z 197 stránek
Titul
1
2
Zkratky
3
4
Úvod
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
Prolegomena
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
Texty
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
Obsah
197
Název:
Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. Díl 1, Prolegomena a texty
Autor:
Flajšhans, Václav
Rok vydání:
1903
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
197
Počet stran předmluvy plus obsahu:
197
Obsah:
- 1: Titul
- 3: Zkratky
- 5: Úvod
- 17: Prolegomena
- 107: Texty
- 197: Obsah
upravit
Strana 1
NEJSTARŠÍ PAMÁTKY JAZYKA I PÍSEMNICTVÍ ČESKÉHO. DR. V. FLAJSHANS. DÍL I. PROLEGOMENA A TEXTY. V PRAZE. NAKLADATEL Dr. FRANT. BACKOVSKÝ KNIHKUPEC. 1903.
NEJSTARŠÍ PAMÁTKY JAZYKA I PÍSEMNICTVÍ ČESKÉHO. DR. V. FLAJSHANS. DÍL I. PROLEGOMENA A TEXTY. V PRAZE. NAKLADATEL Dr. FRANT. BACKOVSKÝ KNIHKUPEC. 1903.
Strana 2
Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře české Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.
Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře české Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.
Strana 3
ZKRATKY. [Čísla při listinách znamenají roky v datech listin; tím není řečeno, že listina vskutku z této doby pochází. Zkratky pramenů obšírněji jsou vyloženy v knize samé, jiné zase obšírněji vyloženy ve zkratkách Historické mluvnice Gebauerovy.] ABoh. — glossy v zápisníku Alberta Bohema; = glossy mnichovské. ACA. = Almanach České Akademie cís. Frant. Josefa. Alx. B. = Alexandreidy zlomek budějovický. Alx. BM = budějovickomusejní. jindřichohradecký. Alx. H. = musejní. Alx. M. = Dobrovského. Ap. D. = Legendy o apoštolích zlomek Šafaříkův. » Ap. Š. = Ap. P. = zlomky Paterovy (ČČM. 1901). ASD. = Nehring, Altpolnische Sprachdenkmäler. ASP. = Archiv für slav. Philologie. BČH. = Zibrt, Bibliografie České Historie. CBBW. = Centralblatt für Bibliothekswissenschaft. Cis. M[nich] = Cisiojan mnichovský. ČČH. = Český Časopis Historický ČČM. Časopis Musea království Českého. ČL. = Český Lid. ČMB. = České Museum Filologické. ČMM. = Časopis Matice Moravské. Dal. = Dalimilova kronika. » zlomek Hanušův. Dal. H. = » EJ. = Evangelium sv. Jana. Ev. Sáz. = Evangelium Sázavské čili Remešské. FRB. = Fontes rerum bohemicarum. Gloss. Jerem. = Glossy olomucké. Gloss. Víd. = Glossy vídeňské. Greg. = Glossy svatořehořské. GS. = Dobrovský, Geschichte der böhm. Sprache und ältern Litteratur 1818. 1*
ZKRATKY. [Čísla při listinách znamenají roky v datech listin; tím není řečeno, že listina vskutku z této doby pochází. Zkratky pramenů obšírněji jsou vyloženy v knize samé, jiné zase obšírněji vyloženy ve zkratkách Historické mluvnice Gebauerovy.] ABoh. — glossy v zápisníku Alberta Bohema; = glossy mnichovské. ACA. = Almanach České Akademie cís. Frant. Josefa. Alx. B. = Alexandreidy zlomek budějovický. Alx. BM = budějovickomusejní. jindřichohradecký. Alx. H. = musejní. Alx. M. = Dobrovského. Ap. D. = Legendy o apoštolích zlomek Šafaříkův. » Ap. Š. = Ap. P. = zlomky Paterovy (ČČM. 1901). ASD. = Nehring, Altpolnische Sprachdenkmäler. ASP. = Archiv für slav. Philologie. BČH. = Zibrt, Bibliografie České Historie. CBBW. = Centralblatt für Bibliothekswissenschaft. Cis. M[nich] = Cisiojan mnichovský. ČČH. = Český Časopis Historický ČČM. Časopis Musea království Českého. ČL. = Český Lid. ČMB. = České Museum Filologické. ČMM. = Časopis Matice Moravské. Dal. = Dalimilova kronika. » zlomek Hanušův. Dal. H. = » EJ. = Evangelium sv. Jana. Ev. Sáz. = Evangelium Sázavské čili Remešské. FRB. = Fontes rerum bohemicarum. Gloss. Jerem. = Glossy olomucké. Gloss. Víd. = Glossy vídeňské. Greg. = Glossy svatořehořské. GS. = Dobrovský, Geschichte der böhm. Sprache und ältern Litteratur 1818. 1*
Strana 4
Hlah. Pr. = pražské zlomky hlaholské. Hom. Op. = homiliář opatovický, = zlomky klementinské. Hosp. = píseň Hospodine pomiluj ny. Hrad. = rukopis Hradecký. Jid. = legenda“ o Jidáši. Jid. Drk. = ,legenda“ o Jidáši, zlomek drkolenský. Kunh. = píseň „Vítaj králu“. L. Alx. = legenda o Alexiovi. LF. = Listy Filologické list. = listiny. Litoměř. = listina litoměřická z r. 1057. LMar. = legenda' o P. Marii. Mast. = Mastičkář. MG. = Monumenta Germaniae historica. MV. = Mater Verborum. Nekr. Podl. = Nekrolog Podlažický. OSN. = Ottův Slovník Naučný. Ostr. = píseň „Slovo do světa stvořenie“. OUM. = Osterreichisch-Ungarische Monarchie im Wort und Bild. Pam. Arch. = Památky archaeologické. PF. = Prace filologiczne. Pil. = ,legenda“ o Pilatu. Příp. Jiř. = glossy klementinské. PVácl. = píseň milostná krále Václava. PVyš. = píseň pod Vyšehradem. Reg. = Regesta. RFV. = Russkij filologičeskij věstnik. RK. = Rukopis královédvorský. Rozpr. = Rozpravy krakovské akademie; pravidelně ,Wydzial filologiczny'. Rostl. = Rostlinář. RZ. = Rukopis zelenohorský. SBW. = Sitzungsberichte der Wiener Akademie; phil.-hist. Classe. sv. D. = „Seslání“ sv. Ducha. Sv. Václ. = Píseň ,Svatý Václave“. Št. = Štítný. Túl. = zlomky mnichovské. UmD. = Umučení, otištěné v GS. VUS. = Věstník (Sitzungsberichte) král. č. společnosti nauk. ŽG[loss] = Žaltář glossovaný. Zkl. = Žaltář klementinský. ŽM. = Žaltář Musejní. ŽMNP. = Žurnal ministerstva narodnago prosvèščenija. ZW. = Žaltář Wittenberský.
Hlah. Pr. = pražské zlomky hlaholské. Hom. Op. = homiliář opatovický, = zlomky klementinské. Hosp. = píseň Hospodine pomiluj ny. Hrad. = rukopis Hradecký. Jid. = legenda“ o Jidáši. Jid. Drk. = ,legenda“ o Jidáši, zlomek drkolenský. Kunh. = píseň „Vítaj králu“. L. Alx. = legenda o Alexiovi. LF. = Listy Filologické list. = listiny. Litoměř. = listina litoměřická z r. 1057. LMar. = legenda' o P. Marii. Mast. = Mastičkář. MG. = Monumenta Germaniae historica. MV. = Mater Verborum. Nekr. Podl. = Nekrolog Podlažický. OSN. = Ottův Slovník Naučný. Ostr. = píseň „Slovo do světa stvořenie“. OUM. = Osterreichisch-Ungarische Monarchie im Wort und Bild. Pam. Arch. = Památky archaeologické. PF. = Prace filologiczne. Pil. = ,legenda“ o Pilatu. Příp. Jiř. = glossy klementinské. PVácl. = píseň milostná krále Václava. PVyš. = píseň pod Vyšehradem. Reg. = Regesta. RFV. = Russkij filologičeskij věstnik. RK. = Rukopis královédvorský. Rozpr. = Rozpravy krakovské akademie; pravidelně ,Wydzial filologiczny'. Rostl. = Rostlinář. RZ. = Rukopis zelenohorský. SBW. = Sitzungsberichte der Wiener Akademie; phil.-hist. Classe. sv. D. = „Seslání“ sv. Ducha. Sv. Václ. = Píseň ,Svatý Václave“. Št. = Štítný. Túl. = zlomky mnichovské. UmD. = Umučení, otištěné v GS. VUS. = Věstník (Sitzungsberichte) král. č. společnosti nauk. ŽG[loss] = Žaltář glossovaný. Zkl. = Žaltář klementinský. ŽM. = Žaltář Musejní. ŽMNP. = Žurnal ministerstva narodnago prosvèščenija. ZW. = Žaltář Wittenberský.
Strana 5
UVOD. Doba moderní stará se zvláště pečlivě o přesná vydání textů, pokud možno fotografická; takových vydání 1) (klassiků i památek jazyků mo- derních) vypočetl 1900 P. Gabriel MEIER (v CBBW, XVII, 1 nn., 113 nn., 255 nn.: »Die Fortschritte der Palaeographie mit Hilfe der Photographie«) z doby nejnovější přes 400; z národů slovanských tu vynikají zvláště Rusové (svým »Obščestvem ljubitelej drevnej russkoj pismennosti«) a také Poláci mají již několik věrných fotolithografických vydání. U nás, nehle- díme-li k staršímu VRŤÁTKOvU vydání Rukopisu Královédvorského a ně- kterým soukromým fotografiím (na př. Alexandreidy Budějovickomusejní, Legendy o Apoštolích Dobr. atd.), můžeme se vykázati pouze nádherným vydáním „Kodexu Vyšehradského“ od LEHNERA (»Korunovační evangelistář krále Vratislava...« 1902 fol.), jež však pro grammatika a bohemistu vlastně nic neznamená, a několikerým nádherným vydáním t. zv. ,evangelia sázavského“ (posledně od LEGERA, v Remeši, 1900, 4°), jehož souvislost s lite- raturou českou zakládá se jen na omylu starších badatelů. Zbývají tedy jen jednotlivé snímky — největší jich počet jest v mém Písemnictví I. (str. 1—27, příl. č. 1.—4.); je to celkem jen o málo více, nežli nic. 1) Srovn. n. př. »Die ältesten deutschen Sprachdenkmäler. Im Lichtdruck heraus- gegeben von Magda ENNECCERUS Frankfurt am Main, 1897« (20 listů fol, se 44 tabul- kami a 2 ll. textu); »Les plus anciens Monuments de la langue française. IX à X' siècles. Publié avec un commentaire philologique par Gaston PARIS, Paříž, 1875« (fol., 9 listů; je to vydání známé „Société des anciens textes françaises“); »Altsächsische Sprach- denkmäler. Facsim.-Sammlung von J. H. GALLÉE, Leyden, 1894—1895« (29 tabulek fol., 1 list textu); »Chansonnier français de St. Germain des Prés. Paříž 1892« (fototypické vydání zmíněné již společnosti) atd.; z památek polských nejznámější jest vydání žal- táře Pulawského 1880 nákladem hrab. DZIALYNSKÉHO (jeho nákladem vyšlo i homografické vydání statutu Wislického 1877 s úvodem CELICHOWSKÉHO); publikace ruského,Obščestva“, celé desítky svazků, vynikají nádherou, mnohdy snad až upřílišenou.
UVOD. Doba moderní stará se zvláště pečlivě o přesná vydání textů, pokud možno fotografická; takových vydání 1) (klassiků i památek jazyků mo- derních) vypočetl 1900 P. Gabriel MEIER (v CBBW, XVII, 1 nn., 113 nn., 255 nn.: »Die Fortschritte der Palaeographie mit Hilfe der Photographie«) z doby nejnovější přes 400; z národů slovanských tu vynikají zvláště Rusové (svým »Obščestvem ljubitelej drevnej russkoj pismennosti«) a také Poláci mají již několik věrných fotolithografických vydání. U nás, nehle- díme-li k staršímu VRŤÁTKOvU vydání Rukopisu Královédvorského a ně- kterým soukromým fotografiím (na př. Alexandreidy Budějovickomusejní, Legendy o Apoštolích Dobr. atd.), můžeme se vykázati pouze nádherným vydáním „Kodexu Vyšehradského“ od LEHNERA (»Korunovační evangelistář krále Vratislava...« 1902 fol.), jež však pro grammatika a bohemistu vlastně nic neznamená, a několikerým nádherným vydáním t. zv. ,evangelia sázavského“ (posledně od LEGERA, v Remeši, 1900, 4°), jehož souvislost s lite- raturou českou zakládá se jen na omylu starších badatelů. Zbývají tedy jen jednotlivé snímky — největší jich počet jest v mém Písemnictví I. (str. 1—27, příl. č. 1.—4.); je to celkem jen o málo více, nežli nic. 1) Srovn. n. př. »Die ältesten deutschen Sprachdenkmäler. Im Lichtdruck heraus- gegeben von Magda ENNECCERUS Frankfurt am Main, 1897« (20 listů fol, se 44 tabul- kami a 2 ll. textu); »Les plus anciens Monuments de la langue française. IX à X' siècles. Publié avec un commentaire philologique par Gaston PARIS, Paříž, 1875« (fol., 9 listů; je to vydání známé „Société des anciens textes françaises“); »Altsächsische Sprach- denkmäler. Facsim.-Sammlung von J. H. GALLÉE, Leyden, 1894—1895« (29 tabulek fol., 1 list textu); »Chansonnier français de St. Germain des Prés. Paříž 1892« (fototypické vydání zmíněné již společnosti) atd.; z památek polských nejznámější jest vydání žal- táře Pulawského 1880 nákladem hrab. DZIALYNSKÉHO (jeho nákladem vyšlo i homografické vydání statutu Wislického 1877 s úvodem CELICHOWSKÉHO); publikace ruského,Obščestva“, celé desítky svazků, vynikají nádherou, mnohdy snad až upřílišenou.
Strana 6
6 Leč vedle těchto vzácných publikac fotografických, určených odbor- níkům, zjevují se a vycházejí v cizině celé serie prací, určených seznamo- vati obecenstvo s nejstaršími památkami jazykovými. I u nás arci zjevily se od r. 1875 péčí MATICE ČESKÉ ,Památky staré literatury české, jež r. 1894 nahradily ,Památky řeči a literatury české“ vydávané ČESKOU AKADEMIÍ (ve »Sbírce pramenů« atd.). Tato sbírka akademická (podobná publikacím akademie jihoslovanské „Stari pisci hrvatski' a krakovské „Biblioteka pisarzy polskich*) zabývá se však dosud památkami jednotlivými a nevydala dosud díla, staršího doby štítenské. A tak pro dobu nejstarší od dob ,Výboru', t. j. od r. 1845, musíme se spokojiti jen vydáními školními, jako jsou vý- bory PELIKÁNŮV neb JIREČKŮV. Literatura česká nemůže se tedy v době novější vykázati ani podobným monumentalním dílem jako Müllenhoff-Schererovy »Denkmäler Deutscher Poesie und Prosa« (3. vydání ve dvou silných svazcích, Berlín, 1892), ani příručním vydáním chrestomathie staročeské, jako je na př. Bartschova »Chrestomathie de l'ancien français« (6. vydání v Lipsku 1895. od HORNINGA), ani konečně podobným oceněním a vydáním nejstarších památek,1) jako jsou V. NEHRINGOVY2) »Altpolnische Sprachdenkmäler« (Systematische Übersicht, Würdigung und Texte', Berlin 1886, VIII + 324), o nichž správně pověděl PASTRNEK vzhledem k literatuře staročeské (»Bibliograph. Übers.« 1892, str. 144): »die altčechischen Sprach- und Litteraturdenk- mäler können sich einer ähnlichen systematischen Würdigung weder von Seite eines Sprachforschers noch eines Litterarhistorikers rühmen. Nicht einmal ein schüchterner Versuch einer zusammenfassenden Darstellung wurde unternommen. A přece snaha po takovém kompendiu, kde by veškeré trosky sta- rého jazyka i písemnictví před dobou památek souvislých a celých byly v jedno sebrány a sneseny, jeví se na samém úsvitě vědeckých studií bohemistických. Již 21. května 1789 píše DOBROVSKÝ Durichovi: »iam ante annum exhibui catalogum monumentorum antiquorum poeticorum iam ante Dalemilum editorum, quae beneficentia Maecenatis in lucem protrahi 1) Staroruskou chrestomathii takovou vydali SREZNEVSKIJ-BYČKOV: »Древніе паMяT- ники русскаго языка« 1882 (2. vyd., str. 390); provensalskou APPEL: »Provenzalische Chrestomathie« (Lipsko 1895); starofrancouzskou TOYNBEE: »Specimens of old French« (Oxford, 1892); gotskou JANTZEN: »Gotische Sprachdenkmäler« (Lipsko 1898); anglo- saskou KLUGE: »Angelsächsisches Lesebuch« (2 1897); starosaskou Ellis WADSTEIN: »Kleinere altsächsische Sprachdenkmäler« (1899) atd. Srov. z novějších slov. publikac i Ljub. SтоJANоVIć, »Стари српски записи и натписи I.« (Bělehrad, 1902, str. XIV + 480, jež docela antikvuje starší slavné dílo ŠAFAŘIKOvO, »Serbische Lesekörner«, 1830); I. V. VLАDIMIRоV, »Древняя русская литература Кіевскаго периода XI—XIII вѣковъ« (v Kijevě, 1900, str. IV + 375 + přílohy; srovnej recensi Speranského v ASP 1901, 590—602) atd. 2) Doplňky pozdější k své publikaci podal NEHRING v ASP XV, 529—545 (»Bei- träge zum Studium der altpolnischen Sprachdenkmäler«) a nové prameny netušeného rozsahu a stáří nalezl BRUCKNER.
6 Leč vedle těchto vzácných publikac fotografických, určených odbor- níkům, zjevují se a vycházejí v cizině celé serie prací, určených seznamo- vati obecenstvo s nejstaršími památkami jazykovými. I u nás arci zjevily se od r. 1875 péčí MATICE ČESKÉ ,Památky staré literatury české, jež r. 1894 nahradily ,Památky řeči a literatury české“ vydávané ČESKOU AKADEMIÍ (ve »Sbírce pramenů« atd.). Tato sbírka akademická (podobná publikacím akademie jihoslovanské „Stari pisci hrvatski' a krakovské „Biblioteka pisarzy polskich*) zabývá se však dosud památkami jednotlivými a nevydala dosud díla, staršího doby štítenské. A tak pro dobu nejstarší od dob ,Výboru', t. j. od r. 1845, musíme se spokojiti jen vydáními školními, jako jsou vý- bory PELIKÁNŮV neb JIREČKŮV. Literatura česká nemůže se tedy v době novější vykázati ani podobným monumentalním dílem jako Müllenhoff-Schererovy »Denkmäler Deutscher Poesie und Prosa« (3. vydání ve dvou silných svazcích, Berlín, 1892), ani příručním vydáním chrestomathie staročeské, jako je na př. Bartschova »Chrestomathie de l'ancien français« (6. vydání v Lipsku 1895. od HORNINGA), ani konečně podobným oceněním a vydáním nejstarších památek,1) jako jsou V. NEHRINGOVY2) »Altpolnische Sprachdenkmäler« (Systematische Übersicht, Würdigung und Texte', Berlin 1886, VIII + 324), o nichž správně pověděl PASTRNEK vzhledem k literatuře staročeské (»Bibliograph. Übers.« 1892, str. 144): »die altčechischen Sprach- und Litteraturdenk- mäler können sich einer ähnlichen systematischen Würdigung weder von Seite eines Sprachforschers noch eines Litterarhistorikers rühmen. Nicht einmal ein schüchterner Versuch einer zusammenfassenden Darstellung wurde unternommen. A přece snaha po takovém kompendiu, kde by veškeré trosky sta- rého jazyka i písemnictví před dobou památek souvislých a celých byly v jedno sebrány a sneseny, jeví se na samém úsvitě vědeckých studií bohemistických. Již 21. května 1789 píše DOBROVSKÝ Durichovi: »iam ante annum exhibui catalogum monumentorum antiquorum poeticorum iam ante Dalemilum editorum, quae beneficentia Maecenatis in lucem protrahi 1) Staroruskou chrestomathii takovou vydali SREZNEVSKIJ-BYČKOV: »Древніе паMяT- ники русскаго языка« 1882 (2. vyd., str. 390); provensalskou APPEL: »Provenzalische Chrestomathie« (Lipsko 1895); starofrancouzskou TOYNBEE: »Specimens of old French« (Oxford, 1892); gotskou JANTZEN: »Gotische Sprachdenkmäler« (Lipsko 1898); anglo- saskou KLUGE: »Angelsächsisches Lesebuch« (2 1897); starosaskou Ellis WADSTEIN: »Kleinere altsächsische Sprachdenkmäler« (1899) atd. Srov. z novějších slov. publikac i Ljub. SтоJANоVIć, »Стари српски записи и натписи I.« (Bělehrad, 1902, str. XIV + 480, jež docela antikvuje starší slavné dílo ŠAFAŘIKOvO, »Serbische Lesekörner«, 1830); I. V. VLАDIMIRоV, »Древняя русская литература Кіевскаго периода XI—XIII вѣковъ« (v Kijevě, 1900, str. IV + 375 + přílohy; srovnej recensi Speranského v ASP 1901, 590—602) atd. 2) Doplňky pozdější k své publikaci podal NEHRING v ASP XV, 529—545 (»Bei- träge zum Studium der altpolnischen Sprachdenkmäler«) a nové prameny netušeného rozsahu a stáří nalezl BRUCKNER.
Strana 7
possent. Lubens huic me subducerem labori. Latet certe in his monu- mentis thesaurus linguae nostrae«; plán svůj Dobrovský také provedl a (naposled 1818) ve svých „Dějinách sestavil takový kritický katalog i s oceněním; při tom podotýká opětně o listinách, že »jich je hojnost taková, že by se dal z nich sestaviti celý slovník staročeských slov« (1. c. 90). Podle jeho systému seřadil a vydal také nejstarší památky české 1805 J. TOMSA »Uber die Veränderung der czechischen Sprache nebst einer czechischen Chrestomathie seit XIII. Jahrhundert.« Nové pojetí a značné rozšíření plánu Dobrovského, vzhledem k novým nálezům (arci často pouhých fals stol. XIX.) staročeských památek, vidíme teprve 1840 ve znamenitém a důkladném díle Dioskurů české vědy tehdejší: míním »Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache« PALACKÉHO a ŠAFAŘÍKA, v nichž byla látka tehdy známá a ceněná zpracována tak důkladně a tak dokonale, že na šedesát let ovládly celou českou publikaci pramennou. Jest to dílo každým směrem vzorné není od té doby nic v literatuře, co by se mu mohlo postaviti po bok: ale bohužel látka jeho nyní již docela zastarala (tak že ve věci blíže jest nyní pravdě Dobrovský se svým seznamem z r. 1818, nežli Palacký a Šafařík se svou edicí 1840) a také pokud se týče věrné reprodukce, jeho lithografie nemohou se nikterak měřiti s nyněj- šími barevnými fotografiemi. Nestačí dnes ani obsahem ani formou. Vliv díla obou koryfeů podstatně jest viděti na,VÝBORU' 1845, k němuž ŠAFAŘÍK připojil slavné své ,Počátky mluvnice staročeské“; jest patrný také 1861 na MIKLOSICHOVÝCH ,Specimina linguae palaeoslovenicae“ (kdež 90—101 otiskl jako nejstarší české památky ApD. a AlxB.); jest patrný ještě 1879 na (čtvrtém vydání) JIREČKOVĚ Anthologii, ano u mnohých knížek popu- larních vládne podnes. Co ku pracím obou přidali pozdější, je celkem ne- patrné — a teprve od 1879 počíná bojem o Rukopisy vědomá reakce proti jejich vývodům, jehož mezníky jsou s jedné strany práce V. V. MAKUŠEVA „Iz čtenij o staročešskoj pismennosti I. 1879, s druhé strany druhé vydání PELIKÁNOVA Výboru 1893, v němž nové výsledky stručně kodifikovány. Jak měnily se průběhem necelého století názory o nejstarších pa- mátkách, lépe poučí přehledná tabulka, ukazující, jak kdy které byly mezi tyto nejstarší počítány. R. 1818 DOBROVSKÝ (v Gesch. d. böhm. Sprache) kladl do IX. století »otčenáš«; do X. století píseň Hospodine“; do XI. slova v listinách, ze- jmena dvě věty v Litoměř. 1057; do XII. bohemika z kronik a listin; do XIII. jmena v listinách a v nekrologu Podlažickém; odtud teprve počítá české spisy a to 1. ApD., 2. PVyš, 3. List s nebe, 4. UmD., 5. ŽKlem. (a také části evang.), 6. píseň sv. Václave, 7. Hrad. (z největší části), 8. Bohemář, 9. Alexandreis (čísla 7.—9. patrně do doby 1300—1310). R. 1840 vypočítávají PALACKÝ a ŠAFAŘÍK (tito nepočítají památek, jen opisem dochovaných, jako na př. Hospodine“ nebo „Sv. Václave*) celkem tyto památky:
possent. Lubens huic me subducerem labori. Latet certe in his monu- mentis thesaurus linguae nostrae«; plán svůj Dobrovský také provedl a (naposled 1818) ve svých „Dějinách sestavil takový kritický katalog i s oceněním; při tom podotýká opětně o listinách, že »jich je hojnost taková, že by se dal z nich sestaviti celý slovník staročeských slov« (1. c. 90). Podle jeho systému seřadil a vydal také nejstarší památky české 1805 J. TOMSA »Uber die Veränderung der czechischen Sprache nebst einer czechischen Chrestomathie seit XIII. Jahrhundert.« Nové pojetí a značné rozšíření plánu Dobrovského, vzhledem k novým nálezům (arci často pouhých fals stol. XIX.) staročeských památek, vidíme teprve 1840 ve znamenitém a důkladném díle Dioskurů české vědy tehdejší: míním »Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache« PALACKÉHO a ŠAFAŘÍKA, v nichž byla látka tehdy známá a ceněná zpracována tak důkladně a tak dokonale, že na šedesát let ovládly celou českou publikaci pramennou. Jest to dílo každým směrem vzorné není od té doby nic v literatuře, co by se mu mohlo postaviti po bok: ale bohužel látka jeho nyní již docela zastarala (tak že ve věci blíže jest nyní pravdě Dobrovský se svým seznamem z r. 1818, nežli Palacký a Šafařík se svou edicí 1840) a také pokud se týče věrné reprodukce, jeho lithografie nemohou se nikterak měřiti s nyněj- šími barevnými fotografiemi. Nestačí dnes ani obsahem ani formou. Vliv díla obou koryfeů podstatně jest viděti na,VÝBORU' 1845, k němuž ŠAFAŘÍK připojil slavné své ,Počátky mluvnice staročeské“; jest patrný také 1861 na MIKLOSICHOVÝCH ,Specimina linguae palaeoslovenicae“ (kdež 90—101 otiskl jako nejstarší české památky ApD. a AlxB.); jest patrný ještě 1879 na (čtvrtém vydání) JIREČKOVĚ Anthologii, ano u mnohých knížek popu- larních vládne podnes. Co ku pracím obou přidali pozdější, je celkem ne- patrné — a teprve od 1879 počíná bojem o Rukopisy vědomá reakce proti jejich vývodům, jehož mezníky jsou s jedné strany práce V. V. MAKUŠEVA „Iz čtenij o staročešskoj pismennosti I. 1879, s druhé strany druhé vydání PELIKÁNOVA Výboru 1893, v němž nové výsledky stručně kodifikovány. Jak měnily se průběhem necelého století názory o nejstarších pa- mátkách, lépe poučí přehledná tabulka, ukazující, jak kdy které byly mezi tyto nejstarší počítány. R. 1818 DOBROVSKÝ (v Gesch. d. böhm. Sprache) kladl do IX. století »otčenáš«; do X. století píseň Hospodine“; do XI. slova v listinách, ze- jmena dvě věty v Litoměř. 1057; do XII. bohemika z kronik a listin; do XIII. jmena v listinách a v nekrologu Podlažickém; odtud teprve počítá české spisy a to 1. ApD., 2. PVyš, 3. List s nebe, 4. UmD., 5. ŽKlem. (a také části evang.), 6. píseň sv. Václave, 7. Hrad. (z největší části), 8. Bohemář, 9. Alexandreis (čísla 7.—9. patrně do doby 1300—1310). R. 1840 vypočítávají PALACKÝ a ŠAFAŘÍK (tito nepočítají památek, jen opisem dochovaných, jako na př. Hospodine“ nebo „Sv. Václave*) celkem tyto památky:
Strana 8
VIII.—X. stol. 1. RZ. 2. EJ. XI.—XII. stol. 3. Bohemika u annalistů. 4. Jmena v listinách. 5. Ne- krolog Podlaž. a Opatov. XIII. stol. 6. MVerb. 7. Hom. Op. 8. PVyš. 9. PVácl. 10. ŽGloss 11. RK. 12. Mast. XIV. stol. 13. Epické zlomky, 14. Hrad. 15. ZW. 16. ŽKl. 17. AlxB. 18. AlxM. 19. ApD. 20. Dal. atd. R. 1851 vypočítává JUNGMANN v Hist. liter. odd. I., r. 451—1310 tyto (s tím shodují se celkem texty „Výboru' 1845): a) IX.—X. stol. 1. RZ. 2. Hosp. 3. EJ. 4. Evangelia zimního času. 5. Jmena na mincích. b) XI.—XII. stol. 6. Bohemika kronik. 7. Bohemika listin. 8. Ev. Sáz. 9. Sv. Václ. 10. Jmena v nekrolozích. 11. MVerb. 12. List bot. slov. 13. Hom. Op. 14. PVyš. c) XIII. stol. 15. PVácl. 16. ŽGloss. 17. RK. 18. Mastičkář. 19. LAlx. 20. Rostl. 21. Začátky písní. R. 1868 ŠEMBERA v Dějinách řeči a liter. vypočítává: 1. do r. 906: 1. Slova kronik, listin, mincí. 2. RZ. 2. do r. 1197: 1. EJ. 2. Otčenáš. 3. Hospod. 4. Sv. Václ. 5. Sezna- menání statků kostela Olom. 6. Jmena na mincích, listinách, kronikách (doplňkem Hlah. Pr., Ev. Sáz., Hom. Rajhr.). tu mezi památkami do r. 1310 uvádí : 1. Bohemika listin. 2. Litoměř. 3. Nekrol. Podlaž. 4. MVerb. 5. Hom. Op. 6. ŽGloss. 7. RK. 8. Cisiojan Mn. 9. ZKlem. R. 1890 v LF XVII. 142 sestavil jsem tento kanon: 1. perioda do 1320: a) Hosp., Gloss Jer., ABoh., M Verb., Cis Mn., Ostr.; b) Hom. Op., Túl., Kunh., ŽGloss., Rstl., AlXH.; c) Alx BM., Příp. Jiř., ŽM., LMar., Ap. D., Ap. Š., Jid., Jid. Drk., Pil., sv. D., AlxB., Dal H. 3. do r. 1409; R. 1890 jeví se tedy proti Dobrovskému značné rozšíření i zase zúžení materialu; přihlédneme-li blíže, vidíme vlastně značné rozmnožení, zejmena šťastnými nálezy různých fragmentů; v tomto směru obojím však změnil se i v období 1890—1902 značně zase seznam památek: přibyly nové zlomky legendy o Apoštolích, nalezeny nové glossy, objeveny opětně trosky evangeliáře; přesunuty některé do doby pozdější a některé z pozdějších posunuty původem sem. I dnes je potřebí nového výčtu, nového cenění. Při tomto výčtu skoro pokaždé bude se opakovati jméno Adolfa PATERY, neunavného bibliothekáře musejního. Od r. 1877, kdy uveřejnil epochalní rozbor gloss v Mater Verborum, otiskuje v Časopise Musea krá- lovství Českého soustavně řadu svých nových nálezů; mravenčí jeho píli odměňuje právem vzácné těstí. On nalezl nejstarší glossy české v rukopise
VIII.—X. stol. 1. RZ. 2. EJ. XI.—XII. stol. 3. Bohemika u annalistů. 4. Jmena v listinách. 5. Ne- krolog Podlaž. a Opatov. XIII. stol. 6. MVerb. 7. Hom. Op. 8. PVyš. 9. PVácl. 10. ŽGloss 11. RK. 12. Mast. XIV. stol. 13. Epické zlomky, 14. Hrad. 15. ZW. 16. ŽKl. 17. AlxB. 18. AlxM. 19. ApD. 20. Dal. atd. R. 1851 vypočítává JUNGMANN v Hist. liter. odd. I., r. 451—1310 tyto (s tím shodují se celkem texty „Výboru' 1845): a) IX.—X. stol. 1. RZ. 2. Hosp. 3. EJ. 4. Evangelia zimního času. 5. Jmena na mincích. b) XI.—XII. stol. 6. Bohemika kronik. 7. Bohemika listin. 8. Ev. Sáz. 9. Sv. Václ. 10. Jmena v nekrolozích. 11. MVerb. 12. List bot. slov. 13. Hom. Op. 14. PVyš. c) XIII. stol. 15. PVácl. 16. ŽGloss. 17. RK. 18. Mastičkář. 19. LAlx. 20. Rostl. 21. Začátky písní. R. 1868 ŠEMBERA v Dějinách řeči a liter. vypočítává: 1. do r. 906: 1. Slova kronik, listin, mincí. 2. RZ. 2. do r. 1197: 1. EJ. 2. Otčenáš. 3. Hospod. 4. Sv. Václ. 5. Sezna- menání statků kostela Olom. 6. Jmena na mincích, listinách, kronikách (doplňkem Hlah. Pr., Ev. Sáz., Hom. Rajhr.). tu mezi památkami do r. 1310 uvádí : 1. Bohemika listin. 2. Litoměř. 3. Nekrol. Podlaž. 4. MVerb. 5. Hom. Op. 6. ŽGloss. 7. RK. 8. Cisiojan Mn. 9. ZKlem. R. 1890 v LF XVII. 142 sestavil jsem tento kanon: 1. perioda do 1320: a) Hosp., Gloss Jer., ABoh., M Verb., Cis Mn., Ostr.; b) Hom. Op., Túl., Kunh., ŽGloss., Rstl., AlXH.; c) Alx BM., Příp. Jiř., ŽM., LMar., Ap. D., Ap. Š., Jid., Jid. Drk., Pil., sv. D., AlxB., Dal H. 3. do r. 1409; R. 1890 jeví se tedy proti Dobrovskému značné rozšíření i zase zúžení materialu; přihlédneme-li blíže, vidíme vlastně značné rozmnožení, zejmena šťastnými nálezy různých fragmentů; v tomto směru obojím však změnil se i v období 1890—1902 značně zase seznam památek: přibyly nové zlomky legendy o Apoštolích, nalezeny nové glossy, objeveny opětně trosky evangeliáře; přesunuty některé do doby pozdější a některé z pozdějších posunuty původem sem. I dnes je potřebí nového výčtu, nového cenění. Při tomto výčtu skoro pokaždé bude se opakovati jméno Adolfa PATERY, neunavného bibliothekáře musejního. Od r. 1877, kdy uveřejnil epochalní rozbor gloss v Mater Verborum, otiskuje v Časopise Musea krá- lovství Českého soustavně řadu svých nových nálezů; mravenčí jeho píli odměňuje právem vzácné těstí. On nalezl nejstarší glossy české v rukopise
Strana 9
kapitulním, jemu v téže knihovně se nahodí nejstarší česká píseň duchovní; objeví nejdelší text staročeský, najde nejstarší text evangeliáře; ke zlomku jednomu nalezne pokračování, k druhému scházející proužek; co Šafařík netroufal si přečísti, on rozluští; kde dřívější vydavatelé chybovali, on jde krokem bezpečným. Pokročila-li filologie staročeská v posledním dvacítiletí tak znamenitě, jako nikdy před tím, je to přední zásluha přesných edic Paterových: není literarní historie ani jazykovědy bez literarních památek. A příklad Paterův vedl jiné: a tak v posledním čtvrtstoletí nalezena celá řada památek veledůležitých, jež — spolu s některými staršími — vydány v nových kollacích a přepisech, téměř fotograficky věrných. Proti výčtu Jungmannovu (a Palackého i Šafaříka) výčet nynější je skrovnější (držím se tu čísel Jungmannova prvního oddělení, jak jsou v předchozí tabulce) o č. 1. (RZ), 3. (EJ), 14. (PVyš.), 15. (PVácl.), kte rážto čtyři čísla shledána padělkem století XIX.; dále o č. 4. (Evg. z. č.), č. 17. (RK.), č. 18. (Mast.), č. 19. (LAlx) a č. 21. (Písně), jež jistě nejsou starší prvé třetiny XIV. století (RK. a Mast. ostatně bývají i přiřazovány k padělkům XIX. věku); pak o č. 8. (Ev. Sáz.), jež starší svou částí není české, a konečně o č. 20. (Rostlinář = List z bot. slováře), jež je mylné opakování čísla 12. (= List bot. slováře): zbývají tedy z čísel Jungman- nových jen č. 2., 5.—7., 9.—13., 16: celkem 10, menší polovice. Přibývá však k nim nyní Greg., Gloss. Jer., ABoh., Gloss. Víd., Cis. Mn., Ostr., Túl., Kunh., Příp. Jiř., ŽMus, ŽGloss., LMar., ApD., ApŠ., ApP., Jid. (+ JidDrk.), Pil., sv. D., Um.; pak formule otčenáše, kreda, konfesse, desatera a zlomky evangeliáře: tak že celkem dnes můžeme nejméně 33 textů (a fragmentů textů) položiti do doby před r. 1310. A bývají dále do této doby (konce XIII. neb poč. XIV. věku, krátce kolem r. 1300) kladeny ještě některé jiné texty, svými rukopisy nebo původem (připomínám tu jen výčet pra- menů při Gebauerově Mluvnici historické), o nichž je třeba též uvažovati, náleží-li k nejstarším památkám českého jazyka i písemnictví. Při tomto výběru památek nejstarších 1) jest třeba nyní řešiti otázku vzájemné závislosti t. zv. Legend a Alexandreidy, jež vstoupila do nové fase epochalním článkem A. HAVLÍKA »O významu slovných shod rýmových pro poznání příbuznosti skládání staročeských« (ČČM. 1896, LXX, 441 až 472, 558—587), k jehož vývodům jsem se zcela přidal v Osvětě (1897. str. 468—470). Kdežto J. HANUŠ (Památník České Akademie... 1898, IIIa, 46—47) nechává otázku nerozhodnutu, zjevil se v LF. 1899, XXVI, 234 až 248, 357—365, obšírný rozbor vývodů Havlíkových s jejich naprostým 1) Po stránce praktické mohlo by se také uvésti, že tři nejbližší veliké památky staročeské jsou již několikrát o sobě tiskem vydány: kronika DALIMILOVA vydána jest již osmkrát (mezi tím také ve školním vydání a ve vydání velikém kritickém) a 1892 vydáno diplomaticky znění nejstaršího jejího (skoro) úplného rukopisu; rukopis HRA- DECKÝ dvakrát, ALEXANDREIS třikrát (také ve vydání školním a důkladném přepise diplo- matickém) — o praktickou potřebu je tu tedy postaráno. O fotografickém vydání RK. byla již na začátku zmínka.
kapitulním, jemu v téže knihovně se nahodí nejstarší česká píseň duchovní; objeví nejdelší text staročeský, najde nejstarší text evangeliáře; ke zlomku jednomu nalezne pokračování, k druhému scházející proužek; co Šafařík netroufal si přečísti, on rozluští; kde dřívější vydavatelé chybovali, on jde krokem bezpečným. Pokročila-li filologie staročeská v posledním dvacítiletí tak znamenitě, jako nikdy před tím, je to přední zásluha přesných edic Paterových: není literarní historie ani jazykovědy bez literarních památek. A příklad Paterův vedl jiné: a tak v posledním čtvrtstoletí nalezena celá řada památek veledůležitých, jež — spolu s některými staršími — vydány v nových kollacích a přepisech, téměř fotograficky věrných. Proti výčtu Jungmannovu (a Palackého i Šafaříka) výčet nynější je skrovnější (držím se tu čísel Jungmannova prvního oddělení, jak jsou v předchozí tabulce) o č. 1. (RZ), 3. (EJ), 14. (PVyš.), 15. (PVácl.), kte rážto čtyři čísla shledána padělkem století XIX.; dále o č. 4. (Evg. z. č.), č. 17. (RK.), č. 18. (Mast.), č. 19. (LAlx) a č. 21. (Písně), jež jistě nejsou starší prvé třetiny XIV. století (RK. a Mast. ostatně bývají i přiřazovány k padělkům XIX. věku); pak o č. 8. (Ev. Sáz.), jež starší svou částí není české, a konečně o č. 20. (Rostlinář = List z bot. slováře), jež je mylné opakování čísla 12. (= List bot. slováře): zbývají tedy z čísel Jungman- nových jen č. 2., 5.—7., 9.—13., 16: celkem 10, menší polovice. Přibývá však k nim nyní Greg., Gloss. Jer., ABoh., Gloss. Víd., Cis. Mn., Ostr., Túl., Kunh., Příp. Jiř., ŽMus, ŽGloss., LMar., ApD., ApŠ., ApP., Jid. (+ JidDrk.), Pil., sv. D., Um.; pak formule otčenáše, kreda, konfesse, desatera a zlomky evangeliáře: tak že celkem dnes můžeme nejméně 33 textů (a fragmentů textů) položiti do doby před r. 1310. A bývají dále do této doby (konce XIII. neb poč. XIV. věku, krátce kolem r. 1300) kladeny ještě některé jiné texty, svými rukopisy nebo původem (připomínám tu jen výčet pra- menů při Gebauerově Mluvnici historické), o nichž je třeba též uvažovati, náleží-li k nejstarším památkám českého jazyka i písemnictví. Při tomto výběru památek nejstarších 1) jest třeba nyní řešiti otázku vzájemné závislosti t. zv. Legend a Alexandreidy, jež vstoupila do nové fase epochalním článkem A. HAVLÍKA »O významu slovných shod rýmových pro poznání příbuznosti skládání staročeských« (ČČM. 1896, LXX, 441 až 472, 558—587), k jehož vývodům jsem se zcela přidal v Osvětě (1897. str. 468—470). Kdežto J. HANUŠ (Památník České Akademie... 1898, IIIa, 46—47) nechává otázku nerozhodnutu, zjevil se v LF. 1899, XXVI, 234 až 248, 357—365, obšírný rozbor vývodů Havlíkových s jejich naprostým 1) Po stránce praktické mohlo by se také uvésti, že tři nejbližší veliké památky staročeské jsou již několikrát o sobě tiskem vydány: kronika DALIMILOVA vydána jest již osmkrát (mezi tím také ve školním vydání a ve vydání velikém kritickém) a 1892 vydáno diplomaticky znění nejstaršího jejího (skoro) úplného rukopisu; rukopis HRA- DECKÝ dvakrát, ALEXANDREIS třikrát (také ve vydání školním a důkladném přepise diplo- matickém) — o praktickou potřebu je tu tedy postaráno. O fotografickém vydání RK. byla již na začátku zmínka.
Strana 10
10 odsouzením (Em. SMETÁNKA: »Kdy byla skládána česká Alexandreis« v úvodní poznámce čteme o genesi článku: »studie Havlíkova byla probí- rána 1897 v slovanském semináři oddělení B [řed. dv. rada dr. J. GEBAUER] Referovali o ní pp. HULÍK, SMETÁNKA, PRACH, STRUNEČEK a HOFMAN. Podle jejich referátů zpracován jest následující rozbor«). Ke článku tomu odpo- věděl A. HAVLíK v ČČM. 1900, 404—421 (»K otázce významu slovných shod rýmových pro poznání příbuznosti skládání staročeských«), v němž všechny svoje vývody znovu formuluje a dokazuje (srovn. zmínku ve Věstn. slov. filologie, 1901, I., 116). Material nový, ve všem shodný s vý- vody Havlíkovými, otiskl jsem 1901 v ČČM. 48—54 (»Nově nalezené zbytky t. zv. zlomků epických«). Až do článku Havlíkova bylo obecným míněním u nás (kodifikované posledně u Jar. VLČKA, Děj. české literatury I. 1897, str. 18—27), že podle palaeografických odhadův a některých narážek staročeská Alexandreis vznikla ke konci XIII. století, naproti tomu t. zv. Legendy, podle narážky »Legendy« o Jidáši, nemohou býti starší r. 1306. Druhou část tohoto mínění A. HAVLÍK přijímá a doplňuje ještě důkazem dalším: Legendy vůbec, ne- jenom Legenda o Jidáši, jsou značně závislé na Zlaté legendě Jakuba de Voragine († 1298), dokončené teprve po r. 1270, jež sotva se dostala v nej- bližších desítiletích do Čech. Legendy tedy jistě pocházejí z prvních let čtrnáctého století, nikoliv z doby starší (kamž některé ještě datoval ŠAFAŘÍK, NEBESKÝ, JIREČEK a j.). Avšak lze dále bezpečně ukázati, že básník Alex- andreidy užil již znamenitou měrou Legend; neboť nacházíme u něho shodná místa s Legendami, jež sice v Legendách věrně překládají original latinský ale v Alexandreidě od originalu se uchylují — nemůže tedy Alexandreis býti starší Legend a pochází v nejlepším případě z doby kolem r. 1310 Tak asi ve stručných rysech zní formulace obojího stanoviska: sta- novisko Gebauerovo (vyložené implicite v poznámkách o pramenech k Hist. Mluvn. a explicite jeho jmenem od Smetánky v Lfil.) předpokládá u pa- mátek staročeských stáří daleko vyšší, hlavně na základě odhadů palaeo- grafických; stanovisko Havlíkovo na základě filologického rozboru datuje téměř všecky zachované do doby po r. 1306, připouštějíc jen, že byla dříve ztracená nyní skládání o Umučení. Vydavateli chrestomathie jest tu se rozhodnouti. Havlík, zejména ve své replice v ČČM. 1900, 404 nn., drží se při svém rozhodování hlavně shod rýmových a přesnosti orthografické. Arci správně, ježto mu jde hlavně o zjištění, je-li prius Alexandreis či Legendy. Důvody literarní a historické jsou u něho podružné, uvedeny mimochodem. A přec na tyto důvody literarní nutno položiti váhu hlavní, zejména proto, že Gebauer hledí také některé legendy posunovati do XIII. století, podle téhož odhadu Waitzova, jenž klamal již při Alexandreidě. Tu sluší důrazně, co nejdůrazněji, vytknouti naprostou závislost Legend a Legendě auree. Na to upozornil již FEIFALIK (SBW, XXXVII, 70—71)
10 odsouzením (Em. SMETÁNKA: »Kdy byla skládána česká Alexandreis« v úvodní poznámce čteme o genesi článku: »studie Havlíkova byla probí- rána 1897 v slovanském semináři oddělení B [řed. dv. rada dr. J. GEBAUER] Referovali o ní pp. HULÍK, SMETÁNKA, PRACH, STRUNEČEK a HOFMAN. Podle jejich referátů zpracován jest následující rozbor«). Ke článku tomu odpo- věděl A. HAVLíK v ČČM. 1900, 404—421 (»K otázce významu slovných shod rýmových pro poznání příbuznosti skládání staročeských«), v němž všechny svoje vývody znovu formuluje a dokazuje (srovn. zmínku ve Věstn. slov. filologie, 1901, I., 116). Material nový, ve všem shodný s vý- vody Havlíkovými, otiskl jsem 1901 v ČČM. 48—54 (»Nově nalezené zbytky t. zv. zlomků epických«). Až do článku Havlíkova bylo obecným míněním u nás (kodifikované posledně u Jar. VLČKA, Děj. české literatury I. 1897, str. 18—27), že podle palaeografických odhadův a některých narážek staročeská Alexandreis vznikla ke konci XIII. století, naproti tomu t. zv. Legendy, podle narážky »Legendy« o Jidáši, nemohou býti starší r. 1306. Druhou část tohoto mínění A. HAVLÍK přijímá a doplňuje ještě důkazem dalším: Legendy vůbec, ne- jenom Legenda o Jidáši, jsou značně závislé na Zlaté legendě Jakuba de Voragine († 1298), dokončené teprve po r. 1270, jež sotva se dostala v nej- bližších desítiletích do Čech. Legendy tedy jistě pocházejí z prvních let čtrnáctého století, nikoliv z doby starší (kamž některé ještě datoval ŠAFAŘÍK, NEBESKÝ, JIREČEK a j.). Avšak lze dále bezpečně ukázati, že básník Alex- andreidy užil již znamenitou měrou Legend; neboť nacházíme u něho shodná místa s Legendami, jež sice v Legendách věrně překládají original latinský ale v Alexandreidě od originalu se uchylují — nemůže tedy Alexandreis býti starší Legend a pochází v nejlepším případě z doby kolem r. 1310 Tak asi ve stručných rysech zní formulace obojího stanoviska: sta- novisko Gebauerovo (vyložené implicite v poznámkách o pramenech k Hist. Mluvn. a explicite jeho jmenem od Smetánky v Lfil.) předpokládá u pa- mátek staročeských stáří daleko vyšší, hlavně na základě odhadů palaeo- grafických; stanovisko Havlíkovo na základě filologického rozboru datuje téměř všecky zachované do doby po r. 1306, připouštějíc jen, že byla dříve ztracená nyní skládání o Umučení. Vydavateli chrestomathie jest tu se rozhodnouti. Havlík, zejména ve své replice v ČČM. 1900, 404 nn., drží se při svém rozhodování hlavně shod rýmových a přesnosti orthografické. Arci správně, ježto mu jde hlavně o zjištění, je-li prius Alexandreis či Legendy. Důvody literarní a historické jsou u něho podružné, uvedeny mimochodem. A přec na tyto důvody literarní nutno položiti váhu hlavní, zejména proto, že Gebauer hledí také některé legendy posunovati do XIII. století, podle téhož odhadu Waitzova, jenž klamal již při Alexandreidě. Tu sluší důrazně, co nejdůrazněji, vytknouti naprostou závislost Legend a Legendě auree. Na to upozornil již FEIFALIK (SBW, XXXVII, 70—71)
Strana 11
11 těmito správnými slovy: »So hat jener genaue und eingehende Nachweis der Quelle, aus welchem hervorgeht, dass unserem Gedichte mittelbar oder unmittelbar die Legenda aurea, und zwar, weil die verschiedensten und nicht minder als sieben Legenden daraus benutzt sind, dieselbe bereits in ihrer Zusammensetzung und nicht etwa in den einzelnen Erzählungen, aus welchen sie etwa entstanden sein möchte, zu Grunde liegt, noch in einer andern Rücksicht Bedeutung. Denn es wird sich nun mit einiger Sicherheit wenigstens nach rückwärts zu eine Grenze für die Abfassungszeit des alt- čechischen Gedichtes festsetzen, und zu hoch gegriffene Schätzungen, wie jene, wornach das Bruchstück A in die Mitte des 13. Jahrhunderts gehören soll, werden sich berichtigen lassen.« A ukázav, že LA. (= leg. aurea) sama vznikla teprve po r. 1270, dokládá zcela správně, že ApD. nelze klásti »früher, als im besten Falle etwa gegen den Schluss dieses Jahr- hunderts«. Ale ostatní literarní okolnosti dokonce nejsou takové, aby takový ,nejlepší případ dovolovaly: legendy o Apoštolích zakládají se na takovém textu LA., který byl již upraven pro potřeby české (v. u Feifalika důkaz při legendě o sv. Filippu) a jsou zachovány v kodexu (fragmentarně), v jehož další části byla LMar., jež je bezpečně pouhým opisem — i tyto legendy byly tedy opis. K tomu ke všemu bylo potřebí nějaké doby: konec XIII. století však tu nevybývá. Neboť, dle všeho, byl v Čechách asi původně jen jeden exemplář LA — a ten měl neznámý německý básník, který dle ní skládal německou báseň ,O příchodu Kristově“ pro paní Maří z Hradce (rozenou z Hardegga), jež se připomíná v letech 1291—1299 (AČA, 1896, V, 116 a OSN, 1897, XI, 728). V těch letech byl tedy exemplář LA. v rukou německého autora a teprve ve XIV. století, arci na samém jeho počátku, dostal se do rukou básníka Legend, jehož díla opis máme teprve zachován fragmentárně. Datovati tedy Legendu apoštolskou do sto- letí XIII., jest fysicky naprosto nemožno: o Apokryfech netřeba toho ani dále dokazovati, ježto datují se samy do r. 1306 narážkou o Jidáši. A tato shoda doby obou cyklů, k níž jsme tlačeni, nabývá vítaného potvrzení shodou pravopisu a celé faktury: původ obojích spadá do doby kolem r. 1306, jistě ne dříve. A jako takto o Legendách se ukazuje, když známe jejich latinský vzor a tehdejší okolnosti literární, bezpečně, že nemohou jíti za rok 1300, zrovna tak provedl již Havlík parallelně důkaz o Alexandreidě. Podle vý- vodů Gebauerových (jejich obšírnější výklad jest od HANUŠE v OSN. I 812, dle něhož vznikla »aspoň v první polovici XIII. století«) náleží Alexandreis česká době prastaré, Havlík však (ČČM. 1896, 582—583) ukázal, že teprve po r. 1287 dostal český básník exemplář Gualthera z rukou Ulricha z Eschen- bachu, a že v díle jeho dle PASTRNKA užito práce Bruna z Schönbecku z r. 1276. Alexandreis nemůže býti tedy kladena před r. 1287: že však je ještě po- zdější, svědčí to, že užila již Legend. Shledání Havlíkovo potvrzuje zlomek mnou vydaný v ČČM 1901 — vzadu otištěný — jehož slova,v zást[upiech] ... hlučných?] ... popi podlé sſvého práva?]“ příliš se shoduje se známými
11 těmito správnými slovy: »So hat jener genaue und eingehende Nachweis der Quelle, aus welchem hervorgeht, dass unserem Gedichte mittelbar oder unmittelbar die Legenda aurea, und zwar, weil die verschiedensten und nicht minder als sieben Legenden daraus benutzt sind, dieselbe bereits in ihrer Zusammensetzung und nicht etwa in den einzelnen Erzählungen, aus welchen sie etwa entstanden sein möchte, zu Grunde liegt, noch in einer andern Rücksicht Bedeutung. Denn es wird sich nun mit einiger Sicherheit wenigstens nach rückwärts zu eine Grenze für die Abfassungszeit des alt- čechischen Gedichtes festsetzen, und zu hoch gegriffene Schätzungen, wie jene, wornach das Bruchstück A in die Mitte des 13. Jahrhunderts gehören soll, werden sich berichtigen lassen.« A ukázav, že LA. (= leg. aurea) sama vznikla teprve po r. 1270, dokládá zcela správně, že ApD. nelze klásti »früher, als im besten Falle etwa gegen den Schluss dieses Jahr- hunderts«. Ale ostatní literarní okolnosti dokonce nejsou takové, aby takový ,nejlepší případ dovolovaly: legendy o Apoštolích zakládají se na takovém textu LA., který byl již upraven pro potřeby české (v. u Feifalika důkaz při legendě o sv. Filippu) a jsou zachovány v kodexu (fragmentarně), v jehož další části byla LMar., jež je bezpečně pouhým opisem — i tyto legendy byly tedy opis. K tomu ke všemu bylo potřebí nějaké doby: konec XIII. století však tu nevybývá. Neboť, dle všeho, byl v Čechách asi původně jen jeden exemplář LA — a ten měl neznámý německý básník, který dle ní skládal německou báseň ,O příchodu Kristově“ pro paní Maří z Hradce (rozenou z Hardegga), jež se připomíná v letech 1291—1299 (AČA, 1896, V, 116 a OSN, 1897, XI, 728). V těch letech byl tedy exemplář LA. v rukou německého autora a teprve ve XIV. století, arci na samém jeho počátku, dostal se do rukou básníka Legend, jehož díla opis máme teprve zachován fragmentárně. Datovati tedy Legendu apoštolskou do sto- letí XIII., jest fysicky naprosto nemožno: o Apokryfech netřeba toho ani dále dokazovati, ježto datují se samy do r. 1306 narážkou o Jidáši. A tato shoda doby obou cyklů, k níž jsme tlačeni, nabývá vítaného potvrzení shodou pravopisu a celé faktury: původ obojích spadá do doby kolem r. 1306, jistě ne dříve. A jako takto o Legendách se ukazuje, když známe jejich latinský vzor a tehdejší okolnosti literární, bezpečně, že nemohou jíti za rok 1300, zrovna tak provedl již Havlík parallelně důkaz o Alexandreidě. Podle vý- vodů Gebauerových (jejich obšírnější výklad jest od HANUŠE v OSN. I 812, dle něhož vznikla »aspoň v první polovici XIII. století«) náleží Alexandreis česká době prastaré, Havlík však (ČČM. 1896, 582—583) ukázal, že teprve po r. 1287 dostal český básník exemplář Gualthera z rukou Ulricha z Eschen- bachu, a že v díle jeho dle PASTRNKA užito práce Bruna z Schönbecku z r. 1276. Alexandreis nemůže býti tedy kladena před r. 1287: že však je ještě po- zdější, svědčí to, že užila již Legend. Shledání Havlíkovo potvrzuje zlomek mnou vydaný v ČČM 1901 — vzadu otištěný — jehož slova,v zást[upiech] ... hlučných?] ... popi podlé sſvého práva?]“ příliš se shoduje se známými
Strana 12
12 verši AlxH.: „hlučnými zástupy jdiechu — podle jich viery pop mieval. . .“ (sloupec 2—3). Obojí pak důkaz doplňuje se zase vzájemně: jako Legendy vznikly po vzoru německém, na základě exempláře LA, kterého již básník německý nepotřeboval, exempláře však upraveného již pro potřebu domácí, zrovna tak vznikla Alexandreis po vzoru německém, na základě exempláře Alex- andreidy, jehož již básník německý nepotřeboval, exempláře rovněž upra- veného, glossovaného k potřebě čtenáře. A věc známá palaeografům domácím, neznámá však palaeografu cizímu, vedla k mylnému souzení palaeografickému: jest obecně známo (v. FRIEDRICH, Učebná kniha palaeografie latinské), že písmo našich předků pokulhává, někdy až o 50 let, za písmem našich sou- sedů — tak jako i v literatuře dorážely do Čech již poslední vlnky veli- kého příboje západního. Feifalik arci sám svého důkazu o Legendách si mnoho nevážil: ano hledal dokonce v nich ještě pořád stopy nějaké „Kaiserchronik“. Omyl ten vznikl — dosti zábavným — přesunutím částí Legendy Apoštolské. Dnes víme bezpečně, že zlomek zvaný Šafaříkův je přední, pak schází list (legenda o sv. Petru prostředek) a pak následuje zlomek zvaný Durichův a text český drží se dosti věrně originalu latinského; i mezera se shoduje. Feifalik však si oba zlomky přehodil a nenalézaje ve zlomku Durichově ani jména sv. Petra, tvrdil, že se věc ta snadno vyloží, »wenn man annimmt, dass der Vorwurf des Gedichtes, dessen Uberreste uns be- schäftigen, nicht das Leben der Apostel, sondern das der römischen Kaiser war« (58; srovn. 70 — v citovaných SBW XXXVII). Seřadí-li se zlomky správně — a to učinil již Havlík — jest hypothesa Feifalikova sama sebou zbytečná. Alexandreis tedy k památkám starším Legend nenáleží: a můžeme dobře zvoliti za hranici památek nejstarších r. 1306, který sám sebou má důležitý význam v dějinách našich politických; a poněvadž Apokryfy hlásí se buď do sklonku tohoto roku nebo do let nejblíže následujících, můžeme Legendy i Apokryfy (spolu se Životem P. Marie a Sesláním) vzíti za po- slední památku nejstaršího období našeho písemnictví. Systematický výčet těch fragmentů a trosek nejstarších, jejichž posledním členem jsou Legendy- Apokryfy, vesměs tedy z doby před r. 1306, má býti úkolem práce přítomné. Hledí tedy tato práce sebrati a vydati veškeré trosky českého jazyka a písemnictví, od prvního vzpomenutí písemného jména českého až do té doby, kdy se začíná řada souvislá textů velikých a rozsáhlých: od annalistů franckých až do kroniky Dalimilovy (Alexandreidy atd.). Pravidlem však jsou tu zmíněny, vydány a kommentovány jen texty a fragmenty, jež již svým zapsáním, rukopisem, náležejí této době nejstarší — tak jako to činili Palacký a Šafařík. Od tohoto pravidla bylo ustoupeno jen při ně- kolika písních duchovních, bezpečně dosvědčených po tu dobu, ale zacho- vaných v rukopisech teprve XIV. století, pak při fragmentech určitých modliteb a textů náboženských, o nichž platí totéž, a konečně při zlomku
12 verši AlxH.: „hlučnými zástupy jdiechu — podle jich viery pop mieval. . .“ (sloupec 2—3). Obojí pak důkaz doplňuje se zase vzájemně: jako Legendy vznikly po vzoru německém, na základě exempláře LA, kterého již básník německý nepotřeboval, exempláře však upraveného již pro potřebu domácí, zrovna tak vznikla Alexandreis po vzoru německém, na základě exempláře Alex- andreidy, jehož již básník německý nepotřeboval, exempláře rovněž upra- veného, glossovaného k potřebě čtenáře. A věc známá palaeografům domácím, neznámá však palaeografu cizímu, vedla k mylnému souzení palaeografickému: jest obecně známo (v. FRIEDRICH, Učebná kniha palaeografie latinské), že písmo našich předků pokulhává, někdy až o 50 let, za písmem našich sou- sedů — tak jako i v literatuře dorážely do Čech již poslední vlnky veli- kého příboje západního. Feifalik arci sám svého důkazu o Legendách si mnoho nevážil: ano hledal dokonce v nich ještě pořád stopy nějaké „Kaiserchronik“. Omyl ten vznikl — dosti zábavným — přesunutím částí Legendy Apoštolské. Dnes víme bezpečně, že zlomek zvaný Šafaříkův je přední, pak schází list (legenda o sv. Petru prostředek) a pak následuje zlomek zvaný Durichův a text český drží se dosti věrně originalu latinského; i mezera se shoduje. Feifalik však si oba zlomky přehodil a nenalézaje ve zlomku Durichově ani jména sv. Petra, tvrdil, že se věc ta snadno vyloží, »wenn man annimmt, dass der Vorwurf des Gedichtes, dessen Uberreste uns be- schäftigen, nicht das Leben der Apostel, sondern das der römischen Kaiser war« (58; srovn. 70 — v citovaných SBW XXXVII). Seřadí-li se zlomky správně — a to učinil již Havlík — jest hypothesa Feifalikova sama sebou zbytečná. Alexandreis tedy k památkám starším Legend nenáleží: a můžeme dobře zvoliti za hranici památek nejstarších r. 1306, který sám sebou má důležitý význam v dějinách našich politických; a poněvadž Apokryfy hlásí se buď do sklonku tohoto roku nebo do let nejblíže následujících, můžeme Legendy i Apokryfy (spolu se Životem P. Marie a Sesláním) vzíti za po- slední památku nejstaršího období našeho písemnictví. Systematický výčet těch fragmentů a trosek nejstarších, jejichž posledním členem jsou Legendy- Apokryfy, vesměs tedy z doby před r. 1306, má býti úkolem práce přítomné. Hledí tedy tato práce sebrati a vydati veškeré trosky českého jazyka a písemnictví, od prvního vzpomenutí písemného jména českého až do té doby, kdy se začíná řada souvislá textů velikých a rozsáhlých: od annalistů franckých až do kroniky Dalimilovy (Alexandreidy atd.). Pravidlem však jsou tu zmíněny, vydány a kommentovány jen texty a fragmenty, jež již svým zapsáním, rukopisem, náležejí této době nejstarší — tak jako to činili Palacký a Šafařík. Od tohoto pravidla bylo ustoupeno jen při ně- kolika písních duchovních, bezpečně dosvědčených po tu dobu, ale zacho- vaných v rukopisech teprve XIV. století, pak při fragmentech určitých modliteb a textů náboženských, o nichž platí totéž, a konečně při zlomku
Strana 13
13 Umučení, jehož fragment pochází sice teprve z druhé čtvrti XIV. století, ale přec vždycky byl pokládán za text původem velmi starý, a o němž Havlík dokázal, že jest velmi pravděpodobně ještě starší nežli Legendy. Zbývá dále uvažovati, jakým způsobem trosky právě uvedené mají býti vydány a zužitkovány? Tu se mi zdála býti nejvhodnější cesta Neh- ringova: podati výklad o všech v úvodě, ale kromě toho učiniti výběr (celkem čtrnácti textů), jenž by se hodil za chrestomathii staré češtiny. Těch čtrnáct textů tedy dle mého mínění představuje nejstarší památky české literatury: ale i při nich nebylo možno prostě otisknouti vše. Prostě otištěny jsou jen texty III.—V., VIII.—IX, XI—XIII; při textu X vypuštěny proužky listů jen nepatrného obsahu, při textu II vypuštěny ojedinělé glossy. Text VII. vzat dle rukopisu dosud nejstaršího a doplněn textem evange- liáře seitenstettenského, text VI. dle nejstaršího rukopisu podávajícího aspoň kusy překladu, doplněného dle žaltáře wittenberského a s označením jednot- livých gloss musejních, pokud k tomuto textu náleží. Proč k těmto nej- starším textům přidán úvodem I. úryvek z Kosmy, závěrkem XIV. fragment o Umučení, je v knize samé odůvodněno s dostatek. Jsou tedy mezi ,texty“ obsaženy jen výpisy z rukopisů, jež nepře- sahují hranicí dolení druhé polovice století XII. a hoření prvé polovice stol. XIV. Texty značně mladší rukopisně než původní skladba otištěny jsou v prolegg, kam také odkázány některé drobnější památky stol. XII. až XIII., jež nepodávají dostatečné látky k četbě. Látka je tedy jaksi roztříštěna, ale nebylo jiné pomoci, neměl-li oddíl ,texty“ rozpadnouti se usque in pulverem. V ,prolegomenech“ podán přehled veškerých textů, s otiskem důležitěj- ších těch, jež z vyložených právě příčin nehodily se do chrestomathie. Je tu výčet celé řady gloss, pak bohemik v textech latinských. Bylo by ovšem možné bývalo na příslušném místě otisknouti vždy všechny glossy Mater Verborum, Žaltáře Glossovaného atd.: ale bylo by nesmírně obtěžovalo výklad a jest proto otisk všech těch gloss a bohemik, pokud o ně jde, odkázán do dílu II., kde bude podán také úplný index všech slov, obsa- žených v památkách mezi ,texty“ otištěných. Index ten bude zařízen tak jako můj ,Podrobný seznam slov RK“ z r. 1897. Bude obsahovati veškeru látku jazykovou také listin, mincí, nekrologů a vůbec textů jinojazyčných, dále všech památek v úvodě uvedených, pokud možno vždy se zněním originálu latinského (nebo německého), jejž památka česká tlumočí. K tomu konci otiskl jsem také při textech originály a vzory latinské, hlavně Písmo a Zlatou Legendu, podle příkladu Paterova. V úvahách novějších, gram- matických a lexikálních zpracováních, i edicích (zejména Listů filologických) nebývá — přes tento příklad Paterův — k této věci skoro nijak přihlíženo. A přece tato otázka po pramenech jest při všech plodech této nej- starší české literatury svrchovaně důležita. Týká se arci nejenom literatury psané jazykem naším, nýbrž i literatury latinské a německé, tehdy ve vlastech našich se šířící. Všechny tyto tři proudy starého písemnictví naší
13 Umučení, jehož fragment pochází sice teprve z druhé čtvrti XIV. století, ale přec vždycky byl pokládán za text původem velmi starý, a o němž Havlík dokázal, že jest velmi pravděpodobně ještě starší nežli Legendy. Zbývá dále uvažovati, jakým způsobem trosky právě uvedené mají býti vydány a zužitkovány? Tu se mi zdála býti nejvhodnější cesta Neh- ringova: podati výklad o všech v úvodě, ale kromě toho učiniti výběr (celkem čtrnácti textů), jenž by se hodil za chrestomathii staré češtiny. Těch čtrnáct textů tedy dle mého mínění představuje nejstarší památky české literatury: ale i při nich nebylo možno prostě otisknouti vše. Prostě otištěny jsou jen texty III.—V., VIII.—IX, XI—XIII; při textu X vypuštěny proužky listů jen nepatrného obsahu, při textu II vypuštěny ojedinělé glossy. Text VII. vzat dle rukopisu dosud nejstaršího a doplněn textem evange- liáře seitenstettenského, text VI. dle nejstaršího rukopisu podávajícího aspoň kusy překladu, doplněného dle žaltáře wittenberského a s označením jednot- livých gloss musejních, pokud k tomuto textu náleží. Proč k těmto nej- starším textům přidán úvodem I. úryvek z Kosmy, závěrkem XIV. fragment o Umučení, je v knize samé odůvodněno s dostatek. Jsou tedy mezi ,texty“ obsaženy jen výpisy z rukopisů, jež nepře- sahují hranicí dolení druhé polovice století XII. a hoření prvé polovice stol. XIV. Texty značně mladší rukopisně než původní skladba otištěny jsou v prolegg, kam také odkázány některé drobnější památky stol. XII. až XIII., jež nepodávají dostatečné látky k četbě. Látka je tedy jaksi roztříštěna, ale nebylo jiné pomoci, neměl-li oddíl ,texty“ rozpadnouti se usque in pulverem. V ,prolegomenech“ podán přehled veškerých textů, s otiskem důležitěj- ších těch, jež z vyložených právě příčin nehodily se do chrestomathie. Je tu výčet celé řady gloss, pak bohemik v textech latinských. Bylo by ovšem možné bývalo na příslušném místě otisknouti vždy všechny glossy Mater Verborum, Žaltáře Glossovaného atd.: ale bylo by nesmírně obtěžovalo výklad a jest proto otisk všech těch gloss a bohemik, pokud o ně jde, odkázán do dílu II., kde bude podán také úplný index všech slov, obsa- žených v památkách mezi ,texty“ otištěných. Index ten bude zařízen tak jako můj ,Podrobný seznam slov RK“ z r. 1897. Bude obsahovati veškeru látku jazykovou také listin, mincí, nekrologů a vůbec textů jinojazyčných, dále všech památek v úvodě uvedených, pokud možno vždy se zněním originálu latinského (nebo německého), jejž památka česká tlumočí. K tomu konci otiskl jsem také při textech originály a vzory latinské, hlavně Písmo a Zlatou Legendu, podle příkladu Paterova. V úvahách novějších, gram- matických a lexikálních zpracováních, i edicích (zejména Listů filologických) nebývá — přes tento příklad Paterův — k této věci skoro nijak přihlíženo. A přece tato otázka po pramenech jest při všech plodech této nej- starší české literatury svrchovaně důležita. Týká se arci nejenom literatury psané jazykem naším, nýbrž i literatury latinské a německé, tehdy ve vlastech našich se šířící. Všechny tyto tři proudy starého písemnictví naší
Strana 14
14 vlasti čerpají posilu v nesmírném moři středověké literatury latinské a v mo- hutné, stále rostoucí literatuře německé. V posledních desítiletích věku prošlého organisují právě učenci národů germánských, romanských i slo- vanských novou, nadějnou vědu: k filologii klassické přiřazuje se velko- lepými pracemi BRÜCKNERA, DELISLEA, GRÖBERA, HAURÉAUA, MANITIA, TRAUBEA, VESELOVSKÉHO . . . důstojně »philologia medii aevi«, jejíž výtěžky rozmno- žují také z germanistů K. BURDACH, ze slavistů DAŠKEVIČ, JAGIČ . . . ., abych jen nejznámější jména jmenoval. V literatuře naší bohužel po pracích FEIFALIKOVÝCH a NEBESKÉHO, těchto filolozích středověku před středověkou filologií, nastala stagnace, jíž ani některé více bibliografické příspěvky SPIESSOVY a PATEROVY ne- mohly zapuditi. V době nejnovější arci bylo by sem počítati některé práce A. KRAUSOVY a J. POLÍVKOVY, ale i tyto všímají si více jednotlivých otázek nežli širokého rozhledu po celých oborech literarních. Na štěstí však látka sama — plody nejstarší naší literatury — postarala se, aby nalezla zpracování třebas mimo hranice zemí českých. Jako kdysi ve XIV. a XV. století, podmanila si díla česká mysli polské a uvedla literaturu polskou v odvislost, s níž lze snad srovnávati odvislost literatur východ- ních Slovanů od literatury řecké, tak nyní práce polských historiků lite- rarních, stopující tyto vlivy k jejich počátkům a kořenům, mohou z veliké části nahraditi mezery v pracích našich domácích. Na prvním místě sluší tu jmenovati práce Brücknerovy, roztroušené v Archivu für slavische Philologie, Bibliotece Warszawské, Rozpravách Krakovské Akademie, Pracích filologiczných a j., jež spojujíce s rozsáhlou znalostí bibliothek široký rozhled po nových studiích v oboru středověké filologie a vynikajíce stejně důvtipným a hlubokým studiem literarních vlivů a jevů jako přesným a chladným rozborem jevů grammatických i lexi- kalních představují vskutku vzorné monografie nové této discipliny. Nám nejdůležitější jsou asi tyto: »Sredniowieczna poezja lacińska w Polsce« (Rozpr. XVI, 304—372; XXII, 1—62; XXIII, 268—319], »Sredniowieczne słownictwo polskie« 1) (Prace filol. V, 1—52), »Kazania średniowieczne« (Rozpr. XXIV, 38—97 a 317—390; XXV, 115—205) a (nedokončené dosud) »Apokryfy2) średniowieczne« (Rozpr. XXVIII, 262—380). K těmto v každém směru dokonalým pracím možno odkázati pro další poučení. Vedle prací Brücknerových jsou tu pak práce BOBOWSKÉHO (»Polska polzja kościolna od najdawn. czasów do wieku XVI.« Varšava 1885), KRČKOVY, 1, Prodloužení a doplnění článku Brücknerova, arci jen se stanoviska polského, podal H. LOPACINSKI: »Najdawniejsze slowniki polskie drukowane« (Práce filol. V, 393 až 454, 586—605, 633, 516—520). U nás zabýval se slovníkářstvím staročeským Ferd. MENČÍK (Rozmanitosti I, 1—5), ale práce jeho dnes již nedostačuje; za to důležitá je práce M. A. SCHELEROVA: La lexicographie latine du XII. et du XIII. siècle (Lipsko 1867) a úvaha S. BERGEROVA, De glossariis et compendiis exegeticis quibusdam medii aevi (Paříž 1879) atd. 2) Srovnej k tomu: M. SPERANSKIJ: Славянскія апокрифическія евангелія Moskva 1895.
14 vlasti čerpají posilu v nesmírném moři středověké literatury latinské a v mo- hutné, stále rostoucí literatuře německé. V posledních desítiletích věku prošlého organisují právě učenci národů germánských, romanských i slo- vanských novou, nadějnou vědu: k filologii klassické přiřazuje se velko- lepými pracemi BRÜCKNERA, DELISLEA, GRÖBERA, HAURÉAUA, MANITIA, TRAUBEA, VESELOVSKÉHO . . . důstojně »philologia medii aevi«, jejíž výtěžky rozmno- žují také z germanistů K. BURDACH, ze slavistů DAŠKEVIČ, JAGIČ . . . ., abych jen nejznámější jména jmenoval. V literatuře naší bohužel po pracích FEIFALIKOVÝCH a NEBESKÉHO, těchto filolozích středověku před středověkou filologií, nastala stagnace, jíž ani některé více bibliografické příspěvky SPIESSOVY a PATEROVY ne- mohly zapuditi. V době nejnovější arci bylo by sem počítati některé práce A. KRAUSOVY a J. POLÍVKOVY, ale i tyto všímají si více jednotlivých otázek nežli širokého rozhledu po celých oborech literarních. Na štěstí však látka sama — plody nejstarší naší literatury — postarala se, aby nalezla zpracování třebas mimo hranice zemí českých. Jako kdysi ve XIV. a XV. století, podmanila si díla česká mysli polské a uvedla literaturu polskou v odvislost, s níž lze snad srovnávati odvislost literatur východ- ních Slovanů od literatury řecké, tak nyní práce polských historiků lite- rarních, stopující tyto vlivy k jejich počátkům a kořenům, mohou z veliké části nahraditi mezery v pracích našich domácích. Na prvním místě sluší tu jmenovati práce Brücknerovy, roztroušené v Archivu für slavische Philologie, Bibliotece Warszawské, Rozpravách Krakovské Akademie, Pracích filologiczných a j., jež spojujíce s rozsáhlou znalostí bibliothek široký rozhled po nových studiích v oboru středověké filologie a vynikajíce stejně důvtipným a hlubokým studiem literarních vlivů a jevů jako přesným a chladným rozborem jevů grammatických i lexi- kalních představují vskutku vzorné monografie nové této discipliny. Nám nejdůležitější jsou asi tyto: »Sredniowieczna poezja lacińska w Polsce« (Rozpr. XVI, 304—372; XXII, 1—62; XXIII, 268—319], »Sredniowieczne słownictwo polskie« 1) (Prace filol. V, 1—52), »Kazania średniowieczne« (Rozpr. XXIV, 38—97 a 317—390; XXV, 115—205) a (nedokončené dosud) »Apokryfy2) średniowieczne« (Rozpr. XXVIII, 262—380). K těmto v každém směru dokonalým pracím možno odkázati pro další poučení. Vedle prací Brücknerových jsou tu pak práce BOBOWSKÉHO (»Polska polzja kościolna od najdawn. czasów do wieku XVI.« Varšava 1885), KRČKOVY, 1, Prodloužení a doplnění článku Brücknerova, arci jen se stanoviska polského, podal H. LOPACINSKI: »Najdawniejsze slowniki polskie drukowane« (Práce filol. V, 393 až 454, 586—605, 633, 516—520). U nás zabýval se slovníkářstvím staročeským Ferd. MENČÍK (Rozmanitosti I, 1—5), ale práce jeho dnes již nedostačuje; za to důležitá je práce M. A. SCHELEROVA: La lexicographie latine du XII. et du XIII. siècle (Lipsko 1867) a úvaha S. BERGEROVA, De glossariis et compendiis exegeticis quibusdam medii aevi (Paříž 1879) atd. 2) Srovnej k tomu: M. SPERANSKIJ: Славянскія апокрифическія евангелія Moskva 1895.
Strana 15
15 MALINOWSKÉHO, NEHRINGOVY (zejména jeho Altp. Sprachdenkm.), ROSTAFIN- SKÉHO (»Sredniowieczna historya naturalna w Polsce«, I. str. XXI + 605, »Materyały żródłowe do słownictwa przyrodniczego średnich wieków w Polsce« 1900, str. 352) atd. Konečně sluší uvésti některá díla obecného rázu, filologu středo- věkému důležitá: na prvém místě znamenitou práci G. GRÖBEROVU: Uber- sicht über die latein. Litteratur von der Mitte des 6. Jahrhunderts bis 1350« (v Grundriss der roman. Philologie, 1893, II., 1, 97—432) a nezbytnou k ní příručnici Ul. CHEVALIER: Répertoire des sources historiques du moyen age (I. Biobibliographie, Paris 1877—1886, k tomu Complément-Supplément 1888, II. Topobibliographie Montbéliard, 1894; věci slovanské jsou málo zpracovány), jimiž starší díla Fabriciova, Ebertova, Voigtova atd. jsou již antikvována; pak znamenité (a nezbytné pro filologa) publikace B. HAU- RÉAUA v jeho Notices et extraits de quelques manuscrits latins de la Biblio- thèque Nationale, Paris, 1889 a násl. Příručnou knihou, ale velmi přehlednou, jest L. DELISLE Littérature latine et histoire du moyen âge, Paris 1890; o nových publikacích přehledně informují (Traubeovy a Manitiovy) pře- hledy v »Kritischer Jahresbericht... der roman. Philologie...« (sv. 1—4., za r. 1890—1896). Pro methodu, jak z jazyka památek středověkých lze souditi o autořích a jejich celé osobnosti, nové dráhy ukazuje vzorná v každém směru práce M. BONNETOVA, Le latin du Grégoire de Tours 1890, Paříž; k ní druží se pro zpracování listin dílo M. HAEGSTADOVO, Gamalt trondermaal 1899 (pro listiny do r. 1350; v aktech učené společnosti Kristianijské, 1899, No. 3, str. IV + 98) a starší práce BAUDOUINA DE COURTENAY »О древнепольскомъ языкѣ го XIVrо столѣтiя« 1870, jež arci všímá si hlavně hláskosloví a slovníka. Hleděl jsem proto v úvodě častěji odkazovati k literatuře předmětu, než bývá obyčejně zvykem; chtěl bych tu ještě jednou upozorniti, že bez studia souvěké domácí literatury německé (tu sluší uvésti práce MOURKOVY a KRAUSOVY z našich, TOISCHEROVY, KNIESCHKOVY a WOLKANOVY z německých) a středověké literatury latinské snadno badání o památkách českých octne se na scestí, jak bylo právě o Legendách a Alexandreidě stručně ukázáno. Práce sama, pro nedostatek předběžných, musí se spokojiti jen všeobecnými odkazy: musí čekati na nové Nebeské a Feifaliky. A jako při pramenech spokojuje se jen hlavní informací, taktéž spo- kojuje se při dalším výkladu o provenienci, obsahu, formě rukopisů atd. jen nejhlavnějšími daty. Práce odkazuje vždy ke článkům a knihám nej- novějším anebo těm, ve kterých výsledky dosavadního badání jsou sneseny a literatura registrována. Tu náleží, abych s vděčností vzpomněl prací, jichž jsem při tom nejvíc užil: pro dobu nejstarší výborným vůdcem v lite- ratuře jest nyní ZíBRTOVA Bibliografie, pro výklad o legendách KALOUSKOVA Obrana sv. Václava a PEKAŘOVA „Nejstarší kronika česká“; pro dobu ostatní
15 MALINOWSKÉHO, NEHRINGOVY (zejména jeho Altp. Sprachdenkm.), ROSTAFIN- SKÉHO (»Sredniowieczna historya naturalna w Polsce«, I. str. XXI + 605, »Materyały żródłowe do słownictwa przyrodniczego średnich wieków w Polsce« 1900, str. 352) atd. Konečně sluší uvésti některá díla obecného rázu, filologu středo- věkému důležitá: na prvém místě znamenitou práci G. GRÖBEROVU: Uber- sicht über die latein. Litteratur von der Mitte des 6. Jahrhunderts bis 1350« (v Grundriss der roman. Philologie, 1893, II., 1, 97—432) a nezbytnou k ní příručnici Ul. CHEVALIER: Répertoire des sources historiques du moyen age (I. Biobibliographie, Paris 1877—1886, k tomu Complément-Supplément 1888, II. Topobibliographie Montbéliard, 1894; věci slovanské jsou málo zpracovány), jimiž starší díla Fabriciova, Ebertova, Voigtova atd. jsou již antikvována; pak znamenité (a nezbytné pro filologa) publikace B. HAU- RÉAUA v jeho Notices et extraits de quelques manuscrits latins de la Biblio- thèque Nationale, Paris, 1889 a násl. Příručnou knihou, ale velmi přehlednou, jest L. DELISLE Littérature latine et histoire du moyen âge, Paris 1890; o nových publikacích přehledně informují (Traubeovy a Manitiovy) pře- hledy v »Kritischer Jahresbericht... der roman. Philologie...« (sv. 1—4., za r. 1890—1896). Pro methodu, jak z jazyka památek středověkých lze souditi o autořích a jejich celé osobnosti, nové dráhy ukazuje vzorná v každém směru práce M. BONNETOVA, Le latin du Grégoire de Tours 1890, Paříž; k ní druží se pro zpracování listin dílo M. HAEGSTADOVO, Gamalt trondermaal 1899 (pro listiny do r. 1350; v aktech učené společnosti Kristianijské, 1899, No. 3, str. IV + 98) a starší práce BAUDOUINA DE COURTENAY »О древнепольскомъ языкѣ го XIVrо столѣтiя« 1870, jež arci všímá si hlavně hláskosloví a slovníka. Hleděl jsem proto v úvodě častěji odkazovati k literatuře předmětu, než bývá obyčejně zvykem; chtěl bych tu ještě jednou upozorniti, že bez studia souvěké domácí literatury německé (tu sluší uvésti práce MOURKOVY a KRAUSOVY z našich, TOISCHEROVY, KNIESCHKOVY a WOLKANOVY z německých) a středověké literatury latinské snadno badání o památkách českých octne se na scestí, jak bylo právě o Legendách a Alexandreidě stručně ukázáno. Práce sama, pro nedostatek předběžných, musí se spokojiti jen všeobecnými odkazy: musí čekati na nové Nebeské a Feifaliky. A jako při pramenech spokojuje se jen hlavní informací, taktéž spo- kojuje se při dalším výkladu o provenienci, obsahu, formě rukopisů atd. jen nejhlavnějšími daty. Práce odkazuje vždy ke článkům a knihám nej- novějším anebo těm, ve kterých výsledky dosavadního badání jsou sneseny a literatura registrována. Tu náleží, abych s vděčností vzpomněl prací, jichž jsem při tom nejvíc užil: pro dobu nejstarší výborným vůdcem v lite- ratuře jest nyní ZíBRTOVA Bibliografie, pro výklad o legendách KALOUSKOVA Obrana sv. Václava a PEKAŘOVA „Nejstarší kronika česká“; pro dobu ostatní
Strana 16
16 měla by vlastně býti průvodkyní 1) bibliografie HANUŠOVA v Památníku 1898, jež však (bohužel) naprosto nevyhovuje. Pro celkový výklad doby nejlepší jest přehled A. TRUHLÁŘE v OUM. (Böhmen II), jenž jediný ze všech má zření také k okolní literatuře domácí i evropské; škoda, že je tak krátký! Že stará doba VLČKOVA v naší příčině nestačí, bylo ukázáno hned 1892 v Nár. Listech a později v Hlase Národa odborníky ve zvláštních feuil- letonech; poněvadž je však jediná z nové doby, která jde do podrobností. uvádím pravidelně příslušná její místa, zároveň s odkazem k mému PÍSEM- NICTVÍ, kde podány jsou snímky nebo úryvky většiny památek, jimž kniha tato jest věnována. Zbývá mi dále poděkovati sl. správám knihoven: c. k. veř. a univ. knihovny pražské a bibliotheky Musea král. Českého, jež ochotně mi pro- půjčovaly i nejvzácnější rukopisy ke kollacím a přepisům; tu zvláště na prvním místě p. Ad. PATEROVI, bibliotekáři musejnímu, jenž mi prokázal s úslužností a vlídností sobě vlastní služby neocenitelné; dále J. M. biskupské F. KRÁSLOVI, prelátu-scholastiku kapituly svatovítské, jenž se vzácnou laskavostí mi umožnil práci v knihovně kapitulní, a panu P. J. SKOPCOVI, vikaristovi dómu, jenž mi neunavně v ní byl pomocen; p. koll. prof. L. DOLANSKÉMU za laskavé propůjčení svých pečlivých kollac ApŠ., Pil., sv. D. a Jid., a dru V. TILLEOVI za laskavé propůjčení kollace ApD. Při rukopisech mimopražských musil jsem spolehnouti na svědomitost vy- davatelů (a mohu hned připojiti, že jsem shledal velmi málo míst, jež by vzbuzovala podezření nesprávného čtení), při rukopisech pražských srov- nával jsem také sám. Vím dobře, že práce není taková, jak si ji zaslouží trosky oněch krásných památek, jimž je věnována; nemůže se rovnati ani z dáli monu- mentalní edici Palackého a Šafaříka, již hodlá nahraditi; ale vím také dobře, že více než desítiletí se stále o potřebě knihy takové mluví a že podnes nevím o nikom, kdo by se v její sepsání hodlal uvázati. A po- něvadž byl jsem s mnoha stran o toto dílo upomínán — a konečně ně- jaká náhrada je lepší nežli úplná prázdnota — podávám tento pokus veřejnosti s tím přáním, aby budil lásku k jazyku našich předkův a úctu k jejich plodné práci. V Praze, 30. listopadu 1902. Autor. 1) Pro dobu od r. 1900 slibuje býti příručnicí jednak pražský „Věstník slovanské filologie a starožitností I, 1901, jednak Cлавяновѣдѣнie petrohradské.
16 měla by vlastně býti průvodkyní 1) bibliografie HANUŠOVA v Památníku 1898, jež však (bohužel) naprosto nevyhovuje. Pro celkový výklad doby nejlepší jest přehled A. TRUHLÁŘE v OUM. (Böhmen II), jenž jediný ze všech má zření také k okolní literatuře domácí i evropské; škoda, že je tak krátký! Že stará doba VLČKOVA v naší příčině nestačí, bylo ukázáno hned 1892 v Nár. Listech a později v Hlase Národa odborníky ve zvláštních feuil- letonech; poněvadž je však jediná z nové doby, která jde do podrobností. uvádím pravidelně příslušná její místa, zároveň s odkazem k mému PÍSEM- NICTVÍ, kde podány jsou snímky nebo úryvky většiny památek, jimž kniha tato jest věnována. Zbývá mi dále poděkovati sl. správám knihoven: c. k. veř. a univ. knihovny pražské a bibliotheky Musea král. Českého, jež ochotně mi pro- půjčovaly i nejvzácnější rukopisy ke kollacím a přepisům; tu zvláště na prvním místě p. Ad. PATEROVI, bibliotekáři musejnímu, jenž mi prokázal s úslužností a vlídností sobě vlastní služby neocenitelné; dále J. M. biskupské F. KRÁSLOVI, prelátu-scholastiku kapituly svatovítské, jenž se vzácnou laskavostí mi umožnil práci v knihovně kapitulní, a panu P. J. SKOPCOVI, vikaristovi dómu, jenž mi neunavně v ní byl pomocen; p. koll. prof. L. DOLANSKÉMU za laskavé propůjčení svých pečlivých kollac ApŠ., Pil., sv. D. a Jid., a dru V. TILLEOVI za laskavé propůjčení kollace ApD. Při rukopisech mimopražských musil jsem spolehnouti na svědomitost vy- davatelů (a mohu hned připojiti, že jsem shledal velmi málo míst, jež by vzbuzovala podezření nesprávného čtení), při rukopisech pražských srov- nával jsem také sám. Vím dobře, že práce není taková, jak si ji zaslouží trosky oněch krásných památek, jimž je věnována; nemůže se rovnati ani z dáli monu- mentalní edici Palackého a Šafaříka, již hodlá nahraditi; ale vím také dobře, že více než desítiletí se stále o potřebě knihy takové mluví a že podnes nevím o nikom, kdo by se v její sepsání hodlal uvázati. A po- něvadž byl jsem s mnoha stran o toto dílo upomínán — a konečně ně- jaká náhrada je lepší nežli úplná prázdnota — podávám tento pokus veřejnosti s tím přáním, aby budil lásku k jazyku našich předkův a úctu k jejich plodné práci. V Praze, 30. listopadu 1902. Autor. 1) Pro dobu od r. 1900 slibuje býti příručnicí jednak pražský „Věstník slovanské filologie a starožitností I, 1901, jednak Cлавяновѣдѣнie petrohradské.
Strana 17
PROLEGOMENA. Dr. Flajšhans: stare památky je ka i pi českého
PROLEGOMENA. Dr. Flajšhans: stare památky je ka i pi českého
Strana 18
Strana 19
1. Doba předhistorická. 451—805. Památky jazyka a literatury české plynou hojným tokem ve století XIV., XV. a XVI.; již DOBROVSKÝ pověděl (Sbornik russk. otd. akad. nauk, XXXIX, 647) 5. května 1812: »von Karl IV. an bis 1620 haben wir doch mehr aufzuweisen, als alle andern Slaven zusammengenommen.« Velmi řídké však a jen troskovité jsou ve stol. XIII., není jich vůbec před touto dobou, mimo bohemika. Správně praví A. TRUHLÁŘ (ÖUM., Böhmen, II, 62—63): »in Originalen vor dem XIII. Jahrhundert kommen nur einzelne Wörter als Benennungen der Wässer, Berge, Ortschaften, Gegenden, Stämme und Personen in alten fremdsprachigen, namentlich lateinischen Denkmälern, sowie auch Glossen zwischen den Zeilen lateinischer Texte vor." Leč přece jest jistý rozdíl mezi nevyskytováním se textů literarních a jazykových. Texty literarní — věty, verše, písně ... české — nepřesahují prvé polovice XIII. stol.; texty jazykové — slabiky, slova, jména, názvy . . . české — nepřesahují stol. IX. O jazyce jdou tedy naše vědomosti doku- mentarní mnohem dále, nežli v literatuře. Avšak tam, kde přestává písemné dosvědčení jazyka (stol. IX.) a literatury (stol. XIII.), nekončí ještě vskutku jazyk a literatura. Ne každá skladba jest nám dochována v původním za- psání — a jazyk arci je stejného stáří s národem. Podle toho můžeme počátky literatury — modlitby a písně — klásti ve formě původní snad až do IX., jistě aspoň do X. století, počátky jazyka jistě do VI. ne-li do V. století po Kristu: doba tato jest tedy dobou předhistorickou. Pro jazyk jest to doba, kdy se vydělil ze společného jazyka slovanského až do té doby, kdy první jeho trosky zaznamenali cizí kronikáři; pro literaturu doba, kdy národ vstoupil v obor kultury křesťanské a poznal písmo, až do té doby, kdy se nám stopy jeho literarní činnosti skutečně zachovaly ve formě 2*)
1. Doba předhistorická. 451—805. Památky jazyka a literatury české plynou hojným tokem ve století XIV., XV. a XVI.; již DOBROVSKÝ pověděl (Sbornik russk. otd. akad. nauk, XXXIX, 647) 5. května 1812: »von Karl IV. an bis 1620 haben wir doch mehr aufzuweisen, als alle andern Slaven zusammengenommen.« Velmi řídké však a jen troskovité jsou ve stol. XIII., není jich vůbec před touto dobou, mimo bohemika. Správně praví A. TRUHLÁŘ (ÖUM., Böhmen, II, 62—63): »in Originalen vor dem XIII. Jahrhundert kommen nur einzelne Wörter als Benennungen der Wässer, Berge, Ortschaften, Gegenden, Stämme und Personen in alten fremdsprachigen, namentlich lateinischen Denkmälern, sowie auch Glossen zwischen den Zeilen lateinischer Texte vor." Leč přece jest jistý rozdíl mezi nevyskytováním se textů literarních a jazykových. Texty literarní — věty, verše, písně ... české — nepřesahují prvé polovice XIII. stol.; texty jazykové — slabiky, slova, jména, názvy . . . české — nepřesahují stol. IX. O jazyce jdou tedy naše vědomosti doku- mentarní mnohem dále, nežli v literatuře. Avšak tam, kde přestává písemné dosvědčení jazyka (stol. IX.) a literatury (stol. XIII.), nekončí ještě vskutku jazyk a literatura. Ne každá skladba jest nám dochována v původním za- psání — a jazyk arci je stejného stáří s národem. Podle toho můžeme počátky literatury — modlitby a písně — klásti ve formě původní snad až do IX., jistě aspoň do X. století, počátky jazyka jistě do VI. ne-li do V. století po Kristu: doba tato jest tedy dobou předhistorickou. Pro jazyk jest to doba, kdy se vydělil ze společného jazyka slovanského až do té doby, kdy první jeho trosky zaznamenali cizí kronikáři; pro literaturu doba, kdy národ vstoupil v obor kultury křesťanské a poznal písmo, až do té doby, kdy se nám stopy jeho literarní činnosti skutečně zachovaly ve formě 2*)
Strana 20
20 1. Doba předhistorická. 451—805. fragmentů a zlomků skladeb prosaických i veršovaných. Předhistorická doba literatury jest tedy ještě historickou dobou jazyka; arci zprávy histo- rické o jazyce možno děliti zase na dvojí období: dobu, kdy máme zprávy cizinců ve většině — do doby totiž, kdy i v Čechách samých ujímá se kulturní život, třebas s maskou latinskou — a dobu, kdy můžeme čerpati ze zpráv původu domácího. Dle toho rozdělují se nejstarší památky jazyka i literatury české schematicky takto: I. 451—805. Předhistorická doba jazyka i literatury. S jakousi jistotou poučuje linguistická palaeontologie: a) Material lexikalní: o něm s jedné strany MIKLOSICH, EtWB, s druhé GEBAUER, SS. b) Material grammatický: jednak MIKLOSICH, Vgl. Gramm., jednak GEBAUER, Hist. Mluvn. II. 805—1097. I. Historická doba jazyka. Bohemismy a bohemika (jména, hlavně osobní a místní). a) Bohemismy: hlásky, formy a tvary české v textech staroslovanských: Kyjevské listy, zlomky Pražské, legenda o sv. Vá- clavu; b) Bohemika v textech staroslovenských: legenda o sv. Methoději, legenda o sv. Ludmile, prology o sv. Václavu; c) Bohemika v textech latinských: 1. annalisté a historikové: Annales Fuldenses, Thietmar, Vidukind, Adelbold, Ein- hard atd. ; 2. legendy a legendisté: Křišťan (?), Gumpold, Kanaparius, Laurentius, Bruno... jsou to legendy o sv. Ludmile. Václavu a Vojtěchu; 3. listiny císařské; 4. bully papežské. d) Bohemika v textech řeckých: historikové a legendisté: bulharská legenda Kinnamos. e) Bohemika v textech hebrejských: cestopisci a theologové: sbírka Grünwaldova. ƒ) Bohemika v textech arabských: geografové: AlBekri dle zpráv Ibrahimových. g) Bohemika domácího původu nápisná: mince od dob Boleslavů.
20 1. Doba předhistorická. 451—805. fragmentů a zlomků skladeb prosaických i veršovaných. Předhistorická doba literatury jest tedy ještě historickou dobou jazyka; arci zprávy histo- rické o jazyce možno děliti zase na dvojí období: dobu, kdy máme zprávy cizinců ve většině — do doby totiž, kdy i v Čechách samých ujímá se kulturní život, třebas s maskou latinskou — a dobu, kdy můžeme čerpati ze zpráv původu domácího. Dle toho rozdělují se nejstarší památky jazyka i literatury české schematicky takto: I. 451—805. Předhistorická doba jazyka i literatury. S jakousi jistotou poučuje linguistická palaeontologie: a) Material lexikalní: o něm s jedné strany MIKLOSICH, EtWB, s druhé GEBAUER, SS. b) Material grammatický: jednak MIKLOSICH, Vgl. Gramm., jednak GEBAUER, Hist. Mluvn. II. 805—1097. I. Historická doba jazyka. Bohemismy a bohemika (jména, hlavně osobní a místní). a) Bohemismy: hlásky, formy a tvary české v textech staroslovanských: Kyjevské listy, zlomky Pražské, legenda o sv. Vá- clavu; b) Bohemika v textech staroslovenských: legenda o sv. Methoději, legenda o sv. Ludmile, prology o sv. Václavu; c) Bohemika v textech latinských: 1. annalisté a historikové: Annales Fuldenses, Thietmar, Vidukind, Adelbold, Ein- hard atd. ; 2. legendy a legendisté: Křišťan (?), Gumpold, Kanaparius, Laurentius, Bruno... jsou to legendy o sv. Ludmile. Václavu a Vojtěchu; 3. listiny císařské; 4. bully papežské. d) Bohemika v textech řeckých: historikové a legendisté: bulharská legenda Kinnamos. e) Bohemika v textech hebrejských: cestopisci a theologové: sbírka Grünwaldova. ƒ) Bohemika v textech arabských: geografové: AlBekri dle zpráv Ibrahimových. g) Bohemika domácího původu nápisná: mince od dob Boleslavů.
Strana 21
Obecný přehled nejstarších památek. 21 II. Předhistorická doba literatury. Palaeontologie literarně historická: a) formule: abjurační, křestní, zpovědní; b) modlitby: otčenáš, zdrávas, desatero, kreda; c) zpěvy: Krleš. Gospodi pomiluj, Hospodine po- miluj ny' (??). III. 1097—1253. I. 1. Jazykové drobty domácího původu v textech latinských. a) kronikáři domácí: Kosmas, pokračovatelé, b) listiny domácí: Litoměřická základní atd., c) přípisky drobné: závěť Kochanova, d) sbírky formulářů, e) nekrology: nekrolog Podlažický, f) seznamy mnichů, g) martyrologia a diadochy. 2. Jazyková bohemika v textech cizích: a) annalisté, bully, listiny atd. jako v období II., b) bohemika v textech německých: básníci, kroni- káři atd., c) bohemika v textech Slovanů: Nestor, Mart. Gallus, Kadłubek atd. II. Pokusy překladů nebo zbytky tradice: glossy české. 1. Pražské glossy kapitulní. » » klementinské. 2. » musejní. 3. 4. Olomucké glossy kapitulní. » dvorní knihovny. 5. Vídeňské 6. Mnichovské » IV. 1253—1306. I. Jazykové drobty (jako v období III.). II. Trosky památek: a) Pokusy překladů: zlomky mnichovské, zlomky klementinské. b) Překlady z latinských textů: překlad evangelií, překlad žaltáře, překlady slovníkové. c) Písně duchovní: píseň ,Svatý Václave“ píseň ,Slovo do světa stvořenie', píseň „Vítaj králu“.
Obecný přehled nejstarších památek. 21 II. Předhistorická doba literatury. Palaeontologie literarně historická: a) formule: abjurační, křestní, zpovědní; b) modlitby: otčenáš, zdrávas, desatero, kreda; c) zpěvy: Krleš. Gospodi pomiluj, Hospodine po- miluj ny' (??). III. 1097—1253. I. 1. Jazykové drobty domácího původu v textech latinských. a) kronikáři domácí: Kosmas, pokračovatelé, b) listiny domácí: Litoměřická základní atd., c) přípisky drobné: závěť Kochanova, d) sbírky formulářů, e) nekrology: nekrolog Podlažický, f) seznamy mnichů, g) martyrologia a diadochy. 2. Jazyková bohemika v textech cizích: a) annalisté, bully, listiny atd. jako v období II., b) bohemika v textech německých: básníci, kroni- káři atd., c) bohemika v textech Slovanů: Nestor, Mart. Gallus, Kadłubek atd. II. Pokusy překladů nebo zbytky tradice: glossy české. 1. Pražské glossy kapitulní. » » klementinské. 2. » musejní. 3. 4. Olomucké glossy kapitulní. » dvorní knihovny. 5. Vídeňské 6. Mnichovské » IV. 1253—1306. I. Jazykové drobty (jako v období III.). II. Trosky památek: a) Pokusy překladů: zlomky mnichovské, zlomky klementinské. b) Překlady z latinských textů: překlad evangelií, překlad žaltáře, překlady slovníkové. c) Písně duchovní: píseň ,Svatý Václave“ píseň ,Slovo do světa stvořenie', píseň „Vítaj králu“.
Strana 22
22 Doba předhistorická. 451—805. d) Skladby epické: Život P. Marie, Legenda o Apoštolích, Apokryfy, Seslání Ducha svatého, Skládání o Umučení. Čechové (jazyk český ještě v listinách XII. a XIII. stol. bývá nazýván prostě ,lingua s(c)lauonica“) jako nejzápadnější větev Slovanstva, 1) nejblíže příbuzná větvi lašsko-polské, mají nejstarší dějiny svého jazyka — a také veškeré vzdělanosti, v něm se obrážející — společny s veškerým Slovanstvem O těchto nejstarších dějinách poučuje slavné dílo ŠAFAŘÍKOvO, jež nejnověji nahrazuje L. NIEDERLE ,Starožitnosti slovanské“ I, 1901; se stanoviska jazyko- zpytného některé dodatky u BRÜCKNERA, „Beiträge zur ältesten Geschichte der Slaven und Litauer‘ (ASP. XXI, 10—28, XXIII, 215—230). Historie nezná Slovanů v Čechách před stoletím šestým po Kristu, což však ne- vylučuje, že by sem byli vnikali již o staletí dříve — archaeologové také kladou příchod Slovanů do Čech do doby kolem narození Kristova. O této věci viz nyní výklad a literaturu u L. NIEDERLA: O počátcích dějin zemí českých (ČČH., 1900, VI, hlavně 208—222). Tato doba dějin českých - od příchodu do zemí českých až do ustálení styků se západem, nejméně od VI. do počátku IX. stol. (po Kr.) je pro jazyk i vzdělání, v něm se zrcadlící, doba předhistorická. Vý- sledků nějakých možno se tu dodělati pouze palaeontologií linguistickou. Tato hledí k tomu, že ještě počátkem IX. století byli si Slované jazykem i vzděláním velmi podobni (»lingua paene similes« praví o nich v té době EINHARD), soudí, že nynější shody historické jsou dědictvím pravěku a klade pak tato slova a tvary, větvím slovanským společné již do dob prastarých, do prvotního jazyka praslovanského. Tento jazyk praslovanský (v. o jeho nářečích V. JAGIČ, „Einige Streit- fragen 3. Eine einheitliche slavische Ursprache‘ ASP., 1900, XXII, 11—38) pokud jím mluvili (v rozličných nářečích, pomalu se navzájem a od původ- ního kmene uchylujících) Slované čeští, můžeme nazvati také pračeským a předčeským. Jeho formy a material sebral s jedné strany F. MIKLOSICH (ve „Vergleichende Grammatik der slav. Sprachen, 4 svv., a hlavně) v „Ety- mologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen‘ 1886, s druhé strany J. GEBAUER (v ,Historické mluvnici jazyka českého', 3. sv., 1894—1898, a) v ,Staročeském Slovníku“ (1901, seš. 1.—6, jenž však neobsahuje ani ma- terialu Miklosichova). Dílo Miklosichovo doplňovali A. MATZENAUER (,Cizí slova ve slov. řečích 1871 a ,Příspěvky ke slov. jazykozpytu“ LF 1879 až 1) Původní název Slovanů byl Srbové; název »Slovêne« vyskytuje se poprve r. 525 (v. KREK, 253—297), od té doby název Srbové se úží; zrovna tak úží se u nás název „Slované“ jejž od XII. stol. nahradil název Čechové.
22 Doba předhistorická. 451—805. d) Skladby epické: Život P. Marie, Legenda o Apoštolích, Apokryfy, Seslání Ducha svatého, Skládání o Umučení. Čechové (jazyk český ještě v listinách XII. a XIII. stol. bývá nazýván prostě ,lingua s(c)lauonica“) jako nejzápadnější větev Slovanstva, 1) nejblíže příbuzná větvi lašsko-polské, mají nejstarší dějiny svého jazyka — a také veškeré vzdělanosti, v něm se obrážející — společny s veškerým Slovanstvem O těchto nejstarších dějinách poučuje slavné dílo ŠAFAŘÍKOvO, jež nejnověji nahrazuje L. NIEDERLE ,Starožitnosti slovanské“ I, 1901; se stanoviska jazyko- zpytného některé dodatky u BRÜCKNERA, „Beiträge zur ältesten Geschichte der Slaven und Litauer‘ (ASP. XXI, 10—28, XXIII, 215—230). Historie nezná Slovanů v Čechách před stoletím šestým po Kristu, což však ne- vylučuje, že by sem byli vnikali již o staletí dříve — archaeologové také kladou příchod Slovanů do Čech do doby kolem narození Kristova. O této věci viz nyní výklad a literaturu u L. NIEDERLA: O počátcích dějin zemí českých (ČČH., 1900, VI, hlavně 208—222). Tato doba dějin českých - od příchodu do zemí českých až do ustálení styků se západem, nejméně od VI. do počátku IX. stol. (po Kr.) je pro jazyk i vzdělání, v něm se zrcadlící, doba předhistorická. Vý- sledků nějakých možno se tu dodělati pouze palaeontologií linguistickou. Tato hledí k tomu, že ještě počátkem IX. století byli si Slované jazykem i vzděláním velmi podobni (»lingua paene similes« praví o nich v té době EINHARD), soudí, že nynější shody historické jsou dědictvím pravěku a klade pak tato slova a tvary, větvím slovanským společné již do dob prastarých, do prvotního jazyka praslovanského. Tento jazyk praslovanský (v. o jeho nářečích V. JAGIČ, „Einige Streit- fragen 3. Eine einheitliche slavische Ursprache‘ ASP., 1900, XXII, 11—38) pokud jím mluvili (v rozličných nářečích, pomalu se navzájem a od původ- ního kmene uchylujících) Slované čeští, můžeme nazvati také pračeským a předčeským. Jeho formy a material sebral s jedné strany F. MIKLOSICH (ve „Vergleichende Grammatik der slav. Sprachen, 4 svv., a hlavně) v „Ety- mologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen‘ 1886, s druhé strany J. GEBAUER (v ,Historické mluvnici jazyka českého', 3. sv., 1894—1898, a) v ,Staročeském Slovníku“ (1901, seš. 1.—6, jenž však neobsahuje ani ma- terialu Miklosichova). Dílo Miklosichovo doplňovali A. MATZENAUER (,Cizí slova ve slov. řečích 1871 a ,Příspěvky ke slov. jazykozpytu“ LF 1879 až 1) Původní název Slovanů byl Srbové; název »Slovêne« vyskytuje se poprve r. 525 (v. KREK, 253—297), od té doby název Srbové se úží; zrovna tak úží se u nás název „Slované“ jejž od XII. stol. nahradil název Čechové.
Strana 23
Jazyk praslovanský a pračeský. Nejstarší material jazykový. 23 1894), R. ВRANDт („Допольнительныя замѣчанія“ v RFV., 1889—1893), V. JAGIČ, C. UHLENBECK, A. BRÜCKNER a j. Na základech hlavně Miklosi- chových podali pak přehled nejstaršího materialu Ř. KREK, „Einleitung in die slav. Litteraturgeschichte' (2. vydání 1887; literaturu uvádí na str. 109 až 111, material jazykový na str. 108—195; nyní již částečně zastaralé), V. М. FLоRіNSкIJ, Первобытные Славяне по памятникамъ ихъ доисторической жизни', Tomsk 1894—1896, 2 sv.), A. S. BUDILOVIČ, V. PERVOLF a j. U nás tento material pěkně na svou dobu sebral J. E. VOCEL „Pravěk země české (1868); jinak o vzdělanosti této doby a jejích dějinách v. příslušná data PALACKÉHO a PíčovY ,Starožitnosti země české (I, 1899—1901). Miklosich kromě děl souborných probral tento material také po jednotlivých oborech a tak vznikla jeho díla „Die slavischen Ortsnamen aus Appellativen“ 1872 až 1874, ,Die Bildung der Ortsnamen und Personennamen im Slavischen, 1865, „Die Bildung der slavischen Personennamen' 1860, ,Slavische Monats- namen‘ 1867, ,Die christliche Terminologie der slavischen Sprachen‘ 1874, „Die slavischen Elemente im Rumunischen (1860), Neugriechischen (1869), Magyarischen (1871), Albanischen‘ (1870) atd. Takový pračeský material jazykový byla zajisté v VI.—IX. stol.: a) jména božstev a bohoslužebná: bog, běs, veles, poludnica, nav, ocho- chula, věď, mora, raj, vlkodlak, obět, oběcati, modliti sę atd. (v. MIKLOSICH, Christl. Terminologie“; MÁCHAL, „Nákres slovanského bájesloví“ 1891 atd.); b) jména osobní: Prěmysl, Neklan, Boleslav, L'uboša, Olga atd. (viz A. SEDLÁČEK, „Úplný místopisný slovník Čech“ II, 1903, 380—387 a j.); c) jména místní: Brod, Most, Gat, Lúka, Praga, Grad, Gradec, Ves, Vesca, Lubošín, Tetín, Krakov atd. (viz L. ŠNAJDR, Počátkové předhist. místopisu Čech', Pardubice 1891); d) jména národů: Srbín, Slověnín, Čech, Lemúz, Rusín, Zličanín, Lu- čanín; Vlach, Němec, Ober, Blgarin (později i Ungrin, Plavec a j.), sem i adj. cuzí a j.; e) jména měsíců a vůbec terminologie časová: leden, únor, brězen, daben, květen, črven, črvnec, srpen, vrêsen, jzok, rjujen, listopad, prosinec, grudnec, zárjuj, měsęc, jaro, lěto, zima, jeseň, podjesen, věk, rok, god, godina, doba, čas, den, noc, nedêlja atd. (srovn. D. PROZOROVSKIJ, �O славянскомъ дохристиянскомъ счисленіи времени' 1890 v Trudech VIII arch. sjezda, Kiev, III, 200 nn.); ƒ) jména rostlin, zvířat a nerostů: lipa, dab, dêtel, črnobyl... vlk, koza, vrána, sraka, vrabec . . . gad, črv . . . kamen, mêd, zlato, kremen...; mnoho z toho v. také u O. SCHRADERA, „Reallexicon der indogerm. Alterthumskunde', Strassburg 1901 (v. úvahu BRÜCKNEROVU v ASP., XXIII, 622—629); g) číslovky: jeden, in, dva, tri, četyri, pęt, šest, sedm, osm, devęt, desęt, soto, tysąc . . . a s těmi složené; h) názvosloví právnické: zakon, pravo, krivda, vina, svod . . . a celá řada substantiv dalších (rolnické, řemeslné názvy atp., pří- buzenské, části těla atd.: mydlo, dóm, syn, plug, nož, motyka, vrêteno, voda,
Jazyk praslovanský a pračeský. Nejstarší material jazykový. 23 1894), R. ВRANDт („Допольнительныя замѣчанія“ v RFV., 1889—1893), V. JAGIČ, C. UHLENBECK, A. BRÜCKNER a j. Na základech hlavně Miklosi- chových podali pak přehled nejstaršího materialu Ř. KREK, „Einleitung in die slav. Litteraturgeschichte' (2. vydání 1887; literaturu uvádí na str. 109 až 111, material jazykový na str. 108—195; nyní již částečně zastaralé), V. М. FLоRіNSкIJ, Первобытные Славяне по памятникамъ ихъ доисторической жизни', Tomsk 1894—1896, 2 sv.), A. S. BUDILOVIČ, V. PERVOLF a j. U nás tento material pěkně na svou dobu sebral J. E. VOCEL „Pravěk země české (1868); jinak o vzdělanosti této doby a jejích dějinách v. příslušná data PALACKÉHO a PíčovY ,Starožitnosti země české (I, 1899—1901). Miklosich kromě děl souborných probral tento material také po jednotlivých oborech a tak vznikla jeho díla „Die slavischen Ortsnamen aus Appellativen“ 1872 až 1874, ,Die Bildung der Ortsnamen und Personennamen im Slavischen, 1865, „Die Bildung der slavischen Personennamen' 1860, ,Slavische Monats- namen‘ 1867, ,Die christliche Terminologie der slavischen Sprachen‘ 1874, „Die slavischen Elemente im Rumunischen (1860), Neugriechischen (1869), Magyarischen (1871), Albanischen‘ (1870) atd. Takový pračeský material jazykový byla zajisté v VI.—IX. stol.: a) jména božstev a bohoslužebná: bog, běs, veles, poludnica, nav, ocho- chula, věď, mora, raj, vlkodlak, obět, oběcati, modliti sę atd. (v. MIKLOSICH, Christl. Terminologie“; MÁCHAL, „Nákres slovanského bájesloví“ 1891 atd.); b) jména osobní: Prěmysl, Neklan, Boleslav, L'uboša, Olga atd. (viz A. SEDLÁČEK, „Úplný místopisný slovník Čech“ II, 1903, 380—387 a j.); c) jména místní: Brod, Most, Gat, Lúka, Praga, Grad, Gradec, Ves, Vesca, Lubošín, Tetín, Krakov atd. (viz L. ŠNAJDR, Počátkové předhist. místopisu Čech', Pardubice 1891); d) jména národů: Srbín, Slověnín, Čech, Lemúz, Rusín, Zličanín, Lu- čanín; Vlach, Němec, Ober, Blgarin (později i Ungrin, Plavec a j.), sem i adj. cuzí a j.; e) jména měsíců a vůbec terminologie časová: leden, únor, brězen, daben, květen, črven, črvnec, srpen, vrêsen, jzok, rjujen, listopad, prosinec, grudnec, zárjuj, měsęc, jaro, lěto, zima, jeseň, podjesen, věk, rok, god, godina, doba, čas, den, noc, nedêlja atd. (srovn. D. PROZOROVSKIJ, �O славянскомъ дохристиянскомъ счисленіи времени' 1890 v Trudech VIII arch. sjezda, Kiev, III, 200 nn.); ƒ) jména rostlin, zvířat a nerostů: lipa, dab, dêtel, črnobyl... vlk, koza, vrána, sraka, vrabec . . . gad, črv . . . kamen, mêd, zlato, kremen...; mnoho z toho v. také u O. SCHRADERA, „Reallexicon der indogerm. Alterthumskunde', Strassburg 1901 (v. úvahu BRÜCKNEROVU v ASP., XXIII, 622—629); g) číslovky: jeden, in, dva, tri, četyri, pęt, šest, sedm, osm, devęt, desęt, soto, tysąc . . . a s těmi složené; h) názvosloví právnické: zakon, pravo, krivda, vina, svod . . . a celá řada substantiv dalších (rolnické, řemeslné názvy atp., pří- buzenské, části těla atd.: mydlo, dóm, syn, plug, nož, motyka, vrêteno, voda,
Strana 24
24 1. Doba předhistorická. 451—805. rąka, noga . . .), adjektiv (podobného způsobu: nov, mlad, star, studen, běl, črn atd.), náměstek (jaz, ty, moj, on, veš ...), sloves (dělati, žiti, radovati sę, kutiti atd.) atd. Z těchto jmen slovanských některá jsou doložena již klassiky: med, strava, karmola (v. ŠEMBERA, 29, KREK 1. c. a j.). Tento společný material, který si přinesli Slované čeští do nových svých vlastí, měnil se zajisté během staletí; nějaká část starších slov vy- hynula, jiná přibyla nově: v dnešním materialu jazykovém jest část pra- slovanská a pračeská nejskrovnější. Nově přibyly názvy germanské (místní), s nimiž se na půdě nové vlasti seznámili. Jména jako Ríp, Viltava, Morava, Vág, Ogra, Isara, Rába ... pokládají již DOBROVSKÝ (GS2, 67), PALACKÝ (Děj. I, 1, 40, 56, 89, 120), BRANDL (v Obzoru 1885, 66, 90 a j.) za cizí. Tak za cizí pokládá se dnes i jméno Krkonoše, jež dle toho souvisí s Ptole- maiovým xooxovvoí jen etymologií prostonárodní (v. NIEDERLE, ČČH, 1. c.). Jména Wogastisburc a Canburc, Fredegarem r. 630 připomínaná, poklá- dali sice ještě (aspoň první) hr. ČERNÍN (v Pam. archaeol. VI, 56), SEDLÁČEK (t. XII, 247—254) a j. za česká, ale i tu se lépe hodí výklad pozdějšího počeštění: BRANDL (1. c. 99) vykládá, že z Wogastisburku staly se Uhoštany, PALACKÝ podobně z Canburgu Kadaň. S tím souhlasí i nálezy exotických mincí této doby v našich krajinách — ale nesmíme zase toho vlivu german- ského přeceňovati. Bezpečnější jest tento vliv germanský ve stol. IX., kdy s křesťanstvím od Němců přijímány i názvy odborné: slova križ, mša, Rim ... atd. nesou pečeť germanskou; Miklosich za slova nově utvořená v této době, aneb aspoň významem pozměněná, pokládá tato: pogan, žid, christjanin, bogo- rodica, apostol, mačenik, svet, papež, biskup, pop, duchoven, mnich, crky, kostel, chrám, oltář, nedělja, srěda, č(e)tvrtek, petek, sabota, prazdnik, koleda, mša, modliti sę, krstiti, komotr, blagosloviti, malžena, knigy, zakon, prorok, evangelium, psaltýr, bog, gospodin, milost, trojica, Jezus, križ, izbaviti, mir, angel, běs, črt, grêch, dlg, diabol, véra, prisega, kajati sę, zspověděti, raj, nebesa, pekl(o), post, męsopost, den saden, vánoce: slova ta jsou vesměs starší než působení slovanských věrozvěstů, jsou to t. zv. pannonismy slovanštiny církevní — a také české. Mimo jazyk nemáme jiných zpráv o této první historické — a přece předhistorické době našeho národa v zemích českých. To, co BOGUSLAWSKI (,Škice litowindyjske, 1—II, 1889—1891, „Dzieje Słowiańszczyzny północno- zachodniéj do połowy XIII. wieku, 2 sv., 1887—1889 atd.) a jemu po- dobní nekriticky, BRAUN, MEITZEN a jiní kritičtěji o obecných stycích s Germany a tehdejší vzdělanosti vyložili, může beztoho jen z části platiti o předcích našich; a tak pro dějiny tohoto období můžeme užiti jen tra- dice národní. Tradice tato obsahovala nejspíše písně i pověsti, pořekadla i přísloví, popěvky i říkadla: ale dosvědčeny jsou jen pověsti, zapsané na počátku XII. věku Kosmou, dle vypravování starců věku XI. Tyto pověsti, vůbec známé, o Libuši a Přemyslu, Neklanu a Vlastislavu atd., byly od dob
24 1. Doba předhistorická. 451—805. rąka, noga . . .), adjektiv (podobného způsobu: nov, mlad, star, studen, běl, črn atd.), náměstek (jaz, ty, moj, on, veš ...), sloves (dělati, žiti, radovati sę, kutiti atd.) atd. Z těchto jmen slovanských některá jsou doložena již klassiky: med, strava, karmola (v. ŠEMBERA, 29, KREK 1. c. a j.). Tento společný material, který si přinesli Slované čeští do nových svých vlastí, měnil se zajisté během staletí; nějaká část starších slov vy- hynula, jiná přibyla nově: v dnešním materialu jazykovém jest část pra- slovanská a pračeská nejskrovnější. Nově přibyly názvy germanské (místní), s nimiž se na půdě nové vlasti seznámili. Jména jako Ríp, Viltava, Morava, Vág, Ogra, Isara, Rába ... pokládají již DOBROVSKÝ (GS2, 67), PALACKÝ (Děj. I, 1, 40, 56, 89, 120), BRANDL (v Obzoru 1885, 66, 90 a j.) za cizí. Tak za cizí pokládá se dnes i jméno Krkonoše, jež dle toho souvisí s Ptole- maiovým xooxovvoí jen etymologií prostonárodní (v. NIEDERLE, ČČH, 1. c.). Jména Wogastisburc a Canburc, Fredegarem r. 630 připomínaná, poklá- dali sice ještě (aspoň první) hr. ČERNÍN (v Pam. archaeol. VI, 56), SEDLÁČEK (t. XII, 247—254) a j. za česká, ale i tu se lépe hodí výklad pozdějšího počeštění: BRANDL (1. c. 99) vykládá, že z Wogastisburku staly se Uhoštany, PALACKÝ podobně z Canburgu Kadaň. S tím souhlasí i nálezy exotických mincí této doby v našich krajinách — ale nesmíme zase toho vlivu german- ského přeceňovati. Bezpečnější jest tento vliv germanský ve stol. IX., kdy s křesťanstvím od Němců přijímány i názvy odborné: slova križ, mša, Rim ... atd. nesou pečeť germanskou; Miklosich za slova nově utvořená v této době, aneb aspoň významem pozměněná, pokládá tato: pogan, žid, christjanin, bogo- rodica, apostol, mačenik, svet, papež, biskup, pop, duchoven, mnich, crky, kostel, chrám, oltář, nedělja, srěda, č(e)tvrtek, petek, sabota, prazdnik, koleda, mša, modliti sę, krstiti, komotr, blagosloviti, malžena, knigy, zakon, prorok, evangelium, psaltýr, bog, gospodin, milost, trojica, Jezus, križ, izbaviti, mir, angel, běs, črt, grêch, dlg, diabol, véra, prisega, kajati sę, zspověděti, raj, nebesa, pekl(o), post, męsopost, den saden, vánoce: slova ta jsou vesměs starší než působení slovanských věrozvěstů, jsou to t. zv. pannonismy slovanštiny církevní — a také české. Mimo jazyk nemáme jiných zpráv o této první historické — a přece předhistorické době našeho národa v zemích českých. To, co BOGUSLAWSKI (,Škice litowindyjske, 1—II, 1889—1891, „Dzieje Słowiańszczyzny północno- zachodniéj do połowy XIII. wieku, 2 sv., 1887—1889 atd.) a jemu po- dobní nekriticky, BRAUN, MEITZEN a jiní kritičtěji o obecných stycích s Germany a tehdejší vzdělanosti vyložili, může beztoho jen z části platiti o předcích našich; a tak pro dějiny tohoto období můžeme užiti jen tra- dice národní. Tradice tato obsahovala nejspíše písně i pověsti, pořekadla i přísloví, popěvky i říkadla: ale dosvědčeny jsou jen pověsti, zapsané na počátku XII. věku Kosmou, dle vypravování starců věku XI. Tyto pověsti, vůbec známé, o Libuši a Přemyslu, Neklanu a Vlastislavu atd., byly od dob
Strana 25
Vliv germanský. Pannonismy. Nejstarší tradice. 25 XVII. století předmětem přečetných studií; z nich z doby poslední jsou dila J. LIPPERTA, „Die tschechische Ursage und ihre Entstehung’, 1889, a A. BACHMANNA, „Die böhmische Ursage‘ 1899 (MIOG. XX, 39—51) ještě nejlepší (mimo příslušné partie jejich velikých děl souborných — Lippertovy ,Socialgeschichte Böhmens“ a Bachmannovy ,Geschichte Böh- mens*): ostatní práce, jako SCHREUEROVA, GRIGOROWITZY a jiných jsou do- cela nekritické. Vedle tradice Kosmovy, jejíž starší a správnější formu má na některých místech Dalimil (srovn. V. TILLE, ČL. I), jest ještě tradice jiná, menší hodnověrnosti, zachovaná v legendě o sv. Ludmile „Diffundente sole“ a u Křišťana. I v ní však stejně vystupuje Libuše a Přemysl, Libuši rovněž se připisuje založení Prahy, jako v tradici Kosmově. Chceme-li dvojí tradici o jednom ději míti za důkaz vysokého stáří pověsti, a chceme-li jména osob v obojí větvi přicházející z téhož důvodu klásti do doby rovněž dávné, můžeme se domnívati, že aspoň jména Luboša (a L'ubošín), Prěmysl a Praga náleží věku VIII., že jsou tedy pravděpodobně nejstarší slova česká, jichž jsoucnost lze také do jisté míry prameny historickými opříti. Byly by to však zároveň i určité opory pro obsah nejstarší české pověsti.
