z 162 stránek
Titul
I
II
III
Úvodní poznámky
IV
2
3
4
5
6
7
8
Edice
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
Název:
Fulchera Chartresského Historie Jerusalémská, čili, děje rytířstva křesťanského na výpravě do země svaté od léta Páně MXCV do MCXXVII a kralování obou Balduinů v Jerusalémě
Autor:
Stříž, Antonín Ludvík
Rok vydání:
1920
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
162
Počet stran předmluvy plus obsahu:
III+159
Obsah:
- I: Titul
- IV: Úvodní poznámky
- 9: Edice
upravit
Strana I
FULCHERA CHARTRESSKÉHO HISTORIE JERUSALÉMSKÁ ČILI DĚJE RYTÍŘSTVA KŘESŤANSKÉHO NA VÝPRAVĚ DO ZEMĚ SVATÉ OD LÉTA PÁNÉ MXCV DO MCXXVII A KRALOVÁNÍ OBOU BALDUINŮ V JERUSALÉMĚ Z LATINY PRELOŽIL A. L. STŘÍŽ
FULCHERA CHARTRESSKÉHO HISTORIE JERUSALÉMSKÁ ČILI DĚJE RYTÍŘSTVA KŘESŤANSKÉHO NA VÝPRAVĚ DO ZEMĚ SVATÉ OD LÉTA PÁNÉ MXCV DO MCXXVII A KRALOVÁNÍ OBOU BALDUINŮ V JERUSALÉMĚ Z LATINY PRELOŽIL A. L. STŘÍŽ
Strana II
N S
N S
Strana III
NIHIL OBSTAT Pragae, 14. Aprilis 1919 Dr. Franciscus Stejskal, censor. IMPRIMATUR Ex archiepiscopali Ordinariatu Pragae, 23. Aprilis 1919 Dr. Mauritius Pícha, vicarius generalis No 5326
NIHIL OBSTAT Pragae, 14. Aprilis 1919 Dr. Franciscus Stejskal, censor. IMPRIMATUR Ex archiepiscopali Ordinariatu Pragae, 23. Aprilis 1919 Dr. Mauritius Pícha, vicarius generalis No 5326
Strana IV
UVODNI POZNÁMKY Fulcherova Historie Jerusalémská náleží k nejcennějším prame- nům dějepisným o prvé výpravě křížové a království jerusalémském. Fulcher jediný podává zprávy o prvých třiceti letech panství fran- ckého v Jerusalémě, a to jako očitý věrohodný svědek událostí. Osoba jeho známa jest sice i z jiných kronik, ale o životě jeho víme bezmála jen tolik, co sám pověděl neb napověděl ve svém spise. Na- rodil se asi r. 1059, neboť r. 1125 dle jeho zmínky bylo mu 66 let. Byl knězem ve městě Chartres. Mezníkem v jeho životě stává se událost, která byla začátkem veliké bohatýrské epopeje středověkého rytíř- stva, Křížových Výprav. Roku 1095 papež Urban II. svolal koncil do Klermontu a v mohutné a tklivé řeči vylíčiv žalostný stav Církve, volal všecky přítomné i nepřítomné k boji o nápravu náboženství a k výpravě proti Turkům, na záchranu místsvatých i ohrožené Evropy. Fulcher byl z prvních, kteří poslouchajíce hlasu srdce i svědomí, vzali na se kříž, a na podzim následujícího roku vydává se na cestu. Bral se s tím vojskem, jež putovalo Římem k moři a dále zemí bulharskou k Cařihradu, účasten jsa všech nehod i strastí. Po dobyti Nikeje od- loučil se Balduin, bratr Bohumira Bouillonského, od hlavního voj- ska, a táhl se svým lidem, s nímž už dříve byl dobyl Tarsu, k poříčí Eufratu. Fulcher doprovází ho jakožto jeho kaplan, a v této službě zůstal u něho netoliko po tři léta pobytu jeho v Edesse, ale i když Balduin stal se králem jerusalémským, a provázel ho na všech jeho bojovných i dobrodružných výpravách. V posledních letech Balduina I. byl též, zdá se, kanovníkem Božího Hrobu nebo i převorem olivet- ským, a tuto hodnost podržel i za jeho nástupce. Králi Balduinu II. nebyl již kaplanem a průvodčím, konal však i jemu i všemu rytířstvu po všecka léta platné služby v Jerusalémě. Svou Historii začal psáti v Jerusalémě asi r. 1101. Poněvadž kniha se končí rokem 1127 a po- něvadž odjinud též se nedovídáme o dalším jeho životě, podobá se, že zemřel koncem toho roku nebo začátkem následujícího.
UVODNI POZNÁMKY Fulcherova Historie Jerusalémská náleží k nejcennějším prame- nům dějepisným o prvé výpravě křížové a království jerusalémském. Fulcher jediný podává zprávy o prvých třiceti letech panství fran- ckého v Jerusalémě, a to jako očitý věrohodný svědek událostí. Osoba jeho známa jest sice i z jiných kronik, ale o životě jeho víme bezmála jen tolik, co sám pověděl neb napověděl ve svém spise. Na- rodil se asi r. 1059, neboť r. 1125 dle jeho zmínky bylo mu 66 let. Byl knězem ve městě Chartres. Mezníkem v jeho životě stává se událost, která byla začátkem veliké bohatýrské epopeje středověkého rytíř- stva, Křížových Výprav. Roku 1095 papež Urban II. svolal koncil do Klermontu a v mohutné a tklivé řeči vylíčiv žalostný stav Církve, volal všecky přítomné i nepřítomné k boji o nápravu náboženství a k výpravě proti Turkům, na záchranu místsvatých i ohrožené Evropy. Fulcher byl z prvních, kteří poslouchajíce hlasu srdce i svědomí, vzali na se kříž, a na podzim následujícího roku vydává se na cestu. Bral se s tím vojskem, jež putovalo Římem k moři a dále zemí bulharskou k Cařihradu, účasten jsa všech nehod i strastí. Po dobyti Nikeje od- loučil se Balduin, bratr Bohumira Bouillonského, od hlavního voj- ska, a táhl se svým lidem, s nímž už dříve byl dobyl Tarsu, k poříčí Eufratu. Fulcher doprovází ho jakožto jeho kaplan, a v této službě zůstal u něho netoliko po tři léta pobytu jeho v Edesse, ale i když Balduin stal se králem jerusalémským, a provázel ho na všech jeho bojovných i dobrodružných výpravách. V posledních letech Balduina I. byl též, zdá se, kanovníkem Božího Hrobu nebo i převorem olivet- ským, a tuto hodnost podržel i za jeho nástupce. Králi Balduinu II. nebyl již kaplanem a průvodčím, konal však i jemu i všemu rytířstvu po všecka léta platné služby v Jerusalémě. Svou Historii začal psáti v Jerusalémě asi r. 1101. Poněvadž kniha se končí rokem 1127 a po- něvadž odjinud též se nedovídáme o dalším jeho životě, podobá se, že zemřel koncem toho roku nebo začátkem následujícího.
Strana 2
„Gesta Francorum Hierusalem peregrinantium“, nadepsáno jest dilo Fulcherovo v prvých rukopisech. Gesta — hrdinské, velkolepé činy. Pozdější jeden historik nazval svůj spis o týchže podnicích hrdě Gesta DEl per Francos. A věru byly to činy, na něž nestačila pouhá síla a statečnost lidská. Fulcher začínaje svou historii, hledá, k čemu při- podobniti ony hrdinské podniky, aby ukázal jejich neobyčejnost. Na- mítá se mu přirovnání, které jeho věřícímu duchu zdá se smělým, ale přece se ho odvažuje: nenalézá jim podobných leč v bojích lidu Israelského nebo Machabejských, kterých bojovalo hrstka proti ne- sčetným vojskům a odolávali ne svou silou, nýbrž vírou, že nebojují sami, nýbrž Bůh skrze ně, jehož svaté pře bránili. Což jiného vedlo ony zástupy středověké, aby brali na se kříž a vydávali se v boje, z nichž po lidsku nekynulo naděje na vítězství, ne-li horoucí víra, že konají dílo Boží, že Bůh tomu chce? Novodobí historikové prote- stantského režimu, který ovládl školy, smyslili všelijaké pohnutky stinné, sobecké, které prý vedly k výpravám, ale všecky se rozptylují, vezme-li se v úvahu jen ten důvod, jehož neklamnost i Satan uznal. Když Satan marně byl zkoušel Joba na všech statcích, na nichž srdce člověkovo ulpívá, a ničeho nezmohl, strojí naň poslední zkoušku, od které očekává jistý zdar, sáhnouti mu totiž na život. Všecko, praví, co má člověk, dá za život svůj. — Co by byly křižákům pomohly všecky vybojované výhody, když krok za krokem dávali sami sebe v sázku, neustupujíce ani v nejzoufalejších chvílích? Přehlédněme onu prvou výpravu: Jiz začátek byl pln svízelů. Ještě v Italii, při samém vstupu na lodi potkala je krutá nehoda. Jedna z lodí se potopila, čímž čtyři sta kři- žákův utonulo. „Když jsme to viděli“, praví Fulcher, „takový děs nás pojal, že ti, kteří ještě nebyli na lodích, pozbyli odvahy a smutně se vraceli domů, zaříkajíce se, že jakživi nesvěří se živlu tak lstivému.“ A sotva vstoupili na půdu Bulharskou, nové neštěstí při přechodu řeky Devola. A ony pochody v krajích maloasijských, zpustošených, kde dlouho nenalézali potravy a přístřeší! Při obléhání Antiochie „z hladu jedli syrové stvoly bylin, ba i bodláči, uvařiti si ho nemo- houce z nedostatku dříví, chudší pak jedli i kůže zvířecí a zrní v trusu zvířecím nalezené. Stany jim zteřely a stálými dešti shnily, i spali mnozí holé nebe majíce nad sebou.“ A jinde: „Krutou zimou a dlou- hými dešti přečasto byli jsme trápeni a slunce nesvítilo a nehřálo ani tolik, abychom si osušiti mohli promočené šaty, když čtyři nebo pět dní déšť nás sužoval. Mnozí nemajíce stanův, umírali přílišnou zimou.“
„Gesta Francorum Hierusalem peregrinantium“, nadepsáno jest dilo Fulcherovo v prvých rukopisech. Gesta — hrdinské, velkolepé činy. Pozdější jeden historik nazval svůj spis o týchže podnicích hrdě Gesta DEl per Francos. A věru byly to činy, na něž nestačila pouhá síla a statečnost lidská. Fulcher začínaje svou historii, hledá, k čemu při- podobniti ony hrdinské podniky, aby ukázal jejich neobyčejnost. Na- mítá se mu přirovnání, které jeho věřícímu duchu zdá se smělým, ale přece se ho odvažuje: nenalézá jim podobných leč v bojích lidu Israelského nebo Machabejských, kterých bojovalo hrstka proti ne- sčetným vojskům a odolávali ne svou silou, nýbrž vírou, že nebojují sami, nýbrž Bůh skrze ně, jehož svaté pře bránili. Což jiného vedlo ony zástupy středověké, aby brali na se kříž a vydávali se v boje, z nichž po lidsku nekynulo naděje na vítězství, ne-li horoucí víra, že konají dílo Boží, že Bůh tomu chce? Novodobí historikové prote- stantského režimu, který ovládl školy, smyslili všelijaké pohnutky stinné, sobecké, které prý vedly k výpravám, ale všecky se rozptylují, vezme-li se v úvahu jen ten důvod, jehož neklamnost i Satan uznal. Když Satan marně byl zkoušel Joba na všech statcích, na nichž srdce člověkovo ulpívá, a ničeho nezmohl, strojí naň poslední zkoušku, od které očekává jistý zdar, sáhnouti mu totiž na život. Všecko, praví, co má člověk, dá za život svůj. — Co by byly křižákům pomohly všecky vybojované výhody, když krok za krokem dávali sami sebe v sázku, neustupujíce ani v nejzoufalejších chvílích? Přehlédněme onu prvou výpravu: Jiz začátek byl pln svízelů. Ještě v Italii, při samém vstupu na lodi potkala je krutá nehoda. Jedna z lodí se potopila, čímž čtyři sta kři- žákův utonulo. „Když jsme to viděli“, praví Fulcher, „takový děs nás pojal, že ti, kteří ještě nebyli na lodích, pozbyli odvahy a smutně se vraceli domů, zaříkajíce se, že jakživi nesvěří se živlu tak lstivému.“ A sotva vstoupili na půdu Bulharskou, nové neštěstí při přechodu řeky Devola. A ony pochody v krajích maloasijských, zpustošených, kde dlouho nenalézali potravy a přístřeší! Při obléhání Antiochie „z hladu jedli syrové stvoly bylin, ba i bodláči, uvařiti si ho nemo- houce z nedostatku dříví, chudší pak jedli i kůže zvířecí a zrní v trusu zvířecím nalezené. Stany jim zteřely a stálými dešti shnily, i spali mnozí holé nebe majíce nad sebou.“ A jinde: „Krutou zimou a dlou- hými dešti přečasto byli jsme trápeni a slunce nesvítilo a nehřálo ani tolik, abychom si osušiti mohli promočené šaty, když čtyři nebo pět dní déšť nás sužoval. Mnozí nemajíce stanův, umírali přílišnou zimou.“
Strana 3
Ale což teprve boje s Turky! U Dorylea přivalili se na ně se všech stran, a zdálo se, že jsou již všickni ztraceni, byvše sevřeni jako stá- dečko ovcí těmi šelmami pouště. Jen moci Boží, která jim vlila nad- lidské síly a statečnosti, připisovali svou záchranu a vítězství. A jedva po krutém strádání dobyli Antiochie a zabrali ji, už přitrhlo nesčetné vojsko z Persie, na pomoc Turky povolané, obklíčilo je v městě, a zase jen zázrakem v boji na život a na smrt vyvázli. A nedbajíce své skrov- nosti proti ohromným přesilám, sami podnikají boj proti Saracenům v širých pláních, a porazivše je, dobývají dalších měst, až dospěli Je- rusaléma. Tam dáno jim oslaviti svou pamět divy hrdinství, a svaté město stává se východiskem nových odvážných podniků. Sotva z jedné seči se zotavili, již nová ještě nebezpečnější jim nastává. Tímto způ- sobem, stále jsouce mezi životem a smrtí, potírají moc musulman- skou a upevňují své postavení. Povážíme-li pak, že to vše podnikali v zemi cizí, odloučení mořem od světa a obklíčeni se všech stran nepřáteli zběsilými a znalými boje i lsti, a kde nemohli se odnikud nadíti pomoci — povinni jsme přiznati Fulcherovi, že u svém srovnání málo nadsazuje, i kdyby čísla, jimiž někde odhaduje počet útočících, střízlivý počtář o něco zmenšil. Byli-li někteří vedeni jinými pohnutkami, zištnými, nebo „fanatismem kazatelů strženi“, byli to asi právě ti, kteří se vraceli, jakmile stanuli tváří v tvář tvrdé skutečnosti. Rádo se též namítá proti křížovým výpravám, kterak mohly slou- žiti Bohu k slávě, kterak Bůh mohl míti v nich zalíbení, když křižáci, ba i vůdcové, dopouštěli se leckdy ukrutností i jiných neřestí. I o tom dočtete se u Fulchera; upřímně vypráví příhody světlé i stinné. Když v oněch bojovnících duch všecku energii vháněl do krve a svalů, tělo snadno nadužívalo své zvířecí převahy a zapomínali se, zejména když v protivnících měli takové příklady. Ale svědomí jejich, třebas ochab- nuvší, neuhasínala, a stačí náraz zvenčí, aby se probudila: vojsko stihne nehoda, ozve se hlad a bída, přitrhne nepřítel, utrpí se porážka — a rytíři poznávají, co toho příčinou: Bůh je trestá za jejich hříchy a opouští je. Pročež nemají nic pilnějšího, než pokáním usmířiti si Boha a získavše znovu jeho přízně, jako lvi vrhají se zase do seče, dokazujíce, že srdce jejich není rozdvojeno. Přál-li však Bůh myšlence osvobození svatého Hrobu, proč přece jen výpravy nepřinesly trvalých účinků? Tisíce životů bylo krutě obětováno — namítají naši chladní posuzovatelé — Evropa ochuzena byla o statky těžce nastřádané, jichž bylo možno užíti na bližší po- třeby, a účinků nedosaženo, neboť Jerusalém zůstal i na dále v moci 3
Ale což teprve boje s Turky! U Dorylea přivalili se na ně se všech stran, a zdálo se, že jsou již všickni ztraceni, byvše sevřeni jako stá- dečko ovcí těmi šelmami pouště. Jen moci Boží, která jim vlila nad- lidské síly a statečnosti, připisovali svou záchranu a vítězství. A jedva po krutém strádání dobyli Antiochie a zabrali ji, už přitrhlo nesčetné vojsko z Persie, na pomoc Turky povolané, obklíčilo je v městě, a zase jen zázrakem v boji na život a na smrt vyvázli. A nedbajíce své skrov- nosti proti ohromným přesilám, sami podnikají boj proti Saracenům v širých pláních, a porazivše je, dobývají dalších měst, až dospěli Je- rusaléma. Tam dáno jim oslaviti svou pamět divy hrdinství, a svaté město stává se východiskem nových odvážných podniků. Sotva z jedné seči se zotavili, již nová ještě nebezpečnější jim nastává. Tímto způ- sobem, stále jsouce mezi životem a smrtí, potírají moc musulman- skou a upevňují své postavení. Povážíme-li pak, že to vše podnikali v zemi cizí, odloučení mořem od světa a obklíčeni se všech stran nepřáteli zběsilými a znalými boje i lsti, a kde nemohli se odnikud nadíti pomoci — povinni jsme přiznati Fulcherovi, že u svém srovnání málo nadsazuje, i kdyby čísla, jimiž někde odhaduje počet útočících, střízlivý počtář o něco zmenšil. Byli-li někteří vedeni jinými pohnutkami, zištnými, nebo „fanatismem kazatelů strženi“, byli to asi právě ti, kteří se vraceli, jakmile stanuli tváří v tvář tvrdé skutečnosti. Rádo se též namítá proti křížovým výpravám, kterak mohly slou- žiti Bohu k slávě, kterak Bůh mohl míti v nich zalíbení, když křižáci, ba i vůdcové, dopouštěli se leckdy ukrutností i jiných neřestí. I o tom dočtete se u Fulchera; upřímně vypráví příhody světlé i stinné. Když v oněch bojovnících duch všecku energii vháněl do krve a svalů, tělo snadno nadužívalo své zvířecí převahy a zapomínali se, zejména když v protivnících měli takové příklady. Ale svědomí jejich, třebas ochab- nuvší, neuhasínala, a stačí náraz zvenčí, aby se probudila: vojsko stihne nehoda, ozve se hlad a bída, přitrhne nepřítel, utrpí se porážka — a rytíři poznávají, co toho příčinou: Bůh je trestá za jejich hříchy a opouští je. Pročež nemají nic pilnějšího, než pokáním usmířiti si Boha a získavše znovu jeho přízně, jako lvi vrhají se zase do seče, dokazujíce, že srdce jejich není rozdvojeno. Přál-li však Bůh myšlence osvobození svatého Hrobu, proč přece jen výpravy nepřinesly trvalých účinků? Tisíce životů bylo krutě obětováno — namítají naši chladní posuzovatelé — Evropa ochuzena byla o statky těžce nastřádané, jichž bylo možno užíti na bližší po- třeby, a účinků nedosaženo, neboť Jerusalém zůstal i na dále v moci 3
Strana 4
