány a církvi (rovněž uvnitř církve) záhy vyhranily. K satirám českého pů- vodu, až na jednu, nebylo zatím přihlíženo; u nás se rozmáhají proticírkevní satiry až v druhé polovině 14. stol., kdy se však současně objevují vskutku lidové, česky psané satiry, které při- spívají svým vlivem k vzniku husitského revolučního hnutí. Dnešní publikace těchto satir má však pro nás i aktuální vý- znam. Ukazuje historický obraz vysoké církevní hierarchie, jíz bylo vždy lhostejno vše ostatní kromě vlastního měšce a která byla ochotna prodat kohokoliv a kdykoliv, jen když jí z toho plynul zisk. Z důvodů úsporných bylo nutno tentokrát vytisknout jen český překlad básní bez souběžného latinského textu, který byl otištěn v první části „Písní žáků darebáků“ a jehož otištění bylo pů- vodně plánováno i pro tuto a třetí část latinské středověké tvorby básnické. FRANT. GRAUS 9
Strana 10
Strana 11
ROZHOVOR HOJNOSTI S LAKOMCEM Pravila kdys Hojnost lakomci: — Všechno, po čem toužíš, dát ti chci. Chci plnou truhlici. — Staň se tak! A co chceš pak? — Chci mít dvě. Mějž si je! A co bys dál ještě si přál? — Kdyby ty truhlice čtyři byly, pak mi by opravdu postačily. — Takhle ty mluvíš bez ustání. I když ti splním toto přání, co budeš žít, nebudeš syt, vždy budeš chtít víc a víc mít. 11
ROZHOVOR HOJNOSTI S LAKOMCEM Pravila kdys Hojnost lakomci: — Všechno, po čem toužíš, dát ti chci. Chci plnou truhlici. — Staň se tak! A co chceš pak? — Chci mít dvě. Mějž si je! A co bys dál ještě si přál? — Kdyby ty truhlice čtyři byly, pak mi by opravdu postačily. — Takhle ty mluvíš bez ustání. I když ti splním toto přání, co budeš žít, nebudeš syt, vždy budeš chtít víc a víc mít. 11
Strana 12
O ÚPLATNOSTI CÍRKEVNÍCH SOUDŮ Ruka, která podplácí, hodné mění v nehodné; peníz smlouvy vyvrací, peníz v radě rozhodne; peníz války odvrací, peníz mírní tvrdost dne. Peníz místo práva u prelátů stává; jemu přednost dává i svěcená hlava. Právo trpí se všech stran, penězům když dá se v plen; od soudu je chudý hnán, hájí-li ho rozum jen; boháč je však uvítán, cenou peněz oceněn. Soudce se mu klaní, plní jeho přání; koho peníz brání, vítězství má v dlani. Nestrannost se potácí, peníze když velí v ní; i spor, jenž se kymácí, urovná soud církevní; odsoudí se chudáci, žaloba když kovem zní. 12
O ÚPLATNOSTI CÍRKEVNÍCH SOUDŮ Ruka, která podplácí, hodné mění v nehodné; peníz smlouvy vyvrací, peníz v radě rozhodne; peníz války odvrací, peníz mírní tvrdost dne. Peníz místo práva u prelátů stává; jemu přednost dává i svěcená hlava. Právo trpí se všech stran, penězům když dá se v plen; od soudu je chudý hnán, hájí-li ho rozum jen; boháč je však uvítán, cenou peněz oceněn. Soudce se mu klaní, plní jeho přání; koho peníz brání, vítězství má v dlani. Nestrannost se potácí, peníze když velí v ní; i spor, jenž se kymácí, urovná soud církevní; odsoudí se chudáci, žaloba když kovem zní. 12
Strana 13
O ÚPLATNOSTI CÍRKEVNÍCH SOUDŮ Vinným vždy se shledá, peníze kdo nedá; bezprávným je leda, dlaň když prázdnou zvedá. Prsty vládců k jmění lnou, tož peníze stahují; vykořistí kořist svou, aniž přízeň darují; viny, byť i cestou zlou, podle peněz zbavují. Andělů sbor stěží miluje sbor kněží, kterým o zisk běží, aniž mravy střeží. Dáte-li, my dáme pak výrok ten je v platnosti; zbožně mluví darebák k těm, již sypou v hojnosti; brání-li se ubožák, potlačen je s krutostí. S kapsou plnou zlata (prebenda s ní spjata!) dojde, kam kdo chvátá; dlaň dárce je svatá. Taková je soudní síň: vyhraje, kdo hodlá dát; má-li chudák peněz míň, donucen je pře se vzdát. S hnusem hnus, jed s jedem splyň; 13
O ÚPLATNOSTI CÍRKEVNÍCH SOUDŮ Vinným vždy se shledá, peníze kdo nedá; bezprávným je leda, dlaň když prázdnou zvedá. Prsty vládců k jmění lnou, tož peníze stahují; vykořistí kořist svou, aniž přízeň darují; viny, byť i cestou zlou, podle peněz zbavují. Andělů sbor stěží miluje sbor kněží, kterým o zisk běží, aniž mravy střeží. Dáte-li, my dáme pak výrok ten je v platnosti; zbožně mluví darebák k těm, již sypou v hojnosti; brání-li se ubožák, potlačen je s krutostí. S kapsou plnou zlata (prebenda s ní spjata!) dojde, kam kdo chvátá; dlaň dárce je svatá. Taková je soudní síň: vyhraje, kdo hodlá dát; má-li chudák peněz míň, donucen je pře se vzdát. S hnusem hnus, jed s jedem splyň; 13
Strana 14
O ÚPLATNOSTI CÍRKEVNÍCH SOUDŮ takový je dnešní řád, že naši lupiči, majetků daviči, na živé nalíčí, bažíce po chtíči. KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH Jsou přemnozí duchovní, z nichž se mnohý ptává, proč nad domem Páně as kohout často stává. Těm, kdo chtějí naslouchat, se tu proto dává v krátkosti a stručnosti o té věci zpráva. Kohout božím tvorem je tvorem divuhodným, jemu se kněz podobá mnohým rysem shodným, jsa všech duší farnosti představeným vhodným k ochraně všech věřících proti věcem škodným. — Kohout proti větru vždy na hřadu či kříži s nataženým zobákem ostražitě vzhlíží; 14
O ÚPLATNOSTI CÍRKEVNÍCH SOUDŮ takový je dnešní řád, že naši lupiči, majetků daviči, na živé nalíčí, bažíce po chtíči. KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH Jsou přemnozí duchovní, z nichž se mnohý ptává, proč nad domem Páně as kohout často stává. Těm, kdo chtějí naslouchat, se tu proto dává v krátkosti a stručnosti o té věci zpráva. Kohout božím tvorem je tvorem divuhodným, jemu se kněz podobá mnohým rysem shodným, jsa všech duší farnosti představeným vhodným k ochraně všech věřících proti věcem škodným. — Kohout proti větru vždy na hřadu či kříži s nataženým zobákem ostražitě vzhlíží; 14
Strana 15
KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH tak i kněz, jenž sotva zví, že se dábel blíží, ať ochrání stádo své a cestu mu zkříží. Hejno slepic veliké kohout řídí čile, pln starosti o ně je, pln péče a píle. Tak kněz, který v čele je duší značné síle, ať dělá a učí je, co je Bohu milé. Jako král je na hlavě kohout ozdobený, ostruhami jak rytíř chodí opatřený; tím více — čím víc má let — bývá opeřený, jeho zpěvem je sám lev v noci vystrašený. Tak také má státi kněz svému lidu v čele a ostruhou pobízet všechny zlenivělé, posilovat ve víře všechny zmalátnělé, aby králem nakonec mohl se zvát směle. 15
KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH tak i kněz, jenž sotva zví, že se dábel blíží, ať ochrání stádo své a cestu mu zkříží. Hejno slepic veliké kohout řídí čile, pln starosti o ně je, pln péče a píle. Tak kněz, který v čele je duší značné síle, ať dělá a učí je, co je Bohu milé. Jako král je na hlavě kohout ozdobený, ostruhami jak rytíř chodí opatřený; tím více — čím víc má let — bývá opeřený, jeho zpěvem je sám lev v noci vystrašený. Tak také má státi kněz svému lidu v čele a ostruhou pobízet všechny zlenivělé, posilovat ve víře všechny zmalátnělé, aby králem nakonec mohl se zvát směle. 15
Strana 16
KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH Kouhout chytí slepici a zle kárává ji; tepe ty, jež s cizími rády chodívají. Tak kněží své svěřence kárávati mají, kteří proti příkazům Páně hřešívají. Kohout zrno nalezne, ženám to hned sdělí, by se ty, jež miluje, na něm podílely. Kněží by ten zbožný mrav osvojit si měli, aby květy Písma tak druhým rozdíleli. Bazilišek z kohoutích vajíček se rodí, nedbalost pak duchovních sílu dábla plodí, když ty svoje svěřence nepořádně vodí o zločiny nedbaje, které spáse škodí. Kohout vždycky dobře ví, čas večerní že je a se svými svěřenci na hřad ihned spěje; 16
KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH Kouhout chytí slepici a zle kárává ji; tepe ty, jež s cizími rády chodívají. Tak kněží své svěřence kárávati mají, kteří proti příkazům Páně hřešívají. Kohout zrno nalezne, ženám to hned sdělí, by se ty, jež miluje, na něm podílely. Kněží by ten zbožný mrav osvojit si měli, aby květy Písma tak druhým rozdíleli. Bazilišek z kohoutích vajíček se rodí, nedbalost pak duchovních sílu dábla plodí, když ty svoje svěřence nepořádně vodí o zločiny nedbaje, které spáse škodí. Kohout vždycky dobře ví, čas večerní že je a se svými svěřenci na hřad ihned spěje; 16
Strana 17
KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH ani v noci nezmešká, že už svítá pěje, „Je čas k dílu božímu“ říc tím zamýšleje. Tak dobrý kněz pozemské věci zavrhuje a před trestem pekelným svůj lid zachraňuje; vzhůru cestu líbeznou k nebi ukazuje, když Pán s jasnou družinou k němu přistupuje. Kohout třeba v půlnoci do zpěvu se dává a před zpěvem ze všech sil rázně křídly mává; tak pečlivý duchovní hodin nočních dbává, k chvále Páně povždycky bez meškání vstává. Tato o kohoutu řeč nechať už vám stačí. Zajisté že snáz a líp všichni posluchači věci takto zpestřené do mysli si vtlačí, neboť spíš než po chlebu sáhnou po koláči. 2 Písně žáků 17
KOHOUT, VZOR DUCHOVNÍCH ani v noci nezmešká, že už svítá pěje, „Je čas k dílu božímu“ říc tím zamýšleje. Tak dobrý kněz pozemské věci zavrhuje a před trestem pekelným svůj lid zachraňuje; vzhůru cestu líbeznou k nebi ukazuje, když Pán s jasnou družinou k němu přistupuje. Kohout třeba v půlnoci do zpěvu se dává a před zpěvem ze všech sil rázně křídly mává; tak pečlivý duchovní hodin nočních dbává, k chvále Páně povždycky bez meškání vstává. Tato o kohoutu řeč nechať už vám stačí. Zajisté že snáz a líp všichni posluchači věci takto zpestřené do mysli si vtlačí, neboť spíš než po chlebu sáhnou po koláči. 2 Písně žáků 17
Strana 18
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VINO S VODOU NEMICHEJME Vnáším pravdu obnaženou, pestrým slovem okrášlenou, která stručně toto dí: Nikdy ať se neslučuje, nýbrž právě odděluje, co se k sobě nehodí. Nalijem-li v číši vinnou víno s vodou, sice splynou, ale toto splynutí nelze chválit, není chutné, spíš je nazvat bude nutné míchanicí k vrhnutí. Víno v sobě vodu cítí: „Kdo se mohl odvážiti nás dva spojit?“ zlostně lká — „Hni se, hybaj, at jsi venku, nemůžeme spolu sklenku plnit k blahu člověka. Bezcenná jsi, v hanbě těkáš, hledáš díry, jimiž vtékáš v špínu světských kaluží; na zemi bud botou třena, se zemí pak promíšena blátem buď, jak náleží. 18
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VINO S VODOU NEMICHEJME Vnáším pravdu obnaženou, pestrým slovem okrášlenou, která stručně toto dí: Nikdy ať se neslučuje, nýbrž právě odděluje, co se k sobě nehodí. Nalijem-li v číši vinnou víno s vodou, sice splynou, ale toto splynutí nelze chválit, není chutné, spíš je nazvat bude nutné míchanicí k vrhnutí. Víno v sobě vodu cítí: „Kdo se mohl odvážiti nás dva spojit?“ zlostně lká — „Hni se, hybaj, at jsi venku, nemůžeme spolu sklenku plnit k blahu člověka. Bezcenná jsi, v hanbě těkáš, hledáš díry, jimiž vtékáš v špínu světských kaluží; na zemi bud botou třena, se zemí pak promíšena blátem buď, jak náleží. 18
Strana 19
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME Tebou nelze zdobit stoly, tebou nelze komukoli k řeči jazyk roznítit; kdo se dříve smál a v žertu plynula mu slova se rtů, zachovává mrtvý klid. Kdo se lůčkem tebe zmocní, ať je zdravý, onemocní, pochroumáš mu útroby; v břiše hučí, větry vstanou, a když ven se nedostanou, pěkná muka nadrobí. Když je břicho na prasknutí, větry ze střev arci nutí z obou hrdel vyjíti; když se břicho uzdravit má, ve vzduchu to mocně hřímá " po škodlivém napití.“ Nato hned se voda ježí: „Hanebně tvůj život běží v samé bídě, v neštěstí; zdraví ztrácí piják vína, na dobrý mrav zapomíná, ocítá se na scestí. Po tobě má jazyk těžký, potácí se, jde-li pěšky, kdo měl s tebou líbánky; 19
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME Tebou nelze zdobit stoly, tebou nelze komukoli k řeči jazyk roznítit; kdo se dříve smál a v žertu plynula mu slova se rtů, zachovává mrtvý klid. Kdo se lůčkem tebe zmocní, ať je zdravý, onemocní, pochroumáš mu útroby; v břiše hučí, větry vstanou, a když ven se nedostanou, pěkná muka nadrobí. Když je břicho na prasknutí, větry ze střev arci nutí z obou hrdel vyjíti; když se břicho uzdravit má, ve vzduchu to mocně hřímá " po škodlivém napití.“ Nato hned se voda ježí: „Hanebně tvůj život běží v samé bídě, v neštěstí; zdraví ztrácí piják vína, na dobrý mrav zapomíná, ocítá se na scestí. Po tobě má jazyk těžký, potácí se, jde-li pěšky, kdo měl s tebou líbánky; 19
Strana 20
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VINO S VODOU NEMÍCHEJME slova plete, kdo tě chlastá, myslí, že zří světel na sta, vidí-li dva kahánky. Kdo je tobě nakloněný, vraždí lidi, svádí ženy — lumpové to ničemní; takoví ti tedy slouží, tací se v tvé slávě plouží ve světnici krčemní. Pro všechny své nepravosti nejsi volné do sytosti, malý soudek váže tě; já však mocnou v světě slynu, nespoutaně kam chci, plynu všemi kraji na světě. Napojit znám žíznivého, a kdo dbalý blaha svého, nezbytná jsem pro zdraví já, jež k římské basilice návštěvníků na tisíce svážím zblízka, z dálavy. " Víno nato: „Honosivá řeč tvá samý úskok skrývá; pravda, lodí přijmeš dost, ale potom v hněvu vstaneš, když loď praská, neustaneš — v tom je ta tvá prohnanost. 20
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VINO S VODOU NEMÍCHEJME slova plete, kdo tě chlastá, myslí, že zří světel na sta, vidí-li dva kahánky. Kdo je tobě nakloněný, vraždí lidi, svádí ženy — lumpové to ničemní; takoví ti tedy slouží, tací se v tvé slávě plouží ve světnici krčemní. Pro všechny své nepravosti nejsi volné do sytosti, malý soudek váže tě; já však mocnou v světě slynu, nespoutaně kam chci, plynu všemi kraji na světě. Napojit znám žíznivého, a kdo dbalý blaha svého, nezbytná jsem pro zdraví já, jež k římské basilice návštěvníků na tisíce svážím zblízka, z dálavy. " Víno nato: „Honosivá řeč tvá samý úskok skrývá; pravda, lodí přijmeš dost, ale potom v hněvu vstaneš, když loď praská, neustaneš — v tom je ta tvá prohnanost. 20
Strana 21
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME Kdo pak není s to tě píti, celé moře vysušiti, ztrácí všechnu bezpečnost. Pochroumaná loď se sklání — v důvěře kdo vstoupil na ni, ubírá se na věčnost. Já jsem božstvo, každý ví to, Ovidius dosvědčí to, já jen moudrost dávám všem. Každý z mistrů rozum ztrácí nepije-li, a též žáci pohrdají studiem. Lež od pravdy odděluje ten jen, kdo vždy usiluje píti víno nekřtěné. Po mně hluchý slyší zase, a kdo plakal, usmívá se, po mně slepý prohlédne, chromý běhá, stařec mládne, po tobě však hyne, vadne bujnost mládí zakrátko. Po mně svět vždy obrodí se, po tobě však nezplodí se nikdy žádné robátko. „Ty jsi bůh,“ zas voda vpadá, „po němž řádný člověk padá, zlý se mění v zlosyna; 21
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME Kdo pak není s to tě píti, celé moře vysušiti, ztrácí všechnu bezpečnost. Pochroumaná loď se sklání — v důvěře kdo vstoupil na ni, ubírá se na věčnost. Já jsem božstvo, každý ví to, Ovidius dosvědčí to, já jen moudrost dávám všem. Každý z mistrů rozum ztrácí nepije-li, a též žáci pohrdají studiem. Lež od pravdy odděluje ten jen, kdo vždy usiluje píti víno nekřtěné. Po mně hluchý slyší zase, a kdo plakal, usmívá se, po mně slepý prohlédne, chromý běhá, stařec mládne, po tobě však hyne, vadne bujnost mládí zakrátko. Po mně svět vždy obrodí se, po tobě však nezplodí se nikdy žádné robátko. „Ty jsi bůh,“ zas voda vpadá, „po němž řádný člověk padá, zlý se mění v zlosyna; 21
Strana 22
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME neovládá jazyk sice, ale žvaní u sklenice učeným být začíná. Nechat kletba božstvo stihne takové, jež ke zlu tíhne, zdroj a původ špatnosti. Co je dobré, tebou hyne, i užitek, který plyne zemím z vody hojnosti. — Čistá pravda je jen ve mně: úrodou já dařím země, po mně vše je v zeleni; neprší-li, usýchají stébla, zrna v celém kraji, vadnou květy, lupení; matka tvá, jež kol se vine, neprší-li, hyne, hyne, nerodí a nepne se, ani listí nevzroste jí, plazí se, schne kořen její, prázdná je a láme se. Když já chybím, hlad má země, v slzách celé lidské plémě děsí se a zachvívá; za mne žid i pohan stejně, za mne křesťan neochvějně prosby k Bohu vylívá. 22
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME neovládá jazyk sice, ale žvaní u sklenice učeným být začíná. Nechat kletba božstvo stihne takové, jež ke zlu tíhne, zdroj a původ špatnosti. Co je dobré, tebou hyne, i užitek, který plyne zemím z vody hojnosti. — Čistá pravda je jen ve mně: úrodou já dařím země, po mně vše je v zeleni; neprší-li, usýchají stébla, zrna v celém kraji, vadnou květy, lupení; matka tvá, jež kol se vine, neprší-li, hyne, hyne, nerodí a nepne se, ani listí nevzroste jí, plazí se, schne kořen její, prázdná je a láme se. Když já chybím, hlad má země, v slzách celé lidské plémě děsí se a zachvívá; za mne žid i pohan stejně, za mne křesťan neochvějně prosby k Bohu vylívá. 22
Strana 23
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VINO S VODOU NEMÍCHEJME Víno zvolá: „Opěváš se, chválíš se a holedbáš se, s jiné stránky vidím tě: když jsi všechněm takto známá, žes veskrze špína samá, vím to i já určitě. Kal a bláto v tobě plynou, sbíráš splašky pod latrinou smlčím hrůzu tvého dna; nákazu a odpad, špínu (přestanu už stříkat slinu), všechno rveš jak bezuzdná." — Voda vzkypí, hned se brání, a to nectné pomlouvání řádně vínu osolí: „Kdo je bůh ten, co v něm skryto, neutají (každý ví to), i když takto blábolí. Ta tvá řeč mě málo kruší, špatně však rtům boha sluší pomluvy tak hanebné. Nechci dál nést příkoří tvá, snášet jed, jímž ret tvůj plýtvá " nechť se vzdálí ode mne! — Víno praví: „Nemá ceny ten tvůj nářek uhlazený, vina s tebe nespadne; 23
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VINO S VODOU NEMÍCHEJME Víno zvolá: „Opěváš se, chválíš se a holedbáš se, s jiné stránky vidím tě: když jsi všechněm takto známá, žes veskrze špína samá, vím to i já určitě. Kal a bláto v tobě plynou, sbíráš splašky pod latrinou smlčím hrůzu tvého dna; nákazu a odpad, špínu (přestanu už stříkat slinu), všechno rveš jak bezuzdná." — Voda vzkypí, hned se brání, a to nectné pomlouvání řádně vínu osolí: „Kdo je bůh ten, co v něm skryto, neutají (každý ví to), i když takto blábolí. Ta tvá řeč mě málo kruší, špatně však rtům boha sluší pomluvy tak hanebné. Nechci dál nést příkoří tvá, snášet jed, jímž ret tvůj plýtvá " nechť se vzdálí ode mne! — Víno praví: „Nemá ceny ten tvůj nářek uhlazený, vina s tebe nespadne; 23
Strana 24
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME mnozí, kdož tě často pili, špínou tvou se zahubili dřív, než nastal konec dne. " Když to voda uslyšela, žasla, v pláči oněměla, vzdech a sten jí plnil hrud. „Pročpak mlčíš, tekutino, došel rozum?“ volá víno, „na lopatkách navždy buď! Já, jenž smyslil tuto hádku, sám ji zase skončím vkrátku, ke všem lidem volaje: Kdo křtí vodou víno čisté, proklet bud, a ty mu, Kriste, zabraň vejít do ráje! “ LEST A PODVOD VLADNOU VŠUDE... Muži, bratři, boží sluzi, nechci vám nahánět hrůzy, proboha však přejte sluchu řeči mé v truchlivém duchu. Z bolesti já světem se dal, tu i onde víru hledal, kdekoli však zrak můj slídí, v kněžstvu či u druhých lidí, ať jdu ven či do ústraní, kde je víra, nemám zdání. 24
RADY TÉTO VŠICHNI DBEJME: VÍNO S VODOU NEMÍCHEJME mnozí, kdož tě často pili, špínou tvou se zahubili dřív, než nastal konec dne. " Když to voda uslyšela, žasla, v pláči oněměla, vzdech a sten jí plnil hrud. „Pročpak mlčíš, tekutino, došel rozum?“ volá víno, „na lopatkách navždy buď! Já, jenž smyslil tuto hádku, sám ji zase skončím vkrátku, ke všem lidem volaje: Kdo křtí vodou víno čisté, proklet bud, a ty mu, Kriste, zabraň vejít do ráje! “ LEST A PODVOD VLADNOU VŠUDE... Muži, bratři, boží sluzi, nechci vám nahánět hrůzy, proboha však přejte sluchu řeči mé v truchlivém duchu. Z bolesti já světem se dal, tu i onde víru hledal, kdekoli však zrak můj slídí, v kněžstvu či u druhých lidí, ať jdu ven či do ústraní, kde je víra, nemám zdání. 24
Strana 25
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... Nikde není známka víry, bez víry svět žije širý. Nevěří si, jak se patří, otec se syny a bratři. Se základu svého spadla víra, jež tak pevně vládla. Místo ní lest sama zcela, co si zmane, volně dělá. A má vše v tak strašné moci, že ji nelze nijak zmoci. Cokoli lest nařizuje, to se též hned vyplňuje. Podvodu lid a s ním kněží oddaně u nohou leží. Podvod vládne kardinálům, papežům, biskupům, králům, všude lest poznamenává zákony a všechna práva. Modlitbu lest nahrazuje a vše v světě upravuje. Kdo se se lstí obírají, všechno v světě v moci mají Kdo ve lsti nezkušený je, zavržen je, bědně žije, všude jako hlupák sluje, jenž jména nezasluhuje. O PRELÁTECH Preláti v křesťanské obci chovají lest ve svém srdci, skrze ni prebendy mají 25
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... Nikde není známka víry, bez víry svět žije širý. Nevěří si, jak se patří, otec se syny a bratři. Se základu svého spadla víra, jež tak pevně vládla. Místo ní lest sama zcela, co si zmane, volně dělá. A má vše v tak strašné moci, že ji nelze nijak zmoci. Cokoli lest nařizuje, to se též hned vyplňuje. Podvodu lid a s ním kněží oddaně u nohou leží. Podvod vládne kardinálům, papežům, biskupům, králům, všude lest poznamenává zákony a všechna práva. Modlitbu lest nahrazuje a vše v světě upravuje. Kdo se se lstí obírají, všechno v světě v moci mají Kdo ve lsti nezkušený je, zavržen je, bědně žije, všude jako hlupák sluje, jenž jména nezasluhuje. O PRELÁTECH Preláti v křesťanské obci chovají lest ve svém srdci, skrze ni prebendy mají 25
Strana 26
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... a vše mocně ovládají. Jak to já posoudit mohu, tíhnou k prebendám, ne k Bohu. Za dar dávat zvykli sobě. Dej ty mně, pak dám já tobě. Do ruky si všichni hrají, chuďasů si nevšímají. Dají, když dáš a pak zase. O ty nuzné málo dbá se. K čemu mysl upínají? Boží dary prodávají, jež Bůh kázal zdarma dávat a nikoli rozprodávat. Šimoní, ač správné není, aby brali odškodnění. Divím se, co chtějí říci jednou před Boží stolicí, jaký vedli život celý, jak čestně a čím prospěli. Tam rod, pocty málo zmohou, nikomu nic nepomohou. Duše, jež zle nevedla si, jen ta dočká se tam spásy. Preláti, pak uvidíte, co tam všecko vytrpíte za svůj život, za svou hříšnost, tam, kde zadarmo je správnost. 26
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... a vše mocně ovládají. Jak to já posoudit mohu, tíhnou k prebendám, ne k Bohu. Za dar dávat zvykli sobě. Dej ty mně, pak dám já tobě. Do ruky si všichni hrají, chuďasů si nevšímají. Dají, když dáš a pak zase. O ty nuzné málo dbá se. K čemu mysl upínají? Boží dary prodávají, jež Bůh kázal zdarma dávat a nikoli rozprodávat. Šimoní, ač správné není, aby brali odškodnění. Divím se, co chtějí říci jednou před Boží stolicí, jaký vedli život celý, jak čestně a čím prospěli. Tam rod, pocty málo zmohou, nikomu nic nepomohou. Duše, jež zle nevedla si, jen ta dočká se tam spásy. Preláti, pak uvidíte, co tam všecko vytrpíte za svůj život, za svou hříšnost, tam, kde zadarmo je správnost. 26
Strana 27
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... O KANOVNÍCÍCH Za kanon se řády hodí, které kanovníci plodí, ač řád chce od řeholníka život bohoslužebníka, muže Bohu oddaného, kanovník nic nedbá jeho. Na kůru jen zřídka pějí, spíš se rynkem procházejí. Vojenský šat oblékají, jen o světské věci dbají, tím, co mají, podělují ty, kdo nic nezasluhují. A pak z toho, co jim zbylo, co by Bohu dát patřilo, když musí, jen skrovně dají. Tak lakomé srdce mají. O MNIŠÍCH A JEPTIŠKÁCH Ti, kdož v klášteřích čas tráví, neřídí se těmi mravy, které otci stanovili a jen za ošklivým pílí. Ač nosí šat klášternický, nejsou mysli čisté vždycky. Jeptišky a klášterníci jako světští smrtelníci vedou spory, hádanice, přou se a rvou převelice, neb pod mnišskou kutnou bývá 27
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... O KANOVNÍCÍCH Za kanon se řády hodí, které kanovníci plodí, ač řád chce od řeholníka život bohoslužebníka, muže Bohu oddaného, kanovník nic nedbá jeho. Na kůru jen zřídka pějí, spíš se rynkem procházejí. Vojenský šat oblékají, jen o světské věci dbají, tím, co mají, podělují ty, kdo nic nezasluhují. A pak z toho, co jim zbylo, co by Bohu dát patřilo, když musí, jen skrovně dají. Tak lakomé srdce mají. O MNIŠÍCH A JEPTIŠKÁCH Ti, kdož v klášteřích čas tráví, neřídí se těmi mravy, které otci stanovili a jen za ošklivým pílí. Ač nosí šat klášternický, nejsou mysli čisté vždycky. Jeptišky a klášterníci jako světští smrtelníci vedou spory, hádanice, přou se a rvou převelice, neb pod mnišskou kutnou bývá 27
Strana 28
LEST A PODVOD VLADNOU VŠUDE... často skryta mysl lstivá. Kdo by chtěl ctít lucipera, ten ať se dá do kláštera. Rovněž bratři žebrající jsou naveskrz podvodníci; zdá se, že jsou modlilové, zatím však jsou ničemové. Tam, kde nesil, každý sklízí, slídí po tom, co je cizí. Cizí ovce stříhávají, z far jen zmatek dělávají. Kdo jim dává, toho chválí, ty, kdož ale nesypali nic do dlaní fráterovi, pošlou na krk farářovi. Kdo jim dali na modlení, byli všichni ošáleni. Umně spletenými slovy okouzlí sluch magnátovi, pečlivě též znamenají, když boháči zastonají. Neprodleně hned tam běží, přestanou — až v hrobě leží. Chudáka však vykropiti nechce ani jeden jíti. Světu by se ulehčilo, kdyby vůbec jich nebylo. Klášterníci, klášternice i bekyně — jak se více na tom světě rozmnožili, zákon s vírou zahubili, čímž se světa okolnosti 28
LEST A PODVOD VLADNOU VŠUDE... často skryta mysl lstivá. Kdo by chtěl ctít lucipera, ten ať se dá do kláštera. Rovněž bratři žebrající jsou naveskrz podvodníci; zdá se, že jsou modlilové, zatím však jsou ničemové. Tam, kde nesil, každý sklízí, slídí po tom, co je cizí. Cizí ovce stříhávají, z far jen zmatek dělávají. Kdo jim dává, toho chválí, ty, kdož ale nesypali nic do dlaní fráterovi, pošlou na krk farářovi. Kdo jim dali na modlení, byli všichni ošáleni. Umně spletenými slovy okouzlí sluch magnátovi, pečlivě též znamenají, když boháči zastonají. Neprodleně hned tam běží, přestanou — až v hrobě leží. Chudáka však vykropiti nechce ani jeden jíti. Světu by se ulehčilo, kdyby vůbec jich nebylo. Klášterníci, klášternice i bekyně — jak se více na tom světě rozmnožili, zákon s vírou zahubili, čímž se světa okolnosti 28
Strana 29
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... proměnily v nepravosti. Tvůrce nad vše tvořitele pozná všechny hřešitele. O KRÁLÍCH A VÉVODECH Ani jeden mezi nimi nepohrdne kulatými. Pro peníze nedbá práva, přeje tomu, kdo mu dává. Pýchou, válkou, pranicemi rozvracejí celou zemi a radši než na pohany zaútočí na křesťany. Na nic se neohlížejí a nevinně zabíjejí. Proč to Bůh dál dovoluje, že zlý dobré vyhlazuje? O VOJÁCÍCH Kdys vojáky stanovili, aby v klidu, míru žily vdovy a siroty malé, rovněž kněží. Oni ale pramálo je ochraňují, plení, vraždí, zapalují. Srdce jejich spíše tíhnou k zlu a dobrému se vyhnou. 29
LEST A PODVOD VLÁDNOU VŠUDE... proměnily v nepravosti. Tvůrce nad vše tvořitele pozná všechny hřešitele. O KRÁLÍCH A VÉVODECH Ani jeden mezi nimi nepohrdne kulatými. Pro peníze nedbá práva, přeje tomu, kdo mu dává. Pýchou, válkou, pranicemi rozvracejí celou zemi a radši než na pohany zaútočí na křesťany. Na nic se neohlížejí a nevinně zabíjejí. Proč to Bůh dál dovoluje, že zlý dobré vyhlazuje? O VOJÁCÍCH Kdys vojáky stanovili, aby v klidu, míru žily vdovy a siroty malé, rovněž kněží. Oni ale pramálo je ochraňují, plení, vraždí, zapalují. Srdce jejich spíše tíhnou k zlu a dobrému se vyhnou. 29
Strana 30
LEST A PODVOD VLADNOU VSUDE... O MĚŠŤANECH Měšťan i vzácného rodu zřídka žije bez podvodu. Rozdávají urození — měštan však dbá lichvaření. O nich věru těžko říci, kdo není či je věřící. O OBCHODNÍCÍCH Co jsou všichni obchodníci jiného než podvodníci? Ať koupí či prodávají, ošidit v úmyslu mají. Při všech svatých přísahají, že přitom lžou, málo dbají. Mince, které nahrabali, do ohně roztavit dali a co zbývá k zaplacení, v láry fáry se hned změní. Nejsou, kdo by nevěděli, že rozvracejí svět celý. Váhy, s nimi počet, míry, celý obchod, jak je širý, zle je obchodníky zveden, správně jedná sotva jeden. Jestliže Bůh nezakročí, prašpatně svět jednou skončí, neboť všichni zavinili, že je svět tak špatný, shnilý. Šťastný člověk sotva asi žil před pradávnými časy. 30
LEST A PODVOD VLADNOU VSUDE... O MĚŠŤANECH Měšťan i vzácného rodu zřídka žije bez podvodu. Rozdávají urození — měštan však dbá lichvaření. O nich věru těžko říci, kdo není či je věřící. O OBCHODNÍCÍCH Co jsou všichni obchodníci jiného než podvodníci? Ať koupí či prodávají, ošidit v úmyslu mají. Při všech svatých přísahají, že přitom lžou, málo dbají. Mince, které nahrabali, do ohně roztavit dali a co zbývá k zaplacení, v láry fáry se hned změní. Nejsou, kdo by nevěděli, že rozvracejí svět celý. Váhy, s nimi počet, míry, celý obchod, jak je širý, zle je obchodníky zveden, správně jedná sotva jeden. Jestliže Bůh nezakročí, prašpatně svět jednou skončí, neboť všichni zavinili, že je svět tak špatný, shnilý. Šťastný člověk sotva asi žil před pradávnými časy. 30
Strana 31
LEST A PODVOD VLADNOU VSUDE... O KŘIVÝCH SVĚDCÍCH Jako mor nad námi leží, že se ze svědectví těží, cení se to jako čest, kdo vrah, cizoložník jest. Čestný muž je ze zloděje, co na tom, jen jmění že je, zda ho nabyl dobře, zle, lidem zcela jedno je, jinou cestu nevolí, ať je zkažen jakkoli. Nikdo nečiní, co třeba, nikdo druhému to nedá, co od něho požaduje. A co Buh — to jedno mu je. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nikdo nezná slitování, nikdo nedbá zpovídání, a i když byl u zpovědi, sotva polepšit se hledí. Všude samou falešností svět se sklonil ke špatnosti. Ani klerus, ani lid není tím, čím měl by být. Na scestí jsme, bratři milí, čas, abychom obrátili! 31
LEST A PODVOD VLADNOU VSUDE... O KŘIVÝCH SVĚDCÍCH Jako mor nad námi leží, že se ze svědectví těží, cení se to jako čest, kdo vrah, cizoložník jest. Čestný muž je ze zloděje, co na tom, jen jmění že je, zda ho nabyl dobře, zle, lidem zcela jedno je, jinou cestu nevolí, ať je zkažen jakkoli. Nikdo nečiní, co třeba, nikdo druhému to nedá, co od něho požaduje. A co Buh — to jedno mu je. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nikdo nezná slitování, nikdo nedbá zpovídání, a i když byl u zpovědi, sotva polepšit se hledí. Všude samou falešností svět se sklonil ke špatnosti. Ani klerus, ani lid není tím, čím měl by být. Na scestí jsme, bratři milí, čas, abychom obrátili! 31
Strana 32
LEST A PODVOD VLADNOU VSUDE... O OBRÁCENÍ Nadešel čas zpět se dáti, nadešel čas litovati, odvrátit se od špatnosti, od bludu a falešnosti, je čas, abychom se káli a nad svými hříchy lkali. Čiňme to, dokud čas stačí, neboť víme, že čas kvačí. Nemeškejme, ucouvněme a život svůj polepšeme. Není třeba ztrácet hlavu, neboť máme znáti zprávu o božím omilostnění. Nikdo zas tak hříšný není, by Bůh neznal slitování, slyší-li o milost přání. Nechť jsou všichni odměněni podle svého zasloužení! 6 VŠECHNO JE PŘEVRÁCENÉ Kdys učení tak vzkvétalo, dnes na scestí se dostalo; již dlouho věda bujela, dnes převládly ji žert a hra. Dnes nic již hochům nebrání být příliš brzy prohnaní, 32
LEST A PODVOD VLADNOU VSUDE... O OBRÁCENÍ Nadešel čas zpět se dáti, nadešel čas litovati, odvrátit se od špatnosti, od bludu a falešnosti, je čas, abychom se káli a nad svými hříchy lkali. Čiňme to, dokud čas stačí, neboť víme, že čas kvačí. Nemeškejme, ucouvněme a život svůj polepšeme. Není třeba ztrácet hlavu, neboť máme znáti zprávu o božím omilostnění. Nikdo zas tak hříšný není, by Bůh neznal slitování, slyší-li o milost přání. Nechť jsou všichni odměněni podle svého zasloužení! 6 VŠECHNO JE PŘEVRÁCENÉ Kdys učení tak vzkvétalo, dnes na scestí se dostalo; již dlouho věda bujela, dnes převládly ji žert a hra. Dnes nic již hochům nebrání být příliš brzy prohnaní, 32
Strana 33
VŠECHNO JE PŘEVRÁCENÉ být propadlí vší špatnosti a vale dávat moudrosti. Však býval čas, to zní jak sen, kdy žáci směli, stěží jen, až jako starci století si po studiu hověti. Však dnes jim sotva deset let, kdy ze škol kvapí v širý svět, hned každý z nich se mistrem zve, sám slepý svádí slepé své, chce létat, ještě holátko, zvuk z lyry loudí oslátko, vůl před králem chce tančiti, chlap od pluhu chce válčiti. Již také Rehoř neslavně spor slovní vede v šenkovně a Jeroným, ten přísný muž, při za peníze vede už. Je Augustinus setbou jat a Benedikt, chtě révu znát, teď rozmlouvá s ním potají a v masném krámě sedají. Již nechce sedět Marie a Marta zase líná je, je Lia nyní neplodná, a Rachel vadné oči má. A Cato přísný, vážný tak, již po nevěstkách stáčí zrak a Lukrecie, panna ctná, se nyní smilstvu oddává. 3 Písně žáků
VŠECHNO JE PŘEVRÁCENÉ být propadlí vší špatnosti a vale dávat moudrosti. Však býval čas, to zní jak sen, kdy žáci směli, stěží jen, až jako starci století si po studiu hověti. Však dnes jim sotva deset let, kdy ze škol kvapí v širý svět, hned každý z nich se mistrem zve, sám slepý svádí slepé své, chce létat, ještě holátko, zvuk z lyry loudí oslátko, vůl před králem chce tančiti, chlap od pluhu chce válčiti. Již také Rehoř neslavně spor slovní vede v šenkovně a Jeroným, ten přísný muž, při za peníze vede už. Je Augustinus setbou jat a Benedikt, chtě révu znát, teď rozmlouvá s ním potají a v masném krámě sedají. Již nechce sedět Marie a Marta zase líná je, je Lia nyní neplodná, a Rachel vadné oči má. A Cato přísný, vážný tak, již po nevěstkách stáčí zrak a Lukrecie, panna ctná, se nyní smilstvu oddává. 3 Písně žáků
Strana 34
VŠECHNO JE PŘEVRÁČENÉ A na co plival starý čas, to šíře lije teď svûj jas; vše teplé v led se mění již a bažina má k poušti blíž, již v hřích se mění každá ctnost, je místo práce lenivost; a z cesty, po níž má se jet, dnes vybočuje celý svět. Kdo moudrý je, ať myslí na to, ať vyjme z nitra kal a bláto, až na posledním soudu stane, ať nelká marně: Pane, Pane! VLÁDA PENĚZ Štědrost, do pout vržená, z domova je hnána, do vyhnanství poctivost žalostně je štvána; co ničemnost ničemná macechou je ctnosti, vládne v světě hrabivost trůníc na výsosti. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. 34
VŠECHNO JE PŘEVRÁČENÉ A na co plival starý čas, to šíře lije teď svûj jas; vše teplé v led se mění již a bažina má k poušti blíž, již v hřích se mění každá ctnost, je místo práce lenivost; a z cesty, po níž má se jet, dnes vybočuje celý svět. Kdo moudrý je, ať myslí na to, ať vyjme z nitra kal a bláto, až na posledním soudu stane, ať nelká marně: Pane, Pane! VLÁDA PENĚZ Štědrost, do pout vržená, z domova je hnána, do vyhnanství poctivost žalostně je štvána; co ničemnost ničemná macechou je ctnosti, vládne v světě hrabivost trůníc na výsosti. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. 34
Strana 35
VLÁDA PENĚZ Cena peněz v těchto dnech toliko se cení, každá zmínka o ctnosti z kořene se plení; čeho dobrý mrav kdy dbal, nikdo nedbá více, jen když může rozmnožit obsah pokladnice. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. Slovo kdys tak obsažné dávám, dáváš, dám ti, více, nežli věřit lze, odevšad se tratí. Kam jsi, slovo šlechetné, prchlo? Vrať se zpátky! Ustupuje (jaké zlo!) láska před úplatky. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. Co je láska psankyní, co je štědrost z domu, všechno se jen prodává — kdo by co dal komu? 35
VLÁDA PENĚZ Cena peněz v těchto dnech toliko se cení, každá zmínka o ctnosti z kořene se plení; čeho dobrý mrav kdy dbal, nikdo nedbá více, jen když může rozmnožit obsah pokladnice. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. Slovo kdys tak obsažné dávám, dáváš, dám ti, více, nežli věřit lze, odevšad se tratí. Kam jsi, slovo šlechetné, prchlo? Vrať se zpátky! Ustupuje (jaké zlo!) láska před úplatky. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. Co je láska psankyní, co je štědrost z domu, všechno se jen prodává — kdo by co dal komu? 35
Strana 36
VLÁDA PENÉZ Měšce mocných biskupů silou lakotnosti zadrhuje hrabivost, zřídlo nepravosti. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá a pout zbavuje. Biskupové z dávných dob dary dávat znali, nyní však by bezmála všichni raděj brali, takže sami každou ctnost přivádějí k zlému: prodají — nic nedají cizímu i svému. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, OKŮŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Pro Sion, ač bol mě jímá, nesmlčím tu zkázu Říma, šlechetnost než vzdejde zas 36
VLÁDA PENÉZ Měšce mocných biskupů silou lakotnosti zadrhuje hrabivost, zřídlo nepravosti. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá a pout zbavuje. Biskupové z dávných dob dary dávat znali, nyní však by bezmála všichni raděj brali, takže sami každou ctnost přivádějí k zlému: prodají — nic nedají cizímu i svému. Mamon vyhrál, mamon vládne, mamon všechněm panuje, vinné pouští, čestné jímá, poutá i pout zbavuje. KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, OKŮŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Pro Sion, ač bol mě jímá, nesmlčím tu zkázu Říma, šlechetnost než vzdejde zas 36
Strana 37
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... a než někdo spravedlivý bude jako oheň živý šířit opět v církvi jas. Leží v blátě, nemá ceny, hlava měst, teď ujařmený, a co dřív jsem říkal jen: Řím je zpustlý, v hříchu vězí, propad touze po penězích, O tom jsem dnes přesvědčen. Zřel jsem, zřel jsem hlavu zemí jako moře s prohlubněmi, jak sicilský dravý chřtán; tam je vír, v nějž svět se řítí, tam chce Krassus polapiti zlato, stříbro se všech stran. Tam štěká i Skylla divá, tam Charybdis, zlata chtivá více nežli plavidel; směřují tam v rychlém šiku čluny mořských loupežníků kardinálů drzých čel. V moři tom jsou skály skryté, Sirény tam uslyšíte hrozit lodím záhubou; lidskou tvářnost zvenčí mají, v skrytu srdce se však tají hrozný démon s tváří zlou. 37
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... a než někdo spravedlivý bude jako oheň živý šířit opět v církvi jas. Leží v blátě, nemá ceny, hlava měst, teď ujařmený, a co dřív jsem říkal jen: Řím je zpustlý, v hříchu vězí, propad touze po penězích, O tom jsem dnes přesvědčen. Zřel jsem, zřel jsem hlavu zemí jako moře s prohlubněmi, jak sicilský dravý chřtán; tam je vír, v nějž svět se řítí, tam chce Krassus polapiti zlato, stříbro se všech stran. Tam štěká i Skylla divá, tam Charybdis, zlata chtivá více nežli plavidel; směřují tam v rychlém šiku čluny mořských loupežníků kardinálů drzých čel. V moři tom jsou skály skryté, Sirény tam uslyšíte hrozit lodím záhubou; lidskou tvářnost zvenčí mají, v skrytu srdce se však tají hrozný démon s tváří zlou. 37
Strana 38
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KŮŽI MU PŘITOM BĚŽI... U Frankóna, pravda svatá, dvojitý chřtán advokáta najdeš v Římě — žádný smích! V něm se zdvíhá moře dvojí, dokavad si nepřisvojí poslední groš z peněz tvých. Tam se vichr s vichrem snoubí, cáry topí v mořské hloubi, látky krásné k nevíře; tam jen hrob svůj každý najde, ba, celý svět jednou zajde v jícnu toho šejdíře. Franko nemá slitování ani s mužem, ani s paní, koho by on šetřit měl? Všichni nosí dary jemu, neboť v davech spěchá k němu Kristův lid, jenž vždy tam spěl. Ti, kdož pravdu poplenili, mohou se zvát psy té Skylly, advokáti kurie; z nich jen každý šálí, štěká, na bohatý koráb čeká, jejž pak pro lup rozbije. Ten se vyzná v světském právu, v církevním zas ten má slávu, Gelasia uvádí; 38
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KŮŽI MU PŘITOM BĚŽI... U Frankóna, pravda svatá, dvojitý chřtán advokáta najdeš v Římě — žádný smích! V něm se zdvíhá moře dvojí, dokavad si nepřisvojí poslední groš z peněz tvých. Tam se vichr s vichrem snoubí, cáry topí v mořské hloubi, látky krásné k nevíře; tam jen hrob svůj každý najde, ba, celý svět jednou zajde v jícnu toho šejdíře. Franko nemá slitování ani s mužem, ani s paní, koho by on šetřit měl? Všichni nosí dary jemu, neboť v davech spěchá k němu Kristův lid, jenž vždy tam spěl. Ti, kdož pravdu poplenili, mohou se zvát psy té Skylly, advokáti kurie; z nich jen každý šálí, štěká, na bohatý koráb čeká, jejž pak pro lup rozbije. Ten se vyzná v světském právu, v církevním zas ten má slávu, Gelasia uvádí; 38
Strana 39
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... v listinách zas jiný leží, o hranice prý tu běží, kdo má míti nadvládí. Ale na tom není dosti: Charybdis tam běsní v zlosti, což jest dvorní kancelář; v tomto domě Dobroděje žádné dobro se neděje, cení se jen zlata zář. Olovu, jímž pečetí se, zlato, stříbro podrobí se, takovou zde vládu má; spravedlnost pečet značí, ale pod ní (je to k pláči) nepravost se ukrývá. Co Sirény znamenají? To jsou ti, co šálit znají, aby byli bohatí; budí zdání laskavosti, ale v běsu hrabivosti měšce hostům obrátí. Jak Sirény lichotí se, zpěvem sladkým líbit chtí se, nejdřív sladkost u nich je: „Rád jsem, že tě poznat mohu; nic od tebe, přisám bohu, nechci, že jsi z Francie. 39
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... v listinách zas jiný leží, o hranice prý tu běží, kdo má míti nadvládí. Ale na tom není dosti: Charybdis tam běsní v zlosti, což jest dvorní kancelář; v tomto domě Dobroděje žádné dobro se neděje, cení se jen zlata zář. Olovu, jímž pečetí se, zlato, stříbro podrobí se, takovou zde vládu má; spravedlnost pečet značí, ale pod ní (je to k pláči) nepravost se ukrývá. Co Sirény znamenají? To jsou ti, co šálit znají, aby byli bohatí; budí zdání laskavosti, ale v běsu hrabivosti měšce hostům obrátí. Jak Sirény lichotí se, zpěvem sladkým líbit chtí se, nejdřív sladkost u nich je: „Rád jsem, že tě poznat mohu; nic od tebe, přisám bohu, nechci, že jsi z Francie. 39
Strana 40
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Vaše zem nás uvítala, útulek nám vlídně dala, bratře, pro sněm církevní; vy jste naši, naši — čí jste? Posvátného sídla vy jste synáčkové milení. Z hříchů my vás očistíme a pak čisté umístíme v slávě v sídlech nadhvězdných; zákony my máme stále, jež dal Petr: všechny krále svázat do pout železných. Tak slýcháme kardinály, když se bohy chtíče stali, lákat zprvu do sítě; nakapou lék pro dávení, když však přijde rozloučení, měšec vyndat nutí tě. Každý z nich zná, pravda jistá, nový zákon: odkaz Krista za peníze prodat všem; zvenčí Petr, Nero v srdci, uvnitř draví jsou jak vlci, beránci však zevnějškem. Moc svazovat těmhle dána, tihle řídí církev Pána, těmhle Petr klíč moh dát? 40
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Vaše zem nás uvítala, útulek nám vlídně dala, bratře, pro sněm církevní; vy jste naši, naši — čí jste? Posvátného sídla vy jste synáčkové milení. Z hříchů my vás očistíme a pak čisté umístíme v slávě v sídlech nadhvězdných; zákony my máme stále, jež dal Petr: všechny krále svázat do pout železných. Tak slýcháme kardinály, když se bohy chtíče stali, lákat zprvu do sítě; nakapou lék pro dávení, když však přijde rozloučení, měšec vyndat nutí tě. Každý z nich zná, pravda jistá, nový zákon: odkaz Krista za peníze prodat všem; zvenčí Petr, Nero v srdci, uvnitř draví jsou jak vlci, beránci však zevnějškem. Moc svazovat těmhle dána, tihle řídí církev Pána, těmhle Petr klíč moh dát? 40
Strana 41
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Ti nás učí, neučení, ti nás učí! — Zdaž to není, jako z noci světlo brát? Na lodi je také skryta zkáza světa, šelma lítá, jež velbloudy požírá; v jemný šat se halí sice, ale dáví jako lvice, loupí a chřtán otvírá. Pirátům ten netvor vládne, číhá v noci, číhá za dne, Pilátem ho všichni zvou; pleť má bílou, hroznou cíchu, nevykoupil ctnostmi z hříchů tělo ani duši svou. Bohyní v tom moři není Thetis, známá z vyprávění, aby vládla nad mořem; sterlingů tu matka ctěná, měšců sestra velebená, již my peněženkou zvem. K hodům, dokud je naditá, lupiče pán lodi vítá a má přátel, co chce mít; když však splaskne prkenice, dme se moře, a vichřice hrozí koráb potopit. 41
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Ti nás učí, neučení, ti nás učí! — Zdaž to není, jako z noci světlo brát? Na lodi je také skryta zkáza světa, šelma lítá, jež velbloudy požírá; v jemný šat se halí sice, ale dáví jako lvice, loupí a chřtán otvírá. Pirátům ten netvor vládne, číhá v noci, číhá za dne, Pilátem ho všichni zvou; pleť má bílou, hroznou cíchu, nevykoupil ctnostmi z hříchů tělo ani duši svou. Bohyní v tom moři není Thetis, známá z vyprávění, aby vládla nad mořem; sterlingů tu matka ctěná, měšců sestra velebená, již my peněženkou zvem. K hodům, dokud je naditá, lupiče pán lodi vítá a má přátel, co chce mít; když však splaskne prkenice, dme se moře, a vichřice hrozí koráb potopit. 41
Strana 42
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Skaliska se vynořují, až poutníci, již tam plují, bez peněz jsou, bez šatů; klidně se pak může dívat každý z nich a nahý zpívat před očima pirátů. Kdo jsou skály? To jsou strážci, jimiž, ač jak tygři, draci, mají krutost vrozenou, projde boháč s peněz tíží, ale když se chudas blíží, ze dveří ho vyženou. Avšak chraňme pravdy símě: dva přístavy přec jsou v Římě, dva ostrůvky záštitou, kde je možno přistaviti a svou lod tam opraviti vlnobitím rozbitou. Petr, jenž měl (ten z Pavie) jít jak biskup do Francie, právem zve se přístavem; když se zdvíhá vlnobití, on zná moře utišiti, útočiště skytnout všem. Ještě větší přístav je tu, žírný lán, sad plný květů, balzám pravé zbožnosti: 42
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KUŽI MU PŘITOM BĚŽÍ... Skaliska se vynořují, až poutníci, již tam plují, bez peněz jsou, bez šatů; klidně se pak může dívat každý z nich a nahý zpívat před očima pirátů. Kdo jsou skály? To jsou strážci, jimiž, ač jak tygři, draci, mají krutost vrozenou, projde boháč s peněz tíží, ale když se chudas blíží, ze dveří ho vyženou. Avšak chraňme pravdy símě: dva přístavy přec jsou v Římě, dva ostrůvky záštitou, kde je možno přistaviti a svou lod tam opraviti vlnobitím rozbitou. Petr, jenž měl (ten z Pavie) jít jak biskup do Francie, právem zve se přístavem; když se zdvíhá vlnobití, on zná moře utišiti, útočiště skytnout všem. Ještě větší přístav je tu, žírný lán, sad plný květů, balzám pravé zbožnosti: 42
Strana 43
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KŮŽI MU PŘITOM BĚŽI.. Alexander, můj to přítel. Dejž mu za to Vykupitel lůžko v rajské radosti. Vzdělancům je nakloněný, a kdo zlem je pokřivený, vzpřímil by ho, kdyby moh; ctitel Boha, srdce čisté, jen kdyby ti simonisté nekazili ryzost vloh. V moři tom že nemám přání znova zažít ztroskotání, přestanu již vyprávět; abych, klidný na své pouti, nemohl snad utonouti, zámek vložím na svůj ret. KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO Vy jste žáky toho, jemuž soudit dáno, vy jste znalí všeho, co je v Písmě psáno, vy jste světlem božím, jež září nad jiné, vy pohrdáte vším, co jednou pomine. Vy nejste přece v mysli jak dívky pošetilé, vy máte srdce v těle vždy tak ušlechtilé, z něhož jako z vázy vždy olej lásky stéká, vaše srdce vždy je dobrodiní řeka. 43