Vliv germanský. Pannonismy. Nejstarší tradice. 25 XVII. století předmětem přečetných studií; z nich z doby poslední jsou dila J. LIPPERTA, „Die tschechische Ursage und ihre Entstehung’, 1889, a A. BACHMANNA, „Die böhmische Ursage‘ 1899 (MIOG. XX, 39—51) ještě nejlepší (mimo příslušné partie jejich velikých děl souborných — Lippertovy ,Socialgeschichte Böhmens“ a Bachmannovy ,Geschichte Böh- mens*): ostatní práce, jako SCHREUEROVA, GRIGOROWITZY a jiných jsou do- cela nekritické. Vedle tradice Kosmovy, jejíž starší a správnější formu má na některých místech Dalimil (srovn. V. TILLE, ČL. I), jest ještě tradice jiná, menší hodnověrnosti, zachovaná v legendě o sv. Ludmile „Diffundente sole“ a u Křišťana. I v ní však stejně vystupuje Libuše a Přemysl, Libuši rovněž se připisuje založení Prahy, jako v tradici Kosmově. Chceme-li dvojí tradici o jednom ději míti za důkaz vysokého stáří pověsti, a chceme-li jména osob v obojí větvi přicházející z téhož důvodu klásti do doby rovněž dávné, můžeme se domnívati, že aspoň jména Luboša (a L'ubošín), Prěmysl a Praga náleží věku VIII., že jsou tedy pravděpodobně nejstarší slova česká, jichž jsoucnost lze také do jisté míry prameny historickými opříti. Byly by to však zároveň i určité opory pro obsah nejstarší české pověsti.
Strana 26
2. Doba bohemik. 805—1097. Devátým stoletím — r. 805, jak vyloženo níže — vystupuje národ český na dějiště světové, aby od té doby po jedenáct set let zachovával úlohu, která mu hned prvním krokem do dějin byla přisouzena. Veliké imperium Karlovo dolehlo tehdy na předky naše — Čechy staly se po- platnými Říši; a jako národ náš uveden v nejužší svazek se Západem, římským a německým, tak také jazyk národa a jeho tradice vstoupily v nejužší styk s jazyky a tradicí Západu. Tento dominující vliv Západu jeví se podnes hluboko vtištěn jazyku i písemnictví našemu — a správně tedy praví již o nejstarší literatuře naší A. TRUHLÁR (ÖUM., Böhmen, II, 67): »die Hauptquelle ist die westeuropäische Sitte und Cultur«. Nedostatek organisace, přílišná svoboda jednotlivcova — jak praví PALACKÝ — přisoudila záhy ve velikém koncertu evropském národu našemu úlohu více passivní než aktivní; a touž úlohu hraje jazyk i tradice mladých českých kmenů na úsvitě dějin. Za hranicemi země sotva pozorujeme působení jazyka nebo tradice české; uvnitř pomezního věnce hor shledá- váme od samého počátku mocný vliv německý. Jmenuje-li r. 872 annalista německý mezi vůdci českými jmena ,Zwentislaw, Witislaw, Heriman, Spoi- timar, Moyslaw, Goriwei, může sice mezi historiky býti spor, které osob- nosti jsou tu míněny, ale grammatiku je jasno, že veškera ta jména jsou složená a jedno z nich (Heriman*) německé. Poněvadž týž úkaz shledává při řadě jmen historických knížat českých nejstarších (,Borivoj, Spytignêv, Vratislav, Vęceslav, Boleslav, Jaromir, Uoldrich"), že totiž všecka jsou slo- žená a jedno z nich („Uoldrich*) německé, vidí, že tento úkaz není nahodilý a že vskutku vyšší vrstvy národa opičily se již tehdy po cizině: jednak dávaly si vůbec jména německá, jednak aspoň skládaly si jmena po způ-
2. Doba bohemik. 805—1097. Devátým stoletím — r. 805, jak vyloženo níže — vystupuje národ český na dějiště světové, aby od té doby po jedenáct set let zachovával úlohu, která mu hned prvním krokem do dějin byla přisouzena. Veliké imperium Karlovo dolehlo tehdy na předky naše — Čechy staly se po- platnými Říši; a jako národ náš uveden v nejužší svazek se Západem, římským a německým, tak také jazyk národa a jeho tradice vstoupily v nejužší styk s jazyky a tradicí Západu. Tento dominující vliv Západu jeví se podnes hluboko vtištěn jazyku i písemnictví našemu — a správně tedy praví již o nejstarší literatuře naší A. TRUHLÁR (ÖUM., Böhmen, II, 67): »die Hauptquelle ist die westeuropäische Sitte und Cultur«. Nedostatek organisace, přílišná svoboda jednotlivcova — jak praví PALACKÝ — přisoudila záhy ve velikém koncertu evropském národu našemu úlohu více passivní než aktivní; a touž úlohu hraje jazyk i tradice mladých českých kmenů na úsvitě dějin. Za hranicemi země sotva pozorujeme působení jazyka nebo tradice české; uvnitř pomezního věnce hor shledá- váme od samého počátku mocný vliv německý. Jmenuje-li r. 872 annalista německý mezi vůdci českými jmena ,Zwentislaw, Witislaw, Heriman, Spoi- timar, Moyslaw, Goriwei, může sice mezi historiky býti spor, které osob- nosti jsou tu míněny, ale grammatiku je jasno, že veškera ta jména jsou složená a jedno z nich (Heriman*) německé. Poněvadž týž úkaz shledává při řadě jmen historických knížat českých nejstarších (,Borivoj, Spytignêv, Vratislav, Vęceslav, Boleslav, Jaromir, Uoldrich"), že totiž všecka jsou slo- žená a jedno z nich („Uoldrich*) německé, vidí, že tento úkaz není nahodilý a že vskutku vyšší vrstvy národa opičily se již tehdy po cizině: jednak dávaly si vůbec jména německá, jednak aspoň skládaly si jmena po způ-
Strana 27
Křesťanství. Vlivy latinské a německé. 27 sobu německých (jako Wolfhardt, Sieglint, Friedrich ...). Jen ženská jmena mívají formu nesloženou (Božena, Svatava, Mlada ...) a ovšem jmena osob z nižší vrstvy pocházejících: o tom svědčí také jmena místní. Tento mocný vliv světa římsko-německého proniká k nám zvláště křesťanstvím. Jest obecně známo, že r. 845, na samém počátku říše ně- mecké, přijalo z rukou kněží německých křest čtrnáct českých vojvodů. A jest rovněž obecně známo — výčet jmen viz v hlavě předchozí — že nejstarší terminologie křesťanská, i modlitby, vykazují silný vliv německý. Zdálo se sice, že státnickým činem Rostislavovým zavládne tu nový vliv — řeckoslovanský. Leč oba bratří solunští, ss. Cyrill a Methoděj,1) r. 863 shledali již tyto výsledky německého apoštolování mezi předky našimi. Apoštolování obou věrozvěstů slovanských mělo sice také pronikavé účinky na jazyk a literaturu českou celého tohoto období, Čechové začali užívati písma a jazyka staroslovanského (zdá se, že kvetlo u nás písemnictví hla- holské), ale vlivy cizí způsobily, že zůstalo na konec omezeno na klášter sázavský, z něhož 3. ledna 1097 mniši slovanští na vždy vypuzeni. — Cizí vlivy, které obřad a písemnictví staroslovanské zatlačily, byly hlavně latinské a německé. První datum, které o těch stycích máme, jest zpráva annalistů (Einharda a annalů fuldských, v. citaty u Palackého I. 1, 192, 223, 353) k r. 805, jež praví, že Frankové zabili u nás »ducem no- 1) O jejich působení po základních pracích DOBROVSKÉHO a ŠAFAŘÍKA bylo hojně pracováno v době tisíciletého jubilea (srovn. po pracích RAČKÉHO a WATTENBACHOVÝCH zvláště díla: GINZELOVO »Geschichte der Slavenapostel Cyrill und Method«, 1861, a LAVROVSKÉHO, »Kириллъ и Meeogiň«, 1863) příchodu jejich na Moravu a pak v době tisícileté paměti úmrtí sv. Methoděje (literaturu tohoto jubilea kriticky sebrali a ocenili Jos. KALOUSEK a Jiří POLÍVKA v Athenaeu 1886). Práce novější byly vzbuzeny hlavně novými nálezy listinnými a úplný výčet jich podává ZiBRT, Bibliografie II., 7653—8264. K tomu přistupuje nejnovější kniha informativní Frant. PASTRNKA (»Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda«, Praha 1902, XV + 300 str.), kde uvedeny jsou hlavnější otázky otištěny přední prameny a oceněna příslušná literatura. Z celého působení obou věrozvěstů nejdůležitější literarně jest jejich (podle po- sledního stavu bádání vlastně ,methodějský“) překlad Písma. Nejnovější práce o něm (kdež uvedena a oceněna starší literatura) spolu s důkladným slovníčkem řecko-staro- slovanským jest V. JAGICOVA »Zur Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache« 1900, I. II. (str. 88 + 96, v Denkschriften der kais. Akademie der Wiss., phil.-histor. Classe, Wien, Bd. XLVII), k níž připojují se úvahy V. VONDRÁKA (v ČČM. 1900, 18—37) а A. S. SOBOLEVSKÉHO (v RFV. 1902: »Къ исторіи древнѣйшей церьковнославянской пись- менностu«). Nám zase ze všeho nejdůležitější jest otázka, měl-li překlad methodějský nějaký vliv na staročeské překlady Písma (věc ta nebyla záhadna, dokud ještě literatura naše se vykazovala domnělou památkou X. století, padělaným EJ-), při čemž netřeba mysliti na přímé působení knižné. Jest velikou zásluhou V. VONDRÁKA (1893, »Die Spuren der altkirchenslavischen Evangelienübersetzung in der altböhmischen Litteratur« SBW., CXXIX), že prokázal nějakou souvislost (hlavně výrazy: čas = hora, rotiti = iurare, rozpieti = crucifigere, skřehot zubóm = stridor dentium, vzdáti chválu = gratias agere) mezi obojí literaturou. O věci rozpředla se diskusse, jejíž jednotlivé články zaznamenal ZiBRT, BČH. II., č. 8911—8917. Do nové fase vstoupila celá otázka epochalním článkem A. S. SовOLEVSKÉно (»Церьковнославянскіе тексты моравскаго происхожденія«) 1900 v RFV. — zprávu o ní v. v LF. 1900 a u Pastrnka 1. c.
Křesťanství. Vlivy latinské a německé. 27 sobu německých (jako Wolfhardt, Sieglint, Friedrich ...). Jen ženská jmena mívají formu nesloženou (Božena, Svatava, Mlada ...) a ovšem jmena osob z nižší vrstvy pocházejících: o tom svědčí také jmena místní. Tento mocný vliv světa římsko-německého proniká k nám zvláště křesťanstvím. Jest obecně známo, že r. 845, na samém počátku říše ně- mecké, přijalo z rukou kněží německých křest čtrnáct českých vojvodů. A jest rovněž obecně známo — výčet jmen viz v hlavě předchozí — že nejstarší terminologie křesťanská, i modlitby, vykazují silný vliv německý. Zdálo se sice, že státnickým činem Rostislavovým zavládne tu nový vliv — řeckoslovanský. Leč oba bratří solunští, ss. Cyrill a Methoděj,1) r. 863 shledali již tyto výsledky německého apoštolování mezi předky našimi. Apoštolování obou věrozvěstů slovanských mělo sice také pronikavé účinky na jazyk a literaturu českou celého tohoto období, Čechové začali užívati písma a jazyka staroslovanského (zdá se, že kvetlo u nás písemnictví hla- holské), ale vlivy cizí způsobily, že zůstalo na konec omezeno na klášter sázavský, z něhož 3. ledna 1097 mniši slovanští na vždy vypuzeni. — Cizí vlivy, které obřad a písemnictví staroslovanské zatlačily, byly hlavně latinské a německé. První datum, které o těch stycích máme, jest zpráva annalistů (Einharda a annalů fuldských, v. citaty u Palackého I. 1, 192, 223, 353) k r. 805, jež praví, že Frankové zabili u nás »ducem no- 1) O jejich působení po základních pracích DOBROVSKÉHO a ŠAFAŘÍKA bylo hojně pracováno v době tisíciletého jubilea (srovn. po pracích RAČKÉHO a WATTENBACHOVÝCH zvláště díla: GINZELOVO »Geschichte der Slavenapostel Cyrill und Method«, 1861, a LAVROVSKÉHO, »Kириллъ и Meeogiň«, 1863) příchodu jejich na Moravu a pak v době tisícileté paměti úmrtí sv. Methoděje (literaturu tohoto jubilea kriticky sebrali a ocenili Jos. KALOUSEK a Jiří POLÍVKA v Athenaeu 1886). Práce novější byly vzbuzeny hlavně novými nálezy listinnými a úplný výčet jich podává ZiBRT, Bibliografie II., 7653—8264. K tomu přistupuje nejnovější kniha informativní Frant. PASTRNKA (»Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda«, Praha 1902, XV + 300 str.), kde uvedeny jsou hlavnější otázky otištěny přední prameny a oceněna příslušná literatura. Z celého působení obou věrozvěstů nejdůležitější literarně jest jejich (podle po- sledního stavu bádání vlastně ,methodějský“) překlad Písma. Nejnovější práce o něm (kdež uvedena a oceněna starší literatura) spolu s důkladným slovníčkem řecko-staro- slovanským jest V. JAGICOVA »Zur Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache« 1900, I. II. (str. 88 + 96, v Denkschriften der kais. Akademie der Wiss., phil.-histor. Classe, Wien, Bd. XLVII), k níž připojují se úvahy V. VONDRÁKA (v ČČM. 1900, 18—37) а A. S. SOBOLEVSKÉHO (v RFV. 1902: »Къ исторіи древнѣйшей церьковнославянской пись- менностu«). Nám zase ze všeho nejdůležitější jest otázka, měl-li překlad methodějský nějaký vliv na staročeské překlady Písma (věc ta nebyla záhadna, dokud ještě literatura naše se vykazovala domnělou památkou X. století, padělaným EJ-), při čemž netřeba mysliti na přímé působení knižné. Jest velikou zásluhou V. VONDRÁKA (1893, »Die Spuren der altkirchenslavischen Evangelienübersetzung in der altböhmischen Litteratur« SBW., CXXIX), že prokázal nějakou souvislost (hlavně výrazy: čas = hora, rotiti = iurare, rozpieti = crucifigere, skřehot zubóm = stridor dentium, vzdáti chválu = gratias agere) mezi obojí literaturou. O věci rozpředla se diskusse, jejíž jednotlivé články zaznamenal ZiBRT, BČH. II., č. 8911—8917. Do nové fase vstoupila celá otázka epochalním článkem A. S. SовOLEVSKÉно (»Церьковнославянскіе тексты моравскаго происхожденія«) 1900 v RFV. — zprávu o ní v. v LF. 1900 a u Pastrnka 1. c.
Strana 28
28 2. Doba bohemik. 805—1097. mine Lechonem«; k této zprávě přistupují další teprve v druhé polovici IX. století. Bývaly sice mnohdy zprávy posunovány do století VIII. a hle- dány styky německo-slovanské již dříve. To zakládalo se na mylném vý- kladu jednoho místa Kosmova (II. 8) o Pippinu, synu Karlovu. Leč GOLL ve vzorně methodickém článečku (ČČH. 1900, VI, 355- 357) ukázal, že toto domnění je mylné. Kosmas neznal jmen synů Karla Vel., jemu syn Karlův slul vůbec Pippin. Proto rok 805 jest nyní bezpečně první datum historické, zjištěné pro politické dějiny české — a také pro dějiny jazyka. Tyto dějiny jazyka počínají se tedy r. 805. Literatury české není ještě: Čechové píší bud staroslovansky nebo latinsky. Arci je to činnost více jen domyšlená nežli bezpečná: největší část těch památek pochází od cizinců. Jsou to jednak památky staroslovanské — knihy bohoslužebné a legendy, jednak památky latinské — annaly a legendy, v nichž přichá- zejí určitá jmena a názvy osob a věcí českých, domácích. Tyto jazykové drobty, z největší části cizího původu, jsou nicméně grammatikovi a lexiko- grafu nesmírné důležitosti; jistota dochování jest arci jiná u památek slo- vanských a jiná u latinských. Mezi staroslovanskými památkami v době nejnovější byla vyhledávána celá řada textů, jež prý odkazují původem do Čech. Bohužel, nelze za- měňovati sebe pravděpodobnějších hypothes s historickou skutečností: jejich rukopisy jsou dosti pozdní. Zrovna tak málo jisté jsou výsledky filologického rozboru staroslovanského překladu Písma; je jisto, že značná část jeho jazykového materialu odkazuje na Moravu — ale není ani jedi- ného slova, o němž by to bylo možno dokázati s absolutní jistotou. Podobně nejisté jsou výtěžky pro literaturu a řeč českou při tak zvaných listech Kyjevských. Vydal je u nás a do XI. stol. položil J. KOLÁŘ (ČČM. 1875, 192 nn.) a záhy se o jejich bohemismech rozpředly spory. Mnozí pokládali je za starou památku slovanštiny pannonské, vykládajíce i jejich šč, c, z atd. za staroslověnské provincialismy, jiní za český opis textu staroslověnského, při čemž českému písaři unikly některé čechismy. Bezpečno jest, že souvisí s obřadem západním (obsahujíť překlady mešních textů latinských1) ritu západního), ale rozhodnutí bezpečného o míře a způsobu jejich bohemismů posud není. Posledně vyslovili se o nich OBLAK (v ASP. 1896, 106—112, jenž opírá se mínění Pastrnkovu, že by byly vznikly v klášteře Sázavském a klade je na území staré Moravy) a V. JAGIČ (v »Einige Streitfragen« 1 a 4, ASP. XX, 1—13 a 1900, XXII, 1) Ukázkou jejich textu spolu s lat. originalem podávám zde tento úryvek: Deus, qui nos annua beati Clementis Bože, iže ni opchodnim blaženago Klimanta, mačenika tvoego i archieréa, martyris tui atque pontificis solemnitate laetificas, concede propitius, ut cujus na- prazdnikom veseliši, podai milostivě, da talia colimus, virtutem quoque passionis egože slavna roistva čtem silu, ubo muki imitemur. ego nasledovali bichom. (Přepis podán jest dle transkripce Kolářovy.) Jiný úryvek, písmem hlaholským, ze zlomků pražských, s transkripcí a překladem, v mém Písemnictví I, 9.)
28 2. Doba bohemik. 805—1097. mine Lechonem«; k této zprávě přistupují další teprve v druhé polovici IX. století. Bývaly sice mnohdy zprávy posunovány do století VIII. a hle- dány styky německo-slovanské již dříve. To zakládalo se na mylném vý- kladu jednoho místa Kosmova (II. 8) o Pippinu, synu Karlovu. Leč GOLL ve vzorně methodickém článečku (ČČH. 1900, VI, 355- 357) ukázal, že toto domnění je mylné. Kosmas neznal jmen synů Karla Vel., jemu syn Karlův slul vůbec Pippin. Proto rok 805 jest nyní bezpečně první datum historické, zjištěné pro politické dějiny české — a také pro dějiny jazyka. Tyto dějiny jazyka počínají se tedy r. 805. Literatury české není ještě: Čechové píší bud staroslovansky nebo latinsky. Arci je to činnost více jen domyšlená nežli bezpečná: největší část těch památek pochází od cizinců. Jsou to jednak památky staroslovanské — knihy bohoslužebné a legendy, jednak památky latinské — annaly a legendy, v nichž přichá- zejí určitá jmena a názvy osob a věcí českých, domácích. Tyto jazykové drobty, z největší části cizího původu, jsou nicméně grammatikovi a lexiko- grafu nesmírné důležitosti; jistota dochování jest arci jiná u památek slo- vanských a jiná u latinských. Mezi staroslovanskými památkami v době nejnovější byla vyhledávána celá řada textů, jež prý odkazují původem do Čech. Bohužel, nelze za- měňovati sebe pravděpodobnějších hypothes s historickou skutečností: jejich rukopisy jsou dosti pozdní. Zrovna tak málo jisté jsou výsledky filologického rozboru staroslovanského překladu Písma; je jisto, že značná část jeho jazykového materialu odkazuje na Moravu — ale není ani jedi- ného slova, o němž by to bylo možno dokázati s absolutní jistotou. Podobně nejisté jsou výtěžky pro literaturu a řeč českou při tak zvaných listech Kyjevských. Vydal je u nás a do XI. stol. položil J. KOLÁŘ (ČČM. 1875, 192 nn.) a záhy se o jejich bohemismech rozpředly spory. Mnozí pokládali je za starou památku slovanštiny pannonské, vykládajíce i jejich šč, c, z atd. za staroslověnské provincialismy, jiní za český opis textu staroslověnského, při čemž českému písaři unikly některé čechismy. Bezpečno jest, že souvisí s obřadem západním (obsahujíť překlady mešních textů latinských1) ritu západního), ale rozhodnutí bezpečného o míře a způsobu jejich bohemismů posud není. Posledně vyslovili se o nich OBLAK (v ASP. 1896, 106—112, jenž opírá se mínění Pastrnkovu, že by byly vznikly v klášteře Sázavském a klade je na území staré Moravy) a V. JAGIČ (v »Einige Streitfragen« 1 a 4, ASP. XX, 1—13 a 1900, XXII, 1) Ukázkou jejich textu spolu s lat. originalem podávám zde tento úryvek: Deus, qui nos annua beati Clementis Bože, iže ni opchodnim blaženago Klimanta, mačenika tvoego i archieréa, martyris tui atque pontificis solemnitate laetificas, concede propitius, ut cujus na- prazdnikom veseliši, podai milostivě, da talia colimus, virtutem quoque passionis egože slavna roistva čtem silu, ubo muki imitemur. ego nasledovali bichom. (Přepis podán jest dle transkripce Kolářovy.) Jiný úryvek, písmem hlaholským, ze zlomků pražských, s transkripcí a překladem, v mém Písemnictví I, 9.)
Strana 29
Listy kyjevské. Zlomky pražské. Staroslovenské legendy. 29 39—45), kde zároveň jest již promluveno o novějších 1) pracích Ljapunova, Ščepkina a j., této otázky se týkajících; Jagić také pořídil poslední jejich vydání v »Glagolitica« (Vídeň 1890). Kyjevské zlomky (celkem 7 listů) vynikají však přece svým stářím (předlohy jich náleží pravděpodobně do konce IX. století) a bezpečnou souvislostí s půdou českou; tato souvislost však jest ještě spornější a stáří ještě menší u zlomků pražských. Pražské zlomky hlaholské (pouze 2 listy) objevil 1855 K. HöFLER a vydal ŠAFAŘÍK 1857 (»Glagolitische Fragmente«), položiv je do století X.; podle nynějšího bádání však pocházejí nejspíše teprve ze století XII. Obsahují však již překlady liturgických textů vý- chodních a proto bývají kladeny na nejzazší slovenský východ. Do území totiž českého kladou je bohemismy, podobné jako u zlomků kijevských, jen že hojnější a pronikavější (tvary všego, přehláska cêlenic, kromě c, dz atd.); avšak jejich předloha východní (dle PASTRNKA, ČČM. 1894, 68—73, také dz místo českého z) klade je v tomto území českém co nejdále na východ. V tom jest souhlas novějších pracovníků větší (srovn. zmíněný již článek V. OBLAKA »Zur Provenienz der Kijewer und Prager Fragmente« v ASP. XVIII, 106—112), ačkoliv ani tu nedošlo se ještě k výsledkům definitivním (srovn. posledně V. VONDRÁK, »Z oboru slavistiky«, ČČM. 1900, LXXIV, 34—37). Obojí tyto zlomky podávají některé zvláštnosti hláskové, flexivní i lexikalné, jež vtroušeny jsou do textu jinak staroslovanského. Výklad těchto zvláštností z jazyka českého jest ovšem nejbližší a nejsnadnější, ale zvláštnosti takové, arci sporadicky, nalezneme i v jiných textech staro- slovanských. A není dále možno zjistiti všechny bohemismy, ani jejich původ — náležely-li též originalu či jen nynějšímu opisu. Proto svědectví o jazyce staročeském odtud čerpaná jsou velmi nejistá.2) Z legend staroslovanských jsou důležité: pannonská legenda o sv. Methoději, zachovaná v nejstarším rukopise ze XIII. stol. (v. Pastrnek ve spise uvedeném); legenda staroslovanská o sv. Ludmile, pocházející ze stol. XIII. v nej- starší recensi; prology a kanony o sv. Václavu, vesměs v rukopisech XII. stol. nepřesahujících; v kanonu sv.-Václavském čteme: »Večeslavъ, Pragъ, vu zemli Bojembscě« — dle všeho dle vzoru latinského — atd. Viz o tom všem nyní literaturu u Zíbrta 1. c. a výklad (s otisky některých textů) u Pastrnka. 1) Domácí literaturu o obojích zlomcích v. u J. HANUŠE, Památník ČA. 1898, 39; výklad nahoře podaný přijímá celkem názory, jak je sestavil V. VONDRÁK v Ottově Slovníku naučném, 1897 (díl XI, s v. »hlaholice«, str. 332—333): výklad Jagićův shora vzpomenutý valně se od nich neliší. 2) Z těchto zlomků lze zrovna tak málo jistého vytěžiti pro hláskosloví, flexi a slovník staročeský, jako z latiny Kosmovy pro staročeskou skladbu. Není pochyby, že latina Kosmova vykazuje v pořádku slov a ve skladbě i ve slohu vůbec četné bohe-
Listy kyjevské. Zlomky pražské. Staroslovenské legendy. 29 39—45), kde zároveň jest již promluveno o novějších 1) pracích Ljapunova, Ščepkina a j., této otázky se týkajících; Jagić také pořídil poslední jejich vydání v »Glagolitica« (Vídeň 1890). Kyjevské zlomky (celkem 7 listů) vynikají však přece svým stářím (předlohy jich náleží pravděpodobně do konce IX. století) a bezpečnou souvislostí s půdou českou; tato souvislost však jest ještě spornější a stáří ještě menší u zlomků pražských. Pražské zlomky hlaholské (pouze 2 listy) objevil 1855 K. HöFLER a vydal ŠAFAŘÍK 1857 (»Glagolitische Fragmente«), položiv je do století X.; podle nynějšího bádání však pocházejí nejspíše teprve ze století XII. Obsahují však již překlady liturgických textů vý- chodních a proto bývají kladeny na nejzazší slovenský východ. Do území totiž českého kladou je bohemismy, podobné jako u zlomků kijevských, jen že hojnější a pronikavější (tvary všego, přehláska cêlenic, kromě c, dz atd.); avšak jejich předloha východní (dle PASTRNKA, ČČM. 1894, 68—73, také dz místo českého z) klade je v tomto území českém co nejdále na východ. V tom jest souhlas novějších pracovníků větší (srovn. zmíněný již článek V. OBLAKA »Zur Provenienz der Kijewer und Prager Fragmente« v ASP. XVIII, 106—112), ačkoliv ani tu nedošlo se ještě k výsledkům definitivním (srovn. posledně V. VONDRÁK, »Z oboru slavistiky«, ČČM. 1900, LXXIV, 34—37). Obojí tyto zlomky podávají některé zvláštnosti hláskové, flexivní i lexikalné, jež vtroušeny jsou do textu jinak staroslovanského. Výklad těchto zvláštností z jazyka českého jest ovšem nejbližší a nejsnadnější, ale zvláštnosti takové, arci sporadicky, nalezneme i v jiných textech staro- slovanských. A není dále možno zjistiti všechny bohemismy, ani jejich původ — náležely-li též originalu či jen nynějšímu opisu. Proto svědectví o jazyce staročeském odtud čerpaná jsou velmi nejistá.2) Z legend staroslovanských jsou důležité: pannonská legenda o sv. Methoději, zachovaná v nejstarším rukopise ze XIII. stol. (v. Pastrnek ve spise uvedeném); legenda staroslovanská o sv. Ludmile, pocházející ze stol. XIII. v nej- starší recensi; prology a kanony o sv. Václavu, vesměs v rukopisech XII. stol. nepřesahujících; v kanonu sv.-Václavském čteme: »Večeslavъ, Pragъ, vu zemli Bojembscě« — dle všeho dle vzoru latinského — atd. Viz o tom všem nyní literaturu u Zíbrta 1. c. a výklad (s otisky některých textů) u Pastrnka. 1) Domácí literaturu o obojích zlomcích v. u J. HANUŠE, Památník ČA. 1898, 39; výklad nahoře podaný přijímá celkem názory, jak je sestavil V. VONDRÁK v Ottově Slovníku naučném, 1897 (díl XI, s v. »hlaholice«, str. 332—333): výklad Jagićův shora vzpomenutý valně se od nich neliší. 2) Z těchto zlomků lze zrovna tak málo jistého vytěžiti pro hláskosloví, flexi a slovník staročeský, jako z latiny Kosmovy pro staročeskou skladbu. Není pochyby, že latina Kosmova vykazuje v pořádku slov a ve skladbě i ve slohu vůbec četné bohe-
Strana 30
30 2. Doba bohemik. 885—1097. Ze všech nejdůležitější jest staroslovanská legenda o sv. Václavu, jejíž novou recensi nalezl a vydal V. JAGIč (v Russk. filol. Věstniku, 1902; viz zprávu v LF. XXIX, 291—295 s otiskem textu). Tuto legendu, dle obje- vitele nejstarší verse (1827) nazývanou Vostokovskou, vydal u nás naposled J. KOLÁŘ (ve FRB. I, 127—134) a rozebírali naposled V. VONDRÁK (»Zur Würdigung der altslovenischen Wenzelslegende und der Legende vom heil. Prokop« SBW., CXXVII, 1892), A. S. SOBOLEVSKIJ (Церьковнославянскiе тексты моравскаго происхожденіа«, RFV. 1901, ve zvl. otisku str. 27—28) a Jos. KALOUSEK (Obrana“ 28—29). Bylo dokázáno sice, že legenda tato nejspíše byla napsána jazykem staroslovanským na půdě staré Moravy a že zachovala podnes hojně českých slov (Sobolevskij k nim počítá „milovati“, „mladenec [= iuvenis], ,dobyti [= assequi], podobně jako Vondrák) i tvarův, ale rukopisné zachování její jest velmi pozdní (až z XV. století), prošlo mnohýma rukama opisovačů, tak že přes její velikou cenu historickou můžeme z ní filologicky jen velmi málo těžiti; lze z ní s jistotou jen jména osob vybrati. Dle Jagiće byl jejím původcem učitel sv. Václava (Učen?), dle Büdingera Podiven, jiní hádají na jiné osoby. Ještě menší cenu má tak zv. život sv. Václava, zvaný také dle objevitele „legendou Preissovou, jenž však vyskytá se v rukopisech starších nežli legenda právě zmíněná (dle rkp. XIII.—XIV. stol. vydal ji KOLÁŘ ve FRB. I, 125—126). Celkem vzato: ze staroslovanských památek nejjistější jsou jmena českých osob a míst; ale tato právě jsou zachována v památkách nej- mladších; památky nejstarší, na půdu českou kladené, vykazují jen čechismy, t. j. tvary nebo vokabula, o nichž se domníváme, že pocházejí od písaře českého: tyto čechismy jsou však nejnejistější. Tak nejisté, že jich GEBAUER ve Slovníku staročeském vůbec neužil, v celé Historické grammatice (dosud vyšlé) pak sotva na pěti místech. K legendám staroslovanským, vzniklým na půdě české, k obřadním textům staroslovanským, na území českého jazyka kladeným, druží se legendy latinské o světcích domácích, vzniklé na půdě cizí — vesměs v druhé a třetí třetině X. nebo prvé třetině XI. věku. Obojí řadu, ne- smírně důležitou pro poznání tehdejších českých dějin kulturních, velmi cennou také drobty jazykovými, rozmnožil nyní Jos. PEKAŘ (ČČH., VIII., 1902, 386—481; vyjde též o sobě, jsouc rozmnoženo vydáním textu) latinskou prací domácí, nejobšírnější ze všech — Křištanovou pašijí sv. Ludmily a sv. Václava, dotud kladenou do století XIV., jím však proka- zovanou za dílo samého sklonku století X. (r. 993—994). Část Křišťana, t. zv. „legenda Wattenbachova“, byla sice již dříve známa z rukopisu XII. sto- letí; taktéž o jiných částech Křišťana, zejména o kap. 2.—5., ukazuje mismy, že Kosmas píše svou Kroniku česky myslil, tak jako pisatelé zlomků i v písmě česky ,zatrhovali“; ale bezpečně tyto bohemismy od ostatního materialu odloučiti je dnes zrovna tak předčasné a obtížné, jako zjištění bohemismů hláskových, tvarových a lexikalních ve zlomcích zmíněných.
30 2. Doba bohemik. 885—1097. Ze všech nejdůležitější jest staroslovanská legenda o sv. Václavu, jejíž novou recensi nalezl a vydal V. JAGIč (v Russk. filol. Věstniku, 1902; viz zprávu v LF. XXIX, 291—295 s otiskem textu). Tuto legendu, dle obje- vitele nejstarší verse (1827) nazývanou Vostokovskou, vydal u nás naposled J. KOLÁŘ (ve FRB. I, 127—134) a rozebírali naposled V. VONDRÁK (»Zur Würdigung der altslovenischen Wenzelslegende und der Legende vom heil. Prokop« SBW., CXXVII, 1892), A. S. SOBOLEVSKIJ (Церьковнославянскiе тексты моравскаго происхожденіа«, RFV. 1901, ve zvl. otisku str. 27—28) a Jos. KALOUSEK (Obrana“ 28—29). Bylo dokázáno sice, že legenda tato nejspíše byla napsána jazykem staroslovanským na půdě staré Moravy a že zachovala podnes hojně českých slov (Sobolevskij k nim počítá „milovati“, „mladenec [= iuvenis], ,dobyti [= assequi], podobně jako Vondrák) i tvarův, ale rukopisné zachování její jest velmi pozdní (až z XV. století), prošlo mnohýma rukama opisovačů, tak že přes její velikou cenu historickou můžeme z ní filologicky jen velmi málo těžiti; lze z ní s jistotou jen jména osob vybrati. Dle Jagiće byl jejím původcem učitel sv. Václava (Učen?), dle Büdingera Podiven, jiní hádají na jiné osoby. Ještě menší cenu má tak zv. život sv. Václava, zvaný také dle objevitele „legendou Preissovou, jenž však vyskytá se v rukopisech starších nežli legenda právě zmíněná (dle rkp. XIII.—XIV. stol. vydal ji KOLÁŘ ve FRB. I, 125—126). Celkem vzato: ze staroslovanských památek nejjistější jsou jmena českých osob a míst; ale tato právě jsou zachována v památkách nej- mladších; památky nejstarší, na půdu českou kladené, vykazují jen čechismy, t. j. tvary nebo vokabula, o nichž se domníváme, že pocházejí od písaře českého: tyto čechismy jsou však nejnejistější. Tak nejisté, že jich GEBAUER ve Slovníku staročeském vůbec neužil, v celé Historické grammatice (dosud vyšlé) pak sotva na pěti místech. K legendám staroslovanským, vzniklým na půdě české, k obřadním textům staroslovanským, na území českého jazyka kladeným, druží se legendy latinské o světcích domácích, vzniklé na půdě cizí — vesměs v druhé a třetí třetině X. nebo prvé třetině XI. věku. Obojí řadu, ne- smírně důležitou pro poznání tehdejších českých dějin kulturních, velmi cennou také drobty jazykovými, rozmnožil nyní Jos. PEKAŘ (ČČH., VIII., 1902, 386—481; vyjde též o sobě, jsouc rozmnoženo vydáním textu) latinskou prací domácí, nejobšírnější ze všech — Křištanovou pašijí sv. Ludmily a sv. Václava, dotud kladenou do století XIV., jím však proka- zovanou za dílo samého sklonku století X. (r. 993—994). Část Křišťana, t. zv. „legenda Wattenbachova“, byla sice již dříve známa z rukopisu XII. sto- letí; taktéž o jiných částech Křišťana, zejména o kap. 2.—5., ukazuje mismy, že Kosmas píše svou Kroniku česky myslil, tak jako pisatelé zlomků i v písmě česky ,zatrhovali“; ale bezpečně tyto bohemismy od ostatního materialu odloučiti je dnes zrovna tak předčasné a obtížné, jako zjištění bohemismů hláskových, tvarových a lexikalních ve zlomcích zmíněných.
Strana 31
Starosl. legenda o sv. Václavu Křišťanova legenda o sv. Václavu a sv. Ludmile. 31 Pekař 1. c., že jsou zachovány již v recensi starší, aspoň z XII. stol. Pekař ukazuje také, právem, na velikou důležitost, jakou objev jeho bude míti pro dějiny české celé; nazývá dílo Křišťanovo nejstarší kronikou českou, ukazuje, že máme tu zprávy o více než sto let starší díla Kosmova (Pekař 480 praví ,130 let před Kosmou“; poněvadž však sám klade 461 Kristiána do r. 993—994 a první kniha Kosmova — a o tu jde předem — byla r. 1113 již hotova, jak tvrdí Loserth, byl by správný počet ,120 let), že zprávy Křišťanovy o nejstarších dějinách českých doby mythické jsou pod- statně jiné a správnější než zprávy Kosmovy atd. V těchto vývodech bude snad třeba leccos zmírniti: pro dvacet řádek, jež Křišťan věnuje pohanské době Čech, bude těžko zváti dílo jeho nejstarší kronikou českou, když on sám nazývá je několikrát (a nazývají je tak i ti, kteří z něho čerpali) passio b. Ludmilae et b. Wencezlai“ a když s tím shoduje se i plán jeho díla (po prologu má v kap. 1.—2. úvod, v 3.—5. „utrpení sv. Ludmily“, v 6.—10. „utrpení (a zázraky) sv. Václava“): zůstávám proto při obvyklém názvu legenda Křišťanova. Také není jisto, jsou-li Křišťanovy zprávy bez- pečnější 1) — hlavně pokud se týkají oné ,senum fabulosa relatio' Kosmovy — nežli zprávy otce českého dějepisu. Neboť znal-li Kosmas Křišťana — a to Pekař výslovně dokazuje 480—481 — nelze Kosmovy odchylné relace jen prostě odmítnouti; kdyby byl Kosmas chtěl, mohl referovati dle Kři- šťana. Je tu věc podobná, jako později s Dalimilem vzhledem ke Kosmovi: Dalimil Kosmu znal, ale při tom na některých místech čerpá z tradice správnější a lepší nežli byla Kosmova, jak ukázal TILLE při rozboru po- věsti přemyslovské; týmž způsobem může míti i Kosmas lepší zprávy než Křišťan (bylť mu blíže, nežli jemu zas je Dalimil). A že vskutku zprávy Kosmovy jsou lepší, dokazuje předně řada jmen osobních, jež Kosmas nemohl čerpati z Křišťana, a jež mají oporu ve jménech místních — a dále vnitřní pravděpodobnost dějů, jež u Kosmy je větší než u Křišťana. Podle celého tenoru Křišťana nemůžeme u něho hledati dosti nepředpojatosti a klidu, aby o době pohanské vyprávěl skutečně s úmyslem, zachovati něco potomstvu: Kosmas proti tomu je mnohem klidnější a objektivnější. Konečně (pro filologa) největší část jmen Křišťanových přichází již ve starších pramenech a to, co podává Křišťan nového, je pozdními opisovateli tak znešvařeno, že těžko usuzovati o prvotní formě X. století: jména vrahů Ludmiliných „Tynna et Gommon, přicházející již ve zlomku Watten- bachově, vykládal Jireček (a Kalousek) na „Tuman a Kovan“; jméno kní- žete „Strojmíra píší rkpp. XIV. století „Ztroymir“ a překládají ,rege pacem“ kdežto recense XII. věku píše „Zreimir a překládá ,iudica pacem“; dosa- vadní vydání, krátce řečeno, se tu filologu naprosto nehodí. Důležit je zvláště důkaz Pekařův 426—427, že přejal Křišťan doslovně jeden sloupec 1) Tu arci stále se držíme mínění Pekařova; ve skutečnosti však možno také tvrditi (snad větším právem), že Křišťan své odchylné — a naprosto nevěrohodné — zprávy čerpal z legendy Diffundente sole“, která obsahuje zprávy tytéž (až na slohové odchylky) a o které ovšem Pekař tvrdí, že je čerpala z Křisťana.
Starosl. legenda o sv. Václavu Křišťanova legenda o sv. Václavu a sv. Ludmile. 31 Pekař 1. c., že jsou zachovány již v recensi starší, aspoň z XII. stol. Pekař ukazuje také, právem, na velikou důležitost, jakou objev jeho bude míti pro dějiny české celé; nazývá dílo Křišťanovo nejstarší kronikou českou, ukazuje, že máme tu zprávy o více než sto let starší díla Kosmova (Pekař 480 praví ,130 let před Kosmou“; poněvadž však sám klade 461 Kristiána do r. 993—994 a první kniha Kosmova — a o tu jde předem — byla r. 1113 již hotova, jak tvrdí Loserth, byl by správný počet ,120 let), že zprávy Křišťanovy o nejstarších dějinách českých doby mythické jsou pod- statně jiné a správnější než zprávy Kosmovy atd. V těchto vývodech bude snad třeba leccos zmírniti: pro dvacet řádek, jež Křišťan věnuje pohanské době Čech, bude těžko zváti dílo jeho nejstarší kronikou českou, když on sám nazývá je několikrát (a nazývají je tak i ti, kteří z něho čerpali) passio b. Ludmilae et b. Wencezlai“ a když s tím shoduje se i plán jeho díla (po prologu má v kap. 1.—2. úvod, v 3.—5. „utrpení sv. Ludmily“, v 6.—10. „utrpení (a zázraky) sv. Václava“): zůstávám proto při obvyklém názvu legenda Křišťanova. Také není jisto, jsou-li Křišťanovy zprávy bez- pečnější 1) — hlavně pokud se týkají oné ,senum fabulosa relatio' Kosmovy — nežli zprávy otce českého dějepisu. Neboť znal-li Kosmas Křišťana — a to Pekař výslovně dokazuje 480—481 — nelze Kosmovy odchylné relace jen prostě odmítnouti; kdyby byl Kosmas chtěl, mohl referovati dle Kři- šťana. Je tu věc podobná, jako později s Dalimilem vzhledem ke Kosmovi: Dalimil Kosmu znal, ale při tom na některých místech čerpá z tradice správnější a lepší nežli byla Kosmova, jak ukázal TILLE při rozboru po- věsti přemyslovské; týmž způsobem může míti i Kosmas lepší zprávy než Křišťan (bylť mu blíže, nežli jemu zas je Dalimil). A že vskutku zprávy Kosmovy jsou lepší, dokazuje předně řada jmen osobních, jež Kosmas nemohl čerpati z Křišťana, a jež mají oporu ve jménech místních — a dále vnitřní pravděpodobnost dějů, jež u Kosmy je větší než u Křišťana. Podle celého tenoru Křišťana nemůžeme u něho hledati dosti nepředpojatosti a klidu, aby o době pohanské vyprávěl skutečně s úmyslem, zachovati něco potomstvu: Kosmas proti tomu je mnohem klidnější a objektivnější. Konečně (pro filologa) největší část jmen Křišťanových přichází již ve starších pramenech a to, co podává Křišťan nového, je pozdními opisovateli tak znešvařeno, že těžko usuzovati o prvotní formě X. století: jména vrahů Ludmiliných „Tynna et Gommon, přicházející již ve zlomku Watten- bachově, vykládal Jireček (a Kalousek) na „Tuman a Kovan“; jméno kní- žete „Strojmíra píší rkpp. XIV. století „Ztroymir“ a překládají ,rege pacem“ kdežto recense XII. věku píše „Zreimir a překládá ,iudica pacem“; dosa- vadní vydání, krátce řečeno, se tu filologu naprosto nehodí. Důležit je zvláště důkaz Pekařův 426—427, že přejal Křišťan doslovně jeden sloupec 1) Tu arci stále se držíme mínění Pekařova; ve skutečnosti však možno také tvrditi (snad větším právem), že Křišťan své odchylné — a naprosto nevěrohodné — zprávy čerpal z legendy Diffundente sole“, která obsahuje zprávy tytéž (až na slohové odchylky) a o které ovšem Pekař tvrdí, že je čerpala z Křisťana.
Strana 32
32 2. Doba bohemik. 805—1097. z Gumpolda (bylo by bývalo vhodné připomenouti však, že v některých rukopisech valná část této vložky schází; v. str. 408, zpráva o textu bol- landistů), a s ním ve spojení další důkaz, že téměř polovice legendy ,Cre- scente fide je zužitkována skoro slovně (Pekař 441; dle jeho výpočtů je 7 stran tiskových u Křišťana z ,Crescente fide“ a skoro 11/2 str. z Gum- polda) — důkaz není zase ve všem pevný; slovo bibliotheca“, kterého se Pekař dovolává jako amplifikace Křišťanovy, neznamená v kontextu tom „knihovna, nýbrž ,bible“: v. Thesaurus a Wattenbacha (Schriftwesen).1) Z památek ostatních zasluhují pozornosti hlavně legendy: Latinská legenda o sv. Ludmile, t. zv. Menkenova, pocházející z konce X. století, obsahuje podle vydání ve FRB. I. (144—145) jen několik slov (»Zlauibor, Zpitigneus, Dragomir, Wratizlaus, Wencezlaus, Ludmila, Praga, Tetin, Boriwoy«); ještě méně (pro jazyk) obsahují ostatní pozdější legendy XII.—XIV. století. Legendy tyto, po Dobrovského pracích, posledně roze- bral J. KALOUSEK (Obrana sv. Václava 1901, 41—47) — a literaturu nej- novější uvedl ZíBRT, Bibliografie II. č. 8979—8986. Latinská legenda o sv. Václavu, t. zv. Gumpoldova, pocházející z konce X. století, má ve FRB. I. (144—166) tyto bohemismy: »Vencezlavi — incolis Sclavanicis — ab ipsis terrae incolis Boemia regioni vocabulum sonat — Zpuytignev — Wratizlav — Bunsa — Liudmilee — Bolezlav — Podhiwen«. (K tomu některé varianty připojil J. TEIGE, VUS. 1891, 55 nn.). Ostatní legendy (»Crescente fide« z X. stol.) jsou ještě méně důležity a zprávy o nich v. u Kalouska a Zibrta na místech uvedených.2) 1) Důležitým nazývám vytknutí toto také proto, že tu podle mého mínění jest nejslabší partie celého důkazu Pekařova. Neboť, jakkoli nehodlám upírati váhy důkladné této práci, přece mnohé její úsudky lze obrátiti. Tvrzeno-li dříve: té a té legendy Křišťan užil, Pekař nyní úsudek obrací a praví: ta a ta legenda je část Křišťana. To platí zejména o legendě t. zv. Wattenbachově. Leč slovné přejímání Gumpolda a skoro slovné přejímání »Crescente fide“ zje inává velmi nebezpečné praecedens pro výklad starší: přejal-li Křišťan doslovně Gumpolda, proč ne legendu Wattenbachovu, brevíř olomucký atd.? A pak všechny důkazy Pekařovy o stáří jednotlivých výkladů a věcí u Křišťana by padly velmi snadno, ježto by se ukázalo, že jsou jednak přejaty ze starších známých částí, jednak z textů nyní ztracených (jež musí i Pekař předpo- kládati: stslov. leg. o sv. Cyrillu a sv. Ludmile, ve formě nyní neznámé), jednak konečně z pramenů starších (i novějších, pokud o nich Pekař dokazuje, že ty a ty podrobnosti čerpaly z Křišťana). A tu zejména je velmi důležita shoda, o které Pekař referuje po Dobrovském jen takřka letmo. K r. 1279 poznamenává kronikář (FRB. II., 339) o biskupu Tobiáši: »Omnipotens conditor et gubernator totius orbis, qui vos ad pontificale decus vestris meritis conscendere statuit, ipse vobis pro reportato lucro de creditis ovibus coronam gloriae impertiri dignetur“: shoda tohoto textu s místem Kři- šťanovým (FRB. I. 200): »qui vos meritis suis ad pontificale decus conscendere statuit, dum vobis in futuro apud Christum dominum coronam gloriae pro reportato lucro de creditis ouibus adquisierit, nobis saltem veniam criminum impetrare dignetur« jest patrna nelze ji vyložiti než přejetím — a tu bylo třeba ukázati, že u Křišťana nemůže býti z kro- nikáře; zůstává-li jen stín možnosti, jest po celém datování Křišťana do X. století veta. 2) V legendě Vavřince mnicha Cassinského, nalezneme n. př. „Sclabonia, Praga Bratesclabus, Uenzeslaus.
32 2. Doba bohemik. 805—1097. z Gumpolda (bylo by bývalo vhodné připomenouti však, že v některých rukopisech valná část této vložky schází; v. str. 408, zpráva o textu bol- landistů), a s ním ve spojení další důkaz, že téměř polovice legendy ,Cre- scente fide je zužitkována skoro slovně (Pekař 441; dle jeho výpočtů je 7 stran tiskových u Křišťana z ,Crescente fide“ a skoro 11/2 str. z Gum- polda) — důkaz není zase ve všem pevný; slovo bibliotheca“, kterého se Pekař dovolává jako amplifikace Křišťanovy, neznamená v kontextu tom „knihovna, nýbrž ,bible“: v. Thesaurus a Wattenbacha (Schriftwesen).1) Z památek ostatních zasluhují pozornosti hlavně legendy: Latinská legenda o sv. Ludmile, t. zv. Menkenova, pocházející z konce X. století, obsahuje podle vydání ve FRB. I. (144—145) jen několik slov (»Zlauibor, Zpitigneus, Dragomir, Wratizlaus, Wencezlaus, Ludmila, Praga, Tetin, Boriwoy«); ještě méně (pro jazyk) obsahují ostatní pozdější legendy XII.—XIV. století. Legendy tyto, po Dobrovského pracích, posledně roze- bral J. KALOUSEK (Obrana sv. Václava 1901, 41—47) — a literaturu nej- novější uvedl ZíBRT, Bibliografie II. č. 8979—8986. Latinská legenda o sv. Václavu, t. zv. Gumpoldova, pocházející z konce X. století, má ve FRB. I. (144—166) tyto bohemismy: »Vencezlavi — incolis Sclavanicis — ab ipsis terrae incolis Boemia regioni vocabulum sonat — Zpuytignev — Wratizlav — Bunsa — Liudmilee — Bolezlav — Podhiwen«. (K tomu některé varianty připojil J. TEIGE, VUS. 1891, 55 nn.). Ostatní legendy (»Crescente fide« z X. stol.) jsou ještě méně důležity a zprávy o nich v. u Kalouska a Zibrta na místech uvedených.2) 1) Důležitým nazývám vytknutí toto také proto, že tu podle mého mínění jest nejslabší partie celého důkazu Pekařova. Neboť, jakkoli nehodlám upírati váhy důkladné této práci, přece mnohé její úsudky lze obrátiti. Tvrzeno-li dříve: té a té legendy Křišťan užil, Pekař nyní úsudek obrací a praví: ta a ta legenda je část Křišťana. To platí zejména o legendě t. zv. Wattenbachově. Leč slovné přejímání Gumpolda a skoro slovné přejímání »Crescente fide“ zje inává velmi nebezpečné praecedens pro výklad starší: přejal-li Křišťan doslovně Gumpolda, proč ne legendu Wattenbachovu, brevíř olomucký atd.? A pak všechny důkazy Pekařovy o stáří jednotlivých výkladů a věcí u Křišťana by padly velmi snadno, ježto by se ukázalo, že jsou jednak přejaty ze starších známých částí, jednak z textů nyní ztracených (jež musí i Pekař předpo- kládati: stslov. leg. o sv. Cyrillu a sv. Ludmile, ve formě nyní neznámé), jednak konečně z pramenů starších (i novějších, pokud o nich Pekař dokazuje, že ty a ty podrobnosti čerpaly z Křišťana). A tu zejména je velmi důležita shoda, o které Pekař referuje po Dobrovském jen takřka letmo. K r. 1279 poznamenává kronikář (FRB. II., 339) o biskupu Tobiáši: »Omnipotens conditor et gubernator totius orbis, qui vos ad pontificale decus vestris meritis conscendere statuit, ipse vobis pro reportato lucro de creditis ovibus coronam gloriae impertiri dignetur“: shoda tohoto textu s místem Kři- šťanovým (FRB. I. 200): »qui vos meritis suis ad pontificale decus conscendere statuit, dum vobis in futuro apud Christum dominum coronam gloriae pro reportato lucro de creditis ouibus adquisierit, nobis saltem veniam criminum impetrare dignetur« jest patrna nelze ji vyložiti než přejetím — a tu bylo třeba ukázati, že u Křišťana nemůže býti z kro- nikáře; zůstává-li jen stín možnosti, jest po celém datování Křišťana do X. století veta. 2) V legendě Vavřince mnicha Cassinského, nalezneme n. př. „Sclabonia, Praga Bratesclabus, Uenzeslaus.
Strana 33
Latinské legendy o sv. Václavu a sv. Vojtěchu. 33 Latinské legendy o sv. Vojtěchu, pocházející z XI.—XII. století 1) (v. Zibrt II. 9502—9516), zachovaly jména (v textu Brunově:) »Sclauorum, Slauuiniho, Praga, Radim, Bugusse, Weihtahc, Bugussa, Pulslai, Misico vir« a (v textu Kanapariově) »Sclauoniam, Zlaunic, Woytek, Bolizlavo, frater Gaudentius«). Otištěny ve FRB. I. 235—304 a zpracovány posledně při příležitosti 900leté památky úmrtí sv. Vojtěcha v jubilejních spisech H. G. VOIGTA (»Adalbert von Prag«, Berlin, 1898, str. VI. + 309) a (společném) F. KRÁSLA a J. JEŽKA (»Svatý Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu« Praha, 1898, str. IX. + 795). Ostatní legendy latinské jsou značně pozdější2) a máme hojnější a bezpečnější bohemika v listinách a kronikách domácích. Tak pozdní jsou poměrně legendy o sv. Prokopu (vydaná ve FRB. I. 360—366), o blaho- slaveném Hroznatovi (z doby kolem r. 1250: vydaná ve FRB. I. 369—383) atd.; ještě pozdější jsou u nás legendy (lat.) o sv. Cyrillu a Methoději a o sv. Ivanu, jež v textu nynějším datují se teprve z dob Karla IV., nebo životy Arnošta z Pardubic, Milíče z Kroměříže, Jana z Fenštejna atd., jež již dobou oslavenců vymykají se z rámce nynější úvahy. Týkají-li se legendy hlavně druhé polovice X. a první polovice XI. sto- letí, týkají se annalisté a historikové cizí celého období až do samého vzniku domácí kultury české. I kdybychom přijali názor Pekařův a polo- žili Křišťana buď k legendistům nebo (méně správně) ke kronikářům X. století, nenabyli bychom žádného data pro kulturu a literaturu domácí (třebas by to i Pekař tvrdil). Křišťan-Strachkvas zajisté psal vzdálen Čech, vzdálen společnosti české, psal mysle německy: dovolávát se zajisté slova „stuba“ jako domácího. Dílo jeho vzniklo nejspíše v Řezně, v klášteře sv. Emmerama; je vychován německy a doklad renaissance ottonské — v Ně- mecku. První stopy kvetoucí domácí kultury můžeme teprve hledati v dobách Vratislava II. — o malířské škole za jeho doby skvěle to dokázal nyní LEHNER — a v dobách tohoto prvního českého krále vidíme vskutku také růsti první osobu českou literarní, ctihodného Kosmu. Až do r. 1097 musíme se tedy spokojiti zprávami cizími; z nich nej- důležitější jsou zápisy středověkých pramenů historických. Jsou sice jazy- kové jejich české drobty velmi řídké a nad míru nespolehlivé; původcové jejich většinou nemají ani vůle ani možnosti správně reprodukovati: písař jejich mnohdy sám náležitě nerozuměl češtině, jejím zvukům ,barbarským“ a cizím, přeslechl a nedoslechl, přepsal se a nedopsal; ale i když dobře slyšel a dobře rozuměl, nedbal mnohdy o správné zapsání, nemaje vůle, 1) Nověji KENTRZYNSKI (Rozpr. histor., XXXIV., 1902) předpokládá nejstarší „Vita ze samého počátku XI. století, nyní ztracenou; z ní prý čerpali Dětmar, Brun, Passio a j. 2) Tak zejmena z legend cyrillomethodějských latinských klade se t. zv. ,legenda moravská Dobrovským do století XIV.; t. zv. ,legenda italská sice bývá někdy kla- dena až do stol. IX. X., ale novější ruští badatelé kladou ji teprve do konce XI. sto- letí. PEKAŘ (ČČH. VIII., 403) klade sice ,legendu moravskou aspoň do XII. stol.; ale i tak cena filologická její je skrovná. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Latinské legendy o sv. Václavu a sv. Vojtěchu. 33 Latinské legendy o sv. Vojtěchu, pocházející z XI.—XII. století 1) (v. Zibrt II. 9502—9516), zachovaly jména (v textu Brunově:) »Sclauorum, Slauuiniho, Praga, Radim, Bugusse, Weihtahc, Bugussa, Pulslai, Misico vir« a (v textu Kanapariově) »Sclauoniam, Zlaunic, Woytek, Bolizlavo, frater Gaudentius«). Otištěny ve FRB. I. 235—304 a zpracovány posledně při příležitosti 900leté památky úmrtí sv. Vojtěcha v jubilejních spisech H. G. VOIGTA (»Adalbert von Prag«, Berlin, 1898, str. VI. + 309) a (společném) F. KRÁSLA a J. JEŽKA (»Svatý Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu« Praha, 1898, str. IX. + 795). Ostatní legendy latinské jsou značně pozdější2) a máme hojnější a bezpečnější bohemika v listinách a kronikách domácích. Tak pozdní jsou poměrně legendy o sv. Prokopu (vydaná ve FRB. I. 360—366), o blaho- slaveném Hroznatovi (z doby kolem r. 1250: vydaná ve FRB. I. 369—383) atd.; ještě pozdější jsou u nás legendy (lat.) o sv. Cyrillu a Methoději a o sv. Ivanu, jež v textu nynějším datují se teprve z dob Karla IV., nebo životy Arnošta z Pardubic, Milíče z Kroměříže, Jana z Fenštejna atd., jež již dobou oslavenců vymykají se z rámce nynější úvahy. Týkají-li se legendy hlavně druhé polovice X. a první polovice XI. sto- letí, týkají se annalisté a historikové cizí celého období až do samého vzniku domácí kultury české. I kdybychom přijali názor Pekařův a polo- žili Křišťana buď k legendistům nebo (méně správně) ke kronikářům X. století, nenabyli bychom žádného data pro kulturu a literaturu domácí (třebas by to i Pekař tvrdil). Křišťan-Strachkvas zajisté psal vzdálen Čech, vzdálen společnosti české, psal mysle německy: dovolávát se zajisté slova „stuba“ jako domácího. Dílo jeho vzniklo nejspíše v Řezně, v klášteře sv. Emmerama; je vychován německy a doklad renaissance ottonské — v Ně- mecku. První stopy kvetoucí domácí kultury můžeme teprve hledati v dobách Vratislava II. — o malířské škole za jeho doby skvěle to dokázal nyní LEHNER — a v dobách tohoto prvního českého krále vidíme vskutku také růsti první osobu českou literarní, ctihodného Kosmu. Až do r. 1097 musíme se tedy spokojiti zprávami cizími; z nich nej- důležitější jsou zápisy středověkých pramenů historických. Jsou sice jazy- kové jejich české drobty velmi řídké a nad míru nespolehlivé; původcové jejich většinou nemají ani vůle ani možnosti správně reprodukovati: písař jejich mnohdy sám náležitě nerozuměl češtině, jejím zvukům ,barbarským“ a cizím, přeslechl a nedoslechl, přepsal se a nedopsal; ale i když dobře slyšel a dobře rozuměl, nedbal mnohdy o správné zapsání, nemaje vůle, 1) Nověji KENTRZYNSKI (Rozpr. histor., XXXIV., 1902) předpokládá nejstarší „Vita ze samého počátku XI. století, nyní ztracenou; z ní prý čerpali Dětmar, Brun, Passio a j. 2) Tak zejmena z legend cyrillomethodějských latinských klade se t. zv. ,legenda moravská Dobrovským do století XIV.; t. zv. ,legenda italská sice bývá někdy kla- dena až do stol. IX. X., ale novější ruští badatelé kladou ji teprve do konce XI. sto- letí. PEKAŘ (ČČH. VIII., 403) klade sice ,legendu moravskou aspoň do XII. stol.; ale i tak cena filologická její je skrovná. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Strana 34
34 2. Doba bohemik. 885— 1097. aby se piplal a mořil věrnou reprodukcí řeči opovrhované. A když byla i disposice osobní i dobrá vůle, kladl se přece mezi zápis a znění těžce jako olovo nedostatečný pravopis, jímž zvuky české zachytiti bylo takřka nemožno. Středověké prameny historické jsou různé hojnosti, podle různých stanovisk historických. Kdo — jako ŠEMBERA, BOGUSLAWSKI, KENTRZYNSKI, PAPÁČEK a j. — hledá stopy historické, předpokládaje a dopouštěje dávné osídlení kmenů slovanských v celém poříčí Dunaje a Labe (ano třebas i v poříčí Rýnu a Pádu, jako KOLLÁR, SASINEK) tomu budou prameny ne- jenom Dětmar a Helmold, nýbrž i Caesar a Tacitus, ne-li Livius a Florus, leč dnešní vědecké nazírání jest daleko střízlivější. Skoro s úzkostí již bývá uváděn mezi nejstaršími kronikáři FREDEGAR francký; jím dostáváme se až do polovice VII. století po Kristu. Bezpeč- nější jsou však teprve ANNALES METTENSES (pro století VIII.) a pro sto- letí IX. ANNALES FULDENSES; pro tyto doby jsou již také důležiti tři kronikáři němečtí, EINHARD (kolem polovice století IX.), VIDUKIND (konec X. věku) a THIETMAR (počátek věku XI.). Teprve u těchto tří historiků německých můžeme s jistotou hledati jména česká, ačkoli mnohdy se zdá, že spíše jim bylo známo některé nářečí polabské, nežli čeština. Zvláště jména, za- chovaná u Dětmara, svou vokalisací upomínají na ráz srbštiny lužické nebo polštiny: proto zvláště při usuzování fonetickém třeba filologu býti co nej- opatrnějším. Ještě méně jista nežli jména těchto kronikářů a annalistů německých jsou jména zachovaná u historiků byzantských nebo geografův arabských a židovských obchodníků; také jména bull papežských a listin císařských namnoze nevynikají spolehlivostí. Výčet vydání historiků a anna- listů německých (tito všichni jsou vydáni ve známých PERTZOVÝCH Monu- menta Germaniae historica), sbírek bull a kollekcí listin podává ZíBRT, Bibliografie II. Z řeckých textů důležita jest jen t. zv. bulharská legenda o sv. Klimentu“ obsahující život sv. Cyrilla a Methoda (vyd. FRB. I., 76 až 92, výklad s překladem latinským u Pastrnka 1. c.); klade se do konce XI. století. Zprávy Kinnamovy (* 1143) týkají se dob, z nichž máme pro česká jména již dobré prameny domácí — historicky jsou arci velecenné (v. o něm a jeho vydáních C. NEUMANNA: Griechische Geschichtsschreiber und Geschichtsquellen im 12. Jahrhundert, Lipsko, 1888), slovníkářsky je z něho důležité jen slovce Tgégou (= Čechové). Zprávy židovských obchodníků a cestovatelů, psané hebrejsky, sebral V. GRÜNWALD (ve Věstníku České Akademie, 1893, 343 nn,) — jest to několik slůvek českých ze století X.—XIII. I takto by to byly důležité pomůcky českému jazykozpytci; bohužel vydání Grünwaldovo jest tak po- řízeno, že není možno neodborníku správnost čtení kontrollovati a forma jednotlivých slůvek (perinos', akron atd.) jest tak exotická, že je těžko věřiti těmto datům nekontrolovaným.
34 2. Doba bohemik. 885— 1097. aby se piplal a mořil věrnou reprodukcí řeči opovrhované. A když byla i disposice osobní i dobrá vůle, kladl se přece mezi zápis a znění těžce jako olovo nedostatečný pravopis, jímž zvuky české zachytiti bylo takřka nemožno. Středověké prameny historické jsou různé hojnosti, podle různých stanovisk historických. Kdo — jako ŠEMBERA, BOGUSLAWSKI, KENTRZYNSKI, PAPÁČEK a j. — hledá stopy historické, předpokládaje a dopouštěje dávné osídlení kmenů slovanských v celém poříčí Dunaje a Labe (ano třebas i v poříčí Rýnu a Pádu, jako KOLLÁR, SASINEK) tomu budou prameny ne- jenom Dětmar a Helmold, nýbrž i Caesar a Tacitus, ne-li Livius a Florus, leč dnešní vědecké nazírání jest daleko střízlivější. Skoro s úzkostí již bývá uváděn mezi nejstaršími kronikáři FREDEGAR francký; jím dostáváme se až do polovice VII. století po Kristu. Bezpeč- nější jsou však teprve ANNALES METTENSES (pro století VIII.) a pro sto- letí IX. ANNALES FULDENSES; pro tyto doby jsou již také důležiti tři kronikáři němečtí, EINHARD (kolem polovice století IX.), VIDUKIND (konec X. věku) a THIETMAR (počátek věku XI.). Teprve u těchto tří historiků německých můžeme s jistotou hledati jména česká, ačkoli mnohdy se zdá, že spíše jim bylo známo některé nářečí polabské, nežli čeština. Zvláště jména, za- chovaná u Dětmara, svou vokalisací upomínají na ráz srbštiny lužické nebo polštiny: proto zvláště při usuzování fonetickém třeba filologu býti co nej- opatrnějším. Ještě méně jista nežli jména těchto kronikářů a annalistů německých jsou jména zachovaná u historiků byzantských nebo geografův arabských a židovských obchodníků; také jména bull papežských a listin císařských namnoze nevynikají spolehlivostí. Výčet vydání historiků a anna- listů německých (tito všichni jsou vydáni ve známých PERTZOVÝCH Monu- menta Germaniae historica), sbírek bull a kollekcí listin podává ZíBRT, Bibliografie II. Z řeckých textů důležita jest jen t. zv. bulharská legenda o sv. Klimentu“ obsahující život sv. Cyrilla a Methoda (vyd. FRB. I., 76 až 92, výklad s překladem latinským u Pastrnka 1. c.); klade se do konce XI. století. Zprávy Kinnamovy (* 1143) týkají se dob, z nichž máme pro česká jména již dobré prameny domácí — historicky jsou arci velecenné (v. o něm a jeho vydáních C. NEUMANNA: Griechische Geschichtsschreiber und Geschichtsquellen im 12. Jahrhundert, Lipsko, 1888), slovníkářsky je z něho důležité jen slovce Tgégou (= Čechové). Zprávy židovských obchodníků a cestovatelů, psané hebrejsky, sebral V. GRÜNWALD (ve Věstníku České Akademie, 1893, 343 nn,) — jest to několik slůvek českých ze století X.—XIII. I takto by to byly důležité pomůcky českému jazykozpytci; bohužel vydání Grünwaldovo jest tak po- řízeno, že není možno neodborníku správnost čtení kontrollovati a forma jednotlivých slůvek (perinos', akron atd.) jest tak exotická, že je těžko věřiti těmto datům nekontrolovaným.
Strana 35
Kronikáři němečtí a byzantští. Zprávy Židův a Arabův. 35 Ještě záhadnější jsou zprávy Arabů, které jinak jsou ještě zajímavější a cennější, nežli jednotlivá slůvka hebrejská. Literaturu jejich v. u ZÍBRTA I., 145—147. Bohužel tyto zprávy, z nichž hlavně vyniká dílo Araba Al- Bekriho, jenž podal zprávu Žida Ibrahima Ibn Jakuba, vynikají od prvo- počátku značnou nespolehlivostí. Slovo, jež jeden vydavatel čte kňšâr, čte druhý jako peňsé, o zemi Bovíma (čtené i Bujma atd.) dokazuje jeden, že znamená Čechy, druhý, že Moravu ... krátce každý vydavatel dosud četl jinak a — žádný správně, aspoň ne úplně. Z těch příčin musí se na ten čas filolog užití těchto vzácných památek zříci, činí tak ostatně i histo- rikové. Poslední vydání jich a překlad učinil WESTBERG, z jehož díla po- drobný výtah učinil v ČČM. 1900 E. ŠEBESTA (LXXIV. 37—56) a o němž kriticky referoval J. PEKAŘ v ČČH. 1900 VI. 184—185. KALOUSEK (Obrana 1901, 77) praví o nich krátce a dobře: »dlužno vyčkati, na čem vykla- dači zpráv arabských dále se usjednotí; jsouť udaje těch pramenů na- mnoze záhadné a vývody z nich tedy nejisté.« Celkem výtěžky těchto pramenů neslovanských jsou dosti chudé; z bull papežských ,de Morauua, cum Semisisno, Zuentibaldo, lingua scla- vinisca' (= slovênьskъ) (Reg. I.), z listin „Montemerum' (tamtéž); z anna- listů a kronikářů německých na př. k r. 857: „Wiztrachi ducis . . . . Sclauitago filio ... ad Rastizen', 864 ,in quadam civitate, quae lingua gentis illius Dowina, id est puella dicitur', 872 ,duces quinque his nominibus Zventisla, Witislav, Heriman, Spoitamor, Moyslaw, Goriwei ,in fluvio Ful- daha', 893 ,cum Maravanis'. 895 ,de Sclavania, omnes duces Boemannorum, quorum primores erant Spitigneus, uinitizla ..“ vesměs z ANNALŮ FULDSKÝCH (v. Palacký I., 1., 370—411). — Pro první období dějin jazyka a písemnictví českého (stol. IX.—XII.) máme také památky nápisné. I nápisný material českého jazykozpytce jest hojný, ale důležitostí svou nemůže se nikterak měřiti s nápisovým mate- rialem filologa klassického, jemuž jest vítanou kontrolou, korrektivem a supplementem památek literarních, zachovaných v rukopisech staletí, ano celá tisíciletí pozdějších. Část této nápisné látky jest původu pozdějšího, zejmena pokud jest psána česky; tak pozdní jsou nápisy na zvonech, domech a náhrobcích, které kdysi sbírány na rozkaz státu: sbírky takové měl i DOBROVSKÝ, obojí pak byly uloženy u Král. české Společnosti nauk, jež je odevzdala Archivu Musea království Českého (v. ZíBRT, BČH. II, č. 4442—4446); veškeré tyto památky nepřesahují stářím století XIII. (o domnělém českém nápisu na hrobě praotce Čecha již v XVIII. století ukázáno, že jest nemotorné falsum, o českém nápisu zvonovém z r. 1009 ukázal DOBROVSKÝ v Litt. Magaz. II, 156—158, že jest chybně ulit: místo čísla 1009 mělo býti ulito 1509, atd.), české dokonce nepřesahují r. 1350 — a jsou pro naše období bezcenné. Jiná část této látky nápisné jest sice bezpečně starší, ale dosud ne- rozluštěna bezpečně. Jsou to nápisy na popelnicích, ozdobách a památkách 3*
Kronikáři němečtí a byzantští. Zprávy Židův a Arabův. 35 Ještě záhadnější jsou zprávy Arabů, které jinak jsou ještě zajímavější a cennější, nežli jednotlivá slůvka hebrejská. Literaturu jejich v. u ZÍBRTA I., 145—147. Bohužel tyto zprávy, z nichž hlavně vyniká dílo Araba Al- Bekriho, jenž podal zprávu Žida Ibrahima Ibn Jakuba, vynikají od prvo- počátku značnou nespolehlivostí. Slovo, jež jeden vydavatel čte kňšâr, čte druhý jako peňsé, o zemi Bovíma (čtené i Bujma atd.) dokazuje jeden, že znamená Čechy, druhý, že Moravu ... krátce každý vydavatel dosud četl jinak a — žádný správně, aspoň ne úplně. Z těch příčin musí se na ten čas filolog užití těchto vzácných památek zříci, činí tak ostatně i histo- rikové. Poslední vydání jich a překlad učinil WESTBERG, z jehož díla po- drobný výtah učinil v ČČM. 1900 E. ŠEBESTA (LXXIV. 37—56) a o němž kriticky referoval J. PEKAŘ v ČČH. 1900 VI. 184—185. KALOUSEK (Obrana 1901, 77) praví o nich krátce a dobře: »dlužno vyčkati, na čem vykla- dači zpráv arabských dále se usjednotí; jsouť udaje těch pramenů na- mnoze záhadné a vývody z nich tedy nejisté.« Celkem výtěžky těchto pramenů neslovanských jsou dosti chudé; z bull papežských ,de Morauua, cum Semisisno, Zuentibaldo, lingua scla- vinisca' (= slovênьskъ) (Reg. I.), z listin „Montemerum' (tamtéž); z anna- listů a kronikářů německých na př. k r. 857: „Wiztrachi ducis . . . . Sclauitago filio ... ad Rastizen', 864 ,in quadam civitate, quae lingua gentis illius Dowina, id est puella dicitur', 872 ,duces quinque his nominibus Zventisla, Witislav, Heriman, Spoitamor, Moyslaw, Goriwei ,in fluvio Ful- daha', 893 ,cum Maravanis'. 895 ,de Sclavania, omnes duces Boemannorum, quorum primores erant Spitigneus, uinitizla ..“ vesměs z ANNALŮ FULDSKÝCH (v. Palacký I., 1., 370—411). — Pro první období dějin jazyka a písemnictví českého (stol. IX.—XII.) máme také památky nápisné. I nápisný material českého jazykozpytce jest hojný, ale důležitostí svou nemůže se nikterak měřiti s nápisovým mate- rialem filologa klassického, jemuž jest vítanou kontrolou, korrektivem a supplementem památek literarních, zachovaných v rukopisech staletí, ano celá tisíciletí pozdějších. Část této nápisné látky jest původu pozdějšího, zejmena pokud jest psána česky; tak pozdní jsou nápisy na zvonech, domech a náhrobcích, které kdysi sbírány na rozkaz státu: sbírky takové měl i DOBROVSKÝ, obojí pak byly uloženy u Král. české Společnosti nauk, jež je odevzdala Archivu Musea království Českého (v. ZíBRT, BČH. II, č. 4442—4446); veškeré tyto památky nepřesahují stářím století XIII. (o domnělém českém nápisu na hrobě praotce Čecha již v XVIII. století ukázáno, že jest nemotorné falsum, o českém nápisu zvonovém z r. 1009 ukázal DOBROVSKÝ v Litt. Magaz. II, 156—158, že jest chybně ulit: místo čísla 1009 mělo býti ulito 1509, atd.), české dokonce nepřesahují r. 1350 — a jsou pro naše období bezcenné. Jiná část této látky nápisné jest sice bezpečně starší, ale dosud ne- rozluštěna bezpečně. Jsou to nápisy na popelnicích, ozdobách a památkách 3*
Strana 36
36 2. Doba bohemik. 805—1097. archaeologických, jejichž literaturu sebral ZíBRT, BČH. II, str. 750—755, 738—742. Není ani známo, jsou-li vůbec tyto památky původu slovan- ského nebo českého (domnělý nápis ,želky Libeňské z r. 80 po Kr., jejž přečetl PETERA, má arci původ jen ve fantasii čtenářově), značky jejich možná že jsou vůbec jen ornamenty a nikoliv písmo: ale buď jak buď, za pramen české jazykovědě tyto památky dosud se nehodí. Zbývají již jen nápisy na mincích a pečetech (nápisy erbův a štítů jsou zase původu značně pozdějšího), kterých možno užiti také k účelům grammatickým a lexikalním. Leč tu zase vidíme, že nápisy na pečetech jsou poměrně mladé; nepřesahují polovice XII. stol. (jsouť jen součástkou listin) a důležitost jejich bývá již proto podružná, že opakují jen některá jmena z listiny samé již známá. Výtěžek jazykozpytný z pečetí jest proto nepatrný; srovn. M. KOLÁŘ, »Nejstarší pečeti šlechty české až do r. 1300« (Tábor, Progr. gymn. 1883). Skutečný tedy material nápisný poskytují pouze mince domácí, které se vyskytují však teprve ve stol. X. Poslední sbírky jsou tu J. SMOLíKOVY »Denáry údělných knížat na Moravě«, 1896 a »Denáry Boleslava I., Boleslava II., Boleslava III. a Vladivoje«, 1899 a Ed. FIALY »České denáry«, 1897. Jména na mincích těch zachovaná (Omer“ „Mizlenta“ ,Biagota', „Vetzlaus' atd) byla do nedávna ještě poklá- dána za vítané a důležité obohacení naší jazykovědy. Avšak úvahou Pe- kařovou o zmíněných právě sbírkách (ČČH. 1900, VI, 367—374) byla ukázána veliká nespolehlivost i tohoto materialu: podle vývodů Pekařových mohou tu býti někdy i jména hebrejských nájemců mince, slovanské názvy jsou tu značně pokaženy — a tak i tato poslední část materialu jazyko- vého vyžaduje co nejbedlivější opatrnosti a nejpřísnější kritiky. Jsou-li takto nápisové památky značně nespolehlivé a poměrně málo vydatné (kromě několika jmen panovníků na mincích nemáme téměř ničeho jistého), ještě méně můžeme spoléhati na lidové podání. Ty tam jsou časy, kdy ještě HANUŠ v úvodě do své »Quellenkunde« (1—2, 8—10) stavěl lidové podání na roveň památkám literarním a kdy ve slovech lajdák“ (píše ,lojdák“), „kabrňák, babí leto“ atd. viděl a oznamoval stopy staré kultury, pohanské a pračeské! Pečlivé rozbory MÁCHALOVY, TILLEOVY, POLÍV- KOVY ... ukázaly, že lidová tradice ani obsahem nejde do dob prastarých, ano jsou mnozí, kteří s úspěchem redukují veškery látky lidových pohádek na knižnou literaturu. Bezpečně jest dokázáno, že tato lidová tradice rychle své předměty střídá; na nespolehlivost její již v nejstarším zapsání ostré světlo vrhla studie V. TILLEOVA o pověsti přemyslovské (ČL. I, 118—125, 233—237, 462—466), která nabyla nového potvrzení přesným důkazem M. DVOŘÁKOVÝM (ČČH. 1901, VII, 451), že »Kosmas nepodává v líčení pohanského starověku v Čechách nikde samostatných zpráv«. A že též pověsti lokalní nejsou ani v místních detailech spolehlivé, ukázal přesně TOMEK (Pam. Arch. IX, 504) na jmenu „Žitomir, jež lidovou etymologií přebásněno v ,Štolmíř, kterážto forma zase způsobila přetvoření staré po- věsti, k Žitomíři se upínající. O proroctvích ukázal již F. SCHULZ (Liter.
36 2. Doba bohemik. 805—1097. archaeologických, jejichž literaturu sebral ZíBRT, BČH. II, str. 750—755, 738—742. Není ani známo, jsou-li vůbec tyto památky původu slovan- ského nebo českého (domnělý nápis ,želky Libeňské z r. 80 po Kr., jejž přečetl PETERA, má arci původ jen ve fantasii čtenářově), značky jejich možná že jsou vůbec jen ornamenty a nikoliv písmo: ale buď jak buď, za pramen české jazykovědě tyto památky dosud se nehodí. Zbývají již jen nápisy na mincích a pečetech (nápisy erbův a štítů jsou zase původu značně pozdějšího), kterých možno užiti také k účelům grammatickým a lexikalním. Leč tu zase vidíme, že nápisy na pečetech jsou poměrně mladé; nepřesahují polovice XII. stol. (jsouť jen součástkou listin) a důležitost jejich bývá již proto podružná, že opakují jen některá jmena z listiny samé již známá. Výtěžek jazykozpytný z pečetí jest proto nepatrný; srovn. M. KOLÁŘ, »Nejstarší pečeti šlechty české až do r. 1300« (Tábor, Progr. gymn. 1883). Skutečný tedy material nápisný poskytují pouze mince domácí, které se vyskytují však teprve ve stol. X. Poslední sbírky jsou tu J. SMOLíKOVY »Denáry údělných knížat na Moravě«, 1896 a »Denáry Boleslava I., Boleslava II., Boleslava III. a Vladivoje«, 1899 a Ed. FIALY »České denáry«, 1897. Jména na mincích těch zachovaná (Omer“ „Mizlenta“ ,Biagota', „Vetzlaus' atd) byla do nedávna ještě poklá- dána za vítané a důležité obohacení naší jazykovědy. Avšak úvahou Pe- kařovou o zmíněných právě sbírkách (ČČH. 1900, VI, 367—374) byla ukázána veliká nespolehlivost i tohoto materialu: podle vývodů Pekařových mohou tu býti někdy i jména hebrejských nájemců mince, slovanské názvy jsou tu značně pokaženy — a tak i tato poslední část materialu jazyko- vého vyžaduje co nejbedlivější opatrnosti a nejpřísnější kritiky. Jsou-li takto nápisové památky značně nespolehlivé a poměrně málo vydatné (kromě několika jmen panovníků na mincích nemáme téměř ničeho jistého), ještě méně můžeme spoléhati na lidové podání. Ty tam jsou časy, kdy ještě HANUŠ v úvodě do své »Quellenkunde« (1—2, 8—10) stavěl lidové podání na roveň památkám literarním a kdy ve slovech lajdák“ (píše ,lojdák“), „kabrňák, babí leto“ atd. viděl a oznamoval stopy staré kultury, pohanské a pračeské! Pečlivé rozbory MÁCHALOVY, TILLEOVY, POLÍV- KOVY ... ukázaly, že lidová tradice ani obsahem nejde do dob prastarých, ano jsou mnozí, kteří s úspěchem redukují veškery látky lidových pohádek na knižnou literaturu. Bezpečně jest dokázáno, že tato lidová tradice rychle své předměty střídá; na nespolehlivost její již v nejstarším zapsání ostré světlo vrhla studie V. TILLEOVA o pověsti přemyslovské (ČL. I, 118—125, 233—237, 462—466), která nabyla nového potvrzení přesným důkazem M. DVOŘÁKOVÝM (ČČH. 1901, VII, 451), že »Kosmas nepodává v líčení pohanského starověku v Čechách nikde samostatných zpráv«. A že též pověsti lokalní nejsou ani v místních detailech spolehlivé, ukázal přesně TOMEK (Pam. Arch. IX, 504) na jmenu „Žitomir, jež lidovou etymologií přebásněno v ,Štolmíř, kterážto forma zase způsobila přetvoření staré po- věsti, k Žitomíři se upínající. O proroctvích ukázal již F. SCHULZ (Liter.
Strana 37
Nápisy na památkách archaeologických. Mince a pečeti. Tradice. 3 listy, 1865, 181), že vesměs nejsou starší doby Karlovy, a totéž lze na- mnoze snadno ukázati o poslední větvi tradice lidové, o příslovích.1) Jasně v tom směru se vyslovil A. BRÜCKNER (ASP. 1896, 198) při úvaze o monu- mentalní publikaci slovanské tohoto druhu nejnovější (je to vzorná kniha Sam. ADALBERGA, »Księga przysłow, przypowieści i wyrażeń przysłowiowych polskich«, Warszawa 1889—1894, str. XVIII + 805; k literatuře, kterou BRUCKNER v referatu uvádí, dnes jest dodati důkladnou práci A. P. ZÁTU- RECKÉHO »Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví«, v Praze 1897, nákladem Akademie, str. VI + 389). Jen jedinou část tradice můžeme — a snad i musíme — vyjmouti. Je to tradice církevní. Církev vůbec jest dosti konservativní, tradice její latinská nemění se po tisíciletí — smíme se tedy domnívati, že určité modlitby, zpěvy a formule, třebas až ve XIV. nebo XV. století písemně dochované, zněly tak (anebo skoro tak) již v dobách XIII. a XII., ne-li X. a IX. století. Nejméně jisté jsou určité formule (srovn. NEHRING, ASD., 6), z nichž mnohé během času vůbec vymizely. Tak jako bezpečně máme v XV. stol. dochovánu formuli předepsanou koncilem kostnickým, jíž podezřelé z ka- cířství osoby osvědčovaly svou pravověrnost, zrovna tak bezpečně můžeme předpokládati, že první missionáři žádali od neofytů stereotypní určité formule po česku, jimiž se odříkali pohanství a jeho bohů. Nemáme arci zachovány žádné takové formule abjurační: v dobách, kdy nastalo první písemné zaznamenání těchto formul v Čechách (XIV. věk), nebylo již jich vůbec v tradici. Jiné takové formule předpisuje ritual římský pro svátosti, křest, poslední pomazání atd. A není pochyby, že jako prastará jest na př. formule křestní latinská, zrovna tak asi zkameněla formule staročeská: Štítný 1376 (Erben, 210) uvádí ji takto: „Onseže, já tě křstím ve jmě otce i syna i svatého ducha“; je to formule, která již svou formou jazykovou vyniká znamenitým stářím a pořádkem slov (,svatého ducha“) zdá se, že upomíná na křestní formule německé. Opisovač r. 1450 (v jiné recensi) uvádí tuto formuli již takto: já tě křtím ve jmeno otce i syna i ducha svatého“ (Vrťátko, 311), kde pořádek slov jest již docela latinský, kde však vidíme neoterisování v jazyce. Změnila-li se formule tak zname- nitě během 74 let, nemůžeme ani znění z r. 1376 klásti beze všeho do století XII.—XIII., ale s jakousi jistotou přece můžeme z této formule křestní dedukovati, že již v XII.—XIII. století křižujíce se Čechové užívali formule: ve jmě otce i syna i svatého ducha, tedy formule, která v pod- statě drží se až podnes. 1) Výklad Jana V. NoVÁKA (při vydání CELAKOVSKÉHO Mudrosloví, 1893, str. V—VI), že »u nás Čechů již v nejstarších zjevech písemnictví, pokud se nám zachovaly, vy- skytují se příslovím podobné sentence« atp. jest ovšem správný, ale nehledí k tomu, že jsou jednak založeny na vzorech latinských, jednak úvahami (krátce formulovanými) skladatelův umělých — a zakládá se ještě na starší theorii o prioritě Alexandreidy.
Nápisy na památkách archaeologických. Mince a pečeti. Tradice. 3 listy, 1865, 181), že vesměs nejsou starší doby Karlovy, a totéž lze na- mnoze snadno ukázati o poslední větvi tradice lidové, o příslovích.1) Jasně v tom směru se vyslovil A. BRÜCKNER (ASP. 1896, 198) při úvaze o monu- mentalní publikaci slovanské tohoto druhu nejnovější (je to vzorná kniha Sam. ADALBERGA, »Księga przysłow, przypowieści i wyrażeń przysłowiowych polskich«, Warszawa 1889—1894, str. XVIII + 805; k literatuře, kterou BRUCKNER v referatu uvádí, dnes jest dodati důkladnou práci A. P. ZÁTU- RECKÉHO »Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví«, v Praze 1897, nákladem Akademie, str. VI + 389). Jen jedinou část tradice můžeme — a snad i musíme — vyjmouti. Je to tradice církevní. Církev vůbec jest dosti konservativní, tradice její latinská nemění se po tisíciletí — smíme se tedy domnívati, že určité modlitby, zpěvy a formule, třebas až ve XIV. nebo XV. století písemně dochované, zněly tak (anebo skoro tak) již v dobách XIII. a XII., ne-li X. a IX. století. Nejméně jisté jsou určité formule (srovn. NEHRING, ASD., 6), z nichž mnohé během času vůbec vymizely. Tak jako bezpečně máme v XV. stol. dochovánu formuli předepsanou koncilem kostnickým, jíž podezřelé z ka- cířství osoby osvědčovaly svou pravověrnost, zrovna tak bezpečně můžeme předpokládati, že první missionáři žádali od neofytů stereotypní určité formule po česku, jimiž se odříkali pohanství a jeho bohů. Nemáme arci zachovány žádné takové formule abjurační: v dobách, kdy nastalo první písemné zaznamenání těchto formul v Čechách (XIV. věk), nebylo již jich vůbec v tradici. Jiné takové formule předpisuje ritual římský pro svátosti, křest, poslední pomazání atd. A není pochyby, že jako prastará jest na př. formule křestní latinská, zrovna tak asi zkameněla formule staročeská: Štítný 1376 (Erben, 210) uvádí ji takto: „Onseže, já tě křstím ve jmě otce i syna i svatého ducha“; je to formule, která již svou formou jazykovou vyniká znamenitým stářím a pořádkem slov (,svatého ducha“) zdá se, že upomíná na křestní formule německé. Opisovač r. 1450 (v jiné recensi) uvádí tuto formuli již takto: já tě křtím ve jmeno otce i syna i ducha svatého“ (Vrťátko, 311), kde pořádek slov jest již docela latinský, kde však vidíme neoterisování v jazyce. Změnila-li se formule tak zname- nitě během 74 let, nemůžeme ani znění z r. 1376 klásti beze všeho do století XII.—XIII., ale s jakousi jistotou přece můžeme z této formule křestní dedukovati, že již v XII.—XIII. století křižujíce se Čechové užívali formule: ve jmě otce i syna i svatého ducha, tedy formule, která v pod- statě drží se až podnes. 1) Výklad Jana V. NoVÁKA (při vydání CELAKOVSKÉHO Mudrosloví, 1893, str. V—VI), že »u nás Čechů již v nejstarších zjevech písemnictví, pokud se nám zachovaly, vy- skytují se příslovím podobné sentence« atp. jest ovšem správný, ale nehledí k tomu, že jsou jednak založeny na vzorech latinských, jednak úvahami (krátce formulovanými) skladatelův umělých — a zakládá se ještě na starší theorii o prioritě Alexandreidy.
Strana 38
38 2. Doba bohemik. 805—1097. Podobně jisto jest, že již v nejstarších dobách užíváno obecné for- mule zpovědní, tak zv. ,confessio generalis, jejíž tak znamenitou památkou jsou u Slovinců zlomky frisinské. Bohužel i této formule máme zachovány jen pozdní opisy — jeden z konce XV. století ve znění značně dialek- tickém otiskl jsem z rukopisu olomuckého v Osvětě, 1896, jinou starší z druhé polovice XIV. století podávám tuto dle přepisu Dobrovského: (Přepis z rukopisu Brněnského otiskl 1836 Bartoloměj KOPITAR [v ,Gla- golita Clozianus', XLVI—XLVII] s následujícím úvodem: »Confessionis bohemicae vetustissimae, repertae a summo Dobrovio in Novi Testamenti latino codice N° 20 bibliothecae Rmi Praelati Canonicorum S. Augustini Veteris Brunnae in Moravia ab eoque morituro descriptae nobisque missae): Naboznye a pokornye pokleknucz na swu kolenu dayte se wynny panu Hospodynu we wssyech hrzyessyech rzkucz pomnye naboznye a po- kornye a rzka kazdy sam od sebe Ja hrziessny czlowyek zpowyedam se k bohu otczy k synu y k swatemu duchu wssye gednomu hospodynu y kswate kralownye matczye bozye me welyke nadyegy y ke wssyem swatym y tobye knyezye mych wssyech hrzyechow czoz gsem shrzyessyl z me mladosty z me nemudrosti z me smyelosti az do dnyessnyeho dne toho my gyest wyernye zyel sprawu wyeru. Shrzyessyl sem a dawam sye winen panu hospodynu we wssyech hrzyessyech mych a zwlasstye w de- sateru bozyem przykazany a naywyeczye we dwem ze syem nemylowal pana boha ze wssyeho srdczye sweho ze wssye dussye swe ze wssye syly swe ze wssye mysly swe nemylowal nade wssyeczko stworzenye a sweho blyznyeho iako sam sebe gest my toho zyel wyernye a sprawu wyeru. Shrzyessyl syem w dewyety czyzych hrzyessyech posuzuge zywych y mrtwych swyetskych y duchownych mnohokrat lepssych nez syem sam. Shrzyessyl syem w syedmy smrtedlnych hrzyessyech w pyssye w zawysty w nenawysty w lakomstwy w lakotye w smylstwy w lenosti w tesknosty zyelem toho sprawu wyeru. Shrzyessyl sem wssyesteru mylosrdenstwy czyerkwye swate toho mylosrdenstwye nykdy syem nemyel k swemu blyznyemu. ku po- czestnemu knahemu kzyeznywemu klacznemu knemocznemu ykmrtwemu gest my toho welmy zel sprawu wyeru Shrzyessyl sem wpyety smyslyech ziwota meho hrzyessneho wydyenym slyssyenym promluwenym dotczyenym pokussyenym zlym pozadanym gest my toho welmy zyel ysprawu wyeru Shrzyessyl syem wuosmeru blahoslawenstwy ywsedmerzye swatosty czyerkwe swate gest my toho wyernye zyel sprawu wyeru Shrzyessyl syem wopussteny mnoho dobreho a dopussteny mnoho zleho yakz sem kolywyek shrzyessyh tak sye dawam wynen tobye wssemohuczy pane hospodyne a prosym twe swate mylosty by my raczyl mylostiw byti by my raczyl me hrzyechy od- pustyty tebe na pomocz prosym ma naywyetczye nadyegye dostoina pano marya by raczyla orudownicze byty se wssyemy swatymi za mye hrzyess- neho tebe knyezye prosym by mye rozhrzyessyl bozy moczy y twu moczy gessto mass od hospodyna mych wssyech hrzyechow wyedomych y ne-
38 2. Doba bohemik. 805—1097. Podobně jisto jest, že již v nejstarších dobách užíváno obecné for- mule zpovědní, tak zv. ,confessio generalis, jejíž tak znamenitou památkou jsou u Slovinců zlomky frisinské. Bohužel i této formule máme zachovány jen pozdní opisy — jeden z konce XV. století ve znění značně dialek- tickém otiskl jsem z rukopisu olomuckého v Osvětě, 1896, jinou starší z druhé polovice XIV. století podávám tuto dle přepisu Dobrovského: (Přepis z rukopisu Brněnského otiskl 1836 Bartoloměj KOPITAR [v ,Gla- golita Clozianus', XLVI—XLVII] s následujícím úvodem: »Confessionis bohemicae vetustissimae, repertae a summo Dobrovio in Novi Testamenti latino codice N° 20 bibliothecae Rmi Praelati Canonicorum S. Augustini Veteris Brunnae in Moravia ab eoque morituro descriptae nobisque missae): Naboznye a pokornye pokleknucz na swu kolenu dayte se wynny panu Hospodynu we wssyech hrzyessyech rzkucz pomnye naboznye a po- kornye a rzka kazdy sam od sebe Ja hrziessny czlowyek zpowyedam se k bohu otczy k synu y k swatemu duchu wssye gednomu hospodynu y kswate kralownye matczye bozye me welyke nadyegy y ke wssyem swatym y tobye knyezye mych wssyech hrzyechow czoz gsem shrzyessyl z me mladosty z me nemudrosti z me smyelosti az do dnyessnyeho dne toho my gyest wyernye zyel sprawu wyeru. Shrzyessyl sem a dawam sye winen panu hospodynu we wssyech hrzyessyech mych a zwlasstye w de- sateru bozyem przykazany a naywyeczye we dwem ze syem nemylowal pana boha ze wssyeho srdczye sweho ze wssye dussye swe ze wssye syly swe ze wssye mysly swe nemylowal nade wssyeczko stworzenye a sweho blyznyeho iako sam sebe gest my toho zyel wyernye a sprawu wyeru. Shrzyessyl syem w dewyety czyzych hrzyessyech posuzuge zywych y mrtwych swyetskych y duchownych mnohokrat lepssych nez syem sam. Shrzyessyl syem w syedmy smrtedlnych hrzyessyech w pyssye w zawysty w nenawysty w lakomstwy w lakotye w smylstwy w lenosti w tesknosty zyelem toho sprawu wyeru. Shrzyessyl sem wssyesteru mylosrdenstwy czyerkwye swate toho mylosrdenstwye nykdy syem nemyel k swemu blyznyemu. ku po- czestnemu knahemu kzyeznywemu klacznemu knemocznemu ykmrtwemu gest my toho welmy zel sprawu wyeru Shrzyessyl sem wpyety smyslyech ziwota meho hrzyessneho wydyenym slyssyenym promluwenym dotczyenym pokussyenym zlym pozadanym gest my toho welmy zyel ysprawu wyeru Shrzyessyl syem wuosmeru blahoslawenstwy ywsedmerzye swatosty czyerkwe swate gest my toho wyernye zyel sprawu wyeru Shrzyessyl syem wopussteny mnoho dobreho a dopussteny mnoho zleho yakz sem kolywyek shrzyessyh tak sye dawam wynen tobye wssemohuczy pane hospodyne a prosym twe swate mylosty by my raczyl mylostiw byti by my raczyl me hrzyechy od- pustyty tebe na pomocz prosym ma naywyetczye nadyegye dostoina pano marya by raczyla orudownicze byty se wssyemy swatymi za mye hrzyess- neho tebe knyezye prosym by mye rozhrzyessyl bozy moczy y twu moczy gessto mass od hospodyna mych wssyech hrzyechow wyedomych y ne-
Strana 39
Formule křesťanské: křestní, zpovědní. Nejstarší modlitby. 39 wyedomych smrtedlnych y uhlawnych Naklonte swa nabozna srdce panu hospodynu a mnye swe hlawy popros geden za druheho tudyez take za mye hrzyessneho a ya wyernye za wy Misereatur etc. Absolutionem etc. Prosyl sem za wy pana hospodyna by wam wssem raczyl hrzyechi odpustity milost swu daty zdrawye prodlyty naposledy po skonany zywota wasseho nebesne (!) kralowstwye daty a wy vssyczkny rzyeknyete amen tak day pan boh.« — Dobrovský sám tuto formuli 30. prosince 1828 poslal z Brna Kopi- tarovi: »Gestern war ich so glücklich, auf eine Beichtformel bey einem lateinischen N. Test. hinten angehängt aufmerksam gemacht worden zu seyn. Ich liess sie abschreiben und will ihnen eine getreue Copie davon schicken. Sie ist in Mähren concipiert oder abgeschrieben. Bey weitem nicht so alt als ihre krainische aber doch alt genug, um verglichen zu werden. Ich kenne in nordischen Dialekten keine ältere Formel, die man doch nicht entbehren konnte.« (Сборникъ русск отд. Имп. акад. наукъ, ХXХIX, 625.) Mnohem jistější jsou některé modlitby. Z nich ze všech jistě nejstarší a nejlépe zachován jest otčenáš, nebo, jak v rukopisech staročeských pra- vidlem se zve, páteř (již formule k otčenáši se táhnoucí ,páteř pěti sama prozrazuje veliké stáří). Že podnes jeví se v něm stopy původního apo- štolování německého a latinského (toto zejmena v slově „neuvoď, staroslov. ,H6 RъRCAH' = lat. ,inducas', kdežto řecké znění má ,sloevéyxns“, což gotský překlad správně tlumočí ,briggais“), poznal již DOBROVSKÝ a nikdo dosud nepochyboval; rovněž také obecně bývá pokládán text tak zv. „Modliteb (rkp. Klem. XVII, F 30) za nejstarší. Toto tvrzení zakládá se hlavně na tvaru ,wola“, jenž ode dávna (nejnověji na př. GEBAUER, Hist. mluvn. I, 1894, str. 116) se prohlašuje za prastarý zbytek (nepřehlasovaný) původního znění v první době christianisace. Ale již VONDRÁK (SBW. 1892, CXXVII, 65) prohlašuje správně o tomto tvaru: »wohl fehlerhaft statt wole« — a vzhledem k ostatním chybám rukopisu (v. mé vydání v ČMF. IV—V) a poměrnému neoterisování při ostatních textech starožitných, jest výklad Vondrákův jediné1) správný. Pak ale text tento ztrácí hlavní důvod svého stáří; neboť varianty jiných rukopisů (jak je uvedl na př. DOBROVSKÝ, 1818) jeví stáří daleko větší. Bohužel od dob Dobrovského a Šemberových o této věci nebylo uvažováno a ježto Dobrovský signatur svých rukopisů neudal, otiskuji zde text dle Modliteb (až na omyl ,kralowstwye, jejž jsem opravil dle rukopisu) parallelně s textem Zografu, jak oba texty srovnal 2) VONDRÁK (SBW. CXXVII, 65—66); je to zároveň ukázka překladu evangelia sv. Ma- touše, VI, 9—13. 1) Při tom sluší podotknouti, že ,Páteř v rkp. Modliteb přichází dvakrát; jednou fol. 85 (kde se čte ,vól'a"), podruhé fol. 140'—, kde jasně se čte dvakrát ,twa wole'. 2) Z variant Dobrovského nejdůležitější jest ve v. 9., kde se čte ,na nebesiech', jako v textu stsl. a jako nč.
Formule křesťanské: křestní, zpovědní. Nejstarší modlitby. 39 wyedomych smrtedlnych y uhlawnych Naklonte swa nabozna srdce panu hospodynu a mnye swe hlawy popros geden za druheho tudyez take za mye hrzyessneho a ya wyernye za wy Misereatur etc. Absolutionem etc. Prosyl sem za wy pana hospodyna by wam wssem raczyl hrzyechi odpustity milost swu daty zdrawye prodlyty naposledy po skonany zywota wasseho nebesne (!) kralowstwye daty a wy vssyczkny rzyeknyete amen tak day pan boh.« — Dobrovský sám tuto formuli 30. prosince 1828 poslal z Brna Kopi- tarovi: »Gestern war ich so glücklich, auf eine Beichtformel bey einem lateinischen N. Test. hinten angehängt aufmerksam gemacht worden zu seyn. Ich liess sie abschreiben und will ihnen eine getreue Copie davon schicken. Sie ist in Mähren concipiert oder abgeschrieben. Bey weitem nicht so alt als ihre krainische aber doch alt genug, um verglichen zu werden. Ich kenne in nordischen Dialekten keine ältere Formel, die man doch nicht entbehren konnte.« (Сборникъ русск отд. Имп. акад. наукъ, ХXХIX, 625.) Mnohem jistější jsou některé modlitby. Z nich ze všech jistě nejstarší a nejlépe zachován jest otčenáš, nebo, jak v rukopisech staročeských pra- vidlem se zve, páteř (již formule k otčenáši se táhnoucí ,páteř pěti sama prozrazuje veliké stáří). Že podnes jeví se v něm stopy původního apo- štolování německého a latinského (toto zejmena v slově „neuvoď, staroslov. ,H6 RъRCAH' = lat. ,inducas', kdežto řecké znění má ,sloevéyxns“, což gotský překlad správně tlumočí ,briggais“), poznal již DOBROVSKÝ a nikdo dosud nepochyboval; rovněž také obecně bývá pokládán text tak zv. „Modliteb (rkp. Klem. XVII, F 30) za nejstarší. Toto tvrzení zakládá se hlavně na tvaru ,wola“, jenž ode dávna (nejnověji na př. GEBAUER, Hist. mluvn. I, 1894, str. 116) se prohlašuje za prastarý zbytek (nepřehlasovaný) původního znění v první době christianisace. Ale již VONDRÁK (SBW. 1892, CXXVII, 65) prohlašuje správně o tomto tvaru: »wohl fehlerhaft statt wole« — a vzhledem k ostatním chybám rukopisu (v. mé vydání v ČMF. IV—V) a poměrnému neoterisování při ostatních textech starožitných, jest výklad Vondrákův jediné1) správný. Pak ale text tento ztrácí hlavní důvod svého stáří; neboť varianty jiných rukopisů (jak je uvedl na př. DOBROVSKÝ, 1818) jeví stáří daleko větší. Bohužel od dob Dobrovského a Šemberových o této věci nebylo uvažováno a ježto Dobrovský signatur svých rukopisů neudal, otiskuji zde text dle Modliteb (až na omyl ,kralowstwye, jejž jsem opravil dle rukopisu) parallelně s textem Zografu, jak oba texty srovnal 2) VONDRÁK (SBW. CXXVII, 65—66); je to zároveň ukázka překladu evangelia sv. Ma- touše, VI, 9—13. 1) Při tom sluší podotknouti, že ,Páteř v rkp. Modliteb přichází dvakrát; jednou fol. 85 (kde se čte ,vól'a"), podruhé fol. 140'—, kde jasně se čte dvakrát ,twa wole'. 2) Z variant Dobrovského nejdůležitější jest ve v. 9., kde se čte ,na nebesiech', jako v textu stsl. a jako nč.
Strana 40
40 Doba bohemik 805—1097. Mat. VI. 9. Otbče naš, iže esi na nebesecho, da svętitъ se imę tvoe 10. da pridetъ cêsarstvie tvoe, da [bądetъ volê tvoê, êko na nebesi i na twa yakoz w neby y w zemy [zemli. Chleb nas wezdayſſy 11. chlêbъ naš nastojęšt aago dbne) dažd namo dnesь day nam dnes 12. i otъpusti namo dlogy našſel y otpuſt nam dluhy naſſye yako y ſêko i my otopuštaemъ dložbnikomъ my otpuſczyemy dluznykom naſſym [našimъ 13. i ne vovedi naso vъ napastb, no izbavi ny oto nepriêzni. Otcze naſſ, genz gſy w nebeſyech, oſwyet ſye gmye twe przyd kralewſtwye twe, bud wola y nevwod nas v pokuſſenye ale zbaw ny ot zleho. Z dalších modliteb 1) nejdůležitější jest ,Zdráva Maria, kteráž má takovouto formu nejstarší: (1) »Zdráva Maria, milosti plná, Hospodin s tebú — (2) požehnaná ty v ženách — (3) i požehnaný plod břicha tvého Amen.« Verš 1. a 2. vyskytá se již v ZGloss. 2137; v. 3. doplněn z rkp. XVII, F 30, fol. 857 a ze ŠtE. 287: i tato slova jsou, jak známo, částečný překlad evangelia (Lukáš I, 28, 42). Ostatní verše, v pozdravení andělském“ dnes obvyklé, v starých rukopisech se nevyskytají. Mezi modlitby můžeme dále počítati desatero kázanie Božie, jež jsou zase překlad Písma, tentokrát Starého Zákona a nejspíše Exodu, XX, v. 3., 7., 8., 12.—17. Podle rukopisů Klem. XI, B 3 a XVII, F 30, jež se shodují doslovně (až na poslední ,svého v XI, B 3, místo něhož má XVII. F 30 ,tvého*), zní text dekalogu nejstarší (arci teprve ve znění 2. polovice XIV. stol.) takto: Exo. XX., 3. Nebudeſs myety bohow ginych 7. Newezmeſs gmena boha tweho nadarmo 8. Pomny aby den swateczny swyetyl 12. Czty otcze ſweho y materz ſwu 13. Nezabyeſs 14. Neſeſmylnys 15. Nepokrades 16. Nepromluwis proti blyzznemu ſwemu krzyweho ſwyedecztwie 17. Nepozadas domu blyznyeho ſweho any zeny geho Nepozadas wieci blyznyeho ſweho. 1) O těchto textech staropolských viz kromě příslušných míst NEHRINGA zvláště BYSTRON, »Rozbiór porównawczy znanych dotąd najdawniejszych z w. XIV. i XV. tekstów modlitwy pańskiéj, pozdrowienia anielskiego, skladu apostolskiego i dziesięciora przy- kazania« (v PF. I, 345—390).
40 Doba bohemik 805—1097. Mat. VI. 9. Otbče naš, iže esi na nebesecho, da svętitъ se imę tvoe 10. da pridetъ cêsarstvie tvoe, da [bądetъ volê tvoê, êko na nebesi i na twa yakoz w neby y w zemy [zemli. Chleb nas wezdayſſy 11. chlêbъ naš nastojęšt aago dbne) dažd namo dnesь day nam dnes 12. i otъpusti namo dlogy našſel y otpuſt nam dluhy naſſye yako y ſêko i my otopuštaemъ dložbnikomъ my otpuſczyemy dluznykom naſſym [našimъ 13. i ne vovedi naso vъ napastb, no izbavi ny oto nepriêzni. Otcze naſſ, genz gſy w nebeſyech, oſwyet ſye gmye twe przyd kralewſtwye twe, bud wola y nevwod nas v pokuſſenye ale zbaw ny ot zleho. Z dalších modliteb 1) nejdůležitější jest ,Zdráva Maria, kteráž má takovouto formu nejstarší: (1) »Zdráva Maria, milosti plná, Hospodin s tebú — (2) požehnaná ty v ženách — (3) i požehnaný plod břicha tvého Amen.« Verš 1. a 2. vyskytá se již v ZGloss. 2137; v. 3. doplněn z rkp. XVII, F 30, fol. 857 a ze ŠtE. 287: i tato slova jsou, jak známo, částečný překlad evangelia (Lukáš I, 28, 42). Ostatní verše, v pozdravení andělském“ dnes obvyklé, v starých rukopisech se nevyskytají. Mezi modlitby můžeme dále počítati desatero kázanie Božie, jež jsou zase překlad Písma, tentokrát Starého Zákona a nejspíše Exodu, XX, v. 3., 7., 8., 12.—17. Podle rukopisů Klem. XI, B 3 a XVII, F 30, jež se shodují doslovně (až na poslední ,svého v XI, B 3, místo něhož má XVII. F 30 ,tvého*), zní text dekalogu nejstarší (arci teprve ve znění 2. polovice XIV. stol.) takto: Exo. XX., 3. Nebudeſs myety bohow ginych 7. Newezmeſs gmena boha tweho nadarmo 8. Pomny aby den swateczny swyetyl 12. Czty otcze ſweho y materz ſwu 13. Nezabyeſs 14. Neſeſmylnys 15. Nepokrades 16. Nepromluwis proti blyzznemu ſwemu krzyweho ſwyedecztwie 17. Nepozadas domu blyznyeho ſweho any zeny geho Nepozadas wieci blyznyeho ſweho. 1) O těchto textech staropolských viz kromě příslušných míst NEHRINGA zvláště BYSTRON, »Rozbiór porównawczy znanych dotąd najdawniejszych z w. XIV. i XV. tekstów modlitwy pańskiéj, pozdrowienia anielskiego, skladu apostolskiego i dziesięciora przy- kazania« (v PF. I, 345—390).
Strana 41
Staročeský Otčenáš. Zdrávas, Desatero, Kreda. Popěvek »Krleš«. 41 V pozdějších dobách nalézáme tyto modlitby také zveršovány: zveršo- vané „Zdráva“ a „Otčenáš“ vydal jsem dle rukopisu Petrohradského v CČM. 1897, ještě známější je zveršované Desatero, zejmena t. zv. Desatero malé, zachované při ŽW. a Hrad. Ale tyto modlitby veršované neposkytují žádné jistoty, že by přesahovaly století XIV. Jediná ještě náboženská formule sahá snad do těchto dob — je to vyznání víry apoštolské, čili stč. kreda“. Bezpečně byla již ve století IX., a třebas že nejstarší její zápisy nevynikají archaismy, přec zdá se, že aspoň text,Modliteb' uchoval (zejmena ve frasi ,súdit živé i mrtvé") ještě mnoho stop starého znění. Zní (dle rkp. XVII F 30, fol 85b): Kreda. (1) Wyerzy v boha otczye wſſemohuczyeho ſtworzytele nebe y zemye (2) y wgezucryſta ſyna geho gedyneho pana naſſeho (3) genz poczat geſt zducha ſwateho (4) narozen z marie panny (5) trpyel pod ponſkym pylatem (6) vkrzyzowan (7) vmrzyel (8) ypohrzeben (9) ſtupyl do pekel (10) trzety den wſtal zmrtwych (11) wſtupyl na nebeſſa (12) ſedy naprawyczy boha otczye wſſemohuczyeho (13) odtud przyde ſudyt zywe y mrtwe (14) Wyerzy wducha ſwateho (15) ſwatu czyerkew obecznu (16) ſwatych obczowanye (17) otpuſczenye hrzyechow (18) tyela wſtanye (19) y zywot wyeczny Amen Varr. z rkp. XI, B 3 (a) a X, H 22 (b): 1. v buch a, b, v otcè b, v stvořitele b; 2. a b; 3. jenž sě počal duchem svatým b; 4. narodil sě a, narodil sě z Panny Marie, čisté dievky b; 5. tirpěl b, poncem b; 7. i umřel a. b; 9. sstúpil do pekel a, vstúpil do pekla b; 10. a třetí b; 12. a sedí b; 13. příšti jest b, živých i mrtvých a, b; 15.—17. v cierkev svatú, v uobec svatých, hřiechom otpuščenie b; 18. vzkřiešenie a, b; 19. a věčný život b. (V rkp. XVII, F 30 na konec připsáno: toť kreda.) Ze zpěvů kostelních nejstarší jest popěvek ,krlešu (ze starého „kyrie eleison stalo se záhy slovanské ,kurleša, z toho stč. krlešu*), kterému na- učili zajisté již v IX. století missionáři němečtí naše praotce. Dosvědčeno toto volání obecného lidu — mimochodem řečeno, druhé nejstarší slovo české, historicky dosvědčené — již k r. 973 Kosmovým známým citátem. Volání toto Kosmas na počátku XII. století zapsal ve formě ,kerlessu“: a přešlo i do písní, jež později skládány. Ne s takovou jistotou, jako krlešu, ale bezpečně s největší pravděpodobností můžeme souditi dále, že ke konci IX. století naučili apoštolé slovanští předky naše, aspoň ve vý- chodní oblasti našeho jazykového území, slovanskému překladu tohoto zvolání: »Gospodi, pomiluj. R. 973 však paměť tohoto volání již v Čechách vyhynula: biskupa Dětmara vítal kníže a šlechta voláním německým. Teprve sv. Vojtěch na samém sklonku X. století prý složil z těchto dvou prvků nej- slavnější a nejstarší českou píseň duchovní, Hospodine, pomiluj ny“.
Staročeský Otčenáš. Zdrávas, Desatero, Kreda. Popěvek »Krleš«. 41 V pozdějších dobách nalézáme tyto modlitby také zveršovány: zveršo- vané „Zdráva“ a „Otčenáš“ vydal jsem dle rukopisu Petrohradského v CČM. 1897, ještě známější je zveršované Desatero, zejmena t. zv. Desatero malé, zachované při ŽW. a Hrad. Ale tyto modlitby veršované neposkytují žádné jistoty, že by přesahovaly století XIV. Jediná ještě náboženská formule sahá snad do těchto dob — je to vyznání víry apoštolské, čili stč. kreda“. Bezpečně byla již ve století IX., a třebas že nejstarší její zápisy nevynikají archaismy, přec zdá se, že aspoň text,Modliteb' uchoval (zejmena ve frasi ,súdit živé i mrtvé") ještě mnoho stop starého znění. Zní (dle rkp. XVII F 30, fol 85b): Kreda. (1) Wyerzy v boha otczye wſſemohuczyeho ſtworzytele nebe y zemye (2) y wgezucryſta ſyna geho gedyneho pana naſſeho (3) genz poczat geſt zducha ſwateho (4) narozen z marie panny (5) trpyel pod ponſkym pylatem (6) vkrzyzowan (7) vmrzyel (8) ypohrzeben (9) ſtupyl do pekel (10) trzety den wſtal zmrtwych (11) wſtupyl na nebeſſa (12) ſedy naprawyczy boha otczye wſſemohuczyeho (13) odtud przyde ſudyt zywe y mrtwe (14) Wyerzy wducha ſwateho (15) ſwatu czyerkew obecznu (16) ſwatych obczowanye (17) otpuſczenye hrzyechow (18) tyela wſtanye (19) y zywot wyeczny Amen Varr. z rkp. XI, B 3 (a) a X, H 22 (b): 1. v buch a, b, v otcè b, v stvořitele b; 2. a b; 3. jenž sě počal duchem svatým b; 4. narodil sě a, narodil sě z Panny Marie, čisté dievky b; 5. tirpěl b, poncem b; 7. i umřel a. b; 9. sstúpil do pekel a, vstúpil do pekla b; 10. a třetí b; 12. a sedí b; 13. příšti jest b, živých i mrtvých a, b; 15.—17. v cierkev svatú, v uobec svatých, hřiechom otpuščenie b; 18. vzkřiešenie a, b; 19. a věčný život b. (V rkp. XVII, F 30 na konec připsáno: toť kreda.) Ze zpěvů kostelních nejstarší jest popěvek ,krlešu (ze starého „kyrie eleison stalo se záhy slovanské ,kurleša, z toho stč. krlešu*), kterému na- učili zajisté již v IX. století missionáři němečtí naše praotce. Dosvědčeno toto volání obecného lidu — mimochodem řečeno, druhé nejstarší slovo české, historicky dosvědčené — již k r. 973 Kosmovým známým citátem. Volání toto Kosmas na počátku XII. století zapsal ve formě ,kerlessu“: a přešlo i do písní, jež později skládány. Ne s takovou jistotou, jako krlešu, ale bezpečně s největší pravděpodobností můžeme souditi dále, že ke konci IX. století naučili apoštolé slovanští předky naše, aspoň ve vý- chodní oblasti našeho jazykového území, slovanskému překladu tohoto zvolání: »Gospodi, pomiluj. R. 973 však paměť tohoto volání již v Čechách vyhynula: biskupa Dětmara vítal kníže a šlechta voláním německým. Teprve sv. Vojtěch na samém sklonku X. století prý složil z těchto dvou prvků nej- slavnější a nejstarší českou píseň duchovní, Hospodine, pomiluj ny“.