Turků a vpádům jejich do Evropy nezabráněno. Nuže možno-li říci že Výpravy ztroskotaly, tož jen v tom smyslu, jako ztroskotává a hyne na tomto světě vše, i díla celých pokolení, když potomstvo ne- vzdělává dále toho, co předkové založili. Nemožno však mluviti o marnosti podnikání, uhájí-li někdo své pokojné bytí a pokoj bratří a zabezpečí-li totéž na dlouho i potomkům. Oběti přinešené byly celkem nepatrny proti tomu, co získáno. Bylyť to přec jen praménky proti dravým přívalům saracenským, a zmohly mnoho. Dobytí Cařihradu a porobení Východu zdrženo bylo o čtyři sta let, a Západ a kultura křesťanská zachráněny od zhovaďujícího panství Islamu, který už několik věků ohrožoval Evropu po celém Středozemí. Moc mahomedánská byla tak ochromena a smrtelně ra- něna, že by se už nikdy nebyla odvážila rozmachu, kdyby nové pří- činy nebyly jí posilnily. Byla to zrádnost a zpronevěra byzantská, která jařmo tureckého panství na Cařihrad přímo přivolala, a nesvor- nost knížat evropských, kteří nedbali, aby udrženo bylo to, čeho bylo dobyto. Tyto šťastné účinky musejí uznati i oni přísní učenci, kteří nepři- pouštějí do svých temných kobek pracovních ani paprsku jiného světla nežli světlo vědy. A když oni tak nadšeně velebí muže, kteří podnikali odvážné výpravy na Točnu (kde nic nežije, nic neroste a kde nic se nikdy neudálo), smíme snad i my ctíti muže, kteří dávali své životy za to, by uzřeli a od potupy očistili místo, kde uložen byl v lidském těle Bůh, když z tajemných dálek Nebe navštívil ztracenou a opuštěnou naši zemi na jeji bludné pouti. Vyjdeme-li však z těžkého ovzduší zamořených škol a vystoupíme na výšiny, na nichž září slunce Pravdy, v jehož „podivuhodné světlo jsme povoláni“, uvidíme, že Křížové Výpravy netoliko nepotřebují omluv a ospravedlnění, nýbrž že i pro ty, kteří nejspíše mohli by jich želeti, pro ty totiž, kteří tam „marně“ prolili krev, jsou podnikem slavným, že i neúspěchy Výprav jsou velikými úspěchy. „Můžeme my křesťané“, volá vznešený biskup Pie ve svém Panegyriku na Sv. Ludvika, „omeziti svá hlediska na čas přítomný a zapomínati obzoru, který se otvírá zrakům tam za hrobem? Nuže, co záleží mně, člověku druhého života, na tom, že Křížové Výpravy nenalézají zdůvodnění před studenými a plouživými počty moderních našich počtářův? Mně stačí, když svatý Bernard mě ubezpečuje, že dle ujištění, daného mu s nebe, mammona nepravosti, která věnována byla na ten účel, zí- skala tisícům Francouzů nehynoucí poklady blaženosti věčné. Vlasti pozemské neuškodilo ono ochuzení, a vlast nebeská bude obohacena
Turků a vpádům jejich do Evropy nezabráněno. Nuže možno-li říci že Výpravy ztroskotaly, tož jen v tom smyslu, jako ztroskotává a hyne na tomto světě vše, i díla celých pokolení, když potomstvo ne- vzdělává dále toho, co předkové založili. Nemožno však mluviti o marnosti podnikání, uhájí-li někdo své pokojné bytí a pokoj bratří a zabezpečí-li totéž na dlouho i potomkům. Oběti přinešené byly celkem nepatrny proti tomu, co získáno. Bylyť to přec jen praménky proti dravým přívalům saracenským, a zmohly mnoho. Dobytí Cařihradu a porobení Východu zdrženo bylo o čtyři sta let, a Západ a kultura křesťanská zachráněny od zhovaďujícího panství Islamu, který už několik věků ohrožoval Evropu po celém Středozemí. Moc mahomedánská byla tak ochromena a smrtelně ra- něna, že by se už nikdy nebyla odvážila rozmachu, kdyby nové pří- činy nebyly jí posilnily. Byla to zrádnost a zpronevěra byzantská, která jařmo tureckého panství na Cařihrad přímo přivolala, a nesvor- nost knížat evropských, kteří nedbali, aby udrženo bylo to, čeho bylo dobyto. Tyto šťastné účinky musejí uznati i oni přísní učenci, kteří nepři- pouštějí do svých temných kobek pracovních ani paprsku jiného světla nežli světlo vědy. A když oni tak nadšeně velebí muže, kteří podnikali odvážné výpravy na Točnu (kde nic nežije, nic neroste a kde nic se nikdy neudálo), smíme snad i my ctíti muže, kteří dávali své životy za to, by uzřeli a od potupy očistili místo, kde uložen byl v lidském těle Bůh, když z tajemných dálek Nebe navštívil ztracenou a opuštěnou naši zemi na jeji bludné pouti. Vyjdeme-li však z těžkého ovzduší zamořených škol a vystoupíme na výšiny, na nichž září slunce Pravdy, v jehož „podivuhodné světlo jsme povoláni“, uvidíme, že Křížové Výpravy netoliko nepotřebují omluv a ospravedlnění, nýbrž že i pro ty, kteří nejspíše mohli by jich želeti, pro ty totiž, kteří tam „marně“ prolili krev, jsou podnikem slavným, že i neúspěchy Výprav jsou velikými úspěchy. „Můžeme my křesťané“, volá vznešený biskup Pie ve svém Panegyriku na Sv. Ludvika, „omeziti svá hlediska na čas přítomný a zapomínati obzoru, který se otvírá zrakům tam za hrobem? Nuže, co záleží mně, člověku druhého života, na tom, že Křížové Výpravy nenalézají zdůvodnění před studenými a plouživými počty moderních našich počtářův? Mně stačí, když svatý Bernard mě ubezpečuje, že dle ujištění, daného mu s nebe, mammona nepravosti, která věnována byla na ten účel, zí- skala tisícům Francouzů nehynoucí poklady blaženosti věčné. Vlasti pozemské neuškodilo ono ochuzení, a vlast nebeská bude obohacena
Strana 5
na vždy. Vy, lidé času, mluvíte mi v číslech, já, kněz věčnosti, znám jen jedno číslo, na kterém mi záleží a které září na výši mého důsto- jenství, věčný počet vyvolených.“ — Zde na zemi se bojuje, vlastních a pravých vítězství však zde nevidíme; ta odnášejí sobě duše i s ko- řistmi na věčnost, by je předložili Králi Slávy. Kolik asi křižáků, když se drali na hradby Antiochie neb Jerusaléma a náhle byli zasaženi na samém slemeni smrtící ranou, vidělo se v tom okamžení na hrad- bách Jerusaléma, pravého však nebeského, kdež vítaly je radostně zářící voje andělské! Nebyla-liž každá smrt na půdě Svaté Země pod křížem dobrovolně na se vzatým, ať padl vojín v boji či strádáním, smrtí vítěznou? Jerusalém pozemský zůstal dle uložení Božího i po- zději ve svém ponížení — ale války křížové znamenají rozmach hr- dinských ctností a mohutné vtržení do Svatého Města nebeského a osazení mnoha jeho sídel lidem, v němž se Bohu zalíbilo. Ti lidé byli stvořeni a vychováni k boji, bohatýrská krev vřela jim v žilách, do- brodružství bylo jejich živlem. Bylo však nesnadno udržeti ta lvíčata v příslušných mezích. Nemajíce vhodnějších pří, byli by si vymýšleli spory, bili se navzájem, pálili si hrady; nejkrásnější kraje evropské byly by se staly jevištěm drahých a smutných zápasů. A kolik bylo by si připravilo záhubu, když vášně byly rozpoutány! Bůh však, jenž i o lvičata pečuje, připravil jim ono „krásné dobrodružství“ a spolu kořist, do které by bez viny zatíti mohli své drápy. Ale i na spásu Saracenův a Turků bylo myšleno ve vyšších úrad- cích. Těm, kteří se byli vžili ve víru, vštípenou jim jejich lžiproro- kem, že mečem šíří se náboženství, mělo se zjeviti pravé náboženství s mocí meče. S evangelickým pokojem nebylo k nim přístupu. To uvádí též za důvod sv. Kateřina Sienská, když jménem Božím vybízí knížata duchovní i světská k novým výpravám: Někteří z Turků, pře- moženi křesťanskými nepřátely — praví — poznají ducha těchto ne- přátel a jejich božského Vůdce a skloní šíje pode jho kříže, jiní aspoň časnými trýzněmi zmírní sobě tresty věčné. Náš Fulcher má však ve své kronice některé věci, které jsou při- mými urážkami historiografie v jeji důstojnosti, jaké si dobyla v ny- nější době, a pohoršením pro osvíceného čtenáře. A největší pohor- šení straší na konci knihy. Doplňujet Fulcher svou historii zprávami zeměpisnými a přírodopisnými, popisuje zvláštní cizokrajná zvířata, vyznávaje ovšem, že jich neviděl, a čteme tam též nezbytnou zprávu o baziliškovi. Který pak kronikář neb cestopisec té doby nebyl by se aspoň zmínil o tom podivuhodném tvoru? Skromně sice vyznává každý, že ho neviděl, ale aby všecko dobré bylo v jeho knize („aby 5
na vždy. Vy, lidé času, mluvíte mi v číslech, já, kněz věčnosti, znám jen jedno číslo, na kterém mi záleží a které září na výši mého důsto- jenství, věčný počet vyvolených.“ — Zde na zemi se bojuje, vlastních a pravých vítězství však zde nevidíme; ta odnášejí sobě duše i s ko- řistmi na věčnost, by je předložili Králi Slávy. Kolik asi křižáků, když se drali na hradby Antiochie neb Jerusaléma a náhle byli zasaženi na samém slemeni smrtící ranou, vidělo se v tom okamžení na hrad- bách Jerusaléma, pravého však nebeského, kdež vítaly je radostně zářící voje andělské! Nebyla-liž každá smrt na půdě Svaté Země pod křížem dobrovolně na se vzatým, ať padl vojín v boji či strádáním, smrtí vítěznou? Jerusalém pozemský zůstal dle uložení Božího i po- zději ve svém ponížení — ale války křížové znamenají rozmach hr- dinských ctností a mohutné vtržení do Svatého Města nebeského a osazení mnoha jeho sídel lidem, v němž se Bohu zalíbilo. Ti lidé byli stvořeni a vychováni k boji, bohatýrská krev vřela jim v žilách, do- brodružství bylo jejich živlem. Bylo však nesnadno udržeti ta lvíčata v příslušných mezích. Nemajíce vhodnějších pří, byli by si vymýšleli spory, bili se navzájem, pálili si hrady; nejkrásnější kraje evropské byly by se staly jevištěm drahých a smutných zápasů. A kolik bylo by si připravilo záhubu, když vášně byly rozpoutány! Bůh však, jenž i o lvičata pečuje, připravil jim ono „krásné dobrodružství“ a spolu kořist, do které by bez viny zatíti mohli své drápy. Ale i na spásu Saracenův a Turků bylo myšleno ve vyšších úrad- cích. Těm, kteří se byli vžili ve víru, vštípenou jim jejich lžiproro- kem, že mečem šíří se náboženství, mělo se zjeviti pravé náboženství s mocí meče. S evangelickým pokojem nebylo k nim přístupu. To uvádí též za důvod sv. Kateřina Sienská, když jménem Božím vybízí knížata duchovní i světská k novým výpravám: Někteří z Turků, pře- moženi křesťanskými nepřátely — praví — poznají ducha těchto ne- přátel a jejich božského Vůdce a skloní šíje pode jho kříže, jiní aspoň časnými trýzněmi zmírní sobě tresty věčné. Náš Fulcher má však ve své kronice některé věci, které jsou při- mými urážkami historiografie v jeji důstojnosti, jaké si dobyla v ny- nější době, a pohoršením pro osvíceného čtenáře. A největší pohor- šení straší na konci knihy. Doplňujet Fulcher svou historii zprávami zeměpisnými a přírodopisnými, popisuje zvláštní cizokrajná zvířata, vyznávaje ovšem, že jich neviděl, a čteme tam též nezbytnou zprávu o baziliškovi. Který pak kronikář neb cestopisec té doby nebyl by se aspoň zmínil o tom podivuhodném tvoru? Skromně sice vyznává každý, že ho neviděl, ale aby všecko dobré bylo v jeho knize („aby 5
Strana 6
stála na výši doby“, řeklo by se dnes), uvádí o něm aspoň zprávu toho či onoho, který též ho sice neviděl, ale to a ono o něm slyšel. „Ne- schopnost kritického nazírání! Dětinské tlachy!“ odbudou to jedni pohrdavě. Jiní zajásají: „Hle, zde můžete makati tu tmu středověku!“ a vykřikovati to budou do ulice jakožto nový doklad k potvrzení svých fràsí. Co tedy my? Vytrhnouti ty listy z knihy Fulcherovy, abychom ho zbytečně nezostudili? Nebojíme se. Budeme ho hájiti až do konce, i s tím jeho zvěřincem. Moderní doba zplodila jiný, nebezpečnější zvě- řinec. Na př. odpoutala vědy a ideje z jejich zákonné služebnosti, a ony v této své bezuzdnosti divě řádí v mozcích, požírají životy, ba i sebe navzájem, a ve společnosti působí rozvrat. A potom, ani paten- tovaní učenci moderní doby neubránili se, aby do svých děl nevnesli prvků, které budoucímu pokolení budou k náramnému obveselení. Jaká hrůza a jaký smích zároveň, až budoucí mládež listovati bude ve svazcích filosofie a vědy 19. věku a najde tam nejživějšími barvami vymalovány takové obludy, jako: Přirozený Vývoj. Autogenesi, Věč- nou Hmotu a ještě horší! Stvořeníčka Fulcherova nejsou ani fysicky nemožna, ale stvůry volného myšlení odporují nejen fysickému řádu, ale i nejprostším principům metafysiky. Fulcher pak a jeho vrstev- níci, pokud vyprávějí věci, kterých neviděli, prodávají, jak koupili, kdežto velekněží Vědeckého Názoru Světového požadují ve jménu rozumu, aby se slepě věřilo v jejich strašidla. Prof. Dr. Heinrich Hagenmeyer s pílí a důkladností vpravdě ně- meckou pořídil dokonalé kritické vydání Fulcherova díla. Srovnav všecky známé rukopisy, stanovil nejsprávnější čtení a každý řádek textu doprovodil podrobným výkladem věcným i historickým, ob- jasňuje a doplňuje zprávy Fulcherovy zprávami jiných soudobých i pozdějších historikův, a připojil obsáhlé úvody a indexy. Když už práci dokonal, zamyslil se a ulekl, neřekne-li se o něm na konec, že je blázen, a kam že by vedlo, kdyby každá středověká knížka měla se podobně vydávati. Ale ihned objevila se mu odpověď, kterou jistě jeho strážný duch mu vnukl, aby upokojil jeho obavy: Předně, praví, nebezpečí takové jest ještě daleko, neboť není pozorovati pracovni- kův a vydavatelů, kteří by o to horlili. A pak pováží-li se, jak spisy klasického starověku tisknou se v nesčetných vydáních, v nichž každé slovo stokrát probádáno, proč by se téhož práva a téže horli- vosti nemělo dostati též spisům středověkým, jednajícím o událo- stech velkolepých a našim srdcím jistě bližším než zájmy pohan- ského Říma? 6
stála na výši doby“, řeklo by se dnes), uvádí o něm aspoň zprávu toho či onoho, který též ho sice neviděl, ale to a ono o něm slyšel. „Ne- schopnost kritického nazírání! Dětinské tlachy!“ odbudou to jedni pohrdavě. Jiní zajásají: „Hle, zde můžete makati tu tmu středověku!“ a vykřikovati to budou do ulice jakožto nový doklad k potvrzení svých fràsí. Co tedy my? Vytrhnouti ty listy z knihy Fulcherovy, abychom ho zbytečně nezostudili? Nebojíme se. Budeme ho hájiti až do konce, i s tím jeho zvěřincem. Moderní doba zplodila jiný, nebezpečnější zvě- řinec. Na př. odpoutala vědy a ideje z jejich zákonné služebnosti, a ony v této své bezuzdnosti divě řádí v mozcích, požírají životy, ba i sebe navzájem, a ve společnosti působí rozvrat. A potom, ani paten- tovaní učenci moderní doby neubránili se, aby do svých děl nevnesli prvků, které budoucímu pokolení budou k náramnému obveselení. Jaká hrůza a jaký smích zároveň, až budoucí mládež listovati bude ve svazcích filosofie a vědy 19. věku a najde tam nejživějšími barvami vymalovány takové obludy, jako: Přirozený Vývoj. Autogenesi, Věč- nou Hmotu a ještě horší! Stvořeníčka Fulcherova nejsou ani fysicky nemožna, ale stvůry volného myšlení odporují nejen fysickému řádu, ale i nejprostším principům metafysiky. Fulcher pak a jeho vrstev- níci, pokud vyprávějí věci, kterých neviděli, prodávají, jak koupili, kdežto velekněží Vědeckého Názoru Světového požadují ve jménu rozumu, aby se slepě věřilo v jejich strašidla. Prof. Dr. Heinrich Hagenmeyer s pílí a důkladností vpravdě ně- meckou pořídil dokonalé kritické vydání Fulcherova díla. Srovnav všecky známé rukopisy, stanovil nejsprávnější čtení a každý řádek textu doprovodil podrobným výkladem věcným i historickým, ob- jasňuje a doplňuje zprávy Fulcherovy zprávami jiných soudobých i pozdějších historikův, a připojil obsáhlé úvody a indexy. Když už práci dokonal, zamyslil se a ulekl, neřekne-li se o něm na konec, že je blázen, a kam že by vedlo, kdyby každá středověká knížka měla se podobně vydávati. Ale ihned objevila se mu odpověď, kterou jistě jeho strážný duch mu vnukl, aby upokojil jeho obavy: Předně, praví, nebezpečí takové jest ještě daleko, neboť není pozorovati pracovni- kův a vydavatelů, kteří by o to horlili. A pak pováží-li se, jak spisy klasického starověku tisknou se v nesčetných vydáních, v nichž každé slovo stokrát probádáno, proč by se téhož práva a téže horli- vosti nemělo dostati též spisům středověkým, jednajícím o událo- stech velkolepých a našim srdcím jistě bližším než zájmy pohan- ského Říma? 6
Strana 7
Jisto jest, že věci Středověku dobudou si porozumění a obdivu, jen co přijde pokolení dosti čisté, aby mohlo patřiti v tvář jeho kráse a jeho vznešeným ctnostem. Svými poklady Středověk bohatě odmění dobu, která v něm hledati bude odpočinku a osvěžení. A tato kniha bude pak též jednou z čítanek pro školu toho no- vého pokolení, které, možno-li věřiti jistým znamením, brzy bohdá již přihlásí se k životu. A. S.
Jisto jest, že věci Středověku dobudou si porozumění a obdivu, jen co přijde pokolení dosti čisté, aby mohlo patřiti v tvář jeho kráse a jeho vznešeným ctnostem. Svými poklady Středověk bohatě odmění dobu, která v něm hledati bude odpočinku a osvěžení. A tato kniha bude pak též jednou z čítanek pro školu toho no- vého pokolení, které, možno-li věřiti jistým znamením, brzy bohdá již přihlásí se k životu. A. S.