KDO CHCE PŘIJÍT AŽ K PAPEŽI, O KŮŽI MU PŘITOM BĚŽI.. Alexander, můj to přítel. Dejž mu za to Vykupitel lůžko v rajské radosti. Vzdělancům je nakloněný, a kdo zlem je pokřivený, vzpřímil by ho, kdyby moh; ctitel Boha, srdce čisté, jen kdyby ti simonisté nekazili ryzost vloh. V moři tom že nemám přání znova zažít ztroskotání, přestanu již vyprávět; abych, klidný na své pouti, nemohl snad utonouti, zámek vložím na svůj ret. KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO Vy jste žáky toho, jemuž soudit dáno, vy jste znalí všeho, co je v Písmě psáno, vy jste světlem božím, jež září nad jiné, vy pohrdáte vším, co jednou pomine. Vy nejste přece v mysli jak dívky pošetilé, vy máte srdce v těle vždy tak ušlechtilé, z něhož jako z vázy vždy olej lásky stéká, vaše srdce vždy je dobrodiní řeka. 43
Strana 44
KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO Vy pasete vlídně všechna boží stáda, dávajíce všem, jak právě kdo si žádá, v slovu božím pokrm hladovým i sytým, kajícníkům zřejmým i kajícníkům skrytým. Vy jste ozdoba a pýcha církve svaté, a až přijde soudce soudit hříchy klaté, potrestati všechny, již se provinili, pro vás křeslo soudcovské v nebi připravili. Proto dobré skutky na paměti mějte, k dobru jen svých peněz vždycky užívejte, neboť Bohu dává, kdo dává chudému: v chudých je sám Bůh, v chudých služte mu. Jak to v Písmě hlásá mnohý příklad živý: v příliš velkém majetku má břímě spravedlivý. Nejvyšší je ctnost, kdo žebráky rád hostí, almužnu lze zvát královnou všech ctností. Almužnu vám radím víc než jiné činy: co však komu dáte, nemá vědět jiný. Bude-li z vás někdo hřích nějaký míti, věřte, že lze almužnou Boha usmířiti. — Almužnu vám radím nad cokoli v světě almužna je cesta, jež v ráj uvede tě, tu už hlásal Kristus všem známými slovy: podporujte nuzné, sirotky a vdovy. Nechci vás však učit tomu, co vy víte, vy mé vybídnutí mi jistě odpustíte. Na konec též za sebe chci mluvit v této chvíli: nejsem přec už chlapec, můj věk je pokročilý. Obraz svého života vám po pravdě teď sdělím, nesmlčím, že chudoba jde se mnou žitím celým. Takový jsem chudák a takou nouzí slynu, že už brzy žízní nebo hladem zhynu. 44
KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO Vy pasete vlídně všechna boží stáda, dávajíce všem, jak právě kdo si žádá, v slovu božím pokrm hladovým i sytým, kajícníkům zřejmým i kajícníkům skrytým. Vy jste ozdoba a pýcha církve svaté, a až přijde soudce soudit hříchy klaté, potrestati všechny, již se provinili, pro vás křeslo soudcovské v nebi připravili. Proto dobré skutky na paměti mějte, k dobru jen svých peněz vždycky užívejte, neboť Bohu dává, kdo dává chudému: v chudých je sám Bůh, v chudých služte mu. Jak to v Písmě hlásá mnohý příklad živý: v příliš velkém majetku má břímě spravedlivý. Nejvyšší je ctnost, kdo žebráky rád hostí, almužnu lze zvát královnou všech ctností. Almužnu vám radím víc než jiné činy: co však komu dáte, nemá vědět jiný. Bude-li z vás někdo hřích nějaký míti, věřte, že lze almužnou Boha usmířiti. — Almužnu vám radím nad cokoli v světě almužna je cesta, jež v ráj uvede tě, tu už hlásal Kristus všem známými slovy: podporujte nuzné, sirotky a vdovy. Nechci vás však učit tomu, co vy víte, vy mé vybídnutí mi jistě odpustíte. Na konec též za sebe chci mluvit v této chvíli: nejsem přec už chlapec, můj věk je pokročilý. Obraz svého života vám po pravdě teď sdělím, nesmlčím, že chudoba jde se mnou žitím celým. Takový jsem chudák a takou nouzí slynu, že už brzy žízní nebo hladem zhynu. 44
Strana 45
KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO Ničema však nejsem, v klamu nevyznám se, mám jen jednu chybu a k té přiznávám se: Almužnička vždy je milá srdci mému, té přeji spíš sobě nežli bratru svému. Budu-li však muset k vybřednutí z nouze prodati své šaty za pár grošů pouze, ostuda mi z toho převeliká kyne: to spíš řádný člověk raděj hladem hyne. Ze všech štědrých biskupů biskup nejštědřejší tento plášť mi daroval, ze všech nejpěknější, za což má teď v nebesích výhod mnohem víc nežli svatý Martin, jenž dal jen polovic. Teď je tedy třeba, by z vaší zámožnosti podpořen byl básník ve své nuzotnosti. Dejte dary vznešené, vy páni blahorodí, peníze a oděv chci a vše, co se hodí. Ten pak, kdo je chudý, ať bez všech vytáček daruje mi aspoň jeden čtyráček jako ona vdova z Písma svatého, jež se zřekla groše z jmění chudého. Převzácní vy mužové, již věčnou slávu máte, o to vroucně prosím, když řeč mou posloucháte: Na dárek se složte mi, jak každý z vás se cítí, abych s prázdnou nemusel odtud odejíti. To, co jsem měl na mysli, nyní všichni víte, doufám, že se řečí mou ještě nenudíte, ale přesto zakončím, jak už zvykem bývá, jestliže kdo pro druhé o zdar Boha vzývá: Nechať milý Bůh, jenž na všechno se dívá, olej lásky vždy vám v srdce hojně vlívá, víno naděje a pokrm víry skýtá a po smrti vás v nebi mezi svaté vítá. 45
KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO Ničema však nejsem, v klamu nevyznám se, mám jen jednu chybu a k té přiznávám se: Almužnička vždy je milá srdci mému, té přeji spíš sobě nežli bratru svému. Budu-li však muset k vybřednutí z nouze prodati své šaty za pár grošů pouze, ostuda mi z toho převeliká kyne: to spíš řádný člověk raděj hladem hyne. Ze všech štědrých biskupů biskup nejštědřejší tento plášť mi daroval, ze všech nejpěknější, za což má teď v nebesích výhod mnohem víc nežli svatý Martin, jenž dal jen polovic. Teď je tedy třeba, by z vaší zámožnosti podpořen byl básník ve své nuzotnosti. Dejte dary vznešené, vy páni blahorodí, peníze a oděv chci a vše, co se hodí. Ten pak, kdo je chudý, ať bez všech vytáček daruje mi aspoň jeden čtyráček jako ona vdova z Písma svatého, jež se zřekla groše z jmění chudého. Převzácní vy mužové, již věčnou slávu máte, o to vroucně prosím, když řeč mou posloucháte: Na dárek se složte mi, jak každý z vás se cítí, abych s prázdnou nemusel odtud odejíti. To, co jsem měl na mysli, nyní všichni víte, doufám, že se řečí mou ještě nenudíte, ale přesto zakončím, jak už zvykem bývá, jestliže kdo pro druhé o zdar Boha vzývá: Nechať milý Bůh, jenž na všechno se dívá, olej lásky vždy vám v srdce hojně vlívá, víno naděje a pokrm víry skýtá a po smrti vás v nebi mezi svaté vítá. 45
Strana 46
KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO My pak, kteří slastmi světa nezhrdáme, nechať dobré víno vždycky k pití máme, nám, kterým bez vína se zánik v zraku zračí, ať dá peněz dost a komfort zjednat ráčí. 10 EJHLE, ČLOVĚK! Domov není, ani jmění. Ejhle člověk, ó pane, u tvých dveří je, neb věří, že tu něco dostane. Tys náš táta, církev svatá matkou tvou se zase zve; syna svého obraného zříš o všechno jmění své. Po vážnosti je, když k zlosti kostka zlá mi vychází, šťastná ale k neskonalé slávě vždy mě provází. 46
KÁZÁNÍ ARCHIPOETOVO My pak, kteří slastmi světa nezhrdáme, nechať dobré víno vždycky k pití máme, nám, kterým bez vína se zánik v zraku zračí, ať dá peněz dost a komfort zjednat ráčí. 10 EJHLE, ČLOVĚK! Domov není, ani jmění. Ejhle člověk, ó pane, u tvých dveří je, neb věří, že tu něco dostane. Tys náš táta, církev svatá matkou tvou se zase zve; syna svého obraného zříš o všechno jmění své. Po vážnosti je, když k zlosti kostka zlá mi vychází, šťastná ale k neskonalé slávě vždy mě provází. 46
Strana 47
EJHLE, ČLOVĚK! Hned se jemně chová ke mně, hned mi šenkýř káže pít, hned mě slyší, neoslyší, cokoli chci vyslovit. Přítel milý je v tu chvíli, peníze když vyhrávám, sok zavilý je druh milý, bohatou když výhru mám. Když však bratří po hře spatří, jak jsem zcela bez šatů, moc se trápím, odtud kvapím, nevěda si rady tu. Plýtvám slovy, jsa hladový, sháním vše, co nutné, hleď! Co má cenu, — neseženu taková je špatnost teď. Smutek sejmi, dárek dej mi, nehleď přitom na minci! 47
EJHLE, ČLOVĚK! Hned se jemně chová ke mně, hned mi šenkýř káže pít, hned mě slyší, neoslyší, cokoli chci vyslovit. Přítel milý je v tu chvíli, peníze když vyhrávám, sok zavilý je druh milý, bohatou když výhru mám. Když však bratří po hře spatří, jak jsem zcela bez šatů, moc se trápím, odtud kvapím, nevěda si rady tu. Plýtvám slovy, jsa hladový, sháním vše, co nutné, hleď! Co má cenu, — neseženu taková je špatnost teď. Smutek sejmi, dárek dej mi, nehleď přitom na minci! 47
Strana 48
EJHLE, ČLOVĚK Groš nechť ztiší, Bůh nejvyšší, žalnou prohru v hostinci. Daruj, milý, svou košili, Maria ti odplatí. 1I PROTI LAKOTÉ K poděšení lidí všech chci ted promlouvati. Prostý i učený klér může naslouchati, ničeho se nebojím, nemám se proč báti. Kázání mé jako meč bude přetřásati — řeholníky, jeptišky všechny stejně káře, kardinála postihne stejně jak faráře. Jako vodnatelní jsou, kterým údy kynou, čím se napájejí víc, tím víc žízní hynou. Tak ubozí lakomci nikdy nespočinou. 48
EJHLE, ČLOVĚK Groš nechť ztiší, Bůh nejvyšší, žalnou prohru v hostinci. Daruj, milý, svou košili, Maria ti odplatí. 1I PROTI LAKOTÉ K poděšení lidí všech chci ted promlouvati. Prostý i učený klér může naslouchati, ničeho se nebojím, nemám se proč báti. Kázání mé jako meč bude přetřásati — řeholníky, jeptišky všechny stejně káře, kardinála postihne stejně jak faráře. Jako vodnatelní jsou, kterým údy kynou, čím se napájejí víc, tím víc žízní hynou. Tak ubozí lakomci nikdy nespočinou. 48
Strana 49
PROTI LAKOTĚ A co je to lakota? Nicotnosti ctění, marnost nad vše marnosti, srdcí pomatení. Hlupák jednou zahyne, s ním i jeho jmění. Umře-li tu boháč, je pohřben v okamžení, do hrobu je položen v královském odění, nato se však ocitne bědně na trápení. Na trápení trpí tak, jak ve větru třtina. Nespraví nic drahý kov ani cena jiná. A vy páni na hodech, když tak skvostně jíte, před chudými zavírat vrata poroučíte. Chuďas křičí ze všech sil, vy ho neslyšíte, ani mu dát výslužku nikdy neráčíte. Ale všecko pomine, zajde vše, co máte, jen si žalmy přečtěte, tam to uhlídáte. 4 Písně žáků 49
PROTI LAKOTĚ A co je to lakota? Nicotnosti ctění, marnost nad vše marnosti, srdcí pomatení. Hlupák jednou zahyne, s ním i jeho jmění. Umře-li tu boháč, je pohřben v okamžení, do hrobu je položen v královském odění, nato se však ocitne bědně na trápení. Na trápení trpí tak, jak ve větru třtina. Nespraví nic drahý kov ani cena jiná. A vy páni na hodech, když tak skvostně jíte, před chudými zavírat vrata poroučíte. Chuďas křičí ze všech sil, vy ho neslyšíte, ani mu dát výslužku nikdy neráčíte. Ale všecko pomine, zajde vše, co máte, jen si žalmy přečtěte, tam to uhlídáte. 4 Písně žáků 49
Strana 50
PROTI LAKOTÉ Svatou pravdu zvěstuji, kam se propadáte. Tam i hodnost papeže bude tuze malá, tam páchne puch pokuty, jež je v pekle stálá, ať už jde o biskupa nebo kardinála. Tam nebude soudit Pán jak vy jste soudili, tam bude vám svědkem též náš Hospodin milý; bude soudit vás, již jste soudci, žáky byli. Stvořitel, jenž člověka stvořil z bláta, hlíny a slepému protřel zrak skrze svaté sliny, ať vás spasí; pozdrav můj necht jde do chudiny. 12 O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ V oné době studium bývávalo v květu, když vědecké zkoumání prvně dáno světu, 50
PROTI LAKOTÉ Svatou pravdu zvěstuji, kam se propadáte. Tam i hodnost papeže bude tuze malá, tam páchne puch pokuty, jež je v pekle stálá, ať už jde o biskupa nebo kardinála. Tam nebude soudit Pán jak vy jste soudili, tam bude vám svědkem též náš Hospodin milý; bude soudit vás, již jste soudci, žáky byli. Stvořitel, jenž člověka stvořil z bláta, hlíny a slepému protřel zrak skrze svaté sliny, ať vás spasí; pozdrav můj necht jde do chudiny. 12 O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ V oné době studium bývávalo v květu, když vědecké zkoumání prvně dáno světu, 50
Strana 51
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ když jen v pravdy hledání odměnu svou brali, v marnivosti proklaté prospěch nehledali. Nejvíc dbali učenci věku minulého rozmlouvati o světě, o podstatě všeho, chtíce, jak též nabádá Písmo svaté vřele, podle věcí stvořených poznat Stvořitele. Proto se k svým studiím s čistou myslí brali, aniž řády přírodní slepě vykládali, rozvážně pak shrnuli pravdy prozkoumané: život se jen v chudobě bezstarostným stane. Tím pak mnozí z mudrců tak nadšeni byli, ze své vůle chudobě že se zasvětili, že se spíše rozhodli snášet světské strasti, nežli v jařmu hříchu být a užívat slastí. 51
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ když jen v pravdy hledání odměnu svou brali, v marnivosti proklaté prospěch nehledali. Nejvíc dbali učenci věku minulého rozmlouvati o světě, o podstatě všeho, chtíce, jak též nabádá Písmo svaté vřele, podle věcí stvořených poznat Stvořitele. Proto se k svým studiím s čistou myslí brali, aniž řády přírodní slepě vykládali, rozvážně pak shrnuli pravdy prozkoumané: život se jen v chudobě bezstarostným stane. Tím pak mnozí z mudrců tak nadšeni byli, ze své vůle chudobě že se zasvětili, že se spíše rozhodli snášet světské strasti, nežli v jařmu hříchu být a užívat slastí. 51
Strana 52
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ Proto ten, jenž hoden je zvláštní úcty, chvály, pravil Alexandrovi: „I kdybys byl, králi, pánem světa celého, celé zemské líchy, nemohu tě vládcem zvát, jsi-li tížen hříchy. Raduješ se z porážky, ze jha nepřítele, ale trpíš větší jho vlastní zloby v těle, jásáš, že už po ctnostech ani stopy není: může nad jho hříchu být těžší ujařmení? Mne jen a mně podobné za krále rač míti, u nichž vždycky svědomí jak čerstvý sníh svítí, a pod jejichž chodidly po hříších je veta: plijem jako na bláto na bohatství světa. Nato král se mudrce obdařiti snažil. Ten však děl: „Ach, k čemu bych po bohatství bažil? 52
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ Proto ten, jenž hoden je zvláštní úcty, chvály, pravil Alexandrovi: „I kdybys byl, králi, pánem světa celého, celé zemské líchy, nemohu tě vládcem zvát, jsi-li tížen hříchy. Raduješ se z porážky, ze jha nepřítele, ale trpíš větší jho vlastní zloby v těle, jásáš, že už po ctnostech ani stopy není: může nad jho hříchu být těžší ujařmení? Mne jen a mně podobné za krále rač míti, u nichž vždycky svědomí jak čerstvý sníh svítí, a pod jejichž chodidly po hříších je veta: plijem jako na bláto na bohatství světa. Nato král se mudrce obdařiti snažil. Ten však děl: „Ach, k čemu bych po bohatství bažil? 52
Strana 53
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ To však, co dát nemůžeš, nerač odepříti: Sluneční nechť paprsky přímo na mne svítí.“ Diogene, jednání tvé je hloupost jistá: ty si říkáš o slunce, král když dary chystá! Kéž tak mluví ten, kdo je křesťan pouze jménem, aby se dle Pavla moh měřit s Diogenem! Čí však mysl v dnešních dnech dary brát se vzpírá, měšec, ruka, truhla se zlatu uzavírá? Biskupové, opati, papež, patriarcha, chce-li peněz dosáhnout, každý zločin spáchá. Koho nyní k úřadu nejvyššímu vodí, nedbají, jak čestný je nebo zda se hodí, ani, jak as vyniká věncem vědomostí, jen když si je získá tím, že dá darů dosti. 53
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ To však, co dát nemůžeš, nerač odepříti: Sluneční nechť paprsky přímo na mne svítí.“ Diogene, jednání tvé je hloupost jistá: ty si říkáš o slunce, král když dary chystá! Kéž tak mluví ten, kdo je křesťan pouze jménem, aby se dle Pavla moh měřit s Diogenem! Čí však mysl v dnešních dnech dary brát se vzpírá, měšec, ruka, truhla se zlatu uzavírá? Biskupové, opati, papež, patriarcha, chce-li peněz dosáhnout, každý zločin spáchá. Koho nyní k úřadu nejvyššímu vodí, nedbají, jak čestný je nebo zda se hodí, ani, jak as vyniká věncem vědomostí, jen když si je získá tím, že dá darů dosti. 53
Strana 54
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ Celý svět se bezmála druhým Římem stává, vše špinavým Simonem ovládat se dává. Denár tam a Dukát s ním jako Bůh jsou ctěni, skoro se i papeži stali bez mučení. Proto žáci učí se nedbale a líně, jen co by to dotáhli do promoční síně; a tak musím prohlásit v nevýslovném pláči: moc a síla vzdělání blátem se teď vláčí. Kdo jinak než povrchně do knih dnes se dívá? Jména Mistr většina nyní zneužívá .. . 13 NÁŘEK NAD DAROVANÝM PLÁŠTĚM (Zák sám k sobě:) Byl to vyvrhel, jenž jako skvrna leží na štítě biskupů a spořádaných kněží, ba jako krtek byl ten biskup známý všemi, jenž v dnešním chladném ránu, kdy spaluje mráz zemi, 54
O ÚPADKU STUDIA A MRAVŮ Celý svět se bezmála druhým Římem stává, vše špinavým Simonem ovládat se dává. Denár tam a Dukát s ním jako Bůh jsou ctěni, skoro se i papeži stali bez mučení. Proto žáci učí se nedbale a líně, jen co by to dotáhli do promoční síně; a tak musím prohlásit v nevýslovném pláči: moc a síla vzdělání blátem se teď vláčí. Kdo jinak než povrchně do knih dnes se dívá? Jména Mistr většina nyní zneužívá .. . 13 NÁŘEK NAD DAROVANÝM PLÁŠTĚM (Zák sám k sobě:) Byl to vyvrhel, jenž jako skvrna leží na štítě biskupů a spořádaných kněží, ba jako krtek byl ten biskup známý všemi, jenž v dnešním chladném ránu, kdy spaluje mráz zemi, 54
Strana 55
NÁŘEK NAD DAROVANÝM PLÁŠTÉM dal mi sice plášť, však podšívka v něm není. Ó ten bídný biskup, hodný zavržení! (Při setkání s jiným žákem:) Kdo ti dal plášť? Kdo je ten štědrý dárce? Čis' ho za groš poslední koupil na jarmarce? Ten plášť je sice můj, však ten, kdo mi ho dal, podšívku si z něho dříve vypáral. A kdo tě vlastně, chlapče, tím pláštěm obdaroval? Jeden biskup — ani nechtěj, bych ho pojmenoval! V takovém daru ten chrt věru ti daroval smrt. K čemupak je v zimě sršaté plášť bez podšívky chlupaté? Vidíš přec, co sněhu mrazný vichr smetá — zmrzneš jako rampouch, nedožiješ léta. (Žák k plášti:) Můj pláštíčku vetchý, v němž podšívka není, zabraň, jestli můžeš, mému nachlazení. Buď mi jako hráz, jak vojínovi štít, jenž před jehlami mrazu má bezpečně ho krýt. Kéž nejsem s tvou pomocí proti větrům bez moci. (Plášt:) Nebuď mysli bláhové, neměj rozum dívky. Jak tě mohu hřát, když jsem bez podšívky. Severák chladný zakrouží a pronikne ti na kůži, nebo až východní se vítr rozkatí, záhyby mé tenké svým dechem provlá ti, hřbet ti zmrzne, ztuhnou boky, poslední to tvoje kroky. (Žák:) Vidíš, jak mráz se šíří po kraji? (Plášt:) Vidím, vždyť mrazem ti zuby jektají, ale co radit, co radit obzvláště, 55
NÁŘEK NAD DAROVANÝM PLÁŠTÉM dal mi sice plášť, však podšívka v něm není. Ó ten bídný biskup, hodný zavržení! (Při setkání s jiným žákem:) Kdo ti dal plášť? Kdo je ten štědrý dárce? Čis' ho za groš poslední koupil na jarmarce? Ten plášť je sice můj, však ten, kdo mi ho dal, podšívku si z něho dříve vypáral. A kdo tě vlastně, chlapče, tím pláštěm obdaroval? Jeden biskup — ani nechtěj, bych ho pojmenoval! V takovém daru ten chrt věru ti daroval smrt. K čemupak je v zimě sršaté plášť bez podšívky chlupaté? Vidíš přec, co sněhu mrazný vichr smetá — zmrzneš jako rampouch, nedožiješ léta. (Žák k plášti:) Můj pláštíčku vetchý, v němž podšívka není, zabraň, jestli můžeš, mému nachlazení. Buď mi jako hráz, jak vojínovi štít, jenž před jehlami mrazu má bezpečně ho krýt. Kéž nejsem s tvou pomocí proti větrům bez moci. (Plášt:) Nebuď mysli bláhové, neměj rozum dívky. Jak tě mohu hřát, když jsem bez podšívky. Severák chladný zakrouží a pronikne ti na kůži, nebo až východní se vítr rozkatí, záhyby mé tenké svým dechem provlá ti, hřbet ti zmrzne, ztuhnou boky, poslední to tvoje kroky. (Žák:) Vidíš, jak mráz se šíří po kraji? (Plášt:) Vidím, vždyť mrazem ti zuby jektají, ale co radit, co radit obzvláště, 55
Strana 56
NÁŘEK NAD DAROVANÝM PLÁŠTĚM než abys podšívku si přišil do pláště? Víš co, milý chlapče? Popřej mi jen víry: kup si kožišinu a ucpi všechny díry. Potom s pomocí kůže i mráz se zahnati může. Jímá mě soucit s tebou a lásku k tobě cítím, kdo by mohl nelkat nad tímhle živobytím? — pak tě budu hřát od hlavy do paty, až nebudu už Jakob, leč Esau chlupatý. 14 SVÁR VODY S VINEM Když dosáhlo řádění nejvyššího bodu po sklenkách tak početných, po střídání chodů, když už choutkám žaludku dáno bylo všeho, opustí mě druhové vínem zmoženého. Já pak jako pouhý duch, zbaven tíhy sebe, byl jsem jat a unesen do třetího nebe, kde jsem cosi zbožného vyslech, jak se patří, a to pak jsem vyprávěl v shromáždění bratří. 56
NÁŘEK NAD DAROVANÝM PLÁŠTĚM než abys podšívku si přišil do pláště? Víš co, milý chlapče? Popřej mi jen víry: kup si kožišinu a ucpi všechny díry. Potom s pomocí kůže i mráz se zahnati může. Jímá mě soucit s tebou a lásku k tobě cítím, kdo by mohl nelkat nad tímhle živobytím? — pak tě budu hřát od hlavy do paty, až nebudu už Jakob, leč Esau chlupatý. 14 SVÁR VODY S VINEM Když dosáhlo řádění nejvyššího bodu po sklenkách tak početných, po střídání chodů, když už choutkám žaludku dáno bylo všeho, opustí mě druhové vínem zmoženého. Já pak jako pouhý duch, zbaven tíhy sebe, byl jsem jat a unesen do třetího nebe, kde jsem cosi zbožného vyslech, jak se patří, a to pak jsem vyprávěl v shromáždění bratří. 56
Strana 57
SVÁR VODY S VÍNEM Když už tedy Hospodin na výsostech trůnil, a můj duch se v obavách velkou bázní plnil, hle, tu Bakchus s Thetidou na soud přicházejí, Thetis jako žalobce, Bakchus vinník její. Voda velmi chlubivě začne obřad práva: „Mně se podle zásluhy čest a chvála vzdává Při stvoření světa Bůh ve mně účast našel, nade mnou se Boží duch " po stvoření vznášel.“ Po těch slovech Víno hned začne hovořiti: „Všední dřív a vzácné pak zvyk je předložiti; tak i Bůh se rozhod, dřív tebe vytvořiti, mne až pak, a hříšníkům " předurčil mě k pití.“ Voda: Slávu moji velice i sám Kristus zmnožil, když od ženy u studně napíti se toužil; 57
SVÁR VODY S VÍNEM Když už tedy Hospodin na výsostech trůnil, a můj duch se v obavách velkou bázní plnil, hle, tu Bakchus s Thetidou na soud přicházejí, Thetis jako žalobce, Bakchus vinník její. Voda velmi chlubivě začne obřad práva: „Mně se podle zásluhy čest a chvála vzdává Při stvoření světa Bůh ve mně účast našel, nade mnou se Boží duch " po stvoření vznášel.“ Po těch slovech Víno hned začne hovořiti: „Všední dřív a vzácné pak zvyk je předložiti; tak i Bůh se rozhod, dřív tebe vytvořiti, mne až pak, a hříšníkům " předurčil mě k pití.“ Voda: Slávu moji velice i sám Kristus zmnožil, když od ženy u studně napíti se toužil; 57
Strana 58
SVÁR VODY S VÍNEM David dí, že z potoka vodu k ústům nesl, a proto tak vysoko ve slávě se vznesl. Víno: Jestliže Bůh lidem dal vinné révy plody, určil hroznům nemíti ani kapku vody; proto ti, kdož přimísí čistou vodu k vínu, proti Kristu jednají, proti Hospodinu. Voda: Mnou spokojen odmítl víno Nazaretský, neboť do mne vložen lék pro neduhy všecky, o čemž božské učení jasně v Písmu svědčí, kdyžtě anděl v rybníce choré lidi léčí. Víno: Ostatně, když tebou vždy Ježíš choré smáčí, jakou spásu pro zdraví můj účinek značí, z toho plyne, jak dí Bůh, jak apoštol píše, 58
SVÁR VODY S VÍNEM David dí, že z potoka vodu k ústům nesl, a proto tak vysoko ve slávě se vznesl. Víno: Jestliže Bůh lidem dal vinné révy plody, určil hroznům nemíti ani kapku vody; proto ti, kdož přimísí čistou vodu k vínu, proti Kristu jednají, proti Hospodinu. Voda: Mnou spokojen odmítl víno Nazaretský, neboť do mne vložen lék pro neduhy všecky, o čemž božské učení jasně v Písmu svědčí, kdyžtě anděl v rybníce choré lidi léčí. Víno: Ostatně, když tebou vždy Ježíš choré smáčí, jakou spásu pro zdraví můj účinek značí, z toho plyne, jak dí Bůh, jak apoštol píše, 58
Strana 59
SVÁR VODY S VÍNEM že mě pil i Timothej pro potíže v břiše. Voda: Jaký úspěch léčení u Námana mělo? Uzdravil snad lidský lék malomocné tělo? Zato však hlas proroka zavřel smrti bránu, když byl Náman sedmkrát vnořen do Jordánu. Víno: Poutník z Jerusalema, zraněn darebáky, ač naň upřel levita, ač i kněz své zraky, měl by asi doposud rány nezhojeny, kdyby mu včas nebyly vínem ošetřeny. Voda: Poněvadž jsi příčinou mnoha nezbedností, musím ti být nablízku, hráz tvé zběsilosti; neboť, jak se v Písmu čte, vody proud, ne vína naplňuje radostí obec Boha-Syna. 59
SVÁR VODY S VÍNEM že mě pil i Timothej pro potíže v břiše. Voda: Jaký úspěch léčení u Námana mělo? Uzdravil snad lidský lék malomocné tělo? Zato však hlas proroka zavřel smrti bránu, když byl Náman sedmkrát vnořen do Jordánu. Víno: Poutník z Jerusalema, zraněn darebáky, ač naň upřel levita, ač i kněz své zraky, měl by asi doposud rány nezhojeny, kdyby mu včas nebyly vínem ošetřeny. Voda: Poněvadž jsi příčinou mnoha nezbedností, musím ti být nablízku, hráz tvé zběsilosti; neboť, jak se v Písmu čte, vody proud, ne vína naplňuje radostí obec Boha-Syna. 59
Strana 60
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Ty se, zcela bezcenná, širou valíš plání, mne jak nápoj vznešený v úkrytu si chrání; tebe všude na horách selská stáda pijí, já však radost z poháru v srdce lidská liji. Voda: Jestliže strom vyrůstá blízko toku vody, poskytuje sadařům v pravý čas své plody; jsem na prospěch osení, které zvolna vzrůstá, blaží voda studená žízní zprahlá ústa. Víno: To je nuzná hostina a bezcenná zcela, kdyby se snad bez vína pořádati měla; krutá trýzeň chudoby nevhání strach marný tomu, kdo si naplnil vínem zásobárny. 60
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Ty se, zcela bezcenná, širou valíš plání, mne jak nápoj vznešený v úkrytu si chrání; tebe všude na horách selská stáda pijí, já však radost z poháru v srdce lidská liji. Voda: Jestliže strom vyrůstá blízko toku vody, poskytuje sadařům v pravý čas své plody; jsem na prospěch osení, které zvolna vzrůstá, blaží voda studená žízní zprahlá ústa. Víno: To je nuzná hostina a bezcenná zcela, kdyby se snad bez vína pořádati měla; krutá trýzeň chudoby nevhání strach marný tomu, kdo si naplnil vínem zásobárny. 60
Strana 61
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: První svátost křesťanskou já jsem vytvořila, když jsem Syna Božího v Jordáně kdys křtila; i Zákonu Starému korunu jsem dala, když jsem z boku Kristova proudem vytékala. Víno: Hříšník přece skrze mne k milosti křtu přišel, skrze mne Bůh přemnohé přijal, neoslyšel; Kristus děl: „Toť krev je má“ nad kalichem vína, nikoli však nad vodou, jakž se připomíná. Voda: Já jsem matkou jasnosti, já vévodím kráse, zdarma všem a ochotně vždycky vydávám se; skrze mne se s lučin všech kletba sucha snímá, kdykoli Bůh velebný shůry na zem hřímá. 61
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: První svátost křesťanskou já jsem vytvořila, když jsem Syna Božího v Jordáně kdys křtila; i Zákonu Starému korunu jsem dala, když jsem z boku Kristova proudem vytékala. Víno: Hříšník přece skrze mne k milosti křtu přišel, skrze mne Bůh přemnohé přijal, neoslyšel; Kristus děl: „Toť krev je má“ nad kalichem vína, nikoli však nad vodou, jakž se připomíná. Voda: Já jsem matkou jasnosti, já vévodím kráse, zdarma všem a ochotně vždycky vydávám se; skrze mne se s lučin všech kletba sucha snímá, kdykoli Bůh velebný shůry na zem hřímá. 61
Strana 62
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Ať je pokrm lahodný, ať milý dle zvyku, je-li podán bez vína, hořkne na jazyku; chudák nebo lakomec z tebe raduje se, můj však pohár opojný jak se slavně nese! Voda: Já žár slunce zmirňuji v chladném lesním stínu, ptactvu nápoj přináším, na pomoc jdu mlýnu, celičký svět obtékám proudy mořských plání, jejichž tvorstvo nemůžeš spočíst do skonání. Víno: Já jsem přišlo do lisu z hroznů vinné révy, do žaludku odtamtud osvěžujíc cévy, mnoha druhy pohárů proběhlo jsem vkrátku, a tak srdce pijáků zbavilo jsem zmatku. 62
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Ať je pokrm lahodný, ať milý dle zvyku, je-li podán bez vína, hořkne na jazyku; chudák nebo lakomec z tebe raduje se, můj však pohár opojný jak se slavně nese! Voda: Já žár slunce zmirňuji v chladném lesním stínu, ptactvu nápoj přináším, na pomoc jdu mlýnu, celičký svět obtékám proudy mořských plání, jejichž tvorstvo nemůžeš spočíst do skonání. Víno: Já jsem přišlo do lisu z hroznů vinné révy, do žaludku odtamtud osvěžujíc cévy, mnoha druhy pohárů proběhlo jsem vkrátku, a tak srdce pijáků zbavilo jsem zmatku. 62
Strana 63
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: Těm se rozum pomate, těm oslepnou oči, kteří kol tvých pohárů přespříliš se točí; čím jdeš dovnitř vábněji, tím se více zraní, jsou jak jedovatými hady pokousáni. Víno: Zhoubný by byl nápoj tvůj, jedy otrávený, nebýt solí proroků trochu zpříjemněný; ve víno tě Kristus Pán, vodo, zhoubná k pití, když byl pozván na svatbu, musel proměniti. Voda: Noe usnul obnažen, poživ více vína, proklel pak, že smál se mu, nejmladšího syna; skrze tebe vzešel též dvojí plod, pln hříchu, když byl tebou opit Loth od dcer v horském tichu. 63
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: Těm se rozum pomate, těm oslepnou oči, kteří kol tvých pohárů přespříliš se točí; čím jdeš dovnitř vábněji, tím se více zraní, jsou jak jedovatými hady pokousáni. Víno: Zhoubný by byl nápoj tvůj, jedy otrávený, nebýt solí proroků trochu zpříjemněný; ve víno tě Kristus Pán, vodo, zhoubná k pití, když byl pozván na svatbu, musel proměniti. Voda: Noe usnul obnažen, poživ více vína, proklel pak, že smál se mu, nejmladšího syna; skrze tebe vzešel též dvojí plod, pln hříchu, když byl tebou opit Loth od dcer v horském tichu. 63
Strana 64
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Všechny klameš: Vlídná jsi, když se lidem vzdáváš, ale potom v bouři vln nevlídnou se stáváš; měl (krom jiných vznešených) David toto přání: Kéž mě bouře na moři před jícnem vod chrání. Voda: Vždyť učení Pavlovo lidem zakazuje víno pít, jež ohavným zdrojem hříchů sluje; žádná ctnost se nepěstí, — kde má víno vládu odvádí i moudrého od Božího řádu Víno: Výtka, že jsem zkázy zdroj, na tebe se hodí; nejen že v svých hlubinách umíš topit lodi: do vln v chvíli poslední, kde jsou ostré srázy, své ubohé oběti vrah i lupič hází. 64
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Všechny klameš: Vlídná jsi, když se lidem vzdáváš, ale potom v bouři vln nevlídnou se stáváš; měl (krom jiných vznešených) David toto přání: Kéž mě bouře na moři před jícnem vod chrání. Voda: Vždyť učení Pavlovo lidem zakazuje víno pít, jež ohavným zdrojem hříchů sluje; žádná ctnost se nepěstí, — kde má víno vládu odvádí i moudrého od Božího řádu Víno: Výtka, že jsem zkázy zdroj, na tebe se hodí; nejen že v svých hlubinách umíš topit lodi: do vln v chvíli poslední, kde jsou ostré srázy, své ubohé oběti vrah i lupič hází. 64
Strana 65
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: Podobna být Moudrosti, k tomu stále spěji, napojivši zdrojem svým živná prsa její; zúrodní-li jedenkrát moudrost srdce něčí, nikdy je už nezkruší žízeň sebevětší. Víno: Půvaby své nevěsty když si ženich cení, aby ústa splynula v družném políbení, k nevěstině prospěchu jak ostatní vnady víno umí přičísti také její vady. Voda: K zjevu Boží Trojice při křtu Krista Pána milost, býti svědkyní, mně jediné dána; proto Boží lásky zdroj zračím nekonečný, který, ze mne vzcházeje, tryská v život věčný. 5 Písně žáků 65
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: Podobna být Moudrosti, k tomu stále spěji, napojivši zdrojem svým živná prsa její; zúrodní-li jedenkrát moudrost srdce něčí, nikdy je už nezkruší žízeň sebevětší. Víno: Půvaby své nevěsty když si ženich cení, aby ústa splynula v družném políbení, k nevěstině prospěchu jak ostatní vnady víno umí přičísti také její vady. Voda: K zjevu Boží Trojice při křtu Krista Pána milost, býti svědkyní, mně jediné dána; proto Boží lásky zdroj zračím nekonečný, který, ze mne vzcházeje, tryská v život věčný. 5 Písně žáků 65
Strana 66
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Jakmile den radostný pozemšťanům svitl, ženich, vínem opojen, nevěstu svou chytl, do sklepa ji zavedl, kde se chová víno, a tam ji pak zasvětil v dílo Venušino. Voda: Jestli dosud někteří klamné bohy ctili, chtí-li, aby zdrojem mým zas se obrodili, Buh je přijme do nebe, hříchy jejich smývá, nikdy ten, jenž v nebi dlí, se jim nevysmívá. Víno: Nesmíš, muži, oslyšet vína zázrak pravý — čiperností plní své, starostí je zbaví: němý po něm hovoří, zkroušeným čert šije, necítí, kdo opojen, když ho někdo bije. 66
SVÁR VODY S VÍNEM Víno: Jakmile den radostný pozemšťanům svitl, ženich, vínem opojen, nevěstu svou chytl, do sklepa ji zavedl, kde se chová víno, a tam ji pak zasvětil v dílo Venušino. Voda: Jestli dosud někteří klamné bohy ctili, chtí-li, aby zdrojem mým zas se obrodili, Buh je přijme do nebe, hříchy jejich smývá, nikdy ten, jenž v nebi dlí, se jim nevysmívá. Víno: Nesmíš, muži, oslyšet vína zázrak pravý — čiperností plní své, starostí je zbaví: němý po něm hovoří, zkroušeným čert šije, necítí, kdo opojen, když ho někdo bije. 66
Strana 67
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: Potupného otroctví když chtěl Mojžíš směle zbavit v čase nejkratším národ Izraele, mocný Bůh jak zázrakem pro přechod mě dělí, za co mu pak slavnostně písně chvály pěli. Víno: Z jakýchkoli důvodů vzdá-li se kdo vína, píseň z úst mu nezazní ani chvála jiná; až když, mnou zas osvěžen, má již po starostech, prozpěvuje: „Chvála buď " Bohu na výsostech!“ Ptáci při tom popěvku hle, se probudili, jak by všechny výroky vína potvrdili; zvýšenými hlasy pak znělo to jak v úle: „Na zemi bud pokoj dán " lidem dobré vůle! 67
SVÁR VODY S VÍNEM Voda: Potupného otroctví když chtěl Mojžíš směle zbavit v čase nejkratším národ Izraele, mocný Bůh jak zázrakem pro přechod mě dělí, za co mu pak slavnostně písně chvály pěli. Víno: Z jakýchkoli důvodů vzdá-li se kdo vína, píseň z úst mu nezazní ani chvála jiná; až když, mnou zas osvěžen, má již po starostech, prozpěvuje: „Chvála buď " Bohu na výsostech!“ Ptáci při tom popěvku hle, se probudili, jak by všechny výroky vína potvrdili; zvýšenými hlasy pak znělo to jak v úle: „Na zemi bud pokoj dán " lidem dobré vůle! 67
Strana 68
SVÁR VODY S VÍNEM Těmi hlasy, hle, i já procitl jsem v zmatku, odhrnul jsem roušku snu, v němž jsem vyslech hádku, potom svaté Trojici zpěvem chválu vzdal jsem, Bohu otci nakonec slavně zazpíval jsem. Amen. 15 PROTI PRELÁTŮM Klamný je a nestálý smrtelníků osud: zaručuje smrti den nezrozeným dosud, potrestání hříšníků vždy už čeká v bráně, neboť tak to stanovil mocný soudce Páně. Kdo však pro svět ošidný měl by povržení, jako bláta ceně si peněz hromadění, kdo by chránil statečně tělo v čistotnosti, toho jistě měl by rád Kristus, pán všech ctností. 68
SVÁR VODY S VÍNEM Těmi hlasy, hle, i já procitl jsem v zmatku, odhrnul jsem roušku snu, v němž jsem vyslech hádku, potom svaté Trojici zpěvem chválu vzdal jsem, Bohu otci nakonec slavně zazpíval jsem. Amen. 15 PROTI PRELÁTŮM Klamný je a nestálý smrtelníků osud: zaručuje smrti den nezrozeným dosud, potrestání hříšníků vždy už čeká v bráně, neboť tak to stanovil mocný soudce Páně. Kdo však pro svět ošidný měl by povržení, jako bláta ceně si peněz hromadění, kdo by chránil statečně tělo v čistotnosti, toho jistě měl by rád Kristus, pán všech ctností. 68
Strana 69
PROTI PRELÁTŮM Ale všem se nelíbí tento způsob žití, neboť se jim líbí víc měšec naplniti; zato všechny láká dnes jenom krása těla, snad by ani nikomu svatost neslušela. Kde jsou ti, kdož církev svou podle Krista řídí a jen v dobra konání cíl života vidí, světlem vlastních příkladů tak vůkol nich svítí, že jásají národy a že radost cítí? Nechtí přinést nejmenší naděj pro poddané, a když úpí celý svět, jak žár války vzplane, pro Izrael nechtějí život položiti, aby všechny končiny mohly v míru žíti. Ztrácí víru v Boha, kým bouře válek chvějí, těch se bojí, kteří jen tělo zabíjejí, 69
PROTI PRELÁTŮM Ale všem se nelíbí tento způsob žití, neboť se jim líbí víc měšec naplniti; zato všechny láká dnes jenom krása těla, snad by ani nikomu svatost neslušela. Kde jsou ti, kdož církev svou podle Krista řídí a jen v dobra konání cíl života vidí, světlem vlastních příkladů tak vůkol nich svítí, že jásají národy a že radost cítí? Nechtí přinést nejmenší naděj pro poddané, a když úpí celý svět, jak žár války vzplane, pro Izrael nechtějí život položiti, aby všechny končiny mohly v míru žíti. Ztrácí víru v Boha, kým bouře válek chvějí, těch se bojí, kteří jen tělo zabíjejí, 69
Strana 70
PROTI PRELÁTŮM všichni jenom důvěru v žoky peněz mají, zámožné a majetné oslabovat znají. Odznak arcipastýřů budit má jen zdání, nikdy hodů duchovních neokusí ani; nemajíce na sobě roucha svatebního, v úřadě si hledí jen zisku peněžního. To jsou ti, jež jejich moc činí nadutými, ti, již nikdy necítí s lidmi chudobnými. Přísný soudce Nejvyšší jedenkrát je zkruší, až vichřicí provázen půjde na soud duší. Všichni mají lakotou srdce zaslepené, na rtech žalmy, duch se však za kupčením žene; nemají-li na srdci přikázání Boží, jistě tou svou modlitbou jen své hříchy množí. 70
PROTI PRELÁTŮM všichni jenom důvěru v žoky peněz mají, zámožné a majetné oslabovat znají. Odznak arcipastýřů budit má jen zdání, nikdy hodů duchovních neokusí ani; nemajíce na sobě roucha svatebního, v úřadě si hledí jen zisku peněžního. To jsou ti, jež jejich moc činí nadutými, ti, již nikdy necítí s lidmi chudobnými. Přísný soudce Nejvyšší jedenkrát je zkruší, až vichřicí provázen půjde na soud duší. Všichni mají lakotou srdce zaslepené, na rtech žalmy, duch se však za kupčením žene; nemají-li na srdci přikázání Boží, jistě tou svou modlitbou jen své hříchy množí. 70
Strana 71
PROTI PRELÁTŮM Ačkoli i šediny na hlavách již mají, květy mládí v srdci jim přece zůstávají, zlé svědomí mají, jak cestu k ctnosti šlapou — proto s meči ostrými na jiné se sápou. V smilstvu proti přírodě z nich se topí mnohý, nepřijímá bohyně, miluje však bohy; ať jich najde, kolik chce, ten, jenž v nebi trůní, zlořečiti bude všem, kdož jsou v mravní tůni. Každý z těchto pastýřů spíše sebe pase, sotva prosbou ubohých obměkčiti dá se, nad chudými zato však povýšeně vládnou; nechat za to hanbí se, strachy nechať chřadnou. Ti, již měšce naplnit na mysli jen měli, mezi čeleď Kristovu špatně pokrm dělí, 71
PROTI PRELÁTŮM Ačkoli i šediny na hlavách již mají, květy mládí v srdci jim přece zůstávají, zlé svědomí mají, jak cestu k ctnosti šlapou — proto s meči ostrými na jiné se sápou. V smilstvu proti přírodě z nich se topí mnohý, nepřijímá bohyně, miluje však bohy; ať jich najde, kolik chce, ten, jenž v nebi trůní, zlořečiti bude všem, kdož jsou v mravní tůni. Každý z těchto pastýřů spíše sebe pase, sotva prosbou ubohých obměkčiti dá se, nad chudými zato však povýšeně vládnou; nechat za to hanbí se, strachy nechať chřadnou. Ti, již měšce naplnit na mysli jen měli, mezi čeleď Kristovu špatně pokrm dělí, 71
Strana 72
PROTI PRELÁTŮM kteří špatně zmnožují hřivnu Pánem danou, ti ubohou veteší jak oděv se stanou. Kdo se nyní podobá žitím Mirreovi? Jednou hřivnou od Boha získal deset nových, za což ho Pán povolal k odměně v té výši, jakou oko nevidí, aniž ucho slyší. Nesmím kněze svatého tady nejmenovat, jenž se rozhod pro bližní život obětovat; biskupové dnešní však dospěli jen k tomu: Nic neneseš, Homére? Nuže, hybaj z domu! Čím víc se jim měšec dme, tím jsou více chtiví, neboť pramen bohatství větší žízeň živí; tak si oni žádají mít hromady jmění, jak si jelen žádá pít přijda ku prameni. 72
PROTI PRELÁTŮM kteří špatně zmnožují hřivnu Pánem danou, ti ubohou veteší jak oděv se stanou. Kdo se nyní podobá žitím Mirreovi? Jednou hřivnou od Boha získal deset nových, za což ho Pán povolal k odměně v té výši, jakou oko nevidí, aniž ucho slyší. Nesmím kněze svatého tady nejmenovat, jenž se rozhod pro bližní život obětovat; biskupové dnešní však dospěli jen k tomu: Nic neneseš, Homére? Nuže, hybaj z domu! Čím víc se jim měšec dme, tím jsou více chtiví, neboť pramen bohatství větší žízeň živí; tak si oni žádají mít hromady jmění, jak si jelen žádá pít přijda ku prameni. 72
Strana 73
PROTI PRELÁTŮM Jestli za to nenávist farizeů sklidím, že v nich hlavní vinníky špatnosti té vidím, před Boží až přijdu tvář v hodině mi dané, budu zpívat pokorně: Smiluj se, ó Pane! Slyšte mne však, preláti, v srdci zaslepení! Hromaditi poklady věru správné není. Proto praví Kristus Pán, jakž i já vám sdělím: Což jsem s tebou nesmluvil denár za den celý ? Poslyš, ovcí pastýři, chceš-li zmrtvýchvstání: Pro Izrael v boj se dej rukama i zbraní; rozvážný a věrný buď vždy ve chrámu Páně abys Boha v nebi moh chválit odevzdaně! 73
PROTI PRELÁTŮM Jestli za to nenávist farizeů sklidím, že v nich hlavní vinníky špatnosti té vidím, před Boží až přijdu tvář v hodině mi dané, budu zpívat pokorně: Smiluj se, ó Pane! Slyšte mne však, preláti, v srdci zaslepení! Hromaditi poklady věru správné není. Proto praví Kristus Pán, jakž i já vám sdělím: Což jsem s tebou nesmluvil denár za den celý ? Poslyš, ovcí pastýři, chceš-li zmrtvýchvstání: Pro Izrael v boj se dej rukama i zbraní; rozvážný a věrný buď vždy ve chrámu Páně abys Boha v nebi moh chválit odevzdaně! 73
Strana 74
16 ÚPLATNÝ ŠIMON Ejhle, širou dálí znící hlas na poušti volající. V pusté poušti opuštěni, o trestu jsme ujištěni. Nedbá se, jak život plyne, za živa už každý hyne. Všichni jsme to zavinili, nejsou, kdož by zbožně žili. Kříž už nechce nikdo nésti, ani Kristem dát se vésti. Kdo má pravdu, dobro množí, kdo chce nésti břímě boží? Jak se mnohé slovem praví: smrt nad námi triumf slaví. Smrt již vládne nad preláty, neb za svátost chtějí platy, ne aby ji zdarma dali, jak kdys na tom slibu stáli. Stali se z nich bařtipáni, protiví se přikázání. Tak se stává z růže hloží, v díru mění se chrám boží. Jsou zákona šiditelé a ne jeho šiřitelé. Šimon se v nich roztahuje, že jsou vini způsobuje. Šimon radši špatné mívá, v darech se vždy Šimon skrývá. Šimona vždy všude máme, 74
16 ÚPLATNÝ ŠIMON Ejhle, širou dálí znící hlas na poušti volající. V pusté poušti opuštěni, o trestu jsme ujištěni. Nedbá se, jak život plyne, za živa už každý hyne. Všichni jsme to zavinili, nejsou, kdož by zbožně žili. Kříž už nechce nikdo nésti, ani Kristem dát se vésti. Kdo má pravdu, dobro množí, kdo chce nésti břímě boží? Jak se mnohé slovem praví: smrt nad námi triumf slaví. Smrt již vládne nad preláty, neb za svátost chtějí platy, ne aby ji zdarma dali, jak kdys na tom slibu stáli. Stali se z nich bařtipáni, protiví se přikázání. Tak se stává z růže hloží, v díru mění se chrám boží. Jsou zákona šiditelé a ne jeho šiřitelé. Šimon se v nich roztahuje, že jsou vini způsobuje. Šimon radši špatné mívá, v darech se vždy Šimon skrývá. Šimona vždy všude máme, 74
Strana 75
ÚPLATNÝ ŠIMON Šimon každý zámek láme; nedá-li se, Šimon kleje, dá-li se, tu hned se směje. Simon dává, Simon bere, toho slaví, toho pere, na onoho nemoc svalí, toho v svatební šat halí. Někoho i korunuje, ač ho církev zatracuje. Již se Šimon neschovává, všecko mate, rozeštvává. Musí být — a zmařen bude Šimon, jenž má prsty všude; Petr mu dal naučení, uvede ho v zatracení. Když se dovršil trest jeho, dán do ohně pekelného. Ať jsou trestáni i jiní, kteří jako Šimon činí. Odměnou ať peklo mají a tam at trest odpykají. Amen. ZPOVĚD ARCHIPOETOVA 17 Slepým hněvem v nitru svém planu v mocné zlobě, v trpkosti a hořkosti promlouvám sám k sobě. 75
ÚPLATNÝ ŠIMON Šimon každý zámek láme; nedá-li se, Šimon kleje, dá-li se, tu hned se směje. Simon dává, Simon bere, toho slaví, toho pere, na onoho nemoc svalí, toho v svatební šat halí. Někoho i korunuje, ač ho církev zatracuje. Již se Šimon neschovává, všecko mate, rozeštvává. Musí být — a zmařen bude Šimon, jenž má prsty všude; Petr mu dal naučení, uvede ho v zatracení. Když se dovršil trest jeho, dán do ohně pekelného. Ať jsou trestáni i jiní, kteří jako Šimon činí. Odměnou ať peklo mají a tam at trest odpykají. Amen. ZPOVĚD ARCHIPOETOVA 17 Slepým hněvem v nitru svém planu v mocné zlobě, v trpkosti a hořkosti promlouvám sám k sobě. 75
Strana 76
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA Stvořen z hmoty lehoučké, v níž se neklid tají, jsem jak lístek na stromě, s nímž si větry hrají. Zatím co si moudrý muž, je-li mudrc pravý, skálu zvolí za základ, obydlí když staví, já se hlupák podobám plynoucímu toku, který mění krajinu na každičkém kroku. Unášen jsem jako člun, jemuž lodník chybí, nesu se jak vzduchem pták, kam se mu jen zlíbí. Nezdrží mě vězení, spoutati se nedám, se špatnými družím se, rovné sobě hledám. Připadá mi za těžko míti srdce z ledu; zato mi je milý žert lahodnější medu. Plnit příkaz Venušin, co v tom potěšení! Pro ni v srdci malátném nikdy místa není. 76
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA Stvořen z hmoty lehoučké, v níž se neklid tají, jsem jak lístek na stromě, s nímž si větry hrají. Zatím co si moudrý muž, je-li mudrc pravý, skálu zvolí za základ, obydlí když staví, já se hlupák podobám plynoucímu toku, který mění krajinu na každičkém kroku. Unášen jsem jako člun, jemuž lodník chybí, nesu se jak vzduchem pták, kam se mu jen zlíbí. Nezdrží mě vězení, spoutati se nedám, se špatnými družím se, rovné sobě hledám. Připadá mi za těžko míti srdce z ledu; zato mi je milý žert lahodnější medu. Plnit příkaz Venušin, co v tom potěšení! Pro ni v srdci malátném nikdy místa není. 76
Strana 77
ZPOVĚŽ ARCHIPOETOVA Po široké cestě jdu, jak je zvykem mládí, zapomínám ctnostně žít, k hříchu mě to svádí. Více nežli po spáse po rozkoši toužím; pro duši jsem mrtev již, zato tělu sloužím. Přemoudrý můj pastýři, o milost tě žádám: krásnou smrtí umírám, sladkou ranou padám; dívky hrud mou zraňují krásou, jíž se těším. S těmi, jež mi uniknou, aspoň v srdci hřeším. Přirozenost zdolati těžká věc, toť jisté, při pohledu na dívku zůstat mysli čisté. Nemůže přec mladý muž plnit tvrdé řády, k dívenkám tak půvabným obracet se zády. Kdopak, vhozen do ohně, není ohněm spálen, a kdo mešká v Pavii, má být hříchu vzdálen, 77
ZPOVĚŽ ARCHIPOETOVA Po široké cestě jdu, jak je zvykem mládí, zapomínám ctnostně žít, k hříchu mě to svádí. Více nežli po spáse po rozkoši toužím; pro duši jsem mrtev již, zato tělu sloužím. Přemoudrý můj pastýři, o milost tě žádám: krásnou smrtí umírám, sladkou ranou padám; dívky hrud mou zraňují krásou, jíž se těším. S těmi, jež mi uniknou, aspoň v srdci hřeším. Přirozenost zdolati těžká věc, toť jisté, při pohledu na dívku zůstat mysli čisté. Nemůže přec mladý muž plnit tvrdé řády, k dívenkám tak půvabným obracet se zády. Kdopak, vhozen do ohně, není ohněm spálen, a kdo mešká v Pavii, má být hříchu vzdálen, 77
Strana 78
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA v Pavii, kde jinochy Venus láká v sítě, očima kde připoutá, krásou uchvátí tě? Hippolyta pošleš-li dneska do Pavie, cudnost jeho naposled dnešního dne žije. V lůžko lásky vedou tam cesty ze všech směrů, mezi chrámy Ctnosti chrám nenajdeš tam věru. Dále se mi vytýká, hazardně že hrávám. Když však posléz od stolu šatu zbaven vstávám, údy sice zebou mě, duch však plane žárem, a já básně, verše své kuji s větším zdarem. Do třetice musím též krčmy vzpomenouti; k ní jsem celý život lnul, k ní chci vždycky lnouti, dokud svatých andělů neuvidím sbory zpívat slavné rekviem nad mrtvými tvory. 78
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA v Pavii, kde jinochy Venus láká v sítě, očima kde připoutá, krásou uchvátí tě? Hippolyta pošleš-li dneska do Pavie, cudnost jeho naposled dnešního dne žije. V lůžko lásky vedou tam cesty ze všech směrů, mezi chrámy Ctnosti chrám nenajdeš tam věru. Dále se mi vytýká, hazardně že hrávám. Když však posléz od stolu šatu zbaven vstávám, údy sice zebou mě, duch však plane žárem, a já básně, verše své kuji s větším zdarem. Do třetice musím též krčmy vzpomenouti; k ní jsem celý život lnul, k ní chci vždycky lnouti, dokud svatých andělů neuvidím sbory zpívat slavné rekviem nad mrtvými tvory. 78
