Strana 1
PŘIBĚHY KRÁLE PREMYSLA OTAKARA II. ZLÁ LÉTA PO SMRTI KRÁLE PREMYSLA OTAKARA II. Dva současné letopisy NAKLADATELSTVI VYŠEHRAD I 9 4 7

Strana 2

Strana 3
— AAA

Strana 4

Strana 5
O KRÁLI PŘEMYSLU OTAKAROVI II. ZLÁ LÉTA PO JEHO SMRTI

Strana 6

Strana 7
PŘÍBÉHY KRÁLE PŘEMYSLA OTAKARA II. Léta Páně 1254 dne 14. prosince Přemysl, syn krále Vác- lava, táhl do Prus, opásán znamením kříže, aby bojoval proti Prusům, a jeho následovalo veliké množství pánů čes- kých, moravských a rakouských i jiných bojovníků nižšího stavu. Přitáhnuv do Vratislavě, slavil tam vánoce a byl s ve- likou ctí, jak slušelo, uvítán od knížat polských a pánů i od biskupa vratislavského a hoštěn několik dní se svým veškerým vojskem velmi bohatě. Zatím tedy, co dlel ve Vra- tislavi, připojil se k němu markrabě braniborský se svým vojskem a oba společně táhli do Prus, vedouce s sebou čet- ný lid. Léta Páně 1255. Zatím mocnější a starší předáci země pruské, zastrašeni tuším božským strachem a uslyševše jméno knížete českého, přišli k němu s hlubokou pokorou a poddali se jemu a křesťanské víře se všemi svými. Zbož- ný kníže, přijav je laskavě, pozval je k milosti křtu, jedno- ho zvláště mocného z nich sám vyzdvihl ze svaté vody křest- ní, dav mu jméno Otakar, jiného vyzdvihl z vody markra- bě braniborský a nazval ho svým jménem. Potom vyzdvihli ještě několik urozených z lůna matky církve a obdařili je svými oděvy, ať byly sebecennější. Potom přišedše k jedné hoře, kterou nazvali Královou horou, vystavěli hrad k vět- šímu utvrzení víry křesťanské. A když bylo velmi mnoho li- du pruského pokřtěno od pana biskupa olomouckého i od jiných biskupů, kníže země české a markrabě braniborský, posilnivše novokřtěnce v křesťanské víře a přijavše od nich rukojmí, odevzdali zemi do rukou křižáků z řádu Němec-

Strana 8
kého a vrátili se domů s dobrým pořízením a radostí. Kní- že český přijel do Opavy 6. února a odtud spěchal do Ra- kous, kde zůstal přes celý půst. Potomv oktáv Hodu Božího velikonočního přijel do Čech a byl za velikého jásotu kněž- stva i lidu města Prahy uvítán uctivě v procesí 8. dubna v katedrálním chrámě od biskupa a kanovníků tohoto kos- tela. Když kníže vycházel z hradu pražského, strhla se ve- liká vichřice a vír a svrhla jednoho rytíře, jenž jel za kní- žetem, s mostu před hradem; jeho kúň zahynul při pádu, ale jemu samému se nic nestalo. Také dřevěná zvonice se zvony uvnitř zdí kolem kostela Panny Marie se zřítila v tu hodinu silným nárazem větrů a mnoho jiných škod se sta- lo v městě i ve vsích. Léta od narození Páně 1260 vznikla mezi knížaty a příbuz- nými vznešené krve, totiž mezi pánem a dědicem králov- ství českého, vévodou rakouským a štyrským a markrabě- tem moravským Přemyslem s jedné strany a mezi Belou a jeho synem Štěpánem, králi uherskými, opět různice, jako k ní byla před několika lety zavdána příležitost, a spíše pod- nět se strany těch králů uherských, nyní však ostřejší. Ne- boť starší král uherský Bela proti znění smlouvy, jež byla uzavřena s jeho synovcem, řečeným pánem království čes- kého, a stvrzena s obou stran osobními přísahami a potom sepsanými veřejnými listinami, najednou téhož roku, kdy byla smlouva uzavřena, jal se, jak bylo zjištěno, obsazovati území na hranicích Moravy, Rakous a té části Štyrska, jež předešlou smlouvou připadla za podíl řečenému jeho sy- novci. Ale i jeho syn, král Štěpán, jenž hleděl ukrutností a vraž- dami, páchanými na nevinném stádu Kristově, předstih- nout i své předky, vypravil se s vojskem Kumánů, pohanů a lidí nelidských, proti jasnému vévodovi korutanskému 8

Strana 9
Oldřichovi a jeho bratru, zvolenému biskupu solnohrad- skému, sestřencům řečeného krále českého, kteří byli do onoho míru pojati, a nechávaje vojsku bez milosti a bez- rozdílu pobíjeti mnichy, duchovní i prosté laiky i s jejich dětmi, unášeti a znásilňovati jeptišky i paní a odváděti též jinochy, kteří měli býti obracováni na jinou víru, páliti kláštery a kostely i velikou část Korutan, zločiny až úžasně zlé zlobně páchal. Poněvadž za tato provinění proti přísa- ze a za jiné, jež - chtě býti stručný - pomíjím, nebylo po- tom dáno žádné dostiučinění, přijal řečený pán království českého k žádosti štyrských pánů a měst, na radu Oty z Hardeka, některých Rakušanů a velmi skrovného počtu Moravanů, Štyřany v svou ochranu. Ač tedy bylo toho ča- su v moci krále Štěpána skoro celé Štyrsko a Uhři tam všu- de drželi posádky na hradech a v městech, přece s řečeným hrabětem z Hardeka a s některými Rakušany a Štyřany vy- pudil mocně proti všemu lidskému očekávání v krátkém ča- se krále Štěpána a Uhry ze Štyrska, dobývaje tam měst a hradů. Ale hrad Ptuj, v němž osobně dlela manželka řeče- ného krále Štěpána, rodem Kumánka, jež však již přijala svátosti křesťanské víry, s městem a s několika málo jinými hrady na čas zůstaly v moci řečeného krále Štěpána. Tedy .... věcí, spáchaných na škodu řečeného pána království českého, ba i na urážku Kristovu, též záští a vášeň z toho prudce vytrysklá a lstivá rána bolesti, dmoucí se dechem hněvu, propukly na veřejnost, jako když se jizva otevře. Neboť počátkem léta Páně 1260 bylo ohlášeno mezi řečený- mi knížaty znova nepřátelství, takže toho roku v posvátný čas postní vyvedli proti sobě navzájem vojska. Ale protože se na obou stranách nedostávalo vojsku potřebných zásob, zejména pro koně, donucena byla řečená knížata prodlou- žiti příměří až do svátku svatého Jana Křtitele nejblíže pří- štího - jak se doufalo, předzvěst míru. Ale, bohužel, věc do- 9

Strana 10
padla opačně, neboť, nemýlím-li se, co se stalo dříve i poz- ději, bylo počátkem bolestí. Když docházel určený čas příměří, mladší král uherský Ště- pán chystal se s chrabřejšími a vybranými bojovníky uher- skými a s Kumány k úkladům na vojsko, přicházející po- různu a odděleně z Čech a z Polska, chtěje udeřiti na nic ne- tušící, kteří by se s ním setkali nejdříve. Rozhodl se tedy učiniti tajně útok na tábor, jejž zřídil ctihodný pan biskup Bruno a jasná knížata Jindřich Slezský a Vladislav Opol- ský na lukách u Pohořelic, a k tomu cíli postupoval celou noc v dešti a mlze. Poněvadž vůdce, jenž jim ukazoval ces- tu, zbloudil, dorazil král uherský proti svému očekává- ní na úsvitě blízko k Falkensteinu a k Stožci, odkudž neda- leko u hrazeného města, zvaného Lava, bylo místo, kde se mělo podle úmluvy shromážditi hned o svátku sv. Jana Křtitele veškeré vojsko pána království českého. První se tam dostavili urození mužové, proslulí statečností a slovut- ní svou hodností, hrabata Ota a Kunrád z Hardeka a Plai- na se svým veškerým mužstvem. Ač se jim radilo, že by se měli až do příchodu vojska uchýliti do města Lavy, aby snad nebyli úklady Kumánů a Uhrů zaskočeni bez záštity, přece to jako muži duchem i tělem stateční, ba nadmíru smělí, odmítli učiniti, naopak, rozloživše pak stany na ši- rém poli, trvali tam, ač nečetní, ve dne i v noci. Potom v sobotu, třetí den po svátku svatého Jana Křtitele (26. června), počalo se objevovati vojsko pána království české- ho, přicházejíc k řečenému místu na lukách u Lavy pone- náhlu s rozličných stran. Setkávali se tu, obtíženi zbraně- mi a zemdleni námahami, jak Čechové a Moravané se svým pánem knížetem, jednak Sasové s markrabětem bra- niborským a jiní se ctihodným panem biskupem olomouc- kým a s jmenovanými jasnými knížaty slezským a polským a jali se stavěti tábor. Vtom náhle zazněla zvěst v táboře, 10

Strana 11
že jsou Kumáni velmi blízko a hubí sousední krajinu lou- pením, vražděním a pálí ohněm. Z toho nastal všeobecný poplach v táboře a všichni, s myslí ku podivu odhodlanou a zbraní opatřeni, táhnou do boje ve spořádaných šicích. A když tak vyšli na pole, nevím, zda úmyslně či omylem - ale Bůh to ví - najednou bylo oznámeno, že to spáchal jen malý počet pohanských nepřátel, ale ti že se již obrá- tili na útěk. Všichni se tehdy dali klamnou souhlasnou zprá- vou svésti k bezstarostnosti těžce pro ně osudné a navrátí se jednotlivě do tábora, ale řečená hrabata z Plaina a sta- tečný rytíř Kadolt, příjmím Sirotek, s nečetnými jinými zů- stali jaksi na stráži v poli. A byť již často zakusili lstí v bo- jích s Kumány nebo s jinými nepřáteli, přece - jak dí pří- sloví, že osud nechtícího vede, ale chtícího táhnel - jali se o překot pronásledovati příliš daleko nepřátele, předstíra- jící útěk. Za nimi se pustili někteří naši velmožové a šlech- tici porůznu a bez pořádku, a když družina Hardekova by- la ze skrytých záloh odzadu zaskočena a pobita, byli též naši zapleteni s nimi do osidel jednak smrti, jednak zajetí. O tom došly do tábora zvěsti, ovšem nejisté a různé: někte- ří oznamovali, že řečená hrabata, Kadolt i jejich družina, utkavše se s nepřáteli, žádají o pomoc, naproti tomu jiní podávali opačnou zprávu, totiž že oni sami byli od nepřá- tel přepadeni; tito měli, jak výsledek věci potom ukázal, spíše pravdu. Ihned vstala od stolů knížata, zbraně popad- nou rytíři a zbrojnoši a v brnění se štíty a v přilbách, ně- kteří na nekrytých koních, spěchají vstříc nepřátelům v ne- pořádku. Když našli řečené slavné bojovníky, Kadolta, hrabata a některé jiné, jak leží na cestě a na bojišti, bez ducha na zemi, a mnozí z nich svlečeni do naha, někteří hrdinové mezi nimi strachem otřeseni při prvním pohledu 1 Seneca, Epist. 107, 11. 11

Strana 12
jakoby zkameněli a velmi mnozí se obrátili od nepřátel zpět na útěk. Nikoli však pán království českého s několika mu- ži a pan biskup olomoucký v první řadě, též markrabě bra- niborský se svým mužstvem: ti pronásledovali prchající ne- přátele. Jakmile se k nim řečený pán království českého a biskup olomoucký přiblížili - markrabě braniborský byl ješ- tě opodál na cestě -, bylo viděti, jak se někteří nepřátelé zastavují a své šiky čelem proti nim rovnají. Ale když mar- krabě dojel, nastalo veliké zatmění, vichr, hřmění, bití sil- ného deště, kmitání blesku; a pohani nepřátelé, ač je pro přílišnou únavu koní křesťanského vojska nikdo neproná- sledoval, byli obráceni na útěk. A protože se řeka Morava tehdy nadmíru rozvodnila, jako by se otevřely nebeské spla- vy a vylila potopa shůry, utopilo se v ní, jak se podle prav- dy tvrdí, přemnoho nepřátel. Nicméně však bylo křesťan- ské vojsko skoro až k zoufalství sklíčeno pro žalostný pád Kadolta, hrabat i jiných. Ach, jaký to byl smutek a jaký nářek bratří minoritů v La- vě, když k nim za kvílení a pláče byla jedno po druhém přinášena těla skoro všech padlých! Nastane v tu chvíli ne- jistota, co by měl pán království českého, hlava tak veliké- ho vojska, bolestí zemdlená, příště činiti. Dosti mnozí tou- ží po návratu, ale aby se uchránili úhony na cti, jako sy- nové tohoto světa, jsouce opatrnější nad syny světla,i zvláš- tě knížata a jednotlivci mezi předními pány, usilují o to, aby se zdálo, že k tomu radili jiní. Vznikne z toho různice, která měla přinésti spásu teprve, až došlo k prospěšné jed- notě a vítězství. Neboť se vyčítalo řečeným knížatům, Jindřichovi Slezské- mu a Vladislavovi Opolskému, že prý oni první se snažili vrátit domů ze svého tábora a že by byli tím zavdali tehdy 1 Luk. 16, 8. 12

Strana 13
podnět vojsku, aby se ve zmatku rozešlo. Oni však jako mu- žové stateční a rozvážní popírali tuto pověst o sobě a svá- děli vznik neboli kořen takové rady na markraběte brani- borského. A když celý ten spor byl odklizen, všechno voj- sko, řídíc se obecným usnesením a stejným míněním, smě- řuje tam, kde se podle pověsti utábořil král uherský. S ni- mi byli zajedno pan Filip, kdysi zvolený biskup solnohrad- ský, a jeho bratr Oldřich. A tak v neděli, v oktávě svatých apoštolů Petra a Pavla, četné vojsko křesťanské, slyševši rá- no mši, podle obecné dohody a z rozkazu svého hlavního knížete i jiných knížat, úplně vyzbrojeno, jak bylo potřebí, a v spořádaných šicích postupuje a hory i roviny pokrýva- jíc, objevilo se před nepřáteli a řečený pán království čes- kého shlížel pod korouhví nejslavnějšího mučedníka Vác- lava se svými bojovníky s výše jedné hory strmé, nahoře však rovné, na tábor nepřátelský. Tu ti pohané i ostatní s nimi — jak sami potom vypravovali — byli by se hned ob- rátili na útěk, kdyby nebyli spoléhali na řeku Moravu, tvo- řící propast mezi námi a jimi. A není divu, že bázeň a tře- sení padlo na pohany, když viděli, že Manajim, to jest tá- bor Boží, proti nim táhne. Jistě ovšem zbožnost pána krá- lovství českého a některých knížat, kterou tehdy projevili, dobré úmysly a sliby, jimiž se Hospodinu zavázali zlepšiti svůj život a zřízení svých zemí v minci i v jiných věcech, dále obrat v duších přemnohých pánů a rytířů, kteří se snad ze strachu utíkali k zpovědi a k znamení svatého kříže, a konečně veliké modlitby, jež veliká část křesťanstva až k Velkému Kolínu a ještě dále slavnostně vysílala za ně k Bo- hu, to vše jim, ba spíše četnému lidu křesťanskému, přines- lo božské a andělské přispění. Nač více slov o tom? Koho zajímá plněji poznati průběh bitvy potom svedené a její výsledek, nechť čte níže uvedený list, jejž potom zaslal pán království českého nejsvětějšímu v Kristu otci a pánu, 13

Strana 14
papeži z Boží milosti Alexandrovi Čtvrtému; zní takto: „Nejsvětějšímu v Kristu otci a pánu Alexandrovi, z Boží milosti svatosvaté církve Římské papeži, Otakar, z téže milosti pán království Českého, kníže Rakouský a Štyrský, markrabě Moravský etc. Protože dobrého pastýře těší vy- svobození jeho oveček od vlků a dobrotivého otce radostí naplňuje zdraví a štěstí jeho synů, pokládali jsme za vhod- né vylíčiti Vašemu Otcovství tímto listem podle pravdy průběh těžké války, kterou jsme s pomocí Boží vedli proti Belovi a jeho synu Štěpánovi, jasným králům uherským, proti Danielovi, králi ruskému, a jeho synům i ostatním Rusům a Tatarům, kteří mu přišli na pomoc, proti kníža- tům Boleslavovi Krakovskému a Leškovi mladšímu Lenčic- kému a proti nesčetnému množství nelidských lidí Kumá- nů, Uhrů a rozličných Slovanů, Sikulů a Valachů, Bezer- minů a Ismaelitů, též rozkolníků, jako Řeků, Bulharů, Ras- cianů a kacířských Bosňanů, a též průběh vítězství nám s nebes daného a po vítězství smíru, obnoveného mezi námi s jedné a řečenými králi s druhé strany. Neboť když jsme přišli se svými vojsky k řece Moravě u místa, jež je vzdáleno na dvě míle od hradu a města Hain- burku, kde je hranice mezi Uhrami a Rakousy, nalezli jsme řečené krále a jejich vojska, jak se položili táborem na dru- hé straně řeky proti nám. Tím se stalo, že tábor náš a na- šich protivníků dělila jenom řečená řeka. Poloha toho místa byla taková, že jsme bez nenapravitelné škody našich lidí nemohli dosíci žádoucího přístupu k nepřátelům, a nezbý- valo ani žádné příležitosti pro mír, ač se několikrát usilov- ně jednalo s obou stran mezi námi a týmiž králi stran ob- novení míru, avšak oni králové den ode dne a hodinu od hodiny měnili své úmysly v opak - jistě že pán pomsty za- tvrzoval jejich srdce podobně jako faraonovo. Naposledy jsme nepřátelské straně nabídli volbu jedné ze dvou věcí: 14

Strana 15
totiž aby buď ona ustoupila nám, abychom k ní mohli pře- jíti a válku vésti, nebo že my to povolíme nepřátelské stra- ně. Z těchto výlučných možností oni volili druhou, totiž abychom my ustoupili a svým ústupem jim poskytli mož- nost přechodu. Aby bylo viděti, že je to možné beze vší překážky, řečení králové, bánové a županové nabídli na- šim prostředníkům příměří stanovené a přísahami od nich stvrzené na dobu jednoho dne celého před svátkem svaté Markety a na půl dne toho svátku (13. července). Avšak oni, jak byli zvyklí své smlouvy a přísahy rušiti, přešli přes vyhledané a již předtím pro sebe upravené brody tajně v noci s celým svým vojskem na stranu naši. A ač jsme vy- dali heslo: pokoj a bezpečnost, náhle se objevili s nevýslov- ným množstvím proti nám nic netušícím na bojišti. A když, spoléhajíc na příměří, sotva desetina vojska našeho zůstala u nás na stráži naší osoby, protože mnozí z našich, přepla- vivše se přes Dunaj, vešli do města Hainburku a jiní s vo- zy ustoupili k stanovištím a tábořištím, naši nepřátelé, plní lsti, obkličujíce nás v polokruhu ve spořádaných šicích, by- li by nás, kdyby Hospodin nám nebyl pomohl, snad za živa pohltili. A tak, octnuvše se ve chvíli neodvratné tísně a jsouce si vědomi, že jsme v moci nebeské, a poněvadž ne množství vojska, nýbrž nebesa poskytují vítězství z daru velikého Boha, skládali jsme veškeru naději v pomoc Nej- vyššího. Povzbudivše tedy nejprve své spojence a spolubo- jovníky, udeřili jsme, obdařeni důvěrou s nebe, odhodlaně na četné klíny nepřátel. A Bůh je rukama našima a našich, spíše však svých bojovníků zastrašil, porazil a na útěk ob- rátil, takže utíkali o překot a jedni na druhé tlačili; a tak se stala řečená řeka Morava podle původu svého věštího jména, zrudlá hojnou krví padlých - jako Rudé moře Egyp- ťanům - Moranou utonulým a zahynulým. Neboť v té řece zahynulo takové množství hříšníků, prchajících před tváří 15

Strana 16
Boží, že po mrtvých tělech lidí i utopených koní jako po vy- stavěných mostech přešli někteří naši do tábora nepřátel a zmocnivše se vozů, stanů a zásob, získali též kořist. Mohli jsme sice tehdy po vítězství od Boha nám daném, jak se všeobecně soudilo, našemu panství podrobiti království uherské a zatížit je trvalým poddanstvím; hledíce však k to- mu, že jest lépe žíti s dobrým sousedem ve svornosti nežli přemoci a vyhladiti odbojného, a uvažujíce také, že podle slov císaře Constantina: „Často se stávají milejšími přátel- ství po znepřátelení znovu uvedená ve svornost,“ chtěli jsme raději s knížaty a příbuznými ze vznešené krve naší, totiž s řečenými králi uherskými, s paní královnou a s mlad- ším králem Belou podle znění, navrženého nám velkým županem Rulandem z Prešpurku, obnoviti smlouvu o mír, než pustošením a zeslabením velikého království uherského otevříti přístup Tatarům do zemí našeho panství. Posílají- ce tedy znění výše řečené smlouvy, stvrzené pečetěmi řeče- ných králů, královny a knížete Bely Vašemu Apoštolství, pokorně žádáme, aby bylo od Stolice apoštolské schvále- no, a jak toho zasluhuje, ochranou apoštolskou na věky stvrzeno. Jest tedy toto slavné a veliké vítězství přičítati jenom Bo- hu a jeho svatým s důstojným díkůčiněním a chválami, což se také potvrzuje z některých zjevení. Neboť mnozí vypra- vují, že prý několik mužů, kteří byli postaveni za stráž voj- ska vzadu, viděli na počátku bitvy jakéhosi ptáka, podob- ného v obrysech orlu, ale barvy nad sníh bělejší, se zlatou hlavou a krkem, jak nerozlučně sledoval korouhev svatého Václava, kdysi knížete, vždy však dědice českého, slavného mučedníka. A zdálo se jim, jako by stále rostl, až pokryl celé vojsko křesťanské, táhnoucí do bitvy, svým tělem a pe- rutěmi. A téhož dne rytíř Jan, syn Svojslavův, muž uroze- ný, zbožný a naprosto hodnověrný, leže nemocen v svém 16

Strana 17
domě, kolem třetí hodiny na den viděl u vytržení sebe, jak stojí na bojišti s naším vojskem. Uvědomoval si, jak je ma- lé a nespořádané, ale zároveň uviděl slavné dědice české, ani kráčejí na jedno světlé místo v tomto pořadu: Napřed spatřil kráčeti svatého Václava, oděného v pancíř, s přilbou na hlavě, jak nese svůj meč v pochvě, ozdobený zlatem a drahými kameny, v levém podpaždí a v pravici před sebou vlastní korouhev. Hned za ním šel svatý Vojtěch jako vel- ký a silný muž, krásně oblečen v biskupské roucho. Dále viděl svatého Prokopa jako opata s jeho pastýřskou berlou, jak kráčel v patách za svatým biskupem, naposledy uzřel pět bratří mučedníků, ani jdou ustrojeni ve vlastní sukni- ce. Vtom uslyšel týž rytíř, že svatý Václav jasným hlasem praví řečeným druhům své slávy: „Mdlé je naše vojsko, spějme hned před tvář Boží!“ Po těch slovech rozvinul svou korouhev proti nepřátelům a ti byli hned spatřeni, jak se všude dávají na útěk. S věštbami z vnějška bylo též v souhlase vnitřní uspokoje- ní. Neboť často jmenovaný kníže český a jiná knížata, páni a rytíři shodně prohlašovali, že sice byli krátce předtím tak- řka polomrtvi a veškerých sil zbaveni, ale že právě v hodi- nu boje s netušenou radostí duševní i tělesnou nabývali sko- ro všeobecně i každý zvlášť jistoty, že dosáhnou vítězství, takže byli ochotni nejen dorážeti na nepřátele, ale i želez- né stěny odvážně porážeti. Také Jaroš, purkrabí pražský, muž hodnověrný, prohlásil v kapitule pražské před bisku- pem pražským, proboštem, děkanem a kanovníky, že jeho vojsko, v jehož středu byla nesena korouhev svatého Vác- lava mučedníka, neutrpělo žádné škody ani ztráty na ko- ních ani na lidech, nýbrž kamkoli se obrátilo, nepřátelé se obraceli od jejich tváře na útěk. Také železný hrot toho ko- pí, na němž visela korouhev řečeného mučedníka, spatřili mnozí, jak se třpytí jako přejasný paprsek sluneční. Poslo- Přemysl Otakar II.- 2 17

