z 318 stránek
Titul
1
2
3
4
Úvod
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Osobnost autora
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
Církev boží
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
Svátost Večeře Páně
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
Porušená církev
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
Za obnovu církve
237
238
239
240
241
242
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
264
265
266
267
268
Poznámky
269
270
271
272
273
274
275
276
277
278
279
280
281
282
283
284
285
286
287
288
289
290
291
292
293
294
295
296
297
298
299
300
301
302
303
304
305
306
307
308
Doslov
309
310
311
Přehled latinských textů
312
313
314
Obsah
315
316
317
318
- s. 36: ...Božího Syna a je řízen živou nadějí a láskou k Pánu Ježíši; zvláště a jmenovitě podřizuji sebe a ten- to spis a...
- s. 38: ...a podle Jana (Jan 4, 6): „Kdo zná Boha a Pána Ježíše, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás.“ „Kdo však...
- s. 39: ...lidu jeho hříchy a domu Kristovu jeho zločiny. Proto řízením Pána Ježíše octl jsem se na širém moři a bouře mě potopila...
- s. 40: ...to, co hoví očím a obveseluje uši, až se zalíbilo Pánu Ježíši vychvátit mě zprostřed stěn jako hořící poleno zprostřed ohně (sr....
- s. 41: ...Čím vroucněji se povznáším v modlitbě k Bohu a k Pánu Ježíši ukřižovanému, tím silněji se vždy rozhořívá. Nikdy se ode mne...
- s. 42: ...dílo, aby se takto tím více zaskvěla a rozhlásila pravda Pána Ježíše, jakož je psáno (Mat. 10, 18):„Před krále a vládce budete...
- s. 43: ...9). Díky již vzdávám svému Bohu a otci milosrdenství i Pánu Je- žíši ukřižovanému, jehož milostí se mi dostalo toho, že již ple-...
- s. 45: ...skrze Krista Ježíše v církvi po- svěcené. Proto volám k Pánu Ježíši ukřižovanému a k jeho círk- vi, říkaje (Ž. 43, 3):...
- s. 46: ...208—209.) Nemohu zapřít, že poznávám na sobě, že mi nejdobrotivější Pán Ježíš při zpracování mé látky otevřel dokořán dveře (sr. Kol. 4,...
- s. 61: ...A je jí vpravdě milostivý, vpravdě nejsladší, slitovný a milosrdný Pán Ježíš ukřižovaný. Hle, tu máme ono naše pravidlo, s pomocí něhož...
- s. 64: ...ctností, jaká se vyskytuje nebo může se vyskytovat. Projevil se Pán Ježíš ukřižovaný člověku otcem, matkou, synem i dcerou, bratrem, sestrou, ženichem,...
- s. 67: ...Antikrist nebo ďábel, král to nad všemi syny pýchy. Ale Pán Ježíš ani nebojoval za svou slávu, ani nešel na smrt pro...
- s. 80: ...v klidu“ (Iz. 38, 11). To však dopouští na nás Pán Ježíš, na jednoho častěji, na dru- hého řidčeji, na toho kratšeji,...
- s. 83: ...v božské lásce. 10. UKOL KNĚZE (Sv. 4, str. 25—26.) Pán Ježíš rozlišil cestu svou a Antikristovu, promlouvaje tehdy k Židům a...
- s. 83: ...pouze ve jménu Ježíše ukřižovaného a stane na stupních rodiny Pána Ježíše a nic nebude myslit na vlastní zájmy, nýbrž na zájem...
- s. 83: ...neb poctíván, nýbrž ve všem a ode všech toliko jediný Pán Ježíš ukřižovaný: ten je pravdivý a není v něm nepoctivosti (sr....
- s. 91: ...neshledávají, že prospívají v Boží lásce a bázni. Chce totiž Pán Ježíš, aby zůstaly před námi skryty časy a doby, abychom nesmýšleli...
- s. 95: ...evangelia, spěchám, abych horlivě zveleboval nejštědřejší pohostinství, totiž po- hostinství Pána Ježíše ukřižovaného, a vyzýval pozvané, aby přišli. 95 (Sv. 5, str....
- s. 100: ...námi“ (Mat. 1, 23), a tam- též je s námi Pán Ježíš a bude tímto způsobem do skonání věku (Mat. 28, 20)....
- s. 102: ...knihy. — Fol. 124a.) V této zázračné svátosti se stal Pán Ježíš ukřižovaný vším všem (1 Kor. 9, 22) z nesmírné své...
- s. 103: ...tvůj, Pane v nás!“ a pod. A tak Bůh a Pán Ježíš je nám v této svátosti přítomen ve své nesmírné božské...
- s. 103: ...pomoc přišel na svět pravý, svatý a věrný Bůh a Pán Ježíš ukřižovaný, který chtěl, aby všichni dospěli k poznání pravdy, vhod...
- s. 104: ...V. knihy. — Fol. 136 b— 137 a.) Ačkoliv byl Pán Ježíš všecko ve všem (Kol. 3, 11) a všem se stal...
- s. 105: ...sebe samo. Vidíš tedy, jak důstojně a zvláštně zanechal nám Pán Ježíš svou památku v pokrmu a nápoji a nabídl se nám...
- s. 112: ...a nasytit se beze všeho úbytku a všichni společně chválit Pána Ježíše, který má svou ruku ote- vřenou a sesílá nám pokrmů...
- s. 117: ...se jim nemělo vytýkat, nýbrž spíše schvalovat a podporovat. Vždyť Pán Ježíš nepokáral neodbytnost syrofenické ženy,76 nýbrž schválil její víru (Mat. 15,...
- s. 123: ...při- blížilo království nebeské!“ A všimněte si, prosím, pozorně, že Pán Ježíš těm, kterým na počátku pokání přisliboval nebeské království, poskytl milostivě...
- s. 124: ...kterém není duch Boží.“ A proto vroucněji přilnout k duchu Pána Ježíše a v lásce se vzepnout k svému již poznanému dobru,...
- s. 126: ...a těžkostech, doléhajících vnitřně i zevně, jak dí apoštol o Pánu Ježíši (Žid. 2, 18): „Tím, že sám trpěl (v pokušení), stal...
- s. 127: ...Boží a nejbedli- vější ostříhání sebe od hříchů pro přítomnost Pána Ježíše, který přijímáním tohoto chleba zůstává v nás a my v...
- s. 127: ...j. od zla viny, neboť se bojíme, abychom neurazili důstojnost Pána Ježíše a jeho v nás přítomnou slávu, jak je psáno (Ž....
- s. 129: ...mrtví uslyší a budou živi.“ Aby to naznačil, 128 poručil Pán Ježíš, když vzkřísil z mrtvých člověka, totiž dceru představeného synagogy, i...
- s. 132: ...lidé dobře přihlíželi k věci, spíše by takto mluvili k Pánu Ježíši v této svátosti: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova...
- s. 149: ...žije-li ve skutečnosti zcela své vlastní vůli a nikoli vůli Pána Ježíše a nelituje-li srdečně, když se ně- čím prohřeší, je údem...
- s. 151: ...pravdivě mou řeč. Co je plevě do pšenice? dí Hospodin.“ Pán Ježíš totiž jest pravda, Boží moc a Boží moudrost a sám...
- s. 152: ...lid křesťanský na pastvu,79 připravenou mu takto od Boha a Pána Ježíše, sami se beze strachu pasouce, ale o to nedbajíce, aby...
- s. 153: ...hlad po slyšení Božího slova 152 a po přijímání svátosti Pána Ježíše. Neboť takřka všichni faráři a řádně ustanovení kněží, oddávajíce se...
- s. 153: ...váhách (Ž. 62, 10), poněvadž zanedbávají to, co pří- sluší Pánu Ježíši a jeho apoštolům, totiž ctnost, pravdu, spra- vedlnost, milosrdenství a...
- s. 154: ...spra- vedlivého, obé je ohavností Hospodinu.“ Ohavností je chtíti milovat Pána Ježíše a zároveň i život toho- to světa, vyhledávat horlivě věci...
- s. 157: ...že má tato šel- ma deset rohů, protože čelí pohrdavě Pánu Ježíši a znásilňuje a pošlapává desatero přikázání samého Boha, upadajíc právě...
- s. 163: ...zneuctěna všeli- jakou hanbou a hříchem, žije bez bázně před Pánem Ježíšem a chodí ve všelikém pokrytectví a přetvářce. V oné kvetla...
- s. 168: ...úctu před jedinou autoritou a osobností téhož Ježíše Krista, takže Pán Ježíš a jeho pokorní a prostí stoupenci jsou ceněni jako 168...
- s. 177: ...výtky, nýbrž dokonce beze strachu a ostychu, jako by měl Pán Ježíš takovou věc rád, nebo jako by toho nedbal, nebo jako...
- s. 179: ...se rozplývajícími. A uvaž přitom, jak jsou takové věci nemilé Pánu Ježíši, který řekl Petrovi (Jan 21, 15): „Šimone, synu Janův, miluješ...
- s. 183: ...přece jen nejistě a nezabezpečeně, než aby byli věrnými nástupci Pána Ježíše, s ním pracujíce, s ním zde trpíce v bezpečném očekávání...
- s. 184: ...těle svaté církve44 pro společné dobro a obdrželi jsme od Pána Ježíše všecku svou hodnost a všecku moc pro celé tělo a...
- s. 192: ...něčem stavějí na roveň. A protože vynášíme sebe proti evangeliu Pána Ježíše, kde se praví (Mat. 23, 8): „Nedávejte se nazývati rabbi“...
- s. 193: ...Hle, takových řečí, které jsou samé rouhání a hanobení kněží Pána Ježíše, jsou plná ústa téměř všeho křesťanského lidu! Co jiného tedy...
- s. 193: ...lidu! Co jiného tedy jsme za těchto dnů, Ó, kněží Pána Ježíše, než vy- větralá sůl, která bývá lidem pošlapána, než kameny...
- s. 200: ...životě; čtvrté: začíná-li všcehny své činy a úmysly láskou k Pánu Ježíši a určuje jim meze podle ní. 2. PODSTATA HŘÍCHU POKRYTECTVÍ...
- s. 202: ...toto ve svých myšlenkách, tužbách, slovech, činech a stojí-li nám Pán Ježíš teprve potom na druhém místě, abychom se totiž potom tak...
- s. 205: ...mrtvou víru, zvláště pokrytců. Předně, protože usu- zují, že se Pán Ježíš na hříchy tak velice nehněvá a že není tak velice...
- s. 206: ...řečeno, stáváme se sami ohavností, stáváme se jí před očima Pána Ježíše, božské čistoty, a především my kněží, kteří máme rádi sebe...
- s. 207: ...slyšeli a nechápali (Iz. 6,10; Mat. 13,13), jak jsou obtížní Pánu Ježíši ukřižovanému a jak strašlivé a neustávající běda! je očekává, již...
- s. 228: ...obrátil se ke kamen- ným sochám. Znovu tedy, když přestal Pán Ježíš činit divy a mocné činy takto v svém jménu a...
- s. 230: ...ďábel nepřestává všemi nej- zchytralejšími cestami ukořisťovat slávu a poctu Pána Ježíše. A tak se také obávám, že i skrze obrazy..., jednak...
- s. 232: ...— připouštěje lepší mínění — tento tajemný smysl: jako má Pán Ježíš zjevně uskutečnit dvojí pří- chod na tento svět a zjevit...
- s. 233: ...že nám byly takto význačně určeny a zanechány na památku Pána Ježíše a na poučení, hlavně však na poučení, abychom totiž odtud...
- s. 240: ...tělesný lid i kněží a klerikové. Avšak přece počal nejmilostivější Pán Ježíš toto dílo, totiž dílo obnovy své církve, velmi urychlovat již...
- s. 242: ...škodlivá zařízení vyťata a vyřezána z vinice, vští- pené krví Pána Ježíše a krví jeho apoštolů a proroků, a aby zřízení ta...
- s. 243: ...ničem nezkracuje líbeznou jednotu církve. 242 (Sv. 2, str. 261—263.) Pán Ježíš nedal svým nástupcům žádný psaný zákon, ačkoliv to mohl za...
- s. 243: ...nálezků, rozličných nauk a tvrdých příkazů v rodině Boha a Pána Ježíše a svou autoritou je potvrdili, zavazujíce a zatěžujíce přespříliš podřízené,...
- s. 245: ...Ježíši, že ne- máme vzývat nic jiného leč Boha a Pána Ježíše a nikde jinde vyhledávat svatost a všecku dokonalost než v...
- s. 246: ...byla vzata na nebe s tělem, ať nebyla, dozajista chtěl Pán Ježíš, abychom neměli samo její tělo, abychom neuctívali mnohem více, než...
- s. 251: ...shromáždili, vy a já v duchu s vámi, s mocí Pána Ježíše a vydali takového člověka satanovi k tělesné záhubě, aby jeho...
- s. 253: ...to mnohokráte a velmi často, jak mi to po- tvrzuje Pán Ježíš v mém svědomí. Kéž bychom se tedy dnes, kněží Boha...
- s. 256: ...hlava to všech činitelů nepravosti, a tělo jeho,44 leč že Pán Ježíš nadchne své vyvolené kněze a kazatele, naplní je duchem Eliášovým204...
- s. 258: ...(Sv. 3, str. 355—356.) Je třeba bedlivěji rozvážit to, co Pán Ježíš odpověděl na otázku o příchodu Eliášově,204 když řekl (Mat. 17,...
- s. 260: ...službě chu- dým Kristovým a kázání Božího slova. Proto mu Pán Ježíš udělil úžasné a po věky neslýchané věci: sám obrátil v...
- s. 262: ...bylo naznačeno to, co již krátce předtím bylo poznamenáno, že Pán Ježíš, aspoň pokud jde o první po- čátek, učinil skrze Milíče...
- s. 265: ...se neosvědčují věrnými Pánu Ježíši Kristu. A tak Bůh a Pán Ježíš, který jest bohat pro všechny (Řím. 10, 12), opouští proto...
- s. 266: ...mnohem ještě více v městě Pražském, i obdivoval jsem se Pánu Ježíši a jeho milostivosti v jeho skutcích. (Sv. 1, str. 99—101.)...
Název:
Výbor z pravidel Starého a Nového Zákona (Matěj z Janova)
Autor:
Schenk, Rudolf
Rok vydání:
1954
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
318
Počet stran předmluvy plus obsahu:
318
Obsah:
- 1: Titul
- 5: Úvod
- 31: Osobnost autora
- 49: Církev boží
- 93: Svátost Večeře Páně
- 143: Porušená církev
- 237: Za obnovu církve
- 269: Poznámky
- 309: Doslov
- 312: Přehled latinských textů
- 315: Obsah
upravit
Strana 1
M. MATĚJ Z JANOVA Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (Regulae Veteris et Novi Testamenti) Z latinského originálu přeložil Rudolf Schenk Úvod napsal Miloslav Kaňák 1 9 5 4 EDICE BLAHOSLAV
M. MATĚJ Z JANOVA Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (Regulae Veteris et Novi Testamenti) Z latinského originálu přeložil Rudolf Schenk Úvod napsal Miloslav Kaňák 1 9 5 4 EDICE BLAHOSLAV
Strana 2
Za frontispice použitá ukázka z rukopisu Janovových latinských Regulí. Obálka J. E. Žoha. Grafická úprava Rudolf Hála
Za frontispice použitá ukázka z rukopisu Janovových latinských Regulí. Obálka J. E. Žoha. Grafická úprava Rudolf Hála
Strana 3
Strana 4
Strana 5
ŽIVOT A DÍLO MATĚJE Z JANOVA dyž r. 1374 zemřel ve francouzském Avignonu, vzdálen vlasti a přátel, učený a vpravdě zbožný kněz Milíč z Kroměříže, jehož „ohňová slova“ obnovovala žhavost a nabádavost Kristova evan- gelia v českém království a jehož světecký charakter opravdově zaníceným žitím v lásce Bohu i bližnímu získával značný okruh oddaných kněžských i laických následovníků, těžko bylo by hledat v prudkých útocích domácí hierarchie na jeho osobu a dílo znaky „zlatého věku“ Karla IV., „nejzbožnějšího panovníka“ středověké Evropy a štědrého podporovatele církve. Naopak; toto pood- hrnutí clony nad zdánlivým leskem doby, kdy sice osobou císař- ského vladaře z poločeské krve dostávaly se Čechy do popředí panovníkova zájmu v ohledu hospodářského a kulturního po- vznesení, uvnitř však byly zmítány tím většími rozpory, dává nám hlouběji nahlédnout do zákulisí života středověké společ- nosti v druhé polovině XIV. století na všech jejích úsecích i v ce- lém jejím uspořádání. Její způsob i cíle se přežívaly. A i když nositelé insignií její moci stáli tehdy dosud v plnosti své slávy, ba, někteří z nich snad přispívali ještě i k jejímu zkvalitnění, přece nad nimi s dějinnou nutností se stahovaly mraky zániku. Na druhé straně však nad prvními odvážnými průkopníky a objevovateli forem a výhledů doby nové, třebaže dosud jsoucími bez moci a v opovržení kromě snad zcela malého kroužku svých stejně odvážných stoupenců, naopak vyvstávaly již červánky lepší budoucnosti. Jen z toho pak pochopíme, proč Karlova sna- ha — který nemohl nevidět rozkolísanost své doby aspoň ze sílícího úpadku zbožnosti a mravů v kněžstvu i v laicích a sna- žil se jí čeliti na tomto poli všemi prostředky — snaha o po- vznesení křesťanského života podporováním úcty ke svatým, nadacemi nových kostelů a klášterů a v neposlední řadě uvádě- ním účinných kazatelů, setkala se nakonec s nezdarem. Úcta ke svatým se mu totiž zvrhávala v „nehodné kupčení“ s pochyb- nými jejich ostatky, život v klášteřích většinou stále hlouběji 5
ŽIVOT A DÍLO MATĚJE Z JANOVA dyž r. 1374 zemřel ve francouzském Avignonu, vzdálen vlasti a přátel, učený a vpravdě zbožný kněz Milíč z Kroměříže, jehož „ohňová slova“ obnovovala žhavost a nabádavost Kristova evan- gelia v českém království a jehož světecký charakter opravdově zaníceným žitím v lásce Bohu i bližnímu získával značný okruh oddaných kněžských i laických následovníků, těžko bylo by hledat v prudkých útocích domácí hierarchie na jeho osobu a dílo znaky „zlatého věku“ Karla IV., „nejzbožnějšího panovníka“ středověké Evropy a štědrého podporovatele církve. Naopak; toto pood- hrnutí clony nad zdánlivým leskem doby, kdy sice osobou císař- ského vladaře z poločeské krve dostávaly se Čechy do popředí panovníkova zájmu v ohledu hospodářského a kulturního po- vznesení, uvnitř však byly zmítány tím většími rozpory, dává nám hlouběji nahlédnout do zákulisí života středověké společ- nosti v druhé polovině XIV. století na všech jejích úsecích i v ce- lém jejím uspořádání. Její způsob i cíle se přežívaly. A i když nositelé insignií její moci stáli tehdy dosud v plnosti své slávy, ba, někteří z nich snad přispívali ještě i k jejímu zkvalitnění, přece nad nimi s dějinnou nutností se stahovaly mraky zániku. Na druhé straně však nad prvními odvážnými průkopníky a objevovateli forem a výhledů doby nové, třebaže dosud jsoucími bez moci a v opovržení kromě snad zcela malého kroužku svých stejně odvážných stoupenců, naopak vyvstávaly již červánky lepší budoucnosti. Jen z toho pak pochopíme, proč Karlova sna- ha — který nemohl nevidět rozkolísanost své doby aspoň ze sílícího úpadku zbožnosti a mravů v kněžstvu i v laicích a sna- žil se jí čeliti na tomto poli všemi prostředky — snaha o po- vznesení křesťanského života podporováním úcty ke svatým, nadacemi nových kostelů a klášterů a v neposlední řadě uvádě- ním účinných kazatelů, setkala se nakonec s nezdarem. Úcta ke svatým se mu totiž zvrhávala v „nehodné kupčení“ s pochyb- nými jejich ostatky, život v klášteřích většinou stále hlouběji 5
Strana 6
propadal zahálčivé nečinnosti a mravní zvrhlosti mnichů, bo- haté fary se svými rozličnými nadacemi vytvářely jen další so- ciální rozpory uvnitř samého stavu kněžského, navenek pak jen větší bídu mezi obyvatelstvem měst i venkova, a osvícení kaza- telé, jím povolávaní a podporovaní, kteří se upřímně a oprav- dově v duchu své doby propracovávali k pochopení základů všeobecných zlořádů a bídy, dostali se jen do konfliktu s panu- jící hierarchií v okamžiku, kdy ve své důslednosti zaútočili na bašty církevní moci, udržované „proti právu božskému i lid- skému“. Z příčin přežívajícího se řádu středověkého také pochopíme nezdar Karlův překlenout vzmáhající se bídu venkovských bez- zemků a námezdně pracujících obyvatel měst zaváděním nových druhů zemědělských plodin i nových způsobů hospodaření a zvyšováním bezpečnosti proti loupežím na obchodních cestách, stejně jako péčí o poctivost drobné řemeslné výroby a obchodu. Karlovy novoty byly ovšem užitečné, ale jen těm, kteří mohli vlastnit jejich zdroje. Ochrana majetku se netýkala chudobných a zlepšená váha každodenního chleba nebyla s to zlepšit narůs- tající bídu, jejíž kořeny tkvěly v samé podstatě feudálního řádu v jeho křiklavě neúměrném rozdělení životních zdrojů a v hlu- bokém podcenění námezdné práce. Nadto ještě církev sama, která si ve svém arcipastýřském představiteli — papeži — kladla nárok na representování Boží a Kristovy autority ve světě, které se celý středověký řád dovolával, hluboko podceňujíc již dříve neurozené laiky v životě modlitebním, svátostném i kultickém, zvyšovala, ano korunovala nyní zmatek doby kardinálními roz- pory v podobě papežského schismatu. Vrhala jím do bídy mravní a zmatků ideových nejširší vrstvy věřících, trhajíc tak v cáry jediné jejich jistoty, jistoty víry, když staletou dresurou příliš spjala věci nejryzejšího ethosu Kristova evangelia s institucí církve. I přitom udržujíc zdání své domnělé svatosti veškerou svou mocí, drtila církev nemilosrdně ty, kdož v jejím vlastním zájmu snad se pokoušeli někde vskutku hlouběji ji reformovat konfrontováním jí s Kristem. Stavěla se tak i nad samotné vla- daře, z nichž některým nechyběla ani snaha podporovat svědo- mité burcovatele její ryzosti třeba pro pouhá přání ozdobovat jasnější září svatosti opravdové církve svůj pozemský panovnic- ký majestát. U nás v Čechách právě z rozporu těchto sil byla 6
propadal zahálčivé nečinnosti a mravní zvrhlosti mnichů, bo- haté fary se svými rozličnými nadacemi vytvářely jen další so- ciální rozpory uvnitř samého stavu kněžského, navenek pak jen větší bídu mezi obyvatelstvem měst i venkova, a osvícení kaza- telé, jím povolávaní a podporovaní, kteří se upřímně a oprav- dově v duchu své doby propracovávali k pochopení základů všeobecných zlořádů a bídy, dostali se jen do konfliktu s panu- jící hierarchií v okamžiku, kdy ve své důslednosti zaútočili na bašty církevní moci, udržované „proti právu božskému i lid- skému“. Z příčin přežívajícího se řádu středověkého také pochopíme nezdar Karlův překlenout vzmáhající se bídu venkovských bez- zemků a námezdně pracujících obyvatel měst zaváděním nových druhů zemědělských plodin i nových způsobů hospodaření a zvyšováním bezpečnosti proti loupežím na obchodních cestách, stejně jako péčí o poctivost drobné řemeslné výroby a obchodu. Karlovy novoty byly ovšem užitečné, ale jen těm, kteří mohli vlastnit jejich zdroje. Ochrana majetku se netýkala chudobných a zlepšená váha každodenního chleba nebyla s to zlepšit narůs- tající bídu, jejíž kořeny tkvěly v samé podstatě feudálního řádu v jeho křiklavě neúměrném rozdělení životních zdrojů a v hlu- bokém podcenění námezdné práce. Nadto ještě církev sama, která si ve svém arcipastýřském představiteli — papeži — kladla nárok na representování Boží a Kristovy autority ve světě, které se celý středověký řád dovolával, hluboko podceňujíc již dříve neurozené laiky v životě modlitebním, svátostném i kultickém, zvyšovala, ano korunovala nyní zmatek doby kardinálními roz- pory v podobě papežského schismatu. Vrhala jím do bídy mravní a zmatků ideových nejširší vrstvy věřících, trhajíc tak v cáry jediné jejich jistoty, jistoty víry, když staletou dresurou příliš spjala věci nejryzejšího ethosu Kristova evangelia s institucí církve. I přitom udržujíc zdání své domnělé svatosti veškerou svou mocí, drtila církev nemilosrdně ty, kdož v jejím vlastním zájmu snad se pokoušeli někde vskutku hlouběji ji reformovat konfrontováním jí s Kristem. Stavěla se tak i nad samotné vla- daře, z nichž některým nechyběla ani snaha podporovat svědo- mité burcovatele její ryzosti třeba pro pouhá přání ozdobovat jasnější září svatosti opravdové církve svůj pozemský panovnic- ký majestát. U nás v Čechách právě z rozporu těchto sil byla 6
Strana 7
církví — jak již dříve připomenuto — drcena a hubena památka i tradice, zůstavená prvním domácím světlem ze známého troj- hvězdí předchůdců české reformace, památka kněze Milíče z Kro- měříže, a to hned potom, co se byl Milíč zcela se zdarem očistil po druhé před papežem ze žaloby, podané naň odpůrci, když odešel do Avignonu a nenadále tam zemřel, nemoha se dočkati zadostiučinění ve své vlasti. Nemilosrdně dolehl hněv oficiální církve české zejména na započaté dílo Milíčovo a na jeho žáky. Pražský Jerusalem, vzor- ný ústav pro výchovu kněží, jimž učený a ztrhující kazatel po- skytoval nejen důkladné vzdělání, ale především si je hluboce zavazoval svým vlastním příkladem, ano světeckým životem, byl rozpuštěn hned r. 1374, stejně jako vzal za své na tehdejší dobu jedinečný pokus sociálního dosahu — navrácení pražských ne- věstek řádnému životu. Nejhůře bylo ovšem s následovníky Mi- líče samého, kteří byli niterně dotčeni jeho reformními snahami a záměry a dovedli vykazovat odhodlání v nich pokračovat. Známe jich u nás celou řádu, a to právě ze zpráv o církevních vyšetřováních a trestech, které po smrti svého učitele podstupo- vali. Mezi ně patřil též mladý M. Matěj z Janova, zvaný doma „Pařížský mistr“. I jeho život a dílo nese na sobě všechen tlak středověké církve, prováděný u nás koncem XIV. století na tvůrčí duchy i všechnu úzkostnou a horoucí naději lepšího příští bu- doucího věku. II. Dětství a jinošství Matěje z Janova je pro nás z nedostatku zpráv i záznamů z té doby vůbec, stejně jako asi pro bezvýznam- nost, tichost a nenápadnost celého jeho raného života zahaleno rouškou neurčitosti, z níž si musíme pomáhat dohady a pravdě- podobnostmi tam, kde nelze přímo dokumentovati fakty. Srov- náním a kombinacemi pak vysvítá, že se Matěj narodil asi kolem r. 1350, podle svého přídomku v Janově u Mladé Vožice v jižních Čechách, a to z chudých rodičů. Když se vypravil do Prahy za vzděláním, byl už jistě vybaven základními znalostmi latiny a mešního zpěvu, jaké si získávali nadaní chlapci již na své mateřské faře. Je také možné, že mu jeho cestu do Prahy usnad- nil, ne-li umožnil, a snad i pro první čas pobyt zajistil jeho starší 7
církví — jak již dříve připomenuto — drcena a hubena památka i tradice, zůstavená prvním domácím světlem ze známého troj- hvězdí předchůdců české reformace, památka kněze Milíče z Kro- měříže, a to hned potom, co se byl Milíč zcela se zdarem očistil po druhé před papežem ze žaloby, podané naň odpůrci, když odešel do Avignonu a nenadále tam zemřel, nemoha se dočkati zadostiučinění ve své vlasti. Nemilosrdně dolehl hněv oficiální církve české zejména na započaté dílo Milíčovo a na jeho žáky. Pražský Jerusalem, vzor- ný ústav pro výchovu kněží, jimž učený a ztrhující kazatel po- skytoval nejen důkladné vzdělání, ale především si je hluboce zavazoval svým vlastním příkladem, ano světeckým životem, byl rozpuštěn hned r. 1374, stejně jako vzal za své na tehdejší dobu jedinečný pokus sociálního dosahu — navrácení pražských ne- věstek řádnému životu. Nejhůře bylo ovšem s následovníky Mi- líče samého, kteří byli niterně dotčeni jeho reformními snahami a záměry a dovedli vykazovat odhodlání v nich pokračovat. Známe jich u nás celou řádu, a to právě ze zpráv o církevních vyšetřováních a trestech, které po smrti svého učitele podstupo- vali. Mezi ně patřil též mladý M. Matěj z Janova, zvaný doma „Pařížský mistr“. I jeho život a dílo nese na sobě všechen tlak středověké církve, prováděný u nás koncem XIV. století na tvůrčí duchy i všechnu úzkostnou a horoucí naději lepšího příští bu- doucího věku. II. Dětství a jinošství Matěje z Janova je pro nás z nedostatku zpráv i záznamů z té doby vůbec, stejně jako asi pro bezvýznam- nost, tichost a nenápadnost celého jeho raného života zahaleno rouškou neurčitosti, z níž si musíme pomáhat dohady a pravdě- podobnostmi tam, kde nelze přímo dokumentovati fakty. Srov- náním a kombinacemi pak vysvítá, že se Matěj narodil asi kolem r. 1350, podle svého přídomku v Janově u Mladé Vožice v jižních Čechách, a to z chudých rodičů. Když se vypravil do Prahy za vzděláním, byl už jistě vybaven základními znalostmi latiny a mešního zpěvu, jaké si získávali nadaní chlapci již na své mateřské faře. Je také možné, že mu jeho cestu do Prahy usnad- nil, ne-li umožnil, a snad i pro první čas pobyt zajistil jeho starší 7
Strana 8
krajan M. Vojtěch Raňkův z nedalekého Ježova. Ten ho později předcházel příkladem i povzbuzením a snad mu také i jinak pomohl ve studiích v Paříži. Když se dostal mladý Matěj do Prahy, byl nejspíše stržen mocným vlivem nedlouho předtím vzniklé kazatelské koleje Milíčovy, která uprostřed ostatních — hlavně klášterních — ústavů výchovných dobývala si v hodno- cení mladých adeptů budoucího vyššího vzdělání bohoslovec- kého vynikající místo zejména tím, že se neztotožňovala ve svých cílech výchovných s dosavadní běžnou praxí církevní, ale strhá- vala žhavostí slov a jedinečností příkladů Milíčových. Ten totiž v duchu soudobých apokalyptických představ o zkažení a bídě světa usiloval o převratné nastolení vlády Kristovy ve svém vzkříšeném Jerusalemě, k čemuž nepochybně se cítil povolán a k čemuž chtěl národu vychovat oddané a odhodlané kazatele a jako Kristus kdysi s apoštoly zahájit uprostřed tolikeré zkaže- nosti nový věk dějin. Světecký život Milíčův, prožívaný se stu- denty v každodenním živém osobním styku a ježíšovsky laskavý jeho vztah i péče o osoby, utápějící se v mravní bídě, byly tak silnou výjimkou své doby, že mladí žáci byli jí poznamenáni na celý svůj život. Matěj z Janova přijal z této duchovní výhně, byť asi strávil u Milíče jen zcela krátkou dobu, nejeden tvůrčí podnět do svého pozdějšího díla theologického. Provázel jej stálý duchovní vliv Milíčovy osobnosti, kterým se dotvářel povahově i v dospělosti po smrti milovaného učitele. Přiznával se k němu ještě po letech vroucími slovy: „U Milíče jsem viděl všecku jeho lásku a hlu- boký soucit, rozlévající se na všechny lidi, také na jeho nepřátele a pronásledovatele, takže nebylo člověka..., který měl příleži- tost s ním mluvit nebo jednat, aby nečerpal z něho lásku, laska- vost a vlídnost ducha, a nikdo neodcházel od něho bez útěchy...“ Rozhodnutí Janovovo pro studium v Paříži bylo asi vedeno přirozenou jeho náklonností k vědě. Příkladem, povzbuzovatelem a snad i pomocníkem k tomu byl mu připomenutý již M. Voj- těch. Avšak odpovědí pro náhodnou snad otázku, proč mu k ní nebylo východiskem studium na universitě domácí, mohla by býti také celkem prostá, ale významná skutečnost, že chudý mla- dík bez vynikajícího rodu a jmění sotva by se jinak u nás v bu- doucnu lépe uplatnil, leč mimořádnou průpravou na některé přední cizí universitě. Janovovo studium v Paříži trvalo asi sedm 8
krajan M. Vojtěch Raňkův z nedalekého Ježova. Ten ho později předcházel příkladem i povzbuzením a snad mu také i jinak pomohl ve studiích v Paříži. Když se dostal mladý Matěj do Prahy, byl nejspíše stržen mocným vlivem nedlouho předtím vzniklé kazatelské koleje Milíčovy, která uprostřed ostatních — hlavně klášterních — ústavů výchovných dobývala si v hodno- cení mladých adeptů budoucího vyššího vzdělání bohoslovec- kého vynikající místo zejména tím, že se neztotožňovala ve svých cílech výchovných s dosavadní běžnou praxí církevní, ale strhá- vala žhavostí slov a jedinečností příkladů Milíčových. Ten totiž v duchu soudobých apokalyptických představ o zkažení a bídě světa usiloval o převratné nastolení vlády Kristovy ve svém vzkříšeném Jerusalemě, k čemuž nepochybně se cítil povolán a k čemuž chtěl národu vychovat oddané a odhodlané kazatele a jako Kristus kdysi s apoštoly zahájit uprostřed tolikeré zkaže- nosti nový věk dějin. Světecký život Milíčův, prožívaný se stu- denty v každodenním živém osobním styku a ježíšovsky laskavý jeho vztah i péče o osoby, utápějící se v mravní bídě, byly tak silnou výjimkou své doby, že mladí žáci byli jí poznamenáni na celý svůj život. Matěj z Janova přijal z této duchovní výhně, byť asi strávil u Milíče jen zcela krátkou dobu, nejeden tvůrčí podnět do svého pozdějšího díla theologického. Provázel jej stálý duchovní vliv Milíčovy osobnosti, kterým se dotvářel povahově i v dospělosti po smrti milovaného učitele. Přiznával se k němu ještě po letech vroucími slovy: „U Milíče jsem viděl všecku jeho lásku a hlu- boký soucit, rozlévající se na všechny lidi, také na jeho nepřátele a pronásledovatele, takže nebylo člověka..., který měl příleži- tost s ním mluvit nebo jednat, aby nečerpal z něho lásku, laska- vost a vlídnost ducha, a nikdo neodcházel od něho bez útěchy...“ Rozhodnutí Janovovo pro studium v Paříži bylo asi vedeno přirozenou jeho náklonností k vědě. Příkladem, povzbuzovatelem a snad i pomocníkem k tomu byl mu připomenutý již M. Voj- těch. Avšak odpovědí pro náhodnou snad otázku, proč mu k ní nebylo východiskem studium na universitě domácí, mohla by býti také celkem prostá, ale významná skutečnost, že chudý mla- dík bez vynikajícího rodu a jmění sotva by se jinak u nás v bu- doucnu lépe uplatnil, leč mimořádnou průpravou na některé přední cizí universitě. Janovovo studium v Paříži trvalo asi sedm 8
Strana 9
let (1373—1381). A i když bylo úspěšné, nedálo se bez strázní hmotných, které mladý Čech překonával tam asi způsobem teh- dy obvyklým: opisováním knih, přisluhováním profesorům a snad i žebrotou, která se stala zcela běžnou praxí chudých stu- dentů. Po třech letech studia dosáhl Janov titulu licenciáta a brzy na to hodnosti mistra svobodných umění (1376). I když potom pokračoval ve studiu theologie, v níž ale vyššího gradu nedosáhl, působil nadále na fakultě artistické, konaje řádné před- nášky, zkoušeje nové licenciáty, účastňuje se disputací a pravdě- podobně také počínaje psáti prvé své traktáty. Ovšem dráha universitní neposkytovala tehdy hmotného za- bezpečení. Jím vládly pro mladé scholary jedině dvory panov- nické nebo církevní vrchnost. Výnosnější církevní prebendy pak přiděloval sám papež. Proto i mistr Matěj žádal r. 1377 o církev- ní beneficium tak, jako ostatní universitní mistři, kteří neměli životního zaopatření. R. 1378 dostává se mu „milostného listu“, jímž mu bylo přislíbeno církevní obročí se správou duchovní nebo bez ní na patronátě pražského arcibiskupa, probošta, dě- kana či kapituly pražské. Známá však byla praxe, že papežské „milostné listy“, z nichž plynul poplatek přímo do arcipastýřské pokladnice, byly jen jakýmsi jmenovacím dekretem „in nomine“ a „in spe“, neboť jich papež na jediné místo vydával často i ně- kolik. Bylo záležitostí dalšího jednání na místě samém, spoje- ného s dalšími poplatky, případně přeplácením, ano i soudy, aby jmenovaný žadatel místa skutečně dosáhl. Zatím však po r. 1378, když byli do čela církve zvoleni dva papežové — římský Urban VI. a avignonský Kliment VII. —, nastaly na pařížské universitě nepěkné boje mezi urbanovci a klimentovci. Matěj z Janova, dav se již dříve vysvětiti na kněze, odchází r. 1381 poměry do- nucen z Paříže, když i jemu byla vystavena 1. dubna 1381 nová listina snad po osobní jeho návštěvě u dvora papeže Urbana VI., udělující mu expektaci na kanovnictví u sv. Víta v Praze, až bude nějaké uprázdněno. Pro Janova se toto místo nikdy v ži- votě neuprázdnilo. Vždy ho předešli jiní vlivnější nebo bohatší žadatelé a spor, který Janov o své právo vedl, vynesl mu mnohou hořkost i ztrátu. Avšak snad právě tyto těžkosti a neúspěchy přinesly mu jiný zisk, který spolu se vzpomínkou na ušlechtilého Milíče, jenž se dovedl naopak svého kanovnictví dobrovolně zříci, způsobily, že 9
let (1373—1381). A i když bylo úspěšné, nedálo se bez strázní hmotných, které mladý Čech překonával tam asi způsobem teh- dy obvyklým: opisováním knih, přisluhováním profesorům a snad i žebrotou, která se stala zcela běžnou praxí chudých stu- dentů. Po třech letech studia dosáhl Janov titulu licenciáta a brzy na to hodnosti mistra svobodných umění (1376). I když potom pokračoval ve studiu theologie, v níž ale vyššího gradu nedosáhl, působil nadále na fakultě artistické, konaje řádné před- nášky, zkoušeje nové licenciáty, účastňuje se disputací a pravdě- podobně také počínaje psáti prvé své traktáty. Ovšem dráha universitní neposkytovala tehdy hmotného za- bezpečení. Jím vládly pro mladé scholary jedině dvory panov- nické nebo církevní vrchnost. Výnosnější církevní prebendy pak přiděloval sám papež. Proto i mistr Matěj žádal r. 1377 o církev- ní beneficium tak, jako ostatní universitní mistři, kteří neměli životního zaopatření. R. 1378 dostává se mu „milostného listu“, jímž mu bylo přislíbeno církevní obročí se správou duchovní nebo bez ní na patronátě pražského arcibiskupa, probošta, dě- kana či kapituly pražské. Známá však byla praxe, že papežské „milostné listy“, z nichž plynul poplatek přímo do arcipastýřské pokladnice, byly jen jakýmsi jmenovacím dekretem „in nomine“ a „in spe“, neboť jich papež na jediné místo vydával často i ně- kolik. Bylo záležitostí dalšího jednání na místě samém, spoje- ného s dalšími poplatky, případně přeplácením, ano i soudy, aby jmenovaný žadatel místa skutečně dosáhl. Zatím však po r. 1378, když byli do čela církve zvoleni dva papežové — římský Urban VI. a avignonský Kliment VII. —, nastaly na pařížské universitě nepěkné boje mezi urbanovci a klimentovci. Matěj z Janova, dav se již dříve vysvětiti na kněze, odchází r. 1381 poměry do- nucen z Paříže, když i jemu byla vystavena 1. dubna 1381 nová listina snad po osobní jeho návštěvě u dvora papeže Urbana VI., udělující mu expektaci na kanovnictví u sv. Víta v Praze, až bude nějaké uprázdněno. Pro Janova se toto místo nikdy v ži- votě neuprázdnilo. Vždy ho předešli jiní vlivnější nebo bohatší žadatelé a spor, který Janov o své právo vedl, vynesl mu mnohou hořkost i ztrátu. Avšak snad právě tyto těžkosti a neúspěchy přinesly mu jiný zisk, který spolu se vzpomínkou na ušlechtilého Milíče, jenž se dovedl naopak svého kanovnictví dobrovolně zříci, způsobily, že 9
Strana 10
i Janov zatoužil po nezávislosti na přízni mocných, že oceňoval dosavadní svůj osten chudoby, který mu dopomohl k pracovní kázni i osobní skromnosti, a že naopak tvrdě soudil vlastní svou dřívější žádostivost po výnosném zabezpečení. Právě po ukon- čení bezvýsledného sporu dosáhl mistr Matěj tohoto charaktero- vého svého vytříbení. A zaměřiv se potom již výhradně k čin- nosti studijní a kazatelské, upjal se od té doby především ke studiu Písma, maje k němu již od dětství a jinošství vřelý vztah citový. Teprve nyní, když byl poznal lesk i bídu učenosti, bez- ohlednou honbu za výnosným postavením i krutosti mezi od- půrci a když si byl k tomu ještě připočetl zmatky doby, zatoužil opravdově nalézti moudrost života z pramenů, inspirovaných samým Bohem, a věnovati na to celý svůj život. Protože jeho hmotné, alespoň nejnutnější zabezpečení zůstávalo ovšem stále otázkou i přes to, že jej brzy po návratu do Prahy asi koncem r.1381 jmenoval arcibiskup Jan z Jenštejna u sv. Víta zpovědníkem, ujal se svého krajana opět M. Vojtěch Raňkův, tehdy již uzná- vaný a zámožný scholastik pražský. Poskytl mu podporu i pří- střeší ve svém domě asi až do doby, nežli se okolo r. 1388 upra- vilo Janovovo hmotné postavení získáním důchodů z fary ve Velké Vsi u Podbořan. Poměry zasažený a k Písmu obrácený Janov pokračoval pak pravděpodobně v theologických studiích na pražské universitě a začal rozvíjeti svou činnost kazatelskou každodenním kázáním u sv. Víta, občasně také u sv. Mikuláše na Starém Městě. Studium Písma, doprovázené vroucností i ka- zatelská činnost, souvisící se znalostí denního života, vytvářely tak póly, mezi nimiž se vyhraňovaly všechny názory, známé z jeho díla literárního i z dochovaných zpráv, hovořících o Ja- novově nuceném jejich odvolání. V podstatě obracel se tehdy Matěj z Janova proti uctívání obrazů a soch svatých, které mají podle něho býti páleny a ni- čeny a jimž se nemá věřiti, jako by Bůh skrze ně působil nějaké zázraky. Dále kázal, že není v tehdejším světě, plném hříchů a neřestí takřka nic, co by nebylo zasaženo nebo ve spojení s Antikristem, který obchází a číhá, aby se zmocnil i toho, co ještě Bohu zbývá. Avšak to jest předzvěstí jeho pádu, po němž nastane vítězství Kristovo a nový věk lidstva. Janov také tvrdil, že je nesprávné věřiti, že zesnulí svatí a jejich zásluhy mají pro své ctitele větší význam, nežli ti, kteří žijí svatým životem na 10
i Janov zatoužil po nezávislosti na přízni mocných, že oceňoval dosavadní svůj osten chudoby, který mu dopomohl k pracovní kázni i osobní skromnosti, a že naopak tvrdě soudil vlastní svou dřívější žádostivost po výnosném zabezpečení. Právě po ukon- čení bezvýsledného sporu dosáhl mistr Matěj tohoto charaktero- vého svého vytříbení. A zaměřiv se potom již výhradně k čin- nosti studijní a kazatelské, upjal se od té doby především ke studiu Písma, maje k němu již od dětství a jinošství vřelý vztah citový. Teprve nyní, když byl poznal lesk i bídu učenosti, bez- ohlednou honbu za výnosným postavením i krutosti mezi od- půrci a když si byl k tomu ještě připočetl zmatky doby, zatoužil opravdově nalézti moudrost života z pramenů, inspirovaných samým Bohem, a věnovati na to celý svůj život. Protože jeho hmotné, alespoň nejnutnější zabezpečení zůstávalo ovšem stále otázkou i přes to, že jej brzy po návratu do Prahy asi koncem r.1381 jmenoval arcibiskup Jan z Jenštejna u sv. Víta zpovědníkem, ujal se svého krajana opět M. Vojtěch Raňkův, tehdy již uzná- vaný a zámožný scholastik pražský. Poskytl mu podporu i pří- střeší ve svém domě asi až do doby, nežli se okolo r. 1388 upra- vilo Janovovo hmotné postavení získáním důchodů z fary ve Velké Vsi u Podbořan. Poměry zasažený a k Písmu obrácený Janov pokračoval pak pravděpodobně v theologických studiích na pražské universitě a začal rozvíjeti svou činnost kazatelskou každodenním kázáním u sv. Víta, občasně také u sv. Mikuláše na Starém Městě. Studium Písma, doprovázené vroucností i ka- zatelská činnost, souvisící se znalostí denního života, vytvářely tak póly, mezi nimiž se vyhraňovaly všechny názory, známé z jeho díla literárního i z dochovaných zpráv, hovořících o Ja- novově nuceném jejich odvolání. V podstatě obracel se tehdy Matěj z Janova proti uctívání obrazů a soch svatých, které mají podle něho býti páleny a ni- čeny a jimž se nemá věřiti, jako by Bůh skrze ně působil nějaké zázraky. Dále kázal, že není v tehdejším světě, plném hříchů a neřestí takřka nic, co by nebylo zasaženo nebo ve spojení s Antikristem, který obchází a číhá, aby se zmocnil i toho, co ještě Bohu zbývá. Avšak to jest předzvěstí jeho pádu, po němž nastane vítězství Kristovo a nový věk lidstva. Janov také tvrdil, že je nesprávné věřiti, že zesnulí svatí a jejich zásluhy mají pro své ctitele větší význam, nežli ti, kteří žijí svatým životem na 10
Strana 11
zemi a působí svým příkladem na ostatní. K mravnímu pak očiš- tění a povznesení Janov doporučoval svým věřícím časté při- jímání svátosti oltářní a zdůrazňoval mystický význam spojení s Kristem ve svátosti. Avšak jeho názory nebyly přehlédnuty arcibiskupskou konsistoří, která nemohla sice neposkytnout „Pa- řížskému mistru“ a titulárnímu kanovníkovi alespoň minimál- ního úřadu, jakým byla hodnost arcibiskupského poenitenciáře a kazatele, ale nezapomínala ve své zpátky dohlédající paměti, že v M. Matěji z Janova bují, i když tajně, nebezpečná setba proskribovaného Milíče z Kroměříže. Konsistoř zakročila a po- hnala Janova před arcibiskupský soud u příležitosti pražské sy- nody 19. října 1389, aby ho přinutila veřejně odvolat názory o kultu svatých a o častém přijímání Večeře Páně u laiků. Cír- kev, za stavu, v jakém se nalézala, nemohla ony názory připustit, neboť byla obchody a praktikami s ostatky tak spjata, že jimi nebylo lze bez velkých a zásadních jiných změn pohnouti. Na častém přijímání svátosti oltářní u laiků pak nemohla mít žádný zájem, neboť středověký věřící člověk se neměl podílet na inten- sivním osobním životě v církvi. Byl v ní pouze davovým divákem chrámu, kde kněz konal eucharistický zázrak v latinské řeči. Janov na synodě své učení odvolal. Té smělosti a vyhraněnosti v něm doposud nebylo, aby se postavil proti autoritě církve za své vlastní vědomí a svědomí. Nacházel sice porušenost církve proti evangeliu Kristovu a církvi prvokřesťanské, dovedl si asi ostře ohodnotit jednotlivé osobnosti v křesťanstvu podle světového svého rozhledu, ale v okamžiku, kdy k němu církev promluvila ze své autority, podlehl strachu, nedokázal si oddělit ideu církve od instituce církve a sveden svou pokorou, která byla na místě před Bohem a nikoli před soudci, kteří sami potřebovali soudu, podlehl a poddal se. Byla mu půl roku zakázána činnost v Praze a jeho další působení provázeno jen labilní přízní. Janov na- venek odvolal, avšak vnitřně se utvrdil ve svých dosavadních názorech a šel v nich ještě dále. Ovšem ani konsistoř nepoklá- dala jeho odvolání za upřímné. Přišel s ní do konfliktu opět 14. července 1392, kdy byl nucen předložiti vikářům archiepis- kopátu k ohledání dvě knihy, jež byl sepsal. I když není nikde jmenovitý záznam o tom, o jaké knihy šlo, můžeme se právem domnívati, že alespoň jedna z nich byla již součástí Janovova největšího celoživotního díla „Regulí Starého a Nového Zákona“. 11
zemi a působí svým příkladem na ostatní. K mravnímu pak očiš- tění a povznesení Janov doporučoval svým věřícím časté při- jímání svátosti oltářní a zdůrazňoval mystický význam spojení s Kristem ve svátosti. Avšak jeho názory nebyly přehlédnuty arcibiskupskou konsistoří, která nemohla sice neposkytnout „Pa- řížskému mistru“ a titulárnímu kanovníkovi alespoň minimál- ního úřadu, jakým byla hodnost arcibiskupského poenitenciáře a kazatele, ale nezapomínala ve své zpátky dohlédající paměti, že v M. Matěji z Janova bují, i když tajně, nebezpečná setba proskribovaného Milíče z Kroměříže. Konsistoř zakročila a po- hnala Janova před arcibiskupský soud u příležitosti pražské sy- nody 19. října 1389, aby ho přinutila veřejně odvolat názory o kultu svatých a o častém přijímání Večeře Páně u laiků. Cír- kev, za stavu, v jakém se nalézala, nemohla ony názory připustit, neboť byla obchody a praktikami s ostatky tak spjata, že jimi nebylo lze bez velkých a zásadních jiných změn pohnouti. Na častém přijímání svátosti oltářní u laiků pak nemohla mít žádný zájem, neboť středověký věřící člověk se neměl podílet na inten- sivním osobním životě v církvi. Byl v ní pouze davovým divákem chrámu, kde kněz konal eucharistický zázrak v latinské řeči. Janov na synodě své učení odvolal. Té smělosti a vyhraněnosti v něm doposud nebylo, aby se postavil proti autoritě církve za své vlastní vědomí a svědomí. Nacházel sice porušenost církve proti evangeliu Kristovu a církvi prvokřesťanské, dovedl si asi ostře ohodnotit jednotlivé osobnosti v křesťanstvu podle světového svého rozhledu, ale v okamžiku, kdy k němu církev promluvila ze své autority, podlehl strachu, nedokázal si oddělit ideu církve od instituce církve a sveden svou pokorou, která byla na místě před Bohem a nikoli před soudci, kteří sami potřebovali soudu, podlehl a poddal se. Byla mu půl roku zakázána činnost v Praze a jeho další působení provázeno jen labilní přízní. Janov na- venek odvolal, avšak vnitřně se utvrdil ve svých dosavadních názorech a šel v nich ještě dále. Ovšem ani konsistoř nepoklá- dala jeho odvolání za upřímné. Přišel s ní do konfliktu opět 14. července 1392, kdy byl nucen předložiti vikářům archiepis- kopátu k ohledání dvě knihy, jež byl sepsal. I když není nikde jmenovitý záznam o tom, o jaké knihy šlo, můžeme se právem domnívati, že alespoň jedna z nich byla již součástí Janovova největšího celoživotního díla „Regulí Starého a Nového Zákona“. 11
Strana 12
O druhé knize pak osmělují se někteří badatelé tvrditi, že mohla snad již býti prvním úplným překladem Písma sv. do českého jazyka. O něco později v září téhož roku stál Janov před soudem arcibiskupovým ještě jednou a tam se opakovala záležitost z r. 1389. Pokorný sluha církve odvolal a slíbil i tentokrát po- lepšení, ale učený a hluboce zbožný mistr pokračoval důsledně a věrně v nastoupené cestě dále! Avšak tehdy již měl M. Matěj z Janova i sečteny dny svého života. Netěšil se proto ani dlouho z poměrného klidu, který mu náhle nastal při dokončování traktátu na obranu hojného přijímání Večeře Páně laiky, jenž pak tvořil pátou a poslední knihu „Regulí“, tím, že arcibiskup a jeho konsistoř neměli pro své spory s králem Václavem IV. času pro záležitosti vnitro- církevní a propásli tak příležitost opětně censurovat mravoučný spis svého „Pařížského mistra“. M. Matěj z Janova zemřel již 30. listopadu 1393, nemoha tak sám již nic přidat ani ubrat na svém záslužném díle předchůdce české reformace, které zkypřilo další sáh půdy v myslích věřícího lidu a vytvořilo snažší již předpoklady pro skutečnou reformaci Husovu. Ve své rozdvo- jenosti platil sice Janov ještě daň své době i svému postavení v ní, jež bylo závislé na církevní moci a jež se nemohlo ještě opřít o moc lidu, tehdy dosud neuvědomělého, avšak zachované Janovovy „Regule“, jež byly dlouho chovány jen v rukopise a jako celek proto málo známy v širší veřejnosti, jsou nám dnes samy nejsilnějším svědectvím opravdového Janovova zápasu. III. „Regulae Veteris et Novi Testamenti“ obsahují pak vše, čím žil Matěj z Janova celým svým srdcem jak hluboce zbožného člověka víry, tak i kritisujícím rozumem středověkého učence, odchovaného na evropsky proslulých universitách. V ostrém světle Janovovy kritiky tehdejšího křesťanství se nese jimi jako motto biblický verš z Pavlova listu (1 Tes. 2, 4): „Ejhle, z Boha a před Bohem mluvíme ne jako lidem se líbíce, ale Bohu, kterýž zkušuje srdcí našich.“ Regule srovnávají současnou církev s církví prvotní a usvědčují ji, jak se od ní vzdálila a množ- stvím „lidských nálezků“ zradila prvotního svého ježíšovského 12
O druhé knize pak osmělují se někteří badatelé tvrditi, že mohla snad již býti prvním úplným překladem Písma sv. do českého jazyka. O něco později v září téhož roku stál Janov před soudem arcibiskupovým ještě jednou a tam se opakovala záležitost z r. 1389. Pokorný sluha církve odvolal a slíbil i tentokrát po- lepšení, ale učený a hluboce zbožný mistr pokračoval důsledně a věrně v nastoupené cestě dále! Avšak tehdy již měl M. Matěj z Janova i sečteny dny svého života. Netěšil se proto ani dlouho z poměrného klidu, který mu náhle nastal při dokončování traktátu na obranu hojného přijímání Večeře Páně laiky, jenž pak tvořil pátou a poslední knihu „Regulí“, tím, že arcibiskup a jeho konsistoř neměli pro své spory s králem Václavem IV. času pro záležitosti vnitro- církevní a propásli tak příležitost opětně censurovat mravoučný spis svého „Pařížského mistra“. M. Matěj z Janova zemřel již 30. listopadu 1393, nemoha tak sám již nic přidat ani ubrat na svém záslužném díle předchůdce české reformace, které zkypřilo další sáh půdy v myslích věřícího lidu a vytvořilo snažší již předpoklady pro skutečnou reformaci Husovu. Ve své rozdvo- jenosti platil sice Janov ještě daň své době i svému postavení v ní, jež bylo závislé na církevní moci a jež se nemohlo ještě opřít o moc lidu, tehdy dosud neuvědomělého, avšak zachované Janovovy „Regule“, jež byly dlouho chovány jen v rukopise a jako celek proto málo známy v širší veřejnosti, jsou nám dnes samy nejsilnějším svědectvím opravdového Janovova zápasu. III. „Regulae Veteris et Novi Testamenti“ obsahují pak vše, čím žil Matěj z Janova celým svým srdcem jak hluboce zbožného člověka víry, tak i kritisujícím rozumem středověkého učence, odchovaného na evropsky proslulých universitách. V ostrém světle Janovovy kritiky tehdejšího křesťanství se nese jimi jako motto biblický verš z Pavlova listu (1 Tes. 2, 4): „Ejhle, z Boha a před Bohem mluvíme ne jako lidem se líbíce, ale Bohu, kterýž zkušuje srdcí našich.“ Regule srovnávají současnou církev s církví prvotní a usvědčují ji, jak se od ní vzdálila a množ- stvím „lidských nálezků“ zradila prvotního svého ježíšovského 12
Strana 13
ducha. Právě proto, že živý duch Kristův zmizel z církve, nastala doba „ohavnosti zpuštění na místě svatém“. Zlo pak vyrostlo v církvi tak značně, že Janov byl jím do hloubi duše zneklidněn. Na každém téměř kroku mohl se přesvědčovati o „ohavnosti zpuštění“ v tehdejším světě. Pokrytectví kněží v rozdílu mezi jejich slovy a skutky, slučování lidských věcí s věcmi božskými, zaměňování křesťanského života s životem světáckým, zaměšo- vání lži s pravdou a lásky k Ježíši Kristu s láskou k věcem tohoto světa, roztržení jednoty církve vzájemnou nevraživostí mezi kleriky a laiky vůbec, rozvrat v její „hlavě“ církevním schismatem, dovršovaným právě vypukajícími boji mezi dvojicí papežskou, znehodnocování přikázání Božích posměchem pyš- ných a pokrytců, zavádění kultu svatých, jejich ostatků i zá- zračných obrazů na újmu Boží slávy a svrchovanosti, zatlačo- vání do pozadí svátosti těla a krve Kristovy a významu kříže Kristova, nadměrné obohacování se některých lidí na úkor chu- dých a těžce pracujících a mnoho ještě jiných věcí — to byla znamení „ohavnosti zpuštění“. Věřící svědomí Matěje z Janova — jako ostatně tolika jiných věřících jeho doby — bylo tím uváděno ve zmatek. Nebylo divu, že za takových okolností podlehl i Janov, žák kdysi Mi- líčův a obdivovatel jeho někdy až chiliastických vidin o konci světa, také v „Regulích“ soudobým eschatologickým představám, spojovaným se znameními nastávajícího konce věků. Vždycky, kdykoliv se předtím ocítal svět ve zmatcích doby, a zvláště pak v éře křesťanské, kdykoliv se církev dostávala do nebezpečí nebo úpadku, uchylovali se věřící lidé k svým vlastním výkladům příčin toho všeho a k úvahám o jejich následcích. Vysvětlení příčin i následků dálo se jimi vždy jen v duchu té nebo oné doby po pravidle důvody výhradně náboženskými. Středověk, vyjadřující své soudy a názory o všem jen v obvyklém rouše křesťanském, když „zlo nabylo takového rozsahu a nepravosti dostoupily takového stupně jako právě v době Janovově“, viděl vysvětlení toho z minulosti, přítomnosti i budoucnosti v protiv- níku Kristova poslání vlády nad světem — v Antikristu. V něm se vtělovaly každému opravdovému křesťanovi — tedy i Matě- jovi z Janova — v jakési mystické tělo Belialovo nebo Satanovo, odvěké to protivníky Boží, všechna tolikerá lichost, marnost a nepravost tehdejšího světa, jako naopak vše svaté a dobré na 13
ducha. Právě proto, že živý duch Kristův zmizel z církve, nastala doba „ohavnosti zpuštění na místě svatém“. Zlo pak vyrostlo v církvi tak značně, že Janov byl jím do hloubi duše zneklidněn. Na každém téměř kroku mohl se přesvědčovati o „ohavnosti zpuštění“ v tehdejším světě. Pokrytectví kněží v rozdílu mezi jejich slovy a skutky, slučování lidských věcí s věcmi božskými, zaměňování křesťanského života s životem světáckým, zaměšo- vání lži s pravdou a lásky k Ježíši Kristu s láskou k věcem tohoto světa, roztržení jednoty církve vzájemnou nevraživostí mezi kleriky a laiky vůbec, rozvrat v její „hlavě“ církevním schismatem, dovršovaným právě vypukajícími boji mezi dvojicí papežskou, znehodnocování přikázání Božích posměchem pyš- ných a pokrytců, zavádění kultu svatých, jejich ostatků i zá- zračných obrazů na újmu Boží slávy a svrchovanosti, zatlačo- vání do pozadí svátosti těla a krve Kristovy a významu kříže Kristova, nadměrné obohacování se některých lidí na úkor chu- dých a těžce pracujících a mnoho ještě jiných věcí — to byla znamení „ohavnosti zpuštění“. Věřící svědomí Matěje z Janova — jako ostatně tolika jiných věřících jeho doby — bylo tím uváděno ve zmatek. Nebylo divu, že za takových okolností podlehl i Janov, žák kdysi Mi- líčův a obdivovatel jeho někdy až chiliastických vidin o konci světa, také v „Regulích“ soudobým eschatologickým představám, spojovaným se znameními nastávajícího konce věků. Vždycky, kdykoliv se předtím ocítal svět ve zmatcích doby, a zvláště pak v éře křesťanské, kdykoliv se církev dostávala do nebezpečí nebo úpadku, uchylovali se věřící lidé k svým vlastním výkladům příčin toho všeho a k úvahám o jejich následcích. Vysvětlení příčin i následků dálo se jimi vždy jen v duchu té nebo oné doby po pravidle důvody výhradně náboženskými. Středověk, vyjadřující své soudy a názory o všem jen v obvyklém rouše křesťanském, když „zlo nabylo takového rozsahu a nepravosti dostoupily takového stupně jako právě v době Janovově“, viděl vysvětlení toho z minulosti, přítomnosti i budoucnosti v protiv- níku Kristova poslání vlády nad světem — v Antikristu. V něm se vtělovaly každému opravdovému křesťanovi — tedy i Matě- jovi z Janova — v jakési mystické tělo Belialovo nebo Satanovo, odvěké to protivníky Boží, všechna tolikerá lichost, marnost a nepravost tehdejšího světa, jako naopak vše svaté a dobré na 13
Strana 14
celém světě tvořilo mystické tělo Kristovo. Jako ve svých sva- tých pak mystické tělo Kristovo představovalo „církev Boží“, tak ve svých údech lidí zlých a bezbožných mystické tělo Anti- kristovo vytvářelo „rotu Antikristovu“! A jako v církvi každý, kdo se hlásil ke Kristu, byl nazýván křesťanem, tak každý, kdo zastával opačné stanovisko, nazýval se sám Antikristem. Jano- vovi byl potom Antikristem každý, ať křesťan nebo nekřesťan, kdo popíral Krista svými skutky. „My Antikristové“, volal Janov, nespokojen sám se sebou a svým životem, nevymykaje se nikterak z osudového společenství „roty“ Antikristovy, v níž nejvyšším Antikristem byl vzdoropapež Kliment VII. Učení o „Antikristovi a rotě jeho“ není něčím specifickým pro Matějův výklad příčin a následků „ohavnosti zpuštění v jeho „Regulích“. Jak jsme již řekli, byl to výklad ve své podstatě všeobecně náboženský. Lidé se k němu v minulosti vytrvale uchylovali z neznalosti jiných příčin světových zmatků, společenských krisí a válek. Dnes, kdy se lidstvo dobralo již vědomostí o zákonitostech společenského a hospodářského vývoje světového dění, hledají se příčiny a následky zmatků, krisí a válek ve sféře reálných příčin a následků sociálně ekonomických. Věřící křesťané se však k náboženskému výkladu hlásili ještě i ze svých specifických názorů věroučných, a to po pravidle vždy, kdykoliv se církev ocitala v nebezpečí vnitřního nebo vnějšího úpadku. Ovšem učení toto ve svých kořenech není ani něčím specificky pouze a výlučně křesťanským. Odpovídalo se jím také s určitými mimokřesťanskými obměnami antikristovské ideje na vysvětlenou zmatků ve světě již v době dávno před- křesťanské. Jen široký historický přehled umožní dnešnímu čtenáři „Regulí“, namnoze již také zcela jiného světového názoru nežli byl křesťanský názor Matěje z Janova a jeho současníků i předchůdců, pochopiti celý minulý význam i dobově pod- míněný dosah Janovovy ideje Antikrista. S největší pravděpodobností můžeme počátky této ideje — přirozeně že ještě zcela matné a neurčité — hledati až v době prastaré náboženské mythologie babylonské, vyjádřené později eposem o boji Marduka s Tiamat. Odtud snad byla myšlenka boje dvou, člověku buď prospívajících nebo mu škodících, od sebe odlišných principů přírodních jako jest na př. světlo a tma, teplo a zima atd., poněkud zkonkretisována v dualisticky chá- 14
celém světě tvořilo mystické tělo Kristovo. Jako ve svých sva- tých pak mystické tělo Kristovo představovalo „církev Boží“, tak ve svých údech lidí zlých a bezbožných mystické tělo Anti- kristovo vytvářelo „rotu Antikristovu“! A jako v církvi každý, kdo se hlásil ke Kristu, byl nazýván křesťanem, tak každý, kdo zastával opačné stanovisko, nazýval se sám Antikristem. Jano- vovi byl potom Antikristem každý, ať křesťan nebo nekřesťan, kdo popíral Krista svými skutky. „My Antikristové“, volal Janov, nespokojen sám se sebou a svým životem, nevymykaje se nikterak z osudového společenství „roty“ Antikristovy, v níž nejvyšším Antikristem byl vzdoropapež Kliment VII. Učení o „Antikristovi a rotě jeho“ není něčím specifickým pro Matějův výklad příčin a následků „ohavnosti zpuštění v jeho „Regulích“. Jak jsme již řekli, byl to výklad ve své podstatě všeobecně náboženský. Lidé se k němu v minulosti vytrvale uchylovali z neznalosti jiných příčin světových zmatků, společenských krisí a válek. Dnes, kdy se lidstvo dobralo již vědomostí o zákonitostech společenského a hospodářského vývoje světového dění, hledají se příčiny a následky zmatků, krisí a válek ve sféře reálných příčin a následků sociálně ekonomických. Věřící křesťané se však k náboženskému výkladu hlásili ještě i ze svých specifických názorů věroučných, a to po pravidle vždy, kdykoliv se církev ocitala v nebezpečí vnitřního nebo vnějšího úpadku. Ovšem učení toto ve svých kořenech není ani něčím specificky pouze a výlučně křesťanským. Odpovídalo se jím také s určitými mimokřesťanskými obměnami antikristovské ideje na vysvětlenou zmatků ve světě již v době dávno před- křesťanské. Jen široký historický přehled umožní dnešnímu čtenáři „Regulí“, namnoze již také zcela jiného světového názoru nežli byl křesťanský názor Matěje z Janova a jeho současníků i předchůdců, pochopiti celý minulý význam i dobově pod- míněný dosah Janovovy ideje Antikrista. S největší pravděpodobností můžeme počátky této ideje — přirozeně že ještě zcela matné a neurčité — hledati až v době prastaré náboženské mythologie babylonské, vyjádřené později eposem o boji Marduka s Tiamat. Odtud snad byla myšlenka boje dvou, člověku buď prospívajících nebo mu škodících, od sebe odlišných principů přírodních jako jest na př. světlo a tma, teplo a zima atd., poněkud zkonkretisována v dualisticky chá- 14
Strana 15
pané perské ideji zápasu božského představitele dobra Ahura Mazdy s božským představitelem zla Angra Mainyuem o konečné vítězství, které bude provázeno zánikem eonu jednoho a ná- stupem eonu druhého. Protiklad boje božských představitelů nabyl časem výrazu boje mezi Bohem a ďáblem o vládu, kterážto spekulativní představa přešla nábožensky přetavená do starší židovské náboženské literatury. Zde nabírala vlivy z určitých historických situací tak, že připojením různých lidských vlast- ností se přetvořovala v židovských prorockých knihách (na př. u Daniela) nejednou též do určitého lidského oponenta Boha jako na př. za doby makabejské okolo r. 160 př. Kr. v syrského krále Antiocha IV. Epifana, hrozného pronásledovatele Židů, nebo později okolo r. 40 po Kr. v císaře Caligulu, dávajícího vztyčovati svou sochu k uctívání v chrámě jerusalemském. Hlavní a rozhodující význam pro další působení a vývoj této ideje měl fakt, že se Danielova kniha okolo r. 160 př. Kr. dostala do starozákonního kánonu. Prvokřesťanství, spjaté velmi úzce se Starým Zákonem, přibírajíc pak v okruh svých představ mnohou starozákonní ideu, převzalo z prorockých knih židov- ských (zejména z Iz. 11, 4; 65, 15; Ez. 38 a 39; Dan. 7, 20—21; 8, 10; 11, 36; Zach. 11, 16—17; Jer. 8, 16) i jiných starozákonních knih (na př. 1 Mojž. 3, 15) s předpověďmi mesiášského zaslíbení též ideu oponenta Kristova. Řeckým jazykem byl nazván Anti- krist jako ten, kdo jest bud Kristovi v oposici nebo kdo jest stavěn na jeho místo (na př. 1 Jan 2, 18; 2, 22; 4, 3; 2 Jan 4, 7). Avšak nutno připomenouti, že v listech apoštolských se často ani jméno Antikristovo nevyslovuje, nýbrž se předpokládá po- vědomí o něm u každého opravdového křesťana (na př. 1 Kor. 10, 20; 2 Tim. 3, 2—8; 2 Tes. 2, 3—4; Ef. 2, 2; 2 Petr. 2, 4; 10—14; 17—19). Přitom již apoštol Pavel transformoval jeho poslání do oposice proti Kristu jako Mesiáši a vyjádřil jeho ideu tak, že ji uschopnil jak pro pojetí evangelia Lukášova (4, 2—13), tak i jiných biblických míst (na př. Mar. 13, 6; Luk. 21, 8; Jan 5, 43) zejména pak pro drastické vyjádření ideje Antikrista v Apokalypse, kde byla symbolisována šelmami (kap. 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20), draky (v kap. 12, 13, 16, 20), nevěstkou (na př. 17, 1), sběří satanskou a satany samými (v kap. 2, 3, 20), jež došly svého času u křesťanů spojení s antikristovským pojetím císaře Nerona a později u církevních apologetů i církevních 15
pané perské ideji zápasu božského představitele dobra Ahura Mazdy s božským představitelem zla Angra Mainyuem o konečné vítězství, které bude provázeno zánikem eonu jednoho a ná- stupem eonu druhého. Protiklad boje božských představitelů nabyl časem výrazu boje mezi Bohem a ďáblem o vládu, kterážto spekulativní představa přešla nábožensky přetavená do starší židovské náboženské literatury. Zde nabírala vlivy z určitých historických situací tak, že připojením různých lidských vlast- ností se přetvořovala v židovských prorockých knihách (na př. u Daniela) nejednou též do určitého lidského oponenta Boha jako na př. za doby makabejské okolo r. 160 př. Kr. v syrského krále Antiocha IV. Epifana, hrozného pronásledovatele Židů, nebo později okolo r. 40 po Kr. v císaře Caligulu, dávajícího vztyčovati svou sochu k uctívání v chrámě jerusalemském. Hlavní a rozhodující význam pro další působení a vývoj této ideje měl fakt, že se Danielova kniha okolo r. 160 př. Kr. dostala do starozákonního kánonu. Prvokřesťanství, spjaté velmi úzce se Starým Zákonem, přibírajíc pak v okruh svých představ mnohou starozákonní ideu, převzalo z prorockých knih židov- ských (zejména z Iz. 11, 4; 65, 15; Ez. 38 a 39; Dan. 7, 20—21; 8, 10; 11, 36; Zach. 11, 16—17; Jer. 8, 16) i jiných starozákonních knih (na př. 1 Mojž. 3, 15) s předpověďmi mesiášského zaslíbení též ideu oponenta Kristova. Řeckým jazykem byl nazván Anti- krist jako ten, kdo jest bud Kristovi v oposici nebo kdo jest stavěn na jeho místo (na př. 1 Jan 2, 18; 2, 22; 4, 3; 2 Jan 4, 7). Avšak nutno připomenouti, že v listech apoštolských se často ani jméno Antikristovo nevyslovuje, nýbrž se předpokládá po- vědomí o něm u každého opravdového křesťana (na př. 1 Kor. 10, 20; 2 Tim. 3, 2—8; 2 Tes. 2, 3—4; Ef. 2, 2; 2 Petr. 2, 4; 10—14; 17—19). Přitom již apoštol Pavel transformoval jeho poslání do oposice proti Kristu jako Mesiáši a vyjádřil jeho ideu tak, že ji uschopnil jak pro pojetí evangelia Lukášova (4, 2—13), tak i jiných biblických míst (na př. Mar. 13, 6; Luk. 21, 8; Jan 5, 43) zejména pak pro drastické vyjádření ideje Antikrista v Apokalypse, kde byla symbolisována šelmami (kap. 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20), draky (v kap. 12, 13, 16, 20), nevěstkou (na př. 17, 1), sběří satanskou a satany samými (v kap. 2, 3, 20), jež došly svého času u křesťanů spojení s antikristovským pojetím císaře Nerona a později u církevních apologetů i církevních 15
Strana 16
otců s mnohými jinými historickými jmény a událostmi. Svatý Augustin začlenil Antikrista a jeho vládu do svého rozdělení světových dějin; „Sibylla Tiburtinská“ spojila jej přímo s po- stavou Konstantina Velikého a církevní theologové z doby roz- machu islamu ztotožňují pak Antikrista s Mohamedem a jeho stoupenci. S obavami bylo Antikristovo jméno vyslovováno na přelomu z prvého do druhého tisíciletí po Kr. Výrazem této doby, která očekávala nastolení tisícileté vlády Kristovy, stala se knížka mnicha luxeuilského kláštera Adsona „Libellus de Antichristo“, které se v obměnách dovolávali později jak scholastičtí theo- logové a církevní mystici, tak i světští autoři rytířských básní a románů. Vrcholný středověk, znamenaný v církvi dvojím úsilím: na jedné straně snahou o vybudování mohutné církevní organisace a na druhé straně počínající kritikou církve, vybíral historického Antikrista stejně jak mezi světskými odpůrci cír- kevní světovlády, tak i mezi jejími církevními kritiky. S přibý- vajícími rozpory v středověkém řádu společenském rozpadá se proto idea Antikrista v množství často si velmi navzájem od- porujících představ. Zmatek v tom, kdo je Antikrist, vrcholí v době nastalého církevního schismatu, kdy u nás Milíč z Kro- měříže, promýšlející proroctví Danielovo, Apokalypsu a apoka- lyptické části evangelní a pozorující „ohavnosti zpuštění v církvi i veřejném životě, již označoval jednou za Antikrista papeže, po druhé císaře Karla IV. a na konec v nejistotě o něm odešel do Říma, aby požádal papeže Urbana V. o radu a rozhodnutí v této pro jeho křesťanskou orientaci tak důležité otázce. Z historické retrospekce na ideu Antikrista i ze současného stavu církve a veřejného života pochopíme nyní lépe, proč i Matěj z Janova hledal ve zmatcích doby pro správnost své orientace odpověď, kdo vlastně všechno byl v jeho době Anti- kristem. Vidiny šelem, draků, nevěstek, satanů, plné „ohavnosti zpuštění“, přestaly za jeho času býti pro něho, jako již dříve pro Milíče z Kroměříže, jen pouhými odtažitými symboly něčeho hrozného, neboť se staly hroznou skutečností. V takovém zmatku, kdy kolem něho jedno popíralo druhé, aby bylo popřeno třetím, a kdy Matěj z Janova si nebyl jist ani sám s sebou, není-li pro něco také stíhán Antikristem anebo není-li stíhán za trest na- 16
otců s mnohými jinými historickými jmény a událostmi. Svatý Augustin začlenil Antikrista a jeho vládu do svého rozdělení světových dějin; „Sibylla Tiburtinská“ spojila jej přímo s po- stavou Konstantina Velikého a církevní theologové z doby roz- machu islamu ztotožňují pak Antikrista s Mohamedem a jeho stoupenci. S obavami bylo Antikristovo jméno vyslovováno na přelomu z prvého do druhého tisíciletí po Kr. Výrazem této doby, která očekávala nastolení tisícileté vlády Kristovy, stala se knížka mnicha luxeuilského kláštera Adsona „Libellus de Antichristo“, které se v obměnách dovolávali později jak scholastičtí theo- logové a církevní mystici, tak i světští autoři rytířských básní a románů. Vrcholný středověk, znamenaný v církvi dvojím úsilím: na jedné straně snahou o vybudování mohutné církevní organisace a na druhé straně počínající kritikou církve, vybíral historického Antikrista stejně jak mezi světskými odpůrci cír- kevní světovlády, tak i mezi jejími církevními kritiky. S přibý- vajícími rozpory v středověkém řádu společenském rozpadá se proto idea Antikrista v množství často si velmi navzájem od- porujících představ. Zmatek v tom, kdo je Antikrist, vrcholí v době nastalého církevního schismatu, kdy u nás Milíč z Kro- měříže, promýšlející proroctví Danielovo, Apokalypsu a apoka- lyptické části evangelní a pozorující „ohavnosti zpuštění v církvi i veřejném životě, již označoval jednou za Antikrista papeže, po druhé císaře Karla IV. a na konec v nejistotě o něm odešel do Říma, aby požádal papeže Urbana V. o radu a rozhodnutí v této pro jeho křesťanskou orientaci tak důležité otázce. Z historické retrospekce na ideu Antikrista i ze současného stavu církve a veřejného života pochopíme nyní lépe, proč i Matěj z Janova hledal ve zmatcích doby pro správnost své orientace odpověď, kdo vlastně všechno byl v jeho době Anti- kristem. Vidiny šelem, draků, nevěstek, satanů, plné „ohavnosti zpuštění“, přestaly za jeho času býti pro něho, jako již dříve pro Milíče z Kroměříže, jen pouhými odtažitými symboly něčeho hrozného, neboť se staly hroznou skutečností. V takovém zmatku, kdy kolem něho jedno popíralo druhé, aby bylo popřeno třetím, a kdy Matěj z Janova si nebyl jist ani sám s sebou, není-li pro něco také stíhán Antikristem anebo není-li stíhán za trest na- 16
Strana 17
opak Kristem jako Antikristův přívrženec či jako Antikrist sám, vidina strašného Antikrista a jeho roty, naší představě leckdy již tak vzdálená a cizí, zapadla zcela ústrojně do celku jeho theologického myšlení. Již na studiích v Paříži se jí obíral, tím spíše ho mučila nyní, vyzrálého a tolika ne dosti pro něho vysvětlitelnými neúspěchy pronásledovaného kněze. Proto v „Re- gulích“ nejen že proti Antikristu horlil a jeho nad světem z „ohavnosti zpuštění“ viditelnou vládu odsuzoval, nýbrž i sám se veřejně přiznával a kál se ze svých antikristovských vin a hříchů, volaje bolestně i za sebe „My neblazí kněží...“. A proto nechtěl, jako snad tolik jiných tehdejších kněží, jen zůstati u pouhého kajícího doznání, nýbrž hledal pro spásu svou i dru- hých způsob, jímž by mohl uniknouti z područí Antikristova. Odtud cesta Janovova v „Regulích“ k myšlence všelidské du- chovní obrody a všeobecné nápravy, potřebné tehdy tolik pro budoucnost nového světa i nových lidí v něm. Janov ovšem nemohl tehdy ještě znáti pravých příčin vývoje společenského dění tak, jako jsou známy dnes. Hledal je proto svým způsobem v dobově pojaté ideji Antikristu, avšak ne- ulpíval jenom na něm. Byl reálnější, neboť hledal správnější příčiny všeho i v společnosti samé. Právě jeho „Regule“ ukazují, že kriticky přiznával též spoluvinu na úpadku církve a s ní i tehdejší společnosti především duchovenskému stavu. Nesmíme zapomenout, že Matěj z Janova žil v době vrcholného středověku a že zcela v duchu doby musel míti vysoké mínění o poslání duchovních v církvi i mimo ni. Proto předcházel daleko již svou dobu tím, že se odvažoval v „Regulích“ vůbec vypočítávat nejednou hříchy samému papežství a shledávat příčiny ztráty autority u biskupů i kárat zlořády mezi faráři a kleriky. Po- dobně kriticky odsuzoval však ve svém literárním díle hříchy představitelů tehdejší světské moci — feudální šlechty, což bylo stejně reálné jako velmi odvážné. „Knížecí tyrani nelítostně si podrobují a dřou obecný lid křesťanský a nikdo se neodvažuje proti tomu ani promluvit“, volal Janov vzrušeně. Ukazoval pak v „Regulích“ na rozmařilý život středověkých feudálů s celou drastičností soudobé mluvy a odsuzoval je i proto, že „vodili pro svou slávu a prospěch lidi do zbytečných bojů a válek“. Matěj z Janova jest pravděpodobně prvním z našich theologů, jenž z hloubky svého křesťanského přesvědčení odmítal ve svém díle 2 Matěj z Janova 17
opak Kristem jako Antikristův přívrženec či jako Antikrist sám, vidina strašného Antikrista a jeho roty, naší představě leckdy již tak vzdálená a cizí, zapadla zcela ústrojně do celku jeho theologického myšlení. Již na studiích v Paříži se jí obíral, tím spíše ho mučila nyní, vyzrálého a tolika ne dosti pro něho vysvětlitelnými neúspěchy pronásledovaného kněze. Proto v „Re- gulích“ nejen že proti Antikristu horlil a jeho nad světem z „ohavnosti zpuštění“ viditelnou vládu odsuzoval, nýbrž i sám se veřejně přiznával a kál se ze svých antikristovských vin a hříchů, volaje bolestně i za sebe „My neblazí kněží...“. A proto nechtěl, jako snad tolik jiných tehdejších kněží, jen zůstati u pouhého kajícího doznání, nýbrž hledal pro spásu svou i dru- hých způsob, jímž by mohl uniknouti z područí Antikristova. Odtud cesta Janovova v „Regulích“ k myšlence všelidské du- chovní obrody a všeobecné nápravy, potřebné tehdy tolik pro budoucnost nového světa i nových lidí v něm. Janov ovšem nemohl tehdy ještě znáti pravých příčin vývoje společenského dění tak, jako jsou známy dnes. Hledal je proto svým způsobem v dobově pojaté ideji Antikristu, avšak ne- ulpíval jenom na něm. Byl reálnější, neboť hledal správnější příčiny všeho i v společnosti samé. Právě jeho „Regule“ ukazují, že kriticky přiznával též spoluvinu na úpadku církve a s ní i tehdejší společnosti především duchovenskému stavu. Nesmíme zapomenout, že Matěj z Janova žil v době vrcholného středověku a že zcela v duchu doby musel míti vysoké mínění o poslání duchovních v církvi i mimo ni. Proto předcházel daleko již svou dobu tím, že se odvažoval v „Regulích“ vůbec vypočítávat nejednou hříchy samému papežství a shledávat příčiny ztráty autority u biskupů i kárat zlořády mezi faráři a kleriky. Po- dobně kriticky odsuzoval však ve svém literárním díle hříchy představitelů tehdejší světské moci — feudální šlechty, což bylo stejně reálné jako velmi odvážné. „Knížecí tyrani nelítostně si podrobují a dřou obecný lid křesťanský a nikdo se neodvažuje proti tomu ani promluvit“, volal Janov vzrušeně. Ukazoval pak v „Regulích“ na rozmařilý život středověkých feudálů s celou drastičností soudobé mluvy a odsuzoval je i proto, že „vodili pro svou slávu a prospěch lidi do zbytečných bojů a válek“. Matěj z Janova jest pravděpodobně prvním z našich theologů, jenž z hloubky svého křesťanského přesvědčení odmítal ve svém díle 2 Matěj z Janova 17
Strana 18
středověké násilí a barbarské války, které se zdály feudálnímu panstvu zcela odůvodněné i přirozeným řešením jejich sporů. Janov ale nebyl ve svých „Regulích“ ani slepý k nectnostem a nepravostem, které bujely mezi měšťanstvem i lidem venkov- ským, ukazuje bez obalu a přímo jak ve městech i na venkově často jeden druhého šálil, okrádal, klamal, jaká tu panovala nevraživost, lakota, lichva, lenost, závist, pýcha i smilstvo. Tím pak a také proto, že jako první učily — a vlastně i dnes učí — Janovovy „Regule“ lepšímu poznávání a kritice středověkého života, přispěly nepřímo též k dalšímu rozpoznávání pravých příčin úpadku středověkých řádů společenských. Ovšem Janov v „Regulích“ dovedl naopak též oceniti užitečnost každého dobrého, poctivě vykonaného díla, uznávaje náležitě význam práce tělesné i duševní. Po této stránce jsou Janovovy „Regule“ také „pozoruhodným a kritickým obrazem mravního stavu a duchovního života feudální společnosti XIV. století“. Ovšem svým obsahem i zaměřením jsou knihou theologickou, proto v nich všechno barvité a vzrušené líčení života středověké spo- lečnosti slouží jen k případnému dokreslení těch otázek a řešení těch problemů, které hýbaly hluboce křesťansky věřícím a ná- božensky zasaženým nitrem Janovovým. Přitom snad zde ne- třeba ještě i dnes opět zdůrazňovat to, co bylo již řečeno mnoho- kráte s celým dokladovým aparátem jinde, že za tehdejšího stavu myšlení i života, kdy pojem náboženství zahrnoval do sebe v plnosti celou rozmanitost středověkého života i všechny složky lidského jeho úsilí, theologická mluva, biblická argumentace a scholastická methoda, kterých Matěj z Janova užíval v „Regu- lích“ k důkazům a polemikám se vší středověkou rozvláčností, těžkopádností, opakováním myšlenek i výrazů, byly jen formou, v níž se skrývaly všechny otázky — i netheologické, profánní, světské. Theologickou mluvou tehdy obvyklou řešeny byly stejně problémy hospodářské, sociální i politické, jako problémy úzce dogmatické, ecclesiologické, soteriologické, eschatologické atd. Tím právě, že „Regule“ všímají si životních otázek v tak značné míře, rostl jejich společenský dosah v minulosti a roste jejich historická cena i v přítomnosti. Sledujeme-li pak Matějovy „Regule“ v jejich vztahu ke kon- kretním otázkám lidského života na zemi, jest nám všude z vý- kladu o Antikristu patrno, že Matěj ve své době nemohl mluviti 18
středověké násilí a barbarské války, které se zdály feudálnímu panstvu zcela odůvodněné i přirozeným řešením jejich sporů. Janov ale nebyl ve svých „Regulích“ ani slepý k nectnostem a nepravostem, které bujely mezi měšťanstvem i lidem venkov- ským, ukazuje bez obalu a přímo jak ve městech i na venkově často jeden druhého šálil, okrádal, klamal, jaká tu panovala nevraživost, lakota, lichva, lenost, závist, pýcha i smilstvo. Tím pak a také proto, že jako první učily — a vlastně i dnes učí — Janovovy „Regule“ lepšímu poznávání a kritice středověkého života, přispěly nepřímo též k dalšímu rozpoznávání pravých příčin úpadku středověkých řádů společenských. Ovšem Janov v „Regulích“ dovedl naopak též oceniti užitečnost každého dobrého, poctivě vykonaného díla, uznávaje náležitě význam práce tělesné i duševní. Po této stránce jsou Janovovy „Regule“ také „pozoruhodným a kritickým obrazem mravního stavu a duchovního života feudální společnosti XIV. století“. Ovšem svým obsahem i zaměřením jsou knihou theologickou, proto v nich všechno barvité a vzrušené líčení života středověké spo- lečnosti slouží jen k případnému dokreslení těch otázek a řešení těch problemů, které hýbaly hluboce křesťansky věřícím a ná- božensky zasaženým nitrem Janovovým. Přitom snad zde ne- třeba ještě i dnes opět zdůrazňovat to, co bylo již řečeno mnoho- kráte s celým dokladovým aparátem jinde, že za tehdejšího stavu myšlení i života, kdy pojem náboženství zahrnoval do sebe v plnosti celou rozmanitost středověkého života i všechny složky lidského jeho úsilí, theologická mluva, biblická argumentace a scholastická methoda, kterých Matěj z Janova užíval v „Regu- lích“ k důkazům a polemikám se vší středověkou rozvláčností, těžkopádností, opakováním myšlenek i výrazů, byly jen formou, v níž se skrývaly všechny otázky — i netheologické, profánní, světské. Theologickou mluvou tehdy obvyklou řešeny byly stejně problémy hospodářské, sociální i politické, jako problémy úzce dogmatické, ecclesiologické, soteriologické, eschatologické atd. Tím právě, že „Regule“ všímají si životních otázek v tak značné míře, rostl jejich společenský dosah v minulosti a roste jejich historická cena i v přítomnosti. Sledujeme-li pak Matějovy „Regule“ v jejich vztahu ke kon- kretním otázkám lidského života na zemi, jest nám všude z vý- kladu o Antikristu patrno, že Matěj ve své době nemohl mluviti 18
Strana 19
jinak, s použitím jiných argumentů i příměrů, než jak hovořil. Jeho pojem Antikrista v mnohoznačnosti svých významů se v mnohém podobá na př. dnešnímu pojmu „reakce“. I ona se projevuje v mnohých formách, působí na člověka z jeho pro- středí i z jeho nitra, i ona, jako v minulosti Antikrist, nutně jest předmětem naší úporné kritiky. IV. Ovšem, Matěj z Janova — jako věřící křesťan a kněz XIV. století — nebyl ještě o potřebné nápravě tehdejší lidské společ- nosti s to uvažovati jinak nežli v rámci církve. „Možnost reformy spatřoval v návratu ke Kristu ukřižovanému, k duchu Kristovu, k jeho zákonu lásky — v návratu k jednoduchosti a řádu prvotní církve“. S obnovením prostoty, lásky a zbožnosti v církvi doufal dosáhnouti obnovy lásky, důvěry a spravedlnosti ve světě. Nej- účinnější prostředek k všeobecné obrodě a mravní nápravě nalézal Janov ve svátosti Večeře Páně, kterou doporučoval věřícím přijímati každodenně nebo aspoň hodně často. Věřil, že ten, kdo hodně přijímá, jest vlastně v neustálém obecenství s Kristem, kvůli němuž, aby hodně přijímal, podstupuje potom neustálé pokání, ukázňuje se v žádostivosti a zdokonaluje se tím ve svém jednání. Zde se ukázala vnitřní spojitost mezi Janovovou ideou Antikřista a požadavkem častého přijímání svátosti Večeře Páně. Častým přijímáním sbližuje a spojuje se člověk s Ježíšem Kristem a odtrhuje se ve svém vědomí od jeho odpůrce Antikrista. K této základní, nám dnes snad již poněkud cizí myšlence vracel se znovu a znovu ve svých „Regulích“ jako k druhému jejich vedoucímu motivu M. Matěj z Janova s celou theologickou učeností v nejrůznějších obměnách, důkazech a argumentech. Téměř tři celé traktáty jsou jí v „Regulích“ věno- vány! Nutno proto dnešnímu, s věcí méně obeznámenému čte- náři „Regulí“ otázku svátosti Večeře Páně vzhledem k její důle- žitosti objasniti tak, aby ji náležitě pochopil ve vlastním jejím historickém smyslu, a to opět širším výkladem jejího významu a vývoje v dějinách křesťanské církve obdobně, jako byla zde již vysvětlena idea Antikrista, první vedoucí motiv Janovových „Regulí“. 28 19
jinak, s použitím jiných argumentů i příměrů, než jak hovořil. Jeho pojem Antikrista v mnohoznačnosti svých významů se v mnohém podobá na př. dnešnímu pojmu „reakce“. I ona se projevuje v mnohých formách, působí na člověka z jeho pro- středí i z jeho nitra, i ona, jako v minulosti Antikrist, nutně jest předmětem naší úporné kritiky. IV. Ovšem, Matěj z Janova — jako věřící křesťan a kněz XIV. století — nebyl ještě o potřebné nápravě tehdejší lidské společ- nosti s to uvažovati jinak nežli v rámci církve. „Možnost reformy spatřoval v návratu ke Kristu ukřižovanému, k duchu Kristovu, k jeho zákonu lásky — v návratu k jednoduchosti a řádu prvotní církve“. S obnovením prostoty, lásky a zbožnosti v církvi doufal dosáhnouti obnovy lásky, důvěry a spravedlnosti ve světě. Nej- účinnější prostředek k všeobecné obrodě a mravní nápravě nalézal Janov ve svátosti Večeře Páně, kterou doporučoval věřícím přijímati každodenně nebo aspoň hodně často. Věřil, že ten, kdo hodně přijímá, jest vlastně v neustálém obecenství s Kristem, kvůli němuž, aby hodně přijímal, podstupuje potom neustálé pokání, ukázňuje se v žádostivosti a zdokonaluje se tím ve svém jednání. Zde se ukázala vnitřní spojitost mezi Janovovou ideou Antikřista a požadavkem častého přijímání svátosti Večeře Páně. Častým přijímáním sbližuje a spojuje se člověk s Ježíšem Kristem a odtrhuje se ve svém vědomí od jeho odpůrce Antikrista. K této základní, nám dnes snad již poněkud cizí myšlence vracel se znovu a znovu ve svých „Regulích“ jako k druhému jejich vedoucímu motivu M. Matěj z Janova s celou theologickou učeností v nejrůznějších obměnách, důkazech a argumentech. Téměř tři celé traktáty jsou jí v „Regulích“ věno- vány! Nutno proto dnešnímu, s věcí méně obeznámenému čte- náři „Regulí“ otázku svátosti Večeře Páně vzhledem k její důle- žitosti objasniti tak, aby ji náležitě pochopil ve vlastním jejím historickém smyslu, a to opět širším výkladem jejího významu a vývoje v dějinách křesťanské církve obdobně, jako byla zde již vysvětlena idea Antikrista, první vedoucí motiv Janovových „Regulí“. 28 19
Strana 20
Křesťanství mezi všemi náboženstvími představuje totiž zcela zvláštní typ, jenž jest charakterisován tím, že každý vztah člověka k Bohu jest zároveň vztahem jeho k Ježíši Kristu (srov. Jan 10, 30; Sk. 3, 13; Řím. 6, 11; 10, 9; 2 Kor. 4, 6 atd.). Osoba Ježíšova jest pak nerozlučně spojena s obsahem křesťanovy zbož- nosti jakožto nejjistější jeho důvěry v Boha, který se stává cílem lidského jeho snažení a k němuž právě Ježíš Kristus člo- věka svým slovem a příkladem nejjistěji vede. Jistota učení Ježíšova tkví v pevné víře člověkově, že v Kristu nemluví k lidem jen obyčejný člověk, ani ne pouze člověk nejmocnější, ale že skrze něho mluví Bůh sám (sr. Jan 8, 28 a 38; 12, 49; 14, 10). Protože naplnění Ježíšových slov nebylo možno nikdy a žádnému z pozvaných věřících odmítnouti nebo odkládati, nechtěl-li sebe sama ztratiti, neboť pevně věřili, že rozhodující chvíle obrácení k Ježíši se nevrací a Ježíšův apel nesnese od- kladu, byl Ježíš od počátku jediným Mistrem mnohým, kteří v něm vyznávali zcela oddaně svého Pána a Spasitele (Luk. 2, 11; Sk. 2, 23; 2 Kor. 4, 5; Fil. 2, 11; 3, 20; Kol. 2, 6; Tit. 1, 4; 2 Petr. 1, 1; 1 Jan. 4, 14 atd.). Všecko jeho utrpení i smrt, jakož i vzkříšení a konečné vítězství a vykoupení, které bylo úzce spojeno s představou přemožení světa, moci hříchu a veškerého zla v souvislosti s příchodem jeho do nové věčné slávy, učinilo z Ježíše v očích věřících od Boha ohlášeného a poslaného Vyku- pitele, který žije u Boha a vládne odtud svým živým i mrtvým. Oslavený Kristus (Jan 12, 16; 13, 31), vládnoucí ze svých výšin světu (1 Kor. 15, 25; 2 Tim. 4, 1) jako Bůh sám, neboť jest vedle Boha a s Bohem v jeho nebeské slávě, užívá k této své vládě prostředků, které nejsou obvyklé ve způsobu vlády, avšak jsou odpovídající duchovní její podstatě i jeho učení o dobru a lásce. Jsou to prostředky duchovní, jimiž On poslušnost v člo- věku navozuje a kterými tak vlastně pomáhá uvésti ho poznáním na cestu pravdy a života. Nejsou to tedy tresty, ale jsou to vlastně dary, které jsou od člověka větším dílem nezasloužené neboli jsou jaksi z milosti jemu udělované (Ef. 2, 8; 2 Petr. 4, 10). Zprostředkování těchto neviditelných, přesto však účinných pro- jevů milosti Boží vůle, patrné jen skrze vůli Ježíše Krista, může se na světě díti jen znameními, která přes všechnu svou základní duchovost uváděná na zemi s reálným symbolem tajuplného, člověku nepochopitelného působení Božího, nejsou nikterak 20
Křesťanství mezi všemi náboženstvími představuje totiž zcela zvláštní typ, jenž jest charakterisován tím, že každý vztah člověka k Bohu jest zároveň vztahem jeho k Ježíši Kristu (srov. Jan 10, 30; Sk. 3, 13; Řím. 6, 11; 10, 9; 2 Kor. 4, 6 atd.). Osoba Ježíšova jest pak nerozlučně spojena s obsahem křesťanovy zbož- nosti jakožto nejjistější jeho důvěry v Boha, který se stává cílem lidského jeho snažení a k němuž právě Ježíš Kristus člo- věka svým slovem a příkladem nejjistěji vede. Jistota učení Ježíšova tkví v pevné víře člověkově, že v Kristu nemluví k lidem jen obyčejný člověk, ani ne pouze člověk nejmocnější, ale že skrze něho mluví Bůh sám (sr. Jan 8, 28 a 38; 12, 49; 14, 10). Protože naplnění Ježíšových slov nebylo možno nikdy a žádnému z pozvaných věřících odmítnouti nebo odkládati, nechtěl-li sebe sama ztratiti, neboť pevně věřili, že rozhodující chvíle obrácení k Ježíši se nevrací a Ježíšův apel nesnese od- kladu, byl Ježíš od počátku jediným Mistrem mnohým, kteří v něm vyznávali zcela oddaně svého Pána a Spasitele (Luk. 2, 11; Sk. 2, 23; 2 Kor. 4, 5; Fil. 2, 11; 3, 20; Kol. 2, 6; Tit. 1, 4; 2 Petr. 1, 1; 1 Jan. 4, 14 atd.). Všecko jeho utrpení i smrt, jakož i vzkříšení a konečné vítězství a vykoupení, které bylo úzce spojeno s představou přemožení světa, moci hříchu a veškerého zla v souvislosti s příchodem jeho do nové věčné slávy, učinilo z Ježíše v očích věřících od Boha ohlášeného a poslaného Vyku- pitele, který žije u Boha a vládne odtud svým živým i mrtvým. Oslavený Kristus (Jan 12, 16; 13, 31), vládnoucí ze svých výšin světu (1 Kor. 15, 25; 2 Tim. 4, 1) jako Bůh sám, neboť jest vedle Boha a s Bohem v jeho nebeské slávě, užívá k této své vládě prostředků, které nejsou obvyklé ve způsobu vlády, avšak jsou odpovídající duchovní její podstatě i jeho učení o dobru a lásce. Jsou to prostředky duchovní, jimiž On poslušnost v člo- věku navozuje a kterými tak vlastně pomáhá uvésti ho poznáním na cestu pravdy a života. Nejsou to tedy tresty, ale jsou to vlastně dary, které jsou od člověka větším dílem nezasloužené neboli jsou jaksi z milosti jemu udělované (Ef. 2, 8; 2 Petr. 4, 10). Zprostředkování těchto neviditelných, přesto však účinných pro- jevů milosti Boží vůle, patrné jen skrze vůli Ježíše Krista, může se na světě díti jen znameními, která přes všechnu svou základní duchovost uváděná na zemi s reálným symbolem tajuplného, člověku nepochopitelného působení Božího, nejsou nikterak 20
Strana 21
vzdálena duchovně myšlenému úkonu a viditelným činům pro- jevující se Boží lásky k lidstvu. Tyto symbolisované představy reálného uskutečňování milosti Boží ve světě, nazvané svátostmi, obsahují podle křesťanské víry darování spasení, jež působí samo od sebe k jistému poznání Boha s plnou důvěrou očekávaného daru věčného života (Jan 5, 29), který jest mzdou a odměnou věřícímu člověku za vezdejší dokonale mravný život v Ježíši Kristu a pro Ježíše Krista, jenž se však uskutečňuje v podstatě nikoliv vlastní silou, ale onou od Boha neviditelně udílenou milostí pro zásluhy Kristovy. V myslích těch, kteří se jako křesťané u vědomí své nedosta- tečnosti před Bohem s nadějí na spásu oddali Kristu ve svém životě zcela a naprosto, působila pak obzvláštní silou symboli- sovaná představa o dobrovolném utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista jako mysterium, v němž je uzavřena nejhlubší pravda a síla evangelia (Řím. 10, 9). I toto mysterium smrti a vzkříšení si potom věřící křesťané sdělovali jako tajúplné, reálné poznání nového života, které ustanoveno samým Ježíšem Kristem v Po- slední Večeři a zachováno v společné obětní hostině působí v požitém chlebu a víně neklamně jako lék duševní či pokrm nesmrtelnosti u všech těch, kteří by chléb a víno opravdově s vírou požívali. Avšak tím reálnost a symbol i ideje daru a obět- ního výkonu brzy splývaly v mysteriu tak dalece, že milostné naplnění jeho duchovního působení se přeneslo v konkretní historické církvi na úkon Poslední Večeři zpodobňujícího svá- tostného úkonu samého a na jeho účastníky s odvoláním na zá- vaznost ustavení a ustanovení (Luk. 22, 19; 1 Kor. 11, 24—25), jež Kristus pronesl v hodině rozloučení. Symbolický úkon Večeře Páně, nábožensky zdůvodňovaný již starozákonními hody veliko- nočního beránka, jemuž nejpevnější základy dala pavlovská christologie, na níž vyrůstalo i dogma o Božství Kristově prvních ekumenických sněmů církevních, nabyl v církvi pro svou mimo- řádnost zvláštního významu svátostného. Tato svátost pak, která stála vždy v popředí všeobecného zájmu církevního proto, že jest podstatnou složkou křesťanského života i theologie, stávala se postupem času stále více jen zále- žitostí jednostranně kněžskou. Její původně koinonický ráz spo- lečného přijímání chleba i vína od kněze a s ním shromážděných věřících byl transformován postupem doby v mešní oběť, každo- 21
vzdálena duchovně myšlenému úkonu a viditelným činům pro- jevující se Boží lásky k lidstvu. Tyto symbolisované představy reálného uskutečňování milosti Boží ve světě, nazvané svátostmi, obsahují podle křesťanské víry darování spasení, jež působí samo od sebe k jistému poznání Boha s plnou důvěrou očekávaného daru věčného života (Jan 5, 29), který jest mzdou a odměnou věřícímu člověku za vezdejší dokonale mravný život v Ježíši Kristu a pro Ježíše Krista, jenž se však uskutečňuje v podstatě nikoliv vlastní silou, ale onou od Boha neviditelně udílenou milostí pro zásluhy Kristovy. V myslích těch, kteří se jako křesťané u vědomí své nedosta- tečnosti před Bohem s nadějí na spásu oddali Kristu ve svém životě zcela a naprosto, působila pak obzvláštní silou symboli- sovaná představa o dobrovolném utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista jako mysterium, v němž je uzavřena nejhlubší pravda a síla evangelia (Řím. 10, 9). I toto mysterium smrti a vzkříšení si potom věřící křesťané sdělovali jako tajúplné, reálné poznání nového života, které ustanoveno samým Ježíšem Kristem v Po- slední Večeři a zachováno v společné obětní hostině působí v požitém chlebu a víně neklamně jako lék duševní či pokrm nesmrtelnosti u všech těch, kteří by chléb a víno opravdově s vírou požívali. Avšak tím reálnost a symbol i ideje daru a obět- ního výkonu brzy splývaly v mysteriu tak dalece, že milostné naplnění jeho duchovního působení se přeneslo v konkretní historické církvi na úkon Poslední Večeři zpodobňujícího svá- tostného úkonu samého a na jeho účastníky s odvoláním na zá- vaznost ustavení a ustanovení (Luk. 22, 19; 1 Kor. 11, 24—25), jež Kristus pronesl v hodině rozloučení. Symbolický úkon Večeře Páně, nábožensky zdůvodňovaný již starozákonními hody veliko- nočního beránka, jemuž nejpevnější základy dala pavlovská christologie, na níž vyrůstalo i dogma o Božství Kristově prvních ekumenických sněmů církevních, nabyl v církvi pro svou mimo- řádnost zvláštního významu svátostného. Tato svátost pak, která stála vždy v popředí všeobecného zájmu církevního proto, že jest podstatnou složkou křesťanského života i theologie, stávala se postupem času stále více jen zále- žitostí jednostranně kněžskou. Její původně koinonický ráz spo- lečného přijímání chleba i vína od kněze a s ním shromážděných věřících byl transformován postupem doby v mešní oběť, každo- 21
Strana 22
denně konanou na znamení „eucharistie“ neboli díkučinění Bohu za veškerá jeho prokázaná dobrodiní a obnovovanou jako oběť samotným knězem u chrámového oltáře. Dostalo se jí proto cír- kevního názvu „svátosti oltářní“. Malá účast lidu na tomto svá- tostném úkonu Večeře Páně byla potom jednou z viditelných příčin nezdravého dělení církve na živel duchovenský a laický, kteréžto rozdělování se ještě prohlubovalo, když na základě theologicky zdůvodněného názoru Tomáše Akvinského, vyjádře- ného v theorii konkomitanční o požívání celé svátosti i tam, kde jest vysluhována jen jedna její část, podávání z kalicha začínalo býti lidu při svátosti Večeře Páně vůbec odpíráno. Pozdní středo- věk, znamenaný potom ve svém vrcholu i sklonu vnějším roz- machem církevní moci, avšak vnitřním úpadkem zbožnosti a mravů, vyznačoval se od prvního narůstání rozporů v společen- ském řádu jej charakterisujícím v nitru církve střetávajícími se dvěma základními snahami. Jedna usilovala o další zmo- hutnění světovládné církevní organisace za účelem posílení jejího politického významu, druhá naopak snažila se o omezení této organisace a oproštění se od všeho, co by jí překáželo v návratu k prostému jejímu stavu z dob jejích počátků. Toto druhé úsilí, zvané reformní, jevilo se na jedné straně hledáním sil, které by přispívaly k nápravě a očištění upadajícího křesťanského života, na straně druhé však bojem proti všemu, co zavádělo na scestí a odcizovalo církev jejímu původnímu určení. „Svátost oltářní“, prošedší v době poměrně nedávné tak viditelnými přeměnami, že změnil se zcela její koinonický ráz v eucharistický, pro svou theologickou důležitost i církevní dosah stala se v první řadě předmětem historického, liturgického a systematického zájmu u všech těch, kteří se chtěli z důvodů reformních lépe a nále- žitěji poučiti o nejzákladnější ideové podstatě křesťanstva. Z velké řady různých pokusů, které toto reformní úsilí jedné části středověké církve charakterisovalo, vyniklo v druhé polo- vině XIV. století také u nás oživením požadavku častého přijí- mání svátosti Večeře Páně hnutí milíčovské. M. Matěj z Janova již pouze proto, že býval dříve Milíčovým žákem, stal by se nyní pokračovatelem jeho reformních snah. Ovšem Janov měl k re- formám ještě svůj osobní vztah a otázkou svátosti Večeře Páně se obíral ve své činnosti kazatelské i literární z hloubky své víry. Přistoupil k ní vskutku s vážností, jakou si otázka pro 22
denně konanou na znamení „eucharistie“ neboli díkučinění Bohu za veškerá jeho prokázaná dobrodiní a obnovovanou jako oběť samotným knězem u chrámového oltáře. Dostalo se jí proto cír- kevního názvu „svátosti oltářní“. Malá účast lidu na tomto svá- tostném úkonu Večeře Páně byla potom jednou z viditelných příčin nezdravého dělení církve na živel duchovenský a laický, kteréžto rozdělování se ještě prohlubovalo, když na základě theologicky zdůvodněného názoru Tomáše Akvinského, vyjádře- ného v theorii konkomitanční o požívání celé svátosti i tam, kde jest vysluhována jen jedna její část, podávání z kalicha začínalo býti lidu při svátosti Večeře Páně vůbec odpíráno. Pozdní středo- věk, znamenaný potom ve svém vrcholu i sklonu vnějším roz- machem církevní moci, avšak vnitřním úpadkem zbožnosti a mravů, vyznačoval se od prvního narůstání rozporů v společen- ském řádu jej charakterisujícím v nitru církve střetávajícími se dvěma základními snahami. Jedna usilovala o další zmo- hutnění světovládné církevní organisace za účelem posílení jejího politického významu, druhá naopak snažila se o omezení této organisace a oproštění se od všeho, co by jí překáželo v návratu k prostému jejímu stavu z dob jejích počátků. Toto druhé úsilí, zvané reformní, jevilo se na jedné straně hledáním sil, které by přispívaly k nápravě a očištění upadajícího křesťanského života, na straně druhé však bojem proti všemu, co zavádělo na scestí a odcizovalo církev jejímu původnímu určení. „Svátost oltářní“, prošedší v době poměrně nedávné tak viditelnými přeměnami, že změnil se zcela její koinonický ráz v eucharistický, pro svou theologickou důležitost i církevní dosah stala se v první řadě předmětem historického, liturgického a systematického zájmu u všech těch, kteří se chtěli z důvodů reformních lépe a nále- žitěji poučiti o nejzákladnější ideové podstatě křesťanstva. Z velké řady různých pokusů, které toto reformní úsilí jedné části středověké církve charakterisovalo, vyniklo v druhé polo- vině XIV. století také u nás oživením požadavku častého přijí- mání svátosti Večeře Páně hnutí milíčovské. M. Matěj z Janova již pouze proto, že býval dříve Milíčovým žákem, stal by se nyní pokračovatelem jeho reformních snah. Ovšem Janov měl k re- formám ještě svůj osobní vztah a otázkou svátosti Večeře Páně se obíral ve své činnosti kazatelské i literární z hloubky své víry. Přistoupil k ní vskutku s vážností, jakou si otázka pro 22
Strana 23
theologa tak důležitá vyžadovala. Měřítkem jeho soudů bylo Písmo sv., v němž žádné zdůvodnění pro vyjímečné postavení kněží a rozdíly pro vysluhování svátosti Večeře Páně nenalézal. Spíše naopak z Písma sv. vyrozumíval, že nutno svátost samu chápati nikoliv snad funkčně jako „vysluhování těla a krve Páně“, ale jako skutečnou účast každého věřícího, duchovního i laiků, v jediném obecenství stolu na jedení a pití „Jeho těla a krve ne pouze duchovně, nýbrž i svátostně a tělesně“. Toto pojetí svátosti Večeře Páně však jednak již znamenalo obejití od církve zdůrazňovaného významu mše a návrat křesťanů k apoštolskému „stolování s Ježíšem“, jednak již odmítnutí kněžského institucionalismu a přiblížení se k dalekosáhlé refor- mační myšlence všeobecného kněžství a Janov v tom předešel svou dobu o víc nežli jednu generaci. Měl-li přitom M. Matěj z Janova na mysli ve svátosti Večeře Páně již také plnou ideu kalicha laikům, jak ji o dvacet let později vyslovil M. Jakoubek ze Stříbra a schválil M. Jan Hus, neodvážili bychom se tvrditi bez výhrad, i když též k ní Janov určitě neměl příliš daleko! Výchova českého lidu pro přimknutí se ke kalichu Páně, sym- bolu to reformačního hnutí husitského a později světového, na- stávala beze všech pochyb již u předchůdců české reformace — u Milíče a jmenovitě u Janova. Přečtením jeho „Regulí“, zdůraz- ňujících časté přijímání Večeře Páně u laiků a bojujících s cír- kevní hierarchií za toto právo, dojdeme k nezvratnému pře- svědčení o tom, že Janov s touhou po užším přimknutí se laiků ke Kristu s cílem mravní očisty, připravoval přijetí této svátosti v onom širším jejím významu, který skrze M. Jana a M. Ja- koubka vyvrcholil ve dvacátých letech XV. století husitským vědomím rovnosti všech se všemi bez rozdílú stavů, majetků i povolání! Byla-li tedy v „Regulích“ Janovova první základní idea anti- kristovská se svými důsledky v učení o pravém a lichém křes- ťanství výrazem jeho církevně reformního snažení ve smyslu negativním, stala se tu jeho druhá hlavní idea „Regulí“ o častém přijímání svátosti Večeře Páně základem jeho positivních úvah o reformě křesťanského života vůbec. Přitom obě ideje byly za- měřeny k stejnému cíli: k výchově křesťana v nového člověka! Tento nový, osobně i mravně zdokonalený člověk měl se státi v církvi základem nového lidského společenství, které podle 23
theologa tak důležitá vyžadovala. Měřítkem jeho soudů bylo Písmo sv., v němž žádné zdůvodnění pro vyjímečné postavení kněží a rozdíly pro vysluhování svátosti Večeře Páně nenalézal. Spíše naopak z Písma sv. vyrozumíval, že nutno svátost samu chápati nikoliv snad funkčně jako „vysluhování těla a krve Páně“, ale jako skutečnou účast každého věřícího, duchovního i laiků, v jediném obecenství stolu na jedení a pití „Jeho těla a krve ne pouze duchovně, nýbrž i svátostně a tělesně“. Toto pojetí svátosti Večeře Páně však jednak již znamenalo obejití od církve zdůrazňovaného významu mše a návrat křesťanů k apoštolskému „stolování s Ježíšem“, jednak již odmítnutí kněžského institucionalismu a přiblížení se k dalekosáhlé refor- mační myšlence všeobecného kněžství a Janov v tom předešel svou dobu o víc nežli jednu generaci. Měl-li přitom M. Matěj z Janova na mysli ve svátosti Večeře Páně již také plnou ideu kalicha laikům, jak ji o dvacet let později vyslovil M. Jakoubek ze Stříbra a schválil M. Jan Hus, neodvážili bychom se tvrditi bez výhrad, i když též k ní Janov určitě neměl příliš daleko! Výchova českého lidu pro přimknutí se ke kalichu Páně, sym- bolu to reformačního hnutí husitského a později světového, na- stávala beze všech pochyb již u předchůdců české reformace — u Milíče a jmenovitě u Janova. Přečtením jeho „Regulí“, zdůraz- ňujících časté přijímání Večeře Páně u laiků a bojujících s cír- kevní hierarchií za toto právo, dojdeme k nezvratnému pře- svědčení o tom, že Janov s touhou po užším přimknutí se laiků ke Kristu s cílem mravní očisty, připravoval přijetí této svátosti v onom širším jejím významu, který skrze M. Jana a M. Ja- koubka vyvrcholil ve dvacátých letech XV. století husitským vědomím rovnosti všech se všemi bez rozdílú stavů, majetků i povolání! Byla-li tedy v „Regulích“ Janovova první základní idea anti- kristovská se svými důsledky v učení o pravém a lichém křes- ťanství výrazem jeho církevně reformního snažení ve smyslu negativním, stala se tu jeho druhá hlavní idea „Regulí“ o častém přijímání svátosti Večeře Páně základem jeho positivních úvah o reformě křesťanského života vůbec. Přitom obě ideje byly za- měřeny k stejnému cíli: k výchově křesťana v nového člověka! Tento nový, osobně i mravně zdokonalený člověk měl se státi v církvi základem nového lidského společenství, které podle 23
Strana 24
víry Janovovy bude o tolik lepší, o kolik se v něm polepší každý jednotlivec, jenž toto společenství tvoří. Zde pak důležité jest zdůrazniti Janovovo přesvědčení, že ani obrození ani ná- pravu církve nelze očekávati „od hlavy“, to jest od papeže, biskupů, koncilu a kněží, nýbrž že jest jí možno očekávati jen „z údů, to jest od lidu obecného“. Matěj z Janova jakoby již tušil blízkost doby, „kdy povstane nový lid, podle nového člo- věka utvářený“ a z něho pak vzejde nový svět. „To vše se bude díti postupně a v časích od dobrotivého a milosrdného Boha povolených“ říká Janov v „Regulích“ jako prorok tohoto nového světa. V. Pro všechny právě připomenuté myšlenky jsou „Regulae Vete- ris et Novi Testamenti“ od M. Matěje z Janova literárním dílem v naší starší literatuře vskutku mimořádným. Dílem o to pozoru- hodnějším, že Janov založil svůj spis především vskutku na pře- mýšlení vlastním, byť i bylo určováno jeho předchozím vzdělá- ním filosofickým a theologickým. Nebývalo to v minulosti u všech autorů i slavnějších jmen, nežli bylo jméno M. Matěje z Janova, vždy pravidlem. Mnohé středověké knihy bývaly svými pisateli nejednou spíše zkompilovány, ne-li dokonce téměř opsány z autorů jiných. Janov svým vzděláním — na svou dobu jistě u nás mimořádným, neboť jak bylo již řečeno dříve, byl „mistrem pařížským“ — byl obeznámen s mnoha středověkými literárními autoritami, jichž se někdy v „Regulích“ i dovolává i je v některých případech cituje. Mohli bychom zde v nich — vedle zcela tehdy standardního Aristotela (z jeho díla jest obe- známen s „Fysikou“ a „Ethikou“), sv. Tomáše Akvinského (opírá se o jeho knihu „Summa theologiae“) a Petra Lombarda (znal z theologických studií jeho „Libri sententiarum“) — ještě připomenouti řadu jmen na př. sv. Augustina (vybírá zejména z jeho „Homilií“), sv. Ambrože, sv. Jeronýma, sv. Jana Zlato- ústého (zná jeho kázání), sv. Bernarda z Clairvaux (zná jeho spis „Super Canticum“), sv. Hildegardu (zná její mystické práce), sv. Brigitu (připomíná její „Revelationes“), Jindřicha Susona (cituje z jeho „Horlogia sapientiae“), Pseudo-Catona (cituje z jeho „De moribus“), Davida Augšpurského (dokládá se jeho 24
víry Janovovy bude o tolik lepší, o kolik se v něm polepší každý jednotlivec, jenž toto společenství tvoří. Zde pak důležité jest zdůrazniti Janovovo přesvědčení, že ani obrození ani ná- pravu církve nelze očekávati „od hlavy“, to jest od papeže, biskupů, koncilu a kněží, nýbrž že jest jí možno očekávati jen „z údů, to jest od lidu obecného“. Matěj z Janova jakoby již tušil blízkost doby, „kdy povstane nový lid, podle nového člo- věka utvářený“ a z něho pak vzejde nový svět. „To vše se bude díti postupně a v časích od dobrotivého a milosrdného Boha povolených“ říká Janov v „Regulích“ jako prorok tohoto nového světa. V. Pro všechny právě připomenuté myšlenky jsou „Regulae Vete- ris et Novi Testamenti“ od M. Matěje z Janova literárním dílem v naší starší literatuře vskutku mimořádným. Dílem o to pozoru- hodnějším, že Janov založil svůj spis především vskutku na pře- mýšlení vlastním, byť i bylo určováno jeho předchozím vzdělá- ním filosofickým a theologickým. Nebývalo to v minulosti u všech autorů i slavnějších jmen, nežli bylo jméno M. Matěje z Janova, vždy pravidlem. Mnohé středověké knihy bývaly svými pisateli nejednou spíše zkompilovány, ne-li dokonce téměř opsány z autorů jiných. Janov svým vzděláním — na svou dobu jistě u nás mimořádným, neboť jak bylo již řečeno dříve, byl „mistrem pařížským“ — byl obeznámen s mnoha středověkými literárními autoritami, jichž se někdy v „Regulích“ i dovolává i je v některých případech cituje. Mohli bychom zde v nich — vedle zcela tehdy standardního Aristotela (z jeho díla jest obe- známen s „Fysikou“ a „Ethikou“), sv. Tomáše Akvinského (opírá se o jeho knihu „Summa theologiae“) a Petra Lombarda (znal z theologických studií jeho „Libri sententiarum“) — ještě připomenouti řadu jmen na př. sv. Augustina (vybírá zejména z jeho „Homilií“), sv. Ambrože, sv. Jeronýma, sv. Jana Zlato- ústého (zná jeho kázání), sv. Bernarda z Clairvaux (zná jeho spis „Super Canticum“), sv. Hildegardu (zná její mystické práce), sv. Brigitu (připomíná její „Revelationes“), Jindřicha Susona (cituje z jeho „Horlogia sapientiae“), Pseudo-Catona (cituje z jeho „De moribus“), Davida Augšpurského (dokládá se jeho 24
Strana 25
„De septem processibus“) atd. Byl také obeznámen s mnohými myšlenkovými proudy své doby jako na př. s joachimitským hnutím a Gottesfreundy. Avšak to, že se všemi M. Matěj z Ja- nova byl po své dlouholeté vědecké průpravě obeznámen a za- choval si k jejich dílu kritický přístup, nedav se jimi nijak másti na své myšlenkové cestě vlastní, založené převážně na citátech, reminiscencích a úvahách biblických, činí z něho vskutku literární osobnost. Na tomto soudu netřeba nic měniti ani proto, že se v „Regulích“ k myšlenkově mu blízkým Paříž- ským theologům i k svému nejmilejšímu učiteli Milíčovi přihlásil tím, že do pátého traktátu třetí knihy („De Antichristo“) do- slovně přejal traktát „De periculis novissimorum temporum“ a Milíčův „Libellus de Antichristo“. Podle tehdejších zvyků lite- rárních měl k tomu plné právo a jest jistě jen k jeho cti, že tohoto práva použil opravdu v míře velmi skrovné! Pokud nám ještě jde o bližší charakteristiku knihy „De Veteris et Novi Testamenti Regulis“ od M. Matěje z Janova, podáváme ji zde pokud možno slovy samého překladatele našeho výboru: Celé dílo je obsáhlý sborník traktátů, jež vznikaly postupně, ale tvoří uzavřený celek spjatý jednotnou myšlenkou a uspořá- daný podle třinácti pravidel neboli principů, které vyvozuje Janov ze Starého a Nového Zákona. První kniha vykládá čtyři pravidla vyňatá ze Starého Zákona o rozeznávání různých duchů v prorocích („De discretione spirituum principaliter in doctoribus et prophetis“; první traktát) a o svátosti oltářní s doklady ze Starého Zákona („De venerabili sacramento“; druhý traktát). Druhá kniha podává osm pravidel vybraných z Nového Zákona, a to čtyři pravidla pro poznání nepravých křesťanů, zvláště kleriků („De hypocrisi“; první traktát), a čtyři pravidla pro poznání svatých v pravdě („De distincta veritate“; druhý trak- tát, nezvěstný). Třetí kniha se zabývá třináctým pravidlem, obsaženým v životě a učení Ježíše Krista („De regula in se“; první traktát) a aplikuje toto pravidlo na svědky pravdy („De testibus veritatis“; druhý traktát), na přijímání svátosti těla a krve Kristovy („Determinationes de frequenti communione“; třetí traktát), na jednotnost a společnost církve („De unitate et universitate ecclesiae“; čtvrtý traktát), na Antikrista („De Antichristo“; pátý traktát), a na ohavnost zpuštění stojící na svatém místě („De abhominatione in loco sancto“; šestý traktát). 25
„De septem processibus“) atd. Byl také obeznámen s mnohými myšlenkovými proudy své doby jako na př. s joachimitským hnutím a Gottesfreundy. Avšak to, že se všemi M. Matěj z Ja- nova byl po své dlouholeté vědecké průpravě obeznámen a za- choval si k jejich dílu kritický přístup, nedav se jimi nijak másti na své myšlenkové cestě vlastní, založené převážně na citátech, reminiscencích a úvahách biblických, činí z něho vskutku literární osobnost. Na tomto soudu netřeba nic měniti ani proto, že se v „Regulích“ k myšlenkově mu blízkým Paříž- ským theologům i k svému nejmilejšímu učiteli Milíčovi přihlásil tím, že do pátého traktátu třetí knihy („De Antichristo“) do- slovně přejal traktát „De periculis novissimorum temporum“ a Milíčův „Libellus de Antichristo“. Podle tehdejších zvyků lite- rárních měl k tomu plné právo a jest jistě jen k jeho cti, že tohoto práva použil opravdu v míře velmi skrovné! Pokud nám ještě jde o bližší charakteristiku knihy „De Veteris et Novi Testamenti Regulis“ od M. Matěje z Janova, podáváme ji zde pokud možno slovy samého překladatele našeho výboru: Celé dílo je obsáhlý sborník traktátů, jež vznikaly postupně, ale tvoří uzavřený celek spjatý jednotnou myšlenkou a uspořá- daný podle třinácti pravidel neboli principů, které vyvozuje Janov ze Starého a Nového Zákona. První kniha vykládá čtyři pravidla vyňatá ze Starého Zákona o rozeznávání různých duchů v prorocích („De discretione spirituum principaliter in doctoribus et prophetis“; první traktát) a o svátosti oltářní s doklady ze Starého Zákona („De venerabili sacramento“; druhý traktát). Druhá kniha podává osm pravidel vybraných z Nového Zákona, a to čtyři pravidla pro poznání nepravých křesťanů, zvláště kleriků („De hypocrisi“; první traktát), a čtyři pravidla pro poznání svatých v pravdě („De distincta veritate“; druhý trak- tát, nezvěstný). Třetí kniha se zabývá třináctým pravidlem, obsaženým v životě a učení Ježíše Krista („De regula in se“; první traktát) a aplikuje toto pravidlo na svědky pravdy („De testibus veritatis“; druhý traktát), na přijímání svátosti těla a krve Kristovy („Determinationes de frequenti communione“; třetí traktát), na jednotnost a společnost církve („De unitate et universitate ecclesiae“; čtvrtý traktát), na Antikrista („De Antichristo“; pátý traktát), a na ohavnost zpuštění stojící na svatém místě („De abhominatione in loco sancto“; šestý traktát). 25
Strana 26
Čtvrtá kniha užívá třináctého pravidla k úvaze o řídkém a častém přijímání svátosti od laiků („Questio, utrum omnibus et singulis sanctis Christianis liceat cotidie communionem, i. e. corpus et sanguinem Christi sacramentaliter manducare“). V páté knize uvažuje Janov o téže otázce vzhledem k přisluhovatelům svátosti („De corpore Christi“). Pokud se týče dvanácti prvních pravidel, nešlo Matěji z Ja- nova o to, aby vyvodil ze zjeveného Písma mravní a věroučné zásady křesťanského života. Vykládá na základě Starého a No- vého Zákona pravidla, která slouží ke zkoumání a rozlišování pravého a lichého křesťanství. Vlastním ethickým a bohoslovným základem, na kterém Janov stojí při svém úsilí obrodit, očistit a prohloubit křesťanský život v Kristově církvi, je teprve tři- nácté pravidlo, v němž je soustředěn a vyvrcholen Boží zákon, zjevovaný lidstvu postupně skrze svědky pravdy. Kristus sám se zjevil jako První Pravda. Jeho příklad a učení je nejvyšším, dostačujícím a jediným pravidlem křesťanského života. Tato pravidla jsou Matěji z Janova kriteriem, podle kterého posuzuje současný stav církve, v třináctém pravidlu „První Pravdy“ vidí a hledá záchranu křesťanské společnosti. „Regule“ jsou životním dílem M. Matěje z Janova. Jejich spi- sováním se obíral snad od r. 1387 nebo určitěji před říjnem r. 1388 a skončil je až asi r. 1393. Trvalo tedy jejich sepsání šest nebo dokonce sedm let. Vedle tohoto hlavního díla máme však dochováno ještě několik jiných prací pravděpodobně z pera Janovova. Nejspíše k r. 1378 dal by se datovat nerozměrný asi jeho traktát „Super passione Christi“, pojednávající zcela v du- chu současné doby o utrpení Kristově. Jen v některých význam- nějších myšlenkách připomíná „Regule“. Po r. 1381 vzniklý spis „De decem praeceptis“, přičítaný našemu M. Matěji z Ja- nova a vykládající desatero Božích přikázání, vnějším svým obsahem sice ještě připomíná nejeden současný traktát stejného jména, avšak definicí Antikrista, ideou kříže Kristova, narážkou na mnichy jako falešné hlasatele Božího slova, vyjadřuje již počátek Janovovy oposice k církvi a jejím řádům. Někdy okolo r. 1389 vznikla asi latinská postila, z níž se dochovala pouze excerpta devíti latinských kázání Janovových. Jsou uchována v kodexu pražské kapituly a zachovávají již myšlenkovou úro- veň i směr „Regulí“, i když vlastní sloh a skladba původně před- 26
Čtvrtá kniha užívá třináctého pravidla k úvaze o řídkém a častém přijímání svátosti od laiků („Questio, utrum omnibus et singulis sanctis Christianis liceat cotidie communionem, i. e. corpus et sanguinem Christi sacramentaliter manducare“). V páté knize uvažuje Janov o téže otázce vzhledem k přisluhovatelům svátosti („De corpore Christi“). Pokud se týče dvanácti prvních pravidel, nešlo Matěji z Ja- nova o to, aby vyvodil ze zjeveného Písma mravní a věroučné zásady křesťanského života. Vykládá na základě Starého a No- vého Zákona pravidla, která slouží ke zkoumání a rozlišování pravého a lichého křesťanství. Vlastním ethickým a bohoslovným základem, na kterém Janov stojí při svém úsilí obrodit, očistit a prohloubit křesťanský život v Kristově církvi, je teprve tři- nácté pravidlo, v němž je soustředěn a vyvrcholen Boží zákon, zjevovaný lidstvu postupně skrze svědky pravdy. Kristus sám se zjevil jako První Pravda. Jeho příklad a učení je nejvyšším, dostačujícím a jediným pravidlem křesťanského života. Tato pravidla jsou Matěji z Janova kriteriem, podle kterého posuzuje současný stav církve, v třináctém pravidlu „První Pravdy“ vidí a hledá záchranu křesťanské společnosti. „Regule“ jsou životním dílem M. Matěje z Janova. Jejich spi- sováním se obíral snad od r. 1387 nebo určitěji před říjnem r. 1388 a skončil je až asi r. 1393. Trvalo tedy jejich sepsání šest nebo dokonce sedm let. Vedle tohoto hlavního díla máme však dochováno ještě několik jiných prací pravděpodobně z pera Janovova. Nejspíše k r. 1378 dal by se datovat nerozměrný asi jeho traktát „Super passione Christi“, pojednávající zcela v du- chu současné doby o utrpení Kristově. Jen v některých význam- nějších myšlenkách připomíná „Regule“. Po r. 1381 vzniklý spis „De decem praeceptis“, přičítaný našemu M. Matěji z Ja- nova a vykládající desatero Božích přikázání, vnějším svým obsahem sice ještě připomíná nejeden současný traktát stejného jména, avšak definicí Antikrista, ideou kříže Kristova, narážkou na mnichy jako falešné hlasatele Božího slova, vyjadřuje již počátek Janovovy oposice k církvi a jejím řádům. Někdy okolo r. 1389 vznikla asi latinská postila, z níž se dochovala pouze excerpta devíti latinských kázání Janovových. Jsou uchována v kodexu pražské kapituly a zachovávají již myšlenkovou úro- veň i směr „Regulí“, i když vlastní sloh a skladba původně před- 26
Strana 27
nesených kázání byly zcela setřeny. O „Postile“ Janovově, kterou známe jen z několika citátů, odvažujeme se zde učiniti zatím jen tuto velmi stručnou zmínku. A tak můžeme znovu opakovat, že vskutku životním dílem M. Matěje z Janova jsou „Regulae Veteris et Novi Testamenti“ a o nich platí a bude platit v naší literární historii právem tento soud: „Široké pojetí, pronikavá hloubka a volná forma jeho jednotného díla, obsahu- jícího všechny formy mravního a náboženského života v církvi, vyznačují ,Regule a odlišují od spisů všech současníků a ná- stupců“ (Kybal). M. Kaňák Nejdůležitější literatura o M. Matěji z Janova, užitá také v tomto úvodu: Matěje z Janova Mistra Pařížského Regulaè Veteris et Novi Testamenti (I.—IV. vyd. V. Kybala 1908—13; V. vyd. 1926); Fr. Palac- ký: Die Vorläufer des Husitenthums in Boehmen (1846), v českém jako Předchůdcové husitství v Čechách (1869); A. Lenz: Učení katolické o Antikristu (Č. Vlast 1896); Vl. Kybal: M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení (1905); Fr. Loskot: M. Matěj z Janova (1912); V. Novotný: Nábož. hnutí české ve 14. a 15. stol. (bez); K. Chytil: Antikrist v nau- kách a umění středověku (1918); Ch. Gandev: Joachimitské myšlenky v díle Matěje z Janova (CČM 1937); F. M. Bartoš: Počátky čes. bible (1941), Světci a kacíři (1946), Čechy v době Husově (1947), O Matějově postile (JSH 1947), Dva slavní rodáci Podblaničtí (1952), Matěj z Jano- va a kalich (Th. př. Kř. r. 1953); O. Petrů: Matěj z Janova o častém přijímání (1946); L. Brož: Utrakvismus Matěje z Janova (Th. př. Kř. r. 1953). 27
nesených kázání byly zcela setřeny. O „Postile“ Janovově, kterou známe jen z několika citátů, odvažujeme se zde učiniti zatím jen tuto velmi stručnou zmínku. A tak můžeme znovu opakovat, že vskutku životním dílem M. Matěje z Janova jsou „Regulae Veteris et Novi Testamenti“ a o nich platí a bude platit v naší literární historii právem tento soud: „Široké pojetí, pronikavá hloubka a volná forma jeho jednotného díla, obsahu- jícího všechny formy mravního a náboženského života v církvi, vyznačují ,Regule a odlišují od spisů všech současníků a ná- stupců“ (Kybal). M. Kaňák Nejdůležitější literatura o M. Matěji z Janova, užitá také v tomto úvodu: Matěje z Janova Mistra Pařížského Regulaè Veteris et Novi Testamenti (I.—IV. vyd. V. Kybala 1908—13; V. vyd. 1926); Fr. Palac- ký: Die Vorläufer des Husitenthums in Boehmen (1846), v českém jako Předchůdcové husitství v Čechách (1869); A. Lenz: Učení katolické o Antikristu (Č. Vlast 1896); Vl. Kybal: M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení (1905); Fr. Loskot: M. Matěj z Janova (1912); V. Novotný: Nábož. hnutí české ve 14. a 15. stol. (bez); K. Chytil: Antikrist v nau- kách a umění středověku (1918); Ch. Gandev: Joachimitské myšlenky v díle Matěje z Janova (CČM 1937); F. M. Bartoš: Počátky čes. bible (1941), Světci a kacíři (1946), Čechy v době Husově (1947), O Matějově postile (JSH 1947), Dva slavní rodáci Podblaničtí (1952), Matěj z Jano- va a kalich (Th. př. Kř. r. 1953); O. Petrů: Matěj z Janova o častém přijímání (1946); L. Brož: Utrakvismus Matěje z Janova (Th. př. Kř. r. 1953). 27
Strana 28
Strana 29
VÝBOR Z REGULÍ M. MATĚJE Z JANOVA
VÝBOR Z REGULÍ M. MATĚJE Z JANOVA
Strana 30
Strana 31
ODDÍL PRVNÍ OSOBNOST A DÍLO MATĚJE Z JANOVA I. Z předmluvy. II. Osobní vyznání. III. Na svou obranu. IV. Obrana traktátu pařížských theologů. V. Závěrečná modlitba.
ODDÍL PRVNÍ OSOBNOST A DÍLO MATĚJE Z JANOVA I. Z předmluvy. II. Osobní vyznání. III. Na svou obranu. IV. Obrana traktátu pařížských theologů. V. Závěrečná modlitba.