Strana 79
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA Já jsem pevně rozhodnut v krčmě zemřít jednou. Ať je víno blízko rtům, nežli smrtí zblednou. Zapějí pak andělé s radostnější tváří: „Pijáka nechť tohoto " milostí Bůh daří. Při pohárech zaplane světlo duše naší, duch nektarem opojen do výše se vznáší. Víno, jež je z hospody, sladší chuť mi křísí nežli tvé, jež, pane můj, číšník s vodou mísí. Hle, já vyznal hříchy své (nemám již co říci), ze kterých mě vinili tvoji služebníci: z nich však není jediný, kdo by chtěl se káti, ač se také těšit chtí, světa užívati. V přítomnosti biskupa, jak zní příkaz Krista, hodit po mně kamenem nechať ten se chystá, 79
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA Já jsem pevně rozhodnut v krčmě zemřít jednou. Ať je víno blízko rtům, nežli smrtí zblednou. Zapějí pak andělé s radostnější tváří: „Pijáka nechť tohoto " milostí Bůh daří. Při pohárech zaplane světlo duše naší, duch nektarem opojen do výše se vznáší. Víno, jež je z hospody, sladší chuť mi křísí nežli tvé, jež, pane můj, číšník s vodou mísí. Hle, já vyznal hříchy své (nemám již co říci), ze kterých mě vinili tvoji služebníci: z nich však není jediný, kdo by chtěl se káti, ač se také těšit chtí, světa užívati. V přítomnosti biskupa, jak zní příkaz Krista, hodit po mně kamenem nechať ten se chystá, 79
Strana 80
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA jenž by vědom nebyl si hříchu pražádného. Ten ať potom nešetří pěvce ubohého. Na sebe já řekl jsem všechno, co jsem věděl, vyvrhl jsem všechen kal, jenž mi v nitru seděl. Starý život nemám rád, nový mrav se líbí. Srdce zří však jenom Bůh, lidé vnější chyby. Ke ctnosti již láskou plám, hříchy mé mě kruší, obrozuji mysl svou obrozen jsa v duši. Nové mléko ssaji už jako znovuzrozen, aby od všech marností duch byl osvobozen. Ušetř mne, vždyť lítost mám, vznešený můj pane, milost, o niž prosím tě, skutkem necht se stane. Když jsem vyznal vinu svou, rozhřešení dej mi, rád vykonám pokání, jenom hřích můj sejmi. 80
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA jenž by vědom nebyl si hříchu pražádného. Ten ať potom nešetří pěvce ubohého. Na sebe já řekl jsem všechno, co jsem věděl, vyvrhl jsem všechen kal, jenž mi v nitru seděl. Starý život nemám rád, nový mrav se líbí. Srdce zří však jenom Bůh, lidé vnější chyby. Ke ctnosti již láskou plám, hříchy mé mě kruší, obrozuji mysl svou obrozen jsa v duši. Nové mléko ssaji už jako znovuzrozen, aby od všech marností duch byl osvobozen. Ušetř mne, vždyť lítost mám, vznešený můj pane, milost, o niž prosím tě, skutkem necht se stane. Když jsem vyznal vinu svou, rozhřešení dej mi, rád vykonám pokání, jenom hřích můj sejmi. 80
Strana 81
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA Lev, jenž králem zvířat je, šetřiti jich umí, vůči zvěři poddané často hněv svůj ztlumí. Totéž čiňte také vy, vladařové světa. Tam, kde chybí vlídná tvář, samá trpkost vzkvétá. PÍSNIČKA O OSLU 18 Sedlák vida osla svého ležícího umrlého, jal se plakat vedle něho. Ouvej, ouvej, ouvej, umrlý můj osle, chtěl bych umřít za tebe. Vědět, osle můj, a znát, že tě mráz chce oddělat, byl bych ti obstaral šat. Košili bych obstaral, sukni, kalhoty ti dal, opaskem tě opásal. Kněže dobrý, nemeškej, tři rány si v prsa dej a slavnostně zazpívej. 6 Písně žáků 81
ZPOVĚD ARCHIPOETOVA Lev, jenž králem zvířat je, šetřiti jich umí, vůči zvěři poddané často hněv svůj ztlumí. Totéž čiňte také vy, vladařové světa. Tam, kde chybí vlídná tvář, samá trpkost vzkvétá. PÍSNIČKA O OSLU 18 Sedlák vida osla svého ležícího umrlého, jal se plakat vedle něho. Ouvej, ouvej, ouvej, umrlý můj osle, chtěl bych umřít za tebe. Vědět, osle můj, a znát, že tě mráz chce oddělat, byl bych ti obstaral šat. Košili bych obstaral, sukni, kalhoty ti dal, opaskem tě opásal. Kněže dobrý, nemeškej, tři rány si v prsa dej a slavnostně zazpívej. 6 Písně žáků 81
Strana 82
PÍSNIČKA O OSLU Do kostela pojecháme, rekviem tam zazpíváme a tak osla pochováme. Cervům dáme maso z něho, ševcům dáme kůži jeho, duch zbude pro dábla zlého. A vy všichni Bavoři, ocas oslí odnesete a na něm se pověste. 19 ZA PENÍZE VŠECHNO Tenhle mrav se v Římě shledá, dekret tento čte se v něm: Nestane se, kdo nic nedá, biskupem neb děkanem. * Šimon dává nařízení: Koho měšec prázdný není, prorok, biskup bude z něho, ať má v sobě co chce zlého. Šimon nikdy nedbal dosti mravů, věku, poctivosti. Tomu čelné místo skýtá, toho v čelo církve vítá. Kdo je chudý, nejde k Rímu, ví, že nic tam nedají mu: 82
PÍSNIČKA O OSLU Do kostela pojecháme, rekviem tam zazpíváme a tak osla pochováme. Cervům dáme maso z něho, ševcům dáme kůži jeho, duch zbude pro dábla zlého. A vy všichni Bavoři, ocas oslí odnesete a na něm se pověste. 19 ZA PENÍZE VŠECHNO Tenhle mrav se v Římě shledá, dekret tento čte se v něm: Nestane se, kdo nic nedá, biskupem neb děkanem. * Šimon dává nařízení: Koho měšec prázdný není, prorok, biskup bude z něho, ať má v sobě co chce zlého. Šimon nikdy nedbal dosti mravů, věku, poctivosti. Tomu čelné místo skýtá, toho v čelo církve vítá. Kdo je chudý, nejde k Rímu, ví, že nic tam nedají mu: 82
Strana 83
ZA PENÍZE VŠECHNO když nic nemá, když nic nedá, v svatém sídle nezasedá. Na probošta, na opata povýší, kdo dost má zlata. Prachy hledá, nedbá mravů, prachatým dá Šimon slávu. Kdo má bříško zaoblené, zlatem pěkně ověšené, ochotně-li podmazává, prelátem se brzy stává. A když zlý, jenž víc moh dáti, začne církev spravovati, je pln pýchy, nadutosti, nedbá Boha na výsosti. O PŘÍCHODU ANTIKRISTA 20 Když tak v duchu pohlížím na koloběh žití, jak se špatní radují, dobří bolest cítí, jak i věrnost vymírá, čest jak posměch klidí, myslím si, že neřídí nikdo kroky lidí. Ó ty, který dovedeš cokoli chceš, zdvojit, ty, jenž věci nerovné tak dovedeš spojit, 83
ZA PENÍZE VŠECHNO když nic nemá, když nic nedá, v svatém sídle nezasedá. Na probošta, na opata povýší, kdo dost má zlata. Prachy hledá, nedbá mravů, prachatým dá Šimon slávu. Kdo má bříško zaoblené, zlatem pěkně ověšené, ochotně-li podmazává, prelátem se brzy stává. A když zlý, jenž víc moh dáti, začne církev spravovati, je pln pýchy, nadutosti, nedbá Boha na výsosti. O PŘÍCHODU ANTIKRISTA 20 Když tak v duchu pohlížím na koloběh žití, jak se špatní radují, dobří bolest cítí, jak i věrnost vymírá, čest jak posměch klidí, myslím si, že neřídí nikdo kroky lidí. Ó ty, který dovedeš cokoli chceš, zdvojit, ty, jenž věci nerovné tak dovedeš spojit, 83
Strana 84
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA že se už pak nemohou spolu rozejíti, proč svoluješ člověku lidskosti se zbýti? Když věčnými zákony a pevnými řády různé živly spojuješ, urovnáváš svády, zdá se, že jen na lidi shlížíš pohrdlivě, jejich život neřídíš stejně starostlivě. Když jsem mluvil o světě, o zlých zjevech jeho, když jsem o tom přemýšlel v skrytu srdce svého, když mé žalné kvílení sotva konce bralo, v prudkém mysli pohnutí třeštění mě jalo. Na kentaury myslil jsem, na gigantů plémě, a když spousta starostí tížila mi témě, v doprovodu cymbálů, jež zvuk zvonků stíhal, slyším, jak sbor démonů se všech stran se sbíhal. 84
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA že se už pak nemohou spolu rozejíti, proč svoluješ člověku lidskosti se zbýti? Když věčnými zákony a pevnými řády různé živly spojuješ, urovnáváš svády, zdá se, že jen na lidi shlížíš pohrdlivě, jejich život neřídíš stejně starostlivě. Když jsem mluvil o světě, o zlých zjevech jeho, když jsem o tom přemýšlel v skrytu srdce svého, když mé žalné kvílení sotva konce bralo, v prudkém mysli pohnutí třeštění mě jalo. Na kentaury myslil jsem, na gigantů plémě, a když spousta starostí tížila mi témě, v doprovodu cymbálů, jež zvuk zvonků stíhal, slyším, jak sbor démonů se všech stran se sbíhal. 84
Strana 85
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA Místo, kam jsem uviděl scházet se ty dábly, červy bylo pokryto, jak by s nebe spadli, všechny pekel příšery řičely a vyly — jenom noc ty démony zplodila v své chvíli. Trojhlavý pes byl tam též, ten, jenž mrtvé střeží, byly tam tři Lítice (mráz po těle běží), které hnisem odporným celý ten sněm hyzdí, všude sykot hadů zní, kteří v místě hnízdí. Zdroj vší pýchy přišel již, kam se všichni schází, Antikrist, syn špatnosti, záhuby a zkázy, který protne celý svět mečem břitké řeči, o čemž vkus a výběr slov tak výmluvně svědčí. Všechny předčí tváří svou plnou bojovnosti, klne, že už nevyčká vývoj událostí, 85
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA Místo, kam jsem uviděl scházet se ty dábly, červy bylo pokryto, jak by s nebe spadli, všechny pekel příšery řičely a vyly — jenom noc ty démony zplodila v své chvíli. Trojhlavý pes byl tam též, ten, jenž mrtvé střeží, byly tam tři Lítice (mráz po těle běží), které hnisem odporným celý ten sněm hyzdí, všude sykot hadů zní, kteří v místě hnízdí. Zdroj vší pýchy přišel již, kam se všichni schází, Antikrist, syn špatnosti, záhuby a zkázy, který protne celý svět mečem břitké řeči, o čemž vkus a výběr slov tak výmluvně svědčí. Všechny předčí tváří svou plnou bojovnosti, klne, že už nevyčká vývoj událostí, 85
Strana 86
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA načež jako zahřmění, jímž mrak roztrhne se, z hrdla se mu dere hlas a vůkol se nese: „Co mě mešká, papeži, abych se moh vtělit? Proč mi bráníš, osude, na svět hříšný sejít? Otevř brány, jestli mě zadržuješ v spěchu: v Belzebubu, bohu svém, překročím i střechu. Již i soudu znamení všechna byla dána, odpadnutí přišlo již, práva pošlapána, byl tu mor i válek běs, zmíralo se hlady, Krista svého dáblové rozšířili všady. Želím žalně žalostných synů Izraele, kteří jsou mi oddáni slovy, skutky cele; čekají, až přijdu a nazpět povedu je, navrátím je do vlasti, jež Izrael sluje. 86
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA načež jako zahřmění, jímž mrak roztrhne se, z hrdla se mu dere hlas a vůkol se nese: „Co mě mešká, papeži, abych se moh vtělit? Proč mi bráníš, osude, na svět hříšný sejít? Otevř brány, jestli mě zadržuješ v spěchu: v Belzebubu, bohu svém, překročím i střechu. Již i soudu znamení všechna byla dána, odpadnutí přišlo již, práva pošlapána, byl tu mor i válek běs, zmíralo se hlady, Krista svého dáblové rozšířili všady. Želím žalně žalostných synů Izraele, kteří jsou mi oddáni slovy, skutky cele; čekají, až přijdu a nazpět povedu je, navrátím je do vlasti, jež Izrael sluje. 86
Strana 87
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA Vyjdi na svět, Allekto, opusť střechu naši, ať se smlouvy hanobí, nesvornost se vnáší; nade vše chval hýřivost, ctnostné vyhlaď spíše, Kristus potom nenajde dědice své říše. Po té řeči Allekto planouc v kruté zlobě, pod ostnem té pobídky hlučí: „Už jdu k tobě. Při tom jejím běsnění jed se z chřtánu plaví, dlouho kroutí očima, až konečně praví: „O ty, jenž jsi démonů ozdoba a sláva, běda, jaký tady spor, jaký zmatek, vřava? Vládcové, již páší čin bědný, Antikriste, předchůdcové tvoji jsou a evangelisté. Proč bys hledal jiného harcovníka svého nežli vládce Anglie, toho nehodného, 87
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA Vyjdi na svět, Allekto, opusť střechu naši, ať se smlouvy hanobí, nesvornost se vnáší; nade vše chval hýřivost, ctnostné vyhlaď spíše, Kristus potom nenajde dědice své říše. Po té řeči Allekto planouc v kruté zlobě, pod ostnem té pobídky hlučí: „Už jdu k tobě. Při tom jejím běsnění jed se z chřtánu plaví, dlouho kroutí očima, až konečně praví: „O ty, jenž jsi démonů ozdoba a sláva, běda, jaký tady spor, jaký zmatek, vřava? Vládcové, již páší čin bědný, Antikriste, předchůdcové tvoji jsou a evangelisté. Proč bys hledal jiného harcovníka svého nežli vládce Anglie, toho nehodného, 87
Strana 88
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA který vrahům nestoudně proti právu, zvyku, skositi dal vzácný květ božích služebníků? Jaký to, jak uvádíš, zločin Sinon spáchal? Proč Nerona jmenuješ, jenž se v krvi máchal? Proradný král, zbrotiv se biskupovou krví, vpravdě horší Nero je, než byl Nero prvý. To jen na tom biskupu po chuti nám není, že mu byla odňata hlava při mučení. Pro svou spravedlnost byl zabit (kdož to tají?), takže právem mohl by c získat pobyt v ráji. Tísifoné vyslechši sestru v jejím lání, zahalena závojem hrůzy, smutku, lkání, vysušila hnis a jed, kolem úst jejž měla, a co v mysli počala, z nitra vyzvracela. 88
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA který vrahům nestoudně proti právu, zvyku, skositi dal vzácný květ božích služebníků? Jaký to, jak uvádíš, zločin Sinon spáchal? Proč Nerona jmenuješ, jenž se v krvi máchal? Proradný král, zbrotiv se biskupovou krví, vpravdě horší Nero je, než byl Nero prvý. To jen na tom biskupu po chuti nám není, že mu byla odňata hlava při mučení. Pro svou spravedlnost byl zabit (kdož to tají?), takže právem mohl by c získat pobyt v ráji. Tísifoné vyslechši sestru v jejím lání, zahalena závojem hrůzy, smutku, lkání, vysušila hnis a jed, kolem úst jejž měla, a co v mysli počala, z nitra vyzvracela. 88
Strana 89
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA Co se hadí čeládka v šumotu k ní schází, zatím co se po skráních, po tvářích jí plazí, jakmile dech běsnění celou hrudí vsála, takto mečem hrozných slov zuřiti se jala: „O ty, jemuž dáno jest mučit hříšné, pane, cožpak tě lid bezmocným zváti nepřestane? Když je ctnost už zničena, nechať prosí v tichu, není už, kdo trhal by sazenice hříchu. Hle, už ve tvém poddanství vše je ujařmeno, zlí jsou horší, kazí se, kdo měl dobré jméno, preláti i poddaní, k zlému nakloněni, předchůdcové věru jsou tvého narození. Vidíš, jak i v církvi již nic pevného není, vidíš, jak stav duchovní podleh podplácení; 89
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA Co se hadí čeládka v šumotu k ní schází, zatím co se po skráních, po tvářích jí plazí, jakmile dech běsnění celou hrudí vsála, takto mečem hrozných slov zuřiti se jala: „O ty, jemuž dáno jest mučit hříšné, pane, cožpak tě lid bezmocným zváti nepřestane? Když je ctnost už zničena, nechať prosí v tichu, není už, kdo trhal by sazenice hříchu. Hle, už ve tvém poddanství vše je ujařmeno, zlí jsou horší, kazí se, kdo měl dobré jméno, preláti i poddaní, k zlému nakloněni, předchůdcové věru jsou tvého narození. Vidíš, jak i v církvi již nic pevného není, vidíš, jak stav duchovní podleh podplácení; 89
Strana 90
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA vidíš, jak se rozkolem zmítá světa hlava, jak se papež na jiné, hříšné cesty dává. Vždyť císaře Fridricha znáš jak bratra svého, neb jsi símě rozkolu zasil skrze něho; proto jsi ho umístil rozkolníkům v čele — moh Antikrist lepšího najít hlasatele? To jsou ti — nechť skrze ně všechna neřest vzklíčí, ti, již jiným soudci jsou, avšak sebe zničí, blátu jsouce podobni a špinavé svini — mohou tvého příchodu předchůdci být jiní?“ Výčitky ty pohnuly mysl vládce pekla vzbouřen tím, co v hádce mu ústa sester řekla, ať je zdrojem svárů všech, krutas sebevětší, přec jen výstup ukončil uhlazenou řečí: 90
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA vidíš, jak se rozkolem zmítá světa hlava, jak se papež na jiné, hříšné cesty dává. Vždyť císaře Fridricha znáš jak bratra svého, neb jsi símě rozkolu zasil skrze něho; proto jsi ho umístil rozkolníkům v čele — moh Antikrist lepšího najít hlasatele? To jsou ti — nechť skrze ně všechna neřest vzklíčí, ti, již jiným soudci jsou, avšak sebe zničí, blátu jsouce podobni a špinavé svini — mohou tvého příchodu předchůdci být jiní?“ Výčitky ty pohnuly mysl vládce pekla vzbouřen tím, co v hádce mu ústa sester řekla, ať je zdrojem svárů všech, krutas sebevětší, přec jen výstup ukončil uhlazenou řečí: 90
Strana 91
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA „Neúprosný lide můj, přísní pekelníci, co o těchto tajemstvích vy mi chcete říci? Mně jen pravda zjevná je, mně jen vstoupit svolí, mně toliko počet dní znám je kohokoli. Vězte, již se blíží den, ve kterém se zrodím, v kterém dílo Kristovo do propasti shodím. Cestu pravdy a s ní svět zahladím, jak pravím. Rachel sloužit bude mi, Liu zraku zbavím. Kláštery už moje jsou, mí jsou klášterníci, o jeptiškách, o školách totéž mohu říci, žezla králů moje jsou, mí jsou kardináli, skrze něž se duchovní prodejnými stali. Jděte, moji milení, bozi lidstva, jděte, do všech končin na světě rychle pronikněte; 91
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA „Neúprosný lide můj, přísní pekelníci, co o těchto tajemstvích vy mi chcete říci? Mně jen pravda zjevná je, mně jen vstoupit svolí, mně toliko počet dní znám je kohokoli. Vězte, již se blíží den, ve kterém se zrodím, v kterém dílo Kristovo do propasti shodím. Cestu pravdy a s ní svět zahladím, jak pravím. Rachel sloužit bude mi, Liu zraku zbavím. Kláštery už moje jsou, mí jsou klášterníci, o jeptiškách, o školách totéž mohu říci, žezla králů moje jsou, mí jsou kardináli, skrze něž se duchovní prodejnými stali. Jděte, moji milení, bozi lidstva, jděte, do všech končin na světě rychle pronikněte; 91
Strana 92
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA za vámi jít slibuji, až se vtělím jednou.“ A tak oni s povzdechem na cestu se zvednou. 21 VYDĚRAČSTVÍ VRÁTNÝCH Chci jak chudý chudým dát toto naučení: chtějí-li být u brány bití ušetřeni, nechať k vrátným důvěru nikdy nechovají, jestli dovnitř bez darů v úmyslu jít mají. Ještě druhá vyhláška s první celek tvoří: Jestli papež náhodou sedí v konsistoři a tam věci boháčů právě projednává, tehdy ať se chudáků žádost nepodává. Pro kancelář dvorní je třetí přikázání: Jestli chudák uvnitř má cosi k projednání, 92
O PŘÍCHODU ANTIKRISTA za vámi jít slibuji, až se vtělím jednou.“ A tak oni s povzdechem na cestu se zvednou. 21 VYDĚRAČSTVÍ VRÁTNÝCH Chci jak chudý chudým dát toto naučení: chtějí-li být u brány bití ušetřeni, nechať k vrátným důvěru nikdy nechovají, jestli dovnitř bez darů v úmyslu jít mají. Ještě druhá vyhláška s první celek tvoří: Jestli papež náhodou sedí v konsistoři a tam věci boháčů právě projednává, tehdy ať se chudáků žádost nepodává. Pro kancelář dvorní je třetí přikázání: Jestli chudák uvnitř má cosi k projednání, 92
Strana 93
VYDĚRAČSTVÍ VRÁTNÝCH nechať nejde k vrátnému jen tak, bez ničeho! Chce-li vejít, vyklopiž obsah měšce svého. O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE 22 Proti hříchům zapěji píseň vzpoury plnou. Jiní, sladkost na rtech jen, jedem hněvu klnou, pod pozlátkem povrchu srdce z kovu mají; do lví kůže rádi se osli oblékají. Často s duchem vzpurná tvář v nesouhlasu bývá, srdce žluči plné je, med ač se rtů splývá; není zcela z medu to, co má zdání medu; pod sladounkým povrchem hrud je plná jedu. Na jazyku mají ctnost, hřích a neřest v činu, barvou sněhu zakrýt chtí vlastní duše špínu. 93
VYDĚRAČSTVÍ VRÁTNÝCH nechať nejde k vrátnému jen tak, bez ničeho! Chce-li vejít, vyklopiž obsah měšce svého. O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE 22 Proti hříchům zapěji píseň vzpoury plnou. Jiní, sladkost na rtech jen, jedem hněvu klnou, pod pozlátkem povrchu srdce z kovu mají; do lví kůže rádi se osli oblékají. Často s duchem vzpurná tvář v nesouhlasu bývá, srdce žluči plné je, med ač se rtů splývá; není zcela z medu to, co má zdání medu; pod sladounkým povrchem hrud je plná jedu. Na jazyku mají ctnost, hřích a neřest v činu, barvou sněhu zakrýt chtí vlastní duše špínu. 93
Strana 94
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE A když hlava chorá je, choré jsou i údy: kmen podobný kořenům vyrůstá vždy z půdy. „Čistá“ hlava světa, Řím, nemůže být jiný, co s tou hlavou souvisí, má vždy pečeť špíny. Z hříchu je zas další hřích, čisté mizí v špíně — co je blízko u bahna, páchne po bažině. Jednotlivce vítá Řím, jednotlivců jmění — římský dvůr nic jiného než tržiště není. Tam lze koupit od vládců jakákoli práva, tam bohatství hromada spory urovnává. Kdo vede v té kurii svou při nebo cizí, především ať pochopi jednu pravdu ryzí: Ten je v Římě odmítnut, kdo se platit bojí, strana, jež dá peněz víc, vyhraje při svoji. 94
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE A když hlava chorá je, choré jsou i údy: kmen podobný kořenům vyrůstá vždy z půdy. „Čistá“ hlava světa, Řím, nemůže být jiný, co s tou hlavou souvisí, má vždy pečeť špíny. Z hříchu je zas další hřích, čisté mizí v špíně — co je blízko u bahna, páchne po bažině. Jednotlivce vítá Řím, jednotlivců jmění — římský dvůr nic jiného než tržiště není. Tam lze koupit od vládců jakákoli práva, tam bohatství hromada spory urovnává. Kdo vede v té kurii svou při nebo cizí, především ať pochopi jednu pravdu ryzí: Ten je v Římě odmítnut, kdo se platit bojí, strana, jež dá peněz víc, vyhraje při svoji. 94
Strana 95
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE V Římě na všech dekretech nadepsáno mají: Prosebníky vyslyšte, jen když hodně dají. Žádají, když žádáš ty, nedají, když nedáš; jakou měrou zasíváš, takovou žeň shledáš. Žádosti a úplatky stejným krokem běží: Přijdeš-li tam bez příjmů, budeš přijat stěží. Neboj se ni Tullia, pře když hrozí lítá: Jedinečná výmluvnost v penězích je skryta. Nikdo v této kurii bez denárů není, v jejich tvaru, bělobě, našli zalíbení. Se všech stran se líbí jim, Římu denár velí; zákony, kde mluví on, všecky oněměly. Římu jenom lakotu Sudičky kdys vily darců šetří, na chudé není tuze milý; 95
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE V Římě na všech dekretech nadepsáno mají: Prosebníky vyslyšte, jen když hodně dají. Žádají, když žádáš ty, nedají, když nedáš; jakou měrou zasíváš, takovou žeň shledáš. Žádosti a úplatky stejným krokem běží: Přijdeš-li tam bez příjmů, budeš přijat stěží. Neboj se ni Tullia, pře když hrozí lítá: Jedinečná výmluvnost v penězích je skryta. Nikdo v této kurii bez denárů není, v jejich tvaru, bělobě, našli zalíbení. Se všech stran se líbí jim, Římu denár velí; zákony, kde mluví on, všecky oněměly. Římu jenom lakotu Sudičky kdys vily darců šetří, na chudé není tuze milý; 95
Strana 96
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE bohem je jim bohatství, v marce Marka znají, větší čest než oltáři pokladně své vzdají. Chceš-li přijít k papeži, měj za pravdu stálou: pro chudé tam není vstup, dárce vítán s chválou; když však dárek podaný není jako zlato, odpoví: „Ta maličkost " nestojí mi za to!" Proto papež říká se, chcem-li dobře chápat: všecičko, co jiný má, sám že touží spapat. Nebo slovo francouzské chceš snad použíti? „Paiez, paiez,“ říkává, „chceš-li úspěch míti! “ Vrátný baží po darech, písař, kancléř baží, kardinály blaží dar, papeže dar blaží; všichni baží po darech — jednomu-li nedáš, všechnu sůl sis rozsypal; žes odmítnut, shledáš. 96
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE bohem je jim bohatství, v marce Marka znají, větší čest než oltáři pokladně své vzdají. Chceš-li přijít k papeži, měj za pravdu stálou: pro chudé tam není vstup, dárce vítán s chválou; když však dárek podaný není jako zlato, odpoví: „Ta maličkost " nestojí mi za to!" Proto papež říká se, chcem-li dobře chápat: všecičko, co jiný má, sám že touží spapat. Nebo slovo francouzské chceš snad použíti? „Paiez, paiez,“ říkává, „chceš-li úspěch míti! “ Vrátný baží po darech, písař, kancléř baží, kardinály blaží dar, papeže dar blaží; všichni baží po darech — jednomu-li nedáš, všechnu sůl sis rozsypal; žes odmítnut, shledáš. 96
Strana 97
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIB Těmhle dáš a dáš i těm, dáváš do třetice, a když už jsi dosti dal, chtějí čím dál více. Do Říma se vydejte, peněženky tlusté, v Římě znají léčiti, hned jste štíhlé, zkuste! Zvolna, jeden po druhém, peněženku zplundrují; hodně, víc a ještě víc — tak svou loupež stupňují. Proč bych mluvil obšírně? Povím všechno v spěchu: Všichni měšec stahují, až ho zbaví dechu. Měšec napodobuje játra Tityova: prchá a zas vrací se, hyne, vzniká znova. Dle tohoto příkladu Řím se z měšců sytí: prázdný měšec musí se znovu naplniti. Ten, kdo v Římě podplácí, z kurie jde s rohy, jako když si vymění moře s nebem bohy; 7 Písně žáků 97
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIB Těmhle dáš a dáš i těm, dáváš do třetice, a když už jsi dosti dal, chtějí čím dál více. Do Říma se vydejte, peněženky tlusté, v Římě znají léčiti, hned jste štíhlé, zkuste! Zvolna, jeden po druhém, peněženku zplundrují; hodně, víc a ještě víc — tak svou loupež stupňují. Proč bych mluvil obšírně? Povím všechno v spěchu: Všichni měšec stahují, až ho zbaví dechu. Měšec napodobuje játra Tityova: prchá a zas vrací se, hyne, vzniká znova. Dle tohoto příkladu Řím se z měšců sytí: prázdný měšec musí se znovu naplniti. Ten, kdo v Římě podplácí, z kurie jde s rohy, jako když si vymění moře s nebem bohy; 7 Písně žáků 97
Strana 98
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE dostane se úřadů, pocty němé tváři jak když v blátě obrazy, v hnoji perly září. Boháč dává boháčům, bráti od nich chtěje; proto darů výměna navzájem se děje. Tak i zákon sepsali, slavný v každé době: Jestli ty mi napřed dáš, dám pak i já tobě. 23 ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Radili se duchovní před nedávným časem; smutně v síni sedíce řekli jedním hlasem: „Biskup nám chce odejmout naše služebňátka — Co mu máme na tohle odpovědět zkrátka?“ Otázka dle pravidel dána k projednání. Děkan, první ve sboru, odpovídá na ni: 98
O PRODEJNOSTI ŘÍMSKÉ KURIE dostane se úřadů, pocty němé tváři jak když v blátě obrazy, v hnoji perly září. Boháč dává boháčům, bráti od nich chtěje; proto darů výměna navzájem se děje. Tak i zákon sepsali, slavný v každé době: Jestli ty mi napřed dáš, dám pak i já tobě. 23 ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Radili se duchovní před nedávným časem; smutně v síni sedíce řekli jedním hlasem: „Biskup nám chce odejmout naše služebňátka — Co mu máme na tohle odpovědět zkrátka?“ Otázka dle pravidel dána k projednání. Děkan, první ve sboru, odpovídá na ni: 98
Strana 99
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ „Bratři, nyní biskup náš všem nám hrozí věru. Strach mám, aby po hrozbách trest neurčil kleru. Kvůli našim manželkám sešli jsme se tady: hleďme tedy s rozvahou, hlavy dohromady, odpovědět statečně na ten zákaz známý biskupa neb legáta, sic je ámen s námi! “ Nejdřív doktor promluví, kapituly hlava, muž, vzdělaný ve věcech církevního práva: „Obtížný je, pánové, stav otázky této — Družky svoje zapudit? Těžký úkol je to. Prelatura ani řád lidský nerozdvojí to, co křehká povaha těsným svazkem spojí. Příkaz, žíti bez hříchů, je až příliš krutý — Jenom život andělů je snad nedotknutý. 99
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ „Bratři, nyní biskup náš všem nám hrozí věru. Strach mám, aby po hrozbách trest neurčil kleru. Kvůli našim manželkám sešli jsme se tady: hleďme tedy s rozvahou, hlavy dohromady, odpovědět statečně na ten zákaz známý biskupa neb legáta, sic je ámen s námi! “ Nejdřív doktor promluví, kapituly hlava, muž, vzdělaný ve věcech církevního práva: „Obtížný je, pánové, stav otázky této — Družky svoje zapudit? Těžký úkol je to. Prelatura ani řád lidský nerozdvojí to, co křehká povaha těsným svazkem spojí. Příkaz, žíti bez hříchů, je až příliš krutý — Jenom život andělů je snad nedotknutý. 99
Strana 100
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Nato dí kněz nejstarší, hlas má roztřesený: „Já jsem, věřte, pánové, jako okouzlený! Představený přeje si, abych se zřek ženy K boji jsem už neschopen, jsem s tím spokojený. Chytrý zpěvák slyší to a už nahlas volá: „Copak? Že jste vychladlý, nemohoucí zhola, chcete proto ostatní zbavit lásky výhně?“ Zahanbený stařeček v samém studu jihne. Přání, které vyslovil, jal se zlepšovati: „Nechci, pane zpěváku, kuchařky vám bráti; kvůli laikům nechať se na čas každá schová, čímž můžeme obejít slova biskupova. " „Zákaz nelze překročit! dí sklepmistr v žertu: „Mne ovládá šelma zlá, poslal bych ji k čertu, 100
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Nato dí kněz nejstarší, hlas má roztřesený: „Já jsem, věřte, pánové, jako okouzlený! Představený přeje si, abych se zřek ženy K boji jsem už neschopen, jsem s tím spokojený. Chytrý zpěvák slyší to a už nahlas volá: „Copak? Že jste vychladlý, nemohoucí zhola, chcete proto ostatní zbavit lásky výhně?“ Zahanbený stařeček v samém studu jihne. Přání, které vyslovil, jal se zlepšovati: „Nechci, pane zpěváku, kuchařky vám bráti; kvůli laikům nechať se na čas každá schová, čímž můžeme obejít slova biskupova. " „Zákaz nelze překročit! dí sklepmistr v žertu: „Mne ovládá šelma zlá, poslal bych ji k čertu, 100
Strana 101
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ ale coura mátožná odejít se brání — Kéž by mi svou kuchařku " senior dal za ni!" Tu se dali do smíchu všichni v konsistoři: „Věru ten náš sklepmistr hloupě nehovoří! Za potvůrku škaredou, již nemůže ztajit, v krasotince staříka náhradu chce najít! “ Scholastikus láteří: „Po pravdě vám sdělím, není k smíchu, výhost dát kuchařinkám skvělým. Náš pán může zákaz dát, jeho-li to přání, já však za nic nemohu " ustat v obcování.“ Posléz říká důvody kanovník, jsa tázán: „K nemožnostem žádný muž nemůže být vázán! Víte přec, že nebyla kněžím cudnost dána — Nuže, ať je každému družka ponechána! 101
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ ale coura mátožná odejít se brání — Kéž by mi svou kuchařku " senior dal za ni!" Tu se dali do smíchu všichni v konsistoři: „Věru ten náš sklepmistr hloupě nehovoří! Za potvůrku škaredou, již nemůže ztajit, v krasotince staříka náhradu chce najít! “ Scholastikus láteří: „Po pravdě vám sdělím, není k smíchu, výhost dát kuchařinkám skvělým. Náš pán může zákaz dát, jeho-li to přání, já však za nic nemohu " ustat v obcování.“ Posléz říká důvody kanovník, jsa tázán: „K nemožnostem žádný muž nemůže být vázán! Víte přec, že nebyla kněžím cudnost dána — Nuže, ať je každému družka ponechána! 101
Strana 102
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Hlasování potom se nižším kněžím dává. První, znalec proslulý církevního práva (v Římě kdysi u dvora papežského býval), a proto se takto on na celou věc díval: „Vím, že zákon Klimentův znáte, o nějž běží: Milostenku u sebe má mít každý z kněží! To řek ten, jenž korunu zlatou má kol skrání. Proto plňte, pánové, " jeho přikázání! Vstane jeden z kněží všech, co jich zasedalo, jehož se zlo obecné zvláště dotýkalo: „S jedinou jen láska mě zákonitá váže, a tu nechci propustit, jak to biskup káže. Pak se, druhý v pořadí, vikář ohlašuje, jenž řečníkem prašpatným od přírody sluje: 102
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Hlasování potom se nižším kněžím dává. První, znalec proslulý církevního práva (v Římě kdysi u dvora papežského býval), a proto se takto on na celou věc díval: „Vím, že zákon Klimentův znáte, o nějž běží: Milostenku u sebe má mít každý z kněží! To řek ten, jenž korunu zlatou má kol skrání. Proto plňte, pánové, " jeho přikázání! Vstane jeden z kněží všech, co jich zasedalo, jehož se zlo obecné zvláště dotýkalo: „S jedinou jen láska mě zákonitá váže, a tu nechci propustit, jak to biskup káže. Pak se, druhý v pořadí, vikář ohlašuje, jenž řečníkem prašpatným od přírody sluje: 102
Strana 103
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ „Svoji řeč hned ukončím, žádné dlouhé nářky: Já nemohu počestně “ žíti bez kuchařky! Devátý dí: „Starý mrav — nechci pomíjeti Horkou krev mi příroda dala při početí, i jest třeba, abych žil v těla namáhání. Proto nechci pro duši opustit svou paní." V pořadí pak čtrnáctý jeden kaplan vstával, v hněvu při svém projevu rukama zle mával: „Nestoudný je zákaz ten, klam a škodu vnáší — Kdo nemá rád kuchařku, " tomu v hlavě straší. Po něm pravil patnáctý: „Víno rty když smáčí a pak v době večerní spánek ke mně kráčí, tehdy chci brát ženušku k sobě pod peřinu, neb nemohu postrádat tuto medicinu." 103
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ „Svoji řeč hned ukončím, žádné dlouhé nářky: Já nemohu počestně “ žíti bez kuchařky! Devátý dí: „Starý mrav — nechci pomíjeti Horkou krev mi příroda dala při početí, i jest třeba, abych žil v těla namáhání. Proto nechci pro duši opustit svou paní." V pořadí pak čtrnáctý jeden kaplan vstával, v hněvu při svém projevu rukama zle mával: „Nestoudný je zákaz ten, klam a škodu vnáší — Kdo nemá rád kuchařku, " tomu v hlavě straší. Po něm pravil patnáctý: „Víno rty když smáčí a pak v době večerní spánek ke mně kráčí, tehdy chci brát ženušku k sobě pod peřinu, neb nemohu postrádat tuto medicinu." 103
Strana 104
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Šestnáctý pak pronese, zběhlý v mudrování: „Každé proč své proto má. Tož mi věřte, páni: Když mi někdo odstraní z cesty moji paní, tři půvabné nevěstky pořídím si za ni. Další sdílí potají: „Tuto poznámečku chtěl bych ještě připojit, než udělám tečku: Zbožný zákaz biskupův žene na mlýn vodu, ten manželkám občanů 1“ nepřinese škodu!“ A pak ještě připojil: „Mějte na paměti: Zakáže-li biskup nám družku mít a děti, v krátkém čase uvidí v nebi v jednom šiku mnoho mužů svatých sic, avšak záletníků. Dvacátý dí prosebně k tomu, co se páše: „Svatá Panno Maria, pomocnice naše, 104
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Šestnáctý pak pronese, zběhlý v mudrování: „Každé proč své proto má. Tož mi věřte, páni: Když mi někdo odstraní z cesty moji paní, tři půvabné nevěstky pořídím si za ni. Další sdílí potají: „Tuto poznámečku chtěl bych ještě připojit, než udělám tečku: Zbožný zákaz biskupův žene na mlýn vodu, ten manželkám občanů 1“ nepřinese škodu!“ A pak ještě připojil: „Mějte na paměti: Zakáže-li biskup nám družku mít a děti, v krátkém čase uvidí v nebi v jednom šiku mnoho mužů svatých sic, avšak záletníků. Dvacátý dí prosebně k tomu, co se páše: „Svatá Panno Maria, pomocnice naše, 104
Strana 105
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ dej, ať příkaz biskupův zakrátko se zruší — Budeme ti oddaně sloužit tělem, duší. Nakonec je závěr zde mnicha — kazatele: „Kdoví, zda to přání je lidí Stvořitele, aby ustal každý muž milovati ženy, pro něž byl přec Spasitel na kříž položený. Zachariáš ženu měl, která plodná byla; ta mu syna nejprve Jana porodila, který Vykupitele věštil světa všeho tož myslím, že nehřeší, kdo jde v stopách jeho. David, ten král přesvatý, chladný v kmetské době, hrál si s dívkou mladičkou, kterou vybral sobě; co nemohlo u něho budit nedůvěru, to je pro nás hříšníky zcela správné věru. 105
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ dej, ať příkaz biskupův zakrátko se zruší — Budeme ti oddaně sloužit tělem, duší. Nakonec je závěr zde mnicha — kazatele: „Kdoví, zda to přání je lidí Stvořitele, aby ustal každý muž milovati ženy, pro něž byl přec Spasitel na kříž položený. Zachariáš ženu měl, která plodná byla; ta mu syna nejprve Jana porodila, který Vykupitele věštil světa všeho tož myslím, že nehřeší, kdo jde v stopách jeho. David, ten král přesvatý, chladný v kmetské době, hrál si s dívkou mladičkou, kterou vybral sobě; co nemohlo u něho budit nedůvěru, to je pro nás hříšníky zcela správné věru. 105
Strana 106
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Zlořečením stíhá Pán muže nedbalého, jenž nenechá po sobě pokolení svého; vzhledem k tomu radím všem, aby měli děti, chtějí-li se na boží chvále podíleti. Pes, jenž z krámu masa kus jednou jen si nese, neustane dále brát, nože nelekne se; právě tak, kdo z kněží si zvyk na noční klání, nedbá hrozeb biskupa ani bičování. Papež nechal knězi, jenž děti měl a ženu, před celičkým dvorem svým hodnost nezmenšenu; vyobcoval každého, kdo se neměl k činu, sám též se svou sestrou se zmohl na klučinu. To, co papež připustil, kdo chce zakazovat? Co chce, může svazovat, co chce, rozvazovat; 106
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ Zlořečením stíhá Pán muže nedbalého, jenž nenechá po sobě pokolení svého; vzhledem k tomu radím všem, aby měli děti, chtějí-li se na boží chvále podíleti. Pes, jenž z krámu masa kus jednou jen si nese, neustane dále brát, nože nelekne se; právě tak, kdo z kněží si zvyk na noční klání, nedbá hrozeb biskupa ani bičování. Papež nechal knězi, jenž děti měl a ženu, před celičkým dvorem svým hodnost nezmenšenu; vyobcoval každého, kdo se neměl k činu, sám též se svou sestrou se zmohl na klučinu. To, co papež připustil, kdo chce zakazovat? Co chce, může svazovat, co chce, rozvazovat; 106
Strana 107
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ ten sedlákům pracovat, vojsku bojovati, ale kněžím především určil milovati." RESOLUCE Budeme my kněží mít dvě jen milostnice, kanovníci, mniši pak tolikéž neb více, u děkanů, prelátů počet nechť se zmnoží Tak konečně splníme všichni zákon Boží. — PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM 24 Byl jsem asi o třetí poslán na vinici uplatnit se přece chtí všichni pracovníci; a když každý závodí, aby získal slávu, mám já vždy jen poslouchat, nikdy nevznést hlavu? 107
ZASEDÁNÍ KNĚŽÍ ten sedlákům pracovat, vojsku bojovati, ale kněžím především určil milovati." RESOLUCE Budeme my kněží mít dvě jen milostnice, kanovníci, mniši pak tolikéž neb více, u děkanů, prelátů počet nechť se zmnoží Tak konečně splníme všichni zákon Boží. — PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM 24 Byl jsem asi o třetí poslán na vinici uplatnit se přece chtí všichni pracovníci; a když každý závodí, aby získal slávu, mám já vždy jen poslouchat, nikdy nevznést hlavu? 107
Strana 108
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Zatím co si ve verších rozpustile vedu, někdo třeba trhá mě zubem plným jedu, poněvadž mě neovál dech božího hlasu, ani rty jsem nesmočil v zdroji na Parnasu. I když slova pronáším málo uhlazená, jak se z mysli derou ven, nedost uvážená, i když nejsou záhadná a nic nechtí skrýti, musím se zde zastavit, dál když nelze jíti. Kudy šli mí předchůdci proč bych jíti váhal? Proč bych tělem blaženost přijímat se zdráhal, pečovat jen o tělo, boháčem pak býti? Co kdys mocným slušelo, mám za hanbu míti? Ten se na dno dostane, po ctnosti kdo touží, a kdo moudrost hledat jde, ocitne se v louži. 108
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Zatím co si ve verších rozpustile vedu, někdo třeba trhá mě zubem plným jedu, poněvadž mě neovál dech božího hlasu, ani rty jsem nesmočil v zdroji na Parnasu. I když slova pronáším málo uhlazená, jak se z mysli derou ven, nedost uvážená, i když nejsou záhadná a nic nechtí skrýti, musím se zde zastavit, dál když nelze jíti. Kudy šli mí předchůdci proč bych jíti váhal? Proč bych tělem blaženost přijímat se zdráhal, pečovat jen o tělo, boháčem pak býti? Co kdys mocným slušelo, mám za hanbu míti? Ten se na dno dostane, po ctnosti kdo touží, a kdo moudrost hledat jde, ocitne se v louži. 108
Strana 109
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Proto dejme na herce, co on říká, vězte: Lidé, lidé, nejdříve za penězi běžte! Mince v plné důvěře na všech sněmech zvučí, ona první při volbách mocným hlasem hlučí: dává úřad bohatým, na biskupy světí, slavný rod a vzácný stav umí udíleti. Vzdávej úctu penězům, kdo ji bohům vzdáváš. Proč velebíš knihy své, skříně dělat dáváš? V Paříži neb v Athénách jak chceš dlouho trap se: Ven ze dveří, Homére, nemáš-li nic v kapse! At filosof mudruje, k pití když nic není, nechať zví, že méně jest vědět, než mít jmění; budeš-li chud, Homére, z domu vyštvou tebe, i když budeš přicházet s múzami kol sebe. 109
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Proto dejme na herce, co on říká, vězte: Lidé, lidé, nejdříve za penězi běžte! Mince v plné důvěře na všech sněmech zvučí, ona první při volbách mocným hlasem hlučí: dává úřad bohatým, na biskupy světí, slavný rod a vzácný stav umí udíleti. Vzdávej úctu penězům, kdo ji bohům vzdáváš. Proč velebíš knihy své, skříně dělat dáváš? V Paříži neb v Athénách jak chceš dlouho trap se: Ven ze dveří, Homére, nemáš-li nic v kapse! At filosof mudruje, k pití když nic není, nechať zví, že méně jest vědět, než mít jmění; budeš-li chud, Homére, z domu vyštvou tebe, i když budeš přicházet s múzami kol sebe. 109
Strana 110
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Ať zná někdo umění, moudrost knih ať klopí, co mu platno, když se pak v nouzi, bídě, topí? Tam tě souží nahota a též prázdná špíže, tady však máš k výdělku, k blahobytu blíže. Ať si Josef v žaláři Krista zobrazuje, po ranách se farao tím víc zatvrzuje, ať si brání odejít synům Izraele když tě pálí chudoba, k čemu Písmo celé? Co platno, když u vody lid se žízní trápí, co platno, že na vrchol hory Mojžíš kvapí, Bůh že archu úmluvy přítomností zdobí? Spíše syté maso chci než odporné boby. Proto chovám k studiu zášť a prchám z něho, straním se vší chudoby žití ubohého. 110
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Ať zná někdo umění, moudrost knih ať klopí, co mu platno, když se pak v nouzi, bídě, topí? Tam tě souží nahota a též prázdná špíže, tady však máš k výdělku, k blahobytu blíže. Ať si Josef v žaláři Krista zobrazuje, po ranách se farao tím víc zatvrzuje, ať si brání odejít synům Izraele když tě pálí chudoba, k čemu Písmo celé? Co platno, když u vody lid se žízní trápí, co platno, že na vrchol hory Mojžíš kvapí, Bůh že archu úmluvy přítomností zdobí? Spíše syté maso chci než odporné boby. Proto chovám k studiu zášť a prchám z něho, straním se vší chudoby žití ubohého. 110
Strana 111
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Kdo bdění a komůrku snes by, kde to zebe? Líp je ležet na lůžku, dívku vedle sebe. Mnozí se jen honosí, co prý všechno znají, Sókratovi u nohou stále vysedají; pro ty prý, kdo mudrci pravými se stali, majetek se nehodí, též prý není stálý. Proto asi k bohatství nemůžete lnouti, chtíce věčný život mít po skončené pouti; Ó vy bloudi ztracení, nechápete ani, že si velmi škodí ten, kdo se peněz straní? Jestli tento osud měl chudý Diogenes, Sókrates se statečně přes chudobu přenes, Juvenális u vojska setníkem však býval, v mramorovém sadě syt Lukán odpočíval. 111
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Kdo bdění a komůrku snes by, kde to zebe? Líp je ležet na lůžku, dívku vedle sebe. Mnozí se jen honosí, co prý všechno znají, Sókratovi u nohou stále vysedají; pro ty prý, kdo mudrci pravými se stali, majetek se nehodí, též prý není stálý. Proto asi k bohatství nemůžete lnouti, chtíce věčný život mít po skončené pouti; Ó vy bloudi ztracení, nechápete ani, že si velmi škodí ten, kdo se peněz straní? Jestli tento osud měl chudý Diogenes, Sókrates se statečně přes chudobu přenes, Juvenális u vojska setníkem však býval, v mramorovém sadě syt Lukán odpočíval. 111
Strana 112
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Ach, co původ vznešený nese chudákovi? Proč Tityrus pod bukem košatým si hoví? Já víc chválím onu věc, o níž pěji zase: bez bohatství život, věz, smrti podobá se. Chudobu vždy provází zármutek a lkání, utrácí plod Venušin, lásce rozkvést brání; u básníka, i když se věhlas k němu pojí, nemá z čeho chudoba živit lásku svoji. Dále k mužům učeným pýcha vždy se víže, plijí, vědou naduti, na ty, kdo jsou níže; tak se plní doslova to, co Mistři praví: Poskvrňuje nadutost i výtečné mravy. Ať je chudák z gigantů přeslavného plémě, ať i dráhu Slunce zná, Saturna i Země, 112
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM Ach, co původ vznešený nese chudákovi? Proč Tityrus pod bukem košatým si hoví? Já víc chválím onu věc, o níž pěji zase: bez bohatství život, věz, smrti podobá se. Chudobu vždy provází zármutek a lkání, utrácí plod Venušin, lásce rozkvést brání; u básníka, i když se věhlas k němu pojí, nemá z čeho chudoba živit lásku svoji. Dále k mužům učeným pýcha vždy se víže, plijí, vědou naduti, na ty, kdo jsou níže; tak se plní doslova to, co Mistři praví: Poskvrňuje nadutost i výtečné mravy. Ať je chudák z gigantů přeslavného plémě, ať i dráhu Slunce zná, Saturna i Země, 112
Strana 113
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM všechen slávy chvalozpěv jemu jen se vzdává: k čemu slávy sebevíc, je-li to jen sláva? A kdo o Sókratovi mudruje a píše, ať se hlupák věnuje jídlu, pití, spíše! Nechceš-li neb nemůžeš získat jmění zdejší, střední cestu vyvol si, ta je nejjistější. VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU 25 Po májové obloze slunce záři silo, střely žhavých paprsků mocným proudem lilo ; proto jsem šel do háje v skrýš, kam stín se trousil, mírný větřík západní o přízeň jsem prosil. V letní době palčivé, za poledne právě, pod košatým dubiskem rozložen jsa v trávě z Písně žáků 113
PROTI LAKOMCŮM A CTIŽÁDOSTIVCŮM všechen slávy chvalozpěv jemu jen se vzdává: k čemu slávy sebevíc, je-li to jen sláva? A kdo o Sókratovi mudruje a píše, ať se hlupák věnuje jídlu, pití, spíše! Nechceš-li neb nemůžeš získat jmění zdejší, střední cestu vyvol si, ta je nejjistější. VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU 25 Po májové obloze slunce záři silo, střely žhavých paprsků mocným proudem lilo ; proto jsem šel do háje v skrýš, kam stín se trousil, mírný větřík západní o přízeň jsem prosil. V letní době palčivé, za poledne právě, pod košatým dubiskem rozložen jsa v trávě z Písně žáků 113
Strana 114
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Pythagorův vidím zjev, který u mne stane: nevím, zda jsem tělo měl — to víš ty jen, Pane! Pythagorův je to zjev, vždyť ho vidím zblízka: pestrý výčet umění na něm psán se blýská. Nevím, zda jsem pohlížel na zjevení dané s tělem nebo bez těla — to víš ty jen, Pane! Umění, znát hvězdnou říš, s čela září vůkol, řady zubů řídit, je gramatiky úkol, na jazyku překrásně rétorika trůní, na rtech, jež se chvějí mu, logika se vlní. S prsty jeho sdružena věda počtářská je, na vydutých tepnách zas músika si hraje, v očích geometrie má svůj pevný stánek — každé z těchto umění svěží je jak vánek. 114
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Pythagorův vidím zjev, který u mne stane: nevím, zda jsem tělo měl — to víš ty jen, Pane! Pythagorův je to zjev, vždyť ho vidím zblízka: pestrý výčet umění na něm psán se blýská. Nevím, zda jsem pohlížel na zjevení dané s tělem nebo bez těla — to víš ty jen, Pane! Umění, znát hvězdnou říš, s čela září vůkol, řady zubů řídit, je gramatiky úkol, na jazyku překrásně rétorika trůní, na rtech, jež se chvějí mu, logika se vlní. S prsty jeho sdružena věda počtářská je, na vydutých tepnách zas músika si hraje, v očích geometrie má svůj pevný stánek — každé z těchto umění svěží je jak vánek. 114
Strana 115
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Zepředu je souhrn všech zásad mravoučných, vzadu nauky praktické pro potřebu zručných. Jako výklad v knize je povrch jeho těla. Pak otevřel dlaň a „Hleď! ústa jeho děla. " Když pak ruka odhalí hbitě, co v ní skryto, a já zblízka pohlédl přečíst chtěje si to, objevil jsem nápis tam psaný barvou temnou: „Já tě nyní povedu a ty půjdeš se mnou.“ Rychle vpřed se nese ten, jemuž v patách kráčím; a hle, mnohem rychleji, promluvit než stačím, v jinou zem jsem unesen s tím, který mě vedl; tam jsem v davu nesčetném mnoho divů zhlédl. Když tak žasnu nevěda, co ten zástup značí, a můj zrak se po tvářích jednotlivců stáčí, 115