Strana 8
Strana 9
POČINÁSEPROLOG PANA FULCHERA K NÁSLEDUJÍCÍMU DÍLU ILO jest zajisté živým, užitečno i zemřelým, když činy mužů statečných, najmě Bohu bo jovavších, buď psané se čítají nebo ve schrán- ce mysli pamětí uchovávané mezi věřícími střízlivě se vyprávějí. Neb těm, kteří na světě e jsou živi, na povzbuzenou jest, slyší li o zbož- ném úmyslu věrných předchůdců, kterak pohrdnuvše květem světa, Boha se přidrželi a, rodiče i manželky své i veškery statky dle příkazu evangelického opustivše, Boha následo- vali, k jeho milování vlastním jeho puzením horoucně jsouce pobízeni. Zemřelým pak v Pánu velmi prospívá, když vě- řící, slyšíce o jejich skutcích dobrých a nábožných, duším je- jich z toho žehnají a almužny s modlitbami známí i neznámí za ně ze srdce udělují. Protož na několikeré pobízení svých některých spoluúčastníků za hodno uznav přeslavné v Pánu činy Franků, kteří z ustanovení Božího do Jerusaléma ve zbraních se vypravili, slohem nešlechtěným, ale pravdomluv- ným pro paměť potomků zaznamenati, dle své možnosti a jak na své oči jsem na cestě té spatřil, bedlivě jsem vylíčil. A ač se neodvažuji tohoto zmíněného podniku měřiti s pr- venstvím lidu Israelského neb Machabejských neb mnoha jiných, které Bůh tak četnými a velikolepými zázraky pro- slavil, přece nepříliš daleko zůstává za oněmi činy, ano v něm přemnoho zázraků Bohem vykonaných se spatřuje, protož podjal jsem se jeho vylíčení. Neb v čem se liší od oněch prv- ních, Israelských neb Machabejských, tito poslední, kteréž jsme častokráte ve vlasti oněch z blízka viděli neb z dáli se
POČINÁSEPROLOG PANA FULCHERA K NÁSLEDUJÍCÍMU DÍLU ILO jest zajisté živým, užitečno i zemřelým, když činy mužů statečných, najmě Bohu bo jovavších, buď psané se čítají nebo ve schrán- ce mysli pamětí uchovávané mezi věřícími střízlivě se vyprávějí. Neb těm, kteří na světě e jsou živi, na povzbuzenou jest, slyší li o zbož- ném úmyslu věrných předchůdců, kterak pohrdnuvše květem světa, Boha se přidrželi a, rodiče i manželky své i veškery statky dle příkazu evangelického opustivše, Boha následo- vali, k jeho milování vlastním jeho puzením horoucně jsouce pobízeni. Zemřelým pak v Pánu velmi prospívá, když vě- řící, slyšíce o jejich skutcích dobrých a nábožných, duším je- jich z toho žehnají a almužny s modlitbami známí i neznámí za ně ze srdce udělují. Protož na několikeré pobízení svých některých spoluúčastníků za hodno uznav přeslavné v Pánu činy Franků, kteří z ustanovení Božího do Jerusaléma ve zbraních se vypravili, slohem nešlechtěným, ale pravdomluv- ným pro paměť potomků zaznamenati, dle své možnosti a jak na své oči jsem na cestě té spatřil, bedlivě jsem vylíčil. A ač se neodvažuji tohoto zmíněného podniku měřiti s pr- venstvím lidu Israelského neb Machabejských neb mnoha jiných, které Bůh tak četnými a velikolepými zázraky pro- slavil, přece nepříliš daleko zůstává za oněmi činy, ano v něm přemnoho zázraků Bohem vykonaných se spatřuje, protož podjal jsem se jeho vylíčení. Neb v čem se liší od oněch prv- ních, Israelských neb Machabejských, tito poslední, kteréž jsme častokráte ve vlasti oněch z blízka viděli neb z dáli se
Strana 10
o nich doslechli, jak pro lásku Kristovu dávají se osekávati, ukřižovati, s kůže sdírati, šípy probodávati, řezati a rozlič- ným mučením se světa sprovozovati, ani hrozbám, ani licho- cení neustupujíce? A mnozí z nás, kdyby se byli dostali pod meč katanův, nebyli by se zdráhali pro lásku Kristovu dáti se zahubiti. O, co tisíc mučeníků v té výpravě blaženou smrtí skončilo život! Ale kdo by byl tak kamenného srdce, aby, slyše o těchto skutcích Božích, nebyl v útrobách citu pohnut a nevzplanul k chvalám Božím? Kdo by se mohl nediviti, kterak jsme my, maličký nárůdek mezi tolika říšemi našich nepřátel, netoliko odolávati, ale i živi býti mohli? Kdo kdy slýchal takové věci? S té strany Egypt a Ethiopie, s té Ara- bie a Chaldeje a Syrie, s té Assyrie a Medie, s té Parthie a Mesopotamie, s té Persie a Skythie; a též moře veliké nás od křesťanstva dělilo a mezi rukama nepřátel z dopuštění Božího nás rvoucích zavíralo. On však ramenem silným nás milostivě chránil. Blažen totiž národ, jemuž Hospodin jest Bohem jeho! O způsobu pak toho podniku a jeho početí a kterak k podstoupení té veliké výpravy všechen lid Západu se nadchl a vůle i ruce k ní sám od sebe přiložil, o tom vy- právěti se bude na stránkách následující historie. Konči se Prolog.
o nich doslechli, jak pro lásku Kristovu dávají se osekávati, ukřižovati, s kůže sdírati, šípy probodávati, řezati a rozlič- ným mučením se světa sprovozovati, ani hrozbám, ani licho- cení neustupujíce? A mnozí z nás, kdyby se byli dostali pod meč katanův, nebyli by se zdráhali pro lásku Kristovu dáti se zahubiti. O, co tisíc mučeníků v té výpravě blaženou smrtí skončilo život! Ale kdo by byl tak kamenného srdce, aby, slyše o těchto skutcích Božích, nebyl v útrobách citu pohnut a nevzplanul k chvalám Božím? Kdo by se mohl nediviti, kterak jsme my, maličký nárůdek mezi tolika říšemi našich nepřátel, netoliko odolávati, ale i živi býti mohli? Kdo kdy slýchal takové věci? S té strany Egypt a Ethiopie, s té Ara- bie a Chaldeje a Syrie, s té Assyrie a Medie, s té Parthie a Mesopotamie, s té Persie a Skythie; a též moře veliké nás od křesťanstva dělilo a mezi rukama nepřátel z dopuštění Božího nás rvoucích zavíralo. On však ramenem silným nás milostivě chránil. Blažen totiž národ, jemuž Hospodin jest Bohem jeho! O způsobu pak toho podniku a jeho početí a kterak k podstoupení té veliké výpravy všechen lid Západu se nadchl a vůle i ruce k ní sám od sebe přiložil, o tom vy- právěti se bude na stránkách následující historie. Konči se Prolog.
Strana 11
POČINÁ SEKNIHAPRVNI DĚJŮ FRANKŮ NA VÝPRAVĚ DO JERUSALÉMA Hlava I. O sněmu svolaném do Klermontu. éta tedy od vtělení Páně 1095, kdy v Německu panoval L.P. 1095 Jindřich řečený císař, ve Francii král Filip, a když po všech končinách Eyropy kolísáním víry přerozličná zla se rozmáhala, městu Římu vládl papež Urban II., muž výtečný životem i mravy, jenž rozvážně a horlivě nade vše se přiči- ňoval o větší a větší zvelebení stavu svaté Církve. I vida, jak víra křesťanská jest hrozně ode všech, jak od kněží, tak od lidu, zlehčována a jak knížata zemí neustále válečným zápa- sem brzy ti, brzy oni vespolek se sváří, o pokoj nikterak nedbajíce, jak statky pozemské druh druhu loupí, jak mnozí nespravedlivě zajatí ve vazbě jsou držáni a do nejpříšerněj- ších žalářů přesurově vrháni a jen za veliké výkupné navra- ceni nebo tam všelijak mořeni, totiž hladem, žízní, zimou, a tajně utracováni, jak místa svatá se znesvěcují, kláštery a dvorce ohněm plení, žádného člověka jak se nešetří, věci božské i lidské v posměch se berou; slyše také, že Turci na křesťanech dobyli vnitřních krajin Romanie a sveřepými útoky zhoubně si je podrobují, svatou lítostí a pudem lásky Boží hnut, vydal se přes Alpy do Gallií a v Alvernii, poslav napřed náležitě na vše strany poselstva, svolal sněm do mě- sta řečeného Jasná Hora čili Klermont za účastenství tří set deseti berel, jednak biskupů, jednak opatů. A když se v den k tomu ustanovený sešli, svolal je a sladkoplynnou promlu- vou ohlásil jim důkladně příčinu sezvání. A mluvě tesklivým hlasem za truchlící Církev, nemalý pláč vyloudil a o tolike- 11
POČINÁ SEKNIHAPRVNI DĚJŮ FRANKŮ NA VÝPRAVĚ DO JERUSALÉMA Hlava I. O sněmu svolaném do Klermontu. éta tedy od vtělení Páně 1095, kdy v Německu panoval L.P. 1095 Jindřich řečený císař, ve Francii král Filip, a když po všech končinách Eyropy kolísáním víry přerozličná zla se rozmáhala, městu Římu vládl papež Urban II., muž výtečný životem i mravy, jenž rozvážně a horlivě nade vše se přiči- ňoval o větší a větší zvelebení stavu svaté Církve. I vida, jak víra křesťanská jest hrozně ode všech, jak od kněží, tak od lidu, zlehčována a jak knížata zemí neustále válečným zápa- sem brzy ti, brzy oni vespolek se sváří, o pokoj nikterak nedbajíce, jak statky pozemské druh druhu loupí, jak mnozí nespravedlivě zajatí ve vazbě jsou držáni a do nejpříšerněj- ších žalářů přesurově vrháni a jen za veliké výkupné navra- ceni nebo tam všelijak mořeni, totiž hladem, žízní, zimou, a tajně utracováni, jak místa svatá se znesvěcují, kláštery a dvorce ohněm plení, žádného člověka jak se nešetří, věci božské i lidské v posměch se berou; slyše také, že Turci na křesťanech dobyli vnitřních krajin Romanie a sveřepými útoky zhoubně si je podrobují, svatou lítostí a pudem lásky Boží hnut, vydal se přes Alpy do Gallií a v Alvernii, poslav napřed náležitě na vše strany poselstva, svolal sněm do mě- sta řečeného Jasná Hora čili Klermont za účastenství tří set deseti berel, jednak biskupů, jednak opatů. A když se v den k tomu ustanovený sešli, svolal je a sladkoplynnou promlu- vou ohlásil jim důkladně příčinu sezvání. A mluvě tesklivým hlasem za truchlící Církev, nemalý pláč vyloudil a o tolike- 11
Strana 12
rých bouřích světa zmítajícího se, jak výše už bylo pověděno, jichž příčinou jest zchátrání víry, obšírnou řeč s nimi jest dr žal. Potom úpěnlivou prosbou všechny vyzýval, aby znovu nadchnouce se silnou vírou, s největší horlivostí srdnatě se vzmužili k potírání nástrah dáblových a usilovali, by stav Cír- kve svaté, bezbožníky přeukrutně oslabený, v bývalou čest náležitě byl povznesen. Hlava II. Dekret papeže Urbana na tomže sněmu. Jejmilejší bratří“, pravil, „stemene apoštolátu, Božím při- puštěním postaven jsa v čelo okrsku zemského a naléha- vou potřebou jsa k tomu puzen, jakožto božského napomenutí legát, já Urban k vám služebníkům Božím do těchto končin jsem sestoupil. A považuje vás za správce tajemství Božích, přál jsem si, abyste takými byli též nalezeni a věrnými, pro- stými nešvaru licoměrnosti. A jestliže zapomenutím pravidel spravedlnosti vznikly jsou nějaké pletichy a nepořádky, zá- konu Božímu se příčící, s přispěním pomocí Boží bedlivě se přičiním je odkliditi. Pán totiž ustanovil vás správci nad če- ledí svou, abyste jí v čas udělovali potravy, mírným koře- něním chutně připravené. A blaženi budete, jestliže posléze přijda požádat od vás počtu ze správy, nalezne vás věrnými. Též pastýři slujete; i vizte, abyste nepočínali si jako nájem- níci. Pravými tedy pastýři buďte a hole vždy v rukou třímejte; a stádce sobě svěřeného na vše strany ostříhejte nedřímajíce. Neb jestliže pro vaši neostražitost nebo nedbalost nějaký vlk vychvátí ovci, pozbudete zajisté odplaty u Pána našeho vám připravené. A krom toho důtkami biřičů přeukrutně zbiti, do žaláře v osudné bytování bez milosti budete uvrženi. Vy zajisté dle slova evangelického jste solí země. Zmařena-li bude vaše slanost, čím bude osolena? O, co solení jest všude třeba! Zajisté potřebí jest, abyste lid nevědomý a po bujnosti svět- ské nadmíru dychtící, solí moudrosti napravovali a solili, aby hříchy nezahníval, a až Pán někdy bude chtíti vzíti jej na slovo, neslaností nepáchl. Neboť jestliže z nedbalého opa- trování vašeho nalezne v něm červy, to jest hříchy, zprotiví se mu a dá jej smésti do propasti vyvrhele. A poněvadž ne- budete s to, byste takou ztrátu mu nahradili, zatratí vás na L. P. 1095 12
rých bouřích světa zmítajícího se, jak výše už bylo pověděno, jichž příčinou jest zchátrání víry, obšírnou řeč s nimi jest dr žal. Potom úpěnlivou prosbou všechny vyzýval, aby znovu nadchnouce se silnou vírou, s největší horlivostí srdnatě se vzmužili k potírání nástrah dáblových a usilovali, by stav Cír- kve svaté, bezbožníky přeukrutně oslabený, v bývalou čest náležitě byl povznesen. Hlava II. Dekret papeže Urbana na tomže sněmu. Jejmilejší bratří“, pravil, „stemene apoštolátu, Božím při- puštěním postaven jsa v čelo okrsku zemského a naléha- vou potřebou jsa k tomu puzen, jakožto božského napomenutí legát, já Urban k vám služebníkům Božím do těchto končin jsem sestoupil. A považuje vás za správce tajemství Božích, přál jsem si, abyste takými byli též nalezeni a věrnými, pro- stými nešvaru licoměrnosti. A jestliže zapomenutím pravidel spravedlnosti vznikly jsou nějaké pletichy a nepořádky, zá- konu Božímu se příčící, s přispěním pomocí Boží bedlivě se přičiním je odkliditi. Pán totiž ustanovil vás správci nad če- ledí svou, abyste jí v čas udělovali potravy, mírným koře- něním chutně připravené. A blaženi budete, jestliže posléze přijda požádat od vás počtu ze správy, nalezne vás věrnými. Též pastýři slujete; i vizte, abyste nepočínali si jako nájem- níci. Pravými tedy pastýři buďte a hole vždy v rukou třímejte; a stádce sobě svěřeného na vše strany ostříhejte nedřímajíce. Neb jestliže pro vaši neostražitost nebo nedbalost nějaký vlk vychvátí ovci, pozbudete zajisté odplaty u Pána našeho vám připravené. A krom toho důtkami biřičů přeukrutně zbiti, do žaláře v osudné bytování bez milosti budete uvrženi. Vy zajisté dle slova evangelického jste solí země. Zmařena-li bude vaše slanost, čím bude osolena? O, co solení jest všude třeba! Zajisté potřebí jest, abyste lid nevědomý a po bujnosti svět- ské nadmíru dychtící, solí moudrosti napravovali a solili, aby hříchy nezahníval, a až Pán někdy bude chtíti vzíti jej na slovo, neslaností nepáchl. Neboť jestliže z nedbalého opa- trování vašeho nalezne v něm červy, to jest hříchy, zprotiví se mu a dá jej smésti do propasti vyvrhele. A poněvadž ne- budete s to, byste takou ztrátu mu nahradili, zatratí vás na L. P. 1095 12
Strana 13
soudě a od přízně lásky své vás na věky zapudí. Nuže na ta- kovém soliteli požaduje se, aby byl opatrným, prozíravým, mírným, vyučeným, pokojným, zpytavým, nábožným, spra- vedlivým, přímým, čistým. Neb kterak neučený stvoří učené, nemírný mírné, nečistý čisté? Nenávidí-li pokoje, kterak bude do pokoje přiváděti? Nebo bude-li kdo míti ruce zká- lené, kterak stírati bude kaly cizího poskvrnění? Cte se také, že slepý slepého-li povede, oba jáma pohltí. Ale již sami sebe dříve napravte, abyste bezúhonně mohli svoje poddané po- lepšiti. Neb chcete-li přátely Božími býti, rádi konejte, co jemu libým poznáváte. — Zejmena se přičiňujte, aby věci církevní ve svém právu ostaly, a též aby kacířství simoni- stické nikterak se vás neujímalo; střezte se, aby prodavači a kupci důtkami Páně nebyli vymrskáni a těsninami brány bídně zahnáni do záhuby zmatku. Udržujte Církev v jejích řádech úplně svobodnou ode vší moci světské, dbejte, aby desátky Bohu ze všech plodin zemských věrně se dávaly, aby nebyly prodávány nebo zadržovány. Kdo tedy biskupa by zajal, naprosto mimo zákon budiž jmín. Kdo by mnichy nebo kleriky neb zasvěcené panny a jejich sluhy zajal nebo oloupil, nebo poutníky neb kupce, klet budiž. Lupiči a žháři a jejich spolčenci buďtež z chrámu vyloučeni a klatbou stiženi. „Pře- dobře jest uvážiti“, jak praví Rehoř, „jakým trestem pykati bude ten, kdo cizí uchvacuje, jestliže pekelné zatracení uva- luje se na toho, jenž vlastního neuděluje“, neboť tak přiho- dilo se bohatci, připomenutému v Evangeliu, který „ne proto byl potrestán, že cizí vzal, ale že statky přijav, sebe sama v bídě zůstavil“. A jak pověděno bylo, nejmilejší, viděli jste, že svět těmito nepravostmi dlouho jest rozerván, že až na některých místech vašich provincií, jak nám zpravodajové oznámili, stěží kdo může bezpečně jíti po cestě, aby buď ve dne od zlodějů nebo v noci od zbojníků násilím nebo lstí ať pod střechou nebo venku nebyl okraden. Protož dlužno ob- noviti Treugu, jak se v prosté mluvě nazývá, již dříve od svatých otců ustanovenou, a napomínaje snažně vás žádám, aby jeden každý z vás ve svém biskupství snažně dbal jejího šetření. A kdyby někdo žádostivostí nebo pýchou popouzen svévolně ji porušil, Boží autoritou a sankcí dekretů tohoto svatého sněmu budiž klet." 13
soudě a od přízně lásky své vás na věky zapudí. Nuže na ta- kovém soliteli požaduje se, aby byl opatrným, prozíravým, mírným, vyučeným, pokojným, zpytavým, nábožným, spra- vedlivým, přímým, čistým. Neb kterak neučený stvoří učené, nemírný mírné, nečistý čisté? Nenávidí-li pokoje, kterak bude do pokoje přiváděti? Nebo bude-li kdo míti ruce zká- lené, kterak stírati bude kaly cizího poskvrnění? Cte se také, že slepý slepého-li povede, oba jáma pohltí. Ale již sami sebe dříve napravte, abyste bezúhonně mohli svoje poddané po- lepšiti. Neb chcete-li přátely Božími býti, rádi konejte, co jemu libým poznáváte. — Zejmena se přičiňujte, aby věci církevní ve svém právu ostaly, a též aby kacířství simoni- stické nikterak se vás neujímalo; střezte se, aby prodavači a kupci důtkami Páně nebyli vymrskáni a těsninami brány bídně zahnáni do záhuby zmatku. Udržujte Církev v jejích řádech úplně svobodnou ode vší moci světské, dbejte, aby desátky Bohu ze všech plodin zemských věrně se dávaly, aby nebyly prodávány nebo zadržovány. Kdo tedy biskupa by zajal, naprosto mimo zákon budiž jmín. Kdo by mnichy nebo kleriky neb zasvěcené panny a jejich sluhy zajal nebo oloupil, nebo poutníky neb kupce, klet budiž. Lupiči a žháři a jejich spolčenci buďtež z chrámu vyloučeni a klatbou stiženi. „Pře- dobře jest uvážiti“, jak praví Rehoř, „jakým trestem pykati bude ten, kdo cizí uchvacuje, jestliže pekelné zatracení uva- luje se na toho, jenž vlastního neuděluje“, neboť tak přiho- dilo se bohatci, připomenutému v Evangeliu, který „ne proto byl potrestán, že cizí vzal, ale že statky přijav, sebe sama v bídě zůstavil“. A jak pověděno bylo, nejmilejší, viděli jste, že svět těmito nepravostmi dlouho jest rozerván, že až na některých místech vašich provincií, jak nám zpravodajové oznámili, stěží kdo může bezpečně jíti po cestě, aby buď ve dne od zlodějů nebo v noci od zbojníků násilím nebo lstí ať pod střechou nebo venku nebyl okraden. Protož dlužno ob- noviti Treugu, jak se v prosté mluvě nazývá, již dříve od svatých otců ustanovenou, a napomínaje snažně vás žádám, aby jeden každý z vás ve svém biskupství snažně dbal jejího šetření. A kdyby někdo žádostivostí nebo pýchou popouzen svévolně ji porušil, Boží autoritou a sankcí dekretů tohoto svatého sněmu budiž klet." 13