Strana 32
Strana 33
I. Z PŘEDMLUVY 1. ÚČEL DILA (Sv. 1, str. 10—14.) Před nejdobrotivějším Kristem ukřižovaným já, ať již jak- koliv, k tomu směřuji a tak jsem přemyslil ty věci u sebe podle míry, kterou mi vyměřil Bůh (2 Kor. 10, 13), abych mohl se všemi svatýmil dosáhnout nějak milosti a pravdy v Kristu Ježíši a směl v jednotě svaté církve po pravdě říci slova apoštolova, která jsem si už na začátku,2 posílen v Pánu a maje důvěru v jeho lásku, zvolil za vůdčí heslo pro všechno, co v budoucnosti napíši a řeknu. „Hle,“ řekl jsem, „z Boha a před Bohem tak mluvíme, ne jako bychom se snažili zalíbit lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.“ (1 Tes. 2, 4.) Proto tedy jsem tuto knihu o pra- vidlech Starého a Nového Zákona složil a uspořádal, jak zbožně věřím, z Boha a před Bohem, ne abych se zalíbil lidem, jak snadno vysvitne z dalšího postupu v knize samé, nýbrž Kristu Ježíši, svému ukřižovanému Bohu, aby se rozeznala svatost v pravdě, o které praví sladký Ježíš (Jan 17, 17): „Otče, posvěť je pravdou!“, od svatosti pokrytců, na oko předstírané, a to především falešných kleriků“ a tělesných kněží a doktorů, o kte- rých Pán (Mat. 24, 4, 5): „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl! Neboť přijdou mnozí v mém jménu a budou říkati: Já jsem Kristus a svedou mnohé“, rozuměj od božské lásky k milování tohoto světa a od napodobení Krista Ježíše v chudobě a v utrpení k následování tohoto světa v rozmařilosti, bohatství a poctách a v pokoji těla v tomto pozemském životě. Proto praví apoštol o téže věci (2 Tim. 3, 2): „Budou lidé sobečtí, chlubní, peněz chtiví, pyšní“ atd. Prosím tedy a napomínám v Kristu nejdobrotivějším, Ježíši ukřižovaném, každého laskavého čtenáře, aby ve víře, naději a lásce k Pánu našemu Ježíši Kristu přijal a přejal všecko, co bude v této knize čísti, potud a proto, že a pokud se tím vytváří společná víra a naděje církve v Krista Ježíše; a tato víra činí všecko láskou (sr. Gal. 5, 6) a pro lásku. 3 Matěj z Janova 33
I. Z PŘEDMLUVY 1. ÚČEL DILA (Sv. 1, str. 10—14.) Před nejdobrotivějším Kristem ukřižovaným já, ať již jak- koliv, k tomu směřuji a tak jsem přemyslil ty věci u sebe podle míry, kterou mi vyměřil Bůh (2 Kor. 10, 13), abych mohl se všemi svatýmil dosáhnout nějak milosti a pravdy v Kristu Ježíši a směl v jednotě svaté církve po pravdě říci slova apoštolova, která jsem si už na začátku,2 posílen v Pánu a maje důvěru v jeho lásku, zvolil za vůdčí heslo pro všechno, co v budoucnosti napíši a řeknu. „Hle,“ řekl jsem, „z Boha a před Bohem tak mluvíme, ne jako bychom se snažili zalíbit lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.“ (1 Tes. 2, 4.) Proto tedy jsem tuto knihu o pra- vidlech Starého a Nového Zákona složil a uspořádal, jak zbožně věřím, z Boha a před Bohem, ne abych se zalíbil lidem, jak snadno vysvitne z dalšího postupu v knize samé, nýbrž Kristu Ježíši, svému ukřižovanému Bohu, aby se rozeznala svatost v pravdě, o které praví sladký Ježíš (Jan 17, 17): „Otče, posvěť je pravdou!“, od svatosti pokrytců, na oko předstírané, a to především falešných kleriků“ a tělesných kněží a doktorů, o kte- rých Pán (Mat. 24, 4, 5): „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl! Neboť přijdou mnozí v mém jménu a budou říkati: Já jsem Kristus a svedou mnohé“, rozuměj od božské lásky k milování tohoto světa a od napodobení Krista Ježíše v chudobě a v utrpení k následování tohoto světa v rozmařilosti, bohatství a poctách a v pokoji těla v tomto pozemském životě. Proto praví apoštol o téže věci (2 Tim. 3, 2): „Budou lidé sobečtí, chlubní, peněz chtiví, pyšní“ atd. Prosím tedy a napomínám v Kristu nejdobrotivějším, Ježíši ukřižovaném, každého laskavého čtenáře, aby ve víře, naději a lásce k Pánu našemu Ježíši Kristu přijal a přejal všecko, co bude v této knize čísti, potud a proto, že a pokud se tím vytváří společná víra a naděje církve v Krista Ježíše; a tato víra činí všecko láskou (sr. Gal. 5, 6) a pro lásku. 3 Matěj z Janova 33
Strana 34
Neboť opětovně prohlašuji a před Bohem a z Boha vypovídám: pracoval jsem na této knize jen proto a k tomu, abych aspoň poněkud oklestil hojnost nepravosti, oživil aspoň v někom vy- chladlou lásku mnohých slovy zákona Kristova a apoštolů, a tím snad povzbudil některé muže k svaté horlivosti pro dům Boží. Ale sepsal jsem tyto knihy také z lásky a ze zbožné úcty k oblažující a nadnebeské svátosti těla a krve Kristovy, zda bych snad mohl v něčem povznésti její úctu, slávu a lásku a věrnou touhu současníků, tak aby ji vroucněji uctívali a hodně přijímali takovým způsobem a za tím účelem, jakým způsobem a za jakým cílem ji Kristus Ježíš připravil a přidělil a daroval milované církvi svatých Božích. Také jsem nechtěl pod kbelcem své liknavosti a nedbalosti skrývat to, co jsem, jsa od svého mládí horlivým zkoumatelem božských Písem, z Krista Ježíše a s Kristem Ježíšem shromáždil z knih a přijal z osvícení téhož nejvěrnějšího Ježíše ukřižova- ného, který osvěcuje líbezně každého člověka přicházejícího na tento svět (Jan 1, 9). 2. JANOVA BIBLE (Sv. 1, str. 14—15.) Z té příčiny jsem užíval v těchto svých spisech všude nejvíce bible, i vlastní rukou psané,4 a jen skrovnou měrou něčeho z vý- roků učitelů, jednak protože mi bible vždycky vychází ochotně a hojně vstříc při každé úvaze a látce, o které mám psáti, jednak že všechny myšlenky se dají z ní a jejími božskými pravdami, které jsou jasné a samy sebou zřetelné, pevněji potvrzovat, ne- zvratněji dokládat a prospěšněji probírat; konečně že je to bible, kterou jsem si od svého mládí zamiloval a nazýval svou přítel- kyní a nevěstou, ano matkou krásného milování a poznání, bázně a svaté naděje (Eccli. 24, 24). A jakmile jsem se dočetl u svatého Augustina v knize O učení křesťanském a u Jeronýma,5 že studium textů přesvaté bible je na počátku i na konci nade všecko potřebné a užitečné každému, kdo touží dospěti k po- znání theologické pravdy, a že bible jest a musí být první a základní věcí každému vzdělanému křesťanu, hned přilnula k ní má duše trvalou láskou. Vyznávám zde, že mě neopouštěla od mého mládí až do mého stáří a kmetství ani na cestách ani 34
Neboť opětovně prohlašuji a před Bohem a z Boha vypovídám: pracoval jsem na této knize jen proto a k tomu, abych aspoň poněkud oklestil hojnost nepravosti, oživil aspoň v někom vy- chladlou lásku mnohých slovy zákona Kristova a apoštolů, a tím snad povzbudil některé muže k svaté horlivosti pro dům Boží. Ale sepsal jsem tyto knihy také z lásky a ze zbožné úcty k oblažující a nadnebeské svátosti těla a krve Kristovy, zda bych snad mohl v něčem povznésti její úctu, slávu a lásku a věrnou touhu současníků, tak aby ji vroucněji uctívali a hodně přijímali takovým způsobem a za tím účelem, jakým způsobem a za jakým cílem ji Kristus Ježíš připravil a přidělil a daroval milované církvi svatých Božích. Také jsem nechtěl pod kbelcem své liknavosti a nedbalosti skrývat to, co jsem, jsa od svého mládí horlivým zkoumatelem božských Písem, z Krista Ježíše a s Kristem Ježíšem shromáždil z knih a přijal z osvícení téhož nejvěrnějšího Ježíše ukřižova- ného, který osvěcuje líbezně každého člověka přicházejícího na tento svět (Jan 1, 9). 2. JANOVA BIBLE (Sv. 1, str. 14—15.) Z té příčiny jsem užíval v těchto svých spisech všude nejvíce bible, i vlastní rukou psané,4 a jen skrovnou měrou něčeho z vý- roků učitelů, jednak protože mi bible vždycky vychází ochotně a hojně vstříc při každé úvaze a látce, o které mám psáti, jednak že všechny myšlenky se dají z ní a jejími božskými pravdami, které jsou jasné a samy sebou zřetelné, pevněji potvrzovat, ne- zvratněji dokládat a prospěšněji probírat; konečně že je to bible, kterou jsem si od svého mládí zamiloval a nazýval svou přítel- kyní a nevěstou, ano matkou krásného milování a poznání, bázně a svaté naděje (Eccli. 24, 24). A jakmile jsem se dočetl u svatého Augustina v knize O učení křesťanském a u Jeronýma,5 že studium textů přesvaté bible je na počátku i na konci nade všecko potřebné a užitečné každému, kdo touží dospěti k po- znání theologické pravdy, a že bible jest a musí být první a základní věcí každému vzdělanému křesťanu, hned přilnula k ní má duše trvalou láskou. Vyznávám zde, že mě neopouštěla od mého mládí až do mého stáří a kmetství ani na cestách ani 34
Strana 35
doma, ani když jsem byl zaměstnán, ani když jsem odpočíval.“ V každé své nejistotě, v každé otázce jsem nalezl v bibli a skrze ni vždy dostatečné a jasné vysvětlení i útěchu pro svou duši a v každém svém znepokojení, pronásledování a smutku utíkal jsem se všude k bibli, která, jak jsem řekl, stále se mnou chodí, má nejdražší. Sama mi vycházela vždycky v ústrety jako cti- hodná matka a přijala mě jako dívka v panenském věku (Eccli. 15, 2) a její útěchy rozveselovaly mou duši (Ž. 94, 19) podle množství bolestí v mém srdci. Ó, jak mne tehdy sladce nasyco- vala chlebem života a poznání podle míry a mezí mých schop- ností, rozptylujíc temnoty, v kterých jsem tápal, jak užitečně mě napájela vodou spasné moudrosti (Eccli. 15, 3)! A tak, když jsem viděl, že přemnozí nosívají s sebou vždy a všude ostatky a kosti různých světců, každý k své ochraně a ze své zvláštní zbožnosti, já jsem si zvolil bibli, svou vyvole- nou, za družku svého putování, abych ji nosil s sebou stále a všude po svém boku pohotově na svou ochranu a pro svou usta- vičnou útěchu, i v protivenstvích. Za užitečnější věc jsem totiž uznal míti u sebe vždy slova a učení svatých proroků, Krista a apoštolů a evangelistů, nejspasitelněji ke všemu napomínající a nejlahodněji se mnou rozmlouvající, než jejich kosti neb jiné takové neživé věci. Povzbuzovali mě k tomu nejsvětější naši Otcové,7 kteří činili za dávných dob podobně, jak je viděti o velmi mnohých ze životopisů světců, a nemělo by ani konce vypočítávat množství těch, kteří brávali s sebou všude Kristova evangelia a texty svaté bible. To jistě dosvědčují zřejmě i velmi četné bible po církvi rozšířené, malého formátu a velmi zkrá- cené,8 a opatřované velmi horlivě, že totiž nejzbožnější mužové chtěli všude, kamkoli se ubírali, přebývat v hojnosti božského slova, nosíce s sebou obsažnou a útěšnou bibli, aby byli takto uvnitř v srdci i zevně v knize všude mečem ducha, jímž je slovo Boží, tak vyzbrojeni, aby všude, ať by vešli do svého srdce a do své paměti, ať by přistoupili ke knize a k bibli, nalézali vždy pastviny Krista Ježíše, když by bohaté jejich zásobárny posky- tovaly to i ono (Ž. 144, 13), nové poklady, které prýští jako pramen v srdci, i staré, které jsou uloženy spasně v knihách, poklady to Boží moudrosti a Božího vědění, všude k své útěše, trpělivosti a poučení. V těchto svých spisech tedy jsem neužil vlastních slov učitelů, 35
doma, ani když jsem byl zaměstnán, ani když jsem odpočíval.“ V každé své nejistotě, v každé otázce jsem nalezl v bibli a skrze ni vždy dostatečné a jasné vysvětlení i útěchu pro svou duši a v každém svém znepokojení, pronásledování a smutku utíkal jsem se všude k bibli, která, jak jsem řekl, stále se mnou chodí, má nejdražší. Sama mi vycházela vždycky v ústrety jako cti- hodná matka a přijala mě jako dívka v panenském věku (Eccli. 15, 2) a její útěchy rozveselovaly mou duši (Ž. 94, 19) podle množství bolestí v mém srdci. Ó, jak mne tehdy sladce nasyco- vala chlebem života a poznání podle míry a mezí mých schop- ností, rozptylujíc temnoty, v kterých jsem tápal, jak užitečně mě napájela vodou spasné moudrosti (Eccli. 15, 3)! A tak, když jsem viděl, že přemnozí nosívají s sebou vždy a všude ostatky a kosti různých světců, každý k své ochraně a ze své zvláštní zbožnosti, já jsem si zvolil bibli, svou vyvole- nou, za družku svého putování, abych ji nosil s sebou stále a všude po svém boku pohotově na svou ochranu a pro svou usta- vičnou útěchu, i v protivenstvích. Za užitečnější věc jsem totiž uznal míti u sebe vždy slova a učení svatých proroků, Krista a apoštolů a evangelistů, nejspasitelněji ke všemu napomínající a nejlahodněji se mnou rozmlouvající, než jejich kosti neb jiné takové neživé věci. Povzbuzovali mě k tomu nejsvětější naši Otcové,7 kteří činili za dávných dob podobně, jak je viděti o velmi mnohých ze životopisů světců, a nemělo by ani konce vypočítávat množství těch, kteří brávali s sebou všude Kristova evangelia a texty svaté bible. To jistě dosvědčují zřejmě i velmi četné bible po církvi rozšířené, malého formátu a velmi zkrá- cené,8 a opatřované velmi horlivě, že totiž nejzbožnější mužové chtěli všude, kamkoli se ubírali, přebývat v hojnosti božského slova, nosíce s sebou obsažnou a útěšnou bibli, aby byli takto uvnitř v srdci i zevně v knize všude mečem ducha, jímž je slovo Boží, tak vyzbrojeni, aby všude, ať by vešli do svého srdce a do své paměti, ať by přistoupili ke knize a k bibli, nalézali vždy pastviny Krista Ježíše, když by bohaté jejich zásobárny posky- tovaly to i ono (Ž. 144, 13), nové poklady, které prýští jako pramen v srdci, i staré, které jsou uloženy spasně v knihách, poklady to Boží moudrosti a Božího vědění, všude k své útěše, trpělivosti a poučení. V těchto svých spisech tedy jsem neužil vlastních slov učitelů, 35
Strana 36
nýbrž jen slov převzatých z bible. A třebaže jsem vložil tu i tam nejednou myšlenky a pravdy učitelů, přece jsem se nesnažil citovat je výslovně v této knize, jednak proto, že slova a nauky učitelů mají své místo, to jest přemnohé knihy, a ten, kdo si je chce přečísti, může si je sám vyhledat, jednak že je už takový počet učitelů a obzvláště jejich knih v Boží církvi, že může kaž- dý snadno nahlédnout, že by celý svět nemohl obsáhnout ty knihy, které byly už sepsány. Avšak kratičký náš pozemský ži- vot, plný bědného lopocení a lítosti, dovoluje sotva něco málo přečísti, a zvláště chudým filosofům, kteří nemají ani času ani možnosti ani knih, aby je čtli — jedním z nich, přiznávám se, jsem já, neboť jsem žil v chudobě a v práci od svého mládí. To však, co zde napíši nebo jsem napsal, zvěděl jsem ponejvíce na modlitbách a skrze modlitby a vyrozuměl jsem z četby bible a poznal jsem z bdělého a neúnavného přemýšlení o tom, co se děje v dnešním životě, a ze srovnání se starými časy. 3. SLOVO K ČTENARŮM (Sv. 2, str. 5.) Prosím však naléhavě a před Kristem Ježíšem, který je týž včera i dnes a na věky (Žid. 13, 8), každého čtenáře tohoto svaz- ku, aby se nedomníval, že tvrdím nerozvážně a neústupně, že všechno, co zde píši, pochází z Ducha svatého. Ale nechť spíše ví každý takový, že předkládám a odevzdávám tento svůj spis a všecko své dílo k blahovolné opravě kteréhokoli katolického muže, který žije vírou v Božího Syna a je řízen živou nadějí a láskou k Pánu Ježíši; zvláště a jmenovitě podřizuji sebe a ten- to spis a všecko své dílo pokorně a oddaně své nejdobrotivější matce, církvi a jejím ctihodným a svatým doktorům a prosím snažně před dobrotivým Ježíšem, aby mě zkoumali a přezkou- šeli mé výroky a skutky, všechny i jednotlivě, až do konce. A já projevuji ochotu podřídit se a uposlechnout, protože vím, že to je cesta královská (4 Mojž. 20, 17), nejjistější a bezpečná, a budu-li po ní kráčet, nebudu zahanben na věky (Ž. 31, 2), to jest jsa pokorný a poddán Kristu Ježíši v společné víře, naději a lásce svaté obecné církve... Proto prosím snažně všechny své bratry a otce, kterým se do- stane do rukou toto mé dílo, aby si vyložili blahovolně a milo- 36
nýbrž jen slov převzatých z bible. A třebaže jsem vložil tu i tam nejednou myšlenky a pravdy učitelů, přece jsem se nesnažil citovat je výslovně v této knize, jednak proto, že slova a nauky učitelů mají své místo, to jest přemnohé knihy, a ten, kdo si je chce přečísti, může si je sám vyhledat, jednak že je už takový počet učitelů a obzvláště jejich knih v Boží církvi, že může kaž- dý snadno nahlédnout, že by celý svět nemohl obsáhnout ty knihy, které byly už sepsány. Avšak kratičký náš pozemský ži- vot, plný bědného lopocení a lítosti, dovoluje sotva něco málo přečísti, a zvláště chudým filosofům, kteří nemají ani času ani možnosti ani knih, aby je čtli — jedním z nich, přiznávám se, jsem já, neboť jsem žil v chudobě a v práci od svého mládí. To však, co zde napíši nebo jsem napsal, zvěděl jsem ponejvíce na modlitbách a skrze modlitby a vyrozuměl jsem z četby bible a poznal jsem z bdělého a neúnavného přemýšlení o tom, co se děje v dnešním životě, a ze srovnání se starými časy. 3. SLOVO K ČTENARŮM (Sv. 2, str. 5.) Prosím však naléhavě a před Kristem Ježíšem, který je týž včera i dnes a na věky (Žid. 13, 8), každého čtenáře tohoto svaz- ku, aby se nedomníval, že tvrdím nerozvážně a neústupně, že všechno, co zde píši, pochází z Ducha svatého. Ale nechť spíše ví každý takový, že předkládám a odevzdávám tento svůj spis a všecko své dílo k blahovolné opravě kteréhokoli katolického muže, který žije vírou v Božího Syna a je řízen živou nadějí a láskou k Pánu Ježíši; zvláště a jmenovitě podřizuji sebe a ten- to spis a všecko své dílo pokorně a oddaně své nejdobrotivější matce, církvi a jejím ctihodným a svatým doktorům a prosím snažně před dobrotivým Ježíšem, aby mě zkoumali a přezkou- šeli mé výroky a skutky, všechny i jednotlivě, až do konce. A já projevuji ochotu podřídit se a uposlechnout, protože vím, že to je cesta královská (4 Mojž. 20, 17), nejjistější a bezpečná, a budu-li po ní kráčet, nebudu zahanben na věky (Ž. 31, 2), to jest jsa pokorný a poddán Kristu Ježíši v společné víře, naději a lásce svaté obecné církve... Proto prosím snažně všechny své bratry a otce, kterým se do- stane do rukou toto mé dílo, aby si vyložili blahovolně a milo- 36
Strana 37
srdně všechny mé nedostatky, které se objeví v tomto mém díle, a aby je omluvili pro lásku Pána našeho Ježíše Krista, hledíce k tomu, co jsem výše vyznal, že po pravdě a před naším Ježíšem ukřižovaným nezamýšlím tímto svým spisem nic jiného, leč abych vybudoval v někom v přesvaté církvi společnou víru, na- ději a lásku. Jestliže jsem tedy pochybil nebo snad mohl pochybit buď v slově anebo mluvnici anebo v citování Písem nebo v smyslu svých slov a v jejich rozvláčnosti nebo v smělosti řeči o růz- ných záležitostech nebo tím, že jsem se odvážil v některém ná- mětu snad příliš jízlivě, ale přece ne osobně, dorážeti na vnější postavení a poměry jistých lidí, anebo pokud jde o některá slova satirická a způsobilá pohanět, takže by snad až pobuřovala a urážela sluch dobrých lidí, nebo pokud jde o mé horlení, které se vyskytuje na několika a snad na více místech ne v souhlase s mými vědomostmi, nebo pokud jde o neobratné a neúplné vy- jádření některých pravd: vzhledem ke všem takovým případům prosím znovu a znovu a vždy veškeré bratrstvo kleriků, kněží, učitelů a doktorů, mnichů a řeholníků, pro které je tento svazek hlavně a nejprve psán a věnován, o prominutí a shovívavost, a je-li v něčem nutno, o blahovolné opravení v míře a způsobem až dosud zachovávaným v Boží církvi. Bude-li však v mých myšlenkách něco vhodného a užitečného, budiž za to chvála a sláva Bohu Otci i jeho Synu nejdobrotivěj- šímu a nejmilostivějšímu, našemu Pánu ukřižovanému i Duchu svatému, z něhož je všecko, v němž je všecko a skrze kterého a pro kterého je všecko (Žid. 2, 10), který žije a kraluje jako Bůh na věky věků. 4. Z PŘEDMLUVY K PÁTÉ KNIZE (Z V. knihy. — Fol. 107b, 108a.) Svými slovy jsi mě nemálo přiměl k tomu, abych již také já hlásal, že laickým osobám se má často přisluhovat a že mají být zvány k častému účastenství v oné svátosti. S tebou však hluboce cítím, že zakoušíš zarputilý odpor a odmítání v svých svatých a věrných tužbách, ba těžké výčitky od velmi mnohých. Z té příčiny jsem se rozhodl, poskytnout tobě a všem prostým laikům 37
srdně všechny mé nedostatky, které se objeví v tomto mém díle, a aby je omluvili pro lásku Pána našeho Ježíše Krista, hledíce k tomu, co jsem výše vyznal, že po pravdě a před naším Ježíšem ukřižovaným nezamýšlím tímto svým spisem nic jiného, leč abych vybudoval v někom v přesvaté církvi společnou víru, na- ději a lásku. Jestliže jsem tedy pochybil nebo snad mohl pochybit buď v slově anebo mluvnici anebo v citování Písem nebo v smyslu svých slov a v jejich rozvláčnosti nebo v smělosti řeči o růz- ných záležitostech nebo tím, že jsem se odvážil v některém ná- mětu snad příliš jízlivě, ale přece ne osobně, dorážeti na vnější postavení a poměry jistých lidí, anebo pokud jde o některá slova satirická a způsobilá pohanět, takže by snad až pobuřovala a urážela sluch dobrých lidí, nebo pokud jde o mé horlení, které se vyskytuje na několika a snad na více místech ne v souhlase s mými vědomostmi, nebo pokud jde o neobratné a neúplné vy- jádření některých pravd: vzhledem ke všem takovým případům prosím znovu a znovu a vždy veškeré bratrstvo kleriků, kněží, učitelů a doktorů, mnichů a řeholníků, pro které je tento svazek hlavně a nejprve psán a věnován, o prominutí a shovívavost, a je-li v něčem nutno, o blahovolné opravení v míře a způsobem až dosud zachovávaným v Boží církvi. Bude-li však v mých myšlenkách něco vhodného a užitečného, budiž za to chvála a sláva Bohu Otci i jeho Synu nejdobrotivěj- šímu a nejmilostivějšímu, našemu Pánu ukřižovanému i Duchu svatému, z něhož je všecko, v němž je všecko a skrze kterého a pro kterého je všecko (Žid. 2, 10), který žije a kraluje jako Bůh na věky věků. 4. Z PŘEDMLUVY K PÁTÉ KNIZE (Z V. knihy. — Fol. 107b, 108a.) Svými slovy jsi mě nemálo přiměl k tomu, abych již také já hlásal, že laickým osobám se má často přisluhovat a že mají být zvány k častému účastenství v oné svátosti. S tebou však hluboce cítím, že zakoušíš zarputilý odpor a odmítání v svých svatých a věrných tužbách, ba těžké výčitky od velmi mnohých. Z té příčiny jsem se rozhodl, poskytnout tobě a všem prostým laikům 37
Strana 38
podporu z Písma a vystavit se pro tebe přemnohým výtkám a urážkám velkých i malých lidí, ne bez újmy mého klidu a mých studií. Avšak vím, že nebudu v tom zahanben až do konce (Ž. 31, 2), ale že stavím na pevné skále Písma, neuchyluje se ani vpravo ani vlevo, nýbrž pevně stoje v těch mezích, které určili naši otcové. Ale u těch, kteří stojí na opačné straně, v ničem se ne- bojím a nepřeji si ani, abych se jim zalíbil v tom, v čem nedbale vykonávají svou službu nebo dílo svého Pána a maří horlivost a zbožnost svatých laiků, činíce tím nemalé příkoří svatému Duchu, a tupá jejich nevědomost jim pramálo pomáhá. Hle, vždyť mluvíme z Boha a před Bohem, ne jako bychom se chtěli zalíbit lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce, jak praví apoštol (1 Kor. 2, správně 1 Tes. 2, 4), a podle Jana (Jan 4, 6): „Kdo zná Boha a Pána Ježíše, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás.“ „Kdo však poslouchá, rozezná mé učení, zda je z Boha, či mluvím-li já sám ze sebe.“ (Jan 7, 17.) Toto nepíši na základě pošetilých povídaček, nýbrž píši to, čemu jsem se za devět let v Paříži1° naučil a co jsem získal u svých učitelů, a čeho jsem se dopracoval na ctihodné universitě pražské za plných osm let,11 zabývaje se studiem svatého Písma ode dnů svého mládí. A tyto věci jsem hleděl uložit v tomto traktátu tobě k opo- ře, byv pohnut tvými modlitbami ke Kristu vysílanými a pod- lehnuv tvým snažným prosbám. Nezpracoval jsem jej arci v přes- né formě, učlánkovaně podle retorických pravidel, ani jsem ne uspořádal důkazy logicky, nýbrž založil jsem jej na prostotě Písma. II. OSOBNÍ VYZNÁNÍ 1. (S v. 4, s tr. 357—358.) Od samého mládí byl jsem stále na váhách, co bych si měl zvolit nebo čeho se držet, zda se pachtit a honit po obročích12 a hodnostech, chtivě a nestydatě se o ně ucházeje, což jsem také mnohokráte dělal, či raději vyjíti ven ze stanů13 a snášeti chu- dobu a pohanu Ježíše Krista (Žid. 13, 13), zda hledat pokojný a hodně pohodlný život v přítomnosti a žíti s lidmi ve shodě a 38
podporu z Písma a vystavit se pro tebe přemnohým výtkám a urážkám velkých i malých lidí, ne bez újmy mého klidu a mých studií. Avšak vím, že nebudu v tom zahanben až do konce (Ž. 31, 2), ale že stavím na pevné skále Písma, neuchyluje se ani vpravo ani vlevo, nýbrž pevně stoje v těch mezích, které určili naši otcové. Ale u těch, kteří stojí na opačné straně, v ničem se ne- bojím a nepřeji si ani, abych se jim zalíbil v tom, v čem nedbale vykonávají svou službu nebo dílo svého Pána a maří horlivost a zbožnost svatých laiků, činíce tím nemalé příkoří svatému Duchu, a tupá jejich nevědomost jim pramálo pomáhá. Hle, vždyť mluvíme z Boha a před Bohem, ne jako bychom se chtěli zalíbit lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce, jak praví apoštol (1 Kor. 2, správně 1 Tes. 2, 4), a podle Jana (Jan 4, 6): „Kdo zná Boha a Pána Ježíše, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás.“ „Kdo však poslouchá, rozezná mé učení, zda je z Boha, či mluvím-li já sám ze sebe.“ (Jan 7, 17.) Toto nepíši na základě pošetilých povídaček, nýbrž píši to, čemu jsem se za devět let v Paříži1° naučil a co jsem získal u svých učitelů, a čeho jsem se dopracoval na ctihodné universitě pražské za plných osm let,11 zabývaje se studiem svatého Písma ode dnů svého mládí. A tyto věci jsem hleděl uložit v tomto traktátu tobě k opo- ře, byv pohnut tvými modlitbami ke Kristu vysílanými a pod- lehnuv tvým snažným prosbám. Nezpracoval jsem jej arci v přes- né formě, učlánkovaně podle retorických pravidel, ani jsem ne uspořádal důkazy logicky, nýbrž založil jsem jej na prostotě Písma. II. OSOBNÍ VYZNÁNÍ 1. (S v. 4, s tr. 357—358.) Od samého mládí byl jsem stále na váhách, co bych si měl zvolit nebo čeho se držet, zda se pachtit a honit po obročích12 a hodnostech, chtivě a nestydatě se o ně ucházeje, což jsem také mnohokráte dělal, či raději vyjíti ven ze stanů13 a snášeti chu- dobu a pohanu Ježíše Krista (Žid. 13, 13), zda hledat pokojný a hodně pohodlný život v přítomnosti a žíti s lidmi ve shodě a 38
Strana 39
v míru či přimknout se raději k věrné a svaté pravdě evange- lické, zda doporučovat, co téměř všickni doporučují, a radit, co valná většina lidí radí, ospravedlňovat se Písmy a vysvětlovat je, jak se ospravedlňují a jak vysvětlují přemnozí současní lidé, velcí, slavní, učení a jakoby odění vším leskem svatosti a moud- rosti, či raději mužně žalovat a kárat jejich neplodné skutky temnosti (Ef. 5, 11) a přidržovat se spíše pravdy božských slov, která zřejmě odporují mravům současných lidí a usvědčují a ukazují je jako lživé bratry a spolukřesťany... Vyznávám po druhé, že jsem stále kulhal takto na obě strany (Král. 18, 21); v jedné hodině, když jsem uviděl důstojnost přátel tohoto světa, chválil jsem jejich bedlivost a horlivost v poslu- šenství Krista Ježíše a vyčítal jsem si, že jsem je až podnes ne- napodobil — nejčastěji se mi to přiházelo ráno —, a v téže hodině jsem se zneklidněn zcela odvracel od nich a soužil jsem se tím, co jsem chválil, neboť jsem viděl zase jejich ustavičný planý život, nadobro odporující moci a pravdě Ježíšově a nepřetržitě opakovaným slovům a skutkům, které právě teď ještě chválili, ale jen svými rty. 2. (Sv. 3, str. 107.) Budiž mi, prosím, dovoleno vydati svědectví pravdě. Hle, ne- dávno se mi přihodilo, že jsem prchal od tváře Ježíše ukřižova- ného, nemoha se odhodlat, abych ohlásil samému Ninivel4 a Ba- bylonu v duchovním smyslu15 nebo velké nevěstcel6 (sr. Zjev. 17, 1) jejich blízkou zkázu (Jon. 1, 1 n.), t. j. chvěje se strachy před vládnoucími pány a před jejich množstvím, neodvažoval jsem se dokázat směle pravdu ani ohlašovat křesťanskému lidu jeho hříchy a domu Kristovu jeho zločiny. Proto řízením Pána Ježíše octl jsem se na širém moři a bouře mě potopila (Ž. 69, 3) a Pán mě uvrhl do jícnu leviatanal7 a vešel jsem do bran jeho tlamy. A tak se mi stalo, čeho jsem se lekal (Job 5, 25), a vběhl jsem do toho, před čím jsem zděšeně prchal. Neboť hle, byv po- hlcen, ležím uprostřed břicha jejich! A toto byla má modlitba k dobrotivému Ježíši ukřižovanému z útrob Antikristových (Jon. 2, 3—11):18 „Volal jsem k Bohu v svém soužení a uslyšel mě. Z nitra hrobu jsem volal a uslyšel 39
v míru či přimknout se raději k věrné a svaté pravdě evange- lické, zda doporučovat, co téměř všickni doporučují, a radit, co valná většina lidí radí, ospravedlňovat se Písmy a vysvětlovat je, jak se ospravedlňují a jak vysvětlují přemnozí současní lidé, velcí, slavní, učení a jakoby odění vším leskem svatosti a moud- rosti, či raději mužně žalovat a kárat jejich neplodné skutky temnosti (Ef. 5, 11) a přidržovat se spíše pravdy božských slov, která zřejmě odporují mravům současných lidí a usvědčují a ukazují je jako lživé bratry a spolukřesťany... Vyznávám po druhé, že jsem stále kulhal takto na obě strany (Král. 18, 21); v jedné hodině, když jsem uviděl důstojnost přátel tohoto světa, chválil jsem jejich bedlivost a horlivost v poslu- šenství Krista Ježíše a vyčítal jsem si, že jsem je až podnes ne- napodobil — nejčastěji se mi to přiházelo ráno —, a v téže hodině jsem se zneklidněn zcela odvracel od nich a soužil jsem se tím, co jsem chválil, neboť jsem viděl zase jejich ustavičný planý život, nadobro odporující moci a pravdě Ježíšově a nepřetržitě opakovaným slovům a skutkům, které právě teď ještě chválili, ale jen svými rty. 2. (Sv. 3, str. 107.) Budiž mi, prosím, dovoleno vydati svědectví pravdě. Hle, ne- dávno se mi přihodilo, že jsem prchal od tváře Ježíše ukřižova- ného, nemoha se odhodlat, abych ohlásil samému Ninivel4 a Ba- bylonu v duchovním smyslu15 nebo velké nevěstcel6 (sr. Zjev. 17, 1) jejich blízkou zkázu (Jon. 1, 1 n.), t. j. chvěje se strachy před vládnoucími pány a před jejich množstvím, neodvažoval jsem se dokázat směle pravdu ani ohlašovat křesťanskému lidu jeho hříchy a domu Kristovu jeho zločiny. Proto řízením Pána Ježíše octl jsem se na širém moři a bouře mě potopila (Ž. 69, 3) a Pán mě uvrhl do jícnu leviatanal7 a vešel jsem do bran jeho tlamy. A tak se mi stalo, čeho jsem se lekal (Job 5, 25), a vběhl jsem do toho, před čím jsem zděšeně prchal. Neboť hle, byv po- hlcen, ležím uprostřed břicha jejich! A toto byla má modlitba k dobrotivému Ježíši ukřižovanému z útrob Antikristových (Jon. 2, 3—11):18 „Volal jsem k Bohu v svém soužení a uslyšel mě. Z nitra hrobu jsem volal a uslyšel 39
Strana 40
jsi můj hlas. Uvrhl jsi mě do hlubiny v srdci moře a proud mě obklíčil: všechny tvé víry a tvé vlny se převalily přese mne. A já jsem řekl: Jsem zavržen od pohledu tvých očí; ale ještě uvidím zase tvůj svatý chrám. Obklíčily mne vody až po mou duši, pro- past sevřela mě, moře obestřelo mou hlavu. Až k samým zákla- dům hor jsem se dostal; závory země uzavřely mě na věky. Ale ty vyprostíš ze záhuby můj život, ó Hospodine, Bože můj! Když duše má byla svírána ve mně, rozpomínal jsem se na Hospodina, aby došla k tobě má modlitba do tvého svatého chrámu. Ti, kdož si hledí marnosti, nedojdou milosrdenství. Já však s hlasem chvá- ly budu tobě obětovat. Co jsem zaslíbil, vzdám v oběť za svou záchranu Hospodinu.“ — A řekl Hospodin rybě a vyvrhla Jo- náše na břeh. 3. (Sv. 4, str. 96—99.) Dokud mě ona tlustá stěna (Ezech. 8, 7)19 obklopovala a za- temňovala, byl jsem v zajetí světských žádostí. Jako opojen jsem sladce odpočíval, usiloval jsem všemožně o to, abych bydlil nád- herně ve „vymalovaných stanech“, a jako člověk prodlévající na hostině nemyslil jsem na nic jiného a necenil jsem si nic jiného, leč to, co hoví očím a obveseluje uši, až se zalíbilo Pánu Ježíši vychvátit mě zprostřed stěn jako hořící poleno zprostřed ohně (sr. Zach. 3, 2). Ale já, ničemný otrok svých žádostí, ještě často- kráte jsem se pošetile vzpíral jako Lot andělům, když ho za- chraňovali z požáru Sodomy (v. 1 Mojž. 19, 16). I zavedl mne do domu smutku, velikého protivenství, nesmírné hanby a opo- vržení. Tehdy teprve, když jsem se stal ubohým chuďasem, zkruše- ným a třesoucím se před slovem Božím (sr. Iz. 66, 2), počal jsem se podivovat pravdivosti svatých Písem, jak se nutně a nezvratně neustále vyplňují ve všem i v jednotlivostech do posledního pís- mena; tehdy teprve, pravím, počal jsem se diviti nesmírným hlubinám satanovým (sr. Zjev. 2, 24), že svou hustou mlhou do- cela zahalil všechno tělo a nadobro zastřel oči i velikých učenců a že je oslepil (sr. 2 Kor. 4, 4) bůh tohoto světa. A tehdy mi ote- vřel nejdobrotivější Ježíš ukřižovaný úplně můj rozum, abych chápal Písma (sr. Luk. 24, 45), hodící se na dnešní časy a po- 40
jsi můj hlas. Uvrhl jsi mě do hlubiny v srdci moře a proud mě obklíčil: všechny tvé víry a tvé vlny se převalily přese mne. A já jsem řekl: Jsem zavržen od pohledu tvých očí; ale ještě uvidím zase tvůj svatý chrám. Obklíčily mne vody až po mou duši, pro- past sevřela mě, moře obestřelo mou hlavu. Až k samým zákla- dům hor jsem se dostal; závory země uzavřely mě na věky. Ale ty vyprostíš ze záhuby můj život, ó Hospodine, Bože můj! Když duše má byla svírána ve mně, rozpomínal jsem se na Hospodina, aby došla k tobě má modlitba do tvého svatého chrámu. Ti, kdož si hledí marnosti, nedojdou milosrdenství. Já však s hlasem chvá- ly budu tobě obětovat. Co jsem zaslíbil, vzdám v oběť za svou záchranu Hospodinu.“ — A řekl Hospodin rybě a vyvrhla Jo- náše na břeh. 3. (Sv. 4, str. 96—99.) Dokud mě ona tlustá stěna (Ezech. 8, 7)19 obklopovala a za- temňovala, byl jsem v zajetí světských žádostí. Jako opojen jsem sladce odpočíval, usiloval jsem všemožně o to, abych bydlil nád- herně ve „vymalovaných stanech“, a jako člověk prodlévající na hostině nemyslil jsem na nic jiného a necenil jsem si nic jiného, leč to, co hoví očím a obveseluje uši, až se zalíbilo Pánu Ježíši vychvátit mě zprostřed stěn jako hořící poleno zprostřed ohně (sr. Zach. 3, 2). Ale já, ničemný otrok svých žádostí, ještě často- kráte jsem se pošetile vzpíral jako Lot andělům, když ho za- chraňovali z požáru Sodomy (v. 1 Mojž. 19, 16). I zavedl mne do domu smutku, velikého protivenství, nesmírné hanby a opo- vržení. Tehdy teprve, když jsem se stal ubohým chuďasem, zkruše- ným a třesoucím se před slovem Božím (sr. Iz. 66, 2), počal jsem se podivovat pravdivosti svatých Písem, jak se nutně a nezvratně neustále vyplňují ve všem i v jednotlivostech do posledního pís- mena; tehdy teprve, pravím, počal jsem se diviti nesmírným hlubinám satanovým (sr. Zjev. 2, 24), že svou hustou mlhou do- cela zahalil všechno tělo a nadobro zastřel oči i velikých učenců a že je oslepil (sr. 2 Kor. 4, 4) bůh tohoto světa. A tehdy mi ote- vřel nejdobrotivější Ježíš ukřižovaný úplně můj rozum, abych chápal Písma (sr. Luk. 24, 45), hodící se na dnešní časy a po- 40
Strana 41
zvedl mou mysl, abych poznával lidi pohlcené marností. Tehdy čta porozuměl jsem jasně a ve vlastním smyslu slova „ohavnost zpustošení“, stojící daleko široko, nesmírně hluboko a pevně na svém místě (Mat. 24, 15). I zhrozil jsem se a hlasité vzlyky se mi draly z mého srdce a neustávají až do dneška a napořád. Tu jsem sáhl po Pláči Jeremiášově a znovu a znovu jsem jej opako- val, vybízeje a vyzývaje mezi síní a oltářem (sr. Joel 2, 17)20 všechny jiné, které jsem mohl, aby plakali nad nepravostmi, kte- ré jsou v Jerusalemě, dceři mého lidu (sr. Pláč. Jer. 2, 13, 15; 4, 6). I vstoupil do mne, to jest do mých prsou, jakýsi oheň, také tělesně pociťovaný, nový, silný a neobyčejný, ale velmi sladký, a ten ve mně trvá stále až dosud. Čím vroucněji se povznáším v modlitbě k Bohu a k Pánu Ježíši ukřižovanému, tím silněji se vždy rozhořívá. Nikdy se ode mne nevzdaluje ani neuhasíná, leda když zapomínám na Krista Ježíše, nebo když se zabývám planými řečmi a když uvolňuji svou sebekázeň v jídle a pití. Tehdy mě hned zřejmě obestře tma a stávám se neužitečným ke každému dobrému skutku dotud, dokud se opět neobrátím celým svým srdcem a s nejvroucnějšími vzdechy a nářky ke Kristu Ježíši, pravému pánu a hroznému králi, přísnému soudci a mstiteli hříchů, především v mých skutcích, a veškeré nekázně až po poslední zbytečné slovo a nesmyslnou myšlenku (sr. Moudr. 1, 5); i shledávám, že on jediný je vpravdě onen Bůh a Pán, který poručil, aby byly jeho příkazy co nejsvědomitěji zachovávány (sr. Ž. 119, 4), a třesu se před soudy toho, který tak náhle uvr- huje do pekel k odpykání trestu a zase přivádí do stavu milosti (sr. 1 Sam. 2, 6). A tehdy se mi vrací oheň dříve zmíněný a posta- vuje zase na nohy (sr. Ezech. 2, 2) mého vnitřního člověka, při- praveného ke každému správnému skutku (sr. 2 Tim. 3, 17). Tehdy dostávám vnuknutí toho, co již zapisuji a co jsem nalezl pověděno (Ezech. 8, 8): „Synu člověka, rozkopej stěnu!“ I upo- slechl jsem hlasu Ježíše, svého Boha, a kopal jsem trojím způso- bem, totiž tím, že jsem kázal denně lidu, že jsem neustále zpoví- dal a že jsem spisoval tuto knihu s velikou pílí ve dne v noci. Byl jsem si beze vší pochyby vědom, že toto mé dílo, bude-li z člověka, bude zmařeno (sr. Skut. 5, 38); a tu se budu radovat a velmi to vítat, že bude zmařeno, protože „tělo nic neprospívá (Jan 6, 63) a „tělesná moudrost je nepřítelkyní Boží, neboť není 41
zvedl mou mysl, abych poznával lidi pohlcené marností. Tehdy čta porozuměl jsem jasně a ve vlastním smyslu slova „ohavnost zpustošení“, stojící daleko široko, nesmírně hluboko a pevně na svém místě (Mat. 24, 15). I zhrozil jsem se a hlasité vzlyky se mi draly z mého srdce a neustávají až do dneška a napořád. Tu jsem sáhl po Pláči Jeremiášově a znovu a znovu jsem jej opako- val, vybízeje a vyzývaje mezi síní a oltářem (sr. Joel 2, 17)20 všechny jiné, které jsem mohl, aby plakali nad nepravostmi, kte- ré jsou v Jerusalemě, dceři mého lidu (sr. Pláč. Jer. 2, 13, 15; 4, 6). I vstoupil do mne, to jest do mých prsou, jakýsi oheň, také tělesně pociťovaný, nový, silný a neobyčejný, ale velmi sladký, a ten ve mně trvá stále až dosud. Čím vroucněji se povznáším v modlitbě k Bohu a k Pánu Ježíši ukřižovanému, tím silněji se vždy rozhořívá. Nikdy se ode mne nevzdaluje ani neuhasíná, leda když zapomínám na Krista Ježíše, nebo když se zabývám planými řečmi a když uvolňuji svou sebekázeň v jídle a pití. Tehdy mě hned zřejmě obestře tma a stávám se neužitečným ke každému dobrému skutku dotud, dokud se opět neobrátím celým svým srdcem a s nejvroucnějšími vzdechy a nářky ke Kristu Ježíši, pravému pánu a hroznému králi, přísnému soudci a mstiteli hříchů, především v mých skutcích, a veškeré nekázně až po poslední zbytečné slovo a nesmyslnou myšlenku (sr. Moudr. 1, 5); i shledávám, že on jediný je vpravdě onen Bůh a Pán, který poručil, aby byly jeho příkazy co nejsvědomitěji zachovávány (sr. Ž. 119, 4), a třesu se před soudy toho, který tak náhle uvr- huje do pekel k odpykání trestu a zase přivádí do stavu milosti (sr. 1 Sam. 2, 6). A tehdy se mi vrací oheň dříve zmíněný a posta- vuje zase na nohy (sr. Ezech. 2, 2) mého vnitřního člověka, při- praveného ke každému správnému skutku (sr. 2 Tim. 3, 17). Tehdy dostávám vnuknutí toho, co již zapisuji a co jsem nalezl pověděno (Ezech. 8, 8): „Synu člověka, rozkopej stěnu!“ I upo- slechl jsem hlasu Ježíše, svého Boha, a kopal jsem trojím způso- bem, totiž tím, že jsem kázal denně lidu, že jsem neustále zpoví- dal a že jsem spisoval tuto knihu s velikou pílí ve dne v noci. Byl jsem si beze vší pochyby vědom, že toto mé dílo, bude-li z člověka, bude zmařeno (sr. Skut. 5, 38); a tu se budu radovat a velmi to vítat, že bude zmařeno, protože „tělo nic neprospívá (Jan 6, 63) a „tělesná moudrost je nepřítelkyní Boží, neboť není 41
Strana 42
podřízena zákonu Božímu, ba ani nemůže býti, a ti, kteří jsou oddáni tělesnosti, nemohou se zalibiti Bohu“ (Řím. 8, 7—8). Proto se budu rád z toho radovat, bude-li toto dílo, vyšlé toliko od člo- věka, zmařeno, neboť je psáno, že Duch svatý nás určil k budo- vání, ne k boření (2 Kor. 10, 8). Bude-li však mé dílo z Boha a z ducha Ježíše ukřižovaného, tu zase vím, že není možno žádným způsobem v něm bránit, i kdybych zakoušel pronásledování já i samo mé dílo, aby se takto tím více zaskvěla a rozhlásila pravda Pána Ježíše, jakož je psáno (Mat. 10, 18):„Před krále a vládce budete voděni pro jméno mé; toto však potká vás na svědectví pro ně i pro pohany.“ Mám však důvěru v Boha živého, že „zbraně našeho boje v tomto díle nejsou zbraně tělesné, ale v Bohu mocné k boření: boříme rozumování nepřátel i každou povýšenost, která se zdvíhá proti poznání Boha, jímáme v zajetí všechno myšlení, aby se podvolilo Kristu, a jsme také připraveni ztrestat každou nepo- slušnost, jakmile se vaše poslušnost stane plnou. Hleďte na to, co je před očima! Je-li někdo přesvědčen, že je Kristův, ať si jen znovu uváží, že jako on, tak i my jsme Kristovi.“ (2 Kor. 10, 4—7.) Když já, mluvě před Bohem a Kristem Ježíšem (sr. 2 Kor. 12, 19) a maje za svědka Ducha Ježíšova, odvažuji se míti dů- věru a s plnou důvěrou se odvažuji tyto věci psáti, bylo by spravedlivé a prospěšné, abys ani ty neměl ke mně nedůvěru a neodsuzoval mě jen tak lehce; a pokud jde o postavení toho, co je zde pověděno, vyprošuji si od tebe jen a hlavně soud spra- vedlivý a v duchu Ježíše Krista. Bude-li mě však někdo soudit podle tělesné přirozenosti a osobního stranictví (sr. Jan 8, 15 a 1 Petr 1, 17), tento jeho soud platí u mne pramálo; ale ani takto nepronáším soud sám o sobě, maje nablízku toho, který mě soudí, Boha a jeho Krista, v něhož doufá má duše (sr. Ž. 57, 2). 4. (S v. 4, s tr. 36—38.) Když píši tyto věci, přiznávám, je mě k tomu nepudí nic jiné- ho leč láska k Pánu našemu Ježíši ukřižovanému, jehož stig- mata21 toužím nésti na svém těle (sr. Gal. 6, 17) přiměřeně k mé slabosti a nicotnosti a vyprošuji si na něm, aby mi popřál toho, abych nehledal svou slávu jinde leč v jeho kříži (sr. Gal. 6, 14) 42
podřízena zákonu Božímu, ba ani nemůže býti, a ti, kteří jsou oddáni tělesnosti, nemohou se zalibiti Bohu“ (Řím. 8, 7—8). Proto se budu rád z toho radovat, bude-li toto dílo, vyšlé toliko od člo- věka, zmařeno, neboť je psáno, že Duch svatý nás určil k budo- vání, ne k boření (2 Kor. 10, 8). Bude-li však mé dílo z Boha a z ducha Ježíše ukřižovaného, tu zase vím, že není možno žádným způsobem v něm bránit, i kdybych zakoušel pronásledování já i samo mé dílo, aby se takto tím více zaskvěla a rozhlásila pravda Pána Ježíše, jakož je psáno (Mat. 10, 18):„Před krále a vládce budete voděni pro jméno mé; toto však potká vás na svědectví pro ně i pro pohany.“ Mám však důvěru v Boha živého, že „zbraně našeho boje v tomto díle nejsou zbraně tělesné, ale v Bohu mocné k boření: boříme rozumování nepřátel i každou povýšenost, která se zdvíhá proti poznání Boha, jímáme v zajetí všechno myšlení, aby se podvolilo Kristu, a jsme také připraveni ztrestat každou nepo- slušnost, jakmile se vaše poslušnost stane plnou. Hleďte na to, co je před očima! Je-li někdo přesvědčen, že je Kristův, ať si jen znovu uváží, že jako on, tak i my jsme Kristovi.“ (2 Kor. 10, 4—7.) Když já, mluvě před Bohem a Kristem Ježíšem (sr. 2 Kor. 12, 19) a maje za svědka Ducha Ježíšova, odvažuji se míti dů- věru a s plnou důvěrou se odvažuji tyto věci psáti, bylo by spravedlivé a prospěšné, abys ani ty neměl ke mně nedůvěru a neodsuzoval mě jen tak lehce; a pokud jde o postavení toho, co je zde pověděno, vyprošuji si od tebe jen a hlavně soud spra- vedlivý a v duchu Ježíše Krista. Bude-li mě však někdo soudit podle tělesné přirozenosti a osobního stranictví (sr. Jan 8, 15 a 1 Petr 1, 17), tento jeho soud platí u mne pramálo; ale ani takto nepronáším soud sám o sobě, maje nablízku toho, který mě soudí, Boha a jeho Krista, v něhož doufá má duše (sr. Ž. 57, 2). 4. (S v. 4, s tr. 36—38.) Když píši tyto věci, přiznávám, je mě k tomu nepudí nic jiné- ho leč láska k Pánu našemu Ježíši ukřižovanému, jehož stig- mata21 toužím nésti na svém těle (sr. Gal. 6, 17) přiměřeně k mé slabosti a nicotnosti a vyprošuji si na něm, aby mi popřál toho, abych nehledal svou slávu jinde leč v jeho kříži (sr. Gal. 6, 14) 42
Strana 43
a v oné nevýstižné pohaně jeho utrpení, kterou za mne vytrpěl můj Bůh, můj Stvořitel, můj miláček. Protože mě tedy stravuje horlivost pro jeho dům a sesypaly se na mne pohany hanobitelů Ježíše Krista ukřižovaného (sr. Ž. 69, 10), mluvím a píši tyto věci a nepochybuji, že se zalíbí těm, kdo milují věrně Pána Ježíše ukřižovaného. Ale oněm, kteří se budou znáti k Antikristovi,“ soudím, že se tyto věci nebudou ani trochu líbit. Přece však znovu vyznávám před nejdobrotivějším Ježíšem ukřižovaným, že to, co píši, a čeho jsem už dříve přemnoho na- psal, nebyl bych ani mohl ani dovedl ani se odvážil psáti, kdyby mě nebyl vyslal on sám a jeho Duch, jehož svědectví přijímám a přijal jsem v sobě a u sebe tak zřetelně a mocně (sr. Jan 5, 34 a 37), že nemám síly, abych se mu vzpíral nebo nějak něco namítal. Nicméně nepíši ty věci tak, abych ujišťoval, že vše- chno, co zde píši, je samá pravda. Neboť to nutno podle svatého Augustina“ a Jeronýma“ vyhradit jen Písmu a výrokům apoš- tolů, evangelistů a proroků a církevním spisům. Ti oplývali v plnosti Duchem Ježíšovým, a cokoli se tam praví, je plno pravdy a spasitelné užitečnosti. Já však tak myslím a tak píši ty věci a jen v takové podobě a do té míry, že podřizuji všechno i jednotlivosti svaté obecné církvi, své nejsladší matce a ne- věstě Ježíše Krista. Ale nepíši to, abych se hleděl zalíbiti, nýbrž vyznávám, že jsem byl ještě před nedávnem všecek soužen a uchvacován du- chem Antikristovým, jsa pln lakotnosti a zhoubné ctižádosti a dychtě celým srdcem po bohatství, slávě a poctách tohoto světa, a za tím cílem jsem úsilně pracoval, nešetřil sil ani výloh, vedl spor o čtveré obročí.12 Doposud mé obročí, které mi vším právem náleží, zadržuje mi kterýsi protivník. A tak, chtěje zbohatnout na tomto světě, upadl jsem hluboko v léčky ďáblovy (sr. 1 Tim. 6, 9). Díky již vzdávám svému Bohu a otci milosrdenství i Pánu Je- žíši ukřižovanému, jehož milostí se mi dostalo toho, že již ple- sám, byv vyproštěn jako vrabec z tenat ptáčníků (sr. Ž. 124, 7), jako poleno vynesené z ohně, jako trosečník, který vyvázl zpro- střed mořských vln. Vyznávámť, že mě nesnadno odtrhl od prsů nevěstky babylonské16 (v. Zjev. 17, 1. n.) a zabránil mi, abych neukojoval všude onu ctižádost Antikristovu a svou žádostivost bohatství a cti vezdejšího života, a zatím přiklonil mé srdce 43
a v oné nevýstižné pohaně jeho utrpení, kterou za mne vytrpěl můj Bůh, můj Stvořitel, můj miláček. Protože mě tedy stravuje horlivost pro jeho dům a sesypaly se na mne pohany hanobitelů Ježíše Krista ukřižovaného (sr. Ž. 69, 10), mluvím a píši tyto věci a nepochybuji, že se zalíbí těm, kdo milují věrně Pána Ježíše ukřižovaného. Ale oněm, kteří se budou znáti k Antikristovi,“ soudím, že se tyto věci nebudou ani trochu líbit. Přece však znovu vyznávám před nejdobrotivějším Ježíšem ukřižovaným, že to, co píši, a čeho jsem už dříve přemnoho na- psal, nebyl bych ani mohl ani dovedl ani se odvážil psáti, kdyby mě nebyl vyslal on sám a jeho Duch, jehož svědectví přijímám a přijal jsem v sobě a u sebe tak zřetelně a mocně (sr. Jan 5, 34 a 37), že nemám síly, abych se mu vzpíral nebo nějak něco namítal. Nicméně nepíši ty věci tak, abych ujišťoval, že vše- chno, co zde píši, je samá pravda. Neboť to nutno podle svatého Augustina“ a Jeronýma“ vyhradit jen Písmu a výrokům apoš- tolů, evangelistů a proroků a církevním spisům. Ti oplývali v plnosti Duchem Ježíšovým, a cokoli se tam praví, je plno pravdy a spasitelné užitečnosti. Já však tak myslím a tak píši ty věci a jen v takové podobě a do té míry, že podřizuji všechno i jednotlivosti svaté obecné církvi, své nejsladší matce a ne- věstě Ježíše Krista. Ale nepíši to, abych se hleděl zalíbiti, nýbrž vyznávám, že jsem byl ještě před nedávnem všecek soužen a uchvacován du- chem Antikristovým, jsa pln lakotnosti a zhoubné ctižádosti a dychtě celým srdcem po bohatství, slávě a poctách tohoto světa, a za tím cílem jsem úsilně pracoval, nešetřil sil ani výloh, vedl spor o čtveré obročí.12 Doposud mé obročí, které mi vším právem náleží, zadržuje mi kterýsi protivník. A tak, chtěje zbohatnout na tomto světě, upadl jsem hluboko v léčky ďáblovy (sr. 1 Tim. 6, 9). Díky již vzdávám svému Bohu a otci milosrdenství i Pánu Je- žíši ukřižovanému, jehož milostí se mi dostalo toho, že již ple- sám, byv vyproštěn jako vrabec z tenat ptáčníků (sr. Ž. 124, 7), jako poleno vynesené z ohně, jako trosečník, který vyvázl zpro- střed mořských vln. Vyznávámť, že mě nesnadno odtrhl od prsů nevěstky babylonské16 (v. Zjev. 17, 1. n.) a zabránil mi, abych neukojoval všude onu ctižádost Antikristovu a svou žádostivost bohatství a cti vezdejšího života, a zatím přiklonil mé srdce 43
Strana 44
k svým svědectvím a ne k zištnosti (sr. Ž. 119, 36). Neboť právě proto, že se nejmilostivější a nejsladší Ježíš Kristus stará o mne hříšného a zaslepeného, potkal jsem se ve všech svých snahách a žádostech s těžkými protivenstvími, takže jsem byl desetkrát vydán k pošlapání a na posměch svým zpupným a hořkým ne- přátelům (sr. Pláč Jer. 3, 14 a Mich. 7, 10) a každá bouře mě pohroužila do hlubin bahna (sr. Ž. 69, 3). 5. (Sv. 4, str. 154.) Přichází na kazatele jakési patrné vytržení, někdy i s ohněm pociťovaným a v srdci a v celých prsou planoucím. Také ve mně, kdykoli jsem tyto věci psal a pokud jsem je psal, dostavil se pokaždé onen oheň, jaksi mě zachvacující a mocně na mne nalé- hající, abych psal, co zde předkládám ... Kdykoli se důvěřivě, horlivě a soustředěně pomodlím, ihned se dostaví a rozpálí ne- obyčejně sladce mé srdce a hned mě učiní příjemným, zbožným, překypujícím a schopným přemýšlet, poučovat, modlit se a spi- sovat a oživuje v mé paměti také porozumění prorokům. A tehdy všechna místa, která čtu v Zákoně a u proroků, vyložím-li si je, pokaždé narážejí jasně a vystižně na dnešní časy a na ráz a po- vahu naší doby a osvětlují její jednotlivé okolnosti. 6. (Sv. 3, str. 106.) Běda, jak jsem ubohý a nešťastný, protože mi bylo souzeno přespříliš zakoušet zubů těchto kobylek22 až do dnešního dne! Není hospody, není místa, kde by nehryzly ukrutně mé tělo. z milosti Krista Ježíše však nevinné, a „písničky o mně zpívají pijáci vína“ (sr. Ž. 69, 13). Ježíši ukřižovaný, nejsvětější Bože! „Vyprosti mě z tlamy lva a z rohů jednorožců, mě pokořeného! (Ž. 22, 22), vždyť „ty znáš, Pane, mou potupu“ (Ž. 69, 20), „a má provinění nejsou před tebou utajena.“ (Ž. 69, 6.) 44
k svým svědectvím a ne k zištnosti (sr. Ž. 119, 36). Neboť právě proto, že se nejmilostivější a nejsladší Ježíš Kristus stará o mne hříšného a zaslepeného, potkal jsem se ve všech svých snahách a žádostech s těžkými protivenstvími, takže jsem byl desetkrát vydán k pošlapání a na posměch svým zpupným a hořkým ne- přátelům (sr. Pláč Jer. 3, 14 a Mich. 7, 10) a každá bouře mě pohroužila do hlubin bahna (sr. Ž. 69, 3). 5. (Sv. 4, str. 154.) Přichází na kazatele jakési patrné vytržení, někdy i s ohněm pociťovaným a v srdci a v celých prsou planoucím. Také ve mně, kdykoli jsem tyto věci psal a pokud jsem je psal, dostavil se pokaždé onen oheň, jaksi mě zachvacující a mocně na mne nalé- hající, abych psal, co zde předkládám ... Kdykoli se důvěřivě, horlivě a soustředěně pomodlím, ihned se dostaví a rozpálí ne- obyčejně sladce mé srdce a hned mě učiní příjemným, zbožným, překypujícím a schopným přemýšlet, poučovat, modlit se a spi- sovat a oživuje v mé paměti také porozumění prorokům. A tehdy všechna místa, která čtu v Zákoně a u proroků, vyložím-li si je, pokaždé narážejí jasně a vystižně na dnešní časy a na ráz a po- vahu naší doby a osvětlují její jednotlivé okolnosti. 6. (Sv. 3, str. 106.) Běda, jak jsem ubohý a nešťastný, protože mi bylo souzeno přespříliš zakoušet zubů těchto kobylek22 až do dnešního dne! Není hospody, není místa, kde by nehryzly ukrutně mé tělo. z milosti Krista Ježíše však nevinné, a „písničky o mně zpívají pijáci vína“ (sr. Ž. 69, 13). Ježíši ukřižovaný, nejsvětější Bože! „Vyprosti mě z tlamy lva a z rohů jednorožců, mě pokořeného! (Ž. 22, 22), vždyť „ty znáš, Pane, mou potupu“ (Ž. 69, 20), „a má provinění nejsou před tebou utajena.“ (Ž. 69, 6.) 44
Strana 45
III. NA SVOU OBRANU 1. (Sv. 5, str. 23.) Prohlašuji, že nemám v úmyslu — tak jako ani při žádném jiném skutku, který jsem vykonal nebo vykonám v budoucnosti — říkat nebo psát něco takového, co by bylo přímo nebo ne- přímo proti přesvaté obecné církvi Krista Ježíše a proti křes- ťanské víře, anebo co by bylo nějak proti svatému Písmu a proti dobrým mravům v církvi, nebo co by mohlo urážet nějakým způsobem zbožný sluch věrného člověka křesťanského, naopak, že mám v úmyslu to neříkat. Kdyby se však přece — nedo- pouštěj to Bůh — přihodilo, že bych ze své nevědomosti a ne- pozornosti nebo z jakékoli jiné nedbalosti a nedokonalosti, které jak poznávám, je ve mně mnoho, říkal, psal neb myslil něco tomu opačného, hned napřed to odvolávám a beru zpět a prosím, aby se na to hledělo, jako by to nebylo pověděno. Z té příčiny a pro větší bezpečnost podřizuji tato svá slova a svůj spis, tak jako i všechny jiné své činy, a sám sebe svaté církvi obecné a svým pravověrným otcům, aby mě opravili, neboť jsem hotov a žádám si dáti se vždy a všude napravit a samou svou dobrotivou matkou a svými otci vésti, odvésti a za- vésti na cestu pravdy a milosti skrze Krista Ježíše v církvi po- svěcené. Proto volám k Pánu Ježíši ukřižovanému a k jeho círk- vi, říkaje (Ž. 43, 3): „Sešli své světlo a svou pravdu: ty ať mě vedou a přivedou.“ A jinde (Ž. 143, 8 a 10): „Oznam mi cestu, po které mám choditi, vždyť tys můj Bůh“; a následuje: „Dobrý Duch povede mě. 2. (Sv. 2, str. 146—147.) Prosím na tomto místě čtenáře, jako i všude jinde, aby se ne- domníval, že napadám svaté muže a řeholníky, kteří jsou v církvi Krista Ježíše, nebo že jim nějak utrhám na cti. Neboť budiž to daleko ode mne, abych pozvedal svého hlasu proti nebi (sr. Ž. 73, 9) a proti tak velkým a svatým mužům, jejichž otcové“ byli 45
III. NA SVOU OBRANU 1. (Sv. 5, str. 23.) Prohlašuji, že nemám v úmyslu — tak jako ani při žádném jiném skutku, který jsem vykonal nebo vykonám v budoucnosti — říkat nebo psát něco takového, co by bylo přímo nebo ne- přímo proti přesvaté obecné církvi Krista Ježíše a proti křes- ťanské víře, anebo co by bylo nějak proti svatému Písmu a proti dobrým mravům v církvi, nebo co by mohlo urážet nějakým způsobem zbožný sluch věrného člověka křesťanského, naopak, že mám v úmyslu to neříkat. Kdyby se však přece — nedo- pouštěj to Bůh — přihodilo, že bych ze své nevědomosti a ne- pozornosti nebo z jakékoli jiné nedbalosti a nedokonalosti, které jak poznávám, je ve mně mnoho, říkal, psal neb myslil něco tomu opačného, hned napřed to odvolávám a beru zpět a prosím, aby se na to hledělo, jako by to nebylo pověděno. Z té příčiny a pro větší bezpečnost podřizuji tato svá slova a svůj spis, tak jako i všechny jiné své činy, a sám sebe svaté církvi obecné a svým pravověrným otcům, aby mě opravili, neboť jsem hotov a žádám si dáti se vždy a všude napravit a samou svou dobrotivou matkou a svými otci vésti, odvésti a za- vésti na cestu pravdy a milosti skrze Krista Ježíše v církvi po- svěcené. Proto volám k Pánu Ježíši ukřižovanému a k jeho círk- vi, říkaje (Ž. 43, 3): „Sešli své světlo a svou pravdu: ty ať mě vedou a přivedou.“ A jinde (Ž. 143, 8 a 10): „Oznam mi cestu, po které mám choditi, vždyť tys můj Bůh“; a následuje: „Dobrý Duch povede mě. 2. (Sv. 2, str. 146—147.) Prosím na tomto místě čtenáře, jako i všude jinde, aby se ne- domníval, že napadám svaté muže a řeholníky, kteří jsou v církvi Krista Ježíše, nebo že jim nějak utrhám na cti. Neboť budiž to daleko ode mne, abych pozvedal svého hlasu proti nebi (sr. Ž. 73, 9) a proti tak velkým a svatým mužům, jejichž otcové“ byli 45
Strana 46
tak slavně prohlášeni za svaté. Kdybych totiž chtěl takto horlit pro všeobecnou církev Ježíšovu, shledalo by se, že vystupuji proti jejím rozhodnutím a proti její vůli. Ale dozajista si přeji, aby to, co jsem zde řekl a ještě řeknu, bylo jen potud řečeno i přijímáno, pokud je to ve shodě s oním pravidlem První Prav- dy,23 totiž s životem a učením Ježíše Krista a jeho apoštolů a jiných pozdějších vyvolených. Chci však, aby se zde řeholemi neb řeholníky a mnichy ro- zuměli ti, kteří nepřekážejí jednotě církve, nýbrž jí napomáhají, ji udržují a spolu k ní pracují; ale chtěl bych, aby jimi nebyli nebo jen méně byli toliko takoví, kteří opomíjejí kráčet v me- zích svého povolání, jímž byli povoláni (sr. 2 Tim. 1, 9), ano na- opak rozvracují opovážlivě řád v lidu a zatemňují a v zmatky uvádějí slavné hierarchické zřízení24 v svaté církvi. 3. (Sv. 3, str. 208—209.) Nemohu zapřít, že poznávám na sobě, že mi nejdobrotivější Pán Ježíš při zpracování mé látky otevřel dokořán dveře (sr. Kol. 4, 3), rozšířil mou znalost a poučil mě, jak psáti o všech těch věcech, které se týkají nynějšího mravního stavu kněží, hlavně tělesných, a které objasňují povahu našich časů. K jakému však konci to dospěje, ví jen on sám, který mě po- stavil k tomuto dílu; vyslal mě jako Duch, jenž sesílá oheň do mých kostí (sr. Pláč. Jer. 1, 13) a do mého srdce a nepopřává mi klidu, abych odhaloval syna nepravosti a zhouby (sr. Tes. 2, 3)18 a obnažil a odkryl skryté vnady nevěstky16 (sr. Ezech. 23, 18), t. j. namalovanou a nalíčenou ohavnost množství pokrytců. Proto prosím kteréhokoli čtenáře, aby mě, když takto píši, neodsuzoval jen tak lehce, nevěda ještě, co a koho odsuzuje, do- kud by neukázal Pán a nejmilostivější Ježíš, co chce tím do- sáhnout, a dokud by to nerozsoudila církev, naplněná Duchem Ježíšovým. Já totiž přiznávám, že je při tomto předmětu žádoucí, abych psal svobodněji a směleji, než psali proroci a apoštolové a svatí učitelé, protože to tyto poslední časy vyžadují, a jak jsem řekl, jsem k tomu naléhavě puzen. 46
tak slavně prohlášeni za svaté. Kdybych totiž chtěl takto horlit pro všeobecnou církev Ježíšovu, shledalo by se, že vystupuji proti jejím rozhodnutím a proti její vůli. Ale dozajista si přeji, aby to, co jsem zde řekl a ještě řeknu, bylo jen potud řečeno i přijímáno, pokud je to ve shodě s oním pravidlem První Prav- dy,23 totiž s životem a učením Ježíše Krista a jeho apoštolů a jiných pozdějších vyvolených. Chci však, aby se zde řeholemi neb řeholníky a mnichy ro- zuměli ti, kteří nepřekážejí jednotě církve, nýbrž jí napomáhají, ji udržují a spolu k ní pracují; ale chtěl bych, aby jimi nebyli nebo jen méně byli toliko takoví, kteří opomíjejí kráčet v me- zích svého povolání, jímž byli povoláni (sr. 2 Tim. 1, 9), ano na- opak rozvracují opovážlivě řád v lidu a zatemňují a v zmatky uvádějí slavné hierarchické zřízení24 v svaté církvi. 3. (Sv. 3, str. 208—209.) Nemohu zapřít, že poznávám na sobě, že mi nejdobrotivější Pán Ježíš při zpracování mé látky otevřel dokořán dveře (sr. Kol. 4, 3), rozšířil mou znalost a poučil mě, jak psáti o všech těch věcech, které se týkají nynějšího mravního stavu kněží, hlavně tělesných, a které objasňují povahu našich časů. K jakému však konci to dospěje, ví jen on sám, který mě po- stavil k tomuto dílu; vyslal mě jako Duch, jenž sesílá oheň do mých kostí (sr. Pláč. Jer. 1, 13) a do mého srdce a nepopřává mi klidu, abych odhaloval syna nepravosti a zhouby (sr. Tes. 2, 3)18 a obnažil a odkryl skryté vnady nevěstky16 (sr. Ezech. 23, 18), t. j. namalovanou a nalíčenou ohavnost množství pokrytců. Proto prosím kteréhokoli čtenáře, aby mě, když takto píši, neodsuzoval jen tak lehce, nevěda ještě, co a koho odsuzuje, do- kud by neukázal Pán a nejmilostivější Ježíš, co chce tím do- sáhnout, a dokud by to nerozsoudila církev, naplněná Duchem Ježíšovým. Já totiž přiznávám, že je při tomto předmětu žádoucí, abych psal svobodněji a směleji, než psali proroci a apoštolové a svatí učitelé, protože to tyto poslední časy vyžadují, a jak jsem řekl, jsem k tomu naléhavě puzen. 46
Strana 47
4. (Sv. 4, str. 399.) Ať se nikdo nehorší, ani ať se nediví roztrpčujícím výpadům proti kněžím nebo lživým řeholníkům, neboť jestliže by při- hlíželi upřímně a bez závistivé hořkosti a nenávisti nebo bez nadutosti kousavé pýchy také k tomu, co mohlo jinak prospěti, jestliže by, pravím, čtli tyto věci v témž duchu, v kterém a z kterého byly napsány, tu se zřejmě objeví, že směřují jen a jen k zničení neřestí a k potírání křesťanů, kteří jsou milovníci tohoto světa, a hlavně k potírání tělesných kněží a řeholníků a nepřátel kříže našeho Ježíše Krista. IV. OBRANA TRAKTÁTU PAŘÍŽSKÝCH THEOLOGŮ (Sv. 3, str. 250.) Co se toho týče, že jeden papež, který byl z řádu Menších bratří,25 potlačil a odsoudil knihu,26 plnou věcí užitečných círk- vi, a zavrhl ji, já se neodvažuji vystoupit proti němu, aby se nezdálo, že pozvedám svůj hlas proti nebi (Ž. 73, 9). Přece však mám za to, že, když zavrhl a potlačil onu knihu, způsobila to spíše láska a horlivost pro řád Menších bratří a jiné žebravé řády, než zřetel na celou obec svaté církve. Neboť těch se zmí- něná kniha ponejvíce dotýká a ty usvědčuje. Ale chválit to onomu pánu papeži právě nemohu, neboť i když není ona kniha ctihodných doktorů příliš prospěšná žebravým bratřím ani jim příznivá — ačkoli celé církvi, jak bylo řečeno, je každým způ- sobem užitečná, a hlavně vrchnostem a správcům svaté církve, jak všude vysvítá z jejího textu —, není tu dostatečné příčiny, aby byla odsuzována, zvláště poněvadž nelze v celé té knize najíti ani jediného písmenka ani jediného znaménka (sr. Mat. 5, 18) čpícího nepravdou nebo nějakým bludem. 47
4. (Sv. 4, str. 399.) Ať se nikdo nehorší, ani ať se nediví roztrpčujícím výpadům proti kněžím nebo lživým řeholníkům, neboť jestliže by při- hlíželi upřímně a bez závistivé hořkosti a nenávisti nebo bez nadutosti kousavé pýchy také k tomu, co mohlo jinak prospěti, jestliže by, pravím, čtli tyto věci v témž duchu, v kterém a z kterého byly napsány, tu se zřejmě objeví, že směřují jen a jen k zničení neřestí a k potírání křesťanů, kteří jsou milovníci tohoto světa, a hlavně k potírání tělesných kněží a řeholníků a nepřátel kříže našeho Ježíše Krista. IV. OBRANA TRAKTÁTU PAŘÍŽSKÝCH THEOLOGŮ (Sv. 3, str. 250.) Co se toho týče, že jeden papež, který byl z řádu Menších bratří,25 potlačil a odsoudil knihu,26 plnou věcí užitečných círk- vi, a zavrhl ji, já se neodvažuji vystoupit proti němu, aby se nezdálo, že pozvedám svůj hlas proti nebi (Ž. 73, 9). Přece však mám za to, že, když zavrhl a potlačil onu knihu, způsobila to spíše láska a horlivost pro řád Menších bratří a jiné žebravé řády, než zřetel na celou obec svaté církve. Neboť těch se zmí- něná kniha ponejvíce dotýká a ty usvědčuje. Ale chválit to onomu pánu papeži právě nemohu, neboť i když není ona kniha ctihodných doktorů příliš prospěšná žebravým bratřím ani jim příznivá — ačkoli celé církvi, jak bylo řečeno, je každým způ- sobem užitečná, a hlavně vrchnostem a správcům svaté církve, jak všude vysvítá z jejího textu —, není tu dostatečné příčiny, aby byla odsuzována, zvláště poněvadž nelze v celé té knize najíti ani jediného písmenka ani jediného znaménka (sr. Mat. 5, 18) čpícího nepravdou nebo nějakým bludem. 47
Strana 48
V. ZÁVĚREČNÁ MODLITBA NA KONCI IV. KNIHY (Sv. 5, str. 377.) Ty však, nejmilostivější Ježíši ukřižovaný, můj nejsladší Pane a vůdce, řídící mé cesty, rač, prosím, pohledět na mou pokoru a lopotu a odpustit mi všecka má provinění, ty, který s Bohem Otcem a s Duchem svatým žiješ a kraluješ, sám Bůh, na věky věků. Amen. 48
V. ZÁVĚREČNÁ MODLITBA NA KONCI IV. KNIHY (Sv. 5, str. 377.) Ty však, nejmilostivější Ježíši ukřižovaný, můj nejsladší Pane a vůdce, řídící mé cesty, rač, prosím, pohledět na mou pokoru a lopotu a odpustit mi všecka má provinění, ty, který s Bohem Otcem a s Duchem svatým žiješ a kraluješ, sám Bůh, na věky věků. Amen. 48
Strana 49
ODDÍL DRUHY CÍRKEV BOŽÍ I. První Pravda. II. Církev Kristova. 4 Matěj z Janova
ODDÍL DRUHY CÍRKEV BOŽÍ I. První Pravda. II. Církev Kristova. 4 Matěj z Janova
Strana 50
Strana 51
I. PRVNÍ PRAVDA 1. PRVNÍ PRAVDA NEJVYŠŠÍM PRAVIDLEM (Sv. 2, str. 3—6.) Samojediný Bůh, který je neomylný a ve všem naprosto sobě- stačný, nepotřebuje vnějšího řízení nebo příkladu, nýbrž jeho vůle jest jeho zákonem a jeho moudrost je mu pravidlem, bez újmy, nezměnitelně a věčně nepohnutelným, nejpřesnějším a nejvíce blažícím; touto formou27 neboli pravidlem je sám Otec ve věcech božských, neboť Syn jest v ní — proto apoštol (Fil. 2, 6): „Ačkoli byl v podobě Boží“ — a je skrze ni a vzhledem k ní, protože Syn je shodná podoba a obraz Otcův — proto Jan (14, 9): „Kdo vidí mne, vidí i mého Otce“ —, a podle ní Syn pracuje — proto Jan (5, 17): „Můj Otec pracuje stále až posa- vad; tak i já pracuji“, a po druhé (Jan 5, 21): „Jako Otec křísi a obživuje mrtvé, tak i Syn obživuje, koho chce." Taktéž má Syn onou Otcovou formou neboli pravidlem od Otce podobný rozum, protože jest Slovo Otcovo a v Otci a to, co jest Otec, ve své podstatě. Všechno, o čem pracuje Otec, koná skrze svého Syna: proto byly všechny věci jím učiněny a bez něho nic nebylo učiněno (Jan 1, 3). A vše, co koná Otec, koná podle formy a podoby svého Syna neboli té, která jest v jeho Synu; proto (1 Mojž. 1, 26): „Učiňme člověka k našemu obrazu a podoben- ství.“ Tímto obrazem ve věcech božských je Syn. Proto apoštol (Řím. 8, 29): „Aby se jim dostalo podoby stejné s obrazem jeho Syna“, a (Jan 3, 2): „Víme, že mu budeme podobni, až se zjeví.“ Jest tudíž Syn neproměnnou a věčnou formou neboli ideou27 všemu tvorstvu, jinak řečeno: v Synu je nadpodstatně a nad- životně podobnost neboli forma všeho, co bylo stvořeno; proto Jan (1, 3—4): „...co povstalo. V něm byl život,“ a Boëthius28 v Útěše: „... Krásný nad všechny krásy rozumem ovládá svět a stejnou mu podobu dává.“ 51
I. PRVNÍ PRAVDA 1. PRVNÍ PRAVDA NEJVYŠŠÍM PRAVIDLEM (Sv. 2, str. 3—6.) Samojediný Bůh, který je neomylný a ve všem naprosto sobě- stačný, nepotřebuje vnějšího řízení nebo příkladu, nýbrž jeho vůle jest jeho zákonem a jeho moudrost je mu pravidlem, bez újmy, nezměnitelně a věčně nepohnutelným, nejpřesnějším a nejvíce blažícím; touto formou27 neboli pravidlem je sám Otec ve věcech božských, neboť Syn jest v ní — proto apoštol (Fil. 2, 6): „Ačkoli byl v podobě Boží“ — a je skrze ni a vzhledem k ní, protože Syn je shodná podoba a obraz Otcův — proto Jan (14, 9): „Kdo vidí mne, vidí i mého Otce“ —, a podle ní Syn pracuje — proto Jan (5, 17): „Můj Otec pracuje stále až posa- vad; tak i já pracuji“, a po druhé (Jan 5, 21): „Jako Otec křísi a obživuje mrtvé, tak i Syn obživuje, koho chce." Taktéž má Syn onou Otcovou formou neboli pravidlem od Otce podobný rozum, protože jest Slovo Otcovo a v Otci a to, co jest Otec, ve své podstatě. Všechno, o čem pracuje Otec, koná skrze svého Syna: proto byly všechny věci jím učiněny a bez něho nic nebylo učiněno (Jan 1, 3). A vše, co koná Otec, koná podle formy a podoby svého Syna neboli té, která jest v jeho Synu; proto (1 Mojž. 1, 26): „Učiňme člověka k našemu obrazu a podoben- ství.“ Tímto obrazem ve věcech božských je Syn. Proto apoštol (Řím. 8, 29): „Aby se jim dostalo podoby stejné s obrazem jeho Syna“, a (Jan 3, 2): „Víme, že mu budeme podobni, až se zjeví.“ Jest tudíž Syn neproměnnou a věčnou formou neboli ideou27 všemu tvorstvu, jinak řečeno: v Synu je nadpodstatně a nad- životně podobnost neboli forma všeho, co bylo stvořeno; proto Jan (1, 3—4): „...co povstalo. V něm byl život,“ a Boëthius28 v Útěše: „... Krásný nad všechny krásy rozumem ovládá svět a stejnou mu podobu dává.“ 51
Strana 52
A uvažujeme-li týmž způsobem, jest Duch svatý přesnost, krá- sa, rozkoš a dobrota samé formy neboli pravidla podivuhodného a trvalého v božských věcech. Tyto vlastnosti nejsou v podstatě rozdílné od formy samé; pročež Duch svatý je samou formou neboli pravidlem v božských věcech. Proto se skrze něho a v něm vylévá forma a obraz Boží do všeho tvorstva. Odtud je psáno (Job 26, 13): „Duch Hospodinův ozdobil nebesa,“ a jinde zase (Ž. 33, 6): „Hospodinovým Slovem učiněna jsou nebesa a dechem 29 úst jeho všecko jejich vojsko.“ Z toho lze uzavírat, že Otec je pravidlem neboli formou, z kte- ré neb vzhledem ke které je všecko. Syn je pravidlem, podle kterého je všecko, Duch svatý je pravidlem, v kterém je všecko, podle Písma, které praví (Řím. 11, 36): „Neboť z něho, skrze něho a v něm je všecko.“ A poněvadž je tu nejvyšší totožnost, nejdokonalejší rovnost, úplná a vyrovnaná podobnost, proto ne- jsou to tři formy nebo tři pravidla, nýbrž jediné je pravidlo pro všechno; o něm je psáno (2 Mojž. 25, 40): „Hleď a udělej podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“30 Pro touž jednotnost apoštol na místě výše citovaném zakončil slovy: „Jemu buď čest a sláva na věky věků! A tak jediný Bůh pracuje na všem sám od sebe a podle sebe, nemaje žádné vnější podpory jej usměrňující. Všechno ostatní však, totiž tvorstvo, tak jako má od jiného své trvání a svůj život, tak je jiným ovládáno a řízeno ve svých pohybech a či- nech a v svém vývoji. To je zde pro ně směrodatným pravidlem. Bůh však, jehož skutky jsou dokonalé (5 Mojž. 32, 4), když uspo- řádával jednu každou věc co do počtu, míry a váhy (Moudr. 11, 21) podle svého vnitřního pravidla, vložil do ní od počátku a vnitřně pohyb a tendenci neboli zaměření k jejímu poslednímu cíli, k němuž je určena svým trváním. To je její dokonalost a řád a zrovna tak dokonalost vesmíru. Pro to a skrze to má forma každé jednotlivé věci vždy a všude své vlastní vnitřní síly neboli přirozené pohnutky k svým vlast- ním úkonům a na tom základě i ve vztahu k vnějším předmě- tům. To nazývají ti, kdož sepsali obecný výklad o přírodě, při- rozeností neboli přirozeným zákonem. Proto praví Aristoteles31 v první knize „O přírodě“ (III, 1): „Přirozenost jest prvním zá- kladem pohybu i klidu, prvním v sobě, ne druhotnou, nepod- statnou vlastností.“ To je přirozená forma věci... 52
A uvažujeme-li týmž způsobem, jest Duch svatý přesnost, krá- sa, rozkoš a dobrota samé formy neboli pravidla podivuhodného a trvalého v božských věcech. Tyto vlastnosti nejsou v podstatě rozdílné od formy samé; pročež Duch svatý je samou formou neboli pravidlem v božských věcech. Proto se skrze něho a v něm vylévá forma a obraz Boží do všeho tvorstva. Odtud je psáno (Job 26, 13): „Duch Hospodinův ozdobil nebesa,“ a jinde zase (Ž. 33, 6): „Hospodinovým Slovem učiněna jsou nebesa a dechem 29 úst jeho všecko jejich vojsko.“ Z toho lze uzavírat, že Otec je pravidlem neboli formou, z kte- ré neb vzhledem ke které je všecko. Syn je pravidlem, podle kterého je všecko, Duch svatý je pravidlem, v kterém je všecko, podle Písma, které praví (Řím. 11, 36): „Neboť z něho, skrze něho a v něm je všecko.“ A poněvadž je tu nejvyšší totožnost, nejdokonalejší rovnost, úplná a vyrovnaná podobnost, proto ne- jsou to tři formy nebo tři pravidla, nýbrž jediné je pravidlo pro všechno; o něm je psáno (2 Mojž. 25, 40): „Hleď a udělej podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“30 Pro touž jednotnost apoštol na místě výše citovaném zakončil slovy: „Jemu buď čest a sláva na věky věků! A tak jediný Bůh pracuje na všem sám od sebe a podle sebe, nemaje žádné vnější podpory jej usměrňující. Všechno ostatní však, totiž tvorstvo, tak jako má od jiného své trvání a svůj život, tak je jiným ovládáno a řízeno ve svých pohybech a či- nech a v svém vývoji. To je zde pro ně směrodatným pravidlem. Bůh však, jehož skutky jsou dokonalé (5 Mojž. 32, 4), když uspo- řádával jednu každou věc co do počtu, míry a váhy (Moudr. 11, 21) podle svého vnitřního pravidla, vložil do ní od počátku a vnitřně pohyb a tendenci neboli zaměření k jejímu poslednímu cíli, k němuž je určena svým trváním. To je její dokonalost a řád a zrovna tak dokonalost vesmíru. Pro to a skrze to má forma každé jednotlivé věci vždy a všude své vlastní vnitřní síly neboli přirozené pohnutky k svým vlast- ním úkonům a na tom základě i ve vztahu k vnějším předmě- tům. To nazývají ti, kdož sepsali obecný výklad o přírodě, při- rozeností neboli přirozeným zákonem. Proto praví Aristoteles31 v první knize „O přírodě“ (III, 1): „Přirozenost jest prvním zá- kladem pohybu i klidu, prvním v sobě, ne druhotnou, nepod- statnou vlastností.“ To je přirozená forma věci... 52
Strana 53
Je tedy ono pravidlo, kterým se každá věc řídí, vnitřní forma věci, ale přece ne ona, která je zde předmětem zkoumání, neboť tato není odlišná od věci samé, protože je vnitřní a má tu po- vahu, že dodává podle filosofa věci její bytnost a utváří ji co do účelného poměru, váhy a míry, a je rozmanitá ve věcech a mno- honásobná podle rozličnosti druhů. Je však ještě i jiná společná forma neboli pravidlo, se zřete- lem k němuž a podle něhož jsou všechny věci řízeny, a ačkoliv je Písma vyjadřují rozličnými jmény, na př. „slovo Boží“, jako v Žalmu (Ž. 33, 6): „Hospodinovým slovem jsou učiněna nebesa a jeho dechem“ atd., „vůle Boží“, jako tamtéž (Ž. 35, 6): „Vše, cožkoli Hospodin chtěl, učinil“, „Syn Otcův“, „začátek a konec“ (Zjev. 21, 6; 22, 13) a podobně jinak, přece já jsem se rozhodl 32 nazvat v tomto svém díle veškero ono pravidlo První Pravdou. 2. ŘAD PRAVDY V TVORSTVU (Sv. 2, str. 6—8.) Ačkoli tato První Pravda je společným pravidlem všech věcí, vzhledem k němuž a podle kterého jsou řízeny, přece zvláštním a vlastním způsobem je stálým pravidlem všech bytostí rozu- mem nadaných, protože všechno jiné stvoření než rozumní tvo- rové, ačkoli je spravováno touto Pravdou a skrze svou přiro- zenost neboli formu, přece ji nepoznává ani nemá při svých úko- nech volnost rozhodování; ale rozumný tvor, který má své trvání od Pravdy, v Pravdě a skrze Pravdu, poznává onu Pravdu, protože od ní pochází a protože je skrze ni tím, co jest, a protože má svobodnou vůli, a tudíž volnost rozhodování v svých pohy- bech a v svém konání: Pravda, od které a skrze kterou jest, je také jeho nejvyšším vzorem a pravidlem, vzhledem k němuž a podle něhož se má pohybovat a jednat, jak právě to dovoluje jasnější nebo temnější stav oné do něho vložené Pravdy; neboť je spravedlivé a hodno Pravdy, aby dílo napodobilo svého Tvůr- ce a účinek nesl na sobě a vyjadřoval podobnost se svou příči- nou. Je spravedlivé, pravím, a mravné, aby tvorové, kteří jsou a žijí předně a především z Pravdy a vzhledem k Pravdě, sami od sebe však nejsou nic, také se pohybovali a jednali vzhledem k Pravdě a podle Pravdy, kterou poznávají. Jestliže tedy a pokud a dokud takový rozumný tvor, pozná- 53
Je tedy ono pravidlo, kterým se každá věc řídí, vnitřní forma věci, ale přece ne ona, která je zde předmětem zkoumání, neboť tato není odlišná od věci samé, protože je vnitřní a má tu po- vahu, že dodává podle filosofa věci její bytnost a utváří ji co do účelného poměru, váhy a míry, a je rozmanitá ve věcech a mno- honásobná podle rozličnosti druhů. Je však ještě i jiná společná forma neboli pravidlo, se zřete- lem k němuž a podle něhož jsou všechny věci řízeny, a ačkoliv je Písma vyjadřují rozličnými jmény, na př. „slovo Boží“, jako v Žalmu (Ž. 33, 6): „Hospodinovým slovem jsou učiněna nebesa a jeho dechem“ atd., „vůle Boží“, jako tamtéž (Ž. 35, 6): „Vše, cožkoli Hospodin chtěl, učinil“, „Syn Otcův“, „začátek a konec“ (Zjev. 21, 6; 22, 13) a podobně jinak, přece já jsem se rozhodl 32 nazvat v tomto svém díle veškero ono pravidlo První Pravdou. 2. ŘAD PRAVDY V TVORSTVU (Sv. 2, str. 6—8.) Ačkoli tato První Pravda je společným pravidlem všech věcí, vzhledem k němuž a podle kterého jsou řízeny, přece zvláštním a vlastním způsobem je stálým pravidlem všech bytostí rozu- mem nadaných, protože všechno jiné stvoření než rozumní tvo- rové, ačkoli je spravováno touto Pravdou a skrze svou přiro- zenost neboli formu, přece ji nepoznává ani nemá při svých úko- nech volnost rozhodování; ale rozumný tvor, který má své trvání od Pravdy, v Pravdě a skrze Pravdu, poznává onu Pravdu, protože od ní pochází a protože je skrze ni tím, co jest, a protože má svobodnou vůli, a tudíž volnost rozhodování v svých pohy- bech a v svém konání: Pravda, od které a skrze kterou jest, je také jeho nejvyšším vzorem a pravidlem, vzhledem k němuž a podle něhož se má pohybovat a jednat, jak právě to dovoluje jasnější nebo temnější stav oné do něho vložené Pravdy; neboť je spravedlivé a hodno Pravdy, aby dílo napodobilo svého Tvůr- ce a účinek nesl na sobě a vyjadřoval podobnost se svou příči- nou. Je spravedlivé, pravím, a mravné, aby tvorové, kteří jsou a žijí předně a především z Pravdy a vzhledem k Pravdě, sami od sebe však nejsou nic, také se pohybovali a jednali vzhledem k Pravdě a podle Pravdy, kterou poznávají. Jestliže tedy a pokud a dokud takový rozumný tvor, pozná- 53
Strana 54
vaje Pravdu, podle Pravdy se také pohybuje a rozhoduje v svém konání, pak a potud jest v Pravdě a účastní se Pravdy a potud je včleněn v pravý řád a požívá dobroty vesmíru. Ale jakmile se uchýlí v svém pohybu od poznané Pravdy ze svobodného rozhodnutí, buď z vlastní libovůle a ze samolibosti, jako to učinil z vlastní vůle první anděl,33 nebo k libosti někomu druhému, jako učinil první člověk po vůli své manželky nebo hada (1 Mojž. 3), ihned porušuje, pokud na něm je, a uráží První Pravdu a odmítá setrvávat v Pravdě, poněvadž odmítl pohybovat se a zůstávat podle svého závazného pravidla, První Pravdy. 3. TROJÍ ZJEVENÍ PRAVDY (Sv. 2, str. 12—16.) Řekl jsem, že ona Pravda je jediným pravidlem. To bude mož- no hned dokázat: předně z toho, že jediné slovo Boží je prame- nem veškeré moudrosti na výsostech (Eccli. 1, 5); a slovo to promluvil jednou Bůh (Ž. 62, 12), který je jediný a jednorozený Syn Boží, který je v slávě Boha Otce a sám je ten, který osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět (Jan 1, 9), a tím je sám cesta, pravda a život (Jan 14, 6): je totiž pravdou, kterou poznáváme, cestou, poněvadž na ní po jeho vzoru jednáme, ži- votem, poněvadž jej okoušíme a milujeme, a toto trojí je jedno, totiž naše shora řečená Pravda; za druhé z toho, že sama je za- čátek a konec všech pravd stvořených, jakož je psáno (Zjev. 21, 6): „Já jsem alfa a omega,34 začátek i konec“; za třetí z toho, že ona sama je potřebná a užitečná každému člověku k spasení, jakož je psáno (Luk. 10, 41—42): „Staráš se a znepokojuješ o mnoho věcí, ale je potřebí jen jednoho“ a jinde dí (Jan 15, 5): „Beze mne nemůžete činiti nic. Proto pravdy a náměty týkající se pravdy, ač je jich mnoho, jsou všechny liché a k spasení neužitečné, nevycházejí-li od oné Pravdy anebo jestliže k ní nevedou, a v důsledku toho můžeme je právem nazvat lidskými díly a báchorkami. Proto je psáno (2 Tim. 4, 4): „Od pravdy odvrátí sluch a uchýlí se k bájím. Tím se stává, že se sice rozeznává trojí zákon, totiž přirozený, napsaný a zákon milosti, ale přece musíme mluvit jen o jedné pravdě těchto zákonů; a tak, ač bylo vyhlášeno desatero přiká- 34
vaje Pravdu, podle Pravdy se také pohybuje a rozhoduje v svém konání, pak a potud jest v Pravdě a účastní se Pravdy a potud je včleněn v pravý řád a požívá dobroty vesmíru. Ale jakmile se uchýlí v svém pohybu od poznané Pravdy ze svobodného rozhodnutí, buď z vlastní libovůle a ze samolibosti, jako to učinil z vlastní vůle první anděl,33 nebo k libosti někomu druhému, jako učinil první člověk po vůli své manželky nebo hada (1 Mojž. 3), ihned porušuje, pokud na něm je, a uráží První Pravdu a odmítá setrvávat v Pravdě, poněvadž odmítl pohybovat se a zůstávat podle svého závazného pravidla, První Pravdy. 3. TROJÍ ZJEVENÍ PRAVDY (Sv. 2, str. 12—16.) Řekl jsem, že ona Pravda je jediným pravidlem. To bude mož- no hned dokázat: předně z toho, že jediné slovo Boží je prame- nem veškeré moudrosti na výsostech (Eccli. 1, 5); a slovo to promluvil jednou Bůh (Ž. 62, 12), který je jediný a jednorozený Syn Boží, který je v slávě Boha Otce a sám je ten, který osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět (Jan 1, 9), a tím je sám cesta, pravda a život (Jan 14, 6): je totiž pravdou, kterou poznáváme, cestou, poněvadž na ní po jeho vzoru jednáme, ži- votem, poněvadž jej okoušíme a milujeme, a toto trojí je jedno, totiž naše shora řečená Pravda; za druhé z toho, že sama je za- čátek a konec všech pravd stvořených, jakož je psáno (Zjev. 21, 6): „Já jsem alfa a omega,34 začátek i konec“; za třetí z toho, že ona sama je potřebná a užitečná každému člověku k spasení, jakož je psáno (Luk. 10, 41—42): „Staráš se a znepokojuješ o mnoho věcí, ale je potřebí jen jednoho“ a jinde dí (Jan 15, 5): „Beze mne nemůžete činiti nic. Proto pravdy a náměty týkající se pravdy, ač je jich mnoho, jsou všechny liché a k spasení neužitečné, nevycházejí-li od oné Pravdy anebo jestliže k ní nevedou, a v důsledku toho můžeme je právem nazvat lidskými díly a báchorkami. Proto je psáno (2 Tim. 4, 4): „Od pravdy odvrátí sluch a uchýlí se k bájím. Tím se stává, že se sice rozeznává trojí zákon, totiž přirozený, napsaný a zákon milosti, ale přece musíme mluvit jen o jedné pravdě těchto zákonů; a tak, ač bylo vyhlášeno desatero přiká- 34
Strana 55
zání psaného zákona, přece jest jediná jejich metafysická, ab- straktní pravda. Při tom je třeba si všimnout toho, že pravidlo, o kterém jed- náme, totiž Pravda, aby bylo jedním a všem společným pra- vidlem, jest třikrát zapsáno a tím uvedeno v známost podle Písma, které praví (Přísl. 22, 30): „Hle, napsal jsem ti je tři- krát.“... a) Přirozený zákon. Pravím tedy, že pravda je pravidlo vepsané každému člověku v jeho rozum přirozeným způsobem. Podle něho mohl člověk do- statečně ovládat a poznávat sebe, srovnávaje sám sebe s vepsaným pravidlem, a potom posuzovat a odhalovat podle sebe spravedlivě také druhého, jakož je psáno (Eccli. 31, 18): „Poznávej sám na sobě, co je u bližního!“ A proto bylo řečeno (Mat. 19, 19): „Miluj svého bližního jako sebe!“ To je první a nejznamenitější přiro- zený zákon, který praví (Mat. 7, 12): „Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé činili, i vy čiňte jim, a co nechceš, aby se tobě činilo, nečiň jiným!“. V něm člověk, bude-li bdít nad svými činy a myšlenkami, bude mít pohotově, na čem by mohl přezkoušet a nestranně posoudit svou spravedlnost. b) Psaný zákon. Ale protože byl onen vnitřní zákon v paměti člověka setřen a zatemněn, dal Bůh vedle toho po druhé vepsat svou pravdu a to již zevně a přístupně smyslům na kamenné desky (v. 2 Mojž. 24, 12) a zavázal k němu lidi pevněji. Připojilť pro pře- stupníky tresty a mstitele, aby tím naznačil, že člověk, který odepře žíti podle pravdy ze svobodné vůle a podřídit se svému Bohu dobrovolně, jak by člověku náleželo, nakonec musí přece již činit totéž, byv k tomu donucen a jsa sevřen udidlem a uzdou, jako nerozumné a pouhými smysly ovládané dobytče (sr. Ž. 32, 9). A proto po druhé je slavné desatero Božích přikázání jako deset kormidel lidského života, pomocí kterých mohl člověk znovu zřetelněji zkoumat sebe i jiné, jak je blízko či daleko od spra- vedlnosti, srovnávaje se s příkazy, ne že by bylo v příkazech po druhé vepsaných přidáno něco přes přirozený zákon nebo pravidlo po prvé vepsané, nýbrž jenom proto, že vyjadřují při- 55
zání psaného zákona, přece jest jediná jejich metafysická, ab- straktní pravda. Při tom je třeba si všimnout toho, že pravidlo, o kterém jed- náme, totiž Pravda, aby bylo jedním a všem společným pra- vidlem, jest třikrát zapsáno a tím uvedeno v známost podle Písma, které praví (Přísl. 22, 30): „Hle, napsal jsem ti je tři- krát.“... a) Přirozený zákon. Pravím tedy, že pravda je pravidlo vepsané každému člověku v jeho rozum přirozeným způsobem. Podle něho mohl člověk do- statečně ovládat a poznávat sebe, srovnávaje sám sebe s vepsaným pravidlem, a potom posuzovat a odhalovat podle sebe spravedlivě také druhého, jakož je psáno (Eccli. 31, 18): „Poznávej sám na sobě, co je u bližního!“ A proto bylo řečeno (Mat. 19, 19): „Miluj svého bližního jako sebe!“ To je první a nejznamenitější přiro- zený zákon, který praví (Mat. 7, 12): „Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé činili, i vy čiňte jim, a co nechceš, aby se tobě činilo, nečiň jiným!“. V něm člověk, bude-li bdít nad svými činy a myšlenkami, bude mít pohotově, na čem by mohl přezkoušet a nestranně posoudit svou spravedlnost. b) Psaný zákon. Ale protože byl onen vnitřní zákon v paměti člověka setřen a zatemněn, dal Bůh vedle toho po druhé vepsat svou pravdu a to již zevně a přístupně smyslům na kamenné desky (v. 2 Mojž. 24, 12) a zavázal k němu lidi pevněji. Připojilť pro pře- stupníky tresty a mstitele, aby tím naznačil, že člověk, který odepře žíti podle pravdy ze svobodné vůle a podřídit se svému Bohu dobrovolně, jak by člověku náleželo, nakonec musí přece již činit totéž, byv k tomu donucen a jsa sevřen udidlem a uzdou, jako nerozumné a pouhými smysly ovládané dobytče (sr. Ž. 32, 9). A proto po druhé je slavné desatero Božích přikázání jako deset kormidel lidského života, pomocí kterých mohl člověk znovu zřetelněji zkoumat sebe i jiné, jak je blízko či daleko od spra- vedlnosti, srovnávaje se s příkazy, ne že by bylo v příkazech po druhé vepsaných přidáno něco přes přirozený zákon nebo pravidlo po prvé vepsané, nýbrž jenom proto, že vyjadřují při- 55
Strana 56
rozený zákon určitěji jako nevědomým a tupým dětem a objas- ňují zřetelněji jedinou, často již povědomou a vnitřní pravdu. Ale tento zákon, po druhé takto vepsaný, zase nenapravil lidi v nitru zkažené a odpadlé od pravdy niterně vepsané, nýbrž poskytl spíše příležitost k většímu zmatku a vnitřnímu zatvrzení skrze hřích, neboť tehdy již překročila hříšnost člověka v hří- ších míru, jak dovozuje apoštol na několika místech, mluvě k Římanům (kap. 7), protože se vzmohla z příkazu. Proto praví Pavel na tom místě (7, 7—8): „Síla hříchu je v zákoně.“ Mnohem větší totiž byl hřích hříšníka tehdy, když Bůh již zabraňoval hříchu vnitřně i zevně, odkrývaje hřích člověka obojím způso- bem a čině jej zřejmým skrze Písmo. Čím větší totiž Boží péče, čím větší milost a čím většího vědění se lidem dostává, tím větší je vina, jestliže jimi člověk pohrdne skrze hřích. c) Zákon milosti. A hle, po třetí chtěl Bůh, aby byla vepsána jeho pravda, na- posledy a dokonale, totiž vnitřním pomazáním Ducha svatého, uče veškeré pravdě, aby dal život, jak je psáno (Jan 6, 63): „To co oživuje, je Duch; nic neprospívá tělo“, a zevně v těle zjevením Slova, které se stalo tělem (Jan 1, 14), účinně a mocně napomínaje, jakož je psáno (Luk. 4, 32): „Jeho slovo bylo mocné. Vnitřně skrze Slovo, které se stalo tělem a přebývá mezi námi (Jan 1, 14), zevně skrze spravedlivé, vznešené a božské skutky. Vnitřně skrze Krista Ježíše, zevně skrze apoštoly Ježíše Krista a po nich skrze všechny jiné jim podobné následovníky Ježíše Krista. Vnitřně skrze milost neboli lásku, zevně skrze svátosti, které obsahují a působí milost. Takto byla předložena lidstvu kniha, zcela popsaná uvnitř i zevně35 (Zjev. 5, 1). A tak toto vepsání pravdy zahrnulo v sobě oba předcházející zákony, oživilo je a zdokonalilo, přirozený zákon totiž vnitřně skrze Slovo, které se stalo tělem a přebývá mezi námi, protože jej vnitřně osvětlilo, a zevně skrze Ducha svatého zákon psaný, jejž probudil k životu. A tak třetí zákon milosti obrátil oba před- cházející zákony, které byly dříve člověku k vině a odsouzení, k jeho dobru a spasení. Proto je psáno (2 Kor. 3, 6): „Litera zabíjí, ale duch oživuje.“ Je tedy jen poslední podání zákona neboli třetí vepsání pravdy člověku nejdokonalejším a úplně dostačujícím pravidlem; na 56
rozený zákon určitěji jako nevědomým a tupým dětem a objas- ňují zřetelněji jedinou, často již povědomou a vnitřní pravdu. Ale tento zákon, po druhé takto vepsaný, zase nenapravil lidi v nitru zkažené a odpadlé od pravdy niterně vepsané, nýbrž poskytl spíše příležitost k většímu zmatku a vnitřnímu zatvrzení skrze hřích, neboť tehdy již překročila hříšnost člověka v hří- ších míru, jak dovozuje apoštol na několika místech, mluvě k Římanům (kap. 7), protože se vzmohla z příkazu. Proto praví Pavel na tom místě (7, 7—8): „Síla hříchu je v zákoně.“ Mnohem větší totiž byl hřích hříšníka tehdy, když Bůh již zabraňoval hříchu vnitřně i zevně, odkrývaje hřích člověka obojím způso- bem a čině jej zřejmým skrze Písmo. Čím větší totiž Boží péče, čím větší milost a čím většího vědění se lidem dostává, tím větší je vina, jestliže jimi člověk pohrdne skrze hřích. c) Zákon milosti. A hle, po třetí chtěl Bůh, aby byla vepsána jeho pravda, na- posledy a dokonale, totiž vnitřním pomazáním Ducha svatého, uče veškeré pravdě, aby dal život, jak je psáno (Jan 6, 63): „To co oživuje, je Duch; nic neprospívá tělo“, a zevně v těle zjevením Slova, které se stalo tělem (Jan 1, 14), účinně a mocně napomínaje, jakož je psáno (Luk. 4, 32): „Jeho slovo bylo mocné. Vnitřně skrze Slovo, které se stalo tělem a přebývá mezi námi (Jan 1, 14), zevně skrze spravedlivé, vznešené a božské skutky. Vnitřně skrze Krista Ježíše, zevně skrze apoštoly Ježíše Krista a po nich skrze všechny jiné jim podobné následovníky Ježíše Krista. Vnitřně skrze milost neboli lásku, zevně skrze svátosti, které obsahují a působí milost. Takto byla předložena lidstvu kniha, zcela popsaná uvnitř i zevně35 (Zjev. 5, 1). A tak toto vepsání pravdy zahrnulo v sobě oba předcházející zákony, oživilo je a zdokonalilo, přirozený zákon totiž vnitřně skrze Slovo, které se stalo tělem a přebývá mezi námi, protože jej vnitřně osvětlilo, a zevně skrze Ducha svatého zákon psaný, jejž probudil k životu. A tak třetí zákon milosti obrátil oba před- cházející zákony, které byly dříve člověku k vině a odsouzení, k jeho dobru a spasení. Proto je psáno (2 Kor. 3, 6): „Litera zabíjí, ale duch oživuje.“ Je tedy jen poslední podání zákona neboli třetí vepsání pravdy člověku nejdokonalejším a úplně dostačujícím pravidlem; na 56
Strana 57
jeho základě možno úplně vyzkoušet a poznávat veškerou spra- vedlnost, na jeho základě možno snadno postřehnout veškerou nepravost a uvarovat se jí, na jeho základě možno míti schop- nost přesně rozlišovat a znát nejen lidi spravedlivé a nespra- vedlivé, nebo proroky pravé a podvodné, nýbrž také duchy, jsou-li z Boha či nejsou (sr. 1 Jan 4, 1), a všechny ctnosti i chyby na křesťanském člověku, který je dokonale účasten ducha Ježíše Krista. Obsahuje pak toto pravidlo jedno jediné přikázání na způsob prvního zákona, totiž lásku, takže tím potvrzuje, že je úplným obnovením prvního zákona. Neboť to, co bylo pověděno v při- rozeném zákoně (Mat. 7, 12): „Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé“ atd., bylo by naprosto nemilé, plané a přespříliš tíživé. jestliže by se mělo díti bez lásky. Přidej tedy k tomuto přiká- zání lásku, tak totiž, aby bylo plněno z lásky, a potom bude zákon zcela dokonalý a lehký. A týmž zákonem bylo také druhé vepsání uvedeno zase v život a byla obnovena jeho příjemnost. 4. PRAVIDLO PRAVDY (Sv. 2, str. 22—24.) To je jediné pravidlo, totiž tato Pravda všem lidem společná. Neboť jestliže všecko, i bezcitné věci, trvají a jsou řízeny jí a podle ní, proč ne samojediný člověk, který myslí a poznává? Ale poněvadž, běda! jediný člověk se od ní odchýlil porušením, a proto se nepodřizuje pravidlu, kdežto přece jinak všechno jiné tvorstvo na nebi i na zemi se raduje a spěchá, aby se tomuto pravidlu přizpůsobovalo nebo se jím řídilo, musí se vpravdě člověk neustále modlit a říkat slova, která ustanovila Pravda (Mat. 6, 10): „Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi! A dále, přijímá-li člověk od této Pravdy a podle ní veskrz a zcela své bytí a žití, proč by neměl také z dobré vůle ve všem a vším zaměřovat k oné Pravdě a podle ní řídit své dobrovolné jednání a spravovat celou svou životní pouť? Proto je psáno (1 Petr 1, 16): „Buďte svatí, jako já jsem svatý!“, a zase (Luk. 6, 36): „Buďte milosrdní, jako váš nebeský Otec“ a (Mat. 11, 29): „Učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci.“ A apoš- tol (Ef. 5, 1): „Napodobujte Boha jako jeho milované děti! A dále, má-li vůbec každý člověk rozum, daný k tomu, aby 57
jeho základě možno úplně vyzkoušet a poznávat veškerou spra- vedlnost, na jeho základě možno snadno postřehnout veškerou nepravost a uvarovat se jí, na jeho základě možno míti schop- nost přesně rozlišovat a znát nejen lidi spravedlivé a nespra- vedlivé, nebo proroky pravé a podvodné, nýbrž také duchy, jsou-li z Boha či nejsou (sr. 1 Jan 4, 1), a všechny ctnosti i chyby na křesťanském člověku, který je dokonale účasten ducha Ježíše Krista. Obsahuje pak toto pravidlo jedno jediné přikázání na způsob prvního zákona, totiž lásku, takže tím potvrzuje, že je úplným obnovením prvního zákona. Neboť to, co bylo pověděno v při- rozeném zákoně (Mat. 7, 12): „Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé“ atd., bylo by naprosto nemilé, plané a přespříliš tíživé. jestliže by se mělo díti bez lásky. Přidej tedy k tomuto přiká- zání lásku, tak totiž, aby bylo plněno z lásky, a potom bude zákon zcela dokonalý a lehký. A týmž zákonem bylo také druhé vepsání uvedeno zase v život a byla obnovena jeho příjemnost. 4. PRAVIDLO PRAVDY (Sv. 2, str. 22—24.) To je jediné pravidlo, totiž tato Pravda všem lidem společná. Neboť jestliže všecko, i bezcitné věci, trvají a jsou řízeny jí a podle ní, proč ne samojediný člověk, který myslí a poznává? Ale poněvadž, běda! jediný člověk se od ní odchýlil porušením, a proto se nepodřizuje pravidlu, kdežto přece jinak všechno jiné tvorstvo na nebi i na zemi se raduje a spěchá, aby se tomuto pravidlu přizpůsobovalo nebo se jím řídilo, musí se vpravdě člověk neustále modlit a říkat slova, která ustanovila Pravda (Mat. 6, 10): „Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi! A dále, přijímá-li člověk od této Pravdy a podle ní veskrz a zcela své bytí a žití, proč by neměl také z dobré vůle ve všem a vším zaměřovat k oné Pravdě a podle ní řídit své dobrovolné jednání a spravovat celou svou životní pouť? Proto je psáno (1 Petr 1, 16): „Buďte svatí, jako já jsem svatý!“, a zase (Luk. 6, 36): „Buďte milosrdní, jako váš nebeský Otec“ a (Mat. 11, 29): „Učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci.“ A apoš- tol (Ef. 5, 1): „Napodobujte Boha jako jeho milované děti! A dále, má-li vůbec každý člověk rozum, daný k tomu, aby 57
Strana 58
maje za cíl moudrost a poznání, žil a řídil se jím, jak je psáno (Gal. 5, 25): „Žijeme-li Duchem“ — glosa36 praví: rozumem —, a pak k naší věci: „jednejme také duchovně!“ a je-li v této Prav- dě všecka moudrost a všecko poznání a všecka moc, jak je psáno (Kol. 2, 3): „V Kristu jsou obsaženy všecky poklady moud- rosti a poznání Boha“: jakou výmluvu by mohl mít člověk, aby nemusil vzdělávat svůj rozum v tomto pravidle a podle něho, obzvláště, když je spojeno s onou moudrostí, která zasahuje mocně od jednoho konce světa na druhý a všechno libé pořádá (Moudr. 8, 1)? A ta sama se lidem vtělila a byla dána a postavena jako vzor k napodobení v Ježíši ukřižovaném, jak je psáno (Mat. 17, 5): „To je můj milovaný Syn, jehož jsem si oblíbil. Toho po- slouchejte!“ A zase (Skut. 3, 23): „Duše toho, kdo by neuposlechl onoho proroka, bude vyhlazena z lidu." Nadto je to moudrost a pravda, která osvěcuje každého člo- věka přicházejícího na tento svět (Jan 1, 9). Osvěcuje však vni- terně i zevně, v každém čase a na každém místě celého člověka a zcela, jak je psáno (Přísl. 1, 20 n.): „Moudrost venku provo- lává, na ulicích vydává svůj hlas, v největším hluku volá, ve vratech městských bran pronáší svá slova.“ Pravidlo to tudíž nejpřiměřenější pro každého člověka vždy a všude, vniterně i zevně a naprosto dostačující k tomu, aby se jím člověk spra- voval a podle něho žil! 5. PRVNÍ PRAVDA A ZÁKON LÁSKY (Sv. 2, str. 18—21.) Trváme na tom, že pramenem veškeré mnohosti věcí a všeho vědění jest jedno. Je tedy nutno, aby se všechno touž cestou k témuž jednomu vracelo a v něm soustřeďovalo. A toto bude naprosto jedno, naprosto jednoduché a prapůvod všeho a v oné své jednoduchosti a jednotnosti bude zjevně zahrnovat všechnu bytnost, schopnost i činnost veškerého množství. Proto bylo o něm řečeno (1 Mojž. 1, 1): „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, a jinde zase (Řím. 11, 36): „Neboť z něho, skrze něho a v něm je všecko." Toto pak, jedinou to a nejvyšší Pravdu,32 uznávám — to je má základní myšlenka — za jediné pravidlo všeho chování a 58
maje za cíl moudrost a poznání, žil a řídil se jím, jak je psáno (Gal. 5, 25): „Žijeme-li Duchem“ — glosa36 praví: rozumem —, a pak k naší věci: „jednejme také duchovně!“ a je-li v této Prav- dě všecka moudrost a všecko poznání a všecka moc, jak je psáno (Kol. 2, 3): „V Kristu jsou obsaženy všecky poklady moud- rosti a poznání Boha“: jakou výmluvu by mohl mít člověk, aby nemusil vzdělávat svůj rozum v tomto pravidle a podle něho, obzvláště, když je spojeno s onou moudrostí, která zasahuje mocně od jednoho konce světa na druhý a všechno libé pořádá (Moudr. 8, 1)? A ta sama se lidem vtělila a byla dána a postavena jako vzor k napodobení v Ježíši ukřižovaném, jak je psáno (Mat. 17, 5): „To je můj milovaný Syn, jehož jsem si oblíbil. Toho po- slouchejte!“ A zase (Skut. 3, 23): „Duše toho, kdo by neuposlechl onoho proroka, bude vyhlazena z lidu." Nadto je to moudrost a pravda, která osvěcuje každého člo- věka přicházejícího na tento svět (Jan 1, 9). Osvěcuje však vni- terně i zevně, v každém čase a na každém místě celého člověka a zcela, jak je psáno (Přísl. 1, 20 n.): „Moudrost venku provo- lává, na ulicích vydává svůj hlas, v největším hluku volá, ve vratech městských bran pronáší svá slova.“ Pravidlo to tudíž nejpřiměřenější pro každého člověka vždy a všude, vniterně i zevně a naprosto dostačující k tomu, aby se jím člověk spra- voval a podle něho žil! 5. PRVNÍ PRAVDA A ZÁKON LÁSKY (Sv. 2, str. 18—21.) Trváme na tom, že pramenem veškeré mnohosti věcí a všeho vědění jest jedno. Je tedy nutno, aby se všechno touž cestou k témuž jednomu vracelo a v něm soustřeďovalo. A toto bude naprosto jedno, naprosto jednoduché a prapůvod všeho a v oné své jednoduchosti a jednotnosti bude zjevně zahrnovat všechnu bytnost, schopnost i činnost veškerého množství. Proto bylo o něm řečeno (1 Mojž. 1, 1): „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, a jinde zase (Řím. 11, 36): „Neboť z něho, skrze něho a v něm je všecko." Toto pak, jedinou to a nejvyšší Pravdu,32 uznávám — to je má základní myšlenka — za jediné pravidlo všeho chování a 58
Strana 59
života každého člověka. Je to Bůh a Pán náš Ježíš ukřižovaný. Z toho lze zřetelně vyvodit, že pravidlo to je krátké a snadné. Krátké, poněvadž shrnulo všechny zákony v zákon jediný, zá- vazný, dostačující a dokonalý, který obsahuje jedinou nejvyšší pravdu a jedinou nejvyšší ctnost. Tato pravda je člověku vnitřně i zevně podobná, s ním shodná a jemu připodobněná, jakož je psáno (Žid. 2, 17): „Chtěl se ve všem připodobnit bratřím“, a zahrnuje vnitřně i zevně všecku moudrost a pravdu a učí věcem užitečným k spáse, jak je psáno (Iz. 48, 17). „Já Bůh učím prospěšným věcem“, neboť osvěcuje k poznání toho, co je uvnitř i vně, a zdokonaluje rozum člověka, jako je zase psáno (Jan 1, 9): „Byl světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět.“ Tato pravda je vepsána uvnitř v duši a vně ve skutcích, a je tudíž pohotově vždy a všude, kterémukoli člověku. Je to pravda, která sama o sobě stačí k poučení, řízení a spasení každého — člověka. Proto je psáno (Jak. 1, 21): „Přijměte zaseté slovo“ hle, stručné vepsání zákona —, „jež může spasit vaše duše“, hle, plně a v každém směru stačící k spáse. Proto je psáno (Kaz. 12, 12): „Nad to více, můj synu, nežádej, neboť psaní nemá konce.“ A Jan praví (1 Jan 2, 26 n.): „Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí k bludu. A pomazání, jež jste vy od něho přijali, nechť zůstává ve vás.“ Hle, toto pomazání je ono často připomínané vepsaní pravdy, člověka dokonale řídící a poučující. Proto následují tato slova (1 Jan 2, 27): „A nepotřebujete, aby vás kdo učil, nýbrž jeho pomazání vás učí o všem — a je pravdivé a není lží — a jak vás naučilo, zůstávejte v něm!“ A o něco dále vykládá týž apoštol vepsání zákona vzhledem k vnějšímu jednání a praví takto (1 Jan 2, 29): „Víte-li, že je spravedlivý, vězte, že i každý, kdo činí spravedlnost, je z něho narozen. Proto lze toto krátké pravidlo nadto také snadno provádět a chápat, neboť obsahuje v sobě život v nejdokonalejší ctnosti, má totiž jen jediný příkaz lásky, jak je psáno (Jan 15, 12): „To je můj příkaz, abyste se milovali vespolek.“ Neboť jestliže bys probíral dobře všechna evangelia, budeš pozorovat, že Kristus nevyslovil nikde žádný příkaz tak prostě a tak určitě kromě tohoto příkazu lásky. Vždyť krátce potom dodal znovu (Jan 15, 17): „To vám přikazuji, abyste se milovali vespolek.“ 59
života každého člověka. Je to Bůh a Pán náš Ježíš ukřižovaný. Z toho lze zřetelně vyvodit, že pravidlo to je krátké a snadné. Krátké, poněvadž shrnulo všechny zákony v zákon jediný, zá- vazný, dostačující a dokonalý, který obsahuje jedinou nejvyšší pravdu a jedinou nejvyšší ctnost. Tato pravda je člověku vnitřně i zevně podobná, s ním shodná a jemu připodobněná, jakož je psáno (Žid. 2, 17): „Chtěl se ve všem připodobnit bratřím“, a zahrnuje vnitřně i zevně všecku moudrost a pravdu a učí věcem užitečným k spáse, jak je psáno (Iz. 48, 17). „Já Bůh učím prospěšným věcem“, neboť osvěcuje k poznání toho, co je uvnitř i vně, a zdokonaluje rozum člověka, jako je zase psáno (Jan 1, 9): „Byl světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět.“ Tato pravda je vepsána uvnitř v duši a vně ve skutcích, a je tudíž pohotově vždy a všude, kterémukoli člověku. Je to pravda, která sama o sobě stačí k poučení, řízení a spasení každého — člověka. Proto je psáno (Jak. 1, 21): „Přijměte zaseté slovo“ hle, stručné vepsání zákona —, „jež může spasit vaše duše“, hle, plně a v každém směru stačící k spáse. Proto je psáno (Kaz. 12, 12): „Nad to více, můj synu, nežádej, neboť psaní nemá konce.“ A Jan praví (1 Jan 2, 26 n.): „Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí k bludu. A pomazání, jež jste vy od něho přijali, nechť zůstává ve vás.“ Hle, toto pomazání je ono často připomínané vepsaní pravdy, člověka dokonale řídící a poučující. Proto následují tato slova (1 Jan 2, 27): „A nepotřebujete, aby vás kdo učil, nýbrž jeho pomazání vás učí o všem — a je pravdivé a není lží — a jak vás naučilo, zůstávejte v něm!“ A o něco dále vykládá týž apoštol vepsání zákona vzhledem k vnějšímu jednání a praví takto (1 Jan 2, 29): „Víte-li, že je spravedlivý, vězte, že i každý, kdo činí spravedlnost, je z něho narozen. Proto lze toto krátké pravidlo nadto také snadno provádět a chápat, neboť obsahuje v sobě život v nejdokonalejší ctnosti, má totiž jen jediný příkaz lásky, jak je psáno (Jan 15, 12): „To je můj příkaz, abyste se milovali vespolek.“ Neboť jestliže bys probíral dobře všechna evangelia, budeš pozorovat, že Kristus nevyslovil nikde žádný příkaz tak prostě a tak určitě kromě tohoto příkazu lásky. Vždyť krátce potom dodal znovu (Jan 15, 17): „To vám přikazuji, abyste se milovali vespolek.“ 59
Strana 60
Z toho vyplývá, že Ježíš, když vyhlašoval svůj zákon, nevy- slovil žádný jiný příkaz, leč, jak bylo řečeno, příkaz lásky, a ten vyjádřili podobně také jeho apoštolové. Proto apoštol (Řím. 13, 8 a 10): „Nebuďte si vespolek nic dlužni kromě toho, že se máte spolu milovat. Neboť náplní zákona je láska.“ A jinde zase (Luk. 10, 27): „Miluj svého Pána Boha z celého srdce svého, celou duší a všemi svými silami a svého bližního jako sama sebe!“ K na- ší úvaze pak přiléhá (Mat. 22, 30): „Na těchto dvou příkazech visí celý zákon a proroci.“ Zdálo by se sice, že se zde vypočí- távají dva příkazy, pro dvojí hledisko, přece však je to svou podstatou neboli formální příčinou, účelem, účinkem a pod- mětem jen jedna věc. Jediný je tedy příkaz, k němuž směřuje jediné pravidlo Prav- dy. A ten je nejsnadnější a nejrozkošnější, jak o tom mluví Pravda, když dí (Mat. 11, 29 a 30): „Vezměte na sebe mé jho, vždyť mé jho je rozkošné a mé břímě lehké.“ Co by věru mohlo býti rozumné duší lehčího a rozkošnějšího než milovat, a to mi- lovat to, co poznala jako sobě přiměřené a jako své dobro? Vždyť jen ona láska je životem a rozkoší rozumné duše! Proto je psáno (1 Jan, 3, 14): „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, proto- že milujeme bratří.“ A pak to, co přiléhá k naší věci: „Kdo ne- miluje, zůstává ve smrti.“ Naopak tedy: Kdo miluje, zůstává v životě. Řekl jsem však výslovně „sobě přiměřené a své dobro“, proto- že toto pravidlo Pravdy učí a vede k tomu, aby člověk miloval jen ono a takové dobro a aby je hodnotil podle významu, váhy a míry, t. j. podle upotřebitelnosti věci neboli podle toho, jak veliká je její vhodnost a mravní hodnota. Proto ti, kdo milují to, co není jejich dobro, nebo milují nezřízeně, nepřidržují se pravidla Pravdy a milují tudíž smrt své duše a v důsledku toho nenávidí svou duši, neboť by vlastně rádi připravili své duši to, co by sotva přáli svému nenáviděnému nepříteli, totiž temnoty a smrt. Proto je psáno (Ž. 11, 5): „Kdo však miluje nepravost, nenávidí svou duši.“ Milovat tedy sobě přiměřené a své dobro je rozumné duši do té míry radostí a věcí nejlehčí, že Augustin4 37 praví: „Duše je více tam, kde miluje, než kde dává život. Sama láska jest jejím životem a světlem, tak jako podobně rozumné duši je nejsladší přijmout a napodobit Pravdu. Vprav- dě tedy je hodné a spravedlivé, slušné a spasitelné, aby člověk, 60
Z toho vyplývá, že Ježíš, když vyhlašoval svůj zákon, nevy- slovil žádný jiný příkaz, leč, jak bylo řečeno, příkaz lásky, a ten vyjádřili podobně také jeho apoštolové. Proto apoštol (Řím. 13, 8 a 10): „Nebuďte si vespolek nic dlužni kromě toho, že se máte spolu milovat. Neboť náplní zákona je láska.“ A jinde zase (Luk. 10, 27): „Miluj svého Pána Boha z celého srdce svého, celou duší a všemi svými silami a svého bližního jako sama sebe!“ K na- ší úvaze pak přiléhá (Mat. 22, 30): „Na těchto dvou příkazech visí celý zákon a proroci.“ Zdálo by se sice, že se zde vypočí- távají dva příkazy, pro dvojí hledisko, přece však je to svou podstatou neboli formální příčinou, účelem, účinkem a pod- mětem jen jedna věc. Jediný je tedy příkaz, k němuž směřuje jediné pravidlo Prav- dy. A ten je nejsnadnější a nejrozkošnější, jak o tom mluví Pravda, když dí (Mat. 11, 29 a 30): „Vezměte na sebe mé jho, vždyť mé jho je rozkošné a mé břímě lehké.“ Co by věru mohlo býti rozumné duší lehčího a rozkošnějšího než milovat, a to mi- lovat to, co poznala jako sobě přiměřené a jako své dobro? Vždyť jen ona láska je životem a rozkoší rozumné duše! Proto je psáno (1 Jan, 3, 14): „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, proto- že milujeme bratří.“ A pak to, co přiléhá k naší věci: „Kdo ne- miluje, zůstává ve smrti.“ Naopak tedy: Kdo miluje, zůstává v životě. Řekl jsem však výslovně „sobě přiměřené a své dobro“, proto- že toto pravidlo Pravdy učí a vede k tomu, aby člověk miloval jen ono a takové dobro a aby je hodnotil podle významu, váhy a míry, t. j. podle upotřebitelnosti věci neboli podle toho, jak veliká je její vhodnost a mravní hodnota. Proto ti, kdo milují to, co není jejich dobro, nebo milují nezřízeně, nepřidržují se pravidla Pravdy a milují tudíž smrt své duše a v důsledku toho nenávidí svou duši, neboť by vlastně rádi připravili své duši to, co by sotva přáli svému nenáviděnému nepříteli, totiž temnoty a smrt. Proto je psáno (Ž. 11, 5): „Kdo však miluje nepravost, nenávidí svou duši.“ Milovat tedy sobě přiměřené a své dobro je rozumné duši do té míry radostí a věcí nejlehčí, že Augustin4 37 praví: „Duše je více tam, kde miluje, než kde dává život. Sama láska jest jejím životem a světlem, tak jako podobně rozumné duši je nejsladší přijmout a napodobit Pravdu. Vprav- dě tedy je hodné a spravedlivé, slušné a spasitelné, aby člověk, 60
Strana 61
který má rozum, miloval Pravdu jako své největší dobro, v kte- rém je obsaženo všechno dobro, nanejvýš, upřímně a pro ni a pro nic jiného a aby k ní svou láskou nanejvýš lnul a lna k ní, jí se kochal, tak také, aby první a nejvyšší Pravdě nanejvýš věřil, to jest z celého svého srdce, celou duší a všemi svými silami, aby se úsilně snažil ji poznávat podle míry své víry, a poznávaje ji, cele ji držel, drže ji, dokonale ji napodobil, a na- podobuje ji, přetvořoval podle ní sebe.38 Tato pravda byla lidem vnitřně i zevně vepsána tehdy, když se Slovo stalo tělem a ubytovalo se mezi námi (Jan 1, 14). A je jí vpravdě milostivý, vpravdě nejsladší, slitovný a milosrdný Pán Ježíš ukřižovaný. Hle, tu máme ono naše pravidlo, s pomocí něhož by člověk mohl poznávat a řídit sebe i druhé! „Napodobujte tedy Boha“, praví apoštol (Ef. 5, 1) „jako jeho milované děti! 6. ZAKON LASKY (Sv. 3, str. 139—141.) Bůh uložil jen málo příkazů a tradic, které jsou bez výjimky a beze všeho promíjení přiměřené pro každého člověka a kterými je každý člověk beze všeho promíjení vázán na každém místě, v každou chvíli, buď jak buď a po celý život. Je jich totiž celkem deset a je to ono slavné, zřetelné a každému i nej- tupějšímu rozumu přístupné desatero přikázání, takže nemůže člověk při žádném reptat ani odvolávat se na to, že je jimi zatěžován. Tyto příkazy však nejmilostivější Ježíš ukřižovaný, Boží moc a Boží moudrost, shrnul krátce do jediného pouze příkazu, jak je psáno (Řím. 9, 28): „Pán dokonale a rychle provede své slovo na zemi.“ Onen příkaz je však láska k Bohu a k bližnímu, a ne- shledáš, že by zákonodárce křesťanstva Ježíš vydal nebo usta- novil v evangeliu nějaké přikázání kromě toho, když řekl (Jan 15, 12): „To je mé přikázání, abyste milovali jeden druhého, jako jsem já miloval vás.“ Podobně také jeho tlumočník apoštol v tři- nácté kapitole k Římanům (Řím. 13, 8 a 10) praví: „Nebuďte si vespolek nic dlužni kromě toho, že se máte spolu milovat, protože ten, kdo miluje bližního, naplnil zákon. Neboť náplní zákona je láska.“ A toto právě je všem společné, jediné, krátké, snadné, 61
který má rozum, miloval Pravdu jako své největší dobro, v kte- rém je obsaženo všechno dobro, nanejvýš, upřímně a pro ni a pro nic jiného a aby k ní svou láskou nanejvýš lnul a lna k ní, jí se kochal, tak také, aby první a nejvyšší Pravdě nanejvýš věřil, to jest z celého svého srdce, celou duší a všemi svými silami, aby se úsilně snažil ji poznávat podle míry své víry, a poznávaje ji, cele ji držel, drže ji, dokonale ji napodobil, a na- podobuje ji, přetvořoval podle ní sebe.38 Tato pravda byla lidem vnitřně i zevně vepsána tehdy, když se Slovo stalo tělem a ubytovalo se mezi námi (Jan 1, 14). A je jí vpravdě milostivý, vpravdě nejsladší, slitovný a milosrdný Pán Ježíš ukřižovaný. Hle, tu máme ono naše pravidlo, s pomocí něhož by člověk mohl poznávat a řídit sebe i druhé! „Napodobujte tedy Boha“, praví apoštol (Ef. 5, 1) „jako jeho milované děti! 6. ZAKON LASKY (Sv. 3, str. 139—141.) Bůh uložil jen málo příkazů a tradic, které jsou bez výjimky a beze všeho promíjení přiměřené pro každého člověka a kterými je každý člověk beze všeho promíjení vázán na každém místě, v každou chvíli, buď jak buď a po celý život. Je jich totiž celkem deset a je to ono slavné, zřetelné a každému i nej- tupějšímu rozumu přístupné desatero přikázání, takže nemůže člověk při žádném reptat ani odvolávat se na to, že je jimi zatěžován. Tyto příkazy však nejmilostivější Ježíš ukřižovaný, Boží moc a Boží moudrost, shrnul krátce do jediného pouze příkazu, jak je psáno (Řím. 9, 28): „Pán dokonale a rychle provede své slovo na zemi.“ Onen příkaz je však láska k Bohu a k bližnímu, a ne- shledáš, že by zákonodárce křesťanstva Ježíš vydal nebo usta- novil v evangeliu nějaké přikázání kromě toho, když řekl (Jan 15, 12): „To je mé přikázání, abyste milovali jeden druhého, jako jsem já miloval vás.“ Podobně také jeho tlumočník apoštol v tři- nácté kapitole k Římanům (Řím. 13, 8 a 10) praví: „Nebuďte si vespolek nic dlužni kromě toho, že se máte spolu milovat, protože ten, kdo miluje bližního, naplnil zákon. Neboť náplní zákona je láska.“ A toto právě je všem společné, jediné, krátké, snadné, 61
Strana 62
dostačující, dokonalé a neomylné pravidlo, to právě je zákon dokonalé svobody, jaký slušelo pro nás vydati samé matce všem společné, matce, pravím, krásného milování (sr. Eccli. 24, 24), Boží moudrosti a Boží moci, t. j. Kristu Ježíši (sr. 1 Kor. 1, 24). Všechny jiné přerozmanité lidské tradice jsou tedy zbytečné a nevhodné. Proto se zdá, že by se neměly nazývati řády, nýbrž pověrami a lidskými výtvory a kamennou stěnou vymazanou hlínou bez vápna a plev (sr. Ezech. 13, 10). Nikdo z lidí nemůže zajisté zavésti takové pravidlo nebo ustanovení, které by bylo všeobecně přiměřené každému člověku, každému stavu a kaž- dému lidskému postavení, hodíc se, aby bylo zachováváno bez výjimky na každém místě a v každé době, aniž by bylo již zev- ně obsaženo v Božím řádu nebo příkaze dříve zmíněném, doko- nale dostačujícím, jak je psáno (Řím. 13, 8—10): „Kdo totiž mi- luje, naplnil zákon. Neboť příkazy: Nesesmilníš, nepromluvíš kři- vého svědectví, nepožádáš majetku svého bližního, a je-li ještě nějaký jiný příkaz, v tom jednom jsou znovu vysloveny: Miluj svého bližního jako sebe! V lásce k bližnímu není zla. 7. ŽIVOT PODLE PRVNÍ PRAVDY (Sv. 2, str. 12.) Člověk, který by chtěl žíti správně a nábožensky, nechť se snaží vším úsilím všechny své představy, své myšlení a uvažo- vání uvésti ve shodu s Božskou Pravdou, o které jsme neustále poučováni skrze Ducha Ježíšova vnitřně a z rad světců a Písem Bohem vnuknutých zevně jako s neomylným a jediným pravidlem. Nechť se přece člověk snaží své pohyby, touhy, činy, projevy vůle, řeči a všechen vnější stav těla spravovat podle rozumu, pravdou takto již osvíceného, a k němu zaměřovat, tak aby se rozum neustále dotazoval a ptal ve všem První Pravdy, jeho smysly pak a tělesné úkony aby se v jednotlivostech dotazovaly a ptaly rozumu. 62
dostačující, dokonalé a neomylné pravidlo, to právě je zákon dokonalé svobody, jaký slušelo pro nás vydati samé matce všem společné, matce, pravím, krásného milování (sr. Eccli. 24, 24), Boží moudrosti a Boží moci, t. j. Kristu Ježíši (sr. 1 Kor. 1, 24). Všechny jiné přerozmanité lidské tradice jsou tedy zbytečné a nevhodné. Proto se zdá, že by se neměly nazývati řády, nýbrž pověrami a lidskými výtvory a kamennou stěnou vymazanou hlínou bez vápna a plev (sr. Ezech. 13, 10). Nikdo z lidí nemůže zajisté zavésti takové pravidlo nebo ustanovení, které by bylo všeobecně přiměřené každému člověku, každému stavu a kaž- dému lidskému postavení, hodíc se, aby bylo zachováváno bez výjimky na každém místě a v každé době, aniž by bylo již zev- ně obsaženo v Božím řádu nebo příkaze dříve zmíněném, doko- nale dostačujícím, jak je psáno (Řím. 13, 8—10): „Kdo totiž mi- luje, naplnil zákon. Neboť příkazy: Nesesmilníš, nepromluvíš kři- vého svědectví, nepožádáš majetku svého bližního, a je-li ještě nějaký jiný příkaz, v tom jednom jsou znovu vysloveny: Miluj svého bližního jako sebe! V lásce k bližnímu není zla. 7. ŽIVOT PODLE PRVNÍ PRAVDY (Sv. 2, str. 12.) Člověk, který by chtěl žíti správně a nábožensky, nechť se snaží vším úsilím všechny své představy, své myšlení a uvažo- vání uvésti ve shodu s Božskou Pravdou, o které jsme neustále poučováni skrze Ducha Ježíšova vnitřně a z rad světců a Písem Bohem vnuknutých zevně jako s neomylným a jediným pravidlem. Nechť se přece člověk snaží své pohyby, touhy, činy, projevy vůle, řeči a všechen vnější stav těla spravovat podle rozumu, pravdou takto již osvíceného, a k němu zaměřovat, tak aby se rozum neustále dotazoval a ptal ve všem První Pravdy, jeho smysly pak a tělesné úkony aby se v jednotlivostech dotazovaly a ptaly rozumu. 62
Strana 63
II. CÍRKEV KRISTOVA 1. JEŽIŠ KRISTUS — PRVNÍ PRAVDA (Sv. 2, str. 24.) Bůh chtěl a zavázal všechno a obzvláště tvory rozumem na- dané, aby žili a byli řízeni k němu podle něho skrze tuto pravdu. Proto vepsal, sdělil a vyhlásil tuto pravdu hlavně člověku, kte- rému to bylo nutno, dvojím způsobem, totiž cestou přirozeného poznání a spravedlnosti a cestou milosti a milosrdenství. Tak se vyplnilo, co pověděl žalmista (Ž. 62, 12): „Jednou promluvil Bůh, to dvé jsem slyšel, že Bohu náleží moc a že u tebe, Pane, jest milosrdenství a že ty odplatíš každému podle jeho skutků.“ Avšak cestou původní spravedlnosti a přirozeného poznání vepsal a lidem vštípil a vyhlásil tuto pravdu neboli pravidlo dvojmo: vznitřně a zevně; vnitřně v duši, zevně ve všem stvo- ření; vnitřně, aby sebe poznával, zevně, aby se poučoval ze stvo- řených věcí; vnitřně, aby přímo na sobě spatřoval obraz a po- dobu Boží, zevně, aby stopoval po Božích stopách Boha. (Sv. 2, str. 30.) Protože Bůh slitovný a milosrdný nechtěl, aby docela zahy- nulo, co stvořil, chtěl ještě, aby jeho slovo, které jednou pro- mlouvá a od věčnosti promluvil, bylo po druhé od člověka ve světě uslyšeno a tím se veškerenstvo obrodilo k životu, jakož je psáno (Jan 5, 25): „Vpravdě, vpravdě vám pravím, že se blíží hodina, ano již je tu, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteří uslyší, budou živi“ — aby člověk mohl poznávat pravdu a za poznanou pravdou jíti a tak odložit všecku lež, kterou byl po- skvrněn, a vrchovatou míru špatností, a tím přijmouti bezelstně, jako právě narozené rozumu schopné dítě, možnost státi se dít- kem Božím, jak je psáno (Jak. 1, 18): „Z vlastní vůle nám dal zroditi se slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho tvorů“: proto pravím, Bůh, hle, po druhé vepsal otevřeně svou pravdu obdobně jako dříve vnitřně i zevně, tělesně i duševně, v lidskou i božskou podstatu, a to v našem Pánu Ježíši Kristu, který je ona Pravda a zákon života a pravidlo veškeré pravdy 63
II. CÍRKEV KRISTOVA 1. JEŽIŠ KRISTUS — PRVNÍ PRAVDA (Sv. 2, str. 24.) Bůh chtěl a zavázal všechno a obzvláště tvory rozumem na- dané, aby žili a byli řízeni k němu podle něho skrze tuto pravdu. Proto vepsal, sdělil a vyhlásil tuto pravdu hlavně člověku, kte- rému to bylo nutno, dvojím způsobem, totiž cestou přirozeného poznání a spravedlnosti a cestou milosti a milosrdenství. Tak se vyplnilo, co pověděl žalmista (Ž. 62, 12): „Jednou promluvil Bůh, to dvé jsem slyšel, že Bohu náleží moc a že u tebe, Pane, jest milosrdenství a že ty odplatíš každému podle jeho skutků.“ Avšak cestou původní spravedlnosti a přirozeného poznání vepsal a lidem vštípil a vyhlásil tuto pravdu neboli pravidlo dvojmo: vznitřně a zevně; vnitřně v duši, zevně ve všem stvo- ření; vnitřně, aby sebe poznával, zevně, aby se poučoval ze stvo- řených věcí; vnitřně, aby přímo na sobě spatřoval obraz a po- dobu Boží, zevně, aby stopoval po Božích stopách Boha. (Sv. 2, str. 30.) Protože Bůh slitovný a milosrdný nechtěl, aby docela zahy- nulo, co stvořil, chtěl ještě, aby jeho slovo, které jednou pro- mlouvá a od věčnosti promluvil, bylo po druhé od člověka ve světě uslyšeno a tím se veškerenstvo obrodilo k životu, jakož je psáno (Jan 5, 25): „Vpravdě, vpravdě vám pravím, že se blíží hodina, ano již je tu, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteří uslyší, budou živi“ — aby člověk mohl poznávat pravdu a za poznanou pravdou jíti a tak odložit všecku lež, kterou byl po- skvrněn, a vrchovatou míru špatností, a tím přijmouti bezelstně, jako právě narozené rozumu schopné dítě, možnost státi se dít- kem Božím, jak je psáno (Jak. 1, 18): „Z vlastní vůle nám dal zroditi se slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho tvorů“: proto pravím, Bůh, hle, po druhé vepsal otevřeně svou pravdu obdobně jako dříve vnitřně i zevně, tělesně i duševně, v lidskou i božskou podstatu, a to v našem Pánu Ježíši Kristu, který je ona Pravda a zákon života a pravidlo veškeré pravdy 63
Strana 64
a všeho řádu, „kniha popsaná uvnitř i zevně,3 ale zapečetěná“. (Zjev. 5, 1.) Odevzdal nadto onen svitek vnitřně i zevně plný milosti a pravdy člověku netoliko, aby jej viděl a dotýkal se ho, nýbrž aby jej jedl a pil,39 a tak si dokonale přivtělil pravdu a s ní se sjednotil a stal se takto člověkem naskrz obnoveným a uzdra- veným, vnitřně totiž ze své slepoty a nevědomosti, zevně však ze své neschopnosti pro dobro. 2. JEŽÍŠ KRISTUS VŠECKO VŠEM (Z V. knihy — Fol. 129 a — 129 b.) Ježíš ukřižovaný je věčné Slovo Boží, v něm je všecko, skrze něho je všecko (Žid. 2, 10), z něho je všecko a proto sám bude všecko a ve všem (Kol. 3, 11). Proto sám sebe dal lidem společně, jsa všecko všem, aby každý člověk, který žízní po svém dobru, nalézal v něm všecku vytouženou nebo žádoucí plnost, takže by mimo to nebo jinde nezůstávalo žádné žádoucí dobro, a tak se všem stal vším (sr. 1 Kor. 9, 22), aby si všechny získal. Neboť se osvědčil člověku jako Bůh a Pán a stvořitel, věčný, vše- mohoucí, klanění hodný, bázeň budící, jako Král králů a Pán pánů (1 Tim. 6, 15). Osvědčil se lidem spásou, mocí, dobrotivostí, spravedlností, Boží moudrostí a Boží silou, veškerým dobrem, božstvu přičítaným nebo u Boha požadovaným, aby se takto podobně člověk, oděný skrze Ježíše ukřižovaného těmito vlast- nostmi a účastí v nich uzpůsobený, přetvořoval v Boha. A to je to, co praví Jan (1, 12): „Ale těm, kteří ho přijali, dal moc státi se dítkami Božími“ atd. Sám se ukázal vírou, nadějí, láskou, moudrostí, střídmostí, statečností, spravedlností a každou ctností od Boha vlitou, nebo která může být vlita, každou ctností, jaká se vyskytuje nebo může se vyskytovat. Projevil se Pán Ježíš ukřižovaný člověku otcem, matkou, synem i dcerou, bratrem, sestrou, ženichem, nevěstou, přítelem, druhem, dobrodincem, podřízeným služebníkem a v každém druhu a postavení lidských poměrů, aby se v něm spolu a cele soustřeďovala láska jich všech, jak je psáno (5 Mojž. 6, 5): „Milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, 64
a všeho řádu, „kniha popsaná uvnitř i zevně,3 ale zapečetěná“. (Zjev. 5, 1.) Odevzdal nadto onen svitek vnitřně i zevně plný milosti a pravdy člověku netoliko, aby jej viděl a dotýkal se ho, nýbrž aby jej jedl a pil,39 a tak si dokonale přivtělil pravdu a s ní se sjednotil a stal se takto člověkem naskrz obnoveným a uzdra- veným, vnitřně totiž ze své slepoty a nevědomosti, zevně však ze své neschopnosti pro dobro. 2. JEŽÍŠ KRISTUS VŠECKO VŠEM (Z V. knihy — Fol. 129 a — 129 b.) Ježíš ukřižovaný je věčné Slovo Boží, v něm je všecko, skrze něho je všecko (Žid. 2, 10), z něho je všecko a proto sám bude všecko a ve všem (Kol. 3, 11). Proto sám sebe dal lidem společně, jsa všecko všem, aby každý člověk, který žízní po svém dobru, nalézal v něm všecku vytouženou nebo žádoucí plnost, takže by mimo to nebo jinde nezůstávalo žádné žádoucí dobro, a tak se všem stal vším (sr. 1 Kor. 9, 22), aby si všechny získal. Neboť se osvědčil člověku jako Bůh a Pán a stvořitel, věčný, vše- mohoucí, klanění hodný, bázeň budící, jako Král králů a Pán pánů (1 Tim. 6, 15). Osvědčil se lidem spásou, mocí, dobrotivostí, spravedlností, Boží moudrostí a Boží silou, veškerým dobrem, božstvu přičítaným nebo u Boha požadovaným, aby se takto podobně člověk, oděný skrze Ježíše ukřižovaného těmito vlast- nostmi a účastí v nich uzpůsobený, přetvořoval v Boha. A to je to, co praví Jan (1, 12): „Ale těm, kteří ho přijali, dal moc státi se dítkami Božími“ atd. Sám se ukázal vírou, nadějí, láskou, moudrostí, střídmostí, statečností, spravedlností a každou ctností od Boha vlitou, nebo která může být vlita, každou ctností, jaká se vyskytuje nebo může se vyskytovat. Projevil se Pán Ježíš ukřižovaný člověku otcem, matkou, synem i dcerou, bratrem, sestrou, ženichem, nevěstou, přítelem, druhem, dobrodincem, podřízeným služebníkem a v každém druhu a postavení lidských poměrů, aby se v něm spolu a cele soustřeďovala láska jich všech, jak je psáno (5 Mojž. 6, 5): „Milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, 64
Strana 65
ze vší duše své a ze vší síly své.“ Dal se za přísného soudce, hněvivého mstitele a pána trestů, aby každá odplata záležela jen na něm, jak psáno: „Boha se boj, kromě něho však se neboj ničeho." Osvědčil se poslem, vyslancem, knězem, učitelem, apoštolem, prorokem a čímkoli podobným, aby všecka služba oněch různých povolání podléhala toliko jeho svrchovanosti, jak je psáno (Mat. 23, 8): „Vy se nedávejte nazývati rabbi, neboť jeden je mistr váš a vy všichni jste bratří. A nikoho na zemi nenazývejte otcem, neboť jeden je váš Otec, kterýž je v nebesích, a nedávejte se nazývat vůdci, protože jen jeden je váš vůdce, Kristus. Ukázal se vládcem, starším lidu, vůdcem, vojínem, zápas- níkem, vítězem, poraženým, spoluobčanem, dělníkem, chuďasem, člověkem z lidu, aby byl všem těmto nejrůznějším stavům pří- 44 hodnou hlavou, skloubenou se svými jednotlivými údy. Ukázal se moudrým mezi moudrými, mistrem mezi mistry v disputacích, prosťáčkem mezi prosťáčky, spravedlivým mezi spravedlivými, člověkem aspoň zdánlivě hříšným mezi hříšníky, radujícím se s radujícími, plačícím s plačícími (Řím. 12, 15), trpícím mezi trpícími, a takto všem se stal vším, aby si všechny získal, v takové míře, že apoštol (Žid. 2, 17) praví: „Chtěl se ve všem připodobnit bratřím.“ Jsi-li vědění chtivý, shledáš toto vše v pravdě a v celé plnosti na Ježíši Kristu v Písmu doložené a vyjádřené. Sv. 1, str. 271—272. Celé Písmo Boží a všecka katolická víra volá, hlásá a vyznává, že Ježíš ukřižovaný sám jediný a jen on sám je vykoupení a ospravedlnění všech, kteří v něho věří, sám jediný je všecka moc a všecka moudrost (1 Kor. 1, 24) pro každého křesťana, sám alfa i omega,34 začátek i konec (Zjev. 22, 13) a že se má každý, kdo si žádá nebo pečuje o to, aby byl spravedlivý, svatý nebo ctnostný, nejprve a bezprostředně v něj a v jeho Ducha obléci, protože on jediný a sám je cesta, pravda a život (Jan 14, 6). Proto sluší jeho jediného nejprve a zcela hledat, světit, oslavovat a nosit v těle i v duši, jej, který samojediný nás vy- koupil za velikou cenu, za krev svého srdce. 5 Matěj z Janova 65
ze vší duše své a ze vší síly své.“ Dal se za přísného soudce, hněvivého mstitele a pána trestů, aby každá odplata záležela jen na něm, jak psáno: „Boha se boj, kromě něho však se neboj ničeho." Osvědčil se poslem, vyslancem, knězem, učitelem, apoštolem, prorokem a čímkoli podobným, aby všecka služba oněch různých povolání podléhala toliko jeho svrchovanosti, jak je psáno (Mat. 23, 8): „Vy se nedávejte nazývati rabbi, neboť jeden je mistr váš a vy všichni jste bratří. A nikoho na zemi nenazývejte otcem, neboť jeden je váš Otec, kterýž je v nebesích, a nedávejte se nazývat vůdci, protože jen jeden je váš vůdce, Kristus. Ukázal se vládcem, starším lidu, vůdcem, vojínem, zápas- níkem, vítězem, poraženým, spoluobčanem, dělníkem, chuďasem, člověkem z lidu, aby byl všem těmto nejrůznějším stavům pří- 44 hodnou hlavou, skloubenou se svými jednotlivými údy. Ukázal se moudrým mezi moudrými, mistrem mezi mistry v disputacích, prosťáčkem mezi prosťáčky, spravedlivým mezi spravedlivými, člověkem aspoň zdánlivě hříšným mezi hříšníky, radujícím se s radujícími, plačícím s plačícími (Řím. 12, 15), trpícím mezi trpícími, a takto všem se stal vším, aby si všechny získal, v takové míře, že apoštol (Žid. 2, 17) praví: „Chtěl se ve všem připodobnit bratřím.“ Jsi-li vědění chtivý, shledáš toto vše v pravdě a v celé plnosti na Ježíši Kristu v Písmu doložené a vyjádřené. Sv. 1, str. 271—272. Celé Písmo Boží a všecka katolická víra volá, hlásá a vyznává, že Ježíš ukřižovaný sám jediný a jen on sám je vykoupení a ospravedlnění všech, kteří v něho věří, sám jediný je všecka moc a všecka moudrost (1 Kor. 1, 24) pro každého křesťana, sám alfa i omega,34 začátek i konec (Zjev. 22, 13) a že se má každý, kdo si žádá nebo pečuje o to, aby byl spravedlivý, svatý nebo ctnostný, nejprve a bezprostředně v něj a v jeho Ducha obléci, protože on jediný a sám je cesta, pravda a život (Jan 14, 6). Proto sluší jeho jediného nejprve a zcela hledat, světit, oslavovat a nosit v těle i v duši, jej, který samojediný nás vy- koupil za velikou cenu, za krev svého srdce. 5 Matěj z Janova 65
Strana 66
3. POKORA JEŽIŠE KRISTA (Z V. knihy — Fol. 124 b — 125 a.) Ježíš ve všem zřejmě projevoval, že nijak, ani v malých ani ve velikých věcech nehledal bohatství, jsa nejchudobnější, ani tělesné rozkoše, jsa živ panicky a ustavičně se postě a pracuje, ale neuchvátil si chtivě neb lživě ani slávu své vlastní osoby, což nejzřetelněji ukázal předně v tom, že všecky lidi učil slovem i skutkem, že má být sláva vzdávána jedinému Bohu a že musí všecko dělat pouze pro Otce, který je na nebesích. A proto přikazoval všem, nad kterými se smiloval uzdravením, aby vzdávali slávu jedinému Bohu a nařizoval, aby bylo po- mlčeno o jeho dobrodiních a on aby nebyl veleben. (Na př. Mat. 8, 4; 9, 30; Mar. 7, 36; Luk. 8, 56.) Za druhé totéž, že totiž nehledá svou slávu, ukázal nejjasněji tím, že se nejpokorněji choval ke všem lidem; narodil se z obyčejných rodičů a žil v chudobě a s chudinou, z lidí chudých a pohrdaných si vyvolil některé za společníky, setrvával beze slávy a bez okázalosti na venek, stýkaje se s hříšníky, celníky a nevěstkami (Mat. 9, 11). A tak ani slávu bohatství nehledal, jsa chudý a nuzný od svého mládí, ani slávu urozenosti a moudrosti takového života, neboť po celý život rozmlouval a obcoval s prostými lidmi, vybíraje si lidi drsné, neurozené, nevzdělané, sedlácké a nejnižší, ani se nehonil za pokryteckou a okázalou slávou spravedlnosti a sva- tosti, píval víno a jídal maso s hříšníky a celníky (Luk. 7, 34) a jevil se celým způsobem svého života jako prostý člověk; to všecko není základem slávy a chlouby na tomto světě. A mimo to všechno dosvědčil pohaněním, které snášel, že nehledal v ničem zalíbit se sobě, nýbrž Dokonalosti a Pravdě, neboť když vytrpěl všeliké potupy od tupitelů (Ž. 69, 10) a do- syta zakusil běd a hanby od jiných, od cizích, od svých vlast- ních, od domácích a od nejdůvěrnějších učedníků, kteří společně s ním pojídali lahodných pokrmů, od velekněží a starších lidu, od lidu, od vůdců lidu, od Židů, od pohanů, od spravedlivých v národě, od mistrů i zákoníků, od lupičů na smrt odsouzených, když, pravím, vypil celé moře vší té hanby, vpočetl sám sebe na místo nejposlednějších mužů až do té míry, že jeho vlastní lid raději přijal a vyžádal si Barabáše, při vzpouře zajatého (Mar. 15, 7 a d.), člověka docela nicotného, pro zřejmé zločiny 66
3. POKORA JEŽIŠE KRISTA (Z V. knihy — Fol. 124 b — 125 a.) Ježíš ve všem zřejmě projevoval, že nijak, ani v malých ani ve velikých věcech nehledal bohatství, jsa nejchudobnější, ani tělesné rozkoše, jsa živ panicky a ustavičně se postě a pracuje, ale neuchvátil si chtivě neb lživě ani slávu své vlastní osoby, což nejzřetelněji ukázal předně v tom, že všecky lidi učil slovem i skutkem, že má být sláva vzdávána jedinému Bohu a že musí všecko dělat pouze pro Otce, který je na nebesích. A proto přikazoval všem, nad kterými se smiloval uzdravením, aby vzdávali slávu jedinému Bohu a nařizoval, aby bylo po- mlčeno o jeho dobrodiních a on aby nebyl veleben. (Na př. Mat. 8, 4; 9, 30; Mar. 7, 36; Luk. 8, 56.) Za druhé totéž, že totiž nehledá svou slávu, ukázal nejjasněji tím, že se nejpokorněji choval ke všem lidem; narodil se z obyčejných rodičů a žil v chudobě a s chudinou, z lidí chudých a pohrdaných si vyvolil některé za společníky, setrvával beze slávy a bez okázalosti na venek, stýkaje se s hříšníky, celníky a nevěstkami (Mat. 9, 11). A tak ani slávu bohatství nehledal, jsa chudý a nuzný od svého mládí, ani slávu urozenosti a moudrosti takového života, neboť po celý život rozmlouval a obcoval s prostými lidmi, vybíraje si lidi drsné, neurozené, nevzdělané, sedlácké a nejnižší, ani se nehonil za pokryteckou a okázalou slávou spravedlnosti a sva- tosti, píval víno a jídal maso s hříšníky a celníky (Luk. 7, 34) a jevil se celým způsobem svého života jako prostý člověk; to všecko není základem slávy a chlouby na tomto světě. A mimo to všechno dosvědčil pohaněním, které snášel, že nehledal v ničem zalíbit se sobě, nýbrž Dokonalosti a Pravdě, neboť když vytrpěl všeliké potupy od tupitelů (Ž. 69, 10) a do- syta zakusil běd a hanby od jiných, od cizích, od svých vlast- ních, od domácích a od nejdůvěrnějších učedníků, kteří společně s ním pojídali lahodných pokrmů, od velekněží a starších lidu, od lidu, od vůdců lidu, od Židů, od pohanů, od spravedlivých v národě, od mistrů i zákoníků, od lupičů na smrt odsouzených, když, pravím, vypil celé moře vší té hanby, vpočetl sám sebe na místo nejposlednějších mužů až do té míry, že jeho vlastní lid raději přijal a vyžádal si Barabáše, při vzpouře zajatého (Mar. 15, 7 a d.), člověka docela nicotného, pro zřejmé zločiny 66
Strana 67
k smrti určeného, než Ježíše, neboť žádali, aby Barabáš byl propuštěn, ale Ježíš ukřižován. Potom před smrtí, při umírání i po smrti byl pokořován spíláním, posměchem a nezměrnými potupami a tím vším zbavil podstaty každou domněnku, že chce uchvátit slávu, kterou slynuli všichni pohanští bozi, filo- sofové a králové, císaři a panovníci od pohanů zbožnění, kteří kdy dříve byli nebo právě nyní jsou nebo budou v budoucnosti až do skonání světa, kteří již za časů Antikristových18 toužili a budou toužit a touží povýšit se uchvácením slávy Boží, všichni zřejmě se osvědčujíce zloději, lupiči a vlky uchvacujícími bož- skou slávu, jejichž hlavou je Antikrist nebo ďábel, král to nad všemi syny pýchy. Ale Pán Ježíš ani nebojoval za svou slávu, ani nešel na smrt pro své povýšení, nýbrž za slávu a spasení svého izraelského lidu, jak praví i apoštol Pavel, totéž o sobě mysle co o Kristu Ježíši: „Na každý den umírám za vaši slávu. (1 Kor. 15, 30.) Ale mnohem více ještě Kristus se vydal na smrt jen za svůj lid a jeho slávu! To vysvítá z toho, že po celý život dobře činil lidu, vyučoval jej v každé ctnosti a kázni a pravdě v Bohu, zázračně lid živil (Mat. 15, 32 n.; Jan 6, 5 n.) a měl s ním každý čas slitování, léčil jeho choroby a nemoci, vypuzo- val z lidí ďábly, křísil mrtvé pouhým svým slovem a rozkazem, jak přísluší pravému Bohu, a vůbec přinášel všechnu záchranu; a jen proto, že se projevil dobrodincem veškerého svého izrael- ského lidu a milosrdným ke všem a protože nalezl následovníky, vytrpěl všecky útrapy ve svrchované míře, jak bylo shora pověděno. Neboť ti, kteří nastrojili jeho smrt, si navzájem říkali: “ „Vidíte, že nic nepořídíte! Vždyť hle, celý svět se dal za ním! (Jan 12, 19.) Ale ani to, co jindy řekli (Jan 10, 33): „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání, že se ty, pouhý člověk, činíš Bohem“, nebylo nikterak pravda, a Pravda sama je v tom hned potom odmítá, jak je zjevno na témž místě (Jan 10, 34). Nalhávala to tedy nepravost sama sobě, neboť Ježíš nikde neříkal ve svých řečech nepokrytě, že je Bůh, ani si nepřisvojoval Boží slávu, nýbrž veškeru slávu odkazoval na Boha a nebeského Otce, ačkoliv Bůh Otec a proroci a Zákon zjevně dosvědčili, že je Bůh, a jeho skutky nezvratně dokazo- valy, že je pravý Bůh. Takto Ježíš jasně ukázal každému člo- věku, že zemřel prostě za spasení lidu a za mravní zásady a pravdu, které učil, a že jen pro to podstoupil potupy a muka. 5* 67
k smrti určeného, než Ježíše, neboť žádali, aby Barabáš byl propuštěn, ale Ježíš ukřižován. Potom před smrtí, při umírání i po smrti byl pokořován spíláním, posměchem a nezměrnými potupami a tím vším zbavil podstaty každou domněnku, že chce uchvátit slávu, kterou slynuli všichni pohanští bozi, filo- sofové a králové, císaři a panovníci od pohanů zbožnění, kteří kdy dříve byli nebo právě nyní jsou nebo budou v budoucnosti až do skonání světa, kteří již za časů Antikristových18 toužili a budou toužit a touží povýšit se uchvácením slávy Boží, všichni zřejmě se osvědčujíce zloději, lupiči a vlky uchvacujícími bož- skou slávu, jejichž hlavou je Antikrist nebo ďábel, král to nad všemi syny pýchy. Ale Pán Ježíš ani nebojoval za svou slávu, ani nešel na smrt pro své povýšení, nýbrž za slávu a spasení svého izraelského lidu, jak praví i apoštol Pavel, totéž o sobě mysle co o Kristu Ježíši: „Na každý den umírám za vaši slávu. (1 Kor. 15, 30.) Ale mnohem více ještě Kristus se vydal na smrt jen za svůj lid a jeho slávu! To vysvítá z toho, že po celý život dobře činil lidu, vyučoval jej v každé ctnosti a kázni a pravdě v Bohu, zázračně lid živil (Mat. 15, 32 n.; Jan 6, 5 n.) a měl s ním každý čas slitování, léčil jeho choroby a nemoci, vypuzo- val z lidí ďábly, křísil mrtvé pouhým svým slovem a rozkazem, jak přísluší pravému Bohu, a vůbec přinášel všechnu záchranu; a jen proto, že se projevil dobrodincem veškerého svého izrael- ského lidu a milosrdným ke všem a protože nalezl následovníky, vytrpěl všecky útrapy ve svrchované míře, jak bylo shora pověděno. Neboť ti, kteří nastrojili jeho smrt, si navzájem říkali: “ „Vidíte, že nic nepořídíte! Vždyť hle, celý svět se dal za ním! (Jan 12, 19.) Ale ani to, co jindy řekli (Jan 10, 33): „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání, že se ty, pouhý člověk, činíš Bohem“, nebylo nikterak pravda, a Pravda sama je v tom hned potom odmítá, jak je zjevno na témž místě (Jan 10, 34). Nalhávala to tedy nepravost sama sobě, neboť Ježíš nikde neříkal ve svých řečech nepokrytě, že je Bůh, ani si nepřisvojoval Boží slávu, nýbrž veškeru slávu odkazoval na Boha a nebeského Otce, ačkoliv Bůh Otec a proroci a Zákon zjevně dosvědčili, že je Bůh, a jeho skutky nezvratně dokazo- valy, že je pravý Bůh. Takto Ježíš jasně ukázal každému člo- věku, že zemřel prostě za spasení lidu a za mravní zásady a pravdu, které učil, a že jen pro to podstoupil potupy a muka. 5* 67
Strana 68
4. SVĚDKOVÉ PRAVDY (Sv. 2, str. 40—41.) Třebas byla pravda napsána způsobem dříve naznačeným, totiž cestou přirozenou, cestou Písma a cestou vnitřního poma- zání neboli milosti, přece byla nadto zjevena a vyhlášena zvlášt- ním způsobem všeobecně všem, nejprve a od počátku světa skrze věrné svědky, potom vtělivši se, sama skrze sebe, naposled skrze své jiné posly, totiž apoštoly, mučedníky a vyznavače a učitele. Z nich se skládají dva skvělé sbory spolehlivých svědků pravdy, totiž otců7 Starého a Nového Zákona, neboli proroků a apoštolů Ježíše Krista, a uprostřed nich Pravda sama, vtělivší se, je doprovázena až do horního Jerusalema (Gal. 4, 26 a Zjev. 21, 10) přes všechny věky tohoto života, a to s chválami a svě- dectvími všem věkům hodnověrnými, jak je psáno (Ž. 93, 5): „Tvá svědectví jsou velmi spolehlivá“, rozumí se jak se strany zřejmé a neklamné pravdy, tak se strany uznaných svědků. Tak to bylo předobrazeno vyzvědači ze zaslíbené země, kteří při- nášeli uprostřed mezi sebou nade vše bohatý hrozen vína (sr. 4 Mojž. 13, 24), dvěma cherubíny, tváří k sobě obrácenými nad archou Hospodinovou, nesoucími slitovnici (sr. 2 Mojž. 25, 18),40 dvěma zástupy, které šly před Ježíšem i následovaly za ním a s obou stran provolávaly samému Ježíšovi chválu a svědectví pravdy (sr. Mat. 21, 9), a dvěma slavnými svědky, kteří mají moc zavřít i otevřít nebe a zápasí s šelmou, neumdlévajíce (v. Zjev. 11, 3). To jsou svědkové vyvolení Pravdou z veškerého lidstva, před- určení od věčnosti, v pravý čas povolaní, ospravedlnění a osla- vení, aby byli hodnověrnými svědky pravdy před veškerým lidstvem, tak aby neměl pro to výmluvy žádný člověk, který neuvěřil pravdě nebo překáží pravdě nespravedlností (sr. Řím. 1, 18). Proto je psáno (2 Petr. 1, 21): „Duchem svatým jsouce unášeni mluvili svatí lidé.“... Sv. 2, str. 44—49. Své svědky, které si Pravda vyvolila a skrze které chtěla býti hlásána, přizpůsobila ve všem sobě, aby jí byli docela nebo co nejblíže podobni. Proto se praví (Řím. 8, 29): „Neboť ty, které 68
4. SVĚDKOVÉ PRAVDY (Sv. 2, str. 40—41.) Třebas byla pravda napsána způsobem dříve naznačeným, totiž cestou přirozenou, cestou Písma a cestou vnitřního poma- zání neboli milosti, přece byla nadto zjevena a vyhlášena zvlášt- ním způsobem všeobecně všem, nejprve a od počátku světa skrze věrné svědky, potom vtělivši se, sama skrze sebe, naposled skrze své jiné posly, totiž apoštoly, mučedníky a vyznavače a učitele. Z nich se skládají dva skvělé sbory spolehlivých svědků pravdy, totiž otců7 Starého a Nového Zákona, neboli proroků a apoštolů Ježíše Krista, a uprostřed nich Pravda sama, vtělivší se, je doprovázena až do horního Jerusalema (Gal. 4, 26 a Zjev. 21, 10) přes všechny věky tohoto života, a to s chválami a svě- dectvími všem věkům hodnověrnými, jak je psáno (Ž. 93, 5): „Tvá svědectví jsou velmi spolehlivá“, rozumí se jak se strany zřejmé a neklamné pravdy, tak se strany uznaných svědků. Tak to bylo předobrazeno vyzvědači ze zaslíbené země, kteří při- nášeli uprostřed mezi sebou nade vše bohatý hrozen vína (sr. 4 Mojž. 13, 24), dvěma cherubíny, tváří k sobě obrácenými nad archou Hospodinovou, nesoucími slitovnici (sr. 2 Mojž. 25, 18),40 dvěma zástupy, které šly před Ježíšem i následovaly za ním a s obou stran provolávaly samému Ježíšovi chválu a svědectví pravdy (sr. Mat. 21, 9), a dvěma slavnými svědky, kteří mají moc zavřít i otevřít nebe a zápasí s šelmou, neumdlévajíce (v. Zjev. 11, 3). To jsou svědkové vyvolení Pravdou z veškerého lidstva, před- určení od věčnosti, v pravý čas povolaní, ospravedlnění a osla- vení, aby byli hodnověrnými svědky pravdy před veškerým lidstvem, tak aby neměl pro to výmluvy žádný člověk, který neuvěřil pravdě nebo překáží pravdě nespravedlností (sr. Řím. 1, 18). Proto je psáno (2 Petr. 1, 21): „Duchem svatým jsouce unášeni mluvili svatí lidé.“... Sv. 2, str. 44—49. Své svědky, které si Pravda vyvolila a skrze které chtěla býti hlásána, přizpůsobila ve všem sobě, aby jí byli docela nebo co nejblíže podobni. Proto se praví (Řím. 8, 29): „Neboť ty, které 68
Strana 69
předzvěděl, také předurčil,“ a k naší věci: „aby se jim dostalo podoby stejné s obrazem Syna Božího.“ Z té příčiny bylo po- věděno, že ten, který mluvil svá svědectví skrze proroky, ko- nečně stanul uprostřed, otevřel ústa svá a učil své učedníky (Mat. 5, 2) podle sebe a řekl (Mat. 11, 29): „Učte se od mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci.“ A po druhé (Jan 15, 12): „To je mé přikázání, abyste milovali jeden druhého, jako jsem já milo- val vás“, a o něco později [!] (Jan 13, 35): „Po tom poznají lidé, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku vespolek.“... Je zajisté v souhlase s Pravdou, aby skuteční svědkové neboli poslové Pravdy byli jí vnitřně i zevně dokonale podobni, aby každý, kdo miluje pravdu, viděl na nich a slyšel od nich všude pravdu a aby mohl, jsa takto vzdělán, přijmout určité pro sebe pravidlo svého života, neklamné a zřejmé a napodobit je bez obav, že je klamán. Za těchto předpokladů tedy třeba dodat, že táž Pravda, jsouc přítomná v lidském těle a uprostřed lidí, ukázala na Ježíšovi, že on zjevil tomuto světu pravdu řádně, neohroženě a prospěšně, jak to řekl Pilátovi (Jan 18, 37): „Já jsem se k tomu narodil, abych vydal svědectví pravdě.“ Jedině takové svědectví je oprávněně hodnověrné, neboť kázal, byv poslán, a svým, ke kte- rým byl poslán, — odtud (Mat. 15, 24): „Byl jsem poslán jen k ztraceným ovcím z domu izraelského;“ a po druhé (Jan 1, 11): „Přišel do svého vlastnictví, ale jeho vlastní ho nepřijali,“ — ve jménu toho, od kterého byl poslán, a hledaje slávu toho, kým byl poslán, totiž Otce. Proto je napsáno (Jan 5, 43): „Já jsem přišel ve jménu svého Otce, ale nepřijali jste mě.“ A u téhož (7, 16 n.): „Odpověděl Ježíš: ,Učení mé není ze mne, ale z toho, který mě poslal. Bude-li kdo chtít činiti jeho vůli, pozná z toho učení, je-li z Boha, či mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám ze sebe, hledá vlastní oslavu. Kdo však hledá oslavu toho, který ho " poslal, ten je pravdivý a není v něm nepoctivosti.“ Tak jsou a vždy byli svědkové pravdy jemu podobni, protože nemluví své věci, nýbrž věci pravdy, ani ze sebe a ve svém jméně, nýbrž hledají jen oslavu a prospěch toho, který je poslal. Káží však svým a nevtírají se k cizím. Toto pak, co bylo pově- děno, je jejich roucho a ovoce,41 neboť nepřicházejí s tím v pře- tvářce, nýbrž v pravdě a ze spodu se pozdvihují k vzrůstu... Taktéž řádně vydal Kristus svědectví pravdy v tom, že mi- 69
předzvěděl, také předurčil,“ a k naší věci: „aby se jim dostalo podoby stejné s obrazem Syna Božího.“ Z té příčiny bylo po- věděno, že ten, který mluvil svá svědectví skrze proroky, ko- nečně stanul uprostřed, otevřel ústa svá a učil své učedníky (Mat. 5, 2) podle sebe a řekl (Mat. 11, 29): „Učte se od mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci.“ A po druhé (Jan 15, 12): „To je mé přikázání, abyste milovali jeden druhého, jako jsem já milo- val vás“, a o něco později [!] (Jan 13, 35): „Po tom poznají lidé, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku vespolek.“... Je zajisté v souhlase s Pravdou, aby skuteční svědkové neboli poslové Pravdy byli jí vnitřně i zevně dokonale podobni, aby každý, kdo miluje pravdu, viděl na nich a slyšel od nich všude pravdu a aby mohl, jsa takto vzdělán, přijmout určité pro sebe pravidlo svého života, neklamné a zřejmé a napodobit je bez obav, že je klamán. Za těchto předpokladů tedy třeba dodat, že táž Pravda, jsouc přítomná v lidském těle a uprostřed lidí, ukázala na Ježíšovi, že on zjevil tomuto světu pravdu řádně, neohroženě a prospěšně, jak to řekl Pilátovi (Jan 18, 37): „Já jsem se k tomu narodil, abych vydal svědectví pravdě.“ Jedině takové svědectví je oprávněně hodnověrné, neboť kázal, byv poslán, a svým, ke kte- rým byl poslán, — odtud (Mat. 15, 24): „Byl jsem poslán jen k ztraceným ovcím z domu izraelského;“ a po druhé (Jan 1, 11): „Přišel do svého vlastnictví, ale jeho vlastní ho nepřijali,“ — ve jménu toho, od kterého byl poslán, a hledaje slávu toho, kým byl poslán, totiž Otce. Proto je napsáno (Jan 5, 43): „Já jsem přišel ve jménu svého Otce, ale nepřijali jste mě.“ A u téhož (7, 16 n.): „Odpověděl Ježíš: ,Učení mé není ze mne, ale z toho, který mě poslal. Bude-li kdo chtít činiti jeho vůli, pozná z toho učení, je-li z Boha, či mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám ze sebe, hledá vlastní oslavu. Kdo však hledá oslavu toho, který ho " poslal, ten je pravdivý a není v něm nepoctivosti.“ Tak jsou a vždy byli svědkové pravdy jemu podobni, protože nemluví své věci, nýbrž věci pravdy, ani ze sebe a ve svém jméně, nýbrž hledají jen oslavu a prospěch toho, který je poslal. Káží však svým a nevtírají se k cizím. Toto pak, co bylo pově- děno, je jejich roucho a ovoce,41 neboť nepřicházejí s tím v pře- tvářce, nýbrž v pravdě a ze spodu se pozdvihují k vzrůstu... Taktéž řádně vydal Kristus svědectví pravdy v tom, že mi- 69
Strana 70
loval pravdu v srdci — odtud v žalmu (Ž. 45, 8): „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl bezpráví“ —, vyznal je ústy — odtud (Jan 8, 40): „Nyní však usilujete zabíti mne, člověka, který vám mluvil pravdu, kterou slyšel od Boha“ —, plnil ji činem, — odtud (Jan 3, 21): „Kdo však jedná pravdivě, přichází k svět- lu, aby se objevily jeho skutky, že byly vykonány v Bohu.“ Stejnou vlastnost mají věrní svědkové pravdy, milují totiž a mluví pravdu a jednají pravdivě. To je jejich ovoce a spolu roucho. Ovoce, protože přichází ze srdce a s potěšením a se vzrůstem. Roucho, protože přicházejí na světlo, aby lidé viděli jejich dobré skutky a aby byl oslaven jejich Otec, který je v ne- besích (Mat. 5, 16)... Dále zjevil Ježíš pravdu prospěšně, což vysvítá z toho, že pouze to činil a mluvil, co bylo plno spásy a velmi užitečné lidem přítomným a minulým i budoucím, jako je jemu jedi- nému vlastní to, co se praví u proroka (Iz. 48, 17): „Já, Hospo- din, Bůh Tvůj, učím tě prospěšným věcem.“ Proto byla jeho slova stručná, prostá, nestrojená, jak je patrno na těch, která nám svatí evangelisté zanechali až do našich dnů. A všechny jeho skutky a zázraky nebyly jiné leč takové, že byly doslova užitečné i těm, pro které se dály, i dále budoucím a celému světu plny spásy, vnitřně i vně, tělesně i duševně. Z té příčiny odby kterési zvědavé Židy, kteří měli v povaze honit se po znameních a bavit se zvláštnostmi, když ho žádali, aby jim ukázal nějaký neúčelný div, na př., aby seslal s nebe oheň nebo něco podob- ného. Proto řekl (Mat. 12, 39): „Pokolení zlé a zpronevěřilé si žádá znamení, ale nebude mu dáno znamení jiné než znamení proroka Jonáše“,42 rozuměj znamení prospěšné celému světu k spáse. A po druhé (Luk. 23, 8), když se zvědavý Herodes zara- doval, že vidí Ježíše, protože doufal, že něco od něho uvidí a tím se pobaví, Ježíš nenromluvil ani slova a neučinil žádné zna- mení zvědavému člověku, kterému nešlo o věc prospěšnou a užitečnou, nýbrž o věc zbytečnou. Proto předpověděl David, jak je obecně známo, o Ježíši ukřižovaném (Ž. 1, 3): „Bude“, praví se tam, „jako strom zasazený u tekutých vod, který vydá své ovoce svým časem. Jeho listí neopadne a vše, co bude činit, vždy se mu zdaří. V tom také jsou podobni oni svědkové pravdy, neboť nezvěs- tují pravdu lehkomyslně ani lhostejně kdekoli a komukoli, nýbrž 70
loval pravdu v srdci — odtud v žalmu (Ž. 45, 8): „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl bezpráví“ —, vyznal je ústy — odtud (Jan 8, 40): „Nyní však usilujete zabíti mne, člověka, který vám mluvil pravdu, kterou slyšel od Boha“ —, plnil ji činem, — odtud (Jan 3, 21): „Kdo však jedná pravdivě, přichází k svět- lu, aby se objevily jeho skutky, že byly vykonány v Bohu.“ Stejnou vlastnost mají věrní svědkové pravdy, milují totiž a mluví pravdu a jednají pravdivě. To je jejich ovoce a spolu roucho. Ovoce, protože přichází ze srdce a s potěšením a se vzrůstem. Roucho, protože přicházejí na světlo, aby lidé viděli jejich dobré skutky a aby byl oslaven jejich Otec, který je v ne- besích (Mat. 5, 16)... Dále zjevil Ježíš pravdu prospěšně, což vysvítá z toho, že pouze to činil a mluvil, co bylo plno spásy a velmi užitečné lidem přítomným a minulým i budoucím, jako je jemu jedi- nému vlastní to, co se praví u proroka (Iz. 48, 17): „Já, Hospo- din, Bůh Tvůj, učím tě prospěšným věcem.“ Proto byla jeho slova stručná, prostá, nestrojená, jak je patrno na těch, která nám svatí evangelisté zanechali až do našich dnů. A všechny jeho skutky a zázraky nebyly jiné leč takové, že byly doslova užitečné i těm, pro které se dály, i dále budoucím a celému světu plny spásy, vnitřně i vně, tělesně i duševně. Z té příčiny odby kterési zvědavé Židy, kteří měli v povaze honit se po znameních a bavit se zvláštnostmi, když ho žádali, aby jim ukázal nějaký neúčelný div, na př., aby seslal s nebe oheň nebo něco podob- ného. Proto řekl (Mat. 12, 39): „Pokolení zlé a zpronevěřilé si žádá znamení, ale nebude mu dáno znamení jiné než znamení proroka Jonáše“,42 rozuměj znamení prospěšné celému světu k spáse. A po druhé (Luk. 23, 8), když se zvědavý Herodes zara- doval, že vidí Ježíše, protože doufal, že něco od něho uvidí a tím se pobaví, Ježíš nenromluvil ani slova a neučinil žádné zna- mení zvědavému člověku, kterému nešlo o věc prospěšnou a užitečnou, nýbrž o věc zbytečnou. Proto předpověděl David, jak je obecně známo, o Ježíši ukřižovaném (Ž. 1, 3): „Bude“, praví se tam, „jako strom zasazený u tekutých vod, který vydá své ovoce svým časem. Jeho listí neopadne a vše, co bude činit, vždy se mu zdaří. V tom také jsou podobni oni svědkové pravdy, neboť nezvěs- tují pravdu lehkomyslně ani lhostejně kdekoli a komukoli, nýbrž 70
Strana 71
k prospěchu, majíce na mysli, že pravda je mravní hodnota nebo základ všech mravních hodnot a proto chce, aby se s ní zacházelo náležitě, jak je toho hodna, totiž: kde, kdy, komu, proč, jak, čí pomocí atd. A zase ne babské povídačky, ne nerozřešitel- né otázky, ne své sny — jak je psáno (Jer. 23, 28 n): „Kdo má sny, nechť vypravuje sny, ale kdo má mou řeč, nechť mluví pravdivě mou řeč. Co je plevě do pšenice? dí Hospodin. Zdaž nejsou má slova jako oheň a jako kladivo drtící skály?“ — ne moudrost tohoto světa, která se zhroutí, nýbrž moudrost, která je z Boha, a Písmo Bohem vnuknuté, které je užitečné k poučení, usvědčení, k napravení, k vzdělání v spravedlnosti, jako doko- nalý člověk Boží, vyzbrojený ke každému dobrému dílu. Neboť všecky své věci vyhledávají a zařizují, jen aby prospívali spáse svých bližních, poněvadž v ničem nehledají své zájmy, nýbrž zájem Kristův (sr. Fil. 2, 21), aby se stali jemu podobnými. A proto se stávají ve všem užitečnými svému Pánu a bližním. Tehdy se splňuje na nich řeč, která je zapsána u Jana (15, 5): „Kdo zůstává ve mně — a já v něm —, ten nese moje ovoce.“... (S v. 2, str. 50—52.) Kromě toho, co bylo pověděno, shledalo se, že Ježíš Kristus hlásal pravdu prospěšně, z toho, že tak činil, nejen poněvadž miloval pravdu až po smrt, nýbrž také proto, aby prospěl bliž- ním, které miloval také až po smrt, jak je psáno (Jan 13, 1): „Když dokázal lásku k svým, až do konce je miloval,“ a po druhé tamtéž (Jan 15, 13): „Nikdo nemá větší lásku, než aby položil svůj život za své přátele. Pravdu zjevil tomuto světu jedině nebo nejvíce proto, že přišel jej spasit a že jej miloval Bůh, jak praví Písmo (Jan 3, 16 n): „Neboť tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného syna po- slal na tento svět, ne aby soudil svět, nýbrž aby svět byl spasen skrze něho.“ Proto Ježíš byl celý dán a celý dal, vydal a ode- vzdal sebe ku prospěchu a spáse tomuto světu, takže od počátku až do konce všecko, co je neb bylo v Ježíšovi, směřovalo ku pro- spěchu, a z milosti daroval lidem všecko své chtění, své poznání, své schopnosti, své zrození, své žití, své utrpení. Jeho přemýš- lení, všechno jeho promlouvání a všechno jeho jednání, všecko, pravím, bylo dáno a určeno jeho bližním a jen na prospěch 71
k prospěchu, majíce na mysli, že pravda je mravní hodnota nebo základ všech mravních hodnot a proto chce, aby se s ní zacházelo náležitě, jak je toho hodna, totiž: kde, kdy, komu, proč, jak, čí pomocí atd. A zase ne babské povídačky, ne nerozřešitel- né otázky, ne své sny — jak je psáno (Jer. 23, 28 n): „Kdo má sny, nechť vypravuje sny, ale kdo má mou řeč, nechť mluví pravdivě mou řeč. Co je plevě do pšenice? dí Hospodin. Zdaž nejsou má slova jako oheň a jako kladivo drtící skály?“ — ne moudrost tohoto světa, která se zhroutí, nýbrž moudrost, která je z Boha, a Písmo Bohem vnuknuté, které je užitečné k poučení, usvědčení, k napravení, k vzdělání v spravedlnosti, jako doko- nalý člověk Boží, vyzbrojený ke každému dobrému dílu. Neboť všecky své věci vyhledávají a zařizují, jen aby prospívali spáse svých bližních, poněvadž v ničem nehledají své zájmy, nýbrž zájem Kristův (sr. Fil. 2, 21), aby se stali jemu podobnými. A proto se stávají ve všem užitečnými svému Pánu a bližním. Tehdy se splňuje na nich řeč, která je zapsána u Jana (15, 5): „Kdo zůstává ve mně — a já v něm —, ten nese moje ovoce.“... (S v. 2, str. 50—52.) Kromě toho, co bylo pověděno, shledalo se, že Ježíš Kristus hlásal pravdu prospěšně, z toho, že tak činil, nejen poněvadž miloval pravdu až po smrt, nýbrž také proto, aby prospěl bliž- ním, které miloval také až po smrt, jak je psáno (Jan 13, 1): „Když dokázal lásku k svým, až do konce je miloval,“ a po druhé tamtéž (Jan 15, 13): „Nikdo nemá větší lásku, než aby položil svůj život za své přátele. Pravdu zjevil tomuto světu jedině nebo nejvíce proto, že přišel jej spasit a že jej miloval Bůh, jak praví Písmo (Jan 3, 16 n): „Neboť tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného syna po- slal na tento svět, ne aby soudil svět, nýbrž aby svět byl spasen skrze něho.“ Proto Ježíš byl celý dán a celý dal, vydal a ode- vzdal sebe ku prospěchu a spáse tomuto světu, takže od počátku až do konce všecko, co je neb bylo v Ježíšovi, směřovalo ku pro- spěchu, a z milosti daroval lidem všecko své chtění, své poznání, své schopnosti, své zrození, své žití, své utrpení. Jeho přemýš- lení, všechno jeho promlouvání a všechno jeho jednání, všecko, pravím, bylo dáno a určeno jeho bližním a jen na prospěch 71
Strana 72
tohoto světa. Proto hlavně ve vlastním slova smyslu byl nazván beránkem a označen jako beránek (sr. Jan 1, 30), neboť zdá se, že beránek mezi všemi jinými zvířaty více slouží k užitku svého majitele. Vždyť Ježíš, když již cele obětoval za nás sebe, totiž svůj celý život, své celé utrpení a smrt, naposled ještě zůstavil nám své tělo a svou krev,39 v strastech a utrpení za nás takto obětovanou a vydanou, a dal je k ustavičnému požívání a pití, aby byl takto nejdokonalejším způsobem všecek náš a aby nám byl cele dán a cele sloužil k našemu užitku a prospěchu... Třeba připomenout, že Ježíš, aby ještě dokonaleji byl náš a důvěrně se s námi sblížil, anebo aby to bylo jasněji vyjádřeno, jak velice je náš, když vstal z mrtvých a nanebevstoupením při- šel k svému Otci, poslal nám z rukou Otcových také svého Du- cha, kterého, vise na kříži, za nás vydechl a poručil do rukou Otci (sr. Luk. 23, 46), a dal nám jej, aby zůstal s námi na věky, a tím nám dal moc, abychom tak, jako je on, byli též my nej- milejšími dětmi Božími, jak je psáno (Jan 14, 16 n.): „Já jiného Utěšitele dám vám, Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmouti, poněvadž ho nevidí a nepoznává, vy však ho poznáte, poněvadž bude přebývat s vámi a bude ve vás.“ A jiné místo Písma praví (Galat. 4, 6): „Poslal,“ dí apoštol, „Ducha svého Syna do vašich srdcí, a v něm voláme: Abba, Otče!“... (Sv. 2, str. 53—54.) Stejně také Kristus Ježíš-Pravda vyučil své svědky a uzpů- sobil ty, kteří se dali jemu jedinému v službu a vytkli si za úkol, aby hlásali veřejně všemu světu pravdu, nehledajíce již své zá- jmy, nýbrž zájmy Ježíše Krista. Předně totiž způsobil, že byli v něm naplněni spravedlností a dobrým ovocem, o němž apoštol (Gal. 5, 22—23): „Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, trpě- livost, laskavost, dobrota, shovívavost, mírnost, věrnost, skrom- nost, zdrženlivost, čistota.“ Za druhé však vyslal je, naplněné těmito poklady, aby kázali s užitkem užitečnou pravdu a aby vůbec vynaložili své síly pro pravdu, ano aby sami sebe zcela vynaložili za pravdu tak, jako on sám to napřed ukázal a jak vykonávání toho je naznačeno u Pavla, který praví o sobě (2 Kor. 12, 15): „Já pak ochotně vynaložím, co mám, ano sám sebe vy- naložím za vaše duše.“ 72
tohoto světa. Proto hlavně ve vlastním slova smyslu byl nazván beránkem a označen jako beránek (sr. Jan 1, 30), neboť zdá se, že beránek mezi všemi jinými zvířaty více slouží k užitku svého majitele. Vždyť Ježíš, když již cele obětoval za nás sebe, totiž svůj celý život, své celé utrpení a smrt, naposled ještě zůstavil nám své tělo a svou krev,39 v strastech a utrpení za nás takto obětovanou a vydanou, a dal je k ustavičnému požívání a pití, aby byl takto nejdokonalejším způsobem všecek náš a aby nám byl cele dán a cele sloužil k našemu užitku a prospěchu... Třeba připomenout, že Ježíš, aby ještě dokonaleji byl náš a důvěrně se s námi sblížil, anebo aby to bylo jasněji vyjádřeno, jak velice je náš, když vstal z mrtvých a nanebevstoupením při- šel k svému Otci, poslal nám z rukou Otcových také svého Du- cha, kterého, vise na kříži, za nás vydechl a poručil do rukou Otci (sr. Luk. 23, 46), a dal nám jej, aby zůstal s námi na věky, a tím nám dal moc, abychom tak, jako je on, byli též my nej- milejšími dětmi Božími, jak je psáno (Jan 14, 16 n.): „Já jiného Utěšitele dám vám, Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmouti, poněvadž ho nevidí a nepoznává, vy však ho poznáte, poněvadž bude přebývat s vámi a bude ve vás.“ A jiné místo Písma praví (Galat. 4, 6): „Poslal,“ dí apoštol, „Ducha svého Syna do vašich srdcí, a v něm voláme: Abba, Otče!“... (Sv. 2, str. 53—54.) Stejně také Kristus Ježíš-Pravda vyučil své svědky a uzpů- sobil ty, kteří se dali jemu jedinému v službu a vytkli si za úkol, aby hlásali veřejně všemu světu pravdu, nehledajíce již své zá- jmy, nýbrž zájmy Ježíše Krista. Předně totiž způsobil, že byli v něm naplněni spravedlností a dobrým ovocem, o němž apoštol (Gal. 5, 22—23): „Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, trpě- livost, laskavost, dobrota, shovívavost, mírnost, věrnost, skrom- nost, zdrženlivost, čistota.“ Za druhé však vyslal je, naplněné těmito poklady, aby kázali s užitkem užitečnou pravdu a aby vůbec vynaložili své síly pro pravdu, ano aby sami sebe zcela vynaložili za pravdu tak, jako on sám to napřed ukázal a jak vykonávání toho je naznačeno u Pavla, který praví o sobě (2 Kor. 12, 15): „Já pak ochotně vynaložím, co mám, ano sám sebe vy- naložím za vaše duše.“ 72
Strana 73
Mají tedy věrní poslové pravdy tuto význačnou vlastnost: předně zasvětili se docela pravdě a přizpůsobují se pravdě, za druhé, zvěstujíce s užitkem pravdu jedině užitečnou, přičiňují se cele, aby nesli ovoce ne sobě, nýbrž pravdě. Proto když dají mnohým synům život slovem pravdy, nepřipisují to sobě ani se nechtějí pro ně líbit sobě, nýbrž Pánu Ježíši Kristu. A jací jsou sami, takové mají také syny pravdy. A na těch, kteří nesou hojné ovoce, se potom poznává, že jsou synové Ježíše Krista neb věrní svědkové pravdy a že zůstávají v Ježíši Kristu, jak je psáno (Jan 15, 5): „Kdo zůstává ve mně — a já v něm —, ten nese mnoho ovoce, poněvadž beze mne nemůžete činiti nic“, a o něco dále (Jan 15, 8): „V tom byl oslaven můj Otec, že nesete nejhojnější ovoce a stáváte se mými učedníky.“ Skrze Ducha Ježíše Krista jsou tak velice užiteční, že ať cokoli konají nebo kamkoli se odeberou nebo kdekoli a s kterýmikoli lidmi obcují, všude budují ctnosti a zjevují s užitkem pravdu a nepotřebují těžce přístupné literatury nebo dokladů Písem ani úpravnosti a lesku slov, ani jim není třeba mnoha knih na do- svědčení jejich nezvratné pravdy, jednak protože chovají slovo života (Fil. 2, 16), které je v nich „pramenem moudrosti na vý- sostech“ (Eccli. 1, 5), jednak že je v nich ten, který je učí poma- záním všemu (sr. Jan 14, 26), rozuměj užitečné pravdě, jednak že jejich řádný život, zcela shodný s pravdou, dodává jejich slovům váhy a činí je tak hodnověrnými, že se jich posluchači jejich dále již nevyptávají, neboť poslouchají je ne jako lidi, ale jako anděly Boží a samého Pána Ježíše Krista, jak praví sám o sobě apoštol (Gal. 4, 14): „Jako anděla Božího jste mě přijali, jako Ježíše Krista“, a Pán v evangeliu (Luk. 10, 16): „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne.“ Když totiž lidé pozorují jejich věrnost k nim a čistou prostotu a pevné ctnosti, kloní se mocně k tomu, aby uvěřili a napodobili Pravdu a není nikoho, kdo by mluvil proti takovým lidem, jako je psáno (1 Petr 3, 13): „Kdo vám bude moci ublížit, stanete-li se horliteli pro dobro? 73
Mají tedy věrní poslové pravdy tuto význačnou vlastnost: předně zasvětili se docela pravdě a přizpůsobují se pravdě, za druhé, zvěstujíce s užitkem pravdu jedině užitečnou, přičiňují se cele, aby nesli ovoce ne sobě, nýbrž pravdě. Proto když dají mnohým synům život slovem pravdy, nepřipisují to sobě ani se nechtějí pro ně líbit sobě, nýbrž Pánu Ježíši Kristu. A jací jsou sami, takové mají také syny pravdy. A na těch, kteří nesou hojné ovoce, se potom poznává, že jsou synové Ježíše Krista neb věrní svědkové pravdy a že zůstávají v Ježíši Kristu, jak je psáno (Jan 15, 5): „Kdo zůstává ve mně — a já v něm —, ten nese mnoho ovoce, poněvadž beze mne nemůžete činiti nic“, a o něco dále (Jan 15, 8): „V tom byl oslaven můj Otec, že nesete nejhojnější ovoce a stáváte se mými učedníky.“ Skrze Ducha Ježíše Krista jsou tak velice užiteční, že ať cokoli konají nebo kamkoli se odeberou nebo kdekoli a s kterýmikoli lidmi obcují, všude budují ctnosti a zjevují s užitkem pravdu a nepotřebují těžce přístupné literatury nebo dokladů Písem ani úpravnosti a lesku slov, ani jim není třeba mnoha knih na do- svědčení jejich nezvratné pravdy, jednak protože chovají slovo života (Fil. 2, 16), které je v nich „pramenem moudrosti na vý- sostech“ (Eccli. 1, 5), jednak že je v nich ten, který je učí poma- záním všemu (sr. Jan 14, 26), rozuměj užitečné pravdě, jednak že jejich řádný život, zcela shodný s pravdou, dodává jejich slovům váhy a činí je tak hodnověrnými, že se jich posluchači jejich dále již nevyptávají, neboť poslouchají je ne jako lidi, ale jako anděly Boží a samého Pána Ježíše Krista, jak praví sám o sobě apoštol (Gal. 4, 14): „Jako anděla Božího jste mě přijali, jako Ježíše Krista“, a Pán v evangeliu (Luk. 10, 16): „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne.“ Když totiž lidé pozorují jejich věrnost k nim a čistou prostotu a pevné ctnosti, kloní se mocně k tomu, aby uvěřili a napodobili Pravdu a není nikoho, kdo by mluvil proti takovým lidem, jako je psáno (1 Petr 3, 13): „Kdo vám bude moci ublížit, stanete-li se horliteli pro dobro? 73
Strana 74
5. VZNEŠENOST KŘESŤANSKÉHO NABOŽENSTVI (Sv. 2, str. 63—64.) Není, nebylo ani nebude náboženství a národa, který by se opíral celý a zcela a bezprostředně o První Pravdu a ctnost, kromě křesťanského lidu, a není ani nebylo filosofické školy nebo národa, který by byl patrněji a plněji řízen pravdou a spra- vován ctností než rovněž křesťanský lid. Všechno, co který zdra- vý rozum prohlašuje za mravné, a všechno, co kdy kterýkoli zá- kon shledal spravedlivým a počestným, to všecko v sobě obsáhlo a drží a tomu všemu učí křesťanské náboženství. Všechnu prav- du, moudrost a mravnost, kterou kdy vymyslili a které učili filo- sofové a mudrci pohanských národů, a všechny Boží příkazy a obřady a oběti, které obsahoval židovský Zákon, a všechny milosti, které kdy velebný Bůh poskytl nebo přislíbil dáti lidskému po- kolení, to všecko, pravím, uzavírá a zahrnuje v sobě plně a do- konale v duchu a v pravdě křesťanské náboženství. Proto není ani nebylo pohanského kmene nebo národa, aby nepřiměšoval naprosto žádnou nepravdu a nějakou hanebnost neb tělesnou hrubost, kromě křesťanského náboženství, kde je vůbec a naveskrz každá mrzkost vymycována, v ošklivost uvá- děna a trestána, každá nepravost a lživost skrze pravidlo Pravdy přistihována, obviňována, odsuzována. Vzhledem k tomu právem mluví o tomto jediném křesťanském náboženství Jakub toto (1, 25—27): „Kdo se však zahloubá do dokonalého zákona svobody a zůstane při něm, kdo není jen za- pomnětlivý posluchač, ale skutečný vykonavatel, ten bude bla- žen již tím, že to činí. Myslí-li však sobě kdo, že je nábožný, ale nemá na uzdě svůj jazyk“ — rozuměj — skrze pravidlo Pravdy , „nýbrž klame své srdce, zbožnost takového člověka je sebe- klam.“ Následující slova se týkají věci nejvíce: „Zbožnost čistá a neposkorněná před Bohem Otcem je v tom: starat se o nemocné, o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkorně- ným od tohoto světa. Proto nedovedl nikdo z proroků, nikdo z patriarchů,43 nikdo z apoštolů ani z mudrců dostatečně velebit a chválit důstojnost a vznešenost křesťanského lidu, takto skrze Pravdu řízeného a spravovaného, ačkoliv se pokusili mnohými slovy hlásat jeho slávu a věhlas. Z nich první Mojžíš (Deuter. IV) (5 Mojž. 4. 6—9) 74
5. VZNEŠENOST KŘESŤANSKÉHO NABOŽENSTVI (Sv. 2, str. 63—64.) Není, nebylo ani nebude náboženství a národa, který by se opíral celý a zcela a bezprostředně o První Pravdu a ctnost, kromě křesťanského lidu, a není ani nebylo filosofické školy nebo národa, který by byl patrněji a plněji řízen pravdou a spra- vován ctností než rovněž křesťanský lid. Všechno, co který zdra- vý rozum prohlašuje za mravné, a všechno, co kdy kterýkoli zá- kon shledal spravedlivým a počestným, to všecko v sobě obsáhlo a drží a tomu všemu učí křesťanské náboženství. Všechnu prav- du, moudrost a mravnost, kterou kdy vymyslili a které učili filo- sofové a mudrci pohanských národů, a všechny Boží příkazy a obřady a oběti, které obsahoval židovský Zákon, a všechny milosti, které kdy velebný Bůh poskytl nebo přislíbil dáti lidskému po- kolení, to všecko, pravím, uzavírá a zahrnuje v sobě plně a do- konale v duchu a v pravdě křesťanské náboženství. Proto není ani nebylo pohanského kmene nebo národa, aby nepřiměšoval naprosto žádnou nepravdu a nějakou hanebnost neb tělesnou hrubost, kromě křesťanského náboženství, kde je vůbec a naveskrz každá mrzkost vymycována, v ošklivost uvá- děna a trestána, každá nepravost a lživost skrze pravidlo Pravdy přistihována, obviňována, odsuzována. Vzhledem k tomu právem mluví o tomto jediném křesťanském náboženství Jakub toto (1, 25—27): „Kdo se však zahloubá do dokonalého zákona svobody a zůstane při něm, kdo není jen za- pomnětlivý posluchač, ale skutečný vykonavatel, ten bude bla- žen již tím, že to činí. Myslí-li však sobě kdo, že je nábožný, ale nemá na uzdě svůj jazyk“ — rozuměj — skrze pravidlo Pravdy , „nýbrž klame své srdce, zbožnost takového člověka je sebe- klam.“ Následující slova se týkají věci nejvíce: „Zbožnost čistá a neposkorněná před Bohem Otcem je v tom: starat se o nemocné, o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkorně- ným od tohoto světa. Proto nedovedl nikdo z proroků, nikdo z patriarchů,43 nikdo z apoštolů ani z mudrců dostatečně velebit a chválit důstojnost a vznešenost křesťanského lidu, takto skrze Pravdu řízeného a spravovaného, ačkoliv se pokusili mnohými slovy hlásat jeho slávu a věhlas. Z nich první Mojžíš (Deuter. IV) (5 Mojž. 4. 6—9) 74
Strana 75
řekl: „To je vaše moudrost a vaše rozumnost před očima národů, aby, uslyšíce všecka přikázání tato, řekli: „Hle, lid moudrý a rozumný, národ svatý a veliký, a není jiného národa tak veli- kého, který by měl bohy sobě tak blízké, jako je náš Bůh pří- znivý všem našim modlitbám. Který jiný národ je tak slavný, aby měl obřady a spravedlivé soudy a všecek zákon, který já vám dnes předkládám před vaše oči? Střez tedy sám sebe a svou duši bedlivě a nezapomínej na slova, která viděly tvé oči, aby nevyšla z tvého srdce po všecky dni tvého života! Kdo by však mohl zde uvésti, jak by bylo hodno, proroky a jiné moudré muže z Boha a podle Boha, jakým způsobem a jak velice velebili svými chválami křesťanský lid! Stačí pro tuto chvíli Pavel, který praví (Ef. 2, 19—20): „Bratří, již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a členové Boží do- mácnosti, jste vybudováni na hlavním úhelném kameni, který jest Kristus Ježíš.“ On jest ona Pravda a jediné a společné pra- vidlo křesťanského lidu. Taktéž Petr praví (1 Petr 2, 9): „Vy jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, získaný lid, aby- ste zvěstovali mocné činy toho, který vás povolal ze tmy v po- divuhodné světlo. Kdysi jste nebyli lidem Božím, nyní však jste lid Boží; nedostalo se vám slitování, nyní však jste došli slito- vání.“ A také Jan, zastíraje skvělost křesťanského náboženství tajemnými slovy, praví (Zjev. 21, 2): „A já Jan uviděl jsem svaté nové město sestupovati z nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže. A uslyšel jsem mocný hlas s trůnu: Hle, stánek Boží s lidmi! Bude s nimi přebývati. Oni budou jeho lidem a sám Bůh bude s nimi jako jejich Bůh.“ 6. PRAVIDLO PRAVDY V KŘESŤANSKÉM LIDU (Sv. 2, str. 65—67.) Protože lid křesťanský... je lid dobře spjatý zákonem Prav- dy,... uviděl jej Jan ve Zjevení (12, 1) v podobě ženy na nebi, jež byla oděna sluncem, na hlavě měla dvanáct hvězd a pod jejíma nohama byl měsíc. Žena totiž znamená tam, jak je známo z vykladatelů, nejprve a především církev svatých, která je v nebi, neboť, ač dosud žije v těle, přece již v nebesích prodlévá myslí a srdcem vzhůru 75
řekl: „To je vaše moudrost a vaše rozumnost před očima národů, aby, uslyšíce všecka přikázání tato, řekli: „Hle, lid moudrý a rozumný, národ svatý a veliký, a není jiného národa tak veli- kého, který by měl bohy sobě tak blízké, jako je náš Bůh pří- znivý všem našim modlitbám. Který jiný národ je tak slavný, aby měl obřady a spravedlivé soudy a všecek zákon, který já vám dnes předkládám před vaše oči? Střez tedy sám sebe a svou duši bedlivě a nezapomínej na slova, která viděly tvé oči, aby nevyšla z tvého srdce po všecky dni tvého života! Kdo by však mohl zde uvésti, jak by bylo hodno, proroky a jiné moudré muže z Boha a podle Boha, jakým způsobem a jak velice velebili svými chválami křesťanský lid! Stačí pro tuto chvíli Pavel, který praví (Ef. 2, 19—20): „Bratří, již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a členové Boží do- mácnosti, jste vybudováni na hlavním úhelném kameni, který jest Kristus Ježíš.“ On jest ona Pravda a jediné a společné pra- vidlo křesťanského lidu. Taktéž Petr praví (1 Petr 2, 9): „Vy jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, získaný lid, aby- ste zvěstovali mocné činy toho, který vás povolal ze tmy v po- divuhodné světlo. Kdysi jste nebyli lidem Božím, nyní však jste lid Boží; nedostalo se vám slitování, nyní však jste došli slito- vání.“ A také Jan, zastíraje skvělost křesťanského náboženství tajemnými slovy, praví (Zjev. 21, 2): „A já Jan uviděl jsem svaté nové město sestupovati z nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže. A uslyšel jsem mocný hlas s trůnu: Hle, stánek Boží s lidmi! Bude s nimi přebývati. Oni budou jeho lidem a sám Bůh bude s nimi jako jejich Bůh.“ 6. PRAVIDLO PRAVDY V KŘESŤANSKÉM LIDU (Sv. 2, str. 65—67.) Protože lid křesťanský... je lid dobře spjatý zákonem Prav- dy,... uviděl jej Jan ve Zjevení (12, 1) v podobě ženy na nebi, jež byla oděna sluncem, na hlavě měla dvanáct hvězd a pod jejíma nohama byl měsíc. Žena totiž znamená tam, jak je známo z vykladatelů, nejprve a především církev svatých, která je v nebi, neboť, ač dosud žije v těle, přece již v nebesích prodlévá myslí a srdcem vzhůru 75
Strana 76
povzneseným, jak je psáno (Fil. 3, 20): „Bratří, naše obcování je v nebesích,“ a zase (Kol. 3, 1 n.): „Povstali jste s Kristem, hle- dejte to, co je nahoře, ne to, co je na zemi, dělejte to, co je nahoře, kde je Kristus na pravici Boha Otce." Slunce však, kterým, jak se praví, byla žena oděna, neznačí nic jiného, než pravdu života a vědění podle Ježíše Krista. Proto bylo řečeno (Řím. 13, 13 n.): „Ne v hostinách a pitkách, ne v smilstvu a chlípnosti: ale oblecte se v Pána našeho Ježíše Krista.“ Sám Ježíš totiž je Boží moc a moudrost podle apoštola (1 Kor. 1, 24): „Pravíme,“ pověděl, „že Kristus je Boží moc a Boží moudrost.“ Apoštolům však a celé církvi svatých bylo řečeno (Luk. 24, 49): „Vy však čekejte zde, dokud nebudete přioděni s výsosti!“ Kristus sám je v tomto světě sluncem, které vzešlo lidem bojícím se Boha (Malach. 4, 2). Vždyť Ježíš sám je ona Pravda, která je jediným zřejmým a neklamným pravidlem, jímž se musí spravovat každý člověk, který touží najít život skrze ctnosti... „A měsíc pod jejíma nohama“; neboť jsouc již duchem zakot- vena v nebesích, radujíc se z neproměnné plnosti slunce, šlape po vší marnosti, která všecka t. j. celá je pod sluncem a kolotá neustále jako měsíc, jehož ubývá. Nic zajisté není na tomto světě pro křesťana krásného, nic moudrého, nic rozkošného a příjem- ného, leč ten, kterým je přioděna, Pán Ježíš Kristus, k němuž žalmista mluví (Ž. 73, 25): „Koho mám v nebi? A bez tebe co bych si přál na zemi?“ a (Ž. 27. 8): „Tobě řeklo mé srdce: Hledala tě má tvář. Tvou tvář, Hospodine, bude hledati.“ Tento Ježíš, pravím, stal se Boží mocí a Boží moudrostí, prav- dou, cestou a životem (Jan 14, 6). „A věnec z dvanácti hvězd na její hlavě“; neboť dvanáct apo- štolů obklopuje Pána Ježíše Krista; jimi je jako oděvem oblečen. protože Kristus je hlavou své církve podle apoštola. (Sr. Ef. 5, 23)... Proto právem a jak krásně! pravda života a učení Ježíše Krista a pak pravda života a učení všech, kteří jsouc přioděni Ježíšem Kristem vnitřně i vně, v duši i v mravech, skvěle a mocně zjevují a ukazují pravidlo Pravdy všem; ti, pravím, jsou kaž- dému křesťanu nejlepším pravidlem, jak žít a poznávat sebe a jak odhalovat ty, kteří mají pravdu v ústech, ale ne v skutcích. 76
povzneseným, jak je psáno (Fil. 3, 20): „Bratří, naše obcování je v nebesích,“ a zase (Kol. 3, 1 n.): „Povstali jste s Kristem, hle- dejte to, co je nahoře, ne to, co je na zemi, dělejte to, co je nahoře, kde je Kristus na pravici Boha Otce." Slunce však, kterým, jak se praví, byla žena oděna, neznačí nic jiného, než pravdu života a vědění podle Ježíše Krista. Proto bylo řečeno (Řím. 13, 13 n.): „Ne v hostinách a pitkách, ne v smilstvu a chlípnosti: ale oblecte se v Pána našeho Ježíše Krista.“ Sám Ježíš totiž je Boží moc a moudrost podle apoštola (1 Kor. 1, 24): „Pravíme,“ pověděl, „že Kristus je Boží moc a Boží moudrost.“ Apoštolům však a celé církvi svatých bylo řečeno (Luk. 24, 49): „Vy však čekejte zde, dokud nebudete přioděni s výsosti!“ Kristus sám je v tomto světě sluncem, které vzešlo lidem bojícím se Boha (Malach. 4, 2). Vždyť Ježíš sám je ona Pravda, která je jediným zřejmým a neklamným pravidlem, jímž se musí spravovat každý člověk, který touží najít život skrze ctnosti... „A měsíc pod jejíma nohama“; neboť jsouc již duchem zakot- vena v nebesích, radujíc se z neproměnné plnosti slunce, šlape po vší marnosti, která všecka t. j. celá je pod sluncem a kolotá neustále jako měsíc, jehož ubývá. Nic zajisté není na tomto světě pro křesťana krásného, nic moudrého, nic rozkošného a příjem- ného, leč ten, kterým je přioděna, Pán Ježíš Kristus, k němuž žalmista mluví (Ž. 73, 25): „Koho mám v nebi? A bez tebe co bych si přál na zemi?“ a (Ž. 27. 8): „Tobě řeklo mé srdce: Hledala tě má tvář. Tvou tvář, Hospodine, bude hledati.“ Tento Ježíš, pravím, stal se Boží mocí a Boží moudrostí, prav- dou, cestou a životem (Jan 14, 6). „A věnec z dvanácti hvězd na její hlavě“; neboť dvanáct apo- štolů obklopuje Pána Ježíše Krista; jimi je jako oděvem oblečen. protože Kristus je hlavou své církve podle apoštola. (Sr. Ef. 5, 23)... Proto právem a jak krásně! pravda života a učení Ježíše Krista a pak pravda života a učení všech, kteří jsouc přioděni Ježíšem Kristem vnitřně i vně, v duši i v mravech, skvěle a mocně zjevují a ukazují pravidlo Pravdy všem; ti, pravím, jsou kaž- dému křesťanu nejlepším pravidlem, jak žít a poznávat sebe a jak odhalovat ty, kteří mají pravdu v ústech, ale ne v skutcích. 76
Strana 77
7. JEDNOTNOST CIRKVE BOŽÍ (S v. 2, str. 140—141.) Jako jest jedno jediné společné pravidlo, tak je mu podřízen jeden lid a jím je spravován a řízen, jsa shromážděn a spojen pod jediným náboženstvím. K tomu ještě budiž dodáno, že tak, jako je Bůh jediná a nejvyšší Pravda všech, je také téže Pravdě podřízen jeden její lid, u sebe a mezi sebou navzájem skrze Prav- du ve všem jednostejný, zachovávající a napodobující ve všem jednotu, jakož je psáno (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje.“ Svazkem pokoje však je láska, jak je zase psáno (Kol. 3, 14): „Pojítkem dokonalosti je láska.“ Proto píše apoštol o jednotnosti křesťanského lidu tato slova (Ef. 4, 5): „Jedna víra, jeden chléb“ atd. A v Písni48 (Pís. 5, 2) se praví: „Jedna je má přítelkyně, má holubička, má spanilá,“ a v Skut- cích apoštolských (4, 32): „Množství však těch, kteří uvěřili, bylo jedno srdce a jedna duše.“ Pro tuto jednotnost tvoří množství jedno překrásné a sličné tělo,44 tak jako je nevěsta okrášlena pro svého muže, a jednotlivci jsou údy jedni druhých, jak to vy- mezuje apoštol na mnohých místech (sr. Řím. 12, 5; 1 Kor. 12, 12; 12, 27)... Tento lid, takto svým uzpůsobením sjednocený a jednotně ří- zený, není, jak se uznává, žádný jiný leč lid křesťanský, jejž vytvořil samojediný Syn Boží, který je ona Pravda v Bohu a z Boha jako bezprostřední pravidlo pro každého rozumného tvo- ra; a ten je Ježíš ukřižovaný, který mohl a chtěl shromáždit roz- ličné národy v jedno tak, jak je psáno (Jan 17, 22—23): „Chci, Otče, aby byli jedno, jako i my jsme jedno — já v nich a ty ve mně —, aby byli dokonale uvedeni v jednotu.“ Nikdo jiný tudíž nemohl založit jediné náboženství nebo utvořit jeden lid leč sám Ježíš Kristus. (Sv. 3, str. 72—73.) Ježíš a Jeho Duch má tu jemu vlastní známku, že shromaž- ďuje láskou pravdy to, co je rozptýleno, jako naopak ďábel, a tudíž Antikrist18 se vyznačuje tím, že rozptyluje pýchou a svá- rem. A proto se praví o Kristu (Ž. 68, 7): „Bůh, který zavádí jednotný řád mezi obyvateli v domě,“ a po druhé (Ž. 85, 9): 77
7. JEDNOTNOST CIRKVE BOŽÍ (S v. 2, str. 140—141.) Jako jest jedno jediné společné pravidlo, tak je mu podřízen jeden lid a jím je spravován a řízen, jsa shromážděn a spojen pod jediným náboženstvím. K tomu ještě budiž dodáno, že tak, jako je Bůh jediná a nejvyšší Pravda všech, je také téže Pravdě podřízen jeden její lid, u sebe a mezi sebou navzájem skrze Prav- du ve všem jednostejný, zachovávající a napodobující ve všem jednotu, jakož je psáno (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje.“ Svazkem pokoje však je láska, jak je zase psáno (Kol. 3, 14): „Pojítkem dokonalosti je láska.“ Proto píše apoštol o jednotnosti křesťanského lidu tato slova (Ef. 4, 5): „Jedna víra, jeden chléb“ atd. A v Písni48 (Pís. 5, 2) se praví: „Jedna je má přítelkyně, má holubička, má spanilá,“ a v Skut- cích apoštolských (4, 32): „Množství však těch, kteří uvěřili, bylo jedno srdce a jedna duše.“ Pro tuto jednotnost tvoří množství jedno překrásné a sličné tělo,44 tak jako je nevěsta okrášlena pro svého muže, a jednotlivci jsou údy jedni druhých, jak to vy- mezuje apoštol na mnohých místech (sr. Řím. 12, 5; 1 Kor. 12, 12; 12, 27)... Tento lid, takto svým uzpůsobením sjednocený a jednotně ří- zený, není, jak se uznává, žádný jiný leč lid křesťanský, jejž vytvořil samojediný Syn Boží, který je ona Pravda v Bohu a z Boha jako bezprostřední pravidlo pro každého rozumného tvo- ra; a ten je Ježíš ukřižovaný, který mohl a chtěl shromáždit roz- ličné národy v jedno tak, jak je psáno (Jan 17, 22—23): „Chci, Otče, aby byli jedno, jako i my jsme jedno — já v nich a ty ve mně —, aby byli dokonale uvedeni v jednotu.“ Nikdo jiný tudíž nemohl založit jediné náboženství nebo utvořit jeden lid leč sám Ježíš Kristus. (Sv. 3, str. 72—73.) Ježíš a Jeho Duch má tu jemu vlastní známku, že shromaž- ďuje láskou pravdy to, co je rozptýleno, jako naopak ďábel, a tudíž Antikrist18 se vyznačuje tím, že rozptyluje pýchou a svá- rem. A proto se praví o Kristu (Ž. 68, 7): „Bůh, který zavádí jednotný řád mezi obyvateli v domě,“ a po druhé (Ž. 85, 9): 77
Strana 78
„Poslechnu, co bude mluvit ke mně Hospodin, neboť vyřkne po- koj svému lidu.“ Vždyť o to, aby jeho vyvolení byli jedno, prosil Kristus vroucně Otce před svou smrtí, když řekl (Jan 17, 22): „Prosím, Otče, by byli jedno, jako i my jsme jedno.“ Ba dokonce Kristus zemřel za to, aby se jeho vyvolení sloučili v jednotu. Proto (Jan 11, 52): „Ježíš musil zemříti nejen za národ, nýbrž proto, aby dítky Boží shromáždil v jednotu.“ A tak prvním a hlavním příkazem Krista Ježíše je láska k Bohu a láska bratr- ská, jak je psáno (Jan 13, 34): „Toto je mé přikázání, abyste se milovali vespolek, jako jsem já miloval vás. Tak prvním a hlavním účinkem samého Ducha Ježíšova je vespolek sdružovat a sjednocovat. To je jasně vidět v církvi prv- ních křesťanů, o kterých je zapsáno (Skut. 4, 32): „Množství těch, kteří uvěřili, bylo jedno srdce a jedna duše. Tak také první a hlavní známkou těch, kteří byli nadchnuti Duchem Ježíše Krista, neboli vyvolených, je sdružovat se a sjed- nocovat vespolek a zachovávat jednotu, jako první apoštol k vy- voleným (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávati jednotu Ducha ve svaz- ku pokoje“; a jinde určuje způsob, jak jednotu zachovávat, a praví (Fil. 2, 3): „Nic ve sváru neb z ješitnosti, ale v pokoře po- kládejte jedni druhé za znamenitější než sebe!“ Proto vyvolení Kristovi mají v samých kořenech lásky to, že nejen udržují jed- notu s dobrými, nýbrž i, pokud možno, se všemi, jak je napsáno (Řím.) (správně Ž. 120, 7): „Ano také s těmi, kteří nenávidí po- koj, žiji v pokoji.“ A tak jejich láska všecko snáší, všecko při- jímá (1 Kor. 13, 7) spíše, než aby přervala svazek bratrské lásky. 8. O POKOŘE (Z V. knihy — Fol. 171b, 172 a.) Druhým prostředkem (k roznícení zbožnosti) je pokoření sebe, které se děje rozpomínáním na svou slabost a na své hříchy; to nám je nebo může být stále pohotově a vydává našemu svědomí svědectví, že jsme v tomto životě bídní a ubozí, není-li s námi milost našeho Pána Ježíše Krista, která nám pomáhá, jak do- svědčuje apoštol, který praví (Řím. 7, 24 n.): „Já nešťastný člo- věk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla propadlého smrti? Milost našeho Pána Ježíše Krista.“ A jako se tělesná a palčivá žádost mocně obnovuje, přiblížíme-li se a obrátíme k tomu, co je jejím 78
„Poslechnu, co bude mluvit ke mně Hospodin, neboť vyřkne po- koj svému lidu.“ Vždyť o to, aby jeho vyvolení byli jedno, prosil Kristus vroucně Otce před svou smrtí, když řekl (Jan 17, 22): „Prosím, Otče, by byli jedno, jako i my jsme jedno.“ Ba dokonce Kristus zemřel za to, aby se jeho vyvolení sloučili v jednotu. Proto (Jan 11, 52): „Ježíš musil zemříti nejen za národ, nýbrž proto, aby dítky Boží shromáždil v jednotu.“ A tak prvním a hlavním příkazem Krista Ježíše je láska k Bohu a láska bratr- ská, jak je psáno (Jan 13, 34): „Toto je mé přikázání, abyste se milovali vespolek, jako jsem já miloval vás. Tak prvním a hlavním účinkem samého Ducha Ježíšova je vespolek sdružovat a sjednocovat. To je jasně vidět v církvi prv- ních křesťanů, o kterých je zapsáno (Skut. 4, 32): „Množství těch, kteří uvěřili, bylo jedno srdce a jedna duše. Tak také první a hlavní známkou těch, kteří byli nadchnuti Duchem Ježíše Krista, neboli vyvolených, je sdružovat se a sjed- nocovat vespolek a zachovávat jednotu, jako první apoštol k vy- voleným (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávati jednotu Ducha ve svaz- ku pokoje“; a jinde určuje způsob, jak jednotu zachovávat, a praví (Fil. 2, 3): „Nic ve sváru neb z ješitnosti, ale v pokoře po- kládejte jedni druhé za znamenitější než sebe!“ Proto vyvolení Kristovi mají v samých kořenech lásky to, že nejen udržují jed- notu s dobrými, nýbrž i, pokud možno, se všemi, jak je napsáno (Řím.) (správně Ž. 120, 7): „Ano také s těmi, kteří nenávidí po- koj, žiji v pokoji.“ A tak jejich láska všecko snáší, všecko při- jímá (1 Kor. 13, 7) spíše, než aby přervala svazek bratrské lásky. 8. O POKOŘE (Z V. knihy — Fol. 171b, 172 a.) Druhým prostředkem (k roznícení zbožnosti) je pokoření sebe, které se děje rozpomínáním na svou slabost a na své hříchy; to nám je nebo může být stále pohotově a vydává našemu svědomí svědectví, že jsme v tomto životě bídní a ubozí, není-li s námi milost našeho Pána Ježíše Krista, která nám pomáhá, jak do- svědčuje apoštol, který praví (Řím. 7, 24 n.): „Já nešťastný člo- věk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla propadlého smrti? Milost našeho Pána Ježíše Krista.“ A jako se tělesná a palčivá žádost mocně obnovuje, přiblížíme-li se a obrátíme k tomu, co je jejím 78
Strana 79
vlastním předmětem, tak pravím, abychom se my, jakmile na sobě pozorujeme, že jsme chladní a tvrdí, vrhli hned do hlubin pokory, majíce bez přetvářky před očima svou slabost a pří- tomné i možné hříchy; neboť skličující nás nepravost a hojnost nicotností je nám vždy pohotově a po ruce a proto bude nám vždy snadno odtud vyvozovat zbožnost. O tom, že takovým po- stupem vzniká zbožnost, jsme poučováni také v Písmech, neboť Šalomoun praví (Přísl. 18, 17): „Spravedlivý je napřed žalobcem na sebe.“ A když spravedlivý, což teprve hříšník! Znovu o něm poučoval Pán v podobenství o farizeovi a celníku (Luk. 18, 9 n.). A Jan v 1. epištole (1, 8 n.): „Říkáme-li, že nemáme hříchu, kla- meme sami sebe a není v nás pravdy.“ Následuje k naší věci: „Vyznáváme-li své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nepravosti." Potom ještě dále, jsouce pohnuti až k nejhlubším vzdechům, sužujeme se noc co noc v pláči a lkání, abychom takto došli du- cha zkroušenosti; pak je nám dopřáno dospěti k vroucnosti ducha a k živým dobrým tužbám, neboť jas svatých nás niterně pro- nikne působením slova Ježíšova, až celé naše tělo bude nadne- beským zářením ctnosti osvíceno a osvobozeno, jak je napsáno (Ž. 116, 6): „Byl jsem pokořen a osvobodil mě.“ Neboť když si uvědomujeme svou slabost, vychladnuvše ve vroucnosti své zbož- nosti a nemajíce ducha Ježíšova, a počítáme své nedostatky, za- tím co do nás vniká duch zkroušenosti, děláme správně podob- nou věc, jako když v době zimní noci vyhasne světlo ohně a hrů- za z tmy zachvátí celý dům a zima jej na všech místech zmra- zuje; ale tehdy hned někdo přiběhne ke krbu a tam rozhrne a rozhrabe popel, až se najde ohýnek v popelu skrytý a lidským přičiněním oblaží celý dům teplem a zároveň zvýšeným jasem. Věz, že podobně jako zde je tomu s rozněcováním naší zbožnosti a dále také se vzbuzováním touhy po těle Kristově. A jak já mám za to, nebude možno tak snadno najít správnou cestu, jak obnovit vroucnost zbožnosti, aby byla člověku v takové míře pohotově, podle toho, co je psáno (Ž. 51, 18, 19): „V oběti si nelibuješ, i kdy- bych ji dal, v zápalné oběti nemáš nijak zalíbení.“ Následuje: „Obětí Boží je duch zkroušený; srdcem zdrceným a pokořeným, Bože, nepohrdneš.“ Neboť jestliže bychom se tehdy, dokud jsme takto nezralí a nedostává se nám milosti a ve svých nepravostech se skrýváme v temnotě, obrátili v své mysli k předmětům bož- 79
vlastním předmětem, tak pravím, abychom se my, jakmile na sobě pozorujeme, že jsme chladní a tvrdí, vrhli hned do hlubin pokory, majíce bez přetvářky před očima svou slabost a pří- tomné i možné hříchy; neboť skličující nás nepravost a hojnost nicotností je nám vždy pohotově a po ruce a proto bude nám vždy snadno odtud vyvozovat zbožnost. O tom, že takovým po- stupem vzniká zbožnost, jsme poučováni také v Písmech, neboť Šalomoun praví (Přísl. 18, 17): „Spravedlivý je napřed žalobcem na sebe.“ A když spravedlivý, což teprve hříšník! Znovu o něm poučoval Pán v podobenství o farizeovi a celníku (Luk. 18, 9 n.). A Jan v 1. epištole (1, 8 n.): „Říkáme-li, že nemáme hříchu, kla- meme sami sebe a není v nás pravdy.“ Následuje k naší věci: „Vyznáváme-li své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nepravosti." Potom ještě dále, jsouce pohnuti až k nejhlubším vzdechům, sužujeme se noc co noc v pláči a lkání, abychom takto došli du- cha zkroušenosti; pak je nám dopřáno dospěti k vroucnosti ducha a k živým dobrým tužbám, neboť jas svatých nás niterně pro- nikne působením slova Ježíšova, až celé naše tělo bude nadne- beským zářením ctnosti osvíceno a osvobozeno, jak je napsáno (Ž. 116, 6): „Byl jsem pokořen a osvobodil mě.“ Neboť když si uvědomujeme svou slabost, vychladnuvše ve vroucnosti své zbož- nosti a nemajíce ducha Ježíšova, a počítáme své nedostatky, za- tím co do nás vniká duch zkroušenosti, děláme správně podob- nou věc, jako když v době zimní noci vyhasne světlo ohně a hrů- za z tmy zachvátí celý dům a zima jej na všech místech zmra- zuje; ale tehdy hned někdo přiběhne ke krbu a tam rozhrne a rozhrabe popel, až se najde ohýnek v popelu skrytý a lidským přičiněním oblaží celý dům teplem a zároveň zvýšeným jasem. Věz, že podobně jako zde je tomu s rozněcováním naší zbožnosti a dále také se vzbuzováním touhy po těle Kristově. A jak já mám za to, nebude možno tak snadno najít správnou cestu, jak obnovit vroucnost zbožnosti, aby byla člověku v takové míře pohotově, podle toho, co je psáno (Ž. 51, 18, 19): „V oběti si nelibuješ, i kdy- bych ji dal, v zápalné oběti nemáš nijak zalíbení.“ Následuje: „Obětí Boží je duch zkroušený; srdcem zdrceným a pokořeným, Bože, nepohrdneš.“ Neboť jestliže bychom se tehdy, dokud jsme takto nezralí a nedostává se nám milosti a ve svých nepravostech se skrýváme v temnotě, obrátili v své mysli k předmětům bož- 79
Strana 80
ských a duchovních věcí, narážíme nohama jako slepí v zmatku o slávu velebnosti; protože jsou takové předměty od nás již vzdá- lené, pohlížíme na ně jako na věci docela cizí, které nám nepo- skytují žádné vůně ani chuti ducha, a následkem toho nás ne- přizpůsobují náležitě a hned k zbožnosti, naopak tehdy jsme spíše ještě odráženi, a jsouce jakoby oslněni dopadem světla, počneme ve tmě více než dříve tápat, zneklidněni našimi vzmáhajícími se bídami a hříchy, a říkáme s žalmistou (Ž. 88, 4): „Má duše je naplněna útrapami a můj život se přiblížil až k hrobu." Pravím však — připouštěje lepší mínění —, že se nám to přihází proto, že ony věci, které nám Bůh daroval, a jakékoli duchovní dary z nebe, jsou tehdy řízením Božím od nás daleko oddalovány a že my tehdy zůstáváme ubozí, tak jak jsme sami o sobě, jako Adam, když poznal po hříchu, že je nahý, a byl za- nechán v své bídě a hanbě (1 Mojž. 3, 7 n.). Tak se přihází často- kráte nám a tehdy tu stojíme docela odlišní a tudíž i v odporu a nehodni vůči dobrům našeho ducha, tak jako choré oko k slu- nečnímu světlu, a takřka úplně cizí a nezpůsobilí, takže jsme nuceni ze sebe vyrážet výkřiky: „Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ (Mat. 27, 46). Jest ve zmatku mé srdce ve mně. Opustila mě má síla a samo světlo mých očí není se mnou (Ž. 38, 11). „Ne- vidím Hospodina Boha, neuzřím člověka dále a toho, kdo obývá v klidu“ (Iz. 38, 11). To však dopouští na nás Pán Ježíš, na jednoho častěji, na dru- hého řidčeji, na toho kratšeji, na onoho déle, podle svého řízení a podle své nevystižné prozřetelnosti, podle které nebude dřímat a spát ten, který ostříhá Izraele (Ž. 121, 4), aby tím byli jeho vyvolení uchováni v svaté pokoře a tudíž ve zbožnosti, o které bylo pověděno, že zbožnost je duch zkroušený, srdce zdrcené a pokořené (Ž. 51, 19), milostí Boží utvrzené (Žid. 13, 9). (Z V. knihy. — Fol. 172b, 173a.) Ze všech příčin, proč Bůh někdy zůstaví i své vyvolené opuš- těné od jeho Ducha a takřka odcizené, zdá se hlavní ta, aby jeho svatí byli zachováni ve zkroušeném duchu a se srdcem zdrceným a pokořeným, ochromeni po tělesné stránce prospěšným stra- 80
ských a duchovních věcí, narážíme nohama jako slepí v zmatku o slávu velebnosti; protože jsou takové předměty od nás již vzdá- lené, pohlížíme na ně jako na věci docela cizí, které nám nepo- skytují žádné vůně ani chuti ducha, a následkem toho nás ne- přizpůsobují náležitě a hned k zbožnosti, naopak tehdy jsme spíše ještě odráženi, a jsouce jakoby oslněni dopadem světla, počneme ve tmě více než dříve tápat, zneklidněni našimi vzmáhajícími se bídami a hříchy, a říkáme s žalmistou (Ž. 88, 4): „Má duše je naplněna útrapami a můj život se přiblížil až k hrobu." Pravím však — připouštěje lepší mínění —, že se nám to přihází proto, že ony věci, které nám Bůh daroval, a jakékoli duchovní dary z nebe, jsou tehdy řízením Božím od nás daleko oddalovány a že my tehdy zůstáváme ubozí, tak jak jsme sami o sobě, jako Adam, když poznal po hříchu, že je nahý, a byl za- nechán v své bídě a hanbě (1 Mojž. 3, 7 n.). Tak se přihází často- kráte nám a tehdy tu stojíme docela odlišní a tudíž i v odporu a nehodni vůči dobrům našeho ducha, tak jako choré oko k slu- nečnímu světlu, a takřka úplně cizí a nezpůsobilí, takže jsme nuceni ze sebe vyrážet výkřiky: „Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ (Mat. 27, 46). Jest ve zmatku mé srdce ve mně. Opustila mě má síla a samo světlo mých očí není se mnou (Ž. 38, 11). „Ne- vidím Hospodina Boha, neuzřím člověka dále a toho, kdo obývá v klidu“ (Iz. 38, 11). To však dopouští na nás Pán Ježíš, na jednoho častěji, na dru- hého řidčeji, na toho kratšeji, na onoho déle, podle svého řízení a podle své nevystižné prozřetelnosti, podle které nebude dřímat a spát ten, který ostříhá Izraele (Ž. 121, 4), aby tím byli jeho vyvolení uchováni v svaté pokoře a tudíž ve zbožnosti, o které bylo pověděno, že zbožnost je duch zkroušený, srdce zdrcené a pokořené (Ž. 51, 19), milostí Boží utvrzené (Žid. 13, 9). (Z V. knihy. — Fol. 172b, 173a.) Ze všech příčin, proč Bůh někdy zůstaví i své vyvolené opuš- těné od jeho Ducha a takřka odcizené, zdá se hlavní ta, aby jeho svatí byli zachováni ve zkroušeném duchu a se srdcem zdrceným a pokořeným, ochromeni po tělesné stránce prospěšným stra- 80
Strana 81
chem, jak je psáno (Ž. 34, 10): „Bojte se Boha, všichni jeho svatí!“, a zase (Ž. 2, 11): „Služte Hospodinu v bázni a plesejte mu s tře- sením!“ a (Fil. 2, 12 n.): Pracujte o své spáse s bázní a s třesením, neboť Bůh působí ve vás všech vůli i čin. Z toho všeho možno vyvodit pro každého křesťana, dychtí- cího po stálosti ve zbožnosti, tu nejprospěšnější radu, aby usta- vičně a vždy úsilně pokořoval svého ducha, bude-li sám sebe měřit jen podle svých běd, kterých je pln a posuzovat zvrácenost svého srdce podle své náklonnosti k zlému v každé době, bude-li si vědom, že je v každé době obklíčen hříchem, že je odpůrcem Bohu a spoután pokušeními ďáblů a světskými marnostmi, a bude-li nad tím plakat a sám nad sebou v tomto příbytku a místě slz pro to ustavičně lkát, že, pokud je v tomto smrtelném těle, dlí v cizině, jsa vzdálen od svého Pána (sr. 2 Kor. 5, 6), a že mu úhlavní nepřátelé každého dne říkají: „Kde je tvůj Bůh?“ (Ž. 42, 11.) A toto je slovo Páně (Luk. 17, 10): „Až všecko učiníte, říkejte: Jsme neužiteční služebníci. (Sv. 1, str. 228.) Co jiného je dveřmi do slávy a cti v Boží církvi než pokora Pána Ježíše Krista a jeho sebeponížení až po smrt na potupném kříži a za nejposlednějšího z lidí, pověšeného na kříž, pro prav- du a pro spásu duší? Každý tedy, kdo se takto učí od Krista Ježíše býti mírný a pokorný srdcem (sr. Mat. 11, 29) v pravdě, kdo následuje Ježíše ukřižovaného v tom, že se pokořuje a zapírá a ponižuje až na nejposlednějšího mezi hříšníky nebo až po smrt pro ctnost a pravdu Ježíšovu, ten vchází dveřmi do slávy. Neboť protože se takový člověk zbavil vší své vlastní slávy a vyhledával slávu jediného Ježíše Krista, bude přijat zaslouženě do slávy Krista Ježíše, tak jako i Kristus Ježíš, poněvadž tak velice vy- hledával slávu jediného Boha, že byl zbaven vší své slávy, stav se poslušným svého Otce až po smrt, ano až po smrt na kříži (sr. Fil. 2, 8). Proto jej Bůh povýšil a přijal do své božské slávy, aby „každý jazyk vyznával, že Kristus Ježíš je už v slávě Boha Otce“ (Fil. 2, 11). 6 Matěj z Janova 81
chem, jak je psáno (Ž. 34, 10): „Bojte se Boha, všichni jeho svatí!“, a zase (Ž. 2, 11): „Služte Hospodinu v bázni a plesejte mu s tře- sením!“ a (Fil. 2, 12 n.): Pracujte o své spáse s bázní a s třesením, neboť Bůh působí ve vás všech vůli i čin. Z toho všeho možno vyvodit pro každého křesťana, dychtí- cího po stálosti ve zbožnosti, tu nejprospěšnější radu, aby usta- vičně a vždy úsilně pokořoval svého ducha, bude-li sám sebe měřit jen podle svých běd, kterých je pln a posuzovat zvrácenost svého srdce podle své náklonnosti k zlému v každé době, bude-li si vědom, že je v každé době obklíčen hříchem, že je odpůrcem Bohu a spoután pokušeními ďáblů a světskými marnostmi, a bude-li nad tím plakat a sám nad sebou v tomto příbytku a místě slz pro to ustavičně lkát, že, pokud je v tomto smrtelném těle, dlí v cizině, jsa vzdálen od svého Pána (sr. 2 Kor. 5, 6), a že mu úhlavní nepřátelé každého dne říkají: „Kde je tvůj Bůh?“ (Ž. 42, 11.) A toto je slovo Páně (Luk. 17, 10): „Až všecko učiníte, říkejte: Jsme neužiteční služebníci. (Sv. 1, str. 228.) Co jiného je dveřmi do slávy a cti v Boží církvi než pokora Pána Ježíše Krista a jeho sebeponížení až po smrt na potupném kříži a za nejposlednějšího z lidí, pověšeného na kříž, pro prav- du a pro spásu duší? Každý tedy, kdo se takto učí od Krista Ježíše býti mírný a pokorný srdcem (sr. Mat. 11, 29) v pravdě, kdo následuje Ježíše ukřižovaného v tom, že se pokořuje a zapírá a ponižuje až na nejposlednějšího mezi hříšníky nebo až po smrt pro ctnost a pravdu Ježíšovu, ten vchází dveřmi do slávy. Neboť protože se takový člověk zbavil vší své vlastní slávy a vyhledával slávu jediného Ježíše Krista, bude přijat zaslouženě do slávy Krista Ježíše, tak jako i Kristus Ježíš, poněvadž tak velice vy- hledával slávu jediného Boha, že byl zbaven vší své slávy, stav se poslušným svého Otce až po smrt, ano až po smrt na kříži (sr. Fil. 2, 8). Proto jej Bůh povýšil a přijal do své božské slávy, aby „každý jazyk vyznával, že Kristus Ježíš je už v slávě Boha Otce“ (Fil. 2, 11). 6 Matěj z Janova 81
Strana 82
9. DOKONALÝ KŘESŤAN (Z V. knihy. — Fol. 176 b, 177 a.) Evangelista svatý Jan uvádí tyto známky lásky u křesťana: 1. Žijeme-li v světle, t. j. poznáváme-li pravdu v svém životě a uvádíme-li ji ve skutek. 2. Vyznáváme-li vždy a ve všem, že Bůh je spravedlivý a dobrý a my jsme nespravedliví a zlí. 3. Vyznáváme-li, že se nám odpouštějí hříchy jedině skrze Je- žíše Krista a skrze jeho krev a kříž. 4. Snažíme-li se, abychom plnili všechny Boží příkazy. 5. Dychtíme-li ustavičně a vytrvale po dokonalosti. 6. Snažíme-li se ve všem napodobit Krista Ježíše. 7. Milujeme-li všechny lidi v Bohu a nikoho nemáme v nenávisti. 8. Nemilujeme-li již svět a světské věci. 9. Jsme-li vedeni Duchem svatým a jeho pomazáním vnitřně po- učováni. 10. Kdo se ochotně přidržuje zdravého učení a od srdce rád se k němu přikloňuje. 11. Zůstáváme-li vírou, nadějí a láskou v Kristu Ježíši a zůstá- vají-li jeho slova v nás vštípením v pamět i jich uskutečňo- váním. 12. Máme-li živý zřetel k příchodu Krista Ježíše a připravujeme se před soudem, abychom nebyli zahanbeni. 13. Usilujeme-li vytrvale se posvěcovat ve ctnostech pro naději v Kristu Ježíši. 14. Varujeme-li se a hrozíme každého hříchu. 15. Přemáháme-li snadno každý hřích a po každém hříchu po- vstáváme. 16. Milujeme-li jeden druhého a všecky bratry. 17. Podstoupíme-li ochotně námahu i smrt a utrpení na záchranu bližních. 18. Uštědřujeme-li bratřím radostně ze svého jmění a z pozem- ských statků. 19. Utíkáme-li se s důvěrou k Božímu milosrdenství, kdykoli nás usvědčuje naše svědomí. 20. Máme-li v sobě svědectví Ducha svatého o Kristu Ježíši, že on jest pravda. 21. Očekáváme-li s důvěrou soudný den. 82
9. DOKONALÝ KŘESŤAN (Z V. knihy. — Fol. 176 b, 177 a.) Evangelista svatý Jan uvádí tyto známky lásky u křesťana: 1. Žijeme-li v světle, t. j. poznáváme-li pravdu v svém životě a uvádíme-li ji ve skutek. 2. Vyznáváme-li vždy a ve všem, že Bůh je spravedlivý a dobrý a my jsme nespravedliví a zlí. 3. Vyznáváme-li, že se nám odpouštějí hříchy jedině skrze Je- žíše Krista a skrze jeho krev a kříž. 4. Snažíme-li se, abychom plnili všechny Boží příkazy. 5. Dychtíme-li ustavičně a vytrvale po dokonalosti. 6. Snažíme-li se ve všem napodobit Krista Ježíše. 7. Milujeme-li všechny lidi v Bohu a nikoho nemáme v nenávisti. 8. Nemilujeme-li již svět a světské věci. 9. Jsme-li vedeni Duchem svatým a jeho pomazáním vnitřně po- učováni. 10. Kdo se ochotně přidržuje zdravého učení a od srdce rád se k němu přikloňuje. 11. Zůstáváme-li vírou, nadějí a láskou v Kristu Ježíši a zůstá- vají-li jeho slova v nás vštípením v pamět i jich uskutečňo- váním. 12. Máme-li živý zřetel k příchodu Krista Ježíše a připravujeme se před soudem, abychom nebyli zahanbeni. 13. Usilujeme-li vytrvale se posvěcovat ve ctnostech pro naději v Kristu Ježíši. 14. Varujeme-li se a hrozíme každého hříchu. 15. Přemáháme-li snadno každý hřích a po každém hříchu po- vstáváme. 16. Milujeme-li jeden druhého a všecky bratry. 17. Podstoupíme-li ochotně námahu i smrt a utrpení na záchranu bližních. 18. Uštědřujeme-li bratřím radostně ze svého jmění a z pozem- ských statků. 19. Utíkáme-li se s důvěrou k Božímu milosrdenství, kdykoli nás usvědčuje naše svědomí. 20. Máme-li v sobě svědectví Ducha svatého o Kristu Ježíši, že on jest pravda. 21. Očekáváme-li s důvěrou soudný den. 82
Strana 83
22. Nemáme-li strach z ďábla ani ze zavržení, ani z ničeho jiné- ho, leč toliko oblažující bázeň před Bohem. 23. Milujeme-li obzvláště zbožně v Kristu Ježíši. 24. Posloucháme-li slova Božích apoštolů a svatých se zanícením víry. 25. Přemáháme-li svět s jeho zábavami i obavami vírou Ježíšovou. 26. Věříme-li, že Kristus Ježíš je pravý Syn Boží, a milujeme-li jej. 27. Máme-li v největší lásce bratry, tak jak to Ježíš přikázal. Toto jsou známky vybrané z textu epištoly Janovy,45 které uvádí jako hledisko k posuzování těch, kdož mají podíl v božské lásce. 10. UKOL KNĚZE (Sv. 4, str. 25—26.) Pán Ježíš rozlišil cestu svou a Antikristovu, promlouvaje tehdy k Židům a nyní k dnešním klerikům a kněžím, když řekl (Jan 5, 43): „Já jsem přišel ve jménu svého Otce, ale nepřijali jste mne; přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho vy přijmete,“ a po druhé (Jan 7, 18): „Kdo mluví sám ze sebe, hledá vlastní oslavu; ale kdo hledá oslavu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepoctivosti.“ To tedy je cesta Ježíše ukřižovaného, jak docházet stupňů hod- nosti v církvi Boží, jen vpravdě pokorným a prostým od Boha připravená a veřejně vytčená a svatými otci“ střežená, aby toliko povolaní přicházeli na stupně hodností v církvi, a to i tehdy jen stěží, z poslušnosti, u vědomí své slabosti a zachovávajíce pravou pokoru, ani napravo ani nalevo nic se neuchylujíce od této krá- lovské cesty (sr. 4 Mojž. 21, 22), od těchto jediných dveří do Kristova ovčince (sr. Jan 10, 1), tak jako Kristus nepřišel sám od sebe, nýbrž byv povolán a poslán od Otce (sr. Jan 8, 12), ne v svém jménu, nýbrž ve jménu Otcově. Až takto přijde po krá- lovské cestě pouze ve jménu Ježíše ukřižovaného a stane na stupních rodiny Pána Ježíše a nic nebude myslit na vlastní zájmy, nýbrž na zájem Ježíše Krista (sr. Fil. 2, 21), nebude mlu- vit sám ze sebe (sr. Jan 16, 13), ale z Ježíše Krista a nebude myslit na to, aby sám byl milován, obohacován neb poctíván, nýbrž ve všem a ode všech toliko jediný Pán Ježíš ukřižovaný: ten je pravdivý a není v něm nepoctivosti (sr. Jan 7, 18). 6* 83
22. Nemáme-li strach z ďábla ani ze zavržení, ani z ničeho jiné- ho, leč toliko oblažující bázeň před Bohem. 23. Milujeme-li obzvláště zbožně v Kristu Ježíši. 24. Posloucháme-li slova Božích apoštolů a svatých se zanícením víry. 25. Přemáháme-li svět s jeho zábavami i obavami vírou Ježíšovou. 26. Věříme-li, že Kristus Ježíš je pravý Syn Boží, a milujeme-li jej. 27. Máme-li v největší lásce bratry, tak jak to Ježíš přikázal. Toto jsou známky vybrané z textu epištoly Janovy,45 které uvádí jako hledisko k posuzování těch, kdož mají podíl v božské lásce. 10. UKOL KNĚZE (Sv. 4, str. 25—26.) Pán Ježíš rozlišil cestu svou a Antikristovu, promlouvaje tehdy k Židům a nyní k dnešním klerikům a kněžím, když řekl (Jan 5, 43): „Já jsem přišel ve jménu svého Otce, ale nepřijali jste mne; přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho vy přijmete,“ a po druhé (Jan 7, 18): „Kdo mluví sám ze sebe, hledá vlastní oslavu; ale kdo hledá oslavu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepoctivosti.“ To tedy je cesta Ježíše ukřižovaného, jak docházet stupňů hod- nosti v církvi Boží, jen vpravdě pokorným a prostým od Boha připravená a veřejně vytčená a svatými otci“ střežená, aby toliko povolaní přicházeli na stupně hodností v církvi, a to i tehdy jen stěží, z poslušnosti, u vědomí své slabosti a zachovávajíce pravou pokoru, ani napravo ani nalevo nic se neuchylujíce od této krá- lovské cesty (sr. 4 Mojž. 21, 22), od těchto jediných dveří do Kristova ovčince (sr. Jan 10, 1), tak jako Kristus nepřišel sám od sebe, nýbrž byv povolán a poslán od Otce (sr. Jan 8, 12), ne v svém jménu, nýbrž ve jménu Otcově. Až takto přijde po krá- lovské cestě pouze ve jménu Ježíše ukřižovaného a stane na stupních rodiny Pána Ježíše a nic nebude myslit na vlastní zájmy, nýbrž na zájem Ježíše Krista (sr. Fil. 2, 21), nebude mlu- vit sám ze sebe (sr. Jan 16, 13), ale z Ježíše Krista a nebude myslit na to, aby sám byl milován, obohacován neb poctíván, nýbrž ve všem a ode všech toliko jediný Pán Ježíš ukřižovaný: ten je pravdivý a není v něm nepoctivosti (sr. Jan 7, 18). 6* 83
Strana 84
Toto je cesta Ježíše Krista, který sestoupil s nebe a přišel na tento svět, ne aby učinil svou vůli, nýbrž vůli Otce, který ho poslal (sr. Jan 6, 38), a nehledal vlastní oslavu, nýbrž oslavu Otce, který ho poslal. A toto je vytčení cesty Ježíše Krista a kněžím, aby po ní kráčeli v církvi Boží na stupně všech hodností. (Z V. knihy. — Fol. 119—120 b.) Kněz je povinen a zavázán ve smyslu svého poslání, aby vy- bízel svůj lid k častému přijímání svátosti. To, tvrdím, dá se dokázat touto úvahou: Každý kněz je od Boha povolán a od církve ustanoven za pastýře svého lidu. Je tedy povinen a za- vázán pásti jej potravou Božího Slova a přídělem pokrmu, který mu byl svěřen do jeho rukou, aby živil své ovce. Vždyť jistě se nazývá pastýřem proto, aby nepásl jen sebe tělesnou nebo i du- ševní potravou jako na př. vědou a nebeským chlebem — jinak by totiž padlo na jeho hlavu ono „běda“, o kterém se mluví u Ezechiela (34, 2): „Běda pastýřům, kteří pasou sebe!“ —, nýbrž, aby pásl také ovce, totiž duše rozumem obdařené, které mu jsou svěřeny, slovem poučování, zdůrazněným jeho hlasem, a Slovem Božím, vtěleným v této zázračné svátosti, poněvadž v ní je při- praven lidem nebeský chléb a právě pokrm (Jan 6, 55), aby takto každý člověk, který žízní, měl pastvu, niterně i zevně, pro ducha i pro tělo, ve viditelné podobě i v sladkosti milosti ukryté jen pro ty, kdo se bojí Boha (sr. Ž. 31, 20), v Slově vtěleném i oděném v háv hlasu, jak je psáno (Jan 10, 10): „Já jsem přišel, aby (ovce) měly život a měly hojnost“, a tamtéž výše (10, 9): „Bude vcházeti a vycházeti a najde pastvu. Jako tedy každý farní kněz je povinen a zavázán často kázat slovo Boží a slovem poučování pásti ovce jemu svěřené a zvát je k slyšení Božího slova — podle onoho výroku apoštolova (1 Kor. 9, 16): „Běda mi, nebudu-li hlásati evangelium; to na mně leží jako nutnost,“ a (2 Tim. 4, 1): „Zapřísahám tě před Bohem a Ježíšem,“ a níže (v. 2) „kaž slovo, naléhej, ať je to vhod či nevhod, přesvědčuj, pros, kárej!“ a o něco později (v. 5): „Ale ty buď při všem bdělý, strádej, pracuj jako kazatel evangelia, plně konej službu!“ —, tak také je kněz povinen často přisluhovat věřícím touto svátostí a pásti stádo jemu svěřené Slovem, které se stalo tělem, a zvát, aby požívali této svátosti, neboť obojí způ- 84
Toto je cesta Ježíše Krista, který sestoupil s nebe a přišel na tento svět, ne aby učinil svou vůli, nýbrž vůli Otce, který ho poslal (sr. Jan 6, 38), a nehledal vlastní oslavu, nýbrž oslavu Otce, který ho poslal. A toto je vytčení cesty Ježíše Krista a kněžím, aby po ní kráčeli v církvi Boží na stupně všech hodností. (Z V. knihy. — Fol. 119—120 b.) Kněz je povinen a zavázán ve smyslu svého poslání, aby vy- bízel svůj lid k častému přijímání svátosti. To, tvrdím, dá se dokázat touto úvahou: Každý kněz je od Boha povolán a od církve ustanoven za pastýře svého lidu. Je tedy povinen a za- vázán pásti jej potravou Božího Slova a přídělem pokrmu, který mu byl svěřen do jeho rukou, aby živil své ovce. Vždyť jistě se nazývá pastýřem proto, aby nepásl jen sebe tělesnou nebo i du- ševní potravou jako na př. vědou a nebeským chlebem — jinak by totiž padlo na jeho hlavu ono „běda“, o kterém se mluví u Ezechiela (34, 2): „Běda pastýřům, kteří pasou sebe!“ —, nýbrž, aby pásl také ovce, totiž duše rozumem obdařené, které mu jsou svěřeny, slovem poučování, zdůrazněným jeho hlasem, a Slovem Božím, vtěleným v této zázračné svátosti, poněvadž v ní je při- praven lidem nebeský chléb a právě pokrm (Jan 6, 55), aby takto každý člověk, který žízní, měl pastvu, niterně i zevně, pro ducha i pro tělo, ve viditelné podobě i v sladkosti milosti ukryté jen pro ty, kdo se bojí Boha (sr. Ž. 31, 20), v Slově vtěleném i oděném v háv hlasu, jak je psáno (Jan 10, 10): „Já jsem přišel, aby (ovce) měly život a měly hojnost“, a tamtéž výše (10, 9): „Bude vcházeti a vycházeti a najde pastvu. Jako tedy každý farní kněz je povinen a zavázán často kázat slovo Boží a slovem poučování pásti ovce jemu svěřené a zvát je k slyšení Božího slova — podle onoho výroku apoštolova (1 Kor. 9, 16): „Běda mi, nebudu-li hlásati evangelium; to na mně leží jako nutnost,“ a (2 Tim. 4, 1): „Zapřísahám tě před Bohem a Ježíšem,“ a níže (v. 2) „kaž slovo, naléhej, ať je to vhod či nevhod, přesvědčuj, pros, kárej!“ a o něco později (v. 5): „Ale ty buď při všem bdělý, strádej, pracuj jako kazatel evangelia, plně konej službu!“ —, tak také je kněz povinen často přisluhovat věřícím touto svátostí a pásti stádo jemu svěřené Slovem, které se stalo tělem, a zvát, aby požívali této svátosti, neboť obojí způ- 84
Strana 85
sob, jak pásti své stádo Páně, je uložen kněžím a obojí se jeví stejně potřebný. Proto sv. Augustin5 klade vedle sebe slyšet slovo Boží a přijímat tělo a krev Kristovu, jen s tou výhradou, že pravda kázání, dostávajíc svou formu hlasem, v okamžiku do- zní a nezůstává ani ve vzduchu ani v uchu, ale Pravda, která je Kristus, když se stala tělem, zůstává na věky. Proto nebylo ře- čeno: „Kdo slyší mé slovo, ve mně zůstává a já v něm“, nýbrž „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm. (Sv. 5, str. 220—221.) V denních církevních hodinkách46 máme od otců“ moudře pře- depsáno málo žalmů, krátké písně a hymny a neveliké části čtení ..., abychom snad nebyli tím odváděni od skutků milosr- denství více, než sluší, nebo abychom nebyli zdržováni mnoho- mluvností modliteb v práci o spáse a pro spásu lidu a v jeho vzdělávání. Neboť toto, hledat spásu lidu, bylo nám přísně a bez prominutí uloženo neúprosným soudcem a vrchním pastýřem Ježíšem. Proto se také s právem a s prospěchem říká péči o duše kněžské povolání, ne však péči o církevní hodinky nebo prozpě- vování dlouhých žalmů, a očekáváme podle poučení z Písma sva- tého (sr. Žid. 13, 17), že se budeme zodpovídat neúprosné božské spravedlnosti spíše za duše než za nauky a nálezky lidí, zave- dené od otců jen jako lék liknavých, lenivých a nespravedlivých. Zřetelné vyjádření o péči o duše a o svědomitosti kněží v ní je obsaženo v tom, že Pán Petrovi, třikrát odpovídajícímu, že ho miluje, třikrát přikazoval, aby mu pásl jeho ovečky. (Jan 21, 15 n.) O modlitbě však praví (Mat. 6, 7): „Když se modlíte, ne- buďte mnohomluvní jako pohané a publikáni. Myslí totiž, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. 11. LAIKOVÉ A KNĚZ (Sv. 5, str. 262—263.) Třebas má kněz neboli služebník církve přednost před svatými laiky v tom, že mu náleží obětavost, proměňovat a laikům roz- dávat a podávat svátost Kristova těla a úzkostlivě a uctivě ji opatrovat a s ní zacházet, přece co se týče požívání svátosti neboli jejího užití, jsou si naprosto navzájem rovni laikové 85
sob, jak pásti své stádo Páně, je uložen kněžím a obojí se jeví stejně potřebný. Proto sv. Augustin5 klade vedle sebe slyšet slovo Boží a přijímat tělo a krev Kristovu, jen s tou výhradou, že pravda kázání, dostávajíc svou formu hlasem, v okamžiku do- zní a nezůstává ani ve vzduchu ani v uchu, ale Pravda, která je Kristus, když se stala tělem, zůstává na věky. Proto nebylo ře- čeno: „Kdo slyší mé slovo, ve mně zůstává a já v něm“, nýbrž „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm. (Sv. 5, str. 220—221.) V denních církevních hodinkách46 máme od otců“ moudře pře- depsáno málo žalmů, krátké písně a hymny a neveliké části čtení ..., abychom snad nebyli tím odváděni od skutků milosr- denství více, než sluší, nebo abychom nebyli zdržováni mnoho- mluvností modliteb v práci o spáse a pro spásu lidu a v jeho vzdělávání. Neboť toto, hledat spásu lidu, bylo nám přísně a bez prominutí uloženo neúprosným soudcem a vrchním pastýřem Ježíšem. Proto se také s právem a s prospěchem říká péči o duše kněžské povolání, ne však péči o církevní hodinky nebo prozpě- vování dlouhých žalmů, a očekáváme podle poučení z Písma sva- tého (sr. Žid. 13, 17), že se budeme zodpovídat neúprosné božské spravedlnosti spíše za duše než za nauky a nálezky lidí, zave- dené od otců jen jako lék liknavých, lenivých a nespravedlivých. Zřetelné vyjádření o péči o duše a o svědomitosti kněží v ní je obsaženo v tom, že Pán Petrovi, třikrát odpovídajícímu, že ho miluje, třikrát přikazoval, aby mu pásl jeho ovečky. (Jan 21, 15 n.) O modlitbě však praví (Mat. 6, 7): „Když se modlíte, ne- buďte mnohomluvní jako pohané a publikáni. Myslí totiž, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. 11. LAIKOVÉ A KNĚZ (Sv. 5, str. 262—263.) Třebas má kněz neboli služebník církve přednost před svatými laiky v tom, že mu náleží obětavost, proměňovat a laikům roz- dávat a podávat svátost Kristova těla a úzkostlivě a uctivě ji opatrovat a s ní zacházet, přece co se týče požívání svátosti neboli jejího užití, jsou si naprosto navzájem rovni laikové 85
Strana 86
i kněží, takže po této stránce nemá kněz ani většího ani lepšího práva v svátosti Kristova těla, ani obráceně. Taktéž třebas má kněz v církvi vznešenější a více vynikající úřad neb službu než kterýkoli laik, a proto také má první místo u Večeře Páně a první stolici ve sboru věřících, přece každý laik, který koná řádně a poctivě svou povinnost neb službu, je v Boží církvi stejně uži- tečný knězi a církvi v svém postavení a potřebný mystickému tělu Kristovu44 jako kněz a stejně slouží svou službou Kristu Ježíši a stejně si zasluhuje u něho svůj každodenní chléb, jen když žije stejně bezúhonně a věrně Kristu Ježíši a pracuje pro zájem Kristův v svém povolání, kterým byl od Boha povolán (sr. Ef. 4, 1). Tyto myšlenky objasňuje a rozvádí sv. Pavel na velmi mnohých místech svých epištol, kdekoli pojednává o obecenství církve neboli o mystickém těle Kristově a přirovnává je k lidskému tělu složenému z mnoha údů. (Sr. Řím. 12, 4 n., 1 Kor. 12, 12 n., Ef. 4, 15 n.) V lidském těle, i když oči mají vyšší polohu a vzne- šenější úkon než nohy, přece jsou nohy tak potřebné a užitečné celému tělu a tudíž také očím v své hodnosti a službě, jako jsou oči potřebné v své hodnosti. Jsou tedy všechny údy v těle v svých povinnostech rozlišeny a obdařeny tak, že jsou svými úkony uži- tečné a potřebné celému tělu i jeden druhému, aby žádný z nich nepohrdal druhým jako méně potřebným, ani aby neměl jeden v čem se vynášet nad ostatní; aby neřekly oči nohám: „My vás nepotřebujeme,“ ani aby nohy a ruce nehaněly samy oči, říka- jíce: „Nejste nám užitečné.“ Apoštol dovozuje vesměs, že je tomu docela tak s mystickým tělem Kristovým. A tak je třeba takto smýšlet a mluvit o laicích a jejich kně- žích, poněvadž jsou údy jednoho těla, třebas rozlišeni svými po- vinnostmi, nebo poněvadž jsou všichni stejně členy rodiny jed- noho Pána Ježíše Krista. Každý z nich, vykonává-li řádně a spravedlivě svou povinnost, právě v tom je stejně užitečný a potřebný svému tělu a jeho jednotlivým údům a v svém posta- vení a svou prací stejně slouží svému Pánu a zasluhuje si jeho stůl a chléb. 86
i kněží, takže po této stránce nemá kněz ani většího ani lepšího práva v svátosti Kristova těla, ani obráceně. Taktéž třebas má kněz v církvi vznešenější a více vynikající úřad neb službu než kterýkoli laik, a proto také má první místo u Večeře Páně a první stolici ve sboru věřících, přece každý laik, který koná řádně a poctivě svou povinnost neb službu, je v Boží církvi stejně uži- tečný knězi a církvi v svém postavení a potřebný mystickému tělu Kristovu44 jako kněz a stejně slouží svou službou Kristu Ježíši a stejně si zasluhuje u něho svůj každodenní chléb, jen když žije stejně bezúhonně a věrně Kristu Ježíši a pracuje pro zájem Kristův v svém povolání, kterým byl od Boha povolán (sr. Ef. 4, 1). Tyto myšlenky objasňuje a rozvádí sv. Pavel na velmi mnohých místech svých epištol, kdekoli pojednává o obecenství církve neboli o mystickém těle Kristově a přirovnává je k lidskému tělu složenému z mnoha údů. (Sr. Řím. 12, 4 n., 1 Kor. 12, 12 n., Ef. 4, 15 n.) V lidském těle, i když oči mají vyšší polohu a vzne- šenější úkon než nohy, přece jsou nohy tak potřebné a užitečné celému tělu a tudíž také očím v své hodnosti a službě, jako jsou oči potřebné v své hodnosti. Jsou tedy všechny údy v těle v svých povinnostech rozlišeny a obdařeny tak, že jsou svými úkony uži- tečné a potřebné celému tělu i jeden druhému, aby žádný z nich nepohrdal druhým jako méně potřebným, ani aby neměl jeden v čem se vynášet nad ostatní; aby neřekly oči nohám: „My vás nepotřebujeme,“ ani aby nohy a ruce nehaněly samy oči, říka- jíce: „Nejste nám užitečné.“ Apoštol dovozuje vesměs, že je tomu docela tak s mystickým tělem Kristovým. A tak je třeba takto smýšlet a mluvit o laicích a jejich kně- žích, poněvadž jsou údy jednoho těla, třebas rozlišeni svými po- vinnostmi, nebo poněvadž jsou všichni stejně členy rodiny jed- noho Pána Ježíše Krista. Každý z nich, vykonává-li řádně a spravedlivě svou povinnost, právě v tom je stejně užitečný a potřebný svému tělu a jeho jednotlivým údům a v svém posta- vení a svou prací stejně slouží svému Pánu a zasluhuje si jeho stůl a chléb. 86
Strana 87
12. TROJI ŽIVOT ČLOVĚKA (Z V. knihy. Fol. 147 a — 148 a.) Vyvolení směřují k Bohu cestou trojího života, totiž životem smyslovým neboli tělesným, životem lidským neboli rozumovým a životem božským neboli duchovním. V prvním životě musí vyvolení žíti střízlivě, v druhém spravedlivě, v třetím zbožně, tak, jak je napsáno (Tit. 2, 11): „Zjevila se milost Boha a našeho Spasitele všem lidem a vychovává nás, abychom se odříkali bez- božnosti a světských žádostí a žili střízlivě, spravedlivě a zbožně v tomto světě, očekávajíce blažené naděje.“ A podobně, zdá se, naznačil toto rozlišení týž apoštol (Kol. 3, 12): „Oblecte se tedy jakožto vyvolení Boží,“ — týče se prvního, smyslového života — — „svatí“ — týče se druhého, lidského života —, a „milovaní“ týče se třetího, božského života. V prvním žije člověk hlavně vírou, v druhém se těší nadějí, v třetím se vzmáhá a rozvíjí láskou. V prvním z nich je pro křesťana Kristus cestou, v druhém pravdou, v třetím životem (Jan 4, 6). Ale tyto tři uvedené životy jsou v člověku jedno neboli jeden život. Každý z těchto životů má pokrm a nápoj jemu přiměřený, a jimi se udržuje a zesiluje. První život se začíná prostě v těle a směřuje k duchu, neboť má počátek v člověku a skrze člověka, ačkoli První příčina49 spolu působí; svůj cíl má v Bohu skrze Ježíše Krista a trvá od početí člověka až po jeho smrt. Pokrmem tohoto života je tělesný chléb a nápoj, jako je život sám toliko tělesný. Proto je napsáno (Eccli. 29, 28): „Počátek života člověka je chléb a voda.“ Tento život, tak jako i v Ježíši Kristu, je ponecháván od počátku až do konce v svém přirozeném vývoji a v svých tělesných podmínkách podle přirozených vlastností a je v křesťanu ustavičně křižován a umrtvován v svých nezřízených vášních a náruživostech, jako je napsáno (Gal. 5, 24): „Ti, kdo jsou v Kristu, ukřižovali své tělo s jeho vášněmi a chtíči. Druhý život, totiž lidský neboli rozumový, se počíná výchovou a směřuje k dokonalosti obvyklých ctností neboli k mravnosti. Počíná se ve škole, má svůj cíl naučit se moudrosti a vědomostem podle zásad mravného života a trvá od té doby, kdy počíná mla- dý člověk rozumět a chápat učení, až do stáří a kmetství nebo také až do smrti. Pokrmem a nápojem tohoto života je moudrost, 87
12. TROJI ŽIVOT ČLOVĚKA (Z V. knihy. Fol. 147 a — 148 a.) Vyvolení směřují k Bohu cestou trojího života, totiž životem smyslovým neboli tělesným, životem lidským neboli rozumovým a životem božským neboli duchovním. V prvním životě musí vyvolení žíti střízlivě, v druhém spravedlivě, v třetím zbožně, tak, jak je napsáno (Tit. 2, 11): „Zjevila se milost Boha a našeho Spasitele všem lidem a vychovává nás, abychom se odříkali bez- božnosti a světských žádostí a žili střízlivě, spravedlivě a zbožně v tomto světě, očekávajíce blažené naděje.“ A podobně, zdá se, naznačil toto rozlišení týž apoštol (Kol. 3, 12): „Oblecte se tedy jakožto vyvolení Boží,“ — týče se prvního, smyslového života — — „svatí“ — týče se druhého, lidského života —, a „milovaní“ týče se třetího, božského života. V prvním žije člověk hlavně vírou, v druhém se těší nadějí, v třetím se vzmáhá a rozvíjí láskou. V prvním z nich je pro křesťana Kristus cestou, v druhém pravdou, v třetím životem (Jan 4, 6). Ale tyto tři uvedené životy jsou v člověku jedno neboli jeden život. Každý z těchto životů má pokrm a nápoj jemu přiměřený, a jimi se udržuje a zesiluje. První život se začíná prostě v těle a směřuje k duchu, neboť má počátek v člověku a skrze člověka, ačkoli První příčina49 spolu působí; svůj cíl má v Bohu skrze Ježíše Krista a trvá od početí člověka až po jeho smrt. Pokrmem tohoto života je tělesný chléb a nápoj, jako je život sám toliko tělesný. Proto je napsáno (Eccli. 29, 28): „Počátek života člověka je chléb a voda.“ Tento život, tak jako i v Ježíši Kristu, je ponecháván od počátku až do konce v svém přirozeném vývoji a v svých tělesných podmínkách podle přirozených vlastností a je v křesťanu ustavičně křižován a umrtvován v svých nezřízených vášních a náruživostech, jako je napsáno (Gal. 5, 24): „Ti, kdo jsou v Kristu, ukřižovali své tělo s jeho vášněmi a chtíči. Druhý život, totiž lidský neboli rozumový, se počíná výchovou a směřuje k dokonalosti obvyklých ctností neboli k mravnosti. Počíná se ve škole, má svůj cíl naučit se moudrosti a vědomostem podle zásad mravného života a trvá od té doby, kdy počíná mla- dý člověk rozumět a chápat učení, až do stáří a kmetství nebo také až do smrti. Pokrmem a nápojem tohoto života je moudrost, 87
Strana 88
věda a všecka Písma a všechny příkazy a rady starších. Neboť takovými prostředky se onen život udržuje a zesiluje. Proto je napsáno (Eccli. 15, 3): „Nakrmil jej chlebem života a rozumu a napojil vodou moudrosti." Třetí život, totiž duchovní čili božský neboli život podle nové- ho člověka, stvořeného podle Boha, se začíná vírou Ježíše Krista neboli křtem a má svůj cíl v době, kdy se naplní věk Kristův; je zaset v těle, vzrůstá v ducha, je zaset do porušitelnosti člově- ka, vyrůstá v neporušitelnost Ježíše Krista (1 Kor. 15, 42); je zaset ve smrtelnost, směřuje k nesmrtelnosti, trvá však od přijetí víry až do věčného života. Vhodným a již připraveným pokr- mem a nápojem tohoto života je tělo a krev Ježíše Krista, plná ducha a života neb božskosti Slova Božího. Tyto tři stavy života v křesťanském člověku jsou takto na- vzájem rozvrženy: První, totiž tělesný život je z počátku nejintensivnější, ale po- tom ustavičně ochabuje a odumírá až do konce, protože je živo- čišný a hmotný, slabý a prázdný, jak je napsáno (Job 14, 1): „Člověk narozený z ženy má krátký věk a je plný mnohých útrap; jako květ vzchází a podťat bývá a utíká jako stín a nikdy nesetrvá v témž stavu.“ A žalm (Ž. 30, 10): „Jaký užitek bude v mé krvi, až sestoupím v porušení? Druhý život, totiž rozumový, podřízený výchově, je z počátku mdlý a velmi těžký, pro hrubost a tíživost tělesného života, jak je napsáno (Moudr. 9, 15): „Tělo, které je porušováno, zatěžuje duši a pozemské přebývání rozptyluje mysl mnohýma myšlen- kami,“ a (Přísloví 22, 15): „Pošetilost je svázána se srdcem ho- cha, ale metla kázně ji vyžene z něho.“ Ale potom stále vzrůstá a vyvíjí se v křesťanu až do konce v dokonalost ctnosti a moud- rosti. Třetí život, totiž život Krista Ježíše v nás neboli život duchov- ní a božský, pevně ovládá a usměrňuje těkavý první život tělesný, tak jako uzda koně nebo jho nezkrotného býka. Proto je napsáno (Gal. 5, 16): „Duchovně žijte a nebudete hovět chtíči tělesnosti. Ba třetí život obětuje a přináší Bohu život první, jak je psáno (Řím. 12, 1): „Prosím vás, bratří, při milosrdenství Božím, abyste přinášeli svá těla v živou, svatou, Bohu milou oběť jako svou rozumovou bohoslužbu“ — a činí z údů porušení a nepravosti údy spravedlnosti a nástroje ctnosti, jak je napsáno (Řím. 6, 19): 88
věda a všecka Písma a všechny příkazy a rady starších. Neboť takovými prostředky se onen život udržuje a zesiluje. Proto je napsáno (Eccli. 15, 3): „Nakrmil jej chlebem života a rozumu a napojil vodou moudrosti." Třetí život, totiž duchovní čili božský neboli život podle nové- ho člověka, stvořeného podle Boha, se začíná vírou Ježíše Krista neboli křtem a má svůj cíl v době, kdy se naplní věk Kristův; je zaset v těle, vzrůstá v ducha, je zaset do porušitelnosti člově- ka, vyrůstá v neporušitelnost Ježíše Krista (1 Kor. 15, 42); je zaset ve smrtelnost, směřuje k nesmrtelnosti, trvá však od přijetí víry až do věčného života. Vhodným a již připraveným pokr- mem a nápojem tohoto života je tělo a krev Ježíše Krista, plná ducha a života neb božskosti Slova Božího. Tyto tři stavy života v křesťanském člověku jsou takto na- vzájem rozvrženy: První, totiž tělesný život je z počátku nejintensivnější, ale po- tom ustavičně ochabuje a odumírá až do konce, protože je živo- čišný a hmotný, slabý a prázdný, jak je napsáno (Job 14, 1): „Člověk narozený z ženy má krátký věk a je plný mnohých útrap; jako květ vzchází a podťat bývá a utíká jako stín a nikdy nesetrvá v témž stavu.“ A žalm (Ž. 30, 10): „Jaký užitek bude v mé krvi, až sestoupím v porušení? Druhý život, totiž rozumový, podřízený výchově, je z počátku mdlý a velmi těžký, pro hrubost a tíživost tělesného života, jak je napsáno (Moudr. 9, 15): „Tělo, které je porušováno, zatěžuje duši a pozemské přebývání rozptyluje mysl mnohýma myšlen- kami,“ a (Přísloví 22, 15): „Pošetilost je svázána se srdcem ho- cha, ale metla kázně ji vyžene z něho.“ Ale potom stále vzrůstá a vyvíjí se v křesťanu až do konce v dokonalost ctnosti a moud- rosti. Třetí život, totiž život Krista Ježíše v nás neboli život duchov- ní a božský, pevně ovládá a usměrňuje těkavý první život tělesný, tak jako uzda koně nebo jho nezkrotného býka. Proto je napsáno (Gal. 5, 16): „Duchovně žijte a nebudete hovět chtíči tělesnosti. Ba třetí život obětuje a přináší Bohu život první, jak je psáno (Řím. 12, 1): „Prosím vás, bratří, při milosrdenství Božím, abyste přinášeli svá těla v živou, svatou, Bohu milou oběť jako svou rozumovou bohoslužbu“ — a činí z údů porušení a nepravosti údy spravedlnosti a nástroje ctnosti, jak je napsáno (Řím. 6, 19): 88
Strana 89
„Po lidsku to pravím pro slabost vašeho těla: jako jste propůj- čovali svá těla v službě nečistotě a nepravosti ke konání nepra- vosti, tak nyní propůjčte své údy spravedlnosti k posvěcení. Týž třetí život, s Kristem v Bohu skrytý (Kol. 3, 3), je také vzpruhou a světlem druhému životu člověka, t. j. rozumovému. A proto praví Kristus, který je naším životem na třetím místě uvedeným (Jan 15, 5): „Beze mne nemůžete činiti nic,“ a apoštol (Gal. 5, 25): „Žijeme-li duchem, jednejme také duchovně.“ A tak první život křesťana je pro druhý, druhý pro třetí a třetí pro Boha, aby teprve pak byl Bůh všecko ve všem (1 Kor. 15, 28). Jako tedy první, tělesný život nemůže trvat ani se prodlužovat a zesilovat, není-li ustavičně udržován pokrmem a nápojem jemu přiměřeným a upraveným podle přirozené potřeby, podobně také rozumový život potřebuje docela nezbytně svého chleba a ná- poje, totiž slova poučení a vědění, jak je napsáno (5 Mojž. 8, 3): „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vy- chází z úst Hospodinových.“ A proto praví mravoučný básník:50 „Život, kde vzdělání schází, je mátožnou podobou smrti.“ Takto třetí život, který je v Kristu Ježíši, totiž duchovní, ne- může nijak trvat, prodlužovat a zesilovat se bez svého pokrmu a nápoje, každodenně neb častokráte požívaného a stráveného, totiž bez těla a krve Ježíše Krista, podávaných v takovém způ- sobu a v té podobě, jak je Boží moudrost pro lidi zřídila a při- pravila, totiž v svátost oltářní. Jako tedy dítě nemůže růst a do- sáhnout své síly, nebylo-li by velmi často krmeno, tak ani křes- ťan nemůže v svém životě podle Boha zůstat při síle, nepřijímal-li by velmi často svátost s oltáře. 13. JISTOTA MILOSTI BOŽÍ (Z V. knihy. — Fol. 175n.) Svatí mužové a poslové pokoje51 musí vzdychat a hořce plakat (Iz. 33, 7), pokud jsou v tomto životě, neboť i když je v nich Duch Ježíšův, utěšitel (Jan 14, 16), sedí přece dosud v stínu smrti (Ž. 107, 10) a nevidí světlo nebe a staví se na odpor svému Bohu, který v nich ráčí přebývat, ježto v každém čase tělo obrací své žádosti proti duchu a duch proti tělu (Gal. 5, 17). 89
„Po lidsku to pravím pro slabost vašeho těla: jako jste propůj- čovali svá těla v službě nečistotě a nepravosti ke konání nepra- vosti, tak nyní propůjčte své údy spravedlnosti k posvěcení. Týž třetí život, s Kristem v Bohu skrytý (Kol. 3, 3), je také vzpruhou a světlem druhému životu člověka, t. j. rozumovému. A proto praví Kristus, který je naším životem na třetím místě uvedeným (Jan 15, 5): „Beze mne nemůžete činiti nic,“ a apoštol (Gal. 5, 25): „Žijeme-li duchem, jednejme také duchovně.“ A tak první život křesťana je pro druhý, druhý pro třetí a třetí pro Boha, aby teprve pak byl Bůh všecko ve všem (1 Kor. 15, 28). Jako tedy první, tělesný život nemůže trvat ani se prodlužovat a zesilovat, není-li ustavičně udržován pokrmem a nápojem jemu přiměřeným a upraveným podle přirozené potřeby, podobně také rozumový život potřebuje docela nezbytně svého chleba a ná- poje, totiž slova poučení a vědění, jak je napsáno (5 Mojž. 8, 3): „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vy- chází z úst Hospodinových.“ A proto praví mravoučný básník:50 „Život, kde vzdělání schází, je mátožnou podobou smrti.“ Takto třetí život, který je v Kristu Ježíši, totiž duchovní, ne- může nijak trvat, prodlužovat a zesilovat se bez svého pokrmu a nápoje, každodenně neb častokráte požívaného a stráveného, totiž bez těla a krve Ježíše Krista, podávaných v takovém způ- sobu a v té podobě, jak je Boží moudrost pro lidi zřídila a při- pravila, totiž v svátost oltářní. Jako tedy dítě nemůže růst a do- sáhnout své síly, nebylo-li by velmi často krmeno, tak ani křes- ťan nemůže v svém životě podle Boha zůstat při síle, nepřijímal-li by velmi často svátost s oltáře. 13. JISTOTA MILOSTI BOŽÍ (Z V. knihy. — Fol. 175n.) Svatí mužové a poslové pokoje51 musí vzdychat a hořce plakat (Iz. 33, 7), pokud jsou v tomto životě, neboť i když je v nich Duch Ježíšův, utěšitel (Jan 14, 16), sedí přece dosud v stínu smrti (Ž. 107, 10) a nevidí světlo nebe a staví se na odpor svému Bohu, který v nich ráčí přebývat, ježto v každém čase tělo obrací své žádosti proti duchu a duch proti tělu (Gal. 5, 17). 89
Strana 90
Duch vždy je ochoten, tělo vždy slabé (Mat. 26, 41). A proto jsou to navzájem nesmiřitelné protivy (Gal. 5, 17) v tomto životě a z té příčiny mluví člověk nevrle k Bohu a praví: „Proč jsi mne postavil proti sobě a proč jsem se stal sám sobě břemenem“ (Job 7, 20). A Žalm (Ž. 120, 5): „Běda mi, že pohostinnu musím pro- dlévati.“ „Hle, mé slzy jsou mi chlebem ve dne v noci, když mi říkají každého dne: „Kde je tvůj Bůh?“ (Ž. 42, 4). Taktéž onen muž,52 s kterým byl Bůh, jsa posilován Bohem s ním dlícím, pra- ví (Přísl. 30, 2): „Jsem nejpošetilejší z mužů a nemám moudrost člověka: nenaučil jsem se moudrosti a neznám vědění svatých.“ A zase jiný muž3, již v životě své matky posvěcený (Jer. 1, 5) praví: „Běda mně, má matko, že jsi mě porodila, muže sváru! atd. (Jer. 15, 10). A vyvolený nástroj (Skut. 9, 15),54 muž, kte- rému životem byl Kristus a umříti ziskem (Fil. 1, 21), zvolal: „Spatřuji v svých údech jiný zákon, který bojuje proti zákonu mého rozumu“ (Řím. 7, 23), a níže (v. 24): „Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla propadlého smrti?“ Z té příčiny byla nazvána vzácnou před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho (Ž. 116, 15), neboť jí jsou vysvobozováni z obklíčení hříchem a z protivenství proti svému Bohu a z veškeré marnosti, aby nabyli svobody dítek Božích (Řím. 8, 21). Svatí tedy a vyvolení Boží, třebas vždy poznávají skrze osvěd- čení Ježíše v nich přebývajícího, totiž skrze Božího ducha pro- roctví, že mají lásku — jak stojí ve Zjev. (19, 10): „Osvědčení Ježíšovo jest duch proroctví“ —, přece nemohou odhadovat svůj pokrok v lásce a ve ctnostech v jednotlivých dobách, ani jim to není dovoleno, protože dosud žijí jen vírou a ne tím, co vidí (2 Kor. 5, 7), jak řekl Pán svým učedníkům (Skut. 1, 7): „Není vaše věc znáti časy a doby, které Otec určil v své vlastní moci. Protože tedy nikdo neví, zda je nakonec a podle Božího před- určení hoden nenávisti či lásky, ať úzkostlivě pracuje o své spáse s bázní a třesením (Fil. 2, 12) a ať si zajišťuje dobrými skutky své povolání (2 Petr 1, 10), které připravuje Bůh, jenž v něm přebývá a všecko ve všech působí (1 Kor. 12, 6). Má zajisté každý věřící a spravedlivý jistou a zřejmou vědomost o této všeobecně platné zásadě: „Každý, kdo jedná dobře pro Boha, dojde u Boha obliby a sklidí od něho odplatu (Ef. 6, 8). Tohoto poznání došli rozumem i skrze Boží svědectví celého Písma. Tak mluvil Petr (Skut. 10, 34 n.): „Opravdu jsem shledal, 90
Duch vždy je ochoten, tělo vždy slabé (Mat. 26, 41). A proto jsou to navzájem nesmiřitelné protivy (Gal. 5, 17) v tomto životě a z té příčiny mluví člověk nevrle k Bohu a praví: „Proč jsi mne postavil proti sobě a proč jsem se stal sám sobě břemenem“ (Job 7, 20). A Žalm (Ž. 120, 5): „Běda mi, že pohostinnu musím pro- dlévati.“ „Hle, mé slzy jsou mi chlebem ve dne v noci, když mi říkají každého dne: „Kde je tvůj Bůh?“ (Ž. 42, 4). Taktéž onen muž,52 s kterým byl Bůh, jsa posilován Bohem s ním dlícím, pra- ví (Přísl. 30, 2): „Jsem nejpošetilejší z mužů a nemám moudrost člověka: nenaučil jsem se moudrosti a neznám vědění svatých.“ A zase jiný muž3, již v životě své matky posvěcený (Jer. 1, 5) praví: „Běda mně, má matko, že jsi mě porodila, muže sváru! atd. (Jer. 15, 10). A vyvolený nástroj (Skut. 9, 15),54 muž, kte- rému životem byl Kristus a umříti ziskem (Fil. 1, 21), zvolal: „Spatřuji v svých údech jiný zákon, který bojuje proti zákonu mého rozumu“ (Řím. 7, 23), a níže (v. 24): „Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla propadlého smrti?“ Z té příčiny byla nazvána vzácnou před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho (Ž. 116, 15), neboť jí jsou vysvobozováni z obklíčení hříchem a z protivenství proti svému Bohu a z veškeré marnosti, aby nabyli svobody dítek Božích (Řím. 8, 21). Svatí tedy a vyvolení Boží, třebas vždy poznávají skrze osvěd- čení Ježíše v nich přebývajícího, totiž skrze Božího ducha pro- roctví, že mají lásku — jak stojí ve Zjev. (19, 10): „Osvědčení Ježíšovo jest duch proroctví“ —, přece nemohou odhadovat svůj pokrok v lásce a ve ctnostech v jednotlivých dobách, ani jim to není dovoleno, protože dosud žijí jen vírou a ne tím, co vidí (2 Kor. 5, 7), jak řekl Pán svým učedníkům (Skut. 1, 7): „Není vaše věc znáti časy a doby, které Otec určil v své vlastní moci. Protože tedy nikdo neví, zda je nakonec a podle Božího před- určení hoden nenávisti či lásky, ať úzkostlivě pracuje o své spáse s bázní a třesením (Fil. 2, 12) a ať si zajišťuje dobrými skutky své povolání (2 Petr 1, 10), které připravuje Bůh, jenž v něm přebývá a všecko ve všech působí (1 Kor. 12, 6). Má zajisté každý věřící a spravedlivý jistou a zřejmou vědomost o této všeobecně platné zásadě: „Každý, kdo jedná dobře pro Boha, dojde u Boha obliby a sklidí od něho odplatu (Ef. 6, 8). Tohoto poznání došli rozumem i skrze Boží svědectví celého Písma. Tak mluvil Petr (Skut. 10, 34 n.): „Opravdu jsem shledal, 90
Strana 91
že Bůh nehledí na osobnost, nýbrž každý, kdo koná spravedlnost, je mu v každém národě vítán.“ A proto ti, kteří to vědí s patrnou zřejmostí, konají neochvějně a vytrvale dobré skutky a nepři- pouštějí, aby jim nějaká změna jejich srdce, z horkého v stu- dené, nebo z vřelosti v chladnost, neb jiná nějaká všelijaká příhoda, příznivá neb nepříznivá, byla na překážku, aby ne- podrželi své pevné předsevzetí v dobrém a nebyli v něm utvrzo- váni... Ale svými smysly lidé vždy neshledávají, že prospívají v Boží lásce a bázni. Chce totiž Pán Ježíš, aby zůstaly před námi skryty časy a doby, abychom nesmýšleli vysoké věci, ale věno- vali se skromným (Řím. 12, 16). Proto ona myšlenka: „Ty dobře pro Boha pracuješ a jsi Bohu vítán“, je a byla i dokonalým svatým v tomto životě skryta a utajena, neboť jak praví apoštol (správně Kaz. 9, 1 n.), všecko je ponecháno do budoucnosti a neví člověk, je-li hoden lásky či nenávisti. Proto se vždy bojí a pokořuje pod mocnou rukou Boží, neboť lidé mohou očekávat, že jen čistě z jeho milosrdenství budou vyvýšeni. Ale protože vědí, že ona hlavní myšlenka je neklamně pravdivá, že totiž každý, kdo činí spravedlnost, je vítán Bohu, snaží se v každém čase konat dobro... Nestarají se tedy Boží vyvolení, aby věděli, zda láska či bázeň se v nich rozmnožuje, protože to je věcí jediného Boha, a tudíž se nestarají ani o velikost ani o malost svých zásluh, poněvadž tyto věci vložil Otec toliko do své moci, ale při oné znalosti, která je vyvoleným připuštěna, snaží se vždy a všude konat dobré skutky a varovat se zlých pro spra- vedlnost Boží, neboť vědí neklamně, že žádný dobrý skutek ne- zůstává neodměněn, žádný zlý skutek nepotrestán. 91
že Bůh nehledí na osobnost, nýbrž každý, kdo koná spravedlnost, je mu v každém národě vítán.“ A proto ti, kteří to vědí s patrnou zřejmostí, konají neochvějně a vytrvale dobré skutky a nepři- pouštějí, aby jim nějaká změna jejich srdce, z horkého v stu- dené, nebo z vřelosti v chladnost, neb jiná nějaká všelijaká příhoda, příznivá neb nepříznivá, byla na překážku, aby ne- podrželi své pevné předsevzetí v dobrém a nebyli v něm utvrzo- váni... Ale svými smysly lidé vždy neshledávají, že prospívají v Boží lásce a bázni. Chce totiž Pán Ježíš, aby zůstaly před námi skryty časy a doby, abychom nesmýšleli vysoké věci, ale věno- vali se skromným (Řím. 12, 16). Proto ona myšlenka: „Ty dobře pro Boha pracuješ a jsi Bohu vítán“, je a byla i dokonalým svatým v tomto životě skryta a utajena, neboť jak praví apoštol (správně Kaz. 9, 1 n.), všecko je ponecháno do budoucnosti a neví člověk, je-li hoden lásky či nenávisti. Proto se vždy bojí a pokořuje pod mocnou rukou Boží, neboť lidé mohou očekávat, že jen čistě z jeho milosrdenství budou vyvýšeni. Ale protože vědí, že ona hlavní myšlenka je neklamně pravdivá, že totiž každý, kdo činí spravedlnost, je vítán Bohu, snaží se v každém čase konat dobro... Nestarají se tedy Boží vyvolení, aby věděli, zda láska či bázeň se v nich rozmnožuje, protože to je věcí jediného Boha, a tudíž se nestarají ani o velikost ani o malost svých zásluh, poněvadž tyto věci vložil Otec toliko do své moci, ale při oné znalosti, která je vyvoleným připuštěna, snaží se vždy a všude konat dobré skutky a varovat se zlých pro spra- vedlnost Boží, neboť vědí neklamně, že žádný dobrý skutek ne- zůstává neodměněn, žádný zlý skutek nepotrestán. 91
Strana 92
Strana 93
ODDÍL TŘETÍ SVÁTOST VEČEŘE PÁNĚ I. Oslava svátosti. II. Podstata svátosti těla a krve Páně. III. Přijímání svátosti. IV. Zanedbávání svátosti.