Strana 18
vé krále uherského, kteří byli od něho posláni ke knížeti českému, vypravovali před ním i před jeho pány, že když v hodinu vzájemného utkání Čechové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň svatého Vojtěcha, kterou lid zpívá každou neděli a o jiných svátcích při procesí, koně jejich uherských nepřátel dávali se proti vůli jezdců na útěk. Léta od narození Páně 1264 dne 28. září, ve svátek slavného dědice Václava, týž král Přemysl vešel do velkého kostela pražského a s velikou zbožností se poručil modlitbám du- chovních i laiků, potom jel vstříc svým nejmilejším z Bra- niborska, švagru markraběti Otovi a své sestře, do Čáslavě. Ti s sebou vezli dceru a pan král, aby nebylo ani jiskřičky různice mezi ním a králem uherským, jeho strýcem, roz- hodl se v zájmu příměří předtím sjednaného a věčného mí- ru svých zemí dáti řečenou dívku za manželku synu krá- lovu Belovi u Prešpurku za přítomnosti tří biskupů: praž- ského, olomouckého a braniborského. Nelze pominouti ml- čením, jak nákladné hody byly strojeny vévodům a mar- krabím rozličných zemí a též obyvatelům v jeho zemích, v Čechách, na Moravě a v Rakousích, až do skončení slav- ností. Co dále? Přijel král uherský, maje zlaté řetízky vi- seti se skrání, s malým doprovodem, aby spatřil nevěstu svého syna, do stanu krále českého, a ujednáno bylo sva- tební věno. A když odešel, jeho syn Bela, vynikající krásou nad syny mnohých, byv přítomen slavné mši, vložil dívce, jež mu byla k manželství oddána, zlatou korunu na hlavu a jeden z jeho pánů ji pak zase, vytasiv meč a máchnuv jím, s hlavy nevěstiny sňal podle řádu svého národa. Po- tom ji král uherský na lodi odvezl do svého domova za ve- likého pláče nevěstiných rodičů. Téhož dne 5. října pasoval král český v jednom novém stanu, jenž byl upraven na způsob kostela a měl střechu 18

Strana 19
upravenu z rozličných suken, na rytířství čtyři markrabí a knížete polského jako pátého mimo jiná hrabata a šlech- tice skvostně ustrojené. Provozoval s nimi turnaje a rozma- nité kratochvíle, posadil k stolu staršího krále uherského s rozličnými knížaty, laskavě a bohatě jim posluhuje. Kdož- pak by se nedivil takovému nádhernému knížeti, jenž již v lůně mateřském byl zván králem zlatým, jenž bohat jsa na zlato a stříbro i na moudrost s nebes danou, vystavěl z velikých lodí most přes Dunaj, po němž již dvakrát bylo jeho vojskům přejíti a zpět se vrátiti. Skončiv pak tuto slav- nost, král Otakar se vrátil do Prahy zdráv a bez úrazu se všemi svými. Léta Páně 1271 dne 1. května zemřel Vít, děkan pražský. Hlásaje slovo života a uče věřící v Krista, rozséval spasitel- né učení, získávaje za pozemské statky věci nebeské a na- ději na hojnější žeň za své zásluhy a práce. Neboť osvětlo- val lidské mysli jako svítelnice svítící a scházeli se do koste- la pražského na jeho kázání každou neděli a svátek páni zemští, měšťané i jiní, řemeslníci a dělníci, aby mohli v schránce své paměti uchovávati slovo spasení ke cti a chvá- le Boží i k svému prospěchu. Neboť mu Hospodin udělil nemalou milost výmluvnosti k výkladu svého slova, duch moudrosti a rozumu naplnil jej a on vysílal výroky své moud- rosti jako deště a ovlažoval jimi vyprahlá srdce lidská. Tento muž zcela se obětoval službě kostela pražského a své jmění pro jméno Kristovo. Sestavil lekcionář, jenž slove matutinale, věnovav mu mnoho práce a bdění. Neboť před- tím se jednotlivé knihy, jichž užívá kostel pražský během roku, vydávaly sepsané ve zvláštních svazcích k ranním službám podle rozdílu časového a určení, totiž Izaiáš v ad- ventě, po oktávu Zjevení Páně epištoly sv. Pavla, v postě homilie nebo Genesis, o pašijích Jeremiáš a podobně, každý 19

Strana 20
zvlášť; takovými změnami vznikaly nesnáze a omyly u mé- ně zkušených služebníků církevních. Opatřil též na svůj ná- klad sepsání četných děl s notami k bohoslužební potřebě, bdě nad tím, aby se nic nevynechalo, a připojil epištoly a evangelia, jež se zpívají o velikých svátcích. Neboť staré knihy byly všední a prosté, některé též stářím zvetšelé, k ne- potřebě, takže neplnily svůj účel a vedly často při službách Božích k omylům a zmatkům. Nákladem a na útraty dě- kana Víta byly sepsány tyto knihy: misály, graduály, noto- vané antifonáře, žaltáře, hymnáře, kolektáře, baptistáře, bre- viáře a četné knihy kázání, jimiž zvelebil a ozdobil ve službě Boží kostel pražský. Také v mnoha jiných kostelích klášter- ních i farních byla bohoslužba povznesena opsáním knih pražských, což, jak neváháme říci, je zásluhou pana děkana Víta, původce tohoto počinu, a duši jeho na prospěch. Zvelebil též kostel pražský stavbou oltářů. Neboť dal po- staviti na svůj náklad klenutý pulpit a zřídil oltář svatých evangelistů na levé straně kůru Panny Marie. Postavil též jiný pulpit, kde vikáři zpívají na Zelený čtvrtek, ráno na Veliký pátek a na Bílou sobotu „Domine, miserere“, zbu- doval též oltář sv. Matěje, vykázav oltářníku náležité za- opatření. Dokončil též stavbu křížové chodby při dlouhé severní cestě ozdobnými sloupy, zaklenutím a malbami v celé křížové chodbě. Rozšířil kapli svatého Michala, v níž se oblékají služebníci Boží k sloužení mše, klenutými komo- rami vespod i svrchu a postavil v kapli oltář svatého Mi- chala, dal ji též ozdobit malbami a zřídil nadání k náleži- tému jejímu zaopatření, přiděliv jí pozemky, za vlastní pe- níze koupené v Horněticích a jiné v Příbojích. Zřídil též stálého vikáře děkanství pražského, vykázav mu ve vsi By- koši pozemky, z nichž by mohl míti slušné živobytí. Týž pan děkan přiměl Čieče, sudího celého království českého, aby vystavěl kostel Všech svatých, jenž stojí u východu 20

Strana 21
z kanovnického domu proti dvoru královskému, a při stavbě tohoto kostela až do jejího dokončení zjednával a najímal kameníky a jiné dělníky. Při něm byli ustanoveni dva kně- ží k službě Boží, jimž bylo dáno zaopatření v polnostech, v statku movitém i nemovitém a v lidech poplatných ze vsí Drchkova a Vyšína. Tento muž Vít hořel zbožnou touhou a oplývající štědro- stí pro rozdávání almužen; neboť jeho statky byly uloženy u Hospodina a veškerá církev svatých bude vyprávěti o je- ho almužnách. Bral totiž k svému stolu každého dne tři, někdy čtyři chudé žáky a dával jim i bohatě posloužiti. Ta- ké rozdával peníze chudým laikům, mužům i ženám, v sou- kromí a v koutech kostela v ústraní, když navštěvoval oltá- ře k uctění ostatků, pamětliv jsa slov evangelia:1 „Ať neví levice tvá, co činí pravice tvá.“ Nehledal lidské chvály po- dle známého výroku filosofa: „Ovoce ctnosti mudřec uklá- dá ve svědomí, méně dokonalý člověk ve slávě, neboť mud- řec, jsa spokojen odměnou svědomí, slávy nehledá.“ Tento muž podporoval nejen žáky, sloužící pražskému kostelu, nýbrž se staral podle možnosti svých prostředků o ty, kdož byli na vyšším učení. Své příbuzné a pokrevence a všechny přátele zahrnoval zvláštní láskou a pomáhal jim v jejich nedostatcích a potřebách, nejsa nepamětliv výroku básní- ka, jenž dí: „Když máš bohatství hojnost, že stáří je na konci, pomní: přátelům naděluj rukou vždy štědrou a lakomě nežij. On, jenž svými zásluhami zavázal jiné, aby ho byli pamět- livi..., neboť věkem byl zralý i blízek stáří, a hodila se naň věta knihy Moudrosti:2 „Stářím zajisté ctihodným není dlouhověkost, aniž počtem let měřeno bývá, šediny jsou 1 Matouš 6, 3. 2 48-9. 21

Strana 22
člověku moudrost a věk starý činí mu život neposkvrněný. Tento muž vykonal mnoho dobrých skutků v domu Hos- podinově, snášeje k jeho chvále břemena dne i horka, a ne nevhodně se přirovnává k proroku Samuelovi, jenž byv od- chován, obětován byl do domu Hospodinova s třemi mě- rami mouky a s nádobou vína, aby sloužil Hospodinu po všecky dni svého života.1 On též od svého dětství beze vše- ho nucení - neboť služby z donucení roztrpčují Hospodina - ale z vlastní vůle a podnětu obětoval se chrámu Páně, totiž pražskému kostelu k službě s neúnavnou myslí, s muž- nou a vytrvalou odvahou a se stálou pohotovostí, aby mu sloužil ke chvále a slávě Ježíše Krista a svatých mučední- ků Víta, Václava a Vojtěcha po všechny dni svého života a naplnil je až do konce. Proto bylo řečeno o Samuelovi:" „Poznali všichni od Dan až do Bersabe, že věrný Samuel jest pravý prorok Hospodinův.“ Milost ctností, jež se skvě- la v tomto muži, rozhlásila jeho jméno z podnětu činnosti, kterou se zcela zasvětil chvále domu Božího, po celé diecé- si pražské a ve všech jejích končinách a všude až na hra- nice celého království českého. Neboť se skvěl v chrámu Bo- žím jako svítelnice ne pod kbelec, ale na svícnu postavená. Vstával také o půlnoci se svého lože před časem ranních služeb Božích a obcházel pak všechny oltáře, aby uctíval ostatky, poklekaje u nich a modle se. Někdy, bylo-li ještě dosti času před zvoněním na ranní, přečetl i třetinu žaltá- ře, jenž u nás slove quinquagena. Pak budil zvoníky, aby zvonili na ranní, a mezitím vyšed z kostela obcházel doko- la komory a tluče na dveře, budil duchovní k ranním služ- bám. Potom vkročiv do kostela, přicházel do kůru, a viděl- 1 Srv. I. Král. 1, 24. 2 I. Král. 3, 20. 3 Matouš 5, 15. 22

Strana 23
li tam kněze, jenž měl toho týdne úřad, dával mu pokyny, aby začal ranní hodinky; nebyl-li však přítomen, nepoklá- dal za újmu převzíti osobně jeho povinnosti. Neboť ho tě- šilo osobně napravovati v kostele všechen nedostatek v služ- bě Bohu, zaviněný služebníky Božími. Tento muž nikdy nevyslýchal při světských soudech poddané, nýbrž pone- chával jiným výslech jich. Pokuty, k nimž byli vinníci roz- hodnutím soudců odsuzováni, nikdy nevymáhal, a byla-li přinesena, nepřijímal ji, nýbrž s otcovskou láskou domlou- val jim jako synům a někdy je též drsnějšími slovy ostřeji káral, aby se podobných věcí nedopouštěli; mělť na mysli slovo evangelia:1 „Nesudte, abyste nebyli souzeni.“ Do světských věcí vměšovati se bránil vší mocí. Ve vsi, jež slove Veliká Ves, koupil Ebrhart, kanovník praž- ský blahé paměti, nějaké pozemky pro spásu své duše a od- kázal je kostelu pražskému na výživu a odívání dvanácti žáků, kteří se nazývají bonifanti, t. j. dobří chlapci, a jsou povinni stále sloužiti v řečeném kostele zpěvem, čtením a říkáním žalmů. Tam vystavěl týž děkan kostel ke cti sva- tého Vavřince a dal u něho vztyčiti ozdobnou věž na vlast- ní útraty a náklad. Dosáhl také od biskupa Jana odpustků za čtyřicet dní, aby se udělovaly věřícím Kristovým, kteří tam přicházeli o posvícení neb o největších svátcích. Zalo- žil i jiný kostel ve vsi Kojeticích svým nákladem ke cti sva- tého Víta, s kamennými zdmi a s krovem a vystavěl věž do výšky. Z pověsti, jež k němu dolétla, poznal, že ve vsi Slu- hách je kostel docela zbořený a zpustlý, takže ani dveře u něho nezůstaly a prasata, vlci a psi častokrát do něho vol- ně zalézali; pan děkan jej dal znova od základu vystavět jako stavbu velmi vznešenou a velmi pěknou, vyzdvihl nad ním věž k oslavě svatého Vojtěcha mučedníka. Vystavěl též 1 Matouš 7, 1. 23

Strana 24
oltář v kostele strahovském pod věží ke cti svatého Matěje apoštola. Týž děkan zlepšil poloviční prebendu ve vsi Strachkově, koupiv z vlastních peněz dvůr a dědictví jed- noho rytíře, jménem ......, jenž mnoho zlého činil té polo- viční prebendě. Mnoho by bylo lze vypravovati o jeho ctno- stech, co by zasluhovalo zaznamenání: o cudnosti, zdrželi- vosti, zachovávání postů, střídmosti, věrnosti, zbožnosti, snášelivosti k bližnímu, zachovávání Božích přikázání, sle- dování pravdy a spravedlnosti. Aby se však nezdálo, že vy- pisuje jednotlivé ctnosti, jemu od Boha udělené, upadám v nařčení z pochlebenství, odložím pero a chci to raději zů- staviti potomkům, poněvadž žijí lidé, v jejichž paměť jsou jeho skutky vštípeny mnohem lépe. Neboť všechny dary ctnosti se spojily v jeho osobě z daru všemohoucího Hos- podina, ale on se tím nehonosil, neboť svět mu odumřel a on světu. Neboť svět prý odumírá tomu, koho svými vna- didly nepoutá, a ten prý odumírá světu, kdo po ničem svět- ském netouží. Neliboval si v prázdných řečech, v podíva- ných ani v hercích. Náhrobní jeho nápis: V nadzemské výšiny vstoupit, ó Bože, Vítovi dopřej, nebesa, nesoucí hvězdy, by poznal pod svatým jménem, nepoddán právům smrti kéž požívá věčného žití. A tento nápis též je napsán na kameni nad jeho rakví: Právem od slova „vita“ se dostalo Vítovi jména, neboť se život jeho skvěl ověnčen mravy a věrou. Léta od narození Páně 1271 v srpnu byl poslán arcibiskup kolínský a s ním několik jiných urozených pánů ke králi Otakarovi požádati ho jménem kurfiřtů, kteří měli moc a právo volby na císařské důstojenství, aby ráčil přijmouti vrchol hodnosti císařské. Nejjasnější král Otakar přijal je laskavě a milostivě, hostil je velmi uctivě několik dní, a svo- 1 Martianus Capella 2, 193. 24

Strana 25
lav z šlechty české muže zvlášť urozené, zralé věkem a vě- hlasné moudrostí, velmi pilně se jich dotazoval, co by bylo třeba činiti v té věci. Když se tedy sešli na jedno místo vel- moži a přední mužové podle rozkazu králova a uradili se, jeden z nich, zvláště znamenitý důstojenstvím, jenž byl to- ho času komorníkem království a dobrým řečníkem, jmé- nem Ondřej, takovými slovy prý promluvil: „Králi nejne- přemoženější a nejvýtečnější, kdo na světě může se rovnati tvé moci! Bůh kraluje na nebesích, ty z jeho dopuštění pa- nuješ nad vévody a knížaty zemí, a není, kdo by se mohl protiviti tvé vůli. Nejsou ti známi lidé rozličných národů, kam tě zvou, a pochybný je výsledek těch věcí. Seď na stolci svých otců, tvé království a tvá moc se šíří s větší a větší slávou po všech krajích světa a tvé jméno zaznělo k moři; již se řídí všechna knížata světa tvými pokyny. I sám císař, bude-li toho potřebí, bude poslouchati tvých příkazů a státi na pomoc se štítem a znakem k tvé potřebě.“ Král Otakar, vyslechnuv tyto řeči a maje na mysli, jak se jeho moc vy- náší a velebí, uposlechl jich, a odepřev ujmouti se té vyso- ké důstojnosti a moci, odměnil posly velkolepými dary, jež záležely ve zlatě, stříbře, drahých kamenech, prstenech, ko- ních, komoních a rozmanitých a pestrých klenotech, a po- darovav je i jejich celé komonstvo oděvy, poslal je zpět ke kurfiřtům s velikým díkůčiněním. Přišli ještě vícekrát po- slové s podobnými vzkazy; i ty král laskavě uvítal, ale je- jich žádostem naprosto nechtěl vyhověti, nýbrž poctiv je dary, posílal je nazpět ke kurfiřtům, vzdávaje díky za na- bídku takové důstojnosti. Léta Páně 1276. Pátého roku po svém zvolení poslal Ru- dolf posly k Otakarovi, králi českému, s žádostí, aby mu odevzdal země: Štyrsko, Rakousy, Korutany, Pordenone, Fioletum a Furlansko, tvrdě, že náleží k císařství a podlé- 25

Strana 26
hají jeho panství. Avšak král Otakar, muž velikého srdce, nadaný zvláštním důmyslem při správě svého království a od chlapectví oddaný válečnictví, muž, jemuž odvahy do- dávala nepřemožitelná Bellona, sestra Fortuny,l a šťastný úspěch ve válkách, spoléhaje na svou moc a dychtě vždy po válkách a bojích, dal prý poslům Rudolfa, zvoleného krále římského, takovou odpověď: „Země, jež Rudolf zpět žádá, nikdy neměl ani je nebude míti, nýbrž některé mi byly věnem dány jménem manželství, uzavřeného s Mar- ketou, dcerou Leopolda, vévody rakouského, některé jsem také získal vítěznou rukou a mečem a podrobil jsem je své- mu panství. Proto ať si panuje v zemích svého císařství, ale v zemích, jež ode mne žádá zpět, nikdy nebude vládnou- ti.“ Vida tedy Rudolf a uvažuje, že slovy nic nepořídí, roz- nícen po prvním a druhém upomenutí vztekem zlosti, roz- hodl se v mysli své přemoci krále Otakara zbraněmi a při- praví se co nejrychleji k válce. Král český tedy zvěděv, že se Rudolf chystá vtrhnouti do jeho území, poslal proti ně- mu vojsko k Teplé na obranu, aby nemohl vniknouti do- vnitř jeho hranic; sám pak dlel na lovech, oddávaje se hrám a jiným dvorským zábavám. Král Rudolf tedy věda o tom, že se král Otakar rozhodl po- slati proti němu ozbrojené vojsko české, aby nemohl vnik- nouti do země české, obrátil své kroky jinam a postupoval po pravém břehu Dunaje do Rakous, obsazuje hrady i vše- chna městečka, města i vsi a podmaňuje vše pod své pan- ství; táhl přes Pasov k Linci a tam se položil táborem se svým vojskem. Král Otakar, doslechnuv se o tom, nařídil své- mu vojsku u Teplé, aby co nejrychleji přitáhlo k Drozdo- vicům. Oni tedy, táhnouce od Teplé kraji Plzeňským, Be- chyňským a Prácheňským, přes lesy a háje, zakusili mnoho 1 Kosmas II 10. 26

Strana 27
zlého, bloudíce po bezcestích a ne po cestách, avšak z vro- zené špatnosti neustávali olupovati chudé poddané, nešet- říce ani pohlaví, ani věku; zvláště zle zkoušeli klášterníci v těch krajích. Konečně přišedše k určenému místu Droz- dovicům, zaujali v tom obvodu prostor v délce a šířce čtyř mil a vystavěli tam stany a tábor. Král Otakar již dlel me- zi nimi, kdežto král Rudolf byl na druhé straně Dunaje u Klince. A když již sedm neděl meškala řečená knížata se svými vojsky na řečených místech po obou březích Duna- je a viděla, jak lidé slábnou a hynou pro velikou nouzi a nedostatek potravy a že silně ubývá koňské píce, bylo uči- něno příměří skrze posly od obou knížat navzájem poslané, jimž byla zaručena bezpečnost složením přísahy. I zvolili za místo k jednání o přátelskou dohodu a obnovení míru v duchu živné svornosti ostrov Kamberk. Potom vstoupila v ustanovený den na řečený ostrov obě knížata s malým po- čtem dvořanů k tomu zvláště povolaných a po obšírnějším jednání ujednali tuto smlouvu, pokud se týče svateb: aby Václav, syn krále českého, pojal za manželku dceru zvole- ného krále Rudolfa a naproti tomu aby syn Rudolfův pojal za manželku dceru Otakarovu. Tato smlouva byla potvrze- na přísahou obou knížat v přítomnosti mnoha biskupů a jiných četných urozených osob duchovních i světských. By- ly též sepsány listiny o té smlouvě a opatřeny pečetěmi mno- hých knížat na svědectví. Král Otakar, vida, že je takovou smlouvou a přátelstvím spojen se zvoleným králem Rudol- fem, na jeho žádost a naléhání a sveden byv radou někte- rých svých dvořanů, vzdal mu v naději na hojnější milost patero korouhví na znamení pokoření, doufaje, že mu bu- dou zároveň se zeměmi, jichž se vzdal, ihned zase navrá- ceny. Ale Rudolf, jako muž prozíravý a opatrný, po úradě se svými velmoži, uváživ věc zraleji, navrátil králi Otaka- rovi jen dvě korouhve se zeměmi Čechami a Moravou a ne- 27

Strana 28
chával ho v naději, že mu vrátí i ostatní země, tvrdě, že na něho naléhají nezbytné věci, potřeby a nouze. Po skon- čeném jednání trvalo mezi nimi velmi pevné pouto a ko- řeny přátelství tkvěly nepohnuty. I vrátili se s dobrou myslí domů; dály se ty věci léta Páně 1276 od 1. srpna do 1. pro- since. Avšak o lecčems, co se tam na Kamberce stalo, chtěl jsem raději pomlčeti, abych snad neupadl v nenávist u ně- kterých lidí, líče jednotlivosti, jak se vskutku udály. Léta Páně 1277 dne 8. září král Otakar, nedbaje svého sli- bu, dal zavříti svou dceru, kterou zasnoubil N., synu Ru- dolfa, zvoleného krále římského, do kláštera svatého Fran- tiška, podrobiv ji řádu a řeholi chudých panen. S ní tam ješ- tě vstoupilo, aby byly pod touž řeholí, deset jiných panen, které chtěly vésti panenský život a všemohoucímu Bohu sloužiti podle svých sil a jak to řehole toho kláštera ukládá. Vstoupení této dívky do kláštera a přijetí řehole bylo po- kládáno nejen od učených mužů, nýbrž i od prostičkých venkovanů za počátek všeho neštěstí a zkázu království čes- kého. Na čí podnět nebo radu dal se král Otakar svésti k to- mu, aby to učinil nebo projevil k tomu návrhu souhlas, na to zbývá těžko odpověděti, protože do toho skutku byly za- svěceny jen vyšší osoby. A nechyběl ani jinak starý nepřítel lidstva, který přikládaje troud své lsti a rozsévaje semena různic, nepřestává zaplétati v svou síť pokolení lidské. Ten též roznítil mysl krále Otakara k bojechtivosti tou měrou, že zapomenuv na všechny své sliby, jež dal zvolenému krá- li římskému, nemůže se dočkati dne, kdy by si vylil na něj svůj hněv. Pošle mu list více vyzývající k sváru než nabí- zející polibek míru.1 Téhož roku byl postaven větrný mlýn v zahradě strahovské. Kosmas III 22 a 42. 28