Strana 14
Hlava III. Též povzbuzení jeho k výpravě jerusalémské. dyž toto a mnoho jiného náležitě byl vypověděl, všickni shromáždění, jak kněžstvo, tak lid, Bohu díky vzdáva- jíce, slovům pána Urbana Papeže ochotně souhlas na jevo dávali, a že ustanovení jeho dobře budou šetřiti, věrným sli- bem potvrdili. Ale zároveň také pověděl, že ještě jiné soužení, nemenší řečeného již, ba ještě větší a nejhorší, s druhé strany světové doléhá na křesťanstvo, řka: „Jestliže, ó synové Boží, mužněji než kdykoli jindy slí- bili jste Bohu, že pokoj vespolek budete zachovávati a práv Církve věrně stříci, jest třeba ještě, abyste, nápravou posvě- cující nyní jsouce štípeni, sílu své srdnatosti na jiné ještě dílo Boží i své obrátili. Jestiť třeba, abyste bratřím svým, ve východních končinách přebývajícím a pomoci vaší potřeb- ným a tolikrát už se jí dovolávavším, co nejrychlejší výpra- vou přispěli. Přitrhlit na ně, jakož přemnohým vám již pově- děno bylo, až k moři Středozemnímu, až totiž k tak řečenému Rameni Svatojirskému, Turci, národ perský, kteříž po hra- nicích Romanie* víc a více zabírajíce země křesťanské, již sedmerým nájezdem válečným přemožené sobě podrobili, mnohé vraždíce neb v zajetí držíce, chrámy boříce, království Boží pustošíce. A necháte-li jich ještě nějaký čas takto na pokoji, mnohem šíře věřící Boží budou zdeptáni. Protož po- kornou prosbou vás nabádám, ne já, ale Pán, rozhlašujte to všude, jakožto hlasatelé Kristovi, a nabádejte všech, které- hokoli stavu, rytířův i pěších, bohatých i chudých, aby včas hleděli přispěti křesťanům k vypuzení toho plemene mrzké- ho z krajin našich bratří. Přítomným ohlašuji, nepřítomným vzkazuji, Kristus pak velí. Všem pak, kteří se tam vydají, jestliže by na pochodu nebo za plavby po moři nebo v boji s pohany smrtí byli přikvačeni a život dokonali, dostane se odpuštění hříchův. To připovídám těm, kteří půjdou, obda- řen jsa mocí tou od Boha. O, jaká hanba, kdyby národ tak opovržený, zvrhlý a zlým duchům otročící, zdolal takto ná- rod zušlechtěný věrou všemohoucího Boha a jmenem Kri- stovým se stkvějící! O, jaké výčitky utržili byste od samého Pána, kdybyste nepomohli těm, kteříž za vyznavače Kristovy se počítají jako vy. Ať se vypraví, pravil, proti nevěrcům v * Romanie zde i všude jinde v knize znači Malou Asii. L. P. 1095 14
Hlava III. Též povzbuzení jeho k výpravě jerusalémské. dyž toto a mnoho jiného náležitě byl vypověděl, všickni shromáždění, jak kněžstvo, tak lid, Bohu díky vzdáva- jíce, slovům pána Urbana Papeže ochotně souhlas na jevo dávali, a že ustanovení jeho dobře budou šetřiti, věrným sli- bem potvrdili. Ale zároveň také pověděl, že ještě jiné soužení, nemenší řečeného již, ba ještě větší a nejhorší, s druhé strany světové doléhá na křesťanstvo, řka: „Jestliže, ó synové Boží, mužněji než kdykoli jindy slí- bili jste Bohu, že pokoj vespolek budete zachovávati a práv Církve věrně stříci, jest třeba ještě, abyste, nápravou posvě- cující nyní jsouce štípeni, sílu své srdnatosti na jiné ještě dílo Boží i své obrátili. Jestiť třeba, abyste bratřím svým, ve východních končinách přebývajícím a pomoci vaší potřeb- ným a tolikrát už se jí dovolávavším, co nejrychlejší výpra- vou přispěli. Přitrhlit na ně, jakož přemnohým vám již pově- děno bylo, až k moři Středozemnímu, až totiž k tak řečenému Rameni Svatojirskému, Turci, národ perský, kteříž po hra- nicích Romanie* víc a více zabírajíce země křesťanské, již sedmerým nájezdem válečným přemožené sobě podrobili, mnohé vraždíce neb v zajetí držíce, chrámy boříce, království Boží pustošíce. A necháte-li jich ještě nějaký čas takto na pokoji, mnohem šíře věřící Boží budou zdeptáni. Protož po- kornou prosbou vás nabádám, ne já, ale Pán, rozhlašujte to všude, jakožto hlasatelé Kristovi, a nabádejte všech, které- hokoli stavu, rytířův i pěších, bohatých i chudých, aby včas hleděli přispěti křesťanům k vypuzení toho plemene mrzké- ho z krajin našich bratří. Přítomným ohlašuji, nepřítomným vzkazuji, Kristus pak velí. Všem pak, kteří se tam vydají, jestliže by na pochodu nebo za plavby po moři nebo v boji s pohany smrtí byli přikvačeni a život dokonali, dostane se odpuštění hříchův. To připovídám těm, kteří půjdou, obda- řen jsa mocí tou od Boha. O, jaká hanba, kdyby národ tak opovržený, zvrhlý a zlým duchům otročící, zdolal takto ná- rod zušlechtěný věrou všemohoucího Boha a jmenem Kri- stovým se stkvějící! O, jaké výčitky utržili byste od samého Pána, kdybyste nepomohli těm, kteříž za vyznavače Kristovy se počítají jako vy. Ať se vypraví, pravil, proti nevěrcům v * Romanie zde i všude jinde v knize znači Malou Asii. L. P. 1095 14
Strana 15
boj, hodný již početí a vítězné trofeje, všickni ti, kdož dříve zlotřile vzněcovali půtky soukromé i mezi věřícími. Nyní staňtež se rytíři Kristovými, kdož bývali jste loupežníky; nyní právem proti barbarům bojujtež, kdož kdysi proti bra- třím a pokrevencům jste brojili; nyní věčných odměn sobě dobuďtež, kdož dříve za několik grošů dávali jste se najímati. O dvojí poctu pracujtež, kteří k záhubě těla i duše jste se na- máhali. Oh zajisté tu smutni, tu chudi, tam však veseli a bo- hati, tu nepřátely Páně, tam však přátely jeho budete. A kdož vypraviti se hodlají, ať nijak neotálejí, ale svoje statky v po- ručenství dadouce a vším potřebným se zaopatříce, jakmile pomine zimní nepohoda a ukáže se jaro, vedením Páně čile na cestu se vydají.“ Hlava IV. O biskupu puyském a o pozdějších událostech. outo řečí pán papež takové radostné nadšení vzbudil v I posluchačích, že nic se jim nevidělo záslužnějším takého podniku, a mnozí ihned slíbili, že sami se vypraví, i jiné nepřítomné že pilně budou k tomu míti. Z nich jedním byl biskup puyský, jménem Ademar, kterýžto později jakožto náměstek apoštolský veškero vojsko Boží obezřele a moudře vedl a k vykonání podniku živě podněcoval. A když takto bylo na sněmu ustanoveno, co jsme vyložili, a všecko dobře utvrzeno, shromáždění přijavše požehnání rozhřešující, ro- zešli se; a do svých obydlí se vrátivše, ohlašovali všem, kteří o tom nevěděli, co a jak bylo ujednáno. A když se to daleko široko po krajinách rozneslo, umlouvali se zachovávati ve- spolek mír, jejž zovou treuga, a přísahou to utvrzovali. A brzy mnozí, všeho stavu a zaměstnání, dozvěděvše se o odpuštění hříchů, s úmyslem očištěné mysli učinili slib, že se vypraví a půjdou, kam bylo poručeno. O jak důstojno bylo a milo nám všem zříti ony kříže, hedvábné neb zlatotkané neb jakkoli vůbec zdobí se roucha krásná, které poutníci, slíbivší vypraviti se, na rozkaz téhož papeže na pláštích nebo kabátcích, kutnách nebo tunikách na ramena si všívali. Věru náležito bylo, aby bojovníci Boží zaslouženým znamením vítězným se označovali a obrňovali, kteříž pro jeho čest do boje se hotovili. A poněvadž takto L. P. 1095 15
boj, hodný již početí a vítězné trofeje, všickni ti, kdož dříve zlotřile vzněcovali půtky soukromé i mezi věřícími. Nyní staňtež se rytíři Kristovými, kdož bývali jste loupežníky; nyní právem proti barbarům bojujtež, kdož kdysi proti bra- třím a pokrevencům jste brojili; nyní věčných odměn sobě dobuďtež, kdož dříve za několik grošů dávali jste se najímati. O dvojí poctu pracujtež, kteří k záhubě těla i duše jste se na- máhali. Oh zajisté tu smutni, tu chudi, tam však veseli a bo- hati, tu nepřátely Páně, tam však přátely jeho budete. A kdož vypraviti se hodlají, ať nijak neotálejí, ale svoje statky v po- ručenství dadouce a vším potřebným se zaopatříce, jakmile pomine zimní nepohoda a ukáže se jaro, vedením Páně čile na cestu se vydají.“ Hlava IV. O biskupu puyském a o pozdějších událostech. outo řečí pán papež takové radostné nadšení vzbudil v I posluchačích, že nic se jim nevidělo záslužnějším takého podniku, a mnozí ihned slíbili, že sami se vypraví, i jiné nepřítomné že pilně budou k tomu míti. Z nich jedním byl biskup puyský, jménem Ademar, kterýžto později jakožto náměstek apoštolský veškero vojsko Boží obezřele a moudře vedl a k vykonání podniku živě podněcoval. A když takto bylo na sněmu ustanoveno, co jsme vyložili, a všecko dobře utvrzeno, shromáždění přijavše požehnání rozhřešující, ro- zešli se; a do svých obydlí se vrátivše, ohlašovali všem, kteří o tom nevěděli, co a jak bylo ujednáno. A když se to daleko široko po krajinách rozneslo, umlouvali se zachovávati ve- spolek mír, jejž zovou treuga, a přísahou to utvrzovali. A brzy mnozí, všeho stavu a zaměstnání, dozvěděvše se o odpuštění hříchů, s úmyslem očištěné mysli učinili slib, že se vypraví a půjdou, kam bylo poručeno. O jak důstojno bylo a milo nám všem zříti ony kříže, hedvábné neb zlatotkané neb jakkoli vůbec zdobí se roucha krásná, které poutníci, slíbivší vypraviti se, na rozkaz téhož papeže na pláštích nebo kabátcích, kutnách nebo tunikách na ramena si všívali. Věru náležito bylo, aby bojovníci Boží zaslouženým znamením vítězným se označovali a obrňovali, kteříž pro jeho čest do boje se hotovili. A poněvadž takto L. P. 1095 15
Strana 16
znakem značícím víru se ozdobili, posléze též dospěli nalezení onoho původního skutečného znamení. Podobu zobrazili, aby podstaty podoby se domohli.* Jestit zřejmo, že myšlenka dobrá připravuje k vykonání díla dobrého, dílo pak dobré získává duši spasení. Dobré-li jest dobře mysliti, ještě lepší jest po rozmyšlení dílo spravedlivé vykonati, nejlepší pak jest tresť spasitelná, které důstojným výkonem duši k obživě se získává. Jeden každý tedy dobré smýšlej, kteréž by skut- kem dobrým zlepšuje naplnil, aby nejlepšího, které nehyne, na věky posléze sobě vysloužil. Tak Urban, velekněz moudrý, cti zasluhující, podnět dal k tomu dílu, jímž se potom svět zastkvěl. Neboť pokoj ob- novil a práva Církve v řád bývalý uvedl; ale též živoucím popudem o to se zasadil, aby pohané z končin křestanských byli vypuzeni. A poněvadž všecko což Božího jest, všemi si- lami povznésti se snažil, všickni téměř s radostnou posluš- ností jeho otcovství se svěřili. Hlava V. O boji papeže Urbana s Vibertem. Kle ďábel, kterýž o zkázu lidí neustává usilovati a jako lev obcházeje hledá, koho by pohltil, vznítil jemu ke zmatku lidí protivníka, jehož ostny pýchy podráždil, jménem Viberta. Ten už dříve podporován jsa zpupností jmenovaného císaře bavorského, když předchůdce Rehoř, kterýž Hildebrand slul, na stolci právoplatně seděl, začal si osobovati úřad apoštol- ský a Rehoře od prahů basiliky svatopetrské vytiskl. A po- něvadž takto zvrhle činil, lepší lid nechtěl ho uznati, a když zvolen byl právně po smrti Hildebrandově Urban a od bi- skupů kardinálů posvěcen, větší a světější část lidu dala se tomuto v poslušnost. Vibert však oporou jmenovaného cí- saře a poštíváním mnoha měšťanů římských podněcován, bránil, co nejdéle mohl, Urbanovi, aby nemohl vejíti do monastýru blaženého Petra. Ale on zatím, od domu církve jsa odtržen, po krajinách putoval a lid v lecčems zbloudilý s Bohem smiřoval. Vibert pak zase nadouvaje se prven- stvím Církve, papežem povolným k bloudícím se ukazoval a úřad apoštolský, byť neprávě, mezi stoupenci svými vyko- *Miněno nalezení značné nové částky dřeva kříže v Jerusalémě r. 1099. - Překl. L. P. 1095 16
znakem značícím víru se ozdobili, posléze též dospěli nalezení onoho původního skutečného znamení. Podobu zobrazili, aby podstaty podoby se domohli.* Jestit zřejmo, že myšlenka dobrá připravuje k vykonání díla dobrého, dílo pak dobré získává duši spasení. Dobré-li jest dobře mysliti, ještě lepší jest po rozmyšlení dílo spravedlivé vykonati, nejlepší pak jest tresť spasitelná, které důstojným výkonem duši k obživě se získává. Jeden každý tedy dobré smýšlej, kteréž by skut- kem dobrým zlepšuje naplnil, aby nejlepšího, které nehyne, na věky posléze sobě vysloužil. Tak Urban, velekněz moudrý, cti zasluhující, podnět dal k tomu dílu, jímž se potom svět zastkvěl. Neboť pokoj ob- novil a práva Církve v řád bývalý uvedl; ale též živoucím popudem o to se zasadil, aby pohané z končin křestanských byli vypuzeni. A poněvadž všecko což Božího jest, všemi si- lami povznésti se snažil, všickni téměř s radostnou posluš- ností jeho otcovství se svěřili. Hlava V. O boji papeže Urbana s Vibertem. Kle ďábel, kterýž o zkázu lidí neustává usilovati a jako lev obcházeje hledá, koho by pohltil, vznítil jemu ke zmatku lidí protivníka, jehož ostny pýchy podráždil, jménem Viberta. Ten už dříve podporován jsa zpupností jmenovaného císaře bavorského, když předchůdce Rehoř, kterýž Hildebrand slul, na stolci právoplatně seděl, začal si osobovati úřad apoštol- ský a Rehoře od prahů basiliky svatopetrské vytiskl. A po- něvadž takto zvrhle činil, lepší lid nechtěl ho uznati, a když zvolen byl právně po smrti Hildebrandově Urban a od bi- skupů kardinálů posvěcen, větší a světější část lidu dala se tomuto v poslušnost. Vibert však oporou jmenovaného cí- saře a poštíváním mnoha měšťanů římských podněcován, bránil, co nejdéle mohl, Urbanovi, aby nemohl vejíti do monastýru blaženého Petra. Ale on zatím, od domu církve jsa odtržen, po krajinách putoval a lid v lecčems zbloudilý s Bohem smiřoval. Vibert pak zase nadouvaje se prven- stvím Církve, papežem povolným k bloudícím se ukazoval a úřad apoštolský, byť neprávě, mezi stoupenci svými vyko- *Miněno nalezení značné nové částky dřeva kříže v Jerusalémě r. 1099. - Překl. L. P. 1095 16
Strana 17
nával a činy Urbanovy jakožto neplatné mařil a zlehčoval. Leč toho roku, kdy Frankové ponejprv táhli do Jerusaléma a Římem se ubírali, Urban domohl se zúplna veškeré moci apoštolské, přispěním jisté převznešené paní, jmenem Ma- thildy, která v římské vlasti tehdy velikou slynula mocí. Vi- bert pak tehdá byl v Německu. Vládli tedy dva papežové; a přemnozí nevěděli, kterého poslouchati nebo od kterého rady žádati nebo který má moc uzdravovati neduhy. Někteří pro toho, jiní pro onoho horlili. Lidem jasnějšího rozumu Urban spravedlivějším se jevil; a právem za lepšího jest pokládati toho, jenž vášně jako nepřátele přemáhá. Vibert byl arcibi- skupem města Ravenny, ctí a bohatstvím velmi oplýval. Ku podivu jest, proč jemu tak zámožnému taká hojnost nesta- čila. On, který měl sloužiti všem za vzor spravedlivého čině- ní, proč s drzým slavomamem opovážil se vztáhnouti ruky po žezle vlády Boží? Té zajisté nenáleží uchvacovati, ale s bázní a uctivostí ji na sebe bráti. A není divu, bouřil-li se a zmítal všecek svět, neboť jestliže římská církev, v níž tkví prvenství nápravy veškerého křesťanstva, nějakým vírem jest zmatena, ihned má to v zápětí, že údové jí poddaní, ana od cév hlavních bolest se rozvádí, stejnou bolestí chřadnou. Ona totiž církev, matka naše, jejímžto mlékem jsme kojeni, jejíž naukou bylo nám se možno spravovati, jejíž radou byli jsme utvrzováni, od onoho zpupného Viberta prudce byla otřesena. A když hlava takto byla skrušena, ihned zachvátila porucha i ostatní údy. Hlavu-li stihne neduh, hned tělo všecko trpí. Když tedy hlava byla tak zachvácena a údové z ní bolest si přitahujíce chřadli, ve všech končinách Evropy pokoj, do- brota, víra, v církvích i mimo ně od vyšších i nižších směle byly šlapány, i bylo potřebí, aby lidé toliké zloby zanechajíce, na napomenutí papežem Urbanem takto vyhlášené, ony boje, jež mezi sebou si navykli, aspoň na pohany přenesli. Nyní tedy obrátiti jest péro k vyprávění dějů: aby těm, kteří věcí těch neznají, dostalo se jasně vědomosti o účastní- cích té výpravy jerusalémské a o tom, co se s nimi dálo, a jak věc a práce ta ponenáhlu s pomocí Boží prospívala a stkvělé ovoce přinesla. Což já Fulcherius Chartresský s ostatními poutníky se tam vydav, později, jak na své oči jsem spatřil, pilně a pečlivě pro paměť potomkův jsem sepsal. 17
nával a činy Urbanovy jakožto neplatné mařil a zlehčoval. Leč toho roku, kdy Frankové ponejprv táhli do Jerusaléma a Římem se ubírali, Urban domohl se zúplna veškeré moci apoštolské, přispěním jisté převznešené paní, jmenem Ma- thildy, která v římské vlasti tehdy velikou slynula mocí. Vi- bert pak tehdá byl v Německu. Vládli tedy dva papežové; a přemnozí nevěděli, kterého poslouchati nebo od kterého rady žádati nebo který má moc uzdravovati neduhy. Někteří pro toho, jiní pro onoho horlili. Lidem jasnějšího rozumu Urban spravedlivějším se jevil; a právem za lepšího jest pokládati toho, jenž vášně jako nepřátele přemáhá. Vibert byl arcibi- skupem města Ravenny, ctí a bohatstvím velmi oplýval. Ku podivu jest, proč jemu tak zámožnému taká hojnost nesta- čila. On, který měl sloužiti všem za vzor spravedlivého čině- ní, proč s drzým slavomamem opovážil se vztáhnouti ruky po žezle vlády Boží? Té zajisté nenáleží uchvacovati, ale s bázní a uctivostí ji na sebe bráti. A není divu, bouřil-li se a zmítal všecek svět, neboť jestliže římská církev, v níž tkví prvenství nápravy veškerého křesťanstva, nějakým vírem jest zmatena, ihned má to v zápětí, že údové jí poddaní, ana od cév hlavních bolest se rozvádí, stejnou bolestí chřadnou. Ona totiž církev, matka naše, jejímžto mlékem jsme kojeni, jejíž naukou bylo nám se možno spravovati, jejíž radou byli jsme utvrzováni, od onoho zpupného Viberta prudce byla otřesena. A když hlava takto byla skrušena, ihned zachvátila porucha i ostatní údy. Hlavu-li stihne neduh, hned tělo všecko trpí. Když tedy hlava byla tak zachvácena a údové z ní bolest si přitahujíce chřadli, ve všech končinách Evropy pokoj, do- brota, víra, v církvích i mimo ně od vyšších i nižších směle byly šlapány, i bylo potřebí, aby lidé toliké zloby zanechajíce, na napomenutí papežem Urbanem takto vyhlášené, ony boje, jež mezi sebou si navykli, aspoň na pohany přenesli. Nyní tedy obrátiti jest péro k vyprávění dějů: aby těm, kteří věcí těch neznají, dostalo se jasně vědomosti o účastní- cích té výpravy jerusalémské a o tom, co se s nimi dálo, a jak věc a práce ta ponenáhlu s pomocí Boží prospívala a stkvělé ovoce přinesla. Což já Fulcherius Chartresský s ostatními poutníky se tam vydav, později, jak na své oči jsem spatřil, pilně a pečlivě pro paměť potomkův jsem sepsal. 17