ODDÍL TŘETÍ SVÁTOST VEČEŘE PÁNĚ I. Oslava svátosti. II. Podstata svátosti těla a krve Páně. III. Přijímání svátosti. IV. Zanedbávání svátosti.
Strana 94
Strana 95
I. OSLAVA SVÁTOSTI 1. SVATOST VEČERE PANĚ (Sv. 5, str. 20—21.) Zasvětil jsem se tomu úkolu a rozhodl jsem se v Kristu Ježíši pro to, abych zveleboval a obhajoval časté přijímání těla a krve Pána Ježíše Krista v svaté církvi svatými a zbožnými věřícími Kristovými a společně toho účastnými osobami z rodiny Ježíše Krista; toužím sloužit tím a v tom Ježíši Kristu, hospodáři a nejštědřejšímu pánu jeho největší a společné Večeře a pevně věřím, že se mu právě v tom líbím, že zvu společně jeho milo- vané čisté a zbožné duše křesťanské a že je všechny přemlou- vám, vybízím a všelikým způsobem přivádím k Večeři a ke každodenní nebeské hostině s Božími anděly — vždyť tyto duše si sladký Ježíš tak draze cenil a stále ještě cení, že je skrze svou smrt a za svůj život vykoupil krví svého srdce za ně vylitou, že je z hříchu omyl, očistil, ozdobil a sjednotil a spojil se sebou ve víře, v slitování a v nepomíjející lásce, neboť z nesmírné své lásky je nasycuje a napájí je svým tělem a svou krví; tím však duše ty nesmírně poctil a vyznamenal, zvelebil a oslavil a projevuje v tom svou moc a bohatství své slávy a nekonečné dobroty (sr. Řím. 2, 4), protože je mocný a jeho jméno je svaté (sr. Iz. 57, 15), a tak postavil tímto způsobem křesťany na roveň s anděly v nebi a tím, že navštěvuje ze své nejmilosti- vější důstojnosti lidi bydlící dosud jakoby v hliněném domě (sr. Job 4, 19), vyzdvihl je chudé z hnojiště a posadil za stůl k chlebu a nápoji nebeských andělů (sr. Ž. 113, 7; 78, 25), aby tak věrní Krista Ježíše, kolikrátkoli by chtěli, požívali chléb andělský, — proto tedy já, povolaný, i když neužitečný, služeb- ník (sr. Mat. 25, 30) Ježíše Krista, tohoto pána a hospodáře, byv k tomu povzbuzen příkazem svatého evangelia, spěchám, abych horlivě zveleboval nejštědřejší pohostinství, totiž po- hostinství Pána Ježíše ukřižovaného, a vyzýval pozvané, aby přišli. 95
I. OSLAVA SVÁTOSTI 1. SVATOST VEČERE PANĚ (Sv. 5, str. 20—21.) Zasvětil jsem se tomu úkolu a rozhodl jsem se v Kristu Ježíši pro to, abych zveleboval a obhajoval časté přijímání těla a krve Pána Ježíše Krista v svaté církvi svatými a zbožnými věřícími Kristovými a společně toho účastnými osobami z rodiny Ježíše Krista; toužím sloužit tím a v tom Ježíši Kristu, hospodáři a nejštědřejšímu pánu jeho největší a společné Večeře a pevně věřím, že se mu právě v tom líbím, že zvu společně jeho milo- vané čisté a zbožné duše křesťanské a že je všechny přemlou- vám, vybízím a všelikým způsobem přivádím k Večeři a ke každodenní nebeské hostině s Božími anděly — vždyť tyto duše si sladký Ježíš tak draze cenil a stále ještě cení, že je skrze svou smrt a za svůj život vykoupil krví svého srdce za ně vylitou, že je z hříchu omyl, očistil, ozdobil a sjednotil a spojil se sebou ve víře, v slitování a v nepomíjející lásce, neboť z nesmírné své lásky je nasycuje a napájí je svým tělem a svou krví; tím však duše ty nesmírně poctil a vyznamenal, zvelebil a oslavil a projevuje v tom svou moc a bohatství své slávy a nekonečné dobroty (sr. Řím. 2, 4), protože je mocný a jeho jméno je svaté (sr. Iz. 57, 15), a tak postavil tímto způsobem křesťany na roveň s anděly v nebi a tím, že navštěvuje ze své nejmilosti- vější důstojnosti lidi bydlící dosud jakoby v hliněném domě (sr. Job 4, 19), vyzdvihl je chudé z hnojiště a posadil za stůl k chlebu a nápoji nebeských andělů (sr. Ž. 113, 7; 78, 25), aby tak věrní Krista Ježíše, kolikrátkoli by chtěli, požívali chléb andělský, — proto tedy já, povolaný, i když neužitečný, služeb- ník (sr. Mat. 25, 30) Ježíše Krista, tohoto pána a hospodáře, byv k tomu povzbuzen příkazem svatého evangelia, spěchám, abych horlivě zveleboval nejštědřejší pohostinství, totiž po- hostinství Pána Ježíše ukřižovaného, a vyzýval pozvané, aby přišli. 95
Strana 96
(Sv. 5, str. 309.) Ó, té svrchované a jedinečné lásky Pána Ježíše, té památky na všechny předivné skutky Boží, od věčnosti z božské pro- zřetelnosti a v jeho nevystihlé moudrosti připravené, jež měla býti v čase milosti přijata a ve dnech spásy byla v této svátosti oslavena, posvěcena a dovršena, v níž se sbíhají tak předivné skutky Boha nekonečného v jeho moudrosti a moci, tak slavné, tak hojné a převeliké, že všechny nebeské mocnosti cherubínů a serafínů a všechen rozum všech lidí a všech věků na věky mají dosti čemu se podivovat, a divíce se, nestačí se plně vy- nadivit božské důstojnosti, štědrosti a vznešenosti, moudrosti a moci, jeho milosrdenství a jeho blahovolné dobrotivosti v této naší přepodivné, nade vše nejlepší a nejposvátnější, hrůzu budící svátosti oltářní, o které mluvil prorok, jsa osvícen Duchem svatým, ale nejsa s to, aby ji plně pochopil nebo vypověděl, prohlásil (Ž. 65, 10): „Připravil jsi jejich pokrm, neboť tak se přichystává.“ Mnoho ovšem tušil o této naší svátosti, když řekl: „Připravil jsi jejich pokrm“, ale chápal, že je velmi nevyzpy- tatelným a nevýslovným božským tajemstvím, dodávaje: „neboť tak se přichystává“, t. j.: tak, jak jsi ty, Bůh nekonečně dobro- tivý, nekonečně mocný a moudrý, chtěl, mohl, věděl a tak při- pravil, ty, který jediný znáš způsob jeho přípravy, a nikdo jiný. (Sv. 5, str. 237—238.) Jest tato svátost, plná božské velebnosti, přebývající tělesně mezi námi (Kol. 2, 9), uprostřed nás jako světlo uprostřed tmy — proto je psáno (Jan 1, 5): „A světlo svítí v temnosti, ale temnost je nepojala“ —, je jako slunce uprostřed hvězd. Jako se tedy hvězdy a všechna tělesa zachycující světlo, vzejde-li doprostřed slunce, odívají sluncem, to jest slunečním světlem, a ony předměty, které jsou čistší, odívají se sluncem zářivěji, a ty, které jsou broušené, zrcadlí a zobrazují na sobě slunce ještě jasněji, na př. čisté zrcadlo a podobné, tak tato svátost je prostřed svých spravedlivých svatých,1 kteří si toliko jí jediné nade všecko váží a ji jedinou si cení a jedině oni častokráte nebo denně ji požívají podle schopnosti své dobré vůle a víry, která účinkuje láskou (Gal. 5, 6), a tak se odívají duchovně sluncem 96
(Sv. 5, str. 309.) Ó, té svrchované a jedinečné lásky Pána Ježíše, té památky na všechny předivné skutky Boží, od věčnosti z božské pro- zřetelnosti a v jeho nevystihlé moudrosti připravené, jež měla býti v čase milosti přijata a ve dnech spásy byla v této svátosti oslavena, posvěcena a dovršena, v níž se sbíhají tak předivné skutky Boha nekonečného v jeho moudrosti a moci, tak slavné, tak hojné a převeliké, že všechny nebeské mocnosti cherubínů a serafínů a všechen rozum všech lidí a všech věků na věky mají dosti čemu se podivovat, a divíce se, nestačí se plně vy- nadivit božské důstojnosti, štědrosti a vznešenosti, moudrosti a moci, jeho milosrdenství a jeho blahovolné dobrotivosti v této naší přepodivné, nade vše nejlepší a nejposvátnější, hrůzu budící svátosti oltářní, o které mluvil prorok, jsa osvícen Duchem svatým, ale nejsa s to, aby ji plně pochopil nebo vypověděl, prohlásil (Ž. 65, 10): „Připravil jsi jejich pokrm, neboť tak se přichystává.“ Mnoho ovšem tušil o této naší svátosti, když řekl: „Připravil jsi jejich pokrm“, ale chápal, že je velmi nevyzpy- tatelným a nevýslovným božským tajemstvím, dodávaje: „neboť tak se přichystává“, t. j.: tak, jak jsi ty, Bůh nekonečně dobro- tivý, nekonečně mocný a moudrý, chtěl, mohl, věděl a tak při- pravil, ty, který jediný znáš způsob jeho přípravy, a nikdo jiný. (Sv. 5, str. 237—238.) Jest tato svátost, plná božské velebnosti, přebývající tělesně mezi námi (Kol. 2, 9), uprostřed nás jako světlo uprostřed tmy — proto je psáno (Jan 1, 5): „A světlo svítí v temnosti, ale temnost je nepojala“ —, je jako slunce uprostřed hvězd. Jako se tedy hvězdy a všechna tělesa zachycující světlo, vzejde-li doprostřed slunce, odívají sluncem, to jest slunečním světlem, a ony předměty, které jsou čistší, odívají se sluncem zářivěji, a ty, které jsou broušené, zrcadlí a zobrazují na sobě slunce ještě jasněji, na př. čisté zrcadlo a podobné, tak tato svátost je prostřed svých spravedlivých svatých,1 kteří si toliko jí jediné nade všecko váží a ji jedinou si cení a jedině oni častokráte nebo denně ji požívají podle schopnosti své dobré vůle a víry, která účinkuje láskou (Gal. 5, 6), a tak se odívají duchovně sluncem 96
Strana 97
božské pravdy, spravedlnosti, moudrosti a moci, jsouce od slávy v slávu proměňováni jako od Ducha Páně (2 Kor. 3, 18), a takto účinně a způsobem nejlepším a jim nejpřiměřenějším, který všemohoucí a milosrdný Bůh vynašel a připravil v svátosti, obleknuvše se mocně v Krista Ježíše (Řím. 13, 14), očištěni a vybroušeni, zrcadlí a zobrazují v duši Syna Božího a bývají přenášeni do života Kristova. 2. BOHATOST SVATOSTI VEČEŘE PÁNĚ (Z V. knihy. — Fol. 132b—133a.) Hle, moji milí, podivuhodná je hojnost domu Páně (sr. Ž. 36, 9) v této naší svátosti! Pijí z ní přátelé, a stále ještě žízní, jedí, a stále ještě lačnějí (sr. Eccli. 24, 29), opájejí se z ní milí (sr. Píseň Šal. 5, 1) slávou Páně a jsou nasycováni podle míry zdej- šího vyhnanství. Hle, proud rozkoše (sr. Ž. 36, 9), pastva pro ty, kteří dovnitř i ven vycházejí a vcházejí (sr. Jan 10, 9), hle, proud řeky, který oblažuje město (Ž. 46, 5), protože způsobuje, že lze spatřit dobré věci žijících na zemi Páně, neboť dává život těm, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti (Mat. 5, 6), aby jej měli a hojněji měli, přistupují-li často, prahnouce žízní, k této svátosti. Hle, pravím, slunce, které vychází a zapadá a vrací se na své místo, a tam znovu se rodíc, obíhá k poledni a zahýbá se na půlnoc. Procházeje celým světem, koldokola spěje vítr a zase se vrací v svém koloběhu (Kaz. 1, 5—6). A v této naší svátosti všecky řeky se vlévají do moře, ale moře nepřetéká. Zde totiž na jedno místo plynou řeky a vracejí se, aby zase odtud tekly (Kaz. 1, 7). Hle, zde jsou všecky věci nesnadné; člověk je nemůže vyložit slovy, protože zde v svátosti je ve vlastním smyslu vysloveno, že se oko nenasytí hleděním ani ucho se nenaplní slyšením (Kaz. 1, 8). „Čím je to, co bylo? — Právě tím, co bude. A čím je to, co se stalo? Právě tím, co se stane“ (Kaz. 1, 9). Neboť zde ve svátosti Pána Ježíše Duch jako vítr56 koldokola vane a vrací se v svém koloběhu, všude procházeje. Hle, to právě je to, co ohlašuje sv. Jan (Zjev. 22, 1 n.). „Ukázal 7 Matěj z Janova 97
božské pravdy, spravedlnosti, moudrosti a moci, jsouce od slávy v slávu proměňováni jako od Ducha Páně (2 Kor. 3, 18), a takto účinně a způsobem nejlepším a jim nejpřiměřenějším, který všemohoucí a milosrdný Bůh vynašel a připravil v svátosti, obleknuvše se mocně v Krista Ježíše (Řím. 13, 14), očištěni a vybroušeni, zrcadlí a zobrazují v duši Syna Božího a bývají přenášeni do života Kristova. 2. BOHATOST SVATOSTI VEČEŘE PÁNĚ (Z V. knihy. — Fol. 132b—133a.) Hle, moji milí, podivuhodná je hojnost domu Páně (sr. Ž. 36, 9) v této naší svátosti! Pijí z ní přátelé, a stále ještě žízní, jedí, a stále ještě lačnějí (sr. Eccli. 24, 29), opájejí se z ní milí (sr. Píseň Šal. 5, 1) slávou Páně a jsou nasycováni podle míry zdej- šího vyhnanství. Hle, proud rozkoše (sr. Ž. 36, 9), pastva pro ty, kteří dovnitř i ven vycházejí a vcházejí (sr. Jan 10, 9), hle, proud řeky, který oblažuje město (Ž. 46, 5), protože způsobuje, že lze spatřit dobré věci žijících na zemi Páně, neboť dává život těm, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti (Mat. 5, 6), aby jej měli a hojněji měli, přistupují-li často, prahnouce žízní, k této svátosti. Hle, pravím, slunce, které vychází a zapadá a vrací se na své místo, a tam znovu se rodíc, obíhá k poledni a zahýbá se na půlnoc. Procházeje celým světem, koldokola spěje vítr a zase se vrací v svém koloběhu (Kaz. 1, 5—6). A v této naší svátosti všecky řeky se vlévají do moře, ale moře nepřetéká. Zde totiž na jedno místo plynou řeky a vracejí se, aby zase odtud tekly (Kaz. 1, 7). Hle, zde jsou všecky věci nesnadné; člověk je nemůže vyložit slovy, protože zde v svátosti je ve vlastním smyslu vysloveno, že se oko nenasytí hleděním ani ucho se nenaplní slyšením (Kaz. 1, 8). „Čím je to, co bylo? — Právě tím, co bude. A čím je to, co se stalo? Právě tím, co se stane“ (Kaz. 1, 9). Neboť zde ve svátosti Pána Ježíše Duch jako vítr56 koldokola vane a vrací se v svém koloběhu, všude procházeje. Hle, to právě je to, co ohlašuje sv. Jan (Zjev. 22, 1 n.). „Ukázal 7 Matěj z Janova 97
Strana 98
mi také,“ praví, „řeku jasnou jako křišťál, vytékající z trůnu Boha živého a Beránkova, uprostřed ulice města; a s té i oné strany řeky strom života, rodící dvanáctero ovoce; každého mě- síce dává své ovoce a listí stromu je léčivé pro národy.“ Co jiného, táži se, znamená jasná řeka než Ducha Ježíšova, který koldokola spěje, totiž od Boha skrze Ježíše Krista k Bohu, a tak odtud onam zpět se vylévaje, vrací se Duch v svém koloběhu? Co jiného dále jasná řeka než množství sladkostí, bystřinu rozkoše a množství všeho bohatství? Rozdělování vod však je rozdělo- vání milostí; o tom napsal Jan (7, 37 n.): „Stál Ježíš a hlasitě volal: Jestliže kdo žízní, přijď ke mně a pij! Kdo věří ve mne — jak praví Písmo, — z jeho útrob poplynou živé vody.“ To však říkal o Duchu svatém, kterého měli věřící přijmout v jeho jménu. Co však jiného je strom života s té i s oné strany řeky leč toto tělo a krev Ježíše Krista? Rozuměj však zde „s té i s oné strany řeky“ ne jakoby o březích řeky, nýbrž o počátku a cíli řeky, totiž jako dva živé prameny, odvádějící střídavě vodu z řeky, jak bylo výše pověděno, že řeky na jedno místo plynou a vracejí se, aby zase tekly. Pán Ježíš ukřižovaný je totiž alfa a omega,34 začátek i konec (Zjev. 21, 6) Ducha svatého a emanace jeho a všech milostí, Boží moudrosti a znalosti. Neboť jest v jed- notě s Otcem počátkem Ducha svatého v Božské Trojici u pra- vého Boha. Je také konec Ducha svatého, zůstávaje mezi námi, tím, že se ono Slovo, které bylo na počátku u Boha, stalo tělem a ubytovalo se mezi námi (Jan 1, 1; 14). A tak Ježíš ukřižovaný je strom života s té i s oné strany řeky, rodící dvanácteré ovoce každého měsíce. Co však jiného znamená ta věc, že tělo Kristovo je strom života, leč to, že on sám je pramenem života a veškeré Boží moci a moudrosti v nejhořejší části řeky, kde má řeka svůj počátek, totiž v Bohu Otci, tím způsobem, že sedí na pravici Boha Otce (sr. Mar. 16, 19), jsa stejný a týž Bůh s Otcem, jako i Otec má život sám v sobě, jak je psáno (Jan 5, 26): „Neboť jako Otec má život v sobě, tak i Synovi dal, aby měl život v sobě.“ Nejsou přece tyto životy dva životy, nýbrž jeden život všech, jako nejsou Otec a Syn dva bozi, nýbrž jeden Bůh, ani dva počátky jasné řeky, t. j. Ducha svatého, nýbrž jeden počátek, který je jiným jménem nazýván pramenem života. A proto se praví v žalmu (Ž. 36, 10): „Hospodine, u tebe je zdroj života! A Jan (1, 4): „... V něm byl život. 98
mi také,“ praví, „řeku jasnou jako křišťál, vytékající z trůnu Boha živého a Beránkova, uprostřed ulice města; a s té i oné strany řeky strom života, rodící dvanáctero ovoce; každého mě- síce dává své ovoce a listí stromu je léčivé pro národy.“ Co jiného, táži se, znamená jasná řeka než Ducha Ježíšova, který koldokola spěje, totiž od Boha skrze Ježíše Krista k Bohu, a tak odtud onam zpět se vylévaje, vrací se Duch v svém koloběhu? Co jiného dále jasná řeka než množství sladkostí, bystřinu rozkoše a množství všeho bohatství? Rozdělování vod však je rozdělo- vání milostí; o tom napsal Jan (7, 37 n.): „Stál Ježíš a hlasitě volal: Jestliže kdo žízní, přijď ke mně a pij! Kdo věří ve mne — jak praví Písmo, — z jeho útrob poplynou živé vody.“ To však říkal o Duchu svatém, kterého měli věřící přijmout v jeho jménu. Co však jiného je strom života s té i s oné strany řeky leč toto tělo a krev Ježíše Krista? Rozuměj však zde „s té i s oné strany řeky“ ne jakoby o březích řeky, nýbrž o počátku a cíli řeky, totiž jako dva živé prameny, odvádějící střídavě vodu z řeky, jak bylo výše pověděno, že řeky na jedno místo plynou a vracejí se, aby zase tekly. Pán Ježíš ukřižovaný je totiž alfa a omega,34 začátek i konec (Zjev. 21, 6) Ducha svatého a emanace jeho a všech milostí, Boží moudrosti a znalosti. Neboť jest v jed- notě s Otcem počátkem Ducha svatého v Božské Trojici u pra- vého Boha. Je také konec Ducha svatého, zůstávaje mezi námi, tím, že se ono Slovo, které bylo na počátku u Boha, stalo tělem a ubytovalo se mezi námi (Jan 1, 1; 14). A tak Ježíš ukřižovaný je strom života s té i s oné strany řeky, rodící dvanácteré ovoce každého měsíce. Co však jiného znamená ta věc, že tělo Kristovo je strom života, leč to, že on sám je pramenem života a veškeré Boží moci a moudrosti v nejhořejší části řeky, kde má řeka svůj počátek, totiž v Bohu Otci, tím způsobem, že sedí na pravici Boha Otce (sr. Mar. 16, 19), jsa stejný a týž Bůh s Otcem, jako i Otec má život sám v sobě, jak je psáno (Jan 5, 26): „Neboť jako Otec má život v sobě, tak i Synovi dal, aby měl život v sobě.“ Nejsou přece tyto životy dva životy, nýbrž jeden život všech, jako nejsou Otec a Syn dva bozi, nýbrž jeden Bůh, ani dva počátky jasné řeky, t. j. Ducha svatého, nýbrž jeden počátek, který je jiným jménem nazýván pramenem života. A proto se praví v žalmu (Ž. 36, 10): „Hospodine, u tebe je zdroj života! A Jan (1, 4): „... V něm byl život. 98
Strana 99
Je kromě toho tělo a krev Ježíšova strom života s druhé strany řeky, totiž dolní neb nejdolejší, tím způsobem, že se Slovo stalo tělem a přebývá mezi námi (Jan 1, 14), majíc svou rozkoš v tom, že je s lidskými syny skrze tuto ustavičnou svátost... A tuto svátost uskutečnil v podobě chleba a vína, které jsou stálou potřebou lidí a štěpnicí jejich života. Je také pramen života a počátek lidského života, jak bude o něco dále objasněno. To se stává jen a nejvíce požíváním a pitím nebeského pokrmu a nápoje v této naší neobsáhlé svátosti. Proto je napsáno (Eccli. 29, 28): „Počátek lidského života je chléb a voda.“ A zase (Eccli. 15, 3): „Nakrmil jej Hospodin chlebem života a ducha a napojil jej vodou spasné moudrosti.“ Takto vzniká podivuhodným a nepopsatelným způsobem řeka živé vody, hojně se rozlévající odsud onam; a řeky na jedno místo plynou a vracejí se, aby zase tekly, a koldokola Duch jako vítr spěje a vrací se v svém koloběhu, neboť strom života a pra- men života je s té i oné strany řeky. Je strom života, protože uprostřed ulice, t. j. uvnitř v duchu a nejniterněji oživuje a plodně zúrodňuje v ustavičné a nepopsatelné slasti. Pramen života je, protože na způsob široko daleko rozlité řeky živé vody a bez úbytku v celé plnosti oživuje všecko, co jest. Neboť on jediný je podle filosofa57 všem zdrojem života a bytí a skrze něho zase všecko zpět plyne a vlévá se v Boha Otce. Proto Ježíš ukřižovaný, sedící na pravici Boha Otce, je strom života a pramen živé vody, stále k nám stékající a zavlažující štěpnici jeho, t. j. církev (Eccli. 24, 42), jak jest psáno (Ž. 19, 7): „Na konci nebes jeho východ a jeho obcházení až zase k jejich konci a (Eccli. 24, 42 n.): „Zavlažím svou štěpnici a napojím plodiny svých lučin. A hle, má struha přetéká a má řeka se přiblížila k moři. Bystřina Ducha svatého tedy, spěchající k nám od Otce skrze Krista a naplňující všecka srdce věřících, se v nich stává také pramenem živé vody skrze Krista, jenž v nás zůstává. A tak jaksi opačným způsobem Ježíš ukřižovaný, v nás zůstávající, je pramenem života, vytryskujícím do věčného života. Neboť jeho Duch, uchvátiv naše duše jako bystřina rozkoše, pudí nás k Bohu Otci a přenáší ke Kristu Ježíši, sedícímu po pravici Boží... Praví (Jan 16, 26): „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na tento svět a zase opouštím svět a jdu k Otci. 99
Je kromě toho tělo a krev Ježíšova strom života s druhé strany řeky, totiž dolní neb nejdolejší, tím způsobem, že se Slovo stalo tělem a přebývá mezi námi (Jan 1, 14), majíc svou rozkoš v tom, že je s lidskými syny skrze tuto ustavičnou svátost... A tuto svátost uskutečnil v podobě chleba a vína, které jsou stálou potřebou lidí a štěpnicí jejich života. Je také pramen života a počátek lidského života, jak bude o něco dále objasněno. To se stává jen a nejvíce požíváním a pitím nebeského pokrmu a nápoje v této naší neobsáhlé svátosti. Proto je napsáno (Eccli. 29, 28): „Počátek lidského života je chléb a voda.“ A zase (Eccli. 15, 3): „Nakrmil jej Hospodin chlebem života a ducha a napojil jej vodou spasné moudrosti.“ Takto vzniká podivuhodným a nepopsatelným způsobem řeka živé vody, hojně se rozlévající odsud onam; a řeky na jedno místo plynou a vracejí se, aby zase tekly, a koldokola Duch jako vítr spěje a vrací se v svém koloběhu, neboť strom života a pra- men života je s té i oné strany řeky. Je strom života, protože uprostřed ulice, t. j. uvnitř v duchu a nejniterněji oživuje a plodně zúrodňuje v ustavičné a nepopsatelné slasti. Pramen života je, protože na způsob široko daleko rozlité řeky živé vody a bez úbytku v celé plnosti oživuje všecko, co jest. Neboť on jediný je podle filosofa57 všem zdrojem života a bytí a skrze něho zase všecko zpět plyne a vlévá se v Boha Otce. Proto Ježíš ukřižovaný, sedící na pravici Boha Otce, je strom života a pramen živé vody, stále k nám stékající a zavlažující štěpnici jeho, t. j. církev (Eccli. 24, 42), jak jest psáno (Ž. 19, 7): „Na konci nebes jeho východ a jeho obcházení až zase k jejich konci a (Eccli. 24, 42 n.): „Zavlažím svou štěpnici a napojím plodiny svých lučin. A hle, má struha přetéká a má řeka se přiblížila k moři. Bystřina Ducha svatého tedy, spěchající k nám od Otce skrze Krista a naplňující všecka srdce věřících, se v nich stává také pramenem živé vody skrze Krista, jenž v nás zůstává. A tak jaksi opačným způsobem Ježíš ukřižovaný, v nás zůstávající, je pramenem života, vytryskujícím do věčného života. Neboť jeho Duch, uchvátiv naše duše jako bystřina rozkoše, pudí nás k Bohu Otci a přenáší ke Kristu Ježíši, sedícímu po pravici Boží... Praví (Jan 16, 26): „Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na tento svět a zase opouštím svět a jdu k Otci. 99
Strana 100
A tak tedy dále ne již v těle, nýbrž spíše v duchu je náš život (Řím. 8, 9) a napotom od slávy v slávu přeměněný a pře- čištěný, jako od Ducha Páně (2 Kor. 3, 18) je v Bohu s Kristem skryt (Kol. 3, 3), takže v nebesích je naše obcování (Fil. 3, 20). Pohrdnuvše a opovrhnuvše všemi věcmi pozemskými, myslíme na ty věci, které jsou nahoře, a hledáme věci, které jsou shůry, ne pozemské (Kol. 3, 2). (Sv. 5, str. 234—235.) Tělo Ježíše Krista je chrámem Božství neboli nejsvětější Trojice a je chrámem vyvolených křesťanů. Proto by bylo spra- vedlivé, zbožné, slušné a spasitelné, aby měli křesťané před touto svátostí největší úctu a bázeň, největší na zemi touhu a lásku. A protože je všude farní kostel a tam je uloženo tělo Kristovo, měli by všichni, na prvním místě kněží a klerikové, opět a opět se modlit a zpívat žalmy, buď tam na místě samém, kde leží tělo Krista, krále a Boha veškeré země, kde je shromaždiště andělů — jakož je psáno (Ž. 138, 1—2): „Před zraky andělů budu tobě zpívat žalmy, klaněti se budu před tvým svatým chrámem a vyznávat tvé jméno,“ a zase (Ž. 47, 7—8): „Žalmy zpívejte našemu Bohu, zpívejte, zpívejte žalmy našemu králi, zpívejte; poněvadž králem vší země je Bůh, zpívejte, zpívejte žalmy rozumně!“ —, nebo kdekoli jinde jsou nebo se modlí a zpívají žalmy neb dělají něco jiného, tam by si měli mocně připomínat nebo živě své zření upírat a v myšlenkách zabíhat na místo, kde je v téže farnosti tělo Kristovo. Podobně by měli také všichni ostatní farníci nebo laikové z lidu vůbec a neúnavně takto činit, poněvadž je tam přítomen požehnaně náš Emanuel, to jest „Bůh s námi“ (Mat. 1, 23), a tam- též je s námi Pán Ježíš a bude tímto způsobem do skonání věku (Mat. 28, 20). 100
A tak tedy dále ne již v těle, nýbrž spíše v duchu je náš život (Řím. 8, 9) a napotom od slávy v slávu přeměněný a pře- čištěný, jako od Ducha Páně (2 Kor. 3, 18) je v Bohu s Kristem skryt (Kol. 3, 3), takže v nebesích je naše obcování (Fil. 3, 20). Pohrdnuvše a opovrhnuvše všemi věcmi pozemskými, myslíme na ty věci, které jsou nahoře, a hledáme věci, které jsou shůry, ne pozemské (Kol. 3, 2). (Sv. 5, str. 234—235.) Tělo Ježíše Krista je chrámem Božství neboli nejsvětější Trojice a je chrámem vyvolených křesťanů. Proto by bylo spra- vedlivé, zbožné, slušné a spasitelné, aby měli křesťané před touto svátostí největší úctu a bázeň, největší na zemi touhu a lásku. A protože je všude farní kostel a tam je uloženo tělo Kristovo, měli by všichni, na prvním místě kněží a klerikové, opět a opět se modlit a zpívat žalmy, buď tam na místě samém, kde leží tělo Krista, krále a Boha veškeré země, kde je shromaždiště andělů — jakož je psáno (Ž. 138, 1—2): „Před zraky andělů budu tobě zpívat žalmy, klaněti se budu před tvým svatým chrámem a vyznávat tvé jméno,“ a zase (Ž. 47, 7—8): „Žalmy zpívejte našemu Bohu, zpívejte, zpívejte žalmy našemu králi, zpívejte; poněvadž králem vší země je Bůh, zpívejte, zpívejte žalmy rozumně!“ —, nebo kdekoli jinde jsou nebo se modlí a zpívají žalmy neb dělají něco jiného, tam by si měli mocně připomínat nebo živě své zření upírat a v myšlenkách zabíhat na místo, kde je v téže farnosti tělo Kristovo. Podobně by měli také všichni ostatní farníci nebo laikové z lidu vůbec a neúnavně takto činit, poněvadž je tam přítomen požehnaně náš Emanuel, to jest „Bůh s námi“ (Mat. 1, 23), a tam- též je s námi Pán Ježíš a bude tímto způsobem do skonání věku (Mat. 28, 20). 100
Strana 101
II. PODSTATA SVÁTOSTITĚLA A KRVE PÁNĚ 1. TAJEMSTVÍ SVÁTOSTI (Z V. knihy. — Fol. 143 a, b.) Jako Božství chtělo a uznalo za hodno ve všem se připodobnit člověčenství v tomto časném životě podle apoštola (Žid. 2, 17 a na více místech), tak člověčenství neboli tělo se přizpůsobilo a připodobnilo Božství ve věčném a božském životě. Jako je tedy Slovo Boží vším dobrem zároveň a všecko ve všem (Kol. 3, 11), tak je tělo božského Slova skrze Slovo nám vším dobrem a všecko ve všem. Z toho usuzuj, jak velebná a jaká je tato naše svátost oltářní, hodná obdivu všech nebeských mocností, cheru- bínů a serafínů, a dále, jak vroucí má být naše touha po ní a jak zbožného vzývání a uctívání zasluhuje od všech křesťanů, majíc jen sama a jediná budit úctu a hrůzu po vymýcení všech bájí a věcí jen na podívanou z Božího chrámu... Přeješ-li si, aby ti to bylo zřetelněji objasněno příkladem, ... přečti si pozorněji z Písma (Zjev. 22, 1—2) o řece jasné jako křišťál a o stromu života s té i s oné strany řeky! Avšak, libo-li, připojme k tomu tento příklad pro to, jak Ježíš, který sedí celý, zcela a týž celou svou osobností po pra- vici Otcově, je celý a docela, nerozděleně a beze všeho zmenšení na každém oltáři a jak je každým všude požíván celý a zcela bez sebe menšího úbytku. Uznejme platnost toho, co bylo po- věděno jako předpoklad, totiž, že tělo Kristovo, které Božství na sebe vzalo, je úplně připodobněno věčnému Slovu Božímu, tak jako železo, vhozené do mocného ohně, zcela přechází ve vlastnosti ohně!58 Již z toho následuje, že jako moudrost a prav- da Boží neproměnně, neporušeně a nezmenšeně naplňuje člověka a všecko tvorstvo, tak také tělo Ježíšovo, proměněné v Boha. Kristus Ježíš řekl o sobě takto, jsa již pravý Bůh a pravý člověk (Jan 14, 6): „Já jsem cesta, pravda a život.“ A podle apoštola (1 Kor. 1, 24): „My však říkáme, že Ježíš Kristus je Boží moud- rost a Boží moc.“ Nic dále tedy neuvažuj o těle a krvi Ježíše Krista než jako o Boží pravdě, moudrosti a Boží moci! Ale protože jsou tyto vlastnosti všude beze všeho dělení nebo 101
II. PODSTATA SVÁTOSTITĚLA A KRVE PÁNĚ 1. TAJEMSTVÍ SVÁTOSTI (Z V. knihy. — Fol. 143 a, b.) Jako Božství chtělo a uznalo za hodno ve všem se připodobnit člověčenství v tomto časném životě podle apoštola (Žid. 2, 17 a na více místech), tak člověčenství neboli tělo se přizpůsobilo a připodobnilo Božství ve věčném a božském životě. Jako je tedy Slovo Boží vším dobrem zároveň a všecko ve všem (Kol. 3, 11), tak je tělo božského Slova skrze Slovo nám vším dobrem a všecko ve všem. Z toho usuzuj, jak velebná a jaká je tato naše svátost oltářní, hodná obdivu všech nebeských mocností, cheru- bínů a serafínů, a dále, jak vroucí má být naše touha po ní a jak zbožného vzývání a uctívání zasluhuje od všech křesťanů, majíc jen sama a jediná budit úctu a hrůzu po vymýcení všech bájí a věcí jen na podívanou z Božího chrámu... Přeješ-li si, aby ti to bylo zřetelněji objasněno příkladem, ... přečti si pozorněji z Písma (Zjev. 22, 1—2) o řece jasné jako křišťál a o stromu života s té i s oné strany řeky! Avšak, libo-li, připojme k tomu tento příklad pro to, jak Ježíš, který sedí celý, zcela a týž celou svou osobností po pra- vici Otcově, je celý a docela, nerozděleně a beze všeho zmenšení na každém oltáři a jak je každým všude požíván celý a zcela bez sebe menšího úbytku. Uznejme platnost toho, co bylo po- věděno jako předpoklad, totiž, že tělo Kristovo, které Božství na sebe vzalo, je úplně připodobněno věčnému Slovu Božímu, tak jako železo, vhozené do mocného ohně, zcela přechází ve vlastnosti ohně!58 Již z toho následuje, že jako moudrost a prav- da Boží neproměnně, neporušeně a nezmenšeně naplňuje člověka a všecko tvorstvo, tak také tělo Ježíšovo, proměněné v Boha. Kristus Ježíš řekl o sobě takto, jsa již pravý Bůh a pravý člověk (Jan 14, 6): „Já jsem cesta, pravda a život.“ A podle apoštola (1 Kor. 1, 24): „My však říkáme, že Ježíš Kristus je Boží moud- rost a Boží moc.“ Nic dále tedy neuvažuj o těle a krvi Ježíše Krista než jako o Boží pravdě, moudrosti a Boží moci! Ale protože jsou tyto vlastnosti všude beze všeho dělení nebo 101
Strana 102
zmenšování neb porušení, tedy si představuj podobně o těle a krvi Ježíše Krista, že je rovněž všude úplně a docela, beze všeho dělení nebo zmenšování nebo porušení. Poslyš hodně blízký a případný příklad pro to. Když veřejný řečník pro- mlouvá k desíti tisícům lidu slovo pravdy, slyší všichni ono stejné slovo, hlasem oděné, zcela celé, neroztříštěné a nezmen- šené, a neslyší ani všichni více než jeden, ani jeden méně než všichni jiní ono slovo, oděné, pravím, takovým hlasem, ba kdyby mu to bylo možné jako Bohu, celý svět nebo nespočetní lidé by slyšeli ono slovo a všichni by je slyšeli celé a neporušené, bez dělení a beze vší újmy a neslyšel by je celý svět více než jeden člověk ani jeden člověk méně než celý svět. Než i kdyby onen takový řečník naplnil cely svět nebo tisíc lidí svým neporuše- ným hlasem, přece vnitřně podržuje slovo samo celé, jsa schopen promluvit je bez jakéhokoliv úbytku opět a opět a tak do neko- nečna. Tak rozuměj o Bohu Otci, o kterém dí Písmo (Ž. 62, 12): „Jednou promluvil Bůh.“ On jako Otec promlouvá k nám, jak je vlastní samému Bohu, své Slovo, které je s ním jedné podstaty a trvá s ním od věčnosti a plozením z něho vychází a odělo se naším lidským tělem, tak jako ty odíváš své slovo zvučným hlasem, jen jednou. My však jsme slyšeli to dvojí (Ž. 62, 12), totiž i Slovo božské podstaty, která je v Otci a z Otce od věč- nosti, i totéž Slovo, které se stalo tělem (Jan 1, 14), to, kterým se kocháme každého dne na ten čas pod způsobami chleba a vína. 2. JEŽÍŠ KRISTUS V SVÁTOSTI (Z V. knihy. — Fol. 124a.) V této zázračné svátosti se stal Pán Ježíš ukřižovaný vším všem (1 Kor. 9, 22) z nesmírné své lásky, kterou své miloval, aby si všecky získal a dal sebe všem, aby nasytil lačnějící veškerou plností milosti člověkem žádanou nebo lidem žádoucí, jak je psáno (Ž. 104, 28)): „Ty otvíráš svou ruku“ a (Ž. 145. 16): „nasycuješ požehnáním veškero tvorstvo.“ O tom budeš moci takto rozvažovat: lidé hledající dosáhnout Boha a míti v něm účastenství, Židé především, ale i Rekové neb pohané měli o něm životnou představu. Židé ctili Boha jedním způsobem, totiž skry- tého a neviditelného, Boha nekonečné pravdy a velebnosti. 102
zmenšování neb porušení, tedy si představuj podobně o těle a krvi Ježíše Krista, že je rovněž všude úplně a docela, beze všeho dělení nebo zmenšování nebo porušení. Poslyš hodně blízký a případný příklad pro to. Když veřejný řečník pro- mlouvá k desíti tisícům lidu slovo pravdy, slyší všichni ono stejné slovo, hlasem oděné, zcela celé, neroztříštěné a nezmen- šené, a neslyší ani všichni více než jeden, ani jeden méně než všichni jiní ono slovo, oděné, pravím, takovým hlasem, ba kdyby mu to bylo možné jako Bohu, celý svět nebo nespočetní lidé by slyšeli ono slovo a všichni by je slyšeli celé a neporušené, bez dělení a beze vší újmy a neslyšel by je celý svět více než jeden člověk ani jeden člověk méně než celý svět. Než i kdyby onen takový řečník naplnil cely svět nebo tisíc lidí svým neporuše- ným hlasem, přece vnitřně podržuje slovo samo celé, jsa schopen promluvit je bez jakéhokoliv úbytku opět a opět a tak do neko- nečna. Tak rozuměj o Bohu Otci, o kterém dí Písmo (Ž. 62, 12): „Jednou promluvil Bůh.“ On jako Otec promlouvá k nám, jak je vlastní samému Bohu, své Slovo, které je s ním jedné podstaty a trvá s ním od věčnosti a plozením z něho vychází a odělo se naším lidským tělem, tak jako ty odíváš své slovo zvučným hlasem, jen jednou. My však jsme slyšeli to dvojí (Ž. 62, 12), totiž i Slovo božské podstaty, která je v Otci a z Otce od věč- nosti, i totéž Slovo, které se stalo tělem (Jan 1, 14), to, kterým se kocháme každého dne na ten čas pod způsobami chleba a vína. 2. JEŽÍŠ KRISTUS V SVÁTOSTI (Z V. knihy. — Fol. 124a.) V této zázračné svátosti se stal Pán Ježíš ukřižovaný vším všem (1 Kor. 9, 22) z nesmírné své lásky, kterou své miloval, aby si všecky získal a dal sebe všem, aby nasytil lačnějící veškerou plností milosti člověkem žádanou nebo lidem žádoucí, jak je psáno (Ž. 104, 28)): „Ty otvíráš svou ruku“ a (Ž. 145. 16): „nasycuješ požehnáním veškero tvorstvo.“ O tom budeš moci takto rozvažovat: lidé hledající dosáhnout Boha a míti v něm účastenství, Židé především, ale i Rekové neb pohané měli o něm životnou představu. Židé ctili Boha jedním způsobem, totiž skry- tého a neviditelného, Boha nekonečné pravdy a velebnosti. 102
Strana 103
A tak pravil jejich prorok Izaiáš (45, 15): „Jistě ty jsi Bůh skrývající se.“ A Mojžíšovi bylo pověděno v Boží odpovědi (2 Mojž. 33, 20): „Nebudeš moci vidět mou tvář, neboť neuzří mě člověk, aby zůstal živ.“ A takovou cestou a tím způsobem vy- hledávali Židé účastenství v Bohu, totiž pouze duchovní. Proto bylo řečeno (Ž. 104, 30): „Vyšli svého Ducha“ a zase (Ž. 51, 13): „Svého Ducha svatého neodnímej ode mne“, a jinde (Moudr. 12, 1): „Ó, jak příjemný jest Duch tvůj, Pane v nás!“ a pod. A tak Bůh a Pán Ježíš je nám v této svátosti přítomen ve své nesmírné božské velebnosti a moci, jako byl Židům, ovšem duchovně, jsa vůbec neviditelný tělesnému zraku. Proto odpově- děl Ježíš kterýmsi lidem, majícím tělesné představy o této svátosti (Jan 6, 63): „Slova, která mluvím vám, jsou duch a život,“ a k Samaritánce (Jan 4, 24): „Bůh je duch a proto ctitele v duchu a v pravdě hledá Otec.“ A takto se nám nabízí k účasten- ství, totiž v duchu a pravdě, ale skrytě každému tělu neboli člověku. Proto je do posledního písmena správné, co praví pro- rok o této svátosti (Ž. 31, 20): „Jak veliké je množství tvé dobro- tivosti, Hospodine, kterou jsi zachoval těm, kteří se tě bojí, a projevoval“ atd. Řekové však nebo pohané jako lidé naskrze tělesní, jsouce vedeni jen a výhradně tělesnými smysly, hledali tělesně svého Boha a tělesně jej uctívali, neboť se nedovedli nijak povznésti k duchu, který je Bůh, vyjma snad filosofy,5 ale i tito byli pokládáni za bohy, a proto si pohanské národy tvořily rozmanité bohy podle toho, jak bylo dopouštěno, aby byly od démonů šále- ny. Někteří z pohanů uznávali za bohy mocné a veliké lidi.60 Odtud se u nich vyskytli Jupiter, Merkur, Apollo, Diana a Juno a mnoho podobných. Jiní sobě volili slunce a měsíc a všechno nebeské vojsko,1 jiní, jakožto hrubší barbaři, na př. Egypťané, brav a dobytčata, berany, kozly a telata,32 jiní přírodní živly,83 jiní zeměplazy, tak Babyloňané draky84 a mnoho pod. Každý si totiž vytvářel boha podle svého mínění a přání a toho ctil. Všem těmto, vtěliv se, na pomoc přišel na svět pravý, svatý a věrný Bůh a Pán Ježíš ukřižovaný, který chtěl, aby všichni dospěli k poznání pravdy, vhod jejich zakořeněné, třebas zvrá- cené zvyklosti ctít liché bohy a nadto moudře tím čelil úskokům zlých duchů, kteří takto obluzovali lidi a uchvacovali slávu Boží neb Boha pravého, a tak vším se stal Ježíš Kristus všem (sr. 1 103
A tak pravil jejich prorok Izaiáš (45, 15): „Jistě ty jsi Bůh skrývající se.“ A Mojžíšovi bylo pověděno v Boží odpovědi (2 Mojž. 33, 20): „Nebudeš moci vidět mou tvář, neboť neuzří mě člověk, aby zůstal živ.“ A takovou cestou a tím způsobem vy- hledávali Židé účastenství v Bohu, totiž pouze duchovní. Proto bylo řečeno (Ž. 104, 30): „Vyšli svého Ducha“ a zase (Ž. 51, 13): „Svého Ducha svatého neodnímej ode mne“, a jinde (Moudr. 12, 1): „Ó, jak příjemný jest Duch tvůj, Pane v nás!“ a pod. A tak Bůh a Pán Ježíš je nám v této svátosti přítomen ve své nesmírné božské velebnosti a moci, jako byl Židům, ovšem duchovně, jsa vůbec neviditelný tělesnému zraku. Proto odpově- děl Ježíš kterýmsi lidem, majícím tělesné představy o této svátosti (Jan 6, 63): „Slova, která mluvím vám, jsou duch a život,“ a k Samaritánce (Jan 4, 24): „Bůh je duch a proto ctitele v duchu a v pravdě hledá Otec.“ A takto se nám nabízí k účasten- ství, totiž v duchu a pravdě, ale skrytě každému tělu neboli člověku. Proto je do posledního písmena správné, co praví pro- rok o této svátosti (Ž. 31, 20): „Jak veliké je množství tvé dobro- tivosti, Hospodine, kterou jsi zachoval těm, kteří se tě bojí, a projevoval“ atd. Řekové však nebo pohané jako lidé naskrze tělesní, jsouce vedeni jen a výhradně tělesnými smysly, hledali tělesně svého Boha a tělesně jej uctívali, neboť se nedovedli nijak povznésti k duchu, který je Bůh, vyjma snad filosofy,5 ale i tito byli pokládáni za bohy, a proto si pohanské národy tvořily rozmanité bohy podle toho, jak bylo dopouštěno, aby byly od démonů šále- ny. Někteří z pohanů uznávali za bohy mocné a veliké lidi.60 Odtud se u nich vyskytli Jupiter, Merkur, Apollo, Diana a Juno a mnoho podobných. Jiní sobě volili slunce a měsíc a všechno nebeské vojsko,1 jiní, jakožto hrubší barbaři, na př. Egypťané, brav a dobytčata, berany, kozly a telata,32 jiní přírodní živly,83 jiní zeměplazy, tak Babyloňané draky84 a mnoho pod. Každý si totiž vytvářel boha podle svého mínění a přání a toho ctil. Všem těmto, vtěliv se, na pomoc přišel na svět pravý, svatý a věrný Bůh a Pán Ježíš ukřižovaný, který chtěl, aby všichni dospěli k poznání pravdy, vhod jejich zakořeněné, třebas zvrá- cené zvyklosti ctít liché bohy a nadto moudře tím čelil úskokům zlých duchů, kteří takto obluzovali lidi a uchvacovali slávu Boží neb Boha pravého, a tak vším se stal Ježíš Kristus všem (sr. 1 103
Strana 104
Kor. 9, 22), ano všem národům, aby všecky získal (sr. 1 Kor. 9, 19) a přivedl na cestu pravdy, a jsa pravý Bůh i pravý člověk, ukázal se k uctívání takovým, jaké bohy byli zvyklí vzývat pod nepravým jménem. (Z V. knihy. — Fol. 136 b— 137 a.) Ačkoliv byl Pán Ježíš všecko ve všem (Kol. 3, 11) a všem se stal vším (1 Kor. 9, 22) a mohl nám podle své neomezené vše- mohoucnosti zůstavit a poskytnout památku na sebe v jakékoli podobě, abychom ji uctívali a spojili se s ním, cestou jakou by chtěl, přece volil býti od věčnosti knězem podle řádu Melchise- dechova65 (Ž. 110, 4; Žid. 5, 6 n.) a takto se nám podal a zůstavil na sebe památku v chlebě a vínu, nejčistším a nejmilejším pokrmu a nápoji, abychom je požívali a pili, ne bez nevystihlých tajemství a nekonečných dobrodiní. Z nespočetného množství to jediné přece uznávám za vhodné uvésti ve známost, že totiž ani nebyl možný pro nás lidi vhodnější způsob, jak míti pravého Boha s námi na zemi, aby byl uctíván, ani že není možno si vhodnější představit, ani že není žádné jiné způsoby věcí, která by byla vlastnější a přiměřenější našemu spasení a poměru Boha k nám než pokrm a nápoj, a mezi všemi pokrmy způsoba chleba a mezi nápoji způsoba vína. Pomíjím všechny jiné důkazy a uznávám za vhodné uvážit jen to, že pokrm a nápoj jsou každé živoucí bytosti počátkem i koncem bytí. Neboť v jídle má původ tělesné símě a všecko plození. Proto je počátkem lidského života chléb a voda. (Eccli. 29, 28). Pokrmem se také řídí a udržuje život, síla a všechen vzrůst. Taktéž všechno potěšení, zvláště nejzákladnější, a rozkoš je v jídle a nápoji, i osvěžení přijímá člověk z jídla a nápoje... Podobně rozuměj veskrze o Slově Božím, které se stalo tělem (Jan 1, 14). Neboť ono je všem a zvláště rozumným tvorům po- čátkem žití i jeho koncem. Vždyť Slovo Boží dává sílu a vzrůst a udržuje všechen život, jak duchovní, tak tělesný. Slovo Boží, pravím, je pastvou kterékoli duši, je celým vlastním potěšením a rozkoší. Tělesný pokrm a nápoj je každému tvoru přizpůso- bován podle toho, jak to vyžaduje jejich přirozenost a stav, jakož je napsáno (Ž. 104, 14): „Nechává růst trávu pro dobytek a bylinu k potřebě lidí.“ Tak podobně Slovo, které se stalo tělem, je při- 104
Kor. 9, 22), ano všem národům, aby všecky získal (sr. 1 Kor. 9, 19) a přivedl na cestu pravdy, a jsa pravý Bůh i pravý člověk, ukázal se k uctívání takovým, jaké bohy byli zvyklí vzývat pod nepravým jménem. (Z V. knihy. — Fol. 136 b— 137 a.) Ačkoliv byl Pán Ježíš všecko ve všem (Kol. 3, 11) a všem se stal vším (1 Kor. 9, 22) a mohl nám podle své neomezené vše- mohoucnosti zůstavit a poskytnout památku na sebe v jakékoli podobě, abychom ji uctívali a spojili se s ním, cestou jakou by chtěl, přece volil býti od věčnosti knězem podle řádu Melchise- dechova65 (Ž. 110, 4; Žid. 5, 6 n.) a takto se nám podal a zůstavil na sebe památku v chlebě a vínu, nejčistším a nejmilejším pokrmu a nápoji, abychom je požívali a pili, ne bez nevystihlých tajemství a nekonečných dobrodiní. Z nespočetného množství to jediné přece uznávám za vhodné uvésti ve známost, že totiž ani nebyl možný pro nás lidi vhodnější způsob, jak míti pravého Boha s námi na zemi, aby byl uctíván, ani že není možno si vhodnější představit, ani že není žádné jiné způsoby věcí, která by byla vlastnější a přiměřenější našemu spasení a poměru Boha k nám než pokrm a nápoj, a mezi všemi pokrmy způsoba chleba a mezi nápoji způsoba vína. Pomíjím všechny jiné důkazy a uznávám za vhodné uvážit jen to, že pokrm a nápoj jsou každé živoucí bytosti počátkem i koncem bytí. Neboť v jídle má původ tělesné símě a všecko plození. Proto je počátkem lidského života chléb a voda. (Eccli. 29, 28). Pokrmem se také řídí a udržuje život, síla a všechen vzrůst. Taktéž všechno potěšení, zvláště nejzákladnější, a rozkoš je v jídle a nápoji, i osvěžení přijímá člověk z jídla a nápoje... Podobně rozuměj veskrze o Slově Božím, které se stalo tělem (Jan 1, 14). Neboť ono je všem a zvláště rozumným tvorům po- čátkem žití i jeho koncem. Vždyť Slovo Boží dává sílu a vzrůst a udržuje všechen život, jak duchovní, tak tělesný. Slovo Boží, pravím, je pastvou kterékoli duši, je celým vlastním potěšením a rozkoší. Tělesný pokrm a nápoj je každému tvoru přizpůso- bován podle toho, jak to vyžaduje jejich přirozenost a stav, jakož je napsáno (Ž. 104, 14): „Nechává růst trávu pro dobytek a bylinu k potřebě lidí.“ Tak podobně Slovo, které se stalo tělem, je při- 104
Strana 105
praveno a přiměřeně upraveno pro anděly i lidi neb duše podle potřeby každého. Jinak se podává pokrm a nápoj dítěti, které ssaje pokrm z prsů své matky. Podobně je tomu s přípravou pro lidi v svátosti božského Slova, protože jsou dosud maličtí proti andělům a ssají med ze skály a olej lásky z přetvrdého kamene ( Mojž. 32, 13), t. j. nejsladšího ducha Ježíšova ze svátosti. Dospělým se však předkládá hutný pokrm, tak jako se andělům podává toto božské Slovo přímo ve své vlastní podstatě. Pokrm a nápoj chutnají různým lidem různě, protože jsou rozdílně založeni. Tak Boží Slovo sládne nebo je bez chuti všem rozumným bytostem, zvláště lidem, podle způsobilosti každého. I když je pokrm a nápoj o sobě stejný, přece dává zdravému život a rozmnožuje zdraví, nemocného však zbavuje života, třebas jen nepřímo, protože se nemoc tím zhoršuje a obrací zdravý pokrm a nápoj k zhoubě. Takto Slovo Boží je lidem toho hodným a v milosti Boží postaveným věčným životem, zlým a nehodným věčnou smrtí, nikoli ze sebe, nýbrž pro jejich nepravost, která sama sobě způsobuje škodu skrze Slovo Boží. Každý živý tvor vyhledává s nejhorlivějším úsilím pokrm a nápoj jako svůj život a své dobro, ale na prvním místě je to Bůh, který je poskytuje, jak je napsáno (Ž. 145, 16): „Otvíráš svou ruku a nasycuješ vše živé svým požehnáním.“ Takto Boží Slovo a Moudrost neboli sám Bůh musí být od každého rozum- ného ducha úsilně a snažně vyhledáván jako jediný jeho život a svrchované dobro, protože se v této svátosti štědře nabízí Slovo neboli sám Bůh pouze ze samé nesmírné božské milosti. Rozmělněný pokrm je požíván každým živočichem s požitkem a rozvádí se k posílení života a potom přechází v živočišnou podstatu. Tak Slovo Boží, které se stalo tělem, jsouc požíváno, působí v duchu rozkoš, a rozvedeno skrze lásku a s její pomocí, rozmnožuje život směrem k Bohu a přeměňuje podstatu duše v sebe samo. Vidíš tedy, jak důstojně a zvláštně zanechal nám Pán Ježíš svou památku v pokrmu a nápoji a nabídl se nám tak ke kla- nění a uctívání. Neboť není a nebylo ani možno představit si jinou způsobu, která by se význačněji k tomu hodila, jak se strany Boha, tak se strany naší, než je způsoba pokrmu a nápoje. Ale k tomu ještě mezi pokrmy podstata chleba a mezi nápoji pod- stata vína jsou a byly nejpřiměřenější tělu a krvi Ježíše Krista. 103
praveno a přiměřeně upraveno pro anděly i lidi neb duše podle potřeby každého. Jinak se podává pokrm a nápoj dítěti, které ssaje pokrm z prsů své matky. Podobně je tomu s přípravou pro lidi v svátosti božského Slova, protože jsou dosud maličtí proti andělům a ssají med ze skály a olej lásky z přetvrdého kamene ( Mojž. 32, 13), t. j. nejsladšího ducha Ježíšova ze svátosti. Dospělým se však předkládá hutný pokrm, tak jako se andělům podává toto božské Slovo přímo ve své vlastní podstatě. Pokrm a nápoj chutnají různým lidem různě, protože jsou rozdílně založeni. Tak Boží Slovo sládne nebo je bez chuti všem rozumným bytostem, zvláště lidem, podle způsobilosti každého. I když je pokrm a nápoj o sobě stejný, přece dává zdravému život a rozmnožuje zdraví, nemocného však zbavuje života, třebas jen nepřímo, protože se nemoc tím zhoršuje a obrací zdravý pokrm a nápoj k zhoubě. Takto Slovo Boží je lidem toho hodným a v milosti Boží postaveným věčným životem, zlým a nehodným věčnou smrtí, nikoli ze sebe, nýbrž pro jejich nepravost, která sama sobě způsobuje škodu skrze Slovo Boží. Každý živý tvor vyhledává s nejhorlivějším úsilím pokrm a nápoj jako svůj život a své dobro, ale na prvním místě je to Bůh, který je poskytuje, jak je napsáno (Ž. 145, 16): „Otvíráš svou ruku a nasycuješ vše živé svým požehnáním.“ Takto Boží Slovo a Moudrost neboli sám Bůh musí být od každého rozum- ného ducha úsilně a snažně vyhledáván jako jediný jeho život a svrchované dobro, protože se v této svátosti štědře nabízí Slovo neboli sám Bůh pouze ze samé nesmírné božské milosti. Rozmělněný pokrm je požíván každým živočichem s požitkem a rozvádí se k posílení života a potom přechází v živočišnou podstatu. Tak Slovo Boží, které se stalo tělem, jsouc požíváno, působí v duchu rozkoš, a rozvedeno skrze lásku a s její pomocí, rozmnožuje život směrem k Bohu a přeměňuje podstatu duše v sebe samo. Vidíš tedy, jak důstojně a zvláštně zanechal nám Pán Ježíš svou památku v pokrmu a nápoji a nabídl se nám tak ke kla- nění a uctívání. Neboť není a nebylo ani možno představit si jinou způsobu, která by se význačněji k tomu hodila, jak se strany Boha, tak se strany naší, než je způsoba pokrmu a nápoje. Ale k tomu ještě mezi pokrmy podstata chleba a mezi nápoji pod- stata vína jsou a byly nejpřiměřenější tělu a krvi Ježíše Krista. 103
Strana 106
3. CHLÉB A VINO (Z V. knihy. — Fol. 139 a, b, 140 b.) Pšeničné zrní je nejvydatnější, je plnější a má lepší jakost mezi obilninami stejného druhu a pšeničná mouka neb chléb je nejjemnější, nejbělejší, nejchutnější a velmi výživný. Podobně je réva mezi rostlinami nejplodnější, nejpříjemnější a nejužiteč- nější a nápoj z ní je nejčistší, nejlahodnější a má velkou sílu. Proto prohodil kdosi na dvoře krále Asvera66 mezi jinými prů- povídkami, že víno je to na tomto světě ze všeho nejsilnější. Uzná-li kdo za vhodné spojovat to vše s Kristem Ježíšem ukřižovaným, který je věčné Slovo Boží, jež je všecko ve všem (Kol. 3, 11), pak i ty budeš jísti z tuku pšenice a nasycován budeš medem ze skály (Ž. 81, 17), vynášeje ze srdce dobré slovo a zpívaje Pánu Ježíši Kristu žalm (Ž. 31, 26): „Jak veliké je množství tvé dobrotivosti, kterou jsi zachoval těm, kteří se tě bojí!“ „Neboť připravils před mým obličejem stůl naproti těm, kteří mě utiskují. Pomazal jsi olejem mou hlavu a jak září můj kalich, jenž mě napájí!“ (Ž. 23, 5). Se vším tím však třeba si všimnout zřetelně toho, že chléb je mezi všemi pokrmy nejobecnější. Neboť všechna jídla lidé vyměňují a střídají, ale chléb jedí vždy a nikdy nestřídají. To se hodí velmi dobře na Slovo Boží. I kdybychom totiž měnili všechny činy, slova, práce a snahy a vystřídávali je za sebou, jak je napsáno (Kaz. 3, 1; 4): „Všechny věci mají svůj čas; je čas pláče a čas smíchu,“ a tak ve všech jednotlivých případech Slovo Boží, které se stalo tělem, může a musí zůstávat v nás, v naší vůli, v našem rozumu, v našich tužbách, slovech, skut- cích. Proto je pověděno o této svátosti (Jan 1, 14): „Slovo se stalo tělem a přebývá mezi námi“; Jan (6, 56): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm“; a apoštol (Kol. 3, 16): „Slovo Kristovo ať přebývá ve vás bohatě! Taktéž se pojídá chléb se všemi jinými pokrmy a zlahodňuje a zmirňuje chuť jiných potravin, ano přizpůsobuje je, aby se staly lidem výživnými. Neboť bez chleba nemohou jiné pokrmy, na př. maso, ovoce se stromů a pod. vždy a všude člověka vyživit, tak na př. co se týče každodenního užívání. O tom poučuje zku- šenost a slyšeli jsme vypravovat o lidech, kterým se přihodilo na válečné výpravě, že měli pouze maso neb ovoce; třebas se 106
3. CHLÉB A VINO (Z V. knihy. — Fol. 139 a, b, 140 b.) Pšeničné zrní je nejvydatnější, je plnější a má lepší jakost mezi obilninami stejného druhu a pšeničná mouka neb chléb je nejjemnější, nejbělejší, nejchutnější a velmi výživný. Podobně je réva mezi rostlinami nejplodnější, nejpříjemnější a nejužiteč- nější a nápoj z ní je nejčistší, nejlahodnější a má velkou sílu. Proto prohodil kdosi na dvoře krále Asvera66 mezi jinými prů- povídkami, že víno je to na tomto světě ze všeho nejsilnější. Uzná-li kdo za vhodné spojovat to vše s Kristem Ježíšem ukřižovaným, který je věčné Slovo Boží, jež je všecko ve všem (Kol. 3, 11), pak i ty budeš jísti z tuku pšenice a nasycován budeš medem ze skály (Ž. 81, 17), vynášeje ze srdce dobré slovo a zpívaje Pánu Ježíši Kristu žalm (Ž. 31, 26): „Jak veliké je množství tvé dobrotivosti, kterou jsi zachoval těm, kteří se tě bojí!“ „Neboť připravils před mým obličejem stůl naproti těm, kteří mě utiskují. Pomazal jsi olejem mou hlavu a jak září můj kalich, jenž mě napájí!“ (Ž. 23, 5). Se vším tím však třeba si všimnout zřetelně toho, že chléb je mezi všemi pokrmy nejobecnější. Neboť všechna jídla lidé vyměňují a střídají, ale chléb jedí vždy a nikdy nestřídají. To se hodí velmi dobře na Slovo Boží. I kdybychom totiž měnili všechny činy, slova, práce a snahy a vystřídávali je za sebou, jak je napsáno (Kaz. 3, 1; 4): „Všechny věci mají svůj čas; je čas pláče a čas smíchu,“ a tak ve všech jednotlivých případech Slovo Boží, které se stalo tělem, může a musí zůstávat v nás, v naší vůli, v našem rozumu, v našich tužbách, slovech, skut- cích. Proto je pověděno o této svátosti (Jan 1, 14): „Slovo se stalo tělem a přebývá mezi námi“; Jan (6, 56): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm“; a apoštol (Kol. 3, 16): „Slovo Kristovo ať přebývá ve vás bohatě! Taktéž se pojídá chléb se všemi jinými pokrmy a zlahodňuje a zmirňuje chuť jiných potravin, ano přizpůsobuje je, aby se staly lidem výživnými. Neboť bez chleba nemohou jiné pokrmy, na př. maso, ovoce se stromů a pod. vždy a všude člověka vyživit, tak na př. co se týče každodenního užívání. O tom poučuje zku- šenost a slyšeli jsme vypravovat o lidech, kterým se přihodilo na válečné výpravě, že měli pouze maso neb ovoce; třebas se 106
Strana 107
tím živili, přece jen docela bez chuti a se značným úbytkem síly. Proto také je doslova pravdivý onen výrok žalmu (Ž. 104, 15): „A chléb posiluje srdce člověka.“ A v tom je největší po- dobnost se Slovem Božím, které se stalo tělem, neboť ono a toliko ono je dárcem a zdrojem sladké chuti a zlahodnění netoliko andělům a lidem, ale všem tvorům, které jsou na nebi i na zemi, a samo je chutí a sladkostí všech... Na konec třeba zde podotknout, že Pán dal nám své tělo při- jímat pod způsobou chleba a svou krev pod způsobou vína, protože je chléb také nejspolečnějším pokrmem všem živým tvorům a všude, takže všichni tvorové pojídají chléb. Takovou výhradní vlastnost nemá žádný jiný pokrm... Podobně také víno je nejspolečnějším nápojem všem lidem téměř na celém světě. Proto je možno obé všude snadno nalézti a podle potřeby v přiměřeném množství si opatřit. Když tedy Pán ustanovoval svou svátost pod těmito způsobami, chtěl patrně, aby se poznalo, že má být tato svátost nejspolečnější všem lidem bez rozdílu a každodenním chlebem, jsouc počátkem života lidí podle Boha a jeho rozmnožovatelkou a udržovatelkou až na věky. 4. POKRM DUŠÍ (Z V. knihy. — Fol. 116b—117a.) Ctihodný a svatý muž Caesarius praví: Jako živíte své tělo každého dne tělesným pokrmem, tak občerstvujte svou duši v každé době stravou duchovní. Všichni křesťané jsou povinni každou neděli obětovat a přijímat, a ve čtyřicetidenním postě každého dne napomínám, ať obětují a přijímají. Týž v jiné pro- mluvě: „Musíte vědět, nejdražší bratří v Pánu, že tak, jako se skládá člověk z viditelného těla a neviditelné duše, živí se dvojím pokrmem, aby mohl býti živ. Proto jako člověk vnější, viditelný nemůže žíti bez viditelného chleba a tělesného pokrmu, tak neviditelná duše není s to žíti, jestliže by se častokráte neposi- lovala neviditelným pokrmem, t. j. tělem Páně, a svatým povzbu- zováním. Protože tedy duše, není-li udržována svým pokrmem, umírá tak, jako umírá tělo, nepřijímá-li tělesné jídlo, třeba se tomu divit, proč nevyhledávají lidé pokrm duše tak, jako usilují denně hledat pokrm těla. Hle, duše je vznešenější než tělo, protože tělo dnes nebo zítra umírá, ať se pokrmem živí ať neživí. 107
tím živili, přece jen docela bez chuti a se značným úbytkem síly. Proto také je doslova pravdivý onen výrok žalmu (Ž. 104, 15): „A chléb posiluje srdce člověka.“ A v tom je největší po- dobnost se Slovem Božím, které se stalo tělem, neboť ono a toliko ono je dárcem a zdrojem sladké chuti a zlahodnění netoliko andělům a lidem, ale všem tvorům, které jsou na nebi i na zemi, a samo je chutí a sladkostí všech... Na konec třeba zde podotknout, že Pán dal nám své tělo při- jímat pod způsobou chleba a svou krev pod způsobou vína, protože je chléb také nejspolečnějším pokrmem všem živým tvorům a všude, takže všichni tvorové pojídají chléb. Takovou výhradní vlastnost nemá žádný jiný pokrm... Podobně také víno je nejspolečnějším nápojem všem lidem téměř na celém světě. Proto je možno obé všude snadno nalézti a podle potřeby v přiměřeném množství si opatřit. Když tedy Pán ustanovoval svou svátost pod těmito způsobami, chtěl patrně, aby se poznalo, že má být tato svátost nejspolečnější všem lidem bez rozdílu a každodenním chlebem, jsouc počátkem života lidí podle Boha a jeho rozmnožovatelkou a udržovatelkou až na věky. 4. POKRM DUŠÍ (Z V. knihy. — Fol. 116b—117a.) Ctihodný a svatý muž Caesarius praví: Jako živíte své tělo každého dne tělesným pokrmem, tak občerstvujte svou duši v každé době stravou duchovní. Všichni křesťané jsou povinni každou neděli obětovat a přijímat, a ve čtyřicetidenním postě každého dne napomínám, ať obětují a přijímají. Týž v jiné pro- mluvě: „Musíte vědět, nejdražší bratří v Pánu, že tak, jako se skládá člověk z viditelného těla a neviditelné duše, živí se dvojím pokrmem, aby mohl býti živ. Proto jako člověk vnější, viditelný nemůže žíti bez viditelného chleba a tělesného pokrmu, tak neviditelná duše není s to žíti, jestliže by se častokráte neposi- lovala neviditelným pokrmem, t. j. tělem Páně, a svatým povzbu- zováním. Protože tedy duše, není-li udržována svým pokrmem, umírá tak, jako umírá tělo, nepřijímá-li tělesné jídlo, třeba se tomu divit, proč nevyhledávají lidé pokrm duše tak, jako usilují denně hledat pokrm těla. Hle, duše je vznešenější než tělo, protože tělo dnes nebo zítra umírá, ať se pokrmem živí ať neživí. 107
Strana 108
Neživí-li se tělesným pokrmem, umře, živí-li se, nikterak nemůže stále žíti. Neživí-li se však duše tělem Ježíšovým, třebas bytostně žije, přece nežije duchovně. Kdyby se však denně živila tělem Páně, žila by i zde na věky nejšťastněji beze vší smrti. Proto, nejdražší, s pochopením slyšte sluchem svého srdce to, co se praví v Zákoně a v evangeliu (5 Mojž. 8, 3; Mat. 4, 4): „Ne samým chlebem živ bude člověk“ atd. Smysl toho je: Jako vnější člověk viditelným chlebem, tak duše se posiluje neviditelným chlebem, aby mohla býti živa. Protože tedy není pochyby, že tomu tak je, vyhledávejte úsilněji pokrm duše, tak jako přijímáte každodenně dychtivě pokrm těla. Neboť kdyby se lidé tak starali o duchovní pokrm jako o tělesný, nikdo by nezahynul, nikdo by nepřecházel v trest věčného zatracení, nýbrž všichni by byli šťastni, všichni blaženi.“ 5. UČINKY SVATOSTI (Sv. 2, str. 38.) Tato svátost působí tak, že osvěcuje neb poučuje o tom, co je dobro člověka, a dodává síly k dosažení toho dobra a k vyko- návání toho, co se zdá veškerým dobrem člověka potřebným k spasení, jako: chtít dobro, moci dobro anebo znát své dobro a uskutečňovat je, nebo poznávat své dobro a dosáhnout ho, nebo toužit po dobru a jím se nasytit. A to je to, nač poukazuje prorok, mluvě o této svátosti, řka (Ž. 31, 20): „Jak veliké je množství tvé dobrotivosti. Hospodine, kterou jsi zachoval těm, kdo se tebe bojí!“ Následuje ve vztahu k naší věci: „Projevil jsi ji těm, kteří doufají v tebe“ — t. j. veškeré projevení skutečné neb možné, žádané neb žádoucí vložils věrným lidem plně a do- * konale do této svátosti — „a to před zraky lidských synů“. A Mojžíšovi se dostalo zaslíbení (2 Mojž. 33, 19): „Já, řekl Hospodin, ukáži ti všecko dobré a smiluji se nad tebou. Smiluji se a slituji, nad kým se mi zalíbí.“ (Z V. knihy. — Fol. 138 a.) Naše duše, které jsou samy o sobě beze vší vůně, studené, prázdné, naprosto bezcenné, hrubé a náchylné k porušení, stávají se požíváním a pitím tohoto těla a krve Ježíšovy účastnými ctností a hodnot, které jsou v Slově Božím, a přecházejí tak 108
Neživí-li se tělesným pokrmem, umře, živí-li se, nikterak nemůže stále žíti. Neživí-li se však duše tělem Ježíšovým, třebas bytostně žije, přece nežije duchovně. Kdyby se však denně živila tělem Páně, žila by i zde na věky nejšťastněji beze vší smrti. Proto, nejdražší, s pochopením slyšte sluchem svého srdce to, co se praví v Zákoně a v evangeliu (5 Mojž. 8, 3; Mat. 4, 4): „Ne samým chlebem živ bude člověk“ atd. Smysl toho je: Jako vnější člověk viditelným chlebem, tak duše se posiluje neviditelným chlebem, aby mohla býti živa. Protože tedy není pochyby, že tomu tak je, vyhledávejte úsilněji pokrm duše, tak jako přijímáte každodenně dychtivě pokrm těla. Neboť kdyby se lidé tak starali o duchovní pokrm jako o tělesný, nikdo by nezahynul, nikdo by nepřecházel v trest věčného zatracení, nýbrž všichni by byli šťastni, všichni blaženi.“ 5. UČINKY SVATOSTI (Sv. 2, str. 38.) Tato svátost působí tak, že osvěcuje neb poučuje o tom, co je dobro člověka, a dodává síly k dosažení toho dobra a k vyko- návání toho, co se zdá veškerým dobrem člověka potřebným k spasení, jako: chtít dobro, moci dobro anebo znát své dobro a uskutečňovat je, nebo poznávat své dobro a dosáhnout ho, nebo toužit po dobru a jím se nasytit. A to je to, nač poukazuje prorok, mluvě o této svátosti, řka (Ž. 31, 20): „Jak veliké je množství tvé dobrotivosti. Hospodine, kterou jsi zachoval těm, kdo se tebe bojí!“ Následuje ve vztahu k naší věci: „Projevil jsi ji těm, kteří doufají v tebe“ — t. j. veškeré projevení skutečné neb možné, žádané neb žádoucí vložils věrným lidem plně a do- * konale do této svátosti — „a to před zraky lidských synů“. A Mojžíšovi se dostalo zaslíbení (2 Mojž. 33, 19): „Já, řekl Hospodin, ukáži ti všecko dobré a smiluji se nad tebou. Smiluji se a slituji, nad kým se mi zalíbí.“ (Z V. knihy. — Fol. 138 a.) Naše duše, které jsou samy o sobě beze vší vůně, studené, prázdné, naprosto bezcenné, hrubé a náchylné k porušení, stávají se požíváním a pitím tohoto těla a krve Ježíšovy účastnými ctností a hodnot, které jsou v Slově Božím, a přecházejí tak 108
Strana 109
v obecenství s Božím Slovem, oplývajícím veškerou sladkostí Ducha, planoucím ohněm lásky, plným milosti a pravdy, vzác- ným a nad všecky poklady žádoucím a drahocenným; Slovo Boží pudí a povznáší naše duše mocně a spěšně do věčného života, osvobozujíc je ode všeho porušení. To všecko si naše duše přivlastňuje a přisvojuje mocným působením této naší svátosti, když ji požívá a pije. A jako kapka vody, vypuštěná do množství ušlechtilého a sil- ného vína, bývá vínem úplně vstřebána, takže pozbývá své prázdné a neužitečné bytnosti a přechází zcela v bytnost vína, i když zůstávají přirozené vlastnosti vína a vody neporušeny, tak naše duše požitím těla a krve Ježíše Krista v této svátosti hned přestane být prázdná, pustá a hříšná, zřekne se své bytnosti a účastností přejde v bytnost Kristovu a tak se začne hned postupně oblékat v Pána Ježíše Krista (Řím. 13, 14), jako se noční ztmělý, mlhavý a chladný vzduch obléká v sluneční světlo, kterým se brzo vzduch rozsvětlí: mlhavý vzduch se vzcházejícím světlem rozjasňuje, hustý a sražený řidne a prosvětluje se, chladný se otepluje. A jako tvrdé železo, vhozeno do ohně změkne a stane se schopným každého tvaru a kujným podle vůle řemeslníka a studené se rozpálí, takže má takové účinky jako oheň, ba ještě větší, a jako tmavé železo ohněm řeřaví a docela se zbavuje škvár a rzi a úplně se obnovuje,58 tak to vše rozuměj o duši, která se obléká v Ježíše Krista, přijímá-li často tělo a krev Ježíše Krista ukřižováného. III. PŘIJÍMÁNÍ SVÁTOSTI 1. LAIKOVÉ A SVÁTOST (Z V. knihy. — Fol. 106 b, 107 a b.) Zřejmě jsi, bratře, neodbytným hostem, poněvadž chceš tak chtivě hltat a s chvátáním jísti našeho velikonočního beránka,68 ale nijak mi nenáleží mrzet se na tvou dychtivost a touhu, protože máš oporu v Písmech a v tom, co říkáš, projevuješ, že máš velikou víru a lásku. Jestliže tedy vírou žiješ a jsi silen 109
v obecenství s Božím Slovem, oplývajícím veškerou sladkostí Ducha, planoucím ohněm lásky, plným milosti a pravdy, vzác- ným a nad všecky poklady žádoucím a drahocenným; Slovo Boží pudí a povznáší naše duše mocně a spěšně do věčného života, osvobozujíc je ode všeho porušení. To všecko si naše duše přivlastňuje a přisvojuje mocným působením této naší svátosti, když ji požívá a pije. A jako kapka vody, vypuštěná do množství ušlechtilého a sil- ného vína, bývá vínem úplně vstřebána, takže pozbývá své prázdné a neužitečné bytnosti a přechází zcela v bytnost vína, i když zůstávají přirozené vlastnosti vína a vody neporušeny, tak naše duše požitím těla a krve Ježíše Krista v této svátosti hned přestane být prázdná, pustá a hříšná, zřekne se své bytnosti a účastností přejde v bytnost Kristovu a tak se začne hned postupně oblékat v Pána Ježíše Krista (Řím. 13, 14), jako se noční ztmělý, mlhavý a chladný vzduch obléká v sluneční světlo, kterým se brzo vzduch rozsvětlí: mlhavý vzduch se vzcházejícím světlem rozjasňuje, hustý a sražený řidne a prosvětluje se, chladný se otepluje. A jako tvrdé železo, vhozeno do ohně změkne a stane se schopným každého tvaru a kujným podle vůle řemeslníka a studené se rozpálí, takže má takové účinky jako oheň, ba ještě větší, a jako tmavé železo ohněm řeřaví a docela se zbavuje škvár a rzi a úplně se obnovuje,58 tak to vše rozuměj o duši, která se obléká v Ježíše Krista, přijímá-li často tělo a krev Ježíše Krista ukřižováného. III. PŘIJÍMÁNÍ SVÁTOSTI 1. LAIKOVÉ A SVÁTOST (Z V. knihy. — Fol. 106 b, 107 a b.) Zřejmě jsi, bratře, neodbytným hostem, poněvadž chceš tak chtivě hltat a s chvátáním jísti našeho velikonočního beránka,68 ale nijak mi nenáleží mrzet se na tvou dychtivost a touhu, protože máš oporu v Písmech a v tom, co říkáš, projevuješ, že máš velikou víru a lásku. Jestliže tedy vírou žiješ a jsi silen 109
Strana 110
(Řím. 11, 19), poslyš k své útěše slovo sv. Augustina“ a ustaň v svém úpěnlivém štkaní a osvoj si velkou trpělivost! Pravíť svatý Augustin v homilii k Janu, jako by měl namířeno na podobné tobě: „Proč si děláš laskominy? Věř, a požil jsi.“ Proč se tedy, ptám se, sžíráš ještě žalem? Řekni, prosím, proč ty, laik, se tím nespokojíš? Ale hle, opětovnými a stupňovanými nářky úpěje, stále ještě dorážíš, jsa snad veden duchem sv. Joba, protože i mluvíš jeho slovy (Job 16, 2 n.): „Slýchal jsem již často podobné věci; vy všichni jste mi nepříjemnými těšiteli. Bude-li kdy konec slovům do větru mluveným?“ „Ne neprávem,“ říkáš ty, „mohl bych nazvat vaše slova slovy do větru mluvenými, protože nevyléčí mne z hladu, byť i jej na chvíli zmírnila, ani neuhasí mou žízeň, nýbrž zvýší mou vypráhlost, zvláště za našich časů, kdy se Slovo stalo tělem (Jan 1, 14) a nám se narodilo a bylo dáno, abychom je jedli, pili, spatřovali, ukazovali a brali do svých rukou. A je si žádám, po něm s horoucí dychtivostí toužím, poněvadž ono mne uzdravuje, nasycuje a přebývá mezi námi plno milosti a pravdy (Jan 1, 14). A tak nejenže se nemohu spokojit s vašimi slovy, která prorážejí vzduchem a zanikají, vyjdou a již se nevracejí zpátky, nýbrž chci Slovo, které se stalo tělem, kterým jsem pevně připínán k Bohu. Takto Slovo Kristovo přebývá plně mezi námi. Odtud nabývám síly do věčného života, ono je mou silou, mou obranou a pastvou mého života, v něm, kolikrátkoli jím a piji tělo a krev svého Pána Ježíše Krista, zakouším již také, ačli je má víra neporušena, hojnost sladkého a oživujícího Ducha Božího s množstvím nevýslovných milostí! Když tedy poznávám a zakouším v své duši toto svě- dectví, které nezná nikdo, leč kdo přijímá, kdo z lidí mi bude moci namluvit věc tomu opačnou nebo mě uchlácholit, abych nereptal proti vám, správcům nevěrným neb nedbalým nebo spíše nemajícím zbožné náklonnosti k ovcím Krista Ježíše, protože sebe pasete (Ezech. 34, 2) a nám nedáváte, abychom také mohli jísti. Než budiž, mějtež se jen vy dobře u plného stolu, jak je přiměřeno synům, ale kéž mně ubohému jako štěněti poskytnete aspoň drobty zbylé z vašeho nadbytku (Mar. 7, 27)! A kéž by byl stav vaší duše stejný jako můj, totiž v stejném hladovění po chlebu andělů, tak abyste vy hleděli k mým rukám jako já k vašim, v touze po tom pokrmu! Také „já bych vás 110
(Řím. 11, 19), poslyš k své útěše slovo sv. Augustina“ a ustaň v svém úpěnlivém štkaní a osvoj si velkou trpělivost! Pravíť svatý Augustin v homilii k Janu, jako by měl namířeno na podobné tobě: „Proč si děláš laskominy? Věř, a požil jsi.“ Proč se tedy, ptám se, sžíráš ještě žalem? Řekni, prosím, proč ty, laik, se tím nespokojíš? Ale hle, opětovnými a stupňovanými nářky úpěje, stále ještě dorážíš, jsa snad veden duchem sv. Joba, protože i mluvíš jeho slovy (Job 16, 2 n.): „Slýchal jsem již často podobné věci; vy všichni jste mi nepříjemnými těšiteli. Bude-li kdy konec slovům do větru mluveným?“ „Ne neprávem,“ říkáš ty, „mohl bych nazvat vaše slova slovy do větru mluvenými, protože nevyléčí mne z hladu, byť i jej na chvíli zmírnila, ani neuhasí mou žízeň, nýbrž zvýší mou vypráhlost, zvláště za našich časů, kdy se Slovo stalo tělem (Jan 1, 14) a nám se narodilo a bylo dáno, abychom je jedli, pili, spatřovali, ukazovali a brali do svých rukou. A je si žádám, po něm s horoucí dychtivostí toužím, poněvadž ono mne uzdravuje, nasycuje a přebývá mezi námi plno milosti a pravdy (Jan 1, 14). A tak nejenže se nemohu spokojit s vašimi slovy, která prorážejí vzduchem a zanikají, vyjdou a již se nevracejí zpátky, nýbrž chci Slovo, které se stalo tělem, kterým jsem pevně připínán k Bohu. Takto Slovo Kristovo přebývá plně mezi námi. Odtud nabývám síly do věčného života, ono je mou silou, mou obranou a pastvou mého života, v něm, kolikrátkoli jím a piji tělo a krev svého Pána Ježíše Krista, zakouším již také, ačli je má víra neporušena, hojnost sladkého a oživujícího Ducha Božího s množstvím nevýslovných milostí! Když tedy poznávám a zakouším v své duši toto svě- dectví, které nezná nikdo, leč kdo přijímá, kdo z lidí mi bude moci namluvit věc tomu opačnou nebo mě uchlácholit, abych nereptal proti vám, správcům nevěrným neb nedbalým nebo spíše nemajícím zbožné náklonnosti k ovcím Krista Ježíše, protože sebe pasete (Ezech. 34, 2) a nám nedáváte, abychom také mohli jísti. Než budiž, mějtež se jen vy dobře u plného stolu, jak je přiměřeno synům, ale kéž mně ubohému jako štěněti poskytnete aspoň drobty zbylé z vašeho nadbytku (Mar. 7, 27)! A kéž by byl stav vaší duše stejný jako můj, totiž v stejném hladovění po chlebu andělů, tak abyste vy hleděli k mým rukám jako já k vašim, v touze po tom pokrmu! Také „já bych vás 110
Strana 111
konejšil svými řečmi a potřásal nad vámi hlavou, také já bych vás posiloval svými ústy a pohyboval svými rty, jako bych vás litoval“ (Job 16, 4—5). Ale co si mám počít! Budu-li mluvit, neutiší se má žízeň, a budu-li mlčet, nepřestane můj hlad! Nyní však mě sevřela má bolest a hladem po mém chlebě vyschly na kost všechny mé údy (Job 16, 8). Přebývám v této pusté, bezvodé a neschůdné zemi (Ž. 63, 2) a když je mi utrhováno od úst víno vyvolených a chléb sílící panny (Zach. 9, 17)70, nutká mě to vrátit se do Egypta71 a rozpomínám se na tamní por a česnek a melouny (4 Mojž. 11, 5). A abych vyznal před Bohem pravdu, brzy podlehnu a budu zotročen rozkošemi tohoto života a dohnán, abych smýšlel tělesně o těch věcech. „Slova Augustinova“ 9 mě nepřesvědčují, abych přestal na pouhém duchovním přijímání vírou, neboť to by snad stačilo samým andělům, kteří jsou pouze duchové, nebo duším, které jsou již vyproštěny z těla, ale mně, člověku dosud v těle vězí- címu, se nejlépe hodí přijímání duchovní a zároveň tělesné a nejlahodněji mi chutná a je mi nejzdravější v té podobě, v které mi je připravila a nabídla nejlepší moudrost Boží k úžasu žal- misty, který říká (Ž. 65, 10): „Připravil jsi jejich pokrm, neboť tak se přichystává.“ Proč se tedy nám laikům radí, abychom požívali a pili tělo a krev Ježíšovu jinak, než nám byly připraveny? Je-li však někdo spokojen pouhou vůní, já lačním po chlebu, ne po vůni, ne po pouhém účastenství, ale po plnosti, ne po jakékoli vodě, ale po živém prameni, ne po stínu, ale po těle, ne po paprscích, ale po slunci, ne po slyšeném slovu víry, ale po její podstatě, ne utajeně, ale zjevně, ne pouze po pokrmu duše, ale celého člověka, neboť se domnívám, že bude příhodné a spravedlivé, abych dosáhl oné svobody, kterou nás osvobodil Pán Ježíš (Gal. 5, 1), když nám zázračně poskytuje častý a hojný přístup k sobě v této svátosti. (Sv. 5, str. 177.) Smí-li lid Krista Ježíše volati k Bohu Otci, který jest na nebe- sích a dožadovat se od něho chleba s chvátáním, bez čekání a beze všeho odkládání na zítřek, říkaje každého dne: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ (Luk. 11, 13), pročpak nebudou směti svatí 111
konejšil svými řečmi a potřásal nad vámi hlavou, také já bych vás posiloval svými ústy a pohyboval svými rty, jako bych vás litoval“ (Job 16, 4—5). Ale co si mám počít! Budu-li mluvit, neutiší se má žízeň, a budu-li mlčet, nepřestane můj hlad! Nyní však mě sevřela má bolest a hladem po mém chlebě vyschly na kost všechny mé údy (Job 16, 8). Přebývám v této pusté, bezvodé a neschůdné zemi (Ž. 63, 2) a když je mi utrhováno od úst víno vyvolených a chléb sílící panny (Zach. 9, 17)70, nutká mě to vrátit se do Egypta71 a rozpomínám se na tamní por a česnek a melouny (4 Mojž. 11, 5). A abych vyznal před Bohem pravdu, brzy podlehnu a budu zotročen rozkošemi tohoto života a dohnán, abych smýšlel tělesně o těch věcech. „Slova Augustinova“ 9 mě nepřesvědčují, abych přestal na pouhém duchovním přijímání vírou, neboť to by snad stačilo samým andělům, kteří jsou pouze duchové, nebo duším, které jsou již vyproštěny z těla, ale mně, člověku dosud v těle vězí- címu, se nejlépe hodí přijímání duchovní a zároveň tělesné a nejlahodněji mi chutná a je mi nejzdravější v té podobě, v které mi je připravila a nabídla nejlepší moudrost Boží k úžasu žal- misty, který říká (Ž. 65, 10): „Připravil jsi jejich pokrm, neboť tak se přichystává.“ Proč se tedy nám laikům radí, abychom požívali a pili tělo a krev Ježíšovu jinak, než nám byly připraveny? Je-li však někdo spokojen pouhou vůní, já lačním po chlebu, ne po vůni, ne po pouhém účastenství, ale po plnosti, ne po jakékoli vodě, ale po živém prameni, ne po stínu, ale po těle, ne po paprscích, ale po slunci, ne po slyšeném slovu víry, ale po její podstatě, ne utajeně, ale zjevně, ne pouze po pokrmu duše, ale celého člověka, neboť se domnívám, že bude příhodné a spravedlivé, abych dosáhl oné svobody, kterou nás osvobodil Pán Ježíš (Gal. 5, 1), když nám zázračně poskytuje častý a hojný přístup k sobě v této svátosti. (Sv. 5, str. 177.) Smí-li lid Krista Ježíše volati k Bohu Otci, který jest na nebe- sích a dožadovat se od něho chleba s chvátáním, bez čekání a beze všeho odkládání na zítřek, říkaje každého dne: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ (Luk. 11, 13), pročpak nebudou směti svatí 111
Strana 112
lidé volati k člověku-knězi, který vystupuje jako otec a živitel maličkých a pročpak by to byla opovážlivost, kdyby se od něho dožadovali denně a chvatně chleba, říkajíce: „Otče a pane knězi, náš každodenní chléb dej nám dnes! Nepožadujeme po tobě toliko tvůj vlastní chléb, ale chléb náš, to jest i tvůj i svůj. Nepo- žívej tedy, otče a pane knězi, nepožívej jen sám chléb svůj a spolu náš a nenechávej nás hladové, abychom se jen dívali, jak ty požíváš náš chléb! Neboť nemůžeme se spokojit, abys ho jen ty sám požíval a nás nechával hlady slábnout bez našeho chleba a nemůžeme trpělivě snášet, abys ty ať už pro svou lhostejnost, ať pro svou tvrdost k nám, ať pro svou nedbalost nebo pro svou zhoubnou nevědomost pojídal jen sám náš chléb, z kterého mů- žeme všichni, i ty i my jísti a nasytit se beze všeho úbytku a všichni společně chválit Pána Ježíše, který má svou ruku ote- vřenou a sesílá nám pokrmů do sytosti (Ž. 78, 25), dávaje nám náš každodenní chléb. Ale věz, ty otče knězi, a pamatuj, že náš chléb, který byl nám dán, je náš chléb každodenní,72 ne týdenní ani měsíční ani roční. A proto, knězi Páně, žádáme a prosíme tebe: Chléb náš každodenní dávej nám dnes a denně, dej nám jej tedy už dnes a neodkládej na zítřek! Neříkej nám: Jděte dnes bez chleba a vraťte se za týden nebo za měsíc! Nepozměňuj nám, prosíme tebe, obezřelý a věrný správce a služebníku (sr. Luk. 12, 42) Krista Ježíše, to, co nám přinesl a dal Kristus Ježíš a náš nebeský Otec, když nám pověděl a stále nás tomu učí, abychom říkali: Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ (Sv. 5, str. 264—265.) Jako kněz zpívá-li žalmy, modlí-li se a přisluhuje-li svátostmi, slouží tím společnému Pánu Ježíši Kristu a je v tom užitečný církvi, tak rolník, jestliže oře a pase svá stáda, když zůstává v pospolité lásce, podobně právě v tom slouží nejlépe Ježíši Kristu a je užitečný a potřebný své rodině a přesvaté církvi. A tak je tomu i s jinými jednotlivými laiky provozujícími ře- mesla v obci. Neboť jako by si Boží církev špatně stála bez kněží neb bez vojínů, rovněž tak by si nemohla dobře státi bez rolníků a jiných pracovníků. Jako je tedy potřebná služba a práce oněch, tak i služby a práce těchto. A podobně jako služba kněží a její vykonávání pochází od Krista Ježíše, tak také služby a zaměst- 112
lidé volati k člověku-knězi, který vystupuje jako otec a živitel maličkých a pročpak by to byla opovážlivost, kdyby se od něho dožadovali denně a chvatně chleba, říkajíce: „Otče a pane knězi, náš každodenní chléb dej nám dnes! Nepožadujeme po tobě toliko tvůj vlastní chléb, ale chléb náš, to jest i tvůj i svůj. Nepo- žívej tedy, otče a pane knězi, nepožívej jen sám chléb svůj a spolu náš a nenechávej nás hladové, abychom se jen dívali, jak ty požíváš náš chléb! Neboť nemůžeme se spokojit, abys ho jen ty sám požíval a nás nechával hlady slábnout bez našeho chleba a nemůžeme trpělivě snášet, abys ty ať už pro svou lhostejnost, ať pro svou tvrdost k nám, ať pro svou nedbalost nebo pro svou zhoubnou nevědomost pojídal jen sám náš chléb, z kterého mů- žeme všichni, i ty i my jísti a nasytit se beze všeho úbytku a všichni společně chválit Pána Ježíše, který má svou ruku ote- vřenou a sesílá nám pokrmů do sytosti (Ž. 78, 25), dávaje nám náš každodenní chléb. Ale věz, ty otče knězi, a pamatuj, že náš chléb, který byl nám dán, je náš chléb každodenní,72 ne týdenní ani měsíční ani roční. A proto, knězi Páně, žádáme a prosíme tebe: Chléb náš každodenní dávej nám dnes a denně, dej nám jej tedy už dnes a neodkládej na zítřek! Neříkej nám: Jděte dnes bez chleba a vraťte se za týden nebo za měsíc! Nepozměňuj nám, prosíme tebe, obezřelý a věrný správce a služebníku (sr. Luk. 12, 42) Krista Ježíše, to, co nám přinesl a dal Kristus Ježíš a náš nebeský Otec, když nám pověděl a stále nás tomu učí, abychom říkali: Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ (Sv. 5, str. 264—265.) Jako kněz zpívá-li žalmy, modlí-li se a přisluhuje-li svátostmi, slouží tím společnému Pánu Ježíši Kristu a je v tom užitečný církvi, tak rolník, jestliže oře a pase svá stáda, když zůstává v pospolité lásce, podobně právě v tom slouží nejlépe Ježíši Kristu a je užitečný a potřebný své rodině a přesvaté církvi. A tak je tomu i s jinými jednotlivými laiky provozujícími ře- mesla v obci. Neboť jako by si Boží církev špatně stála bez kněží neb bez vojínů, rovněž tak by si nemohla dobře státi bez rolníků a jiných pracovníků. Jako je tedy potřebná služba a práce oněch, tak i služby a práce těchto. A podobně jako služba kněží a její vykonávání pochází od Krista Ježíše, tak také služby a zaměst- 112
Strana 113
nání těchto pocházejí od Boha a Krista Ježíše, dříve však přece a předněji těchto než kněží, poněvadž dřívější je rolnická práce a její vykonávání a jiné řemeslné práce než služba kněžská a její konání skrze kněze, a také ještě z jiného důvodu: že nejsou nejprve rolníci a vojíni pro kněze, nýbrž kněží pro rolníky a vojíny. 73 Jako tedy svatí kněží, když se řádně a z lásky v pospolitém obecenství modlí, zpívají žalmy a přisluhují, smějí a jsou povin- ni denně neb jinak často jísti chléb jejich životu potřebný, to jest svátost těla Kristova, a pít se společného stolu, to jest s oltá- ře svého společného hospodáře, kterému slouží v svém úřadě a postavení, tak je přiměřené a dovoleno svatým laikům, když v stejné vespolné lásce vykonávají řádně a spravedlivě rolnické nebo jiné obecně prospěšné práce v své obci, aby denně nebo často pojídali týž společný chléb jejich křesťanskému životu velmi potřebný a pili se stolu téhož Pána svého Ježíše Krista. A právě tak, jako by bylo nespravedlivé a nedovoleno kněze bez příčiny vesměs odhánět a šidit o jejich hlavní pokrm, je nedo- voleno a nespravedlivé tyto odhánět neb zanedbávat anebo od- razovat. (Sv. 5, str. 75—78.) Jako jsou rozmanité lidské stavy a mnohé životní poměry, tak různým lidem různé věci jsou dovolené nebo prospěšné, ale není dovoleno všecko všem a není všecko všem prospěšné neb nutné. Jsouť svatí křesťanští manželé a těm je prospěšné za předpo- kladu víry a tedy i touhy po bohotvorné svátosti, aby se každou neděli účastnili křesťanského stolu. Jsou jiní ze stavu zdrženli- vých, jako vdovy a kajícníci, a těm, i když jim snad není na prospěch stále denně přistupovat k svátosti, přece prospívá při- jímat častěji než ve dni nedělní. Podobně to dlužno říci o pan- nách a podobných. Rovněž zase takoví nebo jiní jsou zabráni do světských záležitostí a podobných věcí a jimi se zabývají, a jen jakoby prstem se dotýkají duchovních věcí a těch, které jsou v Kristu Ježíši. Jiní však jsou vyzbrojeni k tomu, aby se zabý- vali duchovními věcmi a kochali se nejvíce nebo pouze v Pánu. A podle toho každý věrný a obezřelý služebník Kristův má roz- dílet takovým svátostní pokrm v pravý čas (Mat. 24, 45). 8 Matěj z Janova 113
nání těchto pocházejí od Boha a Krista Ježíše, dříve však přece a předněji těchto než kněží, poněvadž dřívější je rolnická práce a její vykonávání a jiné řemeslné práce než služba kněžská a její konání skrze kněze, a také ještě z jiného důvodu: že nejsou nejprve rolníci a vojíni pro kněze, nýbrž kněží pro rolníky a vojíny. 73 Jako tedy svatí kněží, když se řádně a z lásky v pospolitém obecenství modlí, zpívají žalmy a přisluhují, smějí a jsou povin- ni denně neb jinak často jísti chléb jejich životu potřebný, to jest svátost těla Kristova, a pít se společného stolu, to jest s oltá- ře svého společného hospodáře, kterému slouží v svém úřadě a postavení, tak je přiměřené a dovoleno svatým laikům, když v stejné vespolné lásce vykonávají řádně a spravedlivě rolnické nebo jiné obecně prospěšné práce v své obci, aby denně nebo často pojídali týž společný chléb jejich křesťanskému životu velmi potřebný a pili se stolu téhož Pána svého Ježíše Krista. A právě tak, jako by bylo nespravedlivé a nedovoleno kněze bez příčiny vesměs odhánět a šidit o jejich hlavní pokrm, je nedo- voleno a nespravedlivé tyto odhánět neb zanedbávat anebo od- razovat. (Sv. 5, str. 75—78.) Jako jsou rozmanité lidské stavy a mnohé životní poměry, tak různým lidem různé věci jsou dovolené nebo prospěšné, ale není dovoleno všecko všem a není všecko všem prospěšné neb nutné. Jsouť svatí křesťanští manželé a těm je prospěšné za předpo- kladu víry a tedy i touhy po bohotvorné svátosti, aby se každou neděli účastnili křesťanského stolu. Jsou jiní ze stavu zdrženli- vých, jako vdovy a kajícníci, a těm, i když jim snad není na prospěch stále denně přistupovat k svátosti, přece prospívá při- jímat častěji než ve dni nedělní. Podobně to dlužno říci o pan- nách a podobných. Rovněž zase takoví nebo jiní jsou zabráni do světských záležitostí a podobných věcí a jimi se zabývají, a jen jakoby prstem se dotýkají duchovních věcí a těch, které jsou v Kristu Ježíši. Jiní však jsou vyzbrojeni k tomu, aby se zabý- vali duchovními věcmi a kochali se nejvíce nebo pouze v Pánu. A podle toho každý věrný a obezřelý služebník Kristův má roz- dílet takovým svátostní pokrm v pravý čas (Mat. 24, 45). 8 Matěj z Janova 113
Strana 114
Je třeba také věnovat pozornost tomu, že se skoro všichni lidé mění téměř denně nebo častěji ve zbožnosti, v svém předsevzetí, v životě a chování, a podle toho se přibližují více nebo méně ke Kristu Ježíši a jsou více nebo méně připraveni pro svátost. Konečně nutno zde poznamenat, že se někteří řídí v duchov- ních věcech a ve věcech Krista Ježíše pouhou prostou vírou, a ti se chtějí dáti řídit hlavně příkazem a poslušností. Jiní planou láskou a ti jsou ovládáni spíše citem svého srdce vzhledem k svá- tostem a jiným dovoleným a prospívajícím úkonům toho rázu. Jiní však oplývají slovem a učeností a ti jsou vedeni k svátos- tem poučováním a rozumem. Taktéž se vyskytují takoví, že mají v neobyčejně hojné míře pokoru, úctu a bázeň před svátostí Pá- ně, a proto se neodvažují často k ní přistupovat. Jiní však mají neobyčejně hojnou míru lásky a zbožnosti před svátostí Kristova těla a krve, a proto touží ji požívat denně neb vůbec často. Tak- též se vyskytují jiní, kteří přistupují v určitých obvyklých dnech po předchozí obvyklé přípravě a takovým zvykem se řídí. A jiní jsou řízeni spíše z nitra, t. j. Duchem svatým, z touhy neb lásky k svátostem v nich vznikající nebo z touhy probuzené příkazem a úvahou rozumu, kolikrátkoli spěchají přistoupit k svátosti. Taktéž se vyskytují jiní, kteří jsou — podle evangelia (Luk. 14, 18 n.) — zaměstnáni bohatstvím nebo světskými zába- vami a proto se všelijak omlouvají, že nejdou k té večeři, a ta- koví připouštějí z malicherných důvodů, aby jim v tom bylo zabráněno. Jiní jsou jaksi oproštěni od tohoto světa, protože jsou postiženi útrapami a chudobou a nemohou se v ničem dodělat úspěchu na tomto světě, na př. chudí, mrzáci, slepí a chromí. Ti si dají snadno poradit, aby často chodili k Večeři Ježíše Kris- ta, a podivuhodnou štědrostí hospodářovou jsou pobádáni, aby přicházeli k svému dobru. Taktéž se najdou někteří, že dělají prostým křesťanům veliké obtíže v předchozí přípravě k svátosti a učí, že k častému přijí- mání svátosti je nutný nejsvětější život podle jakýchsi obřadů a vnější kázně, která záleží toliko v tělesných cvičeních,74 a ti všelijak znesnadňují laikům časté přistupování k svátosti, říka- jíce, že se k tomu vyžaduje zvláštní způsob života, t. j. mnoho postů, mnoho modliteb nebo zpívání žalmů nebo zdržování se od práce, bdění, hrubý, nuzný oděv, také mlčení, vyhýbání se spo- lečnosti lidí a jiné podobné věci. 114
Je třeba také věnovat pozornost tomu, že se skoro všichni lidé mění téměř denně nebo častěji ve zbožnosti, v svém předsevzetí, v životě a chování, a podle toho se přibližují více nebo méně ke Kristu Ježíši a jsou více nebo méně připraveni pro svátost. Konečně nutno zde poznamenat, že se někteří řídí v duchov- ních věcech a ve věcech Krista Ježíše pouhou prostou vírou, a ti se chtějí dáti řídit hlavně příkazem a poslušností. Jiní planou láskou a ti jsou ovládáni spíše citem svého srdce vzhledem k svá- tostem a jiným dovoleným a prospívajícím úkonům toho rázu. Jiní však oplývají slovem a učeností a ti jsou vedeni k svátos- tem poučováním a rozumem. Taktéž se vyskytují takoví, že mají v neobyčejně hojné míře pokoru, úctu a bázeň před svátostí Pá- ně, a proto se neodvažují často k ní přistupovat. Jiní však mají neobyčejně hojnou míru lásky a zbožnosti před svátostí Kristova těla a krve, a proto touží ji požívat denně neb vůbec často. Tak- též se vyskytují jiní, kteří přistupují v určitých obvyklých dnech po předchozí obvyklé přípravě a takovým zvykem se řídí. A jiní jsou řízeni spíše z nitra, t. j. Duchem svatým, z touhy neb lásky k svátostem v nich vznikající nebo z touhy probuzené příkazem a úvahou rozumu, kolikrátkoli spěchají přistoupit k svátosti. Taktéž se vyskytují jiní, kteří jsou — podle evangelia (Luk. 14, 18 n.) — zaměstnáni bohatstvím nebo světskými zába- vami a proto se všelijak omlouvají, že nejdou k té večeři, a ta- koví připouštějí z malicherných důvodů, aby jim v tom bylo zabráněno. Jiní jsou jaksi oproštěni od tohoto světa, protože jsou postiženi útrapami a chudobou a nemohou se v ničem dodělat úspěchu na tomto světě, na př. chudí, mrzáci, slepí a chromí. Ti si dají snadno poradit, aby často chodili k Večeři Ježíše Kris- ta, a podivuhodnou štědrostí hospodářovou jsou pobádáni, aby přicházeli k svému dobru. Taktéž se najdou někteří, že dělají prostým křesťanům veliké obtíže v předchozí přípravě k svátosti a učí, že k častému přijí- mání svátosti je nutný nejsvětější život podle jakýchsi obřadů a vnější kázně, která záleží toliko v tělesných cvičeních,74 a ti všelijak znesnadňují laikům časté přistupování k svátosti, říka- jíce, že se k tomu vyžaduje zvláštní způsob života, t. j. mnoho postů, mnoho modliteb nebo zpívání žalmů nebo zdržování se od práce, bdění, hrubý, nuzný oděv, také mlčení, vyhýbání se spo- lečnosti lidí a jiné podobné věci. 114
Strana 115
Jiní však jsou bohati v duchu Ježíšově a mají zvlášť vnitřně nejsladší pomazání (sr. 1 Jan 2, 20), a tudíž dostatečné a jasné obzvláštní osvědčení svého života a svědomí, a proto mají hoj- nost svobody a ducha a radostné naděje v Krista Ježíše. Tito shledávají v Kristu Ježíši vrcholnou milost a štědrost v obecen- ství a účastenství při jeho chlebě, a to je činí svobodnými, aby častěji přistupovali k obecenství při oblažující Večeři, a jiné- povzbuzují k tomu. A ti neshledávají žádnou jinou obtíž v pří- pravě, leč aby člověk zkoumal sebe (sr. 1 Kor. 11, 28), t. j. aby správně posuzoval své předsevzetí a měl srdce zdrcené a poko- řené (Ž. 51, 19) před živým Bohem, takže za všecku předchozí přípravu před Kristem nutnou pokládají jen samého Krista a žíti Kristu, t. j. zapírat se ve všem a hledět vykonávat jeho vůli, a poznávají, že proto nutno pospíšit ke Kristu, aby to mohli míti a činit skrze Krista, který řekl (Jan 15, 5): „Beze mne nemůžete činit nic.“ A apoštol praví o Kristu (Fil. 4, 13): „Všecko dovedu v tom, který mě zmocňuje. (Z V. knihy. — Fol. 141b—142 a.) Moudrost, společná matka všech, která všechno učinila a stvo- řila, slitovala se nade všemi, a jak se jí slušelo, rozšířila v štěd- rém pohostinství nejbohatší hostinu po celém světě od jednoho konce na druhý a libě ji uspořádala (Moudr. 8, 1). Všechny zve, nikoho nevylučujíc. Neboť se podotýká (Přísl. 9, 2): „Svůj stůl připravila“, onen oltář totiž, o kterém apoštol (Žid. 13, 10): „Má- me oltář, s něhož jísti nemají právo ti, kdo slouží stánku těla“, nebo o kterém praví žalm (Ž. 23, 5): „Připravils stůl před mým obličejem naproti těm, kteří mě utiskují“ — „poslala své děveč- ky, aby volaly“ (Přísl. 9, 3). Děvečkami zde rozuměj, chceš-li, totéž jako služebníky hospodáře pořádajícího velkou večeři (Luk. 14, 16), totiž kněze a kazatele, neboť oni jsou i služebníky, proto- že horlivě a zmužile vykonávají svou práci ... Kněze tedy poslal Ježíš Kristus, aby volali k připravenému a dobrými věcmi pře- plněnému stolu Pána na zemi žijících, jak se zde naznačuje. Po- dobně také v evangeliu (Luk. 22, 30): „aby jedli a pili u stolu v domě jeho Otce“, doplň si: požívajíce a pijíce tělo a krev Ježíše Krista. Ale nikde v svaté pravdě Písma nejsou vysíláni poslové, aby 8* 115
Jiní však jsou bohati v duchu Ježíšově a mají zvlášť vnitřně nejsladší pomazání (sr. 1 Jan 2, 20), a tudíž dostatečné a jasné obzvláštní osvědčení svého života a svědomí, a proto mají hoj- nost svobody a ducha a radostné naděje v Krista Ježíše. Tito shledávají v Kristu Ježíši vrcholnou milost a štědrost v obecen- ství a účastenství při jeho chlebě, a to je činí svobodnými, aby častěji přistupovali k obecenství při oblažující Večeři, a jiné- povzbuzují k tomu. A ti neshledávají žádnou jinou obtíž v pří- pravě, leč aby člověk zkoumal sebe (sr. 1 Kor. 11, 28), t. j. aby správně posuzoval své předsevzetí a měl srdce zdrcené a poko- řené (Ž. 51, 19) před živým Bohem, takže za všecku předchozí přípravu před Kristem nutnou pokládají jen samého Krista a žíti Kristu, t. j. zapírat se ve všem a hledět vykonávat jeho vůli, a poznávají, že proto nutno pospíšit ke Kristu, aby to mohli míti a činit skrze Krista, který řekl (Jan 15, 5): „Beze mne nemůžete činit nic.“ A apoštol praví o Kristu (Fil. 4, 13): „Všecko dovedu v tom, který mě zmocňuje. (Z V. knihy. — Fol. 141b—142 a.) Moudrost, společná matka všech, která všechno učinila a stvo- řila, slitovala se nade všemi, a jak se jí slušelo, rozšířila v štěd- rém pohostinství nejbohatší hostinu po celém světě od jednoho konce na druhý a libě ji uspořádala (Moudr. 8, 1). Všechny zve, nikoho nevylučujíc. Neboť se podotýká (Přísl. 9, 2): „Svůj stůl připravila“, onen oltář totiž, o kterém apoštol (Žid. 13, 10): „Má- me oltář, s něhož jísti nemají právo ti, kdo slouží stánku těla“, nebo o kterém praví žalm (Ž. 23, 5): „Připravils stůl před mým obličejem naproti těm, kteří mě utiskují“ — „poslala své děveč- ky, aby volaly“ (Přísl. 9, 3). Děvečkami zde rozuměj, chceš-li, totéž jako služebníky hospodáře pořádajícího velkou večeři (Luk. 14, 16), totiž kněze a kazatele, neboť oni jsou i služebníky, proto- že horlivě a zmužile vykonávají svou práci ... Kněze tedy poslal Ježíš Kristus, aby volali k připravenému a dobrými věcmi pře- plněnému stolu Pána na zemi žijících, jak se zde naznačuje. Po- dobně také v evangeliu (Luk. 22, 30): „aby jedli a pili u stolu v domě jeho Otce“, doplň si: požívajíce a pijíce tělo a krev Ježíše Krista. Ale nikde v svaté pravdě Písma nejsou vysíláni poslové, aby 8* 115
Strana 116
zpátky volali nebo zpět tahali přicházející nebo aby odrazovali laiky, aby nepřicházeli k tomuto chlebu a pokrmu maličkých a k nápoji chudých, slepých, kulhavých, nemocných, o kterém dí Písmo (Ž. 68, 11): „Připravil jsi je, Bože, ve své dobrotivosti pro chudého.“ A proto se tu potom výslovně připojuje (Přísl. 9, 4): „Kdokoli je prostičký, pojď ke mně!“ Proto Boží Moudrost, Ježíš ukřižovaný, když shromáždil již u sebe maličké děti, za- plesal v duchu a děkoval Bohu Otci, řka (Luk. 10, 21): „Děkuji ti, Otče, že jsi ukryl tyto věci před moudrými a rozumnými toho- to světa a zjevil je nemluvňatům.“ A na jiném místě dodává (Mar. 10, 14): „Nechte děti přicházeti ke mně; neboť takovým náleží království nebeské.“... Nepřehlížejte tedy své pozvání k této Večeři Beránkově, obla- žující a plné mnohé sladkosti, neboť nemnoho je urozených, ne- mnoho učených, ale maličkým a nemoudrým, t. j. prostičkým, hru- bým a neučeným lidem se zde praví (Přísl. 9, 5): „Přijďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem vám smísila.“ A v evangeliu (Mat. 22, 1—10) boháči, kteří nechtěli přijíti, byli zanecháni hla- dovi, ale chromí, slepí, slabí a nemocní byli nasyceni dobrými věcmi Večeře Beránkovy. Co však ty, táži se, můžeš z toho vyvodit, leč to, co dnes vidíš se odehrávat, že totiž přečetní venkovští a prostí laikové po- vstávají a s vroucí touhou požadují a vymáhají tuto svátost plnou božství, a zvláště slabé pokolení ženské, a že počet tako- vých denně roste. Ale lidé učení podle této zdánlivě světské moudrosti a podle mrtvé litery, kněží i klerikové, obdaření tuč- nými prebendami,12 vypasení a tlustí, vzpírají se tomu a zabra- ňují maličkým, aby nepřicházeli ke Kristu, protože sami, říha- jíce po cibuli a poru a egyptských melounech,71 ohrnují nosy nad pokrmem na venek skromňoučkým a zamalovávají svou lenost a nedostatek svědomitosti k prostým svatým bratřím nebo spíše nevědomost jakýmisi barvami rad, které nijak nepřejali z Písma. Proto reptají a obořují se na ty, kteří přicházejí, a zadržují a od- razují ty, které měli pozvat, neboť blouzní o jakési hrůze a obtíži v Kristu Ježíši. Kdyby tedy některým nebylo důvodem obročí nebo jakýkoli závazek za plat, sladkostí ducha Ježíšova by ne- byli přivábeni a nesloužili by mši svatou leda jednou za týden nebo za měsíc nebo za rok nebo vůbec nikdy, jak jsem se o tom jasně dověděl i z jejich přiznání i ze zkušenosti na vlastní oči. 116
zpátky volali nebo zpět tahali přicházející nebo aby odrazovali laiky, aby nepřicházeli k tomuto chlebu a pokrmu maličkých a k nápoji chudých, slepých, kulhavých, nemocných, o kterém dí Písmo (Ž. 68, 11): „Připravil jsi je, Bože, ve své dobrotivosti pro chudého.“ A proto se tu potom výslovně připojuje (Přísl. 9, 4): „Kdokoli je prostičký, pojď ke mně!“ Proto Boží Moudrost, Ježíš ukřižovaný, když shromáždil již u sebe maličké děti, za- plesal v duchu a děkoval Bohu Otci, řka (Luk. 10, 21): „Děkuji ti, Otče, že jsi ukryl tyto věci před moudrými a rozumnými toho- to světa a zjevil je nemluvňatům.“ A na jiném místě dodává (Mar. 10, 14): „Nechte děti přicházeti ke mně; neboť takovým náleží království nebeské.“... Nepřehlížejte tedy své pozvání k této Večeři Beránkově, obla- žující a plné mnohé sladkosti, neboť nemnoho je urozených, ne- mnoho učených, ale maličkým a nemoudrým, t. j. prostičkým, hru- bým a neučeným lidem se zde praví (Přísl. 9, 5): „Přijďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem vám smísila.“ A v evangeliu (Mat. 22, 1—10) boháči, kteří nechtěli přijíti, byli zanecháni hla- dovi, ale chromí, slepí, slabí a nemocní byli nasyceni dobrými věcmi Večeře Beránkovy. Co však ty, táži se, můžeš z toho vyvodit, leč to, co dnes vidíš se odehrávat, že totiž přečetní venkovští a prostí laikové po- vstávají a s vroucí touhou požadují a vymáhají tuto svátost plnou božství, a zvláště slabé pokolení ženské, a že počet tako- vých denně roste. Ale lidé učení podle této zdánlivě světské moudrosti a podle mrtvé litery, kněží i klerikové, obdaření tuč- nými prebendami,12 vypasení a tlustí, vzpírají se tomu a zabra- ňují maličkým, aby nepřicházeli ke Kristu, protože sami, říha- jíce po cibuli a poru a egyptských melounech,71 ohrnují nosy nad pokrmem na venek skromňoučkým a zamalovávají svou lenost a nedostatek svědomitosti k prostým svatým bratřím nebo spíše nevědomost jakýmisi barvami rad, které nijak nepřejali z Písma. Proto reptají a obořují se na ty, kteří přicházejí, a zadržují a od- razují ty, které měli pozvat, neboť blouzní o jakési hrůze a obtíži v Kristu Ježíši. Kdyby tedy některým nebylo důvodem obročí nebo jakýkoli závazek za plat, sladkostí ducha Ježíšova by ne- byli přivábeni a nesloužili by mši svatou leda jednou za týden nebo za měsíc nebo za rok nebo vůbec nikdy, jak jsem se o tom jasně dověděl i z jejich přiznání i ze zkušenosti na vlastní oči. 116
Strana 117
Já tedy před Kristem Ježíšem a při jeho příchodu veřejně prohlašuji a pravím: ať rychle upustí od svých opovážlivých činů a přijdou k rozumu, aby se nevzpírali působení Ducha Bo- žího a neprotivili se z tupé nevědomosti nejzřetelnějšímu bož- skému Písmu a svému vlastnímu úřadu, sice jinak směle pravím takovým, že již Pán Ježíš Kristus přijde a potře hlavu mnohým na zemi (Ž. 110, 6); zlé zde zahubí a pronajme svou vinici jiným vinařům, kteří mu budou dávat plody v náležitý čas (Mat. 21, 40), ale syny království zavrhne ven do temnosti ze- vnitřních (Mat. 8, 12) a z těchto kamenů vzbudí Abrahamovi syny (Mat. 3, 9), z těch totiž, kterým se dostalo jméno podle ka- mene.75 Vždyť dosud to zná a může týž Pán Ježíš ukřižovaný, neboť již v začátcích své církve jen z lásky zřejmě to ukázal a učinil na svých učednících, zřejmě zavrhnuv nemilé záko- níky a farizeje a všecko téměř kněžstvo svého chrámu. (Z V. knihy. — Fol. 169a, b.) Nechť se nehorší kněží a služebníci Pána na hříšníky, že, ač laikové, požadují od nich s jakousi neodbytností, aby jim bylo poslouženo častěji s touto božskou svátostí, ale nechť se ani příliš nediví, že věřící, když jim služebníci zabraňují a vzdalují je od jejich života a nejvyššího dobra, propadnou netrpělivosti a hně- vají se z horlivosti, která je k tomu pobádá. Neboť to by se jim nemělo vytýkat, nýbrž spíše schvalovat a podporovat. Vždyť Pán Ježíš nepokáral neodbytnost syrofenické ženy,76 nýbrž schválil její víru (Mat. 15, 28; Mar. 7,25). A kdyby nebyla bývala Maria7 neodbytná, když přišla k Ježíšovi a do domu Šimona malo- mocného, a nebyla vnikla k stolujícím, nebyla by uslyšela od Pá- na: „Jsou jí odpuštěny mnohé její hříchy, protože projevila vel- kou lásku. Odejdi v pokoji!“ (Luk. 7, 47 n.) Podobně, kdyby nebyl slepec, který seděl u cesty a křičel na Ježíše, ačkoli mu zástup v tom bránil, neodbytně doléhal na Ježíše, nebyl by k němu při- šel (Mar. 10, 47 n). Tak člověk ochrnutý, který byl střechou spuštěn se svými nosítky (Mar. 2, 3 n.), tak malomocný, který přišel vstříc Ježíšovi, když sestoupil s hory (Mat. 8, 1 n.). Tak člověk, který měl syna posedlého němým a hluchým duchem (Mar. 9, 17 n.), tak Ježíšova matka Maria o svatbě (Jan, 2, 3), tak Maria Magdalena u hrobu Ježíše z mrtvých vstalého (Jan 117
Já tedy před Kristem Ježíšem a při jeho příchodu veřejně prohlašuji a pravím: ať rychle upustí od svých opovážlivých činů a přijdou k rozumu, aby se nevzpírali působení Ducha Bo- žího a neprotivili se z tupé nevědomosti nejzřetelnějšímu bož- skému Písmu a svému vlastnímu úřadu, sice jinak směle pravím takovým, že již Pán Ježíš Kristus přijde a potře hlavu mnohým na zemi (Ž. 110, 6); zlé zde zahubí a pronajme svou vinici jiným vinařům, kteří mu budou dávat plody v náležitý čas (Mat. 21, 40), ale syny království zavrhne ven do temnosti ze- vnitřních (Mat. 8, 12) a z těchto kamenů vzbudí Abrahamovi syny (Mat. 3, 9), z těch totiž, kterým se dostalo jméno podle ka- mene.75 Vždyť dosud to zná a může týž Pán Ježíš ukřižovaný, neboť již v začátcích své církve jen z lásky zřejmě to ukázal a učinil na svých učednících, zřejmě zavrhnuv nemilé záko- níky a farizeje a všecko téměř kněžstvo svého chrámu. (Z V. knihy. — Fol. 169a, b.) Nechť se nehorší kněží a služebníci Pána na hříšníky, že, ač laikové, požadují od nich s jakousi neodbytností, aby jim bylo poslouženo častěji s touto božskou svátostí, ale nechť se ani příliš nediví, že věřící, když jim služebníci zabraňují a vzdalují je od jejich života a nejvyššího dobra, propadnou netrpělivosti a hně- vají se z horlivosti, která je k tomu pobádá. Neboť to by se jim nemělo vytýkat, nýbrž spíše schvalovat a podporovat. Vždyť Pán Ježíš nepokáral neodbytnost syrofenické ženy,76 nýbrž schválil její víru (Mat. 15, 28; Mar. 7,25). A kdyby nebyla bývala Maria7 neodbytná, když přišla k Ježíšovi a do domu Šimona malo- mocného, a nebyla vnikla k stolujícím, nebyla by uslyšela od Pá- na: „Jsou jí odpuštěny mnohé její hříchy, protože projevila vel- kou lásku. Odejdi v pokoji!“ (Luk. 7, 47 n.) Podobně, kdyby nebyl slepec, který seděl u cesty a křičel na Ježíše, ačkoli mu zástup v tom bránil, neodbytně doléhal na Ježíše, nebyl by k němu při- šel (Mar. 10, 47 n). Tak člověk ochrnutý, který byl střechou spuštěn se svými nosítky (Mar. 2, 3 n.), tak malomocný, který přišel vstříc Ježíšovi, když sestoupil s hory (Mat. 8, 1 n.). Tak člověk, který měl syna posedlého němým a hluchým duchem (Mar. 9, 17 n.), tak Ježíšova matka Maria o svatbě (Jan, 2, 3), tak Maria Magdalena u hrobu Ježíše z mrtvých vstalého (Jan 117
Strana 118
20, 1 n.), tak dva učedníci jdoucí do Emaus, kteří svým naléhá- ním přiměli Krista, aby s nimi zůstal (Luk. 24, 28 n.). Tak Abra- ham, který přijal anděly (1 Mojž. 18, 2 n.), a Lot, když naléhavě vybízel anděly, aby se k němu uchýlili (1 Mojž. 19, 1 n.). O všech těchto se shledalo, že osvědčili víru a upřímnou lásku v Kristu Ježíši, a proto nejen nejsou káráni, nýbrž jejich neodbytnost byla velmi prospěšná a velice je uznávána. Podobně také nynější kajícníci, kteří se neodbytně domáhají častého zpovídání z hříchů a častého přijímání, mají známku velké víry a vroucí lásky ke Kristu. Neboť „silné jako smrt milování a nezdolná jako hrob touha lásky“ (Píseň Šal. 7, 6) nade všecku pochybnost je k tomu pudí. Kdyby nemilovali a nevěřili nad jiné, nenaléhali by více než jiní; neboť mnozí jiní, ježto nemilují, ani se nedožadují nebo se dávají snadno od toho odraditi. Jsou-li zajisté ti, kdo takto neodbytně milují, silní vůči Bohu, musí míti ještě větší sílu také proti lidem, a jestliže se líbí ona jejich neodbytnost nemálo Bohu, nemůže se nelíbit zpověd- níku nebo knězi. Co spojil Bůh, nesmí člověk rozlučovat (Mat. 19, 6), co vystavěl Bůh, nechť se člověk neopovažuje bořit, a to, co Bůh nejštědřeji udělil člověku k záchraně, nesmí člověk odní- mat ani omezovat, jak je napsáno (Skut. 10, 47): „Kdo zabrání, 2 aby nebyli vodou pokřtěni ti, kdož přijali Ducha svatého? A kleštěnec královny Kandaky, když uvěřil, řekl Filipovi: „Hle, voda! Co brání, abych nebyl pokřtěn?“ (Skut. 8, 36.) A nikdo se nesmí nad to domnívat, že projevuje někdo nerozvážnost neb opovážlivost, spěchá-li, aby se přiblížil k svému Bohu a Pánu cestou jemu povolenou a připuštěnou, jak je napsáno (Iz. 55, 6): „Hledejte Hospodina, pokud může býti nalezen; vzývejte ho, pokud je blízko!“ Ale spíše třeba myslit, že ten jeví opovážlivost a nepředloženost, kdo se domnívá pro nějakou vinu nebo slabost, že lépe udělá, bude-li se vyhýbat tomu, který je všude přítomen, nebo kdo si myslí, že se může od něho vzdálit místem nebo ča- sem, říkaje si snad v svém nerozumném srdci: „Není Boha (Ž. 14, 1), jako to dělají ti, kteří se chápou každé příležitosti a vyhýbají se Boží svátosti a vzdalují se od ní. Není, pravím, žádná nerozvážná opovážlivost tam, kde působí správná láska, nýbrž spíše je pravda, že se vyskytuje a nejčastěji najde neroz- vážnost tam, kde vládne strach, zatemňující rozum, jakož praví 118
20, 1 n.), tak dva učedníci jdoucí do Emaus, kteří svým naléhá- ním přiměli Krista, aby s nimi zůstal (Luk. 24, 28 n.). Tak Abra- ham, který přijal anděly (1 Mojž. 18, 2 n.), a Lot, když naléhavě vybízel anděly, aby se k němu uchýlili (1 Mojž. 19, 1 n.). O všech těchto se shledalo, že osvědčili víru a upřímnou lásku v Kristu Ježíši, a proto nejen nejsou káráni, nýbrž jejich neodbytnost byla velmi prospěšná a velice je uznávána. Podobně také nynější kajícníci, kteří se neodbytně domáhají častého zpovídání z hříchů a častého přijímání, mají známku velké víry a vroucí lásky ke Kristu. Neboť „silné jako smrt milování a nezdolná jako hrob touha lásky“ (Píseň Šal. 7, 6) nade všecku pochybnost je k tomu pudí. Kdyby nemilovali a nevěřili nad jiné, nenaléhali by více než jiní; neboť mnozí jiní, ježto nemilují, ani se nedožadují nebo se dávají snadno od toho odraditi. Jsou-li zajisté ti, kdo takto neodbytně milují, silní vůči Bohu, musí míti ještě větší sílu také proti lidem, a jestliže se líbí ona jejich neodbytnost nemálo Bohu, nemůže se nelíbit zpověd- níku nebo knězi. Co spojil Bůh, nesmí člověk rozlučovat (Mat. 19, 6), co vystavěl Bůh, nechť se člověk neopovažuje bořit, a to, co Bůh nejštědřeji udělil člověku k záchraně, nesmí člověk odní- mat ani omezovat, jak je napsáno (Skut. 10, 47): „Kdo zabrání, 2 aby nebyli vodou pokřtěni ti, kdož přijali Ducha svatého? A kleštěnec královny Kandaky, když uvěřil, řekl Filipovi: „Hle, voda! Co brání, abych nebyl pokřtěn?“ (Skut. 8, 36.) A nikdo se nesmí nad to domnívat, že projevuje někdo nerozvážnost neb opovážlivost, spěchá-li, aby se přiblížil k svému Bohu a Pánu cestou jemu povolenou a připuštěnou, jak je napsáno (Iz. 55, 6): „Hledejte Hospodina, pokud může býti nalezen; vzývejte ho, pokud je blízko!“ Ale spíše třeba myslit, že ten jeví opovážlivost a nepředloženost, kdo se domnívá pro nějakou vinu nebo slabost, že lépe udělá, bude-li se vyhýbat tomu, který je všude přítomen, nebo kdo si myslí, že se může od něho vzdálit místem nebo ča- sem, říkaje si snad v svém nerozumném srdci: „Není Boha (Ž. 14, 1), jako to dělají ti, kteří se chápou každé příležitosti a vyhýbají se Boží svátosti a vzdalují se od ní. Není, pravím, žádná nerozvážná opovážlivost tam, kde působí správná láska, nýbrž spíše je pravda, že se vyskytuje a nejčastěji najde neroz- vážnost tam, kde vládne strach, zatemňující rozum, jakož praví 118
Strana 119
žalm (Ž. 55, 5): „Strach a hrůza přišly na mne, tma mě obestřela.“ Proto praví káravě (Ž. 53, 6): „Vyděsili se strachem, kde nebylo strachu. 2. SPOLEČNÉ PRIJIMANI (Sv. 5, str. 371—372.) Není nic, v čem by měl v církvi Boží Bůh Otec i jeho jediný Syn a Duch svatý větší zalíbení a větší rozkoš než to, že se křes- ťanský lid shromažďuje společně a svorně k této svátosti v svaté a přátelské křesťanské pospolitosti a v jednotě stolu v domě Páně při slavné svatbě, kterou vystrojil Otec svému Synu (Mat. 22, 52 n.), nic není milejšího Božím andělům v nebi, nic vítaněj- šího svaté církvi vítězné, nic dražšího a sladšího církvi bojující,78 nic lidem užitečnějšího a účinnějšího pro bratrskou křesťanskou pospolitost a lásku, nic utěšenějšího a krásnějšího všem laikům, nic důstojnějšího, příhodnějšího a spasitelnějšího svatým kněžím a pomocníkům, nic mocnějšího a výhodnějšího začátečníkům a slabým, pokročilým a silným, dokonalým a pevným, nic hroz- nějšího ďáblům, nic strašnějšího nepřátelům církve, nic podivu- hodnějšího nevěřícím, nic skvělejšího v Božích dílech než tato naše ustavičná vzácná oběť (Dan. 12, 11), než tato božská svátost, než toto každodenní společné požívání a přijímání všech i jed- notlivých křesťanů, chtějících v svátosti jísti tělo Kristovo a píti jeho drahocennou krev. Kde, prosím, se dostávají lidé v přátel- štější vzájemnou známost, než hodují-li příjemně u jednoho stolu? (Sv. 5, str. 354—355.) Lidé se spolu nesbližují v družné náladě nikde příjemněji a raději než u společného stolu a obzvláště u svátečního stolu a u společného přítele neb u hospodáře a pána rodiny. Proto také společné přijímání svátosti má vyšší, neobyčejnou a skrytou du- chovní moc, křesťany družně spolu sjednocovat. Přitom třeba zase obrátit pozornost k tomu, že vnější a nám viditelné věci mají na nás veliký vliv také v duchovních věcech nebo že napo- máhají k tomu, aby v nás všech působily duchovní, nejniternější a nám skryté věci. To je zjev všeobecně platný skoro ve všech případech. Proto v církevních svátostech ty věci, které jsou vi- 119
žalm (Ž. 55, 5): „Strach a hrůza přišly na mne, tma mě obestřela.“ Proto praví káravě (Ž. 53, 6): „Vyděsili se strachem, kde nebylo strachu. 2. SPOLEČNÉ PRIJIMANI (Sv. 5, str. 371—372.) Není nic, v čem by měl v církvi Boží Bůh Otec i jeho jediný Syn a Duch svatý větší zalíbení a větší rozkoš než to, že se křes- ťanský lid shromažďuje společně a svorně k této svátosti v svaté a přátelské křesťanské pospolitosti a v jednotě stolu v domě Páně při slavné svatbě, kterou vystrojil Otec svému Synu (Mat. 22, 52 n.), nic není milejšího Božím andělům v nebi, nic vítaněj- šího svaté církvi vítězné, nic dražšího a sladšího církvi bojující,78 nic lidem užitečnějšího a účinnějšího pro bratrskou křesťanskou pospolitost a lásku, nic utěšenějšího a krásnějšího všem laikům, nic důstojnějšího, příhodnějšího a spasitelnějšího svatým kněžím a pomocníkům, nic mocnějšího a výhodnějšího začátečníkům a slabým, pokročilým a silným, dokonalým a pevným, nic hroz- nějšího ďáblům, nic strašnějšího nepřátelům církve, nic podivu- hodnějšího nevěřícím, nic skvělejšího v Božích dílech než tato naše ustavičná vzácná oběť (Dan. 12, 11), než tato božská svátost, než toto každodenní společné požívání a přijímání všech i jed- notlivých křesťanů, chtějících v svátosti jísti tělo Kristovo a píti jeho drahocennou krev. Kde, prosím, se dostávají lidé v přátel- štější vzájemnou známost, než hodují-li příjemně u jednoho stolu? (Sv. 5, str. 354—355.) Lidé se spolu nesbližují v družné náladě nikde příjemněji a raději než u společného stolu a obzvláště u svátečního stolu a u společného přítele neb u hospodáře a pána rodiny. Proto také společné přijímání svátosti má vyšší, neobyčejnou a skrytou du- chovní moc, křesťany družně spolu sjednocovat. Přitom třeba zase obrátit pozornost k tomu, že vnější a nám viditelné věci mají na nás veliký vliv také v duchovních věcech nebo že napo- máhají k tomu, aby v nás všech působily duchovní, nejniternější a nám skryté věci. To je zjev všeobecně platný skoro ve všech případech. Proto v církevních svátostech ty věci, které jsou vi- 119
Strana 120
ditelné, podporují v nás působení dějů neviditelných, a to se jeví zvláště ve svátosti Večeře Páně, že totiž svátostné přijímání pod viditelnými způsobami prospívá velice duchovnímu přijí- mání těla Kristova55 a že především, co se týče naší věci, sjed- nocení lidu ve svátosti těla Kristova a jakési nejkrásnější, nej- příjemnější a družné společenství všech u stolu jednoho Boha a Pána v jednom společném domě, často navštěvovaném a vidi- telném, přispívá velmi mnoho k sjednocení lidu také ve svor- nosti ducha a vůle. Tento zjev lze nadmíru zřejmě vidět rok co rok v křesťanském lidu tehdy, když se chtějí před velikonočními svátky zjevně sdružit svátostí Kristovou, nebo také z toho, že, kdykoli chce někdo při- jímat tento chléb se stolu svého Pána, hned se snaží a je puzen, aby si zjednal a vyžádal v domě Božím svornost s bratry. Z toho tedy nemá nic duchovní přijímání, pozorováno samo o sobě, poněvadž je naprosto neviditelné a skryté. Proto ochab- nutí této každodenní účasti jednotlivců v lidu křesťanském při svátosti přineslo mezi křesťany ono největší a hlavní zlo, totiž rozkoly, odklon od Krista Ježíše, vzájemné odcizení lidí a roz- vrat svornosti a zbožných citů. (Sv. 5, str. 366—368.) Co může býti příjemnějšího ženichovi a nevěstě nade všecko se milujícím, bohatým a štědrým, než když vidí, že jejich přátelé a osoby jim nejmilejší jedí a veselí se denně u stolu v jejich domě, skvícím se leskem a nádherou, a že hodují společně v nej- lepším přátelství a v největší družnosti? A co by naopak mohlo býti pro ně smutnějšího a tíživějšího, než kdyby viděli, že jejich drahocennou a skvělou hostinou, vystrojenou a připravenou s prac- nou námahou a podle jejich krajních možností, kdyby, pravím, pozorovali, že touto a takovou hostinou pozvaní pohrdají, že při- chází nazmar a že je dům jejich v den svátku a v hodinu hostiny od přátel a hostů žalostně opuštěn. Přimysli si k tomu: kdyby se jim to přihodilo pro ničemnost a nedbalost jejich služebníků, jakého odsouzení dojdou oni služebníci u svého krále! Nebo si představ předobrotivého hospodáře, bohatého a laska- vého, jak velikou pociťuje radost, má-li jeho veškerá upřímně milovaná čeleď hojnost všeho dobrého v jeho domě, a vidí-li, že 120
ditelné, podporují v nás působení dějů neviditelných, a to se jeví zvláště ve svátosti Večeře Páně, že totiž svátostné přijímání pod viditelnými způsobami prospívá velice duchovnímu přijí- mání těla Kristova55 a že především, co se týče naší věci, sjed- nocení lidu ve svátosti těla Kristova a jakési nejkrásnější, nej- příjemnější a družné společenství všech u stolu jednoho Boha a Pána v jednom společném domě, často navštěvovaném a vidi- telném, přispívá velmi mnoho k sjednocení lidu také ve svor- nosti ducha a vůle. Tento zjev lze nadmíru zřejmě vidět rok co rok v křesťanském lidu tehdy, když se chtějí před velikonočními svátky zjevně sdružit svátostí Kristovou, nebo také z toho, že, kdykoli chce někdo při- jímat tento chléb se stolu svého Pána, hned se snaží a je puzen, aby si zjednal a vyžádal v domě Božím svornost s bratry. Z toho tedy nemá nic duchovní přijímání, pozorováno samo o sobě, poněvadž je naprosto neviditelné a skryté. Proto ochab- nutí této každodenní účasti jednotlivců v lidu křesťanském při svátosti přineslo mezi křesťany ono největší a hlavní zlo, totiž rozkoly, odklon od Krista Ježíše, vzájemné odcizení lidí a roz- vrat svornosti a zbožných citů. (Sv. 5, str. 366—368.) Co může býti příjemnějšího ženichovi a nevěstě nade všecko se milujícím, bohatým a štědrým, než když vidí, že jejich přátelé a osoby jim nejmilejší jedí a veselí se denně u stolu v jejich domě, skvícím se leskem a nádherou, a že hodují společně v nej- lepším přátelství a v největší družnosti? A co by naopak mohlo býti pro ně smutnějšího a tíživějšího, než kdyby viděli, že jejich drahocennou a skvělou hostinou, vystrojenou a připravenou s prac- nou námahou a podle jejich krajních možností, kdyby, pravím, pozorovali, že touto a takovou hostinou pozvaní pohrdají, že při- chází nazmar a že je dům jejich v den svátku a v hodinu hostiny od přátel a hostů žalostně opuštěn. Přimysli si k tomu: kdyby se jim to přihodilo pro ničemnost a nedbalost jejich služebníků, jakého odsouzení dojdou oni služebníci u svého krále! Nebo si představ předobrotivého hospodáře, bohatého a laska- vého, jak velikou pociťuje radost, má-li jeho veškerá upřímně milovaná čeleď hojnost všeho dobrého v jeho domě, a vidí-li, že 120
Strana 121
podrobujíc se jednotnému řádu, je v domě jeho denně bohatě zaopatřována jeho chlebem a vínem s jeho vlastního stolu od jeho služebníků a správců, věrných, rozvážných a štědrých a ochotných v rozdílení chleba podle vůle svého blahovolného pána. Proto si všecka jeho čeleď poskakuje a vykonává chutě a vesele všechny jí ukládané práce, všichni svorně chválí svého pána a drahého otce a za všechno mu vzdávají díky, jsouce po- staveni na vhodném místě pastvy.79 Potom si ještě představ: kdyby někdo nebo někteří z jeho lidí překáželi v této jeho pohostinnosti nebo ji mařili a zvláště kdyby se tak dálo pro nedbalou správu jeho vlastních a prvních dohli- žitelů nad jeho stolem, chlebem a vínem, takže by jeho nejmi- lejší hoši8o byli doháněni k tomu, že by hlady slábli a reptali nebo přecházeli k nějakým jiným pánům, dávajíce se v pod- danství a v otrockou službu pro chléb, a to dokonce snad k ne- příteli svého pána i otce, který by jim lichotivě nadbíhal a takto je pro hlad lapal v otrockou službu u něho, jak veliký zármutek by pojal hospodáře a jak prudký hněv proti těm, kteří by byli způsobili v jeho čeledi tento rozvrat! Uvažuj tedy, prosím, nejmilejší, o těchto podobenstvích a pří- kladech a přenes je na Krista Ježíše, který jako nejsladší otec, nejdražší ženich, nejštědřejší hospodář připravil svým nejmilo- vanějším dětem, svým nejdražším přátelům a veškeré své čeledi s těžkým strádáním ve štědré hojnosti a za drahou cenu velikou hostinu, skvělý oběd a bohatou snídani, rozhojnil ji a zabezpečil obilím, vínem a olejem,81 vystavěl dům, vytesal sedm sloupů,82 zabil dobytek, smísil víno, připravil stůl, rozeslal své děvečky, aby volaly před hradem a u hradeb města: „Kdokoli je prostičký, pojď ke mně.“ A k nemoudrým promluvil řka: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísil pro vás!“ (Sr. Přísl. 9, 1—5.) Jako tedy hospodář a všecka jeho čeleď v celém jeho domě nemají nic přednějšího, příjemnějšího a potřebnějšího pro život jak osobní jednotlivců, tak společný všech, než společné všech zároveň hodování u stolu a požívání chleba, neboť k tomu smě- řuje i denní práce všech v rodině, v domě i na poli, k tomu i po- řádek všech v čeledi a všech sloužících při hoštění a k tomu je připraveno i všechno nádobí a všechno zařízení v domě, k tomu pečlivě se chová a vykrmuje i všechen dobytek a brav a drůbež, k tomu se kupují, obdělávají a rozšiřují zahrady, pole, vinice 121
podrobujíc se jednotnému řádu, je v domě jeho denně bohatě zaopatřována jeho chlebem a vínem s jeho vlastního stolu od jeho služebníků a správců, věrných, rozvážných a štědrých a ochotných v rozdílení chleba podle vůle svého blahovolného pána. Proto si všecka jeho čeleď poskakuje a vykonává chutě a vesele všechny jí ukládané práce, všichni svorně chválí svého pána a drahého otce a za všechno mu vzdávají díky, jsouce po- staveni na vhodném místě pastvy.79 Potom si ještě představ: kdyby někdo nebo někteří z jeho lidí překáželi v této jeho pohostinnosti nebo ji mařili a zvláště kdyby se tak dálo pro nedbalou správu jeho vlastních a prvních dohli- žitelů nad jeho stolem, chlebem a vínem, takže by jeho nejmi- lejší hoši8o byli doháněni k tomu, že by hlady slábli a reptali nebo přecházeli k nějakým jiným pánům, dávajíce se v pod- danství a v otrockou službu pro chléb, a to dokonce snad k ne- příteli svého pána i otce, který by jim lichotivě nadbíhal a takto je pro hlad lapal v otrockou službu u něho, jak veliký zármutek by pojal hospodáře a jak prudký hněv proti těm, kteří by byli způsobili v jeho čeledi tento rozvrat! Uvažuj tedy, prosím, nejmilejší, o těchto podobenstvích a pří- kladech a přenes je na Krista Ježíše, který jako nejsladší otec, nejdražší ženich, nejštědřejší hospodář připravil svým nejmilo- vanějším dětem, svým nejdražším přátelům a veškeré své čeledi s těžkým strádáním ve štědré hojnosti a za drahou cenu velikou hostinu, skvělý oběd a bohatou snídani, rozhojnil ji a zabezpečil obilím, vínem a olejem,81 vystavěl dům, vytesal sedm sloupů,82 zabil dobytek, smísil víno, připravil stůl, rozeslal své děvečky, aby volaly před hradem a u hradeb města: „Kdokoli je prostičký, pojď ke mně.“ A k nemoudrým promluvil řka: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísil pro vás!“ (Sr. Přísl. 9, 1—5.) Jako tedy hospodář a všecka jeho čeleď v celém jeho domě nemají nic přednějšího, příjemnějšího a potřebnějšího pro život jak osobní jednotlivců, tak společný všech, než společné všech zároveň hodování u stolu a požívání chleba, neboť k tomu smě- řuje i denní práce všech v rodině, v domě i na poli, k tomu i po- řádek všech v čeledi a všech sloužících při hoštění a k tomu je připraveno i všechno nádobí a všechno zařízení v domě, k tomu pečlivě se chová a vykrmuje i všechen dobytek a brav a drůbež, k tomu se kupují, obdělávají a rozšiřují zahrady, pole, vinice 121
Strana 122
a lesy, k tomu, pravím, aby hospodář denně chutně a hojně ho- doval se svými přáteli, syny a s veškerou čeledí, maje nadbytek chleba a vína — toho se týká Písmo, které praví, Kaz. 6, 7: „Vše- chna podstata člověka je v jeho ústech — tak v domě Krále králů a Pána pánů (1 Tim. 6, 15), to jest v církvi Ježíše Krista, je nade všecko jiné přednější, důležitější a potřebnější všem i jednotlivým křesťanům každodenní požívání těla a krve, spo- lečné shromáždění a pospolité přijímání všech, požívání svátosti oltářní, živého to chleba, a pití nebeského nápoje. V této svátosti a skrze ni celá rodina Boží, to jest církev Ježíšova, žije, raduje se, posiluje se a vzmáhá z Boha, skrze Boha a v Bohu, miluje Boha a miluje se vespolek, skrze ni je v přátelské lásce sjedno- cována, správně řízena a pospolu udržována. 3. PODMINKA HODNÉHO PŘIJIMANÍ (Z V. knihy. — Fol. 109 a,b.) Za předpokladu pevné víry a upřímnosti úmyslu dají se jed- notlivé podmínky ne nevhodně shrnout jen ve tři pravidla, která třeba nezbytně rozeznávat jako nejdůležitější pro každého, kdo přistupuje k této nejsladší svátosti. Jsou to: rozjímání o Bohu, poznávání sebe a touha neb žízeň po svátosti, nebo jinak: důstoj- né přemítání o svátosti, přemítání o svém vlastním životě a dych- tivost po spasení v Kristu, podle učení sv. Bernarda,83 který praví (Super Cantica): „Obojí poznání, totiž Boha i sebe, je ti nezbytné k spasení, neboť ani jedno ani druhé samo o sobě ne- stačí pro spásu. Ze známosti sebe přichází totiž bázeň Boží, ze známosti Boha přichází láska.“ Tak sv. Bernard. A z těchto dvou duševních stavů vzniká třetí, totiž touha po spáse v Bohu vhod- ným jeho následováním, jak je psáno (Ž. 73, 28): „Dobré je mně přidržet se Boha.“ To se projevilo na Samaritánce, která, když poznala, jaká je sama, a poznala milost Ježíšovu, vzkřikla (Jan 4, 15): „Pane, dej mi té vody!“ — A taktéž u Jana (6, 32). Když Ježíš zjevil, jaká milost je obsažena v svátosti, slovy: „Pravý chléb je ten, který sestupuje s nebe a dává život světu,“ hned vzrušeni touhou po této svátosti řekli: „Pane, pořád nám dávej tento chléb! První věcí tedy je mít bedlivě na paměti přítomnost Boží ve- 122
a lesy, k tomu, pravím, aby hospodář denně chutně a hojně ho- doval se svými přáteli, syny a s veškerou čeledí, maje nadbytek chleba a vína — toho se týká Písmo, které praví, Kaz. 6, 7: „Vše- chna podstata člověka je v jeho ústech — tak v domě Krále králů a Pána pánů (1 Tim. 6, 15), to jest v církvi Ježíše Krista, je nade všecko jiné přednější, důležitější a potřebnější všem i jednotlivým křesťanům každodenní požívání těla a krve, spo- lečné shromáždění a pospolité přijímání všech, požívání svátosti oltářní, živého to chleba, a pití nebeského nápoje. V této svátosti a skrze ni celá rodina Boží, to jest církev Ježíšova, žije, raduje se, posiluje se a vzmáhá z Boha, skrze Boha a v Bohu, miluje Boha a miluje se vespolek, skrze ni je v přátelské lásce sjedno- cována, správně řízena a pospolu udržována. 3. PODMINKA HODNÉHO PŘIJIMANÍ (Z V. knihy. — Fol. 109 a,b.) Za předpokladu pevné víry a upřímnosti úmyslu dají se jed- notlivé podmínky ne nevhodně shrnout jen ve tři pravidla, která třeba nezbytně rozeznávat jako nejdůležitější pro každého, kdo přistupuje k této nejsladší svátosti. Jsou to: rozjímání o Bohu, poznávání sebe a touha neb žízeň po svátosti, nebo jinak: důstoj- né přemítání o svátosti, přemítání o svém vlastním životě a dych- tivost po spasení v Kristu, podle učení sv. Bernarda,83 který praví (Super Cantica): „Obojí poznání, totiž Boha i sebe, je ti nezbytné k spasení, neboť ani jedno ani druhé samo o sobě ne- stačí pro spásu. Ze známosti sebe přichází totiž bázeň Boží, ze známosti Boha přichází láska.“ Tak sv. Bernard. A z těchto dvou duševních stavů vzniká třetí, totiž touha po spáse v Bohu vhod- ným jeho následováním, jak je psáno (Ž. 73, 28): „Dobré je mně přidržet se Boha.“ To se projevilo na Samaritánce, která, když poznala, jaká je sama, a poznala milost Ježíšovu, vzkřikla (Jan 4, 15): „Pane, dej mi té vody!“ — A taktéž u Jana (6, 32). Když Ježíš zjevil, jaká milost je obsažena v svátosti, slovy: „Pravý chléb je ten, který sestupuje s nebe a dává život světu,“ hned vzrušeni touhou po této svátosti řekli: „Pane, pořád nám dávej tento chléb! První věcí tedy je mít bedlivě na paměti přítomnost Boží ve- 122
Strana 123
lebnosti v této svátosti a důstojně a zbožně přemýšlet o tělu a krvi Ježíše Krista, podle toho, co je napsáno (Moudr. 1, 12): „Přemýšlejte o Bohu v dobrotě a v upřímnosti srdce, hledejte ho, poněvadž bývá nalezen od těch, kteří ho nepokoušejí, zjevuje se pak těm, kteří v něho věří. Druhou věcí je vpravdě sebe usvědčovat jako hříšného člověka, lkáti nad tím a vydávat náležité plody pokání, tak jak to pravil Pán, když počal kázati (Mat. 4, 17): „Čiňte pokání, neboť se při- blížilo království nebeské!“ A všimněte si, prosím, pozorně, že Pán Ježíš těm, kterým na počátku pokání přisliboval nebeské království, poskytl milostivě na konci svého kazatelského půso- bení, když činili pokání, chléb andělů, který je jistě nebeským královstvím každému, kdo se kaje. Neboť Kristus sám je živý chléb, který sestoupil s nebe (Jan 6, 51), Kristus je nebeským královstvím těm, kteří s ním obcují, podle toho, co bylo pověděno (Mat. 12, 28): „Jestliže já vypuzuji démony Duchem Božím, jistě na vás přikvapilo království Boží. Třetí věcí je povznesení mysli k milosrdenství Ježíše ukřižo- vaného a k jeho darům tak nevýslovným a tak nesmírným, které nakupil v této svátosti a štědře dal hříšnému člověku, aby jich užíval. Z toho neprodleně vzniká dychtivost a obnovuje se touha žít s Kristem požíváním tohoto pokrmu, jak je psáno (Jan 6, 56): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm. Toto povzbuzení touhy po svátosti Boží naznačuje hlas kněze, který volá při každé mši k lidu: „Vzhůru srdce!“ A lid odpo- vídá: „Máme k Pánu.“ Tak totiž i sám Ježíš pocítil touhu a uká- zal nám, že ji máme cítit, když praví (Luk. 22, 14): „Pln touhy jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka.“ Ale vůbec i veškeré Písmo, zvouc k této svatosti, požaduje a předpokládá, aby měl člověk napřed takovou touhu. Tak na př. ona slova Izaiášova (Iz. 55, 1): „Všichni žízniví, pojďte k vodám!“ A Pán (Jan 7, 27): „Jestliže kdo žízní, přijď a pij!“; a mluvě o této svátosti, praví (Jan 6, 44): „Nikdo nemůže přijíti ke mně, leč když jej přitáhne Otec,“ rozumí se: takovou touhou a žízní. (Z V. knihy. — Fol. 110 a—111b.) Z těchto dvou stavů v člověku, totiž z rozjímání o božské dob- rotivosti v této svátosti a z poznání vlastní ubohosti a nehodnosti, 123
lebnosti v této svátosti a důstojně a zbožně přemýšlet o tělu a krvi Ježíše Krista, podle toho, co je napsáno (Moudr. 1, 12): „Přemýšlejte o Bohu v dobrotě a v upřímnosti srdce, hledejte ho, poněvadž bývá nalezen od těch, kteří ho nepokoušejí, zjevuje se pak těm, kteří v něho věří. Druhou věcí je vpravdě sebe usvědčovat jako hříšného člověka, lkáti nad tím a vydávat náležité plody pokání, tak jak to pravil Pán, když počal kázati (Mat. 4, 17): „Čiňte pokání, neboť se při- blížilo království nebeské!“ A všimněte si, prosím, pozorně, že Pán Ježíš těm, kterým na počátku pokání přisliboval nebeské království, poskytl milostivě na konci svého kazatelského půso- bení, když činili pokání, chléb andělů, který je jistě nebeským královstvím každému, kdo se kaje. Neboť Kristus sám je živý chléb, který sestoupil s nebe (Jan 6, 51), Kristus je nebeským královstvím těm, kteří s ním obcují, podle toho, co bylo pověděno (Mat. 12, 28): „Jestliže já vypuzuji démony Duchem Božím, jistě na vás přikvapilo království Boží. Třetí věcí je povznesení mysli k milosrdenství Ježíše ukřižo- vaného a k jeho darům tak nevýslovným a tak nesmírným, které nakupil v této svátosti a štědře dal hříšnému člověku, aby jich užíval. Z toho neprodleně vzniká dychtivost a obnovuje se touha žít s Kristem požíváním tohoto pokrmu, jak je psáno (Jan 6, 56): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm. Toto povzbuzení touhy po svátosti Boží naznačuje hlas kněze, který volá při každé mši k lidu: „Vzhůru srdce!“ A lid odpo- vídá: „Máme k Pánu.“ Tak totiž i sám Ježíš pocítil touhu a uká- zal nám, že ji máme cítit, když praví (Luk. 22, 14): „Pln touhy jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka.“ Ale vůbec i veškeré Písmo, zvouc k této svatosti, požaduje a předpokládá, aby měl člověk napřed takovou touhu. Tak na př. ona slova Izaiášova (Iz. 55, 1): „Všichni žízniví, pojďte k vodám!“ A Pán (Jan 7, 27): „Jestliže kdo žízní, přijď a pij!“; a mluvě o této svátosti, praví (Jan 6, 44): „Nikdo nemůže přijíti ke mně, leč když jej přitáhne Otec,“ rozumí se: takovou touhou a žízní. (Z V. knihy. — Fol. 110 a—111b.) Z těchto dvou stavů v člověku, totiž z rozjímání o božské dob- rotivosti v této svátosti a z poznání vlastní ubohosti a nehodnosti, 123
Strana 124
vychází zřejmě třetí, totiž pozdvižení ubohého srdce k Božímu milosrdenství a dobrotivosti, jak se projevují v této svátosti..., předpokládáme-li svobodný přístup a možnost člověka přistoupit k této svátosti, skrze kterou, pro kterou a v které je hříšníkovi vloženo jediné usmíření, neboť nejdříve přísluší každému člo- věku přistoupit k světlu, v kterém spatřuje a poznává Boží lásku, jak je psáno (Ž. 34, 6): „Přistupte k němu a rozjasníte se.“ A to se děje vírou v Krista. Potom vrátit se do svého srdce a v rozli- tém světle usvědčovat sebe z hříchů, protože podle apoštola (Ef. 5, 13), cokoli je usvědčováno, světlem je usvědčováno, a poznávat svou nedostatečnost a prázdnotu bez ducha Božího, jak je psáno (Moudr. 13, 1): „Prázdný je každý člověk, v kterém není duch Boží.“ A proto vroucněji přilnout k duchu Pána Ježíše a v lásce se vzepnout k svému již poznanému dobru, a teprve, když uvidí možnost přijít k poznanému dobru a dosáhnout ho, vzchopit se k němu a svou myslí se pozdvihnout a snažně toužit, aby ho došel cestami a prostředky Bohem k tomu určenými a povole- nými. To se děje živou nadějí; ale mezi cestami a prostředky Bohem povolenými nejkratší cestou, jak ke Kristu přijít a s Kris- tem se sloučit, je požívat a píti tuto slavnou svátost. A zdá se věru, že pořad těchto tří podmínek je jasně vystižen v modlitbě Páně (Mat. 6, 9—13), kde se v první prosbě praví: „Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé!“ Hle, první věc, totiž rozjímání o dobrotivosti Boží; to se děje prvním da- rem Ducha svatého,84 totiž darem moudrosti, kterým moudře po- znáváme a chápeme. Jím se zajisté přisvojuje každému křesťanu jméno synovství, neboť, jak se praví (Jak. 3, 17): „Moudrost shora je především čistá, dále mírumilovná.“ Tací však jsou při- jímáni za syny Boží, jak je psáno (Mat. 5, 9): „Blahoslavení po- kojní, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Následuje v druhé prosbě: „Přijď království tvé!“ V ní člověk, poznávaje, že království hříšníků despoticky nad nim vládne, a poznávaje tudíž svou ubohost a porobu bez Boha, přeje si, aby království Boží přišlo. A tak je druhá z uvedených podmínek naznačena, totiž sebepoznání. To se v plné míře stává darem rozumu, světla to rozumné duše, které zahání temnoty hříchů, vy- svobozuje z otroctví hříchů a vede k poznání věčné pravdy, jak je psáno (Jan 8, 31): „Setrváte-li v mé řeči, budete mými sku- tečnými učedníky a poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“ 124
vychází zřejmě třetí, totiž pozdvižení ubohého srdce k Božímu milosrdenství a dobrotivosti, jak se projevují v této svátosti..., předpokládáme-li svobodný přístup a možnost člověka přistoupit k této svátosti, skrze kterou, pro kterou a v které je hříšníkovi vloženo jediné usmíření, neboť nejdříve přísluší každému člo- věku přistoupit k světlu, v kterém spatřuje a poznává Boží lásku, jak je psáno (Ž. 34, 6): „Přistupte k němu a rozjasníte se.“ A to se děje vírou v Krista. Potom vrátit se do svého srdce a v rozli- tém světle usvědčovat sebe z hříchů, protože podle apoštola (Ef. 5, 13), cokoli je usvědčováno, světlem je usvědčováno, a poznávat svou nedostatečnost a prázdnotu bez ducha Božího, jak je psáno (Moudr. 13, 1): „Prázdný je každý člověk, v kterém není duch Boží.“ A proto vroucněji přilnout k duchu Pána Ježíše a v lásce se vzepnout k svému již poznanému dobru, a teprve, když uvidí možnost přijít k poznanému dobru a dosáhnout ho, vzchopit se k němu a svou myslí se pozdvihnout a snažně toužit, aby ho došel cestami a prostředky Bohem k tomu určenými a povole- nými. To se děje živou nadějí; ale mezi cestami a prostředky Bohem povolenými nejkratší cestou, jak ke Kristu přijít a s Kris- tem se sloučit, je požívat a píti tuto slavnou svátost. A zdá se věru, že pořad těchto tří podmínek je jasně vystižen v modlitbě Páně (Mat. 6, 9—13), kde se v první prosbě praví: „Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé!“ Hle, první věc, totiž rozjímání o dobrotivosti Boží; to se děje prvním da- rem Ducha svatého,84 totiž darem moudrosti, kterým moudře po- znáváme a chápeme. Jím se zajisté přisvojuje každému křesťanu jméno synovství, neboť, jak se praví (Jak. 3, 17): „Moudrost shora je především čistá, dále mírumilovná.“ Tací však jsou při- jímáni za syny Boží, jak je psáno (Mat. 5, 9): „Blahoslavení po- kojní, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Následuje v druhé prosbě: „Přijď království tvé!“ V ní člověk, poznávaje, že království hříšníků despoticky nad nim vládne, a poznávaje tudíž svou ubohost a porobu bez Boha, přeje si, aby království Boží přišlo. A tak je druhá z uvedených podmínek naznačena, totiž sebepoznání. To se v plné míře stává darem rozumu, světla to rozumné duše, které zahání temnoty hříchů, vy- svobozuje z otroctví hříchů a vede k poznání věčné pravdy, jak je psáno (Jan 8, 31): „Setrváte-li v mé řeči, budete mými sku- tečnými učedníky a poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“ 124
Strana 125
A právě tak je řečeno: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha.“ (Mat. 5, 8.) A z takového vidění rozněcuje tento dar člověka láskou k nejvyššímu a nejlepšímu Dobru a přivádí blízko k božské blaženosti. Následuje třetí prosba: „Buď vůle tvá!“ Jí se člověk přibližuje a spěchá vstříc Boží vůli, která chce, aby byli všichni lidé spa- seni a žádný aby nezahynul. Proto se připojuje k této prosbě: „jako v nebi, tak i na zemi“, doplň si: je tvá vůle jen k spasení a ne k odsouzení, jak je psáno (Ezech. 33, 11): „Živ jsem já, dí Hospodin, nechci smrt hříšníka atd.“ Prosí tedy člověk v této prosbě, aby se splnila na něm taková Boží vůle, t. j. přinášející spásu a pokoj. V tom je obsažena třetí podmínka, totiž věřící touha po božské svátosti, neboť tato svátost byla z milostivé Boží vůle ustanovena a dána lidem k spasení a ne k odsouzení, jak je psáno (Jan 3, 16): „Tak Bůh miloval svět, že dal jediného svého syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ To se stává darem rady, jehož úkolem je najít nejlepší a spáse nejbližší prostředky, jak by došel člověk svého nejlep- šího dobra. Není věru užitečnější cesty ani prostředku, jak do- sáhnout Božího milosrdenství než prokazovat milosrdenství bliž- nímu. Proto je řečeno (Mat. 5, 7):„Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Není také bližšího a lepšího prostřed- ku neb cesty než požívat a pít pravé tělo a krev Ježíše ukři- žovaného. A tak je tu ona nezbytná a žádoucí cesta v přijímání svátosti. Potom však je třeba již takovému věřícímu chleba a hutného pokrmu, ale ne zase mléka dětí (sr. Žid. 5, 12), které si ještě leckdy přejí, co je jim škodlivé. Proto v úplné shodě s tím ná- sleduje čtvrtá prosba: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ V této prosbě se prosí především a přímo o tento nebeský chléb, o němž je řeč, neboť nejprve a obzvláště se ve jménu Ježíšově hledá a žádá to, co slouží k věčné záchraně duší, jak je psáno (Mat. 6, 33): „Hledejte nejprve království nebeské a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno.“ Tento chléb však byl dán člo- věku hlavně a zvláště k záchraně duše a těla... Proto se zde nejprve a především prosí o chléb nebeský, jak to jasně nazna- čuje Matouš, řka v šesté kapitole: „Chléb náš nadpodstatný85 dej nám dnes!“ Hle, jak zřetelně to vyjádřil slovem „nadpodstatný“ aby naznačil rozdílnost tohoto chleba od jiných pokrmů. To celé 123
A právě tak je řečeno: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha.“ (Mat. 5, 8.) A z takového vidění rozněcuje tento dar člověka láskou k nejvyššímu a nejlepšímu Dobru a přivádí blízko k božské blaženosti. Následuje třetí prosba: „Buď vůle tvá!“ Jí se člověk přibližuje a spěchá vstříc Boží vůli, která chce, aby byli všichni lidé spa- seni a žádný aby nezahynul. Proto se připojuje k této prosbě: „jako v nebi, tak i na zemi“, doplň si: je tvá vůle jen k spasení a ne k odsouzení, jak je psáno (Ezech. 33, 11): „Živ jsem já, dí Hospodin, nechci smrt hříšníka atd.“ Prosí tedy člověk v této prosbě, aby se splnila na něm taková Boží vůle, t. j. přinášející spásu a pokoj. V tom je obsažena třetí podmínka, totiž věřící touha po božské svátosti, neboť tato svátost byla z milostivé Boží vůle ustanovena a dána lidem k spasení a ne k odsouzení, jak je psáno (Jan 3, 16): „Tak Bůh miloval svět, že dal jediného svého syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ To se stává darem rady, jehož úkolem je najít nejlepší a spáse nejbližší prostředky, jak by došel člověk svého nejlep- šího dobra. Není věru užitečnější cesty ani prostředku, jak do- sáhnout Božího milosrdenství než prokazovat milosrdenství bliž- nímu. Proto je řečeno (Mat. 5, 7):„Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Není také bližšího a lepšího prostřed- ku neb cesty než požívat a pít pravé tělo a krev Ježíše ukři- žovaného. A tak je tu ona nezbytná a žádoucí cesta v přijímání svátosti. Potom však je třeba již takovému věřícímu chleba a hutného pokrmu, ale ne zase mléka dětí (sr. Žid. 5, 12), které si ještě leckdy přejí, co je jim škodlivé. Proto v úplné shodě s tím ná- sleduje čtvrtá prosba: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ V této prosbě se prosí především a přímo o tento nebeský chléb, o němž je řeč, neboť nejprve a obzvláště se ve jménu Ježíšově hledá a žádá to, co slouží k věčné záchraně duší, jak je psáno (Mat. 6, 33): „Hledejte nejprve království nebeské a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno.“ Tento chléb však byl dán člo- věku hlavně a zvláště k záchraně duše a těla... Proto se zde nejprve a především prosí o chléb nebeský, jak to jasně nazna- čuje Matouš, řka v šesté kapitole: „Chléb náš nadpodstatný85 dej nám dnes!“ Hle, jak zřetelně to vyjádřil slovem „nadpodstatný“ aby naznačil rozdílnost tohoto chleba od jiných pokrmů. To celé 123
Strana 126
je však darem síly, jak je psáno (Ž. 104, 15): „Chléb posiluje srdce člověka.“ Vždyť všecka síla duše ve spravedlnosti, posí- lení slabých a stálost ve větších i maličkých ctnostech v křes- ťanském lidu je a má býti z tohoto každodenního chleba. Proto je o tom dobře pověděno (Mat. 5, 6): „Blahoslavení, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Nadto jsou ještě jiné tři podmínky, které musí v křesťanském životě provázet časté přijímání svátosti. První je kající srdce pro vlastní provinění i útrpnost s cizími hříchy, které nalézají u člověka omluvu především a hlavně v jeho vlastních nedo- statcích a těžkostech, doléhajících vnitřně i zevně, jak dí apoštol o Pánu Ježíši (Žid. 2, 18): „Tím, že sám trpěl (v pokušení), stal se schopným cítit spolu i s bratřími,“ a (Řím. 5, 3): „Vědouce, že soužení působí trpělivost a trpělivost osvědčenost.“ Ale také Hospodin napomíná často Židy k útrpnosti s příchozími a ubohý- mi lidmi, protože i sami byli příchozí a ubozí v Egyptské zemi (sr. 2 Mojž. 22, 21). A k tomu je určena pátá prosba, jež praví: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinní- kům!“ To se stává darem vědění, který má tu vlastnost, že do- vede v člověku vzbudit nářek a bolest nad svými vlastními vina- mi — jak je psáno (Řím. 8, 26): „Duch se nás zastává nevypově- ditelnými vzdechy,“ a proto bylo řečeno (Mat. 5, 4): „Blahosla- vení lkající, neboť oni budou potěšeni“ — a útrpnost s cizími útrapami, jak je psáno (Ž. 41, 1): „Blažený, kdo má porozumění pro nuzného a chudého.“ Druhá podmínka je mírnost neboli pokojnost, kterou bývá člověk zachraňován před pokušením, jak je psáno (Eccli. 10, 31): „Synu, v pokojnosti chovej svou duši!“ A Pán (Mat. 11, 29): „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci, a nalez- nete odpočinutí svým duším!“ a proto je šestá prosba, jež praví: „I neuvoď nás v pokušení!“ Neboť jako se krutý a zpupný člo- věk všude potkává s pokušeními — jak je psáno (Přísl. 22, 5): „Zbroj a meče na cestě zpupného; kdo však ostříhá svou duši, vyhne se jim zdaleka,“ a (Eccli. 21, 11): „Cesta hříšníků je dláž- děna kamením“ —, tak naproti tomu zase mírný a pokorný člo- věk nesnadno podléhá pokušení a ne tak často ani ne tak těž- kým jako zpupný, jak je pověděno (1 Kor. 13, 5): „Láska se ne- rozčiluje,“ a (1 Petr 3, 13): „Budete-li horliteli pro dobro, kdo vám bude moci ublížiti?“ To se však stává především darem 126
je však darem síly, jak je psáno (Ž. 104, 15): „Chléb posiluje srdce člověka.“ Vždyť všecka síla duše ve spravedlnosti, posí- lení slabých a stálost ve větších i maličkých ctnostech v křes- ťanském lidu je a má býti z tohoto každodenního chleba. Proto je o tom dobře pověděno (Mat. 5, 6): „Blahoslavení, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Nadto jsou ještě jiné tři podmínky, které musí v křesťanském životě provázet časté přijímání svátosti. První je kající srdce pro vlastní provinění i útrpnost s cizími hříchy, které nalézají u člověka omluvu především a hlavně v jeho vlastních nedo- statcích a těžkostech, doléhajících vnitřně i zevně, jak dí apoštol o Pánu Ježíši (Žid. 2, 18): „Tím, že sám trpěl (v pokušení), stal se schopným cítit spolu i s bratřími,“ a (Řím. 5, 3): „Vědouce, že soužení působí trpělivost a trpělivost osvědčenost.“ Ale také Hospodin napomíná často Židy k útrpnosti s příchozími a ubohý- mi lidmi, protože i sami byli příchozí a ubozí v Egyptské zemi (sr. 2 Mojž. 22, 21). A k tomu je určena pátá prosba, jež praví: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinní- kům!“ To se stává darem vědění, který má tu vlastnost, že do- vede v člověku vzbudit nářek a bolest nad svými vlastními vina- mi — jak je psáno (Řím. 8, 26): „Duch se nás zastává nevypově- ditelnými vzdechy,“ a proto bylo řečeno (Mat. 5, 4): „Blahosla- vení lkající, neboť oni budou potěšeni“ — a útrpnost s cizími útrapami, jak je psáno (Ž. 41, 1): „Blažený, kdo má porozumění pro nuzného a chudého.“ Druhá podmínka je mírnost neboli pokojnost, kterou bývá člověk zachraňován před pokušením, jak je psáno (Eccli. 10, 31): „Synu, v pokojnosti chovej svou duši!“ A Pán (Mat. 11, 29): „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci, a nalez- nete odpočinutí svým duším!“ a proto je šestá prosba, jež praví: „I neuvoď nás v pokušení!“ Neboť jako se krutý a zpupný člo- věk všude potkává s pokušeními — jak je psáno (Přísl. 22, 5): „Zbroj a meče na cestě zpupného; kdo však ostříhá svou duši, vyhne se jim zdaleka,“ a (Eccli. 21, 11): „Cesta hříšníků je dláž- děna kamením“ —, tak naproti tomu zase mírný a pokorný člo- věk nesnadno podléhá pokušení a ne tak často ani ne tak těž- kým jako zpupný, jak je pověděno (1 Kor. 13, 5): „Láska se ne- rozčiluje,“ a (1 Petr 3, 13): „Budete-li horliteli pro dobro, kdo vám bude moci ublížiti?“ To se však stává především darem 126
Strana 127
zbožnosti, který má ten účinek, že se člověk stává po každé stránce zbožným, útrpným a mírným, a že tudíž přebývá pak svou vlastní duší v těle Kristově a tělo Ježíše Krista navzájem v něm, jak je psáno (Jan 6, 56): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm.“ A proto je řečeno (Mat. 5, 5): „Blahoslavení tiší, neboť oni obdrží zemi za dědictví.“ Třetí a zvláštní z těchto podmínek je bázeň Boží a nejbedli- vější ostříhání sebe od hříchů pro přítomnost Pána Ježíše, který přijímáním tohoto chleba zůstává v nás a my v něm, jak je psáno (Jan 6, 56): „ve mně zůstává a já v něm.“ Pro to je určena sedmá prosba, která praví: „Ale zbav nás od zlého“, t. j. od zla viny, neboť se bojíme, abychom neurazili důstojnost Pána Ježíše a jeho v nás přítomnou slávu, jak je psáno (Ž. 85, 10): „Blízké jest těm, kteří se ho bojí, spasení jeho, aby přebývala sláva v naší zemi.“ Proto to dobře souhlasí s darem bázně, jehož úko- lem je zapuzovat minulý hřích, jako je psáno (Eccli. 1, 27): „Bázeň Boží zapuzuje hřích,“ ona činí člověka bdělým a o sebe starostlivým v poměrech, které se naskytnou, jak je psáno (Kaz. 7. 19): „Kdo se bojí Boha, nic nepromešká“ a (Přísl. 28, 14): „Blažený je člověk, který je stále úzkostlivý“, a činí ho obezře- lým nebo prozíravým do budoucna. (Z V. knihy. — Fol. 173b—174a.) Kdokoli je ve stavu milosti, čím častěji požívá tuto svátost, tím více a více stále roste v synovské lásce a bázni. Objasňuje to příklad z přírody. Vidíme, že člověk a vůbec jakýkoli živý organismus, třebas je na počátku svého bytí nepatrný a sla- boučký, potom přece ustavičně vyrůstá co do velikosti i jakosti tím, že přijímá neustále potravu. Tak každý křesťan bývá ma- ličký v Kristu po stránce vnitřního člověka, tato svátost však je pokrmem lidí, připraveným pro duchovní vzrůst; proto vnitřní člověk stejným způsobem ustavičně roste při jejím požívání. A jako vidíme na své oči, že člověk, cokoli má tělesné síly, veli- kosti a zdatnosti vnitřně nebo i zevně, to všecko obdržel strá- vením jídla často požívaného, a kdyby nebyl jedl, že by nebyl dosáhl takového zdraví ani velikosti, podobně si to vykládej také o této nejsladší svátosti. Z toho, co bylo dříve pověděno, vyplývá, že každý křesťan, 127
zbožnosti, který má ten účinek, že se člověk stává po každé stránce zbožným, útrpným a mírným, a že tudíž přebývá pak svou vlastní duší v těle Kristově a tělo Ježíše Krista navzájem v něm, jak je psáno (Jan 6, 56): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm.“ A proto je řečeno (Mat. 5, 5): „Blahoslavení tiší, neboť oni obdrží zemi za dědictví.“ Třetí a zvláštní z těchto podmínek je bázeň Boží a nejbedli- vější ostříhání sebe od hříchů pro přítomnost Pána Ježíše, který přijímáním tohoto chleba zůstává v nás a my v něm, jak je psáno (Jan 6, 56): „ve mně zůstává a já v něm.“ Pro to je určena sedmá prosba, která praví: „Ale zbav nás od zlého“, t. j. od zla viny, neboť se bojíme, abychom neurazili důstojnost Pána Ježíše a jeho v nás přítomnou slávu, jak je psáno (Ž. 85, 10): „Blízké jest těm, kteří se ho bojí, spasení jeho, aby přebývala sláva v naší zemi.“ Proto to dobře souhlasí s darem bázně, jehož úko- lem je zapuzovat minulý hřích, jako je psáno (Eccli. 1, 27): „Bázeň Boží zapuzuje hřích,“ ona činí člověka bdělým a o sebe starostlivým v poměrech, které se naskytnou, jak je psáno (Kaz. 7. 19): „Kdo se bojí Boha, nic nepromešká“ a (Přísl. 28, 14): „Blažený je člověk, který je stále úzkostlivý“, a činí ho obezře- lým nebo prozíravým do budoucna. (Z V. knihy. — Fol. 173b—174a.) Kdokoli je ve stavu milosti, čím častěji požívá tuto svátost, tím více a více stále roste v synovské lásce a bázni. Objasňuje to příklad z přírody. Vidíme, že člověk a vůbec jakýkoli živý organismus, třebas je na počátku svého bytí nepatrný a sla- boučký, potom přece ustavičně vyrůstá co do velikosti i jakosti tím, že přijímá neustále potravu. Tak každý křesťan bývá ma- ličký v Kristu po stránce vnitřního člověka, tato svátost však je pokrmem lidí, připraveným pro duchovní vzrůst; proto vnitřní člověk stejným způsobem ustavičně roste při jejím požívání. A jako vidíme na své oči, že člověk, cokoli má tělesné síly, veli- kosti a zdatnosti vnitřně nebo i zevně, to všecko obdržel strá- vením jídla často požívaného, a kdyby nebyl jedl, že by nebyl dosáhl takového zdraví ani velikosti, podobně si to vykládej také o této nejsladší svátosti. Z toho, co bylo dříve pověděno, vyplývá, že každý křesťan, 127
Strana 128
který je ve stavu milosti, požívá-li a pije-li vůbec denně neb často tělo a krev Ježíše Krista, vzmáhá se v synovské lásce a bázni, a tak miluje a zbožně uctívá Boha a podobně i jeho draho- cenné tělo a krev více než ten, kdo zřídka a toliko měsíčně nebo dokonce jen jednou v roce přijímá tuto velebnou svátost. Objasní to také příklad. Jako každý přítel, který více miluje svého přítele, pokud má k němu stále volný přístup a dovolení k němu přicházet, navštěvuje ho a chodí za ním častěji, zvláště aby s ním poobědval nebo povečeřel, a při tom se ještě úže sbli- žují příjemnými rozhovory a také vzájemnými sňatky a jejich důvěra se utvrzuje věrnou láskou: tak zase ten, kdo miluje jen málo, dbá řídčeji o to, aby navštěvoval svého přítele, naopak nedochází za ním, ba spíše, i když je pozván, zpěčuje se přijít, aby pojedl s přítelem, a vymlouvá se a také připouští, aby ho bezvýznamné věci zdržovaly od návštěvy, podle přísloví Šalo- mounova (Přísl. 18, 1): „Příležitost hledá, kdo chce odejít od přítele. Ti lidé tedy, kteří si to rozmýšlejí s častým přijímáním svá- tosti, protože, jak říkají, nepociťují valně zřetelný pokrok v lás- ce ke Kristu a ochabují v bázni, nedělají dobře a nejsou vedeni zdravým rozumem, neboť vždycky dozajista prospívají v duchu, i když je to před nimi právě teď v přítomnosti skryto. 4. HŘÍŠNÍK A SVÁTOST (Z V. knihy. — Fol. 167 a — 168 a.) Co může prospět člověku nadobro mrtvému požívat jakýkoli pokrm připravený k tomu, aby se jím udržoval život? Naprosto nic, protože není-li v člověku již napřed život, necítí, nelační ani nežízní po žádném pokrmu nebo nápoji. Proto lidé, kteří nejsou účastni milosti Ježíšovy, nemohou vlastně nijak dychtit; jakmile však kdo lační po tomto živém pokrmu, je to již zřejmé zna- mení, že žije Kristu a že je zdráv. Je tedy naprosto nutno, aby kterýkoli hříšník, mající smrtelný hřích, byl dříve vnitřně Božím slovem vzkříšen z mrtvých, než zatouží po této svátosti a požije ji k svému životu, jak pověděno (Jan 5, 25): „Vpravdě, vpravdě vám pravím, že se blíží hodina, ano již je tu, kdy mrtví uslyší a budou živi.“ Aby to naznačil, 128
který je ve stavu milosti, požívá-li a pije-li vůbec denně neb často tělo a krev Ježíše Krista, vzmáhá se v synovské lásce a bázni, a tak miluje a zbožně uctívá Boha a podobně i jeho draho- cenné tělo a krev více než ten, kdo zřídka a toliko měsíčně nebo dokonce jen jednou v roce přijímá tuto velebnou svátost. Objasní to také příklad. Jako každý přítel, který více miluje svého přítele, pokud má k němu stále volný přístup a dovolení k němu přicházet, navštěvuje ho a chodí za ním častěji, zvláště aby s ním poobědval nebo povečeřel, a při tom se ještě úže sbli- žují příjemnými rozhovory a také vzájemnými sňatky a jejich důvěra se utvrzuje věrnou láskou: tak zase ten, kdo miluje jen málo, dbá řídčeji o to, aby navštěvoval svého přítele, naopak nedochází za ním, ba spíše, i když je pozván, zpěčuje se přijít, aby pojedl s přítelem, a vymlouvá se a také připouští, aby ho bezvýznamné věci zdržovaly od návštěvy, podle přísloví Šalo- mounova (Přísl. 18, 1): „Příležitost hledá, kdo chce odejít od přítele. Ti lidé tedy, kteří si to rozmýšlejí s častým přijímáním svá- tosti, protože, jak říkají, nepociťují valně zřetelný pokrok v lás- ce ke Kristu a ochabují v bázni, nedělají dobře a nejsou vedeni zdravým rozumem, neboť vždycky dozajista prospívají v duchu, i když je to před nimi právě teď v přítomnosti skryto. 4. HŘÍŠNÍK A SVÁTOST (Z V. knihy. — Fol. 167 a — 168 a.) Co může prospět člověku nadobro mrtvému požívat jakýkoli pokrm připravený k tomu, aby se jím udržoval život? Naprosto nic, protože není-li v člověku již napřed život, necítí, nelační ani nežízní po žádném pokrmu nebo nápoji. Proto lidé, kteří nejsou účastni milosti Ježíšovy, nemohou vlastně nijak dychtit; jakmile však kdo lační po tomto živém pokrmu, je to již zřejmé zna- mení, že žije Kristu a že je zdráv. Je tedy naprosto nutno, aby kterýkoli hříšník, mající smrtelný hřích, byl dříve vnitřně Božím slovem vzkříšen z mrtvých, než zatouží po této svátosti a požije ji k svému životu, jak pověděno (Jan 5, 25): „Vpravdě, vpravdě vám pravím, že se blíží hodina, ano již je tu, kdy mrtví uslyší a budou živi.“ Aby to naznačil, 128
Strana 129