Strana 42
42 2. Doba bohemik. 805—1097. „Hospodine, pomiluj ny, velebný tento chorál staročeský, podnes zpí- vaný v chrámích našich s textem jen málo modernisovaným, pokusil se v nejdávnější formu, domněle cyrillometodějskou, navrátiti P. J. ŠAFAŘÍK ve Výboru, I, 27; jeho znění zarchaisoval MAKUSEV (Изъ чтенiй . . . 7), jenž klade za nejstarší formu tuto: [Gospodi, pomiluj ny!] Jesuse Krbste, pomiluj ny! Ty spase vbsego mira, spasižъ ny i uslyší, Gospodi, glasy našę. Daj namo vsêmъ, Gospodi, žiznь i mirъ vъ zemi. Ve skutečnosti nejstarší dochovaná forma její zní (1. verš podle po- kračovatele Kosmy k r. 1249, konec dle kosmy) dle ,Modliteb': Hoſpodin pomiluy ny yezucryſte pomyluy ny ty ſpaſe wſſeho myra ſpaſyz ny 5. y vſlyſſyz hoſpodyne hlaſy naſſye day nam wſſyem hoſpodyne zyzzn a myr wzemy ſkerleſſu] Veškeré názory novější o ní — mimo MAKUSEVŮV, jenž ji klade do století XI., do doby působení kláštera sázavského (Изъ чтеній... 8), VON- DRÁKŮV, jenž se vzpírá rovněž proti původu cyrillomethodějskému (SBW., 1892, 50—51) a některé jiné méně odchylné — sebral a ocenil A. KRAUS 1897: »Christe ginâdô a Hospodine pomiluj ny« (VUS., XIII., 1—19); po něm pak 1898 KRÁSL a JEŽEK ve svém spise jubilejním (další literaturu viz u Zíbrta, BČH. II.). Stará tradice nazývá ji již při první bezpečné vzpo- mince (r. 1249) »cantio sancti Adalberti« (FRB. II., 309, srovn. 366 a j.); teprve v XVII. století vyskytá se názor, že je ještě starší, názor, jemuž k vítězství pomohli zvláště DOBROVSKÝ a PALACKY. Obecné mínění, na př. TRUHLÁR, ÖUM., Böhmen, II., 63 (»ohne Zweifel schon in die erste Zeit des Auftauchens der slavischen Liturgie in Böhmen«), PELIKÁN, Výbor I., 59 (»pochází ještě z dob slovanské liturgie v Čechách za Cyrilla a Metho- děje«), VLČEK, Dějiny I. 5 (»složené ještě asi v devátém století«) atd. stojí na straně obou těchto náčelníků vědecké práce české — ale odborná kri- tika již od let osmdesátých minulého věku staví se rozhodně proti tomuto domnění. První odůvodnil svou skepsi K. KONRÁD 1881 (»Dějiny posvát- ného zpěvu staročeského« I. 27—39; podán tu nejlepší rozbor, výklad,
42 2. Doba bohemik. 805—1097. „Hospodine, pomiluj ny, velebný tento chorál staročeský, podnes zpí- vaný v chrámích našich s textem jen málo modernisovaným, pokusil se v nejdávnější formu, domněle cyrillometodějskou, navrátiti P. J. ŠAFAŘÍK ve Výboru, I, 27; jeho znění zarchaisoval MAKUSEV (Изъ чтенiй . . . 7), jenž klade za nejstarší formu tuto: [Gospodi, pomiluj ny!] Jesuse Krbste, pomiluj ny! Ty spase vbsego mira, spasižъ ny i uslyší, Gospodi, glasy našę. Daj namo vsêmъ, Gospodi, žiznь i mirъ vъ zemi. Ve skutečnosti nejstarší dochovaná forma její zní (1. verš podle po- kračovatele Kosmy k r. 1249, konec dle kosmy) dle ,Modliteb': Hoſpodin pomiluy ny yezucryſte pomyluy ny ty ſpaſe wſſeho myra ſpaſyz ny 5. y vſlyſſyz hoſpodyne hlaſy naſſye day nam wſſyem hoſpodyne zyzzn a myr wzemy ſkerleſſu] Veškeré názory novější o ní — mimo MAKUSEVŮV, jenž ji klade do století XI., do doby působení kláštera sázavského (Изъ чтеній... 8), VON- DRÁKŮV, jenž se vzpírá rovněž proti původu cyrillomethodějskému (SBW., 1892, 50—51) a některé jiné méně odchylné — sebral a ocenil A. KRAUS 1897: »Christe ginâdô a Hospodine pomiluj ny« (VUS., XIII., 1—19); po něm pak 1898 KRÁSL a JEŽEK ve svém spise jubilejním (další literaturu viz u Zíbrta, BČH. II.). Stará tradice nazývá ji již při první bezpečné vzpo- mince (r. 1249) »cantio sancti Adalberti« (FRB. II., 309, srovn. 366 a j.); teprve v XVII. století vyskytá se názor, že je ještě starší, názor, jemuž k vítězství pomohli zvláště DOBROVSKÝ a PALACKY. Obecné mínění, na př. TRUHLÁR, ÖUM., Böhmen, II., 63 (»ohne Zweifel schon in die erste Zeit des Auftauchens der slavischen Liturgie in Böhmen«), PELIKÁN, Výbor I., 59 (»pochází ještě z dob slovanské liturgie v Čechách za Cyrilla a Metho- děje«), VLČEK, Dějiny I. 5 (»složené ještě asi v devátém století«) atd. stojí na straně obou těchto náčelníků vědecké práce české — ale odborná kri- tika již od let osmdesátých minulého věku staví se rozhodně proti tomuto domnění. První odůvodnil svou skepsi K. KONRÁD 1881 (»Dějiny posvát- ného zpěvu staročeského« I. 27—39; podán tu nejlepší rozbor, výklad,
Strana 43
Staročeská píseň »Hospodine, pomiluj ny«. 43 varianty a faksimil podle rkp. Klem. III. D. 17), jenž poprve obšírněji o celé písni pojednal.1) Konrád vytýká, že píseň v počátku — jsouc roz- vedením slov ,kyrie eleison“ — jest tropus, jehož verše jistě byly složeny slovanskými věrozvěsty, poněvadž »staroslovanský ráz jeví na sobě«; uka- zuje, že z trojího nápěvu jejího v jednom možno shledávati řeckou hudbu: avšak o verších ostatních přijímá celkem výklad břevnovského mnicha Jana z Holešova, jenž roku 1397 složil k písni této kommentář, a připisuje je sv. Vojtěchu. Hlavním však jeho vývodem, řeckou hudbou a slovanskostí prvních tří veršů, pohnul již r. 1882 J. PACHTA (v recensi Konráda, Cyrill IX., 27) ukázav, že důkaz řeckosti nápěvu se nepovedl a že naopak obsah sám prvých tří veršů ukazuje, že pochází z liturgie latinské. Neboť podle slov sv. Rehoře u Řeků nezpívá se kyrieleison střídavě a odpovědi ,Christe eleison“ (= Jesu Kriste, pomiluj ny) vůbec neznají. Znamenité vývody PACHTOVY, jež definitivně odklidily názor o pravěkém jejím původu, zů- staly však nepovšimnuty. Teprve 1892 V. VONDRÁK (SBW. CXXLVII., 50 až 51) vytýká důrazně, že nemůžeme u Kosmy hledati zmínku o této písni, jeho „krlešu“ že jest jen ,kyrieleison, a rozborem jazyka shledává: »doch ist die Sprache nicht rein kirchenslavisch«. Skepse Vondrákova našla potvrzení v úvaze Krausově. Tento ze zprávy Kosmovy usoudil správně že 973 kníže a velmožové zpívali německy, ježto českého zpěvu nebylo: že tedy píseň jistě není starší než r. 973. Vzhledem k důvodům Pachtovým pak přijímá i on, že můžeme starou tradici o původství Vojtěchově uznati za správnou a míní jen (slova ,Gospodi pomiluj“ u ostatních Slovanů známá žádají toho takřka imperativně — v. JIREČEK, Hymn. 1), že sv. Vojtěch první verše invokace nalezl ve východním území své dioecese, že však ani tato invokace v centru země tehdy známa nebyla. Kraus2) namítá si také otázku, nebyla-li snad píseň ještě značně mladší nežli století X. (str. 17); vzhledem k souvislosti však invokace ,Gospodi pomiluj“ s církví východní tento výklad zamítá, ježto prý nebylo styků »mimo klášter sázavský a těžko si představiti, že by v tomto klášteře se byla vyvinula tradice, tak příznivá sv. Vojtěchu.« Makušev arci právě vznik její klade do klá- štera sázavského, Vondrák praví naprosto skepticky: »wenn das Lied älter ist als die ersten ernsteren Bethätigungen der böhmischen Sprache auf dem Gebiete der Litteratur im weitesten Sinne des Wortes überhaupt (diese fallen etwa in die Mitte des 13. Jahrhunderts) so müssen wir offenbar die Anregung dazu in der slavischen Liturgie suchen und der heilige Adal- 1) K takovému pojednání strojil se již 1828 DOBROVSKÝ, jenž 30. srpna t. r. psal Hankovi (ČČM. 1870, XLIV., 336): »rád bych, abyste se chystal k většímu a lepšímu vydání staré písně Hospodine se všemi proměnami: na mou outratu ji chci vytlačiti dát, když se posilněný k novým pracem do zlaté Prahy navrátím.« K vydání nedošlo a důkladněji o ní pojednal teprve A. KLÁR v almanachu Libuša (»Die beiden ältesten böhmischen Choralgesänge«, 1858, 378). 2) VONDRÁK podal o práci Krausově referat 1898 (v ASP. XX., 468—469), v němž se však s hlavními vývody Krausovými neshoduje.
Staročeská píseň »Hospodine, pomiluj ny«. 43 varianty a faksimil podle rkp. Klem. III. D. 17), jenž poprve obšírněji o celé písni pojednal.1) Konrád vytýká, že píseň v počátku — jsouc roz- vedením slov ,kyrie eleison“ — jest tropus, jehož verše jistě byly složeny slovanskými věrozvěsty, poněvadž »staroslovanský ráz jeví na sobě«; uka- zuje, že z trojího nápěvu jejího v jednom možno shledávati řeckou hudbu: avšak o verších ostatních přijímá celkem výklad břevnovského mnicha Jana z Holešova, jenž roku 1397 složil k písni této kommentář, a připisuje je sv. Vojtěchu. Hlavním však jeho vývodem, řeckou hudbou a slovanskostí prvních tří veršů, pohnul již r. 1882 J. PACHTA (v recensi Konráda, Cyrill IX., 27) ukázav, že důkaz řeckosti nápěvu se nepovedl a že naopak obsah sám prvých tří veršů ukazuje, že pochází z liturgie latinské. Neboť podle slov sv. Rehoře u Řeků nezpívá se kyrieleison střídavě a odpovědi ,Christe eleison“ (= Jesu Kriste, pomiluj ny) vůbec neznají. Znamenité vývody PACHTOVY, jež definitivně odklidily názor o pravěkém jejím původu, zů- staly však nepovšimnuty. Teprve 1892 V. VONDRÁK (SBW. CXXLVII., 50 až 51) vytýká důrazně, že nemůžeme u Kosmy hledati zmínku o této písni, jeho „krlešu“ že jest jen ,kyrieleison, a rozborem jazyka shledává: »doch ist die Sprache nicht rein kirchenslavisch«. Skepse Vondrákova našla potvrzení v úvaze Krausově. Tento ze zprávy Kosmovy usoudil správně že 973 kníže a velmožové zpívali německy, ježto českého zpěvu nebylo: že tedy píseň jistě není starší než r. 973. Vzhledem k důvodům Pachtovým pak přijímá i on, že můžeme starou tradici o původství Vojtěchově uznati za správnou a míní jen (slova ,Gospodi pomiluj“ u ostatních Slovanů známá žádají toho takřka imperativně — v. JIREČEK, Hymn. 1), že sv. Vojtěch první verše invokace nalezl ve východním území své dioecese, že však ani tato invokace v centru země tehdy známa nebyla. Kraus2) namítá si také otázku, nebyla-li snad píseň ještě značně mladší nežli století X. (str. 17); vzhledem k souvislosti však invokace ,Gospodi pomiluj“ s církví východní tento výklad zamítá, ježto prý nebylo styků »mimo klášter sázavský a těžko si představiti, že by v tomto klášteře se byla vyvinula tradice, tak příznivá sv. Vojtěchu.« Makušev arci právě vznik její klade do klá- štera sázavského, Vondrák praví naprosto skepticky: »wenn das Lied älter ist als die ersten ernsteren Bethätigungen der böhmischen Sprache auf dem Gebiete der Litteratur im weitesten Sinne des Wortes überhaupt (diese fallen etwa in die Mitte des 13. Jahrhunderts) so müssen wir offenbar die Anregung dazu in der slavischen Liturgie suchen und der heilige Adal- 1) K takovému pojednání strojil se již 1828 DOBROVSKÝ, jenž 30. srpna t. r. psal Hankovi (ČČM. 1870, XLIV., 336): »rád bych, abyste se chystal k většímu a lepšímu vydání staré písně Hospodine se všemi proměnami: na mou outratu ji chci vytlačiti dát, když se posilněný k novým pracem do zlaté Prahy navrátím.« K vydání nedošlo a důkladněji o ní pojednal teprve A. KLÁR v almanachu Libuša (»Die beiden ältesten böhmischen Choralgesänge«, 1858, 378). 2) VONDRÁK podal o práci Krausově referat 1898 (v ASP. XX., 468—469), v němž se však s hlavními vývody Krausovými neshoduje.
Strana 44
44 2. Doba bohemik. 805—1097. bert müsste dann ausser Acht gelassen werden« — podle jeho výkladu mohlo by se též mysliti na klášter sázavský. Byla-li tedy starší doba, do let osmdesátých, celkem svorna v uzná- vání pravěkého původu této velebné písně církevní, ukázala podrobná re- cherche de la paternité, že poslední mezí pro její složení je poslední desítiletí věku X. A jsou hlasy, které ochotně ji kladou do polovice sto- letí XI. Obecně však se soudí, že je daleko starší nežli první její zazna- menání r. 1249 (a 1260) — o tom ostatně svědčí i starobylý jazyk a verš ještě nerýmovaný. Tento nerýmovaný verš stěží by byl vznikl po době Kosmově: kronika jeho je prosycena rýmy. Také tradice, která již v polo- vici XIII. stol. ji připisuje sv. Vojtěchu, ukazuje na vysoké stáří. Kdyby byla vznikla v polovici XIII. století, čehož možnost Vondrák připouští, stěží by se byla již tak záhy tradice vyvinula. Můžeme tedy nejméně do století XII. bezpečně sestoupiti, jest možno konečně i dnes ještě staré tradici věřiti s doplňkem, že staré volání Gospodi pomiluj“ pochází snad z konce IX. věku a závěrečné ,krleš“ že je ještě starší. Arci svědčí proti tomuto datování jeden důvod, málo vyčerpaný. Kosmas — v tom se shodují Vondrák i Kraus — písně naší neuvádí. Ovšem, žádný z nich netvrdí, že by jí byl neznal. Ale když si všimneme mnohých těch míst, ve kterých se zmiňuje, jak při vítání biskupa, holdo- vání knížeti, slavných průvodech atd. lid zpíval ,kyrieleison“ (cantilenam dulcem) quod est „krlešu', a že i r. 1126 pokračovatel Kosmův (VLČEK I., 5 mylně vykládá místo to na píseň naši) praví, že Čechové zpívali v bitvě ,kyrieleison“ — a když srovnáme s tímto výmluvným mlčením ana- logická pozdější místa pokračovatelů Kosmových, kde při týchž příležitostech ve XIII. a XIV. století se připomíná výslovně píseň naše (štyrský Ottokar vykládá, že 1278 v bitvě na Moravském poli ,die Bêheim ouch riefen so Gospodina pomiloy do“), nemůžeme toho svědectví v jeho vzájemné sou- vislosti přece zhola odmítnouti. Musíme říci, že Kosmas písně naší neznal — nejenom, že jí nepřipomíná. S tím také souhlasí, že žádná stará legenda o sv. Vojtěchu mu složení této písně nepřikládá — a že není vůbec ani hrubě pravdě podobno. S tím souhlasí i analogický vznik názvu a textu polské písně Bogarodzica“ (v. o ní nyní BRÜCKNERA, Bibl. warszawska, 1901), při níž arci můžeme si pomoci tím, že název „svatovojtěšská“ dostala po naší „Hospodine pomiluj ny“. A tak bychom mohli mysliti na druhou polo- vici XII. věku, jako na dobu, v níž píseň naše vznikla (výklad ten zdá se mi nejméně násilný) — ale i tak zůstávala by nejstarší českou písní du- chovní a vůbec nejstarší literarní památkou staročeskou. I když klademe text do sklonku X. století, což je nejkrajnější mez dolní, anebo do druhé polovice XII. věku, což je nejkrajnější mez horní, vždy musíme uznati, že stáří jejího složení daleko přesahá její první za- psání (z 2. polovice XIV. století) a i její první vzpomenutí (v polovici XIII. stol.). Text již jazykem, formou, stručností a jednoduchostí obsahu hlásí se době starší, nežli všechny ostatní písně staročeské. Tento hymnus
44 2. Doba bohemik. 805—1097. bert müsste dann ausser Acht gelassen werden« — podle jeho výkladu mohlo by se též mysliti na klášter sázavský. Byla-li tedy starší doba, do let osmdesátých, celkem svorna v uzná- vání pravěkého původu této velebné písně církevní, ukázala podrobná re- cherche de la paternité, že poslední mezí pro její složení je poslední desítiletí věku X. A jsou hlasy, které ochotně ji kladou do polovice sto- letí XI. Obecně však se soudí, že je daleko starší nežli první její zazna- menání r. 1249 (a 1260) — o tom ostatně svědčí i starobylý jazyk a verš ještě nerýmovaný. Tento nerýmovaný verš stěží by byl vznikl po době Kosmově: kronika jeho je prosycena rýmy. Také tradice, která již v polo- vici XIII. stol. ji připisuje sv. Vojtěchu, ukazuje na vysoké stáří. Kdyby byla vznikla v polovici XIII. století, čehož možnost Vondrák připouští, stěží by se byla již tak záhy tradice vyvinula. Můžeme tedy nejméně do století XII. bezpečně sestoupiti, jest možno konečně i dnes ještě staré tradici věřiti s doplňkem, že staré volání Gospodi pomiluj“ pochází snad z konce IX. věku a závěrečné ,krleš“ že je ještě starší. Arci svědčí proti tomuto datování jeden důvod, málo vyčerpaný. Kosmas — v tom se shodují Vondrák i Kraus — písně naší neuvádí. Ovšem, žádný z nich netvrdí, že by jí byl neznal. Ale když si všimneme mnohých těch míst, ve kterých se zmiňuje, jak při vítání biskupa, holdo- vání knížeti, slavných průvodech atd. lid zpíval ,kyrieleison“ (cantilenam dulcem) quod est „krlešu', a že i r. 1126 pokračovatel Kosmův (VLČEK I., 5 mylně vykládá místo to na píseň naši) praví, že Čechové zpívali v bitvě ,kyrieleison“ — a když srovnáme s tímto výmluvným mlčením ana- logická pozdější místa pokračovatelů Kosmových, kde při týchž příležitostech ve XIII. a XIV. století se připomíná výslovně píseň naše (štyrský Ottokar vykládá, že 1278 v bitvě na Moravském poli ,die Bêheim ouch riefen so Gospodina pomiloy do“), nemůžeme toho svědectví v jeho vzájemné sou- vislosti přece zhola odmítnouti. Musíme říci, že Kosmas písně naší neznal — nejenom, že jí nepřipomíná. S tím také souhlasí, že žádná stará legenda o sv. Vojtěchu mu složení této písně nepřikládá — a že není vůbec ani hrubě pravdě podobno. S tím souhlasí i analogický vznik názvu a textu polské písně Bogarodzica“ (v. o ní nyní BRÜCKNERA, Bibl. warszawska, 1901), při níž arci můžeme si pomoci tím, že název „svatovojtěšská“ dostala po naší „Hospodine pomiluj ny“. A tak bychom mohli mysliti na druhou polo- vici XII. věku, jako na dobu, v níž píseň naše vznikla (výklad ten zdá se mi nejméně násilný) — ale i tak zůstávala by nejstarší českou písní du- chovní a vůbec nejstarší literarní památkou staročeskou. I když klademe text do sklonku X. století, což je nejkrajnější mez dolní, anebo do druhé polovice XII. věku, což je nejkrajnější mez horní, vždy musíme uznati, že stáří jejího složení daleko přesahá její první za- psání (z 2. polovice XIV. století) a i její první vzpomenutí (v polovici XIII. stol.). Text již jazykem, formou, stručností a jednoduchostí obsahu hlásí se době starší, nežli všechny ostatní písně staročeské. Tento hymnus
Strana 45
O stáří písně »Hospodine, pomiluj ny«. 45 svatovojtěšský, o němž již pokračovatel Kosmův píše k r. 1260 (PEKAŘ ČMM., XVIII., 1894, 130—132 pokládá ho za mocného vrstevníka doby), že jej »populus singulis diebus dominicis et aliis festivitatibus ad proces- sionem cantat«, nabyl záhy rozšíření a vážnosti největší; přeložen do latiny, nadán odpustky, zpíván při všech slavných příležitostech — a náleží k nej- vzácnějším památkám celého českého písemnictví.
O stáří písně »Hospodine, pomiluj ny«. 45 svatovojtěšský, o němž již pokračovatel Kosmův píše k r. 1260 (PEKAŘ ČMM., XVIII., 1894, 130—132 pokládá ho za mocného vrstevníka doby), že jej »populus singulis diebus dominicis et aliis festivitatibus ad proces- sionem cantat«, nabyl záhy rozšíření a vážnosti největší; přeložen do latiny, nadán odpustky, zpíván při všech slavných příležitostech — a náleží k nej- vzácnějším památkám celého českého písemnictví.
Strana 46
3. Doba gloss. 1097—1253. Teprve ve Vratislavu II. (1061—1092) dostalo se Čechám panovníka, jehož dlouhá vláda byla vyplněna nejenom řadou bojů doma i v cizině, nýbrž také hojnou a úsilnou prací v době míru. Nálezy LEHNEROVÝMI bylo dokázáno, že kvetla tu celá škola malířská, k výtvarnému umění druží se také literatura. Rozsáhlé styky — přátelské i nepřátelské — s Říší a Římem vedou ke studiu latiny, latina otvírá literaturu římskou, znalost klassiků vede k napodobení a tvoření originalnímu, Čechové vystupují též na lite- rarní kolbiště evropské, zatím arci jenom v masce latinské. A nejdříve organisuje se církev — duchovní jsou také první literati. Do doby Vratislavovy sahají tyto první počátky latinské literatury v Čechách; místo pozdějších listin nalézáme zprvu arci jenom akt; nalé- záme opisy evangeliářů a epistolářů; shledáváme opisy a sbírky kázání; najdeme i popisy cest a zemí (Burckharda a j.). Jsou to rudimenta, na nichž zkoušejí Čechové svou sílu, koncem XI. věku pak počíná řada českých autorů v rouše latinském (když nehledíme ke Křišťanovi, jenž psal mimo Čechy a ne s tendencí českou), ctihodný otec české historie svým slavným dílem (»berühmte Chronik« A. TRUHLÁŘ 1. c. 76) ,chronica Boemorum'. KOSMAS (1045—1125), děkan ,kostela“ pražského, nejznamenitější a nej- milejší latinský Čech celého našeho starověku, světa znalý jednatel kapituly svatovítské, vzdělaný na školách německých i francouzských, sčetlý v litera- tuře theologické, historické, právnické i básnické, počal dílo své psáti na sklonu svého života, na samém počátku XII. věku. Počav kolem roku 1110 s knihou první, věnoval ji 1119 Gervasiovi mistrovi, druhou knězi Klimen- tovi, třetí dokončiv krátce před smrtí věnoval celé dílo mělnickému pro-
3. Doba gloss. 1097—1253. Teprve ve Vratislavu II. (1061—1092) dostalo se Čechám panovníka, jehož dlouhá vláda byla vyplněna nejenom řadou bojů doma i v cizině, nýbrž také hojnou a úsilnou prací v době míru. Nálezy LEHNEROVÝMI bylo dokázáno, že kvetla tu celá škola malířská, k výtvarnému umění druží se také literatura. Rozsáhlé styky — přátelské i nepřátelské — s Říší a Římem vedou ke studiu latiny, latina otvírá literaturu římskou, znalost klassiků vede k napodobení a tvoření originalnímu, Čechové vystupují též na lite- rarní kolbiště evropské, zatím arci jenom v masce latinské. A nejdříve organisuje se církev — duchovní jsou také první literati. Do doby Vratislavovy sahají tyto první počátky latinské literatury v Čechách; místo pozdějších listin nalézáme zprvu arci jenom akt; nalé- záme opisy evangeliářů a epistolářů; shledáváme opisy a sbírky kázání; najdeme i popisy cest a zemí (Burckharda a j.). Jsou to rudimenta, na nichž zkoušejí Čechové svou sílu, koncem XI. věku pak počíná řada českých autorů v rouše latinském (když nehledíme ke Křišťanovi, jenž psal mimo Čechy a ne s tendencí českou), ctihodný otec české historie svým slavným dílem (»berühmte Chronik« A. TRUHLÁŘ 1. c. 76) ,chronica Boemorum'. KOSMAS (1045—1125), děkan ,kostela“ pražského, nejznamenitější a nej- milejší latinský Čech celého našeho starověku, světa znalý jednatel kapituly svatovítské, vzdělaný na školách německých i francouzských, sčetlý v litera- tuře theologické, historické, právnické i básnické, počal dílo své psáti na sklonu svého života, na samém počátku XII. věku. Počav kolem roku 1110 s knihou první, věnoval ji 1119 Gervasiovi mistrovi, druhou knězi Klimen- tovi, třetí dokončiv krátce před smrtí věnoval celé dílo mělnickému pro-
Strana 47
Kosmas. Jeho charakteristika. 47 boštovi Šebířovi. Jeho práce náleží k oněm klassickým dílům starověku, na nichž rozložena je — jako po zeleném koberci luk a pestrých korunách stromů — zlatá zář zapadajícího slunce ve večerních červáncích: absolutní klid, vyrovnaná harmonie duše osmdesátiletého kmeta vane z každého jeho řádku. S virtuosností muže, který vokkóv tdev čovsa xaà vóov čyvo, staví se nad události, dívá se do vln dějů s klidem starce, jenž nic již nečeká a ničeho se neleká — dokonalý kontrast pozdějšího svého jazykem českým nástupce, bojovného a neklidného Dalimila. Tohoto klidu jeho neruší ani vřelé vlastenecké a národní uvědomění, které na prah české literatury vy- rylo známá slova o innata Teutonicorum superbia“, ani jeho zakořenělá nechuť k některým osobám a zřízením, ani konečně jistý humor a lascivnost, při nichž mimoděk tanou nám na mysli typické postavy jovialních kněží- starců doby nedávno minulé. Jeho klid vede ho k tomu, že pracuje jako příroda — s nejmenším napětím sil: proto vypravování jeho jde mnohdy ze široka — Kosmas nebral si práci, aby tvořil aforismy; proto užívá, kde se hodí, rozsáhlou měrou prací cizích: tu zejmena bavorského Reginona, jak ukázal Loserth, Boetia a Sedulia, jak ukázal M. Dvořák; proto šperkuje a protkává své dílo citaty: Horáce a Vergila, Sallusta a Juvenala, Lukana a Terence. Pokládá za zbytečné, hledati nový výraz myšlénce nebo novou myšlénku tam, kde jiní před ním již ji našli. Ale práci svou koná rád o tom svědčí jeho předmluvy, koná ji se zálibou — o tom svědčí zálibná, takřka amatérská práce slohová, stavba jeho vět, jeho někdy po celých stranách se táhnoucí veršování v prose, jeho filigransky vysoustruhované řeči a konečně — last, not least — jeho, jím vyrobené, listiny a pohřební nápisy, jež dovedly oklamati historiky a vznítiti dlouhé polemiky. Kněz římské církve se v něm nezapře: nedovede psáti nestranně o pohanské době Čech ani o slovanské liturgii; doba pozdního středověku vtiskla i dílu jeho pečeť svou: všímá si podivných úkazů přírodních, hledá vý- bornost panovníka v úctě a štědrosti k církvi, prameny své spíš počítá nežli váží. Ale všechny nedostatky a vady daleko zastiňují jeho přednosti; dílo jeho je vskutku práce psaná sub specie aeternitatis: bral-li si za vzor Livia (a hleděl ho zajisté napodobiti), překonal ho daleko; rhétora Patav- ského staví daleko do stínu senatorský kritik Katiliny nebo chmurný soudce Tiberiův — Kosmovi celý starověk český nedovede postaviti nikoho ani po bok, nejbližší mu jdou za ním v dalekých intervallech. Cena jeho díla historická spočívá ovšem hlavně v třetí knize, vypisující události let 1092 až 1125, jež vypravuje z autopsie — tu cenu by mělo dílo i bez své nynější formy, pouhým materialem; ale literarnímu historikovi vyniká Kosmas i znamenitou formou. A tu vidíme, že forma jeho díla má vysokou cenu nejen vědeckou — Kosmas dovedl lišiti mezi událostmi báječnými a fakty dějinnými, mezi nezaručenou tradicí a prameny historickými (cituje Privi- legium Moraviensis ecclesiae, Epilogus Moraviae et Bohemiae, Privilegium ecclesiae s. Georgii, Passio s. Wencezlai atd.), mezi visa — audita — ficta atd., ale i uměleckou: dobrá komposice díla, vzletná dikce, vyprávění neznámého
Kosmas. Jeho charakteristika. 47 boštovi Šebířovi. Jeho práce náleží k oněm klassickým dílům starověku, na nichž rozložena je — jako po zeleném koberci luk a pestrých korunách stromů — zlatá zář zapadajícího slunce ve večerních červáncích: absolutní klid, vyrovnaná harmonie duše osmdesátiletého kmeta vane z každého jeho řádku. S virtuosností muže, který vokkóv tdev čovsa xaà vóov čyvo, staví se nad události, dívá se do vln dějů s klidem starce, jenž nic již nečeká a ničeho se neleká — dokonalý kontrast pozdějšího svého jazykem českým nástupce, bojovného a neklidného Dalimila. Tohoto klidu jeho neruší ani vřelé vlastenecké a národní uvědomění, které na prah české literatury vy- rylo známá slova o innata Teutonicorum superbia“, ani jeho zakořenělá nechuť k některým osobám a zřízením, ani konečně jistý humor a lascivnost, při nichž mimoděk tanou nám na mysli typické postavy jovialních kněží- starců doby nedávno minulé. Jeho klid vede ho k tomu, že pracuje jako příroda — s nejmenším napětím sil: proto vypravování jeho jde mnohdy ze široka — Kosmas nebral si práci, aby tvořil aforismy; proto užívá, kde se hodí, rozsáhlou měrou prací cizích: tu zejmena bavorského Reginona, jak ukázal Loserth, Boetia a Sedulia, jak ukázal M. Dvořák; proto šperkuje a protkává své dílo citaty: Horáce a Vergila, Sallusta a Juvenala, Lukana a Terence. Pokládá za zbytečné, hledati nový výraz myšlénce nebo novou myšlénku tam, kde jiní před ním již ji našli. Ale práci svou koná rád o tom svědčí jeho předmluvy, koná ji se zálibou — o tom svědčí zálibná, takřka amatérská práce slohová, stavba jeho vět, jeho někdy po celých stranách se táhnoucí veršování v prose, jeho filigransky vysoustruhované řeči a konečně — last, not least — jeho, jím vyrobené, listiny a pohřební nápisy, jež dovedly oklamati historiky a vznítiti dlouhé polemiky. Kněz římské církve se v něm nezapře: nedovede psáti nestranně o pohanské době Čech ani o slovanské liturgii; doba pozdního středověku vtiskla i dílu jeho pečeť svou: všímá si podivných úkazů přírodních, hledá vý- bornost panovníka v úctě a štědrosti k církvi, prameny své spíš počítá nežli váží. Ale všechny nedostatky a vady daleko zastiňují jeho přednosti; dílo jeho je vskutku práce psaná sub specie aeternitatis: bral-li si za vzor Livia (a hleděl ho zajisté napodobiti), překonal ho daleko; rhétora Patav- ského staví daleko do stínu senatorský kritik Katiliny nebo chmurný soudce Tiberiův — Kosmovi celý starověk český nedovede postaviti nikoho ani po bok, nejbližší mu jdou za ním v dalekých intervallech. Cena jeho díla historická spočívá ovšem hlavně v třetí knize, vypisující události let 1092 až 1125, jež vypravuje z autopsie — tu cenu by mělo dílo i bez své nynější formy, pouhým materialem; ale literarnímu historikovi vyniká Kosmas i znamenitou formou. A tu vidíme, že forma jeho díla má vysokou cenu nejen vědeckou — Kosmas dovedl lišiti mezi událostmi báječnými a fakty dějinnými, mezi nezaručenou tradicí a prameny historickými (cituje Privi- legium Moraviensis ecclesiae, Epilogus Moraviae et Bohemiae, Privilegium ecclesiae s. Georgii, Passio s. Wencezlai atd.), mezi visa — audita — ficta atd., ale i uměleckou: dobrá komposice díla, vzletná dikce, vyprávění neznámého
Strana 48
48 3. Doba gloss. 1097—1253. důkladné, stručné odbytí věcí známých. Krátce řečeno — Kosmas je český klassik, jehož absolutní cenu zvyšuje nenahraditelnost mnohých jeho zpráv a láska k hrudě rodné, jež ho přiměla, aby první psal dějiny její v celém rozsahu. O díle svém praví v úvodě Gervázovi známá slova: »huius narrationis sumpsi exordium a primis incolis terrae Bohemorum, et perpauca, quae didici senum fabulosa relatione, non humanae laudis ambitione, set ne omnino tradantur relata oblivioni, pro posse et nosse pando omnium bo- norum dilectioni!« Rozeznává pak přísně dobu historickou (od Bořivoje) od toho, co má z této ,senum relatio' a, jako později Palacký, velikou kon- cepcí píše dějiny Čechů 1) (»chronica Bohemorum«), jakožto historického národa této země. Filologovi jest však zvláště a dvojnásob důležit: pro studium jazyka podává nesmírnou hojnost látky ve formě spolehlivé, pro stůdium literatury předkládá nejstarší útvar tradice ve všech jeho směrech. Jazykově jsou nesmírně důležity jednotlivé trosky jazykové, jež u Kosmy nalézáme, z několika příčin. Je to první autor Čech, u něhož vystupuje hojnost jmen vlastních (i některá obecná), jenž tedy jest schopen jejich formu i význam správně pojmouti a zapsati; k této schopnosti u Kosmy přistupuje také vůle — Kosmas chce uváděti česká jmena tak, jak žijí v řeči lidu. Kosmas arci je znalý latiny velmi dobře — o tom svědčí vý- mluvně jeho kronika — je znalý také němčiny (o tom svědčí místo I, 37: »construxit castrum in quodam monte, non modico sumptu empto a pos- sessore loci, nomine Pabo, unde traxit nomen Bamberk, quod est Pabonis mons«) . . . . ale píše-li, proniká česká jeho řeč všemi nitkami latinského hávu. Píše na př. NPl. ,Lutomirici', ale »accipiunt ... Lutomerice« (Akku- sativ); píše NSg. „Kojata, ale »data est Coiethae« (Dativ); pořádek slov jeho jest na mnoze český. Cizí jména počešťuje: jméno ,Adleyth‘ (II, 16, 20) má u něho formu pravidelně Adleyta“ atd.; všímá si — dle Losertha a j. i vymýšlí — českých jmen vedle cizích: Vojtěch - Adalbertus, Radim - Gaudentius, Mlada— Maria, Jaromir-Gebardus, Sdík-Heinricus, Luitgarda — Svatava atd.; předpokládá u čtenáře znalost češtiny tak, jako sám píše česky latinskými slovy. A tak zachoval na čtyři sta českých jmen nejroz- manitějších — jsou tu jména obecná i osobní, krajin i národů, měst i míst. Jména osobní sebral H. JIREČEK (ČČM. 1894, 114—117), místní týž učenec (t. 1892, 267—281). Z obecných jmen uvádí — i s překladem — ,clamabant kerlessu, quod est kyrieleyson‘ (I, 23, 42), ,luca latine pratum dicitur' (I, 10), ,frater noster Ozzel qui et asinus (II, 51), ,Ztrachquaz... quod sonat terri- bile convivium' (I,17); bez překladu prostě: ,iuxta pontes kriucy (III, 35), ,nunquam mentis praedone polluit sua labra medone (III, 60), ,LXX marcas, obrizi auri'; v překladu jenom: ,calix duas habuit ansas, quod nos vulgo dicimus aures' [= ucho] I, 37, ,per praeruptam viam, quod vulgo dicitur 1) Odkud VLČEK I, 8, ví, že psal „Kroniku země české“ není mi známo: u Kosmy vždy je ,chronica Boemorum“: FRB II, 2a, 3a atd.
48 3. Doba gloss. 1097—1253. důkladné, stručné odbytí věcí známých. Krátce řečeno — Kosmas je český klassik, jehož absolutní cenu zvyšuje nenahraditelnost mnohých jeho zpráv a láska k hrudě rodné, jež ho přiměla, aby první psal dějiny její v celém rozsahu. O díle svém praví v úvodě Gervázovi známá slova: »huius narrationis sumpsi exordium a primis incolis terrae Bohemorum, et perpauca, quae didici senum fabulosa relatione, non humanae laudis ambitione, set ne omnino tradantur relata oblivioni, pro posse et nosse pando omnium bo- norum dilectioni!« Rozeznává pak přísně dobu historickou (od Bořivoje) od toho, co má z této ,senum relatio' a, jako později Palacký, velikou kon- cepcí píše dějiny Čechů 1) (»chronica Bohemorum«), jakožto historického národa této země. Filologovi jest však zvláště a dvojnásob důležit: pro studium jazyka podává nesmírnou hojnost látky ve formě spolehlivé, pro stůdium literatury předkládá nejstarší útvar tradice ve všech jeho směrech. Jazykově jsou nesmírně důležity jednotlivé trosky jazykové, jež u Kosmy nalézáme, z několika příčin. Je to první autor Čech, u něhož vystupuje hojnost jmen vlastních (i některá obecná), jenž tedy jest schopen jejich formu i význam správně pojmouti a zapsati; k této schopnosti u Kosmy přistupuje také vůle — Kosmas chce uváděti česká jmena tak, jak žijí v řeči lidu. Kosmas arci je znalý latiny velmi dobře — o tom svědčí vý- mluvně jeho kronika — je znalý také němčiny (o tom svědčí místo I, 37: »construxit castrum in quodam monte, non modico sumptu empto a pos- sessore loci, nomine Pabo, unde traxit nomen Bamberk, quod est Pabonis mons«) . . . . ale píše-li, proniká česká jeho řeč všemi nitkami latinského hávu. Píše na př. NPl. ,Lutomirici', ale »accipiunt ... Lutomerice« (Akku- sativ); píše NSg. „Kojata, ale »data est Coiethae« (Dativ); pořádek slov jeho jest na mnoze český. Cizí jména počešťuje: jméno ,Adleyth‘ (II, 16, 20) má u něho formu pravidelně Adleyta“ atd.; všímá si — dle Losertha a j. i vymýšlí — českých jmen vedle cizích: Vojtěch - Adalbertus, Radim - Gaudentius, Mlada— Maria, Jaromir-Gebardus, Sdík-Heinricus, Luitgarda — Svatava atd.; předpokládá u čtenáře znalost češtiny tak, jako sám píše česky latinskými slovy. A tak zachoval na čtyři sta českých jmen nejroz- manitějších — jsou tu jména obecná i osobní, krajin i národů, měst i míst. Jména osobní sebral H. JIREČEK (ČČM. 1894, 114—117), místní týž učenec (t. 1892, 267—281). Z obecných jmen uvádí — i s překladem — ,clamabant kerlessu, quod est kyrieleyson‘ (I, 23, 42), ,luca latine pratum dicitur' (I, 10), ,frater noster Ozzel qui et asinus (II, 51), ,Ztrachquaz... quod sonat terri- bile convivium' (I,17); bez překladu prostě: ,iuxta pontes kriucy (III, 35), ,nunquam mentis praedone polluit sua labra medone (III, 60), ,LXX marcas, obrizi auri'; v překladu jenom: ,calix duas habuit ansas, quod nos vulgo dicimus aures' [= ucho] I, 37, ,per praeruptam viam, quod vulgo dicitur 1) Odkud VLČEK I, 8, ví, že psal „Kroniku země české“ není mi známo: u Kosmy vždy je ,chronica Boemorum“: FRB II, 2a, 3a atd.
Strana 49
Bohemika kroniky Kosmovy. Jeho verše o sv. Vojtěchu. 49 caudam urbis' [= opyš] I, 36, ,una ex his vocabitur maior gloria, altera exercitus consolatio' [= Váceslav, Vojtěch] I, 9, �quae dicitur Tinec super monticulos' [= na Gorkách] III, 33. Jindy Kosmas odvolává se a předpo- kládá české slovo, zvláště při t. zv. prostonárodní etymologii: de durissima gente Luticensi [l'útý — durus] I, 15, ,super altum scopulum... unde nomen traxit Kamenec“ [kámen — scopulus] III, 4, „limen... et vocabitis Pragam [limen — prag] I, 8, ab arbustis nomen Hurasten‘ [arbustum — chvrast I, 9, a virginali vocabulo Diewin“ [virgo — děva] I, 9, �Premizl quod sonat praemeditans' [prèmysliti — praemeditari] I, 5, ,Gaudentius qui et Radim rád — gaudens] I, 34. U některých nelze s jistotou určiti, které české slovo měl Kosmas na mysli, někde zdá se etymologisuje dle latiny: ,vin nomine et aetate Tyro‘ I, 12; ,qui cognominatur lenis Vacek“ III, 40; ,unde et hodie nominatur bustum Tyri' I, 13; ,a petris mons dictus Petrin“ I, 9. Někde označuje třídy slov: poznáváme, že od subst. —ъ jsou adj. —ov: ,Crocco, ex cujus vocabulo castrum iam arboribus obsitum in silva, quae adiacet pago Stibene“ I, 3 [míní se ,Krakov]; od subst. -a jsou adj. -ín: ,ex suo nomine [Teta] Tethin castrum‘ I, 4, ,Podiwin dictum a conditore Po- diwa' II, 21; possessiva na -jo: [Vlastislav] ,urbem nomine suo Wlaztizlaw appellavit' I, 10, ,civitas ex nomine conditoris Bolezlav dicitur' I, 19; gen- tilia na -jan-: ,usque hodie nomine ab urbe [Gdeč] derivato nuncupantur Gedcane“ II, 2, ,recte sunt a regione [Lúka] Luczane nominati 1, 10; patro- nymika: ,Vitus Seliboric' III, 19 atd. Z tvarů jeho lze sestaviti celou grammatičku, hlavně ovšem deklinaci a kmenosloví. Literarní historie čerpá z Kosmy látku nejstarší naší tradice; může positivně i negativně určovati, co asi za dob jeho tradice obsahovala či neobsahovala; nalézá volání „krlešu, nenalézá písně ,Hospodine pomiluj ny“ nalézá citaty textů latinských (ano Kosmas má i tři čtyři floskule řecké), nenalézá citatů textů českých; nalézá senum fabulosa relatio', nenalézá ,carmina, versus; nalézá několik latinských přísloví, jež zdá se kolovala v ústech lidu česky: illud nec ipsa potest recuperare Kazi' I, 4, ,sicut vulgo dicitur duo catti uno sacco capti insimul esse non possunt“ III, 16, ,quis enim ignorat quod camisia propior sit corpori quam tunica“ III, 58 (srovn. Dal.: „sukně košule bližši nebývá) atd. Kromě kroniky sepsal Kosmas také verše o umučení sv. Vojtěcha (vyd. též ve FRB. I, 313—334; kronika tamže II.), v nichž arci filolog nalezne mnohem méně. O Kosmovi dosud nejlepší1) úvaha (literaturu jinou viz ZÍBRT, BČH. II, 615—618) jest PALACKÉHO »Würdigung«; dobré příspěvky podali LOSERTH v AÖG. 1880, LXI, 3—32, a BACHMANN v MIOG. XX, XXI. Vydání ve FRB. hledí vyhověti bohužel více potřebě historikově než filo- logově. 1) Nejnovější úvahu o něm napsal P. ROUBÍK »O letopise Kosmově« (v Slanském Obzoru, 1902, X, str. 3—14); jest to populární snesení dosavadních výtěžků historických bez vyšších aspirac. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Bohemika kroniky Kosmovy. Jeho verše o sv. Vojtěchu. 49 caudam urbis' [= opyš] I, 36, ,una ex his vocabitur maior gloria, altera exercitus consolatio' [= Váceslav, Vojtěch] I, 9, �quae dicitur Tinec super monticulos' [= na Gorkách] III, 33. Jindy Kosmas odvolává se a předpo- kládá české slovo, zvláště při t. zv. prostonárodní etymologii: de durissima gente Luticensi [l'útý — durus] I, 15, ,super altum scopulum... unde nomen traxit Kamenec“ [kámen — scopulus] III, 4, „limen... et vocabitis Pragam [limen — prag] I, 8, ab arbustis nomen Hurasten‘ [arbustum — chvrast I, 9, a virginali vocabulo Diewin“ [virgo — děva] I, 9, �Premizl quod sonat praemeditans' [prèmysliti — praemeditari] I, 5, ,Gaudentius qui et Radim rád — gaudens] I, 34. U některých nelze s jistotou určiti, které české slovo měl Kosmas na mysli, někde zdá se etymologisuje dle latiny: ,vin nomine et aetate Tyro‘ I, 12; ,qui cognominatur lenis Vacek“ III, 40; ,unde et hodie nominatur bustum Tyri' I, 13; ,a petris mons dictus Petrin“ I, 9. Někde označuje třídy slov: poznáváme, že od subst. —ъ jsou adj. —ov: ,Crocco, ex cujus vocabulo castrum iam arboribus obsitum in silva, quae adiacet pago Stibene“ I, 3 [míní se ,Krakov]; od subst. -a jsou adj. -ín: ,ex suo nomine [Teta] Tethin castrum‘ I, 4, ,Podiwin dictum a conditore Po- diwa' II, 21; possessiva na -jo: [Vlastislav] ,urbem nomine suo Wlaztizlaw appellavit' I, 10, ,civitas ex nomine conditoris Bolezlav dicitur' I, 19; gen- tilia na -jan-: ,usque hodie nomine ab urbe [Gdeč] derivato nuncupantur Gedcane“ II, 2, ,recte sunt a regione [Lúka] Luczane nominati 1, 10; patro- nymika: ,Vitus Seliboric' III, 19 atd. Z tvarů jeho lze sestaviti celou grammatičku, hlavně ovšem deklinaci a kmenosloví. Literarní historie čerpá z Kosmy látku nejstarší naší tradice; může positivně i negativně určovati, co asi za dob jeho tradice obsahovala či neobsahovala; nalézá volání „krlešu, nenalézá písně ,Hospodine pomiluj ny“ nalézá citaty textů latinských (ano Kosmas má i tři čtyři floskule řecké), nenalézá citatů textů českých; nalézá senum fabulosa relatio', nenalézá ,carmina, versus; nalézá několik latinských přísloví, jež zdá se kolovala v ústech lidu česky: illud nec ipsa potest recuperare Kazi' I, 4, ,sicut vulgo dicitur duo catti uno sacco capti insimul esse non possunt“ III, 16, ,quis enim ignorat quod camisia propior sit corpori quam tunica“ III, 58 (srovn. Dal.: „sukně košule bližši nebývá) atd. Kromě kroniky sepsal Kosmas také verše o umučení sv. Vojtěcha (vyd. též ve FRB. I, 313—334; kronika tamže II.), v nichž arci filolog nalezne mnohem méně. O Kosmovi dosud nejlepší1) úvaha (literaturu jinou viz ZÍBRT, BČH. II, 615—618) jest PALACKÉHO »Würdigung«; dobré příspěvky podali LOSERTH v AÖG. 1880, LXI, 3—32, a BACHMANN v MIOG. XX, XXI. Vydání ve FRB. hledí vyhověti bohužel více potřebě historikově než filo- logově. 1) Nejnovější úvahu o něm napsal P. ROUBÍK »O letopise Kosmově« (v Slanském Obzoru, 1902, X, str. 3—14); jest to populární snesení dosavadních výtěžků historických bez vyšších aspirac. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Strana 50
50 3. Doba gloss. 1097—1253. Po Kosmovi ostatní kronikáři a annalisté ustupují do pozadí; jedni vůbec přičleňují se ke kronice Kosmově, pokračovatelé Kosmovi, jichž nová kritika v zachovaných rukopisech nalezla asi deset a jejichž řadu nám zavírá ve XIV. století známý kanovník František, druzí, kteří, samostatně spisujíce, jsou přece čím dál tím více na Kosmovi závislí. Pokračovatelé Kosmovi bývají obyčejně uváděni tito: Za původce zpráv, kroniku Kosmovu formalně dokončujících, o dějích let 1126—1142 bývá obyčejně pokládán neznámý kanovník vyšehradský do r. 1162, s hlavním zřetelem ke klášteru sázavskému (vložil také do kro- niky legendu o sv. Prokopu), kroniku dovedl mnich sázavský; kdo byl (nebo byli) původcem rozmanitých excerpt z Vincence, Jarlocha ... k l. 1140—1195. není bezpečně rozsouzeno; za to jest bezpečno, že tak zvané »annales Pra- genses«, o událostech 1196—1283, skládají se ze tří prací různého původu; největší díl jich, ann. Prag. I., o letech 1196—1278, má snad původce dva, snad i více; a rovněž dva jsou autoři závěrečného oddílu: jeden všímal si pouze událostí zlých v letech 1278—1280 (Ann. Prag. II.), kdežto druhý tytéž smutné děje zapisoval až do r. 1283 (= Ann. Prag. III.). Do těchto annalů pražských (nebo »Letopisů českých«) vsunuty jsou na místech vhodných dvoje letopisy jiné: o letech 1228—1249 máme Annales Ven- ceslai, »příběhy za krále Václava I.«, kdežto příběhy let 1254—1278 vy- pravují Annales Ottacariani, »příběhy za krále Přemysla II «. Události konečně let 1283—1342 vypsal 1342—1343 formalní ukončitel Kosmův pražský kanovník František (1290—1362). Práce o těchto pokračovatelích Kosmových nejsou ukončeny a také nikoli ve všem bezpečné; posledně o nich pracovali BACHMANN, LOSERTH, PEKAŘ a TEIGE; veškera literatura, až do poslední doby, o nich jest uve dena u ZíBRTA, BČH. II, č. 2223, str. 615b—618a. Obsahují tyto zápisy velmi mnoho jmen osobních i místních, a na několika místech také jedno, dvě česká slova, níže uvedená. Po Kosmovi a jeho pokračovatelích důležiti jsou také zbývající anna- listé a kronikáři; z nich nejstarší, ale také nejhubenější, jsou tak zv. ,annales bohemici“ (jinak také ,letopisy pražské) obsahující leta 725—1163, téměř jen suchý výčet panovníků. Obšírnější a důležitější jsou tak zv. annály Hradištsko-Opatovické, psané nejprve o událostech let 1—1145 v klášteře hradištském, pak o letech 1146—1158 a 1163 v Opatovicích; zachovány jsou v originalním kodexu vídeňské knihovny dvorní a posléze o nich po- jednal 1893 J. TEIGE (VUS. »O pramenech dějin kláštera hradištského« str. 3—8). Slavné činy Čechů za krále Vladislava (1140—1167), zvláště výpravu milánskou, popsal v kronice VINCENC Pražský, v jehož díle po- kračoval (1167—1198) JARLOCH, opat Milévský (částmi Jarlocha jsou t. ř. Historie ANSBERTOVA a letopisy JAROSLAVOVY). Poslední pak kronikář, vypi- sující události až do r. 1300, je žďárský opat JINDŘICH z HEIMBURKA, k jehož práci připojují se později kronikáři století XIV.: PETR ŽITAVSKÝ latinsky, t. ř. DALIMIL česky atd.
50 3. Doba gloss. 1097—1253. Po Kosmovi ostatní kronikáři a annalisté ustupují do pozadí; jedni vůbec přičleňují se ke kronice Kosmově, pokračovatelé Kosmovi, jichž nová kritika v zachovaných rukopisech nalezla asi deset a jejichž řadu nám zavírá ve XIV. století známý kanovník František, druzí, kteří, samostatně spisujíce, jsou přece čím dál tím více na Kosmovi závislí. Pokračovatelé Kosmovi bývají obyčejně uváděni tito: Za původce zpráv, kroniku Kosmovu formalně dokončujících, o dějích let 1126—1142 bývá obyčejně pokládán neznámý kanovník vyšehradský do r. 1162, s hlavním zřetelem ke klášteru sázavskému (vložil také do kro- niky legendu o sv. Prokopu), kroniku dovedl mnich sázavský; kdo byl (nebo byli) původcem rozmanitých excerpt z Vincence, Jarlocha ... k l. 1140—1195. není bezpečně rozsouzeno; za to jest bezpečno, že tak zvané »annales Pra- genses«, o událostech 1196—1283, skládají se ze tří prací různého původu; největší díl jich, ann. Prag. I., o letech 1196—1278, má snad původce dva, snad i více; a rovněž dva jsou autoři závěrečného oddílu: jeden všímal si pouze událostí zlých v letech 1278—1280 (Ann. Prag. II.), kdežto druhý tytéž smutné děje zapisoval až do r. 1283 (= Ann. Prag. III.). Do těchto annalů pražských (nebo »Letopisů českých«) vsunuty jsou na místech vhodných dvoje letopisy jiné: o letech 1228—1249 máme Annales Ven- ceslai, »příběhy za krále Václava I.«, kdežto příběhy let 1254—1278 vy- pravují Annales Ottacariani, »příběhy za krále Přemysla II «. Události konečně let 1283—1342 vypsal 1342—1343 formalní ukončitel Kosmův pražský kanovník František (1290—1362). Práce o těchto pokračovatelích Kosmových nejsou ukončeny a také nikoli ve všem bezpečné; posledně o nich pracovali BACHMANN, LOSERTH, PEKAŘ a TEIGE; veškera literatura, až do poslední doby, o nich jest uve dena u ZíBRTA, BČH. II, č. 2223, str. 615b—618a. Obsahují tyto zápisy velmi mnoho jmen osobních i místních, a na několika místech také jedno, dvě česká slova, níže uvedená. Po Kosmovi a jeho pokračovatelích důležiti jsou také zbývající anna- listé a kronikáři; z nich nejstarší, ale také nejhubenější, jsou tak zv. ,annales bohemici“ (jinak také ,letopisy pražské) obsahující leta 725—1163, téměř jen suchý výčet panovníků. Obšírnější a důležitější jsou tak zv. annály Hradištsko-Opatovické, psané nejprve o událostech let 1—1145 v klášteře hradištském, pak o letech 1146—1158 a 1163 v Opatovicích; zachovány jsou v originalním kodexu vídeňské knihovny dvorní a posléze o nich po- jednal 1893 J. TEIGE (VUS. »O pramenech dějin kláštera hradištského« str. 3—8). Slavné činy Čechů za krále Vladislava (1140—1167), zvláště výpravu milánskou, popsal v kronice VINCENC Pražský, v jehož díle po- kračoval (1167—1198) JARLOCH, opat Milévský (částmi Jarlocha jsou t. ř. Historie ANSBERTOVA a letopisy JAROSLAVOVY). Poslední pak kronikář, vypi- sující události až do r. 1300, je žďárský opat JINDŘICH z HEIMBURKA, k jehož práci připojují se později kronikáři století XIV.: PETR ŽITAVSKÝ latinsky, t. ř. DALIMIL česky atd.
Strana 51
Pokračovatelé Kosmovi. Ostatní domácí kronikáři. Nekrology. 51 Žádný z těchto kronikářů pokosmovských nemůže ani komposicí díla ani jeho rozsahem a obsahem soupeřiti s dílem prvního historika českého. Leč také se stanoviska grammaticko-lexikalního je výtěžek z těchto anna- listů daleko chudší, nežli z Kosmy; i u nich sice lze nasbírati hojně jmen, tu a tam i české slůvko některé, ale bohatstvím tím daleko je předčí listiny souvěké, v XIII. století víc a více se množící. Veškeré tyto kroniky jsou vydány v I. a II. díle FRB.; starší vydání jich a nejnovější literaturu o nich viz u ZíBRTA, BČH. II, pod příslušnými hesly. Důležitým pramenem dalším, pro poznání jmen osobních, jsou četné nekrology rozmanitých klášterů. Jsou tu důležity nejen kláštery české, nýbrž i mimočeské (poněvadž i do těch, jako do klášterů vratislavských atd., vstupovali Češi), ale jen málokteré z nich přesahují století XIV. Nekrology klášterů německých vycházejí ve veliké sbírce »Necrologia Germaniae« (2 díly dosud), české sbíral a vydával EMLER. Z XII. století důležity jsou zápisy, učiněné v rukopise Annálů Hra- dištsko-Opatovických, známé pode jménem nekrologu opatovického (jen několik jmen; vydáno u DOBNERA, Monum. III, 9—16; posledně u TEIGEHO 1893, VUS.); rovněž tak chudé jsou zápisy nekrologu břevnovského téže asi doby (v. vydání Jos. TRUHLÁŘE 1899 ve VČA. VIII, 451—453); o málo hojnější jsou jmena dvou nekrologů olomuckých (z nichž starší chová se ve Stockholmě a jež vydali DUDÍK a LOSERTH v Archivu für österr. Geschichte, sv. LIX a LXV). Ze století XIII. pocházejí zápisy nekrologu ostrovského (jen chudé, vydal 1878 EMLER ve VUS. 346—354); starší o něco jsou nekrologu svatoflorianského (vydal A. CZERNY 1878); ze všech nejčetnější a nejdůležitější jsou však zápisy t. zv. nekrologu Podlažického, pocházející, z prvé polovice XIII. století, pro staročeský slovník téměř neocenitelné.1) Nekrolog Podlažický nalezl v ohromném kodexu XII—XIII. století (zvaném CODEX GIGANTEUS, LIBER PERGRANDIS, GIGAS LIBRORUM atd.), chovaném v knihovně stockholmské královské (sem přišel ze sbírek Rudolfových), r. 1792 Jos. DOBROVSKÝ, opsal jej a otiskl skoro celý 1818 ve své »Ge- schichte der böhm. Sprache und ältern Litteratur«. R. 1851 učinil nový přepis, úplnější, ale ne ve všem správnější, K. KLEMMING, jejž otiskl Beda DUDIK (»Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte« str. 403—427), odtud pak část nekrologu na měsíc leden otiskl ŠEMBERA (»Dějiny řeči«, s 1868, str. 465—466). Nekrolog ten podle Dudíka dokončen byl po r. 1227; ale připisována v něm některá jmena až asi do r. 1249, a obsahuje celkem přes 750 jmen osob zemřelých v XI., XII. a na poč. XIII. stol., z nichž arci některá se opakují a mnohá jsou cizí. Jména nekrologu Podlažického uvádí Dobrovský (Gesch. 1818, 92 až 103) takto: 1) Nekrology ostatní, jako KRUMLOVSKÝ, ZLATOKORUNSKÝ, VYŠNOBRODSKÝ, VRATI- SLAVSKÝ, ZHOŘELECKÝ atd., jsou až ze XIV. století nebo ještě pozdější. 4*)
Pokračovatelé Kosmovi. Ostatní domácí kronikáři. Nekrology. 51 Žádný z těchto kronikářů pokosmovských nemůže ani komposicí díla ani jeho rozsahem a obsahem soupeřiti s dílem prvního historika českého. Leč také se stanoviska grammaticko-lexikalního je výtěžek z těchto anna- listů daleko chudší, nežli z Kosmy; i u nich sice lze nasbírati hojně jmen, tu a tam i české slůvko některé, ale bohatstvím tím daleko je předčí listiny souvěké, v XIII. století víc a více se množící. Veškeré tyto kroniky jsou vydány v I. a II. díle FRB.; starší vydání jich a nejnovější literaturu o nich viz u ZíBRTA, BČH. II, pod příslušnými hesly. Důležitým pramenem dalším, pro poznání jmen osobních, jsou četné nekrology rozmanitých klášterů. Jsou tu důležity nejen kláštery české, nýbrž i mimočeské (poněvadž i do těch, jako do klášterů vratislavských atd., vstupovali Češi), ale jen málokteré z nich přesahují století XIV. Nekrology klášterů německých vycházejí ve veliké sbírce »Necrologia Germaniae« (2 díly dosud), české sbíral a vydával EMLER. Z XII. století důležity jsou zápisy, učiněné v rukopise Annálů Hra- dištsko-Opatovických, známé pode jménem nekrologu opatovického (jen několik jmen; vydáno u DOBNERA, Monum. III, 9—16; posledně u TEIGEHO 1893, VUS.); rovněž tak chudé jsou zápisy nekrologu břevnovského téže asi doby (v. vydání Jos. TRUHLÁŘE 1899 ve VČA. VIII, 451—453); o málo hojnější jsou jmena dvou nekrologů olomuckých (z nichž starší chová se ve Stockholmě a jež vydali DUDÍK a LOSERTH v Archivu für österr. Geschichte, sv. LIX a LXV). Ze století XIII. pocházejí zápisy nekrologu ostrovského (jen chudé, vydal 1878 EMLER ve VUS. 346—354); starší o něco jsou nekrologu svatoflorianského (vydal A. CZERNY 1878); ze všech nejčetnější a nejdůležitější jsou však zápisy t. zv. nekrologu Podlažického, pocházející, z prvé polovice XIII. století, pro staročeský slovník téměř neocenitelné.1) Nekrolog Podlažický nalezl v ohromném kodexu XII—XIII. století (zvaném CODEX GIGANTEUS, LIBER PERGRANDIS, GIGAS LIBRORUM atd.), chovaném v knihovně stockholmské královské (sem přišel ze sbírek Rudolfových), r. 1792 Jos. DOBROVSKÝ, opsal jej a otiskl skoro celý 1818 ve své »Ge- schichte der böhm. Sprache und ältern Litteratur«. R. 1851 učinil nový přepis, úplnější, ale ne ve všem správnější, K. KLEMMING, jejž otiskl Beda DUDIK (»Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte« str. 403—427), odtud pak část nekrologu na měsíc leden otiskl ŠEMBERA (»Dějiny řeči«, s 1868, str. 465—466). Nekrolog ten podle Dudíka dokončen byl po r. 1227; ale připisována v něm některá jmena až asi do r. 1249, a obsahuje celkem přes 750 jmen osob zemřelých v XI., XII. a na poč. XIII. stol., z nichž arci některá se opakují a mnohá jsou cizí. Jména nekrologu Podlažického uvádí Dobrovský (Gesch. 1818, 92 až 103) takto: 1) Nekrology ostatní, jako KRUMLOVSKÝ, ZLATOKORUNSKÝ, VYŠNOBRODSKÝ, VRATI- SLAVSKÝ, ZHOŘELECKÝ atd., jsou až ze XIV. století nebo ještě pozdější. 4*)
Strana 52
52 3. Doba gloss. 1097—1253. kořenná: Ban, Bauor, Ben, Cac, Cen, Drob, Hual, Mah, Man, Meh, Muc, Nah, Ozel, Pan, Pest, Quet, Seber, Sen, Suig, Sut, Stir, Taz, Tes, Vac, Verc, Zlat, Zuer; kořenná s předložkami: Bezded, Meziles, Nacas, Nadey, Naruz, Nauoy, Nevsir, Obezd, Omizl, Pabir, Podgrad, Podles, Premil, Pribek, Smil, Vteh, Zastup, Zauid, Zmil; masc. a fem. -a, -e: Baba, Bda, Caſce, Caſſa, Casta, Caua, Crne, Cunta, Cutra, Deua, Diua, Dula, Duſſe, Glupa, Haia, Hrapa; Jana, Ilta, Jura, Krala, Leua, Luca, Male, Meſſa, Mika, Mila, Nina, Olga, Offua, Peka, Pula, Quaza, Rada, Sda, Sara, Sera, Slaua, Strada, Suece, Teba, Teha, Tota, Vara, Vgra, Vſſa, Zlaua, Zuda; s předložkami: Bezdeda, Necraſſa, Nedoma, Nerada, Neroda, Opale, Podiua, Presobe; masc. -ek: Belek, Banek, Binek, Blizek, Bolek, Bonek, Buhek, Castek, Crnek, Dobrek, Dragek, Drſek (Driſek), Dulek, Gezdek, Godek, Gostek, Hrapek, Janek, Lazek, Louek, Lubek, Lutek, Marek, Maſfek, Mislek, Mladek, Mogek, Mutiffek, Mucek, Ninek, Palek, Paffek, Petrek, Piuek, Polek, Plucek, Prauek, Quetek, Racek, Radek, Radofsek, Scitek, Scorek, Sluſek, Stirek, Sudek, Suecek, Teſsek, Trebek, Vecek, Vitek, Vlcek (Vlicek), Voyek, Zlauek, Zluſek; Druſco má latinskou koncovku, Pilunk zdá se cizí; fem -ka, -ca: Belca, Benka, Bicka, Cauka, Crabca, Crnca (Crnka), Da- nika, Darka, Decka, Deuka, Dobka, Dobrocka, Draſca, Druſca, Gneuca, Helca, Ladka, Marka (Marca), Nedelka, Otroca, Picka, Piſeka, Radka, Raska, Sobka, Sobotka, Sbiska, Sperka, Sudka, Teſca, Trebca, Turca, Vecka, Vlicenca, Vnca, Zorka, Zouka, Zudka, Zuinka; Rayca čti -ca; masc. -ík: Boſik, Batik, Bicik, Cstik, Deuik, Gostik, Janik, Jurik, Kralik, Kraſik, Louik, Marcik, Pacik, Paulik, Petrik, Radik, Ratik, Sdik, Sobik, Sulik, Tobik, Thomik, Vaurik, Voyk, Zlaunik; psaná s ic: Deuic, Janic, Milic, Profic, Quafic, Sobic třeba snad čísti -íč, aspoň Milíč; masc. -ak: Vorak; ostatní psána -ac: Bradac (-áč), Criſac (-ák), Crucac, Gostac, Hualac, Lstac, Malac, Modlac, Ruac (-áč); v Misloc, Rihoc čti -ok. masc -ec: Benec, Bilec, Comolec, Crupec, Dobec, Drafec, Gneuec, Golec, Ladec, Malec, Milec, Omizlec, Paulec, Petrec, Radec, Scorec, Znanec'; fem. -ica, -ice, -ce: Batice, Bratrice, Budica, Cernice, Dalice, Deuice, Golice, Malica (Malice), Milica, Pecice, Pozica, Pupce, Rayca, Rihce, Sirce, Siznce, Susice, Vince, Volice; masc. -uh: Miluh; fem. -iha, -uha: Benediha, Sdiha, Sduha, Streziha, Sudiha, Vogiha, Voliha, Voyha; (masc.) -ey, eg : Boseg, Boleceg, Gosteg, Mileg (Miley), Radeg (Radey) Vlastey, Vliteg ; Mali ; -an, -ana, -ane: Boian, Cacana, Cakan, Cekana, Cicane, Cohan, Crifan, Criſana, Dobrane, Doman, Dragan, Milouan, Piscana, Radouan, Sdan, Stan, Suliana; velmi zřídka -am: Nagoram;
52 3. Doba gloss. 1097—1253. kořenná: Ban, Bauor, Ben, Cac, Cen, Drob, Hual, Mah, Man, Meh, Muc, Nah, Ozel, Pan, Pest, Quet, Seber, Sen, Suig, Sut, Stir, Taz, Tes, Vac, Verc, Zlat, Zuer; kořenná s předložkami: Bezded, Meziles, Nacas, Nadey, Naruz, Nauoy, Nevsir, Obezd, Omizl, Pabir, Podgrad, Podles, Premil, Pribek, Smil, Vteh, Zastup, Zauid, Zmil; masc. a fem. -a, -e: Baba, Bda, Caſce, Caſſa, Casta, Caua, Crne, Cunta, Cutra, Deua, Diua, Dula, Duſſe, Glupa, Haia, Hrapa; Jana, Ilta, Jura, Krala, Leua, Luca, Male, Meſſa, Mika, Mila, Nina, Olga, Offua, Peka, Pula, Quaza, Rada, Sda, Sara, Sera, Slaua, Strada, Suece, Teba, Teha, Tota, Vara, Vgra, Vſſa, Zlaua, Zuda; s předložkami: Bezdeda, Necraſſa, Nedoma, Nerada, Neroda, Opale, Podiua, Presobe; masc. -ek: Belek, Banek, Binek, Blizek, Bolek, Bonek, Buhek, Castek, Crnek, Dobrek, Dragek, Drſek (Driſek), Dulek, Gezdek, Godek, Gostek, Hrapek, Janek, Lazek, Louek, Lubek, Lutek, Marek, Maſfek, Mislek, Mladek, Mogek, Mutiffek, Mucek, Ninek, Palek, Paffek, Petrek, Piuek, Polek, Plucek, Prauek, Quetek, Racek, Radek, Radofsek, Scitek, Scorek, Sluſek, Stirek, Sudek, Suecek, Teſsek, Trebek, Vecek, Vitek, Vlcek (Vlicek), Voyek, Zlauek, Zluſek; Druſco má latinskou koncovku, Pilunk zdá se cizí; fem -ka, -ca: Belca, Benka, Bicka, Cauka, Crabca, Crnca (Crnka), Da- nika, Darka, Decka, Deuka, Dobka, Dobrocka, Draſca, Druſca, Gneuca, Helca, Ladka, Marka (Marca), Nedelka, Otroca, Picka, Piſeka, Radka, Raska, Sobka, Sobotka, Sbiska, Sperka, Sudka, Teſca, Trebca, Turca, Vecka, Vlicenca, Vnca, Zorka, Zouka, Zudka, Zuinka; Rayca čti -ca; masc. -ík: Boſik, Batik, Bicik, Cstik, Deuik, Gostik, Janik, Jurik, Kralik, Kraſik, Louik, Marcik, Pacik, Paulik, Petrik, Radik, Ratik, Sdik, Sobik, Sulik, Tobik, Thomik, Vaurik, Voyk, Zlaunik; psaná s ic: Deuic, Janic, Milic, Profic, Quafic, Sobic třeba snad čísti -íč, aspoň Milíč; masc. -ak: Vorak; ostatní psána -ac: Bradac (-áč), Criſac (-ák), Crucac, Gostac, Hualac, Lstac, Malac, Modlac, Ruac (-áč); v Misloc, Rihoc čti -ok. masc -ec: Benec, Bilec, Comolec, Crupec, Dobec, Drafec, Gneuec, Golec, Ladec, Malec, Milec, Omizlec, Paulec, Petrec, Radec, Scorec, Znanec'; fem. -ica, -ice, -ce: Batice, Bratrice, Budica, Cernice, Dalice, Deuice, Golice, Malica (Malice), Milica, Pecice, Pozica, Pupce, Rayca, Rihce, Sirce, Siznce, Susice, Vince, Volice; masc. -uh: Miluh; fem. -iha, -uha: Benediha, Sdiha, Sduha, Streziha, Sudiha, Vogiha, Voliha, Voyha; (masc.) -ey, eg : Boseg, Boleceg, Gosteg, Mileg (Miley), Radeg (Radey) Vlastey, Vliteg ; Mali ; -an, -ana, -ane: Boian, Cacana, Cakan, Cekana, Cicane, Cohan, Crifan, Criſana, Dobrane, Doman, Dragan, Milouan, Piscana, Radouan, Sdan, Stan, Suliana; velmi zřídka -am: Nagoram;
Strana 53
Osobní jmena Nekrologu Podlažického. 53 -en, fem. -ena: Borena, Bozen, Branena, Bratrena, Cogen, Crassena, Crscen, Cstena, Danena, Dobren -ena, Dragouen, Dusfen, Gelena, Glazen, Gosten -ena, Hoten, Hualena, Jurena, Marena, Miren -ena, Mnen, Modlena, Mrizena, Mstena, Obiden -ena, Odolen, Petrena, Pomnen, Protiuen, Puten, Quaſsen -ena, Raden, Sedlena, Senena, Sestrena, Sobena, Suecena, Trpen, Velena, Vlastena, Volen, Vracen -ena, Zorena; -in, -ina, -ine: Kalina, Lbina, Mutine, Polanin, Sgina, Scorina; on, -one : Bratron, Brzon, Caston, Craſson, Dobron, Gneuon, Grdon, Milon, Mladon, Otrone, Piuone, Quasson, Queton, Radon, Sdon, Skoron, Suaton, Trebon, Trgone, Turidon, Vezton, Vlcon, Zuaton ; -un, una: Bogun -una, Perun; fem. -na: Blasna, Bosna, Bresna, Cohna, Criſna, Decna, Deuna, Drasna, Radna, Ratna, Sehna, Sizna, Strehna, Strezna, Tehna, Vacna, Vecna; -ehna, -ihna, -ohna, -ehna: Bolehna, Bozehna, Bratohna, Crnohna, Dobrohna, Malehna, Milehna (Milohna), Petruhna, Radohna, Sedehna, Suatohna, Vacehna, Vadihna; -eš, -ša, -še, -oš, -iš, -iša, -uš, -uša: Benes, Boges, Dobes, Mares, Peres, Zles; Borse, Domasse, Gostsa, Lucsse, Ratsse, Trebsa; Dedos, Dobros, Jaros, Lubos, Lucos, Vicos, Zlauos, Zuos; Ostas; Boris, Branis, Budis, Bulis, Diuis, Dragis, Gostis, Gostiffe, Grabiſſa, Janis, Kanis, Lauriffa, Malis, Modlis, Mutis, Mstis, Petris, Stanis, Stoifa, Vratis, Zauiſse; Bogufse (Boguza), Bratruff, Bratruſse, Janus, Malus, Petruſfe, Radus; masc. -ata (-eta), -ota; -est, -osta, -ut, -uta: Benata, Boiata, Bonata, Bozeta, Coiata, Cstata, Crnata, Doſfata, Gneuata, Godata, Golata, Gostata, Gotata, Groznata, Honata, Hualata, Jurata, Knata, Krata, Marata, Milata, Mizlata, Pozdata, Pucata, Quaffata, Royata, Sdata, Sedlata, Sirata, Siznata, Sluſata, Suoiata, Teffata, Trebata, Tuorata, Vaurata, Visseta, Vlaſſata, Vrbata; Vouita; Janota, Kraſlota, Krecota, Mahota, Milost, Milosta (Mi- lota), Mladota, Radost, Radosta (Radota), Srpota; Boguta, Borut, Roscuta, Strelut; fem. -ava: Brzaua, Cstaua, Cuuaua, Dobraua, Dubraua, Gassaua, Go- daua, Hlupoua, Hrapaua, Lubaua, Miraua, Mladaua, Petraua, Pozaua, Plu- gaua, Quetaua, Sdaua, Sibaua, Siraua, Siznaua, Sudaua, Tihaua, Trebaua, Vestaua, Vlkaua, Vltaua, Ziznaua, Zlugaua, Zobaua, Zoraua, Zuataua; -l, -el, -la, -ula: Vstal, Vikel, Batela, Debla, Deuula, Gisla, Medla, Hrastla, Hrebele; Adla, Perchta jsou asi cizí; -er, -ar, -or: Dnepr, Hraber, Sestere; Begar, Mukar, Piscar; Mramor, Smogor; Beneda od Ben; Radau od Rad; Ostoy, Raduy jsou Impt, Mileysi jest kompt.; Nectom je Part. Praes. Pass. od čtu; Zuest jest abstractum od zvěděti; Malsta, Sezema jsou temná;
Osobní jmena Nekrologu Podlažického. 53 -en, fem. -ena: Borena, Bozen, Branena, Bratrena, Cogen, Crassena, Crscen, Cstena, Danena, Dobren -ena, Dragouen, Dusfen, Gelena, Glazen, Gosten -ena, Hoten, Hualena, Jurena, Marena, Miren -ena, Mnen, Modlena, Mrizena, Mstena, Obiden -ena, Odolen, Petrena, Pomnen, Protiuen, Puten, Quaſsen -ena, Raden, Sedlena, Senena, Sestrena, Sobena, Suecena, Trpen, Velena, Vlastena, Volen, Vracen -ena, Zorena; -in, -ina, -ine: Kalina, Lbina, Mutine, Polanin, Sgina, Scorina; on, -one : Bratron, Brzon, Caston, Craſson, Dobron, Gneuon, Grdon, Milon, Mladon, Otrone, Piuone, Quasson, Queton, Radon, Sdon, Skoron, Suaton, Trebon, Trgone, Turidon, Vezton, Vlcon, Zuaton ; -un, una: Bogun -una, Perun; fem. -na: Blasna, Bosna, Bresna, Cohna, Criſna, Decna, Deuna, Drasna, Radna, Ratna, Sehna, Sizna, Strehna, Strezna, Tehna, Vacna, Vecna; -ehna, -ihna, -ohna, -ehna: Bolehna, Bozehna, Bratohna, Crnohna, Dobrohna, Malehna, Milehna (Milohna), Petruhna, Radohna, Sedehna, Suatohna, Vacehna, Vadihna; -eš, -ša, -še, -oš, -iš, -iša, -uš, -uša: Benes, Boges, Dobes, Mares, Peres, Zles; Borse, Domasse, Gostsa, Lucsse, Ratsse, Trebsa; Dedos, Dobros, Jaros, Lubos, Lucos, Vicos, Zlauos, Zuos; Ostas; Boris, Branis, Budis, Bulis, Diuis, Dragis, Gostis, Gostiffe, Grabiſſa, Janis, Kanis, Lauriffa, Malis, Modlis, Mutis, Mstis, Petris, Stanis, Stoifa, Vratis, Zauiſse; Bogufse (Boguza), Bratruff, Bratruſse, Janus, Malus, Petruſfe, Radus; masc. -ata (-eta), -ota; -est, -osta, -ut, -uta: Benata, Boiata, Bonata, Bozeta, Coiata, Cstata, Crnata, Doſfata, Gneuata, Godata, Golata, Gostata, Gotata, Groznata, Honata, Hualata, Jurata, Knata, Krata, Marata, Milata, Mizlata, Pozdata, Pucata, Quaffata, Royata, Sdata, Sedlata, Sirata, Siznata, Sluſata, Suoiata, Teffata, Trebata, Tuorata, Vaurata, Visseta, Vlaſſata, Vrbata; Vouita; Janota, Kraſlota, Krecota, Mahota, Milost, Milosta (Mi- lota), Mladota, Radost, Radosta (Radota), Srpota; Boguta, Borut, Roscuta, Strelut; fem. -ava: Brzaua, Cstaua, Cuuaua, Dobraua, Dubraua, Gassaua, Go- daua, Hlupoua, Hrapaua, Lubaua, Miraua, Mladaua, Petraua, Pozaua, Plu- gaua, Quetaua, Sdaua, Sibaua, Siraua, Siznaua, Sudaua, Tihaua, Trebaua, Vestaua, Vlkaua, Vltaua, Ziznaua, Zlugaua, Zobaua, Zoraua, Zuataua; -l, -el, -la, -ula: Vstal, Vikel, Batela, Debla, Deuula, Gisla, Medla, Hrastla, Hrebele; Adla, Perchta jsou asi cizí; -er, -ar, -or: Dnepr, Hraber, Sestere; Begar, Mukar, Piscar; Mramor, Smogor; Beneda od Ben; Radau od Rad; Ostoy, Raduy jsou Impt, Mileysi jest kompt.; Nectom je Part. Praes. Pass. od čtu; Zuest jest abstractum od zvěděti; Malsta, Sezema jsou temná;
Strana 54
54 3. Doba gloss. 1097—1253. složená: s bog-: Bogacaia (Bogucaia), Bogdal, Bogdalec, Bogdan, Bogdanec, Bogudar, Bogumil, Bogumest, Boguulast, Boguuole (Bohuuole), Boguzlau, Boguzud, Bozelze, Bozepor, Bozteh; -bog : Hualibog, Modlibog -ga, Suoybog, Znoybog; bor: Cstibor, Hotebor, Lutobor, Nutibor, Prebor, Predbor, Prisnobor, Ratibor, Stabor, Vlastibor, Zemibor; -gost: Bedigost, Domagost, Dobrogost, Lubgost, Milgost, Radgost; -mil: Bogumil, Bolemil -la, Bratrumila, Dlugomil, Dobremil -la, Liud- mila, Petrumila, Premil -la, Sdemil, Smil, Stremil, Vacemila a Vecemil -la, Zdemil, Zmil; -mir : Domamir, Dobromir, Hotimir, Jacimir, Jaromir, Lubomir, Namir, Nedamir, Predmir, Radmir, Ratimir, Sdimir, Spitimir (Zpitimir), Volimir; -voj: Boriuoy, Budiuoy, Castouoy, Hotiuoy, Nauoy, Preduoy, Prediuoy, Protiuoy, Scorouoy, Streziuoy, Wratiuoy, Zbivog ; -slav, -slava: Boguzlau -ua, Borizlaua, Bratrozlaua, Brecizlaus, Budi- zlau -ua, Caslau, Domazlau -ua, Dobrozlaua, Dragozlaua, Driſizlau (Drſizlau), Hotezlau, Jarozlau, Iscizlau -ua, Milozlaus -ua, Mirozlau -ua, Nozizlau, Otazlauus, Predzlau, Pribizlau, -auec, -aua, Radozlau -aua, Sbizlaus, Sde- zlaus -ua, Sdizlau, Stanizlau, Stranslaua, Strezizlaua, Suezlau, Sudizlaua, Sulizlau, Suuzlaua, Vaczlau -ua, Vbizlau -ua, Vladizlaus, Voyzlav -ua, Vratizlaus -aua, Vſezlau, Zbizlaus, Zdeslaus, Zobeslaus, Zuatozlau; -čest: Bolecest, Pribicest, Suecest, Vbicest; -gněv: Jarogneu, Stoygneu, Zpitigneu; -těch, -a: Bozteh, Voyteh, -ha; Vteh; -kraj: Cuzcray, Drficray ; -mysl: Ninomizl, Premizl; -nega: Mironega, Vbinega; -rad: Sderad (Zderad), Vserad; žir: Neuſir, Vratifir; brod: Kuſibrod; děl: Somodel; -god: Brizgod; ostatní: Zbilut, Dobrofizn, Dobrouest, Radouit; Bogumest, Boguulast, Boguzud (v. již pod bog-): cizí: Arnust, Gauel, Iacub, Indrih, Karel, Martin, Micul, Mihalec, Oldrih, Pauel ; Pabian, Scepan ; Offo, Frum, Volframmus, Eufemia, Fran- cardus, Fridericus. K těmto nekrologům můžeme počítati i seznamy mnichů, jaké se za- chovaly na příklad v rukopise (druhdy břevnovském, nyní) mnichovském z let 1217—1236 (v. otisk v ČČM. 1885, 269), nebo v rukopise (druhdy ostrovském, nyní) kapitulním z doby asi téže (jsou to jména: Vlastek, Benek, Rehorz, Letek, Blaz, Matuch, Cuncie, Slacualder, Kerhart, Otta, Vicart, Hincie, Dobrknelt, Herman), jež nalezl a otiskl A. PATERA (při vy- dání písně ,Slovo do světa stvořenie' v ČČM. 1878, 292) atd.
54 3. Doba gloss. 1097—1253. složená: s bog-: Bogacaia (Bogucaia), Bogdal, Bogdalec, Bogdan, Bogdanec, Bogudar, Bogumil, Bogumest, Boguulast, Boguuole (Bohuuole), Boguzlau, Boguzud, Bozelze, Bozepor, Bozteh; -bog : Hualibog, Modlibog -ga, Suoybog, Znoybog; bor: Cstibor, Hotebor, Lutobor, Nutibor, Prebor, Predbor, Prisnobor, Ratibor, Stabor, Vlastibor, Zemibor; -gost: Bedigost, Domagost, Dobrogost, Lubgost, Milgost, Radgost; -mil: Bogumil, Bolemil -la, Bratrumila, Dlugomil, Dobremil -la, Liud- mila, Petrumila, Premil -la, Sdemil, Smil, Stremil, Vacemila a Vecemil -la, Zdemil, Zmil; -mir : Domamir, Dobromir, Hotimir, Jacimir, Jaromir, Lubomir, Namir, Nedamir, Predmir, Radmir, Ratimir, Sdimir, Spitimir (Zpitimir), Volimir; -voj: Boriuoy, Budiuoy, Castouoy, Hotiuoy, Nauoy, Preduoy, Prediuoy, Protiuoy, Scorouoy, Streziuoy, Wratiuoy, Zbivog ; -slav, -slava: Boguzlau -ua, Borizlaua, Bratrozlaua, Brecizlaus, Budi- zlau -ua, Caslau, Domazlau -ua, Dobrozlaua, Dragozlaua, Driſizlau (Drſizlau), Hotezlau, Jarozlau, Iscizlau -ua, Milozlaus -ua, Mirozlau -ua, Nozizlau, Otazlauus, Predzlau, Pribizlau, -auec, -aua, Radozlau -aua, Sbizlaus, Sde- zlaus -ua, Sdizlau, Stanizlau, Stranslaua, Strezizlaua, Suezlau, Sudizlaua, Sulizlau, Suuzlaua, Vaczlau -ua, Vbizlau -ua, Vladizlaus, Voyzlav -ua, Vratizlaus -aua, Vſezlau, Zbizlaus, Zdeslaus, Zobeslaus, Zuatozlau; -čest: Bolecest, Pribicest, Suecest, Vbicest; -gněv: Jarogneu, Stoygneu, Zpitigneu; -těch, -a: Bozteh, Voyteh, -ha; Vteh; -kraj: Cuzcray, Drficray ; -mysl: Ninomizl, Premizl; -nega: Mironega, Vbinega; -rad: Sderad (Zderad), Vserad; žir: Neuſir, Vratifir; brod: Kuſibrod; děl: Somodel; -god: Brizgod; ostatní: Zbilut, Dobrofizn, Dobrouest, Radouit; Bogumest, Boguulast, Boguzud (v. již pod bog-): cizí: Arnust, Gauel, Iacub, Indrih, Karel, Martin, Micul, Mihalec, Oldrih, Pauel ; Pabian, Scepan ; Offo, Frum, Volframmus, Eufemia, Fran- cardus, Fridericus. K těmto nekrologům můžeme počítati i seznamy mnichů, jaké se za- chovaly na příklad v rukopise (druhdy břevnovském, nyní) mnichovském z let 1217—1236 (v. otisk v ČČM. 1885, 269), nebo v rukopise (druhdy ostrovském, nyní) kapitulním z doby asi téže (jsou to jména: Vlastek, Benek, Rehorz, Letek, Blaz, Matuch, Cuncie, Slacualder, Kerhart, Otta, Vicart, Hincie, Dobrknelt, Herman), jež nalezl a otiskl A. PATERA (při vy- dání písně ,Slovo do světa stvořenie' v ČČM. 1878, 292) atd.
Strana 55
Martyrologia. Formuláře. Ostatní písemnosti veřejné. 55 Ještě méně poskytují martyrologia (srovnej o užitku jich pro historii H. ACHELIS, Die Martyrologien, ihre Geschichte und ihr Werth, Berlin 1900 z Götting. Abh. Neue Folge, Bd. I—II, No. 3), v nichž nalézáme skoro jen tři, čtyři jména českých světců, dobře známá odjinud. Taktéž málo poskytují diadochy (seznamy panovníků), jejichž jmena vesměs máme zachována buď v starších kronikách nebo na mincích a v listinách. — Po církvi organisuje se i stát. Vznikají příručnice vysokým úředníkům státním potřebné, »sbírky formulářů«, u nás arci teprve ve století XIII. Teprve organisací mocného království obou Přemyslův a Václavů na- stává možnost a potřeba těchto praktických pomůcek, 1) k nimž náleží také formuláře zahraničné. Ze XIII. století pochází slavný Codex epistolaris Primislai HENRIKA Z ISERNIE (často vydávaný, v. literaturu u ZiBRTA, BČH., II. č. 1705, str. 557—558), pak známé formulae HENRICI ITALICI (v. Roz- pravy král. č. spol náuk VII. 2, 1888: F. TADRA, Nově nalezené rukopisy formuláře XIII. a XIV. století — a téhož: Mnichovský rukopis formuláře Vlacha Jindřicha, VUS. 1899): o obou důkladně pojednali 1878 EMLFR (»Die Kanzlei der böhmischen Könige Přemysl Ottokars II. und Wenzels II.« v Rozpravách král. č. spol. náuk VI. 9) a 1898 F. TADRA (-Formuláře středověké, důležitý pramen historický« v Památníku ... Palackého, 263 až 268). Kromě nich jsou důležité také formuláře Rudolfovy: Codex episto- laris Rudolphi vydaný BODMANNEM, sbírka vídeňská archivu Vatikánského z 2. pol. XIII. stol. vydaná 1894 REDLICHEM (v. o obou ZÍBRT, BČH. II č. 1152 str 467 a č. 1702 str. 557), formulár svatopavelský vydaný 1896 LOSERTHEM (»Das St. Pauler Formular«) atd. O všech těch domácích i cizích sbírkách přehledně a důkladně informuje slavná práce PALACKÉHO: »Uber Formelbücher, zunächst in Bezug auf böhm. Geschichte ..« 1843 a 1847 (v. o ní ZÍBRT, BČH č. 1698, str. 556—557) a F. TADRA »Sbírka nejdů- ležitějších formulářů XIII. a XIV. století« 1885 (ve Sborn. histor. 1885 str. 48—50). Důležitost těchto sbírek leží ovšem více na straně kulturní a literarní historie, nežli na straně grammatiky a slovníka; bohemika jejich jsou nečetná a poměrně pozdní. A po státu organisovaly se celky menší a nejmenší. Organisují se města, zakládajíce si knihy městské,2) zápisy soudní atd., u nás vesměs pozdní, až z 2. polovice XIII. století a později, organisují se panství šle chty zakládajíce si urbáře3 registra atd., organisují se úřady královské soudní (desky zemské vznikají) atd. — ale písemné památky všech těch organisac nejdou před r. 1250. Jsou sice i později zápisy ty, zvláště urbáře, ne- 1) O starších dobách důkladně informuje G. FRIEDRICH: »O kanceláři a listinách markrabí moravských Vladislava a Přemysla 1198—1239« 1896 (VUS., IX., str. 43). 2) O nejstarších knihách městských srovnej J. EMLER ve VUS. 1873 (»O nej- starších knihách městských v Čechách« str. 54—60). 3) Srovn. tu Herm. JIREČEK: Výtěžek místopisný ze starých urbářů českých« 1884. Pam. arch. XII., 318—319).
Martyrologia. Formuláře. Ostatní písemnosti veřejné. 55 Ještě méně poskytují martyrologia (srovnej o užitku jich pro historii H. ACHELIS, Die Martyrologien, ihre Geschichte und ihr Werth, Berlin 1900 z Götting. Abh. Neue Folge, Bd. I—II, No. 3), v nichž nalézáme skoro jen tři, čtyři jména českých světců, dobře známá odjinud. Taktéž málo poskytují diadochy (seznamy panovníků), jejichž jmena vesměs máme zachována buď v starších kronikách nebo na mincích a v listinách. — Po církvi organisuje se i stát. Vznikají příručnice vysokým úředníkům státním potřebné, »sbírky formulářů«, u nás arci teprve ve století XIII. Teprve organisací mocného království obou Přemyslův a Václavů na- stává možnost a potřeba těchto praktických pomůcek, 1) k nimž náleží také formuláře zahraničné. Ze XIII. století pochází slavný Codex epistolaris Primislai HENRIKA Z ISERNIE (často vydávaný, v. literaturu u ZiBRTA, BČH., II. č. 1705, str. 557—558), pak známé formulae HENRICI ITALICI (v. Roz- pravy král. č. spol náuk VII. 2, 1888: F. TADRA, Nově nalezené rukopisy formuláře XIII. a XIV. století — a téhož: Mnichovský rukopis formuláře Vlacha Jindřicha, VUS. 1899): o obou důkladně pojednali 1878 EMLFR (»Die Kanzlei der böhmischen Könige Přemysl Ottokars II. und Wenzels II.« v Rozpravách král. č. spol. náuk VI. 9) a 1898 F. TADRA (-Formuláře středověké, důležitý pramen historický« v Památníku ... Palackého, 263 až 268). Kromě nich jsou důležité také formuláře Rudolfovy: Codex episto- laris Rudolphi vydaný BODMANNEM, sbírka vídeňská archivu Vatikánského z 2. pol. XIII. stol. vydaná 1894 REDLICHEM (v. o obou ZÍBRT, BČH. II č. 1152 str 467 a č. 1702 str. 557), formulár svatopavelský vydaný 1896 LOSERTHEM (»Das St. Pauler Formular«) atd. O všech těch domácích i cizích sbírkách přehledně a důkladně informuje slavná práce PALACKÉHO: »Uber Formelbücher, zunächst in Bezug auf böhm. Geschichte ..« 1843 a 1847 (v. o ní ZÍBRT, BČH č. 1698, str. 556—557) a F. TADRA »Sbírka nejdů- ležitějších formulářů XIII. a XIV. století« 1885 (ve Sborn. histor. 1885 str. 48—50). Důležitost těchto sbírek leží ovšem více na straně kulturní a literarní historie, nežli na straně grammatiky a slovníka; bohemika jejich jsou nečetná a poměrně pozdní. A po státu organisovaly se celky menší a nejmenší. Organisují se města, zakládajíce si knihy městské,2) zápisy soudní atd., u nás vesměs pozdní, až z 2. polovice XIII. století a později, organisují se panství šle chty zakládajíce si urbáře3 registra atd., organisují se úřady královské soudní (desky zemské vznikají) atd. — ale písemné památky všech těch organisac nejdou před r. 1250. Jsou sice i později zápisy ty, zvláště urbáře, ne- 1) O starších dobách důkladně informuje G. FRIEDRICH: »O kanceláři a listinách markrabí moravských Vladislava a Přemysla 1198—1239« 1896 (VUS., IX., str. 43). 2) O nejstarších knihách městských srovnej J. EMLER ve VUS. 1873 (»O nej- starších knihách městských v Čechách« str. 54—60). 3) Srovn. tu Herm. JIREČEK: Výtěžek místopisný ze starých urbářů českých« 1884. Pam. arch. XII., 318—319).
Strana 56
56 3. Doba gloss. 1097 — 1253. ocenitelnou pomůckou historika i grammatika (po stránce historické jejich důležitost v nejnovější době prokázali ŠUSTA a JASINSKIJ; poučnou úvahu o nich, spolu s ostatní literaturou, v. J. PEKAŘ, K českým dějinám agrárním ve středověku ČČH. 1901, VII., 326—363), ale nynější kritika hledá vůbec teprve vznik jejich ke konci XIII. století — a tu mají se stanoviska literar- ního i jazykového cenu přece již jen podružnou. Netřeba ovšem připomí- nati, že starší zápisy tyto jsou výhradně latinské — nebo německé. Nejdůležitější ze všech těchto písemností světských jsou listiny. Jsou to ovšem jen listiny panovnické (kromě stále, z doby předešlé již, plynou- cích listů císařských a bull papežských); správně zajisté praví PALACKÝ [Dějiny I. 1. 24—25] »listin světských (šlechticů a měst) již proto před XIII. stol. u nás nebylo a býti nemohlo, že stavové tito teprv po uvedení osad německých do země (v XIII. stol.) od sebe různiti se počaly.« A tyto listiny panovníků českých jsou také dosti pozdní; začaly teprve za Vrati- slava v jednoduchých aktech a teprve ve XII. století vidíme nesporné listiny z kanceláře českých knížat. Za nejstarší pokládá TEIGE listinu z r. 1160 (snímek její v PÍSEMNICTVÍ, příl. č. 1.), což arci je opět ve shodě S PALACKÝM: »Čechy a Morava ani jediným pravým originalem z X.—XI. sto- letí vykázati se nemohou« (Dějiny I. 1. 24). Ne všecky listiny sice, ale veliká část jich psána jest lidmi domácího původu, přemnohé přímo od Čechů, kteří velmi často upřímně se snaží těžká slova česká podle mož- nosti správně zapsati. Pomalu vyvíjí se tradice, zvláště pravopisná. Nalézáme pak v listinách některé slovo české obecné, mnoho jmen osobních a nej- větší počet názvů místních. Bohemika jsou celkem velmi řídká, opakují se a nemohou soupeřiti s jednotlivými glossami, skoro souvěkými anebo ještě staršími; osobní jmena jsou sice důležita, ale vedle listin nalézáme je také na mincích, pečetích, nekrolozích, martyrologiích ... a tak ze všeho nej- důležitější jsou nám jmena místní, jež opět poskytují hojně látky pro jmena osobní. 1) Jména místní stará česká sbírána již od dob DOBROVSKÉHO; výčet těch starších prací ŠAFAŘÍKOVÝCH, VOCELOVÝCH, ŠEMBEROVÝCH . . . . v. nyní v Zíbrtově Bibliografii I. č. 2072 až 2086. Pro naši potřebu dosud ze všech nejlépe vyhovuje poslední práce Hermenegilda JIREČKA »Antiquae Boemiae usque ad exitum saeculi XII. topographia historica« (Vindobonae. — Pragae, MDCCCXCIII, 8°, str. XXVIII. +194+ 1 list) ve spojení s jeho »Mappou staré Moravy« (v přídavku k DUDÍKOVÝM Dějinám Moravy 1864 a (PALACKÉHO a) KALOUSKOVOU historickou mapou Čech (»Výklad k hi- storické mapě Čech« 2. vyd. 1894, 23 stran). 1) Ze starší literatury o nich dosud nejlepší jest úvaha PALACKÉHO »Rozbor etymologický místních jmen českoslovanských« z r. 1834 (ČČM. VIII. 404—419; odtud v Radhosti, I. 128—144 a v Sebr. spisech II. 248—260) a Ant. VAŠKA »O povaho- pisných jmenech osad staročeských« 1876 (ČMM. 25—35); žádné ceny nemá práce Břet. JELÍNKA »Památky slovanského pravěku v místních názvech« 1893 (ČL. III.) atd.
56 3. Doba gloss. 1097 — 1253. ocenitelnou pomůckou historika i grammatika (po stránce historické jejich důležitost v nejnovější době prokázali ŠUSTA a JASINSKIJ; poučnou úvahu o nich, spolu s ostatní literaturou, v. J. PEKAŘ, K českým dějinám agrárním ve středověku ČČH. 1901, VII., 326—363), ale nynější kritika hledá vůbec teprve vznik jejich ke konci XIII. století — a tu mají se stanoviska literar- ního i jazykového cenu přece již jen podružnou. Netřeba ovšem připomí- nati, že starší zápisy tyto jsou výhradně latinské — nebo německé. Nejdůležitější ze všech těchto písemností světských jsou listiny. Jsou to ovšem jen listiny panovnické (kromě stále, z doby předešlé již, plynou- cích listů císařských a bull papežských); správně zajisté praví PALACKÝ [Dějiny I. 1. 24—25] »listin světských (šlechticů a měst) již proto před XIII. stol. u nás nebylo a býti nemohlo, že stavové tito teprv po uvedení osad německých do země (v XIII. stol.) od sebe různiti se počaly.« A tyto listiny panovníků českých jsou také dosti pozdní; začaly teprve za Vrati- slava v jednoduchých aktech a teprve ve XII. století vidíme nesporné listiny z kanceláře českých knížat. Za nejstarší pokládá TEIGE listinu z r. 1160 (snímek její v PÍSEMNICTVÍ, příl. č. 1.), což arci je opět ve shodě S PALACKÝM: »Čechy a Morava ani jediným pravým originalem z X.—XI. sto- letí vykázati se nemohou« (Dějiny I. 1. 24). Ne všecky listiny sice, ale veliká část jich psána jest lidmi domácího původu, přemnohé přímo od Čechů, kteří velmi často upřímně se snaží těžká slova česká podle mož- nosti správně zapsati. Pomalu vyvíjí se tradice, zvláště pravopisná. Nalézáme pak v listinách některé slovo české obecné, mnoho jmen osobních a nej- větší počet názvů místních. Bohemika jsou celkem velmi řídká, opakují se a nemohou soupeřiti s jednotlivými glossami, skoro souvěkými anebo ještě staršími; osobní jmena jsou sice důležita, ale vedle listin nalézáme je také na mincích, pečetích, nekrolozích, martyrologiích ... a tak ze všeho nej- důležitější jsou nám jmena místní, jež opět poskytují hojně látky pro jmena osobní. 1) Jména místní stará česká sbírána již od dob DOBROVSKÉHO; výčet těch starších prací ŠAFAŘÍKOVÝCH, VOCELOVÝCH, ŠEMBEROVÝCH . . . . v. nyní v Zíbrtově Bibliografii I. č. 2072 až 2086. Pro naši potřebu dosud ze všech nejlépe vyhovuje poslední práce Hermenegilda JIREČKA »Antiquae Boemiae usque ad exitum saeculi XII. topographia historica« (Vindobonae. — Pragae, MDCCCXCIII, 8°, str. XXVIII. +194+ 1 list) ve spojení s jeho »Mappou staré Moravy« (v přídavku k DUDÍKOVÝM Dějinám Moravy 1864 a (PALACKÉHO a) KALOUSKOVOU historickou mapou Čech (»Výklad k hi- storické mapě Čech« 2. vyd. 1894, 23 stran). 1) Ze starší literatury o nich dosud nejlepší jest úvaha PALACKÉHO »Rozbor etymologický místních jmen českoslovanských« z r. 1834 (ČČM. VIII. 404—419; odtud v Radhosti, I. 128—144 a v Sebr. spisech II. 248—260) a Ant. VAŠKA »O povaho- pisných jmenech osad staročeských« 1876 (ČMM. 25—35); žádné ceny nemá práce Břet. JELÍNKA »Památky slovanského pravěku v místních názvech« 1893 (ČL. III.) atd.
Strana 57
Registra. Urbaře. Listiny panovnické. 57 Jireček, podav již dříve místopisný obraz starých Čech (ČČM. 1876, 719—732) a Moravy (v Pam. Archaeolog. 1858, III. 18—21, 63—67, 102 až 105, 152—156) a sebrav z Kosmy jmena místní (ČČM. 1892, 267—281) i osobní (t. 1894, 114—117), v uvedené právě „Topografii historické' po- dává abecední přehled dokladů místních jmen století XI. a XII. (Albea — Žrnovnica; str. 1—180); k tomu úvodem sestavil (velmi nejistá) udání historiků a geografů cizích o dobách starších a závěrem připojil sedm indexů, v nichž sebral jména keltská, litevská, patronymická, povahová, krajinná, dělnická a odvozená ode jmen řek i potoků. Jmena nejsou arci všude šťastně přepsána (Crnín m. Črnín, atd.; Radejovici m. Radějovici atd.), některá jsou arci jen pouhou kombinací (jako »Svatavin Újezd« atd.), jiná nejsou dosti bezpečně zaručena — ale celkem podává asi úplný seznam tehdejších jmen místních. Vypočítává pak (s příslušnými doklady listinnými) JIREČEK tato (mimo nejistá; slova označená hvězdičkou nepřicházejí v Staročeském Slovníku Gebauerově): *Babina, Bašč, * Bavorovici, Běchovici, Bechyně, Bělá, Bělčici, Bělsko, Benešovici, Běstvina, *Bezdědovici, Bezděz, Bezno, Bylané, Bielina, *Bí- jadla, Blahotici, Blanicě, Blažim, *Blehov, *Bnišici, Boguňovici, Bojanovici, Bojišče, Bojmici, *Bojšici, Boleslav, *Boleslavsko, Boňatici, Bor, Borek, Bořanovici, *Borislav, Borované, *Bošeč [— Jir. omylem Bošť —]. Botíč, *Bozen, *Bozi, *Božkovici, Braník, *Bratrějov, *Bratrěnov, *Bratro- nici, Brázdim, Brdce, * Břešč, Břevnov, Březie, Březina-ves, Březnice, Březník, Březno, Brěžané, *Brňané, *Brnci, Brod, *Brtčané, Brusnica, Buben, Bubni, Bučina, Budeč, Buděgostici, *Bujesili, Bukované, Bu- kovec, Buškovici, Bušovici, Butov, Butovici, Bydžov, Bykoš. Byseň, Bzině, Cerekvice, Cidlina, Čachovici, Caňatici, Caradici, Čáslav, *Čebevo, Čecho- vici, Čejkovici, *Čelevo, *Čiečín, Čiečkovici, *Čížici, Črěmešná, Črnín, Črnkov, Črnotici, Črnovíci, Črnúc, *Čstimira-vesce, Dalemyšl, Dačané. Dačín, Daletici, *Děčsko, Degnici, *Desná, Dětinici, Děvín, Dlaškovici, *Dnišici, Dobenina, Dobřieč, Doksané, Dolané, Domašici, Domažilici, Domoraz, Donín, Dragalčici, Drahlici, Drahomyšl, Drahúň, Dragúš, Drahynici, *Drasovici, u Dražka, Drěvčici, Drěvíč, *Dřiezholupi, Dřísi, Dubeč, Dubna, Dúbravica, *Dúbravnica, Dúdlebci, Důdlebi, Dušníci, Erpo- žici, Gabr, Hajná, Havraň, Gedčané, Glavno, Hlinná, Gluboký, Glupenovo, Glupoglavi, *Gluzov, Gněvníci, Hobšovici, *Hodovici, *Hodyně, Gogolici, Hole, Goločrěvi, *Golonozi, Golousi, na Golyni, Gonezovici, za Gorú, Kamenná Hora, Gorělici, Gorici, Gorky, v Horkách, Goršov, Gostětici, Hostin hradec, Gostivař, Gostyň, Govorici, Gradec, Grádek, Gradišče, na Gradišči, Grajko- vici, Hrbovici, Hrdli, Grivčici, Grivnatec, Gromnice, Grubovici, Hrusici, Grušová, Grutov, Gruziněvici, Gusinec, Gutná, Hydčici, na Chlmě, Chlum Chlumec, Chlumčané, Chlustina, Chocebuz, Chočov, Chodov, Chodovlici Chomutovici, Chorušici, Chorúšky, Chotěbudici, Choteč, Chotěšov, Chotěšo- vici, Chotětov, Chotovici, Chotúň, Chotýš, Chrabrci, Chrast, Ch(v)rasten,
Registra. Urbaře. Listiny panovnické. 57 Jireček, podav již dříve místopisný obraz starých Čech (ČČM. 1876, 719—732) a Moravy (v Pam. Archaeolog. 1858, III. 18—21, 63—67, 102 až 105, 152—156) a sebrav z Kosmy jmena místní (ČČM. 1892, 267—281) i osobní (t. 1894, 114—117), v uvedené právě „Topografii historické' po- dává abecední přehled dokladů místních jmen století XI. a XII. (Albea — Žrnovnica; str. 1—180); k tomu úvodem sestavil (velmi nejistá) udání historiků a geografů cizích o dobách starších a závěrem připojil sedm indexů, v nichž sebral jména keltská, litevská, patronymická, povahová, krajinná, dělnická a odvozená ode jmen řek i potoků. Jmena nejsou arci všude šťastně přepsána (Crnín m. Črnín, atd.; Radejovici m. Radějovici atd.), některá jsou arci jen pouhou kombinací (jako »Svatavin Újezd« atd.), jiná nejsou dosti bezpečně zaručena — ale celkem podává asi úplný seznam tehdejších jmen místních. Vypočítává pak (s příslušnými doklady listinnými) JIREČEK tato (mimo nejistá; slova označená hvězdičkou nepřicházejí v Staročeském Slovníku Gebauerově): *Babina, Bašč, * Bavorovici, Běchovici, Bechyně, Bělá, Bělčici, Bělsko, Benešovici, Běstvina, *Bezdědovici, Bezděz, Bezno, Bylané, Bielina, *Bí- jadla, Blahotici, Blanicě, Blažim, *Blehov, *Bnišici, Boguňovici, Bojanovici, Bojišče, Bojmici, *Bojšici, Boleslav, *Boleslavsko, Boňatici, Bor, Borek, Bořanovici, *Borislav, Borované, *Bošeč [— Jir. omylem Bošť —]. Botíč, *Bozen, *Bozi, *Božkovici, Braník, *Bratrějov, *Bratrěnov, *Bratro- nici, Brázdim, Brdce, * Břešč, Břevnov, Březie, Březina-ves, Březnice, Březník, Březno, Brěžané, *Brňané, *Brnci, Brod, *Brtčané, Brusnica, Buben, Bubni, Bučina, Budeč, Buděgostici, *Bujesili, Bukované, Bu- kovec, Buškovici, Bušovici, Butov, Butovici, Bydžov, Bykoš. Byseň, Bzině, Cerekvice, Cidlina, Čachovici, Caňatici, Caradici, Čáslav, *Čebevo, Čecho- vici, Čejkovici, *Čelevo, *Čiečín, Čiečkovici, *Čížici, Črěmešná, Črnín, Črnkov, Črnotici, Črnovíci, Črnúc, *Čstimira-vesce, Dalemyšl, Dačané. Dačín, Daletici, *Děčsko, Degnici, *Desná, Dětinici, Děvín, Dlaškovici, *Dnišici, Dobenina, Dobřieč, Doksané, Dolané, Domašici, Domažilici, Domoraz, Donín, Dragalčici, Drahlici, Drahomyšl, Drahúň, Dragúš, Drahynici, *Drasovici, u Dražka, Drěvčici, Drěvíč, *Dřiezholupi, Dřísi, Dubeč, Dubna, Dúbravica, *Dúbravnica, Dúdlebci, Důdlebi, Dušníci, Erpo- žici, Gabr, Hajná, Havraň, Gedčané, Glavno, Hlinná, Gluboký, Glupenovo, Glupoglavi, *Gluzov, Gněvníci, Hobšovici, *Hodovici, *Hodyně, Gogolici, Hole, Goločrěvi, *Golonozi, Golousi, na Golyni, Gonezovici, za Gorú, Kamenná Hora, Gorělici, Gorici, Gorky, v Horkách, Goršov, Gostětici, Hostin hradec, Gostivař, Gostyň, Govorici, Gradec, Grádek, Gradišče, na Gradišči, Grajko- vici, Hrbovici, Hrdli, Grivčici, Grivnatec, Gromnice, Grubovici, Hrusici, Grušová, Grutov, Gruziněvici, Gusinec, Gutná, Hydčici, na Chlmě, Chlum Chlumec, Chlumčané, Chlustina, Chocebuz, Chočov, Chodov, Chodovlici Chomutovici, Chorušici, Chorúšky, Chotěbudici, Choteč, Chotěšov, Chotěšo- vici, Chotětov, Chotovici, Chotúň, Chotýš, Chrabrci, Chrast, Ch(v)rasten,
Strana 58
58 3. Doba gloss. 1097—1253. Chrastná, Chráščany, Chrudim, Chrustinici, Chudonici, Chuchel, Chúšč Chvalín, Chvalovici, Chvaly, Chvastici, Chvojen, Chvojno, Chvojnici, Chýlici Chýnov, Chýnovici, Chýše, Chyška, Jančici, Janíšovici, Jaroměř, Jasenica Jerčané, Ješutborici, Jezvé, Jílové, Jivňané, na Kačí gorě, Kačín, Kadaň, Kajšovici, Kalinici, Kališče, Kamenec, Kamenica, Kamen most, Kamýk, Kanici, Kanín, Káznějov, Kebli, Kladorubi, Kladsko, Klenovici, Klepi, na Klku, Kňaža-ves, Kněnici, Knín, Knovíz, Kobylníci, Kočín, Kochovici, Kojatici, Kokošín, Kolašov, Koloději, Koloveč, Kolovrati, Konici, na Konop- nici, Kopidlo, Kopisti, Kornice, Kosmonosi, Kostelec, Košetici, Košovici, Košúři, Kotvina, Kozarovici, Kozli, Kozodrie, Krajnici, Kralevici, Králova hora, Kralupi, Krasín, Krašov, Kravari, Kravolužici, Krěkovici, Krělovici, Krěpenici, Krěsenici, Křešici, Krěšov, Kriva-ves, Krivci, Krňané, Krsi, Krtli, Krukanici, Krušina, Krvoplat [— Jir. jen dle pozdějšího znění Křivoklat —], Kúrim, Kurojědi, Kuromrtvici, Ladvý, Lahovici, Lašovici, Laz, v Laze, Lbín, Ledeč, Ledvici, Léní, Lepějovici, Leskovici, Lešané, Leščané, Léščé, Leščen, Lešina, Lešky, Letně, Letky, Lety, Levín, Levý Gradec, Lichuce-ves, Lipané, Lipé, Lobeč, Lobez, Loděnice, Lodyň, Lochynici, Lom, Lomané, Lomazici, Lomnice, Lovosici, Lozici, Lubač, Lubčané, Lubčici, Lubeň, Lubenici, Lubešovici, Lubětina, Lubevici, Lubica, Lublín, na Lubném, Lubník, Luboc, Lubočané, Lubochované, Lubonica, Lubošín, Lubotěnici, Lubovice-ves, Lučané, Lučica, Lučkovici, Lugov, Lúka, Luková, Lukovici, Lúněvici, Lúny, Lutý, Lutomirici, Lutomiricko, Lutomyšl, Lutošici, Lužané, Lužná, Lužnica, Lysá, Makarov, Malejov, Malejovici, Malešici, Malešov, Malev laz, Malín, Malinin ostrov, Malkov, Malkovici, Manětín, Martině-ves, Maskovici, Maslovici, Mašovici, Mašťová, Medhuje, Medma, Medvěz, Měchynici, Mělník, Mešný, Metelsko, Mezúň, Mežsko, Miletín, Milevo, Milévsko, Miljukovo, Milkov, Milobuz, Milostín, Mimoňovici, Mimov, Miroslav, Mlaďatici, Mladějov, Mlekožíř, Mlýnec, Mnetěš, Mnichovici, Močúrádi, Modrané, Modriluzi, Mokošín, Mokřenici. Mokropsi, Moňkovíci, Mostišče, Motol, Mračenici, Múri, Mutišov, Mydlo- vari, Mža, Mžica, Načerac, Nahorubi, Nahošici, Nebrěziny, Nebuželi, Neča- mici, Nečtini, Neděliště, Nedošín, Neosytli, Nepomuky, Neradici, Nerestci, Neščemici, Netolici, Netrěbici, Netvorici, Neuměrici, Neutomici, na Nevidi, Nezabudici, Nezamyslici, Nezli, na Nezmíně, Nežetici, Němčici, Ninonici, Nisa, Novákovici, Nové Sedlo, Nučnici, Nunčici, Nutovici, Nyněchov, Nynici, Obora, Obrň, Obytci, Očeščici, Odřepsi, Ognískovici, Ogra, Ojpr- nici, Okor, Oldríš, Olešná, Olešničané, Olešnica, Olšané, Opatovici, Opočen, Opolané, Opyš, Orašici, Orěch, Osěk, Osěka, Osici, Oslnici, Oslov, Ostrov, Ostružen, Otava, Otěšici, Otmici, Otočané, Otročině-ves, Otvojici, Ovnec, Palava, na Pašejově, Peruc, Petrín, Pěstodupi, Přeščané, Plačici, Planá, Plasi, Plesov, vz Ples, Plesom, Plešivec, u Plevy, Ploskovici, Plzn, Pnětluci, Poboř, Počatici, Počudici, Poděbrady, Poděusi, Podlažici, Podlesín, Pod- leščím, Podmokli, Podolšané, Podruhli, Podskalé, Podviné, Pogorici, Po- gorovici, Pokratici, u Poleně, Polepi, na Poli, na Políčkách, na Polomi,
58 3. Doba gloss. 1097—1253. Chrastná, Chráščany, Chrudim, Chrustinici, Chudonici, Chuchel, Chúšč Chvalín, Chvalovici, Chvaly, Chvastici, Chvojen, Chvojno, Chvojnici, Chýlici Chýnov, Chýnovici, Chýše, Chyška, Jančici, Janíšovici, Jaroměř, Jasenica Jerčané, Ješutborici, Jezvé, Jílové, Jivňané, na Kačí gorě, Kačín, Kadaň, Kajšovici, Kalinici, Kališče, Kamenec, Kamenica, Kamen most, Kamýk, Kanici, Kanín, Káznějov, Kebli, Kladorubi, Kladsko, Klenovici, Klepi, na Klku, Kňaža-ves, Kněnici, Knín, Knovíz, Kobylníci, Kočín, Kochovici, Kojatici, Kokošín, Kolašov, Koloději, Koloveč, Kolovrati, Konici, na Konop- nici, Kopidlo, Kopisti, Kornice, Kosmonosi, Kostelec, Košetici, Košovici, Košúři, Kotvina, Kozarovici, Kozli, Kozodrie, Krajnici, Kralevici, Králova hora, Kralupi, Krasín, Krašov, Kravari, Kravolužici, Krěkovici, Krělovici, Krěpenici, Krěsenici, Křešici, Krěšov, Kriva-ves, Krivci, Krňané, Krsi, Krtli, Krukanici, Krušina, Krvoplat [— Jir. jen dle pozdějšího znění Křivoklat —], Kúrim, Kurojědi, Kuromrtvici, Ladvý, Lahovici, Lašovici, Laz, v Laze, Lbín, Ledeč, Ledvici, Léní, Lepějovici, Leskovici, Lešané, Leščané, Léščé, Leščen, Lešina, Lešky, Letně, Letky, Lety, Levín, Levý Gradec, Lichuce-ves, Lipané, Lipé, Lobeč, Lobez, Loděnice, Lodyň, Lochynici, Lom, Lomané, Lomazici, Lomnice, Lovosici, Lozici, Lubač, Lubčané, Lubčici, Lubeň, Lubenici, Lubešovici, Lubětina, Lubevici, Lubica, Lublín, na Lubném, Lubník, Luboc, Lubočané, Lubochované, Lubonica, Lubošín, Lubotěnici, Lubovice-ves, Lučané, Lučica, Lučkovici, Lugov, Lúka, Luková, Lukovici, Lúněvici, Lúny, Lutý, Lutomirici, Lutomiricko, Lutomyšl, Lutošici, Lužané, Lužná, Lužnica, Lysá, Makarov, Malejov, Malejovici, Malešici, Malešov, Malev laz, Malín, Malinin ostrov, Malkov, Malkovici, Manětín, Martině-ves, Maskovici, Maslovici, Mašovici, Mašťová, Medhuje, Medma, Medvěz, Měchynici, Mělník, Mešný, Metelsko, Mezúň, Mežsko, Miletín, Milevo, Milévsko, Miljukovo, Milkov, Milobuz, Milostín, Mimoňovici, Mimov, Miroslav, Mlaďatici, Mladějov, Mlekožíř, Mlýnec, Mnetěš, Mnichovici, Močúrádi, Modrané, Modriluzi, Mokošín, Mokřenici. Mokropsi, Moňkovíci, Mostišče, Motol, Mračenici, Múri, Mutišov, Mydlo- vari, Mža, Mžica, Načerac, Nahorubi, Nahošici, Nebrěziny, Nebuželi, Neča- mici, Nečtini, Neděliště, Nedošín, Neosytli, Nepomuky, Neradici, Nerestci, Neščemici, Netolici, Netrěbici, Netvorici, Neuměrici, Neutomici, na Nevidi, Nezabudici, Nezamyslici, Nezli, na Nezmíně, Nežetici, Němčici, Ninonici, Nisa, Novákovici, Nové Sedlo, Nučnici, Nunčici, Nutovici, Nyněchov, Nynici, Obora, Obrň, Obytci, Očeščici, Odřepsi, Ognískovici, Ogra, Ojpr- nici, Okor, Oldríš, Olešná, Olešničané, Olešnica, Olšané, Opatovici, Opočen, Opolané, Opyš, Orašici, Orěch, Osěk, Osěka, Osici, Oslnici, Oslov, Ostrov, Ostružen, Otava, Otěšici, Otmici, Otočané, Otročině-ves, Otvojici, Ovnec, Palava, na Pašejově, Peruc, Petrín, Pěstodupi, Přeščané, Plačici, Planá, Plasi, Plesov, vz Ples, Plesom, Plešivec, u Plevy, Ploskovici, Plzn, Pnětluci, Poboř, Počatici, Počudici, Poděbrady, Poděusi, Podlažici, Podlesín, Pod- leščím, Podmokli, Podolšané, Podruhli, Podskalé, Podviné, Pogorici, Po- gorovici, Pokratici, u Poleně, Polepi, na Poli, na Políčkách, na Polomi,
Strana 59
Místní jmena listin XII.—XIII. století. 59 Poněbuz laz, Popovici, Popovo, Popovská, Porěšici, Pořiečie, Postrižín, Postupici, Postoloprty, Potok, Povrli, Praga, Prachatici, Prácheň, Prachovici, Prčici, Prělúč, Prěstavlci, Priesěka, Prietoka, Prievlaka, Primda, Pripet, Pri- stúpim, Proboštov, Prosěk, Prosetín, Prosmyci, Prosná, Prosnice, Prosti- borici, Psár, Psári, Pšov, Pšované, Putim, Radčici, Radějovici, Radonici Radotín, Radovesici, Radujno, Radunici, Rakovici, Rašín, Ratbor, Raztyly Rehli, Repčici, Repín, Repnice, Repti, Rešetári, Revnětici, Rěži, Rikovici Ríp, Rohatci, Rogozovici, Rochov, Rokytná, Rokycané, Rokytnica, Rovně Rovný, Roztoky, Rúdnice, Ruzeň, Rybník, Ryjici, Sadový, Sadská, Sázava, Sedlce, Sedlsko, Sedlišče, Nové Sedlo, Staré Sedlo, Selmici, Seňatín, Se- slavci, Sezemici, Skála, Skalica, Skalka, Skapci, Skodra, Skochovici, Skramník, Skřemelica, Skršici, Skršín, Skviríno, Skvrňané, na Slaném, Slapčici, Slapi, Slapník, Slatina, Slevici, Slúpnice, Služetíno, Smilová, Smilovici, Solopisci, Soprč, Srbici, Srubni, Stadici, Stankovici, Stašov, Stativnica, Stbečna, na Stěžově, Strabol, Stradomici, Stradúně, Strahov, Straná, na Straném, Straný, Stráža, Strážišče, Střeževo, Střiebrsko, Střiežkov, Strnovník, Stropnici, Strpi, Stvolenci, Suchá, Suchomasli, Suchý dól, na Sukově, Sulislav, Sušané, Sútici, Svádov, Svémyslici, Svinari, Svojšín, Svojšici, Ščepánovici, Ščepené, Ščítari, Šestlici, Ševice, Šibenica, Šlachov, Švabenici, Tachov, Tasovsko, Těchomyšl, Těchonín, Telčici, Teplá, Teplice, Tetín, v Tetínšče, Tlčná, na Tlení, Tono- kopi, v Trávníce, Trebáň, Trěbčici, Trěbenici, Trěbestovici, Trěbešici, Trěbíz, Trěbonín, Trěbová, Trěbnúše-ves, Trěbún, Trěbušici, Trěbušov, Trěbutici, Třešovici, Trnová, Trnované, na Trstěnici, Trutina, Tržkovici, Tuhaň, Tugošč, Tukleci, Tulechov, Turané, Turici, Tursko, Túžetín, Túžkov, Týnec, Údrč, Ugerci, Ugersko, Ugoňenici, Ugoščané, Ugrině-ves, Újezd, na Újezdě, na Újezdci, Ujkovici, Unčici, Unětici, Unyli, Ústie, Úščici, Úzká, Walterovo, Vatenici, Velemín, Velenovo, Veleslavín, Velichov, Veliz, Velprdi, Veltrusi, Verygovici, Vesce, Věščané, Vidim, Vikáně, Vilelmov, Vinarci, Vinná, Vinor, Vitoslavici, Vjakošov, Vlačici, Vladislavici, Vladi- slavsko, Vlastislav, Vlčkovici, na Vlkoníně, Vlkošovo, Vlková, Vlkýš, Vltava, Voděradi, Vodochodi, Vojkovici, Volišovici, na Vraném, Vranov, Vrano- vici, Vransko, Vratislav, Vrativojovici, Vratno, Vražkov, Vražný, Vrbčané, Vrbica, Vrbno, Vrbočané, Vršovici, na Vrutici, Všanici, Všekari, Všetici, Vysoká, Vyšehořovici, Vyšegrad, Vyškov, Záběhlici, Zábudov, Zagor, Za- horějevici, u Zagrady, u Zahrádky, Zajačici, Zaječie, Zákolnica, Zalažané, Zalezli, Zamlyněné, Zapi, Zásadie, Záton, na Zátoně, Zbislav, Zbraslav, Zbudov, Zbynici, Zdebudici, Zderaz, Zdici, ve Zduchovicích, Zimatici, Zličina, Znojčici, Žabovrêsci, Žandov, Žateč, Ždanovo, Žehrovici, Žehúň, Železnice, Želivo, Želúnici, Žestoci, Žehři, Žichlici, Žichovici, Žiňané, Žirici, Žitěnici, Živanici, Živohošč, Živohybici, Žiznkov, Žiznkovici, Žiželici, Žíži, Žlutici, Žrnosěci, Žrčiňa-ves, Žrnovnice, Župa. Podrobný výčet všech listin s bohemiky, tak jako jich staropolských Baudouin 6—16 vyčetl 1048, není dnes možno podati, poněvadž jednak není soupis jich ukončen (FRIEDRICH v ČČH. 1900, VI., 228 páčí počet
Místní jmena listin XII.—XIII. století. 59 Poněbuz laz, Popovici, Popovo, Popovská, Porěšici, Pořiečie, Postrižín, Postupici, Postoloprty, Potok, Povrli, Praga, Prachatici, Prácheň, Prachovici, Prčici, Prělúč, Prěstavlci, Priesěka, Prietoka, Prievlaka, Primda, Pripet, Pri- stúpim, Proboštov, Prosěk, Prosetín, Prosmyci, Prosná, Prosnice, Prosti- borici, Psár, Psári, Pšov, Pšované, Putim, Radčici, Radějovici, Radonici Radotín, Radovesici, Radujno, Radunici, Rakovici, Rašín, Ratbor, Raztyly Rehli, Repčici, Repín, Repnice, Repti, Rešetári, Revnětici, Rěži, Rikovici Ríp, Rohatci, Rogozovici, Rochov, Rokytná, Rokycané, Rokytnica, Rovně Rovný, Roztoky, Rúdnice, Ruzeň, Rybník, Ryjici, Sadový, Sadská, Sázava, Sedlce, Sedlsko, Sedlišče, Nové Sedlo, Staré Sedlo, Selmici, Seňatín, Se- slavci, Sezemici, Skála, Skalica, Skalka, Skapci, Skodra, Skochovici, Skramník, Skřemelica, Skršici, Skršín, Skviríno, Skvrňané, na Slaném, Slapčici, Slapi, Slapník, Slatina, Slevici, Slúpnice, Služetíno, Smilová, Smilovici, Solopisci, Soprč, Srbici, Srubni, Stadici, Stankovici, Stašov, Stativnica, Stbečna, na Stěžově, Strabol, Stradomici, Stradúně, Strahov, Straná, na Straném, Straný, Stráža, Strážišče, Střeževo, Střiebrsko, Střiežkov, Strnovník, Stropnici, Strpi, Stvolenci, Suchá, Suchomasli, Suchý dól, na Sukově, Sulislav, Sušané, Sútici, Svádov, Svémyslici, Svinari, Svojšín, Svojšici, Ščepánovici, Ščepené, Ščítari, Šestlici, Ševice, Šibenica, Šlachov, Švabenici, Tachov, Tasovsko, Těchomyšl, Těchonín, Telčici, Teplá, Teplice, Tetín, v Tetínšče, Tlčná, na Tlení, Tono- kopi, v Trávníce, Trebáň, Trěbčici, Trěbenici, Trěbestovici, Trěbešici, Trěbíz, Trěbonín, Trěbová, Trěbnúše-ves, Trěbún, Trěbušici, Trěbušov, Trěbutici, Třešovici, Trnová, Trnované, na Trstěnici, Trutina, Tržkovici, Tuhaň, Tugošč, Tukleci, Tulechov, Turané, Turici, Tursko, Túžetín, Túžkov, Týnec, Údrč, Ugerci, Ugersko, Ugoňenici, Ugoščané, Ugrině-ves, Újezd, na Újezdě, na Újezdci, Ujkovici, Unčici, Unětici, Unyli, Ústie, Úščici, Úzká, Walterovo, Vatenici, Velemín, Velenovo, Veleslavín, Velichov, Veliz, Velprdi, Veltrusi, Verygovici, Vesce, Věščané, Vidim, Vikáně, Vilelmov, Vinarci, Vinná, Vinor, Vitoslavici, Vjakošov, Vlačici, Vladislavici, Vladi- slavsko, Vlastislav, Vlčkovici, na Vlkoníně, Vlkošovo, Vlková, Vlkýš, Vltava, Voděradi, Vodochodi, Vojkovici, Volišovici, na Vraném, Vranov, Vrano- vici, Vransko, Vratislav, Vrativojovici, Vratno, Vražkov, Vražný, Vrbčané, Vrbica, Vrbno, Vrbočané, Vršovici, na Vrutici, Všanici, Všekari, Všetici, Vysoká, Vyšehořovici, Vyšegrad, Vyškov, Záběhlici, Zábudov, Zagor, Za- horějevici, u Zagrady, u Zahrádky, Zajačici, Zaječie, Zákolnica, Zalažané, Zalezli, Zamlyněné, Zapi, Zásadie, Záton, na Zátoně, Zbislav, Zbraslav, Zbudov, Zbynici, Zdebudici, Zderaz, Zdici, ve Zduchovicích, Zimatici, Zličina, Znojčici, Žabovrêsci, Žandov, Žateč, Ždanovo, Žehrovici, Žehúň, Železnice, Želivo, Želúnici, Žestoci, Žehři, Žichlici, Žichovici, Žiňané, Žirici, Žitěnici, Živanici, Živohošč, Živohybici, Žiznkov, Žiznkovici, Žiželici, Žíži, Žlutici, Žrnosěci, Žrčiňa-ves, Žrnovnice, Župa. Podrobný výčet všech listin s bohemiky, tak jako jich staropolských Baudouin 6—16 vyčetl 1048, není dnes možno podati, poněvadž jednak není soupis jich ukončen (FRIEDRICH v ČČH. 1900, VI., 228 páčí počet
Strana 60
60 3. Doba gloss. 1097—1253. jich do r. 1310 na 6000 kusů), jednak mezi listinami dnes známými jest jen nepatrný počet vědecky zpracován. Dobrovský, Jungmann a Šembera uvádějí tyto: Nejstarší jsou zakládací listina Břevnovská z r. 993 a 1045, Bo- leslavská z r. 1052, Opatovická z r. 1086 a Vyšehradská z r. 1088: vesměs důležité historicky i jazykově, ale vesměs podvržené, t. j. psané teprve koncem XII. nebo počátkem XIII. století. Břevnovskou listinu dal DOBNER (Annal. Hagec. IV.) z r. 993 litografovati a dle jeho snímku pro- vedl DOBROVSKÝ vzorný a posud nepřekonaný její rozbor historicko-topo- grafický (»Wie man die alten Urkunden in Rücksicht auf verschiedene Zweige der vaterländischen Geschichte benützen soll. Ein Versuch über den Břewnover Stiftungsbrief vom J. 993«, v Abhandlungen d. böhm. Ge- sellsch. der Wiss. auf d. Jahr 1785, I. 178—200), ačkoli palaeografický výklad svůj opravil v Litt. Magaz. III. 173—175. Listinu Vyšehradskou rozebral DOBROVSKÝ filologicky v Gesch. d. böhm. Sprache 1792, 63—66 (a 1818, 82—84). Po nich uvádějí se zakládací listina Kladrubská z r. 1115 (v Dobrovský, Litt. Mag. II. 172—176, III. 168—177 — tu jest podán otisk a rozbor diplomatický), nadací list Vyšehradský z r. 1130 (v. Dobrovský, Gesch. d. böhm. Sprache, 1818, 85—86), zakládací listina Olomucká z r. 1131 (v. Šembera, Dějiny řeči3 1869, 52—53 a 462—463, opis a rozbor), za- kládací listina Plaská z r. 1160 (v. RIEGER, Beitrag zur Diplomatik von Böhmen v Arch. f. Gesch. u. Stat. Dresden, 1792, I. 668—675), nadační kladrubská z r. 1186 (v. DOBNER, Annal. Hagec. I. 570), Litomyšlská z r. 1167, Loucká z r. 1190 atd. I mezi těmito listinami XII. století jest mnoho psáno teprve v době pozdější, jak zejména DOBROVSKÝ o kladrubské z r. 1115 přesně dokázal. Nejbezpečnější a nejčetnější jsou arci listiny století XIII.: královéhradecká z r. 1225 (v. Dobrovský, Gesch. 1818, 90), t. zv. práva brněnská z r. 1237 (v. u Dobrovského na m. u. 90—91, Šembera, Děj. řeči3 1869, 467), jež obsahuje řadu českých výrazů práv- nických, listina Doksanská z r. 1249 (Šembera t.) atd. Ze všech listin nejbohatší českými slovy, ano, mohouc se chlubiti i závěrečnou větou českou, ze všech nejzávažnější, nejbezpečněji zaručená, zároveň i nejstarší a nejčastěji zpracovaná jest tak zvaná zakládací listina kapituly Litoměřické z r. 1057. Na štěstí může nyní český filolog se opříti o důkladné vydání G. FRIEDRICHA (»O zakládací listině kapituly Litoměřické. Prolegomena k české diplomatice I.« Rozpravy České Akademie, tř. I., IX. 2. Str. 26 a snímek fotogr., 1901), jenž po známém rozboru PALACKÉHO celou otázku definitivně1) rozřešil. Friedrich spokojuje se rozborem historickým a vý- sledky jeho jsou asi tyto: 1) Historickou literaturu o věci uvádí FRIEDRICH I. c.; vývody jeho pokusil se v některých věcech modifikovati A. L. KREJČÍK (»O zakládací listině kapituly Litomě- řické« 1902 v ČČH. VIII., 158—166), ale odpověď FRIEDRICHOVA (tamtéž, 166—173) ukázala zřejmě slabost námitek Krejčíkových. — Friedrich neuvádí (k eho účelu ne-
60 3. Doba gloss. 1097—1253. jich do r. 1310 na 6000 kusů), jednak mezi listinami dnes známými jest jen nepatrný počet vědecky zpracován. Dobrovský, Jungmann a Šembera uvádějí tyto: Nejstarší jsou zakládací listina Břevnovská z r. 993 a 1045, Bo- leslavská z r. 1052, Opatovická z r. 1086 a Vyšehradská z r. 1088: vesměs důležité historicky i jazykově, ale vesměs podvržené, t. j. psané teprve koncem XII. nebo počátkem XIII. století. Břevnovskou listinu dal DOBNER (Annal. Hagec. IV.) z r. 993 litografovati a dle jeho snímku pro- vedl DOBROVSKÝ vzorný a posud nepřekonaný její rozbor historicko-topo- grafický (»Wie man die alten Urkunden in Rücksicht auf verschiedene Zweige der vaterländischen Geschichte benützen soll. Ein Versuch über den Břewnover Stiftungsbrief vom J. 993«, v Abhandlungen d. böhm. Ge- sellsch. der Wiss. auf d. Jahr 1785, I. 178—200), ačkoli palaeografický výklad svůj opravil v Litt. Magaz. III. 173—175. Listinu Vyšehradskou rozebral DOBROVSKÝ filologicky v Gesch. d. böhm. Sprache 1792, 63—66 (a 1818, 82—84). Po nich uvádějí se zakládací listina Kladrubská z r. 1115 (v Dobrovský, Litt. Mag. II. 172—176, III. 168—177 — tu jest podán otisk a rozbor diplomatický), nadací list Vyšehradský z r. 1130 (v. Dobrovský, Gesch. d. böhm. Sprache, 1818, 85—86), zakládací listina Olomucká z r. 1131 (v. Šembera, Dějiny řeči3 1869, 52—53 a 462—463, opis a rozbor), za- kládací listina Plaská z r. 1160 (v. RIEGER, Beitrag zur Diplomatik von Böhmen v Arch. f. Gesch. u. Stat. Dresden, 1792, I. 668—675), nadační kladrubská z r. 1186 (v. DOBNER, Annal. Hagec. I. 570), Litomyšlská z r. 1167, Loucká z r. 1190 atd. I mezi těmito listinami XII. století jest mnoho psáno teprve v době pozdější, jak zejména DOBROVSKÝ o kladrubské z r. 1115 přesně dokázal. Nejbezpečnější a nejčetnější jsou arci listiny století XIII.: královéhradecká z r. 1225 (v. Dobrovský, Gesch. 1818, 90), t. zv. práva brněnská z r. 1237 (v. u Dobrovského na m. u. 90—91, Šembera, Děj. řeči3 1869, 467), jež obsahuje řadu českých výrazů práv- nických, listina Doksanská z r. 1249 (Šembera t.) atd. Ze všech listin nejbohatší českými slovy, ano, mohouc se chlubiti i závěrečnou větou českou, ze všech nejzávažnější, nejbezpečněji zaručená, zároveň i nejstarší a nejčastěji zpracovaná jest tak zvaná zakládací listina kapituly Litoměřické z r. 1057. Na štěstí může nyní český filolog se opříti o důkladné vydání G. FRIEDRICHA (»O zakládací listině kapituly Litoměřické. Prolegomena k české diplomatice I.« Rozpravy České Akademie, tř. I., IX. 2. Str. 26 a snímek fotogr., 1901), jenž po známém rozboru PALACKÉHO celou otázku definitivně1) rozřešil. Friedrich spokojuje se rozborem historickým a vý- sledky jeho jsou asi tyto: 1) Historickou literaturu o věci uvádí FRIEDRICH I. c.; vývody jeho pokusil se v některých věcech modifikovati A. L. KREJČÍK (»O zakládací listině kapituly Litomě- řické« 1902 v ČČH. VIII., 158—166), ale odpověď FRIEDRICHOVA (tamtéž, 166—173) ukázala zřejmě slabost námitek Krejčíkových. — Friedrich neuvádí (k eho účelu ne-
Strana 61
Litoměřická listina základní z r. 1057. 61 Samo založení kapituly, není-li bezpečen r. 1057, padá přece jistě mezi r. 1055—1061. O tom založení sepsán byl akt (jejž nazývá A) pa- mětní jistě ještě během XI. století. K původnímu znění však byly na sklonku XII. století v textu A učiněny dodatky a počátkem XIII. století připsány ony dvě české věty, jež bývaly dosud kladeny k r. 1057. V XII. století byly statky kapitulní značně rozmnoženy; byl proto učiněn nový zápis a soupis, jenž předložen ke konfirmaci králově. Z Přemyslovy konfirmace (r. 1218) je nám pak nový tento text (= B) znám; neobsahuje ještě ani těch 11 českých názvů (»chomutné, otchodné, otročie, gostinné, grnečné, žitné; svod, glava, nárok, nedoperné, grdost«) rozmanitých slu- žebností, ani oněch dvou českých vět, jež v textu A rukou XIII. stol. jsou připsány. Začátkem XIV. století konečně vznikl text definitivní, jenž obsa- huje stav jmění kapitulního v nejširších rozměrech (také oněch 11 českých významů a ony dvě české věty) a tento byl vyhotoven v takové formě, jako by byl původní listinou Spytihněvovou z r. 1057 (= text C). Tento text pak byl rovněž předložen ke konfirmaci královské, jíž se mu dostalo 17. července 1341 (text tento, nazveme jej D, není již v plánu Friedrichova diplomatáře). Text A obsahuje v prvotním sepsání z 2. pol. XI. věku tato bohe- mika (podle vydání Friedrichova, při čemž však vynechávám zbytečná slova latinská): »Cum... Spitignevs . .. . ecclesiam venerabilem in Christi nomine sanctissimeque virginis Marie ac Stephani protomartyris, aliorumque sanc- torum construxisset, familiam hanc .... tali tenore est largitus..... Vias duas, unam per silvam ad Hlmecs octava ebdomada accipiendam predicte concessit ecclesie, alteram per aquam Vsthi, que duci pertinuit, addidit..... Rusticos vero de ipsa civitate XII., de Belina totidem ordinavit...... No- mina villarum: Cressicsi, Prenee, Popouo, Zassade, Trebesicsi, Repcicsi, Tinecs, Malseu, Breza, Ptacicsi, Lubesevicsi, Hvesci, Bysouici, Hotsov«. K tomu připsáno rukou konce XII. století: »De villa Desecripi datus est quidam homo nomine Zlaton cum filiis et fratre ad legem eiusdem ecclesie. Quod testificantur Blag comes, Matuvs, Petrus, Dama, Zuda, Sbor, Suoiata, Turdmir, Crivecs, Johannes pincerna, Zasin, Buda, Zagor comes, Krec villicus. Nomina rusticorum, qui sunt de ista civitate: Gostin, Idzenik, Ottassa, Maur, Mali, Dobrac cum fratre Bozen, Bic, Svd.« Rukou začátku XIII. století připsáno konečně (text C se valně neodchyluje): bylo toho třeba) rozborů filologických: kromě znamenitého rozboru DOBROVSKÉHO (v Geschichte der böhm. Sprache und ältern Litteratur, 1818, 80—82) a diplomatického otisku jmen ŠEMBEROVA (spolu s transskripcí v Dějinách řeči a literatury české 3, 1869, 461, 464—465) sluší na prvním místě uvésti vzorný rozbor PALACKÉHO-ŠAFAŘÍKA, z r. 1840 (v Alteste Denkmäler 199). Poslední zmínky jsou u Jar. VLČKA, Děj. české literat. I., 1897, 6—7 a v mém „Písemnictví“ 1901, 17—18.