Strana 29
Léta Páně 1278 dne 27. června vyjel král Otakar na výpra- vu proti zvolenému králi Rudolfovi a zastavil se v Brně, če- kaje na knížata polská a jejich vojsko, také na pány české a moravské, s jejichž pomocí doufal dosáhnouti vítězství a země, jež mu byly odňaty, opět podrobiti svému panství. Nepamatoval na to v své mysli, že pochybný bývá výsledek válek, neboť rozličný bývá výsledek boje a brzy ti, brzy oni nabudou ve válce vrchu.1 A na koho jeho osud doléhá, to- ho neustále vede nechtícího a chtícího táhne.2 Spojivše te- dy vojska, přitáhli k Lavě a tam čekali, až by si získali píci pro koně a pro sebe živobytí olupováním chudých. Potom se přiblížili k tvrzi Drozdovicům a tam zřídili tábor, vysta- věli násep kolem řečené tvrze a postavili na něm střílecí stroje a jiná rozličná dobývací zařízení. A když viděl, co se dálo, statečný rytíř Messover, jenž byl velitelem tvrze, nemoha odolati, vzdal se s městem a se vším, co měl, pan- ství královu. Když se o tom dověděl zvolený král Rudolf, jenž již předtím sebral veliké množství Uhrů, Kumánů, Švábů, Sasů, Rakušanů, Štyřanů, Kolínských a Rýňanů a jiných rozličných národů, přešel Dunaj a přitáhl, aby se s ním utkal. Král Otakar byl již u místa, jemuž lid říká „v sadu u králova loviště“, a je tam lesnatá hora u řeky Moravy. Zatím zvolený král Rudolf, jako muž prozřetelný a opatr- ný v nebezpečné chvíli, který uměl luk napínati a povolo- vati v příhodný čas, zvěděv skrze své vyzvědače, že král Otakar a jeho vojska nemají ani zdání o příchodu nepřá- tel a jsou rozptýleni sem a tam, za sháněním kořisti, jak je zvykem Čechů, náhle udeřil se svými vojsky na nic netu- 1 Srv. Kosmas III 19. 2 Viz výše, str. 11. 3 Kosmas II 16. 29

Strana 30
šící a bezbranné, a obklíčiv je v polokruhu spořádanými šiky v nesmírném počtu, porazil jejich stany i vojsko, i padl na branný lid krále Otakara strach a hrůza z velikosti ra- menel zvoleného krále římského a zděsili se a ulekli velmi, a nemohouce se postaviti na odpor jejich moci, dali se na útěk. A jako se stává, že když lidé utíkají ze strachu, lekají se i hnutí vzduchu a úlek sám zvyšuje jejich strach,2 vojska Rudolfova pronásledovala utíkající statečným a ozbroje- ným mužstvem a některé z nich pobili, jiné ranili. Mnoho urozenějších z Čech, Moravy a z Polska bylo od nich za- jato, neboť byli obklíčeni se všech stran a jako svině v chlív- ku zavřeni; z nich byli vybráni mocnější, bohatší a lepší, odvedeni do měst a hradů a uvězněni, spoutáni železnými okovy na rukou a na nohou a týráni velmi těžkými muka- mi a rozličnými tresty, aby dali nemálo peněz ve stříbře a ve zlatě svým věznitelům. Zajatci vidouce, jak jsou na všech stranách soužením, bídou a mukami více a více trápeni a že nemohou žádným přispěním ani pomocí vyváznouti z ru- kou svých pronásledovatelů, chtíce zachrániti holý život, prodávali, pokud neměli peníze na hotovosti, statky po svých předcích a tak se vykupovali. A co jest, co by člověk nedal, visí-li mu nad šíjí meč? Kdo by, octna se v tísni, ne- dal za sebe rád vše, co má?3 Někteří z utíkajících v naději, že útěkem uniknou pronásledujícím, sami se vrhli do řeky Moravy, u níž se bitva sváděla, a v tu chvíli se utopili. Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi voj- skem a již se neobjevil. Král Rudolf dobyl nesčetné kořisti, 1 Exod. 15, 16. 2 Kosmas I 36. 3 Kosmas III 2. 30

Strana 31
jež se skládala z vozů nepřátelské strany, ze zlata, stříbra, koflíků, stříbrných misek, koberců, z jiných klenotů i z roz- ličných jiných věcí, ze vzácností královské kaple, zbraní, koní panstva pokrytých kropíři a z jiných koní větší nebo menší ceny; tyto škody a ztráty nedovede lidský rozum oce- niti ani spočítati. I nastal veliký strach a zmatek po celých Čechách a Mora- vě, jakého nebylo od počátku království českého. Neboť by- lo spácháno mnoho loupeží a nekonečný počet kostelů byl vybit v klášterech mnichů, křižovníků, jeptišek, v domech minoritů a v jiných kolejích rozličných řeholí. Němci, vy- pudivše, vyhnavše a vyvlekše za krky mnichy z Ostrova, přebývali v klášteře šest neděl a vyjedli všechno živobytí, jež bylo získáno k potřebě mnichů, kteří tam konali služby Boží a nepřestávali se k Bohu modliti za dobrodince a spa- sení živých i mrtvých. Ve dvaceti čtyřech vsích toho kláš- tera vyloupili všechno movité i nemovité tak, že se nena- lezlo ani chloupku ani zrnka. A co mám říci o jiných do- mech řeholníků? V Koruně, kde byl nově vystavěn klášter- ní dům, nelze po něm najíti ani stopy. Co řekneme o še- dých mniších v Oseku, o mniších řádu svatého Benedikta v Břevnově, o pannách v Teplicích a ve Světci? Všichni by- li stiženi v bolesti a hořkosti stejným utrpením a podobný- mi bolestmi. Neodvažuji se říci o klášterech vzdálenějších od Prahy, že by byly něco podobného zakusily, protože trpěly mnohem hůře. Z nich nejvíce byl postižen Vilémov, protože u něho stál král Rudolf dvakrát s veškerou mocí a braniborský markrabě a knížata polská se tam sešla. Také vznikl nesmírný počet požárů po celých Čechách ve vsích i v městech a chudí byli okrádáni o dobytek, koně i jiná zvířata, o rozmanitou drůbež, o šatstvo, obilí a o píci čtver- nožců. A stalo se toto rozervání království českého a roz- tržení podle libosti a vůle Rudolfa, zvoleného krále řím- 31

Strana 32
ského. Braniborský markrabě dostal Prahu a větší část Čech, kníže polský Kladsko, královna se synem Václavem svůj podíl. A naplnilo se ono slovo evangelia:1 „Každé králov- ství v sobě rozdělené zpustne.“ A ještě horší věci do bu- doucnosti věští Čechům šalby liché mysli.2 Také Morava prý byla na několik dílů rozervána. Ach běda! Jakou úzkostí a jakým vzrušením byly zmítány Čechy a Morava, nedovedu ani já ani sebevětší počet výmluvnějších lidí vyložiti. Téhož roku dne 27. října zemřel Jan, pražský biskup, po- řadím čtyřicátý čtvrtý. On, zastávaje úřad biskupského stolce, řídil kostel pražský dvacet dvě léta. Byl to muž slič- ný, u neznámých strach vzbuzující, k domácím vlídný, ná- sledovník pravdy, stoupenec spravedlnosti neúnavný, na soudě prozíravý, ve všeliké počestnosti mravů přeskvělý a ušlechtilostí nesrovnatelný, hostů a cizinců laskavý přijima- tel a navštěvovatel. Jsa v řečnění obojím jazykem, českým i latinským, velmi výmluvný, svítelnice svítící v světě a ho- řící ne pod kbelcem, ale na svícnu postavená, osvěcoval srd- ce lidská slovem pravdy, skutky a příklady. Jiné jeho slav- né skutky, ač velmi mnohé, skví se jako zaznamenání hod- né, přece je pomíjíme bez dotčení, protože někteří lidé, ač sami nic dobrého nečiní, nepřestávají záviděti jiným jejich dobré skutky.3 Měl ve zvyku často vyhledávati a vítati shro- máždění zkušených mužů, jejichž moudrostí rozveseloval svého ducha a od nichž čerpal okrasy svých průpovědí slad- čeji nad plynný nektar. A skvělo se arci i druhé světlo, zastiňující jako polední slun- ce všechny krále, vévody a knížata leskem velkolepé moci, 1 Matouš 12 25. 2 Kosmas III 20 3 Srv. Kosmas I 22 a III 49 (charakteristika Boleslava II. a bisku- pa Heřmana). 32

Strana 33
totiž Otakar, nejjasnější král český. Tento Otakar, již od chlapeckého svého věku skládaje všechnu naději v ochranu Boha samotného, s mužnou statečností spravoval panství své- ho království. Neboť byl knížetem váženým, králem nepře- moženým, vůdcem v táboře oblíbeným. On po každé, když proti některému králi nebo vévodovi pohnul šikem váleč- ným, vždy se vesel vrátil s velikou vítězoslávou domů. Byl též za své knížecí vlády roznícen velikou horlivostí lásky, laskavě odpouštěl těm, kdož své viny uznávali, nebyl hlu- chý k prosbám vdov a ochotně pomáhal sirotkům. V čas postní, maje dosti na jednom sluhovi, tajně vcházel do kos- tela, a padnuv k zemi na dlažbu, tak dlouho trval na mod- litbách, až země, na níž ležel, byla mokrá od hojného plá- če slz.1 Pak vstav k rozdávání almužny, volal před výcho- dem slunce úředníka, jemuž svěřil péči o chudé, a ptal se ho, má-li vše připraveno k nasycení chudých. Neboť měl zvyk krmiti po celý půst pět set chudých a na Veliký pátek je ošatiti. Také umýval chudým nohy na Zelený čtvrtek po- dle počtu dvanácti apoštolů a poděloval každého z nich dva- nácti denáry. A kdykoli přišel v postě do kostela pražské- ho, osobně přistupoval ke kněžím a vyprošoval si od nich, aby zpívali mše za spasení živých, mše za duše věrných ze- mřelých, též i mše votivní o svaté Trojici, o Duchu svatém, o Panně Marii, o dědicích země české, o svatém Mikuláši a jiných co nejvíce, jen když se mohlo najíti tolik kněží. Do rukou každého kněze, sloužícího mši, obětovával dva zlaté peníze nebo dvanáct stříbrných. To jsme viděli a vydává- me o tom svědectví. Jak byl ten kníže štědrý, nedovede lidská mysl ani pocho- piti ani pověděti. Co nesčetných darů dal cizím vévodům 1 Srv. Kosmas III 1 a 6, II 42 (charakteristika Břetislava II. a bisku- pů Kosmy a Jaromíra). Přemysl Otakar II. - 3 33

Strana 34
a knížatům ve zlatě, stříbře, koních, prstenech a šatech, vy- jádřiti neumím. Jaké komonstvo rytířů, knížat a střelců ho denně doprovázelo, nebylo by lze vypočítat. Urození naší země, plačte v hořkosti srdce nad svým krá- lem, jenž vás odíval šarlatem v rozkoších a poskytoval vám k ozdobě zlatá roucha; vy, kteří jste bývali oděni v nejdraž- ší roucha, na nichž také visívaly třásně z nití, zbarvených zářícím nachem, vy urození, na něž se nádhera světská u- smívala a jimiž se vznešenost pozemská pyšnila! Roucha kap- le královské, kasule, dalmatiky, kápě a jiné paramenty byly šity jen z nejdražších balkinů, nachu a bavlny. Kalichy by- ly některé ze zlata, jiné ze stříbra; i jiné nádoby bohoslu- žebné všechny, ba i umyvadla, byly zrobeny ze zlata a ze stříbra. Též mísy, jemně vypracované z čistého zlata a stříb- ra, nosily se k jeho stolu při všech přínosech, byť byly sebe- četnější. Co říci ještě více? Mezi králi od východu slunce až na západ nebylo lze toho času najíti některého, aby se skvěl takovou štědrostí, mocí a ušlechtilostí povahy. Aby se nezdálo, že upadám ve výtku pochlebenství, ač se držím pravdy, odložím pero a zanechávám potomkům,1 aby vy- psali jeho činy lépe a pravdivěji, jak byl štědrý a marno- tratný v svých darech a věnováních. Neboť měrou jeho da- rů byla nezměrnost. 1 Srv. Kosmas III (předmluva). 34

Strana 35
ZLA LÉTA PO SMRTI PŘEMYSLA OTAKARA II. Léta Páně 1278, když biskup Jan sešel cestou všelikého těla lidského, byl probošt pražský Tobiáš, muž urozený ze slav- ného rodu, věku zákonitého, zvolen ve jménu svaté a ne- rozdílné Trojice z milosti Boží příznivým a svorným sou- hlasem kanovníků dne 15. listopadu biskupem stolce praž- ského, ač se velmi zdráhal. On ještě jako probošt přijímal nejen duchovní kostela nebo města pražského, nýbrž i ty, kteří přicházeli z kteréhokoli kraje světa, s ochotnou štěd- rostí z lásky ke Kristu a opatřoval jim z citu štědrosti po- třeby k živobytí. Proto kanovníci pražští, chtějíce s největším úsilím uvésti svou volbu v skutek, sepsali podle předpisu o vykonané volbě listinu, a opatřivše ji pečetěmi všech ka- novníků, předložili ji skrze slavnostní posly, mistra Reho- ře, kanovníka pražského, Alexího, probošta olomouckého, a Dětřicha, kanovníky pražské, muže veskrze ctihodné a opatrné, metropolitovi, totiž arcibiskupu stolce mohučské- ho, vznášejíce naň pokorně a poníženě naléhavou prosbu, aby ráčil volbu, kterou vykonala kapitula pražská, blaho- volně stvrditi. Zároveň omluvili též nepřítomnost svého zvolence jednak nebezpečími na cestách, protože tehdy byl v celém království českém po skonu krále veliký nepokoj a zmatek, spojený s loupežemi a násilnostmi, jednak i ve- likou vzdáleností. Pronesli i jiné dvě důtklivé žádosti v té věci před vysoce cti- hodným arcipastýřem, pokorně prosíce, aby ráčil dáti se zastoupit ctihodným Brunem, biskupem olomouckým, kte- rý by jejich zvolence na stupeň kněžství povýšil a ve spolku s dvěma spolubiskupy z blízkého sousedství, které by si při- 35

Strana 36
bral, vysvětil ho na hodnost biskupskou. Metropolita, jako muž opatrný a prozíravý, prozkoumal se svými kanovníky a s jinými znalci kanonického práva řádně a podle práva listinu a neshledal v ní závady. Maje uznání a soucit s ne- snázemi svých podřízených a jsa si též odjinud vědom zlé- ho stavu země české a obtíží, s nimiž bylo spojeno osobní představení zvolence pražského, vyhověl jejich oprávněným žádostem a uvažuje, že by potvrzení, které by dal zvolenci nepřítomnému, bylo neplatné, zmocnil v duchu přednese- né žádosti biskupa olomouckého, aby ho zastupoval. Ten si měl vyžádati a prohlédnouti všechny články a podmínky článků, náležející k povaze věci, a uděliti zvolenci na praž- ské biskupství dary neb dobrodiní, totiž stvrzení, povýšení na stupeň kněžství a vysvěcení na biskupa. A tak poslové kapituly pražské, dosáhše od arcibiskupa mohučského spl- nění svých žádostí podle svého přání, vzdali mu hojné dí- ky, a přijavše požehnání, vrátili se s veselou myslí do Čech. Přišedše do Prahy, byli od zvolence i od ctihodného sboru kanovníků a duchovních dne 22. prosince radostně uvítáni. Léta Páně 1279 dne 5. ledna Tobiáš, zvolený biskup praž- ský, předeslav posly se zmocňujícím listem k ctihodnému biskupu olomouckému stran stvrzení své volby od arcibi- skupa mohučského, jel na Moravu se ctihodnými muži, ka- novníky pražskými, totiž s mistrem Rehořem, děkanem pražským, s Alexím, proboštem olomouckým, a s Dětři- chem, maje s sebou i jiné kaplany nižšího i vyššího stupně a s četným průvodem urozených mužů světských. Našli olo- mouckého biskupa v biskupském městě Ostravě, jež leží za krajem opavským na hranicích Polska a Moravy. Olomouc- ký biskup, dověděv se o jejich příchodu, přijal je čestně a choval se k nim laskavě a vlídně. Neboť bylo vždy a jest je- ho zvykem míti radost z příchodu hostí, oblíbil si totiž vý- 36

Strana 37
rok spisovatele, jenž praví: „Je zvláštním potěšením pro ušlechtilé lidi, pohostinu přijímati příchozí z kterékoli stra- ny světa, a přijímá-li někdo z horlivé dobroty cizince, roz- nícen milostí lásky, tím více lne k domácím.“ Tobiáš tedy, svěřiv se mu se svou věcí a předloživ zmocňo- vací list, pokorně ho žádal, aby postupoval podle udělené- ho zmocnění, jak bylo slíbeno. Olomoucký biskup, naklo- niv ochotně sluch k jejich spravedlivým a poctivým žádo- stem a věda, že jest míti soucit se zemdlenými, slíbil, že uskuteční úkol, jenž mu byl svěřen, co nejdříve. Měl tehdy u sebe druha v úřadě, biskupa basilejského, jenž mu byl přidělen k vykonávání královských poslání Rudolfa, zvo- leného krále římského. Přibrav si tedy tohoto biskupa k svě- řenému výkonu, přikročil podle znění úkolu, jenž byl naň přenesen, ke zkoušce, vyšetřuje pilně a pečlivě podmínky a nic neopominuv z náležitostí, jež se vztahují k úkonu té věci, uskutečnil ji, a tak řádně to vše vykonav, vzýval jmé- no Ježíše Krista, sepsal a vydal ze zmocnění svého metro- polity privilej o stvrzení a stvrdil dne 18. ledna volbu To- biáše biskupem pražským jako řádně a kanonicky provede- nou od kapituly pražské. Téhož roku přibral k sobě Tobiáš, zvolený biskup, z ctihod- ného sboru pražské kapituly muže opatrné a vynikající roz- vahou i vzdělané v písemnictví, totiž děkana pražského mis- tra Rehoře, probošta Tomáše, probošta Gotfrida a kanov- níky pražské Vernhera, Oldřicha, Alexího, Dětřicha, Zde- slava a Beneše, též jiné kaplany biskupského dvora, všechny úplně oblečené v nejnádhernější oděvy a pestrou podšívkou a v kuní kožichy, kromě toho dal i pány, rytíře a panoše svého dvora, vyšší, střední i nižší, odíti do zcela nových ša- tů, jež u každého označil znakem svých předků, t. j. stře- lou zavinutou. S nimi pak jel 21. února na Moravu do Brna k ctihodnému biskupu Brunovi a byl tam povýšen na stu- 37

Strana 38
peň kněžství od váženého a velké chvály hodného muže, biskupa sekovského, dne 25. února. Nazítří byl vysvěcen na pražského biskupa od ctihodných biskupů olomouckého, sekovského a basilejského v neděli, kdy se zpívá Reminisce- re, v domě řádu kazatelů a v kostele svaté Panny Marie. Odpustky byly toho dne dány na rok a čtyřicet dní. Téhož dne dal všem příchozím, pozvaným i z vlastní vůle přišlým, slavnostní občerstvení a slavil přeskvostné hody, takže prá- vem má ten den slouti o každém výročí jeho svátkem. Přijav tedy vysvěcením znak biskupské hodnosti a vystrojiv skvostné hody svého svátku, vrátil se s průvodem svým, jenž zůstal zdráv a bez nehody, vesel domů. Přivítali ho s velikou slá- vou celý sbor pražský i jiní duchovní, řeholní, světští i měst- ští s nesmírnou radostí jako smutní synové, toužící po pří- chodu svého otce, v kostele na Hoře Sion s korouhvemi a procesími dne 24. března. Duchovní zpívali: „Ecce sacer- dos magnus“, laikové „Hospodine, pomiluj ny“. Protože dosud trval, žel Bohu, zlý stav království českého, neměli purkrabí, kteří vládli hradem pražským, odvahu vpustiti tam biskupa Tobiáše, když chtěl do něho vstoupiti, proto- že ho provázelo veliké množství lidu. Všemohoucí stvořitel a vladař celého světa, jenž určil povznésti Vás pro Vaše zá- sluhy k biskupské cti, račiž Vám za odvedený zisk ze svě- řených oveček uděliti korunu slávy! Téhož roku 1279 připadl na sobotu před Květnou nedělí svátek Zvěstování Panny Marie. Když chtěl biskup praž- ský Tobiáš sloužiti první mši po svém vysvěcení na bisku- pa v katedrálním kostele svatého Víta, byl mu odepřen vstup do hradu pražského od purkrabí, kteří jej spravovali veškerou obec království českého - jak si to myslili lidé pro- stoduší a rozumem zpozdilejší - spíše však, abych tomu dal správnější název, hleděli správu jeho rozvrátiti. Sloužil te- dy slavnostní mši o Zvěstování Marie, slavné panny, v koste- 38

Strana 39
le Hory Sion ne bez zbrázdění obličeje nemalou vráskou; ale k tomu, aby tam vykonal služby ke cti svaté Panny, při- měl ho spravedlivý a zbožný důvod, totiž že ten kostel byl zasvěcen Panně Marii, též jeho rozsah na šířku a délku, k tomu i krása jeho stavby, jako by to byl chrám Šalomou- nův, a konečně četné množství návštěvníků. Tato první mše se slavila za nevídané účasti duchovních, šlechticů, pánů, rytířů, měšťanů, laiků, venkovanů, vdaných žen, bekyň, vdov, mládenců a panen. A kdyby to množství bylo bývalo opatřeno zbraněmi a vůle všech byla splynula v jedinou, byla by Praha za trvání jednomyslné dobré vůle zůstala ne- dobytelnou pevností. O témže svátku Panny Marie byla podána kanovníkům pražským i všem duchovním velmi štědře hojnost ryb, vína a medoviny v domě pana biskupa. Léta Páně 1280 podzim měl teplý průběh, ale zima byla tu- há a sněhu plno, mrazy se držely až do Zvěstování Panny Marie (25. března) a když sníh roztál, trvala dvacet dní ve- liká povodeň, takže nebylo lze v řečených dnech uvésti mlý- ny pro přílišné množství vody zpět na vlastní jejich místa a náležitým způsobem postaviti. Toho roku byla též veliká všeobecná drahota obilí, masa, ryb, sýra a vajec, takže se dostala stěží jenom dvě slepičí vejce za jeden peníz, kdežto mnozí lidé ještě se pamatovali, že se před nedávnými časy v Praze kupovalo padesát vajec za jeden peníz. Téhož roku dne 25. listopadu bylo uzavřeno příměří mezi Otou, markrabětem braniborským, a pány zemskými, ale mnozí si z toho slibovali více, totiž že byl ujednán mír. Ne- boť od té doby ustali záškodníci činit útisky, loupiti, zne- svěcovati kostely, zabavovati dobytek a koně, zajímati a trýzniti lidi, krásti pytle, pokrývky a lůžka. Tohoto roku se ani neselo na podzim, leč v končinách od Prahy vzdále- 39

Strana 40
ných, a bylo-li seto, tedy jen málo. Proto veliký hlad sou- žil chudé lidi a mnoho nuzných z něho pomřelo. Léta Páně 1281 dne 5. ledna počali v Praze na hradě zvo- niti všemi zvony, kdežto předtím po dvě léta se nezvonilo. Příčin bylo několik: ani strážci, ani zvoníci kostela pražské- ho nebyli pouštěni do hradu, aby konali svou povinnost v kostele, ba - což jest ještě závažnější - ani vikářům, a do- konce ani samým kanovníkům, když chtěli konati povinné služby Boží, nedovoloval se vstup do hradu, jen s málo vý- jimkami, totiž Ondřeji, sakristovi a kanovníku pražskému, Chvalkovi kantoru, Rehoři podsakristovi, Patrovi, služeb- níku oltáře Panny Marie a podsakristovi. Ač byl mistr Re- hoř děkanem toho kostela, byl mu přece častokrát vstup do hradu odepřen. Léta Páně 1281 dne 8. března Tobiáš, z Boží milosti biskup pražský, konal v kostele pražském svěcení na kněžství, po prvé od svého biskupského vysvěcení. Svěcenců bylo veliké množství; svěcení, počaté ráno, stěží se dokončiti mohlo za den, takže se musilo přijímání svátosti oltářní novosvěcen- cům odložiti nazítří. Téhož dne byl mistr Rehoř, děkan pražský, vysvěcen na kněze. V těch dobách doléhalo na tohoto pana biskupa mnoho světských starostí a příboj rozličných zmatků, odcizování biskupských statků a nekonečné loupení majetku biskupství a jeho poddaných, takže někteří pochybovali, zda biskup vystačí s potravinami na živobytí své a svého dvora. Přesto však nazítří po výše dotčené ordinaci kněžské v neděli Re- miniscere (9. března), ve výročí svého vysvěcení na bisku- pa, nehledě na námahu, kterou podstoupil při svěcení kně- ží, ani na náklad, věnoval podle obyčeje svých předchůd- ců třetího roku svého biskupství do kostela pražského svíci, vážící dvě stě dvacet liber vosku, ke cti a chvále svatých 40