poručil Pán Ježíš, když vzkřísil z mrtvých člověka, totiž dceru představeného synagogy, i jiné, kterým vrátil život, aby jim bylo podáno jídlo (Mar. 5, 43). A učedníky jdoucí do Emaus nejprve roznítil v srdci svým výkladem, potom, když s nimi večeřel, dal se jim poznat po lámání chleba (Luk. 24, 30 n.). A proto praví (Zjev. 3, 20): „Já stojím u dveří a tluku. Uslyší-li kdo můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Hle, napřed bylo řečeno: „Uslyší-li kdo můj hlas“, a potom se dodává: „budu s ním večeřet“, jak se praví výše. Napřed je každému dáno oživnout skrze slovo a potom musí mu být předkládán pokrm života jako opora k udr- žení života. Proto ... se musíme velice divit, že někteří lidé činí křesťanům dychtícím po této svátosti překážky a odrazují je, aby nepřijímali, anebo že někteří, a to velmi mnozí zpovědníci zkroušeným kajícníkům, kteří se jim vyzpovídali a tudíž už ožili a jsou připraveni slovem Kristovým, odpírají nelítostně tento živý chléb, když o něj žádají, chorým utrhují lék od úst a hříšníkům odnímají to, čím se nejvíce činí zadost za hříchy, ukládajíce jim za pokání, aby nepřijímali tělo Krista Ježíše, leda prostě až po půl roce, nebo za rok. Na čí popud nebo na základě kterého Písma neb na čí radu to dělají, když je Pán jako věrné a prozíravé ustanovil za správce nad svým služebnictvem k tomu, aby jim dávali pokrm ve vhodný čas (sr. Ž. 104, 27)? A blažení jsou služebníci, které Pán nalezne při svém příchodu, že tak činí (Luk. 12, 42 n.). Pravý čas však je, aby tehdy, když člověk lační a žízní po pokrmu, byl mu poskytnut, pravý čas, pravím, je, aby tehdy, když nemocný si žádá léčiva, byl mu lék podán. Neboť jinak, kdyby nebyl skrze Otce a působením Ducha svatého přitahován k Otci, pramálo by lačněl po tom pokrmu, tak jak je to po- věděno v řeči Kristově o této svátosti (Jan 6, 44): „Nikdo ne- může přijíti ke mně, leč když jej přitáhne můj Otec.“ Každý takový člověk tedy, který se již vyznává ze svých hříchů a žízní a baží po uzdravující svátosti, oživl již a byl připraven rukou Boží a zavolán k jeho Večeři. Proto by se měl právem jemu podat chléb sílící panny a víno vyvolených7° (Zach. 9, 17), ob- zvláště takovému, který byl již dlouho mrtev a ožil, ztratil se a byl nalezen (Luk. 15, 32), a když dlouhý čas hladověl a dlouho marně přežvykoval plody určené vepřům, zatoužil pokorně po 9 Matěj z Janova 129
poručil Pán Ježíš, když vzkřísil z mrtvých člověka, totiž dceru představeného synagogy, i jiné, kterým vrátil život, aby jim bylo podáno jídlo (Mar. 5, 43). A učedníky jdoucí do Emaus nejprve roznítil v srdci svým výkladem, potom, když s nimi večeřel, dal se jim poznat po lámání chleba (Luk. 24, 30 n.). A proto praví (Zjev. 3, 20): „Já stojím u dveří a tluku. Uslyší-li kdo můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Hle, napřed bylo řečeno: „Uslyší-li kdo můj hlas“, a potom se dodává: „budu s ním večeřet“, jak se praví výše. Napřed je každému dáno oživnout skrze slovo a potom musí mu být předkládán pokrm života jako opora k udr- žení života. Proto ... se musíme velice divit, že někteří lidé činí křesťanům dychtícím po této svátosti překážky a odrazují je, aby nepřijímali, anebo že někteří, a to velmi mnozí zpovědníci zkroušeným kajícníkům, kteří se jim vyzpovídali a tudíž už ožili a jsou připraveni slovem Kristovým, odpírají nelítostně tento živý chléb, když o něj žádají, chorým utrhují lék od úst a hříšníkům odnímají to, čím se nejvíce činí zadost za hříchy, ukládajíce jim za pokání, aby nepřijímali tělo Krista Ježíše, leda prostě až po půl roce, nebo za rok. Na čí popud nebo na základě kterého Písma neb na čí radu to dělají, když je Pán jako věrné a prozíravé ustanovil za správce nad svým služebnictvem k tomu, aby jim dávali pokrm ve vhodný čas (sr. Ž. 104, 27)? A blažení jsou služebníci, které Pán nalezne při svém příchodu, že tak činí (Luk. 12, 42 n.). Pravý čas však je, aby tehdy, když člověk lační a žízní po pokrmu, byl mu poskytnut, pravý čas, pravím, je, aby tehdy, když nemocný si žádá léčiva, byl mu lék podán. Neboť jinak, kdyby nebyl skrze Otce a působením Ducha svatého přitahován k Otci, pramálo by lačněl po tom pokrmu, tak jak je to po- věděno v řeči Kristově o této svátosti (Jan 6, 44): „Nikdo ne- může přijíti ke mně, leč když jej přitáhne můj Otec.“ Každý takový člověk tedy, který se již vyznává ze svých hříchů a žízní a baží po uzdravující svátosti, oživl již a byl připraven rukou Boží a zavolán k jeho Večeři. Proto by se měl právem jemu podat chléb sílící panny a víno vyvolených7° (Zach. 9, 17), ob- zvláště takovému, který byl již dlouho mrtev a ožil, ztratil se a byl nalezen (Luk. 15, 32), a když dlouhý čas hladověl a dlouho marně přežvykoval plody určené vepřům, zatoužil pokorně po 9 Matěj z Janova 129
Strana 130
nadbytku chleba v otcovském domě (Luk. 15, 16—17); to již lítost, hledající smír, jej ponoukala. Pán naznačil v podobenství, že se má takto na všechen způsob jednat. V něm vypravuje, že otec přiběhl radostně naproti svému kajícímu synovi, dal hned zabít pro něho vykrmené tele a častoval svého syna a všecko své veselící se služebnictvo. A starší bratr, který se vracel z pole, reptající na tuto plnost Božího milosrdenství, je nepo- chybně narážkou na ty kněžské hodnostáře, kteří si myslí, že Bůh je podoben jim, a proto se nehrubě těší a radují z obrácení hříšníků a z jejich hodování s Kristem Ježíšem, jak to činili v této věci necitelní farizeové, když totiž neuctivě odsuzovali Ježíše, že jídá s celníky a hříšníky (Mar. 2, 16). Já aspoň se o ně obávám, aby snad na ně neukazovalo Písmo, které praví: „Děti prosily za chléb, ale nebylo žádného, kdo by jim ulomil. (Pláč. Jer. 4, 4.) Taktéž (Mat. 23, 13): „Běda vám, pokrytečtí zákoníci a farizeové, zavíráte nebeské království před lidmi; sami do něho nevcházíte a nedovolujete vejít těm, kteří chtějí vcházet.“ Rovněž ono místo (Luk. 11, 11): „Když některého otce z vás poprosí někdo o chléb, zda mu podá kámen, neb prosí-li o rybu“ atd. Neboť zdá se, že takoví podávají svým dětem žáda- jícím chléb v svátosti, kámen místo chleba, když tvrdě a ne- citelně je soudí a zapuzují. „Touhou mého srdce přece a mou prosbou k Pánu za ně budiž jejich spása. Osvědčuji jim, že mají horlivost o Boha, ale ne podle pravého poznání.“ (Řím. 10, 1, 2.) (Z V. knihy. — Fol. 136a.) My všichni, kteří jsme účastni chleba a kalichu, musíme rov- něž ustavičně probodávat svá těla, jak zapřísahal žalm, který praví (Ž. 119, 120): „Protkni bázní před tebou naše těla!“ A to budeme dělat, když budeme rozsuzovat tělo a krev Páně (1 Kor. 11, 29); totiž když si budeme připomínat přítomnost božské plnosti a velebnosti v svátosti a strašné Boží soudy, aby se snad nestalo to, co by se nám mohlo při tom snadno stát, abychom totiž neupadli v hrozné ruce Boží (Žid. 10, 31) a nebyli zachváceni hněvem a rozhorlením Hospodinovým (Ž. 69, 25), jsouce souzeni, protože jsme se opovážili znesvětit a svýma nohama pošlapat krev Nového Zákona, krev, pravím, syna Boha živého, požívajíce a pijíce svátost nehodně, a proto je dobře připojeno na místě 130
nadbytku chleba v otcovském domě (Luk. 15, 16—17); to již lítost, hledající smír, jej ponoukala. Pán naznačil v podobenství, že se má takto na všechen způsob jednat. V něm vypravuje, že otec přiběhl radostně naproti svému kajícímu synovi, dal hned zabít pro něho vykrmené tele a častoval svého syna a všecko své veselící se služebnictvo. A starší bratr, který se vracel z pole, reptající na tuto plnost Božího milosrdenství, je nepo- chybně narážkou na ty kněžské hodnostáře, kteří si myslí, že Bůh je podoben jim, a proto se nehrubě těší a radují z obrácení hříšníků a z jejich hodování s Kristem Ježíšem, jak to činili v této věci necitelní farizeové, když totiž neuctivě odsuzovali Ježíše, že jídá s celníky a hříšníky (Mar. 2, 16). Já aspoň se o ně obávám, aby snad na ně neukazovalo Písmo, které praví: „Děti prosily za chléb, ale nebylo žádného, kdo by jim ulomil. (Pláč. Jer. 4, 4.) Taktéž (Mat. 23, 13): „Běda vám, pokrytečtí zákoníci a farizeové, zavíráte nebeské království před lidmi; sami do něho nevcházíte a nedovolujete vejít těm, kteří chtějí vcházet.“ Rovněž ono místo (Luk. 11, 11): „Když některého otce z vás poprosí někdo o chléb, zda mu podá kámen, neb prosí-li o rybu“ atd. Neboť zdá se, že takoví podávají svým dětem žáda- jícím chléb v svátosti, kámen místo chleba, když tvrdě a ne- citelně je soudí a zapuzují. „Touhou mého srdce přece a mou prosbou k Pánu za ně budiž jejich spása. Osvědčuji jim, že mají horlivost o Boha, ale ne podle pravého poznání.“ (Řím. 10, 1, 2.) (Z V. knihy. — Fol. 136a.) My všichni, kteří jsme účastni chleba a kalichu, musíme rov- něž ustavičně probodávat svá těla, jak zapřísahal žalm, který praví (Ž. 119, 120): „Protkni bázní před tebou naše těla!“ A to budeme dělat, když budeme rozsuzovat tělo a krev Páně (1 Kor. 11, 29); totiž když si budeme připomínat přítomnost božské plnosti a velebnosti v svátosti a strašné Boží soudy, aby se snad nestalo to, co by se nám mohlo při tom snadno stát, abychom totiž neupadli v hrozné ruce Boží (Žid. 10, 31) a nebyli zachváceni hněvem a rozhorlením Hospodinovým (Ž. 69, 25), jsouce souzeni, protože jsme se opovážili znesvětit a svýma nohama pošlapat krev Nového Zákona, krev, pravím, syna Boha živého, požívajíce a pijíce svátost nehodně, a proto je dobře připojeno na místě 130
Strana 131
výše uvedeném: „Protkni bázní před tebou naše těla,“ ještě „bojím se tvých soudů.“... Neboť nezbytně při tom doléhá na nás, kteří přijímáme tělo Kristovo, za nás usmrcené, a jeho krev, povinnost, abychom po- dobně umrtvovali sebe a vydávali svému Bohu svá těla v živou, svatou, jemu milou oběť (Řím. 12, 1), obětujíce se na kříži v bázni. Proto je zajisté psáno (Gal. 5, 24): „Ti, kdož jsou v Kristu, ukři- žovali svá těla s vášněmi a chtíči.“ To však učiníme tehdy, když nepřipustíme a zavrhneme všecky úsudky svých smyslů a srdce před touto svátostí, když budeme nejpokorněji poslušni jen víry Kristovy, spoutávajíce také všechen svůj rozum v jeho všeteč- ných zkoumáních a nekonečných hloubáních, a budeme pře- mýšlet z lásky ke Kristu ukřižovanému toliko o Pánu, v dobrotě a prostotě srdce podobně ho poslouchajíce, abychom na Boha vložili všecku svou vůli a starost a byli napříště živi ne sobě, nýbrž svému Bohu (Řím. 14, 8), jehož chlebem a nápojem žijeme, jehož šatem jsme ve dne v noci odíváni. A proto jako oči služebníků dbají pokynů svých pánů, tak my se snažme konat pouze vůli toho, který nás sobě za velkou cenu osvobodil a vykoupil, neboť dobře víme, že naše tělo podléhá stále chtíčům proti duchu (sr. Gal. 5, 17). Proto nečiňme to, co chceme, nýbrž spíše se zapřeme a vezměme na sebe svůj kříž (Mat. 16, 24) a následujme odhodlaně a spěšně Krista Ježíše, převádějícího nás po nepřetržitých stupních z tohoto světa k Otci, tak jak je to naznačeno v předobraze této svátosti, když se praví o pojídání velkonočního beránka (2 Mojž. 12, 11): „S chvátáním budete jísti.“ (Z V. knihy. — Fol. 169b, 170 a.) Nyní přicházím k tomu, abych promluvil k těm lidem, kteří se zdráhají požívat Boží svátost, protože jim schází účinná zbož- nost, a říkají: „Poněvadž shledávám, že jsem chladný v milování Krista a cítím, že se mi nedostává pravé vroucnosti, nebylo by 6 mi nijak na prospěch přiblížit se k této hrůzu budící svátosti.“ Ale tito lidé jsou usvědčováni z vlastních svých úst, že mluví daremně. Neboť ten, kdo je chladný a mrtvý, když se bude vzda- lovat od stále planoucího žáru, ztuhne sám v sobě ještě mnohem více v své chladnosti. A ten, kdo pociťuje, že mu chybí a schází 131
výše uvedeném: „Protkni bázní před tebou naše těla,“ ještě „bojím se tvých soudů.“... Neboť nezbytně při tom doléhá na nás, kteří přijímáme tělo Kristovo, za nás usmrcené, a jeho krev, povinnost, abychom po- dobně umrtvovali sebe a vydávali svému Bohu svá těla v živou, svatou, jemu milou oběť (Řím. 12, 1), obětujíce se na kříži v bázni. Proto je zajisté psáno (Gal. 5, 24): „Ti, kdož jsou v Kristu, ukři- žovali svá těla s vášněmi a chtíči.“ To však učiníme tehdy, když nepřipustíme a zavrhneme všecky úsudky svých smyslů a srdce před touto svátostí, když budeme nejpokorněji poslušni jen víry Kristovy, spoutávajíce také všechen svůj rozum v jeho všeteč- ných zkoumáních a nekonečných hloubáních, a budeme pře- mýšlet z lásky ke Kristu ukřižovanému toliko o Pánu, v dobrotě a prostotě srdce podobně ho poslouchajíce, abychom na Boha vložili všecku svou vůli a starost a byli napříště živi ne sobě, nýbrž svému Bohu (Řím. 14, 8), jehož chlebem a nápojem žijeme, jehož šatem jsme ve dne v noci odíváni. A proto jako oči služebníků dbají pokynů svých pánů, tak my se snažme konat pouze vůli toho, který nás sobě za velkou cenu osvobodil a vykoupil, neboť dobře víme, že naše tělo podléhá stále chtíčům proti duchu (sr. Gal. 5, 17). Proto nečiňme to, co chceme, nýbrž spíše se zapřeme a vezměme na sebe svůj kříž (Mat. 16, 24) a následujme odhodlaně a spěšně Krista Ježíše, převádějícího nás po nepřetržitých stupních z tohoto světa k Otci, tak jak je to naznačeno v předobraze této svátosti, když se praví o pojídání velkonočního beránka (2 Mojž. 12, 11): „S chvátáním budete jísti.“ (Z V. knihy. — Fol. 169b, 170 a.) Nyní přicházím k tomu, abych promluvil k těm lidem, kteří se zdráhají požívat Boží svátost, protože jim schází účinná zbož- nost, a říkají: „Poněvadž shledávám, že jsem chladný v milování Krista a cítím, že se mi nedostává pravé vroucnosti, nebylo by 6 mi nijak na prospěch přiblížit se k této hrůzu budící svátosti.“ Ale tito lidé jsou usvědčováni z vlastních svých úst, že mluví daremně. Neboť ten, kdo je chladný a mrtvý, když se bude vzda- lovat od stále planoucího žáru, ztuhne sám v sobě ještě mnohem více v své chladnosti. A ten, kdo pociťuje, že mu chybí a schází 131
Strana 132
zbožnost, bude-li se vyhýbat Duchu a pravdě Ježíšově, bez jehož Ducha je v každém člověku prázdno, bude cítit ještě větší prázdnotu a pustotu, jsa obestřen svou tmou. Neboť o člověku je jinotajně napsáno (1 Mojž. 1, 2): „Země pak byla prázdná a pustá a tma se snášela nad propastí.“ V této svátosti však, totiž v těle a krvi Ježíše Krista, je oheň spalující a onen řeřavý uhel, který jeden ze serafů přinesl s oltáře v kleštích a který zžehl rty proroka Izaiáše, aby je očistil (Iz. 6, 6 n.), a samo Slovo, které se stalo tělem, je tam plno milosti a pravdy (Jan 1, 14). Kdyby proto takoví lidé dobře přihlíželi k věci, spíše by takto mluvili k Pánu Ježíši v této svátosti: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“ (Jan, 6, 68.) „Jak je tvá řeč ohněm přečistěná!“ (Ž. 119, 140.) „A protože jsem chladný a tvrdý, svatý Ježíši, hle, k tobě při- cházím, který jsi přišel, abys poslal oheň na zemi, a co jiného chceš, leč aby vzplanul?“ (Luk. 12, 49.) A poněvadž shledávám v sobě prázdnotu a nedostatek zbožnosti, spěchám k tobě, neboť z plnosti tvé milosti a pravdy všichni obdrželi milost za milostí (Jan 1, 16). Ale protože se dříve stala zmínka o účinné zbožnosti, o které slovutný doktor87 pronesl své mínění, týkající se této věci, řka, že není dovoleno přiblížit se k tělu a krvi Kristově, leč předchází-li účinná zbožnost, třeba poznamenat, že možno ji nazvat ne nevhodně duchem pokořeným, srdcem zkroušeným a pokorným (sr. Ž. 51, 19), v milosti Boží zakotveným, neboť nelze nevěřit, že zbožnost bude kde jinde, ne-li tam, kde zůstává Duch Ježíšův a napomáhá naší slabosti; ten se nás také zastává vzdechy, které nevystihnou slova, podle apoštola (Řím. 8, 26). Duch Ježíšův však nezůstává v nikom jiném než tam, kde je duch člověka zkroušený a srdce zdrcené a pokořené, jak je psáno v poslední kapitole Izaiášově (Iz. 66, 2): „Na koho popatřím a kde spočine můj duch? ... Jen na toho, kdo je chudý a zkroušený a třese se před mými slovy.“ A takovou zbožnost jako v Písmě může mít s pomocí milosti Boží a má mít vždycky každý křesťan v tomto životě. Proto praví apoštol (1 Tes. 5, 19): „Nezhášejte ducha zbožnosti!“ A Pán v evangeliu (Luk. 13, 5): „Nebudete-li se káti, všichni rovněž zahynete.“ Každý křesťan je povinen, aby poznal a vyznával, že je hříšník a rmoutil se nad tím a ustavičně si vyprošoval Boží milosrdenství, a to zna- 132
zbožnost, bude-li se vyhýbat Duchu a pravdě Ježíšově, bez jehož Ducha je v každém člověku prázdno, bude cítit ještě větší prázdnotu a pustotu, jsa obestřen svou tmou. Neboť o člověku je jinotajně napsáno (1 Mojž. 1, 2): „Země pak byla prázdná a pustá a tma se snášela nad propastí.“ V této svátosti však, totiž v těle a krvi Ježíše Krista, je oheň spalující a onen řeřavý uhel, který jeden ze serafů přinesl s oltáře v kleštích a který zžehl rty proroka Izaiáše, aby je očistil (Iz. 6, 6 n.), a samo Slovo, které se stalo tělem, je tam plno milosti a pravdy (Jan 1, 14). Kdyby proto takoví lidé dobře přihlíželi k věci, spíše by takto mluvili k Pánu Ježíši v této svátosti: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“ (Jan, 6, 68.) „Jak je tvá řeč ohněm přečistěná!“ (Ž. 119, 140.) „A protože jsem chladný a tvrdý, svatý Ježíši, hle, k tobě při- cházím, který jsi přišel, abys poslal oheň na zemi, a co jiného chceš, leč aby vzplanul?“ (Luk. 12, 49.) A poněvadž shledávám v sobě prázdnotu a nedostatek zbožnosti, spěchám k tobě, neboť z plnosti tvé milosti a pravdy všichni obdrželi milost za milostí (Jan 1, 16). Ale protože se dříve stala zmínka o účinné zbožnosti, o které slovutný doktor87 pronesl své mínění, týkající se této věci, řka, že není dovoleno přiblížit se k tělu a krvi Kristově, leč předchází-li účinná zbožnost, třeba poznamenat, že možno ji nazvat ne nevhodně duchem pokořeným, srdcem zkroušeným a pokorným (sr. Ž. 51, 19), v milosti Boží zakotveným, neboť nelze nevěřit, že zbožnost bude kde jinde, ne-li tam, kde zůstává Duch Ježíšův a napomáhá naší slabosti; ten se nás také zastává vzdechy, které nevystihnou slova, podle apoštola (Řím. 8, 26). Duch Ježíšův však nezůstává v nikom jiném než tam, kde je duch člověka zkroušený a srdce zdrcené a pokořené, jak je psáno v poslední kapitole Izaiášově (Iz. 66, 2): „Na koho popatřím a kde spočine můj duch? ... Jen na toho, kdo je chudý a zkroušený a třese se před mými slovy.“ A takovou zbožnost jako v Písmě může mít s pomocí milosti Boží a má mít vždycky každý křesťan v tomto životě. Proto praví apoštol (1 Tes. 5, 19): „Nezhášejte ducha zbožnosti!“ A Pán v evangeliu (Luk. 13, 5): „Nebudete-li se káti, všichni rovněž zahynete.“ Každý křesťan je povinen, aby poznal a vyznával, že je hříšník a rmoutil se nad tím a ustavičně si vyprošoval Boží milosrdenství, a to zna- 132
Strana 133
mená mít účinnou zbožnost podle běžného významu slov. Každý takový křesťan je už dostatečně připraven k častému přijímání svátosti. Z toho vyplývá, že věřící, o kterých bylo dříve mluveno, když na sebe žalují, že prý jsou chladní a tvrdí nebo že se jim nedostává účinné zbožnosti, a naříkají nad tím, nemají-li na svědomí žádný smrtelný hřích, již mají účinnou zbožnost, a jsou tudíž už způsobilí a připraveni, aby přistoupili k tělu a krvi Kristově. IV. ZANEDBÁVÁNÍ SVÁTOSTI 1. VÝMLUVY NEPŘIJIMAJICÍHO (Z V. knihy. — Fol. 151a, b.) Žádný křesťan, který žije střízlivě, zbožně a spravedlivě v tom- to nynějším světě (Tit. 2, 12), nesmí se stranit ani se nesmí dát ze žádné příčiny ani žádnou záležitostí zdržovat od častého při- jímání této bohotvorné svátosti. To se bude moci objasnit, když uvedu jednotlivé případy. Neboť všecko, co křesťanského člo- věka zdržuje, odvrací a odrazuje od častého všech milostí plného požívání tohoto pokrmu, je buď osobní slabost svědomí nebo svědomí zraněné, nebo jsou to smrtelné hříchy jej tížící nebo světský život a světská láska nebo zaměstnání, starost a práce těla se týkající nebo snaha uvarovat se pohoršení slabých bratří nebo řídké docházení a malá hrstka těch, kteří z lidu přistupují k přijímání těla Kristova a následkem toho odvyknutí nebo stud a ostych k nim se přidružit nebo očekávání volnosti žít tělu a tomuto světu nebo zrazování od lidí anebo příkaz zpovědníků neb vůbec osobních kněží. To jsou mezi jiným pohnutky, které obyčejně odvracejí věřícího od přijímání této životodárné svátosti. Slabost totiž říká (Luk. 5, 8): „Pane odejdi ode mne, neboť jsem hříšný člověk.“ Zraněné svědomí praví (Mat. 8, 8): „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu,“ domyslíš si: protože jsou tam modly, které by urážely tvou velebnost v tvé přítom- nosti. Svědomí zastřené a obtížené smrtelným hříchem dí k Pánu Bohu: „Odejdi od nás, neboť si nelibujeme v známosti tvých 133
mená mít účinnou zbožnost podle běžného významu slov. Každý takový křesťan je už dostatečně připraven k častému přijímání svátosti. Z toho vyplývá, že věřící, o kterých bylo dříve mluveno, když na sebe žalují, že prý jsou chladní a tvrdí nebo že se jim nedostává účinné zbožnosti, a naříkají nad tím, nemají-li na svědomí žádný smrtelný hřích, již mají účinnou zbožnost, a jsou tudíž už způsobilí a připraveni, aby přistoupili k tělu a krvi Kristově. IV. ZANEDBÁVÁNÍ SVÁTOSTI 1. VÝMLUVY NEPŘIJIMAJICÍHO (Z V. knihy. — Fol. 151a, b.) Žádný křesťan, který žije střízlivě, zbožně a spravedlivě v tom- to nynějším světě (Tit. 2, 12), nesmí se stranit ani se nesmí dát ze žádné příčiny ani žádnou záležitostí zdržovat od častého při- jímání této bohotvorné svátosti. To se bude moci objasnit, když uvedu jednotlivé případy. Neboť všecko, co křesťanského člo- věka zdržuje, odvrací a odrazuje od častého všech milostí plného požívání tohoto pokrmu, je buď osobní slabost svědomí nebo svědomí zraněné, nebo jsou to smrtelné hříchy jej tížící nebo světský život a světská láska nebo zaměstnání, starost a práce těla se týkající nebo snaha uvarovat se pohoršení slabých bratří nebo řídké docházení a malá hrstka těch, kteří z lidu přistupují k přijímání těla Kristova a následkem toho odvyknutí nebo stud a ostych k nim se přidružit nebo očekávání volnosti žít tělu a tomuto světu nebo zrazování od lidí anebo příkaz zpovědníků neb vůbec osobních kněží. To jsou mezi jiným pohnutky, které obyčejně odvracejí věřícího od přijímání této životodárné svátosti. Slabost totiž říká (Luk. 5, 8): „Pane odejdi ode mne, neboť jsem hříšný člověk.“ Zraněné svědomí praví (Mat. 8, 8): „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu,“ domyslíš si: protože jsou tam modly, které by urážely tvou velebnost v tvé přítom- nosti. Svědomí zastřené a obtížené smrtelným hříchem dí k Pánu Bohu: „Odejdi od nás, neboť si nelibujeme v známosti tvých 133
Strana 134
cest. Kdo je Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký nám z toho zisk, budeme-li se k němu modliti?“ (Job 21, 14.) Světský život a láska k světu říká: „Dvůr jsem koupil a jdu se na něj podívat a proto nemohu přijít, prosím tě“ atd. Světská činnost a zaměstnání a tělesná práce praví: „Koupil jsem pět spřežení volů a jdu je vyzkoušet, prosím“ atd. (Luk. 14, 18—19). Očeká- vání volnosti žít v tělesných požitcích a tomuto světu říká: „Oženil jsem se a proto nemohu přijít“ (Luk. 14, 20). Strach z pohoršení lidí a vštípený ostych přistupovat ojediněle k této 1“ svátosti praví: „Venku je lev, uprostřed ulic by mě usmrtil (Přísl. 22, 13). Zrazování od lidí a rada starších říká: „Což jsi ty víc, než náš otec Abraham?“ (Jan 8, 53.) A abychom to zřetelněji a beze všech citátů vyslovili tak, jak jsou zvyklí nynější lidé vymlouvající se, že nechodí k Večeři připravené v této životodárné svátosti: říkají někteří, jsouce zváni k častému přijímání: „Já slabý a neužitečný človíček, naveskrz zlořečená země (sr. 1 Mojž. 3, 17) a prokletý občan, jaká by to byla opovážlivost a jak drzé bych měl čelo, kdybych se pokusil vtírat se k této hrůzu budící svátosti, v jejíž přítomnosti se chvějí mocnosti,88 nebesa a nebeské síly a blažení serafínové neustávají provolávat, říkajíce: „Svatý, svatý, svatý, Hospodin, Bůh zástupů, plná jsou jeho slávy nebesa i země“ (Iz. 6, 2—3).89 Jsou také jiní, kteří, když jsou zváni, odpovídají: „Já, obtí- žený přemnohými hříchy a zapletený do nich, bojící se, abych každodenně neupadal do větších hříchů, neodvažuji se na ničí radu vrhnout se v nebezpečí věčného zatracení, když bych častěji přistupoval k této svátosti plné božské velebnosti.“ Tak- též jsou jiní, kteří odpovídají tomu, kdo je zve: „Pane, mně není možno nehřešit, ani úplně upustit od toho neb onoho, jako na př. od hněvu nebo smilství; proto ani za nic nepřistoupím k této hrůzyplné svátosti.“ Rovněž jiní takto zase mluví k těm, kteří je zvou: „Já jsem člověk světa, nadmíru zaměstnaný světskými záležitostmi; proto mi nižádným způsobem není na " prospěch, abych se častěji účastnil tohoto Božího tajemství.“ Taktéž jiní, když jsou zváni, brání se takovou výmluvou, říka- jíce: „Já jsem otrokem ustavičné tělesné práce a rozmanitých starostí vezdejšího života, a proto nemám kdy na častou zpověď nebo na každodenní neb časté přijímání těla a krve Ježíše Krista.“ Rovněž jiní odpovídají: „Jsem mladý člověk a sluší se, 134
cest. Kdo je Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký nám z toho zisk, budeme-li se k němu modliti?“ (Job 21, 14.) Světský život a láska k světu říká: „Dvůr jsem koupil a jdu se na něj podívat a proto nemohu přijít, prosím tě“ atd. Světská činnost a zaměstnání a tělesná práce praví: „Koupil jsem pět spřežení volů a jdu je vyzkoušet, prosím“ atd. (Luk. 14, 18—19). Očeká- vání volnosti žít v tělesných požitcích a tomuto světu říká: „Oženil jsem se a proto nemohu přijít“ (Luk. 14, 20). Strach z pohoršení lidí a vštípený ostych přistupovat ojediněle k této 1“ svátosti praví: „Venku je lev, uprostřed ulic by mě usmrtil (Přísl. 22, 13). Zrazování od lidí a rada starších říká: „Což jsi ty víc, než náš otec Abraham?“ (Jan 8, 53.) A abychom to zřetelněji a beze všech citátů vyslovili tak, jak jsou zvyklí nynější lidé vymlouvající se, že nechodí k Večeři připravené v této životodárné svátosti: říkají někteří, jsouce zváni k častému přijímání: „Já slabý a neužitečný človíček, naveskrz zlořečená země (sr. 1 Mojž. 3, 17) a prokletý občan, jaká by to byla opovážlivost a jak drzé bych měl čelo, kdybych se pokusil vtírat se k této hrůzu budící svátosti, v jejíž přítomnosti se chvějí mocnosti,88 nebesa a nebeské síly a blažení serafínové neustávají provolávat, říkajíce: „Svatý, svatý, svatý, Hospodin, Bůh zástupů, plná jsou jeho slávy nebesa i země“ (Iz. 6, 2—3).89 Jsou také jiní, kteří, když jsou zváni, odpovídají: „Já, obtí- žený přemnohými hříchy a zapletený do nich, bojící se, abych každodenně neupadal do větších hříchů, neodvažuji se na ničí radu vrhnout se v nebezpečí věčného zatracení, když bych častěji přistupoval k této svátosti plné božské velebnosti.“ Tak- též jsou jiní, kteří odpovídají tomu, kdo je zve: „Pane, mně není možno nehřešit, ani úplně upustit od toho neb onoho, jako na př. od hněvu nebo smilství; proto ani za nic nepřistoupím k této hrůzyplné svátosti.“ Rovněž jiní takto zase mluví k těm, kteří je zvou: „Já jsem člověk světa, nadmíru zaměstnaný světskými záležitostmi; proto mi nižádným způsobem není na " prospěch, abych se častěji účastnil tohoto Božího tajemství.“ Taktéž jiní, když jsou zváni, brání se takovou výmluvou, říka- jíce: „Já jsem otrokem ustavičné tělesné práce a rozmanitých starostí vezdejšího života, a proto nemám kdy na častou zpověď nebo na každodenní neb časté přijímání těla a krve Ježíše Krista.“ Rovněž jiní odpovídají: „Jsem mladý člověk a sluší se, 134
Strana 135
abych byl s lidmi zajedno, jak to vyžaduje společenský řád světa. Ten nechci ještě opustit, neboť ani nechci být mnichem, a proto budiž to daleko ode mne, abych byl častým účastníkem těla a krve Ježíše ukřižovaného.“ Taktéž jiní vyjadřují svou výmluvu těmito slovy: „Já nechci být něčím zvláštním ani nechci, aby mě nazývali svatouškem a aby se mi pro to vysmí- vali a jiní aby mě vyhlašovali za pikarta9 nebo za pokrytce, a zvláště doléhá na mne strach, abych já jediný nepohrdal veřejným míněním a neurážel oči velmi mnohých lidí tím, že bych častokráte samojediný přistupoval k přijímání této svátosti, a nebudil tím v přemnohých lidech pohoršení a pochybnosti.“ Taktéž jiní mají proti těm, kteří je zvou, takovéto námitky: „Vždyť přece sami mnichové kartuziáni91 a jiní svatí muži a řeholníci a klášterní panny a ženy sotva jenom jednou za měsíc se odvažují požívat tuto velebnou svátost. Kde se to vzalo u mne nebo u tebe, člověče docela tuctový, který neprojevuješ žádnou zvláštní ctnost, který jsi neosvědčil žádné odříkání a nedáváš najevo žádnou patrnou svatost, že si přisvojuješ neroz- vážné právo vyrovnávat se bohabojným a svatým mužům, ba dokonce Božím kněžím, chtěje denně nebo častokráte přijímat tělo a krev Ježíše Krista? (Z V. knihy. — Fol. 151b— 152 a.) Tvrdím, že věřícímu křesťanu, i laikovi, je na prospěch, aby se nedal žádnou časnou věcí zdržovat nebo odvracet od častého požívání těla a krve Ježíše Krista. A ten, kdo se toho vzdává, nemůže žádným důvodem náležitě ospravedlnit svou vlastní nedbalost a nevděčnost, ani hájit se nějakou rozumnou omluvou, které by se směl dovolávat a která by směla být připuštěna a uvedena na Božím soudě. K tomu, aby byla dokázána myšlenka takto vyslovená, dostačí podobenství v evangeliu o této věci pověděné a prohlášené (Luk. 14, 16—24). Tam se zřetelně naznačuje, že Pán odsoudí pozvané k večeři, protože nedbali přijít, slovy: „Prohlašuji vám, že nikdo z oněch pozvaných mužů neokusí mé večeře“ (Luk. 14, 24). A přece se oni všichni snažili sebe omluvit a to dosti rozumně, aspoň na první povrchní pohled, neboť uvedli případné překážky. První totiž řekl: „Dvůr jsem koupil, jdu se na něj 135
abych byl s lidmi zajedno, jak to vyžaduje společenský řád světa. Ten nechci ještě opustit, neboť ani nechci být mnichem, a proto budiž to daleko ode mne, abych byl častým účastníkem těla a krve Ježíše ukřižovaného.“ Taktéž jiní vyjadřují svou výmluvu těmito slovy: „Já nechci být něčím zvláštním ani nechci, aby mě nazývali svatouškem a aby se mi pro to vysmí- vali a jiní aby mě vyhlašovali za pikarta9 nebo za pokrytce, a zvláště doléhá na mne strach, abych já jediný nepohrdal veřejným míněním a neurážel oči velmi mnohých lidí tím, že bych častokráte samojediný přistupoval k přijímání této svátosti, a nebudil tím v přemnohých lidech pohoršení a pochybnosti.“ Taktéž jiní mají proti těm, kteří je zvou, takovéto námitky: „Vždyť přece sami mnichové kartuziáni91 a jiní svatí muži a řeholníci a klášterní panny a ženy sotva jenom jednou za měsíc se odvažují požívat tuto velebnou svátost. Kde se to vzalo u mne nebo u tebe, člověče docela tuctový, který neprojevuješ žádnou zvláštní ctnost, který jsi neosvědčil žádné odříkání a nedáváš najevo žádnou patrnou svatost, že si přisvojuješ neroz- vážné právo vyrovnávat se bohabojným a svatým mužům, ba dokonce Božím kněžím, chtěje denně nebo častokráte přijímat tělo a krev Ježíše Krista? (Z V. knihy. — Fol. 151b— 152 a.) Tvrdím, že věřícímu křesťanu, i laikovi, je na prospěch, aby se nedal žádnou časnou věcí zdržovat nebo odvracet od častého požívání těla a krve Ježíše Krista. A ten, kdo se toho vzdává, nemůže žádným důvodem náležitě ospravedlnit svou vlastní nedbalost a nevděčnost, ani hájit se nějakou rozumnou omluvou, které by se směl dovolávat a která by směla být připuštěna a uvedena na Božím soudě. K tomu, aby byla dokázána myšlenka takto vyslovená, dostačí podobenství v evangeliu o této věci pověděné a prohlášené (Luk. 14, 16—24). Tam se zřetelně naznačuje, že Pán odsoudí pozvané k večeři, protože nedbali přijít, slovy: „Prohlašuji vám, že nikdo z oněch pozvaných mužů neokusí mé večeře“ (Luk. 14, 24). A přece se oni všichni snažili sebe omluvit a to dosti rozumně, aspoň na první povrchní pohled, neboť uvedli případné překážky. První totiž řekl: „Dvůr jsem koupil, jdu se na něj 135
Strana 136
podívat.“ A druhý řekl: „Koupil jsem pět spřežení volů a jdu je vyzkoušet“ atd. A jiný: „Oženil jsem se.“ A hle, třebas by se zdálo, že tato poslední výmluva je méně hodna, aby byla uznána, přece může být odůvodněna ze Starého Zákona; tam muži, kteří se oženili právě toho roku, zůstávali zproštěni od povinností nastoupit i do války (5 Mojž. 24, 5). Ale i tak se omlouvali zdvořile, neboť když naznačili oprávněné překážky, připojuje každý prosbu a praví poslu: „Prosím tě, omluv mne.“ Přesto přece, jak jsem řekl, neuznal pán večeře u žádného takové jejich omluvy... Neboť jako se čistá láska vyhýbá každé překážce, a pokud jí možno, nedovolí, i když jí hrozí nebezpečí smrti, aby jí nějaká věc překážela ve spojení s milovanou bytostí, pokud je to jí dovoleno, tak naopak nevyhledává naprosto žádnou pří- ležitost vyhýbat se a vzdalovat od svého miláčka, protože „silné jako smrt je milování, nezdolná jako hrob touha lásky, její záře jako záře ohně a plamenů; mnohé vody nebudou moci uhasiti lásku, řeky ji nezatopí. Kdyby chtěl dáti člověk všecko jmění svého domu za lásku, pohrdne tím, jako by to nic nebylo (Píseň Šal. 8, 6—7). Kdo tedy miluje nelíčenou láskou, hledá všecky cesty a příle- žitosti, aby se přiblížil k milované osobě, a naopak zase, jak jsem řekl, dokonalá láska pramálo dbá všech překážek a výhost dává strachu (1 Jan, 4, 18) před všemi nebezpečími, jako zase obráceně ten, kdo nemiluje nebo není věrný v lásce, vyhledává příležitost, jak by se vyhnul svému příteli, a bude proklet 2 po všechen čas (Přísl. 18, 1) a zvláště takovému příteli, jehož ctihodnosti se nemůže vyrovnat slabošská špatnost, jak je na- psáno: „Břímě na sebe bere, kdo se přidružuje k vznešenějšímu“ (Eccli. 13, 2), nebo zase takovému příteli, jehož poctivé a spra- vedlivé vůli nemůže se vyrovnat svou zlou a nespravedlivou vůlí, neboť čisté přátelství, pevně stojící na ctnosti, vyžaduje jako předpoklad tyto dvě věci: jednotu duší a shodu stejných vůlí, jak možno to vyvodit z osmé a deváté knihy Ethických úvah.93 Když tedy toto tak uznáme a připustíme a když připojíme to, co se všeobecně po pravdě říká, že nikde jinde není křesťanu dovoleno spojit se s Kristem Ježíšem lépe, důvěrněji a rozkošněji než požíváním jeho těla a pitím jeho drahocenné krve, jak je napsáno: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já 136
podívat.“ A druhý řekl: „Koupil jsem pět spřežení volů a jdu je vyzkoušet“ atd. A jiný: „Oženil jsem se.“ A hle, třebas by se zdálo, že tato poslední výmluva je méně hodna, aby byla uznána, přece může být odůvodněna ze Starého Zákona; tam muži, kteří se oženili právě toho roku, zůstávali zproštěni od povinností nastoupit i do války (5 Mojž. 24, 5). Ale i tak se omlouvali zdvořile, neboť když naznačili oprávněné překážky, připojuje každý prosbu a praví poslu: „Prosím tě, omluv mne.“ Přesto přece, jak jsem řekl, neuznal pán večeře u žádného takové jejich omluvy... Neboť jako se čistá láska vyhýbá každé překážce, a pokud jí možno, nedovolí, i když jí hrozí nebezpečí smrti, aby jí nějaká věc překážela ve spojení s milovanou bytostí, pokud je to jí dovoleno, tak naopak nevyhledává naprosto žádnou pří- ležitost vyhýbat se a vzdalovat od svého miláčka, protože „silné jako smrt je milování, nezdolná jako hrob touha lásky, její záře jako záře ohně a plamenů; mnohé vody nebudou moci uhasiti lásku, řeky ji nezatopí. Kdyby chtěl dáti člověk všecko jmění svého domu za lásku, pohrdne tím, jako by to nic nebylo (Píseň Šal. 8, 6—7). Kdo tedy miluje nelíčenou láskou, hledá všecky cesty a příle- žitosti, aby se přiblížil k milované osobě, a naopak zase, jak jsem řekl, dokonalá láska pramálo dbá všech překážek a výhost dává strachu (1 Jan, 4, 18) před všemi nebezpečími, jako zase obráceně ten, kdo nemiluje nebo není věrný v lásce, vyhledává příležitost, jak by se vyhnul svému příteli, a bude proklet 2 po všechen čas (Přísl. 18, 1) a zvláště takovému příteli, jehož ctihodnosti se nemůže vyrovnat slabošská špatnost, jak je na- psáno: „Břímě na sebe bere, kdo se přidružuje k vznešenějšímu“ (Eccli. 13, 2), nebo zase takovému příteli, jehož poctivé a spra- vedlivé vůli nemůže se vyrovnat svou zlou a nespravedlivou vůlí, neboť čisté přátelství, pevně stojící na ctnosti, vyžaduje jako předpoklad tyto dvě věci: jednotu duší a shodu stejných vůlí, jak možno to vyvodit z osmé a deváté knihy Ethických úvah.93 Když tedy toto tak uznáme a připustíme a když připojíme to, co se všeobecně po pravdě říká, že nikde jinde není křesťanu dovoleno spojit se s Kristem Ježíšem lépe, důvěrněji a rozkošněji než požíváním jeho těla a pitím jeho drahocenné krve, jak je napsáno: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já 136
Strana 137
v něm“ (Jan 6, 56),... vyplývá, pravím, z toho k tomu, co již bylo pověděno, že všecky omluvy křesťanů, vzdalujících se od častého požívání těla a krve Ježíšovy, jak byly shora uvedeny nebo jak by ještě mohly být uváděny, nezasluhují, aby byly nazvány omluvami, nýbrž spíše žalobami nebo příležitostmi vyhnout se příteli. Jsou také známkami, že láska k Pánu Ježíši Kristu ukřižovanému je vlažná, pramalá nebo žádná, nebo znám- kou, že se zdráhají v srdci mít podíl v nejušlechtilejším životě Ježíše Krista nebo se přizpůsobovat duchovnímu a nebeskému křesťanskému životu a obcovat se svým Pánem Bohem, nebo je známkou vůle zkřivené a odporující vůli Ježíše Krista a tudíž vůle odporující Boží moci a Boží moudrosti neb odporující na- šemu posvěcení v křesťanském náboženství. 2. ODPOR PROTI PŘIJÍMÁNÍ (Z V. knihy. — Fol. 156 b— 157 a.) O těch, kteří se nechtějí účastnit přijímání těla a krve Ježíše Krista jenom a hlavně proto, aby měli větší volnost žíti světu a svému tělu, není třeba psáti, jak jsou nespravedliví a nevděční a jak spravedlivé odsouzení je očekává... Spíše myslím, že bude třeba lkáti nad takovými lidmi, protože žije mnoho těch, „o kte- rých jsem vám často říkal a nyní s pláčem říkám, že jsou ne- přátelé kříže Kristova. Jejich konec je záhuba, jejich bohem je břicho, jejich sláva je v hanebnostech, jejich smýšlení je pří- zemní“ (Fil. 3, 19). Ano, mnoho lidí takto žije; bojí se oddávat častému přijímání a tudíž i vyznávání svých hříchů jenom proto, aby měli volnost žíti své zvrácené zvůli, a tudíž žíti ďáblu a hříchu, v té míře mnoho, že když uvažujeme dobře a posuzu- jeme to bez pokrytectví, sotva kdo nebo jen docela málokteří z nynějších křesťanů mohou být vyjmuti, jak je napsáno (Fil. 2, 21): „Všichni hledají jen své zájmy“ — to jest svou zvůli „ne zájem Ježíše Krista“. Měli bychom tedy plakat nad takovým množstvím zavržených, že jsou nepřáteli kříže Kristova; pro- hlašují, že znají Boha, ale svými skutky ho zapírají (Tit. 1, 16) a protiví se mu. Dokonce teprv bychom měli lkát proto, že utrpení a bolesti našeho Boha, Pána Ježíše Krista ukřižovaného, přijdou nazmar ve svém vlastním účinku u tak početného 137
v něm“ (Jan 6, 56),... vyplývá, pravím, z toho k tomu, co již bylo pověděno, že všecky omluvy křesťanů, vzdalujících se od častého požívání těla a krve Ježíšovy, jak byly shora uvedeny nebo jak by ještě mohly být uváděny, nezasluhují, aby byly nazvány omluvami, nýbrž spíše žalobami nebo příležitostmi vyhnout se příteli. Jsou také známkami, že láska k Pánu Ježíši Kristu ukřižovanému je vlažná, pramalá nebo žádná, nebo znám- kou, že se zdráhají v srdci mít podíl v nejušlechtilejším životě Ježíše Krista nebo se přizpůsobovat duchovnímu a nebeskému křesťanskému životu a obcovat se svým Pánem Bohem, nebo je známkou vůle zkřivené a odporující vůli Ježíše Krista a tudíž vůle odporující Boží moci a Boží moudrosti neb odporující na- šemu posvěcení v křesťanském náboženství. 2. ODPOR PROTI PŘIJÍMÁNÍ (Z V. knihy. — Fol. 156 b— 157 a.) O těch, kteří se nechtějí účastnit přijímání těla a krve Ježíše Krista jenom a hlavně proto, aby měli větší volnost žíti světu a svému tělu, není třeba psáti, jak jsou nespravedliví a nevděční a jak spravedlivé odsouzení je očekává... Spíše myslím, že bude třeba lkáti nad takovými lidmi, protože žije mnoho těch, „o kte- rých jsem vám často říkal a nyní s pláčem říkám, že jsou ne- přátelé kříže Kristova. Jejich konec je záhuba, jejich bohem je břicho, jejich sláva je v hanebnostech, jejich smýšlení je pří- zemní“ (Fil. 3, 19). Ano, mnoho lidí takto žije; bojí se oddávat častému přijímání a tudíž i vyznávání svých hříchů jenom proto, aby měli volnost žíti své zvrácené zvůli, a tudíž žíti ďáblu a hříchu, v té míře mnoho, že když uvažujeme dobře a posuzu- jeme to bez pokrytectví, sotva kdo nebo jen docela málokteří z nynějších křesťanů mohou být vyjmuti, jak je napsáno (Fil. 2, 21): „Všichni hledají jen své zájmy“ — to jest svou zvůli „ne zájem Ježíše Krista“. Měli bychom tedy plakat nad takovým množstvím zavržených, že jsou nepřáteli kříže Kristova; pro- hlašují, že znají Boha, ale svými skutky ho zapírají (Tit. 1, 16) a protiví se mu. Dokonce teprv bychom měli lkát proto, že utrpení a bolesti našeho Boha, Pána Ježíše Krista ukřižovaného, přijdou nazmar ve svém vlastním účinku u tak početného 137
Strana 138
množství, jak stojí psáno (Iz. 1, 5—6): „Všecka hlava je neduživá a všecko srdce truchlivé; od spodku nohy až do vrchu hlavy není na něm místa zdravého, zranění, zsinalost a jitřící se rány nejsou ovázány ani ošetřeny léky ani mírněny olejem.“ Ano, hořce vzdychat by měli poslové pokoje (Iz. 33, 7)51 nad tímto velikým a přílišným počtem takových hříšníků, protože přespříliš utiskli Boží církev Ježíšovu a dospěli na takový stupeň svých nepravostí, že ani sami nechtějí činit dobro, ani neustávají překážet jiným, kteří chtějí a touží dobro konat, neboť sami nechtějí chodit na slavnost, aby slavili našeho veliko- nočního obětního beránka68 Krista a hodovali při nekvašených chlebích94 čistoty a pravdy (1 Kor. 5, 8), ba spíše odvracují, zadržují a zrazují od toho ty, kteří přicházejí k častému spo- lečnému účastenství při velikonočním beránku a ustavičné oběti,95 ale dokonce i tupí takové a tvrdí o nich a líčí je, jako by a bekyně90 jim byli na pohoršení, rozkřikujíce je jako pikarty9 a vtiskujíce jim všelijaká potupná jména, takže ten, kdo ustoupí od zlého, musí být uprostřed nich vydán na pospas (Iz. 59, 15). O tom, že se při tom syn nepravosti povyšuje nade všecko, čemu se vzdává božská čest a co se jmenuje Bůh (Tes. 2, 4), nebude moci žádný dobře pochybovat, přihlédne-li k jednotlivým pří- padům. Neboť bude možno nevývratně tvrdit, že na tomto místě apoštol, říká-li syn nepravosti, položil mluvní zástupkou jed- notné číslo místo množného. Nikdo totiž nepochybuje, že se celé množství lidí v dnešním světě, vyjma několik málo, hrozí častého přijímání těla Kristova, neboť jsou si vědomi toho, že z toho vyplývá žíti stále a všude Ježíši Kristu, u jehož velkého stolu bylo dáno křesťanům zasednout, ale z toho, že žijeme v Kristu, že dále vyplývá zříci se přepychu ďáblova a v ničem se ne- přizpůsobovat tomuto světu, totiž zříci se krčem, pitek, hýření, tanců, nevěstinců, nestoudných šatů, nepřátelství, rozbrojů, ne- návisti a jiného podobného, a proto volí raději žíti takovým životem, brodit se v kalu a chlubit se svými smyslnými požitky nežli stolovat s králem slávy v jeho kráse, jsouce oblečeni do svatebního roucha. Jich se totiž týká přísloví Šalomounovo (Eccli. 13, 2): „Břímě na sebe bere, kdo se přidružuje k vzneše- nějšímu“; a proto nedají na žádnou radu, aby přistupovali k častému přijímání Ježíše Krista! 138
množství, jak stojí psáno (Iz. 1, 5—6): „Všecka hlava je neduživá a všecko srdce truchlivé; od spodku nohy až do vrchu hlavy není na něm místa zdravého, zranění, zsinalost a jitřící se rány nejsou ovázány ani ošetřeny léky ani mírněny olejem.“ Ano, hořce vzdychat by měli poslové pokoje (Iz. 33, 7)51 nad tímto velikým a přílišným počtem takových hříšníků, protože přespříliš utiskli Boží církev Ježíšovu a dospěli na takový stupeň svých nepravostí, že ani sami nechtějí činit dobro, ani neustávají překážet jiným, kteří chtějí a touží dobro konat, neboť sami nechtějí chodit na slavnost, aby slavili našeho veliko- nočního obětního beránka68 Krista a hodovali při nekvašených chlebích94 čistoty a pravdy (1 Kor. 5, 8), ba spíše odvracují, zadržují a zrazují od toho ty, kteří přicházejí k častému spo- lečnému účastenství při velikonočním beránku a ustavičné oběti,95 ale dokonce i tupí takové a tvrdí o nich a líčí je, jako by a bekyně90 jim byli na pohoršení, rozkřikujíce je jako pikarty9 a vtiskujíce jim všelijaká potupná jména, takže ten, kdo ustoupí od zlého, musí být uprostřed nich vydán na pospas (Iz. 59, 15). O tom, že se při tom syn nepravosti povyšuje nade všecko, čemu se vzdává božská čest a co se jmenuje Bůh (Tes. 2, 4), nebude moci žádný dobře pochybovat, přihlédne-li k jednotlivým pří- padům. Neboť bude možno nevývratně tvrdit, že na tomto místě apoštol, říká-li syn nepravosti, položil mluvní zástupkou jed- notné číslo místo množného. Nikdo totiž nepochybuje, že se celé množství lidí v dnešním světě, vyjma několik málo, hrozí častého přijímání těla Kristova, neboť jsou si vědomi toho, že z toho vyplývá žíti stále a všude Ježíši Kristu, u jehož velkého stolu bylo dáno křesťanům zasednout, ale z toho, že žijeme v Kristu, že dále vyplývá zříci se přepychu ďáblova a v ničem se ne- přizpůsobovat tomuto světu, totiž zříci se krčem, pitek, hýření, tanců, nevěstinců, nestoudných šatů, nepřátelství, rozbrojů, ne- návisti a jiného podobného, a proto volí raději žíti takovým životem, brodit se v kalu a chlubit se svými smyslnými požitky nežli stolovat s králem slávy v jeho kráse, jsouce oblečeni do svatebního roucha. Jich se totiž týká přísloví Šalomounovo (Eccli. 13, 2): „Břímě na sebe bere, kdo se přidružuje k vzneše- nějšímu“; a proto nedají na žádnou radu, aby přistupovali k častému přijímání Ježíše Krista! 138
Strana 139
(Sv. 5, str. 157—159.) Již příliš patrně bývá vidět, že skoro všichni křesťané začnou sice horlivě se svým pokáním a s křesťanským životem každý rok před svátky velikonočními, když se mají společně účastnit těla a krve Kristovy, ale jakmile přejdou tyto dni, všichni hned zapomínají, všichni upadají zpět do bývalého prázdného způ- sobu života, všichni poleví v započaté svaté kázni a počnou se zase přizpůsobovat podle své chuti duchu své doby, a tak sotva kdo nebo zřídka kdo, když jednou vykonal pokání a přijal Kristovu svátost hrůzu budící, vytrvá a napraví svůj život, jak by bylo hodno, podle křesťanského náboženství. Vrátí se též satan nade vše zchytralý se sedmi horšími duchy (Mat. 12, 45) a svede nešťastný lid k tomu mínění, že se sluší arci toliko v době čtyřicetidenního postu zdržovat nedovolených věcí, že toliko tehdy je nutno činit pokání a zachovávat křesťanskou kázeň a že jenom tehdy je pro spasení prospěšno se zpovídat a přijímat Kristovo tělo a krev a připomínat si jeho utrpení nebo trpět dobrovolně s Pánem Ježíšem Kristem ukřižovaným. A při tom při všem týž křesťanský lid, přesto, že dává svému tělu zvůli, že se přizpůsobuje jinak tomuto světu a miluje po všecky dni tento svět a to, co je ve světě (sr. 1 Jan 2, 15), domnívá se, že si takto stojí v Kristu dobře a bezpečně, jen když zkrátka a dobře zachovává podle zvyku známky křesťan- ského náboženství bez podkladu celého života a ducha Ježíše Krista. Ó té slepoty v Izraeli, toho bludu způsobilého svésti, kdyby to bylo možno, i vyvolené (Mat. 24, 24), té úskočnosti a potmě- šilosti satanovy, toho soužení svatých opravdově kajících! Od svých bratří a navenek dobrých řeholníků jsou z té příčiny tupeni, od svých spolukřesťanů jsou opovrhováni a obviňováni z bludařství a kacířství! Proč však to všecko v dnešním křesťanstvu a odkud, ne-li z toho, že slepí vůdcové (Mat. 15, 14) a nerozumní a nevěrní služebníci, lžikřesťané a lžiproroci, služebníci, kteří myslí na vlastní zájmy a nedbají zájmu Kristova (Fil. 2, 21), společně odňali křesťanskému lidu ustavičnou oběť (Dan. 12, 11),95 buď že nepodávají svátost oltářní těm, kteří se jí dožadují, buď že nezvou ty, kteří o ni nežádají, buď že odrazují, odstrašují a 139
(Sv. 5, str. 157—159.) Již příliš patrně bývá vidět, že skoro všichni křesťané začnou sice horlivě se svým pokáním a s křesťanským životem každý rok před svátky velikonočními, když se mají společně účastnit těla a krve Kristovy, ale jakmile přejdou tyto dni, všichni hned zapomínají, všichni upadají zpět do bývalého prázdného způ- sobu života, všichni poleví v započaté svaté kázni a počnou se zase přizpůsobovat podle své chuti duchu své doby, a tak sotva kdo nebo zřídka kdo, když jednou vykonal pokání a přijal Kristovu svátost hrůzu budící, vytrvá a napraví svůj život, jak by bylo hodno, podle křesťanského náboženství. Vrátí se též satan nade vše zchytralý se sedmi horšími duchy (Mat. 12, 45) a svede nešťastný lid k tomu mínění, že se sluší arci toliko v době čtyřicetidenního postu zdržovat nedovolených věcí, že toliko tehdy je nutno činit pokání a zachovávat křesťanskou kázeň a že jenom tehdy je pro spasení prospěšno se zpovídat a přijímat Kristovo tělo a krev a připomínat si jeho utrpení nebo trpět dobrovolně s Pánem Ježíšem Kristem ukřižovaným. A při tom při všem týž křesťanský lid, přesto, že dává svému tělu zvůli, že se přizpůsobuje jinak tomuto světu a miluje po všecky dni tento svět a to, co je ve světě (sr. 1 Jan 2, 15), domnívá se, že si takto stojí v Kristu dobře a bezpečně, jen když zkrátka a dobře zachovává podle zvyku známky křesťan- ského náboženství bez podkladu celého života a ducha Ježíše Krista. Ó té slepoty v Izraeli, toho bludu způsobilého svésti, kdyby to bylo možno, i vyvolené (Mat. 24, 24), té úskočnosti a potmě- šilosti satanovy, toho soužení svatých opravdově kajících! Od svých bratří a navenek dobrých řeholníků jsou z té příčiny tupeni, od svých spolukřesťanů jsou opovrhováni a obviňováni z bludařství a kacířství! Proč však to všecko v dnešním křesťanstvu a odkud, ne-li z toho, že slepí vůdcové (Mat. 15, 14) a nerozumní a nevěrní služebníci, lžikřesťané a lžiproroci, služebníci, kteří myslí na vlastní zájmy a nedbají zájmu Kristova (Fil. 2, 21), společně odňali křesťanskému lidu ustavičnou oběť (Dan. 12, 11),95 buď že nepodávají svátost oltářní těm, kteří se jí dožadují, buď že nezvou ty, kteří o ni nežádají, buď že odrazují, odstrašují a 139
Strana 140
zdržují, aby si jí nežádali často nebo denně; nešťastní Gog a Magog (Zjev. 20, 7),206 obestření a spoutaní svou neblahou ne- vědomostí a slepotou a děsící se strachem tam, kde není žádného strachu (Ž. 53, 6)! Neboť čím jiným, prosím, řekni mi, má křesťanský lid možnost živit se a sytit, ne-li pokrmem a nápojem pro něho připraveným, nebo čím by se měl v pustině kochat v duchu, ne-li pokrmem a nápojem s nebe mu seslaným a čím může vytrvat v kajícnosti, udržet se v ctnostném jednání, růsti v ctnostech, posilovat se proti hříchům, ne-li svým živým chle- bem, který posiluje srdce člověka, a vínem, které rozveseluje lidské srdce (Ž. 104, 15), nebo kam by se mohl utéci před každo- denními lopotami a duševní sklíčeností a ustavičnými tram- potami, ne-li k napájejícímu kalichu Páně, tak zářivému (Ž. 23, 5), a čím by se mohl ubránit nepřátelům nadmíru vzrůs- tajícím, zesíleným a neustále jej sužujícím, ne-li tak, že bude docházet k stolu, který mu připravil jeho Pán před jeho obli- čejem (Ž. 23, 5). (Sv. 5, str. 268—270.) Z toho, že obecný lid křesťanský upouští od každodenní neb časté účasti při svátosti oltářní a je k ní netečný, vzešlo veliké pohrdání a neuctivost k nebeskému a živému chlebu, který jen proto přichází k nám a je nám darován a připravován, abychom jej denně všichni požívali slavnostně a s libostí; to si žádá tento duchovní a božský chléb a jeho účelem, k němuž směřuje, je to, aby byl lidmi hojně a společně požíván. Nadto se z toho, že se zanedbává časté požívání svátosti křesťanským lidem, roz- mohly patrně v Boží církvi báje a jakési nespolehlivé smyšlenky, lidské nauky a nálezky, které prosté lidi spíše zavádějí a tělesné křesťany šálí, než aby je mohly ospravedlnit neb napravit jejich život. Taktéž z toho, že obecný lid křesťanský zanedbává časté přijímání přebožského chleba v svátosti, vzešly rozkoly, bratr- stva, kroužky, sekty a družiny v křesťanské společnosti. Vzešlo z toho také pohrdání a neuctivost laiků k Božím kněžím. Odtud neposlušnost obecného lidu vůči kněžím a nesčetné množství jiného zla. Poslyš jasný příklad toto: zruš každodenní společné stravo- vání v rodině jednoho pána nebo každodenní společný chléb a 140
zdržují, aby si jí nežádali často nebo denně; nešťastní Gog a Magog (Zjev. 20, 7),206 obestření a spoutaní svou neblahou ne- vědomostí a slepotou a děsící se strachem tam, kde není žádného strachu (Ž. 53, 6)! Neboť čím jiným, prosím, řekni mi, má křesťanský lid možnost živit se a sytit, ne-li pokrmem a nápojem pro něho připraveným, nebo čím by se měl v pustině kochat v duchu, ne-li pokrmem a nápojem s nebe mu seslaným a čím může vytrvat v kajícnosti, udržet se v ctnostném jednání, růsti v ctnostech, posilovat se proti hříchům, ne-li svým živým chle- bem, který posiluje srdce člověka, a vínem, které rozveseluje lidské srdce (Ž. 104, 15), nebo kam by se mohl utéci před každo- denními lopotami a duševní sklíčeností a ustavičnými tram- potami, ne-li k napájejícímu kalichu Páně, tak zářivému (Ž. 23, 5), a čím by se mohl ubránit nepřátelům nadmíru vzrůs- tajícím, zesíleným a neustále jej sužujícím, ne-li tak, že bude docházet k stolu, který mu připravil jeho Pán před jeho obli- čejem (Ž. 23, 5). (Sv. 5, str. 268—270.) Z toho, že obecný lid křesťanský upouští od každodenní neb časté účasti při svátosti oltářní a je k ní netečný, vzešlo veliké pohrdání a neuctivost k nebeskému a živému chlebu, který jen proto přichází k nám a je nám darován a připravován, abychom jej denně všichni požívali slavnostně a s libostí; to si žádá tento duchovní a božský chléb a jeho účelem, k němuž směřuje, je to, aby byl lidmi hojně a společně požíván. Nadto se z toho, že se zanedbává časté požívání svátosti křesťanským lidem, roz- mohly patrně v Boží církvi báje a jakési nespolehlivé smyšlenky, lidské nauky a nálezky, které prosté lidi spíše zavádějí a tělesné křesťany šálí, než aby je mohly ospravedlnit neb napravit jejich život. Taktéž z toho, že obecný lid křesťanský zanedbává časté přijímání přebožského chleba v svátosti, vzešly rozkoly, bratr- stva, kroužky, sekty a družiny v křesťanské společnosti. Vzešlo z toho také pohrdání a neuctivost laiků k Božím kněžím. Odtud neposlušnost obecného lidu vůči kněžím a nesčetné množství jiného zla. Poslyš jasný příklad toto: zruš každodenní společné stravo- vání v rodině jednoho pána nebo každodenní společný chléb a 140
Strana 141
nápoj v domácnosti hospodáře, společný stůl, společné občer- stvení, tak aby byl každý z domácích lidí ponechán sám o sobě při svém zvláštním chlebu a stravě, aby se staral o sebe na svůj vrub, a hleď pak, zda a jak dlouho bude moci rodina po- spolu obstát a přebývat v domě ve svorném řádu (sr. Ž. 133, 1). Uvažuj, zda se bude ještě stejně projevovat i ochotná posluš- nost vůči hospodáři a jeho správcům. Rozvaž, zda se bude jedenkaždý ještě stejně starat o svou práci neb službu. A když uvidíš, že se takto zrušením společného chleba a každodenního občerstvení porušuje v rodině všechen vzájemný svazek a vše- chen ohled na jednotlivce i svornost a poslušnost, když uvidíš rozklad celé rodiny za rozmanitých nepříznivých příhod, tehdy znovu rozvažuj, budeš-li chtíti shromáždit rodinu takto roz- trhanou a rozervanou, obnovit spořádanou pospolitost v domě pána a zachovat jednotu ducha (Ef. 4, 3)! Zkoumej nejbedlivěj- ším vyšetřováním, který způsob by byl k tomu užitečný a tak vhodný, a tu shledáš jasně, že žádný jiný způsob není k tomu užitečnější než napodobnit kvočnu, svolávající kuřata za po- travou rozběhlá, k jednomu nalezenému zrnu, a pastýře, snadno svolávajícího a shromážďujícího ke krmení ovce, skot, slepice, vůbec vše. A představ si zase, že je v jednom domě pod jedním pánem a v téže rodině jeden společný každodenní pokrm, společný nápoj, jeden stůl, jedna jídelna v úplné sjednocenosti nebo občerstvení zároveň podávané, a uvidíš, jak snadno obnovíš v domě a v rodině pánově všechnu jednotu a svornost, povinnou poslušnost pána a uctivou bázeň a úctu k správcům společného stolu a k domácím sluhům, vzájemnou milou družnost a usta- vičnou lásku, jakoby denně u stolu sladce obnovovanou a vzni- kající, a horlivé vykonávání rozmanitých užitečných prací kaž- dým v jeho povolání a ochotné plnění pánových rozkazů... Chtěl bych, abys po těchto úvahách měl na paměti a byl poučen, jak pravdivé je to, co bylo dříve tvrzeno, že totiž za- nedbávání ustavičné svátostné oběti, to jest každodenního při- jímání božské svátosti, a netečnost mezi křesťanským lidem je příčinou nekonečných pohrom a mravních běd. 141
nápoj v domácnosti hospodáře, společný stůl, společné občer- stvení, tak aby byl každý z domácích lidí ponechán sám o sobě při svém zvláštním chlebu a stravě, aby se staral o sebe na svůj vrub, a hleď pak, zda a jak dlouho bude moci rodina po- spolu obstát a přebývat v domě ve svorném řádu (sr. Ž. 133, 1). Uvažuj, zda se bude ještě stejně projevovat i ochotná posluš- nost vůči hospodáři a jeho správcům. Rozvaž, zda se bude jedenkaždý ještě stejně starat o svou práci neb službu. A když uvidíš, že se takto zrušením společného chleba a každodenního občerstvení porušuje v rodině všechen vzájemný svazek a vše- chen ohled na jednotlivce i svornost a poslušnost, když uvidíš rozklad celé rodiny za rozmanitých nepříznivých příhod, tehdy znovu rozvažuj, budeš-li chtíti shromáždit rodinu takto roz- trhanou a rozervanou, obnovit spořádanou pospolitost v domě pána a zachovat jednotu ducha (Ef. 4, 3)! Zkoumej nejbedlivěj- ším vyšetřováním, který způsob by byl k tomu užitečný a tak vhodný, a tu shledáš jasně, že žádný jiný způsob není k tomu užitečnější než napodobnit kvočnu, svolávající kuřata za po- travou rozběhlá, k jednomu nalezenému zrnu, a pastýře, snadno svolávajícího a shromážďujícího ke krmení ovce, skot, slepice, vůbec vše. A představ si zase, že je v jednom domě pod jedním pánem a v téže rodině jeden společný každodenní pokrm, společný nápoj, jeden stůl, jedna jídelna v úplné sjednocenosti nebo občerstvení zároveň podávané, a uvidíš, jak snadno obnovíš v domě a v rodině pánově všechnu jednotu a svornost, povinnou poslušnost pána a uctivou bázeň a úctu k správcům společného stolu a k domácím sluhům, vzájemnou milou družnost a usta- vičnou lásku, jakoby denně u stolu sladce obnovovanou a vzni- kající, a horlivé vykonávání rozmanitých užitečných prací kaž- dým v jeho povolání a ochotné plnění pánových rozkazů... Chtěl bych, abys po těchto úvahách měl na paměti a byl poučen, jak pravdivé je to, co bylo dříve tvrzeno, že totiž za- nedbávání ustavičné svátostné oběti, to jest každodenního při- jímání božské svátosti, a netečnost mezi křesťanským lidem je příčinou nekonečných pohrom a mravních běd. 141
Strana 142
Strana 143
ODDÍL ČTVRTY PORUŠENÁ CÍRKEV I. Antikrist. II. Ohavnost zpuštění. III. Církevní rozkol. IV. Mravní stav církve. V. Kněží a řeholníci. VI. Pokrytectví kněží a mnichů. VII. Škodlivost nálezků. VIII. Nepravý kult svatých, ostatků a obrazů. IX. Plnost času.
ODDÍL ČTVRTY PORUŠENÁ CÍRKEV I. Antikrist. II. Ohavnost zpuštění. III. Církevní rozkol. IV. Mravní stav církve. V. Kněží a řeholníci. VI. Pokrytectví kněží a mnichů. VII. Škodlivost nálezků. VIII. Nepravý kult svatých, ostatků a obrazů. IX. Plnost času.
Strana 144
Strana 145
I. ANTIKRIST 1. PŘICHOD ANTIKRISTŮV (Sv. 4, str. 269—270.) Ačkoliv je právě nyní onen čas, ve kterém se vyplnila a vy- plňují všecka proroctví, která kdy byla promlouvána o nebez- pečenstvích posledních časů, obzvláště proroctví Ježíšova a jeho apoštolů a evangelistů, jako je ono proroctví o nevěstce16 (Zjev. 17, 1 n.) a proroctví o Antikristovi18 neboli synu nepravosti, o kterém mluví Pavel k Tesalonickým (2 Tes. 2), a jiná jed- notlivá, přece jsme však nesmírně a hluboce zaslepeni a nedbalí, zabývajíce se svými břemeny?7 a světskými žádostmi, že nechá- peme nic z těchto věcí, nýbrž stále ještě očekáváme jen budoucí věci, neboť jsouce tak oklamáni a obelstěni satanem (sr. 2 Kor. 2, 11), čekáme my Antikristové stále jiného Antikrista a zatím utiskujeme, výsměchem stíháme a pronásledujeme upřímné a věrné Kristy Páně.? Podobně my, ač jsme ona hrozná nevěstka, sníme dále, že se objeví jiná nevěstka, a zatím napájíme všechny svou vlastní pěnící se hanbou (sr. Jud. 13) a svými hroznými ohavnostmi ze zlatého poháru, který držíme v ruce (sr. Zjev. 17, 4 a Jer. 25, 15 n.). 2. KDO JE ANTIKRISTEM (Sv. 3, str. 1—4.) Každý pokrytecký, tělesný a nespravedlivý člověk musí být měřen do nejmenších podrobností podle tohoto pravidla, t. j. podle pravdy života a učení Ježíše Krista a jeho učedníků a celé církve svatých, a podle toho rozsouzen a hodnocen, jde-li o to, aby sám se odhalil a ukázal nebo jinými byl odhalen a ukázán, jaký vlastně je. A v té míře, v jaké se o kom shledá, že má nedostatky nebo že se rozchází s tímto pravidlem, klesl k tělu44 neb do společnosti dábla, který první nestál v pravdě, a proto je lhář a otec lži (sr. Jan 8, 44), neboť každý křesťan, který 10 Matěj z Janova 145
I. ANTIKRIST 1. PŘICHOD ANTIKRISTŮV (Sv. 4, str. 269—270.) Ačkoliv je právě nyní onen čas, ve kterém se vyplnila a vy- plňují všecka proroctví, která kdy byla promlouvána o nebez- pečenstvích posledních časů, obzvláště proroctví Ježíšova a jeho apoštolů a evangelistů, jako je ono proroctví o nevěstce16 (Zjev. 17, 1 n.) a proroctví o Antikristovi18 neboli synu nepravosti, o kterém mluví Pavel k Tesalonickým (2 Tes. 2), a jiná jed- notlivá, přece jsme však nesmírně a hluboce zaslepeni a nedbalí, zabývajíce se svými břemeny?7 a světskými žádostmi, že nechá- peme nic z těchto věcí, nýbrž stále ještě očekáváme jen budoucí věci, neboť jsouce tak oklamáni a obelstěni satanem (sr. 2 Kor. 2, 11), čekáme my Antikristové stále jiného Antikrista a zatím utiskujeme, výsměchem stíháme a pronásledujeme upřímné a věrné Kristy Páně.? Podobně my, ač jsme ona hrozná nevěstka, sníme dále, že se objeví jiná nevěstka, a zatím napájíme všechny svou vlastní pěnící se hanbou (sr. Jud. 13) a svými hroznými ohavnostmi ze zlatého poháru, který držíme v ruce (sr. Zjev. 17, 4 a Jer. 25, 15 n.). 2. KDO JE ANTIKRISTEM (Sv. 3, str. 1—4.) Každý pokrytecký, tělesný a nespravedlivý člověk musí být měřen do nejmenších podrobností podle tohoto pravidla, t. j. podle pravdy života a učení Ježíše Krista a jeho učedníků a celé církve svatých, a podle toho rozsouzen a hodnocen, jde-li o to, aby sám se odhalil a ukázal nebo jinými byl odhalen a ukázán, jaký vlastně je. A v té míře, v jaké se o kom shledá, že má nedostatky nebo že se rozchází s tímto pravidlem, klesl k tělu44 neb do společnosti dábla, který první nestál v pravdě, a proto je lhář a otec lži (sr. Jan 8, 44), neboť každý křesťan, který 10 Matěj z Janova 145
Strana 146
nemyslí, nemluví a nekoná ty věci, které jsou z této pravdy a podle ní, je natolik účastníkem a údem Antikristovým a křes- ťanem jenom podle jména. Ten člověk však, který se nesrovnává v nejvyšší míře s prav- dou zde označenou a nejen se s ní rozchází, nýbrž pronásleduje samu pravdu a odrazuje od ní, je zřejmě nejvíce Antikristem a zaujímá hlavu těla Antikristova, poněvadž stojí na nejvyšším stupni vyvrcholené nepravosti a lži; k tomu nelze přirovnávat žádnou nepravost žida, Saracéna"9 nebo pohana, neboť Antikrist, jak jméno naznačuje, je nebo musí být protivníkem Kristovým v nejvyšší míře. Taková je totiž etymologie tohoto jména, proto- že pochází od slova „anti“, což znamena „proti“ a „Kristus“. Ale protože se pravda Kristova života a učení prokázala... v tom: milovat pravdu v srdci, svědčit o ní ústy a plnit ji skutkem, pak naopak lživost života Antikristova je nenávidět pravdu, ale ne jakoukoli, nýbrž pravdu Krista Ježíše, t. j. spasitelnou, a zamlčovat ji nebo napadat pravdu ústy a neplnit ji skutkem. A to je antikristovství ve vlastním smyslu slova, zjištěné srov- náním s pravidlem často připomínaným. Z toho následuje, že protivníkem Ježíšovy pravdy je každý člověk, který myslí nebo mluví hříšně nebo hříšně žije, třebaže to přiznává, že jedná špatně, jako hříšný publikán (Luk. 18, 13). Větším protivníkem pravdy Kristovy je však ten, kdo jedná špatně, ale říká, že jedná dobře, neboť veskrze uráží pravdu. A takový je každý licoměrný křesťan. Proto praví Jan (1 Jan 1, 8, 10.): „Říkáme-li, že nemáme hříchu, klameme sami sebe a není v nás pravdy. Říkáme-li však“ atd. Rovněž každý, kdo prostě činí špatně a přiznává se k tomu, že chce špatně činit, je protivníkem Krista Ježíše; takový je zjevně hříšný křesťan. Ale větším protivníkem Kristovy pravdy je ten, kdo slíbí, že nebude a nechce špatně jednat, a přece tak činí, neboť takto jedná špatně jako předešlý, ale přitom ještě zvlášť, protože lže. A tak jednají zase křesťané a hlavně ti, které zavazují sliby, na př. kněží a řeholníci. Proto Kristus, srovnávaje takové s pravdou v podobenství, praví (Mat. 21, 28 n.): „Byl jeden hospodář, který měl dva syny, a řekl jednomu z nich: „Jdi, synu, dnes na vinici! On odpověděl: Nechce se mi. Ale potom toho litoval a šel. A řekl staršímu: »Jdi ty na vinici!“ On odpověděl: ,Ano půjdu. Ale nešel.“ 146
nemyslí, nemluví a nekoná ty věci, které jsou z této pravdy a podle ní, je natolik účastníkem a údem Antikristovým a křes- ťanem jenom podle jména. Ten člověk však, který se nesrovnává v nejvyšší míře s prav- dou zde označenou a nejen se s ní rozchází, nýbrž pronásleduje samu pravdu a odrazuje od ní, je zřejmě nejvíce Antikristem a zaujímá hlavu těla Antikristova, poněvadž stojí na nejvyšším stupni vyvrcholené nepravosti a lži; k tomu nelze přirovnávat žádnou nepravost žida, Saracéna"9 nebo pohana, neboť Antikrist, jak jméno naznačuje, je nebo musí být protivníkem Kristovým v nejvyšší míře. Taková je totiž etymologie tohoto jména, proto- že pochází od slova „anti“, což znamena „proti“ a „Kristus“. Ale protože se pravda Kristova života a učení prokázala... v tom: milovat pravdu v srdci, svědčit o ní ústy a plnit ji skutkem, pak naopak lživost života Antikristova je nenávidět pravdu, ale ne jakoukoli, nýbrž pravdu Krista Ježíše, t. j. spasitelnou, a zamlčovat ji nebo napadat pravdu ústy a neplnit ji skutkem. A to je antikristovství ve vlastním smyslu slova, zjištěné srov- náním s pravidlem často připomínaným. Z toho následuje, že protivníkem Ježíšovy pravdy je každý člověk, který myslí nebo mluví hříšně nebo hříšně žije, třebaže to přiznává, že jedná špatně, jako hříšný publikán (Luk. 18, 13). Větším protivníkem pravdy Kristovy je však ten, kdo jedná špatně, ale říká, že jedná dobře, neboť veskrze uráží pravdu. A takový je každý licoměrný křesťan. Proto praví Jan (1 Jan 1, 8, 10.): „Říkáme-li, že nemáme hříchu, klameme sami sebe a není v nás pravdy. Říkáme-li však“ atd. Rovněž každý, kdo prostě činí špatně a přiznává se k tomu, že chce špatně činit, je protivníkem Krista Ježíše; takový je zjevně hříšný křesťan. Ale větším protivníkem Kristovy pravdy je ten, kdo slíbí, že nebude a nechce špatně jednat, a přece tak činí, neboť takto jedná špatně jako předešlý, ale přitom ještě zvlášť, protože lže. A tak jednají zase křesťané a hlavně ti, které zavazují sliby, na př. kněží a řeholníci. Proto Kristus, srovnávaje takové s pravdou v podobenství, praví (Mat. 21, 28 n.): „Byl jeden hospodář, který měl dva syny, a řekl jednomu z nich: „Jdi, synu, dnes na vinici! On odpověděl: Nechce se mi. Ale potom toho litoval a šel. A řekl staršímu: »Jdi ty na vinici!“ On odpověděl: ,Ano půjdu. Ale nešel.“ 146
Strana 147
Rovněž je protivníkem pravdy ten, kdo pravdě prostě ne- věří a říká, že jí nechce věřit, jako jsou pohané a židé. Ale mnohem větším protivníkem téže pravdy je ten, kdo slíbil věřit a přijal znamení víry, a přece jedná nevěrecky a nevěří pravdě přes svůj slib; takoví jsou hříšní a nevěřící křesťané. Rovněž každý člověk, který zjevně jedná špatně a zakouší proto opovržení a hanbu, je protivníkem Krista, který činí zjev- ně dobro. Ale větším odpůrcem Kristovy pravdy je ten, kdo jedná špatně, ale předstírá dobro, a tak, třebaže jedná špatně, požívá přece slávy a pocty ctnostného života. Takový je každý pokrytec. Rovněž každý člověk, který jedná špatně, je protivníkem Kris- tovým, i když neví, že to, co činí, je těžkým hříchem, jako jsou prosťáčkové. Ale větším protivníkem pravdy Kristovy je ten, kdo zná závažnost hříchu, kterého se dopouští, a přece jej omlou- vá a zlehčuje v svých očích. Proto dí žalmista (Ž. 141, 4): „Nedo- pouštěj mému srdci naklonit se k slovům špatnosti.“ Rovněž můžeš sem připojit všechny jiné okolnosti, které přitě- žují hříchu, jako je na př. vysoce postavená osobnost a posvátné místo, kde se zhřeší, doba a osoba, která je tím dotčena, a tak i jiné věci, které zveličují potupu Boha. Tyto případy zahrnuje v sobě antikristovství, které se v svém vyvrcholení staví proti pravdě Kristova života a učení. A záleží v tom, že člověk zná zlo a přece je činí, ale dělá to pokrytecky, předstíraje dobro, a proto je ctěn jako dobrý člověk; slíbil a za- vázal se, že nebude činit zlo, a nechce se přiznat, že je učinil nebo činí, jen aby si nezkazil slávu, a činí zlo, přestože je osob- ností vysoce postavenou a důstojnou v svém lidu, a koná zlo na svatém místě a skrze svaté věci neb na svatých věcech a v čase plném milosti a pravdy, a činí zlo proti Bohu živému nebo proti Synu Božímu, sedícímu již po pravici Boha Otce všemohoucího, maje v opovržení neb v nevážnosti Ježíše ukřižovaného a jeho utrpení. Takový člověk, buď to kdokoli, je ve vlastním smyslu slova a nejvíce Antikristem, neboť stojí vlastně a nejvíce proti Ježíši Kristu. 10* 147
Rovněž je protivníkem pravdy ten, kdo pravdě prostě ne- věří a říká, že jí nechce věřit, jako jsou pohané a židé. Ale mnohem větším protivníkem téže pravdy je ten, kdo slíbil věřit a přijal znamení víry, a přece jedná nevěrecky a nevěří pravdě přes svůj slib; takoví jsou hříšní a nevěřící křesťané. Rovněž každý člověk, který zjevně jedná špatně a zakouší proto opovržení a hanbu, je protivníkem Krista, který činí zjev- ně dobro. Ale větším odpůrcem Kristovy pravdy je ten, kdo jedná špatně, ale předstírá dobro, a tak, třebaže jedná špatně, požívá přece slávy a pocty ctnostného života. Takový je každý pokrytec. Rovněž každý člověk, který jedná špatně, je protivníkem Kris- tovým, i když neví, že to, co činí, je těžkým hříchem, jako jsou prosťáčkové. Ale větším protivníkem pravdy Kristovy je ten, kdo zná závažnost hříchu, kterého se dopouští, a přece jej omlou- vá a zlehčuje v svých očích. Proto dí žalmista (Ž. 141, 4): „Nedo- pouštěj mému srdci naklonit se k slovům špatnosti.“ Rovněž můžeš sem připojit všechny jiné okolnosti, které přitě- žují hříchu, jako je na př. vysoce postavená osobnost a posvátné místo, kde se zhřeší, doba a osoba, která je tím dotčena, a tak i jiné věci, které zveličují potupu Boha. Tyto případy zahrnuje v sobě antikristovství, které se v svém vyvrcholení staví proti pravdě Kristova života a učení. A záleží v tom, že člověk zná zlo a přece je činí, ale dělá to pokrytecky, předstíraje dobro, a proto je ctěn jako dobrý člověk; slíbil a za- vázal se, že nebude činit zlo, a nechce se přiznat, že je učinil nebo činí, jen aby si nezkazil slávu, a činí zlo, přestože je osob- ností vysoce postavenou a důstojnou v svém lidu, a koná zlo na svatém místě a skrze svaté věci neb na svatých věcech a v čase plném milosti a pravdy, a činí zlo proti Bohu živému nebo proti Synu Božímu, sedícímu již po pravici Boha Otce všemohoucího, maje v opovržení neb v nevážnosti Ježíše ukřižovaného a jeho utrpení. Takový člověk, buď to kdokoli, je ve vlastním smyslu slova a nejvíce Antikristem, neboť stojí vlastně a nejvíce proti Ježíši Kristu. 10* 147
Strana 148
(Sv. 3. str. 10—11.) Je nebo bude Antikristem člověk úskočně se stavějící na od- por pravdě života a učení Kristova, křesťan nejhorší, ale buď zcela nebo z větší části zastřený ve své špatnosti, neb křesťan nepravého jména, který zaujímá v církvi nejvyšší postavení100 a má nejvyšší moc nad každou duchovní i světskou osobou a do- chází slávy pro svou neomezenou moc, jehož přáním a vůli vy- hovují nejvyšší sbory boháčů a učenců světa nejen přičiněním jeho, ale satanovým, který vládne vším bohatstvím, mocí a ctí světa, nejvíce však a hlavně zneužívá těch statků, které jsou Krista Ježíše, jako jsou Písma, svátosti a vnější úkony nábo- ženské, pro svou vlastní slávu a zištnost, tím, že převrací pokry- tecky v tělesnost to, co je duchovní, a to, co je určeno a pro- půjčeno k spasení skrze Krista, nastrojuje vychytrale a zakrytě k svádění od pravdy a ctnosti Krista Ježíše, aby totiž byli skrze to jiní křesťané snáze, zjevněji a nebezpečněji zavedeni na scestí a svedeni k lakotě, zhýralosti a k světské pýše. (Sv. 3, str. 171—175.) Nechať volají k Ježíši ukřižovanému (Mat. 7, 21): „Pane, Pane!“ a do libosti říkají (Mat. 7, 22): „Což jsme nevyháněli zlé duchy tvým jménem? A neučinili jsme mnoho mocných činů tvým jménem? (Luk. 13, 26). „A učil jsi na našich ulicích.“ Nech- ať se vychloubají, jak chtějí, svými otci“ a svými řeholemi, a je-li něco jiného tomu podobného, jsou přece pokrytci, pokud jsou pachateli křivdy (Luk. 13, 27), pokud je Bůh velmi vzdálen od jejich srdce (Mat. 15,8), pokud Ježíš ukřižovaný je u nich takřka mrtev v jejich srdci, jak je psáno (1 Kor. 13, 1): „Kdybych mlu- vil jazyky lidskými a andělskými, ale neměl lásky, jsem jako řinčící kov a dunící zvon. Nechať se tedy bojí Boha z příkazu lidí a učí horlivě svým nálezkům a naukám, nechať zavádějí svou spravedlnost, nechať zachovávají všecku tvářnost zbožnosti (2 Tim. 3, 5), budují sva- tým a prorokům hrobky a zdobí pomníky spravedlivých (Mat. 23, 29), nechať zbožně ctí dřevěné a kamenné sochy, nechať vroucně vzývají a oslavují kosti a ostatky svatých v nebi, jak se jim jen líbí: mají-li smysl jen pro pozemské věci (Fil. 3, 19), 148
(Sv. 3. str. 10—11.) Je nebo bude Antikristem člověk úskočně se stavějící na od- por pravdě života a učení Kristova, křesťan nejhorší, ale buď zcela nebo z větší části zastřený ve své špatnosti, neb křesťan nepravého jména, který zaujímá v církvi nejvyšší postavení100 a má nejvyšší moc nad každou duchovní i světskou osobou a do- chází slávy pro svou neomezenou moc, jehož přáním a vůli vy- hovují nejvyšší sbory boháčů a učenců světa nejen přičiněním jeho, ale satanovým, který vládne vším bohatstvím, mocí a ctí světa, nejvíce však a hlavně zneužívá těch statků, které jsou Krista Ježíše, jako jsou Písma, svátosti a vnější úkony nábo- ženské, pro svou vlastní slávu a zištnost, tím, že převrací pokry- tecky v tělesnost to, co je duchovní, a to, co je určeno a pro- půjčeno k spasení skrze Krista, nastrojuje vychytrale a zakrytě k svádění od pravdy a ctnosti Krista Ježíše, aby totiž byli skrze to jiní křesťané snáze, zjevněji a nebezpečněji zavedeni na scestí a svedeni k lakotě, zhýralosti a k světské pýše. (Sv. 3, str. 171—175.) Nechať volají k Ježíši ukřižovanému (Mat. 7, 21): „Pane, Pane!“ a do libosti říkají (Mat. 7, 22): „Což jsme nevyháněli zlé duchy tvým jménem? A neučinili jsme mnoho mocných činů tvým jménem? (Luk. 13, 26). „A učil jsi na našich ulicích.“ Nech- ať se vychloubají, jak chtějí, svými otci“ a svými řeholemi, a je-li něco jiného tomu podobného, jsou přece pokrytci, pokud jsou pachateli křivdy (Luk. 13, 27), pokud je Bůh velmi vzdálen od jejich srdce (Mat. 15,8), pokud Ježíš ukřižovaný je u nich takřka mrtev v jejich srdci, jak je psáno (1 Kor. 13, 1): „Kdybych mlu- vil jazyky lidskými a andělskými, ale neměl lásky, jsem jako řinčící kov a dunící zvon. Nechať se tedy bojí Boha z příkazu lidí a učí horlivě svým nálezkům a naukám, nechať zavádějí svou spravedlnost, nechať zachovávají všecku tvářnost zbožnosti (2 Tim. 3, 5), budují sva- tým a prorokům hrobky a zdobí pomníky spravedlivých (Mat. 23, 29), nechať zbožně ctí dřevěné a kamenné sochy, nechať vroucně vzývají a oslavují kosti a ostatky svatých v nebi, jak se jim jen líbí: mají-li smysl jen pro pozemské věci (Fil. 3, 19), 148
Strana 149
oddávají-li se jen rozkoším a tělesnému pohodlí, těší-li je sláva a čest tohoto života, jestliže se nezapřeli a nenesou svůj kříž (Mat. 16, 24), jestliže nemají Ježíše ukřižovaného zůstávajícího v jejich srdcích a nejsou přioděni Boží mocí a Boží moudrostí s výsosti (sr. Luk. 24, 49), jsou dozajista kobylky ověnčené (Zjev. 9, 7), jsou ratolesti, které nenesou žádné ovoce (Jan 15, 2), jsou neplodná země, které zlořečil Hospodin (1 Mojž. 5, 29), jsou říší anděla propasti (Zjev. 9, 11), jsou všichni synové ďáblovi (1 Jan 3, 10), přestože se jmenují křesťany, řeholníky, kněžími a pre- láty. 101 Každý křesťan neb klerik, budiž to kněz, kazatel, mnich, ře- holník a vůbec kdokoli, žije-li ve skutečnosti zcela své vlastní vůli a nikoli vůli Pána Ježíše a nelituje-li srdečně, když se ně- čím prohřeší, je údem Antikristovým. A každý klerik, který pro svou osobu nebo kvůli sobě dosáhne vědomostí a hodností v církvi, jako podjáhenství, jáhenství,102 kněžského neb apoštolského a kazatelského úřadu, nebo nabývá v církvi obročí,12 úřadů, poct a důstojenství, a každý, kdo zís- kává čestné tituly jako je doktorát, bakalářství103 a mnohé jiné takové, takže požívá v křesťanském světě cti, bohatství a pohodlí a je vyznamenán v tomto životě, nechť ví, že je docela nesporně údem Antikristovým. Rovněž každý mnich nebo vůbec řeholník, vstupuje-li do řá- dového kláštera, aby měl klidný život a aby byl zbaven starostí o tělesné pohodlí a o hmotné potřeby, pokud a dokud je takový, jest údem Antikristovým, poněvadž se pro svou osobu odívá zdáním svatosti. A každý řád a kterýkoli klášterní sbor, který se usadil uprostřed křesťanského lidu a došel tam u obecného lidu slávy a cti a zakládá si na tom a chlubí se tím, je nade vši pochybnost tělem Antikristovým. Rovněž každá skvělá a velkolepá okázalost jejich, i když jeví navenek známky svatosti, jako jsou nádherné a bohatě vyzdo- bené chrámy, množství vybraných kázání, množství mší, krásný a nepřetržitý zpěv písní a žalmů, slavný pohřeb a skvělé boho- služby za zemřelé. Rovněž slavení odjinud přejatých svátků, všelijak rozhlašované a zvelebované.104 Rovněž doporučování bratrstev a lákání do nich slibováním mnohých modliteb a mší a velkého počtu bratří. Rovněž velebení neb oslavování někte- rozhla- rých obrazů a vychvalování nových ostatků světců,105 149
oddávají-li se jen rozkoším a tělesnému pohodlí, těší-li je sláva a čest tohoto života, jestliže se nezapřeli a nenesou svůj kříž (Mat. 16, 24), jestliže nemají Ježíše ukřižovaného zůstávajícího v jejich srdcích a nejsou přioděni Boží mocí a Boží moudrostí s výsosti (sr. Luk. 24, 49), jsou dozajista kobylky ověnčené (Zjev. 9, 7), jsou ratolesti, které nenesou žádné ovoce (Jan 15, 2), jsou neplodná země, které zlořečil Hospodin (1 Mojž. 5, 29), jsou říší anděla propasti (Zjev. 9, 11), jsou všichni synové ďáblovi (1 Jan 3, 10), přestože se jmenují křesťany, řeholníky, kněžími a pre- láty. 101 Každý křesťan neb klerik, budiž to kněz, kazatel, mnich, ře- holník a vůbec kdokoli, žije-li ve skutečnosti zcela své vlastní vůli a nikoli vůli Pána Ježíše a nelituje-li srdečně, když se ně- čím prohřeší, je údem Antikristovým. A každý klerik, který pro svou osobu nebo kvůli sobě dosáhne vědomostí a hodností v církvi, jako podjáhenství, jáhenství,102 kněžského neb apoštolského a kazatelského úřadu, nebo nabývá v církvi obročí,12 úřadů, poct a důstojenství, a každý, kdo zís- kává čestné tituly jako je doktorát, bakalářství103 a mnohé jiné takové, takže požívá v křesťanském světě cti, bohatství a pohodlí a je vyznamenán v tomto životě, nechť ví, že je docela nesporně údem Antikristovým. Rovněž každý mnich nebo vůbec řeholník, vstupuje-li do řá- dového kláštera, aby měl klidný život a aby byl zbaven starostí o tělesné pohodlí a o hmotné potřeby, pokud a dokud je takový, jest údem Antikristovým, poněvadž se pro svou osobu odívá zdáním svatosti. A každý řád a kterýkoli klášterní sbor, který se usadil uprostřed křesťanského lidu a došel tam u obecného lidu slávy a cti a zakládá si na tom a chlubí se tím, je nade vši pochybnost tělem Antikristovým. Rovněž každá skvělá a velkolepá okázalost jejich, i když jeví navenek známky svatosti, jako jsou nádherné a bohatě vyzdo- bené chrámy, množství vybraných kázání, množství mší, krásný a nepřetržitý zpěv písní a žalmů, slavný pohřeb a skvělé boho- služby za zemřelé. Rovněž slavení odjinud přejatých svátků, všelijak rozhlašované a zvelebované.104 Rovněž doporučování bratrstev a lákání do nich slibováním mnohých modliteb a mší a velkého počtu bratří. Rovněž velebení neb oslavování někte- rozhla- rých obrazů a vychvalování nových ostatků světců,105 149
Strana 150
šování zázraků a divů, které se skrze ně staly, a mnoho podob- ných věcí, které se právě nyní v církvi horlivě provozují: to vše, děje-li se pro vlastní slávu a pro libost lidí, aby se tím dochá- zelo sběhu lidí a pochvaly velikých i malých v křesťanském lidu, nebo aby se tím rozmnožil zisk, anebo aby se takovými věcmi rozhlásilo a proslavilo jméno původců jejich, tak aby se mezi lidmi říkalo: „To vykonal tenhle“, nebo „Tohle veliké dobro vynalezli nebo provedli ti a ti kanovníci 106 nebo ti a ti řeholníci“, všechny takové věci, pravím, jsou, ne ovšem samy v sobě, ale pokud je vykonávají takoví lidé a s takovým úmyslem, pláštěm Antikristovým, a pod nimi působí tajemné síly démonů nebo satana, aby mohl záludněji a účinněji svádět a škodit zvláště těm, na které má namířeno, totiž svatým a vyvoleným Božím, které není s to pokoušet nezakrytou špatností neb zřejmou ne- pravostí, ani nemá moci je svésti, aby aspoň jsa vyzbrojen tako- vými zdánlivými dobrými skutky, sváděl k hříchu a k odsouzení pro pokrytectví anebo jinakou nejskrytější nepravost. (S v. 3, str. 224—226.) Jan uvádí ve svém kanovnickém listě107 (1 Jan 3,7—12) takový rozdíl mezi těmi, kteří jsou v Kristu Ježíši, a těmi, kteří jsou na straně Antikristově: „Dítky,“ praví, „nedávejte se nikým svá- děti! Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, jako i On je spra- vedlivý. Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože dábel hřeší od počátku. K tomu se zjevil Syn Boží, aby zrušil činy dáblovy. Žádný, kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, poněvadž v něm zůstává Boží símě; ani nemůže zhřešit, protože je z Boha narozen. Podle toho jsou zjevné děti Boží a děti dáblovy...“ A o něco dále (1 Jan, 3, 14—15): „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti a každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah.“ Ty však, kteří jsou takoví, nazývá krátce předtím Antikristy (1 Jan 2, 18—19). „Dítky,“ praví, „je poslední hodina. Slyšeli jste, že Antikrist přichází. Nyní však se objevilo mnoho Anti- kristů. Z toho poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Neboť kdyby byli bývali z nás, byli by jistě s námi zůstali. Ale odešli, aby se projevilo, že nebyli všichni z nás.“ Hle, jak jasně vyvozuje, že Antikrist nepřijde odjinud leč 150
šování zázraků a divů, které se skrze ně staly, a mnoho podob- ných věcí, které se právě nyní v církvi horlivě provozují: to vše, děje-li se pro vlastní slávu a pro libost lidí, aby se tím dochá- zelo sběhu lidí a pochvaly velikých i malých v křesťanském lidu, nebo aby se tím rozmnožil zisk, anebo aby se takovými věcmi rozhlásilo a proslavilo jméno původců jejich, tak aby se mezi lidmi říkalo: „To vykonal tenhle“, nebo „Tohle veliké dobro vynalezli nebo provedli ti a ti kanovníci 106 nebo ti a ti řeholníci“, všechny takové věci, pravím, jsou, ne ovšem samy v sobě, ale pokud je vykonávají takoví lidé a s takovým úmyslem, pláštěm Antikristovým, a pod nimi působí tajemné síly démonů nebo satana, aby mohl záludněji a účinněji svádět a škodit zvláště těm, na které má namířeno, totiž svatým a vyvoleným Božím, které není s to pokoušet nezakrytou špatností neb zřejmou ne- pravostí, ani nemá moci je svésti, aby aspoň jsa vyzbrojen tako- vými zdánlivými dobrými skutky, sváděl k hříchu a k odsouzení pro pokrytectví anebo jinakou nejskrytější nepravost. (S v. 3, str. 224—226.) Jan uvádí ve svém kanovnickém listě107 (1 Jan 3,7—12) takový rozdíl mezi těmi, kteří jsou v Kristu Ježíši, a těmi, kteří jsou na straně Antikristově: „Dítky,“ praví, „nedávejte se nikým svá- děti! Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, jako i On je spra- vedlivý. Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože dábel hřeší od počátku. K tomu se zjevil Syn Boží, aby zrušil činy dáblovy. Žádný, kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, poněvadž v něm zůstává Boží símě; ani nemůže zhřešit, protože je z Boha narozen. Podle toho jsou zjevné děti Boží a děti dáblovy...“ A o něco dále (1 Jan, 3, 14—15): „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti a každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah.“ Ty však, kteří jsou takoví, nazývá krátce předtím Antikristy (1 Jan 2, 18—19). „Dítky,“ praví, „je poslední hodina. Slyšeli jste, že Antikrist přichází. Nyní však se objevilo mnoho Anti- kristů. Z toho poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Neboť kdyby byli bývali z nás, byli by jistě s námi zůstali. Ale odešli, aby se projevilo, že nebyli všichni z nás.“ Hle, jak jasně vyvozuje, že Antikrist nepřijde odjinud leč 150
Strana 151
z křesťanů, ano že není Antikrist nic jiného než nehodný křesťan, stavějící se proti Kristu Ježíši, buď činem, dopouští-li se nějaké nepravosti, jak je psáno (Tit. 1, 16): „Tvrdí, že znají Boha, ale svými skutky jej zapírají,“ nebo řečí, jako každý, kdo lže nebo zavádí do svaté církve výmysly a báje, jakož je psáno (Jer. 23, 28): „Prorok, který má sny, nechť vypravuje sny, ale kdo má mou řeč, nechť mluví pravdivě mou řeč. Co je plevě do pšenice? dí Hospodin.“ Pán Ježíš totiž jest pravda, Boží moc a Boží moudrost a sám je láska (1 Kor. 1, 24 a 1 Jan 4, 8). Kdo tedy jedná proti pravdě nebo proti moudrosti tím, že obrací svou duši ať jakýmkoli způ- sobem k marnosti (sr. Ž. 24, 4), nebo proti lásce tím, že se do- pouští bezbožnosti, ten je Antikrist věrně zde vystižený... 3. KRISTUS A ANTIKRIST (Sv. 3, str. 30—31.) Jako byl Kristus naskrz pravdivý a přišel skrze pravdu, tak bude Antikrist naskrze prolhaný, naskrze pravím, v základních vlastnostech člověka, totiž ve svědomí a v úmyslech, a přijde skrze lež. Kdo je však v dnešní době ten, jenž je prolhaný a do- stal se skrze lež k papežství,100 může být známo tomu, kdo nespí. Jako byl Ježíš všecek dobrotivý, tak onen „člověk zhouby“ (2 Tes. 2, 3) je všecek krutý. Onen — totiž Kristus — byl všecek pokorný, tento je všecek pyšný. Onen se tak snažil plnit vůli Otcovu, že se vydal potupě až po smrt, až po smrt na kříži (Fil. 2, 8), tento se snaží, aby provedl svou vlastní vůli až po urážení a potupení Boha. Onen se zcela obětoval pro spásu lidstva, tento obětoval na smrt nesčíslný počet lidí pro časnou blaženost své bezbožné duše. Onen soudil, že je lépe, aby zemřel on sám jeden, než aby zahynul celý národ (Jan 11, 50), tento volil raději zahu- bit celý svět církve, než aby sám vytrpěl smrt a potupu. Onen, Spasitel, připravil všechny i jednotlivé věci ke spáse svého lidu a všechno pro to vynaložil a chtěl nad to sebe sama vynaložit (2 Kor. 12, 15), tento obrátil všechny i jednotlivé věci a to ne věci vlastní, nýbrž ty, které jsou Boží, sloužící k spáse, ve svůj prospěch a na újmu spásy církve, na př. Písma svatá, prostředky kázně a moc autority, všechny, pravím, takové věci, které byly určeny k povznesení mravnosti vyvolených, zpře- 151
z křesťanů, ano že není Antikrist nic jiného než nehodný křesťan, stavějící se proti Kristu Ježíši, buď činem, dopouští-li se nějaké nepravosti, jak je psáno (Tit. 1, 16): „Tvrdí, že znají Boha, ale svými skutky jej zapírají,“ nebo řečí, jako každý, kdo lže nebo zavádí do svaté církve výmysly a báje, jakož je psáno (Jer. 23, 28): „Prorok, který má sny, nechť vypravuje sny, ale kdo má mou řeč, nechť mluví pravdivě mou řeč. Co je plevě do pšenice? dí Hospodin.“ Pán Ježíš totiž jest pravda, Boží moc a Boží moudrost a sám je láska (1 Kor. 1, 24 a 1 Jan 4, 8). Kdo tedy jedná proti pravdě nebo proti moudrosti tím, že obrací svou duši ať jakýmkoli způ- sobem k marnosti (sr. Ž. 24, 4), nebo proti lásce tím, že se do- pouští bezbožnosti, ten je Antikrist věrně zde vystižený... 3. KRISTUS A ANTIKRIST (Sv. 3, str. 30—31.) Jako byl Kristus naskrz pravdivý a přišel skrze pravdu, tak bude Antikrist naskrze prolhaný, naskrze pravím, v základních vlastnostech člověka, totiž ve svědomí a v úmyslech, a přijde skrze lež. Kdo je však v dnešní době ten, jenž je prolhaný a do- stal se skrze lež k papežství,100 může být známo tomu, kdo nespí. Jako byl Ježíš všecek dobrotivý, tak onen „člověk zhouby“ (2 Tes. 2, 3) je všecek krutý. Onen — totiž Kristus — byl všecek pokorný, tento je všecek pyšný. Onen se tak snažil plnit vůli Otcovu, že se vydal potupě až po smrt, až po smrt na kříži (Fil. 2, 8), tento se snaží, aby provedl svou vlastní vůli až po urážení a potupení Boha. Onen se zcela obětoval pro spásu lidstva, tento obětoval na smrt nesčíslný počet lidí pro časnou blaženost své bezbožné duše. Onen soudil, že je lépe, aby zemřel on sám jeden, než aby zahynul celý národ (Jan 11, 50), tento volil raději zahu- bit celý svět církve, než aby sám vytrpěl smrt a potupu. Onen, Spasitel, připravil všechny i jednotlivé věci ke spáse svého lidu a všechno pro to vynaložil a chtěl nad to sebe sama vynaložit (2 Kor. 12, 15), tento obrátil všechny i jednotlivé věci a to ne věci vlastní, nýbrž ty, které jsou Boží, sloužící k spáse, ve svůj prospěch a na újmu spásy církve, na př. Písma svatá, prostředky kázně a moc autority, všechny, pravím, takové věci, které byly určeny k povznesení mravnosti vyvolených, zpře- 151
Strana 152
vracel na překážku svatým a využil po vůli nešlechetníků. Onen se ponížil jako nejposlednější z mužů, a to tak, že byl vpočten mezi bezbožníky (Mar. 15, 28), tento se povznesl tak vysoko, že se povyšuje také nade všecko, co se jmenuje Bůh nebo je tak uctíváno (2 Tes. 2, 4). 4. ANTIKRIST A SVATOST VEČEŘE PÁNĚ (Sv. 4, str. 282—283.) Tehdy se zjevil člověk zhouby a syn nepravosti, protivící se a povyšující nade všecko, co se jmenuje Bůh (2 Tes. 2, 3 n.), t. j. nade všecku moc kněží, nade všecky kněze Páně; neboť kněží jsou nazváni bohem zde na zemi podle Písma, které praví (Ž. 6 82, 6): „Já jsem řekl: Bohové jste a synové Nejvyššího všichni.“ Proto praví apoštol zřetelně: „Nade všecko, co se jmenuje Bůh a nade všecko, co je uctíváno jako Bůh, t. j. nade všecky božské svátosti, protože těm se vzdává božská pocta jako obzvláště svá- tosti těla a krve Ježíše Krista. A tehdy byla odňata ustavičná oběť,95 t. j. denní nebo vůbec časté přijímání těla a krve, obecnému křesťanskému lidu, předně protože, když vyvrcholila nepravost a ustydla láska (Mat. 24, 12), přestali přistupovat častěji k svátosti oltářní, obrátivše se k lásce k tomuto světu a zajímajíce se o světské rozkoše a bohatství; za druhé, protože kněží přestali pobízet svatý lid křesťanský na pastvu,79 připravenou mu takto od Boha a Pána Ježíše, sami se beze strachu pasouce, ale o to nedbajíce, aby pásli ovce jim svě- řené (sr. Ezech. 34, 8); za třetí protože jiní, ještě hůře jednajíce, nejen že nezvali k Večeři tak, jak byli k tomu posláni (Luk. 14, 16), nýbrž dokonce jednali opačně a odrazovali ty, kteří chtěli k Večeři přijíti, aby to nedělali; za čtvrté protože v té době vy- dali příkazy a ustanovení, veřejně je vyhlašujíce na svých sy- nodách108 a poradách, a jimi zabraňovali služebníkům, aby ne- podávali svátost těla a krve Kristovy věřícím, kteří by chtěli častěji přijímat; za páté protože tehdy mistři a doktoři bohosloví a práva109 slavnostně rozhodli a lidu veřejně prohlásili, že křes- ťanský lid nemá být zván denně k svátosti oltářní. A tehdy na- stal krutý hlad v zemi (sr. Luk. 4, 25), ne hlad po tomto zdej- ším, totiž tělesném chlebě a vínu, ale hlad po slyšení Božího slova 152
vracel na překážku svatým a využil po vůli nešlechetníků. Onen se ponížil jako nejposlednější z mužů, a to tak, že byl vpočten mezi bezbožníky (Mar. 15, 28), tento se povznesl tak vysoko, že se povyšuje také nade všecko, co se jmenuje Bůh nebo je tak uctíváno (2 Tes. 2, 4). 4. ANTIKRIST A SVATOST VEČEŘE PÁNĚ (Sv. 4, str. 282—283.) Tehdy se zjevil člověk zhouby a syn nepravosti, protivící se a povyšující nade všecko, co se jmenuje Bůh (2 Tes. 2, 3 n.), t. j. nade všecku moc kněží, nade všecky kněze Páně; neboť kněží jsou nazváni bohem zde na zemi podle Písma, které praví (Ž. 6 82, 6): „Já jsem řekl: Bohové jste a synové Nejvyššího všichni.“ Proto praví apoštol zřetelně: „Nade všecko, co se jmenuje Bůh a nade všecko, co je uctíváno jako Bůh, t. j. nade všecky božské svátosti, protože těm se vzdává božská pocta jako obzvláště svá- tosti těla a krve Ježíše Krista. A tehdy byla odňata ustavičná oběť,95 t. j. denní nebo vůbec časté přijímání těla a krve, obecnému křesťanskému lidu, předně protože, když vyvrcholila nepravost a ustydla láska (Mat. 24, 12), přestali přistupovat častěji k svátosti oltářní, obrátivše se k lásce k tomuto světu a zajímajíce se o světské rozkoše a bohatství; za druhé, protože kněží přestali pobízet svatý lid křesťanský na pastvu,79 připravenou mu takto od Boha a Pána Ježíše, sami se beze strachu pasouce, ale o to nedbajíce, aby pásli ovce jim svě- řené (sr. Ezech. 34, 8); za třetí protože jiní, ještě hůře jednajíce, nejen že nezvali k Večeři tak, jak byli k tomu posláni (Luk. 14, 16), nýbrž dokonce jednali opačně a odrazovali ty, kteří chtěli k Večeři přijíti, aby to nedělali; za čtvrté protože v té době vy- dali příkazy a ustanovení, veřejně je vyhlašujíce na svých sy- nodách108 a poradách, a jimi zabraňovali služebníkům, aby ne- podávali svátost těla a krve Kristovy věřícím, kteří by chtěli častěji přijímat; za páté protože tehdy mistři a doktoři bohosloví a práva109 slavnostně rozhodli a lidu veřejně prohlásili, že křes- ťanský lid nemá být zván denně k svátosti oltářní. A tehdy na- stal krutý hlad v zemi (sr. Luk. 4, 25), ne hlad po tomto zdej- ším, totiž tělesném chlebě a vínu, ale hlad po slyšení Božího slova 152
Strana 153
a po přijímání svátosti Pána Ježíše. Neboť takřka všichni faráři a řádně ustanovení kněží, oddávajíce se světu a bohatství a po- žívajíce dosyta poct a rozkoší, všude ochabovali v kázání slova Božího, protože v nich odumřela věrná horlivost o duše. II. OHAVNOST ZPUŠTĚNÍ 1. ZPUŠTĚNÍ V CHRÁMĚ BOŽÍM (Sv. 4, str. 198—202.) I„... Jeden z těch sedmi andělů... přišel a promluvil ke mně: „Pojď, ukáži ti soud nad velikou nevěstkou, jež sedí na mnohých vodách, s níž se dopouštěli necudností králové země, a obyvatelé země se opájeli vínem její necudnosti. I odnesl mě v duchu na poušť. Uviděl jsem ženu sedící na šarlatové šelmě, plné rouha- vých jmen, se sedmi hlavami a desíti rohy. Žena byla oděna pur- purem a šarlatem, vyzdobena skvosty ze zlata, z drahých kamenů a z perel. V ruce měla zlatou číši plnou ohavnosti a nečistoty své necudnosti, a na čele napsané jméno tajemného významu: Baby- lon veliký, matka nevěstek a všech ohavností na zemi.“ — (Zjev. 17, 1—5.)) Ohavností, stojící v chrámě, je hořká Kristu vlažnost kněží, o které řekla Pravda (Zjev. 3, 15—16): „Kéž bys byl horký nebo studený! Ale protože jsi vlažný, vyplivnu tě z úst.“ Rovněž je touto ohavností zvrácený úsudek kněží při hodno- cení skutků; cedí komára, ale polykají velblouda, dávají desátky z máty a kopru, ale zanedbávají důležitější předpisy zákona (Mat. 23, 24, 25), své plevy váží tak jako pšenici Boha Ježíše (sr. Jer. 23, 28) a nařizují, aby tak byly přijímány a obávány. O tom je však napsáno u Šalomouna (Přísl. 20, 23): „Rozdílná závaží jsou ohavností Hospodinu.“ Tito jsou synové lidí pod- vodní ve váhách (Ž. 62, 10), poněvadž zanedbávají to, co pří- sluší Pánu Ježíši a jeho apoštolům, totiž ctnost, pravdu, spra- vedlnost, milosrdenství a moudrost, a méně spravedlivě odva- žují to, co přísluší Bohu; „poznali sice Boha, ale nevelebí ho jako Boha“ (Řím. 1,21). Své vlastní předpisy však a nauky a rozmanité 153
a po přijímání svátosti Pána Ježíše. Neboť takřka všichni faráři a řádně ustanovení kněží, oddávajíce se světu a bohatství a po- žívajíce dosyta poct a rozkoší, všude ochabovali v kázání slova Božího, protože v nich odumřela věrná horlivost o duše. II. OHAVNOST ZPUŠTĚNÍ 1. ZPUŠTĚNÍ V CHRÁMĚ BOŽÍM (Sv. 4, str. 198—202.) I„... Jeden z těch sedmi andělů... přišel a promluvil ke mně: „Pojď, ukáži ti soud nad velikou nevěstkou, jež sedí na mnohých vodách, s níž se dopouštěli necudností králové země, a obyvatelé země se opájeli vínem její necudnosti. I odnesl mě v duchu na poušť. Uviděl jsem ženu sedící na šarlatové šelmě, plné rouha- vých jmen, se sedmi hlavami a desíti rohy. Žena byla oděna pur- purem a šarlatem, vyzdobena skvosty ze zlata, z drahých kamenů a z perel. V ruce měla zlatou číši plnou ohavnosti a nečistoty své necudnosti, a na čele napsané jméno tajemného významu: Baby- lon veliký, matka nevěstek a všech ohavností na zemi.“ — (Zjev. 17, 1—5.)) Ohavností, stojící v chrámě, je hořká Kristu vlažnost kněží, o které řekla Pravda (Zjev. 3, 15—16): „Kéž bys byl horký nebo studený! Ale protože jsi vlažný, vyplivnu tě z úst.“ Rovněž je touto ohavností zvrácený úsudek kněží při hodno- cení skutků; cedí komára, ale polykají velblouda, dávají desátky z máty a kopru, ale zanedbávají důležitější předpisy zákona (Mat. 23, 24, 25), své plevy váží tak jako pšenici Boha Ježíše (sr. Jer. 23, 28) a nařizují, aby tak byly přijímány a obávány. O tom je však napsáno u Šalomouna (Přísl. 20, 23): „Rozdílná závaží jsou ohavností Hospodinu.“ Tito jsou synové lidí pod- vodní ve váhách (Ž. 62, 10), poněvadž zanedbávají to, co pří- sluší Pánu Ježíši a jeho apoštolům, totiž ctnost, pravdu, spra- vedlnost, milosrdenství a moudrost, a méně spravedlivě odva- žují to, co přísluší Bohu; „poznali sice Boha, ale nevelebí ho jako Boha“ (Řím. 1,21). Své vlastní předpisy však a nauky a rozmanité 153
Strana 154
nálezky hodnotí výše než spravedlivo a chtějí, aby byly přijí- mány, a žádají, aby ty věci, které pocházejí přímo od nich, byly zrovna tak stejně přijímány a stejně obávány jako ty, které jsou přímo od Boha, nečiníce mezi nimi náležitý rozdíl. Ohavností je lid, který ctí Boha svými rty, ale jeho srdce je od Boha velmi vzdáleno, protože učí lidským naukám a příka- zům (Mat. 15, 8—9) a říkají dobrému zlé a zlému dobré a kladou světlo za tmu a tmu za světlo (Iz. 5, 20). O tom je zajisté psáno (Přísl. 15, 8): „Oběti zpozdilců jsou ohavností. Ohavností je veliká slabost povahy kněží z touhy po bohatství a pokoji v tomto životě, neboť pro tuto vlastnost jsou oblíbeni u lidí dnešní doby a usilují se jim zalíbit, a to obzvláště moc- ným a bohatým, a hrozí se, aby neupadli v jejich nelibost na svou škodu, a jsou právě tak úlisní k boháčům a ochotně jim pochlebují, jako jsou pyšní k chudým a k obecnému lidu a snad- no se na ně rozhněvají, jsouce hotovi z nepatrných příčin stíhat je vyhrůžkami, soudy a hrůzou. Z té příčiny se stává, že roz- sudky takových lidí bývají obyčejně převrácené, takže veliké vinníky propouštějí nepotrestané a ospravedlněné a jen na men- ších vykonávají krutý trest. O této ohavnosti je zase napsáno (Přísl. 17, 15): „Kdo ospravedlňuje bezbožného a odsuzuje spra- vedlivého, obé je ohavností Hospodinu.“ Ohavností je chtíti milovat Pána Ježíše a zároveň i život toho- to světa, vyhledávat horlivě věci tělesné a zároveň i věci du- chovní u kněze, chtíti se kochat v Kristu a v jeho Duchu a hle- dat tělesné rozkoše na tomto světě. Tyto věci, pravím, chtíti ve- spolek směšovat je ohavností Kristu přehroznou. Proto praví (Mat. 12, 34 a 33): „Pokrytci, jak můžete mluvit dobré věci, když jste zlí? Buď vypěstujte dobrý strom a bude jeho ovoce dobré, nebo vypěstujte špatný strom a ovoce jeho bude špatné.“ Touto ohavností jsa rozhořčen, zvolal Pán (Mar. 9, 18): „Ó zpozdilé a nevěrné pokolení, jak dlouho ještě musím s vámi býti, jak dlouho musím s vámi míti trpělivost? Ohavností v chrámě je, dokud takoví lidé zaujímají první místo ve všech téměř postaveních v církvi, ježto bylo pro ně zakročeno penězi a světskou přízní, na učitelských stolicích zasedají, cír- kevní sbory řídí podle libosti své vůle; jsou však němí psi, kteří nemají sílu, aby štěkali (Iz. 56, 10). O pastýři vy bludní, opouš- títe stádo své (Zach. 11, 17), pasete sami sebe, ne svá stáda (Juda 154
nálezky hodnotí výše než spravedlivo a chtějí, aby byly přijí- mány, a žádají, aby ty věci, které pocházejí přímo od nich, byly zrovna tak stejně přijímány a stejně obávány jako ty, které jsou přímo od Boha, nečiníce mezi nimi náležitý rozdíl. Ohavností je lid, který ctí Boha svými rty, ale jeho srdce je od Boha velmi vzdáleno, protože učí lidským naukám a příka- zům (Mat. 15, 8—9) a říkají dobrému zlé a zlému dobré a kladou světlo za tmu a tmu za světlo (Iz. 5, 20). O tom je zajisté psáno (Přísl. 15, 8): „Oběti zpozdilců jsou ohavností. Ohavností je veliká slabost povahy kněží z touhy po bohatství a pokoji v tomto životě, neboť pro tuto vlastnost jsou oblíbeni u lidí dnešní doby a usilují se jim zalíbit, a to obzvláště moc- ným a bohatým, a hrozí se, aby neupadli v jejich nelibost na svou škodu, a jsou právě tak úlisní k boháčům a ochotně jim pochlebují, jako jsou pyšní k chudým a k obecnému lidu a snad- no se na ně rozhněvají, jsouce hotovi z nepatrných příčin stíhat je vyhrůžkami, soudy a hrůzou. Z té příčiny se stává, že roz- sudky takových lidí bývají obyčejně převrácené, takže veliké vinníky propouštějí nepotrestané a ospravedlněné a jen na men- ších vykonávají krutý trest. O této ohavnosti je zase napsáno (Přísl. 17, 15): „Kdo ospravedlňuje bezbožného a odsuzuje spra- vedlivého, obé je ohavností Hospodinu.“ Ohavností je chtíti milovat Pána Ježíše a zároveň i život toho- to světa, vyhledávat horlivě věci tělesné a zároveň i věci du- chovní u kněze, chtíti se kochat v Kristu a v jeho Duchu a hle- dat tělesné rozkoše na tomto světě. Tyto věci, pravím, chtíti ve- spolek směšovat je ohavností Kristu přehroznou. Proto praví (Mat. 12, 34 a 33): „Pokrytci, jak můžete mluvit dobré věci, když jste zlí? Buď vypěstujte dobrý strom a bude jeho ovoce dobré, nebo vypěstujte špatný strom a ovoce jeho bude špatné.“ Touto ohavností jsa rozhořčen, zvolal Pán (Mar. 9, 18): „Ó zpozdilé a nevěrné pokolení, jak dlouho ještě musím s vámi býti, jak dlouho musím s vámi míti trpělivost? Ohavností v chrámě je, dokud takoví lidé zaujímají první místo ve všech téměř postaveních v církvi, ježto bylo pro ně zakročeno penězi a světskou přízní, na učitelských stolicích zasedají, cír- kevní sbory řídí podle libosti své vůle; jsou však němí psi, kteří nemají sílu, aby štěkali (Iz. 56, 10). O pastýři vy bludní, opouš- títe stádo své (Zach. 11, 17), pasete sami sebe, ne svá stáda (Juda 154
Strana 155
12; Ezech. 34, 2 n.), myslíte na vlastní zájmy, ne na Ježíše Krista (Fil. 2, 21). Ohavností je to, že se dříve zmíněná nevěstka vetřela a ve- drala, nezasnoubena a nepozvána, do domů nebo do domu, který Boží moudrost sobě vystavěla a kde připravila stůl a smísila víno, aby odtamtud zvala na svůj hrad, řkouc: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte mé víno, které jsem smísila pro vás“ (Přísl. 9, 1—5),110 aby, osvědčujíc se matkou krásného milování (Eccli. 24, 24), živila a vychovávala své maličké a nerozumné děti, žáda- jící o svůj chléb. A hle, žena hloupá a jen tlachavá a naprosto nic neznající (Přísl. 9, 13), osobujíc si práci a děti matky všech ctností, usadila se na místě zasvěceném moudrosti, a sedíc na vy- sokém místě v městě (Přísl. 9, 14), pohlcuje a pohoršuje děti Kristovy; přijala sice klíče království nebeského (sr. Mat. 16, 19), ale nedbá sama tam vejíti a maličkým, kteří chtějí za Kristem jíti, zabraňuje a nedovoluje. Kde by totiž měla jako věrná mat- ka zváti na hrad a ke každodennímu chlebu a k svátostem, tu odhání a odrazuje prosté lidi svatého života z obecného lidů od církevních svátostí, jak je napsáno v Pláči Jeremiášově (4, 3—4): „Kdežto draci, vyjímajíce prsy, kojili své mladé, dcera mého národa je podobna pštrosu na poušti. Jazyk kojencův se lepí žízní k patru, děti prosí za chléb, ale není nikoho, kdo by jim lámal.“ Tuto hroznou ohavnost je vidět všude v Božím chrámě, neboť ti, kteří by měli rodit, zaléhají děti již narozené; ti, kteří by je měli vychovávat a živit, dopouštějí, aby umírali hladem, nemajíce pokrmu, a ti, kteří jsou ustanoveni, aby řekli pozva- ným, aby přišli, vykřikují veřejně, že nesmějí přijíti ke stolu; ti, kteří jsou pověřeni, aby nabádali a pobízeli jiné, ať vstoupí, naopak odvracují a odpuzejí ty, kteří chtějí přijíti a touží přistoupit k svátostem. Ohavností v chrámě je každá přetvářka u kněží a prelátů,101 jako na př. předstírané přednosti v mravech, předstíraná ospra- vedlňování v křesťanském náboženství, licoměrná povzbuzování a kázání a poučování v slově Božím, oslavy řecké111 nebo na způsob pohanský přiměšované do oslavy Ježíše Krista v chrámě, sláva soch nebo jiných předmětů nebo spíše jejich velebení, rozši- řování a stavění na roveň se slávou Ježíše Krista a se svátostí plnou samého Boha a hroznou jeho Božským tělem a drahocen- nou krví; milovat a ctíti některé stvoření více nebo stejně jako 153
12; Ezech. 34, 2 n.), myslíte na vlastní zájmy, ne na Ježíše Krista (Fil. 2, 21). Ohavností je to, že se dříve zmíněná nevěstka vetřela a ve- drala, nezasnoubena a nepozvána, do domů nebo do domu, který Boží moudrost sobě vystavěla a kde připravila stůl a smísila víno, aby odtamtud zvala na svůj hrad, řkouc: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte mé víno, které jsem smísila pro vás“ (Přísl. 9, 1—5),110 aby, osvědčujíc se matkou krásného milování (Eccli. 24, 24), živila a vychovávala své maličké a nerozumné děti, žáda- jící o svůj chléb. A hle, žena hloupá a jen tlachavá a naprosto nic neznající (Přísl. 9, 13), osobujíc si práci a děti matky všech ctností, usadila se na místě zasvěceném moudrosti, a sedíc na vy- sokém místě v městě (Přísl. 9, 14), pohlcuje a pohoršuje děti Kristovy; přijala sice klíče království nebeského (sr. Mat. 16, 19), ale nedbá sama tam vejíti a maličkým, kteří chtějí za Kristem jíti, zabraňuje a nedovoluje. Kde by totiž měla jako věrná mat- ka zváti na hrad a ke každodennímu chlebu a k svátostem, tu odhání a odrazuje prosté lidi svatého života z obecného lidů od církevních svátostí, jak je napsáno v Pláči Jeremiášově (4, 3—4): „Kdežto draci, vyjímajíce prsy, kojili své mladé, dcera mého národa je podobna pštrosu na poušti. Jazyk kojencův se lepí žízní k patru, děti prosí za chléb, ale není nikoho, kdo by jim lámal.“ Tuto hroznou ohavnost je vidět všude v Božím chrámě, neboť ti, kteří by měli rodit, zaléhají děti již narozené; ti, kteří by je měli vychovávat a živit, dopouštějí, aby umírali hladem, nemajíce pokrmu, a ti, kteří jsou ustanoveni, aby řekli pozva- ným, aby přišli, vykřikují veřejně, že nesmějí přijíti ke stolu; ti, kteří jsou pověřeni, aby nabádali a pobízeli jiné, ať vstoupí, naopak odvracují a odpuzejí ty, kteří chtějí přijíti a touží přistoupit k svátostem. Ohavností v chrámě je každá přetvářka u kněží a prelátů,101 jako na př. předstírané přednosti v mravech, předstíraná ospra- vedlňování v křesťanském náboženství, licoměrná povzbuzování a kázání a poučování v slově Božím, oslavy řecké111 nebo na způsob pohanský přiměšované do oslavy Ježíše Krista v chrámě, sláva soch nebo jiných předmětů nebo spíše jejich velebení, rozši- řování a stavění na roveň se slávou Ježíše Krista a se svátostí plnou samého Boha a hroznou jeho Božským tělem a drahocen- nou krví; milovat a ctíti některé stvoření více nebo stejně jako 153
Strana 156
Ježíše Krista, pravého Pána a Stvořitele světa... Pokrytci při tom usilují slučovat spolu tmu se světlem, hřích se ctností, Krista s Beliálem (2 Kor. 6, 14—15)86 a chtějí nestoudně a násilně spo- jovat nějaké nám nejisté smyšlenky s prací k lidské spáse. Protože tato přetvářka neb licoměrnost dostoupila dnes vrcholu a na vy- soké místo v městě (Přísl. 9, 14), nechť ten, kdo čte, rozumí, že ohavnost stojí v chrámě (Mat. 24, 15)! 2. ŠELMA V APOKALYPSE (Sv. 4, str. 208—209.) Uvádí se pak, že táž šelma má sedm hlav a deset rohů (Zjev. 13, 1). To se uvádí proto, aby bylo naznačeno, jak pokolení ta- kových lidí je rozerváno a rozvráceno, a že je nad všechnu míru strašné a kruté a že nemá jen jednu nějakou hlavu, nýbrž mnoho hlav, jimiž však není řízeno k spravedlnosti a ctnosti, ani podle nějakého zákona božského neb lidského, s rozumem se srovná- vajícího, nýbrž jen jako zvíře pudy a neurvalou silou, které ne- řídí se podle vůle Boží, nýbrž jen podle svých rohatých hlav, aby hovělo své rozmařilosti, lakotě a vlažnosti. Mnoho je totiž v křes- ťanském světě království, mnoho knížetství a vévodství, na které se hodí ono znamení šelmy: ta nedbají v dnešních časech žád- ných vzájemných ohledů, žádné svornosti, žádných svazků, nýbrž jsou spíše navzájem rozdvojena pro netečnost císařské moci,112 pro neposlušnost a rozkoly, ba jsou proti sobě navzájem tak velice rozdělena a znepřátelena, že se vzájemně napořád zhoubně a nesmiřitelně potírají s tak nelítostnou krutostí a s tak hrozným vražděním, že nebylo většího vídati od počátku světa ani budoucně nikdy nebude, jistě ne aspoň mezi lidmi, kteří mají jedno náboženství a jednoho Boha a Pána Ježíše Krista; a tím prokazují, že jsou horší než všechny předešlé pohanské říše a národy od počátku světa, které stály v popředí, pod roz- manitými vládami, totiž pod vládou Chaldeů, Peršanů, Syrie a Římanů.113 U nich nebylo nikdy nic podobného vídáno ani slý- cháno, že by si totiž lid vyznávající jednoho a téhož boha, ve- dený a řízený jedním zákonem, jednou vírou a jedním kněž- stvem, liboval v tak hrozném krveprolévání, v takových rozko- lech a rozbrojích proti sobě navzájem, jako se to projevilo a na- plnilo vrchovatou měrou za našich časů. A proto Pravda plným 156
Ježíše Krista, pravého Pána a Stvořitele světa... Pokrytci při tom usilují slučovat spolu tmu se světlem, hřích se ctností, Krista s Beliálem (2 Kor. 6, 14—15)86 a chtějí nestoudně a násilně spo- jovat nějaké nám nejisté smyšlenky s prací k lidské spáse. Protože tato přetvářka neb licoměrnost dostoupila dnes vrcholu a na vy- soké místo v městě (Přísl. 9, 14), nechť ten, kdo čte, rozumí, že ohavnost stojí v chrámě (Mat. 24, 15)! 2. ŠELMA V APOKALYPSE (Sv. 4, str. 208—209.) Uvádí se pak, že táž šelma má sedm hlav a deset rohů (Zjev. 13, 1). To se uvádí proto, aby bylo naznačeno, jak pokolení ta- kových lidí je rozerváno a rozvráceno, a že je nad všechnu míru strašné a kruté a že nemá jen jednu nějakou hlavu, nýbrž mnoho hlav, jimiž však není řízeno k spravedlnosti a ctnosti, ani podle nějakého zákona božského neb lidského, s rozumem se srovná- vajícího, nýbrž jen jako zvíře pudy a neurvalou silou, které ne- řídí se podle vůle Boží, nýbrž jen podle svých rohatých hlav, aby hovělo své rozmařilosti, lakotě a vlažnosti. Mnoho je totiž v křes- ťanském světě království, mnoho knížetství a vévodství, na které se hodí ono znamení šelmy: ta nedbají v dnešních časech žád- ných vzájemných ohledů, žádné svornosti, žádných svazků, nýbrž jsou spíše navzájem rozdvojena pro netečnost císařské moci,112 pro neposlušnost a rozkoly, ba jsou proti sobě navzájem tak velice rozdělena a znepřátelena, že se vzájemně napořád zhoubně a nesmiřitelně potírají s tak nelítostnou krutostí a s tak hrozným vražděním, že nebylo většího vídati od počátku světa ani budoucně nikdy nebude, jistě ne aspoň mezi lidmi, kteří mají jedno náboženství a jednoho Boha a Pána Ježíše Krista; a tím prokazují, že jsou horší než všechny předešlé pohanské říše a národy od počátku světa, které stály v popředí, pod roz- manitými vládami, totiž pod vládou Chaldeů, Peršanů, Syrie a Římanů.113 U nich nebylo nikdy nic podobného vídáno ani slý- cháno, že by si totiž lid vyznávající jednoho a téhož boha, ve- dený a řízený jedním zákonem, jednou vírou a jedním kněž- stvem, liboval v tak hrozném krveprolévání, v takových rozko- lech a rozbrojích proti sobě navzájem, jako se to projevilo a na- plnilo vrchovatou měrou za našich časů. A proto Pravda plným 156
Strana 157
právem předpověděla, že toto poslední soužení bude takové a tak veliké, jaké nikdy předtím nebylo od toho času, kdy lidé počali na zemi žíti, a jaké nikdy potom nebude až do skonání světa (Mat. 24, 21). Neboť sedm hlav se zde uvádí podle způsobu mluvy Písma jinde obvyklé místo velké rozmanitosti hlav, podobně také deset rohů místo každého počtu válečnických světských mocí. Možno zde přece dodat, že se jich uvádí sedm proto, aby se to shodo- valo s počtem sedmera hlavních hříchů nebo sedmi horších du- chů (sr. Mat. 12, 45), kteří pobádají a řídí ono zvířecí množství. Třebas totiž kdekterá země je plná všech téměř hříchů a kde- který národ, nicméně přece zvláštním způsobem lze vidět, že každá země zvlášť je zachvácena jedním smrtelným hříchem ve větší míře; tak Francouzové pýchou, Flandrové a Porýní114 pro- stopášností, Alemánové neboli Teutonové lakotou, Čechové a Poláci obžerstvím,116 a tak je i s jinými, jestliže si dobře všímá- me jednotlivých zjevů. A z téže příčiny se uvádí, že má tato šel- ma deset rohů, protože čelí pohrdavě Pánu Ježíši a znásilňuje a pošlapává desatero přikázání samého Boha, upadajíc právě tím do plného počtu všech hříchů... 3. ŽENA VAPOKALYPSE (Sv. 4, str. 210—213.) Když jsme si takto rozebrali význam šelmy, vraťme se zase k ženě zatracení hodné, která trůní na šelmě. O ní bylo proto pověděno, že sedí na šelmě, poněvadž kněží a klerikové, když byli opuštěni duchovním životem pro množství ohavností v chrá- mě a strženi ocasem draka (Zjev. 12, 4) k zemi, t. j. v přízemní život, tu teprve hledají oporu a odpočinek v bohatství, pozem- ský prospěch a světskou čest a slávu, přehlížejíce moc Boží. Avšak tyto věci mají v rukou, řídí, chrání, rozdělují a rozdávají na prvním místě a nejvíce králové, knížata a páni tohoto světa, t. j. lidí milujících život tohoto světa a směřujících k tomuto světu. A tím se stali klerikové a kněží změkčilými a nestálymi, slabošskými a zženštilými; z té příčiny chtěla božská Pravda, aby byli označeni jako žena-nevěstka.16 A povšimni si tu, že byla tato žena spatřena sedící na šelmě,117 t. j. odpočívající a pyšně se opírající, ale že šelmu neřídí a ne- 157
právem předpověděla, že toto poslední soužení bude takové a tak veliké, jaké nikdy předtím nebylo od toho času, kdy lidé počali na zemi žíti, a jaké nikdy potom nebude až do skonání světa (Mat. 24, 21). Neboť sedm hlav se zde uvádí podle způsobu mluvy Písma jinde obvyklé místo velké rozmanitosti hlav, podobně také deset rohů místo každého počtu válečnických světských mocí. Možno zde přece dodat, že se jich uvádí sedm proto, aby se to shodo- valo s počtem sedmera hlavních hříchů nebo sedmi horších du- chů (sr. Mat. 12, 45), kteří pobádají a řídí ono zvířecí množství. Třebas totiž kdekterá země je plná všech téměř hříchů a kde- který národ, nicméně přece zvláštním způsobem lze vidět, že každá země zvlášť je zachvácena jedním smrtelným hříchem ve větší míře; tak Francouzové pýchou, Flandrové a Porýní114 pro- stopášností, Alemánové neboli Teutonové lakotou, Čechové a Poláci obžerstvím,116 a tak je i s jinými, jestliže si dobře všímá- me jednotlivých zjevů. A z téže příčiny se uvádí, že má tato šel- ma deset rohů, protože čelí pohrdavě Pánu Ježíši a znásilňuje a pošlapává desatero přikázání samého Boha, upadajíc právě tím do plného počtu všech hříchů... 3. ŽENA VAPOKALYPSE (Sv. 4, str. 210—213.) Když jsme si takto rozebrali význam šelmy, vraťme se zase k ženě zatracení hodné, která trůní na šelmě. O ní bylo proto pověděno, že sedí na šelmě, poněvadž kněží a klerikové, když byli opuštěni duchovním životem pro množství ohavností v chrá- mě a strženi ocasem draka (Zjev. 12, 4) k zemi, t. j. v přízemní život, tu teprve hledají oporu a odpočinek v bohatství, pozem- ský prospěch a světskou čest a slávu, přehlížejíce moc Boží. Avšak tyto věci mají v rukou, řídí, chrání, rozdělují a rozdávají na prvním místě a nejvíce králové, knížata a páni tohoto světa, t. j. lidí milujících život tohoto světa a směřujících k tomuto světu. A tím se stali klerikové a kněží změkčilými a nestálymi, slabošskými a zženštilými; z té příčiny chtěla božská Pravda, aby byli označeni jako žena-nevěstka.16 A povšimni si tu, že byla tato žena spatřena sedící na šelmě,117 t. j. odpočívající a pyšně se opírající, ale že šelmu neřídí a ne- 157
Strana 158
ovládá, protože je šelma tak hlavatá, t. j. má mnoho hlav, a tak rohatá, t. j. vzpurná proti řízení kýmkoli, že není nijak způso- bilá, aby se dala řídit ohlávkou neb opratí. Neboť má býti jen jedna hlava a jedno tělo nebo nanejvýš dvě, jako jsou tažná do- bytčata, způsobilá k řízení lidmi. Ale žádným z nich není tato šelma, nýbrž je vůbec strašlivým netvorem, označujíc tím lid nejhorší, strašlivý, rozervaný a rozdvojený, dravý, krutý a pyšný, který jen v tom právě je svorný, že arci je šelmou, t. j. že je veden zvířecím pudem, a také ještě v tom, že se všichni jmenují křesťané a že, ač žijí hříšně, způsobem protivícím se dokonalosti, pravdě a moudrosti Ježíše Krista, nicméně pro jmé- no „křesťan“ sobě lichotí a jím se vychloubají, jako kdyby byl Kristus Ježíš jim podoben a shodný s jejich planým a ničemným životem. Proto bylo o šelmě pověděno, že je plná rouhavých jmen. Jako je však tato hlavatá a rohatá šelma naprosto nezpůso- bilá, aby byla řízena, jednak protože má mnoho hlav, jednak protože má mnoho rohů, jednak protože je zvíře nezkrotné a ne- stvůrné, tak také tato smilná, změkčilá, nestálá a bázlivá žena, která se rozložila, aby si seděla a smilnila, nemá ani dost málo síly, aby řídila šelmu, ba ani by se neodvážila o to se pokoušet, ježto není způsobilá řídit koně, osla neb býka ani jiné dobytče. Buď se stydí, že si je vědoma své ženské povahy a nevěstčí han- by — ale kéž by se jen zastyděla za svou hanbu „nevěstka upadlá v zapomenutí“ a kéž by „zazpívala a obcházejíc opakovala svou píseň“ (Iz. 23, 16) a zanechala sedění na šelmě, zda by se snad na ni rozpomněl její ženich118 a vůdce její mladosti (Přísl. 2, 17) — buď také, protože ví, že šelma ji snese na sobě, jen sedí-li pokoj- ně a působí-li jí libost svým tělem, neodvažuje se obracet šelmu na žádnou stranu, třebas jen nepatrně, aby prchlivá, zuřivá a pyšná šelma neshodila nevěstku samu a nerozsápala ji svými rohy. Z té příčiny nikoli tak, jak právě chce klerus a kněžstvo, chtějí králové, knížata a vojínové, nýbrž jak chtějí králi, soudci a vo- jáci, tamtudy se dává nésti klerus a kněžstvo, a neobávají se světští králi, baroni a vladaři kleru a kněží, ale naopak kleri- kové a kněží se bojí a třesou v přítomnosti králů a knížat a sa- trapů tohoto světa. A v tom je dnes příčina, že si samovládci tohoto světa nelítostně podrobují a rozsápávají obecný lid křes- 158
ovládá, protože je šelma tak hlavatá, t. j. má mnoho hlav, a tak rohatá, t. j. vzpurná proti řízení kýmkoli, že není nijak způso- bilá, aby se dala řídit ohlávkou neb opratí. Neboť má býti jen jedna hlava a jedno tělo nebo nanejvýš dvě, jako jsou tažná do- bytčata, způsobilá k řízení lidmi. Ale žádným z nich není tato šelma, nýbrž je vůbec strašlivým netvorem, označujíc tím lid nejhorší, strašlivý, rozervaný a rozdvojený, dravý, krutý a pyšný, který jen v tom právě je svorný, že arci je šelmou, t. j. že je veden zvířecím pudem, a také ještě v tom, že se všichni jmenují křesťané a že, ač žijí hříšně, způsobem protivícím se dokonalosti, pravdě a moudrosti Ježíše Krista, nicméně pro jmé- no „křesťan“ sobě lichotí a jím se vychloubají, jako kdyby byl Kristus Ježíš jim podoben a shodný s jejich planým a ničemným životem. Proto bylo o šelmě pověděno, že je plná rouhavých jmen. Jako je však tato hlavatá a rohatá šelma naprosto nezpůso- bilá, aby byla řízena, jednak protože má mnoho hlav, jednak protože má mnoho rohů, jednak protože je zvíře nezkrotné a ne- stvůrné, tak také tato smilná, změkčilá, nestálá a bázlivá žena, která se rozložila, aby si seděla a smilnila, nemá ani dost málo síly, aby řídila šelmu, ba ani by se neodvážila o to se pokoušet, ježto není způsobilá řídit koně, osla neb býka ani jiné dobytče. Buď se stydí, že si je vědoma své ženské povahy a nevěstčí han- by — ale kéž by se jen zastyděla za svou hanbu „nevěstka upadlá v zapomenutí“ a kéž by „zazpívala a obcházejíc opakovala svou píseň“ (Iz. 23, 16) a zanechala sedění na šelmě, zda by se snad na ni rozpomněl její ženich118 a vůdce její mladosti (Přísl. 2, 17) — buď také, protože ví, že šelma ji snese na sobě, jen sedí-li pokoj- ně a působí-li jí libost svým tělem, neodvažuje se obracet šelmu na žádnou stranu, třebas jen nepatrně, aby prchlivá, zuřivá a pyšná šelma neshodila nevěstku samu a nerozsápala ji svými rohy. Z té příčiny nikoli tak, jak právě chce klerus a kněžstvo, chtějí králové, knížata a vojínové, nýbrž jak chtějí králi, soudci a vo- jáci, tamtudy se dává nésti klerus a kněžstvo, a neobávají se světští králi, baroni a vladaři kleru a kněží, ale naopak kleri- kové a kněží se bojí a třesou v přítomnosti králů a knížat a sa- trapů tohoto světa. A v tom je dnes příčina, že si samovládci tohoto světa nelítostně podrobují a rozsápávají obecný lid křes- 158
Strana 159
ťanský, aniž se kdo odvažuje proti tomu jen šeptnout nebo za- štěkat (Iz. 56, 10). Avšak věru právem se tak děje ženě, protože zcela opustila Ježíše ukřižovaného a zároveň jeho nebeské slasti a bohatství; opustila, pravím, vůdce své mladosti a zapomněla na smlouvu svého Boha (Přísl. 2, 17—18), který ji učinil, stvořil a na rukou nosil, živil a vyvýšil (Iz. 1, 2). Sama však, do té doby milovaná a ze všech jediná, když byla obdařena obilím, vínem a olejem81 a oslavena, kmentem a nachem oděna (Ez. 16, 13) a takto ztuč- něla, ztloustla a tukem obrostla, počala se vzpouzet a zcela opustila Boha, svého tvůrce (5 Mojž. 32, 15), a proto byla dána pod silnou ruku, zpod které nebude moci znovu povstati. A pro- tože nedbá o to, aby byla dobrovolně poddána svému ženichovi, nýbrž dělá to, co chce, nemůže ani nijak řídit tak, jak by chtěla, a protože se nebála svého Boha, musí jí býti vhod, že se bojí šelmy. A protože nechtěla v svém srdci nosit a oslavovat Krista Ježíše (sr. 1 Kor. 6, 20), ani se jím dáti nosit, musí se dát ne bez nebezpečí nosit nestvůrnou šelmou. A protože nechtěla přilnout k jediné své hlavě a své slávě, totiž k Ježíši ukřižovanému, ani dáti se jím řídit, jak je hodno, musí být proháněna různými směry mnohými hlavami. A poněvadž nebyla nejvděčnější Kristu Ježíši, svému miláčku, kvetoucímu, bělostnému a červenému (sr. Pís. 5, 10), proto byla vydána do rukou šelmy dvakrát, t. j. nadmíru velmi zakrvavené. A protože se nestarala o to, aby drže- la roh spásy vztyčený v domě Davidově (Luk. 1, 69), kterým by dovedla promyšleně přemáhat mocnosti a vládce temnosti (sr. Ef. 6, 12), musí očekávat, že bude desíti rohy na kusy roztrhána a roznesena (Zjev. 17, 16), až budou vrchovatou měrou trestány její přespříliš mnohé necudnosti, aby se zmořena konečně jednou rozpomněla na svého prvního muže, Ježíše ukřižovaného, a vrá- tila se pokorně k svému Pánu Bohu podle svědectví všech pro- roků. Vezmi tedy zase jako dříve harfu a neseď na šelmě, ne- věstko upadlá v zapomenutí, dobře zpívej (Iz. 23, 16), říkajíc (Ž. 137, 1): „Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a pla- kávali, vzpomínajíce na tebe (Sione).“ Opakuj svou píseň, aby se na tebe rozpomněli (Iz. 23, 16)! 159
ťanský, aniž se kdo odvažuje proti tomu jen šeptnout nebo za- štěkat (Iz. 56, 10). Avšak věru právem se tak děje ženě, protože zcela opustila Ježíše ukřižovaného a zároveň jeho nebeské slasti a bohatství; opustila, pravím, vůdce své mladosti a zapomněla na smlouvu svého Boha (Přísl. 2, 17—18), který ji učinil, stvořil a na rukou nosil, živil a vyvýšil (Iz. 1, 2). Sama však, do té doby milovaná a ze všech jediná, když byla obdařena obilím, vínem a olejem81 a oslavena, kmentem a nachem oděna (Ez. 16, 13) a takto ztuč- něla, ztloustla a tukem obrostla, počala se vzpouzet a zcela opustila Boha, svého tvůrce (5 Mojž. 32, 15), a proto byla dána pod silnou ruku, zpod které nebude moci znovu povstati. A pro- tože nedbá o to, aby byla dobrovolně poddána svému ženichovi, nýbrž dělá to, co chce, nemůže ani nijak řídit tak, jak by chtěla, a protože se nebála svého Boha, musí jí býti vhod, že se bojí šelmy. A protože nechtěla v svém srdci nosit a oslavovat Krista Ježíše (sr. 1 Kor. 6, 20), ani se jím dáti nosit, musí se dát ne bez nebezpečí nosit nestvůrnou šelmou. A protože nechtěla přilnout k jediné své hlavě a své slávě, totiž k Ježíši ukřižovanému, ani dáti se jím řídit, jak je hodno, musí být proháněna různými směry mnohými hlavami. A poněvadž nebyla nejvděčnější Kristu Ježíši, svému miláčku, kvetoucímu, bělostnému a červenému (sr. Pís. 5, 10), proto byla vydána do rukou šelmy dvakrát, t. j. nadmíru velmi zakrvavené. A protože se nestarala o to, aby drže- la roh spásy vztyčený v domě Davidově (Luk. 1, 69), kterým by dovedla promyšleně přemáhat mocnosti a vládce temnosti (sr. Ef. 6, 12), musí očekávat, že bude desíti rohy na kusy roztrhána a roznesena (Zjev. 17, 16), až budou vrchovatou měrou trestány její přespříliš mnohé necudnosti, aby se zmořena konečně jednou rozpomněla na svého prvního muže, Ježíše ukřižovaného, a vrá- tila se pokorně k svému Pánu Bohu podle svědectví všech pro- roků. Vezmi tedy zase jako dříve harfu a neseď na šelmě, ne- věstko upadlá v zapomenutí, dobře zpívej (Iz. 23, 16), říkajíc (Ž. 137, 1): „Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a pla- kávali, vzpomínajíce na tebe (Sione).“ Opakuj svou píseň, aby se na tebe rozpomněli (Iz. 23, 16)! 159
Strana 160
III. CÍRKEVNÍ ROZKOL 1. ROZDĚLENI VUDECH (Sv. 2, str. 191—193.) Když křesťanský lid propadl tělesnosti a světu, zapomenuv tak na Ježíše ukřižovaného a zpronevěřiv se jeho víře, byl rozdělen mezi deset králů119 a roznesen a rozerván jakoby na rozích po široširé rovině, protože odumřela jejich víra a vše jiné, co bývalo kdysi dříve základem křesťanské spásy a plno svatého Ducha, ona víra, pravím, a všecky její náležitosti byly jako mrtvé kosti rozmetány, rozdrceny a na tváři země pohozeny jako mrva a mrchy a týž lid byl při tom řízen sedmi hlavami šarlatové šel- my (Zjev. 17, 3), t. j. všemi hříchy, a byl hnán různými a opač- nými směry podle svých světských a tělesných chtíčů: a tu se vychloubali a těšili ze svých proslulých králů a slavných knížat, kteří se vynášeli jeden nad druhého a potýkali se nepřátelsky o Ježíše ukřižovaného; ten však takřka odumřel jejich srdcím (Ž. 31, 13). Proto Francouzové, radujíce se, že jsou pod svým králem, hle- děli na jiné s mužným opovržením jako na zvěř, a Angličané, jsouce podobně až příliš semknuti pod svým králem, byli hotovi pobíjet a podmaňovat si jiné křesťany. Tak Španělé za svého krále, tak Římané za sebe a Lombardové120 za svého krále, tak Němci a Čechové, stejně Uhři a Poláci: ti všichni jsouce navzá- jem rozděleni, chovali se k jiným spolukřesťanům jako k cizím nebo jako k cizímu rodu a nejenže sobecky milovali sebe, ale též se vychloubali a jiné spolukřesťany uráželi a podmaňovali. Když však tato hrozná a krvelačná šelma, dlouhá, široká a vysoká, byla takto na různé strany svými sedmi hlavami pohá- něna a rozmetala a zle rozervala svými desíti rohy celou křes- ťanskou církev, hle!, tu se zatím usadila a uvelebila na šelmě necudná velká nevěstka, t. j. množství tělesných kleriků, po- krytců a tělesných kněží a mnichů, aby oplývala svými vytou- ženými rozkošemi, smilnila se všemi králi, ozdobena nachem a šarlatem a všelikými drahými kameny a perlami, a držíc v ruce zlatou číši plnou ohavností a necudností na zemi, opájela vše- chny obyvatele země (Zjev. 17, 1, 2, 4.). A když si smilnice ta již dlouho a po mnoho let takto hověla, opřena o rohatou a hlavatou 160
III. CÍRKEVNÍ ROZKOL 1. ROZDĚLENI VUDECH (Sv. 2, str. 191—193.) Když křesťanský lid propadl tělesnosti a světu, zapomenuv tak na Ježíše ukřižovaného a zpronevěřiv se jeho víře, byl rozdělen mezi deset králů119 a roznesen a rozerván jakoby na rozích po široširé rovině, protože odumřela jejich víra a vše jiné, co bývalo kdysi dříve základem křesťanské spásy a plno svatého Ducha, ona víra, pravím, a všecky její náležitosti byly jako mrtvé kosti rozmetány, rozdrceny a na tváři země pohozeny jako mrva a mrchy a týž lid byl při tom řízen sedmi hlavami šarlatové šel- my (Zjev. 17, 3), t. j. všemi hříchy, a byl hnán různými a opač- nými směry podle svých světských a tělesných chtíčů: a tu se vychloubali a těšili ze svých proslulých králů a slavných knížat, kteří se vynášeli jeden nad druhého a potýkali se nepřátelsky o Ježíše ukřižovaného; ten však takřka odumřel jejich srdcím (Ž. 31, 13). Proto Francouzové, radujíce se, že jsou pod svým králem, hle- děli na jiné s mužným opovržením jako na zvěř, a Angličané, jsouce podobně až příliš semknuti pod svým králem, byli hotovi pobíjet a podmaňovat si jiné křesťany. Tak Španělé za svého krále, tak Římané za sebe a Lombardové120 za svého krále, tak Němci a Čechové, stejně Uhři a Poláci: ti všichni jsouce navzá- jem rozděleni, chovali se k jiným spolukřesťanům jako k cizím nebo jako k cizímu rodu a nejenže sobecky milovali sebe, ale též se vychloubali a jiné spolukřesťany uráželi a podmaňovali. Když však tato hrozná a krvelačná šelma, dlouhá, široká a vysoká, byla takto na různé strany svými sedmi hlavami pohá- něna a rozmetala a zle rozervala svými desíti rohy celou křes- ťanskou církev, hle!, tu se zatím usadila a uvelebila na šelmě necudná velká nevěstka, t. j. množství tělesných kleriků, po- krytců a tělesných kněží a mnichů, aby oplývala svými vytou- ženými rozkošemi, smilnila se všemi králi, ozdobena nachem a šarlatem a všelikými drahými kameny a perlami, a držíc v ruce zlatou číši plnou ohavností a necudností na zemi, opájela vše- chny obyvatele země (Zjev. 17, 1, 2, 4.). A když si smilnice ta již dlouho a po mnoho let takto hověla, opřena o rohatou a hlavatou 160
Strana 161
šelmu, ale neodvažujíc se jí dotknout, aby ji snad nestřásla a též ji nerozsápala, nýbrž hledíc spíše šelmě se zalíbit a lichotíc jí a vychloubajíc se sama sebou a svou vznešeností, svým bohat- stvím, rozkošemi a poctami tohoto světa — zapomnělať hříšně na Ježíše ukřižovaného a na smlouvu svého Boha (Přísl. 2, 18), vyslovenou v evangeliu Kristově, a na vůdce své mladosti (Přísl. 2, 17) a říkala (Zjev. 18, 7): „Sedím jako královna, nejsem vdovou a nespatřím zármutku“ —: tehdy jižjiž přišly dni jejího odsou- zení a tehdy příslušelo, aby podobně, jako byla dříve šelma rozdělena a rozvrácena, také ona byla roztrhána a aby její maso bylo spáleno ohněm (sr. Zjev. 17, 16). Z toho vyplývá, že když byl dříve rozerván, roztrhán a růz- nými směry hnán všechen lid, který odpadl od Krista Ježíše ke království tohoto světa, tehdy musil nastat rozkol také mezi kleriky a kněžími neboli v kněžstvu národů, které byly již takto všelijak rozštěpeny. A ... jestliže bychom dobře rozvážili to, co se událo na počátku tohoto rozkolu,121 shledáme, že není žádné jiné závažnější příčiny jeho, než předcházející rozštěpení mezi říšemi a rozštěpení mezi národy, neboť tenkráte Francouzové si přáli, aby měli papeže ze svého středu, jak to později projevili, kdežto Římané se také podobně dovolávali, že chtějí mít papeže ze sebe a pro sebe, až byl takto a tím úplný rozkol v církvi do- vršen. 2. ROZDELENI V HLAVÉ (Sv. 3, str. 34—35.) Taková veliká, nejhorší a zhoubná lež, která porušila celou křesťanskou církev, obestřela svým stínem a uvedla v omyl, je-li možno i vyvolené (Mat. 24, 24). A tehdy bylo vidět, jak se syn nepravosti a lži doslova povyšuje nade všecko, co se jmenuje Bůh, totiž nad Pravdu, která je jmenována zjevně a doslovně Bohem — proto Jan (14, 6): „Já jsem cesta, pravda a život“ — a nade všecko, co je uctíváno jako Bůh (2 Tes. 2, 4), to jest nade všecku pravdu Ducha, která je uctívána podobně jako Bůh, jak to praví onen výrok moudrého muže: Jestliže Bůh jest duch, jak nám to hlásají zpěvy, první je povinnost tvá jej uctívat se srdcem čistým.122 11 Matěj z Janova 161
šelmu, ale neodvažujíc se jí dotknout, aby ji snad nestřásla a též ji nerozsápala, nýbrž hledíc spíše šelmě se zalíbit a lichotíc jí a vychloubajíc se sama sebou a svou vznešeností, svým bohat- stvím, rozkošemi a poctami tohoto světa — zapomnělať hříšně na Ježíše ukřižovaného a na smlouvu svého Boha (Přísl. 2, 18), vyslovenou v evangeliu Kristově, a na vůdce své mladosti (Přísl. 2, 17) a říkala (Zjev. 18, 7): „Sedím jako královna, nejsem vdovou a nespatřím zármutku“ —: tehdy jižjiž přišly dni jejího odsou- zení a tehdy příslušelo, aby podobně, jako byla dříve šelma rozdělena a rozvrácena, také ona byla roztrhána a aby její maso bylo spáleno ohněm (sr. Zjev. 17, 16). Z toho vyplývá, že když byl dříve rozerván, roztrhán a růz- nými směry hnán všechen lid, který odpadl od Krista Ježíše ke království tohoto světa, tehdy musil nastat rozkol také mezi kleriky a kněžími neboli v kněžstvu národů, které byly již takto všelijak rozštěpeny. A ... jestliže bychom dobře rozvážili to, co se událo na počátku tohoto rozkolu,121 shledáme, že není žádné jiné závažnější příčiny jeho, než předcházející rozštěpení mezi říšemi a rozštěpení mezi národy, neboť tenkráte Francouzové si přáli, aby měli papeže ze svého středu, jak to později projevili, kdežto Římané se také podobně dovolávali, že chtějí mít papeže ze sebe a pro sebe, až byl takto a tím úplný rozkol v církvi do- vršen. 2. ROZDELENI V HLAVÉ (Sv. 3, str. 34—35.) Taková veliká, nejhorší a zhoubná lež, která porušila celou křesťanskou církev, obestřela svým stínem a uvedla v omyl, je-li možno i vyvolené (Mat. 24, 24). A tehdy bylo vidět, jak se syn nepravosti a lži doslova povyšuje nade všecko, co se jmenuje Bůh, totiž nad Pravdu, která je jmenována zjevně a doslovně Bohem — proto Jan (14, 6): „Já jsem cesta, pravda a život“ — a nade všecko, co je uctíváno jako Bůh (2 Tes. 2, 4), to jest nade všecku pravdu Ducha, která je uctívána podobně jako Bůh, jak to praví onen výrok moudrého muže: Jestliže Bůh jest duch, jak nám to hlásají zpěvy, první je povinnost tvá jej uctívat se srdcem čistým.122 11 Matěj z Janova 161
Strana 162
Nebo s jiného hlediska: týž syn lži se povýšil nade všecko, co se jmenuje Bůh nebo co je tak uctíváno, poněvadž se povýšil a opovážil se povyšovat nade všechny kněze církve, kteří byli nazváni bohy, jak je psáno (Ž. 82, 6): „Já jsem řekl: bohové jste. A tak vysoko se povýšil nade všecko, co se jmenuje Bůh, že se opovážil povznést i nad nejvyššího apoštolského a pravého pa- peže, totiž Urbana VI.121 Toho se odvažuje křesťan a odvažuje se toho lží a klamem, odvažuje se směle se představovat takto celému světu, odvažuje se také trvat na tom až do konce i za cenu nejen vlastní spásy, nýbrž spásy celé katolické církve a vůbec nesčetných duší, pro- následuje a ubíjí pod takovou lží a přetvářkou svaté lidil a na- padá celou církev tak potměšile, to jest tak obmyslně a promyš- leně, tak směle a svůdnicky, maskovaně a zastřeně, že strhl za sebou zcela i nejvyšší sbor123 a zviklal všechny ostatní sbory, také množství nejznamenitějších učenců, které bývalo vždy zdra- vím světa, jako učence učení Pařížského a jiných ctihodných a věhlasných universit. Kdežto tedy Ježíš ukřížovaný způsobil svou pravdou a svým duchem, že celé množství jeho církve bylo jednoho srdce a jedné mysli (Skut. 4, 32), tenhle způsobil lží a duchem zlovolného dábla, že se srdce celé církve Krista Ježíše, jeho Pána (což je dozajista největší nepravost), rozcházejí ve- spolek a že jsou téměř všechny duše mezi sebou a od sebe na- vzájem rozdvojovány a že se po celý ten čas téměř dvanáct let věnují sporům a svárům, takže jedni vykřikují a prohlašují svárlivě druhým: „Já jsem Kefův,“124 ,já Pavlův (1 Kor. 1, 12), „já Klementův,“ ,ale já Urbanův, a co je horšího, že, jsouce vzá- jemným rozkolem porušeni, všude napořád úporně tvrdí: „Zde je Kristus“, jiný však zase: „Nikoli, ale s námi je Kristus' (Mat. 24, 23 a Mar. 13, 21). Řehole také se staví příkře proti řeholi, jeden klášter téže řehole proti druhému, mniši nadto proti světským kněžím, kněží jsou proti sobě navzájem bezbožně roz- děleni; laikové a zvláště urození lidé se zlobí na kněze, kněží na laiky, obecný lid na své otce a faráře, faráři, myslíce jen na své zájmy, váží si pramálo svého lidu, a všechno je vrchovatě přeplněno rozkoly, sváry a následkem toho nejhoršími projevy působení satanova; je to sedm horších duchů (Mat. 12, 45) Anti- kristových: kdož by tedy, ptám se, dosud ještě neviděl ohavnost největšího i posledního zpuštění celé církve Ježíše Krista, 162
Nebo s jiného hlediska: týž syn lži se povýšil nade všecko, co se jmenuje Bůh nebo co je tak uctíváno, poněvadž se povýšil a opovážil se povyšovat nade všechny kněze církve, kteří byli nazváni bohy, jak je psáno (Ž. 82, 6): „Já jsem řekl: bohové jste. A tak vysoko se povýšil nade všecko, co se jmenuje Bůh, že se opovážil povznést i nad nejvyššího apoštolského a pravého pa- peže, totiž Urbana VI.121 Toho se odvažuje křesťan a odvažuje se toho lží a klamem, odvažuje se směle se představovat takto celému světu, odvažuje se také trvat na tom až do konce i za cenu nejen vlastní spásy, nýbrž spásy celé katolické církve a vůbec nesčetných duší, pro- následuje a ubíjí pod takovou lží a přetvářkou svaté lidil a na- padá celou církev tak potměšile, to jest tak obmyslně a promyš- leně, tak směle a svůdnicky, maskovaně a zastřeně, že strhl za sebou zcela i nejvyšší sbor123 a zviklal všechny ostatní sbory, také množství nejznamenitějších učenců, které bývalo vždy zdra- vím světa, jako učence učení Pařížského a jiných ctihodných a věhlasných universit. Kdežto tedy Ježíš ukřížovaný způsobil svou pravdou a svým duchem, že celé množství jeho církve bylo jednoho srdce a jedné mysli (Skut. 4, 32), tenhle způsobil lží a duchem zlovolného dábla, že se srdce celé církve Krista Ježíše, jeho Pána (což je dozajista největší nepravost), rozcházejí ve- spolek a že jsou téměř všechny duše mezi sebou a od sebe na- vzájem rozdvojovány a že se po celý ten čas téměř dvanáct let věnují sporům a svárům, takže jedni vykřikují a prohlašují svárlivě druhým: „Já jsem Kefův,“124 ,já Pavlův (1 Kor. 1, 12), „já Klementův,“ ,ale já Urbanův, a co je horšího, že, jsouce vzá- jemným rozkolem porušeni, všude napořád úporně tvrdí: „Zde je Kristus“, jiný však zase: „Nikoli, ale s námi je Kristus' (Mat. 24, 23 a Mar. 13, 21). Řehole také se staví příkře proti řeholi, jeden klášter téže řehole proti druhému, mniši nadto proti světským kněžím, kněží jsou proti sobě navzájem bezbožně roz- děleni; laikové a zvláště urození lidé se zlobí na kněze, kněží na laiky, obecný lid na své otce a faráře, faráři, myslíce jen na své zájmy, váží si pramálo svého lidu, a všechno je vrchovatě přeplněno rozkoly, sváry a následkem toho nejhoršími projevy působení satanova; je to sedm horších duchů (Mat. 12, 45) Anti- kristových: kdož by tedy, ptám se, dosud ještě neviděl ohavnost největšího i posledního zpuštění celé církve Ježíše Krista, 162
Strana 163
stojící v chrámě (Mat. 24, 15) v těchto nade všecko nebezpečných časích a pozvedající se nade všecko, co se jmenuje Bůh a co je tak uctíváno? (2 Tes. 2, 4.) IV. MRAVNÍ STAV CÍRKVE 1. PRVOTNÍ A SOUČASNÁ CÍRKEV (Sv. 3, str. 31.) Můžeš, je-li libo, srovnávat církev Boží s nesčetným množstvím Antikristovým podle vlastností proti sobě stavěných, obzvláště budeš-li přihlížet k prvotní církvi a přirovnáš-li ji k poruše- nosti současných nepravých křesťanů. Předně v oné církvi množství křesťanů bylo jednoho srdce a jedné duše (Skut. 4, 32), v dnešní nesnadno nalezneš, aby dva spolu navzájem v Kristu Ježíši souhlasili. Ona, jsouc přioděna Kristem, to jest Boží mocí s výsosti (Luk. 24, 49) a Boží moud- rostí, chodila v bázni Páně a v pravdě, dnešní je zneuctěna všeli- jakou hanbou a hříchem, žije bez bázně před Pánem Ježíšem a chodí ve všelikém pokrytectví a přetvářce. V oné kvetla ctnost a pravda a hřích se skrýval jen v úkrytu, v dnešní hřích a ne- pravost křičí na rozcestích všech cest a ulic, pravda a ctnost jsou nuceny skrývat se v koutech. V oné měla ctnost volný a příznivý vývoj, hříchy docházely v zápětí zaslouženého trestu, v dnešní nepravost a všechna špatnost požívá svobody a dochází pový- šení, ale ctnost je vystavena neustálému soužení. A v tom, co v oné církvi pokládali všichni za hřích, tato již neshledává žádnou nepřístojnost, ano naopak, co v oné církvi svatých křes- ťané odmítali s opovržením, v této se již uznává za počestnost a duchaplnost a bývá napodobováno. 2. SEDM HLAVNÍCH HRÍCHŮ (S v. 4, str. 240, 242.) [„Uviděl jsem ženu sedící na šarlatové šelmě, pokryté rouha- vými nápisy, se sedmi hlavami a desíti rohy.“ — (Zjevení 17, 3.) 11* 163
stojící v chrámě (Mat. 24, 15) v těchto nade všecko nebezpečných časích a pozvedající se nade všecko, co se jmenuje Bůh a co je tak uctíváno? (2 Tes. 2, 4.) IV. MRAVNÍ STAV CÍRKVE 1. PRVOTNÍ A SOUČASNÁ CÍRKEV (Sv. 3, str. 31.) Můžeš, je-li libo, srovnávat církev Boží s nesčetným množstvím Antikristovým podle vlastností proti sobě stavěných, obzvláště budeš-li přihlížet k prvotní církvi a přirovnáš-li ji k poruše- nosti současných nepravých křesťanů. Předně v oné církvi množství křesťanů bylo jednoho srdce a jedné duše (Skut. 4, 32), v dnešní nesnadno nalezneš, aby dva spolu navzájem v Kristu Ježíši souhlasili. Ona, jsouc přioděna Kristem, to jest Boží mocí s výsosti (Luk. 24, 49) a Boží moud- rostí, chodila v bázni Páně a v pravdě, dnešní je zneuctěna všeli- jakou hanbou a hříchem, žije bez bázně před Pánem Ježíšem a chodí ve všelikém pokrytectví a přetvářce. V oné kvetla ctnost a pravda a hřích se skrýval jen v úkrytu, v dnešní hřích a ne- pravost křičí na rozcestích všech cest a ulic, pravda a ctnost jsou nuceny skrývat se v koutech. V oné měla ctnost volný a příznivý vývoj, hříchy docházely v zápětí zaslouženého trestu, v dnešní nepravost a všechna špatnost požívá svobody a dochází pový- šení, ale ctnost je vystavena neustálému soužení. A v tom, co v oné církvi pokládali všichni za hřích, tato již neshledává žádnou nepřístojnost, ano naopak, co v oné církvi svatých křes- ťané odmítali s opovržením, v této se již uznává za počestnost a duchaplnost a bývá napodobováno. 2. SEDM HLAVNÍCH HRÍCHŮ (S v. 4, str. 240, 242.) [„Uviděl jsem ženu sedící na šarlatové šelmě, pokryté rouha- vými nápisy, se sedmi hlavami a desíti rohy.“ — (Zjevení 17, 3.) 11* 163
Strana 164
Prohlédneme-li si dobře množství dnešních tělesných lidí, vy- vodíme rozumovou úvahou, že šelma47 nemohla být výstižnější popsána než jako šelma se sedmi hlavami. Neboť když uvidíš, že jsou vesměs nadutí a pyšní, že všichni nosí nejzřetelnější znaky pýchy na hlavách rozmanitě vymyš- lené, a že si zakládají na tom, o čem se říká, že to nejsou zna- mení pýchy, nýbrž uhlazenosti a důstojnosti, a obhajují to pyšně proti komukoli, ale z křesťanské pokory si naopak tropí smích a hrozí se jí, jako by byla hanbou lidí a jako by se jí člověk zahazoval před lidmi, hned tu budeš mít první hlavu na ne- stvůrné šelmě. Když je prohlédneš, že jsou naveskrz lidmi lakotnými, hrabi- vými, chtivými bohatství, peněz a poct a že to také projevují docela všeobecně a zřejmě v křesťanském lidu, že to též hlásají na ulicích a velebí a říkají: „Není jiného pána leč peníze, není jiného království, leč může-li kdo rozdávat bohatství tohoto ži- vota,“ a že známku lakoty vůbec jinak neposuzují leč jako dobro, prozíravost nebo svědomitost, zda nenapočteš již nesporně docela případně druhou hlavu na šelmě? Když uzříš, že nákaza labužnictví, pijáctví, žroutství řádí všeobecně mezi lidmi a nejvíce ve dnech odpočinku, zasvěceného Pánu Ježíši Kristu, jako v neděli a o svátcích, že omlouvají a nijak si nezabírají zřejmé známky a důkazy zvířecího hýření, ba že je dokonce pokládají za ctnost štědrosti a podobné a že nalézají v takových skutcích, které jsou jinak křesťanu smrtel- nými hříchy, zábavu a radost, pak nasadíš zcela dobře šelmě třetí hlavu. Než, když vidíš, že si v křesťanském lidu veřejně libují v roz- mařilosti, smilství a necudnosti a napořád se za tím ženou, že také znamení rozmařilosti, její známky a prostředky všichni prohlašují za věc naprosto dobrou a počestnou, přirozenou a křesťanskou, nepřipouštějíce přesvědčování o opaku; vidíš-li, že nadto školy prostopášnosti neb tělesné lásky jako jsou tance a schůzky mládeže, tak omlouvají a hodnotí, že vyjma v Božím kostele, jak se to ale i děje ve Francii a Italii, a o svátcích Božích a svatých a za slavnostních úkonů shromáždění křesťanů, smějí prý se takové věci provozovat a konat bez újmy počestnosti a mravnosti: když svědomitě pozoruješ, že se tyto věci dějí v křes- ťanském lidu, který měl býti jindy chrámem Ducha svatého 164
Prohlédneme-li si dobře množství dnešních tělesných lidí, vy- vodíme rozumovou úvahou, že šelma47 nemohla být výstižnější popsána než jako šelma se sedmi hlavami. Neboť když uvidíš, že jsou vesměs nadutí a pyšní, že všichni nosí nejzřetelnější znaky pýchy na hlavách rozmanitě vymyš- lené, a že si zakládají na tom, o čem se říká, že to nejsou zna- mení pýchy, nýbrž uhlazenosti a důstojnosti, a obhajují to pyšně proti komukoli, ale z křesťanské pokory si naopak tropí smích a hrozí se jí, jako by byla hanbou lidí a jako by se jí člověk zahazoval před lidmi, hned tu budeš mít první hlavu na ne- stvůrné šelmě. Když je prohlédneš, že jsou naveskrz lidmi lakotnými, hrabi- vými, chtivými bohatství, peněz a poct a že to také projevují docela všeobecně a zřejmě v křesťanském lidu, že to též hlásají na ulicích a velebí a říkají: „Není jiného pána leč peníze, není jiného království, leč může-li kdo rozdávat bohatství tohoto ži- vota,“ a že známku lakoty vůbec jinak neposuzují leč jako dobro, prozíravost nebo svědomitost, zda nenapočteš již nesporně docela případně druhou hlavu na šelmě? Když uzříš, že nákaza labužnictví, pijáctví, žroutství řádí všeobecně mezi lidmi a nejvíce ve dnech odpočinku, zasvěceného Pánu Ježíši Kristu, jako v neděli a o svátcích, že omlouvají a nijak si nezabírají zřejmé známky a důkazy zvířecího hýření, ba že je dokonce pokládají za ctnost štědrosti a podobné a že nalézají v takových skutcích, které jsou jinak křesťanu smrtel- nými hříchy, zábavu a radost, pak nasadíš zcela dobře šelmě třetí hlavu. Než, když vidíš, že si v křesťanském lidu veřejně libují v roz- mařilosti, smilství a necudnosti a napořád se za tím ženou, že také znamení rozmařilosti, její známky a prostředky všichni prohlašují za věc naprosto dobrou a počestnou, přirozenou a křesťanskou, nepřipouštějíce přesvědčování o opaku; vidíš-li, že nadto školy prostopášnosti neb tělesné lásky jako jsou tance a schůzky mládeže, tak omlouvají a hodnotí, že vyjma v Božím kostele, jak se to ale i děje ve Francii a Italii, a o svátcích Božích a svatých a za slavnostních úkonů shromáždění křesťanů, smějí prý se takové věci provozovat a konat bez újmy počestnosti a mravnosti: když svědomitě pozoruješ, že se tyto věci dějí v křes- ťanském lidu, který měl býti jindy chrámem Ducha svatého 164
Strana 165
(1 Kor. 6, 19), tu dobře bez námahy najdeš čtvrtou hlavu na šelmě. Ale když uvidíš, že s těmito jednotlivými nepravostmi spolu v týchž lidech zuří krutost a hněv, když uvidíš jejich posupné a výhružné tváře, plné svárlivosti a rozhořčené prchlivosti jed- noho proti druhému, nedostatek všeho něžného citu, nespolehli- vost, nesnášenlivost, když uvidíš, že nepřikládají žádnou váhu zřejmým projevům toho; jako na př. že člověk podržuje hněv celý měsíc, celý rok, že kde může škodí svému nepříteli, že lidé obecně chodí obstoupeni ozbrojenci a kyji a meči, že si málo zabírají usmrcení člověka, že si vrah chodí sem tam po městě nepotrestán nebo že lacino vyvázne pouhým složením přísahy nebo penězi: pak uznáš, že se tato pátá hlava dobře hodí krvavé šelmě. Uvážíš-li potom, že jim chybí všechno vzájemné křesťanské soucítění, leda snad ke svým společníkům a pokrevním příbuz- ným, ale že jsou plni závisti a hotovi utrhat na cti, a s tím větší libostí a chutí, čím jsou lidé lepší a čím svatěji žijí — ona těla totiž se jim a jejich démonům jeví sladší k pohlcení —, tu již usoudíš, že šestá hlava na šelmě je doplněna. Když konečně uvidíš, že se týmž lidem všecko, co se týká ctnostného života a pokání za hříchy, a to, co náleží ke křes- ťanskému náboženství, snadno zprotiví a že jim není nijak po chuti skoro ani to, co přísluší duchu Ježíše Krista, a že vesměs mívají roztržitou a různými směry rozptýlenou mysl, co jiného si již budeš myslit, než že je to sedmá doplňující hlava na šelmě? 3. ZMATEK MYSLI (Sv. 3, str. 25—27.) Nepravost se rozmohla do té míry, že zastřela už také všechny hory a pahrbky a krev splývajíc s krví (Oz. 4, 2) dostoupila až po uzdy koním (Zjev. 14, 20), stínem totiž zahalila řeholníky, kněze, řidiče církve a ty, kteří zářili jako hvězdy na nebi, a strhla je k zemi... Dnes se zdá, že se vyplnilo doslova to, co se praví (Mar. 13, 21): „Hle, zde je Kristus, hle, tam;“ a nejsladší, jediná a milovaná nevěsta toho Krista118 bloudí nocí a nemůže nalézti, kde by se nasytil, kde by si ulehl její sladký Ježíš ukři- 165
(1 Kor. 6, 19), tu dobře bez námahy najdeš čtvrtou hlavu na šelmě. Ale když uvidíš, že s těmito jednotlivými nepravostmi spolu v týchž lidech zuří krutost a hněv, když uvidíš jejich posupné a výhružné tváře, plné svárlivosti a rozhořčené prchlivosti jed- noho proti druhému, nedostatek všeho něžného citu, nespolehli- vost, nesnášenlivost, když uvidíš, že nepřikládají žádnou váhu zřejmým projevům toho; jako na př. že člověk podržuje hněv celý měsíc, celý rok, že kde může škodí svému nepříteli, že lidé obecně chodí obstoupeni ozbrojenci a kyji a meči, že si málo zabírají usmrcení člověka, že si vrah chodí sem tam po městě nepotrestán nebo že lacino vyvázne pouhým složením přísahy nebo penězi: pak uznáš, že se tato pátá hlava dobře hodí krvavé šelmě. Uvážíš-li potom, že jim chybí všechno vzájemné křesťanské soucítění, leda snad ke svým společníkům a pokrevním příbuz- ným, ale že jsou plni závisti a hotovi utrhat na cti, a s tím větší libostí a chutí, čím jsou lidé lepší a čím svatěji žijí — ona těla totiž se jim a jejich démonům jeví sladší k pohlcení —, tu již usoudíš, že šestá hlava na šelmě je doplněna. Když konečně uvidíš, že se týmž lidem všecko, co se týká ctnostného života a pokání za hříchy, a to, co náleží ke křes- ťanskému náboženství, snadno zprotiví a že jim není nijak po chuti skoro ani to, co přísluší duchu Ježíše Krista, a že vesměs mívají roztržitou a různými směry rozptýlenou mysl, co jiného si již budeš myslit, než že je to sedmá doplňující hlava na šelmě? 3. ZMATEK MYSLI (Sv. 3, str. 25—27.) Nepravost se rozmohla do té míry, že zastřela už také všechny hory a pahrbky a krev splývajíc s krví (Oz. 4, 2) dostoupila až po uzdy koním (Zjev. 14, 20), stínem totiž zahalila řeholníky, kněze, řidiče církve a ty, kteří zářili jako hvězdy na nebi, a strhla je k zemi... Dnes se zdá, že se vyplnilo doslova to, co se praví (Mar. 13, 21): „Hle, zde je Kristus, hle, tam;“ a nejsladší, jediná a milovaná nevěsta toho Krista118 bloudí nocí a nemůže nalézti, kde by se nasytil, kde by si ulehl její sladký Ježíš ukři- 165
Strana 166
žovaný, zatím co se tučné a vykrmené zástupy pokrytců zaměst- návají svým milým majetečkem, 7 a ďábel se jí zmocňuje, a pokud je to ďáblu skrze ně možno, ji utiskuje a poskvrňuje. Neboť hle, dnes říkají Francouzové se svými západními stou- penci: „Zde je Kristus,“ Italové však a Rímané na polední straně ujišťují: „Ba ne, zde je Kristus a nikde jinde.“ Než řecká církev na východě tvrdí neústupně: „Není ani tam ani jinde, ale zde s námi je Kristus.“ Hle, temnota, jaká nebývala nikdy na zemi, hle, soužení, jaké se nikdy předtím nevyskytlo, takže by i vyvo- lení, možno-li, byli svedeni (Mat. 24, 24)! Neboť ač ohavnost zpuštění stojí v chrámě v plném rozsahu a zcela zjevně a mocně, přece není téměř člověka, který by čta rozuměl (Mat. 24, 15), nýbrž velebí, rozmnožují a rozhlašují ohavnost samu, takže se osnuje klam nejhoršího druhu, na způsob největší šalby a vždy ve všem všudy. Hle za dnešních dnů vlastní ohavnost zpuštění, sedící v chrá- mě, aby nebyla přece odhalena, že je tou ohavností, sama před- stírá jinou ohavnost a hrozí jejím příchodem, aby uvedla tím církev ještě více do bludu, když by si, koříc se a takto vzdávajíc úctu hrozné ohavnosti, nicméně namlouvala, že přijde jakási jiná. A velmi se vzmohla. Neboť všeobecně Antikristové, kterých se za nynějších dnů vyskytuje vlastně nesčíslný počet, očekávají příští jiného Anti- krista. Ti, kteří jsou vlastně apoštolové a hlasatelé pravého Anti- krista, sužují a rozličně pronásledují apoštoly Krista Ježíše, mu- čedníky, mudrce a proroky, tvrdíce drze, že služebníci Kristovi sami jsou kacíři, pokrytci a Antikristi. Právě oni jsou v přítomné době silnými a četnými údy Antikristovými, ale údy Ježíše ukři- žovaného, třebas slabé a nečetné, týrají, vypuzují z města do města a vyhánějí ze škol a myslí si, že tím prokazují službu svému Bohu (Jan 16, 2). A tak sloužíce Antikristovi, jsou pře- svědčeni, že slouží Ježíši Kristu; ač napadají mocně vší svou moudrostí a autoritou moc a pravdu Ježíšovu, přece se vychlou- bají, že jsou obhájci pravdy, a v tom jim napomáhá velmi ne- smírné množství lidí jim v tom podobných, a všecky vnější známky svatosti, nábožnosti, autority, moudrosti a učenosti, vý- mluvnosti a čestnosti, podobně jako bohatství, sláva a světská moc králů a knížat tohoto světa. Toto je zřejmě nejosudnější poblouzení vyvolených Božích, 166