Litoměřická listina základní z r. 1057. 61 Samo založení kapituly, není-li bezpečen r. 1057, padá přece jistě mezi r. 1055—1061. O tom založení sepsán byl akt (jejž nazývá A) pa- mětní jistě ještě během XI. století. K původnímu znění však byly na sklonku XII. století v textu A učiněny dodatky a počátkem XIII. století připsány ony dvě české věty, jež bývaly dosud kladeny k r. 1057. V XII. století byly statky kapitulní značně rozmnoženy; byl proto učiněn nový zápis a soupis, jenž předložen ke konfirmaci králově. Z Přemyslovy konfirmace (r. 1218) je nám pak nový tento text (= B) znám; neobsahuje ještě ani těch 11 českých názvů (»chomutné, otchodné, otročie, gostinné, grnečné, žitné; svod, glava, nárok, nedoperné, grdost«) rozmanitých slu- žebností, ani oněch dvou českých vět, jež v textu A rukou XIII. stol. jsou připsány. Začátkem XIV. století konečně vznikl text definitivní, jenž obsa- huje stav jmění kapitulního v nejširších rozměrech (také oněch 11 českých významů a ony dvě české věty) a tento byl vyhotoven v takové formě, jako by byl původní listinou Spytihněvovou z r. 1057 (= text C). Tento text pak byl rovněž předložen ke konfirmaci královské, jíž se mu dostalo 17. července 1341 (text tento, nazveme jej D, není již v plánu Friedrichova diplomatáře). Text A obsahuje v prvotním sepsání z 2. pol. XI. věku tato bohe- mika (podle vydání Friedrichova, při čemž však vynechávám zbytečná slova latinská): »Cum... Spitignevs . .. . ecclesiam venerabilem in Christi nomine sanctissimeque virginis Marie ac Stephani protomartyris, aliorumque sanc- torum construxisset, familiam hanc .... tali tenore est largitus..... Vias duas, unam per silvam ad Hlmecs octava ebdomada accipiendam predicte concessit ecclesie, alteram per aquam Vsthi, que duci pertinuit, addidit..... Rusticos vero de ipsa civitate XII., de Belina totidem ordinavit...... No- mina villarum: Cressicsi, Prenee, Popouo, Zassade, Trebesicsi, Repcicsi, Tinecs, Malseu, Breza, Ptacicsi, Lubesevicsi, Hvesci, Bysouici, Hotsov«. K tomu připsáno rukou konce XII. století: »De villa Desecripi datus est quidam homo nomine Zlaton cum filiis et fratre ad legem eiusdem ecclesie. Quod testificantur Blag comes, Matuvs, Petrus, Dama, Zuda, Sbor, Suoiata, Turdmir, Crivecs, Johannes pincerna, Zasin, Buda, Zagor comes, Krec villicus. Nomina rusticorum, qui sunt de ista civitate: Gostin, Idzenik, Ottassa, Maur, Mali, Dobrac cum fratre Bozen, Bic, Svd.« Rukou začátku XIII. století připsáno konečně (text C se valně neodchyluje): bylo toho třeba) rozborů filologických: kromě znamenitého rozboru DOBROVSKÉHO (v Geschichte der böhm. Sprache und ältern Litteratur, 1818, 80—82) a diplomatického otisku jmen ŠEMBEROVA (spolu s transskripcí v Dějinách řeči a literatury české 3, 1869, 461, 464—465) sluší na prvním místě uvésti vzorný rozbor PALACKÉHO-ŠAFAŘÍKA, z r. 1840 (v Alteste Denkmäler 199). Poslední zmínky jsou u Jar. VLČKA, Děj. české literat. I., 1897, 6—7 a v mém „Písemnictví“ 1901, 17—18.
Strana 62
62 3. Doba gloss. 1097—1253. » . . . . . dedit bonum patrimonium, Groznata circuitum Ceaslau, La- gouicih Heinricus dux terram quam Sdęzlavs dederat ei. Guelinvs Bocu- dicih dedit terram. Pauel dal gest Ploscouicih zemu. Wlah dal gęst Dolas zemu bogu i suiatemu Scepanu se duęma dusnicoma Bogucęa a Sedlatu« V textu C (XIV. stol.) vyčtena (mimo jiné) ještě: »(theloneum), quod dicitur homuthne, othodne, otroce, gostine, grrnecne, sitne.... venditiones swod, glava, narok, nedoperrne, grrdost«. V listinách — a také u Kosmy — vyskytují se určitá latinská jmena vlastní, o nichž skoro bezpečně můžeme souditi, že jsou překlady z češtiny. Velmi pravděpodobný jest takový překlad, odkazující k původnímu názoru českému tam, kde substantivum samo je české, adjektivum latinské: tak na př. »ad fontem, qui vulgo vocatur remotior Luboce« 1165; »Bohusse barbatus« 1169; filius Pribizlai Grossi« 1189; »Groznata crispus« 1189; »Grdibor niger« 1126; »Groznata calvus« 1182; »lenis Vacek« Kosmas III. 40 atd.; někdy bývají přeložena slova obě, subst. i jeho přívlastek: ,longa prata“ 1167, ad ,rufum puteum' 1169, ,abbatis de Insula“ 1160 atd.; sem náleží, když zdomácnělé cizí jméno stojí s latinským přívlastkem: ,ab antiquo' Gervasio 1159, Fridericus de „Spelunca 1226 atd.. Sem náleží dále překlady jednotlivých slov, o nichž bezpečně můžeme se domnívati, že byla myšlena česky: »mons, qui dicitur ,altus' 1179, tres ,animatores [v textech jinak obyčejně ,dušníci] cum terra“ 993, duas habuit (calix) ansas, quod nos vulgo dicimus ,aures' [= ucho] Kosmas FRB. 55 atd. Někdy bývá arci vedle sebe jméno latinské a české: »campo latissimo no- mine preulaca 1165 atd., 1) kde snadno se dovtipujeme, že stč. prêvlaka, =,campus latissimus; ale dohady takové nebývají vždy bezpečné. Za to bezpečné a zřetelné jsou doklady, kde slovo latinské vykládá se česky s uvedením, že tak se dí ,sclavonice' ,vulgari locutione', lingua nostra' atd.; vaccam sterilem, que vulgari locutione ialouica dicitur Cont. Cosm.; am- bitum, quod sclavonice vgezd dicitur 1165 ; caliciarii sclavice casnici, stagnum sclavonice tona . . 1088. Ve XII.—XIII. stol. takto bohemika se množí a zvláště jest tu pozoru- hodna kronika Kosmova a některé listiny. Není zde ovšem možno sestaviti podobnou gramatiku a lexikon listinné, jako to vzorně učinil pro starou polštinu BAUDOUIN DE COURTENAY (»O древнепольскомъ языкѣ до XІV�го столѣтія;« Lipsko, 1870, VII. + 84 + IV.), ač zejména skoro celé hlásko- sloví bylo by možno na jejich základě vybudovati; zde jen ukázkou sesta- vuji některé partie tvaroslovné. Doloženy jsou: Sg. Nom. o km. Masc.: Crocco, Durinch, Mesco, Waczko, Lanczo Kosm.; Blizek, Mladek Podl.; Chval nosidlník 1088; Psar, Laz list. Medlo, Bludo 1207; Doben, Hren, Ondreiek 1207; Buben list. adjekt. Zuest, Zkor 1052, Opočen, Ostružen list., Lubgost, Milgost Podl. 1) Jiný doklad na př.: pontem paludum, qui mostische dicitur. Reg.
62 3. Doba gloss. 1097—1253. » . . . . . dedit bonum patrimonium, Groznata circuitum Ceaslau, La- gouicih Heinricus dux terram quam Sdęzlavs dederat ei. Guelinvs Bocu- dicih dedit terram. Pauel dal gest Ploscouicih zemu. Wlah dal gęst Dolas zemu bogu i suiatemu Scepanu se duęma dusnicoma Bogucęa a Sedlatu« V textu C (XIV. stol.) vyčtena (mimo jiné) ještě: »(theloneum), quod dicitur homuthne, othodne, otroce, gostine, grrnecne, sitne.... venditiones swod, glava, narok, nedoperrne, grrdost«. V listinách — a také u Kosmy — vyskytují se určitá latinská jmena vlastní, o nichž skoro bezpečně můžeme souditi, že jsou překlady z češtiny. Velmi pravděpodobný jest takový překlad, odkazující k původnímu názoru českému tam, kde substantivum samo je české, adjektivum latinské: tak na př. »ad fontem, qui vulgo vocatur remotior Luboce« 1165; »Bohusse barbatus« 1169; filius Pribizlai Grossi« 1189; »Groznata crispus« 1189; »Grdibor niger« 1126; »Groznata calvus« 1182; »lenis Vacek« Kosmas III. 40 atd.; někdy bývají přeložena slova obě, subst. i jeho přívlastek: ,longa prata“ 1167, ad ,rufum puteum' 1169, ,abbatis de Insula“ 1160 atd.; sem náleží, když zdomácnělé cizí jméno stojí s latinským přívlastkem: ,ab antiquo' Gervasio 1159, Fridericus de „Spelunca 1226 atd.. Sem náleží dále překlady jednotlivých slov, o nichž bezpečně můžeme se domnívati, že byla myšlena česky: »mons, qui dicitur ,altus' 1179, tres ,animatores [v textech jinak obyčejně ,dušníci] cum terra“ 993, duas habuit (calix) ansas, quod nos vulgo dicimus ,aures' [= ucho] Kosmas FRB. 55 atd. Někdy bývá arci vedle sebe jméno latinské a české: »campo latissimo no- mine preulaca 1165 atd., 1) kde snadno se dovtipujeme, že stč. prêvlaka, =,campus latissimus; ale dohady takové nebývají vždy bezpečné. Za to bezpečné a zřetelné jsou doklady, kde slovo latinské vykládá se česky s uvedením, že tak se dí ,sclavonice' ,vulgari locutione', lingua nostra' atd.; vaccam sterilem, que vulgari locutione ialouica dicitur Cont. Cosm.; am- bitum, quod sclavonice vgezd dicitur 1165 ; caliciarii sclavice casnici, stagnum sclavonice tona . . 1088. Ve XII.—XIII. stol. takto bohemika se množí a zvláště jest tu pozoru- hodna kronika Kosmova a některé listiny. Není zde ovšem možno sestaviti podobnou gramatiku a lexikon listinné, jako to vzorně učinil pro starou polštinu BAUDOUIN DE COURTENAY (»O древнепольскомъ языкѣ до XІV�го столѣтія;« Lipsko, 1870, VII. + 84 + IV.), ač zejména skoro celé hlásko- sloví bylo by možno na jejich základě vybudovati; zde jen ukázkou sesta- vuji některé partie tvaroslovné. Doloženy jsou: Sg. Nom. o km. Masc.: Crocco, Durinch, Mesco, Waczko, Lanczo Kosm.; Blizek, Mladek Podl.; Chval nosidlník 1088; Psar, Laz list. Medlo, Bludo 1207; Doben, Hren, Ondreiek 1207; Buben list. adjekt. Zuest, Zkor 1052, Opočen, Ostružen list., Lubgost, Milgost Podl. 1) Jiný doklad na př.: pontem paludum, qui mostische dicitur. Reg.
Strana 63
Bohemika a formy listin. 63 Nt.: Sedlo, Bezno, Popovo Sedlce list. Zásadie 1057, Léščé Tursko list. a km. Fem.: Brocnica, Mža ... Kosm., vésce 1225, skalice 1210 atd.; Kňaža-ves atd. list.; Masc.: Neuša — Neuše Kosm., Boguše, Domaše: Podl.; Leva pastucha 1210; Kojata Kosm. 1 km.: Kazi Kosm., Martiněves list. slož. sklon.: Milejší Podl., obečský silva 1210, gluboký 1193, Levý Hradec, Nové sedlo list. Gt. o km. Masc. Buza Děda... Kosm., u mostka 1227, Božtěch s Horešína 1210, u Dražka 1193 atd.; Borša Kosm., prosince Cont. Cosm., de Údrče 1169, z Lužce 1223. Nt.: u jezera 1210 a km. Fem.: u hrušky 1249, u lípy 1160, u plevy 1193; u zagrady, u zahrádky list.; Mžě, Ogrě Kosm., soror praefatae Milice 1088, in praesentia Mutine 1102; souhlásk.: u kamene 1210; složené: zagradnégo 1088; Dat. o km. Masc: Jarošovi relinquo 1227, relinquo Oslovi 1227; obecná ochozu 1210; a km. Masc.: relinquo Klimětě 1227, Kojetě 1260; Grabiši Kosm. Acc. o km. Masc.: nárok 1221 atd. a km. Fem.: prěsěku 1221. Loc. o km. Masc.: Črníně 1052, na Vyškově 1057, v kameně mostě 1088, na Chlmě 1115; na Přerově 1227, v Laze list.: na klku 1088, na grádku 1052, v Dubci 1088, na Chlumci 993 — v háju 1292; Neut.: na Skalšče 1227, u Bělšče list., na Starém Sedle 1115 atd.; na Turšče list. Gradišči 1088, in Ústí 1057, v Zásadí 1057, na poli list., na Tlení list. a km. Fem.: na lúce 1052, na lgotě 1227, na Kačí gorě 1088; na Dúbravici 1052, Jasenici 1088, Žíži Kosm.; na konopnici, na Trstěnici, list. i km. Fem.: Otročiněvsi 1052, na Nevídi list., v Kňažavsi 1088 atd.; složené: Masc. Nt. na Vraném, na Slaném 993, na Straném 1057, na Starém Sedle; Fem.: na Vysokej 1227, na Kačí gorě 1088. Instr. o km. Nt. pod léščím (= Podleščím) list.; Fem.: za Gorú list. Du. NAV. o km. Masc. kameny, kopky dva 1241; meče 1252; Pl. Nom. V. o km. Masc.: Kozli, Bubni list., Lazi 1177. Dudlebi, Chrovati, Lemuzi Kosm.; Podmokli, Zalezli list.; Neostli 1130; čášníci, pkelníci, rudníci 1088; dušníci list.; Repti list., Uherci 1206, Ptačici 1057; Mutina Teodericus Sbislaus Grutovici 1210; drížžeči, pomyjci 1088; krivci, Netolici, Plavci Kosm., Psári list. Blahotici, Chrabrci list.
Bohemika a formy listin. 63 Nt.: Sedlo, Bezno, Popovo Sedlce list. Zásadie 1057, Léščé Tursko list. a km. Fem.: Brocnica, Mža ... Kosm., vésce 1225, skalice 1210 atd.; Kňaža-ves atd. list.; Masc.: Neuša — Neuše Kosm., Boguše, Domaše: Podl.; Leva pastucha 1210; Kojata Kosm. 1 km.: Kazi Kosm., Martiněves list. slož. sklon.: Milejší Podl., obečský silva 1210, gluboký 1193, Levý Hradec, Nové sedlo list. Gt. o km. Masc. Buza Děda... Kosm., u mostka 1227, Božtěch s Horešína 1210, u Dražka 1193 atd.; Borša Kosm., prosince Cont. Cosm., de Údrče 1169, z Lužce 1223. Nt.: u jezera 1210 a km. Fem.: u hrušky 1249, u lípy 1160, u plevy 1193; u zagrady, u zahrádky list.; Mžě, Ogrě Kosm., soror praefatae Milice 1088, in praesentia Mutine 1102; souhlásk.: u kamene 1210; složené: zagradnégo 1088; Dat. o km. Masc: Jarošovi relinquo 1227, relinquo Oslovi 1227; obecná ochozu 1210; a km. Masc.: relinquo Klimětě 1227, Kojetě 1260; Grabiši Kosm. Acc. o km. Masc.: nárok 1221 atd. a km. Fem.: prěsěku 1221. Loc. o km. Masc.: Črníně 1052, na Vyškově 1057, v kameně mostě 1088, na Chlmě 1115; na Přerově 1227, v Laze list.: na klku 1088, na grádku 1052, v Dubci 1088, na Chlumci 993 — v háju 1292; Neut.: na Skalšče 1227, u Bělšče list., na Starém Sedle 1115 atd.; na Turšče list. Gradišči 1088, in Ústí 1057, v Zásadí 1057, na poli list., na Tlení list. a km. Fem.: na lúce 1052, na lgotě 1227, na Kačí gorě 1088; na Dúbravici 1052, Jasenici 1088, Žíži Kosm.; na konopnici, na Trstěnici, list. i km. Fem.: Otročiněvsi 1052, na Nevídi list., v Kňažavsi 1088 atd.; složené: Masc. Nt. na Vraném, na Slaném 993, na Straném 1057, na Starém Sedle; Fem.: na Vysokej 1227, na Kačí gorě 1088. Instr. o km. Nt. pod léščím (= Podleščím) list.; Fem.: za Gorú list. Du. NAV. o km. Masc. kameny, kopky dva 1241; meče 1252; Pl. Nom. V. o km. Masc.: Kozli, Bubni list., Lazi 1177. Dudlebi, Chrovati, Lemuzi Kosm.; Podmokli, Zalezli list.; Neostli 1130; čášníci, pkelníci, rudníci 1088; dušníci list.; Repti list., Uherci 1206, Ptačici 1057; Mutina Teodericus Sbislaus Grutovici 1210; drížžeči, pomyjci 1088; krivci, Netolici, Plavci Kosm., Psári list. Blahotici, Chrabrci list.
Strana 64
64 3. Doba gloss. 1097 — 1253. Nt.: Bijadla list. a km. M. Fem.: lediny 1159, holoty 1259, Gorky list., granice 1214; i km. Masc.: kmetie 1278; souhl. Masc.: Bobořané, Gedčané, Pšované... Kosm., Olšané 1180, Vrbičané 1115; složené: Masc. lovčí 1045, 1288, póhončie Reg.; Nezlí list.; hajní custodes 1183; Gt. o km. Masc.: Gabr, Stodor Kosm., de Peček, de Plaňas 1225; Rakous Kosm. Neosvetl 1088, de Grobník 1183, de Buben 1170; Gostivar, Netolic Kosm., de Kojetic 1219, de Zajačic 1194. a km. Fem.: dědin jure 1208, u gruch 1179, XVI. okau (!) 1088, Cstibor de Chyš 1169. souhl. Masc.: de Lipan 1115, Rokycan Kosm. atd. Acc. o km. Masc.: (dedit) Lutoměrice Kosm., confirmo Grobníky 1183; Loc. o km. Masc. Nóstvléch 1250, Zrnosěciech 1057, Kozléch 1052, Mydlo- variech 1115; Žestociech 1115, Nahorubiech list., Prosmyciech 1057, Kralupiech 993; Žitnicích, Pokraticích 1057; Psárich 1088. Neut.: na políčkách list. a km. M. Fem.: Rešetárích list, v horkách list., Chvalách 1088; souhl. km: Trnovas, Lubochovas, Pieščas 1057, Doljas 1057, Vrbčas, Břežas 1088; Vraňach 1088. Taktéž bylo by lze čerpati pro kmenosloví: possessiva tvořená konc. jo, ja, je: Poněbuz laz, Martině ves list. atd.; Sviň-brod Kosm. possessiva tvořená konc. rov, sova, -ovo: Malev laz, Králova hora, Val- terovo list.; possessiva tvořená konc. -in, -ina, ino: Gněvin most 1227, Malinin ostrov list.; Manětín, Služetíno list.; possessiva tvořena konc. stč. -í, -ia, -ie: Babie struha 1249, na Kači gorě list.; (tu je zvláště zajímavý úkaz, na nějž upozornil teprve nedávno Aug. SEDLÁČEK „Úplný místopisný slovník království Českého“ II. 377a, že totiž possessiva různila se rodem dle krajin: bylo-li v ostatním království Benešov, Miletín atp, na Plzeňsku nalézáme Popovo, Skviríno atd.); patronymika na -ic: Vitus Želiboric Kosm., Dětrich Grutovic, Oldrich Oldrichovic, Smil Ondrejovic 1204, Ulricus Držislavic, Jurík Juríkovic 1189, Viecemil Csciboric 1225, Herman Marquartic 1187, Jan Mostislavic 1210 Milhost Milhostic 1196, Budivoj Šebastienic, Jan Ondrejovic 1210 atd.; participia na -im: Blažim, Brázdim list., Radim Kosm., Kúrim, Pri- stúpim, Vidím list. atd.; komparat.: Krajík Menčí 1088.
64 3. Doba gloss. 1097 — 1253. Nt.: Bijadla list. a km. M. Fem.: lediny 1159, holoty 1259, Gorky list., granice 1214; i km. Masc.: kmetie 1278; souhl. Masc.: Bobořané, Gedčané, Pšované... Kosm., Olšané 1180, Vrbičané 1115; složené: Masc. lovčí 1045, 1288, póhončie Reg.; Nezlí list.; hajní custodes 1183; Gt. o km. Masc.: Gabr, Stodor Kosm., de Peček, de Plaňas 1225; Rakous Kosm. Neosvetl 1088, de Grobník 1183, de Buben 1170; Gostivar, Netolic Kosm., de Kojetic 1219, de Zajačic 1194. a km. Fem.: dědin jure 1208, u gruch 1179, XVI. okau (!) 1088, Cstibor de Chyš 1169. souhl. Masc.: de Lipan 1115, Rokycan Kosm. atd. Acc. o km. Masc.: (dedit) Lutoměrice Kosm., confirmo Grobníky 1183; Loc. o km. Masc. Nóstvléch 1250, Zrnosěciech 1057, Kozléch 1052, Mydlo- variech 1115; Žestociech 1115, Nahorubiech list., Prosmyciech 1057, Kralupiech 993; Žitnicích, Pokraticích 1057; Psárich 1088. Neut.: na políčkách list. a km. M. Fem.: Rešetárích list, v horkách list., Chvalách 1088; souhl. km: Trnovas, Lubochovas, Pieščas 1057, Doljas 1057, Vrbčas, Břežas 1088; Vraňach 1088. Taktéž bylo by lze čerpati pro kmenosloví: possessiva tvořená konc. jo, ja, je: Poněbuz laz, Martině ves list. atd.; Sviň-brod Kosm. possessiva tvořená konc. rov, sova, -ovo: Malev laz, Králova hora, Val- terovo list.; possessiva tvořená konc. -in, -ina, ino: Gněvin most 1227, Malinin ostrov list.; Manětín, Služetíno list.; possessiva tvořena konc. stč. -í, -ia, -ie: Babie struha 1249, na Kači gorě list.; (tu je zvláště zajímavý úkaz, na nějž upozornil teprve nedávno Aug. SEDLÁČEK „Úplný místopisný slovník království Českého“ II. 377a, že totiž possessiva různila se rodem dle krajin: bylo-li v ostatním království Benešov, Miletín atp, na Plzeňsku nalézáme Popovo, Skviríno atd.); patronymika na -ic: Vitus Želiboric Kosm., Dětrich Grutovic, Oldrich Oldrichovic, Smil Ondrejovic 1204, Ulricus Držislavic, Jurík Juríkovic 1189, Viecemil Csciboric 1225, Herman Marquartic 1187, Jan Mostislavic 1210 Milhost Milhostic 1196, Budivoj Šebastienic, Jan Ondrejovic 1210 atd.; participia na -im: Blažim, Brázdim list., Radim Kosm., Kúrim, Pri- stúpim, Vidím list. atd.; komparat.: Krajík Menčí 1088.
Strana 65
Drobnější zápisy latinské té doby. 65 Velmi málo 1) zbývá arci pro skladbu; leč i tu možno studovati uží- vání adjektiv v přívlastku; kdežto possessiva, i stojí-li sama o sobě, mají pravidelně tvar jmenný, ostatní adjektiva (mimo adj. s koncovkou -ský) pravidelně tvar složený srovn.: a) Levý Gradec, Krivá ves, Nové Sedlo list., Kamenná Hora, Lípová hora 1241; Predbor Hebký 1207, silva Mešný, (flumen) Bělá, (villa) Lysá list., Nový grádek 1213, Prachný újezd list. atd.; leč čteme také Chvrasten- Chrastno, Chvojen — Chvojno, Ostružen, Opočen, Bezno, Březno vedle Lutý, Rovný, Straný, Vysoká, Teplá, Straná; Radujně — na Slaném; Vrbno — na Vraném list. Čteme Suchý dól ale také Kamen most. b) Sekyr kostel Kosm., Slavíkova ves 1224, Poněbuz laz list., Kňaža- ves, Ugriněves list., Malinin ostrov list., Králova hora 993, Vilelmov, Blehov, Proboštov list., Smilova, Milevo, Čelevo, Valterovo list.; Boleslav, Medvěz, Oldríš list., Tetín, Miletín list. A ovšem Kladsko, v Tetínšče atd. Také lze vytěžiti pro předložky a jejich vazby leckterý zajímavý doklad: lze stopovati, jak Loc. pomalu přibírá k sobě předložky, lze do- ložiti konečně řadu jich: na: na grádku 1052, na chlumci 993; u: u lípy 1160, u plevy, u dražka 1193; v: v Tetínšče list., ve Zduchovicích 1045; 3: de z Lužce 1223. Kromě vlastních listin důležity jsou i menší zápisy, podobného rázu. Takový jeden akt,2) pod názvem »závět Kochanova«, z 2. pol. XII. století, 1) Nejméně lze vytěžiti, podle přirozené povahy věci, pro tvary slovesné a do- klady spojek: subst. verb. na Tlení list., 3. plur. Ind. Močú — rádi (?) list., Impt. nestojte, nastojte Reg., a Perf. 3. sg. dal jest 1057 jsou asi (kromě Partic. jako Podmokli atd.) všechny tvary slovesné; spojka je doložena jen i: i Sedlatú 1057. 1) Méně důležité jsou (pro svou nepatrnost) zápisy WENCEZLAVI a LIUDMILE z doby kolem r. 1100 v t. zv. kodexu Gertrudině. Tento »Codex Gerdtrudianus«, pocházející z r. 977—993, chová se v Cividale (v horní Italii) nyní, v letech 1050—1150 byl však v rukou českých a připsán do něho kalendář s těmito jmeny českých světců. Kodex vydán na 62 tabulích fotografických (str. 212 4%) v Trevíru 1901 s názvem: »Der Psalter Erzbischof Egberts von Trier. Historisch-kritische Untersuchung von H. V. SAUERLAND, kunstgeschichtliche Untersuchung von A. HASELOFF« (srovnej důkladný referat KALOUSKŮV v ČČM. 1902, 159—165: »Kalendář českého původu z prostředka XII. století«). Rovněž méně důležita jest listina o zřízení biskupství Pražského 973, kterou pojal Kosmas do své kroniky. O její pravost a výklad nastaly záhy spory: psali o ní RЕGЕL 1883 (»Учредительныя грамоты пражской епархіи« ve ,Sborniku statej... Laman- skago str. 165—330), J. KALOUSEK 1883: »O rozsahu říše české za Boleslava II.« (česky ve Sborn. hist. I., 1— 16, 96—110, německy ve VUS. 1883, I., 26—37), LOSERTH, BRETHOLZ, HUBER a jiní, ale spor definitivně v neprospěch pravosti vyřízen M. DvOŘÁKEM 1899 (»O listině papeže Jana XIII. v kronice Kosmově« VUS, 1899, č. XII.), jenž ukázal, že listina textem shoduje se s listinami papežskými doby Kosmovy (že tedy nepochází z r. 993 . Tím listina stává se částí kroniky Kosmovy a náleží úvaha o ní k úvaze o kronice Kosmově. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 5
Drobnější zápisy latinské té doby. 65 Velmi málo 1) zbývá arci pro skladbu; leč i tu možno studovati uží- vání adjektiv v přívlastku; kdežto possessiva, i stojí-li sama o sobě, mají pravidelně tvar jmenný, ostatní adjektiva (mimo adj. s koncovkou -ský) pravidelně tvar složený srovn.: a) Levý Gradec, Krivá ves, Nové Sedlo list., Kamenná Hora, Lípová hora 1241; Predbor Hebký 1207, silva Mešný, (flumen) Bělá, (villa) Lysá list., Nový grádek 1213, Prachný újezd list. atd.; leč čteme také Chvrasten- Chrastno, Chvojen — Chvojno, Ostružen, Opočen, Bezno, Březno vedle Lutý, Rovný, Straný, Vysoká, Teplá, Straná; Radujně — na Slaném; Vrbno — na Vraném list. Čteme Suchý dól ale také Kamen most. b) Sekyr kostel Kosm., Slavíkova ves 1224, Poněbuz laz list., Kňaža- ves, Ugriněves list., Malinin ostrov list., Králova hora 993, Vilelmov, Blehov, Proboštov list., Smilova, Milevo, Čelevo, Valterovo list.; Boleslav, Medvěz, Oldríš list., Tetín, Miletín list. A ovšem Kladsko, v Tetínšče atd. Také lze vytěžiti pro předložky a jejich vazby leckterý zajímavý doklad: lze stopovati, jak Loc. pomalu přibírá k sobě předložky, lze do- ložiti konečně řadu jich: na: na grádku 1052, na chlumci 993; u: u lípy 1160, u plevy, u dražka 1193; v: v Tetínšče list., ve Zduchovicích 1045; 3: de z Lužce 1223. Kromě vlastních listin důležity jsou i menší zápisy, podobného rázu. Takový jeden akt,2) pod názvem »závět Kochanova«, z 2. pol. XII. století, 1) Nejméně lze vytěžiti, podle přirozené povahy věci, pro tvary slovesné a do- klady spojek: subst. verb. na Tlení list., 3. plur. Ind. Močú — rádi (?) list., Impt. nestojte, nastojte Reg., a Perf. 3. sg. dal jest 1057 jsou asi (kromě Partic. jako Podmokli atd.) všechny tvary slovesné; spojka je doložena jen i: i Sedlatú 1057. 1) Méně důležité jsou (pro svou nepatrnost) zápisy WENCEZLAVI a LIUDMILE z doby kolem r. 1100 v t. zv. kodexu Gertrudině. Tento »Codex Gerdtrudianus«, pocházející z r. 977—993, chová se v Cividale (v horní Italii) nyní, v letech 1050—1150 byl však v rukou českých a připsán do něho kalendář s těmito jmeny českých světců. Kodex vydán na 62 tabulích fotografických (str. 212 4%) v Trevíru 1901 s názvem: »Der Psalter Erzbischof Egberts von Trier. Historisch-kritische Untersuchung von H. V. SAUERLAND, kunstgeschichtliche Untersuchung von A. HASELOFF« (srovnej důkladný referat KALOUSKŮV v ČČM. 1902, 159—165: »Kalendář českého původu z prostředka XII. století«). Rovněž méně důležita jest listina o zřízení biskupství Pražského 973, kterou pojal Kosmas do své kroniky. O její pravost a výklad nastaly záhy spory: psali o ní RЕGЕL 1883 (»Учредительныя грамоты пражской епархіи« ve ,Sborniku statej... Laman- skago str. 165—330), J. KALOUSEK 1883: »O rozsahu říše české za Boleslava II.« (česky ve Sborn. hist. I., 1— 16, 96—110, německy ve VUS. 1883, I., 26—37), LOSERTH, BRETHOLZ, HUBER a jiní, ale spor definitivně v neprospěch pravosti vyřízen M. DvOŘÁKEM 1899 (»O listině papeže Jana XIII. v kronice Kosmově« VUS, 1899, č. XII.), jenž ukázal, že listina textem shoduje se s listinami papežskými doby Kosmovy (že tedy nepochází z r. 993 . Tím listina stává se částí kroniky Kosmovy a náleží úvaha o ní k úvaze o kronice Kosmově. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 5
Strana 66
66 3. Doba gloss. 1097—1253. uveřejnil (z rkp. víd. dv. knihovny č. 395) Jos. KALOUSEK (ČČH., 1901, VII., 203—204); zní: »Testamentum Cohan pro remedio anime sue et parentum suorum tradidit Deo et sancto Laurentio villam Cernozicih coram istis testibus: Dobromucel iudex, Cuzsud, Westej cum filio Matheo, Petrus, Boguzlaus cum fratre Heinrico, Sdizlaus, Thoma, Boges, Milic, Maurus presbyter, Zlauwa presbyter, Jarek presbyter, Clemens presbyter«. Pro století XII. a XIII. jsou zprávy domácí daleko hojnější, nežli zprávy cizích kronikářů a annalistů; kroniky a zápisy domácí mohou býti — a jsou také — lépe zpraveny o formě jmena a jeho významu, mají také lepší porozumění a vůli při zápisu, než-li cizinci. Poněvadž však vždy zprávy cizí hodí se dobře aspoň za kontrolu domácích, mohou aspoň některé tu býti uvedeny. V XII. století máme zprávy také od Slovanů; na prvním místě sluší tu jmenovati kroniku NESTOROVU ruskou, v jejíž rukopisech poprvé přichází historicky jméno „Čech. Z téže asi doby je velmi důležitá latinská kronika Poláka MARTINA GALLA, časem i formou velmi příbuzná práci českého Herodota; z konce XII. století pochází latinská kronika Němce HELMOLDA, o něco starší je dílo HERMANNA (zvaného CONTRACTUS) a OTTY FRISINSKÉHO. Tato posledně uvedená latinská díla německých kronikářů jsou poslední, jež mají také ještě jazykovou cenu; ve století XIII. plynou latinské domácí annaly, listiny a kroniky tak bojně, že nemusíme hledati již jmen českých u ANSBERTA, BURCKHARDTA . .. nebo v Annales silesiaci, kamencenses, trebnicenses ... pra- meny domácí jsou hojnější. Nanejvýše, slovanskou národností autorovou, zajímají nás latinské kroniky Poláka KADLUBKA (z poč. XIII.) a BOGUPHALA (z 2. pol. XIII. věku). Celkem vzato mají, při hojnosti a bezpečnosti zpráv domácích, bohe- mika vyčtených tuto annalů a kronikářů důležitost jen sekundární, jsou vlastně jen kontrolou zápisů domácích a spíše jsou jakousi kuriositou, ukazující abnormální, pathologický stav jazyka — výslovnost slov českých v ústech cizích. Z tohoto stanoviska mají pak zvláštní pretium affectionis bohemika textů německých ze stol. XIII. a počátku XIV. Jako již českému historiku zajímava jest kronika štyrského OTOKARA (z doby kolem r. 1310) právě tím cizím, mnohdy stranickým, názorem na věci a osoby české, zrovna tak zajímava jsou i jeho bohemika českému grammatikovi. Tato bohemika z textů německých (z let 1240—1280) sebral A. KRAUS: Jan z Michalovic, 71—72 a jsou to (dle jeho sbírky) tato slova: ,tobroytra', tobraytrâ', �Práze, �witaipan', ,poppomůz, ,nie rozmie pan', ,bochniz', ,huer syna chochocho', na pischel, ,mosanze, giselize“; u Krause také udána další literatura. Glossy české ze starší doby1) — pokud totiž neplynou památky staré tokem hojnějším — máme dochovány ze stol. XII. i XIII. Kromě 1) Z doby pozdější jest jich řada nekonečná, nalezl jsem takové glossy v rkp. univ. knih. X. G. 18 (biblické), v rukopise Proroků městského musea v Telči nalezl
66 3. Doba gloss. 1097—1253. uveřejnil (z rkp. víd. dv. knihovny č. 395) Jos. KALOUSEK (ČČH., 1901, VII., 203—204); zní: »Testamentum Cohan pro remedio anime sue et parentum suorum tradidit Deo et sancto Laurentio villam Cernozicih coram istis testibus: Dobromucel iudex, Cuzsud, Westej cum filio Matheo, Petrus, Boguzlaus cum fratre Heinrico, Sdizlaus, Thoma, Boges, Milic, Maurus presbyter, Zlauwa presbyter, Jarek presbyter, Clemens presbyter«. Pro století XII. a XIII. jsou zprávy domácí daleko hojnější, nežli zprávy cizích kronikářů a annalistů; kroniky a zápisy domácí mohou býti — a jsou také — lépe zpraveny o formě jmena a jeho významu, mají také lepší porozumění a vůli při zápisu, než-li cizinci. Poněvadž však vždy zprávy cizí hodí se dobře aspoň za kontrolu domácích, mohou aspoň některé tu býti uvedeny. V XII. století máme zprávy také od Slovanů; na prvním místě sluší tu jmenovati kroniku NESTOROVU ruskou, v jejíž rukopisech poprvé přichází historicky jméno „Čech. Z téže asi doby je velmi důležitá latinská kronika Poláka MARTINA GALLA, časem i formou velmi příbuzná práci českého Herodota; z konce XII. století pochází latinská kronika Němce HELMOLDA, o něco starší je dílo HERMANNA (zvaného CONTRACTUS) a OTTY FRISINSKÉHO. Tato posledně uvedená latinská díla německých kronikářů jsou poslední, jež mají také ještě jazykovou cenu; ve století XIII. plynou latinské domácí annaly, listiny a kroniky tak bojně, že nemusíme hledati již jmen českých u ANSBERTA, BURCKHARDTA . .. nebo v Annales silesiaci, kamencenses, trebnicenses ... pra- meny domácí jsou hojnější. Nanejvýše, slovanskou národností autorovou, zajímají nás latinské kroniky Poláka KADLUBKA (z poč. XIII.) a BOGUPHALA (z 2. pol. XIII. věku). Celkem vzato mají, při hojnosti a bezpečnosti zpráv domácích, bohe- mika vyčtených tuto annalů a kronikářů důležitost jen sekundární, jsou vlastně jen kontrolou zápisů domácích a spíše jsou jakousi kuriositou, ukazující abnormální, pathologický stav jazyka — výslovnost slov českých v ústech cizích. Z tohoto stanoviska mají pak zvláštní pretium affectionis bohemika textů německých ze stol. XIII. a počátku XIV. Jako již českému historiku zajímava jest kronika štyrského OTOKARA (z doby kolem r. 1310) právě tím cizím, mnohdy stranickým, názorem na věci a osoby české, zrovna tak zajímava jsou i jeho bohemika českému grammatikovi. Tato bohemika z textů německých (z let 1240—1280) sebral A. KRAUS: Jan z Michalovic, 71—72 a jsou to (dle jeho sbírky) tato slova: ,tobroytra', tobraytrâ', �Práze, �witaipan', ,poppomůz, ,nie rozmie pan', ,bochniz', ,huer syna chochocho', na pischel, ,mosanze, giselize“; u Krause také udána další literatura. Glossy české ze starší doby1) — pokud totiž neplynou památky staré tokem hojnějším — máme dochovány ze stol. XII. i XIII. Kromě 1) Z doby pozdější jest jich řada nekonečná, nalezl jsem takové glossy v rkp. univ. knih. X. G. 18 (biblické), v rukopise Proroků městského musea v Telči nalezl
Strana 67
Glossy české. Pražské glossy kapitulní. 67 gloss svatořehořských, jež spadají nejpozději jistě na sám počátek věku XII., máme z věku XII. nepochybnou jen glossu jednu — a to slovo „izneſmirnim' v t. zv. homiliáři Opatovickém. Nemůžeme také dokázati, že by ostatní glossy vůbec převyšovaly polovici XIII. stol.; poněvadž však není radno výklad o nich trhati, pojednává se tu o nich souvisle. Památky glossované staropolské Brückner (Rozpr. XXII., 2) dělí na dvě veliké skupiny: kázaní, v nichž hlavně glossovány lekce nedělní, a díla poetická, jež glossována řídčeji Rozdělení Brücknerovo je vhodno i pro literaturu českou století XIV. a XV., nikoli však pro glossované památky XII. i XIII. století. Tyto rozstupují se samy na dvě skupiny:1) jednotlivé glossy (nesouvislé a ojedinělé) a zlomky překladů pokusy pře- kladu jednotlivých úryvků nebo výpisky z překladů úplných). A. Příležitostné glossy, poměrně řídké, vyskytují se od počátku XII. století po různu v textech různého obsahu. Nejhojnější, ale nejzáhad- nější také jsou pražské glossy kapitulní, obyčejně nazývané glossami ře- hořskými, a pražské glossy musejní, nazývané obecně přípisky v Mater Verborum; po nich sluší jmenovati pražské glossy klementinské, nazývané často marginaliemi svatojirskými; dále sluší uvésti glossy vídeňské, počtem nepatrné, a ještě řidší glossy olomucké. Sem konečně možno počítati i glossy litoměřické a mnichovské. 1. Pražské glossy kapitulní, pocházející nejpozději z 1. pol. XII. století, nalezl v kapitulním rukopise (sign. A CLXXIII.) latinských dialogů sv. Ře- hoře 1878 p. bibl. A. PATERA a vydal téhož roku v ČČM. LII., 545—557. Jest jich několik set, psaných inkoustem i vyrytých rydlem mezi řádky textu latinského, ale vyryté značně seslábly a mnoho psaných inkoustem bylo později vyškrabáno. Lze jich nyní ještě přečísti okolo tří set, p. bibl. Patera otiskl abecedně srovnaných bezpečných kolem dvou set. O jazyku jejich není mínění ustáleno: Patera l. c. 542 prohlásil je za české a staro- bulharské, J. GEBAUER (»Uber die Nationalität der Prager Gregoriusglossen« ASP. VI., 279) za čistě české, Jar. VLČEK (Děj. české literatury I. 12), F. PASTRNEK (ASP. XIII., 112), V. VONDRÁK (ČČM. 1895, 304) a j. pronesli o nich pochybnosti (»podezřelý jejich ráz jazykový nutí k opatrnosti při K. VEPŘEK (v. LF. XXVIII. 1901, 35 a nn.), v rukopise univ. knih. V. H. 26 objevil Jos. TRUHLÁŘ (v. VČA. VIII. 355—356), názvy bylinné v rukopise moravského archivu zem- ského F. ČERNÝ (VČA. IX. 247—248), v jednom rukopise polském R. LUBICZ (Pr. fil. V. 81—82), o glossách v sekvenciářích (opavském, kapitulním, klementinském) pojednal Jos. TRUHLÁŘ (VČA. VII, 590—592), v rukopisech Olomuckých V. TILLE (VČA., IV., 350) atd., ale jest jich hojnost nesmírná na deskách, přídeštích, mezi řádky textů theologickýck, uvnitř latinských homiliářů atd. Na př. víd. dv. knih. č. 4511 atd., pražská musejní XII. D 1 atd., kapitulní H 10 atd., klementinská I C 11, 12, 27; I. E 8, 43; I. F 29, 37, 38, 40; III. D 3, 5, 11; III. F 9; III G. 7, 12, 13; III. H 1; IV. D 19 V E 3, V G 3, X H 4. XI E 7, atd. atd. 1) Souborného vydání, jak na př. A. S. NAPIEROVO: Old english glosses (Oxford, 1900) nebo veliké čtyrsvazkové vydání (STEINMEYER-SIEVERS) »Althochdeutsche Glossen« (Berlin 1890) atp. není. 5*
Glossy české. Pražské glossy kapitulní. 67 gloss svatořehořských, jež spadají nejpozději jistě na sám počátek věku XII., máme z věku XII. nepochybnou jen glossu jednu — a to slovo „izneſmirnim' v t. zv. homiliáři Opatovickém. Nemůžeme také dokázati, že by ostatní glossy vůbec převyšovaly polovici XIII. stol.; poněvadž však není radno výklad o nich trhati, pojednává se tu o nich souvisle. Památky glossované staropolské Brückner (Rozpr. XXII., 2) dělí na dvě veliké skupiny: kázaní, v nichž hlavně glossovány lekce nedělní, a díla poetická, jež glossována řídčeji Rozdělení Brücknerovo je vhodno i pro literaturu českou století XIV. a XV., nikoli však pro glossované památky XII. i XIII. století. Tyto rozstupují se samy na dvě skupiny:1) jednotlivé glossy (nesouvislé a ojedinělé) a zlomky překladů pokusy pře- kladu jednotlivých úryvků nebo výpisky z překladů úplných). A. Příležitostné glossy, poměrně řídké, vyskytují se od počátku XII. století po různu v textech různého obsahu. Nejhojnější, ale nejzáhad- nější také jsou pražské glossy kapitulní, obyčejně nazývané glossami ře- hořskými, a pražské glossy musejní, nazývané obecně přípisky v Mater Verborum; po nich sluší jmenovati pražské glossy klementinské, nazývané často marginaliemi svatojirskými; dále sluší uvésti glossy vídeňské, počtem nepatrné, a ještě řidší glossy olomucké. Sem konečně možno počítati i glossy litoměřické a mnichovské. 1. Pražské glossy kapitulní, pocházející nejpozději z 1. pol. XII. století, nalezl v kapitulním rukopise (sign. A CLXXIII.) latinských dialogů sv. Ře- hoře 1878 p. bibl. A. PATERA a vydal téhož roku v ČČM. LII., 545—557. Jest jich několik set, psaných inkoustem i vyrytých rydlem mezi řádky textu latinského, ale vyryté značně seslábly a mnoho psaných inkoustem bylo později vyškrabáno. Lze jich nyní ještě přečísti okolo tří set, p. bibl. Patera otiskl abecedně srovnaných bezpečných kolem dvou set. O jazyku jejich není mínění ustáleno: Patera l. c. 542 prohlásil je za české a staro- bulharské, J. GEBAUER (»Uber die Nationalität der Prager Gregoriusglossen« ASP. VI., 279) za čistě české, Jar. VLČEK (Děj. české literatury I. 12), F. PASTRNEK (ASP. XIII., 112), V. VONDRÁK (ČČM. 1895, 304) a j. pronesli o nich pochybnosti (»podezřelý jejich ráz jazykový nutí k opatrnosti při K. VEPŘEK (v. LF. XXVIII. 1901, 35 a nn.), v rukopise univ. knih. V. H. 26 objevil Jos. TRUHLÁŘ (v. VČA. VIII. 355—356), názvy bylinné v rukopise moravského archivu zem- ského F. ČERNÝ (VČA. IX. 247—248), v jednom rukopise polském R. LUBICZ (Pr. fil. V. 81—82), o glossách v sekvenciářích (opavském, kapitulním, klementinském) pojednal Jos. TRUHLÁŘ (VČA. VII, 590—592), v rukopisech Olomuckých V. TILLE (VČA., IV., 350) atd., ale jest jich hojnost nesmírná na deskách, přídeštích, mezi řádky textů theologickýck, uvnitř latinských homiliářů atd. Na př. víd. dv. knih. č. 4511 atd., pražská musejní XII. D 1 atd., kapitulní H 10 atd., klementinská I C 11, 12, 27; I. E 8, 43; I. F 29, 37, 38, 40; III. D 3, 5, 11; III. F 9; III G. 7, 12, 13; III. H 1; IV. D 19 V E 3, V G 3, X H 4. XI E 7, atd. atd. 1) Souborného vydání, jak na př. A. S. NAPIEROVO: Old english glosses (Oxford, 1900) nebo veliké čtyrsvazkové vydání (STEINMEYER-SIEVERS) »Althochdeutsche Glossen« (Berlin 1890) atp. není. 5*
Strana 68
68 3. Doba gloss. 1097—1253. usuzování o stáří těchto připisků«). Posledně vyslovil se o nich GEBAUER 1894 (Histor. Mluvnice I. 117) takto: »mají některé shody s padělaným zlomkem evangelia sv. janského, proto je třeba opatrnosti. Povážil jsem věc opětně a myslím, že není dostatečné příčiny k pochybování; od mínění, že by to byly glossy čistě české, jsem však upustil.« Tak vrací se GEBAUER k staršímu mínění PATEROVU a sluší jen dodati, že glossy ty jsou staročeské velikou většinou. Tvoří tak protivu zlomků kyjevských a pražských hla- holských, v nichž vidíme zase převahu tvarů staroslovanských. Správně praví o nich A. TRUHLÁR (ÖNM., Böhmen, II., 62—63.) »die gegen die Denkmäler des folgenden Jahrbunderts einen so archaistischen Charakter verrathen, dass sie auch für altkirchenslavisch gehalten werden können." Přípisky tyto pocházejí patrně od někoho, kdo ještě znal staroslovansky, nějakého mnicha z posledních pamětníků liturgie slovanské. O tom svědčí jeho nedokonalá znalost latiny i také slovenismy, jež zvláště jsou pravidelné u slov rázu církevně-náboženského. Kromě důkazu o pů- sobení slovanštiny církevní a důkazu (věci jinak dobře známé z četných rukopisů domácích i hojných citatů našich kronikářů a homiletiků), že již kolem r. 1100 byly u nás čítány dialogy Rehořovy, mají význam hlavně jen jazykový (úplný jich výčet podává v II. díle slovník). 2. Pražské glossy musejní, věkem sice mladší (pocházejí z XIII. sto- letí, pravé největším dílem až z jeho konce), počtem daleko hojnější, nalezl v rukapise známého středověkého slovníka Mater verborum 1827 E. G. GRAFF, první zprávu (v ČČM. 1827) podali V. HANKA a FR. PALACKÝ. Otištěny byly poprvé 1833 V. HANKOU v jeho Zbírce nejdávnějších slovníků a záhy rozpředly se spory o jejich pravost a stáří. Význačné místo v těchto bojích má kritické vydání PALACKÉHO a ŠAFAŘÍKA 1840 (v Alteste Denkmäler der böhm. Sprache, str. 203—233), spory byly ukončeny důkladným rozborem A. BAUMA a Ad. PATERY r. 1877 (»České glossy a miniatury v Mater Verborum« ČČM. 1877, 120—149, 372—390, 488—513), jehož výsledky registroval také JAGIČ (ASP. III. 112 nn.), a na němž nezměnily mnoho skeptické poznámky SREZNEVSKÉHO (1878) a HELFERTA (1881). No- věji jistou skepsi o správnosti rozboru Paterova projevili (GEBAUER a) 1899 HANUŠ (Pam. III.a 18). Výsledky tohoto rozboru jsou asi tyto (srv. zmínku A. TRUHLÁŘE I. c. 77): Ze všech (asi 1200) českých gloss jest jen asi čtvrtina (339 celkem) původu starého; ostatní, velikého významu pro mythologii a vůbec vzdě- lanost staročeskou, jsou v nové době padělány — a to buď nadepsáním nebo přetvořením z pravých slov latinských. Pravé glossy, týkající se skoro vesměs obecného života (jako některé názvy řemeslné, živočišné, rolnické atd.), možno rozeznávati troje: v textu jest jich jen 12 pravých, mezi řádky (a po straně) 42 hned po napsání psaných, 285 vepsáno o něco později. Podle Patery (l. c. 125—126) česká slova do textu (12) se dostala teprve opisem; při prvním napsání (ve XII. stol.) byly i tyto glossy jen marginaliemi předlohy, z níž opisovač pojal je do textu: tento
68 3. Doba gloss. 1097—1253. usuzování o stáří těchto připisků«). Posledně vyslovil se o nich GEBAUER 1894 (Histor. Mluvnice I. 117) takto: »mají některé shody s padělaným zlomkem evangelia sv. janského, proto je třeba opatrnosti. Povážil jsem věc opětně a myslím, že není dostatečné příčiny k pochybování; od mínění, že by to byly glossy čistě české, jsem však upustil.« Tak vrací se GEBAUER k staršímu mínění PATEROVU a sluší jen dodati, že glossy ty jsou staročeské velikou většinou. Tvoří tak protivu zlomků kyjevských a pražských hla- holských, v nichž vidíme zase převahu tvarů staroslovanských. Správně praví o nich A. TRUHLÁR (ÖNM., Böhmen, II., 62—63.) »die gegen die Denkmäler des folgenden Jahrbunderts einen so archaistischen Charakter verrathen, dass sie auch für altkirchenslavisch gehalten werden können." Přípisky tyto pocházejí patrně od někoho, kdo ještě znal staroslovansky, nějakého mnicha z posledních pamětníků liturgie slovanské. O tom svědčí jeho nedokonalá znalost latiny i také slovenismy, jež zvláště jsou pravidelné u slov rázu církevně-náboženského. Kromě důkazu o pů- sobení slovanštiny církevní a důkazu (věci jinak dobře známé z četných rukopisů domácích i hojných citatů našich kronikářů a homiletiků), že již kolem r. 1100 byly u nás čítány dialogy Rehořovy, mají význam hlavně jen jazykový (úplný jich výčet podává v II. díle slovník). 2. Pražské glossy musejní, věkem sice mladší (pocházejí z XIII. sto- letí, pravé největším dílem až z jeho konce), počtem daleko hojnější, nalezl v rukapise známého středověkého slovníka Mater verborum 1827 E. G. GRAFF, první zprávu (v ČČM. 1827) podali V. HANKA a FR. PALACKÝ. Otištěny byly poprvé 1833 V. HANKOU v jeho Zbírce nejdávnějších slovníků a záhy rozpředly se spory o jejich pravost a stáří. Význačné místo v těchto bojích má kritické vydání PALACKÉHO a ŠAFAŘÍKA 1840 (v Alteste Denkmäler der böhm. Sprache, str. 203—233), spory byly ukončeny důkladným rozborem A. BAUMA a Ad. PATERY r. 1877 (»České glossy a miniatury v Mater Verborum« ČČM. 1877, 120—149, 372—390, 488—513), jehož výsledky registroval také JAGIČ (ASP. III. 112 nn.), a na němž nezměnily mnoho skeptické poznámky SREZNEVSKÉHO (1878) a HELFERTA (1881). No- věji jistou skepsi o správnosti rozboru Paterova projevili (GEBAUER a) 1899 HANUŠ (Pam. III.a 18). Výsledky tohoto rozboru jsou asi tyto (srv. zmínku A. TRUHLÁŘE I. c. 77): Ze všech (asi 1200) českých gloss jest jen asi čtvrtina (339 celkem) původu starého; ostatní, velikého významu pro mythologii a vůbec vzdě- lanost staročeskou, jsou v nové době padělány — a to buď nadepsáním nebo přetvořením z pravých slov latinských. Pravé glossy, týkající se skoro vesměs obecného života (jako některé názvy řemeslné, živočišné, rolnické atd.), možno rozeznávati troje: v textu jest jich jen 12 pravých, mezi řádky (a po straně) 42 hned po napsání psaných, 285 vepsáno o něco později. Podle Patery (l. c. 125—126) česká slova do textu (12) se dostala teprve opisem; při prvním napsání (ve XII. stol.) byly i tyto glossy jen marginaliemi předlohy, z níž opisovač pojal je do textu: tento
Strana 69
Pražské glossy [musejní i klementinské]. Glossy vídeňské, olomucké. 69 výklad, jenž původ jejich posouvá takto značně výše, není však nutný. Důležitost těchto gloss původních jest více lexikalní než grammatická; literarně cenná jest okolnost, že v XIII. století byl již Čechům znám encyklopaedický slovník ve dvou exemplářích. Rukopis Musejní totiž na prvních 193 11. obsahuje slavný slovník „Mater Verborum“, jinak také zvaný Glossae Salomonis', veliké dílo mnichů svatohavelských z konce IX. století, na ostatních 50 pak jiný slovník podobného rázu a účelu, ale menší a pozdější. Zároveň jest zajímavo, že oba tyto slovníky dostaly se k nám již s glossami německými — že již tehdy docházela k nám vzdě- lanost západní mediem německým. 3. Pražské glossy klementinské, sotva 30 (z nich 5 latinských a 2 ne- jasná) slůvek obsahující, jsou původu jiného. R. 1879 objevil Jos. TRUHLÁŘ (a vydal v LF. VI., 245) v choralní knize svatojirské (nyní v klem. knihovně veřejné, sign. VI. G. 15) na třech z posledních listů rukopisu čtyři marginalie, jimiž některá jeptiška kolem r. 1300 posuzovala známé mnichy. Kritika jako na př. „Brhel, socius Viti, črný jako zmek nebo „Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě sě válé, jest trefná i drastická; ale jiné důležitosti tyto marginalie nemají. 4. Glossy vídeňské, jež r. 1900 objevil dr. J. V. Novák a jež jsem otiskl 1901 v ČČM. (LXXV, 249—250), ačkoli rovněž nečetné (celkem 14 slo- víček), vynikají stářím (z 2. pol. XIII. stol.) a podobají se glossám pražským musejním. Jsou v rukopise rovněž encyklopaedického rázu (víd. dvorní knih. č. 526), jenž byl pán písařem Čechem, který i tyto glossy nadepsal. Bylo jich původně více, ale ostatní jsou již nyní vyškrábány. 5. Glossy olomucké, objevené 1887 A. PATEROU (otištěny v CČM. LXI., 119 — 120), obsahují (nad textem proroka Jeremiáše) jen tato slova: ,credica (= viculus), pocal (= exorsus est), fitele (= coloni), padena (= ruinas), pokazahom (= correximus), mimopuſtihom (= praetermisimus), zauiſtiuih (= invidorum). Svědčí, že již tehdy byla potřeba text latinský Písma česky tlumočiti, a vynikají stářím (kolem r. 1270) i jasným rázem ná- řečním (hlásí se k dialektům moravským). 6. Glossy litoměřické, připojené k listině z r. *1057 (v. širší výklad a literaturu na str. 62), vždycky za nejstarší dvě věty české pokládané, jsou asi první pokus souvislého překladu textu latinského do češtiny Text věnování pocházející z konce XII. století přeložil počátkem stol. XIII. kdosi do češtiny. Je to sice jen 20 slov (z nichž 3 se opakují a 5 jest jednoslabičných), ale velmi důležitých grammaticky i lexikalně. 7. Glossy mnichovské konečně (v zápisníku Alberta Bohema z doby kolem r. 1260) objevil 1847 HÖFLER v rukopise (cod. lat. 2574, b) dvorní knihovny mnichovské; Jos. TRUHLÁŘ je znovu otiskl v CČM. (1879, str. 580 až 585). Jest to několik vět českých, jimiž horlivý bojovník papežský, Albert zvaný Čech, poznamenal si — pro jiného nesrozumitelně — některé udeje osobní. Čeština v tomto případě jest tajnou řečí autorovou. Přípisky ty
Pražské glossy [musejní i klementinské]. Glossy vídeňské, olomucké. 69 výklad, jenž původ jejich posouvá takto značně výše, není však nutný. Důležitost těchto gloss původních jest více lexikalní než grammatická; literarně cenná jest okolnost, že v XIII. století byl již Čechům znám encyklopaedický slovník ve dvou exemplářích. Rukopis Musejní totiž na prvních 193 11. obsahuje slavný slovník „Mater Verborum“, jinak také zvaný Glossae Salomonis', veliké dílo mnichů svatohavelských z konce IX. století, na ostatních 50 pak jiný slovník podobného rázu a účelu, ale menší a pozdější. Zároveň jest zajímavo, že oba tyto slovníky dostaly se k nám již s glossami německými — že již tehdy docházela k nám vzdě- lanost západní mediem německým. 3. Pražské glossy klementinské, sotva 30 (z nich 5 latinských a 2 ne- jasná) slůvek obsahující, jsou původu jiného. R. 1879 objevil Jos. TRUHLÁŘ (a vydal v LF. VI., 245) v choralní knize svatojirské (nyní v klem. knihovně veřejné, sign. VI. G. 15) na třech z posledních listů rukopisu čtyři marginalie, jimiž některá jeptiška kolem r. 1300 posuzovala známé mnichy. Kritika jako na př. „Brhel, socius Viti, črný jako zmek nebo „Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě sě válé, jest trefná i drastická; ale jiné důležitosti tyto marginalie nemají. 4. Glossy vídeňské, jež r. 1900 objevil dr. J. V. Novák a jež jsem otiskl 1901 v ČČM. (LXXV, 249—250), ačkoli rovněž nečetné (celkem 14 slo- víček), vynikají stářím (z 2. pol. XIII. stol.) a podobají se glossám pražským musejním. Jsou v rukopise rovněž encyklopaedického rázu (víd. dvorní knih. č. 526), jenž byl pán písařem Čechem, který i tyto glossy nadepsal. Bylo jich původně více, ale ostatní jsou již nyní vyškrábány. 5. Glossy olomucké, objevené 1887 A. PATEROU (otištěny v CČM. LXI., 119 — 120), obsahují (nad textem proroka Jeremiáše) jen tato slova: ,credica (= viculus), pocal (= exorsus est), fitele (= coloni), padena (= ruinas), pokazahom (= correximus), mimopuſtihom (= praetermisimus), zauiſtiuih (= invidorum). Svědčí, že již tehdy byla potřeba text latinský Písma česky tlumočiti, a vynikají stářím (kolem r. 1270) i jasným rázem ná- řečním (hlásí se k dialektům moravským). 6. Glossy litoměřické, připojené k listině z r. *1057 (v. širší výklad a literaturu na str. 62), vždycky za nejstarší dvě věty české pokládané, jsou asi první pokus souvislého překladu textu latinského do češtiny Text věnování pocházející z konce XII. století přeložil počátkem stol. XIII. kdosi do češtiny. Je to sice jen 20 slov (z nichž 3 se opakují a 5 jest jednoslabičných), ale velmi důležitých grammaticky i lexikalně. 7. Glossy mnichovské konečně (v zápisníku Alberta Bohema z doby kolem r. 1260) objevil 1847 HÖFLER v rukopise (cod. lat. 2574, b) dvorní knihovny mnichovské; Jos. TRUHLÁŘ je znovu otiskl v CČM. (1879, str. 580 až 585). Jest to několik vět českých, jimiž horlivý bojovník papežský, Albert zvaný Čech, poznamenal si — pro jiného nesrozumitelně — některé udeje osobní. Čeština v tomto případě jest tajnou řečí autorovou. Přípisky ty
Strana 70
70 Doba gloss. 1097—1255. — krom toho, že zjišťují národnost autorovu — vynikají také důležitým svědectvím grammatickým, že na českého písaře působil vliv dialektů ba- vorských: v. GEBAUER, Histor. mluvnice, I. 58 (1894; odchylný jest výklad Truhlářův v ČČM. LIII., 583—584). Jest v nich dvojí jazyk; fol. 111. dietě mladé i staré u materi umorí 1201 ,roste velmě násilně“ liší se značně od fol. 40r: „u keněze v vekomiri kostelném moje komara u měšcu a má bibla“ atd. Sem konečně bylo by možno vřaditi i některá bohemika v listinách, ale ta byla již pojata do souvislého výkladu u listin. B. Zlomky překladů máme dochovány jen z textů náboženských. Kdežto jednotlivé glossy nalezneme v listinách i zápisnících, zpěvnících i slov- nících, textech biblických i traktatech theologických, nalézáme zlomky pře- kladů jen buď v textech Písma anebo v příručnicích kazatelských. Jsou to předně musejní zlomky žaltáře, dvojí: jedny jen z gloss se skládající, druhé ze dvou listů, pak klementinské zlomky homiliáře, překlady obecně známé jako homiliář opatovický, a konečně mnichovské zlomky Bonaventury, hlavně jeho díla zvaného „Túlec. Posledně jmenované obě památky představují pokusy překladu, tu umělé, tu ještě neumělé, kdežto naproti tomu zlomky žaltáře musejní jeví se jako opis a výňatek z překladu staršího, nám ne- zachovaného. 1. O musejních zlomcích žaltáře bude níže řeč podrobnější, při vý- kladu o překladech Písma vůbec. 2. Mnichovské zlomky Bonaventury, objevené 1878 Jos. TRUHLÁŘEM v dvorní a státní knihovně tamější (cod. lat. č. 22274, z konce XIII. stol.) a otištěné 1879 objevitelem v ČČM. (LIII., 573—580) pocházejí z konce XIII. stol. Nějaký čtenář ,Toulce' sv. Bonaventury (1221—1274) připsal si na širokých okrajích původního rukopisu překlad některých šípů“ (,Toulec“ ,Pharetra“ jest totiž sbírka různých vhodných citatů, upravených ku potřebě kazatelův) jazykem dosti obratným; tak jako při glossách ře- hořských část těchto přípisků byla ryta anebo vepsána olovem a jest proto nyní úplně nečitelna. Text — vzhledem k životopisným datům Bonaventu- rovým — sotva vznikl před poslední čtvrtí XIII. století, ale přece náleží k nejcennějším památkám staročeským; jeho pisatel — zdá se — byl již stařec, nového pravopisu nedbající. 3. Klementinské zlomky bomiliáře t. zv. Opatovického (rukopis univ. knihovny sig. III. F 6 z XII. století) jsou zajímavá památka literarní, shrnu- jící v sobě několik důležitých momentů literarních. Latinský rukopis sám svědčí již obsahem (má četné homilie, jež hodí se jen pro Čechy), že jest psán Čechem: o tom svědčí i jediný, ale zřetelný, český přípisek, isneſmirnim“ jejž si písař kodexu sám nad řádku připsal. Byl-li tedy kodex již ve XII. stol. původu a majetku českého, rovněž tak bezpečně můžeme souditi že byl i v XIII. stol. (kdy náležel klášteru Opatovickému) v rukou, českých. Tehdy totiž (na fol. 75r—226r) připsal si nějaký jeho majitel,
70 Doba gloss. 1097—1255. — krom toho, že zjišťují národnost autorovu — vynikají také důležitým svědectvím grammatickým, že na českého písaře působil vliv dialektů ba- vorských: v. GEBAUER, Histor. mluvnice, I. 58 (1894; odchylný jest výklad Truhlářův v ČČM. LIII., 583—584). Jest v nich dvojí jazyk; fol. 111. dietě mladé i staré u materi umorí 1201 ,roste velmě násilně“ liší se značně od fol. 40r: „u keněze v vekomiri kostelném moje komara u měšcu a má bibla“ atd. Sem konečně bylo by možno vřaditi i některá bohemika v listinách, ale ta byla již pojata do souvislého výkladu u listin. B. Zlomky překladů máme dochovány jen z textů náboženských. Kdežto jednotlivé glossy nalezneme v listinách i zápisnících, zpěvnících i slov- nících, textech biblických i traktatech theologických, nalézáme zlomky pře- kladů jen buď v textech Písma anebo v příručnicích kazatelských. Jsou to předně musejní zlomky žaltáře, dvojí: jedny jen z gloss se skládající, druhé ze dvou listů, pak klementinské zlomky homiliáře, překlady obecně známé jako homiliář opatovický, a konečně mnichovské zlomky Bonaventury, hlavně jeho díla zvaného „Túlec. Posledně jmenované obě památky představují pokusy překladu, tu umělé, tu ještě neumělé, kdežto naproti tomu zlomky žaltáře musejní jeví se jako opis a výňatek z překladu staršího, nám ne- zachovaného. 1. O musejních zlomcích žaltáře bude níže řeč podrobnější, při vý- kladu o překladech Písma vůbec. 2. Mnichovské zlomky Bonaventury, objevené 1878 Jos. TRUHLÁŘEM v dvorní a státní knihovně tamější (cod. lat. č. 22274, z konce XIII. stol.) a otištěné 1879 objevitelem v ČČM. (LIII., 573—580) pocházejí z konce XIII. stol. Nějaký čtenář ,Toulce' sv. Bonaventury (1221—1274) připsal si na širokých okrajích původního rukopisu překlad některých šípů“ (,Toulec“ ,Pharetra“ jest totiž sbírka různých vhodných citatů, upravených ku potřebě kazatelův) jazykem dosti obratným; tak jako při glossách ře- hořských část těchto přípisků byla ryta anebo vepsána olovem a jest proto nyní úplně nečitelna. Text — vzhledem k životopisným datům Bonaventu- rovým — sotva vznikl před poslední čtvrtí XIII. století, ale přece náleží k nejcennějším památkám staročeským; jeho pisatel — zdá se — byl již stařec, nového pravopisu nedbající. 3. Klementinské zlomky bomiliáře t. zv. Opatovického (rukopis univ. knihovny sig. III. F 6 z XII. století) jsou zajímavá památka literarní, shrnu- jící v sobě několik důležitých momentů literarních. Latinský rukopis sám svědčí již obsahem (má četné homilie, jež hodí se jen pro Čechy), že jest psán Čechem: o tom svědčí i jediný, ale zřetelný, český přípisek, isneſmirnim“ jejž si písař kodexu sám nad řádku připsal. Byl-li tedy kodex již ve XII. stol. původu a majetku českého, rovněž tak bezpečně můžeme souditi že byl i v XIII. stol. (kdy náležel klášteru Opatovickému) v rukou, českých. Tehdy totiž (na fol. 75r—226r) připsal si nějaký jeho majitel,
Strana 71
Glossy a zlomky mnichovské. Zlomky klementinské. 71 Čech nad nesnadnější místa latinská české glossy a na dvou místech skoro si přeložil takový text, kterého dobře mohl užiti při kázání a katechesi (tato dvě místa jsou v zadu otištěna). Překlad ten — vlastně jen jeho zlomky — jest ještě velmi drsný a neobratný; původce jeho byl dosti neumělý a neobratný; neměl patrně v klášteře dosti spo- lečnosti a tradice literarní, která by ho byla nesla výš a bezpečněji. Kodex znal již 1677 BALBÍN (Epitome, 315); českých přípisků v něm všiml si však teprve PALACKÝ (1840 v Alteste Denkmäler: »an Zahl uner- giebig, doch des Alters wegen beachtenswert«; totéž v podstatě v Dě- jinách I. 2 288—289), který — zdá se — nevšiml si ještě oněch dvou souvislých překladů; o těch mluví teprve HöFLER (SBW., 1861, XXXVII., 297: »böhmische Interlinearversionen«). Text sám, bez českých přípisků, vydal — velmi chybně — 1863 F. HECHT (»Beiträge zur Ge- schichte Böhmens. I. Abtheilung. 1. Band: Das Homiliar des Bischofs von Prag«), jenž také kodex náš prohlásil za homiliář biskupa pražského, rovněž chybně. České přípisky, které jsou z části psány olůvkem, z části vyryty — a z části již vymazány — první pokusil se čísti a vydati I. J. HANUŠ 1867 (VUS., II. 63—67). Vydání jeho (podal také obšírný popis — ne vždy správný — celého rukopisu spolu s literaturou starší ve VUS., 1866, II., 17—34) jest velmi nesprávné; Hanuš však poznal, že v rukopise jsou také glossy ještě pozdější, od majitele kodexu v XV. stol. Bohužel, Hanuš byl také příčinou, že rukopis jest nyní dílem nečitelný: dal totiž některé glossy potříti tinkturou Giobertovou, čímž celé řádky zmodraly a sezelenaly. Správný otisk gloss veškerých, spolu s literaturou a správným určením celého kodexu, podal opět teprve A. PATERA 1880 (v ČČM. LIV., 109—123); od jeho vývodů (kromě pochybností VLČKOVÝCH, I., 12—13) bádání dosud nepokročilo. Není pochybnosti, že tímto výčtem jednotlivých gloss a zlomků pře- kladů, dle nynějšího stavu zkoumání úplným, není skutečné jich bohatství vyčerpáno; že se — zejmena v rukopisech dvorních knihoven vídeňské a mnichovské — snad najdou ještě mnohé jiné, dosud přehlížené nebo nedosti zřetelné. Budou jen dalším svědectvím, že čeští čtenáři, čtenářky, majitelé a majitelky usnadňovali si porozumění textů latinských, ale více z nich se odvozovati nebude moci; za počátky skutečné české literarní tradice ani pak nebude lze tyto pomůcky k textům latinským pokládati. Sem konečně, ke zlomkům překladů, slušelo by přičísti také pokus překladu s němčiny. Na třech pergamenových proužcích universitní knihovny, obsahujících text německý Niebelung, nalézá se na zadní straně text český (pouze na dvou proužcích; a jen na jediném jsou zbytky větší). Podle PFEIFFERA a HANUŠE pocházejí zbytky ty ze století XIII., podle p. kustoda TADRY ze století XIV. Zpráva a literatura o nich jest posledně od HANUŠE 1864 (VUS., II., 9—10). Čte zbytky ty doslovně takto: (I.:) „Posluchayte swaki narod hrv (hzv?) wam diwno spewaci (spewati?) hrw swau (smati?) . . . . (II.:) ne rachi witati ten bude duorzwo snati vn swu
Glossy a zlomky mnichovské. Zlomky klementinské. 71 Čech nad nesnadnější místa latinská české glossy a na dvou místech skoro si přeložil takový text, kterého dobře mohl užiti při kázání a katechesi (tato dvě místa jsou v zadu otištěna). Překlad ten — vlastně jen jeho zlomky — jest ještě velmi drsný a neobratný; původce jeho byl dosti neumělý a neobratný; neměl patrně v klášteře dosti spo- lečnosti a tradice literarní, která by ho byla nesla výš a bezpečněji. Kodex znal již 1677 BALBÍN (Epitome, 315); českých přípisků v něm všiml si však teprve PALACKÝ (1840 v Alteste Denkmäler: »an Zahl uner- giebig, doch des Alters wegen beachtenswert«; totéž v podstatě v Dě- jinách I. 2 288—289), který — zdá se — nevšiml si ještě oněch dvou souvislých překladů; o těch mluví teprve HöFLER (SBW., 1861, XXXVII., 297: »böhmische Interlinearversionen«). Text sám, bez českých přípisků, vydal — velmi chybně — 1863 F. HECHT (»Beiträge zur Ge- schichte Böhmens. I. Abtheilung. 1. Band: Das Homiliar des Bischofs von Prag«), jenž také kodex náš prohlásil za homiliář biskupa pražského, rovněž chybně. České přípisky, které jsou z části psány olůvkem, z části vyryty — a z části již vymazány — první pokusil se čísti a vydati I. J. HANUŠ 1867 (VUS., II. 63—67). Vydání jeho (podal také obšírný popis — ne vždy správný — celého rukopisu spolu s literaturou starší ve VUS., 1866, II., 17—34) jest velmi nesprávné; Hanuš však poznal, že v rukopise jsou také glossy ještě pozdější, od majitele kodexu v XV. stol. Bohužel, Hanuš byl také příčinou, že rukopis jest nyní dílem nečitelný: dal totiž některé glossy potříti tinkturou Giobertovou, čímž celé řádky zmodraly a sezelenaly. Správný otisk gloss veškerých, spolu s literaturou a správným určením celého kodexu, podal opět teprve A. PATERA 1880 (v ČČM. LIV., 109—123); od jeho vývodů (kromě pochybností VLČKOVÝCH, I., 12—13) bádání dosud nepokročilo. Není pochybnosti, že tímto výčtem jednotlivých gloss a zlomků pře- kladů, dle nynějšího stavu zkoumání úplným, není skutečné jich bohatství vyčerpáno; že se — zejmena v rukopisech dvorních knihoven vídeňské a mnichovské — snad najdou ještě mnohé jiné, dosud přehlížené nebo nedosti zřetelné. Budou jen dalším svědectvím, že čeští čtenáři, čtenářky, majitelé a majitelky usnadňovali si porozumění textů latinských, ale více z nich se odvozovati nebude moci; za počátky skutečné české literarní tradice ani pak nebude lze tyto pomůcky k textům latinským pokládati. Sem konečně, ke zlomkům překladů, slušelo by přičísti také pokus překladu s němčiny. Na třech pergamenových proužcích universitní knihovny, obsahujících text německý Niebelung, nalézá se na zadní straně text český (pouze na dvou proužcích; a jen na jediném jsou zbytky větší). Podle PFEIFFERA a HANUŠE pocházejí zbytky ty ze století XIII., podle p. kustoda TADRY ze století XIV. Zpráva a literatura o nich jest posledně od HANUŠE 1864 (VUS., II., 9—10). Čte zbytky ty doslovně takto: (I.:) „Posluchayte swaki narod hrv (hzv?) wam diwno spewaci (spewati?) hrw swau (smati?) . . . . (II.:) ne rachi witati ten bude duorzwo snati vn swu
Strana 72
72 3. Doba gloss 1097—1253. chwilu se mnu... weze (wero?) pitati. Kto ze snati ktere radosti nebo ketere (?) wezele (?) bdis m (kdes?)m ... Pfeiffer pokládal je za počátek překladu Niebelung, Hanuš tomu odporuje. Bohužel tinkturou Giobertovou jsou veškeré, beztoho skromné, ty zbytky tak zničeny, že dnes není možno přečísti ani to, co četl Hanuš. Poněvadž však i text Hanušův nesvědčí určitě ani o obsahu ani o věku skladby, spokojuji se zde tímto upo- zorněním.
72 3. Doba gloss 1097—1253. chwilu se mnu... weze (wero?) pitati. Kto ze snati ktere radosti nebo ketere (?) wezele (?) bdis m (kdes?)m ... Pfeiffer pokládal je za počátek překladu Niebelung, Hanuš tomu odporuje. Bohužel tinkturou Giobertovou jsou veškeré, beztoho skromné, ty zbytky tak zničeny, že dnes není možno přečísti ani to, co četl Hanuš. Poněvadž však i text Hanušův nesvědčí určitě ani o obsahu ani o věku skladby, spokojuji se zde tímto upo- zorněním.
Strana 73
4. Doba fragmentů. 1253—1306. Vládou Přemysla II. (1253—1278) vystupuje v Čechách nová společ- nost na povrch. Staré řády a zřízení zanikají, místo nich Čechy rychle se evropeisují. Místo jednotlivých odlehlých od sebe středisk duchovního života nastupuje centralisace při dvoře královském, prvním celé Evropy tehdejší. Král sám, jedna z nejmohutnějších postav českých dějin, jeví jemný vkus a štědrou přízeň literatuře: arci jako později Friedrich II. oblibuje si literaturu cizí, tak i Přemysl volá do země a bohatě podporuje básníky německé. Tvrdé a neobratné počátky literarní české nemohly za- ujmouti ještě jemně vytříbené mysli královy — kult národního jazyka a písemnictví byl tehdy ještě neznám. Přemysl II. sám liboval si v literatuře německé; syn jeho, Václav II., vstoupil dokonce do řad minnesingrů. O romantické náladě mysli Přemy- slovy svědčí známá zpráva, jak německému pěvci doporučil pro Alexan- dreidu episodu ryze romantickou. Jak totiž přinesli Alexandrovi drahý kámen, jehož nemohlo nic zvážiti; když však posypán byl zemí, byl lehký jako pírko — a jak tento kámen jest předobrazením samého hrdiny makedonského, jemuž živému nic se nerovná, mrtvého však všechno pře- výší. Panovník takého smýšlení, jež po něm zdědil i syn jeho, byl arci tehdejším básníkům pravým Augustem — a dvůr jeho jest kolébkou také literatury české. Literatura česká arci netěšila se přímé podpoře velikého krále; slunce dvorské přízně, jak krásně praví A. TRUHLÁŘ (ÖUM. Böhmen, II. 68), ne- zářilo jí a pěvcům domácím nekynulo ani zlato ani milost králů. Ale dvůr královský byl střediskem, kde mohl se vlastenecký pán český setkati s pilným klášterníkem Čechem a denně pozorovati význam a moc literatury,
4. Doba fragmentů. 1253—1306. Vládou Přemysla II. (1253—1278) vystupuje v Čechách nová společ- nost na povrch. Staré řády a zřízení zanikají, místo nich Čechy rychle se evropeisují. Místo jednotlivých odlehlých od sebe středisk duchovního života nastupuje centralisace při dvoře královském, prvním celé Evropy tehdejší. Král sám, jedna z nejmohutnějších postav českých dějin, jeví jemný vkus a štědrou přízeň literatuře: arci jako později Friedrich II. oblibuje si literaturu cizí, tak i Přemysl volá do země a bohatě podporuje básníky německé. Tvrdé a neobratné počátky literarní české nemohly za- ujmouti ještě jemně vytříbené mysli královy — kult národního jazyka a písemnictví byl tehdy ještě neznám. Přemysl II. sám liboval si v literatuře německé; syn jeho, Václav II., vstoupil dokonce do řad minnesingrů. O romantické náladě mysli Přemy- slovy svědčí známá zpráva, jak německému pěvci doporučil pro Alexan- dreidu episodu ryze romantickou. Jak totiž přinesli Alexandrovi drahý kámen, jehož nemohlo nic zvážiti; když však posypán byl zemí, byl lehký jako pírko — a jak tento kámen jest předobrazením samého hrdiny makedonského, jemuž živému nic se nerovná, mrtvého však všechno pře- výší. Panovník takého smýšlení, jež po něm zdědil i syn jeho, byl arci tehdejším básníkům pravým Augustem — a dvůr jeho jest kolébkou také literatury české. Literatura česká arci netěšila se přímé podpoře velikého krále; slunce dvorské přízně, jak krásně praví A. TRUHLÁŘ (ÖUM. Böhmen, II. 68), ne- zářilo jí a pěvcům domácím nekynulo ani zlato ani milost králů. Ale dvůr královský byl střediskem, kde mohl se vlastenecký pán český setkati s pilným klášterníkem Čechem a denně pozorovati význam a moc literatury,
Strana 74
74 4. Doba fragmentů. 1253—1306. zejmena jejích veršů. Veliká doba třetí čtvrti století XIII., kdy pluky české pronikly k Adrii i k Baltu, kdy pokořily zástupy Plavců i Maďarů, kdy ve Vídni i v Hradci sídlily české posádky, plnila pýchou hrud pána- bojovníka i mnicha-letopisce. Čím četnější bylo dvořanstvo královo, tím snadněji mohla se zachytiti kořeny svými tradice; čím širší a bohatší byla společnost dvorská, tím silnější byla ozvěna, jaké se autoru dostávalo, tím hojnější napodobení, tím lehčí dělba práce, kontrola a kritika, konkurence a pokrok. Za Vratislava nebylo ještě místa pro literaturu národní, ať již ně- meckou či českou; stav duchovní měl vedení a příliš veliká byla prae- ponderance latiny, než aby zpod olověného jejího příkrovu byla mohla povstati literatura ,vulgarní“. Doba Přemyslova jest však nejbližší i časově době velikého Hohenstaufa, Bedřicha II. († 1250), jenž v jižních svých zemích vssál do sebe první zárodky humanismu a střásl s ducha svého pouta církevní tradice. Tento svobodný myslitel, jehož slavil Wolfram z Eschenbachu nadšenými verši, vnesl také van nového ducha do střední Evropy: a český Přemyslovec stál mu duševně mnohem blíže než vlastnímu otci (Václavu I.), který na rozkaz papežův postavil se do boje proti hrdému Staufovci — měl snad tušení, že klatba papežská připraví i jemu pád, tragikou snad ještě hroznější než pád domu Staufova? V této době, kdy volně se rozvíjela poesie německá nesená přízní šlechty i milostí dvora, kdy na dvoře královském a na hradech panských hromadily se plody latinské učenosti bohoslovné i světské a německé lyriky i epiky, v té době jde za literaturou německou literatura česká zrovna tak, jako v polovici XVI. věku ve stínu dvoru Ferdinandova vzkvétá i česká literatura a jako počátkem XIX. století německá literatura je předchůdcem, Janem křtitelem vznikající literatury národní. Arci, ve století XIII. litera- tura německá nebyla sama sobě účelem; valnou většinou sloužila literatuře latinské, prostředkujíc její data vrstvám nejširším, básníc po vzorech jejích, užívajíc jejích podnětů. Jest zajímavo pozorovati — a svědčí taktéž o ant- agonismu obojího živlu — že nově vznikající česká společnost literarní nespokojila se úlohou prostředníka dalšího — z němčiny do češtiny; na- opak, přiřadila se jako rovná k rovné: všechny její plody bez výminky užívají latinských originalů přímo, bez prostřednictví němčiny. Tím arci není řečeno, že nebyla překládána také původní díla literatury německé: zajisté že byla, třebas doklady toho máme až pozdější; ale to dělo se týmž způsobem, jako na př. Němci přeložili kroniku Dalimilovu, a bylo děl těch jistě mnohem méně, nežli děl přímo překládaných z latiny. A teprve vznikem této literarní společnosti za doby Přemyslovy mohla literatura česká se udržeti a rozvíjeti. Co před tou dobou vzniklo, byla práce soukromá: buď zanikla nebo zůstala bez vlivu na ostatní život literarní. Příkladem toho mohou býti dvě písně Hospodine“ a ,Slovo“, jež můžeme klásti před r. 1260 a na nichž zřejmě a patrně je viděti tuto isolaci, ten uschlý štěp, který nevydává ovoce. A naproti nim píseň
74 4. Doba fragmentů. 1253—1306. zejmena jejích veršů. Veliká doba třetí čtvrti století XIII., kdy pluky české pronikly k Adrii i k Baltu, kdy pokořily zástupy Plavců i Maďarů, kdy ve Vídni i v Hradci sídlily české posádky, plnila pýchou hrud pána- bojovníka i mnicha-letopisce. Čím četnější bylo dvořanstvo královo, tím snadněji mohla se zachytiti kořeny svými tradice; čím širší a bohatší byla společnost dvorská, tím silnější byla ozvěna, jaké se autoru dostávalo, tím hojnější napodobení, tím lehčí dělba práce, kontrola a kritika, konkurence a pokrok. Za Vratislava nebylo ještě místa pro literaturu národní, ať již ně- meckou či českou; stav duchovní měl vedení a příliš veliká byla prae- ponderance latiny, než aby zpod olověného jejího příkrovu byla mohla povstati literatura ,vulgarní“. Doba Přemyslova jest však nejbližší i časově době velikého Hohenstaufa, Bedřicha II. († 1250), jenž v jižních svých zemích vssál do sebe první zárodky humanismu a střásl s ducha svého pouta církevní tradice. Tento svobodný myslitel, jehož slavil Wolfram z Eschenbachu nadšenými verši, vnesl také van nového ducha do střední Evropy: a český Přemyslovec stál mu duševně mnohem blíže než vlastnímu otci (Václavu I.), který na rozkaz papežův postavil se do boje proti hrdému Staufovci — měl snad tušení, že klatba papežská připraví i jemu pád, tragikou snad ještě hroznější než pád domu Staufova? V této době, kdy volně se rozvíjela poesie německá nesená přízní šlechty i milostí dvora, kdy na dvoře královském a na hradech panských hromadily se plody latinské učenosti bohoslovné i světské a německé lyriky i epiky, v té době jde za literaturou německou literatura česká zrovna tak, jako v polovici XVI. věku ve stínu dvoru Ferdinandova vzkvétá i česká literatura a jako počátkem XIX. století německá literatura je předchůdcem, Janem křtitelem vznikající literatury národní. Arci, ve století XIII. litera- tura německá nebyla sama sobě účelem; valnou většinou sloužila literatuře latinské, prostředkujíc její data vrstvám nejširším, básníc po vzorech jejích, užívajíc jejích podnětů. Jest zajímavo pozorovati — a svědčí taktéž o ant- agonismu obojího živlu — že nově vznikající česká společnost literarní nespokojila se úlohou prostředníka dalšího — z němčiny do češtiny; na- opak, přiřadila se jako rovná k rovné: všechny její plody bez výminky užívají latinských originalů přímo, bez prostřednictví němčiny. Tím arci není řečeno, že nebyla překládána také původní díla literatury německé: zajisté že byla, třebas doklady toho máme až pozdější; ale to dělo se týmž způsobem, jako na př. Němci přeložili kroniku Dalimilovu, a bylo děl těch jistě mnohem méně, nežli děl přímo překládaných z latiny. A teprve vznikem této literarní společnosti za doby Přemyslovy mohla literatura česká se udržeti a rozvíjeti. Co před tou dobou vzniklo, byla práce soukromá: buď zanikla nebo zůstala bez vlivu na ostatní život literarní. Příkladem toho mohou býti dvě písně Hospodine“ a ,Slovo“, jež můžeme klásti před r. 1260 a na nichž zřejmě a patrně je viděti tuto isolaci, ten uschlý štěp, který nevydává ovoce. A naproti nim píseň
Strana 75
Počátky české literatury. Překlady žalmů. 75 „Sv. Václave a „Vítaj králu“, jež bohatým svým ustrojením a působením ukazují zřetelně, jak mnoho zmůže tradice a jak málo síla talentu, není-li okolí příznivé. Nejsilnější byla arci, i za doby Přemyslovy, tradice církevní — ta záhy asi počala s překlady žalmů. Překlad žalmů náleží jistě spolu s překladem perikop evangelijních k nejstarším textům staročeským. I když církev ve století XII. a XIII. zbraňovala překládati Písmo do jazyků národních, dovolovala přece zpívati žalmy. Nejčastěji arci žalmů užíváno v brevíři. Není pochybnosti, že zvláště z počátku křesťanské organisace v Čechách — a můžeme počítati ještě stol. XI. a XII. k těmto počátkům, dokud nerozšířila se síť klášterů a organisace dekanatů (o tuhých bojích a volné organisaci svědčí, když ne- hledíme k starostem sv. Vojtěcha, ještě úsilné snahy Šebířovy a známá zpráva o Břetislavu II., jak dal ničiti poslední zbytky pohanství, zachovaná u Kosmy) v obojím území národním — církev musila se spokojovati služeb- níky méně vzdělanými, někdy i v latině nedosti zběhlými, a že již z té příčiny musila svolovati k překladům. Takové překlady zvláště byly ne- zbytné pro kláštery ženské, velmi potřebné i pro novice klášterů mužských. Ze XIV. stol. zachován nám překlad takového brevíře v pergamenových zlomcích Strahovských (otiskl jsem je v ČČM. 1900, 325—329), jiné trosky určené osobě ženské chovají se v pergamenových zlomcích Petro- hradských rovněž ze XIV. stol. (v. zprávu, kde uvedena i starší literatura, v mých ,Knihách českých“ 1897, 12—14) .... a žaltáře až podnes docho- vané ukazují stále ještě tento svůj původ: skoro všechny obsahují při- pojena také kantika, symbolum Athanasiovo a litanie, jak je předpisuje breviarium od dob Rehořových, a je dosti známo, že v nejstarších dobách vůbec název psalterium a breviarium značily totéž, jakož i podnes znamená psalterium“ první část brevíře. Byly tedy bezpečně již v XI. a XII. věku překlady žalmů, kantik a symbola — ale byly to překlady jednotlivců, k vlastní soukromé potřebě a záhy asi, se svými původci, zanikaly. Vyplývá to z povahy věci samé. Překlady, které tradice uchovávala v kapitulách nebo konventech, s těží však přestupují polovici století XIII. — aspoň není k takovým vývodům bezpečných důvodů. Všechny zprávy, které by se mohly týkati snad starších dob, snesou (a žádají) výklad právě uvedený: píše-li na př. Křišťan (o Podivenovi) že »cunctos pene vernaculas, extremos usque ad cocos, ita instruxerat, quod pene nullus curtensium foret, qui psalmigraphorum hymnos canere ignoraret« (FRB. I. 223), myslí se tím jistě jen ústní podání — a taktéž při všech dalších narážkách legendistů a kronikářů. Tradice písemná však v kollegiích právě uvedených není starší polovice XIII. stol. Proti tomu bývají obyčejně uváděny důvody ŠAFAŘÍKOVY, GEBAUEROVY, JIREČKOVY a j. (posledně ještě 1898 u HANUŠE, Památník, IIIa, 43a), dle nichž původ staročeského překladu žaltáře sahá do doby daleké před
Počátky české literatury. Překlady žalmů. 75 „Sv. Václave a „Vítaj králu“, jež bohatým svým ustrojením a působením ukazují zřetelně, jak mnoho zmůže tradice a jak málo síla talentu, není-li okolí příznivé. Nejsilnější byla arci, i za doby Přemyslovy, tradice církevní — ta záhy asi počala s překlady žalmů. Překlad žalmů náleží jistě spolu s překladem perikop evangelijních k nejstarším textům staročeským. I když církev ve století XII. a XIII. zbraňovala překládati Písmo do jazyků národních, dovolovala přece zpívati žalmy. Nejčastěji arci žalmů užíváno v brevíři. Není pochybnosti, že zvláště z počátku křesťanské organisace v Čechách — a můžeme počítati ještě stol. XI. a XII. k těmto počátkům, dokud nerozšířila se síť klášterů a organisace dekanatů (o tuhých bojích a volné organisaci svědčí, když ne- hledíme k starostem sv. Vojtěcha, ještě úsilné snahy Šebířovy a známá zpráva o Břetislavu II., jak dal ničiti poslední zbytky pohanství, zachovaná u Kosmy) v obojím území národním — církev musila se spokojovati služeb- níky méně vzdělanými, někdy i v latině nedosti zběhlými, a že již z té příčiny musila svolovati k překladům. Takové překlady zvláště byly ne- zbytné pro kláštery ženské, velmi potřebné i pro novice klášterů mužských. Ze XIV. stol. zachován nám překlad takového brevíře v pergamenových zlomcích Strahovských (otiskl jsem je v ČČM. 1900, 325—329), jiné trosky určené osobě ženské chovají se v pergamenových zlomcích Petro- hradských rovněž ze XIV. stol. (v. zprávu, kde uvedena i starší literatura, v mých ,Knihách českých“ 1897, 12—14) .... a žaltáře až podnes docho- vané ukazují stále ještě tento svůj původ: skoro všechny obsahují při- pojena také kantika, symbolum Athanasiovo a litanie, jak je předpisuje breviarium od dob Rehořových, a je dosti známo, že v nejstarších dobách vůbec název psalterium a breviarium značily totéž, jakož i podnes znamená psalterium“ první část brevíře. Byly tedy bezpečně již v XI. a XII. věku překlady žalmů, kantik a symbola — ale byly to překlady jednotlivců, k vlastní soukromé potřebě a záhy asi, se svými původci, zanikaly. Vyplývá to z povahy věci samé. Překlady, které tradice uchovávala v kapitulách nebo konventech, s těží však přestupují polovici století XIII. — aspoň není k takovým vývodům bezpečných důvodů. Všechny zprávy, které by se mohly týkati snad starších dob, snesou (a žádají) výklad právě uvedený: píše-li na př. Křišťan (o Podivenovi) že »cunctos pene vernaculas, extremos usque ad cocos, ita instruxerat, quod pene nullus curtensium foret, qui psalmigraphorum hymnos canere ignoraret« (FRB. I. 223), myslí se tím jistě jen ústní podání — a taktéž při všech dalších narážkách legendistů a kronikářů. Tradice písemná však v kollegiích právě uvedených není starší polovice XIII. stol. Proti tomu bývají obyčejně uváděny důvody ŠAFAŘÍKOVY, GEBAUEROVY, JIREČKOVY a j. (posledně ještě 1898 u HANUŠE, Památník, IIIa, 43a), dle nichž původ staročeského překladu žaltáře sahá do doby daleké před
Strana 76
76 4. Doba fragmentů. 1253—1306. sklonkem století XIII., podle Šafaříka (a s jeho vývody podstatně shoduje se i Gebauer) nejméně do stol. XI. Podrobnější výklady o tom jsou u Šafaříka 1840 (v Rozboru stč. liter. 111—131) a 1880 u Gebauera (Žaltář Wittenberský, V.—XXXVI.), s tím se shodují i výklady Vondrá- kovy (Die Spuren der altkirchensl. Evg. Ubers.), jenž i v žalmech hledá stopy překladu staroslovenského. Výklady tyto zakládají se vůbec na starší tendenci, datovati památky staročeské o staletí dříve, nežli vskutku byly složeny (připomínám jen známé datování musejního Passionalu až do XIII. století, kterýž přece obsahoval díla Karla IV. — legendu o sv. Vá- clavu) a při podrobnějším zkoumání nelze jich udržeti. Za nejsilnější důvod bývají obyčejně uváděny shody mezi pozdějšími žaltáři (Gebauer také mylně posouval Žaltář Wittenberský do 2. třetiny XIV. století) a nejstarším rukopisem, t. zv. žaltářem glossovaným.1) Ge- bauer (u něhož výsledky Šafaříkovy jsou přejaty, doplněny a opraveny, ukazuje (str. XXIII.—XXV.), že text ZW. sice v celku s textem ŽG. sou- hlasí, že však není opsán přímo ze ZG., nýbrž z předlohy (»mohl to býti opis učiněný z předlohy starší a snad opis tím způsobem několikátý«) »ŽX. z něhož vznikly na jedné straně české glossy v ŽG. a na druhé straně česká část ZW.« Avšak i »ŽX. jest opis, jemuž zase předlohu nějakou ŽA. předeslati musíme.« Jednotlivé doklady jsou uvedeny na místě uvedeném: tu stačí rekapitulovati, že úsudek ten zakládá se hlavně na jednotlivých chybách: za nejdůležitější pokládají se chyby společné textu ZW. a ZG. (ot věcě m.—i, hledie m.—í atd.), kde oba texty mají touž chybu, ač jsou vzdáleny od sebe skoro celým stoletím. Z těchto pak na první místo klade Gebauer (se Šafaříkem) chyby omasal si (distulisti, místo *ováhal) a nestuluvného (barbarus; místo *neumětedlného); Šafařík k těmto dvěma přidává ještě chybu lutých“ (ductilibus, místo dutých). Tyto dvě, resp. tři, chyby svědčí, že již předloha ZX. byla chybná, že měla chyby opisovačské (t. j. neporozuměním vzniklé), že tedy předpokládá předlohu ŽA. v době velmi daleké. Výklad tento nepřihlíží však ke dvojí kvalitě chyb písařských a k opravám písaře ZW. Předně, pokud se týče oprav: Gebauer (XXIII.) za doklad různých překladů uvádí tlumočení ž. LXXVII. 40 moros = ſmyrt ZW., morſku yahodu ZG. Překlad ZG. je správný, ŽW. tu chybuje tím, že zaměnil moros s mors; tato chyba však nebyla v jeho předloze, je to vina jen momentanního přehlédnutí: o tom svědčí, že korrektor psané „ſmyrt opravil v ŽW. na ,morzíku yahodu“: korrektor měl tedy k ruce týž text jako ŽG., z momentanní chyby ſmyrt, založené v textu latinském, nelze o prvotní předloze nic usuzovati. Podobně není hleděno v dokladě hned následujícím [CXVIII. 139 zelus — niloft ZG. myloft ZW.] ke kva- litě chyby; psané ,niloft v ZG. jest zajisté opět jen momentanní přepsání: 1) Srovnej analogické vývody BRUCKNEROVY v Rozpr. XIX, 257—339: »Psalterze polskie do połowy XVI. wieku.«
76 4. Doba fragmentů. 1253—1306. sklonkem století XIII., podle Šafaříka (a s jeho vývody podstatně shoduje se i Gebauer) nejméně do stol. XI. Podrobnější výklady o tom jsou u Šafaříka 1840 (v Rozboru stč. liter. 111—131) a 1880 u Gebauera (Žaltář Wittenberský, V.—XXXVI.), s tím se shodují i výklady Vondrá- kovy (Die Spuren der altkirchensl. Evg. Ubers.), jenž i v žalmech hledá stopy překladu staroslovenského. Výklady tyto zakládají se vůbec na starší tendenci, datovati památky staročeské o staletí dříve, nežli vskutku byly složeny (připomínám jen známé datování musejního Passionalu až do XIII. století, kterýž přece obsahoval díla Karla IV. — legendu o sv. Vá- clavu) a při podrobnějším zkoumání nelze jich udržeti. Za nejsilnější důvod bývají obyčejně uváděny shody mezi pozdějšími žaltáři (Gebauer také mylně posouval Žaltář Wittenberský do 2. třetiny XIV. století) a nejstarším rukopisem, t. zv. žaltářem glossovaným.1) Ge- bauer (u něhož výsledky Šafaříkovy jsou přejaty, doplněny a opraveny, ukazuje (str. XXIII.—XXV.), že text ZW. sice v celku s textem ŽG. sou- hlasí, že však není opsán přímo ze ZG., nýbrž z předlohy (»mohl to býti opis učiněný z předlohy starší a snad opis tím způsobem několikátý«) »ŽX. z něhož vznikly na jedné straně české glossy v ŽG. a na druhé straně česká část ZW.« Avšak i »ŽX. jest opis, jemuž zase předlohu nějakou ŽA. předeslati musíme.« Jednotlivé doklady jsou uvedeny na místě uvedeném: tu stačí rekapitulovati, že úsudek ten zakládá se hlavně na jednotlivých chybách: za nejdůležitější pokládají se chyby společné textu ZW. a ZG. (ot věcě m.—i, hledie m.—í atd.), kde oba texty mají touž chybu, ač jsou vzdáleny od sebe skoro celým stoletím. Z těchto pak na první místo klade Gebauer (se Šafaříkem) chyby omasal si (distulisti, místo *ováhal) a nestuluvného (barbarus; místo *neumětedlného); Šafařík k těmto dvěma přidává ještě chybu lutých“ (ductilibus, místo dutých). Tyto dvě, resp. tři, chyby svědčí, že již předloha ZX. byla chybná, že měla chyby opisovačské (t. j. neporozuměním vzniklé), že tedy předpokládá předlohu ŽA. v době velmi daleké. Výklad tento nepřihlíží však ke dvojí kvalitě chyb písařských a k opravám písaře ZW. Předně, pokud se týče oprav: Gebauer (XXIII.) za doklad různých překladů uvádí tlumočení ž. LXXVII. 40 moros = ſmyrt ZW., morſku yahodu ZG. Překlad ZG. je správný, ŽW. tu chybuje tím, že zaměnil moros s mors; tato chyba však nebyla v jeho předloze, je to vina jen momentanního přehlédnutí: o tom svědčí, že korrektor psané „ſmyrt opravil v ŽW. na ,morzíku yahodu“: korrektor měl tedy k ruce týž text jako ŽG., z momentanní chyby ſmyrt, založené v textu latinském, nelze o prvotní předloze nic usuzovati. Podobně není hleděno v dokladě hned následujícím [CXVIII. 139 zelus — niloft ZG. myloft ZW.] ke kva- litě chyby; psané ,niloft v ZG. jest zajisté opět jen momentanní přepsání: 1) Srovnej analogické vývody BRUCKNEROVY v Rozpr. XIX, 257—339: »Psalterze polskie do połowy XVI. wieku.«
Strana 77
Nejstarší překlad žaltáře. Text t. zv. wittenberský. 77 místo čtyř nožiček písmen ,mi- udělal písař ZG. pouze tři ,ní (tvrzení Gebauerovo, že ZG. na tomto místě má nyloft jest nesprávné), ale chyba jeho opět nesvědčí o jiné předloze. A v této věci právě (když nehledíme k neoterismům, jako pokoj m. mír, a m. i atd., jež jsou přirozené u textů pozdějších) nebylo náležitě rozlišováno mezi písařskými chybami ZW. a ZG. V obou textech zajisté stejně se vyskytují chyby pisecké — t. j. takové, kde písař z nedbalosti nebo nepozornosti nějaké písmeno připíše, nedo- píše nebo přepíše (CXLIII. 13 ywnyczie m. pivnicě, przied klralě XCVII 6 m. — králem atd.), ale pouze v ŽW. nalézáme chyby opisovačské, t. j. takové, kde písař nerozuměje předloze (buď pro nečitelnost písma nebo neznámost řeči) a nemoha tedy (nebo nestače) opisovati správně, buď mění úmyslně text anebo podává prostě řadu písmen mechanicky psaných. Tak na př. LVII. 5 původní autor lat. textu ,aspidis surdae rozuměl (snad pro chybu v latinském svém exempláři) jako ,aspidi surdae“ a svým otrockým způsobem přeložil ,králíkovi hlušiej“ (adj. fem. místo masc., jako často v textech žaltářových). Toto původní „králíkovi hlušiej přepsal majitel ZG. do svého textu obvyklým svým způsobem ,kralykowie hluſiey (m. -i- -ie-, jako často v ŽG.) Toto ,kralykowie hlufiey', které písař ZG. četl a pojímal správně, bylo však již písaři ZW. docela nesrozumitelné; opravil“ tedy toto nejasné místo na „králíkové hluší — a tím se arci dopustil chyby opisovačské, jako velmi často jindy. A když se s takovým náležitým zřetelem k rozdílu těchto dvojích chyb proberou všechny odchylky ZW. (a při tom všimne i korrektur korrektorových), shledá se, že veškeré chyby ZW. lze redukovati na bezprostřední předlohu ZG., že tedy ve všech pří- padech, kde by nastávala volba mezi ZG. a ŽW., vždy musí (pokud se textu a ne jednotlivých písmen týče) ŽW. ustoupiti, jeho doklady že nejsou rovnocenné s doklady ZG. Lze tedy text Wittenberský redukovati na text původního ZG. beze zbytku Text ZG jest ovšem opisem (a vlastně jen řadou drobných výpisků) ze žaltáře celého. O tom (poznal to již Šafařík a po něm ostatní) svědčí řada gloss, jež podávají jen kus grammatické vazby, jejíž ostatek zůstal v textě celém. Písař byl nepozorný, snad lépe řekneme neumělý: z chyb piseckých vynká zvláště e za -i- (dva doklady, které Gebauer, Hist. Mluvn. I. 220 ze ZG. uvádí, možná zdesateronásobiti) — některé z těchto chyb piseckých přejal pak i písař ŽW. Žádná z chyb těch není však opisovačská: Gebauer i Šafařík uvádějí jen dvě (když nehledíme k lutých- dutých, které již Gebauer vynechal): omazal, nestuluvného. První slovo — omazal — stojí místo owahal (jak svědčí ŽPod. LXXXVIII. 39) a lze je snadno vysvětliti chybou piseckou: m — w, z — h (ve stol. XIII. — a jen tehdy — byla právě písmena z velmi podobna liteře h); druhé slovo nestuluvného je rovněž jen pisecký omyl — arci ne místo „neumětedl- ného“ (jak má ŽPod. CXIII. 1), nýbrž místo nesmluvného, jak překládají „barbarus pozdější mammotrekty, patrně na základě nějakého textu witten- berského: místo -m- napsal neumělý písař (a čtenář) ZG. tu-, chyba to
Nejstarší překlad žaltáře. Text t. zv. wittenberský. 77 místo čtyř nožiček písmen ,mi- udělal písař ZG. pouze tři ,ní (tvrzení Gebauerovo, že ZG. na tomto místě má nyloft jest nesprávné), ale chyba jeho opět nesvědčí o jiné předloze. A v této věci právě (když nehledíme k neoterismům, jako pokoj m. mír, a m. i atd., jež jsou přirozené u textů pozdějších) nebylo náležitě rozlišováno mezi písařskými chybami ZW. a ZG. V obou textech zajisté stejně se vyskytují chyby pisecké — t. j. takové, kde písař z nedbalosti nebo nepozornosti nějaké písmeno připíše, nedo- píše nebo přepíše (CXLIII. 13 ywnyczie m. pivnicě, przied klralě XCVII 6 m. — králem atd.), ale pouze v ŽW. nalézáme chyby opisovačské, t. j. takové, kde písař nerozuměje předloze (buď pro nečitelnost písma nebo neznámost řeči) a nemoha tedy (nebo nestače) opisovati správně, buď mění úmyslně text anebo podává prostě řadu písmen mechanicky psaných. Tak na př. LVII. 5 původní autor lat. textu ,aspidis surdae rozuměl (snad pro chybu v latinském svém exempláři) jako ,aspidi surdae“ a svým otrockým způsobem přeložil ,králíkovi hlušiej“ (adj. fem. místo masc., jako často v textech žaltářových). Toto původní „králíkovi hlušiej přepsal majitel ZG. do svého textu obvyklým svým způsobem ,kralykowie hluſiey (m. -i- -ie-, jako často v ŽG.) Toto ,kralykowie hlufiey', které písař ZG. četl a pojímal správně, bylo však již písaři ZW. docela nesrozumitelné; opravil“ tedy toto nejasné místo na „králíkové hluší — a tím se arci dopustil chyby opisovačské, jako velmi často jindy. A když se s takovým náležitým zřetelem k rozdílu těchto dvojích chyb proberou všechny odchylky ZW. (a při tom všimne i korrektur korrektorových), shledá se, že veškeré chyby ZW. lze redukovati na bezprostřední předlohu ZG., že tedy ve všech pří- padech, kde by nastávala volba mezi ZG. a ŽW., vždy musí (pokud se textu a ne jednotlivých písmen týče) ŽW. ustoupiti, jeho doklady že nejsou rovnocenné s doklady ZG. Lze tedy text Wittenberský redukovati na text původního ZG. beze zbytku Text ZG jest ovšem opisem (a vlastně jen řadou drobných výpisků) ze žaltáře celého. O tom (poznal to již Šafařík a po něm ostatní) svědčí řada gloss, jež podávají jen kus grammatické vazby, jejíž ostatek zůstal v textě celém. Písař byl nepozorný, snad lépe řekneme neumělý: z chyb piseckých vynká zvláště e za -i- (dva doklady, které Gebauer, Hist. Mluvn. I. 220 ze ZG. uvádí, možná zdesateronásobiti) — některé z těchto chyb piseckých přejal pak i písař ŽW. Žádná z chyb těch není však opisovačská: Gebauer i Šafařík uvádějí jen dvě (když nehledíme k lutých- dutých, které již Gebauer vynechal): omazal, nestuluvného. První slovo — omazal — stojí místo owahal (jak svědčí ŽPod. LXXXVIII. 39) a lze je snadno vysvětliti chybou piseckou: m — w, z — h (ve stol. XIII. — a jen tehdy — byla právě písmena z velmi podobna liteře h); druhé slovo nestuluvného je rovněž jen pisecký omyl — arci ne místo „neumětedl- ného“ (jak má ŽPod. CXIII. 1), nýbrž místo nesmluvného, jak překládají „barbarus pozdější mammotrekty, patrně na základě nějakého textu witten- berského: místo -m- napsal neumělý písař (a čtenář) ZG. tu-, chyba to
Strana 78
78 4. Doba fragmentů. 1253— 1306. při formě tehdejší písmeny t velmi pochopitelná. A tohoto druhu jsou všechny odchylky ZG. ZG. podává tedy celkem dosti věrný obraz své prvotní předlohy: tím arci není řečeno, že by nějaké pisecké omyly nebyly již bývaly v této předloze. Ale — podle našeho výkladu — žádné opisovačské, a nemáme důvodu, abychom soudili, že tato předloha odkazuje nás ještě k jiné, starší. Místo chybného omazal, nestuluvného“ měla tato předloha ,ováhal, „nesmluvného“ — a jiných důvodů k hypothesi dalšího originalu nemáme. Ale tím ještě není dokázáno, že by tato předloha nebyla bývala prastará: mohlo by se souditi, že tato třebas jediná (když jsme dokázali, že ZG. je vskutku prvým opisem, nikoli kopií z několikáté ruky) předloha pochází z doby pradávné, třebas z XI. století. Ale ani tato cesta není schůdná podrobným rozborem shod se vidí, že předloha ta vznikla již v době změny r-ř a v době -iu- (v Loc. Sg) m. -í-. Tyto obě změny byly v před- loze arci jen in statu nascenti: ale byly již, a poněvadž v památkách jeví se teprve v 2. pol. XIII. století, není překlad českého žaltáře (pokud o něm svědčí rozbor našich textů) starší vlády Přemysla II. O tom svědčí i celý jeho vnější habitus; jeho hrubé latinismy a neobratný sloh; jeho skrovná zásoba slov i formy grammatické: to vše ukazuje k prvním po- čátkům, nikoli k vybroušenějšímu již útvaru obnovených pokusů. Rukopis tohoto nejstaršího překladu není nám zachován; jen přípisky jednotlivé, které si nejspíše nějaká jeptiška učinila do svého textu latin- ského mezi řádky. Neboť přípisky ty nalezáme v rukopise někdy kláštera svatojirského z konce XIII. stol., jejž nyní obecně nazýváme žaltářem glossovaným'. Rukopis ten (malého 4°, jednosloupcový, 143 listů) někdy ve XIV. století svázán s kodexy různorodými v jeden svazek, jejž nyní chová Museum království Českého (sign. XIV. D. 13). Přípisky zmíněné jsou jen v prvé části tohoto svazku; přípisky části druhé nejsou bezpečny Ale i v části této prvé byl v prvé čtvrti XIX. století vepsán nově překlad žalmu 109. a 145., jehož falsaci objevil teprve Patera 1879. Glossy textu našeho objevil a vydal HANKA 1827 I. 108—109, pak 1833 Zbírka nej- dávnějších slovníků 234—258. Přípisky tyto české jdou celým žaltářem (fol. 67—1311) i kantiky (fol. 1317—143v); kromě nich obsaženo v ruko- pise našem také několik jmen klášternic (Zdezlaua Nedelca Lupus Ance frater Bonica Bohouole Maruska Zudyzlaua Byeta Kachna Jutka*) ze XIII. stol. a některé pozdější přípisky. Pravé ocenění a roztřídění gloss, jakož i vzorný otisk, pořídil teprve 1879 A. PATERA (ČČM. LIII. 398—401, 481—537). Jsou-li glossy tohoto žaltáře musejního patrným důkazem, že existoval již v 2. pol. XIII. věku překlad celého žaltáře i se všemi kantiky (a za- jisté i symbolem sv. Athanasia), pro počátek století XIV. máme důkaz ještě bezpečnější, zlomky totiž překladu. Jsou to čtyři listy pergamenové (v Jungmannově Hist. literatury pod č. II. 113; mylně je uvádí Jungmann ještě II. 116), které daroval 1825 V. HANKA Museu království Českého.