Strana 41
mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha; sloužil též toho dne osobně mši svatou a vystrojil kanovníkům pražským i kaž- dému jinému, kdo přišel, štědrou hostinu, při níž byla roz- ličných ryb hojnost a přemíra vína i medoviny. Dne 23. června roku předešlého (1280), t. j. v předvečer svatého Jana Křtitele odpoledne, snesl se prudký lijavec a nadělal mnoho velikých škod: vyvrátil ze základu hradby na hradě pražském u kostela svatého Jiří, podemlel od zá- kladu hradní zeď na severní straně a strhl ji svou prudko- stí do potoka Brusnice. Rovněž popukaly u kostela praž- ského při dlouhé severní cestě všechny klenby křížové chod- by, polovice její a refektář s hradbou posunuly se s místa svého a vše hrozí sesutím. V lesích bylo u bystřin, přívalem deště prudce se řítících, nesčetně vývratů, ba i spousta kop- ců a jeskyň se z přemíry a prudkosti dešťové vody slehla. Kolik stavení, zdí u vinic a domy v městě pražském uvnitř hradeb -vne hradeb nelze sečísti — voda s sebou vzala a strh- la do řek! Veřejné cesty a silnice ten dešť svým spádem vy- mlel a vyhloubil, jako by to byly příkopy kolem hradních zdí, někde v hloubce šesti loket, v šířce dvanácti, a tak to- mu bylo všude, tu více a onde méně. V polích před hrad- bami města na místě, kde se říká „na Skytině“, nastala ta- ková záplava, že tam plavci mohli jezditi s loďmi jako po Tibeře nebo po Dunaji, a ta voda, stékajíc ke kostelu sva- tého Petra v osadě Německé, způsobila mnoho škod, pode- mlela zdi dvora jejich a vniknuvši do kostela, odplavila ve- liké množství obilí, jež si tam uschovali osadníci ze strachu před válkou, kterou vedli s Otou, markrabětem branibor- ským, urození páni království českého a měštané pražští. Odtud se dešťový proud valil k řece Vltavě a cestou pobral a do řeky strhl dvanáct domů. A co ještě větších škod vznik- lo z té průtrže mračen, nebylo by lze ani dlouhou řadou slov vypověděti. A nesmíme ani mlčením přejíti zmínku 41

Strana 42
o prudké vichřici, jež se snesla toho roku dne 3. prosince na den svaté Barbory a svou silou a prudkým úderem strhla s věží nejtěžší a nejpevnější stavby. Především to bylo sta- vení na hradě pražském na věži, jež slove „u veliké brány“, druhé bylo stavení proti domu páně biskupovu a dvoru, jenž se odedávna nazýval věží biskupskou, vystavěné v prů- čelí hradu velmi pevným a umělým dílem, to spadlo na zem. Třetí stavení, na věži konec mostu, dílo výtečné a vel- mi silné, bylo strženo smrští a sesulo se na zem. O jiných menších staveních, vystavěných na věžích hradeb nebo na baštách, nemůžeme se rozepisovati, avšak podle toho, co víme z hodnověrných zpráv, dvacet čtyři stavení na hradě pražském a na městských hradbách větrná smršť smetla k zemi. Kolik domů v Praze i mimo ni smrští pobořeno spadlo, nelze ani spočísti. Na venkově byly smrští poboře- ny stodoly a vyvráceno štěpů i lesních stromů tolik, že prý se něco podobného nestalo léta letoucí. Co dobrého nebo zlého během nepokojného času učinili na svých tábořištích pod horou Petřínem Spatzman, Siberk a Sazema se svými průvody, není třeba perem vypisovati, protože je to tuším sdostatek zaznamenáno od těch, kdož zakusili tíže rozlič- ných utrpení a ztrátu majetku. Větrný mlýn na Strahově se zřítil silou smrště od základu a byl téhož roku znova vystavěn. Léta Páně 1279 Ota, markrabě braniborský, poručník zří- zený nad kněžicem Václavem, synem Otakara, nejjasněj- šího krále českého, i nad celým královstvím, poslal několik kanovníků pražských, svých kaplanů, aby pátrali po ně- kterých privilejích krále Otakara. Poslal též, puzen ostnem své chtivosti a lakoty, rytíře a četné Němce se lstným a pod- vodným úmyslem, jsa nepamětliv věčného spasení, a nařídil jim, aby hledali a pátrali, kde jsou uloženy peníze Prušenka, 42

Strana 43
číšníka a milce krále Otakara, a mnohých jiných. Neboť země česká byla tehdy ještěve zlém stavu, řádilo v ní plenění, lou- pežení a žhářství; proto mnozí laikové i duchovní snesli své věci a uložili zlato, stříbro, koflíky, prsteny, náhrdelníky a jiné vzácné kusy oděvu v pokladnici kostela pražského, protože nebylo lze najíti lepší a bezpečnější úkryt ke schování ulo- žených věcí nad řečenou svatyni. Vešli tedy Němci do sva- tyně Ježíše Krista a svatých mučedníků, pošlapali kněžská roucha, poskvrnili a vyházeli ostatky svatých, dotýkajíce se jich bezbožnýma rukama, a hledali poklady peněz, dovo- lujíce si to, čeho posvátnost místa nedovolovala. Popadali skříně, potěžkávajíce těžší skřínky, a sekyrou a páčidlem je vylamovali. Kanovníci pražští a jiní služebníci tohoto kos- tela, vidouce, jak se páše takový těžký zločin a znesvěcují tak surově, svátosti i chrám Syna Božího, byli sklíčeni pře- velikou bolestí a klekajíce a vzdychajíce říkali:1 „Pane Je- žíši Kriste, tvoje svaté věci pošlapány jsou a poskvrněny, kněží tvoji leží v kvílení a v ponížení, a hle, pohané se shro- máždili, aby nás pohubili.“ Ale oni, tvrdší než skály, jak jsou již Němci přeukrutné povahy, zlostnou vášní podpá- leni a o překot ochotni páchati zlo, pohaněli, nedbajíce báz- ně Boží, sluhy kostela láním, nadávkami a ranami, pěsti jim pod bradu vrážejíce, jiné bijíce a neslušně je vlekouce, a vzavše sakristovi násilně klíče od sakristie, zavřeli a za- mkli dveře, postavili u nich stráže a odešli. Potom vstou- pili do kaple svatého Václava, vrhli se na jeho hrob a ohle- dávajíce a omakávajíce jej se všech stran, nahoře i dole, hledali peníze, ačkoli se sotva nebo nikdy nenajdou, kde uloženy nejsou. Tu jeden z těch Němců, služebník ďáblův, z jeho ponuknutí tajně vzal stříbrnou kadidelnici v kapli svatého Václava, ale milostivá přízeň božská a pomoc sva- tých mučedníků způsobily, že byv velikým strachem podě- 1 Srv. I. Makab. 3, 51. 43

Strana 44
šen, vrátil ji neporušenou a nedotčenou služebníkům koste- la. Potom jako slídící chrti vešli do krypty svatých Kosmy a Damiána, běhali po koutech sem a tam, a když nic ne- našli, spočítali skříně tam uložené, nadzdvihujíce těžší, a znamenali si pečlivě váhu, aby snad nebyly vyměněny a po- staveny tam lehčí. Pak se radili, zda by si měli vzíti klíče a odevzdati je markraběti, či mají-li je ponechati sakristovi. Nakonec odňavše mu klíče, postavili strážce uvnitř i vně kostela na všech stranách, a uloživše jim, aby bedlivě a pilně hlídali, chtějí-li zachrániti oči na svých hlavách, odešli. A tak nebylo lze dva dni a jednu noc od nich dostati ani knihy ani svíčky ani jiné potřeby k bohoslužbě. Příštího dne, neustoupivše od základu svého hanebného předsevze- tí, otevřeli podle daného jim rozkazu dveře a vešli do sva- tyně svatých mučedníků, uloupili nesmírné množství peněz a odevzdali je svému pánovi. A nehrozili se páchati takový zločin, protože si již předtím zvykli dopouštěti se podob- ných věcí i v jiných kostelích, a nebudou-li odstrašeni mo- cí Ježíše Krista od takových zločinných drzostí, lidský stud a pokárání je nezkrotí. A přece se jinde praví: „Nebude možno odkliditi nevázanost rostoucího počtu zběhů, nebu- de-li proti nim užito trestu k nápravě kázně.“ A pamatu- jeme, že v císařských zákonech je prohlášeno:1 „Ustanovu- jeme, že zločiny více než jednou spáchané nemají dosáh- nouti udělení milosti a že se lidskost císařského prominutí nevztahuje na ty, kdož beztrestnost starého provinění při- psali ne svému polepšení, nýbrž spíše zvyklosti.“ Ó mamone, králi všeho zlého, příteli lsti a podvodu, vrahu a nepříteli duše a víry, ty podvracíš spravedlivé soudy,2 ty 1 Srv. Cod. Justinianus I, 4, 3, § 4 (Corpus iur. civ., rec. P. Krü- ger II, 8, 1915). 2 Srv. Kosmas III 16. 44

Strana 45
jsi oheň žhoucí, troud vzpoury, ty odvracíš člověka od ctě- ní Boha a ponoukáš k bludu, stavěje ho v místo bludu a zkázy duše. Na tvůj popud Braniboři, podníceni ostnem chtivosti a lakoty, loupili cizí jmění, ač věděli, že jim nená- leží, a nedbali toho, že se v Starém Zákoně trestá nejen lou- pež, ale i zadržení, jakož svatý Rehoř vykládá evangelium Lukášovo, pravě: „Jakým trestem má býti pokutován ten, kdo cizí jmění loupí, jestliže se stíhá odsouzením do pekla ten, kdo lakotí se svým? Neboť jest ustanoveno i světskými právy i císařskými nařízeními, že nikdo nesmí násilím bráti cizí věc; neboť i ten, kdo sveden byv nějakým omylem, po- kládaje věc za svou, z neznalosti práva by ji vzal v tom do- mnění, že majitel smí svou věc odníti i násilím držitelům jejím, stíhán je určeným trestem, aby ani taková myšlenka nemohla vzniknouti a aby takto uchvatitelé nesměli bez trestu provozovati své lakomství. Tím se má rozuměti věc půjčená, pronajatá, zastavená nebo uložená. Víme též, že proti všem, kdož se vloupají do kostelů, byl vydán canon, jímž jsou jednak zneuctěni znamením nečestnosti, jednak se jim odnímá účast v právních jednáních, nedosáhnou-li osvobození od římského papeže, když byli poskytli přísluš- né zadostiučinění.“2 Téhož roku dne 21. září (1279) obsadil Pavel Beruth násilím hrad pana Tobiáše biskupa v Roudnici i město a uvedl je v své poddanství. Obsadil i dvůr páně bisku- pův v městě pražském, v němž byla uložena veliká zásoba obilí, vína, uzenin a sýrů, a připojil jej k svému poddanství. Rovněž markrabě braniborský, necítě ani trochu lítosti, že páše těžký zločin, a nechtě ustati v své ještě stále divoké mysli od zamýšlené ničemnosti, nezalekl se toho, že vzbou- 1 Migne, PL LXXIX 1223. 2 Srv. c. 22 do sent. excommunicationis X, 5, 39 (Friedberg, Corp. iur. can. II). 45

Strana 46
řil ze spánku nejjasnější paní královnu českou i jediného jejího útlého synáčka Václava za hluboké noci, kdy vše- chno spalo, poručiv svým rytířům a služebníkům, aby ji i s hošíkem, ač tomu nechtěli a vzpírali se, jen chatrně odě- né naložili na vůz a dovezli na hrad Bezděz po příkrých cestách a tmavých úvozech, přestože by taková jízda při neobyčejně rychlém cestování naháněla strachu a hrůzy li- dem tak zhýčkaným i za nejjasnějšího dne. Jak se tehdy polekali a v srdcích zarmoutili, jak naříkali a vzdychali pa- ní královna a její syn i veškeren dvůr královský a čeleď, nej- více však královniny paní. Ani při vraždění mláďátek a sy- nů Rachelinýchl nepamatoval se tuším takový nářek! Od- vezše tedy paní královnu s jejím nejdražším synem, usídlili ji podle rozkazu markraběte na pevném hradě Bezdězi v těsném vězení pod stráží přeukrutných Němců cizozemců, zakázavše naprosto všem Čechům přístup k nim s výjim- kou málo, sotva tří osob, jež jim donášely stravu a jiné k ži- vobytí nezbytné věci. A od té chvíle se ztenčil a rozptýlil dvůr paní královny a její čeleď, jež vzrostly předtím do ve- likého počtu urozených jinochů a slečen i jiných rytířů, slu- žebníků a úředníků. Vidouce tedy páni a starší v zemi české, jak je paní krá- lovna se svým synem soužena velikým hořem a sklíčena ne- smírnou bolestí, a chtíce jim nějak pomoci, dosáhli na obec- ném sněmu, svolaném od Oty, markraběte braniborského, kde byly vyžadovány ode všech šlechticů přísahy o zacho- vání věrnosti, mezi jiným jednáním toho, aby přivezl paní královnu a jejího syna zpět z hradu Bezděze a usadil je v Praze, kde je uznané sídlo krále českého a celého králov- ství a kde se též mladičký kněžic narodil a byl vychován; neboť děti mají větší potěšení z toho, meškají-li v svém ro- 1 Srv. Matouš 2,18. 46

Strana 47
dišti. Pan markrabě sice svolil k žádostem šlechty, ale co ochotně slíbil, ani dost málo nesplnil. Paní královna tedy, přesvědčivši se o lsti a klamu markraběte a o porušení jeho vlastních slibů, že totiž ani jeden z nich se nestal skutkem, že nevyhověl žádostem šlechty a že jsouc zavřena na těsném místě žádným způsobem nemůže uniknouti útrapám a těž- kým nesnázím, jež denně snášela, po tichých úvahách v své duši vymyslila způsob, kterým by mohla z oněch přehoř- kých trýzní uniknouti. Neboť se bála, aby ten nepříznivý začátek neměl vzápětí ještě horší osud, protože psáno jest: „Z tak nepříznivého začátku jest se do budoucna obávati ještě většího neštěstí, než doufati v šťastný konec.“ A jinde zas: „Jen stěží se dokoná s dobrým výsledkem, co se počne se špatným začátkem. Královna tedy čas od času začala si vyžadovati od Heřma- na, purkrabího hradu Bezděze, aby směla jíti na pouť do města Kuřích Vod, kde je kostel zasvěcený svatému Jiří; připadl totiž na ten den svátek svatého Jiří. Purkrabí Heř- man vyhověl žádosti paní královny a dovolil jí, aby šla, kam se jí líbí, ale s tou podmínkou, že zanechá čeleď na hradě a že se, skončíc své poslání, k ní vrátí. A tak se i podle ře- čené úmluvy stalo: odešla a přišla zpět. Po druhé, několik dní potom, žádala, aby směla navštíviti šedé mnichy v Hra- dišti, a obdrževši dovolení, vyšla a téhož dne v tom městě obědvala, jsouc hostem v klášteře. Po třetí, vzavši si dovo- lení, přijela do města Mělníka, jež jí náleželo věnem, a po- byvši tam tři dni na náklad měšťanů, vrátila se na Bezděz. Potom ještě požádala o dovolení jeti doPrahy k sestře Anež- ce a dosáhši ho, odjela. Vyřídivši si tam své věci, předstí- rala, že chce jeti na Moravu navštíviti hrob svého manžela krále Otakara, a vydavši se na cestu, místo aby jela na Mo- ravu, zaměřila své kroky do Opavy a tak chytře a moudře vyvázla z úzkostí a obtíží, jež trpěla od Němců. Někdy totiž 47

Strana 48
lži bývají prospěšné; neboť dopustit se klamu ve věcech, jež se netýkají víry, není vůbec hřích, nebo jen lehký. Po několika málo dnech však Ota postavil v čelo celého krá- lovství biskupa braniborského, a dav mu všechno právo a moc jako pravému správci, aby zemi řídil, dobře hájil a chránil a zločince trestal, odjel do Sas, říkaje, že je zaměst- nán velmi naléhavými nezbytnostmi. Ač měl tedy biskup braniborský z moci svého úřadu spolu s ostatními, kteří by- li s ním určeni k úkolu, poskytovati ochrany před loupeže- mi, krádežemi a útisky všelikých utlačovatelů a trestati ta- kové přestupníky tresty, které jsou v té věci světským prá- vem ustanoveny, a zasahovati vinníky zaslouženými tresty, opomíjel to hluchým uchem a slepým okem, hověl však skutkům zločinců, o nichž je nade vši pochybnost jisto, že jsou pro skutky svých rukou a nejzločinnějších počinů za- psáni peklu. Nedbal přitom nálezů svatých Otců, jež pra- ví: „Usvědčuje se ze souhlasu, kdo, ač může, zanedbá od- poru proti lidem zlým. A není prost podezření ze skrytého spolčení, kdo zanechá odporu proti zjevnému zločinu.“ To- ho času byly vyloupeny všechny kláštery cisterciáků, šedých i černých mnichů, křižovníků, jeptišek i kanovníků a ostat- ních duchovních po celém království českém, také statky chudých sedláků byly nejednou, ale vícekrát, ba nesčetně- krát zničeny i s koňmi, dobytkem a vůbec se vším, co se na- jíti mohlo, ohněm na popel. A neminulo dne bez loupeže. Zatím pan Rehoř, pražský děkan, předstoupil s ostatními kanovníky, pokud je mohl nalézti, před biskupa branibor- ského, prose ho pokorně, aby statky proboštství pražského nebyly loupeny, protože toho času skoro celý majetek pro- boštství byl uloupen, jak v Praze, tak v proboštském dvoře. Tam bylo pobráno přes tři sta královských měr rozličného zrna, ve vsích koně, rozličný dobytek a obilí, v některých byla stavení zapálena a pobořena, takže se v nich ze všeho 48

Strana 49
krmného zvířectva nenašlo chlupu ani pírka. Ale biskup bra- niborský nevyhověl snažným a pokorným prosbám mistra Rehoře, děkana pražského, ani jiných kanovníků a neměl ani lítost nad újmou a škodou církve, nýbrž roznícen veli- kým vztekem, jak Němci mají ve zvyku zuřiti s velikou urputností proti Čechům, pronesl tato hrozná slova, takže každému, kdo je slyšel, zněla v uších: „Nejen statky pro- bošta Gotfrida budou vypleněny, ale i ostatních kanovní- ků, především těch, kteří se drží královny Kunhuty a jí kap- lanují. A dodáváme k tomu: i na statcích biskupových, kde- koli budeme moci škodu činiti nejen na věcech, ale i na li- dech, učiníme to." Kéž by se jejich šíp obrátil proti nim, protože není spravedlivějšího zákona nad ten, aby strůjce vraždy byl zabit svým nástrojem.1 Ale běda, jestliže se ješ- tě přidává zármutku zarmouceným! Neboť toho času tak se Bůh rozhněval na Čechy, zvláště na venkovany, podle slov: v čemkoli králové blázní, lid achajský odpyká za ně,2 že je trestal skrze rozličné národy tím způsobem, jako kdy- si trestal a soužil provinilý národ izraelský. I bloudili po horách, po jeskyních i podzemních slujích, po lesích a hájích, skrývajíce se i s majetkem svým v širých pustinách, dokud nepřišla zima a nenapadlo sněhu. Tehdy nebylo lze najíti místa k bydlení vhodná, kde by se mohli se svými věcmi a s dobytkem schovati, protože nepřátelé, stíhajíce je jako slídící psi, nalézali je podle stop do sněhu vtlačených a chytali jako lesní zvěř, chycené olupovali o majetek, svlékali z oděvů a nutili těžkými mukami, aby se penězi vykupovali. Lidé, kteří byli obráni o šaty a své věci a neměli peněz, chodili v pytlích, a poduškami nebo sítě- nými zástěrami svá přirození zakrývajíce, byli ostny roz- 1 Srv. Ovidius, Ars amat. 1 655. 2 Horatius, Epist. I, 2, 14. Přemysl Otakar II - 4 49

Strana 50
manitých muk trýzněni. Na Mělníce byli mnozí lidé nalo- ženi na vozíky a s vrchu spuštěni do Labe se utopili, jiní povražděni, jiní mečem zabiti, jiní uvězněni, jiní upáleni, někteří také, umořeni velikým hladem a tuhým mrazem, vypustili duši. A poznali jsme za našich časů z doslechu i na vlastní oči rozmanitější a četnější muka, než o jakých jsme v knihách čítali. A ačkoli za časů Diokleciánových a Ma- ximiánových bylo, jak čteme, největší pronásledování křes- ťanů, zde, uvážíme-li poměry, snad bylo ještě větší! Onde běželo o lidi nestejného náboženství, totiž o pohany a Sa- racény proti křesťanům, zde byli obojí křtění; onde o do- bu, kdy bujelo pohanství a kacířství, zde trvala víra křes- ťanská v pevné své síle; onde aby odpadli od víry a křes- ťanského řádu, zde nebylo jediné zmínky o tom, a ač ne- bylo ani po jiných stránkách nejslabšího stínu viny, byli dáveni lidé jako ovce od vlků a přišlo na ně, co řekl pro- rok:1 „Tak požene král asyrský zajetí egyptské a přestěho- vání mouřenínské mladých i starých, nahé i bosé, s odkry- tými zadky k hanbě egyptské. Také mnozí duchovní, světští i řeholní, laikové, kteří se u- chýlili pohostinu do hrazených měst, a jiní podruzi byli oloupeni o svůj majetek, ve zmatcích ochuzeni, trápením stiženi, rozličným pronásledováním sklíčeni, těžkými bo- lestmi a nevýslovnými vzdechy zmořeni, potupami zjitře- ni, rozmanitými bouřemi bolestí do hlubiny bídy ponoře- ni, surovými hrozbami ustrašeni a někteří za hradbami měs- ta krutými ranami trýzněni, duše nebesům navrátili. I na- plnilo se slovo prorocké:2 „Zevnitř pohubí je meč a vnitř strach. I na hradě pražském v paláci královském byli velmi mno- 1 Isaiáš 20, 4. 2 Deuteron. 32, 25. 50

Strana 51
zí, od nichž bylo lze se nadíti peněz, rozmanitými mukami přivedeni do hrobu; to však jsem chtěl raději mlčením po- minouti, než ty hnusné skutky, jež tam byly spáchány, pe- rem vylíčiti, aby nebylo ono slavné a veškeré chvály hodné místo poskvrněno kalem nejnečistějších špín a pronesením ošklivých slov. Nacházíme v knihách na mnohých místech, že za něčí hřích měla býti trestána celá rodina nebo kraj, ba je to zjevné i z mnohých příkladů. Pro hřích Achabův ztratili jeho po- tomci královský stolec, pro hřích Davidův zuřil meč Hos- podinův proti lidu, avšak v mnohosti národa je sláva krá- lova, ve zmenšení lidu zkrušení knížete. Který z nich se te- dy pyšnil četností svého národa, právem byl trestán zmen- šením jeho, jak čteme v knihách Královských, kde David bolestí zasažen naříkal:1 „Jáť jsem ten, kterýž jsem zhřešil, já jsem neprávě učinil, ale tito, jenž jsou jako ovce, co uči- nili?“ Pro hřích Sodomských dítky jejich, které vděk své- mu mládí nevěděly o hříších svých rodičů, byly stráveny ohněm nebeským; pro hřích Amalechitů kázal Bůh nejen jejich dítky, ale i tupá hovada zničiti; pro hřích Datana a Abirona, kteří byli původci odboje proti Mojžíšovi, nejen oni sami, ale i všechen statek jejich s nimi a s jejich dět- mi sestoupil do pekla; pro hřích měšťanů Jericha byly je- jich poklady proklety, proto Achan, jenž vzal zlatý prut a některé jiné klenoty, vzal je z věcí proklatých; pro hřích Egypťanů byly vydány krupobití jejich polnosti a pobiti jsou hovada i prvorozenci, pro hřích Izraelitů archa Hos- podinova byla vydána Filistinským; pro hřích Achanův byl lid izraelský přemožen rukou nepřátel; pro hřích synů Heli upadl lid v ruce Filistinských; pro hřích Chámův byl zlo- řečen Kanaan, syn jeho; pro hřích Giezi, jenž milost zdra- 1 II. Král. 24, 17. 51