žovaný, zatím co se tučné a vykrmené zástupy pokrytců zaměst- návají svým milým majetečkem, 7 a ďábel se jí zmocňuje, a pokud je to ďáblu skrze ně možno, ji utiskuje a poskvrňuje. Neboť hle, dnes říkají Francouzové se svými západními stou- penci: „Zde je Kristus,“ Italové však a Rímané na polední straně ujišťují: „Ba ne, zde je Kristus a nikde jinde.“ Než řecká církev na východě tvrdí neústupně: „Není ani tam ani jinde, ale zde s námi je Kristus.“ Hle, temnota, jaká nebývala nikdy na zemi, hle, soužení, jaké se nikdy předtím nevyskytlo, takže by i vyvo- lení, možno-li, byli svedeni (Mat. 24, 24)! Neboť ač ohavnost zpuštění stojí v chrámě v plném rozsahu a zcela zjevně a mocně, přece není téměř člověka, který by čta rozuměl (Mat. 24, 15), nýbrž velebí, rozmnožují a rozhlašují ohavnost samu, takže se osnuje klam nejhoršího druhu, na způsob největší šalby a vždy ve všem všudy. Hle za dnešních dnů vlastní ohavnost zpuštění, sedící v chrá- mě, aby nebyla přece odhalena, že je tou ohavností, sama před- stírá jinou ohavnost a hrozí jejím příchodem, aby uvedla tím církev ještě více do bludu, když by si, koříc se a takto vzdávajíc úctu hrozné ohavnosti, nicméně namlouvala, že přijde jakási jiná. A velmi se vzmohla. Neboť všeobecně Antikristové, kterých se za nynějších dnů vyskytuje vlastně nesčíslný počet, očekávají příští jiného Anti- krista. Ti, kteří jsou vlastně apoštolové a hlasatelé pravého Anti- krista, sužují a rozličně pronásledují apoštoly Krista Ježíše, mu- čedníky, mudrce a proroky, tvrdíce drze, že služebníci Kristovi sami jsou kacíři, pokrytci a Antikristi. Právě oni jsou v přítomné době silnými a četnými údy Antikristovými, ale údy Ježíše ukři- žovaného, třebas slabé a nečetné, týrají, vypuzují z města do města a vyhánějí ze škol a myslí si, že tím prokazují službu svému Bohu (Jan 16, 2). A tak sloužíce Antikristovi, jsou pře- svědčeni, že slouží Ježíši Kristu; ač napadají mocně vší svou moudrostí a autoritou moc a pravdu Ježíšovu, přece se vychlou- bají, že jsou obhájci pravdy, a v tom jim napomáhá velmi ne- smírné množství lidí jim v tom podobných, a všecky vnější známky svatosti, nábožnosti, autority, moudrosti a učenosti, vý- mluvnosti a čestnosti, podobně jako bohatství, sláva a světská moc králů a knížat tohoto světa. Toto je zřejmě nejosudnější poblouzení vyvolených Božích, 166
Strana 167
toto je soužení církve nikdy jindy nevídané, protože je vnitřní, nejsilnější, nejkrutější, nejrozsáhlejší, nejvíce přikrášlené a vy- zbrojené šalbou všeho druhu proti svatým Božím, takže se skrze to všechno zdá ctností, co je hřích, a nepravost církvi zhoubná se jeví vždy a všude spravedlivým skutkem, všem prospěšným; takto nejhanebnější mravy, příčící se naprosto Písmu, se po- kládají za počestnost. Ničím křesťanu nepřiměřeným se již nezdá jíti s duchem času, ba dokonce se již křesťanům jeví počestným a řádným jednáním, snaží-li se přizpůsobovat tomuto světu, kdežto ty, kdo si přejí vyznávat Ježíše ukřižovaného nebo do- konale mu sloužit, zdržuje od toho stud a ostych. Ale také obecný lid se oddává a věnuje úplně světským záleži- tostem a lpí na světské nádheře a lakotě, a přece věří mimo vše- chnu pochybnost, že je takto a s tím věrným vojínem Krista Ježíše. Tak se stává, že se ten člověk, který se vystříhá zlého, jeví jako lupič a ten, který je mezi nimi dobrý, jako bodlák (Mich. 7, 4). Pokouší-li se tedy někdo poněkud usilovněji vymanit ze společ- nosti takových křesťanů a žíti životem Ježíše Krista hodnějším, pak je hned nazýván pikartem9 nebo po případě kacířem a soudí se o něm nejinak než jako o pokrytci nebo pošetilci. A pro- to napodobí-li jen poněkud samého Ježíše ukřižovaného a vyzná- vá-li jej a jeho pravdu, zakusí ihned těžké pronásledování od pevného těla Antikristova.44 A jestliže bys nežil tak, jak také oni, nebudou tě pokládat za nic jiného než za pověrčivého člo- věka a za svůdce. 4. ÚPADEK KŘESŤANSKÉHO DUCHA (Sv. 4, str. 135—137.) Onen duch, kterému je nejvlastnějším rozptylovat, totiž satan, mocně rozerval a rozdvojil křesťany a vystupňoval velmi dů- razně svou nejzhoubnější činnost, působivě a zkrášleně šaleb- nou „v samé lživé moci a znameních a divech“ (2 Tes. 9, 2); uváděl do veliké tísně a spolu v blud nanejvýš pravděpodobný všecky svaté po celé církvi a sváděl sladce a všemi zdánlivými podobami ctností a zbožnosti od Krista k Antikristovi, od křes- ťanské lásky ke chtíčům, od touhy po věčných věcech k touze 167
toto je soužení církve nikdy jindy nevídané, protože je vnitřní, nejsilnější, nejkrutější, nejrozsáhlejší, nejvíce přikrášlené a vy- zbrojené šalbou všeho druhu proti svatým Božím, takže se skrze to všechno zdá ctností, co je hřích, a nepravost církvi zhoubná se jeví vždy a všude spravedlivým skutkem, všem prospěšným; takto nejhanebnější mravy, příčící se naprosto Písmu, se po- kládají za počestnost. Ničím křesťanu nepřiměřeným se již nezdá jíti s duchem času, ba dokonce se již křesťanům jeví počestným a řádným jednáním, snaží-li se přizpůsobovat tomuto světu, kdežto ty, kdo si přejí vyznávat Ježíše ukřižovaného nebo do- konale mu sloužit, zdržuje od toho stud a ostych. Ale také obecný lid se oddává a věnuje úplně světským záleži- tostem a lpí na světské nádheře a lakotě, a přece věří mimo vše- chnu pochybnost, že je takto a s tím věrným vojínem Krista Ježíše. Tak se stává, že se ten člověk, který se vystříhá zlého, jeví jako lupič a ten, který je mezi nimi dobrý, jako bodlák (Mich. 7, 4). Pokouší-li se tedy někdo poněkud usilovněji vymanit ze společ- nosti takových křesťanů a žíti životem Ježíše Krista hodnějším, pak je hned nazýván pikartem9 nebo po případě kacířem a soudí se o něm nejinak než jako o pokrytci nebo pošetilci. A pro- to napodobí-li jen poněkud samého Ježíše ukřižovaného a vyzná- vá-li jej a jeho pravdu, zakusí ihned těžké pronásledování od pevného těla Antikristova.44 A jestliže bys nežil tak, jak také oni, nebudou tě pokládat za nic jiného než za pověrčivého člo- věka a za svůdce. 4. ÚPADEK KŘESŤANSKÉHO DUCHA (Sv. 4, str. 135—137.) Onen duch, kterému je nejvlastnějším rozptylovat, totiž satan, mocně rozerval a rozdvojil křesťany a vystupňoval velmi dů- razně svou nejzhoubnější činnost, působivě a zkrášleně šaleb- nou „v samé lživé moci a znameních a divech“ (2 Tes. 9, 2); uváděl do veliké tísně a spolu v blud nanejvýš pravděpodobný všecky svaté po celé církvi a sváděl sladce a všemi zdánlivými podobami ctností a zbožnosti od Krista k Antikristovi, od křes- ťanské lásky ke chtíčům, od touhy po věčných věcech k touze 167
Strana 168
po věcech pozemských, od přísného života a od úzké cesty (Mat. 7, 14) v Kristu ukřižovaném k přátelství k tomuto pozemskému životu a k široké cestě světa, od tuhé kajícnosti za hříchy vlastní i ostatních bratří k pohodlnému a klidnému životu na tomto světě, od nejúzkostlivějšího střežení se před tváří zlých duchů k bezstarostnému hovění v tomto těle a na tomto světě, od kaž- dodenního úporného a těžkého boje s hříchy, žádostmi a ďáblem k lehkomyslnosti a lhostejnosti v míru se světem, od svobody Ducha svatého (2 Kor. 3, 17) k svobodě těla, od pravdy k bájím (2 Tim. 4, 4), od spravedlnosti, která je vpravdě pro každého hříšníka pouze v Kristu Ježíši, k lidským samovolným a těles- ným ospravedlňováním. Takto, pravím, svedl a zavedl křesťany nadmíru přesvědčivě. sladce, zkrášleně a neodolatelně, zastřeně a pod zdáním dobra, neboť jinak by nebyl býval nijak s to v té míře škodit křesťa- nům ani provést svůj záměr, ale Boží trestající prozřetelnost mu to po právu připustila podle toho, jak to vymezil apoštol (2 Tes. 1, 8). Svedl je, pravím, od poslušnosti těch, kdo jsou nad nimi výše postaveni, a od příkazů budících posvátnou hrůzu k lid- ským naukám a příkazům, od starých věcí k novotám, od nej- spasnějších svátostí k jakýmsi „svátostem“175 vymyšleným a vy- nalezeným, přespříliš rozmnoženým, a množstvím a nahroma- děním jich zastřel jako hustým lesem ty věci, které směřovaly blíže k spáse, a oslabil pozornost křesťanských lidí k těm věcem, které jsou vůbec užitečné a nezbytné k spasení, svedl od božské moudrosti, plné spásy a Ducha svatého, k rozumářství a vědě lidí a vynikajících osob tohoto světa, přespříliš a nadmíru ji rozhojniv, platnost jí zjednav a způsobiv, že se vyplácí v tomto životě, přinášejíc bohatství a čest, takže je božská moudrost a věda od křesťanů zanedbána, zastaralá, zastíněna a že ji poklá- dají takřka za bezcennou a neužitečnou. Takto, pravím, vnesl velmi zchytralým a jakoby rozumným způsobem bázeň a strach před velikými lidmi, i učenými a pro- slulými, byť neměli podílu v ctnostech Ježíšových, docela po- dobně jako je to u pohanských králů a pánů, a sjednal jim ne- smírnou důležitost a velikou, bázeň budící vážnost, a tak je odvedl od pokory Ježíše ukřižovaného. A zmenšil bázeň a úctu před jedinou autoritou a osobností téhož Ježíše Krista, takže Pán Ježíš a jeho pokorní a prostí stoupenci jsou ceněni jako 168
po věcech pozemských, od přísného života a od úzké cesty (Mat. 7, 14) v Kristu ukřižovaném k přátelství k tomuto pozemskému životu a k široké cestě světa, od tuhé kajícnosti za hříchy vlastní i ostatních bratří k pohodlnému a klidnému životu na tomto světě, od nejúzkostlivějšího střežení se před tváří zlých duchů k bezstarostnému hovění v tomto těle a na tomto světě, od kaž- dodenního úporného a těžkého boje s hříchy, žádostmi a ďáblem k lehkomyslnosti a lhostejnosti v míru se světem, od svobody Ducha svatého (2 Kor. 3, 17) k svobodě těla, od pravdy k bájím (2 Tim. 4, 4), od spravedlnosti, která je vpravdě pro každého hříšníka pouze v Kristu Ježíši, k lidským samovolným a těles- ným ospravedlňováním. Takto, pravím, svedl a zavedl křesťany nadmíru přesvědčivě. sladce, zkrášleně a neodolatelně, zastřeně a pod zdáním dobra, neboť jinak by nebyl býval nijak s to v té míře škodit křesťa- nům ani provést svůj záměr, ale Boží trestající prozřetelnost mu to po právu připustila podle toho, jak to vymezil apoštol (2 Tes. 1, 8). Svedl je, pravím, od poslušnosti těch, kdo jsou nad nimi výše postaveni, a od příkazů budících posvátnou hrůzu k lid- ským naukám a příkazům, od starých věcí k novotám, od nej- spasnějších svátostí k jakýmsi „svátostem“175 vymyšleným a vy- nalezeným, přespříliš rozmnoženým, a množstvím a nahroma- děním jich zastřel jako hustým lesem ty věci, které směřovaly blíže k spáse, a oslabil pozornost křesťanských lidí k těm věcem, které jsou vůbec užitečné a nezbytné k spasení, svedl od božské moudrosti, plné spásy a Ducha svatého, k rozumářství a vědě lidí a vynikajících osob tohoto světa, přespříliš a nadmíru ji rozhojniv, platnost jí zjednav a způsobiv, že se vyplácí v tomto životě, přinášejíc bohatství a čest, takže je božská moudrost a věda od křesťanů zanedbána, zastaralá, zastíněna a že ji poklá- dají takřka za bezcennou a neužitečnou. Takto, pravím, vnesl velmi zchytralým a jakoby rozumným způsobem bázeň a strach před velikými lidmi, i učenými a pro- slulými, byť neměli podílu v ctnostech Ježíšových, docela po- dobně jako je to u pohanských králů a pánů, a sjednal jim ne- smírnou důležitost a velikou, bázeň budící vážnost, a tak je odvedl od pokory Ježíše ukřižovaného. A zmenšil bázeň a úctu před jedinou autoritou a osobností téhož Ježíše Krista, takže Pán Ježíš a jeho pokorní a prostí stoupenci jsou ceněni jako 168
Strana 169
mrtvola, a jako by ani nebyli, a že křesťanský lid hodnotí jenom to, co je lidem veliké, slavné a vznešené, toho se bojí a má to ve velké vážnosti, třebas je to strašná ohavnost před Ježíšem, ale to, co je pokorné, opovrženě a co pohrdá bohatstvím a poctami pro kříž a pravdu v Ježíšovi, že si křesťané nic necení. Ano, takto satan velmi obmyslně svedl a odvedl křesťany postupně a úspěš- ně od jejich prvotní důstojnosti a svatosti v Kristu Ježíši a od jeho vlastní slávy, kterou je kříž, na kterém trpěl za celý svět, k jakési divné přetvářce a k životu hnusícímu se Bohu a jeho svatým, smíšenému z hříchů a ze zevních projevů svatosti, ná- božnosti a ctností, jevících se jen na pohled zářnými a hodnými chvály toliko před lidmi, nikterak před Bohem. Takto, pravím, odvedl duchovně a postupně od nejkrásnějších a nejsladších ctností a od jejich přísnosti k jakési volnosti života a ohavné vlažnosti pouhých zvyků a obřadů v církvi, svým vzhledem stejně dobře se jevících, ale v pravdě Boží odumřelých a opuštěných od Ducha Ježíše ukřižovaného, takže již skoro vše- chny pěkné a ušlechtilé skutky křesťanů jsou jen jako krásný obraz bez duše a života; nechťsi jsou i spravedlností lidem vlast- ní, ale příliš daleké a cizí jsou spravedlnosti Boží, která je toliko v Ježíši ukřižovaném, nechťsi jsou nejkrásnější a spořádanou svatostí před lidmi, ale nikterak nejsou jí vnitřně a v pravdě Ježíše Krista. Ano, takovým způsobem svedl nadmíru duchovně a potměšile křesťanský lid, a tak všechny hanebnosti a všechny hříchy, které byly v prvotním lidu tak hrozné a neobyčejné, že nejen nebylo dovoleno na ně myslit nebo po nich toužit, nýbrž áni je jmenovat nebo na ně pohlížet podle svrchované spravedl- nosti a dokonalého zákona Pána Ježíše Krista, všechny takové skutky jsou již ve společnosti křesťanů tak obyčejné, tak všeli- jak omlouvané, tak všeobecně všemi a ode všech opětovaně pá- chané, že se již ony v sobě hanebné skutky a všechny špatnosti nejen staly dovolenými a malými či všedními hříchy, nýbrž již takřka počestnými, prospěšnými, ba nezbytnými tomuto křes- ťanskému životu k nesnesitelné křivdě na božské moci, Boží pravdě a Boží moudrosti a k nadmíru hroznému zošklivení Je- žíši ukřižovanému. 169
mrtvola, a jako by ani nebyli, a že křesťanský lid hodnotí jenom to, co je lidem veliké, slavné a vznešené, toho se bojí a má to ve velké vážnosti, třebas je to strašná ohavnost před Ježíšem, ale to, co je pokorné, opovrženě a co pohrdá bohatstvím a poctami pro kříž a pravdu v Ježíšovi, že si křesťané nic necení. Ano, takto satan velmi obmyslně svedl a odvedl křesťany postupně a úspěš- ně od jejich prvotní důstojnosti a svatosti v Kristu Ježíši a od jeho vlastní slávy, kterou je kříž, na kterém trpěl za celý svět, k jakési divné přetvářce a k životu hnusícímu se Bohu a jeho svatým, smíšenému z hříchů a ze zevních projevů svatosti, ná- božnosti a ctností, jevících se jen na pohled zářnými a hodnými chvály toliko před lidmi, nikterak před Bohem. Takto, pravím, odvedl duchovně a postupně od nejkrásnějších a nejsladších ctností a od jejich přísnosti k jakési volnosti života a ohavné vlažnosti pouhých zvyků a obřadů v církvi, svým vzhledem stejně dobře se jevících, ale v pravdě Boží odumřelých a opuštěných od Ducha Ježíše ukřižovaného, takže již skoro vše- chny pěkné a ušlechtilé skutky křesťanů jsou jen jako krásný obraz bez duše a života; nechťsi jsou i spravedlností lidem vlast- ní, ale příliš daleké a cizí jsou spravedlnosti Boží, která je toliko v Ježíši ukřižovaném, nechťsi jsou nejkrásnější a spořádanou svatostí před lidmi, ale nikterak nejsou jí vnitřně a v pravdě Ježíše Krista. Ano, takovým způsobem svedl nadmíru duchovně a potměšile křesťanský lid, a tak všechny hanebnosti a všechny hříchy, které byly v prvotním lidu tak hrozné a neobyčejné, že nejen nebylo dovoleno na ně myslit nebo po nich toužit, nýbrž áni je jmenovat nebo na ně pohlížet podle svrchované spravedl- nosti a dokonalého zákona Pána Ježíše Krista, všechny takové skutky jsou již ve společnosti křesťanů tak obyčejné, tak všeli- jak omlouvané, tak všeobecně všemi a ode všech opětovaně pá- chané, že se již ony v sobě hanebné skutky a všechny špatnosti nejen staly dovolenými a malými či všedními hříchy, nýbrž již takřka počestnými, prospěšnými, ba nezbytnými tomuto křes- ťanskému životu k nesnesitelné křivdě na božské moci, Boží pravdě a Boží moudrosti a k nadmíru hroznému zošklivení Je- žíši ukřižovanému. 169
Strana 170
(Sv. 4, str. 138—139.) Tyto mrzkosti tedy a jiné mnohem horší uvedl do nejsvětějšího křesťanského lidu nejhorší a k šálení nejzchytralejší duch po- stupně a znenáhla a vždy pod maskou zdánlivé počestnosti a k největšímu rozmachu své moci a v nejvyšším stupni dospěl tehdy, když láska k tomuto světu, t. j. touha po bohatství, hod- nostech a rozkoších, zavládla v Boží církvi veřejně a v nejvyšší míře mezi kleriky a kněžími. A myslím, že se právě to stalo skutkem tehdy, když nejvyšší stolice římské církve soustředila u sebe všecka obročí a všecky úřady církve Kristovy128 a počala se těšit a před světem chlubit, že je má v držení a že je rozděluje podle vlastní libosti a dle svého uznání; neboť tehdy se počala nádhera a největší sláva pánů kardinálů123 z bohatství tučných a přečetných obročí a z povyšování velkých i malých na obročí, aby se ujali jich držení. Tenkrát se rozepjala po celém světě moc beder leviatanových 129 a síla jeho břišních svalů počala svou práci (Job 40, 11). Tehdy se vyskytla v nejvyšším stupni hamižná ctižádost kleriků a kněží v té míře, že tato vlastnost, která se dříve styděla, hanbíc se vystoupit na veřejnost, t. j. zjevně se ucházet o obročí a důstojnosti, tenkrát se již dotřela nestoudně s nalíčeným čelem nevěstky, malujíc se v celém svém vzhledu falešnou barvou počestnosti, aby dosáhla rychleji a úspěšněji žádoucích důstojností a bohatství... (Sv. 4, str. 140—142.) A tehdy se počala také netečnost a lhostejnost nižších kněží k vyšším a odcizování vyšších a představených od jejich nižších kleriků a tak se odvrátila srdce otců od synů a synové neposlušní rodičů se právě tak nesmírně rozmohli i po celé církvi. Proto poklesla svatá kázeň a povinná náprava a péče o mravnost a odtud se rozmnožily po zemi všechny špatnosti. Na př. když faráři nebo obročníci anebo jiní jacíkoli beneficianti12 poznají, že nebyli povýšeni na obročí ani potvrzení od biskupa, kterému náleží míti o ně péči a činit o nich opatření bezprostředně a zblízka, nýbrž od pána papeže v Římě, který je od nich ne- smírně vzdálen a neví nic o jejich osobách a poměrech a nemůže je ani jen tak snadno znáti, tu za těch okolností kanovníci 106 170
(Sv. 4, str. 138—139.) Tyto mrzkosti tedy a jiné mnohem horší uvedl do nejsvětějšího křesťanského lidu nejhorší a k šálení nejzchytralejší duch po- stupně a znenáhla a vždy pod maskou zdánlivé počestnosti a k největšímu rozmachu své moci a v nejvyšším stupni dospěl tehdy, když láska k tomuto světu, t. j. touha po bohatství, hod- nostech a rozkoších, zavládla v Boží církvi veřejně a v nejvyšší míře mezi kleriky a kněžími. A myslím, že se právě to stalo skutkem tehdy, když nejvyšší stolice římské církve soustředila u sebe všecka obročí a všecky úřady církve Kristovy128 a počala se těšit a před světem chlubit, že je má v držení a že je rozděluje podle vlastní libosti a dle svého uznání; neboť tehdy se počala nádhera a největší sláva pánů kardinálů123 z bohatství tučných a přečetných obročí a z povyšování velkých i malých na obročí, aby se ujali jich držení. Tenkrát se rozepjala po celém světě moc beder leviatanových 129 a síla jeho břišních svalů počala svou práci (Job 40, 11). Tehdy se vyskytla v nejvyšším stupni hamižná ctižádost kleriků a kněží v té míře, že tato vlastnost, která se dříve styděla, hanbíc se vystoupit na veřejnost, t. j. zjevně se ucházet o obročí a důstojnosti, tenkrát se již dotřela nestoudně s nalíčeným čelem nevěstky, malujíc se v celém svém vzhledu falešnou barvou počestnosti, aby dosáhla rychleji a úspěšněji žádoucích důstojností a bohatství... (Sv. 4, str. 140—142.) A tehdy se počala také netečnost a lhostejnost nižších kněží k vyšším a odcizování vyšších a představených od jejich nižších kleriků a tak se odvrátila srdce otců od synů a synové neposlušní rodičů se právě tak nesmírně rozmohli i po celé církvi. Proto poklesla svatá kázeň a povinná náprava a péče o mravnost a odtud se rozmnožily po zemi všechny špatnosti. Na př. když faráři nebo obročníci anebo jiní jacíkoli beneficianti12 poznají, že nebyli povýšeni na obročí ani potvrzení od biskupa, kterému náleží míti o ně péči a činit o nich opatření bezprostředně a zblízka, nýbrž od pána papeže v Římě, který je od nich ne- smírně vzdálen a neví nic o jejich osobách a poměrech a nemůže je ani jen tak snadno znáti, tu za těch okolností kanovníci 106 170
Strana 171
pramálo dbají na svého biskupa a venkovští faráři na svého diecésána130 od té doby, co týž biskup nemá moc a nemůže tako- vým obročí odnímat ani udělovat, ale snadno jím pohrdají a brojí proti němu. A podobně možno soudit o všech, kteří jsou vyňati z pravomoci svých nadřízených. Ti však, sjednotivše se ve velikých společnostech, které se rozmnožily po církvi, jsou všelijak sdruženi v jakémsi výlučném bratrstvu a příbuzenstvu a semknuti jako pevně slité štíty (Job 41, 6). Jsou to lidé, kteří pro to milují sami sebe a drží dohromady tak velice, že ani dech vánku, ať polepšení, ať jiného řádného poučení, ani cesta Ducha svatého je navštěvujícího nemůže jimi proniknout a v nich působit. Jako vůl požírá polní trávu nebo jako nepřemožitelné hejno kobylek spásá zelené osení, tak snadno tito zabrali, naplnili a podmanili si čerstvými nálezky a rozmanitými cizími naukami církev a tábor svatých, zatarasili každou cestu, kde by mohli být napadeni, předešli každý způsob útoku na ně a sami si jej přivlastnili na svou obranu, a tak dospěli k tomu, že se nikoho nebojí, neboť spojili se i s císařskou mocí i s apoštolskou auto- ritou a strhli na sebe a získali si přízeň lidu a pochvalu zá- stupů, stejně jako svou rozmanitou a vybranou nádherou záštitu mocných a bohatých tohoto světa. Proto ani Mojžíš rozhněvaný hněvem Božím (4 Mojž. 16, 15), ani rozhorlení samého Finesa (4 Mojž. 25, 16), ani plamennost Eliášova (Eccli. 48, 1) nemohla jim uškodit ani nijak je přemoci, ba ani moudrost apoštola Pav- la, ani autorita Petrova, ani horlivost a práce Ambrosiova 131 nebo Augustinova4 není již nyní s to, aby jim čelila nebo je osla- bila, nýbrž umějí a dokáží zmařit všechny takové a podobné snahy. Tak jsou pevně zakořeněni na všech stranách. 5. VALKY MEZI KRESTANY (Sv. 3, str. 182—184.) Zdaž se nebude zdát komukoli úžasným zjevem, že ti lidé, kteří prohlašují, že znají Ježíše Krista, a volají k němu: „Pane, Pane“ (Mat. 7, 21), při tom přece pronásledují údy Kristovy a své bratry a nelidsky je ubíjejí, a ve větší míře ty, kteří více vzý- vají Ježíše Krista ukřižovaného a přísněji ho následují než oni sami? Či nebude se zdát věcí přepodivnou a nejúžasnější, že 171
pramálo dbají na svého biskupa a venkovští faráři na svého diecésána130 od té doby, co týž biskup nemá moc a nemůže tako- vým obročí odnímat ani udělovat, ale snadno jím pohrdají a brojí proti němu. A podobně možno soudit o všech, kteří jsou vyňati z pravomoci svých nadřízených. Ti však, sjednotivše se ve velikých společnostech, které se rozmnožily po církvi, jsou všelijak sdruženi v jakémsi výlučném bratrstvu a příbuzenstvu a semknuti jako pevně slité štíty (Job 41, 6). Jsou to lidé, kteří pro to milují sami sebe a drží dohromady tak velice, že ani dech vánku, ať polepšení, ať jiného řádného poučení, ani cesta Ducha svatého je navštěvujícího nemůže jimi proniknout a v nich působit. Jako vůl požírá polní trávu nebo jako nepřemožitelné hejno kobylek spásá zelené osení, tak snadno tito zabrali, naplnili a podmanili si čerstvými nálezky a rozmanitými cizími naukami církev a tábor svatých, zatarasili každou cestu, kde by mohli být napadeni, předešli každý způsob útoku na ně a sami si jej přivlastnili na svou obranu, a tak dospěli k tomu, že se nikoho nebojí, neboť spojili se i s císařskou mocí i s apoštolskou auto- ritou a strhli na sebe a získali si přízeň lidu a pochvalu zá- stupů, stejně jako svou rozmanitou a vybranou nádherou záštitu mocných a bohatých tohoto světa. Proto ani Mojžíš rozhněvaný hněvem Božím (4 Mojž. 16, 15), ani rozhorlení samého Finesa (4 Mojž. 25, 16), ani plamennost Eliášova (Eccli. 48, 1) nemohla jim uškodit ani nijak je přemoci, ba ani moudrost apoštola Pav- la, ani autorita Petrova, ani horlivost a práce Ambrosiova 131 nebo Augustinova4 není již nyní s to, aby jim čelila nebo je osla- bila, nýbrž umějí a dokáží zmařit všechny takové a podobné snahy. Tak jsou pevně zakořeněni na všech stranách. 5. VALKY MEZI KRESTANY (Sv. 3, str. 182—184.) Zdaž se nebude zdát komukoli úžasným zjevem, že ti lidé, kteří prohlašují, že znají Ježíše Krista, a volají k němu: „Pane, Pane“ (Mat. 7, 21), při tom přece pronásledují údy Kristovy a své bratry a nelidsky je ubíjejí, a ve větší míře ty, kteří více vzý- vají Ježíše Krista ukřižovaného a přísněji ho následují než oni sami? Či nebude se zdát věcí přepodivnou a nejúžasnější, že 171
Strana 172
křesťané, lidé, kteří mají víru, že byli vykoupeni Ježíšem ukři- žovaným, a očekávají, že budou Ježíšem nakonec spaseni, kteří přijímají jeho svátosti a požívají jeho tělo a krev, ejhle! titíž lidé že „mají nohy hbité ke krveprolití“ (Řím. 3, 15), ba bez konce ubíjejí své spolukřesťany, kteří podobně jako oni hledají a vzývají Krista Ježíše a účastní se týchž svátostí. Proto se před nedávnem vedly a dosud nepřestávají tak veliké války křesťanů proti křesťanům a tak hrozné a nekonečné pro- lévání krve jejich a zvláště těch, kteří jsou spravedliví a bez viny, že nikdy od počátku církve nedošlo dříve k tak velikým válkám a k tak velikému krveprolévání se strany pohanů neb jiných cizinců proti křesťanům, a mnohem více jich padá dnes mečem křesťanů od spolukřesťanů, než kdy dříve se událo smrtí mučedníků od císařů a pohanů. K tomu snadno přisvědčí, kdo si připomene současné války: na př. pobití Římanů od Francouzů, vzájemné pobíjení Lombar- dů, obapolné pobíjení Francouzů a Angličanů, pobíjení Flandrů mezi sebou a od Franků, pobití Brabantských a Rýnských a na- opak, pobíjení Rakušanů od říšských měst, pobití nespočetných lidí ve válce mezi městy Říše s velmoži bavorskými, rakouskými a rýnskými nebo mezi jejich obyvatelstvem s obou stran132 v ta- kovém rozsahu, že je rozšířena obecně známá pověst, že Bavoři naplnili mnoho vozů dětmi a kojenci jen křesťanských rodičů, zabitými a všelijak utracenými od spolukřesťanů, a zavezli je k svým velmožům, aby jim připomněli jejich svatou povinnost k nim. Kolik krve křesťanské však bylo prolito za našich dnů od spo- lukřesťanů v království Španělském, v království Neapolském, Sicilském, Toskánském, Italském, dále od Ravenských, Pisanů a Benátčanů,133 v království Uherském, Českém, Polském, v Pru- sích, a tak jinde a jinde, kdo z lidí bude moci dostatečně slovy objasnit nebo v mysli si rozvážit, nebo když bude přemýšlet o těchto událostech, o tak velikém a hrozném běsnění křesťanů proti sobě navzájem a o strašném zpustošení na obou stranách, kdo, ptám se, nebude se nesmírně divit a zda nebude v něm jeho duše chřadnout ustrnutím, obzvláště bude-li srovnávat tyto současné křesťany a jejich celý stav všude vůkol a spřáhnutí všech spřízněných provinění dohromady a vyvrcholení kde- které nepravosti s prvotní církví svatých, oděnou vší ctností a 172
křesťané, lidé, kteří mají víru, že byli vykoupeni Ježíšem ukři- žovaným, a očekávají, že budou Ježíšem nakonec spaseni, kteří přijímají jeho svátosti a požívají jeho tělo a krev, ejhle! titíž lidé že „mají nohy hbité ke krveprolití“ (Řím. 3, 15), ba bez konce ubíjejí své spolukřesťany, kteří podobně jako oni hledají a vzývají Krista Ježíše a účastní se týchž svátostí. Proto se před nedávnem vedly a dosud nepřestávají tak veliké války křesťanů proti křesťanům a tak hrozné a nekonečné pro- lévání krve jejich a zvláště těch, kteří jsou spravedliví a bez viny, že nikdy od počátku církve nedošlo dříve k tak velikým válkám a k tak velikému krveprolévání se strany pohanů neb jiných cizinců proti křesťanům, a mnohem více jich padá dnes mečem křesťanů od spolukřesťanů, než kdy dříve se událo smrtí mučedníků od císařů a pohanů. K tomu snadno přisvědčí, kdo si připomene současné války: na př. pobití Římanů od Francouzů, vzájemné pobíjení Lombar- dů, obapolné pobíjení Francouzů a Angličanů, pobíjení Flandrů mezi sebou a od Franků, pobití Brabantských a Rýnských a na- opak, pobíjení Rakušanů od říšských měst, pobití nespočetných lidí ve válce mezi městy Říše s velmoži bavorskými, rakouskými a rýnskými nebo mezi jejich obyvatelstvem s obou stran132 v ta- kovém rozsahu, že je rozšířena obecně známá pověst, že Bavoři naplnili mnoho vozů dětmi a kojenci jen křesťanských rodičů, zabitými a všelijak utracenými od spolukřesťanů, a zavezli je k svým velmožům, aby jim připomněli jejich svatou povinnost k nim. Kolik krve křesťanské však bylo prolito za našich dnů od spo- lukřesťanů v království Španělském, v království Neapolském, Sicilském, Toskánském, Italském, dále od Ravenských, Pisanů a Benátčanů,133 v království Uherském, Českém, Polském, v Pru- sích, a tak jinde a jinde, kdo z lidí bude moci dostatečně slovy objasnit nebo v mysli si rozvážit, nebo když bude přemýšlet o těchto událostech, o tak velikém a hrozném běsnění křesťanů proti sobě navzájem a o strašném zpustošení na obou stranách, kdo, ptám se, nebude se nesmírně divit a zda nebude v něm jeho duše chřadnout ustrnutím, obzvláště bude-li srovnávat tyto současné křesťany a jejich celý stav všude vůkol a spřáhnutí všech spřízněných provinění dohromady a vyvrcholení kde- které nepravosti s prvotní církví svatých, oděnou vší ctností a 172
Strana 173
tak velice sjednocenou Duchem Božím v lásce, že jedno bylo srdce a jedna mysl všech věřících (Skut. 4, 32)? 6. ROZKLAD JEDNOTY CIRKVE (Sv. 2, str. 271—272.) Já, připouštěje lepší mínění, pokládám za sobce, jen sebe mi- lující a vyhledávající své soukromé zájmy, ty, kdo se nejen v tě- lesných a podružných věcech starají o své vlastní zájmy a ne o zájmy bližních nebo celého společenství Kristových věrných, nýbrž hledají i v duchovních a nejpřednějších věcech jen svůj prospěch a nemají účastenství v lásce k společnému křesťanské- mu bratrstvu, které se skládá z dokonalých i nedokonalých, z mravně silných i slabých, ze spravedlivých i hříšných; o těch mluvím, které jímá hrůza a ošklivost ze společného styku se svými spolukřesťany, o těch, kteří je stroze ve všem posuzují a jich se straní, a tak stojíce stranou počnou se soukromě od- dávat své samolásce a samolibosti, zřizují své zvláštní spolky, sdružení a soukromá bratrstva, ochuzují pro to beze vší pochyby pospolitost církve, zkracují a oslabují pouta pokoje a svazky jednoty. Tím však nemálo poškozují utěšené a překrásné obecen- ství, a to tím více, čím více počínají slynouti v své soukromé spravedlnosti a v umělkované nábožnosti a svatosti, neboť takoví lidé zřejmě se oddělují od obyčejného obecenství lidí pro svou pobožnost a vlastní spásu, a protože si zakládají svou spravedl- nost upevňovanou a zkrašlovanou soukromými řády a lidskými nálezky a naukami, počínají o sobě vysoko myslet a vyvyšovat se nad obecný lid jako mužové duchovní a apoštolského stavu, ale na ostatní křesťanský lid pohlížejí jako na „svět“ a Babylon 15 a tak mu obecně říkají; rozhlašují slavnostně, že se veškerá evangelická dokonalost a všecky evangelické rady zaskvívají a naplňují toliko na nich a že se na ně hodí a vztahují výroky evangelia, dávají najevo, že se laický křesťanský lid nemůže ani nesmí zabývat takovými a podobnými věcmi a že to ani není nutné pro spasení, nýbrž že jen oni jsou vázáni, kdežto přece učení Kristovo a příkazy evangelia se týkají nejen jich, nýbrž společně všech, kdo touží, aby byli spaseni, jak je psáno: „Co jednomu pravím, pravím všem“ (sr. Mar. 13, 37). 173
tak velice sjednocenou Duchem Božím v lásce, že jedno bylo srdce a jedna mysl všech věřících (Skut. 4, 32)? 6. ROZKLAD JEDNOTY CIRKVE (Sv. 2, str. 271—272.) Já, připouštěje lepší mínění, pokládám za sobce, jen sebe mi- lující a vyhledávající své soukromé zájmy, ty, kdo se nejen v tě- lesných a podružných věcech starají o své vlastní zájmy a ne o zájmy bližních nebo celého společenství Kristových věrných, nýbrž hledají i v duchovních a nejpřednějších věcech jen svůj prospěch a nemají účastenství v lásce k společnému křesťanské- mu bratrstvu, které se skládá z dokonalých i nedokonalých, z mravně silných i slabých, ze spravedlivých i hříšných; o těch mluvím, které jímá hrůza a ošklivost ze společného styku se svými spolukřesťany, o těch, kteří je stroze ve všem posuzují a jich se straní, a tak stojíce stranou počnou se soukromě od- dávat své samolásce a samolibosti, zřizují své zvláštní spolky, sdružení a soukromá bratrstva, ochuzují pro to beze vší pochyby pospolitost církve, zkracují a oslabují pouta pokoje a svazky jednoty. Tím však nemálo poškozují utěšené a překrásné obecen- ství, a to tím více, čím více počínají slynouti v své soukromé spravedlnosti a v umělkované nábožnosti a svatosti, neboť takoví lidé zřejmě se oddělují od obyčejného obecenství lidí pro svou pobožnost a vlastní spásu, a protože si zakládají svou spravedl- nost upevňovanou a zkrašlovanou soukromými řády a lidskými nálezky a naukami, počínají o sobě vysoko myslet a vyvyšovat se nad obecný lid jako mužové duchovní a apoštolského stavu, ale na ostatní křesťanský lid pohlížejí jako na „svět“ a Babylon 15 a tak mu obecně říkají; rozhlašují slavnostně, že se veškerá evangelická dokonalost a všecky evangelické rady zaskvívají a naplňují toliko na nich a že se na ně hodí a vztahují výroky evangelia, dávají najevo, že se laický křesťanský lid nemůže ani nesmí zabývat takovými a podobnými věcmi a že to ani není nutné pro spasení, nýbrž že jen oni jsou vázáni, kdežto přece učení Kristovo a příkazy evangelia se týkají nejen jich, nýbrž společně všech, kdo touží, aby byli spaseni, jak je psáno: „Co jednomu pravím, pravím všem“ (sr. Mar. 13, 37). 173
Strana 174
Ale tím, že se takto odvolávají na Kristovy výroky a učení toliko pro sebe a že je spíše vlastně přivlastňují sobě a obecný lid vyjímají z takových věcí, zabírají sami v církvi nejvyšší místo vážnosti a důstojnosti, ale ponechávají také laickému obyvatelstvu velikou svobodu v tělesném životě a uvolnění celé křesťanské kázně a vnášejí hrozný klam mezi prosté lidi; ti se pak obhajují a říkají: „My jsme pouzí lidé, světští a tělesní lidé, nám je dobře dovoleno to a to dělat, ale mnichům a řeholníkům nejsou dobře dovoleny takové věci,“ a po druhé: „My nejsme vázáni těmi nebo oněmi předpisy evangelia jako nutnými k spáse, nýbrž mniši a řeholníci. Proč pak se požadují na nás takové věci? Nejsme mniši“ atd. Vyskytnou-li se však mezi laickými křesťany lidé, kteří se snaží, jsouce horliví v Kristu, dosáhnout v svém životě evan- gelické dokonalosti, jako chudoby, čistoty, přísné poslušnosti svých představených, t. j. farářů a otců v Krisťu, podle svých mezí a podle míry své víry (Řím. 12, 3), takové ostatní spolu- křesťané z lidu hned pronásledují a hlavně řeholníci a mniši toho rázu je napadají, neúprosně je omezují a vyhánějí, veřejně jim přezdívají pikartů9 nebo bekyň,96 a vůbec jim říkají: „Chceš-li vésti takový život nebo činiti takové pokání, staň se mnichem, vstup do řehole! Co děláš zde ve světě? Co máš společného s lidmi světskými?“ — myslí si totiž, že jenom mnichové mají nárok na křesťanskou svatost a spravedlnost a všecko ostatní že je poušť, „svět“ a Babylon.15 V. KNĚŽÍ A ŘEHOLNÍCI 1. PAPEŽ A KNĚŽSTVO (Sv. 2, str. 241—242.) Apoštolský papež si osvojil udělování veškerých obročí v círk- vi, úřadů, osobních hodností, prebend a důstojností,128 což jindy nebylo nijak ustanoveno nebo uznáno prvotním řádem svaté církve. Z této příčiny byly vyvázány mnohé a nesčetné osoby z pravomoci vlastních řádných představených a případů tako- vých přibylo mnohonásobně přes míru a rovněž také bylo vy- 174
Ale tím, že se takto odvolávají na Kristovy výroky a učení toliko pro sebe a že je spíše vlastně přivlastňují sobě a obecný lid vyjímají z takových věcí, zabírají sami v církvi nejvyšší místo vážnosti a důstojnosti, ale ponechávají také laickému obyvatelstvu velikou svobodu v tělesném životě a uvolnění celé křesťanské kázně a vnášejí hrozný klam mezi prosté lidi; ti se pak obhajují a říkají: „My jsme pouzí lidé, světští a tělesní lidé, nám je dobře dovoleno to a to dělat, ale mnichům a řeholníkům nejsou dobře dovoleny takové věci,“ a po druhé: „My nejsme vázáni těmi nebo oněmi předpisy evangelia jako nutnými k spáse, nýbrž mniši a řeholníci. Proč pak se požadují na nás takové věci? Nejsme mniši“ atd. Vyskytnou-li se však mezi laickými křesťany lidé, kteří se snaží, jsouce horliví v Kristu, dosáhnout v svém životě evan- gelické dokonalosti, jako chudoby, čistoty, přísné poslušnosti svých představených, t. j. farářů a otců v Krisťu, podle svých mezí a podle míry své víry (Řím. 12, 3), takové ostatní spolu- křesťané z lidu hned pronásledují a hlavně řeholníci a mniši toho rázu je napadají, neúprosně je omezují a vyhánějí, veřejně jim přezdívají pikartů9 nebo bekyň,96 a vůbec jim říkají: „Chceš-li vésti takový život nebo činiti takové pokání, staň se mnichem, vstup do řehole! Co děláš zde ve světě? Co máš společného s lidmi světskými?“ — myslí si totiž, že jenom mnichové mají nárok na křesťanskou svatost a spravedlnost a všecko ostatní že je poušť, „svět“ a Babylon.15 V. KNĚŽÍ A ŘEHOLNÍCI 1. PAPEŽ A KNĚŽSTVO (Sv. 2, str. 241—242.) Apoštolský papež si osvojil udělování veškerých obročí v círk- vi, úřadů, osobních hodností, prebend a důstojností,128 což jindy nebylo nijak ustanoveno nebo uznáno prvotním řádem svaté církve. Z této příčiny byly vyvázány mnohé a nesčetné osoby z pravomoci vlastních řádných představených a případů tako- vých přibylo mnohonásobně přes míru a rovněž také bylo vy- 174
Strana 175
vázáno mnoho řeholnických klášterů a vůbec mnoho národů na újmu a na zkrácení moci a práva nižších prelátů.101 Podobně vyplynuly z této příčiny mnohé výhrady případů,134 jak se obecně říká, a vyhražené právo zprošťovat nebo propůj- čovat rozhodování a moc nebo vykonávání oněch úkonů, které jsou jinak společné všem kněžím, nebo takové, že je mohou podle řádů a prvotní pravomoci konat nižší a obecní kněží a že je smějí vykonávat pro spásu lidu. Pro ně jsou povinni docházet do sídel prelátů,101 a třesouce se před nimi, vyprošovat si je a jen s potížemi jich dosahovat, ne bez značných výloh a obětí, alespoň pro jejich písaře135 za listiny sepsané a vypravené o příznivém vyřízení. Takto se stalo, že rozhodování a soudní pravomoc farářů nad jejich podřízenými byla po mnohé a závažné stránce zkrácena a omezena. Následkem toho se setkává s překážkami a je mařena horlivá práce pro spásu duší, která by byla jinak vykonávána, kdyby jí nebylo na překážku shora řečené nepřipuštění nebo vyhrazení moci; tím však jsou nebo mohou býti pohoršeni faráři obecného lidu a jsou nejvíce drážděni a popuzováni k nářkům, reptání a závisti proti svým prelátům. Tímto způsobem vnikla také mezi lid mnohá neposlušnost a neuctivost k vlastním svým kněžím, protože jejich moc byla zmenšena a oslabena, a následkem toho vzešlo odtud nemalé pohoršení mravů a kázně v obecném lidu a roztržky v křesťan- ském náboženství. (Sv. 4, str. 143—143.) Všecko to, co bylo právě pověděno, zesílilo a plně se vzmohlo nejprve a nejvíce tehdy, když — jak bylo řečeno — stolice řím- ského biskupství soustředila u sebe všechna církevní obročí a všechny úřady, aby je sama přidělovala a rozdělovala, a když se tak římský biskup zatížil sám a jediný takovým a tak velikým břemenem, že sotva tisíce tisíců věrných a moudrých služebníků Kristových po celé křesťanské církvi, osobně přítomných v ne- sčetných jednotlivých částech jejích, stačí na to, aby nesli toto břímě a pořádali a zřizovali vše dobře a po právu. Ale na řízení a rozdílení těchto obročí a úřadů v církvi záleží všecka ozdoba 175
vázáno mnoho řeholnických klášterů a vůbec mnoho národů na újmu a na zkrácení moci a práva nižších prelátů.101 Podobně vyplynuly z této příčiny mnohé výhrady případů,134 jak se obecně říká, a vyhražené právo zprošťovat nebo propůj- čovat rozhodování a moc nebo vykonávání oněch úkonů, které jsou jinak společné všem kněžím, nebo takové, že je mohou podle řádů a prvotní pravomoci konat nižší a obecní kněží a že je smějí vykonávat pro spásu lidu. Pro ně jsou povinni docházet do sídel prelátů,101 a třesouce se před nimi, vyprošovat si je a jen s potížemi jich dosahovat, ne bez značných výloh a obětí, alespoň pro jejich písaře135 za listiny sepsané a vypravené o příznivém vyřízení. Takto se stalo, že rozhodování a soudní pravomoc farářů nad jejich podřízenými byla po mnohé a závažné stránce zkrácena a omezena. Následkem toho se setkává s překážkami a je mařena horlivá práce pro spásu duší, která by byla jinak vykonávána, kdyby jí nebylo na překážku shora řečené nepřipuštění nebo vyhrazení moci; tím však jsou nebo mohou býti pohoršeni faráři obecného lidu a jsou nejvíce drážděni a popuzováni k nářkům, reptání a závisti proti svým prelátům. Tímto způsobem vnikla také mezi lid mnohá neposlušnost a neuctivost k vlastním svým kněžím, protože jejich moc byla zmenšena a oslabena, a následkem toho vzešlo odtud nemalé pohoršení mravů a kázně v obecném lidu a roztržky v křesťan- ském náboženství. (Sv. 4, str. 143—143.) Všecko to, co bylo právě pověděno, zesílilo a plně se vzmohlo nejprve a nejvíce tehdy, když — jak bylo řečeno — stolice řím- ského biskupství soustředila u sebe všechna církevní obročí a všechny úřady, aby je sama přidělovala a rozdělovala, a když se tak římský biskup zatížil sám a jediný takovým a tak velikým břemenem, že sotva tisíce tisíců věrných a moudrých služebníků Kristových po celé křesťanské církvi, osobně přítomných v ne- sčetných jednotlivých částech jejích, stačí na to, aby nesli toto břímě a pořádali a zřizovali vše dobře a po právu. Ale na řízení a rozdílení těchto obročí a úřadů v církvi záleží všecka ozdoba 175
Strana 176
a krása domu Páně a všecka spravedlnost, poctivost a křesťan- ská kázeň. Nikdo zajisté nemůže být na pochybách, že jen tehdy, jsou-li voleny a ustanovovány zdravé a pevné hlavy, budou pevně stát také ostatní údy,44 jsouce dobře a poctivě řízeny, a že jen tehdy lze dobře předcházet nemoci, vznikající z množství údů, a užívat správně a úspěšně léků. Jestliže by se však naopak přihodilo z nedostatku péče, že by byla v Božím lidu „hlava všecka ne- dužívá, srdce všecko zemdlené“ (Iz. 1, 5), tu nezbytně bude následek toho, že „od spodku nohy až do vrchu hlavy“ bude podryto zdraví všech údů. Taktéž nebude možno jen tak snadno popřít, že vybereme-li si neporušené a pevné hřebíky a vazby a obezřele je připevníme v celém stavení, bude celá stavba domu pevná a bude dbáti toho, aby zachovávala jednotu Ducha ve svazku pokoje (sr. Ef. 4, 3); jsou-li však hřebíky vazeb vadné, zpuchřelé a viklavé, neobezřele vybrané a nesprávně upevněné, že se celý dům rázem zhroutí. Taktéž na strunné kytaře je zřejmě vidět, že všechny struny, jsou-li napjaty svými kolíčky a vyladěné v náležité harmonii, dovedou dobře vyluzovat sladký a líbezný zvuk. Jestliže se však struny pro špatné upevnění smekají a uvolňují řád harmonie, tu nebudou moci struny zvučet jinak než protivnou disonancí. Hle, zde máš vděčný příklad proti těm, kdo mají od jediného papeže obročí a povýšení nebo po jiné stránce vynětí z pravo- moci svých nejbližších a obvyklých nadřízených a starají se o to, aby podléhali a byli povinni poslušností toliko apoštolskému pánu. Neboť čím kratší je délka struny mezi kolíčky jí nejbliž- šími, tím snáze se napne a sladčeji se rozezvučí a pevněji a déle zůstává napjata. Ale čím do větší délky se táhne mezi kolíčky a čím víc a více jsou kolíčky od sebe vzdalovány, tím nesnadněji se struna napíná a zní chraplavěji a zůstává ustavičně víc a více uvolněna. A podobně je vidět na lanech, kterými se rozpínají stany v táboře, že — nemají-li při svém napětí kolíky, na kte- rých a kterými se napínají, sobě blízké, zůstávají uvolněna a popuštěna. Tak je tomu i s uvolněním poslušnosti a řízení ve společenství národů a ve svazku představených s podřízenými. Čím blíže totiž mají podřízení uprostřed mezi sebou při sobě svého před- 176
a krása domu Páně a všecka spravedlnost, poctivost a křesťan- ská kázeň. Nikdo zajisté nemůže být na pochybách, že jen tehdy, jsou-li voleny a ustanovovány zdravé a pevné hlavy, budou pevně stát také ostatní údy,44 jsouce dobře a poctivě řízeny, a že jen tehdy lze dobře předcházet nemoci, vznikající z množství údů, a užívat správně a úspěšně léků. Jestliže by se však naopak přihodilo z nedostatku péče, že by byla v Božím lidu „hlava všecka ne- dužívá, srdce všecko zemdlené“ (Iz. 1, 5), tu nezbytně bude následek toho, že „od spodku nohy až do vrchu hlavy“ bude podryto zdraví všech údů. Taktéž nebude možno jen tak snadno popřít, že vybereme-li si neporušené a pevné hřebíky a vazby a obezřele je připevníme v celém stavení, bude celá stavba domu pevná a bude dbáti toho, aby zachovávala jednotu Ducha ve svazku pokoje (sr. Ef. 4, 3); jsou-li však hřebíky vazeb vadné, zpuchřelé a viklavé, neobezřele vybrané a nesprávně upevněné, že se celý dům rázem zhroutí. Taktéž na strunné kytaře je zřejmě vidět, že všechny struny, jsou-li napjaty svými kolíčky a vyladěné v náležité harmonii, dovedou dobře vyluzovat sladký a líbezný zvuk. Jestliže se však struny pro špatné upevnění smekají a uvolňují řád harmonie, tu nebudou moci struny zvučet jinak než protivnou disonancí. Hle, zde máš vděčný příklad proti těm, kdo mají od jediného papeže obročí a povýšení nebo po jiné stránce vynětí z pravo- moci svých nejbližších a obvyklých nadřízených a starají se o to, aby podléhali a byli povinni poslušností toliko apoštolskému pánu. Neboť čím kratší je délka struny mezi kolíčky jí nejbliž- šími, tím snáze se napne a sladčeji se rozezvučí a pevněji a déle zůstává napjata. Ale čím do větší délky se táhne mezi kolíčky a čím víc a více jsou kolíčky od sebe vzdalovány, tím nesnadněji se struna napíná a zní chraplavěji a zůstává ustavičně víc a více uvolněna. A podobně je vidět na lanech, kterými se rozpínají stany v táboře, že — nemají-li při svém napětí kolíky, na kte- rých a kterými se napínají, sobě blízké, zůstávají uvolněna a popuštěna. Tak je tomu i s uvolněním poslušnosti a řízení ve společenství národů a ve svazku představených s podřízenými. Čím blíže totiž mají podřízení uprostřed mezi sebou při sobě svého před- 176
Strana 177
staveného, s kterým je váže poměr poslušnosti a podřízenosti, tím nerušenější zůstává řízení jich, tím ochotnější jejich po- slušnost a krásnější kázeň. Ale čím vzdálenějšího od sebe mají svého preláta a méně a méně na ně dohlížejícího, tím uvolněnější je v nich zakrátko poslušnost, nedbalejší řízení a ochablejší kázeň. Z toho možno vidět, jak je nutná a užitečná přítomnost a blízkost představených u jejich podřízených a osobní pobyt prelátů na jejich místech a jak je škodlivé jejich osobní vzdálení od podřízených a jak všecko to, co jakkoli porušuje nebo zmen- šuje a uvolňuje takový řád mezi nejbližšími, svazek řízení a poslušnost, je škodlivé a zhoubné pro spasení. 2. UPADEK HIERARCHIE (Sv. 4, str. 266—267.) Kdybys bezbožného, věrolomného a smilného lupiče a zloděje posadil na královský trůn, ozdobeného nádhernou korunou upro- střed římských velmožů, i když by při něm zůstávala všecka ničemnost, bezbožnost a necudnost, nebo kdyby byl podobně dosazen smilný, věrolomný, bezbožný a tupý klerik na stolici biskupské hodnosti, jsa vyznamenán biskupskou autoritou a mocí, uprostřed svaté církve, na místo svrchovaného Boha, před tváří božské velebnosti: zdaž by to nebyla hrozná ohavnost, stojící v Boží církvi a na svatém místě (sr. Mat. 24, 15), mnohem protivnější a horší, než kdyby byla postavena do křesťanského chrámu pohanská modla, na příklad socha Jupiterova nebo jiná taková, která podle apoštola (1 Kor. 6, 4) není nic, leda v bludné domněnce lidí, a nemůže činit ani dobře ani špatně? Ale ještě větší je ohavnost, jestliže a pokud by se některý takový ničema, věrolomník a zlosyn z vlastní ctižádosti, která je příčinou jeho špatnosti, vtíral a dral na královský trůn nebo na místo svrchovaného Boha, t. j. na hodnost biskupa, a stal se biskupem. A nadto ještě větší, kdyby se to dělo bez výtky a trestu společně a přičiněním mnohých lidí. Ale ještě nadmíru větší ohavnost, kdyby se to dělo společně nejen beze vší výtky, nýbrž dokonce beze strachu a ostychu, jako by měl Pán Ježíš takovou věc rád, nebo jako by toho nedbal, nebo jako by již nebyl Bůh; a neostýchám se říci: jako by to bylo dovoleno a čestné. A ti, kdo si oškliví takové věci a nepřejí si je nebo 12 Matěj z Janova 177
staveného, s kterým je váže poměr poslušnosti a podřízenosti, tím nerušenější zůstává řízení jich, tím ochotnější jejich po- slušnost a krásnější kázeň. Ale čím vzdálenějšího od sebe mají svého preláta a méně a méně na ně dohlížejícího, tím uvolněnější je v nich zakrátko poslušnost, nedbalejší řízení a ochablejší kázeň. Z toho možno vidět, jak je nutná a užitečná přítomnost a blízkost představených u jejich podřízených a osobní pobyt prelátů na jejich místech a jak je škodlivé jejich osobní vzdálení od podřízených a jak všecko to, co jakkoli porušuje nebo zmen- šuje a uvolňuje takový řád mezi nejbližšími, svazek řízení a poslušnost, je škodlivé a zhoubné pro spasení. 2. UPADEK HIERARCHIE (Sv. 4, str. 266—267.) Kdybys bezbožného, věrolomného a smilného lupiče a zloděje posadil na královský trůn, ozdobeného nádhernou korunou upro- střed římských velmožů, i když by při něm zůstávala všecka ničemnost, bezbožnost a necudnost, nebo kdyby byl podobně dosazen smilný, věrolomný, bezbožný a tupý klerik na stolici biskupské hodnosti, jsa vyznamenán biskupskou autoritou a mocí, uprostřed svaté církve, na místo svrchovaného Boha, před tváří božské velebnosti: zdaž by to nebyla hrozná ohavnost, stojící v Boží církvi a na svatém místě (sr. Mat. 24, 15), mnohem protivnější a horší, než kdyby byla postavena do křesťanského chrámu pohanská modla, na příklad socha Jupiterova nebo jiná taková, která podle apoštola (1 Kor. 6, 4) není nic, leda v bludné domněnce lidí, a nemůže činit ani dobře ani špatně? Ale ještě větší je ohavnost, jestliže a pokud by se některý takový ničema, věrolomník a zlosyn z vlastní ctižádosti, která je příčinou jeho špatnosti, vtíral a dral na královský trůn nebo na místo svrchovaného Boha, t. j. na hodnost biskupa, a stal se biskupem. A nadto ještě větší, kdyby se to dělo bez výtky a trestu společně a přičiněním mnohých lidí. Ale ještě nadmíru větší ohavnost, kdyby se to dělo společně nejen beze vší výtky, nýbrž dokonce beze strachu a ostychu, jako by měl Pán Ježíš takovou věc rád, nebo jako by toho nedbal, nebo jako by již nebyl Bůh; a neostýchám se říci: jako by to bylo dovoleno a čestné. A ti, kdo si oškliví takové věci a nepřejí si je nebo 12 Matěj z Janova 177
Strana 178
snad kárají, jsou znevažováni, vyháněni a trpí příkoří, byť byli jakkoli spravedliví, svatí a moudří. A ještě větší ohavnost může nastati, jestliže již takoví tělesní, bezbožní a věrolomní lidé, jsouce četní a ovládajíce již řízení církve, mocně podporují a také povolávají a povyšují k moci, bohatství a hodnostem lidi jim podobné, totiž taktéž tělesné, bez Ducha Ježíšova, kteří podobně mají rádi tento svět a jeho roz- koše, bohatství a pocty, jako lidi zdatné, ale muže mající Ducha Ježíšova, v tomto světě nízko postavené, poněvadž nemilují svět a nehledají rozkoše, bohatství a pocty tohoto světa, ale chtějí takto slovem i příkladem budovat v Kristu Ježíši, tyto, pravím, takové lidi nemají rádi, nevyhledávají je, a když vědí o nich, vykládají ve zlé jejich dobré skutky, pohrdají jimi, tupí je a překážejí jim, aby nemohli konat to, k čemu je nutká a pobízí láska. 3. ODCIZENÍ KNĚŽSKÝM POVINNOSTEM (Sv. 2, s tr. 224—226.) Zlé znetvoření a nejmrzčejší rozrůznění ve spojení údů44 se stalo v rodině Ježíše Krista a právě tak neblaze se vedlo lidu věřícímu: ten lid, který měl na počátku jedno srdce a jednu mysl (Skut. 4, 32), stal se lidem rozervaným a roztrhaným. Neboť, jako v nejedné věci, papež, který by měl na prvním místě a především býti spojen s jednotlivými biskupy a býti s nimi jedna ruka a hlavně jen dozírat na řádné dosazování biskupů, nejvíce s nimi býti v důvěrném styku a s nimi se seznamovat, hle, on je více spojen s králi země a s knížaty a jinými, více usiluje o to, aby byl v důvěrném styku s pomocníky24 a osobami, které si přibral podle svého přání, ale nad své spolubiskupy se vyvyšuje přes pravou míru. Nadto zrušil řád prvotní soustavy a přisvojil si propůjčování všech obročí a osobních důstojenství, které příslušelo podle zákonitého a přímého postupu biskupům. Tím byl zrušen správný poměr a uvolněny a zmařeny byly svazky náležité a krásné poslušnosti v mystickém těle Kristově. Podobně biskupové nejsou bohužel ani spravedlivě ani krásně sdruženi s faráři, nýbrž dávají farářům najevo, že jsou nad ně náramně povýšeni a že jsou v duchovenstvu pány, takže du- chovní správcové zůstávají od biskupů vzdáleni, jim odcizeni 178
snad kárají, jsou znevažováni, vyháněni a trpí příkoří, byť byli jakkoli spravedliví, svatí a moudří. A ještě větší ohavnost může nastati, jestliže již takoví tělesní, bezbožní a věrolomní lidé, jsouce četní a ovládajíce již řízení církve, mocně podporují a také povolávají a povyšují k moci, bohatství a hodnostem lidi jim podobné, totiž taktéž tělesné, bez Ducha Ježíšova, kteří podobně mají rádi tento svět a jeho roz- koše, bohatství a pocty, jako lidi zdatné, ale muže mající Ducha Ježíšova, v tomto světě nízko postavené, poněvadž nemilují svět a nehledají rozkoše, bohatství a pocty tohoto světa, ale chtějí takto slovem i příkladem budovat v Kristu Ježíši, tyto, pravím, takové lidi nemají rádi, nevyhledávají je, a když vědí o nich, vykládají ve zlé jejich dobré skutky, pohrdají jimi, tupí je a překážejí jim, aby nemohli konat to, k čemu je nutká a pobízí láska. 3. ODCIZENÍ KNĚŽSKÝM POVINNOSTEM (Sv. 2, s tr. 224—226.) Zlé znetvoření a nejmrzčejší rozrůznění ve spojení údů44 se stalo v rodině Ježíše Krista a právě tak neblaze se vedlo lidu věřícímu: ten lid, který měl na počátku jedno srdce a jednu mysl (Skut. 4, 32), stal se lidem rozervaným a roztrhaným. Neboť, jako v nejedné věci, papež, který by měl na prvním místě a především býti spojen s jednotlivými biskupy a býti s nimi jedna ruka a hlavně jen dozírat na řádné dosazování biskupů, nejvíce s nimi býti v důvěrném styku a s nimi se seznamovat, hle, on je více spojen s králi země a s knížaty a jinými, více usiluje o to, aby byl v důvěrném styku s pomocníky24 a osobami, které si přibral podle svého přání, ale nad své spolubiskupy se vyvyšuje přes pravou míru. Nadto zrušil řád prvotní soustavy a přisvojil si propůjčování všech obročí a osobních důstojenství, které příslušelo podle zákonitého a přímého postupu biskupům. Tím byl zrušen správný poměr a uvolněny a zmařeny byly svazky náležité a krásné poslušnosti v mystickém těle Kristově. Podobně biskupové nejsou bohužel ani spravedlivě ani krásně sdruženi s faráři, nýbrž dávají farářům najevo, že jsou nad ně náramně povýšeni a že jsou v duchovenstvu pány, takže du- chovní správcové zůstávají od biskupů vzdáleni, jim odcizeni 178
Strana 179
a neznámi více, než je spravedlivé a církvi užitečné; a biskupové sami se rádi důvěrně přidružují velmožům a knížatům země a podobně i ke svým vznešeným kanovníkům106 a k boháčům tohoto světa. Neboť biskupové nemají už náležitou péči o to, aby byli duchovní správcové dobře a prospěšně dosazováni, tak, jako jim leží na srdci věci a záležitosti pánů a jiné časné a svět- ské zájmy. Jiným biskupům leží na srdci jejich zvláštní soukromé pobož- nosti,136 ale proto mají své srdce méně spjato se svými syny, to jest duchovními správci, a méně jim oddáno. Tím se způsobuje mnoho škody v obecné spáse duší a taková jejich soukromá pobožnost konaná posavad na újmu a na nevhodný příklad obci, není Pánu pranic milá podle Písma, které praví u proroka právě k těmto (Mal. 2, 13—16): „To jste již po druhé učinili, slzami, pláčem a nářkem jste přikrývali oltář Hospodinův, pročež již nepřihlédnu více k vaší oběti a nepřijmu žádný smírný dar z vaší ruky. Řekli jste: Pro kterou příčinu? Protože Hospodin byl svědkem mezi tebou a manželkou tvé mladosti, ale tys ji pohrdl, ač je tvou družkou a manželkou tvé smlouvy ...48 Proto 137 ostříhejte svého ducha a nepohrdej manželkou své smlouvy...“ Všimni si tohoto výroku prorokova a pochop jej, dovedeš-li, ty, který máš společnou rodinu Kristovu řídit a úzkostlivě se o ni starat, ale přece máš nechuť jí se zabývat a vzdycháš, když doléhá na tebe práce, jsa lákán a váben svým klidem a svým soukromým dlouhým odříkáváním žalmů a pobožnostmi, třebas mnohdy půvabnými a v slzách se rozplývajícími. A uvaž přitom, jak jsou takové věci nemilé Pánu Ježíši, který řekl Petrovi (Jan 21, 15): „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito? Pas ovce mé!“, a neřekl: „Užívej klidu v svém soukromém příbytku! Tak ani srdce duchovních správců nejsou věrným svazkem spjata s jejich lidem, nýbrž jsou odvracována a rozptylována rozmanitými světskými marnostmi; a nejvíce se honí za bohat- stvím, hodnostmi a za ostatními svými osobními tělesnými a časnými prospěchy. Jsouť faráři podobně nadmíru povýšeni nad svůj lid a jemu odcizeni, činíce přespříliš rozdíl mezi lidmi (Skut. 10, 34). Pro tyto tedy a podobné příčiny jsou přervány svazky předrahé svaté církve a její pouta jsou značně uvolněna a rozvázána. 12* 179
a neznámi více, než je spravedlivé a církvi užitečné; a biskupové sami se rádi důvěrně přidružují velmožům a knížatům země a podobně i ke svým vznešeným kanovníkům106 a k boháčům tohoto světa. Neboť biskupové nemají už náležitou péči o to, aby byli duchovní správcové dobře a prospěšně dosazováni, tak, jako jim leží na srdci věci a záležitosti pánů a jiné časné a svět- ské zájmy. Jiným biskupům leží na srdci jejich zvláštní soukromé pobož- nosti,136 ale proto mají své srdce méně spjato se svými syny, to jest duchovními správci, a méně jim oddáno. Tím se způsobuje mnoho škody v obecné spáse duší a taková jejich soukromá pobožnost konaná posavad na újmu a na nevhodný příklad obci, není Pánu pranic milá podle Písma, které praví u proroka právě k těmto (Mal. 2, 13—16): „To jste již po druhé učinili, slzami, pláčem a nářkem jste přikrývali oltář Hospodinův, pročež již nepřihlédnu více k vaší oběti a nepřijmu žádný smírný dar z vaší ruky. Řekli jste: Pro kterou příčinu? Protože Hospodin byl svědkem mezi tebou a manželkou tvé mladosti, ale tys ji pohrdl, ač je tvou družkou a manželkou tvé smlouvy ...48 Proto 137 ostříhejte svého ducha a nepohrdej manželkou své smlouvy...“ Všimni si tohoto výroku prorokova a pochop jej, dovedeš-li, ty, který máš společnou rodinu Kristovu řídit a úzkostlivě se o ni starat, ale přece máš nechuť jí se zabývat a vzdycháš, když doléhá na tebe práce, jsa lákán a váben svým klidem a svým soukromým dlouhým odříkáváním žalmů a pobožnostmi, třebas mnohdy půvabnými a v slzách se rozplývajícími. A uvaž přitom, jak jsou takové věci nemilé Pánu Ježíši, který řekl Petrovi (Jan 21, 15): „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito? Pas ovce mé!“, a neřekl: „Užívej klidu v svém soukromém příbytku! Tak ani srdce duchovních správců nejsou věrným svazkem spjata s jejich lidem, nýbrž jsou odvracována a rozptylována rozmanitými světskými marnostmi; a nejvíce se honí za bohat- stvím, hodnostmi a za ostatními svými osobními tělesnými a časnými prospěchy. Jsouť faráři podobně nadmíru povýšeni nad svůj lid a jemu odcizeni, činíce přespříliš rozdíl mezi lidmi (Skut. 10, 34). Pro tyto tedy a podobné příčiny jsou přervány svazky předrahé svaté církve a její pouta jsou značně uvolněna a rozvázána. 12* 179
Strana 180
(Sv. 4, str. 189—191.) Ačkoli vysokým i nízkým kněžím nic není potřebnějšího a spasitelnějšího než práce a péče o spásu duší, přece ach, běda! dnes jsme „odvráceni zády k chrámu Hospodinovu a klaníme se proti východu slunce“ (Ezech. 8, 16), takže již není téměř viděti mezi všemi nesčetnými kněžími muže, který by se věnoval a oddával věrnému usilování o spásu bližních. Ale každý zvlášť máme „tváře“ pozdvižené k vyhledávání rozkoší, bohatství a poct. Proto se horlivě staráme hlavně o to, abychom měli úřady, důchody a obročí, takže se zdá, že již nepřejímáme péči o duše, nýbrž spíše péči o desátky a důchody, péči o bohatství a výsady. Neboť o ty usilujeme, spory vedeme a staráme se, ale péče o duše je u nás na druhém nebo až na posledním místě nebo snad vůbec žádná. Přece však my, neblazí kněží, upadli jsme v takové myšlení, že, když hned časně zrána správně a důkladněji než předepsáno dbáme kanonických, jak se obecně říká, hodinek,46 a když si pak odzpíváme a odmodlíme příslušné obřady a nekonečné a rozvleklé rubriky138 a s tím pobožnosti za mrtvé a své mše a vy- konáme podle předpisu jiné takové úkoly, jsme již spokojeni a dobře si stojíme ve svém svědomí a zdá se nám, že jsme vy- konali všecko, co jsme byli povinni učinit, ale ve skutečnosti zatím nemáme žádnou péči o spásu svých bližních, neboť ani nevstáváme k tomuto úkolu ani se nepřičiňujeme o to tak náležitě a svědomitě, abychom pracovali každodenně o spáse duší svě- řených hrozným soudcem naší věrné ochraně, nýbrž spíše, když si takto odbudeme nudné hodinky, staráme se po celý den o své marné zájmy nebo o pohostinnost svého domu a zabýváme se klidně vyřizováním a výnosností časných věcí, jako by to bylo naší hlavní povinností a nikoli péče o duše a vzdělávání našich bližních. Jaká to převrácenost řádu a myslí, jak veliké příkoří se to děje Pánu Ježíši Kristu od nás kněží! Jaká to záhuba hrozí pro naši nedbalost nesčetným duším, z kterých budeme vydávat nejpřísnější počet podle všech Písem (Žid. 13, 17) nejpředněji a spíše než z lidských nařízení a učení nebo z takových svých složitých obřadů, které byly později vynalezeny a nám uloženy nanejvýš jen vedle péče o duše a jejich záchrany: jsou tedy jen 180
(Sv. 4, str. 189—191.) Ačkoli vysokým i nízkým kněžím nic není potřebnějšího a spasitelnějšího než práce a péče o spásu duší, přece ach, běda! dnes jsme „odvráceni zády k chrámu Hospodinovu a klaníme se proti východu slunce“ (Ezech. 8, 16), takže již není téměř viděti mezi všemi nesčetnými kněžími muže, který by se věnoval a oddával věrnému usilování o spásu bližních. Ale každý zvlášť máme „tváře“ pozdvižené k vyhledávání rozkoší, bohatství a poct. Proto se horlivě staráme hlavně o to, abychom měli úřady, důchody a obročí, takže se zdá, že již nepřejímáme péči o duše, nýbrž spíše péči o desátky a důchody, péči o bohatství a výsady. Neboť o ty usilujeme, spory vedeme a staráme se, ale péče o duše je u nás na druhém nebo až na posledním místě nebo snad vůbec žádná. Přece však my, neblazí kněží, upadli jsme v takové myšlení, že, když hned časně zrána správně a důkladněji než předepsáno dbáme kanonických, jak se obecně říká, hodinek,46 a když si pak odzpíváme a odmodlíme příslušné obřady a nekonečné a rozvleklé rubriky138 a s tím pobožnosti za mrtvé a své mše a vy- konáme podle předpisu jiné takové úkoly, jsme již spokojeni a dobře si stojíme ve svém svědomí a zdá se nám, že jsme vy- konali všecko, co jsme byli povinni učinit, ale ve skutečnosti zatím nemáme žádnou péči o spásu svých bližních, neboť ani nevstáváme k tomuto úkolu ani se nepřičiňujeme o to tak náležitě a svědomitě, abychom pracovali každodenně o spáse duší svě- řených hrozným soudcem naší věrné ochraně, nýbrž spíše, když si takto odbudeme nudné hodinky, staráme se po celý den o své marné zájmy nebo o pohostinnost svého domu a zabýváme se klidně vyřizováním a výnosností časných věcí, jako by to bylo naší hlavní povinností a nikoli péče o duše a vzdělávání našich bližních. Jaká to převrácenost řádu a myslí, jak veliké příkoří se to děje Pánu Ježíši Kristu od nás kněží! Jaká to záhuba hrozí pro naši nedbalost nesčetným duším, z kterých budeme vydávat nejpřísnější počet podle všech Písem (Žid. 13, 17) nejpředněji a spíše než z lidských nařízení a učení nebo z takových svých složitých obřadů, které byly později vynalezeny a nám uloženy nanejvýš jen vedle péče o duše a jejich záchrany: jsou tedy jen 180
Strana 181
potud užitečné a závazné, pokud podporují nebo přímo usku- tečňují dílo spásy duší a budování ctností. Ale pokud by snad tyto věci překážely jakýmkoli způsobem v onom díle, tehdy je třeba klásti je na druhé místo a užitečné dílo spásy duší musí býti vůbec dříve prováděno a plněno. Ale běda, běda, že v nás nejprve a hlavně tkví láska k tomuto pozemskému životu a žádostivost tohoto světa, a proto se tako- vými projevujeme ve všech věcech! (S v. 2, str. 58—61.) Jsou-li synové povinni poslouchat a pozorovat své otce a žáci své učitele, poslouchat jejich napomínání a učení, pozorovat jejich život a ctnosti, jak pobízí apoštol (Žíd. 13, 7), řka: „Pama- tujte na své vůdce, kteří vám mluvili slovo Boží“ — hle, první věc, totiž poslouchat napomínání —, „vzhlížejte na to, jak skončili svůj život, a napodobujte jejich víru“ — hle, druhá věc, totiž pozorovat příklad —: tak také jsou obdobně otcové a učitelé povinni ukázat a zanechat svým potomkům dvojí věc, totiž zdravé učení a dobrý způsob života, dobré slovo a dobrý příklad. Takoví však a jedině takoví a dokonale takoví byli předně nejsladší Ježíš ukřižovaný, který počal takto jednat a učit v celém svém životě a učení, potom slavný zástup apoštolů a učitelů, také úctyhodný počet proroků. Proto jedinému Kristu Ježíši dobře a dokonale přísluší říkati (Mat. 11, 29): „Učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci,“ a „dal jsem vám totiž příklad, abyste i vy podobně činili,“ (Jan 13, 15) a „Milujte se vespolek, jako jsem já miloval vás“ (Jan 13, 34), a samým apoštolům, totiž Pavlovi, který řekl (1 Kor. 4, 16): „Napodobte mne, jako i já Krista“, a po druhé (Fil. 3, 17): „Napodobte mne a všímejte si lidí, kteří tak žijí, jako máte v nás vzor.“ Onen způsob mluvení nemohli však správně zachovávat ani Aristoteles ani Plato139 ani žádní jiní, kteří, sedíce na své učitel- ské stolici nebo na stolici Mojžíšově, mnoho pověděli svým žákům, ale nečinili to; dobře učili, ale nežili dobře nebo aspoň ne tak dobře. Proto praví Ježíš (Mat. 23, 2): „Na stolici Mojžíšově se usadili zákoníci a farizeové. Všechno, co říkají, čiňte; ale nečiňte, co oni činí! Neboť mluví, ale nečiní.“ Takoví lidé, ať jsou kteříkoli, když zasahují do učitelské čin- 181
potud užitečné a závazné, pokud podporují nebo přímo usku- tečňují dílo spásy duší a budování ctností. Ale pokud by snad tyto věci překážely jakýmkoli způsobem v onom díle, tehdy je třeba klásti je na druhé místo a užitečné dílo spásy duší musí býti vůbec dříve prováděno a plněno. Ale běda, běda, že v nás nejprve a hlavně tkví láska k tomuto pozemskému životu a žádostivost tohoto světa, a proto se tako- vými projevujeme ve všech věcech! (S v. 2, str. 58—61.) Jsou-li synové povinni poslouchat a pozorovat své otce a žáci své učitele, poslouchat jejich napomínání a učení, pozorovat jejich život a ctnosti, jak pobízí apoštol (Žíd. 13, 7), řka: „Pama- tujte na své vůdce, kteří vám mluvili slovo Boží“ — hle, první věc, totiž poslouchat napomínání —, „vzhlížejte na to, jak skončili svůj život, a napodobujte jejich víru“ — hle, druhá věc, totiž pozorovat příklad —: tak také jsou obdobně otcové a učitelé povinni ukázat a zanechat svým potomkům dvojí věc, totiž zdravé učení a dobrý způsob života, dobré slovo a dobrý příklad. Takoví však a jedině takoví a dokonale takoví byli předně nejsladší Ježíš ukřižovaný, který počal takto jednat a učit v celém svém životě a učení, potom slavný zástup apoštolů a učitelů, také úctyhodný počet proroků. Proto jedinému Kristu Ježíši dobře a dokonale přísluší říkati (Mat. 11, 29): „Učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci,“ a „dal jsem vám totiž příklad, abyste i vy podobně činili,“ (Jan 13, 15) a „Milujte se vespolek, jako jsem já miloval vás“ (Jan 13, 34), a samým apoštolům, totiž Pavlovi, který řekl (1 Kor. 4, 16): „Napodobte mne, jako i já Krista“, a po druhé (Fil. 3, 17): „Napodobte mne a všímejte si lidí, kteří tak žijí, jako máte v nás vzor.“ Onen způsob mluvení nemohli však správně zachovávat ani Aristoteles ani Plato139 ani žádní jiní, kteří, sedíce na své učitel- ské stolici nebo na stolici Mojžíšově, mnoho pověděli svým žákům, ale nečinili to; dobře učili, ale nežili dobře nebo aspoň ne tak dobře. Proto praví Ježíš (Mat. 23, 2): „Na stolici Mojžíšově se usadili zákoníci a farizeové. Všechno, co říkají, čiňte; ale nečiňte, co oni činí! Neboť mluví, ale nečiní.“ Takoví lidé, ať jsou kteříkoli, když zasahují do učitelské čin- 181
Strana 182
nosti, jsou učiteli jen polovičatě a v míře nepatrné, poněvadž jsou učiteli jen slovy, ale ne činy, a tudíž, pokud je na nich, jsou spíše ničiteli než učiteli, neboť spíše špatné mravy mohou zkazit bohaté ctnosti než pouhá slova jim naučit, ale to, čemu naučí mravy, nijak nemohou tak snadno zkazit pouhá slova. Takoví jsme tedy my v přítomné době. Proto jsme se téměř všichni, běda! dostali na scestí a přitom jsme se stali neužiteč- nými; „není nikoho, kdo by činil dobro, není ani jednoho“ (Řím. 3, 12). A proto nás náš všední a planý život činí u lidí pramálo hodnověrnými, náš hejskovský a lehkomyslný život přivedl nás dokonce až tam, že se nám sotva věří i tehdy, když hlásáme v svém učení myšlenky spolehlivých spisů. A to je příčinou, proč bývá dnes naše kázání pracné, ale nikterak hodnověrné. Pracné pravím, protože musíme pracně shledávat, pořádat a v pamět si ukládat jen to, co napsaly hodnověrné osoby, a ne- podáváme na veřejnost žádná svá vlastní slova, neboť by se nám pramálo věřilo pro lehkomyslnost a nízkost našeho života. Ale musíme nyní v Boží církvi mluvit už jen mnoho slov jazyky druhých pracně a neobratně, jako bychom bojovali cizím mečem a ve zbroji nám nepohodlné, takže můžeme s ní a v ní pramálo pořídit proti nepřátelům, jak je to dobře předobrazeno na Da- vidovi, který nebyl způsobilý potýkat se ve zbroji samého Saula, jemu nezvyklé a nevhodné, ale vyšel proti ohromnému obru Goliášovi raději se svou pastýřskou mošnou, do níž vložil pět hladkých kamenů z potoka, vzav si do rukou hůl, a takto byl boj rozhodnut k jeho vítězství a ke cti a chvále Boží (1 Sam. 17). Neučinily to však kameny ani hůl, ale že byl osobně sta- tečný ve jménu Božím a že skládal důvěru jen v Boha Izrael- ského. Ale protože my nemáme tyto vlastnosti pohotově, nýbrž jsme, běda! jako mrzáci a slepci postaveni na hradbách jerusalem- ských (sr. 2 Sam. 5, 6—8), ježto nemáme v svém životě opravdo- vých a bezúhonných skutků, musíme zápasit cizími jazyky jakoby meči nám nedosti obvyklými a nevhodnými velmi lopotně a nakonec bez vítězství. Z toho tedy jasně vyplývá, že ani moudrost a kázání dnešních pokrytců ani studium řečnického umění ani hojnost spisů ani vtipnost ani tvář navenek vlídná nejsou jejich vlastními plody, nýbrž jsou to jen cizí zbraně a nastrojená ovčí roucha,41 neboť 182
nosti, jsou učiteli jen polovičatě a v míře nepatrné, poněvadž jsou učiteli jen slovy, ale ne činy, a tudíž, pokud je na nich, jsou spíše ničiteli než učiteli, neboť spíše špatné mravy mohou zkazit bohaté ctnosti než pouhá slova jim naučit, ale to, čemu naučí mravy, nijak nemohou tak snadno zkazit pouhá slova. Takoví jsme tedy my v přítomné době. Proto jsme se téměř všichni, běda! dostali na scestí a přitom jsme se stali neužiteč- nými; „není nikoho, kdo by činil dobro, není ani jednoho“ (Řím. 3, 12). A proto nás náš všední a planý život činí u lidí pramálo hodnověrnými, náš hejskovský a lehkomyslný život přivedl nás dokonce až tam, že se nám sotva věří i tehdy, když hlásáme v svém učení myšlenky spolehlivých spisů. A to je příčinou, proč bývá dnes naše kázání pracné, ale nikterak hodnověrné. Pracné pravím, protože musíme pracně shledávat, pořádat a v pamět si ukládat jen to, co napsaly hodnověrné osoby, a ne- podáváme na veřejnost žádná svá vlastní slova, neboť by se nám pramálo věřilo pro lehkomyslnost a nízkost našeho života. Ale musíme nyní v Boží církvi mluvit už jen mnoho slov jazyky druhých pracně a neobratně, jako bychom bojovali cizím mečem a ve zbroji nám nepohodlné, takže můžeme s ní a v ní pramálo pořídit proti nepřátelům, jak je to dobře předobrazeno na Da- vidovi, který nebyl způsobilý potýkat se ve zbroji samého Saula, jemu nezvyklé a nevhodné, ale vyšel proti ohromnému obru Goliášovi raději se svou pastýřskou mošnou, do níž vložil pět hladkých kamenů z potoka, vzav si do rukou hůl, a takto byl boj rozhodnut k jeho vítězství a ke cti a chvále Boží (1 Sam. 17). Neučinily to však kameny ani hůl, ale že byl osobně sta- tečný ve jménu Božím a že skládal důvěru jen v Boha Izrael- ského. Ale protože my nemáme tyto vlastnosti pohotově, nýbrž jsme, běda! jako mrzáci a slepci postaveni na hradbách jerusalem- ských (sr. 2 Sam. 5, 6—8), ježto nemáme v svém životě opravdo- vých a bezúhonných skutků, musíme zápasit cizími jazyky jakoby meči nám nedosti obvyklými a nevhodnými velmi lopotně a nakonec bez vítězství. Z toho tedy jasně vyplývá, že ani moudrost a kázání dnešních pokrytců ani studium řečnického umění ani hojnost spisů ani vtipnost ani tvář navenek vlídná nejsou jejich vlastními plody, nýbrž jsou to jen cizí zbraně a nastrojená ovčí roucha,41 neboť 182
Strana 183
nevycházejí z jejich osobních vlastností ani z živého pramene z nitra, ani to nejsou jejich vlastní zbraně, nýbrž všechny jsou nakradené a vyžebrané, ne aby udělaly dovedného a obratného zápasníka, ale aby stvořily nevěstku purpurem oděnou, napáje- jící svými ohavnostmi ze zlaté číše podle Zjevení Janova (17, 2—4).16 O ní píše Šalomoun (Přísl. 9, 13—15): „Žena“, praví, „hloupá, tlachavá a plná svůdnosti, vůbec nic neumějící, posa- dila se ve dveřích svého domu na stolici na vyvýšeném místě v městě, aby volala po cestě okolojdoucí a ubírající se svou cestou. (Sv. 4, str. 42—43.) Pokrytečtí kněží a zákoníci křesťanského lidu... došli až tak daleko, že pokládají zbožnost za pramen vlastního zisku (1 Tim. 6, 5) a že raději chtějí námezdně sloužit a dostávat hned nyní zjevně a bezpečně svou mzdu, t. j. příjemný a blahobytný život, a užívat ho příjemně a pokojně, očekávajíce přitom jaksi taksi svou budoucí mzdu, ale přece jen nejistě a nezabezpečeně, než aby byli věrnými nástupci Pána Ježíše, s ním pracujíce, s ním zde trpíce v bezpečném očekávání budoucí mzdy. S tím, že je vůle jejich takto v zajetí lásky k tomuto pozemskému pokojnému životu a touhy po něm, nevyhnutelně souvisí, že jsou jako síť rozestřená na hoře Tabor (Oz. 5, 1), neboť všechny církevní pří- kazy, obřady, všechno učení a všechno poslušenství vykonávají a mají v úctě a horlí pro ně proto, že mají z toho své živobytí, hojnost dobrých věcí a hodností. Proto ještě rozmnožují, vy- krašlují a velebí právě takové věci, zvláště tělesná cvičení74 a podobné vnější věci, které jsou na očích lidu, a nade všecko ty, které jsou lákadlem prostých lidí a přinášejí zisk. A protože věří, že těmito obvyklými, ale duchu Ježíšově od- umřelými úkony, a skrze ně činí zadost i pro dosažení věčného života, podobně dobrého a příjemného, nesnaží se valně o to, aby zaváděli v lidu duchovní věci, které jsou pravé, oživující, křes- ťanskému náboženství vlastní a bližší spáse, totiž víru v Ježíše ukřižovaného, naději a lásku, častou a hojnou účast při bož- ských svátostech a při slově Božím a cvičení v kázni a bázni Boží, a nedávají si s tím svědomitou práci, aby se toto rozšiřo- valo, rozmnožovalo a upevňovalo mezi křesťanským lidem, a jiné 183
nevycházejí z jejich osobních vlastností ani z živého pramene z nitra, ani to nejsou jejich vlastní zbraně, nýbrž všechny jsou nakradené a vyžebrané, ne aby udělaly dovedného a obratného zápasníka, ale aby stvořily nevěstku purpurem oděnou, napáje- jící svými ohavnostmi ze zlaté číše podle Zjevení Janova (17, 2—4).16 O ní píše Šalomoun (Přísl. 9, 13—15): „Žena“, praví, „hloupá, tlachavá a plná svůdnosti, vůbec nic neumějící, posa- dila se ve dveřích svého domu na stolici na vyvýšeném místě v městě, aby volala po cestě okolojdoucí a ubírající se svou cestou. (Sv. 4, str. 42—43.) Pokrytečtí kněží a zákoníci křesťanského lidu... došli až tak daleko, že pokládají zbožnost za pramen vlastního zisku (1 Tim. 6, 5) a že raději chtějí námezdně sloužit a dostávat hned nyní zjevně a bezpečně svou mzdu, t. j. příjemný a blahobytný život, a užívat ho příjemně a pokojně, očekávajíce přitom jaksi taksi svou budoucí mzdu, ale přece jen nejistě a nezabezpečeně, než aby byli věrnými nástupci Pána Ježíše, s ním pracujíce, s ním zde trpíce v bezpečném očekávání budoucí mzdy. S tím, že je vůle jejich takto v zajetí lásky k tomuto pozemskému pokojnému životu a touhy po něm, nevyhnutelně souvisí, že jsou jako síť rozestřená na hoře Tabor (Oz. 5, 1), neboť všechny církevní pří- kazy, obřady, všechno učení a všechno poslušenství vykonávají a mají v úctě a horlí pro ně proto, že mají z toho své živobytí, hojnost dobrých věcí a hodností. Proto ještě rozmnožují, vy- krašlují a velebí právě takové věci, zvláště tělesná cvičení74 a podobné vnější věci, které jsou na očích lidu, a nade všecko ty, které jsou lákadlem prostých lidí a přinášejí zisk. A protože věří, že těmito obvyklými, ale duchu Ježíšově od- umřelými úkony, a skrze ně činí zadost i pro dosažení věčného života, podobně dobrého a příjemného, nesnaží se valně o to, aby zaváděli v lidu duchovní věci, které jsou pravé, oživující, křes- ťanskému náboženství vlastní a bližší spáse, totiž víru v Ježíše ukřižovaného, naději a lásku, častou a hojnou účast při bož- ských svátostech a při slově Božím a cvičení v kázni a bázni Boží, a nedávají si s tím svědomitou práci, aby se toto rozšiřo- valo, rozmnožovalo a upevňovalo mezi křesťanským lidem, a jiné 183
Strana 184
a jiné. A činí tak proto, že, i když jsou tyto věci spasné, přece má kněz s nimi a s lidem práci, ale neveliký zisk a málo pří- ležitosti okázale vystupovat před lidem a dojít chvály, a o tyto věci tihle pokrytci hlavně stojí. Neboť lidé této povahy nechtějí být mnoho obtěžováni prací s lidem ani utrpením pro pravdu a dobro, protože hned při svém prvním kroku na dráhu za hodnostmi nemířili zásadně k jinému cíli, leč k váženému, pokoj- nému a blahobytnému životu. Říkají totiž — a není to plané slovo — nezakrytě: „Kdybychom chtěli těžce pracovat, pak bychom byli raději sedláky nebo jinými podobnými lidmi a ne- byli bychom kněžími. Nechávej pracovat voly a koně, přenechej to pacholkům a sedlákům nebo jiným prostým lidem, ať se lopotí se svými pracemi! (Sv. 2, str. 239.) Protože kněží církve počali konat nedbale dílo svého Pána Boha a odvrátili se od úkonů a prací pro společnou spásu duší, také Ježíš Kristus, Pán hrozný, se odvrátil od jejich oběti a služeb a podle toho, jak bylo pověděno u proroka (Malach. 2, 2), zlořečí našemu žehnání, vymyšlenému k ukájení naší lakoty. Ano, ani k našim slzám, které proléváme nad oltářem, nebude ráčit pohlédnout nejsvětější Pán, protože je proléváme a roníme jen a hlavně jako osobní projev pobožnosti a pro svou potěchu a libost, ale nevěnujeme náležitou péči a starost a tuhou práci hříšníkům a společné spáse bližních, ani po tom, jak náleží, nedychtíme, ani se to nás nedotýká a nepřipravujeme se k tomu, ačkoliv přece nejsme nic než obecné osoby mezi věřícími, povo- laní a vyvolení a umístění v těle svaté církve44 pro společné dobro a obdrželi jsme od Pána Ježíše všecku svou hodnost a všecku moc pro celé tělo a pro jeho spásu a nikoliv pouze pro svou spásu a pouze k projevování své zbožnosti, ani abychom opatřovali sobě nebo svým nejbližším výhody a časný zisk, nýbrž abychom pracovali o spáse duší a v duších rozmnožovali a obohacovali věčný život. 184
a jiné. A činí tak proto, že, i když jsou tyto věci spasné, přece má kněz s nimi a s lidem práci, ale neveliký zisk a málo pří- ležitosti okázale vystupovat před lidem a dojít chvály, a o tyto věci tihle pokrytci hlavně stojí. Neboť lidé této povahy nechtějí být mnoho obtěžováni prací s lidem ani utrpením pro pravdu a dobro, protože hned při svém prvním kroku na dráhu za hodnostmi nemířili zásadně k jinému cíli, leč k váženému, pokoj- nému a blahobytnému životu. Říkají totiž — a není to plané slovo — nezakrytě: „Kdybychom chtěli těžce pracovat, pak bychom byli raději sedláky nebo jinými podobnými lidmi a ne- byli bychom kněžími. Nechávej pracovat voly a koně, přenechej to pacholkům a sedlákům nebo jiným prostým lidem, ať se lopotí se svými pracemi! (Sv. 2, str. 239.) Protože kněží církve počali konat nedbale dílo svého Pána Boha a odvrátili se od úkonů a prací pro společnou spásu duší, také Ježíš Kristus, Pán hrozný, se odvrátil od jejich oběti a služeb a podle toho, jak bylo pověděno u proroka (Malach. 2, 2), zlořečí našemu žehnání, vymyšlenému k ukájení naší lakoty. Ano, ani k našim slzám, které proléváme nad oltářem, nebude ráčit pohlédnout nejsvětější Pán, protože je proléváme a roníme jen a hlavně jako osobní projev pobožnosti a pro svou potěchu a libost, ale nevěnujeme náležitou péči a starost a tuhou práci hříšníkům a společné spáse bližních, ani po tom, jak náleží, nedychtíme, ani se to nás nedotýká a nepřipravujeme se k tomu, ačkoliv přece nejsme nic než obecné osoby mezi věřícími, povo- laní a vyvolení a umístění v těle svaté církve44 pro společné dobro a obdrželi jsme od Pána Ježíše všecku svou hodnost a všecku moc pro celé tělo a pro jeho spásu a nikoliv pouze pro svou spásu a pouze k projevování své zbožnosti, ani abychom opatřovali sobě nebo svým nejbližším výhody a časný zisk, nýbrž abychom pracovali o spáse duší a v duších rozmnožovali a obohacovali věčný život. 184
Strana 185
4. VADY MNIŠSKÉHO ZŘIZENÍ (S v. 2, str. 275—277.) Šíří se mezi veškerým téměř lidem v církvi mínění, že vésti svatý a čistý život, opustit svět a zapírat sebe pro Boha, je výhradně nebo hlavně nezbytné v řeholích a u mnichů a řehol- níků a nikde jinde. Z toho vzchází veškerenstvu svaté církve ještě jiné zlo, mimo ono, že tělesní křesťané, milující tento svět, tím sami se konejší, tím se ubezpečují a klamou. A to je to zlo, že skoro všichni křesťané, velcí malí, muži ženy, nadaní a zbožní, kteří jsou zachvacováni žárem zbožnosti nebo touhou po svém spasení mocněji než jiní, prchají brzy ze společnosti křesťanů a ze středu lidu, majíce o nich přísné mínění, a vstupují do klášterů, berou na sebe klášterní sliby a uzavírají se za klášter- ními zdmi, protože je tam vábí překrásná tvářnost onoho života v soukromí podle Boha i podle člověka, podle jejich úmyslů a přání, neboť ony věci, které vyhledávají a po kterých baží, hledajíce jen své osobní zájmy, všechny jim vyhovují podle jejich tužeb a nalézají výhody zároveň pro své tělo i pro svého ducha tam, kde všechno zevně i uvnitř, v jídle i v šatě, v pří- bytcích i v kůru, v jednotlivých tělesných i duševních potře- bách je promyšlené, příjemné a spořádané, na pohled krásné a úpravné, potěšuje duši i tělo, hoví kázni i zbožnosti, a tak by se našel sotva kdo mezi nimi, aby se nerozhodl, přihlížeje k tomu ke všemu pozorněji podle prvního dojmu, opustit tuto laickou společnost a pospíšit si se vstupem do kláštera, a to hned na potkání, poněvadž by nalezl v takovém životě zalíbení, a aby se neděsil všedního života křesťanů, srovnávaje jej s klášternic- kým životem takových řeholí. Z toho vzniká škodlivé dělení v církvi, jakési tříbení, že totiž silnější křesťané prchají ze středu slabších, že ti, kteří by byli jinak namnoze způsobilí a schopní podporovat slabé, a duchovní křesťané, kteří za své bratry přijímají prvotiny Ducha (Řím. 8, 23), odcházejí ze společnosti tělesných, dosud však věrných křesťanů a usazují se odloučeně ve svých klášteřích, vyhledáva- jíce své soukromé výhody, a takto ponechávají tělesné a chudé laiky, aby se spolu také odděleně sdružovali a shlukovali k svým obřadům140 a následkem toho se přespříliš pohřižovali v tmu na škodu společné spásy Kristem získané a k zavržení nesmír- 185
4. VADY MNIŠSKÉHO ZŘIZENÍ (S v. 2, str. 275—277.) Šíří se mezi veškerým téměř lidem v církvi mínění, že vésti svatý a čistý život, opustit svět a zapírat sebe pro Boha, je výhradně nebo hlavně nezbytné v řeholích a u mnichů a řehol- níků a nikde jinde. Z toho vzchází veškerenstvu svaté církve ještě jiné zlo, mimo ono, že tělesní křesťané, milující tento svět, tím sami se konejší, tím se ubezpečují a klamou. A to je to zlo, že skoro všichni křesťané, velcí malí, muži ženy, nadaní a zbožní, kteří jsou zachvacováni žárem zbožnosti nebo touhou po svém spasení mocněji než jiní, prchají brzy ze společnosti křesťanů a ze středu lidu, majíce o nich přísné mínění, a vstupují do klášterů, berou na sebe klášterní sliby a uzavírají se za klášter- ními zdmi, protože je tam vábí překrásná tvářnost onoho života v soukromí podle Boha i podle člověka, podle jejich úmyslů a přání, neboť ony věci, které vyhledávají a po kterých baží, hledajíce jen své osobní zájmy, všechny jim vyhovují podle jejich tužeb a nalézají výhody zároveň pro své tělo i pro svého ducha tam, kde všechno zevně i uvnitř, v jídle i v šatě, v pří- bytcích i v kůru, v jednotlivých tělesných i duševních potře- bách je promyšlené, příjemné a spořádané, na pohled krásné a úpravné, potěšuje duši i tělo, hoví kázni i zbožnosti, a tak by se našel sotva kdo mezi nimi, aby se nerozhodl, přihlížeje k tomu ke všemu pozorněji podle prvního dojmu, opustit tuto laickou společnost a pospíšit si se vstupem do kláštera, a to hned na potkání, poněvadž by nalezl v takovém životě zalíbení, a aby se neděsil všedního života křesťanů, srovnávaje jej s klášternic- kým životem takových řeholí. Z toho vzniká škodlivé dělení v církvi, jakési tříbení, že totiž silnější křesťané prchají ze středu slabších, že ti, kteří by byli jinak namnoze způsobilí a schopní podporovat slabé, a duchovní křesťané, kteří za své bratry přijímají prvotiny Ducha (Řím. 8, 23), odcházejí ze společnosti tělesných, dosud však věrných křesťanů a usazují se odloučeně ve svých klášteřích, vyhledáva- jíce své soukromé výhody, a takto ponechávají tělesné a chudé laiky, aby se spolu také odděleně sdružovali a shlukovali k svým obřadům140 a následkem toho se přespříliš pohřižovali v tmu na škodu společné spásy Kristem získané a k zavržení nesmír- 185
Strana 186
ného počtu jejich duší. Neboť když téměř všichni zbožnější lidé hledí žíti v klášteřích a jenom nepobožní zůstávají spolu na venkově a v městech, kdo bude povzbuzovat křesťanský lid slovem i příkladem k zbožné víře? Kdo je bude vzpružovat a podněcovat k svatým mravům? A budou-li jen klášterní cely nesčetných mnišských sborů shromažďovat v sobě světější, lepší a dokonalejší křesťany a zadržovat je tam skryté a pohřbené a zůstanou-li jen milovníci světa a tělesní lidé ve společenství laiků, kdo bude vzdělávat křesťanský lid a kdo bude náležitě poučovat neučené a kdo bude bránit mdlé a slabé? Vždyť kdyby bylo v těle uloženo odděleně maso a odděleně jeho kosti, kterými a na kterých je maso udržováno při své síle a pohyblivosti, kdežto zase kosti z masa a skrze maso tuční, bují a rostou, kterak bude míti část těla neb celé tělo život a přímý vzrůst? Naopak spíše obojí bude neprospěšné a přijde vniveč, to jest maso zvlášť o sobě bude ochablé a nehybné a kosti zvlášť oddělené se seschnou a budou rozervány a po širém poli rozmetány (sr. Ezech. 6, 50; 37, 1—2). Nebo zase kdyby sůl země (Mat. 4, 13), která je určena lidem k solení, byla zvlášť pohromadě v kusech uložena a nepřiměšována a jídla, která se mají solit, zase zvlášť od soli, jaký, ptám se, užitek přinese sůl zemi nebo pokrmům a jak budou moci býti solena jídla, která jsou sama o sobě neslaná, potrvalo-li by ve světě takové odloučení? Nebo zase kdyby zrní nahromaděné v skladištích zůstávalo tak samo o sobě a vhodná půda přírodou určená k tomu, aby rodila plodiny ze zrní s ní smíšeného a do ní vhozeného, odděleně zůstávala pustá, kdy, ptám se, bude moci země býti úrodná a plodná? (Sv. 4, str. 13.) Když přijde do města, do rodiny nebo do vesnice sbor řehol- níků, nebo když se tamtéž opakují často jejich návštěvy, tu brzy započnou zmatky a hádky, a to nejprve mezi kněžími a na kazatelně, potom i rozvrat mezi věřícími, neposlušnost a neucti- vost laiků ke svým kněžím, menší horlivost kněží a větší nedba- lost v péči o svůj lid. Říkají totiž brzo otevřeně věřícím, ať si jen jdou k mnichům neb řeholníkům, kterým dávají a přejí. Z toho vzniká nesmírné vydráždění k nenávisti, pronásledují se navzájem, špatní kněží jsou ze zášti proti dobrým bratřím, ne- 186
ného počtu jejich duší. Neboť když téměř všichni zbožnější lidé hledí žíti v klášteřích a jenom nepobožní zůstávají spolu na venkově a v městech, kdo bude povzbuzovat křesťanský lid slovem i příkladem k zbožné víře? Kdo je bude vzpružovat a podněcovat k svatým mravům? A budou-li jen klášterní cely nesčetných mnišských sborů shromažďovat v sobě světější, lepší a dokonalejší křesťany a zadržovat je tam skryté a pohřbené a zůstanou-li jen milovníci světa a tělesní lidé ve společenství laiků, kdo bude vzdělávat křesťanský lid a kdo bude náležitě poučovat neučené a kdo bude bránit mdlé a slabé? Vždyť kdyby bylo v těle uloženo odděleně maso a odděleně jeho kosti, kterými a na kterých je maso udržováno při své síle a pohyblivosti, kdežto zase kosti z masa a skrze maso tuční, bují a rostou, kterak bude míti část těla neb celé tělo život a přímý vzrůst? Naopak spíše obojí bude neprospěšné a přijde vniveč, to jest maso zvlášť o sobě bude ochablé a nehybné a kosti zvlášť oddělené se seschnou a budou rozervány a po širém poli rozmetány (sr. Ezech. 6, 50; 37, 1—2). Nebo zase kdyby sůl země (Mat. 4, 13), která je určena lidem k solení, byla zvlášť pohromadě v kusech uložena a nepřiměšována a jídla, která se mají solit, zase zvlášť od soli, jaký, ptám se, užitek přinese sůl zemi nebo pokrmům a jak budou moci býti solena jídla, která jsou sama o sobě neslaná, potrvalo-li by ve světě takové odloučení? Nebo zase kdyby zrní nahromaděné v skladištích zůstávalo tak samo o sobě a vhodná půda přírodou určená k tomu, aby rodila plodiny ze zrní s ní smíšeného a do ní vhozeného, odděleně zůstávala pustá, kdy, ptám se, bude moci země býti úrodná a plodná? (Sv. 4, str. 13.) Když přijde do města, do rodiny nebo do vesnice sbor řehol- níků, nebo když se tamtéž opakují často jejich návštěvy, tu brzy započnou zmatky a hádky, a to nejprve mezi kněžími a na kazatelně, potom i rozvrat mezi věřícími, neposlušnost a neucti- vost laiků ke svým kněžím, menší horlivost kněží a větší nedba- lost v péči o svůj lid. Říkají totiž brzo otevřeně věřícím, ať si jen jdou k mnichům neb řeholníkům, kterým dávají a přejí. Z toho vzniká nesmírné vydráždění k nenávisti, pronásledují se navzájem, špatní kněží jsou ze zášti proti dobrým bratřím, ne- 186
Strana 187
praví bratří, nemající správného poměru k lidu, proti věrným kněžím svého lidu a mužným horlitelům za svůj lid, vzájemně se haní a sobě lají, mluví proti sobě a napadají se vzájemně slovy i skutky před očima nevinných věřících, a tak způsobují, že obecný lid, uvedený ve zmatek a způsobem odsouzeníhodným v pohoršení, kolísá a je v křesťanské víře pokálen a poskvrněn. 5. DUCH MNIŠSKÝCH ŘÁDŮ (Sv. 3, str. 60—61.) Aby bylo vidět, jaké jsou to nyní časy, kdy se volá: „Hle, zde je Kristus, hle, tam jest“ (Mat. 24, 23), musíme uvážit, že je nyní mnoho klášterů, a jak se obecně říká, řeholí neb řádů, z nichž má každý svého jednoho otce,7 pomíjeje jaksi Ježíše Krista ukřižovaného, a jím se nade všecko vychloubá. Proto jedni vy- nášejí svého otce a soutěží s jinými se svým svatým Augustinem, jako řeholní kanovníci a poustevníci.141 Jiní si nad druhé cení svatého Františka a hlásají o něm podivuhodné věci — jinak neslýchané, vymyšlené ne k oslavě svatého Františka,142 nýbrž spíše k jejich vlastní oslavě, jako by nemohl svatý František bez jejich lži dojíti dostatečné obliby. Jiní říkají: „My jsme Dominikovi, ale my jsme Bernardovi, my však Benediktovi, my Antonínovi, my Pavlovi, prvního to poustevníka.“143 Když si tedy tito počínají takto vychloubačně a nadmíru svárlivě, nadýmajíce se jeden nad druhého, zdaž neprojevují už tím až přespříliš zřejmě, že jsou tělesní a že nemají ducha Ježíšova a že je v nich udušeno slovo apoštolovo, tak jasné, kterým se praví (1 Kor. 3, 2—4): „Vždyť pořád jste ještě tělesní. Neboť když je ve vás řevnivost a spor, zdali nejste tělesní a ne- žijete příliš lidsky? Říká-li jeden: Já jsem Pavlův, druhý však: Já jsem Apolův,127 není to až příliš lidské?“ A něco výše (1 Kor. 1, 13): „Kristus je rozdělen“, rozuměj tím způsobem, že jeho bratrská láska, která je Kristus, a jeho naděje je rozdělena. I kdyby tedy tihle nynější nemluvili podobně slovy, přece svým vystupováním a celým vzhledem tito lidé, naprosto jen sebe milující, připravují rozdělení Ježíše Krista mezi sebou. Proto se nyní otevřeně mluví takto: „Hle, zde je Kristus, hle, tam jest!“ Není-li však to, co říkám, lidem již tolik patrné nebo 187
praví bratří, nemající správného poměru k lidu, proti věrným kněžím svého lidu a mužným horlitelům za svůj lid, vzájemně se haní a sobě lají, mluví proti sobě a napadají se vzájemně slovy i skutky před očima nevinných věřících, a tak způsobují, že obecný lid, uvedený ve zmatek a způsobem odsouzeníhodným v pohoršení, kolísá a je v křesťanské víře pokálen a poskvrněn. 5. DUCH MNIŠSKÝCH ŘÁDŮ (Sv. 3, str. 60—61.) Aby bylo vidět, jaké jsou to nyní časy, kdy se volá: „Hle, zde je Kristus, hle, tam jest“ (Mat. 24, 23), musíme uvážit, že je nyní mnoho klášterů, a jak se obecně říká, řeholí neb řádů, z nichž má každý svého jednoho otce,7 pomíjeje jaksi Ježíše Krista ukřižovaného, a jím se nade všecko vychloubá. Proto jedni vy- nášejí svého otce a soutěží s jinými se svým svatým Augustinem, jako řeholní kanovníci a poustevníci.141 Jiní si nad druhé cení svatého Františka a hlásají o něm podivuhodné věci — jinak neslýchané, vymyšlené ne k oslavě svatého Františka,142 nýbrž spíše k jejich vlastní oslavě, jako by nemohl svatý František bez jejich lži dojíti dostatečné obliby. Jiní říkají: „My jsme Dominikovi, ale my jsme Bernardovi, my však Benediktovi, my Antonínovi, my Pavlovi, prvního to poustevníka.“143 Když si tedy tito počínají takto vychloubačně a nadmíru svárlivě, nadýmajíce se jeden nad druhého, zdaž neprojevují už tím až přespříliš zřejmě, že jsou tělesní a že nemají ducha Ježíšova a že je v nich udušeno slovo apoštolovo, tak jasné, kterým se praví (1 Kor. 3, 2—4): „Vždyť pořád jste ještě tělesní. Neboť když je ve vás řevnivost a spor, zdali nejste tělesní a ne- žijete příliš lidsky? Říká-li jeden: Já jsem Pavlův, druhý však: Já jsem Apolův,127 není to až příliš lidské?“ A něco výše (1 Kor. 1, 13): „Kristus je rozdělen“, rozuměj tím způsobem, že jeho bratrská láska, která je Kristus, a jeho naděje je rozdělena. I kdyby tedy tihle nynější nemluvili podobně slovy, přece svým vystupováním a celým vzhledem tito lidé, naprosto jen sebe milující, připravují rozdělení Ježíše Krista mezi sebou. Proto se nyní otevřeně mluví takto: „Hle, zde je Kristus, hle, tam jest!“ Není-li však to, co říkám, lidem již tolik patrné nebo 187
Strana 188
hodné pokárání, způsobila to zaslepenost největší části lidí a nesmírná hojnost takových lidí za nynějších časů. Když nadto tytéž řády neb kláštery zvou k sobě přemlouvavě a vábivě některé lidi, kteří nad jiné zvláště hledají Krista, tím, že každý vychvaluje nadmíru svou řeholi, své obyčeje a obřady a své otce, aby si přilákali lidi k sobě a k svým bratřím a přiměli je, aby vstoupili do jejich kláštera a řádu, a to především lidi v světě znamenité, moudré, urozené neb mocné, ale naprosto nijak je nezískávají k účastenství v jejich bratrstvu pro nej- vyšší spásu, nýbrž naopak říkají, že se nemusí více starat o své spasení, když už je někdo v jejich velikém a rozšířeném bratr- stvu, kde se denně slouží tolik mší a koná tolik modliteb a dob- rých skutků,144 když vidíme, že si nyní daleko největší část jich všeobecně takto vede, nikoliv z lásky ke Kristu Ježíši ani z lásky toužící po spasení celé církve, nýbrž ze sobecké lásky lidí, kteří milují výlučně sebe, a když se přece na to hledí, jako by to bylo svaté a chvalitebné, ačkoliv jsou to jakési zvláštnosti v církvi Boží pouze lidmi vymyšlené, a tak zavádějí a působí v církvi divným zastřeným a zchytralým způsobem rozštěpení a zánik lásky k Ježíšovi a vzájemné pospolitosti v církvi, a když se již snaží jeden přes druhého sebe a své v Kristu a skrze Krista vynášet doporučováním a doporučovat vynášením: zda se nám již neříká otevřeně: „Hle, zde je Kristus! hle, tam jest!“, ježto se říká: „Hle, zde je spasení nade vše bližší! Ba ne, tam jest! (Sv. 4, str. 387—390.) Reholníci nejsou naprosto povoláni k tomu, aby řídili věřící, neboť to ani nepřísluší podle platného dosud řádu svatosvaté církve, vyjma osoby způsobilé a vynikající, které bývají někdy povolávány k duchovní správě. A proto nic z toho, co sbírají chtivě a hrabivě mezi obyvatelstvem, není jejich mzdou, nýbrž jsou to prostě dary obyvatelstva věnované za hříchy; je to s nimi tak, jako i s jinými veřejnými žebráky, které dohání svrchovaná nouze k tomu, aby vnikali dotěrně do cizích domů a beze studu žebrali... Aby mohli vést dále zahálčivý a pokojný život, při- jímají mnoho darů a velká věnování, odevzdávaná jim za hříchy, a neodvažují se ohlašovat hříšníkům jejich hříchy a ukazovat je v horším světle, ba naopak spíše hříchy vlídně posuzují 188
hodné pokárání, způsobila to zaslepenost největší části lidí a nesmírná hojnost takových lidí za nynějších časů. Když nadto tytéž řády neb kláštery zvou k sobě přemlouvavě a vábivě některé lidi, kteří nad jiné zvláště hledají Krista, tím, že každý vychvaluje nadmíru svou řeholi, své obyčeje a obřady a své otce, aby si přilákali lidi k sobě a k svým bratřím a přiměli je, aby vstoupili do jejich kláštera a řádu, a to především lidi v světě znamenité, moudré, urozené neb mocné, ale naprosto nijak je nezískávají k účastenství v jejich bratrstvu pro nej- vyšší spásu, nýbrž naopak říkají, že se nemusí více starat o své spasení, když už je někdo v jejich velikém a rozšířeném bratr- stvu, kde se denně slouží tolik mší a koná tolik modliteb a dob- rých skutků,144 když vidíme, že si nyní daleko největší část jich všeobecně takto vede, nikoliv z lásky ke Kristu Ježíši ani z lásky toužící po spasení celé církve, nýbrž ze sobecké lásky lidí, kteří milují výlučně sebe, a když se přece na to hledí, jako by to bylo svaté a chvalitebné, ačkoliv jsou to jakési zvláštnosti v církvi Boží pouze lidmi vymyšlené, a tak zavádějí a působí v církvi divným zastřeným a zchytralým způsobem rozštěpení a zánik lásky k Ježíšovi a vzájemné pospolitosti v církvi, a když se již snaží jeden přes druhého sebe a své v Kristu a skrze Krista vynášet doporučováním a doporučovat vynášením: zda se nám již neříká otevřeně: „Hle, zde je Kristus! hle, tam jest!“, ježto se říká: „Hle, zde je spasení nade vše bližší! Ba ne, tam jest! (Sv. 4, str. 387—390.) Reholníci nejsou naprosto povoláni k tomu, aby řídili věřící, neboť to ani nepřísluší podle platného dosud řádu svatosvaté církve, vyjma osoby způsobilé a vynikající, které bývají někdy povolávány k duchovní správě. A proto nic z toho, co sbírají chtivě a hrabivě mezi obyvatelstvem, není jejich mzdou, nýbrž jsou to prostě dary obyvatelstva věnované za hříchy; je to s nimi tak, jako i s jinými veřejnými žebráky, které dohání svrchovaná nouze k tomu, aby vnikali dotěrně do cizích domů a beze studu žebrali... Aby mohli vést dále zahálčivý a pokojný život, při- jímají mnoho darů a velká věnování, odevzdávaná jim za hříchy, a neodvažují se ohlašovat hříšníkům jejich hříchy a ukazovat je v horším světle, ba naopak spíše hříchy vlídně posuzují 188
Strana 189
a omlouvají. To, co věrní kazatelé Ježíšovi nesnadno boří, totiž hříchy mezi lidem, sami naopak budují svým lichocením, a obrá- ceně, co věrní správcové duší budují a zamýšlejí, totiž svatou kázeň a kajícnost a ostražitost v mravnosti, to zase tito lidé uvolňují a bourají a kosti i s masem rozmetávají, mluvíce věci libivé, protože je jejich snahou lidem se zalíbit. A tak, když jeden staví a druhý boří, jaký užitek z obého (Eccli. 34, 28)? Neboť to, co duchovní správcové svou přísností stavějí, to kroky těchto lidí rozkotávají, protože se hledí lidem zalíbit a říkají: „Pokoj, pokoj“, kde není pokoj (Jerem. 6, 14). Proto se hříšníci rádi k nim utíkají, na příklad lichváři, lupiči, cizoložníci a jiní, kdož jsou obtíženi strašnými hříchy, jako k lidem zřejmě milostivým, ale vlastně ze zištnosti, a vy- hýbají se svým řádným kněžím jakožto tvrdým karatelům, kteří podle řádu a podle smlouvy Ducha Ježíšova potírají všecku ne- vázanost špatnosti. Neodhodlají se totiž jen tak snadno znelíbit se lidem ti, kteří nejsou s nimi v žádném právním poměru neb společenství, nýbrž jen čekají, až jim bude něco uděleno z pouhé milosti od cizích lidí.145 I jsou takto potřební, aby jim byly dávány dary, protože kdyby jim žebrajícím nebyly poskytovány, nemohli by se při životě udržovat, neboť zajišťují si své živobytí, aspoň podle svého tvrzení, na tom, že žijí jen z žebroty a z milosti druhých lidí. Táž nutnost je dohání k tomu, aby uráželi pravdu a moc Ježíše ukřižovaného před lidem pochlebováním třebas jen „za hrstku ječmene a za kus chleba“ (Ezech. 13, 19). To se však nepřihází tak lehce řádně ustanovenému knězi, který může míti své živobytí, to jest výživu a šat, zabezpečené církví; nejsou proto ani nuceni mámit svou almužnu na křesťanských lidech a shánět ji všelijakými a leckdy škodlivými způsoby. Nadto ještě jim náleží pečovat o každý vnější projev nábo- ženství a zbožnosti, jako o své chrámy, velmi nákladné a bohatě vyzdobené všelikým překrásným a zraku lidí rozkošným za- řízením, tak, aby bylo všecko ladné, pro oči lidí úpravné,146 aby právě v tom měli mnohou a nadmíru zkrášlenou příležitost mámit na cizích lidech vydatněji milodary a hojnou almužnu. Takto se jim totiž všeobecně poštěsťuje, že, ať začnou zařizovat cokoli z takových věcí v svém domě, snadno seženou od lidí ze štědrých darů mnohem větší částku na svá vydání, než kolik 189
a omlouvají. To, co věrní kazatelé Ježíšovi nesnadno boří, totiž hříchy mezi lidem, sami naopak budují svým lichocením, a obrá- ceně, co věrní správcové duší budují a zamýšlejí, totiž svatou kázeň a kajícnost a ostražitost v mravnosti, to zase tito lidé uvolňují a bourají a kosti i s masem rozmetávají, mluvíce věci libivé, protože je jejich snahou lidem se zalíbit. A tak, když jeden staví a druhý boří, jaký užitek z obého (Eccli. 34, 28)? Neboť to, co duchovní správcové svou přísností stavějí, to kroky těchto lidí rozkotávají, protože se hledí lidem zalíbit a říkají: „Pokoj, pokoj“, kde není pokoj (Jerem. 6, 14). Proto se hříšníci rádi k nim utíkají, na příklad lichváři, lupiči, cizoložníci a jiní, kdož jsou obtíženi strašnými hříchy, jako k lidem zřejmě milostivým, ale vlastně ze zištnosti, a vy- hýbají se svým řádným kněžím jakožto tvrdým karatelům, kteří podle řádu a podle smlouvy Ducha Ježíšova potírají všecku ne- vázanost špatnosti. Neodhodlají se totiž jen tak snadno znelíbit se lidem ti, kteří nejsou s nimi v žádném právním poměru neb společenství, nýbrž jen čekají, až jim bude něco uděleno z pouhé milosti od cizích lidí.145 I jsou takto potřební, aby jim byly dávány dary, protože kdyby jim žebrajícím nebyly poskytovány, nemohli by se při životě udržovat, neboť zajišťují si své živobytí, aspoň podle svého tvrzení, na tom, že žijí jen z žebroty a z milosti druhých lidí. Táž nutnost je dohání k tomu, aby uráželi pravdu a moc Ježíše ukřižovaného před lidem pochlebováním třebas jen „za hrstku ječmene a za kus chleba“ (Ezech. 13, 19). To se však nepřihází tak lehce řádně ustanovenému knězi, který může míti své živobytí, to jest výživu a šat, zabezpečené církví; nejsou proto ani nuceni mámit svou almužnu na křesťanských lidech a shánět ji všelijakými a leckdy škodlivými způsoby. Nadto ještě jim náleží pečovat o každý vnější projev nábo- ženství a zbožnosti, jako o své chrámy, velmi nákladné a bohatě vyzdobené všelikým překrásným a zraku lidí rozkošným za- řízením, tak, aby bylo všecko ladné, pro oči lidí úpravné,146 aby právě v tom měli mnohou a nadmíru zkrášlenou příležitost mámit na cizích lidech vydatněji milodary a hojnou almužnu. Takto se jim totiž všeobecně poštěsťuje, že, ať začnou zařizovat cokoli z takových věcí v svém domě, snadno seženou od lidí ze štědrých darů mnohem větší částku na svá vydání, než kolik 189
Strana 190
by započaté dílo vyžadovalo. Ale to nečiní podle Písma, neboť ač mají už jinak dostatečně nashromážděno, neodmítají bráti od lidí příspěvky a nerozhlašují, že už mají nadbytek, takže by již nedovolovali, aby lidé přinášeli další dary, tak jako zřídil věrný v domě Božím (služebník) Mojžíš (Žid. 3, 5) Boží stánek, ale když měl již dostatečnou zásobu na zbudování stánku, po- ručil provolat uprostřed ležení, aby již nepřinášel lid dále oběti na započaté dílo (2 Mojž. 36, 6). Nadto mají k takovému způsobu života, totiž z pouhé milosti a z almužny cizích lidí, všeobecně zapotřebí, aby zmnohonáso- bovali svá modlení a lahodně zpívali ve svých krásných chrá- mech, aby rozmnožovali počet mší147 a osob vhodně přizpůso- bených zálibě a poměrům obyčejných lidí, vesměs úpravných a ušlechtilých svým vzhledem jako andělé Páně, aby rozhoj- ňovali počet častých kázání, plných výmluvnosti, slohem vy- tříbených a přes pravou míru vystavujících na odiv moudrost a učenost. Je nadto užitečné,148 aby bylo mnoho slavných svátků Božích světců na nebi a ty aby byly u nich nejokázaleji slaveny, aby mohlo býti o nich všecko před očima věřících náležitě před- váděno, vystavováno a viděno, tak aby se zdál jejich lid, kte- rému Pán tak štědře požehnal, tím hodnější chvály. A aby se veliké zástupy lidu snáze sehnaly na takovou slavnou podívanou, k tomu velmi napomáhají mnohé ostatky svatých, starodávné i nové, všeobecně známé i jinde neslýchané.149 Ale na prospěch je, aby byly k tomu přidány překrásné malby a sochy, které činí neobyčejné zázraky a veliké divy, neboť prý je dělá Bůh a jeho svatí pro zbožné uctívání takových obrazů, a mnoho po- 150 a velkých dobných, jak se všeobecně říká, „velkých klenotů“ milostí, které vyznamenávají ono místo a takový chrám a již napřed obdařují zvláštní výsadou Boží a jeho svatých. Potom se nesmí dále nijak opominout, aby bylo to všechno s mnohými ještě přídavky uváděno pečlivě ve známost mezi lidmi a rozhlašováno po všech říších a vlastech a aby bylo slavně velebeno, tak aby křesťané viděli, kde a jak se postarat o své spasení. Jsou totiž vyhlašovány všem příchozím veliké od- pustky151 a veliké sliby a milosti lidem téměř neuvěřitelné, přitom však ověřené a od apoštolských papežů skrze svědky a bulami potvrzené, takže není člověku dovoleno nějak o nich 190
by započaté dílo vyžadovalo. Ale to nečiní podle Písma, neboť ač mají už jinak dostatečně nashromážděno, neodmítají bráti od lidí příspěvky a nerozhlašují, že už mají nadbytek, takže by již nedovolovali, aby lidé přinášeli další dary, tak jako zřídil věrný v domě Božím (služebník) Mojžíš (Žid. 3, 5) Boží stánek, ale když měl již dostatečnou zásobu na zbudování stánku, po- ručil provolat uprostřed ležení, aby již nepřinášel lid dále oběti na započaté dílo (2 Mojž. 36, 6). Nadto mají k takovému způsobu života, totiž z pouhé milosti a z almužny cizích lidí, všeobecně zapotřebí, aby zmnohonáso- bovali svá modlení a lahodně zpívali ve svých krásných chrá- mech, aby rozmnožovali počet mší147 a osob vhodně přizpůso- bených zálibě a poměrům obyčejných lidí, vesměs úpravných a ušlechtilých svým vzhledem jako andělé Páně, aby rozhoj- ňovali počet častých kázání, plných výmluvnosti, slohem vy- tříbených a přes pravou míru vystavujících na odiv moudrost a učenost. Je nadto užitečné,148 aby bylo mnoho slavných svátků Božích světců na nebi a ty aby byly u nich nejokázaleji slaveny, aby mohlo býti o nich všecko před očima věřících náležitě před- váděno, vystavováno a viděno, tak aby se zdál jejich lid, kte- rému Pán tak štědře požehnal, tím hodnější chvály. A aby se veliké zástupy lidu snáze sehnaly na takovou slavnou podívanou, k tomu velmi napomáhají mnohé ostatky svatých, starodávné i nové, všeobecně známé i jinde neslýchané.149 Ale na prospěch je, aby byly k tomu přidány překrásné malby a sochy, které činí neobyčejné zázraky a veliké divy, neboť prý je dělá Bůh a jeho svatí pro zbožné uctívání takových obrazů, a mnoho po- 150 a velkých dobných, jak se všeobecně říká, „velkých klenotů“ milostí, které vyznamenávají ono místo a takový chrám a již napřed obdařují zvláštní výsadou Boží a jeho svatých. Potom se nesmí dále nijak opominout, aby bylo to všechno s mnohými ještě přídavky uváděno pečlivě ve známost mezi lidmi a rozhlašováno po všech říších a vlastech a aby bylo slavně velebeno, tak aby křesťané viděli, kde a jak se postarat o své spasení. Jsou totiž vyhlašovány všem příchozím veliké od- pustky151 a veliké sliby a milosti lidem téměř neuvěřitelné, přitom však ověřené a od apoštolských papežů skrze svědky a bulami potvrzené, takže není člověku dovoleno nějak o nich 190
Strana 191
pochybovat. Neboť kdyby i proti tomu mluvil a nevěřil, propadl by prý hněvu Boha všemohoucího a snad by byl zřejmou ranou trestán, jako prý už mnozí byli ztrestáni za podobnou nevěru. 6. HLAVNÍ HŘÍCHY KNĚŽI: A) PÝCHA (Sv. 3, str. 46—47.) Nyní, prosím, pohleď, máš-li oči, kam až došla církev a jak jas slova Pána našeho Ježíše Krista je zastřen a zatemněn! Pýcha Antikristova dostoupila takového stupně, že se již vše- obecně sbíhají na nejpřednější místa nepovolaní, ano že do- konce už nikdo nečeká, až bude povolán na stolici jako Aron (Žid. 5, 4), nýbrž i prosbami, úsluhami, penězi, mocí, přátelstvím a vůbec všemi možnými cestami se vtírají na vedoucí místa a do čestných úřadů. A nejen to, nýbrž činí tak beze všeho svědomí, strachu a studu; ba ten prý je nejzdatnější a moudrý, kdo se dovede a může lépe a spíše dostat k obročím. Tolik o nynější pýše kleriků, skrze kterou se vlastně nyní octl na nejvyšším místě ve svaté církvi největší Antikrist,100 který se povyšuje nade všecko, co se jmenuje Bůh a je tak uctíváno (2 Thes. 2, 4). A to je zvláštním a neklamným zna- mením Antikristovým a každého, kdo je na jeho straně, že se vtírá, jsa pobádán pýchou neb touhou po plané slávě, k důstoj- nostem a k hodnostem, a tak přichází sám pro sebe v svém vlast- ním jméně, tak jako přišel Kristus ve jménu svého otce. To je to, co pověděl Ježíš Židům, stanově rozdíl mezi sebou a Anti- kristem (Jan 5, 43): „Já,“ řekl, „přišel jsem ve jménu Otce. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho vy přijmete.“ O pýše však a nádheře dnešního světa, jak totiž zaujímá nej- vyšší místo a sedí nad mnohými vodami (Zjev. 17, 1), to jest národy, pronášejíc ona slova (Zjev. 18, 7): „Sedím jako královna, nejsem vdovou, nespatřím smutek“, není třeba šířit slov, neboť kdokoli může ji všude kolem sebe lépe a snáze vidět než o ní čísti neb slyšet. Jen to nejzávažnější je nutno říci: pýcha mezi křesťany dospěla tak daleko, že již zaujímá místo ctnosti a je oslavována, jako by sama byla ctnost a pravda, a tak obecný lid křesťanský hledí na ni jako na ctnost a počestnost a nazývá ji poctivostí, počestností a uhlazeností, kdežto pokoře a trpěli- 191
pochybovat. Neboť kdyby i proti tomu mluvil a nevěřil, propadl by prý hněvu Boha všemohoucího a snad by byl zřejmou ranou trestán, jako prý už mnozí byli ztrestáni za podobnou nevěru. 6. HLAVNÍ HŘÍCHY KNĚŽI: A) PÝCHA (Sv. 3, str. 46—47.) Nyní, prosím, pohleď, máš-li oči, kam až došla církev a jak jas slova Pána našeho Ježíše Krista je zastřen a zatemněn! Pýcha Antikristova dostoupila takového stupně, že se již vše- obecně sbíhají na nejpřednější místa nepovolaní, ano že do- konce už nikdo nečeká, až bude povolán na stolici jako Aron (Žid. 5, 4), nýbrž i prosbami, úsluhami, penězi, mocí, přátelstvím a vůbec všemi možnými cestami se vtírají na vedoucí místa a do čestných úřadů. A nejen to, nýbrž činí tak beze všeho svědomí, strachu a studu; ba ten prý je nejzdatnější a moudrý, kdo se dovede a může lépe a spíše dostat k obročím. Tolik o nynější pýše kleriků, skrze kterou se vlastně nyní octl na nejvyšším místě ve svaté církvi největší Antikrist,100 který se povyšuje nade všecko, co se jmenuje Bůh a je tak uctíváno (2 Thes. 2, 4). A to je zvláštním a neklamným zna- mením Antikristovým a každého, kdo je na jeho straně, že se vtírá, jsa pobádán pýchou neb touhou po plané slávě, k důstoj- nostem a k hodnostem, a tak přichází sám pro sebe v svém vlast- ním jméně, tak jako přišel Kristus ve jménu svého otce. To je to, co pověděl Ježíš Židům, stanově rozdíl mezi sebou a Anti- kristem (Jan 5, 43): „Já,“ řekl, „přišel jsem ve jménu Otce. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho vy přijmete.“ O pýše však a nádheře dnešního světa, jak totiž zaujímá nej- vyšší místo a sedí nad mnohými vodami (Zjev. 17, 1), to jest národy, pronášejíc ona slova (Zjev. 18, 7): „Sedím jako královna, nejsem vdovou, nespatřím smutek“, není třeba šířit slov, neboť kdokoli může ji všude kolem sebe lépe a snáze vidět než o ní čísti neb slyšet. Jen to nejzávažnější je nutno říci: pýcha mezi křesťany dospěla tak daleko, že již zaujímá místo ctnosti a je oslavována, jako by sama byla ctnost a pravda, a tak obecný lid křesťanský hledí na ni jako na ctnost a počestnost a nazývá ji poctivostí, počestností a uhlazeností, kdežto pokoře a trpěli- 191
Strana 192
vosti se vyhýbá a odsuzuje ji jako slabost a hanbu. To je všude vidět jak obecně u křesťanů, tak i obzvláště u kleru a hlavně u vysokých kněží v jejich řečech, stejně v církevních a veřej- ných promluvách kazatelů a doktorů jako v soukromých hovo- rech s lidmi všeho druhu a jako také v jejich vystupování a oděvu i ve všech způsobech jejich jednání a zaměstnání. (Sv. 1, str. 136—138.) Obracím se, knězi, k tvému svědomí, při soudci živých i mrtvých, abys uvažoval, kde se vzalo v tobě, že tak pranic neuznáváš lid Boží hodným toho, aby měl stejné s tebou účasten- ství při přijímání svátosti, aby snad ona tvá nelibost, reptání a taková obrana, knězi, neprýštila z pýchy. K těm již dávno předtím bylo promluveno slovem Božím (4 Mojž. 16, 7): „Příliš se vypínáte, synové Levi.“152 Dnes přece tato nepravost překročila již všechnu míru, že totiž my kněží, ač stojíme bohužel svými mravy a svým životem mnohem níže než leckteří laikové, přece se vychloubáme svým stavem více, než slušno, a ač jinak žalostně maříme svou kněž- skou důstojnost nestoudným a nadutým způsobem svého života, nicméně se horšíme, jestliže se nám obyčejní lidé v něčem stavějí na roveň. A protože vynášíme sebe proti evangeliu Pána Ježíše, kde se praví (Mat. 23, 8): „Nedávejte se nazývati rabbi“ atd., a (Luk. 12, 29): „Nevynášejte se“ a (Petr 5, 3): „Ne jako panujíce nad dědictvím Páně“ — to jest nad lidem — „a nad podílem Krista Ježíše“ — rozuměj nad křesťanským lidem —, proto, pravím, právem se nám děje podle evangelia, že si nás lid pranic neváží a opovrhuje námi, neboť v evangeliu se praví a je ne- zrušitelným zákonem v domě krále králů, Ježíše ukřižovaného: „Kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se povyšuje, bude po- nížen.“ (Luk. 14, 11.) Ale protože se my přílišně vypínáme nad Boží lid, jak už bylo řečeno, zakoušíme dnes, žel Bohu, jak o tom všeobecně a s nevolí řeč koluje, všude u velkých i malých laiků opovržení a lid se chová ke kněžím s menší uctivostí než slušno. Ale nejen že jich není poslušen, jak by byl povinen, nýbrž jsme v nevážnosti, jsme vystaveni ústrkům a dáváni na pospas a naše i církevní statky jsou násilně odnímány. A tak již laikové veřejně mluví a není 192
vosti se vyhýbá a odsuzuje ji jako slabost a hanbu. To je všude vidět jak obecně u křesťanů, tak i obzvláště u kleru a hlavně u vysokých kněží v jejich řečech, stejně v církevních a veřej- ných promluvách kazatelů a doktorů jako v soukromých hovo- rech s lidmi všeho druhu a jako také v jejich vystupování a oděvu i ve všech způsobech jejich jednání a zaměstnání. (Sv. 1, str. 136—138.) Obracím se, knězi, k tvému svědomí, při soudci živých i mrtvých, abys uvažoval, kde se vzalo v tobě, že tak pranic neuznáváš lid Boží hodným toho, aby měl stejné s tebou účasten- ství při přijímání svátosti, aby snad ona tvá nelibost, reptání a taková obrana, knězi, neprýštila z pýchy. K těm již dávno předtím bylo promluveno slovem Božím (4 Mojž. 16, 7): „Příliš se vypínáte, synové Levi.“152 Dnes přece tato nepravost překročila již všechnu míru, že totiž my kněží, ač stojíme bohužel svými mravy a svým životem mnohem níže než leckteří laikové, přece se vychloubáme svým stavem více, než slušno, a ač jinak žalostně maříme svou kněž- skou důstojnost nestoudným a nadutým způsobem svého života, nicméně se horšíme, jestliže se nám obyčejní lidé v něčem stavějí na roveň. A protože vynášíme sebe proti evangeliu Pána Ježíše, kde se praví (Mat. 23, 8): „Nedávejte se nazývati rabbi“ atd., a (Luk. 12, 29): „Nevynášejte se“ a (Petr 5, 3): „Ne jako panujíce nad dědictvím Páně“ — to jest nad lidem — „a nad podílem Krista Ježíše“ — rozuměj nad křesťanským lidem —, proto, pravím, právem se nám děje podle evangelia, že si nás lid pranic neváží a opovrhuje námi, neboť v evangeliu se praví a je ne- zrušitelným zákonem v domě krále králů, Ježíše ukřižovaného: „Kdo se ponižuje, bude povýšen, a kdo se povyšuje, bude po- nížen.“ (Luk. 14, 11.) Ale protože se my přílišně vypínáme nad Boží lid, jak už bylo řečeno, zakoušíme dnes, žel Bohu, jak o tom všeobecně a s nevolí řeč koluje, všude u velkých i malých laiků opovržení a lid se chová ke kněžím s menší uctivostí než slušno. Ale nejen že jich není poslušen, jak by byl povinen, nýbrž jsme v nevážnosti, jsme vystaveni ústrkům a dáváni na pospas a naše i církevní statky jsou násilně odnímány. A tak již laikové veřejně mluví a není 192
Strana 193
to nijak jen pouhá prázdná řeč, říkají-li jeden druhému: „Do- tkneš-li se křivě klerika a kněze, zbav se ho bez průtahu a zabij ho, abys snad nebyl od něho budoucně ohrožován, 153 a dodávají: „Kněz je knězem jen tehdy, když se dotýká na oltáři svátosti, a jenom tehdy sluší ho míti v uctivosti, jinak však ani dost málo, protože, cokoli kněží nařizují, přikazují nebo mluví, vše- chno dělají pro peníze a pro zisk, aby měli z čeho rozdávat svým krásným souložnicím.“154 Hle, takových řečí, které jsou samé rouhání a hanobení kněží Pána Ježíše, jsou plná ústa téměř všeho křesťanského lidu! Co jiného tedy jsme za těchto dnů, Ó, kněží Pána Ježíše, než vy- větralá sůl, která bývá lidem pošlapána, než kameny svatyně rozmetané po všech ulicích? (Mat. 5, 13 a Pláč Jer. 4, 1). Na tomto místě bych rád rozvažoval něco málo o tom, jak byli kněží Páně rozmetáni a pošlapáni, napřed arci rozmetáni, potom lidmi pošlapáni. Rozmetány tedy byly kameny svatyně, poněvadž se kněží odvrátili svým srdcem od Božího lidu a od svých farníků — lakotný a pyšný duch to v nich způsobil — a tak byli z této příčiny lidmi pošlapáni. Byli, pravím, rozme- táni, poněvadž se navzájem zase vzdálili v neposlušnosti od svých představených, a byli lidmi pošlapáni, poněvadž podobně zase podřízení nezachovávají k nim poslušnost. A tak se od- vrátila srdce otců od synů a mnohonásobně přibylo synů nepo- slušných svých otců, neboť kameny svatyně se od sebe navzájem rozestoupily, ježto ustydla láska mnohých. (Mat. 24, 12.) A kněží byli pošlapáni od lidu, protože se nepravost rozmohla tu i tam, to jest v lidu i v kněžstvu, a protože kněží zpyšněli proti lidu do té míry, že, ublížil-li by kdo klerikovi, hned bývá sevřen klatbou, kdežto bylo-li by ublíženo laikovi, nic z toho nestíhá původce křivdy, a pro kleriky by bylo hroznou věcí, aby byli souzeni stejně jako laikové. Z toho pochází, že laikové ještě více nevraží na kleriky a klerikové vystupují proti laikům ještě pyš- něji a útočněji. A tak opovrhují jedni druhými, ježto i preláti poroučejí duchovním příliš tvrdě, odnímají jim jejich pravomoc a přesunují ji na sebe, aby byli proto ještě více uctíváni. A k tomu ti, kdo jsou nejvyšší, omezují jiným nižším jejich moc a dělají si veliké třásně (Mat. 23, 5), více a více se vynášejíce. Proto podle spravedlivého rozsudku Božího my, kterým bylo řečeno (Ž. 82, 6—7): „Bohové jste a synové Nejvyššího vy všichni, 13 Matěj z Janova 193
to nijak jen pouhá prázdná řeč, říkají-li jeden druhému: „Do- tkneš-li se křivě klerika a kněze, zbav se ho bez průtahu a zabij ho, abys snad nebyl od něho budoucně ohrožován, 153 a dodávají: „Kněz je knězem jen tehdy, když se dotýká na oltáři svátosti, a jenom tehdy sluší ho míti v uctivosti, jinak však ani dost málo, protože, cokoli kněží nařizují, přikazují nebo mluví, vše- chno dělají pro peníze a pro zisk, aby měli z čeho rozdávat svým krásným souložnicím.“154 Hle, takových řečí, které jsou samé rouhání a hanobení kněží Pána Ježíše, jsou plná ústa téměř všeho křesťanského lidu! Co jiného tedy jsme za těchto dnů, Ó, kněží Pána Ježíše, než vy- větralá sůl, která bývá lidem pošlapána, než kameny svatyně rozmetané po všech ulicích? (Mat. 5, 13 a Pláč Jer. 4, 1). Na tomto místě bych rád rozvažoval něco málo o tom, jak byli kněží Páně rozmetáni a pošlapáni, napřed arci rozmetáni, potom lidmi pošlapáni. Rozmetány tedy byly kameny svatyně, poněvadž se kněží odvrátili svým srdcem od Božího lidu a od svých farníků — lakotný a pyšný duch to v nich způsobil — a tak byli z této příčiny lidmi pošlapáni. Byli, pravím, rozme- táni, poněvadž se navzájem zase vzdálili v neposlušnosti od svých představených, a byli lidmi pošlapáni, poněvadž podobně zase podřízení nezachovávají k nim poslušnost. A tak se od- vrátila srdce otců od synů a mnohonásobně přibylo synů nepo- slušných svých otců, neboť kameny svatyně se od sebe navzájem rozestoupily, ježto ustydla láska mnohých. (Mat. 24, 12.) A kněží byli pošlapáni od lidu, protože se nepravost rozmohla tu i tam, to jest v lidu i v kněžstvu, a protože kněží zpyšněli proti lidu do té míry, že, ublížil-li by kdo klerikovi, hned bývá sevřen klatbou, kdežto bylo-li by ublíženo laikovi, nic z toho nestíhá původce křivdy, a pro kleriky by bylo hroznou věcí, aby byli souzeni stejně jako laikové. Z toho pochází, že laikové ještě více nevraží na kleriky a klerikové vystupují proti laikům ještě pyš- něji a útočněji. A tak opovrhují jedni druhými, ježto i preláti poroučejí duchovním příliš tvrdě, odnímají jim jejich pravomoc a přesunují ji na sebe, aby byli proto ještě více uctíváni. A k tomu ti, kdo jsou nejvyšší, omezují jiným nižším jejich moc a dělají si veliké třásně (Mat. 23, 5), více a více se vynášejíce. Proto podle spravedlivého rozsudku Božího my, kterým bylo řečeno (Ž. 82, 6—7): „Bohové jste a synové Nejvyššího vy všichni, 13 Matěj z Janova 193
Strana 194
avšak jako jiní lidé zemřete“, upadli jsme jako Lucifer155 do propasti zmatků a hanby (lz. 14, 12). B) LAKOTA (Sv. 3, str. 48—50.) Jak bylo promluveno o hříchu pýchy, tak také shledáš, že lakota zaujímá za našich časů mezi křesťany nejvyšší možný stupeň. Neboť kdežto v prvotní církvi bylo ohavností a hanbou, aby ovečky svatých79 a domácí lidé nebeského království bažili po věcech pozemských, aby je hledali a měli v držení, nyní na- opak u všech křesťanů nejen neplatí za hřích hledat své věci a věci tohoto světa, nýbrž za prozíravost a obezřelost počestných a řádných mužů, a ti, kdo přímo následují v chudobě jedině chudého Krista Ježíše, jsou pokládáni za lidi lenivé a slabošské, třebas sebevíce slynou moudrostí a ctností. A ona nepravost, která je nejhorším druhem lakoty, zachvá- tila celou obec křesťanskou, totiž že se zištně kupčí věcmi a ve věcech božských nebo zdarma udělených a určených pouze k věčné spáse duší, jako tomu je při kněžských úkonech a při rozdílení církevních služeb, a s oněmi, jako jsou svátosti, spjatých, a že se to dělá již volně a beze všeho znepokojování svědomí.156 Kdo neporozumí, jak strašná to byla věc v prvotní církvi, uváží-li, že Šimon byl za to stižen hroznou klatbou (Skut. 8, 20), a neřekne, že není už možná v příštích časech větší lakota, než jaká je právě nyní? Co může být lakotnějšího než to, co dnes je vidět, že se všichni, také bohatě zaopatření klerikové, ucházejí s největším úsilím, a to všichni zároveň, o obročí a že sotva kdo přestává spokojen na jednom obročí, tak aby nepožadoval jich míti více a více?157 Reholníci však, kteří si původně dobrovolně zvolili žíti na nej- vyšším stupni chudoby pro Krista, došli právě až tam, že vyna- kládají největší úsilí na to, aby pro své společenstvo hromadili a rozmnožovali bohatství, a za tím účelem shánějí svůj zisk stej- ným a podobně nejhorším způsobem jako kněží, a jsouce zřejmě Antikristi, ač si zastírají svou tvář maskou vnější zbožnosti, pře- výšili mnichové lakotu všech v tom, že skládají veřejně a slav- nostně sliby, že nebudou míti majetek, ale ač jej zavrhují pod 194
avšak jako jiní lidé zemřete“, upadli jsme jako Lucifer155 do propasti zmatků a hanby (lz. 14, 12). B) LAKOTA (Sv. 3, str. 48—50.) Jak bylo promluveno o hříchu pýchy, tak také shledáš, že lakota zaujímá za našich časů mezi křesťany nejvyšší možný stupeň. Neboť kdežto v prvotní církvi bylo ohavností a hanbou, aby ovečky svatých79 a domácí lidé nebeského království bažili po věcech pozemských, aby je hledali a měli v držení, nyní na- opak u všech křesťanů nejen neplatí za hřích hledat své věci a věci tohoto světa, nýbrž za prozíravost a obezřelost počestných a řádných mužů, a ti, kdo přímo následují v chudobě jedině chudého Krista Ježíše, jsou pokládáni za lidi lenivé a slabošské, třebas sebevíce slynou moudrostí a ctností. A ona nepravost, která je nejhorším druhem lakoty, zachvá- tila celou obec křesťanskou, totiž že se zištně kupčí věcmi a ve věcech božských nebo zdarma udělených a určených pouze k věčné spáse duší, jako tomu je při kněžských úkonech a při rozdílení církevních služeb, a s oněmi, jako jsou svátosti, spjatých, a že se to dělá již volně a beze všeho znepokojování svědomí.156 Kdo neporozumí, jak strašná to byla věc v prvotní církvi, uváží-li, že Šimon byl za to stižen hroznou klatbou (Skut. 8, 20), a neřekne, že není už možná v příštích časech větší lakota, než jaká je právě nyní? Co může být lakotnějšího než to, co dnes je vidět, že se všichni, také bohatě zaopatření klerikové, ucházejí s největším úsilím, a to všichni zároveň, o obročí a že sotva kdo přestává spokojen na jednom obročí, tak aby nepožadoval jich míti více a více?157 Reholníci však, kteří si původně dobrovolně zvolili žíti na nej- vyšším stupni chudoby pro Krista, došli právě až tam, že vyna- kládají největší úsilí na to, aby pro své společenstvo hromadili a rozmnožovali bohatství, a za tím účelem shánějí svůj zisk stej- ným a podobně nejhorším způsobem jako kněží, a jsouce zřejmě Antikristi, ač si zastírají svou tvář maskou vnější zbožnosti, pře- výšili mnichové lakotu všech v tom, že skládají veřejně a slav- nostně sliby, že nebudou míti majetek, ale ač jej zavrhují pod 194
Strana 195
největší kletbou, hle, již stejně veřejně a slavnostně podržují vlastnictví, pachtí se po něm a neostýchají se k dovršení svého zavržení a nejhoršího příkladu a na pohoršení celé církve při- dávat ještě to, že veřejně prohlašují, že jim je to už dovoleno a že by už jinak, totiž bez vlastnictví, nemohli ve společenství žíti.158 (Sv. 4, str. 64—65.) Dospěli jsme již tak daleko, že za to, co je nebo spíše bylo celou svou přirozenou povahou hrůzou a ohavností v křesťan- ském lidu a vždycky tím bývalo a o čem také hned od počátku bylo napřed naznačeno, že se docela nic a zvláště nelíbí nejvyš- šímu Bohu, za to, pravím, my dnešní křesťané a především kněží nejen se nerdíme, nýbrž zjevně na zženštilém těle vystavujeme ne- stoudně svou zištnost, projevujíce ji a osvědčujíce v celém svém životě, svými skutky i snahami, v myšlenkách i v svých slovech, zařizujíce a horlivě obracejíce všechno své jednání za ziskem a za poctami nebo za klidným životem vezdejším a za oblibou u přátel tohoto světa, ale Ježíše ukřižovaného a jeho potupné umučení za nás stavíme až za svou osobu, a to do té míry, že se nestydíme za svou lakotu ani za to, že se dožadujeme obročí a ohlížíme se po peněžitém zisku v božských věcech nebo že vymáháme něco za pohřeb nebo za svátosti, že se vůbec nesty- díme za nic, co se nyní páchá v kněžstvu a v chrámu Páně, což je samo o sobě hroznou ohavností a bývalo pokládáno od po- čátku a vždy za potupnou hanbu a nejvíce bylo odsouzeno v Bo- žím soudě, to jest v svatém Písmu, v přítomné době však se ne- stydíme veřejně a uprostřed chrámu to na jevo dávat, vyhledá- vat, provozovat, žádat, domáhat se výnosných obročí, požadovat plat za svátosti a neváháme o takových věcech uvažovat, je chvá- lit a schvalovat, avšak hněváme se nesmiřitelně na ty, kdož nám v tom překážejí a vážně proti tomu mluví, a pronásledu- jeme nelítostně své otce a své proroky, mužné pohrdatele naši- mi skutky a tímto světem, prosté a chudé křesťany. 13* 195
největší kletbou, hle, již stejně veřejně a slavnostně podržují vlastnictví, pachtí se po něm a neostýchají se k dovršení svého zavržení a nejhoršího příkladu a na pohoršení celé církve při- dávat ještě to, že veřejně prohlašují, že jim je to už dovoleno a že by už jinak, totiž bez vlastnictví, nemohli ve společenství žíti.158 (Sv. 4, str. 64—65.) Dospěli jsme již tak daleko, že za to, co je nebo spíše bylo celou svou přirozenou povahou hrůzou a ohavností v křesťan- ském lidu a vždycky tím bývalo a o čem také hned od počátku bylo napřed naznačeno, že se docela nic a zvláště nelíbí nejvyš- šímu Bohu, za to, pravím, my dnešní křesťané a především kněží nejen se nerdíme, nýbrž zjevně na zženštilém těle vystavujeme ne- stoudně svou zištnost, projevujíce ji a osvědčujíce v celém svém životě, svými skutky i snahami, v myšlenkách i v svých slovech, zařizujíce a horlivě obracejíce všechno své jednání za ziskem a za poctami nebo za klidným životem vezdejším a za oblibou u přátel tohoto světa, ale Ježíše ukřižovaného a jeho potupné umučení za nás stavíme až za svou osobu, a to do té míry, že se nestydíme za svou lakotu ani za to, že se dožadujeme obročí a ohlížíme se po peněžitém zisku v božských věcech nebo že vymáháme něco za pohřeb nebo za svátosti, že se vůbec nesty- díme za nic, co se nyní páchá v kněžstvu a v chrámu Páně, což je samo o sobě hroznou ohavností a bývalo pokládáno od po- čátku a vždy za potupnou hanbu a nejvíce bylo odsouzeno v Bo- žím soudě, to jest v svatém Písmu, v přítomné době však se ne- stydíme veřejně a uprostřed chrámu to na jevo dávat, vyhledá- vat, provozovat, žádat, domáhat se výnosných obročí, požadovat plat za svátosti a neváháme o takových věcech uvažovat, je chvá- lit a schvalovat, avšak hněváme se nesmiřitelně na ty, kdož nám v tom překážejí a vážně proti tomu mluví, a pronásledu- jeme nelítostně své otce a své proroky, mužné pohrdatele naši- mi skutky a tímto světem, prosté a chudé křesťany. 13* 195
Strana 196
(Sv. 4, str. 94.) Nemluvím ani o řeholnících, neboť na nich je vidět až přes- příliš ono nestoudné a zřejmé počínání, že si nejvýmluvnější a vybraní kazatelé vyžádají jakési doporučující listy od svých představených nebo od papeže a běhají pak a rozbíhají se skoro všude jako pouliční kramáři, aby vymámili peníze na prostých lidech; slibují neuvědomělým hříšníkům mnoho největších vý- hod, ale pouze těm, kdo jim dávají neb slíbí peníze. A v této nestoudnosti jdou tak daleko, že zjevně otáčejí své řeči docela k tomu cíli, aby se jim dostalo peněz, že je zjevně vymáhají za rozhřešení159 nebo za jiné podobné věci a hněvají se na ty, kdo jim v tom nejsou na ruku. Z těchto peněz nasbíraných pomocí mnohých velkých slibů, biskupského splnomocnění dávati rozhřešení, modliteb a jiných takových podivuhodně a nanejvýš důmyslně vymyšlených a z lakoty ohavně užívaných prostředků zakládají nové nákladné chrámy a podnikají jiné veliké a po celém světě proslavené stav- by, aby měli hojnost podnětů, proč se obracet na prosté lidi a skládat své řeči vypočtené na získání peněz; vykládají, že144 každý, kdo jim dá štědrý dar, bude účasten celého jejich bratr- stva, kde se koná denně tolik velkých dobrých skutků, tolik mší, tolik modliteb, že je sotva kdy nebo jen zřídka možno, aby byl zavržen někdo, komu bylo popřáno, aby byl účasten oněch dob- rých skutků, a toho prý může člověk, jestliže by chtěl, dosáhnout za nepatrný poplatek, a nešťasten prý by byl ten, kdo by o to nedbal, aby získal za tak nepatrný časný statek tak veliký a ne- smírný statek duchovní. Kdož by však mohl náležitě vypsat nebo vypovědět, jaké sliby hříšníkům neužitečné jsou pronášeny při takových zištných sbírkách, jak lživé, jak naprosto liché, jak veliká příkoří se dějí Ježíši ukřižovanému v jeho křesťanském lidu! (Sv. 2, str. 180—181.) Když bude někdo tvrdit, že buď jak buď podnes mají v kláš- teřích všecko společné bez osobního vlastnictví, tu uzamkne mu ústa pokřik obecného lidu a zřejmá skutečnost a usvědčí ho ze lži, i když já budu mlčet. Ale snad ještě stále se bude tvrdit, že 196
(Sv. 4, str. 94.) Nemluvím ani o řeholnících, neboť na nich je vidět až přes- příliš ono nestoudné a zřejmé počínání, že si nejvýmluvnější a vybraní kazatelé vyžádají jakési doporučující listy od svých představených nebo od papeže a běhají pak a rozbíhají se skoro všude jako pouliční kramáři, aby vymámili peníze na prostých lidech; slibují neuvědomělým hříšníkům mnoho největších vý- hod, ale pouze těm, kdo jim dávají neb slíbí peníze. A v této nestoudnosti jdou tak daleko, že zjevně otáčejí své řeči docela k tomu cíli, aby se jim dostalo peněz, že je zjevně vymáhají za rozhřešení159 nebo za jiné podobné věci a hněvají se na ty, kdo jim v tom nejsou na ruku. Z těchto peněz nasbíraných pomocí mnohých velkých slibů, biskupského splnomocnění dávati rozhřešení, modliteb a jiných takových podivuhodně a nanejvýš důmyslně vymyšlených a z lakoty ohavně užívaných prostředků zakládají nové nákladné chrámy a podnikají jiné veliké a po celém světě proslavené stav- by, aby měli hojnost podnětů, proč se obracet na prosté lidi a skládat své řeči vypočtené na získání peněz; vykládají, že144 každý, kdo jim dá štědrý dar, bude účasten celého jejich bratr- stva, kde se koná denně tolik velkých dobrých skutků, tolik mší, tolik modliteb, že je sotva kdy nebo jen zřídka možno, aby byl zavržen někdo, komu bylo popřáno, aby byl účasten oněch dob- rých skutků, a toho prý může člověk, jestliže by chtěl, dosáhnout za nepatrný poplatek, a nešťasten prý by byl ten, kdo by o to nedbal, aby získal za tak nepatrný časný statek tak veliký a ne- smírný statek duchovní. Kdož by však mohl náležitě vypsat nebo vypovědět, jaké sliby hříšníkům neužitečné jsou pronášeny při takových zištných sbírkách, jak lživé, jak naprosto liché, jak veliká příkoří se dějí Ježíši ukřižovanému v jeho křesťanském lidu! (Sv. 2, str. 180—181.) Když bude někdo tvrdit, že buď jak buď podnes mají v kláš- teřích všecko společné bez osobního vlastnictví, tu uzamkne mu ústa pokřik obecného lidu a zřejmá skutečnost a usvědčí ho ze lži, i když já budu mlčet. Ale snad ještě stále se bude tvrdit, že 196
Strana 197
jistě je podnes velmi mnoho řeholníků a mnichů, kteří řádně dodržují to, co slíbili a přísahali; mají totiž, řekneš, všecko spolu společné. Tu by slušelo, abys také tvrdil, že pohané a publikáni mají podobně všecko společné, a hlavně v církvi stejně všichni křesťané. A to poznáš, rozvážíš-li a promyslíš, jak mají kartu- ziáni91 nebo jiní všecko společné; neboť společné to mají ovšem jen pro sebe a pro své a toliko mezi sebou ti, kdo patří do jejich společnosti i prospěchem a užitkem, s vyloučením jiných spolu- křesťanů, a jsou odděleni od obecného lidu křesťanského, ba do- konce myslí si a soudí, že společnost křesťanů je „svět“ a „Ba- bylon“ a „Egypt“...15 ve srovnání proti nim. Ti totiž, kteří jsou uvnitř s nimi a z nich, říkají ovšem správně všichni stejně, uka- zujíce na jednotlivé věci: „Toto je naše“, a žádný z jejich sboru neřekne: „Toto je moje“. Ale kdyby k nim přišel některý křesťan zvenčí, nemůže s nimi říci: „Toto je naše“, nýbrž: „To je vaše“; a nechtěli by mu říci v pravdě o svých věcech: „Toto je tvoje“, nýbrž řekli by spíše: „Toto je naše a ne tvoje“. Mají tedy jen pro sebe a mezi sebou společné všecko, co je z jejich domu a hospo- dářství, a nic více. To však není ani v nejmenším podobno církvi prvotních křes- ťanů a svatých apoštolů; jim patřilo všecko, ne jednomu domu ani jedné společnosti ani obřadnímu shromáždění,140 nýbrž spo- lečné byly všecky věci všem spolukřesťanům, kteří náleželi k so- bě v jednotě a podobností v církvi, ale ne v jednotě a podobností jedné soukromé řehole či kláštera.160 Jinak přece také Ananiáš a Zafira měli pro sebe a spolu všechno společné, a přece je stihla smrt jako vlastníky a škůdce jednoty církve. (Skut. 5, 1—11.) A jak bylo dříve uvedeno, je-li správné, že se kartuziáni nebo jiní mniši toho druhu takto vychloubají, že mají všechno společ- né a že se v tom shodují s apoštolskou církví, pak by se mohli stejným způsobem chlubit pohané a publikáni, že také oni mají všechno společné, poněvadž každý dům a každé hospodářství s jednotlivými věcmi tam uloženými, kde je hospodářský správ- ce a pracuje se za soukromým výtěžkem, má, pokud se týče jeho užívání, všecko společné, tedy společný dům, společný stůl, spo- lečnou komoru, společný nábytek, a všichni v domácnosti žijí ze společného a ve společném a hospodář domu neboli hlava ro- diny sám je jako opat a vrchní správce ... sám je jako převor a různí správcové v domě jsou jako různí pomocníci svého kláš- 197
jistě je podnes velmi mnoho řeholníků a mnichů, kteří řádně dodržují to, co slíbili a přísahali; mají totiž, řekneš, všecko spolu společné. Tu by slušelo, abys také tvrdil, že pohané a publikáni mají podobně všecko společné, a hlavně v církvi stejně všichni křesťané. A to poznáš, rozvážíš-li a promyslíš, jak mají kartu- ziáni91 nebo jiní všecko společné; neboť společné to mají ovšem jen pro sebe a pro své a toliko mezi sebou ti, kdo patří do jejich společnosti i prospěchem a užitkem, s vyloučením jiných spolu- křesťanů, a jsou odděleni od obecného lidu křesťanského, ba do- konce myslí si a soudí, že společnost křesťanů je „svět“ a „Ba- bylon“ a „Egypt“...15 ve srovnání proti nim. Ti totiž, kteří jsou uvnitř s nimi a z nich, říkají ovšem správně všichni stejně, uka- zujíce na jednotlivé věci: „Toto je naše“, a žádný z jejich sboru neřekne: „Toto je moje“. Ale kdyby k nim přišel některý křesťan zvenčí, nemůže s nimi říci: „Toto je naše“, nýbrž: „To je vaše“; a nechtěli by mu říci v pravdě o svých věcech: „Toto je tvoje“, nýbrž řekli by spíše: „Toto je naše a ne tvoje“. Mají tedy jen pro sebe a mezi sebou společné všecko, co je z jejich domu a hospo- dářství, a nic více. To však není ani v nejmenším podobno církvi prvotních křes- ťanů a svatých apoštolů; jim patřilo všecko, ne jednomu domu ani jedné společnosti ani obřadnímu shromáždění,140 nýbrž spo- lečné byly všecky věci všem spolukřesťanům, kteří náleželi k so- bě v jednotě a podobností v církvi, ale ne v jednotě a podobností jedné soukromé řehole či kláštera.160 Jinak přece také Ananiáš a Zafira měli pro sebe a spolu všechno společné, a přece je stihla smrt jako vlastníky a škůdce jednoty církve. (Skut. 5, 1—11.) A jak bylo dříve uvedeno, je-li správné, že se kartuziáni nebo jiní mniši toho druhu takto vychloubají, že mají všechno společ- né a že se v tom shodují s apoštolskou církví, pak by se mohli stejným způsobem chlubit pohané a publikáni, že také oni mají všechno společné, poněvadž každý dům a každé hospodářství s jednotlivými věcmi tam uloženými, kde je hospodářský správ- ce a pracuje se za soukromým výtěžkem, má, pokud se týče jeho užívání, všecko společné, tedy společný dům, společný stůl, spo- lečnou komoru, společný nábytek, a všichni v domácnosti žijí ze společného a ve společném a hospodář domu neboli hlava ro- diny sám je jako opat a vrchní správce ... sám je jako převor a různí správcové v domě jsou jako různí pomocníci svého kláš- 197
Strana 198
tera. A tak myslím, že bys nenašel, jak nebo v čem má jeden dům neb jedno hospodářství boháče žijícího v dobrých světských poměrech všechny věci méně v společném užívání, arci jen pro sebe a pro své, než kteříkoli mniši a řeholníci. C) TÉLESNÉ HRICHY (Sv. 3, str. 51—52.) Budeš-li nyní chtít povšimnouti si tělesného chtíče v přítomné době, uvidíš, že jeho vláda dosáhla teď nejvyššího stupně. Dělí se na rozkošnictví a obžerství. Že se tyto oba druhy vyskytují v nejvyšším možném stupni, poznáš tehdy, když spatříš, že v nich netone jen několik málo osob, netonou jen některé národy, nýbrž že téměř celá obec církve je zachvácena tělesným chtíčem, a nejen to, ale že nade všecko klerikové a kněží. Neboť tito se oddávají zahálce, a proto jsou docela v zajetí požitkářství a chtí- čů, a na prvním místě pijáctví a opilství. A poněvadž jsou to silná dráždidla smyslnosti, a klerikové tudíž za této příležitosti podléhají nátlaku mužského pohlavního pudu, ale ženiti se ne- smějí, přihází se jim skoro nevyhnutelně, že naplňují, poskvr- ňují a do záhuby strhují Boží církev stykem s nevěstkami, smil- stvím, cizoložstvím, krvesmilstvím a hříchy proti přírodě. K to- mu přistupuje ztráta studu, protože se hřeší obecně a protože je množství kuplířů a nevěstek. A tak dojdeš z toho k tomu závěru, že v chrámu Hospodinově je největší ohavnost, když Boží lid, onen, pravím, vyvolený a svatý lid (1 Petr 2, 9—10), ve kterém kdysi necudnost nesměla býti ani jmenována (Ef. 5, 3), je nyní pokryt necudností a opil- stvím, a nejvíce kněží, jak je psáno (Iz. 28, 8): „Jejich stoly jsou plny vývratků a výkalů.“ Církev a chrám však plní všeobecně smilníci a souložníci, dotýkají se beze strachu a beze studu Božích svátostí a vměšují se do bohoslužeb.161 Jestliže však snad namítneš, že se podobné zjevy vyskytovaly už někdy dříve, ano, máš pravdu, ale nikdy ne v tak veliké hojnosti a v tak vysokém stupni. Neboť necudnost nyní řádí mezi klerem a mezi řeholníky do té míry, že je už bez počtu těch, kteří se poskvrnili hříchem sodomským, onou nejhorší mržkostí, a obžerství se rozšířilo do té míry, že se již nezdá žádnou hanbou, když se kněží a řeholníci 198
tera. A tak myslím, že bys nenašel, jak nebo v čem má jeden dům neb jedno hospodářství boháče žijícího v dobrých světských poměrech všechny věci méně v společném užívání, arci jen pro sebe a pro své, než kteříkoli mniši a řeholníci. C) TÉLESNÉ HRICHY (Sv. 3, str. 51—52.) Budeš-li nyní chtít povšimnouti si tělesného chtíče v přítomné době, uvidíš, že jeho vláda dosáhla teď nejvyššího stupně. Dělí se na rozkošnictví a obžerství. Že se tyto oba druhy vyskytují v nejvyšším možném stupni, poznáš tehdy, když spatříš, že v nich netone jen několik málo osob, netonou jen některé národy, nýbrž že téměř celá obec církve je zachvácena tělesným chtíčem, a nejen to, ale že nade všecko klerikové a kněží. Neboť tito se oddávají zahálce, a proto jsou docela v zajetí požitkářství a chtí- čů, a na prvním místě pijáctví a opilství. A poněvadž jsou to silná dráždidla smyslnosti, a klerikové tudíž za této příležitosti podléhají nátlaku mužského pohlavního pudu, ale ženiti se ne- smějí, přihází se jim skoro nevyhnutelně, že naplňují, poskvr- ňují a do záhuby strhují Boží církev stykem s nevěstkami, smil- stvím, cizoložstvím, krvesmilstvím a hříchy proti přírodě. K to- mu přistupuje ztráta studu, protože se hřeší obecně a protože je množství kuplířů a nevěstek. A tak dojdeš z toho k tomu závěru, že v chrámu Hospodinově je největší ohavnost, když Boží lid, onen, pravím, vyvolený a svatý lid (1 Petr 2, 9—10), ve kterém kdysi necudnost nesměla býti ani jmenována (Ef. 5, 3), je nyní pokryt necudností a opil- stvím, a nejvíce kněží, jak je psáno (Iz. 28, 8): „Jejich stoly jsou plny vývratků a výkalů.“ Církev a chrám však plní všeobecně smilníci a souložníci, dotýkají se beze strachu a beze studu Božích svátostí a vměšují se do bohoslužeb.161 Jestliže však snad namítneš, že se podobné zjevy vyskytovaly už někdy dříve, ano, máš pravdu, ale nikdy ne v tak veliké hojnosti a v tak vysokém stupni. Neboť necudnost nyní řádí mezi klerem a mezi řeholníky do té míry, že je už bez počtu těch, kteří se poskvrnili hříchem sodomským, onou nejhorší mržkostí, a obžerství se rozšířilo do té míry, že se již nezdá žádnou hanbou, když se kněží a řeholníci 198
Strana 199
oddávají denně žroutství,162 ani když chodí veřejně do krčem a vrávorají v trvalé podnapilosti. 7. SOCIÁLNÍ VINA KNĚŽSTVA (Sv. 4, str. 382—383.) Statky duchovenstva, důchody, obročí a podobné patří, jak se všeobecně mezi lidmi říká, chudým a chudí by měli být z nich živeni. Když tedy my klerikové mrhačsky vynakládáme takový majetek na svůj přepych a na všelijaké marnosti, tehdy se beze vší pochyby opíjíme krví světců a svatých mučedníků (Zjev. 17. 6); neboť chudí sami, proto, že jsme chamtiví a žijeme v nad- bytku statků pro ně získaných, trpí hladem, žízní, nahotou a všelijakými strastmi chudoby, a mnozí jsou pro naši skoupost a pro to, že utrácíme marnotratně jejich statky, doháněni k špat- nému životu, tak na příklad osiřelí chudí klerikové, jichž mnoho bylo dáno do škol a obětováno svaté církvi jako roční beránci,163 když dospějí v nesmírné chudobě, jsou puzeni hladem a žízní, aby kradli; tak také osiřelé chudé panny a mladistvé ženy jsou stejným způsobem pro prokleté skrblictví nás kněží doháněny k tomu, aby se stávaly lehkými ženštinami a nevěstkami, a tako- vých je zase velmi mnoho; a mnoho jiných podobných případů. O tom nám dává hroznou výstrahu Božský výrok, který zní (Joel 3, 2. 3): „Svedu vás do údolí Jozafat a budu se tam soudit s nimi o svůj lid a své dědictví Izraele, který rozptýlili mezi po- hany, a zemi jeho rozdělili. A o můj lid metali los.“ A pak velmi k naší věci: „A dávali mládence k smilství a děvče prodávali za víno, aby pili.“ A níže v celé kapitole. A tak krev lidí jedí a pijí prostopášní a zahálčiví, rozkošničtí a pohodlní kněží a opíjejí se jejich krví... t. j. statky chudých, které jsou pramenem jejich výživy a byly získány krví svatých a krví mučedníků. Neboť pro nesmírné marnotratnictví samých kněží jsou chudí svatí mnohonásobně vyssáváni a utiskováni, jiní soužení hladem a žízní a nahotou, jiní přílišnou nouzí do- háněni k hříšnému životu pro hamižné lpění kněží na církevních statcích. 199
oddávají denně žroutství,162 ani když chodí veřejně do krčem a vrávorají v trvalé podnapilosti. 7. SOCIÁLNÍ VINA KNĚŽSTVA (Sv. 4, str. 382—383.) Statky duchovenstva, důchody, obročí a podobné patří, jak se všeobecně mezi lidmi říká, chudým a chudí by měli být z nich živeni. Když tedy my klerikové mrhačsky vynakládáme takový majetek na svůj přepych a na všelijaké marnosti, tehdy se beze vší pochyby opíjíme krví světců a svatých mučedníků (Zjev. 17. 6); neboť chudí sami, proto, že jsme chamtiví a žijeme v nad- bytku statků pro ně získaných, trpí hladem, žízní, nahotou a všelijakými strastmi chudoby, a mnozí jsou pro naši skoupost a pro to, že utrácíme marnotratně jejich statky, doháněni k špat- nému životu, tak na příklad osiřelí chudí klerikové, jichž mnoho bylo dáno do škol a obětováno svaté církvi jako roční beránci,163 když dospějí v nesmírné chudobě, jsou puzeni hladem a žízní, aby kradli; tak také osiřelé chudé panny a mladistvé ženy jsou stejným způsobem pro prokleté skrblictví nás kněží doháněny k tomu, aby se stávaly lehkými ženštinami a nevěstkami, a tako- vých je zase velmi mnoho; a mnoho jiných podobných případů. O tom nám dává hroznou výstrahu Božský výrok, který zní (Joel 3, 2. 3): „Svedu vás do údolí Jozafat a budu se tam soudit s nimi o svůj lid a své dědictví Izraele, který rozptýlili mezi po- hany, a zemi jeho rozdělili. A o můj lid metali los.“ A pak velmi k naší věci: „A dávali mládence k smilství a děvče prodávali za víno, aby pili.“ A níže v celé kapitole. A tak krev lidí jedí a pijí prostopášní a zahálčiví, rozkošničtí a pohodlní kněží a opíjejí se jejich krví... t. j. statky chudých, které jsou pramenem jejich výživy a byly získány krví svatých a krví mučedníků. Neboť pro nesmírné marnotratnictví samých kněží jsou chudí svatí mnohonásobně vyssáváni a utiskováni, jiní soužení hladem a žízní a nahotou, jiní přílišnou nouzí do- háněni k hříšnému životu pro hamižné lpění kněží na církevních statcích. 199
Strana 200
VI. POKRYTECTVÍ KNĚŽÍ 1. ZNAMKY POKRYTCE (Sv. 1, str. 180—182.) Uznal jsem za vhodné shrnout zde osm základních pravidel k usvědčení pokrytectví a k ospravedlnění z něho: čtyři, která ukazují, že někdo je pokrytcem, a čtyři, která dokazují, že není pokrytcem. Pravidla, která ukazují, že člověk je pokrytcem, jsou tato: První: vyznává-li křesťanskou víru, ale má na prvním místě na zřeteli sebe a proto miluje své zájmy, má zálibu v sobě a v svých věcech, vychloubá se svými vlastními skutky, ospravedl- ňuje se jimi, odlučuje se od druhých v svých zájmech, také v tom, co se týče křesťanského náboženství; druhé: vyznává-li víru Je- žíše Krista, ale na prvním místě touží a k tomu přihlíží, aby si zjednával statky tohoto světa, také skrz to, co se týče křesťan- ského náboženství; třetí: hledá-li křesťan své ospravedlnění nej- prve pro sebe a ze sebe, také v tom, co se týká křesťanského ná- boženství; čtvrté: má-li křesťan na zřeteli nejprve prospěch pří- tomného života a s tímto úmyslem a pro to následuje Krista a plní to, co se týká křesťanského náboženství... Pravidla, která ukazují, že křesťan není pokrytcem, jsou tato: První: ponižuje-li se úplně až po nenávist k svému životu pro Ježíše Krista (sr. Jan 12, 25): druhé: oddává-li se zcela Kristu a dává-li mu sebe až po výlučnou lásku k němu jedinému; třetí: miluje-li dokonale kříž Kristův a pohanu jeho utrpení a napo- dobí-li v životě; čtvrté: začíná-li všcehny své činy a úmysly láskou k Pánu Ježíši a určuje jim meze podle ní. 2. PODSTATA HŘÍCHU POKRYTECTVÍ (Sv. 1, str. 177—178.) Nyní se vraťme k objasnění kvasu farizeů, jímž jest pokrytec- tví (Luk. 12, 1). Při tom je třeba si povšimnouti, že, kdežto ne- čistý duch je v člověku původcem všech tělesných hříchů, totiž obžerství, zhýralosti, lakoty, lenosti a těm podobných, tento hřích pokrytectví vzniká v člověku působením sedmi horších duchů (Mat. 12, 45). Proto je to nepravost nejhorší a nejškodli- 200
VI. POKRYTECTVÍ KNĚŽÍ 1. ZNAMKY POKRYTCE (Sv. 1, str. 180—182.) Uznal jsem za vhodné shrnout zde osm základních pravidel k usvědčení pokrytectví a k ospravedlnění z něho: čtyři, která ukazují, že někdo je pokrytcem, a čtyři, která dokazují, že není pokrytcem. Pravidla, která ukazují, že člověk je pokrytcem, jsou tato: První: vyznává-li křesťanskou víru, ale má na prvním místě na zřeteli sebe a proto miluje své zájmy, má zálibu v sobě a v svých věcech, vychloubá se svými vlastními skutky, ospravedl- ňuje se jimi, odlučuje se od druhých v svých zájmech, také v tom, co se týče křesťanského náboženství; druhé: vyznává-li víru Je- žíše Krista, ale na prvním místě touží a k tomu přihlíží, aby si zjednával statky tohoto světa, také skrz to, co se týče křesťan- ského náboženství; třetí: hledá-li křesťan své ospravedlnění nej- prve pro sebe a ze sebe, také v tom, co se týká křesťanského ná- boženství; čtvrté: má-li křesťan na zřeteli nejprve prospěch pří- tomného života a s tímto úmyslem a pro to následuje Krista a plní to, co se týká křesťanského náboženství... Pravidla, která ukazují, že křesťan není pokrytcem, jsou tato: První: ponižuje-li se úplně až po nenávist k svému životu pro Ježíše Krista (sr. Jan 12, 25): druhé: oddává-li se zcela Kristu a dává-li mu sebe až po výlučnou lásku k němu jedinému; třetí: miluje-li dokonale kříž Kristův a pohanu jeho utrpení a napo- dobí-li v životě; čtvrté: začíná-li všcehny své činy a úmysly láskou k Pánu Ježíši a určuje jim meze podle ní. 2. PODSTATA HŘÍCHU POKRYTECTVÍ (Sv. 1, str. 177—178.) Nyní se vraťme k objasnění kvasu farizeů, jímž jest pokrytec- tví (Luk. 12, 1). Při tom je třeba si povšimnouti, že, kdežto ne- čistý duch je v člověku původcem všech tělesných hříchů, totiž obžerství, zhýralosti, lakoty, lenosti a těm podobných, tento hřích pokrytectví vzniká v člověku působením sedmi horších duchů (Mat. 12, 45). Proto je to nepravost nejhorší a nejškodli- 200
Strana 201