78 4. Doba fragmentů. 1253— 1306. při formě tehdejší písmeny t velmi pochopitelná. A tohoto druhu jsou všechny odchylky ZG. ZG. podává tedy celkem dosti věrný obraz své prvotní předlohy: tím arci není řečeno, že by nějaké pisecké omyly nebyly již bývaly v této předloze. Ale — podle našeho výkladu — žádné opisovačské, a nemáme důvodu, abychom soudili, že tato předloha odkazuje nás ještě k jiné, starší. Místo chybného omazal, nestuluvného“ měla tato předloha ,ováhal, „nesmluvného“ — a jiných důvodů k hypothesi dalšího originalu nemáme. Ale tím ještě není dokázáno, že by tato předloha nebyla bývala prastará: mohlo by se souditi, že tato třebas jediná (když jsme dokázali, že ZG. je vskutku prvým opisem, nikoli kopií z několikáté ruky) předloha pochází z doby pradávné, třebas z XI. století. Ale ani tato cesta není schůdná podrobným rozborem shod se vidí, že předloha ta vznikla již v době změny r-ř a v době -iu- (v Loc. Sg) m. -í-. Tyto obě změny byly v před- loze arci jen in statu nascenti: ale byly již, a poněvadž v památkách jeví se teprve v 2. pol. XIII. století, není překlad českého žaltáře (pokud o něm svědčí rozbor našich textů) starší vlády Přemysla II. O tom svědčí i celý jeho vnější habitus; jeho hrubé latinismy a neobratný sloh; jeho skrovná zásoba slov i formy grammatické: to vše ukazuje k prvním po- čátkům, nikoli k vybroušenějšímu již útvaru obnovených pokusů. Rukopis tohoto nejstaršího překladu není nám zachován; jen přípisky jednotlivé, které si nejspíše nějaká jeptiška učinila do svého textu latin- ského mezi řádky. Neboť přípisky ty nalezáme v rukopise někdy kláštera svatojirského z konce XIII. stol., jejž nyní obecně nazýváme žaltářem glossovaným'. Rukopis ten (malého 4°, jednosloupcový, 143 listů) někdy ve XIV. století svázán s kodexy různorodými v jeden svazek, jejž nyní chová Museum království Českého (sign. XIV. D. 13). Přípisky zmíněné jsou jen v prvé části tohoto svazku; přípisky části druhé nejsou bezpečny Ale i v části této prvé byl v prvé čtvrti XIX. století vepsán nově překlad žalmu 109. a 145., jehož falsaci objevil teprve Patera 1879. Glossy textu našeho objevil a vydal HANKA 1827 I. 108—109, pak 1833 Zbírka nej- dávnějších slovníků 234—258. Přípisky tyto české jdou celým žaltářem (fol. 67—1311) i kantiky (fol. 1317—143v); kromě nich obsaženo v ruko- pise našem také několik jmen klášternic (Zdezlaua Nedelca Lupus Ance frater Bonica Bohouole Maruska Zudyzlaua Byeta Kachna Jutka*) ze XIII. stol. a některé pozdější přípisky. Pravé ocenění a roztřídění gloss, jakož i vzorný otisk, pořídil teprve 1879 A. PATERA (ČČM. LIII. 398—401, 481—537). Jsou-li glossy tohoto žaltáře musejního patrným důkazem, že existoval již v 2. pol. XIII. věku překlad celého žaltáře i se všemi kantiky (a za- jisté i symbolem sv. Athanasia), pro počátek století XIV. máme důkaz ještě bezpečnější, zlomky totiž překladu. Jsou to čtyři listy pergamenové (v Jungmannově Hist. literatury pod č. II. 113; mylně je uvádí Jungmann ještě II. 116), které daroval 1825 V. HANKA Museu království Českého.
Strana 79
Theorie a výklady o žaltáři stč. Žaltáře musejní. 79 Pocházejí ze samého konce XIII. nebo počátku XIV. století (ČČM. 1886, 131) a byly dlouho neoceněny, poněvadž čtení jejich je nesmírně ob- tížné — tolik utrpěly časem. ŠAFAŘÍK (Rozbor I. 116) zjistil o nich pouze, že náleží k recensi t. zv. wittenberské (což přijal i GEBAUER, PATERA, JIREČEK a ostatní); správné vydání a úvahu o nich děkujeme však teprve A. PATE- RoVI. Tento 1886 (ČČM. LX. 129—139) ukázal, že jsou to dvě dvoulistí z poslední složky rukopisné; že prvé dvoulistí obsahuje list kdysi 1. a 10., druhé list 4. a 7.; že jsou tedy ztracena dvě dvoulistí mezi nynějším prvním a druhým a dvě dvoulistí uvnitř druhého. Kodex byl tedy roz- sáhlý a dle všeho úplný. Zbytkům těmto ujal se název žaltář musejní a vydáním Paterovým ukázalo se, jak doslovně mnohdy i dopísmenně se shodují s glossami žaltáře glossovaného. Průkazem tím pochována byla na- dobro starší theorie gloss, kterou po Gebauerovi, Šafaříkovi, Jirečkovi vy- kládal ještě HANUŠ (OSN. VI. 282: »k vlastním takovým překladům vedly vůbec glossy«) A. TRUHLÁR (ÖUM. Böhmen II. 72 : »anfänglich nur schüchtern, etwa Glossen in lateinischen Texten und unvollkommene Ubersetzungen«) a naposled J. VLČEK (Dějiny I. 11: »nejstarší jest t. ř. žaltář glossovaný, v němž spatřujeme toliko glossy jednotlivé, žaltář musejní, kde jsou již kusy překladu, a žaltář wittenberský i žaltář Poděbradský, kde shledáváme překlad celý«). Byla to theorie teleologická, kde od jednotlivých gloss se postupovalo k malým zlomkům překladu, aby se došlo k celým převodům: ale naše zachované texty mluví docela proti ní. I žaltář glossovaný i žaltář musejní předpokládají překlad celý, nejsou jeho zárodkem, nýbrž fragmentem. Že arci byly snad kdysi glossy v textech biblických, je velmi pravděpodobno: tyto však měly význam ryze soukromý a nejsou členem literarní tradice. Tato se připojuje pouze k hotovým překladům. Tento hotový překlad jest zachován v reflexích pozdějších v několika zlomcích, v celých kodexích žaltáře wittenberského a poděbradského z konce XIV. věku, přešel pak do svodů celých biblí a do mammotrektů. Stal se takto literarní autoritou věku XIV., jíž nepoškodily ani pronikavé a násilné modernisování ani konkurrence překladů ostatních. Z těchto ostatních nejdůležitější jest překlad žaltáře v kodexu klementinském, nesoucí všechny stopy neumělého začátečnictví na sobě, jenž nicméně přece zjednal si celou řadu následníkův a vnikl i do literatury polské. Tyto další osudy náležejí však již literarní historii doby lucemburské. Překlad žaltáře nebyl zajisté jedinou knihou Starého Zákona, jejíž překlad nezbytně nová literarní společnost česká XIII. věku si musila opatřiti. Viděli jsme, že k žaltáři samému přidávána byla kantika, čerpaná z různých knih starozákonních, nejvíce prorockých. A vidíme ještě druhou cestu, po níž rovněž můžeme stoupati k textům starozákonním: v lekcích mešních, nedělních i svátečních, denně se naskytají epištoly, čerpané z veliké části také z knih prorockých Starého Zákona. Jest tedy velmi pravděpodobno, že z těchto úryvků překladů záhy došlo k překladu
Theorie a výklady o žaltáři stč. Žaltáře musejní. 79 Pocházejí ze samého konce XIII. nebo počátku XIV. století (ČČM. 1886, 131) a byly dlouho neoceněny, poněvadž čtení jejich je nesmírně ob- tížné — tolik utrpěly časem. ŠAFAŘÍK (Rozbor I. 116) zjistil o nich pouze, že náleží k recensi t. zv. wittenberské (což přijal i GEBAUER, PATERA, JIREČEK a ostatní); správné vydání a úvahu o nich děkujeme však teprve A. PATE- RoVI. Tento 1886 (ČČM. LX. 129—139) ukázal, že jsou to dvě dvoulistí z poslední složky rukopisné; že prvé dvoulistí obsahuje list kdysi 1. a 10., druhé list 4. a 7.; že jsou tedy ztracena dvě dvoulistí mezi nynějším prvním a druhým a dvě dvoulistí uvnitř druhého. Kodex byl tedy roz- sáhlý a dle všeho úplný. Zbytkům těmto ujal se název žaltář musejní a vydáním Paterovým ukázalo se, jak doslovně mnohdy i dopísmenně se shodují s glossami žaltáře glossovaného. Průkazem tím pochována byla na- dobro starší theorie gloss, kterou po Gebauerovi, Šafaříkovi, Jirečkovi vy- kládal ještě HANUŠ (OSN. VI. 282: »k vlastním takovým překladům vedly vůbec glossy«) A. TRUHLÁR (ÖUM. Böhmen II. 72 : »anfänglich nur schüchtern, etwa Glossen in lateinischen Texten und unvollkommene Ubersetzungen«) a naposled J. VLČEK (Dějiny I. 11: »nejstarší jest t. ř. žaltář glossovaný, v němž spatřujeme toliko glossy jednotlivé, žaltář musejní, kde jsou již kusy překladu, a žaltář wittenberský i žaltář Poděbradský, kde shledáváme překlad celý«). Byla to theorie teleologická, kde od jednotlivých gloss se postupovalo k malým zlomkům překladu, aby se došlo k celým převodům: ale naše zachované texty mluví docela proti ní. I žaltář glossovaný i žaltář musejní předpokládají překlad celý, nejsou jeho zárodkem, nýbrž fragmentem. Že arci byly snad kdysi glossy v textech biblických, je velmi pravděpodobno: tyto však měly význam ryze soukromý a nejsou členem literarní tradice. Tato se připojuje pouze k hotovým překladům. Tento hotový překlad jest zachován v reflexích pozdějších v několika zlomcích, v celých kodexích žaltáře wittenberského a poděbradského z konce XIV. věku, přešel pak do svodů celých biblí a do mammotrektů. Stal se takto literarní autoritou věku XIV., jíž nepoškodily ani pronikavé a násilné modernisování ani konkurrence překladů ostatních. Z těchto ostatních nejdůležitější jest překlad žaltáře v kodexu klementinském, nesoucí všechny stopy neumělého začátečnictví na sobě, jenž nicméně přece zjednal si celou řadu následníkův a vnikl i do literatury polské. Tyto další osudy náležejí však již literarní historii doby lucemburské. Překlad žaltáře nebyl zajisté jedinou knihou Starého Zákona, jejíž překlad nezbytně nová literarní společnost česká XIII. věku si musila opatřiti. Viděli jsme, že k žaltáři samému přidávána byla kantika, čerpaná z různých knih starozákonních, nejvíce prorockých. A vidíme ještě druhou cestu, po níž rovněž můžeme stoupati k textům starozákonním: v lekcích mešních, nedělních i svátečních, denně se naskytají epištoly, čerpané z veliké části také z knih prorockých Starého Zákona. Jest tedy velmi pravděpodobno, že z těchto úryvků překladů záhy došlo k překladu
Strana 80
80 4. Doba fragmentů. 1253—1306. úplnému, aspoň větších proroků, ačkoli jejich nejstarší rukopisy jsou teprv z konce XIV. století. Vedle proroků byl ještě jiný oddíl knih starozákonních, k němuž vedla denní potřeba. Nejznámější a nejoblíbenější malým i velikým věřícím příběhy obsahují první dvě knihy Mojžíšovy; znalost Genese byla vůbec nutna jako základ křesťanské kosmologie, znalost Exodu budil zvláště dekalog, při jehož výkladu lidu prostému nezbytně musil býti vykládán obsah XIX.—XXI. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy. O staročeském překladě knih starozákonních uveřejnil 1864 (v ČČM.) Jos. JIREČEK pěknou rozpravu (později doplňovanou, výsledky další v Rukověti II. 116—119), v níž přišel svou cestou k témuž výsledku, ale připojil ještě Levitikus i knihu To- biášovu a položil vznik překladu do doby »před XIII. věkem.« Přišel k tomuto mínění hlavně na základě některých archaismů lexikalních: z nich však není žádný takový, aby nutil přijmouti stáří vyšší druhé polo- vice věku XIII. Také důkaz o Levitiku a Tobiášovi daleko není tak pevný, jako o knihách Mojžíšových prvých dvou. Překlad jejich máme však za- chován — mimo některé trosky XIV. století — až v kodexích věku XV. (výčet jich u Jirečka 117) a přešel i do bible staropolské. Tu mohl by se připojiti výklad i o dalších modlitbách a skladbách biblických. Veršovací manie středověku zmocnila se i bible: zveršovány seznamy jejích knih, zveršován obsah, zveršovány jednotlivé modlitby žal- mové, prorocké (i novozákonní). Veršování tato přirozeně byla latinská; ale není pochybnosti, že pro kláštery ženské a pro laiky-řeholníky, latiny neznalé, skládána také podobná veršování po česku. Jest jich hezká hrstka ve století XIV.; do starších dob, snad do samého počátku věku XIV. možno položiti veršované desatero, jež bývá někdy pokládáno za výtah ze známé skladby rukopisu Hradeckého, ale snad nesprávně. Podobná sklá- dání jsou také v literatuře latinské i německé — zde se podává podle kodexů wittenberského a hradeckého. Desatero božie (kázanie). (Kdoz deſſatero drzy kazanye bozie Ten przide w nebeſſke ſſbozie 118b Prrwe miluy tworczie ſweho a weſdy czſti nawrch wſeho wdruhem kazanyu buoh kaza aby czlowiek w tom mudr bywal aby gmene negmenowal Geho wgieſſiut any wzywal wtrzetiem kazal napamyeti Swe ſwate dny wezdy gmyeti 119a Gie ſwym na bozenſtwym czſtiti 10. Awten czas wiecze chwaliti 5. 15. 20. To geſt nediele den ieho Gyny czſny dnye podle toho Cztwrrte kazanye bozie geſt Czyn otcziku a matczye czeſt Pate kazanye pomnyete Druh druzczye nezabigieyte any ſkutkem any radu ny lakomſtwem any ſwadu To ſtarzy y mlady ſlyſte Totot gest kazanye seste Smylſtwa ſye weſdy chowagte awtom ſwoy zywot ſkonayte
80 4. Doba fragmentů. 1253—1306. úplnému, aspoň větších proroků, ačkoli jejich nejstarší rukopisy jsou teprv z konce XIV. století. Vedle proroků byl ještě jiný oddíl knih starozákonních, k němuž vedla denní potřeba. Nejznámější a nejoblíbenější malým i velikým věřícím příběhy obsahují první dvě knihy Mojžíšovy; znalost Genese byla vůbec nutna jako základ křesťanské kosmologie, znalost Exodu budil zvláště dekalog, při jehož výkladu lidu prostému nezbytně musil býti vykládán obsah XIX.—XXI. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy. O staročeském překladě knih starozákonních uveřejnil 1864 (v ČČM.) Jos. JIREČEK pěknou rozpravu (později doplňovanou, výsledky další v Rukověti II. 116—119), v níž přišel svou cestou k témuž výsledku, ale připojil ještě Levitikus i knihu To- biášovu a položil vznik překladu do doby »před XIII. věkem.« Přišel k tomuto mínění hlavně na základě některých archaismů lexikalních: z nich však není žádný takový, aby nutil přijmouti stáří vyšší druhé polo- vice věku XIII. Také důkaz o Levitiku a Tobiášovi daleko není tak pevný, jako o knihách Mojžíšových prvých dvou. Překlad jejich máme však za- chován — mimo některé trosky XIV. století — až v kodexích věku XV. (výčet jich u Jirečka 117) a přešel i do bible staropolské. Tu mohl by se připojiti výklad i o dalších modlitbách a skladbách biblických. Veršovací manie středověku zmocnila se i bible: zveršovány seznamy jejích knih, zveršován obsah, zveršovány jednotlivé modlitby žal- mové, prorocké (i novozákonní). Veršování tato přirozeně byla latinská; ale není pochybnosti, že pro kláštery ženské a pro laiky-řeholníky, latiny neznalé, skládána také podobná veršování po česku. Jest jich hezká hrstka ve století XIV.; do starších dob, snad do samého počátku věku XIV. možno položiti veršované desatero, jež bývá někdy pokládáno za výtah ze známé skladby rukopisu Hradeckého, ale snad nesprávně. Podobná sklá- dání jsou také v literatuře latinské i německé — zde se podává podle kodexů wittenberského a hradeckého. Desatero božie (kázanie). (Kdoz deſſatero drzy kazanye bozie Ten przide w nebeſſke ſſbozie 118b Prrwe miluy tworczie ſweho a weſdy czſti nawrch wſeho wdruhem kazanyu buoh kaza aby czlowiek w tom mudr bywal aby gmene negmenowal Geho wgieſſiut any wzywal wtrzetiem kazal napamyeti Swe ſwate dny wezdy gmyeti 119a Gie ſwym na bozenſtwym czſtiti 10. Awten czas wiecze chwaliti 5. 15. 20. To geſt nediele den ieho Gyny czſny dnye podle toho Cztwrrte kazanye bozie geſt Czyn otcziku a matczye czeſt Pate kazanye pomnyete Druh druzczye nezabigieyte any ſkutkem any radu ny lakomſtwem any ſwadu To ſtarzy y mlady ſlyſte Totot gest kazanye seste Smylſtwa ſye weſdy chowagte awtom ſwoy zywot ſkonayte
Strana 81
Překlady knih starozákonních. Knihy Mojžíšovy. Evangeliáře. 81 Napllnys ſedme kazanye acz ſye vchowas kradenye 25. a ktomu ſczedr zſweho budes Tak wieczneho pekla zbudes Oſme kazanye geſt krzywy nebud ſwiedek any Iſtiwy Wdewatem geſt buoh przykazal 30. By czuzeho nycz nezadal Toto kazanye deſate Genz vmanzelſtwye prziebywate 119b weſdy wcziſtotie bydlite tak ſie k bohu przyblyzete [AMEN. Úvodní 2 verše vzaty ze ŽW.: v Hrad. jsou čtyři: ktož chce v rajskú radost vníti muší kázanie plniti [ toto desatero božie] tak příde v nebeské sbožie. Ostatní vv. 1—34 jsou z Hrad. Varr. ze ŽW. 5: aby jeho; 6. zní: v ješitnej řeči ani vzýval 7: v čtvrtém 9. jeho 10. schází 11. jiné dni čsti podlé toho 14. schází. 21. chovati 22. schovati 34. přiblížíte. Bylyli úvodem 4 vv. z Hrad. či 2 ze ZW., nelze dnes rozhodnouti: snad žádné, ačkoli verš poslední je u obou stejný. Týmž způsobem, jako potřeba sama nutila k překladu Starého Zá- kona, nutila i k překladu Nového. Úryvky jeho určité jdou ovšem již do IX.—X. stol. — míníme-li arci těmito úryvky několik veršů z evangelií, z nich složen jest ,Otčenáš“ a „Zdrávas'. Tak se již samo ukazuje, že nej- dříve byla přeložena evangelia, původně arci jen evangeliář, ty úryvky, perikopy, které se čtou na jednotlivé neděle roku církevního. K evangeliáři nedělnímu přistoupil záhy také evangeliář sváteční, konečně i epistolarium, překlad všech čtení církevního roku, ať z evangelií či z epištol Nového Zákona (nebo lekcí Zákona Starého). V. VONDRÁK pokusil se — ve svých pracích shora zmíněných — stopovati překlad takový v citatech překladu spisů Karla IV., rukopisu Hradeckého, Štítného atd. Nelze říci, že by výtěžky takto získané byly vždy jisté. Jinak však máme zachovány pouze evangeliáře z druhé polovice XIV. věku (vídeňský a seitenstettenský vydal MENČÍK 1896), epistolarium z téže asi doby jsem nalezl v rukopise knihovny kapitulní (v. VČA. X. 1902). Nejstarší dosud zlomky evangeliáře z druhé čtvrti XIV. stol. jsou dvě pergamenová dvoulistí Musea království Českého (obsahují text ev. Mat. XII. 38—50, Jan VIII. 31—34, Mat. XIII. 3—23, Mat. X. 49—52, Mat. VI. 18—21), mezi nimiž jsou mezery. Poněvadž však tyto zlomky, ačkoli zapsáním již spadají do doby následující, přece ze všech dosud zachovaných jsou nejstarší, jsou pojaty přece do ukázek textů svým úryvkem nejúplnějším, který však nicméně musil býti doplněn podle evangeliáře Seitenstettenského. Zbytky naše objevil před r. 1861 V. HANKA a otiskl je 1895 A. PATERA (ČMF. I. 46—48). Také překladu Nového Zákona věnoval J. JIREČEK důkladnou rozpravu (»O prvotním českém překladu sv. evangelií..« v Pojedn. král. č. spol. nauk, V. 10) 1859, v níž velmi pěkně ukázal, že staročeský překlad evan- gelií učiněn z latiny, že jeví se v nejstarších rukopisech XIV—XV. stol. ustálené tradice, a že asi (nejpozději) za Karla IV. splynuly již překlady jednotlivých knih v jeden svod. Leč vývody jeho o překladu novozákonním Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 6
Překlady knih starozákonních. Knihy Mojžíšovy. Evangeliáře. 81 Napllnys ſedme kazanye acz ſye vchowas kradenye 25. a ktomu ſczedr zſweho budes Tak wieczneho pekla zbudes Oſme kazanye geſt krzywy nebud ſwiedek any Iſtiwy Wdewatem geſt buoh przykazal 30. By czuzeho nycz nezadal Toto kazanye deſate Genz vmanzelſtwye prziebywate 119b weſdy wcziſtotie bydlite tak ſie k bohu przyblyzete [AMEN. Úvodní 2 verše vzaty ze ŽW.: v Hrad. jsou čtyři: ktož chce v rajskú radost vníti muší kázanie plniti [ toto desatero božie] tak příde v nebeské sbožie. Ostatní vv. 1—34 jsou z Hrad. Varr. ze ŽW. 5: aby jeho; 6. zní: v ješitnej řeči ani vzýval 7: v čtvrtém 9. jeho 10. schází 11. jiné dni čsti podlé toho 14. schází. 21. chovati 22. schovati 34. přiblížíte. Bylyli úvodem 4 vv. z Hrad. či 2 ze ZW., nelze dnes rozhodnouti: snad žádné, ačkoli verš poslední je u obou stejný. Týmž způsobem, jako potřeba sama nutila k překladu Starého Zá- kona, nutila i k překladu Nového. Úryvky jeho určité jdou ovšem již do IX.—X. stol. — míníme-li arci těmito úryvky několik veršů z evangelií, z nich složen jest ,Otčenáš“ a „Zdrávas'. Tak se již samo ukazuje, že nej- dříve byla přeložena evangelia, původně arci jen evangeliář, ty úryvky, perikopy, které se čtou na jednotlivé neděle roku církevního. K evangeliáři nedělnímu přistoupil záhy také evangeliář sváteční, konečně i epistolarium, překlad všech čtení církevního roku, ať z evangelií či z epištol Nového Zákona (nebo lekcí Zákona Starého). V. VONDRÁK pokusil se — ve svých pracích shora zmíněných — stopovati překlad takový v citatech překladu spisů Karla IV., rukopisu Hradeckého, Štítného atd. Nelze říci, že by výtěžky takto získané byly vždy jisté. Jinak však máme zachovány pouze evangeliáře z druhé polovice XIV. věku (vídeňský a seitenstettenský vydal MENČÍK 1896), epistolarium z téže asi doby jsem nalezl v rukopise knihovny kapitulní (v. VČA. X. 1902). Nejstarší dosud zlomky evangeliáře z druhé čtvrti XIV. stol. jsou dvě pergamenová dvoulistí Musea království Českého (obsahují text ev. Mat. XII. 38—50, Jan VIII. 31—34, Mat. XIII. 3—23, Mat. X. 49—52, Mat. VI. 18—21), mezi nimiž jsou mezery. Poněvadž však tyto zlomky, ačkoli zapsáním již spadají do doby následující, přece ze všech dosud zachovaných jsou nejstarší, jsou pojaty přece do ukázek textů svým úryvkem nejúplnějším, který však nicméně musil býti doplněn podle evangeliáře Seitenstettenského. Zbytky naše objevil před r. 1861 V. HANKA a otiskl je 1895 A. PATERA (ČMF. I. 46—48). Také překladu Nového Zákona věnoval J. JIREČEK důkladnou rozpravu (»O prvotním českém překladu sv. evangelií..« v Pojedn. král. č. spol. nauk, V. 10) 1859, v níž velmi pěkně ukázal, že staročeský překlad evan- gelií učiněn z latiny, že jeví se v nejstarších rukopisech XIV—XV. stol. ustálené tradice, a že asi (nejpozději) za Karla IV. splynuly již překlady jednotlivých knih v jeden svod. Leč vývody jeho o překladu novozákonním Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 6
Strana 82
82 4. Doba fragmentů. 1253—1306. dnes zastaraly ještě více nežli jeho vývody o překladu Starého Zákona. Příčina toho ležela většinou mimo něj — byl to známý zlomek EJ., jenž mátl mysli uvažovatelů, z části však také v obecné theorii, jež předpoklá- dala, že množství opisů Písma předpokládá řadu století, ačkoli opisy, třebas chybné, mohly za sebou následovati v několika měsících, jako to vidíme později v dobách husitských a před tím již, při opisech kroniky Dalimilovy. K překladu vybraných částí Písem záhy byly kruhy duchovní při- pojily překlady kalendářů, arci veršovaných. Středověký theolog musil dobře znáti se v rozmanitých svátcích a slavnostech církevních — jiného datování nebylo — a tu usnadňoval si zapamatování zveršováním kalen- dáře — a nejen toho. O tom, jak středověku šlo ne o vlastní zkoumání a energické hledání nového, nýbrž o důkladné a pohodlné naučení starého, svědčí snad nejlépe veršovací manie, jaké podlehlo vše, od bible až do slovníka (v. BRUCKNER, Rozpravy 1894, XXIII., 295—296 a j.). Bylo přirozeno, když uvedena bible do bizarrních hexametrů, v nichž každé slovo dávalo jaksi heslo jedné kapitoly, že zveršují se také věci obtížnější a důležitější; mezi nimi na prvním místě kalendář. Středověkému intelligentu byla znalost kalendáře věcí nezbytnou a velmi těžkou. Celá jedna disciplina vědecká v nižších stupních (astronomie byla vlastně jen naukou o kalendáři. A když uvážíme komplikovanou sou- stavu sluneční tehdejších věků a nesmírně složitý stroj roku církevního, s jeho určitými, pevnými i pohyblivými svátky, s jeho nedělním písmenem a zlatým číslem, epaktami a indikcemi ... nepodivíme se, že vyráběny nejrozmanitější pomůcky a rukovodstva. Jan z Polska složil tak ,Computus manualis metricus, vedle něho a před ním takové ,komputy“ skládali mnozí jiní — ale ze všech nejoblíbenější a nejpraktičtější byl Cisiojan. Cisiojany středověké (známo, že název zkomolen ze dvou slov: Circum cisio a Januarius) podávaly ve formě (barbarských) hexametrů (po dvou na měsíc) seznam veškerých svátků zasvěcených a to tak, že číslo slabiky udávalo zároveň datum dne v měsíci. Rozšířily se teprve v XIII. století, hlavně s rozvojem universit, a překročily záhy hranice české. Užitečnost jich smiřovala i s divokou jejich formou, ve středověkých verších pamět- ných ostatně ne nezvyklou, a záby byly také počešťovány. Nejstarší české zpracování zachoval cisiojan mnichovský. Objevil jej SCHMELLER a 1853 v ČČM. vydal (spolu s faksimilem Schmellerovým) V. HANKA, jenž již před tím v Rozboru stč. literatury 1841 uveřejnil zvláštní rozpravu o českých Cisiojanech. Jest to rovněž zpracování v hexametrech jako texty latinské a poněvadž v hexametrech předchozích (jež vypočítá- vají pražské biskupy až na Jana IV., † 1278) poslední jmenovaný biskup nastoupil r. 1258 a žil až do r. 1278, je velice pravděpodobno, že text našeho Cisiojanu byl psán v letech 1258 —1278. O tom svědčí i Ew (= Eufemia) ve v. 18., kdež text pozdější má již Lud (= Ludmila). Toto Ew je zároveň důkazem, že text náš byl zpracován podle předlohy la-
82 4. Doba fragmentů. 1253—1306. dnes zastaraly ještě více nežli jeho vývody o překladu Starého Zákona. Příčina toho ležela většinou mimo něj — byl to známý zlomek EJ., jenž mátl mysli uvažovatelů, z části však také v obecné theorii, jež předpoklá- dala, že množství opisů Písma předpokládá řadu století, ačkoli opisy, třebas chybné, mohly za sebou následovati v několika měsících, jako to vidíme později v dobách husitských a před tím již, při opisech kroniky Dalimilovy. K překladu vybraných částí Písem záhy byly kruhy duchovní při- pojily překlady kalendářů, arci veršovaných. Středověký theolog musil dobře znáti se v rozmanitých svátcích a slavnostech církevních — jiného datování nebylo — a tu usnadňoval si zapamatování zveršováním kalen- dáře — a nejen toho. O tom, jak středověku šlo ne o vlastní zkoumání a energické hledání nového, nýbrž o důkladné a pohodlné naučení starého, svědčí snad nejlépe veršovací manie, jaké podlehlo vše, od bible až do slovníka (v. BRUCKNER, Rozpravy 1894, XXIII., 295—296 a j.). Bylo přirozeno, když uvedena bible do bizarrních hexametrů, v nichž každé slovo dávalo jaksi heslo jedné kapitoly, že zveršují se také věci obtížnější a důležitější; mezi nimi na prvním místě kalendář. Středověkému intelligentu byla znalost kalendáře věcí nezbytnou a velmi těžkou. Celá jedna disciplina vědecká v nižších stupních (astronomie byla vlastně jen naukou o kalendáři. A když uvážíme komplikovanou sou- stavu sluneční tehdejších věků a nesmírně složitý stroj roku církevního, s jeho určitými, pevnými i pohyblivými svátky, s jeho nedělním písmenem a zlatým číslem, epaktami a indikcemi ... nepodivíme se, že vyráběny nejrozmanitější pomůcky a rukovodstva. Jan z Polska složil tak ,Computus manualis metricus, vedle něho a před ním takové ,komputy“ skládali mnozí jiní — ale ze všech nejoblíbenější a nejpraktičtější byl Cisiojan. Cisiojany středověké (známo, že název zkomolen ze dvou slov: Circum cisio a Januarius) podávaly ve formě (barbarských) hexametrů (po dvou na měsíc) seznam veškerých svátků zasvěcených a to tak, že číslo slabiky udávalo zároveň datum dne v měsíci. Rozšířily se teprve v XIII. století, hlavně s rozvojem universit, a překročily záhy hranice české. Užitečnost jich smiřovala i s divokou jejich formou, ve středověkých verších pamět- ných ostatně ne nezvyklou, a záby byly také počešťovány. Nejstarší české zpracování zachoval cisiojan mnichovský. Objevil jej SCHMELLER a 1853 v ČČM. vydal (spolu s faksimilem Schmellerovým) V. HANKA, jenž již před tím v Rozboru stč. literatury 1841 uveřejnil zvláštní rozpravu o českých Cisiojanech. Jest to rovněž zpracování v hexametrech jako texty latinské a poněvadž v hexametrech předchozích (jež vypočítá- vají pražské biskupy až na Jana IV., † 1278) poslední jmenovaný biskup nastoupil r. 1258 a žil až do r. 1278, je velice pravděpodobno, že text našeho Cisiojanu byl psán v letech 1258 —1278. O tom svědčí i Ew (= Eufemia) ve v. 18., kdež text pozdější má již Lud (= Ludmila). Toto Ew je zároveň důkazem, že text náš byl zpracován podle předlohy la-
Strana 83
Cisiojany. Verše pamětní. Názvy měsíců. 83 tinské a nečeské. Rukopis Cisiojanu mnichovský jest jen opis textu pů- vodního s některými chybami písařskými (robstva m. rodstva atd.), ale nikoliv textu značně staršího. Pozdější rukopis téhož textu jest cisiojan pražský, jenž objevil v rukopise městského Musea pražského HARLAS a se všemi variantami i kritickou úvahou vydal Jos. TRUHLÁŘ 1901 v Listech filologických (XXVIII., 365—370). Poněvadž spisovatel textu pražského ve verších o biskupech zná ještě biskupa Tobiáše (z Bechyně, 1279—1296), lze souditi, že opsán byl před r. 1296; jinak se až na vynechání verše 7. a nepatrné varianty úplně shoduje s rukopisem mnichovským. V obou však scházejí dva verše. Text cisiojanu vyniká vysokým stářím a značnou důležitostí gram- matickou i lexikalní; bohužel jest užití všeho materialu poněkud znesnad- něno tím, že skladatel jmena libovolně osekal a přistřihal, aby se vešla do hexametru (poněkud jinak Truhlář, LF. 369). Těžké a neobratné ty verše dovedly hověti právě jen počátkům naší literatury, v pozdějších desítiletích století XIV. byly nahrazeny a vytlačeny obratnými veršíky školy nové, z nichž čtyři cituje 1376 Štítný: (»Do Prahy Vanka nesú, vo- lajíce Rehoře z lesu — Kedrutě šel Ben orat a Máří šel daru dávat — Pravdě nás Ambrož učí, to nám svědčí svatý Tiburcí — Všichni lidé chválé Jiřie, Marka i Vitále«) a všechny (asi 1380?) zapsal svatovítský farář Kuneš (v. Hanka, 187—188, Rozbor 1841). Tyto verše, uhlazené leoniny, musily zvítěziti nad textem naším, jehož nedostatek rýmu sneslo ještě století XIII., nikoli však již doba Karlova. Kromě veršů cisiojanových nalézáme v obou rukopisech ještě další verše pamětné: oba texty společně vykazují seznam biskupů, podobnými hexametry“ složený jako cisiojan (rukopis pražský pozměnil závěr dle své doby); oba vykazují společné vzývání patronů země české (distichon toto jest v rukopise mnichovském porušeno vynecháním slov ,et almus“); avšak zbývající verše zachovaly se jen střídavě: rukopis mnichovský zachoval pamětní verše o suchých dnech, kteréž rukopis pražský vynechal, rukopis pražský pak zachoval názvy měsíců, které při opise (byly asi nad cisiojanem) vynechal zase písař mnichovský. Zapisovati názvy měsíců byla věc dosti obvyklá, a zase pohodlí vedlo k tomu, že skládány do hexametru (srovn. NEHRING, ASD., 31—32; tam uvedený prvý seznam z doby kolem r. 1400 jsou asi dva hexametry: ,Styczeń, luty, marzec, kwiecień, mayus, czyrwień, lipień, sirpień, pajęczen, listopad, paždziernik, grudzień*). Hexametry takové nalézáme ještě později (místo nezřetelného jednoho dva v rkp. univ. knih. XI. E 6 fol. 38b nad textem hebrejským a latinským) takto: »duben may aprilis maius nisan adar czrwen czrwenecz iunius iulius sywan thamans ſirpen augustus aw zarzyg september elul rzyen october tisre 6*
Cisiojany. Verše pamětní. Názvy měsíců. 83 tinské a nečeské. Rukopis Cisiojanu mnichovský jest jen opis textu pů- vodního s některými chybami písařskými (robstva m. rodstva atd.), ale nikoliv textu značně staršího. Pozdější rukopis téhož textu jest cisiojan pražský, jenž objevil v rukopise městského Musea pražského HARLAS a se všemi variantami i kritickou úvahou vydal Jos. TRUHLÁŘ 1901 v Listech filologických (XXVIII., 365—370). Poněvadž spisovatel textu pražského ve verších o biskupech zná ještě biskupa Tobiáše (z Bechyně, 1279—1296), lze souditi, že opsán byl před r. 1296; jinak se až na vynechání verše 7. a nepatrné varianty úplně shoduje s rukopisem mnichovským. V obou však scházejí dva verše. Text cisiojanu vyniká vysokým stářím a značnou důležitostí gram- matickou i lexikalní; bohužel jest užití všeho materialu poněkud znesnad- něno tím, že skladatel jmena libovolně osekal a přistřihal, aby se vešla do hexametru (poněkud jinak Truhlář, LF. 369). Těžké a neobratné ty verše dovedly hověti právě jen počátkům naší literatury, v pozdějších desítiletích století XIV. byly nahrazeny a vytlačeny obratnými veršíky školy nové, z nichž čtyři cituje 1376 Štítný: (»Do Prahy Vanka nesú, vo- lajíce Rehoře z lesu — Kedrutě šel Ben orat a Máří šel daru dávat — Pravdě nás Ambrož učí, to nám svědčí svatý Tiburcí — Všichni lidé chválé Jiřie, Marka i Vitále«) a všechny (asi 1380?) zapsal svatovítský farář Kuneš (v. Hanka, 187—188, Rozbor 1841). Tyto verše, uhlazené leoniny, musily zvítěziti nad textem naším, jehož nedostatek rýmu sneslo ještě století XIII., nikoli však již doba Karlova. Kromě veršů cisiojanových nalézáme v obou rukopisech ještě další verše pamětné: oba texty společně vykazují seznam biskupů, podobnými hexametry“ složený jako cisiojan (rukopis pražský pozměnil závěr dle své doby); oba vykazují společné vzývání patronů země české (distichon toto jest v rukopise mnichovském porušeno vynecháním slov ,et almus“); avšak zbývající verše zachovaly se jen střídavě: rukopis mnichovský zachoval pamětní verše o suchých dnech, kteréž rukopis pražský vynechal, rukopis pražský pak zachoval názvy měsíců, které při opise (byly asi nad cisiojanem) vynechal zase písař mnichovský. Zapisovati názvy měsíců byla věc dosti obvyklá, a zase pohodlí vedlo k tomu, že skládány do hexametru (srovn. NEHRING, ASD., 31—32; tam uvedený prvý seznam z doby kolem r. 1400 jsou asi dva hexametry: ,Styczeń, luty, marzec, kwiecień, mayus, czyrwień, lipień, sirpień, pajęczen, listopad, paždziernik, grudzień*). Hexametry takové nalézáme ještě později (místo nezřetelného jednoho dva v rkp. univ. knih. XI. E 6 fol. 38b nad textem hebrejským a latinským) takto: »duben may aprilis maius nisan adar czrwen czrwenecz iunius iulius sywan thamans ſirpen augustus aw zarzyg september elul rzyen october tisre 6*
Strana 84
84 4. Doba fragmentů. 1253 —1306. liſtopad leden proſynec november december januarius marcheswan kyslew tewes vnor februarius ſſwat brzyezen marcius adar hrudnec embolismus yadar« Někdy arci nalézáme také pouhá jmena měsíců (v. rkp. univ. knih. XI. D. 7, fol. 737 a j.), v pozdějších dobách pak nastoupila na místo hrubých veršů pěkná skládání v hexametrech leoninských: jedno takové z konce XV. stol. je nyní v rukopise mor. zemského archivu (srovn. DOBROVSKÝ, Litter. Nachrichten, 1796, 54; PEČÍRKA, ČČM., 1851, III., 41—42 a j.), za- čínající: „Leden měsiec první perné krmě jiesti velí — únor medu píti brání a údóv před zimú chrání atd. A tak se měnily neobratné a hrubé verše našeho skladatele na jedné straně v elegantní a plynné leoniny, na druhé straně rozpadávaly se v prvky, v jednotlivá slůvka, z nichž tak pracně je náš skladatel sestrojil. Ale ne všecka zveršovaná díla středověká dočkala se také u nás již v této době zpracování; na mnohá došlo teprv za doby Karlovy. Bylyť zveršovány nejenom měsíce a dni, panovníci a biskupové, nýbrž také názvy rostlin a kamenů, substantiva i slovesa, grammatika i slovník. Bylo to zase století XIII., v němž vznikla řada takových příručnic — jsou známy veršované herbáře i lapidáře, díla Jana z GARLANDIE, Bertholda z EISENACHU atd. U nás veršovaná skládání lexikalní a grammatická při- nesla k nám rovněž universita: veliké slovníky BOHEMÁŘ (druhou jeho po- lovici jsem objevil a oznámil teprv loni ve VČA.). Ps. ROZKOCHANÝ a j. svým původem nepřesahují polovici XIV. století. Ale zajisté již v XIII. století působila prosaická díla slovníková na naše čtenáře: přípisky ve veliké encyklopaedii Šalomounově a v odborném seznamu slov řemeslnických (= glossy musejní pražské a glossy vídeňské; v. shora) dokazují to zřejmě; svědčí o tom obratné překlady Písma a Legend, jež předpokládají dobré znalce latiny; svědčí o tom konečně stručný rostlinář, jejž si nějaký český majitel vzácného vlaského rukopisu lékařského na samém počátku XIV. stol. do něho poznamenal. Rostlinář ten, obsahující asi 100 slůvek českých, objevil na druhém listě jednoho kapitulního rukopisu (č. 448) olomuckého A. BOČEK 1841 a položil jej do doby ok. r. 1260; podrobnou zprávu o něm podal a jej otiskl A. MÜLLER 1877 (ČČM. LI., 390—393). Dle něho »pochází nejpozději z první polovice XIV. věku« (podle výkladu, že 1326 zapsáno úmrtí jisté osoby, zdá se, že již z doby před r. 1326). Jest to slovníček výrazů, při- cházejících v tak zv. liber herbolarii (jinak ,circa instans*), původu do- cela soukromého a neměl vlivu na ostatní slovníčky botanické, jichž nyní známe ze XIV.—XV. stol. ke třicíti a jež jsou rovněž tak docela určeny k potřebě osobní majitelů a čtenářů. O staropolských těch slovnících V. BRÜCKNERA, PF., V., 23—24, NEHRINGA, ROSTAFINSKÉHO; o českých od dob STERNBERGA a DOBROVSKÉHO není prací novějších. Cena textů těch — i nej- staršího — spočívá hlavně ve stránce slovníkové; text nejstarší má krom
84 4. Doba fragmentů. 1253 —1306. liſtopad leden proſynec november december januarius marcheswan kyslew tewes vnor februarius ſſwat brzyezen marcius adar hrudnec embolismus yadar« Někdy arci nalézáme také pouhá jmena měsíců (v. rkp. univ. knih. XI. D. 7, fol. 737 a j.), v pozdějších dobách pak nastoupila na místo hrubých veršů pěkná skládání v hexametrech leoninských: jedno takové z konce XV. stol. je nyní v rukopise mor. zemského archivu (srovn. DOBROVSKÝ, Litter. Nachrichten, 1796, 54; PEČÍRKA, ČČM., 1851, III., 41—42 a j.), za- čínající: „Leden měsiec první perné krmě jiesti velí — únor medu píti brání a údóv před zimú chrání atd. A tak se měnily neobratné a hrubé verše našeho skladatele na jedné straně v elegantní a plynné leoniny, na druhé straně rozpadávaly se v prvky, v jednotlivá slůvka, z nichž tak pracně je náš skladatel sestrojil. Ale ne všecka zveršovaná díla středověká dočkala se také u nás již v této době zpracování; na mnohá došlo teprv za doby Karlovy. Bylyť zveršovány nejenom měsíce a dni, panovníci a biskupové, nýbrž také názvy rostlin a kamenů, substantiva i slovesa, grammatika i slovník. Bylo to zase století XIII., v němž vznikla řada takových příručnic — jsou známy veršované herbáře i lapidáře, díla Jana z GARLANDIE, Bertholda z EISENACHU atd. U nás veršovaná skládání lexikalní a grammatická při- nesla k nám rovněž universita: veliké slovníky BOHEMÁŘ (druhou jeho po- lovici jsem objevil a oznámil teprv loni ve VČA.). Ps. ROZKOCHANÝ a j. svým původem nepřesahují polovici XIV. století. Ale zajisté již v XIII. století působila prosaická díla slovníková na naše čtenáře: přípisky ve veliké encyklopaedii Šalomounově a v odborném seznamu slov řemeslnických (= glossy musejní pražské a glossy vídeňské; v. shora) dokazují to zřejmě; svědčí o tom obratné překlady Písma a Legend, jež předpokládají dobré znalce latiny; svědčí o tom konečně stručný rostlinář, jejž si nějaký český majitel vzácného vlaského rukopisu lékařského na samém počátku XIV. stol. do něho poznamenal. Rostlinář ten, obsahující asi 100 slůvek českých, objevil na druhém listě jednoho kapitulního rukopisu (č. 448) olomuckého A. BOČEK 1841 a položil jej do doby ok. r. 1260; podrobnou zprávu o něm podal a jej otiskl A. MÜLLER 1877 (ČČM. LI., 390—393). Dle něho »pochází nejpozději z první polovice XIV. věku« (podle výkladu, že 1326 zapsáno úmrtí jisté osoby, zdá se, že již z doby před r. 1326). Jest to slovníček výrazů, při- cházejících v tak zv. liber herbolarii (jinak ,circa instans*), původu do- cela soukromého a neměl vlivu na ostatní slovníčky botanické, jichž nyní známe ze XIV.—XV. stol. ke třicíti a jež jsou rovněž tak docela určeny k potřebě osobní majitelů a čtenářů. O staropolských těch slovnících V. BRÜCKNERA, PF., V., 23—24, NEHRINGA, ROSTAFINSKÉHO; o českých od dob STERNBERGA a DOBROVSKÉHO není prací novějších. Cena textů těch — i nej- staršího — spočívá hlavně ve stránce slovníkové; text nejstarší má krom
Strana 85
Veršované slovníky. Rostlináře. Písně duchovní. 85 toho ještě zvláštní cenu tu, že si všímá názvů lidových a netvoří zbytečně slov nových. Konečně, vedle Písma a Cisiojanu, vokabulářů a herbářů, ozývá se ve verších samostatné cítění kněze a mnicha XIII. věku, roste v mohutné výtvory píseň duchovní. Vedle písně z doby starší, Hospodine pomiluj ny“, jistě ještě k nej- starším písním, třebas teprve v tomto období vznikla, musíme přiřaditi slavnou ,píseň svatováclavskou. O ní nejlépe pojednali po KLAROVI zvláště KONRÁD 1881 (,Dějiny ...: I., 51—61, II., 42—44) a nejnověji 1) KALOUSEK 1901 (Obrana, 106—117); jeho výsledky zde stručně se uvádějí a pro ostatní podrobnosti tam se odkazuje. Nejstarší znění její (až na ,otved m. otžeň ve v. 14., a patrně ne- oterisované ,kniežě naše m. kněže náš ve v. 3. skoro slovně stejné) po- dává v r. 1368 Beneš KRABICE Z WEITMILE ve své kronice (psané 1372—1375) a téže asi doby (kolem r. 1380) je zapsána ve známém rukopise Modliteb (snímek tohoto znění jest v mém Písemnictví 27, odtud v Kalouskově Obraně 107). V tomto nejstarším textu má tři slohy pětiveršové; sloha má podobu strofy trojčlenné, verše mají rým sdružený, arci ještě nedoko- nalý (nevím, jakým způsobem mohl PELIKÁN, Výbor I., 60, napsati »píseň jest bez rýmu«, což ještě jeví se u HANUŠE, OSN., VI., 283a: »tři nerý- mované strofys, TRUHLÁRE, ÖUM., Böhmen, II., 63: »dreistrophig und ungereimt« a arci ještě 1902, (!) u SPALA, LF., 242), jazyk nese ráz sklonku XIII. stol. na sobě — celá píseň jest tedy zřejmě značně pozdější než píseň „Hospodine, pomiluj ny“. Text její podle obou nejstarších zapsání zní: Svatý Václave, vévodo české země, kněže náš, pros za ny Boha, Svatého Ducha. Kyrieleison. Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný 10. Svatého Ducha. Kyrieleison. 5. Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi; utěš smutné, otžeň vše zlé, 15. svatý Václave! Kyrieleison. 1) Vlastně poslední zmínka jest od Fr. SPALA: „Píseň k sv. Václavu“ 1902 v LF. XXIX., 242—244; ale zmínka ta jest tak ubohá a tak nedostatečná, že nezná ani úvahy
Veršované slovníky. Rostlináře. Písně duchovní. 85 toho ještě zvláštní cenu tu, že si všímá názvů lidových a netvoří zbytečně slov nových. Konečně, vedle Písma a Cisiojanu, vokabulářů a herbářů, ozývá se ve verších samostatné cítění kněze a mnicha XIII. věku, roste v mohutné výtvory píseň duchovní. Vedle písně z doby starší, Hospodine pomiluj ny“, jistě ještě k nej- starším písním, třebas teprve v tomto období vznikla, musíme přiřaditi slavnou ,píseň svatováclavskou. O ní nejlépe pojednali po KLAROVI zvláště KONRÁD 1881 (,Dějiny ...: I., 51—61, II., 42—44) a nejnověji 1) KALOUSEK 1901 (Obrana, 106—117); jeho výsledky zde stručně se uvádějí a pro ostatní podrobnosti tam se odkazuje. Nejstarší znění její (až na ,otved m. otžeň ve v. 14., a patrně ne- oterisované ,kniežě naše m. kněže náš ve v. 3. skoro slovně stejné) po- dává v r. 1368 Beneš KRABICE Z WEITMILE ve své kronice (psané 1372—1375) a téže asi doby (kolem r. 1380) je zapsána ve známém rukopise Modliteb (snímek tohoto znění jest v mém Písemnictví 27, odtud v Kalouskově Obraně 107). V tomto nejstarším textu má tři slohy pětiveršové; sloha má podobu strofy trojčlenné, verše mají rým sdružený, arci ještě nedoko- nalý (nevím, jakým způsobem mohl PELIKÁN, Výbor I., 60, napsati »píseň jest bez rýmu«, což ještě jeví se u HANUŠE, OSN., VI., 283a: »tři nerý- mované strofys, TRUHLÁRE, ÖUM., Böhmen, II., 63: »dreistrophig und ungereimt« a arci ještě 1902, (!) u SPALA, LF., 242), jazyk nese ráz sklonku XIII. stol. na sobě — celá píseň jest tedy zřejmě značně pozdější než píseň „Hospodine, pomiluj ny“. Text její podle obou nejstarších zapsání zní: Svatý Václave, vévodo české země, kněže náš, pros za ny Boha, Svatého Ducha. Kyrieleison. Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný 10. Svatého Ducha. Kyrieleison. 5. Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi; utěš smutné, otžeň vše zlé, 15. svatý Václave! Kyrieleison. 1) Vlastně poslední zmínka jest od Fr. SPALA: „Píseň k sv. Václavu“ 1902 v LF. XXIX., 242—244; ale zmínka ta jest tak ubohá a tak nedostatečná, že nezná ani úvahy
Strana 86
86 4. Doba fragmentů. 1253—1306. S textem tuto uvedeným shoduje se celkem text rkp. Olomuckého (3V8 z XV. stol.), jenž však klade 3. strofu před druhou. Na počátku XV. století (u Husa, v usnesení synody 1406, při vyhlášení kompaktat 1436 atd.) zněl prvý verš: »Svatý náš Václave«, kolem r. 1500 vyskytá se na pavezách první její sloha celá, druhá s třetí jen částečně, v rkp. Klem. X E 2 z téže doby (fol. 29e) přidány dvě slohy: (4.) „Tys náš dědic české země — rozpomeň se na své plémě — nedaj zahynúti — nám i budúcím — svatý Václave. Kriste eleison. — — (5.) Maria, matko žádúcí — tys královna všemohúcí — prosiž za ny — za křesťany — svatého Ducha. Kriste eleison; také pořádek sloh je změněn: jdou takto za sebou: 1., 2., 4., 3., 5. Ve století XVII. přirostly další dvě slohy — tak že nynější její forma sedmislohová jest útvarem pomalým věku XV.—XVIII. Dvojí, téměř stejné, její zaznamenání v 2. polovici XIV. stol. svědčí samo o jejím vyšším stáří; o tom svědčí i dvojí nápěv a jeho původ. Konrád kořeny tohoto nápěvu vyhledal v sekvenci ,Media vita in morte“, kterou složil mnich NOTKER BALBULUS († 912); tento zpěv Notkerův nalezl pak v rituale pražského biskupa Tobiáše z Bechyně (1278—1296), jemuž také naši píseň s jistou reservou připisuje. O vyšším stáří svědčí také slova Krabicova »cancionem ab olim cantari consuetam«, která ukazují nejméně za rok 1316, o tom svědčí i nadání odpustky od arcibiskupa Jana Očka z Vlašímě, o tom i její jazyk, starší než r. 1368. Toto stáří bývá však uměle zvyšováno: HANUŠ (OSN. VI 283a) arci jen omylem tvrdí, že pověst ji klade do dob sv. Vojtěcha, PELIKÁN (Výbor, I 60) rovněž omylem klade »původ její alespoň do 12. století« — neporozumělť výroku Konrádovu, jejž cituje: ale klásti ji (totiž v prvních třech slohách) do století XIII. jest nejnižší obecné oceňování jejího stáří. Toto stáří můžeme s jakousi jistotou určiti jen ze srovnání s písní Hospodine, pomiluj ny“, rozvoje úcty světce národního a ze srovnání s ostatními písněmi duchovními. Ucta svatého Václava, historicky dosvědčená již v polovici X. století, nabyla zvláštního rozšíření, upevnění a organisace teprve v 2. pol. století XI.; ježto však tehdejší poměry kulturní nebyly příznivy květu literatury českého jazyka, a ježto tyto poměry nezměnily se ani ve století XII., nemůžeme píseň naši klásti výše než do stol. XIII. K tomu ukazuje i srovnání s písní „Hospodine, pomiluj ny“: jest jazykově i formalně očividně mladší. Vidíme-li, že zmínky o ní množí se a rostou teprve v 2. polovici XIV. století, mohli bychom dle analogie s písní Hospodine, jejíž zmínky množí se a rostou teprve v 2. polovici XIII. století, pokládati ji asi za mladší sto let — a tu při- cházíme do století XIII. Abychom však z něho nevykročili, tomu překáží srovnání s písní „Slovo“ a „Vítaj králu“. Píseň „Vítaj králu“ představuje zajisté daleko vyšší stupeň slovesného umění nežli naše; poněvadž však vznikla koncem XIII. století, musí nezbytně píseň naše býti starší nežli Kalouskovy, ze které by byla snadno mohla všechny svoje nesprávnosti a mezery napraviti — jako na př. o stáří verše ,vyžeň Němce, cizozemce“
86 4. Doba fragmentů. 1253—1306. S textem tuto uvedeným shoduje se celkem text rkp. Olomuckého (3V8 z XV. stol.), jenž však klade 3. strofu před druhou. Na počátku XV. století (u Husa, v usnesení synody 1406, při vyhlášení kompaktat 1436 atd.) zněl prvý verš: »Svatý náš Václave«, kolem r. 1500 vyskytá se na pavezách první její sloha celá, druhá s třetí jen částečně, v rkp. Klem. X E 2 z téže doby (fol. 29e) přidány dvě slohy: (4.) „Tys náš dědic české země — rozpomeň se na své plémě — nedaj zahynúti — nám i budúcím — svatý Václave. Kriste eleison. — — (5.) Maria, matko žádúcí — tys královna všemohúcí — prosiž za ny — za křesťany — svatého Ducha. Kriste eleison; také pořádek sloh je změněn: jdou takto za sebou: 1., 2., 4., 3., 5. Ve století XVII. přirostly další dvě slohy — tak že nynější její forma sedmislohová jest útvarem pomalým věku XV.—XVIII. Dvojí, téměř stejné, její zaznamenání v 2. polovici XIV. stol. svědčí samo o jejím vyšším stáří; o tom svědčí i dvojí nápěv a jeho původ. Konrád kořeny tohoto nápěvu vyhledal v sekvenci ,Media vita in morte“, kterou složil mnich NOTKER BALBULUS († 912); tento zpěv Notkerův nalezl pak v rituale pražského biskupa Tobiáše z Bechyně (1278—1296), jemuž také naši píseň s jistou reservou připisuje. O vyšším stáří svědčí také slova Krabicova »cancionem ab olim cantari consuetam«, která ukazují nejméně za rok 1316, o tom svědčí i nadání odpustky od arcibiskupa Jana Očka z Vlašímě, o tom i její jazyk, starší než r. 1368. Toto stáří bývá však uměle zvyšováno: HANUŠ (OSN. VI 283a) arci jen omylem tvrdí, že pověst ji klade do dob sv. Vojtěcha, PELIKÁN (Výbor, I 60) rovněž omylem klade »původ její alespoň do 12. století« — neporozumělť výroku Konrádovu, jejž cituje: ale klásti ji (totiž v prvních třech slohách) do století XIII. jest nejnižší obecné oceňování jejího stáří. Toto stáří můžeme s jakousi jistotou určiti jen ze srovnání s písní Hospodine, pomiluj ny“, rozvoje úcty světce národního a ze srovnání s ostatními písněmi duchovními. Ucta svatého Václava, historicky dosvědčená již v polovici X. století, nabyla zvláštního rozšíření, upevnění a organisace teprve v 2. pol. století XI.; ježto však tehdejší poměry kulturní nebyly příznivy květu literatury českého jazyka, a ježto tyto poměry nezměnily se ani ve století XII., nemůžeme píseň naši klásti výše než do stol. XIII. K tomu ukazuje i srovnání s písní „Hospodine, pomiluj ny“: jest jazykově i formalně očividně mladší. Vidíme-li, že zmínky o ní množí se a rostou teprve v 2. polovici XIV. století, mohli bychom dle analogie s písní Hospodine, jejíž zmínky množí se a rostou teprve v 2. polovici XIII. století, pokládati ji asi za mladší sto let — a tu při- cházíme do století XIII. Abychom však z něho nevykročili, tomu překáží srovnání s písní „Slovo“ a „Vítaj králu“. Píseň „Vítaj králu“ představuje zajisté daleko vyšší stupeň slovesného umění nežli naše; poněvadž však vznikla koncem XIII. století, musí nezbytně píseň naše býti starší nežli Kalouskovy, ze které by byla snadno mohla všechny svoje nesprávnosti a mezery napraviti — jako na př. o stáří verše ,vyžeň Němce, cizozemce“
Strana 87
Píseň svatováclavská. Výklady o jejím vzniku a stáří. 87 sklonek věku XIII., kam ji kladl Konrád. Leč srovnání s písní ,Slovo“ není tak jednoduché: že píseň naše má refrain „Kyrieleison, to samo jí ještě vyššího stáří nemusí pojišťovati; taktéž ani to, že je kratší nežli ,Slovo“. Rým její jest arci ještě velmi nedokonalý, ale rým ,Slova“ jest taktéž pri- mitivní: celé ,Slovo“ má dva rýmy pouze a ty jsou ještě jen koncovkové; rým písně „Vítaj (na př. sebe — chlebe — nebe; za to — vzato — svato atd.), ač si ještě libuje v rýmech koncovkových (-enie, -ti atp.), je přece již daleko umělejší. Můžeme ji tedy klásti asi do téže doby, ne-li pozdější, nežli „Slovo“, to jest asi do polovice nebo do druhé polovice XIII. století. Náležela by tedy k prvotinám české literatury z doby Přemysla II. a zdá se, že vyjadřuje asi obecnou náladu národa, která po bitvě u Kressenbrunna r. 1260 myslí se zmocnila, a která vítězství to připisovala zjevné pomoci sv. Václava. Při tom sluší podotknouti, že podle všeho v dobách těch píseň naše neobsahovala asi slohy třetí (možná, že ani druhé ne). Obě první slohy mají stejný ráz i stejnou komposici (srovnej zejmena refrain,svatého Ducha" v prvých dvou slohách a vyspělejší rým ve sloze třetí); rozšíření o třetí slohu, zdá se mi, náleží do první čtvrti XIV. století, kdy podobně zjevil se Čechům (1318) sv. Václav, kdy však postavení národa bylo daleko smutnější, nežli ve století XIII. Zdá se, že poslední sloha tlumočí asi tytéž myšlénky, jako souvěká ,nota od pana Viléma Zajiece“: srovn.: Nota, 65—77: Prosmež svatého Václava . . . Pomoz nám svatý Vojtěchu a dada nám tu útěchu .. . Zajíčkové, tento smutek již obratte v dobrý skutek . . . Pís. 15. Pomoci tvé žádámy smiluj sě nad námi utěš smutné, otžeň vše zlé ... Píseň sama stala se pak chorálem českého národa; dle ní básněny jiné písně svatováclavské, české i latinské (v. Kalousek 1. c.), nadána od- pustky, rozšiřována a upravována 1) — a nejvíce v národě nabyla obliby prosba, teprve v XV. věku přidaná: „nedej zahynouti — nám ni budoucím'. Pravil-li — a správně — Kalousek, že úcta svatého Václava rostla a klesala s mocí a významem národa českého, můžeme týmž právem říci, že píseň svatováclavská je této úcty znamením nejjasnějším a nejvelebnějším. Podnes ozývá se v chrámích našich i ve školách prostá tato a v prostotě své tak mohutná hymna na počest dědice země české: spolu s hymnou svato- vojtěšskou živé stělesnění slov básníkových, že verš pěvce bohem nadšeného přetrvá mramor i kov .. . Kromě těchto nejstarších dvou písní, jež sice máme dosvědčeny písemně až z 2. pol. XIV. století, ale o nichž dosud nikdo nikdy nepo- 1) Že úprava vv. 14.—15. »zažeň Němce — cizozemce« místo slov v textu uve- dených, pochází teprve z polovice minulého století, ukázal Kalousek l. c. str. 118—119.
Píseň svatováclavská. Výklady o jejím vzniku a stáří. 87 sklonek věku XIII., kam ji kladl Konrád. Leč srovnání s písní ,Slovo“ není tak jednoduché: že píseň naše má refrain „Kyrieleison, to samo jí ještě vyššího stáří nemusí pojišťovati; taktéž ani to, že je kratší nežli ,Slovo“. Rým její jest arci ještě velmi nedokonalý, ale rým ,Slova“ jest taktéž pri- mitivní: celé ,Slovo“ má dva rýmy pouze a ty jsou ještě jen koncovkové; rým písně „Vítaj (na př. sebe — chlebe — nebe; za to — vzato — svato atd.), ač si ještě libuje v rýmech koncovkových (-enie, -ti atp.), je přece již daleko umělejší. Můžeme ji tedy klásti asi do téže doby, ne-li pozdější, nežli „Slovo“, to jest asi do polovice nebo do druhé polovice XIII. století. Náležela by tedy k prvotinám české literatury z doby Přemysla II. a zdá se, že vyjadřuje asi obecnou náladu národa, která po bitvě u Kressenbrunna r. 1260 myslí se zmocnila, a která vítězství to připisovala zjevné pomoci sv. Václava. Při tom sluší podotknouti, že podle všeho v dobách těch píseň naše neobsahovala asi slohy třetí (možná, že ani druhé ne). Obě první slohy mají stejný ráz i stejnou komposici (srovnej zejmena refrain,svatého Ducha" v prvých dvou slohách a vyspělejší rým ve sloze třetí); rozšíření o třetí slohu, zdá se mi, náleží do první čtvrti XIV. století, kdy podobně zjevil se Čechům (1318) sv. Václav, kdy však postavení národa bylo daleko smutnější, nežli ve století XIII. Zdá se, že poslední sloha tlumočí asi tytéž myšlénky, jako souvěká ,nota od pana Viléma Zajiece“: srovn.: Nota, 65—77: Prosmež svatého Václava . . . Pomoz nám svatý Vojtěchu a dada nám tu útěchu .. . Zajíčkové, tento smutek již obratte v dobrý skutek . . . Pís. 15. Pomoci tvé žádámy smiluj sě nad námi utěš smutné, otžeň vše zlé ... Píseň sama stala se pak chorálem českého národa; dle ní básněny jiné písně svatováclavské, české i latinské (v. Kalousek 1. c.), nadána od- pustky, rozšiřována a upravována 1) — a nejvíce v národě nabyla obliby prosba, teprve v XV. věku přidaná: „nedej zahynouti — nám ni budoucím'. Pravil-li — a správně — Kalousek, že úcta svatého Václava rostla a klesala s mocí a významem národa českého, můžeme týmž právem říci, že píseň svatováclavská je této úcty znamením nejjasnějším a nejvelebnějším. Podnes ozývá se v chrámích našich i ve školách prostá tato a v prostotě své tak mohutná hymna na počest dědice země české: spolu s hymnou svato- vojtěšskou živé stělesnění slov básníkových, že verš pěvce bohem nadšeného přetrvá mramor i kov .. . Kromě těchto nejstarších dvou písní, jež sice máme dosvědčeny písemně až z 2. pol. XIV. století, ale o nichž dosud nikdo nikdy nepo- 1) Že úprava vv. 14.—15. »zažeň Němce — cizozemce« místo slov v textu uve- dených, pochází teprve z polovice minulého století, ukázal Kalousek l. c. str. 118—119.
Strana 88
88 4. Doba fragmentů. 1253—1306. chyboval, že původem spadají nejméně do stol. XIII., o čemž svědčí již jejich forma nerýmovaná, a že jsou starší nežli všechny ostatní, spadají do nejstarší doby této zápisem pouze ještě dvě písně, »Slovo do světa stvořenie“ a „Vítaj, králu všemohúcí“. ,Slovo do světa stvořenie, zvaná také písní ostrovskou, zachována jest v rukopise (někdy kláštera ostrovského, nyní sign. A LVII. 1) kapitulní knihovny svatovítské. Objevil ji r. 1878 a v ČČM. (LII., 289—294) otiskl Ad. PATERA (rukopis sám je pergamenový kodex XII.— XIII. stol.; v XIII. stol. učiněny některé přípisky, mezi nimi i naše píseň na fol. 8v). Obsahuje celkem 16 veršů ve čtyřech slohách čtyrveršových; »berührt die Mensch- werdung, Leiden und Auferstehung Christi« tak označuje správně její obsah A. TRUHLÁŘ (Böhmen, II., 63). Taktéž správně přiřaďuje ji Truhlář 1. c. k písním velikonočním, a právem dodává: »unterscheidet sich von den beiden ältern Liedern schon durch einen bedeutend vervollkommneten Reim.« Zápisem jest píseň tato nejstarší ze všech dosud známých: o velikém stáří jejím svědčí i její jednoduchá forma, jistě dle latinské nějaké na- podobená. Že by však byla »překlad latinského hymnu „Verbum ante mundi creationem'« (PELIKÁN, Výbor, 260), jest omyl (podobný omyl je tamže 61, že by byla psána slokami čtyřslabičnými“). Právě tato její primi- tivní forma přežila se ve století XIV. a jen náhodné zapsání (některé jeho nedostatky možno přičísti neumělému písaři, netřeba snad mysliti na opis) zachovalo ji naší paměti. „Vítaj, králu všemohúcí proti ,Slovu“ dělá dojem velkolepého sboru kostelního proti prostému zpěvu kněze u oltáře. Je-li „Slovo“ prosté tlumočení nějakého duchovního, jest „Vítaj grandiosní zpěv bohem nadšeného básníka: je to velkolepý hymnus o Božím těle, jemuž neubírá ceny, že mu byl vzorem nejslavnější kantus ,Sanctissima, velebná hymna sv. TOMÁŠE „Lauda Sion Salvatorem“. V rozsáhlých rozměrech založil básník svůj zpěv — devatenáct sloh po čtyřech ,dlouhých verších můžeme ještě dnes re- konstruovati; a symmetrická stavba jejich jest vyrovnávána čistým rýmem a správným veršem (některé nedostatky prvního zapsání můžeme částečně opraviti dle rukopisů pozdějších). Zdá se, že básník nespokojil se tímto plodem jediným: aspoň píseň „Vítaj, milý Jezu Kriste“ jeví podstatné shody se zpěvem naším. Práce jeho došla obliby: nejstarší rukopis její z konce XIII. stol. (dle pořádku jmen osob, za něž jest se modliti, klade zápis její objevitel do let 1285—1296), kdysi majetek kláštera svatojirského, chová univ. a veřejná knihovna pražská 1) pod sign. VII G 17 d (snímek jeho v mém Písemnictví, příl. č. 2). Tamtéž pod sign. XVII F 30 a XII F 9 chovány jsou další rukopisy z konce XIV. stol., v nichž nalézáme taktéž píseň naši zaznamenánu, ale ve formě již značně porušené: rkp. XII F 9 1) Kromě textu písně samého obsažena jsou v rukopise některá jmena osob a světců českých; na konec písně samé pak připojena česká věta, níže rovněž otištěná vybízející k modlitbě zádušní.
88 4. Doba fragmentů. 1253—1306. chyboval, že původem spadají nejméně do stol. XIII., o čemž svědčí již jejich forma nerýmovaná, a že jsou starší nežli všechny ostatní, spadají do nejstarší doby této zápisem pouze ještě dvě písně, »Slovo do světa stvořenie“ a „Vítaj, králu všemohúcí“. ,Slovo do světa stvořenie, zvaná také písní ostrovskou, zachována jest v rukopise (někdy kláštera ostrovského, nyní sign. A LVII. 1) kapitulní knihovny svatovítské. Objevil ji r. 1878 a v ČČM. (LII., 289—294) otiskl Ad. PATERA (rukopis sám je pergamenový kodex XII.— XIII. stol.; v XIII. stol. učiněny některé přípisky, mezi nimi i naše píseň na fol. 8v). Obsahuje celkem 16 veršů ve čtyřech slohách čtyrveršových; »berührt die Mensch- werdung, Leiden und Auferstehung Christi« tak označuje správně její obsah A. TRUHLÁŘ (Böhmen, II., 63). Taktéž správně přiřaďuje ji Truhlář 1. c. k písním velikonočním, a právem dodává: »unterscheidet sich von den beiden ältern Liedern schon durch einen bedeutend vervollkommneten Reim.« Zápisem jest píseň tato nejstarší ze všech dosud známých: o velikém stáří jejím svědčí i její jednoduchá forma, jistě dle latinské nějaké na- podobená. Že by však byla »překlad latinského hymnu „Verbum ante mundi creationem'« (PELIKÁN, Výbor, 260), jest omyl (podobný omyl je tamže 61, že by byla psána slokami čtyřslabičnými“). Právě tato její primi- tivní forma přežila se ve století XIV. a jen náhodné zapsání (některé jeho nedostatky možno přičísti neumělému písaři, netřeba snad mysliti na opis) zachovalo ji naší paměti. „Vítaj, králu všemohúcí proti ,Slovu“ dělá dojem velkolepého sboru kostelního proti prostému zpěvu kněze u oltáře. Je-li „Slovo“ prosté tlumočení nějakého duchovního, jest „Vítaj grandiosní zpěv bohem nadšeného básníka: je to velkolepý hymnus o Božím těle, jemuž neubírá ceny, že mu byl vzorem nejslavnější kantus ,Sanctissima, velebná hymna sv. TOMÁŠE „Lauda Sion Salvatorem“. V rozsáhlých rozměrech založil básník svůj zpěv — devatenáct sloh po čtyřech ,dlouhých verších můžeme ještě dnes re- konstruovati; a symmetrická stavba jejich jest vyrovnávána čistým rýmem a správným veršem (některé nedostatky prvního zapsání můžeme částečně opraviti dle rukopisů pozdějších). Zdá se, že básník nespokojil se tímto plodem jediným: aspoň píseň „Vítaj, milý Jezu Kriste“ jeví podstatné shody se zpěvem naším. Práce jeho došla obliby: nejstarší rukopis její z konce XIII. stol. (dle pořádku jmen osob, za něž jest se modliti, klade zápis její objevitel do let 1285—1296), kdysi majetek kláštera svatojirského, chová univ. a veřejná knihovna pražská 1) pod sign. VII G 17 d (snímek jeho v mém Písemnictví, příl. č. 2). Tamtéž pod sign. XVII F 30 a XII F 9 chovány jsou další rukopisy z konce XIV. stol., v nichž nalézáme taktéž píseň naši zaznamenánu, ale ve formě již značně porušené: rkp. XII F 9 1) Kromě textu písně samého obsažena jsou v rukopise některá jmena osob a světců českých; na konec písně samé pak připojena česká věta, níže rovněž otištěná vybízející k modlitbě zádušní.
Strana 89
Písně ,Slovo do světa stvořenie a „Vítaj králu všemohúcí. 89 obsahuje vůbec jen první čtyři slohy (necelé), rkp. XVII F 30 vynechal docela (anebo až na jednotlivá slova) 36 půlverší, jinde zase formu značně porušil. Znění v této nejporušenější formě známo bylo nejdříve: neboť rukopis XVII F 30 jest právě onen rukopis „Modliteb“, jejž znal již DOBROVSKÝ a popsal JUNGMANN (1840, v Rozboru I. 131—140). Odtud pak i naše píseň byla vydána 1845 ve VÝBORU I. 326—330, jehož vydavatelé však nepoznali chyb ani strofického rozdělení písně. Správně její stavbu veršovou poznal a určil teprve FEIFALIK, SBW., 1862, 297, jenž také dobře opravil některé chyby a označil mezery. HANUŠ, který 1863 nalezl správnější text XII F 9 (arci jen částečný) a měl již k ruce článek Feifalikův, mohl svůj výklad (VUS. 1863, II., 64—70) již mnohem lépe provésti, nežli skutečně se stalo: avšak místo toho článek jeho jeví značný úpadek proti názoru Feifalikovu: myslí, že je to píseň zpívaná na zelený čtvrtek (docela ne- správně), konstruuje stavbu sloh ([4+4+7) + ([4 4] + 7) osmi- a sedmi- veršových (naprosto chybně). Konec těmto omylům učinil 1882 A. PATERA, jenž nalezl text nejstarší, nejsprávnější a nejúplnější, srovnal s ostatními, otiskl s variantami a transkripcí v ČČM. LVI., 103—122. Výklad jeho jest docela správný: potvrzuje úplně vývody Feifalikovy a ukazuje, že jest píseň naše ohlas „Lauda Sion“. Možno doplniti, že podle rýmů a obsahu (s čímž shoduje se i počet veršů) vždy dva „krátké“ verše pojily se — po způsobu veršů německých — v ,řádku dlouhou“, při čemž ovšem diairese padá vždy po prvním půlverši (po 8. slabice). Dvě strofy Feifalikovy činí dle toho strofu jednu. A píseň ještě k této umělé stavbě veršové připojuje další symmetrii slohovou. Leč ani tato krásná stavba veršů, vzorný verš, nadšená řeč a čistý rým nezachránily písně naší od zahynutí: v XV. stol. byl na závadu její obsah, mluvící jen o chlebě-těle a nikoliv o ,víně-krvi Spasite- lově — a musila ustoupiti jiným, neumělejším, ale názorům doby lépe hovícím. Mimo tyto dvě písně bývají kladeny do tohoto období ještě jiné, ale pouze v pozdějších opisech zachované: skoro souhlasně bývá sem kladena píseň velikonoční ,Bóh všemohúcí (TRUHLÁŘ, 1. c., 63, PĚLIKÁN2 110, VLČEK 12, atd.) a „Jezu Kriste, ščedrý kněže (v. tamže), jež obě zachovaly starý refrain ,Kyrie eleison“. Obě otištěny častokrát, zprávy o nich důkladnější podávají Jireček v Hymnologii a Konrád v Dějinách. Můžeme se vskutku domýšleti, že náleží do tohoto období, ale jistoty nemáme. Ještě méně je to jisto o písni „Vstalt jest této chvíle nebo „Narodil sě Kristus Pán' nebo některých marianských („Stáše matka žalostieci a t. p.), jež také sem bývají kladeny. Ze všech ještě nejspíše zdá se, že sem náleží píseň (neboli snad lépe veršovaná modlitba, srovn. FEIFALIK, SBW., XXXIX., 296: »ist wohl kein eigentliches Lied, sondern blosses gereimtes Getet«),Vitaj milý Jezu Kriste'. Svorně ji sem kladou TRUHLÁŘ (1. c. 63), VLČEK (1. c. 12), PÍSEMNICTVÍ (26) a j. Má mnohé shody s písní „Vítaj králu a poněvadž se vyskytá již v Modlitbách
Písně ,Slovo do světa stvořenie a „Vítaj králu všemohúcí. 89 obsahuje vůbec jen první čtyři slohy (necelé), rkp. XVII F 30 vynechal docela (anebo až na jednotlivá slova) 36 půlverší, jinde zase formu značně porušil. Znění v této nejporušenější formě známo bylo nejdříve: neboť rukopis XVII F 30 jest právě onen rukopis „Modliteb“, jejž znal již DOBROVSKÝ a popsal JUNGMANN (1840, v Rozboru I. 131—140). Odtud pak i naše píseň byla vydána 1845 ve VÝBORU I. 326—330, jehož vydavatelé však nepoznali chyb ani strofického rozdělení písně. Správně její stavbu veršovou poznal a určil teprve FEIFALIK, SBW., 1862, 297, jenž také dobře opravil některé chyby a označil mezery. HANUŠ, který 1863 nalezl správnější text XII F 9 (arci jen částečný) a měl již k ruce článek Feifalikův, mohl svůj výklad (VUS. 1863, II., 64—70) již mnohem lépe provésti, nežli skutečně se stalo: avšak místo toho článek jeho jeví značný úpadek proti názoru Feifalikovu: myslí, že je to píseň zpívaná na zelený čtvrtek (docela ne- správně), konstruuje stavbu sloh ([4+4+7) + ([4 4] + 7) osmi- a sedmi- veršových (naprosto chybně). Konec těmto omylům učinil 1882 A. PATERA, jenž nalezl text nejstarší, nejsprávnější a nejúplnější, srovnal s ostatními, otiskl s variantami a transkripcí v ČČM. LVI., 103—122. Výklad jeho jest docela správný: potvrzuje úplně vývody Feifalikovy a ukazuje, že jest píseň naše ohlas „Lauda Sion“. Možno doplniti, že podle rýmů a obsahu (s čímž shoduje se i počet veršů) vždy dva „krátké“ verše pojily se — po způsobu veršů německých — v ,řádku dlouhou“, při čemž ovšem diairese padá vždy po prvním půlverši (po 8. slabice). Dvě strofy Feifalikovy činí dle toho strofu jednu. A píseň ještě k této umělé stavbě veršové připojuje další symmetrii slohovou. Leč ani tato krásná stavba veršů, vzorný verš, nadšená řeč a čistý rým nezachránily písně naší od zahynutí: v XV. stol. byl na závadu její obsah, mluvící jen o chlebě-těle a nikoliv o ,víně-krvi Spasite- lově — a musila ustoupiti jiným, neumělejším, ale názorům doby lépe hovícím. Mimo tyto dvě písně bývají kladeny do tohoto období ještě jiné, ale pouze v pozdějších opisech zachované: skoro souhlasně bývá sem kladena píseň velikonoční ,Bóh všemohúcí (TRUHLÁŘ, 1. c., 63, PĚLIKÁN2 110, VLČEK 12, atd.) a „Jezu Kriste, ščedrý kněže (v. tamže), jež obě zachovaly starý refrain ,Kyrie eleison“. Obě otištěny častokrát, zprávy o nich důkladnější podávají Jireček v Hymnologii a Konrád v Dějinách. Můžeme se vskutku domýšleti, že náleží do tohoto období, ale jistoty nemáme. Ještě méně je to jisto o písni „Vstalt jest této chvíle nebo „Narodil sě Kristus Pán' nebo některých marianských („Stáše matka žalostieci a t. p.), jež také sem bývají kladeny. Ze všech ještě nejspíše zdá se, že sem náleží píseň (neboli snad lépe veršovaná modlitba, srovn. FEIFALIK, SBW., XXXIX., 296: »ist wohl kein eigentliches Lied, sondern blosses gereimtes Getet«),Vitaj milý Jezu Kriste'. Svorně ji sem kladou TRUHLÁŘ (1. c. 63), VLČEK (1. c. 12), PÍSEMNICTVÍ (26) a j. Má mnohé shody s písní „Vítaj králu a poněvadž se vyskytá již v Modlitbách
Strana 90
90 4. Doba fragmentů. 1253—1306. (XVII F 30, fol. 517), otiskuji ji zde podle svého vydání v ČMF., rozděliv však strofy a naznačiv v závorkách omyly opisovačské: Wytay, myly yezu cryſte, Wytay, ſynu panny czyſte — Ya tye nynye wyeru wydym, Sylnye tomu w plnye wyerzym, 20 Boha meho tye ya chwalym, Mu tye duſſy ya welebym, Yakzto ſwatu trogyczy cztym . . . . . . . . . . . . 5 Zes ty myly moy ſtworzytel, Wſſeho ſwyeta wykupytel, Yakoz gſy z panny (zna rozeny A na krzyzy umuczeny. nycz tu wyecze chleba nenye, 10 kdyz ta knyez ſlowa dopowye, Nez geſt prawe bozye tyelo, Yakzto geſt na krzyzy pnyelo, kterez nynye knyez pyeſtuge Bohu otczy obyetuge. 15 O wyplato wſſſoKe)ho ſwyeta, Duſſy naſſych bud oſwyeta! Nebs ſtworzytel y ſpaſenye na oltarzy tuto nynye; Naſſye duſſye ſobu ſytyſſ, A ſam ſobu ſczedrzye darzyſſ. 15 O przyeſczedry darzytely Przyezaduczy ſpaſytely, Day nam zywye w tye wyerzyty, S myloſty tye przygymaty; Day krzeſtanem prawym byty, 30 W dobrych ſkutczyech day [ſetrwanye], Day bez hrzyecha dokonanye A po tom wyeczne ſpaſenye Amen. 1) Ze všech ostatních písní duchovních, tak hojných a tak krásných, sotva můžeme klásti některou ještě do století XIII. Není arci pochyby, že v tomto století bylo již českých písní více nežli několik právě uvedených; ale buď jejich forma byla tak prostá, že byly snadno umělejšími zatlačeny (jako „Slovo*) nebo obsah jejich době pozdější již nevyhovoval (jako „Vítaj“), tak že se nám z nich jen uvedené relikvie zachovaly. K písním mohly by se přiřaditi i počátky dramatu staročeského: »dramatische Erstlinge ... Proben finden sich in böhm. Ubersetzung schon zu Anfang des XIV. Jahrhunderts vor« (Truhlář, ÖUM., Böhmen, II. 73), o nichž poslední nejdůkladnější úvaha jest od J. TRUHLÁŘE 1891 (v ČČM. LXV., 3 nn.). Nejstarším zbytkem těchto her dramatických jest známý zlomek ,Mastičkář, asi z druhé třetiny XIV. věku — a třebas bychom mohli se domnívati, že kořeny jich sahají ještě do XIII. věku, nemáme přece nikde nutících důkazů, abychom kterýkoli zlomek kladli, třebas jen původem, do našeho období. Vedle duchovenstva vystupuje na kolbiště literarní na samém sklonku XIII. věku také živel laický. Mocně naň působí vliv západní — i v tom 1) FEIFALIK I. c. arci praví, že nelze rozeznati v písni strof a konec dělí ve dvě slohy trojveršové o stejném rýmu; ale takové trojverší jest již ve v. 17—19. (nač FEIFALIK zapomněl) a tak se mi zdálo správnější toto rozdělení, při němž ovšem musíme předpokládati, že v. 20 vypadl a v. 30. že je opisovačem porušen. V rkp. Klem. I F 37 vskutku zní verš tento: v dobrých skutcích daj setrvati', ale schází tam ještě více veršů. V. HANUŠ, Malý výbor, 61—62.
90 4. Doba fragmentů. 1253—1306. (XVII F 30, fol. 517), otiskuji ji zde podle svého vydání v ČMF., rozděliv však strofy a naznačiv v závorkách omyly opisovačské: Wytay, myly yezu cryſte, Wytay, ſynu panny czyſte — Ya tye nynye wyeru wydym, Sylnye tomu w plnye wyerzym, 20 Boha meho tye ya chwalym, Mu tye duſſy ya welebym, Yakzto ſwatu trogyczy cztym . . . . . . . . . . . . 5 Zes ty myly moy ſtworzytel, Wſſeho ſwyeta wykupytel, Yakoz gſy z panny (zna rozeny A na krzyzy umuczeny. nycz tu wyecze chleba nenye, 10 kdyz ta knyez ſlowa dopowye, Nez geſt prawe bozye tyelo, Yakzto geſt na krzyzy pnyelo, kterez nynye knyez pyeſtuge Bohu otczy obyetuge. 15 O wyplato wſſſoKe)ho ſwyeta, Duſſy naſſych bud oſwyeta! Nebs ſtworzytel y ſpaſenye na oltarzy tuto nynye; Naſſye duſſye ſobu ſytyſſ, A ſam ſobu ſczedrzye darzyſſ. 15 O przyeſczedry darzytely Przyezaduczy ſpaſytely, Day nam zywye w tye wyerzyty, S myloſty tye przygymaty; Day krzeſtanem prawym byty, 30 W dobrych ſkutczyech day [ſetrwanye], Day bez hrzyecha dokonanye A po tom wyeczne ſpaſenye Amen. 1) Ze všech ostatních písní duchovních, tak hojných a tak krásných, sotva můžeme klásti některou ještě do století XIII. Není arci pochyby, že v tomto století bylo již českých písní více nežli několik právě uvedených; ale buď jejich forma byla tak prostá, že byly snadno umělejšími zatlačeny (jako „Slovo*) nebo obsah jejich době pozdější již nevyhovoval (jako „Vítaj“), tak že se nám z nich jen uvedené relikvie zachovaly. K písním mohly by se přiřaditi i počátky dramatu staročeského: »dramatische Erstlinge ... Proben finden sich in böhm. Ubersetzung schon zu Anfang des XIV. Jahrhunderts vor« (Truhlář, ÖUM., Böhmen, II. 73), o nichž poslední nejdůkladnější úvaha jest od J. TRUHLÁŘE 1891 (v ČČM. LXV., 3 nn.). Nejstarším zbytkem těchto her dramatických jest známý zlomek ,Mastičkář, asi z druhé třetiny XIV. věku — a třebas bychom mohli se domnívati, že kořeny jich sahají ještě do XIII. věku, nemáme přece nikde nutících důkazů, abychom kterýkoli zlomek kladli, třebas jen původem, do našeho období. Vedle duchovenstva vystupuje na kolbiště literarní na samém sklonku XIII. věku také živel laický. Mocně naň působí vliv západní — i v tom 1) FEIFALIK I. c. arci praví, že nelze rozeznati v písni strof a konec dělí ve dvě slohy trojveršové o stejném rýmu; ale takové trojverší jest již ve v. 17—19. (nač FEIFALIK zapomněl) a tak se mi zdálo správnější toto rozdělení, při němž ovšem musíme předpokládati, že v. 20 vypadl a v. 30. že je opisovačem porušen. V rkp. Klem. I F 37 vskutku zní verš tento: v dobrých skutcích daj setrvati', ale schází tam ještě více veršů. V. HANUŠ, Malý výbor, 61—62.
Strana 91
Píseň „Vítaj, milý Jezu Kriste“. Dramatické hry. Básně laiků. 91 patrný, že počátky této činnosti laiků jsou básnické, i v tom, že zdomácněl v jejich výtvorech rým a strofické rozdělení vzorů německých. První po- čátky této činnosti nejsou nám dochovány; ale správně ukazuje TRUHLÁŘ (l. c. 68), že znamenitá vyspělost verše a dokonalost rýmu předpokládá delší cvik a neumělejší pokusy starší, jež ovšem dokonalejšími následníky byly zatlačeny v zapomenutí. Mnohdy nelze určiti, byl-li skladatelem kněz či laik; i laikové zajisté — vidíme to na soudobé literatuře německé u nás — obírali si látky duchovní, legendy. Bude proto vhod, seznámiti se napřed s veškerými zbytky této epické poesie české na sklonku XIII. a počátku XIV. století. Nejstarších legend zachováno máme celkem desatero různých zlomků; jsou to Hankou objevené zlomky dosud zvané Pilat, Jidáš Musejní a Se- slání sv. Ducha, zahrnované obyčejně jmenem Zlomků Epických, pak zlomek Jidáše Drkolenský, objevený p. bibl. Paterou, dále dva zlomky legendy o Apoštolích, objevené Durichem a Šafaříkem, konečně zlomek legendy o P. Marii, objevený Höflerem a vydaný Šafaříkem; k nim připojují se dvě legendy o Umučení, jen v pozdějších opisech dochované: legenda Kynského a zlomek Šafaříkem nalezený u Štítného; posléze pak čtrnáct zlomků dosud neurčených chová u sebe p. bibl. Patera a otiskl jsem je v ČČM. 1901. K těmto desíti zlomkům, objeveným vesměs ve století 1788—1887, byly příčítány některé jiné, jiné dokonce kladeny ještě nad ně (ještě JUNGMANN a ŠEMBERA [1868] kladli legendu o sv. Alexiu do doby starší, do 2. pol. XIII. stol., před všechny naše zlomky; ŠEMBERA a ERBEN kladli před ně dokonce i legendu o sv. Kateřině, o níž dnes jest svorné mínění, že nepřesahuje r. 1350); byly přičítány různým básníkům a zase všechny dohromady i s Alexandreidou a jinými legendami básníku jednomu atd. Ještě 1889 kladl HANUŠ (v OSN., II, ,apoštolé*) Legendu o Apoštolích do 2. pol. stol. XIII. a ještě 1894—1898 Gebauer ve zkratkách Hist. Mluvnice klade 1) LMar. a Ap. do doby ,ok. r. 1300 (tedy možná že i do sklonku stol. XIII.), kdežto tak zvané ,zlomky epické“ do doby po r. 1306. A přece již pracemi Dolanského a Havlíkovými byla minuciesním a přesným roz- borem ukázána vzájemná jejich souvislost. Při prvním studiu bylo hned shledáno, že básník zlomků našich není totožný s básníkem Alexandreidy; básník Alexandreidy byl laik-šlechtic, básník (či básníci?) našich Legend byl kněz. Rozborem dalším ukázalo se, že třeba z úvahy vyloučiti i LAlx., Kat. atd. JIREČEK (1876, Rukovět, I. 446) rozeznal již za nejstarší (ze sklonku XIII. stol.) jen tyto: a) o ži- votě Spasitelově: LMar., UmD., UmŠt., sv. D. b) o apoštolích: ApD., ApŠ.; 1) Naposled v Hist. Mluvn. III. 2. 482. »ApD. je podle prof. Waitze, jemuž prof. Jagić 1880 fotografii předložil, ze století XIII.« — právě však ApD. drží se co nejtěsněji „Legendy Zlaté“, dokončené teprve po r. 1270, a sotva přišlé před sklonkem XIII. stol. do Čech. Obsahujeť již také rozmnožení o divy Marianské, o nichž viz MUSSAFIA v SBW. CXV, 2, 262. Srovn. úvod str. 10 —12.
Píseň „Vítaj, milý Jezu Kriste“. Dramatické hry. Básně laiků. 91 patrný, že počátky této činnosti laiků jsou básnické, i v tom, že zdomácněl v jejich výtvorech rým a strofické rozdělení vzorů německých. První po- čátky této činnosti nejsou nám dochovány; ale správně ukazuje TRUHLÁŘ (l. c. 68), že znamenitá vyspělost verše a dokonalost rýmu předpokládá delší cvik a neumělejší pokusy starší, jež ovšem dokonalejšími následníky byly zatlačeny v zapomenutí. Mnohdy nelze určiti, byl-li skladatelem kněz či laik; i laikové zajisté — vidíme to na soudobé literatuře německé u nás — obírali si látky duchovní, legendy. Bude proto vhod, seznámiti se napřed s veškerými zbytky této epické poesie české na sklonku XIII. a počátku XIV. století. Nejstarších legend zachováno máme celkem desatero různých zlomků; jsou to Hankou objevené zlomky dosud zvané Pilat, Jidáš Musejní a Se- slání sv. Ducha, zahrnované obyčejně jmenem Zlomků Epických, pak zlomek Jidáše Drkolenský, objevený p. bibl. Paterou, dále dva zlomky legendy o Apoštolích, objevené Durichem a Šafaříkem, konečně zlomek legendy o P. Marii, objevený Höflerem a vydaný Šafaříkem; k nim připojují se dvě legendy o Umučení, jen v pozdějších opisech dochované: legenda Kynského a zlomek Šafaříkem nalezený u Štítného; posléze pak čtrnáct zlomků dosud neurčených chová u sebe p. bibl. Patera a otiskl jsem je v ČČM. 1901. K těmto desíti zlomkům, objeveným vesměs ve století 1788—1887, byly příčítány některé jiné, jiné dokonce kladeny ještě nad ně (ještě JUNGMANN a ŠEMBERA [1868] kladli legendu o sv. Alexiu do doby starší, do 2. pol. XIII. stol., před všechny naše zlomky; ŠEMBERA a ERBEN kladli před ně dokonce i legendu o sv. Kateřině, o níž dnes jest svorné mínění, že nepřesahuje r. 1350); byly přičítány různým básníkům a zase všechny dohromady i s Alexandreidou a jinými legendami básníku jednomu atd. Ještě 1889 kladl HANUŠ (v OSN., II, ,apoštolé*) Legendu o Apoštolích do 2. pol. stol. XIII. a ještě 1894—1898 Gebauer ve zkratkách Hist. Mluvnice klade 1) LMar. a Ap. do doby ,ok. r. 1300 (tedy možná že i do sklonku stol. XIII.), kdežto tak zvané ,zlomky epické“ do doby po r. 1306. A přece již pracemi Dolanského a Havlíkovými byla minuciesním a přesným roz- borem ukázána vzájemná jejich souvislost. Při prvním studiu bylo hned shledáno, že básník zlomků našich není totožný s básníkem Alexandreidy; básník Alexandreidy byl laik-šlechtic, básník (či básníci?) našich Legend byl kněz. Rozborem dalším ukázalo se, že třeba z úvahy vyloučiti i LAlx., Kat. atd. JIREČEK (1876, Rukovět, I. 446) rozeznal již za nejstarší (ze sklonku XIII. stol.) jen tyto: a) o ži- votě Spasitelově: LMar., UmD., UmŠt., sv. D. b) o apoštolích: ApD., ApŠ.; 1) Naposled v Hist. Mluvn. III. 2. 482. »ApD. je podle prof. Waitze, jemuž prof. Jagić 1880 fotografii předložil, ze století XIII.« — právě však ApD. drží se co nejtěsněji „Legendy Zlaté“, dokončené teprve po r. 1270, a sotva přišlé před sklonkem XIII. stol. do Čech. Obsahujeť již také rozmnožení o divy Marianské, o nichž viz MUSSAFIA v SBW. CXV, 2, 262. Srovn. úvod str. 10 —12.
Strana 92
92 4. Doba fragmentů. 1253—1396. k nim jako 2. vrstvu (z poč. XIV. stol.) přiřadil Jid. Pil. a (mylně) LAlx. A dalšími pracemi bylo shledáno, souhlasně a doplňkem k Jirečkovi toto: Zlomky Jidáš Musejní a Jidáš Drkolenský spolu souvisí; je to text jeden. Zrovna tak jeden text, ale ve dvojí recensi, jest Umučení: necelé znění (a přeházené) zlomku Kynského jest zachováno doplněné a správ- nější u Štítného. Obě tyto věci, nalezené Paterou a Jirečkem, jsou evidentní. Bedlivým prozkumem rukopisů, v jehož výsledcích od dob Hankových shodují se Dolanský (LF. 1893 XX., 375) a Havlík (ČČM. 1896, 375), zjištěno, že Pilat »jest nepochybně částí téhož rukopisu jako Legenda o Jidáši.« Rovněž důkladným studiem na konec zmíněných 14 proužků shledal Patera (ČČM. 1879, 113—114), že náleží k témuž rukopisu jako ApŠ.; tento kodex že byl sice podoben úpravou, ale ne totožný s kodexem, jehož část byla LMar., zároveň pak Menčík (LF. 1879 VI. 140) ukázal, že zlomek ApD. shoduje se s tím, co Patera pověděl o LMar.; tvrzení Menčíkovo není však celkem správné: zlomek ten podobá se sice LMar, ale jen potud, pokud tato podobá se ApŠ.; je tedy část kodexu, jehož jiné díly byly ApŠ. a nově otištěných 14 zlomků. Konečně snadno se ukáže (v. Havlík l. c. 579), že legenda o Umučení (nehledíc k jejímu pozdnímu dochování vykazuje pravopis i fakturu docela odchylnou. Sestavíme-li si skupiny, v něž podle nynějšího stavu zkoumání deset oněch zlomků se skupuje, máme předně (příbuzné navzájem) skupinu legend o Apoštolích (3 zlomky: ApD., ApŠ., ApP.), pak apokryfy o Jidáši a Pilatu (3 zlomky: Pil., JidM. a Jid. Drk.), dále skládání o seslání sv. Ducha, potom legendu o Panně Marii a konečně (jako zvláštní skupinu odlišnou) legendu o Umučení (ve dvojí recensi). Vidíme tedy dvojí řadu, jednu o čtyřech skupinách, druhou o skupině jediné. Lze se dále domýšleti, že dvojí ta řada má i rozdílné původce — a tak dospíváme k dalšímu soudu, že všecky čtyři skupiny řady první ukazují velikou příbuznost i formalní i věcnou. A nalézáme mezi nimi zase skupiny bližší a vzdálenější: legenda o P. Marii, jak bylo již shora připomenuto, jeví velikou podobnost s legendami o Apoštolích (má po 39 řádcích na sloupci, jako všechny tyto zlomky), tak jako zase »Seslání« s Apokryfy o Pilatu a Jidáši (srovn. Dolanský, l. c. 379.. Dvojí toto podřadí uvnitř řady označuje jistě různá zapsání, možná, že i čtyři skupiny uvedené představují tolikéž písařů; podle toho by obě podřadí byla psána v týchž kodexích, touž dobou, ale asi dvěma písaři, z nichž mladší (pozdější) psal v prvém podřadí Apokryfy a v druhém LMar., kdežto podřadí jedno od druhého liší se různými kodexy. Oba kodexy však byly různé zápisy, spisy, díla téhož autora, jak svědčí jednak obsah (v ApŠ. jest vynecháno to, co se vypravuje v Jid.) jednak celá technika veršová, jednak konečně jazyk a pravopis. Žádný z nynějších rukopisů nezachoval věrně zásad prvotních, v každém jsou nějaké nedostatky; všechny však tento pravopis znají a brzy tu brzy onu stránku jeho zvláště pěstují (v. Havlík l. c. 379).
92 4. Doba fragmentů. 1253—1396. k nim jako 2. vrstvu (z poč. XIV. stol.) přiřadil Jid. Pil. a (mylně) LAlx. A dalšími pracemi bylo shledáno, souhlasně a doplňkem k Jirečkovi toto: Zlomky Jidáš Musejní a Jidáš Drkolenský spolu souvisí; je to text jeden. Zrovna tak jeden text, ale ve dvojí recensi, jest Umučení: necelé znění (a přeházené) zlomku Kynského jest zachováno doplněné a správ- nější u Štítného. Obě tyto věci, nalezené Paterou a Jirečkem, jsou evidentní. Bedlivým prozkumem rukopisů, v jehož výsledcích od dob Hankových shodují se Dolanský (LF. 1893 XX., 375) a Havlík (ČČM. 1896, 375), zjištěno, že Pilat »jest nepochybně částí téhož rukopisu jako Legenda o Jidáši.« Rovněž důkladným studiem na konec zmíněných 14 proužků shledal Patera (ČČM. 1879, 113—114), že náleží k témuž rukopisu jako ApŠ.; tento kodex že byl sice podoben úpravou, ale ne totožný s kodexem, jehož část byla LMar., zároveň pak Menčík (LF. 1879 VI. 140) ukázal, že zlomek ApD. shoduje se s tím, co Patera pověděl o LMar.; tvrzení Menčíkovo není však celkem správné: zlomek ten podobá se sice LMar, ale jen potud, pokud tato podobá se ApŠ.; je tedy část kodexu, jehož jiné díly byly ApŠ. a nově otištěných 14 zlomků. Konečně snadno se ukáže (v. Havlík l. c. 579), že legenda o Umučení (nehledíc k jejímu pozdnímu dochování vykazuje pravopis i fakturu docela odchylnou. Sestavíme-li si skupiny, v něž podle nynějšího stavu zkoumání deset oněch zlomků se skupuje, máme předně (příbuzné navzájem) skupinu legend o Apoštolích (3 zlomky: ApD., ApŠ., ApP.), pak apokryfy o Jidáši a Pilatu (3 zlomky: Pil., JidM. a Jid. Drk.), dále skládání o seslání sv. Ducha, potom legendu o Panně Marii a konečně (jako zvláštní skupinu odlišnou) legendu o Umučení (ve dvojí recensi). Vidíme tedy dvojí řadu, jednu o čtyřech skupinách, druhou o skupině jediné. Lze se dále domýšleti, že dvojí ta řada má i rozdílné původce — a tak dospíváme k dalšímu soudu, že všecky čtyři skupiny řady první ukazují velikou příbuznost i formalní i věcnou. A nalézáme mezi nimi zase skupiny bližší a vzdálenější: legenda o P. Marii, jak bylo již shora připomenuto, jeví velikou podobnost s legendami o Apoštolích (má po 39 řádcích na sloupci, jako všechny tyto zlomky), tak jako zase »Seslání« s Apokryfy o Pilatu a Jidáši (srovn. Dolanský, l. c. 379.. Dvojí toto podřadí uvnitř řady označuje jistě různá zapsání, možná, že i čtyři skupiny uvedené představují tolikéž písařů; podle toho by obě podřadí byla psána v týchž kodexích, touž dobou, ale asi dvěma písaři, z nichž mladší (pozdější) psal v prvém podřadí Apokryfy a v druhém LMar., kdežto podřadí jedno od druhého liší se různými kodexy. Oba kodexy však byly různé zápisy, spisy, díla téhož autora, jak svědčí jednak obsah (v ApŠ. jest vynecháno to, co se vypravuje v Jid.) jednak celá technika veršová, jednak konečně jazyk a pravopis. Žádný z nynějších rukopisů nezachoval věrně zásad prvotních, v každém jsou nějaké nedostatky; všechny však tento pravopis znají a brzy tu brzy onu stránku jeho zvláště pěstují (v. Havlík l. c. 379).
Strana 93
Nejstarší legendy. Jejich rukopisy a souvislost. 93 A. Řada první: apokryfy a legendy. Byl tedy původně, kolem r. 1306, složen dvojí cyklus: legend a apokryfů, z něhož záhy učiněny dva opisy: jeden legend, druhý apokryfů. Obou těch opisů máme zachovány jen trosky ze začátku a z konce; ze začátku Legend pocházejí legendy apoštolské, z konce legenda o P. Marii; ze začátku Apokryfů seslání, z konce apokryfy o Jidáši a Pilátu. Začátky a konce obou spisů byly psány různými písaři, téže však doby a téže školy písařské. Skladatel tohoto dvojího rozsáhlého cyklu legend a apokryfů (podle zbytků můžeme souditi nejméně o cyklech po 3000—4000 veršů) byl kněz, znalý Písma a stojící na vrcholu tehdejší vzdělanosti české. Svá díla složil podle vzoru veliké „Vita gloriosae virginis Mariae, neznámého autora v XIII. století, podle níž složil i kartuzian Filip své 10.000veršové ,Marien- leben“ německy již na sklonku století XIII. (viz Brückner, Rozpr. XXVIII., 278 nn.); materialem k tomu byla mu „legenda aurea známého Jakuba de Voragine († 1298), apokryfní veršované životy Pilata i Jidáše (v. Brückner, Rozprawy, XXIII., 291—292), apokryfní evangelium Jakubovo a — last, not least — starší česká báseň o Umučení, jejímž pozdějším reflexem jest právě zlomek Kynského-Štítného (srovn. Havlík, 585—587). Nejvíce užil „Zlaté legendy“; ale užívá jí s rozumem a obratností dobrého básníka: nechutné opakování, nudné citaty, zbytečnou učenost náš skladatel vypouští a přeskakuje, ač podržel oblíbené Jakubovo (a středověké vůbec) etymolo- gisování a navykl si symbolické trichotomii. Vypravování o pozdějších zázracích skoro všude škrtl, látku zkrátil a oživil bajkami a obrazným líčením: dílo jeho má skutečně svou samostatnou cenu a ušlechtilou ten- dencí vyniká daleko nade všechny pozdější domácí i přemnohé souvěké cizí legendy tohoto druhu. Stopovati básníka našeho není vždy snadno; o některé legendě ne- můžeme dokázati, odkud zrovna látku čerpal, jinde můžeme ukázati dvojí až trojí pramen. Příčinou toho byla asi sama ,legenda aurea, která častěji odkazuje do apokryfů. Příkladem dosti těsného překladu jest legenda o sv. Jakubu menším, dochovaná jen zlomkovitě a přec přesně se držící Zlaté legendy, příklad volnějšího zbásnění jest apokryf o Pilatu, jenž stejně se drží básně latinské jako ,zlaté legendy“, příklad konečně nerozhodný může býti volen z legendy o P. Marii. Šafařík, určuje text nalezený Höflerem 1855, domýšlel se ještě, že text náš byl legendou o sv. Anně, matce Samuelově. Ale Feifalik již r. 1860 určil, že je to zlomek ,života P. Marie, a nalezl pramen, latinské apokryfní evangelium sv. Matouše; r. 1861 dodal, že básník užil tohoto latinského vzoru jen prostřednictvím německé básně Wernherovy ,Marienleben“. Patera 1879 se tomu postavil na odpor, dokazuje, že český básník čerpal výhradně z latinského apokryfu; s ním souhlasí 1896 i Havlík. A přec není věc ta
Nejstarší legendy. Jejich rukopisy a souvislost. 93 A. Řada první: apokryfy a legendy. Byl tedy původně, kolem r. 1306, složen dvojí cyklus: legend a apokryfů, z něhož záhy učiněny dva opisy: jeden legend, druhý apokryfů. Obou těch opisů máme zachovány jen trosky ze začátku a z konce; ze začátku Legend pocházejí legendy apoštolské, z konce legenda o P. Marii; ze začátku Apokryfů seslání, z konce apokryfy o Jidáši a Pilátu. Začátky a konce obou spisů byly psány různými písaři, téže však doby a téže školy písařské. Skladatel tohoto dvojího rozsáhlého cyklu legend a apokryfů (podle zbytků můžeme souditi nejméně o cyklech po 3000—4000 veršů) byl kněz, znalý Písma a stojící na vrcholu tehdejší vzdělanosti české. Svá díla složil podle vzoru veliké „Vita gloriosae virginis Mariae, neznámého autora v XIII. století, podle níž složil i kartuzian Filip své 10.000veršové ,Marien- leben“ německy již na sklonku století XIII. (viz Brückner, Rozpr. XXVIII., 278 nn.); materialem k tomu byla mu „legenda aurea známého Jakuba de Voragine († 1298), apokryfní veršované životy Pilata i Jidáše (v. Brückner, Rozprawy, XXIII., 291—292), apokryfní evangelium Jakubovo a — last, not least — starší česká báseň o Umučení, jejímž pozdějším reflexem jest právě zlomek Kynského-Štítného (srovn. Havlík, 585—587). Nejvíce užil „Zlaté legendy“; ale užívá jí s rozumem a obratností dobrého básníka: nechutné opakování, nudné citaty, zbytečnou učenost náš skladatel vypouští a přeskakuje, ač podržel oblíbené Jakubovo (a středověké vůbec) etymolo- gisování a navykl si symbolické trichotomii. Vypravování o pozdějších zázracích skoro všude škrtl, látku zkrátil a oživil bajkami a obrazným líčením: dílo jeho má skutečně svou samostatnou cenu a ušlechtilou ten- dencí vyniká daleko nade všechny pozdější domácí i přemnohé souvěké cizí legendy tohoto druhu. Stopovati básníka našeho není vždy snadno; o některé legendě ne- můžeme dokázati, odkud zrovna látku čerpal, jinde můžeme ukázati dvojí až trojí pramen. Příčinou toho byla asi sama ,legenda aurea, která častěji odkazuje do apokryfů. Příkladem dosti těsného překladu jest legenda o sv. Jakubu menším, dochovaná jen zlomkovitě a přec přesně se držící Zlaté legendy, příklad volnějšího zbásnění jest apokryf o Pilatu, jenž stejně se drží básně latinské jako ,zlaté legendy“, příklad konečně nerozhodný může býti volen z legendy o P. Marii. Šafařík, určuje text nalezený Höflerem 1855, domýšlel se ještě, že text náš byl legendou o sv. Anně, matce Samuelově. Ale Feifalik již r. 1860 určil, že je to zlomek ,života P. Marie, a nalezl pramen, latinské apokryfní evangelium sv. Matouše; r. 1861 dodal, že básník užil tohoto latinského vzoru jen prostřednictvím německé básně Wernherovy ,Marienleben“. Patera 1879 se tomu postavil na odpor, dokazuje, že český básník čerpal výhradně z latinského apokryfu; s ním souhlasí 1896 i Havlík. A přec není věc ta
Strana 94
94 4. Doba fragmentů. 1253—1396. bezpečná a postup byl asi tento: Český básník ke konci svého zpracování Zlaté legendy narazil na kap. CXXXI »de nativitate beatae Mariae virginis a nalezl tu opět odkaz k sv. Jeronymovi. Ohlížel se tedy po jiných po můckách a takové měl latinské dvě: apokryf Matoušův a anonymní Vitu. Maje a zachovávaje celkem kostru Legendy Aureae, užil doplňků hlavně z 2. kap. Ps. Matouše (otiskl jsem ten pramen vzadu), ale měl patrně k ruce ještě Vitu. a verše Vity: Neboť verše legendy: Mocný hospodine! Jehož vól'u nic nemine A jenž všecky smutky cělíš Hi, jak chtě, dary své dělíš, Dávaje bravóm hi skotu Plemenité vóle lhótu, Podlé všěch stvoření stava, V němž sě každá tvář vyznává, Juž země neb moře plodí, Cožli gde u povětřie vzchodí Anebo gde v skalných brziech Neb gde u propastných tvrziech Bydlí od všeliké zběři. Jakž v ptačctvě tako v zvěři, Chráně vše, což jest, ot hlada V němž si nezlišil ni hada, Že hi ten sě tedy raduje, Gdyž sě plodem sbožen čuje, Pro něž tobě jedinému Děkujú vždy tvorcu svému, Že dáváš komu co ráčě Svú volú, nic neopáčě ... Omnipotens o Deus et Creator Universe creature, celi gubernator, Tocius mundi machinam pater tu creasti, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Elementa quatuor a te sunt creata, Per que sunt viventia cuncta naturata. Magnum atque spaciosum mare tu creasti Et super abyssum eius terram tu fundasti, Pisces, monstra, beluas innumeras in mari Et super terram bestias et pecora creari Et cetera viventia deus statuisti Et volucres in aere volare voluisti. Hec cuncta suo tempore, te domino iubente, Fetus suos proferunt, natura concedente. Atque genus humanum quando condidisti Multiplicari de suo semine iussisti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Unum quodque germen suum profert [opportuno Tempore multique fructus prodeunt ex [uno ... Ve, ve mihi misere!... mají se k sobě vzhledem k slovům Ps. Matthaea (: »Domine deus omnipotens, qui dedisti filios omni creaturae, bestiis et iumentis, serpentibus et volucribus et piscibus,et gaudent omnes super filios suos«) asi tak v jednotlivostech, jako se má v celku celá legenda a Ps. Matthaeus vzhledem k Zlaté legendě. To jest: celkem básník drží kostru doplňku dle Ps. Matthaea, ale v jednotlivostech (»volucres in aere, volare« »což gde u povětřie vzchodí« atd.) přibírá vhodné výrazy z Vity, podle níž asi stejně dva řádky apokryfu rozšířil na 20 až 25 veršů. Oběma — Vitě i naší legendě — byl apokryf pramenem; ale přec náš básník k tomu užil také asi ještě Vity. A takovýto postup práce shledáváme všude, v celém cyklu — je to zároveň jeden z mnohých důkazů jednoho původce A tento jeden autor
94 4. Doba fragmentů. 1253—1396. bezpečná a postup byl asi tento: Český básník ke konci svého zpracování Zlaté legendy narazil na kap. CXXXI »de nativitate beatae Mariae virginis a nalezl tu opět odkaz k sv. Jeronymovi. Ohlížel se tedy po jiných po můckách a takové měl latinské dvě: apokryf Matoušův a anonymní Vitu. Maje a zachovávaje celkem kostru Legendy Aureae, užil doplňků hlavně z 2. kap. Ps. Matouše (otiskl jsem ten pramen vzadu), ale měl patrně k ruce ještě Vitu. a verše Vity: Neboť verše legendy: Mocný hospodine! Jehož vól'u nic nemine A jenž všecky smutky cělíš Hi, jak chtě, dary své dělíš, Dávaje bravóm hi skotu Plemenité vóle lhótu, Podlé všěch stvoření stava, V němž sě každá tvář vyznává, Juž země neb moře plodí, Cožli gde u povětřie vzchodí Anebo gde v skalných brziech Neb gde u propastných tvrziech Bydlí od všeliké zběři. Jakž v ptačctvě tako v zvěři, Chráně vše, což jest, ot hlada V němž si nezlišil ni hada, Že hi ten sě tedy raduje, Gdyž sě plodem sbožen čuje, Pro něž tobě jedinému Děkujú vždy tvorcu svému, Že dáváš komu co ráčě Svú volú, nic neopáčě ... Omnipotens o Deus et Creator Universe creature, celi gubernator, Tocius mundi machinam pater tu creasti, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Elementa quatuor a te sunt creata, Per que sunt viventia cuncta naturata. Magnum atque spaciosum mare tu creasti Et super abyssum eius terram tu fundasti, Pisces, monstra, beluas innumeras in mari Et super terram bestias et pecora creari Et cetera viventia deus statuisti Et volucres in aere volare voluisti. Hec cuncta suo tempore, te domino iubente, Fetus suos proferunt, natura concedente. Atque genus humanum quando condidisti Multiplicari de suo semine iussisti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Unum quodque germen suum profert [opportuno Tempore multique fructus prodeunt ex [uno ... Ve, ve mihi misere!... mají se k sobě vzhledem k slovům Ps. Matthaea (: »Domine deus omnipotens, qui dedisti filios omni creaturae, bestiis et iumentis, serpentibus et volucribus et piscibus,et gaudent omnes super filios suos«) asi tak v jednotlivostech, jako se má v celku celá legenda a Ps. Matthaeus vzhledem k Zlaté legendě. To jest: celkem básník drží kostru doplňku dle Ps. Matthaea, ale v jednotlivostech (»volucres in aere, volare« »což gde u povětřie vzchodí« atd.) přibírá vhodné výrazy z Vity, podle níž asi stejně dva řádky apokryfu rozšířil na 20 až 25 veršů. Oběma — Vitě i naší legendě — byl apokryf pramenem; ale přec náš básník k tomu užil také asi ještě Vity. A takovýto postup práce shledáváme všude, v celém cyklu — je to zároveň jeden z mnohých důkazů jednoho původce A tento jeden autor
Strana 95
Básník legend i apokryfů. Jeho technika veršová. 95 mistrně vládne jazykem, má vybroušený vkus pro jemnost výrazu i motivaci situac, má bystrý smysl pro události současné a city všelidské, dbá úzkostlivě správnosti verše i čistoty rýmu. Až do dob XIX. století nemůže těmto veršům celá česká literatura postaviti rovnocenných po bok. Jsou li takto všechny čtyři trosky zbytky prací básníka jednoho, máme také bezpečné datum sepsání. Známá narážka v apokryfu o Jidáši (jakž sě stalo v Čechách nenie, zdaž příbuzných králóv nenie*) klade původ zlomku jednoho do r. 1306, nebo nanejvýš do r. 1306—1307. Tím však jest polo- žena do doby toho roku blízké celá řada — netřeba mysliti, že u básníka tak obratného, jako byl náš, byla by skladba trvala déle. I. Podřadí apokryfů. 1. Seslání ducha svatého, fragment ,Legend, nalezený 1829 jako vložka při vazbě, otištěn poprvé V. HANKOU v ČČM. 1829, III. 67—69. Jest to pravá polovice listu pergamenového, na sedm kolmých proužků rozřezaná, z nichž pátý schází; nyní v Museu. Předloha dosud neznámá; nový otisk s rozborem pravopisu podal L. DOLANSKÝ (LF. XX, 379—382). Rozbor vzhledem k Alx. od Havlíka 1. c. 2. Pilát, Musejní fragment ,Legend' nalezený 1829 jako přídeští, list pergam., dole ustřižený, tištěn poprvé 1829 V. HANKOU v ČČM. 1829, III, 65—66, s nadpisem »Král na lovu«. Že jest to zlomek apokryfu o Pilátu, poznal teprve V. NEBESKÝ v ČČM. 1847, I., 11 nn., a ukázal také na pramen (vzadu otištěný), latinskou báseň ,Vita Pilati“. Byla také ,Acta Pilati, jejichž obsah je přejat do ,Zlaté legendy' v kap. LIII. »de passione domini« prý »in quadam historia licet apocrypha legitur« — toto vyprá- vění je kostrou, již vyplnila ,Vita Pilati. Souvislost s Jidášem evidentní: v. Dolanský l. c. 375. Poslední otisk s rozborem pravopisu u DOLANSKÉHO (l. c., XX, 375—379); rozbor vzhledem k Alx. od Havlíka 1. c. 3. Jidáš, apokryf nejznámější a nejvíce citovaný. Dva zlomky: první Musejní, nalezený (spolu s Pilátem a Sesláním) v jednom farním archivě. Odtud přišel do rukou budějovického profesora M. SCHÖNBEKA, jenž jej 1829 daroval Museu. Vydán byl poprvé od HANKY v ČČM. 1829 III 56. nn. (pak ještě věrně tamtéž 1841, 338 a [velmi nedbale] GEBAUEREM v LF. 1878 V. [ukázky] str 19—22), snímek první strany jest v mém Písemnictví str. 49; druhý zlomek (drkolenský) objevil 1887 na přídeští latinské postilly XV. stol. v knihovně kláštera Drkolenského v Horních Rakousích p. bibl. A. PATERA a vydal ve věrném opise 1888 v ČČM. (LXII., 94—100) spolu se zlomkem Musejním. List musejní jest úplný a jest pokračování textu drkolenského, listu drkolenského zachována jen dolejší část; také bylo v něm mnoho veršů vyškrabáno. Písmo jejich (Patera pokládá je za opis) klade vydavatel do r. 1307—1325 a oba zlomky pokládá za opis
Básník legend i apokryfů. Jeho technika veršová. 95 mistrně vládne jazykem, má vybroušený vkus pro jemnost výrazu i motivaci situac, má bystrý smysl pro události současné a city všelidské, dbá úzkostlivě správnosti verše i čistoty rýmu. Až do dob XIX. století nemůže těmto veršům celá česká literatura postaviti rovnocenných po bok. Jsou li takto všechny čtyři trosky zbytky prací básníka jednoho, máme také bezpečné datum sepsání. Známá narážka v apokryfu o Jidáši (jakž sě stalo v Čechách nenie, zdaž příbuzných králóv nenie*) klade původ zlomku jednoho do r. 1306, nebo nanejvýš do r. 1306—1307. Tím však jest polo- žena do doby toho roku blízké celá řada — netřeba mysliti, že u básníka tak obratného, jako byl náš, byla by skladba trvala déle. I. Podřadí apokryfů. 1. Seslání ducha svatého, fragment ,Legend, nalezený 1829 jako vložka při vazbě, otištěn poprvé V. HANKOU v ČČM. 1829, III. 67—69. Jest to pravá polovice listu pergamenového, na sedm kolmých proužků rozřezaná, z nichž pátý schází; nyní v Museu. Předloha dosud neznámá; nový otisk s rozborem pravopisu podal L. DOLANSKÝ (LF. XX, 379—382). Rozbor vzhledem k Alx. od Havlíka 1. c. 2. Pilát, Musejní fragment ,Legend' nalezený 1829 jako přídeští, list pergam., dole ustřižený, tištěn poprvé 1829 V. HANKOU v ČČM. 1829, III, 65—66, s nadpisem »Král na lovu«. Že jest to zlomek apokryfu o Pilátu, poznal teprve V. NEBESKÝ v ČČM. 1847, I., 11 nn., a ukázal také na pramen (vzadu otištěný), latinskou báseň ,Vita Pilati“. Byla také ,Acta Pilati, jejichž obsah je přejat do ,Zlaté legendy' v kap. LIII. »de passione domini« prý »in quadam historia licet apocrypha legitur« — toto vyprá- vění je kostrou, již vyplnila ,Vita Pilati. Souvislost s Jidášem evidentní: v. Dolanský l. c. 375. Poslední otisk s rozborem pravopisu u DOLANSKÉHO (l. c., XX, 375—379); rozbor vzhledem k Alx. od Havlíka 1. c. 3. Jidáš, apokryf nejznámější a nejvíce citovaný. Dva zlomky: první Musejní, nalezený (spolu s Pilátem a Sesláním) v jednom farním archivě. Odtud přišel do rukou budějovického profesora M. SCHÖNBEKA, jenž jej 1829 daroval Museu. Vydán byl poprvé od HANKY v ČČM. 1829 III 56. nn. (pak ještě věrně tamtéž 1841, 338 a [velmi nedbale] GEBAUEREM v LF. 1878 V. [ukázky] str 19—22), snímek první strany jest v mém Písemnictví str. 49; druhý zlomek (drkolenský) objevil 1887 na přídeští latinské postilly XV. stol. v knihovně kláštera Drkolenského v Horních Rakousích p. bibl. A. PATERA a vydal ve věrném opise 1888 v ČČM. (LXII., 94—100) spolu se zlomkem Musejním. List musejní jest úplný a jest pokračování textu drkolenského, listu drkolenského zachována jen dolejší část; také bylo v něm mnoho veršů vyškrabáno. Písmo jejich (Patera pokládá je za opis) klade vydavatel do r. 1307—1325 a oba zlomky pokládá za opis
Strana 96
96 4. Doba fragmentů. 1253— 1396. textu původního. Patera vyslovuje se proti domnění NEBESKÉHO, jenž v ČČM. 1847 (I. 12—21) položil za vzor české skladby text veršovaného latinskéko apokryfu (vydaný v Mone, Anzeiger, 1838), a tvrdí, že text náš pracován podle nějaké (prosaické) legendy, příbuzné s latinskou legendou Zlatou, jejíž stč. překlad dle nejstaršího rukopisu Musejního otiskuje. Výklad Paterův v celku přijímá a novější literaturou doplňuje 1891 Jiř. POLÍVKA (Drobné příspěvky liter. historické, III. „K legendě o Jidáši str. 100—115) jenž však výslovně dodává: »přímý pramen není dosud zjištěn«. Ani novější zkoumání SOLOVJEVA (Istoriko-literaturnyje etjudy: k legendam o Judě Predateljě, Charkov 1895), ISTRINA (v ŽMNP. 1896, XII.; v ASP.. XX 605 nn.), DRAGOMANOVA, PORFIRJEVA a j. mnoho tu nepomohly; taktéž kontroversa mezi A. HAVLÍKEM a E. SMETÁNKOU (1896—1901) nezjistila pramene přímého; A. HAVLÍK (ČČM. 1896, 578) tvrdí o siodách Zlaté legendy: »jsou sice i slovné shody, ale pocházejí ze společného pramene, nějakého apokryfu«, což dokazuje zejmena shodou veršů 201—210 se starofrancouzským ,Mystère de la Passion. Na apokryf odkazuje ostatně i „Leg. aurea“ v samém úvodě (Grässe, 184) slovy: »legitur in quadam historia licet apocrypha«; věc ta jest tedy bezpečna. Jako obyčejně básník Jidáše držel se kostry „Legendyl a když ho tedy odkázala do apokryfu, uchopil se ochotně této příležitosti. Ze známých však apokryfů nebyl to žádný, ježto ve všech (a verse ta přešla i do Legendy Zlaté) zabíjí Jidáš Rubena kamenem, kdežto v našem textu ,mečem protče“. Rozřešení této záhady jest tím obtížnější, ježto latinský veršovaný apokryf o Jidáši (spolu s apokryfem o Pilátu) vyskytuje se v rukopisech nejdříve až ve XIV. století (srovn. BRÜCKNER, Rozpr. XXIII., 291—292), kdežto český apokryf nemožno klásti daleko za r. 1306. Zlomek Jidáše jest ze všech těchto zbytků nejdelší a nejdříve známý. Již Hanka poznal, že text Musejni je zlomek legendy o Jidáši, kdežto zlomek o Pilatu zůstal do r. 1847, legendy o P. Marii do r. 1861, poslední o Apoštolích až do nynějška neurčen. Také o tomto zlomku nejvíce bylo psáno, se zřetelem vždy k Pilátu i k sv. Duchu: první vědecké zpracování po stránce literarní dostalo se mu 1847 prací NEBESKÉHO (v ČČM. I.), po stránce orthografické v 1878 od J. GEBAUERA (LF., V., 219—227), po stránce palaeografické od A. PATERY 1888 (v ČČM.), po stránce filologické 1896 ve studii HAVLÍKOVĚ (v ČČM. LXX.) — poslední zmínka jest (HANUŠOVA) 1902 v OSN. XIX., 378—379 (s. v. Pilát). Ačkoli výsledky dosavadních studií v mnohém se shodují (orthografické výklady Gebauerovy doplnil a opravil DOLANSKÝ v LF. 1893, XX.), přec je tu ještě potřebí úsilné práce další — neboť v podstatě nad výsledky Nebeského a Šafaříka (Šafařík zmínil se o pravopise jeho v témže sešitě Musejníka při vydání ApŠ., v němž otištěna úvaha Nebeského) po pětapadesáti letech naše studia (pokud se týče textu samého) valně nepokročila.