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Zepředu je souhrn všech zásad mravoučných, vzadu nauky praktické pro potřebu zručných. Jako výklad v knize je povrch jeho těla. Pak otevřel dlaň a „Hleď! ústa jeho děla. " Když pak ruka odhalí hbitě, co v ní skryto, a já zblízka pohlédl přečíst chtěje si to, objevil jsem nápis tam psaný barvou temnou: „Já tě nyní povedu a ty půjdeš se mnou.“ Rychle vpřed se nese ten, jemuž v patách kráčím; a hle, mnohem rychleji, promluvit než stačím, v jinou zem jsem unesen s tím, který mě vedl; tam jsem v davu nesčetném mnoho divů zhlédl. Když tak žasnu nevěda, co ten zástup značí, a můj zrak se po tvářích jednotlivců stáčí, 115
Strana 116
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HRÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU jména mužů všelikých vidím a čtu znovu, jak by v kámen vtesaná nebo rytá v kovu. Prisciánus tady je, žákům kožich práší, Ptolemaios úplně v říši hvězd se vznáší, do vzduchu tu buší dlaň Aristotelova, Tullius tu zmirňuje příliš drsná slova. Boethius uvádí do hudebních tajů, vyměřuje Eukleides vzdálenosti krajů, poblíž dílny kovářské Pythagoras stává, pak ze zvuků kladívek základ hudby dává. Na Lukána dívám se, bojovníky vede, Aeneových příhod nit Vergilius prede, Ovidius bájemi davy oblažuje, Persius pak satyry bujné obnažuje. 116
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HRÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU jména mužů všelikých vidím a čtu znovu, jak by v kámen vtesaná nebo rytá v kovu. Prisciánus tady je, žákům kožich práší, Ptolemaios úplně v říši hvězd se vznáší, do vzduchu tu buší dlaň Aristotelova, Tullius tu zmirňuje příliš drsná slova. Boethius uvádí do hudebních tajů, vyměřuje Eukleides vzdálenosti krajů, poblíž dílny kovářské Pythagoras stává, pak ze zvuků kladívek základ hudby dává. Na Lukána dívám se, bojovníky vede, Aeneových příhod nit Vergilius prede, Ovidius bájemi davy oblažuje, Persius pak satyry bujné obnažuje. 116
Strana 117
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Květnatý sloh Tatiův s čím lze srovnávati? Jeho vážnost nutí ho trochu vzadu státi; Terentius tančí tam, lidem milovaný, Hippokrates pelyňkem léčí venkovany. Co tak zkoumám, jak si zde vedou davy četné, jasnější než hvězdy zář anděl ke mně slétne: „Otevř oči!“ nato dí, „snaž se vzhůru zříti, abys viděl, co se tu zakrátko má díti. A když rychle k nebesům obrátil jsem oči, ihned jsem se ocitl jako v kolotoči, vláčen v divných oklikách nebem v různé strany, až jsem posléz zakotvil u nebeské brány. Záře však jak od blesků, jež se kolem lila, z počátku mé pohledy nazpět odrazila; 117
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Květnatý sloh Tatiův s čím lze srovnávati? Jeho vážnost nutí ho trochu vzadu státi; Terentius tančí tam, lidem milovaný, Hippokrates pelyňkem léčí venkovany. Co tak zkoumám, jak si zde vedou davy četné, jasnější než hvězdy zář anděl ke mně slétne: „Otevř oči!“ nato dí, „snaž se vzhůru zříti, abys viděl, co se tu zakrátko má díti. A když rychle k nebesům obrátil jsem oči, ihned jsem se ocitl jako v kolotoči, vláčen v divných oklikách nebem v různé strany, až jsem posléz zakotvil u nebeské brány. Záře však jak od blesků, jež se kolem lila, z počátku mé pohledy nazpět odrazila; 117
Strana 118
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU hle, tu anděl promluvil, který mě sem vedl: „Zastav se a zhlédneš to, svatý Jan co zhlédl. Tajemství, jež uzřel on, napsal odevzdaně, do Asie poslal je sedmi sborům Páně. Totéž musíš napsat ty, v podobě však jiné, sedmi sborům v Anglii, co z vidění plyne. Co tak stojím v pochybách nejsa mocen sebe, zahřmí něco jako hrom, jímž rachotí nebe, nebo jako děsný zvuk, když se na roh troubí, nebo lomoz hlásných trub, jenž se s prvním snoubí. Po tom mocném zadutí, jímž se nebe chvělo, sedm svícnů oko mé, sedmero hvězd zřelo, které držel v pravici člověk znamenitý; nato anděl pronesl: " „Uvaž, bratře, i ty! 118
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU hle, tu anděl promluvil, který mě sem vedl: „Zastav se a zhlédneš to, svatý Jan co zhlédl. Tajemství, jež uzřel on, napsal odevzdaně, do Asie poslal je sedmi sborům Páně. Totéž musíš napsat ty, v podobě však jiné, sedmi sborům v Anglii, co z vidění plyne. Co tak stojím v pochybách nejsa mocen sebe, zahřmí něco jako hrom, jímž rachotí nebe, nebo jako děsný zvuk, když se na roh troubí, nebo lomoz hlásných trub, jenž se s prvním snoubí. Po tom mocném zadutí, jímž se nebe chvělo, sedm svícnů oko mé, sedmero hvězd zřelo, které držel v pravici člověk znamenitý; nato anděl pronesl: " „Uvaž, bratře, i ty! 118
Strana 119
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Těchto sedm svícnů je sedm sborů Páně, hvězdy značí biskupy, odpovědné za ně; šlechetnosti vzor ač v nich jiní mají míti, svíce jejich dobroty pod poklopem svítí. Se sedmi pak nápisy knihu ke mně staví opatřenou pečetmi sedmi, a mně praví: „Upni zrak a dovnitř hleď, co v té knize psáno, jak vypadá světa tvář je tam znamenáno. O životě biskupů vědí listy její, pod pečeťmi všechno lze vidět zřetelněji, neb je uvnitř zavřeno, co je hodno hany, a co hodno pochvaly, visí s vnější strany. Pečeť s první hlavy pak jakási moc sklidí, načež čtyři zvířata oko moje vidí; 119
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Těchto sedm svícnů je sedm sborů Páně, hvězdy značí biskupy, odpovědné za ně; šlechetnosti vzor ač v nich jiní mají míti, svíce jejich dobroty pod poklopem svítí. Se sedmi pak nápisy knihu ke mně staví opatřenou pečetmi sedmi, a mně praví: „Upni zrak a dovnitř hleď, co v té knize psáno, jak vypadá světa tvář je tam znamenáno. O životě biskupů vědí listy její, pod pečeťmi všechno lze vidět zřetelněji, neb je uvnitř zavřeno, co je hodno hany, a co hodno pochvaly, visí s vnější strany. Pečeť s první hlavy pak jakási moc sklidí, načež čtyři zvířata oko moje vidí; 119
Strana 120
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU zevnějšek sic u nich je rozdílný a pestrý, ale ve svém jednání jsou si jako sestry. První z oněch zvířat čtyř lvovi podobá se, druhé býku podobno, třetí orlu zase, čtvrté má vzhled člověka; létání všem známé, na kolách se míhají, tělo — oči samé. Když pak první pečeť již byla uvolněna, a tak v prvním oddílu slova odhalena, zcela zrak svůj upřel jsem na odkryté taje, nejdříve si očima nápis přečítaje. Papež a lev hltavý, jaká je v nich shoda! Papež z touhy po librách na libry knih prodá, toče zrak jen po markách, Marka znevažuje, v moři peněz kotví vždy, po nebi ač pluje. 120
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU zevnějšek sic u nich je rozdílný a pestrý, ale ve svém jednání jsou si jako sestry. První z oněch zvířat čtyř lvovi podobá se, druhé býku podobno, třetí orlu zase, čtvrté má vzhled člověka; létání všem známé, na kolách se míhají, tělo — oči samé. Když pak první pečeť již byla uvolněna, a tak v prvním oddílu slova odhalena, zcela zrak svůj upřel jsem na odkryté taje, nejdříve si očima nápis přečítaje. Papež a lev hltavý, jaká je v nich shoda! Papež z touhy po librách na libry knih prodá, toče zrak jen po markách, Marka znevažuje, v moři peněz kotví vždy, po nebi ač pluje. 120
Strana 121
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU A ten býk, to biskup je, který na pastviny napřed běží, rychleji, než kdokoli jiný, přežvykuje, spásá to, hodnotu v čem cítí, vždycky kohos druhého majetkem se sytí. Arcijáhen orel jest, na křídlech se vznáší, toho nutno lupičem nazvat v řeči naší; ten už z dálky uvidí kořist, za níž kvapí; létá kol a živí se z toho, co kde lapí. Děkan, to je další tvor, tvář si lidskou bere, z celé jeho bytosti klam a lest se dere; zastírá své úmysly vnější šlechetností, líčí zbožnost, tváře se jako lidé prostí. To jsou čtyři tvorové, kterým létat dáno, kteří krouží okolo, co kde uchystáno; 121
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU A ten býk, to biskup je, který na pastviny napřed běží, rychleji, než kdokoli jiný, přežvykuje, spásá to, hodnotu v čem cítí, vždycky kohos druhého majetkem se sytí. Arcijáhen orel jest, na křídlech se vznáší, toho nutno lupičem nazvat v řeči naší; ten už z dálky uvidí kořist, za níž kvapí; létá kol a živí se z toho, co kde lapí. Děkan, to je další tvor, tvář si lidskou bere, z celé jeho bytosti klam a lest se dere; zastírá své úmysly vnější šlechetností, líčí zbožnost, tváře se jako lidé prostí. To jsou čtyři tvorové, kterým létat dáno, kteří krouží okolo, co kde uchystáno; 121
Strana 122
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HRÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU proto mají na těle plno bystrých očí, že se kolem dokola za prospěchem točí. Každý z nich je unášen na svém hbitém kole, nenasytný jejich duch kříží širá pole, sem a tam se obrací, jak se touha mění; v kole mysl těkavá má své zpodobnění. Jakmile jsem přečetl nápis předeslaný, počnu čísti odstavec pod nápisem psaný; o životě biskupů, o mravech vím z něho, kteří mají národ vést, jsou však svůdci jeho. Běda stádu bez rohů s vůdci rohatými, když bezbranné ovečky dojeny jsou jimi! Kdokoli má z vůdců těch seno na svých skráních, ten ovečky nepase, ten se pase na nich. 122
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HRÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU proto mají na těle plno bystrých očí, že se kolem dokola za prospěchem točí. Každý z nich je unášen na svém hbitém kole, nenasytný jejich duch kříží širá pole, sem a tam se obrací, jak se touha mění; v kole mysl těkavá má své zpodobnění. Jakmile jsem přečetl nápis předeslaný, počnu čísti odstavec pod nápisem psaný; o životě biskupů, o mravech vím z něho, kteří mají národ vést, jsou však svůdci jeho. Běda stádu bez rohů s vůdci rohatými, když bezbranné ovečky dojeny jsou jimi! Kdokoli má z vůdců těch seno na svých skráních, ten ovečky nepase, ten se pase na nich. 122
Strana 123
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Na ovečky ubohé, na kulhavé zvíře, na slabé a nemocné nemyslí v té míře, v jaké myslí na mléko a na vlnu měkkou — takto ovci ztracenou zpět na zádech vlekou. O nevelkých přestupcích lidí biskup zví-li, článek víry ten a ten prý tím porušili; postoupí soud oveček útrpnému právu, peněženky ždímá jim, chce mít jejich hlavu. Hříšným vůdcem dává se hříšné stádo vésti, bludný pastýř blouděním přivádí je k scestí; a když má již mléka dost, když má vlny kupu, maso ovcí vlkům dá neb zobákům supů. Špatnou úmluv záruku značí prsten jeho, nedbá, že má v berle své správu stáda svého; 123
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Na ovečky ubohé, na kulhavé zvíře, na slabé a nemocné nemyslí v té míře, v jaké myslí na mléko a na vlnu měkkou — takto ovci ztracenou zpět na zádech vlekou. O nevelkých přestupcích lidí biskup zví-li, článek víry ten a ten prý tím porušili; postoupí soud oveček útrpnému právu, peněženky ždímá jim, chce mít jejich hlavu. Hříšným vůdcem dává se hříšné stádo vésti, bludný pastýř blouděním přivádí je k scestí; a když má již mléka dost, když má vlny kupu, maso ovcí vlkům dá neb zobákům supů. Špatnou úmluv záruku značí prsten jeho, nedbá, že má v berle své správu stáda svého; 123
Strana 124
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU v měšci jen jsou pro něho — nařízení stavu. Ustanu, neb přečet jsem v knize první hlavu. Tu se mraky srazily, celé nebe hoří, obloha se zachvívá, jak se blesky tvoří, a již hlučně zaznívá hromobití známé Nato hned se u knihy druhá pečeť láme. V druhém dílu poznávám arcijáhna mravy, který, jako biskup byl, právě tak je dravý; cokoli kde z dosahu biskupova kvapí, uchvátí a rozsápe zobákem neb drápy. Sedí v radě, očí pln, každé z nich se míhá, Janus je, když o zisk jde, tak jako rys číhá, k všelikému hříchu on Argusem se stává, jako Polyfémos však hledí k cestě práva. 124
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU v měšci jen jsou pro něho — nařízení stavu. Ustanu, neb přečet jsem v knize první hlavu. Tu se mraky srazily, celé nebe hoří, obloha se zachvívá, jak se blesky tvoří, a již hlučně zaznívá hromobití známé Nato hned se u knihy druhá pečeť láme. V druhém dílu poznávám arcijáhna mravy, který, jako biskup byl, právě tak je dravý; cokoli kde z dosahu biskupova kvapí, uchvátí a rozsápe zobákem neb drápy. Sedí v radě, očí pln, každé z nich se míhá, Janus je, když o zisk jde, tak jako rys číhá, k všelikému hříchu on Argusem se stává, jako Polyfémos však hledí k cestě práva. 124
Strana 125
VIDĚNÍ ŽÁKOVO V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Na tisíce dekretů kanonistům dává, platí z nich i nejmenší nade všechna práva; kdo jen jeden poruší, ze všech viněn bývá, proto sáhne po měšci — co jiného zbývá? Vede-li spor nějaký s protivníky svými, zaměňuje pletichy s řády církevními, řád a zákon obratně změní na Simona, který stále provází arcidiakona. Kupčí s právem církevním, za plat hříchy ruší, plat zve Boží milostí pro záchranu duší; tomu, kdo nic nenese, není milost dána: tak se stává tržištěm církev Krista Pána. Záletníkem vyslaným kuchařku dá svésti, a tak v jeho štěstí má také svoje štěstí: 125
VIDĚNÍ ŽÁKOVO V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Na tisíce dekretů kanonistům dává, platí z nich i nejmenší nade všechna práva; kdo jen jeden poruší, ze všech viněn bývá, proto sáhne po měšci — co jiného zbývá? Vede-li spor nějaký s protivníky svými, zaměňuje pletichy s řády církevními, řád a zákon obratně změní na Simona, který stále provází arcidiakona. Kupčí s právem církevním, za plat hříchy ruší, plat zve Boží milostí pro záchranu duší; tomu, kdo nic nenese, není milost dána: tak se stává tržištěm církev Krista Pána. Záletníkem vyslaným kuchařku dá svésti, a tak v jeho štěstí má také svoje štěstí: 125
Strana 126
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU jak dopadne při činu se svůdcem svou paní, za hřích velkou pokutu vymůže si na ní. Děkanovi přikáže: o kom jen se doví, že za hříšné peníze hříšné lásce hoví, ať ho na soud povolá, pokutou ho zkruší, a tak z brány pekelné vyrve jeho duši. Najednou v terč sluneční měsíc zvolna vchází, zakrývají oblohu mračna barvy sazí, temnoty se shlukly již, obraz noci máme Nato hned se u knihy třetí pečeť láme. „Co tam najdeš, přečti si! tak mi anděl hlásí. Já o muži zločinném dovídám se čta si, který všude obchází, po rozkoši pátrá, dary loví do sítě, avšak mravně chátrá. 126
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU jak dopadne při činu se svůdcem svou paní, za hřích velkou pokutu vymůže si na ní. Děkanovi přikáže: o kom jen se doví, že za hříšné peníze hříšné lásce hoví, ať ho na soud povolá, pokutou ho zkruší, a tak z brány pekelné vyrve jeho duši. Najednou v terč sluneční měsíc zvolna vchází, zakrývají oblohu mračna barvy sazí, temnoty se shlukly již, obraz noci máme Nato hned se u knihy třetí pečeť láme. „Co tam najdeš, přečti si! tak mi anděl hlásí. Já o muži zločinném dovídám se čta si, který všude obchází, po rozkoši pátrá, dary loví do sítě, avšak mravně chátrá. 126
Strana 127
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HRÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Ani v jednom jedinci více jedu není, děkan plný jedu jest, jed se v něm jen pění, na jedince z bratří svých sliny jedu stříká, všechno je lež jediná, co muž jedu říká. Arcijáhen v děkanu psa má slídivého, ve štěkání protivném jsou zákony jeho; se zákonem na štíru je, ač o něm káže, k Simonovi kupčení i braní ho váže. Děkan je pes slídivý, stopy zisku hledá, před sebou i za sebou čenich vášně zvedá, a tak lstivě přivádí měšce kněží v místa, kam dřív jeho učitel lovčí sítě schystá. Má-li příkaz, urovnat sváry, jež sám zvíří, od pravdy se vzdaluje, k stánku klamu míří; 127
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HRÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Ani v jednom jedinci více jedu není, děkan plný jedu jest, jed se v něm jen pění, na jedince z bratří svých sliny jedu stříká, všechno je lež jediná, co muž jedu říká. Arcijáhen v děkanu psa má slídivého, ve štěkání protivném jsou zákony jeho; se zákonem na štíru je, ač o něm káže, k Simonovi kupčení i braní ho váže. Děkan je pes slídivý, stopy zisku hledá, před sebou i za sebou čenich vášně zvedá, a tak lstivě přivádí měšce kněží v místa, kam dřív jeho učitel lovčí sítě schystá. Má-li příkaz, urovnat sváry, jež sám zvíří, od pravdy se vzdaluje, k stánku klamu míří; 127
Strana 128
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU kde má váhat, jistý je, kde má jist být, váhá, když co lstivě zamýšlí, k zbožným slovům sahá. Kdo mu dárky přinese, tomu pomoc slíbí, ale když mu všeho dáš, co se mu jen zlíbí, kdyžs' ho mincí opojnou žízně srdce zbavil, potom nemáš důvod již, proč bys minci slavil. Dáš-li malou pozornost, pomoc slíbí za ni, když mu však svrab palčivý na chorobné dlani mastí dárku pomažeš, palčivost jež zlomí, bude se ti na pomoc belhat jako chromý. Poctí nespravedlivé, spravedlivé zkruší, spravedlnost potupí tam, kde prospěch tuší; straní-li mu Titius, lásku k němu cítí, ne-li, nic mu nebrání špatnost dokončiti. 128
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU kde má váhat, jistý je, kde má jist být, váhá, když co lstivě zamýšlí, k zbožným slovům sahá. Kdo mu dárky přinese, tomu pomoc slíbí, ale když mu všeho dáš, co se mu jen zlíbí, kdyžs' ho mincí opojnou žízně srdce zbavil, potom nemáš důvod již, proč bys minci slavil. Dáš-li malou pozornost, pomoc slíbí za ni, když mu však svrab palčivý na chorobné dlani mastí dárku pomažeš, palčivost jež zlomí, bude se ti na pomoc belhat jako chromý. Poctí nespravedlivé, spravedlivé zkruší, spravedlnost potupí tam, kde prospěch tuší; straní-li mu Titius, lásku k němu cítí, ne-li, nic mu nebrání špatnost dokončiti. 128
Strana 129
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Zlatá ruka ve výši na okamžik blýskla, přitom třemi prsty, hle, opět knihu stiskla, ihned pečeť uvolní a pak zmizí zase — Kapitola přede mnou čtvrtá otvírá se. Mravy oficiálů tato hlava líčí: tolik je v nich dravosti, jež vše bere, ničí, hanebnost, lest, úklady, že se vešly stěží, takže v knize veliké až přes okraj běží. To jsou ti, z nichž strach má svět, nosící to plémě, a před jejichž tváří zlou zachvívá se země, ti, jimž život Rhodopé na kamení dala, a v nichž ke všem zločinům jiskru vykřesala. Jakou škodu napáchat v úřadě svém mohou nebo ve své špatnosti, jež jim dána vlohou, 9 Písně žáků 129
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Zlatá ruka ve výši na okamžik blýskla, přitom třemi prsty, hle, opět knihu stiskla, ihned pečeť uvolní a pak zmizí zase — Kapitola přede mnou čtvrtá otvírá se. Mravy oficiálů tato hlava líčí: tolik je v nich dravosti, jež vše bere, ničí, hanebnost, lest, úklady, že se vešly stěží, takže v knize veliké až přes okraj běží. To jsou ti, z nichž strach má svět, nosící to plémě, a před jejichž tváří zlou zachvívá se země, ti, jimž život Rhodopé na kamení dala, a v nichž ke všem zločinům jiskru vykřesala. Jakou škodu napáchat v úřadě svém mohou nebo ve své špatnosti, jež jim dána vlohou, 9 Písně žáků 129
Strana 130
VIDÉNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU zdaž to mohou vylíčit i písaři hbití, jaký hlas to, jaká řeč může odhaliti? Jiné stihne pověst zlá pro nevelké hříchy; když oni se proviní z vášně nebo z pýchy, nikdo o tom nemluví, ba nešeptá ani, není slyšet odnikud stížnost, naříkání. Pro biskupa chytají, v lapání se cvičí, kladou léčky bázlivým, na poklidné líčí, pro neznalé mají šíp, chytré lapí v síti, do ok neopatrné, bystré na lep chytí. Často tisíc denárů pro biskupa sklidí, k blahu jeho pokladny odřou chudé lidi; ale deset tisíc jim zůstane vždy stranou, jež se jemu do rukou nikdy nedostanou. 130
VIDÉNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU zdaž to mohou vylíčit i písaři hbití, jaký hlas to, jaká řeč může odhaliti? Jiné stihne pověst zlá pro nevelké hříchy; když oni se proviní z vášně nebo z pýchy, nikdo o tom nemluví, ba nešeptá ani, není slyšet odnikud stížnost, naříkání. Pro biskupa chytají, v lapání se cvičí, kladou léčky bázlivým, na poklidné líčí, pro neznalé mají šíp, chytré lapí v síti, do ok neopatrné, bystré na lep chytí. Často tisíc denárů pro biskupa sklidí, k blahu jeho pokladny odřou chudé lidi; ale deset tisíc jim zůstane vždy stranou, jež se jemu do rukou nikdy nedostanou. 130
Strana 131
VIDÉNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU S největším však úsilím po farách se ptají; vymáčknou-li některou, nikdy nepátrají, komu je as zasvěcen kostel, který mají, nýbrž jaký výtěžek kostel s farou dají. „Ob“ ve slovech složených tento význam mívá: značí opak něčeho, nebo zlé co bývá. Jméno oficiálů proto se jim hodí, neboť mají úřady, v kterých lidem škodí. Nato zemětřesení a s ním bouře vzniká, s nebes trůnu jasný hlas zaznívá a říká: EFFETA! což OTEVŘ SE! česky překládáme, a pak hned se u knihy pátá pečeť láme. Když jsem spatřil oddíl ten, čtu si první slova, čtu o skutcích farářů, jak se mnohý chová 131
VIDÉNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU S největším však úsilím po farách se ptají; vymáčknou-li některou, nikdy nepátrají, komu je as zasvěcen kostel, který mají, nýbrž jaký výtěžek kostel s farou dají. „Ob“ ve slovech složených tento význam mívá: značí opak něčeho, nebo zlé co bývá. Jméno oficiálů proto se jim hodí, neboť mají úřady, v kterých lidem škodí. Nato zemětřesení a s ním bouře vzniká, s nebes trůnu jasný hlas zaznívá a říká: EFFETA! což OTEVŘ SE! česky překládáme, a pak hned se u knihy pátá pečeť láme. Když jsem spatřil oddíl ten, čtu si první slova, čtu o skutcích farářů, jak se mnohý chová 131
Strana 132
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU a jak Bůh je hanoben běda, z jejich viny, neb je za groš prodáván od nich Trojjediný. Hospodinu potupně při mši farář slouží, neb se přímo z hospody do kostela plouží; vína duch se k nebesům z jeho dechu nese, duchovním nechť spíše než sluhou Božím zve se. Proto ten, kdo faráře správně nazvat touží, duchovní ať říká mu spíš než sluha Boží; sluhou Božím zve se, kdo slouží Ježíšovi, duchovním pak ten, kdo jen duchu vína hoví. Odvážněji hřeší on nežli osadníci, neb se hříchům všelikým učí v zpovědnici, nejtěžším a nejhorším, jež lid před ním skládá, takže svoje poklesky za nic nepokládá. 132
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU a jak Bůh je hanoben běda, z jejich viny, neb je za groš prodáván od nich Trojjediný. Hospodinu potupně při mši farář slouží, neb se přímo z hospody do kostela plouží; vína duch se k nebesům z jeho dechu nese, duchovním nechť spíše než sluhou Božím zve se. Proto ten, kdo faráře správně nazvat touží, duchovní ať říká mu spíš než sluha Boží; sluhou Božím zve se, kdo slouží Ježíšovi, duchovním pak ten, kdo jen duchu vína hoví. Odvážněji hřeší on nežli osadníci, neb se hříchům všelikým učí v zpovědnici, nejtěžším a nejhorším, jež lid před ním skládá, takže svoje poklesky za nic nepokládá. 132
Strana 133
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Protiví se Bohu ten, kdo se vrahem stává, kdo spíš hubí lidský rod než mu život dává; on však ženu zvolí si schopnou oplodnění, nad tisíce panen pak takové si cení. Po mši farář opouští roucho posvěcené a do domu nevěstky z kostela se žene; totéž činil Jupiter, jak vypráví báje: aby stíhal jalůvku, sestupoval z ráje. Ženám farář uvádí přísné přikázání, že desátek majetku duši nezachrání: žádná spásy nedojde, až by zemřít měla, kdyby dřív též nedala desáteček těla. Ví on, která jáma as liškám k blahu slouží, plodí děti ne že snad po rozkoši touží, 133
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Protiví se Bohu ten, kdo se vrahem stává, kdo spíš hubí lidský rod než mu život dává; on však ženu zvolí si schopnou oplodnění, nad tisíce panen pak takové si cení. Po mši farář opouští roucho posvěcené a do domu nevěstky z kostela se žene; totéž činil Jupiter, jak vypráví báje: aby stíhal jalůvku, sestupoval z ráje. Ženám farář uvádí přísné přikázání, že desátek majetku duši nezachrání: žádná spásy nedojde, až by zemřít měla, kdyby dřív též nedala desáteček těla. Ví on, která jáma as liškám k blahu slouží, plodí děti ne že snad po rozkoši touží, 133
Strana 134
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU ale že chce zásobu vlastních duší míti, aby ty, jež zahubil, mohl nahraditi. Z ložnice pak nebeské s tváří plnou růží vyjde dívka půvabná, podobná spíš muži; jak se knihy dotekla její ruka bílá, vidím, jak se šestá již pečet rozlomila. Zdobí iniciály onu kapitolu, písmena v ní drobná jsou, těsně spjatá spolu, řádky hustě za sebou v oné části běží, která zcela plná je hříchů špatných kněží. Nadutí a pyšní jsou, jsou až k smrti líní, planou touhou po přízni, vášněmi se špiní; z jejich styků hanebných hanebné jsou činy, také rozkoš ohavná vzniká z jejich viny. 134
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU ale že chce zásobu vlastních duší míti, aby ty, jež zahubil, mohl nahraditi. Z ložnice pak nebeské s tváří plnou růží vyjde dívka půvabná, podobná spíš muži; jak se knihy dotekla její ruka bílá, vidím, jak se šestá již pečet rozlomila. Zdobí iniciály onu kapitolu, písmena v ní drobná jsou, těsně spjatá spolu, řádky hustě za sebou v oné části běží, která zcela plná je hříchů špatných kněží. Nadutí a pyšní jsou, jsou až k smrti líní, planou touhou po přízni, vášněmi se špiní; z jejich styků hanebných hanebné jsou činy, také rozkoš ohavná vzniká z jejich viny. 134
Strana 135
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Nejprve moc duchovní i všech duší správu svěří svému zástupci proti všemu právu; sám jen důchod podrží, jejž mu fara nese, odvážně ho pohltí, aniž zachvěje se. Dělí duši nestálou v mnoho částí sice, neboť vlastní deset far anebo i více ; zájmy všech, jež řídit má, špatně ovšem hájí, neboť na všech farách ho z doslechu jen znají. Věru mnohem vyšší jsou štíty domu jeho, než kdokoli svatý má u kostela svého; více stojí šaty, jež jeho paní halí, než na deset oltářů přikrývky by stály. Staví na zvěř ohrady, dvorce pro své hosty, vzácná roucha kupuje, prsteny a skvosty 135
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Nejprve moc duchovní i všech duší správu svěří svému zástupci proti všemu právu; sám jen důchod podrží, jejž mu fara nese, odvážně ho pohltí, aniž zachvěje se. Dělí duši nestálou v mnoho částí sice, neboť vlastní deset far anebo i více ; zájmy všech, jež řídit má, špatně ovšem hájí, neboť na všech farách ho z doslechu jen znají. Věru mnohem vyšší jsou štíty domu jeho, než kdokoli svatý má u kostela svého; více stojí šaty, jež jeho paní halí, než na deset oltářů přikrývky by stály. Staví na zvěř ohrady, dvorce pro své hosty, vzácná roucha kupuje, prsteny a skvosty 135
Strana 136
VIDĚNÍ ŽÁKOVO V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU z jmění toho, který má správu všechněch věcí, a jejž nechá nahého před svou residencí. Vikář, k zlému nakloněn, vede, jak se sluší, jako duše svěřené i svou vlastní duši; neboť, aby zahubil cizí svévolněji, o své vlastní přemýšlí, hledá zkázu její. Teče všechna zvrácenost z těchto hodnostářů: k Bohu mají upínat mysl od oltářů, o obchodech mluví však, o zboží jim běží a o věci ohavné, nedůstojné kněží. Jeden pluje po moři, pán když mu to svěří, jiný má rád kupčení, aniž komu věří, ten zas orá, zapřáhnuv osla s volem v poli: tak se řádu protiví z kněží kterýkoli. 136
VIDĚNÍ ŽÁKOVO V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU z jmění toho, který má správu všechněch věcí, a jejž nechá nahého před svou residencí. Vikář, k zlému nakloněn, vede, jak se sluší, jako duše svěřené i svou vlastní duši; neboť, aby zahubil cizí svévolněji, o své vlastní přemýšlí, hledá zkázu její. Teče všechna zvrácenost z těchto hodnostářů: k Bohu mají upínat mysl od oltářů, o obchodech mluví však, o zboží jim běží a o věci ohavné, nedůstojné kněží. Jeden pluje po moři, pán když mu to svěří, jiný má rád kupčení, aniž komu věří, ten zas orá, zapřáhnuv osla s volem v poli: tak se řádu protiví z kněží kterýkoli. 136
Strana 137
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Jeden, příliš vznešený, na tonsuru plije, řekne-li kdo slovo kněz, stud mu tváře kryje; druhý chová děti zas, knihy ať si běží ... Jejich vinou u lidu zhasl věhlas kněží. Nato zástup dáblů, hle, vichr doprovází, zástup z tmavé prohlubně odkudsi se schází, se všech stran se hrnou sem čerti v dlouhém voji volajíce sedmkrát: " „Zachraň duši svoji! Při tom hlasu strašlivém, při tom hrozném vytí, průvodce můj počal se třást a stísněn býti, zastavil se ztrnule, — jak by zbaven žití a já vidím sedmou již pečeť uvolniti. Ihned vidím opatů mravy, skutky denní; každý z nich své stádečko vede k zatracení. 137
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Jeden, příliš vznešený, na tonsuru plije, řekne-li kdo slovo kněz, stud mu tváře kryje; druhý chová děti zas, knihy ať si běží ... Jejich vinou u lidu zhasl věhlas kněží. Nato zástup dáblů, hle, vichr doprovází, zástup z tmavé prohlubně odkudsi se schází, se všech stran se hrnou sem čerti v dlouhém voji volajíce sedmkrát: " „Zachraň duši svoji! Při tom hlasu strašlivém, při tom hrozném vytí, průvodce můj počal se třást a stísněn býti, zastavil se ztrnule, — jak by zbaven žití a já vidím sedmou již pečeť uvolniti. Ihned vidím opatů mravy, skutky denní; každý z nich své stádečko vede k zatracení. 137
Strana 138
VIDĚNÍ ŽÁKOVO V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU V klášteře se mihne jen, doma sedí líně, dochází jen pořídku v kapitulní síně. Ti se světských radostí s pohrdáním straní: o tom přece svědčí dost tiché rozjímání, slzy z očí tekoucí, srdce, jež se trudí, posmívaná tonsura, šat, jenž posměch budí. Čím však jejich šaty jsou více otrhané, tím jim bezstarostněji láska v srdci plane; míň-li sluší ostříhat vlasy kolem skrání, zas je čelo volnější, když se k číši sklání. I když má mnich při pláči srdce zkormoucené, usmívá se na víno, vedle postavené; jestli přísným mlčením jazyky své krotí, řečí prstů hovoří, když se v hádce srotí. 138
VIDĚNÍ ŽÁKOVO V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU V klášteře se mihne jen, doma sedí líně, dochází jen pořídku v kapitulní síně. Ti se světských radostí s pohrdáním straní: o tom přece svědčí dost tiché rozjímání, slzy z očí tekoucí, srdce, jež se trudí, posmívaná tonsura, šat, jenž posměch budí. Čím však jejich šaty jsou více otrhané, tím jim bezstarostněji láska v srdci plane; míň-li sluší ostříhat vlasy kolem skrání, zas je čelo volnější, když se k číši sklání. I když má mnich při pláči srdce zkormoucené, usmívá se na víno, vedle postavené; jestli přísným mlčením jazyky své krotí, řečí prstů hovoří, když se v hádce srotí. 138
Strana 139
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU S nedočkavou chtivostí když se k jídlu snesou, čelisti se kmitají, zuby se jen třesou, chřtán se šíří jako hrob, jícen vír je v moři, jenž se točí v kopci pěn, prsty kopáč tvoří. A když opat s bratřími slaví hodokvasy, jeden s druhým k přípitku pohár podává si, oběma pak rukama zdvihne víno vzhůru, a již hlasem mohutným zní to jako z kůru: „O ten pohár opojný v ruce statečného je jak svíce slavnostní uvnitř domu jeho! Nechat Bakchus vůdcem je v našem shromáždění, ať jsme plodem jeho rév šťastně ovlaženi!“ Potom zase uchopí korbel plný piva: „Můžete-li kalich pít (zvučným hlasem zpívá), 139
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU S nedočkavou chtivostí když se k jídlu snesou, čelisti se kmitají, zuby se jen třesou, chřtán se šíří jako hrob, jícen vír je v moři, jenž se točí v kopci pěn, prsty kopáč tvoří. A když opat s bratřími slaví hodokvasy, jeden s druhým k přípitku pohár podává si, oběma pak rukama zdvihne víno vzhůru, a již hlasem mohutným zní to jako z kůru: „O ten pohár opojný v ruce statečného je jak svíce slavnostní uvnitř domu jeho! Nechat Bakchus vůdcem je v našem shromáždění, ať jsme plodem jeho rév šťastně ovlaženi!“ Potom zase uchopí korbel plný piva: „Můžete-li kalich pít (zvučným hlasem zpívá), 139
Strana 140
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU kterýž budu píti já? „Můžeme,“ dav zvolá, „jenom nám ho rychle dej, " rychle, hola, hola ! Ale at tu nepijem v oné liché kázni: „Kdo má pohár, mějž si ho, " dokud nevyprázdní!“ Z toho by nám vznikla jen rozepře a sváda — Najednou ho vypijte, aniž se kdo hádá. Pak se určí pitky řád v smlouvě oboustranné: že ni kapka v poháru nikdy nezůstane. A tak bez ustání se břicho, ruce vlní: plný pohár vyprázdní, prázdný znovu plní. Z každičkého mnicha se dábel potom stane, mnich na mnicha hudrovat nikdy neustane, jak papoušek s papouškem, jak se strakou straka — v mnichu mistr žaludek dobrého má žáka. 140
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU kterýž budu píti já? „Můžeme,“ dav zvolá, „jenom nám ho rychle dej, " rychle, hola, hola ! Ale at tu nepijem v oné liché kázni: „Kdo má pohár, mějž si ho, " dokud nevyprázdní!“ Z toho by nám vznikla jen rozepře a sváda — Najednou ho vypijte, aniž se kdo hádá. Pak se určí pitky řád v smlouvě oboustranné: že ni kapka v poháru nikdy nezůstane. A tak bez ustání se břicho, ruce vlní: plný pohár vyprázdní, prázdný znovu plní. Z každičkého mnicha se dábel potom stane, mnich na mnicha hudrovat nikdy neustane, jak papoušek s papouškem, jak se strakou straka — v mnichu mistr žaludek dobrého má žáka. 140
Strana 141
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Zuby stále melou jim jak žernovy mlýna, hrdlo — stálá nálevka, břicho — moře vína; jejich jazyk špičatý plamen hádek nítí, v noci v žáru milostném rozkoší jsou zpiti. Když si řečmi při víně dlouhou chvíli krátí, cožpak řádu předpisy v opilosti platí? Odvozují slova pak žertem pro útěchu: řád od slova řádit je, mnich je podle měchu. A tak řádu pravidla často porušují, hanobení, lest a zášť mezi nimi bují, rozkrádání majetku, v srdci vášně dravé, pochroumané ledviny, břicho stále žravé. Větší zloduch nad mnicha v celém světě není, nežije tvor skoupější, tvor, jenž víc se mění; 141
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU Zuby stále melou jim jak žernovy mlýna, hrdlo — stálá nálevka, břicho — moře vína; jejich jazyk špičatý plamen hádek nítí, v noci v žáru milostném rozkoší jsou zpiti. Když si řečmi při víně dlouhou chvíli krátí, cožpak řádu předpisy v opilosti platí? Odvozují slova pak žertem pro útěchu: řád od slova řádit je, mnich je podle měchu. A tak řádu pravidla často porušují, hanobení, lest a zášť mezi nimi bují, rozkrádání majetku, v srdci vášně dravé, pochroumané ledviny, břicho stále žravé. Větší zloduch nad mnicha v celém světě není, nežije tvor skoupější, tvor, jenž víc se mění; 141
Strana 142
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU v majetku mnich všechno má, přijme každou špetku, když však na něm něco chceš, hned je bez majetku. Při jídle by měl svou řeč zapomenout arci, aby jazyk nebránil zubům v jejich práci; při pití má sedět, když táhne sotva dýchá, aby nohy neklesly pod břemenem břicha. Ve dne v tanci vzrušeném sudy vzývá vinné, v noci s mrškou dvounohou jako v hrobě splyne; pro takovou námahu, pro trní a hloží, nebeského království hoden je muž boží. Když jsem spatřil toto vše, poznal s každé strany, uchopil mě rukama průvodce mi daný, rukou tlouk mě do hlavy, co mu dala síla, až se lebka na čtyři kusy rozlomila. 142
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU v majetku mnich všechno má, přijme každou špetku, když však na něm něco chceš, hned je bez majetku. Při jídle by měl svou řeč zapomenout arci, aby jazyk nebránil zubům v jejich práci; při pití má sedět, když táhne sotva dýchá, aby nohy neklesly pod břemenem břicha. Ve dne v tanci vzrušeném sudy vzývá vinné, v noci s mrškou dvounohou jako v hrobě splyne; pro takovou námahu, pro trní a hloží, nebeského království hoden je muž boží. Když jsem spatřil toto vše, poznal s každé strany, uchopil mě rukama průvodce mi daný, rukou tlouk mě do hlavy, co mu dala síla, až se lebka na čtyři kusy rozlomila. 142
Strana 143
VIDÉNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU A abych byl nepatřil marně na zjevení, vbod mi v onu měkkou část vzadu na temeni suchý stonek, nerovný, ostrý na okraji, jímž mi napsal do mozku vše, co zřel jsem v ráji. Potom jsem byl unášen ve výšinách mračných do třetího nebe až po oklikách značných, kde jsem spatřil tajemství hodné podivení, ale které vyslovit v lidské moci není. Byl jsem před trůn odnesen nejvyššího soudce, kde jsem mezi zástupy nespočetné obce poznal skryté záměry Boha velikého, zcela nezbadatelné lidským synům jeho. Náhle, když jsem vše již znal, málem zmírám hlady — Tu mužové vznešení z té veliké rady 143
VIDÉNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU A abych byl nepatřil marně na zjevení, vbod mi v onu měkkou část vzadu na temeni suchý stonek, nerovný, ostrý na okraji, jímž mi napsal do mozku vše, co zřel jsem v ráji. Potom jsem byl unášen ve výšinách mračných do třetího nebe až po oklikách značných, kde jsem spatřil tajemství hodné podivení, ale které vyslovit v lidské moci není. Byl jsem před trůn odnesen nejvyššího soudce, kde jsem mezi zástupy nespočetné obce poznal skryté záměry Boha velikého, zcela nezbadatelné lidským synům jeho. Náhle, když jsem vše již znal, málem zmírám hlady — Tu mužové vznešení z té veliké rady 143
Strana 144
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU chléb z máku mi předloží, jiní v okamžení dají mi proud Léthé pít, řeky zapomnění. Když jsem sněd chléb makový, který mi tam dali, když i z řeky Léthé proud rty ubohé vsály, náhle božských tajů sled v zapomnění zapad, a už nic jsem nemohl s nebeštany chápat. Jako třetí Cato pak snesl jsem se z ráje, ale nejdu zvěstovat nejskrytější taje; to však mohu sdělit vám a po pravdě zcela, co mi v mozek vepsáno bylo a od anděla. Ó jak věci veliké, hodné podivení, moh bych sdílet o nebi, o všem jeho dění, kdyby po tom klamavém pojedení máku nestihlo mě zatmění duševního zraku! 144
VIDĚNÍ ŽÁKOVO, V NĚMŽ SE ODHALUJÍ HŘÍCHOVÉ DUCHOVNÍHO STAVU chléb z máku mi předloží, jiní v okamžení dají mi proud Léthé pít, řeky zapomnění. Když jsem sněd chléb makový, který mi tam dali, když i z řeky Léthé proud rty ubohé vsály, náhle božských tajů sled v zapomnění zapad, a už nic jsem nemohl s nebeštany chápat. Jako třetí Cato pak snesl jsem se z ráje, ale nejdu zvěstovat nejskrytější taje; to však mohu sdělit vám a po pravdě zcela, co mi v mozek vepsáno bylo a od anděla. Ó jak věci veliké, hodné podivení, moh bych sdílet o nebi, o všem jeho dění, kdyby po tom klamavém pojedení máku nestihlo mě zatmění duševního zraku! 144
Strana 145
NĚKOLIK EPIGRAMŮ 26 Řím vyssává těžce hřivny, pokladny i měšce: aby ses chránil, jak náleží, vyhni se otcům i papeži. 2 Ať celý svět slyší, že já mám nejraději číši; celý svět vědět to může, že bych se za chlast svlék z kůže. Milí žáci, učte se z dálky vyhýbati hnusným šenkům, chcete-li nad jinými státi: nemůže se vám pak stát, že vás sedlák zmlátí. Když je sedlák ožralý, když je v hrozné míře, neváží si studentů, ba ani rytíře. Věru marně neradím nechat stranou svody: se sedláky nechoďte nikdy do hospody! 4 K pečlivé práci v poli dva mi chybějí voli: nechať vlídností knížete v stáj mou, volkové, přijdete. Dostal jsem s jídlem misku co dárek od arcibisku- pa: však kdo by k jídlu sedal, když víno poslat nedal? 10 Písně žáků 145
NĚKOLIK EPIGRAMŮ 26 Řím vyssává těžce hřivny, pokladny i měšce: aby ses chránil, jak náleží, vyhni se otcům i papeži. 2 Ať celý svět slyší, že já mám nejraději číši; celý svět vědět to může, že bych se za chlast svlék z kůže. Milí žáci, učte se z dálky vyhýbati hnusným šenkům, chcete-li nad jinými státi: nemůže se vám pak stát, že vás sedlák zmlátí. Když je sedlák ožralý, když je v hrozné míře, neváží si studentů, ba ani rytíře. Věru marně neradím nechat stranou svody: se sedláky nechoďte nikdy do hospody! 4 K pečlivé práci v poli dva mi chybějí voli: nechať vlídností knížete v stáj mou, volkové, přijdete. Dostal jsem s jídlem misku co dárek od arcibisku- pa: však kdo by k jídlu sedal, když víno poslat nedal? 10 Písně žáků 145
Strana 146
NĚKOLIK EPIGRAMŮ 6 Seshora ten zákon musí být, že bez peněz nelze nikdy pít. Peníz domy tvoří, peníz je i boří, peníz opatřuje nádheru i ozdobu a hodnost veškeru, peníz krásně oděn chodívá a drahé šaty nosívá, peníz sladce zpívává, neboť jej celý svět uznává. Komu v měšci zvoní, před tím se každý skloní. Dokud mi v měšci bude znít, šenkýř mě bude vždycky ctít. 27 ZRCADLO HLUPÁKŮ NEBOLI VYPRÁVĚNÍ O OSLU BURNELLOVI A JEHO POŠETILOSTECH Ušima nesmírné délky když osel byl obdařen kdysi, přál si, aby i ocas podobně dlouhý moh mít. Poněvadž jeho ocas se nemohl srovnávat s hlavou, žalostně z hloubi srdce nad jeho krátkostí lkal. Věru že dost byl dlouhý a stačil k užitku osla: on však, než mu byl zkrácen na tuto nevelkou část, na radu k lékařům šel, neb myslil, že mohou svým umem zařídit to, co jinak odpíral přírody řád. (Lékař Galénus rozmlouvá s oslem, pak ho plísní a nakonec utěšuje) „Ocas zdéli dvou stop,“ dí Galénus, „postačí oslu; k čemupak, hlupáku jeden, žádáš si pro sebe víc! Tenhle ti postačí věru, neb kdyby byl o něco delší, více by potupy sklízel, až by měl do bláta blíž. 146
NĚKOLIK EPIGRAMŮ 6 Seshora ten zákon musí být, že bez peněz nelze nikdy pít. Peníz domy tvoří, peníz je i boří, peníz opatřuje nádheru i ozdobu a hodnost veškeru, peníz krásně oděn chodívá a drahé šaty nosívá, peníz sladce zpívává, neboť jej celý svět uznává. Komu v měšci zvoní, před tím se každý skloní. Dokud mi v měšci bude znít, šenkýř mě bude vždycky ctít. 27 ZRCADLO HLUPÁKŮ NEBOLI VYPRÁVĚNÍ O OSLU BURNELLOVI A JEHO POŠETILOSTECH Ušima nesmírné délky když osel byl obdařen kdysi, přál si, aby i ocas podobně dlouhý moh mít. Poněvadž jeho ocas se nemohl srovnávat s hlavou, žalostně z hloubi srdce nad jeho krátkostí lkal. Věru že dost byl dlouhý a stačil k užitku osla: on však, než mu byl zkrácen na tuto nevelkou část, na radu k lékařům šel, neb myslil, že mohou svým umem zařídit to, co jinak odpíral přírody řád. (Lékař Galénus rozmlouvá s oslem, pak ho plísní a nakonec utěšuje) „Ocas zdéli dvou stop,“ dí Galénus, „postačí oslu; k čemupak, hlupáku jeden, žádáš si pro sebe víc! Tenhle ti postačí věru, neb kdyby byl o něco delší, více by potupy sklízel, až by měl do bláta blíž. 146
Strana 147
ZRCADLO HLUPÁKŮ Kdybys jím spokojen nebyl a budeš-li náhodou toužit, aby byl prodloužen příliš, možná, že zkrátíš ho spíš. Nesmíš si nevážit toho, co příroda darem ti dala, raději dary její připočti k pokladům svým. Věř mi, že starý ocas, jejž dostal jsi při narození, více má pro tebe výhod, nežli ten nový by měl. Ten se ti nelíbí však a toužíš, abys měl lepší; ocas, jejž lékař ti vsadí, bude však horší než tvůj. Léčení příliš je těžké a často i samotný pokus dovede lékaře zklamat, aniž mu zaručí zdar. Hrozí tu nebezpečenství, neb není na oné výši lékařská věda, jak myslíš, a jak si myslí kdekdo. Nemůže ani lék vždy zaručit opětné zdraví, i když jen zkušený lékař chorému podat ho smí. Lék, jenž nemoc má zahnat, je nejistý na obě strany: může zahnati bolest, může ji způsobit též. Cokoli prospívá jedněm, jak zjištěno, škodívá jiným, pomoc, již nemocný žádá, nemůže lékař vždy dát. Lékař si může jen přát, leč nemůže navrátit zdraví — laskavost boží tak činí, lékař je pomocník jen. My máme byliny různé a masti a přípravky k ruce, Bůh však toliko slovem uzdraví kdekterý úd. Hleď tedy podržet ocas, jejž on ti, hlupáku, stvořil, nechtěj žádati dále, co má být od tebe dál! Nechceš-li ztratit, co máš, co máš, to podržet snaž se, abys nedostal náhle daleko špatnější věc. Jaký ti připevnil ocas ten Tvůrce, jenž dal ti i uši, chceš-li mi ovšem věřit, takový usiluj mít. Setrvej v onom stavu, v němž onen tvůj lékař tě nechal, dokud by nepřišel opět, sám aby změnil ten stav. V tom je bezpečí víc, mít radost z dobrého mála, nežli mít v moci mnoho, za bědných podmínek však. 147
ZRCADLO HLUPÁKŮ Kdybys jím spokojen nebyl a budeš-li náhodou toužit, aby byl prodloužen příliš, možná, že zkrátíš ho spíš. Nesmíš si nevážit toho, co příroda darem ti dala, raději dary její připočti k pokladům svým. Věř mi, že starý ocas, jejž dostal jsi při narození, více má pro tebe výhod, nežli ten nový by měl. Ten se ti nelíbí však a toužíš, abys měl lepší; ocas, jejž lékař ti vsadí, bude však horší než tvůj. Léčení příliš je těžké a často i samotný pokus dovede lékaře zklamat, aniž mu zaručí zdar. Hrozí tu nebezpečenství, neb není na oné výši lékařská věda, jak myslíš, a jak si myslí kdekdo. Nemůže ani lék vždy zaručit opětné zdraví, i když jen zkušený lékař chorému podat ho smí. Lék, jenž nemoc má zahnat, je nejistý na obě strany: může zahnati bolest, může ji způsobit též. Cokoli prospívá jedněm, jak zjištěno, škodívá jiným, pomoc, již nemocný žádá, nemůže lékař vždy dát. Lékař si může jen přát, leč nemůže navrátit zdraví — laskavost boží tak činí, lékař je pomocník jen. My máme byliny různé a masti a přípravky k ruce, Bůh však toliko slovem uzdraví kdekterý úd. Hleď tedy podržet ocas, jejž on ti, hlupáku, stvořil, nechtěj žádati dále, co má být od tebe dál! Nechceš-li ztratit, co máš, co máš, to podržet snaž se, abys nedostal náhle daleko špatnější věc. Jaký ti připevnil ocas ten Tvůrce, jenž dal ti i uši, chceš-li mi ovšem věřit, takový usiluj mít. Setrvej v onom stavu, v němž onen tvůj lékař tě nechal, dokud by nepřišel opět, sám aby změnil ten stav. V tom je bezpečí víc, mít radost z dobrého mála, nežli mít v moci mnoho, za bědných podmínek však. 147
Strana 148
ZRCADLO HLUPÁKŮ Kdo zná bláhově dumat, ten o lecčems mudruje v mysli, co spíš uškodit může, nežli co k prospěchu jest. Mohl bys podle svých uší přec bezpečně poznati, kdo jsi, a jak je nesmírně hloupé, to, co sis umínil mít. Do té dvojice uší tři podobná těla bys oblék, stačily by a ještě něco by zbývalo z nich. Není to pocta, leč břímě, mít uši tak nesmírně dlouhé, které pánovi svému plodí jen škodu a rmut. Věru kdybys měl ještě i ocas rovný svým uším, co by to bylo, než spojit takové obludy dvě? Po pravdě máš své jméno a zvou tě ušatým oslem, v ulici sklízíš posměch, u lidí vzbuzuješ smích. Což kdyby jako tyč se prodloužil náhle tvůj ocas? Pro uši jakož i pro něj tupil by tebe kdekdo. Myslím, že jistější bude, chtít podržet starý svůj ocas, než si dát nasadit nový, vhodnější o mnoho míň. Cokoli dal ti Bůh a jakým ti předurčil býti, takovým, hříšníku, budeš, i kdybys nechtěl to tak. Zdalipak také jelen, jenž skáče po strmých skalách, prosí a chce mít věci, jaké ty, hlupáku, chceš? Jestliže zvířata větší a nad tebe urozenější neprosí za nic z toho, bloude, nač prosil bys ty? Nežehrá zajíc neb medvěd, ni kozel, koza neb srnec na krátkost ocasu svého, jelen si nestýská též. Cožpak jsi lepší než oni, jsi větší neb hodnější úcty? Ocas však kratší než tobě zůstává zvířatům těm. Máš přec vznešené tělo, ten ocas ti neplodí hanbu, neboť když on je krátký, velikou hlavu zas máš. Není však příliš krátký. Je jisté, že zvířata jiná mají o mnoho kratší; tobě byl popuštěn dost. Ocasu menší slávu ty vyvážíš důstojnou hlavou; obě zmíněné části úměrné nemohou být. 148