vější a o tolik horší, oč neznatelněji a skrytěji vzniká a nakva- šuje celé těsto (1 Kor. 5, 6; Gal. 5, 9). Nikdo se nemůže uvarovat této nepravosti, leč ti, kdož jsou vedeni a osvěcováni Duchem Ježíše Krista. A pokrytectví je takovou nepravostí, protože vzniká jedině nebo hlavně z dobrých vlastností vrozených neb i nabytých a nejvíce z duchovních darů od Boha obdržených. Proto čím větší a hojnější dobra v nábo- ženském životě neboli dobra duchovní člověk přijímá, tím více v něm povstává a utvrzuje se pokrytectví, nemá-li ducha Ježí- šova vnitřně oživujícího a osvěcujícího. Odtud se stává, že všechno, co jiným slouží k spáse a slouží duši jako lék, zvrhá se naopak pokrytcům ve větší mravní zkázu a v nejhorší zatra- cení, a všechno, co jiné osvěcuje a činí milými Bohu a pokornými, pokrytce naopak zaslepuje a činí samolibými a pyšnými. I ne- zbývá nic, co by mohlo lidi pokrytectvím takto zkažené polepšit nebo napravit, leč rány a náramné soužení a zřejmé zahanbení, o čemž je psáno (Fz. 28, 19): „Jen útrapy poslouží k porozumění tomu, co jste slýchali,“ a jiné místo Písma praví (Ž. 83, 17): „Naplň jejich tváře zahanbením, a budou hledati tvé jméno, Hospodine! (Sv. 4, str. 364—366.) [„Uviděl jsem ženu sedící na šarlatové šelmě... V ruce měla zlatou číši, plnou ohavnosti a nečistoty své necudnosti, a na čele napsané jméno: Tajemství; Babylon veliký, matka nevěstek a všech ohavností na zemi.“ (Zjevení 17, 3—5.) Přihlédněme k tomu, co znamená „napsané jméno: Tajemství“, to jest jméno tajemného a skrytého významu. Toto jméno se dobře hodí na pokrytce, kteří mají jiné zřejmé jméno před lidmi v tomto světě a jiné jméno před Bohem v jeho skrytých soudech. Před lidmi mají jméno, že jsou a žijí, ale před Bohem, který zná jejich skutky, mají jméno, že jsou mrtvi. Proto je napsáno (Zjev. 3, 1): „Znám tvé skutky; máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtev.“ Pokrytci tedy mají ve světě jméno před veřejností vznešené a důstojné, a to jim náramně lichotí a voní více než masti, když vrou, ale vpravdě před Bohem mají jméno napsané tajně — domysli si: před nimi a před světem — ohavné. Před lidmi jsou nazýváni a podpisováni jako biskupové a preláti,101 201
vější a o tolik horší, oč neznatelněji a skrytěji vzniká a nakva- šuje celé těsto (1 Kor. 5, 6; Gal. 5, 9). Nikdo se nemůže uvarovat této nepravosti, leč ti, kdož jsou vedeni a osvěcováni Duchem Ježíše Krista. A pokrytectví je takovou nepravostí, protože vzniká jedině nebo hlavně z dobrých vlastností vrozených neb i nabytých a nejvíce z duchovních darů od Boha obdržených. Proto čím větší a hojnější dobra v nábo- ženském životě neboli dobra duchovní člověk přijímá, tím více v něm povstává a utvrzuje se pokrytectví, nemá-li ducha Ježí- šova vnitřně oživujícího a osvěcujícího. Odtud se stává, že všechno, co jiným slouží k spáse a slouží duši jako lék, zvrhá se naopak pokrytcům ve větší mravní zkázu a v nejhorší zatra- cení, a všechno, co jiné osvěcuje a činí milými Bohu a pokornými, pokrytce naopak zaslepuje a činí samolibými a pyšnými. I ne- zbývá nic, co by mohlo lidi pokrytectvím takto zkažené polepšit nebo napravit, leč rány a náramné soužení a zřejmé zahanbení, o čemž je psáno (Fz. 28, 19): „Jen útrapy poslouží k porozumění tomu, co jste slýchali,“ a jiné místo Písma praví (Ž. 83, 17): „Naplň jejich tváře zahanbením, a budou hledati tvé jméno, Hospodine! (Sv. 4, str. 364—366.) [„Uviděl jsem ženu sedící na šarlatové šelmě... V ruce měla zlatou číši, plnou ohavnosti a nečistoty své necudnosti, a na čele napsané jméno: Tajemství; Babylon veliký, matka nevěstek a všech ohavností na zemi.“ (Zjevení 17, 3—5.) Přihlédněme k tomu, co znamená „napsané jméno: Tajemství“, to jest jméno tajemného a skrytého významu. Toto jméno se dobře hodí na pokrytce, kteří mají jiné zřejmé jméno před lidmi v tomto světě a jiné jméno před Bohem v jeho skrytých soudech. Před lidmi mají jméno, že jsou a žijí, ale před Bohem, který zná jejich skutky, mají jméno, že jsou mrtvi. Proto je napsáno (Zjev. 3, 1): „Znám tvé skutky; máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtev.“ Pokrytci tedy mají ve světě jméno před veřejností vznešené a důstojné, a to jim náramně lichotí a voní více než masti, když vrou, ale vpravdě před Bohem mají jméno napsané tajně — domysli si: před nimi a před světem — ohavné. Před lidmi jsou nazýváni a podpisováni jako biskupové a preláti,101 201
Strana 202
ale před Bohem jako ničemný pastýř, který opouští své stádo (Zach. 11, 17); před lidmi Kristové Boží,98 před Bohem Anti- kristové; před lidmi moudří muži a mistři a doktoři,103 před Bohem zvětralá sůl vyhozená na smetiště: před lidmi si vedou a ukazují se jako nevěsta Beránkova ozdobená pro svého muže (Zjev. 21, 2),48 před Bohem jako tlachavá a hloupá nevěstka, nic neumějící (Přísl. 9, 13) a sedící na šelmě; před lidmi ovečky pro jejich vnější výstroj a ovčí tvářnost, před Bohem draví vlci pro vnitřní divokou krutost (sr. Mat. 7, 15). Lidé totiž dávají jména podle toho, co je viditelné, Bůh však nahlíží do srdcí (1 Sam. 16, 7) a do všech koutů vnitřního člo- věka a podle toho dává člověku jméno a podle něho bude ho soudit, a toto je právě jméno, které má člověk napsané na svém čele, a pod ním je znám Bohu a jeho dobrým andělům; na čele, pravím ... t. j. v tom, co je prvním a hlavním cílem jeho života. Na příklad hledá-li křesťanský člověk nejprve nebeské králov- ství a jeho spravedlnost (Mat. 6, 33) v lásce k Ježíšovi ukřižo- vanému, má podle toho napsáno jméno na čele, t. j. vším, co myslí, uvažuje a mluví, daleko nejprve a přede vším o to usiluje ve jménu Pána našeho Ježíše Krista a k jeho slávě a k dosažení Božího království. A tehdy je pojmenován, jak o něco výše bylo pověděno, nevěstou Beránkovou, Kristem Božím, živým kamenem v Božím chrámě (Petr 2, 4). Hledá-li však křesťan své vlastní zájmy a má rád tento časný život a stojí o to, aby se mu v něm dostalo jeho jména, jak se to nejčastěji přihází nám kleru a kněžím dnešní doby, máme-li proto na prvním místě toto ve svých představách, toto ve svých myšlenkách, tužbách, slovech, činech a stojí-li nám Pán Ježíš teprve potom na druhém místě, abychom se totiž potom tak jemu zalíbili a sloužili: tehdy, i když nám lahodí pochvala veřejnosti, dobrá pověst a čestné tituly v církvi, jako na příklad hodnost mistra103 a že se nám říká papež, biskup, arcijáhen, děkan, kněz, jáhen atd.,102 přece vesměs máme na čele nápis, že jsme prodejná nevěstka a Antikrist, syn nepravosti, a ohavnost stojící na svatém místě (Dan. 9, 27). Ale přece, protože jsou tato jména zapsána „v tajemství Božím“, t. j. v jeho soudech o nás podle neklamné pravdy, my se dosud valně nebojíme a pře- tvařujeme se, jsouce nakaženi a zaslepeni svým hříšným pokry- tectvím. 202
ale před Bohem jako ničemný pastýř, který opouští své stádo (Zach. 11, 17); před lidmi Kristové Boží,98 před Bohem Anti- kristové; před lidmi moudří muži a mistři a doktoři,103 před Bohem zvětralá sůl vyhozená na smetiště: před lidmi si vedou a ukazují se jako nevěsta Beránkova ozdobená pro svého muže (Zjev. 21, 2),48 před Bohem jako tlachavá a hloupá nevěstka, nic neumějící (Přísl. 9, 13) a sedící na šelmě; před lidmi ovečky pro jejich vnější výstroj a ovčí tvářnost, před Bohem draví vlci pro vnitřní divokou krutost (sr. Mat. 7, 15). Lidé totiž dávají jména podle toho, co je viditelné, Bůh však nahlíží do srdcí (1 Sam. 16, 7) a do všech koutů vnitřního člo- věka a podle toho dává člověku jméno a podle něho bude ho soudit, a toto je právě jméno, které má člověk napsané na svém čele, a pod ním je znám Bohu a jeho dobrým andělům; na čele, pravím ... t. j. v tom, co je prvním a hlavním cílem jeho života. Na příklad hledá-li křesťanský člověk nejprve nebeské králov- ství a jeho spravedlnost (Mat. 6, 33) v lásce k Ježíšovi ukřižo- vanému, má podle toho napsáno jméno na čele, t. j. vším, co myslí, uvažuje a mluví, daleko nejprve a přede vším o to usiluje ve jménu Pána našeho Ježíše Krista a k jeho slávě a k dosažení Božího království. A tehdy je pojmenován, jak o něco výše bylo pověděno, nevěstou Beránkovou, Kristem Božím, živým kamenem v Božím chrámě (Petr 2, 4). Hledá-li však křesťan své vlastní zájmy a má rád tento časný život a stojí o to, aby se mu v něm dostalo jeho jména, jak se to nejčastěji přihází nám kleru a kněžím dnešní doby, máme-li proto na prvním místě toto ve svých představách, toto ve svých myšlenkách, tužbách, slovech, činech a stojí-li nám Pán Ježíš teprve potom na druhém místě, abychom se totiž potom tak jemu zalíbili a sloužili: tehdy, i když nám lahodí pochvala veřejnosti, dobrá pověst a čestné tituly v církvi, jako na příklad hodnost mistra103 a že se nám říká papež, biskup, arcijáhen, děkan, kněz, jáhen atd.,102 přece vesměs máme na čele nápis, že jsme prodejná nevěstka a Antikrist, syn nepravosti, a ohavnost stojící na svatém místě (Dan. 9, 27). Ale přece, protože jsou tato jména zapsána „v tajemství Božím“, t. j. v jeho soudech o nás podle neklamné pravdy, my se dosud valně nebojíme a pře- tvařujeme se, jsouce nakaženi a zaslepeni svým hříšným pokry- tectvím. 202
Strana 203
(Sv. 4, str. 111—113.) Běda moji páni kněží, kam jsme klesli, kam nás zavedla žá- dostivost, jak nás přetvořil svým nade vše zchytralým a úskoč- ným působením Antikrist nebo spíše satan, duch Antikristův! Neboť vešel do našeho vnitřního člověka, to jest do našich srdcí a do našich základních myšlenek, a hle, všeliké podoby plazů a ohyzdných zvířat a všecky modly izraelského domu „byly vyryty kolem dokola na stěně“ (Ezech. 8, 10),164 to jest na nás kněžích a klericích veskrze... Ó, toho našeho pokrytectví dnešní doby, co si s ním počneme! Neboť hle, mezi křesťany a především mezi kněžími a kleriky, přihlédneš-li k našemu zevnějšímu vzhledu, k tomu, co je lidem na očích a vůbec k našim mravům, všechno je krásné, všechno počestné a úpravné, všechno rozmanitě vykrášlené, na pohled spravedlivé a správné, navenek zbožné, moudré a učené, mistrov- skou hodností vyznamenané,103 skvělé, silné a se všech stran opevněné. Všechno má zevně krásu domu Hospodinova, zacho- vává si celé uspořádání a podobu chrámu Ducha svatého, ale uvnitř je vše mrtvé a pusté a podržuje jen hrůzu ohavnosti zpuštění. Zevně se vše usmívá na milovníky tohoto života a vábí je k sobě, zvláště mladíky a ty, kdo stávají na rozích ulic (Mat. 6, 5), takže ti, kteří jsou venku nebo v síni stánku, podivují se té kráse a těší se z toho, že jsou jí účastni, a přičiňují se vše- možně, aby byli umístěni do chrámové stěny, tak půvabné, tak vyzdobené, a když se jim toho dostane, stojí nadobro spokojeni, očekávajíce už jen, až přesídlí do budoucích příbytků v nebes- kém domě Otcově. Nač mnoha slov? Všichni oslavují stavbu stěny, všichni si ji pochvalují a nesčíslné množství lžikřesťanů a lžiproroků ji blaho- slaví. Kdyby však někdo přišel a doporučoval jim třebas jen mírným způsobem opak toho, co sami milují, nebo kdyby stál s Ježíšem na hoře a mluvil proti budově chrámové tak nádherné a řekl, že nebude nechán kámen na kameni, který by nebyl zbo- řen (Mat. 24, 2), nijak mu to nebudou věřit tyhle mystické obí- lené stěny (Mat. 23, 27), ano budou se zlobit, ba dokonce budou ho kamenovat a sami vrhat na jeho hlavu kameny z té mystické stěny a rozdrtí jej. A tak mají takoví pokrytci všechno pokojné, všechno tiché, 203
(Sv. 4, str. 111—113.) Běda moji páni kněží, kam jsme klesli, kam nás zavedla žá- dostivost, jak nás přetvořil svým nade vše zchytralým a úskoč- ným působením Antikrist nebo spíše satan, duch Antikristův! Neboť vešel do našeho vnitřního člověka, to jest do našich srdcí a do našich základních myšlenek, a hle, všeliké podoby plazů a ohyzdných zvířat a všecky modly izraelského domu „byly vyryty kolem dokola na stěně“ (Ezech. 8, 10),164 to jest na nás kněžích a klericích veskrze... Ó, toho našeho pokrytectví dnešní doby, co si s ním počneme! Neboť hle, mezi křesťany a především mezi kněžími a kleriky, přihlédneš-li k našemu zevnějšímu vzhledu, k tomu, co je lidem na očích a vůbec k našim mravům, všechno je krásné, všechno počestné a úpravné, všechno rozmanitě vykrášlené, na pohled spravedlivé a správné, navenek zbožné, moudré a učené, mistrov- skou hodností vyznamenané,103 skvělé, silné a se všech stran opevněné. Všechno má zevně krásu domu Hospodinova, zacho- vává si celé uspořádání a podobu chrámu Ducha svatého, ale uvnitř je vše mrtvé a pusté a podržuje jen hrůzu ohavnosti zpuštění. Zevně se vše usmívá na milovníky tohoto života a vábí je k sobě, zvláště mladíky a ty, kdo stávají na rozích ulic (Mat. 6, 5), takže ti, kteří jsou venku nebo v síni stánku, podivují se té kráse a těší se z toho, že jsou jí účastni, a přičiňují se vše- možně, aby byli umístěni do chrámové stěny, tak půvabné, tak vyzdobené, a když se jim toho dostane, stojí nadobro spokojeni, očekávajíce už jen, až přesídlí do budoucích příbytků v nebes- kém domě Otcově. Nač mnoha slov? Všichni oslavují stavbu stěny, všichni si ji pochvalují a nesčíslné množství lžikřesťanů a lžiproroků ji blaho- slaví. Kdyby však někdo přišel a doporučoval jim třebas jen mírným způsobem opak toho, co sami milují, nebo kdyby stál s Ježíšem na hoře a mluvil proti budově chrámové tak nádherné a řekl, že nebude nechán kámen na kameni, který by nebyl zbo- řen (Mat. 24, 2), nijak mu to nebudou věřit tyhle mystické obí- lené stěny (Mat. 23, 27), ano budou se zlobit, ba dokonce budou ho kamenovat a sami vrhat na jeho hlavu kameny z té mystické stěny a rozdrtí jej. A tak mají takoví pokrytci všechno pokojné, všechno tiché, 203
Strana 204
všechno příjemné, všechno dobře uspořádané, třebas proti celé povaze křesťanského života a proti Božímu Písmu, které předpo- vídá křesťanům, že budou míti v tomto světě jen samý útisk (Jan 16, 33), jen meč a boj, jen soužení (Mat. 24, 21) a úzkou cestu života (Mat. 7, 14) a neustálý nářek pokání. Sami však se kryjí a nechtějí, aby je někdo znepokojoval, nechtějí, aby byly hlásány opačné věci, nechtějí, aby někdo chodil jinou cestou, než které jsou sami zvyklí. A protože mají velkou autoritu a není na světě žádná moc, která by se dala přirovnat k nim, kteří neznají bázně, počnou hned pronásledovat, tupit, v nenávist uvádět a vraždit ty, kteří přicházejí s protivné strany nebo kteří jsou k nim posí- láni Duchem Ježíšovým, až po svaté otce a věrné kazatele, kteří mluví proti nim a opovrhují jejich stěnou jako obílenými hroby mrtvých (Mat. 23, 27). 3. SEBELASKA POKRYTCU (Sv. 1, str. 185—186.) Protože pokrytci, abych užil výrazu moudrého muže, nejsou přesazeni (sr. Ezech. 19, 13), ani nejsou přeliti z nádoby do ná- doby, jak praví o nich Pán u proroka (Jer. 48, 11),165 oplývají vesměs všichni onou žádostivou sebeláskou a láskou k tomuto světu a jsou jí tak spoutáni v zajetí zákonů tělesné žádostivosti, že nedovedou míti smysl pro nic jiného, ani nic jiného konat, ani nikam jinam se obrátit, leč kam je zavádí a unáší vlastní sebe- láska a chtíč, ať přijdou kamkoli v Boží církvi nebo kdekoli jsou dosazeni, ať jsou kněžími nebo mnichy, ať řeholníky nebo kartu- ziány,9 ať jsou povyšováni za kněze, kazatele nebo za biskupy, všechno obracejí a využívají jen ke svým choutkám, neboť jejich žádostivá láska je táhne především právě k tomu, ačli by ne- byli probuzeni Duchem Ježíšovým z mrtvých a nebyl jim vlit Duch Ježíšův s láskou, která mocně osvobozuje a všechno jiné zatlačuje. Ona sebeláska je tedy kořenem celého života pokrytců, jeho silným kmenem je žádostivost, jeho větvemi jsou žádost těla, žádost očí a pýcha života (1 Jan 2, 16) a jeho listím jsou veškeré marnosti a plané užívání tohoto světa. Jeho smrtonosným ovocem však jsou všechny hříchy a nepravosti. Ačkoli se pokrytci dokonce pokoušejí konat v církvi mnoho 204
všechno příjemné, všechno dobře uspořádané, třebas proti celé povaze křesťanského života a proti Božímu Písmu, které předpo- vídá křesťanům, že budou míti v tomto světě jen samý útisk (Jan 16, 33), jen meč a boj, jen soužení (Mat. 24, 21) a úzkou cestu života (Mat. 7, 14) a neustálý nářek pokání. Sami však se kryjí a nechtějí, aby je někdo znepokojoval, nechtějí, aby byly hlásány opačné věci, nechtějí, aby někdo chodil jinou cestou, než které jsou sami zvyklí. A protože mají velkou autoritu a není na světě žádná moc, která by se dala přirovnat k nim, kteří neznají bázně, počnou hned pronásledovat, tupit, v nenávist uvádět a vraždit ty, kteří přicházejí s protivné strany nebo kteří jsou k nim posí- láni Duchem Ježíšovým, až po svaté otce a věrné kazatele, kteří mluví proti nim a opovrhují jejich stěnou jako obílenými hroby mrtvých (Mat. 23, 27). 3. SEBELASKA POKRYTCU (Sv. 1, str. 185—186.) Protože pokrytci, abych užil výrazu moudrého muže, nejsou přesazeni (sr. Ezech. 19, 13), ani nejsou přeliti z nádoby do ná- doby, jak praví o nich Pán u proroka (Jer. 48, 11),165 oplývají vesměs všichni onou žádostivou sebeláskou a láskou k tomuto světu a jsou jí tak spoutáni v zajetí zákonů tělesné žádostivosti, že nedovedou míti smysl pro nic jiného, ani nic jiného konat, ani nikam jinam se obrátit, leč kam je zavádí a unáší vlastní sebe- láska a chtíč, ať přijdou kamkoli v Boží církvi nebo kdekoli jsou dosazeni, ať jsou kněžími nebo mnichy, ať řeholníky nebo kartu- ziány,9 ať jsou povyšováni za kněze, kazatele nebo za biskupy, všechno obracejí a využívají jen ke svým choutkám, neboť jejich žádostivá láska je táhne především právě k tomu, ačli by ne- byli probuzeni Duchem Ježíšovým z mrtvých a nebyl jim vlit Duch Ježíšův s láskou, která mocně osvobozuje a všechno jiné zatlačuje. Ona sebeláska je tedy kořenem celého života pokrytců, jeho silným kmenem je žádostivost, jeho větvemi jsou žádost těla, žádost očí a pýcha života (1 Jan 2, 16) a jeho listím jsou veškeré marnosti a plané užívání tohoto světa. Jeho smrtonosným ovocem však jsou všechny hříchy a nepravosti. Ačkoli se pokrytci dokonce pokoušejí konat v církvi mnoho 204
Strana 205
velikých dobrých skutků a zdá se jim samým a taktéž jiným, od kterých jsou chváleni a napodobováni, že je opravdu konají, přece, poněvadž v nich vyráží vzhůru tenhle kořen hořkosti (sr. Žid. 12, 15), je proto vše, cokoli činí pro Pravdu Boží, to jest pro Krista Ježíše, jediný hrozen žluči, hrozen plný hořkosti (5 Moj. 32, 32). A pro tento jejich kořen, který je hluboko ukryt v pokrytcích, Pán, vymezuje jejich povahu, řekl (Mat. 7, 16): „Což se sbírají hrozny s trní nebo s bodláků fíky?“ a dodává (Mat. 7, 18): „Nemůže špatný strom dávati dobré ovoce.“ 4. MRTVA VIRA POKRYTCŮ (Sv. 4, str. 115.) S lidem jim podřízeným jednají pokrytci ve všem podle své vlastní libosti, nic se neohlížejíce na bázeň Boží. Neboť číst ne- bo slyšet o Božích soudech a o skládání počtu v den smrti je takovým lidem už příliš všední a otřepané, takže na ně ona bož- ská slova působí nevelice nebo jen nepatrně, aby měli na mysli budoucí soud. Proto se praví dobře o pokrytcích (Job 41, 23): „Bude se mu zdáti, jako by propast pekla stárla.“ Tyto zjevy pro- vázejí všude mrtvou víru, zvláště pokrytců. Předně, protože usu- zují, že se Pán Ježíš na hříchy tak velice nehněvá a že není tak velice pozorný, aby je počítal, a z té příčiny mají za to, že jim jejich hříchy lehce projdou, a proto činí z hříchů, před Bohem těžkých, lehké v očích svých i v očích jiných a tak učí jiné, obmítajíce zeď ničemným vápnem (Ezech. 13, 15). Za druhé, protože myslí, že božská prozřetelnost nezasahuje takto mocně od jednoho konce světa na druhý a nepořádá všechno přímo a libě (Moudr. 8, 1), nýbrž zdá se jim, jako by Bůh spal (Ž. 24, 24), nebo že je bezmocný nebo že není do té míry horlitelem, který zlé na zemi trestá a dobré odměňuje. Proto nemají na pa- měti Boha, jak by bylo hodno, ani se ho nebojí ustavičně a při všem, nýbrž projevují velkou starost o sebe a o své zájmy, aby mohli sladce a pohodlně trávit tento pozemský život; majíť ta- kovou domněnku, že život jejich i jiných může býti dobře řízen a spravován jen jejich pečlivou a bystrou obezřelostí a velkou i pracnou starostlivostí. 205
velikých dobrých skutků a zdá se jim samým a taktéž jiným, od kterých jsou chváleni a napodobováni, že je opravdu konají, přece, poněvadž v nich vyráží vzhůru tenhle kořen hořkosti (sr. Žid. 12, 15), je proto vše, cokoli činí pro Pravdu Boží, to jest pro Krista Ježíše, jediný hrozen žluči, hrozen plný hořkosti (5 Moj. 32, 32). A pro tento jejich kořen, který je hluboko ukryt v pokrytcích, Pán, vymezuje jejich povahu, řekl (Mat. 7, 16): „Což se sbírají hrozny s trní nebo s bodláků fíky?“ a dodává (Mat. 7, 18): „Nemůže špatný strom dávati dobré ovoce.“ 4. MRTVA VIRA POKRYTCŮ (Sv. 4, str. 115.) S lidem jim podřízeným jednají pokrytci ve všem podle své vlastní libosti, nic se neohlížejíce na bázeň Boží. Neboť číst ne- bo slyšet o Božích soudech a o skládání počtu v den smrti je takovým lidem už příliš všední a otřepané, takže na ně ona bož- ská slova působí nevelice nebo jen nepatrně, aby měli na mysli budoucí soud. Proto se praví dobře o pokrytcích (Job 41, 23): „Bude se mu zdáti, jako by propast pekla stárla.“ Tyto zjevy pro- vázejí všude mrtvou víru, zvláště pokrytců. Předně, protože usu- zují, že se Pán Ježíš na hříchy tak velice nehněvá a že není tak velice pozorný, aby je počítal, a z té příčiny mají za to, že jim jejich hříchy lehce projdou, a proto činí z hříchů, před Bohem těžkých, lehké v očích svých i v očích jiných a tak učí jiné, obmítajíce zeď ničemným vápnem (Ezech. 13, 15). Za druhé, protože myslí, že božská prozřetelnost nezasahuje takto mocně od jednoho konce světa na druhý a nepořádá všechno přímo a libě (Moudr. 8, 1), nýbrž zdá se jim, jako by Bůh spal (Ž. 24, 24), nebo že je bezmocný nebo že není do té míry horlitelem, který zlé na zemi trestá a dobré odměňuje. Proto nemají na pa- měti Boha, jak by bylo hodno, ani se ho nebojí ustavičně a při všem, nýbrž projevují velkou starost o sebe a o své zájmy, aby mohli sladce a pohodlně trávit tento pozemský život; majíť ta- kovou domněnku, že život jejich i jiných může býti dobře řízen a spravován jen jejich pečlivou a bystrou obezřelostí a velkou i pracnou starostlivostí. 205
Strana 206
5. MUŽI S ROZDVOJENOU DUŠÍ (S v. 4, str. 8—9.) Hořký opak všeho toho, co světský křesťan miluje a volí si nebo se snaží získat v tomto životě, nachází v Ježíši ukřižovaném a všecko to, čeho se bojí a hrozí v tomto životě, nalezne v kříži a v potupném utrpení Ježíše Krista. To však je nadmíru obtížné takovým lživým křesťanům, neboť chtějí-li jíti za tím, več věří vírou a co vyznávají ústy, a dojíti toho, več doufají, je nutno, velmi nutno, aby odvrhli všechno to, co sami milují a za čím jdou, se sebe neb v tomto světě, a odtrhli se od toho jako od zhoubné ohavnosti, a sluší se, aby milovali a zvolili si a vyhle- dávali s nejhorlivějším úsilím všecko, co sobě hořkého nebo od- porného pozorují na Ježíši ukřižovaném a v jeho utrpení, jako svou jedinou slávu a spasitelný život, jak je psáno: „Kdo nezapře sebe a nevezme na sebe svůj kříž, nemůže býti mým učedníkem (sr. Mat. 10, 38). My, dnešní křesťané, přece způsobujeme takto ohavnost zpuš- tění v Boží církvi nebo, správněji řečeno, stáváme se sami ohavností, stáváme se jí před očima Pána Ježíše, božské čistoty, a především my kněží, kteří máme rádi sebe a tento světský život, ale přitom věříme v Ježíše ukřižovaného a vyznáváme ho vírou, ne však z lásky k Ježíšovi ani z vůle vírou vypěstěné, nýbrž jen tak, poněvadž jsme v ní byli od dětství vyučováni a pouhým návykem vycvičeni v tom, co náleží ke křesťanství, a proto se bojíme také pekla otrockou bázní a toužíme dosáhnout toho, co je nám skrze Ježíše v budoucnosti slibováno, ne z lásky k Ježíšovi, nýbrž ze žádostivosti. Oba city tedy v nás pevně tkví, a proto dbáme snažně o to, abychom podrželi obé, totiž lásku k vě- cem, které jsou v tomto světě — to jsou požitky našeho těla — a lásku k tomu, co náleží ke křesťanskému náboženství, a počínáme toužit na obě strany, a tak nechtějíce se znáti k přísné pravdě slov Písma shora zaznamenaných ani žádných podobných, snažíme se a záleží nám na tom, abychom spojovali v sobě a směšovali zájmy Krista Ježíše a zájmy přátel tohoto světa, a chceme slou- žit a vyhovovat oněm oběma snahám proto, abychom měli v pří- tomnosti život sladký a pokojný a neztratili ani věčný a radost- ný život, abychom zde nic netrpěli s Ježíšem a unikli také tres- tům připraveným hříšníkům v budoucnosti. 206
5. MUŽI S ROZDVOJENOU DUŠÍ (S v. 4, str. 8—9.) Hořký opak všeho toho, co světský křesťan miluje a volí si nebo se snaží získat v tomto životě, nachází v Ježíši ukřižovaném a všecko to, čeho se bojí a hrozí v tomto životě, nalezne v kříži a v potupném utrpení Ježíše Krista. To však je nadmíru obtížné takovým lživým křesťanům, neboť chtějí-li jíti za tím, več věří vírou a co vyznávají ústy, a dojíti toho, več doufají, je nutno, velmi nutno, aby odvrhli všechno to, co sami milují a za čím jdou, se sebe neb v tomto světě, a odtrhli se od toho jako od zhoubné ohavnosti, a sluší se, aby milovali a zvolili si a vyhle- dávali s nejhorlivějším úsilím všecko, co sobě hořkého nebo od- porného pozorují na Ježíši ukřižovaném a v jeho utrpení, jako svou jedinou slávu a spasitelný život, jak je psáno: „Kdo nezapře sebe a nevezme na sebe svůj kříž, nemůže býti mým učedníkem (sr. Mat. 10, 38). My, dnešní křesťané, přece způsobujeme takto ohavnost zpuš- tění v Boží církvi nebo, správněji řečeno, stáváme se sami ohavností, stáváme se jí před očima Pána Ježíše, božské čistoty, a především my kněží, kteří máme rádi sebe a tento světský život, ale přitom věříme v Ježíše ukřižovaného a vyznáváme ho vírou, ne však z lásky k Ježíšovi ani z vůle vírou vypěstěné, nýbrž jen tak, poněvadž jsme v ní byli od dětství vyučováni a pouhým návykem vycvičeni v tom, co náleží ke křesťanství, a proto se bojíme také pekla otrockou bázní a toužíme dosáhnout toho, co je nám skrze Ježíše v budoucnosti slibováno, ne z lásky k Ježíšovi, nýbrž ze žádostivosti. Oba city tedy v nás pevně tkví, a proto dbáme snažně o to, abychom podrželi obé, totiž lásku k vě- cem, které jsou v tomto světě — to jsou požitky našeho těla — a lásku k tomu, co náleží ke křesťanskému náboženství, a počínáme toužit na obě strany, a tak nechtějíce se znáti k přísné pravdě slov Písma shora zaznamenaných ani žádných podobných, snažíme se a záleží nám na tom, abychom spojovali v sobě a směšovali zájmy Krista Ježíše a zájmy přátel tohoto světa, a chceme slou- žit a vyhovovat oněm oběma snahám proto, abychom měli v pří- tomnosti život sladký a pokojný a neztratili ani věčný a radost- ný život, abychom zde nic netrpěli s Ježíšem a unikli také tres- tům připraveným hříšníkům v budoucnosti. 206
Strana 207
Tím se stává, že milujeme sladký život u sebe a vynášíme hor- livě hořkou smrt a kruté utrpení u Ježíše, pachtíme se u sebe po bohatství a po světské cti a slávě a kážeme Kristovu chudobu a potupu a pohanu kříže... A poněvadž se tyto snahy nemohou nijak spolu spojovat ani spolu v člověku trvat, stávají se z nás lidé s rozdvojeným srdcem, muži s rozdvojenou duší (Jak. 1, 8), ani teplí ani studení, nýbrž vlažní (Zjev. 3, 15), a proto se stáváme svému Bohu hroznou ohav- ností a rozmnožili jsme nadmíru ohavnosti v chrámě Božím. Z těchto našich ohavností či z nás vznikla velká ohavnost zpu- štění, z takových příčin vyšla a usadila se na svatém místě (Mat. 24, 15). (S o. 4, str. 156—157.) Co by mohlo býti hodnějšího opovržení, co hrozněji ohavněj- šího než touž mysl a totéž srdce odevzdávat právě teď Bohu a hned potom, naskytne-li se jen nepatrná příležitost, podrobovat zase zlým duchům k hřešení; tytéž údy propůjčovat za nástroj ctnosti a za malou chvíli činit a páchat jimi špatnosti a bezbož- nosti; týmiž ústy hned Bohu dobrořečit, hned zlořečit bližnímu; zrána prozpěvovat v žalmech chvály Boží, po snídani i zvečera po celý den vésti plané řeči o lidských záležitostech; týmiž ústy mluvit pravdu a zároveň i lhát; týmiž rukama teď dávat zbožně almužnu, a po druhé bližní bezbožně pěstí tlouci, a tak dále do ne- konečna? Směšujíce po celý svůj život tyto skutky a dopouštějíce se ohavnosti Ježíši ukřižovanému nesnesitelné, zdánliví křesťané si přitom sami lichotí a myslí, že to s nimi stojí dobře, jako by sloužili Bohu vděk. Nešťastní ti pokrytci v srdci zaslepení a s ušima zalehlýma, aby hleděli a neviděli, slyšeli a nechápali (Iz. 6,10; Mat. 13,13), jak jsou obtížní Pánu Ježíši ukřižovanému a jak strašlivé a neustávající běda! je očekává, již dávno při- pravené a vyřknuté podle toho, co je psáno (Iz. 5, 20—22): „Běda vám, kteří říkáte zlému dobré a dobrému zlé, vydávajíce světlo za tmu a tmu za světlo, vydávajíce hořké za sladké a sladké za hořké! Běda vám, kteří jste moudří v svých očích a sami před sebou prozíraví! Běda vám, kteří jste silní k pití vína a stateč- nými muži k míšení opojného nápoje!“ a (Mat. 23, 13—14): „Běda vám pokrytečtí zákoníci a farizeové! Obdrželi jste klíče králov- 207
Tím se stává, že milujeme sladký život u sebe a vynášíme hor- livě hořkou smrt a kruté utrpení u Ježíše, pachtíme se u sebe po bohatství a po světské cti a slávě a kážeme Kristovu chudobu a potupu a pohanu kříže... A poněvadž se tyto snahy nemohou nijak spolu spojovat ani spolu v člověku trvat, stávají se z nás lidé s rozdvojeným srdcem, muži s rozdvojenou duší (Jak. 1, 8), ani teplí ani studení, nýbrž vlažní (Zjev. 3, 15), a proto se stáváme svému Bohu hroznou ohav- ností a rozmnožili jsme nadmíru ohavnosti v chrámě Božím. Z těchto našich ohavností či z nás vznikla velká ohavnost zpu- štění, z takových příčin vyšla a usadila se na svatém místě (Mat. 24, 15). (S o. 4, str. 156—157.) Co by mohlo býti hodnějšího opovržení, co hrozněji ohavněj- šího než touž mysl a totéž srdce odevzdávat právě teď Bohu a hned potom, naskytne-li se jen nepatrná příležitost, podrobovat zase zlým duchům k hřešení; tytéž údy propůjčovat za nástroj ctnosti a za malou chvíli činit a páchat jimi špatnosti a bezbož- nosti; týmiž ústy hned Bohu dobrořečit, hned zlořečit bližnímu; zrána prozpěvovat v žalmech chvály Boží, po snídani i zvečera po celý den vésti plané řeči o lidských záležitostech; týmiž ústy mluvit pravdu a zároveň i lhát; týmiž rukama teď dávat zbožně almužnu, a po druhé bližní bezbožně pěstí tlouci, a tak dále do ne- konečna? Směšujíce po celý svůj život tyto skutky a dopouštějíce se ohavnosti Ježíši ukřižovanému nesnesitelné, zdánliví křesťané si přitom sami lichotí a myslí, že to s nimi stojí dobře, jako by sloužili Bohu vděk. Nešťastní ti pokrytci v srdci zaslepení a s ušima zalehlýma, aby hleděli a neviděli, slyšeli a nechápali (Iz. 6,10; Mat. 13,13), jak jsou obtížní Pánu Ježíši ukřižovanému a jak strašlivé a neustávající běda! je očekává, již dávno při- pravené a vyřknuté podle toho, co je psáno (Iz. 5, 20—22): „Běda vám, kteří říkáte zlému dobré a dobrému zlé, vydávajíce světlo za tmu a tmu za světlo, vydávajíce hořké za sladké a sladké za hořké! Běda vám, kteří jste moudří v svých očích a sami před sebou prozíraví! Běda vám, kteří jste silní k pití vína a stateč- nými muži k míšení opojného nápoje!“ a (Mat. 23, 13—14): „Běda vám pokrytečtí zákoníci a farizeové! Obdrželi jste klíče králov- 207
Strana 208
ství nebeského a ani sami do něho nevcházíte ani nedovolujete vejíti těm, kdož chtějí, Běda vám, pokrytečtí zákoníci a fari- zeové! 6. ODPŮRCI PRAVDY (Sv. 4, str. 217—218.) Veliká je dozajista nepravost překážet Boží pravdě nespra- védlností (sr. Řím. 1, 18), nedbat Boží dobrotivosti, napadat Boží pravdu, jak to činili pohané, žijící v přirozeném světle. Ale vět- ší je nepravost těch, kteří se neostýchali zároveň pohrdat i prav- dou od Boha již přijatou a jeho moudrostí a rozkazy a napadat, pronásledovat a vraždit posly pravdy, věrné šiřitele Božích pří- kazů, jak to činili ničemní králové židovští a jejich spřeženci svatým a spravedlivým prorokům. Ale plná a největší nepravost je pohrdnout Boží pravdou a spravedlností a spolu utracovat i věrné hlasatele pravdy a jako vrchol všeho usmrtit Boha a Pána veškeré pravdy a všech proroků v jeho vlastní osobě. A taková je nepravost židovských kněží a zákoníků, kteří usmrtili Krista Ježíše, krále slávy. Nade vše největší a vrchovatá nepravost je urážet a odmítat Boží pravdu a Boží moc a moudrost, pronásledovat a zabíjet věrné Boží posly a hlasatele a Ježíše ukřižovaného znovu kři- žovat, usmrceného ještě usmrcovat, poplvaného a pošlapaného za ně a za jejich hříchy, znovu poplvávat, pošlapávat a kame- novat a k bolesti jeho ran znovu ještě přidávat rány mnohem horší a to všechno činit s jistou vírou a vědomostí, že Ježíš je již v slávě Boha Otce. Toto a taková je nepravost bezbožných křesťanů. Proto je napsáno (Žid. 6, 4n): „Neboť když lidé byli již jednou osvíceni, okusili také nebeského daru, stali se účast- nými Ducha svatého, okusili dobrého Božího slova a moci budou- cího věku a přece odpadli, takové není možno zase obnovovat k pokání, protože si znovu křižují Syna Božího a vydávají ho na posměch.“ A jiné místo Písma praví (Ž. 69, 27): „A k bolesti mých ran ještě přidali.“ A taková je nepravost křesťanů. Ještě mnohem vrchovatější a míru přesahující nepravost je toto všecko činit vědomě a veřejně a skrze mnohé nebo ve spolku a v pokrytectví dávat podnět a příklad k tomu, aby tak dělali jiní. A ještě nesmírně více všecky meze přesahující nepravost je 208
ství nebeského a ani sami do něho nevcházíte ani nedovolujete vejíti těm, kdož chtějí, Běda vám, pokrytečtí zákoníci a fari- zeové! 6. ODPŮRCI PRAVDY (Sv. 4, str. 217—218.) Veliká je dozajista nepravost překážet Boží pravdě nespra- védlností (sr. Řím. 1, 18), nedbat Boží dobrotivosti, napadat Boží pravdu, jak to činili pohané, žijící v přirozeném světle. Ale vět- ší je nepravost těch, kteří se neostýchali zároveň pohrdat i prav- dou od Boha již přijatou a jeho moudrostí a rozkazy a napadat, pronásledovat a vraždit posly pravdy, věrné šiřitele Božích pří- kazů, jak to činili ničemní králové židovští a jejich spřeženci svatým a spravedlivým prorokům. Ale plná a největší nepravost je pohrdnout Boží pravdou a spravedlností a spolu utracovat i věrné hlasatele pravdy a jako vrchol všeho usmrtit Boha a Pána veškeré pravdy a všech proroků v jeho vlastní osobě. A taková je nepravost židovských kněží a zákoníků, kteří usmrtili Krista Ježíše, krále slávy. Nade vše největší a vrchovatá nepravost je urážet a odmítat Boží pravdu a Boží moc a moudrost, pronásledovat a zabíjet věrné Boží posly a hlasatele a Ježíše ukřižovaného znovu kři- žovat, usmrceného ještě usmrcovat, poplvaného a pošlapaného za ně a za jejich hříchy, znovu poplvávat, pošlapávat a kame- novat a k bolesti jeho ran znovu ještě přidávat rány mnohem horší a to všechno činit s jistou vírou a vědomostí, že Ježíš je již v slávě Boha Otce. Toto a taková je nepravost bezbožných křesťanů. Proto je napsáno (Žid. 6, 4n): „Neboť když lidé byli již jednou osvíceni, okusili také nebeského daru, stali se účast- nými Ducha svatého, okusili dobrého Božího slova a moci budou- cího věku a přece odpadli, takové není možno zase obnovovat k pokání, protože si znovu křižují Syna Božího a vydávají ho na posměch.“ A jiné místo Písma praví (Ž. 69, 27): „A k bolesti mých ran ještě přidali.“ A taková je nepravost křesťanů. Ještě mnohem vrchovatější a míru přesahující nepravost je toto všecko činit vědomě a veřejně a skrze mnohé nebo ve spolku a v pokrytectví dávat podnět a příklad k tomu, aby tak dělali jiní. A ještě nesmírně více všecky meze přesahující nepravost je 208
Strana 209
činit takové věci, ale nic toho nedbat a za nic to nepokládat nebo brát to jen na lehkou váhu a takto popouzet k hněvu svého Pána Boha a říkat (Ž. 10, 13): „Nebude toho vyhledávat,“ a přitom míti podíl v slávě a úctě spravedlivých a svatých, t. j. činit ta- kové věci a přece býti u lidí v úctě. K tomu přidej, že se tak všeobecně děje a ve svrchované míře i v nejvyšších sborech a chrámech, neboť podřízený a obecný lid křesťanský vůbec za nic nepokládá takovou velkou nepravost nebo posuzuje to, jako by to byl dobrý skutek, protože nalézají k tomu příležitost u svých představených. A taková je nepravost nynějších kleriků a kněží. 7. LŽIVI A PRAVÍ KAZATELÉ (Sv. 1, str. 21—22.) Mnozí lživí proroci vyšli do světa a podobně také proroci pra- ví, třebas jen v menším počtu, protože duch lži měl v lidském pokolení, zkaženém již v svém původě a ve svých kořenech skrze nespravedlnost a lež pole pro své dílo otevřenější a svému vlivu přístupnější — proto bylo řečeno (1 Mojž. 8, 21): „Náchylný ke zlu je každý věk již od své mladosti“ — než Duch pravdy, který se rozhlíží s nebe po lidských synech, aby viděl, je-li který člověk chápající neb hledající Boha, a hle, „všichni se odvrátili, napořád byli učiněni jemu neužiteční“ (Ž. 14, 2. 3). Proto se Duch Páně vznáší a vznášel jako holubice samého Noema za času potopy (1 Mojž. 8) nad mnohými vodami, t. j. národy (sr. Zjev. 17, 15), a hledá, kde by stanul svou nohou a odpočinul si a zůstal někde v lidském srdci. Ale běda! nijak nenalézá nebo jen zřídka nalézá, protože se povodeň hříchů a záplava nepravosti nesmír- ně rozlily a krev s krví splývala (Iz. 4, 22), jakož je psáno (1 Mojž. 6, 12): „Porušilo všeliké tělo svou cestu.“ Proto ach, žel! duch lži má přeširokou cestu v lidském pokolení a náramně snadnou a pohodlnou, aby tam mohl proniknout se svým dílem a provádět je k záhubě své i svých. Proto se mu velmi dařilo a daří, má dovůle synů a nespočetně se mu rozmnožili. Dobrému Duchu Božímu však, Duchu pravdy, je ponechána sotva úzká cesta s převelikými a neustálými zápasy a s nepřekonatelným protivenstvím. A tak vždycky od počátku bylo jen málo těch, kterým se dostávalo vnuknutí od Ducha svatého, a tudíž se našlo jen málo proroků pravdy a věrných kazatelů, ale stále až podnes 14 Matěj z Janova 209
činit takové věci, ale nic toho nedbat a za nic to nepokládat nebo brát to jen na lehkou váhu a takto popouzet k hněvu svého Pána Boha a říkat (Ž. 10, 13): „Nebude toho vyhledávat,“ a přitom míti podíl v slávě a úctě spravedlivých a svatých, t. j. činit ta- kové věci a přece býti u lidí v úctě. K tomu přidej, že se tak všeobecně děje a ve svrchované míře i v nejvyšších sborech a chrámech, neboť podřízený a obecný lid křesťanský vůbec za nic nepokládá takovou velkou nepravost nebo posuzuje to, jako by to byl dobrý skutek, protože nalézají k tomu příležitost u svých představených. A taková je nepravost nynějších kleriků a kněží. 7. LŽIVI A PRAVÍ KAZATELÉ (Sv. 1, str. 21—22.) Mnozí lživí proroci vyšli do světa a podobně také proroci pra- ví, třebas jen v menším počtu, protože duch lži měl v lidském pokolení, zkaženém již v svém původě a ve svých kořenech skrze nespravedlnost a lež pole pro své dílo otevřenější a svému vlivu přístupnější — proto bylo řečeno (1 Mojž. 8, 21): „Náchylný ke zlu je každý věk již od své mladosti“ — než Duch pravdy, který se rozhlíží s nebe po lidských synech, aby viděl, je-li který člověk chápající neb hledající Boha, a hle, „všichni se odvrátili, napořád byli učiněni jemu neužiteční“ (Ž. 14, 2. 3). Proto se Duch Páně vznáší a vznášel jako holubice samého Noema za času potopy (1 Mojž. 8) nad mnohými vodami, t. j. národy (sr. Zjev. 17, 15), a hledá, kde by stanul svou nohou a odpočinul si a zůstal někde v lidském srdci. Ale běda! nijak nenalézá nebo jen zřídka nalézá, protože se povodeň hříchů a záplava nepravosti nesmír- ně rozlily a krev s krví splývala (Iz. 4, 22), jakož je psáno (1 Mojž. 6, 12): „Porušilo všeliké tělo svou cestu.“ Proto ach, žel! duch lži má přeširokou cestu v lidském pokolení a náramně snadnou a pohodlnou, aby tam mohl proniknout se svým dílem a provádět je k záhubě své i svých. Proto se mu velmi dařilo a daří, má dovůle synů a nespočetně se mu rozmnožili. Dobrému Duchu Božímu však, Duchu pravdy, je ponechána sotva úzká cesta s převelikými a neustálými zápasy a s nepřekonatelným protivenstvím. A tak vždycky od počátku bylo jen málo těch, kterým se dostávalo vnuknutí od Ducha svatého, a tudíž se našlo jen málo proroků pravdy a věrných kazatelů, ale stále až podnes 14 Matěj z Janova 209
Strana 210
vycházelo mnoho lživých proroků do tohoto světa. Proto stále od počátku světa, nyní a vždycky bylo vyvoleným Božím velmi potřebné, aby rozlišovali duchy, aby se měli na pozoru nejvíce před lživými proroky a za všech okolností nad sebou bděli. 8. POKRYTECTVÍ KAZATELŮ — KNĚŽÍ (Sv. 1, str. 2—4.) K těm nerozvážlivcům a smělcům, kteří před Bohem, t. j. ač je Bůh vidí a slyší, volí raději mluvit k věřícím ne to, co je z Boha, nýbrž to, co je z nich, a oslavují skutky lidí, mluví slovo Boží (Ž. 50, 16): „Hříšníku však pravil Bůh: Co ty vypravuješ o mé spravedlnosti a bereš mou smlouvu do svých úst?“ A u ji- ného proroka je řečeno (Jer. 23, 21. 30): „Neposílal jsem proroky, ale sami běželi. Nemluvil jsem k nim, avšak oni prorokovali. Pro- tož aj, dí Hospodin Bůh, já proti těm prorokům, kteří ukrádají má slova, jedenkaždý u svého bližního. To, věz, bylo řečeno o těch, kteří nevědí nic z Ducha Ježíše ukřižovaného; proto nechovají v sobě svědectví Boží a není v zá- koně Hospodinově libost jejich ani nepřemýšlejí v jeho zákoně dnem i nocí (Ž. 1, 2), tělesní to kněží, doktoři a přátelé přítom- ného života, ti, kteří odjinud postupují, aby byli v Boží církvi, ale po celé dni vyhledávají své zájmy, jsou ze světa a mluví slova ze světa, a svět, to jest křesťané tohoto světa, rádi je poslouchají (sr. Fil. 2, 21 a 1 Jan 4, 5). Protože se takoví lidé nijak neoddá- vají studiu svatého Písma ani nedbali od svých mladých let o to, aby se seznámili se svatými knihami, nemají schopnost vyučovat ani od Ducha Ježíše Krista, kterého nemají, ani z horlivého pře- mýšlení v zákoně Páně nebo ze studia božských Písem. Opováž- livě přece a dnes všeobecně vstupují na místa vyučujících a při- svojují si pýchu doktorů a kněží, protože jsou nestoudní mluv- kové a náhodou pohotoví hbitým jazykem i duchem, který jim v tom napomáhá. I opatřují si nějaké vzory kázání, postily, jak se obecně říká, k evangeliím na celý rok167 a tak bez rozsáhlej- šího studia a prozkoumávání svatých knih křesťanského Zákona vykládají ona jim běžná kázání a káží ne bez domýšlivosti. A přece neznají vůbec, co je bible nebo její kanonický text,107 a jak jsem řekl, studium svatých učitelů nebo svatého Písma 210
vycházelo mnoho lživých proroků do tohoto světa. Proto stále od počátku světa, nyní a vždycky bylo vyvoleným Božím velmi potřebné, aby rozlišovali duchy, aby se měli na pozoru nejvíce před lživými proroky a za všech okolností nad sebou bděli. 8. POKRYTECTVÍ KAZATELŮ — KNĚŽÍ (Sv. 1, str. 2—4.) K těm nerozvážlivcům a smělcům, kteří před Bohem, t. j. ač je Bůh vidí a slyší, volí raději mluvit k věřícím ne to, co je z Boha, nýbrž to, co je z nich, a oslavují skutky lidí, mluví slovo Boží (Ž. 50, 16): „Hříšníku však pravil Bůh: Co ty vypravuješ o mé spravedlnosti a bereš mou smlouvu do svých úst?“ A u ji- ného proroka je řečeno (Jer. 23, 21. 30): „Neposílal jsem proroky, ale sami běželi. Nemluvil jsem k nim, avšak oni prorokovali. Pro- tož aj, dí Hospodin Bůh, já proti těm prorokům, kteří ukrádají má slova, jedenkaždý u svého bližního. To, věz, bylo řečeno o těch, kteří nevědí nic z Ducha Ježíše ukřižovaného; proto nechovají v sobě svědectví Boží a není v zá- koně Hospodinově libost jejich ani nepřemýšlejí v jeho zákoně dnem i nocí (Ž. 1, 2), tělesní to kněží, doktoři a přátelé přítom- ného života, ti, kteří odjinud postupují, aby byli v Boží církvi, ale po celé dni vyhledávají své zájmy, jsou ze světa a mluví slova ze světa, a svět, to jest křesťané tohoto světa, rádi je poslouchají (sr. Fil. 2, 21 a 1 Jan 4, 5). Protože se takoví lidé nijak neoddá- vají studiu svatého Písma ani nedbali od svých mladých let o to, aby se seznámili se svatými knihami, nemají schopnost vyučovat ani od Ducha Ježíše Krista, kterého nemají, ani z horlivého pře- mýšlení v zákoně Páně nebo ze studia božských Písem. Opováž- livě přece a dnes všeobecně vstupují na místa vyučujících a při- svojují si pýchu doktorů a kněží, protože jsou nestoudní mluv- kové a náhodou pohotoví hbitým jazykem i duchem, který jim v tom napomáhá. I opatřují si nějaké vzory kázání, postily, jak se obecně říká, k evangeliím na celý rok167 a tak bez rozsáhlej- šího studia a prozkoumávání svatých knih křesťanského Zákona vykládají ona jim běžná kázání a káží ne bez domýšlivosti. A přece neznají vůbec, co je bible nebo její kanonický text,107 a jak jsem řekl, studium svatých učitelů nebo svatého Písma 210
Strana 211
je jim docela cizí a nejen vzdálené, nýbrž i protivné, protože, ač jsou jinak kleriky, farními kněžími a preláty v církvi, jsou po celý den zaměstnáni světskými záležitostmi, a jak mají ve zvyku říkat, hostitelskými povinnostmi a denními společenskými styky a hlavně hostinami se svými společníky nebo hromaděním bo- hatství. Takoví kněží tedy nebo řeholníci, přátelé svého těla, nikoli ovšem ze zbožnosti, ani ne ze záliby a z lásky k Božímu slovu a k nebeské moudrosti, ani ne z horlivosti vzdělávat lid ve ctnosti a pravdě, nýbrž poněvadž jim náleží z povinnosti svého úřadu kázat nebo poněvadž chtějí osvědčit svůj uhlazený a v řeč- nění vycvičený jazyk, nebo že se tím chtějí zalíbit lidu a těší se z přízně a z pocty, běhají ke svým obvyklým knihám, oddávají se poněkud studiu, vybírají si krásná slova a vzorec ze svého Pipera a Peregrina 168 nebo z podobných souborů, pořízených pílí a prací jiných, cvičí na nich svou výmluvnost a vykrašlují svá kázání pohádkami, velkými odpustky a sliby, majíce na mysli jen a hlavně to, aby se líbili lidem a konali svůj úřad k své chvále. K takovým tedy promlouvá citované slovo Boží, řkouc (Jer. 23, 30): „Aj, já, dí Hospodin, proti těm prorokům, kteří ukrádají má slova, jedenkaždý u svého bližního.“ Jsouť všechna svatá a pravdivá slova sama v sobě slova Boží, protože každá pravda, ať je kýmkoli pověděna, je z Ducha svatého podle svatého Am- brože.131 Ale tihle napřed zmínění přátelé světa, doktoři, nepře- jali svá slova od Boha, poněvadž nemluví z Boha, ani nemluví, aby se zalíbili jedině Bohu, nýbrž aby se zalíbili tomuto světu, který milují, a aby hověli své samolibosti. 9. POKRYTCI A SVATÍ LIDÉ (Sv. 3, str. 205—206.) Protože jsou takoví pokrytci rozkošníky, ctí a vzývají svaté v nebi z té příčiny, že se o svátcích svatých oddávají ra- dostem a veselí, lahodným zpěvům, lahodným jídlům, mnohým žertům a zábavám; toho všeho si popřávají v zasvěcené dni a o kalendách svatých169 se zvýšenou nevázaností a zapomínajíce na Pána Boha. Ale nynější svatél lidi nenávidí a osopují se na ně, 14* 211
je jim docela cizí a nejen vzdálené, nýbrž i protivné, protože, ač jsou jinak kleriky, farními kněžími a preláty v církvi, jsou po celý den zaměstnáni světskými záležitostmi, a jak mají ve zvyku říkat, hostitelskými povinnostmi a denními společenskými styky a hlavně hostinami se svými společníky nebo hromaděním bo- hatství. Takoví kněží tedy nebo řeholníci, přátelé svého těla, nikoli ovšem ze zbožnosti, ani ne ze záliby a z lásky k Božímu slovu a k nebeské moudrosti, ani ne z horlivosti vzdělávat lid ve ctnosti a pravdě, nýbrž poněvadž jim náleží z povinnosti svého úřadu kázat nebo poněvadž chtějí osvědčit svůj uhlazený a v řeč- nění vycvičený jazyk, nebo že se tím chtějí zalíbit lidu a těší se z přízně a z pocty, běhají ke svým obvyklým knihám, oddávají se poněkud studiu, vybírají si krásná slova a vzorec ze svého Pipera a Peregrina 168 nebo z podobných souborů, pořízených pílí a prací jiných, cvičí na nich svou výmluvnost a vykrašlují svá kázání pohádkami, velkými odpustky a sliby, majíce na mysli jen a hlavně to, aby se líbili lidem a konali svůj úřad k své chvále. K takovým tedy promlouvá citované slovo Boží, řkouc (Jer. 23, 30): „Aj, já, dí Hospodin, proti těm prorokům, kteří ukrádají má slova, jedenkaždý u svého bližního.“ Jsouť všechna svatá a pravdivá slova sama v sobě slova Boží, protože každá pravda, ať je kýmkoli pověděna, je z Ducha svatého podle svatého Am- brože.131 Ale tihle napřed zmínění přátelé světa, doktoři, nepře- jali svá slova od Boha, poněvadž nemluví z Boha, ani nemluví, aby se zalíbili jedině Bohu, nýbrž aby se zalíbili tomuto světu, který milují, a aby hověli své samolibosti. 9. POKRYTCI A SVATÍ LIDÉ (Sv. 3, str. 205—206.) Protože jsou takoví pokrytci rozkošníky, ctí a vzývají svaté v nebi z té příčiny, že se o svátcích svatých oddávají ra- dostem a veselí, lahodným zpěvům, lahodným jídlům, mnohým žertům a zábavám; toho všeho si popřávají v zasvěcené dni a o kalendách svatých169 se zvýšenou nevázaností a zapomínajíce na Pána Boha. Ale nynější svatél lidi nenávidí a osopují se na ně, 14* 211
Strana 212
protože je vidí naříkající a hladové a útrapami vyhublé. Na to hledět je tělesným lidem velmi obtížné a za těžko. Jsou podobni nevěstkám, hercům a hejskům, kteří mají rádi ty, s kterými se baví, ale nenávadí ty, kteří je kárají. O nich jedná první epištola Petrova (4, 3): „Kteří žili v zhýralosti, v chtíčích, opilství, v pit- kách a nedovolených modloslužbách.“ A potom k naší věci (1 Petr 4, 4): „Nad tím právě žasnou, nad tím se pozastavují, že s nimi nezabíháme do téhož bahna nezřízenosti, a vysmívají se. Taktéž podobně svaté v nebi mají rádi, protože o nich vědí, že žijí v radosti, a proto se radují s radujícími. Ale nynější svaté lidi vidí zarmoucené, proto se bojí s nimi stýkat, neboť nechtějí plakat s plačícími (Řím. 12, 15). Taktéž ctí svaté v nebi, protože je vzývají na svých hostinách, a to jim dělá dobře, neboť se takto chlácholí jakousi nadějí, ježto vědí, že svatí jsou dobří a laskaví, i domnívají se, že jsou příznivi jejich hodům a nestoudnému veselí. Ale nynější svaté lidi pro- následují, protože se vyhýbají jejich potěšením nebo hledí na- pravovat jejich radosti, takže nemohou míti v přítomnosti sva- tých lidí, společně s nimi žijících, dosti zvůle pro svůj neřestný život, neboť jim překážejí svým pohledem a slovem i skutkem, jak je psáno svatým lidem (Ef. 5, 11): „Neúčastněte se jejich neplodných skutků tmy, ale raději je kárejte!" A skutečně svatí lidé strhují za sebou z jejich společnosti mnohé příjemné společníky, muže i ženy, a připojují je k Ježíši Kristu a ve společenství s ním. Nadto posuzují přísně a vykládají ve zlé jejich provinění nebo káží a ukazují, že jsou veliká a že se přespříliš protiví dobru a že budou přísně trestána na věky. To se však nesmírně příčí špatným lidem, kteří by chtěli, aby jejich viny nic neznamenaly a byly utajené nebo jen nepatrné. a proto je neustávají omlouvat... 10. OHAVNOST KNĚŽSKÉHO POKRYTECTVÍ (Sv. 1, str. 261.) Pokrytečtí kněží a doktoři103 jsou Bohu obtížnější než jiní, protože jiní hříšníci sice jednají špatně s jednotlivými Božími tvory, ale pokrytci jednají špatně, pokud je na nich, se samým Bohem a s jeho Kristem. A ačkoliv jiní valnou většinou Krista 212
protože je vidí naříkající a hladové a útrapami vyhublé. Na to hledět je tělesným lidem velmi obtížné a za těžko. Jsou podobni nevěstkám, hercům a hejskům, kteří mají rádi ty, s kterými se baví, ale nenávadí ty, kteří je kárají. O nich jedná první epištola Petrova (4, 3): „Kteří žili v zhýralosti, v chtíčích, opilství, v pit- kách a nedovolených modloslužbách.“ A potom k naší věci (1 Petr 4, 4): „Nad tím právě žasnou, nad tím se pozastavují, že s nimi nezabíháme do téhož bahna nezřízenosti, a vysmívají se. Taktéž podobně svaté v nebi mají rádi, protože o nich vědí, že žijí v radosti, a proto se radují s radujícími. Ale nynější svaté lidi vidí zarmoucené, proto se bojí s nimi stýkat, neboť nechtějí plakat s plačícími (Řím. 12, 15). Taktéž ctí svaté v nebi, protože je vzývají na svých hostinách, a to jim dělá dobře, neboť se takto chlácholí jakousi nadějí, ježto vědí, že svatí jsou dobří a laskaví, i domnívají se, že jsou příznivi jejich hodům a nestoudnému veselí. Ale nynější svaté lidi pro- následují, protože se vyhýbají jejich potěšením nebo hledí na- pravovat jejich radosti, takže nemohou míti v přítomnosti sva- tých lidí, společně s nimi žijících, dosti zvůle pro svůj neřestný život, neboť jim překážejí svým pohledem a slovem i skutkem, jak je psáno svatým lidem (Ef. 5, 11): „Neúčastněte se jejich neplodných skutků tmy, ale raději je kárejte!" A skutečně svatí lidé strhují za sebou z jejich společnosti mnohé příjemné společníky, muže i ženy, a připojují je k Ježíši Kristu a ve společenství s ním. Nadto posuzují přísně a vykládají ve zlé jejich provinění nebo káží a ukazují, že jsou veliká a že se přespříliš protiví dobru a že budou přísně trestána na věky. To se však nesmírně příčí špatným lidem, kteří by chtěli, aby jejich viny nic neznamenaly a byly utajené nebo jen nepatrné. a proto je neustávají omlouvat... 10. OHAVNOST KNĚŽSKÉHO POKRYTECTVÍ (Sv. 1, str. 261.) Pokrytečtí kněží a doktoři103 jsou Bohu obtížnější než jiní, protože jiní hříšníci sice jednají špatně s jednotlivými Božími tvory, ale pokrytci jednají špatně, pokud je na nich, se samým Bohem a s jeho Kristem. A ačkoliv jiní valnou většinou Krista 212
Strana 213
Ježíše v sobě znovu křižují a vydávají posměchu (Žid. 6, 6), lživí apoštolé a pokrytci, když zbičují, poplvají a posměchem potupí Krista Ježíše nepravostnými myšlenkami a skutky v svém srdci, potom vydávají jej také jiným k bičování, posmívání, ukřižování a výsměchu. Proto pravil Pán o pokrytcích Pilátovi (Jan 19, 11): „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě vydal tobě do rukou, má hřích.“ Jako v předobraze toho zajali velekněží a zákoníci a všechno úřednictvo chrámu Ježíše a posmívali se mu, ale byli zastřeni temnotou noci a mocí temnot, a když rozdrásali jeho líce a zpo- líčkovali ho a ztepali pěstí potají v noci a v domě, potom teprve vydali jej vladaři Pontskému Pilátovi, aby byl již veřejně a o polednách ukřižován (Mar. 14, 65; 15, 1. 16—20). Vždyť na způsob toho, co předcházelo v obraze, ve všem i v jednotlivos- tech jsou duchovně páchany ukrutnosti proti Ježíši ukřižova- nému skrze pokrytce a úředníky chrámu Božího. 11. ROZŠÍŘENÍ POKRYTECTVÍ V CIRKVI (Sv. 1, str. 178—179.) Po roce 1200 po vtělení Pána170 nebo kolem té doby se roz- mohlo nesmírně pokrytectví po křesťanském světě a nejvíce v kněžstvu a nad všecku míru v kněžstvu římském, když ustydla láska mnohých a rozbujela se náramně nepravost (Mat. 24, 12.). V té době se církev Kristova těšila dokonalému míru, bohatství a slávě. Tehdy pokrytci naplnili nesmírně církev svatých a stali se jí obtíží, tehdy se vychrlil z otevřené propastné jámy kouř a z kouře vyšly kobylky (Zjev. 9, 2—3) v nesmírném množství a škodlivé. Tehdy se ona veliká nevěstka, sedící na mnohých vodách (Zjev. 17, 1), posadila na šarlatovou šelmu (Zjev. 17, 3). A tehdy, myslím, prošel církví onen veliký a zlopověstný Anti- krist, ať byl on kdokoli. Jeho tělo44 potom ztučnělo a nesmírně se rozšířilo po celé církvi, a to je množství pokrytců a křesťanů milujících tento svět, nebo těch, kteří odešli za tímto světským životem. Ramena tohoto Antikrista jsou stále ještě napřažena a nesmírné množství jeho čeledi je tu. 213
Ježíše v sobě znovu křižují a vydávají posměchu (Žid. 6, 6), lživí apoštolé a pokrytci, když zbičují, poplvají a posměchem potupí Krista Ježíše nepravostnými myšlenkami a skutky v svém srdci, potom vydávají jej také jiným k bičování, posmívání, ukřižování a výsměchu. Proto pravil Pán o pokrytcích Pilátovi (Jan 19, 11): „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě vydal tobě do rukou, má hřích.“ Jako v předobraze toho zajali velekněží a zákoníci a všechno úřednictvo chrámu Ježíše a posmívali se mu, ale byli zastřeni temnotou noci a mocí temnot, a když rozdrásali jeho líce a zpo- líčkovali ho a ztepali pěstí potají v noci a v domě, potom teprve vydali jej vladaři Pontskému Pilátovi, aby byl již veřejně a o polednách ukřižován (Mar. 14, 65; 15, 1. 16—20). Vždyť na způsob toho, co předcházelo v obraze, ve všem i v jednotlivos- tech jsou duchovně páchany ukrutnosti proti Ježíši ukřižova- nému skrze pokrytce a úředníky chrámu Božího. 11. ROZŠÍŘENÍ POKRYTECTVÍ V CIRKVI (Sv. 1, str. 178—179.) Po roce 1200 po vtělení Pána170 nebo kolem té doby se roz- mohlo nesmírně pokrytectví po křesťanském světě a nejvíce v kněžstvu a nad všecku míru v kněžstvu římském, když ustydla láska mnohých a rozbujela se náramně nepravost (Mat. 24, 12.). V té době se církev Kristova těšila dokonalému míru, bohatství a slávě. Tehdy pokrytci naplnili nesmírně církev svatých a stali se jí obtíží, tehdy se vychrlil z otevřené propastné jámy kouř a z kouře vyšly kobylky (Zjev. 9, 2—3) v nesmírném množství a škodlivé. Tehdy se ona veliká nevěstka, sedící na mnohých vodách (Zjev. 17, 1), posadila na šarlatovou šelmu (Zjev. 17, 3). A tehdy, myslím, prošel církví onen veliký a zlopověstný Anti- krist, ať byl on kdokoli. Jeho tělo44 potom ztučnělo a nesmírně se rozšířilo po celé církvi, a to je množství pokrytců a křesťanů milujících tento svět, nebo těch, kteří odešli za tímto světským životem. Ramena tohoto Antikrista jsou stále ještě napřažena a nesmírné množství jeho čeledi je tu. 213
Strana 214
VII. ŠKODLIVOST NÁLEZKŮ (Sv. 2, str. 256—258.) Když nejlepší a dokonalý učitel — zákonodárce zůstavil křes- ťanskému lidu jediný a tak vzácný zákon a pravidlo, pravidlo, pravím, tak úplně vždy a všude dostačující a nejdokonalejší a ke všemu zvláště a přiměřeně se hodící všem lidem společně i komukoli jednotlivě, celé společnosti lidské i kterémukoliv člověku zvlášť, jaký je prospěch v témž křesťanském lidu z pří- lišné a rozmanité mnohosti a z mnohé rozmanitosti rozkousko- vaných pravidel a z přílišné hojnosti lidských nařízení a nauk, jakož i lidských nálezků, jichž mnohost a množství je tak veliké. že jsou o nich sepsány a naplněny ohromné a velmi drahé kni- hy,4 které křesťanský člověk nejen nemůže snadno studiem strávit, nýbrž ani snadno si opatřit nebo pročíst? Zda by tedy mohl míti tyto knihy vždy a všude po ruce nebo plnit v praktickém životě jednotlivá taková nekonečná nařízení a učení a hlavně právě taková, která jsou v církvi Ježíše ukři- žovaného nejvíce rozhlášena a došla největší vážnosti, takže se všechen lid před nimi třese a horlivěji se přičiňuje a je poháněn, aby je zachovával, než ta, která jsou v zákoně závažnější, totiž společné milosrdenství a společnou spravedlnost, a má taková nařízení více v ústech a více je ctí než příkazy Boží? Nedověděl jsem se tedy až dosud, v čem právě jsou rozličná pravidla života a nařízení přespříliš rozmnožená a vyhlášená a ve známost uvedená, která přísně zavazují pod smrtelným hříchem, budou-li přestoupena, veškerenstvu církve prospěšná, leda snad k rozvrácení svědomí a k útrapám a k vzájemnému rozštěpení a rozervání jediné rodiny Ježíše Krista a na úkor jeho jediného zákona dokonalé svobody a pravidla, přízpůsobeného skrze Ducha Ježíšova komukoli z lidí, vyrovnaného v komkoli na každém místě a v každém čase, přiměřeného také každému věku a povolání. Neboť každému může být známo, že těm, kdož jsou bohati tímto zákonem evangelia Ježíše Krista a jsou vedeni Duchem Ježíšovým, docela postačuje tento užitečný a prospěšný evange- lický zákon a to, co zůstavili evangelisté a svatí apoštolové 214
VII. ŠKODLIVOST NÁLEZKŮ (Sv. 2, str. 256—258.) Když nejlepší a dokonalý učitel — zákonodárce zůstavil křes- ťanskému lidu jediný a tak vzácný zákon a pravidlo, pravidlo, pravím, tak úplně vždy a všude dostačující a nejdokonalejší a ke všemu zvláště a přiměřeně se hodící všem lidem společně i komukoli jednotlivě, celé společnosti lidské i kterémukoliv člověku zvlášť, jaký je prospěch v témž křesťanském lidu z pří- lišné a rozmanité mnohosti a z mnohé rozmanitosti rozkousko- vaných pravidel a z přílišné hojnosti lidských nařízení a nauk, jakož i lidských nálezků, jichž mnohost a množství je tak veliké. že jsou o nich sepsány a naplněny ohromné a velmi drahé kni- hy,4 které křesťanský člověk nejen nemůže snadno studiem strávit, nýbrž ani snadno si opatřit nebo pročíst? Zda by tedy mohl míti tyto knihy vždy a všude po ruce nebo plnit v praktickém životě jednotlivá taková nekonečná nařízení a učení a hlavně právě taková, která jsou v církvi Ježíše ukři- žovaného nejvíce rozhlášena a došla největší vážnosti, takže se všechen lid před nimi třese a horlivěji se přičiňuje a je poháněn, aby je zachovával, než ta, která jsou v zákoně závažnější, totiž společné milosrdenství a společnou spravedlnost, a má taková nařízení více v ústech a více je ctí než příkazy Boží? Nedověděl jsem se tedy až dosud, v čem právě jsou rozličná pravidla života a nařízení přespříliš rozmnožená a vyhlášená a ve známost uvedená, která přísně zavazují pod smrtelným hříchem, budou-li přestoupena, veškerenstvu církve prospěšná, leda snad k rozvrácení svědomí a k útrapám a k vzájemnému rozštěpení a rozervání jediné rodiny Ježíše Krista a na úkor jeho jediného zákona dokonalé svobody a pravidla, přízpůsobeného skrze Ducha Ježíšova komukoli z lidí, vyrovnaného v komkoli na každém místě a v každém čase, přiměřeného také každému věku a povolání. Neboť každému může být známo, že těm, kdož jsou bohati tímto zákonem evangelia Ježíše Krista a jsou vedeni Duchem Ježíšovým, docela postačuje tento užitečný a prospěšný evange- lický zákon a to, co zůstavili evangelisté a svatí apoštolové 214
Strana 215
i ostatní apoštolští mužové s milostí a s vnitřním pomazáním, které je poučuje o všem; ale ono nesmírné množství nauk, ná- lezků a nařízení, je jim ohromným břemenem a pohoršením, neboť uvádí je v nesnesitelné otroctví a v nepřekonatelnou tíseň svědomí, zmnohonásobuje v nich nadto satanovy nástrahy a má- mení nebo aspoň poskytuje dáblu k tomu mnohou příležitost a oporu k pokoušení. A z té příčiny jsem řekl, že nevidím, v čem je svatým křesťanům na prospěch ona přílišná mnohost pravidel, nařízení a nauk lidských, když v plné síle trvá jediné pravidlo dříve uvedené, to jest bezprostřední pravidlo svatého Ducha, stále a ve všem jim dostačující a dokonalé. (Sv. 3, str. 134—137.) Nikdo, pozoruje-li věc jasně a upřímně, nemůže býti v pochyb- nostech, že přílišná rozličnost lidských nálezků a učení, řádů a příkazů není křesťanskému lidu užitečná, nýbrž spíše obtížná a škodlivá. Podřízení totiž, kteří jsou jimi vázáni, jsou buď pyšní a nespravedliví nebo spravedliví a Duchem Ježíšovým naplněni. Jsou-li pyšní a nespravedliví, dávají jim ony závazky a pří- kazy jen příležitost, aby je více zanedbávali, více přestupovali a častěji hřešili, jak to vyvozuje apoštol o příkazech a obřadech židovského zákona, mluvě o Židech (Řím. 2. kap.). Neboť bez- uzdná lidská špatnost, která má vždy napilno, aby se povyšo- vala nad všecku váhu, počet a míru, nestrpí, aby byla omezo- vána lidskými příkazy a tradicemi, když jindy zanedbává Boží příkazy a řády. Vždy totiž překročuje své meze, vždy se přes ně přelévá, a čím více naráží na hráze, tím více, s tím větší smělostí, pýchou a pohrdáním, jak je napsáno (Ž. 74, 23): „Pýcha těch, kteří tě nenávidí, stoupá ustavičně. Nejsou tedy lidské příkazy a tradice, v církvi Kristově roz- hojněné, nic platné zlým a nespravedlivým... Jsou-li však spravedliví a vedeni Duchem Ježíše ukřižova- ného, pak takoví zřejmě nepotřebují lidských nařízení a tradic, zvláště ne rozhojněných od lidí, předně protože je učí a vodí Duch Boží, jak je psáno (Ž. 143, 10): „Duch tvůj dobrý vediž mě jako po rovné zemi,“ a zase (Moudr. 10, 10): „Spravedlivého Bůh provázel po přímých cestách,“ dále protože spravedlivý 215
i ostatní apoštolští mužové s milostí a s vnitřním pomazáním, které je poučuje o všem; ale ono nesmírné množství nauk, ná- lezků a nařízení, je jim ohromným břemenem a pohoršením, neboť uvádí je v nesnesitelné otroctví a v nepřekonatelnou tíseň svědomí, zmnohonásobuje v nich nadto satanovy nástrahy a má- mení nebo aspoň poskytuje dáblu k tomu mnohou příležitost a oporu k pokoušení. A z té příčiny jsem řekl, že nevidím, v čem je svatým křesťanům na prospěch ona přílišná mnohost pravidel, nařízení a nauk lidských, když v plné síle trvá jediné pravidlo dříve uvedené, to jest bezprostřední pravidlo svatého Ducha, stále a ve všem jim dostačující a dokonalé. (Sv. 3, str. 134—137.) Nikdo, pozoruje-li věc jasně a upřímně, nemůže býti v pochyb- nostech, že přílišná rozličnost lidských nálezků a učení, řádů a příkazů není křesťanskému lidu užitečná, nýbrž spíše obtížná a škodlivá. Podřízení totiž, kteří jsou jimi vázáni, jsou buď pyšní a nespravedliví nebo spravedliví a Duchem Ježíšovým naplněni. Jsou-li pyšní a nespravedliví, dávají jim ony závazky a pří- kazy jen příležitost, aby je více zanedbávali, více přestupovali a častěji hřešili, jak to vyvozuje apoštol o příkazech a obřadech židovského zákona, mluvě o Židech (Řím. 2. kap.). Neboť bez- uzdná lidská špatnost, která má vždy napilno, aby se povyšo- vala nad všecku váhu, počet a míru, nestrpí, aby byla omezo- vána lidskými příkazy a tradicemi, když jindy zanedbává Boží příkazy a řády. Vždy totiž překročuje své meze, vždy se přes ně přelévá, a čím více naráží na hráze, tím více, s tím větší smělostí, pýchou a pohrdáním, jak je napsáno (Ž. 74, 23): „Pýcha těch, kteří tě nenávidí, stoupá ustavičně. Nejsou tedy lidské příkazy a tradice, v církvi Kristově roz- hojněné, nic platné zlým a nespravedlivým... Jsou-li však spravedliví a vedeni Duchem Ježíše ukřižova- ného, pak takoví zřejmě nepotřebují lidských nařízení a tradic, zvláště ne rozhojněných od lidí, předně protože je učí a vodí Duch Boží, jak je psáno (Ž. 143, 10): „Duch tvůj dobrý vediž mě jako po rovné zemi,“ a zase (Moudr. 10, 10): „Spravedlivého Bůh provázel po přímých cestách,“ dále protože spravedlivý 215
Strana 216
dobrovolně a s libostí koná skutky Boží ctnosti a pravdy, vy- dávaje jako dobrý strom sám od sebe dobré ovoce, když Bůh shůry popřává vzrůstu — proto apoštol (Gal. 5,22—23): „Ovocem Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, shovívavost, mírnost, věrnost, skromnost, zdrženlivost, čistota“, a následující slova týkající se naší věci: „Proti takovým vlast- nostem neplatí zákon,“ to jest těmto vlastnostem nesmí žádný zákon překážet neb zbraňovat —, dále protože jsou satanovi prostředkem, jímž uvádí takové lidi v rozpaky a v duševní zmatek a svádí k reptání a k mnohým jiným skutkům, konečně protože takoví lidé svobodní skrze Ducha Ježíšova v nich pře- bývajícího jsou množstvím tradicí obyčejně omezováni také v konání ctnostných skutků, jako Kristus Ježíš v uzdravování pro svěcení soboty Židy (Mat. 12, 10; Luk. 13, 14; Jan 9, 16) a Židé v skutcích milosrdenství, jak se projevilo v tom, že reptali přísně na apoštoly, když z nutné potřeby mnuli klasy a jedli v sobotní den (Luk. 6, 1—2). Jim řekl Pán (Mat. 9, 13): „Jděte a naučte se, co znamená slovo: Milosrdenství chci, ne oběť. Ba, je-li člověk takto svírán pouty lidských příkazů a řádů, ochabuje a je spoután vzhledem k příkazům božským, jak se to rovněž projevilo u Židů, které Kristus káral z téhož důvodu, řka (Mat. 15, 3): „Pročpak i vy přestupujete příkazy Boží pro svou tradici? Dnes je však patrno, že se něco podobného stává velmi často i mezi křesťany, kterým se zhusta přihází, že pro zachovávání nějakých lidských tradicí neplní nebo méně plní příkazy Boží, milosrdenství, spravedlnost a vespolnou lásku, takže se pobožný člověk ani tuze neodváží v mnohých případech konat skutky lásky a milosrdenství, maje ruce svázané nařízeními svých pre- látů101 a že člověk účastný Ducha svatého upadá takovým způsobem v otroctví, nemaje odvahy užíti svobody Ducha sva- tého, a v zhoubný zmatek. Z toho a skrze to je svědomí velmi tísněno a zraňováno, ač přece je napsáno (2 Kor. 3, 17): „Kde je Duch Páně, je svoboda,“ a po druhé (Gal. 5, 13): „My jsme byli, bratří, povoláni k svobodě.“ Neboť každý člověk, který je veden Duchem Ježíšovým a slovem Kristovým, hojně v něm pře- bývajícím, nese na sobě těžké břímě takových mnohých lidských nálezků, jež mají tu povahu, že pro svou rozličnost a nesmyslnost více rozlučují než sjednocují, že směřují více k tělesným cviče- 216
dobrovolně a s libostí koná skutky Boží ctnosti a pravdy, vy- dávaje jako dobrý strom sám od sebe dobré ovoce, když Bůh shůry popřává vzrůstu — proto apoštol (Gal. 5,22—23): „Ovocem Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, shovívavost, mírnost, věrnost, skromnost, zdrženlivost, čistota“, a následující slova týkající se naší věci: „Proti takovým vlast- nostem neplatí zákon,“ to jest těmto vlastnostem nesmí žádný zákon překážet neb zbraňovat —, dále protože jsou satanovi prostředkem, jímž uvádí takové lidi v rozpaky a v duševní zmatek a svádí k reptání a k mnohým jiným skutkům, konečně protože takoví lidé svobodní skrze Ducha Ježíšova v nich pře- bývajícího jsou množstvím tradicí obyčejně omezováni také v konání ctnostných skutků, jako Kristus Ježíš v uzdravování pro svěcení soboty Židy (Mat. 12, 10; Luk. 13, 14; Jan 9, 16) a Židé v skutcích milosrdenství, jak se projevilo v tom, že reptali přísně na apoštoly, když z nutné potřeby mnuli klasy a jedli v sobotní den (Luk. 6, 1—2). Jim řekl Pán (Mat. 9, 13): „Jděte a naučte se, co znamená slovo: Milosrdenství chci, ne oběť. Ba, je-li člověk takto svírán pouty lidských příkazů a řádů, ochabuje a je spoután vzhledem k příkazům božským, jak se to rovněž projevilo u Židů, které Kristus káral z téhož důvodu, řka (Mat. 15, 3): „Pročpak i vy přestupujete příkazy Boží pro svou tradici? Dnes je však patrno, že se něco podobného stává velmi často i mezi křesťany, kterým se zhusta přihází, že pro zachovávání nějakých lidských tradicí neplní nebo méně plní příkazy Boží, milosrdenství, spravedlnost a vespolnou lásku, takže se pobožný člověk ani tuze neodváží v mnohých případech konat skutky lásky a milosrdenství, maje ruce svázané nařízeními svých pre- látů101 a že člověk účastný Ducha svatého upadá takovým způsobem v otroctví, nemaje odvahy užíti svobody Ducha sva- tého, a v zhoubný zmatek. Z toho a skrze to je svědomí velmi tísněno a zraňováno, ač přece je napsáno (2 Kor. 3, 17): „Kde je Duch Páně, je svoboda,“ a po druhé (Gal. 5, 13): „My jsme byli, bratří, povoláni k svobodě.“ Neboť každý člověk, který je veden Duchem Ježíšovým a slovem Kristovým, hojně v něm pře- bývajícím, nese na sobě těžké břímě takových mnohých lidských nálezků, jež mají tu povahu, že pro svou rozličnost a nesmyslnost více rozlučují než sjednocují, že směřují více k tělesným cviče- 216
Strana 217
ním,74 která jsou podle apoštola (1 Tim. 4, 8) k máločemu uži- tečná, než aby přiváděl v Ducha poznání a pravdy, více pře- kážejí než vedou vpřed. (Sv. 1, s tr. 45—47.) Neúměrné množství tradic, nauk a předpisů tělesných lidí není na prospěch, ba naopak leckdy je na překážku, neboť jednak jejich přílišný počet zaměstnává lidské mysli do té míry, že se starají méně úzkostlivě o Boží příkazy a svátosti — odtud následující výrok: Na mnohé upjatá mysl si nevšímá podrobně věcí171 — jednak čím více se takových nálezků hromadí mezi lidmi, tím více přibývá příležitostí k přestupkům, jednak se poskytuje ďáblu lepší příležitost a cesta k pokoušení prostých a slabých lidí. O tom mluví apoštol (2 Kor. 2, 9—11): „Proto jsem vám psal, abych se zkouškou přesvědčil, jste-li ve všem poslušní. Komu vy odpustíte, tomu odpouštím i já. Neboť i já jsem odpustil, ale cokoli jsem odpustil, učinil jsem pro vás před tváři Kristovou. následují ona pro naši úvahu velmi pozoruhodná slova: „aby- chom nebyli přelstěni satanem, vždyť dobře známe jeho úmysly rozuměj satanem, který si v tom libuje a o to usiluje, aby rozmnožoval kameny úrazu v Izraeli, podle onoho výroku (Řím. 5, 20): „Zákon dodatečně přistoupil k tomu, aby se poklesek roz- množil.“ Proto čteme (Skut. 15, 10): „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a okládáte na šíji učedníků jho, které ani naši praotcové 22 ani my jsme nedovedli snésti? Dále, dostávají-li se nové nauky a takové nedávné tradice mezi lid, působí takové věci mocněji a patrněji na mysl oby- čejných lidí a mění ji do té míry, že závažnější příkazy Boží, totiž milosrdenství a spravedlnost, jsou nejčastěji opomíjeny a zanedbávány jako zastaralé a příliš zevšednělé, jakož je psáno (5 Mojž. 32, 17—18): „Noví a dříve neznámí přišli, které nectili jejich otcové. Boha, který tě zplodil, jsi opustil a zapomněl jsi na Hospodina, svého Stvořitele.“ A o téže věci (Mat. 23, 23—24): „Běda vám, pokrytečtí zákoníci a farizeové! Dáváte desátky z máty, z kopru a z kmínu, ale zanedbáváte důležitější předpisy zákona, totiž spravedlnost, milosrdenství a věrnost. Toto je nutno činiti, ale onoho nezanedbávati. Vy slepí vůdcové! Cedíte ko- mára, ale polykáte velblouda.“ 217
ním,74 která jsou podle apoštola (1 Tim. 4, 8) k máločemu uži- tečná, než aby přiváděl v Ducha poznání a pravdy, více pře- kážejí než vedou vpřed. (Sv. 1, s tr. 45—47.) Neúměrné množství tradic, nauk a předpisů tělesných lidí není na prospěch, ba naopak leckdy je na překážku, neboť jednak jejich přílišný počet zaměstnává lidské mysli do té míry, že se starají méně úzkostlivě o Boží příkazy a svátosti — odtud následující výrok: Na mnohé upjatá mysl si nevšímá podrobně věcí171 — jednak čím více se takových nálezků hromadí mezi lidmi, tím více přibývá příležitostí k přestupkům, jednak se poskytuje ďáblu lepší příležitost a cesta k pokoušení prostých a slabých lidí. O tom mluví apoštol (2 Kor. 2, 9—11): „Proto jsem vám psal, abych se zkouškou přesvědčil, jste-li ve všem poslušní. Komu vy odpustíte, tomu odpouštím i já. Neboť i já jsem odpustil, ale cokoli jsem odpustil, učinil jsem pro vás před tváři Kristovou. následují ona pro naši úvahu velmi pozoruhodná slova: „aby- chom nebyli přelstěni satanem, vždyť dobře známe jeho úmysly rozuměj satanem, který si v tom libuje a o to usiluje, aby rozmnožoval kameny úrazu v Izraeli, podle onoho výroku (Řím. 5, 20): „Zákon dodatečně přistoupil k tomu, aby se poklesek roz- množil.“ Proto čteme (Skut. 15, 10): „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a okládáte na šíji učedníků jho, které ani naši praotcové 22 ani my jsme nedovedli snésti? Dále, dostávají-li se nové nauky a takové nedávné tradice mezi lid, působí takové věci mocněji a patrněji na mysl oby- čejných lidí a mění ji do té míry, že závažnější příkazy Boží, totiž milosrdenství a spravedlnost, jsou nejčastěji opomíjeny a zanedbávány jako zastaralé a příliš zevšednělé, jakož je psáno (5 Mojž. 32, 17—18): „Noví a dříve neznámí přišli, které nectili jejich otcové. Boha, který tě zplodil, jsi opustil a zapomněl jsi na Hospodina, svého Stvořitele.“ A o téže věci (Mat. 23, 23—24): „Běda vám, pokrytečtí zákoníci a farizeové! Dáváte desátky z máty, z kopru a z kmínu, ale zanedbáváte důležitější předpisy zákona, totiž spravedlnost, milosrdenství a věrnost. Toto je nutno činiti, ale onoho nezanedbávati. Vy slepí vůdcové! Cedíte ko- mára, ale polykáte velblouda.“ 217
Strana 218
Dále založili hříšníci na provádění takových nálezků, třebas jen tělesných, své ospravedlnění a pramálo se snaží spěchat k Boží spravedlnosti a k Božímu milosrdenství, totiž ke kříži Pána našeho Ježíše Krista, a hledat svou chloubu jedině v po- tupě kříže, a tak, chtějíce si postavit svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží (Řím. 10, 3), protože jsou vy- loučeni z lásky Krista Ježíše a bez ní si slibují takoví lidé jakousi spravedlnost a tou se chlubí, majíce oči zaslepené tako- vými tělesnými úkony,74 které jsou podle apoštola (1 Tim. 4. 8) samy o sobě jen k máločemu užitečné. Proto dí apoštol (1 Kor. 13, 1. 2): „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásky, jsem jako řinčící kov a dunící zvon. A budu-li míti dar proroctví“ atd., na celém místě s tím souhlasně. A o jediné chloubě v kříži praví zase týž apoštol (Gal. 6, 14): „Ale ode mne odstup, abych se chlubil — leda křížem Pána našeho Ježíše Krista." Rovněž172 slova vybraná a uměle sestavená v kázání, aby došla chvály a záliby u posluchačů, které odvádějí od záliby v spasitelné, božské a prosté pravdě. Rovněž časté a neustálé ohánění se moudrostí světských filo- sofů, které oddaluje prostotu kříže Pána našeho Ježíše Krista, zvláště tehdy, když se to děje v kázání z chlubivosti anebo k po- lechtání uší (2 Tim. 4, 3). Proto praví apoštol (1 Kor. 1, 17): „Ne v moudrosti řeči, aby nebyl zbaven svého obsahu kříž Kristův." Rovněž bujné zpěvy tělesných lidí v chrámě Páně, zlahodnělé výcvikem lidí a dokonalostí v hudebním umění pro zisk nebo pro lidskou chválu, které mocně uchvacují svou silou srdce pros- tých lidí k vnějším věcem, odvádějí je od vnitřního potěšení v Pánu a vyhlazují ducha zbožnosti v duchovních lidech.173 Rovněž znechucující odříkávání přílišného množství žalmů na každý den uložených46 a mnohomluvnost při modlení, vychá- zející z vlastní vůle, když se to děje bez pozornosti a při pokání pyšně a s reptáním, neboť něco takového ani nemůže býti hod- ným dostiučiněním za hříchy, ale práce s tím spojená a vnější tělesné plnění takového úkolu člověku překáží a někdy ho i od- vádí a potlačuje jeho snahu tou měrou, že, jsa tím zaměstnán. je zdržován, aby se vnitřně neoddával svému Bohu, a zanedbává to. Ale ani se více neučí ani nestará, aby se uměl kdy klanět 218
Dále založili hříšníci na provádění takových nálezků, třebas jen tělesných, své ospravedlnění a pramálo se snaží spěchat k Boží spravedlnosti a k Božímu milosrdenství, totiž ke kříži Pána našeho Ježíše Krista, a hledat svou chloubu jedině v po- tupě kříže, a tak, chtějíce si postavit svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží (Řím. 10, 3), protože jsou vy- loučeni z lásky Krista Ježíše a bez ní si slibují takoví lidé jakousi spravedlnost a tou se chlubí, majíce oči zaslepené tako- vými tělesnými úkony,74 které jsou podle apoštola (1 Tim. 4. 8) samy o sobě jen k máločemu užitečné. Proto dí apoštol (1 Kor. 13, 1. 2): „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásky, jsem jako řinčící kov a dunící zvon. A budu-li míti dar proroctví“ atd., na celém místě s tím souhlasně. A o jediné chloubě v kříži praví zase týž apoštol (Gal. 6, 14): „Ale ode mne odstup, abych se chlubil — leda křížem Pána našeho Ježíše Krista." Rovněž172 slova vybraná a uměle sestavená v kázání, aby došla chvály a záliby u posluchačů, které odvádějí od záliby v spasitelné, božské a prosté pravdě. Rovněž časté a neustálé ohánění se moudrostí světských filo- sofů, které oddaluje prostotu kříže Pána našeho Ježíše Krista, zvláště tehdy, když se to děje v kázání z chlubivosti anebo k po- lechtání uší (2 Tim. 4, 3). Proto praví apoštol (1 Kor. 1, 17): „Ne v moudrosti řeči, aby nebyl zbaven svého obsahu kříž Kristův." Rovněž bujné zpěvy tělesných lidí v chrámě Páně, zlahodnělé výcvikem lidí a dokonalostí v hudebním umění pro zisk nebo pro lidskou chválu, které mocně uchvacují svou silou srdce pros- tých lidí k vnějším věcem, odvádějí je od vnitřního potěšení v Pánu a vyhlazují ducha zbožnosti v duchovních lidech.173 Rovněž znechucující odříkávání přílišného množství žalmů na každý den uložených46 a mnohomluvnost při modlení, vychá- zející z vlastní vůle, když se to děje bez pozornosti a při pokání pyšně a s reptáním, neboť něco takového ani nemůže býti hod- ným dostiučiněním za hříchy, ale práce s tím spojená a vnější tělesné plnění takového úkolu člověku překáží a někdy ho i od- vádí a potlačuje jeho snahu tou měrou, že, jsa tím zaměstnán. je zdržován, aby se vnitřně neoddával svému Bohu, a zanedbává to. Ale ani se více neučí ani nestará, aby se uměl kdy klanět 218
Strana 219
Bohu Otci v duchu a v pravdě (Jan 4, 23). A přece Bůh v mod- litbě především toto žádá a ukládá. Proto se praví (Mat. 15, 6—9): „Zrušili jste přikázání Boží pro svou tradici“ atd. a níže (Mar. 7, 6—7): „Dobře prorokoval Izaiáš o vás, pokrytci, řka: Tento lid ctí mne rty, ale jejich srdce je ode mne velmi vzdáleno. Marně mě ctí, protože učí lidským naukám a přikázáním.“ „Kaž- dá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeně- na.“ (Mat. 15, 13.) Proto je psáno (Mat. 6, 7): „Když se budete modliti, nebuďte mnohomluvní! Rovněž zabývání se tělesnými službami74 Bohu, neužitečnými však a nikterak rozumnými, které vycházejí jen ze srdce ne- zkušených lidí neb z úskočnosti satanovy skrze jeho pokrytce, přetvořené za anděly světla (2 Kor. 11, 14), aby byla zanedbávána a zamezována užitečnější spasitelná cvičení, skrze Krista Ježíše vštípená a Písmem utvrzená, a zabývání se pošetilými obětmi nebo jakýmisi posty pobožnůstkářsky vymyšlenými a dbaní kalend,169 dnů a hodin mimo ustanovení svaté obecné církve, naopak však smíšené s bludy a zvrácené z pověrčivosti, čehož je zavedeno velmi mnoho mezi křesťanským lidem pobožnůstkář- skými lidmi. O tom apoštol (Kol. 2, 18—23): „Nechť vás nikdo nepodvádí, maje zálibu v pokořování sebe a v uctívání andělů; obchází s tím, co neviděl, je to jen jeho prázdná domýšlivost na smyslovou stránku mysli, místo co by se držel Hlavy,44 z níž je celé tělo svými klouby a svazy řízeno a drženo pohromadě a tak roste Božím vzrůstem. Jestliže jste však odumřeli s Kristem živlům tohoto světa, proč ještě rozhodujete, jako byste žili ve světě? Příkazy: Nedotýkejte se, toho neochutnávejte, na to ne- sahejte! — to všecko přichází nazmar samým užíváním podle lidských příkazů a nauk. Dává si to sice jméno moudrosti, ale není to než pobožnůstkářství, pokořování sebe a týrání těla, ale nemá to vůbec ceny a slouží jen k ukájení tělesnosti.“ To tedy jsou okolnosti, které svou škodlivostí, jednak že je jich mnoho, jednak že se jimi hříšníci ukonejšují, že se skrze to odtrhují a odvádějí duše Krista Ježíše od přijímání svátostí, které byly Božímu lidu především darovány k nejspasitelněj- šímu cvičení, jako je častá zpověď a přijímání těla Páně. Rovněž nezaručené neb vymyšlené rozhlašování nových ostat- ků světců nebo oslavné uctívání jich, v Božím lidu přespříliš a více než slušno rozšířené a pro lichou slávu a z lakotných 219
Bohu Otci v duchu a v pravdě (Jan 4, 23). A přece Bůh v mod- litbě především toto žádá a ukládá. Proto se praví (Mat. 15, 6—9): „Zrušili jste přikázání Boží pro svou tradici“ atd. a níže (Mar. 7, 6—7): „Dobře prorokoval Izaiáš o vás, pokrytci, řka: Tento lid ctí mne rty, ale jejich srdce je ode mne velmi vzdáleno. Marně mě ctí, protože učí lidským naukám a přikázáním.“ „Kaž- dá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeně- na.“ (Mat. 15, 13.) Proto je psáno (Mat. 6, 7): „Když se budete modliti, nebuďte mnohomluvní! Rovněž zabývání se tělesnými službami74 Bohu, neužitečnými však a nikterak rozumnými, které vycházejí jen ze srdce ne- zkušených lidí neb z úskočnosti satanovy skrze jeho pokrytce, přetvořené za anděly světla (2 Kor. 11, 14), aby byla zanedbávána a zamezována užitečnější spasitelná cvičení, skrze Krista Ježíše vštípená a Písmem utvrzená, a zabývání se pošetilými obětmi nebo jakýmisi posty pobožnůstkářsky vymyšlenými a dbaní kalend,169 dnů a hodin mimo ustanovení svaté obecné církve, naopak však smíšené s bludy a zvrácené z pověrčivosti, čehož je zavedeno velmi mnoho mezi křesťanským lidem pobožnůstkář- skými lidmi. O tom apoštol (Kol. 2, 18—23): „Nechť vás nikdo nepodvádí, maje zálibu v pokořování sebe a v uctívání andělů; obchází s tím, co neviděl, je to jen jeho prázdná domýšlivost na smyslovou stránku mysli, místo co by se držel Hlavy,44 z níž je celé tělo svými klouby a svazy řízeno a drženo pohromadě a tak roste Božím vzrůstem. Jestliže jste však odumřeli s Kristem živlům tohoto světa, proč ještě rozhodujete, jako byste žili ve světě? Příkazy: Nedotýkejte se, toho neochutnávejte, na to ne- sahejte! — to všecko přichází nazmar samým užíváním podle lidských příkazů a nauk. Dává si to sice jméno moudrosti, ale není to než pobožnůstkářství, pokořování sebe a týrání těla, ale nemá to vůbec ceny a slouží jen k ukájení tělesnosti.“ To tedy jsou okolnosti, které svou škodlivostí, jednak že je jich mnoho, jednak že se jimi hříšníci ukonejšují, že se skrze to odtrhují a odvádějí duše Krista Ježíše od přijímání svátostí, které byly Božímu lidu především darovány k nejspasitelněj- šímu cvičení, jako je častá zpověď a přijímání těla Páně. Rovněž nezaručené neb vymyšlené rozhlašování nových ostat- ků světců nebo oslavné uctívání jich, v Božím lidu přespříliš a více než slušno rozšířené a pro lichou slávu a z lakotných 219
Strana 220
úmyslů rozhlášené, protože vábí vychytrale tělesné lidi, kteří vkládají do takových věcí lehkovážně svou slávu a své ospra- vedlnění, zanedbávajíce svatý život, svátosti Ježíše Krista a jeho přikázání, v kterých jedině záleží jejich život. Takto se také zaměstnávají a rozptylují mnohými věcmi a nevzhlížejí zcela a vůbec jak je slušno, ke Kristu Ježíši ukřižovanému, jediné to spáse křesťanského lidu, a neuctívají dostatečně tělo a krev jeho tam přítomné, ježto mají v chrámu Páně na očích mnoho takových věcí, které kladou pro jejich proslulost a pověst v uctí- vání a v klanění na roveň božské a hrůzyplné svátosti, v které je přece všechna plnost božství tělesně obsažena a ke které se má obracet první a obzvláštní úcta křesťanů, jakož je psáno (Iz. 42, 8): „Slávy své jinému nedám.“ Rovněž sochy a obrazy v kostelích,174 kterým prokazuje prostý lid z bludu neb vlivem pochybné smyšlenky nebo dokonce snad nějaké šalby větší vážnost a úctu než jiným, nebo obrazy a jiné takové předměty, o kterých se bájí, že činí znamení a zázraky, nebo se rozhlašuje, že se pro ně dějí, aniž se napřed vyšetří, je-li pravda to, co se vypravuje; neboť nevzdělaní lidé jsou náchylní k tomu, aby se přidržovali takových tělesných věcí a novot, a ty nadmíru velebí a těm se podivují, ale tím jsou vychytrale odváděni od pravdy a proto jsou méně milí Ježíši Kristu, svému jedinému a věrnému Spasiteli, jakož je psáno (2 Tim. 4, 3—4): „Podle vlastních libůstek si budou sháněti uči- tele, aby polechtávali jejich uši, a od pravdy odvrátí sluch a uchýlí se k bájím.“ VIII. NEPRAVÝ KULT SVATÝCH, OSTATKŮ A OBRAZŮ 1. (Sv. 3, str. 202—204.) Protože jsou takoví pokrytci lakotní, vzývají a uctívají svaté v nebi; doufají totiž, že se jim na jejich přímluvu pohrne do rukou světské bohatství, a bojí se, aby nezchudli, kdyby ne- sloužili tomu nebo onomu světci. Ale v tom se jeví působení 220
úmyslů rozhlášené, protože vábí vychytrale tělesné lidi, kteří vkládají do takových věcí lehkovážně svou slávu a své ospra- vedlnění, zanedbávajíce svatý život, svátosti Ježíše Krista a jeho přikázání, v kterých jedině záleží jejich život. Takto se také zaměstnávají a rozptylují mnohými věcmi a nevzhlížejí zcela a vůbec jak je slušno, ke Kristu Ježíši ukřižovanému, jediné to spáse křesťanského lidu, a neuctívají dostatečně tělo a krev jeho tam přítomné, ježto mají v chrámu Páně na očích mnoho takových věcí, které kladou pro jejich proslulost a pověst v uctí- vání a v klanění na roveň božské a hrůzyplné svátosti, v které je přece všechna plnost božství tělesně obsažena a ke které se má obracet první a obzvláštní úcta křesťanů, jakož je psáno (Iz. 42, 8): „Slávy své jinému nedám.“ Rovněž sochy a obrazy v kostelích,174 kterým prokazuje prostý lid z bludu neb vlivem pochybné smyšlenky nebo dokonce snad nějaké šalby větší vážnost a úctu než jiným, nebo obrazy a jiné takové předměty, o kterých se bájí, že činí znamení a zázraky, nebo se rozhlašuje, že se pro ně dějí, aniž se napřed vyšetří, je-li pravda to, co se vypravuje; neboť nevzdělaní lidé jsou náchylní k tomu, aby se přidržovali takových tělesných věcí a novot, a ty nadmíru velebí a těm se podivují, ale tím jsou vychytrale odváděni od pravdy a proto jsou méně milí Ježíši Kristu, svému jedinému a věrnému Spasiteli, jakož je psáno (2 Tim. 4, 3—4): „Podle vlastních libůstek si budou sháněti uči- tele, aby polechtávali jejich uši, a od pravdy odvrátí sluch a uchýlí se k bájím.“ VIII. NEPRAVÝ KULT SVATÝCH, OSTATKŮ A OBRAZŮ 1. (Sv. 3, str. 202—204.) Protože jsou takoví pokrytci lakotní, vzývají a uctívají svaté v nebi; doufají totiž, že se jim na jejich přímluvu pohrne do rukou světské bohatství, a bojí se, aby nezchudli, kdyby ne- sloužili tomu nebo onomu světci. Ale v tom se jeví působení 220
Strana 221
zlých duchů, jako na př. tehdy, když obrazy světců působí nějaké zázraky nebo sešlou nějaký trest neb vidění ve snu, aby byli takto hříšníci tím záludněji odváděni od Ježíše ukřižo- vaného, neboť protože neskládají svou naději v něho jediného ani nehledají své ospravedlnění usilovně u něho, obrátili se k ta- kovým báchorkám a dali se jimi omámit, jak bylo za dnešních dnů o mnohých shledáno. Jeden člověk na př. opatřuje každý rok soše Ukřižovaného vzácný pás, ježto věří a ujišťuje, že mu proto bylo hojně požehnáno na jeho statcích, jiný zase lněnou nebo hedvábnou sukni a rozhlašuje podobně, že mu za to přibývá časných statků... Rovněž protože jsou lakotní, uctívají a oslavují svaté v nebi, stavějí jim náhrobky, hromadí jejich ostatky a neobyčejně je vyzdobují a velebí; obracíť se to všechno nakonec v jejich zisk a v oněch relikviářích,175 jak některých proslulých již světců, tak těch, kteří byli zavedeni nedávno, mají prostředek, jak dojíti zisku, byť i nepřímo a pod záminkou bohoslužby. A zázraky takových světců, dávnými i novými, pravými i vymyšlenými, a jak bylo výše řečeno, snad od ďábla seslanými, získávají si pří- zeň u obecného lidu, nával lidí obětujících aspoň svíce, pohřební obřady a mnoho jiného a tím vším provozují zištný obchod mezi ovečkami Ježíše ukřižovaného, neboť se domnívají, že zbožnost je pramenem zisku (1 Tim. 6, 5)... Rovněž protože jsou lakotní, chválí nade všecko a mají v úctě svaté v nebi, majíť z toho mnoho krásných chrámů a mají z toho mnoho svátků během roku. Odtud mají příležitost ždímat z lidu mnoho podpor a milodarů. Na příklad, protože vědí, že různí lidé mají rozličné svaté, které si oblíbili a vzývají, rozmnožují počet mší a modliteb ve jménu rozličných svatých a při tom říkají: „Dejte pro svatého Petra, dejte pro svatou Marii, dejte pro svatého Martina!“ a mnoho podobného. A proto říkají a uvádějí mezi lidem ve známost: „Ten náš svatý má moc nad tou a tou morovou ranou, nad tou a tou schopností a nad tou a tou milostí,“ a mnoho podobného. Avšak dnešní žijící svaté1 lidi pronásledují, poněvadž svatí lidé kárají jejich špatné jednání a nepravost a nemazlí se s ní, nýbrž ji pranýřují. Jsou v tom podobni farizeům, kteří opovrho- vali Kristem a posmívali se mu, ježto stíhal a odhaloval jejich špatnost a líčené zištné pobožnůstkářství. Taktéž jsou podobni 221
zlých duchů, jako na př. tehdy, když obrazy světců působí nějaké zázraky nebo sešlou nějaký trest neb vidění ve snu, aby byli takto hříšníci tím záludněji odváděni od Ježíše ukřižo- vaného, neboť protože neskládají svou naději v něho jediného ani nehledají své ospravedlnění usilovně u něho, obrátili se k ta- kovým báchorkám a dali se jimi omámit, jak bylo za dnešních dnů o mnohých shledáno. Jeden člověk na př. opatřuje každý rok soše Ukřižovaného vzácný pás, ježto věří a ujišťuje, že mu proto bylo hojně požehnáno na jeho statcích, jiný zase lněnou nebo hedvábnou sukni a rozhlašuje podobně, že mu za to přibývá časných statků... Rovněž protože jsou lakotní, uctívají a oslavují svaté v nebi, stavějí jim náhrobky, hromadí jejich ostatky a neobyčejně je vyzdobují a velebí; obracíť se to všechno nakonec v jejich zisk a v oněch relikviářích,175 jak některých proslulých již světců, tak těch, kteří byli zavedeni nedávno, mají prostředek, jak dojíti zisku, byť i nepřímo a pod záminkou bohoslužby. A zázraky takových světců, dávnými i novými, pravými i vymyšlenými, a jak bylo výše řečeno, snad od ďábla seslanými, získávají si pří- zeň u obecného lidu, nával lidí obětujících aspoň svíce, pohřební obřady a mnoho jiného a tím vším provozují zištný obchod mezi ovečkami Ježíše ukřižovaného, neboť se domnívají, že zbožnost je pramenem zisku (1 Tim. 6, 5)... Rovněž protože jsou lakotní, chválí nade všecko a mají v úctě svaté v nebi, majíť z toho mnoho krásných chrámů a mají z toho mnoho svátků během roku. Odtud mají příležitost ždímat z lidu mnoho podpor a milodarů. Na příklad, protože vědí, že různí lidé mají rozličné svaté, které si oblíbili a vzývají, rozmnožují počet mší a modliteb ve jménu rozličných svatých a při tom říkají: „Dejte pro svatého Petra, dejte pro svatou Marii, dejte pro svatého Martina!“ a mnoho podobného. A proto říkají a uvádějí mezi lidem ve známost: „Ten náš svatý má moc nad tou a tou morovou ranou, nad tou a tou schopností a nad tou a tou milostí,“ a mnoho podobného. Avšak dnešní žijící svaté1 lidi pronásledují, poněvadž svatí lidé kárají jejich špatné jednání a nepravost a nemazlí se s ní, nýbrž ji pranýřují. Jsou v tom podobni farizeům, kteří opovrho- vali Kristem a posmívali se mu, ježto stíhal a odhaloval jejich špatnost a líčené zištné pobožnůstkářství. Taktéž jsou podobni 221
Strana 222
závistivým a lakotným obchodníkům nebo řemeslníkům, kteří na smrt nenávidí a pronásledují i vraždí své konkurenty a druhy, domnívajíce se, že jim budou na újmu jejich výdělku. O nich lze uvésti onen obecně známý verš: Pes, když u kosti leží, i na svého druha se ježí.176 (Sv. 3, str. 197—198.) Oslavené světce ochotně chválí, poněvadž vidí, že celá jejich společnost podobně chválí tytéž svaté, a nechtějí se dáti zahanbit svými druhy, kdyby je méně chválili, podobajíce se v tom vepřům nebo jeřábům, kteří, když se ozve jeden z nich, všichni zároveň přizvukují sobě podobným... Taktéž proto chválí ty, kteří jsou oslaveni v nebi, že chtějí také sami dojíti z toho slávy u svých ostatních druhů, podobajíce se kterýmsi lidem, kteří se přidružují k velmožům a k vladař- ským dvorům, aby také sami došli slávy a aby také sami skrze to žili u lidu ve větší cti a oblibě, nebo podobajíce se kterýmsi lidem, kteří jsou v nevážnosti pro svou nepravost a přidružují se proto k lidem zjevně řádným a pobožným, aby tak byla jejich špatnost zabarvována světlem dobrých lidí, jako se děje za šera, kdy se noční tma zabarvuje denním úsvitem... Taktéž chválí oslavené světce a slouží jim, protože je tomu naučila, v tom utvrdila a k tomu přivedla naděje, kterou čerpají ze zázračných příběhů, jako na př. když někteří sloužili svaté Marii nebo svaté Kateřině177 a podobným a byli v poslední chvíli života skrze ně vysvobozeni od zlé hodinky smrti, nebo z některých zaslíbení, na př. že ten, kdo slouží tomu neb onomu svatému, si neutrží veřejnou hanbu před světem, že neupadne do chudoby nebo do takové a takové nemoci, že nezemře bez svátosti, nebo že nezemře ve smrtelném hříchu, nebo že se mu přede dnem smrti zjeví ten a ten světec jako Maria tomu neb onomu; a mnoho jiných legend a nesčíslné bludné domněnky, ke kterým je svádí ďábel, působí na ně, aby, přibíjejíce sami v sobě Krista Ježíše na kříž (Žid. 6, 6), skládali svou naději v takové věci. 2. (Sv. 3, str. 56—59.) Ono město Babylon a Sodoma v duchovním smyslu15 (Zj. 18, 10; 11, 8) je rozděleno na tři části,125 z nichž se každá zaručuje 222
závistivým a lakotným obchodníkům nebo řemeslníkům, kteří na smrt nenávidí a pronásledují i vraždí své konkurenty a druhy, domnívajíce se, že jim budou na újmu jejich výdělku. O nich lze uvésti onen obecně známý verš: Pes, když u kosti leží, i na svého druha se ježí.176 (Sv. 3, str. 197—198.) Oslavené světce ochotně chválí, poněvadž vidí, že celá jejich společnost podobně chválí tytéž svaté, a nechtějí se dáti zahanbit svými druhy, kdyby je méně chválili, podobajíce se v tom vepřům nebo jeřábům, kteří, když se ozve jeden z nich, všichni zároveň přizvukují sobě podobným... Taktéž proto chválí ty, kteří jsou oslaveni v nebi, že chtějí také sami dojíti z toho slávy u svých ostatních druhů, podobajíce se kterýmsi lidem, kteří se přidružují k velmožům a k vladař- ským dvorům, aby také sami došli slávy a aby také sami skrze to žili u lidu ve větší cti a oblibě, nebo podobajíce se kterýmsi lidem, kteří jsou v nevážnosti pro svou nepravost a přidružují se proto k lidem zjevně řádným a pobožným, aby tak byla jejich špatnost zabarvována světlem dobrých lidí, jako se děje za šera, kdy se noční tma zabarvuje denním úsvitem... Taktéž chválí oslavené světce a slouží jim, protože je tomu naučila, v tom utvrdila a k tomu přivedla naděje, kterou čerpají ze zázračných příběhů, jako na př. když někteří sloužili svaté Marii nebo svaté Kateřině177 a podobným a byli v poslední chvíli života skrze ně vysvobozeni od zlé hodinky smrti, nebo z některých zaslíbení, na př. že ten, kdo slouží tomu neb onomu svatému, si neutrží veřejnou hanbu před světem, že neupadne do chudoby nebo do takové a takové nemoci, že nezemře bez svátosti, nebo že nezemře ve smrtelném hříchu, nebo že se mu přede dnem smrti zjeví ten a ten světec jako Maria tomu neb onomu; a mnoho jiných legend a nesčíslné bludné domněnky, ke kterým je svádí ďábel, působí na ně, aby, přibíjejíce sami v sobě Krista Ježíše na kříž (Žid. 6, 6), skládali svou naději v takové věci. 2. (Sv. 3, str. 56—59.) Ono město Babylon a Sodoma v duchovním smyslu15 (Zj. 18, 10; 11, 8) je rozděleno na tři části,125 z nichž se každá zaručuje 222
Strana 223
a dokazuje proti druhé, že je tělem Kristovým, a tvrdí nikoliv z lásky, nýbrž ze svárlivosti: „Zde jest Kristus.“ A z té příčiny nepraví Kristové a lžiproroci, kteří se na všech stranách nadmíru a přes počet rozmnožili, káží křesťanům: „Hle, zde jest Kristus; hle, tam jest.“ (Mat. 24, 23.) A tato nepravost se rozmohla za dnešních dnů do té míry a tak silně, že se již nejenom se tří stran a proti sobě navzájem volá: „Zde jest Kristus!“, nýbrž že si již skoro kdekteré město vynalézá jakési novoty, pořídí si jakoby modlu nějakou, jí se nad jiné vychloubá a samo také volá neodbytně: „Hle, zde jest Kristus!“ Lze totiž nyní všeobecně vidět, že mnohá města, chrámy a kláštery, jsouce k tomu sváděny zištností, ctižádostí nebo jindy zase pověrčivostí lidí k spasení neužitečnou, opatřují sobě dotěr- nými prosbami, s podporou velmožů, kterým se nikdo neodvažuje, ba ani by nesměl v něčem odepříti, a s velkou nadto námahou a s velikými oběťmi, takto, pravím, si vymáhají na vyšších hodnostářích, nebo jindy zase někteří sami ze sebe nebo skrze zázraky, velmi zastřeně působené duchy Antikristovými, vylhá- vají a vymýšlejí jakési rozličné vzácnosti, jako na př. obrazy, v kterých, jak ujišťují, je přítomná božská moc a působí divy, nebo říkají, že mají u nich památné kosti a proslulé ostatky světců 105 nebo zvláštní působení Boha a jeho svatých, takže prý je tam Bůh blíže než jinde, a mnoho jiných podobných věcí, vyzdobují tyto věci velmi okázale a velebí je oslavně po všech národech a tak rozhlašují jejich pověst kolkolem po celém světě. A právě proto dosahují náramným zkrášlováním a vychlou- báním veliké proslulosti svých míst, veliké cti a slávy vlastní a velikého zisku pro sbory bratří178 neb kněží. Tento stav pak utvrzují a stále udržují tím, že přikládají oněm shora zmíněným výmyslům zvláštní a největší moc spasit lidi. Odtud nastává nepřetržitý a ohromný nával křesťanského lidu do jejich míst a chrámů, kde mnohonásobný počet kazatelů všude vůkol hlučně hlásá proslulost takových jejich obzvláštních milostí a lidských výmyslů nebo pochybných smyšlenek. I když se to děje s největší obezřelostí, přece valná většina jich to dělá jen pro časný zisk a pro lichou světskou slávu. Z té příčiny promlouvají oni k prostému lidu, důrazně jej přesvědčujíce s velkou okázalostí slov: „Hle, my máme takovou a tak velikou výsadu od svého apoštolského pána,179 od nyněj- 223
a dokazuje proti druhé, že je tělem Kristovým, a tvrdí nikoliv z lásky, nýbrž ze svárlivosti: „Zde jest Kristus.“ A z té příčiny nepraví Kristové a lžiproroci, kteří se na všech stranách nadmíru a přes počet rozmnožili, káží křesťanům: „Hle, zde jest Kristus; hle, tam jest.“ (Mat. 24, 23.) A tato nepravost se rozmohla za dnešních dnů do té míry a tak silně, že se již nejenom se tří stran a proti sobě navzájem volá: „Zde jest Kristus!“, nýbrž že si již skoro kdekteré město vynalézá jakési novoty, pořídí si jakoby modlu nějakou, jí se nad jiné vychloubá a samo také volá neodbytně: „Hle, zde jest Kristus!“ Lze totiž nyní všeobecně vidět, že mnohá města, chrámy a kláštery, jsouce k tomu sváděny zištností, ctižádostí nebo jindy zase pověrčivostí lidí k spasení neužitečnou, opatřují sobě dotěr- nými prosbami, s podporou velmožů, kterým se nikdo neodvažuje, ba ani by nesměl v něčem odepříti, a s velkou nadto námahou a s velikými oběťmi, takto, pravím, si vymáhají na vyšších hodnostářích, nebo jindy zase někteří sami ze sebe nebo skrze zázraky, velmi zastřeně působené duchy Antikristovými, vylhá- vají a vymýšlejí jakési rozličné vzácnosti, jako na př. obrazy, v kterých, jak ujišťují, je přítomná božská moc a působí divy, nebo říkají, že mají u nich památné kosti a proslulé ostatky světců 105 nebo zvláštní působení Boha a jeho svatých, takže prý je tam Bůh blíže než jinde, a mnoho jiných podobných věcí, vyzdobují tyto věci velmi okázale a velebí je oslavně po všech národech a tak rozhlašují jejich pověst kolkolem po celém světě. A právě proto dosahují náramným zkrášlováním a vychlou- báním veliké proslulosti svých míst, veliké cti a slávy vlastní a velikého zisku pro sbory bratří178 neb kněží. Tento stav pak utvrzují a stále udržují tím, že přikládají oněm shora zmíněným výmyslům zvláštní a největší moc spasit lidi. Odtud nastává nepřetržitý a ohromný nával křesťanského lidu do jejich míst a chrámů, kde mnohonásobný počet kazatelů všude vůkol hlučně hlásá proslulost takových jejich obzvláštních milostí a lidských výmyslů nebo pochybných smyšlenek. I když se to děje s největší obezřelostí, přece valná většina jich to dělá jen pro časný zisk a pro lichou světskou slávu. Z té příčiny promlouvají oni k prostému lidu, důrazně jej přesvědčujíce s velkou okázalostí slov: „Hle, my máme takovou a tak velikou výsadu od svého apoštolského pána,179 od nyněj- 223
Strana 224
šího i od mnohých jiných, že, kdokoli sem přijde a to neb ono učiní, dosáhne odpuštění všech vin a trestů.“ Jiní prohlašují lidu smělým hlasem: „Zde, na tomhle místě jsou ty a ty tak slavné a znamenité ostatky, že jinde nebyly vídány ani nebylo o nich slýcháno, a šťasten je ten, komu bylo od Boha popřáno, aby přišel sem, kde je každému, přichází-li zbož- ně, nasnadě dojíti svého spasení a odpuštění všech svých hříchů. Jiní vyvolávají hlasitě: „Ó, té milosti, která se stala v tomto kostele a v našem klášteře! Za šťastné prohlašuji vás všechny, že jste sem kdy přišli, poněvadž je zde zázračný obraz Kristův nebo toho onoho světce. Ó, blažení, kdož jsou přítomni na tomto místě a účastni modliteb na tomto místě, protože si je vyvolila svatá Panna nebo svatá Kateřina,177 a podobně. Neboť i na něm ukazuje svou moc tím neb oním způsobem, pročež každý pří- chozí dojde nepochybně spasení své duše.“ Jiní promlouvají s veškerou závažností: „Ó, dítky, je škoda, že jste to už dříve nevěděli, že zde máme takový živý obraz Ukřižovaného, který může býti právem nazván živý, poněvadž v něm žije božská moc a přišel k nám slavně takovým a takovým způsobem, a nikde jinde si tento blahoslavený obraz nevyvolil svůj příbytek než zde. Neboť tak a tak se stal pokus, aby byl přenesen jinam, ale nebylo nikterak možno jej odsud odnésti, a byl-li odnesen, vracel se sem opět a opět. Kdož tedy, poručí-li se do jeho ochrany, bude moci býti vyloučen ze spásy? Co, ptám se vás, kdož jste orlové,126 nebo jste-li orlové, co uvidíte, budete-li o tom uvažovat, leč to, co se praví v tajemné 2 zvěsti o Antikristovi: „Hle, zde je Kristus! hle, tam jest!“? „Pročež nevěřte,“ praví Kristus (Mat. 24, 23). Jeť psáno (Skut. 10, 34): „Vpravdě jsem shledal, že Bůh nenadržuje osobám.“ A nenadržuje-li osobám, jak pak by tedy nadržoval místům nebo sochám, oněm více než jiným, jak se domnívají tihle slu- žebníci Antikristovi! Ani oněch slov, která jsou pověděna o vyvolených a svatých, že totiž v prvotní církvi, kdy z toho byl prospěch a doba to vyžadovala, jednomu býval dáván dar uzdravování, jinému dar jazyků atd. (sr. 1 Kor. 12, 9—10), a toho, co Petr dodává řka (Skut. 10, 35): „Ale každý, kdo koná spravedlnost, je mu v kaž- dém národě vítán,“ nemohou se nikterak dovolávat tihle výše uvedení lžiproroci pro své báje, neboť jejich místa a chrámy 224
šího i od mnohých jiných, že, kdokoli sem přijde a to neb ono učiní, dosáhne odpuštění všech vin a trestů.“ Jiní prohlašují lidu smělým hlasem: „Zde, na tomhle místě jsou ty a ty tak slavné a znamenité ostatky, že jinde nebyly vídány ani nebylo o nich slýcháno, a šťasten je ten, komu bylo od Boha popřáno, aby přišel sem, kde je každému, přichází-li zbož- ně, nasnadě dojíti svého spasení a odpuštění všech svých hříchů. Jiní vyvolávají hlasitě: „Ó, té milosti, která se stala v tomto kostele a v našem klášteře! Za šťastné prohlašuji vás všechny, že jste sem kdy přišli, poněvadž je zde zázračný obraz Kristův nebo toho onoho světce. Ó, blažení, kdož jsou přítomni na tomto místě a účastni modliteb na tomto místě, protože si je vyvolila svatá Panna nebo svatá Kateřina,177 a podobně. Neboť i na něm ukazuje svou moc tím neb oním způsobem, pročež každý pří- chozí dojde nepochybně spasení své duše.“ Jiní promlouvají s veškerou závažností: „Ó, dítky, je škoda, že jste to už dříve nevěděli, že zde máme takový živý obraz Ukřižovaného, který může býti právem nazván živý, poněvadž v něm žije božská moc a přišel k nám slavně takovým a takovým způsobem, a nikde jinde si tento blahoslavený obraz nevyvolil svůj příbytek než zde. Neboť tak a tak se stal pokus, aby byl přenesen jinam, ale nebylo nikterak možno jej odsud odnésti, a byl-li odnesen, vracel se sem opět a opět. Kdož tedy, poručí-li se do jeho ochrany, bude moci býti vyloučen ze spásy? Co, ptám se vás, kdož jste orlové,126 nebo jste-li orlové, co uvidíte, budete-li o tom uvažovat, leč to, co se praví v tajemné 2 zvěsti o Antikristovi: „Hle, zde je Kristus! hle, tam jest!“? „Pročež nevěřte,“ praví Kristus (Mat. 24, 23). Jeť psáno (Skut. 10, 34): „Vpravdě jsem shledal, že Bůh nenadržuje osobám.“ A nenadržuje-li osobám, jak pak by tedy nadržoval místům nebo sochám, oněm více než jiným, jak se domnívají tihle slu- žebníci Antikristovi! Ani oněch slov, která jsou pověděna o vyvolených a svatých, že totiž v prvotní církvi, kdy z toho byl prospěch a doba to vyžadovala, jednomu býval dáván dar uzdravování, jinému dar jazyků atd. (sr. 1 Kor. 12, 9—10), a toho, co Petr dodává řka (Skut. 10, 35): „Ale každý, kdo koná spravedlnost, je mu v kaž- dém národě vítán,“ nemohou se nikterak dovolávat tihle výše uvedení lžiproroci pro své báje, neboť jejich místa a chrámy 224
Strana 225
nebo takové sochy a ostatky nekonají spravedlnost ani si ne- zjednávají zásluhu tím, že jsou mrtvé, ani si nezískávají za to žádnou milost. Nebylo by ani dovoleno myslit, že se Ježíš a jeho Duch nebo svatí v nebesích stali tak zpozdilými, že by posky- tovali milost a zázračnou moc spíše místům a chrámům nebo sochám a ostatkům — zvláště za dnešních časů — než lidem Boha hodným a ctnostným a kněžím, kterých zůstalo dosud v církvi Kristově více než sedm tisíc (sr. 1 Král. 19, 18 a Řím. 11, 4), kteří znají arci milost a dary jim udělené a přijaté a jsou vděčni a umějí jich užívat a je řídit k mravnímu zdokonalování a k spáse svých bližních. Avšak tihle Antikristové výše uvedení jsou tak velice chtiví plané slávy v církvi, že, nemajíce osobních předností v sobě a nedostávajíce žádnou milost v Kristu, aby se mohli tím chlubit před lidmi, vkládají aspoň vymyšleně neobyčejnou moc a milost do mrtvých věcí, k nim se vztahujících a s nimi souvisících, aby byli aspoň tak pokládáni za slavné; neboť ti, kteří oplývají duchem Ježíšovým, nijak nevkládají do takových tělesných věcí nebo míst spasitelnou moc nebo sílu milosti, nýbrž v Ducha Ježíše Krista, kterého okoušejí, a to s jistotou, protože je psáno (Jan 6, 63): „To, co obživuje, jest duch, tělo nic neprospívá a apoštol opět (1 Tim. 4, 8): „Cvičení jen tělesné74 je užitečné k máločemu.“ O místech mluví Kristus k Samaritánce (Jan 4, 21. 23): „Věř mi, ženo, blíží se hodina a již je tu, kdy ani na této hoře ani v Jerusalemě nebudete uctívat Otce, ale v duchu a v pravdě.“ Pročež Pravda, vytyčujíc zřetelně toto všecko, co bylo řečeno, předvídala, že nastane ono omezování její milosti a spásy na určitá místa a na slabé, tělesné věci, a předpověděla to a vy- slovila řkouc (Mat. 24, 23): „Řekne někdo: Hle, zde jest Kristus!, hle, tam jest!“ a hned připojila: „Nevěřte!“ A aby objasnila po- vahu své milosti a spásy, která je založena jedině v Ježíšovi, a její rozdílení nikoli podle jednotlivých míst nebo v některých věcech, nýbrž všude přítomné a neobsáhlé, dodala (Mat. 24, 27): „Neboť jako blesk vychází od východu a jeví se až na západ, tak bude příchod Syna člověka. Neútočím však zde přece na Božské svátosti ani na místa Bohu zasvěcená, nýbrž na nicotnosti a pověry, které vzešly z lakoty. 15 Matěj z Janova 225
nebo takové sochy a ostatky nekonají spravedlnost ani si ne- zjednávají zásluhu tím, že jsou mrtvé, ani si nezískávají za to žádnou milost. Nebylo by ani dovoleno myslit, že se Ježíš a jeho Duch nebo svatí v nebesích stali tak zpozdilými, že by posky- tovali milost a zázračnou moc spíše místům a chrámům nebo sochám a ostatkům — zvláště za dnešních časů — než lidem Boha hodným a ctnostným a kněžím, kterých zůstalo dosud v církvi Kristově více než sedm tisíc (sr. 1 Král. 19, 18 a Řím. 11, 4), kteří znají arci milost a dary jim udělené a přijaté a jsou vděčni a umějí jich užívat a je řídit k mravnímu zdokonalování a k spáse svých bližních. Avšak tihle Antikristové výše uvedení jsou tak velice chtiví plané slávy v církvi, že, nemajíce osobních předností v sobě a nedostávajíce žádnou milost v Kristu, aby se mohli tím chlubit před lidmi, vkládají aspoň vymyšleně neobyčejnou moc a milost do mrtvých věcí, k nim se vztahujících a s nimi souvisících, aby byli aspoň tak pokládáni za slavné; neboť ti, kteří oplývají duchem Ježíšovým, nijak nevkládají do takových tělesných věcí nebo míst spasitelnou moc nebo sílu milosti, nýbrž v Ducha Ježíše Krista, kterého okoušejí, a to s jistotou, protože je psáno (Jan 6, 63): „To, co obživuje, jest duch, tělo nic neprospívá a apoštol opět (1 Tim. 4, 8): „Cvičení jen tělesné74 je užitečné k máločemu.“ O místech mluví Kristus k Samaritánce (Jan 4, 21. 23): „Věř mi, ženo, blíží se hodina a již je tu, kdy ani na této hoře ani v Jerusalemě nebudete uctívat Otce, ale v duchu a v pravdě.“ Pročež Pravda, vytyčujíc zřetelně toto všecko, co bylo řečeno, předvídala, že nastane ono omezování její milosti a spásy na určitá místa a na slabé, tělesné věci, a předpověděla to a vy- slovila řkouc (Mat. 24, 23): „Řekne někdo: Hle, zde jest Kristus!, hle, tam jest!“ a hned připojila: „Nevěřte!“ A aby objasnila po- vahu své milosti a spásy, která je založena jedině v Ježíšovi, a její rozdílení nikoli podle jednotlivých míst nebo v některých věcech, nýbrž všude přítomné a neobsáhlé, dodala (Mat. 24, 27): „Neboť jako blesk vychází od východu a jeví se až na západ, tak bude příchod Syna člověka. Neútočím však zde přece na Božské svátosti ani na místa Bohu zasvěcená, nýbrž na nicotnosti a pověry, které vzešly z lakoty. 15 Matěj z Janova 225
Strana 226
3. (Sv. 3, str. 36, 38—41.) Zdá se, že nejen onen nejvyšší sbor učenců neb kněží180 je ve svých úsudcích porušen lží, nýbrž také velmi mnoho jiných sborů v církvi, aniž se vyskytl v nich muž, který by se postavil jako hradba (sr. Ezech. 13, 5) na obranu pravdy proti lhářům. Proto se dnes nesmírně a široko daleko po svatém, slavném a doko- nalém světě křesťanském rozšířily smyšlenky a lidské nálezky a báje a proto nepřestává tím větší ohavnost před nejvyšším Bohem den ode dne stále ještě se rozšiřovat skrze takové lidi. Neboť běda! dnes některé sbory a množství těch, kteří o sobě říkají, že jsou mistry a učenci církve, vydali v Boží církvi roz- hodnutí,181 že arci křesťané mají vzývat a uctívat dřevěné a kamenné, stříbrné a ostatní podobné sochy, přestože Písmo svaté praví (2 Mojž. 20, 5) zřejmě a výslovně: „Nebudeš se jim kla- něti ani je ctíti!“ To však nelze nikterak dokládat ani obhajovat z výroku Tomáše Akvinského,182 ani jinými učiteli... Rozhodli nadto ve svém sboru, že se sluší k obrazům modlit183 a tak lid učit, „aby se k obrazům lidé modlili“. Rozhodli nadto a synodálním usnesením uložili, že se má lidu kázat, aby lid zbožně věřil, že v kamenných nebo dřevěných pomalovaných sochách je moc Boží a moc jeho svatých a že proto zázraky, které se tam zdánlivě staly nebo o kterých se povídá, dělá Bůh skrze ně a pro ty obrazy. A proto prý, kdokoli v to věří a skládá důvěru v takovou sochu a utíká se k ní, nejedná naprosto špatně, naopak, jak říkají, není ani možno, aby jednal špatně; ale prostí lidé nemají prý býti ani napomínáni a káráni, že se utíkají v čas osobní tísně k sochám nebo k ostatkům svatých a k jiným tako- vým neživým předmětům bez zásluhy a bez moci. Ustanovili nadto, že se nesmí kázat proti zneužívání soch neb ostatků, tvrdí totiž, že se nepřihází, aby křesťanský lid bloudil v takových případech. Kdo by však neporozuměl, jak jsou tyto věci zhoubné nevzdě- lanému a tělesnému křesťanskému lidu, když přihlédne k tomu, že obecný lid dnešní doby, nemající ducha Pána Ježíše, není nijak schopen, aby se povznesl svou myslí k duchovním věcem, nýbrž, dospěv jen a hlavně k tělesnému usuzování a k fantastic- kým představám, oceňuje pouze tělesné věci a před nimi žasne a chvěje se, jsa nad nimi všecek ve vytržení! To však není na- 226
3. (Sv. 3, str. 36, 38—41.) Zdá se, že nejen onen nejvyšší sbor učenců neb kněží180 je ve svých úsudcích porušen lží, nýbrž také velmi mnoho jiných sborů v církvi, aniž se vyskytl v nich muž, který by se postavil jako hradba (sr. Ezech. 13, 5) na obranu pravdy proti lhářům. Proto se dnes nesmírně a široko daleko po svatém, slavném a doko- nalém světě křesťanském rozšířily smyšlenky a lidské nálezky a báje a proto nepřestává tím větší ohavnost před nejvyšším Bohem den ode dne stále ještě se rozšiřovat skrze takové lidi. Neboť běda! dnes některé sbory a množství těch, kteří o sobě říkají, že jsou mistry a učenci církve, vydali v Boží církvi roz- hodnutí,181 že arci křesťané mají vzývat a uctívat dřevěné a kamenné, stříbrné a ostatní podobné sochy, přestože Písmo svaté praví (2 Mojž. 20, 5) zřejmě a výslovně: „Nebudeš se jim kla- něti ani je ctíti!“ To však nelze nikterak dokládat ani obhajovat z výroku Tomáše Akvinského,182 ani jinými učiteli... Rozhodli nadto ve svém sboru, že se sluší k obrazům modlit183 a tak lid učit, „aby se k obrazům lidé modlili“. Rozhodli nadto a synodálním usnesením uložili, že se má lidu kázat, aby lid zbožně věřil, že v kamenných nebo dřevěných pomalovaných sochách je moc Boží a moc jeho svatých a že proto zázraky, které se tam zdánlivě staly nebo o kterých se povídá, dělá Bůh skrze ně a pro ty obrazy. A proto prý, kdokoli v to věří a skládá důvěru v takovou sochu a utíká se k ní, nejedná naprosto špatně, naopak, jak říkají, není ani možno, aby jednal špatně; ale prostí lidé nemají prý býti ani napomínáni a káráni, že se utíkají v čas osobní tísně k sochám nebo k ostatkům svatých a k jiným tako- vým neživým předmětům bez zásluhy a bez moci. Ustanovili nadto, že se nesmí kázat proti zneužívání soch neb ostatků, tvrdí totiž, že se nepřihází, aby křesťanský lid bloudil v takových případech. Kdo by však neporozuměl, jak jsou tyto věci zhoubné nevzdě- lanému a tělesnému křesťanskému lidu, když přihlédne k tomu, že obecný lid dnešní doby, nemající ducha Pána Ježíše, není nijak schopen, aby se povznesl svou myslí k duchovním věcem, nýbrž, dospěv jen a hlavně k tělesnému usuzování a k fantastic- kým představám, oceňuje pouze tělesné věci a před nimi žasne a chvěje se, jsa nad nimi všecek ve vytržení! To však není na- 226
Strana 227
prosto bez těžkého hříchu v křesťanském lidu ani bez ukřivdění duchu a pravdě Krista Ježíše, neboť je psáno (Jan 4, 24): „Bůh je duch, a proto musí býti Bůh Otec uctíván v duchu a v pravdě a „takové ctitele hledá Bůh“... Ale kéž by měli na paměti dů- stojní páni výše zmínění, že hlubiny satanovy, jehož úmysly dobře známe (2 Kor. 2, 11), dovedou a mohou vnějším vzhledem a leskem takových tělesných věcí hráti o duše prostých lidí a hlavně při oněch dočista tělesných předmětech, což podotýkám, hledě k božským svátostem, které nejsou ani čistě tělesné ani čistě duchovní, nýbrž obojí. Těmito tedy čistě tělesnými věcmi se stává působení démonů mocnějším k šálení; neboť prostoduší lidé mají při nich menší hrůzu a větší zdání jistoty, protože jsou věci ty na svatém místě a takřka jakýmisi nástroji blízkými náboženství a protože mají na sobě v očích lidí silné zdání svatosti, třeba se nezakládá na nich žádná spása neb svatost, a protože účinkují mocně na smysly prostých lidí svým vnějším vzhledem a svou slavnou výpravou a tím budí úžas a podiv u nevzdělaných a starých lidí. Kéž by si ještě také byli, pravím, povšimli, že ďábelští svůd- cové, pokrytci a tělesní klerikové, řeholníci a kněží, kterým jde o to, aby těžili a hromadili svůj zisk z toho, co souvisí s křes- ťanským náboženstvím, a aby žili ze svých příjmů pohodlně a příjemně a kterým je proto křesťanský lid tolik co honba na kance v pustinách, že tito tedy a jim podobní lidé, jejichž nespočetný dorost se dnes vloudil do církve, protože nemají dokonalost života ani moudrost a pravdu Ježíšovu, zjednávají velmi zchytrale vymyšlenými bájemi a vším tím, co bylo na- hoře pověděno, jako svými proslavenými obrazy nebo novými i starými všude rozhlášenými ostatky, předstíranými divy a zázraky, sobě vážnost a svým místům proslulost a pověst a tím právě bohatství a pocty, sběh a potlesk nevzdělaných lidí a jsou tak zřejmě pomocníky a podporovateli shora zmíněného tajem- ného působení Antikristova. Kdož, ptám se, snadno z toho ne- usoudí, jak veliký prospěch vzchází odtud satanovi a jaká křivda pravdě a moci Krista Ježíše? Já jsem před Bohem svědkem toho, neboť jsem mnoho tako- vých věcí viděl, ale ještě mnohem více jsem toho o nich slyšel. Skrze tyto věci tedy běsní lež a šalba ďáblova proti spáse křes- ťanského lidu, ježto svedený lid utvrzuje v sobě takovými bájemi 15* 227
prosto bez těžkého hříchu v křesťanském lidu ani bez ukřivdění duchu a pravdě Krista Ježíše, neboť je psáno (Jan 4, 24): „Bůh je duch, a proto musí býti Bůh Otec uctíván v duchu a v pravdě a „takové ctitele hledá Bůh“... Ale kéž by měli na paměti dů- stojní páni výše zmínění, že hlubiny satanovy, jehož úmysly dobře známe (2 Kor. 2, 11), dovedou a mohou vnějším vzhledem a leskem takových tělesných věcí hráti o duše prostých lidí a hlavně při oněch dočista tělesných předmětech, což podotýkám, hledě k božským svátostem, které nejsou ani čistě tělesné ani čistě duchovní, nýbrž obojí. Těmito tedy čistě tělesnými věcmi se stává působení démonů mocnějším k šálení; neboť prostoduší lidé mají při nich menší hrůzu a větší zdání jistoty, protože jsou věci ty na svatém místě a takřka jakýmisi nástroji blízkými náboženství a protože mají na sobě v očích lidí silné zdání svatosti, třeba se nezakládá na nich žádná spása neb svatost, a protože účinkují mocně na smysly prostých lidí svým vnějším vzhledem a svou slavnou výpravou a tím budí úžas a podiv u nevzdělaných a starých lidí. Kéž by si ještě také byli, pravím, povšimli, že ďábelští svůd- cové, pokrytci a tělesní klerikové, řeholníci a kněží, kterým jde o to, aby těžili a hromadili svůj zisk z toho, co souvisí s křes- ťanským náboženstvím, a aby žili ze svých příjmů pohodlně a příjemně a kterým je proto křesťanský lid tolik co honba na kance v pustinách, že tito tedy a jim podobní lidé, jejichž nespočetný dorost se dnes vloudil do církve, protože nemají dokonalost života ani moudrost a pravdu Ježíšovu, zjednávají velmi zchytrale vymyšlenými bájemi a vším tím, co bylo na- hoře pověděno, jako svými proslavenými obrazy nebo novými i starými všude rozhlášenými ostatky, předstíranými divy a zázraky, sobě vážnost a svým místům proslulost a pověst a tím právě bohatství a pocty, sběh a potlesk nevzdělaných lidí a jsou tak zřejmě pomocníky a podporovateli shora zmíněného tajem- ného působení Antikristova. Kdož, ptám se, snadno z toho ne- usoudí, jak veliký prospěch vzchází odtud satanovi a jaká křivda pravdě a moci Krista Ježíše? Já jsem před Bohem svědkem toho, neboť jsem mnoho tako- vých věcí viděl, ale ještě mnohem více jsem toho o nich slyšel. Skrze tyto věci tedy běsní lež a šalba ďáblova proti spáse křes- ťanského lidu, ježto svedený lid utvrzuje v sobě takovými bájemi 15* 227
Strana 228
lživou naději a nespěchá s největší horlivostí k Ježíši ukřižo- vanému a k jeho moci a pravdě života, až bude, neskládaje již do ničeho svou naději, stržen v záhubu. Nicméně je přece jen mnoho velkých, znamenitých, stateč- ných a moudrých mužů, kteří tvrdí, že takové věci prospívají prostoduchým lidem, ano má prý se kázat, že se musí zboźně věřit, že jsou od Boha. Podle jejich tvrzení tedy zřekl se Bůh svých ctnostných a svatých vyvolených a obrátil se ke kamen- ným sochám. Znovu tedy, když přestal Pán Ježíš činit divy a mocné činy takto v svém jménu a skrze své slovo, činí je již skrze kameny a dřeva? Či snad, protože právě odňal svým sva- tým milovníkům moc a zázračnou sílu, dal ji sochám? Nebo snad v rozporu s Písmem Bůh potřebuje naší lži nebo se snad nebude moci bez naší lži naplnit slovo zákona? Nebo snad svatý a věrný Bůh tím, že projevuje svou moc skrze sochy a jiné takové neživé věci a že ji vkládá do takových obrazů, bude razit modloslužbě pohanů cestu do svého křesťanského lidu a tím napomáhat sata- novi, aby se sám připodobnil Bohu skrze lež a působením duchů a sobě přisvojoval božskou poctu? Či snad bylo ďáblu dovoleno, aby na potrestání nevděčných křesťanů přicházel v každé po- době svodů a lží? On, jenž také pomocí lidí, kteří se lidem jeví velmi zbožnými a svatými, ale nejsou, provádí vytrvale své dílo a svádí tím, že dělá skrze ně svá znamení a kouzla, nedovede totéž a nebude mu snad připuštěno podobné věci činit skrze sochy neb ostatky svatých? A ten, který mohl a odvážil se po- koušet Krista Ježíše a podle své libosti jej s sebou odnášeti (Mat. 4, 5—7), nebude snad stejně moci sahati na obraz kříže nebo na jiné ostatky a proměňovat je, když jinak nemají ani svobodnou vůli se vzepřít ani žádnou svatost Ducha svatého, aby zapuzovaly zlé duchy? Než kéž jsou z nás vymýceni ti, kdož nás matou, oni učitelé, kteří polechtávají uši (2 Tim. 4, 3) prostoduchého lidu křesťan- ského a hlásají slávu takových bájí a smyšlenek a nezaručených, naprosto tělesných zjevů, ale zanedbávají věrnou evangelickou pravdu Ježíše Krista pro spásu užitečnou, zabraňujíce hlásati kříž Pána našeho Ježíše Krista! 228
lživou naději a nespěchá s největší horlivostí k Ježíši ukřižo- vanému a k jeho moci a pravdě života, až bude, neskládaje již do ničeho svou naději, stržen v záhubu. Nicméně je přece jen mnoho velkých, znamenitých, stateč- ných a moudrých mužů, kteří tvrdí, že takové věci prospívají prostoduchým lidem, ano má prý se kázat, že se musí zboźně věřit, že jsou od Boha. Podle jejich tvrzení tedy zřekl se Bůh svých ctnostných a svatých vyvolených a obrátil se ke kamen- ným sochám. Znovu tedy, když přestal Pán Ježíš činit divy a mocné činy takto v svém jménu a skrze své slovo, činí je již skrze kameny a dřeva? Či snad, protože právě odňal svým sva- tým milovníkům moc a zázračnou sílu, dal ji sochám? Nebo snad v rozporu s Písmem Bůh potřebuje naší lži nebo se snad nebude moci bez naší lži naplnit slovo zákona? Nebo snad svatý a věrný Bůh tím, že projevuje svou moc skrze sochy a jiné takové neživé věci a že ji vkládá do takových obrazů, bude razit modloslužbě pohanů cestu do svého křesťanského lidu a tím napomáhat sata- novi, aby se sám připodobnil Bohu skrze lež a působením duchů a sobě přisvojoval božskou poctu? Či snad bylo ďáblu dovoleno, aby na potrestání nevděčných křesťanů přicházel v každé po- době svodů a lží? On, jenž také pomocí lidí, kteří se lidem jeví velmi zbožnými a svatými, ale nejsou, provádí vytrvale své dílo a svádí tím, že dělá skrze ně svá znamení a kouzla, nedovede totéž a nebude mu snad připuštěno podobné věci činit skrze sochy neb ostatky svatých? A ten, který mohl a odvážil se po- koušet Krista Ježíše a podle své libosti jej s sebou odnášeti (Mat. 4, 5—7), nebude snad stejně moci sahati na obraz kříže nebo na jiné ostatky a proměňovat je, když jinak nemají ani svobodnou vůli se vzepřít ani žádnou svatost Ducha svatého, aby zapuzovaly zlé duchy? Než kéž jsou z nás vymýceni ti, kdož nás matou, oni učitelé, kteří polechtávají uši (2 Tim. 4, 3) prostoduchého lidu křesťan- ského a hlásají slávu takových bájí a smyšlenek a nezaručených, naprosto tělesných zjevů, ale zanedbávají věrnou evangelickou pravdu Ježíše Krista pro spásu užitečnou, zabraňujíce hlásati kříž Pána našeho Ježíše Krista! 228
Strana 229
(Z V. knihy — Fol. 27 b. — Cod. B.) Kázání a učení, že sluší vzdávat stejnou úctu a stejně se klanět takovým sochám a obrazům jako samému Bohu, pohoršuje na- prosto zbytečně židy a uvádí u nich Kristovu víru v posměch. Říkajíť a tvrdí židé chechtajíce se, že my křesťané máme ve svých chrámech bohy dřevěné a kamenné a k těm že se modlíme a ty uctíváme. Vyhovuje nadto toto učení bludům pohanů, kteří si posvěcují takové sochy a obrazy ze dřeva nebo ze zlata nebo podobně a činí si z nich své bohy, ctí je a s úžasem před nimi trnou a vzývají je... Prostý křesťan nebude mít pohotově téměř žádnou obranu proti vysmívajícímu se židu nebo urážejícímu pohanu. Neboť žid si dovolí toto proti obyčejnému křesťanu: „Vy ctíte dřevěné a stříbrné bohy!“ Když to věřící popře, řekne žid: „Všechny tyto věci ctíte jako Boha a máte za Boha a tomu vzdáváte stejnou poctu, stejnou úctu a čest, ale o pravém a nej- vyšším Bohu učíte a hlásáte v svém lidu, že jemu přísluší úcta. Protože však toto činíte dřevěným a zlatým obrazům a sochám, tedy my dobře říkáme, že vy křesťané máte bohy dřevěné a ka- menné.“ Taktéž ukáže žid na obraz Kristův a řekne s hlasitým smíchem: „Tomuhle se vy klaníte s touž zbožností a s touž ucti- vostí, s jakou nejvyššímu a pravému Bohu! Ale tohle není nic leč dřevo nebo kámen, tedy dřevu nebo kameni se vy křesťané tak klaníte a s takovou uctivostí a vážností jako nejvyššímu a pravému Bohu.“ Je zřejmo, že prostý a v logice necvičený křes- fan nebude mít proti tomu po ruce jasnou obranu, jestliže by dbal učení o sochách dříve zmíněného a jemu věřil. (Z V. knihy. — Fol. 126 b — 127 a.) Stává se, že se dějí v naší době skrze některé obrazy v chrámě jakési zázraky, znamení a uzdravování. Tyto všechny věci jsou velmi nebezpečné, ano jsou takřka zjevně tajemnou předzvěstí Antikrista a dílem ďáblů, aby se dálo příkoří Kristu Ježíši a aby prostoduší lidé byli sváděni do záhuby, přisuzujíce nějakou božskou moc dřevěnému nebo kamennému obrazu, a aby tam pociťovali jakýsi úžas, úctu a zálibu, zapomínajíce, že je to dřevo bez citu a bez života, neposvěcené a nepožehnané slovem 229
(Z V. knihy — Fol. 27 b. — Cod. B.) Kázání a učení, že sluší vzdávat stejnou úctu a stejně se klanět takovým sochám a obrazům jako samému Bohu, pohoršuje na- prosto zbytečně židy a uvádí u nich Kristovu víru v posměch. Říkajíť a tvrdí židé chechtajíce se, že my křesťané máme ve svých chrámech bohy dřevěné a kamenné a k těm že se modlíme a ty uctíváme. Vyhovuje nadto toto učení bludům pohanů, kteří si posvěcují takové sochy a obrazy ze dřeva nebo ze zlata nebo podobně a činí si z nich své bohy, ctí je a s úžasem před nimi trnou a vzývají je... Prostý křesťan nebude mít pohotově téměř žádnou obranu proti vysmívajícímu se židu nebo urážejícímu pohanu. Neboť žid si dovolí toto proti obyčejnému křesťanu: „Vy ctíte dřevěné a stříbrné bohy!“ Když to věřící popře, řekne žid: „Všechny tyto věci ctíte jako Boha a máte za Boha a tomu vzdáváte stejnou poctu, stejnou úctu a čest, ale o pravém a nej- vyšším Bohu učíte a hlásáte v svém lidu, že jemu přísluší úcta. Protože však toto činíte dřevěným a zlatým obrazům a sochám, tedy my dobře říkáme, že vy křesťané máte bohy dřevěné a ka- menné.“ Taktéž ukáže žid na obraz Kristův a řekne s hlasitým smíchem: „Tomuhle se vy klaníte s touž zbožností a s touž ucti- vostí, s jakou nejvyššímu a pravému Bohu! Ale tohle není nic leč dřevo nebo kámen, tedy dřevu nebo kameni se vy křesťané tak klaníte a s takovou uctivostí a vážností jako nejvyššímu a pravému Bohu.“ Je zřejmo, že prostý a v logice necvičený křes- fan nebude mít proti tomu po ruce jasnou obranu, jestliže by dbal učení o sochách dříve zmíněného a jemu věřil. (Z V. knihy. — Fol. 126 b — 127 a.) Stává se, že se dějí v naší době skrze některé obrazy v chrámě jakési zázraky, znamení a uzdravování. Tyto všechny věci jsou velmi nebezpečné, ano jsou takřka zjevně tajemnou předzvěstí Antikrista a dílem ďáblů, aby se dálo příkoří Kristu Ježíši a aby prostoduší lidé byli sváděni do záhuby, přisuzujíce nějakou božskou moc dřevěnému nebo kamennému obrazu, a aby tam pociťovali jakýsi úžas, úctu a zálibu, zapomínajíce, že je to dřevo bez citu a bez života, neposvěcené a nepožehnané slovem 229
Strana 230
Božím. Ba každá šibenice je v městě příhodnější a užitečnější než nějaký nejuctívanější obraz nebo socha v chrámě. Neboť šibenice je nástrojem a znamením Boží spravedlnosti a zmenšuje zločinnost mezi lidmi a má proto pevné svědectví vydané slovem Božím (Moudr. 14, 7): „Blahoslavené dřevo, skrze které se koná spravedlnost.“ Ale o obrazech je v Písmě po pravdě mnoho zlého pověděno, neboť ďábel měl vždy od počátku až do konce od té doby, co počaly obrazy, velkou oporu při šálení lidské hlouposti, ano v obrazech a ve ctění jich měla počátek všecka modloslužba pohanů... (Z V. knihy. — Fol. 127a.) Je to jasně patrno o Ninivských,184 kde zřídil syn otci sochu z počátku jen na jeho památku a potom obyvatelé, náchylní k zlé- mu a zaprodaní hříchu, počali onen obraz uctívat.60 Připojily se pak k tomu démonské mocnosti, vnukající lidem úžas a jakousi úctu před obrazy, a tak obloudily prosté lidi věšteckými odpověďmi i zázraky k tomu, aby počali uctívat onu sochu, nedávno rukama umělce vytvořenou, a utíkat se k ní o pomoc a uzdravení, ježto vkládali do sochy jakousi božskou moc a tudíž své útočiště a svou důvěru ve vhodný čas,... a odtud, když se blud vzmáhal, z vyobrazení vyšli všichni pohanští bohové. Neboť právě tak i jméno prvního obrazu Bel si přisvojily téměř všecky modly, na př. Belzebub, Belfegor, Baalim185 a pod. Totéž je patrno o modloslužbě Židů, která se započala zobrazením telete (2 Mojž. 32, 1—6), a tak i potom. Neboť zpozdilost lidí, tkvící v srdci od jejich dětství, má tu vlastnost, že neskrblí božskými poctami a božskými zázraky a že je rádi vkládají do věcí vytvořených, které vidí, protože nedovedou ani nemohou si představit Boha, kterého nevidí ani nikdy neuvidí, jako je psáno (Jan 1, 18): „Boha nikdy nikdo neviděl.“ Má nadto lidské pokolení to spo- lečné s rodem démonů, že jsou žádostivi a náchylní uchvacovat a přivlastňovat si božskou slávu a poctu. A odtud se dnes zmno- honásobilo největší zlo lidského pokolení, a nejvíce mezi křes- ťany, až po Antikrista; mezi nimi ďábel nepřestává všemi nej- zchytralejšími cestami ukořisťovat slávu a poctu Pána Ježíše. A tak se také obávám, že i skrze obrazy..., jednak protože je mu tato cesta k obluzování lidí otevřena pro smyslovou stránku 230
Božím. Ba každá šibenice je v městě příhodnější a užitečnější než nějaký nejuctívanější obraz nebo socha v chrámě. Neboť šibenice je nástrojem a znamením Boží spravedlnosti a zmenšuje zločinnost mezi lidmi a má proto pevné svědectví vydané slovem Božím (Moudr. 14, 7): „Blahoslavené dřevo, skrze které se koná spravedlnost.“ Ale o obrazech je v Písmě po pravdě mnoho zlého pověděno, neboť ďábel měl vždy od počátku až do konce od té doby, co počaly obrazy, velkou oporu při šálení lidské hlouposti, ano v obrazech a ve ctění jich měla počátek všecka modloslužba pohanů... (Z V. knihy. — Fol. 127a.) Je to jasně patrno o Ninivských,184 kde zřídil syn otci sochu z počátku jen na jeho památku a potom obyvatelé, náchylní k zlé- mu a zaprodaní hříchu, počali onen obraz uctívat.60 Připojily se pak k tomu démonské mocnosti, vnukající lidem úžas a jakousi úctu před obrazy, a tak obloudily prosté lidi věšteckými odpověďmi i zázraky k tomu, aby počali uctívat onu sochu, nedávno rukama umělce vytvořenou, a utíkat se k ní o pomoc a uzdravení, ježto vkládali do sochy jakousi božskou moc a tudíž své útočiště a svou důvěru ve vhodný čas,... a odtud, když se blud vzmáhal, z vyobrazení vyšli všichni pohanští bohové. Neboť právě tak i jméno prvního obrazu Bel si přisvojily téměř všecky modly, na př. Belzebub, Belfegor, Baalim185 a pod. Totéž je patrno o modloslužbě Židů, která se započala zobrazením telete (2 Mojž. 32, 1—6), a tak i potom. Neboť zpozdilost lidí, tkvící v srdci od jejich dětství, má tu vlastnost, že neskrblí božskými poctami a božskými zázraky a že je rádi vkládají do věcí vytvořených, které vidí, protože nedovedou ani nemohou si představit Boha, kterého nevidí ani nikdy neuvidí, jako je psáno (Jan 1, 18): „Boha nikdy nikdo neviděl.“ Má nadto lidské pokolení to spo- lečné s rodem démonů, že jsou žádostivi a náchylní uchvacovat a přivlastňovat si božskou slávu a poctu. A odtud se dnes zmno- honásobilo největší zlo lidského pokolení, a nejvíce mezi křes- ťany, až po Antikrista; mezi nimi ďábel nepřestává všemi nej- zchytralejšími cestami ukořisťovat slávu a poctu Pána Ježíše. A tak se také obávám, že i skrze obrazy..., jednak protože je mu tato cesta k obluzování lidí otevřena pro smyslovou stránku 230
Strana 231
lidí, kteří se dávají vésti jen úsudkem tohoto světa a podle těles- nosti, jednak protože je to jeho stará a obvyklá cesta svádění. (Z V. knihy. — Fol. 28 b — 29 b. — Cod. B.) O obraze svaté Marie, který podle legendy namaloval svatý Lukáš,186 nebo o tváři Krista Ježíše a o vážnosti a uctívání tako- vých obrazů dlužno, myslím, říci, že takové věci zasluhují úcty jim náležité přiměřeně s jejich skutečnou podstatou jakožto věci bezduché a neživé, nemající přece v sobě, tak jak jsou, vnitřně žádnou zázračnou moc. Jsouť spíše jen obrazy nebo podobiznami těch, které vypodobňují, totiž Krista a svaté Marie, zachycujícími takřka přímo a bezprostředně jejich skutečnou podobu. Tak Kristus sám vtiskl a zobrazil božskou a předivnou mocí podobu své božské tváře plné milosti na obraze, který se až doposud ukazuje v Římě,187 a svatý Lukáš186 namaloval a vy- tvořil přímo podle skutečné postavy a podoby oslavené Panny její dříve zmíněný obraz, a tvář Kristovu, která je chována v Lucce, vytvořil svatý Nikodem,188 když si chtěl, jak legenda vypravuje, z vroucí lásky ke Kristu Ježíši zobrazit jeho podobu; a podobu tu skutečně vytvořil a zobrazil řezbou všech údů, tak jak vidíme dnes v Lucce, vyjma vytvoření samé hlavy; ta se tam dostala podobně zázračně, ať již byla provedena a souladně připojena rukama andělskýma, ať i samého Krista. Potom po dlouhých časech byl krucifix přenesen po moři na lodi až do Luccy a tam byla pravost téhož obrazu ověřena a oslavena mnohými neobyčejnými a zjevnými zázraky; ale stále přeče a naprosto nebyl ničím jiným než dřevem a věcí bez duše a moci a neměl v sobě žádnou zázračnou moc ani vnitřně ani zevně a náhodně. Takové tedy případy, které jsou podepřené zvláštními výsa- dami a potvrzené a uznané v obecné církvi, nemohou sloužit za omluvu ani za příklad ani jako záštita mnohých jiných pod- vrhů, které se právě nyní rozmohly v Boží církvi. Uvažujeme-li totiž bedlivě, přinášejí s sebou zmíněné obrazy kromě toho ještě zvláštní příčinu nebo účel toho, že se takto v Boží církvi vysky- tují a jsou proslavené. Neboť Pán náš Ježíš Kristus se staral o útěchu a spásu své církve, a když tedy on byl nám jako Bůh vzat svým nanebevstoupením po stránce tohoto pozemského, 231
lidí, kteří se dávají vésti jen úsudkem tohoto světa a podle těles- nosti, jednak protože je to jeho stará a obvyklá cesta svádění. (Z V. knihy. — Fol. 28 b — 29 b. — Cod. B.) O obraze svaté Marie, který podle legendy namaloval svatý Lukáš,186 nebo o tváři Krista Ježíše a o vážnosti a uctívání tako- vých obrazů dlužno, myslím, říci, že takové věci zasluhují úcty jim náležité přiměřeně s jejich skutečnou podstatou jakožto věci bezduché a neživé, nemající přece v sobě, tak jak jsou, vnitřně žádnou zázračnou moc. Jsouť spíše jen obrazy nebo podobiznami těch, které vypodobňují, totiž Krista a svaté Marie, zachycujícími takřka přímo a bezprostředně jejich skutečnou podobu. Tak Kristus sám vtiskl a zobrazil božskou a předivnou mocí podobu své božské tváře plné milosti na obraze, který se až doposud ukazuje v Římě,187 a svatý Lukáš186 namaloval a vy- tvořil přímo podle skutečné postavy a podoby oslavené Panny její dříve zmíněný obraz, a tvář Kristovu, která je chována v Lucce, vytvořil svatý Nikodem,188 když si chtěl, jak legenda vypravuje, z vroucí lásky ke Kristu Ježíši zobrazit jeho podobu; a podobu tu skutečně vytvořil a zobrazil řezbou všech údů, tak jak vidíme dnes v Lucce, vyjma vytvoření samé hlavy; ta se tam dostala podobně zázračně, ať již byla provedena a souladně připojena rukama andělskýma, ať i samého Krista. Potom po dlouhých časech byl krucifix přenesen po moři na lodi až do Luccy a tam byla pravost téhož obrazu ověřena a oslavena mnohými neobyčejnými a zjevnými zázraky; ale stále přeče a naprosto nebyl ničím jiným než dřevem a věcí bez duše a moci a neměl v sobě žádnou zázračnou moc ani vnitřně ani zevně a náhodně. Takové tedy případy, které jsou podepřené zvláštními výsa- dami a potvrzené a uznané v obecné církvi, nemohou sloužit za omluvu ani za příklad ani jako záštita mnohých jiných pod- vrhů, které se právě nyní rozmohly v Boží církvi. Uvažujeme-li totiž bedlivě, přinášejí s sebou zmíněné obrazy kromě toho ještě zvláštní příčinu nebo účel toho, že se takto v Boží církvi vysky- tují a jsou proslavené. Neboť Pán náš Ježíš Kristus se staral o útěchu a spásu své církve, a když tedy on byl nám jako Bůh vzat svým nanebevstoupením po stránce tohoto pozemského, 231
Strana 232
viditelného života, takže napotom je nám vpravdě Bohem podle své nezměrné důstojnosti před námi skrytým, chtěl, abychom to po téže tělesné a viditelné stránce, po které, jak bylo řečeno, nemůžeme ho již nijak vidět společně a v jeho oblažující osob- nosti, spatřovali aspoň v jeho věrné podobě na obraze. Proto nám vyobrazil a zanechal vlastní podobu své tváře. A není to bez tajemného smyslu, že jsou v církvi jen tyto dvě proslulé tváře Kristovy, jedna v jednom chrámě v Římě, jež se obecně nazývá „veronica“; je to tvář velmi milostivá a neoby- čejně mírná a vlídná. Druhá v Lucce je pojmenována od obyva- telů Luccy v kronice o tom sepsané a pečlivě opatrované, kterou jsem celou přečetl, „přísný obličej Kristův“.189 V této tváři zase je výraz, budící na pohled velikou hrůzu, vladařský, celým svým vzhledem vznešený a projevující přímo velebnost osoby. Z toho jsem vyvodil — připouštěje lepší mínění — tento tajemný smysl: jako má Pán Ježíš zjevně uskutečnit dvojí pří- chod na tento svět a zjevit se tváří v tvář všem lidem společně, dobrým i zlým, tak chtěl zanechat zřetelné obrazy obou svých příchodů každému žijícímu pro potěchu a zároveň k poučení a pro působivou připomínku a bázeň. První příchod totiž uskutečnil Pán, když přišel na tento svět svým narozením, obcováním s lidmi a utrpením, a při něm se projevil ke všem velmi a nadmíru vlídným, mírným a milosti- vým. Tuto svou tvář nebo obraz své tváře neobyčejně vlídný a mírný také vytvořil a všem zanechal; tento obraz je v Římě, jak bylo o něm shora vykládáno. Druhý příchod na tento svět však Pán zjevně uskuteční, aby soudil živé i mrtvé ve veliké slávě a velebnosti. Proto také onen příchod a svou tvář, s kterou se tehdy ukáže, chtěl nám již napřed zobrazit na soše v Lucce, podobně hrůzu budící a plné vladařské přímo velebnosti. Já dosvědčuji, že jsem viděl v Lucce tuto sochu, ba sochu soch, a kdykoli jsem ji spatřil na vysoké žerdi upevněnou a vzhůru do vzduchu zdviženou, po každé jsem přímo ztrnul a nejen že se mi zježily vlasy na hlavě, ale mráz po mně probíhal; tehdy jsem si živě představil příchod Kristův k soudu, jak bude slavný. Proto se dostalo oněm dvěma obrazům jejich jmen shodně s ná- mětem. Neboť onen římský obraz se nazývá obecně „milostivá tvář Kristova“, protože je nebo se jeví milostivý a mírný ve shodě s Písmem, které obrazně praví (Ester 15, 17): „Pane, velmi jsi 232
viditelného života, takže napotom je nám vpravdě Bohem podle své nezměrné důstojnosti před námi skrytým, chtěl, abychom to po téže tělesné a viditelné stránce, po které, jak bylo řečeno, nemůžeme ho již nijak vidět společně a v jeho oblažující osob- nosti, spatřovali aspoň v jeho věrné podobě na obraze. Proto nám vyobrazil a zanechal vlastní podobu své tváře. A není to bez tajemného smyslu, že jsou v církvi jen tyto dvě proslulé tváře Kristovy, jedna v jednom chrámě v Římě, jež se obecně nazývá „veronica“; je to tvář velmi milostivá a neoby- čejně mírná a vlídná. Druhá v Lucce je pojmenována od obyva- telů Luccy v kronice o tom sepsané a pečlivě opatrované, kterou jsem celou přečetl, „přísný obličej Kristův“.189 V této tváři zase je výraz, budící na pohled velikou hrůzu, vladařský, celým svým vzhledem vznešený a projevující přímo velebnost osoby. Z toho jsem vyvodil — připouštěje lepší mínění — tento tajemný smysl: jako má Pán Ježíš zjevně uskutečnit dvojí pří- chod na tento svět a zjevit se tváří v tvář všem lidem společně, dobrým i zlým, tak chtěl zanechat zřetelné obrazy obou svých příchodů každému žijícímu pro potěchu a zároveň k poučení a pro působivou připomínku a bázeň. První příchod totiž uskutečnil Pán, když přišel na tento svět svým narozením, obcováním s lidmi a utrpením, a při něm se projevil ke všem velmi a nadmíru vlídným, mírným a milosti- vým. Tuto svou tvář nebo obraz své tváře neobyčejně vlídný a mírný také vytvořil a všem zanechal; tento obraz je v Římě, jak bylo o něm shora vykládáno. Druhý příchod na tento svět však Pán zjevně uskuteční, aby soudil živé i mrtvé ve veliké slávě a velebnosti. Proto také onen příchod a svou tvář, s kterou se tehdy ukáže, chtěl nám již napřed zobrazit na soše v Lucce, podobně hrůzu budící a plné vladařské přímo velebnosti. Já dosvědčuji, že jsem viděl v Lucce tuto sochu, ba sochu soch, a kdykoli jsem ji spatřil na vysoké žerdi upevněnou a vzhůru do vzduchu zdviženou, po každé jsem přímo ztrnul a nejen že se mi zježily vlasy na hlavě, ale mráz po mně probíhal; tehdy jsem si živě představil příchod Kristův k soudu, jak bude slavný. Proto se dostalo oněm dvěma obrazům jejich jmen shodně s ná- mětem. Neboť onen římský obraz se nazývá obecně „milostivá tvář Kristova“, protože je nebo se jeví milostivý a mírný ve shodě s Písmem, které obrazně praví (Ester 15, 17): „Pane, velmi jsi 232
Strana 233
podivuhodný a tvoje tvář je plna milosti“ a jinde (Ž. 80, 4): „Ukaž nám svůj obličej a budeme spaseni.“ Druhý obraz, který je v Lucce, se nazývá obecně „přísný obličej Kristův“, a tak již hned v svém jméně naznačuje hrůzu... S tím se srovnává Písmo, které praví (Ž. 34, 16): „Oči Hospodinovy na spravedlivé“ atd. a následuje případně k věci: „Ale hněvivý obličej Hospodinův proti těm, kdo činí zlo. Proto myslím, že z toho, co jsem pověděl, lze vyvodit, že jsou to dva neobyčejné obrazy neb podoby člověčenství Kristova a že nám byly takto význačně určeny a zanechány na památku Pána Ježíše a na poučení, hlavně však na poučení, abychom totiž odtud jakoby z působivé knihy byli vedeni k živé před- stavě Božího milosrdenství a lásky, projevené vtělením Kristo- vým, v sobě samých, když bychom pohlíželi na nejjistější a ide- ální vzor jeho milosrdenství a lásky, a byli tím pobídnuti k nej- sladšímu milování jeho samého, ale abychom také živě uvažo- vali o přísnosti jeho božské spravedlnosti, s kterou přijde k nám v poslední den, když bychom se dívali na obraz jeho hrůzu bu- dícího obličeje a vznešené velebnosti, a tím byli účinněji pobíd- nuti k hrůze a k bázni a pod tímto dojmem abychom povstali a zpívali Pánu žalmy, říkajíce (Ž. 10, 1): „O milosrdenství a soudu budu zpívat tobě, Hospodine! Avšak účel toho, že nám byl obraz svaté Marie ne bez příčiny namalován evangelistou svatým Lukášem, uznáš, chceš-li, tento: Ať již byla nejsvětější matka Kristova na nebe vzata s tělem ať bez těla, to víme jistě, že nemáme v církvi Boží žádné ostatky jejího nejsvětějšího těla, neboť Božská Prozřetelnost to tak pro- spěšně zařídila, aby nebyli pohoršeni slabí. Chtěla však přece milostivost Spasitelova, aby byl v jeho církvi pořízen nejvěro- hodnější osobou aspoň obraz v nejvěrnější podobě a přímo podle podoby jeho nejsladší matky zachycený, k poctě jeho matky a ke vzbuzení zbožnosti a pro útěchu jeho vyvolených. Je tedy hoden tento obraz, jak bylo dříve řečeno, úcty, ale takové, jaké smí požívat malba, nemající vůbec ducha a moci. 233
podivuhodný a tvoje tvář je plna milosti“ a jinde (Ž. 80, 4): „Ukaž nám svůj obličej a budeme spaseni.“ Druhý obraz, který je v Lucce, se nazývá obecně „přísný obličej Kristův“, a tak již hned v svém jméně naznačuje hrůzu... S tím se srovnává Písmo, které praví (Ž. 34, 16): „Oči Hospodinovy na spravedlivé“ atd. a následuje případně k věci: „Ale hněvivý obličej Hospodinův proti těm, kdo činí zlo. Proto myslím, že z toho, co jsem pověděl, lze vyvodit, že jsou to dva neobyčejné obrazy neb podoby člověčenství Kristova a že nám byly takto význačně určeny a zanechány na památku Pána Ježíše a na poučení, hlavně však na poučení, abychom totiž odtud jakoby z působivé knihy byli vedeni k živé před- stavě Božího milosrdenství a lásky, projevené vtělením Kristo- vým, v sobě samých, když bychom pohlíželi na nejjistější a ide- ální vzor jeho milosrdenství a lásky, a byli tím pobídnuti k nej- sladšímu milování jeho samého, ale abychom také živě uvažo- vali o přísnosti jeho božské spravedlnosti, s kterou přijde k nám v poslední den, když bychom se dívali na obraz jeho hrůzu bu- dícího obličeje a vznešené velebnosti, a tím byli účinněji pobíd- nuti k hrůze a k bázni a pod tímto dojmem abychom povstali a zpívali Pánu žalmy, říkajíce (Ž. 10, 1): „O milosrdenství a soudu budu zpívat tobě, Hospodine! Avšak účel toho, že nám byl obraz svaté Marie ne bez příčiny namalován evangelistou svatým Lukášem, uznáš, chceš-li, tento: Ať již byla nejsvětější matka Kristova na nebe vzata s tělem ať bez těla, to víme jistě, že nemáme v církvi Boží žádné ostatky jejího nejsvětějšího těla, neboť Božská Prozřetelnost to tak pro- spěšně zařídila, aby nebyli pohoršeni slabí. Chtěla však přece milostivost Spasitelova, aby byl v jeho církvi pořízen nejvěro- hodnější osobou aspoň obraz v nejvěrnější podobě a přímo podle podoby jeho nejsladší matky zachycený, k poctě jeho matky a ke vzbuzení zbožnosti a pro útěchu jeho vyvolených. Je tedy hoden tento obraz, jak bylo dříve řečeno, úcty, ale takové, jaké smí požívat malba, nemající vůbec ducha a moci. 233
Strana 234
IX. PLNOST ČASU (Sv. 4, str. 398—399.) Třeba poznamenat, že pokrytcům Písmo svaté a výstrahy sva- tých učitelů již zestaraly a příliš zevšedněly, a jsou tudíž pro ně bezvýznamné a příliš obyčejné, takže nepůsobí nijak na jejich ducha, aby poznávali sebe nebo napravili svůj život. A proto je k jich nápravě nezbytně třeba jakýchsi nových strašných a jinak neslýchaných pokárání. Jako záplava se rozšířila největší ne- pravost a to, co bylo v církvi nejkrásnější, bylo zohyžděno; co bylo nejlepší, stalo se působením kvasu špatnosti a zloby (1 Kor. 5, 8) ohavností, a to, co bylo nejvzácnější, bylo skrze tyto hrozné zástupy pokrytců znehodnoceno a zlehčeno; a povodeň nepra- vosti se tak vzmohla, že se její vlny vzduly nadmíru úžasně a mocně takřka nade všecky hory do výše padesáti loket190 půso- bením démonů... Ale tak, jak je podivuhodné vzdutí tohoto moře, stejně podivuhodný je na výsostech Pán Ježíš ukřižovaný (sr. Ž. 93, 3—4). Proto ten, který napřed zvěděl tyto pohromy, všecky i jednot- livě, a dal je zaznamenat v knihách,191 aby tím ukázal, že se nic neděje ani nemůže státi, aniž by to sám chtěl nebo napřed zvě- děl a připouštěl. Právě on také sobě ponechal nové způsoby, jak čelit oněm nejhorším špatnostem v jeho církvi, nová písma a nová, jako hromobití strašná pokárání a utajil je v rouše podiv- ných a stejně děsivých obrazů v pokladech svatého Písma, aby tam byla vyhledávána a v pravý čas odhalena a na veřejnost uvedena v té míře, kterou vymezuje a určuje každému náš nej- světější Pán, Ježíš ukřižovaný. (Sv. 3, str. 346—347.) Již nastává čas obojí žně192 a obojí křik se již nese k Bohu, volání nepravostí Sodomských o pomstu i volání ctnosti svatých o odměnu. Z toho dále vyplývá, že je již zřejmě vidět, že se vy- plnilo ono Písmo, které praví (Mat. 13, 30): „Nechte, ať obojí roste až do žní; v době žní řeknu žencům: Seberte napřed koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromážděte do mé 234
IX. PLNOST ČASU (Sv. 4, str. 398—399.) Třeba poznamenat, že pokrytcům Písmo svaté a výstrahy sva- tých učitelů již zestaraly a příliš zevšedněly, a jsou tudíž pro ně bezvýznamné a příliš obyčejné, takže nepůsobí nijak na jejich ducha, aby poznávali sebe nebo napravili svůj život. A proto je k jich nápravě nezbytně třeba jakýchsi nových strašných a jinak neslýchaných pokárání. Jako záplava se rozšířila největší ne- pravost a to, co bylo v církvi nejkrásnější, bylo zohyžděno; co bylo nejlepší, stalo se působením kvasu špatnosti a zloby (1 Kor. 5, 8) ohavností, a to, co bylo nejvzácnější, bylo skrze tyto hrozné zástupy pokrytců znehodnoceno a zlehčeno; a povodeň nepra- vosti se tak vzmohla, že se její vlny vzduly nadmíru úžasně a mocně takřka nade všecky hory do výše padesáti loket190 půso- bením démonů... Ale tak, jak je podivuhodné vzdutí tohoto moře, stejně podivuhodný je na výsostech Pán Ježíš ukřižovaný (sr. Ž. 93, 3—4). Proto ten, který napřed zvěděl tyto pohromy, všecky i jednot- livě, a dal je zaznamenat v knihách,191 aby tím ukázal, že se nic neděje ani nemůže státi, aniž by to sám chtěl nebo napřed zvě- děl a připouštěl. Právě on také sobě ponechal nové způsoby, jak čelit oněm nejhorším špatnostem v jeho církvi, nová písma a nová, jako hromobití strašná pokárání a utajil je v rouše podiv- ných a stejně děsivých obrazů v pokladech svatého Písma, aby tam byla vyhledávána a v pravý čas odhalena a na veřejnost uvedena v té míře, kterou vymezuje a určuje každému náš nej- světější Pán, Ježíš ukřižovaný. (Sv. 3, str. 346—347.) Již nastává čas obojí žně192 a obojí křik se již nese k Bohu, volání nepravostí Sodomských o pomstu i volání ctnosti svatých o odměnu. Z toho dále vyplývá, že je již zřejmě vidět, že se vy- plnilo ono Písmo, které praví (Mat. 13, 30): „Nechte, ať obojí roste až do žní; v době žní řeknu žencům: Seberte napřed koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromážděte do mé 234
Strana 235
stodoly!“ a (Zjev. 14, 14—16): „Pohleděl jsem, a hle, bílý oblak, a na oblaku seděl podobný Synu člověka a měl na hlavě zlatý věnec,“ a dále k naší věci: „A v ruce ostrý srp. A jiný anděl vyšel z chrámu a volal silným hlasem na toho, který seděl na oblaku: Spusť svůj srp a žni!“ A pak docela k naší věci: „Neboť přišla hodina žně, protože dozrála žeň země. I spustil ten, který seděl na oblaku, svůj srp na zem, a země byla požata.“ Z toho, co bylo vyloženo, lze zcela zřejmě vyvodit, že již přišel čas, že již je tu čas, aby se všemocné slovo Páně ozvalo s králov- ských sídel (sr. Moudr. 18, 15) a osvětlilo hlubokou noc a aby mlčení o příchodu Antikristově a o příchodu Krista Ježíše již pominulo a bylo přerušeno množstvím kazatelů. (S v. 4, str. 306—307.) Kéž by již procitli aspoň ti, kteří jsou postaveni na hlídce, a jako dovedou odhadovat počasí (sr. Luk. 12, 56) a jeho trvání a hodnotu a výnosnost prebend a různých obročí, kéž by tak uměli rozumět tomuto času poslednímu a nejhoršímu, plnému nebezpečí na všech stranách a ran a v Písmech i v událostech a přispěním Ducha svatého jej nalézat, duše burcovat k útěku zprostřed Babylona,15 vybízet k pokání a k upouštění od hříchu a postavit se jako hradba na obranu Božího domu (Ez. 13, 5) a pravdy Ježíše Krista! 235
stodoly!“ a (Zjev. 14, 14—16): „Pohleděl jsem, a hle, bílý oblak, a na oblaku seděl podobný Synu člověka a měl na hlavě zlatý věnec,“ a dále k naší věci: „A v ruce ostrý srp. A jiný anděl vyšel z chrámu a volal silným hlasem na toho, který seděl na oblaku: Spusť svůj srp a žni!“ A pak docela k naší věci: „Neboť přišla hodina žně, protože dozrála žeň země. I spustil ten, který seděl na oblaku, svůj srp na zem, a země byla požata.“ Z toho, co bylo vyloženo, lze zcela zřejmě vyvodit, že již přišel čas, že již je tu čas, aby se všemocné slovo Páně ozvalo s králov- ských sídel (sr. Moudr. 18, 15) a osvětlilo hlubokou noc a aby mlčení o příchodu Antikristově a o příchodu Krista Ježíše již pominulo a bylo přerušeno množstvím kazatelů. (S v. 4, str. 306—307.) Kéž by již procitli aspoň ti, kteří jsou postaveni na hlídce, a jako dovedou odhadovat počasí (sr. Luk. 12, 56) a jeho trvání a hodnotu a výnosnost prebend a různých obročí, kéž by tak uměli rozumět tomuto času poslednímu a nejhoršímu, plnému nebezpečí na všech stranách a ran a v Písmech i v událostech a přispěním Ducha svatého jej nalézat, duše burcovat k útěku zprostřed Babylona,15 vybízet k pokání a k upouštění od hříchu a postavit se jako hradba na obranu Božího domu (Ez. 13, 5) a pravdy Ježíše Krista! 235
Strana 236
Strana 237
ODDÍL PÁTY ZA OBNOVU CÍRKVE I. Obnova církve. II. Omezení zbytečných zřízení v církvi. III. Odstranění obrazů. IV. Stavení veřejných hříchů. V. Vnitřní přerození kněžstva a řeholníků. VI. Obnovení duchovní jednoty v církvi. VII. Nové kněžstvo. VIII. Blízkost obnovy. IX. Příchod Eliášův. X. Vypravování o Milíčovi. XI. Obnovení denního přijímání Večeře Páně. XII. Probuzení náboženského ducha mezi laiky.