Strana 18
Hlava VI. Kdy křesťané vydali se na cestu. Též jména knížat putujících. éta od vtělení Páně tisícího devadesátého šestého v měsíci březnu po sněmu, o kterémž pověděno bylo, alvernském, kterýž v měsíci listopadu papež Urban byl držal, někteří, hbi- těji jiných se vypravivše, vydali se na svatou cestu; jiní v mě- síci dubnu nebo květnu nebo červnu nebo v červenci, jakož i v srpnu nebo v září a říjnu, jak kterým se podařilo zaopa- třiti se potřebnými věcmi a penězi, za nimi následovali. Toho léta byl pokoj a země na všech stranách urodila takovou hoj- nost obilí a vína, řízením Božím, aby nedostatkem chleba nezhynuli na cestěti, kteří s kříži svými dle jeho příkazů jeho následovati zvolili. A poněvadž se sluší, aby jména knížat tehdy putovavších v paměti byla uchována, jmenuji Hugona Velikého, bratra krále Filipa Francouzského, kterýž prvý z hrdin přeplaviv se po moři, u Dyrrhachia (Drače), města bul- harského, se svým mužstvem přistal, ale neopatrně s malou družinou přecházeje, od občanů tamnějších byl jat a až k císaři byzantskému přiveden, kdež nějaký čas ne zcela svoboden prodlel. Po něm Bohemond Apulský, syn Roberta Guiskarda, rodem však Norman, toutéž cestou s vojskem svým táhl. God- frid, vévoda království lotrinského, bral se s mnohým lidem zemí uherskou. Raymund, hrabě provencský, s Gothy a Gas- koňci, též biskup puyský Ademar táhli Dalmácií. Jistý Petr Poustevník, sebravší mnoho pěších a také něco málo jezdců, prvotně táhl zemí uherskou, kteréhožto lidu později náměst- ným vůdcem byl Valter, jemuž se přezdívalo z Nemanic, rytíř převýborný, který však později mezi městy Nikodemií a Ni- kejou s mnoha druhy svými od Turků byl zabit. V měsíci říjnu vydal se na cestu Robert hrabě Normanský, syn Viléma krále anglického, maje s sebou vojsko veliké z Normanův a Anglův a Bretoňcův; s ním šel též Štěpán, urozený hrabě z Blois, svak jeho, a Robert hrabě Flanderský s mnoha jiný- mi šlechtici. A jak tento veliký svaz od končin západních po- stupoval, cestou ponenáhlu den ode dne rostlo vojsko vojsk, z nesčetných národů odevšad se sbíhajících, že byste byli vi- děli z jazyků přerozličných a z krajin mnohých zástupy ne- konečné. V jedno vojsko však se neshromáždili, dokud jsme nedošli města Nikeje. Co tedy dím? Ostrovy mořské a všecky L. P. 1096 18
Hlava VI. Kdy křesťané vydali se na cestu. Též jména knížat putujících. éta od vtělení Páně tisícího devadesátého šestého v měsíci březnu po sněmu, o kterémž pověděno bylo, alvernském, kterýž v měsíci listopadu papež Urban byl držal, někteří, hbi- těji jiných se vypravivše, vydali se na svatou cestu; jiní v mě- síci dubnu nebo květnu nebo červnu nebo v červenci, jakož i v srpnu nebo v září a říjnu, jak kterým se podařilo zaopa- třiti se potřebnými věcmi a penězi, za nimi následovali. Toho léta byl pokoj a země na všech stranách urodila takovou hoj- nost obilí a vína, řízením Božím, aby nedostatkem chleba nezhynuli na cestěti, kteří s kříži svými dle jeho příkazů jeho následovati zvolili. A poněvadž se sluší, aby jména knížat tehdy putovavších v paměti byla uchována, jmenuji Hugona Velikého, bratra krále Filipa Francouzského, kterýž prvý z hrdin přeplaviv se po moři, u Dyrrhachia (Drače), města bul- harského, se svým mužstvem přistal, ale neopatrně s malou družinou přecházeje, od občanů tamnějších byl jat a až k císaři byzantskému přiveden, kdež nějaký čas ne zcela svoboden prodlel. Po něm Bohemond Apulský, syn Roberta Guiskarda, rodem však Norman, toutéž cestou s vojskem svým táhl. God- frid, vévoda království lotrinského, bral se s mnohým lidem zemí uherskou. Raymund, hrabě provencský, s Gothy a Gas- koňci, též biskup puyský Ademar táhli Dalmácií. Jistý Petr Poustevník, sebravší mnoho pěších a také něco málo jezdců, prvotně táhl zemí uherskou, kteréhožto lidu později náměst- ným vůdcem byl Valter, jemuž se přezdívalo z Nemanic, rytíř převýborný, který však později mezi městy Nikodemií a Ni- kejou s mnoha druhy svými od Turků byl zabit. V měsíci říjnu vydal se na cestu Robert hrabě Normanský, syn Viléma krále anglického, maje s sebou vojsko veliké z Normanův a Anglův a Bretoňcův; s ním šel též Štěpán, urozený hrabě z Blois, svak jeho, a Robert hrabě Flanderský s mnoha jiný- mi šlechtici. A jak tento veliký svaz od končin západních po- stupoval, cestou ponenáhlu den ode dne rostlo vojsko vojsk, z nesčetných národů odevšad se sbíhajících, že byste byli vi- děli z jazyků přerozličných a z krajin mnohých zástupy ne- konečné. V jedno vojsko však se neshromáždili, dokud jsme nedošli města Nikeje. Co tedy dím? Ostrovy mořské a všecky L. P. 1096 18
Strana 19
říše zemské tak se rozechvěly, že bylo lze míti za naplněno proroctví Davidovo, jenž řekl v Žalmu: Všickni národové, kte- réž jsi stvořil, přijdou a klaněti se budou před tebou, Hospodine, a ono, které později až tam dospěvše, právem jsou vyřkli: Klaněti se budeme na místě, kdež stály nohy jeho. O té cestě také v Prorocích mnohého se dočítáme, čehož však nebudeme zde připomínati. Oh, co bylo žalosti! Co vzdechů! co pláče! co nářku mezi přátely! Když manžel manželku svou opouštěl, vroucně milovanou, i děti své a všecky statky, otce i matku, bratry a příbuzné. Ale ačkoli tolik slz za ně odcházející po- zůstalí přátelé před nimi vylévali, oni nikterak tím neměkli, ale z lásky Boží všecko, co měli, opouštěli, bez pochybnosti věříce, že vezmou za to ono stonásobno, přislíbené Pánem těm, kteří ho milují. Tehdy choť muži počítala čas, do kdy, ostane-li živ, s přispěním Božím k ní se navrátí. On poroučel ji Pánu, celuje ji a s pláčem návrat připovídaje. Ona však bojíc se, že ho už víckrát nespatří, nemohla se udržeti a bez vědomí na zem padala, jakoby mrtvého již truchlíc přítele svého, je- hož ztrácela živého. On však jako bezcitný, ač přec dobře cí- tící, a jako nedotčen pláčem manželčiným i všech přátel, a přecv nitru bodán lítostí, s tvrdým tak srdcem pevně odcházel. Smutek byl údělem pozůstalých, radost však odcházejících. Co tedy možno nám o tom pověděti? Od Hospodina učiněno to jest, a divno jest to v očích našich. Hlava VII. O cestě hraběte normanského a o věcech, jež se tehdy dály v Římě. Juže my Frankové západní prošedše Gallií, ubírali jsme se Italií a přišedše až k Luce, městu velmi proslulému, setkali jsme se tam s apoštolským pánem Urbanem, s nímž hovořili hrabata Normanský a Štěpán z Blois, i my ostatní, kdo chtěli; a přijavše od něho požehnání, s veselou spěli jsme do Ríma. A když tam vstoupili jsme do basiliky svatého Pe- tra, uzřeli jsme před oltářem lidi Viberta, papeže hlupce, kte- řížmeče třímajíce, neprávě uchvacovali oběti kladené na oltář; jiní zase po krovech toho monastýru pobíhali a s hůry ka- mení na nás házeli, jak jsme na tvářích leželi modlíce se. Neb jakmile zahlédli někoho Urbanu věrného, na místě chtěli ho L. P. 1096 19
říše zemské tak se rozechvěly, že bylo lze míti za naplněno proroctví Davidovo, jenž řekl v Žalmu: Všickni národové, kte- réž jsi stvořil, přijdou a klaněti se budou před tebou, Hospodine, a ono, které později až tam dospěvše, právem jsou vyřkli: Klaněti se budeme na místě, kdež stály nohy jeho. O té cestě také v Prorocích mnohého se dočítáme, čehož však nebudeme zde připomínati. Oh, co bylo žalosti! Co vzdechů! co pláče! co nářku mezi přátely! Když manžel manželku svou opouštěl, vroucně milovanou, i děti své a všecky statky, otce i matku, bratry a příbuzné. Ale ačkoli tolik slz za ně odcházející po- zůstalí přátelé před nimi vylévali, oni nikterak tím neměkli, ale z lásky Boží všecko, co měli, opouštěli, bez pochybnosti věříce, že vezmou za to ono stonásobno, přislíbené Pánem těm, kteří ho milují. Tehdy choť muži počítala čas, do kdy, ostane-li živ, s přispěním Božím k ní se navrátí. On poroučel ji Pánu, celuje ji a s pláčem návrat připovídaje. Ona však bojíc se, že ho už víckrát nespatří, nemohla se udržeti a bez vědomí na zem padala, jakoby mrtvého již truchlíc přítele svého, je- hož ztrácela živého. On však jako bezcitný, ač přec dobře cí- tící, a jako nedotčen pláčem manželčiným i všech přátel, a přecv nitru bodán lítostí, s tvrdým tak srdcem pevně odcházel. Smutek byl údělem pozůstalých, radost však odcházejících. Co tedy možno nám o tom pověděti? Od Hospodina učiněno to jest, a divno jest to v očích našich. Hlava VII. O cestě hraběte normanského a o věcech, jež se tehdy dály v Římě. Juže my Frankové západní prošedše Gallií, ubírali jsme se Italií a přišedše až k Luce, městu velmi proslulému, setkali jsme se tam s apoštolským pánem Urbanem, s nímž hovořili hrabata Normanský a Štěpán z Blois, i my ostatní, kdo chtěli; a přijavše od něho požehnání, s veselou spěli jsme do Ríma. A když tam vstoupili jsme do basiliky svatého Pe- tra, uzřeli jsme před oltářem lidi Viberta, papeže hlupce, kte- řížmeče třímajíce, neprávě uchvacovali oběti kladené na oltář; jiní zase po krovech toho monastýru pobíhali a s hůry ka- mení na nás házeli, jak jsme na tvářích leželi modlíce se. Neb jakmile zahlédli někoho Urbanu věrného, na místě chtěli ho L. P. 1096 19
Strana 20
utratiti. V jedné věži basilikové byli lidé pána Urbana, kteříž bedlivou stráží věrně mu ji drželi a protivníkům, seč byli, odporovali. Dosti jsme tudíž se naželeli, takovou sveřepost na tom místě vidouce. A ničeho jsme si nepřáli, než aby po- msta Páně na ně udeřila. Nedlouho po té mnozí, kteří s námi až tam došli, vrátili se domů, línou malátností sklesše. My však středem Kampa- nie se ubírajíce, přišli jsme do Bari, kteréžto město výborné položeno jest na pobřeží mořském. Tam ve chrámě blaženého Mikuláše prosby k Bohu vylévajíce, modlili jsme se; potom k přístavu se davše, mínili jsme ihned se přeplaviti. Ale plavci nás zrázeli a štěstí nám nepřálo, neboť blížil se čas zimní, který prý by nám mohl pohromu přivoditi, i bylo Robertu Nor- manskému uchýliti se do Kalabrie a po všecek čas nepohody tam zimovati. Robert hrabě Flanderský však se svou druži- nou se přeplavil. A tehdy přemnozí z lidu poklesše na my- slích a též budoucí bídy se bojíce, luky své tam prodali a holí poutnických se chopivše, do domů svých zbaběle se vrátili. Začež u Boha i u lidí opovržení došli a počteno jest jim to v pohanu. Hlava VIII. O utonutí poutníků a o zázraku Božím, jenž se ukázal. 1097 edy léta Páně tisícího devadesátého sedmého, když na- Istalo jaro a přiblížil se měsíc březen, hrabě normanský a hrabě Štěpán z Blois se všemi svými, kteří podobně vyčká- vali příhodného času, ihned vydali se k moři. A sjednavše loďstvo, pátého dubna, na kterýžto den připadl Hod Boží ve- likonoční, v přístavu brundisijském na lodice vstoupili. O jak neznámi a nevyzpytatelni jsou soudové Boží. Viděliť jsme, jak jedna loď mezi ostatními, aniž bylo možno pochopiti, čím se to stalo, náhle se roztrhla v půli a tou nehodou čtyři sta lidí obojího pohlaví utonulo, o nichžto ihned chvála Bohu pří- jemná zazněla: neb kdyžti, kteří okolo stáli, chytali, seč byli, jejich mrtvá již těla, nalezli jsou na některých, a to nad lo- patkami, vyznačeny kříže, neboť dle vůle Páně bylo záhodno, aby onen znak, který za živa na rouchách svých byli nosili, jakožto znak vítězný na svědectví víry jim zůstal, v službě své takto smrtí vytrženým. A též důstojno bylo, takým zá- L. P. 20
utratiti. V jedné věži basilikové byli lidé pána Urbana, kteříž bedlivou stráží věrně mu ji drželi a protivníkům, seč byli, odporovali. Dosti jsme tudíž se naželeli, takovou sveřepost na tom místě vidouce. A ničeho jsme si nepřáli, než aby po- msta Páně na ně udeřila. Nedlouho po té mnozí, kteří s námi až tam došli, vrátili se domů, línou malátností sklesše. My však středem Kampa- nie se ubírajíce, přišli jsme do Bari, kteréžto město výborné položeno jest na pobřeží mořském. Tam ve chrámě blaženého Mikuláše prosby k Bohu vylévajíce, modlili jsme se; potom k přístavu se davše, mínili jsme ihned se přeplaviti. Ale plavci nás zrázeli a štěstí nám nepřálo, neboť blížil se čas zimní, který prý by nám mohl pohromu přivoditi, i bylo Robertu Nor- manskému uchýliti se do Kalabrie a po všecek čas nepohody tam zimovati. Robert hrabě Flanderský však se svou druži- nou se přeplavil. A tehdy přemnozí z lidu poklesše na my- slích a též budoucí bídy se bojíce, luky své tam prodali a holí poutnických se chopivše, do domů svých zbaběle se vrátili. Začež u Boha i u lidí opovržení došli a počteno jest jim to v pohanu. Hlava VIII. O utonutí poutníků a o zázraku Božím, jenž se ukázal. 1097 edy léta Páně tisícího devadesátého sedmého, když na- Istalo jaro a přiblížil se měsíc březen, hrabě normanský a hrabě Štěpán z Blois se všemi svými, kteří podobně vyčká- vali příhodného času, ihned vydali se k moři. A sjednavše loďstvo, pátého dubna, na kterýžto den připadl Hod Boží ve- likonoční, v přístavu brundisijském na lodice vstoupili. O jak neznámi a nevyzpytatelni jsou soudové Boží. Viděliť jsme, jak jedna loď mezi ostatními, aniž bylo možno pochopiti, čím se to stalo, náhle se roztrhla v půli a tou nehodou čtyři sta lidí obojího pohlaví utonulo, o nichžto ihned chvála Bohu pří- jemná zazněla: neb kdyžti, kteří okolo stáli, chytali, seč byli, jejich mrtvá již těla, nalezli jsou na některých, a to nad lo- patkami, vyznačeny kříže, neboť dle vůle Páně bylo záhodno, aby onen znak, který za živa na rouchách svých byli nosili, jakožto znak vítězný na svědectví víry jim zůstal, v službě své takto smrtí vytrženým. A též důstojno bylo, takým zá- L. P. 20
Strana 21
zrakem zjeviti těm, kteří na to patřili, že oni zemřevše, mi- losrdenstvím Božím už klidu života věčného došli, aby nej- pravdivěji naplněno se ukázalo, co psáno jest: Spravedlivý, jakoukolvěk smrtí byl by postižen, v osvěžení bude. Ze zbylých pak, se smrtí zápasících, sotva několik zachovalo život. Koně a mezci pod vlnami vzali za své, a též mnoho peněz bylo ztra- ceno. Toto neštěstí vidouce, velikým strachem byli jsme za- chváceni a mnozí, chabého srdce, ani na lodi nevstoupili, nýbrž domů pospíchali, upustivše od pouti, a zaříkali se, že už jakživi nevkročí na vodu, tak záludnou. My však ve vše- mohoucího Boha úplně naději svou složivše, napiali jsme plachty, a když troubou bylo dáno znamení, na širé moře jsme odrazili, provázeni mírným vánkem. A tři dni prodlevše na vlnách, zatím co vítr se utišoval, čtvrtého dne dopluli jsme země, nedaleko města Dyrrhachia, myslím asi deset mil od něho. Naše loďstvo zajelo do dvou přístavů. S veselou vykro- čili jsme po suché cestě a přešli jsme mimo jmenované město. Takto brali jsme se zemí bulharskou po strmých horách a místy dosti pustými. Potom sešli jsme se u prudké řeky Dá- blovy, kterou tamní obyvatelé tak zovou, a právem. Vidělit jsme, jak mnozí z lidu, doufajíce přebřísti, dravým proudem byli strženi, aniž kdo z diváků mohl jim přispěti, a tak ne- nadálým utonutím zahynuli. Nad tím přehojně slz jsme lí- tostivě vylévali, a kdyby jezdci s válečnými koňmi nebývali pěším přispěli, mnozí podobným způsobem byli by tam život ztratili. Potom položili jsme se táborem na břehu a jednu noc odpočívali. Kolem nás strměly všude širé hory, v nichž nebylo pozorovati živé duše. Ráno pak, když se šeřilo, na za- troubení jsme vykročili a lezli na horu, kterou zovou Bagora. A dostavše se přes hory a prošedše městy Ochridou, Bitoljí, Vodenou a Pellou, přišli jsme k řece, jež sluje Vardar. A ač tam toliko po pramicích se přes ni převáželi, my vesele pu- stili jsme se do proudu a s Boží pomocí podařilo se nám pře- břísti ji. A následujícího dne přišli jsme k městu Soluni, vším zbožím oplývající, kdež jsme rozbili stany. A čtyři dni se tam zdrževše, postupovali jsme dále Makedonií, údolím Filip- penským, a prošedše městy Chrisopolí a Christopolí, Pretorií, Messinopolí, Makrou, Trajanopolí, Neapolí, Panadosem, Ro- dostem a Heraklejou, Salumbrií, Athyrou přišli jsme do Caři- hradu. Před městem tím rozbivše stany, čtrnáct dní jsme se 21