ZRCADLO HLUPÁKŮ Kdo zná bláhově dumat, ten o lecčems mudruje v mysli, co spíš uškodit může, nežli co k prospěchu jest. Mohl bys podle svých uší přec bezpečně poznati, kdo jsi, a jak je nesmírně hloupé, to, co sis umínil mít. Do té dvojice uší tři podobná těla bys oblék, stačily by a ještě něco by zbývalo z nich. Není to pocta, leč břímě, mít uši tak nesmírně dlouhé, které pánovi svému plodí jen škodu a rmut. Věru kdybys měl ještě i ocas rovný svým uším, co by to bylo, než spojit takové obludy dvě? Po pravdě máš své jméno a zvou tě ušatým oslem, v ulici sklízíš posměch, u lidí vzbuzuješ smích. Což kdyby jako tyč se prodloužil náhle tvůj ocas? Pro uši jakož i pro něj tupil by tebe kdekdo. Myslím, že jistější bude, chtít podržet starý svůj ocas, než si dát nasadit nový, vhodnější o mnoho míň. Cokoli dal ti Bůh a jakým ti předurčil býti, takovým, hříšníku, budeš, i kdybys nechtěl to tak. Zdalipak také jelen, jenž skáče po strmých skalách, prosí a chce mít věci, jaké ty, hlupáku, chceš? Jestliže zvířata větší a nad tebe urozenější neprosí za nic z toho, bloude, nač prosil bys ty? Nežehrá zajíc neb medvěd, ni kozel, koza neb srnec na krátkost ocasu svého, jelen si nestýská též. Cožpak jsi lepší než oni, jsi větší neb hodnější úcty? Ocas však kratší než tobě zůstává zvířatům těm. Máš přec vznešené tělo, ten ocas ti neplodí hanbu, neboť když on je krátký, velikou hlavu zas máš. Není však příliš krátký. Je jisté, že zvířata jiná mají o mnoho kratší; tobě byl popuštěn dost. Ocasu menší slávu ty vyvážíš důstojnou hlavou; obě zmíněné části úměrné nemohou být. 148
Strana 149
ZRCADLO HLUPÁKŮ Co tedy máš, to statečně podrž, neb snadno bys mohl, utrpě nějakou ztrátu, zhoršiti dnešní svůj stav. (Aby Galénus odvrátil osla od nerozumné žádosti, vypráví mu příběh o dvou kravách: Jeden hospodář měl dvě krávy, jedna se jmenovala Bru- neta, druhá Bicornis [Dvourohá]. Jednou v zimě se k ve- čeru příliš opozdily a nemohly se již vrátit domů. Lehly si tedy na bahnité pastvině a chtěly takto přečkati noc. Ale v noci uhodil znenadání prudký mráz a kravám přimrzly ocasy k zemi tak pevně, že ráno nemohly vstát a jít domů. Bicornis měla právě telátko, a proto byla plna obav a starostí. V úzkostech řekla Brunetě: „Nezbývá, než s ocas uříznout, vždyť nám stejně není nijak užitečný.“ Nato vzala nůž a ocas uřízla. Než se však dala na cestu domů, radila své družce, aby učinila totéž. Bruneta se však zdráhala: „Nikdo nemá v tísnivé situaci sahat hned k nej- krajnějším prostředkům. Počkám, až bude foukat teplý vítr, mráz poleví a já budu osvobozena. A ostatně za zcela neužitečný svůj ocas nepokládám. V létě, když létá dotěrný hmyz, prokazuje mi větší službu než rohy. Však ty brzy poznáš, cos v něm ztratila. Já tu budu ležet třeba týden, dokud led neroztaje." Nato Bruneta usnula a když se probudila, nastalo tání a po mrazu a ledu ani památky. Vstala a s radostí běžela domů. Brzy došlo na slova Brunetina. Přišlo jaro a léto a Bi- cornis neměla, čím se bránit proti dotěrnému, pichlavému hmyzu. Běhala s místa na místo a uštvala se k smrti. Pastýři ji postavili náhrobek a dali naň tento nápis: Dokud bývala hloupá, tu učené učiti chtěla; potom, když zmoudřela již, za pokrm červům je zde.) 149
ZRCADLO HLUPÁKŮ Co tedy máš, to statečně podrž, neb snadno bys mohl, utrpě nějakou ztrátu, zhoršiti dnešní svůj stav. (Aby Galénus odvrátil osla od nerozumné žádosti, vypráví mu příběh o dvou kravách: Jeden hospodář měl dvě krávy, jedna se jmenovala Bru- neta, druhá Bicornis [Dvourohá]. Jednou v zimě se k ve- čeru příliš opozdily a nemohly se již vrátit domů. Lehly si tedy na bahnité pastvině a chtěly takto přečkati noc. Ale v noci uhodil znenadání prudký mráz a kravám přimrzly ocasy k zemi tak pevně, že ráno nemohly vstát a jít domů. Bicornis měla právě telátko, a proto byla plna obav a starostí. V úzkostech řekla Brunetě: „Nezbývá, než s ocas uříznout, vždyť nám stejně není nijak užitečný.“ Nato vzala nůž a ocas uřízla. Než se však dala na cestu domů, radila své družce, aby učinila totéž. Bruneta se však zdráhala: „Nikdo nemá v tísnivé situaci sahat hned k nej- krajnějším prostředkům. Počkám, až bude foukat teplý vítr, mráz poleví a já budu osvobozena. A ostatně za zcela neužitečný svůj ocas nepokládám. V létě, když létá dotěrný hmyz, prokazuje mi větší službu než rohy. Však ty brzy poznáš, cos v něm ztratila. Já tu budu ležet třeba týden, dokud led neroztaje." Nato Bruneta usnula a když se probudila, nastalo tání a po mrazu a ledu ani památky. Vstala a s radostí běžela domů. Brzy došlo na slova Brunetina. Přišlo jaro a léto a Bi- cornis neměla, čím se bránit proti dotěrnému, pichlavému hmyzu. Běhala s místa na místo a uštvala se k smrti. Pastýři ji postavili náhrobek a dali naň tento nápis: Dokud bývala hloupá, tu učené učiti chtěla; potom, když zmoudřela již, za pokrm červům je zde.) 149
Strana 150
ZRCADLO HLUPÁKŮ Tož jsem ti, Burnelle, sdělil, co na vlastní oči jsem viděl, aby ses příkladem tímto ode mne poučit dal. Nechať ti stačí, co máš. Vždyť, jestliže přiznáme pravdu, o hloupost žádáš, ač dosud vždycky jsi požíval cti. Věř mi, že žádným lékem se nemůže státi, oč prosíš; nic není bezpečnějšího, než se zas k domovu brát. V tom ti však přisvědčím rád, že tenhle tvůj ocas by mohl o mnoho ještě vyrůst — nový však nelze ti dát. Zlomenou věc neb ránu zná zahojit lékařská péče, co však kdo z kořene vyrval, zpravidla zůstane tak. Nemůže mrtvé s živým se žádným způsobem spojit, jednou co uťato bylo, nezhojí lékařský um. Proto jen tehdy může tvůj ocas v patřičnou délku vyrůst, bude-li spojen s ostatním masem i dál. Ovšem, v bedlivé péči a v nákladech nesmírně velkých, jakož se sluší a patří, skrývá se léčení zdroj. Nákladné, účinné léky si žádají tobolku plnou, í“ všechna zranění velká veliký majetek chtí. (Galénus poradí oslovi a dá mu recept, jak si prodlouží ocas) Uslyšev toto oslík, jen docela málo se usmál, přesto však náměstí celé uslyšet mohlo ten smích. Nato mu pravil lékař: „Jdi do mèsta Salerna rychle, zprávu odtamtud přines, co as tvé léčení chce. Běž a rychle se vrat a nijak se nezdržuj cestou, ke čtyřem nohám, lze-li, pátou si připojit hleď. Nebude za mnoho peněz má úsilná péče ti chybět, budeš-li ovšem i ty potřebné úsilí mít. Dostav se s množstvím peněz, já na svém pak umění zkusím, stačí-li dosud mé ruce, na co mi stačily dřív. Spěchej a vykaž se glejtem, tím budeš si poněkud moci zkrátit předlouhou cestu — příliš je dlouhá ta pouť. 150
ZRCADLO HLUPÁKŮ Tož jsem ti, Burnelle, sdělil, co na vlastní oči jsem viděl, aby ses příkladem tímto ode mne poučit dal. Nechať ti stačí, co máš. Vždyť, jestliže přiznáme pravdu, o hloupost žádáš, ač dosud vždycky jsi požíval cti. Věř mi, že žádným lékem se nemůže státi, oč prosíš; nic není bezpečnějšího, než se zas k domovu brát. V tom ti však přisvědčím rád, že tenhle tvůj ocas by mohl o mnoho ještě vyrůst — nový však nelze ti dát. Zlomenou věc neb ránu zná zahojit lékařská péče, co však kdo z kořene vyrval, zpravidla zůstane tak. Nemůže mrtvé s živým se žádným způsobem spojit, jednou co uťato bylo, nezhojí lékařský um. Proto jen tehdy může tvůj ocas v patřičnou délku vyrůst, bude-li spojen s ostatním masem i dál. Ovšem, v bedlivé péči a v nákladech nesmírně velkých, jakož se sluší a patří, skrývá se léčení zdroj. Nákladné, účinné léky si žádají tobolku plnou, í“ všechna zranění velká veliký majetek chtí. (Galénus poradí oslovi a dá mu recept, jak si prodlouží ocas) Uslyšev toto oslík, jen docela málo se usmál, přesto však náměstí celé uslyšet mohlo ten smích. Nato mu pravil lékař: „Jdi do mèsta Salerna rychle, zprávu odtamtud přines, co as tvé léčení chce. Běž a rychle se vrat a nijak se nezdržuj cestou, ke čtyřem nohám, lze-li, pátou si připojit hleď. Nebude za mnoho peněz má úsilná péče ti chybět, budeš-li ovšem i ty potřebné úsilí mít. Dostav se s množstvím peněz, já na svém pak umění zkusím, stačí-li dosud mé ruce, na co mi stačily dřív. Spěchej a vykaž se glejtem, tím budeš si poněkud moci zkrátit předlouhou cestu — příliš je dlouhá ta pouť. 150
Strana 151
ZRCADLO HLUPÁKŮ Přátelé četní tě znají a mají tě dokonce rádi, takže ti poskytnou pomoc, darů ti dají též dost. Možná, že docela snadno lze nalézti zázračné léky, nesnadné však, jak myslím, bude ti shromáždit je. Ale ty vezmeš si s sebou přec mnoho příhodných nádob, v kterých je přineseš domů, abys je umístil zde. Všechny pak pečlivě ulož a v nádobách důstojných schovej; takto je jistěji lze nésti a dopravit sem. Ačkoli nejsi mdlé mysli, přec do kůže učiň si záznam, " neboť to dovedeš napsat, jaký je třeba mít lék. Lékaři na tato slova děl s výrazem pokory oslík (hlavu sklonil až k zemi, na obě kolena kles): „Všecičko učiním rád, tam poběžím rychle a taktéž rychle se vrátím, neb jde o mou, ne o cizí věc. Nebudu pomalý k tomu, ač obvykle býval jsem líný, jestliže ovšem Bůh ve všem mi dopřeje zdar. Hle, už se na cestu dávám, rač požehnat této mé cestě, abych moh na celé pouti štastně a bez nehod žít. Hned se obrátil k němu a modlitbu Galénus prones, letmo se usmál a potom požehnal jemu, jak chtěl: „Spoustou všeliké zášti nechť Všemocný provází tebe, ocas nechť od sebe sám vzroste ti na tisíc mil! Za nápoj ať máš vodu a k jídlu jen veliký bodlák. Poduškou budiž ti kámen, přikrývkou rosa a dešť. S kroupami přívaly vod a sněhy ať všude jdou s tebou, příkrovem z jinovatky, mrazem ať kryje tě noc! " Casto ať pes pln zloby se žene za tvými zády. Přesto ho políbil osel, „Amen!“ hned pokorně děl. Zaznělo lkající „Amen“ a po městě slyšeti bylo, rovněž náměstí celé zaslechlo mručivý zvuk. 151
ZRCADLO HLUPÁKŮ Přátelé četní tě znají a mají tě dokonce rádi, takže ti poskytnou pomoc, darů ti dají též dost. Možná, že docela snadno lze nalézti zázračné léky, nesnadné však, jak myslím, bude ti shromáždit je. Ale ty vezmeš si s sebou přec mnoho příhodných nádob, v kterých je přineseš domů, abys je umístil zde. Všechny pak pečlivě ulož a v nádobách důstojných schovej; takto je jistěji lze nésti a dopravit sem. Ačkoli nejsi mdlé mysli, přec do kůže učiň si záznam, " neboť to dovedeš napsat, jaký je třeba mít lék. Lékaři na tato slova děl s výrazem pokory oslík (hlavu sklonil až k zemi, na obě kolena kles): „Všecičko učiním rád, tam poběžím rychle a taktéž rychle se vrátím, neb jde o mou, ne o cizí věc. Nebudu pomalý k tomu, ač obvykle býval jsem líný, jestliže ovšem Bůh ve všem mi dopřeje zdar. Hle, už se na cestu dávám, rač požehnat této mé cestě, abych moh na celé pouti štastně a bez nehod žít. Hned se obrátil k němu a modlitbu Galénus prones, letmo se usmál a potom požehnal jemu, jak chtěl: „Spoustou všeliké zášti nechť Všemocný provází tebe, ocas nechť od sebe sám vzroste ti na tisíc mil! Za nápoj ať máš vodu a k jídlu jen veliký bodlák. Poduškou budiž ti kámen, přikrývkou rosa a dešť. S kroupami přívaly vod a sněhy ať všude jdou s tebou, příkrovem z jinovatky, mrazem ať kryje tě noc! " Casto ať pes pln zloby se žene za tvými zády. Přesto ho políbil osel, „Amen!“ hned pokorně děl. Zaznělo lkající „Amen“ a po městě slyšeti bylo, rovněž náměstí celé zaslechlo mručivý zvuk. 151
Strana 152
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Burnellus se vydá na cestu do Salerna.) Spěchal a už chtěl jít, leč klopýtl na prahu dveří, nohu si zranil a tak shroutil se na místě tom. „Tímhle je předurčen návrat,“ tak řekli, kdož nablízku byli, jiní se do smíchu dali; osel sám k sobě pak děl: „Nešťastný začátek tento los šťastnější vystřídá zase; dlouhá cesta mi zbývá, nesmí to zůstati tak. Prošel jsem tvrdou školou již od chvíle, co jsem se zrodil; proto jsem nyní s to, záplavu obtíží snést. Požitkům rozkoše není, ni opojným nápojům zvyklá tato má tělesná schránka, nosící kdejaké zlo. Lopuch a bodlák, jak známo, je promne vždy vítaným jídlem, k pití mi postačí zcela dešťovou vodu si brát. Pomalý jsem a líný, však byl bych línější ještě, kdybych čas od času neměl v potravě újmu a půst. Nemůže věru často si popíjet falernské víno ten, kdo veliké jmění na něco nucen je dát. K čemu mi ostatně víno, jež moudrosti zbavuje moudré, víno, jež způsobit zná přemnoho trampot a běd? Na hřbetě, nikoli v břiše si zvykli mí rodiče nosit veškero víno; a proto víno mi vzdáleno buď! Nositi tedy budu, ne popíjet opojný nápoj, aby mě nemohla schvátit den co den horečka zlá. Ze čtyř důvodů chci se zdržovat Bakchova daru, třebaže ochablé smysly bystří se nejlépe jím: Abych svůj majetek šetřil a netrpěl horečným žárem, abych se nemoudrým nes tal, abych se uchránil běd. Když už dvakrát šest dnů mu uběhlo na oné cestě, spatřil vrcholky hradeb, ke kterým toužebně spěl. Ihned koleno sklonil a vzhůru zdvíhaje paže pokorně pronášel k Bohu slib svůj a modlil se řka: 152
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Burnellus se vydá na cestu do Salerna.) Spěchal a už chtěl jít, leč klopýtl na prahu dveří, nohu si zranil a tak shroutil se na místě tom. „Tímhle je předurčen návrat,“ tak řekli, kdož nablízku byli, jiní se do smíchu dali; osel sám k sobě pak děl: „Nešťastný začátek tento los šťastnější vystřídá zase; dlouhá cesta mi zbývá, nesmí to zůstati tak. Prošel jsem tvrdou školou již od chvíle, co jsem se zrodil; proto jsem nyní s to, záplavu obtíží snést. Požitkům rozkoše není, ni opojným nápojům zvyklá tato má tělesná schránka, nosící kdejaké zlo. Lopuch a bodlák, jak známo, je promne vždy vítaným jídlem, k pití mi postačí zcela dešťovou vodu si brát. Pomalý jsem a líný, však byl bych línější ještě, kdybych čas od času neměl v potravě újmu a půst. Nemůže věru často si popíjet falernské víno ten, kdo veliké jmění na něco nucen je dát. K čemu mi ostatně víno, jež moudrosti zbavuje moudré, víno, jež způsobit zná přemnoho trampot a běd? Na hřbetě, nikoli v břiše si zvykli mí rodiče nosit veškero víno; a proto víno mi vzdáleno buď! Nositi tedy budu, ne popíjet opojný nápoj, aby mě nemohla schvátit den co den horečka zlá. Ze čtyř důvodů chci se zdržovat Bakchova daru, třebaže ochablé smysly bystří se nejlépe jím: Abych svůj majetek šetřil a netrpěl horečným žárem, abych se nemoudrým nes tal, abych se uchránil běd. Když už dvakrát šest dnů mu uběhlo na oné cestě, spatřil vrcholky hradeb, ke kterým toužebně spěl. Ihned koleno sklonil a vzhůru zdvíhaje paže pokorně pronášel k Bohu slib svůj a modlil se řka: 152
Strana 153
ZRCADLO HLUPÁKŮ „Pomni, všemocný Bože, svých světců zásluh a přej nám milosti své a rovněž vlídného přijetí zde! Vzdal se veškero zlo, jak mosty, tak dvojité koše, které v krajinách našich obvykle v hojnosti jsou. Sedlák anebo pytel at v celém se nenajde městě! Prosím, ať toto místo od mlýna vzdáleno jest! Nechať ochabnou bodce, ať zmlknou a ohluchnou psiska, taktéž štěněte hlas, který mi hrozí, se vzdal. Nechať mě pohostí rolník, jenž zato ať vždycky má hojnost bodláku pichlavého, jakož i deštivých vod. Levný buď zvláštní lék, nechť kupec je ve městě řídký, nechať prodavač každý nouzi má o pouhý groš. Všechno ať prospěšné je, nechť všechno je výhodné pro nás, aby tím rychleji ještě naše se skončila pout.“ Tohleto na mysli maje, když konečně do města vešel, pod střechou příbytku svého znaveně na lůžko kles. Ráno pak vstal a pospíchal na trh, chtě nakoupit léky; smutně se k návratu chystal, nemoha nalézti jich. Ačkoli po čtyři dni sem tam se ubíral městem, přece jen nenašel to, čeho si horoucně přál. (Burnellus se setká s anglickým obchodníkem a je od něho oklamán) Spatřil ho londýnský kupec, jak hledá zázračné léky, všiml si dobře, kdo jest, načež ho oslovil řka: „Věru jsi významný posel, ať kdokoli už tě sem poslal, neboť velikou věc, nesmírně cennou chceš mít. Moudrý zajisté byl a bohatý, kdo tě sem poslal jakožto svého sluhu — docela zřejmá to věc. 153
ZRCADLO HLUPÁKŮ „Pomni, všemocný Bože, svých světců zásluh a přej nám milosti své a rovněž vlídného přijetí zde! Vzdal se veškero zlo, jak mosty, tak dvojité koše, které v krajinách našich obvykle v hojnosti jsou. Sedlák anebo pytel at v celém se nenajde městě! Prosím, ať toto místo od mlýna vzdáleno jest! Nechať ochabnou bodce, ať zmlknou a ohluchnou psiska, taktéž štěněte hlas, který mi hrozí, se vzdal. Nechať mě pohostí rolník, jenž zato ať vždycky má hojnost bodláku pichlavého, jakož i deštivých vod. Levný buď zvláštní lék, nechť kupec je ve městě řídký, nechať prodavač každý nouzi má o pouhý groš. Všechno ať prospěšné je, nechť všechno je výhodné pro nás, aby tím rychleji ještě naše se skončila pout.“ Tohleto na mysli maje, když konečně do města vešel, pod střechou příbytku svého znaveně na lůžko kles. Ráno pak vstal a pospíchal na trh, chtě nakoupit léky; smutně se k návratu chystal, nemoha nalézti jich. Ačkoli po čtyři dni sem tam se ubíral městem, přece jen nenašel to, čeho si horoucně přál. (Burnellus se setká s anglickým obchodníkem a je od něho oklamán) Spatřil ho londýnský kupec, jak hledá zázračné léky, všiml si dobře, kdo jest, načež ho oslovil řka: „Věru jsi významný posel, ať kdokoli už tě sem poslal, neboť velikou věc, nesmírně cennou chceš mít. Moudrý zajisté byl a bohatý, kdo tě sem poslal jakožto svého sluhu — docela zřejmá to věc. 153
Strana 154
ZRCADLO HLUPÁKŮ Sdostatek svědčí tvůj zjev i tvář tvá, odkud jsi přišel, jakož i o tom, kdo jsi; nijak to nemůžeš skrýt. Významný jsi, a třeba jsi nyní jak cizinec oděn, zajisté ve své vlasti nemůžeš cizincem slout. Ó jak celý tvůj dům se o tebe v úzkosti chvěje, sliby a modlitby činí, aby ses navrátil zdráv. Já se v Anglii zrodil a pocházím z londýnské obce, jakožto biskupův posel taktéž jsem zavítal sem. Poněvadž příroda nos mu zkrátila více než slušno, rozhod se zázračným lékem poněkud zmírnit své zlo. Proto na všechny strany ten biskup čtveřici mužů poslal z příčiny vážné, jakou mu skýtal zlý stav. Plynul po roce rok, co do těchto končin jsme přišli, při čemž tři původce mé na cestě zhubila smrt. Tady mám zvláštní léky, a ty, když dopřeje osud, budu se snažit, seč jsem, donést je v otcovský dům. Cokoli v tomto městě jsi přišel hledat, to všechno s návodem v majetku mám, v domě to uloživ svém. Ale já strávil své jmění a veliké dluhy mě tísní, takže mi není možno vrátit se v otcovský kraj. Láskou k vlasti však planu a v úzkostech toužím tím více, abych se navrátil tam, kam je mi bráněno jít. Přišla mi bezpečná zpráva, že podlehl smrti můj otec, mimo to líčí pověst, že je též mrtev můj pán. Deset mám skleněných nádob a všechny jsou po okraj plny léků těchto i jiných, jak je tvůj uvádí list. Dáš-li mi za ně to, co mne ty prostředky stály, zítra se můžeš jak boháč navrátit do vlasti své. Nemohu od cizince, též cizinec, přijmouti více, nežli co sám jsem dal, jestli ti prodám tu věc. Jestli jsi zbožný, jak myslím, jen tohle si vymíním přece: abych se podílet mohl na zbožných modlitbách tvých. 154
ZRCADLO HLUPÁKŮ Sdostatek svědčí tvůj zjev i tvář tvá, odkud jsi přišel, jakož i o tom, kdo jsi; nijak to nemůžeš skrýt. Významný jsi, a třeba jsi nyní jak cizinec oděn, zajisté ve své vlasti nemůžeš cizincem slout. Ó jak celý tvůj dům se o tebe v úzkosti chvěje, sliby a modlitby činí, aby ses navrátil zdráv. Já se v Anglii zrodil a pocházím z londýnské obce, jakožto biskupův posel taktéž jsem zavítal sem. Poněvadž příroda nos mu zkrátila více než slušno, rozhod se zázračným lékem poněkud zmírnit své zlo. Proto na všechny strany ten biskup čtveřici mužů poslal z příčiny vážné, jakou mu skýtal zlý stav. Plynul po roce rok, co do těchto končin jsme přišli, při čemž tři původce mé na cestě zhubila smrt. Tady mám zvláštní léky, a ty, když dopřeje osud, budu se snažit, seč jsem, donést je v otcovský dům. Cokoli v tomto městě jsi přišel hledat, to všechno s návodem v majetku mám, v domě to uloživ svém. Ale já strávil své jmění a veliké dluhy mě tísní, takže mi není možno vrátit se v otcovský kraj. Láskou k vlasti však planu a v úzkostech toužím tím více, abych se navrátil tam, kam je mi bráněno jít. Přišla mi bezpečná zpráva, že podlehl smrti můj otec, mimo to líčí pověst, že je též mrtev můj pán. Deset mám skleněných nádob a všechny jsou po okraj plny léků těchto i jiných, jak je tvůj uvádí list. Dáš-li mi za ně to, co mne ty prostředky stály, zítra se můžeš jak boháč navrátit do vlasti své. Nemohu od cizince, též cizinec, přijmouti více, nežli co sám jsem dal, jestli ti prodám tu věc. Jestli jsi zbožný, jak myslím, jen tohle si vymíním přece: abych se podílet mohl na zbožných modlitbách tvých. 154
Strana 155
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Nato se uzavře smlouva mezi anglickým obchodníkem Truffátorem a Burnellem. Burnellus přijme skleněné ná- doby a oba se vzájemně představí. Obchodník sdělí jen několika slovy svá nacionália, kdežto Burnellus obšírně a vychloubačně:) „Jméno mé Burnellus jest,“ tak odpoví na dotaz osel, jménem i skutky svými všude jsem sdostatek znám. Sloužím předákům říše a dokonce samotným králům, avšak služebních pout po celý život jsem prost. Otec můj i můj děd vždy bývali, jakož se sluší, ministry králů a jimi zůstanou po všechen čas. Do služeb královských po nich já nastoupil otcovským právem, žádá si stále mých služeb celičký královský dvůr. Jestliže náhodou někdy sám král se proti mně béře, uvolní cestu a já nesu se potom jak král. Přece však jediná zhouba, tak docela opačná, je tu: sedlák, ukrutný sedlák, zhoubné a smrtelné zlo. Stále má u sebe bodce neb důtky s četnými uzly, nebo si kráčí, jsa psy obklopen dokola kol. Nenávist k němu a zášť můj otec i matka má chová, všichni, kdož z mého rodu přišli kdy na tento svět. Schvaluji mravy krále i šlechticů, kterým tak sluší milenka sladká a smích, vybraná slova a žert. „Zdráv buď!“ řekne mi král, když kráčím okolo něho, „Běda ti, běda!“ dí sedlák, břímě, jež sužuje svět. Nechať ho napadne svrab a denně ho mučí a pálí, tak, aby nemohl chodit ani snad na koni jet. Za to ho poroučím dáblu, neb jakož se obecně říká, dáblovým lejnem se sytí; dost o tom svědčí on sám. 155
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Nato se uzavře smlouva mezi anglickým obchodníkem Truffátorem a Burnellem. Burnellus přijme skleněné ná- doby a oba se vzájemně představí. Obchodník sdělí jen několika slovy svá nacionália, kdežto Burnellus obšírně a vychloubačně:) „Jméno mé Burnellus jest,“ tak odpoví na dotaz osel, jménem i skutky svými všude jsem sdostatek znám. Sloužím předákům říše a dokonce samotným králům, avšak služebních pout po celý život jsem prost. Otec můj i můj děd vždy bývali, jakož se sluší, ministry králů a jimi zůstanou po všechen čas. Do služeb královských po nich já nastoupil otcovským právem, žádá si stále mých služeb celičký královský dvůr. Jestliže náhodou někdy sám král se proti mně béře, uvolní cestu a já nesu se potom jak král. Přece však jediná zhouba, tak docela opačná, je tu: sedlák, ukrutný sedlák, zhoubné a smrtelné zlo. Stále má u sebe bodce neb důtky s četnými uzly, nebo si kráčí, jsa psy obklopen dokola kol. Nenávist k němu a zášť můj otec i matka má chová, všichni, kdož z mého rodu přišli kdy na tento svět. Schvaluji mravy krále i šlechticů, kterým tak sluší milenka sladká a smích, vybraná slova a žert. „Zdráv buď!“ řekne mi král, když kráčím okolo něho, „Běda ti, běda!“ dí sedlák, břímě, jež sužuje svět. Nechať ho napadne svrab a denně ho mučí a pálí, tak, aby nemohl chodit ani snad na koni jet. Za to ho poroučím dáblu, neb jakož se obecně říká, dáblovým lejnem se sytí; dost o tom svědčí on sám. 155
Strana 156
ZRCADLO HLUPÁKŮ Kdybych moh po celém světě, ach, selské plemeno zničit, věru že na celém světě nezbyl by pro ně ni kout.“ (Burnellus se vrací domů, stihne ho však veliká nehoda.) Burnellus po těchto slovech se k návratu chystaje ráno k rodným otcovským břehům, jásal a veselý byl. Světlo druhého dne již nastalo, Burnellus z města s nákladem vyšel a Bohu modlitbou díky své vzdal. Již se k Lyonu blížil a bral se po úzkých stezkách, přecházel osení též, nemaje úmysl zlý. Kdosi však z Bílých bratří, jak z dálky Burnella viděl, (měli v sousedství sídlo, kudy se Burnellus bral), čtyři ohromné psy, jichž zuby hrozily kousnout, na osla poštval a takto promluvil k němu ten muž: „Přes naše osetá pole se zdá ti přímější stezka? Či snad jsi obecní cestu za příliš uzounkou měl? Nebo jsi na cestě zbloudil? Či myslíš, že nebudou moci tihleti čtyři psi poučit tebe, jak jít?“ Pravil a hlasitým křikem naň čtyři hafany poštval. Zaskočen se všech stran osel se na útěk dal. Oni však, rychlejší v běhu, jej dostihli, pomalejšího, tesáky chňapají po něm, k zemi ho sraziti chtí. Především Grimbaldus zlý mu najednou uchvátil ocas, zuřivě skousl a hle — ocasu zbylo jen půl. Osel zapomněv zcela, co nese a zapomněv také všechny nádoby jeho ze skla že křehkého jsou, jakmile pes ho lapil a do ocasu se zakous, sám hned upadl na zem, shodiv i břemeno své. Zároveň při tomto pádu se rozbily nádoby všechny; mohl i lehčí zásah roztříštit křehkou tu věc. 156
ZRCADLO HLUPÁKŮ Kdybych moh po celém světě, ach, selské plemeno zničit, věru že na celém světě nezbyl by pro ně ni kout.“ (Burnellus se vrací domů, stihne ho však veliká nehoda.) Burnellus po těchto slovech se k návratu chystaje ráno k rodným otcovským břehům, jásal a veselý byl. Světlo druhého dne již nastalo, Burnellus z města s nákladem vyšel a Bohu modlitbou díky své vzdal. Již se k Lyonu blížil a bral se po úzkých stezkách, přecházel osení též, nemaje úmysl zlý. Kdosi však z Bílých bratří, jak z dálky Burnella viděl, (měli v sousedství sídlo, kudy se Burnellus bral), čtyři ohromné psy, jichž zuby hrozily kousnout, na osla poštval a takto promluvil k němu ten muž: „Přes naše osetá pole se zdá ti přímější stezka? Či snad jsi obecní cestu za příliš uzounkou měl? Nebo jsi na cestě zbloudil? Či myslíš, že nebudou moci tihleti čtyři psi poučit tebe, jak jít?“ Pravil a hlasitým křikem naň čtyři hafany poštval. Zaskočen se všech stran osel se na útěk dal. Oni však, rychlejší v běhu, jej dostihli, pomalejšího, tesáky chňapají po něm, k zemi ho sraziti chtí. Především Grimbaldus zlý mu najednou uchvátil ocas, zuřivě skousl a hle — ocasu zbylo jen půl. Osel zapomněv zcela, co nese a zapomněv také všechny nádoby jeho ze skla že křehkého jsou, jakmile pes ho lapil a do ocasu se zakous, sám hned upadl na zem, shodiv i břemeno své. Zároveň při tomto pádu se rozbily nádoby všechny; mohl i lehčí zásah roztříštit křehkou tu věc. 156
Strana 157
ZRCADLO HLUPÁKŮ Těžkou co námahou získal, to lehce se zbořilo nyní, přitom to svému pánu zplodilo trvalý bol. Zůstalo jenom to, co vůbec nemělo cenu; nic než střepiny z nádob ze všeho zbývají jen. Obsah zázračných léků se rozplynul do vzdušných vánků, naděje přišla nazmar, námaha zároveň s ní. Proto se do nářku dá, že Grimbaldus překous mu ocas, proto má bol, že náklad zcela se proměnil v nic. Nemůže určit, zda víc by truchlit měl nad marnou prací, nad ztrátou peněz či nad tím, ocas že zkrácen mu byl. Duševní úzkost vzrůstá, jsouc bolestí podněcována, hned ji vystřídá bolest, hned ji zas vystřídá stud. Uvázl v tlamách psů, ten ubožák, svíjí se v žalu, sotva mu ze všeho zbyl toliko života dech. Dříve se od nebožáka ti psi však nedali zdržet, dokud je, a jen stěží, nezahnal Fromundus sám. (Burnellus uvažuje o svém osudu.) Když se již toto vše stalo, hle, Burnellus rychlými kroky, jakož i tělem a srdcem pospíchá v otcovský kraj. Poněvadž byl však chudý a trpěl úbytkem peněz, žebrotou čast - často zdržoval tuto svou pouť. Často příhody své si v paměti probíral znovu, na slova lékaře svého často si myslíval též. Ztráty osudu svého čím více vážil, tím více výtky si činil a často takto sám k sobě pak děl: „Nejsem Burnellus moudrý, leč líný a vždycky jen oslík, avšak především hloupý, přespříliš tupý a mdlý. Přišel jsem na svět jak hlupák, jsa předtím jak hlupák též zplozen, nebudu leč jen hlupák, jakkoli dlouho mám žít. 157
ZRCADLO HLUPÁKŮ Těžkou co námahou získal, to lehce se zbořilo nyní, přitom to svému pánu zplodilo trvalý bol. Zůstalo jenom to, co vůbec nemělo cenu; nic než střepiny z nádob ze všeho zbývají jen. Obsah zázračných léků se rozplynul do vzdušných vánků, naděje přišla nazmar, námaha zároveň s ní. Proto se do nářku dá, že Grimbaldus překous mu ocas, proto má bol, že náklad zcela se proměnil v nic. Nemůže určit, zda víc by truchlit měl nad marnou prací, nad ztrátou peněz či nad tím, ocas že zkrácen mu byl. Duševní úzkost vzrůstá, jsouc bolestí podněcována, hned ji vystřídá bolest, hned ji zas vystřídá stud. Uvázl v tlamách psů, ten ubožák, svíjí se v žalu, sotva mu ze všeho zbyl toliko života dech. Dříve se od nebožáka ti psi však nedali zdržet, dokud je, a jen stěží, nezahnal Fromundus sám. (Burnellus uvažuje o svém osudu.) Když se již toto vše stalo, hle, Burnellus rychlými kroky, jakož i tělem a srdcem pospíchá v otcovský kraj. Poněvadž byl však chudý a trpěl úbytkem peněz, žebrotou čast - často zdržoval tuto svou pouť. Často příhody své si v paměti probíral znovu, na slova lékaře svého často si myslíval též. Ztráty osudu svého čím více vážil, tím více výtky si činil a často takto sám k sobě pak děl: „Nejsem Burnellus moudrý, leč líný a vždycky jen oslík, avšak především hloupý, přespříliš tupý a mdlý. Přišel jsem na svět jak hlupák, jsa předtím jak hlupák též zplozen, nebudu leč jen hlupák, jakkoli dlouho mám žít. 157
Strana 158
ZRCADLO HLUPÁKŮ Hloupý byl též můj otec a velice hloupá má matka, toliko nebýti moudrý určil mi přírody řád. To, co mi příroda dala, to utkvělo průběhem času, tkví to a stále trvá, nedá se změniti nic. Běda mi, čím jsem a jaký! Jak velice musím se hanbit. I když to uvážím dobře, nechápu, co jsem a čím. Hle, já promarnil náklad a zároveň zohavil tělo, ztratil jsem úsilí své, jakož i veškeren čas. Věru, už dost jsem starý, leč po pravdě přiznati musím, že jsem až doposud jen původcem hlouposti byl. Stařec rozumu mdlého má důvod mnoho se hanbit; nemá-li moudrý být v mysli, hanba je starcem se stát. Jedná-li ztřeštěně stáří, je mládeži důvodem k smíchu, nemůže vysoký věk nahradit těchto svých ztrát. Jestli kdo ztřeštěně jedná a současně přitom i stárne bude dle úsudku mladých toliko hlupákem slout. Chyba v pozdějším věku je obvykle horší než v mládí; proto se obávám též budoucích osudů svých. Zdali mě neuzří král i národ, až budu se vracet? Zdalipak příhody mé celý se nedoví dvůr? Bude se říkati o mně: Hle, jaký odešel z města, vrátiv se, takový jest, nového nezískal nic. To by se mohlo však říci, ach, kdybych měl netknutý ocas, takový, jaký byl dřív; takový není však teď. Co tedy řeknou, až spatří mě ve stavu natolik bědném? Zdalipak budou moci zadržet ještě svůj smích? Pro smích budu všem lidem a k smíchu celému městu, bude se velký dvůr nad ztrátou ocasu smát. Jestliže v ústech lidu dřív nebýval Burnellus nikdy, nyní však bude a prstem ukáže na něj kdekdo. 158
ZRCADLO HLUPÁKŮ Hloupý byl též můj otec a velice hloupá má matka, toliko nebýti moudrý určil mi přírody řád. To, co mi příroda dala, to utkvělo průběhem času, tkví to a stále trvá, nedá se změniti nic. Běda mi, čím jsem a jaký! Jak velice musím se hanbit. I když to uvážím dobře, nechápu, co jsem a čím. Hle, já promarnil náklad a zároveň zohavil tělo, ztratil jsem úsilí své, jakož i veškeren čas. Věru, už dost jsem starý, leč po pravdě přiznati musím, že jsem až doposud jen původcem hlouposti byl. Stařec rozumu mdlého má důvod mnoho se hanbit; nemá-li moudrý být v mysli, hanba je starcem se stát. Jedná-li ztřeštěně stáří, je mládeži důvodem k smíchu, nemůže vysoký věk nahradit těchto svých ztrát. Jestli kdo ztřeštěně jedná a současně přitom i stárne bude dle úsudku mladých toliko hlupákem slout. Chyba v pozdějším věku je obvykle horší než v mládí; proto se obávám též budoucích osudů svých. Zdali mě neuzří král i národ, až budu se vracet? Zdalipak příhody mé celý se nedoví dvůr? Bude se říkati o mně: Hle, jaký odešel z města, vrátiv se, takový jest, nového nezískal nic. To by se mohlo však říci, ach, kdybych měl netknutý ocas, takový, jaký byl dřív; takový není však teď. Co tedy řeknou, až spatří mě ve stavu natolik bědném? Zdalipak budou moci zadržet ještě svůj smích? Pro smích budu všem lidem a k smíchu celému městu, bude se velký dvůr nad ztrátou ocasu smát. Jestliže v ústech lidu dřív nebýval Burnellus nikdy, nyní však bude a prstem ukáže na něj kdekdo. 158
Strana 159
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Aby ušel této ostudě, Burnellus se rozhodne napřed jít studovat, než se vrátí k rodičům) Lépe když, znešvařen takto, se nevrátím do města svého, dokud mé dřívější chyby neskryje nový můj stav. Dosud mám zdravé tělo a odolné všelikým strastem, dosud mi není sto let, ačli se nemýlím snad. Statečný jsem i mírný a zdatnosti nezbaven dosud, musím však tupou mysl studiem zbystřit, seč jsem. Námahu studia toho i noční zdlouhavé bdění tato má hlava i tělo snášeti bude jen což. Nemůže silný prut, jak škodívá hochům, mi škodit, zvykl jsem od svého mládí snášeti přemnoho ran. Nebude těkavá noha mě odvádět od lásky k práci, která tím více vzroste z důstojné vážnosti mé. Vážnost a důstojnost věku mě uchrání pošetilostí, obtíže též mi zmírní trvalá práce a zvyk. Za věk se nemusím stydět, ač budu se učiti věcem, které se pro chlapce hodí; opustím školu jak kmet. Nebude bránit mi strach ni zoufalství, abych se mohl věnovat ve dne i v noci začatým studiím svým. Abych se ničeho nebál, vše přemůže úsilná práce, mimo to odvážným vždycky poskytne pomoc sám Bůh. Do škol pařížských půjdu, kde věnuji desetiletí studiu nauk a věd; nezdržím ničím svou pouť. Potom v ochraně Boží se obrátím do Bolonie, abych si osvojil tam vrcholné poznatky práv. Nakonec bohosloví a církevním zákonům hodlám věnovat velikou péči, bude-li zdraví mi přát. Potom, až pûjde kdo mimo, mne Mistrem nazývat bude, Mistr Burnellus budu jménem i po pravdě slout. 159
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Aby ušel této ostudě, Burnellus se rozhodne napřed jít studovat, než se vrátí k rodičům) Lépe když, znešvařen takto, se nevrátím do města svého, dokud mé dřívější chyby neskryje nový můj stav. Dosud mám zdravé tělo a odolné všelikým strastem, dosud mi není sto let, ačli se nemýlím snad. Statečný jsem i mírný a zdatnosti nezbaven dosud, musím však tupou mysl studiem zbystřit, seč jsem. Námahu studia toho i noční zdlouhavé bdění tato má hlava i tělo snášeti bude jen což. Nemůže silný prut, jak škodívá hochům, mi škodit, zvykl jsem od svého mládí snášeti přemnoho ran. Nebude těkavá noha mě odvádět od lásky k práci, která tím více vzroste z důstojné vážnosti mé. Vážnost a důstojnost věku mě uchrání pošetilostí, obtíže též mi zmírní trvalá práce a zvyk. Za věk se nemusím stydět, ač budu se učiti věcem, které se pro chlapce hodí; opustím školu jak kmet. Nebude bránit mi strach ni zoufalství, abych se mohl věnovat ve dne i v noci začatým studiím svým. Abych se ničeho nebál, vše přemůže úsilná práce, mimo to odvážným vždycky poskytne pomoc sám Bůh. Do škol pařížských půjdu, kde věnuji desetiletí studiu nauk a věd; nezdržím ničím svou pouť. Potom v ochraně Boží se obrátím do Bolonie, abych si osvojil tam vrcholné poznatky práv. Nakonec bohosloví a církevním zákonům hodlám věnovat velikou péči, bude-li zdraví mi přát. Potom, až pûjde kdo mimo, mne Mistrem nazývat bude, Mistr Burnellus budu jménem i po pravdě slout. 159
Strana 160
ZRCADLO HLUPÁKŮ Řekne-li Burnellus někdo a nepřidá náhodou,Mistr', ten bude potom u mne veřejný nepřítel můj. Proslulost mého jména vždy přede mnou půjde, a já pak za ní jak veřejný řečník, veřejných soupeřů prost. V ústrety půjde mi senát a národ ho provázet bude, přikvapí lid a zvolá: „Pohleďme, Mistr je zde!“ Biskup a zároveň bratří pak projeví vzájemné přání, aby se mohli řídit radou a pomocí mou. Co já zařídím v městě, to potrvá na věčné časy, budou i slova má zákona platnost zde mít. O co je kratší můj ocas, oč delší jsou uši než slušno, vyváží všechno mé jméno, spojené s nemalou ctí. Větší bude můj zisk, než předtím byly mé ztráty; konečná sláva má zakryje spoustu mých chyb.“ Za těchto úvah přítel se na cestě přidružil k němu, k Paříži mířící též, s nákladem na hřbetě jda. Burnellus promluvil k němu, pak polibek vtiskl a ptal se, kdo je a odkud rodem, kam chce tak narychlo jít. „Pocházím ze Sicilie,“ dí tázaný, „toužím se vzdělat, do škol pařížských spěchám; kéž se tam dostanu zdráv.“ Nato mu Burnellus dí: „Tři věci my společné máme: přání, důvod a zem. Ctvrtou buď tahleta pout.“ Arnoldus přikývl na to a druhovi na jeho prosbu odevzdal tašky a knihy, aby je pomohl nést. Potom v úmluvě družné si navzájem pravice stiskli, srdcem i hlasem i krokem k Paříži spějí, seč jsou. Co tak pospolu jdou, tu Burnellus druhovi líčí v chůzi, kdo jest a odkud, jakýže cesty má cíl, jaké příhody zažil, co zakusil nebezpečenství, kterak též tím či oním na cestě postižen byl. 160
ZRCADLO HLUPÁKŮ Řekne-li Burnellus někdo a nepřidá náhodou,Mistr', ten bude potom u mne veřejný nepřítel můj. Proslulost mého jména vždy přede mnou půjde, a já pak za ní jak veřejný řečník, veřejných soupeřů prost. V ústrety půjde mi senát a národ ho provázet bude, přikvapí lid a zvolá: „Pohleďme, Mistr je zde!“ Biskup a zároveň bratří pak projeví vzájemné přání, aby se mohli řídit radou a pomocí mou. Co já zařídím v městě, to potrvá na věčné časy, budou i slova má zákona platnost zde mít. O co je kratší můj ocas, oč delší jsou uši než slušno, vyváží všechno mé jméno, spojené s nemalou ctí. Větší bude můj zisk, než předtím byly mé ztráty; konečná sláva má zakryje spoustu mých chyb.“ Za těchto úvah přítel se na cestě přidružil k němu, k Paříži mířící též, s nákladem na hřbetě jda. Burnellus promluvil k němu, pak polibek vtiskl a ptal se, kdo je a odkud rodem, kam chce tak narychlo jít. „Pocházím ze Sicilie,“ dí tázaný, „toužím se vzdělat, do škol pařížských spěchám; kéž se tam dostanu zdráv.“ Nato mu Burnellus dí: „Tři věci my společné máme: přání, důvod a zem. Ctvrtou buď tahleta pout.“ Arnoldus přikývl na to a druhovi na jeho prosbu odevzdal tašky a knihy, aby je pomohl nést. Potom v úmluvě družné si navzájem pravice stiskli, srdcem i hlasem i krokem k Paříži spějí, seč jsou. Co tak pospolu jdou, tu Burnellus druhovi líčí v chůzi, kdo jest a odkud, jakýže cesty má cíl, jaké příhody zažil, co zakusil nebezpečenství, kterak též tím či oním na cestě postižen byl. 160
Strana 161
ZRCADLO HLUPÁKŮ Nejdřív, jak odešel z vlasti a co bylo příčinou toho, jakouže radu lékař v neštěstí jeho mu dal, potom jak od Truffátora, jenž pocházel z Londýna, dostal v Salernu deset nádob zrobených z křehkého skla, kterak Fromundus, fráter, naň čtyři hafany poslal, a jak velikou ztrátu utrpěl ubožák sám. Potom záhubu psů mu vylíčil, nato jak také frátera do řeky shodil, boží tak vykonav soud. Verše připojil též, jež v mramor náhrobku napsal, nakonec sdělil, proč nyní do města Paříže jde. Když už mu pověděl vše a připomněl osudy svoje, Arnold mu v odpověď na to příběh se líčiti jal. Jak se tak pospolu brali a přemnoho ještě si řekli, do města Paříže došli, o nocleh prosíce tam. Znavené údy se spánkem občerství, vyváží újmu jejich chudičké stravy pohár a plničký stůl. Pokožku, kosti a svaly, jež znavila námaha nebo obtíže dlouhé té cesty, osvěží lázeň a klid. Burnellus dal si zkrátit a patřičně upravit vlasy, potom si oblékl šat, který jen pro svátek měl, učesán pěkně a umyt si konečně do města vyšel, vstoupil do chrámu Páně, aby vzdal modlitbou dík. Potom docházel do škol a přemýšlel u sebe často, zdali by to neb ono mohlo mu prospívat víc. Spěchal se studiemi, byl ve styku se snaživými, aby se naučil mluvit půvabně, beze všech chyb. Poněvadž mysl měl tupou a šíji nadmíru tvrdou, nechápal poučky Mistrů, marně se snažil a dřel. Dlouhý a dlouhý čas už Burnellus ve městě prožil, bezmála pobytu jeho sedmý se naplnil rok, 11 Písně žáků 161
ZRCADLO HLUPÁKŮ Nejdřív, jak odešel z vlasti a co bylo příčinou toho, jakouže radu lékař v neštěstí jeho mu dal, potom jak od Truffátora, jenž pocházel z Londýna, dostal v Salernu deset nádob zrobených z křehkého skla, kterak Fromundus, fráter, naň čtyři hafany poslal, a jak velikou ztrátu utrpěl ubožák sám. Potom záhubu psů mu vylíčil, nato jak také frátera do řeky shodil, boží tak vykonav soud. Verše připojil též, jež v mramor náhrobku napsal, nakonec sdělil, proč nyní do města Paříže jde. Když už mu pověděl vše a připomněl osudy svoje, Arnold mu v odpověď na to příběh se líčiti jal. Jak se tak pospolu brali a přemnoho ještě si řekli, do města Paříže došli, o nocleh prosíce tam. Znavené údy se spánkem občerství, vyváží újmu jejich chudičké stravy pohár a plničký stůl. Pokožku, kosti a svaly, jež znavila námaha nebo obtíže dlouhé té cesty, osvěží lázeň a klid. Burnellus dal si zkrátit a patřičně upravit vlasy, potom si oblékl šat, který jen pro svátek měl, učesán pěkně a umyt si konečně do města vyšel, vstoupil do chrámu Páně, aby vzdal modlitbou dík. Potom docházel do škol a přemýšlel u sebe často, zdali by to neb ono mohlo mu prospívat víc. Spěchal se studiemi, byl ve styku se snaživými, aby se naučil mluvit půvabně, beze všech chyb. Poněvadž mysl měl tupou a šíji nadmíru tvrdou, nechápal poučky Mistrů, marně se snažil a dřel. Dlouhý a dlouhý čas už Burnellus ve městě prožil, bezmála pobytu jeho sedmý se naplnil rok, 11 Písně žáků 161
Strana 162
ZRCADLO HLUPÁKŮ ale on ze všech věd, jimž Mistr neb přítel ho učil, nemoh se naučiti ničemu kromě í-á. To, co mu příroda dala, co s sebou si do města přines, to jen v majetku má, aniž to může kdo vzít. Veškero úsilí Mistrů se snažilo dlouho a mnoho, až pak ustalo posléz, zmoženo námahou zlou. Často pak na hřbet hůl a na tělo přilehla metla, častěji ruce Mistrů musely uchopit prut. Stále jen říkal í-á, nic nad to si nemohl vštípit, ať byl jakkoli bit, nedoved nic, krom í-á. Jeden ho za uši tahá a jiný zas do nosu tluče, tenhle mu vyráží zuby, kůži mu proráží ten. Tenhle ho mlátí, ten pálí, ten svazuje, ten ho zas pouští, jeden pronáší hrozby, jiný ho uprosit chce. Jenom to svoje í-á zná Burnellus od mládí; nad to nemůže podržet nic, než co mu příroda dá. To, co mu vrozeno bylo, to příroda chrání; co získal uměle, odvane zas, tak jako ve větru prach. Takto promarnil náklad, ta tam je úsilná práce, všechno, co vynaložil, nejinak dopadlo též. Na ztráty hloupého mládí když konečně Burnellus myslil, počal se těmito slovy plísniti za skutky své: „Běda mi, proč jsem žil a jaké mě šílenství hnalo, abych až do těchto končin, na školy pařížské šel? K čemu mi studium jest, nač námaha vynaložená? Což mi nemohla stačit Cremona ve vlasti mé? Když jsem překročil Alpy a už je i za zády nechal, v nejzazších končinách světa nyní já hlupák se štvu. K čemu jsem opustil vlast a domov a do těchto končin za řeku Rodan přišel, uvidět neznámý svět? Jaká mě starost vedla, že dal jsem v sázku i život, abych Francouze poznal, proslulost pařížských škol? 162
ZRCADLO HLUPÁKŮ ale on ze všech věd, jimž Mistr neb přítel ho učil, nemoh se naučiti ničemu kromě í-á. To, co mu příroda dala, co s sebou si do města přines, to jen v majetku má, aniž to může kdo vzít. Veškero úsilí Mistrů se snažilo dlouho a mnoho, až pak ustalo posléz, zmoženo námahou zlou. Často pak na hřbet hůl a na tělo přilehla metla, častěji ruce Mistrů musely uchopit prut. Stále jen říkal í-á, nic nad to si nemohl vštípit, ať byl jakkoli bit, nedoved nic, krom í-á. Jeden ho za uši tahá a jiný zas do nosu tluče, tenhle mu vyráží zuby, kůži mu proráží ten. Tenhle ho mlátí, ten pálí, ten svazuje, ten ho zas pouští, jeden pronáší hrozby, jiný ho uprosit chce. Jenom to svoje í-á zná Burnellus od mládí; nad to nemůže podržet nic, než co mu příroda dá. To, co mu vrozeno bylo, to příroda chrání; co získal uměle, odvane zas, tak jako ve větru prach. Takto promarnil náklad, ta tam je úsilná práce, všechno, co vynaložil, nejinak dopadlo též. Na ztráty hloupého mládí když konečně Burnellus myslil, počal se těmito slovy plísniti za skutky své: „Běda mi, proč jsem žil a jaké mě šílenství hnalo, abych až do těchto končin, na školy pařížské šel? K čemu mi studium jest, nač námaha vynaložená? Což mi nemohla stačit Cremona ve vlasti mé? Když jsem překročil Alpy a už je i za zády nechal, v nejzazších končinách světa nyní já hlupák se štvu. K čemu jsem opustil vlast a domov a do těchto končin za řeku Rodan přišel, uvidět neznámý svět? Jaká mě starost vedla, že dal jsem v sázku i život, abych Francouze poznal, proslulost pařížských škol? 162
Strana 163
ZRCADLO HLUPÁKŮ Vracím se jakožto Gal, sem přišed jak appulský občan; jsem však Burnellus dál, jako jsem bývával dřív. Nic jsem zde nepoznal navíc. To málo, co dříve jsem znával, tady, dobře to vím, z hlavy je úplně pryč. Kdybych byl podržel v mysli dvě alespoň francouzská slova, jež bych i vyslovit uměl, velice vděčný bych byl. Kdybych náhodou tři neb dokonce čtyři znal slova, Jovovi rovný bych byl, nebo snad větší, jak mním. Avšak zcela je zřejmé, že nemohou na celém světě bědnější poměry být, nežli jsou poměry mé. Hlavu mám tvrdší než skálu a smysly vnímají tupě, o mnoho tvrdší než ocel k poznatkům je i má hrud. Srdce, hlava a mozek jsou právě tak tvrdé a těžké, těžší než olovo samo, aby co uvázlo v nich. Nemohu pod tíhou ran ni zlými kletbami zhynout, úderem kladiv, jak myslím, sotva bych nalezl smrt. Proč mě přivedla na svět má matka z klatého lůna? Proč mi raději v hrdlo nedala vbodnouti meč? Pročpak hladový vlk se nevplížil do našich končin, aby tak zahubil plod, dokavad nevzrostlý byl. Takto se zajisté jednou, ach, nejen kořistí stanu, nýbrž hltaví vlci budou, jak tuším, mě žrát. Abych měl klidu tím méně, mne vzrušují nebezpečenství, jež jsem minulé noci, ve spánek pohroužen, zřel. Neboť můj otec a matka se za mne modlili k Bohu, modlitby své a prosby shrnuli do těchto slov: Bože, buď milostiv nám a Burnella zachraň a vyrvi z tlamy hladových vlků, domů nechť vrátí se zas. Zdráv a beze všech pohrom at z ciziny v otcovské kraje Burnellus opět se vrátí, od vlčích úkladů prost. Ať naň nečíhá lev, ať nehrozí výprask, ať sedlák, horší nad všechnu zhoubu, nejme ho v otrocké jho. 163