Strana 52
ví prodal Naamanovi, zlořečením Eliseovým touž milost zdraví ztratil, stav se malomocným, a pro jeho vinu malo- mocenství bylo přeneseno na potomky. Cte se v knize Krá- lovské i o jiných králích, jimž bylo z vůle Boží dovoleno, aby na lid izraelský i na jiné národy udeřili, zajímali je a válečně přemáhali, avšak ti, kdož přičítali vítězství, jichž dobyli, moci své a nikoli moci Boží, byli od Boha trestáni. Když Nabuchodonosor, jenž se zmocnil Egypta a Ethiopie, vychloubaje se řekl:1 „Zdaliž toto není ten Babylon, kterýž jsem já vystavěl, aby byl stolicí království mého“ etc., ihned Bůh změnil jeho mysl rozumnou a oděl ho zvířectvím divé zvěře, takže utíkaje od lidí, bydlil se zvířaty. Proti pýše Se- nacheriba, jenž přičítaje dosažené vítězství moci své a ni- koli božské, chlubil se jím, Hospodin řekl:2 „Zdaliž se bu- de sekera chlubiti proti tomu, kdo jí seká, aneb pozdvihne se pila proti tomu, kdož jí tře?“ O Antiochovi a o jiných králích, kteří pro své hříchy padli..., tak se čte, že skrze sy- ny izraelské Bůh trestal Amorhejské, Kananejské a jiné ná- rody, jejichž země odevzdal v držení Izraelitům, vyšlým z egyptského otroctví. Čte se též v knize Soudců o Jabíno- vi, králi Kananejských, a o Madianských, že pro modlo- službu lidu povzbudil je Bůh, aby udeřili na Izraelské a ze- mě jejich opanovali. Když však lid Boží, pod rukama je- jich velmi dlouho sužovaný, poznal svůj hřích a usmířil Bo- ha lítostí, z nařízení Božího Baruch, provázeje prorokyni Deboru, manželku Lapidotovu, porazil Jabína, krále kana- nejského, a Sisaru, knížete vojska jejich; Gedeon pak u- smrtil Zebea a Salmanu, krále madianské, i vůdce jejich Oreba a Zeba. To všechno, co výše pověděno bylo, dolehlo za našich ča- 1 Daniel 4, 27. 2 Isaiáš 10, 15. 52

Strana 53
sů Božím soudem na Čechy, ale není známo, zda pro vinu královu či osob předních nebo prostředních neb nejnižších. Ale ač víme, že nakrmil nás chlebem slzí a nápoj dal nám v slzích v míru velikou,i přece jsme se radovali ze dní, v nichž nás pokořil, a z roků, v nichž jsme viděli neštěstí. On se smiloval nad Sionem, protože přišel čas smilování nad nim. Kéž se náš smutek již obrátí v radost, abychom žijíce chválili ho po všechny časy. Boží odveta tresce kní- žete i jeho národ hříšný a na velikosti urážky jeví se pova- ha msty. Léta Páně 1281 Ota, markrabě braniborský, poručník Vác- lava, kněžice českého, o vánocích a o Novém roce (1282) konal sněm s Tobiášem, biskupem pražským, a se šlechtou zemskou, s rytíři, pány a měšťany hrazených měst. Na něm týž markrabě za obecného souhlasu postavil v čelo celé ze- mi české Tobiáše, biskupa pražského, aby v něm měli úto- čiště všichni utiskovaní násilím a loupežemi a jakýmikoli křivdami tížení. A přidal k němu Děpolta, sudí celého krá- lovství, a jiné úředníky k trestání vin a zločinů světských, aby vinníky a kterékoli zločince v kázni drželi nálezy práv pozemských, a kdyby to jejich vina zasluhovala, dávali ta- ké na hrdle potrestati. V těch dobách se totiž nahrnulo do země české takové množství Němců z rozličných jejich kmenů a z tříd nejvyš- ších, středních i nejnižších, že jejich počet podle odhadu mnohých osob převyšoval množství much. Ale pan biskup, muž opatrný a prozřetelný, chtě tím pečovati o bezpeč- nost země a pokládaje za vrchol zlého, že se vkradlo do země české takové množství cizozemců, kteří hubili její statky i obyvatele, pomýšlel především na odklizení jich, 1 Srv. Žalm 79, 6. 53

Strana 54
domlouvaje pánům zemským, aby podporovali jeho žádo- sti, jež hodlal podati markraběti Otovi, a s vynaložením všeho úsilí hleděli přiměti markraběte, aby byli cizozem- ci nadobro a z kořen vymýceni z Čech. Slíbili též všichni páni zemští, že chtí spravedlivých nařízení pana markra- běte poslouchati a jemu jako pravému pánu povinnou úctu ve všem vzdávati. A tak pan markrabě, zvěděv na vlastní oči i uši o nesčetných zlých skutcích, jež Němci z cizích krajů páchali, a uvažuje též, že mu páni slíbili prokazova- ti poslušnost a poddanství, vyhověl jejich žádostem a slí- bil, že věc co nejdříve uskuteční. Kázal tedy s malým prodlením, či takřka bez prodlení, vy- praviti po městech a po trzích posly, aby oznámiti a pro- volati dali hlasem biřicovým, že mají všichni cizí Němci, kteří vkročili do Čech pro kořistění, do tří dnů beze všeho prodlení svobodně, nijak nerušeni odejíti, s připojením trestního dodatku: kteří neodejdou, že budou těžkým ná- lezem, jakým bývají trestáni lupiči, zloději, lotrové nebo noční přepadači domů sami potrestáni. Němci uslyševše to neprodleli ani chvíli, a jako by byli střelou jedem kalenou raněni, vydali se nakvap na cestu a odešli; a jako se neto- pýři za ranního úsvitu schovávají, tak Němci zmizeli jako dým. Obyvatelé naší země, dověděvše se o odchodu Něm- ců, okřáli hned na duchu; ti, kdož bydlili v lesích a v há- jích, vrátili se domů, a od té doby člověk přiložil ruku k dí- lu, pacholek počal pracovati s pluhem, kovář v kovárně, tesař na stavbě, žena s přeslicí a vřetenem, a tak se každý řemeslník dal v potu tváři do práce, maje již plnější důvě- ru ve svornost knížat a ve zdar míru. Na témže sněmu byla uzavřena smlouva mezi panem mar- krabětem a pány zemskými za těch podmínek, že o svátku apoštolů Filipa a Jakuba (1. května) téhož roku páni čeští mají dáti z obecné berně celé země markraběti branibor- 54

Strana 55
skému patnáct tisíc hřiven stříbra pražské váhy a že pan markrabě přivede kněžice Václava do hradu pražského zpět na stolec jeho otce, krále Otakara, a svěří ho v ochranu pa- nu Tobiášovi, biskupu pražskému, a jiným pánům zem- ským, k nimž přidá několik Braniborů a též několik spo- lehlivých měšťanů pražských, aby ho chovali pod bedlivou ochranou podle řádu, který by pan markrabě a páni zem- ští ustanovili. Když se přiblížila řečená lhůta, totiž svátek svatých apoštolů Filipa a Jakuba, poslal pan markrabě své posly s listy, uváděje na omluvu své nepřítomnosti, že je velmi naléhavými pracemi zaměstnán a že se proto k řeče- né lhůtě nemůže dostaviti ani kněžice Václava postaviti před jejich tvář. Žádal však, aby mu byla poskytnuta jiná lhůta, totiž den narození svatého Jana Křtitele (24. červ- na), slibuje, že se tehdy bez jakékoli závady a překážky za- ručuje podle svrchu dotčené úmluvy postaviti před tvář pá- nů kněžice Václava. Ač sbor pánů českých, uslyšev to, byl velmi pobouřen zmarem své naděje a jejich nálada se pro- jevovala v rozličných návrzích, přece přistoupili na řeče- nou lhůtu, aby nepřišlo potom ještě větší zlo, uspokojivše se příslovím: „Rty knížat nemají býti poskvrněny výmys- lem lži. Léta Páně 1282 mořil lidi v mnohých zemích velmi zlý hlad z nedostatku všech životních potřeb. Ale zanechaje cizo- zemců, přistoupím k vylíčení starostí a bědných tísní u Če- chů, protože obklíčilo zemi českou se všech stran neštěstí, jichž jest bez počtu: útisky, loupežemi, nočními přepady, žhářstvím a zkázou všech věcí nepřátelé zavlekli mezi ně hlad; pronásledujíce jejich duše, přepadli a na zemi pošla- pali jejich životy a v prach obrátili jejich slávu. Z toho se zkormoutili Čechové v nitru svých srdcí a strach smrti padl na ně, protože Bůh vyvýšil pravice těch, kdož utiskovali 55

Strana 56
krále českého, obveselil jeho nepřátele, ztupil i ostří meče jeho, aniž dal jemu, aby ostáti mohl v boji, podvrátil ho a trůn jeho svrhl na zemi, ukrátil dnů mladosti jeho a han- bou jej přioděl,l ano i přivedl ho v podzemský svět; i byl přičten k mrtvým. A že za hříchy králů jsou trestáni nejen králové sami, ale i národové, svědčí prorok, jenž vida an- děla bijícího lid řekl:2 „Jáť jsem ten, kterýž jsem zhřešil, já jsem neprávě učinil; tito, jenž jsou jako ovce, co učini- li?“ a viděti jest na faraonovi, jenž pronásledoval národ izraelský, neboť nejen on sám utonul v Rudém moři, ale ani jeden z Egypťanů nezůstal na živu, a také se podobně stalo s mnoha jinými králi. Proto zbývá nám pověděti o zchudlých obyvatelích Čech, kteří kdysi oplývali množstvím statků a bohatství, a připra- veni byvše o to o všechno loupením a kořistěním, s chuďa- sy dům od domu žebrajíce, hladem mřeli. Chodili tedy chu- dí, hnáni nesmírným hladem, po ulicích pražských a ná- městích a po domech měšťanů, prosíce o almužnu. A pro- tože počet chudých již příliš vzrostl, nemohli jim bohatší při udělování almužen stačiti. Vraceli se tedy večer hladovi jako psi a hladem souženi reptali, i naplnilo se slovo Davi- dovo:3 „Oniť se rozptýlí, aby pojedli; pakli nasyceni nebu- dou, i budou reptati.“ Žebrali též nesčetní řemeslníci a děl- níci rozličných řemesel, z nichž někteří mívali kdysi svého jmění v ceně sto hřiven stříbra, a když byli někteří o to o všechno připraveni a jiní s rodinou všechno projedli, pro- dávali náramky, náušnice a řetízky svých manželek a vů- bec všechny ozdoby ženského šatu, chtějíce aspoň zdraví a život zahnáním hladu zachovati. A přece když mnozí z nich 1 Srv. Žalm 88, 43. 2 Viz výše, str. 51. 3 Žalm 58, 16. 56

Strana 57
vše, co měli, utratili, s chuďasy dům od domu žebrajíce, život bídně skončili. Měšťané sice dovolovali všem chudým vcházeti do jejich domů pro almužnu, ale žebráků přichá- zelo do Prahy nesčetně, a protože jich bylo příliš mnoho, počali krásti s ohnišť hrnce s jídlem, jež se připravovalo pro měšťany, a brali si také jiné věci z hospodářství, které moh- li ukrásti, ač tím škodili sobě a v nenávist uváděli všechny. A proto byl od toho času zakázán všem chudým přístup do domů a nebyli přijímáni na nocleh ani v městě ani mimo ně, protože mnoho zlého povstávalo měšťanům z jejich ha- nebných skutků. Někteří chudí, byvše vně hradeb přijati na nocleh, v noci vstavše zabili hospodáře i jeho rodinu, a pobravše lepší věci, odešli. Takové a jim podobné věci se děly na velmi četných místech. Jedna žebračka vzala na nocleh do své chýše v Oboře chudou ženu, jež měla všeho všudy pouhých pět kousků chleba v pyt- líčku; šaty, jež měla na sobě, nemohly státi více než za dvě vejce. A přece tato hospodyně z vnuknutí ďáblova a puze- na velikým hladem zabila ji v noci, když spala, sekyrou jako vepře a tak se dopustila zločinu vraždy. Měla dvanáctile- tého chlapce, jenž se z podnětu zlého ducha stal toho zloči- nu spolupachatelem. Ale božská Prozřetelnost nenechává takových zločinů, aby prošly bez pomsty. Byl totiž ten hrozný zločin spáchán na Veliký pátek, kdy věřící křesťané chodí celý den ze zbožného úmyslu po kostelích, a náhodou několik žen spatřilo na své cestě, jak je mrtvola, uvázaná za provaz, vlečena na pohřebiště u kostela svatého Jana, kde se tehdy těla mrtvých pochovávala. A protože zvrhlý syn té ničem- né matky nemohl utáhnouti mrtvolu řečené ženy, chtějíce se zúčastniti pro jméno Kristovo pohřební služby, přistoupi- ly k mrtvému tělu a snažily se podle své možnosti přispěti k dokonání započatého úkolu. Avšak jedné z nich, bystřej- šího ducha, bylo zvláště nápadné, že viděla, jak je tělo 57

Strana 58
zkrváceno; rozpomínala se, že těla nebožtíků, zemřelých přirozenou smrtí, nemívají na sobě žádné stopy zkrvavění. Zatím co se řečené ženy mezi sebou delší čas dohovořovaly o tom, co by se mělo v té věci učiniti, strůjkyně zločinu, matka hocha, jenž táhl na provaze nebožku, útěkem ušla zabití, hoch však byl od řečených žen zadržen a odevzdán městskému rychtáři. Ten, poznav pravdu z jeho vyznání, odevzdal ho podle světského práva na oběšení. Jedna žena, ukazujíc jakémusi čtyrletému hošíkovi, dobře ustrojenému - neboť rodiče bývají na děti v tom věku zvláš- tě laskavi a pěkně si je strojí - krásné ovoce a obmyslně vlíd- nými slovy mu lichotíc, zavedla ho do svého domu a za- vřevši petlicí dveře, zabila jej a pohřbila jeho tělo, svlék- ši je do naha. A hned bez meškání běžela s šaty zabitého hošíka na trh, aby je prodala, doufajíc, že si odnese zisk ze své ničemnosti, ačkoli podvod a klam sotva kdy nebo nikdy nemůže nikomu přinésti prospěch. Tu jeden řezník, spatřiv ženu, ana nese na zádech šaty, jak obyčejně nosívají vetešníci šaty na prodej, přistoupiv k ní, vyptával se, zač jsou ty šaty. Byl totiž sousedem otce zabi- tého chlapce, a poznav jeho šaty, vedl ženu do svého krá- mu, že prý je chce koupit a hned zaplatit; a ona šla s ním. Když přišli do krámu, řezník vzal šaty a bedlivě je prohlí- žel, zda opravdu náleží synu sousedovu, jak tušil. A ujistiv se tím, ptal se jí, odkud ty šaty má. Ona řekla: „Jedna pa- ní mi je svěřila, abych je prodala.“ On však: „Ty šaty jsou kradeny,“ a odepřev jí je vydati, zavěsil je v svém krámě na bidlo a prodlužuje hovor, zdržoval ji do té chvíle, až by se zpráva o tom mohla donésti k tomu, jehož se týkala. Za- tím co se žena již prudčeji domáhala vrácení šatů, objevili se sluhové, kteří hocha hledali, a poznavše šaty, zadrželi že- nu a přivedli ji k otci s šaty zabitého hocha. Otec poznav pravdu, odevzdal ji rychtáři a ten ji odsoudil na šibenici. 58

Strana 59
Jedna žena pochovala svého muže i celou rodinu kromě je- diné dcery, obě bídně živořily, shánějíce živobytí z almu- žen, již takřka položivé, protože mnozí chudí, ač celý den dům od domu žebrali, nemohli se doprositi nerci krajíčku chleba nebo sousta, ale ani kůrky nebo drobtu, aby se s bí- dou udrželi na živu. Ach, kdyby bylo bývalo aspoň slupek pro prasata! Jednoho dne se stalo, že matka, unavená po marném shánění almužny a hladová, přišla na noc domů. Potom se vrátila dcera a zabušila na dveře, chtějíc vejíti do bytu, jak to každý den činívala. Matka ji nepustila do do- mu, řkouc: „Nač jsi přišla? Což nejsi na prahu smrti jako mrtvá? Máš tvář svraštělou a bledou, umřeš mi v domku a nebude, kdo by tě vynesl k pohřbu.“ A nevpustila ji do- vnitř. A tu se stalo, že matka sama té noci zemřela; dcera přišedši druhý den, hodila matku do jámy, a byla ještě dlou- ho živa. V těch dobách nedovedl otec pro přílišnou krutost hladu přispěti ku pomoci synu žádnou útěchou ani naopak syn otci; matka se neznala k dceři a dcera k matce; bratr byl bratru cizí, neboť mizelo u nich vědomí přirozeného příbu- zenství pro bídu a naplnilo se slovo prorocké:1 „Cizí učiněn jsem bratřím svým a cizozemec synům matky své.“ A tak hatila zuřivá nouze pravé poznání lidí. Často se stal opak toho, co dí spisovatel: Krása a přízeň lidu, též bohatství, bujará síla, schopnost ti odňaly, jíž člověka poznat bys měl, a jinde: Čtvero je věcí, jimiž se vynáší nad slušnost člověk: bohatství statků, vznešený rod, též učenost, krása. Za starodávna vše bylo všem společné a nikdo nenazýval svým, co neměl v držení. Ale když již počíná pučet kořen 1 Žalm 68, 9. 59

Strana 60
chtivosti a lakoty a když hlad k tomu ponouká, bratr, vida bratra sklíčeného velikou nouzí a stojícího na prahu smrti pro nedostatek živobytí, neostýchá se, ať nedím poskytnou- ti mu jídla, ale i odepříti mu krajíček chleba, ač jsou jedno tělo a jedna krev jako větve vypučelé z jednoho kmene, ne- dbaje svatého Jana řkoucího:1 „Kdo by pak měl statek to- hoto světa a viděl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavřel by střeva svá před ním, kterak láska Boží zůstává v něm? A jinde:2 „Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedlník jest a žádný vražedlník nemá života věčného v sobě zůstá- vajícího.“ Těm bude řečeno:3 „Jděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, kterýž jest vám připraven od počátku svě- ta: hostem jsem byl a nepřijali jste mne, lačněl jsem a ne- dali jste mi jísti atd.“ Za pradávna živný duch poskytoval celému světu zdravé vánky, jichž hojnost mírnila žár žha- vého vzduchu a ze semen vyháněl klíčky, do lidských těk vléval zdraví a oplozoval rostliny všeho druhu a přirozeno- sti, a proto se ne neprávem říká, že z počátku byly časy zlaté. Neboť lidé byli prostí a bezelstní a byla mezi nimi pro- stota, neznalá zlého a nezkušená ještě ve lsti; ta získala prv- ním věkům příjmení,zlatých'. Ale potom se příroda zvrha- la v kovy méně cenné a nakonec zohavila v své neobezře- losti a nedbalosti poslední věky železem. A proto za našich časů hrozným morem hrozíc stykům lidským, přinesla sá- lavé ohně, tuhé a jedovaté mrazy a ty je nutily putovati do chřadnoucího světa, protože čím více si lidstvo zvyklo po- žívati výhod vzdělanosti a umění, tím snáze do myslí plíži- la se řevnivost. Ta po dobrém počátku vzrostla, aniž kdo to pozoroval, návodem přírody v nenávist a z té se nyní rodí 1 Jan, I. Epišt. 3, 17. 2 Tamže 3, 15. 3 Matouš 25, 41-43. 60

Strana 61
vše, co pokolení lidské od následujících potom časů zakouší. Když tedy byl chudým odpírán vstup do pražských domů a nebyli přijímáni ani na nocleh pro krádeže, jichž se do- pouštěli, líhali v noci na ulicích a náměstích, zalézajíce ja- ko prasata pro svou polonahotu a tuhý mráz do hnoje, kte- rý se kydal z koníren na ulice. Bylť čas zimní a trvalé mra- zy, a jestliže v létě lidé umírali jen hladem, zdvojnásobilo se neštěstí v zimě, neboť smrt nevnikala do světa oknem, nýbrž dveřmi, neznajíc slitování s lidským pokolením, vždyť měla silné průvodce: hlad, nahotu a krutý mráz, a jejich síla rychle pronikla všemi končinami celé země české a za- hubila většinu smrtelníků; a nebylo, kdo by je pochovával. Ach! Kde byli tehda řeholníci - kteří se jindy tváří neoby- čejně zbožnými - aby podávali církevní svátosti lidem, kteří se octli v takových nebezpečenstvích a strastech, ba v ho- dině smrti, nebo, abych to řekl ještě otevřeněji, ve smrti sa- mé, a to aspoň nemnohým, kdož jsou k tomu určeni jako kněží a podle povinnosti svého stavu a nařízením Otců sva- tých. Kdo je vinen touto nedbalostí, že tolik tisíc lidí ze- mřelo bez církevních svátostí, o tom lze různě uvažovati, ale rozhodnuto bude, až přijde Syn člověka v své velebnosti. Shromáždili se tedy všichni konšelé a obecní starší a po del- ší poradě, co by se mělo k vymýcení této ohavnosti učiniti, konečně se podle úrady a obecné vůle usnesli najmouti děl- níky ke kopání rozsáhlých jam, do kterých by se mohlo po- chovati mnoho mrtvých těl. Byly hluboké tři látra a na všech stranách deset loket široké; do každého hrobu se ve- šlo tisíc nebo více méně těl. Těchto hrobů, budících úžas svou rozměrností, bylo celkem osm: jeden u svatého Petra v osadě Německé, do něhož bylo uloženo dva tisíce mrtvol, u kostela svatého Lazara u malomocných dvě jámy, u koste- la svatého Jana na Rybníčku dva hroby, ve Psářích dva hroby, u kostela svatého Jana v Oboře jeden hrob. Vše- 61

Strana 62
chny ty hroby byly zaplněny lidskými těly v šesti měsících. Ale když za jarních dní nastala obleva a země rozmrzla, pochovávali mrtvé na písčitých ostrovech a na jespech před hradbami města. K pohřbívání bylo určeno několik mužů, a ač celý den pilně pracovali, sotva stačili donésti do hro- bů těla všech, kdož toho dne zemřeli do západu slunce. Ale protože Staré Město, ležící na druhé straně mostu, je lid- natější, dopravovala se těla k pohřbení na vozech. A jestli- že v jednom městě umřelo tolik tisíc lidí v tak krátkém ča- se, jak se píše, kolik tisíc lidí se počítalo zemřelých v celém království českém ve srovnání s jedním městem! Poněvadž město Praha samotné činí, jak se soudí, necelou třetinu ce- lého království českého, zahynula prý nepochybně v celém království většina lidí. Mnozí také, pracujíce k smrti, říka- li: „Ach, kéž jsme se nenarodili a kéž ničí oko nevidělo nás! Kéž bychom byli z života matčina bývali přeneseni do hro- bu, aspoň by byly ruce příbuzných účastny obřadu pohřeb- ního, neboť sladčeji leží kosti, když přátelské ruce je pohřbí. Neboť lépe by nám bývalo zemříti, než zlý život míti, po- něvadž jeden spisovatel praví:1 Veselý dovede unést jen nesnadno zármutku tíži, než aby v bídě byl živ, volí si raději smrt. Někteří lidé, největší ubožáci a nešťastníci, velikou nouzí sklíčeni a nemohouce vyhověti přirozené potřebě těla ob- vyklou potravou, pojídali mrchy koní, dobytka a všelikých jiných zvířat i chcíplých psů. Ba dokonce - je to hrozné sly- šet a ohavné, ale nemůžeme to přejíti mlčením, protože to došlo k sluchu mnohých - někteří zabíjeli lidi v této bouři bídy a požírali je jako štěkaví psi, aby se zachovali na živu. Někteří pak kradmo odnášeli v noci oběšence s šibenice, a 1 Carmina epigr. (ed. Buecheler), 1336, 5 n. 62