96 4. Doba fragmentů. 1253— 1396. textu původního. Patera vyslovuje se proti domnění NEBESKÉHO, jenž v ČČM. 1847 (I. 12—21) položil za vzor české skladby text veršovaného latinskéko apokryfu (vydaný v Mone, Anzeiger, 1838), a tvrdí, že text náš pracován podle nějaké (prosaické) legendy, příbuzné s latinskou legendou Zlatou, jejíž stč. překlad dle nejstaršího rukopisu Musejního otiskuje. Výklad Paterův v celku přijímá a novější literaturou doplňuje 1891 Jiř. POLÍVKA (Drobné příspěvky liter. historické, III. „K legendě o Jidáši str. 100—115) jenž však výslovně dodává: »přímý pramen není dosud zjištěn«. Ani novější zkoumání SOLOVJEVA (Istoriko-literaturnyje etjudy: k legendam o Judě Predateljě, Charkov 1895), ISTRINA (v ŽMNP. 1896, XII.; v ASP.. XX 605 nn.), DRAGOMANOVA, PORFIRJEVA a j. mnoho tu nepomohly; taktéž kontroversa mezi A. HAVLÍKEM a E. SMETÁNKOU (1896—1901) nezjistila pramene přímého; A. HAVLÍK (ČČM. 1896, 578) tvrdí o siodách Zlaté legendy: »jsou sice i slovné shody, ale pocházejí ze společného pramene, nějakého apokryfu«, což dokazuje zejmena shodou veršů 201—210 se starofrancouzským ,Mystère de la Passion. Na apokryf odkazuje ostatně i „Leg. aurea“ v samém úvodě (Grässe, 184) slovy: »legitur in quadam historia licet apocrypha«; věc ta jest tedy bezpečna. Jako obyčejně básník Jidáše držel se kostry „Legendyl a když ho tedy odkázala do apokryfu, uchopil se ochotně této příležitosti. Ze známých však apokryfů nebyl to žádný, ježto ve všech (a verse ta přešla i do Legendy Zlaté) zabíjí Jidáš Rubena kamenem, kdežto v našem textu ,mečem protče“. Rozřešení této záhady jest tím obtížnější, ježto latinský veršovaný apokryf o Jidáši (spolu s apokryfem o Pilátu) vyskytuje se v rukopisech nejdříve až ve XIV. století (srovn. BRÜCKNER, Rozpr. XXIII., 291—292), kdežto český apokryf nemožno klásti daleko za r. 1306. Zlomek Jidáše jest ze všech těchto zbytků nejdelší a nejdříve známý. Již Hanka poznal, že text Musejni je zlomek legendy o Jidáši, kdežto zlomek o Pilatu zůstal do r. 1847, legendy o P. Marii do r. 1861, poslední o Apoštolích až do nynějška neurčen. Také o tomto zlomku nejvíce bylo psáno, se zřetelem vždy k Pilátu i k sv. Duchu: první vědecké zpracování po stránce literarní dostalo se mu 1847 prací NEBESKÉHO (v ČČM. I.), po stránce orthografické v 1878 od J. GEBAUERA (LF., V., 219—227), po stránce palaeografické od A. PATERY 1888 (v ČČM.), po stránce filologické 1896 ve studii HAVLÍKOVĚ (v ČČM. LXX.) — poslední zmínka jest (HANUŠOVA) 1902 v OSN. XIX., 378—379 (s. v. Pilát). Ačkoli výsledky dosavadních studií v mnohém se shodují (orthografické výklady Gebauerovy doplnil a opravil DOLANSKÝ v LF. 1893, XX.), přec je tu ještě potřebí úsilné práce další — neboť v podstatě nad výsledky Nebeského a Šafaříka (Šafařík zmínil se o pravopise jeho v témže sešitě Musejníka při vydání ApŠ., v němž otištěna úvaha Nebeského) po pětapadesáti letech naše studia (pokud se týče textu samého) valně nepokročila.
Strana 97
Legenda o XII Apoštolích. 97 II. Podřadí legend. a. Legenda Apoštolská. 1. Čtrnáct proužků Paterových. R. 1858 nalezl prof. HÖFLER pergame- nový proužek, pocházející ze začátku sborníku legend, jehož pro jeho ne- patrnost ŠAFAŘÍK neotiskl (v mém vydání ČČM. 1901 jest to zlomek č. 1.); r. 1878 nalezl p. bibl. Patera zlomek další (u mne č. 8. [v. o obou ČČM. 1879, 113). V letech 1879—1884 nalezl pak pan bibliotekář ještě dalších dvanáct (č. 2.—7., 9.—14.), při nichž poznal, že dva (č. 13., 14.) neobsahují vůbec textu žádného, dva pak další (č. 3., 4.) jsou pokračování zlomku č. 2. Vlastně máme tedy deset proužků. Že byly částí kodexu k němuž ná- ležela i legenda Šafaříkova i zlomek Durichův, ukázal již rovněž Patera, 1879 (l. c. 114). Podrobnějším prozkoumáním jsem shledal, že zlomek druhý (proužky č. 2., 3., 4., v ČČM. 1901, str. 50—51) jest fragment legendy o sv. Jakubu menším (Leg. aurea, Grässe, 298, srovnej nyní o látce P. MEYER, La vie et la Translation de S. Jacques le Majeur (Romania, 1902) a že proužek č. 8. (v ČČM. 1. c. 52 — 53; srovn. zbytky slov ,Tiber [ia?], [,Vero]nika, „[lé kař“ „s Pilat[em]) jest nejspíše fragment legendy o umučení Páně (Leg. aurea, Grässe, 232—233). Zajisté že se najde i u zbývajících osmi zlomků, kam asi náležely, ale již z bezpečného určení zlomku druhého jest jisto, že i naše proužky obsahovaly fragmenty legend, zakládajících se na ,zlaté legendě“. 2. Zlomek Durichův objevil v březnu 1) 1788 na přídeští rukopisu dvorní knihovny vídeňské (nyní č. 4002, dříve Theol. CCCCLXV) Fort. DURICH a záhy o jeho výklad rozpředla se čilá korrespondence mezi ním a DOBROVSKÝM (v. Ad. PATERA, Korrespondence Josefa Dobrovského I., 76 nn.); zlomek ten Dobrovský ihned oznámil ve své Gesch. d. böhm. Sprache 1791 (v Neuere Abhandlungen der k. böhm. Gesellschaft der Wissen- schaften, I., 330; srovn. vydání knižné 1792, 70—71), otiskl ukázkou 6 veršů a položil do dob Václava I. nebo Otokara II. (1230—1278). Ve vydání své Gesch. z r. 1818 otiskl zlomek celý dle přepisu Durichova a položil »ganz gewiss in die Mitte des 13. Jahrhunderts« (str. 103—108); ještě Miklosich ve své Altslov. Formenlehre pokládá tuto legendu za nejstarší zbytek českého jazyka. Teprve Feifalik 1861 ukázal na její shodu se ,Zlatou legendou“ — tím ovšem byla posunuta za r. 1270 — a předpokládal pro ni nějakou „Kaiserchronik, jakou složil kolem r. 1150 neznámý mnich německý (v. vydání SCHRÖDEROVO v Monumenta Germaniae historica, 1892). Nově ji otiskl (s některými nedopatřeními) F. MENČÍK 1879 (v LF., VI., 140—142) a rozbor její (s průkazem, že drží se věrně ,zlaté legendy“) nově podal A. HAVLÍK v ČČM. 1896, 578—579. Menčík (1. c. 140) pokládá ji 1) Udání Gebauerovo Hist. Mluvnice III., 2. 1898, 482, že Durich zlomku toho vzpomíná již 25. ledna t. r., jest arci nesprávné. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Legenda o XII Apoštolích. 97 II. Podřadí legend. a. Legenda Apoštolská. 1. Čtrnáct proužků Paterových. R. 1858 nalezl prof. HÖFLER pergame- nový proužek, pocházející ze začátku sborníku legend, jehož pro jeho ne- patrnost ŠAFAŘÍK neotiskl (v mém vydání ČČM. 1901 jest to zlomek č. 1.); r. 1878 nalezl p. bibl. Patera zlomek další (u mne č. 8. [v. o obou ČČM. 1879, 113). V letech 1879—1884 nalezl pak pan bibliotekář ještě dalších dvanáct (č. 2.—7., 9.—14.), při nichž poznal, že dva (č. 13., 14.) neobsahují vůbec textu žádného, dva pak další (č. 3., 4.) jsou pokračování zlomku č. 2. Vlastně máme tedy deset proužků. Že byly částí kodexu k němuž ná- ležela i legenda Šafaříkova i zlomek Durichův, ukázal již rovněž Patera, 1879 (l. c. 114). Podrobnějším prozkoumáním jsem shledal, že zlomek druhý (proužky č. 2., 3., 4., v ČČM. 1901, str. 50—51) jest fragment legendy o sv. Jakubu menším (Leg. aurea, Grässe, 298, srovnej nyní o látce P. MEYER, La vie et la Translation de S. Jacques le Majeur (Romania, 1902) a že proužek č. 8. (v ČČM. 1. c. 52 — 53; srovn. zbytky slov ,Tiber [ia?], [,Vero]nika, „[lé kař“ „s Pilat[em]) jest nejspíše fragment legendy o umučení Páně (Leg. aurea, Grässe, 232—233). Zajisté že se najde i u zbývajících osmi zlomků, kam asi náležely, ale již z bezpečného určení zlomku druhého jest jisto, že i naše proužky obsahovaly fragmenty legend, zakládajících se na ,zlaté legendě“. 2. Zlomek Durichův objevil v březnu 1) 1788 na přídeští rukopisu dvorní knihovny vídeňské (nyní č. 4002, dříve Theol. CCCCLXV) Fort. DURICH a záhy o jeho výklad rozpředla se čilá korrespondence mezi ním a DOBROVSKÝM (v. Ad. PATERA, Korrespondence Josefa Dobrovského I., 76 nn.); zlomek ten Dobrovský ihned oznámil ve své Gesch. d. böhm. Sprache 1791 (v Neuere Abhandlungen der k. böhm. Gesellschaft der Wissen- schaften, I., 330; srovn. vydání knižné 1792, 70—71), otiskl ukázkou 6 veršů a položil do dob Václava I. nebo Otokara II. (1230—1278). Ve vydání své Gesch. z r. 1818 otiskl zlomek celý dle přepisu Durichova a položil »ganz gewiss in die Mitte des 13. Jahrhunderts« (str. 103—108); ještě Miklosich ve své Altslov. Formenlehre pokládá tuto legendu za nejstarší zbytek českého jazyka. Teprve Feifalik 1861 ukázal na její shodu se ,Zlatou legendou“ — tím ovšem byla posunuta za r. 1270 — a předpokládal pro ni nějakou „Kaiserchronik, jakou složil kolem r. 1150 neznámý mnich německý (v. vydání SCHRÖDEROVO v Monumenta Germaniae historica, 1892). Nově ji otiskl (s některými nedopatřeními) F. MENČÍK 1879 (v LF., VI., 140—142) a rozbor její (s průkazem, že drží se věrně ,zlaté legendy“) nově podal A. HAVLÍK v ČČM. 1896, 578—579. Menčík (1. c. 140) pokládá ji 1) Udání Gebauerovo Hist. Mluvnice III., 2. 1898, 482, že Durich zlomku toho vzpomíná již 25. ledna t. r., jest arci nesprávné. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Strana 98
98 4. Doba fragmentů 1253—1306. za shodnou s LMar. (podle vnější formy pergamenového listu, na němž zachována) — že ta shoda vlastně se týče ApŠ., bylo již shora řečeno. Taktéž shodu její s Leg. aur. musíme vykládati jen v tom směru, jak již vyloženo: básník náš krátil úplně dle svého zdání. Obsahuje konec legendy o sv. Petru a začátek leg. o sv. Jakubu větším. 3. Zlomek Safaříkův dostal se velikému slavistovi darem před r. 1847 od nálezce, jenž jej sloupl s desk knihy; Šafařík otiskl jej 1847 v ČČM. I. (3, 295—303) spolu s popisem, transkripcí a výkladem. Výklad Šafaříkův hledí také k místu zlomků v literatuře staročeské; k souvislosti s legendou aureou ukázal však teprve FEIFALIK 1860, ale jeho článek předpokládá opět nějakou „Kaiserchronik. Na „legendu aureu přesvědčivě celý zlomek (pergamenový list 2sloupcový) redukuje A. HAVLÍK (ČČM. 1896, 379): jsou v něm obsaženy legenda o sv. Janu evang., o sv Matěji, o sv. Marku, o sv. Filipu a o sv. Petru (začátek). Poněvadž ve zlomku Durichově jest obsažen konec této legendy, ale přece zlomky nesouvisí — a také v originale ,zlaté legendy“ jest mezera asi 7 stran, jest bezpečno, že schází mezi oběma zlomky nejméně list, snad i — ale sotva — celé dvoulistí (156—312 veršů). Poněvadž zlomek Durichův jest (po nejméně 156 verších scházejících) pokračováním zlomku Šafaříkova, zdá se, že i zlomek (2., 3., 4.) Paterův o sv. Jakubu menším jest pokračování, nejméně po ztraceném dvoulistí, zlomku Durichova; k nim pak by se družily zlomky další. Celé dílo (za- čáteční jeho list máme v proužku č. 1. Paterově) obsahovalo tedy nejméně 4X 156 podnes dochovaných (arci jen ve zlomcích) a nejméně 4X 156 bezpečně předpokládaných (dle mezer mezi texty našimi) veršů: celkem jistě přes 1200 veršů v celém cyklu. Tento cyklus byl asi jednotný: svědčí o tom forma našich rukopisů (i na nepatrných proužcích Paterových patrná), kde legendy o jednotlivých apoštolích jdou za sebou beze vší stopy bývalé samostatnosti, jsouce odděleny pouze novou inicialkou. Byla to tedy veliká legenda o apoštolích, zajisté úplná, z níž máme zachovány jen trosky. ß. Život Mariin. Legendu o P. Marii objevil na pergamenovém proužku deskovém r. 1855 v knihovně kapitulní K. HöFLER; podle jeho nálezu (list ten jest oříznut) otiskl text s výkladem P. J. ŠAFAŘÍK (v ČČM. 529—532; odtud v Sebraných spisech III., 347—350). Šafařík domníval se mylně, že text objevený jest zlomek legendy o sv. Anně, matce Samuelově. Omyl Šafaříkův rektifikoval teprve FEIFALIK 1859 (SBW, XXXII., 300—311), ukázav, že zlomek náš je fragment staročeského ,života P. Marie', pracovaného dle apokryfního evangelia Ps. Matthaei. Později FEIFALIK se domýšlel, že tohoto pramene užil náš básník prostřednictvím německého vzoru; ale důkaz toho jest velmi slabý. 1878 nalezl A. PATERA v kapitulní knihovně nový proužek textu, jenž docela se hodil k zlomku Höflerovu; shledáno, že jest to právě
98 4. Doba fragmentů 1253—1306. za shodnou s LMar. (podle vnější formy pergamenového listu, na němž zachována) — že ta shoda vlastně se týče ApŠ., bylo již shora řečeno. Taktéž shodu její s Leg. aur. musíme vykládati jen v tom směru, jak již vyloženo: básník náš krátil úplně dle svého zdání. Obsahuje konec legendy o sv. Petru a začátek leg. o sv. Jakubu větším. 3. Zlomek Safaříkův dostal se velikému slavistovi darem před r. 1847 od nálezce, jenž jej sloupl s desk knihy; Šafařík otiskl jej 1847 v ČČM. I. (3, 295—303) spolu s popisem, transkripcí a výkladem. Výklad Šafaříkův hledí také k místu zlomků v literatuře staročeské; k souvislosti s legendou aureou ukázal však teprve FEIFALIK 1860, ale jeho článek předpokládá opět nějakou „Kaiserchronik. Na „legendu aureu přesvědčivě celý zlomek (pergamenový list 2sloupcový) redukuje A. HAVLÍK (ČČM. 1896, 379): jsou v něm obsaženy legenda o sv. Janu evang., o sv Matěji, o sv. Marku, o sv. Filipu a o sv. Petru (začátek). Poněvadž ve zlomku Durichově jest obsažen konec této legendy, ale přece zlomky nesouvisí — a také v originale ,zlaté legendy“ jest mezera asi 7 stran, jest bezpečno, že schází mezi oběma zlomky nejméně list, snad i — ale sotva — celé dvoulistí (156—312 veršů). Poněvadž zlomek Durichův jest (po nejméně 156 verších scházejících) pokračováním zlomku Šafaříkova, zdá se, že i zlomek (2., 3., 4.) Paterův o sv. Jakubu menším jest pokračování, nejméně po ztraceném dvoulistí, zlomku Durichova; k nim pak by se družily zlomky další. Celé dílo (za- čáteční jeho list máme v proužku č. 1. Paterově) obsahovalo tedy nejméně 4X 156 podnes dochovaných (arci jen ve zlomcích) a nejméně 4X 156 bezpečně předpokládaných (dle mezer mezi texty našimi) veršů: celkem jistě přes 1200 veršů v celém cyklu. Tento cyklus byl asi jednotný: svědčí o tom forma našich rukopisů (i na nepatrných proužcích Paterových patrná), kde legendy o jednotlivých apoštolích jdou za sebou beze vší stopy bývalé samostatnosti, jsouce odděleny pouze novou inicialkou. Byla to tedy veliká legenda o apoštolích, zajisté úplná, z níž máme zachovány jen trosky. ß. Život Mariin. Legendu o P. Marii objevil na pergamenovém proužku deskovém r. 1855 v knihovně kapitulní K. HöFLER; podle jeho nálezu (list ten jest oříznut) otiskl text s výkladem P. J. ŠAFAŘÍK (v ČČM. 529—532; odtud v Sebraných spisech III., 347—350). Šafařík domníval se mylně, že text objevený jest zlomek legendy o sv. Anně, matce Samuelově. Omyl Šafaříkův rektifikoval teprve FEIFALIK 1859 (SBW, XXXII., 300—311), ukázav, že zlomek náš je fragment staročeského ,života P. Marie', pracovaného dle apokryfního evangelia Ps. Matthaei. Později FEIFALIK se domýšlel, že tohoto pramene užil náš básník prostřednictvím německého vzoru; ale důkaz toho jest velmi slabý. 1878 nalezl A. PATERA v kapitulní knihovně nový proužek textu, jenž docela se hodil k zlomku Höflerovu; shledáno, že jest to právě
Strana 99
Legenda o P. Marii (= Život Mariin). 99 uříznutá část našeho listu. Text pak, spolu s rozborem literarním, otiskem pramene a transkripcí, vydal podle obou zbytků 1879 (ČČM. LIII., 113 až 125); o látce její srovnej nyní i I. FRANKO (Evangelium Ps. Matthaei v ukrainskoj liter. v Запискахъ наук. товариства имени Шевченка г. VІІ, sv. XXXV—XXXVI (32 str.). Srovnání naší legendy s polskou pozdější provedl St. DOBRZICKI 1899 (,Z dziejów średniowiecznego piśmiennictwa polskiego PF. V., 985—995). Pokud se týče původního rozsahu, soudil FEIFALIK (SBW., XXXII., 308), že báseň celá obsahovala 3000—4000 veršů; a poněvadž Šafařík kladl rukopis do polovice XIII. stol., a rukopis náš jest jen opis, a to chybný, Feifalik chýlil se k domnění, že by mohl text původní pocházeti i z počátku XIII. stol. (t. 310). Pokud se týče rukopisu samého, tedy jest arci jisto — a podrobný rozbor Paterův to potvrzuje — že rukopis ,Života Mariina“ není shodný s rukopisem „Legendy apoštolské“. Není tedy v bezprostřední s nimi sou- vislosti. Ale na druhé straně je přece — přes různosti — vnější podoba tak veliká a překvapující (text téhož písma téměř, táž úprava skoro rubrikac, písmo po dvou sloupcích, ve sloupci po 39 řádcích, stejná velikost perga- menu atd.), že není možno ,Život (v nynějším napsání) úplně odděliti od „Legendy“. Tu zdá se, že nynější různosti zdají se proto tak veliké, že nám scházejí stupně přechodní — což bychom si mohli nejlépe představiti tak, že „Legendy“ pocházejí ze začátku, Život“ z konce kodexu jednoho. Tu se rozumí dále snadno, že tento kodex byl opis: to se vidělo již při „Legendách, a zvlášť patrno jest to při „Životě“. Tu totiž vv. 12.—21. jsou položeny na místo nynější jen nedbalostí opisovačovou; patří daleko před počátek našeho zlomku. — Když shrneme vše, co o řadě první, apokryfů i legend, tímto před- cházejícím rozborem jsme nalezli, vidíme, že se dosti zřetelně odlišují od sebe tři skupiny: kratší báseň ,Apokryfy, které obsahovaly Piláta a Jidáše a jejichž zbytky činí dobře třetinu díla nyní ztraceného, skladba ,Život Mariin, rozsáhlá a veliká, jejíž zbytek jest příliš nepatrný, abychom mohli vyvozovati něco s jistotou o bývalé rozsáhlosti textu, epos ,Legenda o Apoštolích', jehož nynější zbytky ještě obnášejí málem tisíc veršů a jež zajisté rovnalo se rozsahem ,Životu Mariinu. Zlomek „Seslání“ dosud ne- podařilo se určiti. Kdežto ŠAFAŘÍK (ČČM., 1847, I., 309—310) tvrdil: »všecky ty pod jmenem Legendy o XII Apošt., Básní dějepravných a Alexandreidy posavad vydané básně a zlomky básní plody jedné básnické školy (nerci-li jednoho mistra), jednoho věku, stejného ducha, stejné techniky býti a tudyž k většímu jednomu cyklu stejnorodých básní náležeti mi se vidí«, tvrdil NEBESKÝ (t. 22), že náleží ,Apokryfy do r. 1306, ,Seslání a ,ApD.“ do stol. XIII., a že tedy pochází ode dvou původců. S tím shoduje se i FEIFALIK (SBW., XXXVII., 89): »es ist wohl möglich, dass die böhmische Bearbeitung der Sage sowohl von Pilatus als von Judas einem und demselben Dichter an- 7*
Legenda o P. Marii (= Život Mariin). 99 uříznutá část našeho listu. Text pak, spolu s rozborem literarním, otiskem pramene a transkripcí, vydal podle obou zbytků 1879 (ČČM. LIII., 113 až 125); o látce její srovnej nyní i I. FRANKO (Evangelium Ps. Matthaei v ukrainskoj liter. v Запискахъ наук. товариства имени Шевченка г. VІІ, sv. XXXV—XXXVI (32 str.). Srovnání naší legendy s polskou pozdější provedl St. DOBRZICKI 1899 (,Z dziejów średniowiecznego piśmiennictwa polskiego PF. V., 985—995). Pokud se týče původního rozsahu, soudil FEIFALIK (SBW., XXXII., 308), že báseň celá obsahovala 3000—4000 veršů; a poněvadž Šafařík kladl rukopis do polovice XIII. stol., a rukopis náš jest jen opis, a to chybný, Feifalik chýlil se k domnění, že by mohl text původní pocházeti i z počátku XIII. stol. (t. 310). Pokud se týče rukopisu samého, tedy jest arci jisto — a podrobný rozbor Paterův to potvrzuje — že rukopis ,Života Mariina“ není shodný s rukopisem „Legendy apoštolské“. Není tedy v bezprostřední s nimi sou- vislosti. Ale na druhé straně je přece — přes různosti — vnější podoba tak veliká a překvapující (text téhož písma téměř, táž úprava skoro rubrikac, písmo po dvou sloupcích, ve sloupci po 39 řádcích, stejná velikost perga- menu atd.), že není možno ,Život (v nynějším napsání) úplně odděliti od „Legendy“. Tu zdá se, že nynější různosti zdají se proto tak veliké, že nám scházejí stupně přechodní — což bychom si mohli nejlépe představiti tak, že „Legendy“ pocházejí ze začátku, Život“ z konce kodexu jednoho. Tu se rozumí dále snadno, že tento kodex byl opis: to se vidělo již při „Legendách, a zvlášť patrno jest to při „Životě“. Tu totiž vv. 12.—21. jsou položeny na místo nynější jen nedbalostí opisovačovou; patří daleko před počátek našeho zlomku. — Když shrneme vše, co o řadě první, apokryfů i legend, tímto před- cházejícím rozborem jsme nalezli, vidíme, že se dosti zřetelně odlišují od sebe tři skupiny: kratší báseň ,Apokryfy, které obsahovaly Piláta a Jidáše a jejichž zbytky činí dobře třetinu díla nyní ztraceného, skladba ,Život Mariin, rozsáhlá a veliká, jejíž zbytek jest příliš nepatrný, abychom mohli vyvozovati něco s jistotou o bývalé rozsáhlosti textu, epos ,Legenda o Apoštolích', jehož nynější zbytky ještě obnášejí málem tisíc veršů a jež zajisté rovnalo se rozsahem ,Životu Mariinu. Zlomek „Seslání“ dosud ne- podařilo se určiti. Kdežto ŠAFAŘÍK (ČČM., 1847, I., 309—310) tvrdil: »všecky ty pod jmenem Legendy o XII Apošt., Básní dějepravných a Alexandreidy posavad vydané básně a zlomky básní plody jedné básnické školy (nerci-li jednoho mistra), jednoho věku, stejného ducha, stejné techniky býti a tudyž k většímu jednomu cyklu stejnorodých básní náležeti mi se vidí«, tvrdil NEBESKÝ (t. 22), že náleží ,Apokryfy do r. 1306, ,Seslání a ,ApD.“ do stol. XIII., a že tedy pochází ode dvou původců. S tím shoduje se i FEIFALIK (SBW., XXXVII., 89): »es ist wohl möglich, dass die böhmische Bearbeitung der Sage sowohl von Pilatus als von Judas einem und demselben Dichter an- 7*
Strana 100
100 4. Doba fragmentů. 1253 - 1305. gehören«; na str. 71 pak pokládá „Leg. Apošt.“ spolu se ,Živ. Mar.“ a starší recensí,Umuč. a ,LAlx.“ za produkt básnictví duchovního, kdežto ,Apokryfy“ spíše za plod poesie dvorsko-rytířské. Nebeského mínění o původu Legend jest ovšem mylné; a poněvadž dalším nálezem Jidáše máme mnoho nových shod s Legendami, přicházíme přirozeně k úsudku shora vyloženému: Kolem r. 1306 neznámý básník složil nejméně dvě rozsáhlé básně: Legendu Apoštolskou, celkem k „Zlaté Legendě“ se táhnoucí, a „Život Mariin“, zajisté podle latinské »Vity, jež ho upozornila na apokryfní evangelium Ps. Matth. Kromě těchto dvou rozlehlých eposů duchovních složil i menší epos ,Apokryfy“, z jiného pak máme zachován fragment „Seslání“. O ceně těch básní pověděl A. TRUHLÁŘ (ÖUM., Böhmen, II. 72) správně, že »soweit man nach den erhaltenen Bruchstücken urtheilen kann, sowohl der Reich- haltigkeit ihrer Handlung als auch ihrer kernigen Sprache und ihrem vollendeten Reim nach zu den wertvollsten Produkten der damaligen Poesie gehören.« I kdyby konečně snad někdo upíral jednotnost původce — a myslím, že to byl spíše laik, nežli kněz — básním uvedeným, jisto jest, že tyto čtyři básně není možná již děliti na prvky menší a složky jednodušší. B. Řada druhá. Umučení. Havlík (1. c.), a již dříve jiní před ním, kladou fragment t. zv. Umučení do doby ještě starší nežli naše Legendy. O fragmentu tom první zprávu podává DOBROVSKÝ Durichovi 15. července 1799 těmito slovy (Korrespon- dence ed. Patera, I. 144): »unum e discipulis [Pelclových] rerum antiquarum investigatorem diligentem reperisse fragmentum (sec. XIV.) Passionis fragmento Vindob. in multis simile«; poslední zprávu máme taktéž od něho (GS., 1818, 113): »entdeckte vor mehrern Jahren Hr. Benignus K. auf 2 von unten beschnittenen Pergamenblättchen, die zum Einbinden eines Buches verbraucht worden sind... Schade, dass nicht alles mehr zu lesen ist.« Odjinud se dovídáme, že tím nálezcem byl P. Dominik KYNSKÝ (1777 až 1848), tehdy alumnus mikulovský. Více však o těchto lístcích není známo a také není známo, kde nyní jsou; jediným pramenem našich znalostí jest nyní otisk Dobrovského (G. 113—117). Později nalezen delší úryvek téže básně u Štítného; tento v Řečech svátečních (rkp. Klem. z r. 1392 sign. XVII. C 15; snímek té strany v mém Písemnictví, str. 137) mluvě o květné neděli dí: »I muši v kratochvíli dne tohoto jednoho starého skladače rýmem knih českých řeč o dni tomto pověděti. Ten takto die: Viz..« a cituje nyní 76 vv., jež z části shodují se s textem Kynského, část patrně náleží do mezery, ale část patrně opisovačem zlomku Kynského byla nějak popletena. Jeť zajisté souvislost po v. 26 (v. 27 obsahuje nový odstavec, začíná náhle výklad o pašiji slovy: i řekl svatý Pavel na to*) tak nápadně porušena, že směle můžeme předpokládati nějaký omyl opisovačův, jenž vynechal celý závěrek textu Štítného (tento otištěn ve Výboru I. 752—754) a zajisté ještě některé verše
100 4. Doba fragmentů. 1253 - 1305. gehören«; na str. 71 pak pokládá „Leg. Apošt.“ spolu se ,Živ. Mar.“ a starší recensí,Umuč. a ,LAlx.“ za produkt básnictví duchovního, kdežto ,Apokryfy“ spíše za plod poesie dvorsko-rytířské. Nebeského mínění o původu Legend jest ovšem mylné; a poněvadž dalším nálezem Jidáše máme mnoho nových shod s Legendami, přicházíme přirozeně k úsudku shora vyloženému: Kolem r. 1306 neznámý básník složil nejméně dvě rozsáhlé básně: Legendu Apoštolskou, celkem k „Zlaté Legendě“ se táhnoucí, a „Život Mariin“, zajisté podle latinské »Vity, jež ho upozornila na apokryfní evangelium Ps. Matth. Kromě těchto dvou rozlehlých eposů duchovních složil i menší epos ,Apokryfy“, z jiného pak máme zachován fragment „Seslání“. O ceně těch básní pověděl A. TRUHLÁŘ (ÖUM., Böhmen, II. 72) správně, že »soweit man nach den erhaltenen Bruchstücken urtheilen kann, sowohl der Reich- haltigkeit ihrer Handlung als auch ihrer kernigen Sprache und ihrem vollendeten Reim nach zu den wertvollsten Produkten der damaligen Poesie gehören.« I kdyby konečně snad někdo upíral jednotnost původce — a myslím, že to byl spíše laik, nežli kněz — básním uvedeným, jisto jest, že tyto čtyři básně není možná již děliti na prvky menší a složky jednodušší. B. Řada druhá. Umučení. Havlík (1. c.), a již dříve jiní před ním, kladou fragment t. zv. Umučení do doby ještě starší nežli naše Legendy. O fragmentu tom první zprávu podává DOBROVSKÝ Durichovi 15. července 1799 těmito slovy (Korrespon- dence ed. Patera, I. 144): »unum e discipulis [Pelclových] rerum antiquarum investigatorem diligentem reperisse fragmentum (sec. XIV.) Passionis fragmento Vindob. in multis simile«; poslední zprávu máme taktéž od něho (GS., 1818, 113): »entdeckte vor mehrern Jahren Hr. Benignus K. auf 2 von unten beschnittenen Pergamenblättchen, die zum Einbinden eines Buches verbraucht worden sind... Schade, dass nicht alles mehr zu lesen ist.« Odjinud se dovídáme, že tím nálezcem byl P. Dominik KYNSKÝ (1777 až 1848), tehdy alumnus mikulovský. Více však o těchto lístcích není známo a také není známo, kde nyní jsou; jediným pramenem našich znalostí jest nyní otisk Dobrovského (G. 113—117). Později nalezen delší úryvek téže básně u Štítného; tento v Řečech svátečních (rkp. Klem. z r. 1392 sign. XVII. C 15; snímek té strany v mém Písemnictví, str. 137) mluvě o květné neděli dí: »I muši v kratochvíli dne tohoto jednoho starého skladače rýmem knih českých řeč o dni tomto pověděti. Ten takto die: Viz..« a cituje nyní 76 vv., jež z části shodují se s textem Kynského, část patrně náleží do mezery, ale část patrně opisovačem zlomku Kynského byla nějak popletena. Jeť zajisté souvislost po v. 26 (v. 27 obsahuje nový odstavec, začíná náhle výklad o pašiji slovy: i řekl svatý Pavel na to*) tak nápadně porušena, že směle můžeme předpokládati nějaký omyl opisovačův, jenž vynechal celý závěrek textu Štítného (tento otištěn ve Výboru I. 752—754) a zajisté ještě některé verše
Strana 101
Legendy o Umučení. Legenda o sv. Alexiovi. 101 další. Celý text pracován skoro slovně podle modlitby církevní na květnou neděli a těžko říci, zdali Hus v podobném svém líčení (Postilla, Erben, II. 126) drží se této latinské modlitby čili měl-li snad ještě text náš před sebou. Že text Kynského ani Štítného nezachoval věrně znění prvotní, jest patrno na první pohled; také je jisto, že bezpečně v této formě nenáležejí do století XIII. Poněvadž však nicméně jest vysoké stáří jeho předlohy patrné a poněvadž jest jisto, že asi takové skládání „O umučení předcházelo před skladbami právě uvedenými, pojat jest také tento text do ukázek, jako jejich závěrek; jest při tom zároveň v transkripci ukázáno, jak Štítný zlomek Kynského doplňuje. Ostatní legendy po pečlivých rozborech Havlíkových a Dolanského nemají toho stáří jako zmíněné právě apokryfy: dnes již legendu o sv. Kateřině nikdo neklade do století XIII., jak činil ještě ERBEN, zvláště když Havlík ukázal, že jest nejspíše téhož autora, jako píseň o bitvě u Kreščaku (a tedy nejdříve až z 2. polovice XIV. století); totéž platí o legendě o 10.000 rytířích, dříve do XIII. stol. kladené, kterouž již VONDRÁK (LF. XVI. 23) správně položil (původem) do první polovice XIV. stol.; totéž platí o legendě o sv. Janu, již rekonstruoval V. PRACH (: »Trosky stč. rýmo- vané legendy« v „Rozpravách filologických věnovaných J. Gebauerovi, 1898, str. 154—161) po stopách Jungmannových; totéž lze ukázati o le- gendách rukopisu Hradeckého, z nichž ještě „Umučení kladl Vondrák (Altslov. Wenzelslegende) do XIII. nebo XIV. stol., a o nichž všech ukázal Havlík, že nejsou starší nežli první polovice století XIV.; totéž lze ukázati o legendě o Umučení zvané rajhradské, totéž o originalu roudnického „Pravení atd. Ze všech těch legend nejpodobnější starým jest legenda o sv. Alexiovi, která pravopisem i formou hlásí se do staršího ještě období, nežli legendy rukopisu Hradeckého nebo kruh legend brněnských. Proto nejspíše J. PELIKÁN (»Výbor z literatury české. Doba stará« 2. vyd. 1893, str. 63) ji k musejním nejstarším připojil a »z konce 13. nebo ze samého počátku 14. století« datoval. Také v polské literatuře náleží legenda o sv. Alexiovi k nejstarším památkám literárním (v. Nehring, ASD., 195—200). Ale přece legenda (vlastně zlomek její) naše nemůže býti na roveň kladena starým legendám musejním: pravopis její je dekadentní (jak ukázal L. DOLANSKÝ v LF. XX. 1893, 371 pozn.) a rým luda] vida (verš 40.), třebas jej HAVLÍK (LF. 1885, XIV., 242) vykládal za assonanci, svědčí vždy o mladším věku jejím (neboť, i kdyby byl assonancí, básníci legend musejních takovéto assonance si nedovolují). Na tom nemění nic ani úvaha NEBESKÉHO (ČČM. 1851, str. 138) a FEIFALIKOVA (SBW. 1861, str. 420); srovnej ostatně, pro obecný výklad látky, nejnovější vydání R. HENCZYNSKÉHO: »Das Leben des heiligen Alexius« (v AG. VI. 1).
Legendy o Umučení. Legenda o sv. Alexiovi. 101 další. Celý text pracován skoro slovně podle modlitby církevní na květnou neděli a těžko říci, zdali Hus v podobném svém líčení (Postilla, Erben, II. 126) drží se této latinské modlitby čili měl-li snad ještě text náš před sebou. Že text Kynského ani Štítného nezachoval věrně znění prvotní, jest patrno na první pohled; také je jisto, že bezpečně v této formě nenáležejí do století XIII. Poněvadž však nicméně jest vysoké stáří jeho předlohy patrné a poněvadž jest jisto, že asi takové skládání „O umučení předcházelo před skladbami právě uvedenými, pojat jest také tento text do ukázek, jako jejich závěrek; jest při tom zároveň v transkripci ukázáno, jak Štítný zlomek Kynského doplňuje. Ostatní legendy po pečlivých rozborech Havlíkových a Dolanského nemají toho stáří jako zmíněné právě apokryfy: dnes již legendu o sv. Kateřině nikdo neklade do století XIII., jak činil ještě ERBEN, zvláště když Havlík ukázal, že jest nejspíše téhož autora, jako píseň o bitvě u Kreščaku (a tedy nejdříve až z 2. polovice XIV. století); totéž platí o legendě o 10.000 rytířích, dříve do XIII. stol. kladené, kterouž již VONDRÁK (LF. XVI. 23) správně položil (původem) do první polovice XIV. stol.; totéž platí o legendě o sv. Janu, již rekonstruoval V. PRACH (: »Trosky stč. rýmo- vané legendy« v „Rozpravách filologických věnovaných J. Gebauerovi, 1898, str. 154—161) po stopách Jungmannových; totéž lze ukázati o le- gendách rukopisu Hradeckého, z nichž ještě „Umučení kladl Vondrák (Altslov. Wenzelslegende) do XIII. nebo XIV. stol., a o nichž všech ukázal Havlík, že nejsou starší nežli první polovice století XIV.; totéž lze ukázati o legendě o Umučení zvané rajhradské, totéž o originalu roudnického „Pravení atd. Ze všech těch legend nejpodobnější starým jest legenda o sv. Alexiovi, která pravopisem i formou hlásí se do staršího ještě období, nežli legendy rukopisu Hradeckého nebo kruh legend brněnských. Proto nejspíše J. PELIKÁN (»Výbor z literatury české. Doba stará« 2. vyd. 1893, str. 63) ji k musejním nejstarším připojil a »z konce 13. nebo ze samého počátku 14. století« datoval. Také v polské literatuře náleží legenda o sv. Alexiovi k nejstarším památkám literárním (v. Nehring, ASD., 195—200). Ale přece legenda (vlastně zlomek její) naše nemůže býti na roveň kladena starým legendám musejním: pravopis její je dekadentní (jak ukázal L. DOLANSKÝ v LF. XX. 1893, 371 pozn.) a rým luda] vida (verš 40.), třebas jej HAVLÍK (LF. 1885, XIV., 242) vykládal za assonanci, svědčí vždy o mladším věku jejím (neboť, i kdyby byl assonancí, básníci legend musejních takovéto assonance si nedovolují). Na tom nemění nic ani úvaha NEBESKÉHO (ČČM. 1851, str. 138) a FEIFALIKOVA (SBW. 1861, str. 420); srovnej ostatně, pro obecný výklad látky, nejnovější vydání R. HENCZYNSKÉHO: »Das Leben des heiligen Alexius« (v AG. VI. 1).
Strana 102
102 4. Doba fragmentů. 1253—1306. Mnohem chudší nežli zbytky poesie světské epické a duchovní 1) lyrické jsou zbytky lidové lyriky, lyriky světské. Jest sice nepochybno, že tak jako nyní — a zajisté měrou daleko rozsáhlejší — prostý lid, ze- jmena hoši a dívky, děti, tanečníci, hudebníci, zpívali a skládali písně. Jsou známy již z kázaní přísných reformatorů (na př. Husa, Chelčického...) stížnosti na smilné písně a ničemné popěvky; v prvé polovici XIV. století stěžuje si tak kněz-skladatel »Desatera« v. 171—177: »Potom ústa ofěrují diablu, když v tanci zpievají O smilstvě piesni nesličné a k tomu v čas nekázané; Uši také ofěrují, když radějše poslúchají Zlých piesní, zlého pravenie, prázdné piščby i hudenie.« R. 1311, při korunovaci Jana Lucemburského, podle slov kronikáře Petra Zbraslavského: »turba Bohemorum canit hoc, quod scivit eorum lingua...« a kronikář Vincentius na dvou místech (k r. 1145 »carmen bellicum« a k r. 1158 »in eorum cantibus«) připomíná písně válečné. Jsou tedy o písních milostných, vojenských a příležitostných zmínky hojné, ale nikdo neuznal vhodným nějakou píseň také zaznamenati. Nejstarší zápisy, a to ještě jen počátků písní, máme zachovány teprve z doby kolem r. 1400; první takovou zapsal k r. 1393 kronikář university pražské (FRB., V., 568:) ,cantando canticum Bohemicum »yahodky, yahodky, kterak ste rano prokwetly“;« o některých jiných můžeme se domýšleti, že jsou starší, ale rukopisy jsou vesměs pozdější. Trosky těchto písní sebral nejprve FEIFALIK ve znamenitém a podnes nepřekonaném spise »Altčechische Leiche, Lieder und Sprüche des XIV. und XV. Jahrhunderts« (1862, SBW., XXXIX, str. 627 nn.), k němuž v druhé sbírce abecedně seřadil počátky staročeských písní Jos. JIREČEK »Zbytky českých písní národních ze XIV. do XVIII. věku« (ČČM. 1879, LIII., 44—59). K této sbírce uve- řejnil Jireček ještě později doplňky (ČČM. 1881, 1884, 1885). Z těch ze všech Jireček o jediné, dosvědčené teprve na konec XVI. stol., se domnívá (podle parallel z nynějších sbírek), že až posud se docho- 1) Kromě knihy Jirečkovy a Konrádovy srovn. i Meister, Das kathol. deutsche Kirchenlied, 1862, Freiburg: a Bobowského (Polskie pieśni katolickie od najdawniejszych czasów do końca XVI. wieka. Rozpr 1893, XIX, str. 475); o středověké literatuře latinské pak vedle známých knih Drevesových ještě J. JULIAN, A dictionary of hymno- logy setting forth the origin and history of christian hymns of all age and nations, Londýn 1892 a U. CHEVALIER, Repertorium hymnologicum (bohužel, práce tato má mnoho chyb, jež opravili BLUME-DREVES v dílku: Repertorium Repertorii. Kri- tischer Wegweiser durch U. Chevaliers Repertorium hymnologicum. Lipsko 1901). Srovn. i »Carmina Burana« (k nim ,Fragmenta Burana' ve Festschrift... Göttingen, Berlin 1901) a sluší ještě uvésti monumentalní publikaci Th. WRIGHTOVU »The anglo- latin satirical poets I., II.«
102 4. Doba fragmentů. 1253—1306. Mnohem chudší nežli zbytky poesie světské epické a duchovní 1) lyrické jsou zbytky lidové lyriky, lyriky světské. Jest sice nepochybno, že tak jako nyní — a zajisté měrou daleko rozsáhlejší — prostý lid, ze- jmena hoši a dívky, děti, tanečníci, hudebníci, zpívali a skládali písně. Jsou známy již z kázaní přísných reformatorů (na př. Husa, Chelčického...) stížnosti na smilné písně a ničemné popěvky; v prvé polovici XIV. století stěžuje si tak kněz-skladatel »Desatera« v. 171—177: »Potom ústa ofěrují diablu, když v tanci zpievají O smilstvě piesni nesličné a k tomu v čas nekázané; Uši také ofěrují, když radějše poslúchají Zlých piesní, zlého pravenie, prázdné piščby i hudenie.« R. 1311, při korunovaci Jana Lucemburského, podle slov kronikáře Petra Zbraslavského: »turba Bohemorum canit hoc, quod scivit eorum lingua...« a kronikář Vincentius na dvou místech (k r. 1145 »carmen bellicum« a k r. 1158 »in eorum cantibus«) připomíná písně válečné. Jsou tedy o písních milostných, vojenských a příležitostných zmínky hojné, ale nikdo neuznal vhodným nějakou píseň také zaznamenati. Nejstarší zápisy, a to ještě jen počátků písní, máme zachovány teprve z doby kolem r. 1400; první takovou zapsal k r. 1393 kronikář university pražské (FRB., V., 568:) ,cantando canticum Bohemicum »yahodky, yahodky, kterak ste rano prokwetly“;« o některých jiných můžeme se domýšleti, že jsou starší, ale rukopisy jsou vesměs pozdější. Trosky těchto písní sebral nejprve FEIFALIK ve znamenitém a podnes nepřekonaném spise »Altčechische Leiche, Lieder und Sprüche des XIV. und XV. Jahrhunderts« (1862, SBW., XXXIX, str. 627 nn.), k němuž v druhé sbírce abecedně seřadil počátky staročeských písní Jos. JIREČEK »Zbytky českých písní národních ze XIV. do XVIII. věku« (ČČM. 1879, LIII., 44—59). K této sbírce uve- řejnil Jireček ještě později doplňky (ČČM. 1881, 1884, 1885). Z těch ze všech Jireček o jediné, dosvědčené teprve na konec XVI. stol., se domnívá (podle parallel z nynějších sbírek), že až posud se docho- 1) Kromě knihy Jirečkovy a Konrádovy srovn. i Meister, Das kathol. deutsche Kirchenlied, 1862, Freiburg: a Bobowského (Polskie pieśni katolickie od najdawniejszych czasów do końca XVI. wieka. Rozpr 1893, XIX, str. 475); o středověké literatuře latinské pak vedle známých knih Drevesových ještě J. JULIAN, A dictionary of hymno- logy setting forth the origin and history of christian hymns of all age and nations, Londýn 1892 a U. CHEVALIER, Repertorium hymnologicum (bohužel, práce tato má mnoho chyb, jež opravili BLUME-DREVES v dílku: Repertorium Repertorii. Kri- tischer Wegweiser durch U. Chevaliers Repertorium hymnologicum. Lipsko 1901). Srovn. i »Carmina Burana« (k nim ,Fragmenta Burana' ve Festschrift... Göttingen, Berlin 1901) a sluší ještě uvésti monumentalní publikaci Th. WRIGHTOVU »The anglo- latin satirical poets I., II.«
Strana 103
Zbytky národních písní lyrických. Ostatní tradice. 103 vala; je to píseň »Proč kalina v strůze stojí;« ale i kdybychom připustili správnost jeho vývodů, neplyne z nich, že by byla známa před stol. XVI. Jungmann domníval se o písní »Morena, Morena...«, že pochází z časů předhistorických a HANUS (»Quellenkunde und Bibliographie...« 2) 1868 mu v tom přisvědčuje; ale podle nynějšího stavu badání folkloristického píseň ta sotva je starší XVIII. století (srovn. Máchal, ČL. VI. 259—265 a 349—354, a Kraus, NSČ., II., 92). Zbývá jenom ještě jediná, již Pelclem, (z traktatu známého mnicha Jana z HOLEŠOVA XV. století čerpaná) Jungmannem, Jirečkem a j. uvozovaná, jejíž citat v rukopise morav. zemsk. archivu č. 114 z r. 1436 (fol. 657) zní takto: »Nam et Bohemi, cum adhuc erant pagani, Beel adorabant et propterea nescientes eum nominare dixerunt »Wele, wele, stogi dubecz przoſtrzed dwora« quem adhuc eorum imitatores decantabant« (v. F. ČERNÝ,1) VČA., IX., 296). Toto odvolávání se na po- hanského boha Béla zná sice také Hus v českých a latinských kázaních — ale znalost tu čerpali asi kazatelé z bible a nikoli národního podání. Výklad pak písně »Vele, vele...« za pohanskou slušel arci století XV. i XIV., ale nám není důkazem ani pro existenci její před stoletím XIV. Vidíme-li tak, že o žádné písni (světské) dochované nemůžeme se domýšleti, že by zasahovala svými kořeny do období nejstarších památek, můžeme ještě dodati, že takové dosvědčení po 2. pol. XIV. stol. není ani pravděpodobné. Neboť v 2. polovici XIV. století nabyl nesmírného vlivu na poesii národní veselý národ vagantů, jenž pečet své lehkomyslné po- vahy, žertovné a výsměšné, nesmazatelně vtiskl i celé produkci básnické století XIV. a XV. V těch dobách jistě světská poesie národní se proni- kavě přetvořila — s novými formami přejala i nové látky — a nemáme práva, abychom některou píseň národní vůbec kladli před r. 1350. V pod- statě správně pověděl proto již DOBROVSKY (Wiener Jahrbücher für Litt. 1827, 20:) »Es hat sich kein Gedicht (der Naturpoesie) erhalten, dessen Alter in die heidnische Zeit hinaufreichte. Vor den deutschen Minnesingern, nach denen sich die böhmischen zum Theile gebildet haben, ist an kein solches Gedicht zu denken.« — Z celé ostatní tradice XIV. věku, kromě církevní, nejhloub svými kořeny jde — a také asi nejméně byla změněna tradice právní. Není po- chybnosti, že záhy již právní styk mezi jednotlivci vyjezdil si určité koleje a bezpečným toho svědectvím je právnická terminologie, kterou shledáváme již v listinách druhé polovice XII. a prvé polovice XIII. století. Jsou to jména jako glava, svod, nárok, ssutie, bitva atd., jež již svou formou jazy- kovou svědčí o vysokém stáří této terminologie. A je jisto, že rovněž tak ustrnuly věty, určité právní formule, hlavně přísahy zjištovací, a že jejich znění sahá nejméně do XIII. století. ) Tento ovšem neví, že z těchto kázání pochází a že byla tištěna již r. 1761 (A. T. FASSEAU, Largissimus vesper, Olomucii, 74—75) a posledně USENEREM v Religions- geschichtliche Untersuchungen, II. Bonn, 1899, str. 62.
Zbytky národních písní lyrických. Ostatní tradice. 103 vala; je to píseň »Proč kalina v strůze stojí;« ale i kdybychom připustili správnost jeho vývodů, neplyne z nich, že by byla známa před stol. XVI. Jungmann domníval se o písní »Morena, Morena...«, že pochází z časů předhistorických a HANUS (»Quellenkunde und Bibliographie...« 2) 1868 mu v tom přisvědčuje; ale podle nynějšího stavu badání folkloristického píseň ta sotva je starší XVIII. století (srovn. Máchal, ČL. VI. 259—265 a 349—354, a Kraus, NSČ., II., 92). Zbývá jenom ještě jediná, již Pelclem, (z traktatu známého mnicha Jana z HOLEŠOVA XV. století čerpaná) Jungmannem, Jirečkem a j. uvozovaná, jejíž citat v rukopise morav. zemsk. archivu č. 114 z r. 1436 (fol. 657) zní takto: »Nam et Bohemi, cum adhuc erant pagani, Beel adorabant et propterea nescientes eum nominare dixerunt »Wele, wele, stogi dubecz przoſtrzed dwora« quem adhuc eorum imitatores decantabant« (v. F. ČERNÝ,1) VČA., IX., 296). Toto odvolávání se na po- hanského boha Béla zná sice také Hus v českých a latinských kázaních — ale znalost tu čerpali asi kazatelé z bible a nikoli národního podání. Výklad pak písně »Vele, vele...« za pohanskou slušel arci století XV. i XIV., ale nám není důkazem ani pro existenci její před stoletím XIV. Vidíme-li tak, že o žádné písni (světské) dochované nemůžeme se domýšleti, že by zasahovala svými kořeny do období nejstarších památek, můžeme ještě dodati, že takové dosvědčení po 2. pol. XIV. stol. není ani pravděpodobné. Neboť v 2. polovici XIV. století nabyl nesmírného vlivu na poesii národní veselý národ vagantů, jenž pečet své lehkomyslné po- vahy, žertovné a výsměšné, nesmazatelně vtiskl i celé produkci básnické století XIV. a XV. V těch dobách jistě světská poesie národní se proni- kavě přetvořila — s novými formami přejala i nové látky — a nemáme práva, abychom některou píseň národní vůbec kladli před r. 1350. V pod- statě správně pověděl proto již DOBROVSKY (Wiener Jahrbücher für Litt. 1827, 20:) »Es hat sich kein Gedicht (der Naturpoesie) erhalten, dessen Alter in die heidnische Zeit hinaufreichte. Vor den deutschen Minnesingern, nach denen sich die böhmischen zum Theile gebildet haben, ist an kein solches Gedicht zu denken.« — Z celé ostatní tradice XIV. věku, kromě církevní, nejhloub svými kořeny jde — a také asi nejméně byla změněna tradice právní. Není po- chybnosti, že záhy již právní styk mezi jednotlivci vyjezdil si určité koleje a bezpečným toho svědectvím je právnická terminologie, kterou shledáváme již v listinách druhé polovice XII. a prvé polovice XIII. století. Jsou to jména jako glava, svod, nárok, ssutie, bitva atd., jež již svou formou jazy- kovou svědčí o vysokém stáří této terminologie. A je jisto, že rovněž tak ustrnuly věty, určité právní formule, hlavně přísahy zjištovací, a že jejich znění sahá nejméně do XIII. století. ) Tento ovšem neví, že z těchto kázání pochází a že byla tištěna již r. 1761 (A. T. FASSEAU, Largissimus vesper, Olomucii, 74—75) a posledně USENEREM v Religions- geschichtliche Untersuchungen, II. Bonn, 1899, str. 62.
Strana 104
104 4. Doba fragmentů. 1253—1306. O pramenech a obsahu této staré právní tradice poučuje nejlépe klassická ve svém oboru kniha Herm. JIREČKA: »Slovanské právo v Čechách a na Moravě« I., 1863 (VI + 237), II., 1864 (VIII + 318), k níž nutno při- řaditi vzornou knihu Em. OTTA: »Beiträge zur Receptionsgeschichte des römisch-canonischen Processes in den böhmischen Ländern« 1879 (XVI + 328). Ze starší doby sluší uvésti stežejné práce PALACKÉHO v pří- slušné části Dějin a hlavní dva články sem hledící: »Pomůcky ku poznání stč. práva i řádu soudního« (1835; ČČM. IX., 399—432; pak v Radhosti II., 146—174 a „Spisech drobných II., 90—111, kdež hlavně zaznamenány stč. prameny právní a promluveno o rozdělení krajovém) a »Právo staro- slovanské aneb srovnání zákonův cara srbského Stefana Dušana s nejstar- šími řády zemskými v Čechách« (1836; ČČM. XI., 68—110; pak v Rad- hosti II., 212—258 a ,Spisech drobných' II., 141—176; tu promluveno o „hlavě, svodu“... soudu a očišťování od žaloby, župách a porotě). Hlavní prameny právní doby starší vydal týž Herm. JIREČEK ve známé sbírce »Codex iuris bohemici« (obsah v. u ZíBRTA, BČH., II., 316—334), z níž však do doby naší vlastně náleží jen č. 3.—40. svazku I. Nejnovější jest úvaha Jar. ČELAKOVSKÉHO (v OSN., VI.; druhé vydání zvlášť ,Povšechné české dějiny právní 1900), ostatní literatura uvedena jest u ZíBRTA I. c. O některé výrazy (župa“ atd.) byl veden spor, také o celkový názor na ráz tehdejšího veřejného práva, trestního i občanského. Ale při tom formule přísežné podržují stále svou stereotypní formu, jakou vidíme již v knize Rožmberské v pol. XIV. a rukopisech ještě konce XV. stol. (vydal jsem takové staré formule dle rukopisu petrohradského v mých „Knihách českých 30—31). Tato shoda svědčí sama již o velikém stáří, ještě více shoda s formulemi staropolskými (v. NEHRING, ASD., 151—153). Obyčejné znění bylo: „na tom přisahu, jímž mě N. N. viní... tiem jsem jemu všiem nevinen; tak mi bóh pomáhaj. Mnohým takovým výrazům již ve XIV. století nerozuměli: r. 1360, Řád práva zemského, nerozumí již pojmu ohřeb'. Ačkoli tedy vysoké stáří jednotlivých formulí je nepochybné, přec nemáme žádné památky (kromě jednotlivých výrazů v listinách, sebraných ve slovníku), jež by bezpečně svým zapsáním nebo původem převyšovala století XIV. Tradice tu sice byla, ale necítila se potřeba ji zachytiti písmem, až v dobách Karlových. Dříve bývala kladena do XIII. století kniha rožmberská, vzácná pa- mátka nejen pro historii kulturní, ale i pro jazyk a literaturu českou. Vydána posledně v transkripci a s komentářem od V. BRANDLA 1872, v diplomatickém opise dle rukopisu zemských desk (nyní v Museu král. Českého) z r. 1360 od J. GEBAUERA 1880 (v LF. VII., 261—292; s mno- hými chybami, také tiskovými), kteří kladou původ její do století XIII. (podle nich také VLČEK, I., 30—31 klade původ její do doby Václava II.) Vývody tyto, jež zakládají se na nepopěrném stáří jazyka a starobylosti právního zřízení, v ní předpokládaného, jsou přece mylné, ježto nepočítají s velikou silou tradice, jazykové i zvykové, která se dochovala až do sto-
104 4. Doba fragmentů. 1253—1306. O pramenech a obsahu této staré právní tradice poučuje nejlépe klassická ve svém oboru kniha Herm. JIREČKA: »Slovanské právo v Čechách a na Moravě« I., 1863 (VI + 237), II., 1864 (VIII + 318), k níž nutno při- řaditi vzornou knihu Em. OTTA: »Beiträge zur Receptionsgeschichte des römisch-canonischen Processes in den böhmischen Ländern« 1879 (XVI + 328). Ze starší doby sluší uvésti stežejné práce PALACKÉHO v pří- slušné části Dějin a hlavní dva články sem hledící: »Pomůcky ku poznání stč. práva i řádu soudního« (1835; ČČM. IX., 399—432; pak v Radhosti II., 146—174 a „Spisech drobných II., 90—111, kdež hlavně zaznamenány stč. prameny právní a promluveno o rozdělení krajovém) a »Právo staro- slovanské aneb srovnání zákonův cara srbského Stefana Dušana s nejstar- šími řády zemskými v Čechách« (1836; ČČM. XI., 68—110; pak v Rad- hosti II., 212—258 a ,Spisech drobných' II., 141—176; tu promluveno o „hlavě, svodu“... soudu a očišťování od žaloby, župách a porotě). Hlavní prameny právní doby starší vydal týž Herm. JIREČEK ve známé sbírce »Codex iuris bohemici« (obsah v. u ZíBRTA, BČH., II., 316—334), z níž však do doby naší vlastně náleží jen č. 3.—40. svazku I. Nejnovější jest úvaha Jar. ČELAKOVSKÉHO (v OSN., VI.; druhé vydání zvlášť ,Povšechné české dějiny právní 1900), ostatní literatura uvedena jest u ZíBRTA I. c. O některé výrazy (župa“ atd.) byl veden spor, také o celkový názor na ráz tehdejšího veřejného práva, trestního i občanského. Ale při tom formule přísežné podržují stále svou stereotypní formu, jakou vidíme již v knize Rožmberské v pol. XIV. a rukopisech ještě konce XV. stol. (vydal jsem takové staré formule dle rukopisu petrohradského v mých „Knihách českých 30—31). Tato shoda svědčí sama již o velikém stáří, ještě více shoda s formulemi staropolskými (v. NEHRING, ASD., 151—153). Obyčejné znění bylo: „na tom přisahu, jímž mě N. N. viní... tiem jsem jemu všiem nevinen; tak mi bóh pomáhaj. Mnohým takovým výrazům již ve XIV. století nerozuměli: r. 1360, Řád práva zemského, nerozumí již pojmu ohřeb'. Ačkoli tedy vysoké stáří jednotlivých formulí je nepochybné, přec nemáme žádné památky (kromě jednotlivých výrazů v listinách, sebraných ve slovníku), jež by bezpečně svým zapsáním nebo původem převyšovala století XIV. Tradice tu sice byla, ale necítila se potřeba ji zachytiti písmem, až v dobách Karlových. Dříve bývala kladena do XIII. století kniha rožmberská, vzácná pa- mátka nejen pro historii kulturní, ale i pro jazyk a literaturu českou. Vydána posledně v transkripci a s komentářem od V. BRANDLA 1872, v diplomatickém opise dle rukopisu zemských desk (nyní v Museu král. Českého) z r. 1360 od J. GEBAUERA 1880 (v LF. VII., 261—292; s mno- hými chybami, také tiskovými), kteří kladou původ její do století XIII. (podle nich také VLČEK, I., 30—31 klade původ její do doby Václava II.) Vývody tyto, jež zakládají se na nepopěrném stáří jazyka a starobylosti právního zřízení, v ní předpokládaného, jsou přece mylné, ježto nepočítají s velikou silou tradice, jazykové i zvykové, která se dochovala až do sto-
Strana 105
Právní tradice. Kniha Rožberská. Formule přísežní. 105 letí XIV. Správně klade ji A. TRUHLÁŘ (ÖUM., Böhmen, II., 76) do počátku XIV. stol., kam také ji klade obecná tradice, připisujíc ji starému pánu z Rožmberka, to jest, dle správného mínění Palackého i Jirečků PETRU z ROŽMBERKA (nejvyššímu komorníku království v letech 1318—1346; † 1347). Ježto kniha mluví ještě o biskupu pražském a pochází zase pa- trně od někoho, kdo měl přímý styk s úřady a osobami, o nichž se vy- kládá, náleží patrně asi do let 1320—1340, a to spíše do jejich počátku nežli konce. Nejlepší výklad o ní posledně u JIREČKA, Rukovět, II. 205. V nejpříznivějším případě náleží do doby kolem r. 1320 — a jest tedy již daleko za mezí nejstarších textů českých; nejstarší její rukopis, necelý, pochází z doby kolem r. 1360. Poněvadž desky zemské jdou bezpečně do století XIII. a jelikož jistě v úřadě tomto bedlivě se uchovávaly zvyky i formule staré, není pochyby, že v jejím jazyce i složení zrcadlí se ještě na mnohých místech duch XIII. věku, ač složení samo jest již pozdější. Od mínění, že by pocházela od komorníka RADOSLAVA (odtud nazývána Radoslavovou), později sám jeho původce (F. PALACKÝ) ustoupil. Není arci pochybnosti, že úředníci desk zemských zapisovali si jednotlivé formule k své potřebě: tyto zápisy byly však latinské. Česky však zapiso- vány výpovědi stran a svědků, zejmena určitá slova odborná (zaspínadla, přínozy atd.): výpisy z desk v obyčejných případech, zejmena o soudním řízení, nebyly vydávány stranám a tak zápis v deskách musil sloužiti také za protokol soudní i svědecký v případě potřeby. Dobře tento způsob zápisů lze viděti na zbytcích desk (z doby kolem r. 1320), které vydali DVORSKÝ a EMLER (,Reliquiae tabularum terrae' 1868). Pro tyto strany, latiny mnohdy nezběhlé, byly rovněž připraveny určité formule výpovědí (vydal je JIREČEK v Codex juris bohemici): jednak žalobní, jednak svědecké, někdy přísežné, jindy bez přísahy. Ukázkou jich uvádím tu po formuli z Knihy rožmberské, z formulí petrohradských a přísežných staropolských formulí krakovských (Nehring, ASD., 153). [ASD.] »Ja przysengam bogw y nasschemw Mylosczywemw krolowy y themw prawu, kw kthoremwm weszwan yest, ysz ya themw sendzemw podlug prawa poslussen chcze bicz, y thesz ludzom wbogym y bogathym sprawyedlywy ortel znacz chcze, y then przyschensnyczy stolecz podlug nyemyeczkego prawa bronycz yako nasprawyedlywye wyem albo moga y folga myecz mogą, a thego dla zadney rzeczy opusczycz nye chczą, tako my bog pomosz w troiczy yediny.« [FP.]: »Na tom przyſaham, gymz mye P. wyny, bych ſye gemu wgeho dyedyny vwazal bezprawnye, tyem ſem gemu wſym newynen; tak my boh pomahay y wſy ſwyety« (z r. 1368). [KR.]: »W tyto dwory pokazugy a byw na dyedynye tyto dworowe ſ tu dyedynv czoz k tyem dworom ſluſſye pry nyez ſem pohonyl to ge dyedyna ma poſluſſna, po mem otczy Petrowy z boru nyekda rzeczenem. an my ſye vuazal.« —
Právní tradice. Kniha Rožberská. Formule přísežní. 105 letí XIV. Správně klade ji A. TRUHLÁŘ (ÖUM., Böhmen, II., 76) do počátku XIV. stol., kam také ji klade obecná tradice, připisujíc ji starému pánu z Rožmberka, to jest, dle správného mínění Palackého i Jirečků PETRU z ROŽMBERKA (nejvyššímu komorníku království v letech 1318—1346; † 1347). Ježto kniha mluví ještě o biskupu pražském a pochází zase pa- trně od někoho, kdo měl přímý styk s úřady a osobami, o nichž se vy- kládá, náleží patrně asi do let 1320—1340, a to spíše do jejich počátku nežli konce. Nejlepší výklad o ní posledně u JIREČKA, Rukovět, II. 205. V nejpříznivějším případě náleží do doby kolem r. 1320 — a jest tedy již daleko za mezí nejstarších textů českých; nejstarší její rukopis, necelý, pochází z doby kolem r. 1360. Poněvadž desky zemské jdou bezpečně do století XIII. a jelikož jistě v úřadě tomto bedlivě se uchovávaly zvyky i formule staré, není pochyby, že v jejím jazyce i složení zrcadlí se ještě na mnohých místech duch XIII. věku, ač složení samo jest již pozdější. Od mínění, že by pocházela od komorníka RADOSLAVA (odtud nazývána Radoslavovou), později sám jeho původce (F. PALACKÝ) ustoupil. Není arci pochybnosti, že úředníci desk zemských zapisovali si jednotlivé formule k své potřebě: tyto zápisy byly však latinské. Česky však zapiso- vány výpovědi stran a svědků, zejmena určitá slova odborná (zaspínadla, přínozy atd.): výpisy z desk v obyčejných případech, zejmena o soudním řízení, nebyly vydávány stranám a tak zápis v deskách musil sloužiti také za protokol soudní i svědecký v případě potřeby. Dobře tento způsob zápisů lze viděti na zbytcích desk (z doby kolem r. 1320), které vydali DVORSKÝ a EMLER (,Reliquiae tabularum terrae' 1868). Pro tyto strany, latiny mnohdy nezběhlé, byly rovněž připraveny určité formule výpovědí (vydal je JIREČEK v Codex juris bohemici): jednak žalobní, jednak svědecké, někdy přísežné, jindy bez přísahy. Ukázkou jich uvádím tu po formuli z Knihy rožmberské, z formulí petrohradských a přísežných staropolských formulí krakovských (Nehring, ASD., 153). [ASD.] »Ja przysengam bogw y nasschemw Mylosczywemw krolowy y themw prawu, kw kthoremwm weszwan yest, ysz ya themw sendzemw podlug prawa poslussen chcze bicz, y thesz ludzom wbogym y bogathym sprawyedlywy ortel znacz chcze, y then przyschensnyczy stolecz podlug nyemyeczkego prawa bronycz yako nasprawyedlywye wyem albo moga y folga myecz mogą, a thego dla zadney rzeczy opusczycz nye chczą, tako my bog pomosz w troiczy yediny.« [FP.]: »Na tom przyſaham, gymz mye P. wyny, bych ſye gemu wgeho dyedyny vwazal bezprawnye, tyem ſem gemu wſym newynen; tak my boh pomahay y wſy ſwyety« (z r. 1368). [KR.]: »W tyto dwory pokazugy a byw na dyedynye tyto dworowe ſ tu dyedynv czoz k tyem dworom ſluſſye pry nyez ſem pohonyl to ge dyedyna ma poſluſſna, po mem otczy Petrowy z boru nyekda rzeczenem. an my ſye vuazal.« —
Strana 106
106 4. Doba fragmentů. 1253—1306. A tak v těchto troskách a zbytcích vidíme kypící nový život lite- rarní; vidíme, jak rovnoběžně s literaturou německou vzmohla se a vzrostla i literatura česká. Ještě jako anachronismus vidíme nesmělé pokusy překladu v jednotlivých glossách a přípiscích českých — je to přežitek doby starší, kdy Čech netroufal si na dílo větší v rodném jazyku: ale již vedle těchto pokusů slabých a tápajících vidíme dobré překlady celých knih biblických a není daleka doba, kdy také právní zvyky sebrány budou v knize celé. Ještě jako anachronismus vidíme kostelní popěvky, stručňoučké a prostinké — zbytek věku dřevního, kdy Čech netroufal si soupeřiti svou prací s gran- diosními hymnami církve středověké, ale již čteme mohutné a veliké písně duchovní, jež směle mohou se postaviti svým latinským vzorům po bok. A dva básníci již, jichž jmena zastínila by slávu ostatních nástupců až po věk XIX., odvažují se k velikým pracím samostatným: první, skromnější, v menších rozměrech veršuje o „Umučení Páně“ zajisté již na základě českého překladu evangelií, právě vyrostlého, druhý, vzdělav se básní jeho, rovná se plodností a silou tvůrčí nejlepším minnesingrům své doby: počav — ve stínu staršího předchůdce — velikými skladbami rázu více duchovního, rozsáhlou Legendou Apoštolskou a široce založeným Životem Mariiným, přechází k básním rázu již více světského, Apokryfům. Prameny jeho básní ukazují, že zná dobře souvěké myšlénkové proudy evropské, forma jeho veršů, že vyrostl na domácí půdě — a nesmírný vliv jeho poesie na básníky pozdější, že době své i potřebám svého národa dobře porozuměl. A když rozpadly se listy jeho skladeb pod barbarstvím věků následujících, když věky zahalily jeho jmeno tmou zapomenutí, působení jeho přetrvalo a žilo v nových následnících, kteří vedli práci jeho dál, podle slov básníka: »tlí v mrtvých knihách zkazky minulosti, tlí v starých hrobech svaté dědů kosti vlast jest jen v krvi živých synů živa.« —
106 4. Doba fragmentů. 1253—1306. A tak v těchto troskách a zbytcích vidíme kypící nový život lite- rarní; vidíme, jak rovnoběžně s literaturou německou vzmohla se a vzrostla i literatura česká. Ještě jako anachronismus vidíme nesmělé pokusy překladu v jednotlivých glossách a přípiscích českých — je to přežitek doby starší, kdy Čech netroufal si na dílo větší v rodném jazyku: ale již vedle těchto pokusů slabých a tápajících vidíme dobré překlady celých knih biblických a není daleka doba, kdy také právní zvyky sebrány budou v knize celé. Ještě jako anachronismus vidíme kostelní popěvky, stručňoučké a prostinké — zbytek věku dřevního, kdy Čech netroufal si soupeřiti svou prací s gran- diosními hymnami církve středověké, ale již čteme mohutné a veliké písně duchovní, jež směle mohou se postaviti svým latinským vzorům po bok. A dva básníci již, jichž jmena zastínila by slávu ostatních nástupců až po věk XIX., odvažují se k velikým pracím samostatným: první, skromnější, v menších rozměrech veršuje o „Umučení Páně“ zajisté již na základě českého překladu evangelií, právě vyrostlého, druhý, vzdělav se básní jeho, rovná se plodností a silou tvůrčí nejlepším minnesingrům své doby: počav — ve stínu staršího předchůdce — velikými skladbami rázu více duchovního, rozsáhlou Legendou Apoštolskou a široce založeným Životem Mariiným, přechází k básním rázu již více světského, Apokryfům. Prameny jeho básní ukazují, že zná dobře souvěké myšlénkové proudy evropské, forma jeho veršů, že vyrostl na domácí půdě — a nesmírný vliv jeho poesie na básníky pozdější, že době své i potřebám svého národa dobře porozuměl. A když rozpadly se listy jeho skladeb pod barbarstvím věků následujících, když věky zahalily jeho jmeno tmou zapomenutí, působení jeho přetrvalo a žilo v nových následnících, kteří vedli práci jeho dál, podle slov básníka: »tlí v mrtvých knihách zkazky minulosti, tlí v starých hrobech svaté dědů kosti vlast jest jen v krvi živých synů živa.« —
Strana 107
II. TEXTY.
II. TEXTY.
Strana 108
Strana 109
I. Kosmas.
I. Kosmas.
Strana 110
I., 10. Gostivit autem genuit Borivoy, qui primus dux baptizatus est a venera- bili Methudio, episcopo in Moravia, sub temporibus Arnolfi imperatoris, et Zuato- plik, eiusdem Moraviae regis. Nec superfluum esse iudicavimus, quod referente fama audivimus, huic operi nostro hoc in loco summatim literarum apicibus inserere bellum, quodque olim antea retro dierum, tempore ducis Neclan, in campo, qui dicitur Turzco, consertum est inter Boemos et Luczanos, qui nunc a modernis ab urbe Satec vocitantur Satcenses. Unde autem antiquitus nuncupetur ea natio Luc- zano [!-e], nolumus preterire sub silentio, Quippe illa distinguitur prouincia quinque regionibus locorum per compendia. Prima regio est sita circa riuum nomine Gu[n]tna. Secunda ex utraque parte est fluvii Uzka. Tercia extenditur per circuitum torrentis Brocnica. Quarta, que et silvana dicitur, sita est infra terminos fluminis Mza. Quinta, que in medio est, dicitur Luka: pulcherrima visu et utillima usu ac uberrima satis, nec non habundantissima pratis, unde et nomen ipsa regio traxit, quia luca latine pratum dicitur. Et quoniam hec regio primum, longe antequam Satec urbs condita foret, est inhabitata hominibus, recte eius incolae sunt a regione Luczane nuncupati. His prefuit dux Wlaztizlaw vir bellicosus et in bellicis armis animosus, ac consiliis supra modum dolosus, satisque in preliis felix potuisset dici, si sors sup- rema non clausisset eum fine infelici. Nam contra Bohemos frequenter susceperat bellum, et semper Marte secundo atque Diis auspicibus preualuerat, terramque eorum sepe ingressus cedibus, incendiis, rapinis crudeliter deuastarat, et ipsos populi pri- mates in tantum presidiis attenuarat, ut paruo clausi in oppido, quod dicitur Leui- gradek, hostium incursiones timerent oppido. Hic condidit vrbem, quam appellauit nomine suo Wlastislaw, inter duos montes Meduez et Pripek, scilicet in confinio duarum prouinciarum Belina et Lutomerici, et posuit in ea viros iniquos, ob insidias utriusque populi, quia hi adiuuabant partes Bohemorum. Et sicut in omni vicis- situdine rerum prosperitas eleuat, aduersitas humiliat cor hominum, ex nimia, quam semper obtinuit in preliis, prosperitate, exaltatum est cor Ducis et eleuatum, ut mente feroci exardesceret omnem Bohemiam ad obtinendum. Ah! mens hominum ignara futurorum sepe suo fallitur augurio, sepe fit, quod ante ruinam cor extollitur, sicut ante leticiam saepe humiliatur. Mox tumido inflatus fastu superbiae, scire volens virtus sua quante sit potentie, mittit gladium per omnes fines totius prouincie, hac condicione principalis sententie, ut, quicunque corporis statura precellens gladii mensuram segnius iusso egrederetur ad pugnam, procul dubio puniretur gladio. Quo cicius dicto, ut vidit in condicto coadunatos
I., 10. Gostivit autem genuit Borivoy, qui primus dux baptizatus est a venera- bili Methudio, episcopo in Moravia, sub temporibus Arnolfi imperatoris, et Zuato- plik, eiusdem Moraviae regis. Nec superfluum esse iudicavimus, quod referente fama audivimus, huic operi nostro hoc in loco summatim literarum apicibus inserere bellum, quodque olim antea retro dierum, tempore ducis Neclan, in campo, qui dicitur Turzco, consertum est inter Boemos et Luczanos, qui nunc a modernis ab urbe Satec vocitantur Satcenses. Unde autem antiquitus nuncupetur ea natio Luc- zano [!-e], nolumus preterire sub silentio, Quippe illa distinguitur prouincia quinque regionibus locorum per compendia. Prima regio est sita circa riuum nomine Gu[n]tna. Secunda ex utraque parte est fluvii Uzka. Tercia extenditur per circuitum torrentis Brocnica. Quarta, que et silvana dicitur, sita est infra terminos fluminis Mza. Quinta, que in medio est, dicitur Luka: pulcherrima visu et utillima usu ac uberrima satis, nec non habundantissima pratis, unde et nomen ipsa regio traxit, quia luca latine pratum dicitur. Et quoniam hec regio primum, longe antequam Satec urbs condita foret, est inhabitata hominibus, recte eius incolae sunt a regione Luczane nuncupati. His prefuit dux Wlaztizlaw vir bellicosus et in bellicis armis animosus, ac consiliis supra modum dolosus, satisque in preliis felix potuisset dici, si sors sup- rema non clausisset eum fine infelici. Nam contra Bohemos frequenter susceperat bellum, et semper Marte secundo atque Diis auspicibus preualuerat, terramque eorum sepe ingressus cedibus, incendiis, rapinis crudeliter deuastarat, et ipsos populi pri- mates in tantum presidiis attenuarat, ut paruo clausi in oppido, quod dicitur Leui- gradek, hostium incursiones timerent oppido. Hic condidit vrbem, quam appellauit nomine suo Wlastislaw, inter duos montes Meduez et Pripek, scilicet in confinio duarum prouinciarum Belina et Lutomerici, et posuit in ea viros iniquos, ob insidias utriusque populi, quia hi adiuuabant partes Bohemorum. Et sicut in omni vicis- situdine rerum prosperitas eleuat, aduersitas humiliat cor hominum, ex nimia, quam semper obtinuit in preliis, prosperitate, exaltatum est cor Ducis et eleuatum, ut mente feroci exardesceret omnem Bohemiam ad obtinendum. Ah! mens hominum ignara futurorum sepe suo fallitur augurio, sepe fit, quod ante ruinam cor extollitur, sicut ante leticiam saepe humiliatur. Mox tumido inflatus fastu superbiae, scire volens virtus sua quante sit potentie, mittit gladium per omnes fines totius prouincie, hac condicione principalis sententie, ut, quicunque corporis statura precellens gladii mensuram segnius iusso egrederetur ad pugnam, procul dubio puniretur gladio. Quo cicius dicto, ut vidit in condicto coadunatos
Strana 111
Kosmas. 111 loco, stans in medio aggere, corona vulgi septus, clypeoque subnixus, manu ensem vibrans, sic est exorsus: O Milites, quibus vltima in manibus est victoria, olim non semel vicistis, iam actum agitis. Quid opus est armis? Arma ad speciem militie portare faciatis. Quin potius falcones, nisos, herodios, et omne huiusmodi genus volati lium, quod magis aptum est ad iucunditatem et ludum, tollite vobiscum, quibus carnes inimicorum, si forte sufficient, dabimus ad vescendum. Teste Marte Deo et mea Do- mina Bellona, que mihi fecit omnia bona, per capulum ensis mei iuro, quem manu teneo, quod pro infantibus eorum catulos canum ponam ad ubera matrum. Leuate signa, tollite moras, semper nocuit differre paratis. Ite iam velociter et vincite feliciter.« Exoritur clamor ad ethera; utilis et inutilis, fortis et vilis, potens et im- potens, perstrepunt arma, saltat scabiosa equa, ut acer equus in pugna. 11. Interea quedam mulier, una de numero Eumenidum, vocans ad se privignum, qui iam iturus erat ad prelium: »Quamvis« inquit »non est naturale novercis, ut bene- faciant suis privignis, tamen non immemor consorcii tui patris, cautum te faciam, quo possis viuere si vis. Scias Bohemorum strigas sive lemures nostras prevaluisse votis Eumenides, unde nostris usque ad unum interfectis dabitur victoria Bohemis. Hanc tu, quo tandem valeas evadere cladem, quem in primo congressu interficies tibi ad- versantem, utramque sibi abscindens aurem, mitte in tuam bursam et inter utrosque pedes equi, in modum crucis evaginato ense terram lineabis. Hoc enim faciens invisi- biles ligaturas laxabis, quibus ira Deorum vestri equi obligati deficient et cadent, quasi ex longo itinere fatigati. Moxque insiliens equum terga vertes et si magnus post te timor vel fragor ingruerit, nunquam retro aspicies, fugam sed acceleres, atque ita tu solus vix effugies. Nam Dii, qui vobiscum comitabantur in prelium, versi sunt in auxilium inimicis vestris. At contra Bohemis resistere non valentibus, hostibus quippe iam tociens triumphantibus, una salus erat victis nullam sperare salutem. Sed sicut semper infideles homines, ubi deficiunt vires et bone artes, illico ad dete- riores pravitatis vertuntur partes, haud aliter gens ista vanis sacris dedita, plus mendaciis credula, iam desperans viribus et armis militaribus, quandam adeunt sorti- legam et consulunt eam atque instant, ut edicat, quid opus sit facto in tali discrimine rerum, aut quos eventus futurum obtineat bellum. Illa ut erat plena Pythone, ambigua non tenuit eos diu verborum ambage: »Si vultis (inquit) triumphum victorie consequi, oportet vos prius iussa Deorum exequi. Ergo litate Diis vestris asinum, ut sint et ipsi vobis in asylum.« Hoc votum fieri summus Iupiter et ipse Mars sororque eius Bellona atque gener Cereris iubet. Queritur interim miser asellus et occiditur et ut iussum fuerat, in mille millies frusta conciditur atque ab universo exercitu cicius dicto consumitur. Quibus ita esu animatis asinino, res similis prodigio, cerneres letas phalanges et viros mori promptos ut sylvaticos porcos: et sicut post aquosam nubem fit sol clarior et visu iucundior, ita post nimiam inerciam exercitus ille fuit alacrior et ad pugnam audacior.«
Kosmas. 111 loco, stans in medio aggere, corona vulgi septus, clypeoque subnixus, manu ensem vibrans, sic est exorsus: O Milites, quibus vltima in manibus est victoria, olim non semel vicistis, iam actum agitis. Quid opus est armis? Arma ad speciem militie portare faciatis. Quin potius falcones, nisos, herodios, et omne huiusmodi genus volati lium, quod magis aptum est ad iucunditatem et ludum, tollite vobiscum, quibus carnes inimicorum, si forte sufficient, dabimus ad vescendum. Teste Marte Deo et mea Do- mina Bellona, que mihi fecit omnia bona, per capulum ensis mei iuro, quem manu teneo, quod pro infantibus eorum catulos canum ponam ad ubera matrum. Leuate signa, tollite moras, semper nocuit differre paratis. Ite iam velociter et vincite feliciter.« Exoritur clamor ad ethera; utilis et inutilis, fortis et vilis, potens et im- potens, perstrepunt arma, saltat scabiosa equa, ut acer equus in pugna. 11. Interea quedam mulier, una de numero Eumenidum, vocans ad se privignum, qui iam iturus erat ad prelium: »Quamvis« inquit »non est naturale novercis, ut bene- faciant suis privignis, tamen non immemor consorcii tui patris, cautum te faciam, quo possis viuere si vis. Scias Bohemorum strigas sive lemures nostras prevaluisse votis Eumenides, unde nostris usque ad unum interfectis dabitur victoria Bohemis. Hanc tu, quo tandem valeas evadere cladem, quem in primo congressu interficies tibi ad- versantem, utramque sibi abscindens aurem, mitte in tuam bursam et inter utrosque pedes equi, in modum crucis evaginato ense terram lineabis. Hoc enim faciens invisi- biles ligaturas laxabis, quibus ira Deorum vestri equi obligati deficient et cadent, quasi ex longo itinere fatigati. Moxque insiliens equum terga vertes et si magnus post te timor vel fragor ingruerit, nunquam retro aspicies, fugam sed acceleres, atque ita tu solus vix effugies. Nam Dii, qui vobiscum comitabantur in prelium, versi sunt in auxilium inimicis vestris. At contra Bohemis resistere non valentibus, hostibus quippe iam tociens triumphantibus, una salus erat victis nullam sperare salutem. Sed sicut semper infideles homines, ubi deficiunt vires et bone artes, illico ad dete- riores pravitatis vertuntur partes, haud aliter gens ista vanis sacris dedita, plus mendaciis credula, iam desperans viribus et armis militaribus, quandam adeunt sorti- legam et consulunt eam atque instant, ut edicat, quid opus sit facto in tali discrimine rerum, aut quos eventus futurum obtineat bellum. Illa ut erat plena Pythone, ambigua non tenuit eos diu verborum ambage: »Si vultis (inquit) triumphum victorie consequi, oportet vos prius iussa Deorum exequi. Ergo litate Diis vestris asinum, ut sint et ipsi vobis in asylum.« Hoc votum fieri summus Iupiter et ipse Mars sororque eius Bellona atque gener Cereris iubet. Queritur interim miser asellus et occiditur et ut iussum fuerat, in mille millies frusta conciditur atque ab universo exercitu cicius dicto consumitur. Quibus ita esu animatis asinino, res similis prodigio, cerneres letas phalanges et viros mori promptos ut sylvaticos porcos: et sicut post aquosam nubem fit sol clarior et visu iucundior, ita post nimiam inerciam exercitus ille fuit alacrior et ad pugnam audacior.«
Strana 112
[Prvý kronikář český, † 1125. Kniha první jeho kroniky napsána nejspíše kolem r. 1110. Nejstarší rukopis, ode všech odchylný, asi z polovice XII. století, v knihovně Lipské. Otištěna přečasto; u nás posledně ve FRB. II. 1—198. V. VLČEK I 8—9, Písemnictví, 14—16. Výklad o kronice samé shora, str. 46—49; text zde otištěný vzat (hlavně formou jmen) z vydání ve FRB. II. 18—20.]
[Prvý kronikář český, † 1125. Kniha první jeho kroniky napsána nejspíše kolem r. 1110. Nejstarší rukopis, ode všech odchylný, asi z polovice XII. století, v knihovně Lipské. Otištěna přečasto; u nás posledně ve FRB. II. 1—198. V. VLČEK I 8—9, Písemnictví, 14—16. Výklad o kronice samé shora, str. 46—49; text zde otištěný vzat (hlavně formou jmen) z vydání ve FRB. II. 18—20.]
Strana 113
tl. Zlomky Klementinské. [Homiliář Opatovický.] Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
tl. Zlomky Klementinské. [Homiliář Opatovický.] Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Strana 114
114 II. 130' wteriz�huek den obratil ſe bude hreſny od ſuve zle cheſtý y odſue zloztí ... zíuotě zíu bude a ne... 153 1537 152r stolko nebo lutoſcíuí y miloſtíuí yeſt hoſpodín podle crehkoſti naſſe ze yakze naſ ze ſweho tela crw wikupilieſt zeze Robotní doſtoyni nebiliſmí wziuuatíſe ſínoue gſmí zkyrze miloſt bozu zpodgethi nebo othech wſeh naſſ boh iest gize podruhe narodiliſímí ſe zuodi ý od ſwatheho ducha gſmí poſuuacení (y ćzme fuati bírzmouaní).... Nebo piſano ieſt, ze (abi) geho ze coliuek dela chíníſ z neho gſi robotil vezva oſuetiſe tue gme abi onoho wnaſ gme bud poſuuacheno abi yakoze we crſcení wzeliſmí (pgeliſmi)... prígdi cralouſtue tue pua y prauedlna pſba muſi pkní creſtian nauſakaki den pſithi (potrebouati)... .. muchenj (o)noho hleb bratr[i] nauſak[i] den bez preſtauane ſweliku zadoztu pſithi muſimi abi onoho hoſpodin vſemohu chi] pſuu] milo ſtuoſt] (hleba duhouneho) vdeliti rachil abiho (ſuatheho ſloſua]) mohli vrozumethi quotera reſt wole bozſe] y chimithi �ter[e] [glmu [lu]bo bilo abiho prebiuali... boh... .. zamutek... truhlost [1541] horscosti nygeden plach uzasene anykte ri hlad aniſktera] zezeſt vgedna nahotha aniktera mdloſt anyktera ne tuarnozſt ale budu lude podo[bni] andelo yſuetiſe budu tako ſlu[nche wcloutve othce... mififi] naprezením dogiti zadayte dſob]ra [[lube]na [g]ſu ynauſaki de modlitſuami] ... abi y nam... 1771... rzze moloue ouſě zkazufu] a cdeze zlodegy zzeme newihrebuíu a vodaíu...
114 II. 130' wteriz�huek den obratil ſe bude hreſny od ſuve zle cheſtý y odſue zloztí ... zíuotě zíu bude a ne... 153 1537 152r stolko nebo lutoſcíuí y miloſtíuí yeſt hoſpodín podle crehkoſti naſſe ze yakze naſ ze ſweho tela crw wikupilieſt zeze Robotní doſtoyni nebiliſmí wziuuatíſe ſínoue gſmí zkyrze miloſt bozu zpodgethi nebo othech wſeh naſſ boh iest gize podruhe narodiliſímí ſe zuodi ý od ſwatheho ducha gſmí poſuuacení (y ćzme fuati bírzmouaní).... Nebo piſano ieſt, ze (abi) geho ze coliuek dela chíníſ z neho gſi robotil vezva oſuetiſe tue gme abi onoho wnaſ gme bud poſuuacheno abi yakoze we crſcení wzeliſmí (pgeliſmi)... prígdi cralouſtue tue pua y prauedlna pſba muſi pkní creſtian nauſakaki den pſithi (potrebouati)... .. muchenj (o)noho hleb bratr[i] nauſak[i] den bez preſtauane ſweliku zadoztu pſithi muſimi abi onoho hoſpodin vſemohu chi] pſuu] milo ſtuoſt] (hleba duhouneho) vdeliti rachil abiho (ſuatheho ſloſua]) mohli vrozumethi quotera reſt wole bozſe] y chimithi �ter[e] [glmu [lu]bo bilo abiho prebiuali... boh... .. zamutek... truhlost [1541] horscosti nygeden plach uzasene anykte ri hlad aniſktera] zezeſt vgedna nahotha aniktera mdloſt anyktera ne tuarnozſt ale budu lude podo[bni] andelo yſuetiſe budu tako ſlu[nche wcloutve othce... mififi] naprezením dogiti zadayte dſob]ra [[lube]na [g]ſu ynauſaki de modlitſuami] ... abi y nam... 1771... rzze moloue ouſě zkazufu] a cdeze zlodegy zzeme newihrebuíu a vodaíu...
Strana 115
Zlomky Klementinské. 115 .. in quacunque die conversus fuerit peccator a via sua mala et ab iniquitate, quam fecerat et egerit penitenciam, vita vivet et non morietur... Pater noster, qui es in celis. Tantum enim pius et clemens est dominus circa fragilitatem nostram, ut postquam nos de suo sanguine redemit, qui serui digni non eramus vocari, filii sumus per graciam adoptiui. Pater enim omnium nostrum deus est, qui renati ex aqua et spiritu sancto sumus... Scriptum est enim, quod cuiuscunque opera facis, illius es seruus appellatus. Sanctificetur nomen tuum. Ut illius in nobis nomen sit sanctificatum, ut quomodo in baptismo accepimus, inlesi custodiamus. Adueniat regnum tuum. Hec iusta fidelisque peticio, debet enim unusquisque christianus cotidie postulare, quod veniat... .... ubi erunt peccatores sine fine torquendi. Illum ergo panem, fratres carissimi, cotidie sine cessacione cum magno desiderio rogare debemus, ut illum dominus omnipotens nobis pro sua pietate largiri dignetur, ut valeamus intelligere, que sit voluntas Dei et facere, que illi placita sunt, ut maneamus in illo et ipse in nobis... .... nulla erit perturbacio, nulla tristicia, nulla amaritudo, nullus fletus, nullus pauor, nulla fames, nulla sitis, nulla nuditas, nulla debilitas, nulla deformitas, sed erunt homines similes angelis et fulgebunt sicut sol in regno patris eorum. Illuc ergo fratres casissimi, tota mentis intencione peruenire desiderate, ubi tanta bona repromissa sunt et cotidie dominum oracionibus rogate, ut et nobis det adiutorium.... Nolite thesaurizare vobis thesauros in terra, ubi erugo et tinea exterminant illos et ubi fures effodiunt et furantur....
Zlomky Klementinské. 115 .. in quacunque die conversus fuerit peccator a via sua mala et ab iniquitate, quam fecerat et egerit penitenciam, vita vivet et non morietur... Pater noster, qui es in celis. Tantum enim pius et clemens est dominus circa fragilitatem nostram, ut postquam nos de suo sanguine redemit, qui serui digni non eramus vocari, filii sumus per graciam adoptiui. Pater enim omnium nostrum deus est, qui renati ex aqua et spiritu sancto sumus... Scriptum est enim, quod cuiuscunque opera facis, illius es seruus appellatus. Sanctificetur nomen tuum. Ut illius in nobis nomen sit sanctificatum, ut quomodo in baptismo accepimus, inlesi custodiamus. Adueniat regnum tuum. Hec iusta fidelisque peticio, debet enim unusquisque christianus cotidie postulare, quod veniat... .... ubi erunt peccatores sine fine torquendi. Illum ergo panem, fratres carissimi, cotidie sine cessacione cum magno desiderio rogare debemus, ut illum dominus omnipotens nobis pro sua pietate largiri dignetur, ut valeamus intelligere, que sit voluntas Dei et facere, que illi placita sunt, ut maneamus in illo et ipse in nobis... .... nulla erit perturbacio, nulla tristicia, nulla amaritudo, nullus fletus, nullus pauor, nulla fames, nulla sitis, nulla nuditas, nulla debilitas, nulla deformitas, sed erunt homines similes angelis et fulgebunt sicut sol in regno patris eorum. Illuc ergo fratres casissimi, tota mentis intencione peruenire desiderate, ubi tanta bona repromissa sunt et cotidie dominum oracionibus rogate, ut et nobis det adiutorium.... Nolite thesaurizare vobis thesauros in terra, ubi erugo et tinea exterminant illos et ubi fures effodiunt et furantur....
Strana 116
[Meziřádkové a postranní české glossy — mimo jednu z XII. století — třináctého století. Nad textem a vedle textu latinských kázaní XII. století v rkp. klem. III. F. 6., f. 75—226. O rukopise má zprávu již BALBIN 1677, české glossy zpozoroval až PALACKÝ 1840. Text sám bez gloss vydal 1863 HECHT (Beiträge zur Gesch. Böhmens I. 1:) Das Homiliar des Bischofs von Prag; české glossy nejlépe 1880 A. PATERA v ČČM. LIV., 109—123. Zde otištěny jen glossy souvislé. Snímek v Písemnictví, 27. V. VLČEK, I. 12—13, Písemnictví 21, 27. Výklad shora str. 70—71.]
[Meziřádkové a postranní české glossy — mimo jednu z XII. století — třináctého století. Nad textem a vedle textu latinských kázaní XII. století v rkp. klem. III. F. 6., f. 75—226. O rukopise má zprávu již BALBIN 1677, české glossy zpozoroval až PALACKÝ 1840. Text sám bez gloss vydal 1863 HECHT (Beiträge zur Gesch. Böhmens I. 1:) Das Homiliar des Bischofs von Prag; české glossy nejlépe 1880 A. PATERA v ČČM. LIV., 109—123. Zde otištěny jen glossy souvislé. Snímek v Písemnictví, 27. V. VLČEK, I. 12—13, Písemnictví 21, 27. Výklad shora str. 70—71.]
Strana 117
III. Zlomky Mnichovské. [Túlec.]
III. Zlomky Mnichovské. [Túlec.]
Strana 118
118 III. [6a] Boh ſye weſelí ne proſwoi zgiſk. ale pronaſe ſpaſenye: ſmuten geſt neproſwu ztratu. ale pronaſe ztracenye [12b] Nesmucugte sye ani vem bud protyuno, aní sye dyute ze zlí proſpyeh [nla tomto ſwyetye gmaíu. awí protywnu wyech v nedoſtatkí, nebo nenye doſtogno xano, natomto ſwyetye wzneſenu biti ale poniſenu. zli nicſ negmagu na nebu wy nícſs na zemí. aproto nadyegu gmaiuce donoho dobreho nebezkeho cſoz nem ſde prigde ſmutneho yprotywneho geſt nem mile tyrpietí yueſele. [24a] Tideſto gſu wklaſterie. prazdnu gym nebítí, ogíních zle nemluuítí, ydednoho nepoſuditi ani nazle ſlowo wzietí. powyeſti ſwye tlſkih yſcodnih nebaſiti. Ale nebo zalmí cyſtí, nebo rukama nyecſo vſitecneho dyelatí, nebo nyecſo dobreho obozye yoſuem ſpaſenu ſliſyeti. Mlassye wk lasterie] staryegſye ſestri ſwatu ſluſbu poſtí ti] Starygſye wleteh mlaſſye yſlouí ypricladí k dobremu plrij- ueſti... [24b] Nemochi budeſ bítí wchiſle mezí dywcami ydcherami xpi, ach tak pryebiwaſ, bi mohl tebe kto mylouati. [25b] Wiſſi ſlub wiſſi dirbi dirſieti priebitek. Tideſto malſenſtwa gſu otpowiedieli ſye a dyuſtwo zwolili ywnem potwirzeni ypoſuaceni nrawi dyuſtwu doſtogne pocaſte [?] aby ſye wzdalili yſcrowní bili wſlouích. whnieuie wſuaru. wkleuetah. wruſie wneſti- dlíuem, wkyrmí, wpítí. ale tyem webdienu wſuatih modlituah, wlekcyh wal- muſnah caſ zweſtí. [28b] Ne ten ge priedbohem pyrwi. gens gest slehetneho vrozenye. vuelikeho doſtogenstwye. naſwyetye ale genſ gest naboſneho vſwa- teho zíuota. [30b] Hore mnye hoſpodyne mog. nebo otteuſad mnye bog y valka otteuſad ſypí letye, otteuſad nebezpecenſtwie, otteuſad priekaza y ſkoda. kamoſkoliwyek ſye obrachu. ygednoho nykdyeſ nenye bezpecen- ſtwie. ylubezneho ytuſebneho ſye bogu ylacnoſt y gyedenie y sitost yssen ybdyeníe yuſyle ypocog yotpocíuanye boiugu proty mnye. [31a] Misieníe neciſte kdaſ prigde, nikake naſye duſye nepoſkwírni. gedínke kdaſ bude sye wnem cohati.. Mislenie..dyabel wpuscuge ale wnih sye cohatí wnaf gest. [33a] Nevizu bi kto vas prawu yſwirhouanu zadoſt knebeſojm] gmyel Nebo wſecko cſoz ſye vidi tyeſke, nizaſbi negmyel gedno zaſmyeh. [56a] Ryech gyeſutna gyeſutneho ſwiedomye geſt ſwiedek. nrawi clouyecye fazik zgyewuge. agakaz ſloua mluuí, takym naſyrdcu ſye wnutrz pokazuge. [72a] Zle bi nebílo popraueno to nemoſ bítí: cſoí sde ſamí nepoprauímí. to boh gynde bez concie poprauí. Hubena owſem ynemudra yſcodna promíena, otcaſneho uſile cratkeho ylehkeho ſye wzdaliti ywzwoliti dyablu ſye poddatí. amuku wyecnu rozlicnu atyeſku tyrpietí. [85b] To nakaſdí den míſli abi mohl dobrím ſwiedomím tohoto ſwieta otſtupití. [91a] Doſtoyno velmi geſt aktomu owſem nuti rozum prauedlni. abí gymſe otpocatka ſwieta cralowſtwo geſt upraueno. abi ty take kralowſtwu ſye priprauití neomeſcali. [92b] Wtruh loſti gſu wſíccí zwolencí boſí, nebo kati ſye ſplacem ſweho popeſchenie ne- prieſtauagu atake proto ze tyeſku zaloſt gmayu nebo daleko otwídienie ſweho tworitele gſw zauirſení, ageſce wnebeſkeg dyedíne ywradoſti negſu.
118 III. [6a] Boh ſye weſelí ne proſwoi zgiſk. ale pronaſe ſpaſenye: ſmuten geſt neproſwu ztratu. ale pronaſe ztracenye [12b] Nesmucugte sye ani vem bud protyuno, aní sye dyute ze zlí proſpyeh [nla tomto ſwyetye gmaíu. awí protywnu wyech v nedoſtatkí, nebo nenye doſtogno xano, natomto ſwyetye wzneſenu biti ale poniſenu. zli nicſ negmagu na nebu wy nícſs na zemí. aproto nadyegu gmaiuce donoho dobreho nebezkeho cſoz nem ſde prigde ſmutneho yprotywneho geſt nem mile tyrpietí yueſele. [24a] Tideſto gſu wklaſterie. prazdnu gym nebítí, ogíních zle nemluuítí, ydednoho nepoſuditi ani nazle ſlowo wzietí. powyeſti ſwye tlſkih yſcodnih nebaſiti. Ale nebo zalmí cyſtí, nebo rukama nyecſo vſitecneho dyelatí, nebo nyecſo dobreho obozye yoſuem ſpaſenu ſliſyeti. Mlassye wk lasterie] staryegſye ſestri ſwatu ſluſbu poſtí ti] Starygſye wleteh mlaſſye yſlouí ypricladí k dobremu plrij- ueſti... [24b] Nemochi budeſ bítí wchiſle mezí dywcami ydcherami xpi, ach tak pryebiwaſ, bi mohl tebe kto mylouati. [25b] Wiſſi ſlub wiſſi dirbi dirſieti priebitek. Tideſto malſenſtwa gſu otpowiedieli ſye a dyuſtwo zwolili ywnem potwirzeni ypoſuaceni nrawi dyuſtwu doſtogne pocaſte [?] aby ſye wzdalili yſcrowní bili wſlouích. whnieuie wſuaru. wkleuetah. wruſie wneſti- dlíuem, wkyrmí, wpítí. ale tyem webdienu wſuatih modlituah, wlekcyh wal- muſnah caſ zweſtí. [28b] Ne ten ge priedbohem pyrwi. gens gest slehetneho vrozenye. vuelikeho doſtogenstwye. naſwyetye ale genſ gest naboſneho vſwa- teho zíuota. [30b] Hore mnye hoſpodyne mog. nebo otteuſad mnye bog y valka otteuſad ſypí letye, otteuſad nebezpecenſtwie, otteuſad priekaza y ſkoda. kamoſkoliwyek ſye obrachu. ygednoho nykdyeſ nenye bezpecen- ſtwie. ylubezneho ytuſebneho ſye bogu ylacnoſt y gyedenie y sitost yssen ybdyeníe yuſyle ypocog yotpocíuanye boiugu proty mnye. [31a] Misieníe neciſte kdaſ prigde, nikake naſye duſye nepoſkwírni. gedínke kdaſ bude sye wnem cohati.. Mislenie..dyabel wpuscuge ale wnih sye cohatí wnaf gest. [33a] Nevizu bi kto vas prawu yſwirhouanu zadoſt knebeſojm] gmyel Nebo wſecko cſoz ſye vidi tyeſke, nizaſbi negmyel gedno zaſmyeh. [56a] Ryech gyeſutna gyeſutneho ſwiedomye geſt ſwiedek. nrawi clouyecye fazik zgyewuge. agakaz ſloua mluuí, takym naſyrdcu ſye wnutrz pokazuge. [72a] Zle bi nebílo popraueno to nemoſ bítí: cſoí sde ſamí nepoprauímí. to boh gynde bez concie poprauí. Hubena owſem ynemudra yſcodna promíena, otcaſneho uſile cratkeho ylehkeho ſye wzdaliti ywzwoliti dyablu ſye poddatí. amuku wyecnu rozlicnu atyeſku tyrpietí. [85b] To nakaſdí den míſli abi mohl dobrím ſwiedomím tohoto ſwieta otſtupití. [91a] Doſtoyno velmi geſt aktomu owſem nuti rozum prauedlni. abí gymſe otpocatka ſwieta cralowſtwo geſt upraueno. abi ty take kralowſtwu ſye priprauití neomeſcali. [92b] Wtruh loſti gſu wſíccí zwolencí boſí, nebo kati ſye ſplacem ſweho popeſchenie ne- prieſtauagu atake proto ze tyeſku zaloſt gmayu nebo daleko otwídienie ſweho tworitele gſw zauirſení, ageſce wnebeſkeg dyedíne ywradoſti negſu.
Strana 119
Zlomky Mnichovské. 119 I., 1... Deus gaudet non de suo lucro, sed de nostra salute: tristatur non de sua iniuria, sed de nostra dampnatione... I., 9... Ne indignemini, si mali in mundo florent, si vos patimini: quia non est cristianae dignitatis in temporalibus exaltari, sed potius deprimi. Mali nihil habent in coelo, vos nihil in mundo, sed spe illius boni, ad quod tenditis, quidquid in via contingat, gaudere debetis... I., 37... In monasterio positae non otio torpescant, non detractionibus, non obscoenis confabulationibus incumbant; sed aut psalmorum modulationibus aut manuum operationibus insistant, aut certe divinis lectionibus aurem accomodent. Minores natu eas quae pro- vectae sunt aetatis, obsequio sanctitatis venerentur. Provectae quoque annis iuniores dictis et exemplis ad bene vivendum informent... Non computari iam poteris inter puellas et virgines Christi, quae sic vivis et vadis, ut possis ab hominibus adamari... I., 38... Altior professio virtutis altiorem debet tenere viam vivendi. Qui enim abrenuntiato coniugio virginitatem voto consecrant, oportet ut mores virginitatis con- dignos ostendant. Abstineant ab otiosis verbis, ira, rixa, detractione, habitu superfluo et oculo impudico, comessationibus, potationibus atque huiusmodi vigiliis; et sanctis orationibus. lectionibus, eleemosynis et huiusmodi vacent... I., 46... Ille apud Deum est potior, non quem nobilitas generis nec dignitas seculi, sed quem deuotio fidei et sancta vita deo commendat... II., 1... Heu me, domine deus, quia undique mihi bella, undique tela volant, undique pericula, undique impedimenta. Quocunque vertam me, nulla usquam securitas est, et quae muicent et quae molestant timeo, et esuries et refectio, et somnus et vigiliae, et labor et requies militant contra me.. II. 3... Mentem nequaquam cogitatio immunda inquinat, cum pulsat, sed cum hanc sibi per delectationem subiugat .. Cogitationes illicitas ingerere daemonum est et cogitationibus oblectari perversis nostrum est... II., 10... Non video, quod aliquis vestrum vera et perfecta cupidine caelestium teneatur; alioquin omnia, quae videntur esse grav a, umbras putaret et risum... III.. 3... Sermo vanus vanae conscientiae index est et mores hominis lingua pandit, et qualis sermo ostenditur, talis et animus conprobatur... III., 42... Malum impunitum esse non potest, quod non punitur hic propria voluntate, punietur alibi sine fine. Misera sane et extremae plena dementiae commutatio, humanum declinare laborem et paratum diabolo stridorem eligere sempiternum... IV, 26... Hoc quotidie méditare, ut possis aequo animo vitam relinquere... IV., 37... Dignum valde est et omnino exigit ratio aequitatis, ut quibus a con- stitutione mundi regnum paratur, ipsi etiam sese regno parare non negligant... IV. 42.. In amaritudine animae sunt omnes electi, quia vel punire 1) flendo non desinunt, quae deliquerunt, vel gravi se moerore afficiunt, quia longe hac a facie conditoris proiecti adhuc in aeternae patriae gaudiis non sunt... 1) Patrně omyl m. poenitere“.
Zlomky Mnichovské. 119 I., 1... Deus gaudet non de suo lucro, sed de nostra salute: tristatur non de sua iniuria, sed de nostra dampnatione... I., 9... Ne indignemini, si mali in mundo florent, si vos patimini: quia non est cristianae dignitatis in temporalibus exaltari, sed potius deprimi. Mali nihil habent in coelo, vos nihil in mundo, sed spe illius boni, ad quod tenditis, quidquid in via contingat, gaudere debetis... I., 37... In monasterio positae non otio torpescant, non detractionibus, non obscoenis confabulationibus incumbant; sed aut psalmorum modulationibus aut manuum operationibus insistant, aut certe divinis lectionibus aurem accomodent. Minores natu eas quae pro- vectae sunt aetatis, obsequio sanctitatis venerentur. Provectae quoque annis iuniores dictis et exemplis ad bene vivendum informent... Non computari iam poteris inter puellas et virgines Christi, quae sic vivis et vadis, ut possis ab hominibus adamari... I., 38... Altior professio virtutis altiorem debet tenere viam vivendi. Qui enim abrenuntiato coniugio virginitatem voto consecrant, oportet ut mores virginitatis con- dignos ostendant. Abstineant ab otiosis verbis, ira, rixa, detractione, habitu superfluo et oculo impudico, comessationibus, potationibus atque huiusmodi vigiliis; et sanctis orationibus. lectionibus, eleemosynis et huiusmodi vacent... I., 46... Ille apud Deum est potior, non quem nobilitas generis nec dignitas seculi, sed quem deuotio fidei et sancta vita deo commendat... II., 1... Heu me, domine deus, quia undique mihi bella, undique tela volant, undique pericula, undique impedimenta. Quocunque vertam me, nulla usquam securitas est, et quae muicent et quae molestant timeo, et esuries et refectio, et somnus et vigiliae, et labor et requies militant contra me.. II. 3... Mentem nequaquam cogitatio immunda inquinat, cum pulsat, sed cum hanc sibi per delectationem subiugat .. Cogitationes illicitas ingerere daemonum est et cogitationibus oblectari perversis nostrum est... II., 10... Non video, quod aliquis vestrum vera et perfecta cupidine caelestium teneatur; alioquin omnia, quae videntur esse grav a, umbras putaret et risum... III.. 3... Sermo vanus vanae conscientiae index est et mores hominis lingua pandit, et qualis sermo ostenditur, talis et animus conprobatur... III., 42... Malum impunitum esse non potest, quod non punitur hic propria voluntate, punietur alibi sine fine. Misera sane et extremae plena dementiae commutatio, humanum declinare laborem et paratum diabolo stridorem eligere sempiternum... IV, 26... Hoc quotidie méditare, ut possis aequo animo vitam relinquere... IV., 37... Dignum valde est et omnino exigit ratio aequitatis, ut quibus a con- stitutione mundi regnum paratur, ipsi etiam sese regno parare non negligant... IV. 42.. In amaritudine animae sunt omnes electi, quia vel punire 1) flendo non desinunt, quae deliquerunt, vel gravi se moerore afficiunt, quia longe hac a facie conditoris proiecti adhuc in aeternae patriae gaudiis non sunt... 1) Patrně omyl m. poenitere“.
Strana 120
[Marginalie z konce XIII. stol. Rkp. dv. a státní knihovny mnichovské, cod. lat. No. 22274. Fol. 6, 12, 24, 25, 28, 30, 31, 33, 56, 72, 85, 91, 95. Překlad „Tulce“ sv. Bonaventury (1221—1274). Objevil 1878 J. TRUHLÁŘ; otiskl s některými chybami 1879 v ČČM. 576—580. Srovnej VLČEK I. 10; Písemnictví, 21. Výklad shora str. 70.]
[Marginalie z konce XIII. stol. Rkp. dv. a státní knihovny mnichovské, cod. lat. No. 22274. Fol. 6, 12, 24, 25, 28, 30, 31, 33, 56, 72, 85, 91, 95. Překlad „Tulce“ sv. Bonaventury (1221—1274). Objevil 1878 J. TRUHLÁŘ; otiskl s některými chybami 1879 v ČČM. 576—580. Srovnej VLČEK I. 10; Písemnictví, 21. Výklad shora str. 70.]
Strana 121
IV. Cisiojan. [Versus memoriales.
IV. Cisiojan. [Versus memoriales.
Strana 122
122 IV. [PM] Presul Adalbertus, dux Wencezlaus (et almus) Abbas Procopius sit michi quisque pius. [PM] Dethmarus woytech degdag hebrhart yzo sever Hebrhardus Cozmas herman meynard iohan otto Danie fridricus ualen breciſlau daniel andr Budil pergrinus iohan bernard nyco iohan Versus bohemici de quattuor temporibus valde optimi [M 38] Chce krýz lucia. popelec. den ducha suatecho. Sbi ponych priw kreſtene ſuſili ſredu. [P 102] Led.en v nor bre. du.ben y zok chiruenech, chir.ven wrez.zen zalruy zinech ru.gen liſtopad et proz. [PM 97] Octaua rodſtua ſwatek ſuatí piriui den oſmí na ſluzbu Tayní ſeb. ag. uíncen. tim. pauel bil za tri dní ſlep. Chiſti hrom blaſey agate. w temnícu nichi lek apoſstol. Budhad zyw. vezna. dal petr na matheýe vrazu. Marce lutheho hrozi ſluha uerní gregori ſlauní Gerthrut opat bene angel ſmaru chyni vece. Quet zemi plachi nebu. quet ten daye flaw tyburchu. Slauní knez naſ. otech Woſy]teh, marc weli criſ neſti. Phillip criz florian. Straſ knenye cralowní nebeſke. Zoka meſecie hce ſe chiſtiti vrban ponem. tri ſuatki. Mucennik bozi vincenti ponem bar apoſtol. [1380? Ten přišed s vedra kúpe Jana Burjana Petra Června ty Prokope pól vyjda sec sěna Marhoř apoštol Hreſnica chſna mari. chtní iacob ſyn zebedey. Petr thmu ſchzep nalezen podyíma laurenec ohen. Maria yuſ na nebe dere bartholo hlawu ran otdal. Et tuda ſvería doy marí. porozena criz nik. Lud. lamberta chti mat mauricia praha wen michal. Remea chſti ſluzbu ſiduema dýoniſ papa calixt 20 Galla lucky. chti dewich wcoline, bozi hlaſ zſymonem. Wſe ſuate. birizo lenarth bohu pol martin dal plaſche Potom pak elizabet. ce. climent. katherina. wzled ondr. Tri detki wzkresil nycolay. ſtoy twirido lucia. 24 Rani boſe maka. thomas ſuate rodſtuo nedelu wſu chſtí. 15 10 5
122 IV. [PM] Presul Adalbertus, dux Wencezlaus (et almus) Abbas Procopius sit michi quisque pius. [PM] Dethmarus woytech degdag hebrhart yzo sever Hebrhardus Cozmas herman meynard iohan otto Danie fridricus ualen breciſlau daniel andr Budil pergrinus iohan bernard nyco iohan Versus bohemici de quattuor temporibus valde optimi [M 38] Chce krýz lucia. popelec. den ducha suatecho. Sbi ponych priw kreſtene ſuſili ſredu. [P 102] Led.en v nor bre. du.ben y zok chiruenech, chir.ven wrez.zen zalruy zinech ru.gen liſtopad et proz. [PM 97] Octaua rodſtua ſwatek ſuatí piriui den oſmí na ſluzbu Tayní ſeb. ag. uíncen. tim. pauel bil za tri dní ſlep. Chiſti hrom blaſey agate. w temnícu nichi lek apoſstol. Budhad zyw. vezna. dal petr na matheýe vrazu. Marce lutheho hrozi ſluha uerní gregori ſlauní Gerthrut opat bene angel ſmaru chyni vece. Quet zemi plachi nebu. quet ten daye flaw tyburchu. Slauní knez naſ. otech Woſy]teh, marc weli criſ neſti. Phillip criz florian. Straſ knenye cralowní nebeſke. Zoka meſecie hce ſe chiſtiti vrban ponem. tri ſuatki. Mucennik bozi vincenti ponem bar apoſtol. [1380? Ten přišed s vedra kúpe Jana Burjana Petra Června ty Prokope pól vyjda sec sěna Marhoř apoštol Hreſnica chſna mari. chtní iacob ſyn zebedey. Petr thmu ſchzep nalezen podyíma laurenec ohen. Maria yuſ na nebe dere bartholo hlawu ran otdal. Et tuda ſvería doy marí. porozena criz nik. Lud. lamberta chti mat mauricia praha wen michal. Remea chſti ſluzbu ſiduema dýoniſ papa calixt 20 Galla lucky. chti dewich wcoline, bozi hlaſ zſymonem. Wſe ſuate. birizo lenarth bohu pol martin dal plaſche Potom pak elizabet. ce. climent. katherina. wzled ondr. Tri detki wzkresil nycolay. ſtoy twirido lucia. 24 Rani boſe maka. thomas ſuate rodſtuo nedelu wſu chſtí. 15 10 5
Strana 123
Cisiojan. 123 Ve v. 4. rkp Pražský čte »... io. ber. nyco. ioha thobias.« [Latinský cisiojan XIV. věku.] Cisiojanus Epi sibi vendicat Oc Feli Mar Ant Prisca Fab Agn Vincen Tim Pau Po nobile lumen Bri Pur Blasus Ag Dor febru Ap Scholastica Valent luli coniunge tunc Petrum Mathiam inde 5 Martius Translatio decoratur Gregori Lon Cyr Gertrud Ioseph Bene juncta Maria genitrice April in Ambrosii festis ovat atque Tiburci et Valer sanctique Geor Marcique Vitalis Phil Sig Crux flor Got Iohan Stanis Epi Ne Ser et Soph majus in hac serie tenet Urban in pede Crispan Nic Mar Eras Boni dat jun Primi Ba Cirrini Vitique Mar Protas Al Decem Ioha Io Dor Le Paul Iul Proces Procop Oc Wil Kili Fra Bene Margar Apost Al Arnolfus Prax Mag Ap Chris Iacobique Sim Abdon Pe Steph Steph Prot Os Six Do Cy Ro Lau Tibur Hyp Eus Sumtio Agapiti Timo Bartholo Ruf Au Col Auc Ti Egidium Sep habet Nat Gorgon Prot Iaci Crux Nic Lud Lamberteque Mat Mauritius et Da Ven Mich Hier Remique Franciscus Marcus Diger arteque Cal Hed 20 Galle Lucas Fel Und se Seve Crispini Simonis Quin Omne Novembre Leon Qua The Lud Mar Fra Brictius Oth post haec Elisa Coe Cle Chrys Catherina Sat And December Barba Nico Concep et alma Lucia 24 sanctus ab inde Thomas modo Nat Steph Jo Pu Thomae Sil 10 15 [Otisk dle EMLERA, 1876, Rukovět chronologie křesť. 36—38. rodſtua P, robſtua M. — piríuí P, priuí M. — vezna M, vrezna P. — lutheo P, lutehu M. — vece M, viche P. — V. 6. M., nemá P. — Hreſnica P, Hreſnici M. — chtní P., chtim M. — laurenec M, vaurenec P. — doy M, day P. — Lud P, Ew M. — chti M, chtní P. — siduema M, siduena P. — dewich M, dewech P. — Zsymonem P, zsymonen M. — — climent M, clement P. — ondr M, andr P. — twirido P, twrido M. — ſuate M, ſuathi P. NB. Verše 12. 13. dle cisiojanu XIV. stol. u Hanky, Rozbor, 188; scházejí v obou rukopisech.
Cisiojan. 123 Ve v. 4. rkp Pražský čte »... io. ber. nyco. ioha thobias.« [Latinský cisiojan XIV. věku.] Cisiojanus Epi sibi vendicat Oc Feli Mar Ant Prisca Fab Agn Vincen Tim Pau Po nobile lumen Bri Pur Blasus Ag Dor febru Ap Scholastica Valent luli coniunge tunc Petrum Mathiam inde 5 Martius Translatio decoratur Gregori Lon Cyr Gertrud Ioseph Bene juncta Maria genitrice April in Ambrosii festis ovat atque Tiburci et Valer sanctique Geor Marcique Vitalis Phil Sig Crux flor Got Iohan Stanis Epi Ne Ser et Soph majus in hac serie tenet Urban in pede Crispan Nic Mar Eras Boni dat jun Primi Ba Cirrini Vitique Mar Protas Al Decem Ioha Io Dor Le Paul Iul Proces Procop Oc Wil Kili Fra Bene Margar Apost Al Arnolfus Prax Mag Ap Chris Iacobique Sim Abdon Pe Steph Steph Prot Os Six Do Cy Ro Lau Tibur Hyp Eus Sumtio Agapiti Timo Bartholo Ruf Au Col Auc Ti Egidium Sep habet Nat Gorgon Prot Iaci Crux Nic Lud Lamberteque Mat Mauritius et Da Ven Mich Hier Remique Franciscus Marcus Diger arteque Cal Hed 20 Galle Lucas Fel Und se Seve Crispini Simonis Quin Omne Novembre Leon Qua The Lud Mar Fra Brictius Oth post haec Elisa Coe Cle Chrys Catherina Sat And December Barba Nico Concep et alma Lucia 24 sanctus ab inde Thomas modo Nat Steph Jo Pu Thomae Sil 10 15 [Otisk dle EMLERA, 1876, Rukovět chronologie křesť. 36—38. rodſtua P, robſtua M. — piríuí P, priuí M. — vezna M, vrezna P. — lutheo P, lutehu M. — vece M, viche P. — V. 6. M., nemá P. — Hreſnica P, Hreſnici M. — chtní P., chtim M. — laurenec M, vaurenec P. — doy M, day P. — Lud P, Ew M. — chti M, chtní P. — siduema M, siduena P. — dewich M, dewech P. — Zsymonem P, zsymonen M. — — climent M, clement P. — ondr M, andr P. — twirido P, twrido M. — ſuate M, ſuathi P. NB. Verše 12. 13. dle cisiojanu XIV. stol. u Hanky, Rozbor, 188; scházejí v obou rukopisech.