ODDÍL PÁTY ZA OBNOVU CÍRKVE I. Obnova církve. II. Omezení zbytečných zřízení v církvi. III. Odstranění obrazů. IV. Stavení veřejných hříchů. V. Vnitřní přerození kněžstva a řeholníků. VI. Obnovení duchovní jednoty v církvi. VII. Nové kněžstvo. VIII. Blízkost obnovy. IX. Příchod Eliášův. X. Vypravování o Milíčovi. XI. Obnovení denního přijímání Večeře Páně. XII. Probuzení náboženského ducha mezi laiky.
Strana 238
Strana 239
I. OBNOVA CÍRKVE (S v. 4, str. 178—180.) Budeš moci vidět, jak nepřiměřeně a nesnadno se hodí hlava Ježíše Krista k tomu, aby byla sloučena nebo spojena s tělem a údy Antikristovými44 a naopak jak si tělo a údy Kristovy přejí míti jen hlavu svého Krista a s velikou hrůzou se odvracejí od hlavy Antikristovy neb od Antikrista. Rovněž, jak tělo a údy Kristovy spravedlivě a oddaně spěchají, aby se spojily se svou hlavou, ať bude kdekoli, a naopak jak Antikristovy údy, to jest křesťané milující svět a bažící po světských věcech, spěchají raději, aby se podřídili své hlavě, která podobně miluje rozkoše, bohatství a slávu přítomného života, spíše než té, která tím vším opovrhuje. Tehdy si připomeneš, kdy a jak se splní ona slova, která po- věděl Kristus Ježíš (Mat. 24, 28): „Kdekoli bude tělo, tam se shromáždí i orli,“ a u proroka (Iz. 13, 14): „Každý se připojí k svému lidu,“ a jak je spravedlivé, že Bůh dopouští pro hříchy lidu, aby panoval pokrytec, protože si tělo připojuje takovou hlavu, jakým se jeví samo, aby tak tvrdý a krutý lid úpěl pod krutým a bezbožným tyranem a aby křesťané milující svět a lakotní měli také preláty101 a kněze, kteří jsou podobně přáteli světa a lakotní. Vždyť z lakotného a tělesného lidu se sotva hodí kdo jiný, aby byl přibrán neb vyhledán, leč lakotný kněz nebo klerik. Tím způsobem by naopak křesťanský lid, kdyby pohrdal světem a obliboval si pro Krista Ježíše chudobu v pozemském životě, vyhledával, miloval a měl, jak je hodno, v úctě svého preláta, jen když by byl pokorný a chudý a pohrdal planou slávou. Odtud obrať dále vedle toho svou pozornost na to, že Boží cír- kev nemůže dospěti zpátky k své někdejší důstojnosti ani býti přetvořena, nebude-li dříve všechno učiněno novým, totiž jak 239
I. OBNOVA CÍRKVE (S v. 4, str. 178—180.) Budeš moci vidět, jak nepřiměřeně a nesnadno se hodí hlava Ježíše Krista k tomu, aby byla sloučena nebo spojena s tělem a údy Antikristovými44 a naopak jak si tělo a údy Kristovy přejí míti jen hlavu svého Krista a s velikou hrůzou se odvracejí od hlavy Antikristovy neb od Antikrista. Rovněž, jak tělo a údy Kristovy spravedlivě a oddaně spěchají, aby se spojily se svou hlavou, ať bude kdekoli, a naopak jak Antikristovy údy, to jest křesťané milující svět a bažící po světských věcech, spěchají raději, aby se podřídili své hlavě, která podobně miluje rozkoše, bohatství a slávu přítomného života, spíše než té, která tím vším opovrhuje. Tehdy si připomeneš, kdy a jak se splní ona slova, která po- věděl Kristus Ježíš (Mat. 24, 28): „Kdekoli bude tělo, tam se shromáždí i orli,“ a u proroka (Iz. 13, 14): „Každý se připojí k svému lidu,“ a jak je spravedlivé, že Bůh dopouští pro hříchy lidu, aby panoval pokrytec, protože si tělo připojuje takovou hlavu, jakým se jeví samo, aby tak tvrdý a krutý lid úpěl pod krutým a bezbožným tyranem a aby křesťané milující svět a lakotní měli také preláty101 a kněze, kteří jsou podobně přáteli světa a lakotní. Vždyť z lakotného a tělesného lidu se sotva hodí kdo jiný, aby byl přibrán neb vyhledán, leč lakotný kněz nebo klerik. Tím způsobem by naopak křesťanský lid, kdyby pohrdal světem a obliboval si pro Krista Ježíše chudobu v pozemském životě, vyhledával, miloval a měl, jak je hodno, v úctě svého preláta, jen když by byl pokorný a chudý a pohrdal planou slávou. Odtud obrať dále vedle toho svou pozornost na to, že Boží cír- kev nemůže dospěti zpátky k své někdejší důstojnosti ani býti přetvořena, nebude-li dříve všechno učiněno novým, totiž jak 239
Strana 240
klerikové a kněží, tak lid a laikové, nebo neobrátí-li se dříve a nebudou-li obnoveni všichni ti, kdož nyní hovějí lakotě, od nej- menšího až po největšího, tak lid, jako klerikové a kněží. Já však přece věřím, že to bude spíše první z nich, to jest, že již co nevidět povstane nový lid, utvořený podle nového člověka, který je stvořen k obrazu Božímu, a z tohoto lidu že vyjdou a budou vzati noví klerikové a noví kněží a ti všichni budou míti v nenávisti lakotu a slávu pozemského života, spějíce do života nebeského. Ale myslím, že se to děje postupně a v časích Bohem pro to určených. To však Bůh činí a bude činit pro své milosrdenství a pro svou dobrotivost a pro bohatství své shovívavosti a trpěli- vosti, popřávaje zatvrzelým hříšníkům času, aby se káli a utekli před tváří prchlivosti Hospodinovy (Iz. 51, 13), až podobně zne- náhla a postupně vymizejí a jakoby od molů stráveni budou (Job 4, 19) tělesný lid i kněží a klerikové. Avšak přece počal nejmilostivější Pán Ježíš toto dílo, totiž dílo obnovy své církve, velmi urychlovat již za našich časů, to jest před padesáti nebo sedmdesáti léty, vykonávaje své zřejmé soudy po celém světě.193 Od té doby se vyskytovaly neobyčejné a velmi časté morové rány, války a krupobití po celé církvi a strašlivé roty a tím přišly o život nesčetné tisíce křesťanů. Od té doby také častý hlad a jiné rány. Od té doby rozkoly a zejména onen veliký rozkol, za kterého nastalo v církvi odpadnutí od mravnosti, věrnosti a poslušnosti stolice římské,121 aby takto lid a spolu lakotné a v hříších zestárlé, smyslné a pyšné duchoven- stvo bylo vytrženo a udělalo místo svatým Božím, obrozeným skrze Ducha Ježíšova, a aby byly takto ony nejhorší dni rychleji ukráceny a skončily se nebezpečné časy a nejzhoubnější soužení svatých,i jak je psáno (Mat. 24, 22): „Kdyby ony dni nebyly zkrá- ceny, ani jediný člověk by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným budou ony dni zkráceny." 240
klerikové a kněží, tak lid a laikové, nebo neobrátí-li se dříve a nebudou-li obnoveni všichni ti, kdož nyní hovějí lakotě, od nej- menšího až po největšího, tak lid, jako klerikové a kněží. Já však přece věřím, že to bude spíše první z nich, to jest, že již co nevidět povstane nový lid, utvořený podle nového člověka, který je stvořen k obrazu Božímu, a z tohoto lidu že vyjdou a budou vzati noví klerikové a noví kněží a ti všichni budou míti v nenávisti lakotu a slávu pozemského života, spějíce do života nebeského. Ale myslím, že se to děje postupně a v časích Bohem pro to určených. To však Bůh činí a bude činit pro své milosrdenství a pro svou dobrotivost a pro bohatství své shovívavosti a trpěli- vosti, popřávaje zatvrzelým hříšníkům času, aby se káli a utekli před tváří prchlivosti Hospodinovy (Iz. 51, 13), až podobně zne- náhla a postupně vymizejí a jakoby od molů stráveni budou (Job 4, 19) tělesný lid i kněží a klerikové. Avšak přece počal nejmilostivější Pán Ježíš toto dílo, totiž dílo obnovy své církve, velmi urychlovat již za našich časů, to jest před padesáti nebo sedmdesáti léty, vykonávaje své zřejmé soudy po celém světě.193 Od té doby se vyskytovaly neobyčejné a velmi časté morové rány, války a krupobití po celé církvi a strašlivé roty a tím přišly o život nesčetné tisíce křesťanů. Od té doby také častý hlad a jiné rány. Od té doby rozkoly a zejména onen veliký rozkol, za kterého nastalo v církvi odpadnutí od mravnosti, věrnosti a poslušnosti stolice římské,121 aby takto lid a spolu lakotné a v hříších zestárlé, smyslné a pyšné duchoven- stvo bylo vytrženo a udělalo místo svatým Božím, obrozeným skrze Ducha Ježíšova, a aby byly takto ony nejhorší dni rychleji ukráceny a skončily se nebezpečné časy a nejzhoubnější soužení svatých,i jak je psáno (Mat. 24, 22): „Kdyby ony dni nebyly zkrá- ceny, ani jediný člověk by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným budou ony dni zkráceny." 240
Strana 241
II. OMEZENÍ ZBYTEČNÝCH ZŘÍZENÍ V CÍRKVI (Sv. 2, str. 171—173.) Soulad a jednotu v církvi působí Bůh a jeho Duch. Vytvořil ji též člověk a jeho horlivá snaha... Že také člověk je Božím spolupracovníkem, je zřejmo z apoštolů a z toho, co vidíme, neboť kdyby také člověk nevytvářel jednotu v lidu nebo naopak ji ne- rušil, nevybízel by apoštol tak důtklivě a tolikrát, aby byla jed- nota zachovávána a udržována. Proto praví (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávati jednotu ducha v svazku pokoje. A tak Bůh působí jednotu v křesťanském lidu vnitřně v duchu a v pravdě, což nemůže nikdo jiný učinit, člověk působí svou horlivou snahou soulad a jednotu zevně ve způsobu života a v mravech. Proto zaměřuje celou svou činnost od toho, co Bůh vnitřně působí, to jest od milosti a pravdy, k tomu, co je zámě- rem Božím, to jest k jednotě církve, krásné před Bohem a líbezné, a tím se stává, že člověk pracuje s Bohem a pro Boha na tom, co se začíná z Boha, a tak se z něho stává spolupracovník Boží, jak je psáno (1 Kor. 3, 9 a 3 Jan 8): „Jsme Božími spolupracov- níky.“ Neboť bez Ježíše ukřižovaného nemůže člověk nic učinit, milostivý Ježíš může bez lidí všecko, poněvadž je Bůh požeh- naný na věky, ale nečiní v lidech nic z toho, co směřuje k věčné spáse, bez lidí, nýbrž chce činit ze svého pevného rozhodnutí všecko k osobnímu prospěchu a spasení lidí s lidmi, skrze lidi a z lidí. Z toho vyplývá, že všecko to, co lidé učinili, majíce za cíl na prvním místě obecný prospěch a užitek všech křesťanů všech vrstev, stavů a zaměstnání, to jest celého těla církve,44 a takové věci, které nemohly žádnému článku tohoto těla nebo jeho pod- statnému složení nic ubrat ani v ničem zkrátit pravomoc ně- které vrstvy nebo některého stavu, a věci, které veřejně zavedli pro obecenství církve, aby spolu napomáhaly k úplnému souladu křesťanů a vytvářely v rodině Kristově jednotu nebo k ní smě- řovaly: to vše učinili lidé z Boha a skrze Boha a pro Boha a vše- chno to jsme povinni podržet a zachovávat jako sadbu, která je 16 Matěj z Janova 241
II. OMEZENÍ ZBYTEČNÝCH ZŘÍZENÍ V CÍRKVI (Sv. 2, str. 171—173.) Soulad a jednotu v církvi působí Bůh a jeho Duch. Vytvořil ji též člověk a jeho horlivá snaha... Že také člověk je Božím spolupracovníkem, je zřejmo z apoštolů a z toho, co vidíme, neboť kdyby také člověk nevytvářel jednotu v lidu nebo naopak ji ne- rušil, nevybízel by apoštol tak důtklivě a tolikrát, aby byla jed- nota zachovávána a udržována. Proto praví (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávati jednotu ducha v svazku pokoje. A tak Bůh působí jednotu v křesťanském lidu vnitřně v duchu a v pravdě, což nemůže nikdo jiný učinit, člověk působí svou horlivou snahou soulad a jednotu zevně ve způsobu života a v mravech. Proto zaměřuje celou svou činnost od toho, co Bůh vnitřně působí, to jest od milosti a pravdy, k tomu, co je zámě- rem Božím, to jest k jednotě církve, krásné před Bohem a líbezné, a tím se stává, že člověk pracuje s Bohem a pro Boha na tom, co se začíná z Boha, a tak se z něho stává spolupracovník Boží, jak je psáno (1 Kor. 3, 9 a 3 Jan 8): „Jsme Božími spolupracov- níky.“ Neboť bez Ježíše ukřižovaného nemůže člověk nic učinit, milostivý Ježíš může bez lidí všecko, poněvadž je Bůh požeh- naný na věky, ale nečiní v lidech nic z toho, co směřuje k věčné spáse, bez lidí, nýbrž chce činit ze svého pevného rozhodnutí všecko k osobnímu prospěchu a spasení lidí s lidmi, skrze lidi a z lidí. Z toho vyplývá, že všecko to, co lidé učinili, majíce za cíl na prvním místě obecný prospěch a užitek všech křesťanů všech vrstev, stavů a zaměstnání, to jest celého těla církve,44 a takové věci, které nemohly žádnému článku tohoto těla nebo jeho pod- statnému složení nic ubrat ani v ničem zkrátit pravomoc ně- které vrstvy nebo některého stavu, a věci, které veřejně zavedli pro obecenství církve, aby spolu napomáhaly k úplnému souladu křesťanů a vytvářely v rodině Kristově jednotu nebo k ní smě- řovaly: to vše učinili lidé z Boha a skrze Boha a pro Boha a vše- chno to jsme povinni podržet a zachovávat jako sadbu, která je 16 Matěj z Janova 241
Strana 242
z Boha Otce a vzešla z jeho Ducha. Ale všecko to, co v Kristově církvi a v Kristově rodině učinili a zavedli lidé s obecnou plat- ností pro církev, majíce za cíl svou soukromou církevní společ- nost a svatost a své soukromé náboženství nebo jakýkoli osobní prospěch, to vše není z Boha a proto musí býti vykořeněno a vy- vrženo. Taktéž všecko to, co si lidé vymyslili a učinili sami pro sebe a zavedli všeobecně v církvi, ale co nesměřuje ke krásnému souladu církve a k její líbezné jednotě, nýbrž spíše ji roztrhává nebo zmenšuje, není z Boha ani z jeho Ducha. Proto musí býti vytrháno a vypleto jako zvrhlá sadba. Taktéž všecko to, co si lidé vymyslili sami pro sebe, to jest pro svou osobní pobožnost, svatost a spravedlnost nebo jinak ve svůj prospěch a zavedli s obecnou platností v církvi, je-li to takové, že to nějak ubírá některému článku nebo složce církve něco z její vlastní podstaty nebo že nějakým způsobem zkracuje nebo odnímá něco některé vrstvě, stavu nebo zaměstnání v círk- vi: to není nijak z Boha, nýbrž pouze z lidí, kteří mají rádi jen sami sebe. Ježto však je už v církvi návykem utvrzeno nesmírné množ- ství a hojná rozmanitost takových věcí, lidských nařízení, po- vinností a nauk odtud plynoucích a také zvyků, mravů a oby- čejů i úkonů souvisících s takovými výše uvedenými věcmi, připouštěných a prováděných pro nedostatek bdělosti a pro nedbalost strážců postavených na hradbách církve (sr. Iz. 62, 6), proto po právu a ne beztrestně je nebo se jeví táž církev a rodina Ježíše ukřižovaného rozervána a roztrhána a proti sobě navzájem rozštěpena a rozdělena. Z toho následuje dosti zřejmě, že k nápravě a k obnovení krásného souladu a líbezné jednoty církve Krista Ježíše v jejích domácnostech a rodinách, v jednotlivých složkách jejího těla až po poslední křehké a jemné částečky, je nutno, aby byla všechna dříve uvedená soukromá a neužitečná, k líbeznému užitku církve zbytečná a škodlivá zařízení vyťata a vyřezána z vinice, vští- pené krví Pána Ježíše a krví jeho apoštolů a proroků, a aby zřízení ta byla omezena na nejmenší počet, který je jedině po- třebný a v ničem nezkracuje líbeznou jednotu církve. 242
z Boha Otce a vzešla z jeho Ducha. Ale všecko to, co v Kristově církvi a v Kristově rodině učinili a zavedli lidé s obecnou plat- ností pro církev, majíce za cíl svou soukromou církevní společ- nost a svatost a své soukromé náboženství nebo jakýkoli osobní prospěch, to vše není z Boha a proto musí býti vykořeněno a vy- vrženo. Taktéž všecko to, co si lidé vymyslili a učinili sami pro sebe a zavedli všeobecně v církvi, ale co nesměřuje ke krásnému souladu církve a k její líbezné jednotě, nýbrž spíše ji roztrhává nebo zmenšuje, není z Boha ani z jeho Ducha. Proto musí býti vytrháno a vypleto jako zvrhlá sadba. Taktéž všecko to, co si lidé vymyslili sami pro sebe, to jest pro svou osobní pobožnost, svatost a spravedlnost nebo jinak ve svůj prospěch a zavedli s obecnou platností v církvi, je-li to takové, že to nějak ubírá některému článku nebo složce církve něco z její vlastní podstaty nebo že nějakým způsobem zkracuje nebo odnímá něco některé vrstvě, stavu nebo zaměstnání v círk- vi: to není nijak z Boha, nýbrž pouze z lidí, kteří mají rádi jen sami sebe. Ježto však je už v církvi návykem utvrzeno nesmírné množ- ství a hojná rozmanitost takových věcí, lidských nařízení, po- vinností a nauk odtud plynoucích a také zvyků, mravů a oby- čejů i úkonů souvisících s takovými výše uvedenými věcmi, připouštěných a prováděných pro nedostatek bdělosti a pro nedbalost strážců postavených na hradbách církve (sr. Iz. 62, 6), proto po právu a ne beztrestně je nebo se jeví táž církev a rodina Ježíše ukřižovaného rozervána a roztrhána a proti sobě navzájem rozštěpena a rozdělena. Z toho následuje dosti zřejmě, že k nápravě a k obnovení krásného souladu a líbezné jednoty církve Krista Ježíše v jejích domácnostech a rodinách, v jednotlivých složkách jejího těla až po poslední křehké a jemné částečky, je nutno, aby byla všechna dříve uvedená soukromá a neužitečná, k líbeznému užitku církve zbytečná a škodlivá zařízení vyťata a vyřezána z vinice, vští- pené krví Pána Ježíše a krví jeho apoštolů a proroků, a aby zřízení ta byla omezena na nejmenší počet, který je jedině po- třebný a v ničem nezkracuje líbeznou jednotu církve. 242
Strana 243
(Sv. 2, str. 261—263.) Pán Ježíš nedal svým nástupcům žádný psaný zákon, ačkoliv to mohl za svého života učinit mnohými způsoby, nýbrž vložil do srdcí věřících pouze svého dobrého Ducha a Ducha svého Otce jako veškeren zákon živý a dokonalý a jako veškeré pra- vidlo života pro každého postačující... podle Písem a proroků. Proto i jeho apoštolové, nechtějíce zatěžovat lid věřící v Ježíše rozmanitými naukami, nálezky a příkazy, napsali jen málo, na- řídili ještě méně a docela málo ustanovili svými předpisy, poně- vadž byli nezvratně přesvědčeni, že postačuje zákon Ducha sva- tého, který učí celé pravdě (Jan 16, 13) vnitřně, bezprostředně, vždy a všude a pro všecky případy každého člověka, upřímně věřícího v Ježíše Krista, a byli přesvědčeni, že ono pomazání neboli písmo do srdce vepsané učí o všem potřebném (1 Jan 2, 27). Je to však zřejmo z patnácté kapitoly Skutků apoštolských (Skut. 15, 17; 10—14; 19—20), že přelaskaví otcové a apoštolové Kristovi chtěli, aby jejich spolukřesťané byli zcela svobodní a nezůstávali vázáni mnohými příkazy. Neboť když někteří z Izra- elitů na víru obrácených chtěli uvaliti na křesťany kterési pří- kazy Starého Zákona a znovu v platnost uvésti jejich mnoho- násobnost Kristem odstraněnou, zatěžujíce nejsvobodnější lid křesťanský, tu povstal svatý Petr ve shromáždění všech apoštolů a za souhlasu všech věřících z podnětu Ducha svatého řekl: „Otcové, vy víte, že si odedávna Bůh mezi vámi mne vyvolil, aby mými ústy pohané uslyšeli evangelium a uvěřili. Proč tedy nyní pokoušíte Boha a vkládáte na šíji učedníků jho, které jsme ani my ani naši otcové nedovedli snésti? Ale věříme, že jsme z mi- losti Pána našeho Ježíše Krista spaseni, jako i oni."... Z té příčiny se zdá, že jednali a stále ještě jednají stroze a zpozdile mnozí pozdější, kteří zavedli mnoho svých nálezků, rozličných nauk a tvrdých příkazů v rodině Boha a Pána Ježíše a svou autoritou je potvrdili, zavazujíce a zatěžujíce přespříliš podřízené, takže je tak veliká rozmanitost a nekonečné množství takových nauk, nálezků a lidských příkazů, že naplnily ne- spočetné a náramně veliké a nákladné knihy, které si téměř žádný člověk nemůže opatřit leda boháč,4 a třeba by se jimi po celý život zabýval, nemůže to vše dostatečně pročísti a s užitkem si osvojit. A přece chtěli, aby křesťanský lid byl zavázán ke 16* 243
(Sv. 2, str. 261—263.) Pán Ježíš nedal svým nástupcům žádný psaný zákon, ačkoliv to mohl za svého života učinit mnohými způsoby, nýbrž vložil do srdcí věřících pouze svého dobrého Ducha a Ducha svého Otce jako veškeren zákon živý a dokonalý a jako veškeré pra- vidlo života pro každého postačující... podle Písem a proroků. Proto i jeho apoštolové, nechtějíce zatěžovat lid věřící v Ježíše rozmanitými naukami, nálezky a příkazy, napsali jen málo, na- řídili ještě méně a docela málo ustanovili svými předpisy, poně- vadž byli nezvratně přesvědčeni, že postačuje zákon Ducha sva- tého, který učí celé pravdě (Jan 16, 13) vnitřně, bezprostředně, vždy a všude a pro všecky případy každého člověka, upřímně věřícího v Ježíše Krista, a byli přesvědčeni, že ono pomazání neboli písmo do srdce vepsané učí o všem potřebném (1 Jan 2, 27). Je to však zřejmo z patnácté kapitoly Skutků apoštolských (Skut. 15, 17; 10—14; 19—20), že přelaskaví otcové a apoštolové Kristovi chtěli, aby jejich spolukřesťané byli zcela svobodní a nezůstávali vázáni mnohými příkazy. Neboť když někteří z Izra- elitů na víru obrácených chtěli uvaliti na křesťany kterési pří- kazy Starého Zákona a znovu v platnost uvésti jejich mnoho- násobnost Kristem odstraněnou, zatěžujíce nejsvobodnější lid křesťanský, tu povstal svatý Petr ve shromáždění všech apoštolů a za souhlasu všech věřících z podnětu Ducha svatého řekl: „Otcové, vy víte, že si odedávna Bůh mezi vámi mne vyvolil, aby mými ústy pohané uslyšeli evangelium a uvěřili. Proč tedy nyní pokoušíte Boha a vkládáte na šíji učedníků jho, které jsme ani my ani naši otcové nedovedli snésti? Ale věříme, že jsme z mi- losti Pána našeho Ježíše Krista spaseni, jako i oni."... Z té příčiny se zdá, že jednali a stále ještě jednají stroze a zpozdile mnozí pozdější, kteří zavedli mnoho svých nálezků, rozličných nauk a tvrdých příkazů v rodině Boha a Pána Ježíše a svou autoritou je potvrdili, zavazujíce a zatěžujíce přespříliš podřízené, takže je tak veliká rozmanitost a nekonečné množství takových nauk, nálezků a lidských příkazů, že naplnily ne- spočetné a náramně veliké a nákladné knihy, které si téměř žádný člověk nemůže opatřit leda boháč,4 a třeba by se jimi po celý život zabýval, nemůže to vše dostatečně pročísti a s užitkem si osvojit. A přece chtěli, aby křesťanský lid byl zavázán ke 16* 243
Strana 244
všemu tomu, co je tam obsaženo, ačkoliv lidé nejen nejsou s to, aby všecko to dělali, nýbrž ani aby se s tím obeznámili a úplně si to zapamatovali. Proto jsem u sebe přesvědčen, že k obnově míru a jednoty v celém křesťanském světě je prospěšno vykořenit všechnu onu sadbu (Mat. 15, 13) a zase rychle provést slovo Boží na zemi (sr. Řím. 9, 28) a vrátit církev Krista Ježíše k jejím spasitelným a zjednodušeným počátkům tím, že bude ponechán o hodně menší počet příkazů a to jen apoštolských. Neboť já se domnívám před Pánem svým Ježíšem ukřižovaným, že zákon Ducha svatého a evangelium vykládané a hlásané a řádně ustanovení otcové lidu, totiž papež, biskupové, faráři a jejich pomocníci,24 dostačují k zákonitému řízení veškerého společenství národů i každého jednotlivého člověka z tohoto společenství, ano to, co jsem dříve poznamenal, dostačuje k tomu, aby byla každá otázka rozřešena, každá sporná věc před soudem svědomí i před soudním forem rozsouzena, připojí-li se k tomu, co bylo výše pověděno, Písmo Starého i Nového Zákona. III. ODSTRANĚNÍ ZÁZRAČNÝCH OBRAZŮ (S v. 5, str. 295—296.) Nechť zmizí z církve Boží všecky nicotnosti a lidská díla a jejich nádhera, aby jediný Ježíš byl v chrámě důstojně oslavo- ván v svém pravém těle a krvi a v neklamném a nebeském chlebě v svátosti, o které dí Písmo (5 Mojž. 32, 13—17): „Vyvedl jej na vysoké místo země, aby jedl úrodu polní, aby ssál med ze skály a olej z nejtvrdšího kamene“ atd., až k místu: „Ztučněl můj vy- volený, vzepřel se; ztloustnuv opustil Boha, svého Stvořitele, a odpadl od Boha, svého Spasitele.“ Pak vysvětluje ono odpadnutí: „Popudil ho cizími bohy a ohavnostmi ho podráždil k hněvu. Obětoval démonům a ne Bohu.“ A tu zkoumá, jakým způsobem to činili, když obětovali démonům a ne Bohu, a praví: „Bohům, které neznali; nově a nedávno přišli a nectili je jejich otcové. 244
všemu tomu, co je tam obsaženo, ačkoliv lidé nejen nejsou s to, aby všecko to dělali, nýbrž ani aby se s tím obeznámili a úplně si to zapamatovali. Proto jsem u sebe přesvědčen, že k obnově míru a jednoty v celém křesťanském světě je prospěšno vykořenit všechnu onu sadbu (Mat. 15, 13) a zase rychle provést slovo Boží na zemi (sr. Řím. 9, 28) a vrátit církev Krista Ježíše k jejím spasitelným a zjednodušeným počátkům tím, že bude ponechán o hodně menší počet příkazů a to jen apoštolských. Neboť já se domnívám před Pánem svým Ježíšem ukřižovaným, že zákon Ducha svatého a evangelium vykládané a hlásané a řádně ustanovení otcové lidu, totiž papež, biskupové, faráři a jejich pomocníci,24 dostačují k zákonitému řízení veškerého společenství národů i každého jednotlivého člověka z tohoto společenství, ano to, co jsem dříve poznamenal, dostačuje k tomu, aby byla každá otázka rozřešena, každá sporná věc před soudem svědomí i před soudním forem rozsouzena, připojí-li se k tomu, co bylo výše pověděno, Písmo Starého i Nového Zákona. III. ODSTRANĚNÍ ZÁZRAČNÝCH OBRAZŮ (S v. 5, str. 295—296.) Nechť zmizí z církve Boží všecky nicotnosti a lidská díla a jejich nádhera, aby jediný Ježíš byl v chrámě důstojně oslavo- ván v svém pravém těle a krvi a v neklamném a nebeském chlebě v svátosti, o které dí Písmo (5 Mojž. 32, 13—17): „Vyvedl jej na vysoké místo země, aby jedl úrodu polní, aby ssál med ze skály a olej z nejtvrdšího kamene“ atd., až k místu: „Ztučněl můj vy- volený, vzepřel se; ztloustnuv opustil Boha, svého Stvořitele, a odpadl od Boha, svého Spasitele.“ Pak vysvětluje ono odpadnutí: „Popudil ho cizími bohy a ohavnostmi ho podráždil k hněvu. Obětoval démonům a ne Bohu.“ A tu zkoumá, jakým způsobem to činili, když obětovali démonům a ne Bohu, a praví: „Bohům, které neznali; nově a nedávno přišli a nectili je jejich otcové. 244
Strana 245
Boha, který tě zplodil, jsi opustil, zapomněl jsi na Hospodina, svého Stvořitele.“ Chtěl bych, aby vedle toho, co je pověděno v této písni Mojží- šově, byla dána otázka našim Otcům, apoštolům a evangelistům, mučedníkům neb svatým učitelům, co odpovědí nám, nynějším lidem o těch, kteří uctívají a vzývají kamenné a dřevěnné obrazy a ostatky svatých naprosto neživé a bezmocné a učí, že třeba veřejně a slavnostně je vzývat, tvrdíce a ujišťujíce, že mají bož- skou moc a že jim náleží obdiv obecného lidu, a obracejí k ta- kovým věcem takřka všecko množství obecného lidu. Chtěl-li by tedy někdo svědomitě prohlédnout tyto Otce a je- jich výroky, najde v nich jasně, že nemáme nikde jinde hledat zázračnou pomoc a své ospravedlnění leč v Kristu Ježíši, že ne- máme vzývat nic jiného leč Boha a Pána Ježíše a nikde jinde vyhledávat svatost a všecku dokonalost než v Kristu Ježíši tím způsobem a v té podobě, kterou nám on poskytl, dal a skvěle připravil, t. j. v jeho těle a krvi. To je dokonalé dílo Boží před zraky lidských synů, abychom se nedali svádět všelijakým cizím učením (Žid. 13,9) a aby tak byla zchytralému démonu tisícerých lstí zatarasena a uzavřena cesta k svádění prostých duší a k šá- lení vyvoleného a získaného lidu Božího (1 Petr 2, 9). (Z V. knihy. — Fol. 126 a, b.) Měly by se vyklidit všechny ony předměty uložené v chrámě, ke kterým pohlíží obecný lid s jakousi úctou a úžasem, jako jsou obrazy, které jsou uctívány v Boží církvi, na př. v Lucce188 a v Římě187 a kdekoli jinde. Těmto sochám vzdává lid, nemající Ducha Ježíšova, velikou úctu a čest poklekáváním, obětováním svící a podobnými věcmi. K nim lidé putují a sbíhají se do chrá- mu, ale nevšímají si nic nebo jen ledabyle těla Ježíše Krista tamtéž přítomného. To se děje proto, že na nevzdělaný lid, který jde jen za svými smysly, mocně působí takové obrazy a jejich nádherný a umělecký vzhled a že každý takový člověk je ná- chylný k modloslužbě, neboť své myšlenky a představy snáze určuje a raději omezuje věcmi stvořenými než samým božstvím, protože jsou mu takové tělesné věci blízké jeho přirozené chá- pavosti... 245
Boha, který tě zplodil, jsi opustil, zapomněl jsi na Hospodina, svého Stvořitele.“ Chtěl bych, aby vedle toho, co je pověděno v této písni Mojží- šově, byla dána otázka našim Otcům, apoštolům a evangelistům, mučedníkům neb svatým učitelům, co odpovědí nám, nynějším lidem o těch, kteří uctívají a vzývají kamenné a dřevěnné obrazy a ostatky svatých naprosto neživé a bezmocné a učí, že třeba veřejně a slavnostně je vzývat, tvrdíce a ujišťujíce, že mají bož- skou moc a že jim náleží obdiv obecného lidu, a obracejí k ta- kovým věcem takřka všecko množství obecného lidu. Chtěl-li by tedy někdo svědomitě prohlédnout tyto Otce a je- jich výroky, najde v nich jasně, že nemáme nikde jinde hledat zázračnou pomoc a své ospravedlnění leč v Kristu Ježíši, že ne- máme vzývat nic jiného leč Boha a Pána Ježíše a nikde jinde vyhledávat svatost a všecku dokonalost než v Kristu Ježíši tím způsobem a v té podobě, kterou nám on poskytl, dal a skvěle připravil, t. j. v jeho těle a krvi. To je dokonalé dílo Boží před zraky lidských synů, abychom se nedali svádět všelijakým cizím učením (Žid. 13,9) a aby tak byla zchytralému démonu tisícerých lstí zatarasena a uzavřena cesta k svádění prostých duší a k šá- lení vyvoleného a získaného lidu Božího (1 Petr 2, 9). (Z V. knihy. — Fol. 126 a, b.) Měly by se vyklidit všechny ony předměty uložené v chrámě, ke kterým pohlíží obecný lid s jakousi úctou a úžasem, jako jsou obrazy, které jsou uctívány v Boží církvi, na př. v Lucce188 a v Římě187 a kdekoli jinde. Těmto sochám vzdává lid, nemající Ducha Ježíšova, velikou úctu a čest poklekáváním, obětováním svící a podobnými věcmi. K nim lidé putují a sbíhají se do chrá- mu, ale nevšímají si nic nebo jen ledabyle těla Ježíše Krista tamtéž přítomného. To se děje proto, že na nevzdělaný lid, který jde jen za svými smysly, mocně působí takové obrazy a jejich nádherný a umělecký vzhled a že každý takový člověk je ná- chylný k modloslužbě, neboť své myšlenky a představy snáze určuje a raději omezuje věcmi stvořenými než samým božstvím, protože jsou mu takové tělesné věci blízké jeho přirozené chá- pavosti... 245
Strana 246
(Z V. knihy. — Fol. 127b.) Ale tím nezamýšlím tvrdit, že by nebylo účelné, aby se v círk vi obrazy nepořizovaly a nevystavovaly, když se toho drží veš- kerá svatá církev a všeobecně se říká, že takové obrazy jsou pís- mem laiků.194 Nechť si tedy je chrám vyzdoben sochami zobrazu- jícími světce; tomu se já nestavím na odpor ani proti tomu nijak nemluvím, jen když se bude dbáti v takových případech, tak jako i v jiných, ostražitosti proti zlým duchům. A to pravím směle, že ihned, jakmile je v chrámě uctíván jeden obraz více než obrazy jiné, shlukuje-li se před ním větší dav lidu se sví- cemi, poklekávaje a jinak, musí býti z chrámu vyhozen jako pohoršení lidu. Rovněž vypravuje-li se k tomu ještě, že se stala nějaká znamení jakoby skrze ten obraz nebo vzhledem k němu neb jakkoli jinak, musí býti neprodleně ona socha odstraněna; neboť je třeba se již velice strachovat o lid Kristův, aby snad tehdy nepřistoupil tam již zlý duch, chtěje ošálit prosté lidi a zhanobit uctívání těla Ježíše Krista a jeho drahocenné krve. (Z V. knihy. — Fol. 128 b.) Všechny ostatky svatých v Božím chrámě by měly býti uscho- vány před zraky nevzdělaných lidí s povinnou úctou a poctou na soukromých posvátných místech, jednak proto, aby takoví lidé nepřihlíželi k nim s nějakou větší úctou a vážností než k hrozné všem věkům svátosti, tělesně naplněné božskou veleb- ností, jednak by tak měli činit také z úcty k této naší hrůzu budící svátosti, která jediná byla dána na zemi lidem k uctívání a vzývání, protože je tam plnost veškeré milosti a pravdy, skrze Ježíše Krista dané, a z této plnosti je dáno kterémukoli křesťanu každodenně přijímat milost za milost (Jan 1, 16). Neboť takto a proto skryl Hospodin mrtvolu Mojžíšovu až do dnešního dne (5 Mojž. 34, 6) a Eliáše vzal vzhůru do nebe (2 Král. 2, 11), aby si prostí lidé nečinili z nich modly, uctívajíce je více než slušno nebo až do té míry, že by připisovali mrtvolám takových zemře- lých lidí nějakou božskou zázračnou moc. A ať se cokoli vypra- vuje o těle nejsvětější Marie, ať už byla vzata na nebe s tělem, ať nebyla, dozajista chtěl Pán Ježíš, abychom neměli samo její tělo, abychom neuctívali mnohem více, než přísluší neživému 246
(Z V. knihy. — Fol. 127b.) Ale tím nezamýšlím tvrdit, že by nebylo účelné, aby se v círk vi obrazy nepořizovaly a nevystavovaly, když se toho drží veš- kerá svatá církev a všeobecně se říká, že takové obrazy jsou pís- mem laiků.194 Nechť si tedy je chrám vyzdoben sochami zobrazu- jícími světce; tomu se já nestavím na odpor ani proti tomu nijak nemluvím, jen když se bude dbáti v takových případech, tak jako i v jiných, ostražitosti proti zlým duchům. A to pravím směle, že ihned, jakmile je v chrámě uctíván jeden obraz více než obrazy jiné, shlukuje-li se před ním větší dav lidu se sví- cemi, poklekávaje a jinak, musí býti z chrámu vyhozen jako pohoršení lidu. Rovněž vypravuje-li se k tomu ještě, že se stala nějaká znamení jakoby skrze ten obraz nebo vzhledem k němu neb jakkoli jinak, musí býti neprodleně ona socha odstraněna; neboť je třeba se již velice strachovat o lid Kristův, aby snad tehdy nepřistoupil tam již zlý duch, chtěje ošálit prosté lidi a zhanobit uctívání těla Ježíše Krista a jeho drahocenné krve. (Z V. knihy. — Fol. 128 b.) Všechny ostatky svatých v Božím chrámě by měly býti uscho- vány před zraky nevzdělaných lidí s povinnou úctou a poctou na soukromých posvátných místech, jednak proto, aby takoví lidé nepřihlíželi k nim s nějakou větší úctou a vážností než k hrozné všem věkům svátosti, tělesně naplněné božskou veleb- ností, jednak by tak měli činit také z úcty k této naší hrůzu budící svátosti, která jediná byla dána na zemi lidem k uctívání a vzývání, protože je tam plnost veškeré milosti a pravdy, skrze Ježíše Krista dané, a z této plnosti je dáno kterémukoli křesťanu každodenně přijímat milost za milost (Jan 1, 16). Neboť takto a proto skryl Hospodin mrtvolu Mojžíšovu až do dnešního dne (5 Mojž. 34, 6) a Eliáše vzal vzhůru do nebe (2 Král. 2, 11), aby si prostí lidé nečinili z nich modly, uctívajíce je více než slušno nebo až do té míry, že by připisovali mrtvolám takových zemře- lých lidí nějakou božskou zázračnou moc. A ať se cokoli vypra- vuje o těle nejsvětější Marie, ať už byla vzata na nebe s tělem, ať nebyla, dozajista chtěl Pán Ježíš, abychom neměli samo její tělo, abychom neuctívali mnohem více, než přísluší neživému 246
Strana 247
stvoření, tělo samo, a nečinili si z něho modlu. Proto se neobje- vilo ani tělo sv. Jana evangelisty, neboť by bylo s podobnou úctou přijímáno na pohoršení přemnohých duší. Ve všech takových nebo jiných podobných případech je v dnešní době nutno nejvíce dbát toho, aby snad Antikrist ne- prováděl již zjevně své tajemné dílo a aby démonské moci nepo- rušovaly zbožný a čistý kult křesťanské víry. A tak prosím pro lásku k Ježíši ukřižovanému, ať ten, kdo toto čte, porozumí a bdí na své strážné hlídce195 a ať rozvažuje, jak již povstala ohavnost v chrámu Božím a také v Čechách, jak se již příliš rozmohlo opouštění svátosti Boha a Pána Ježíše Krista, který je takřka již mrtev v srdcích lidu, jejž vykoupil, ač pouze a jediné on sám zasluhuje, aby byl důstojně a výhradně křesťany uctíván, a jak se lidé zjevně a veřejně odvrátili od prav- dy a obrátili k bájím (2 Tim. 4, 4). IV. STAVENÍ VEŘEJNÝCH HŘÍCHŮ (Sv. 5, str. 42—47.) Všichni takoví (veřejní hříšníci) jsou křesťany jen podle jmé- na; nenáleží jim žádné určité místo v církvi, zhanobují církev nezřízeným životem a jméno Ježíše Krista je pro jejich hříchy jejich vinou zřejmě v rouhání mezi pohany (Řím. 2, 24); jsou to ti, kteří nesou veřejně patrné a zřejmé známky smrtelných hří- chů. Ti by měli býti také veřejně a slavnostně neděli co neděli ohlašováni a z obecenství svatých i od přijímání svátostí vyob- cováním vyloučeni.196 Takoví jsou ti, kteří nosí na nohou nosaté střevíce,197 zlato a stříbro na pásech, rohy mají na nohou, rohy na vousech198 a vesměs jsou oblečeni do nádherných199 a cizozemských šatů: to jsou zřejmě známky pýchy, takže se nemohou dovolávat žádné omluvy na svou obranu. A tehdy se splní slovo Boží, které je zapsáno (Sof. 1, 4—5): „Zahladím z místa tohoto ostatky Bálovy i jména strážců chrámových s kněžími i ty, kteří se klanějí na 61 Dobře si všimni: ty, kteří nosí střechách nebeskému vojsku.“ 247
stvoření, tělo samo, a nečinili si z něho modlu. Proto se neobje- vilo ani tělo sv. Jana evangelisty, neboť by bylo s podobnou úctou přijímáno na pohoršení přemnohých duší. Ve všech takových nebo jiných podobných případech je v dnešní době nutno nejvíce dbát toho, aby snad Antikrist ne- prováděl již zjevně své tajemné dílo a aby démonské moci nepo- rušovaly zbožný a čistý kult křesťanské víry. A tak prosím pro lásku k Ježíši ukřižovanému, ať ten, kdo toto čte, porozumí a bdí na své strážné hlídce195 a ať rozvažuje, jak již povstala ohavnost v chrámu Božím a také v Čechách, jak se již příliš rozmohlo opouštění svátosti Boha a Pána Ježíše Krista, který je takřka již mrtev v srdcích lidu, jejž vykoupil, ač pouze a jediné on sám zasluhuje, aby byl důstojně a výhradně křesťany uctíván, a jak se lidé zjevně a veřejně odvrátili od prav- dy a obrátili k bájím (2 Tim. 4, 4). IV. STAVENÍ VEŘEJNÝCH HŘÍCHŮ (Sv. 5, str. 42—47.) Všichni takoví (veřejní hříšníci) jsou křesťany jen podle jmé- na; nenáleží jim žádné určité místo v církvi, zhanobují církev nezřízeným životem a jméno Ježíše Krista je pro jejich hříchy jejich vinou zřejmě v rouhání mezi pohany (Řím. 2, 24); jsou to ti, kteří nesou veřejně patrné a zřejmé známky smrtelných hří- chů. Ti by měli býti také veřejně a slavnostně neděli co neděli ohlašováni a z obecenství svatých i od přijímání svátostí vyob- cováním vyloučeni.196 Takoví jsou ti, kteří nosí na nohou nosaté střevíce,197 zlato a stříbro na pásech, rohy mají na nohou, rohy na vousech198 a vesměs jsou oblečeni do nádherných199 a cizozemských šatů: to jsou zřejmě známky pýchy, takže se nemohou dovolávat žádné omluvy na svou obranu. A tehdy se splní slovo Boží, které je zapsáno (Sof. 1, 4—5): „Zahladím z místa tohoto ostatky Bálovy i jména strážců chrámových s kněžími i ty, kteří se klanějí na 61 Dobře si všimni: ty, kteří nosí střechách nebeskému vojsku.“ 247
Strana 248
na veřejnosti zřejmé známky pýchy. Neboť níže se dodává (Sof. 1, 8—9): „I stane se: v den oběti Hospodinovy navštívím knížata a syny královy i všecky, kteří se oblékají v roucho cizozemců. A navštívím v onen den každého, kterýž překročuje domýšlivě práh, a ty, kteří naplňují dům Hospodina Boha svého nátiskem a lstí.“ Tak onen. Všimni si toho, preláte, všimni si duchovní pastýři, jestliže máš zdravý rozum — jakož je psáno (Mar. 7, 16): „Kdo má uši, aby slyšel, poslouchej!“ — abys už aspoň poznal, že se již začala doba vyplnění tohoto proroctví a že se již první její počátky počaly uskutečňovat. A zrovna jako vodní kapky napřed zvěstu- jící, že proud bude následovat, když se napřed vyhrnou a na způsob jakýchsi perliček bohatě ze země vyrážejí, naznačují už napřed, že hned potom přijde v zápětí mohutný příval, tak prvotiny Ducha (Řím. 8, 23) k vyplnění tohoto proroctví za na- šich časů vycházely od nejdůstojnějšího otce v Kristu, arcibisku- pa pražské diecése Jana.200 Za časů nejjasnějšího císaře Karla IV. totiž, a to již za mé doby, týž arcibiskup nařídil, aby byli veřejně vyobcováni tací synové Belialovi86 (2 Paral. 13, 7), kteří nosili zobce na střevících a krátké a nestoudné šaty. Vždyť i já, který toto píši, jsem svěd- kem toho před Kristem: stával jsem u vrat chrámových a zaka- zoval jsem takovým klatbou stiženým, aby se neúčastnili boho- služeb. Ale také v slavném lombardském městě Lucce201 slyšel jsem za času papeže Urbana VI.121 veřejně po ulicích a náměs- tích vyhlašovat hlasem hlasatelovým, že neprovdané ženy ne- smějí nosit zlato a stříbro a rovněž žádné jiné nestoudné a svě- tácké šaty. Půjčování na úroky nadto a jiné nedovolené smlouvy mezi laiky, několikerá i tučnější obročí12 u kleriků — s tou jen vý- jimkou, kdyby šlo o muže zvlášť způsobilého, zvlášť znameni- tého, schopného budovat činem i slovem Božím církev, takovému by se snad mohlo dovolit míti v držení obročí ve více různých kostelích, aby se mu tím poskytovala příležitost nésti hojnější ovoce v Kristu a tak vzdělávat větší počet lidí svým příkladem a slovem, s tím dodatkem, byl-li by k tomu, třeba bezděky, Pá- nem povolán —, nespravedlivé váhy a míry menší, než je záko- nité u obchodníků, nespravedlivé dávky, nové přirážky poplatků u poddaných, i když není pro to žádná příčina, krádeže mezi 248
na veřejnosti zřejmé známky pýchy. Neboť níže se dodává (Sof. 1, 8—9): „I stane se: v den oběti Hospodinovy navštívím knížata a syny královy i všecky, kteří se oblékají v roucho cizozemců. A navštívím v onen den každého, kterýž překročuje domýšlivě práh, a ty, kteří naplňují dům Hospodina Boha svého nátiskem a lstí.“ Tak onen. Všimni si toho, preláte, všimni si duchovní pastýři, jestliže máš zdravý rozum — jakož je psáno (Mar. 7, 16): „Kdo má uši, aby slyšel, poslouchej!“ — abys už aspoň poznal, že se již začala doba vyplnění tohoto proroctví a že se již první její počátky počaly uskutečňovat. A zrovna jako vodní kapky napřed zvěstu- jící, že proud bude následovat, když se napřed vyhrnou a na způsob jakýchsi perliček bohatě ze země vyrážejí, naznačují už napřed, že hned potom přijde v zápětí mohutný příval, tak prvotiny Ducha (Řím. 8, 23) k vyplnění tohoto proroctví za na- šich časů vycházely od nejdůstojnějšího otce v Kristu, arcibisku- pa pražské diecése Jana.200 Za časů nejjasnějšího císaře Karla IV. totiž, a to již za mé doby, týž arcibiskup nařídil, aby byli veřejně vyobcováni tací synové Belialovi86 (2 Paral. 13, 7), kteří nosili zobce na střevících a krátké a nestoudné šaty. Vždyť i já, který toto píši, jsem svěd- kem toho před Kristem: stával jsem u vrat chrámových a zaka- zoval jsem takovým klatbou stiženým, aby se neúčastnili boho- služeb. Ale také v slavném lombardském městě Lucce201 slyšel jsem za času papeže Urbana VI.121 veřejně po ulicích a náměs- tích vyhlašovat hlasem hlasatelovým, že neprovdané ženy ne- smějí nosit zlato a stříbro a rovněž žádné jiné nestoudné a svě- tácké šaty. Půjčování na úroky nadto a jiné nedovolené smlouvy mezi laiky, několikerá i tučnější obročí12 u kleriků — s tou jen vý- jimkou, kdyby šlo o muže zvlášť způsobilého, zvlášť znameni- tého, schopného budovat činem i slovem Božím církev, takovému by se snad mohlo dovolit míti v držení obročí ve více různých kostelích, aby se mu tím poskytovala příležitost nésti hojnější ovoce v Kristu a tak vzdělávat větší počet lidí svým příkladem a slovem, s tím dodatkem, byl-li by k tomu, třeba bezděky, Pá- nem povolán —, nespravedlivé váhy a míry menší, než je záko- nité u obchodníků, nespravedlivé dávky, nové přirážky poplatků u poddaných, i když není pro to žádná příčina, krádeže mezi 248
Strana 249
vojáky a loupeže mezi potulnou chasou: to všecko jsou zřejmé známky a úkazy lakoty. Navštěvování krčem, zvláště ve svátky, bláznovské šprýmy v neděli devítník,202 zachovávání kalend, kterému se říká lidově koledovat,203 také časté pitky a hodování: to všecko jsou patrné známky obžerství. Schůzky s nevěstkami ve veřejných domech a ti lidé, kteří je přechovávají a vydržují ve svých dvorech a domech, veřejné tan- ce mužů a žen, provozované společně a veřejně, zvláště o svátcích a dokonce i v noci: to všechno jsou oblíbené známky smilství. Neutajovaný hněv dlouhý čas podržovat, veřejně vyhrožovat; křesťanskému člověku, který není soudcem, jinak zvaným obecně justiciárem, podávat zbraň proti nepříteli, nemluvit s bližním nebo nechtíti mluvit s bratrem ze zášti, na cti utrhat neb jinak špatně mluvit o křesťanu: to všechno jsou zřejmé známky hněvi- vosti. O tom o všem mluví apoštol (Gal. 5, 19—21): „Patrné jsou skutky tělesnosti: je to smilstvo, nečistota, necudnost, zhýralost, modloslužba, čáry, nepřátelství, spory, žárlivost, hněvy, hádky, roztržky, sektářství, závisti, opilství, nestřídmost a tomu podob- né; a to vám předpovídám, jako jsem již předpověděl: lidé, kteří takové věci činí, nedosáhnou království Božího.“ (Řím. 1, 28—32): „Neboť poněvadž neuznali tací lidé za hodno poznati Boha, pře- vrátil jejich smýšlení, aby činili věci nenáležité, jsouce naplněni vší nepravostí, zlobou, smilstvem, lakotou, špatností, jsouce samá závist, vražda, svár, lest, podvod, našeptavači, pomlouvači Bohu nemilí, utrhační, pyšní, chlubní, vynalezači zla, neposlušní ro- dičů, nerozumní, nerozvážní, necitelní, nespolehliví, nemilosrdní. Poznali sice Boží právo, ale nepochopili, že ti, kteří činí takové věci, jsou hodni smrti a nejen ti, kteří to činí, nýbrž také ti, kteří schvalují, když to činí jiní. Že by však takovým lidem, všem i jednotlivým, bylo prospěšné a potřebné, aby byli přísnou kázní církve odvracováni od tako- vých špatností, totiž veřejným ohlášením a vyobcováním z kato- lického lidu, možno snadno pochopit z předcházejících úvah, jestliže by se o nich přemítalo s upřímným srdcem. Možno to nadto rovněž dovodit a dokázat z evangelia, neboť Pravda dí (Mat. 5, 21—22): „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Neza- biješ; kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám pravím: Každý, kdo se hněvá na svého bratra, propadá soudu. Kdo by však řekl 249
vojáky a loupeže mezi potulnou chasou: to všecko jsou zřejmé známky a úkazy lakoty. Navštěvování krčem, zvláště ve svátky, bláznovské šprýmy v neděli devítník,202 zachovávání kalend, kterému se říká lidově koledovat,203 také časté pitky a hodování: to všecko jsou patrné známky obžerství. Schůzky s nevěstkami ve veřejných domech a ti lidé, kteří je přechovávají a vydržují ve svých dvorech a domech, veřejné tan- ce mužů a žen, provozované společně a veřejně, zvláště o svátcích a dokonce i v noci: to všechno jsou oblíbené známky smilství. Neutajovaný hněv dlouhý čas podržovat, veřejně vyhrožovat; křesťanskému člověku, který není soudcem, jinak zvaným obecně justiciárem, podávat zbraň proti nepříteli, nemluvit s bližním nebo nechtíti mluvit s bratrem ze zášti, na cti utrhat neb jinak špatně mluvit o křesťanu: to všechno jsou zřejmé známky hněvi- vosti. O tom o všem mluví apoštol (Gal. 5, 19—21): „Patrné jsou skutky tělesnosti: je to smilstvo, nečistota, necudnost, zhýralost, modloslužba, čáry, nepřátelství, spory, žárlivost, hněvy, hádky, roztržky, sektářství, závisti, opilství, nestřídmost a tomu podob- né; a to vám předpovídám, jako jsem již předpověděl: lidé, kteří takové věci činí, nedosáhnou království Božího.“ (Řím. 1, 28—32): „Neboť poněvadž neuznali tací lidé za hodno poznati Boha, pře- vrátil jejich smýšlení, aby činili věci nenáležité, jsouce naplněni vší nepravostí, zlobou, smilstvem, lakotou, špatností, jsouce samá závist, vražda, svár, lest, podvod, našeptavači, pomlouvači Bohu nemilí, utrhační, pyšní, chlubní, vynalezači zla, neposlušní ro- dičů, nerozumní, nerozvážní, necitelní, nespolehliví, nemilosrdní. Poznali sice Boží právo, ale nepochopili, že ti, kteří činí takové věci, jsou hodni smrti a nejen ti, kteří to činí, nýbrž také ti, kteří schvalují, když to činí jiní. Že by však takovým lidem, všem i jednotlivým, bylo prospěšné a potřebné, aby byli přísnou kázní církve odvracováni od tako- vých špatností, totiž veřejným ohlášením a vyobcováním z kato- lického lidu, možno snadno pochopit z předcházejících úvah, jestliže by se o nich přemítalo s upřímným srdcem. Možno to nadto rovněž dovodit a dokázat z evangelia, neboť Pravda dí (Mat. 5, 21—22): „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Neza- biješ; kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám pravím: Každý, kdo se hněvá na svého bratra, propadá soudu. Kdo by však řekl 249
Strana 250
svému bratru hlupáku, propadne soudu rady, kdo by mu však řekl blázne, propadne pekelnému ohni“; tolik o známkách hněvivosti. Níže následují slova týkající se známek zhýralosti (Mat. 5, 27—30); „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Ne- zcizoložíš! Ale já vám pravím: Každý, kdo pohledí na ženu se žádostivostí, již s ní zcizoložil v svém srdci. Jestliže tě tvé pravé oko pohoršuje, vyrvi je a odhod od sebe, neboť je pro tebe lépe, aby jeden tvůj úd zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla. A jestliže tě pohoršuje pravá tvá ruka, usekni ji a odhoď od sebe, neboť jest pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.“ Zřetelně a nad slunce jasněji je patrno, že zde Pán mluví vzhledem k tělu církve a o jeho údech,44 jako o něm mluví apoš- tol k Římanům (12, 4—5) a ke Korintským (1 Kor. 6, 15), takže co se týče naší věci je tento smysl: jestliže by jeden úd církve, i kdyby byl přední, pohoršoval celou církev svými bezbožnými a zjevnými skutky, je církvi na prospěch, aby byl onen úd vyťat a ven vyvržen, než aby byla celá církev pohoršována, neboť Pán vykládá tu věc jasněji níže (Mat. 18, 6—8): „K do pohorší jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne, tomu by bylo lépe, aby mu byl pověšen mlýnský kámen na krk a aby byl ponořen do moř- ské hlubiny. Běda světu pro pohoršení! Pohoršení musí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází! Jestliže tě pohoršuje tvá ruka nebo noha, usekni ji a odhoď od sebe!“ atd. Na vysvětlenou, že se to nemá rozumět o údech lidského těla. nýbrž spíše o údech jeho mystického těla, to jest církve svatých, dodává Pán zřetelně hned potom a přímo, řka (Mat. 18, 10): „Hleďte, abyste nepohrdali nikým z těchto maličkých!“ Že však Pán mluví to o nápravě předtím probírané, záležející v potres- tání vyobcováním, které by účinně a jedině přivedlo hříšníka k dřívějšímu rozumu, může jasně vysvitnout z připojených slov, kde se praví (Mat. 18, 15—18): „Zhřeší-li však tvůj bratr proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima! Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Neuposlechne-li tě, vezmi s sebou jednoho nebo dva, aby každé slovo bylo zjištěno výpovědí dvou nebo tří svěd- ků. Neposlechne-li jich, pověz církvi. Neuposlechne-li však círk- ve, chovej se k němu jako k pohanu a celníku!“ Následují slova týkající se zřetelně naší věci: „Vpravdě vám pravím: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi“ atd. 250
svému bratru hlupáku, propadne soudu rady, kdo by mu však řekl blázne, propadne pekelnému ohni“; tolik o známkách hněvivosti. Níže následují slova týkající se známek zhýralosti (Mat. 5, 27—30); „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Ne- zcizoložíš! Ale já vám pravím: Každý, kdo pohledí na ženu se žádostivostí, již s ní zcizoložil v svém srdci. Jestliže tě tvé pravé oko pohoršuje, vyrvi je a odhod od sebe, neboť je pro tebe lépe, aby jeden tvůj úd zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla. A jestliže tě pohoršuje pravá tvá ruka, usekni ji a odhoď od sebe, neboť jest pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.“ Zřetelně a nad slunce jasněji je patrno, že zde Pán mluví vzhledem k tělu církve a o jeho údech,44 jako o něm mluví apoš- tol k Římanům (12, 4—5) a ke Korintským (1 Kor. 6, 15), takže co se týče naší věci je tento smysl: jestliže by jeden úd církve, i kdyby byl přední, pohoršoval celou církev svými bezbožnými a zjevnými skutky, je církvi na prospěch, aby byl onen úd vyťat a ven vyvržen, než aby byla celá církev pohoršována, neboť Pán vykládá tu věc jasněji níže (Mat. 18, 6—8): „K do pohorší jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne, tomu by bylo lépe, aby mu byl pověšen mlýnský kámen na krk a aby byl ponořen do moř- ské hlubiny. Běda světu pro pohoršení! Pohoršení musí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází! Jestliže tě pohoršuje tvá ruka nebo noha, usekni ji a odhoď od sebe!“ atd. Na vysvětlenou, že se to nemá rozumět o údech lidského těla. nýbrž spíše o údech jeho mystického těla, to jest církve svatých, dodává Pán zřetelně hned potom a přímo, řka (Mat. 18, 10): „Hleďte, abyste nepohrdali nikým z těchto maličkých!“ Že však Pán mluví to o nápravě předtím probírané, záležející v potres- tání vyobcováním, které by účinně a jedině přivedlo hříšníka k dřívějšímu rozumu, může jasně vysvitnout z připojených slov, kde se praví (Mat. 18, 15—18): „Zhřeší-li však tvůj bratr proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima! Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Neuposlechne-li tě, vezmi s sebou jednoho nebo dva, aby každé slovo bylo zjištěno výpovědí dvou nebo tří svěd- ků. Neposlechne-li jich, pověz církvi. Neuposlechne-li však círk- ve, chovej se k němu jako k pohanu a celníku!“ Následují slova týkající se zřetelně naší věci: „Vpravdě vám pravím: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi“ atd. 250
Strana 251
Hle, jak zjevně říká Pán, že mají býti vyvrženi z obecenství ti, kteří veřejně a zjevně zlehčují a zhanobují Boží církev, vedouce zjevně pohoršlivý život a nesouce zjevné známky smrtelných hříchů. Ještě zřejměji však vykládá to apoštol Římanů mluvě v 1. listě ke Korintským (5, 1—13); tam se praví: „Proslýchá se vůbec, že je mezi vámi nemravnost.“ A níže: „A vy jste ještě nadutí, místo abyste se raději rmoutili, aby člověk, který se dopustil takového skutku, byl vyvržen z vaší společnosti. Já vydal jsem již rozsu- dek... nad člověkem, který spáchal takový čin, abyste se ve jménu Pána našeho Ježíše Krista shromáždili, vy a já v duchu s vámi, s mocí Pána Ježíše a vydali takového člověka satanovi k tělesné záhubě, aby jeho duch mohl býti zachráněn v soudný den našeho Pána Ježíše Krista... Což nevíte, že kousek kvasu nakvašuje všecko těsto? Vyčistěte starý kvas, abyste byli no- vým těstem... Napsal jsem vám ve svém listu, abyste se nesmě- šovali s lidmi necudnými. Tím nemyslím naprosto všechny ne- cudné lidi tohoto světa nebo hrabivé neb loupeživé neb modláře. Jinak byste musili odejít z tohoto světa. Ale nyní vám píši, aby- ste se vystříhali styku. Jestliže ten, kdo se nazývá mezi vámi bratrem, je necudný nebo hrabivý, modlář neb utrhač anebo opilec neb lupič, s takovým ani nejídejte!... Vyvrzte zlého ze sebe!“ Hle, jak jasně rozhodl apoštol, že mají býti takoví pohorš- liví křesťané veřejně vymítáni vyloučením ze styku s bratřími, aby druzí měli strach a rozpomenuli se na své hříchy. V. VNITŘNÍ PŘEROZENÍ KNĚŽSTVA A ŘEHOLNICTVA 1. NAVRAT K POKOŘE (Sv. 1, str. 159—162.) My, neblazí klerikové, kněží a řeholníci, odnášíme si nezvratný důkaz, že jsme se již stali, běda! běda! vyvětralou solí, která se již nehodí k ničemu dále, leč aby byla ven vyhozena a šlapána od lidí (Mat. 5, 13), a kameny svatyně, rozmetanými v koutech 251
Hle, jak zjevně říká Pán, že mají býti vyvrženi z obecenství ti, kteří veřejně a zjevně zlehčují a zhanobují Boží církev, vedouce zjevně pohoršlivý život a nesouce zjevné známky smrtelných hříchů. Ještě zřejměji však vykládá to apoštol Římanů mluvě v 1. listě ke Korintským (5, 1—13); tam se praví: „Proslýchá se vůbec, že je mezi vámi nemravnost.“ A níže: „A vy jste ještě nadutí, místo abyste se raději rmoutili, aby člověk, který se dopustil takového skutku, byl vyvržen z vaší společnosti. Já vydal jsem již rozsu- dek... nad člověkem, který spáchal takový čin, abyste se ve jménu Pána našeho Ježíše Krista shromáždili, vy a já v duchu s vámi, s mocí Pána Ježíše a vydali takového člověka satanovi k tělesné záhubě, aby jeho duch mohl býti zachráněn v soudný den našeho Pána Ježíše Krista... Což nevíte, že kousek kvasu nakvašuje všecko těsto? Vyčistěte starý kvas, abyste byli no- vým těstem... Napsal jsem vám ve svém listu, abyste se nesmě- šovali s lidmi necudnými. Tím nemyslím naprosto všechny ne- cudné lidi tohoto světa nebo hrabivé neb loupeživé neb modláře. Jinak byste musili odejít z tohoto světa. Ale nyní vám píši, aby- ste se vystříhali styku. Jestliže ten, kdo se nazývá mezi vámi bratrem, je necudný nebo hrabivý, modlář neb utrhač anebo opilec neb lupič, s takovým ani nejídejte!... Vyvrzte zlého ze sebe!“ Hle, jak jasně rozhodl apoštol, že mají býti takoví pohorš- liví křesťané veřejně vymítáni vyloučením ze styku s bratřími, aby druzí měli strach a rozpomenuli se na své hříchy. V. VNITŘNÍ PŘEROZENÍ KNĚŽSTVA A ŘEHOLNICTVA 1. NAVRAT K POKOŘE (Sv. 1, str. 159—162.) My, neblazí klerikové, kněží a řeholníci, odnášíme si nezvratný důkaz, že jsme se již stali, běda! běda! vyvětralou solí, která se již nehodí k ničemu dále, leč aby byla ven vyhozena a šlapána od lidí (Mat. 5, 13), a kameny svatyně, rozmetanými v koutech 251
Strana 252
všech ulic (Pláč Jer. 4, 1). Avšak docela jsme si to zasloužili, neboť dokud jsme se snažili líbit se jedinému Bohu za to, že nám dal vykonávat kněžský úřad a docházet chvály v jeho jménu a že nás uznal hodnými toho, aby byl naším zvláštním podílem a dědictvím, jak je psáno (4. Mojž. 18, 20): „Synům Aronovým nedáte podílu mezi syny izraelskými; já zajisté budu jejich díl a dědictví,“ a dokud jsme byli spravedlivě a poctivě nespokojeni sami se sebou podle naučení našeho mistra, který dí (Luk. 17, 10): „Až všecko učiníte, říkejte: Jsme neužiteční služebníci“ a (Mat. 16, 24) „Chce-li kdo přijíti za mnou, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mě!“, dotud jsme se pro to zaslouženě nanejvýš líbili Bohu i lidem, jak je psáno o kterémsi knězi (Eccli. 45, 1): „Milý Bohu i lidem.“ Také jsme byli všichni podle Božího svědectví bozi a synové Nejvyššího (Ž. 82, 6), také jsme byli vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ (1 Petr 2, 9). Když jsme takto došli obliby a zesíleli a vzmohli se, počali jsme míti zalíbení sami v sobě pro své bohatství a pocty, ale tehdy jsme se počali brzy nelíbit Bohu a lidem, protože jsme už byli příliš prostouplí kvasem farizeů, jímž je pokrytectví (Luk. 12, 1), a pozbyli jsme darů Krista Je- žíše a cti, jak to potvrzují dnešní dny, kdy lidé podivným a ne- vylíčitelným způsobem hledí úkosem na řeholníky a kněze a kdy už není mezi lidmi nic jiného slýchat než odsuzování, výtky a urážky proti řeholníkům a kněžím. A nejenže velicí i malí z křes- ťanské obce nejsou poslušni kněží a málo si jich váží, natož aby jim prokazovali čest, jak by bylo hodno, nýbrž hrozí se dokonce s jakousi ošklivostí obcovat a jednat s kleriky a řeholníky a vy- hýbají se styku s nimi a jejich společnosti, jak vidět z toho, že se říká mezi lidmi všeobecně: „Neměj nic společného s klerikem a s knězem! Jestliže by se ti však přihodilo, že bys s nimi o ně- čem jednal jako s protivníky nebo že by ses dopustil urážky klerika, zabij ho neprodleně, abys nebyl později od něho uštván!“...153 Již jsme my, ó kněží, tak velice vyvrženi z milosti Ježíšovy a lidmi zaslouženě pošlapáni, že nejednou — abych, nemluvě o jiných mně podobných, uvedl své vlastní pokušení toho se týkající — když jsem o tom upřímně uvažoval, má duše by si raději svolila zaškrcení (Job. 7, 15), ano, přál jsem si býti spíše pasákem vepřů ve dvoře nebo pastýřem skotu mezi sprostými 252
všech ulic (Pláč Jer. 4, 1). Avšak docela jsme si to zasloužili, neboť dokud jsme se snažili líbit se jedinému Bohu za to, že nám dal vykonávat kněžský úřad a docházet chvály v jeho jménu a že nás uznal hodnými toho, aby byl naším zvláštním podílem a dědictvím, jak je psáno (4. Mojž. 18, 20): „Synům Aronovým nedáte podílu mezi syny izraelskými; já zajisté budu jejich díl a dědictví,“ a dokud jsme byli spravedlivě a poctivě nespokojeni sami se sebou podle naučení našeho mistra, který dí (Luk. 17, 10): „Až všecko učiníte, říkejte: Jsme neužiteční služebníci“ a (Mat. 16, 24) „Chce-li kdo přijíti za mnou, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mě!“, dotud jsme se pro to zaslouženě nanejvýš líbili Bohu i lidem, jak je psáno o kterémsi knězi (Eccli. 45, 1): „Milý Bohu i lidem.“ Také jsme byli všichni podle Božího svědectví bozi a synové Nejvyššího (Ž. 82, 6), také jsme byli vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ (1 Petr 2, 9). Když jsme takto došli obliby a zesíleli a vzmohli se, počali jsme míti zalíbení sami v sobě pro své bohatství a pocty, ale tehdy jsme se počali brzy nelíbit Bohu a lidem, protože jsme už byli příliš prostouplí kvasem farizeů, jímž je pokrytectví (Luk. 12, 1), a pozbyli jsme darů Krista Je- žíše a cti, jak to potvrzují dnešní dny, kdy lidé podivným a ne- vylíčitelným způsobem hledí úkosem na řeholníky a kněze a kdy už není mezi lidmi nic jiného slýchat než odsuzování, výtky a urážky proti řeholníkům a kněžím. A nejenže velicí i malí z křes- ťanské obce nejsou poslušni kněží a málo si jich váží, natož aby jim prokazovali čest, jak by bylo hodno, nýbrž hrozí se dokonce s jakousi ošklivostí obcovat a jednat s kleriky a řeholníky a vy- hýbají se styku s nimi a jejich společnosti, jak vidět z toho, že se říká mezi lidmi všeobecně: „Neměj nic společného s klerikem a s knězem! Jestliže by se ti však přihodilo, že bys s nimi o ně- čem jednal jako s protivníky nebo že by ses dopustil urážky klerika, zabij ho neprodleně, abys nebyl později od něho uštván!“...153 Již jsme my, ó kněží, tak velice vyvrženi z milosti Ježíšovy a lidmi zaslouženě pošlapáni, že nejednou — abych, nemluvě o jiných mně podobných, uvedl své vlastní pokušení toho se týkající — když jsem o tom upřímně uvažoval, má duše by si raději svolila zaškrcení (Job. 7, 15), ano, přál jsem si býti spíše pasákem vepřů ve dvoře nebo pastýřem skotu mezi sprostými 252
Strana 253
lidmi než knězem, a to mnohokráte a velmi často, jak mi to po- tvrzuje Pán Ježíš v mém svědomí. Kéž bychom se tedy dnes, kněží Boha nejvyššího, třebas jsme již tak zneváženi a opuštěni, přestali líbit sobě a vrátili se, my hříšníci, do svého srdce a nestěžovali si na své křivdy a pohrdání, nýbrž říkali v pravdě, kajícností pohnuti, se syny Jákobovými (1 Mojž. 42, 21): „Zaslouženě to trpíme, protože jsme se provinili proti svému bratru,“ totiž proti svému Pánu Ježíši Kristu, kte- rého jsme zaprodali a nepřestáváme denně mnohonásobně a všelijak prodávat v Boží církvi, těžíce z jeho milosti pro svou lakotu a provozujíce obchody se svátostmi Kristovými. Vidíme, že se na nás takto v pravdě a vrchovatou měrou splnilo slovo Páně předpověděné skrze proroka (Jer. 6, 13): „Od nejmenšího až po největšího všichni se oddávají lakotě a od proroka až po kněze všichni klamou.“ S bolestí vyznejme, že se na nás splnila pravda evangelia o soli vyhozené na smetiště! A poněvadž jsme se líbili sobě, když jsme byli vyvýšeni nad všechny, nyní, když jsme postaveni hluboko pod všemi, ponižme pokorně svého ducha podle rady mudrcovy (Eccli. 3, 20): „Čím jsi větší, ponižuj se mezi všemi!“ Chceme-li zase býti milí Bohu a lidem, jak jsme předtím bývali, snažme se sobě znelíbit a míti v nenávisti svou zlou a porušenou duši říkajíce (Ž. 88, 4): „Je naplněna útrapami naše duše a náš život se přiblížil až k hrobu. Chceme-li znovu nabýti cti svých otců a obléci se jejich dů- stojností, pravím opětovně, abychom neváhali sami si počínat mezi všemi jako nejmenší, vždyť každý, pozoruje-li, může dnes a vždycky vidět, jak velice a jak vděčně jsou milováni a ctěni u lidí pokorní kněží, neboť takto se musí díti podle zákona a řádů Ježíše Krista, kde se praví (Luk. 14, 11): „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen,“ a jinde (Luk. 22, 25—26): „Králové pohanů panují nad nimi a ti, kdo vyko- návají moc, dávají si říkati dobrodinci. Nebude tak mezi vámi, ale ten, kdo je z vás větší, buď jako menší,“ atd. A za druhé: Přejeme-li si, aby se nám dostávalo povinné po- slušnosti a úcty jako apoštolům, přičiňujme se my sami co nej- horlivěji, abychom byli poslušni slova Božího! A líbí-li se nám, aby byla srdce lidu k nám a k našim slovům obrácena, obraťme my sami svá srdce k lidu ve vší lásce a starostlivosti, aby se splnila řeč, která je psána (Mat. 4, 3—6), že Eliáš204 přijde a 253
lidmi než knězem, a to mnohokráte a velmi často, jak mi to po- tvrzuje Pán Ježíš v mém svědomí. Kéž bychom se tedy dnes, kněží Boha nejvyššího, třebas jsme již tak zneváženi a opuštěni, přestali líbit sobě a vrátili se, my hříšníci, do svého srdce a nestěžovali si na své křivdy a pohrdání, nýbrž říkali v pravdě, kajícností pohnuti, se syny Jákobovými (1 Mojž. 42, 21): „Zaslouženě to trpíme, protože jsme se provinili proti svému bratru,“ totiž proti svému Pánu Ježíši Kristu, kte- rého jsme zaprodali a nepřestáváme denně mnohonásobně a všelijak prodávat v Boží církvi, těžíce z jeho milosti pro svou lakotu a provozujíce obchody se svátostmi Kristovými. Vidíme, že se na nás takto v pravdě a vrchovatou měrou splnilo slovo Páně předpověděné skrze proroka (Jer. 6, 13): „Od nejmenšího až po největšího všichni se oddávají lakotě a od proroka až po kněze všichni klamou.“ S bolestí vyznejme, že se na nás splnila pravda evangelia o soli vyhozené na smetiště! A poněvadž jsme se líbili sobě, když jsme byli vyvýšeni nad všechny, nyní, když jsme postaveni hluboko pod všemi, ponižme pokorně svého ducha podle rady mudrcovy (Eccli. 3, 20): „Čím jsi větší, ponižuj se mezi všemi!“ Chceme-li zase býti milí Bohu a lidem, jak jsme předtím bývali, snažme se sobě znelíbit a míti v nenávisti svou zlou a porušenou duši říkajíce (Ž. 88, 4): „Je naplněna útrapami naše duše a náš život se přiblížil až k hrobu. Chceme-li znovu nabýti cti svých otců a obléci se jejich dů- stojností, pravím opětovně, abychom neváhali sami si počínat mezi všemi jako nejmenší, vždyť každý, pozoruje-li, může dnes a vždycky vidět, jak velice a jak vděčně jsou milováni a ctěni u lidí pokorní kněží, neboť takto se musí díti podle zákona a řádů Ježíše Krista, kde se praví (Luk. 14, 11): „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen,“ a jinde (Luk. 22, 25—26): „Králové pohanů panují nad nimi a ti, kdo vyko- návají moc, dávají si říkati dobrodinci. Nebude tak mezi vámi, ale ten, kdo je z vás větší, buď jako menší,“ atd. A za druhé: Přejeme-li si, aby se nám dostávalo povinné po- slušnosti a úcty jako apoštolům, přičiňujme se my sami co nej- horlivěji, abychom byli poslušni slova Božího! A líbí-li se nám, aby byla srdce lidu k nám a k našim slovům obrácena, obraťme my sami svá srdce k lidu ve vší lásce a starostlivosti, aby se splnila řeč, která je psána (Mat. 4, 3—6), že Eliáš204 přijde a 253
Strana 254
obrátí srdce otců k synům a také srdce synů k jejich otcům! Potom budou znovu vystavěny staré zříceniny a přijde Eliáš a obnoví všecko a Sodoma15 se vrátí do své staré důstojnosti. 2. NAVRAT ŘEHOLNIKŮ K POSLUŠNOSTI A CHUDOBE (Sv. 2, str. 182—183.) Jestliže snad by chtěli řeholníci stůj co stůj konat a míti něco dokonalého ve větší míře než vůbec křesťanský lid, a podobnější být apoštolům Ježíše Krista, pak nechť učiní nejdříve to, že se podřídí apoštolům, t. j. jejich náměstkům, totiž řádným bisku- pům a duchovním správcům, mezi jejichž lid se vetřeli, a že budou jich poslušni stejně s obecným lidem, podléhajícím du- chovním správcům, za druhé ať mají všecko společné a vůbec nic v osobním vlastnictví, a to nejen mezi sebou a svými spolu- bratry, nýbrž ať mají spíše, jako měli svatí apoštolové, všechny věci společné se všemi křesťany bez rozdílu, tak aby to, co mají sami, měli zároveň s nimi také všichni křesťané, zejména nuzní a chudí, jako své vlastnictví a k svému užívání. VI. OBNOVENÍ DUCHOVNÍ JEDNOTY V CÍRKVI 1. (Sv. 2, str. 143—144.) Všechna mnohost, nebo aspoň mnohost těch věcí, které nejsou vždy a všude potřebné, pravidel, slibů, učení a lidských nálezků a příkazů, které stojí jednotě v něčem v cestě, nebo které spolu nepřispívají k jednotě křesťanského lidu neb trhají ať jakým- koli způsobem obecenství nebo dávají příležitost k jeho roztržení, všechna, pravím, taková mnohost odjinud přišlá se zdá pově- rečná a škodlivá pospolitosti církve, a zdá se tudíž, že musí být omezena anebo, pokud možno, z Božího lidu vykořeněna a vnitř- ní i zevní jednota, a zvláště zevní, že musí býti s největším úsi- lím obnovena, jak je psáno (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávat jed- 254
obrátí srdce otců k synům a také srdce synů k jejich otcům! Potom budou znovu vystavěny staré zříceniny a přijde Eliáš a obnoví všecko a Sodoma15 se vrátí do své staré důstojnosti. 2. NAVRAT ŘEHOLNIKŮ K POSLUŠNOSTI A CHUDOBE (Sv. 2, str. 182—183.) Jestliže snad by chtěli řeholníci stůj co stůj konat a míti něco dokonalého ve větší míře než vůbec křesťanský lid, a podobnější být apoštolům Ježíše Krista, pak nechť učiní nejdříve to, že se podřídí apoštolům, t. j. jejich náměstkům, totiž řádným bisku- pům a duchovním správcům, mezi jejichž lid se vetřeli, a že budou jich poslušni stejně s obecným lidem, podléhajícím du- chovním správcům, za druhé ať mají všecko společné a vůbec nic v osobním vlastnictví, a to nejen mezi sebou a svými spolu- bratry, nýbrž ať mají spíše, jako měli svatí apoštolové, všechny věci společné se všemi křesťany bez rozdílu, tak aby to, co mají sami, měli zároveň s nimi také všichni křesťané, zejména nuzní a chudí, jako své vlastnictví a k svému užívání. VI. OBNOVENÍ DUCHOVNÍ JEDNOTY V CÍRKVI 1. (Sv. 2, str. 143—144.) Všechna mnohost, nebo aspoň mnohost těch věcí, které nejsou vždy a všude potřebné, pravidel, slibů, učení a lidských nálezků a příkazů, které stojí jednotě v něčem v cestě, nebo které spolu nepřispívají k jednotě křesťanského lidu neb trhají ať jakým- koli způsobem obecenství nebo dávají příležitost k jeho roztržení, všechna, pravím, taková mnohost odjinud přišlá se zdá pově- rečná a škodlivá pospolitosti církve, a zdá se tudíž, že musí být omezena anebo, pokud možno, z Božího lidu vykořeněna a vnitř- ní i zevní jednota, a zvláště zevní, že musí býti s největším úsi- lím obnovena, jak je psáno (Ef. 4, 3): „Horliví zachovávat jed- 254
Strana 255
notu ducha v svazku pokoje,“ a v žalmu (Ž. 133, 1): „Aj, jak dobré a utěšené, když bratří přebývají v jednotě! Řekl jsem úmyslně, že obzvláště zevně, na př. v obřadech, v soužití a ve všech vnějších obyčejích, musí býti obnovena jed- nota v lidu, neboť jednotu srdcí a duší, o které se praví ve Skut- cích apoštolů (4, 32): „Množství těch, kdož uvěřili, bylo jedno srdce a jedna duše,“ onu jednotu může způsobit jen Duch Ježíše, který jest Pánem duchů veškerého těla, jak je psáno (Ž. 68, 7): „Bůh, který zavádí jednotný řád mezi obyvatele v domě.“ Člo- věk však má v své moci, aby onu jednotu ducha v sobě i v ji- ných buď rušil nebo zachovával; proto bylo již uvedeno z apoš- tola (Ef. 4, 3): „Horliví,“ praví, „zachovávat jednotu ducha.“ To se však stává nejvíce a úspěšně, zachovávají-li se obyčeje a vnější, vespolek podobné neb rozdílné, nepodstatné způsoby ži- vota, na př. mravy. Proto praví apoštol (Řím. 12, 15): „Radujte se s těmi, kteří se radují, plačte s těmi, kteří pláčí, jeden s dru- hým smýšlejte upřímně“ a týž jinde (1 Kor. 9, 20 a 22): „Židům jsem se stal Židem“ atd., a potom následuje: „Všem jsem se stal vším, abych získal všechny.“ Má totiž vnější jednota a jednotnost lidí tu podivuhodnou přirozenou vlastnost, že zachovává v jednotlivých případech po- koj a střeží vnitřní duchovní jednotu, tak jako protiva její, totiž vnější nepodobnost a nesoulad mravů, řádů a poměrů a jednot- livých jiných dobrovolných vztahů mezi lidmi, silně ohrožuje neb oslabuje jednotu duší. Proto právě věz, že bylo řečeno: Rovný rovného si hledá. (Sr. Eccli. 13, 20.) Neboť z této příčiny, jak se zdá, z oné příliš hojné rozmanitosti družin, bratrstev, lidských nálezků a mnohotvárných pravidel a zvláštních řeholí vznikly i dnes z velké části rozkoly v církvi a vychladnutí lásky a nebezpečenství za posledních časů, o kterých praví výstižně apoštol (2 Tim. 3, 2): „Neboť lidé budou sobečtí, milující sebe, to jest své družiny a bratrstva ze stejného řádu a podobná po- stavením a šatem, ale nikoli jiné křesťany, jak právě dnes lze velmi dobře vidět. 2. (Sv. 2, str. 270.) Přelíbeznou jednotu a obecnou pospolitost svaté církve nebude možno v plném rozsahu obnovit, nebudou-li dříve také odstra- 255
notu ducha v svazku pokoje,“ a v žalmu (Ž. 133, 1): „Aj, jak dobré a utěšené, když bratří přebývají v jednotě! Řekl jsem úmyslně, že obzvláště zevně, na př. v obřadech, v soužití a ve všech vnějších obyčejích, musí býti obnovena jed- nota v lidu, neboť jednotu srdcí a duší, o které se praví ve Skut- cích apoštolů (4, 32): „Množství těch, kdož uvěřili, bylo jedno srdce a jedna duše,“ onu jednotu může způsobit jen Duch Ježíše, který jest Pánem duchů veškerého těla, jak je psáno (Ž. 68, 7): „Bůh, který zavádí jednotný řád mezi obyvatele v domě.“ Člo- věk však má v své moci, aby onu jednotu ducha v sobě i v ji- ných buď rušil nebo zachovával; proto bylo již uvedeno z apoš- tola (Ef. 4, 3): „Horliví,“ praví, „zachovávat jednotu ducha.“ To se však stává nejvíce a úspěšně, zachovávají-li se obyčeje a vnější, vespolek podobné neb rozdílné, nepodstatné způsoby ži- vota, na př. mravy. Proto praví apoštol (Řím. 12, 15): „Radujte se s těmi, kteří se radují, plačte s těmi, kteří pláčí, jeden s dru- hým smýšlejte upřímně“ a týž jinde (1 Kor. 9, 20 a 22): „Židům jsem se stal Židem“ atd., a potom následuje: „Všem jsem se stal vším, abych získal všechny.“ Má totiž vnější jednota a jednotnost lidí tu podivuhodnou přirozenou vlastnost, že zachovává v jednotlivých případech po- koj a střeží vnitřní duchovní jednotu, tak jako protiva její, totiž vnější nepodobnost a nesoulad mravů, řádů a poměrů a jednot- livých jiných dobrovolných vztahů mezi lidmi, silně ohrožuje neb oslabuje jednotu duší. Proto právě věz, že bylo řečeno: Rovný rovného si hledá. (Sr. Eccli. 13, 20.) Neboť z této příčiny, jak se zdá, z oné příliš hojné rozmanitosti družin, bratrstev, lidských nálezků a mnohotvárných pravidel a zvláštních řeholí vznikly i dnes z velké části rozkoly v církvi a vychladnutí lásky a nebezpečenství za posledních časů, o kterých praví výstižně apoštol (2 Tim. 3, 2): „Neboť lidé budou sobečtí, milující sebe, to jest své družiny a bratrstva ze stejného řádu a podobná po- stavením a šatem, ale nikoli jiné křesťany, jak právě dnes lze velmi dobře vidět. 2. (Sv. 2, str. 270.) Přelíbeznou jednotu a obecnou pospolitost svaté církve nebude možno v plném rozsahu obnovit, nebudou-li dříve také odstra- 255
Strana 256
něni lidé sebe milující anebo nebude-li zmenšen jejich počet a nepřibude-li mnohonásobně lidí nastupujících na jejich místo, kteří by horlivě usilovali vytvořit jednotu církve, a pokud by to jen bylo možno, obecenství všech, hledajíce ne své osobní zájmy, nýbrž zájmy Ježíše Krista (Fil. 2, 21). VII. NOVÉ KNĚŽSTVO (Sv. 3, str. 14—15.) Zdá se, že nelze případněji rozumět jiný způsob, jak bude zničen Antikrist, hlava to všech činitelů nepravosti, a tělo jeho,44 leč že Pán Ježíš nadchne své vyvolené kněze a kazatele, naplní je duchem Eliášovým204 a Enochovým,205 to jest duchem nadšení a nevinnosti, duchem zanícení a čistoty, duchem odhodlanosti a zbožnosti, zmnohonásobí počet takových a vyšle ještě jednou po celém světě své anděly, aby sebrali z jeho království všecka pohoršení (Mat. 13, 41), ještě jednou, pravím, pohne skrze ně nebem i zemí (Agg. 2, 7) a usmrtí skrze ně výše zmíněného Anti- krista, to jest celé zástupy Gogovy a Magogovy206 (sr. Ez. 38, 2; 39, 1, 6, 11; Zjev. 20, 8), které stále až dosud, mocně obléhajíce tábor svatých, utiskovaly svou mocí a svým pokrytectvím Boží vyvolené a svedly svým slovem a příkladem množství lidu od Boží pravdy, usilujíce úskočně o prosté duše. Tihle kněží a levité,152 nejvěrnější přátelé v Kristu Ježíši, usmrtí netvora207 v moři (Iz. 27, 1) a rozdělí jeho tělo, které dříve drželo pevně pohromadě jako štíty pevně lité (Job. 41, 6), protože oni jako obezřelí kupci (Job. 40, 25) nebudou již dále myslit na vlastní zájmy, ale na zájem Ježíše Krista (Fil. 2, 21), totiž spásu duší. A tak získají mnohé duše, a vytrhujíce je z těla Antikristova, přivtělí je na věky ke Kristu Ježíši. Proto je psáno (Job. 40, 25): „Ubijí jej přátelé, rozdělí si jej kupci.“ Oni jsou ti, kteří budou prospívati v plodném stáří církve a budou způsobilí, aby přinášeli zvěst (Ž. 92, 15—16), a ti obnoví všecko. Oni jsou andělé, kteří seberou z království Kristova všecka pohoršení, a oni obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům (Mal. 4, 6), ježto jednotící duch 256
něni lidé sebe milující anebo nebude-li zmenšen jejich počet a nepřibude-li mnohonásobně lidí nastupujících na jejich místo, kteří by horlivě usilovali vytvořit jednotu církve, a pokud by to jen bylo možno, obecenství všech, hledajíce ne své osobní zájmy, nýbrž zájmy Ježíše Krista (Fil. 2, 21). VII. NOVÉ KNĚŽSTVO (Sv. 3, str. 14—15.) Zdá se, že nelze případněji rozumět jiný způsob, jak bude zničen Antikrist, hlava to všech činitelů nepravosti, a tělo jeho,44 leč že Pán Ježíš nadchne své vyvolené kněze a kazatele, naplní je duchem Eliášovým204 a Enochovým,205 to jest duchem nadšení a nevinnosti, duchem zanícení a čistoty, duchem odhodlanosti a zbožnosti, zmnohonásobí počet takových a vyšle ještě jednou po celém světě své anděly, aby sebrali z jeho království všecka pohoršení (Mat. 13, 41), ještě jednou, pravím, pohne skrze ně nebem i zemí (Agg. 2, 7) a usmrtí skrze ně výše zmíněného Anti- krista, to jest celé zástupy Gogovy a Magogovy206 (sr. Ez. 38, 2; 39, 1, 6, 11; Zjev. 20, 8), které stále až dosud, mocně obléhajíce tábor svatých, utiskovaly svou mocí a svým pokrytectvím Boží vyvolené a svedly svým slovem a příkladem množství lidu od Boží pravdy, usilujíce úskočně o prosté duše. Tihle kněží a levité,152 nejvěrnější přátelé v Kristu Ježíši, usmrtí netvora207 v moři (Iz. 27, 1) a rozdělí jeho tělo, které dříve drželo pevně pohromadě jako štíty pevně lité (Job. 41, 6), protože oni jako obezřelí kupci (Job. 40, 25) nebudou již dále myslit na vlastní zájmy, ale na zájem Ježíše Krista (Fil. 2, 21), totiž spásu duší. A tak získají mnohé duše, a vytrhujíce je z těla Antikristova, přivtělí je na věky ke Kristu Ježíši. Proto je psáno (Job. 40, 25): „Ubijí jej přátelé, rozdělí si jej kupci.“ Oni jsou ti, kteří budou prospívati v plodném stáří církve a budou způsobilí, aby přinášeli zvěst (Ž. 92, 15—16), a ti obnoví všecko. Oni jsou andělé, kteří seberou z království Kristova všecka pohoršení, a oni obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům (Mal. 4, 6), ježto jednotící duch 256
Strana 257
Ježíšův bude skrze ně působit a suché kosti (Ezech. 37, 1—6), to jest mrtvou víru mnohých, po širé rovině role církve oděje jejich masem,208 a znovu oblečeny, budou žíti vírou Syna Božího a mnozí vplynou v jednotu života Ježíšova, jsouce spjati ve svazku vroucí lásky, a lid bude míti v lásce a bude poslušně následovat své otce. Otcové však, to jest kněží, kteří jsou nazýváni obecně kuráty,209 budou věrně milovat své podřízené a starostlivě je slovem i svátostmi sytit a řídit. Takto tedy a takovým způsobem zničí Kristus Ježíš Antikrista dechem svých úst (2 Tes. 2, 8), to jest ústy svých kazatelů, vy- dechujících oheň horlení a lásky, který pohltí jejich nepřátele (sr. 2 Mach. 9, 7), jako pohltil Mojžíšův had hady faraonových čarodějníků (2 Mojž. 7, 10—12). VIII. BLÍZKOST OBNOVY (Sv. 3, str. 54—55.) Zbývá už jen, abychom očekávali nápravu skrze samého Anti- krista, rozvratníka, abychom pozdvihli své hlavy, protože se již přiblížilo naše vykoupení (Luk. 21, 28), a byli nebeskými orly,126 vysoko létali, bystře všechno s výše přehlíželi a k slunci v jeho nádheře upírali zraky, jak je psáno (Oz. 8, 1): „K ústům necht se povznese trouba, jako orlice nad domem Hospodinovým,“ neboť právě o těchto časích předpověděla Boží Pravda a Moudrost, když řekla (Mat. 24, 28): „Kde bude tělo, tam se shromáždí i orli.“ Ó toho slova případného právě o současné skutečnosti, slova, jaké pronésti slušelo věčné Pravdě! Ó toho tajemství, pravím, a podobenství tak vhodně označujícího syny vyvolení, ano, té tajemné zvěsti, zjevené Boží Moudrosti, ne nahodile, nýbrž ve věčném úradku pevně stanovené, která je nehodným křesťanům a koním a mezkům (sr. Ž. 32, 9) v těchto časích docela skryta, a které jenom ti rozumějí a snadno rozumějí, kdož oplývají Du- chem Ježíšovým, jakož je psáno o této době (Dan. 12, 10): „Bez- božní bezbožnost budou páchati, aniž co porozumějí kteří bez- božní; ale vyučení porozumějí,“ ne ovšem ti vyučení, kteří jsou 17 Matěj z Janova 257
Ježíšův bude skrze ně působit a suché kosti (Ezech. 37, 1—6), to jest mrtvou víru mnohých, po širé rovině role církve oděje jejich masem,208 a znovu oblečeny, budou žíti vírou Syna Božího a mnozí vplynou v jednotu života Ježíšova, jsouce spjati ve svazku vroucí lásky, a lid bude míti v lásce a bude poslušně následovat své otce. Otcové však, to jest kněží, kteří jsou nazýváni obecně kuráty,209 budou věrně milovat své podřízené a starostlivě je slovem i svátostmi sytit a řídit. Takto tedy a takovým způsobem zničí Kristus Ježíš Antikrista dechem svých úst (2 Tes. 2, 8), to jest ústy svých kazatelů, vy- dechujících oheň horlení a lásky, který pohltí jejich nepřátele (sr. 2 Mach. 9, 7), jako pohltil Mojžíšův had hady faraonových čarodějníků (2 Mojž. 7, 10—12). VIII. BLÍZKOST OBNOVY (Sv. 3, str. 54—55.) Zbývá už jen, abychom očekávali nápravu skrze samého Anti- krista, rozvratníka, abychom pozdvihli své hlavy, protože se již přiblížilo naše vykoupení (Luk. 21, 28), a byli nebeskými orly,126 vysoko létali, bystře všechno s výše přehlíželi a k slunci v jeho nádheře upírali zraky, jak je psáno (Oz. 8, 1): „K ústům necht se povznese trouba, jako orlice nad domem Hospodinovým,“ neboť právě o těchto časích předpověděla Boží Pravda a Moudrost, když řekla (Mat. 24, 28): „Kde bude tělo, tam se shromáždí i orli.“ Ó toho slova případného právě o současné skutečnosti, slova, jaké pronésti slušelo věčné Pravdě! Ó toho tajemství, pravím, a podobenství tak vhodně označujícího syny vyvolení, ano, té tajemné zvěsti, zjevené Boží Moudrosti, ne nahodile, nýbrž ve věčném úradku pevně stanovené, která je nehodným křesťanům a koním a mezkům (sr. Ž. 32, 9) v těchto časích docela skryta, a které jenom ti rozumějí a snadno rozumějí, kdož oplývají Du- chem Ježíšovým, jakož je psáno o této době (Dan. 12, 10): „Bez- božní bezbožnost budou páchati, aniž co porozumějí kteří bez- božní; ale vyučení porozumějí,“ ne ovšem ti vyučení, kteří jsou 17 Matěj z Janova 257
Strana 258
v nynějším křesťanském světě za učené pokládáni jen podle stej- ného znění slova, nýbrž oni učení, které nadchne Duch Boží Moudrosti, která je Kristus Ježíš ukřižovaný, jenž tato slova pronesl; on vyučí je celé pravdě (Jan 16, 13), která je prospěšná. A pouze ti a nejvlastněji ti se zvou u křesťanů učenými podle toho, co je napsáno (Jan 6, 45): „Všichni budou vyučeni od Boha a (1 Jan 2, 27): „A nebudete potřebovat, aby vás kdo učil, ale jeho poznání vás poučí o všem.“ (Sv. 3, str. 77.) Vy, kteří poznáváte, že takové jsou poměry a že zlo mocně běsní, jsouc rozšířeno po celé církvi, pozdvihněte své hlavy a buďte orly,126 protože se blíží vaše vykoupení (Luk. 21, 28). Jeť už blízko a přede dveřmi (Mat. 24, 33) a vaše oči mají uzříti tělo, u kterého se máte shromáždit (Mat. 24, 28). Neboť co nevidět se zjeví náš Pán Ježíš Kristus (sr. Luk. 17, 30) a shromáždí své vy- volené ze čtyř úhlů světa, což učiní skrze Eliáše,204 který obnoví všecko (Mat, 24, 31 a Mar. 9, 12), to jest skrze své kazatele a věrné svědky rozmnožené po celém světě podle toho, co bylo řečeno (Ezech. 37, 1—9) o suchých a mrtvých kostech rozmetaných po širé rovině a potom oživených a se svým tělem sloučených du- chem kázání, který naplnil okrsek zemský. A tehdy ti, kdož budou shledáni orly, snadno přiletí k svému tělu, nechťsi ti, kteří budou špinaví, ještě se pošpiní (Zj. 22, 11) a ti, kteří jsou k hříchu sváděni, dále ještě budou sváděni (Mat. 13, 21 a 24, 10). Hle, předpovědi se již počínají plnit a od nynějška nabývají ne- ustále větší a větší síly. IX. PŘÍCHOD ELIÁŠŮV 1. KAZATELÉ (Sv. 3, str. 355—356.) Je třeba bedlivěji rozvážit to, co Pán Ježíš odpověděl na otázku o příchodu Eliášově,204 když řekl (Mat. 17, 11): „Eliáš má přijíti a obnoví všecko.“ Myslíš, že zde Pravda naznačuje tím také osobu onoho Eliáše, který byl učitelem Elizeovým210 (2 Král. 2), 258
v nynějším křesťanském světě za učené pokládáni jen podle stej- ného znění slova, nýbrž oni učení, které nadchne Duch Boží Moudrosti, která je Kristus Ježíš ukřižovaný, jenž tato slova pronesl; on vyučí je celé pravdě (Jan 16, 13), která je prospěšná. A pouze ti a nejvlastněji ti se zvou u křesťanů učenými podle toho, co je napsáno (Jan 6, 45): „Všichni budou vyučeni od Boha a (1 Jan 2, 27): „A nebudete potřebovat, aby vás kdo učil, ale jeho poznání vás poučí o všem.“ (Sv. 3, str. 77.) Vy, kteří poznáváte, že takové jsou poměry a že zlo mocně běsní, jsouc rozšířeno po celé církvi, pozdvihněte své hlavy a buďte orly,126 protože se blíží vaše vykoupení (Luk. 21, 28). Jeť už blízko a přede dveřmi (Mat. 24, 33) a vaše oči mají uzříti tělo, u kterého se máte shromáždit (Mat. 24, 28). Neboť co nevidět se zjeví náš Pán Ježíš Kristus (sr. Luk. 17, 30) a shromáždí své vy- volené ze čtyř úhlů světa, což učiní skrze Eliáše,204 který obnoví všecko (Mat, 24, 31 a Mar. 9, 12), to jest skrze své kazatele a věrné svědky rozmnožené po celém světě podle toho, co bylo řečeno (Ezech. 37, 1—9) o suchých a mrtvých kostech rozmetaných po širé rovině a potom oživených a se svým tělem sloučených du- chem kázání, který naplnil okrsek zemský. A tehdy ti, kdož budou shledáni orly, snadno přiletí k svému tělu, nechťsi ti, kteří budou špinaví, ještě se pošpiní (Zj. 22, 11) a ti, kteří jsou k hříchu sváděni, dále ještě budou sváděni (Mat. 13, 21 a 24, 10). Hle, předpovědi se již počínají plnit a od nynějška nabývají ne- ustále větší a větší síly. IX. PŘÍCHOD ELIÁŠŮV 1. KAZATELÉ (Sv. 3, str. 355—356.) Je třeba bedlivěji rozvážit to, co Pán Ježíš odpověděl na otázku o příchodu Eliášově,204 když řekl (Mat. 17, 11): „Eliáš má přijíti a obnoví všecko.“ Myslíš, že zde Pravda naznačuje tím také osobu onoho Eliáše, který byl učitelem Elizeovým210 (2 Král. 2), 258
Strana 259
či snad spíše někoho jiného naplněného duchem Eliášovým a jeho vlastnostmi? Já jistě podle svého rozumu soudím, že nemínila Pravda v uvedených slovech Eliáše, to jest doslovně osobu Eliá- šovu nebo jedině samého Eliáše, nýbrž spíše ducha a moc Eliá- šovu, jak je psáno (Luk. 1, 17), to jest množství svatých kazatelů a učitelů, skrze které se hojně vyleje duch Eliášův a obnoví všecko; na jejich prorokování duch přicházející ze čtyř úhlů bude váti na suché kosti po širé rovině rozmetané a oživí je zase podle proroctví Ezechielova (Ez. 37, 1—9).208 A tito jsou pastýři krátce před tím u Ezechiela (34, 12) označení. Jinak, kdyby právě onen Eliáš přišel tělesně z ráje, jak ně- kteří již dlouho ujišťují, nevidím, jak by mohla jedna osoba celým okrskem světa tělesně proběhnout a obnovit svou horlivostí a svými radami veškerenstvo vyvolených. Neboť nepodléhá to moci jeho, nýbrž jen všemohoucímu Duchu Ježíšovu, který na- plňuje veškerý okrsek světa (Moudr. 1, 7), a ten nemá naprosto zapotřebí k svému dílu onoho Eliáše z Písma známého, poně- vadž může vzbudit také z těchto kamenů, to jest z pohanů a z laiků, syny Abrahamovy (Mat. 3, 9), to jest mnohé Eliáše. 2. MILIČA WALDHAUSER (Sv. 3, str. 356—357.) Co se týče naší přítomné otázky, hledejme jiného Eliáše, to jest muže oplývajícího duchem Eliášovým, který přerušil dlouho- trvající mlčení o posledním příchodu Kristově a Antikristově. A chcete-li zvědět: nakolik mi znalost událostí dovoluje to tvrdit, je to Milíč,211 ctihodný kněz a kazatel, mocný v činu i v řeči (Luk. 24, 19), jehož slovo planulo jako pochodeň (Eccli. 48, 1), a podobně Konrád Waldhauser,212 muž naskrze bohabojný a zbožný. Ti naplnili svými slovy mluvenými i psanými přední metropole svaté církve, totiž Řím a Avignon,213 kde sídlí papež, a Čechy a Prahu, kde sídlí římský císař,214 a jeden z nich, totiž Konrád skonal v Praze, sídle císařském, druhý zemřel v Avig- nonu, sídle papežském. A oba zemřeli žalostně v nejkrajnějším nebezpečí pro pravdu a spravedlnost Ježíše Krista „uprostřed soužení“ (Ž. 138, 7), zápasíce až po smrt s šelmou47 a s národy rozervanými a rozptýlenými (Iz. 18, 2), totiž s Gogem a Mago- gem206 (Ez. 39, 1; 24; Zjev. 20, 7). 17* 259
či snad spíše někoho jiného naplněného duchem Eliášovým a jeho vlastnostmi? Já jistě podle svého rozumu soudím, že nemínila Pravda v uvedených slovech Eliáše, to jest doslovně osobu Eliá- šovu nebo jedině samého Eliáše, nýbrž spíše ducha a moc Eliá- šovu, jak je psáno (Luk. 1, 17), to jest množství svatých kazatelů a učitelů, skrze které se hojně vyleje duch Eliášův a obnoví všecko; na jejich prorokování duch přicházející ze čtyř úhlů bude váti na suché kosti po širé rovině rozmetané a oživí je zase podle proroctví Ezechielova (Ez. 37, 1—9).208 A tito jsou pastýři krátce před tím u Ezechiela (34, 12) označení. Jinak, kdyby právě onen Eliáš přišel tělesně z ráje, jak ně- kteří již dlouho ujišťují, nevidím, jak by mohla jedna osoba celým okrskem světa tělesně proběhnout a obnovit svou horlivostí a svými radami veškerenstvo vyvolených. Neboť nepodléhá to moci jeho, nýbrž jen všemohoucímu Duchu Ježíšovu, který na- plňuje veškerý okrsek světa (Moudr. 1, 7), a ten nemá naprosto zapotřebí k svému dílu onoho Eliáše z Písma známého, poně- vadž může vzbudit také z těchto kamenů, to jest z pohanů a z laiků, syny Abrahamovy (Mat. 3, 9), to jest mnohé Eliáše. 2. MILIČA WALDHAUSER (Sv. 3, str. 356—357.) Co se týče naší přítomné otázky, hledejme jiného Eliáše, to jest muže oplývajícího duchem Eliášovým, který přerušil dlouho- trvající mlčení o posledním příchodu Kristově a Antikristově. A chcete-li zvědět: nakolik mi znalost událostí dovoluje to tvrdit, je to Milíč,211 ctihodný kněz a kazatel, mocný v činu i v řeči (Luk. 24, 19), jehož slovo planulo jako pochodeň (Eccli. 48, 1), a podobně Konrád Waldhauser,212 muž naskrze bohabojný a zbožný. Ti naplnili svými slovy mluvenými i psanými přední metropole svaté církve, totiž Řím a Avignon,213 kde sídlí papež, a Čechy a Prahu, kde sídlí římský císař,214 a jeden z nich, totiž Konrád skonal v Praze, sídle císařském, druhý zemřel v Avig- nonu, sídle papežském. A oba zemřeli žalostně v nejkrajnějším nebezpečí pro pravdu a spravedlnost Ježíše Krista „uprostřed soužení“ (Ž. 138, 7), zápasíce až po smrt s šelmou47 a s národy rozervanými a rozptýlenými (Iz. 18, 2), totiž s Gogem a Mago- gem206 (Ez. 39, 1; 24; Zjev. 20, 7). 17* 259
Strana 260
X. VYPRAVOVÁNÍ O MILIČOVI 1. (Sv. 3, str. 359—360.) U Milíče jsem já viděl všecku jeho lásku a hluboký soucit, roz- lévající se na všechny lidi, také na jeho nepřátele a pronásledo- vatele, takže nebylo člověka — ledaže by byl posedlý duchem Antikristovým — který měl příležitost s ním mluvit nebo jednat, aby nečerpal z něho lásku, laskavost a vlídnost ducha, a nikdo neodcházel od něho bez útěchy. On se jevil ve všem docela jako druhý Eliáš.204 Neboť postem „v pytlovině a v popelu“ (sr. Luk. 10, 13)215 a nejpřísnějším asketickým životem neustále týraje své tělo, vyčerpával se ustavičnou prací pro spásu lidu do té míry, že podle úsudku každého, kdo ho pozoroval, přesahovala jeho námaha všecku lidskou možnost a tělesné síly. Neboť usta- vičně zpovídal, navštěvoval nemocné a vězně, mdlé, zarmoucené a hříšníky těšil a obracel na pravou cestu. Opustil zajisté kancelář císaře Karla IV.,216 kde byl neoby- čejně uznáván a oblíben, zřekl se nadto všech obročí a čestných úřadů při pražském katedrálním chrámu217 a následoval doko- nale Krista Ježíše, neboť volil nésti potupu Ježíše ukřižovaného, vyšed ven ze stanů (Žid. 13, 13), a žíti v ponížení v domě Božím spíše, než aby měl bohatství a slávu dcery faraonovy218 (sr. Žid. 11, 24), přebývaje v stanech bezbožníků (Ž. 84, 11), a jsa takto připraven všecko vynaložit a nadto sebe zcela obětovat za spásu duší (2 Kor. 12, 15), zasvětil se docela a bez váhání službě chu- dým Kristovým a kázání Božího slova. Proto mu Pán Ježíš udělil úžasné a po věky neslýchané věci: sám obrátil v krátkém čase na pokání téměř dvě stě obecně známých a veřejných nevěstek kromě jiných hříšníků obojího pohlaví, kteří se dali potají na pokání; nespočetně však bylo mladistvých panen a vdov, které byly jeho slovem podivuhodně rozníceny plamenem lásky k Ježí- šovi a podnes zůstávají po celých Čechách. Sám Milíč však, syn a obraz Pána Ježíše Krista a takřka věrná a zřetelná podoba jeho apoštolů, ujímal se na svůj náklad zmí- něných kajícných nevěstek tím, že je vykupoval z nevěstinců za značné peníze a že si vzal na starost jako přelaskavý otec, plný Božího smilování, jejich ošacování, výživu a výchovu, i pe- 260
X. VYPRAVOVÁNÍ O MILIČOVI 1. (Sv. 3, str. 359—360.) U Milíče jsem já viděl všecku jeho lásku a hluboký soucit, roz- lévající se na všechny lidi, také na jeho nepřátele a pronásledo- vatele, takže nebylo člověka — ledaže by byl posedlý duchem Antikristovým — který měl příležitost s ním mluvit nebo jednat, aby nečerpal z něho lásku, laskavost a vlídnost ducha, a nikdo neodcházel od něho bez útěchy. On se jevil ve všem docela jako druhý Eliáš.204 Neboť postem „v pytlovině a v popelu“ (sr. Luk. 10, 13)215 a nejpřísnějším asketickým životem neustále týraje své tělo, vyčerpával se ustavičnou prací pro spásu lidu do té míry, že podle úsudku každého, kdo ho pozoroval, přesahovala jeho námaha všecku lidskou možnost a tělesné síly. Neboť usta- vičně zpovídal, navštěvoval nemocné a vězně, mdlé, zarmoucené a hříšníky těšil a obracel na pravou cestu. Opustil zajisté kancelář císaře Karla IV.,216 kde byl neoby- čejně uznáván a oblíben, zřekl se nadto všech obročí a čestných úřadů při pražském katedrálním chrámu217 a následoval doko- nale Krista Ježíše, neboť volil nésti potupu Ježíše ukřižovaného, vyšed ven ze stanů (Žid. 13, 13), a žíti v ponížení v domě Božím spíše, než aby měl bohatství a slávu dcery faraonovy218 (sr. Žid. 11, 24), přebývaje v stanech bezbožníků (Ž. 84, 11), a jsa takto připraven všecko vynaložit a nadto sebe zcela obětovat za spásu duší (2 Kor. 12, 15), zasvětil se docela a bez váhání službě chu- dým Kristovým a kázání Božího slova. Proto mu Pán Ježíš udělil úžasné a po věky neslýchané věci: sám obrátil v krátkém čase na pokání téměř dvě stě obecně známých a veřejných nevěstek kromě jiných hříšníků obojího pohlaví, kteří se dali potají na pokání; nespočetně však bylo mladistvých panen a vdov, které byly jeho slovem podivuhodně rozníceny plamenem lásky k Ježí- šovi a podnes zůstávají po celých Čechách. Sám Milíč však, syn a obraz Pána Ježíše Krista a takřka věrná a zřetelná podoba jeho apoštolů, ujímal se na svůj náklad zmí- něných kajícných nevěstek tím, že je vykupoval z nevěstinců za značné peníze a že si vzal na starost jako přelaskavý otec, plný Božího smilování, jejich ošacování, výživu a výchovu, i pe- 260
Strana 261
čoval o ně podivuhodně jako kvočna o kuřátka pod svými křídly (Mat. 23, 37) a jako orlice, povzbuzující mláďata k letu a nad nimi poletující (5 Mojž. 32, 11). S jak hojnými slzami, s jakou svědomitostí, s jakou starostlivostí, aby po druhé neklesly! A s ja- kou námahou, s jakým pláčem vyhledával osobně ty, které stihlo to neštěstí, že znovu padly, aby je přivedl zpět, s jak velikou trpělivostí, s jak velkým soucitem s jejich slabostí zahrnoval je hlubokým milosrdenstvím a konal skutky milosrdenství, kdož by dovedl, jak by bylo hodno, vypovědět nebo perem zaznamenat? Já aspoň se přiznávám, že nestačím na to, abych vypravoval desátou část jen z toho, co jsem sám viděl, slyšel na své uši a čeho jsem se takřka dotýkal rukama (1 Jan, 1, 1), když jsem se s ním stýkal kratičký čas. V tomto případě se na mně věru potvrzuje onen běžný básnický protimluv: v nadbytku mám nedostatek (sr. Fil. 4, 12), mám-li psát o vynikajících vlastnostech Milíčo- vých... Tak velikou horlivostí však planul na způsob Eliáše tento kněz Boha hodný pro zákon Ježíšův a pro jeho pravdu a dů- stojnost, že přímo neústupně a neúnavně zápasil s nesčetným množstvím lživých proroků, řeholníků, kněží nebo znalců zákona a kleriků a stál téměř denně v blízkém nebezpečí smrti za pravdu. 2. (Sv. 3, str. 361—363.) Milíč káral zmužile nejvyšší preláty,101 arcibiskupy a biskupy za to, v čem se mu zdálo, že chybují. Jsa vyzbrojen horlivostí jako krunýřem, napadl císaře dříve zmíněného,219 ukázal na něho prstem a řekl mu přede všemi, že on je onen velký Antikrist. Proto trpěl dlouho v žaláři a v okovech. On hlásil v Římě bis- kupům a prelátům na nejvyšším místě, že Antikrist již přišel a že taktéž oni jsou údy Antikristovými, protože se jejich skutky protiví Kristu Ježíši, a za to znovu podobně musil vytrpět od Antikristů věznění a pouta. On napadl papeže a jeho kardinály a podobně prohlásil neohroženě, že Antikrist již běsní proti sva- tým Božím, a byl za to znovu a znovu vystaven opovržení a posměchu a pohlcen zuby Behemota166 (sr. Job. 40, 10. 18) a Antikrista... Když přišel do Prahy, hlavního a císařského města, které bylo 261
čoval o ně podivuhodně jako kvočna o kuřátka pod svými křídly (Mat. 23, 37) a jako orlice, povzbuzující mláďata k letu a nad nimi poletující (5 Mojž. 32, 11). S jak hojnými slzami, s jakou svědomitostí, s jakou starostlivostí, aby po druhé neklesly! A s ja- kou námahou, s jakým pláčem vyhledával osobně ty, které stihlo to neštěstí, že znovu padly, aby je přivedl zpět, s jak velikou trpělivostí, s jak velkým soucitem s jejich slabostí zahrnoval je hlubokým milosrdenstvím a konal skutky milosrdenství, kdož by dovedl, jak by bylo hodno, vypovědět nebo perem zaznamenat? Já aspoň se přiznávám, že nestačím na to, abych vypravoval desátou část jen z toho, co jsem sám viděl, slyšel na své uši a čeho jsem se takřka dotýkal rukama (1 Jan, 1, 1), když jsem se s ním stýkal kratičký čas. V tomto případě se na mně věru potvrzuje onen běžný básnický protimluv: v nadbytku mám nedostatek (sr. Fil. 4, 12), mám-li psát o vynikajících vlastnostech Milíčo- vých... Tak velikou horlivostí však planul na způsob Eliáše tento kněz Boha hodný pro zákon Ježíšův a pro jeho pravdu a dů- stojnost, že přímo neústupně a neúnavně zápasil s nesčetným množstvím lživých proroků, řeholníků, kněží nebo znalců zákona a kleriků a stál téměř denně v blízkém nebezpečí smrti za pravdu. 2. (Sv. 3, str. 361—363.) Milíč káral zmužile nejvyšší preláty,101 arcibiskupy a biskupy za to, v čem se mu zdálo, že chybují. Jsa vyzbrojen horlivostí jako krunýřem, napadl císaře dříve zmíněného,219 ukázal na něho prstem a řekl mu přede všemi, že on je onen velký Antikrist. Proto trpěl dlouho v žaláři a v okovech. On hlásil v Římě bis- kupům a prelátům na nejvyšším místě, že Antikrist již přišel a že taktéž oni jsou údy Antikristovými, protože se jejich skutky protiví Kristu Ježíši, a za to znovu podobně musil vytrpět od Antikristů věznění a pouta. On napadl papeže a jeho kardinály a podobně prohlásil neohroženě, že Antikrist již běsní proti sva- tým Božím, a byl za to znovu a znovu vystaven opovržení a posměchu a pohlcen zuby Behemota166 (sr. Job. 40, 10. 18) a Antikrista... Když přišel do Prahy, hlavního a císařského města, které bylo 261
Strana 262
tehdy nadmíru hříšné a v duchovním smyslu vlastně Babylo- nem15 (Zj. 11,8), napadl zmužile draka, kterého tam uctívali jako boha (Dan. 14, 22), a nevěstku, velkou a starou to matku necud- ností, a spolu šarlatovou šelmu, na které seděla nevěstka na- chem oděná (Zj. 17, 3—5),117 a útočil vytrvale na mnohé, až bylo nesčetné množství zdoláno a přemoženo jeho horlivostí a vzor- ným životem podle Krista, jeho neustálými výčitkami, prosbami a všelikým naléháním, ať už to bylo vhod, ať nevhod ( 2 Tim. 4, 2), a zastydělo se konečně a odvrátilo od svých zjevných a hrozných hříchů. Jak mnohé neřesti, plné všeliké nepravosti, byly jím zdolány a vymizely! Kdyby nebyl přišel Milíč, byly by nepochybně pro- nikly svým křikem až k nebi a způsobily, že bychom byli bývali docela jako Sodoma15 a byli bychom zahynuli jako Gomora (1 Mojž. 18, 20—21; Iz. 1, 9; Řím 9, 29). Ale nyní se z milosti Krista Ježíše, zásluhou a přičiněním Milíčovým Sodoma navrátila k sta- ré své důstojnosti a z Babylona se Praha stala v duchovním smyslu již Jeruzalémem,220 oplývajícím vším slovem Kristovým a jeho spasitelným učením. Neboť když už strašné neřesti, zvláště veřejné, byly přemoženy a zpátky odraženy (sr. Iz. 38, 17), oži- vují již v srdcích ctnosti v Kristu Ježíši, vztyčují hlavu a usta- vičně a denně se vzmáhají počtem i významem, protože jim Ježíš ukřižovaný popřává slavného vzrůstu. Avšak obraz a příklad jeho slavného a velikého vítězství v Če- chách a jeho rozsáhlé spasitelné činnosti se nejlépe projevil a vyjádřil ve zmíněném již obrácení tak hříšných nevěstek a tolika najednou ve jmenovaném městě a v tom, co Milíč vykonal ne ovšem náhodou, nýbrž řízením Ježíše Krista; bojovalť slovem Božím a vykupoval je a do základů zboural starý a nejrozkřiče- nější nevěstinec pražský, totiž onu nejhorší a hroznou ulici, která se nazývala Venecia, dozajista jsouc tak pojmenována podle Venuše, ale v českém jazyku Benátky.221 A na témž místě zřídil a zbudoval školu, kapli a útulek, zalo- žený a vystavěný na základech vší milosti a ctnosti. Toto místo bylo řízením Ducha Ježíšova nazváno Jeruzalémem a podnes stojí pod tímto jménem v Čechách v Praze a je všude slavně rozhlášeno, aby tak bylo naznačeno to, co již krátce předtím bylo poznamenáno, že Pán Ježíš, aspoň pokud jde o první po- čátek, učinil skrze Milíče z Prahy, města babylonského, města 262
tehdy nadmíru hříšné a v duchovním smyslu vlastně Babylo- nem15 (Zj. 11,8), napadl zmužile draka, kterého tam uctívali jako boha (Dan. 14, 22), a nevěstku, velkou a starou to matku necud- ností, a spolu šarlatovou šelmu, na které seděla nevěstka na- chem oděná (Zj. 17, 3—5),117 a útočil vytrvale na mnohé, až bylo nesčetné množství zdoláno a přemoženo jeho horlivostí a vzor- ným životem podle Krista, jeho neustálými výčitkami, prosbami a všelikým naléháním, ať už to bylo vhod, ať nevhod ( 2 Tim. 4, 2), a zastydělo se konečně a odvrátilo od svých zjevných a hrozných hříchů. Jak mnohé neřesti, plné všeliké nepravosti, byly jím zdolány a vymizely! Kdyby nebyl přišel Milíč, byly by nepochybně pro- nikly svým křikem až k nebi a způsobily, že bychom byli bývali docela jako Sodoma15 a byli bychom zahynuli jako Gomora (1 Mojž. 18, 20—21; Iz. 1, 9; Řím 9, 29). Ale nyní se z milosti Krista Ježíše, zásluhou a přičiněním Milíčovým Sodoma navrátila k sta- ré své důstojnosti a z Babylona se Praha stala v duchovním smyslu již Jeruzalémem,220 oplývajícím vším slovem Kristovým a jeho spasitelným učením. Neboť když už strašné neřesti, zvláště veřejné, byly přemoženy a zpátky odraženy (sr. Iz. 38, 17), oži- vují již v srdcích ctnosti v Kristu Ježíši, vztyčují hlavu a usta- vičně a denně se vzmáhají počtem i významem, protože jim Ježíš ukřižovaný popřává slavného vzrůstu. Avšak obraz a příklad jeho slavného a velikého vítězství v Če- chách a jeho rozsáhlé spasitelné činnosti se nejlépe projevil a vyjádřil ve zmíněném již obrácení tak hříšných nevěstek a tolika najednou ve jmenovaném městě a v tom, co Milíč vykonal ne ovšem náhodou, nýbrž řízením Ježíše Krista; bojovalť slovem Božím a vykupoval je a do základů zboural starý a nejrozkřiče- nější nevěstinec pražský, totiž onu nejhorší a hroznou ulici, která se nazývala Venecia, dozajista jsouc tak pojmenována podle Venuše, ale v českém jazyku Benátky.221 A na témž místě zřídil a zbudoval školu, kapli a útulek, zalo- žený a vystavěný na základech vší milosti a ctnosti. Toto místo bylo řízením Ducha Ježíšova nazváno Jeruzalémem a podnes stojí pod tímto jménem v Čechách v Praze a je všude slavně rozhlášeno, aby tak bylo naznačeno to, co již krátce předtím bylo poznamenáno, že Pán Ježíš, aspoň pokud jde o první po- čátek, učinil skrze Milíče z Prahy, města babylonského, města 262
Strana 263
zmateného a neblahého, Jeruzalém, město jasné na hoře posta- vené (Mat. 5, 14), a že učiní ještě více nejmilostivější Pán a věrný Bůh, třebas zvolna a postupně, skrze svého všemohoucího Ducha v kazatelích, a počátečné působení tohoto Ducha bylo v plné míře propůjčeno nade vše milému knězi Milíčovi.222 XI. OBNOVENÍ DENNÍHO PŘIJÍMÁNÍ VEČEŘE PÁNĚ (Sv. 5, str. 82—83.) Není proti rozumu, není proti žádnému Písmu, aby každý svatý křesťan přijímal společně denně svůj chléb a kalich Páně, nýbrž svědčí pro to mnoho rozumných důvodů i Písmo; není to ani proti žádnému odůvodněnému zákazu ani ustanovení; není to ani proti zvyku prvotní svaté církve, neboť něco takového dělávali křesťané dobře po mnoho století. Třeba snad někdo namítne, že je to proti zvyku dnešní církve, v které, běda! rozmohla se nepravost a ustydla láska mnohých (Mat. 24, 12). Ale na to je nasnadě odpověď: proto ještě není proti zvyku svaté církve, aby věřící svatí Boží denně přijímali, ale je to proti zlozvyku mnohých neb valné části v dnešních ča- sech, v kterých se rozmohla nepravost a ustydla láska u lidí, kteří si proto nezbytně následkem toho odvykli přistupovat částo k svátosti Boží. Má-li se proto svatá církev ještě pozvednout a napravit.... bude nezbytno v důsledku toho vrátit se a znovu vybudovat její ssutiny a hradby, t. j. její posvátné zvyky. ... A rozmůže-li se na zemi oživlá víra v nejsvětějšího Ježíše ukřižovaného a láska planoucí v srdcích křesťanů, nezbytně se také vrátí, ať správcové chtějí nebo nechtějí, v křesťanském lidu mocná touha po častém přijímání těla a krve, a tudíž nezbytně se bude lid neustále a naléhavě domáhat a dožadovat denně a den co den na svých kněžích svého chleba. Nezavádí se tedy nový mrav v křesťan- ském lidu, když laikové denně požívají svátost, nýbrž obnovuje se starý a nejspasnější posvátný zvyk a vrací se prvotní živá víra a láska k Ježíši ukřižovanému. 963
zmateného a neblahého, Jeruzalém, město jasné na hoře posta- vené (Mat. 5, 14), a že učiní ještě více nejmilostivější Pán a věrný Bůh, třebas zvolna a postupně, skrze svého všemohoucího Ducha v kazatelích, a počátečné působení tohoto Ducha bylo v plné míře propůjčeno nade vše milému knězi Milíčovi.222 XI. OBNOVENÍ DENNÍHO PŘIJÍMÁNÍ VEČEŘE PÁNĚ (Sv. 5, str. 82—83.) Není proti rozumu, není proti žádnému Písmu, aby každý svatý křesťan přijímal společně denně svůj chléb a kalich Páně, nýbrž svědčí pro to mnoho rozumných důvodů i Písmo; není to ani proti žádnému odůvodněnému zákazu ani ustanovení; není to ani proti zvyku prvotní svaté církve, neboť něco takového dělávali křesťané dobře po mnoho století. Třeba snad někdo namítne, že je to proti zvyku dnešní církve, v které, běda! rozmohla se nepravost a ustydla láska mnohých (Mat. 24, 12). Ale na to je nasnadě odpověď: proto ještě není proti zvyku svaté církve, aby věřící svatí Boží denně přijímali, ale je to proti zlozvyku mnohých neb valné části v dnešních ča- sech, v kterých se rozmohla nepravost a ustydla láska u lidí, kteří si proto nezbytně následkem toho odvykli přistupovat částo k svátosti Boží. Má-li se proto svatá církev ještě pozvednout a napravit.... bude nezbytno v důsledku toho vrátit se a znovu vybudovat její ssutiny a hradby, t. j. její posvátné zvyky. ... A rozmůže-li se na zemi oživlá víra v nejsvětějšího Ježíše ukřižovaného a láska planoucí v srdcích křesťanů, nezbytně se také vrátí, ať správcové chtějí nebo nechtějí, v křesťanském lidu mocná touha po častém přijímání těla a krve, a tudíž nezbytně se bude lid neustále a naléhavě domáhat a dožadovat denně a den co den na svých kněžích svého chleba. Nezavádí se tedy nový mrav v křesťan- ském lidu, když laikové denně požívají svátost, nýbrž obnovuje se starý a nejspasnější posvátný zvyk a vrací se prvotní živá víra a láska k Ježíši ukřižovanému. 963
Strana 264
XII. PROBUZENÍ NÁBOŽENSKÉHO DUCHA MEZI LAIKY (Z V. knihy. — Fol. 123 b.) V přítomné době se vyskytují velmi mnozí ze svatého křes- ťanského lidu, kteří velmi naléhavě žádají a vymáhají, aby směli často přistupovat k této svátosti a jeví tak známky živé víry a žhoucí lásky ke Kristu Ježíši. Neboť... jako časté a denní po- žívání těla Krista Ježíše mezi křesťanskými laiky v časech ne- dávno i dávno již minulých ochabovalo a ustávalo a zdar spasi- telského díla trpěl na dlouhou dobu škodu, a to jen a hlavně pro to a pro žádnou jinou příčinu, že se rozmohla nepravost a ustydla láska (Mat. 24, 12) k Ježíši Kristu až do té míry, že ještě před nějakým časem a před nedávnem křesťané přistupovali k této bohotvorné svátosti jen taktak stěží donuceni a dohnáni přísnými příkazy: tak zase právě k posílení živé víry v Ježíše ukřižova- ného, která se uplatňuje láskou, a k zmenšení hříšnosti, jestliže se dostaví, rozhojněným působením Ducha svatého, bude nutno, aby se přidružila zvýšená dychtivost po svátosti a za dychtivostí aby v zápětí následovalo nedočkavé požadování častého obecen- ství s tělem Ježíše Krista. Již však lze dokázat, že ubývá hříšnosti aspoň u některých lidí, z častého bolestného vyznávání jejich hříšnosti a z účinného upouštění od hříchů lze dokázat, že se již počíná rozněcovat žár lásky, z neumdlévající dychtivosti po spojení s Kristem Ježíšem a z připomínání si svého ospravedlnění a jeho utrpení. Svědky toho před Bohem i před lidmi můžeme a troufáme si býti my; ano, já a ostatní zpovědníci, kteří se podjali tohoto spasitelného díla, totiž pracovat nezištně o spáse a pro spásu, jsouce k tomu pobádáni Kristem Ježíšem a ponoukáni láskou k Bohu, který sám a jediný má tu moc, že zadrží-li vody, všechno vyschne, pak-li je vypustí, vyvracují hory (sr. Job 12, 15), obnovují tvář- nost země (Ž. 104, 30) a zahrnují požehnáním všecko tvorstvo. (Sv. 1, str. 158.) O mnoho zajisté a nad všeobecné mínění předstihuje laický a lid v dnešních a v nedávných dnech většinu kněží, mistrů103 264
XII. PROBUZENÍ NÁBOŽENSKÉHO DUCHA MEZI LAIKY (Z V. knihy. — Fol. 123 b.) V přítomné době se vyskytují velmi mnozí ze svatého křes- ťanského lidu, kteří velmi naléhavě žádají a vymáhají, aby směli často přistupovat k této svátosti a jeví tak známky živé víry a žhoucí lásky ke Kristu Ježíši. Neboť... jako časté a denní po- žívání těla Krista Ježíše mezi křesťanskými laiky v časech ne- dávno i dávno již minulých ochabovalo a ustávalo a zdar spasi- telského díla trpěl na dlouhou dobu škodu, a to jen a hlavně pro to a pro žádnou jinou příčinu, že se rozmohla nepravost a ustydla láska (Mat. 24, 12) k Ježíši Kristu až do té míry, že ještě před nějakým časem a před nedávnem křesťané přistupovali k této bohotvorné svátosti jen taktak stěží donuceni a dohnáni přísnými příkazy: tak zase právě k posílení živé víry v Ježíše ukřižova- ného, která se uplatňuje láskou, a k zmenšení hříšnosti, jestliže se dostaví, rozhojněným působením Ducha svatého, bude nutno, aby se přidružila zvýšená dychtivost po svátosti a za dychtivostí aby v zápětí následovalo nedočkavé požadování častého obecen- ství s tělem Ježíše Krista. Již však lze dokázat, že ubývá hříšnosti aspoň u některých lidí, z častého bolestného vyznávání jejich hříšnosti a z účinného upouštění od hříchů lze dokázat, že se již počíná rozněcovat žár lásky, z neumdlévající dychtivosti po spojení s Kristem Ježíšem a z připomínání si svého ospravedlnění a jeho utrpení. Svědky toho před Bohem i před lidmi můžeme a troufáme si býti my; ano, já a ostatní zpovědníci, kteří se podjali tohoto spasitelného díla, totiž pracovat nezištně o spáse a pro spásu, jsouce k tomu pobádáni Kristem Ježíšem a ponoukáni láskou k Bohu, který sám a jediný má tu moc, že zadrží-li vody, všechno vyschne, pak-li je vypustí, vyvracují hory (sr. Job 12, 15), obnovují tvář- nost země (Ž. 104, 30) a zahrnují požehnáním všecko tvorstvo. (Sv. 1, str. 158.) O mnoho zajisté a nad všeobecné mínění předstihuje laický a lid v dnešních a v nedávných dnech většinu kněží, mistrů103 264
Strana 265
řeholníků ve vší ctnosti a v darech Kristových, což může každý více a lépe zvědět ze zkušenosti a vidět na své oči, než se dá vy- ložit řečí a vypsat perem, takže je už méně platným výrokem slovo prorokovo (Iz. 24, 2): „A bude jako lid, tak kněz,“ ale správ- nější je: více lid než kněz ve vší víře, naději a lásce a v nábožen- ském životě, avšak vzhledem k některým by se vlastně nehodilo ani říkat: jako lid, tak kněz, nýbrž spíše: jako ženy, tak kněz, poněvadž ti, kteří by měli státi prostřed lidu na nejvyšším stupni mezi muži, spadli se své výše rozmařilostí, pýchou a lakotou a změnili se co do vnitřního člověka v ženy. (Sv. 1, str. 162—163.) Jako jsme nedávno, srovnávajíce muže v lidu, to jest kněží, řeholníky a mistry s prostými laiky pověděli, že Pán, zavrhnuv moudré a rozumné tohoto světa pro jejich pýchu a pokrytectví. chtěl své spasení zjevit (sr. Mat. 11, 25) a tím hojněji poskytnout maličkým z lidu, tak obdobně třeba všeobecně srovnat muže a ženy, co se týče způsobilosti přijímat dary Ježíše Krista, neboť za dnešních dnů zvláště muži se nedovedou pokořit ani vyjíti ven ze stanů13 a snášet pohanění Ježíše Krista (Žid. 13, 13), proto- že si jsou vědomi svých přirozených předností neb sil, a když do- sáhnou něčeho takového a vyniknou v některých milostech, tu hned, majíce pro to sami v sobě zalíbení, připisují zásluhu svému přičinění a tak se neosvědčují věrnými Pánu Ježíši Kristu. A tak Bůh a Pán Ježíš, který jest bohat pro všechny (Řím. 10, 12), opouští proto takové muže a přenáší své poklady a bohat- ství nejčastěji na ženy podle slov, že Bůh vyvolil, co jest slabé, aby zahanbil to, co jest silné (1 Kor. 1, 27). Proto povstávají za našich časů ženy, panny a vdovy, podrobují se kázni, činí přísné pokání, pospíchají k božským svátostem a uchvacují nebeské království před muži, zabývajícími se marnostmi tohoto světa. Lze tudíž dnes vídat, jak ženské pohlaví plní chrámy na mod- litbách, jak zaujímají ženy svá místa na kázáních, předstupují před kněze ve zpovědi s pláčem a proudem slz smáčejí své líce v neustálé pobožnosti, radostně přijímají každodenně svátost oltář- ní, nadobro opouštějí světský přepych s jeho zábavami, rozhoj- ňují v sobě více a více lásku ke Kristu Ježíši, neustále myslí na věci Páně a vděčně přijímají od Krista zjevení, proroctví a častá 265
řeholníků ve vší ctnosti a v darech Kristových, což může každý více a lépe zvědět ze zkušenosti a vidět na své oči, než se dá vy- ložit řečí a vypsat perem, takže je už méně platným výrokem slovo prorokovo (Iz. 24, 2): „A bude jako lid, tak kněz,“ ale správ- nější je: více lid než kněz ve vší víře, naději a lásce a v nábožen- ském životě, avšak vzhledem k některým by se vlastně nehodilo ani říkat: jako lid, tak kněz, nýbrž spíše: jako ženy, tak kněz, poněvadž ti, kteří by měli státi prostřed lidu na nejvyšším stupni mezi muži, spadli se své výše rozmařilostí, pýchou a lakotou a změnili se co do vnitřního člověka v ženy. (Sv. 1, str. 162—163.) Jako jsme nedávno, srovnávajíce muže v lidu, to jest kněží, řeholníky a mistry s prostými laiky pověděli, že Pán, zavrhnuv moudré a rozumné tohoto světa pro jejich pýchu a pokrytectví. chtěl své spasení zjevit (sr. Mat. 11, 25) a tím hojněji poskytnout maličkým z lidu, tak obdobně třeba všeobecně srovnat muže a ženy, co se týče způsobilosti přijímat dary Ježíše Krista, neboť za dnešních dnů zvláště muži se nedovedou pokořit ani vyjíti ven ze stanů13 a snášet pohanění Ježíše Krista (Žid. 13, 13), proto- že si jsou vědomi svých přirozených předností neb sil, a když do- sáhnou něčeho takového a vyniknou v některých milostech, tu hned, majíce pro to sami v sobě zalíbení, připisují zásluhu svému přičinění a tak se neosvědčují věrnými Pánu Ježíši Kristu. A tak Bůh a Pán Ježíš, který jest bohat pro všechny (Řím. 10, 12), opouští proto takové muže a přenáší své poklady a bohat- ství nejčastěji na ženy podle slov, že Bůh vyvolil, co jest slabé, aby zahanbil to, co jest silné (1 Kor. 1, 27). Proto povstávají za našich časů ženy, panny a vdovy, podrobují se kázni, činí přísné pokání, pospíchají k božským svátostem a uchvacují nebeské království před muži, zabývajícími se marnostmi tohoto světa. Lze tudíž dnes vídat, jak ženské pohlaví plní chrámy na mod- litbách, jak zaujímají ženy svá místa na kázáních, předstupují před kněze ve zpovědi s pláčem a proudem slz smáčejí své líce v neustálé pobožnosti, radostně přijímají každodenně svátost oltář- ní, nadobro opouštějí světský přepych s jeho zábavami, rozhoj- ňují v sobě více a více lásku ke Kristu Ježíši, neustále myslí na věci Páně a vděčně přijímají od Krista zjevení, proroctví a častá 265
Strana 266
zvláštní vidění. Těmito, pravím, všemi a jinými milostmi bývají, jak vidět, stokrát více obohacovány ženy než kteříkoli muži a třebas i kněží. Pročež nyní, jak se zdá, byl přenesen prorocký dar a důvěr- nější styk se svatým Duchem na ženy; jim jsou zjevována veliká tajemství Boží, jak je to zřejmo na proslulé panně Hildegardě,223 na svaté a ctihodné paní Brigitě,224 ale stejně také na přemno- hých jiných ženách Boha hodných, které jsem viděl a poznal v Paříži, v Římě a v Norimberce a mnohem ještě více v městě Pražském, i obdivoval jsem se Pánu Ježíši a jeho milostivosti v jeho skutcích. (Sv. 1, str. 99—101.) Je stále mnoho a mnoho zřejmých důkazů, že kazatelé a kněží, kteří nabádají lid k častému přijímání svátosti, jsou k tomu puzeni nelíčenou láskou, jednak že se společně radují z utvrzení a obrácení svých bratří, podobajíce se v tom andělům Božím v nebi, kteří pravili (1 Kor. 5, 7): „Náš velikonoční beránek byl obětován, Kristus, proto hodujeme!“, a nejvíce jsouce takto po- dobni ženichovi a nevěstě, o kterých jedná Zjev. v poslední kap. (22, 17): „Ženich a nevěsta praví: Přijďl, a kdo to uslyší, řekne: Přijď, a kdo žízní, ať přijde a pije“, jednak protože radostně snášejí s lidem Božím námahu, které se dojista nemálo hromadí a přibývá tím, že ochotně přisluhují lidu svátostí, podobajíce se v tom Kristu Ježíši, který vstal od večeře a sloužil svým učed- níkům, a apoštolovi, který praví o sobě (1 Kor. 9, 19): „Jsem svobodný ode všeho, ale učinil jsem se otrokem všech.“ Toto všecko je zřejmým projevem lásky, jak je psáno (1 Kor. 13, 4): „Láska je shovívavá, je dobrotivá, není závistivá.“ A dále násle- duje (1 Kor. 13, 7): „Všecko snáší, všecko trpí.“ Je to za druhé rovněž patrné z toho, že jejich úmysl nabývá ustavičně vzrůstu a rozšiřuje se v lidu. Neboť časté přijímání svátosti laiky se vzmáhá více a více. Ale nemůže ani býti jinak, než aby se rozmáhalo, rozmáhá-li se v křesťanském lidu zanícení a zbožnost ducha, ježto se beze vší pochyby přidruží k tomu častá a ustavičná touha a žádost požívat tělo Kristovo. Neboť tato a žádná jiná příčina v tom nerozhodovala, že v prvotní církvi Boží lid přijímal každodenně opětovaně tuto svátost. 266
zvláštní vidění. Těmito, pravím, všemi a jinými milostmi bývají, jak vidět, stokrát více obohacovány ženy než kteříkoli muži a třebas i kněží. Pročež nyní, jak se zdá, byl přenesen prorocký dar a důvěr- nější styk se svatým Duchem na ženy; jim jsou zjevována veliká tajemství Boží, jak je to zřejmo na proslulé panně Hildegardě,223 na svaté a ctihodné paní Brigitě,224 ale stejně také na přemno- hých jiných ženách Boha hodných, které jsem viděl a poznal v Paříži, v Římě a v Norimberce a mnohem ještě více v městě Pražském, i obdivoval jsem se Pánu Ježíši a jeho milostivosti v jeho skutcích. (Sv. 1, str. 99—101.) Je stále mnoho a mnoho zřejmých důkazů, že kazatelé a kněží, kteří nabádají lid k častému přijímání svátosti, jsou k tomu puzeni nelíčenou láskou, jednak že se společně radují z utvrzení a obrácení svých bratří, podobajíce se v tom andělům Božím v nebi, kteří pravili (1 Kor. 5, 7): „Náš velikonoční beránek byl obětován, Kristus, proto hodujeme!“, a nejvíce jsouce takto po- dobni ženichovi a nevěstě, o kterých jedná Zjev. v poslední kap. (22, 17): „Ženich a nevěsta praví: Přijďl, a kdo to uslyší, řekne: Přijď, a kdo žízní, ať přijde a pije“, jednak protože radostně snášejí s lidem Božím námahu, které se dojista nemálo hromadí a přibývá tím, že ochotně přisluhují lidu svátostí, podobajíce se v tom Kristu Ježíši, který vstal od večeře a sloužil svým učed- níkům, a apoštolovi, který praví o sobě (1 Kor. 9, 19): „Jsem svobodný ode všeho, ale učinil jsem se otrokem všech.“ Toto všecko je zřejmým projevem lásky, jak je psáno (1 Kor. 13, 4): „Láska je shovívavá, je dobrotivá, není závistivá.“ A dále násle- duje (1 Kor. 13, 7): „Všecko snáší, všecko trpí.“ Je to za druhé rovněž patrné z toho, že jejich úmysl nabývá ustavičně vzrůstu a rozšiřuje se v lidu. Neboť časté přijímání svátosti laiky se vzmáhá více a více. Ale nemůže ani býti jinak, než aby se rozmáhalo, rozmáhá-li se v křesťanském lidu zanícení a zbožnost ducha, ježto se beze vší pochyby přidruží k tomu častá a ustavičná touha a žádost požívat tělo Kristovo. Neboť tato a žádná jiná příčina v tom nerozhodovala, že v prvotní církvi Boží lid přijímal každodenně opětovaně tuto svátost. 266
Strana 267
Ale již lze patrně vidět, že duch zbožnosti a žár lásky ke Kristu ukřižovanému mezi věřícími znovu oživuje a křísí se slo- vem kazatelů a Duchem Ježíšovým, který v nich působí. Je tedy také potřebné, aby bylo časté přijímání v lidu opět podněcováno, jak je psáno (Mat. 24, 28): „Kde bude tělo, tam se shromáždí i orli.“ A tehdy se Sodoma15 vrátí v starou důstojnost a omega se posune zpět k alfa34 a Eliáš204 přijde a obnoví všecko. A tehdy všechen Izrael bude spasen (Řím. 11, 26). 267
Ale již lze patrně vidět, že duch zbožnosti a žár lásky ke Kristu ukřižovanému mezi věřícími znovu oživuje a křísí se slo- vem kazatelů a Duchem Ježíšovým, který v nich působí. Je tedy také potřebné, aby bylo časté přijímání v lidu opět podněcováno, jak je psáno (Mat. 24, 28): „Kde bude tělo, tam se shromáždí i orli.“ A tehdy se Sodoma15 vrátí v starou důstojnost a omega se posune zpět k alfa34 a Eliáš204 přijde a obnoví všecko. A tehdy všechen Izrael bude spasen (Řím. 11, 26). 267
Strana 268
Strana 269
POZNÁMKY 2 Svatými rozumí Janov nejen svaté v nebi, nýbrž v biblickém smyslu i křesťany svatě žijící na zemi, kterým se dostalo ve křtu první milosti Ducha svatého a kteří nejsou zatíženi smrtelným hříchem. Svatí křesťané jsou církví vyvolených. Uvedená slova Pavlova (1 Tes. 2, 4) cituje Janov jako motto Regulí na začátku předmluvy. U Pavla předcházejí slova: „Jako jsme byli od Boha vyzkoušeni, aby nám bylo svěřeno evangelium, tak mluvíme...“ 3 Klerik znamená příslušníky duchovního stavu vůbec, který přijal tonsuru, v protivě proti laikovi, v užším smyslu členy řádů a novice bez kněžského svěcení. 4 Rozmnožování knih tiskem se stalo v Evropě známým teprve v dru- hé polovici 15. století. Dříve se užívalo jen knih psaných a opiso- váním rozmnožených. Proto byly knihy velmi drahé a málokomu dostupné, jak si Janov stěžuje na několika místech. Sv. Augustin, největší církevní učitel (354—430), narozený v Ta- gastě v sev. Africe. Jeho matkou byla sv. Monika. Po prostopášném mládí byl obrácen v Miláně sv. Ambrosiem. Stal se biskupem v al- žírském městě Hippo Regiu a působil tam až do své smrti. Jeho základní myšlenkou je učení o milosti Boží a o církvi Boží jako jediném prameni pravdy a spásy hříšného člověka. Slavný je jeho spis Confessiones (Vyznání), rázu autobiografického, z theologic- kých spisů je nejznámější De civitate dei (O obci Boží). Sv. Jeronym (Hieronymus), nar. asi 343 v Stridonu v Dalmacii, církevní Otec. Přeložil bibli do latiny (Vulgáta). Z Říma, kde půso- bil jako kazatel a theologický spisovatel, odešel 386 do Palestiny a založil tam klášter. Zemřel 420 v Betlemě. V našem výboru cituje Janov jeho glossu k proroku Joelovi (2, 25) o kobylkách. Jde v ní ovšem patrně o chrobáky nebo o vrubouny (scarabaeus). 6 Tato slova připomínají slavné místo v Ciceronově řeči Pro Archia poeta 7, 16: „Literární vzdělání je duševní potravou mladých a potěšením starců, je ozdobou v štěstí a útočištěm a útěchou v ne- 5 269
POZNÁMKY 2 Svatými rozumí Janov nejen svaté v nebi, nýbrž v biblickém smyslu i křesťany svatě žijící na zemi, kterým se dostalo ve křtu první milosti Ducha svatého a kteří nejsou zatíženi smrtelným hříchem. Svatí křesťané jsou církví vyvolených. Uvedená slova Pavlova (1 Tes. 2, 4) cituje Janov jako motto Regulí na začátku předmluvy. U Pavla předcházejí slova: „Jako jsme byli od Boha vyzkoušeni, aby nám bylo svěřeno evangelium, tak mluvíme...“ 3 Klerik znamená příslušníky duchovního stavu vůbec, který přijal tonsuru, v protivě proti laikovi, v užším smyslu členy řádů a novice bez kněžského svěcení. 4 Rozmnožování knih tiskem se stalo v Evropě známým teprve v dru- hé polovici 15. století. Dříve se užívalo jen knih psaných a opiso- váním rozmnožených. Proto byly knihy velmi drahé a málokomu dostupné, jak si Janov stěžuje na několika místech. Sv. Augustin, největší církevní učitel (354—430), narozený v Ta- gastě v sev. Africe. Jeho matkou byla sv. Monika. Po prostopášném mládí byl obrácen v Miláně sv. Ambrosiem. Stal se biskupem v al- žírském městě Hippo Regiu a působil tam až do své smrti. Jeho základní myšlenkou je učení o milosti Boží a o církvi Boží jako jediném prameni pravdy a spásy hříšného člověka. Slavný je jeho spis Confessiones (Vyznání), rázu autobiografického, z theologic- kých spisů je nejznámější De civitate dei (O obci Boží). Sv. Jeronym (Hieronymus), nar. asi 343 v Stridonu v Dalmacii, církevní Otec. Přeložil bibli do latiny (Vulgáta). Z Říma, kde půso- bil jako kazatel a theologický spisovatel, odešel 386 do Palestiny a založil tam klášter. Zemřel 420 v Betlemě. V našem výboru cituje Janov jeho glossu k proroku Joelovi (2, 25) o kobylkách. Jde v ní ovšem patrně o chrobáky nebo o vrubouny (scarabaeus). 6 Tato slova připomínají slavné místo v Ciceronově řeči Pro Archia poeta 7, 16: „Literární vzdělání je duševní potravou mladých a potěšením starců, je ozdobou v štěstí a útočištěm a útěchou v ne- 5 269
Strana 270
štěstí, baví nás doma, nepřekáží v cizině, ponocuje s námi, cestuje s námi a dlí s námi na venkově.“ 8 9 Církevními Otci byli nazváni církevní spisovatelé starší doby křes- ťanské, kteří vynikli jako obhájci víry a vedli v bohosloveckém myšlení a učení. Mezi ně náleží Basilius, Chrysostomus, Rehoř Ni- zianský, Ambrosius, Augustin, Jeronym, Rehoř Veliký. Janov roz- šiřuje tento název i na apoštoly a evangelisty. Otci jsou nazýváni také zakladatelé řeholních řádů. Jméno představeného kláštera opat znamená rovněž otec. Také o kněžích, papeži, biskupu, faráři a jeho pomocnících mluví Janov jako o otcích lidu. Dosud je běžné slovo páter (pater — otec) o knězi a papež „svatý otec“. Příkladem takové zkrácené bible je Komenského Manuálník aneb jádro celé biblí svaté. Komenský zredukoval bibli tím, že vynechal rodokmeny, výpočty jmen, obětní předpisy a pod. ze Starého Zá- kona, shrnul totožná vypravování z evangelií a vůbec podává výpravné části „slovy nejkratšími“, za to naučné části Starého Zákona (vyjma Přísloví, zkrácená na polovic) a „povědění pro- rocká“, a v Novém Zákoně naučení Kristova a apoštolů ponechal. Nejmenovaný přítel, z jehož podnětu píše Janov pátou knihu, byl laik, jak je patrno ze samé předmluvy. Téže osoby oslovené „bratře“ týká se také ukázka v odd. III, 1 našeho výboru i s její replikou. I tam je zřejmo, že jde o laika, kterému není popřáno jako knězi častěji přijímat. Jistě však je to osobnost ne bezvýznam- ná. Pozoruhodná je hypothesa F. M. Bartoše (1. číslo Kost. Jisker 1950), že je osobou tou velký současník Matěje z Janova Tomáš ze Štítného (1331—1401). Není ani myslitelno, že by mezi oběma vynikajícími muži nebyly bližší styky, ano přátelství. — Obsahově i výrazově je této předmluvě blízká předmluva čtvrté knihy (ve vydání Regulí pátý svazek). Ale v tomto případě jde, jak dovodil Kybal, spíše o kněze než o laika (M. Matěj z Janova 224, p. 1), hlavně ze slov: „že jsi starostliv o spasení svých bližních, zvláště obecného lidu, maje touhu, aby se všichni častěji sjednocovali s Ježíšem Kristem, přijímajíce jeho drahocenné tělo a krev“, a z oslovení „frater carissime“, srov. i „Dilecte mi in Christo Jhesu“, ač také laika v uvedené ukázce oslovuje „frater“ (bratře). Ovšem upozorňuje Kybal na slova v téže kapitole, která nejsou s tím tak docela v souhlase: „na obranu tvou a jiných prostých duší proti těm, kteří... brání každodennímu nebo častému přijímání sva- tých“. Také předcházející slova: „k uzdravení a posílení tvé sla- bosti ... k utvrzení zbožných a obzvláště těch, kteří mají svatou a zbožnou touhu po častém oblažujícím přijímání svátosti“ by se 270
štěstí, baví nás doma, nepřekáží v cizině, ponocuje s námi, cestuje s námi a dlí s námi na venkově.“ 8 9 Církevními Otci byli nazváni církevní spisovatelé starší doby křes- ťanské, kteří vynikli jako obhájci víry a vedli v bohosloveckém myšlení a učení. Mezi ně náleží Basilius, Chrysostomus, Rehoř Ni- zianský, Ambrosius, Augustin, Jeronym, Rehoř Veliký. Janov roz- šiřuje tento název i na apoštoly a evangelisty. Otci jsou nazýváni také zakladatelé řeholních řádů. Jméno představeného kláštera opat znamená rovněž otec. Také o kněžích, papeži, biskupu, faráři a jeho pomocnících mluví Janov jako o otcích lidu. Dosud je běžné slovo páter (pater — otec) o knězi a papež „svatý otec“. Příkladem takové zkrácené bible je Komenského Manuálník aneb jádro celé biblí svaté. Komenský zredukoval bibli tím, že vynechal rodokmeny, výpočty jmen, obětní předpisy a pod. ze Starého Zá- kona, shrnul totožná vypravování z evangelií a vůbec podává výpravné části „slovy nejkratšími“, za to naučné části Starého Zákona (vyjma Přísloví, zkrácená na polovic) a „povědění pro- rocká“, a v Novém Zákoně naučení Kristova a apoštolů ponechal. Nejmenovaný přítel, z jehož podnětu píše Janov pátou knihu, byl laik, jak je patrno ze samé předmluvy. Téže osoby oslovené „bratře“ týká se také ukázka v odd. III, 1 našeho výboru i s její replikou. I tam je zřejmo, že jde o laika, kterému není popřáno jako knězi častěji přijímat. Jistě však je to osobnost ne bezvýznam- ná. Pozoruhodná je hypothesa F. M. Bartoše (1. číslo Kost. Jisker 1950), že je osobou tou velký současník Matěje z Janova Tomáš ze Štítného (1331—1401). Není ani myslitelno, že by mezi oběma vynikajícími muži nebyly bližší styky, ano přátelství. — Obsahově i výrazově je této předmluvě blízká předmluva čtvrté knihy (ve vydání Regulí pátý svazek). Ale v tomto případě jde, jak dovodil Kybal, spíše o kněze než o laika (M. Matěj z Janova 224, p. 1), hlavně ze slov: „že jsi starostliv o spasení svých bližních, zvláště obecného lidu, maje touhu, aby se všichni častěji sjednocovali s Ježíšem Kristem, přijímajíce jeho drahocenné tělo a krev“, a z oslovení „frater carissime“, srov. i „Dilecte mi in Christo Jhesu“, ač také laika v uvedené ukázce oslovuje „frater“ (bratře). Ovšem upozorňuje Kybal na slova v téže kapitole, která nejsou s tím tak docela v souhlase: „na obranu tvou a jiných prostých duší proti těm, kteří... brání každodennímu nebo častému přijímání sva- tých“. Také předcházející slova: „k uzdravení a posílení tvé sla- bosti ... k utvrzení zbožných a obzvláště těch, kteří mají svatou a zbožnou touhu po častém oblažujícím přijímání svátosti“ by se 270
Strana 271
spíše hodila na laika. Pak by bylo možno pomýšlet na to, že jde v obou předmluvách o touž osobu. 10 Pařížská universita byla vedle italských universit v Bologni a v Sa- lerně a anglických v Oxfordu a Cambridgi nejstarší a nejproslu- lejší. Počátkem 13. století se vytvořil ze starších církevních škol pařížských zvláštní autonomní celek, „universitas magistrorum et scolarium“, společná obec mistrů a studentů, s vlastním právním řádem a se zvláštními výsadami. V 13. století se rozdělila na fakultu právníků neboli kanonistů (právo kanonické čili církevní), fakultu lékařskou, theologickou a filosofickou čili artistickou (artes libe- rales, sedm svobodných umění). Artistická fakulta byla pokládána za obecnou přípravu k zvláštnímu odbornému studiu, zvláště boho- sloveckému, které bylo uznáváno za vyvrcholení všeho vědění. Theologie byla pro středověk nejvyšším výrazem myšlení a duchov- ního úsilí. Janov mluví o pařížské universitě vděčně a s největším obdivem. Nazývá ji svou nejsladší matkou a učitelkou, vidí v ní nejvyšší sídlo vší moudrosti a vědy, v množství jejich proslulých učenců je zdraví celého téměř světa (pověděno podle starozákonní knihy Moudrosti 6, 26). 11 Theologická fakulta pražské university se ustavila o hodně později po roce 1348, snad teprve v době, kdy se již Janov vrátil z Paříže do Prahy. 12 Obročí církevní (beneficium) byl trvalý důchod z církevního jmění, zajišťující výživu vykonavateli kněžského úřadu. Vedle výnosů statků, které náležely k ohromnému a stále vzrůstajícímu majetku církve, příslušel faráři příjem z desátků, ofěr, štoly (odměn za kněžský úkon) a plat, který dostával od kolátora (kostelního pa- trona) na hotovosti. — Prebenda byl podíl příslušný každému jednotlivému členu kapituly (sboru kanovníků) při dómech z dů- chodů kapituly, od doby, kdy zaniklo společné soužití kanovníků. Jinak je souznačné s beneficiem. 13 V 2 Mojž. 33, 7 se vypravuje: „Mojžíš, vzav stánek, rozbil jej sobě vně za stany, vzdáliv se od tábora, a nazval jej stánkem úmluvy. Tedy kdokoli hledal Hospodina, ven choditi musil k stánku úmluvy, kterýž byl vně za stany.“ Pavel zase připomíná v epištole Žid. 13, 11—13 starozákonní rituální ustanovení, že těla zvířat obětova- ných, jejichž krev vnášel velekněz do svatyně, bývala spalována venku za stany. „Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby vlastní krví posvětil lid. Nuže, vycházejme k němu ven ze stanů, nesouce jeho pohanění!“ 271
spíše hodila na laika. Pak by bylo možno pomýšlet na to, že jde v obou předmluvách o touž osobu. 10 Pařížská universita byla vedle italských universit v Bologni a v Sa- lerně a anglických v Oxfordu a Cambridgi nejstarší a nejproslu- lejší. Počátkem 13. století se vytvořil ze starších církevních škol pařížských zvláštní autonomní celek, „universitas magistrorum et scolarium“, společná obec mistrů a studentů, s vlastním právním řádem a se zvláštními výsadami. V 13. století se rozdělila na fakultu právníků neboli kanonistů (právo kanonické čili církevní), fakultu lékařskou, theologickou a filosofickou čili artistickou (artes libe- rales, sedm svobodných umění). Artistická fakulta byla pokládána za obecnou přípravu k zvláštnímu odbornému studiu, zvláště boho- sloveckému, které bylo uznáváno za vyvrcholení všeho vědění. Theologie byla pro středověk nejvyšším výrazem myšlení a duchov- ního úsilí. Janov mluví o pařížské universitě vděčně a s největším obdivem. Nazývá ji svou nejsladší matkou a učitelkou, vidí v ní nejvyšší sídlo vší moudrosti a vědy, v množství jejich proslulých učenců je zdraví celého téměř světa (pověděno podle starozákonní knihy Moudrosti 6, 26). 11 Theologická fakulta pražské university se ustavila o hodně později po roce 1348, snad teprve v době, kdy se již Janov vrátil z Paříže do Prahy. 12 Obročí církevní (beneficium) byl trvalý důchod z církevního jmění, zajišťující výživu vykonavateli kněžského úřadu. Vedle výnosů statků, které náležely k ohromnému a stále vzrůstajícímu majetku církve, příslušel faráři příjem z desátků, ofěr, štoly (odměn za kněžský úkon) a plat, který dostával od kolátora (kostelního pa- trona) na hotovosti. — Prebenda byl podíl příslušný každému jednotlivému členu kapituly (sboru kanovníků) při dómech z dů- chodů kapituly, od doby, kdy zaniklo společné soužití kanovníků. Jinak je souznačné s beneficiem. 13 V 2 Mojž. 33, 7 se vypravuje: „Mojžíš, vzav stánek, rozbil jej sobě vně za stany, vzdáliv se od tábora, a nazval jej stánkem úmluvy. Tedy kdokoli hledal Hospodina, ven choditi musil k stánku úmluvy, kterýž byl vně za stany.“ Pavel zase připomíná v epištole Žid. 13, 11—13 starozákonní rituální ustanovení, že těla zvířat obětova- ných, jejichž krev vnášel velekněz do svatyně, bývala spalována venku za stany. „Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby vlastní krví posvětil lid. Nuže, vycházejme k němu ven ze stanů, nesouce jeho pohanění!“ 271
Strana 272
14 Jonáš byl starozákonní prorok za časů izraelského krále Jero- boama II. (v 8. stol. př. Kr.). O něm vypravují čtyří kapitoly Pro- roctví proroka Jonáše a 2 Král. 14, 25. Byl poslán Hospodinem, aby kázal proti Ninive. Bylo to hlavní město Assyrské říše, „město veliké, cesty tří dnů (Jon. 2, 2). Ale bál se, a vsedl na loď, chtěje ujeti do Tarsu (v Malé Asii), aby se vyhnul splnění rozkazu. Znám je příběh v bibli vypravovaný, jak byl za bouře jako hříšný člověk vržen lodníky do moře a pohlcen velikou rybou. Třetího dne však byl rybou vyvrácen na břeh. Pak šel a pohnul Ninivské k pokání. Janov volí o svých duševních zápasech a životních protivenstvích alegoricky osud Jonášův. 15 Babylon, hlavní město Babylonie, proslulo ve starověku svým bohatstvím, přepychem a zhýralostí (sr. Zjev. kap. 18). Již ve Zje- vení Janově se stává symbolem lidstva znemravnělého a Božímu trestu propadlého. Za reformace znamená v duchovním smyslu zkaženou církev, zvláště její hierarchii. Tak i u Chelčického a Komenského. — V podobném smyslu se vyskytuje u Janova jméno biblické Sodomy. O její hříšnosti a záhubě vypravuje 2 Mojž. kap. 18 a 19. Podobně Egypt jako zástupce hříšného světa (podle Zjev. 11, 8) v protivě proti vyvoleným svatým. 16 U horlitelů proti mravní zkaženosti v církvi, zvláště za reformace, byla často zhýralá hierarchie označována jako „velká nevěstka ze Zjev. kap. 17. 17 Leviatan je líčen v knize Job (kap. 40 a 41) jako obrovské ne- stvůrné zvíře. Vulgáta poznamenává k v. 20 kap. 40: „leviatan neboli krokodil, král synů pýchy.“ Kralická bible překládá „velryb“. Izaiáš 27, 1 mluví o něm jako o dlouhém hadu a draku v moři. V pozdější židovské a křesťanské mythologii je to démonický netvor. Wundt (Völkerpsychologie, V., 2, s. 215) hledá prototyp netvorů, které nalézáme v biblických knihách na několika místech pode jmény leviatan (kromě knihy Job ještě u Izaiáše a v žalmu 74, 14), behemot a rahab, v babylonském mořském hadu a v egypt- ském posvátném obrovském krokodilu; vedle těchto zvířecích po- stav mohl to být i hroch. Za jisté pokládá, že splynuly v nich vlastnosti rozličných zvířat. 18 Antikrist (antichristus), protivník Kristův, jak jméno naznačuje, byl předmětem úvah a obav již v prvních dobách křesťanských. Vycházelo se od Písma. O něm 1 Jan 2, 18: „Slyšeli jste, že Anti- krist přichází. Nyní se objevilo mnoho Antikristů. Z toho pozná- váme, že je poslední hodina.“ A dále v. 22 a n.: „Kdo je lhář, ne-li 272
14 Jonáš byl starozákonní prorok za časů izraelského krále Jero- boama II. (v 8. stol. př. Kr.). O něm vypravují čtyří kapitoly Pro- roctví proroka Jonáše a 2 Král. 14, 25. Byl poslán Hospodinem, aby kázal proti Ninive. Bylo to hlavní město Assyrské říše, „město veliké, cesty tří dnů (Jon. 2, 2). Ale bál se, a vsedl na loď, chtěje ujeti do Tarsu (v Malé Asii), aby se vyhnul splnění rozkazu. Znám je příběh v bibli vypravovaný, jak byl za bouře jako hříšný člověk vržen lodníky do moře a pohlcen velikou rybou. Třetího dne však byl rybou vyvrácen na břeh. Pak šel a pohnul Ninivské k pokání. Janov volí o svých duševních zápasech a životních protivenstvích alegoricky osud Jonášův. 15 Babylon, hlavní město Babylonie, proslulo ve starověku svým bohatstvím, přepychem a zhýralostí (sr. Zjev. kap. 18). Již ve Zje- vení Janově se stává symbolem lidstva znemravnělého a Božímu trestu propadlého. Za reformace znamená v duchovním smyslu zkaženou církev, zvláště její hierarchii. Tak i u Chelčického a Komenského. — V podobném smyslu se vyskytuje u Janova jméno biblické Sodomy. O její hříšnosti a záhubě vypravuje 2 Mojž. kap. 18 a 19. Podobně Egypt jako zástupce hříšného světa (podle Zjev. 11, 8) v protivě proti vyvoleným svatým. 16 U horlitelů proti mravní zkaženosti v církvi, zvláště za reformace, byla často zhýralá hierarchie označována jako „velká nevěstka ze Zjev. kap. 17. 17 Leviatan je líčen v knize Job (kap. 40 a 41) jako obrovské ne- stvůrné zvíře. Vulgáta poznamenává k v. 20 kap. 40: „leviatan neboli krokodil, král synů pýchy.“ Kralická bible překládá „velryb“. Izaiáš 27, 1 mluví o něm jako o dlouhém hadu a draku v moři. V pozdější židovské a křesťanské mythologii je to démonický netvor. Wundt (Völkerpsychologie, V., 2, s. 215) hledá prototyp netvorů, které nalézáme v biblických knihách na několika místech pode jmény leviatan (kromě knihy Job ještě u Izaiáše a v žalmu 74, 14), behemot a rahab, v babylonském mořském hadu a v egypt- ském posvátném obrovském krokodilu; vedle těchto zvířecích po- stav mohl to být i hroch. Za jisté pokládá, že splynuly v nich vlastnosti rozličných zvířat. 18 Antikrist (antichristus), protivník Kristův, jak jméno naznačuje, byl předmětem úvah a obav již v prvních dobách křesťanských. Vycházelo se od Písma. O něm 1 Jan 2, 18: „Slyšeli jste, že Anti- krist přichází. Nyní se objevilo mnoho Antikristů. Z toho pozná- váme, že je poslední hodina.“ A dále v. 22 a n.: „Kdo je lhář, ne-li 272
Strana 273
ten, kdo popírá, že Ježíš není Kristem? To je Antikrist, kdo popírá Otce i Syna.“ Podobně 1 Jan 4, 3 a 2 Jan 7. S tím se shoduje i charakteristika u Pavla 2 Tes. 2, 3: „Člověk nepravosti, syn zhouby, odpůrce, povyšující se nade všecko, co se jmenuje Bůh..., aby se posadil do chrámu Božího, prohlašuje sebe za Boha.“ Je to zosobněný princip negace, nevěry, lží; personifikace zla. V pod- statě není Antikrist nic jiného než ďábel, protivník Boha, přichá- zející na svět v podobě člověka. Příchod Antikristův byl spojován s blízkostí konce světa a posledního soudu (podle Mat. 24, 3—5). V dobách úpadku církve, za rozvratu víry a mravnosti byli věřící nejpřístupnější takovým představám a vzrušovali se očekáváním Antikrista. Taková doba byla právě i ve 14. století. Janov se v Regulích myšlenkou příchodu Antikrista mnoho zabýval. Pojal do svého díla i traktát pařížských theologů a traktát Milíčův o Antikristu. Viz také úvod. V české literatuře je znám spis Ko- menského „Retuňk proti Antikristu a svodům jeho“ (1617) s ostrou tendencí protijezuitskou. 19 Prorok Ezechiel líčí v 8. kap. své vidění: Byv vyzván Božím hlasem prokopával chrámovou stěnu; objevily se dveře, i vešel dovnitř. Uviděl tam dokola kolem na stěnách vyobrazené podoby plazů, hovad a ohavných model a stal se svědkem modloslužby starších lidu izraelského. Janov mluví obrazně o stěně, která mu dlouho zabraňovala, aby neprohlédl jasně zvrácenosti současné církve. To je „ohavnost zpuštění na svatém místě“. Jinde (sv. 4, str. 87) vysvětluje, že tou stěnou je všecka spleť nálezků, doktrin a pří- kazů lidských v církvi zavedených. 21 20 Janov užívá zde, jako často, obrazně obratů a výrazů biblických. Má na mysli jerusalemský chrám, kde oltář zápalných obětí stál v nádvoří před chrámem. „Mezi chrámem a oltářem“ byl ukame- nován Zachariáš (Mat. 23, 35, srov. 2 Par. 24, 21). Stigmata jsou krvavé skvrny, objevující se u některých nábožensky vznícených osob na jejich těle v extasi při rozjímání o utrpení Spasitelově na místech, kde bylo tělo Ježíšovo probodeno hřeby a kopím. Již Pavel (Gal. 6, 17) mluví o svých stigmatech; srov. i 2 Kor. 4, 10. V pozdější době znám je tento zjev u sv. Františka z Assisi, u Anny Kat. Emmerichové (1774—1824), i novější, pokud ovšem nejde o podvod. 22 O apokalyptických kobylkách, které má Janov na mysli, vypravuje Zjevení Janovo 9, 1—11. Měly vzhled koní vyzbrojených do války, na hlavách měly věnce jako zlaté, měly zuby jako lvi, ocasy a 18 Matěj z Janova 273
ten, kdo popírá, že Ježíš není Kristem? To je Antikrist, kdo popírá Otce i Syna.“ Podobně 1 Jan 4, 3 a 2 Jan 7. S tím se shoduje i charakteristika u Pavla 2 Tes. 2, 3: „Člověk nepravosti, syn zhouby, odpůrce, povyšující se nade všecko, co se jmenuje Bůh..., aby se posadil do chrámu Božího, prohlašuje sebe za Boha.“ Je to zosobněný princip negace, nevěry, lží; personifikace zla. V pod- statě není Antikrist nic jiného než ďábel, protivník Boha, přichá- zející na svět v podobě člověka. Příchod Antikristův byl spojován s blízkostí konce světa a posledního soudu (podle Mat. 24, 3—5). V dobách úpadku církve, za rozvratu víry a mravnosti byli věřící nejpřístupnější takovým představám a vzrušovali se očekáváním Antikrista. Taková doba byla právě i ve 14. století. Janov se v Regulích myšlenkou příchodu Antikrista mnoho zabýval. Pojal do svého díla i traktát pařížských theologů a traktát Milíčův o Antikristu. Viz také úvod. V české literatuře je znám spis Ko- menského „Retuňk proti Antikristu a svodům jeho“ (1617) s ostrou tendencí protijezuitskou. 19 Prorok Ezechiel líčí v 8. kap. své vidění: Byv vyzván Božím hlasem prokopával chrámovou stěnu; objevily se dveře, i vešel dovnitř. Uviděl tam dokola kolem na stěnách vyobrazené podoby plazů, hovad a ohavných model a stal se svědkem modloslužby starších lidu izraelského. Janov mluví obrazně o stěně, která mu dlouho zabraňovala, aby neprohlédl jasně zvrácenosti současné církve. To je „ohavnost zpuštění na svatém místě“. Jinde (sv. 4, str. 87) vysvětluje, že tou stěnou je všecka spleť nálezků, doktrin a pří- kazů lidských v církvi zavedených. 21 20 Janov užívá zde, jako často, obrazně obratů a výrazů biblických. Má na mysli jerusalemský chrám, kde oltář zápalných obětí stál v nádvoří před chrámem. „Mezi chrámem a oltářem“ byl ukame- nován Zachariáš (Mat. 23, 35, srov. 2 Par. 24, 21). Stigmata jsou krvavé skvrny, objevující se u některých nábožensky vznícených osob na jejich těle v extasi při rozjímání o utrpení Spasitelově na místech, kde bylo tělo Ježíšovo probodeno hřeby a kopím. Již Pavel (Gal. 6, 17) mluví o svých stigmatech; srov. i 2 Kor. 4, 10. V pozdější době znám je tento zjev u sv. Františka z Assisi, u Anny Kat. Emmerichové (1774—1824), i novější, pokud ovšem nejde o podvod. 22 O apokalyptických kobylkách, které má Janov na mysli, vypravuje Zjevení Janovo 9, 1—11. Měly vzhled koní vyzbrojených do války, na hlavách měly věnce jako zlaté, měly zuby jako lvi, ocasy a 18 Matěj z Janova 273
Strana 274
žahadlo jako štíři, v ocasech byla jejich moc. Vyšly z kouřící propasti a bylo jim dovoleno, aby trápily lidi, kteří neměli na těle pečeť Boží, po pět měsíců. Janov označuje své pronásledovatele jako tyto kobylky. Na jiných místech jsou jimi pokrytečtí křes- fané; jejich zuby jsou strohé předpisy správců církve. 23 První Pravda je Bůh. Viz II. oddíl, 1. část, 1. 24 Hierarchie (vláda kněžstva) znamená povšechně panství papeže a biskupů, pak hodnostní pořad duchovních (gradus ecclesiae). Janov rozlišuje v hierarchii: prvotní a podstatné stavy, totiž pa- peže, biskupy a plebány (faráře), a méně podstatné a druhotní stavy: patriarchy, arcibiskupy, arcikněze, děkany a pomocníky: kardinály (pomocníci papeže), kanovníky (pomocníci biskupů) a vikáře neboli střídníky (pomocníci farářů, dnes kaplani). Papež Alexandr IV. (1254—1261) vyšel z řádu minoritů (fratres minores). Byl to žebravý řád, založený sv. Františkem z Assisi kolem r. 1220, podle něho se nazývají františkáni. Tito řeholníci byli zavázáni k úplné chudobě a věnovali se kázání a duchovní správě. Byli povinni bezvýhradnou poslušností papeži a nepodléhali pravomoci biskupů. Vyšlo z nich několik papežů. Od 13. do 16. století měli jako zpovědníci knížat veliký vliv i na světskou poli- tiku. Soupeřili s dominikány. 25 Traktát mistrů pařížské university De periculo novissimorum tem- porum, namířený proti pokrytectví v církvi, byl r. 1256 odsouzen papežem Alexandrem IV. k spálení pro jeho protimnišský obsah. Také současní nejvýznačnější theologové, Tomáš Akvinský a Al- bertus Magnus, jej zavrhli. Tím smělejší byla odvaha Pařížského mistra přihlásit se k těmto autorům, tím významnější je jeho protest. Traktát pařížských theologů Janov pojal do svého traktátu De antichristo v třetí knize (Kybalova vydání sv. III., 245—314). Mezi těmito theology byl nepochybně Guilielmus (Vilém) de S. Amore, jehož traktát De antichristo vřadil Janov rovněž do svého díla (sv. III, 243—249). 26 27 Janov aplikuje v duchu středověké filosofie učení Aristotelovo na křesťanský monotheismus. Aristoteles rozeznává na každém jsoucnu látku a formu. Látka sama o sobě, prvolátka je pouhým pomyslem, ve skutečnosti existuje jen ve spojení s formou neboli ideou, která látku utváří a naplňuje. V pojmu formy se Aristoteles přibližuje Platonovu učení o ideách, ale jeho forma nemá svou vlastní exi- 274
žahadlo jako štíři, v ocasech byla jejich moc. Vyšly z kouřící propasti a bylo jim dovoleno, aby trápily lidi, kteří neměli na těle pečeť Boží, po pět měsíců. Janov označuje své pronásledovatele jako tyto kobylky. Na jiných místech jsou jimi pokrytečtí křes- fané; jejich zuby jsou strohé předpisy správců církve. 23 První Pravda je Bůh. Viz II. oddíl, 1. část, 1. 24 Hierarchie (vláda kněžstva) znamená povšechně panství papeže a biskupů, pak hodnostní pořad duchovních (gradus ecclesiae). Janov rozlišuje v hierarchii: prvotní a podstatné stavy, totiž pa- peže, biskupy a plebány (faráře), a méně podstatné a druhotní stavy: patriarchy, arcibiskupy, arcikněze, děkany a pomocníky: kardinály (pomocníci papeže), kanovníky (pomocníci biskupů) a vikáře neboli střídníky (pomocníci farářů, dnes kaplani). Papež Alexandr IV. (1254—1261) vyšel z řádu minoritů (fratres minores). Byl to žebravý řád, založený sv. Františkem z Assisi kolem r. 1220, podle něho se nazývají františkáni. Tito řeholníci byli zavázáni k úplné chudobě a věnovali se kázání a duchovní správě. Byli povinni bezvýhradnou poslušností papeži a nepodléhali pravomoci biskupů. Vyšlo z nich několik papežů. Od 13. do 16. století měli jako zpovědníci knížat veliký vliv i na světskou poli- tiku. Soupeřili s dominikány. 25 Traktát mistrů pařížské university De periculo novissimorum tem- porum, namířený proti pokrytectví v církvi, byl r. 1256 odsouzen papežem Alexandrem IV. k spálení pro jeho protimnišský obsah. Také současní nejvýznačnější theologové, Tomáš Akvinský a Al- bertus Magnus, jej zavrhli. Tím smělejší byla odvaha Pařížského mistra přihlásit se k těmto autorům, tím významnější je jeho protest. Traktát pařížských theologů Janov pojal do svého traktátu De antichristo v třetí knize (Kybalova vydání sv. III., 245—314). Mezi těmito theology byl nepochybně Guilielmus (Vilém) de S. Amore, jehož traktát De antichristo vřadil Janov rovněž do svého díla (sv. III, 243—249). 26 27 Janov aplikuje v duchu středověké filosofie učení Aristotelovo na křesťanský monotheismus. Aristoteles rozeznává na každém jsoucnu látku a formu. Látka sama o sobě, prvolátka je pouhým pomyslem, ve skutečnosti existuje jen ve spojení s formou neboli ideou, která látku utváří a naplňuje. V pojmu formy se Aristoteles přibližuje Platonovu učení o ideách, ale jeho forma nemá svou vlastní exi- 274
Strana 275
stenci, nýbrž lpí na předmětu jako jeho bytí. Forma je spolu účelem věci a naopak zase účel je i její příčinou. Účelnost sama se uplat- ňuje činně jako aktuální síla (energeia). Přechod látky ve formu, neboli z možnosti ve skutečnost, se děje pohybem. Látka sama o sobě bez prvního pohybu není reální, jen jím dochází prasíla k splnění (entelecheia). Vývoj v přírodě postupuje od méně doko- nalého k dokonalejšímu, od nerostu k člověku. Živým tvorům je látkou tělo, formou duše, princip života. U člověka přistupuje k životu vegetativnímu, který má společný s rostlinstvem, a animál- nímu, společnému se zvířaty, vyšší formální princip, myšlení. Rozum je nejvyšší formou jsoucna. Projevuje se jako myslící síla (logos), směřující k poznání absolutní pravdy, a jako praktický rozum (dianoia), hledající relativní pravdu v praktickém životě. Jemu je podřízena tvořivost a umění. Předpokladem hmotného světa je první příčina pohybu, dění a vývoje, věčná myslící síla, čistá inteligence, která, sama jsouc nehybná, uvádí věčně látku v pohyb (to proton kinun), tedy čistá energie. Tak dospívá Aristo- teles k představě Boha. Život Boží záleží v myšlení. Bůh věčně sebe zří a tím je blažen. Blížší viz v Drtinově Myšlenkovém vývoji evropského lidstva. 28 Amicius Severinus Boethius, římský státník a filosof, žil za doby ostrogotského krále Theodoricha. Byl křesťan, ale vycházel z filoso- fie platonskoaristotelovské. Byl obžalován ze spiknutí a popraven v Pavii r. 525. Ve vězení sepsal dílo filosofického obsahu De con- solatione philosophiae (Útěcha ve filosofii). Jeho matematické, réto- rické a filosofické spisy byly ve středověku oblíbenými učebnicemi. Consolatio byla předmětem přednášek na artistické fakultě v Pa- říži. Jeho rozvržení vší učebné látky školského vědění v sedmero oborů, „sedmero svobodných umění“ (na základě antického roz- vrhu) se udrželo přes celý středověk. Citované verše z knihy De consolatione philosophiae jsou hexametry a zní po latinsku: „Si deus est animus, nobis ut carmina dicunt, hic tibi praecipue sit pura mente colendus.“ 29 Nebeské vojsko jsou hvězdy. V Písmě sv. se objevuje tento obrat častěji. Srov. 5 Moj. 17, 3: „Odejda ... klaněl by se buď slunci aneb kterému rytířstvu nebeskému.“ Jer. 8, 2 a j. Jindy znamená „mili- tia caeli“ anděly. 30 V druhé knize Mojžíšově v kap. 25 a 26 se vypravuje, že Hospodin rozkázal na hoře Sinai Mojžíšovi, aby vystavěl svatyni podle vzoru, který mu byl ukázán. Srov. i 1 Par. 28, 19. 18* 275
stenci, nýbrž lpí na předmětu jako jeho bytí. Forma je spolu účelem věci a naopak zase účel je i její příčinou. Účelnost sama se uplat- ňuje činně jako aktuální síla (energeia). Přechod látky ve formu, neboli z možnosti ve skutečnost, se děje pohybem. Látka sama o sobě bez prvního pohybu není reální, jen jím dochází prasíla k splnění (entelecheia). Vývoj v přírodě postupuje od méně doko- nalého k dokonalejšímu, od nerostu k člověku. Živým tvorům je látkou tělo, formou duše, princip života. U člověka přistupuje k životu vegetativnímu, který má společný s rostlinstvem, a animál- nímu, společnému se zvířaty, vyšší formální princip, myšlení. Rozum je nejvyšší formou jsoucna. Projevuje se jako myslící síla (logos), směřující k poznání absolutní pravdy, a jako praktický rozum (dianoia), hledající relativní pravdu v praktickém životě. Jemu je podřízena tvořivost a umění. Předpokladem hmotného světa je první příčina pohybu, dění a vývoje, věčná myslící síla, čistá inteligence, která, sama jsouc nehybná, uvádí věčně látku v pohyb (to proton kinun), tedy čistá energie. Tak dospívá Aristo- teles k představě Boha. Život Boží záleží v myšlení. Bůh věčně sebe zří a tím je blažen. Blížší viz v Drtinově Myšlenkovém vývoji evropského lidstva. 28 Amicius Severinus Boethius, římský státník a filosof, žil za doby ostrogotského krále Theodoricha. Byl křesťan, ale vycházel z filoso- fie platonskoaristotelovské. Byl obžalován ze spiknutí a popraven v Pavii r. 525. Ve vězení sepsal dílo filosofického obsahu De con- solatione philosophiae (Útěcha ve filosofii). Jeho matematické, réto- rické a filosofické spisy byly ve středověku oblíbenými učebnicemi. Consolatio byla předmětem přednášek na artistické fakultě v Pa- říži. Jeho rozvržení vší učebné látky školského vědění v sedmero oborů, „sedmero svobodných umění“ (na základě antického roz- vrhu) se udrželo přes celý středověk. Citované verše z knihy De consolatione philosophiae jsou hexametry a zní po latinsku: „Si deus est animus, nobis ut carmina dicunt, hic tibi praecipue sit pura mente colendus.“ 29 Nebeské vojsko jsou hvězdy. V Písmě sv. se objevuje tento obrat častěji. Srov. 5 Moj. 17, 3: „Odejda ... klaněl by se buď slunci aneb kterému rytířstvu nebeskému.“ Jer. 8, 2 a j. Jindy znamená „mili- tia caeli“ anděly. 30 V druhé knize Mojžíšově v kap. 25 a 26 se vypravuje, že Hospodin rozkázal na hoře Sinai Mojžíšovi, aby vystavěl svatyni podle vzoru, který mu byl ukázán. Srov. i 1 Par. 28, 19. 18* 275
Strana 276
31 Aristoteles, nejpřednější starořecký filosof ve 4. století př. Kr. Narodil se ve Stageiře v Makedonii r. 384, byl žákem Platonovým. Dlel na dvoře makedonského krále Filippa jako učitel kralevice Alexandra. R. 335 se vrátil do Athén a založil filosofickou školu zv. peripatetickou. Zemřel v Chalkidě na Euboji r. 322. Jeho vědec- ké dílo je obsáhlé a mnohostranné. Zabýval se přírodními vědami, metafysikou, psychologií, logikou, ethikou, politickou vědou, reto- rikou a poetikou. V přírodních vědách založil své bádání již na poznávání fakt. Prostřednictvím Arabů ožila a rozšířila se jeho filosofie v křesťanském světě a ovládla myšlení středověku. Aristo- teles zatlačil na universitách církevního Otce Augustina. Studium filosofie bylo na něm založeno. Na artistické fakultě pařížské se přednášelo z jeho knih Fysika. Církevní spisovatelé, zejména To- máš Akvinský, jeho filosofii přizpůsobili k účelům křesťanské theologie. A tak v jejich učebnicích a příručkách žil Aristoteles dále. 32 Bližší výklad Janovův najde čtenář na str. 58. Podle něho je první, jedinou a nejvyšší pravdou „Bůh a Pán náš Ježí ukřižovaný“. Ale již Tomáš Akvinský (Summa theologiae I. 16, 5) napsal: „Bůh je nejvyšší a první pravda.“ Myšlenka Boha jako První Pravdy se ozve i u Husa (Výklad víry, kap. V. B.): To věz, že věření má tři stupně... Třetí stupeň jest, mysl přichýliti jakožto k pravení nebo pravdě, již Bůh, jenž jest prvá pravda, praví nebo ukazuje, bez důvodu od člověka nalezeného.“ 33 Týká se vzpoury zpyšnělých andělů proti Hospodinu a jejich pádu. V Písmě sv. nalézáme zmínku o tom v listě Judově 6: „Pán... chová k soudu velikého dne ve věčných poutech ve tmě anděly, kteří neuhlídali svého panství, ale opustili vlastní příbytek.“ 2 Petr 2, 4: „Bůh neušetřil andělů, kteří zhřešili, nýbrž svrhl je do pro- pasti temna Tartaru...“ Viz i p. 155. 34 Alfa a omega, první a poslední písmeno řecké abecedy, znamená počátek a konec (srov. Zjev. 21, 6: „Já jsem alfa a omega, začátek i konec“), tedy také „všecko“. 35 Ve starověku bývala literární díla psána ve sloupcích na dlouhém pergamenu, který se po délce svinoval (volumen, svitek). Čtenář jej postupně rozvinoval a tak četl od horního kraje svitku až na konec. Obyčejně se psávalo jen po jedné, vnitřní straně. Na našem místě je pergamen popsán vně i uvnitř, t. j. po vnitřní i vnější straně. Podobnou knihu popsanou uvnitř i vespod, zapečetěnou sedmi pečetěmi, spatřil Jan v svém vidění (Zjev. 5, 1). 276
31 Aristoteles, nejpřednější starořecký filosof ve 4. století př. Kr. Narodil se ve Stageiře v Makedonii r. 384, byl žákem Platonovým. Dlel na dvoře makedonského krále Filippa jako učitel kralevice Alexandra. R. 335 se vrátil do Athén a založil filosofickou školu zv. peripatetickou. Zemřel v Chalkidě na Euboji r. 322. Jeho vědec- ké dílo je obsáhlé a mnohostranné. Zabýval se přírodními vědami, metafysikou, psychologií, logikou, ethikou, politickou vědou, reto- rikou a poetikou. V přírodních vědách založil své bádání již na poznávání fakt. Prostřednictvím Arabů ožila a rozšířila se jeho filosofie v křesťanském světě a ovládla myšlení středověku. Aristo- teles zatlačil na universitách církevního Otce Augustina. Studium filosofie bylo na něm založeno. Na artistické fakultě pařížské se přednášelo z jeho knih Fysika. Církevní spisovatelé, zejména To- máš Akvinský, jeho filosofii přizpůsobili k účelům křesťanské theologie. A tak v jejich učebnicích a příručkách žil Aristoteles dále. 32 Bližší výklad Janovův najde čtenář na str. 58. Podle něho je první, jedinou a nejvyšší pravdou „Bůh a Pán náš Ježí ukřižovaný“. Ale již Tomáš Akvinský (Summa theologiae I. 16, 5) napsal: „Bůh je nejvyšší a první pravda.“ Myšlenka Boha jako První Pravdy se ozve i u Husa (Výklad víry, kap. V. B.): To věz, že věření má tři stupně... Třetí stupeň jest, mysl přichýliti jakožto k pravení nebo pravdě, již Bůh, jenž jest prvá pravda, praví nebo ukazuje, bez důvodu od člověka nalezeného.“ 33 Týká se vzpoury zpyšnělých andělů proti Hospodinu a jejich pádu. V Písmě sv. nalézáme zmínku o tom v listě Judově 6: „Pán... chová k soudu velikého dne ve věčných poutech ve tmě anděly, kteří neuhlídali svého panství, ale opustili vlastní příbytek.“ 2 Petr 2, 4: „Bůh neušetřil andělů, kteří zhřešili, nýbrž svrhl je do pro- pasti temna Tartaru...“ Viz i p. 155. 34 Alfa a omega, první a poslední písmeno řecké abecedy, znamená počátek a konec (srov. Zjev. 21, 6: „Já jsem alfa a omega, začátek i konec“), tedy také „všecko“. 35 Ve starověku bývala literární díla psána ve sloupcích na dlouhém pergamenu, který se po délce svinoval (volumen, svitek). Čtenář jej postupně rozvinoval a tak četl od horního kraje svitku až na konec. Obyčejně se psávalo jen po jedné, vnitřní straně. Na našem místě je pergamen popsán vně i uvnitř, t. j. po vnitřní i vnější straně. Podobnou knihu popsanou uvnitř i vespod, zapečetěnou sedmi pečetěmi, spatřil Jan v svém vidění (Zjev. 5, 1). 276
Strana 277
36 Glossa (řecké slovo) znamená vysvětlivky nejasného neb obtížněj- šího slova neb místa, připojované k textu Písma nebo jiného au- tora, často jen parafrase jednotlivého místa, jindy i obšírnější výklad. Takovým způsobem byly vykládány vědecké knihy i na universitách. Příklad glossy na s. 75 našeho výboru. 37 V latinském textu „Anima ibi est plus, ubi amat, quam ubi animat" je slovní hříčka, která v překladě se ztrácí. 38 Výrok o věrnosti člověka k pravdě připomíná slavnou Husovu výzvu: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti“ (Výklad víry kap. V. D). Srov. také, co praví Janov o pravdě na jiném místě. 39 Týká se přijímání svátosti Večeře Páně. 40 Slitovnice bylo víko kryjící truhlu svědectví (archu úmluvy), kte- rou zhotovil Mojžíš z rozkazu Hospodinova (2 Mojž. 25, 17—22) do stánku. Víko bylo z čistého zlata a zastírali je svými křídly dva zlatí cherubíni. 41 Roucho pravdy v protivě proti vlkům přicházejícím v rouše berán- čím, ovoce dobrých skutků proti zlému ovoci. Níže vysvětluje Janov oboje zřetelněji. Je to ohlas výstrahy Mat. 7, 15—20: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci..., každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale každý zkažený strom dává špatné ovoce. Pod. Janov str. 51. Znamení Jonáše: vzkříšení Pána Ježíše třetího dne po ukřižování. „Nebude mu dáno znamení jiné než znamení proroka Jonáše. Jako totiž Jonáš byl v břiše velryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci“ (Mat. 12, 39 n.). „Jako ... Jonáš byl znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člo- věka pro toto pokolení“ (Luk. 11, 29 n.). Srov. i pozn. 14. 43 Patriarchové: praotcové izraelského kmene před Mojžíšem, udržující víru v jednoho Boha uprostřed pohanských národů: Abraham, Izák, Jákob. 42 44 Církev je pojímána jako mystické tělo Kristovo, Kristus je jeho hlavou. Obdobu s lidským tělem rozvádí apoštol Pavel na známých místech 1 Kor. 12, 12—31, Řím. 12, 4—7 a j. Janov vysvětluje (Kyb. vydání 3. sv. s. 55): „Tělem rozumí Pravda své mystické tělo, 277