ZRCADLO HLUPÁKŮ Vracím se jakožto Gal, sem přišed jak appulský občan; jsem však Burnellus dál, jako jsem bývával dřív. Nic jsem zde nepoznal navíc. To málo, co dříve jsem znával, tady, dobře to vím, z hlavy je úplně pryč. Kdybych byl podržel v mysli dvě alespoň francouzská slova, jež bych i vyslovit uměl, velice vděčný bych byl. Kdybych náhodou tři neb dokonce čtyři znal slova, Jovovi rovný bych byl, nebo snad větší, jak mním. Avšak zcela je zřejmé, že nemohou na celém světě bědnější poměry být, nežli jsou poměry mé. Hlavu mám tvrdší než skálu a smysly vnímají tupě, o mnoho tvrdší než ocel k poznatkům je i má hrud. Srdce, hlava a mozek jsou právě tak tvrdé a těžké, těžší než olovo samo, aby co uvázlo v nich. Nemohu pod tíhou ran ni zlými kletbami zhynout, úderem kladiv, jak myslím, sotva bych nalezl smrt. Proč mě přivedla na svět má matka z klatého lůna? Proč mi raději v hrdlo nedala vbodnouti meč? Pročpak hladový vlk se nevplížil do našich končin, aby tak zahubil plod, dokavad nevzrostlý byl. Takto se zajisté jednou, ach, nejen kořistí stanu, nýbrž hltaví vlci budou, jak tuším, mě žrát. Abych měl klidu tím méně, mne vzrušují nebezpečenství, jež jsem minulé noci, ve spánek pohroužen, zřel. Neboť můj otec a matka se za mne modlili k Bohu, modlitby své a prosby shrnuli do těchto slov: Bože, buď milostiv nám a Burnella zachraň a vyrvi z tlamy hladových vlků, domů nechť vrátí se zas. Zdráv a beze všech pohrom at z ciziny v otcovské kraje Burnellus opět se vrátí, od vlčích úkladů prost. Ať naň nečíhá lev, ať nehrozí výprask, ať sedlák, horší nad všechnu zhoubu, nejme ho v otrocké jho. 163
Strana 164
ZRCADLO HLUPÁKŮ Nechať nám bez pohrom projde, ach, všudy, kde cesty se kříží, veškera dravá zvěř tehdy nechť ztratí svůj čich. Poněvadž dravých vlků se děsíme více než všeho, před nimi Burnella chraň, domů nechť vrátí se zas. Až tedy vysvěcen budu a biskupem v městě se stanu, nebude na celém světě žádný se rovnati mně. V ústrety veškeren lid mě přijde uvítat z města, s hlavou skloněnou zvolá: Nechať náš biskup je zdráv! Co tomu asi tenkrát má matka řekne, až uzří, jak mě velebí kněžstvo, kterak mě velebí lid? Zajisté chválu vzdá: Jak štastná to hodinka byla, v níž jsem zrodila syna, rodička požehnaná! Jakou bude mít radost z tak veliké pocty můj otec, otcem až biskupovým, pánem až budou ho zvát!“ (Burnellův odchod z Paříže.) Když pak Burnellus skončil již úvahy o tom, co bylo, určil na zítra ráno odejít z pařížských škol. Když dal přátelům sbohem (ti plakali všichni kol něho), vyjde a nastoupí cestu, pobídne při chůzi krok. Rozložen v úbočí hory a vida, že za zády nechal proslulé město Paříž, pojal ho úžas, i děl: „Veleb mě, Kristův kříži, i Bože a Maria svatá. Jaké se asi město rozkládá v údolí tom? Myslím, že je to Řím, kol dokola veliké hradby. Město tolika věží může být jiné než Řím? Copak jiného může být tohle než pahorek Jovův? Svatá Maria, Bože! Copak tak blízko je Řím? 164
ZRCADLO HLUPÁKŮ Nechať nám bez pohrom projde, ach, všudy, kde cesty se kříží, veškera dravá zvěř tehdy nechť ztratí svůj čich. Poněvadž dravých vlků se děsíme více než všeho, před nimi Burnella chraň, domů nechť vrátí se zas. Až tedy vysvěcen budu a biskupem v městě se stanu, nebude na celém světě žádný se rovnati mně. V ústrety veškeren lid mě přijde uvítat z města, s hlavou skloněnou zvolá: Nechať náš biskup je zdráv! Co tomu asi tenkrát má matka řekne, až uzří, jak mě velebí kněžstvo, kterak mě velebí lid? Zajisté chválu vzdá: Jak štastná to hodinka byla, v níž jsem zrodila syna, rodička požehnaná! Jakou bude mít radost z tak veliké pocty můj otec, otcem až biskupovým, pánem až budou ho zvát!“ (Burnellův odchod z Paříže.) Když pak Burnellus skončil již úvahy o tom, co bylo, určil na zítra ráno odejít z pařížských škol. Když dal přátelům sbohem (ti plakali všichni kol něho), vyjde a nastoupí cestu, pobídne při chůzi krok. Rozložen v úbočí hory a vida, že za zády nechal proslulé město Paříž, pojal ho úžas, i děl: „Veleb mě, Kristův kříži, i Bože a Maria svatá. Jaké se asi město rozkládá v údolí tom? Myslím, že je to Řím, kol dokola veliké hradby. Město tolika věží může být jiné než Řím? Copak jiného může být tohle než pahorek Jovův? Svatá Maria, Bože! Copak tak blízko je Řím? 164
Strana 165
ZRCADLO HLUPÁKŮ Copak, až přijdu domů, mám říci otci a matce, až se mne budou ptát, kde jsem to na školách byl? Rodiče řeknou: Jsi hlupák, když nic už neumíš z toho, peníze, které jsi stál, zcela se změnily v nic. Proto, než vrátím se domů, si osvojím jméno, jež neznám, abych pak ve své vlasti nemoh být hlupákem zván. Bude to znamenat cos, až s jistotou vyslovím jméno města a připojím k tomu, že jsem tam na školách byl. Jestliže jeho jméno bych aspoň neuměl sdělit, nikdo mi nebude věřit, ať bych pak říkal, co chtěl.“ Takto co Burnellus mluvil a jižjiž se k návratu chystal, sedlák, hle, naproti jde, blíží se k němu a dí: „Jaká tě příčina vede, že do města Paříže míříš? “ Přicházíš tam snad učit? Či se chceš poučit sám? Jakmile jméno Paříž, tak toužené, Burnellus zaslech, obrátí cestu a stále na rtech jen jméno to má. Aby je neztratil zas bud náhodou anebo v řeči, aby se nestalo opět, co už ho potkalo dřív, rozhod, že po patnáct dní nic jiného nebude mluvit, jedině slovo Paříž se rtů že splývat mu smí. Ať se mu cokoli stane, ať kdokoli cestou ho zdraví, na nic on odpověď nedá, bude, jak ztratil by řeč. Mezitím stalo se pak, když při svém závazku mlčet prožil už dvanáctý den, aniž ho porušil čím, jakýsi poutník že k němu se přidružil z cizího města právě uprostřed Alp, poutník, jenž do Říma spěl. Přistoupil k němu a pravil: „Nechť Bůh je po každé s tebou vzácný a ctihodný Mistře. Dobré ti jitro rač dát. Po celý den měj štěstí a zdar a večer ať získáš " útulek čistý a vlídný, abys pak klidnou měl noc. Mlčení, které si určil, však doposud Burnellus střežil; proto mu odpověď nedal, aniž s ním promluvil cos. 165
ZRCADLO HLUPÁKŮ Copak, až přijdu domů, mám říci otci a matce, až se mne budou ptát, kde jsem to na školách byl? Rodiče řeknou: Jsi hlupák, když nic už neumíš z toho, peníze, které jsi stál, zcela se změnily v nic. Proto, než vrátím se domů, si osvojím jméno, jež neznám, abych pak ve své vlasti nemoh být hlupákem zván. Bude to znamenat cos, až s jistotou vyslovím jméno města a připojím k tomu, že jsem tam na školách byl. Jestliže jeho jméno bych aspoň neuměl sdělit, nikdo mi nebude věřit, ať bych pak říkal, co chtěl.“ Takto co Burnellus mluvil a jižjiž se k návratu chystal, sedlák, hle, naproti jde, blíží se k němu a dí: „Jaká tě příčina vede, že do města Paříže míříš? “ Přicházíš tam snad učit? Či se chceš poučit sám? Jakmile jméno Paříž, tak toužené, Burnellus zaslech, obrátí cestu a stále na rtech jen jméno to má. Aby je neztratil zas bud náhodou anebo v řeči, aby se nestalo opět, co už ho potkalo dřív, rozhod, že po patnáct dní nic jiného nebude mluvit, jedině slovo Paříž se rtů že splývat mu smí. Ať se mu cokoli stane, ať kdokoli cestou ho zdraví, na nic on odpověď nedá, bude, jak ztratil by řeč. Mezitím stalo se pak, když při svém závazku mlčet prožil už dvanáctý den, aniž ho porušil čím, jakýsi poutník že k němu se přidružil z cizího města právě uprostřed Alp, poutník, jenž do Říma spěl. Přistoupil k němu a pravil: „Nechť Bůh je po každé s tebou vzácný a ctihodný Mistře. Dobré ti jitro rač dát. Po celý den měj štěstí a zdar a večer ať získáš " útulek čistý a vlídný, abys pak klidnou měl noc. Mlčení, které si určil, však doposud Burnellus střežil; proto mu odpověď nedal, aniž s ním promluvil cos. 165
Strana 166
ZRCADLO HLUPÁKŮ Přece však vlídně se sklonil a druhovi na přání zdaru posunkem pokynul němě — dále však mlčely rty. V útulek společně vešli, kde na noc složili v lůžku údy znavené velmi strastmi a námahou dne. Zatím co Pater noster ten cizinec přemílal v ústech, modlitbou vzývaje Boha, aniž si dopřával klid, Burnellus procit a děl: „To jediné, jediné slovo, které jsem v paměti měl, odňal mi cizincův hlas. Slabika podobná slovu, ach, tolikrát vyslovenému, jméno mi odňala města, v kterém jsem na školách byl. Ten, jenž stále a stále jen Pater noster si říkal, jak jsem byl příliš napjat, hlasem svým ovlivnil mne. Tím svým podobným slovem mi podrazil nohy ten poutník, (jaká to křivda na mně!), při čemž mi slovo mé vzal. Slovo zaměniv slovem, své vlastní za cizincovo, ztrácím, co těžkou prací získal jsem za sedm let. Slovo, jež zmizelo mi, se ve svém začátku přece rovnalo onomu slovu, kterým se modlil můj druh. Konec byl rozdílný sic, však moci ho podržet v mysli, věru, že Jupiter sám byl by pak menší než já. Dal bych dukátů sto i tisíc, kdybych byl bohat, kdybych na konec toho slova si vzpomenout moh. Sotva slabika první mi zbyla po ztrátě jeho: cokoli nadto zbývá, není již majetkem mým. Lépe však podržet něco než nic. Já v paměti tedy podržím slabiku první, neboť mi zbývá jen ta. Mistři nás učili přec klást částici namísto celku; dokud mi zůstane tedy, jediná stačí mi též. Tak jako netrvá celek, když částka je odňata z něho, tak ani nemizí celek, když z něho zůstane část. Jestliže slabika pouhá mi zbývá z umění sedmi, něco to pro mne je přec, nikterak málo, jak mním. 166
ZRCADLO HLUPÁKŮ Přece však vlídně se sklonil a druhovi na přání zdaru posunkem pokynul němě — dále však mlčely rty. V útulek společně vešli, kde na noc složili v lůžku údy znavené velmi strastmi a námahou dne. Zatím co Pater noster ten cizinec přemílal v ústech, modlitbou vzývaje Boha, aniž si dopřával klid, Burnellus procit a děl: „To jediné, jediné slovo, které jsem v paměti měl, odňal mi cizincův hlas. Slabika podobná slovu, ach, tolikrát vyslovenému, jméno mi odňala města, v kterém jsem na školách byl. Ten, jenž stále a stále jen Pater noster si říkal, jak jsem byl příliš napjat, hlasem svým ovlivnil mne. Tím svým podobným slovem mi podrazil nohy ten poutník, (jaká to křivda na mně!), při čemž mi slovo mé vzal. Slovo zaměniv slovem, své vlastní za cizincovo, ztrácím, co těžkou prací získal jsem za sedm let. Slovo, jež zmizelo mi, se ve svém začátku přece rovnalo onomu slovu, kterým se modlil můj druh. Konec byl rozdílný sic, však moci ho podržet v mysli, věru, že Jupiter sám byl by pak menší než já. Dal bych dukátů sto i tisíc, kdybych byl bohat, kdybych na konec toho slova si vzpomenout moh. Sotva slabika první mi zbyla po ztrátě jeho: cokoli nadto zbývá, není již majetkem mým. Lépe však podržet něco než nic. Já v paměti tedy podržím slabiku první, neboť mi zbývá jen ta. Mistři nás učili přec klást částici namísto celku; dokud mi zůstane tedy, jediná stačí mi též. Tak jako netrvá celek, když částka je odňata z něho, tak ani nemizí celek, když z něho zůstane část. Jestliže slabika pouhá mi zbývá z umění sedmi, něco to pro mne je přec, nikterak málo, jak mním. 166
Strana 167
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Burnellus chce nábožensky žít a vstoupit do nějakého řádu. Uvažuje o několika, ale žádný se mu nezdá dost vhodný. Nakonec se rozhodne založit nový řád, v němž soustředí z ostatních řádů jen samé výhody.) Když tak u sebe sám já potichu o tomhle dumám, nevím, jak bych si měl zařídit života běh. Myslím, že jistější bude a také moudřejší mnohem, abych navrhl sám stanovy pro nový řád. Takto mi bude možno jen to vzít z každého řádu, co se mi lépe hodí, v čem budu výhod mít víc. Nechať tento můj řád pak dostane po mně i jméno, aby tak jméno mé žilo po všechen budoucí čas. Koně, jak kráčejí zvolna, si z řádů templářů vezmu, aby i pro mne můj řád volný a poklidný byl. Dále pak, abych vždycky a na každém místě směl lháti, ze všech ostatních bratří tohleto podržet chci. Abych i v pátek mohl jíst pokrmy tučné a mastné, z řádu cluniackého výhody tyto chci mít. Z ostatních bratří věru mi úplně postačí ono, aby mi bylo možno bez kalhot tráviti noc. Grandmontské bratry v tom zas vřele doporučuji, mnoho že smějí mluvit. Podržím tenhleten znak. Kartouzské bratry zas v tom jsem rozhodnut následovati, jednou že za celý měsíc postačí sloužiti mši. Z černých mnichů si chci vzít příklad v jedení masa, aby tak z pokrytectví nepřijal něco můj řád. Pokud jde o premonstráty, z těch právem podržet musím v záhyby zvlněný šat, jemný a měkký ten háv. Z jiného řádu zas to se mi zamlouvá, aby i žena spojena věčným svazkem, kráčela po boku mém. 167
ZRCADLO HLUPÁKŮ (Burnellus chce nábožensky žít a vstoupit do nějakého řádu. Uvažuje o několika, ale žádný se mu nezdá dost vhodný. Nakonec se rozhodne založit nový řád, v němž soustředí z ostatních řádů jen samé výhody.) Když tak u sebe sám já potichu o tomhle dumám, nevím, jak bych si měl zařídit života běh. Myslím, že jistější bude a také moudřejší mnohem, abych navrhl sám stanovy pro nový řád. Takto mi bude možno jen to vzít z každého řádu, co se mi lépe hodí, v čem budu výhod mít víc. Nechať tento můj řád pak dostane po mně i jméno, aby tak jméno mé žilo po všechen budoucí čas. Koně, jak kráčejí zvolna, si z řádů templářů vezmu, aby i pro mne můj řád volný a poklidný byl. Dále pak, abych vždycky a na každém místě směl lháti, ze všech ostatních bratří tohleto podržet chci. Abych i v pátek mohl jíst pokrmy tučné a mastné, z řádu cluniackého výhody tyto chci mít. Z ostatních bratří věru mi úplně postačí ono, aby mi bylo možno bez kalhot tráviti noc. Grandmontské bratry v tom zas vřele doporučuji, mnoho že smějí mluvit. Podržím tenhleten znak. Kartouzské bratry zas v tom jsem rozhodnut následovati, jednou že za celý měsíc postačí sloužiti mši. Z černých mnichů si chci vzít příklad v jedení masa, aby tak z pokrytectví nepřijal něco můj řád. Pokud jde o premonstráty, z těch právem podržet musím v záhyby zvlněný šat, jemný a měkký ten háv. Z jiného řádu zas to se mi zamlouvá, aby i žena spojena věčným svazkem, kráčela po boku mém. 167
Strana 168
ZRCADLO HLUPÁKŮ Takový první byl řád, jenž v ráji byl ustaven kdysi; řád ten založil Bůh, potom ho požehnal též. Ostatně celý můj rod vždy pocházel z tohoto řádu; neboť nebýti jeho, lidský by zanikl rod. Z řádu posvátných žen zas podržím zvyklosti jejich: aby mi nikdy pás netísnil dokola bok. Věru, že široký pás by mi na prospěch nebyl, leč ani úzký se nehodí nijak pro ten můj nadměrný břich. Ještě jsou jiné věci v těch řádech, které též chceme, bude-li vhodné místo, do řádu našeho vzít. To však pro tento čas já nesvolím na žádný způsob (myslím, že bratrům všem velmi je nutná ta věc), aby se někdy jinak než tajně a za zády sester směly s kýmkoli z bratrů scházeti sestřičky mé. Ještě by leccos bylo, co nyní nám na mysl nechce přijít; však v budoucnu jistě na mysl přijde i to. Nezbývá tedy nic, než aby nám nejvyšší pastýř ráčil své svolení dát, kteréž on ochotně dá. Neboť kdo za správnou věc ho prosí, ten nikterak nesmí od pana papeže svého s žádostí odmítnut být. Tam tedy nejdříve nutno se obrátit. K papeži v Římě jakož i k bratrům všem pokornou prosbu svou vznést. 6 (Burnellus se setká s Galénem a uvažuje o špatnostech světa, především o nenasytnosti římské kurie.) Zatím co takto mluvil, hle, Galénus z mèsta se bera, přistoupil blízko k němu, změřil ho zrakem a děl: „Zdalipak nejsi ty náš přítel Burnellus?“ On pak: „Běda mi, opravdu jsem. Drahý můj Mistře, buď zdráv! Jsem to já, truchlící tvor, jenž z města Cremony vzešel, jehož ty dobře jsi znal, ráčíš-li vzpomenout jen. 168
ZRCADLO HLUPÁKŮ Takový první byl řád, jenž v ráji byl ustaven kdysi; řád ten založil Bůh, potom ho požehnal též. Ostatně celý můj rod vždy pocházel z tohoto řádu; neboť nebýti jeho, lidský by zanikl rod. Z řádu posvátných žen zas podržím zvyklosti jejich: aby mi nikdy pás netísnil dokola bok. Věru, že široký pás by mi na prospěch nebyl, leč ani úzký se nehodí nijak pro ten můj nadměrný břich. Ještě jsou jiné věci v těch řádech, které též chceme, bude-li vhodné místo, do řádu našeho vzít. To však pro tento čas já nesvolím na žádný způsob (myslím, že bratrům všem velmi je nutná ta věc), aby se někdy jinak než tajně a za zády sester směly s kýmkoli z bratrů scházeti sestřičky mé. Ještě by leccos bylo, co nyní nám na mysl nechce přijít; však v budoucnu jistě na mysl přijde i to. Nezbývá tedy nic, než aby nám nejvyšší pastýř ráčil své svolení dát, kteréž on ochotně dá. Neboť kdo za správnou věc ho prosí, ten nikterak nesmí od pana papeže svého s žádostí odmítnut být. Tam tedy nejdříve nutno se obrátit. K papeži v Římě jakož i k bratrům všem pokornou prosbu svou vznést. 6 (Burnellus se setká s Galénem a uvažuje o špatnostech světa, především o nenasytnosti římské kurie.) Zatím co takto mluvil, hle, Galénus z mèsta se bera, přistoupil blízko k němu, změřil ho zrakem a děl: „Zdalipak nejsi ty náš přítel Burnellus?“ On pak: „Běda mi, opravdu jsem. Drahý můj Mistře, buď zdráv! Jsem to já, truchlící tvor, jenž z města Cremony vzešel, jehož ty dobře jsi znal, ráčíš-li vzpomenout jen. 168
Strana 169
ZRCADLO HLUPÁKŮ Jakožto starce mě zříš, jenž dlouhými strastmi je zlomen, který však kdysi v mládí statný a bujarý byl. Co jsem už vytrpěl dřív! Však jediná veliká zhouba z kořene zničila mne: strasti a trampoty škol. Bezcitný sedlák a škola, dvě mučidla bolesti plná, zvenčí jakož i zevnitř stále mi působí trud. Sedlák mě bije a bodá, leč právě tak bičuje škola, i když vydatně živí útroby, srdce i hrud. Raději však bych nosil i skály a kameny mlýnské, nežli bych stále a stále učení na péči měl. V pochybách duše má se zmítá a v bolestných věcech, mysl má není s to přemýšlet pro samý bol. Tolik a nesmírně velkých je skandálů na bídném světě, tolik zločinů králů, tolik i z biskupů zla, tolik smrtelných hříchů je v řádech a tolik i mimo (nejhorší pro vlastní smutek nesmím ti sděliti však), že když je přehlížím v slzách a pohlížím na špatnost světa, jaký je, jaký byl, jaký má běh jeho být, chřadnu a tak se ztrácím a tak se v hořkosti bouřím, jako bych celý se měnil v ohromný vodopád slz. Příčina útrap těch, ta hlavní a největší ze všech, věru je kurie římská, po těchto cestách jež jde: Ta, jež vládkyní králů a korunou vládnoucích byla, kterážto Říma i světa ozdobou byla a ctí, paprskem slunce jež byla, a za noci planoucím světlem, na špatnost určený trest, kladivo na každý hřích, spravedlnosti meč a zbožnosti přehojný olej, pravice plná dobra, nuzáků přeštědrá dlaň, bývala novým květem, jenž nevadl v palčivé době, zdroj, jenž poruchy neměl, balzámu vydatný tok, ctnostného života hráz, i mír a svornost a mravů ozdoba, pochodeň víry, čestného jednání směr, 169
ZRCADLO HLUPÁKŮ Jakožto starce mě zříš, jenž dlouhými strastmi je zlomen, který však kdysi v mládí statný a bujarý byl. Co jsem už vytrpěl dřív! Však jediná veliká zhouba z kořene zničila mne: strasti a trampoty škol. Bezcitný sedlák a škola, dvě mučidla bolesti plná, zvenčí jakož i zevnitř stále mi působí trud. Sedlák mě bije a bodá, leč právě tak bičuje škola, i když vydatně živí útroby, srdce i hrud. Raději však bych nosil i skály a kameny mlýnské, nežli bych stále a stále učení na péči měl. V pochybách duše má se zmítá a v bolestných věcech, mysl má není s to přemýšlet pro samý bol. Tolik a nesmírně velkých je skandálů na bídném světě, tolik zločinů králů, tolik i z biskupů zla, tolik smrtelných hříchů je v řádech a tolik i mimo (nejhorší pro vlastní smutek nesmím ti sděliti však), že když je přehlížím v slzách a pohlížím na špatnost světa, jaký je, jaký byl, jaký má běh jeho být, chřadnu a tak se ztrácím a tak se v hořkosti bouřím, jako bych celý se měnil v ohromný vodopád slz. Příčina útrap těch, ta hlavní a největší ze všech, věru je kurie římská, po těchto cestách jež jde: Ta, jež vládkyní králů a korunou vládnoucích byla, kterážto Říma i světa ozdobou byla a ctí, paprskem slunce jež byla, a za noci planoucím světlem, na špatnost určený trest, kladivo na každý hřích, spravedlnosti meč a zbožnosti přehojný olej, pravice plná dobra, nuzáků přeštědrá dlaň, bývala novým květem, jenž nevadl v palčivé době, zdroj, jenž poruchy neměl, balzámu vydatný tok, ctnostného života hráz, i mír a svornost a mravů ozdoba, pochodeň víry, čestného jednání směr, 169
Strana 170
ZRCADLO HLUPÁKŮ záštita vlasti a všem, jak řádně vskutku se stala, hlavou měla být dál, tak jako bývala dřív. Avšak změnila se, neb nedbala víry a studu, nazpátek šla a hlavu nechala narůsti v chvost. Jestliže caput (hlava) lze spojovat s capere (bráti), potom jen ona je hlavou, poněvadž pobírá vše. Neznajíc lakoty kdysi, krev vlastní uvyklá byla dávati štědře svým, jakož i majetek svůj. Nyní však nítí žízeň jsouc žíznivá, a aby mohla vylévat druhého krev, sama si vypíjí svou. Takto je příčinou smrti, ach, ta, jež měla být spásou; pronikla mezi lid, aby ho zkrušila pak. Často nádoby mění a z jedné do druhé lije, často pod rouškou medu nalévá v poháry žluč. Sama pak v podstatě své vždy bude jen prahnout a žíznit, i kdyby stále pila, stále jen bude chtít pít. I kdyby velikým mořem se peníze staly a tekly do jejích prostorných úst, nemohou nasytit ji. Nemohou žádné mísy hlad utišit jejího jícnu, nemohou žádné číše žízně v ní uhasit pal. Nic jí nestačí, žel, neb koho učiní nuzným vlastní bohatství jeho, celý mu nestačí svět; snese, po zlatě dychtíc, ať jakkoli lakomec hřeší, v čemkoli jiní třeští, zahladí měšec ten čin. Měšec zbavuje pout i vinné a odpouští hříchy; nevinní poutáni jsou, v měšci když nemají nic. Nic není nesnadné tak, tak těžké a natolik zvrhlé, aby to nemohl dobře napravit nacpaný žok. Beztrestně svoluje on, že děje se, co se jen zlíbí, naopak zabrání tomu, právem co činit se smí. Jiné očistí z hříchů, když nemůže očistit sebe, vidět však vlastní chyby zdráhá se toliko Řím. 170
ZRCADLO HLUPÁKŮ záštita vlasti a všem, jak řádně vskutku se stala, hlavou měla být dál, tak jako bývala dřív. Avšak změnila se, neb nedbala víry a studu, nazpátek šla a hlavu nechala narůsti v chvost. Jestliže caput (hlava) lze spojovat s capere (bráti), potom jen ona je hlavou, poněvadž pobírá vše. Neznajíc lakoty kdysi, krev vlastní uvyklá byla dávati štědře svým, jakož i majetek svůj. Nyní však nítí žízeň jsouc žíznivá, a aby mohla vylévat druhého krev, sama si vypíjí svou. Takto je příčinou smrti, ach, ta, jež měla být spásou; pronikla mezi lid, aby ho zkrušila pak. Často nádoby mění a z jedné do druhé lije, často pod rouškou medu nalévá v poháry žluč. Sama pak v podstatě své vždy bude jen prahnout a žíznit, i kdyby stále pila, stále jen bude chtít pít. I kdyby velikým mořem se peníze staly a tekly do jejích prostorných úst, nemohou nasytit ji. Nemohou žádné mísy hlad utišit jejího jícnu, nemohou žádné číše žízně v ní uhasit pal. Nic jí nestačí, žel, neb koho učiní nuzným vlastní bohatství jeho, celý mu nestačí svět; snese, po zlatě dychtíc, ať jakkoli lakomec hřeší, v čemkoli jiní třeští, zahladí měšec ten čin. Měšec zbavuje pout i vinné a odpouští hříchy; nevinní poutáni jsou, v měšci když nemají nic. Nic není nesnadné tak, tak těžké a natolik zvrhlé, aby to nemohl dobře napravit nacpaný žok. Beztrestně svoluje on, že děje se, co se jen zlíbí, naopak zabrání tomu, právem co činit se smí. Jiné očistí z hříchů, když nemůže očistit sebe, vidět však vlastní chyby zdráhá se toliko Řím. 170
Strana 171
ZRCADLO HLUPÁKŮ Takto pak bolest z hlavy se rozšíří na všechny údy, jako as maličko jedu nakazí velikou káď. Taktéž od jedné ovce se poskvrní celičké stádo, nákaza z malého množství přechází na velký dav. Potok má pramene příchuť, ať jakkoli od něho vzdálen, čímkoli oheň páchne, podobně páchne i kouř. Podobně z chorobné hlavy i do údů choroba přešla, syn, jenž v hříchu se rodí, nad hříchem otcovým lká. Hlava kdys celého světa a sláva i ozdoba ctností nyní se změnila, žel, v hlavu všech hříchů a chyb. Starého Nestora věk by mi opravdu nestačil na to, uvádět za hříchem hřích, který bych uvésti měl. Postačí vcelku to, co v jedinou pravdu lze shrnout (a jaký lidu je hlas, takový Boží je též): myslím, že od vrchu hlavy až dolů k chodidlu nohy v celé kurii římské nezbývá zdravého nic. (Nejen kurie římská, nýbrž i vládcové se topí v špatnostech) Kdybych též o mravech vládců a o jejich životě mluvil, věru že větší důvod potom bych k zármutku měl. Za nich je bolestí život, je ukrutné vladařství jejich, lehká jsou jejich slova, jakožto větříku van. Třebaže každý člověk byl stvořen k obrazu toho, který z ničeho dal vzniknouti všemu, co jest, vládcové více než lidí si cení divoké zvěře, soudí, že lidský rod menší má cenu než zvěř. Copak těžšího mohli, ach, sicilští tyrané určit, než aby za smrt zvěře člověk byl usmrcen též. Kteří tak řídí říši a vládnou bez ovládaných, sotva podržet mohou toliko příjmení „král“ Třebaže jejich říše jim podléhá, třebaže národ poplatky platí a zemí otřásá veliký strach, 171
ZRCADLO HLUPÁKŮ Takto pak bolest z hlavy se rozšíří na všechny údy, jako as maličko jedu nakazí velikou káď. Taktéž od jedné ovce se poskvrní celičké stádo, nákaza z malého množství přechází na velký dav. Potok má pramene příchuť, ať jakkoli od něho vzdálen, čímkoli oheň páchne, podobně páchne i kouř. Podobně z chorobné hlavy i do údů choroba přešla, syn, jenž v hříchu se rodí, nad hříchem otcovým lká. Hlava kdys celého světa a sláva i ozdoba ctností nyní se změnila, žel, v hlavu všech hříchů a chyb. Starého Nestora věk by mi opravdu nestačil na to, uvádět za hříchem hřích, který bych uvésti měl. Postačí vcelku to, co v jedinou pravdu lze shrnout (a jaký lidu je hlas, takový Boží je též): myslím, že od vrchu hlavy až dolů k chodidlu nohy v celé kurii římské nezbývá zdravého nic. (Nejen kurie římská, nýbrž i vládcové se topí v špatnostech) Kdybych též o mravech vládců a o jejich životě mluvil, věru že větší důvod potom bych k zármutku měl. Za nich je bolestí život, je ukrutné vladařství jejich, lehká jsou jejich slova, jakožto větříku van. Třebaže každý člověk byl stvořen k obrazu toho, který z ničeho dal vzniknouti všemu, co jest, vládcové více než lidí si cení divoké zvěře, soudí, že lidský rod menší má cenu než zvěř. Copak těžšího mohli, ach, sicilští tyrané určit, než aby za smrt zvěře člověk byl usmrcen též. Kteří tak řídí říši a vládnou bez ovládaných, sotva podržet mohou toliko příjmení „král“ Třebaže jejich říše jim podléhá, třebaže národ poplatky platí a zemí otřásá veliký strach, 171
Strana 172
ZRCADLO HLUPÁKŮ přece jen nevládnou tito: být obáván není přec vládnout, také ne tvrdým řádem poutati poddané své. Ty spíš uchvatiteli, než vládci lze nazývat správně, jméno podle svých činů měli by raději mít. Věřiti nelze jim, ten chybuje, kdo jim snad věří, mimo to, jak já soudím, rozumu zcela je prost. Naoko milují jen, krok jediný poctivý není, ruka je plná krve, jazyk je úskoku pln. Po darech stáčejí zrak a zatím co zbožňují dary, spravedlnost jde stranou, stranou jde právo a řád. Cokoli činí, co mluví, co za lubem mají, když dobře rozvážíš, shledáš, že u nich ze všeho cítit je dar. Nejde-li napřed dar neb současně anebo v patách jako za krávou tele, z blízka, ne o mnoho dál, nic ti nebude platen tvůj zevnějšek, mínění dobré, ani tvůj stav neb titul, jakkoli vzácný by byl. Úplatky vládce zmatou a vzápětí zase je smíří, úplatky podnítí válku, úplatky zjednají mír. Úplatky podlomí krále a úplatky biskupy zlomí, zavedou právní stav nebo jej odstraní zas. Úplatky jazykům hloupých i výmluvnost dodati mohou, neboť když úplatky mluví, musí pak umlknout vše. Úplatky zákony zvrátí a soudní nálezy zruší, znemožní otcům v radě bojovat za dobrou věc. Úplatky zahladí též zlé skutky vládnoucích mužů, skryjí ohavné činy, aby tím vzkvétaly víc. Úplatky — umlknu však, neb odhalit nechci, co má být skryto, leč v posvátných rukou často co objevit lze. Úplatky říkají zjevně, co lakomci osnují v mysli, nebo co špinavá duše špatného spáchati chce. Úplatky, sladké zlo, jed neškodný pro lidi moudré, pro lidi chabé mysli značí však zhoubu a zmar. 172
ZRCADLO HLUPÁKŮ přece jen nevládnou tito: být obáván není přec vládnout, také ne tvrdým řádem poutati poddané své. Ty spíš uchvatiteli, než vládci lze nazývat správně, jméno podle svých činů měli by raději mít. Věřiti nelze jim, ten chybuje, kdo jim snad věří, mimo to, jak já soudím, rozumu zcela je prost. Naoko milují jen, krok jediný poctivý není, ruka je plná krve, jazyk je úskoku pln. Po darech stáčejí zrak a zatím co zbožňují dary, spravedlnost jde stranou, stranou jde právo a řád. Cokoli činí, co mluví, co za lubem mají, když dobře rozvážíš, shledáš, že u nich ze všeho cítit je dar. Nejde-li napřed dar neb současně anebo v patách jako za krávou tele, z blízka, ne o mnoho dál, nic ti nebude platen tvůj zevnějšek, mínění dobré, ani tvůj stav neb titul, jakkoli vzácný by byl. Úplatky vládce zmatou a vzápětí zase je smíří, úplatky podnítí válku, úplatky zjednají mír. Úplatky podlomí krále a úplatky biskupy zlomí, zavedou právní stav nebo jej odstraní zas. Úplatky jazykům hloupých i výmluvnost dodati mohou, neboť když úplatky mluví, musí pak umlknout vše. Úplatky zákony zvrátí a soudní nálezy zruší, znemožní otcům v radě bojovat za dobrou věc. Úplatky zahladí též zlé skutky vládnoucích mužů, skryjí ohavné činy, aby tím vzkvétaly víc. Úplatky — umlknu však, neb odhalit nechci, co má být skryto, leč v posvátných rukou často co objevit lze. Úplatky říkají zjevně, co lakomci osnují v mysli, nebo co špinavá duše špatného spáchati chce. Úplatky, sladké zlo, jed neškodný pro lidi moudré, pro lidi chabé mysli značí však zhoubu a zmar. 172
Strana 173
ZRCADLO HLUPÁKŮ Úplatků nebýt, pak věru lid ubohý neznal by více nářků a žalostných slz, neznal by bolest a rmut. (O zlých představitelích římské kurie.) Vinu na tomto stavu, jak myslím, nemá přec nikdo jiný než biskupové, žijící za dnešních dnů. Ačkoli pastýři tito dle zákona slibují žíti, nečiní sami, co káží, a co se činiti má. Ti by se, Bůh mi svědkem, spíš zloději nazývat měli nežli pastýři svatí. Tohleto týká se jich: ,Přijdou pak proroci mnozí, leč křiví a falešní na svět, toužíce oklamat mnohé lstivostí skutků a slov. V beránčím rouše ač přijdou, přec lačné vlky v nich poznáš, jejichžto hrdlo touží pohltit nějakou krev." Jméno, jež z úřadu vzato, však oni zvrátili sami: nejsou již pastýři stáda, ve vlky změnili se. Jsou pak především tři, již nablízku ovčince bloudí, a z nichž každý se snaží nejblíže u stáda být: první je totiž pastýř, ten druhý je placený hlídač, třetí, jenž úklady strojí, právem se nazývá vlk. První zdarma své ovce a druhý jen za mzdu je pase, třetí, aby je zničil, aby se zmocnil těch stád. Proto pastýři naši, když zdarma nic nevykonají, v ničem s pastýřem prvním nemají společný znak; poněvadž pastýři druzí jen z touhy po zisku pasou, úkol ač podobný mají, biskupům rovni jsou přec. A tak, podobni vlkům se vrhají na krev i maso, zdáví i nezralý plod, z mateřských útrob to lup. Blíží se jako vlci, ach, pastýři tohoto času, každý z nich stádo své v záhubu uvrhnout chce. Zlámou, co křehkého spatří, co slabé je, pohrdnou slabým, je-li co tučné, to snědí, od mála odvrátí zrak. 173
ZRCADLO HLUPÁKŮ Úplatků nebýt, pak věru lid ubohý neznal by více nářků a žalostných slz, neznal by bolest a rmut. (O zlých představitelích římské kurie.) Vinu na tomto stavu, jak myslím, nemá přec nikdo jiný než biskupové, žijící za dnešních dnů. Ačkoli pastýři tito dle zákona slibují žíti, nečiní sami, co káží, a co se činiti má. Ti by se, Bůh mi svědkem, spíš zloději nazývat měli nežli pastýři svatí. Tohleto týká se jich: ,Přijdou pak proroci mnozí, leč křiví a falešní na svět, toužíce oklamat mnohé lstivostí skutků a slov. V beránčím rouše ač přijdou, přec lačné vlky v nich poznáš, jejichžto hrdlo touží pohltit nějakou krev." Jméno, jež z úřadu vzato, však oni zvrátili sami: nejsou již pastýři stáda, ve vlky změnili se. Jsou pak především tři, již nablízku ovčince bloudí, a z nichž každý se snaží nejblíže u stáda být: první je totiž pastýř, ten druhý je placený hlídač, třetí, jenž úklady strojí, právem se nazývá vlk. První zdarma své ovce a druhý jen za mzdu je pase, třetí, aby je zničil, aby se zmocnil těch stád. Proto pastýři naši, když zdarma nic nevykonají, v ničem s pastýřem prvním nemají společný znak; poněvadž pastýři druzí jen z touhy po zisku pasou, úkol ač podobný mají, biskupům rovni jsou přec. A tak, podobni vlkům se vrhají na krev i maso, zdáví i nezralý plod, z mateřských útrob to lup. Blíží se jako vlci, ach, pastýři tohoto času, každý z nich stádo své v záhubu uvrhnout chce. Zlámou, co křehkého spatří, co slabé je, pohrdnou slabým, je-li co tučné, to snědí, od mála odvrátí zrak. 173
Strana 174
ZRCADLO HLUPÁKŮ Mléko a vlnu stád — to obojí snaží se sdružit, škubají rozprchlé ovce, kdekoli pod mocí svou. Pastýři dnešních dnů jak vstupují do ovčích stájí, kterak a co je tam vede, po jaké cestě tam jdou? Jak si tam vedou, když vstoupí? Jak horlivě ve stádě slouží, aniž přihlíží, věř mi, co k tomu veřejnost dí? Kdybychom zkoumali přesně, jak žijí pastýři dnešní, přemnohé za jejich skutky musel by naplnit stud. Biskup když hostinu má, co mís je kolem a jídla, nosičů v nádherném šatě, pohárů bez počtu jest; tolik má biskup domů a tolik kolkolem sluhů, tolik tam stojí chlapců, tolik jich běhá sem tam, tolik tam mladíků švarných a věnčených na různý způsob, tolik tam učených starců líčí, co stalo se kdys. Kdykoli pije pán, kdos paže své vztahuje k němu, klekne a zbožně se sklání, vzdávaje biskupu čest. Zatím co v zlatě a stříbře se biskup bezmála topí, stěží i hliněných nádob užívá nebeský dvůr. Skvělý je biskupův palác a spočívá na vznosných sloupech, zvenčí i uvnitř stěn, z mramoru podpěr je pln. Biskup má tolik rouch, tolik pláštů a kapucí, miter, že by je nemohl spočíst — sám ani neví, co má. Zlata a kamenů drahých co visí na prstech jeho, pro sedm boháčů z toho bylo by bohatství dost. Biskup miluje marku víc mnohem než v Markovi hledat, více než poklad Písma miluje pokladnu svou. Dříve než umí chlapec svou matku a otce zvát jménem, dříve než může stát anebo běhati sám, přijímá od církve klíče a duše, aby je řídil, ještě když v kolébce leží a jenom vrněti zná. Petrovi, nikoli chlapci, dal Kristus klíče své církve s příkazem, aby ji řídil, aby ji za něho ved. 174
ZRCADLO HLUPÁKŮ Mléko a vlnu stád — to obojí snaží se sdružit, škubají rozprchlé ovce, kdekoli pod mocí svou. Pastýři dnešních dnů jak vstupují do ovčích stájí, kterak a co je tam vede, po jaké cestě tam jdou? Jak si tam vedou, když vstoupí? Jak horlivě ve stádě slouží, aniž přihlíží, věř mi, co k tomu veřejnost dí? Kdybychom zkoumali přesně, jak žijí pastýři dnešní, přemnohé za jejich skutky musel by naplnit stud. Biskup když hostinu má, co mís je kolem a jídla, nosičů v nádherném šatě, pohárů bez počtu jest; tolik má biskup domů a tolik kolkolem sluhů, tolik tam stojí chlapců, tolik jich běhá sem tam, tolik tam mladíků švarných a věnčených na různý způsob, tolik tam učených starců líčí, co stalo se kdys. Kdykoli pije pán, kdos paže své vztahuje k němu, klekne a zbožně se sklání, vzdávaje biskupu čest. Zatím co v zlatě a stříbře se biskup bezmála topí, stěží i hliněných nádob užívá nebeský dvůr. Skvělý je biskupův palác a spočívá na vznosných sloupech, zvenčí i uvnitř stěn, z mramoru podpěr je pln. Biskup má tolik rouch, tolik pláštů a kapucí, miter, že by je nemohl spočíst — sám ani neví, co má. Zlata a kamenů drahých co visí na prstech jeho, pro sedm boháčů z toho bylo by bohatství dost. Biskup miluje marku víc mnohem než v Markovi hledat, více než poklad Písma miluje pokladnu svou. Dříve než umí chlapec svou matku a otce zvát jménem, dříve než může stát anebo běhati sám, přijímá od církve klíče a duše, aby je řídil, ještě když v kolébce leží a jenom vrněti zná. Petrovi, nikoli chlapci, dal Kristus klíče své církve s příkazem, aby ji řídil, aby ji za něho ved. 174
Strana 175
ZRCADLO HLUPÁKŮ Ten, kdo založil církev, zdaž neurčil pro její správu potřebný věk a mravy, jakož si žádá ta věc? My však viděli již, jak nezralí hoši se stali pastýři v svaté církvi, dokonce biskupy též. Kdosi prohlásil o tom, kdo pro úřad biskupa určen, když prý se vládce říše s dotazem obrátil naň: „Dítě to jest, leč nemůžem doposud rozhodnout, zdali bude to děvče neb chlapec — biskup však bude to přec." Takovým dána je dnes moc nad kněžstvem jakož i lidem, takovým svěřena péče společnost Kristovu vést. O sloupy takové církev jsouc opřena, dojista spadne, stihne ji na hrdle trest; uspíší sama ten den. Dále se divím tím víc, že opati, jakož i muži, kteří jsou klášteru v čele, ačkoli váže je řád, nedbají předpisů církve, jež slíbili zachovávati a jež Otcové svatí sami si určili přec; ejhle, jak nazpět jdou, co zvrátili, pohltí znova, jako se svině k blátu, k žrádlu zas navrací pes. Navenek staví svou tvář, jak žili by zbožně a svatě, uvnitř však mají srdce plničké klamu a lsti. Ti, již se berou tak, jak Benedikt, Bernard je vede, anebo Augustin svatý, pod lehčím, volnějším jhem, všichni zloději jsou, ať velebí Boha a kráčí pod jakýmkoli znakem velebné svatosti své. K požitkům těla se ženou a nikdo je nemůže zdržet; řítí se do jámy smrti, do níž je strhuje chtíč. Chudoba bývala kdysi a zhrdání světskými věcmi k veliké slávě těch, kteří si zvolili řád. Kdyby však majetek velký a pastviny, louky a stáda neměli v majetku nyní, na škodu pro duše své, prý by ubozí byli, neb býti na světě chudý dneska se mezi nimi pokládá za velký hřích. 175
ZRCADLO HLUPÁKŮ Ten, kdo založil církev, zdaž neurčil pro její správu potřebný věk a mravy, jakož si žádá ta věc? My však viděli již, jak nezralí hoši se stali pastýři v svaté církvi, dokonce biskupy též. Kdosi prohlásil o tom, kdo pro úřad biskupa určen, když prý se vládce říše s dotazem obrátil naň: „Dítě to jest, leč nemůžem doposud rozhodnout, zdali bude to děvče neb chlapec — biskup však bude to přec." Takovým dána je dnes moc nad kněžstvem jakož i lidem, takovým svěřena péče společnost Kristovu vést. O sloupy takové církev jsouc opřena, dojista spadne, stihne ji na hrdle trest; uspíší sama ten den. Dále se divím tím víc, že opati, jakož i muži, kteří jsou klášteru v čele, ačkoli váže je řád, nedbají předpisů církve, jež slíbili zachovávati a jež Otcové svatí sami si určili přec; ejhle, jak nazpět jdou, co zvrátili, pohltí znova, jako se svině k blátu, k žrádlu zas navrací pes. Navenek staví svou tvář, jak žili by zbožně a svatě, uvnitř však mají srdce plničké klamu a lsti. Ti, již se berou tak, jak Benedikt, Bernard je vede, anebo Augustin svatý, pod lehčím, volnějším jhem, všichni zloději jsou, ať velebí Boha a kráčí pod jakýmkoli znakem velebné svatosti své. K požitkům těla se ženou a nikdo je nemůže zdržet; řítí se do jámy smrti, do níž je strhuje chtíč. Chudoba bývala kdysi a zhrdání světskými věcmi k veliké slávě těch, kteří si zvolili řád. Kdyby však majetek velký a pastviny, louky a stáda neměli v majetku nyní, na škodu pro duše své, prý by ubozí byli, neb býti na světě chudý dneska se mezi nimi pokládá za velký hřích. 175
Strana 176
ZRCADLO HLUPÁKŮ Chudý býval přec Kristus a za ním jak za vzorem spějí, aby, ač není to pravda, chudými mohli se zvát. Takto se chtějí zdát tím, čím nechtějí býti a myslí, Boha že oklamat mohou, ačkoli vidí on vše. Pohrdli světskými věcmi, však za těchto podmínek: aby to, čím pohrdli jednou, mohlo se navracet vždy; aby tak měli vše, vším pohrdli; každý je šťasten, může-li sklízet co nejvíc, přitom však nejméně sít. Jestliže podezření vlk v ovčinci nebudí zjevem, zuby jsou důvodem přec, aby se každý ho bál. Bezelstně kráčí liška a vypadá docela vlídně, důvody k podezřívání neskrývá oko ni tvář, avšak úskočná v srdci se mnoha zmocňuje zvířat, stále jen číhá a číhá, celou ji proniká lest. Takto dnes jednají ti, jichž svět jak zbožných si cení, o nichž dokonce tvrdí, mužové svatí že jsou. O nich pro tuto chvíli, ač mnoho mi na srdci zbývá, abych snad nebyl kárán, bojím se promluvit víc. 28 ZAČNÍ NOVÝ ŽIVOT V moři bídy, v moři žalu, v hýřivosti, špíně, kalu, zmítáš se, ó Panfile, mrhaje čas bez cíle. Neděsí tě posměch lidí, zloba bohů, již vše vidí, 176
ZRCADLO HLUPÁKŮ Chudý býval přec Kristus a za ním jak za vzorem spějí, aby, ač není to pravda, chudými mohli se zvát. Takto se chtějí zdát tím, čím nechtějí býti a myslí, Boha že oklamat mohou, ačkoli vidí on vše. Pohrdli světskými věcmi, však za těchto podmínek: aby to, čím pohrdli jednou, mohlo se navracet vždy; aby tak měli vše, vším pohrdli; každý je šťasten, může-li sklízet co nejvíc, přitom však nejméně sít. Jestliže podezření vlk v ovčinci nebudí zjevem, zuby jsou důvodem přec, aby se každý ho bál. Bezelstně kráčí liška a vypadá docela vlídně, důvody k podezřívání neskrývá oko ni tvář, avšak úskočná v srdci se mnoha zmocňuje zvířat, stále jen číhá a číhá, celou ji proniká lest. Takto dnes jednají ti, jichž svět jak zbožných si cení, o nichž dokonce tvrdí, mužové svatí že jsou. O nich pro tuto chvíli, ač mnoho mi na srdci zbývá, abych snad nebyl kárán, bojím se promluvit víc. 28 ZAČNÍ NOVÝ ŽIVOT V moři bídy, v moři žalu, v hýřivosti, špíně, kalu, zmítáš se, ó Panfile, mrhaje čas bez cíle. Neděsí tě posměch lidí, zloba bohů, již vše vidí, 176
Strana 177
ZAČNÍ NOVÝ ŽIVOT když se plení tvoje jmění, tělo, duch se v zkázu řítí? Zachraň aspoň zbytek žití z toho moře zla a běd! Přines v oběť božské tváři aspoň vetchý stonek stáří místo květů mladých let. V žáru lásky, v kratochvíli, chceš plát asi nad své síly, zhnusiti si požitek a v tom najít vhodný lék. I kdybys však vyprah žárem, v nitru stal se suchopárem, horečky pal kdyby tě jal, ustaneš-li na čas pouze, nevybředneš z této nouze; nelze přec, by po pádu, jako kdysi Antaiovi, dán i tobě sil zdroj nový k překonání úkladů. Abys mohl pevně státi, nemusil se pádu báti, před propastí pozor dej, hříchům všem se vyhýbej! Bude-li však dál tě trápit, za rukáv chtít pevně lapit záletnice, ze světnice 12 Písně žáků 177
ZAČNÍ NOVÝ ŽIVOT když se plení tvoje jmění, tělo, duch se v zkázu řítí? Zachraň aspoň zbytek žití z toho moře zla a běd! Přines v oběť božské tváři aspoň vetchý stonek stáří místo květů mladých let. V žáru lásky, v kratochvíli, chceš plát asi nad své síly, zhnusiti si požitek a v tom najít vhodný lék. I kdybys však vyprah žárem, v nitru stal se suchopárem, horečky pal kdyby tě jal, ustaneš-li na čas pouze, nevybředneš z této nouze; nelze přec, by po pádu, jako kdysi Antaiovi, dán i tobě sil zdroj nový k překonání úkladů. Abys mohl pevně státi, nemusil se pádu báti, před propastí pozor dej, hříchům všem se vyhýbej! Bude-li však dál tě trápit, za rukáv chtít pevně lapit záletnice, ze světnice 12 Písně žáků 177
Strana 178
ZAČNI NOVÝ ŽIVOT prchni, nech tam šaty svoje, nepodnikej slepě boje — podléhá, kdo odpor klad, neboť v tomto druhu půtek vítězí, kdo zavčas utek, kdo se umí boje vzdát. EVANGELIUM O HRABIVOSTI ŘÍMSKÉ KURIE PODLE MARKY STŘÍBRA Za onoho zmatku řekl papež Rímanům: „Až přijde syn člověka k sídlu našeho veličenstva, tehdy ať strážce brány řekne jemu: Příteli, proč jsi přišel? A jestliže bude stále a stále tlouci na dveře nic vám nedávaje, uvrhněte ho do temnot pekelných, kde bude pláč a skřípění zubů.“ Kar- dinálové řekli: „Pane, co máme činiti, abychom získali peníze?“ Papež jim odpověděl: „Co jest psáno v Zákoně? Kterak tam čteš? Milovati budeš zlato a stříbro z celého srdce svého a z celé duše své a boháče jako sebe samého. To čiň a živ budeš. Tu přišel jakýsi kněz, od biskupa svého zřejmě utisko- vaný, ke dvoru papežskému, ale nemohl předstoupit před papeže, poněvadž byl chud. I přicházeli strážcové a tepali ho říkajíce: „Odejdi, satane, poněvadž nechápeš, co jsou peníze." Onen chudas však volal: „Smilujte se nade mnou, smilujte se nade mnou alespoň vy, strážcové sídla svatého Otce, neboť ruka chudoby dotkla se mne.“ Oni však řekli jemu: „Chudoba tvá i s tebou budiž zatracena. Nevejdeš, dokavad neodevzdáš poslední groš. Nato chudý kněz odešel a prodal vše, co měl. A vrátiv se dal nejdříve hlídačům a potom kardinálům. Ti však pra- 178
ZAČNI NOVÝ ŽIVOT prchni, nech tam šaty svoje, nepodnikej slepě boje — podléhá, kdo odpor klad, neboť v tomto druhu půtek vítězí, kdo zavčas utek, kdo se umí boje vzdát. EVANGELIUM O HRABIVOSTI ŘÍMSKÉ KURIE PODLE MARKY STŘÍBRA Za onoho zmatku řekl papež Rímanům: „Až přijde syn člověka k sídlu našeho veličenstva, tehdy ať strážce brány řekne jemu: Příteli, proč jsi přišel? A jestliže bude stále a stále tlouci na dveře nic vám nedávaje, uvrhněte ho do temnot pekelných, kde bude pláč a skřípění zubů.“ Kar- dinálové řekli: „Pane, co máme činiti, abychom získali peníze?“ Papež jim odpověděl: „Co jest psáno v Zákoně? Kterak tam čteš? Milovati budeš zlato a stříbro z celého srdce svého a z celé duše své a boháče jako sebe samého. To čiň a živ budeš. Tu přišel jakýsi kněz, od biskupa svého zřejmě utisko- vaný, ke dvoru papežskému, ale nemohl předstoupit před papeže, poněvadž byl chud. I přicházeli strážcové a tepali ho říkajíce: „Odejdi, satane, poněvadž nechápeš, co jsou peníze." Onen chudas však volal: „Smilujte se nade mnou, smilujte se nade mnou alespoň vy, strážcové sídla svatého Otce, neboť ruka chudoby dotkla se mne.“ Oni však řekli jemu: „Chudoba tvá i s tebou budiž zatracena. Nevejdeš, dokavad neodevzdáš poslední groš. Nato chudý kněz odešel a prodal vše, co měl. A vrátiv se dal nejdříve hlídačům a potom kardinálům. Ti však pra- 178
Strana 179
EVANGELIUM O HRABIVOSTI ŘÍMSKÉ KURIE PODLE MARKY STŘÍBRA vili jemu: „Copak je tohle pro tak mnohé?“ I vyhodili ho ven a on vyšed plakal hořce. Tehdy přišel jakýsi biskup, hamižník blahobytný, který se za vzpoury dopustil vraždy a byl velmi bohat. Kardiná- lové slyšíce to řekli: „Blahoslavený, kdo přichází ve jménu zlata a stříbra.“ A onen biskup otevřev své poklady, nej- prve dal strážcům, potom kardinálům. Avšak komoří a kancléř očekávali, že dostanou více. Dal totiž jednomu každému po deseti hřivnách. Uslyšev svatý Otec, že kardinálové a služebníci dostali od biskupa přemnoho darů, onemocněl na smrt. Když pak slyšel onen biskup, že papež onemocněl, poslal mu pro- jimadlo v podobě zlata a stříbra. I uzdravil se člověk ten, vzdal chválu zlatu a stříbru a políbil ho řka: „Příteli, dobře jsi přišel.“ Kardinálové odpověděli: „Tento člo- věk vpravdě spravedlivý jest.“Papež jim odpověděl: „O cokoli požádá ve jménu mém, staniž se jemu." A sedě na trůně, na vrcholku, který sluje hrabivost, pravil kardinálům: „Blahoslavení boháči, neboť oni nasy- ceni budou. Blahoslavení majetní, neboť oni nebudou bez majetku. Blahoslavení, kdož mají peníze, neboť jejich jest kurie římská. Běda však tomu, kdo peněz nemá. Bylo by záhodno, aby žernov osličí zavěšen byl na hrdlo jeho a on uvržen do hlubin mořských. Bděte, aby vás nikdo neošálil prázdnými slovy. Kdož mají, ať mají, a kdož nemají, ať oslepnou. A kdokoli bude ochoten dáti vám peníze, toho " přiveďte ke mně! Kardinálové pravili: „Toto vše zachováváme od svého mládí.“ Nato jim řekl papež: „Amen, amen, pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl. To uchovejte v paměti. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste tak, jako já přijímám, i vy dary přijímali.“ 179