Strana 124
[Překlad, vlastně úprava, cisiojanu latinského před r. 1278 (pozdější redakce před 1296). 1. Rukopis M = Mnichovský (Seon. 3) z r. 1258—1278 na fol. 89, 97, 98. Objevil 1852 SCHMELLER, otiskl a vydal V. HANKA v ČČM. 1853, 413—423; 2. Rukopis P = Pražský (městského musea) z r. 1278 až 1296 na fol. 97, 98, 102. Objevil dr. HARLAS, otiskl a vydal J. TRUHLÁŘ v LF. 1901 XXVIII., 365—370. V. VLČEK I., 12, Písemnictví 22—23. Výklad shora, str. 82—84.]
[Překlad, vlastně úprava, cisiojanu latinského před r. 1278 (pozdější redakce před 1296). 1. Rukopis M = Mnichovský (Seon. 3) z r. 1258—1278 na fol. 89, 97, 98. Objevil 1852 SCHMELLER, otiskl a vydal V. HANKA v ČČM. 1853, 413—423; 2. Rukopis P = Pražský (městského musea) z r. 1278 až 1296 na fol. 97, 98, 102. Objevil dr. HARLAS, otiskl a vydal J. TRUHLÁŘ v LF. 1901 XXVIII., 365—370. V. VLČEK I., 12, Písemnictví 22—23. Výklad shora, str. 82—84.]
Strana 125
V. Rostlinář. [Slovník bylinářský.
V. Rostlinář. [Slovník bylinářský.
Strana 126
126 V. Semper uiua barba iouis Netryezk Sal gemma Crusecz Anetum Czesky kopr Azarus Kopitnyk Aristologia Podrazecz Anatasya Wraticz Apium risus Poniklecz Apium aquaticum Hambuz Aconitum Wlicye lyko Archangelica Dubrawa Atriplices Czeska lebeda Panthera Rosene syemie Alexandrium Petrusyel Amilius Quiet bzowy Betonica karrophilata orium basilicon idem est Bocwa Zacie Brionia occa idem est. Possedl Buclossa Comoniczye Branca vrsina Chrwecz Brandana Rziepy Cyminum domesticum. Czesky kmyn Crisolokana. Cathanos idem est. Wlaska lebeda Cyzanium Swinye pocrutka Cameleon Gmelo Sycer eraticus Gyehliczye Camedreas Motowidlcze Cycorea Psye vino Cardamomum Syemie wlaske rzierziuchy Epatika Hranycye Endiuia Scirbak Eliquarium liubczek Ermodactili Thusebnyk Ephatamium Polzka saluia
126 V. Semper uiua barba iouis Netryezk Sal gemma Crusecz Anetum Czesky kopr Azarus Kopitnyk Aristologia Podrazecz Anatasya Wraticz Apium risus Poniklecz Apium aquaticum Hambuz Aconitum Wlicye lyko Archangelica Dubrawa Atriplices Czeska lebeda Panthera Rosene syemie Alexandrium Petrusyel Amilius Quiet bzowy Betonica karrophilata orium basilicon idem est Bocwa Zacie Brionia occa idem est. Possedl Buclossa Comoniczye Branca vrsina Chrwecz Brandana Rziepy Cyminum domesticum. Czesky kmyn Crisolokana. Cathanos idem est. Wlaska lebeda Cyzanium Swinye pocrutka Cameleon Gmelo Sycer eraticus Gyehliczye Camedreas Motowidlcze Cycorea Psye vino Cardamomum Syemie wlaske rzierziuchy Epatika Hranycye Endiuia Scirbak Eliquarium liubczek Ermodactili Thusebnyk Ephatamium Polzka saluia
Strana 127
Rostlinář. 127 Gessen Fraxinus Eliconium Poley Inperialis Olesnyk Marrubium album Psosser Melilotum Hrzieczke syeno Scikados Roschodnyk Serpentina Swate marzie powiesnyczie Syzimbrium balsamita idem est Zagieczie rziepka Scopa regia Zwonek neb Swateho Iana korzenye Balawstia Flos malogranati Celofonia Trzyebule Agacia sucus. Planych trnek Lanceola vel buglossa Wolowi iazik Terebintina Priskyrziczye Baccelaria Iahodyna medwiezie Alice Weliki zlez Endinya Mleczi Cocyenye nosky Scikados Pantharia Chirnys Herba lucernalis vel cauda lupina uel cereus prostollonis uel taxus uel barbassus Dyuizna Morella. solatrum, uva lupina idem Dragantea Hadowe corzenye Cornea Dryen Edera nigra Briechtan Herba s. petri uel sanguinaria Ztrachye noska Absintium Polyn Corrigiola Zwlak Morsus galline ypia luminella Sabye chsryewcze Centinodia. Poligonia. Truskawecz Edera terrestris. Poponecz Vngula gaballina Materye lichko Anchorus gladiolus venerea Cossatecz Verbera pystereon Cerabonium. Zporis Solsequium. Sponsa solis. elytropia inkuba Fragaria Yahodina chyrwena Bryechtan Peruinca Tyrmalle Polzka chwogicye Antimonum Terra similis plumbo ... Spodium ebur ustum. Rorastrum sucus de uite vitis. Lapacium Consky schiewik Saxifraga Osladich Peucidanum Coprnyk Titimallus Kolowratetz (připsáno později) Zlunechnycye
Rostlinář. 127 Gessen Fraxinus Eliconium Poley Inperialis Olesnyk Marrubium album Psosser Melilotum Hrzieczke syeno Scikados Roschodnyk Serpentina Swate marzie powiesnyczie Syzimbrium balsamita idem est Zagieczie rziepka Scopa regia Zwonek neb Swateho Iana korzenye Balawstia Flos malogranati Celofonia Trzyebule Agacia sucus. Planych trnek Lanceola vel buglossa Wolowi iazik Terebintina Priskyrziczye Baccelaria Iahodyna medwiezie Alice Weliki zlez Endinya Mleczi Cocyenye nosky Scikados Pantharia Chirnys Herba lucernalis vel cauda lupina uel cereus prostollonis uel taxus uel barbassus Dyuizna Morella. solatrum, uva lupina idem Dragantea Hadowe corzenye Cornea Dryen Edera nigra Briechtan Herba s. petri uel sanguinaria Ztrachye noska Absintium Polyn Corrigiola Zwlak Morsus galline ypia luminella Sabye chsryewcze Centinodia. Poligonia. Truskawecz Edera terrestris. Poponecz Vngula gaballina Materye lichko Anchorus gladiolus venerea Cossatecz Verbera pystereon Cerabonium. Zporis Solsequium. Sponsa solis. elytropia inkuba Fragaria Yahodina chyrwena Bryechtan Peruinca Tyrmalle Polzka chwogicye Antimonum Terra similis plumbo ... Spodium ebur ustum. Rorastrum sucus de uite vitis. Lapacium Consky schiewik Saxifraga Osladich Peucidanum Coprnyk Titimallus Kolowratetz (připsáno později) Zlunechnycye
Strana 128
[Rukopis počátku XIV. stol. v kodexu Olomucké knihovny kapitulní sign. 448, fol. 2. Objevil 1841 A. BOČEK (zpráva v ČČM. 104). Soupis a překlad slov „liber herbolarii. Otiskl a přepsal A. MÜLLER v ČČM. 1877, LI., 391 až 393 s některými chybami. Srovn. VLČEK, I. 47, 33; Písemnictví 20—21. Výklad viz shora str. 84—85.]
[Rukopis počátku XIV. stol. v kodexu Olomucké knihovny kapitulní sign. 448, fol. 2. Objevil 1841 A. BOČEK (zpráva v ČČM. 104). Soupis a překlad slov „liber herbolarii. Otiskl a přepsal A. MÜLLER v ČČM. 1877, LI., 391 až 393 s některými chybami. Srovn. VLČEK, I. 47, 33; Písemnictví 20—21. Výklad viz shora str. 84—85.]
Strana 129
VI. Žaltář [S kantiky a symbolem. [Žaltář Glossovaný, Zaltář Musejní.] Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
VI. Žaltář [S kantiky a symbolem. [Žaltář Glossovaný, Zaltář Musejní.] Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Strana 130
130 IV. 1a CXLIV. 16 požehná me 17. Pravý hospodin ve všěch cěstách sv ich a ſwat ve všěch skutciech svých. 18. Bliz j eít hoſpodín w šěm vzývajúcím jeho, v ſiem wzíuayuczím geho u pravdě. 19. Vólju botuczim ſebe vczíny. a prosbu jich uslyší a ſpaſení gie vczíny 20. Střěže hoſpodin v ſiech 128b chualenie miluíucích fie aw šě hřiešné za trati 21 Chwaleníe hoſpo dinovo vzmluvie uſta ma. blahay wſeliké maso jménu svatému jeho na wíekí. 1 wieky věkóm CXLV 2 Chval duſſie ma hoſpodina chváliti budu hoſpodina... lacni 129a krziudu ... 7 činí súd křivdu trpícím; dává krmi lačným. 8. Hospodin zproščije okované, hospodin osvěcije ſlepe Hospodin vzdvíhá vyvrácene hoſpodín mi- luje pravé. 9. Hospodin ostrzíeha przichozích: sirotka a vdowu przígme a cieſti hrziešných zatratí. 10. Vzkraluge hoſpodin nawiekí. Bóh tvój, Sion! z pokoleníe dopo- koleníe 1b dobra yeſt chuala CXLVI I chvalte hospodina nebo dobrá jest chvála. bohu naſemu bud y craſna chuala vesela i krásna chvála 2. Uſtawugie ieruzalem hospodin: rozprášene izrahelíke lbeře. 3. Gěz uzdravuje skrúšene fírdcem. iſwazuje skrúšenie jich. 4. Jenž przieczita množstvie hvězd... przikrina 129b y czimí 8. Jenž přikrývá nebe oblaky a činí zemi déšč... y dietě wranowi 9. Jenž dává skotu krmů jich a dětem vranovým vzývajúce jeho dobroluſtwo 10. ... ani v lýtkách mužových dobrolibstvo bude jemu... krage CXLVII 14 Jenž položil krajě tvé mírem ...
130 IV. 1a CXLIV. 16 požehná me 17. Pravý hospodin ve všěch cěstách sv ich a ſwat ve všěch skutciech svých. 18. Bliz j eít hoſpodín w šěm vzývajúcím jeho, v ſiem wzíuayuczím geho u pravdě. 19. Vólju botuczim ſebe vczíny. a prosbu jich uslyší a ſpaſení gie vczíny 20. Střěže hoſpodin v ſiech 128b chualenie miluíucích fie aw šě hřiešné za trati 21 Chwaleníe hoſpo dinovo vzmluvie uſta ma. blahay wſeliké maso jménu svatému jeho na wíekí. 1 wieky věkóm CXLV 2 Chval duſſie ma hoſpodina chváliti budu hoſpodina... lacni 129a krziudu ... 7 činí súd křivdu trpícím; dává krmi lačným. 8. Hospodin zproščije okované, hospodin osvěcije ſlepe Hospodin vzdvíhá vyvrácene hoſpodín mi- luje pravé. 9. Hospodin ostrzíeha przichozích: sirotka a vdowu przígme a cieſti hrziešných zatratí. 10. Vzkraluge hoſpodin nawiekí. Bóh tvój, Sion! z pokoleníe dopo- koleníe 1b dobra yeſt chuala CXLVI I chvalte hospodina nebo dobrá jest chvála. bohu naſemu bud y craſna chuala vesela i krásna chvála 2. Uſtawugie ieruzalem hospodin: rozprášene izrahelíke lbeře. 3. Gěz uzdravuje skrúšene fírdcem. iſwazuje skrúšenie jich. 4. Jenž przieczita množstvie hvězd... przikrina 129b y czimí 8. Jenž přikrývá nebe oblaky a činí zemi déšč... y dietě wranowi 9. Jenž dává skotu krmů jich a dětem vranovým vzývajúce jeho dobroluſtwo 10. ... ani v lýtkách mužových dobrolibstvo bude jemu... krage CXLVII 14 Jenž položil krajě tvé mírem ...
Strana 131
Žaltář. 131 CXLIV. 16.... benedictione. 17. Iustus Dominus in omnibus viis suis: et sanctus in omnibus operibus suis. 18. Prope est Dominus omnibus invocantibus eum: omnibus invocantibus eum in veritate. 19. Voluntatem timentium se faciet, et deprecationem eorum exaudiet: et salvos faciet eos. 20. Custodit Dominus omnes diligentes se: et omnes peccatores disperdet. 21. Laudationem Domini loquetur os meum: et benedicat omnis caro nomini sancto ejus in saeculum et in saeculum saeculi. Ž. CXLIV. 21 eho četl patrně ŽM. jeho; ŽW.: tvému. CXLV. 2. Lauda anima mea Dominum, laudabo Dominum in vita mea... 7. Facit iudicium injuriam patientibus: dat escam esurientibus, Dominus solvit com- peditos 8. Dominus illuminat caecos, Dominus erigit elisos, Dominus diligit justos 9. Dominus custodit advenas, pupillum et viduam suscipiet: et vias peccatorum disperdet. 10. Regnabit dominus in saecula, Deus tuus Sion in generatione et generationem. CXLVI. 1. Laudate Dominum, quoniam bonus est psalmus. Deo nostro sit jucunda, decoraque laudatio. 2. Aedificans Ierusalem Dominus: dispersiones Israelis congregabit 3. Qui sanat contritos corde: et alligat contritiones eorum. 4. Qui numerat multitudinem stellarum.... 8. Qui operit caelum nubibus: et parat terrae pluviam ... 9. Qui dat iumentis escam ipsorum et pullis cor- vorum invocantibus eum... 10. nec in tibiis viri beneplacitum erit ei.. CXLVII. 14. Qui posuit fines tuos pacem .:. 18. flabit spiritus eius... 9*
Žaltář. 131 CXLIV. 16.... benedictione. 17. Iustus Dominus in omnibus viis suis: et sanctus in omnibus operibus suis. 18. Prope est Dominus omnibus invocantibus eum: omnibus invocantibus eum in veritate. 19. Voluntatem timentium se faciet, et deprecationem eorum exaudiet: et salvos faciet eos. 20. Custodit Dominus omnes diligentes se: et omnes peccatores disperdet. 21. Laudationem Domini loquetur os meum: et benedicat omnis caro nomini sancto ejus in saeculum et in saeculum saeculi. Ž. CXLIV. 21 eho četl patrně ŽM. jeho; ŽW.: tvému. CXLV. 2. Lauda anima mea Dominum, laudabo Dominum in vita mea... 7. Facit iudicium injuriam patientibus: dat escam esurientibus, Dominus solvit com- peditos 8. Dominus illuminat caecos, Dominus erigit elisos, Dominus diligit justos 9. Dominus custodit advenas, pupillum et viduam suscipiet: et vias peccatorum disperdet. 10. Regnabit dominus in saecula, Deus tuus Sion in generatione et generationem. CXLVI. 1. Laudate Dominum, quoniam bonus est psalmus. Deo nostro sit jucunda, decoraque laudatio. 2. Aedificans Ierusalem Dominus: dispersiones Israelis congregabit 3. Qui sanat contritos corde: et alligat contritiones eorum. 4. Qui numerat multitudinem stellarum.... 8. Qui operit caelum nubibus: et parat terrae pluviam ... 9. Qui dat iumentis escam ipsorum et pullis cor- vorum invocantibus eum... 10. nec in tibiis viri beneplacitum erit ei.. CXLVII. 14. Qui posuit fines tuos pacem .:. 18. flabit spiritus eius... 9*
Strana 132
132 IV. 130a podme 18 podme duch jeho . . . yeſceroue CXLVIII. 7 Chvalte hospodina z země, ješčerové a všěcky propasti. 130b burzi 8. Oheň, hrad, snich, led, duchové búřě, jěž činíte slovo jeho. 9. Hory owoczne a všickni pahrobci, dřievie ovoce i všěckny cedry. 10. Zvieřata i rozličný pernati skot, hadové, i ptáci pernatí... prziblizuyuciemu 14. Chvála všěm svatým jeho, synóm izrahelovým, ljudu přibližujíciemu k nemu k ňemu... ububnie CXLIX. 3. Chvalte jmě jeho v kořě: u bubně, v žaltáři pějte jemu... 131a oſtrzi 6.... a mečové ostří v rukú jich 7. k učiňení pomsty v národě, potresk- wokowach tánie v Pudech. 8. k svázaniu králov jich u půtě a šlechtice jich v okovách popiſani železných, 9. aby učinili v nich súd popísaný ... CL... bezpecnie ...Cant. Isa. 2 Toti bóh spasitel mój: bezpečně budu činiti i nevzboju naczrete 131b sě, nebo síla má Hospodin i učiněn mi jest v spasenie. 3. Načřěte vody u veseliu z studnic spasitelových 4. i diete toho dne: zpoviedajte sě hospo- nalezene dinu i vzývajte jmě jeho: známy učiňte v budech nalezenie jeho ... otrato y ſwinuto Cant. Ezech. 12. Pokolenie mé otjato jest i svinuto jest ote mne jako sta- otrzieza ot kadlice nové pastýřovi. Otřězán jest jako ot tkadlcě život mój: když ješče sno- dokonaſ otutra váchu mě, otřězal mě, ot jutra až do večera dokonáš mě. 13. Nadějech 132а sě až do jitra: jako lev tak zetřěl všěcky kosti mé: ot jutra až do večera ptacie wlaſtowicie dokonáš mě. 14. Iako ptáčě vlastovicě tak vzvolaju... rozpomanu 15. Rozpomanu tobě všěcka léta ... prziehorzka 17. Toti u pokoju hořkost má přehořká...
132 IV. 130a podme 18 podme duch jeho . . . yeſceroue CXLVIII. 7 Chvalte hospodina z země, ješčerové a všěcky propasti. 130b burzi 8. Oheň, hrad, snich, led, duchové búřě, jěž činíte slovo jeho. 9. Hory owoczne a všickni pahrobci, dřievie ovoce i všěckny cedry. 10. Zvieřata i rozličný pernati skot, hadové, i ptáci pernatí... prziblizuyuciemu 14. Chvála všěm svatým jeho, synóm izrahelovým, ljudu přibližujíciemu k nemu k ňemu... ububnie CXLIX. 3. Chvalte jmě jeho v kořě: u bubně, v žaltáři pějte jemu... 131a oſtrzi 6.... a mečové ostří v rukú jich 7. k učiňení pomsty v národě, potresk- wokowach tánie v Pudech. 8. k svázaniu králov jich u půtě a šlechtice jich v okovách popiſani železných, 9. aby učinili v nich súd popísaný ... CL... bezpecnie ...Cant. Isa. 2 Toti bóh spasitel mój: bezpečně budu činiti i nevzboju naczrete 131b sě, nebo síla má Hospodin i učiněn mi jest v spasenie. 3. Načřěte vody u veseliu z studnic spasitelových 4. i diete toho dne: zpoviedajte sě hospo- nalezene dinu i vzývajte jmě jeho: známy učiňte v budech nalezenie jeho ... otrato y ſwinuto Cant. Ezech. 12. Pokolenie mé otjato jest i svinuto jest ote mne jako sta- otrzieza ot kadlice nové pastýřovi. Otřězán jest jako ot tkadlcě život mój: když ješče sno- dokonaſ otutra váchu mě, otřězal mě, ot jutra až do večera dokonáš mě. 13. Nadějech 132а sě až do jitra: jako lev tak zetřěl všěcky kosti mé: ot jutra až do večera ptacie wlaſtowicie dokonáš mě. 14. Iako ptáčě vlastovicě tak vzvolaju... rozpomanu 15. Rozpomanu tobě všěcka léta ... prziehorzka 17. Toti u pokoju hořkost má přehořká...
Strana 133
Žaltář. 133 CXLVIII. 7 Laudate Dominum de terra, dracones et omnes abyssi. 8. Ignis, grando, nix, glacies, spiritus procellarum, quae faciunt verbum ejus: 9. Montes, et omnes colles: ligna fructifera et omnes cedri. 11. Bestiae et universa pecora: serpentes et volucres pennatae... 14. Hymnus omnibus sanctis eius: filiis Israel, populo appropinquanti sibi... CXLIX. 3. Laudent nomen ejus in choro: in tympano et psalterio psallant ei.. 6. et gladii ancipites in manibus eorum: 7. Ad faciendum vindictam in nationibus, increpationes in populis. 8. Ad alligandos reges eorum in compe- dibus: et nobiles eorum in manicis ferreis 9. ut faciant in eis iudicium conscriptum... CXLVI. 10. ZW. wſitkach — opravil Gebauer. CXLVIII. 8. duchové búřě — ŽG. búři = spiritus procellarum. 9. ovoce ZW.: ovocné ZG. = ligna fructifera. 14. ljudu do- plněno ze ZKl.; není v ZW. přibližujíciemu — ZW přibližnijíciemu - opravil již Gebauer. Cant. Isa. 2. Ecce Deus salvator meus, fiducialiter agam, et non timebo: quia forti- [Proph. tudo mea et laus mea Dominus et factus est mihi in salutem. 3. Haurietis aquas in gaudio de fontibus salvatoris. 4 et dicetis in die illa: Confitemini Isaiae] Domino, et invocate nomen ejus: notas facite in populis adinventiones ejus: mementote... 12. Generatio mea ablata est, et convoluta est a me, quasi tabernaculum Cant. Ezech. [Proph. pastorum Praecisa est velut a texente vita mea: dum adhuc ordirer, Ezechiae] succidit me: de mane usque ad vesperam finies me. 13. Sperabam usque ad mane, quasi leo sic contrivit omnia ossa mea: De mane usque ad vesperam finies me. 14. Sicut pullus hirundinis sic clamabo ... 15. Recogi- tabo tibi omnes annos... 17. Ecce in pace amaritudo mea amarissima.. 18. non exspectabunt, qui descendunt in lacum, veritatem tuam...
Žaltář. 133 CXLVIII. 7 Laudate Dominum de terra, dracones et omnes abyssi. 8. Ignis, grando, nix, glacies, spiritus procellarum, quae faciunt verbum ejus: 9. Montes, et omnes colles: ligna fructifera et omnes cedri. 11. Bestiae et universa pecora: serpentes et volucres pennatae... 14. Hymnus omnibus sanctis eius: filiis Israel, populo appropinquanti sibi... CXLIX. 3. Laudent nomen ejus in choro: in tympano et psalterio psallant ei.. 6. et gladii ancipites in manibus eorum: 7. Ad faciendum vindictam in nationibus, increpationes in populis. 8. Ad alligandos reges eorum in compe- dibus: et nobiles eorum in manicis ferreis 9. ut faciant in eis iudicium conscriptum... CXLVI. 10. ZW. wſitkach — opravil Gebauer. CXLVIII. 8. duchové búřě — ŽG. búři = spiritus procellarum. 9. ovoce ZW.: ovocné ZG. = ligna fructifera. 14. ljudu do- plněno ze ZKl.; není v ZW. přibližujíciemu — ZW přibližnijíciemu - opravil již Gebauer. Cant. Isa. 2. Ecce Deus salvator meus, fiducialiter agam, et non timebo: quia forti- [Proph. tudo mea et laus mea Dominus et factus est mihi in salutem. 3. Haurietis aquas in gaudio de fontibus salvatoris. 4 et dicetis in die illa: Confitemini Isaiae] Domino, et invocate nomen ejus: notas facite in populis adinventiones ejus: mementote... 12. Generatio mea ablata est, et convoluta est a me, quasi tabernaculum Cant. Ezech. [Proph. pastorum Praecisa est velut a texente vita mea: dum adhuc ordirer, Ezechiae] succidit me: de mane usque ad vesperam finies me. 13. Sperabam usque ad mane, quasi leo sic contrivit omnia ossa mea: De mane usque ad vesperam finies me. 14. Sicut pullus hirundinis sic clamabo ... 15. Recogi- tabo tibi omnes annos... 17. Ecce in pace amaritudo mea amarissima.. 18. non exspectabunt, qui descendunt in lacum, veritatem tuam...
Strana 134
134 IV. praudi 18. ... ani dočekajú, již schodie v jezero, pravdy tvé ... 132b rozſirzila Cant. Ann. 1. Rozšířila sě ústa má na nepřátely mé, nebo raduju sě v spa- krome seniu tvém. 2. Nenie svatý, jako jest hospodin: ani vedě jest jiný kromě tebe a nenie silný, jako jest bóh náš. oſtarale chlubicze ſe 3. Nerodte umnožiti mluviti vysokosti, chlubiece sě: otejděte ostaralá prziprawuru z vašich úst, nebo boh uměnie hospodin jest a samu připravují myšlenie.. taloua neuro 5. ... Doňudž ialová neurodila mnohých a těž mnoho jmějieše synóv, omdlela omdlela jest. 2a mirtwi y otuodí 6. Hospodin mrtví i křiesí, dovodí do pekla i otvodí. 7. Hospodin chuda krziſie praczneho 133a činí i obohatí, poníží i povýší. 8. Křiesě z prachu pracného a z hnojě vzvodě chudého, aby seděl s kniežaty a stolec slávy držal. Hospodinovi poduogi jsú podvoji zemščí i postavil na nich svět. 9. Nohy svatých svých schová a nemilostiví ve snách rozmoze ſye prziemilknu přiemylknu. nebo ne wſile ſwey rozmoz sé mus 10. Hoſpodina ſie bati budu protiwníci geho ananie wnebeſyech pohrzmy Hospodin ſu- dity bude kragie zemſke, yda wládanie králju svému 1 wzwiſi roh pomazance svého Cant. Moys. Zpievaymí hoſpodínu ſlawníe nebo poczſcen geſt kóň awſiedaczi nam uwirhl umorze 2. Mocz má a chwala ma hoſpodin, ruczinen my gest v ſpaſenie Tento boh moy ywilawu gej bóh otczie meho 1 wzuyſu geho. 3. Hoſpodín jako muz boycíe wſemo- huci gmíe geho. 4. vozy pharaonowi awoyíko geho uwirhl u moře Uywolena kniezata geho utonula gsú u morzu czírwenem. 5. bezednowe 133b ſeſli przikrili jě ſeſli w hlubínu iako kamen 6. Prawicě tvá hoſpodíne wzueliczena geſt umoczi. praviczie twa hoſpodíne uderzila neprzietele 7. a u mnozſtwu ſlawi twe ſſadil ſy protivniky me Poſlal gſi hniew twoy 133b pazdero genz ſežral jě tako pazdero. 8. awduchu ridaníe tweho shromazdily ſie wodí Stala woda 2b tekúcie sebrali bezednowe proſtrzied morzie 9. Rzekl neprzietel budu obnazu styhati ipopadnu rozdi ělju plen napylni sie duſíie ma Obnazu mecz mój ztepe gie ruka ma 10. Podul duch twoy i pokrylo gie morze. zto-
134 IV. praudi 18. ... ani dočekajú, již schodie v jezero, pravdy tvé ... 132b rozſirzila Cant. Ann. 1. Rozšířila sě ústa má na nepřátely mé, nebo raduju sě v spa- krome seniu tvém. 2. Nenie svatý, jako jest hospodin: ani vedě jest jiný kromě tebe a nenie silný, jako jest bóh náš. oſtarale chlubicze ſe 3. Nerodte umnožiti mluviti vysokosti, chlubiece sě: otejděte ostaralá prziprawuru z vašich úst, nebo boh uměnie hospodin jest a samu připravují myšlenie.. taloua neuro 5. ... Doňudž ialová neurodila mnohých a těž mnoho jmějieše synóv, omdlela omdlela jest. 2a mirtwi y otuodí 6. Hospodin mrtví i křiesí, dovodí do pekla i otvodí. 7. Hospodin chuda krziſie praczneho 133a činí i obohatí, poníží i povýší. 8. Křiesě z prachu pracného a z hnojě vzvodě chudého, aby seděl s kniežaty a stolec slávy držal. Hospodinovi poduogi jsú podvoji zemščí i postavil na nich svět. 9. Nohy svatých svých schová a nemilostiví ve snách rozmoze ſye prziemilknu přiemylknu. nebo ne wſile ſwey rozmoz sé mus 10. Hoſpodina ſie bati budu protiwníci geho ananie wnebeſyech pohrzmy Hospodin ſu- dity bude kragie zemſke, yda wládanie králju svému 1 wzwiſi roh pomazance svého Cant. Moys. Zpievaymí hoſpodínu ſlawníe nebo poczſcen geſt kóň awſiedaczi nam uwirhl umorze 2. Mocz má a chwala ma hoſpodin, ruczinen my gest v ſpaſenie Tento boh moy ywilawu gej bóh otczie meho 1 wzuyſu geho. 3. Hoſpodín jako muz boycíe wſemo- huci gmíe geho. 4. vozy pharaonowi awoyíko geho uwirhl u moře Uywolena kniezata geho utonula gsú u morzu czírwenem. 5. bezednowe 133b ſeſli przikrili jě ſeſli w hlubínu iako kamen 6. Prawicě tvá hoſpodíne wzueliczena geſt umoczi. praviczie twa hoſpodíne uderzila neprzietele 7. a u mnozſtwu ſlawi twe ſſadil ſy protivniky me Poſlal gſi hniew twoy 133b pazdero genz ſežral jě tako pazdero. 8. awduchu ridaníe tweho shromazdily ſie wodí Stala woda 2b tekúcie sebrali bezednowe proſtrzied morzie 9. Rzekl neprzietel budu obnazu styhati ipopadnu rozdi ělju plen napylni sie duſíie ma Obnazu mecz mój ztepe gie ruka ma 10. Podul duch twoy i pokrylo gie morze. zto-
Strana 135
Žaltář. 135 Ezech. 12. jako ot tkadlcě doplněno ze ŽPod.: ZW má: yakotkadlyczie. Cant. Ann. 1.... dilatatum est os meum super inimicos meos: quia laetata sum in [I. Regum.] salutari tuo. 2. Non est sanctus ut est Dominus: neque enim est alius extra te et non est fortis sicut Deus noster. 3. Nolite multiplicare loqui sublimia gloriantes: recedant vetera de ore vestro: quia Deus scientiarum Dominus est et ipsi praeparantur cogitationes... 5. donec sterilis peperit multos et quae multos habebat filios, infirmata est 6. Dominus mortificat et vivificat, deducit ad inferos et reducit 7. Dominus pauperem facit et ditat, humiliat et sublevat. 8. Suscitat de pulvere egenum, et de stercore elevat pauperem: ut sedeat cum principibus et solium gloriae teneat; Domini enim sunt cardines terrae et posuit super eos orbem. 9. Pedes sanctorum suorum servabit et impii in tenebris conticescent; quia non in fortitudine sua roborabitur vir. 10. Dominum formidabunt adversarii ejus: et super ipsos in caelis tonabit: Dominus judicabit fines terrae, et dabit imperium regi suo et sublimat cornu Christi sui. Cant. Ann. 5. jéž ZW. grz; neuro ZG. tak rkp. Cant. Moys. 1. Cantemus Domino; gloriose enim magnificatus est, equum et ascensorem dejecit in mare. 2. Fortitudo mea, et laus mea Dominus, et factus est [II. Moys.] mihi in salutem: iste Deus meus, et glorificabo eum: Deus patris mei et exaltabo eum. 3. Dominus quasi vir pugnator, omnipotens nomen eius. 4. Currus Pharaonis et exercitum ejus projecit in mare: electi principes ejus submersi sunt in mari rubro. 5. Abyssi operuerunt eos, descenderunt in profundum quasi lapis. 6. Dextera tua, Domine, magnificata est in forti- tudine: dextera tua, Domine, percussit inimicum. 7. Et in multitudine gloriae tuae deposuisti adversarios tuos: misisti iram tuam, quae devoravit eos sicut stipulam 8. Et in spiritu furoris tui congregatae sunt aquae: stetit unda fluens, congregatae sunt abyssi in medio mari. 9. Dixit inimicus: Persequar et comprehendam, dividam spolia, implebitur anima mea: evagi- nabo gladium meum, interficiet eos manus mea. 10. Flavit spiritus tuus,
Žaltář. 135 Ezech. 12. jako ot tkadlcě doplněno ze ŽPod.: ZW má: yakotkadlyczie. Cant. Ann. 1.... dilatatum est os meum super inimicos meos: quia laetata sum in [I. Regum.] salutari tuo. 2. Non est sanctus ut est Dominus: neque enim est alius extra te et non est fortis sicut Deus noster. 3. Nolite multiplicare loqui sublimia gloriantes: recedant vetera de ore vestro: quia Deus scientiarum Dominus est et ipsi praeparantur cogitationes... 5. donec sterilis peperit multos et quae multos habebat filios, infirmata est 6. Dominus mortificat et vivificat, deducit ad inferos et reducit 7. Dominus pauperem facit et ditat, humiliat et sublevat. 8. Suscitat de pulvere egenum, et de stercore elevat pauperem: ut sedeat cum principibus et solium gloriae teneat; Domini enim sunt cardines terrae et posuit super eos orbem. 9. Pedes sanctorum suorum servabit et impii in tenebris conticescent; quia non in fortitudine sua roborabitur vir. 10. Dominum formidabunt adversarii ejus: et super ipsos in caelis tonabit: Dominus judicabit fines terrae, et dabit imperium regi suo et sublimat cornu Christi sui. Cant. Ann. 5. jéž ZW. grz; neuro ZG. tak rkp. Cant. Moys. 1. Cantemus Domino; gloriose enim magnificatus est, equum et ascensorem dejecit in mare. 2. Fortitudo mea, et laus mea Dominus, et factus est [II. Moys.] mihi in salutem: iste Deus meus, et glorificabo eum: Deus patris mei et exaltabo eum. 3. Dominus quasi vir pugnator, omnipotens nomen eius. 4. Currus Pharaonis et exercitum ejus projecit in mare: electi principes ejus submersi sunt in mari rubro. 5. Abyssi operuerunt eos, descenderunt in profundum quasi lapis. 6. Dextera tua, Domine, magnificata est in forti- tudine: dextera tua, Domine, percussit inimicum. 7. Et in multitudine gloriae tuae deposuisti adversarios tuos: misisti iram tuam, quae devoravit eos sicut stipulam 8. Et in spiritu furoris tui congregatae sunt aquae: stetit unda fluens, congregatae sunt abyssi in medio mari. 9. Dixit inimicus: Persequar et comprehendam, dividam spolia, implebitur anima mea: evagi- nabo gladium meum, interficiet eos manus mea. 10. Flavit spiritus tuus,
Strana 136
136 IV. nuli gſu jako olovo u vodach nahlich 11. Kto podoben k tobie mezi mocznymí hoſpodíne, kto podoben ktobie sveliczní wſwatoſti hrozní ichwalní a czinie divy 12. Rozproſtrziel gſi ruku twu. iſleptala je zemie 13. Uodcie bil gſi umíloſirdu twe ljudu gehoz ſy wikupil Ineil gſi gey wſile tvej uprziebitek ſwaty twoy 14. Wzeſli ludíe i rozhniewali filiſtinu 134 gſu ſie, boleſti obdirzieli bydlucí u filiſtymu 15. Tehdi zamutichu ſie kniezata edomíka moczne zmoaba obdírzie trzieſ zciepeneli wſitcí bidluczi wkanaaníe 16. Spadni (na ně) ſtrach a bazn uwelikoſti lokte tweho. Budu nepohnuty tako kamen. donudz nemine lud twoy hoſpo- díne. donudz nemine ljud tvoy. ten gehoz gſi wikupyl 17. Uwedes gie y poſadiſ ge i posadys gie whorzie dedyní twe. przieplně bydlu twem, gez gſi uczínil hoſpodíne ... 134b y ſgiezdci ſwimi . . . 19. Všel jest faraon s vozy a jězdci jeho u moře... ot poledne Cant. Habac. 3. Boh ot poledne příde a svatý s hory faraanské... rozotagil 6. Stál a měřil jest zemi. Vezřěl i roztajil vlasti... 8. Či v řěkách rozhněval si sě, hospodine? neb v řěkách rydánie tvé nebo 135a nemiloſt u moři nemilost tvá?.. . w bleſketu kopie 11. pojdů v blesketu blýskanie kopie tvého ... do hirdla 13. obnažil jsi základ jeho až do hrdla. 14. Klel jsi žeslu jeho, hlavy wicher narozpraſenie yduci boyuyuci bojujúcím jich, jdúcím jako vietr na rozprášenie mne ... 135b pilua 17. Pihva vedě nevzektve: a nebude zárodka u vinniciech. Selže dielo otrziezano zowczincze olivie: a pole nepřinesú krmě. Otřězáno bude z ovčincě skotě: i nebude howado hovado v jěslech. poroſti 136“ Cant. Deuter. 2. Porosti ve dšči učenie mé, teci jako rosa výmluva má, kropie jako přieval na zelinu a jako krópě na trávu... w hnuſſu 5. hřěšili jsú jemu a ne synové jeho v hnisu. obſedl 6. Čili ne on jest otec tvój, jenž obsědl tě... obrw 9. Ale otdiel hospodinóv ljud jeho: Jakub obvrv dědiny jeho 10. Nalezl
136 IV. nuli gſu jako olovo u vodach nahlich 11. Kto podoben k tobie mezi mocznymí hoſpodíne, kto podoben ktobie sveliczní wſwatoſti hrozní ichwalní a czinie divy 12. Rozproſtrziel gſi ruku twu. iſleptala je zemie 13. Uodcie bil gſi umíloſirdu twe ljudu gehoz ſy wikupil Ineil gſi gey wſile tvej uprziebitek ſwaty twoy 14. Wzeſli ludíe i rozhniewali filiſtinu 134 gſu ſie, boleſti obdirzieli bydlucí u filiſtymu 15. Tehdi zamutichu ſie kniezata edomíka moczne zmoaba obdírzie trzieſ zciepeneli wſitcí bidluczi wkanaaníe 16. Spadni (na ně) ſtrach a bazn uwelikoſti lokte tweho. Budu nepohnuty tako kamen. donudz nemine lud twoy hoſpo- díne. donudz nemine ljud tvoy. ten gehoz gſi wikupyl 17. Uwedes gie y poſadiſ ge i posadys gie whorzie dedyní twe. przieplně bydlu twem, gez gſi uczínil hoſpodíne ... 134b y ſgiezdci ſwimi . . . 19. Všel jest faraon s vozy a jězdci jeho u moře... ot poledne Cant. Habac. 3. Boh ot poledne příde a svatý s hory faraanské... rozotagil 6. Stál a měřil jest zemi. Vezřěl i roztajil vlasti... 8. Či v řěkách rozhněval si sě, hospodine? neb v řěkách rydánie tvé nebo 135a nemiloſt u moři nemilost tvá?.. . w bleſketu kopie 11. pojdů v blesketu blýskanie kopie tvého ... do hirdla 13. obnažil jsi základ jeho až do hrdla. 14. Klel jsi žeslu jeho, hlavy wicher narozpraſenie yduci boyuyuci bojujúcím jich, jdúcím jako vietr na rozprášenie mne ... 135b pilua 17. Pihva vedě nevzektve: a nebude zárodka u vinniciech. Selže dielo otrziezano zowczincze olivie: a pole nepřinesú krmě. Otřězáno bude z ovčincě skotě: i nebude howado hovado v jěslech. poroſti 136“ Cant. Deuter. 2. Porosti ve dšči učenie mé, teci jako rosa výmluva má, kropie jako přieval na zelinu a jako krópě na trávu... w hnuſſu 5. hřěšili jsú jemu a ne synové jeho v hnisu. obſedl 6. Čili ne on jest otec tvój, jenž obsědl tě... obrw 9. Ale otdiel hospodinóv ljud jeho: Jakub obvrv dědiny jeho 10. Nalezl
Strana 137
Žaltář 137 et operuit eos mare: submersi sunt quasi plumbum in aquis vehementibus. 11. Quis similis tui in fortibus. Domine? quis similis tui, magnificus in sanctitate, terribilis atque laudabilis, faciens mirabilia? 12. Extendisti manum tuam et devoravit eos terra. 13. Dux fuisti in misericordia tua populo quem redemisti: et portasti eum in fortitudine tua, ad habitaculum sanctum tuum. 14 Ascenderunt populi et irati sunt: dolores obtinuerunt habitatores Philisthiim. 15. Tunc conturbati sunt principes Edom, robustos Moab obtinuit tremor : obriguerunt omnes habitatores Chanaan. 16. Irruat super eos formido et pavor, in magnitudine brachii tui: fiant immobiles quasi lapis, donec pertranseat populus tuus, Domine, donec pertranseat populus tuus iste, quem possedisti 17. Introduces eos, et plantabis in monte hereditatis tuae, firmissimo habitaculo tuo quod operatus es, Do- mine ... 19. Ingressus est enim eques Pharao cum curribus ejus in mare... Moys. 12. nesl: ZW. učil ale in marg. oprava nesl 16. nemine — doplněno ze ZKl; ZW. po obakrát nepřeložil. Cant. Hab. 3. Deus ab austro veniet et sanctus de monte Pharan... 6. Stetit et Proph. mensus est terram. Aspexit et dissolvit gentes... 8. Numquid in fluminibus Habac.] iratus es, Domine? aut in fluminibus furor tuus? vel in mari indignatio tua?... 11 ibunt in splendore fulgurantis hastae tuae... 13. denudasti fundamentum eius usque ad collum. 14. Maledixisti sceptris ejus. capiti bellatorum ejus, venientibus ut turbo ad dispergendum me... 17. ficus enim non florebit: et non erit germen in vineis. Mentietur opus olivae: et arva non afferent cibum. Abscindetur de ovili pecus: et non erit ar- mentum in praesepibus. Cant. Deut. 2. Concrescat ut pluvia doctrina mea, fluat ut ros eloquium meum, quasi [V. Moys.] imber super herbam et quasi stillae super gramina ... 5 Peccaverunt ei et non filii ejus in sordibus... 6. Numquid non ipse est pater tuus, qui possedit te... 9. Pars autem Domini populus ejus: Iacob funiculus heredi- tatis ejus. 10. Invenit eum in terra deserta, in loco horroris, et vastae
Žaltář 137 et operuit eos mare: submersi sunt quasi plumbum in aquis vehementibus. 11. Quis similis tui in fortibus. Domine? quis similis tui, magnificus in sanctitate, terribilis atque laudabilis, faciens mirabilia? 12. Extendisti manum tuam et devoravit eos terra. 13. Dux fuisti in misericordia tua populo quem redemisti: et portasti eum in fortitudine tua, ad habitaculum sanctum tuum. 14 Ascenderunt populi et irati sunt: dolores obtinuerunt habitatores Philisthiim. 15. Tunc conturbati sunt principes Edom, robustos Moab obtinuit tremor : obriguerunt omnes habitatores Chanaan. 16. Irruat super eos formido et pavor, in magnitudine brachii tui: fiant immobiles quasi lapis, donec pertranseat populus tuus, Domine, donec pertranseat populus tuus iste, quem possedisti 17. Introduces eos, et plantabis in monte hereditatis tuae, firmissimo habitaculo tuo quod operatus es, Do- mine ... 19. Ingressus est enim eques Pharao cum curribus ejus in mare... Moys. 12. nesl: ZW. učil ale in marg. oprava nesl 16. nemine — doplněno ze ZKl; ZW. po obakrát nepřeložil. Cant. Hab. 3. Deus ab austro veniet et sanctus de monte Pharan... 6. Stetit et Proph. mensus est terram. Aspexit et dissolvit gentes... 8. Numquid in fluminibus Habac.] iratus es, Domine? aut in fluminibus furor tuus? vel in mari indignatio tua?... 11 ibunt in splendore fulgurantis hastae tuae... 13. denudasti fundamentum eius usque ad collum. 14. Maledixisti sceptris ejus. capiti bellatorum ejus, venientibus ut turbo ad dispergendum me... 17. ficus enim non florebit: et non erit germen in vineis. Mentietur opus olivae: et arva non afferent cibum. Abscindetur de ovili pecus: et non erit ar- mentum in praesepibus. Cant. Deut. 2. Concrescat ut pluvia doctrina mea, fluat ut ros eloquium meum, quasi [V. Moys.] imber super herbam et quasi stillae super gramina ... 5 Peccaverunt ei et non filii ejus in sordibus... 6. Numquid non ipse est pater tuus, qui possedit te... 9. Pars autem Domini populus ejus: Iacob funiculus heredi- tatis ejus. 10. Invenit eum in terra deserta, in loco horroris, et vastae
Strana 138
138 IV. 136b 3а 3b y wſirokey puſtine tej v zemi pustej, u miestě hrozném a v širokej púšči: okolo vodil jej, nutíe i učil a ostřiehal jako zřiedlnicě oka svého. 11. Jako orel nutě k létaniu poletuge rozlozil y zpodíal ptáčata svá a nad nimi polecúci, rozloži křídle svoji i podjal jě i nosil na ramenu svém ... ot houada 14. Máslo ot hovada a mléko ot ovec s tukem beranovým a skopcovým synov ſyadri prziecziſtu bazanských, a kozlóv s jádrem pšeničným a krev hroznovú pili by přěčistú. roztluſtel y wzbocil ſye rozfirziel 15. Roztlustěl jest milý i vzbočil sě: roztučněl i ztlustěl i rozšířěl: ot ſtupil boha ſkutitele ſweho. 1 otſel otboha ſpaſitele ſweho 16. Drazdezili geho uboziech cuzich aumírzkoſtech khniewu geho wzbudui 17. Obieto- wali črtóm a ne bohu, bohóm, jichže neznali: noví a črství přišli, jichže nectili otci jich. 18. Boha, jenž tě urodil otſtúpil jsi i zapomněl jsi boha stvorzitele ſweho 19. Viděl hospodin a k hnèvu vzbuzen geſt. nebo vzdrážnili jsú synowe geho adczeri 20. I veczie ſkryju obličěj 137a yznamenayu 137a otwraczene moy otnych. iznamenaíu poſlednie jich Pokoleníe wedie otwraczene geſt. a ne věrni synowe 21. Ony gſu mie wzbudyli wtom genz nebie ſe boh iwzdrazdczili wgeſutech ſwich Aiaz wzbuzu gie w tom gez neníe lud. auwlasti blaznywey wzdrazdzu gie 22. Ohen zazehl sie gest az dokoczow wridanu mem, bude horzieti az dokonczov pkelnich lzezze zemu ſnarodem ſwím. ahorne zakladí ſezze 23. Shromazdzu zlé ſipy me do- ſköczeyu 137b konaíu wních 24. Skonczieiu hladem a ſzeru gie ptací kuſanym przieh- ořkým Zuby zwierzieczíe upuſczu wnie ſrydáním táhnucíny nazemu a hadowímy 25. Wníe zhubí jie mecz. awnutrz ſtrach Dietſkeho spolu dievčieho doíuczieho ſczlowiekem ſtarym 26. Irziech yuž kde jsú? přěstati kážu z ludí pamíet gich 27. Ale pro hněv nepřátel jich otvlekl jsem: neb snad pýchali by vrazi jich. I řekli: ruka našě vysoká, a ne hospodin, uczinil toto všecko 28. Vlast bes rady 137b y ſkonanie prozrziehi a bez mudroſti 29. A lúto smysleli a rozuměli a skonaníe prozřěli 138a pzieſta homeſe 30. Kako ti honieſe geden tyſſucz a dwa púziesta deset tyſſuczow Wſak pto ze boh jich prodal gíe a hoſpodín zaklopil gie 31. Nenie wedie boh nas iako bohowe gich. a neprzietele naſi yſu ſudczie y prziedmeſtie 138a 32. Zwynniczie ſodomſke wino gich a prziedmieſtie gomorſkeho Zirno gich zirno giedowate a hrozen prziehorzki 33. Zlucz geſcerowa
138 IV. 136b 3а 3b y wſirokey puſtine tej v zemi pustej, u miestě hrozném a v širokej púšči: okolo vodil jej, nutíe i učil a ostřiehal jako zřiedlnicě oka svého. 11. Jako orel nutě k létaniu poletuge rozlozil y zpodíal ptáčata svá a nad nimi polecúci, rozloži křídle svoji i podjal jě i nosil na ramenu svém ... ot houada 14. Máslo ot hovada a mléko ot ovec s tukem beranovým a skopcovým synov ſyadri prziecziſtu bazanských, a kozlóv s jádrem pšeničným a krev hroznovú pili by přěčistú. roztluſtel y wzbocil ſye rozfirziel 15. Roztlustěl jest milý i vzbočil sě: roztučněl i ztlustěl i rozšířěl: ot ſtupil boha ſkutitele ſweho. 1 otſel otboha ſpaſitele ſweho 16. Drazdezili geho uboziech cuzich aumírzkoſtech khniewu geho wzbudui 17. Obieto- wali črtóm a ne bohu, bohóm, jichže neznali: noví a črství přišli, jichže nectili otci jich. 18. Boha, jenž tě urodil otſtúpil jsi i zapomněl jsi boha stvorzitele ſweho 19. Viděl hospodin a k hnèvu vzbuzen geſt. nebo vzdrážnili jsú synowe geho adczeri 20. I veczie ſkryju obličěj 137a yznamenayu 137a otwraczene moy otnych. iznamenaíu poſlednie jich Pokoleníe wedie otwraczene geſt. a ne věrni synowe 21. Ony gſu mie wzbudyli wtom genz nebie ſe boh iwzdrazdczili wgeſutech ſwich Aiaz wzbuzu gie w tom gez neníe lud. auwlasti blaznywey wzdrazdzu gie 22. Ohen zazehl sie gest az dokoczow wridanu mem, bude horzieti az dokonczov pkelnich lzezze zemu ſnarodem ſwím. ahorne zakladí ſezze 23. Shromazdzu zlé ſipy me do- ſköczeyu 137b konaíu wních 24. Skonczieiu hladem a ſzeru gie ptací kuſanym przieh- ořkým Zuby zwierzieczíe upuſczu wnie ſrydáním táhnucíny nazemu a hadowímy 25. Wníe zhubí jie mecz. awnutrz ſtrach Dietſkeho spolu dievčieho doíuczieho ſczlowiekem ſtarym 26. Irziech yuž kde jsú? přěstati kážu z ludí pamíet gich 27. Ale pro hněv nepřátel jich otvlekl jsem: neb snad pýchali by vrazi jich. I řekli: ruka našě vysoká, a ne hospodin, uczinil toto všecko 28. Vlast bes rady 137b y ſkonanie prozrziehi a bez mudroſti 29. A lúto smysleli a rozuměli a skonaníe prozřěli 138a pzieſta homeſe 30. Kako ti honieſe geden tyſſucz a dwa púziesta deset tyſſuczow Wſak pto ze boh jich prodal gíe a hoſpodín zaklopil gie 31. Nenie wedie boh nas iako bohowe gich. a neprzietele naſi yſu ſudczie y prziedmeſtie 138a 32. Zwynniczie ſodomſke wino gich a prziedmieſtie gomorſkeho Zirno gich zirno giedowate a hrozen prziehorzki 33. Zlucz geſcerowa
Strana 139
Žaltář 139 solitudinis: circumduxit eum et docuit: et custodivit quasi pupillam oculi sui. 11. Sicut aquila provocans ad volandum pullos suos et super cos volitans, expandit alas suas, et assumpsit eum, atque portavit in humeris suis... 14. Butyrum de armento et lac de ovibus eum adipe agnorum, et arietum filiorum Basan et hircos cum medulla tritici, et sanguinem uvae biberet meracissimum. 15. Incrassatus est dilectus et recalcitravit: incrassatus, impinguatus, dilatatus, dereliquit Deum factorem suum, et recessit a Deo, salutari suo. 16. Provocaverunt eum in diis alienis, et in abominationibus ad iracundiam concitaverunt. 17. Immolaverunt daemoniis et non Deo, diis quos ignorabant: novi recentesque venerunt, quos non coluerunt patres eorum. 18. Deum qui te genuit dereliquisti et oblitus es Domini creatoris tui. 19. Vidit Dominus, et ad iracundiam concitatus est: quia provocaverunt eum filii sui et filiae. 20. Et ait: Abscondam faciem meam ab eis, et considerabo novissima eorum: generatio enim perversa est et infideles filii. 21 Ipsi me provocaverunt in eo, qui non erat Deus, et irritaverunt in vanitatibus suis: et ego provocabo eos in eo, qui non est populus, et in gente stulta irritabo illos. 22. Ignis succensus est in furore meo, et ardebit usque ad inferni novissima: devorabitque terram cum germine suo et montium fundamenta comburet. 23. Congregabo super eos mala, et sagittas meas complebo in eis. 24. Consumentur fame et devorabunt eos aves morsu amarissimo: dentes bestiarum inmittam in eos, cum furore trahentium super terram, atque serpentium. 25. Foris vastabit eos gladins, et intus pavor, juvenem simul ac virginem, lactentem cum homine sene. 26. Dixi: ubinam sunt? Cessare faciam ex hominibus memoriam eorum. 27. Sed propter iram inimicorum distuli: ne forte superbirent hostes corum et dicerent: manus nostra excelsa, et non Do- minus, fecit haec omnia. 28. Gens absque consilio est, et sine prudentia. 29. Utinam saperent et intelligerent ac novissima providerent. 30. Quo- modo persequatur unus mille et duo fugent decem milia? nonne ideo, quia Deus suus vendidit eos, et Dominus conclusit illos? 31. Non enim est Deus noster ut dii eorum: et inimici nostri sunt iudices. 32. De vinea Sodomorum, vinea eorum, et de suburbanis Gomorrhae: uva eorum uva fellis, et botri amarissimi. 33. Fel draconum vinum eorum et venenum
Žaltář 139 solitudinis: circumduxit eum et docuit: et custodivit quasi pupillam oculi sui. 11. Sicut aquila provocans ad volandum pullos suos et super cos volitans, expandit alas suas, et assumpsit eum, atque portavit in humeris suis... 14. Butyrum de armento et lac de ovibus eum adipe agnorum, et arietum filiorum Basan et hircos cum medulla tritici, et sanguinem uvae biberet meracissimum. 15. Incrassatus est dilectus et recalcitravit: incrassatus, impinguatus, dilatatus, dereliquit Deum factorem suum, et recessit a Deo, salutari suo. 16. Provocaverunt eum in diis alienis, et in abominationibus ad iracundiam concitaverunt. 17. Immolaverunt daemoniis et non Deo, diis quos ignorabant: novi recentesque venerunt, quos non coluerunt patres eorum. 18. Deum qui te genuit dereliquisti et oblitus es Domini creatoris tui. 19. Vidit Dominus, et ad iracundiam concitatus est: quia provocaverunt eum filii sui et filiae. 20. Et ait: Abscondam faciem meam ab eis, et considerabo novissima eorum: generatio enim perversa est et infideles filii. 21 Ipsi me provocaverunt in eo, qui non erat Deus, et irritaverunt in vanitatibus suis: et ego provocabo eos in eo, qui non est populus, et in gente stulta irritabo illos. 22. Ignis succensus est in furore meo, et ardebit usque ad inferni novissima: devorabitque terram cum germine suo et montium fundamenta comburet. 23. Congregabo super eos mala, et sagittas meas complebo in eis. 24. Consumentur fame et devorabunt eos aves morsu amarissimo: dentes bestiarum inmittam in eos, cum furore trahentium super terram, atque serpentium. 25. Foris vastabit eos gladins, et intus pavor, juvenem simul ac virginem, lactentem cum homine sene. 26. Dixi: ubinam sunt? Cessare faciam ex hominibus memoriam eorum. 27. Sed propter iram inimicorum distuli: ne forte superbirent hostes corum et dicerent: manus nostra excelsa, et non Do- minus, fecit haec omnia. 28. Gens absque consilio est, et sine prudentia. 29. Utinam saperent et intelligerent ac novissima providerent. 30. Quo- modo persequatur unus mille et duo fugent decem milia? nonne ideo, quia Deus suus vendidit eos, et Dominus conclusit illos? 31. Non enim est Deus noster ut dii eorum: et inimici nostri sunt iudices. 32. De vinea Sodomorum, vinea eorum, et de suburbanis Gomorrhae: uva eorum uva fellis, et botri amarissimi. 33. Fel draconum vinum eorum et venenum
Strana 140
140 IV. 4a 4b y yed kralikowi neuſdrauitelní wino gích. a jěd kralykowí ne uſdrawitelní 34. Wſakoz ta ustawena pokladiech gſu vmne. aznamenana upokladiech mích 35. Ma geſt pomſta aíaz otplaczu gi v čas, ať se pokleſne noha gich Podleth geſt den ztraceníe akbitu chwatafu czaſſowe 36. Suditi bude hospodin.... 138b y pomozte . .. 38... Vstaňte i pomozte jim, u potřěbě vás obraňte... ... Athan. 15. Takéž bóh otec, bóh syn boh ſwati duch 16. Awſak ne trzíe bohowé ale geden boh 17. Takez hoſpodín otecz hospodín ſín. hoſpodín ſwati duch 18. Awſak ne třie hoſpodínowe. ale geden hoſpodín 19. N ebo jako narozno gedno kazde oſſobſtwie boha a hoſpodína ſwiedczity. krzieſtanſku pravdu nutie ní Takeze trzi bohow neb hos podínow, rziekaty krzieſtanſkím duchovenſtwím hagíe nem 20. Otecz otnikoheho jest uczínen, ny stworzen any urozen. 21. Syn ot otcíe sameho geſt, ne uczínen ny stwořen ale urozen 22. Duch ot otczie iina ne uczinen aní stworzen aní urozen, ale wichodíeczi 23. Protoz geden otecz ne trzie otczowe. geden sin ne trie synowe geden swat€ duch ne trzíe ſvatí duchové 24. A v tejto trogiczi níczs drzieve ani posléze ničs větſię any menſie Ale wſie trzi oſſoby wieczni ſobie gſu. aſpolu rowni 25. lako iakoz owſem iuz naprzied powiedieno geſt. abi trogiczie wgednoſti a gednoſt w trogicí potſczena bila 26. Ktož chce zagiſte ſpaſen bity. tak otrogici czuy. 27. Ale potrziebno geſt kwiecznemu ſpaſenu. aby narozenie zagiſte hoſpodina naſſeho rezukriſta wiernie wierzil 28. Geſt zagiſte wiera prawa. abichom wierzili iſwiedczili. nebo hospodín nas rezus criftus bozi sin boh jest a človiek 29. Boh geſt zgiestwie otczowa przied svietem urozen. aczlowiek zgieſtwie mateřina naſwiet narozen 30. Swirchowan bóh svrchowan czlowiek zduſſie rozumne a z človiecieho tiela gſa 31. Rowní otczu podle božstwie, menſy otczie podle czlowieczſtwie 32. lenze acz boh gest aczlowiek. ne dwa wsak ale geden gest criftus 33. Geden zagiſte ne obraczenym bozſtwie wtielo. ale przigietim czlo- wieczſtwie u bozie 34. Geden ovšem ne pohanenym gieſtva ale jednosti osoby 35. Nebo iako duſie rozumná a tělo jeden jest člověk, takez boh a czlowiek geden gest cristus 36. Genz trpiel gest pro naſe ſpa- ſeníe ſſtupil dopekla třeti den wſtal zmírtwich 37. Wſtupil na nebesa ſedy naprawiczi boha otcie wſemohucieho Ottud przide, ſudyt ziwe 1 mirtwe . .
140 IV. 4a 4b y yed kralikowi neuſdrauitelní wino gích. a jěd kralykowí ne uſdrawitelní 34. Wſakoz ta ustawena pokladiech gſu vmne. aznamenana upokladiech mích 35. Ma geſt pomſta aíaz otplaczu gi v čas, ať se pokleſne noha gich Podleth geſt den ztraceníe akbitu chwatafu czaſſowe 36. Suditi bude hospodin.... 138b y pomozte . .. 38... Vstaňte i pomozte jim, u potřěbě vás obraňte... ... Athan. 15. Takéž bóh otec, bóh syn boh ſwati duch 16. Awſak ne trzíe bohowé ale geden boh 17. Takez hoſpodín otecz hospodín ſín. hoſpodín ſwati duch 18. Awſak ne třie hoſpodínowe. ale geden hoſpodín 19. N ebo jako narozno gedno kazde oſſobſtwie boha a hoſpodína ſwiedczity. krzieſtanſku pravdu nutie ní Takeze trzi bohow neb hos podínow, rziekaty krzieſtanſkím duchovenſtwím hagíe nem 20. Otecz otnikoheho jest uczínen, ny stworzen any urozen. 21. Syn ot otcíe sameho geſt, ne uczínen ny stwořen ale urozen 22. Duch ot otczie iina ne uczinen aní stworzen aní urozen, ale wichodíeczi 23. Protoz geden otecz ne trzie otczowe. geden sin ne trie synowe geden swat€ duch ne trzíe ſvatí duchové 24. A v tejto trogiczi níczs drzieve ani posléze ničs větſię any menſie Ale wſie trzi oſſoby wieczni ſobie gſu. aſpolu rowni 25. lako iakoz owſem iuz naprzied powiedieno geſt. abi trogiczie wgednoſti a gednoſt w trogicí potſczena bila 26. Ktož chce zagiſte ſpaſen bity. tak otrogici czuy. 27. Ale potrziebno geſt kwiecznemu ſpaſenu. aby narozenie zagiſte hoſpodina naſſeho rezukriſta wiernie wierzil 28. Geſt zagiſte wiera prawa. abichom wierzili iſwiedczili. nebo hospodín nas rezus criftus bozi sin boh jest a človiek 29. Boh geſt zgiestwie otczowa przied svietem urozen. aczlowiek zgieſtwie mateřina naſwiet narozen 30. Swirchowan bóh svrchowan czlowiek zduſſie rozumne a z človiecieho tiela gſa 31. Rowní otczu podle božstwie, menſy otczie podle czlowieczſtwie 32. lenze acz boh gest aczlowiek. ne dwa wsak ale geden gest criftus 33. Geden zagiſte ne obraczenym bozſtwie wtielo. ale przigietim czlo- wieczſtwie u bozie 34. Geden ovšem ne pohanenym gieſtva ale jednosti osoby 35. Nebo iako duſie rozumná a tělo jeden jest člověk, takez boh a czlowiek geden gest cristus 36. Genz trpiel gest pro naſe ſpa- ſeníe ſſtupil dopekla třeti den wſtal zmírtwich 37. Wſtupil na nebesa ſedy naprawiczi boha otcie wſemohucieho Ottud przide, ſudyt ziwe 1 mirtwe . .
Strana 141
Žaltář. 141 aspidum insanabile. 34. Nonne haec condita sunt apud me, et signata in thesauris meis? 35. Mea est ultio et ego retribuam in tempore, ut labatur pes eorum: juxta est dies perditionis, et adesse festinant tempora. 36. Iudi- cabit Dominus... 38. surgant et opitulentur vobis, et in necessitate vos protegant... 20. znamenaju — otvrácené ZG. ŽM. — ZW. znameyu — otwracze 22. ZW: sžeře. Athanas. 15. lta Deus Pater, Deus filius: Deus spiritus. 16. Et tamen non tres Dii: [Symbolum sed unus est Deus. 17. Ita Dominus Pater, Dominus filius: Dominus spiritus s. Athanasii.] sanctus 18. Et tamen non tres Domini: ses unus est Dominus. 19. Quia sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri Christiana veritate compellimur, ita tres Deos aut Dominos dicere, catholica religione prohibemur. 20. Pater a nullo est factus, nec creatus, nec genitus. 21. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. 22. Spiritus sanctus a Patre et filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. 23. Unus ergo Pater, non tres Patres, unus filius, non tres filii: unus Spiritus sanctus, non tres spiritus sancti. 24. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coae- ternae sibi sunt et coaequales. 25. Ita ut per omnia sicut iam supra dictum est et unitas in Trinitate et Trinitas in unitate veneranda sit. 26. Qui vult ergo salvus esse: ita de Trinitate sentiat. 27. Sed necessarium est ad aeternam salutem: ut incarnationem quoque Domini nostri lesu Christi fideliter credat. 28. Est ergo fides recta, ut credamus et confiteamur: quia Dominus noster lesus Christus Dei filius Deus et homo est. 29. Deus est ex substantia atris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. 30. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens 31. Aequalis Patri secundum diuinitatem: minor Patre secundum humanitatem. 32. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus 33. Unus autem non conversione diuinitatis in carnem; sed assumptione humanitatis in Deum. 34. Unus omnino non confusione substantiae: sed unitate personae. 25. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. 36. Qui passus est pro salute nos ra, descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. 37. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare viuos et mortuos... 23. svatí duchové: tak ZW. i Zkl. 25. ZW. nemá jakož, Zkl. m. tako ~ ita. správně.
Žaltář. 141 aspidum insanabile. 34. Nonne haec condita sunt apud me, et signata in thesauris meis? 35. Mea est ultio et ego retribuam in tempore, ut labatur pes eorum: juxta est dies perditionis, et adesse festinant tempora. 36. Iudi- cabit Dominus... 38. surgant et opitulentur vobis, et in necessitate vos protegant... 20. znamenaju — otvrácené ZG. ŽM. — ZW. znameyu — otwracze 22. ZW: sžeře. Athanas. 15. lta Deus Pater, Deus filius: Deus spiritus. 16. Et tamen non tres Dii: [Symbolum sed unus est Deus. 17. Ita Dominus Pater, Dominus filius: Dominus spiritus s. Athanasii.] sanctus 18. Et tamen non tres Domini: ses unus est Dominus. 19. Quia sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri Christiana veritate compellimur, ita tres Deos aut Dominos dicere, catholica religione prohibemur. 20. Pater a nullo est factus, nec creatus, nec genitus. 21. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. 22. Spiritus sanctus a Patre et filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. 23. Unus ergo Pater, non tres Patres, unus filius, non tres filii: unus Spiritus sanctus, non tres spiritus sancti. 24. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coae- ternae sibi sunt et coaequales. 25. Ita ut per omnia sicut iam supra dictum est et unitas in Trinitate et Trinitas in unitate veneranda sit. 26. Qui vult ergo salvus esse: ita de Trinitate sentiat. 27. Sed necessarium est ad aeternam salutem: ut incarnationem quoque Domini nostri lesu Christi fideliter credat. 28. Est ergo fides recta, ut credamus et confiteamur: quia Dominus noster lesus Christus Dei filius Deus et homo est. 29. Deus est ex substantia atris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. 30. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens 31. Aequalis Patri secundum diuinitatem: minor Patre secundum humanitatem. 32. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus 33. Unus autem non conversione diuinitatis in carnem; sed assumptione humanitatis in Deum. 34. Unus omnino non confusione substantiae: sed unitate personae. 25. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. 36. Qui passus est pro salute nos ra, descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. 37. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare viuos et mortuos... 23. svatí duchové: tak ZW. i Zkl. 25. ZW. nemá jakož, Zkl. m. tako ~ ita. správně.
Strana 142
[a) Žaltář Glossovaný, z něhož pocházejí jednotlivá slova nad textem, jest první část kodexu XIV. D. 13 Musea. Pochází z konce XIII. stol. Původně majetek knih. březnické, od 1818 v Museu, 1827 popsán V. Hankou. Glossy jeho pocházejí z téhož textu jako ŽM. Vydal a odlišil 1879 A. PATERA (ČČM. LIII., 398, 401). b) Žaltář Musejní, z něhož pochází text zde otištěný, pokud není kursivní, jest dvojí dvoulistí musejní. Pochází z doby kolem r. 1300. Dvojlistí věnoval 1825 Museu HANKA, ale dlouho badatelé ho nepřečtli. Text přečetl a vydal A. Patera 1886 (ČČM., LX., 129—139) — jest týž jako v ŽG., ŽW. a ŽPod. c) Snímek ZG. jest v Písemnictví příl. č. 4. Mezery, které v textu ŽM. jsou pro valné poškození písma, jsou doplněny kursivou z textu ZW. V. VLČEK I., 11, Pisemnictví 22. Výklad shora str. 75—79.]
[a) Žaltář Glossovaný, z něhož pocházejí jednotlivá slova nad textem, jest první část kodexu XIV. D. 13 Musea. Pochází z konce XIII. stol. Původně majetek knih. březnické, od 1818 v Museu, 1827 popsán V. Hankou. Glossy jeho pocházejí z téhož textu jako ŽM. Vydal a odlišil 1879 A. PATERA (ČČM. LIII., 398, 401). b) Žaltář Musejní, z něhož pochází text zde otištěný, pokud není kursivní, jest dvojí dvoulistí musejní. Pochází z doby kolem r. 1300. Dvojlistí věnoval 1825 Museu HANKA, ale dlouho badatelé ho nepřečtli. Text přečetl a vydal A. Patera 1886 (ČČM., LX., 129—139) — jest týž jako v ŽG., ŽW. a ŽPod. c) Snímek ZG. jest v Písemnictví příl. č. 4. Mezery, které v textu ŽM. jsou pro valné poškození písma, jsou doplněny kursivou z textu ZW. V. VLČEK I., 11, Pisemnictví 22. Výklad shora str. 75—79.]
Strana 143
VIl. Evangeliář
VIl. Evangeliář
Strana 144
144 VII. Mathyeye ew. PRziſtupili | kgezuſſowí píſarzi a zakon níczí pra- wíecze. »Miſtrze chczem ot tebe znameníe wídiety.« Genz otpowíedíe a prawíe: »Pokoleníe zle í czuzolozne znameníe pta A zna meníe nebude mu dano gedno zna [menie Jonášovo proroka. Jakož byl Jonáš u břišě ryby tři dni a tři noci, takež bude syn člověčí v zemi1) tři dni a tři noci. Mužie Niniuitae2) vstanú k súdu s tiemto pokolením i zahubie je; nebo sú pokánie dieli na kázanie Jonae.2) I viece než Jona tuto. Králová Austri 2) wstane s tiemto rodem a zahubie jej; nebo jest přišla z krajě země] ſliffiety mudroſt falomunowu Owa wíecze nez ſalomun tuto| kdíz zlí duch winídieſſe ot cſlo wíeka chodí po mieſtie ſuchem hledagie pocogie a nenalezne Teh dí die. wraczu ſíe wdom moy ot kedz3) winíd 4) I przíde nalezne prazen, umeten a ukraſſlen. Teh dí gde í poýme ſſebu ſedm duchow | horſſích ſebe a weyducze bídle tu y ſu poſledníe cſlowieka toho skon cſene horſſe poclietye. Tak bude pocoleníu tomu ſſkarzedemu. Geſſtie mluwieſſe tehdí matye geho a bratrzie hledachu geho ] chtyecze mluwíty gemu. Tehdí [pověděl jemu ktosi: »Toť! matka a bratřie tvá vně stojí, hledajíc tebe, chtíece mluviti s tobú.« I on otpovědě témuž i vecě: »Která jest máti má a kteří sú bratřie moji?« I ztáhna ruku na učenníky své i vecě: »Toť máti má a bratřie moji. Kteří kolvěk učinie vóli otcě mého jenž v nebesiech 5)] geſt moy bratr ſeſtra i matýe geſt.«
144 VII. Mathyeye ew. PRziſtupili | kgezuſſowí píſarzi a zakon níczí pra- wíecze. »Miſtrze chczem ot tebe znameníe wídiety.« Genz otpowíedíe a prawíe: »Pokoleníe zle í czuzolozne znameníe pta A zna meníe nebude mu dano gedno zna [menie Jonášovo proroka. Jakož byl Jonáš u břišě ryby tři dni a tři noci, takež bude syn člověčí v zemi1) tři dni a tři noci. Mužie Niniuitae2) vstanú k súdu s tiemto pokolením i zahubie je; nebo sú pokánie dieli na kázanie Jonae.2) I viece než Jona tuto. Králová Austri 2) wstane s tiemto rodem a zahubie jej; nebo jest přišla z krajě země] ſliffiety mudroſt falomunowu Owa wíecze nez ſalomun tuto| kdíz zlí duch winídieſſe ot cſlo wíeka chodí po mieſtie ſuchem hledagie pocogie a nenalezne Teh dí die. wraczu ſíe wdom moy ot kedz3) winíd 4) I przíde nalezne prazen, umeten a ukraſſlen. Teh dí gde í poýme ſſebu ſedm duchow | horſſích ſebe a weyducze bídle tu y ſu poſledníe cſlowieka toho skon cſene horſſe poclietye. Tak bude pocoleníu tomu ſſkarzedemu. Geſſtie mluwieſſe tehdí matye geho a bratrzie hledachu geho ] chtyecze mluwíty gemu. Tehdí [pověděl jemu ktosi: »Toť! matka a bratřie tvá vně stojí, hledajíc tebe, chtíece mluviti s tobú.« I on otpovědě témuž i vecě: »Která jest máti má a kteří sú bratřie moji?« I ztáhna ruku na učenníky své i vecě: »Toť máti má a bratřie moji. Kteří kolvěk učinie vóli otcě mého jenž v nebesiech 5)] geſt moy bratr ſeſtra i matýe geſt.«
Strana 145
Evangeliář. 145 Matthaeus, XII, 38 [Accesserunt ad lesum quidam scribae et pharisaei] dicentes: »Magister, volumus a te signum videre.« 39. Qui respondens ait illis: Gene- ratio mala et adultera signum quaerit: et signum non dabitur ei, nisi signum Ionae prophetae. 40. Sicut enim fuit Ionas in ventre ceti tribus diebus, et tribus noctibus: sic erit Filius hominis in corde terrae tribus diebus et tribus noctibus. 41. Viri Nini- vitae surgent in judicio cum generatione ista, et condemnabunt eam: quia paenitentiam egerunt in praedicatione Ionae. Et ecce plus quam lonas hic. 42. Regina austri surget in judicio cum generatione ista, et condemnabit eam: quia venit a finibus terrae audire sapientiam Salomonis, et ecce plus quam Salomon hic. 43. Cum autem im- mundus spiritus exierit ab homine, ambulat per loca arida, quaerens requiem, et non invenit. 44. Tunc dicit: Revertar in domum meam, unde exivi. Et veniens invenit eam vacantem, scopis mundatam, et ornatam. 45. Tunc vadit, et assumit septem alios spiritus secum nequiores se, et intrantes habitant ibi: et fiunt novissima hominis illius pejora prioribus. Sic erit et generationi huic pessimae. 46. Adhuc eo loquente ad turbas, ecce mater ejus et fratres stabant foris, quaerentes loqui ei. 47. Dixit autem ei quidam: Ecce mater tua et fratres tui foris stant quaerentes te. 48. At ipse respondens dicenti sibi ait: Quae est mater mea, et qui sunt fratres mei? 49. Et extendens manum in discipulos suos, dixit: Ecce mater mea, et fratres mei. 50. Qui- cumque enim fecerit voluntatem Patris mei, qui in coelis est; ipse meus frater, et soror, et mater est. 1) Rkp. omylem: »wzenye«. — 2) Forma latinská. — 3) Patrně m. »otkadž«. — Rkp. omylem napsal »ni« ještě znovu, ale v čas škrtl. — 3) Před tím v rkp. ještě »jest«. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 10
Evangeliář. 145 Matthaeus, XII, 38 [Accesserunt ad lesum quidam scribae et pharisaei] dicentes: »Magister, volumus a te signum videre.« 39. Qui respondens ait illis: Gene- ratio mala et adultera signum quaerit: et signum non dabitur ei, nisi signum Ionae prophetae. 40. Sicut enim fuit Ionas in ventre ceti tribus diebus, et tribus noctibus: sic erit Filius hominis in corde terrae tribus diebus et tribus noctibus. 41. Viri Nini- vitae surgent in judicio cum generatione ista, et condemnabunt eam: quia paenitentiam egerunt in praedicatione Ionae. Et ecce plus quam lonas hic. 42. Regina austri surget in judicio cum generatione ista, et condemnabit eam: quia venit a finibus terrae audire sapientiam Salomonis, et ecce plus quam Salomon hic. 43. Cum autem im- mundus spiritus exierit ab homine, ambulat per loca arida, quaerens requiem, et non invenit. 44. Tunc dicit: Revertar in domum meam, unde exivi. Et veniens invenit eam vacantem, scopis mundatam, et ornatam. 45. Tunc vadit, et assumit septem alios spiritus secum nequiores se, et intrantes habitant ibi: et fiunt novissima hominis illius pejora prioribus. Sic erit et generationi huic pessimae. 46. Adhuc eo loquente ad turbas, ecce mater ejus et fratres stabant foris, quaerentes loqui ei. 47. Dixit autem ei quidam: Ecce mater tua et fratres tui foris stant quaerentes te. 48. At ipse respondens dicenti sibi ait: Quae est mater mea, et qui sunt fratres mei? 49. Et extendens manum in discipulos suos, dixit: Ecce mater mea, et fratres mei. 50. Qui- cumque enim fecerit voluntatem Patris mei, qui in coelis est; ipse meus frater, et soror, et mater est. 1) Rkp. omylem: »wzenye«. — 2) Forma latinská. — 3) Patrně m. »otkadž«. — Rkp. omylem napsal »ni« ještě znovu, ale v čas škrtl. — 3) Před tím v rkp. ještě »jest«. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 10
Strana 146
[Zlomky dvou pergamenových dvoulistí z 2. čtvrti XIV. věku v Museu král. Českého. Obsahují překlad evangelií nedělních: Mat. VI, 18—21, X, 49—52, XII, 38—50, XIII, 3—23, Jan VIII, 31—34. Nalezl a s desk slepil před 1861 V. HANKA, otiskl A. PATERA 1895 (ČMF. 1 47—48). Otisk největší perikopy dle PATERY, v závorkách doplněn text ev. Seitenstetten- ského. Výklad shora str. 81.]
[Zlomky dvou pergamenových dvoulistí z 2. čtvrti XIV. věku v Museu král. Českého. Obsahují překlad evangelií nedělních: Mat. VI, 18—21, X, 49—52, XII, 38—50, XIII, 3—23, Jan VIII, 31—34. Nalezl a s desk slepil před 1861 V. HANKA, otiskl A. PATERA 1895 (ČMF. 1 47—48). Otisk největší perikopy dle PATERY, v závorkách doplněn text ev. Seitenstetten- ského. Výklad shora str. 81.]
Strana 147
VIII. Slovo do světa stvořenie. [Píseň ostrovská.] 10*
VIII. Slovo do světa stvořenie. [Píseň ostrovská.] 10*
Strana 148
148 VIII. [Zjlouo do zveta ztworene vbostuí zhowano íeſ pro euíno zreſſeníe nazuet pozlano 5 Devcie dreue porozeníe ieſt zveſtouano zdauídoua pocoleníe boſkí vzchouano Otnehoſe naſſe okreníe 10 Imenem nazuano prodrahe naſſe zpazenie ſydom prodano I pro naſſe uicupeníe nazmírt prodano 15 lehos nam zlaune wzoreſleníe wezele dano
148 VIII. [Zjlouo do zveta ztworene vbostuí zhowano íeſ pro euíno zreſſeníe nazuet pozlano 5 Devcie dreue porozeníe ieſt zveſtouano zdauídoua pocoleníe boſkí vzchouano Otnehoſe naſſe okreníe 10 Imenem nazuano prodrahe naſſe zpazenie ſydom prodano I pro naſſe uicupeníe nazmírt prodano 15 lehos nam zlaune wzoreſleníe wezele dano
Strana 149
Slovo do světa stvořenie. 149 [Sllovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino z[h]rěšenie na svět posláno; 5 dievcě dréve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno; ot ňehože naše krščenie 10 jmenem nazváno, pro drahé naše spasenie Židóm prodáno; 15 i pro naše vykúpenie na smrt prodáno, jehož nám slavné vzkriešenie vesele dáno.
Slovo do světa stvořenie. 149 [Sllovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino z[h]rěšenie na svět posláno; 5 dievcě dréve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno; ot ňehože naše krščenie 10 jmenem nazváno, pro drahé naše spasenie Židóm prodáno; 15 i pro naše vykúpenie na smrt prodáno, jehož nám slavné vzkriešenie vesele dáno.
Strana 150
[Zapsána do pergam. kodexu kap. knihovny v pol. XIII. stol. Rkp. kap. A LVII. 1, fol. 8v. Volné zbásnění neznámé latinské písně velikonoční. Objevil a vydal A. PATERA, 1878, ČČM., LII, 293. V. VLČEK, I., 12, Písemnictví, 24. Výklad v. str. 88.]
[Zapsána do pergam. kodexu kap. knihovny v pol. XIII. stol. Rkp. kap. A LVII. 1, fol. 8v. Volné zbásnění neznámé latinské písně velikonoční. Objevil a vydal A. PATERA, 1878, ČČM., LII, 293. V. VLČEK, I., 12, Písemnictví, 24. Výklad v. str. 88.]
Strana 151
IX. Vítaj králu. Píseň Kunhutina.]
IX. Vítaj králu. Píseň Kunhutina.]
Strana 152
152 IX. [1465] Uitay kralu uufemohuci 10 15 20 25 30 uueufiech myeftíech wfeuíduci uufiech caiucih miluiuci uechni ziuot dauaiuci Ufecho kuietye craífe ktuuci uufiech fufetlofty [1472] uiece ftuuci fium milim fie zgieuuíuci gie rofcofnie cochaíuci Vitay zlauní ftuoritelu uitay mili fpafitelu uitay uíerní nas pzretelu uufie dobrotí dauuatelu Uitay uunuzi tyefitelu uufeho horie zbauitelu uítay díuni zlauitelu irofcofní krimitelu Decugemi tobie zthueho zmilouaníe uelikeho zpotribneho zradoftneho zuuífokeho izfchedreho Efzi rachil ní ftoriti uelmí [147^] drafie uícupiti nebefa dens otuoriti afuim tyelem obdariti Chuala tobie bofe z toho yefe cynis dyuuou mnoho dyunu mochu floua tueho uuruchu popa uufelikeho Tu fue diui tí zgeuuges cdís nas hrefnich naufchieuuges chleb uufue tyelo pminuges zuina fuu creu uchinuies Uuchlebnei tuari ti fe fcriuas bofzcu fuietloft tu pocriuas 40 ani 35 ciele uoplatcie prebiuas ciele na [1483] nebi pochiuas Aní nanebi gfi ufechi ani uoplatcie gfi menfi nanebi fufetleifi uoplatcie temneifi Na nebi gfi ueftek zgieunie uoplatcie gfi ueftek taynie ani iacos nanebi gfi zlaunie takos uoplatcie gfi diunie 45 Cdis tac diunie k nam prichodís zfobu angeli prfíuodis kuelikey chyzti nam tochochis cdis knam fangeli pzrichodis Tuue geft tielo naplineno 50 diunie cdis yeft uchiníeno mocnim zlouem ufuaceno [148^] auernim firdcem ufuaceno To cafdemu gmieti fato yes geft firdcem takes uufato 55 jacos ufti uufemfe fuato auguítin yeft fuiedek nato Nato fuíedca flunce gmamí cdis nanie uuzpominami mnoho poprdzcou uidami 60 aufac iedno zlunce znami Kdis to bude roflomeno uumale chaftim rofdrobeno poufem fuiethu rofdeleno uufe creftianztuo obdeleno 65 Tacofcoli {procniemu malo dano yeft uer[149*]nemu uufaco ciele ieft priuniemu cielo dano idruhemu
152 IX. [1465] Uitay kralu uufemohuci 10 15 20 25 30 uueufiech myeftíech wfeuíduci uufiech caiucih miluiuci uechni ziuot dauaiuci Ufecho kuietye craífe ktuuci uufiech fufetlofty [1472] uiece ftuuci fium milim fie zgieuuíuci gie rofcofnie cochaíuci Vitay zlauní ftuoritelu uitay mili fpafitelu uitay uíerní nas pzretelu uufie dobrotí dauuatelu Uitay uunuzi tyefitelu uufeho horie zbauitelu uítay díuni zlauitelu irofcofní krimitelu Decugemi tobie zthueho zmilouaníe uelikeho zpotribneho zradoftneho zuuífokeho izfchedreho Efzi rachil ní ftoriti uelmí [147^] drafie uícupiti nebefa dens otuoriti afuim tyelem obdariti Chuala tobie bofe z toho yefe cynis dyuuou mnoho dyunu mochu floua tueho uuruchu popa uufelikeho Tu fue diui tí zgeuuges cdís nas hrefnich naufchieuuges chleb uufue tyelo pminuges zuina fuu creu uchinuies Uuchlebnei tuari ti fe fcriuas bofzcu fuietloft tu pocriuas 40 ani 35 ciele uoplatcie prebiuas ciele na [1483] nebi pochiuas Aní nanebi gfi ufechi ani uoplatcie gfi menfi nanebi fufetleifi uoplatcie temneifi Na nebi gfi ueftek zgieunie uoplatcie gfi ueftek taynie ani iacos nanebi gfi zlaunie takos uoplatcie gfi diunie 45 Cdis tac diunie k nam prichodís zfobu angeli prfíuodis kuelikey chyzti nam tochochis cdis knam fangeli pzrichodis Tuue geft tielo naplineno 50 diunie cdis yeft uchiníeno mocnim zlouem ufuaceno [148^] auernim firdcem ufuaceno To cafdemu gmieti fato yes geft firdcem takes uufato 55 jacos ufti uufemfe fuato auguítin yeft fuiedek nato Nato fuíedca flunce gmamí cdis nanie uuzpominami mnoho poprdzcou uidami 60 aufac iedno zlunce znami Kdis to bude roflomeno uumale chaftim rofdrobeno poufem fuiethu rofdeleno uufe creftianztuo obdeleno 65 Tacofcoli {procniemu malo dano yeft uer[149*]nemu uufaco ciele ieft priuniemu cielo dano idruhemu
Strana 153
Vítaj králu. 153 Vítaj, králu všemohúcí. všěch kajúcích milujúci, všeho kvietie kráše ktvúcí, svým milým sě zjevujúcí, ve všěch miestiech vševidúcí, věčný život dávajúcí; všěch světlostí viece stvúcí, jě rozkošně kochajúcí. 5 Vítaj, slavný stvořitelu, vítaj, věrný náš přietelju, vítaj, v núzi těšitelju, vítaj, divný slavitelju Děkujemy tobě z tvého 10 z potřěbného, z radostného, ež si ráčil ny stvořiti, nebesa dens otvoiiti Chvála tobě, Bože, z toho, divnú mocú slova tvého 15 tu své divy ty zjevuješ, chléb v své tělo proměňuješ, vítaj, milý spasitelju, všie dobroty davatelju ; všeho hořě zbavitelju. i rozkošný krmitelju. z milovánie velikého, z vysokého i z ščedrého; velmi drazě vykúpiti. a svým tělem obdařiti. ježe činiš divóv mnoho, v rukú popa všelikého: když nás hřiešných navščěvuješ, z vína svú krev učiňuješ. V chlebnej tváři ty sě skrýváš, cěle v óplatcě přěbýváš, ani na nebi jsi věcí, 20 ani na nebi světlejší, božskú světlost ty pokrýváš, cěle na nebi po íváš; ani v óplatcě jsi menší, ani v óplatcě temnější. Na nebi jsi veštek zjěvně, jakož na nebi jsi slavně. když tak divně k nám přichodíš, k velikej čsti nám to hodíš, 25 Tvé jest tělo naplněno, mocným slovem [jest] svaceno to každému jmieti za to, jakož ústy vzemše svato: Na to svědka slunce známy, 30 mnoho poprskóv vídámy, kdyžto bude rozlomeno, po všem světu rozděleno, Kakož koli i prokniemu všako cěle jest prvniemu, v óplatcě jsi veštek tajně, takož v óplatcě jsi divně; s sobú anjely přivodíš, když k nám s anjely přichodíš. divně když jest učiněno, (a) věrným srdcem u(ch)váceno jež jest srdcem takéž vzato, Augustin jest svědek na to. když to] na ně vzpomínámy: avšak jedno slunce známy: v malé částky rozdrobeno, vše křesťanstvo obděleno. málo dáno jest věrnému, cěle dáno i druhému;
Vítaj králu. 153 Vítaj, králu všemohúcí. všěch kajúcích milujúci, všeho kvietie kráše ktvúcí, svým milým sě zjevujúcí, ve všěch miestiech vševidúcí, věčný život dávajúcí; všěch světlostí viece stvúcí, jě rozkošně kochajúcí. 5 Vítaj, slavný stvořitelu, vítaj, věrný náš přietelju, vítaj, v núzi těšitelju, vítaj, divný slavitelju Děkujemy tobě z tvého 10 z potřěbného, z radostného, ež si ráčil ny stvořiti, nebesa dens otvoiiti Chvála tobě, Bože, z toho, divnú mocú slova tvého 15 tu své divy ty zjevuješ, chléb v své tělo proměňuješ, vítaj, milý spasitelju, všie dobroty davatelju ; všeho hořě zbavitelju. i rozkošný krmitelju. z milovánie velikého, z vysokého i z ščedrého; velmi drazě vykúpiti. a svým tělem obdařiti. ježe činiš divóv mnoho, v rukú popa všelikého: když nás hřiešných navščěvuješ, z vína svú krev učiňuješ. V chlebnej tváři ty sě skrýváš, cěle v óplatcě přěbýváš, ani na nebi jsi věcí, 20 ani na nebi světlejší, božskú světlost ty pokrýváš, cěle na nebi po íváš; ani v óplatcě jsi menší, ani v óplatcě temnější. Na nebi jsi veštek zjěvně, jakož na nebi jsi slavně. když tak divně k nám přichodíš, k velikej čsti nám to hodíš, 25 Tvé jest tělo naplněno, mocným slovem [jest] svaceno to každému jmieti za to, jakož ústy vzemše svato: Na to svědka slunce známy, 30 mnoho poprskóv vídámy, kdyžto bude rozlomeno, po všem světu rozděleno, Kakož koli i prokniemu všako cěle jest prvniemu, v óplatcě jsi veštek tajně, takož v óplatcě jsi divně; s sobú anjely přivodíš, když k nám s anjely přichodíš. divně když jest učiněno, (a) věrným srdcem u(ch)váceno jež jest srdcem takéž vzato, Augustin jest svědek na to. když to] na ně vzpomínámy: avšak jedno slunce známy: v malé částky rozdrobeno, vše křesťanstvo obděleno. málo dáno jest věrnému, cěle dáno i druhému;
Strana 154
154 80 90 95 IX. Cele dano ieft tretiemu ciele uernie tyfuciemu ciele giftie pofledniemu Aufak ptho nenie duoge bofie tielo ani troge ueufiech mieftiech uufe gedno ge 5 taco uirzi fridce moge Des geft zdeuki porozeno tefe na crifu umoreno tefe uuzemi pohrebeno tefe zmirthuich yeft uuzcrefeno Ale taco ieft uuzcrifeno iacos uofem ozlaueno tefe na [149"] nebe zpoduifeno tefe uoplatcie pofuaceno Ten chleb fiuí negde dolou nauifoth gide kotchu domou krmíe& uufiech apoftolou iuufiech fuatich” angelou Proto profim bofe tebe fiui irofcofni chele abi otuorie dnes nebe dal nà fcedre dari zfebe Day doftoynie tíe uidati idoftoynie prígimati abi mohl ti fmatcu gmieti chuali ftoho íuufi fuieti Rachy ni dens nakyrmiti fuue krimíe nafititi [150*] gegie filu pofiliti 100 105 110 gegie rofcos uudufu uuliti Day na zahriechi placati igich prauie fe pocati tobie zdarou decouati tie uufem firdcem milouati Protue fuate porofeníe Y protefke twe truzenie prozaloftne prazenie iprocriuue otfuzenie Protue nufne roztiefeníe prohanebne obiefenie iprohrofne ocruuauenie Tuto ymenuy . a 115 120 125 130 135 140 145 150 iprocrafi tuue zbauenie Protue horfke umorienie protufebne po[150b]hrebenic iprozlaune tue uuzcrifene iprodiune uuzpoduifenie Profim bofetuue milofti iuelike tuue fcedrofti abi zbauil fcaríedofti hriefne take itiefcofti Rachi hríechi otpuftiti igih plínie ochíftítí amie ginich uchouatí diabli otnas uuzdaleuatí Rachi zlobi uunas umniti adobroti pribauiti dufu ftielem ufdrauiti tuueho hníeua ní zbauiti Mai fíuota polepfenie zle fadofti [1512] uhafenie praue milofti roffenie a diel dobrich rofmnofenie Rachi ftobu ni fgednati itie prauie day pofnati natíe uefdi zpominati auutom fiuot nas conati. Rachi fnamí tehdí biti cdis ieft dufi thela zbiti anas uuhorie neuuodíti life uurofcos prouoditi Day nam fmatchu tie uiduce craleuati uutobie gfuce atie uufobie uice gmaiuce uurofcoffi zie cochaiuce Tye uuife wfieh milufuce auuefbofi plauaíuce [151^] fuatimi fe fcznaiuce afangeli zpeuaiuce Ufeho quiete craffe ktuuce uueldi rofnníe fíuucc nicdi neumeraiuce auuíechnie fie raduiuce . Amen . ichohos thes fiue mirtuue.
154 80 90 95 IX. Cele dano ieft tretiemu ciele uernie tyfuciemu ciele giftie pofledniemu Aufak ptho nenie duoge bofie tielo ani troge ueufiech mieftiech uufe gedno ge 5 taco uirzi fridce moge Des geft zdeuki porozeno tefe na crifu umoreno tefe uuzemi pohrebeno tefe zmirthuich yeft uuzcrefeno Ale taco ieft uuzcrifeno iacos uofem ozlaueno tefe na [149"] nebe zpoduifeno tefe uoplatcie pofuaceno Ten chleb fiuí negde dolou nauifoth gide kotchu domou krmíe& uufiech apoftolou iuufiech fuatich” angelou Proto profim bofe tebe fiui irofcofni chele abi otuorie dnes nebe dal nà fcedre dari zfebe Day doftoynie tíe uidati idoftoynie prígimati abi mohl ti fmatcu gmieti chuali ftoho íuufi fuieti Rachy ni dens nakyrmiti fuue krimíe nafititi [150*] gegie filu pofiliti 100 105 110 gegie rofcos uudufu uuliti Day na zahriechi placati igich prauie fe pocati tobie zdarou decouati tie uufem firdcem milouati Protue fuate porofeníe Y protefke twe truzenie prozaloftne prazenie iprocriuue otfuzenie Protue nufne roztiefeníe prohanebne obiefenie iprohrofne ocruuauenie Tuto ymenuy . a 115 120 125 130 135 140 145 150 iprocrafi tuue zbauenie Protue horfke umorienie protufebne po[150b]hrebenic iprozlaune tue uuzcrifene iprodiune uuzpoduifenie Profim bofetuue milofti iuelike tuue fcedrofti abi zbauil fcaríedofti hriefne take itiefcofti Rachi hríechi otpuftiti igih plínie ochíftítí amie ginich uchouatí diabli otnas uuzdaleuatí Rachi zlobi uunas umniti adobroti pribauiti dufu ftielem ufdrauiti tuueho hníeua ní zbauiti Mai fíuota polepfenie zle fadofti [1512] uhafenie praue milofti roffenie a diel dobrich rofmnofenie Rachi ftobu ni fgednati itie prauie day pofnati natíe uefdi zpominati auutom fiuot nas conati. Rachi fnamí tehdí biti cdis ieft dufi thela zbiti anas uuhorie neuuodíti life uurofcos prouoditi Day nam fmatchu tie uiduce craleuati uutobie gfuce atie uufobie uice gmaiuce uurofcoffi zie cochaiuce Tye uuife wfieh milufuce auuefbofi plauaíuce [151^] fuatimi fe fcznaiuce afangeli zpeuaiuce Ufeho quiete craffe ktuuce uueldi rofnníe fíuucc nicdi neumeraiuce auuíechnie fie raduiuce . Amen . ichohos thes fiue mirtuue.
Strana 155
Vítaj králu. 155 35 cele dáno jest třetiemu, cěle věrně tisúciemu, Avšak proto nenie dvoje ve všěch miestiech vše jedno je jež jest z dievky porozeno, 40 téže v zemi pohrebeno, [cěle také i čtvrtému] cěle jistě posledniemu; božie tělo ani troje, (tako věří srdce moje): téže na krížu umoreno, téže z mrtvých jest vzkriešeno. Ale tako jest vzkriešeno, téže na nebe zpodviženo, ten chléb živý nejde dolóv, krmě jest všech apoštolóv 45 Proto prosím Bože tebe, aby otvorě dnes nebe daj dóstojně tě vídati aby mohl ty s matkú jmieti jakož ovšem oslaveno, téže v óplatce posvaceno: na výsost jde k otcu domóv, i všech svatých i anjelóv. živý i rozkošný chlebe, dal nám ščedré dary z sebe; i dóstojně prijímati chvály z toho i vši světí. Rači ny dens nakrmiti, 50 jejie silú posíliti, daj nám za hriechy plakati tobě z daróv děkovati, Pro tvé svaté porozenie pro žalostné prorazenie 55 pro tvé nuzné roztěženie, i pro hrozné okrvavenie Pro tvé hořké umořenie, i pro slavné tvé vzkriešenie prosím. Bože, tvé milosti 60 aby zbavil škarědosti, Rači hriechy otpustiti a mě jiných uchovati, rači zlobi v nás umníti dušu s tělem uzdraviti, 65 Daj života polepšenie, pravé milosti rožženie rači s tobú ny sjednati na tě veždy vzpomínati Rači s námi tehdy býti, 70 a nás v hoře neuvoditi, daj nám s matkú tě vidúce a tě v sobě viece jmajúce živé krmě nasytiti, jejie rozkoš v dušu vlíti; i jich právě sě pokáti, tě všiem srdcem milovati. i pro těžké tvé truzenie, i pro krivé otsúzenie, pro hanebné oběšenie i pro krásy tvé zbavenie. pro túžebné pohrebenie i pro divné vzpodviženie i veliké tvé ščedrosti hriešné také i těžkosti. i jich plně očistiti diably ot nás vzdalevati: a dobroty pribaviti, svého hněva ny zbaviti. zlé žádosti uhašenie, a diel dobrých rozmnoženie; i tě právě daj poznati, a v tom život náš konati. když jest duši těla zbýti liže v rozkoš provoditi; kralevati v tobě jsúce v rozkoši sě kochajúce, Tě výše všech milujúce (s) svatými sě seznajúce 75 všeho kvietie kráše ktvúce, nikdy neumierajúce a ve zboží plavajúce, a s anjely zpievajúce, veždy rozumně živúce, a věčně se radujúce. [Amen. Tuto jmenuj A i kohož chceš, živé, mrtvé
Vítaj králu. 155 35 cele dáno jest třetiemu, cěle věrně tisúciemu, Avšak proto nenie dvoje ve všěch miestiech vše jedno je jež jest z dievky porozeno, 40 téže v zemi pohrebeno, [cěle také i čtvrtému] cěle jistě posledniemu; božie tělo ani troje, (tako věří srdce moje): téže na krížu umoreno, téže z mrtvých jest vzkriešeno. Ale tako jest vzkriešeno, téže na nebe zpodviženo, ten chléb živý nejde dolóv, krmě jest všech apoštolóv 45 Proto prosím Bože tebe, aby otvorě dnes nebe daj dóstojně tě vídati aby mohl ty s matkú jmieti jakož ovšem oslaveno, téže v óplatce posvaceno: na výsost jde k otcu domóv, i všech svatých i anjelóv. živý i rozkošný chlebe, dal nám ščedré dary z sebe; i dóstojně prijímati chvály z toho i vši světí. Rači ny dens nakrmiti, 50 jejie silú posíliti, daj nám za hriechy plakati tobě z daróv děkovati, Pro tvé svaté porozenie pro žalostné prorazenie 55 pro tvé nuzné roztěženie, i pro hrozné okrvavenie Pro tvé hořké umořenie, i pro slavné tvé vzkriešenie prosím. Bože, tvé milosti 60 aby zbavil škarědosti, Rači hriechy otpustiti a mě jiných uchovati, rači zlobi v nás umníti dušu s tělem uzdraviti, 65 Daj života polepšenie, pravé milosti rožženie rači s tobú ny sjednati na tě veždy vzpomínati Rači s námi tehdy býti, 70 a nás v hoře neuvoditi, daj nám s matkú tě vidúce a tě v sobě viece jmajúce živé krmě nasytiti, jejie rozkoš v dušu vlíti; i jich právě sě pokáti, tě všiem srdcem milovati. i pro těžké tvé truzenie, i pro krivé otsúzenie, pro hanebné oběšenie i pro krásy tvé zbavenie. pro túžebné pohrebenie i pro divné vzpodviženie i veliké tvé ščedrosti hriešné také i těžkosti. i jich plně očistiti diably ot nás vzdalevati: a dobroty pribaviti, svého hněva ny zbaviti. zlé žádosti uhašenie, a diel dobrých rozmnoženie; i tě právě daj poznati, a v tom život náš konati. když jest duši těla zbýti liže v rozkoš provoditi; kralevati v tobě jsúce v rozkoši sě kochajúce, Tě výše všech milujúce (s) svatými sě seznajúce 75 všeho kvietie kráše ktvúce, nikdy neumierajúce a ve zboží plavajúce, a s anjely zpievajúce, veždy rozumně živúce, a věčně se radujúce. [Amen. Tuto jmenuj A i kohož chceš, živé, mrtvé
Strana 156
[Jediný zápis český v rukopise konce XIII. stol. Rkp. klem. knihovny, VII. G. 17 d, fol. 146.—151. Pozdější varianty v rkp. XVII. F. 30, 133—1357 a XII. F. 9, fol. 80 - necelé a velmi porušené. Přebásnění latin- ského hymnu »Lauda Sion Salvatorem« z 2. polovice XIII. stol.; zacho- vané jen v opise. Text v XVII. F. 30 popsal JUNGMANN, otiskl Výbor I. 326, text XII. F 9 objevil a otiskl HANUS ve VUS. 1863, II. 65—70; text nejstarší objevil a otiskl 1882 PATERA v ČČM. LVI., 103—122; zároveň varianty obou pozdějších. Zde text otištěn dle rukopisu VII G 17 d, leč přepis opraven a doplněn dle ostatních dvou rukopisů. Snímek v Písemnictvi, příl. č. 2. Výklad strof FEIFALIK, SBW., 1862, 297. V. VLČEK I. 12, Písemnictví, 24—25. Výklad shora str. 88—90.]
[Jediný zápis český v rukopise konce XIII. stol. Rkp. klem. knihovny, VII. G. 17 d, fol. 146.—151. Pozdější varianty v rkp. XVII. F. 30, 133—1357 a XII. F. 9, fol. 80 - necelé a velmi porušené. Přebásnění latin- ského hymnu »Lauda Sion Salvatorem« z 2. polovice XIII. stol.; zacho- vané jen v opise. Text v XVII. F. 30 popsal JUNGMANN, otiskl Výbor I. 326, text XII. F 9 objevil a otiskl HANUS ve VUS. 1863, II. 65—70; text nejstarší objevil a otiskl 1882 PATERA v ČČM. LVI., 103—122; zároveň varianty obou pozdějších. Zde text otištěn dle rukopisu VII G 17 d, leč přepis opraven a doplněn dle ostatních dvou rukopisů. Snímek v Písemnictvi, příl. č. 2. Výklad strof FEIFALIK, SBW., 1862, 297. V. VLČEK I. 12, Písemnictví, 24—25. Výklad shora str. 88—90.]
Strana 157
X. Legenda o apoštolích. [Legendy Šafaříkova, Durichova a Paterova.]
X. Legenda o apoštolích. [Legendy Šafaříkova, Durichova a Paterova.]
Strana 158
158 15 20 25 30 [19] Potom pak prsiffed do asie lat byl prsielintym pohanem Cziezzarsem domicianem Tet gho chtye muchzity wzzady Woley wruczy wpylney cady Gdys ozzta bez wffie bolezzty Bez [prsih]any gmu wylezty Then byw siw dewiet let ke zztu Bohem dany siwot z[....]tu Gdes iedne chwile nochabil Piffie as gho boh powabil Rska wiez sbudeff wzat wnedyeliu Wto bydlo wnems zzie nedyeliu (Dd twe bratrsie hi od tebe Chtye tye gmiety podle zzebe Wtey rozcoffi obieczaney Tobie hi wffiem zzbosnym daney Wtoms pak uzzlyffaw hlazz bosí Na modlitwie zzie polosi K zzmyrtye hotow zza dozzpiele By den the zzwathe nedyele Gdys fus zzwymi uchzennyky Rozmluwiw gich zztaw wífeliký Pozzlednyu radu gie darsie Rozzkaza podle oltarsie Zzwemu rowu dol wytyety Pochzem zzam zzwatu mffiu piety Doconchzaw pak tu mffiu owffem Wffie zzwe mluwy zzlowie po (wffem Gdyfto iuse w then dol zztupi Takay gho zzwietlozzt ozztupi lacose prsi blzzketu takem Nelzie by tam hnuty zrakem Po wffem cozztelu wephesie Taks mnyecze by tu byl lesie Gdys pak ona zzwietlozzt minu Liud zzie oy gho rowie zzwinu Nali nenye czo zabrsezzty Cromies wrowie by nalezzty 40 [IP] Mannu nadnye powffem rowie lakfto coli gdyfto wnowie Piezzek zztudnye gdyfto bywa Se zzie zzwodu zzmiezziw wzplywa Mathias apoftol zzwathy 45 Lozzem yudy miezzto wzaty Yudy rsku iens na zzwu ffcodu Zradyl boha zzwu hozzpodu Ten iens gdys wizzal wozzidle Prsiewelike newiery dle 50 Nemoha drobow zzdyrsiety Muzzil zzie u poly rozdrsiety Aby zzlych uzzt chzezzt w tom [zechowal Gimis byl boha czielowai By tyech azz tak nepoffkwyrnyl s5 Nebo byl hi to prowinyl By gho duffie neffla tady Iadys zzlowem zle prorady Wczielowanyu dal znamenye Hrsieffney duffi na ztraczenye 60 Pronefto zzwe droby prolil Se wnychs zzwe zradye powolil Tey chziuff zradye iufto zzkutyl Zz angely weffczken zzwietzzmutyl Protos prsi nych zzie nezzmiezztyl 65 Ale knymfto zzie prsichziezztyl Prsi tyechs zzconchzal iezzt wtom [bydle Gdefto zli duchowe bydle Wtohos miezzto apoftola Mathias iezzt dozzahl zztola 70 Nanems powelikem trudye Zziede Jiudzke winy zzudye Then mathias mnohe zdrawiw Mnohe liudy hrsiechow zbawiw
158 15 20 25 30 [19] Potom pak prsiffed do asie lat byl prsielintym pohanem Cziezzarsem domicianem Tet gho chtye muchzity wzzady Woley wruczy wpylney cady Gdys ozzta bez wffie bolezzty Bez [prsih]any gmu wylezty Then byw siw dewiet let ke zztu Bohem dany siwot z[....]tu Gdes iedne chwile nochabil Piffie as gho boh powabil Rska wiez sbudeff wzat wnedyeliu Wto bydlo wnems zzie nedyeliu (Dd twe bratrsie hi od tebe Chtye tye gmiety podle zzebe Wtey rozcoffi obieczaney Tobie hi wffiem zzbosnym daney Wtoms pak uzzlyffaw hlazz bosí Na modlitwie zzie polosi K zzmyrtye hotow zza dozzpiele By den the zzwathe nedyele Gdys fus zzwymi uchzennyky Rozmluwiw gich zztaw wífeliký Pozzlednyu radu gie darsie Rozzkaza podle oltarsie Zzwemu rowu dol wytyety Pochzem zzam zzwatu mffiu piety Doconchzaw pak tu mffiu owffem Wffie zzwe mluwy zzlowie po (wffem Gdyfto iuse w then dol zztupi Takay gho zzwietlozzt ozztupi lacose prsi blzzketu takem Nelzie by tam hnuty zrakem Po wffem cozztelu wephesie Taks mnyecze by tu byl lesie Gdys pak ona zzwietlozzt minu Liud zzie oy gho rowie zzwinu Nali nenye czo zabrsezzty Cromies wrowie by nalezzty 40 [IP] Mannu nadnye powffem rowie lakfto coli gdyfto wnowie Piezzek zztudnye gdyfto bywa Se zzie zzwodu zzmiezziw wzplywa Mathias apoftol zzwathy 45 Lozzem yudy miezzto wzaty Yudy rsku iens na zzwu ffcodu Zradyl boha zzwu hozzpodu Ten iens gdys wizzal wozzidle Prsiewelike newiery dle 50 Nemoha drobow zzdyrsiety Muzzil zzie u poly rozdrsiety Aby zzlych uzzt chzezzt w tom [zechowal Gimis byl boha czielowai By tyech azz tak nepoffkwyrnyl s5 Nebo byl hi to prowinyl By gho duffie neffla tady Iadys zzlowem zle prorady Wczielowanyu dal znamenye Hrsieffney duffi na ztraczenye 60 Pronefto zzwe droby prolil Se wnychs zzwe zradye powolil Tey chziuff zradye iufto zzkutyl Zz angely weffczken zzwietzzmutyl Protos prsi nych zzie nezzmiezztyl 65 Ale knymfto zzie prsichziezztyl Prsi tyechs zzconchzal iezzt wtom [bydle Gdefto zli duchowe bydle Wtohos miezzto apoftola Mathias iezzt dozzahl zztola 70 Nanems powelikem trudye Zziede Jiudzke winy zzudye Then mathias mnohe zdrawiw Mnohe liudy hrsiechow zbawiw
Strana 159
Legenda o Apoštolích. 159 1. .... Iohannes .... divisis apostolis in Asiam est profectus ubi ecclesias multas fundavit. Domitianus igitur imperator ejus intelligens famam accersitum eum in dolium ferventis olei ante portam latinam mitti jussit, ille autem inde exiit illaesus, sicut a corruptione carnis exstiterat alienus... 11. Cum igitur esset nonaginta octo annorum et a passione Domini, secundum Ysiodorum, anno sexagesimo septimo, apparuit ei dominus cum discipulis suis dicens: veni dilecte mi ad me, quia tempus est, ut in mensa mea cum tuis fratribus epuleris. Surgens autem lohannes coepit ire. Cui dominus: dominica die ad me venies. Veniente igitur dominica universus populus convenit in ecclesia, quae fuerat ipsius nomine fabricata. Qui a primo pullorum cantu predicavit iisdem, hortans eos, ut in fide essent stabiles et in mandatis Dei ferventes essent. Post hoc foveam quadratam juxta altare fecit fieri et terram extra ecclesiam jactari descendensque in foveam expansis ad Deum manibus dixit: invitatus ad convivium tuum, domine lesu Christe, ecce venio gratias agens, quia dignatus es me ad tuas epulas invitare, sciens, quod ex toto corde meo desideravi te. Cumque orationem finisset, tanta lux super cum emicuit, quod nullus eum respicere potuit. Recedente autem lumine manna fovea plena invenitur, quod in loco illo usque hodie generatur, ita ut in fundo foveae instar minutae arenae scaturire videatur sicut in fontibus fieri consuevit. [Leg. aurea, cap. IX. ,De sancto lohanne apostolo et evangelista, §§ 1, 11: Grässe 56, 61—62] .... cum ipse in medio eorum consisteret, tribus tamen diebus eum quaerentes minime invenerunt. Tertia autem die se iis manifestans dixit: ego sum, quem manibus post tergum ligatis et fune collo imposito crudeliter afflixerunt et sic in carcere reclu- serunt. Ubi demones apparentes dentibus in eum fremebant, sed appropinquare non poterant, dominus autem cum multo lumine ad eum veniens ipsum de terra levavit et vincula solvens et dulciter confortans ostium aperuit. Qui egressus verbum domini praedicavit, dum autem quidam obstinati persisterent, dixit eis: denuncio vobis, quod vivi in infernum descendetis, moxque terra se aperuit et cunctos illos deglutivit, reliqui vero ad dominum sunt conversi. [Leg. aurea, cap. XLV ,De sancto Mathia apostolo', ed. Grässe, p. 183, 186, 187, 188] Mathias apostolus in locum Iudae substitutus est. Sed primo ortum et originem ipsius Iudae breviter videamus. Legitur enim in quadam historia licet apocrypha, quod fuit ...... lesum Christum adiit et suorum delictorum veniam imploravit. Hucusque in praedicta hystoria apocrypha legitur, quae utrum recitanda sit, lectoris arbitrio relinquatur, licet sit potius relinquenda quam asserenda. Dominus autem suum eum fecit discipulum et de discipulo in suum elegit apostolum .... (ut quidam ajunt) omnium, quae pro Christo dabantur, decimam partem furabatur et ideo pro decima parte, quam in unguento amiserat, scilicet pro XXX denariis, dominum vendidit, quos tamen poenitentia ductus retulit et abiens laqueo se suspendit et suspensus crepuit medius et diffusa sunt omnia viscera ejus. In hoc autem delatum est ori, ne per os effunderetur, non enim dignum erat, ut os tam viliter inquinaretur, quod tam gloriosum os scilicet Christi contigerat. Dignum enim erat, ut viscera, quae proditionem conceperant, rupta caderent, et guttur, a quo vox proditoris exierat, laqueo artaretur. In aere aetiam interiit, ut qui angelos in coelo et homines in terra offenderat, ab angelorum et hominum regione separetur... Hic igitur apostolus Iudaeam in sortem accepit et praedicationi ibidem insistens et multa miracula faciens in pace quievit ... cum per Iudaeam predicaret, caecos illuminabat, leprosos mundabat, daemones expellebat, claudis gressum, surdis auditum, mortuis vitam restituebat...
Legenda o Apoštolích. 159 1. .... Iohannes .... divisis apostolis in Asiam est profectus ubi ecclesias multas fundavit. Domitianus igitur imperator ejus intelligens famam accersitum eum in dolium ferventis olei ante portam latinam mitti jussit, ille autem inde exiit illaesus, sicut a corruptione carnis exstiterat alienus... 11. Cum igitur esset nonaginta octo annorum et a passione Domini, secundum Ysiodorum, anno sexagesimo septimo, apparuit ei dominus cum discipulis suis dicens: veni dilecte mi ad me, quia tempus est, ut in mensa mea cum tuis fratribus epuleris. Surgens autem lohannes coepit ire. Cui dominus: dominica die ad me venies. Veniente igitur dominica universus populus convenit in ecclesia, quae fuerat ipsius nomine fabricata. Qui a primo pullorum cantu predicavit iisdem, hortans eos, ut in fide essent stabiles et in mandatis Dei ferventes essent. Post hoc foveam quadratam juxta altare fecit fieri et terram extra ecclesiam jactari descendensque in foveam expansis ad Deum manibus dixit: invitatus ad convivium tuum, domine lesu Christe, ecce venio gratias agens, quia dignatus es me ad tuas epulas invitare, sciens, quod ex toto corde meo desideravi te. Cumque orationem finisset, tanta lux super cum emicuit, quod nullus eum respicere potuit. Recedente autem lumine manna fovea plena invenitur, quod in loco illo usque hodie generatur, ita ut in fundo foveae instar minutae arenae scaturire videatur sicut in fontibus fieri consuevit. [Leg. aurea, cap. IX. ,De sancto lohanne apostolo et evangelista, §§ 1, 11: Grässe 56, 61—62] .... cum ipse in medio eorum consisteret, tribus tamen diebus eum quaerentes minime invenerunt. Tertia autem die se iis manifestans dixit: ego sum, quem manibus post tergum ligatis et fune collo imposito crudeliter afflixerunt et sic in carcere reclu- serunt. Ubi demones apparentes dentibus in eum fremebant, sed appropinquare non poterant, dominus autem cum multo lumine ad eum veniens ipsum de terra levavit et vincula solvens et dulciter confortans ostium aperuit. Qui egressus verbum domini praedicavit, dum autem quidam obstinati persisterent, dixit eis: denuncio vobis, quod vivi in infernum descendetis, moxque terra se aperuit et cunctos illos deglutivit, reliqui vero ad dominum sunt conversi. [Leg. aurea, cap. XLV ,De sancto Mathia apostolo', ed. Grässe, p. 183, 186, 187, 188] Mathias apostolus in locum Iudae substitutus est. Sed primo ortum et originem ipsius Iudae breviter videamus. Legitur enim in quadam historia licet apocrypha, quod fuit ...... lesum Christum adiit et suorum delictorum veniam imploravit. Hucusque in praedicta hystoria apocrypha legitur, quae utrum recitanda sit, lectoris arbitrio relinquatur, licet sit potius relinquenda quam asserenda. Dominus autem suum eum fecit discipulum et de discipulo in suum elegit apostolum .... (ut quidam ajunt) omnium, quae pro Christo dabantur, decimam partem furabatur et ideo pro decima parte, quam in unguento amiserat, scilicet pro XXX denariis, dominum vendidit, quos tamen poenitentia ductus retulit et abiens laqueo se suspendit et suspensus crepuit medius et diffusa sunt omnia viscera ejus. In hoc autem delatum est ori, ne per os effunderetur, non enim dignum erat, ut os tam viliter inquinaretur, quod tam gloriosum os scilicet Christi contigerat. Dignum enim erat, ut viscera, quae proditionem conceperant, rupta caderent, et guttur, a quo vox proditoris exierat, laqueo artaretur. In aere aetiam interiit, ut qui angelos in coelo et homines in terra offenderat, ab angelorum et hominum regione separetur... Hic igitur apostolus Iudaeam in sortem accepit et praedicationi ibidem insistens et multa miracula faciens in pace quievit ... cum per Iudaeam predicaret, caecos illuminabat, leprosos mundabat, daemones expellebat, claudis gressum, surdis auditum, mortuis vitam restituebat...