36 Glossa (řecké slovo) znamená vysvětlivky nejasného neb obtížněj- šího slova neb místa, připojované k textu Písma nebo jiného au- tora, často jen parafrase jednotlivého místa, jindy i obšírnější výklad. Takovým způsobem byly vykládány vědecké knihy i na universitách. Příklad glossy na s. 75 našeho výboru. 37 V latinském textu „Anima ibi est plus, ubi amat, quam ubi animat" je slovní hříčka, která v překladě se ztrácí. 38 Výrok o věrnosti člověka k pravdě připomíná slavnou Husovu výzvu: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti“ (Výklad víry kap. V. D). Srov. také, co praví Janov o pravdě na jiném místě. 39 Týká se přijímání svátosti Večeře Páně. 40 Slitovnice bylo víko kryjící truhlu svědectví (archu úmluvy), kte- rou zhotovil Mojžíš z rozkazu Hospodinova (2 Mojž. 25, 17—22) do stánku. Víko bylo z čistého zlata a zastírali je svými křídly dva zlatí cherubíni. 41 Roucho pravdy v protivě proti vlkům přicházejícím v rouše berán- čím, ovoce dobrých skutků proti zlému ovoci. Níže vysvětluje Janov oboje zřetelněji. Je to ohlas výstrahy Mat. 7, 15—20: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci..., každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale každý zkažený strom dává špatné ovoce. Pod. Janov str. 51. Znamení Jonáše: vzkříšení Pána Ježíše třetího dne po ukřižování. „Nebude mu dáno znamení jiné než znamení proroka Jonáše. Jako totiž Jonáš byl v břiše velryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci“ (Mat. 12, 39 n.). „Jako ... Jonáš byl znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člo- věka pro toto pokolení“ (Luk. 11, 29 n.). Srov. i pozn. 14. 43 Patriarchové: praotcové izraelského kmene před Mojžíšem, udržující víru v jednoho Boha uprostřed pohanských národů: Abraham, Izák, Jákob. 42 44 Církev je pojímána jako mystické tělo Kristovo, Kristus je jeho hlavou. Obdobu s lidským tělem rozvádí apoštol Pavel na známých místech 1 Kor. 12, 12—31, Řím. 12, 4—7 a j. Janov vysvětluje (Kyb. vydání 3. sv. s. 55): „Tělem rozumí Pravda své mystické tělo, 277
Strana 278
kterým je jeho církev, sdružená jen z množství vyvolených, které oživuje a vodí Duch Ježíše Krista“. Obdobně mluví Janov o mystic- kém těle Antikristově a jeho údech. 45 Myšlenky ty jsou vybrány a volně podány z první epištoly Janovy. 46 Církevní hodinky jsou modlitby, hlavně žalmy, předepsané pro určité denní a noční hodiny (horae), které byli kněží a řeholníci povinni se modlit v určenou dobu denní i noční, jak se to dosud zachovávalo v klášterech. Těchto hor je sedm nebo osm; matutina (jitřní), laudes (chvály); dále denní hodiny: prima (t. j. hora, první hodina denní), tertia (třetí), sexta (šestá), nona (devátá), v šest, devět, dvanáct a ve tři hodiny odpoledne, pak vespera (večerní nešpory) a komplety (doplňky). Dále byly noční hory, ale tento pořádek byl platný jen pro kláštery. Tyto modlitby na celý rok obsahuje kněžský breviář. 48 47 Rozumí se apokalyptická šelma ve Zjev. kap. 13. O ní mluví Janov obšírněji na několika místech. Starozákonní Píseň Šalomounova („Píseň písní“) byla vykládána alegoricky o církvi jako nevěstě nebo choti Ježíše Krista. V tomto duchu je psán Husův Výklad písniček Šalomounových. O církvi jako nevěstě Kristově mluví náboženští spisovatelé častěji. Také Písmo. Pavel 2 Kor. 11, 2: „Připravil jsem si vás, abych vás zasnou- bil jedinému muži, Kristu. 49 První příčina je Bůh. Tak i ve filosofii Aristotelově. V. p. 27. 50 Tato sentence, kterou cituje Janov pode jménem Ethicus, je vzata ze sbírky Catonových distich Moralia nebo De moribus, připisova- ných římskému gramatikovi Catonovi Dionysiovi z 3. neb 4. století po Kr. Šestiměrná dvojverší obsahují rozmanitá mravní a praktická naučení pro život. Catonova disticha došla ve středověku obliby a rozšíření v celé střední a západní Evropě. U nás byla přeložena již ve 14. století. Celé dvojverší, z něhož Janov uvádí verš poru- šený přídavkem hominis, zní: Instrue praecepti animum, ne discere cessa,/ nam sine doctrina vita est quasi mortis imago.“ V pře- kladě jsem citovaný verš restituoval. 51 Poslové pokoje (angeli pacis) jsou věrní kněží a kazatelé. 52 Starozákonní kniha Přísloví se připisuje králi Šalomounovi, o kte- rém Starý Zákon vypravuje, že si vyprosil od Boha moudrost (1 278
kterým je jeho církev, sdružená jen z množství vyvolených, které oživuje a vodí Duch Ježíše Krista“. Obdobně mluví Janov o mystic- kém těle Antikristově a jeho údech. 45 Myšlenky ty jsou vybrány a volně podány z první epištoly Janovy. 46 Církevní hodinky jsou modlitby, hlavně žalmy, předepsané pro určité denní a noční hodiny (horae), které byli kněží a řeholníci povinni se modlit v určenou dobu denní i noční, jak se to dosud zachovávalo v klášterech. Těchto hor je sedm nebo osm; matutina (jitřní), laudes (chvály); dále denní hodiny: prima (t. j. hora, první hodina denní), tertia (třetí), sexta (šestá), nona (devátá), v šest, devět, dvanáct a ve tři hodiny odpoledne, pak vespera (večerní nešpory) a komplety (doplňky). Dále byly noční hory, ale tento pořádek byl platný jen pro kláštery. Tyto modlitby na celý rok obsahuje kněžský breviář. 48 47 Rozumí se apokalyptická šelma ve Zjev. kap. 13. O ní mluví Janov obšírněji na několika místech. Starozákonní Píseň Šalomounova („Píseň písní“) byla vykládána alegoricky o církvi jako nevěstě nebo choti Ježíše Krista. V tomto duchu je psán Husův Výklad písniček Šalomounových. O církvi jako nevěstě Kristově mluví náboženští spisovatelé častěji. Také Písmo. Pavel 2 Kor. 11, 2: „Připravil jsem si vás, abych vás zasnou- bil jedinému muži, Kristu. 49 První příčina je Bůh. Tak i ve filosofii Aristotelově. V. p. 27. 50 Tato sentence, kterou cituje Janov pode jménem Ethicus, je vzata ze sbírky Catonových distich Moralia nebo De moribus, připisova- ných římskému gramatikovi Catonovi Dionysiovi z 3. neb 4. století po Kr. Šestiměrná dvojverší obsahují rozmanitá mravní a praktická naučení pro život. Catonova disticha došla ve středověku obliby a rozšíření v celé střední a západní Evropě. U nás byla přeložena již ve 14. století. Celé dvojverší, z něhož Janov uvádí verš poru- šený přídavkem hominis, zní: Instrue praecepti animum, ne discere cessa,/ nam sine doctrina vita est quasi mortis imago.“ V pře- kladě jsem citovaný verš restituoval. 51 Poslové pokoje (angeli pacis) jsou věrní kněží a kazatelé. 52 Starozákonní kniha Přísloví se připisuje králi Šalomounovi, o kte- rém Starý Zákon vypravuje, že si vyprosil od Boha moudrost (1 278
Strana 279
Král. 3, 9—12). Kniha začíná: „Přísloví Šalomouna, syna Davidova, krále Izraelského.“ 53 54 Jiný muž: Jeremiáš, prorok starozákonní, byl svědkem pádu krá- lovství Judského a vyvrácení Jerusalema a odvedení Židů do zajetí babylonského. Zemřel asi 380 př. Kr. Slovo Hospodinovo k němu: „... dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za pro- roka národům dal jsem tě“ (Jer. 1, 5 a n.). „Vyvolený nástroj“ („vyvolená nádoba“ v kralickém překladě) je sv. Pavel. Pán řekl o něm k Ananiášovi, učedníku Kristovu, posí- laje ho za Pavlem: „... on mi je vyvoleným nástrojem, aby vnesl mé jméno mezi pohany“ (Skut. 9, 15). 55 Duchovně přijímati je podle Janova (sv. 5, 24 n. vyd. Kyb.) du- chovně se sblížit skrze milost s Bohem a Ježíšem Kristem a do- chází se toho vírou, nadějí a láskou. Augustinův výrok, k němuž se Janov několikráte vrací, cituje (sv. 5, 25) takto: „Utquid paras dentem et ventrem? Crede et manducasti.“ Janov pokládá takové duchovní přijímání za nedostačující (s. 119) a zdůrazňuje, že je třeba přijímat svátostně a tělesně. 56 „Duch jako vítr“, v latině již slovo spiritus má obojí význam. Srov.: Spiritus, ubi vult spirat (Jan 3, 8). 57 Ve filosofii Aristotelově Bůh je první příčinou pohybu, dění a vý- voje. Srov. p. 27. 58 Podobnou myšlenku vyjádřil Štítný, současník Janovův v Knížkách šesterých o obecných věcech křesťanských: „Právě podobně k tomu jako železo, ač je črno samo, však když ohněm bude rozejženo, též jsa, bude ne svú, ale ohňovú jmieti všichnu krásu.“ Shoda je i s latinskou předlohou českého překladu Legendy o Barlaamovi a Josafatovi, který Šimek LF 1946, 80 a d. přičítá Štítnému. „Quid vero ignis? Nonne frigidum ferrum et nigrum, suscipiens in se ipso, flammigerum totum atque ignitum efficit?“ (Obé cituje Šimek v uv. článku). („A což oheň? Zdaž docela nerozpálí a nerozžhaví studené a černé železo, do něho vložené?“) Janov se vrací k obrazu o železe v ohni ještě i jinde. V. s. 109. 59 K představě Boha jako ducha dospěli, pokud se dá soudit, staro- řečtí filosofové Xenofanes (5. stol. př. Kr.) a Herakleitos (5. stol. př. Kr.). Xenofanes vysvětloval, že si lidé vytvořili božstva podle obrazu člověka, odmítá homérský mythologický svět bohů; je jedi- 279
Král. 3, 9—12). Kniha začíná: „Přísloví Šalomouna, syna Davidova, krále Izraelského.“ 53 54 Jiný muž: Jeremiáš, prorok starozákonní, byl svědkem pádu krá- lovství Judského a vyvrácení Jerusalema a odvedení Židů do zajetí babylonského. Zemřel asi 380 př. Kr. Slovo Hospodinovo k němu: „... dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za pro- roka národům dal jsem tě“ (Jer. 1, 5 a n.). „Vyvolený nástroj“ („vyvolená nádoba“ v kralickém překladě) je sv. Pavel. Pán řekl o něm k Ananiášovi, učedníku Kristovu, posí- laje ho za Pavlem: „... on mi je vyvoleným nástrojem, aby vnesl mé jméno mezi pohany“ (Skut. 9, 15). 55 Duchovně přijímati je podle Janova (sv. 5, 24 n. vyd. Kyb.) du- chovně se sblížit skrze milost s Bohem a Ježíšem Kristem a do- chází se toho vírou, nadějí a láskou. Augustinův výrok, k němuž se Janov několikráte vrací, cituje (sv. 5, 25) takto: „Utquid paras dentem et ventrem? Crede et manducasti.“ Janov pokládá takové duchovní přijímání za nedostačující (s. 119) a zdůrazňuje, že je třeba přijímat svátostně a tělesně. 56 „Duch jako vítr“, v latině již slovo spiritus má obojí význam. Srov.: Spiritus, ubi vult spirat (Jan 3, 8). 57 Ve filosofii Aristotelově Bůh je první příčinou pohybu, dění a vý- voje. Srov. p. 27. 58 Podobnou myšlenku vyjádřil Štítný, současník Janovův v Knížkách šesterých o obecných věcech křesťanských: „Právě podobně k tomu jako železo, ač je črno samo, však když ohněm bude rozejženo, též jsa, bude ne svú, ale ohňovú jmieti všichnu krásu.“ Shoda je i s latinskou předlohou českého překladu Legendy o Barlaamovi a Josafatovi, který Šimek LF 1946, 80 a d. přičítá Štítnému. „Quid vero ignis? Nonne frigidum ferrum et nigrum, suscipiens in se ipso, flammigerum totum atque ignitum efficit?“ (Obé cituje Šimek v uv. článku). („A což oheň? Zdaž docela nerozpálí a nerozžhaví studené a černé železo, do něho vložené?“) Janov se vrací k obrazu o železe v ohni ještě i jinde. V. s. 109. 59 K představě Boha jako ducha dospěli, pokud se dá soudit, staro- řečtí filosofové Xenofanes (5. stol. př. Kr.) a Herakleitos (5. stol. př. Kr.). Xenofanes vysvětloval, že si lidé vytvořili božstva podle obrazu člověka, odmítá homérský mythologický svět bohů; je jedi- 279
Strana 280
ný Bůh, duchový, který pohybuje vesmírem duševní silou, sám zůstávaje na témž místě. Tomáš Akvinský, průbojník scholatiky (v 13. tol.) vysvětluje původ mnohobožství tak, že lidé z neznalosti pravého Boha vzdávali bož- ské pocty některým tvorům pro jejich krásu nebo zásluhy. Názor, že bohové byli původně mocní a vynikající lidé v dávnověku, po smrti zbožnění, nebyl ani starověku cizí. Na rozšíření této myšlen- ky měl největší vliv Euhemeros, který žil na počátku 3. stol. př. Kr. (t. zv. euhemerismus). Také někteří sociologové nové doby vidí v kultu předků nejpůvodnější formu náboženství a shodují se tak v racionalistickém pojímání mythu s Euhemerem (Spencer). U Čí- ňanů a Japonců je kult předků podstatou jejich náboženství. Je známo, že se ve starověku dostalo božských poct (apotheosa, zbož- nění) i některým historickým osobnostem: zbožnění Alexandra Velikého a římských císařů i členů jejich rodiny ve formě docela už zvrácené. Kult velkých filosofů, jako Platona a Epikura, byl omezen spíše jen na jejich stoupence a ctitele. 60 61 Nebeské vojsko — hvězdy. V. p. 29. Kult slunce atd. byl rozšířen zvláště u orientálních národů a proto nebezpečný monotheismu Židů, jimi obklopených. Odtud vyhrůžka, že bude ukamenován ten, kdo by se klaněl slunci, měsíci neb hvězdám (5 Mojž. 17, 305) 62 U Egypťanů byl kult zvířat velmi význačný; tak kult býka Apise, krokodila, koček. I v řecké mythologii jsou stopy kultu zvířat, brzy zaniklého. 63 Kult studánek, pramenů, řek znají mythologie snad všech národů. 64 V starém kultu řeckém se vyskytuje hadí bůh Python, had je přiznačným atributem boha Asklepia. V Babyloně byl uctíván moř- ský had (drak). 65 Melchisedech, král a kněz nejvyššího boha v Sálemu, vyšel vstříc Abrahamovi, aby mu požehnal. (1 Mojž. 14, 18—20; Žid. 7, 1—2). O Ježíšovi Žid. 6, 20: „Ježíš učiněn podle řádu Melchisedechova nejvyšším knězem na věky.“ Srov. Žalm 110, 4. 66 Asverus je biblické jméno perského krále Xerxa (v knize Ester). Janov nebo jeho pramen si patrně omylem zaměnil jméno tohoto krále s králem Dareiem. V třetí (nekanonické) knize Ezdrášově (3. kap.) se vypravuje o sporu tří mladíků, účastných královské hostiny, co nejvíce vyniká silou. Jeden z nich tvrdil: „Silné je 280
ný Bůh, duchový, který pohybuje vesmírem duševní silou, sám zůstávaje na témž místě. Tomáš Akvinský, průbojník scholatiky (v 13. tol.) vysvětluje původ mnohobožství tak, že lidé z neznalosti pravého Boha vzdávali bož- ské pocty některým tvorům pro jejich krásu nebo zásluhy. Názor, že bohové byli původně mocní a vynikající lidé v dávnověku, po smrti zbožnění, nebyl ani starověku cizí. Na rozšíření této myšlen- ky měl největší vliv Euhemeros, který žil na počátku 3. stol. př. Kr. (t. zv. euhemerismus). Také někteří sociologové nové doby vidí v kultu předků nejpůvodnější formu náboženství a shodují se tak v racionalistickém pojímání mythu s Euhemerem (Spencer). U Čí- ňanů a Japonců je kult předků podstatou jejich náboženství. Je známo, že se ve starověku dostalo božských poct (apotheosa, zbož- nění) i některým historickým osobnostem: zbožnění Alexandra Velikého a římských císařů i členů jejich rodiny ve formě docela už zvrácené. Kult velkých filosofů, jako Platona a Epikura, byl omezen spíše jen na jejich stoupence a ctitele. 60 61 Nebeské vojsko — hvězdy. V. p. 29. Kult slunce atd. byl rozšířen zvláště u orientálních národů a proto nebezpečný monotheismu Židů, jimi obklopených. Odtud vyhrůžka, že bude ukamenován ten, kdo by se klaněl slunci, měsíci neb hvězdám (5 Mojž. 17, 305) 62 U Egypťanů byl kult zvířat velmi význačný; tak kult býka Apise, krokodila, koček. I v řecké mythologii jsou stopy kultu zvířat, brzy zaniklého. 63 Kult studánek, pramenů, řek znají mythologie snad všech národů. 64 V starém kultu řeckém se vyskytuje hadí bůh Python, had je přiznačným atributem boha Asklepia. V Babyloně byl uctíván moř- ský had (drak). 65 Melchisedech, král a kněz nejvyššího boha v Sálemu, vyšel vstříc Abrahamovi, aby mu požehnal. (1 Mojž. 14, 18—20; Žid. 7, 1—2). O Ježíšovi Žid. 6, 20: „Ježíš učiněn podle řádu Melchisedechova nejvyšším knězem na věky.“ Srov. Žalm 110, 4. 66 Asverus je biblické jméno perského krále Xerxa (v knize Ester). Janov nebo jeho pramen si patrně omylem zaměnil jméno tohoto krále s králem Dareiem. V třetí (nekanonické) knize Ezdrášově (3. kap.) se vypravuje o sporu tří mladíků, účastných královské hostiny, co nejvíce vyniká silou. Jeden z nich tvrdil: „Silné je 280
Strana 281
víno.“ Druhý: „Silnější je král.“ Třetí: „Silnější jsou ženy. Nade vším však vítězí pravda (Super omnia vincit veritas).“ Každý mladík odůvodňoval před králem a hosty vtipně a výmluvně své mínění. Souhlasu všech přítomných došel Zorobabel, který obhajo- val moc pravdy, jež je mocí božskou. 67 Caesarius, arelatský opat a biskup, vynikající kazatel, katolický světec, žil 469—542. 68 O židovských velikonočních svátcích, zvaných Pascha (Passah) slavených na památku osvobození z Egypta, pojídán byl beránek (pascha) s nekvašeným chlebem a hořkými zelinami. Velikonoční beránek byl pokládán za předobraz utrpení a smrti Ježíše Krista a svátosti těla a krve Kristovy. Před odchodem z Egypta rozkázal Hospodin Židům, aby pojídali beránka připraveni na cestu „s chvá- táním“ (2 Mojž. 12, 11). Proto na našem místě: „hltat a s chvátáním jísti.“ 70 72 Sv. Augustin v. p. 5. — Homilie byly jednoduché náboženské pro- mluyy v shromáždění věřících, tedy původní forma kázání. Homilie svatých Otců se čítávaly jako výklad nedělních a sváteč- ních evangelií a epištol. Vlastní kázání se jmenují sermones. Janov vysvětluje na jiném místě (vyd. Kyb. sv. 2, 136) tato slova proroka Zachariáše takto: víno vyvolených a pšenice, „rozhojňující věrné panny Ježíše Krista v katolické víře“, a vztahuje k svátosti těla a krve Ježíše Krista. Text Janovem citovaný je od Vulgáty 9“ odchylný: „nisi frumentum electorum et vinum germinans virgines? 71 Židé na poušti, znechutivše si manu, tesknili a rozpomínali se na ryby, jichž sdostatek v Egyptě jídali, a „na okurky a melouny, též na por, cibuli a česnek“ (5. Mojž. 11, 4—6), „Každodenní“ chléb podle latinského „cotidianum“, které je vy- jádřeno v české modlitbě Páně slovem „vezdejší“, v němž je tento smysl dnes již zastřen; původně však „veždajší“ má také význam každodenní. 69 73 Pozoruhodné je toto cenění tělesné práce a jejího sociálního vý- znamu a myšlenka, že lid není pro kněze, nýbrž kněz pro lid, v době hierarchicko-feudálního řádu, podle kterého měl pracující lid jediný úkol: živit pány a kněze. Trudné postavení selského ne- volnického lidu je obecně známo. Drastické úsudky Petra Chelčic- kého (na př. v Trojím lidu) o útisku robotného lidu neplatí jen 281
víno.“ Druhý: „Silnější je král.“ Třetí: „Silnější jsou ženy. Nade vším však vítězí pravda (Super omnia vincit veritas).“ Každý mladík odůvodňoval před králem a hosty vtipně a výmluvně své mínění. Souhlasu všech přítomných došel Zorobabel, který obhajo- val moc pravdy, jež je mocí božskou. 67 Caesarius, arelatský opat a biskup, vynikající kazatel, katolický světec, žil 469—542. 68 O židovských velikonočních svátcích, zvaných Pascha (Passah) slavených na památku osvobození z Egypta, pojídán byl beránek (pascha) s nekvašeným chlebem a hořkými zelinami. Velikonoční beránek byl pokládán za předobraz utrpení a smrti Ježíše Krista a svátosti těla a krve Kristovy. Před odchodem z Egypta rozkázal Hospodin Židům, aby pojídali beránka připraveni na cestu „s chvá- táním“ (2 Mojž. 12, 11). Proto na našem místě: „hltat a s chvátáním jísti.“ 70 72 Sv. Augustin v. p. 5. — Homilie byly jednoduché náboženské pro- mluyy v shromáždění věřících, tedy původní forma kázání. Homilie svatých Otců se čítávaly jako výklad nedělních a sváteč- ních evangelií a epištol. Vlastní kázání se jmenují sermones. Janov vysvětluje na jiném místě (vyd. Kyb. sv. 2, 136) tato slova proroka Zachariáše takto: víno vyvolených a pšenice, „rozhojňující věrné panny Ježíše Krista v katolické víře“, a vztahuje k svátosti těla a krve Ježíše Krista. Text Janovem citovaný je od Vulgáty 9“ odchylný: „nisi frumentum electorum et vinum germinans virgines? 71 Židé na poušti, znechutivše si manu, tesknili a rozpomínali se na ryby, jichž sdostatek v Egyptě jídali, a „na okurky a melouny, též na por, cibuli a česnek“ (5. Mojž. 11, 4—6), „Každodenní“ chléb podle latinského „cotidianum“, které je vy- jádřeno v české modlitbě Páně slovem „vezdejší“, v němž je tento smysl dnes již zastřen; původně však „veždajší“ má také význam každodenní. 69 73 Pozoruhodné je toto cenění tělesné práce a jejího sociálního vý- znamu a myšlenka, že lid není pro kněze, nýbrž kněz pro lid, v době hierarchicko-feudálního řádu, podle kterého měl pracující lid jediný úkol: živit pány a kněze. Trudné postavení selského ne- volnického lidu je obecně známo. Drastické úsudky Petra Chelčic- kého (na př. v Trojím lidu) o útisku robotného lidu neplatí jen 281
Strana 282
o jeho době, nýbrž zpětně i pro věk Matěje z Janova. A Chelčický zahrnuje do tohoto robotného lidu také drobné řemeslníky, kupce, kramáře a námezdní dělníky. Nepříznivou hospodářskou situaci městské chudiny rozebírá Frant. Graus v knize Městská chudina v době předhusitské (1949). Janov i na jiném místě (sv. 1, 79 vyd. Kyb.) napsal: „Není obecný lid pro služebníky církve, nýbrž slu- žebníci církve jsou pro lid.“ Srov. také ukázku na str. 86. V těchto projevech je již záblesk české demokratické myšlenky, zrovna jako u Štítného: „A také i jeden ciesař i jeden král i jeden pán neb nejmenší pánek ... nemá jmieti za to, že by proň byla obec,... ale za to jměj a toť jest jistá pravda, že pán pro obecný lid jest ustaven." 74 Tělesnými cvičeními jsou míněny vnější úkony náboženské, jako byly u Židů rituální předpisy týkající se omývání a pokrmů a ná- pojů, které nazývá epištola Židům „zevnějšími pravidly“ (Žid. 9. 10), nebo asketické projevy zbožnosti, které se mohou rovněž stát pouhými mechanickými úkony, jak se dále uvádějí. Apoštol Pavel je odsuzuje slovy: „Tělesné cvičení je užitečné k máločemu (1 Tim. 4, 8). 75 Tak, jako pojmenoval Ježíš Šimona, povolávaje ho za svého učed- níka, čestným příjmením aramejsky Kepha t. j. skála, v pořečtěném tvaru Kefas, jak ho obyčejně jmenuje Pavel, a v řeckém překladu Petros. Jan 1, 43: „Ty jsi Šimon, syn Janův, budeš se jmenovati Kefas (což se překládá Petr — Skála).“ O povolání učedníků se mluví dále. 76 Kananejská žena, o které vypravuje Mat. 15, 22—28 a Mar. 7, 25—30, byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Uzdravení její dcery se stalo v krajině tyrské ve Fenicii. 77 Hříšná žena, která pomazala nohy Ježíšovy v domě farizea Šimona vonnou mastí a dosáhla odpuštění hříchů, není ve vypravování Lukášově (Luk. 7, 36—50) jmenována. Jméno Maria je převzato z vypravování Janova (Jan 12, 1—8) o podobném aktu piety, ale ona hříšná žena u Lukáše není totožná s touto Marií z Betanie, sestrou Martinou a Lazarovou, jejíž rodina byla zřejmě počestná a vážená. Také ztotožňování hříšné ženy s Marií z Magdaly (Marie Magdalena) je pochybnou kombinací, třebas starou tradicí v církvi uznávanou a uměním udržovanou. Po svém vypravování o hříšné ženě v kap. 7 vypravuje Lukáš na začátku kap. 8, že Ježíše do- provázelo na jeho cestě několik žen, jež uzdravil od zlých duchů 282
o jeho době, nýbrž zpětně i pro věk Matěje z Janova. A Chelčický zahrnuje do tohoto robotného lidu také drobné řemeslníky, kupce, kramáře a námezdní dělníky. Nepříznivou hospodářskou situaci městské chudiny rozebírá Frant. Graus v knize Městská chudina v době předhusitské (1949). Janov i na jiném místě (sv. 1, 79 vyd. Kyb.) napsal: „Není obecný lid pro služebníky církve, nýbrž slu- žebníci církve jsou pro lid.“ Srov. také ukázku na str. 86. V těchto projevech je již záblesk české demokratické myšlenky, zrovna jako u Štítného: „A také i jeden ciesař i jeden král i jeden pán neb nejmenší pánek ... nemá jmieti za to, že by proň byla obec,... ale za to jměj a toť jest jistá pravda, že pán pro obecný lid jest ustaven." 74 Tělesnými cvičeními jsou míněny vnější úkony náboženské, jako byly u Židů rituální předpisy týkající se omývání a pokrmů a ná- pojů, které nazývá epištola Židům „zevnějšími pravidly“ (Žid. 9. 10), nebo asketické projevy zbožnosti, které se mohou rovněž stát pouhými mechanickými úkony, jak se dále uvádějí. Apoštol Pavel je odsuzuje slovy: „Tělesné cvičení je užitečné k máločemu (1 Tim. 4, 8). 75 Tak, jako pojmenoval Ježíš Šimona, povolávaje ho za svého učed- níka, čestným příjmením aramejsky Kepha t. j. skála, v pořečtěném tvaru Kefas, jak ho obyčejně jmenuje Pavel, a v řeckém překladu Petros. Jan 1, 43: „Ty jsi Šimon, syn Janův, budeš se jmenovati Kefas (což se překládá Petr — Skála).“ O povolání učedníků se mluví dále. 76 Kananejská žena, o které vypravuje Mat. 15, 22—28 a Mar. 7, 25—30, byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Uzdravení její dcery se stalo v krajině tyrské ve Fenicii. 77 Hříšná žena, která pomazala nohy Ježíšovy v domě farizea Šimona vonnou mastí a dosáhla odpuštění hříchů, není ve vypravování Lukášově (Luk. 7, 36—50) jmenována. Jméno Maria je převzato z vypravování Janova (Jan 12, 1—8) o podobném aktu piety, ale ona hříšná žena u Lukáše není totožná s touto Marií z Betanie, sestrou Martinou a Lazarovou, jejíž rodina byla zřejmě počestná a vážená. Také ztotožňování hříšné ženy s Marií z Magdaly (Marie Magdalena) je pochybnou kombinací, třebas starou tradicí v církvi uznávanou a uměním udržovanou. Po svém vypravování o hříšné ženě v kap. 7 vypravuje Lukáš na začátku kap. 8, že Ježíše do- provázelo na jeho cestě několik žen, jež uzdravil od zlých duchů 282
Strana 283
a nemoci, a mezi nimi jen tak mimochodem jmenuje Marii, na- zývanou Magdalskou, „z níž vyšlo sedm démonů,“ a neodkazuje ani jediným slůvkem na příběh, který právě o hříšné ženě vypravoval. Ona hříšnice byla padlá žena, která litovala svého dosavadního života a nalezla u nohou Ježíšových odpuštění. O Marii z Magdaly připomínají souhlasně Lukáš i Marek (16, 9), že ji Ježíš uzdravil z posedlosti. Šlo tedy o poruchu duševní, ale nic neslyšíme o jejím hříšném životě. Z vděčnosti za toto uzdravení oddala se Ježíšovi až za hrob, sloužíc mu na jeho cestách, stála pod křížem (Mat. 27, 56; Mar. 15, 40; Jan 19, 25) a účastnila se jeho pohřbu (Mat. 27, 62; Mar. 15, 47) a první spěchala k jeho hrobu v nedělním jitře velikonočním (Mat. 28, 1 a d,; Mar. 16, 1; Luk. 24, 10; Jan 20, 1). Jí mezi prvními se zjevuje vzkříšený Kristus. K otázce těchto Marií srov. článek J. V. Šebesty v Novém rozvoji 1948, str. 3 a d. 78 Církev vítězná jsou svatí v nebi (in patria), církev bojující jsou všichni vyvolení zde na zemi bydlící (in via). (Hus, Výklad víry VIII. D.). 79 Pastýřství bylo častým zaměstnáním obyvatelstva Palestiny; v bibli o něm slyšíme od Abela počínajíc přes Davida až po pastýře betlemské. Již ve Starém Zákoně se nejednou mluví obrazně o pas- týři a stádu jemu svěřeném k vystižení duchovního vedení lidu. Tak v krásném žalmu 23, u Ezechiele v kap. 34. V Novém Zákoně je obraz ten nejkrásněji rozveden Ježíšem u Jana v kap. 10. 80 Hoši bylo důvěrné oslovování služebníků — otroků. 81 Je to obrat biblický. Jde tu o hlavní plodiny zaslíbené země a o věci denní potřeby jejího obyvatelstva. V tomto spojení je najdeme častěji v Starém Zákoně. Na př. 2 Paral. 2, 15: „Pšenice však toliko, oleje a vína ... nechť pošle služebníkům mým.“ Žalm 4, 8, Joel. 2, 19. 82 V Přísl. 9, 1: „Moudrost vystavěla dům svůj, vytesavší sloupů svých sedm.“ Číslice sedm je v bibli, zvláště ve Zjevení Janově častá. 83 Sv. Bernard, clairvauxský opat, církevní učitel (1091—1153). Podle něho se nazýval řád cisterciáků, který povznesl z jeho úpadku, zvláště ve Francii bernardini. Citovaný spis Super Canticum je výklad Písně písní (v. p. 48). 283
a nemoci, a mezi nimi jen tak mimochodem jmenuje Marii, na- zývanou Magdalskou, „z níž vyšlo sedm démonů,“ a neodkazuje ani jediným slůvkem na příběh, který právě o hříšné ženě vypravoval. Ona hříšnice byla padlá žena, která litovala svého dosavadního života a nalezla u nohou Ježíšových odpuštění. O Marii z Magdaly připomínají souhlasně Lukáš i Marek (16, 9), že ji Ježíš uzdravil z posedlosti. Šlo tedy o poruchu duševní, ale nic neslyšíme o jejím hříšném životě. Z vděčnosti za toto uzdravení oddala se Ježíšovi až za hrob, sloužíc mu na jeho cestách, stála pod křížem (Mat. 27, 56; Mar. 15, 40; Jan 19, 25) a účastnila se jeho pohřbu (Mat. 27, 62; Mar. 15, 47) a první spěchala k jeho hrobu v nedělním jitře velikonočním (Mat. 28, 1 a d,; Mar. 16, 1; Luk. 24, 10; Jan 20, 1). Jí mezi prvními se zjevuje vzkříšený Kristus. K otázce těchto Marií srov. článek J. V. Šebesty v Novém rozvoji 1948, str. 3 a d. 78 Církev vítězná jsou svatí v nebi (in patria), církev bojující jsou všichni vyvolení zde na zemi bydlící (in via). (Hus, Výklad víry VIII. D.). 79 Pastýřství bylo častým zaměstnáním obyvatelstva Palestiny; v bibli o něm slyšíme od Abela počínajíc přes Davida až po pastýře betlemské. Již ve Starém Zákoně se nejednou mluví obrazně o pas- týři a stádu jemu svěřeném k vystižení duchovního vedení lidu. Tak v krásném žalmu 23, u Ezechiele v kap. 34. V Novém Zákoně je obraz ten nejkrásněji rozveden Ježíšem u Jana v kap. 10. 80 Hoši bylo důvěrné oslovování služebníků — otroků. 81 Je to obrat biblický. Jde tu o hlavní plodiny zaslíbené země a o věci denní potřeby jejího obyvatelstva. V tomto spojení je najdeme častěji v Starém Zákoně. Na př. 2 Paral. 2, 15: „Pšenice však toliko, oleje a vína ... nechť pošle služebníkům mým.“ Žalm 4, 8, Joel. 2, 19. 82 V Přísl. 9, 1: „Moudrost vystavěla dům svůj, vytesavší sloupů svých sedm.“ Číslice sedm je v bibli, zvláště ve Zjevení Janově častá. 83 Sv. Bernard, clairvauxský opat, církevní učitel (1091—1153). Podle něho se nazýval řád cisterciáků, který povznesl z jeho úpadku, zvláště ve Francii bernardini. Citovaný spis Super Canticum je výklad Písně písní (v. p. 48). 283
Strana 284
84 Dary Ducha svatého podle Izaiáše 11, 2: „Na němž odpočine Duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a síly, duch vědění a zbožnosti, a naplní ho duch bázně Hospodinovy.“ 85 Ve Vulgátě (Mat. 6, 11) je užito v modlitbě Páně latinského slova „supersubstantialis“, které odpovídá řeckému „epiusios“ (pro příští den určený, každodenní, vezdejší; v. p. 72). Janov však vkládá do tohoto výrazu, jak vysvítá z dalších slov, hlubší význam o nebes- kém chlebě. Proto bylo nutno užít v překladu slova „nadpodstat- ný“. Tak Hus (Výklad modlitby Páně XCLI D) vykládá: „Nad- podstatný proto sluje Bůh, že jest nad každou podstatu stvořenou.“ 86 Beliál (hebrejsky; „ničema“): ďábel, kníže ďáblů. 87 Nezjistil jsem, odkud Janov cituje. 88 Mocnosti je název jednoho z andělských kůrů. Již v listech Pavlo- vých čteme jména několika sborů andělských. V 5. stol. bylo vypracováno podrobné hierarchické rozdělení andělů do devíti řádů podle jejich důstojností a úkolů. Zařadění to bylo připisováno Dio- nysiovi (Divišovi) Areopagitovi, athénskému biskupovi. Mocnostem byla přisuzována moc zapuzovat zlé duchy. 89 Izaiáš spatřil ve vidění, vypravovaném na uv. místě, serafíny, u trůnu Páně provolávající slávu Hospodinu těmito slovy. Tato hymnická oslava velebnosti Boží zní z úst kněží při mši v „sanc- tus“. Serafínové byli počítáni mezi nejvyšší hierarchii andělů. Je- jich jméno se vysvětlovalo jako „hořící“. 90 Volil jsem v překladě běžné u nás slovo „pikart“, které vzniklo zkomolením původního slova „beghardus“ Odpůrci Jednoty bratr- ské nazývali České bratry s oblibou pikarty. Laické náboženské sdružení beghardů vzniklo v 12. stol. v Holandsku. Odtud se roz- šířilo toto hnutí po Francii a Německu. Beghardi se věnovali mod- litbě, výchově dětí a ošetřování nemocných. Protože se uchylovali v lecčems od církevního učení, byli pronásledováni a jejich jméno se stalo synonymem kacířů. Zanikli ve 14. století. 91 Asketický mnišský řád kartuziánů byl založen v 11. stol. v La Chartreuse u Grenoblu ve Francii. Slavný byl kartuziánský klášter Certosa u Pavie v Italii. Také v Čechách se jejich řád ujal. Zčeštěný tvar Kartouzy znamená kartuziánský klášter. Vedle obvyklých kláš- terních slibů jsou kartuziáni zavázáni k mlčení. 284
84 Dary Ducha svatého podle Izaiáše 11, 2: „Na němž odpočine Duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a síly, duch vědění a zbožnosti, a naplní ho duch bázně Hospodinovy.“ 85 Ve Vulgátě (Mat. 6, 11) je užito v modlitbě Páně latinského slova „supersubstantialis“, které odpovídá řeckému „epiusios“ (pro příští den určený, každodenní, vezdejší; v. p. 72). Janov však vkládá do tohoto výrazu, jak vysvítá z dalších slov, hlubší význam o nebes- kém chlebě. Proto bylo nutno užít v překladu slova „nadpodstat- ný“. Tak Hus (Výklad modlitby Páně XCLI D) vykládá: „Nad- podstatný proto sluje Bůh, že jest nad každou podstatu stvořenou.“ 86 Beliál (hebrejsky; „ničema“): ďábel, kníže ďáblů. 87 Nezjistil jsem, odkud Janov cituje. 88 Mocnosti je název jednoho z andělských kůrů. Již v listech Pavlo- vých čteme jména několika sborů andělských. V 5. stol. bylo vypracováno podrobné hierarchické rozdělení andělů do devíti řádů podle jejich důstojností a úkolů. Zařadění to bylo připisováno Dio- nysiovi (Divišovi) Areopagitovi, athénskému biskupovi. Mocnostem byla přisuzována moc zapuzovat zlé duchy. 89 Izaiáš spatřil ve vidění, vypravovaném na uv. místě, serafíny, u trůnu Páně provolávající slávu Hospodinu těmito slovy. Tato hymnická oslava velebnosti Boží zní z úst kněží při mši v „sanc- tus“. Serafínové byli počítáni mezi nejvyšší hierarchii andělů. Je- jich jméno se vysvětlovalo jako „hořící“. 90 Volil jsem v překladě běžné u nás slovo „pikart“, které vzniklo zkomolením původního slova „beghardus“ Odpůrci Jednoty bratr- ské nazývali České bratry s oblibou pikarty. Laické náboženské sdružení beghardů vzniklo v 12. stol. v Holandsku. Odtud se roz- šířilo toto hnutí po Francii a Německu. Beghardi se věnovali mod- litbě, výchově dětí a ošetřování nemocných. Protože se uchylovali v lecčems od církevního učení, byli pronásledováni a jejich jméno se stalo synonymem kacířů. Zanikli ve 14. století. 91 Asketický mnišský řád kartuziánů byl založen v 11. stol. v La Chartreuse u Grenoblu ve Francii. Slavný byl kartuziánský klášter Certosa u Pavie v Italii. Také v Čechách se jejich řád ujal. Zčeštěný tvar Kartouzy znamená kartuziánský klášter. Vedle obvyklých kláš- terních slibů jsou kartuziáni zavázáni k mlčení. 284
Strana 285
92 Ve Vulgátě je užito mírnějšího výrazu „exprobabilis“ — zasluhuje výtky. 93 Janov mluví zde o Aristotelově spise zv. Ethica. Aristoteles vidí v přátelství velikou mravní hodnotu pro člověka. Přátelství má svůj základ ve společenské povaze lidské. Jeho motivem je buď prospěch a užitek nebo mravní dobro. Takové přátelství je nej- trvalejší. Myšlenka Janovem vyslovená má obdobu u Cicerona (Laelius de amicitia): „Přátelství pevně stojící na ctnosti, vyžaduje jednotu duší a shodu stejných vůlí,“ a u Sallustia (Catilina 20, 4): „Totéž chtíti a totéž nechtíti, to teprve je pevné přátelství.“ 94 Nekvašené chleby pojídali Židé podle rozkazu Mojžíšova (2 Mojž. 12, 14—20), jsouce připraveni k odchodu z Egypta, a na památku toho zachovával se tento obyčej o svátku Pascha i dále. 95 Starozákonní „ustavičná oběť“ v jerusalemském chrámě, o níž mluví prorok Daniel, byla pokládána za předobraz oběti Kristovy na kříži a přenášena i na denní obětování při mši a přijímání u stolu Páně. Proroctví Danielovo o odnětí ustavičné oběti vykládá Janov (sv. 1, 70) takto: „Já jsem porozuměl, že ustavičná oběť přestala tehdy, když křesťanský lid přestal z větší části každo- denně přijímat...“ 96 Obdobně s mužskými laickými společnostmi beghardů sdružovaly se v holandských městech i ženy, aby žily pohromadě na způsob řeholí, ale bez závazných slibů, aby se oddávaly pobožnostem a křesťanskému milosrdenství; nazývaly se bekyně (z „beghinen“). Z Holandska se rozšířily v 13. stol. zvláště po Německu. Také v Če- chách, zejména v Praze samé, bylo toto hnutí přijato s živým ohla- sem. Milíč a Hus nalezli v nich horlivé posluchačky. Ani bekyně neušly podezření z kacířství a osočování z uvolnění mravů. 97 U Janova: „circa sarcinas nostras et concupiscentiam mundi occu- pati.“ Kybal spojuje smysl těch slov s biblickým místem u Lukáše 11, 46 a vidí tedy v lat. „circa sarcinas“ základní význam slova, totiž břemena. Takovými břemeny by se stávaly lidské nálezky a předpisy v oboru náboženského života, zatěžující a odvracející od vlastní duchovní zbožnosti. Smyslu celého místa u Janova však, myslím, lépe odpovídá jiný význam, který má slovo „sarcinae“, jako i „sarcinulae“, v podobném spojení u Janova se vyskytující (hypocritum multitudine circa sarcinulas occupata): majetek, jmě- níčko. 285
92 Ve Vulgátě je užito mírnějšího výrazu „exprobabilis“ — zasluhuje výtky. 93 Janov mluví zde o Aristotelově spise zv. Ethica. Aristoteles vidí v přátelství velikou mravní hodnotu pro člověka. Přátelství má svůj základ ve společenské povaze lidské. Jeho motivem je buď prospěch a užitek nebo mravní dobro. Takové přátelství je nej- trvalejší. Myšlenka Janovem vyslovená má obdobu u Cicerona (Laelius de amicitia): „Přátelství pevně stojící na ctnosti, vyžaduje jednotu duší a shodu stejných vůlí,“ a u Sallustia (Catilina 20, 4): „Totéž chtíti a totéž nechtíti, to teprve je pevné přátelství.“ 94 Nekvašené chleby pojídali Židé podle rozkazu Mojžíšova (2 Mojž. 12, 14—20), jsouce připraveni k odchodu z Egypta, a na památku toho zachovával se tento obyčej o svátku Pascha i dále. 95 Starozákonní „ustavičná oběť“ v jerusalemském chrámě, o níž mluví prorok Daniel, byla pokládána za předobraz oběti Kristovy na kříži a přenášena i na denní obětování při mši a přijímání u stolu Páně. Proroctví Danielovo o odnětí ustavičné oběti vykládá Janov (sv. 1, 70) takto: „Já jsem porozuměl, že ustavičná oběť přestala tehdy, když křesťanský lid přestal z větší části každo- denně přijímat...“ 96 Obdobně s mužskými laickými společnostmi beghardů sdružovaly se v holandských městech i ženy, aby žily pohromadě na způsob řeholí, ale bez závazných slibů, aby se oddávaly pobožnostem a křesťanskému milosrdenství; nazývaly se bekyně (z „beghinen“). Z Holandska se rozšířily v 13. stol. zvláště po Německu. Také v Če- chách, zejména v Praze samé, bylo toto hnutí přijato s živým ohla- sem. Milíč a Hus nalezli v nich horlivé posluchačky. Ani bekyně neušly podezření z kacířství a osočování z uvolnění mravů. 97 U Janova: „circa sarcinas nostras et concupiscentiam mundi occu- pati.“ Kybal spojuje smysl těch slov s biblickým místem u Lukáše 11, 46 a vidí tedy v lat. „circa sarcinas“ základní význam slova, totiž břemena. Takovými břemeny by se stávaly lidské nálezky a předpisy v oboru náboženského života, zatěžující a odvracející od vlastní duchovní zbožnosti. Smyslu celého místa u Janova však, myslím, lépe odpovídá jiný význam, který má slovo „sarcinae“, jako i „sarcinulae“, v podobném spojení u Janova se vyskytující (hypocritum multitudine circa sarcinulas occupata): majetek, jmě- níčko. 285
Strana 286
98 V protivě proti Antikristům volí Janov slovo Kristové k označení pravých a věrných křesťanů, tak jako se mluví v evangeliích (Mat. 24, 24; Mar. 13, 22) zase o lživých Kristech. 99 Saracéni byli původně arabští obyvatelé západní Arabie a soused- ních krajin Syrie, později rozšířeno toto pojmenování na všechny vyznavače islamu. 100 Jako Antikrista označuje zde Janov zcela jasně avignonského pa- peže Klimenta VII., zvoleného proti římskému papeži Urbanovi VI. (v. p. 121). 101 Preláti jsou církevní hodnostáři, zastávající vyšší církevní úřad, s kterým je spojena jurisdikce. Jsou také čestní preláti, zvlášť mnoho je jich v římském kněžstvu. 102 Podjáhenství a jáhenství jsou nejnižší stupně hierarchického řádu v katolické církvi, původem již z apoštolské doby. 103 Janov vypočítává vědecké hodnosti (gradus), dosažitelné na uni- versitě po vykonání předepsaných zkoušek, podrobněji v 3. sv., s. 89; nejnižší stupeň bakalářský, bakalaureát ve filosofii (in arti- bus), v lékařství, v právu kanonickém (církevním) a civilním; další stupně byly: licentiát, mistrovství (magister) a doktorát ve filo- sofii, lékařství, právech a theologii. Licentiát opravňoval bakaláře čísti a vykládat svůj vědecký obor na příslušné fakultě (licentia docendi). Mistři a doktoři byli slavnostně promováni a stávali se řádnými členy profesorského sboru universitního a nabývali práva přednášet na všech universitách křesťanského světa. Mnozí se ovšem spokojovali čestnou hodností a věnovali se jiným povoláním. V Praze se nerozlišovalo mezi doktorem a mistrem. Na artistické a theologické fakultě byl obvyklý titul „mistr“, na lékařské a práv- nické fakultě se užívalo zpravidla titulu „doktor“. Za vlády Karla IV. byl na jeho přání zasvěcen v Čechách svátek sv. Kateřiny. Rovněž na přání královo byl zaveden papežem Inno- cencem VI. svátek kopí a hřebů Kristových s platností pro české a německé země. Již za arcibiskupa Arnošta z Pardubic vzrostl po- čet zasvěcených dní (s nedělemi) na 104 v roce. Arcibiskup Jan z Jenštejna zavedl r. 1386 svátek Navštívení Panny Marie. Jako všeobecný svátek v křesťanstvu jej uznal papež Urban VI. Odpůr- cem tohoto nového svátku v Čechách byl přítel Janovův učený M. Vojtěch Raňkův z Ježova. 104 286
98 V protivě proti Antikristům volí Janov slovo Kristové k označení pravých a věrných křesťanů, tak jako se mluví v evangeliích (Mat. 24, 24; Mar. 13, 22) zase o lživých Kristech. 99 Saracéni byli původně arabští obyvatelé západní Arabie a soused- ních krajin Syrie, později rozšířeno toto pojmenování na všechny vyznavače islamu. 100 Jako Antikrista označuje zde Janov zcela jasně avignonského pa- peže Klimenta VII., zvoleného proti římskému papeži Urbanovi VI. (v. p. 121). 101 Preláti jsou církevní hodnostáři, zastávající vyšší církevní úřad, s kterým je spojena jurisdikce. Jsou také čestní preláti, zvlášť mnoho je jich v římském kněžstvu. 102 Podjáhenství a jáhenství jsou nejnižší stupně hierarchického řádu v katolické církvi, původem již z apoštolské doby. 103 Janov vypočítává vědecké hodnosti (gradus), dosažitelné na uni- versitě po vykonání předepsaných zkoušek, podrobněji v 3. sv., s. 89; nejnižší stupeň bakalářský, bakalaureát ve filosofii (in arti- bus), v lékařství, v právu kanonickém (církevním) a civilním; další stupně byly: licentiát, mistrovství (magister) a doktorát ve filo- sofii, lékařství, právech a theologii. Licentiát opravňoval bakaláře čísti a vykládat svůj vědecký obor na příslušné fakultě (licentia docendi). Mistři a doktoři byli slavnostně promováni a stávali se řádnými členy profesorského sboru universitního a nabývali práva přednášet na všech universitách křesťanského světa. Mnozí se ovšem spokojovali čestnou hodností a věnovali se jiným povoláním. V Praze se nerozlišovalo mezi doktorem a mistrem. Na artistické a theologické fakultě byl obvyklý titul „mistr“, na lékařské a práv- nické fakultě se užívalo zpravidla titulu „doktor“. Za vlády Karla IV. byl na jeho přání zasvěcen v Čechách svátek sv. Kateřiny. Rovněž na přání královo byl zaveden papežem Inno- cencem VI. svátek kopí a hřebů Kristových s platností pro české a německé země. Již za arcibiskupa Arnošta z Pardubic vzrostl po- čet zasvěcených dní (s nedělemi) na 104 v roce. Arcibiskup Jan z Jenštejna zavedl r. 1386 svátek Navštívení Panny Marie. Jako všeobecný svátek v křesťanstvu jej uznal papež Urban VI. Odpůr- cem tohoto nového svátku v Čechách byl přítel Janovův učený M. Vojtěch Raňkův z Ježova. 104 286
Strana 287
105 Horlivým sběratelem ostatků světců byl sám císař Karel IV. V Tre- víru získal třetinu „pláště Panny Marie“, z Paříže přinesl trn z ko- runy Ukřižovaného. V stejném duchu jako Janov horlí proti uctí- vání svatých ostatků Jan Hus. (Výklad víry XXXV. K.). 106 Kanovníci jsou kněží, kteří tvoří při katedrálním chrámu sbor, zvaný kapitula; mají za povinnost konat společně pobožnosti v chrá- mě a jsou pomocným sborem a senátem svého biskupa pro diecési. Původně žili společně podle církevních zákonů (canones, odtud lat. jméno canonici). Z metropolitních kanovníků byli určováni arci- jáhnové, pověření dozorem nad kněžstvem v diecési. Tuto funkci zastával Milíč. V. p. 217. 107 Kanonické se nazývá to, co vyhovuje církevním předpisům, zvaným kánon nebo se k nim vztahuje. Kanonické epištoly je název jedna- dvaceti listů apoštolů Pavla, Jakuba, Petra, Jana a Judy, které byly církví pojaty do Nového Zákona. 108 Diecésní synoda bylo shromáždění kanovníků a zástupců ducho- venstva diecése, arcibiskupem nebo biskupem svolávaná k poradě o záležitostech, týkajících se potřeb a prospěchu kleru a věřících diecése. Před svoláním měla předcházet porada biskupa s kapitulou. Ustanovení, která byla na synodě vyhlášena, slují synodní statuta. Pražská synoda, která se vyslovila proti častému neb každodennímu přistupování ke stolu Páně, připouštějíc je toliko jednou za měsíc, se konala 19. října 1388. 109 Toto rozhodnutí pražské university je neznámo. (Kybal ve vyd. Janova k tomuto místu). 110 Alegoricky o svátosti oltářní. 111 Výraz „oslavy řecké“ je převzat z apokryfní knihy starozákonní Makkabejských 2, 4. Dvě knihy Makk. vypravují úsek z židovských dějin 175—135 př. Kr. s hrdinským odbojem Židů proti syrskému králi Antiochovi Epifanu a jeho nástupci. Na uv. místě se vypravuje o úpadku mravů a zbožnosti za nehodného velekněze Iasona, kdy kněží zanedbávali službu u oltáře a oddávali se sportu; tradiční pocty jim nebyly ničím, ale řecké slavnosti pokládali za nejlepší. Janov na jiném místě (sv. 4, 201) vykládá, že řeckými oslavami míní slavnosti konané na způsob pohanský, přiměšované k oslavě Ježíše Krista v chrámě, oslavy soch a jiných věcí na úkor Krista ukřižovaného a jeho svátosti. 287
105 Horlivým sběratelem ostatků světců byl sám císař Karel IV. V Tre- víru získal třetinu „pláště Panny Marie“, z Paříže přinesl trn z ko- runy Ukřižovaného. V stejném duchu jako Janov horlí proti uctí- vání svatých ostatků Jan Hus. (Výklad víry XXXV. K.). 106 Kanovníci jsou kněží, kteří tvoří při katedrálním chrámu sbor, zvaný kapitula; mají za povinnost konat společně pobožnosti v chrá- mě a jsou pomocným sborem a senátem svého biskupa pro diecési. Původně žili společně podle církevních zákonů (canones, odtud lat. jméno canonici). Z metropolitních kanovníků byli určováni arci- jáhnové, pověření dozorem nad kněžstvem v diecési. Tuto funkci zastával Milíč. V. p. 217. 107 Kanonické se nazývá to, co vyhovuje církevním předpisům, zvaným kánon nebo se k nim vztahuje. Kanonické epištoly je název jedna- dvaceti listů apoštolů Pavla, Jakuba, Petra, Jana a Judy, které byly církví pojaty do Nového Zákona. 108 Diecésní synoda bylo shromáždění kanovníků a zástupců ducho- venstva diecése, arcibiskupem nebo biskupem svolávaná k poradě o záležitostech, týkajících se potřeb a prospěchu kleru a věřících diecése. Před svoláním měla předcházet porada biskupa s kapitulou. Ustanovení, která byla na synodě vyhlášena, slují synodní statuta. Pražská synoda, která se vyslovila proti častému neb každodennímu přistupování ke stolu Páně, připouštějíc je toliko jednou za měsíc, se konala 19. října 1388. 109 Toto rozhodnutí pražské university je neznámo. (Kybal ve vyd. Janova k tomuto místu). 110 Alegoricky o svátosti oltářní. 111 Výraz „oslavy řecké“ je převzat z apokryfní knihy starozákonní Makkabejských 2, 4. Dvě knihy Makk. vypravují úsek z židovských dějin 175—135 př. Kr. s hrdinským odbojem Židů proti syrskému králi Antiochovi Epifanu a jeho nástupci. Na uv. místě se vypravuje o úpadku mravů a zbožnosti za nehodného velekněze Iasona, kdy kněží zanedbávali službu u oltáře a oddávali se sportu; tradiční pocty jim nebyly ničím, ale řecké slavnosti pokládali za nejlepší. Janov na jiném místě (sv. 4, 201) vykládá, že řeckými oslavami míní slavnosti konané na způsob pohanský, přiměšované k oslavě Ježíše Krista v chrámě, oslavy soch a jiných věcí na úkor Krista ukřižovaného a jeho svátosti. 287
Strana 288
113 112 Staré římské světovládné imperium bylo rozbito germánskými kme- ny, Němci však pokládali sebe za dědice imperia a usilovali o to, aby byli jeho pokračovateli. Němečtí panovníci, kurfiřty volení, převzali titul císařů svaté říše římské a dávali se korunovat v Ří- mě papežem. Václav IV. jako král římský se ukázal nerozhodným a netečným slabochem, neschopným uspořádat pevnou rukou ne- klidné poměry v Německu, nedovedl urovnat spory a boje mezi říšskými knížaty a městy, nikdo ho nechtěl poslouchat a v říši nastala pravá anarchie. Václav nezdědil po otci jeho energickou houževnatost v sledování velkých politických myšlenek, aby mohl převzíti úlohu, kterou mu Karel IV. určil. Na konec stál proti všem událostem bezradný, jsa pouhou hříčkou stran proti sobě brojících. Chaldeové byli semitský národ v Babylonii, s hlavním městem Ur, v širším smyslu Babyloňané. Jejich jméno přešlo na babylonské kněze, hadače a astrology. Janov nastiňuje ve zcela povšechných obrysech vystřídání starověkých východních říší: nadvláda baby- lonská, perská, syrská (Seleukovci po smrti Alexandra Velikého) a římská. 114 Flandry bývalo samostatné hrabství při dolní Šeldě. R. 1385 byly spojeny s Burgundským vévodstvím. — Porýní je Rýnská neboli Dolní Falc. 115 Alemáni byl kdysi bojovný germánský kmen mezi Mohanem a Ne- karem, znepokojující hranice říše římské, později se zmocnili území na Horním Rýnu. Toto vévodství Alemanie bylo v 11. století roz- děleno. Území na pravém břehu Rýna připadlo Stafům a tvořilo vévodství Švábské. — Teutoni, starověký germánský kmen. Na své výbojné výpravě od Baltického moře do Italie byli r. 102 př. Kr. od Římanů poraženi a potřeni. Ale jejich pověst jako národa násil- nického uchovala v lidské paměti i jejich jméno až podnes („furor teutonicus“, teutonské běsnění). 116 Sklon k pijáctví a jedlictví je patrně vadou našeho národa. Hus o své době napsal na př. (Výklad víry XL. F): „Kněží nynější jsou obžerní a nestřízví... A abych měl dále psáti, neměl bych měště- nínův pominouti. Tiť proto mají břicha veliká, neb žerou, nesvětíce svátek. A pak co mistři v svátek činí, jenž veliký příliš hody strojí.“ Ale poznat a přiznat si zlo je cestou k nápravě. Ostatně v pijáctví nepředstihli asi naši předkové sousedy Němce. Básníci 12. a 13. století tepají tuto neřest u Němců a Martin Luther vystihl celé zlo jako ve zkratce: „Pití je v Německu starým zlým zvykem, jak píše řím- ský Cornelius (Tacitus v Germanii), přibývalo ho a ještě přibývá. 288
113 112 Staré římské světovládné imperium bylo rozbito germánskými kme- ny, Němci však pokládali sebe za dědice imperia a usilovali o to, aby byli jeho pokračovateli. Němečtí panovníci, kurfiřty volení, převzali titul císařů svaté říše římské a dávali se korunovat v Ří- mě papežem. Václav IV. jako král římský se ukázal nerozhodným a netečným slabochem, neschopným uspořádat pevnou rukou ne- klidné poměry v Německu, nedovedl urovnat spory a boje mezi říšskými knížaty a městy, nikdo ho nechtěl poslouchat a v říši nastala pravá anarchie. Václav nezdědil po otci jeho energickou houževnatost v sledování velkých politických myšlenek, aby mohl převzíti úlohu, kterou mu Karel IV. určil. Na konec stál proti všem událostem bezradný, jsa pouhou hříčkou stran proti sobě brojících. Chaldeové byli semitský národ v Babylonii, s hlavním městem Ur, v širším smyslu Babyloňané. Jejich jméno přešlo na babylonské kněze, hadače a astrology. Janov nastiňuje ve zcela povšechných obrysech vystřídání starověkých východních říší: nadvláda baby- lonská, perská, syrská (Seleukovci po smrti Alexandra Velikého) a římská. 114 Flandry bývalo samostatné hrabství při dolní Šeldě. R. 1385 byly spojeny s Burgundským vévodstvím. — Porýní je Rýnská neboli Dolní Falc. 115 Alemáni byl kdysi bojovný germánský kmen mezi Mohanem a Ne- karem, znepokojující hranice říše římské, později se zmocnili území na Horním Rýnu. Toto vévodství Alemanie bylo v 11. století roz- děleno. Území na pravém břehu Rýna připadlo Stafům a tvořilo vévodství Švábské. — Teutoni, starověký germánský kmen. Na své výbojné výpravě od Baltického moře do Italie byli r. 102 př. Kr. od Římanů poraženi a potřeni. Ale jejich pověst jako národa násil- nického uchovala v lidské paměti i jejich jméno až podnes („furor teutonicus“, teutonské běsnění). 116 Sklon k pijáctví a jedlictví je patrně vadou našeho národa. Hus o své době napsal na př. (Výklad víry XL. F): „Kněží nynější jsou obžerní a nestřízví... A abych měl dále psáti, neměl bych měště- nínův pominouti. Tiť proto mají břicha veliká, neb žerou, nesvětíce svátek. A pak co mistři v svátek činí, jenž veliký příliš hody strojí.“ Ale poznat a přiznat si zlo je cestou k nápravě. Ostatně v pijáctví nepředstihli asi naši předkové sousedy Němce. Básníci 12. a 13. století tepají tuto neřest u Němců a Martin Luther vystihl celé zlo jako ve zkratce: „Pití je v Německu starým zlým zvykem, jak píše řím- ský Cornelius (Tacitus v Germanii), přibývalo ho a ještě přibývá. 288
Strana 289
117 Nevěstka, sedící na apokalyptické šelmě (srov. i p. 16), jako ale- gorie poměru kněžstva k světskému lidu je pojetí, které se vrací i u Chelčického v Trojím lidu. Místo z Izaiáše, z proroctví o zkáze Tyru, níže volně užité (Iz. 23, 15—16), zní podle Vulgáty takto: „Po skonání sedmdesáti let bude se Tyru zpívat jako písnička nevěstce: Vezmi citaru, procházej městem, nevěstko upadlá v za- pomenutí, pěkně hraj, opět a opět opakuj svou píseň, aby si na tebe vzpomněli.“ 118 Zhrzený ženich je v tomto alegorickém pojetí Ježíš. Srov. 2 Kor. 11, 2: „Zasnoubilť jsem vás, čistou pannu, oddal jednomu muži, Kristu.“ V. i p. 48. 119 Počet desíti králů odpovídá desíti rohům apokalyptické šelmy (Zjev. 13, 1). 120 Lombardie, střední díl severní Italie v Pádské rovině, má své jméno po Langobardech, germánském kmeni, který sem pronikl od dol- ního Labe a založil v 6. století po Kr. říši. 121 Od r. 1305 sídlili papežové ve francouzském městě Avignonu; t. zv. babylonské zajetí. Ital Urban VI, který byl po smrti Rehoře XI. 1378 zvolen na nátlak římského obyvatelstva sborem kardinálů za papeže, přenesl papežské sídlo zase do Říma. Ale když si odcizil francouzské kardinály svým strohým jednáním, zvolili proti němu Francouze Klimenta VII. a Avignon se stal znovu sídlem vzdoro- papeže. Tak nastal v západní církvi veliký rozkol (schisma). Nešlo při něm o spory dogmatické, nýbrž o otázky politické a mocenské. Janov bystře odkrývá příčinu rozkolu v sobeckých cílech a intri- kách francouzských a italských kardinálů. Úsilí císaře Karla IV., který stál věrně po boku Urbana VI., o nápravu, nemělo zdaru a bylo jeho smrtí zmařeno. Západní křesťanský svět zůstal roz- dvojen. Papežové stihali se navzájem klatbami a sahali i po zbrani na pohoršení všeho křesťanstva. Janov dobře vystihuje zmatek v duších věřícího lidu. Schisma trvalo skoro čtyřicet let a bylo odklizeno teprve kostnickým koncilem. Latinské hexametry znějí: „Si deus est animus, nobis ut carmina dicunt,/ hic tibi praecipue sit pura mente colendus.“ Autora těchto veršů jsme nezjistili. 122 123 Kardinálové byli kněží římských farních kostelů a obstarávali bohoslužbu ve čtyřech patriarchálních římských chrámech. Přibí- 19 Matěj z Janova 289
117 Nevěstka, sedící na apokalyptické šelmě (srov. i p. 16), jako ale- gorie poměru kněžstva k světskému lidu je pojetí, které se vrací i u Chelčického v Trojím lidu. Místo z Izaiáše, z proroctví o zkáze Tyru, níže volně užité (Iz. 23, 15—16), zní podle Vulgáty takto: „Po skonání sedmdesáti let bude se Tyru zpívat jako písnička nevěstce: Vezmi citaru, procházej městem, nevěstko upadlá v za- pomenutí, pěkně hraj, opět a opět opakuj svou píseň, aby si na tebe vzpomněli.“ 118 Zhrzený ženich je v tomto alegorickém pojetí Ježíš. Srov. 2 Kor. 11, 2: „Zasnoubilť jsem vás, čistou pannu, oddal jednomu muži, Kristu.“ V. i p. 48. 119 Počet desíti králů odpovídá desíti rohům apokalyptické šelmy (Zjev. 13, 1). 120 Lombardie, střední díl severní Italie v Pádské rovině, má své jméno po Langobardech, germánském kmeni, který sem pronikl od dol- ního Labe a založil v 6. století po Kr. říši. 121 Od r. 1305 sídlili papežové ve francouzském městě Avignonu; t. zv. babylonské zajetí. Ital Urban VI, který byl po smrti Rehoře XI. 1378 zvolen na nátlak římského obyvatelstva sborem kardinálů za papeže, přenesl papežské sídlo zase do Říma. Ale když si odcizil francouzské kardinály svým strohým jednáním, zvolili proti němu Francouze Klimenta VII. a Avignon se stal znovu sídlem vzdoro- papeže. Tak nastal v západní církvi veliký rozkol (schisma). Nešlo při něm o spory dogmatické, nýbrž o otázky politické a mocenské. Janov bystře odkrývá příčinu rozkolu v sobeckých cílech a intri- kách francouzských a italských kardinálů. Úsilí císaře Karla IV., který stál věrně po boku Urbana VI., o nápravu, nemělo zdaru a bylo jeho smrtí zmařeno. Západní křesťanský svět zůstal roz- dvojen. Papežové stihali se navzájem klatbami a sahali i po zbrani na pohoršení všeho křesťanstva. Janov dobře vystihuje zmatek v duších věřícího lidu. Schisma trvalo skoro čtyřicet let a bylo odklizeno teprve kostnickým koncilem. Latinské hexametry znějí: „Si deus est animus, nobis ut carmina dicunt,/ hic tibi praecipue sit pura mente colendus.“ Autora těchto veršů jsme nezjistili. 122 123 Kardinálové byli kněží římských farních kostelů a obstarávali bohoslužbu ve čtyřech patriarchálních římských chrámech. Přibí- 19 Matěj z Janova 289
Strana 290
ráni také jáhnové kardinálové a později povoláváni i biskupové. Jejich počet se ustálil r. 1586 na sedmdesát. Jmenuje je papež. Tvoří kardinálské kolegium, které je poradním a pomocným sbo- rem papežovým. Od 11. století jim přísluší právo volit papeže. — Synem nepravosti a lži je v očích Janovových avignonský papež Kliment VII. Je nejvyšším Antikristem. V. p. 100. 124 Kefas je příjmení učedníka Ježíšova Šimona a znamená v ara- mejštině totéž co Petr (Skála). Srov. p. 75. 125 Odluka východní (řecké neboli orthodoxní) církve od západní římské nastala trvale r. 1053, kdy římský papež Lev IX. exkomu- nikoval cařihradského patriarchu Michala Kerularia a patriarcha odpověděl rovněž klatbou. Tímto rozkolem byly vyřízeny starší rozpory z důvodů dogmatických (řecká církev uznává ve věrouce, zřízení a obyčejích jen usnesení prvních sedmi ekumenických kon- cilů a odmítá pozdější dogmatické novoty v církvi zaváděné a autoritu papeže), ale také z důvodů politických a kmenových. 126 Janov vztahuje slova Ježíšova o orlech (Mat. 24, 28) na vyvolené. 127 Apolos (n. Apollos) byl podle Skut. ap. 18, 24—28 alexandrijský Žid, vzdělaný muž, silný v Písmech (SZ). Seznámiv se s učením Kristovým, jal se je horlivě a směle hlásat a vykládat. Velmi úspěš- ně působil v Korintě. Došel takové obliby, že ho někteří stavěli nad Pavla neb Petra. I Pavel sám pokládal ho za způsobilého, aby pokračoval v jeho díle (1 Kor. 16, 12). 128 Světovládná idea papežství, která vyvrcholila ve středověku na počátku 13. stol. za papeže Innocence III. jako zase po sto letech za Bonifáce VIII., směřovala k tomu, aby papež měl svrchovanou autoritu a právomoc nad celým křesťanstvem. Tato tendence se projevila i v tom, že si římská kurie (papežská církevní vláda) přisvojila a soustředila všecko rozhodování v církevní správě. Kánon 218, § 1 (Corpus iuris canonici) vymezuje moc papeže takto: „Papež má nejen primát důstojnosti, nýbrž svrchovanou a plnou moc jurisdikce nad veškerou církví jak ve věcech víry a mravů, tak ve věcech kázně a řízení církve, po celém světě rozšířené.“ V § 2: „Tato moc je ... nezávislá na kterékoli lidské moci.“ V téže době, kdy Janov odkrýval nebezpečí neomezené moci papežství římského aspoň po některých stránkách, koří se arcibiskup Jan z Jenštejna papeži Urbanovi VI. nejdevotnějšími slovy: „Žádný katolík nepochybuje, že máš vyměřenu moc na nebi, na zemi i nad 290
ráni také jáhnové kardinálové a později povoláváni i biskupové. Jejich počet se ustálil r. 1586 na sedmdesát. Jmenuje je papež. Tvoří kardinálské kolegium, které je poradním a pomocným sbo- rem papežovým. Od 11. století jim přísluší právo volit papeže. — Synem nepravosti a lži je v očích Janovových avignonský papež Kliment VII. Je nejvyšším Antikristem. V. p. 100. 124 Kefas je příjmení učedníka Ježíšova Šimona a znamená v ara- mejštině totéž co Petr (Skála). Srov. p. 75. 125 Odluka východní (řecké neboli orthodoxní) církve od západní římské nastala trvale r. 1053, kdy římský papež Lev IX. exkomu- nikoval cařihradského patriarchu Michala Kerularia a patriarcha odpověděl rovněž klatbou. Tímto rozkolem byly vyřízeny starší rozpory z důvodů dogmatických (řecká církev uznává ve věrouce, zřízení a obyčejích jen usnesení prvních sedmi ekumenických kon- cilů a odmítá pozdější dogmatické novoty v církvi zaváděné a autoritu papeže), ale také z důvodů politických a kmenových. 126 Janov vztahuje slova Ježíšova o orlech (Mat. 24, 28) na vyvolené. 127 Apolos (n. Apollos) byl podle Skut. ap. 18, 24—28 alexandrijský Žid, vzdělaný muž, silný v Písmech (SZ). Seznámiv se s učením Kristovým, jal se je horlivě a směle hlásat a vykládat. Velmi úspěš- ně působil v Korintě. Došel takové obliby, že ho někteří stavěli nad Pavla neb Petra. I Pavel sám pokládal ho za způsobilého, aby pokračoval v jeho díle (1 Kor. 16, 12). 128 Světovládná idea papežství, která vyvrcholila ve středověku na počátku 13. stol. za papeže Innocence III. jako zase po sto letech za Bonifáce VIII., směřovala k tomu, aby papež měl svrchovanou autoritu a právomoc nad celým křesťanstvem. Tato tendence se projevila i v tom, že si římská kurie (papežská církevní vláda) přisvojila a soustředila všecko rozhodování v církevní správě. Kánon 218, § 1 (Corpus iuris canonici) vymezuje moc papeže takto: „Papež má nejen primát důstojnosti, nýbrž svrchovanou a plnou moc jurisdikce nad veškerou církví jak ve věcech víry a mravů, tak ve věcech kázně a řízení církve, po celém světě rozšířené.“ V § 2: „Tato moc je ... nezávislá na kterékoli lidské moci.“ V téže době, kdy Janov odkrýval nebezpečí neomezené moci papežství římského aspoň po některých stránkách, koří se arcibiskup Jan z Jenštejna papeži Urbanovi VI. nejdevotnějšími slovy: „Žádný katolík nepochybuje, že máš vyměřenu moc na nebi, na zemi i nad 290
Strana 291
zemí, v pekle či očistci...“ — Klerus se stal zvláštní privilegovanou kastou, podléhající jen církevním soudům, ale zároveň byla víc a více utužována jeho závislost na papeži a kurii. Pravomoc ta byla ovšem spolu vydatným zdrojem stálých příjmů a poplatků za jmenování, z poplatků soudních a pod.; jí kurie se stala velikou mocí finanční. Tento centralismus církevní správy pokládal Janov právem za nezdravý zjev a odsuzoval. 129 Leviatan: v. p. 17. Na uv. místě Job. 40, 11 a d. se mluví o behemotu (v p. 166). „Bedra“ znamená v přeneseném významu plození a muž- nou sílu. 130 Diecése je správní církevní oblast, spravovaná biskupem. Diecesán je správce diecése. 131 Sv. Ambrož (Ambrosius), vynikající církevní Otec a kazatel (349 až 397), narodil se v Treviru, byl vzdělán antickou kulturou. Ve věku čtyřiceti let, ač ještě nepokřtěn, byl prohlášen za biskupa v Miláně. Ve svém úřadě byl velmi horlivý a neohrožený i proti císaři Theo- dorichovi. Zavedl umělý církevní zpěv, zv. podle něho ambro- siánský. 132 Z válek, které Janov vypočítává, zachovává všeobecná historie v paměti leda t. zv. stoletou válku mezi Francií a Anglií 1439—1453, do které zasáhl i Jan Lucemburský. Jinak jsou všechny ty války mezi většími a menšími státy a státečky a spory, které je způsobily, dávno zapadlými episodami, dosvědčujícími zhoubnost sobecké politiky feudálních panství a neschopnost feudalismu vnést řád míru do mezinárodních poměrů. Flandrové: v. p. 114. — Vévodství Brabantské zaujímalo ve 14. sto- letí část nynější Belgie a Holandska. — Německo bylo jednotné potud, že mělo krále, kurfiřty voleného. Jeho expanse směřovala do Italie (v. p. 112). 133 Střed Italie zaujímal církevní stát s Římem. V severní a v severo- západní Italii vzkvétala bohatá svobodná města, vespolek soupe- řící, v nichž vládly mocné šlechtické rody. Mezi nimi byly jmeno- vané zde Benátky a Pisa. Ravenna (jižně od Benátek), kdysi skvělé sídlo ostrogotských králů. V 8. stol. daroval franský král Pippin ravennské území papeži. — Neapol byla hlavním městem králov- ství Neapolského, spojeného se Sicilií (království obou Sicilií). Ve 14. stol. tam vládl rod Anjou. — Toskánsko je kraj ve střední Italii s městy Florencií, Luccou, Pisou, Sienou a j. Ve středověku do 19* 291
zemí, v pekle či očistci...“ — Klerus se stal zvláštní privilegovanou kastou, podléhající jen církevním soudům, ale zároveň byla víc a více utužována jeho závislost na papeži a kurii. Pravomoc ta byla ovšem spolu vydatným zdrojem stálých příjmů a poplatků za jmenování, z poplatků soudních a pod.; jí kurie se stala velikou mocí finanční. Tento centralismus církevní správy pokládal Janov právem za nezdravý zjev a odsuzoval. 129 Leviatan: v. p. 17. Na uv. místě Job. 40, 11 a d. se mluví o behemotu (v p. 166). „Bedra“ znamená v přeneseném významu plození a muž- nou sílu. 130 Diecése je správní církevní oblast, spravovaná biskupem. Diecesán je správce diecése. 131 Sv. Ambrož (Ambrosius), vynikající církevní Otec a kazatel (349 až 397), narodil se v Treviru, byl vzdělán antickou kulturou. Ve věku čtyřiceti let, ač ještě nepokřtěn, byl prohlášen za biskupa v Miláně. Ve svém úřadě byl velmi horlivý a neohrožený i proti císaři Theo- dorichovi. Zavedl umělý církevní zpěv, zv. podle něho ambro- siánský. 132 Z válek, které Janov vypočítává, zachovává všeobecná historie v paměti leda t. zv. stoletou válku mezi Francií a Anglií 1439—1453, do které zasáhl i Jan Lucemburský. Jinak jsou všechny ty války mezi většími a menšími státy a státečky a spory, které je způsobily, dávno zapadlými episodami, dosvědčujícími zhoubnost sobecké politiky feudálních panství a neschopnost feudalismu vnést řád míru do mezinárodních poměrů. Flandrové: v. p. 114. — Vévodství Brabantské zaujímalo ve 14. sto- letí část nynější Belgie a Holandska. — Německo bylo jednotné potud, že mělo krále, kurfiřty voleného. Jeho expanse směřovala do Italie (v. p. 112). 133 Střed Italie zaujímal církevní stát s Římem. V severní a v severo- západní Italii vzkvétala bohatá svobodná města, vespolek soupe- řící, v nichž vládly mocné šlechtické rody. Mezi nimi byly jmeno- vané zde Benátky a Pisa. Ravenna (jižně od Benátek), kdysi skvělé sídlo ostrogotských králů. V 8. stol. daroval franský král Pippin ravennské území papeži. — Neapol byla hlavním městem králov- ství Neapolského, spojeného se Sicilií (království obou Sicilií). Ve 14. stol. tam vládl rod Anjou. — Toskánsko je kraj ve střední Italii s městy Florencií, Luccou, Pisou, Sienou a j. Ve středověku do 19* 291
Strana 292
12. stol. mělo vévody, pak se rozpadlo na samostatné městské obce, zmítané neustálými boji mezi Guelfy a Ghibelliny. 134 Práva rozhodovati vyhražená a příslušná jenom papeži, t. zv. reservationes, nabyla ve 14. stol. velikého rozsahu. Papež Jan XXII. zahrnul do nich obsazování všech beneficií (obročí), ať jakýmkoli způsobem uprázdněných, až po úředníky papežského dvora a pí- saře papežských listů. Za rozkolu církve bylo zneužíváno tohoto práva pohoršlivým způsobem. Neboť římští papežové hleděli si takto upevnit svou otřesenou autoritu a nahradit si příjmy, v kte- rých byli zkracováni vzdoropapeži v Avignonu. 135 Také, Hus si stěžuje na zvyklost dávati biskupským písařům od- měny za vyřízení a označuje to za svatokupectví (O svatokupectví VI. C, VII. B). 136 Janov naráží nepochybně na soukromé pobožnosti arcibiskupa Jana z Jenštejna. Po duševním otřesu zanechal Jenštejn dřívějšího lehkomyslného života a oddával se přísnému pokání, asketickému sebetrýznění, rozjímání a modlitbám; pro tyto pobožnosti zaned- bával povinnosti svého úřadu. V románovém rámci vystupuje Jan z Jenštejna v Jiráskově trilogii „Mezi proudy“. 137 Slovy proroka Malachiáše připomíná Janov závazky, které má biskup k věřícím, jemu svěřeným a podřízeným. 138 Rubrika (původní význam v lat. rudka, červená hlinka) je původně pojmenování záhlaví spisu nebo zákona, udávající jeho obsah, na- psané obyčejně červeně, potom označuje celý oddíl nebo sloupec, opatřený nadpisem a vyznačený čarami. V církevní mluvě zna- mená předpisy obřadných úkonů a modliteb. Tak na př. jeden církevní zákon nařizuje: „Kněz při bohoslužbě nechť pečlivě a věrně dbá rubrik svých rituálních knih a nechť se vystříhá, aby nepřipojoval jiné obřadné úkony nebo vlastní modlitby.“ (Canon 818.) Takový právě předpis má Janov na mysli, když zde daleko větší váhu klade na život než na takové lpění na liteře. 139 Aristoteles: v. p. 31. — Platon (427—347 př. Kr.), žák Sokratův. Vedle Aristotela nejznámější myslitel antického světa. Jeho spisy psané formou dialogu jsou myšlenkově hlubokými a půvab- nými plody filosofického myšlení. Platon užívá osoby Sokrata rozmlouvajícího o různých otázkách filosofických, aby jeho meto- dou ujasňoval své myšlenky. Základem Platonovy metafysiky je 292
12. stol. mělo vévody, pak se rozpadlo na samostatné městské obce, zmítané neustálými boji mezi Guelfy a Ghibelliny. 134 Práva rozhodovati vyhražená a příslušná jenom papeži, t. zv. reservationes, nabyla ve 14. stol. velikého rozsahu. Papež Jan XXII. zahrnul do nich obsazování všech beneficií (obročí), ať jakýmkoli způsobem uprázdněných, až po úředníky papežského dvora a pí- saře papežských listů. Za rozkolu církve bylo zneužíváno tohoto práva pohoršlivým způsobem. Neboť římští papežové hleděli si takto upevnit svou otřesenou autoritu a nahradit si příjmy, v kte- rých byli zkracováni vzdoropapeži v Avignonu. 135 Také, Hus si stěžuje na zvyklost dávati biskupským písařům od- měny za vyřízení a označuje to za svatokupectví (O svatokupectví VI. C, VII. B). 136 Janov naráží nepochybně na soukromé pobožnosti arcibiskupa Jana z Jenštejna. Po duševním otřesu zanechal Jenštejn dřívějšího lehkomyslného života a oddával se přísnému pokání, asketickému sebetrýznění, rozjímání a modlitbám; pro tyto pobožnosti zaned- bával povinnosti svého úřadu. V románovém rámci vystupuje Jan z Jenštejna v Jiráskově trilogii „Mezi proudy“. 137 Slovy proroka Malachiáše připomíná Janov závazky, které má biskup k věřícím, jemu svěřeným a podřízeným. 138 Rubrika (původní význam v lat. rudka, červená hlinka) je původně pojmenování záhlaví spisu nebo zákona, udávající jeho obsah, na- psané obyčejně červeně, potom označuje celý oddíl nebo sloupec, opatřený nadpisem a vyznačený čarami. V církevní mluvě zna- mená předpisy obřadných úkonů a modliteb. Tak na př. jeden církevní zákon nařizuje: „Kněz při bohoslužbě nechť pečlivě a věrně dbá rubrik svých rituálních knih a nechť se vystříhá, aby nepřipojoval jiné obřadné úkony nebo vlastní modlitby.“ (Canon 818.) Takový právě předpis má Janov na mysli, když zde daleko větší váhu klade na život než na takové lpění na liteře. 139 Aristoteles: v. p. 31. — Platon (427—347 př. Kr.), žák Sokratův. Vedle Aristotela nejznámější myslitel antického světa. Jeho spisy psané formou dialogu jsou myšlenkově hlubokými a půvab- nými plody filosofického myšlení. Platon užívá osoby Sokrata rozmlouvajícího o různých otázkách filosofických, aby jeho meto- dou ujasňoval své myšlenky. Základem Platonovy metafysiky je 292
Strana 293
učení o ideálech. Ideje jsou mu věčné neproměnné formy věcí, jedině ony mají skutečné jsoucno; zatím co se ve světě smyslném vše mění, vzniká a zaniká, ideje trvají věčně, beze změny. Nejobsáhlejší díla Platonova jsou Politeia, utopický obraz státu, a Zákony. Filosof Platon byl ve středověku zatlačen Aristotelem. Teprve s renesancí ožil zájem o platonismus. Na Platonovi se zakládá věta theologické filosofie Janovovy: Kristus je nezměnitelnou a věčnou ideou všeho tvorstva, dárcem forem a jedinou jednoduchou a všeobecnou ideou všeho tvorstva. 140 Janov užívá nedost jasného obratu conglobari et condensari in san- guinibus. Na jiném místě (sv. 2, str. 180) nazývá takové schůzky conventicula de sanguinibus. Podobně sv. 2, s. 270 a sv. 3, s. 61. Srovnat možno v žalmu 15 v. 4: non congregabo conventicula eorum de sanguinibus. Tato slova se vykládají o krvavých obětech pohanského rázu. 141 Augustiniáni, řeholníci spravující se řeholí sv. Augustina (v. p. 5). K nim náleželi řeholníci kanovníci sv. Augustina (canonici regu- lares), kteří pěstovali studium sv. Augustina a bible a usilovali o vnitřní zbožnost, a augustiniáni poustevníci. Řády augustiniánů se rozšířily po celé Evropě, také v Čechách vzniklo mnoho opatství této řehole. Sv. František z Assisi (1182—1226) pocházel z bohaté kupecké ro- diny, ale pohrdl světským životem a založil řád františkánů mino- ritů (v. p. 25). Hlásal pokání a chudobu. Kázal po Italii, Španělích a v Egyptě. Žil asketicky jako poustevník na hoře Alvernu v Italii. Vyznačoval se něžnou láskou k všemu tvorstvu. 143 Mnišství má svůj původ v poustevnictví. Egyptští křesťané se uchy- lovali před pronásledováním do pustin a tam žili zbožným životem v odříkání. Dva z těchto egyptských poustevníků zde jmenovaní, Pavel, „první poustevník“ (žil asi v letech 230—313) a Antonins (asi 250—350) se stali zakladateli mnišského života. Po jejich pří- kladu utíkali se mnozí kajícníci do egyptských pustin a usazovali se tam společně, aby vedli život zasvěcený modlitbě a práci v obe- cenství. Když tento způsob života vešel ve známost na východě a odtud v západní Evropě a došel obliby, byl upraven v pevnější řád. Základy všemu západnímu klášternictví položil Ital sv. Bene- dikt z Nursie v Umbrii (480—543). Založil řeholi po něm nazvanou benediktinskou v klášteře Monte Cassino u Neapole (asi r. 529), zavazující k chudobě, mravní čistotě a poslušnosti. Tento řád se 142 293
učení o ideálech. Ideje jsou mu věčné neproměnné formy věcí, jedině ony mají skutečné jsoucno; zatím co se ve světě smyslném vše mění, vzniká a zaniká, ideje trvají věčně, beze změny. Nejobsáhlejší díla Platonova jsou Politeia, utopický obraz státu, a Zákony. Filosof Platon byl ve středověku zatlačen Aristotelem. Teprve s renesancí ožil zájem o platonismus. Na Platonovi se zakládá věta theologické filosofie Janovovy: Kristus je nezměnitelnou a věčnou ideou všeho tvorstva, dárcem forem a jedinou jednoduchou a všeobecnou ideou všeho tvorstva. 140 Janov užívá nedost jasného obratu conglobari et condensari in san- guinibus. Na jiném místě (sv. 2, str. 180) nazývá takové schůzky conventicula de sanguinibus. Podobně sv. 2, s. 270 a sv. 3, s. 61. Srovnat možno v žalmu 15 v. 4: non congregabo conventicula eorum de sanguinibus. Tato slova se vykládají o krvavých obětech pohanského rázu. 141 Augustiniáni, řeholníci spravující se řeholí sv. Augustina (v. p. 5). K nim náleželi řeholníci kanovníci sv. Augustina (canonici regu- lares), kteří pěstovali studium sv. Augustina a bible a usilovali o vnitřní zbožnost, a augustiniáni poustevníci. Řády augustiniánů se rozšířily po celé Evropě, také v Čechách vzniklo mnoho opatství této řehole. Sv. František z Assisi (1182—1226) pocházel z bohaté kupecké ro- diny, ale pohrdl světským životem a založil řád františkánů mino- ritů (v. p. 25). Hlásal pokání a chudobu. Kázal po Italii, Španělích a v Egyptě. Žil asketicky jako poustevník na hoře Alvernu v Italii. Vyznačoval se něžnou láskou k všemu tvorstvu. 143 Mnišství má svůj původ v poustevnictví. Egyptští křesťané se uchy- lovali před pronásledováním do pustin a tam žili zbožným životem v odříkání. Dva z těchto egyptských poustevníků zde jmenovaní, Pavel, „první poustevník“ (žil asi v letech 230—313) a Antonins (asi 250—350) se stali zakladateli mnišského života. Po jejich pří- kladu utíkali se mnozí kajícníci do egyptských pustin a usazovali se tam společně, aby vedli život zasvěcený modlitbě a práci v obe- cenství. Když tento způsob života vešel ve známost na východě a odtud v západní Evropě a došel obliby, byl upraven v pevnější řád. Základy všemu západnímu klášternictví položil Ital sv. Bene- dikt z Nursie v Umbrii (480—543). Založil řeholi po něm nazvanou benediktinskou v klášteře Monte Cassino u Neapole (asi r. 529), zavazující k chudobě, mravní čistotě a poslušnosti. Tento řád se 142 293
Strana 294
rozšířil odtud po celé západní Evropě a stal se důležitým průkop- níkem křesťanské víry a civilisace. Do Čech uvedl benediktiny sv. Vojtěch koncem 10. stol. — Sv. Dominik (1170—1221), rodem Španěl, založil roku 1216 v Toulouse ve Francii kazatelský řád, kterému dal papež oprávnění všude kázat a zpovídat. Dominikáni nabyli velikého vlivu na universitách i na dvorech knížat, zvláště od r. 1232, kdy byli papežem Řehořem IX. pověřeni inkvisičním soudnictvím. 144 Janov ukazuje na svatokupectví jako na neblahý důsledek kato- lického učení, že věřící mohou být účastni zásluh, které jiní získají dobrými skutky, modlitbami, mšemi a pod. Důrazně proti tako- vému svatokupectví, o jakém zde mluví Janov, horlil Hus (O svato- kupectví VI. H). 145 Janov odkrývá bezohledně pokryteckou zištnost žebravých řádů. Jejich slib naprosté chudoby, který se týkal původně nejen jednot- livého bratra, nýbrž všeho bratrstva v klášteře jako celku, zvrhl se během časů v obtížnou zištnou žebrotu, která se stala zdrojem bohatství kláštera. 146 Janov neobrací zřetel k tomu, že výstavba nádherných chrámů vedla k rozmachu gotického umění stavitelského, sochařského i ma- lířského, které uctívalo Boha tím nejkrásnějším, čeho byl schopen tvořivý duch a ruka umělce, protože jemu šlo o niterné duchovní projevy zbožnosti; touží po prostotě bohopocty a bohoslužby v prvotní církvi. V témž duchu odsuzuje nádheru a přepych v chrá- mech i Hus (Výklady víry XXXV. G. H). 147 Podobně Hus vytýká, že kněží berou od věřících peníze „za třicet mší“ (O svatokupectví VLI. D). 148 Všechno, co následuje, je zbarveno ironicky; Janov mluví s hle- diska zištných mnichů. 149 Stejně odmítavě se staví proti uctívání ostatků světců Hus (Výklad víry XXXV. K). 150 Zázračné obrazy a relikviáře s ostatky svatých byly „velkými kle- noty“ poutních chrámů. 151 Proti prodávání odpustků horlí ostře Hus, na př. Výklad modlitby Páně XCIII. O, P, S; O svatokupectví IV. G. 294
rozšířil odtud po celé západní Evropě a stal se důležitým průkop- níkem křesťanské víry a civilisace. Do Čech uvedl benediktiny sv. Vojtěch koncem 10. stol. — Sv. Dominik (1170—1221), rodem Španěl, založil roku 1216 v Toulouse ve Francii kazatelský řád, kterému dal papež oprávnění všude kázat a zpovídat. Dominikáni nabyli velikého vlivu na universitách i na dvorech knížat, zvláště od r. 1232, kdy byli papežem Řehořem IX. pověřeni inkvisičním soudnictvím. 144 Janov ukazuje na svatokupectví jako na neblahý důsledek kato- lického učení, že věřící mohou být účastni zásluh, které jiní získají dobrými skutky, modlitbami, mšemi a pod. Důrazně proti tako- vému svatokupectví, o jakém zde mluví Janov, horlil Hus (O svato- kupectví VI. H). 145 Janov odkrývá bezohledně pokryteckou zištnost žebravých řádů. Jejich slib naprosté chudoby, který se týkal původně nejen jednot- livého bratra, nýbrž všeho bratrstva v klášteře jako celku, zvrhl se během časů v obtížnou zištnou žebrotu, která se stala zdrojem bohatství kláštera. 146 Janov neobrací zřetel k tomu, že výstavba nádherných chrámů vedla k rozmachu gotického umění stavitelského, sochařského i ma- lířského, které uctívalo Boha tím nejkrásnějším, čeho byl schopen tvořivý duch a ruka umělce, protože jemu šlo o niterné duchovní projevy zbožnosti; touží po prostotě bohopocty a bohoslužby v prvotní církvi. V témž duchu odsuzuje nádheru a přepych v chrá- mech i Hus (Výklady víry XXXV. G. H). 147 Podobně Hus vytýká, že kněží berou od věřících peníze „za třicet mší“ (O svatokupectví VLI. D). 148 Všechno, co následuje, je zbarveno ironicky; Janov mluví s hle- diska zištných mnichů. 149 Stejně odmítavě se staví proti uctívání ostatků světců Hus (Výklad víry XXXV. K). 150 Zázračné obrazy a relikviáře s ostatky svatých byly „velkými kle- noty“ poutních chrámů. 151 Proti prodávání odpustků horlí ostře Hus, na př. Výklad modlitby Páně XCIII. O, P, S; O svatokupectví IV. G. 294
Strana 295
152 Potomci Levi, syna Jákobova; levité byli určeni k službě při stánku úmluvy za putování Izraelitů po poušti (4 Mojž. 1, 50—53) a slou- žili později v jerusalemském chrámu. 158 Církevní soudy ve sporech s laiky stranily kněžím. Proto se laikové často ani nepokoušeli hledat spravedlnost proti knězi u církevního soudu a zjednávali si raději dostiučinění přímou osobní cestou. Zlé mínění lidu o mstivosti kněžské, Janovem zaznamenané pro jeho dobu (stejně s. 252), udržuje se až do nové doby. Baar v románě Osmačtyřicátníci uvádí lidové přísloví: „S kurvou se nesuď, s kně- zem se nevaď, chceš-li spokojeně vstávat a lehat.“ 154 Celibát kněží, který se stal od 12. stol. povinným, vedl nejednou k pohlavním výstřednostem. Konkubinát kněží býval častým zje- vem. Podobně jako Janov, ale ještě ostřeji se vyslovil Hus (O svato- kupectví VII. K): „Ó kterak se vymluví kněží, kteří ve smilství záduší hanebně utrácejí, připravujíce krásněji své kuběny ... neb ženiny než v kostele oltáře a obrazy, dávajíce jim sukně, pláště a kožichy, berouce desátky chudých i ofěry. Lucifer, vlastně Světlonoš (v hvězdářství denice), padlý anděl, ďábel. Prorok Izaiáš v proroctví o babylonském králi vychází od této představy: „Jakožto, že jsi spadl s nebe, ó Lucifeře, v jitře vycházející?“ O něm také mluví Ježíš (Luk. 10, 18): „Patřil jsem na satana padajícího jako blesk s nebes...“ Janov (sv. 3, 170) vy- kládá: „Dábel, který býval kdysi zářivou hvězdou mezi nebešťany — odtud dostal i jméno Lucifer — ale protože nestál při pravdě, sřítil se na zem.“ A jinde (sv. 4, 85; 272) uvádí, že se prohřešil pýchou. 155 Svatokupectví (simonie) se stalo ve středověku jedním z nejhorších zlořádů v porušené církvi a pohoršením opravdovějších křesťanů. Výstižně shrnul Janov rozmanité zjevy svatokupectví za jeho doby těmito slovy (sv. 4, 92): „Nade všecko běda těm, kdo ze zištnosti dávají takové sliby, jako je slib mnohých odpustků o jejich svát- cích nebo v jejich klášteřích, aby měli z toho jméno a před jinými velikou návštěvu a pochvalu lidu, slib mnohých ostatků a obrazů se zázračnou mocí a podobných věcí, slib listů zprošťujících všeho trestu a viny, slib milostivých let v nynější nebo budoucí době slib obecenství v tom a onom bratrstvu a v mnohých a v mnohých velikých dobrých skutcích, které denně spolubratří konají za hříš- níka, pokud je na živu, a za jeho duši po tomto životě, slib třiceti mší a mnohých modliteb, mnohých poutí a slib mnohých jiných 156 295
152 Potomci Levi, syna Jákobova; levité byli určeni k službě při stánku úmluvy za putování Izraelitů po poušti (4 Mojž. 1, 50—53) a slou- žili později v jerusalemském chrámu. 158 Církevní soudy ve sporech s laiky stranily kněžím. Proto se laikové často ani nepokoušeli hledat spravedlnost proti knězi u církevního soudu a zjednávali si raději dostiučinění přímou osobní cestou. Zlé mínění lidu o mstivosti kněžské, Janovem zaznamenané pro jeho dobu (stejně s. 252), udržuje se až do nové doby. Baar v románě Osmačtyřicátníci uvádí lidové přísloví: „S kurvou se nesuď, s kně- zem se nevaď, chceš-li spokojeně vstávat a lehat.“ 154 Celibát kněží, který se stal od 12. stol. povinným, vedl nejednou k pohlavním výstřednostem. Konkubinát kněží býval častým zje- vem. Podobně jako Janov, ale ještě ostřeji se vyslovil Hus (O svato- kupectví VII. K): „Ó kterak se vymluví kněží, kteří ve smilství záduší hanebně utrácejí, připravujíce krásněji své kuběny ... neb ženiny než v kostele oltáře a obrazy, dávajíce jim sukně, pláště a kožichy, berouce desátky chudých i ofěry. Lucifer, vlastně Světlonoš (v hvězdářství denice), padlý anděl, ďábel. Prorok Izaiáš v proroctví o babylonském králi vychází od této představy: „Jakožto, že jsi spadl s nebe, ó Lucifeře, v jitře vycházející?“ O něm také mluví Ježíš (Luk. 10, 18): „Patřil jsem na satana padajícího jako blesk s nebes...“ Janov (sv. 3, 170) vy- kládá: „Dábel, který býval kdysi zářivou hvězdou mezi nebešťany — odtud dostal i jméno Lucifer — ale protože nestál při pravdě, sřítil se na zem.“ A jinde (sv. 4, 85; 272) uvádí, že se prohřešil pýchou. 155 Svatokupectví (simonie) se stalo ve středověku jedním z nejhorších zlořádů v porušené církvi a pohoršením opravdovějších křesťanů. Výstižně shrnul Janov rozmanité zjevy svatokupectví za jeho doby těmito slovy (sv. 4, 92): „Nade všecko běda těm, kdo ze zištnosti dávají takové sliby, jako je slib mnohých odpustků o jejich svát- cích nebo v jejich klášteřích, aby měli z toho jméno a před jinými velikou návštěvu a pochvalu lidu, slib mnohých ostatků a obrazů se zázračnou mocí a podobných věcí, slib listů zprošťujících všeho trestu a viny, slib milostivých let v nynější nebo budoucí době slib obecenství v tom a onom bratrstvu a v mnohých a v mnohých velikých dobrých skutcích, které denně spolubratří konají za hříš- níka, pokud je na živu, a za jeho duši po tomto životě, slib třiceti mší a mnohých modliteb, mnohých poutí a slib mnohých jiných 156 295
Strana 296
lidských nálezků.“ V šlépějích Janovových šel Hus, zvláště svým nejslavnějším bojovným traktátem O svatokupectví, v němž odsou- dil toto „kupčení se svatými věcmi“. 158 Obročnictví, úsilí o výnosná obročí (v. p. 12), k němuž se i Janov přiznává, se zvrhlo v mnohoobročnictví; jednotlivci slučovali v svých rukou dvě i více beneficií, ač byly vydány proti tomu zá- kazy, brali z nich příjmy a v úřadě samém dávali se zastupovat střídníky, vikáři, jistě ne na prospěch duchovní péče. Hus našel výstižná slova, jimiž jde až k jádru věci (O svatokupectví VII. M): „... najme (vlastně „pronajme“) kostel i pase se v městě bez práce, a nájemník (vikář) pilen jest, aby stříhal i dojil ovce... Kde se zastaví, dokud peněz, které má dáti z nájmu nesežene?... Kdož ne pro lidské spasení a své, ale pro své lakomství nájemníkem jest, zloděj jest a lotr. Ovcí nedbá, neb jemu nepříslušejí. Lotr lotru najal ovce: tento drží a dojí a onomu pomáhá, a ten bez práce loupeží se krmí.“ A tomu, kdo se omlouvá: „Nemohu u kostela seděti, mu- sím u druhého důchodu býti“, odpovídá: „Ó lakomče, jednomu nemůžeš dosti učiniti, a pak smíš dva držeti? Mnišské řády byly sice založeny na zásadě chudoby, ale slibem chudoby byl vázán řeholník jen osobně, klášter sám s výjimkou žebravých řádů mohl majetek nabývat a jej držet. Bohatství kláš- terů bylo často značné a majetek jejich stále rostl dary, odkazy, fundacemi a pod. 157 159 Mnozí kněží požadovali neoprávněně štolu i za rozhřešení ve zpo- vědi a ukládali peněžitou pokutu jako pokání. Těm, kteří se vy- mlouvali, že jest slavný obyčej, aby dávali za zpověď, za pohřeb, za svátost, za křest, břitce odpověděl Hus (O svatokupectví VII. F), že to není obyčej slavný, za ty věci dávati peníze, ale svatokupecký, svatokupecké kacířství a proklaté. 160 Docela podobně se vyjadřuje Hus (O svatokupectví VI. H): „Za apoštolův... všecky věci tělesné k potřebě byly každému potřeb- nému obecny ..., ale tak není mezi zvláštními klášterníky; neb ne- toliko jejich zboží (statky) chudým není obecno, ale i mezi nimi často jen dveře kostelní a k tomu některé věci jsou obecny: ale hrneček, tobolka, groš, peníz i kápě, to vše zvláštní! A chce-li kdo dále pomysliti, může u mnichův i u mnišek neb u jeptišek zvláštní platy naleznouti.“ 161 Ještě drastičtěji projevuje své rozhořčení Hus (Výklad Desatera LV. C): „Co hroznějšího a nehodnějšího, že kněz těma rukama, 296
lidských nálezků.“ V šlépějích Janovových šel Hus, zvláště svým nejslavnějším bojovným traktátem O svatokupectví, v němž odsou- dil toto „kupčení se svatými věcmi“. 158 Obročnictví, úsilí o výnosná obročí (v. p. 12), k němuž se i Janov přiznává, se zvrhlo v mnohoobročnictví; jednotlivci slučovali v svých rukou dvě i více beneficií, ač byly vydány proti tomu zá- kazy, brali z nich příjmy a v úřadě samém dávali se zastupovat střídníky, vikáři, jistě ne na prospěch duchovní péče. Hus našel výstižná slova, jimiž jde až k jádru věci (O svatokupectví VII. M): „... najme (vlastně „pronajme“) kostel i pase se v městě bez práce, a nájemník (vikář) pilen jest, aby stříhal i dojil ovce... Kde se zastaví, dokud peněz, které má dáti z nájmu nesežene?... Kdož ne pro lidské spasení a své, ale pro své lakomství nájemníkem jest, zloděj jest a lotr. Ovcí nedbá, neb jemu nepříslušejí. Lotr lotru najal ovce: tento drží a dojí a onomu pomáhá, a ten bez práce loupeží se krmí.“ A tomu, kdo se omlouvá: „Nemohu u kostela seděti, mu- sím u druhého důchodu býti“, odpovídá: „Ó lakomče, jednomu nemůžeš dosti učiniti, a pak smíš dva držeti? Mnišské řády byly sice založeny na zásadě chudoby, ale slibem chudoby byl vázán řeholník jen osobně, klášter sám s výjimkou žebravých řádů mohl majetek nabývat a jej držet. Bohatství kláš- terů bylo často značné a majetek jejich stále rostl dary, odkazy, fundacemi a pod. 157 159 Mnozí kněží požadovali neoprávněně štolu i za rozhřešení ve zpo- vědi a ukládali peněžitou pokutu jako pokání. Těm, kteří se vy- mlouvali, že jest slavný obyčej, aby dávali za zpověď, za pohřeb, za svátost, za křest, břitce odpověděl Hus (O svatokupectví VII. F), že to není obyčej slavný, za ty věci dávati peníze, ale svatokupecký, svatokupecké kacířství a proklaté. 160 Docela podobně se vyjadřuje Hus (O svatokupectví VI. H): „Za apoštolův... všecky věci tělesné k potřebě byly každému potřeb- nému obecny ..., ale tak není mezi zvláštními klášterníky; neb ne- toliko jejich zboží (statky) chudým není obecno, ale i mezi nimi často jen dveře kostelní a k tomu některé věci jsou obecny: ale hrneček, tobolka, groš, peníz i kápě, to vše zvláštní! A chce-li kdo dále pomysliti, může u mnichův i u mnišek neb u jeptišek zvláštní platy naleznouti.“ 161 Ještě drastičtěji projevuje své rozhořčení Hus (Výklad Desatera LV. C): „Co hroznějšího a nehodnějšího, že kněz těma rukama, 296
Strana 297
jimiž žehná, láme a dává způsobu chleba lidem k věčnému životu, a tak dává tělo Boží, dotýká se“ atd. Obžerství a labužnictví v klášterech vylíčil velmi plasticky Hus (O svatokupectví VI. F). „Ó běda kanovníkům, farářům, bisku- pům i jiným kněžím a prelátům, jenž jedí, žerou, lokají, tučně se pasou a v duchovenství nic neprospívají!“, volá na jiném místě. 163 Roční beránek byl nařízen k oběti Mojžíšem po vysvěcení Arona a jeho synů na kněžství před stánkem úmluvy (3 Mojž. 9, 3): „Vez- měte ... tele a beránka ročního, bez vady k oběti.“ 162 164 Vidění proroka Ezechiela (v. p. 19) se týká modloslužby Izraelitů (obrazy plazů atd. v chrámě). Stejnou ohavností je pokrytectví kněží. Ezechiel (19, 10—13) mluví obrazně o chřadnutí vinného kmene, přesazeného ze zavlažované půdy na poušť. Přeleváním vína z ná- doby do nádoby, o kterém je řeč u Jeremiáše (48, 11), se porušuje jeho chuť i vůně. Obou obrazů užívá tedy Janov jako protivy k blahobytnému, ničím nerušenému životu pokryteckých kněží. 166 Behemot v knize Job. 40, 10—19 je podle výkladu Vulgáty hroch, v překladu Kralické bible slon. V islamu je to obrovský tvor, který nese svět. Janov vysvětluje: ďábel, duch Antikristův. 165 Výklady evangelií čtených v kostele v neděli a ve svátky na celý rok byly vydávány souborně jako Postily (t. j. „post illa verba scripturae n. textus“, „po oněch slovech Písma“, tedy výklad před- cházejícího textu). Jméno to se vyskytuje po prvé v 13. století. Měly ráz homilií. Jako celoroční soubor homilií objevují se postily od polovice 14. století. Takovou postilu v latinském jazyku napsal Konrád Waldhauser (zemřel 1369), označenou titulem Postilla stu- dentium pragensis universitatis a určenou patrně za pomůcku pro budoucí kazatele, a Jan Milíč (zemřel 1374) pod názvem Abortivus (t. j. Nedochůdče) s podobným určením. V české náboženské lite- ratuře mají postily veliký význam. České postily nesou jméno na- šich nejznamenitějších náboženských myslitelů, kněží i laiků, jako jsou Štítný, Hus, Chelčický, Jakoubek a j. 168 Piper a Peregrinus byli autory sbírek kázání, které se staly oblí- benými příručkami kazatelů; v nich nalézali kazatelé vzory pro svá kázání po stránce výrazové a nepochybně i materiál k zpestření 167 297
jimiž žehná, láme a dává způsobu chleba lidem k věčnému životu, a tak dává tělo Boží, dotýká se“ atd. Obžerství a labužnictví v klášterech vylíčil velmi plasticky Hus (O svatokupectví VI. F). „Ó běda kanovníkům, farářům, bisku- pům i jiným kněžím a prelátům, jenž jedí, žerou, lokají, tučně se pasou a v duchovenství nic neprospívají!“, volá na jiném místě. 163 Roční beránek byl nařízen k oběti Mojžíšem po vysvěcení Arona a jeho synů na kněžství před stánkem úmluvy (3 Mojž. 9, 3): „Vez- měte ... tele a beránka ročního, bez vady k oběti.“ 162 164 Vidění proroka Ezechiela (v. p. 19) se týká modloslužby Izraelitů (obrazy plazů atd. v chrámě). Stejnou ohavností je pokrytectví kněží. Ezechiel (19, 10—13) mluví obrazně o chřadnutí vinného kmene, přesazeného ze zavlažované půdy na poušť. Přeleváním vína z ná- doby do nádoby, o kterém je řeč u Jeremiáše (48, 11), se porušuje jeho chuť i vůně. Obou obrazů užívá tedy Janov jako protivy k blahobytnému, ničím nerušenému životu pokryteckých kněží. 166 Behemot v knize Job. 40, 10—19 je podle výkladu Vulgáty hroch, v překladu Kralické bible slon. V islamu je to obrovský tvor, který nese svět. Janov vysvětluje: ďábel, duch Antikristův. 165 Výklady evangelií čtených v kostele v neděli a ve svátky na celý rok byly vydávány souborně jako Postily (t. j. „post illa verba scripturae n. textus“, „po oněch slovech Písma“, tedy výklad před- cházejícího textu). Jméno to se vyskytuje po prvé v 13. století. Měly ráz homilií. Jako celoroční soubor homilií objevují se postily od polovice 14. století. Takovou postilu v latinském jazyku napsal Konrád Waldhauser (zemřel 1369), označenou titulem Postilla stu- dentium pragensis universitatis a určenou patrně za pomůcku pro budoucí kazatele, a Jan Milíč (zemřel 1374) pod názvem Abortivus (t. j. Nedochůdče) s podobným určením. V české náboženské lite- ratuře mají postily veliký význam. České postily nesou jméno na- šich nejznamenitějších náboženských myslitelů, kněží i laiků, jako jsou Štítný, Hus, Chelčický, Jakoubek a j. 168 Piper a Peregrinus byli autory sbírek kázání, které se staly oblí- benými příručkami kazatelů; v nich nalézali kazatelé vzory pro svá kázání po stránce výrazové a nepochybně i materiál k zpestření 167 297
Strana 298
a oživení svých výkladů zajímavými příběhy. Peregrin žil v 13. stol. a byl dominikánským provinciálem pro Polsko. Aby dodal svým kázáním větší živosti, užívá v nich formy rozhovoru a ne- vyhýbá se ani obhroublostem a humoristickému tónu. K věci samé: u Husa (O svatokupectví VII. D) stěžuje si chudý kněz: „Jsem u faráře a nemám nic než stravu. Kterak mám se odívati a knížky sobě, abych mohl kázati, koupiti? Kalendami (Kalendae) byl ve starověku u Římanů pojmenován první den v měsíci. V ten den obcházeli kněží po domech s mod- litbami a žehnáním. Z tohoto pohanského obřadu se odvozuje staro- dávný zvyk křesťanský, že prvního dne každého měsíce chodívali kněží s křížem dům od domu, žehnajíce jeho obyvatelům, a vybírali dárky. Z kalend se stala koleda. V 15. stol. chodil kněz, někdy i se zvoníkem, s žáky a učitelem již jen v období vánočním od Naro- zení Páně do hromnic. Kromě toho byla převzata z dob pohanských slavnost lednových kalend; byla slavena bujnými maškarními prů- vody a rozpustilými tanci. Účastnili se jich i kněží. 169 Za papeže Innocence III. (1198—1216) politika římské kurie a pa- peže úspěšně se přiblížila k uskutečnění svého programu, církví ovládnout všechen křesťanský svět (v. i p. 128). Lateránský koncil r. 1215 prohlásil církev za jediný ústav spásy. „Církev“, — to znamená hierarchie — „těšila se,“ praví Janov, „míru, bohatství a slávě.“ A právě v tomto rozmachu moci, bohatství a slávy spatřuje Janov osudný přelom; za své vzala prvotní církev Kristova a na- stoupila církev pokrytců a rozkošníků. Církev se zpronevěřila Kristu a svému duchovnímu poslání, zesvětštěla. Tento rozvrat v církvi je Janovovi znamením příchodu Antikristova. Před pří- chodem tohoto Antikrista a před druhým příchodem Kristovým nastalo velké mlčení. Mistrům theologie a věrným kněžím bylo zabráněno mluvit proti Antikristovi. Tehdy byla také odňata „usta- vičná oběť“ (Daniel 12, 11), t. j. laikové upustili od častého přijí- mání svátosti oltářní. (V. p. 95). Janov vypočítává podle proroctví Danielova (12, 11—12), že zhoubné mlčení počalo r. 1209 a potrvalo do r. 1350, kdy je protrhli Waldhauser a Milíč, ohlašujíce neza- krytě příchod Antikristův. 170 171 Středověký hexametr, otištěný u Wernera, Lat. Sprichwörter und Sinnsprüche des Mittelalters, zní po latinsku: „Pluribus intentus minor est ad singula sensus.“ Cituje jej i Komenský ve spise Haggaeus redivivus; překlad v poznámce „Zaměstnán na mnoho stran, nikde nic nesvede člověk." 298
a oživení svých výkladů zajímavými příběhy. Peregrin žil v 13. stol. a byl dominikánským provinciálem pro Polsko. Aby dodal svým kázáním větší živosti, užívá v nich formy rozhovoru a ne- vyhýbá se ani obhroublostem a humoristickému tónu. K věci samé: u Husa (O svatokupectví VII. D) stěžuje si chudý kněz: „Jsem u faráře a nemám nic než stravu. Kterak mám se odívati a knížky sobě, abych mohl kázati, koupiti? Kalendami (Kalendae) byl ve starověku u Římanů pojmenován první den v měsíci. V ten den obcházeli kněží po domech s mod- litbami a žehnáním. Z tohoto pohanského obřadu se odvozuje staro- dávný zvyk křesťanský, že prvního dne každého měsíce chodívali kněží s křížem dům od domu, žehnajíce jeho obyvatelům, a vybírali dárky. Z kalend se stala koleda. V 15. stol. chodil kněz, někdy i se zvoníkem, s žáky a učitelem již jen v období vánočním od Naro- zení Páně do hromnic. Kromě toho byla převzata z dob pohanských slavnost lednových kalend; byla slavena bujnými maškarními prů- vody a rozpustilými tanci. Účastnili se jich i kněží. 169 Za papeže Innocence III. (1198—1216) politika římské kurie a pa- peže úspěšně se přiblížila k uskutečnění svého programu, církví ovládnout všechen křesťanský svět (v. i p. 128). Lateránský koncil r. 1215 prohlásil církev za jediný ústav spásy. „Církev“, — to znamená hierarchie — „těšila se,“ praví Janov, „míru, bohatství a slávě.“ A právě v tomto rozmachu moci, bohatství a slávy spatřuje Janov osudný přelom; za své vzala prvotní církev Kristova a na- stoupila církev pokrytců a rozkošníků. Církev se zpronevěřila Kristu a svému duchovnímu poslání, zesvětštěla. Tento rozvrat v církvi je Janovovi znamením příchodu Antikristova. Před pří- chodem tohoto Antikrista a před druhým příchodem Kristovým nastalo velké mlčení. Mistrům theologie a věrným kněžím bylo zabráněno mluvit proti Antikristovi. Tehdy byla také odňata „usta- vičná oběť“ (Daniel 12, 11), t. j. laikové upustili od častého přijí- mání svátosti oltářní. (V. p. 95). Janov vypočítává podle proroctví Danielova (12, 11—12), že zhoubné mlčení počalo r. 1209 a potrvalo do r. 1350, kdy je protrhli Waldhauser a Milíč, ohlašujíce neza- krytě příchod Antikristův. 170 171 Středověký hexametr, otištěný u Wernera, Lat. Sprichwörter und Sinnsprüche des Mittelalters, zní po latinsku: „Pluribus intentus minor est ad singula sensus.“ Cituje jej i Komenský ve spise Haggaeus redivivus; překlad v poznámce „Zaměstnán na mnoho stran, nikde nic nesvede člověk." 298
Strana 299
172 Janov vypočítává překážky vnitřní zbožnosti. 173 V době předhusitské byla provozována v kostelích instrumentální hudba. Arcibiskup Arnošt z Pardubic vykazoval z kostela housle a citery. Hus (Výklad víry XXXV. G) neschvaluje ani zvonění a odsuzuje vše, co odvrací lid od zbožnosti: „(Lid) sluch pase v zvuku zvonův, varhan, v zvoncích, v zpívání neslušném, jenž více popouzí k tanci než k náboženství. 174 O kultu obrazů pojednává Janov obšírně na několika místech. I v našem Výboru následuje několik ukázek. V stejném smyslu jako Janov mluví proti němu také Hus (Výklad víry XXXIV. B). Těla světců pochovaná v hrobech v katakombách i v oltářích, byla od čtvrtého století vyzdvihována a rozdělována. Ostatky se vklá- daly do schránek různé podoby, skřínek, pouzder, lahvic, také do křížů, prstenů a medailonů, často i v podobě amuletů. Přepych v materiálu a ve výzdobě se stále stupňoval. Lid je uctíval jako „svátosti“ („sanctuaria“). Také roucha a jiné památky svatých byly „sanctuaria“. (V. s. 168.) 175 176 Latinský hexametr uvádí Werner (Lat. Sprichwörter) mezi příslo- vími ze středověku. Zní: „Dum canis os rodit, socium, quem diligit, odit." 177 Sv. Kateřina žila podle legend v Alexandrii za římského císaře Maxentia (306—312). Legenda vypravuje, že byla z královské ro- diny, vynikala učeností a obrátila na křesťanskou víru padesát pohanských učenců a císařovu manželku. Její mučednická smrt se klade do r. 307. Její kult se rozšířil na západ za křížáckých válek. Byla ctěna jako patronka pařížské university. Také u nás byla oblíbenou světicí, hlavně za Karla IV., který byl jejím velkým ctitelem. Připomíná to podnes kaple sv. Kateřiny na Karlštejně. Vzácnou památku tohoto kultu je česká veršovaná Legenda o sv. Kateřině z doby Karlovy. 178 Rozumějí se sbory řeholníků. 170 Apoštolským pánem je nazýván papež, ježto římští papežové odů- vodňovali svůj primát v církvi následnictvím po apoštolu Petrovi; podobně apoštolská stolice. 180 Nejvyšší sbor učenců jsou mistři pařížské university. Nejvyšší sbor kněží je kolegium kardinálů. 299
172 Janov vypočítává překážky vnitřní zbožnosti. 173 V době předhusitské byla provozována v kostelích instrumentální hudba. Arcibiskup Arnošt z Pardubic vykazoval z kostela housle a citery. Hus (Výklad víry XXXV. G) neschvaluje ani zvonění a odsuzuje vše, co odvrací lid od zbožnosti: „(Lid) sluch pase v zvuku zvonův, varhan, v zvoncích, v zpívání neslušném, jenž více popouzí k tanci než k náboženství. 174 O kultu obrazů pojednává Janov obšírně na několika místech. I v našem Výboru následuje několik ukázek. V stejném smyslu jako Janov mluví proti němu také Hus (Výklad víry XXXIV. B). Těla světců pochovaná v hrobech v katakombách i v oltářích, byla od čtvrtého století vyzdvihována a rozdělována. Ostatky se vklá- daly do schránek různé podoby, skřínek, pouzder, lahvic, také do křížů, prstenů a medailonů, často i v podobě amuletů. Přepych v materiálu a ve výzdobě se stále stupňoval. Lid je uctíval jako „svátosti“ („sanctuaria“). Také roucha a jiné památky svatých byly „sanctuaria“. (V. s. 168.) 175 176 Latinský hexametr uvádí Werner (Lat. Sprichwörter) mezi příslo- vími ze středověku. Zní: „Dum canis os rodit, socium, quem diligit, odit." 177 Sv. Kateřina žila podle legend v Alexandrii za římského císaře Maxentia (306—312). Legenda vypravuje, že byla z královské ro- diny, vynikala učeností a obrátila na křesťanskou víru padesát pohanských učenců a císařovu manželku. Její mučednická smrt se klade do r. 307. Její kult se rozšířil na západ za křížáckých válek. Byla ctěna jako patronka pařížské university. Také u nás byla oblíbenou světicí, hlavně za Karla IV., který byl jejím velkým ctitelem. Připomíná to podnes kaple sv. Kateřiny na Karlštejně. Vzácnou památku tohoto kultu je česká veršovaná Legenda o sv. Kateřině z doby Karlovy. 178 Rozumějí se sbory řeholníků. 170 Apoštolským pánem je nazýván papež, ježto římští papežové odů- vodňovali svůj primát v církvi následnictvím po apoštolu Petrovi; podobně apoštolská stolice. 180 Nejvyšší sbor učenců jsou mistři pařížské university. Nejvyšší sbor kněží je kolegium kardinálů. 299
Strana 300
181 Rozhodnutí takové, pokud jde o Čechy, je neznámo (Kybal v 3. sv., 36, p. 3.) 183 186 Sv. Tomáš Akvinský (1225—1274), slavný scholastický theolog, nazý- vaný od svých žáků „universalis“ a „angelicus“. Vstoupil do řádu dominikánského. Jeho hlavní dílo Summa theologiae je základem katolické theologie. Janov cituje z usnesení pražského synodu po česku: „Quod ima- gines sint deprecandae — quod in lingua bohemica sonat: modlyty sye, — et sic docere populum... aby sye obrazom lyde modlyly.“ (Pravopis v českých slovech před úpravou Husovou.) Uvédené roz- hodnutí a synodální usnesení se nezachovaly (Kybal, sv. 3, 38, p. 1). 184 Ninive v. p. 14. — Janov se pokouší o výklad modloslužby z při- rozených svazků rodinných, na kterých se zakládá kult předků, domácích bůžků a pod. Srov. p. 60. 185 Bel, božstvo uctívané v Babyloně, častěji jmenované u starozákon- ních proroků. Belzebub, semitské božstvo (2 Král. 1, 2: „Belzebub, král Akaronu“), v NZ kníže ďáblů (Mat. 12, 24). Belfegor, t. j. Baal- Peor, bůh podobný řeckému Priapovi, uctívaný na hoře Peor (nad s. z. cípem Mrtvého moře). O jeho modloslužbě u Izraelitů 4 Mojž. 25, 3. Bohové Balim jsou jmenováni v 1 Sam. 7, 4. Sv. Lukáš, rodem z Antiochie, byl učedníkem ap. Pavla a průvod- cem na jeho misionářských cestách. Jeho jméno nese třetí evange- lium. Připisuje se mu také sepsání Skutků apoštolských. Podle po- dání byl lékařem a malířem. Legenda vypravuje, že namaloval obraz Matky Boží, Panny Marie. 187 V chrámě sv. Petra v Římě je uložena rouška, na které je vyobra- zen obličej Ježíšův. Obraz bývá vystavován jen za zvláštních pří- ležitostí, hlavně v týden velikonoční. Ti, kdo jej viděli z blízka, tvrdí, že je docela skoro vybledlý. Ale je znám ze starších kopií. Také v chrámě sv. Víta je taková kopie, na dřevě malovaná. Při- vezl ji Karel IV. z Říma. Zamknuté oči a bolestné rysy v obličeji naznačují osobu v mukách zemřelou. Obraz působí úchvatným dojmem. Náleží patrně do období byzantského umění. Legenda však, která se postupně vyvíjela, vypravuje v mladší své versi o původu obrazu toto: Zbožná žena Veronika podala Spasiteli na jeho křížové cestě na Golgotu ze soucitu roušku, aby si osušil s tváře krev a pot. Kristus vrátil jí šátek s otiskem svého obličeje. 182 300
181 Rozhodnutí takové, pokud jde o Čechy, je neznámo (Kybal v 3. sv., 36, p. 3.) 183 186 Sv. Tomáš Akvinský (1225—1274), slavný scholastický theolog, nazý- vaný od svých žáků „universalis“ a „angelicus“. Vstoupil do řádu dominikánského. Jeho hlavní dílo Summa theologiae je základem katolické theologie. Janov cituje z usnesení pražského synodu po česku: „Quod ima- gines sint deprecandae — quod in lingua bohemica sonat: modlyty sye, — et sic docere populum... aby sye obrazom lyde modlyly.“ (Pravopis v českých slovech před úpravou Husovou.) Uvédené roz- hodnutí a synodální usnesení se nezachovaly (Kybal, sv. 3, 38, p. 1). 184 Ninive v. p. 14. — Janov se pokouší o výklad modloslužby z při- rozených svazků rodinných, na kterých se zakládá kult předků, domácích bůžků a pod. Srov. p. 60. 185 Bel, božstvo uctívané v Babyloně, častěji jmenované u starozákon- ních proroků. Belzebub, semitské božstvo (2 Král. 1, 2: „Belzebub, král Akaronu“), v NZ kníže ďáblů (Mat. 12, 24). Belfegor, t. j. Baal- Peor, bůh podobný řeckému Priapovi, uctívaný na hoře Peor (nad s. z. cípem Mrtvého moře). O jeho modloslužbě u Izraelitů 4 Mojž. 25, 3. Bohové Balim jsou jmenováni v 1 Sam. 7, 4. Sv. Lukáš, rodem z Antiochie, byl učedníkem ap. Pavla a průvod- cem na jeho misionářských cestách. Jeho jméno nese třetí evange- lium. Připisuje se mu také sepsání Skutků apoštolských. Podle po- dání byl lékařem a malířem. Legenda vypravuje, že namaloval obraz Matky Boží, Panny Marie. 187 V chrámě sv. Petra v Římě je uložena rouška, na které je vyobra- zen obličej Ježíšův. Obraz bývá vystavován jen za zvláštních pří- ležitostí, hlavně v týden velikonoční. Ti, kdo jej viděli z blízka, tvrdí, že je docela skoro vybledlý. Ale je znám ze starších kopií. Také v chrámě sv. Víta je taková kopie, na dřevě malovaná. Při- vezl ji Karel IV. z Říma. Zamknuté oči a bolestné rysy v obličeji naznačují osobu v mukách zemřelou. Obraz působí úchvatným dojmem. Náleží patrně do období byzantského umění. Legenda však, která se postupně vyvíjela, vypravuje v mladší své versi o původu obrazu toto: Zbožná žena Veronika podala Spasiteli na jeho křížové cestě na Golgotu ze soucitu roušku, aby si osušil s tváře krev a pot. Kristus vrátil jí šátek s otiskem svého obličeje. 182 300
Strana 301
Obraz ten byl odedávna jmenován „veronica“ a toto jméno se vykládalo jako vera igona (řečké eikon, srov. ikona), což vysvětluje kronikář Gervasius z Tilbury (1150—1235) po latinsku „pictura domini vera“, pravý obraz Páně. Jména vera ikon se užívá o po- dobných obrazech podnes. 188 Nikodem byl členem židovského synedria v Jerusalemě za časů Ježíšových. Byl jeho tajným ctitelem (Jan 3, 1 a d.) a účastnil se pohřbu ukřižovaného (Jan 19, 39). Podle legendy byl Nikodem umělcem-řezbářem a vytvořil sochu Ukřižovaného, zvanou „volto santo“ (svatý obličej), která je uložena v dómě v Lucce. Socha je vyřezána z černého cedrového dřeva. Oči Ukřižovaného jsou ote- vřené, dlouhé vlasy rozčesané pěšinkou, rozdělené vousy vybíhají ve dva hroty; oblečen je do dlouhé hedvábné tuniky, v bedrech spjaté pásem. Celý ráz tohoto díla nasvědčuje, že je to práce by- zantská asi ze 7. neb 8. stol. O tomto „santo volto“ se zmiňuje Dante (kol. 1300) v „Pekle“ (Zpěv 21.). Lucca je italské město v Toskánsku při Ligurském moři. Mistr Janov se tam zastavil patrně na své římské cestě. 189 V latině „vultus“, toto slovo znamená vedle povšechného významu obličej, zvláště hněvivý, přísný obličej, jako zase „facies“ sličná tvář. Janov sám poznamenává, že „obecně a význačněji se užívá slova vultus než facies o tváři člověka hněvem rozlíceného“. Tato věta do překladu nepojata. 191 Janov má na mysli biblickou potopu za Noema (1 Mojž. 7, 17—24). Výšku vod 50 loket vzal snad omylem podle šířky Noemovy archy (Mojž. 6, 15), jak poznamenává Kybal, ačli nejde o omyl paměti nebo přepsání (quinquaginta místo quindecim; 1 Mojž. 7, 20: „patnácte loktů zvýši rozmohly se vody, když přikryty jsou hory“). Prorocká místa, která se týkají Antikrista, uvádí Janov (4. sv., 328): Job kap. 40 a 41 o leviatanu a behemotu, Daniel kap. 11 a 12, Matouš 24 a mnoho míst ze Zjevení Janova, která jsou tak temná, že „sotva učenci porozuměli dohadem a povšechně něčemu z toho.“ 192 Dvojí žní se míní soud nad spravedlivými a hříšníky. Ve Zjevení 14, 14—16 a 17—20 popisuje Jan své vidění žně při konci světa. 193 Traktát byl napsán kolem r. 1392. Počátek Božích soudů klade tedy Janov do let 1320—1340. O válkách svého století mluví na jiném místě (v. p. 132). Řádění loupeživých rot Janov charakterisuje jinde 190 301
Obraz ten byl odedávna jmenován „veronica“ a toto jméno se vykládalo jako vera igona (řečké eikon, srov. ikona), což vysvětluje kronikář Gervasius z Tilbury (1150—1235) po latinsku „pictura domini vera“, pravý obraz Páně. Jména vera ikon se užívá o po- dobných obrazech podnes. 188 Nikodem byl členem židovského synedria v Jerusalemě za časů Ježíšových. Byl jeho tajným ctitelem (Jan 3, 1 a d.) a účastnil se pohřbu ukřižovaného (Jan 19, 39). Podle legendy byl Nikodem umělcem-řezbářem a vytvořil sochu Ukřižovaného, zvanou „volto santo“ (svatý obličej), která je uložena v dómě v Lucce. Socha je vyřezána z černého cedrového dřeva. Oči Ukřižovaného jsou ote- vřené, dlouhé vlasy rozčesané pěšinkou, rozdělené vousy vybíhají ve dva hroty; oblečen je do dlouhé hedvábné tuniky, v bedrech spjaté pásem. Celý ráz tohoto díla nasvědčuje, že je to práce by- zantská asi ze 7. neb 8. stol. O tomto „santo volto“ se zmiňuje Dante (kol. 1300) v „Pekle“ (Zpěv 21.). Lucca je italské město v Toskánsku při Ligurském moři. Mistr Janov se tam zastavil patrně na své římské cestě. 189 V latině „vultus“, toto slovo znamená vedle povšechného významu obličej, zvláště hněvivý, přísný obličej, jako zase „facies“ sličná tvář. Janov sám poznamenává, že „obecně a význačněji se užívá slova vultus než facies o tváři člověka hněvem rozlíceného“. Tato věta do překladu nepojata. 191 Janov má na mysli biblickou potopu za Noema (1 Mojž. 7, 17—24). Výšku vod 50 loket vzal snad omylem podle šířky Noemovy archy (Mojž. 6, 15), jak poznamenává Kybal, ačli nejde o omyl paměti nebo přepsání (quinquaginta místo quindecim; 1 Mojž. 7, 20: „patnácte loktů zvýši rozmohly se vody, když přikryty jsou hory“). Prorocká místa, která se týkají Antikrista, uvádí Janov (4. sv., 328): Job kap. 40 a 41 o leviatanu a behemotu, Daniel kap. 11 a 12, Matouš 24 a mnoho míst ze Zjevení Janova, která jsou tak temná, že „sotva učenci porozuměli dohadem a povšechně něčemu z toho.“ 192 Dvojí žní se míní soud nad spravedlivými a hříšníky. Ve Zjevení 14, 14—16 a 17—20 popisuje Jan své vidění žně při konci světa. 193 Traktát byl napsán kolem r. 1392. Počátek Božích soudů klade tedy Janov do let 1320—1340. O válkách svého století mluví na jiném místě (v. p. 132). Řádění loupeživých rot Janov charakterisuje jinde 190 301
Strana 302
(sr. č. 206). Množství spolčených tlup vojáků, šlechticů i sedláků je jedna ze sedmi hlav apokalyptické šelmy. O záplavě stěhovavých kobylek r. 1295 vypravuje Janov zajímavě ve sv. 3, 169 s odkazem na Život Karla IV. Mor byl ve středověku častým hostem v ostatní Evropě i u nás, tak i za Karla IV. 194 Je to myšlenka papeže Rehoře Velikého, vyslovená v listu k mar- seillskému biskupovi. Sv. Rehoře cituje Janov v V. knize. V stej- ném smyslu připouští kostelní obrazy i Štítný „místo písma lidu obecnému“. „Neb móžem mieti obrazy miesto písma na památku takových věcí, ale ne by obraz mohl býti které věci podobenstvie.“ Mínění Řehořovo uvádí i Hus (Výklad víry XXV. F). Mezi stano- viskem Janovovým a Husem je úplná shoda. 195 Janov má jistě na mysli určitou osobu, a to v Čechách, snad samé- ho arcibiskupa Jenštejna. 196 Požadavek, „aby všichni hříchové smrtelní v každém stavu byli kaženi“, se objevuje mezi čtyřmi artikuly kompaktát. 197 Módní střevíce vybíhaly na konci vzhůru v dlouhý zoban (ro- strum). Na výstřední módu tehdejší si stěžoval na př. Mistr Vojtěch Raňkův v synodním kázání: „(Kněží) v sukních napřed i vzadu rozstřižených se procházejí ..., jiní v nosatých střevících běhají mezi lid, v krátkém i vykasaném oděvu při tanci skáčí...“ Kroni- kář z doby Karlovy Beneš Krabice z Veitmile popisuje v karikatuře takového šviháka a vypravuje, že šlechtici Vojtěchovi ze Slavětína a jeho manželce blesk z čista jasna urazil zobce na střevících. Zajímavé podrobnosti o výstřednostech tehdejší módy najdeme v Regulích ve 4. sv., 223 a 226. 198 Rohy na nohou se rozumějí zobce střevíců, rohy na vousech úprava vousů vybíhajících v dlouhé hroty. Na jiném místě Janov vztahuje všechny tyto výstřednosti na rohy apokalyptické šelmy. 199 V latinském textu vestis czottata. Význam přívlastku „czottata“ není zcela jasný. Jistě znamená na oděvu něco přepychově zdo- beného a drahého. Du Cange cituje slovo to ve spojení s příbuznými jistě přívlastky: vestes pretiosas nimis sicut purpuratas, praetextas, pictas, deargentatas. Kybal je přeložil čokovaný. 200 Arcibiskup Jan z Jenštejna byl jmenován 20. října 1378 nedlouho před smrtí Karla IV. 302
(sr. č. 206). Množství spolčených tlup vojáků, šlechticů i sedláků je jedna ze sedmi hlav apokalyptické šelmy. O záplavě stěhovavých kobylek r. 1295 vypravuje Janov zajímavě ve sv. 3, 169 s odkazem na Život Karla IV. Mor byl ve středověku častým hostem v ostatní Evropě i u nás, tak i za Karla IV. 194 Je to myšlenka papeže Rehoře Velikého, vyslovená v listu k mar- seillskému biskupovi. Sv. Rehoře cituje Janov v V. knize. V stej- ném smyslu připouští kostelní obrazy i Štítný „místo písma lidu obecnému“. „Neb móžem mieti obrazy miesto písma na památku takových věcí, ale ne by obraz mohl býti které věci podobenstvie.“ Mínění Řehořovo uvádí i Hus (Výklad víry XXV. F). Mezi stano- viskem Janovovým a Husem je úplná shoda. 195 Janov má jistě na mysli určitou osobu, a to v Čechách, snad samé- ho arcibiskupa Jenštejna. 196 Požadavek, „aby všichni hříchové smrtelní v každém stavu byli kaženi“, se objevuje mezi čtyřmi artikuly kompaktát. 197 Módní střevíce vybíhaly na konci vzhůru v dlouhý zoban (ro- strum). Na výstřední módu tehdejší si stěžoval na př. Mistr Vojtěch Raňkův v synodním kázání: „(Kněží) v sukních napřed i vzadu rozstřižených se procházejí ..., jiní v nosatých střevících běhají mezi lid, v krátkém i vykasaném oděvu při tanci skáčí...“ Kroni- kář z doby Karlovy Beneš Krabice z Veitmile popisuje v karikatuře takového šviháka a vypravuje, že šlechtici Vojtěchovi ze Slavětína a jeho manželce blesk z čista jasna urazil zobce na střevících. Zajímavé podrobnosti o výstřednostech tehdejší módy najdeme v Regulích ve 4. sv., 223 a 226. 198 Rohy na nohou se rozumějí zobce střevíců, rohy na vousech úprava vousů vybíhajících v dlouhé hroty. Na jiném místě Janov vztahuje všechny tyto výstřednosti na rohy apokalyptické šelmy. 199 V latinském textu vestis czottata. Význam přívlastku „czottata“ není zcela jasný. Jistě znamená na oděvu něco přepychově zdo- beného a drahého. Du Cange cituje slovo to ve spojení s příbuznými jistě přívlastky: vestes pretiosas nimis sicut purpuratas, praetextas, pictas, deargentatas. Kybal je přeložil čokovaný. 200 Arcibiskup Jan z Jenštejna byl jmenován 20. října 1378 nedlouho před smrtí Karla IV. 302
Strana 303
201 O Lucce v. p. 188. Omylem nazval zde Janov Luccu městem lom- bardským místo toskánským. 202 Neděle devítník, v církevní mluvě katolické septuagesima (dies), je devátá neděle před Božím hodem velikonočním, třetí nedělí před velikonočním postem; popeleční středa je sedmnáctý den po devít- níku. Období velikonoční se hlásí tím, že od nešpor předcházející soboty zmlkne aleluja v katolické liturgii. Patří však ještě do masopustu a masopustní veselí se vybíjelo na sklonku jeho nej- bujněji maškarádami a rozpustilými zábavami. 203 Koledovati se odvozuje z latinského tvaru calendisare a souvisí tedy s Kalendae (v. p. 169). Jiný výklad (Konrád, Dějiny posvát- ného zpěvu) pokládá za původní tvar calendisare podle slova colere (ctíti) Krista v čas vánoční. Izraelský prorok a divotvůrce Eliáš žil za časů krále Achaba v 9. stol. př. Kr. Biblické zprávy o něm podává 1 Král. 17—19, 21, 2 Král. 1—2. Druhá kap. této knihy vypravuje: Eliáš šel v rozhovoru s Elizeem. „Aj vůz ohnivý a koně ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe.“ Toto podání o jeho tajemném odchodu se světa bylo jistě, tak jako u Enocha (v. p. 205) pod- kladem očekávání druhého příchodu Eliášova, aby obnovil všecko. Jeho příchod předpovídal Malachiáš 4, 5. Jak živá byla tato před- stava v době Ježíšově, svědčí evangelisté, zaznamenávající, že Jan Křtitel nebo i Ježíš byl pokládán za Eliáše (Mat. 11, 15; 16, 14; 17, 10—13; Mar. 6, 15; Luk. 1, 17). 204 206 Enoch (Hennoch) byl podle biblického podání šestý potomek Adamův, otec Methusalemův. „A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více vidín; nebo vzal ho Bůh.“ (1 Mojž. 5, 24.) V. p. 204. Jméno Hennochovo nese apokryfní kniha Starého Zákona. Jména Gog a Magog se vyskytují u proroka Ezechiela 38, 2. 3; 39, 1. 6. 11. 15 a ve Zjev. 20, 8. Nejstarší zmínka je však 1 Mojž. 10, 2, kde je Magog jmenován jako druhý syn Jafetův. Ten se stal praotcem národa, pravděpodobně na sever od Palestiny sídlícího. U Ezechiela je Gog jméno násilného knížete a Magog jméno země i vůdce. Prorok předpovídá nájezd hord Gogových proti Boží říši, ale Hospodin zničí jeho voje a mnohé národy uznají Hospodina. Ve shodě s tím mluví Zjevení o národech ve všech čtyřech rozích země, Gog a Magog; satan je shromáždí, aby obklíčili tábor sva- tých, ale Boží oheň je spálí. U Janova (3. sv., 344) jsou to národy, které dostoupily nejkrajnějších mezí špatnosti. Jinde (4. sv., 280) 205 303
201 O Lucce v. p. 188. Omylem nazval zde Janov Luccu městem lom- bardským místo toskánským. 202 Neděle devítník, v církevní mluvě katolické septuagesima (dies), je devátá neděle před Božím hodem velikonočním, třetí nedělí před velikonočním postem; popeleční středa je sedmnáctý den po devít- níku. Období velikonoční se hlásí tím, že od nešpor předcházející soboty zmlkne aleluja v katolické liturgii. Patří však ještě do masopustu a masopustní veselí se vybíjelo na sklonku jeho nej- bujněji maškarádami a rozpustilými zábavami. 203 Koledovati se odvozuje z latinského tvaru calendisare a souvisí tedy s Kalendae (v. p. 169). Jiný výklad (Konrád, Dějiny posvát- ného zpěvu) pokládá za původní tvar calendisare podle slova colere (ctíti) Krista v čas vánoční. Izraelský prorok a divotvůrce Eliáš žil za časů krále Achaba v 9. stol. př. Kr. Biblické zprávy o něm podává 1 Král. 17—19, 21, 2 Král. 1—2. Druhá kap. této knihy vypravuje: Eliáš šel v rozhovoru s Elizeem. „Aj vůz ohnivý a koně ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe.“ Toto podání o jeho tajemném odchodu se světa bylo jistě, tak jako u Enocha (v. p. 205) pod- kladem očekávání druhého příchodu Eliášova, aby obnovil všecko. Jeho příchod předpovídal Malachiáš 4, 5. Jak živá byla tato před- stava v době Ježíšově, svědčí evangelisté, zaznamenávající, že Jan Křtitel nebo i Ježíš byl pokládán za Eliáše (Mat. 11, 15; 16, 14; 17, 10—13; Mar. 6, 15; Luk. 1, 17). 204 206 Enoch (Hennoch) byl podle biblického podání šestý potomek Adamův, otec Methusalemův. „A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více vidín; nebo vzal ho Bůh.“ (1 Mojž. 5, 24.) V. p. 204. Jméno Hennochovo nese apokryfní kniha Starého Zákona. Jména Gog a Magog se vyskytují u proroka Ezechiela 38, 2. 3; 39, 1. 6. 11. 15 a ve Zjev. 20, 8. Nejstarší zmínka je však 1 Mojž. 10, 2, kde je Magog jmenován jako druhý syn Jafetův. Ten se stal praotcem národa, pravděpodobně na sever od Palestiny sídlícího. U Ezechiela je Gog jméno násilného knížete a Magog jméno země i vůdce. Prorok předpovídá nájezd hord Gogových proti Boží říši, ale Hospodin zničí jeho voje a mnohé národy uznají Hospodina. Ve shodě s tím mluví Zjevení o národech ve všech čtyřech rozích země, Gog a Magog; satan je shromáždí, aby obklíčili tábor sva- tých, ale Boží oheň je spálí. U Janova (3. sv., 344) jsou to národy, které dostoupily nejkrajnějších mezí špatnosti. Jinde (4. sv., 280) 205 303
Strana 304
vysvětluje, že Gog znamená všechny ničemné křesťany v řeholích a Magog všechny bezbožné křesťany v lidu. 207 Netvor, o kterém zde Janov mluví, je leviatan (v. p. 17), kterého popisuje kniha Job v kap. 40 a 41. Slova Janovem odtud citovaná jsou však vlastně otázkou zdůrazňující nepřemožitelnost netvora — krokodila. 208 Vidění Ezechielovo o suchých kostech, které duchem Božím ožily, vykládá Janov o duchovním znovuzrození podobným způsobem jako Komenský v Kšaftu. 209 Kurát znamená kněze spravujícího farní ářad. 210 Elizeus byl nástupcem Eliášovým v prorockém úřadě (2 Král. kap. 2—9). V. i p. 204. 211 Neobyčejnou osobnost Milíče z Kroměříže vystihuje nejlépe to, co Janov o něm vypravuje. Stačí uvést v poznámkách jen to, co třeba k doplnění. O mládí Milíče z Kroměříže není známo nic určitého. Universitního vzdělání asi neměl. Když r. 1358 přišel do Prahy a přijal úřad v císařské kanceláři, měl jen nižší kněžské svěcení. S dvorem císařovým dlel několikráte v cizině. Obdržev místo ka- novníka u sv. Víta, složil svůj úřad v císařské kanceláři a přijal vyšší svěcení. R, 1364 začal svou kazatelskou činnost v Praze, byv stržen příkladem Konráda Waldhausera. Zprvu kázal u sv. Miku- láše na Malé Straně, později u sv. Jiljí a latinsky u sv. Mikuláše na Starém Městě. Z jeho latinských kázání vznikly knihy Abortivus (v. p. 189) a Gratiae dei. Milíč káral s kazatelny nezastřeně mravní zkázu své doby a hlásal pokání a nápravu návratem k duchu prvotní církve. Svými slovy strhoval posluchače. „Plápolaše silný duch z něho v Boží milosti“ napsal Štítný. Zneklidněn a pobouřen mravním a duchovním úpadkem církve v jejích představitelích, došel k myšlence, že se naplnil čas příchodu Antikristova. Na jaře 1367 vydal se na cestu do Říma k papeži Urbanovi V., aby ho získal pro reformu církve. Když za nepřítomnosti papežovy ohlásil kázání o příchodu Antikristově, byl postaven před církevní soud. Ve vězení napsal traktát Libellus de Antichristo, v němž navrhoval, aby byl svolán do Říma obecný církevní koncil, který by se uradil o nápravě v církvi. Po příchodu papežově byl propuštěn a vrátil se do Prahy. Neustával ve svém úsilí o mravní obrodu pokáním a častým přijímáním svátosti oltářní. S touto kazatelskou činností spojoval horlivou a obětavou práci charitativní a sociální. U mnichů a pražských farářů však byl neoblíben, osočován a pronásledován. 304
vysvětluje, že Gog znamená všechny ničemné křesťany v řeholích a Magog všechny bezbožné křesťany v lidu. 207 Netvor, o kterém zde Janov mluví, je leviatan (v. p. 17), kterého popisuje kniha Job v kap. 40 a 41. Slova Janovem odtud citovaná jsou však vlastně otázkou zdůrazňující nepřemožitelnost netvora — krokodila. 208 Vidění Ezechielovo o suchých kostech, které duchem Božím ožily, vykládá Janov o duchovním znovuzrození podobným způsobem jako Komenský v Kšaftu. 209 Kurát znamená kněze spravujícího farní ářad. 210 Elizeus byl nástupcem Eliášovým v prorockém úřadě (2 Král. kap. 2—9). V. i p. 204. 211 Neobyčejnou osobnost Milíče z Kroměříže vystihuje nejlépe to, co Janov o něm vypravuje. Stačí uvést v poznámkách jen to, co třeba k doplnění. O mládí Milíče z Kroměříže není známo nic určitého. Universitního vzdělání asi neměl. Když r. 1358 přišel do Prahy a přijal úřad v císařské kanceláři, měl jen nižší kněžské svěcení. S dvorem císařovým dlel několikráte v cizině. Obdržev místo ka- novníka u sv. Víta, složil svůj úřad v císařské kanceláři a přijal vyšší svěcení. R, 1364 začal svou kazatelskou činnost v Praze, byv stržen příkladem Konráda Waldhausera. Zprvu kázal u sv. Miku- láše na Malé Straně, později u sv. Jiljí a latinsky u sv. Mikuláše na Starém Městě. Z jeho latinských kázání vznikly knihy Abortivus (v. p. 189) a Gratiae dei. Milíč káral s kazatelny nezastřeně mravní zkázu své doby a hlásal pokání a nápravu návratem k duchu prvotní církve. Svými slovy strhoval posluchače. „Plápolaše silný duch z něho v Boží milosti“ napsal Štítný. Zneklidněn a pobouřen mravním a duchovním úpadkem církve v jejích představitelích, došel k myšlence, že se naplnil čas příchodu Antikristova. Na jaře 1367 vydal se na cestu do Říma k papeži Urbanovi V., aby ho získal pro reformu církve. Když za nepřítomnosti papežovy ohlásil kázání o příchodu Antikristově, byl postaven před církevní soud. Ve vězení napsal traktát Libellus de Antichristo, v němž navrhoval, aby byl svolán do Říma obecný církevní koncil, který by se uradil o nápravě v církvi. Po příchodu papežově byl propuštěn a vrátil se do Prahy. Neustával ve svém úsilí o mravní obrodu pokáním a častým přijímáním svátosti oltářní. S touto kazatelskou činností spojoval horlivou a obětavou práci charitativní a sociální. U mnichů a pražských farářů však byl neoblíben, osočován a pronásledován. 304
Strana 305
212 213 Byl obžalován z kacířství a sektářství. Milíč se vydal 1374 do Avignonu, aby se osobně hájil před papežem. Žaloba se ukázala vratkou, ale k rozhodnutí již nedošlo. Onemocněl v Avignoně a zemřel tam dne 29. června 1374. Konrád Waldhauser přišel do Prahy z Waldhausenu v Dolních Rakousích, byv povolán císařem Karlem IV. Byl mnichem řádu kanovníků augustiniánských. Kázal německy u sv. Havla. Vystu- poval ostře proti mravní zkaženosti, proti svatokupectví a lakotě mnichů s velikým účinkem na posluchače. Získal právě i Milíče pro své myšlenky. Touto činností si znepřátelil minority i jiné mnišské řády a zakoušel od nich nejedno příkoří. R. 1369 se odebral do Říma, kde se zdržoval právě i císař, byv předvolán jako zá- stupce pražských farářů v jejich sporu s žebravými řády. Pražští dominikáni podali proti němu do Říma žalobu. Waldhauser ne- vyčkal rozhodnutí v této při a vrátil se do Prahy, ale již 8. pro- since téhož roku zemřel. Avignon, francouzské město nad Rhonou, bylo sídlem papežů v letech 1309—1378, v t. zv. „babylonském zajetí“; od roku 1378 do r. 1416 sídlili tam vzdoropapeži. 215 214 Praha byla sídelním městem Karla jako krále českého i jako císaře říše římské. Její politický a kulturní význam přesahoval tehdy daleko přes hranice české. Ve Starém Zákoně se na mnohých místech připomíná dávný zvyk, že lidé neštastní neb kajícníci si oblékali hrubou žíněnou pytlovinu, provazem přepásanou, na holé tělo. Tak 1 Mojž. 37, 34: „I roztrhl Jákob roucha svá a vložil žíni na bedra svá, zármutek nesl po synu svém po mnoho dní.“ Podobně u Lukáše 10, 13: „Kdyby v Tyru a v Sidónu činěni byli divové ti..., dávno by v žíni a v popelu sedíce, pokání činili.“ Způsob ten, oblékati si šat z hrubé pytloviny, zachovávali také pozdější asketi. Milíč nosil žíněnou košili potají pod oděvem. 216 Milíč byl zaměstnán v císařské kanceláři v letech 1358—1362 zprvu jako registrátor, potom jako korektor (ověřující shodu čistopisu s konceptem) a konečně jako notář. 217 Katedrální chrám, t. j. hlavní chrám v sídle biskupa neb arci- biskupa, je chrám sv. Víta, v té době v novém gotickém slohu stavěný. Milíč, obdržev místo kanovníka při chrámu katedrálním, byl ustanoven sakristiánem u sv. Víta. Tento úřad ukládal za 20 Matěj z Janova 305
212 213 Byl obžalován z kacířství a sektářství. Milíč se vydal 1374 do Avignonu, aby se osobně hájil před papežem. Žaloba se ukázala vratkou, ale k rozhodnutí již nedošlo. Onemocněl v Avignoně a zemřel tam dne 29. června 1374. Konrád Waldhauser přišel do Prahy z Waldhausenu v Dolních Rakousích, byv povolán císařem Karlem IV. Byl mnichem řádu kanovníků augustiniánských. Kázal německy u sv. Havla. Vystu- poval ostře proti mravní zkaženosti, proti svatokupectví a lakotě mnichů s velikým účinkem na posluchače. Získal právě i Milíče pro své myšlenky. Touto činností si znepřátelil minority i jiné mnišské řády a zakoušel od nich nejedno příkoří. R. 1369 se odebral do Říma, kde se zdržoval právě i císař, byv předvolán jako zá- stupce pražských farářů v jejich sporu s žebravými řády. Pražští dominikáni podali proti němu do Říma žalobu. Waldhauser ne- vyčkal rozhodnutí v této při a vrátil se do Prahy, ale již 8. pro- since téhož roku zemřel. Avignon, francouzské město nad Rhonou, bylo sídlem papežů v letech 1309—1378, v t. zv. „babylonském zajetí“; od roku 1378 do r. 1416 sídlili tam vzdoropapeži. 215 214 Praha byla sídelním městem Karla jako krále českého i jako císaře říše římské. Její politický a kulturní význam přesahoval tehdy daleko přes hranice české. Ve Starém Zákoně se na mnohých místech připomíná dávný zvyk, že lidé neštastní neb kajícníci si oblékali hrubou žíněnou pytlovinu, provazem přepásanou, na holé tělo. Tak 1 Mojž. 37, 34: „I roztrhl Jákob roucha svá a vložil žíni na bedra svá, zármutek nesl po synu svém po mnoho dní.“ Podobně u Lukáše 10, 13: „Kdyby v Tyru a v Sidónu činěni byli divové ti..., dávno by v žíni a v popelu sedíce, pokání činili.“ Způsob ten, oblékati si šat z hrubé pytloviny, zachovávali také pozdější asketi. Milíč nosil žíněnou košili potají pod oděvem. 216 Milíč byl zaměstnán v císařské kanceláři v letech 1358—1362 zprvu jako registrátor, potom jako korektor (ověřující shodu čistopisu s konceptem) a konečně jako notář. 217 Katedrální chrám, t. j. hlavní chrám v sídle biskupa neb arci- biskupa, je chrám sv. Víta, v té době v novém gotickém slohu stavěný. Milíč, obdržev místo kanovníka při chrámu katedrálním, byl ustanoven sakristiánem u sv. Víta. Tento úřad ukládal za 20 Matěj z Janova 305
Strana 306
218 povinnost starat se o zařízení a potřeby chrámu. Kromě toho byl pověřen funkcí arcijáhna v diecési litoměřické a tím se mu dostalo možnosti seznámit se blíže s osobním životem kněží, neboť k úkolům arcijáhna náleželo míti dohled nad kázní kněžstva a přesvědčovat se o ní visitacemi. Ale koncem roku 1363 složil Milíč tyto hodnosti, aby se mohl cele věnovat hlásání slova Božího. Dcera egyptského faraona ujala se Mojžíše, když ho nalezla jako tříměsíční děťátko odloženého v rákosí řeky, a měla ho, když dorostl, za syna, ale Mojžíš se postavil za svůj uhnětený lid proti utiskovatelům a zřekl se života v pohodlí a blahobytu. Jeho příběh vypravuje 2 Mojž. 2. kap. 219 V době, kdy byl Milíč ovládán myšlenkou, že Antikrist již přišel na svět ve skutečné lidské podobě, hledal osobního Antikrista. Roku 1366 ukázal vzrušen s kazatelny na přítomného císaře: „Tys ten veliký Antikrist!“ Ze vznešeného postavení císařova vyvozoval patrně, že je odpověden za rozvrat v církvi, kterou porušil tím, že ji zahrnul bohatstvím a leskem světské moci a slávy. Milíč byl za to na rozkaz arcibiskupa Jana Očka uvězněn, ale za nedlouho propuštěn. Císař sám netrval na potrestání. 220 Vidění nového svatého města Jeruzaléma líčí Zjevení Janovo v kap. 21: „Viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému“ (Zjev. 21, 2). „A nevejdeť do něho nic poskvrňujícího, aneb působícího ohyzdnost a lež, než toliko ti, kteříž zapsáni jsou v knize života Beránkově“ (Zjev. 21, 27). Domky a nevěstinec zvaný Venecia, t. j. Benátky, které Milíč dal strhnouti, aby tam vystavěl ústav pro kající padlé ženy Jeruzalém, stály v nynějších souběžných ulicích Bartolomějské, kde se říkalo všeobecně Benátky, a Konviktské. Pojmenování nevěstince nesou- viselo ovšem s jménem bohyně Venuše. Milíč přinášel veliké oběti na vydržování svého ústavu. Umíraje doporučil Jeruzalém péči svých nejbližších přátel, mezi nimi také Matěji z Janova. Ale osob- nost Milíčova chyběla. Jeruzalém se vyprazdňoval a zašel. Karel IV. určil jeho budovu za kolej pro universitní mistry a studenty z řádu cisterciáků. 221 222 Janov užil v latině slova „carissimus“ (přemilý, miláček), narážeje na jméno Milíč. Sám poznamenává k jeho jménu (sv. 3, 6 n): „Quod nomen latinum in sermonem translatum sonat ,Karissimus (t. j.: Toto jméno zní po latinsku carissimus). 306
218 povinnost starat se o zařízení a potřeby chrámu. Kromě toho byl pověřen funkcí arcijáhna v diecési litoměřické a tím se mu dostalo možnosti seznámit se blíže s osobním životem kněží, neboť k úkolům arcijáhna náleželo míti dohled nad kázní kněžstva a přesvědčovat se o ní visitacemi. Ale koncem roku 1363 složil Milíč tyto hodnosti, aby se mohl cele věnovat hlásání slova Božího. Dcera egyptského faraona ujala se Mojžíše, když ho nalezla jako tříměsíční děťátko odloženého v rákosí řeky, a měla ho, když dorostl, za syna, ale Mojžíš se postavil za svůj uhnětený lid proti utiskovatelům a zřekl se života v pohodlí a blahobytu. Jeho příběh vypravuje 2 Mojž. 2. kap. 219 V době, kdy byl Milíč ovládán myšlenkou, že Antikrist již přišel na svět ve skutečné lidské podobě, hledal osobního Antikrista. Roku 1366 ukázal vzrušen s kazatelny na přítomného císaře: „Tys ten veliký Antikrist!“ Ze vznešeného postavení císařova vyvozoval patrně, že je odpověden za rozvrat v církvi, kterou porušil tím, že ji zahrnul bohatstvím a leskem světské moci a slávy. Milíč byl za to na rozkaz arcibiskupa Jana Očka uvězněn, ale za nedlouho propuštěn. Císař sám netrval na potrestání. 220 Vidění nového svatého města Jeruzaléma líčí Zjevení Janovo v kap. 21: „Viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému“ (Zjev. 21, 2). „A nevejdeť do něho nic poskvrňujícího, aneb působícího ohyzdnost a lež, než toliko ti, kteříž zapsáni jsou v knize života Beránkově“ (Zjev. 21, 27). Domky a nevěstinec zvaný Venecia, t. j. Benátky, které Milíč dal strhnouti, aby tam vystavěl ústav pro kající padlé ženy Jeruzalém, stály v nynějších souběžných ulicích Bartolomějské, kde se říkalo všeobecně Benátky, a Konviktské. Pojmenování nevěstince nesou- viselo ovšem s jménem bohyně Venuše. Milíč přinášel veliké oběti na vydržování svého ústavu. Umíraje doporučil Jeruzalém péči svých nejbližších přátel, mezi nimi také Matěji z Janova. Ale osob- nost Milíčova chyběla. Jeruzalém se vyprazdňoval a zašel. Karel IV. určil jeho budovu za kolej pro universitní mistry a studenty z řádu cisterciáků. 221 222 Janov užil v latině slova „carissimus“ (přemilý, miláček), narážeje na jméno Milíč. Sám poznamenává k jeho jménu (sv. 3, 6 n): „Quod nomen latinum in sermonem translatum sonat ,Karissimus (t. j.: Toto jméno zní po latinsku carissimus). 306
Strana 307
Sv. Hildegarda (1098—1178) byla vychována v klášteře benedik- tínek v Distbodenbergu v Německu a stala se později abatyší tohoto kláštera. Proslavila se svými prorockými viděními, která zapisovala. V jejích spisech se po prvé ozývá německá mystika. Na cestách i písemným stykem hleděla působit na nejvýznačnější osoby své doby. Její úsilí bylo zaměřeno k nápravě porušených mravů. Založila klášter na Rupertsbergu a tam žila do své smrti. Některými svými myšlenkami předstihuje staletí. „Spravedlnost Boží bude míti svůj čas. Nastala poslední ze sedmi dob, sedmi dny stvoření naznačených. Soudy Boží se splní. Říše i papežství, upadlé v bez- božnost, se zřítí...“ Nastane však nová doba: z chudého a opuš- těného lidu vzejde světlo a náprava. „Jaro a mír budou vládnout na zemi obrozené a andělé se vrátí s důvěrou, aby bydlili mezi lidmi. (Cituje Drtina v Myšlenkovém vývoji str. 277 a n.) 223 224 Sv. Brigita, švédská patronka, byla vrstevnice Milíčova (1303—1373). Pocházela z bohaté rodiny, vynikala zbožností a štědrostí. Když ovdověla, byla její duše vzrušována podivnými viděními. Ale její mystika vychází ze současných poměrů a zasahuje energicky do skutečného života. Její kárající a varovné výstrahy zasahují vla- dáře i samého papeže. Založila nový klášterní řád brigitek, ale na jeho uznání papežem čekala dlouhá léta. Roku 1350 podnikla cestu do Říma, aby osobním vlivem pracovala o nápravu v církvi. V Římě prožila mnoho let. Roku 1372 se vydala na pouť do Pa- lestiny a brzy po svém návratu zemřela. Z jejích spisů psaných v latině je nejdůležitější sedmero knih Revelationes (Zjevení). Zná- most jich pronikla velmi brzy i do Čech. Již Štítný zpracoval její proroctví v českém jazyku v knize Zjevení sv. Brigity pro svou dceru Anežku. 20.* 307
Sv. Hildegarda (1098—1178) byla vychována v klášteře benedik- tínek v Distbodenbergu v Německu a stala se později abatyší tohoto kláštera. Proslavila se svými prorockými viděními, která zapisovala. V jejích spisech se po prvé ozývá německá mystika. Na cestách i písemným stykem hleděla působit na nejvýznačnější osoby své doby. Její úsilí bylo zaměřeno k nápravě porušených mravů. Založila klášter na Rupertsbergu a tam žila do své smrti. Některými svými myšlenkami předstihuje staletí. „Spravedlnost Boží bude míti svůj čas. Nastala poslední ze sedmi dob, sedmi dny stvoření naznačených. Soudy Boží se splní. Říše i papežství, upadlé v bez- božnost, se zřítí...“ Nastane však nová doba: z chudého a opuš- těného lidu vzejde světlo a náprava. „Jaro a mír budou vládnout na zemi obrozené a andělé se vrátí s důvěrou, aby bydlili mezi lidmi. (Cituje Drtina v Myšlenkovém vývoji str. 277 a n.) 223 224 Sv. Brigita, švédská patronka, byla vrstevnice Milíčova (1303—1373). Pocházela z bohaté rodiny, vynikala zbožností a štědrostí. Když ovdověla, byla její duše vzrušována podivnými viděními. Ale její mystika vychází ze současných poměrů a zasahuje energicky do skutečného života. Její kárající a varovné výstrahy zasahují vla- dáře i samého papeže. Založila nový klášterní řád brigitek, ale na jeho uznání papežem čekala dlouhá léta. Roku 1350 podnikla cestu do Říma, aby osobním vlivem pracovala o nápravu v církvi. V Římě prožila mnoho let. Roku 1372 se vydala na pouť do Pa- lestiny a brzy po svém návratu zemřela. Z jejích spisů psaných v latině je nejdůležitější sedmero knih Revelationes (Zjevení). Zná- most jich pronikla velmi brzy i do Čech. Již Štítný zpracoval její proroctví v českém jazyku v knize Zjevení sv. Brigity pro svou dceru Anežku. 20.* 307
Strana 308
Strana 309
DOSLOV Vzpomínám vděčně, kolik útěchy a úlevy jsem nalezl v práci o tomto překladě v nejtěžší době útisku naší vlasti hitlerovským fašismem. Sto let po sepsání německého spisu Frant. Palackého „Die Vorläufer des Husitenthums in Böhmen“,* ve kterém zařadil Matěje z Janova mezi významné předchůdce husitství v Čechách, ujal jsem se překladatelské práce z podnětu táborského faráře českobr. evang. Boh. Součka. Blížilo se pětisté a půlstaleté výročí smrti M. Matěje z Janova, při- padající na rok 1943. Šlo o to, obnovit v českém lidu památku tohoto průkopníka reformačního úsilí v církvi a seznámit dnešní čtenáře blíže s myšlenkami a snahami „mistra Pařížského“ překladem vybra- ných částí jeho díla, které Palacký označil jako jednu „z nejpamátněj- ších knih, které odjakživa kdy v Čechách napsány jsou“. Vycházeje z uvedeného spisu Palackého, obrátil jsem svou pozornost k celému dílu Janovovu a postupně jsem vybíral a překládal nezávisle na něm větší i menší místa z „Regulí“. Toto dílo bylo vydáno latinsky tiskem s kritickým aparátem na základě rukopisného podání v pěti svazcích, které obsáhly první čtyři knihy s příslušnými traktáty: „Matěje z Janova, Mistra Pařížského. Regulae Veteris et Novi Testa- menti“. Vydal Vlastimil Kybal. Svazek I. V Inšpruku 1908. Svazek II. 1909. Svazek III. 1911. Svazek IV. 1913. — Svazek V. má také latinský titul** vedle titulu českého. Vydán byl v Praze 1926. Pátá kniha „Re- gulí“ zůstala v rukopisech. Z obsáhlého a dosti roztříštěného díla Janovova volil jsem pro svůj překlad charakteristické podstatné části, z kterých by vynikl třebas jen v ukázkách, duch a ráz celého spisu, ale neomezil jsem se na oje- dinělé ukázky, nýbrž dbal jsem toho, aby se obsahově blízké úryvky mnohostranně doplňovaly ve větší celek. Při uspořádání přeložených * Pojednání Palackého z r. 1842 nebylo pražskou censurou při- puštěno a vyšlo pode jménem Dr J. P. Jordana se zatajením skuteč- ného jména autorova 1846 v Lipsku; s pravým jménem vydán týž spisek v Praze 1869 a česky ve sborníku Radhost II: Předchůdcové husitství v Čechách. ** Mathiae de Janov dicti Magister Parisiensis Regulae Veteris et Novi Testamenti. 309
DOSLOV Vzpomínám vděčně, kolik útěchy a úlevy jsem nalezl v práci o tomto překladě v nejtěžší době útisku naší vlasti hitlerovským fašismem. Sto let po sepsání německého spisu Frant. Palackého „Die Vorläufer des Husitenthums in Böhmen“,* ve kterém zařadil Matěje z Janova mezi významné předchůdce husitství v Čechách, ujal jsem se překladatelské práce z podnětu táborského faráře českobr. evang. Boh. Součka. Blížilo se pětisté a půlstaleté výročí smrti M. Matěje z Janova, při- padající na rok 1943. Šlo o to, obnovit v českém lidu památku tohoto průkopníka reformačního úsilí v církvi a seznámit dnešní čtenáře blíže s myšlenkami a snahami „mistra Pařížského“ překladem vybra- ných částí jeho díla, které Palacký označil jako jednu „z nejpamátněj- ších knih, které odjakživa kdy v Čechách napsány jsou“. Vycházeje z uvedeného spisu Palackého, obrátil jsem svou pozornost k celému dílu Janovovu a postupně jsem vybíral a překládal nezávisle na něm větší i menší místa z „Regulí“. Toto dílo bylo vydáno latinsky tiskem s kritickým aparátem na základě rukopisného podání v pěti svazcích, které obsáhly první čtyři knihy s příslušnými traktáty: „Matěje z Janova, Mistra Pařížského. Regulae Veteris et Novi Testa- menti“. Vydal Vlastimil Kybal. Svazek I. V Inšpruku 1908. Svazek II. 1909. Svazek III. 1911. Svazek IV. 1913. — Svazek V. má také latinský titul** vedle titulu českého. Vydán byl v Praze 1926. Pátá kniha „Re- gulí“ zůstala v rukopisech. Z obsáhlého a dosti roztříštěného díla Janovova volil jsem pro svůj překlad charakteristické podstatné části, z kterých by vynikl třebas jen v ukázkách, duch a ráz celého spisu, ale neomezil jsem se na oje- dinělé ukázky, nýbrž dbal jsem toho, aby se obsahově blízké úryvky mnohostranně doplňovaly ve větší celek. Při uspořádání přeložených * Pojednání Palackého z r. 1842 nebylo pražskou censurou při- puštěno a vyšlo pode jménem Dr J. P. Jordana se zatajením skuteč- ného jména autorova 1846 v Lipsku; s pravým jménem vydán týž spisek v Praze 1869 a česky ve sborníku Radhost II: Předchůdcové husitství v Čechách. ** Mathiae de Janov dicti Magister Parisiensis Regulae Veteris et Novi Testamenti. 309
Strana 310
míst pro svůj výbor řídil jsem se jinými hledisky, než které vedly autora v základní osnově jeho knih. Seskupil jsem vybrané ukázky, nehledě k tomu, kde v knihách „Regulí“ bylo jejich místo, s ozna- čením jejich původu do oddílů, kterými by bylo doloženo hodnocení knih „Regulí“ v Palackého pojmenování: Knihy o pravém a lichém křesťanství. Matěj z Janova má být tímto výborem prokázán jako předchůdce husitství, a tím, třebas ještě syn středověku, přiblížen i dnešnímu čtenáři. Jsem si vědom toho, že jsem v překladě snad nepřekonal po každé obtíže, které středověká latina Janovova překladateli působí. Nešlo mi však ani o filologicky věrný překlad tam, kde více záleží na myšlenkové náplni. Mou snahou bylo tlumočit Janova srozumitelně a přístupně, aniž bych však setřel zvláštní ráz jeho dikce. Poznámky, kterými je překlad doplněn, přihlížejí hlavně ke společenské a myš- lenkové povaze Janovovy doby. Úvodem dostává se čtenářům knihy zasvěcení i do theologických problémů Janovových. Nesčetné citáty a reminiscence z Písma, kterými Janov dokládá své myšlenky a úvahy, přeložil jsem tak, jak si je Janov sám vykládal a v jakém smyslu je pojímal, i tam, kde cituje volně a nepřesně. Nemohl jsem se ovšem opírat o znění v bibli Kralické, která náleží době pozdější. Podle potřeby jsem přihlížel k Vulgátě. Odkazy na příslušná místa v Písmě jsou vesměs uvedeny podle nynějšího způsobu citování v závorkách, i tam, kde je Kybal doplnil neb opravil; některá místa jsem určil sám. Můj překlad byl v podstatě dokončen a připraven po osvobození roku 1945, avšak do tisku se dostává z mnohých příčin až roku 1954. Při tom však nebyla práce tato ponechána svému osudu, nýbrž nalezla vždy příznivce, kteří nad ní bděli, aby nezapadla. To budiž vděčně zde zaznamenáno. S upřímnými díky připomínám také pomoc, které se mi v mé práci radou i skutkem dostávalo. Děkuji faráři B. Souč- kovi, prof. F. M. Bartošovi, prof. M. Kaňákovi, Dr J. Kučerovi a jiným. Připojuji ještě seznam při práci užitých pomůcek a literatury: Ducange, Glossarium ad scriptores mediae et infimae latinitatis, ed. Favre; Lexikon für Theologie und Kirche. 2. Auflage. Herausgegeben von Dr M. Buchberger. 1931; Realencyklopädie für protestantische Theologie und Kirche. 1898; Český slovník bohovědný; Corpus iuris canonici; Tomáš Aquinský, Summa theologiae; Nicola de Lyra, Biblia sacra cum glossis; Garruci Raffaele, Storia della arte cristiana nei primi otto secoli. Sv. VI. 1872; Fr. Palacký, Die Vorläufer des Husiten- thums in Böhmen. 1869; VI. Kybal, M. Matěj z Janova. Jeho život a dílo. 1905; Fr. Loskot, M. Matěj z Janova. 1912; V. Novotný, Nábo- ženské hnutí české ve 14. a 15. stol. I.; Z. Winter, Život církevní v Če- chách. 1895; V. Chaloupecký, Karlova universita v Praze 1348—1409. 310
míst pro svůj výbor řídil jsem se jinými hledisky, než které vedly autora v základní osnově jeho knih. Seskupil jsem vybrané ukázky, nehledě k tomu, kde v knihách „Regulí“ bylo jejich místo, s ozna- čením jejich původu do oddílů, kterými by bylo doloženo hodnocení knih „Regulí“ v Palackého pojmenování: Knihy o pravém a lichém křesťanství. Matěj z Janova má být tímto výborem prokázán jako předchůdce husitství, a tím, třebas ještě syn středověku, přiblížen i dnešnímu čtenáři. Jsem si vědom toho, že jsem v překladě snad nepřekonal po každé obtíže, které středověká latina Janovova překladateli působí. Nešlo mi však ani o filologicky věrný překlad tam, kde více záleží na myšlenkové náplni. Mou snahou bylo tlumočit Janova srozumitelně a přístupně, aniž bych však setřel zvláštní ráz jeho dikce. Poznámky, kterými je překlad doplněn, přihlížejí hlavně ke společenské a myš- lenkové povaze Janovovy doby. Úvodem dostává se čtenářům knihy zasvěcení i do theologických problémů Janovových. Nesčetné citáty a reminiscence z Písma, kterými Janov dokládá své myšlenky a úvahy, přeložil jsem tak, jak si je Janov sám vykládal a v jakém smyslu je pojímal, i tam, kde cituje volně a nepřesně. Nemohl jsem se ovšem opírat o znění v bibli Kralické, která náleží době pozdější. Podle potřeby jsem přihlížel k Vulgátě. Odkazy na příslušná místa v Písmě jsou vesměs uvedeny podle nynějšího způsobu citování v závorkách, i tam, kde je Kybal doplnil neb opravil; některá místa jsem určil sám. Můj překlad byl v podstatě dokončen a připraven po osvobození roku 1945, avšak do tisku se dostává z mnohých příčin až roku 1954. Při tom však nebyla práce tato ponechána svému osudu, nýbrž nalezla vždy příznivce, kteří nad ní bděli, aby nezapadla. To budiž vděčně zde zaznamenáno. S upřímnými díky připomínám také pomoc, které se mi v mé práci radou i skutkem dostávalo. Děkuji faráři B. Souč- kovi, prof. F. M. Bartošovi, prof. M. Kaňákovi, Dr J. Kučerovi a jiným. Připojuji ještě seznam při práci užitých pomůcek a literatury: Ducange, Glossarium ad scriptores mediae et infimae latinitatis, ed. Favre; Lexikon für Theologie und Kirche. 2. Auflage. Herausgegeben von Dr M. Buchberger. 1931; Realencyklopädie für protestantische Theologie und Kirche. 1898; Český slovník bohovědný; Corpus iuris canonici; Tomáš Aquinský, Summa theologiae; Nicola de Lyra, Biblia sacra cum glossis; Garruci Raffaele, Storia della arte cristiana nei primi otto secoli. Sv. VI. 1872; Fr. Palacký, Die Vorläufer des Husiten- thums in Böhmen. 1869; VI. Kybal, M. Matěj z Janova. Jeho život a dílo. 1905; Fr. Loskot, M. Matěj z Janova. 1912; V. Novotný, Nábo- ženské hnutí české ve 14. a 15. stol. I.; Z. Winter, Život církevní v Če- chách. 1895; V. Chaloupecký, Karlova universita v Praze 1348—1409. 310
Strana 311
1948; F. M. Bartoš, Co víme o Husovi nového. 1946; O. M. Petrů, Matěj z Janova o častém sv. přijímání 1946; Fr. Žilka, Dějiny světo- vých náboženství. 1924; Ferd. Hrejsa, Dějiny křesťanství v Česko- slovensku I. a II. 1947; Fr. Drtina, Myšlenkový vývoj evropského lidstva. 1902; W. Wundt, Völkerpsychologie. 1906. Vedle toho připo- mínám, že jednotlivá místa z Regulí jsou přeložena v knihách výše uvedených od Kybala, Novotného, Loskota a ve sborníku J. Vilikov- ského „Próza z doby Karla IV.“. 1938. Při překládání biblických citátů mi posloužily Kralická bible (Bible svatá) a Žilkův překlad Nového Zákona. Rudolf Schenk 311
1948; F. M. Bartoš, Co víme o Husovi nového. 1946; O. M. Petrů, Matěj z Janova o častém sv. přijímání 1946; Fr. Žilka, Dějiny světo- vých náboženství. 1924; Ferd. Hrejsa, Dějiny křesťanství v Česko- slovensku I. a II. 1947; Fr. Drtina, Myšlenkový vývoj evropského lidstva. 1902; W. Wundt, Völkerpsychologie. 1906. Vedle toho připo- mínám, že jednotlivá místa z Regulí jsou přeložena v knihách výše uvedených od Kybala, Novotného, Loskota a ve sborníku J. Vilikov- ského „Próza z doby Karla IV.“. 1938. Při překládání biblických citátů mi posloužily Kralická bible (Bible svatá) a Žilkův překlad Nového Zákona. Rudolf Schenk 311
Strana 312
PŘEHLED latinských textů z Janovových Regulí, vybraných a přeložených do tohoto výboru. Svazek: Naše vyd. str.: Svazek: Str.: Naše vyd. str.: 2 Str.: 2—4 10—14 15 21—22 45—47 99—101 136—138 158 159—162 162—163 177—178 178—179 180—182 185—186 228 261 271—272 3—6 6—8 12 12—16 18—21 22—24 24 30 38 40—41 50—52 53—54 58—61 63—64 65—67 140—141 143—144 210 33 34 209 217 266 192 264 251 265 200 213 200 204 81 212 65 36 51 62 54 58 58 63 63 108 68 71 72 181 74 73 77 254 146—147 171—173 180—181 182—183 191—193 224—226 239 241—242 256—258 261—263 270 271—272 275—277 1—4 10—11 14—15 25—27 30—31 31 34—35 36 38—41 46—47 48—50 51—52 54—55 56—59 60—61 72—73 77 106 107 134—137 139—141 171—175 45 241 196 254 160 178 184 174 214 243 255 173 185 145 148 256 165 151 163 161 226 226 191 194 198 257 222 187 77 258 44 39 215 61 148 312
PŘEHLED latinských textů z Janovových Regulí, vybraných a přeložených do tohoto výboru. Svazek: Naše vyd. str.: Svazek: Str.: Naše vyd. str.: 2 Str.: 2—4 10—14 15 21—22 45—47 99—101 136—138 158 159—162 162—163 177—178 178—179 180—182 185—186 228 261 271—272 3—6 6—8 12 12—16 18—21 22—24 24 30 38 40—41 50—52 53—54 58—61 63—64 65—67 140—141 143—144 210 33 34 209 217 266 192 264 251 265 200 213 200 204 81 212 65 36 51 62 54 58 58 63 63 108 68 71 72 181 74 73 77 254 146—147 171—173 180—181 182—183 191—193 224—226 239 241—242 256—258 261—263 270 271—272 275—277 1—4 10—11 14—15 25—27 30—31 31 34—35 36 38—41 46—47 48—50 51—52 54—55 56—59 60—61 72—73 77 106 107 134—137 139—141 171—175 45 241 196 254 160 178 184 174 214 243 255 173 185 145 148 256 165 151 163 161 226 226 191 194 198 257 222 187 77 258 44 39 215 61 148 312
Strana 313
Svazek: Str.: 182—184 197—198 202—204 205—206 208—209 224—226 250 346—347 355—356 356—357 359—360 361—363 111—113 115 135—137 138—139 140—142 145—145 154 156—157 178—180 189—191 198—202 208—209 210—215 217—218 269—270 266—267 282—285 506—507 357—558 564—566 582—385 387—590 Naše vyd. str.: 171 222 220 211 46 150 47 234 258 259 260 261 206 186 83 42 183 195 196 40 203 205 167 170 170 175 44 207 239 180 153 156 157 208 145 177 152 235 38 201 199 188 Kniha: Svazek: Str.: Naše vyd. str.: 398—399 234 399 47 20—21 93 23 45 42—47 247 75—78 113 82—83 263 157—159 139 177 111 220—221 85 234—235 100 237—238 9% 262—263 85 264—265 112 268—270 140 295—296 244 309 96 554—355 119 566—568 120 571—572 119 377 48 Folio: Naše vyd. str.: V. 27b, Cod. B 229 28b—29 b, Cod. B 231 106 b, 107 a,b 109 107 b, 108 a 37 109 a, b 122 110a — 111b 125 116b — 117a 107 119a — 120 b 84 125b 264 124a 102 124b — 125a 66 126a, b. 245 126 b — 127a 239 127a 250 127 b 246 128 b 246 129a — 129 b 64 132 b — 155a 97 515
Svazek: Str.: 182—184 197—198 202—204 205—206 208—209 224—226 250 346—347 355—356 356—357 359—360 361—363 111—113 115 135—137 138—139 140—142 145—145 154 156—157 178—180 189—191 198—202 208—209 210—215 217—218 269—270 266—267 282—285 506—507 357—558 564—566 582—385 387—590 Naše vyd. str.: 171 222 220 211 46 150 47 234 258 259 260 261 206 186 83 42 183 195 196 40 203 205 167 170 170 175 44 207 239 180 153 156 157 208 145 177 152 235 38 201 199 188 Kniha: Svazek: Str.: Naše vyd. str.: 398—399 234 399 47 20—21 93 23 45 42—47 247 75—78 113 82—83 263 157—159 139 177 111 220—221 85 234—235 100 237—238 9% 262—263 85 264—265 112 268—270 140 295—296 244 309 96 554—355 119 566—568 120 571—572 119 377 48 Folio: Naše vyd. str.: V. 27b, Cod. B 229 28b—29 b, Cod. B 231 106 b, 107 a,b 109 107 b, 108 a 37 109 a, b 122 110a — 111b 125 116b — 117a 107 119a — 120 b 84 125b 264 124a 102 124b — 125a 66 126a, b. 245 126 b — 127a 239 127a 250 127 b 246 128 b 246 129a — 129 b 64 132 b — 155a 97 515
Strana 314
Folio: Naše vyd. str.: 130 104 108 106 115 101 87 133 135 136 a 136 b — 137 a 138 a 139 a, b, 140 b 141 b — 142 a 143 a,b 147 a — 148 a 151 a,b 151 b — 152 a Folio: Naše vyd. str.: 156 b — 157 a 167 a — 168 a 169 a,b 169b, 170 a 171b, 172 а 172b, 173 a 173 b — 174 a 175 a, b, 176 a 176 b, 177 a 137 128 117 131 78 80 127 89 82 314
Folio: Naše vyd. str.: 130 104 108 106 115 101 87 133 135 136 a 136 b — 137 a 138 a 139 a, b, 140 b 141 b — 142 a 143 a,b 147 a — 148 a 151 a,b 151 b — 152 a Folio: Naše vyd. str.: 156 b — 157 a 167 a — 168 a 169 a,b 169b, 170 a 171b, 172 а 172b, 173 a 173 b — 174 a 175 a, b, 176 a 176 b, 177 a 137 128 117 131 78 80 127 89 82 314
Strana 315
OBSAH ŽIVOT A DILO M. MATĚJE Z JANOVA Úvod od M. Kaňáka Str. VÝBOR Z REGULÍ MATĚJE Z JANOVA: Oddíl první: OSOBNOST A DÍLO M. MATĚJE Z JANOVA I. Z předmluvy: 1. Účel díla 2. Janov a bible 3. Slovo k čtenářům 4. Z předmluvy k páté knize Osobní vyznání . II. . Na svou obranu III. IV. Obrana traktátu pařížských theologů V. Závěrečná modlitba na konci IV. knihy 34 36 38 45 47 48 Oddíl druhý: CÍRKEV BOŽÍ I. První Pravda: 1. První Pravda nejvyšším pravidlem 2. Řád Pravdy v tvorstvu . 3. Trojí zjevení Pravdy a) Přirozený zákon b) Psaný zákon c) Zákon milosti 4. Pravidlo Pravdy 5. První Pravda a zákon lásky 6. Zákon lásky 7. Život podle První Pravdy . 56 58 61 62 II. Církev Kristova: 1. Ježíš Kristus — První Pravda 2. Ježíš Kristus všecko všem . 3. Pokora Ježíše Krista 4. Svědkové Pravdy . 5. Vznešenost křesťanského náboženství 6. Pravidlo Pravdy v křesťanském lidu . 7. Jednotnost církve Boží 63 64 66 68 74 77 315
OBSAH ŽIVOT A DILO M. MATĚJE Z JANOVA Úvod od M. Kaňáka Str. VÝBOR Z REGULÍ MATĚJE Z JANOVA: Oddíl první: OSOBNOST A DÍLO M. MATĚJE Z JANOVA I. Z předmluvy: 1. Účel díla 2. Janov a bible 3. Slovo k čtenářům 4. Z předmluvy k páté knize Osobní vyznání . II. . Na svou obranu III. IV. Obrana traktátu pařížských theologů V. Závěrečná modlitba na konci IV. knihy 34 36 38 45 47 48 Oddíl druhý: CÍRKEV BOŽÍ I. První Pravda: 1. První Pravda nejvyšším pravidlem 2. Řád Pravdy v tvorstvu . 3. Trojí zjevení Pravdy a) Přirozený zákon b) Psaný zákon c) Zákon milosti 4. Pravidlo Pravdy 5. První Pravda a zákon lásky 6. Zákon lásky 7. Život podle První Pravdy . 56 58 61 62 II. Církev Kristova: 1. Ježíš Kristus — První Pravda 2. Ježíš Kristus všecko všem . 3. Pokora Ježíše Krista 4. Svědkové Pravdy . 5. Vznešenost křesťanského náboženství 6. Pravidlo Pravdy v křesťanském lidu . 7. Jednotnost církve Boží 63 64 66 68 74 77 315
Strana 316
8. O pokoře 9. Dokonalý křesťan . 10. Úkol kněze 11. Laikové a kněz 12. Trojí život člověka 13. Jistota milosti Boží . . 3 R Str. 78 82 83 85 87 89 Oddíl třetí: SVATOST VEČEŘE PÁNĚ I. Oslava svátosti: 1. Svátost Večeře Páně 2. Bohatost svátosti Večeře Páně 93 97 II. Podstata svátosti těla a krve Páně: 1. Tajemství svátosti 2. Ježíš Kristus v svátosti 3. Chléb a víno . 4. Pokrm duší 5. Účinky svátosti 101 102 106 107 108 III. Přijímání svátosti: 1. Laikové a svátost 2. Společné přijímání 3. Podmínky hodného přijímání 4. Hříšník a svátost . IV. Zanedbávání svátosti: 1. Výmluvy nepřijímajícího 2. Odpor proti přijímání 109 119 122 128 133 137 Oddíl čtvrtý: PORUŠENÁ CÍRKEV I. Antikrist: 1. Příchod Antikristův 2. Kdo je Antikristem 3. Kristus a Antikrist 4. Antikrist a svátost Večeře Páně . . II. Ohavnost zpustošení: 1. Zpustošení v chrámě Božím 2. Šelma v Apokalypse . 3. Žena v Apokalypse 145 145 151 152 153 156 157 III. Církevní rozkol: 1. Rozdělení v údech 2. Rozdělení v hlavě . 160 161 316
8. O pokoře 9. Dokonalý křesťan . 10. Úkol kněze 11. Laikové a kněz 12. Trojí život člověka 13. Jistota milosti Boží . . 3 R Str. 78 82 83 85 87 89 Oddíl třetí: SVATOST VEČEŘE PÁNĚ I. Oslava svátosti: 1. Svátost Večeře Páně 2. Bohatost svátosti Večeře Páně 93 97 II. Podstata svátosti těla a krve Páně: 1. Tajemství svátosti 2. Ježíš Kristus v svátosti 3. Chléb a víno . 4. Pokrm duší 5. Účinky svátosti 101 102 106 107 108 III. Přijímání svátosti: 1. Laikové a svátost 2. Společné přijímání 3. Podmínky hodného přijímání 4. Hříšník a svátost . IV. Zanedbávání svátosti: 1. Výmluvy nepřijímajícího 2. Odpor proti přijímání 109 119 122 128 133 137 Oddíl čtvrtý: PORUŠENÁ CÍRKEV I. Antikrist: 1. Příchod Antikristův 2. Kdo je Antikristem 3. Kristus a Antikrist 4. Antikrist a svátost Večeře Páně . . II. Ohavnost zpustošení: 1. Zpustošení v chrámě Božím 2. Šelma v Apokalypse . 3. Žena v Apokalypse 145 145 151 152 153 156 157 III. Církevní rozkol: 1. Rozdělení v údech 2. Rozdělení v hlavě . 160 161 316
Strana 317
IV. Mravní stav církve: 1. 2. 3. 4. 5. 6 Prvotní a současná církev Sedm hlavních hříchů Zmatek myslí . . Úpadek křesťanského ducha . Války mezi křesťany . . Rozklad jednoty církve V. Kněží a řeholníci: SVU VI N —- 7. . Papez a knóżstvo . . Upadek hierarchie . . . . Odcizení kněžským povinnostem . . Vady mni&ského zrízení . Duch mnišských řádů . Hlavní hříchy kněží: a) Pýcha b) Lakota c) Tělesné hříchy . Sociální vina kněžstva VI. Pokrytectví kněží: VO NANA Vi LI N Ý Známky pokryice . . . . Podstata hříchů pokrytectví . . Sebeláska pokrytcü . . Mrtvá víra pokrytcü Muži s rozdvojenou duší . . Odpůrci pravdy . Lzivi a pravi kazatelé . . Pokrytectvi kazateli-knśżi . Pokrytci a svati lidé 10. 11. Ohavnost kněžského pokrytectví Rozšíření pokrytectví v církvi VII. Škodlivost nálezků IX. Plnost času VIII. Nepravý kult svatých, ostatků a a obrazů Oddíl pátý: ZA OBNOVU CÍRKVE I. Obnova církve . II. Omezeni zbyteénych ziizeni v církvi III. Odstranění zázračných obrazů . IV. Stavení veřejných hříchů V. Vnitřní přerození kněžstva a řeholnictva: 1. 2. Návrat k pokofe . . . Návrat k poslušnosti a chudobě . Str. 165 165 165 167 171 175 174 177 178 185 187 191 194 198 199 200 204 205 206 208 209 210 212 215 214 220 254
IV. Mravní stav církve: 1. 2. 3. 4. 5. 6 Prvotní a současná církev Sedm hlavních hříchů Zmatek myslí . . Úpadek křesťanského ducha . Války mezi křesťany . . Rozklad jednoty církve V. Kněží a řeholníci: SVU VI N —- 7. . Papez a knóżstvo . . Upadek hierarchie . . . . Odcizení kněžským povinnostem . . Vady mni&ského zrízení . Duch mnišských řádů . Hlavní hříchy kněží: a) Pýcha b) Lakota c) Tělesné hříchy . Sociální vina kněžstva VI. Pokrytectví kněží: VO NANA Vi LI N Ý Známky pokryice . . . . Podstata hříchů pokrytectví . . Sebeláska pokrytcü . . Mrtvá víra pokrytcü Muži s rozdvojenou duší . . Odpůrci pravdy . Lzivi a pravi kazatelé . . Pokrytectvi kazateli-knśżi . Pokrytci a svati lidé 10. 11. Ohavnost kněžského pokrytectví Rozšíření pokrytectví v církvi VII. Škodlivost nálezků IX. Plnost času VIII. Nepravý kult svatých, ostatků a a obrazů Oddíl pátý: ZA OBNOVU CÍRKVE I. Obnova církve . II. Omezeni zbyteénych ziizeni v církvi III. Odstranění zázračných obrazů . IV. Stavení veřejných hříchů V. Vnitřní přerození kněžstva a řeholnictva: 1. 2. Návrat k pokofe . . . Návrat k poslušnosti a chudobě . Str. 165 165 165 167 171 175 174 177 178 185 187 191 194 198 199 200 204 205 206 208 209 210 212 215 214 220 254
Strana 318
VI. Obnovení duchovní jednoty v církvi VII. Nové kněžstvo VIII. Blízkost obnovy IX. Příchod Eliášův: 1. Kazatelé 2. Milíč a Waldhauser X. Vypravování o Janu Milíčovi XI. Obnovení denního přijímání Večeře Páně XII. Probuzení náboženského ducha mezi laiky Poznámky . Doslov . Přehled latinských textů z Janovových Regulí, vybraných a pře- ložených do tohoto výboru Obsah . . . . . . . . Str. 254 256 257 258 259 260 263 264 269 309 312 315 318
VI. Obnovení duchovní jednoty v církvi VII. Nové kněžstvo VIII. Blízkost obnovy IX. Příchod Eliášův: 1. Kazatelé 2. Milíč a Waldhauser X. Vypravování o Janu Milíčovi XI. Obnovení denního přijímání Večeře Páně XII. Probuzení náboženského ducha mezi laiky Poznámky . Doslov . Přehled latinských textů z Janovových Regulí, vybraných a pře- ložených do tohoto výboru Obsah . . . . . . . . Str. 254 256 257 258 259 260 263 264 269 309 312 315 318
- 1: Array
- 5: Array
- 31: Array
- 49: Array
- 93: Array
- 143: Array
- 237: Array
- 269: Array
- 309: Array
- 312: Array
- 315: Array