EVANGELIUM O HRABIVOSTI ŘÍMSKÉ KURIE PODLE MARKY STŘÍBRA vili jemu: „Copak je tohle pro tak mnohé?“ I vyhodili ho ven a on vyšed plakal hořce. Tehdy přišel jakýsi biskup, hamižník blahobytný, který se za vzpoury dopustil vraždy a byl velmi bohat. Kardiná- lové slyšíce to řekli: „Blahoslavený, kdo přichází ve jménu zlata a stříbra.“ A onen biskup otevřev své poklady, nej- prve dal strážcům, potom kardinálům. Avšak komoří a kancléř očekávali, že dostanou více. Dal totiž jednomu každému po deseti hřivnách. Uslyšev svatý Otec, že kardinálové a služebníci dostali od biskupa přemnoho darů, onemocněl na smrt. Když pak slyšel onen biskup, že papež onemocněl, poslal mu pro- jimadlo v podobě zlata a stříbra. I uzdravil se člověk ten, vzdal chválu zlatu a stříbru a políbil ho řka: „Příteli, dobře jsi přišel.“ Kardinálové odpověděli: „Tento člo- věk vpravdě spravedlivý jest.“Papež jim odpověděl: „O cokoli požádá ve jménu mém, staniž se jemu." A sedě na trůně, na vrcholku, který sluje hrabivost, pravil kardinálům: „Blahoslavení boháči, neboť oni nasy- ceni budou. Blahoslavení majetní, neboť oni nebudou bez majetku. Blahoslavení, kdož mají peníze, neboť jejich jest kurie římská. Běda však tomu, kdo peněz nemá. Bylo by záhodno, aby žernov osličí zavěšen byl na hrdlo jeho a on uvržen do hlubin mořských. Bděte, aby vás nikdo neošálil prázdnými slovy. Kdož mají, ať mají, a kdož nemají, ať oslepnou. A kdokoli bude ochoten dáti vám peníze, toho " přiveďte ke mně! Kardinálové pravili: „Toto vše zachováváme od svého mládí.“ Nato jim řekl papež: „Amen, amen, pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl. To uchovejte v paměti. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste tak, jako já přijímám, i vy dary přijímali.“ 179
Strana 180
DOSLOV Čtenář, který bude pročítat tento výbor satir, parodií a veršů moralisujících, zastaví se jistě u faktu, že převážná část těchto skladeb tepe především středověkou církev, správněji řečeno její vysoké představitele, zatím co ostatní representanty středověké feudální moci (nižší i vyšší šlechtu, měštanskou honoraci atd.) postihují satiry o mnoho méně. Tento dojem nemá původ v záměrném výběru. S tímto faktem se setká každý, kdo se hlouběji zabývá středověkou tvorbou. Satira zachycuje a nejlépe zrcadlí tvář doby. Je-li krotká, kárá vady jednotlivců i celku, poukazuje na zjevy nená- ležité a usiluje zjednat nápravu. Je-li ostrá, pak chce do- konce bořit a odklízet věci špatné, aby se mohly postavit lepší, dokonalejší. Usiluje o změnu společenského řádu. Satira vzniká z neshody mezi ideálem a skutečností, kterou básník hořce pociťuje. Proto je kořeněna vtipem, humo- rem, ironií, sarkasmem. Satira, v níž se vždycky společenské napětí zračilo nej- více, měla i ve středověku své Voltairy, kteří stáli v opo- sici proti církvi a jejímu uspořádání a proti současnému společenskému řádu. Proč tomu tak bylo, nevysvětluje nikdo lépe než Bedřich Engels, jenž říká: „Středověk se vyvinul na úplném úhoru. Stará ci- vilisace, stará filosofie, politika a právní věda byly smeteny, aby se ve všem začalo od počátku. Křesťan- ství a pár polozbořených měst, v nichž zanikla veškerá stará civilisace, to bylo jediné, co se převzalo z trosek zašlého starého světa. Následek byl, že se jako na všech původních vývojových stupních kněží zmoc- 180
DOSLOV Čtenář, který bude pročítat tento výbor satir, parodií a veršů moralisujících, zastaví se jistě u faktu, že převážná část těchto skladeb tepe především středověkou církev, správněji řečeno její vysoké představitele, zatím co ostatní representanty středověké feudální moci (nižší i vyšší šlechtu, měštanskou honoraci atd.) postihují satiry o mnoho méně. Tento dojem nemá původ v záměrném výběru. S tímto faktem se setká každý, kdo se hlouběji zabývá středověkou tvorbou. Satira zachycuje a nejlépe zrcadlí tvář doby. Je-li krotká, kárá vady jednotlivců i celku, poukazuje na zjevy nená- ležité a usiluje zjednat nápravu. Je-li ostrá, pak chce do- konce bořit a odklízet věci špatné, aby se mohly postavit lepší, dokonalejší. Usiluje o změnu společenského řádu. Satira vzniká z neshody mezi ideálem a skutečností, kterou básník hořce pociťuje. Proto je kořeněna vtipem, humo- rem, ironií, sarkasmem. Satira, v níž se vždycky společenské napětí zračilo nej- více, měla i ve středověku své Voltairy, kteří stáli v opo- sici proti církvi a jejímu uspořádání a proti současnému společenskému řádu. Proč tomu tak bylo, nevysvětluje nikdo lépe než Bedřich Engels, jenž říká: „Středověk se vyvinul na úplném úhoru. Stará ci- vilisace, stará filosofie, politika a právní věda byly smeteny, aby se ve všem začalo od počátku. Křesťan- ství a pár polozbořených měst, v nichž zanikla veškerá stará civilisace, to bylo jediné, co se převzalo z trosek zašlého starého světa. Následek byl, že se jako na všech původních vývojových stupních kněží zmoc- 180
Strana 181
DOSLOV nili monopolu intelektuálního vzdělání, a tím dostalo vzdělání samo podstatně theologický ráz. V rukou kněží zůstaly politika a právnictví, stejně jako všechny ostatní vědy, pouhými odvětvími theologie a byly pěs- továny podle stejných zásad, jaké platily v theologii. Církevní dogmata byla zároveň politickými axiomaty a citáty z bible měly u každého soudního dvora moc zákona. I když se vytvořil zvláštní právnický stav, zůsta- la právní věda ještě dlouho pod poručnictvím theologie. A tato svrchovanost theologie v celé oblasti intelektu- ální činnosti byla zároveň nutným důsledkem posta- vení církve jako nejobecnějšího shrnutí a sankce teh- dejšího feudálního panství. Je jasné, že se tím všechny všeobecně vyslovené útoky proti feudalismu musely stát především útoky proti církvi, všechny revoluční, společenské a poli- tické doktriny musely být zároveň a převážně theolo- gickým kacířstvím. Aby tehdejší společenské poměry přestaly být nedotknutelné, bylo třeba strhnout jejich svatozář. A tak i satira českého původu Viri fratres servi dei tepe sice nešvary i v ostatních společenských vrstvách a v ostat- ních povoláních, avšak mniši, preláti a římský dvůr mají i zde přednost. Není na tom nic divného. Římská církev prožívala ve středověku dobu nejhlubšího mravního úpadku. Její čelní představitelé žili rozmařile, bujelo svatokupectví, vydě- račství, úplatkářství a všechny tyto a jiné a jiné nepravosti nalézaly živnou půdu i u nižšího kleru. Ti, kdož usilovali o nápravu, nabrousili si pero k satirickým výtvorům. Látky měli dost. Kromě jmenovaných nepravostí církevních hod- nostářů poutal pozornost satiriků houževnatý zápas mezi 181
DOSLOV nili monopolu intelektuálního vzdělání, a tím dostalo vzdělání samo podstatně theologický ráz. V rukou kněží zůstaly politika a právnictví, stejně jako všechny ostatní vědy, pouhými odvětvími theologie a byly pěs- továny podle stejných zásad, jaké platily v theologii. Církevní dogmata byla zároveň politickými axiomaty a citáty z bible měly u každého soudního dvora moc zákona. I když se vytvořil zvláštní právnický stav, zůsta- la právní věda ještě dlouho pod poručnictvím theologie. A tato svrchovanost theologie v celé oblasti intelektu- ální činnosti byla zároveň nutným důsledkem posta- vení církve jako nejobecnějšího shrnutí a sankce teh- dejšího feudálního panství. Je jasné, že se tím všechny všeobecně vyslovené útoky proti feudalismu musely stát především útoky proti církvi, všechny revoluční, společenské a poli- tické doktriny musely být zároveň a převážně theolo- gickým kacířstvím. Aby tehdejší společenské poměry přestaly být nedotknutelné, bylo třeba strhnout jejich svatozář. A tak i satira českého původu Viri fratres servi dei tepe sice nešvary i v ostatních společenských vrstvách a v ostat- ních povoláních, avšak mniši, preláti a římský dvůr mají i zde přednost. Není na tom nic divného. Římská církev prožívala ve středověku dobu nejhlubšího mravního úpadku. Její čelní představitelé žili rozmařile, bujelo svatokupectví, vydě- račství, úplatkářství a všechny tyto a jiné a jiné nepravosti nalézaly živnou půdu i u nižšího kleru. Ti, kdož usilovali o nápravu, nabrousili si pero k satirickým výtvorům. Látky měli dost. Kromě jmenovaných nepravostí církevních hod- nostářů poutal pozornost satiriků houževnatý zápas mezi 181
Strana 182
DOSLOV mocí duchovní a světskou, hašteření mezi duchovenstvem světským a řádovým, zápas mezi jednotlivými řády a jejich nadměrné rozmnožování, přesídlení papežského dvora do Avignonu (tři papežové na trůně), zkrátka: nejhlubší roz- por mezi stavem, jaký by měl být a jaký byl. Tyto věci jsou obecně známy. A jestliže satiry skládali i sami duchovní (a mnohdy i vysocí hodnostáři), pak ne- máme nejmenšího důvodu, abychom jim nevěřili a aby- chom se snažili poměry v středověké církvi stůj co stůj idealisovat. Skladatelé těchto satir byli dojista lidé ušlech- tilí a pokrokoví, kteří usilovali o nápravu v hlavě i v údech a byli předchůdci velikých církevních a náboženských re- formátorů. Nejvíce stížností se dochovalo na hrabivost a ziskuchti- vost římské kurie. I náš kronikář Petr Žitavský, opat kláš- tera na Zbraslavi, uvádí ve své Kronice, kn. II, kap. 22, známý středověký verš: Curia Romana non pascit oves sine lana (římský dvůr nepase ovečky bez vlny) a dále s trpkostí zaznamenává: Tentýž biskup ostříhán jsa o veškeré rouno svých peněz, opět se vrátiv, počal jiné vlny hledati, aby se mu nedostalo, že by zůstal o pouhém a čistém rozumu. To vím, pokud má kdo co dávati, že kurie římská dovoluje mu státi při sobě, ale když se nenalezne, co by dal, tehdy dovoluje člověku odchod a návrat do vlasti atd. A nebyly to ani v naší dochované tvorbě ojedinělé stesky. Všechny středověké skladby jsou jich plny. A tře- baže všechny ty stížnosti nevyzněly vždy tak silně, jako povzdech Gualtera (Waltera) Castellionského (Biskupové, opati, papež, patriarcha, 182
DOSLOV mocí duchovní a světskou, hašteření mezi duchovenstvem světským a řádovým, zápas mezi jednotlivými řády a jejich nadměrné rozmnožování, přesídlení papežského dvora do Avignonu (tři papežové na trůně), zkrátka: nejhlubší roz- por mezi stavem, jaký by měl být a jaký byl. Tyto věci jsou obecně známy. A jestliže satiry skládali i sami duchovní (a mnohdy i vysocí hodnostáři), pak ne- máme nejmenšího důvodu, abychom jim nevěřili a aby- chom se snažili poměry v středověké církvi stůj co stůj idealisovat. Skladatelé těchto satir byli dojista lidé ušlech- tilí a pokrokoví, kteří usilovali o nápravu v hlavě i v údech a byli předchůdci velikých církevních a náboženských re- formátorů. Nejvíce stížností se dochovalo na hrabivost a ziskuchti- vost římské kurie. I náš kronikář Petr Žitavský, opat kláš- tera na Zbraslavi, uvádí ve své Kronice, kn. II, kap. 22, známý středověký verš: Curia Romana non pascit oves sine lana (římský dvůr nepase ovečky bez vlny) a dále s trpkostí zaznamenává: Tentýž biskup ostříhán jsa o veškeré rouno svých peněz, opět se vrátiv, počal jiné vlny hledati, aby se mu nedostalo, že by zůstal o pouhém a čistém rozumu. To vím, pokud má kdo co dávati, že kurie římská dovoluje mu státi při sobě, ale když se nenalezne, co by dal, tehdy dovoluje člověku odchod a návrat do vlasti atd. A nebyly to ani v naší dochované tvorbě ojedinělé stesky. Všechny středověké skladby jsou jich plny. A tře- baže všechny ty stížnosti nevyzněly vždy tak silně, jako povzdech Gualtera (Waltera) Castellionského (Biskupové, opati, papež, patriarcha, 182
Strana 183
DOSLOV chce-li peněz dosáhnout, každý zločin spáchá), přece jen podobné nářky byly až příliš časté. Vždyť podle neznámého autora byli úplatnými nejen nejvyšší hod- nostáři kurie (Jednotlivce vítá Řím, jednotlivců jmění — římský dvůr nic jiného než tržiště není; tam lze koupit od vládců jakákoli práva, tam bohatství hromada spory urovnává), nýbrž i vrátní, o nichž rovněž často čteme záznamy nikoli lichotivé: Chci jak chudý chudým dát toto naučení: Chtějí-li být u brány bití ušetřeni, nechať k vrátným důvěru nikdy nechovají, jestli dovnitř bez darů v úmyslu jít mají. A jestliže satirik poznal, že vrátný baží po darech, písař, kancléř baží, kardinály blaží dar, papeže dar blaží, 183
DOSLOV chce-li peněz dosáhnout, každý zločin spáchá), přece jen podobné nářky byly až příliš časté. Vždyť podle neznámého autora byli úplatnými nejen nejvyšší hod- nostáři kurie (Jednotlivce vítá Řím, jednotlivců jmění — římský dvůr nic jiného než tržiště není; tam lze koupit od vládců jakákoli práva, tam bohatství hromada spory urovnává), nýbrž i vrátní, o nichž rovněž často čteme záznamy nikoli lichotivé: Chci jak chudý chudým dát toto naučení: Chtějí-li být u brány bití ušetřeni, nechať k vrátným důvěru nikdy nechovají, jestli dovnitř bez darů v úmyslu jít mají. A jestliže satirik poznal, že vrátný baží po darech, písař, kancléř baží, kardinály blaží dar, papeže dar blaží, 183
Strana 184
DOSLOV a e se nelze zachovat, i když těmhle dáš a dáš i těm, dáváš do třetice, a když už jsi dosti dal, chtějí čím dál více, co mu jiného zbývalo, než aby jizlivě prohlásil: Do Ríma se vydejte, peněženky tlusté, v Římě znají léčiti, hned jste štíhlé, zkuste! Týž neznámý satirik se také pokusil vysvětliti slovo „pa- pež“: Proto papež říká se, chcem-li dobře chápat: všecičko, co jiný má, sám že touží spapat. Satirou kritisující a bojovnou se proslavil především Walter Castellionský, jeden z nejvýznačnějších básníků a zá- roveň učenců v 12. stol. Poznal i Řím a jeho zkažené mravy (satira č. 8). Jeho rozsáhlé dílo Alexandreis proniklo v různých úpravách a obměnách snad do všech národních literatur evropských. Zabýval se i tvorbou lyrickou, avšak nejvýznačnější část jeho básnické tvorby zahrnují satiry. Dochází k poznání, že se na světě vede dobře jen špatným lidem, všude vládne nepravost nebo peníze, a kořen to- hoto zla je nutno spatřovat především v prelátech: není snad nepravosti, jíž by se váhali dopustit. Dovedli by 184
DOSLOV a e se nelze zachovat, i když těmhle dáš a dáš i těm, dáváš do třetice, a když už jsi dosti dal, chtějí čím dál více, co mu jiného zbývalo, než aby jizlivě prohlásil: Do Ríma se vydejte, peněženky tlusté, v Římě znají léčiti, hned jste štíhlé, zkuste! Týž neznámý satirik se také pokusil vysvětliti slovo „pa- pež“: Proto papež říká se, chcem-li dobře chápat: všecičko, co jiný má, sám že touží spapat. Satirou kritisující a bojovnou se proslavil především Walter Castellionský, jeden z nejvýznačnějších básníků a zá- roveň učenců v 12. stol. Poznal i Řím a jeho zkažené mravy (satira č. 8). Jeho rozsáhlé dílo Alexandreis proniklo v různých úpravách a obměnách snad do všech národních literatur evropských. Zabýval se i tvorbou lyrickou, avšak nejvýznačnější část jeho básnické tvorby zahrnují satiry. Dochází k poznání, že se na světě vede dobře jen špatným lidem, všude vládne nepravost nebo peníze, a kořen to- hoto zla je nutno spatřovat především v prelátech: není snad nepravosti, jíž by se váhali dopustit. Dovedli by 184
Strana 185
DOSLOV prodat i Krista. V jejich stopách jde i nižší klerus a ani laikové nejsou o nic lepší, následujíce své vůdce. Vzdělání a učenost jsou v naprostém opovržení. Peníze vládnou světem, takže je obava, že se blíží konec světa. Básník sám líčí pak v jiné satiře příchod Antikrista. Walterovy satiry byly rozšířeny a opisovány ve všech evropských zemích, i u nás, a byly napodobovány. Jen u malé části středověkých skladeb známe jejich autory. Jinak jde vesměs o skladby anonymní. Mezi autory známými, s nimiž se v našem výboru setkáváme, je kromě Waltera ještě Primas, Archipoeta a Nigellus (o něm viz níže). Primas, mistr Hugo z Orléans (žil asi 1093—1160), velmi učený a zcestovalý. Psal epigramy, básně lyrické, satiry a invektivy a užíval rozměrů metrických (hexametrů s vnitřními rýmy, jež mistrně ovládal; říkáme jim hexa- metry leoninské) i uhlazených veršů přízvučných. Po celý středověk kolovalo mnoho historek o jeho pohotovosti a vtipném reagování na danou situaci a zprávy ty i jeho verše se dostaly i do Čech a byly zaznamenány písařem Oldřichem Křížem z Telče. Menší rozmanitost, avšak dokonalejší básnické zpra- cování se projevuje v básních, jež se dochovaly pod jmé- nem Archipoetovým. Archipoeta, rex poetarum (král bá- sníků), je největší a nejnadanější básník 12. stol. Vyniká nad Primata citem a myšlenkovou prohloubeností. Ne- víme však, kdo se pod jménem Archipoetovým tají, ani které byl národnosti. A nevíme ani mnoho o jeho životě, kromě toho, co se dovídáme z fragmentů celé jeho tvorby, pocházející z let 1161—1165. Jako ukázku otiskujeme jeho " proslulou „Zpověď“ Tam, kde se satira pocitovala jako zbraň slabá a málo 185
DOSLOV prodat i Krista. V jejich stopách jde i nižší klerus a ani laikové nejsou o nic lepší, následujíce své vůdce. Vzdělání a učenost jsou v naprostém opovržení. Peníze vládnou světem, takže je obava, že se blíží konec světa. Básník sám líčí pak v jiné satiře příchod Antikrista. Walterovy satiry byly rozšířeny a opisovány ve všech evropských zemích, i u nás, a byly napodobovány. Jen u malé části středověkých skladeb známe jejich autory. Jinak jde vesměs o skladby anonymní. Mezi autory známými, s nimiž se v našem výboru setkáváme, je kromě Waltera ještě Primas, Archipoeta a Nigellus (o něm viz níže). Primas, mistr Hugo z Orléans (žil asi 1093—1160), velmi učený a zcestovalý. Psal epigramy, básně lyrické, satiry a invektivy a užíval rozměrů metrických (hexametrů s vnitřními rýmy, jež mistrně ovládal; říkáme jim hexa- metry leoninské) i uhlazených veršů přízvučných. Po celý středověk kolovalo mnoho historek o jeho pohotovosti a vtipném reagování na danou situaci a zprávy ty i jeho verše se dostaly i do Čech a byly zaznamenány písařem Oldřichem Křížem z Telče. Menší rozmanitost, avšak dokonalejší básnické zpra- cování se projevuje v básních, jež se dochovaly pod jmé- nem Archipoetovým. Archipoeta, rex poetarum (král bá- sníků), je největší a nejnadanější básník 12. stol. Vyniká nad Primata citem a myšlenkovou prohloubeností. Ne- víme však, kdo se pod jménem Archipoetovým tají, ani které byl národnosti. A nevíme ani mnoho o jeho životě, kromě toho, co se dovídáme z fragmentů celé jeho tvorby, pocházející z let 1161—1165. Jako ukázku otiskujeme jeho " proslulou „Zpověď“ Tam, kde se satira pocitovala jako zbraň slabá a málo 185
Strana 186
DOSLOV účinná, sáhlo se k parodii, která podržuje všechny vlast- nosti satiry a ještě je stupňuje, zesiluje. Ve středověku do- sáhla parodie svého vrcholu. Nezasvěceného čtenáře velmi překvapí a udiví způsob, jak se parodie tvořily, co vše se parodovalo. Nuže: za podklad k parodiím sloužily nejen výroky církevních Otců, kuriální dekrety, papežské bully, kostelní písně, obřady, hymny, modlitby, zpověď, pašije atd., nýbrž i Písmo a mše. Je to na první pohled těžko pochopitelné. A celý problém se ještě zvětší, dodáme-li, že „opovážlivci“, kteří parodo- vali Písmo, byli především sami kněží. Ptáme se, jak je to možné. Ale vysvětlení není nijak těžké. Středověký člověk znal Písmo velmi dobře, tím spíše je pak znali vzdělanci, kteří měli styl bible v krvi. Satirik, který chtěl pokárat nenasytnost římské kurie, o kteréžto vlastnosti se mnohý a mnohý na vlastní kůži přesvědčil, užil citátů z Písma, a to takových, které byly běžné i lai- kům. Tak na př. vyňal větu z evangelia sv. Lukáše o zá- koníku, který vstal, a pokoušeje Krista, pravil: „Mistře, co mám činit, abych získal život věčný?“ Kristus mu od- pověděl: „Co jest psáno v Zákoně? Kterak tam čteš?“ Zákoník dal správnou odpověď: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, i ze vší duše své, i ze vší síly své, a bližního svého jako sebe samého.“ Ježíš ho pochválil: „Správně jsi odpověděl. To čiň a živ budeš. V parodii, jejíž text jest jedním z nejstarších (11. stol.) a nadepsán v rukopisech Evangelium secundum marcam argenti (evangelium podle marky stříbra), vyzní pak celé místo takto: (Kardinálové se otázali papeže:) „Pane, co máme činit, abychom získali peníze?“ Papež jim odpověděl: „Co jest psáno v Zákoně? Kterak tam čteš? Milovati budeš zlato 186
DOSLOV účinná, sáhlo se k parodii, která podržuje všechny vlast- nosti satiry a ještě je stupňuje, zesiluje. Ve středověku do- sáhla parodie svého vrcholu. Nezasvěceného čtenáře velmi překvapí a udiví způsob, jak se parodie tvořily, co vše se parodovalo. Nuže: za podklad k parodiím sloužily nejen výroky církevních Otců, kuriální dekrety, papežské bully, kostelní písně, obřady, hymny, modlitby, zpověď, pašije atd., nýbrž i Písmo a mše. Je to na první pohled těžko pochopitelné. A celý problém se ještě zvětší, dodáme-li, že „opovážlivci“, kteří parodo- vali Písmo, byli především sami kněží. Ptáme se, jak je to možné. Ale vysvětlení není nijak těžké. Středověký člověk znal Písmo velmi dobře, tím spíše je pak znali vzdělanci, kteří měli styl bible v krvi. Satirik, který chtěl pokárat nenasytnost římské kurie, o kteréžto vlastnosti se mnohý a mnohý na vlastní kůži přesvědčil, užil citátů z Písma, a to takových, které byly běžné i lai- kům. Tak na př. vyňal větu z evangelia sv. Lukáše o zá- koníku, který vstal, a pokoušeje Krista, pravil: „Mistře, co mám činit, abych získal život věčný?“ Kristus mu od- pověděl: „Co jest psáno v Zákoně? Kterak tam čteš?“ Zákoník dal správnou odpověď: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, i ze vší duše své, i ze vší síly své, a bližního svého jako sebe samého.“ Ježíš ho pochválil: „Správně jsi odpověděl. To čiň a živ budeš. V parodii, jejíž text jest jedním z nejstarších (11. stol.) a nadepsán v rukopisech Evangelium secundum marcam argenti (evangelium podle marky stříbra), vyzní pak celé místo takto: (Kardinálové se otázali papeže:) „Pane, co máme činit, abychom získali peníze?“ Papež jim odpověděl: „Co jest psáno v Zákoně? Kterak tam čteš? Milovati budeš zlato 186
Strana 187
DOSLOV a stříbro z celého srdce svého i z celé duše své a boháče jako " sebe samého. To čiň a živ budeš. Nikdo nemůže popřít, že parodista s úmyslným zamě- řením na komický účin dosáhl toho, co chtěl, zvláště když evangelium pokračovalo dalšími pozměněnými citáty a vy- vrcholilo papežovým kredem: „...Blahoslavení, kdož mají peníze, neboť jejich jest kurie římská. Běda však tomu, kdo peněz nemá. Bylo by záhodno, aby žernov osličí zavěšen byl na hrdlo jeho a on uvržen do hlubin " mořských . .. Bylo by zcela pochybené, kdyby někdo chtěl v těchto parodiích vidět tendenci protináboženskou nebo znesvě- cování Písma. O nic takového parodistovi nešlo. Vždyť podobné parodie si u nás zapisoval i Oldřich Kříž z Telče, o jehož orthodoxnosti a oddanosti Rímu nelze nijak po- chybovat. Pravý požitek z četby těchto středověkých skladeb paro- distických může mít ovšem jen čtenář, který při četbě pozná, které místo z bible nebo z klasických autorů, církevních Otců a pod. bylo parodováno, k čemu zaměřil parodista svůj výsměch a v čem jest komičnost parodovaného místa. Někdy je velmi snadné poznat parodistův úmysl, na př. v parodii evangelia, jindy (jde-li o místa nebo citáty méně známé) je to již těžší. Z úsporných důvodů nebylo však možno v poznámkách upozornit u každého jednotlivého případu na text, který jest parodován. Ve středověku se však setkáváme s ještě ostřejším lite- rárním projevem, než jest satira a parodie, to jest s pam- fletem. A nejrozšířenějším středověkým pamfletem byla Apocalypsis Goliae (asi z 12. stol.) V jádře je v ní parodo- váno Zjevení sv. Jana, ale drastické výrazy i obrazy i ge- neralisování a neuvedení ani jediné světlé stránky má 187
DOSLOV a stříbro z celého srdce svého i z celé duše své a boháče jako " sebe samého. To čiň a živ budeš. Nikdo nemůže popřít, že parodista s úmyslným zamě- řením na komický účin dosáhl toho, co chtěl, zvláště když evangelium pokračovalo dalšími pozměněnými citáty a vy- vrcholilo papežovým kredem: „...Blahoslavení, kdož mají peníze, neboť jejich jest kurie římská. Běda však tomu, kdo peněz nemá. Bylo by záhodno, aby žernov osličí zavěšen byl na hrdlo jeho a on uvržen do hlubin " mořských . .. Bylo by zcela pochybené, kdyby někdo chtěl v těchto parodiích vidět tendenci protináboženskou nebo znesvě- cování Písma. O nic takového parodistovi nešlo. Vždyť podobné parodie si u nás zapisoval i Oldřich Kříž z Telče, o jehož orthodoxnosti a oddanosti Rímu nelze nijak po- chybovat. Pravý požitek z četby těchto středověkých skladeb paro- distických může mít ovšem jen čtenář, který při četbě pozná, které místo z bible nebo z klasických autorů, církevních Otců a pod. bylo parodováno, k čemu zaměřil parodista svůj výsměch a v čem jest komičnost parodovaného místa. Někdy je velmi snadné poznat parodistův úmysl, na př. v parodii evangelia, jindy (jde-li o místa nebo citáty méně známé) je to již těžší. Z úsporných důvodů nebylo však možno v poznámkách upozornit u každého jednotlivého případu na text, který jest parodován. Ve středověku se však setkáváme s ještě ostřejším lite- rárním projevem, než jest satira a parodie, to jest s pam- fletem. A nejrozšířenějším středověkým pamfletem byla Apocalypsis Goliae (asi z 12. stol.) V jádře je v ní parodo- váno Zjevení sv. Jana, ale drastické výrazy i obrazy i ge- neralisování a neuvedení ani jediné světlé stránky má 187
Strana 188
DOSLOV všechny znaky pamfletu. Apocalypsis se dochovala skoro v sedmdesáti rukopisech, byla mezi prvními básněmi, k je- jichž rozšíření posloužilo i mladé tiskařské umění, a kromě toho se až do 17. stol. stále opisovala. V Apocalypse jsou uváděni hříchové duchovního stavu, kde ovšem zcela podle chápání středověkého má primát ve všech hříších především hierarchie a pak — mniši. I na tuto nepochybně žákovskou skladbu se musíme dívat očima doby jejího vzniku a velebení. Našemu vkusu dnes již nevyhovuje, ale přesto je víc než pouhým dobo- vým dokumentem. Její skladatel byl obratným veršovcem a měl dobrý pozorovací smysl — srovnej na př. líčení hostiny mnichů — třebaže přílišný schematismus básně dává tušit školský prach. Podobné přesně rozvržené skladby bývají často jen stylistickým cvičením adeptů středověké učenosti. A ještě o jedné středověké zvláštnosti se musíme zmínit: o dáblových dopisech, adresovaných papeži a duchoven- stvu. Byly to do jisté míry výhružné anonymní dopisy. Jejich skladatel sáhl k pohrůžce dáblem a pekelnými tresty těm, kteří se příliš odchýlili od cesty ctnosti a spravedl- nosti. A není pochyby, že zhýralý a často i zločinný prelát se přece jen zachvěl a začal uvažovat sám o sobě, když našel na dveřích připevněný dáblův dopis, v němž mu kníže pekel slibuje svou nepomíjející přízeň a líčí, jak pěkně teplé místečko mu připraví, až se jednou rozžehná s tímto světem a dostane se pod moc dáblům. Přechodem k satirám veselým a humorným je Speculum stultorum (Zrcadlo hlupáků) mnicha a později kněze Ni- gella. Je namířeno proti přemrštěným ctižádostivcům, kteří se dopouštějí mnoha pošetilostí a hloupostí, ale pod- statnou částí této skladby jsou vážné úvahy zklamaného 188
DOSLOV všechny znaky pamfletu. Apocalypsis se dochovala skoro v sedmdesáti rukopisech, byla mezi prvními básněmi, k je- jichž rozšíření posloužilo i mladé tiskařské umění, a kromě toho se až do 17. stol. stále opisovala. V Apocalypse jsou uváděni hříchové duchovního stavu, kde ovšem zcela podle chápání středověkého má primát ve všech hříších především hierarchie a pak — mniši. I na tuto nepochybně žákovskou skladbu se musíme dívat očima doby jejího vzniku a velebení. Našemu vkusu dnes již nevyhovuje, ale přesto je víc než pouhým dobo- vým dokumentem. Její skladatel byl obratným veršovcem a měl dobrý pozorovací smysl — srovnej na př. líčení hostiny mnichů — třebaže přílišný schematismus básně dává tušit školský prach. Podobné přesně rozvržené skladby bývají často jen stylistickým cvičením adeptů středověké učenosti. A ještě o jedné středověké zvláštnosti se musíme zmínit: o dáblových dopisech, adresovaných papeži a duchoven- stvu. Byly to do jisté míry výhružné anonymní dopisy. Jejich skladatel sáhl k pohrůžce dáblem a pekelnými tresty těm, kteří se příliš odchýlili od cesty ctnosti a spravedl- nosti. A není pochyby, že zhýralý a často i zločinný prelát se přece jen zachvěl a začal uvažovat sám o sobě, když našel na dveřích připevněný dáblův dopis, v němž mu kníže pekel slibuje svou nepomíjející přízeň a líčí, jak pěkně teplé místečko mu připraví, až se jednou rozžehná s tímto světem a dostane se pod moc dáblům. Přechodem k satirám veselým a humorným je Speculum stultorum (Zrcadlo hlupáků) mnicha a později kněze Ni- gella. Je namířeno proti přemrštěným ctižádostivcům, kteří se dopouštějí mnoha pošetilostí a hloupostí, ale pod- statnou částí této skladby jsou vážné úvahy zklamaného 188
Strana 189
DOSLOV a neštěstím postiženého osla Burnella o úpadku římské církve a jejích představitelů. Příčina útrap všech, ta hlavní a největší ze všech, věru je kurie římská . . . Myslím, že od vrchu hlavy až dolů k chodidlu nohy v celé kurii římské nezbývá zdravého nic, říká Nigellus a pokračuje v nářku nad ostatními špatnostmi světa, jež spatřuje též v příliš velikém počtu mnišských řádů. Nicméně Nigellův osel Burnellus pomýšlí na zalo- žení dalšího — vlastního řádu, v němž by byly jen výhody řádů ostatních. I oblíbené staročeské sváry (Podkoní a žák, Svár vody s vínem atd.) čerpaly látku z latinských předloh a přejímaly i jejich formu, což snadno pozná čtenář u dvou ukázek „hádání vody s vínem“. Stranou ostatních ukázek našeho výboru stojí paro- distické verše o celibátu, kde pod humornou formou vy- cítíme skrytý sociální tón. Báseň je ze začátku 13. století, kdy církev naléhala na přísné dodržování zákazu kněžského manželství. Postižení kněží se na sněmu brání a vznášejí protest proti tomuto požadavku. Thema ani výraz nás nesmí překvapit, neboť středověk byl in eroticis otevře- nější a drsnější, než jak jsme zvyklí se naň dívat. Víme dobře, že tyto satirické skladby, i když byly psány latinsky, takže nemohly působit na prosté, neškolené čte- náře, přece jen dovedly vzbudit značnou nevoli postiže- ných představitelů církevní hierarchie. Skladateli těchto satir, namířených proti zlořádům v církvi, se zabývaly i církevní sněmy, na nichž se vyhlašoval nesmiřitelný boj proti potulným studentům-vagantům, neboť církevní 189
DOSLOV a neštěstím postiženého osla Burnella o úpadku římské církve a jejích představitelů. Příčina útrap všech, ta hlavní a největší ze všech, věru je kurie římská . . . Myslím, že od vrchu hlavy až dolů k chodidlu nohy v celé kurii římské nezbývá zdravého nic, říká Nigellus a pokračuje v nářku nad ostatními špatnostmi světa, jež spatřuje též v příliš velikém počtu mnišských řádů. Nicméně Nigellův osel Burnellus pomýšlí na zalo- žení dalšího — vlastního řádu, v němž by byly jen výhody řádů ostatních. I oblíbené staročeské sváry (Podkoní a žák, Svár vody s vínem atd.) čerpaly látku z latinských předloh a přejímaly i jejich formu, což snadno pozná čtenář u dvou ukázek „hádání vody s vínem“. Stranou ostatních ukázek našeho výboru stojí paro- distické verše o celibátu, kde pod humornou formou vy- cítíme skrytý sociální tón. Báseň je ze začátku 13. století, kdy církev naléhala na přísné dodržování zákazu kněžského manželství. Postižení kněží se na sněmu brání a vznášejí protest proti tomuto požadavku. Thema ani výraz nás nesmí překvapit, neboť středověk byl in eroticis otevře- nější a drsnější, než jak jsme zvyklí se naň dívat. Víme dobře, že tyto satirické skladby, i když byly psány latinsky, takže nemohly působit na prosté, neškolené čte- náře, přece jen dovedly vzbudit značnou nevoli postiže- ných představitelů církevní hierarchie. Skladateli těchto satir, namířených proti zlořádům v církvi, se zabývaly i církevní sněmy, na nichž se vyhlašoval nesmiřitelný boj proti potulným studentům-vagantům, neboť církevní 189
Strana 190
DOSLOV kruhy právě tyto studenty pokládaly za autory těchto skladeb. Obecné jméno Golias, jímž byli vaganti označo- váni, představovalo ve své době symbol potulného stu- denta, který má jakési vzdělání a ostrý jazyk, jehož užívá k pranýřování tehdejších málo utěšených poměrů v stře- dověké církvi. Po pravdě tomu bylo jinak, satiry nepsali vaganti, nýbrž žáci usedlí a někdy již hotoví a vysoce postavení, ale to nijak nevadí, abychom zde necitovali rozhořčenou stíž- nost, kterou pronesl papežský legát, pozdější biskup Gi- raldus a zároveň jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 12. století, ve svém díle Speculum ecclesiae právě proti těmto skladatelům satir, označovaným obecně jménem Golias: Také jakýsi příživník, jménem Golias, který je za našich dnů neslavně proslulý pro svou žravost a taškařiny a který by se spíše měl nazývati Gulias, poněvadž se veskrze oddává jen obžerství a opilství, tož tento příživník, dostatečně vzdě- laný, ale mravů prašpatných a vznešenými naukami ne- pěstěný, vyvrhl ze sebe právě tak nestoudně jako nepro- zřetelně už častěji velký počet básní jak metrických, tak rytmických, namířených proti papeži a proti římskému dvoru... Na jiném místě Giraldus říká: „Kdyby církev užívala proti hříšníkům i tělesných trestů, pak by takový sklada- tel zasloužil nejen být oběšen, nýbrž dokonce upálen, a svolává naň hněv Boží. Domníváme se, že náš výbor, první v slovanských lite- raturách, poskytne přehled satirické tvorby středověké, že přispěje k objasnění středověké problematiky a že vyplní nejednu mezeru v naší literatuře a snad i mezeru politickou 190
DOSLOV kruhy právě tyto studenty pokládaly za autory těchto skladeb. Obecné jméno Golias, jímž byli vaganti označo- váni, představovalo ve své době symbol potulného stu- denta, který má jakési vzdělání a ostrý jazyk, jehož užívá k pranýřování tehdejších málo utěšených poměrů v stře- dověké církvi. Po pravdě tomu bylo jinak, satiry nepsali vaganti, nýbrž žáci usedlí a někdy již hotoví a vysoce postavení, ale to nijak nevadí, abychom zde necitovali rozhořčenou stíž- nost, kterou pronesl papežský legát, pozdější biskup Gi- raldus a zároveň jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 12. století, ve svém díle Speculum ecclesiae právě proti těmto skladatelům satir, označovaným obecně jménem Golias: Také jakýsi příživník, jménem Golias, který je za našich dnů neslavně proslulý pro svou žravost a taškařiny a který by se spíše měl nazývati Gulias, poněvadž se veskrze oddává jen obžerství a opilství, tož tento příživník, dostatečně vzdě- laný, ale mravů prašpatných a vznešenými naukami ne- pěstěný, vyvrhl ze sebe právě tak nestoudně jako nepro- zřetelně už častěji velký počet básní jak metrických, tak rytmických, namířených proti papeži a proti římskému dvoru... Na jiném místě Giraldus říká: „Kdyby církev užívala proti hříšníkům i tělesných trestů, pak by takový sklada- tel zasloužil nejen být oběšen, nýbrž dokonce upálen, a svolává naň hněv Boží. Domníváme se, že náš výbor, první v slovanských lite- raturách, poskytne přehled satirické tvorby středověké, že přispěje k objasnění středověké problematiky a že vyplní nejednu mezeru v naší literatuře a snad i mezeru politickou 190
Strana 191
DOSLOV v tom smyslu, jak o tom mluví opět B. Engels, když píše o lidech, kteří nevidí v bojích, jimž podlehl středověk, nic víc než prudké politické hašteření. Středověké satiry mají zpravidla charakter třídního uvě- domění i boje za dokonalejší společenský řád, neboť správně viděly jednu z příčin všeho zla, na níž se velkou měrou podílela římská kurie a zbohatlé a rozmařilé vysoké duchovenstvo, jež nikdy nešlo s lidem a nedbalo jeho dobra. Rudolf Mertlík Radovan Krátký 191
DOSLOV v tom smyslu, jak o tom mluví opět B. Engels, když píše o lidech, kteří nevidí v bojích, jimž podlehl středověk, nic víc než prudké politické hašteření. Středověké satiry mají zpravidla charakter třídního uvě- domění i boje za dokonalejší společenský řád, neboť správně viděly jednu z příčin všeho zla, na níž se velkou měrou podílela římská kurie a zbohatlé a rozmařilé vysoké duchovenstvo, jež nikdy nešlo s lidem a nedbalo jeho dobra. Rudolf Mertlík Radovan Krátký 191
Strana 192
POZNÁMKY (Číslice pod názvem jednotlivých satir odkazuje na pořadové číslo v Seznamu edic a literatury, kde je uveden pramen, podle něhož byl pořízen překlad nebo jehož bylo použito k vysvětlivkám.) Rozhovor Hojnosti s lakomcem (1) Podáváme pokus o překlad volnější, neboť doslovný překlad při zachování rozměru originálu (daktylský hexametr) by ubral básni na živosti. Částečná volnost a změna formy je ovšem přípustná jen tam, kde je to odůvodněné a účelné. S pranýřováním lakomců a lakoty se setkáváme již v nejstarších literaturách všech národů. (V římské literatuře na př. u Horatia.) Báseň otištěna v Lidových novinách 27. 7. 1950. O úplatnosti církevních soudů (1) První báseň ve sbírce Carmina Burana, značně vyumělkovaná: anafory, aliterace, annominatio, fig. etym., slovní hříčky (manus- munus), ohlasy klas. autorů, parodie bible, v posledních 4 verších slovní hříčka s názvy pádů. (O nich vykládá Lehmann, Parodie, str. 75 n.) Zde i v jiných satirách: Vocativus = ten, kdo na soud zve; accusativus = ten, kdo žaluje; ablativus — ten, kdo bere dary a dává se podplácet (soudce); dativus = ten, kdo na podplácení peníze půj- čuje nebo sám podplácí; genitivus spojován s genitalia. Poslední 4 verše, nikoli snadné k porozumění, vykládá komentátor CB takto: Soudcové, svedeni podplácením, dopouštějí se nestoudnosti (soudí nespravedlivě) a odměny, takto hříšně získané, užívají k ukájení svých choutek. Originál: Tale fedus hodie defedat et inficit nostros ablativos, qui absorbent vivos, moti per dativos movent genitivos. 192
POZNÁMKY (Číslice pod názvem jednotlivých satir odkazuje na pořadové číslo v Seznamu edic a literatury, kde je uveden pramen, podle něhož byl pořízen překlad nebo jehož bylo použito k vysvětlivkám.) Rozhovor Hojnosti s lakomcem (1) Podáváme pokus o překlad volnější, neboť doslovný překlad při zachování rozměru originálu (daktylský hexametr) by ubral básni na živosti. Částečná volnost a změna formy je ovšem přípustná jen tam, kde je to odůvodněné a účelné. S pranýřováním lakomců a lakoty se setkáváme již v nejstarších literaturách všech národů. (V římské literatuře na př. u Horatia.) Báseň otištěna v Lidových novinách 27. 7. 1950. O úplatnosti církevních soudů (1) První báseň ve sbírce Carmina Burana, značně vyumělkovaná: anafory, aliterace, annominatio, fig. etym., slovní hříčky (manus- munus), ohlasy klas. autorů, parodie bible, v posledních 4 verších slovní hříčka s názvy pádů. (O nich vykládá Lehmann, Parodie, str. 75 n.) Zde i v jiných satirách: Vocativus = ten, kdo na soud zve; accusativus = ten, kdo žaluje; ablativus — ten, kdo bere dary a dává se podplácet (soudce); dativus = ten, kdo na podplácení peníze půj- čuje nebo sám podplácí; genitivus spojován s genitalia. Poslední 4 verše, nikoli snadné k porozumění, vykládá komentátor CB takto: Soudcové, svedeni podplácením, dopouštějí se nestoudnosti (soudí nespravedlivě) a odměny, takto hříšně získané, užívají k ukájení svých choutek. Originál: Tale fedus hodie defedat et inficit nostros ablativos, qui absorbent vivos, moti per dativos movent genitivos. 192
Strana 193
POZNÁMKY Kohout, vzor duchovních (8, částečně i 3) Píseň tato byla rozšířena po celé Evropě. V rukopise leningrad- ském i třeboňském se dostala do sbírky žákovské poesie, ač je zcela jiného rázu. U du Mérila (Poésies populaires latines du moyen-âge, Paříž 1847) otištěn text delší. Rady této všichni dbejme: Vino s vodou nemíchejme! (9) Báseň, přičítaná v Kronice fratris Salimbene Primátovi, je otištěna tamže na str. 430 n. Řadí se k nesčetným středověkým „svárům“, z nichž Svár vody s vínem patří mezi nejoblíbenější a nejrozšířenější. Z 29 strof básně, vzniklé na rozhraní 12. a 13. stol., je v CB (vydání Schmellerovo) otištěno jen 11 a půl slohy. Celý text uveřejnil du Méril (Poésies inédites du moyen-âge, Paříž 1854), ale toto dílo není ani v jediné z našich univ. knihoven. Thematem se této veselé skladbě podobá jiné, mnohem delší „hádání“ (v našem výboru č. 14), podle něhož byl zpracován staročeský Svár vody s vínem. (Nejno- věji ho vydal Václavek —Šajner v Knize satir, Praha 1950.) Lest a podvod vládnou všude (13) Viz Doslov, str. 181. Všechno je převrácené (1) 6 Podobný námět najdeme v satiře Walterově (v našem výboru č. 12) a v protistudentské satiře českého původu, začínající Olim sustulerunt ... a nadepsané Carmen de scolaribus (rkp. vyšebrodský 31 a universitní VI. C. 22). Carmen de sc. je skladba dosud neznámá. Zmiňuje se o ní jen Nejedlý (Počátky husitského zpěvu, Praha 1907, str. 140), ale sotva ji lze klásti do doby Husovy. Již také Rehoř neslavně ...: míněn proslulý papež Řehoř IX. (1227—1241), autor dila Corpus iuris canonici. — Jeronym, Au- gustin, Benedikt, círk. Otcové. — V masném krámě: na trhu, na ve- řejnosti. — Lia—Rachel, Marie—Marta bývají v středověké tvorbě často kladeny vedle sebe. (Gen. 29, 16n.: Měl pak Lában dvě dcery; 13 Písně žáků 193
POZNÁMKY Kohout, vzor duchovních (8, částečně i 3) Píseň tato byla rozšířena po celé Evropě. V rukopise leningrad- ském i třeboňském se dostala do sbírky žákovské poesie, ač je zcela jiného rázu. U du Mérila (Poésies populaires latines du moyen-âge, Paříž 1847) otištěn text delší. Rady této všichni dbejme: Vino s vodou nemíchejme! (9) Báseň, přičítaná v Kronice fratris Salimbene Primátovi, je otištěna tamže na str. 430 n. Řadí se k nesčetným středověkým „svárům“, z nichž Svár vody s vínem patří mezi nejoblíbenější a nejrozšířenější. Z 29 strof básně, vzniklé na rozhraní 12. a 13. stol., je v CB (vydání Schmellerovo) otištěno jen 11 a půl slohy. Celý text uveřejnil du Méril (Poésies inédites du moyen-âge, Paříž 1854), ale toto dílo není ani v jediné z našich univ. knihoven. Thematem se této veselé skladbě podobá jiné, mnohem delší „hádání“ (v našem výboru č. 14), podle něhož byl zpracován staročeský Svár vody s vínem. (Nejno- věji ho vydal Václavek —Šajner v Knize satir, Praha 1950.) Lest a podvod vládnou všude (13) Viz Doslov, str. 181. Všechno je převrácené (1) 6 Podobný námět najdeme v satiře Walterově (v našem výboru č. 12) a v protistudentské satiře českého původu, začínající Olim sustulerunt ... a nadepsané Carmen de scolaribus (rkp. vyšebrodský 31 a universitní VI. C. 22). Carmen de sc. je skladba dosud neznámá. Zmiňuje se o ní jen Nejedlý (Počátky husitského zpěvu, Praha 1907, str. 140), ale sotva ji lze klásti do doby Husovy. Již také Rehoř neslavně ...: míněn proslulý papež Řehoř IX. (1227—1241), autor dila Corpus iuris canonici. — Jeronym, Au- gustin, Benedikt, círk. Otcové. — V masném krámě: na trhu, na ve- řejnosti. — Lia—Rachel, Marie—Marta bývají v středověké tvorbě často kladeny vedle sebe. (Gen. 29, 16n.: Měl pak Lában dvě dcery; 13 Písně žáků 193
Strana 194
POZNÁMKY jméno starší Lía, a jméno mladší Ráchel. Než Lía měla oči mdlé, ale Ráchel byla pěkné postavy a krásné tváři... Vida pak Hospodin, že Lía nemá lásky, otevřel život její; a Ráchel nechal neplodné. — Luk. 10, 38 n.: I stalo se, když šli, že on (= Kristus) všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého. A ta měla sestru jménem Marii, kterážto seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho. — Cato, míněn M. Porcius Cato (Censorius), muž přísných mravů, vzor starořímské prostoty, spisovatel a řečník. Zemřel r. 149 př. Kr. — Lucretia, vzor počestné ženy. Vláda peněz (2) Jako snad žádný středověký satirik neušetřil vysokého kleru a kurie, tak ani obecný úpadek mravů, vláda špatnosti a peněz ne- zůstaly bez povšimnutí. Dochovaly se četné skladby, v nichž se pranýřuje přílišná honba za penězi. Walterova satira se liší od ostat- ních hlavně svým refrénem. Kdo chce přijít až k papeži, o kůži mu přitom běží (2 a částečně též 1) Tato satira, vzniklá v druhé pol. 12. stol., přičítaná K. Streckrem Walterovi a proslulá svým začátkem Propter Sion, je jednim z nej- rozšířenějších středověkých útoků proti lakotě římské kurie, jejíž mravní zkázu plasticky předvádí. Dochovala se v celé řadě rkp., i u nás v rkp. univ. knihovny 449. Leccos v ní je nám dnes již nejasné. Nevíme, kdo byl míněn Pi- látem (Spuriem, Janem?), na kterého kardinála se vztahovala strofa 14, kdo byl označen krycím jménem Franco, uváděným i v jiných skladbách. To všechno však dobře věděli současníci nebo návštěv- níci Říma. Postup myšlenek: Musím oplakávat mravní zkázu Říma. Řím se nyní, jak jsem se sám přesvědčil, podobá rozbouřenému moři se známými úskalími Skyllou a Charybdou, se Sirénami a nebezpečnými mělčinami (Syrtami). Psi kolem Skylly jsou advokáti kurie, Charybdis je dvorní kancelář, Sirény jsou kardinálové, nazvaní předtím námoř- ními loupežníky, nebez pečná skaliska jsou vrátní a bohyní toho moře, které má jen dva přístavy, je svatá Peněženka. Ale raději umlknu, abych sám v té záplavě špatnosti neutonul. 8 194
POZNÁMKY jméno starší Lía, a jméno mladší Ráchel. Než Lía měla oči mdlé, ale Ráchel byla pěkné postavy a krásné tváři... Vida pak Hospodin, že Lía nemá lásky, otevřel život její; a Ráchel nechal neplodné. — Luk. 10, 38 n.: I stalo se, když šli, že on (= Kristus) všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého. A ta měla sestru jménem Marii, kterážto seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho. — Cato, míněn M. Porcius Cato (Censorius), muž přísných mravů, vzor starořímské prostoty, spisovatel a řečník. Zemřel r. 149 př. Kr. — Lucretia, vzor počestné ženy. Vláda peněz (2) Jako snad žádný středověký satirik neušetřil vysokého kleru a kurie, tak ani obecný úpadek mravů, vláda špatnosti a peněz ne- zůstaly bez povšimnutí. Dochovaly se četné skladby, v nichž se pranýřuje přílišná honba za penězi. Walterova satira se liší od ostat- ních hlavně svým refrénem. Kdo chce přijít až k papeži, o kůži mu přitom běží (2 a částečně též 1) Tato satira, vzniklá v druhé pol. 12. stol., přičítaná K. Streckrem Walterovi a proslulá svým začátkem Propter Sion, je jednim z nej- rozšířenějších středověkých útoků proti lakotě římské kurie, jejíž mravní zkázu plasticky předvádí. Dochovala se v celé řadě rkp., i u nás v rkp. univ. knihovny 449. Leccos v ní je nám dnes již nejasné. Nevíme, kdo byl míněn Pi- látem (Spuriem, Janem?), na kterého kardinála se vztahovala strofa 14, kdo byl označen krycím jménem Franco, uváděným i v jiných skladbách. To všechno však dobře věděli současníci nebo návštěv- níci Říma. Postup myšlenek: Musím oplakávat mravní zkázu Říma. Řím se nyní, jak jsem se sám přesvědčil, podobá rozbouřenému moři se známými úskalími Skyllou a Charybdou, se Sirénami a nebezpečnými mělčinami (Syrtami). Psi kolem Skylly jsou advokáti kurie, Charybdis je dvorní kancelář, Sirény jsou kardinálové, nazvaní předtím námoř- ními loupežníky, nebez pečná skaliska jsou vrátní a bohyní toho moře, které má jen dva přístavy, je svatá Peněženka. Ale raději umlknu, abych sám v té záplavě špatnosti neutonul. 8 194
Strana 195