zrakem zjeviti těm, kteří na to patřili, že oni zemřevše, mi- losrdenstvím Božím už klidu života věčného došli, aby nej- pravdivěji naplněno se ukázalo, co psáno jest: Spravedlivý, jakoukolvěk smrtí byl by postižen, v osvěžení bude. Ze zbylých pak, se smrtí zápasících, sotva několik zachovalo život. Koně a mezci pod vlnami vzali za své, a též mnoho peněz bylo ztra- ceno. Toto neštěstí vidouce, velikým strachem byli jsme za- chváceni a mnozí, chabého srdce, ani na lodi nevstoupili, nýbrž domů pospíchali, upustivše od pouti, a zaříkali se, že už jakživi nevkročí na vodu, tak záludnou. My však ve vše- mohoucího Boha úplně naději svou složivše, napiali jsme plachty, a když troubou bylo dáno znamení, na širé moře jsme odrazili, provázeni mírným vánkem. A tři dni prodlevše na vlnách, zatím co vítr se utišoval, čtvrtého dne dopluli jsme země, nedaleko města Dyrrhachia, myslím asi deset mil od něho. Naše loďstvo zajelo do dvou přístavů. S veselou vykro- čili jsme po suché cestě a přešli jsme mimo jmenované město. Takto brali jsme se zemí bulharskou po strmých horách a místy dosti pustými. Potom sešli jsme se u prudké řeky Dá- blovy, kterou tamní obyvatelé tak zovou, a právem. Vidělit jsme, jak mnozí z lidu, doufajíce přebřísti, dravým proudem byli strženi, aniž kdo z diváků mohl jim přispěti, a tak ne- nadálým utonutím zahynuli. Nad tím přehojně slz jsme lí- tostivě vylévali, a kdyby jezdci s válečnými koňmi nebývali pěším přispěli, mnozí podobným způsobem byli by tam život ztratili. Potom položili jsme se táborem na břehu a jednu noc odpočívali. Kolem nás strměly všude širé hory, v nichž nebylo pozorovati živé duše. Ráno pak, když se šeřilo, na za- troubení jsme vykročili a lezli na horu, kterou zovou Bagora. A dostavše se přes hory a prošedše městy Ochridou, Bitoljí, Vodenou a Pellou, přišli jsme k řece, jež sluje Vardar. A ač tam toliko po pramicích se přes ni převáželi, my vesele pu- stili jsme se do proudu a s Boží pomocí podařilo se nám pře- břísti ji. A následujícího dne přišli jsme k městu Soluni, vším zbožím oplývající, kdež jsme rozbili stany. A čtyři dni se tam zdrževše, postupovali jsme dále Makedonií, údolím Filip- penským, a prošedše městy Chrisopolí a Christopolí, Pretorií, Messinopolí, Makrou, Trajanopolí, Neapolí, Panadosem, Ro- dostem a Heraklejou, Salumbrií, Athyrou přišli jsme do Caři- hradu. Před městem tím rozbivše stany, čtrnáct dní jsme se 21
Strana 22
zotavovali ze své únavy. A poněvadž nám nebylo volno vstou- piti do města, ježto císaři se to nevidělo (bált se, abychom snad něco zlého neměli za lubem), bylo nám denní potřeby kupo- vati si za hradbami, kamž na rozkaz císařův občané nám je přinášeli. A nebylo nám dovoleno vcházeti do města leč to- liko po pěti nebo po šesti za hodinu, a tak ti vycházeli, oni vcházeli, aby se pomodlili v chrámech. Hlava IX. O městě Cařihradě a o cestě poutníků až do Nikeje. jaké město vznešené a krásné! Co monastýrů, co paláců v něm jest, podivným uměním vystavěných! Co také na ulicích a na náměstích děl na pohledění uchvacujících! Škoda vyprávěti, jaké bohatství tam jest všeho vzácného, to- tiž zlata, stříbra, rozličných rouch a svatých ostatkův. A také všeho času kupci rušnou plavbou dovážejí tam všecky potřeby lidské. Přebývá tam trvale na dvacet tisíc, myslím, eunuchů. Když pak jsme se ze své značné únavy zotavili, náčelníci naši uradivše se, učinili s císařem na jeho vlastní nabídku pří- sežnou smlouvu, jakou byli již učinili ti, kteří tudy šli před námi, pan Bohemond a vévoda Godfrid. Hrabě Raymund však tehdy odmítl a nepřistoupil na to. Vévoda Flanderský pak, jakož jiní, učinil tu přísahu. Byloť všem potřebno, aby takto s císařem přátelský svazek upevnili, neboť bez jeho rady a pomoci nebyli bychom mohli cesty své vykonati, ani ti, kteří toutéž drahou šli za námi. Císař jim udělil ze svých mincí a hedvábných látek, co si kdo přál, i koní a peněz, jichž velmi potřebovali k vykonání takové pouti. Potom přeplavili jsme se přes úžinu mořskou, kterou nazývají Ramenem Svatého Jiří, a pospíchali jsme k městu Nikeji, kteréž pan Bohemond a vévoda Godfrid a hrabě Raymund a vévoda Flanderský už od půli května obléhali; město to drželi tehdy Turci Východní, velmi prudcí a obratní lukostřelci. Ti přišedše z Persie už před padesáti lety přes řeku Eufrat, celou zemi Romanii až k Nikomedii městu si podrobili. Oh, co jsme tehdy nalezli u toho moře za Nikomedií utatých hlav a kostí zabitých lidí, jež po polích tam ležely rozházeny. Co jich téhož roku, ne- vědomých a lukostřelby neznalých, Turci utratili! To nás žalostně dojímalo a mnoho jsme se naplakali. L. P. 1097 22
zotavovali ze své únavy. A poněvadž nám nebylo volno vstou- piti do města, ježto císaři se to nevidělo (bált se, abychom snad něco zlého neměli za lubem), bylo nám denní potřeby kupo- vati si za hradbami, kamž na rozkaz císařův občané nám je přinášeli. A nebylo nám dovoleno vcházeti do města leč to- liko po pěti nebo po šesti za hodinu, a tak ti vycházeli, oni vcházeli, aby se pomodlili v chrámech. Hlava IX. O městě Cařihradě a o cestě poutníků až do Nikeje. jaké město vznešené a krásné! Co monastýrů, co paláců v něm jest, podivným uměním vystavěných! Co také na ulicích a na náměstích děl na pohledění uchvacujících! Škoda vyprávěti, jaké bohatství tam jest všeho vzácného, to- tiž zlata, stříbra, rozličných rouch a svatých ostatkův. A také všeho času kupci rušnou plavbou dovážejí tam všecky potřeby lidské. Přebývá tam trvale na dvacet tisíc, myslím, eunuchů. Když pak jsme se ze své značné únavy zotavili, náčelníci naši uradivše se, učinili s císařem na jeho vlastní nabídku pří- sežnou smlouvu, jakou byli již učinili ti, kteří tudy šli před námi, pan Bohemond a vévoda Godfrid. Hrabě Raymund však tehdy odmítl a nepřistoupil na to. Vévoda Flanderský pak, jakož jiní, učinil tu přísahu. Byloť všem potřebno, aby takto s císařem přátelský svazek upevnili, neboť bez jeho rady a pomoci nebyli bychom mohli cesty své vykonati, ani ti, kteří toutéž drahou šli za námi. Císař jim udělil ze svých mincí a hedvábných látek, co si kdo přál, i koní a peněz, jichž velmi potřebovali k vykonání takové pouti. Potom přeplavili jsme se přes úžinu mořskou, kterou nazývají Ramenem Svatého Jiří, a pospíchali jsme k městu Nikeji, kteréž pan Bohemond a vévoda Godfrid a hrabě Raymund a vévoda Flanderský už od půli května obléhali; město to drželi tehdy Turci Východní, velmi prudcí a obratní lukostřelci. Ti přišedše z Persie už před padesáti lety přes řeku Eufrat, celou zemi Romanii až k Nikomedii městu si podrobili. Oh, co jsme tehdy nalezli u toho moře za Nikomedií utatých hlav a kostí zabitých lidí, jež po polích tam ležely rozházeny. Co jich téhož roku, ne- vědomých a lukostřelby neznalých, Turci utratili! To nás žalostně dojímalo a mnoho jsme se naplakali. L. P. 1097 22
Strana 23
Hlava X. Co se dálo při obléhání Nikeje a o vydání toho města. Když ti, kteříž obléhali Nikeju, uslyšeli zprávu, že knížata naši, totiž hrabě normanský a Štěpán z Blois, přicházejí, vyšli jim i nám radostni vstříc a až na místo, kde jsme rozbili stany, před městem na straně polední, nás doprovodili. Turci už jednou se shromáždili a hotovili se, aby buď obležení od města odvrátili, kdy by možná bylo, nebo vojíny svými město lépe zabezpečili, ale byli od našich krutě odraženi a na dvě stě jich pobito. Vidouce tedy Franky tak chrabrými a v umění válečném tak mistrnými, uchýlili se do vnitřní Romanie, až by poznali, že jest vhodná chvíle udeřiti na ně. My prvního téhodne červnového poslední přibyli jsme k obležení. Tu ně- kolikero vojsk skupilo se tam v jedno, kteréž ti, kdož v po- čtech byli cvičeni, odhadovali na šestkrát sto tisíc k boji schop- ných, z nichž sto tisíc jich bylo krunýři a přilbami obrněných, nepočítajíc bezbranných, totiž kleriků, mnichů, žen a dětí. A což teprve kdyby všickni, kteří z domů vyšli na tu nábož- nou cestu, byli tam s námi přišli? jistotně bývalo by nás bylo šedesátkrát sto tisíc bojovníků. Ale mnohé mrzela námaha a buď z Ríma, z Apulie nebo z Uher nebo z Dalmácie se vrátili nebo na rozličných místech po tisících častokráte byli pobí- jeni nebo i s námi putujíce nemocí byli zachváceni, a život dokonali. Mnoho hrobů byli byste viděli při stezkách, na polích, v hájích, kdež naši poutníci takto byli pochováni. Po- dotknouti jest, že dokavád jsme obléhali Nikeju, bylo nám dováženo povolením císařským ke koupi živobytí po lodích. Tehdy hrdinové naši dali zrobiti stroje, berany, krty, dře- věné věže, kamenomety. Napínaly se šípy na luky, kamení metalo se z praků, nepřátelé bili nás, a my je, co jsme mohli. Mnohokrát obrněni těmi stroji udeřili jsme na město, ale vzdorovalo nám silnou zdí, jež mařila útok. Mnozí z Turků, mnozí z Franků buď šípy nebo kameny udeřeni umírali. Věru byli byste litovali a soucitem vzdychali, když některého z na- šich poblíž zdi nějak zavraždili a podchytávajíce jeho tělo že- leznými drápy, jež po provazech spouštěli, vzhůru k sobě je vytahovali, aniž kdo z nás mohl nebo odvážil se vyrvati jim ho; a oloupivše a svlekše tělo, ven je vyhazovali. Tehdy voly a provazy přitáhli jsme z Civetot do Nikeje po zemi několik člunů a spustili je na jezero podle města na střežení průchodu L. P. 1097 23
Hlava X. Co se dálo při obléhání Nikeje a o vydání toho města. Když ti, kteříž obléhali Nikeju, uslyšeli zprávu, že knížata naši, totiž hrabě normanský a Štěpán z Blois, přicházejí, vyšli jim i nám radostni vstříc a až na místo, kde jsme rozbili stany, před městem na straně polední, nás doprovodili. Turci už jednou se shromáždili a hotovili se, aby buď obležení od města odvrátili, kdy by možná bylo, nebo vojíny svými město lépe zabezpečili, ale byli od našich krutě odraženi a na dvě stě jich pobito. Vidouce tedy Franky tak chrabrými a v umění válečném tak mistrnými, uchýlili se do vnitřní Romanie, až by poznali, že jest vhodná chvíle udeřiti na ně. My prvního téhodne červnového poslední přibyli jsme k obležení. Tu ně- kolikero vojsk skupilo se tam v jedno, kteréž ti, kdož v po- čtech byli cvičeni, odhadovali na šestkrát sto tisíc k boji schop- ných, z nichž sto tisíc jich bylo krunýři a přilbami obrněných, nepočítajíc bezbranných, totiž kleriků, mnichů, žen a dětí. A což teprve kdyby všickni, kteří z domů vyšli na tu nábož- nou cestu, byli tam s námi přišli? jistotně bývalo by nás bylo šedesátkrát sto tisíc bojovníků. Ale mnohé mrzela námaha a buď z Ríma, z Apulie nebo z Uher nebo z Dalmácie se vrátili nebo na rozličných místech po tisících častokráte byli pobí- jeni nebo i s námi putujíce nemocí byli zachváceni, a život dokonali. Mnoho hrobů byli byste viděli při stezkách, na polích, v hájích, kdež naši poutníci takto byli pochováni. Po- dotknouti jest, že dokavád jsme obléhali Nikeju, bylo nám dováženo povolením císařským ke koupi živobytí po lodích. Tehdy hrdinové naši dali zrobiti stroje, berany, krty, dře- věné věže, kamenomety. Napínaly se šípy na luky, kamení metalo se z praků, nepřátelé bili nás, a my je, co jsme mohli. Mnohokrát obrněni těmi stroji udeřili jsme na město, ale vzdorovalo nám silnou zdí, jež mařila útok. Mnozí z Turků, mnozí z Franků buď šípy nebo kameny udeřeni umírali. Věru byli byste litovali a soucitem vzdychali, když některého z na- šich poblíž zdi nějak zavraždili a podchytávajíce jeho tělo že- leznými drápy, jež po provazech spouštěli, vzhůru k sobě je vytahovali, aniž kdo z nás mohl nebo odvážil se vyrvati jim ho; a oloupivše a svlekše tělo, ven je vyhazovali. Tehdy voly a provazy přitáhli jsme z Civetot do Nikeje po zemi několik člunů a spustili je na jezero podle města na střežení průchodu L. P. 1097 23
Strana 24
hradebního, aby se město nemohlo zaopatřovati živobytím. A když posléze pětinedělním obléháním ukonali jsme město a mnoha útoky postrašili Turky, oni poslali k císaři posly na domluvu a chytře mu město vydali, mocí i uměním značně už zdolané. I pustili Turci do města Turkopoly, které tam císař byl poslal, aby mu město se zbožím, které tam bylo, dle jeho příkazu uchovali. Takto všecky ty peníze tam zabrav, císař kázal ze zlata svého a stříbra a rouch podarovati naše velmože a též pěšáky dal poděliti, měděnými svými penězi, které nazývají tartarony. Stalo pak se dobytí a vydání Ni- keje v červnu měsíci, v den letního slunovratu. Hlava XI. O vražedném boji křesťanů s Turky. dyž tedy baronům našim dovoleno bylo od císaře odejíti, dne dvacátého devátého června odtáhli jsme od Nikeje, směřujíce do vnitřních končin Románie. Ale jedva jsme ušli dva dni cesty, bylo nám zvěstováno, že Turci nastrojili nám úklady na rovinách, kterými soudili že půjdeme, a hotovili se k boji. Pro tu zprávu však ani dost málo jsme nepozbyli smělosti. Na večer naši zvědové spatřili mnohé z nich v dáli, i rychle nás o tom uvědomili, protož dali jsme té noci svých stanů na všech stranách hlídati bdějícími strážemi. Ráno pak, což bylo prvého července, na zatroubení rohu oděvše se zbrojí, sešíkovali jsme se do křídel proti nim a v rotách a setninách, vedených řádně tribuny a setníky, se zdviženými korouhve- mi, spořádaným pochodem jsme vykročili. O druhé hodině denní, hle, harcovníci jejich dojeli až k našim zvědům; což u- slyšavše, položili jsme se táborem u jakéhosi rákosí, abychom složíce svá zavazadla, volnější byli k boji. Sotva to vykonáno, hle, Turci před námi. Jejich emirem a knížetem byl Soliman, kterýž Nikeji město i Romanii v moci své držel, a přizval si Turky, totiž pohany Peršany, kteří z dálky třiceti dní ce- sty a ještě větší na pomoc jim přitáhli; a bylo s ním mnoho emirův čili náčelníků, totiž emir Koradža, emir Atsiz a mno- ho jiných. Všech úhrnem jich bylo na tři sta šedesát tisíc bojovníků, totiž lučištníků, neboť jich obyčejem jest touto zbraní bojovati. Všickni na koních, my však dílem pěší, dí- lem jezdci. A nám tehdy chyběli vévoda Godfrid a hrabě L. P. 1097 24
hradebního, aby se město nemohlo zaopatřovati živobytím. A když posléze pětinedělním obléháním ukonali jsme město a mnoha útoky postrašili Turky, oni poslali k císaři posly na domluvu a chytře mu město vydali, mocí i uměním značně už zdolané. I pustili Turci do města Turkopoly, které tam císař byl poslal, aby mu město se zbožím, které tam bylo, dle jeho příkazu uchovali. Takto všecky ty peníze tam zabrav, císař kázal ze zlata svého a stříbra a rouch podarovati naše velmože a též pěšáky dal poděliti, měděnými svými penězi, které nazývají tartarony. Stalo pak se dobytí a vydání Ni- keje v červnu měsíci, v den letního slunovratu. Hlava XI. O vražedném boji křesťanů s Turky. dyž tedy baronům našim dovoleno bylo od císaře odejíti, dne dvacátého devátého června odtáhli jsme od Nikeje, směřujíce do vnitřních končin Románie. Ale jedva jsme ušli dva dni cesty, bylo nám zvěstováno, že Turci nastrojili nám úklady na rovinách, kterými soudili že půjdeme, a hotovili se k boji. Pro tu zprávu však ani dost málo jsme nepozbyli smělosti. Na večer naši zvědové spatřili mnohé z nich v dáli, i rychle nás o tom uvědomili, protož dali jsme té noci svých stanů na všech stranách hlídati bdějícími strážemi. Ráno pak, což bylo prvého července, na zatroubení rohu oděvše se zbrojí, sešíkovali jsme se do křídel proti nim a v rotách a setninách, vedených řádně tribuny a setníky, se zdviženými korouhve- mi, spořádaným pochodem jsme vykročili. O druhé hodině denní, hle, harcovníci jejich dojeli až k našim zvědům; což u- slyšavše, položili jsme se táborem u jakéhosi rákosí, abychom složíce svá zavazadla, volnější byli k boji. Sotva to vykonáno, hle, Turci před námi. Jejich emirem a knížetem byl Soliman, kterýž Nikeji město i Romanii v moci své držel, a přizval si Turky, totiž pohany Peršany, kteří z dálky třiceti dní ce- sty a ještě větší na pomoc jim přitáhli; a bylo s ním mnoho emirův čili náčelníků, totiž emir Koradža, emir Atsiz a mno- ho jiných. Všech úhrnem jich bylo na tři sta šedesát tisíc bojovníků, totiž lučištníků, neboť jich obyčejem jest touto zbraní bojovati. Všickni na koních, my však dílem pěší, dí- lem jezdci. A nám tehdy chyběli vévoda Godfrid a hrabě L. P. 1097 24
Strana 25
Raymund a Hugo Veliký, kteří přede dvěma dny, nevím proč, odloučili se od nás s množstvím našeho lidu na roz- cestí. Proto utrpěli jsme onu nenapravitelnou ztrátu, jednak zabitím našich, jednak nepobitím a nezajetím Turků. A po- něvadž poslové naši došli jich pozdě, pozdě nám přispěli na pomoc. Turci houfně vyjíce, déšt šípů mocně na nás pustili, čímž my omráčeni a již ztraceni se vidouce, a též mnozí ra- nění jsouce, brzy obrátili jsme se na útěk. A není se čemu diviti, neboť taký boj byl nám neznám. A jižjiž s druhé strany rákosí husté šiky jejich až k stanům našim mocně se přihr- nuly a vrazivše tam, věci naše uchvacovali a naše lidi vra- ždili; v tom však řízením Božím přiběhly ze zadu k té pohro- mě hlídky Hugona Velikého a hraběte Raymunda a vévody Godfrida. A když my už zahnáni jsme byli až k našim sta- nům, náhle Turci, kteří tam byli vtrhli, utekli odtud, myslíce, že schválně na ně, na Turky, tak rychle se vracíme; považo- valit to za smělost a hrdinství, neboť nenadáli se našeho ná- ramného zděšení. Co dím tedy? My všickni se shluknuvše, jako ovce zavřené v ovčinci, zmateni a ustrašeni se všech stran byli jsme obklíčeni od nepřátel, že nikam nemohli jsme se pohnouti. A soudili jsme, že pro naše hříchy nás to potkalo; neboť někteří poskvrněni byli smilstvem, někteří pak la- komstvím neb jinou některou nepravostí porušeni. Strhl se křik ohromný, až do nebe se rozléhající, mužův, žen i dětí, jakož i pohanů, kteří se na nás valili. A už nám nekynula naděje na život. I vyznávali jsme se vinnými a hříšníky, za smilování Boha vroucně prosíce. Byl tam s námi biskup puyský a čtyři jiní; bylo tam též přemnoho kněží, oděných v bílá roucha, kteří Pána přepokorně prosili, aby potřel sílu našich nepřátel a nám vlil dary svého milosrdenství. Plačíce zpívali, zpívajíce plakali. A mnozí se k nim sbíhali, a bojíce se, že už jich smrt nemine, zpovídali se ze svých hříchů. Tu velmoži naši Robert hrabě Normanský a Štěpán hrabě z Blois a Robert hrabě Flanderský a Bohemond ze vší síly postavili se jim na odpor a mnohokrát se na ně vrhli. Ale Turci též na ně silně doráželi. 25