Strana 63
nevyjímajíc ani čas postní, odvrhše bázeň Boží a zbyvše se lidského studu, mrtvoly jejich jedli. Mimo to se přihodilo ve vsi Hořanech, jež náleží ke koste- lu sadskému a pražskému, že jedna dcera, pozbyvši všeho citu a nepamětliva lásky dětinné, svou matku rozsekala na kusy, uvařila ji a snědla. Z předešlého líčení vysvítá, že se toho času mnoho zlého přivalilo na lid český a jak byl bodán ostny mnohých trestů, a to přičiněním Sasů. Abychom se snad neuchylovali s cesty pravdy, zakrývajíce ji, nýbrž abychom označili věc správ- něji, stalo se to hlavně přičiněním zloby a lstivosti Sasů. Aby se jasněji objevily skutky podvodů a úskočnosti jejich, na- jevo postavíme jejich činy tím, že vylíčíme jejich původ. (Sem vkládá kronikář poněkud upravenou kapitolu „O původu Sa- sů“ ze světové kroniky převora Frutolfa († 1103), dříve připisovanou opatovi Ekhartovi de Aura; líčí se v ní nepříznivě pohanské mravy starých Sasů, t. j. Dolnoněmců, od nichž pocházeli cizozemci, přišlí za zlých dob Otových do Čech.) Léta Páně 1282 dne 26. prosince, t. j. v den svatého Ště- pána, stalo se, co se zřídka stává: objevila se podivuhodně krásná duha, jež se klenula nad celým městem pražským, sahajíc jedním okrajem na jihu za městské hradby, druhým na opačné straně k severu nad řeku Vltavu. Z té duhy kte- řísi Židé a některé křesťanské ženy prorokovali království českému obrat ke štěstí v budoucnosti, tvrdíce, že duha, ja- ko se staví proti dešťům a zastavuje víry bouří, tak i z do- puštění Hospodina Boha, jenž řídí celý svět, ochrání oby- vatele království českého od útisků a rozličných utrpení. To spatřovali též v jiném znamení, totiž ve hvězdě, kterou by- lo viděti dne 5. dubna (1283) nad růžkem měsíce, jak se třpytí zářivým leskem, a proto moudří a učení muži před- povídali příchod Václava, svého kněžice a dědice trůnu čes- 63

Strana 64
kého, jenž tehdy dlel u svého poručníka Oty, markraběte braniborského. Když Václav přijel 24. května, vyšli mu pá- ni a též rytíři vstříc na mnoho mil. Duchovní z celého měs- ta s lidem vyšedše vstříc v procesí, uvítali ho slavně před branou hradu zpívajíce „Advenisti desiderabilis“ i jiné hymny a písně, a lid zpíval „Hospodin, pomiluj ny“. V tom procesí byl biskup Tobiáš s kanovníky svého kostela a mi- mo to mnichové kláštera břevnovského a strahovského, do- minikáni, minorité, faráři všech kostelů, laikové, muži i že- ny a též řemeslníci všech odvětví. Týž markrabě braniborský, skončiv poručnický úřad, byl povinen podle právního řádu vydati počet ze správy svého úřadu, jak ustanovují zákony císařské v instituci o po- ručníku podle zákona Atiliova, kde se praví:1 „Když poruč- níci spravují věci sirotků mužských nebo ženských, po uply- nutí poručenství činí soudu počet.“ Ale ač markrabě již dávno dostal patnáct tisíc hřiven stříbra z obecné berně, jsa ještě ostnem nenasytnosti roznícen a povrhnuv lidským studem, vynutil od kněžice českého Václava dvacet tisíc hřiven za propuštění ze svého poručnictví, nedbaje toho, že se v týchž zákonech2 nalézá vyhlášeno, že nejen poruč- níci nebo opatrovníci jsou zavázáni ze správy majetku ne- dospělcům nebo dospělým a jiným osobám, ale že nedo- spělci mají i proti těm, kdož přijímají záruku dobrého ve- dení správy, podpůrnou žalobu, která jim může přinésti pomoc v poslední řadě. Řečený markrabí si za tu částku peněz též v zástavu podržel pevná místa hrazená: Děčín, Ústí, Most, Ronov, Bezděz, hrady i s městy, až by řečená částka peněz byla úplně splacena. 1 Institutiones Iust. I. 20, § 7 (rec. P. Krüger, Corp. iur. civ. I, 13, 1920). 2 Inst. Iustin. I, 24, § 2. 64

Strana 65
Téhož roku bylo sucho po celé jaro a ještě 12. května mráz tak silně poškodil vinice a sady, že nepřinesly vůbec žád- nou úrodu. Uškodil též ozimému i jarnímu setí pšenice, ži- ta, ječmene, hrachu i jiného zrna po celých Čechách tak, že se musila na velmi mnohých místech setba posekati, pro- tože by byla asi jen velmi malou nebo žádnou úrodu ne- přinesla k prospěchu lidí. Téhož roku byl posvěcen kostel svatého Mikuláše v podhra- dí pražském od ctihodného otce a pana Tobiáše, z Boží mi- losti biskupa pražského, dne 12. ledna. Při tom svěcení je- den kulhavý počal rovně choditi pro zásluhu a na přímlu- vu sv. Mikuláše. Téhož roku dne 15. ledna kapaly krůpěje krve z nohy Ukři- žovaného na hrobě svaté Ludmily v kostele svatého Jiří. O této věci, jež se stávala i jindy, vydávají svědectví mu- žové hodnověrní, tvrdíce, že to viděli. A poněvadž je to chvalitebné paměti hodno, nemíním ani pominouti mlče- ním, že pan Tobiáš, biskup pražský, ač je vázán z povin- nosti svého úřadu podporovati všechny kostely své diecése, přece zvláštní láskou přeje kostelu pražskému, jehož je že- nichem a pánem. Opatřil jej tehdy drahocennými ornáty a kostelními knihami ke cti a chvále služby Boží a blahosla- vených mučedníků Víta, Václava a Vojtěcha. Věnoval mu tyto věci: kasuli, dalmatiku a podjáhenské roucho z bílého axamitu s velkými lemy. Dále mu daroval jiné roucho čer- né, vyšívané zlatem; rovněž pallium na oltář z bílého bal- kinu, podšívaného červeným polohedvábím; též jiné palli- um, na němž je vyšit lev a orel mezi rozvilinami; též tři oltářní ubrusy s širokými obrubami; též pruhovaný axamit, který se klade na Velký pátek pod ostatky, a čtvrtý ubrus dlouhý, který se rovněž klade pod ostatky. Též věnoval ve- liký misál se všemi epištolami a evangelii na všední dny i svátky, notovanými, a s graduálem a sekvencemi, též ve- Přemysl Otakar II.-5 65

Strana 66
liký nokturnal s rubrikami a notami přes celý antifonář; též brevíř s velkými písmenami podle běhu pražského koste- la a se zachováním starobylého způsobu a obyčeje. Neboť takový starosta je obut na obě nohy, o němž se uznává, že se náležitě staral nejen o sebe, ale i o svůj kostel. Neboť se uvaroval podezření onoho spisovatele, který pravil: „Kaž- dý, kdo přijav na sebe úřad vrchnosti, počne ho světsky uží- vati, rád bývá zapomenut, byť i cokoliv nábožně vymyslí. 66

Strana 67
DOSLOV O letopisech povšechně. Otázka autorství a datování. První z obou latinsky psaných letopisů, které zde vydáváme v českém překladu, uvádí se obyčejně pod jménem „Příběhy krá- le Přemysla Otakara II.“ (Annales Otakariani). Vypravuje o některých významnějších událostech z doby panování Pře- mysla II. až do jeho pádu. Druhý letopis, pro který se ustálil název „Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II.“, líčí po- měry v Čechách po smrti Přemyslově za poručenské vlády Oty V. Dlouhého, markraběte braniborského. Jest to doba, jejíž obsah a význam každému Čechu označuje dostatečně prosté: „Braniboři v Čechách“. Oba letopisy tvoří podstatnou část a přímo závěr velikého svodu letopisných záznamů několika autorů, kteří navazují na vypra- vování kronikáře Kosmy, končící rokem 1125, a nazývají se proto obecně „pokračovateli Kosmovými“ (Continuatores Cos- mae). Prvním z onoho svodu kronikářského je letopis nezná- mého kanovníka vyšehradského, který sahá až do roku 1142 a sluje také „prvním pokračováním Kosmovým“. Vše ostatní, co následuje v rukopisech (o nichž budeme hned mluviti) po r. 1142 a zaznamenává události až do r. 1283, pochází od více autorů a není stejné povahy a ceny historické. Letopisný tento soubor nazývá se také „druhým pokračováním Kosmovým“. Na základě textově kritických hledisk Palackého, který se pokusil rozpoznat pokračovatele Kosmovy, utřídili a vydali řeče- ný svod Köpke a Emler v těchto skupinách: 1. Výpisky z Vincen- tia, Gerlacha a jiných starších letopiscův českých; 2. Letopisy české; 3. Příběhy krále Václava I. a konečně 4., 5. naše oba letopisy. Celý tento svod se zachoval rukopisně v proslulém 67

Strana 68
kodexu metropolitní kapituly pražské (G. 5.), do něhož na roz- kaz biskupa Jana IV. z Dražic byly opsány (asi v letech 1329 až 1343) nejstarší legendy o českých patronech a české kroniky, počínajíc nejdůležitější z nich, totiž kronikou Kosmovou. Proto tedy text rukopisu „Pokračovatelů Kosmových“, zachovaný v tomto kodexu, jest pouhý opis podle předlohy, o níž však nemůžeme říci, že byla originálem, totiž původním sepsáním. Některé známky ukazují, že předloha písařova byla pravděpo- dobně opisem letopisného svodu, již rozličně upraveného. Zdá se totiž, že původní sepsání ve formě záznamů jednotlivých „pokračovatelů“, kteří byli současníky událostem, o nichž píší, bylo patrně již v letech osmdesátých 13. století zredigováno ve svod (i s tak zv. prvním pokračováním Kosmovým kanovníka vyšehradského) a rozšířilo se v opisech. Snad již ke konci 13., nebo spíše v prvních letech 14. století (ale před r. 1305, kdy zemřel král Václav II.) byl tento svod přepracován v druhou recensi (vyjímajíc „první pokračování“, k němuž byl připojen recensovaný text „druhého pokračování“), která byla pravdě- podobně předlohou písaře kapitulního kodexu a podle níž opsal tedy také oba naše letopisy. Mimo zmíněný kodex zachovaly se tyto letopisy (jako část onoho svodu) ještě v rukopisu někdy děkanství budějovického, nyní v knihovně Národního musea v Praze sign. VIII. D. 20, a v rukopisu donaueschingenském (knížat z Fürstenbergu). Oba tyto rukopisy popisuje B. Bretholz v úvodu ke svému vydání kroniky Kosmovy, způsobem ne zcela uspokojujícím; varianty rukopisu budějovického (vzhledem ke znění kodexu kapitulního) přináší K. J. Erben a všiml si toho také B. Mendl v jiné souvislosti, uváděje i několik juxtaposic. Je zřejmo, že předlohou písaře rukopisu budějovického, který byl psán počátkem 15. století, nebyl kodex kapitulní, a zdá se docela, že předloha rukopisu budějovického nebyla filiačně pří- mo odvozena od předlohy kodexu kapitulního. Závazněji bude možno se vysloviti o těchto záhadách textově kritických, až 68

Strana 69
k rekonstrukci původního znění letopisů bude náležitě užit i ru- kopis donaueschingenský, který přináší některé zajímavé vari- anty a prozrazuje příbuznost s rukopisem budějovickým. Letopisný svod „Pokračovatelů Kosmových“ byl na základě rukopisu kapitulního vydán již několikrát: Joachimem Krakow- ským hr. z Kolowrat (u Tratnera ve Vídni 1752), F. M. Pelze- lem a J. Dobrovským (Scriptores rerum Bohemicarum I., 1783), K. Köpkem (Monumenta Germaniae Historica, Scriptores IX. 1869) J. Emlerem (Fontes rerum Bohemicarum II. 1874) záro- veň s českým překladem W. W. Tomka. Edice nevyhovují po- žadavkům, které jsou kladeny dnešním textově kritickým bádá- ním, a jest pozoruhodné, že nejstarší z nich, totiž edice Kolo- wratova, podává ještě nejlepší obraz skutečného rozsahu a po- doby „Pokračovatelů Kosmových“, jak se zračí v rukopisu kapitulním. Náš překlad je pořízen podle edice Emlerovy, srov- nané se zněním kapitulního rukopisu. Než pojednáme o historické hodnotě obou letopisů, to jest „Pří- běhů krále Přemysla Otakara II.“ a „Zlých let po smrti krále Přemysla Otakara II.“, třeba říci několik slov o autorech a době sepsání, neboť vyřešení těchto otázek musí vždy předcházeti úvahám o historické hodnověrnosti každého dějepisného pra- mene. Literatura sem se vížící jest dosti značná a nechybí ani četných a namnoze podstatných připomínek, roztroušených v monografiích, týkajících se této velké doby. Značné kritické úsilí věnoval problémům autorství, datování a hodnověrnosti historické oněch letopisů již Palacký, v naší době pak Pekař, Šimák, Mendl a jiní (jako na př. také historikové němečtí Köp- ke, Lorenz, Bachmann, Bretholz a pod.). Sledovati tuto kontro- versu v jejích genetických souvislostech není ovšem možné na tomto místě; stačí k našemu úkolu vytknouti jen věci nejdůle- žitější se zvláštním zřetelem k studii K. Hrdiny, která pozoru- hodným způsobem osvětluje způsob práce autora „Příběhů“, jeho duchovní profil i jeho místo ve vývoji českého kronikářství 69

Strana 70
středověkého a všímá si i skladatele „Zlých let“. Hrdina ukazuje podrobným rozborem formálním, že se autor „Příběhů“ učil na slohu Kosmově a mnoho typických obratů a rčení Kosmových si vypůjčil; jest podobně jako Kosmas přítelem hříček slovních a etymologických. Hrdina nepochybuje, že vzhledem k celému souboru zpráv zahrnutých do „Příběhů“ Köpkem a Emlerem lze mluviti o autoru jediném a je ochoten na rozdíl od Köpke- ho pojmouti sem i krátkou zprávu o příchodu arcibiskupa ko- línského Konráda do Prahy, z důvodů, které přesvědčují. Od- povídaje na otázku, kdy psal skladatel „Příběhů“, opírá se Hrdina o datum úmrtí biskupa pražského Jana III., dne 21. října 1278, které letopis uvádí, a na základě úvah nad některými údaji „Příběhů“ soudí, že náš analista dopsal svou kroniku asi počátkem r. 1279. Správný jest také důležitý postřeh Hrdinův, že nevíme, jaká byla skutečná podoba díla kronikáře, který chtěl vypsati dějiny panování slavného krále, a že zachovaný text svědčí spíše o tom, že mu chyběla „poslední ruka“ (to jest konečná redakce). K tomu lze snad poznamenati, že Hrdinou bystře odpozorovaná skutečnost určité neuzavřenosti a dispa- rátnosti v způsobu relace autorovy by se vysvětlovala předpokla- dem, že předlohou písaře kapitulního rukopisu byla již recense, upravující a zkracující původní sepsání, jak jsme se toho dotkli již nahoře. Zde není bez významu i fakt, že kompilátor letopisu tak zv. Beneše Minority a opat Neplach ve své kronice měli po ruce úplnější redakci „pražských análů“, než jakou nalézáme u tak zv. druhého pokračovatele Kosmova podle znění kapitul- ního rukopisu. Dále některá místa v kronice téhož Neplacha, v rýmované kronice české tak zv. Dalimila a v kronice Pulkavo- vě první i druhé redakce ukazují na užité širší recense (podle našeho názoru „původního“ sepsání) „Příběhů“ i „Zlých let“, než jakou známe ze znění rukopisu kapitulního (které pokládá- me za novou recensi); to by však svědčilo, že ve 14. století bylo vedle této recense známo a užíváno také ještě původní sepsání 70

Strana 71
a na tuto okolnost by bylo možno vztahovati i tvrzení kroniky zbraslavské, kterému není důvodu nevěřiti, že současníci slav- ného krále psali důstojně o jeho činech v „kronikách“ a „v roz- ličných sepsáních“ (in diversis voluminibus). Uzavíraje o osobnosti našeho autora praví Hrdina, že byl prav- děpodobně duchovním hodnostářem kostela pražského, sčetlý v Písmě svatém, z něhož však vybírá citáty a slovní ozdoby střídmě, znalý římské i latinské literatury, píšící celkem dobrou latinou, Čech rodem, vlastenec smýšlením a ctitel českých dě- diců. Chtěl býti pokračovatelem tradice Kosmovy a dařilo se mu to skoro lépe než kanovníku vyšehradskému. Že občas hověl zálibě po rétorických pleonasmech a že přejímal oslnivá místa, zvláště charakteristiky osob z Kosmovy kroniky, nelze mu vyklá- dati ve zlé. Pro historika však z toho plyne poučení, že třeba takové ozdoby („colores“) hodnotiti především slohově a nevy- vozovati z nich přísně důsledky věcné, jak se dosud leckdy dálo. Jako historický pramen nejsou sice Příběhy dílem vynikajícím, přesto však obsahují hojně zpráv odjinud neznámých a po kulturní stránce velmi cenných. Tolik Hrdina. Jeho studie jest v podstatě rehabilitací „Příběhů“, na něž se zvláště od r. 1894 pohlíželo jako pramen historicky málo hodnotný. Toho se do- tkneme ještě později. Autorem druhého letopisu, tak zv. „Zlých let“, byl pravděpo- dobně kanovník pražský; nebyl totožný se skladatelem „Pří- běhů“, ale dílo svého předchůdce pravděpodobně znal, jak se právem domnívá Hrdina. Podle téhož badatele byl autor znal- cem práva římského i kanonického a v jeho letopisu jsou také slohové ohlasy z kroniky Kosmovy, ale není jich tolik jako v „Příbězích“, pro něž jsou typické. Šimák a Mendl se domní- vají, že autorem „Zlých let“ byl mistr Rehoř, děkan kostela pražského a později biskup, pocházející z rodu pánů z Valdeka, a že je napsal r. 1283. Dohad, že autorem byl mistr Rehoř, jest možný, ba skoro pravděpodobný, ačkoliv přesvědčující důkaz 71

Strana 72
nebyl podán. Datování k r. 1283 není jisté; zdá se naopak, že celek „Zlých let“ byl redigován o několik let později. Rozhodně však tone Mendl v dohadech a neujasněnostech, když chce do- kázati, že autor „Zlých let“ byl také pořadatelem celku sebrání „letopisů pražských“ (myslí tím druhou část „Pokračovatelů Kosmových“); podobně i náznaky Mendlovy, jimiž se snaží za- chytiti jakous „předzvěst českého humanismu“ v spisování Rehořově, jsou tak vágní, jako je plytká i jeho definice huma- nismu, že s tím nelze nic dělat. České národní uvědomění a nená- vist k Němcům, jež vane „Zlými lety“, jest ovšem příznačná pro Rehoře (charakterisovala ostatně celý rod pánů z Valdeka) a byla jen posilována zlotřilou vládou Otovou a jeho braniborské roty. A opravdu, čtouce „Zlá léta“ ocítáme se již v onom du- chovním prostředí, v němž vznikla později kronika Dalimilova, nemilosrdně protiněmecký manifest prvního řádu. Avšak vztahy mezi národním uvědoměním a humanismem vyžadovaly by ostřejšího vymezení a hlubšího zdůvodnění, než jim věnoval Mendl; že takové souvislosti byly, tvrdilo se obecně již dříve, ale ani Burdach nedospěl k jasné a přehledné analyse tohoto zjevu. Více o autorovi „Zlých let“ poví nám rozbor jeho práce. Obsah obou letopisů a historická hodnověrnost jejich zpráv. I. Příběhy krále Přemysla Otakara II. K r. 1254 a 1255 vy- pravuje o výpravě Přemyslově do Prus. Je to základní pramen k tak zv. prvnímu křížovému tažení králově do Prus (vlastně do Samlandu), na němž došlo k založení Královce, to jest k vysta- vění hradu na hoře, „kterou nazvali Královou horou“, a jak letopisec dále praví, stalo se tak „k většímu utvrzení víry křes- ťanské“. Líčení má cenné údaje, které svědčí tomu, že jest po- dáno podle vypravování přímého svědka této první pruské jízdy. Středem všeho dění jest český král a není zde ani zmínky o účasti řádu Německých rytířů v bojích s Prusy. Předáci země 72

Strana 73
pruské „poddali se“ Přemyslovi a biskup olomoucký pokřtil „velmi mnoho lidu pruského". Skladatel zmiňuje se také o švag- ru Přemyslově, markraběti Otovi Braniborském, který společně s ním táhl do Prus, a ví, že také „jiní biskupové“ křtili Prusy, ale výsledný dojem, který si má čtenář odnésti z jeho vypravo- vání, jest, že podmanění a pokřtění Prusů samlandských je dí- lem českým v první řadě. Příznačný zde je též obrat spisovate- lův, že po pokřtění Prusů Přemysl s markrabětem „odevzdal zemi do rukou křižáků z řádu Německého“ - o nichž činí zmínku teprve při této příležitosti - jako by chtěl tím naznačiti, že jde spíše o správu země, kterou český nárok, plynoucí z jejího podmanění a pokřtění, nijak nevyhasíná. To zdá se ukazovat, že záměry s Pruskem, které Přemysl projevil později v sou- vislosti se zamýšleným zřízením arcibiskupství olomouckého s duchovní pravomocí nad tímto krajem, osnoval již v době první jízdy pruské, a že nebyly neznámy ani našemu zpravodaji, který jimi podbarvil své vypravování. Také vše, co se dočítáme v letopisu o událostech k r. 1260, jest velmi pozoruhodné. Jde o spor Přemyslův s uherským králem Belou IV. a jeho synem Štěpánem, „mladším králem“, který vyvrcholil slavným vítězstvím Čechů nad Uhry v bitvě u Kres- senbrunnu. Jest to daleko nejlepší pramen ze všech, které o té bitvě vypravují, jest složen podle zprávy očitého svědka (nebo spíše několika svědků) a přináší i proslulý list Přemyslův papeži Alexandrovi IV., kde líčí bitvu a politické dozvuky války s Be- lou. Mnoho podrobností, které uvádí letopisec o bitvě, i před bitvou zběhlých, osvětluje dosti zřetelně průběh celé kampaně. Bylo by nesprávné popírat, že protiuherské tažení Přemyslovo svědčí o nejistě vedeném válečném podniku od počátku, spor- ném strategicky i takticky, který snadno mohl skončit pohromou. Ani laikovi nemůže uniknouti, že válečná zkušenost byla spíše na straně starého Bely a že operace jízdy uherské, vedené Ště- pánem, byla založena dobře. Přesto však bitva skončila vítěz- 73