POZNÁMKY Celá satira svědčí o tom, že její skladatel znal dobře Písmo. Jsou v ní četné narážky na Starý i Nový Zákon, někdy s úmyslem paro- dovat. Tak hned začátek básně je ohlasem Is. 62, 1 n.: Propter Sion non tacebo ... Pro Sion nebudu mlčeti, a pro Jeruzalém neupokojím se, dokavadž nevyjde jako blesk spravedlnost jeho a dokavadž spa- sení jeho jako pochodně hořeti nebude. — Crassus, známý římský boháč. — Scylla, nebezpečné úskalí v úžině messinské, zosobněné jako mořská obluda obklopená psy; Charybdis, nebezpečný vír v úžině sicilské naproti Skylle, zosobněný v hltavou mořskou obludu. — Gelasius I., papež (492—96). — Vaše zem nás uvítala: týká se asi církevního koncilu v Toursu 1163, kdy papež Alexan- der III. byl ve Francii (1162—65). — Pilátem ho všichni zvou: nevíme, kdo je míněn. (V jiných rkp. je uváděn Johannes nebo Spurius.) — Petr z Pavie byl určen za biskupa v Mettách (1171), ale svůj úřad ne- nastoupil. — Alexander III., papež (1159—81). Kázání Archipoetovo (5) Archipoeta, geniální básník 12. stol., složil parodistickou for- mou veselé kázání a pronáší je před biskupy shromážděnými na hostině. Na začátku je kázání zdánlivě vážné (probírají se v něm hlavní zásady křesťanského učení), ale nakonec se s humorem do- chází k očekávanému závěru, že štědrost je královnou všech ctností. V závěrečné prosbě parodie vrcholí. Podáváme jen ukázku ve vol- nějším překladu, určeném pro divadelní hru. 9 Ejhle, člověk! (10) Začátek básně v orig. (Ecce, homo!) se týká evangelia Janova (19, 5), kdy Pilát vyvádí Ježíše trním korunovaného a oděného v na- chovém plášti a ukazuje ho zástupu se slovy: Ejhle, člověk! Ne- známý skladatel paroduje velmi směle své utrpení, kdy musí prosit u dveří církevního hodnostáře o košili a oděv, neboť nemá peníze, které jsou mu jinak nejvyšším bohem. Neméně smělý je i závěr, poukazující na štědrou odměnu v nebi. 10 195
POZNÁMKY Celá satira svědčí o tom, že její skladatel znal dobře Písmo. Jsou v ní četné narážky na Starý i Nový Zákon, někdy s úmyslem paro- dovat. Tak hned začátek básně je ohlasem Is. 62, 1 n.: Propter Sion non tacebo ... Pro Sion nebudu mlčeti, a pro Jeruzalém neupokojím se, dokavadž nevyjde jako blesk spravedlnost jeho a dokavadž spa- sení jeho jako pochodně hořeti nebude. — Crassus, známý římský boháč. — Scylla, nebezpečné úskalí v úžině messinské, zosobněné jako mořská obluda obklopená psy; Charybdis, nebezpečný vír v úžině sicilské naproti Skylle, zosobněný v hltavou mořskou obludu. — Gelasius I., papež (492—96). — Vaše zem nás uvítala: týká se asi církevního koncilu v Toursu 1163, kdy papež Alexan- der III. byl ve Francii (1162—65). — Pilátem ho všichni zvou: nevíme, kdo je míněn. (V jiných rkp. je uváděn Johannes nebo Spurius.) — Petr z Pavie byl určen za biskupa v Mettách (1171), ale svůj úřad ne- nastoupil. — Alexander III., papež (1159—81). Kázání Archipoetovo (5) Archipoeta, geniální básník 12. stol., složil parodistickou for- mou veselé kázání a pronáší je před biskupy shromážděnými na hostině. Na začátku je kázání zdánlivě vážné (probírají se v něm hlavní zásady křesťanského učení), ale nakonec se s humorem do- chází k očekávanému závěru, že štědrost je královnou všech ctností. V závěrečné prosbě parodie vrcholí. Podáváme jen ukázku ve vol- nějším překladu, určeném pro divadelní hru. 9 Ejhle, člověk! (10) Začátek básně v orig. (Ecce, homo!) se týká evangelia Janova (19, 5), kdy Pilát vyvádí Ježíše trním korunovaného a oděného v na- chovém plášti a ukazuje ho zástupu se slovy: Ejhle, člověk! Ne- známý skladatel paroduje velmi směle své utrpení, kdy musí prosit u dveří církevního hodnostáře o košili a oděv, neboť nemá peníze, které jsou mu jinak nejvyšším bohem. Neméně smělý je i závěr, poukazující na štědrou odměnu v nebi. 10 195
Strana 196
POZNÁMKY 11 Proti lakotě (8) Satira pocházející patrně z okruhu Walterova, u nás dobře známá, je bezpečně doložena již od poč. 13. stol. V rkp. Blažka z Dobřan je k ní připojeno ještě 10 strof, jež se nevyskytují v žádném jiném rkp., ani našem, ani cizím, a lze tedy předpokládat, že jde o výtvor domácí. (Začínají: Universi audiant, que sum iam dicturus.) 12 O úpadku studia a mravů (2) Srov. poznámku k sat. 6. Proto ten, jenž hoden je.. .: pověstný mudrc Diogenes. 13 Nářek nad darovaným pláštěm (6) Báseň je připisována Primátovi. — Podáváme překlad volnější, určený pro divadlo. (Otištěno v Lid. novinách 31. 12. 1950.) Svár vody s vínem (12) Toto „hádání“ se dochovalo v nesčetných rkp. cizích a několika našich a bylo vzorem našemu staročeskému skladateli. (Viz pozn. k sat. 4.) V pražském univ. rkp. 1482 je báseň přičítána Primátovi. Tak je tomu i jinde, patrně neprávem. Jiné rukopisy ji připisují Walterovi Mapovi. Skladatel je dosud neznámý. Obě strany (víno a voda) se snaží citáty z Písma dokázat svou nadřaděnost. Rukopisy poskytují čtení velmi odlišná, text je často značně porušen, smysl ne vždy jasný; i bylo by třeba srovnat vše- chny rukopisy a pořídit kritické vydání této proslulé satiry. Náš pře- klad vypouští strofy, jež se zatím pro zmatenost textovou nedají uspokojivě rozluštit. Rovněž odkazy na příslušná místa v Písmu opomíjíme. 14 15 Proti prelátům (2) Satira útočí proti těm, kdož spravují církev a mají být všem ostat- ním vzorem. Vynikají však nikoli v ctnostech, nýbrž ve všech hří- ších a špatnostech. Mirreus, míněn sv. Mikuláš. 196
POZNÁMKY 11 Proti lakotě (8) Satira pocházející patrně z okruhu Walterova, u nás dobře známá, je bezpečně doložena již od poč. 13. stol. V rkp. Blažka z Dobřan je k ní připojeno ještě 10 strof, jež se nevyskytují v žádném jiném rkp., ani našem, ani cizím, a lze tedy předpokládat, že jde o výtvor domácí. (Začínají: Universi audiant, que sum iam dicturus.) 12 O úpadku studia a mravů (2) Srov. poznámku k sat. 6. Proto ten, jenž hoden je.. .: pověstný mudrc Diogenes. 13 Nářek nad darovaným pláštěm (6) Báseň je připisována Primátovi. — Podáváme překlad volnější, určený pro divadlo. (Otištěno v Lid. novinách 31. 12. 1950.) Svár vody s vínem (12) Toto „hádání“ se dochovalo v nesčetných rkp. cizích a několika našich a bylo vzorem našemu staročeskému skladateli. (Viz pozn. k sat. 4.) V pražském univ. rkp. 1482 je báseň přičítána Primátovi. Tak je tomu i jinde, patrně neprávem. Jiné rukopisy ji připisují Walterovi Mapovi. Skladatel je dosud neznámý. Obě strany (víno a voda) se snaží citáty z Písma dokázat svou nadřaděnost. Rukopisy poskytují čtení velmi odlišná, text je často značně porušen, smysl ne vždy jasný; i bylo by třeba srovnat vše- chny rukopisy a pořídit kritické vydání této proslulé satiry. Náš pře- klad vypouští strofy, jež se zatím pro zmatenost textovou nedají uspokojivě rozluštit. Rovněž odkazy na příslušná místa v Písmu opomíjíme. 14 15 Proti prelátům (2) Satira útočí proti těm, kdož spravují církev a mají být všem ostat- ním vzorem. Vynikají však nikoli v ctnostech, nýbrž ve všech hří- ších a špatnostech. Mirreus, míněn sv. Mikuláš. 196
Strana 197
POZNÁMKY Úplatný Šimon (1) Satira se obrací proti rozbujelé simonii, to jest svatokupectví, a proti ostatním zlořádům uvolněné morálky církevních hodnostářů. 16 Zpověď Archipoetova 17 (5) Básník vtipně paroduje církevní zpověď a vyznává se svému me- cenáši Reinaldovi z hříchů, z nichž uvádí tři nejzávažnější, to jest přílišné holdování lásce, hru v kostky a pití. První z hříchů lze omluvit Archipoetovým mládím a poslední dva jsou podmínkou jeho básnické činnosti: nemůže psát, má-li hlad a žízeň. Básník, hrdý na své umění a nadání, stává se nakonec z obžalovaného žalobcem: není o nic horší než služebníci Reinaldovi, od nichž byl obviněn, neboť se k svým hříchům přiznává a lituje jich, kdežto oni hřeší právě tak jako on, ale přitom jsou pokrytci, poněvadž se dělají lep- šími, než jsou. Za třináctou slohu, která končí slovy: číšník s vodou mísí (str. 79), bývá v některých rkp. vkládáno ještě těchto šest sloh, které však patří do jiné básně Archipoetovy a teprve později byly zařazeny do Zpovědi: Někteří se z básníků veřejnosti straní, vyberou si skrytý kout pro klid k svému psaní, potí se, bdí, studují, nepracují málo, nevytvoří dílo však, jež by za řeč stálo. Postí se a napijí takých pěvců davy, při se straní veřejných, hluku ulic, vřavy; aby dílo napsali, jež by věčně žilo, umírají úsilím, dřív než skončí dílo. 197
POZNÁMKY Úplatný Šimon (1) Satira se obrací proti rozbujelé simonii, to jest svatokupectví, a proti ostatním zlořádům uvolněné morálky církevních hodnostářů. 16 Zpověď Archipoetova 17 (5) Básník vtipně paroduje církevní zpověď a vyznává se svému me- cenáši Reinaldovi z hříchů, z nichž uvádí tři nejzávažnější, to jest přílišné holdování lásce, hru v kostky a pití. První z hříchů lze omluvit Archipoetovým mládím a poslední dva jsou podmínkou jeho básnické činnosti: nemůže psát, má-li hlad a žízeň. Básník, hrdý na své umění a nadání, stává se nakonec z obžalovaného žalobcem: není o nic horší než služebníci Reinaldovi, od nichž byl obviněn, neboť se k svým hříchům přiznává a lituje jich, kdežto oni hřeší právě tak jako on, ale přitom jsou pokrytci, poněvadž se dělají lep- šími, než jsou. Za třináctou slohu, která končí slovy: číšník s vodou mísí (str. 79), bývá v některých rkp. vkládáno ještě těchto šest sloh, které však patří do jiné básně Archipoetovy a teprve později byly zařazeny do Zpovědi: Někteří se z básníků veřejnosti straní, vyberou si skrytý kout pro klid k svému psaní, potí se, bdí, studují, nepracují málo, nevytvoří dílo však, jež by za řeč stálo. Postí se a napijí takých pěvců davy, při se straní veřejných, hluku ulic, vřavy; aby dílo napsali, jež by věčně žilo, umírají úsilím, dřív než skončí dílo. 197
Strana 198
POZNÁMKY Každému dá příroda dar svůj, jak se sluší: já bych nikdy nemoh psát, když mě žízeň kruší; s malým chlapcem, mám-li hlad, v půtce prohru sklidím — proto hlad a žízeň já na smrt nenávidím. Každému dá příroda dar svůj, jejž má míti: já vždy musím, mám-li psát, dobré víno píti. Po víně, jež skrývají v sklepě sudy vinné, po takovém mocněji řeč mi proudem plyne. Píši verše takové, jaké víno piji Lze snad s lačným žaludkem tvořit poesii? Nevalné je ceny to, co kdy lačný píši; Ovidia překonám, mám-li plnou číši. Nikdy mi duch tvořivý nebyl půjčen k dílu, dokud i můj žaludek nenačerpal sílu. Když však Bakchus zavládne v temeni mé hlavy, verše Foebus vnuká mi nehynoucí slávy. Plnit příkaz Venušin: oddávat se lásce. — Kdo mešká v Pavii: Pavia, severoitalské město, proslulé ve středověku neřestným živo- 198
POZNÁMKY Každému dá příroda dar svůj, jak se sluší: já bych nikdy nemoh psát, když mě žízeň kruší; s malým chlapcem, mám-li hlad, v půtce prohru sklidím — proto hlad a žízeň já na smrt nenávidím. Každému dá příroda dar svůj, jejž má míti: já vždy musím, mám-li psát, dobré víno píti. Po víně, jež skrývají v sklepě sudy vinné, po takovém mocněji řeč mi proudem plyne. Píši verše takové, jaké víno piji Lze snad s lačným žaludkem tvořit poesii? Nevalné je ceny to, co kdy lačný píši; Ovidia překonám, mám-li plnou číši. Nikdy mi duch tvořivý nebyl půjčen k dílu, dokud i můj žaludek nenačerpal sílu. Když však Bakchus zavládne v temeni mé hlavy, verše Foebus vnuká mi nehynoucí slávy. Plnit příkaz Venušin: oddávat se lásce. — Kdo mešká v Pavii: Pavia, severoitalské město, proslulé ve středověku neřestným živo- 198
Strana 199
POZNÁMKY tem. — Hippolytos, cudný syn Théseův, odmítl nástrahy své ma- cechy Faidry, za což byl od ní osočen a otcem proklet. Některé strofy z Archipoety jsou známy čtenářům z Jiráskova F. L. Věka v překladu Thámově. Otiskujeme pro zajímavé srovnání celý Thámův překlad (Básně v řeči vázané, vydání Brtníkovo v Ottově Světové knihovně, č. 1240—42, Praha 1916): Já sem si již umínil v hospodě umříti, Při mé smrti u huby musím vino míti, By řekli, kdyby měli Anjelé přijíti, Bože tomu pijáku rač milostiv býti! Smysl každý bez vína ve mně hned vysýchá, Srdce vínem napité k nebesám pospíchá, Mne víno z kterékoli hospody víc píchá, Než co češník knížecí čistou vodou míchá. Každý jest již k něčemu přirozeně veden, Já nikdy nemohu spát, když nejsem najeden, Lačného by mne mohl přemoct chlapec jeden, Na hlad, žízeň nevražím, jako na soudný den. Takové verše dělám, jaké víno cítím, Ani psáti nemohu, leč až se nasýtím, Ani i to zač stojí, co píši před pitím, Po piti však ve verších i Názona chytím. Nepůsobí ve mně duch prorocký své hnutí, Leč když plné břicho mám, a když mi jde k chuti, Když u prostřed mozku Bachus má své sednutí, Tak Cházon do mne vjede, a zázraky kutí. V poslední sloze se obrací básník známým středověkým příslo- vím (parcere subiectis scit nobilis ira leonis, dovede šlechetný lev i ve hněvu poddaných šetřit) na vládce jednotlivých krajů (knížata) i na vládce celých zemí, kteří byli v družině Reinaldově. O Zpovědi Archipoetově, tomto nejdokonalejším básnickém ztě- lesnění „vagantského“ života a jeho ideálů, krásně říká Vilikovský, 199
POZNÁMKY tem. — Hippolytos, cudný syn Théseův, odmítl nástrahy své ma- cechy Faidry, za což byl od ní osočen a otcem proklet. Některé strofy z Archipoety jsou známy čtenářům z Jiráskova F. L. Věka v překladu Thámově. Otiskujeme pro zajímavé srovnání celý Thámův překlad (Básně v řeči vázané, vydání Brtníkovo v Ottově Světové knihovně, č. 1240—42, Praha 1916): Já sem si již umínil v hospodě umříti, Při mé smrti u huby musím vino míti, By řekli, kdyby měli Anjelé přijíti, Bože tomu pijáku rač milostiv býti! Smysl každý bez vína ve mně hned vysýchá, Srdce vínem napité k nebesám pospíchá, Mne víno z kterékoli hospody víc píchá, Než co češník knížecí čistou vodou míchá. Každý jest již k něčemu přirozeně veden, Já nikdy nemohu spát, když nejsem najeden, Lačného by mne mohl přemoct chlapec jeden, Na hlad, žízeň nevražím, jako na soudný den. Takové verše dělám, jaké víno cítím, Ani psáti nemohu, leč až se nasýtím, Ani i to zač stojí, co píši před pitím, Po piti však ve verších i Názona chytím. Nepůsobí ve mně duch prorocký své hnutí, Leč když plné břicho mám, a když mi jde k chuti, Když u prostřed mozku Bachus má své sednutí, Tak Cházon do mne vjede, a zázraky kutí. V poslední sloze se obrací básník známým středověkým příslo- vím (parcere subiectis scit nobilis ira leonis, dovede šlechetný lev i ve hněvu poddaných šetřit) na vládce jednotlivých krajů (knížata) i na vládce celých zemí, kteří byli v družině Reinaldově. O Zpovědi Archipoetově, tomto nejdokonalejším básnickém ztě- lesnění „vagantského“ života a jeho ideálů, krásně říká Vilikovský, 199
Strana 200
POZNÁMKY že se Zpověď stala vyznáním celých studentských generací pro svůj půvabný humor, jemuž je mládí vždy nakloněno. Přes četné změny, jimž podléhala při svém rozšíření, je to vskutku nejtypičtější a nej- trvalejší projev lidské i básnické konfese středověkého studenta. 18 Písnička o oslu (8) Jsou zachovány i parodie církevních obřadů (mše, kázání, po- žehnání, pohřby atd.), jakž svědčí naše ukázka. Tato skladba o oslu měla po celý středověk veliký ohlas v Německu, v Čechách a v Italii. Delší text než Feifalik uveřejnil F. Novati (Carmina medii aevi, Florencie 1883), ale ani tato publikace není v žádné z našich univ. knihoven. Otisk u Lehmanna, str. 234. 19 Za peníze všechno (10) I církevní výnosy (vyhlášky) byly parodovány. Zde ukázka z básně, složené kolem r. 1100 ve Francii. První 4 verše přejaty z jiné skladby. Viz Lehmann, str. 73 n. Otištěno v Lid. novinách 2. 12. 1950. 20 O příchodu Antikrista (2) Lidstvo již tak pokleslo, že je čas, aby je ovládl a zahubil Anti- krist. Jeho příchod líčí básník v mohutné visi. Kentauři: divý a obrovský kmen thessalský. Podle pozdější báje dvojtvaré obludy, půl člověka a půl koně. — Giganti: obři, kteří se odvážili boje s nebešťany, byli však Diem potřeni. — Trojhlavý pes: Cerberus (Kerberos), který hlídal vchod do podsvěti. — Alléktó, jedna z Furií. Druhé dvě se jmenovaly Tísifoné a Megaira, řecky sluly Erinye, čes. Lítice, Vzteklice. — Vzácný květ božích služebníků: zavražděný biskup Tomáš Becket. 21 Vyděračství vrátných (10) Rozumí se vyděračství vrátných v římské kurii, na něž čteme časté stesky. Chudý klerik, vrátivší se s nepořízenou z Říma, dává rady těm, kdož se do Říma teprve chystají. 200
POZNÁMKY že se Zpověď stala vyznáním celých studentských generací pro svůj půvabný humor, jemuž je mládí vždy nakloněno. Přes četné změny, jimž podléhala při svém rozšíření, je to vskutku nejtypičtější a nej- trvalejší projev lidské i básnické konfese středověkého studenta. 18 Písnička o oslu (8) Jsou zachovány i parodie církevních obřadů (mše, kázání, po- žehnání, pohřby atd.), jakž svědčí naše ukázka. Tato skladba o oslu měla po celý středověk veliký ohlas v Německu, v Čechách a v Italii. Delší text než Feifalik uveřejnil F. Novati (Carmina medii aevi, Florencie 1883), ale ani tato publikace není v žádné z našich univ. knihoven. Otisk u Lehmanna, str. 234. 19 Za peníze všechno (10) I církevní výnosy (vyhlášky) byly parodovány. Zde ukázka z básně, složené kolem r. 1100 ve Francii. První 4 verše přejaty z jiné skladby. Viz Lehmann, str. 73 n. Otištěno v Lid. novinách 2. 12. 1950. 20 O příchodu Antikrista (2) Lidstvo již tak pokleslo, že je čas, aby je ovládl a zahubil Anti- krist. Jeho příchod líčí básník v mohutné visi. Kentauři: divý a obrovský kmen thessalský. Podle pozdější báje dvojtvaré obludy, půl člověka a půl koně. — Giganti: obři, kteří se odvážili boje s nebešťany, byli však Diem potřeni. — Trojhlavý pes: Cerberus (Kerberos), který hlídal vchod do podsvěti. — Alléktó, jedna z Furií. Druhé dvě se jmenovaly Tísifoné a Megaira, řecky sluly Erinye, čes. Lítice, Vzteklice. — Vzácný květ božích služebníků: zavražděný biskup Tomáš Becket. 21 Vyděračství vrátných (10) Rozumí se vyděračství vrátných v římské kurii, na něž čteme časté stesky. Chudý klerik, vrátivší se s nepořízenou z Říma, dává rady těm, kdož se do Říma teprve chystají. 200
Strana 201
POZNÁMKY O prodejnosti římské kurie (1) Proslulá satira o prodejnosti a vyděračství římské kurie, zapsaná i u nás a označená nápisem Curia Romana non querit ovem sine lana (jindy bývá non curat, non pascit), římský dvůr nevyhledává (ne- stará se, nepase) ovce bez vlny (= chudé); tento verš je zapsán i v Kro- nice Petra Žitavského, kn. II, cap. 22. (Římský dvůr se neuchází o ovce, jimž vlna schází.) Umělou stavbou (množství slovních hří- ček, obrazů a ozdob), thematem a místy i výrazem se tato satira po- dobá satiře č. 8. Pro překladatele opravdový oříšek, jehož rozlousk- nutí je někdy nad lidské síly. Na př. 1. verš ze čtvrté strofy se nedá přeložit do žádného jazyka. Zní: Roma caput mundi est, sed nil capit mundum. Slovní hříčka mundus, svět a mundus, čistý. Tedy: Řím je hlavou světa, ale nic čistého nepřijímá. Ze spojky ale (sed) vidíme, že autor měl na mysli i význam zpodstatnělého adjektiva mundus, tedy: Řím je hlavou vší čistoty, ale nic čistého nepřijímá. Přeložit verš tak, aby v něm byl zachován význam podst. jména mundus a přídavného jména stejně znějícího, se sotva komu podaří. Ale i četné jiné slovní hříčky vyžadují dlouhého času a námahy, než se jakž takž dají na- podobit. Znovu si tu potvrzujeme, že jsou místa v jinojazyčných básních i próze, jež se opravdu kongeniálně přeložit nedají. Neboj se ni Tullia: míněn slavný římský řečník a spisovatel M. Tullius Cicero (106—43 př. Kr.). — Játra Tityova: mythický obr, jemuž supové v podsvětí užírali játra stále dorůstající. — Z kurie jde s rohy: to jest s „rohatou“ mitrou (jakožto vysoký církevní hod- nostář), neboť hodně zaplatil. Výňatek z této satiry otištěn v Lid. novinách 30. 7. 1950. 22 Zasedání kněží (3) Celý text této humorné parodistické skladby otiskl s četnými chy- bami Th. Wright (The latin poems commonly attributed to Walter Mapes, London, 1841) s názvem Consultatio sacerdotum, nikoli však podle dochovaných rukopisů, nýbrž podle spisu Flaciova (M. Fla- cius Illyricus : Varia doctorum piorumque virorum de corrupto ecclesiae statu poemata, Basileae 1556), a přiřadil ji k básním, přičí- taným Walterovi Mapovi. (Dochována ve zlomku i u nás.) Vydání Wrightovo není však ani v jediné z našich univ. kniho- 23 201
POZNÁMKY O prodejnosti římské kurie (1) Proslulá satira o prodejnosti a vyděračství římské kurie, zapsaná i u nás a označená nápisem Curia Romana non querit ovem sine lana (jindy bývá non curat, non pascit), římský dvůr nevyhledává (ne- stará se, nepase) ovce bez vlny (= chudé); tento verš je zapsán i v Kro- nice Petra Žitavského, kn. II, cap. 22. (Římský dvůr se neuchází o ovce, jimž vlna schází.) Umělou stavbou (množství slovních hří- ček, obrazů a ozdob), thematem a místy i výrazem se tato satira po- dobá satiře č. 8. Pro překladatele opravdový oříšek, jehož rozlousk- nutí je někdy nad lidské síly. Na př. 1. verš ze čtvrté strofy se nedá přeložit do žádného jazyka. Zní: Roma caput mundi est, sed nil capit mundum. Slovní hříčka mundus, svět a mundus, čistý. Tedy: Řím je hlavou světa, ale nic čistého nepřijímá. Ze spojky ale (sed) vidíme, že autor měl na mysli i význam zpodstatnělého adjektiva mundus, tedy: Řím je hlavou vší čistoty, ale nic čistého nepřijímá. Přeložit verš tak, aby v něm byl zachován význam podst. jména mundus a přídavného jména stejně znějícího, se sotva komu podaří. Ale i četné jiné slovní hříčky vyžadují dlouhého času a námahy, než se jakž takž dají na- podobit. Znovu si tu potvrzujeme, že jsou místa v jinojazyčných básních i próze, jež se opravdu kongeniálně přeložit nedají. Neboj se ni Tullia: míněn slavný římský řečník a spisovatel M. Tullius Cicero (106—43 př. Kr.). — Játra Tityova: mythický obr, jemuž supové v podsvětí užírali játra stále dorůstající. — Z kurie jde s rohy: to jest s „rohatou“ mitrou (jakožto vysoký církevní hod- nostář), neboť hodně zaplatil. Výňatek z této satiry otištěn v Lid. novinách 30. 7. 1950. 22 Zasedání kněží (3) Celý text této humorné parodistické skladby otiskl s četnými chy- bami Th. Wright (The latin poems commonly attributed to Walter Mapes, London, 1841) s názvem Consultatio sacerdotum, nikoli však podle dochovaných rukopisů, nýbrž podle spisu Flaciova (M. Fla- cius Illyricus : Varia doctorum piorumque virorum de corrupto ecclesiae statu poemata, Basileae 1556), a přiřadil ji k básním, přičí- taným Walterovi Mapovi. (Dochována ve zlomku i u nás.) Vydání Wrightovo není však ani v jediné z našich univ. kniho- 23 201
Strana 202
POZNÁMKY ven; překlad je proto pořízen podle textu, jejž publikovala O. Do- biaš-Roždestvenskaja v IX. sv. Les textes ... na str. 130—134. Teprve po dokončení překladu se nám podařilo získat Wrightovo vydání ze zahraničí. Dojde-li k dalšímu vydání našeho výboru, bude v něm podán překlad úplný. Sloha 17 je doplněna podle Lehmanna, Parodie, str. 161. Báseň vznikla patrně na počátku 13. stol., kdy církev (papež Ale- xander II. a Inocenc III.) opětně nařizovala přísně dodržování celi- bátu, zač bojovali již dříve papež Lev IX. (1049—54) a Rehoř VII. (1073—85). Jsou známy celkem tři skladby, v nichž se postižení kněží parodistickou formou brání proti církevnímu zákazu kněžského manželství. Všechny tři jsou si slovně i thematicky velmi podobné (někde je shoda úplná), takže je skoro jisté, že vznikly z jediné sa- tiry. Její rekonstrukce na základě srovnání a prozkoumání dochova- ných rkp. je velmi žádoucí. K těmto třem skladbám lze přičíst ještě jednu parodistickou báseň, dosud (pokud jsme mohli zjistit) nepublikovanou, v níž se líčí kon- cil patnácti kněžských konkubin, ohrožených ve své existenci týmž nařízením o dodržování kněžského celibátu. Báseň začíná: Alias dum synodum clerus celebraret a jeden její rkp. se dochoval i u nás (v archivu třeboňském). Vím, že zákon papežův znáte .. . jde o VI. canon papeže Klimenta I. (zemřel r. 100?), podle něhož kněz i biskup, pokud by již manželku měl, má si ji ponechat a nevyhánět ji s odkazem na náboženství. Vyžene-li ji, má být vyloučen z církve. — Četnými odkazy na Písmo, jež je vtipně parodováno, skladatel humorně dokazuje, že příkaz celibátu je těžko dodržet. 24 Proti lakomcům a ctižádostivcům (2) Jiskřivá satira na zkaženost světa. Tuto základní myšlenku autor neustále rozvádí a obměňuje, užívaje ironicky citátů z Písma i z klas. autorů starověkých. Touží, aby opět zavládly čest a spravedlnost, úcta k práci a vědění a aby vymizela honba za bohatstvím, za po- žitky a pochybnými zábavami. 202
POZNÁMKY ven; překlad je proto pořízen podle textu, jejž publikovala O. Do- biaš-Roždestvenskaja v IX. sv. Les textes ... na str. 130—134. Teprve po dokončení překladu se nám podařilo získat Wrightovo vydání ze zahraničí. Dojde-li k dalšímu vydání našeho výboru, bude v něm podán překlad úplný. Sloha 17 je doplněna podle Lehmanna, Parodie, str. 161. Báseň vznikla patrně na počátku 13. stol., kdy církev (papež Ale- xander II. a Inocenc III.) opětně nařizovala přísně dodržování celi- bátu, zač bojovali již dříve papež Lev IX. (1049—54) a Rehoř VII. (1073—85). Jsou známy celkem tři skladby, v nichž se postižení kněží parodistickou formou brání proti církevnímu zákazu kněžského manželství. Všechny tři jsou si slovně i thematicky velmi podobné (někde je shoda úplná), takže je skoro jisté, že vznikly z jediné sa- tiry. Její rekonstrukce na základě srovnání a prozkoumání dochova- ných rkp. je velmi žádoucí. K těmto třem skladbám lze přičíst ještě jednu parodistickou báseň, dosud (pokud jsme mohli zjistit) nepublikovanou, v níž se líčí kon- cil patnácti kněžských konkubin, ohrožených ve své existenci týmž nařízením o dodržování kněžského celibátu. Báseň začíná: Alias dum synodum clerus celebraret a jeden její rkp. se dochoval i u nás (v archivu třeboňském). Vím, že zákon papežův znáte .. . jde o VI. canon papeže Klimenta I. (zemřel r. 100?), podle něhož kněz i biskup, pokud by již manželku měl, má si ji ponechat a nevyhánět ji s odkazem na náboženství. Vyžene-li ji, má být vyloučen z církve. — Četnými odkazy na Písmo, jež je vtipně parodováno, skladatel humorně dokazuje, že příkaz celibátu je těžko dodržet. 24 Proti lakomcům a ctižádostivcům (2) Jiskřivá satira na zkaženost světa. Tuto základní myšlenku autor neustále rozvádí a obměňuje, užívaje ironicky citátů z Písma i z klas. autorů starověkých. Touží, aby opět zavládly čest a spravedlnost, úcta k práci a vědění a aby vymizela honba za bohatstvím, za po- žitky a pochybnými zábavami. 202
Strana 203
POZNÁMKY Vidění žákovo . . . (4) V 12.—13. stol. bylo napsáno mnoho satir super enormitatibus cleri, ale žádná z nich nedosáhla takové obliby a takového rozšíření jako Apocalypsis. Jejímu rozšíření poskytl své služby i nově vyna- lezený knihtisk a mimo to byla až do 17. stol. opisována. Autora a původ tohoto pamfletu nelze zatím s jistotou určit. Autorství při- pisované Walterovi Strecker popírá. Některé rukopisy připisují skladbu Alanovi de Insulis, tak především všechny rukopisy naše. Je dochováno na 70 rkp., z toho 50 v Anglii. První kritické vydáni pořídil Wright. Nejnovější vydání Streckerovo. Obsah Apokalypse (podle Vilikovského): Básník, veden Pythagorou, spatří nejznámější spisovatele staro- věké (representující jednotlivé obory sedmi svobodných umění) a pak ve formě vidění, parodující Apokalypsu sv. Jana, popisuje život stavu duchovního: anděl mu předloží knihu, obsahující toto líčení: dobré skutky kněží jsou v této knize uvedeny venku (t. j. neexistují vůbec), špatnost a hříchy uvnitř, uzavřeny sedmi pečetěmi, jež anděl postupně odstraňuje a odhaluje tak básníkovi všechny ne- pravosti; přitom nanáší básník barvy velmi temné a užívá obrazů nezvykle drastických (to je také hlavní důvod, proč Strecker a jiní nepřijímají autorství Walterovo). Také tu jsou výtky podávány generalisujícím způsobem jako v satirách Walterových. Poblíž dilny kovářské: Pythagoras, který jako průvodce stál vedle básníka, je najednou jmenován v katalogu slavných starověkých mužů. Je to jedna z četných nejasností básně. Dále už o Pythagorovi není zmínka, místo něho nastoupí anděl. — Strecker soudí, že sloha 17 je interpolována, neboť první verš osmnácté slohy dobře navazuje na čtvrtý verš slohy šestnácté. — S vůdci rohatými: narážka na biskup- ské mitry. — Seno na svých skráních: zlým býkům se podle římského zvyku uvazovalo seno kolem rohů, což znamenalo: Pozor, jsou zlí! (Hor., Sat. I, 1, 34). — Takto ovci ztracenou: to jest vyměněnou za pe- níze. — Jánus je, když o zisk jde . . . : římský bůh J. byl zobrazován s dvěma obličeji, viděl tedy dopředu i dozadu, Argus byl stooký drak, který viděl na všechny strany a nikdy oči nezamhouřil, takže mu nic neuniklo, obr Polyfémos měl jen jedno oko, ale i o to přišel. Arcijáhen tedy vidí dopředu i dozadu, jde-li o zisk, na všechny strany, dívá-li se, kdo kde hřeší, a slepý je (nebo jen docela málo 25 203
POZNÁMKY Vidění žákovo . . . (4) V 12.—13. stol. bylo napsáno mnoho satir super enormitatibus cleri, ale žádná z nich nedosáhla takové obliby a takového rozšíření jako Apocalypsis. Jejímu rozšíření poskytl své služby i nově vyna- lezený knihtisk a mimo to byla až do 17. stol. opisována. Autora a původ tohoto pamfletu nelze zatím s jistotou určit. Autorství při- pisované Walterovi Strecker popírá. Některé rukopisy připisují skladbu Alanovi de Insulis, tak především všechny rukopisy naše. Je dochováno na 70 rkp., z toho 50 v Anglii. První kritické vydáni pořídil Wright. Nejnovější vydání Streckerovo. Obsah Apokalypse (podle Vilikovského): Básník, veden Pythagorou, spatří nejznámější spisovatele staro- věké (representující jednotlivé obory sedmi svobodných umění) a pak ve formě vidění, parodující Apokalypsu sv. Jana, popisuje život stavu duchovního: anděl mu předloží knihu, obsahující toto líčení: dobré skutky kněží jsou v této knize uvedeny venku (t. j. neexistují vůbec), špatnost a hříchy uvnitř, uzavřeny sedmi pečetěmi, jež anděl postupně odstraňuje a odhaluje tak básníkovi všechny ne- pravosti; přitom nanáší básník barvy velmi temné a užívá obrazů nezvykle drastických (to je také hlavní důvod, proč Strecker a jiní nepřijímají autorství Walterovo). Také tu jsou výtky podávány generalisujícím způsobem jako v satirách Walterových. Poblíž dilny kovářské: Pythagoras, který jako průvodce stál vedle básníka, je najednou jmenován v katalogu slavných starověkých mužů. Je to jedna z četných nejasností básně. Dále už o Pythagorovi není zmínka, místo něho nastoupí anděl. — Strecker soudí, že sloha 17 je interpolována, neboť první verš osmnácté slohy dobře navazuje na čtvrtý verš slohy šestnácté. — S vůdci rohatými: narážka na biskup- ské mitry. — Seno na svých skráních: zlým býkům se podle římského zvyku uvazovalo seno kolem rohů, což znamenalo: Pozor, jsou zlí! (Hor., Sat. I, 1, 34). — Takto ovci ztracenou: to jest vyměněnou za pe- níze. — Jánus je, když o zisk jde . . . : římský bůh J. byl zobrazován s dvěma obličeji, viděl tedy dopředu i dozadu, Argus byl stooký drak, který viděl na všechny strany a nikdy oči nezamhouřil, takže mu nic neuniklo, obr Polyfémos měl jen jedno oko, ale i o to přišel. Arcijáhen tedy vidí dopředu i dozadu, jde-li o zisk, na všechny strany, dívá-li se, kdo kde hřeší, a slepý je (nebo jen docela málo 25 203
Strana 204
POZNÁMKY vidí), jde-li o spravedlivé rozhodování. — Ani v jednom jedinci: opět nepřeložitelné slovní hříčky, jež znějí v orig.: Hic vir decanus est, qui viri specie non vir, sed virus est virosa sanie in viros viribus virens malicie humanum menciens humana facie. Straní-li mu Titius: T. zde zosobňuje Spravedlnost. Smysl: je ctitelem práva, stojí-li právo na jeho straně, ne-li, pak jedná proti právu. — „Ob“ ve slovech složených: totiž u sloves v latině. Slovo officialis (úředník) je zde úmyslně vykládáno chybně, neboť „of“ v něm ne- vzniklo ze „škodlivého" „ob“ jako třeba u slovesa sum-obsum. — Aby stíhal jalůvku: míněna dívka Io, do níž se Jupiter zamiloval, ale jeho manželka Juno ji ze žárlivosti proměnila v krávu. — Hříchů špatných kněží: totiž mnohoobročníků. — Z jmění toho, který . . .: míněn Kristus. — Zapřáhnuv osla s volem: Pokládalo se již ve starověku za nerozumné, zvrácené 26 Několik epigramů: Ep. 1—3 vyňat z Feifalika, ep. 4—5 z Vilikovského, 6 z Fei- falika. 27 Zrcadlo hlupáků neboli vyprávění o oslu Burnellovi a jeho pošetilostech. (7) Nápis této satiry z konce 12. stol. zní v orig.: Speculum stultorum, sive De asino, qui voluit caudam suam longiorem fieri. Obsah této alegorické skladby (s četnými parodiemi), namířené hlavně proti nerozumnému zakládání nových mnišských řádů: Osel Burnellus z Cremony je nespokojen se svým krátkým oca- sem. Prosí tedy lékaře Galéna o radu, jak tuto závadu odstranit a dosáhnout prodloužení. Lékař se snaží rozmluvit mu tento úmysl vyprávěním bajky o dvou kravách. Osel se však přesvědčit nedá, a proto mu Galénos ironicky poradí, aby se odebral do Salerna (město, proslulé uměním lékařským) a tam aby si nakoupil vzácné léky. Po těch však Burnellus v Salernu marně pátrá. Přitom upadne do rukou prohnaného anglického kupce, který ho napálí. Když se 204
POZNÁMKY vidí), jde-li o spravedlivé rozhodování. — Ani v jednom jedinci: opět nepřeložitelné slovní hříčky, jež znějí v orig.: Hic vir decanus est, qui viri specie non vir, sed virus est virosa sanie in viros viribus virens malicie humanum menciens humana facie. Straní-li mu Titius: T. zde zosobňuje Spravedlnost. Smysl: je ctitelem práva, stojí-li právo na jeho straně, ne-li, pak jedná proti právu. — „Ob“ ve slovech složených: totiž u sloves v latině. Slovo officialis (úředník) je zde úmyslně vykládáno chybně, neboť „of“ v něm ne- vzniklo ze „škodlivého" „ob“ jako třeba u slovesa sum-obsum. — Aby stíhal jalůvku: míněna dívka Io, do níž se Jupiter zamiloval, ale jeho manželka Juno ji ze žárlivosti proměnila v krávu. — Hříchů špatných kněží: totiž mnohoobročníků. — Z jmění toho, který . . .: míněn Kristus. — Zapřáhnuv osla s volem: Pokládalo se již ve starověku za nerozumné, zvrácené 26 Několik epigramů: Ep. 1—3 vyňat z Feifalika, ep. 4—5 z Vilikovského, 6 z Fei- falika. 27 Zrcadlo hlupáků neboli vyprávění o oslu Burnellovi a jeho pošetilostech. (7) Nápis této satiry z konce 12. stol. zní v orig.: Speculum stultorum, sive De asino, qui voluit caudam suam longiorem fieri. Obsah této alegorické skladby (s četnými parodiemi), namířené hlavně proti nerozumnému zakládání nových mnišských řádů: Osel Burnellus z Cremony je nespokojen se svým krátkým oca- sem. Prosí tedy lékaře Galéna o radu, jak tuto závadu odstranit a dosáhnout prodloužení. Lékař se snaží rozmluvit mu tento úmysl vyprávěním bajky o dvou kravách. Osel se však přesvědčit nedá, a proto mu Galénos ironicky poradí, aby se odebral do Salerna (město, proslulé uměním lékařským) a tam aby si nakoupil vzácné léky. Po těch však Burnellus v Salernu marně pátrá. Přitom upadne do rukou prohnaného anglického kupce, který ho napálí. Když se 204
Strana 205
POZNÁMKY osel s radostí vracel domů, postihlo ho nedaleko Lyonu veliké ne- štěstí: přišel o půl ocasu a rozbil nádoby, v nichž nesl domnělé léky. Takto zohaven pokládal za ostudné vracet se k rodičům; i roz- hodl se, že půjde studovat: napřed deset let do Paříže, pak do Bo- logny. Ale v Paříži se za sedm let nenaučil ničemu než říkat í-á. Tož se rozhodl opět se vrátit domů. Přitom snil, jak se jednou stane bis- kupem, neboť být opatem je pro něho nepřiměřené. Málem za- pomněl i jméno Paříž. Potom uvažoval o jednotlivých řádech a ne- věděl, do kterého by měl vstoupit, žádný se mu nelíbil. I rozhodl se založit svůj vlastní řád, velice výhodný a příjemný. Věřil, že papež mu to dovolí. Proto jde Burnellus do Ríma. Cestou se setká s Galénem, jemuž vypráví své osudy a ostře přitom kritisuje římský dvůr, vysoké cír- kevní hodnostáře, biskupy i světské panovníky. Nakonec radí Ga- lénovi, aby i on vstoupil do nového řádu. Sotva Burnellus skončí, objeví se jeho bývalý pán a hned mu vloží na hřbet vydatné břemeno. O dalších osudech Burnellových satirik nevypráví. 28 Začni nový život! (1) Osvoboď se od hříšné, otrocké lásky a škodlivé rozkoše. Panfilos (= „vše milující“), jméno známé z římského básníka Terentia, skladatele komedií. Značí lehkomyslného, požitkům lásky se příliš oddávajícího muže. — Jako kdysi Antaiovi: Antaios, syn Země a Neptuna, pověstný obr. S kým se potkal, nutil ho, aby s ním zápasil. Byl nepřemožitelný, poněvadž dotykem se zemí nabýval vždy nových sil. Přemohl ho teprve Héraklés. — Záletnice: míněn Josef v Egyptě a Putifarka. (Gen. 39, 1—13: Chytila ho ona za rou- cho jeho, řkouci: Lež se mnou. On pak nechav roucha svého v ru- kou jejích, utekl a vyšel ven.) Parodie evangelia (11) Dochovaly se tři verse. Nejstarší (již z XI. stol.) je nejkratši, druhá delší a třetí, nejmladší, je nejdelší. Naše ukázka je přeložena podle druhé verse. Na této ukázce čtenář nejlépe pozná, jaký smysl měla parodie a jaký účinek, neboť citáty z Písma, jichž zde bylo paro- disticky užito, jsou každému známy. Srov. v doslovu o tom (str. 187), 29 205
POZNÁMKY osel s radostí vracel domů, postihlo ho nedaleko Lyonu veliké ne- štěstí: přišel o půl ocasu a rozbil nádoby, v nichž nesl domnělé léky. Takto zohaven pokládal za ostudné vracet se k rodičům; i roz- hodl se, že půjde studovat: napřed deset let do Paříže, pak do Bo- logny. Ale v Paříži se za sedm let nenaučil ničemu než říkat í-á. Tož se rozhodl opět se vrátit domů. Přitom snil, jak se jednou stane bis- kupem, neboť být opatem je pro něho nepřiměřené. Málem za- pomněl i jméno Paříž. Potom uvažoval o jednotlivých řádech a ne- věděl, do kterého by měl vstoupit, žádný se mu nelíbil. I rozhodl se založit svůj vlastní řád, velice výhodný a příjemný. Věřil, že papež mu to dovolí. Proto jde Burnellus do Ríma. Cestou se setká s Galénem, jemuž vypráví své osudy a ostře přitom kritisuje římský dvůr, vysoké cír- kevní hodnostáře, biskupy i světské panovníky. Nakonec radí Ga- lénovi, aby i on vstoupil do nového řádu. Sotva Burnellus skončí, objeví se jeho bývalý pán a hned mu vloží na hřbet vydatné břemeno. O dalších osudech Burnellových satirik nevypráví. 28 Začni nový život! (1) Osvoboď se od hříšné, otrocké lásky a škodlivé rozkoše. Panfilos (= „vše milující“), jméno známé z římského básníka Terentia, skladatele komedií. Značí lehkomyslného, požitkům lásky se příliš oddávajícího muže. — Jako kdysi Antaiovi: Antaios, syn Země a Neptuna, pověstný obr. S kým se potkal, nutil ho, aby s ním zápasil. Byl nepřemožitelný, poněvadž dotykem se zemí nabýval vždy nových sil. Přemohl ho teprve Héraklés. — Záletnice: míněn Josef v Egyptě a Putifarka. (Gen. 39, 1—13: Chytila ho ona za rou- cho jeho, řkouci: Lež se mnou. On pak nechav roucha svého v ru- kou jejích, utekl a vyšel ven.) Parodie evangelia (11) Dochovaly se tři verse. Nejstarší (již z XI. stol.) je nejkratši, druhá delší a třetí, nejmladší, je nejdelší. Naše ukázka je přeložena podle druhé verse. Na této ukázce čtenář nejlépe pozná, jaký smysl měla parodie a jaký účinek, neboť citáty z Písma, jichž zde bylo paro- disticky užito, jsou každému známy. Srov. v doslovu o tom (str. 187), 29 205
Strana 206
POZNÁMKY že dnešní čtenář nesmí vidět v těchto parodiích zesměšňování ná- boženství, neboť to nebylo jejich účelem ani v době vzniku a není ani dnes, kdy předkládáme čtenáři výbor ze středověké tvorby la- tinské, jinak zcela neznámé. Středověkou tvorbou latinskou, především žákovskou, se začali badatelé zabývat hlouběji a na širší základně až na konci první pol. 19. stol. Tu se začínají studovat rukopisy pocházející ze středověku a uveřejňovat skladby v nich dochované. Nejvýznačnější soubor žá- kovských (i vagantských) skladeb byl objeven v r. 1847 Schmellerem a nazván Codex Buranus. Skoro v stejné době uveřejňují výsledky svých studií a objevů učenci západních zemí a brzy po nich docházi pozornosti a uveřejnění i rukopisná sbírka latinské a české světské poesie, chovaná v třeboňském archivu (trvalá památka na písaře Oldřicha Kříže), Juliem Feifalikem (Vídeň 1861). Je však i několik jiných rukopisů, na př. rukopis vyšebrodský, Summa recreationum (datovaná 1412), důležitý rukopis českého původu, chovaný nyní v Leningradě, a j. Ani v cizině, ani u nás nebyly ještě publikovány všechny latinské středověké skladby, jinak již známé, a jest jisté, že ani všechny památky nebyly ještě nalezeny. Z materiálu již publikovaného a dostupného i z památek dosud neuveřejněných chceme podat našim čtenářům výbor, který by po všech stránkách osvětlil středověkou tvorbu, dosud tak málo zná- mou. Výbor obsáhne 4 svazky. První z nich již vyšel v září 1948 s názvem Písně žáků darebáků v nakl. Sfinx (souběžně otištěny i la- tinské originály), druhý svazek je tento, v třetím budou skladby českého původu a čtvrtý (na rozdíl od svazku 1—3) bude obsahovat skladby prozaické. Překládání středověké latinské poesie i prózy není věc snadná. Mnoho míst nelze vůbec přeložit tak, aby se překlad vyrovnal dílu původnímu. Je potřebí často mnoho péče, aby sebepracnější a obrat- nější básnický překlad nevyzněl hluše. Za cenné rady při luštění nejobtížnějších míst děkují překlada- telé upřímně p. univ. prof. dr. B. Rybovi. 206
POZNÁMKY že dnešní čtenář nesmí vidět v těchto parodiích zesměšňování ná- boženství, neboť to nebylo jejich účelem ani v době vzniku a není ani dnes, kdy předkládáme čtenáři výbor ze středověké tvorby la- tinské, jinak zcela neznámé. Středověkou tvorbou latinskou, především žákovskou, se začali badatelé zabývat hlouběji a na širší základně až na konci první pol. 19. stol. Tu se začínají studovat rukopisy pocházející ze středověku a uveřejňovat skladby v nich dochované. Nejvýznačnější soubor žá- kovských (i vagantských) skladeb byl objeven v r. 1847 Schmellerem a nazván Codex Buranus. Skoro v stejné době uveřejňují výsledky svých studií a objevů učenci západních zemí a brzy po nich docházi pozornosti a uveřejnění i rukopisná sbírka latinské a české světské poesie, chovaná v třeboňském archivu (trvalá památka na písaře Oldřicha Kříže), Juliem Feifalikem (Vídeň 1861). Je však i několik jiných rukopisů, na př. rukopis vyšebrodský, Summa recreationum (datovaná 1412), důležitý rukopis českého původu, chovaný nyní v Leningradě, a j. Ani v cizině, ani u nás nebyly ještě publikovány všechny latinské středověké skladby, jinak již známé, a jest jisté, že ani všechny památky nebyly ještě nalezeny. Z materiálu již publikovaného a dostupného i z památek dosud neuveřejněných chceme podat našim čtenářům výbor, který by po všech stránkách osvětlil středověkou tvorbu, dosud tak málo zná- mou. Výbor obsáhne 4 svazky. První z nich již vyšel v září 1948 s názvem Písně žáků darebáků v nakl. Sfinx (souběžně otištěny i la- tinské originály), druhý svazek je tento, v třetím budou skladby českého původu a čtvrtý (na rozdíl od svazku 1—3) bude obsahovat skladby prozaické. Překládání středověké latinské poesie i prózy není věc snadná. Mnoho míst nelze vůbec přeložit tak, aby se překlad vyrovnal dílu původnímu. Je potřebí často mnoho péče, aby sebepracnější a obrat- nější básnický překlad nevyzněl hluše. Za cenné rady při luštění nejobtížnějších míst děkují překlada- telé upřímně p. univ. prof. dr. B. Rybovi. 206
Strana 207
POZNÁMKY Edice a literatura 1 Carmina Burana, nové krit. vydání A. Hilka—O. Schumann. I. svazek: Text. Heidelberg 1930. II. svazek: Komentář. Heidel- berg 1930. 2 Moralisch-satirische Gedichte Walters von Châtillon, vyd. K. Strecker, Heidelberg 1929. 3 Les poésies des Goliards, vyd. Olga Dobiache-Rojdestvensky v IX. sv. Les textes du christianisme, Paříž 1930. 4 Die Apokalypse des Golias, vyd. K. Strecker, Řím 1928, jako 5. sešit sbirky Texte zur Kulturgeschichte des Mittelalters. 5 M. Manitius, Die Gedichte des Archipoeta, Mnichov 1913. 6 Mittellateinisches Lesebuch, vyd. H. Watenphul, Bielefeld a Lip- sko 1929. 7 The Anglo-Latin Satirical Poets and Epigrammatists of the twelfth century. Vyd. Th. Wright, Londýn 1872. 8 Julius Feifalik, Studien zur Geschichte der altböhmischen Litera- tur, V, Vídeň 1861. 9 Cronica fratris Salimbene de Adam, vydal Holder—Egger v Mo- numenta Germaniae historica, scriptorum tomus XXXII. 10 Paul Lehmann, Die Parodie im Mittelalter, Mnichov 1922. 11 Paul Lehmann, Parodistische Texte. Mnichov 1923. (Doplňují spis uvedený pod č. 10.) 12 Zeitschrift für vergleichende Literaturgeschichte, sv. VI, 1893. 13 K. Höfler, Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen, I-II, Videň 1856—65. 14 M. Manitius, Geschichte der. lat. Literatur des MA, III, Mni- chov 1931. 15 J. Vilikovský, Latinská poesie žákovská v Čechách, Bratislava 1932. 16 H. Walther, Das Streitgedicht in der lat. Literatur des MA, Mnichov 1920. 17 O. Hubatsch, Die lat. Vagantenlieder des MA, Görlitz, I870. 207
POZNÁMKY Edice a literatura 1 Carmina Burana, nové krit. vydání A. Hilka—O. Schumann. I. svazek: Text. Heidelberg 1930. II. svazek: Komentář. Heidel- berg 1930. 2 Moralisch-satirische Gedichte Walters von Châtillon, vyd. K. Strecker, Heidelberg 1929. 3 Les poésies des Goliards, vyd. Olga Dobiache-Rojdestvensky v IX. sv. Les textes du christianisme, Paříž 1930. 4 Die Apokalypse des Golias, vyd. K. Strecker, Řím 1928, jako 5. sešit sbirky Texte zur Kulturgeschichte des Mittelalters. 5 M. Manitius, Die Gedichte des Archipoeta, Mnichov 1913. 6 Mittellateinisches Lesebuch, vyd. H. Watenphul, Bielefeld a Lip- sko 1929. 7 The Anglo-Latin Satirical Poets and Epigrammatists of the twelfth century. Vyd. Th. Wright, Londýn 1872. 8 Julius Feifalik, Studien zur Geschichte der altböhmischen Litera- tur, V, Vídeň 1861. 9 Cronica fratris Salimbene de Adam, vydal Holder—Egger v Mo- numenta Germaniae historica, scriptorum tomus XXXII. 10 Paul Lehmann, Die Parodie im Mittelalter, Mnichov 1922. 11 Paul Lehmann, Parodistische Texte. Mnichov 1923. (Doplňují spis uvedený pod č. 10.) 12 Zeitschrift für vergleichende Literaturgeschichte, sv. VI, 1893. 13 K. Höfler, Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen, I-II, Videň 1856—65. 14 M. Manitius, Geschichte der. lat. Literatur des MA, III, Mni- chov 1931. 15 J. Vilikovský, Latinská poesie žákovská v Čechách, Bratislava 1932. 16 H. Walther, Das Streitgedicht in der lat. Literatur des MA, Mnichov 1920. 17 O. Hubatsch, Die lat. Vagantenlieder des MA, Görlitz, I870. 207
Strana 208
Strana 209
© I GBP» BP MH 10 II 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 OBSAH Piedmluva (Frant. Graus) Rozhovor Hojnosti s lakomcem O úplatnosti církevních soudů Kohout, vzor duchovních Rady této všichni dbejme... Lest a podvod vládnou všude ... Všechno je převrácené Vláda peněz Kdo chce přijít až k papeži... Kázání Archipoetovo Ejhle, člověk ! Proti lakotě O úpadku studia a mravů Nářek nad darovaným pláštěm Svár vody s vínem Proti prelátům Úplatný Šimon Zpověď Archipoetova Písnička o oslu Za peníze všechno O pfichodu Antikrista Vydéraëstvi vratnych O prodejnosti římské kurie Zasedání kněží Proti lakomcům a ctižádostivcům Vidění žákovo Několik epigramů Ztcadlo hlupáků Začni nový život Parodie evangelia Doslov Poznámky Edice a literatura II 12 14 18 24 32 34 43 46 48 50 54 56 68 74 75 81 82 83 92 93 98 107 113 145 146 176 178 180 192 207
© I GBP» BP MH 10 II 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 OBSAH Piedmluva (Frant. Graus) Rozhovor Hojnosti s lakomcem O úplatnosti církevních soudů Kohout, vzor duchovních Rady této všichni dbejme... Lest a podvod vládnou všude ... Všechno je převrácené Vláda peněz Kdo chce přijít až k papeži... Kázání Archipoetovo Ejhle, člověk ! Proti lakotě O úpadku studia a mravů Nářek nad darovaným pláštěm Svár vody s vínem Proti prelátům Úplatný Šimon Zpověď Archipoetova Písnička o oslu Za peníze všechno O pfichodu Antikrista Vydéraëstvi vratnych O prodejnosti římské kurie Zasedání kněží Proti lakomcům a ctižádostivcům Vidění žákovo Několik epigramů Ztcadlo hlupáků Začni nový život Parodie evangelia Doslov Poznámky Edice a literatura II 12 14 18 24 32 34 43 46 48 50 54 56 68 74 75 81 82 83 92 93 98 107 113 145 146 176 178 180 192 207
- 1: Array
- 7: Array
- 11: Array
- 180: Array
- 192: Array
- 207: Array
- 209: Array