Raymund a Hugo Veliký, kteří přede dvěma dny, nevím proč, odloučili se od nás s množstvím našeho lidu na roz- cestí. Proto utrpěli jsme onu nenapravitelnou ztrátu, jednak zabitím našich, jednak nepobitím a nezajetím Turků. A po- něvadž poslové naši došli jich pozdě, pozdě nám přispěli na pomoc. Turci houfně vyjíce, déšt šípů mocně na nás pustili, čímž my omráčeni a již ztraceni se vidouce, a též mnozí ra- nění jsouce, brzy obrátili jsme se na útěk. A není se čemu diviti, neboť taký boj byl nám neznám. A jižjiž s druhé strany rákosí husté šiky jejich až k stanům našim mocně se přihr- nuly a vrazivše tam, věci naše uchvacovali a naše lidi vra- ždili; v tom však řízením Božím přiběhly ze zadu k té pohro- mě hlídky Hugona Velikého a hraběte Raymunda a vévody Godfrida. A když my už zahnáni jsme byli až k našim sta- nům, náhle Turci, kteří tam byli vtrhli, utekli odtud, myslíce, že schválně na ně, na Turky, tak rychle se vracíme; považo- valit to za smělost a hrdinství, neboť nenadáli se našeho ná- ramného zděšení. Co dím tedy? My všickni se shluknuvše, jako ovce zavřené v ovčinci, zmateni a ustrašeni se všech stran byli jsme obklíčeni od nepřátel, že nikam nemohli jsme se pohnouti. A soudili jsme, že pro naše hříchy nás to potkalo; neboť někteří poskvrněni byli smilstvem, někteří pak la- komstvím neb jinou některou nepravostí porušeni. Strhl se křik ohromný, až do nebe se rozléhající, mužův, žen i dětí, jakož i pohanů, kteří se na nás valili. A už nám nekynula naděje na život. I vyznávali jsme se vinnými a hříšníky, za smilování Boha vroucně prosíce. Byl tam s námi biskup puyský a čtyři jiní; bylo tam též přemnoho kněží, oděných v bílá roucha, kteří Pána přepokorně prosili, aby potřel sílu našich nepřátel a nám vlil dary svého milosrdenství. Plačíce zpívali, zpívajíce plakali. A mnozí se k nim sbíhali, a bojíce se, že už jich smrt nemine, zpovídali se ze svých hříchů. Tu velmoži naši Robert hrabě Normanský a Štěpán hrabě z Blois a Robert hrabě Flanderský a Bohemond ze vší síly postavili se jim na odpor a mnohokrát se na ně vrhli. Ale Turci též na ně silně doráželi. 25
Strana 26
Hlava XII. O útěku Turků a o vítězství křesťanském. Kle snad modlitby naše ukrotily Pána, (jenž ani okázalé povýšenosti ani stkvoucím zbraním nepopřává vítězství, ale mysli čisté a ctnostmi božskými oděné v nouzi dobrotivě přispívá) a on ponenáhlu síly nám vléval a Turky víc a více oslaboval. Uzřevše totiž spojence naše, kteří posléze na po- moc nám chvátali, chválíce Boha dodali jsme si smělosti a v rotách a setninách pokusili jsme se čeliti jim. Ach, co na- šich lidí, kteří se trousili pozadu za námi, toho dne na cestě bylo zabito! Neb od prvé hodiny denní až do šesté, jak jsem pravil, byli jsme tísní sevřeni. Ale v tu hodinu ponenáhlu jsme nabírali odvahy a druhové přišli nám na pomoc a též Boží milost nám podivně přispěla; a z čista jasna Turci všickni obrátili se a dali se na útěk. My pak za nimi, silně křičíce po horách i dolinách jsme je stíhali; a neustali jsme jich honiti, dokavad nejpřednější z nás nedoběhli jejich stanů: Tam jedni zabrali mnoho jejich velbloudův a koní, které oni ze strachu tam ostavili, a naložili na nějejich věci i stany, jiní pak prcha- jící Turky až do noci stíhali. Ale poněvadž naše koně byli hladovi a zmořeni, jen málo Turků jsme zadrželi. Velikým pak divem Božím bylo, že ani na druhý a na třetí den ne- ustali utíkati, ačkoli nikdo už, leč Bůh, jich nestíhal. Z tohoto velikého vítězství nadmíru se veselíce, Bohu všeliké díky jsme vzdávali, že nedopustil, aby cesta naše byla úplně zma- řena, ale ke cti jeho křesťanství čestněji nad obyčej se vyda- řila. Což od východu na západ po věky bude hlásáno. Po té mírně jsme postupovali na své pouti, jednoho dne trpíce pře- ukrutnou žízní, která několik mužů a žen tak zmořila, že zahynuli. Turci pak před námi prchajíce v houfcích, skrýší po Romanii sobě hledali. L. P. 1097 Hlava XIII. O nouzi křesťanův. L. P. 1097 o té přišli jsme do Antiochie, kterou nazývají malou, v Ikraji pisidském, potom do Ikonia, v kterýchžto konči- nách přečasto jsme dosti strádali nedostatkem chleba a všech pokrmů. Neboť Romanii, kteráž jest zemí výbornou a velmi úrodnou vším zbožím, nalezli jsme velmi popleněnu od Tur- 26
Hlava XII. O útěku Turků a o vítězství křesťanském. Kle snad modlitby naše ukrotily Pána, (jenž ani okázalé povýšenosti ani stkvoucím zbraním nepopřává vítězství, ale mysli čisté a ctnostmi božskými oděné v nouzi dobrotivě přispívá) a on ponenáhlu síly nám vléval a Turky víc a více oslaboval. Uzřevše totiž spojence naše, kteří posléze na po- moc nám chvátali, chválíce Boha dodali jsme si smělosti a v rotách a setninách pokusili jsme se čeliti jim. Ach, co na- šich lidí, kteří se trousili pozadu za námi, toho dne na cestě bylo zabito! Neb od prvé hodiny denní až do šesté, jak jsem pravil, byli jsme tísní sevřeni. Ale v tu hodinu ponenáhlu jsme nabírali odvahy a druhové přišli nám na pomoc a též Boží milost nám podivně přispěla; a z čista jasna Turci všickni obrátili se a dali se na útěk. My pak za nimi, silně křičíce po horách i dolinách jsme je stíhali; a neustali jsme jich honiti, dokavad nejpřednější z nás nedoběhli jejich stanů: Tam jedni zabrali mnoho jejich velbloudův a koní, které oni ze strachu tam ostavili, a naložili na nějejich věci i stany, jiní pak prcha- jící Turky až do noci stíhali. Ale poněvadž naše koně byli hladovi a zmořeni, jen málo Turků jsme zadrželi. Velikým pak divem Božím bylo, že ani na druhý a na třetí den ne- ustali utíkati, ačkoli nikdo už, leč Bůh, jich nestíhal. Z tohoto velikého vítězství nadmíru se veselíce, Bohu všeliké díky jsme vzdávali, že nedopustil, aby cesta naše byla úplně zma- řena, ale ke cti jeho křesťanství čestněji nad obyčej se vyda- řila. Což od východu na západ po věky bude hlásáno. Po té mírně jsme postupovali na své pouti, jednoho dne trpíce pře- ukrutnou žízní, která několik mužů a žen tak zmořila, že zahynuli. Turci pak před námi prchajíce v houfcích, skrýší po Romanii sobě hledali. L. P. 1097 Hlava XIII. O nouzi křesťanův. L. P. 1097 o té přišli jsme do Antiochie, kterou nazývají malou, v Ikraji pisidském, potom do Ikonia, v kterýchžto konči- nách přečasto jsme dosti strádali nedostatkem chleba a všech pokrmů. Neboť Romanii, kteráž jest zemí výbornou a velmi úrodnou vším zbožím, nalezli jsme velmi popleněnu od Tur- 26
Strana 27
kův a zpustošenu. Leč přece mnohokráte byli byste viděli, jak ohromné to množství lidu skrovnými plodinami, které tu a tam nalezli, dobře se občerstvilo, doplněním onoho Bo- ha, který pěti chleby a dvěma rybami nakrmil pět tisíc lidí. Z toho velmi jsme se veselili a projevujíce druh druhu ra- dost, vyznávali jsme v tom dary milosrdenství Božího. Tehdy věru byli byste se i smáli nebo snad útrpností plakali, když mnozí z nás nemajíce soumarů, poněvadž mnoho svých už byli ztratili, na skopce, kozy, svině, psy svoje věci, totiž šaty a potraviny neb jakákoli potřebná zavazadla poutnická na- kládali. A bylo viděti, jak ta zvířátka od provazů a břemen jsou na hřbetech podřena. Rytíři též se svou zbrojí osedlá- vali i voly. Ale kdo kdy slyšel, aby národové tolika jazyků v jednom vojště byli? Táhliť tam Frankové, Flandrové, Fri- sové, Gallové, Allobrogové, Lotrinčané, Alemani, Bavorové, Normani, Anglové, Skotové, Akvitánci, Vlachové, Dakové, Apulové, Španělové, Bretoňci, Rekové a Armenci. A kdyby některý Bretoněc nebo Němec byl se mne ptal na něco, ani tomu ani onomu nebyl bych uměl odpověděti. Ale ač jazyky jsme se různili, v lásce Boží a k bližnímu jako bratři jedno- myslni jsme se jevili. Neb kdyby někdo býval něco ze svých věcí ztratil, nálezce mnoho dní to bedlivě choval, až by do- ptáváním vypátral toho, kdo věc ztratil, a navrátil muji. Ne- boť to přísluší těm, kteří řádně putují. Hlava XIV. O činech a chrabrosti hraběte Balduina, bratra Godfridova, a o vydání města Edessy, jež sluje Rohais. Když pak se přišlo k městu Herakleji, spatřili jsme na nebi L. P. 1097 jakési znamení: ukázala se podoba meče, bělavým leskem zářícího, jenž hrotem obrácen byl k východu. Ale co budou- cího předpovídal, nevěděli jsme, i poroučeli jsme přítomné i budoucí věci Pánu. Po té přišli jsme k městu výbornému, jež sluje Mariskum, kdež v klidu tři dni jsme prodleli. Když pak odtud ušli jsme den cesty a byli již jen na pouhé tři denní pochody od Antiochie Syrské, já Fulcher oddělil jsem se od vojska a s panem hrabětem Balduinem, bratrem vévody God- frida, odbočil jsem na levou stranu toho kraje. Bylt to rytíř výborný, kterýž dříve opustiv vojsko s těmi, které vedl, či- 27
kův a zpustošenu. Leč přece mnohokráte byli byste viděli, jak ohromné to množství lidu skrovnými plodinami, které tu a tam nalezli, dobře se občerstvilo, doplněním onoho Bo- ha, který pěti chleby a dvěma rybami nakrmil pět tisíc lidí. Z toho velmi jsme se veselili a projevujíce druh druhu ra- dost, vyznávali jsme v tom dary milosrdenství Božího. Tehdy věru byli byste se i smáli nebo snad útrpností plakali, když mnozí z nás nemajíce soumarů, poněvadž mnoho svých už byli ztratili, na skopce, kozy, svině, psy svoje věci, totiž šaty a potraviny neb jakákoli potřebná zavazadla poutnická na- kládali. A bylo viděti, jak ta zvířátka od provazů a břemen jsou na hřbetech podřena. Rytíři též se svou zbrojí osedlá- vali i voly. Ale kdo kdy slyšel, aby národové tolika jazyků v jednom vojště byli? Táhliť tam Frankové, Flandrové, Fri- sové, Gallové, Allobrogové, Lotrinčané, Alemani, Bavorové, Normani, Anglové, Skotové, Akvitánci, Vlachové, Dakové, Apulové, Španělové, Bretoňci, Rekové a Armenci. A kdyby některý Bretoněc nebo Němec byl se mne ptal na něco, ani tomu ani onomu nebyl bych uměl odpověděti. Ale ač jazyky jsme se různili, v lásce Boží a k bližnímu jako bratři jedno- myslni jsme se jevili. Neb kdyby někdo býval něco ze svých věcí ztratil, nálezce mnoho dní to bedlivě choval, až by do- ptáváním vypátral toho, kdo věc ztratil, a navrátil muji. Ne- boť to přísluší těm, kteří řádně putují. Hlava XIV. O činech a chrabrosti hraběte Balduina, bratra Godfridova, a o vydání města Edessy, jež sluje Rohais. Když pak se přišlo k městu Herakleji, spatřili jsme na nebi L. P. 1097 jakési znamení: ukázala se podoba meče, bělavým leskem zářícího, jenž hrotem obrácen byl k východu. Ale co budou- cího předpovídal, nevěděli jsme, i poroučeli jsme přítomné i budoucí věci Pánu. Po té přišli jsme k městu výbornému, jež sluje Mariskum, kdež v klidu tři dni jsme prodleli. Když pak odtud ušli jsme den cesty a byli již jen na pouhé tři denní pochody od Antiochie Syrské, já Fulcher oddělil jsem se od vojska a s panem hrabětem Balduinem, bratrem vévody God- frida, odbočil jsem na levou stranu toho kraje. Bylt to rytíř výborný, kterýž dříve opustiv vojsko s těmi, které vedl, či- 27
Strana 28
nem veliké odvahy dobyl města, jež slulo Tarsos Kilický, odňav je Tankredovi, který tam byl již vpustil svoje lidi, do- hodnuv se s Turky. A zůstaviv v něm stráže, vrátil se k vojsku. A tak důvěřuje v Pána a ve svou statečnost, sebral s sebou několik vojínův a táhl k řece Eufratu a zabral tam mnoho tvrzí, jednak mocí, jednak lstí. Mezi nimi vzal jednu, kteráž sluje Turzebel, převýbornou. Tu pokojně mu vydali Armenci, kteří v ní přebývali, a mnoho jiných se mu pokořilo. Když pak pověst o něm široko daleko již se roznesla, poslal k ně- mu poselstvo kníže města Edessy, kteráž jest městem nejpro- slulejším a na statky země přebohatým; jest v Mesopotamii Syrské za jmenovanou řekou Eufratem, asi dvacet mil, a od Antiochie vzdálena nějakých sto neb o nemnoho víc. Poslán byl tedy Balduin, aby tam šel a aby se spolu spřátelili, dokud by oba na živu byli, jako otec a syn, tak že kdyby on vévoda edesský snad zemřel, aby Balduin jako syn jeho město i vše- cku zemi jeho v dědictví trvale vzal. Nemělť syna ani dcery, a poněvadž nebyl s to, aby se ubránil Turkům, chtěl, jsa Řek, aby on obránil jeho i zemi jeho, neboť byl slyšel o něm a o jeho rytířích, že jsou nejstatečnějšími bojovníky. Když toto bylo Balduinovi oznámeno a poslové ho přísahou o tom u- jistili, vypravil se s hrstečkou svého vojska, totiž s osmdesáti muži, a přešel přes Eufrat. Za řekou postupovali jsme celou noc s velikým strachem podél samého ležení saracenského, po té i oné straně je obcházejíce. A když se toho dozvěděli ti, kteří přebývají v pevném městě Samosate, nastrojili nám na cestě, kterou hádali že půjdeme, úklady. Ale druhé noci byli jsme varováni u jednoho Armence, jenž nás pohostinu přijal na své tvrzi, abychom se střehli oněch nepřátel, číhajících na nás; pročež dva dni jsme tam zůstali skryti. Oni, když je omrzelo dlouhé čekání, třetího dne vytrhli ze svých skrýší ná- hlým útokem a přihnali se se zdviženými korouhvemi před tvrz, v níž jsme byli, a před našimi zraky uloupili kořist, kte rou tam nalezli na pastvě. My vyrazili jsme proti nim, ale poněvadž nás bylo maličko, nemohli jsme se s nimi utkati; než jakkoli oni metali na nás šípy, nikoho z nás neporanili, sami však jednoho ze svých kopím zabitého na poli zůstavili, a jeho koně zabral ten, jenž ho probodl. Tu oni se rozprchli, my pak jsme tam zůstali. Na druhý den vydali jsme se na další cestu. Byli byste se divili, když jsme se ubírali mimo 28
nem veliké odvahy dobyl města, jež slulo Tarsos Kilický, odňav je Tankredovi, který tam byl již vpustil svoje lidi, do- hodnuv se s Turky. A zůstaviv v něm stráže, vrátil se k vojsku. A tak důvěřuje v Pána a ve svou statečnost, sebral s sebou několik vojínův a táhl k řece Eufratu a zabral tam mnoho tvrzí, jednak mocí, jednak lstí. Mezi nimi vzal jednu, kteráž sluje Turzebel, převýbornou. Tu pokojně mu vydali Armenci, kteří v ní přebývali, a mnoho jiných se mu pokořilo. Když pak pověst o něm široko daleko již se roznesla, poslal k ně- mu poselstvo kníže města Edessy, kteráž jest městem nejpro- slulejším a na statky země přebohatým; jest v Mesopotamii Syrské za jmenovanou řekou Eufratem, asi dvacet mil, a od Antiochie vzdálena nějakých sto neb o nemnoho víc. Poslán byl tedy Balduin, aby tam šel a aby se spolu spřátelili, dokud by oba na živu byli, jako otec a syn, tak že kdyby on vévoda edesský snad zemřel, aby Balduin jako syn jeho město i vše- cku zemi jeho v dědictví trvale vzal. Nemělť syna ani dcery, a poněvadž nebyl s to, aby se ubránil Turkům, chtěl, jsa Řek, aby on obránil jeho i zemi jeho, neboť byl slyšel o něm a o jeho rytířích, že jsou nejstatečnějšími bojovníky. Když toto bylo Balduinovi oznámeno a poslové ho přísahou o tom u- jistili, vypravil se s hrstečkou svého vojska, totiž s osmdesáti muži, a přešel přes Eufrat. Za řekou postupovali jsme celou noc s velikým strachem podél samého ležení saracenského, po té i oné straně je obcházejíce. A když se toho dozvěděli ti, kteří přebývají v pevném městě Samosate, nastrojili nám na cestě, kterou hádali že půjdeme, úklady. Ale druhé noci byli jsme varováni u jednoho Armence, jenž nás pohostinu přijal na své tvrzi, abychom se střehli oněch nepřátel, číhajících na nás; pročež dva dni jsme tam zůstali skryti. Oni, když je omrzelo dlouhé čekání, třetího dne vytrhli ze svých skrýší ná- hlým útokem a přihnali se se zdviženými korouhvemi před tvrz, v níž jsme byli, a před našimi zraky uloupili kořist, kte rou tam nalezli na pastvě. My vyrazili jsme proti nim, ale poněvadž nás bylo maličko, nemohli jsme se s nimi utkati; než jakkoli oni metali na nás šípy, nikoho z nás neporanili, sami však jednoho ze svých kopím zabitého na poli zůstavili, a jeho koně zabral ten, jenž ho probodl. Tu oni se rozprchli, my pak jsme tam zůstali. Na druhý den vydali jsme se na další cestu. Byli byste se divili, když jsme se ubírali mimo 28
Strana 29
tvrze arménské, jak oni s kříži a korouhvemi přepokorně vycházeli nám vstříc pro lásku Boží a nohy a šaty nám líbali, doslechnuvše se, že je obráníme od Turků, pod jejichž jhem už tak dlouho byli ujařmeni. Posléze přibyli jsme do Edessy, kdež jmenovaný náčelník města a choť jeho i měšťané ra- dostně nás přivítali; a co Balduinovi byli slíbili, bez odkladů mu splnili. A když jsme tam byli patnácte dní, občané města se spikli, aby knížete svého zločinně zabili a Balduina na kní- žete země v paláci povýšili; mělit knížete svého v nenávisti. Rečeno a vykonáno. Balduin však a jeho rytíři velmi se rmou- tili, že nemohli způsobiti, aby ho bylo ušetřeno. A jakmile Balduin z rukou občanů přijal knížectví onoho hříšně utra- ceného, ihned zdvihl se válečně proti Turkům, kteří ve vlasti jejich byli, a mnoha bitvami je pozajímal nebo pobil. Také z našich však mnozí byli od Turků utraceni. Já Fulcherius Chartresský byl jsem kaplanem téhož Balduina. Nyní však navážu opět vypravování o vojště Božím, jež jsem přetrhl. Hlava XV. O příchodu Franků k Antiochii a o měnlivém štěstí při obléhání města. měsíci říjnu přibyli Frankové k Antiochii Syrské, kte- réžto město založil Seleuk, syn Antiochův, ustanoviv je hlavním městem syrským (dříve slulo Reblata), přešedše ře- ku, kterou nazývají Fernem nebo Orontem. Před městem poručeno bylo rozbíti stany, na vzdálenost prvního milníku od města, kdež později mnohokrát sveden byl boj, pro obě strany přetěžký. Turci totiž vytrhujíce z města, mnoho našich pobíjeli, a zase obráceně porážkami pykali. Jest pak Antiochie město velmi rozložité, silnou hradbou i polohou pevné, kte- rého zevní nepřátelé nikdy by nedobyli, dokavad obyvatelé by zaopatřeni byli chlebem a chtěli ho brániti. A jest v něm velmi památná basilika, ke cti apoštola Petra zasvěcená, ve které na biskupa povýšen zasedal na stolci, když od Pána Je- žíše knížectví Církve odevzdáním klíčů království nebeského přijal. Ale též druhá, ke cti blahoslavené Marie, tvarem o- krouhlá, a ještě několik, pěkně upravených. A ač dlouho byly v moci turecké, Bůh přece, všecko předvídající, uchoval nám je neporušenými, aby v nich někdy byl od nás uctěn. Od moře 29 L. P. 1097