Strana 74
stvím Čechů, v závěrečné rozhodné fázi, díky především inicia- tivě pražského purkrabího, pana Jaroše z Poděhus, velitele sboru těžkooděnců („železných pánů“), jejichž dravý útok roz- trhl čelo lehké jízdy kumánské jako pavučinu. Divě prchající Kumáni uvedli ve zmatek dobře se rozvinující útok jízdy uher- ské a do vzniklé mezery v bojové linii pronikl pan Vok z Rožm- berka se svými rytířskými many, bojující na špici panského tělesa, a přivodil tím krisi v řadách uherského vojska, které zakolísalo. V tomto okamžiku mohli však již zasáhnouti do boje i spojenci Přemyslovi, kteří na počátku bitvy postrašeni nena- dálým, rychlým nástupem uherské jízdy se již rozbíhali; nyní však povzbuzeni úspěchem „železných pánů“ se znovu sešiko- vali a zapojili do pravidelného boje na celé bitevní linii. Odpor Uhrů byl však jen krátký a bitva se změnila v pronásledování. Bylo to vítězství Čechů a s nimi spojených Poláků, Braniborů a Rakušanů. Letopisec se nezmiňuje o Vokově účasti v boji (jemuž zase kronikář Dalimil přičítá hlavní podíl na vítězství), což jistě překvapuje. Neboť bylo to vítězství panské výzvy přede- vším, onoho malého, ale dokonale vycvičeného sboru, nad pře- vahou lehké jízdy uherské, která nemohla zadržet v rozhodující chvíli prudký útok rytířů. Přesila nepřátel byla jistě značná, a již současníkům i přímým účastníkům bitvy jevilo se vítězství nad nimi jako zázrak, způsobený na přímluvu českých patronů. Letopisec zpravuje nás obšírně o vidění Jana, syna Vojslavova, podle něhož „slavní čeští dědici“ (sv. Vojtěch, Prokop a pět bratří) zasahují přímo do boje pod vedením sv. Václava, „který rozvinul svou korouhev proti nepřátelům, a ti byli hned spatřeni, jak se všude dávají na útěk“. Velmi váží svědectví pražského purkrabí pana Jaroše z Poděhus, jenž prohlásil v kapitule před biskupem a ostatními preláty, že „jeho vojsko (to jest „železní páni“), v jehož středu byla nesena korouhev svatého Václava mučedníka, neutrpělo žádné škody ani ztráty na koních ani na lidech, nýbrž kamkoli se obrátilo, nepřátelé se obraceli od tváře 74

Strana 75
jejich na útěk.“ Prostě současníci nedovedli si vyložiti toto velké a nečekané vítězství jinak než pomocí českých patronů. Doví- dáme se dále, že Čechové v hodině utkání „pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň svatého Vojtěcha, kterou lid zpívá každou neděli a o jiných svátcích při procesí“, a že „koně jejich nepřátel dávali se proti vůli jezdců na útěk“. Zde se po prvé přičítá sv. Vojtěchu starobylá píseň „Hospodi, pomiluj ny“ a je to svědectví velmi vážné, neboť skladatel letopisu byl členem pražské kapituly, kde paměť o autorství písně mohla míti dlouhou tradici, kterou nelze podceňovat. Zpráva o bitvě kres- senbrunnské jest skvělá i formálně a po té stránce jest to nejlepší výkon našeho letopisce jako spisovatele, prozrazující žáka ze školy Kosmovy. Také ostatní záznamy jeho nepostrádají hodno- věrnosti a jejich význam je často jedinečný. Tak k r. 1271 vy- pravuje o životě a působení děkana pražského Víta, muže ne- pochybné velikosti a duchovní vznešenosti. Množství kulturně historických dat, které shromáždil letopisec v tomto obsáhlém elogiu, by vyžadovalo zvláštní studii, neboť dá se z něho vyčísti daleko více, než se v dosavadní literatuře namnoze děje. Velmi sporná jest další zpráva letopiscova k témuž roku o odmítnutí říšské koruny Přemyslem, kterou mu nabízel arcibiskup kolín- ský jménem ostatních kurfiřtů. Souvisí to s otázkou kandidatury Přemyslovy na říšský stolec a literatura sem se vížící pravidelně odmítá tuto zprávu jako „povídačku“. Přesto však se domní- vám, že nebylo o tom řečeno poslední slovo a že ve zprávě třeba rozeznávat několik momentů a vyrovnati se s každým zvlášť a nikoliv zamítati ji vcelku jen proto, že některá tvrzení letopis- cova se zdají nepravděpodobná. Jde zde totiž především o na- bídku říšské koruny jménem kurfiřtského kolegia; za druhé, Přemysl svolá přední velmože země a táže se jich na radu, co činiti; za třetí, jménem pánů promluví nejvyšší komorník krá- lovství Ondřej vzletnou řeč, v níž velebí moc a slávu královu, ale nedoporučuje přijmouti nabídku; za čtvrté, Přemysl dá za 75

Strana 76
pravdu obci zemské (to je politickému národu českému), jejíž názor tlumočil Ondřej, a odmítne říšskou korunu a setrvá při tom i později, když „vícekrát“ přišli k němu poslové s týmž návrhem. Sporné, ba nepravděpodobné jest, že kurfiřti nabídli Přemyslovi tenkrát (r. 1272?) korunu, ale nelze nevidět nespráv- nost názoru, podle něhož celá relace letopiscova jest bez ceny pro otázku Přemyslova poměru k věcem říšským. Není zde místa zabývati se zprávou podrobně, ale možno věřit zpravodaji, že nějaké poselstvo v čele s arcibiskupem kolínským v Praze bylo a že se jednalo o říšských věcech v souvislosti s osiřelou korunou. Letopisec patrně nebyl informován o skutečném pozadí jednání; snad docela kolínský arcibiskup vybídl Přemysla, aby se ucházel o korunu a král předložil to radě pánů; z řeči Ondřejovy vysvítá, že se jednalo o něčem takovém. Je nanejvýš pochybné, že by byl kronikář tak mystifikován, nebo že by chtěl mystifikovati ve věci tak pozoruhodné; není ostatně bez zajímavosti, že do jeho vy- pravování se vplížil tichý nesouhlas, že král na radu velmožů odepřel „ujmouti se té vysoké důstojnosti a moci“. Ovšem při- jímati tuto zprávu bez kritiky a výkladu, jak činí na př. Lorenz a Dudík, také nelze; jen novým a podrobným přezkoumáním otázky o kandidatuře Přemyslově na říšský trůn - která zdaleka ještě není řešena uspokojivě - patrně se zjistí stupeň hodnověrno- sti zprávy našeho letopisce v celku i v jednotlivostech. K letům 1276, 1277 a 1278 vypravuje se o sporech Přemyslových s nově zvoleným římským králem Rudolfem a nešťastném konci Přemyslově. I zde jest celá řada důležitých údajů, kterých ne- známe odjinud ze současných pramenů. Chybí zde však mnohé, co bychom očekávali. Je to vypravování vcelku dosti kusé. Pří- činou toho jest jednak malá, nebo aspoň neúplná informovanost letopiscova - sám se toho dotýká na jednom místě, kde praví, že „do toho skutku byly zasvěceny jen vyšší osoby“ - jednak úmysl autorův - jak dí - „raději pomlčeti, abych snad neupadl v nenávist u některých lidí“. S tím se tedy musíme smířiti a 76

Strana 77
proto při užívání těchto zpráv nutno dbáti nezbytné opatrnosti. Jest však zajímavé, že při naprosté oddanosti letopiscově k Pře- myslovi a k české věci výsledný dojem z jeho líčení není nepří- znivý králi Rudolfovi, jemuž přiznává rozhled, opatrnost a zdrženlivost, a naopak, co se týče Přemysla, dočítáme se mezi řádky, že oslněn mocí a slávou nezachoval žádoucí míru moud- rosti a klidu a že v celém tažení proti Rudolfovi i v bitvě samé neukázal potřebných vlastností velitelských. I jeví se posléze žalostivý pád „krále zlatého a železného“ našemu křesťanskému letopisci, když s resignací uvažuje o vrtkavosti lidské slávy, jako zvlášť pozoruhodný příklad antického fata: Přemysl byl přímo tažen do své záhuby, neboť „na koho jeho osud doléhá, toho neustále vede nechtícího a chtícího táhne“. Třebas historie ne- může nic počít s úvahami tohoto druhu, zdá se, že letopisec do- týká se zde svým způsobem jistých realit, které svědčí pro cel- kový soud moderního historika, studujícího události posledních let vlády Přemysla Otakara II., že totiž český král, muž skvělých schopností a vlastností vpravdě královských, nevedl si ve svém rozhodujícím zápasu s Rudolfem s náležitou pevností, ostraži- tostí a s klidným odhadem svého postavení, kdežto jeho pro- tivník, prostý a starý voják, sešlý v bojích a v tvrdém životě, sledoval svůj záměr důsledně, bez nadměrných ilusí i bez pří- lišných obav o svůj vladařský prestiž, avšak vždy s chladným rozpoznáním skutečnosti, zvláště mezí svých možností. Závěrem svého sepsání podává pak letopisec elogium krále Přemysla, které jest dojemným svědectvím duchovní ušlechtilosti spiso- vatelovy i jeho oddané věrnosti ke králi, stejně jako vzrušeným zvoláním za králem, který jako „slunce polední“ zastínil „vše- chny krále, vévody i knížata“ svou mocí, zbožností a dobrotou srdce, zvláště velikou štědrostí vůči chudým, sirotkům a kněžím. „Neboť“ - jak krásně praví letopisec - „měrou jeho darů byla nezměrnost.“ Letopis druhý, zvaný obyčejně „Zlá léta po smrti Přemysla 77

Strana 78
Otakara II.“, začíná r. 1278, když po smrti pražského biskupa Jana III. byl zvolen (15. listopadu) dosavadní probošt pražský Tobiáš z Benešova. Následuje pak dlouhá relace, takřka úřední povahy o různých událostech, které provázely volbu, potvrzení a vysvěcení biskupovo, a je zřejmo, že zápisy těmi má se proká- zati pro budoucnost, že při volbě a potvrzení Tobiášově bylo dbáno kanonického postupu a že nevznikla nedopatření - snad- no jinak vysvětlitelná v době tak mimořádné - která by se snad nějak dotýkala pravoplatnosti obou aktů. Právní procedura tato jest velmi názorná, poučná a nemá v našich kronikách středo- věkých obdoby. Vedle rozličných příhod menšího významu dějinného (na př. pohromy nebo úkazy živelné) vypravuje pak kronikář již slohem volnějším a často velmi živě a názorně, jak nový biskup a kanov- níci pražští byli pronásledováni a týráni od Braniborců, hleda- jících pod různými záminkami v kaplích, kryptách a sakristiích kathedrálního chrámu peníze a poklady. Některé ty výjevy jsou líčeny vzrušeně a velmi plasticky, takže čtenáři vyvstává před očima celá bezostyšnost a surovost braniborské chasy Otovy. A sotva jiný, než právě očitý současník a jeden z těch týraných kanovníků mohl podati obraz tak dramatický a přitom tak sku- tečný bez přehánění a bez skreslování, čehož by se jistě dopustil vypravěč, který by znal tu hrůzu jen z doslechu. Sem je také vsunuta obsáhlá zpráva o věznění královny Kunhu- ty a jejího synáčka Václava na Bezdězi; líčení, jak královna připravuje svůj útěk do Opavy, vydává svědectví o skutečně ženské chytrosti Kunhutině a ukazuje vypravovatelské umění našeho letopisce. Než nejvíce zkouší lid obecný, hlavně na venkově; je obírán o vše a často zabíjen loupícími Braniborci, jejichž hrabivost a násilnost dosáhla vrcholu v posledních dnech jejich panování. „Němci“, podle slov letopiscových, „mají ve zvyku zuřiti s veli- kou urputností proti Čechům - zvláště proti bezbranným a sla- 78

Strana 79
bým: útisky, loupežemi, nočními přepady, žhářstvím a zkázou všech věcí nepřátelé zavlekli mezi ně hlad; pronásledujíce jejich duše, přepadli a na zemi pošlapali jejich životy a v prach obrátili jejich slávu...“ A letopisec líčí se starozákonním pathosem a monumentalitou veliké zádavy, které způsobila v Čechách vlá- da cizozemců, plodících bídu a smrt. Teprve když se souhlasem markraběte Oty, jako poručníka krále Václava, a na základě usnesení politické obce národa českého, to jest prelátů, pánů, rytířů a zástupců královských měst, na lednovém sněmu r. 1282 byl postaven v čelo zemské vlády biskup Tobiáš, poměry se značně zlepšily. Nejdůležitější ovšem bylo - a kronikář jako přední zásluhu přičítá to biskupovi - že „Němci z cizích krajů“ a různí jiní dobrodruzi, kteří v bezbranné zemi hledali snadnou kořist, byli okamžitě vypověděni. Neopustí-li Čechy do tří dnů, má se s nimi naložiti jako se zločinci. Ráznost takováto jim na- hnala strachu... „a jako se netopýři za ranního úsvitu schováva- jí, tak Němci zmizeli jako dým,“ dodává spokojeně náš letopisec. Zde bychom si však přáli určitějších zpráv o způsobu obnovení moci veřejné a prostředcích, jimiž byla vykonávána. Kronikář zdůrazňuje vedoucí postavení Tobiášovo, který sjednocuje po- litickou obec českou a rázně upevňuje národní vůli v jednotný postup proti záludnostem králova poručníka - a skutečně se zdá, že vlastenecký biskup nepostrádal státnických schopností jako hlava prozatímní vlády a že se osvědčil i jako prozíravý správce české církve, jejíž statky byly většinou popleněny (zvláště zboží biskupské a kapitulní) nebo rozchváceny výbojnými sousedy šlechtickými. Taková restituce záduší nebyla věc snadná a vy- žadovala neochabující vůle a obratného jednání. Nejobtížněj- ším úkolem bylo však svedení rozličných zájmů politické obce národa, seskupující se kolem několika mocných jedinců, v jed- notné řečiště obecného, národně státního prospěchu. Jest zřej- mo, že se o to biskup staral a že mnohé prosadil, ale letopis nás nepoučuje o tom dostatečně. Toho sluší litovati, neboť tušíme, 79

Strana 80
že tehdejší pohnutá doba byla ústavně i sociálně velmi zajímavá; co víme odjinud, z jiných pramenů narračních nebo aktových, není sice také bez ceny, ale pro svou zlomkovitost, která nutí ke kombinacím a zpětným soudům, více méně jen pravděpodob- ným, nemůže nahraditi výklad bystrého a poučeného svědka, jakým nepochybně byl náš letopisec. Než po odchodu Němců byl národ trestán jinou hroznou metlou, jako přímým dědictvím po nich. Vypukl totiž v Čechách hlado- mor v nevídané síle a rozsahu. Kronikář předvádí zraku čtená- řovu řadu scén z tohoto reje bídy, zločinu a smrti. Jsou líčeny přímo, takřka „na místě“ podle živého vypravování očitých svědků a jakoby jen nakvap překládány do latiny - tak je zřetel- ná pečeť lidovosti a konkretnosti těchto chmurných rytin, pou- hých několika ukázek z velkého gotického cyklu „tance Smrti“. Po formální stránce i účinným obsahem patří tyto scény, ztajené v magický šerosvit zoufalství a hříchu, mezi nejlepší výtvory české prosy doby gotické. I vypravuje tedy skladatel letopisu „Zlých let“ o rozličných zkouškách národa, který byl vyvýšen a oslaven svým skvělým panovníkem, aby jeho pádem byl stržen do nížin lidského živo- ření jako kořist posupných nájezdců a oběť neslýchaného hlado- moru, takže se splnilo slovo prorocké: „Zevnitř pohubí je meč a vnitř strach.“ Letopisec, přemítaje o tomto podivném zvratu v osudu národa, shledává, že Bůh trestal lid český skrze roz- ličné národy stejným způsobem, jako „kdysi trestal a soužil pro- vinilý lid izraelský“, a shromažďuje četné doklady ze Starého Zákona, které svědčí tomu názoru. Neboť o tom nepochybuje, že nelze původ všeho toho zla, které se rozprostřelo nad zemí, sváděti pouze na cizince, nýbrž že zde byla i vina vlastní, ale jako věrný syn svého národa dotýká se této rány jen velmi opatrně. Na počátku svých bolestných úvah cituje proslulý verš Horatiův: „... v čemkoli králové blázní, lid achajský odpyká za ně.“ Nechce však viniti jen krále; zdá se mu, že pýcha krále 80

Strana 81
i lidu zároveň byla tím hříchem, který předchází pád, ale že je vůbec těžko správně vymeziti, čí podíl byl větší a kde větší odpovědnost. Závěrem pak praví, že není jisto, zda onen soud Boží dolehl na Čechy „pro vinu královu či osob předních, nebo prostředních neb nejnižších“. Na tom však - podle letopisce - se mnoho nemění, neboť „Boží odveta tresce knížete i jeho ná- rod hříšný a na velikosti urážky jeví se povaha msty“. Ale jako lid Boží izraelský „poznal svůj hřích a usmířil Boha lítostí“, tak také národ český, pokořený a krmený léta „chlebem slzí“, jest již vzat na milost, neboť podle kronikáře „přichází čas smilování nad ním“. Ona antická katharsis, očištění z takovýchto strázní, uzavírá se tedy pro český národ radostným výhledem do bu- doucnosti, neboť náš letopis končí právě v onom okamžiku, kdy přichází do země nástupce na osiřelý trůn, sirotek po Přemyslo- vi, Václav a s ním nový řád. „Kéž se náš smutek obrátí již v ra- dost, abychom žijíce chválili Boha po všechny časy“, dodává k tomu náš vlastenecký kronikář. Z několika těchto rozptýlených poznámek vysvítá přece aspoň tolik, že oba letopisy, které zde předkládáme v novém překladu Hrdinově, nejsou bez ceny historické a že naopak pro některé, nikoliv bezvýznamné události jsou pramenem jedinečným. Ovšem - v tom, co řečeno - mnohé bylo jen naznačit a leckdy muselo apodiktické tvrzení nahradit rozbor řádně dolože- ný, přesto však možno počítati se skutečností, že jde skoro vždy o zápisy současné, pořízené vážnými muži, kteří měli možnost, schopnost i dobrou vůli psáti o událostech svého času nestranně, rozumí se „nestranně“, jak to chápali svědomitější kronikáři doby - nemožno tedy míti přitom na mysli postulát moderní vědy dějezpytné. I musí se tedy rozplynout apriorní nedůvěra, která pravidlem stíhala některé zprávy letopisů, zvlášť pokud se týkají otázek politických, a bude třeba, aby nastoupilo konečně kritické zkoumání a hodnocení každé zprá- vy o sobě a aby s jednou nejasnou, nebo podle dnešního našeho Přemysl Otakar II.- 6 81

Strana 82
vědění nehodnověrnou zprávou nezamítaly se neopatrně i ostat- ní. Jestliže naše edice přispěje k tomuto nutnému obratu, dosti se stalo. Ale hlavně, zvídavý čtenář najde zde hojnost rozmanité látky historické a začte se přímo do prostředí a ducha doby, toho velkého XIII. století, a jeho inteligenci naskýtá se zde častá příležitost k úvahám morálním a politickým. Nelze vylou- čit, že bude překvapen jistou, snad jen zdánlivou zákonitostí zjevů, které jako v XII. století tak i v jiných epochách českých dějin jsou předzvěstí pohrom právě v okamžiku, kdy sebevědo- mý národ cítí se na vrcholu slávy. Poznámka: Citovaná studie J. Pekaře: „Příběhy kr. Přemys- la Otakara II. Annales Otakariani“ vyšla v Časopisu Matice Moravské XVIII. str. 135 a násl. Novější literaturu uvádí B. Mendl ve svém článku: „Z předzvěstí českého humanismu. Pořadatel letopisů pražských“ (ve Sborníku Novákově 1932, str. 60 a n.). Vzpomínaná práce K. Hrdiny vyjde letos v „Lis- tech filologických". V září 1947. Rudolf Holinka 82

Strana 83
POZNÁMKY Příběhy krále Přemysla Otakara II. Str. 7. ... aby bojoval proti Prusům: byl to národ příbuzný s do- sud žijícími Litevci a Lotyši, usedlý asi v nyn. Východních Pru- sích, který zůstával až do 13. stol. pohanským a teprve potom byl řádem Německých rytířů pod záminkou pokřestění skoro úplně vyhuben a jejich země postupně osazena Němci. Při vý- pravě Přemyslově šlo především o dobytí východopruského po- loostrova Samlandu. Rytíři založili r. 1255 blíže ústí Pregoly hrad, jejž ku poctě Přemysla II. nazvali Königsberg (od 16. stol. je znám i českým jménem Královec). ... od knížat polských: byli to synové Jindřicha II., knížete vrati- slavského († 1241), a Anny, dcery Přemysla I.: Jindřich III., jenž nastoupil po otci († r. 1266), a Konrád I., kníže hlohovský († r. 1273 n. 1274). Biskupem vratislavským byl v 1. 1232-1268 Tomáš Kozlowaroga. ... markrabě braniborský: Ota III. († 1269) z rodu Askanců; je- ho manželkou od r. 1244 Božena (Beatrix), dcera kr. Václava I.; jeho synem a nástupcem Ota V. Dlouhý († 1298), v 1. 1279 až 1283) poručník Václava II. Jeho bratrancem byl Ota IV., ře- čený „s šípem (cum telo)“, jenž měl též účast v českých ději- nách (r. 1278 bojoval u Dürnkrutu a byl jeden z rozsudích při smlouvě) o správu dědictví Přemyslova. ... biskup olomoucký: Bruno z Schauenburku, nar. asi r. 1205, (biskup v l. 1245-1281), rodem Němec z Hessenska, přední důvěr- ník a rádce Přemyslův a jeho průvodce na válečných výpravách. Str. 8. ...kostela Panny Marie: „chrám Matky Boží konec mos- ta pod řetězem“, založený asi r. 1169 s přilehlým klášterem Svatojanských rytířů maltských (na nynější Malé Straně). 83

Strana 84
...pánem a dědicem království českého: tak se zval Přemysl II. od svého nastoupení r. 1253 až do své korunovace (25. prosince 1262), konané, jak vypravuje Letopisec český, s velikou slávou a s vystrojením slavných hodů na poli letenském. ...Belou a jeho synem Štěpánem: Bela IV., syn Arpádovce Ondřeje II., vládl v 1. 1235-1270. Jeho sestra Konstancie se vdala za krále Přemysla I. a porodila mu r. 1205 syna Václava, potomního krále českého a otce Přemysla II. Bela měl sedm dětí; z nich syna Štěpána (V.), jenž byl korunován ještě za ži- vota otcova („mladší král uherský“), spravoval Slavonsko a Sedmihradsko, s otcem nežil v přátelství, samostatně vládl 1270 do 1. srpna 1272, za manželku měl Alžbětu, dceru chána kumánského; dědicem trůnu byl nezletilý syn Ladislav IV. Mladší syn Bely IV., jenž slul též Bela, byl zasnouben r. 1264 s Kunhutou, dcerou Oty III. Braniborského, zemřel již r. 1269. Nejmilejší dcerou Belovou byla Anna, ta se vdala asi r. 1243 za Rostislava, syna Michajla Vsevolodoviče, knížete černigov- ského. Jeho tchán učinil ho r. 1247 bánem v Mačvě (kraj mezi Sávou, Dunajem, Drinou a Moravou). Z jejich dětí Kunhuta, pověstná prý svou krásou, stala se 25. října 1261 chotí Pře- mysla II., syn Bela Mačovský byl zavražděn r. 1272. ...s vojskem Kumánů: Kumáni (slovanským názvem Polovci, Plavci) byl národ původu tureckého. Sedmero kmenů kumán- ských usídlil Bela IV. r. 1253 na ochranu před vpády tatar- skými v horním a středním poříčí Tisy, „pánem Kumánů“ se tituloval Štěpán V. Zůstávali skoro vesměs až do 14. stol. po- hany. ... vévodovi korutanskému: Oldřich III., syn Bernarda z rodu Sponheimů, a Jitky (Bohuslavy), dcery Přemysla I., vévoda korutanský v 1. 1256-1269, byl věrně oddán Přemyslovi a od- kázal mu smlouvou Poděbradskou z 4. prosince 1268 své země. Zato mnoho nesnází způsobil Přemyslovi bratr Oldřichův Fi- lip, zprvu probošt vyšehradský, r. 1247 zvolený biskup solno- 84