Strana 160
160 Pozzadyl ge u bosíem lonýe 75 Bral zzíe pak do macedonye Gdes gmu pítye dano bylo Gímfto mnoho líudy zbylo Napíwffe zzíe zzweho zraku (I^] p neftowichezna powlaku 80 Tos gmu take dano píty Chtyeczey gho gím ozzlepíty Whífaks íe pil netbagíe onyem Hí dal opiet wffiém zrak onyem Potom trsi dny gho hledawffe 85 Tu gdes prsí nych bywal zawffe Nalezzty gho nemohucze As pak zzam dal zzíe gím wruczíe Tus ínhed byl ot nych zzwazan Avselars wzzadyty kazan 90 Tehdy ty gís nan nazztali Tu gdes prsieds selarsem zztali Zemí uzzta zzwa rozdrsiewffi Pochytla gíe wffíe posrsiewffí Szzwaty marek chzazza zzweho 95 Tyrpiel mnoho ptywneho Bydle u pentbanopolí Potom prsiffloy gmu tu k woli Schtyel do alexandrie gity A gdys zziey gmu tu da byty 100 Zzwu krwíu mmnoho duff pokupi Se zzebrawífe zzíe bizzcupí Toho líuteho pohanzztwa Mínuwffe mocz zzweho panzztwa Wlachzili ieho pomíezztu 105 Wflady krwíu cropiecze czíezztu An obachz czoy gmu toho dle Dal duffiu bohu zzíe modle Potom pak chtyewffe gho zzseczí Mohli wíekem prechz uteczi 110 Pro zztrach welike hrsímothy Pro bursiu hrozzne blyzzcothy Gíes zzíe byli tako leklí Iaks casdy iams mohl utekli Tus gho pohrsebli krsezztyene 115 Potom paky benathchzene 'Tyelo ieho odtad wzemfífe A zzwelicu chzctyu prsigemffe [II^] Do benatek íe prsienezzlí Prones zzu wiecze phlezzli 120 Icho kozztola drahotu Anaywiecze zzwatozzt pro tu Gies zzíe gim mnoho dozztawa Se ktos znych na morsí plawa Achzíezt gde w kterém nechzazzu 125 Wzdada prozzbu zzweho hlazzu Whktereyskolií praczí bude The ieho pomoczíu zbude Szzwathy philipp ffez:teho dne prsíed zzwu zzmyrtyiu chwile [hodne 130 zzezwaw zzbor sacowzztwazzweho Czos bylo zbizzcupzztwa ieho Wyerapolim toho míezzta Rsekl dyetczie to iezzt rsiechz [zzwiezzta S mne boh ieffchze iezzt poffch- [zíedyl 135 ffezzt dny bych waff zztaw zpor- [siedyl Protos proffiu by wtom zztali Wnems byffte zzíe bohu wzdali Iazt zzíe otwazz knyemu blisíu Rsek to by rozpat na krsísiu 140 W tohoy gmeny onems cazal H1 prons zzwoy síwot pozzazal Szzwaty petr pomnozíe zzkut- [cziech Hí po neiednakych zzmuthcziech Wnychfto wíídy byl uplacagie 145 Na tu chwilíu wzpomínagíe Wnyeyfto zzíe byl odrsekl boha Zzotnye zzobu wlazzty moha Mdlobu hí pozztem welkym Hí zzwym naboszztwem wífelikym 150 Ieftoy gmiel bosíe dle lazzky Iaks po íeho líczíu wrazzky Placanym byly tak zzwadly Hi tak zzuchotu opadly Iacos powffem ieho liczíu 155 Hi placanym hi pak tífchzicziu Byla wfííe pleth ieho zprahla
160 Pozzadyl ge u bosíem lonýe 75 Bral zzíe pak do macedonye Gdes gmu pítye dano bylo Gímfto mnoho líudy zbylo Napíwffe zzíe zzweho zraku (I^] p neftowichezna powlaku 80 Tos gmu take dano píty Chtyeczey gho gím ozzlepíty Whífaks íe pil netbagíe onyem Hí dal opiet wffiém zrak onyem Potom trsi dny gho hledawffe 85 Tu gdes prsí nych bywal zawffe Nalezzty gho nemohucze As pak zzam dal zzíe gím wruczíe Tus ínhed byl ot nych zzwazan Avselars wzzadyty kazan 90 Tehdy ty gís nan nazztali Tu gdes prsieds selarsem zztali Zemí uzzta zzwa rozdrsiewffi Pochytla gíe wffíe posrsiewffí Szzwaty marek chzazza zzweho 95 Tyrpiel mnoho ptywneho Bydle u pentbanopolí Potom prsiffloy gmu tu k woli Schtyel do alexandrie gity A gdys zziey gmu tu da byty 100 Zzwu krwíu mmnoho duff pokupi Se zzebrawífe zzíe bizzcupí Toho líuteho pohanzztwa Mínuwffe mocz zzweho panzztwa Wlachzili ieho pomíezztu 105 Wflady krwíu cropiecze czíezztu An obachz czoy gmu toho dle Dal duffiu bohu zzíe modle Potom pak chtyewffe gho zzseczí Mohli wíekem prechz uteczi 110 Pro zztrach welike hrsímothy Pro bursiu hrozzne blyzzcothy Gíes zzíe byli tako leklí Iaks casdy iams mohl utekli Tus gho pohrsebli krsezztyene 115 Potom paky benathchzene 'Tyelo ieho odtad wzemfífe A zzwelicu chzctyu prsigemffe [II^] Do benatek íe prsienezzlí Prones zzu wiecze phlezzli 120 Icho kozztola drahotu Anaywiecze zzwatozzt pro tu Gies zzíe gim mnoho dozztawa Se ktos znych na morsí plawa Achzíezt gde w kterém nechzazzu 125 Wzdada prozzbu zzweho hlazzu Whktereyskolií praczí bude The ieho pomoczíu zbude Szzwathy philipp ffez:teho dne prsíed zzwu zzmyrtyiu chwile [hodne 130 zzezwaw zzbor sacowzztwazzweho Czos bylo zbizzcupzztwa ieho Wyerapolim toho míezzta Rsekl dyetczie to iezzt rsiechz [zzwiezzta S mne boh ieffchze iezzt poffch- [zíedyl 135 ffezzt dny bych waff zztaw zpor- [siedyl Protos proffiu by wtom zztali Wnems byffte zzíe bohu wzdali Iazt zzíe otwazz knyemu blisíu Rsek to by rozpat na krsísiu 140 W tohoy gmeny onems cazal H1 prons zzwoy síwot pozzazal Szzwaty petr pomnozíe zzkut- [cziech Hí po neiednakych zzmuthcziech Wnychfto wíídy byl uplacagie 145 Na tu chwilíu wzpomínagíe Wnyeyfto zzíe byl odrsekl boha Zzotnye zzobu wlazzty moha Mdlobu hí pozztem welkym Hí zzwym naboszztwem wífelikym 150 Ieftoy gmiel bosíe dle lazzky Iaks po íeho líczíu wrazzky Placanym byly tak zzwadly Hi tak zzuchotu opadly Iacos powffem ieho liczíu 155 Hi placanym hi pak tífchzicziu Byla wfííe pleth ieho zprahla
Strana 161
Legenda o Apoštolích. 161 . In quadam vero alia legenda legitur, quod dum Mathias in Macedoniam advenisset et fidem Christi praedicaret, quandam potionem toxicatam, quae visu cunctos privabat, sibi dederunt, quam in Christi nomine bibit et nullam laesionem incurrit et cum illa potione plus quam CCL excaecassent, ille singulis manum imponens omnes illuminavit. Dyabolus autem in similitudinem infantis iis apparens suasit, ut Matthiam occiderent qui eorum cultum evacuaret, et... 1. [Marcus evangelista].. Penthapolim perrexit et cum ibidem duobus annis stetisset, iterum Alexandriam rediit, qui et iuxta mare in rupibus ecclesiam con- struxerat in loco, qui dicitur Bucculi, et fideles ibidem multiplicatos invenit. Pontifices autem templorum eum comprehendere conabantur; cum autem in solemnitate paschali beatus Marcus missam celebraret, convenerunt illuc omnes et fune in collo ejus misso ipsum per civitatem trahebant dicentes: trahamus bubalum ad loca bucculi. Carnes autem ejus in terram fluebant et sanguine lapides rigabantur. Posthac in carcere recluditur et ibidem ab angelo confortatur, sed et ipse dominus lesus Christus eum visitavit eumque confortavit dicens: pax tibi Marce, evangelista meus, noli timere, quia ego tecum sum, ut eruam te. Mane ergo facto funem iterum collo ejus immittunt et huc illucque raptim eum pertrahunt exclamantes: trahamus bubalum ad loca buc- culi. Ipse autem dum traheretur, gratias agebat dicens: in manus tuas commendo spiritum meum, et hoc dicens spiritum exhalavit sub Nerone, qui coepit circa annum Domini LVII. Cum autem pagani eum vellent comburere, subito aer turbatur, grando exoritur, tonitrua intonant, fulguraque coruscant, ita ut quilibet evadere niteretur et sanctum corpus intactum reliquerunt, Christiani vero corpus ejus rapuerunt et in ecclesia cum omni reverentia sepelierunt... 2. Anno ab incarnatione Domini CCCCLXVIII tempore Leonis imperatoris Veneti corpus sancti Marci de Alexandria Venetias transtulerunt, ubi ecclesia in honore sancti Marci mira pulchritudine fabricata est... Iuvenis quidam cancri morbo in mamilla vermibus corrodentibus cruciatus coepit beati Marci suffragia mente im- plorare devota et ecce ibi dormienti quidam peregrino habitu insignitus apparuit, qui gradu concito aliquo pergere videbatur. Qui ab eo interrogatus, quis esset et quo tam velociter festinaret, Marcum se esse asseruit, qui tam velociter pergeret et cuidam navi se invocanti periculo subveniret, extensaque manu infirmum tetigit, qui mane evigilans penitus se sanatum sensit. Post modicum navis illa portum Venetiarum intravit narrans et suum periculum et Marci adjutorium. Pro utriusque igitur beneficio Deo gratiarum actio exsolvitur et in sancto suo Marco Deus mirabilis praedicatur... [Leg. aurea, cap. LIX ,De sancto Marco evangelista" Grässe, p. 266—267, 268 —269 ...Philippus... in Asiam civitatem Hierapolin venit ...Philippus autem ante VII. dies obitus sui episcopos et presbiteros convocavit iisque dixit: hos VII. dies propter admonitionem vestram mihi dominus concessit. Erat autem anno LXXXVII. Post hoc infideles ipsum tenuerunt et cruci ad instar magistri sui, quem praedicabat, affixerunt et sic ad dominum migravit et feliciter vitam complevit. . . [Legenda aurea, cap. LXV. ,De sancto Philippo apostolo' Grässe, p. 292.] 1. Petrus apostolus... super mare ad dominum ambulavit, in domini trans- figuratione et puellae suscitatione a domino electus fuit, staterem in ore piscis invenit, claves regni coelorum a domino accepit, pascendas oves a Christo suscepit, tria milia 11 Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Legenda o Apoštolích. 161 . In quadam vero alia legenda legitur, quod dum Mathias in Macedoniam advenisset et fidem Christi praedicaret, quandam potionem toxicatam, quae visu cunctos privabat, sibi dederunt, quam in Christi nomine bibit et nullam laesionem incurrit et cum illa potione plus quam CCL excaecassent, ille singulis manum imponens omnes illuminavit. Dyabolus autem in similitudinem infantis iis apparens suasit, ut Matthiam occiderent qui eorum cultum evacuaret, et... 1. [Marcus evangelista].. Penthapolim perrexit et cum ibidem duobus annis stetisset, iterum Alexandriam rediit, qui et iuxta mare in rupibus ecclesiam con- struxerat in loco, qui dicitur Bucculi, et fideles ibidem multiplicatos invenit. Pontifices autem templorum eum comprehendere conabantur; cum autem in solemnitate paschali beatus Marcus missam celebraret, convenerunt illuc omnes et fune in collo ejus misso ipsum per civitatem trahebant dicentes: trahamus bubalum ad loca bucculi. Carnes autem ejus in terram fluebant et sanguine lapides rigabantur. Posthac in carcere recluditur et ibidem ab angelo confortatur, sed et ipse dominus lesus Christus eum visitavit eumque confortavit dicens: pax tibi Marce, evangelista meus, noli timere, quia ego tecum sum, ut eruam te. Mane ergo facto funem iterum collo ejus immittunt et huc illucque raptim eum pertrahunt exclamantes: trahamus bubalum ad loca buc- culi. Ipse autem dum traheretur, gratias agebat dicens: in manus tuas commendo spiritum meum, et hoc dicens spiritum exhalavit sub Nerone, qui coepit circa annum Domini LVII. Cum autem pagani eum vellent comburere, subito aer turbatur, grando exoritur, tonitrua intonant, fulguraque coruscant, ita ut quilibet evadere niteretur et sanctum corpus intactum reliquerunt, Christiani vero corpus ejus rapuerunt et in ecclesia cum omni reverentia sepelierunt... 2. Anno ab incarnatione Domini CCCCLXVIII tempore Leonis imperatoris Veneti corpus sancti Marci de Alexandria Venetias transtulerunt, ubi ecclesia in honore sancti Marci mira pulchritudine fabricata est... Iuvenis quidam cancri morbo in mamilla vermibus corrodentibus cruciatus coepit beati Marci suffragia mente im- plorare devota et ecce ibi dormienti quidam peregrino habitu insignitus apparuit, qui gradu concito aliquo pergere videbatur. Qui ab eo interrogatus, quis esset et quo tam velociter festinaret, Marcum se esse asseruit, qui tam velociter pergeret et cuidam navi se invocanti periculo subveniret, extensaque manu infirmum tetigit, qui mane evigilans penitus se sanatum sensit. Post modicum navis illa portum Venetiarum intravit narrans et suum periculum et Marci adjutorium. Pro utriusque igitur beneficio Deo gratiarum actio exsolvitur et in sancto suo Marco Deus mirabilis praedicatur... [Leg. aurea, cap. LIX ,De sancto Marco evangelista" Grässe, p. 266—267, 268 —269 ...Philippus... in Asiam civitatem Hierapolin venit ...Philippus autem ante VII. dies obitus sui episcopos et presbiteros convocavit iisque dixit: hos VII. dies propter admonitionem vestram mihi dominus concessit. Erat autem anno LXXXVII. Post hoc infideles ipsum tenuerunt et cruci ad instar magistri sui, quem praedicabat, affixerunt et sic ad dominum migravit et feliciter vitam complevit. . . [Legenda aurea, cap. LXV. ,De sancto Philippo apostolo' Grässe, p. 292.] 1. Petrus apostolus... super mare ad dominum ambulavit, in domini trans- figuratione et puellae suscitatione a domino electus fuit, staterem in ore piscis invenit, claves regni coelorum a domino accepit, pascendas oves a Christo suscepit, tria milia 11 Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého.
Strana 162
162 ..[I*] Nenye wiernych zzyrdecz [siezny Prones mi nelzie uteczi Hi musiu achz nerad rseczí O toho cziezzarsíe zlobíe 5 [emus nezzteklo pokobie Neb czos wzzwitye lute zwiersi Tey zzie ta zzlob neprsimiersi lus 1ezzt on gmiel sneliutowal Chtye wzwiedyety kak zzie wzzcho- [wal 10 Gdys lesal matersí vbrsiuffíe As 1ako rseczi nezzluffie Se yu cazal rozrsiezaty A chtye nato zzam hledaty ...zapowiedne lose 150 nems as rseczí nemore Gdys kto wezme ne zzmyzzl taky Ienfto any mezí ptaky Any gie prsi hlupem zwiersiu Bywa . achz zzam zzobie wiersiu 40 [IP] Wecze ale tdy chcziu tomu By neprawíecze nycomu Tak achz chczte by siwi byli By mi lekarzztwa dobyli Gims bych mohl dyetye gmiety 45 Neb chcziu wildy tu zztizzt wzwi- [dyety lusto ma iezzt maty gmiela Na porodye gdys mie gmiela Hi chezíu progity tu cziezztu Na to czos giezdye pomiezztu 50 Zzlyffal zzem senu plachziucze Dyetyetem uzziluyucze Tohos zzie nykaks nezbawiu Bych neżwiedyel co wem p*wiu Ktere sena gma uzzile 55 Prsi nepocogiu te chwile Lekarsí dozzty mluwiwffe Proty tomu . wffaks nezbywffe Muzzichuy gmu napoy daty [119] Wtom miezztye ony lekarsi 80 Tu sabu aks wzzie byl wchwatyl Dachuy gmu . by yw wywratyl Inheds onu sabu wzdulu As zlo rseczi zle oplulu Wida . 85 Rska tak moy mi zly ne chziezze Talik zzem byl liudem hrozen welmi zzie usiezze Tdy gdyftoy zzem byl porozen Tehdy miftrsi zzie zzezrsiewffe Dachuy gmu rsiechz iaks umiewffe 90 Rskucz . ruffilzz tyem ieho crazzu S zz nedosdal zzweho chzazzu Wtoms hi wgínem bludyw zzlepíe Zly cral. kaza dyetye wzzklepie Lekarsom taynye zazdyecze 95 Chzctnye chowaty.a kyrmíecze Czo rsku pak ogíney zlobíe Musie za senu wzem zzobie... (Bod tím stopy řádku dalšího) (II*] Nedawffe gi ginak zzteczi Kazachu hi zznym useczi 100 Pronyes to miezzto zlatrana Zzlowe hi dnezz . latens rana Hi zzlowe tuse prsichzínu Tayna saba . polatynu Take se hi miftr seneca 105 Wyklada zzie . Uwiechzffi zzwathy iacub zzlowe Chzinem trogie chzcty hotowe Yus 1emu pizzmo wydawa Podle tyechto trsi chzcty prawa 110 Gims zginych 1ezzt wieczi mnohem Pyrwe sdrsewe pozwan bohem Mezi wffiemi uchzennyky Pronefto zzlowe weliky Druhe smu boh byl domowit 115 Hi byl tyem wffdy wfecze mowit Iey gho wffdy zzobu pozywal.... zzam zzie zzieca.
162 ..[I*] Nenye wiernych zzyrdecz [siezny Prones mi nelzie uteczi Hi musiu achz nerad rseczí O toho cziezzarsíe zlobíe 5 [emus nezzteklo pokobie Neb czos wzzwitye lute zwiersi Tey zzie ta zzlob neprsimiersi lus 1ezzt on gmiel sneliutowal Chtye wzwiedyety kak zzie wzzcho- [wal 10 Gdys lesal matersí vbrsiuffíe As 1ako rseczi nezzluffie Se yu cazal rozrsiezaty A chtye nato zzam hledaty ...zapowiedne lose 150 nems as rseczí nemore Gdys kto wezme ne zzmyzzl taky Ienfto any mezí ptaky Any gie prsi hlupem zwiersiu Bywa . achz zzam zzobie wiersiu 40 [IP] Wecze ale tdy chcziu tomu By neprawíecze nycomu Tak achz chczte by siwi byli By mi lekarzztwa dobyli Gims bych mohl dyetye gmiety 45 Neb chcziu wildy tu zztizzt wzwi- [dyety lusto ma iezzt maty gmiela Na porodye gdys mie gmiela Hi chezíu progity tu cziezztu Na to czos giezdye pomiezztu 50 Zzlyffal zzem senu plachziucze Dyetyetem uzziluyucze Tohos zzie nykaks nezbawiu Bych neżwiedyel co wem p*wiu Ktere sena gma uzzile 55 Prsi nepocogiu te chwile Lekarsí dozzty mluwiwffe Proty tomu . wffaks nezbywffe Muzzichuy gmu napoy daty [119] Wtom miezztye ony lekarsi 80 Tu sabu aks wzzie byl wchwatyl Dachuy gmu . by yw wywratyl Inheds onu sabu wzdulu As zlo rseczi zle oplulu Wida . 85 Rska tak moy mi zly ne chziezze Talik zzem byl liudem hrozen welmi zzie usiezze Tdy gdyftoy zzem byl porozen Tehdy miftrsi zzie zzezrsiewffe Dachuy gmu rsiechz iaks umiewffe 90 Rskucz . ruffilzz tyem ieho crazzu S zz nedosdal zzweho chzazzu Wtoms hi wgínem bludyw zzlepíe Zly cral. kaza dyetye wzzklepie Lekarsom taynye zazdyecze 95 Chzctnye chowaty.a kyrmíecze Czo rsku pak ogíney zlobíe Musie za senu wzem zzobie... (Bod tím stopy řádku dalšího) (II*] Nedawffe gi ginak zzteczi Kazachu hi zznym useczi 100 Pronyes to miezzto zlatrana Zzlowe hi dnezz . latens rana Hi zzlowe tuse prsichzínu Tayna saba . polatynu Take se hi miftr seneca 105 Wyklada zzie . Uwiechzffi zzwathy iacub zzlowe Chzinem trogie chzcty hotowe Yus 1emu pizzmo wydawa Podle tyechto trsi chzcty prawa 110 Gims zginych 1ezzt wieczi mnohem Pyrwe sdrsewe pozwan bohem Mezi wffiemi uchzennyky Pronefto zzlowe weliky Druhe smu boh byl domowit 115 Hi byl tyem wffdy wfecze mowit Iey gho wffdy zzobu pozywal.... zzam zzie zzieca.
Strana 163
Legenda o Apoštolích. 163 hominum in pentecoste sua praedicatione convertit, Ananiae et Saphirae mortem prae- dixit, Aeneam paraliticum curavit, Cornelium baptizavit, Tabitham suscitavit, umbra sui corporis infirmos sanavit... fertur quoque, quia in sinu semper sudarium portabat, quo crebro fluentes lacrymas tergebat, quia quando dulcis allocutionis et praesentiae Dei memor erat, prae nimia amoris dulcedine lacrymas continere non poterat. Quando etiam culpam negationis ad memoriam reducebat, ubertim lacrymas emittebat, unde adeo in consuetudine habuit flere, ut eius facies tota adusta lacrymis videretur... [Legenda aurea, cap. LXXXIX. ,De sancto Petro apostolo' Grässe, p. 369- 370.] 3 ... Rursus Nero nefaria mentis vesania ductus, ut in eadem hystoria apo- crypha reperitur, matrem occidi et scindi jussit, ut videret, qualiter in ejus utero fove- batur, physici vero eum de matris perditione arguentes dicebant: jura negant et fas prohibet, ut filius matrem necet, quae ipsum cum dolore peperit et cum tanto labore et sollicitudine enutrivit. Quibus Nero: faciatis me puero impraegnari et postea parere, ut quantus dolor matri meae fuerit, possim scire. Hanc insuper voluntatem pariendi conceperat co, quod per urbem transiens quandam mulierem parientem vociferantem audiverat. Dicunt ei: non est possibile, quod naturae contrarium est, nec est facile, quod rationi non est consentaneum. Dixit ergo iis Nero: nisi me feceritis impraegnari et parere, omnes vos faciam crudeli morte interire. Tunc illi impotionantes ranam sibi occulte ad bibendum dederunt et cum artificio suo in ejus ventre excrescere fecerunt et subito venter ejus naturae contraria non sustinens intumuit ita ut Nero se puero gravidum aestimaret, faciebantque sibi servare diaetam, qualem nutriendae ranae no- verant convenire dicentes, quod propter conceptum talia eum observare oporteret. Tandem nimio dolore vexatus medicis ait: accelerate tempus partus, quia languore pariendi vix anhelitum habeo respirandi. Tunc ipsum ad vomitum impotionaverunt et ranam visu terribilem, humoribus infectam et sanguine edidit cruentatam, respiciensque Nero partum suum ipsum abhorruit et mirabatur adeo monstruosum, dixerunt autem, quod tam difformem fetum protulerit, ex eo, quod tempus partus noluerit exspectare. Et ait: fuine talis de matris egressus latibulis? Et illi: etiam. Praecepit ergo ut fetus suus aleretur et testudini lapidum servandus includeretur. Haec autem in chronicis non leguntur sed apocrypha sunt. Deinde miratus, qualis et quanta fuerit succensio Trojae, Romam per VII. dies et noctes succendi fecit, quod ex altissima turri prospectans laetatusque flammae pulchritudine turgido habitu Iliadem decantabat. Hic sicut habetur in chronicis retibus aureis piscabatur, cantibus intendebat, ita ut omnes cytharistas et et tragoedos superaret, virum in uxorem duxit, ipse a viro, ut uxor, acceptus est, ut ait Orosius. Romani vero ejus vesaniam ulterius non ferentes in eum impetum fecerunt et usque extra civitatem persecuti sunt. Qui videns, quod evadere non posset, fustem dentium morsibus exacuit et se per medium palo transfixit et tali morte vitam finivit. Alibi tamen legitur, quod a lupis devoratus sit. Redeuntes Romani ranam in testudine latitantem invenerunt et ipsam extra civitatem projicientes combusserunt, unde pars illa civitatis, ut aliqui dicunt, ubi latuerat rana, Lateranensis nomen accepit... [Leg. aurea, cap. LXXXIX. ,De sancto Petro apostolo' §§ 3 Grässe, pg. 376—377.] » ... Dicitur Iacobus major, sicut alter minor. Primo ratione vocationis, quoniam primo vocatus est a Christo. Secundo ratione familiaritatis, quoniam maiorem familiari- tatem videtur Christus habuisse cum illo, quam cum isto, sicut patet, quia ipsum ad secreta sua admittebat, sicut fuit ad puellae resuscitationem et ad gloriosam trans- figurationem. Tertio ratione passionis, quia primus inter caeteros apostolos passus est. [Leg. aurea, cap. XCIX. ,De sancto Iacobo majore‘ Grässe, pag. 422.) 11*
Legenda o Apoštolích. 163 hominum in pentecoste sua praedicatione convertit, Ananiae et Saphirae mortem prae- dixit, Aeneam paraliticum curavit, Cornelium baptizavit, Tabitham suscitavit, umbra sui corporis infirmos sanavit... fertur quoque, quia in sinu semper sudarium portabat, quo crebro fluentes lacrymas tergebat, quia quando dulcis allocutionis et praesentiae Dei memor erat, prae nimia amoris dulcedine lacrymas continere non poterat. Quando etiam culpam negationis ad memoriam reducebat, ubertim lacrymas emittebat, unde adeo in consuetudine habuit flere, ut eius facies tota adusta lacrymis videretur... [Legenda aurea, cap. LXXXIX. ,De sancto Petro apostolo' Grässe, p. 369- 370.] 3 ... Rursus Nero nefaria mentis vesania ductus, ut in eadem hystoria apo- crypha reperitur, matrem occidi et scindi jussit, ut videret, qualiter in ejus utero fove- batur, physici vero eum de matris perditione arguentes dicebant: jura negant et fas prohibet, ut filius matrem necet, quae ipsum cum dolore peperit et cum tanto labore et sollicitudine enutrivit. Quibus Nero: faciatis me puero impraegnari et postea parere, ut quantus dolor matri meae fuerit, possim scire. Hanc insuper voluntatem pariendi conceperat co, quod per urbem transiens quandam mulierem parientem vociferantem audiverat. Dicunt ei: non est possibile, quod naturae contrarium est, nec est facile, quod rationi non est consentaneum. Dixit ergo iis Nero: nisi me feceritis impraegnari et parere, omnes vos faciam crudeli morte interire. Tunc illi impotionantes ranam sibi occulte ad bibendum dederunt et cum artificio suo in ejus ventre excrescere fecerunt et subito venter ejus naturae contraria non sustinens intumuit ita ut Nero se puero gravidum aestimaret, faciebantque sibi servare diaetam, qualem nutriendae ranae no- verant convenire dicentes, quod propter conceptum talia eum observare oporteret. Tandem nimio dolore vexatus medicis ait: accelerate tempus partus, quia languore pariendi vix anhelitum habeo respirandi. Tunc ipsum ad vomitum impotionaverunt et ranam visu terribilem, humoribus infectam et sanguine edidit cruentatam, respiciensque Nero partum suum ipsum abhorruit et mirabatur adeo monstruosum, dixerunt autem, quod tam difformem fetum protulerit, ex eo, quod tempus partus noluerit exspectare. Et ait: fuine talis de matris egressus latibulis? Et illi: etiam. Praecepit ergo ut fetus suus aleretur et testudini lapidum servandus includeretur. Haec autem in chronicis non leguntur sed apocrypha sunt. Deinde miratus, qualis et quanta fuerit succensio Trojae, Romam per VII. dies et noctes succendi fecit, quod ex altissima turri prospectans laetatusque flammae pulchritudine turgido habitu Iliadem decantabat. Hic sicut habetur in chronicis retibus aureis piscabatur, cantibus intendebat, ita ut omnes cytharistas et et tragoedos superaret, virum in uxorem duxit, ipse a viro, ut uxor, acceptus est, ut ait Orosius. Romani vero ejus vesaniam ulterius non ferentes in eum impetum fecerunt et usque extra civitatem persecuti sunt. Qui videns, quod evadere non posset, fustem dentium morsibus exacuit et se per medium palo transfixit et tali morte vitam finivit. Alibi tamen legitur, quod a lupis devoratus sit. Redeuntes Romani ranam in testudine latitantem invenerunt et ipsam extra civitatem projicientes combusserunt, unde pars illa civitatis, ut aliqui dicunt, ubi latuerat rana, Lateranensis nomen accepit... [Leg. aurea, cap. LXXXIX. ,De sancto Petro apostolo' §§ 3 Grässe, pg. 376—377.] » ... Dicitur Iacobus major, sicut alter minor. Primo ratione vocationis, quoniam primo vocatus est a Christo. Secundo ratione familiaritatis, quoniam maiorem familiari- tatem videtur Christus habuisse cum illo, quam cum isto, sicut patet, quia ipsum ad secreta sua admittebat, sicut fuit ad puellae resuscitationem et ad gloriosam trans- figurationem. Tertio ratione passionis, quia primus inter caeteros apostolos passus est. [Leg. aurea, cap. XCIX. ,De sancto Iacobo majore‘ Grässe, pag. 422.) 11*
Strana 164
164 35 .. . ye placal . y mnoho chzacal . sidcziety . . zrsiety . we hrsiechy . tyechy . ye . kanye aky . rake . nemalych . ztalych . nezzbosnë 15... . etbali . ezzt male ta . 1ednoho leta . rat zziedna 20 ... . bnye . podobnye . yeczi da 1edna e. yeczi 25 ... ze . zzwathe . chramie 30... . dy horsíe . ZOrsie . zz druhy el neznamýe . sdu . y pniela (l) . ela [II^] 40Iaks zzle bywa . . . Zzluncze íuse z ... Zztah wechzer... Ande hluk we... lakfto wzazzt ... 45 ffli hluchzny .. . Wffe narusny ... Chtyecze wny ... A po zemí mie... Opiet pak w... 50 Popi podle zz... Wffedffe w ch .. Zzlyffieli zzh .. . Salozztywye .. . Na zzwe zle... 55 Rskucz 1us . .. Wzdwihnye ... Hi bylo zna... S zzwathym ... Bohem praw ... 60 Pyrwe nes... By zzobu pr... Aby tudyes .. . W tom chzu... Nay gho w... 65 lemufto zzie .. . A gim toho ... Taks ffedffe .. Zzhyrnuli zz... Aby hi mie... 70 Hi lud myzz... Wiechzfiu w... Nebezzke po... Wchztwyrth ... Zztalo zzie ta ... 75 Na prsiklad .. . Whody 1efto .. Po gich chza .. . Ieden sid z...
164 35 .. . ye placal . y mnoho chzacal . sidcziety . . zrsiety . we hrsiechy . tyechy . ye . kanye aky . rake . nemalych . ztalych . nezzbosnë 15... . etbali . ezzt male ta . 1ednoho leta . rat zziedna 20 ... . bnye . podobnye . yeczi da 1edna e. yeczi 25 ... ze . zzwathe . chramie 30... . dy horsíe . ZOrsie . zz druhy el neznamýe . sdu . y pniela (l) . ela [II^] 40Iaks zzle bywa . . . Zzluncze íuse z ... Zztah wechzer... Ande hluk we... lakfto wzazzt ... 45 ffli hluchzny .. . Wffe narusny ... Chtyecze wny ... A po zemí mie... Opiet pak w... 50 Popi podle zz... Wffedffe w ch .. Zzlyffieli zzh .. . Salozztywye .. . Na zzwe zle... 55 Rskucz 1us . .. Wzdwihnye ... Hi bylo zna... S zzwathym ... Bohem praw ... 60 Pyrwe nes... By zzobu pr... Aby tudyes .. . W tom chzu... Nay gho w... 65 lemufto zzie .. . A gim toho ... Taks ffedffe .. Zzhyrnuli zz... Aby hi mie... 70 Hi lud myzz... Wiechzfiu w... Nebezzke po... Wchztwyrth ... Zztalo zzie ta ... 75 Na prsiklad .. . Whody 1efto .. Po gich chza .. . Ieden sid z...
Strana 165
Legenda o Apoštolích. 165 [De s. Iacobo minore. ...Per XL. annos eorum poenitentiam exspectauit et per apostolos, maxime per lacobum fratrem domini inter eos continuo praedicantem eos ad poeni- tentiam revocabat, sed cum eos per adm nitionem non posset revocare, voluit eos saltem prodigiis exterrere; nam in his XL. annis sibi ad poenitentiam datis multa monstra et prodigia (sicut refert Iosephus) evenerunt. Nam stella praefulgens gladio per omnia similis visa est civitati desuper imminere ac per totum annum exiti- alibus flammis ardere. In quodam festo azimorum hora noctis nona tantus fulgor aram templumque circumdedit, ut omnes diem clarissimum factum putarent. In eadem festivitate vetula ad immolandum adducta inter ministrorum manus agnam subito est enixa. Post aliquot dies prope solis occasum visi sunt currus et quadrigac in omni regione per aerem ferri et armatorum cohortes misceri nubibus et urbes circumdare agminibus improvisis. In alio die festo, quae pentecoste appellatur, noctu sacerdotes templum ingressi ad ministeria ex more complenda motus quos- dam strepitusque senserunt ac voces subitas audierunt dicentes: »transeamus ab bis sedibus.« Ante quartum etiam annum belli quidam vir, nomine lesus, Ananiae filius, in festo tabernaculorum repente clamare coepit..." [Iac. a Voragine, Legenda aurea, cap. LXVII., 2: Grässe 298.
Legenda o Apoštolích. 165 [De s. Iacobo minore. ...Per XL. annos eorum poenitentiam exspectauit et per apostolos, maxime per lacobum fratrem domini inter eos continuo praedicantem eos ad poeni- tentiam revocabat, sed cum eos per adm nitionem non posset revocare, voluit eos saltem prodigiis exterrere; nam in his XL. annis sibi ad poenitentiam datis multa monstra et prodigia (sicut refert Iosephus) evenerunt. Nam stella praefulgens gladio per omnia similis visa est civitati desuper imminere ac per totum annum exiti- alibus flammis ardere. In quodam festo azimorum hora noctis nona tantus fulgor aram templumque circumdedit, ut omnes diem clarissimum factum putarent. In eadem festivitate vetula ad immolandum adducta inter ministrorum manus agnam subito est enixa. Post aliquot dies prope solis occasum visi sunt currus et quadrigac in omni regione per aerem ferri et armatorum cohortes misceri nubibus et urbes circumdare agminibus improvisis. In alio die festo, quae pentecoste appellatur, noctu sacerdotes templum ingressi ad ministeria ex more complenda motus quos- dam strepitusque senserunt ac voces subitas audierunt dicentes: »transeamus ab bis sedibus.« Ante quartum etiam annum belli quidam vir, nomine lesus, Ananiae filius, in festo tabernaculorum repente clamare coepit..." [Iac. a Voragine, Legenda aurea, cap. LXVII., 2: Grässe 298.
Strana 166
(Pergamenové listy a zbytky listů z poč. XIV. stol. Fragmenty poslední (= ApH. ApP.) v majetku p. bibl. Patery, druhý (= ApŠ.) majetek Musea král. č., první (= ApD.) v rukopise dvorní knihovny vídeňské č. 4002 Fragmenty obsahují vesměs zpracování „Zlaté legendy (1270). Fragm. jeden objevil 1855 HöFLER, otištěn mnou v ČČM. 1901, LXXV., 49—50; počátek i obsah neznám; jen levý proužek asi 1/8 listu; fragment prvý darem dostal a otiskl ŠAFAŘÍK v ČČM. 1847, I., 3, 295—303; text legend o sv. Janu, Matěji Marku, Filipu, sv. Petru: celý list; mezi fragmenty 1. a 2. mezera (156 veršů); fragm. druhý objevil 1788 DURICH, otiskl (posledně) F. MENČÍK v LF. 1879 VI., 140—142; pokračování a dokončení leg. o sv. Petru, za- čátek leg. o sv. Jakubu větším; jen hořejší část listu; fragm. posl. objeveny 1878—1884 A. PATEROU, otištěny mnou v ČČM. 1901, LXXV., 50—54; obsahují legendu (podařilo se mi to zjistiti 1902) o sv. Jakubu menším. I při nejnižším počtu zbytky nejméně tří listů, po čtyřech sloupcích — stopy aspoň 468 veršů. V. ČČM. 1. c. V. VLČEK I. 17—20, Písemnictví, 46—52. Výklad shora, str. 97—98, 91—94.]
(Pergamenové listy a zbytky listů z poč. XIV. stol. Fragmenty poslední (= ApH. ApP.) v majetku p. bibl. Patery, druhý (= ApŠ.) majetek Musea král. č., první (= ApD.) v rukopise dvorní knihovny vídeňské č. 4002 Fragmenty obsahují vesměs zpracování „Zlaté legendy (1270). Fragm. jeden objevil 1855 HöFLER, otištěn mnou v ČČM. 1901, LXXV., 49—50; počátek i obsah neznám; jen levý proužek asi 1/8 listu; fragment prvý darem dostal a otiskl ŠAFAŘÍK v ČČM. 1847, I., 3, 295—303; text legend o sv. Janu, Matěji Marku, Filipu, sv. Petru: celý list; mezi fragmenty 1. a 2. mezera (156 veršů); fragm. druhý objevil 1788 DURICH, otiskl (posledně) F. MENČÍK v LF. 1879 VI., 140—142; pokračování a dokončení leg. o sv. Petru, za- čátek leg. o sv. Jakubu větším; jen hořejší část listu; fragm. posl. objeveny 1878—1884 A. PATEROU, otištěny mnou v ČČM. 1901, LXXV., 50—54; obsahují legendu (podařilo se mi to zjistiti 1902) o sv. Jakubu menším. I při nejnižším počtu zbytky nejméně tří listů, po čtyřech sloupcích — stopy aspoň 468 veršů. V. ČČM. 1. c. V. VLČEK I. 17—20, Písemnictví, 46—52. Výklad shora, str. 97—98, 91—94.]
Strana 167
Xl. Život Mariin. [Legenda o P. Marii, Život sv. Anny.]
Xl. Život Mariin. [Legenda o P. Marii, Život sv. Anny.]
Strana 168
168 1' Zzam wzobye zzwoy zzmutek [tlachzfe Inheds nycze nepohyrsíe Poyma zzolu zzwe pastyrsíe Chzlowyek zamutyw syuotórn 5 Hna zzie prechz upuffchzíu zzwím [zkotom Tam gdes ho my°zzyeczow pietÿ Nykte nemohl byl wzwyediety Tuy zza gims zmutnyegie chodil Tyem boh zzkot gho wiecze plodil 10 [aks nyieden ztoho kragie Byl. tak mnoho zzkota gmagie Taks* tu wile zzwe dobre dienye Mlad zza chzinil k bohu myenye Wyunoffzztwie bydle zdyetynu 15 A gdis dwadcziety let minu Poyal zzobye senie hpannu wifie chzcety dyewku gmené annu Ies bie dczi ysakarowa Rodu krale dawidowa 20 Zztuy zza tak kteruzz nahodu Dwadcziety let ney gmie plodu Protos anna zzmutnay zzuczí Byla k bohu salugíuczí Hí mluwila rskuczí. bose 25 Wyedys twa mocz wffeczko mose Prochz zzem yaz hi moy mus hyna S na nedaff dczerky ny zzyna Ieschzes mi zzie wiecze mycte S newiziu meho drusiete 30 Gíms zzíe líudzke rsiechzi zzthyziu Se piet miezziecz ho ne wízíu Bych azz myrtwa gho wídíela Pechzíu bych o duffí gmyela Achz bich mohla kterym zkutkem 35 Tu rsíechzíu hi tyem zamutkem Sfedffi do zzwe ffchziepownÿczie Ha plachzíuczí pade nÿczie K bohu wzdiffiuczi zzpokoru Mez1 tÿem wezrsieczi wzhoru 1*40 Vzrsíe whruffczíe hnyezdo wrabié A haycziey gho zzedi wabíe Wrabata. ana krsíchzíecze Wzdwihagiuzzie zhnyezda chtyecze Takos nahle to uzrsieczi 45 Wzedffe plachzchziwie mluwieczi Rrskuczi. moczny hozzpodine Iehos wolíu nycz nemíne Ayens wffieezky zmutky czieliff Hi 1aks chtÿe dary zzwe dyeliff 50 Dawagíe brawom hf zzkotu Plemenyte wole lhotu Podle wffiech zztworseny zztawa W nyems zzie kasda twars wiznawa Ius zemie neb morse plody 55 Czosli gdew powietrste wzzchody A. nebo gde wzkalnych byrziech Neb gde upropazztnych twyrziech Bydli. od wffelike zbiersi laks uptachzctwie tak wzwiersi 60 Hranÿe. wffe czos 1ezzt ot hlada W nyems zzi nezliffil hi hada Se hf ten zzie tdi raduge Gdys zzíe plodem zzbosen chzíuge Prones tobye iednemu 65 Dyekugylu. wffdy tworcziu zzwemu Se dawaff komus czo raczie Zzwu wolíu. nycz ne o pachzíe Hi 1aksz chtyel taksz wife obrsiedyl Iedynó mne* w to nedyedyl 70 Bych byla wnyus gine twarsí Gies twa milozzt ffchzedrsie darsí Hi zzu plodem 1aks chczeff mocznÿ A zzobie zbosnÿe pomocznÿ A wffaks wieffto zzylny bose 75 Czos zzem kdy myzzlila tose Wieff zzem zzíe gínam netfchzala Kromíe czos bych plodu wzala Wsdy mí bylo na utrobíe...
168 1' Zzam wzobye zzwoy zzmutek [tlachzfe Inheds nycze nepohyrsíe Poyma zzolu zzwe pastyrsíe Chzlowyek zamutyw syuotórn 5 Hna zzie prechz upuffchzíu zzwím [zkotom Tam gdes ho my°zzyeczow pietÿ Nykte nemohl byl wzwyediety Tuy zza gims zmutnyegie chodil Tyem boh zzkot gho wiecze plodil 10 [aks nyieden ztoho kragie Byl. tak mnoho zzkota gmagie Taks* tu wile zzwe dobre dienye Mlad zza chzinil k bohu myenye Wyunoffzztwie bydle zdyetynu 15 A gdis dwadcziety let minu Poyal zzobye senie hpannu wifie chzcety dyewku gmené annu Ies bie dczi ysakarowa Rodu krale dawidowa 20 Zztuy zza tak kteruzz nahodu Dwadcziety let ney gmie plodu Protos anna zzmutnay zzuczí Byla k bohu salugíuczí Hí mluwila rskuczí. bose 25 Wyedys twa mocz wffeczko mose Prochz zzem yaz hi moy mus hyna S na nedaff dczerky ny zzyna Ieschzes mi zzie wiecze mycte S newiziu meho drusiete 30 Gíms zzíe líudzke rsiechzi zzthyziu Se piet miezziecz ho ne wízíu Bych azz myrtwa gho wídíela Pechzíu bych o duffí gmyela Achz bich mohla kterym zkutkem 35 Tu rsíechzíu hi tyem zamutkem Sfedffi do zzwe ffchziepownÿczie Ha plachzíuczí pade nÿczie K bohu wzdiffiuczi zzpokoru Mez1 tÿem wezrsieczi wzhoru 1*40 Vzrsíe whruffczíe hnyezdo wrabié A haycziey gho zzedi wabíe Wrabata. ana krsíchzíecze Wzdwihagiuzzie zhnyezda chtyecze Takos nahle to uzrsieczi 45 Wzedffe plachzchziwie mluwieczi Rrskuczi. moczny hozzpodine Iehos wolíu nycz nemíne Ayens wffieezky zmutky czieliff Hi 1aks chtÿe dary zzwe dyeliff 50 Dawagíe brawom hf zzkotu Plemenyte wole lhotu Podle wffiech zztworseny zztawa W nyems zzie kasda twars wiznawa Ius zemie neb morse plody 55 Czosli gdew powietrste wzzchody A. nebo gde wzkalnych byrziech Neb gde upropazztnych twyrziech Bydli. od wffelike zbiersi laks uptachzctwie tak wzwiersi 60 Hranÿe. wffe czos 1ezzt ot hlada W nyems zzi nezliffil hi hada Se hf ten zzie tdi raduge Gdys zzíe plodem zzbosen chzíuge Prones tobye iednemu 65 Dyekugylu. wffdy tworcziu zzwemu Se dawaff komus czo raczie Zzwu wolíu. nycz ne o pachzíe Hi 1aksz chtyel taksz wife obrsiedyl Iedynó mne* w to nedyedyl 70 Bych byla wnyus gine twarsí Gies twa milozzt ffchzedrsie darsí Hi zzu plodem 1aks chczeff mocznÿ A zzobie zbosnÿe pomocznÿ A wffaks wieffto zzylny bose 75 Czos zzem kdy myzzlila tose Wieff zzem zzíe gínam netfchzala Kromíe czos bych plodu wzala Wsdy mí bylo na utrobíe...
Strana 169
Život Mariin. 169 Haec autem eo faciente multiplicabat ei Dominus greges suos ita, ut non esset homo similis illi in populo Israel. Hoc itaque inchoavit facere quindecim annorum habens aetatem. Cum esset viginti annorum, accepit Annam filiam [Yslachar uxorem ex tribu sua, id est de tribu Iuda, ex genere Dauid. Cumque simul permansissent per annos viginti, filios aut filias ex ea non habuit... . .. Passus itaque verecundiam in conspectu populi abscessit de templo domini plorans, et non est domum reversus, sed abiit ad pecora sua secum ducens pastores in montes in longinqua terra, ita ut per quinque menses nullum nuntium potuisset audire de eo Anna uxor eius. Quae dum fleret in oratione sua et diceret: »Domine deus Israel fortissime, iam quia filios non dedisti mihi, virum et meum quare tulisti a me? Ecce iam quinque menses sunt, quod virum meum non vidi. Et nescio, ubi iam moratus sit; vel si mortuum scissem, sepulturam eius fecissem.« Et dum nimis fleret, ingressa est in pomerium domus suae, prosternens se in oratione, precesque coram domino fudit. Post haec surgens ab oratione. elevans oculos ad deum vidit nidum passerum in arbore lauri, et emisit vocem ad dominum cum gemitu et dixit: »Domine deus omnipotens, qui dedisti filios omni creaturae, bestiis et iumentis, ser- pentibus et volucribus et piscibus, et gaudent omnes super filios suos, me solam a benignitatis tuae dono excludis. Tu enim, deus, nosti cor meum, quia ab initio coniugii mei hoc novisse me confiteor, ut si tu, deus, dedisses mihi filium aut filiam, obtulissem eos tibi in templo sancto tuo . ..« [Evg. Ps. Matth. u TiSCHENDORFA, Evangelia apocrypha, 1853, str. 53, 54—55.]
Život Mariin. 169 Haec autem eo faciente multiplicabat ei Dominus greges suos ita, ut non esset homo similis illi in populo Israel. Hoc itaque inchoavit facere quindecim annorum habens aetatem. Cum esset viginti annorum, accepit Annam filiam [Yslachar uxorem ex tribu sua, id est de tribu Iuda, ex genere Dauid. Cumque simul permansissent per annos viginti, filios aut filias ex ea non habuit... . .. Passus itaque verecundiam in conspectu populi abscessit de templo domini plorans, et non est domum reversus, sed abiit ad pecora sua secum ducens pastores in montes in longinqua terra, ita ut per quinque menses nullum nuntium potuisset audire de eo Anna uxor eius. Quae dum fleret in oratione sua et diceret: »Domine deus Israel fortissime, iam quia filios non dedisti mihi, virum et meum quare tulisti a me? Ecce iam quinque menses sunt, quod virum meum non vidi. Et nescio, ubi iam moratus sit; vel si mortuum scissem, sepulturam eius fecissem.« Et dum nimis fleret, ingressa est in pomerium domus suae, prosternens se in oratione, precesque coram domino fudit. Post haec surgens ab oratione. elevans oculos ad deum vidit nidum passerum in arbore lauri, et emisit vocem ad dominum cum gemitu et dixit: »Domine deus omnipotens, qui dedisti filios omni creaturae, bestiis et iumentis, ser- pentibus et volucribus et piscibus, et gaudent omnes super filios suos, me solam a benignitatis tuae dono excludis. Tu enim, deus, nosti cor meum, quia ab initio coniugii mei hoc novisse me confiteor, ut si tu, deus, dedisses mihi filium aut filiam, obtulissem eos tibi in templo sancto tuo . ..« [Evg. Ps. Matth. u TiSCHENDORFA, Evangelia apocrypha, 1853, str. 53, 54—55.]
Strana 170
Dva zlomky, jeden širší, druhý užší, pergamenové z počátku XIV. století knihovny kapitulní. Zlomek širší objevil 1855 K. HöFLER, vydal t. r. ŠAFAŘÍK (v ČČM. XXXIX, 529—532). Zlomek užší nalezl 1878 A. PATERA a vydal s Höflerovým v ČČM. 1879, LIII, 113—125. Obsahují volné zpracování latinského apokryfu, t. zv. evangelia Pseudo-Matthaei V. VLČEK I. 17—18, Písemnictví, 51—52. Výklad shora 98—99, 93—94.]
Dva zlomky, jeden širší, druhý užší, pergamenové z počátku XIV. století knihovny kapitulní. Zlomek širší objevil 1855 K. HöFLER, vydal t. r. ŠAFAŘÍK (v ČČM. XXXIX, 529—532). Zlomek užší nalezl 1878 A. PATERA a vydal s Höflerovým v ČČM. 1879, LIII, 113—125. Obsahují volné zpracování latinského apokryfu, t. zv. evangelia Pseudo-Matthaei V. VLČEK I. 17—18, Písemnictví, 51—52. Výklad shora 98—99, 93—94.]
Strana 171
XII. Seslání. Také Svatý Duch, Seslání Ducha sv.
XII. Seslání. Také Svatý Duch, Seslání Ducha sv.
Strana 172
-72 XII. [I*] nezzlychanü tii odywü 10 15 rskucze toy podobno k dyw- se tyto z galiley zzucze czíuzích krayow ne wiedu- wffiech yazykow rsiechzi g- a nazz wffaks obächz ne z- ot nyads zzmy zzie porodyli wffelikys zzń tu nebyli gdes nazz kto gde domem my parthowé tyto médy a tytoy zzu zelamiczka a zzí zmesopotamíczka ony zzli kapadocziené a zzí pak zzů Asyené ty z egipta ony z frigië tÿto zzü pak z pamphiligie zeizze zhbzkë zemfe wzpa- tÿ znayü morzkÿch miezzt — z czyreneyzka zzu pak mnoz- a tyto zrsima prsichozi zzi zarabie ony zkrethy neznawffe zzie wffiemi let- any gich drsewe wídawff- wífaks zzü wffiech zćm rs- wife zzlychalli iezzt to kdo siwy neb ta zzlowa neb thy dywy gies tyto chzinye wemnozie mluwíecze knám ozzwém bo- 30 35 40 45 50 V wthey mluwíie z- petr wztana 1aks gmu chzezzt — zztwie dana po lfudech malo — sie zzlÿffte wecze — bratrsie kak ny 1ezzt boh wto uzzt- by nazz kasdy prawdu pr tak yaks bez wffeho oblu- iezzt nim to zzwiedchzity l- sey na to bohàm uzztawen aby gim zzwiet byl uzdraw- hi rsku to bcz rsiechzí ks- se on hí myrtwé hi síwó bude hi napokon zzudye iaks zzwíedchzíe gis wto - dye proroczi zzwíedechzcztwem - se ktos koli zzyrdczem chziz- wiernye bude knemu mie- ten wezme hrsiechow zzp-ć Ínheds nawffie gís tu zz- a zzlow 1eho pozzluchachu dar zzwatheho ducha zzpad- hi wffiech gich myzzl obpop- tak 1aks zzie wchzíechu dyw- czo by to gim chtyelo byty
-72 XII. [I*] nezzlychanü tii odywü 10 15 rskucze toy podobno k dyw- se tyto z galiley zzucze czíuzích krayow ne wiedu- wffiech yazykow rsiechzi g- a nazz wffaks obächz ne z- ot nyads zzmy zzie porodyli wffelikys zzń tu nebyli gdes nazz kto gde domem my parthowé tyto médy a tytoy zzu zelamiczka a zzí zmesopotamíczka ony zzli kapadocziené a zzí pak zzů Asyené ty z egipta ony z frigië tÿto zzü pak z pamphiligie zeizze zhbzkë zemfe wzpa- tÿ znayü morzkÿch miezzt — z czyreneyzka zzu pak mnoz- a tyto zrsima prsichozi zzi zarabie ony zkrethy neznawffe zzie wffiemi let- any gich drsewe wídawff- wífaks zzü wffiech zćm rs- wife zzlychalli iezzt to kdo siwy neb ta zzlowa neb thy dywy gies tyto chzinye wemnozie mluwíecze knám ozzwém bo- 30 35 40 45 50 V wthey mluwíie z- petr wztana 1aks gmu chzezzt — zztwie dana po lfudech malo — sie zzlÿffte wecze — bratrsie kak ny 1ezzt boh wto uzzt- by nazz kasdy prawdu pr tak yaks bez wffeho oblu- iezzt nim to zzwiedchzity l- sey na to bohàm uzztawen aby gim zzwiet byl uzdraw- hi rsku to bcz rsiechzí ks- se on hí myrtwé hi síwó bude hi napokon zzudye iaks zzwíedchzíe gis wto - dye proroczi zzwíedechzcztwem - se ktos koli zzyrdczem chziz- wiernye bude knemu mie- ten wezme hrsiechow zzp-ć Ínheds nawffie gís tu zz- a zzlow 1eho pozzluchachu dar zzwatheho ducha zzpad- hi wffiech gich myzzl obpop- tak 1aks zzie wchzíechu dyw- czo by to gim chtyelo byty
Strana 173
Seslání. 173 [Mezery textu vedlejšího vyplněny jednak dle nepochybného znění slov celých, jednak konjekturou dle ostatního textu. Tyto poslední dány do závorek.] . . . . jěž tito činie ve mnozě, mluviece k nám o svém bozě?« neslýchanú tu odivú, řkúce: »Toť podobno k divu, že tito, z Galilé jsúce, cuzích krajóv nevědúce všech jazykóv řeči jmajú a nás všakž obáč neznajú, otňadž smy sě porodili. Všelikéž sú tu nebyli, gdež nás kto gde domem sedí: 10 my Partové, tito Médi a tito jsú z Elamícka a si z Mežopotamicka; oni sú Kapadočěné a si pak sú Ažiené; 15 ti z Ejipta, oni z Fryjie, tito sú pak z Pamfylijie; sise z Libské země vzpa- — ti znajú morských měst Z Cyrenejska sú pak mnozí 20 a tito z Říma příchozí, si z Arabie, oni z Kréty: neznavše sě všěmi léty ani jich dřéve vídavše, všakž sú všěch zém řěči znavše. 25 Slýchalli jest to kto živý neb ta slova neb ty divy, 5 35 40 45 V téj mluvě svatý Petr vstana, 30 jakž jmu čest —ovstvie dána, po ludech málo popatřě: »Slyšte« vece »v[šicci], bratřie, kak ny jest bóh v to ustavil, by nás každý pravdu pravil tak, jakž bez všeho obludu jest nám to svědčiti ludu, že j na to Bohém ustaven, aby jím svět byl uzdraven; hi řku to bez řěči křivé, že on hi mrtvé hi živé bude hi napokon súdě, jakž svědčie, již v tom [nebljúdie, proroci svědečctvem jistým, že, ktožkoli srdcem čistým věrně bude k němu mieně, ten vezme hřiechóv sproščenie.« Inhedž na vše, již tu stáchu a slov jeho poslúcháchu, dar svatého ducha spade 50 hi všěch jich mysl obpopade tak, jakž sě včěchu diviti,
Seslání. 173 [Mezery textu vedlejšího vyplněny jednak dle nepochybného znění slov celých, jednak konjekturou dle ostatního textu. Tyto poslední dány do závorek.] . . . . jěž tito činie ve mnozě, mluviece k nám o svém bozě?« neslýchanú tu odivú, řkúce: »Toť podobno k divu, že tito, z Galilé jsúce, cuzích krajóv nevědúce všech jazykóv řeči jmajú a nás všakž obáč neznajú, otňadž smy sě porodili. Všelikéž sú tu nebyli, gdež nás kto gde domem sedí: 10 my Partové, tito Médi a tito jsú z Elamícka a si z Mežopotamicka; oni sú Kapadočěné a si pak sú Ažiené; 15 ti z Ejipta, oni z Fryjie, tito sú pak z Pamfylijie; sise z Libské země vzpa- — ti znajú morských měst Z Cyrenejska sú pak mnozí 20 a tito z Říma příchozí, si z Arabie, oni z Kréty: neznavše sě všěmi léty ani jich dřéve vídavše, všakž sú všěch zém řěči znavše. 25 Slýchalli jest to kto živý neb ta slova neb ty divy, 5 35 40 45 V téj mluvě svatý Petr vstana, 30 jakž jmu čest —ovstvie dána, po ludech málo popatřě: »Slyšte« vece »v[šicci], bratřie, kak ny jest bóh v to ustavil, by nás každý pravdu pravil tak, jakž bez všeho obludu jest nám to svědčiti ludu, že j na to Bohém ustaven, aby jím svět byl uzdraven; hi řku to bez řěči křivé, že on hi mrtvé hi živé bude hi napokon súdě, jakž svědčie, již v tom [nebljúdie, proroci svědečctvem jistým, že, ktožkoli srdcem čistým věrně bude k němu mieně, ten vezme hřiechóv sproščenie.« Inhedž na vše, již tu stáchu a slov jeho poslúcháchu, dar svatého ducha spade 50 hi všěch jich mysl obpopade tak, jakž sě včěchu diviti,
Strana 174
174 XII. [IIb] s - - gis nobrsiezaný z - - duchem darowany a - - aké nemalů p - - lí bosíu chwalu 5 T — - et wthey pomluwie wz - - wa zzwathy petr mluwie r — - trsie czo wtom meſſamy c - - wodý neygmamý by - - wathý krsezzt wzíeli 10 g - - hý duch prsígieli ín - - heſucríſta gmeny by - - wſſieczi pokrſſchzený Z -- ak wiecz den otedne w - - wlazztý do ne iedně 15 k - - zzwathý krsezzt bý mnosie zz - - mluwíe zzlowo bosíe d — - drusný zztaw zzíe týesíe g - - wmiezztýe tudýese c - - bywayucze zzpolů 20 py —- ad druh drusnýu wolíu t — - ekolik leth prsiebywſſe a - - ednů zzpolu bywſſe d - - snýe wzêm odpuſſchzenýe g - - zzwíet rozpuſſchzenýe 25 t - - s zznadnýe hí hotowíe by - - ie bohu lowie. Hi rezzt prsítýech zzlowicch tak- darý bosie nejednaké achz na kratczie powiedýety 30 by numielý mohl wzwiedycty cz - - m zzkutczie znamená zzíe s - - ý duch prsí zzwěm chzazzie r - -e zzíe pokazowal gd — — o kak nawſſchziewowal 35 c - - o wrozlichzney twarsi k — de prsiſſli gho darsí hí - - zzíe rozlichznýe ziewil k — koho gde nawſſchziewil. Na - - na bosíem krííchzený po - - holubiěm widýený 1 - - lucas zzífed nan jezznýe d - - s holub zztal týelezznýě. D -k wtwars ginaczie Wi - - nyus wzzwietlêm oblaczie 45 g - - al zzwê twarsí promienů d — ýgdý ne wídýenů n - - uchzennýczi w - - wtak zzwietlêm liczi po - - hi wiedýeh 50 s z - - hzlowiechzctwêm nedýelí. 40
174 XII. [IIb] s - - gis nobrsiezaný z - - duchem darowany a - - aké nemalů p - - lí bosíu chwalu 5 T — - et wthey pomluwie wz - - wa zzwathy petr mluwie r — - trsie czo wtom meſſamy c - - wodý neygmamý by - - wathý krsezzt wzíeli 10 g - - hý duch prsígieli ín - - heſucríſta gmeny by - - wſſieczi pokrſſchzený Z -- ak wiecz den otedne w - - wlazztý do ne iedně 15 k - - zzwathý krsezzt bý mnosie zz - - mluwíe zzlowo bosíe d — - drusný zztaw zzíe týesíe g - - wmiezztýe tudýese c - - bywayucze zzpolů 20 py —- ad druh drusnýu wolíu t — - ekolik leth prsiebywſſe a - - ednů zzpolu bywſſe d - - snýe wzêm odpuſſchzenýe g - - zzwíet rozpuſſchzenýe 25 t - - s zznadnýe hí hotowíe by - - ie bohu lowie. Hi rezzt prsítýech zzlowicch tak- darý bosie nejednaké achz na kratczie powiedýety 30 by numielý mohl wzwiedycty cz - - m zzkutczie znamená zzíe s - - ý duch prsí zzwěm chzazzie r - -e zzíe pokazowal gd — — o kak nawſſchziewowal 35 c - - o wrozlichzney twarsi k — de prsiſſli gho darsí hí - - zzíe rozlichznýe ziewil k — koho gde nawſſchziewil. Na - - na bosíem krííchzený po - - holubiěm widýený 1 - - lucas zzífed nan jezznýe d - - s holub zztal týelezznýě. D -k wtwars ginaczie Wi - - nyus wzzwietlêm oblaczie 45 g - - al zzwê twarsí promienů d — ýgdý ne wídýenů n - - uchzennýczi w - - wtak zzwietlêm liczi po - - hi wiedýeh 50 s z - - hzlowiechzctwêm nedýelí. 40
Strana 175
Seslání. 175 co by to jim chtělo býti, že [jsú ti], již nobřězáni, svatým duchem darováni, 55 a [ti sú] také nemalú pověděli Božiu chválu. Tlehdy] opět v téj pomluvě vs[ta znojva svatý Petr mluvě, řka: »Bratřie, co v tom meškámy? 60 čili [snad] vody nejmámy, by [tito] svatý křest vzěli, gdyž [sú] svatý duch přijěli«? Inhedž v Jezukrista jmeni byli jsú všěci pokrščeni. tfako]ž snadně hi hotově byll jest dušlě bohu lově. Hi jest při těch sloviech také 80 dary Božie nejednaké, ač na krátcě, pověděti, by númělý mohl vzvěděti, co v tom skutcě znamená sě, že svatý duch při svém časě 85 rozličně sě pokazoval, gdež koho kak navščěvoval č[úž kaklo v rozličnej tvaři; komu kde přišli jho daři, hi kak sě rozličně zěvil 90 kak hi koho gde navščievil. 65 Za tiem pak viec den ote dne, všedše vlasti do nejedné, každý svatý křest by množě s[větu] mluvě slovo Božie, druh na družní stav sě tiežě; gdyž [biechu] v městě tudieže, často bývajúce spolu pytá rád druh družniu vólu. Tu několik let přěbyvše a nejednú spolu byvše, 75 druh družnie vzém odpuščenie, jíde na svět rozpuščeně 70 Najprvé na Božiem krščení, po[tomv] holubiem vidění, jakž die Lukáš, sšed naň jěsně, duch vňuž holub stál tělesně. Druhé obák v tvář jinacě viděn vňuž v světlém oblacě, gdyž vzal své tvaři proměnu dřéve nigdy neviděnú; nali juž ho] učenníci 100 viděvše v tak světlém líci poznali jsú hi věděli ž sě se člověčctvém nedělí 95 . . . . . . . . . . 76 srv. Pil. A 3: pózdú rozděleně si hi oni
Seslání. 175 co by to jim chtělo býti, že [jsú ti], již nobřězáni, svatým duchem darováni, 55 a [ti sú] také nemalú pověděli Božiu chválu. Tlehdy] opět v téj pomluvě vs[ta znojva svatý Petr mluvě, řka: »Bratřie, co v tom meškámy? 60 čili [snad] vody nejmámy, by [tito] svatý křest vzěli, gdyž [sú] svatý duch přijěli«? Inhedž v Jezukrista jmeni byli jsú všěci pokrščeni. tfako]ž snadně hi hotově byll jest dušlě bohu lově. Hi jest při těch sloviech také 80 dary Božie nejednaké, ač na krátcě, pověděti, by númělý mohl vzvěděti, co v tom skutcě znamená sě, že svatý duch při svém časě 85 rozličně sě pokazoval, gdež koho kak navščěvoval č[úž kaklo v rozličnej tvaři; komu kde přišli jho daři, hi kak sě rozličně zěvil 90 kak hi koho gde navščievil. 65 Za tiem pak viec den ote dne, všedše vlasti do nejedné, každý svatý křest by množě s[větu] mluvě slovo Božie, druh na družní stav sě tiežě; gdyž [biechu] v městě tudieže, často bývajúce spolu pytá rád druh družniu vólu. Tu několik let přěbyvše a nejednú spolu byvše, 75 druh družnie vzém odpuščenie, jíde na svět rozpuščeně 70 Najprvé na Božiem krščení, po[tomv] holubiem vidění, jakž die Lukáš, sšed naň jěsně, duch vňuž holub stál tělesně. Druhé obák v tvář jinacě viděn vňuž v světlém oblacě, gdyž vzal své tvaři proměnu dřéve nigdy neviděnú; nali juž ho] učenníci 100 viděvše v tak světlém líci poznali jsú hi věděli ž sě se člověčctvém nedělí 95 . . . . . . . . . . 76 srv. Pil. A 3: pózdú rozděleně si hi oni
Strana 176
[Pravá polovice pergamenového listu v šesti proužcích (sedmý schází) nyní v knih. Musea král. Českého. Obsahuje staročeské zpracování nějaké latinské předlohy, jednající o seslání Ducha svatého. Nalezl 1829 M. SCHÖNBECK, posledně otiskl L. DOLANSKÝ v LF. XX., 379—382. V. VLČEK, I, 17—20; Písemnictví, 47—52. Výklad shora str. 95.
[Pravá polovice pergamenového listu v šesti proužcích (sedmý schází) nyní v knih. Musea král. Českého. Obsahuje staročeské zpracování nějaké latinské předlohy, jednající o seslání Ducha svatého. Nalezl 1829 M. SCHÖNBECK, posledně otiskl L. DOLANSKÝ v LF. XX., 379—382. V. VLČEK, I, 17—20; Písemnictví, 47—52. Výklad shora str. 95.
Strana 177
XIII. Apokryfy. [Pilát a Jidáš.] Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého 12
XIII. Apokryfy. [Pilát a Jidáš.] Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého 12
Strana 178
178 XIII. A o tom chzazzu welmi trudném tochzufto otom dny zzudném zznyehos poydü rozdyelenye zzi hí ony wnyus po plenye 5zzbosny vbydlo wiechznye zztwu- [czíe hrsieffny upeklo horuczie. Zzdawna zzíe iezt ktomu bralo iaks zzie iezzt obachz hi zztalo mohuchz gedno míezto zzlowe i0gdes potok hí rsieka plowe meny dozzty zlowutnymi tam mezi miezzthy ginymi znyus míezzto gmene dobylo iehos hí dnezz íezzt ne zbylo 15menowanye zzlowém íeyü mohan zzlyfííu rsfechzie dyeyü ies wodü techze hlubokü chzíha pak dyeyü potoku iens pod mízztem zzie znyu zztye- [chze 20zzmlynnych gíezow welmí gíechzíe tü rsiekü hí tyem potokem zztalo zzíe prsíedmnohym roke se zzie wzywá mohuchz míezzto iaks iezzt íuse wífady zwíezzto. 25 Hi byl ieden kral tu gdazzi zzlowuthny mus po zzwé chzazzy B a ten kral iakfto iens mowít zamyzzli chtye giety lowit a ius wile prsihotowano czos ktomu potrsiebowano sna cbzezt po kralewzkeém praw- wífelik& potrsieby ztrawü. By na low w hoyney chzcty gíen- gdes mnoho zwiersie wíedyen- podàl wkralowzká lowiffchzíe i0gíede kasdy zwíiazzty gílíchzíe w - zziech lowechzckym rozdyel- on zzoharsi — zzen zztrsiele on obg'ezdem zzen wzazzady podubrawach zzdey honady 15 gdes kto kak chtyel woliu mag- wzazzadach huzzteho hagie iakos iedno zzami chtyeli tak wlowiffchzich woliu gmieli. Hi iezzt to tak zobychziegie 20iaks zzíe zznad hi geflchze dyeg- gdys zzie komu low pochychzi a chzazz zzíe k to-u posichzi dotad lowecz rad zzie trudy a — gho zzotnye nocz zapudy 25tak zzie zzta kralowi tomu lowíe zapomnye hi domu. Hi mohlo to byty wrsíugiu
178 XIII. A o tom chzazzu welmi trudném tochzufto otom dny zzudném zznyehos poydü rozdyelenye zzi hí ony wnyus po plenye 5zzbosny vbydlo wiechznye zztwu- [czíe hrsieffny upeklo horuczie. Zzdawna zzíe iezt ktomu bralo iaks zzie iezzt obachz hi zztalo mohuchz gedno míezto zzlowe i0gdes potok hí rsieka plowe meny dozzty zlowutnymi tam mezi miezzthy ginymi znyus míezzto gmene dobylo iehos hí dnezz íezzt ne zbylo 15menowanye zzlowém íeyü mohan zzlyfííu rsfechzie dyeyü ies wodü techze hlubokü chzíha pak dyeyü potoku iens pod mízztem zzie znyu zztye- [chze 20zzmlynnych gíezow welmí gíechzíe tü rsiekü hí tyem potokem zztalo zzíe prsíedmnohym roke se zzie wzywá mohuchz míezzto iaks iezzt íuse wífady zwíezzto. 25 Hi byl ieden kral tu gdazzi zzlowuthny mus po zzwé chzazzy B a ten kral iakfto iens mowít zamyzzli chtye giety lowit a ius wile prsihotowano czos ktomu potrsiebowano sna cbzezt po kralewzkeém praw- wífelik& potrsieby ztrawü. By na low w hoyney chzcty gíen- gdes mnoho zwiersie wíedyen- podàl wkralowzká lowiffchzíe i0gíede kasdy zwíiazzty gílíchzíe w - zziech lowechzckym rozdyel- on zzoharsi — zzen zztrsiele on obg'ezdem zzen wzazzady podubrawach zzdey honady 15 gdes kto kak chtyel woliu mag- wzazzadach huzzteho hagie iakos iedno zzami chtyeli tak wlowiffchzich woliu gmieli. Hi iezzt to tak zobychziegie 20iaks zzíe zznad hi geflchze dyeg- gdys zzie komu low pochychzi a chzazz zzíe k to-u posichzi dotad lowecz rad zzie trudy a — gho zzotnye nocz zapudy 25tak zzie zzta kralowi tomu lowíe zapomnye hi domu. Hi mohlo to byty wrsíugiu
Strana 179
Apokryſy. 179 Urbs erat insignis, veteres quam constituere; Moganus atque Tia rivus flumenque dedere Nomen et inde fuit primum Maguntia dicta Nomine composito; non est assertio ficta. Hic cives murum monstrant veteres cecidisse Atque domum regis perhibent aulamque fuisse, Cujus nomen Atus, qui regni sceptra tenebat Illis temporibus nec summa laude carebat. Ipse die quadam silvas latebrasque ferarum Cum sociis intrans lustrabat quaeque viarum Venandi studio, donec sol ima revisit Atraque nox coelum subiit stellasque remisit; Tunc abeunt silvis longe, tamen urbe remoti Unius hospitium subeunt hominis sibi noti Et largis epulis Bachique liquore repleti Surgunt a mensa facti pro tempore laeti. Rex ut homo sapiens stellis ventura videbat; Prospiciens igitur sic visa suis referebat: »Hac in nocte thori si cum consorte cubarem, Egregiam sobolem magnumque virum generarem, 12*
Apokryſy. 179 Urbs erat insignis, veteres quam constituere; Moganus atque Tia rivus flumenque dedere Nomen et inde fuit primum Maguntia dicta Nomine composito; non est assertio ficta. Hic cives murum monstrant veteres cecidisse Atque domum regis perhibent aulamque fuisse, Cujus nomen Atus, qui regni sceptra tenebat Illis temporibus nec summa laude carebat. Ipse die quadam silvas latebrasque ferarum Cum sociis intrans lustrabat quaeque viarum Venandi studio, donec sol ima revisit Atraque nox coelum subiit stellasque remisit; Tunc abeunt silvis longe, tamen urbe remoti Unius hospitium subeunt hominis sibi noti Et largis epulis Bachique liquore repleti Surgunt a mensa facti pro tempore laeti. Rex ut homo sapiens stellis ventura videbat; Prospiciens igitur sic visa suis referebat: »Hac in nocte thori si cum consorte cubarem, Egregiam sobolem magnumque virum generarem, 12*
Strana 180
180 XIII. c -d tak prsíemnosene gíezdy -ral gieda wezrsíe na hwiezdy -aks byl wtom chzlowiek rozüny -wbuduczich wieczech umny -dtad mnohé chzazzy wieda -wzmluuí k zzwym liudém gíeda -rska kak by mí pomohlo -mí zzie to zztaty mohlo -zos vizíu z meho pohodlé 10-Ych byl mé kralowé podlé -o gízztye viziu hí wiedye -e bych dobyl toho zchzedye -a nehos ktos budi siwi -zrsie wzzwietye hrozné dywy 15-akse wífeczka ffirozt zempni o -ude powffem zzwietu tempna -htyeczi zzie wydrsiety zkorsen -en dyw bude podnym zztworsen -zztane zzie dywa wiecze 20-t ziunczie hi ot miezzieczie -e zzie tak otmita owffem -aks bude tma zzuíetu powífem -thy ies prsietwyrdye zztaly -ztrsazzu zzie hory hy zzkaly 25-owczi tu rsíechz uzzlyffiewffé i tak hroznii wiecz wzwiedyewfie D a zznym kasde ztrawy dozzty gied hi piw tu dozzytozzty a fus dyewku widyew zzliubil iakfto by íus dawno tu byl. 5 Zzuíeczká moczi czo nezzkutyíf kchzemu zzyrdczie ne prsinutyff se nanefto budeff mienye oto zzie zzí byrzo zztyenye. Uzrsiew dyewku kral ffel zzpaty 10czos chtyel muzzi zíe to zztaty iakfto femufto mocz dana by dyewka kralem poznana czos ktomu mylchziu o ginem gedno to se pochzíe zzynem. 15 Zatyem dewiet míezziecz minu obyklü sena hodynü hodynü porody to klatć dyetye prozzlulć ius nawffem zzwietye Tehdy kral iaks tu rsiechz wzwiedye 20 od pozzla iens gmu powíedye by gmu wzzyrdczíu radozt welé a pozzél ztoho wezzelé mezi tyem íuse potazal kak by íemu wzdyety kazal. 25 Dobrć wecze gmie gmu zzlosiu iaks zzie zztalo poygho zzbostu - -rsi gho dyeyu pila
180 XIII. c -d tak prsíemnosene gíezdy -ral gieda wezrsíe na hwiezdy -aks byl wtom chzlowiek rozüny -wbuduczich wieczech umny -dtad mnohé chzazzy wieda -wzmluuí k zzwym liudém gíeda -rska kak by mí pomohlo -mí zzie to zztaty mohlo -zos vizíu z meho pohodlé 10-Ych byl mé kralowé podlé -o gízztye viziu hí wiedye -e bych dobyl toho zchzedye -a nehos ktos budi siwi -zrsie wzzwietye hrozné dywy 15-akse wífeczka ffirozt zempni o -ude powffem zzwietu tempna -htyeczi zzie wydrsiety zkorsen -en dyw bude podnym zztworsen -zztane zzie dywa wiecze 20-t ziunczie hi ot miezzieczie -e zzie tak otmita owffem -aks bude tma zzuíetu powífem -thy ies prsietwyrdye zztaly -ztrsazzu zzie hory hy zzkaly 25-owczi tu rsíechz uzzlyffiewffé i tak hroznii wiecz wzwiedyewfie D a zznym kasde ztrawy dozzty gied hi piw tu dozzytozzty a fus dyewku widyew zzliubil iakfto by íus dawno tu byl. 5 Zzuíeczká moczi czo nezzkutyíf kchzemu zzyrdczie ne prsinutyff se nanefto budeff mienye oto zzie zzí byrzo zztyenye. Uzrsiew dyewku kral ffel zzpaty 10czos chtyel muzzi zíe to zztaty iakfto femufto mocz dana by dyewka kralem poznana czos ktomu mylchziu o ginem gedno to se pochzíe zzynem. 15 Zatyem dewiet míezziecz minu obyklü sena hodynü hodynü porody to klatć dyetye prozzlulć ius nawffem zzwietye Tehdy kral iaks tu rsiechz wzwiedye 20 od pozzla iens gmu powíedye by gmu wzzyrdczíu radozt welé a pozzél ztoho wezzelé mezi tyem íuse potazal kak by íemu wzdyety kazal. 25 Dobrć wecze gmie gmu zzlosiu iaks zzie zztalo poygho zzbostu - -rsi gho dyeyu pila
Strana 181
Apokryfy. 181 Cujus temporibus mundus tam mira videret, Ut pariter mare cum terra coelumque paveret.« Haec ad verba sui comites responsa dedere: »Est regina procul, nec eam possemus habere; Non ideo tamen effectu res ista carebit, Nam tam grande bonum non obmisisse decebit; Villicus est tuus, qui vir bonus esse probatur; Formosam genuit natam, quae Pila vocatur. Huic per concubitum vice reginae sociare, Ut tam mirificae prolis pater efficiare.« Praebuit assensum rex et res acceleratur Et conjuncta viro virgo subito gravidatur; Mensibus ergo novem decursis more gerendi Edidit infantem solito ritu pariendi, Mittitur ad regem, qui nunciat hanc peperisse, Rex gaudet, quae praedixit, completa fuisse. Nuntius adiecit: »Qui vis puer iste vocetur?« »Conveniens nomen volo — rex ait — ut sibi detur: Namque ego dicor Atus et mater Pila vocatur — Compositum nomen Pilatus ei tribuatur ... [Otištěno u Monea, Anzeiger 1835; odtud od NEBESKÉHO v CCM. 1847, I., str. 11 nn.]
Apokryfy. 181 Cujus temporibus mundus tam mira videret, Ut pariter mare cum terra coelumque paveret.« Haec ad verba sui comites responsa dedere: »Est regina procul, nec eam possemus habere; Non ideo tamen effectu res ista carebit, Nam tam grande bonum non obmisisse decebit; Villicus est tuus, qui vir bonus esse probatur; Formosam genuit natam, quae Pila vocatur. Huic per concubitum vice reginae sociare, Ut tam mirificae prolis pater efficiare.« Praebuit assensum rex et res acceleratur Et conjuncta viro virgo subito gravidatur; Mensibus ergo novem decursis more gerendi Edidit infantem solito ritu pariendi, Mittitur ad regem, qui nunciat hanc peperisse, Rex gaudet, quae praedixit, completa fuisse. Nuntius adiecit: »Qui vis puer iste vocetur?« »Conveniens nomen volo — rex ait — ut sibi detur: Namque ego dicor Atus et mater Pila vocatur — Compositum nomen Pilatus ei tribuatur ... [Otištěno u Monea, Anzeiger 1835; odtud od NEBESKÉHO v CCM. 1847, I., str. 11 nn.]
Strana 182
182 XIII. A...... Ch...... By....... la byla 5 A radys chz...ff..... yla Zzwemu kralewztwu dyedycze Gims dawno chodyla nyczie Nemohuczi gmiety plodu Wffe na zzwu buducziu íícodu 10 By yudas pzwan dyedyczem Nepraweho zztadla líczem prsíyat zza w czíuziu dyedynu As kralowä zzwü hodÿnü Malo obachz lepffím chzazzem 15 zznad lêpe rsku zzwym nechzazzem iens zzie mezi tyem nahody pochzenffí zzyna porody wchziefta oba zzyny rozzty Awffaks wiecze thÿ zlÿ hozzty 20 prsierad zzie w cziuzïe pazzt- [wifchzie Mimo bratra w chzezt zzie tyfchzie Ay zza gmu zzotnye bratr mnyeny wifié zlozzty zzudchze nezwieny we wffem wnyus ffczenecz pro- [paztny 25 Chtÿe wiecze nesli zzÿn wlazztnÿ Nachz bych o tom mluwil mnoho Ius bie prsíífel ten chzazz toho . .. [IP] Malém wiecze nesli zzeho pozrsiela an to zznad vidyew 30 À iemu w tom uzawidyew Chodye zzÿrdczem zawffe tÿrnül A gdes zzie k nyemü prsihÿrnul podada (y) gmu rsiechzi liubé A gdys mos tuy gho pozzkube 35 À czos ande thós ginÿmi Zztawá zzie bratry wlaztnymí s kohos mayü nyewchzem lépe Toho zzilnyeyffi potepe wffe pro tye líutá zawízzty 40 Hnyewy nygü bratrsíe gizzty Druh gdes mose druha tlachzíe A bíthý k matersí plachzie Maty pak tagíeczi mylchzi Cziutyeczi obachz zub wylchzi 45 W tom zzwém nalezeném zzýnu Muty zzie zzama zzwu vínü An yu mnohokrat fus zmiczal K nýemus zlý duch ho ponuczal As tagiwffi neutagi 50 se zzyna plachzucze da gíj Bywffi nechcze byty maty pozwawffi gho pochzie laty rskuczi nalezenć plemie Chczi newieff z kterey zzi zemie ss [Ile]. ..... 60 ................. Ona zztogieczi gmu lage An ot nye prechz uplakage Biesaw wchzie rybitwa ptaty Chtye na nem zzie dotazaty Kak by gho prsieyal na morsí A zzyrdcze gmu hnyewy horsij zzlyffiewffe tu rsiechz o zzobie vida s gmu neyde po kobie w tus dobu musie nalezć 70 An zzie zz morse k brsiehu wezé w tems miezztye iaks ho potaza Tak gmu iaks bylo wykaza 6 en
182 XIII. A...... Ch...... By....... la byla 5 A radys chz...ff..... yla Zzwemu kralewztwu dyedycze Gims dawno chodyla nyczie Nemohuczi gmiety plodu Wffe na zzwu buducziu íícodu 10 By yudas pzwan dyedyczem Nepraweho zztadla líczem prsíyat zza w czíuziu dyedynu As kralowä zzwü hodÿnü Malo obachz lepffím chzazzem 15 zznad lêpe rsku zzwym nechzazzem iens zzie mezi tyem nahody pochzenffí zzyna porody wchziefta oba zzyny rozzty Awffaks wiecze thÿ zlÿ hozzty 20 prsierad zzie w cziuzïe pazzt- [wifchzie Mimo bratra w chzezt zzie tyfchzie Ay zza gmu zzotnye bratr mnyeny wifié zlozzty zzudchze nezwieny we wffem wnyus ffczenecz pro- [paztny 25 Chtÿe wiecze nesli zzÿn wlazztnÿ Nachz bych o tom mluwil mnoho Ius bie prsíífel ten chzazz toho . .. [IP] Malém wiecze nesli zzeho pozrsiela an to zznad vidyew 30 À iemu w tom uzawidyew Chodye zzÿrdczem zawffe tÿrnül A gdes zzie k nyemü prsihÿrnul podada (y) gmu rsiechzi liubé A gdys mos tuy gho pozzkube 35 À czos ande thós ginÿmi Zztawá zzie bratry wlaztnymí s kohos mayü nyewchzem lépe Toho zzilnyeyffi potepe wffe pro tye líutá zawízzty 40 Hnyewy nygü bratrsíe gizzty Druh gdes mose druha tlachzíe A bíthý k matersí plachzie Maty pak tagíeczi mylchzi Cziutyeczi obachz zub wylchzi 45 W tom zzwém nalezeném zzýnu Muty zzie zzama zzwu vínü An yu mnohokrat fus zmiczal K nýemus zlý duch ho ponuczal As tagiwffi neutagi 50 se zzyna plachzucze da gíj Bywffi nechcze byty maty pozwawffi gho pochzie laty rskuczi nalezenć plemie Chczi newieff z kterey zzi zemie ss [Ile]. ..... 60 ................. Ona zztogieczi gmu lage An ot nye prechz uplakage Biesaw wchzie rybitwa ptaty Chtye na nem zzie dotazaty Kak by gho prsieyal na morsí A zzyrdcze gmu hnyewy horsij zzlyffiewffe tu rsiechz o zzobie vida s gmu neyde po kobie w tus dobu musie nalezć 70 An zzie zz morse k brsiehu wezé w tems miezztye iaks ho potaza Tak gmu iaks bylo wykaza 6 en
Strana 183
Apokryfy. 183 Legitur enim in quadam hystoria, licet apocrypha, quod fuit quidam vir in Jerusalem, nomine Ruben, qui alio nomine dictus est Symon de tribu Dan, vel secun- dum Hieronymum de tribu Ysachar, qui habuit uxorem, quae Cyborea nuncupata est. Quadam igitur nocte cum sibi mutuo debitum exsolvissent, Cyborea obdormiens somnium vidit, quod perterrita cum gemitibus et suspiriis viro suo retulit dicens: videbatur mihi, quod filium flagitiosum parerem, qui totius gentis nostrae causa per- ditionis exsisteret. Cui Ruben: nefariam rem, inquit, nec relatu dignam profaris et spiritu, ceu puto, phitonico raperis. Cui illa: si me concepisse sensero et filium pepe- rero, absque dubio non spiritus phitonicus exstitit, sed revelatio certa fuit. Procedente igitur tempore cum filium peperisset, parentes plurimum timuerunt et quid de eo facerent, cogitare coeperunt cumque filium abhorrerent occidere, nec vellent de- structorem sui generis enutrire, ipsum in fiscella positum mari exponunt, quem marini fluctus ad insulam propulerunt, quae Scarioth dicitur. Ab illa igitur insula Iudas Scariotes appellatus est; regina autem illius loci carens liberis ad littus maris causa
Apokryfy. 183 Legitur enim in quadam hystoria, licet apocrypha, quod fuit quidam vir in Jerusalem, nomine Ruben, qui alio nomine dictus est Symon de tribu Dan, vel secun- dum Hieronymum de tribu Ysachar, qui habuit uxorem, quae Cyborea nuncupata est. Quadam igitur nocte cum sibi mutuo debitum exsolvissent, Cyborea obdormiens somnium vidit, quod perterrita cum gemitibus et suspiriis viro suo retulit dicens: videbatur mihi, quod filium flagitiosum parerem, qui totius gentis nostrae causa per- ditionis exsisteret. Cui Ruben: nefariam rem, inquit, nec relatu dignam profaris et spiritu, ceu puto, phitonico raperis. Cui illa: si me concepisse sensero et filium pepe- rero, absque dubio non spiritus phitonicus exstitit, sed revelatio certa fuit. Procedente igitur tempore cum filium peperisset, parentes plurimum timuerunt et quid de eo facerent, cogitare coeperunt cumque filium abhorrerent occidere, nec vellent de- structorem sui generis enutrire, ipsum in fiscella positum mari exponunt, quem marini fluctus ad insulam propulerunt, quae Scarioth dicitur. Ab illa igitur insula Iudas Scariotes appellatus est; regina autem illius loci carens liberis ad littus maris causa
Strana 184
184 XIII. Tyém s... mutyty pochzíe Myzzliü hi zziem hi tam tochzíe 75 Kam by zzwoy zzmutek obratyl A ne bratru síwot kratyl na to wífíu myzzliu popersíe Chtye byty wrah thé materse ieftoy ho bie zzyném wzala 80 A ne iakfto zzynu lala se ius yunoch iaks gmu byty iehos p..... ....... ty po brsiehowi zz bratrem chodýe Neviernemu zzkutku hodye 90 Dotad zzie zz ným wodů kropí As ho popad hí utopí na zzwě prohrsieffilé horse Biesaw tas [?] zzie prechz na morse iadys ny cziezzthy ny zzledu 95 Gdes neznaty kto kam giedü pozzpíefíw prechz zzweho plutye Netbagíe czo zzíe zde mutye Gímsto zlá pamíet ozztawil Gdes zemíu dyedyczie zbawil 100 Byla gdazz zíma welika iaks zztala rsieka wifelikd Had zkrsenuw nemohl vteczi Tam gdes chtyel prsiezz zimu [leczi Chzlowiek ho wzém hi otsíwí 105 Za malý chzazz had zzie wzkrsíuí Ten dom w nyems osil {fcarsiedye po prsirozeném zzwém rsiedye Chzlowiek . . . . popudy ghone...do...z.. 110 [[T1I*] Had zzie rozhnyewaw [wzwey chlipíe Puzzty zzie nan welmi zzipie Nemoh zzamému nycz zzdyety Zgiedowi gmu geho dyety Wzplaca otecz wzkufeli matka 115 Vizse kasdy kak iezt wratka Zzeho zzwieta chzezt hi chwala Kak iezt na male pozztala Chzaka ífcaríotczké wlazzty Znamenaymy przitom zwlazzty 120 les zzie zztalo wchzechach nenye Gdes prsíwuznych kralow nenye Pochznucz ot prsíemyzzla krale Kak ho zzyn kak wnuk na male Zziey zzü zzbyli na zzem zzwietye 125 Pozzledny byl gefchze dyetye Pochzen zzie ffchzedr hí udaten Ayzza zzwym liudém pozztaten Wifaks nemohl toho usitý Muzzil u mladých dnech zznýtý 130 Kaks koli byl wífiém powolil Wifaks ne winnye zzwü krew prolil Wife pro tye proradné plemfe Puzzthy zzü negedny zemie Zrado viedye s nycz ne míneff 135 Wífaks zama potom oplyneff Takés mohu rseczí yudye Viedyé wífeho zzwíeta líudy& Kak ie zztlal zzwu wiecz zdaleca Wffdy zzie horffím horffíms peca 140 Ke ztratye duffi na wieky Prsiebyl morse zemie rzieky Bera zzie k iherusalemiu Od nads poffél w tuse zemiu Gdes herodes byl chczty zbawen
184 XIII. Tyém s... mutyty pochzíe Myzzliü hi zziem hi tam tochzíe 75 Kam by zzwoy zzmutek obratyl A ne bratru síwot kratyl na to wífíu myzzliu popersíe Chtye byty wrah thé materse ieftoy ho bie zzyném wzala 80 A ne iakfto zzynu lala se ius yunoch iaks gmu byty iehos p..... ....... ty po brsiehowi zz bratrem chodýe Neviernemu zzkutku hodye 90 Dotad zzie zz ným wodů kropí As ho popad hí utopí na zzwě prohrsieffilé horse Biesaw tas [?] zzie prechz na morse iadys ny cziezzthy ny zzledu 95 Gdes neznaty kto kam giedü pozzpíefíw prechz zzweho plutye Netbagíe czo zzíe zde mutye Gímsto zlá pamíet ozztawil Gdes zemíu dyedyczie zbawil 100 Byla gdazz zíma welika iaks zztala rsieka wifelikd Had zkrsenuw nemohl vteczi Tam gdes chtyel prsiezz zimu [leczi Chzlowiek ho wzém hi otsíwí 105 Za malý chzazz had zzie wzkrsíuí Ten dom w nyems osil {fcarsiedye po prsirozeném zzwém rsiedye Chzlowiek . . . . popudy ghone...do...z.. 110 [[T1I*] Had zzie rozhnyewaw [wzwey chlipíe Puzzty zzie nan welmi zzipie Nemoh zzamému nycz zzdyety Zgiedowi gmu geho dyety Wzplaca otecz wzkufeli matka 115 Vizse kasdy kak iezt wratka Zzeho zzwieta chzezt hi chwala Kak iezt na male pozztala Chzaka ífcaríotczké wlazzty Znamenaymy przitom zwlazzty 120 les zzie zztalo wchzechach nenye Gdes prsíwuznych kralow nenye Pochznucz ot prsíemyzzla krale Kak ho zzyn kak wnuk na male Zziey zzü zzbyli na zzem zzwietye 125 Pozzledny byl gefchze dyetye Pochzen zzie ffchzedr hí udaten Ayzza zzwym liudém pozztaten Wifaks nemohl toho usitý Muzzil u mladých dnech zznýtý 130 Kaks koli byl wífiém powolil Wifaks ne winnye zzwü krew prolil Wife pro tye proradné plemfe Puzzthy zzü negedny zemie Zrado viedye s nycz ne míneff 135 Wífaks zama potom oplyneff Takés mohu rseczí yudye Viedyé wífeho zzwíeta líudy& Kak ie zztlal zzwu wiecz zdaleca Wffdy zzie horffím horffíms peca 140 Ke ztratye duffi na wieky Prsiebyl morse zemie rzieky Bera zzie k iherusalemiu Od nads poffél w tuse zemiu Gdes herodes byl chczty zbawen
Strana 185
Apokryfy. 185 spatiandi processit et fiscellam a marinis fluctibus iactari videns, ipsam aperiri prae- cepit inveniensque ibi puerum elegantis formae suspirans ait: o si solatiis tantae sub- levarer sobolis, ne regni mei privarer successore! Puerum igitur secreto nutriri fecit et se gravidam simulavit, tandem se filium peperisse mentitur et per totum regnum fama haec celebris divulgatur. Princeps pro suscepta sobole vehementer exsultat et ingenti gaudio plebs laetatur. Ipsum igitur secundum magnificentiam regiam educari fecit, non post multum vero temporis regina de rege concepit et suo tempore filium parturivit. Cum autem pueri aliquantulum iam crevissent, ad invicem saepius colludebant et puerum regium Iudas crebris molestiis et injuriis molestabat et ad fletum saepius provocabat, regina autem hoc moleste ferens et Iudam ad se non pertinere sciens ipsum crebrius verberavit. Sed nec sic a molestia pueri desistebat. Tandem res panditur et Iudas non verus reginae filius sed inventus aperitur. Quod Iudas ut com- perit, vehementer erubuit et fratrem suum putativum filium regis latenter occidit. Ob
Apokryfy. 185 spatiandi processit et fiscellam a marinis fluctibus iactari videns, ipsam aperiri prae- cepit inveniensque ibi puerum elegantis formae suspirans ait: o si solatiis tantae sub- levarer sobolis, ne regni mei privarer successore! Puerum igitur secreto nutriri fecit et se gravidam simulavit, tandem se filium peperisse mentitur et per totum regnum fama haec celebris divulgatur. Princeps pro suscepta sobole vehementer exsultat et ingenti gaudio plebs laetatur. Ipsum igitur secundum magnificentiam regiam educari fecit, non post multum vero temporis regina de rege concepit et suo tempore filium parturivit. Cum autem pueri aliquantulum iam crevissent, ad invicem saepius colludebant et puerum regium Iudas crebris molestiis et injuriis molestabat et ad fletum saepius provocabat, regina autem hoc moleste ferens et Iudam ad se non pertinere sciens ipsum crebrius verberavit. Sed nec sic a molestia pueri desistebat. Tandem res panditur et Iudas non verus reginae filius sed inventus aperitur. Quod Iudas ut com- perit, vehementer erubuit et fratrem suum putativum filium regis latenter occidit. Ob
Strana 186
186 XIII. 145 A pilat wnýeý zza pozztawen Dyrsal wffie wlazzty okolnye Wlada wfíem sidowztwem wolnye Magie mocz pomoczi zzilné A zlý k zlemu íako prsilne 150 Neb czos {ezzt podobno k chzemu To wfidy iako prsilne k nemu [IIIP] K temus chcziu tu rsiechz [prsíwezty Yudas chzlowíek wffi& prsielezzty Pyrwé cziezztugie ne prsiezzta 155 lelise zzie dobra miezzta Prsibraw zzie k nemu prsinoczi A pilat tu wewffiey moczí Zly zzie zze zljm byrzo zzprsíese Rowny krownemu zzie tyefe 160 Neb zzen hi on byl pozzoffen k zlému iaks na rukü noffen Taks iaks nahle w rsiechzi byfta Oba zzobie zzie zzliubifta Hi by yudas moczen dworu 165 Wladá wffiü geho komorü Magie zztrsiepnyu owffem zztat- [czie Iaks hi powiedye na kratczie By geho wffiii wiecziii wlada Yaksto dworu tak poclada 170 Mezi tyem zzie to pak uda Swynyede pilat hi yuda Zzmohem ludy kratyt chwile A tdy iuz owocze wchczilé Na ffchzepiech wkrokot dozzpielo 175 laks ktomu zzwoy chzazzíus mielo Kaks pak iezzt wtu dobu laczno Wffaks iezzt pro nowinu wzaczno Nebo wffeliki nowina Liubffi iezzt nesli wiecz giná 180 Donads fichziepow neotrsazzü Prsihody zzie toho chzazzu Wchczie pilat na ffchziepy zrsiety laksto kdys zzie chcze czo zzdyety To zzie wefdy nyekak zzklade 185 Táy gmu sadozzt na myzl wzpade Gíezto zznad neygmíewal wroczíe Wzzchotye zzie iemu owoczie Hi rozkaza yudye zziezzty Rskay dy kas yablek natrsiezty 190 Ne tasey gmu rseczy byrse Ass zzie Yudas prsiezz zed wyrse Wnyus ten iens ma myzl wyzzoku A hozzpodye zzlusí koku [IV*] Aktomu pak íens gmu wolen 195 Cheze byty we wífíém powolen Taks ffed gdes iablek bez míena Wzem czos chtycl uzrsie rubiena Otczie zzweho iens wzwem zzadu Wyffel bie zzobie na wadu 200 Chzzlowiek ius dozzty posithy A rska yunochu prochz mi thy Lamal ffchziepy nekazanye Ieztli to chczie rozkazanye Ten mi wtom nazzilé chziny 205 A kés mí to chzínye giny Gíms dawayu ktos czo rachzi Ktos mífíchzíepow mych netlachzt On thé rsiechzi malé dotchze An ho ínhed mechzem protchze 210 Rzka kakt zzwymí hyrd iezt (ffchziepy Mny zzie zzemni viesie cziepy Zzwi rsiech tak wyzzoczye zhuz- [ztýw Letye ruben duffiu puzztýw Sena plachzuczi pobiese
186 XIII. 145 A pilat wnýeý zza pozztawen Dyrsal wffie wlazzty okolnye Wlada wfíem sidowztwem wolnye Magie mocz pomoczi zzilné A zlý k zlemu íako prsilne 150 Neb czos {ezzt podobno k chzemu To wfidy iako prsilne k nemu [IIIP] K temus chcziu tu rsiechz [prsíwezty Yudas chzlowíek wffi& prsielezzty Pyrwé cziezztugie ne prsiezzta 155 lelise zzie dobra miezzta Prsibraw zzie k nemu prsinoczi A pilat tu wewffiey moczí Zly zzie zze zljm byrzo zzprsíese Rowny krownemu zzie tyefe 160 Neb zzen hi on byl pozzoffen k zlému iaks na rukü noffen Taks iaks nahle w rsiechzi byfta Oba zzobie zzie zzliubifta Hi by yudas moczen dworu 165 Wladá wffiü geho komorü Magie zztrsiepnyu owffem zztat- [czie Iaks hi powiedye na kratczie By geho wffiii wiecziii wlada Yaksto dworu tak poclada 170 Mezi tyem zzie to pak uda Swynyede pilat hi yuda Zzmohem ludy kratyt chwile A tdy iuz owocze wchczilé Na ffchzepiech wkrokot dozzpielo 175 laks ktomu zzwoy chzazzíus mielo Kaks pak iezzt wtu dobu laczno Wffaks iezzt pro nowinu wzaczno Nebo wffeliki nowina Liubffi iezzt nesli wiecz giná 180 Donads fichziepow neotrsazzü Prsihody zzie toho chzazzu Wchczie pilat na ffchziepy zrsiety laksto kdys zzie chcze czo zzdyety To zzie wefdy nyekak zzklade 185 Táy gmu sadozzt na myzl wzpade Gíezto zznad neygmíewal wroczíe Wzzchotye zzie iemu owoczie Hi rozkaza yudye zziezzty Rskay dy kas yablek natrsiezty 190 Ne tasey gmu rseczy byrse Ass zzie Yudas prsiezz zed wyrse Wnyus ten iens ma myzl wyzzoku A hozzpodye zzlusí koku [IV*] Aktomu pak íens gmu wolen 195 Cheze byty we wífíém powolen Taks ffed gdes iablek bez míena Wzem czos chtycl uzrsie rubiena Otczie zzweho iens wzwem zzadu Wyffel bie zzobie na wadu 200 Chzzlowiek ius dozzty posithy A rska yunochu prochz mi thy Lamal ffchziepy nekazanye Ieztli to chczie rozkazanye Ten mi wtom nazzilé chziny 205 A kés mí to chzínye giny Gíms dawayu ktos czo rachzi Ktos mífíchzíepow mych netlachzt On thé rsiechzi malé dotchze An ho ínhed mechzem protchze 210 Rzka kakt zzwymí hyrd iezt (ffchziepy Mny zzie zzemni viesie cziepy Zzwi rsiech tak wyzzoczye zhuz- [ztýw Letye ruben duffiu puzztýw Sena plachzuczi pobiese
Strana 187
Apokryfy. 187 hoc capitalem sententiam timens cum tributariis in Ierusalem aufugit seque curiae Pylati, tunc praesidis, mancipavit et (quoniam res similes sibi sunt habiles) Pylatus Iudam suis moribus invenit congruere et ideo coepit ipsum valde carum habere. Uni- versae igitur curiae Pylati Iudas praeficitur et ad ejus nutum omnia disponuntur. Quadam igitur die Pylatus de palatio suo in quoddam pomoerium aspiciens, illorum pomorum tanto desiderio captus est, ut paene deficere videretur. Erat autem illud pomoerium Ruben, patris Iudae, sed nec Iudas patrem neque Ruben filium agnoscebat, quia et Ruben ipsum his marinis fluctibus periisse putabat, et Iudas, quis pater aut quae patria sua fuerit, penitus ignorabat. Pylatus itaque accersito luda ait: tanto illorum fructuum captus sum desiderio, quod, si his frustratus fuero, spiritum exhalabo. Concitus igitur Iudas pomoerium insiliit et velocius mala carpit. Interea Ruben venit et Iudam mala sua carpentem invenit: fortiter igitur ambo contendunt et iurgia super- addunt, post iurgia surgunt ad verbera et mutuis se injuriis affecerunt. Tandem Iudas
Apokryfy. 187 hoc capitalem sententiam timens cum tributariis in Ierusalem aufugit seque curiae Pylati, tunc praesidis, mancipavit et (quoniam res similes sibi sunt habiles) Pylatus Iudam suis moribus invenit congruere et ideo coepit ipsum valde carum habere. Uni- versae igitur curiae Pylati Iudas praeficitur et ad ejus nutum omnia disponuntur. Quadam igitur die Pylatus de palatio suo in quoddam pomoerium aspiciens, illorum pomorum tanto desiderio captus est, ut paene deficere videretur. Erat autem illud pomoerium Ruben, patris Iudae, sed nec Iudas patrem neque Ruben filium agnoscebat, quia et Ruben ipsum his marinis fluctibus periisse putabat, et Iudas, quis pater aut quae patria sua fuerit, penitus ignorabat. Pylatus itaque accersito luda ait: tanto illorum fructuum captus sum desiderio, quod, si his frustratus fuero, spiritum exhalabo. Concitus igitur Iudas pomoerium insiliit et velocius mala carpit. Interea Ruben venit et Iudam mala sua carpentem invenit: fortiter igitur ambo contendunt et iurgia super- addunt, post iurgia surgunt ad verbera et mutuis se injuriis affecerunt. Tandem Iudas
Strana 188
188 XIII. 215 Pilat czo zzie zztalo tyefe Prsida pochzie rozprawiety An pak nechtyew dozzlyffiety Netbay wecze nycze na to Gdyst iezt owocze notyato 220 Budelit to se chlap zznydé Tobie zzbosím sena prside By ruben polosen w rowu Yudas by osenyen wdowü Ata wlaztná maty íemu 225 Wiz kak czo gda prsíde k chzemu Iehos zzie chzlowiek nedomny Ten chzuff iens na zzie nepomny A netbá milozzty bosle Chwatagie kak moha zzbosie 230 Wífeczko na ztratu zzwey duffi Ale gdys zzie zdrawié ruffY Tepyrw tu bude poznano Nachz komu kak zchezztye dano Yudas pochzie wechzcty rozzty 235 W zzbosíu whozzpodnyé milozzty Pozwan zza iakfto na hody A zzboziey de iako zwody [IV*] Wffaks zzyrdcze nywchzems [zzwíedomo Iedno tolik se lakomo 240 We wfí(em czos tu bylo wlada Wfífaks wffdy zzwü chzezt ztoho [krada Kam myzzliff newiern& zzluho Zda mnyíf by wtey chzcty zztal [dluho Otworsil zzi peklu wrata 245 Chzemu twa mýzl tak odyatů Nevíerny zzam zzwoy zlodyeyu Kam zzie ty penyezi dyeyu Nanyes zzie lacomíe siedyff S peklo zzobíe gímí dyedyfi 250 Wiez set zzie chzazz blist k tomu Hodowawffe gity k domu Giedife »mízzu« daty druhu Zzta zzie pak chwiliu nedluhu Se yudas wznozziw zzwá krsidla 255 Potyese na zzie ozzidla Maters poyem zzobie senü Na ztratu zzobie zzlosenü Znamenawagíe zezpanyé Té seny chzazzté wzdychanye 260 Gíes kaks gmíela zzbosíe wele Wífaks gf bíe ne do wezzelé Lecz bylo w noczi lecz wedne Zawíífe zzmutna myzzli fedné Bolf yu zzyrdcze to prawie 265 S ne bydlila wdobrém zztawie A pak se zzie gí ne milil Se myzzliü gínamo chylíl As iednü byla nezzpíuczi Wífaks iako zezzna wzdyffíuczi 270 Podlé neho tak lesala Chezínyeczi iako by zzpala Tdy pobudy gfe rska hpany Chzíuyu to po twém wzdychant Se zzie tobie nycz nemiliu 275 Zda wzpomínaíf onü chwilfu Iusz zzdrsewnym musem gmíe- [wala Zznyms zzi zzie pyrwé poznala Na mie pak zzie nyeczo domnyf(f 'Tyems ho wiecze nes míe pomnyff 280 K tey rsiechzí sena zaplaca Rskuczi nenye mí myzl taká
188 XIII. 215 Pilat czo zzie zztalo tyefe Prsida pochzie rozprawiety An pak nechtyew dozzlyffiety Netbay wecze nycze na to Gdyst iezt owocze notyato 220 Budelit to se chlap zznydé Tobie zzbosím sena prside By ruben polosen w rowu Yudas by osenyen wdowü Ata wlaztná maty íemu 225 Wiz kak czo gda prsíde k chzemu Iehos zzie chzlowiek nedomny Ten chzuff iens na zzie nepomny A netbá milozzty bosle Chwatagie kak moha zzbosie 230 Wífeczko na ztratu zzwey duffi Ale gdys zzie zdrawié ruffY Tepyrw tu bude poznano Nachz komu kak zchezztye dano Yudas pochzie wechzcty rozzty 235 W zzbosíu whozzpodnyé milozzty Pozwan zza iakfto na hody A zzboziey de iako zwody [IV*] Wffaks zzyrdcze nywchzems [zzwíedomo Iedno tolik se lakomo 240 We wfí(em czos tu bylo wlada Wfífaks wffdy zzwü chzezt ztoho [krada Kam myzzliff newiern& zzluho Zda mnyíf by wtey chzcty zztal [dluho Otworsil zzi peklu wrata 245 Chzemu twa mýzl tak odyatů Nevíerny zzam zzwoy zlodyeyu Kam zzie ty penyezi dyeyu Nanyes zzie lacomíe siedyff S peklo zzobíe gímí dyedyfi 250 Wiez set zzie chzazz blist k tomu Hodowawffe gity k domu Giedife »mízzu« daty druhu Zzta zzie pak chwiliu nedluhu Se yudas wznozziw zzwá krsidla 255 Potyese na zzie ozzidla Maters poyem zzobie senü Na ztratu zzobie zzlosenü Znamenawagíe zezpanyé Té seny chzazzté wzdychanye 260 Gíes kaks gmíela zzbosíe wele Wífaks gf bíe ne do wezzelé Lecz bylo w noczi lecz wedne Zawíífe zzmutna myzzli fedné Bolf yu zzyrdcze to prawie 265 S ne bydlila wdobrém zztawie A pak se zzie gí ne milil Se myzzliü gínamo chylíl As iednü byla nezzpíuczi Wífaks iako zezzna wzdyffíuczi 270 Podlé neho tak lesala Chezínyeczi iako by zzpala Tdy pobudy gfe rska hpany Chzíuyu to po twém wzdychant Se zzie tobie nycz nemiliu 275 Zda wzpomínaíf onü chwilfu Iusz zzdrsewnym musem gmíe- [wala Zznyms zzi zzie pyrwé poznala Na mie pak zzie nyeczo domnyf(f 'Tyems ho wiecze nes míe pomnyff 280 K tey rsiechzí sena zaplaca Rskuczi nenye mí myzl taká
Strana 189
Apokryfy 189 Ruben in ea parte, qua cervix collo connectitur, lapide percussit, pariter et occidit. Poma igitur sustulit et Pylato, quid acciderit, enarravit. Iam die inclinante et nocte superveniente Ruben mortuus invenitur et subitanea morte praeventus esse putatur, tunc Pylatus omnes facultates Ruben Iudae tradidit et Cyboream uxorem Ruben con- jugem Iudae dedit. Quadam igitur die dum Cyborea graviter suspiraret et Iudas vir ejus, quid haberet, diligenter interrogaret, illa respondit: heu infelicissima sum omnium feminarum, quia infantulum meum marinis fluctibus immersi et virum meum morte praeventum inveni, sed et dolori misere Pylatus addidit dolorem, qui me moestis- simam nuptui tradidit et invitissimam tibi in conjugem copulavit. Cumque illa omnia de infantulo enarrasset et Iudas illa, quae sibi acciderant, retulisset, inventum est quod Iudas matrem suam in uxorem duxerit et patrem suum occiderit. Poenitentia igitur ductus suadente Cyborea dominum nostrum lesum Christum adiit et suorum delictorum veniam imploravit . . . [Leg. aurea, cap. XLV, ,De sancto Mathia apostolo Grässe, p. 184—185.]
Apokryfy 189 Ruben in ea parte, qua cervix collo connectitur, lapide percussit, pariter et occidit. Poma igitur sustulit et Pylato, quid acciderit, enarravit. Iam die inclinante et nocte superveniente Ruben mortuus invenitur et subitanea morte praeventus esse putatur, tunc Pylatus omnes facultates Ruben Iudae tradidit et Cyboream uxorem Ruben con- jugem Iudae dedit. Quadam igitur die dum Cyborea graviter suspiraret et Iudas vir ejus, quid haberet, diligenter interrogaret, illa respondit: heu infelicissima sum omnium feminarum, quia infantulum meum marinis fluctibus immersi et virum meum morte praeventum inveni, sed et dolori misere Pylatus addidit dolorem, qui me moestis- simam nuptui tradidit et invitissimam tibi in conjugem copulavit. Cumque illa omnia de infantulo enarrasset et Iudas illa, quae sibi acciderant, retulisset, inventum est quod Iudas matrem suam in uxorem duxerit et patrem suum occiderit. Poenitentia igitur ductus suadente Cyborea dominum nostrum lesum Christum adiit et suorum delictorum veniam imploravit . . . [Leg. aurea, cap. XLV, ,De sancto Mathia apostolo Grässe, p. 184—185.]
Strana 190
[Rukopis počátku XIV. stol. na třech pergamenových listech. Fragm. č. 1. 3. majetek Musea král. Českého, fragm. č. 2. majetek kláštera Drkolenského v D. Rak. Fragm. 1.—3. zpracování apokryfů, veršovaných. Fragment č. 2. a 3. souvisí, mezi fragmentem 1. a 2. mezera více než jednoho dvoulistí; fragm. č. 1. dole, č. 2. nahoře ustřižen. Fragm. č. 1., zlomek Piláta, objevil 1829 SCHÖNBECK, otiskl posledně DOLANSKÝ v LF. 1893, XX., 375—379; fragm. č. 2., zlomek Jidáše, objevil 1887 A. PATERA, otiskl nálezce v ČČM. 1888, LXII., 94—100; fragm. č. 3., pokračování Jidáše, objevil 1829 SCHÖNBECK, otiskl PATERA v ČČM. 1888, LXII., 94—100; srovnej VLČEK, I., 17—20; Písemnictví, str. 47—52. Výklad shora 95—96.]
[Rukopis počátku XIV. stol. na třech pergamenových listech. Fragm. č. 1. 3. majetek Musea král. Českého, fragm. č. 2. majetek kláštera Drkolenského v D. Rak. Fragm. 1.—3. zpracování apokryfů, veršovaných. Fragment č. 2. a 3. souvisí, mezi fragmentem 1. a 2. mezera více než jednoho dvoulistí; fragm. č. 1. dole, č. 2. nahoře ustřižen. Fragm. č. 1., zlomek Piláta, objevil 1829 SCHÖNBECK, otiskl posledně DOLANSKÝ v LF. 1893, XX., 375—379; fragm. č. 2., zlomek Jidáše, objevil 1887 A. PATERA, otiskl nálezce v ČČM. 1888, LXII., 94—100; fragm. č. 3., pokračování Jidáše, objevil 1829 SCHÖNBECK, otiskl PATERA v ČČM. 1888, LXII., 94—100; srovnej VLČEK, I., 17—20; Písemnictví, str. 47—52. Výklad shora 95—96.]
Strana 191
XIV. Umučení.
XIV. Umučení.
Strana 192
192 XIV. [Ia] Mnye ſtebu otczye zgyednane y byly wyecz tako ſſebu yako ſem yaz otczye ſtebu gehozto newyerny nemnye 5 bych wnych gſa a ty wemnye Byly ſpolu wgednom ſnyety y mohl ſwyet to tak zwyedyety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trzyebay ho myſtru naſſyemu Sta ſye tak yakz rozkazal 10 gehoz hrzyebye ten otazal procz by mu bylo poyato powyedyechu rzkucze na to . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Ib] Buduly ony mlyczyety Kamenye bude krzyczyety 15 Wys czlowyecze bohobogny Bozye mylosty dostoyny Welykeho myloſrrdya [? Kako syn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Gymys by konye pobadal 20 zboznye ktos ſye tomu nadal zez wſye moha nehtyels moczy htye nam ſproſtenſtwym ſpomoczy Gezdyw na oſletku lychem wobyczyeyu ſproſtnye tychem 25 y gels naſmryt dobrowolnye Moha wſye moczy odolnye yrzekl ſwaty pawel na to Mluwye bratrzye . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .u
192 XIV. [Ia] Mnye ſtebu otczye zgyednane y byly wyecz tako ſſebu yako ſem yaz otczye ſtebu gehozto newyerny nemnye 5 bych wnych gſa a ty wemnye Byly ſpolu wgednom ſnyety y mohl ſwyet to tak zwyedyety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Trzyebay ho myſtru naſſyemu Sta ſye tak yakz rozkazal 10 gehoz hrzyebye ten otazal procz by mu bylo poyato powyedyechu rzkucze na to . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Ib] Buduly ony mlyczyety Kamenye bude krzyczyety 15 Wys czlowyecze bohobogny Bozye mylosty dostoyny Welykeho myloſrrdya [? Kako syn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Gymys by konye pobadal 20 zboznye ktos ſye tomu nadal zez wſye moha nehtyels moczy htye nam ſproſtenſtwym ſpomoczy Gezdyw na oſletku lychem wobyczyeyu ſproſtnye tychem 25 y gels naſmryt dobrowolnye Moha wſye moczy odolnye yrzekl ſwaty pawel na to Mluwye bratrzye . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .u
Strana 193
Umučení. 193 [K] mně s tebú, otče, zjednané; i byli viec tako s sebú, jako sem jáz, otče s tebú, jehožto nevěrní nemnie, 5 bych v nich [jáz] jsa a ty ve mně byli spolu v jednom snětí; i mohl svět to tak zvěděti . . . . . II. . . . . třěba jho mistru našemu.« Sta sě tak, jak o]ž rozkázal. Jehož hřiebě, ten otázal, proč by mu bylo pojato. 5 Pověděchu, řkúce na to: z niež bývá lidem znamenie zbožie z drahého kamenie? kdež s pochvami prsosiny 30 podlé své drahé příčiny dávají jako posoku libosti lidskému oku? Čili nemohl (té) moci jmieti, by byl chtěl zástupně jěti, 35 jmajě mnoho lida s sobú se vší králevskú ozdobú? pod nachem, v zlatej koroně, drže sceptr(um), sedě na tróně, podlé mocných králóv nrava, 40 jakž sě pro světskú čest stává? ež ni střiebro ani zlato bývá dráho vložiti na to? Ale Ty, náš Tvorče milý jmajě všemohúcie síly, netbals na drahé ostrohy na tvé, Bože, svaté nohy 45 I. . . . . . . . . IV. . budúli oni mlčěti, kamenie bude křičěti« Viz, člověče bohobojný, božie milosti dóstojný, 5 velikého milosrdie, kako syn [Š]Boží nehrdě bral sě dnes k Jeruzalémi, vláden)a nebem, mořem, zemí; kakť sě jest velmi pokořil. 10 jenž, co kde jest, všecko stvořil; jmajě ve všem vši moc stálú, nic netbal na svěckú chválu; jsa král nade všěmi králi, jehož vše stvořenie chválí, 15 jehož sě všě moc neskryla, by v čem j(e)mu potřebna byla lidmi, koňmi, drahým rúchem, což by jedno chtěl, posluchem vše by bylo j(e)mu hotovo 20 (kdy) by [byl] řekl jediné slovo. Čili j(est) nemohl jmieti koně, jenžby pošél, uzdú zvoně, ana zlatými cětkami zproložena i gemmami? 25 Čili j' nemohl jmieti sedla, na ňemžby sě (ta) drahost svedla, (K] jimiž by koně pobádal. Sbožný, ktož sě tomu nadál žes vše moha nechtěls moci, 50 chtě nám sprostenstvím pomoci, jezdiv na oslátku lichém. v obyčěju sprostně tichém: [Š] O božie milosti tvrdná a tvrdnosti milosrdná! 55 rozprostřelas svú moc divně i mušu] to řéci pílně: sámlis milost či milostiv ež s' sě milosti nezhostiv? I řku brž, ež s milost sama, 60 pošlá z najvyššieho chráma k nám z sieni svaté Trojicě porodem čisté děvicě; a jsa tak ctný, tak veliký, chtěl si mál býti všeliký; přijal si tvář tvého stvora. Kaká j' Bože, tvá pokora, kterýli tobě s námi zvyčej, ežs vzal sluhy svého oblíčej, hlédaje svých ovec zbylých 70 z dávných časóv zablúdilých] [K] I jels na smrt dobrovolně moha vše moci odolně .. . . . . . . . . . . . . . . . . I řekl svatý Pavel na to mluvě: »Bratřie .. . 65 III. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 13
Umučení. 193 [K] mně s tebú, otče, zjednané; i byli viec tako s sebú, jako sem jáz, otče s tebú, jehožto nevěrní nemnie, 5 bych v nich [jáz] jsa a ty ve mně byli spolu v jednom snětí; i mohl svět to tak zvěděti . . . . . II. . . . . třěba jho mistru našemu.« Sta sě tak, jak o]ž rozkázal. Jehož hřiebě, ten otázal, proč by mu bylo pojato. 5 Pověděchu, řkúce na to: z niež bývá lidem znamenie zbožie z drahého kamenie? kdež s pochvami prsosiny 30 podlé své drahé příčiny dávají jako posoku libosti lidskému oku? Čili nemohl (té) moci jmieti, by byl chtěl zástupně jěti, 35 jmajě mnoho lida s sobú se vší králevskú ozdobú? pod nachem, v zlatej koroně, drže sceptr(um), sedě na tróně, podlé mocných králóv nrava, 40 jakž sě pro světskú čest stává? ež ni střiebro ani zlato bývá dráho vložiti na to? Ale Ty, náš Tvorče milý jmajě všemohúcie síly, netbals na drahé ostrohy na tvé, Bože, svaté nohy 45 I. . . . . . . . . IV. . budúli oni mlčěti, kamenie bude křičěti« Viz, člověče bohobojný, božie milosti dóstojný, 5 velikého milosrdie, kako syn [Š]Boží nehrdě bral sě dnes k Jeruzalémi, vláden)a nebem, mořem, zemí; kakť sě jest velmi pokořil. 10 jenž, co kde jest, všecko stvořil; jmajě ve všem vši moc stálú, nic netbal na svěckú chválu; jsa král nade všěmi králi, jehož vše stvořenie chválí, 15 jehož sě všě moc neskryla, by v čem j(e)mu potřebna byla lidmi, koňmi, drahým rúchem, což by jedno chtěl, posluchem vše by bylo j(e)mu hotovo 20 (kdy) by [byl] řekl jediné slovo. Čili j(est) nemohl jmieti koně, jenžby pošél, uzdú zvoně, ana zlatými cětkami zproložena i gemmami? 25 Čili j' nemohl jmieti sedla, na ňemžby sě (ta) drahost svedla, (K] jimiž by koně pobádal. Sbožný, ktož sě tomu nadál žes vše moha nechtěls moci, 50 chtě nám sprostenstvím pomoci, jezdiv na oslátku lichém. v obyčěju sprostně tichém: [Š] O božie milosti tvrdná a tvrdnosti milosrdná! 55 rozprostřelas svú moc divně i mušu] to řéci pílně: sámlis milost či milostiv ež s' sě milosti nezhostiv? I řku brž, ež s milost sama, 60 pošlá z najvyššieho chráma k nám z sieni svaté Trojicě porodem čisté děvicě; a jsa tak ctný, tak veliký, chtěl si mál býti všeliký; přijal si tvář tvého stvora. Kaká j' Bože, tvá pokora, kterýli tobě s námi zvyčej, ežs vzal sluhy svého oblíčej, hlédaje svých ovec zbylých 70 z dávných časóv zablúdilých] [K] I jels na smrt dobrovolně moha vše moci odolně .. . . . . . . . . . . . . . . . . I řekl svatý Pavel na to mluvě: »Bratřie .. . 65 III. Dr. Flajšhans: Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého. 13
Strana 194
194 XIV. IIa] Aſnad htye gym tyem pomoczy 30 zecz yus byl zerodske moczy gens tehdy byes przyſel nahody ſtrzyeha ſye buducye ſkody y poſla ho pylat gemu Obacz neprzyetely ſwemu 35 Htye tudy ieſuzye zbyty Ageho przyezny dobyty Naly herodes ho zadal a tomu ſye welmy nadal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kdys zydowſtwo znowa krzycze 40 a rzka czo nam otwlaczyugyes procz ho yus neukrzyzyugyes ktere geſtye hledas zbawy že tak lytugyěs geho hlawy Nechay at ſye prawo ſkona 45 vczynye podle zakona Wſyeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Ie] Gestyes .. . . . wſy wleſt onu tu tak derlaw korunu ſtaſſe geden kopym dawye 50 aby ſye whnyetla geho hlawye Ius ho wyecze byty neda a zatym ho wen wyweda wſukny purpurneho rucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . neyſem wynen wtom czlowyecze 55 a toho ſye dnes zmywagy ze czos mu ſye ſtane nedbagy ynhed opyet gych wſyelyky krzycze yakz mal tak welyky Rska ty w tom neczty ſwe wyny 60 Na ny y na naſſye ſyny . . . . . . ce . e e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
194 XIV. IIa] Aſnad htye gym tyem pomoczy 30 zecz yus byl zerodske moczy gens tehdy byes przyſel nahody ſtrzyeha ſye buducye ſkody y poſla ho pylat gemu Obacz neprzyetely ſwemu 35 Htye tudy ieſuzye zbyty Ageho przyezny dobyty Naly herodes ho zadal a tomu ſye welmy nadal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kdys zydowſtwo znowa krzycze 40 a rzka czo nam otwlaczyugyes procz ho yus neukrzyzyugyes ktere geſtye hledas zbawy že tak lytugyěs geho hlawy Nechay at ſye prawo ſkona 45 vczynye podle zakona Wſyeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Ie] Gestyes .. . . . wſy wleſt onu tu tak derlaw korunu ſtaſſe geden kopym dawye 50 aby ſye whnyetla geho hlawye Ius ho wyecze byty neda a zatym ho wen wyweda wſukny purpurneho rucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . neyſem wynen wtom czlowyecze 55 a toho ſye dnes zmywagy ze czos mu ſye ſtane nedbagy ynhed opyet gych wſyelyky krzycze yakz mal tak welyky Rska ty w tom neczty ſwe wyny 60 Na ny y na naſſye ſyny . . . . . . ce . e e . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Strana 195
Umučení. 195 V. VII. . . . . . a snad chtě jmu tiem pomoci, seč juž byl, z Erodské moci, jenž ťdy bieš přišel na hody, střěha sě budúcie škody. I posla ho Pilát jemu, obáč nepřieteli svému, chtě tudy Ježúše zbýti a jeho přiezni dobýti. Nali Herodes ho žádal 10 a tomu sě velmi nadál 5 5 ješčež Plvši v lest onu; tu tak derlavú koronu stáše jeden kopím davě, by sě vhnětla jeho hlavě. luž ho viece bíti neda; a zatiem ho ven vyveda v sukni purpurného rúcha VIII. . . . 5 VI. gdyž židovstvo znova křiče a řka: »Co nám otvlačješ, proč ho juž neukřižuješ; které ješče hledáš zbavy, ž' tak lutuješ jeho hlavy? Nechaj, ať sě právo skoná, učině podlé zákona, všeho . . . . . . . . nejsem vinen v tom člověcě; a toho sě dnes zmývaji, ž, což mu sě stane, netbaji.« Inhedž opět jich všeliký 5. křiče, jakž mál tak veliký, řka: »Ty v tom nečti své viny; na ny i na naše syny . . . . . . . . .
Umučení. 195 V. VII. . . . . . a snad chtě jmu tiem pomoci, seč juž byl, z Erodské moci, jenž ťdy bieš přišel na hody, střěha sě budúcie škody. I posla ho Pilát jemu, obáč nepřieteli svému, chtě tudy Ježúše zbýti a jeho přiezni dobýti. Nali Herodes ho žádal 10 a tomu sě velmi nadál 5 5 ješčež Plvši v lest onu; tu tak derlavú koronu stáše jeden kopím davě, by sě vhnětla jeho hlavě. luž ho viece bíti neda; a zatiem ho ven vyveda v sukni purpurného rúcha VIII. . . . 5 VI. gdyž židovstvo znova křiče a řka: »Co nám otvlačješ, proč ho juž neukřižuješ; které ješče hledáš zbavy, ž' tak lutuješ jeho hlavy? Nechaj, ať sě právo skoná, učině podlé zákona, všeho . . . . . . . . nejsem vinen v tom člověcě; a toho sě dnes zmývaji, ž, což mu sě stane, netbaji.« Inhedž opět jich všeliký 5. křiče, jakž mál tak veliký, řka: »Ty v tom nečti své viny; na ny i na naše syny . . . . . . . . .
Strana 196
[I. K. = zlomek Kynského, dvoulistí pergamenové z prvé polovice XIV. století, značně poškozené. Nalezl 1799 D. KYNSKÝ, otiskl 1818 DOBROVSKÝ (v G. 113—117), nyní nezvěstné. Obsahuje fragment líčení vjezdu Páně do Jeruzalema a fragment z Pašije. 2. Š. = zlomek Štítného, 76 vv, za- chovaný jako citat v rkp. Klem. XVII. C. 15 z r. 1392. Otiskl poprvé Výbor 1845, 752—754, snímek připojen v Písemnictví 137. Obsahuje fragment líčení vjezdu Páně do Jeruzalema. V. VLČEK, I. 17—20, Písem- nictví 46. Výklad shora str. 100—101.]
[I. K. = zlomek Kynského, dvoulistí pergamenové z prvé polovice XIV. století, značně poškozené. Nalezl 1799 D. KYNSKÝ, otiskl 1818 DOBROVSKÝ (v G. 113—117), nyní nezvěstné. Obsahuje fragment líčení vjezdu Páně do Jeruzalema a fragment z Pašije. 2. Š. = zlomek Štítného, 76 vv, za- chovaný jako citat v rkp. Klem. XVII. C. 15 z r. 1392. Otiskl poprvé Výbor 1845, 752—754, snímek připojen v Písemnictví 137. Obsahuje fragment líčení vjezdu Páně do Jeruzalema. V. VLČEK, I. 17—20, Písem- nictví 46. Výklad shora str. 100—101.]
Strana 197
OBSAH. Str. Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 I Prolegomena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1 Doba předhistorická . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 2. Doba bohemik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 3. Doba gloss . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 4. Doba fragmentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 II. Texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 I. Kosmas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 II. Zlomky Klementinské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 III. Zlomky Mnichovské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 IV. Cisiojan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 V. Rostlinář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 VI. Žaltář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 VII. Evangeliář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 VIII. Slovo do světa stvořenie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 IX. Vítaj králu všemohúci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 X. Legenda o Apoštolích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 XI. Život Mariin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 XII. Seslání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 XIII. Apokryfy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 XIV. Umučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
OBSAH. Str. Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 I Prolegomena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1 Doba předhistorická . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 2. Doba bohemik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 3. Doba gloss . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 4. Doba fragmentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 II. Texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 I. Kosmas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 II. Zlomky Klementinské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 III. Zlomky Mnichovské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 IV. Cisiojan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 V. Rostlinář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 VI. Žaltář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 VII. Evangeliář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 VIII. Slovo do světa stvořenie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 IX. Vítaj králu všemohúci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 X. Legenda o Apoštolích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 XI. Život Mariin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 XII. Seslání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 XIII. Apokryfy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 XIV. Umučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
- 1: Array
- 3: Array
- 5: Array
- 17: Array
- 107: Array
- 197: Array