Strana 85
hradský a r. 1269 zvolený patriarcha akvilejský. Filip se přese všechny domluvy vysvětit nedal, vedl lehkomyslný a nákladný život a nakonec přešel k Rudolfovi Habsburskému. Zemřel r. 1279. ...Ptuj: v jv. Štyrsku s hrabstvím zastavil Oldřich, od r. 1244 biskup sekovský (štyrský) a r. 1256 proti Filipovi Korutanskému zvolený arcibiskup solnohradský, Štěpánovi Uherskému, aby si získal jeho pomoc. Štěpán zpustošil r. 1259 Korutany. Str. 10. ... Jindřich Slezský: vl. Vratislavský (viz výše) a Vla- dislav, kníže opolský (v 1. 1246-1281). ...u Pohořelic: na jih od Brna; Falkenstein a Stožec (Staatz, Schatzberg) v Dolních Rakousích nedaleko od Znojma; Lava (Laa) na jv. od Znojma u hranic moravských. Srážka hrabat z Hardeka s Kumány se stala v Udolí mravenčím (Ameisthal), na východ od Stožce. Str. 11. ...Kadolt, příjmením Sirotek (Orphanus, Waise), pán z rakouského rodu, též na Moravě od 13. stol. usedlého (držel statek Mohelno u Náměště); zanechal vdovu Alžbětu. Str. 13. ...Manajim: vlastně Mahanajim, „dvojí tábor“. ...k Velkému Kolínu: Kolínu nad Rýnem. Str. 14. Alexandrovi IV.: papeži v 1. 1254-1261. List byl psán 8. října 1260. ...Danielovi a jeho synům: Daniel Romanovič, nar. r. 1202, od r. 1205 král haličsko-vladiměřský, žil od r. 1235 v přátelství s Belou IV. Zemřel asi r. 1264. Jeho syn Lev měl za manželku Konstancii, dceru Bely IV., Roman pojal r. 1252 za choť Ger- trudu Babenberskou, jež naň přenesla svá dědická práva. Učast synů Danielových v bitvě u Kressenbrunnu je více než pochybná. ...Boleslavovi Krakovskému: B. Stydlivý, kníže krakovsko-san- doměřský 1241-1279, měl za choť Kingu, dceru Bely IV., Be- lovým zetěm byl i Lešek Černý, kníže lenčický a později kra- kovský (nar. asi 1241, † 1288), maje za choť jeho dceru Gryfinu. ... Sikulů atd.: Sikulové jsou Sekelové, maďarský kmen v Sedmi- Přemysl Otakar II. - 7 85

Strana 86
hradsku, Valachy se rozumějí Rumuni, Bezerminy jsou asi mí- něni bisurmané, t. j. mohamedáni, nevěřící; Ismaelité jsou snad nějaký kočovný národ, jako byli bibličtí potomci Ismaelovi, nejspíše cikáni; Rasciané jsou Srbové (původně z Kosovska). ...města Hainburku: město blíže vtoku Moravy do Dunaje na jeho pravém břehu; bitva byla svedena u vsi Kressenbrunnu 12. července 1260. Epicky ji vylíčil Adolf Heyduk v „Písni o bitvě u Kressenbrunnu“. 1877. ...jako faraonovo: narážka na stálé odmítání žádosti Mojžíšovy za propuštění Izraelitů z Egypta (Exodus 7, 13n.). Str. 15. ...řeka Morava: v lat. originále etymologická slovní hříčka: Morava - mortis (via) ,cesta smrti, jež poněkud na- podobena v překladě. Str. 16. ...Tatarům: r. 1241 Tataři hrozně poplenili Uhry a drželi pak v své moci ruské kraje, sousedící s Uhrami. ...korouhev svatého Václava: první zmínka o kopí sv. Václava, na něž byla zavěšena korouhev sv. Vojtěcha, děje se v kronice kanovníka vyšehradského k r. 1126 (vítězství Soběslavovo nad Lotarem u Chlumce). Str. 17. ...kolem třetí hodiny: po osmé hodině našeho času. ...pět bratří mučedníků: Benedikt, Matouš, Jan, Izák a Kristin, zemřelí r. 1004, jejichž těla přenesl Břetislav I. z Hnězdna do Čech; stali se pak i u nás národními světci. ...dorážeti na nepřátele: v originále slovní hříčka ,irruere“ - ,irrumpere'. ...Jaroš: ze Slivna, též z Fuchsberka, z Poděhus zvaný, v 1. 1253-1264 purkrabí pražský, pak správce Loketska a Chebska, zemřel r. 1272. Str. 18. ...píseň sv. Vojtěcha: je to píseň Hospodine, pomiluj ny..., původně začátek litanie ke Všem svatým s pravidelným závěrem Kyrieleison; v 13. stol. byla připisována sv. Vojtěchu; zpívala se při uvedení krále Václava do Prahy r. 1248. Ka- rel IV. ji učinil částí korunovačního řádu. 86

Strana 87
Str. 18. ... příměří předtím sjednaného: od Oty Braniborského a Oldřicha Korutanského koncem července n. počátkem srpna. ...u Prešpurku: svatba Kunhuty Braniborské s Belou se konala na poli zv. Vizze u Potenburku (na nyn. rakouské straně Du- naje). ... vévodům a markrabím: svatby se účastnilo aspoň čtrnáct kní- žat, mezi nimi Štěpán Uherský, Daniel Haličský, Štěpán Uroš Srbský; z markrabí, jež Přemysl pasoval na rytíře, známe jeho příbuzného Jana Braniborského, příjmím „z Prahy“; knížetem polským, jemuž se dostalo téže cti, byl asi Jindřich V., syn Bo- leslava Lysého, později kníže vratislavsko-lehnický. Biskup bra- niborský (1261-1277) slul Heinrich von Ostheren. Str. 19. z velikých lodí: při svých kárných výpravách, podnik- nutých r. 1271 a 1273 do Uher, přešel Přemysl po mostě pon- tonovém Dunaj u Prešpurku. ...králem zlatým: podle kronikáře Petra Erfurtského byl Pře- mysl II. nazýván od Tatarů též králem železným. ...Vít, děkan pražský: kanovníkem se jmenuje po prvé r. 1234, děkanem byl zvolen r. 1241. ...lekcionář: k noční modlitbě chrámové (nocturnum), která se posunovala též na večer nebo na ráno (matutinum), byly vy- bírány podle určitého pořadu, který se arci různil podle zemí a století, úryvky z Písma sv. (autor Příběhů kr. Přemysla II. uvádí začátek pořadu těchto lekcí, tehdy obvyklý v kostele sv. Víta), a rovněž ve výtažcích výklady ze sv. Otců (Augustina, Jeronyma, Rehoře a j.). Reforma Vítova záležela v tom, že zavedl - asi podle cizích vzorů - uzpůsobený k církevnímu roku pořad čtení z Písma sv. a vybral ze spisů sv. Otců kratší vhodné úryvky. Str. 20. ...misály, graduály...: z knih dále uvedených kolektáře znamenají sbírky kolekt (modliteb, orací), baptistáře pak řád při křtu. O tom, jak byly upraveny nové knihy, zavedené Ví- tem, můžeme si učiniti představu z rukopisu kapitulní knihovny 87

Strana 88
pražské z r. 1235, t. zv. troparia. Obsahuje verše zpívané při offertoriu mešním, jež trvalo, zvl. o svátcích, kdy přinášel lid „ofěru“ do chrámu, delší dobu, pak tropy, t. j. rozšířené zpěvy mešních Kyrie, Sanctus, Agnus Dei a na konci notované zpěvy. S reformou liturgického zpěvu souviselo též zřízení nových var- han v kostele svatovítském r. 1256, nejspíše též zásluhou dě- kana Víta. ... v Horněticích atd.: Hornětice, nyní Horňatky, Příboje (Před- boj), a níže uvedené Kojetice a Velká Ves leží asi 17 km na ssv. od Prahy. Bykoš, ves na jih od Berouna; tam bylo již r. 1170 věnování kapli sv. Václava na hradě pražském. ...Čieče: nejvyšší zemský sudí v 1. 1256-1264. Kostel Všech sva- tých, původně kaple, vystavěná r. 1263, byvši potom od Pře- mysla II. bohatě nadána, slula kaplí královskou. Str. 21. ... Drchkova a Vyšína: vsi na Slánsku. Str. 23. ...Ebrhart: kanovník pražský od r. 1236, † 1259. Str. 24. ...Strachkově: (podle J. V. Šimáka) Střížkov, nyní část Prahy VIII. ...arcibiskup kolínský: Engelbert z Falkenberka (1261-1274). Str. 25. Ondřej: O. z Říčan, nejvyšší komorník český (t. j. správce král. statků a důchodů) v 1. 1261-1274. ...Pordenone: (lat. Portus Naonis), město v nyn. italské pro- vincii Udine. Drželi je jako léno poslední Babenberkové a z toho titulu Přemysl II., zajistiv si r. 1270 proti Uhrům a proti Fili- povi Sponheimskému panství nad Korutany a Kraňskem, vy- mohl si od patriarchy akvilejského vrácení panství pordenon- ského a ujal se i jako generální hejtman ochrany držav patri- archátu ve Furlansku, jehož hlavním městem bylo Forum Julii (Cividale del Friuli). Z Pordenone pocházel slavný cestovatel po celé Asii Odoricus († 1331), jenž se označuje jako Boemus a pocházel prý z rodu těch, jež Přemysl zanechal v Pordenone jako posádku. Str. 26. ...s Marketou: M., dcera Leopolda VI. Babenberského 88

Strana 89
a dědička zemí rakouských, byla v 1. 1252-1261 chotí Přemysla II., po rozluce manželství vstoupila do kláštera; zemřela r. 1267. ...k Teplé: premonstrátský klášter na východ od Chebu. Str. 27....k Drozdovicům: (něm. Drosendorf), město v Dolních Ra- kousích nad Dyjí, blíže hranic moravských, na západ od Znojma. ...u Klince: snad je míněn Linec; ten se však vzdal Rudolfovi již 5. října 1276, Rudolf pak táhl k Vídni. ...Kamberk, ostrůvek v Dunaji blíže Vídně. Str. 28. ...synu Rudolfa: druhorozený syn Rudolfův Hartman († 1281) měl se zasnoubiti s dcerou Přemyslovou Kunhutou. ... do kláštera sv. Františka: viz poznámku na str. 93. Str. 29. ... rytíř Messover: Štěpán z Messova, maršálek rakouský, stal se na nějaký čas po smrti Přemyslově komorníkem v Bí- tovsku (u Znojma). ..hora u řeky Moravy: vrch Goldberg u vsi Jedenspeigen. Bitva byla svedena 26. srpna 1278 na rovině, zvané Kruterfeld u vsi Suchých Krut (Dürnkrut). Str. 30. ... zmizel mezi vojskem: náš kronikář má zde reminis- cenci na zmizení moravského krále Svatopluka (Kosmas I 14); v době Přemyslově kolovaly podobné legendy o císaři Fridri- chovi II. († 1250) a o jeho synu Manfredovi Sicilském († 1266). Str. 31. ...pokrytých kropíři: široká pokrývka rytířského koně. ... mnichy z Ostrova: benediktinský klášter, založený Bolesla- vem II. r. 999 na vltavském ostrově u Davle, proslulý též v ději- nách českého umění a literatury (sborník zv. ostrovský, nyní v kapitulní knihovně pražské, obsahuje staročeskou báseň Slovo do světa stvořenie). Zničen byl r. 1420, jen skrovné památky po něm byly zjištěny výkopy z let 1898-1934. ...v Koruně: cisterciácký klášter v Svaté trnové Koruně (nyní Zlaté K.) u Čes. Krumlova, byl založen a bohatě nadán Pře- myslem II. r. 1263. Po jeho pádu byl vybit nejspíše Vítkovci. R. 1281 však již mu Ota V. zase potvrzuje v držení Netolice a Chvalšiny. 89

Strana 90
...šedých mniších v Oseku: u Duchcova, klášter vznikl r. 1199. ...o pannách v Teplicích atd.: v Teplicích byl r. 1159 založen klášter benediktinek, ve Světci u Mostu byl panenský klášter, založený zderazskými křižovníky Božího hrobu, trval do r. 1577. ...Vilémov: benediktinský klášter vilémovský (u Čáslavě), za- ložený kolem r. 1120, těšil se přízni Přemysla II. i papeže Miku- láše II. Opatem byl v 1. 1276-1307 Jaroslav. Vojsko Rudolfovo zde hospodařilo při vpádu Rudolfově do Čech a na zpátečním pochodu r. 1278. ... roztržení království českého: podle výroku pěti rozsudí asi z listopadu 1278 byla sjednána dohoda mezi Rudolfem a Otou, podle níž se Ota stal generálním hejtmanem a poručníkem Václava II., Rudolf měl na pět let podržeti Moravu a Jindřich IV. Vratislavský až do své smrti (1290) Kladsko a Broumovsko; Kunhutě zaručen důchod 3000 hřiven, zejména v Opavsku a v Čechách. Str. 32. ...zemřel Jan: Jan III. z Dražic, biskup pražský v 1. 1258-1278. O jeho působení, zejména o péči věnované kostelu sv. Víta, zachovaly nám zprávy Letopisy české z let 1196-1278. Str. 33. ...jak byl ten kníže štědrý: zprávy autorovy o štědrosti Přemyslově potvrzuje kronikář František Pražský; podle něho užíval Přemysl výnosu z cla na Dunaji k slavnostnímu ošacení vyššího duchovenstva a také urozené osoby dvakrát v roce po- dílel nádhernými oděvy. ...balkinů: látka utkaná z nití zlatých a hedvábných. Zlá léta po smrti Přemysla Otakara II. Str. 35. ...probošt pražský Tobiáš: (Dobeš), pocházel z roz- větveného rodu Benešoviců, jehož znakem byla stříbrná střela dole zavinutá v červeném poli. Jeho bratrem byl Milota z Dědic, r. 1274 hejtman Přemyslův ve Štyrsku, r. 1278 bojovník u Dürn- 90

Strana 91
krutu, r. 1281 zemský komorník na Moravě, r. 1289 purkrabí olomoucký. Od biskupa Tobiáše z Benešova máme zachován soubor listů, vyšlých z jeho kanceláře; vydal jej Dr Jan B. Novák (Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (1279-1296). V Praze 1903. ...mistra Řehoře: podle pozdních zpráv člen panského rodu „zValdeka“, r. 1270 měl jako kanovník scholasticus čtení z Aristo- tela de rebus naturalibus (jeho žákem byl tehdy opat admontský Engelbert); byl po Tobiášovi biskupem pražským (1296-1301). ...arcibiskupu stolce mohučského: Wernher z Eppensteinu (1259 až 1284). ...Biskupem basilejským byl v 1. 1275-1286 Jindřich Knoderer; jej určil Rudolf Habsburský po pádu Přemyslově za svého místo- držitele na Moravě. Biskup sekovský (štyrský) slul Bernhard (1268-1283). Str. 38. ... v domě řádu kazatelů: byl to kostel P. Marie při žen- ském klášteře herburském, jehož ochranu svěřil papež Inno- cenc IV. dominikánům. ... v kostele na Hoře Sion: tak slul klášter strahovský. ...Ecce sacerdos magnus: t. j. ,Ejhle, kněz veliký, počáteční slova responsoria, jež se zpívá při vstupu biskupově do chrámu. Hospodine, pomiluj ny: viz výše poznámku na str. 88. Str. 41. ...na Skytině: poloha toho místa není známa; jestliže se odtud valily vody k sv. Petru na Poříčí, bylo by je klásti asi do okolí nyn. Masarykova nádraží. ...v osadě Německé: tak slula až do 13. stol. osada u sv. Petra na Poříčí, kde byl dvůr špitálu řádu křižovníků s červenou hvězdou u sv. Františka, zvaný později (od času arcibiskupa Ant. Prusa) biskupský. Str. 42. ... nejtěžší a nejpevnější stavby: jest jimi rozuměti horní části věží s obrannými ochozy (podsebitím), stavěné jako sruby nebo hrázděné stavby. ...Spatzman atd.: stoupenci Otovi. Dětřich Spatzman (Špaček) 91

Strana 92
z Kostelce, v 1. 1271-1278 podkomoří; Albrecht z Zeberka (See- berka), od r. 1277 purkrabí v Kadani, Sazema je asi Sezema z Krašova, r. 1283 truchses královský, z rodu, z něhož pocházel Hroznata, zakladatel kláštera v Teplé. ...poručník nad kněžicem: Václav II. byl křtěn 27. září 1271. ...peníze Prušenka: Prušenkové z Stettenberka, starý rod horno- rakouský, spřízněný později s hrabaty z Hardeka. Byli kolem r. 1280 usazeni na královském panství protivínském, jež jim Přemysl II. dal v zástavu. R. 1282 se připomínají bratři Litolt, Oldřich a Rydkéř. Str. 44. ...krypta sv. Kosmy a Damiána: sousedila s kaplí sv. Václava; schody do ní se částečně zachovaly. Str. 45. Beruth: (Geruth), pán ve službách braniborského bi- skupa Gebharta. ... v Roudnici: náležela odedávna biskupství pražskému. ...dvůr páně biskupův: na nyn. Malé Straně mezi ulicí Josef- skou. K mostu a Dražickým náměstím, většinou v dnešní za- hradě Anglických panen. Str. 46. ... na hrad Bezděz: mezi Mnichovým Hradištěm a Čes- kou Lípou, hrad byl od Přemysla II. obnoven a vyzdoben a stal se sídlem královského purkrabího. Kunhuta a Václav byli tam převezeni asi v 2. pol. února r. 1279. Str. 47. ... do města Kuřích Vod: bl. České Lípy, slulo latinsky Libera civitas (něm. původně Fristadt). Šedé mnichy: cisterciáky v Hradišti n. Jizerou (nyn. Mnichově Hradišti). Do města Měl- níka: již za Přemysla II. byl hrazeným městem a byl tradičně zapisován královnám českým jako věno, král. věnným městem se stal za Karla IV. ...Sestře Anežce: dcera Přemysla I., žila v 1. 1205-1282, za- kladatelka a „starši sestra", jak se z pokory nazývala, kláštera klarisek u sv. Františka v Starém Městě pražském. R. 1874 byla prohlášena za blahoslavenou (Anežka Česká). U ní žily dcery Přemysla II. Kunhuta (viz výše pozn. k str. 28), nar. r. 1266, 92

Strana 93
jež však podle zprávy kronikáře Františka Pražského vstoupila do řehole dobrovolně, prý k nevoli svého otce a pánů českých, a Anežka (nar. r. 1269). ...hrob ...krále Otakara: v dubnu 1279 přijel do Vídně legát papežský Pavel, aby vyprostil z klatby mrtvé tělo Přemyslovo, uložené zprvu v klášteře u Škotů a tehdy u minoritů, a Rudolf vyhověl žádosti královny Kunhuty, aby bylo převezeno do Znojma, kde bylo - jako předtím ve Vídni - veřejně vystaveno v minoritském klášteře a potom do hrobu uloženo. ...do Opavy: sídlila na hradě Hradci u Opavy; jejím purkrabím a r. 1284 manželem stal se Záviš z Falkenštejna. Zemřela na souchotiny 9. září 1285. Str. 48. ...biskup braniborský: Gebhart (1277-1287). ... ve dvoře proboštově: míní se asi dvůr v Dejvicích. ...královských měr: podle zprávy Letopisů českých k r. 1268 kázal Přemysl obnoviti váhy a míry a znamenati svým znakem, čehož dříve nebývalo. Str. 50. ... za časů Diokleciánových: císař římský v 1. 284-305, Maximianus byl od r. 285 jeho spoluvládcem na východě říše. ...Saracény: obecné jméno pro nepřátele křesťanství v Orientě, nevěřící. Str. 51. ...pro hřích Achabův: vedlo by příliš daleko vykládati narážky kronikářovy na text Písma sv. a odkazujeme jen citáty na příslušné místo knih Starého Zákona: Achabův: III. Král. 21, 21-23 a IV. Král. 10, 7-10. Amalechitů: I. Král. 15, 3. Da- tana a Abirona: Num. 16, 31-33. Achan: Josue 7. Egypťanů: Exod. 9 a 12. Synů Heli: I. Král. 2, 12 n. Chanův: Gen. 9, 18. Giezi: IV. Král. 5. Str. 52. ...Nabuchodonosor: byl asi stižen duševní chorobou boanthropií. Amorhejské: Josue 10 n. O Jabinovi: Soudc. kap. 4-7. Str. 53. ... konal sněm: v refektáři dominikánského kláštera u sv. Klimenta 20. a 21. května 1281. 93

Strana 94
...Děpolta: D. z Rýžemberka, byl od r. 1277 nejv. sudím, 1279-1821 nejv. komorníkem. Str. 55. ...pražské váhy: činila 253.14 g. Str. 57. ... v Oboře: ves ležící na severním svahu Petřína a sa- hající přes Vlašskou ulici k Janskému vršku a k Tržišti blíže hradby malostranské; vznikla po založení kláštera strahovského vykácením knížecí obory. Zde je po prvé zmínka o kostele sv. Jana, jenž stával na místě domu nyn. čp. 323 (roh Jánského vršku a Šporkovy ulice). Byl pobořen r. 1420, znova vystavěn r. 1546, zrušen r. 1784. Str. 61. ...tři látra: míru látra v té době je těžko určiti, činila asi 2 m nebo něco více; 10 loket činí 5.91 m. Krychlový obsah hrobu by byl stačil pojmouti 1000 lidí, počítáme-li na 1 člověka 1.65 m3 a příslušné vrstvy země, ale je otázka, zda bylo lze v nepříznivém terénu vykopati jámy 6 m hluboké. ...u kostela sv. Lazara: stával v nyn. budově soudní (Spálená ul. a Karlovo nám.) při ústí uličky Lazarské a byl spojen se špitálem původně pro malomocné a se hřbitovem; zbořen byl r. 1901, z původní stavby se zachovalo jen tympanon (vzkříšení Lazarovo) nad románským portálem. ...u kostela sv. Jana: kostel sv. Jana Evangelisty v osadě na Rybníčku (v pozdějším Novém Městě pražském) byl založen Alžbětou, chotí knížete Fridricha, na památku jeho vítězství v bitvě svedené r. 1179 v místech, kde dosud slove na „Bojišti“, vysvěcen byl r. 1183 a odevzdán johanitům. Stopy po něm byly zjištěny v Kateřinské ulici (za Štefánikovým domem). ... v Psářích: bývalá ves mezi hradem vyšehradským a potokem Botičem, s kaplí, o níž je zmínka z r. 1255, a s farním kostelem neznámo kdy založeným. Str. 63. ...ve vsi Hořanech: na sv. od Českého Brodu, náležela proboštství sv. Apolináře v Sadské. Str. 64. Advenisti desiderabilis: staré responsorium; bylo známo též J. Husovi, od něhož máme zachován překlad jednotlivých 94

Strana 95
slov z ní, na př. začátek: Zavítal (j)si, žádúcí. První strofa písně v novočeském překladu zní: „Přišels (k nám) vytoužený, na nějž jsme čekali v temnotách, abys vyvedl této noci spoutané z žalářů.“ Slovy té písně byl též vítán r. 1448 papežský legát Jan Carvajal. ... zákona Atiliova: římský zákon z r. 188 př. Kr., týkající se poručnictví. ...Ronov: hrad u Žitavy; kromě toho Žitavu, Ostrý (Scharfen- stein) u Benešova nad Ploučnicí a Svadov u Ústí n. L. Str. 65. ...kostel sv. Mikuláše: byl vypálen r. 1420, obnoven v 1. 1512, přestavěn jesuity, kteří jej získali r. 1625, v 1. 1702 až 1753 Kryštofem a Kilianem Dientzenhofry a Anselmem Luragem. 95

Strana 96
POZNÁMKA VYDAVATELE Jak bylo již na str. 69 podotčeno, zakládá se překlad na vydání Josefa Emlera z r. 1874. Vyskytují se sice ve „Zlých letech“ lec- které nesrovnalosti chronologické, které se snažil napraviti Fr. Graebner, ale jeho důvody se nesetkaly u českých badatelů s obec- ným uznáním; proto nebyl sled událostí, jak je podán u Emlera, měněn, ač jeho uznávání dvou autorů u „Zlých let“ není odůvod- něno. Děkuji srdečně pánům univ. profesorům Dr Miroslavu Boháčko- vi a Dr Josefu Cibulkovi, p. sekčnímu šéfu Dr Zdeňku Wirthovi, p. vl. radovi Cyrilu Merhoutovi a p. řed. Národního musea Dr Gustavu Skalskému za cenné rady k překladu i výkladu. K. Hrdina

Strana 97
OBSAH Příběhy krále Přemysla Otakara II. . . . . . 7 Zlá léta po smrti Přemysla Otakara II. . . . 35 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Poznámka vydavatele . . . . . . . . . . . . 96