tvrze arménské, jak oni s kříži a korouhvemi přepokorně vycházeli nám vstříc pro lásku Boží a nohy a šaty nám líbali, doslechnuvše se, že je obráníme od Turků, pod jejichž jhem už tak dlouho byli ujařmeni. Posléze přibyli jsme do Edessy, kdež jmenovaný náčelník města a choť jeho i měšťané ra- dostně nás přivítali; a co Balduinovi byli slíbili, bez odkladů mu splnili. A když jsme tam byli patnácte dní, občané města se spikli, aby knížete svého zločinně zabili a Balduina na kní- žete země v paláci povýšili; mělit knížete svého v nenávisti. Rečeno a vykonáno. Balduin však a jeho rytíři velmi se rmou- tili, že nemohli způsobiti, aby ho bylo ušetřeno. A jakmile Balduin z rukou občanů přijal knížectví onoho hříšně utra- ceného, ihned zdvihl se válečně proti Turkům, kteří ve vlasti jejich byli, a mnoha bitvami je pozajímal nebo pobil. Také z našich však mnozí byli od Turků utraceni. Já Fulcherius Chartresský byl jsem kaplanem téhož Balduina. Nyní však navážu opět vypravování o vojště Božím, jež jsem přetrhl. Hlava XV. O příchodu Franků k Antiochii a o měnlivém štěstí při obléhání města. měsíci říjnu přibyli Frankové k Antiochii Syrské, kte- réžto město založil Seleuk, syn Antiochův, ustanoviv je hlavním městem syrským (dříve slulo Reblata), přešedše ře- ku, kterou nazývají Fernem nebo Orontem. Před městem poručeno bylo rozbíti stany, na vzdálenost prvního milníku od města, kdež později mnohokrát sveden byl boj, pro obě strany přetěžký. Turci totiž vytrhujíce z města, mnoho našich pobíjeli, a zase obráceně porážkami pykali. Jest pak Antiochie město velmi rozložité, silnou hradbou i polohou pevné, kte- rého zevní nepřátelé nikdy by nedobyli, dokavad obyvatelé by zaopatřeni byli chlebem a chtěli ho brániti. A jest v něm velmi památná basilika, ke cti apoštola Petra zasvěcená, ve které na biskupa povýšen zasedal na stolci, když od Pána Je- žíše knížectví Církve odevzdáním klíčů království nebeského přijal. Ale též druhá, ke cti blahoslavené Marie, tvarem o- krouhlá, a ještě několik, pěkně upravených. A ač dlouho byly v moci turecké, Bůh přece, všecko předvídající, uchoval nám je neporušenými, aby v nich někdy byl od nás uctěn. Od moře 29 L. P. 1097
Strana 30
vzdálena jest Antiochie myslím asi třináct mil. A poněvadž řeka Fern tam vlévá se do moře, připlouvají po ní skoro až k samému městu lodi z dalekých krajin, naložené všelikým zbožím. Jak po moři tak po souši jsouc tedy opatřována zbo- žím, oplývá obec všelikým bohatstvím. Vůdcové naši tedy, prohlédše, jak nesnadno jest dobýti jí, vzájemnou přísahou se zavázali obléháním je sužovati, dokud by s pomocí Boží buď silou nebo lstí jí nedobyli. A tu našli na jmenované řece několik lodic, i zabrali je a ustrojili si z nich most, po kterém přešli k podniknutí zamýšleného díla, marně před tím se po- kouševše přebřísti ji. Turci uzřevše se tak velikým množ- stvím křesťanským obleženi, báli se, že nijak jich neodrazí, pročež uradili se, a Aoxian, kníže a emir antiochijský, poslal svého syna, jmenem Sanxadona, k sultánovi, totiž císaři per- skému, aby jim co nejspěšněji přispěl, neboť od nikoho ji- ného neměli čáky na pomoc, krom Mahumeta, proroka svého. Sanxadon rychle šel s poselstvím a oni pozůstalí zatím chrá- nili města, očekávajíce dožadované pomoci, a napořád pře- rozličné škody Frankům strojili. Frankové však odolávali jejich chytrosti, seč byli. Jednoho dne se přihodilo, že sedm- desát Turků zahubili, a tak ti, kteří Frankům úklady strojili, též úklady byli přemoženi, neboť byla s nimi moc Boží. Naši totiž všickni vrátili se zdrávi, vyjma jednoho, který byl od nich poraněn. Ale běda! Turci mnohé křesťany, Řeky, Syry, Armény, kteří ve městě bydleli, vraždili a kamenomety a pra- ky svými hlavy zabitých přes hradby metali, aby to Frankové viděli, čehož náš lid velmi želel. Nenávidíce totiž křesťanů obávali se, aby nějak Frankům nedávali výstrah a nepomá- hali jim. Když však obležení města trvalo už nějaký čas a Frankové, kořistící z okolí, aby se potřebným živobytím opatřili, všecek kraj daleko široko vyplenili a chleba nikde koupiti nemohli, začali strádati velikým hladem. Všichni tím byli velmi skli- čeni a mnozí tajně pomýšleli od obléhání útěkem uniknouti, ať po zemi či po moři. Nemělit z čeho žíti, a potravu bylo jim daleko sháněti, s ohromným strachem, vzdalujíc se od ležení na čtyřicet i padesát mil, kdež v horách od číhajících Turku přečasto byli zabíjeni. Soudili jsme, že tyto svízele Frankův i to, že tak dlouho nemohli města dobýti, jsou tresty za jejich hříchy, neboť hyzdila je chlípnost i lakomství nebo pýcha 30
vzdálena jest Antiochie myslím asi třináct mil. A poněvadž řeka Fern tam vlévá se do moře, připlouvají po ní skoro až k samému městu lodi z dalekých krajin, naložené všelikým zbožím. Jak po moři tak po souši jsouc tedy opatřována zbo- žím, oplývá obec všelikým bohatstvím. Vůdcové naši tedy, prohlédše, jak nesnadno jest dobýti jí, vzájemnou přísahou se zavázali obléháním je sužovati, dokud by s pomocí Boží buď silou nebo lstí jí nedobyli. A tu našli na jmenované řece několik lodic, i zabrali je a ustrojili si z nich most, po kterém přešli k podniknutí zamýšleného díla, marně před tím se po- kouševše přebřísti ji. Turci uzřevše se tak velikým množ- stvím křesťanským obleženi, báli se, že nijak jich neodrazí, pročež uradili se, a Aoxian, kníže a emir antiochijský, poslal svého syna, jmenem Sanxadona, k sultánovi, totiž císaři per- skému, aby jim co nejspěšněji přispěl, neboť od nikoho ji- ného neměli čáky na pomoc, krom Mahumeta, proroka svého. Sanxadon rychle šel s poselstvím a oni pozůstalí zatím chrá- nili města, očekávajíce dožadované pomoci, a napořád pře- rozličné škody Frankům strojili. Frankové však odolávali jejich chytrosti, seč byli. Jednoho dne se přihodilo, že sedm- desát Turků zahubili, a tak ti, kteří Frankům úklady strojili, též úklady byli přemoženi, neboť byla s nimi moc Boží. Naši totiž všickni vrátili se zdrávi, vyjma jednoho, který byl od nich poraněn. Ale běda! Turci mnohé křesťany, Řeky, Syry, Armény, kteří ve městě bydleli, vraždili a kamenomety a pra- ky svými hlavy zabitých přes hradby metali, aby to Frankové viděli, čehož náš lid velmi želel. Nenávidíce totiž křesťanů obávali se, aby nějak Frankům nedávali výstrah a nepomá- hali jim. Když však obležení města trvalo už nějaký čas a Frankové, kořistící z okolí, aby se potřebným živobytím opatřili, všecek kraj daleko široko vyplenili a chleba nikde koupiti nemohli, začali strádati velikým hladem. Všichni tím byli velmi skli- čeni a mnozí tajně pomýšleli od obléhání útěkem uniknouti, ať po zemi či po moři. Nemělit z čeho žíti, a potravu bylo jim daleko sháněti, s ohromným strachem, vzdalujíc se od ležení na čtyřicet i padesát mil, kdež v horách od číhajících Turku přečasto byli zabíjeni. Soudili jsme, že tyto svízele Frankův i to, že tak dlouho nemohli města dobýti, jsou tresty za jejich hříchy, neboť hyzdila je chlípnost i lakomství nebo pýcha 30
Strana 31
nebo loupeživost. I uradivše se, vyloučili ženy z vojska, vdané i nevdané, aby snad kalem smilstva poskvrnění Bohu se ne- protivili. A ony ubytovaly se tehdy v sousedním táboře. Jak bohatí, tak chudí, všickni stejně byli sklíčeni, jednak hladem, jednak denním vražděním. A kdyby jich Bůh jako dobrý pa- stýř ovce své nebyl držel pospolu, dozajista byli by se odtud všickni rozprchli, třebas se byli zapřisáhli, že města obleže- ním dobudou. A mnozí nemajíce chleba, mnoho dní hledali si po okolních tvrzích potravy a už se k obležení nevraceli, nadobro opouštějíce vojsko. Tehdá viděli jsme na obloze po- divnou červenou záři, kromě toho cítili jsme veliké zemětře- sení, jež nás všecky zděsilo. Mnozí též viděli jakési znamení v podobě kříže, bílé barvy, pohybující se rovně k východu. Hlava XVI. O žalostné nouzi křesťanův a o útěku hraběte z Blois. éta pak Páně tisícího devadesátého osmého, když ona kra- — jina antiochijská kolem dokola od množství našeho lidu úplně byla zpustošena, jak vyšší, tak nižšívíc a více trápeni byli krutým hladem. Z hladu jedli stvoly bobí, ještě rostoucí na polích a všelijaké byliny, ani neosolené; též bodláky, které z nedostatku dříví nejsouce dosti uvařeny, píchaly je do jazyků, jak je jedli; a koně, osly a velbloudy, ba i psy a myši. Chudší jedli i kůže zvířecí a zrní z obroku, v hovnech nalezené. Mrazy, vedra a deště pro Boha vytrpěli. Stany jejich tam zvetšely a zteřely a stálými dešti zhnily, i měli mnozí nad sebou holé nebe. Takto oni jako zlato třikrát zkoušené ohněm a sedm- krát přeháněné, takým hrozným navštívením byli tříbeni, neboť Pán, jak soudím, byl si je vyvolil a chtěl, aby očištěni byli od svých hříchův. Neb dlouho smrtelně zápasíce, i kdyby nebývalo bylo meče vraždícího, mnozí dobrovolně byli by naplnili běh mučenický. Snad od svatého Joba přijali milost takého vzoru, kterýž v trýzních svých tělesných duši svou očišťuje, Boha vždy na mysli choval. S pohany bojují, pro Boha pracují. Jakkoli Bůh, jenž vše tvoří, stvořené pořádá, pořádané udržuje, mocí svou řídí, může cokoli chce bud zni- čiti nebo vzdělati, myslím, že ustanovil, aby tak bičem kře- sťanů podvráceni byli pohané, kteří tak dlouhé časy všecko, L. P. 1098 31
nebo loupeživost. I uradivše se, vyloučili ženy z vojska, vdané i nevdané, aby snad kalem smilstva poskvrnění Bohu se ne- protivili. A ony ubytovaly se tehdy v sousedním táboře. Jak bohatí, tak chudí, všickni stejně byli sklíčeni, jednak hladem, jednak denním vražděním. A kdyby jich Bůh jako dobrý pa- stýř ovce své nebyl držel pospolu, dozajista byli by se odtud všickni rozprchli, třebas se byli zapřisáhli, že města obleže- ním dobudou. A mnozí nemajíce chleba, mnoho dní hledali si po okolních tvrzích potravy a už se k obležení nevraceli, nadobro opouštějíce vojsko. Tehdá viděli jsme na obloze po- divnou červenou záři, kromě toho cítili jsme veliké zemětře- sení, jež nás všecky zděsilo. Mnozí též viděli jakési znamení v podobě kříže, bílé barvy, pohybující se rovně k východu. Hlava XVI. O žalostné nouzi křesťanův a o útěku hraběte z Blois. éta pak Páně tisícího devadesátého osmého, když ona kra- — jina antiochijská kolem dokola od množství našeho lidu úplně byla zpustošena, jak vyšší, tak nižšívíc a více trápeni byli krutým hladem. Z hladu jedli stvoly bobí, ještě rostoucí na polích a všelijaké byliny, ani neosolené; též bodláky, které z nedostatku dříví nejsouce dosti uvařeny, píchaly je do jazyků, jak je jedli; a koně, osly a velbloudy, ba i psy a myši. Chudší jedli i kůže zvířecí a zrní z obroku, v hovnech nalezené. Mrazy, vedra a deště pro Boha vytrpěli. Stany jejich tam zvetšely a zteřely a stálými dešti zhnily, i měli mnozí nad sebou holé nebe. Takto oni jako zlato třikrát zkoušené ohněm a sedm- krát přeháněné, takým hrozným navštívením byli tříbeni, neboť Pán, jak soudím, byl si je vyvolil a chtěl, aby očištěni byli od svých hříchův. Neb dlouho smrtelně zápasíce, i kdyby nebývalo bylo meče vraždícího, mnozí dobrovolně byli by naplnili běh mučenický. Snad od svatého Joba přijali milost takého vzoru, kterýž v trýzních svých tělesných duši svou očišťuje, Boha vždy na mysli choval. S pohany bojují, pro Boha pracují. Jakkoli Bůh, jenž vše tvoří, stvořené pořádá, pořádané udržuje, mocí svou řídí, může cokoli chce bud zni- čiti nebo vzdělati, myslím, že ustanovil, aby tak bičem kře- sťanů podvráceni byli pohané, kteří tak dlouhé časy všecko, L. P. 1098 31
Strana 32
což Božího jest, z jeho dopuštění a na zasloužený trest kře- sťanů hanebně zlehčovali. Dovolil, aby křestané od Turků byli vražděni, na rozmnožení spásy, Turci pak na záhubu duší svých, z nichž některé již ke spáse předurčené zlíbilo se Bohu tehdy od kněží dáti pokřtíti. Nebo které předurčil, ty i povolal, jakož i zvelebil. Což tedy? Někteří z našich, jak jste výše slyšeli, od toho úzkostného obléhání odešli, někteří pro nouzi, jiní z omrzelosti, jiní bojíce se smrti, nejdříve chudí, po nich bohatí. Tehdy Štěpán hrabě z Blois odešel od obléhání a po moři vrátil se do Francie; čehož všickni jsme želeli, poněvadž to byl muž nejurozenější a ve zbrani mocný. Po jeho odchodu na druhý den město Antiochie bylo Frankům vydáno. Kdyby býval byl vytrval, býval by se z toho s ostatními velmi ra- doval. Tak bylo mu to na hanbu. Neboť neprospěje člověku dobrý začátek, leč dobře-li se dokoná. Ve věcech Páně pak abych nějak se neuchýlil od pravdy, poněvadž v nich velmi jest se vystříhati lži, hodně budu zkracovati. Obležení města trvalo od měsíce října, jak bylo řečeno, přes celou následující zimu a jaro až do června měsíce. Mnoho nájezdů bylo učiněno, mnoho bitev svedeno mezi Turky a Franky: přemáhali nás i byli přemáháni, naši však častěji než oni vítězili. Jednou se přihodilo, že Turci bezmála všichni utíkajíce popadali do řeky Fernu a v ní utonuvše neštastně zahynuli. Na obou březích řeky obojí lid mnohokrát spolu bojoval. Postavilit naši velmožové před městem tvrze, ze kte- rých potom na Turky častými nájezdy vytrhujíce, silně je potírali. Tím též dobytku jejich mnohokrát odňali píci. A ani arménští obyvatelé z okolního kraje nepřinesli Armé- nům pomoci, ale ještě častokráte proti nám nepřátelsky vy- stupovali. Hlava XVII. O vydání města Antiochie. L. P. 1098 dyž pak Bohu se zalíbilo korunovati práci lidu jeho, snad obměkčen modlitbami těch, kteří denně prosby odtud k němu vylévali, povolil svou milostivostí, aby lestí samých Turků tajným zrazením město vydáno bylo křesťanům. Slyš- te tedy lest i nelest. Zjevilt se náš Pán jednomu Turkovi, mi- lostí jeho vyvolenému, a řekl mu: Procit, jenžto spíš! Přika- 32
což Božího jest, z jeho dopuštění a na zasloužený trest kře- sťanů hanebně zlehčovali. Dovolil, aby křestané od Turků byli vražděni, na rozmnožení spásy, Turci pak na záhubu duší svých, z nichž některé již ke spáse předurčené zlíbilo se Bohu tehdy od kněží dáti pokřtíti. Nebo které předurčil, ty i povolal, jakož i zvelebil. Což tedy? Někteří z našich, jak jste výše slyšeli, od toho úzkostného obléhání odešli, někteří pro nouzi, jiní z omrzelosti, jiní bojíce se smrti, nejdříve chudí, po nich bohatí. Tehdy Štěpán hrabě z Blois odešel od obléhání a po moři vrátil se do Francie; čehož všickni jsme želeli, poněvadž to byl muž nejurozenější a ve zbrani mocný. Po jeho odchodu na druhý den město Antiochie bylo Frankům vydáno. Kdyby býval byl vytrval, býval by se z toho s ostatními velmi ra- doval. Tak bylo mu to na hanbu. Neboť neprospěje člověku dobrý začátek, leč dobře-li se dokoná. Ve věcech Páně pak abych nějak se neuchýlil od pravdy, poněvadž v nich velmi jest se vystříhati lži, hodně budu zkracovati. Obležení města trvalo od měsíce října, jak bylo řečeno, přes celou následující zimu a jaro až do června měsíce. Mnoho nájezdů bylo učiněno, mnoho bitev svedeno mezi Turky a Franky: přemáhali nás i byli přemáháni, naši však častěji než oni vítězili. Jednou se přihodilo, že Turci bezmála všichni utíkajíce popadali do řeky Fernu a v ní utonuvše neštastně zahynuli. Na obou březích řeky obojí lid mnohokrát spolu bojoval. Postavilit naši velmožové před městem tvrze, ze kte- rých potom na Turky častými nájezdy vytrhujíce, silně je potírali. Tím též dobytku jejich mnohokrát odňali píci. A ani arménští obyvatelé z okolního kraje nepřinesli Armé- nům pomoci, ale ještě častokráte proti nám nepřátelsky vy- stupovali. Hlava XVII. O vydání města Antiochie. L. P. 1098 dyž pak Bohu se zalíbilo korunovati práci lidu jeho, snad obměkčen modlitbami těch, kteří denně prosby odtud k němu vylévali, povolil svou milostivostí, aby lestí samých Turků tajným zrazením město vydáno bylo křesťanům. Slyš- te tedy lest i nelest. Zjevilt se náš Pán jednomu Turkovi, mi- lostí jeho vyvolenému, a řekl mu: Procit, jenžto spíš! Přika- 32
Strana 33
zuji tobě, vydej město křesťanům. On udiven skryl to vidění v mlčení. Pán však zjevil se mu podruhé. Vydej město kře- sťanům, pravil, neboť jsem Kristus, kterýž ti to přikazuji. On tedy rozváživ, co by měl učiniti, šel k pánu svému, vládci antiochijskému, a oznámil mu to vidění. On však mu na to: Zdaž nechceš, hovado, poslechnouti strašidla? I vrátil se a mlčel již. Ale Pán zjevil se mu opět, řka: Proč jsi nevyplnil, co jsem ti přikázal? Nerozmýšlej se, neboť kterýž to poroučím, jsem pánem všech. Tu on neváhaje již opatrně s muži našimi dílo to ujednal, aby lstí od něho bedlivě nastrojenou město vzali. Když to vyložil a syna svého rukojmím dal panu Bo- hemondovi, k jehož sluchu nejdříve řeč ta byla donešena a kterého též první podnítil, jedné noci po žebřích, spletených ze střevových provazců, dvacet ozbrojenců našich vpustil přes zeď do města. A bez meškání otevřena brána a Frankové přihotovení vstoupili do města. Po žebřích též bylo zatím přelezlo čtyřicet našich vojínů, kteří šedesát Turků, strážců věží, nalezených tam, rázem pobili. Po té všickni Frankové vysokým hlasem společně zvolali: Bůh tomu chce, Bůh tomu chce! neb to bylo heslo naše, kterým se volalo, když k vyko- nání nějakého dobrého podniku jsme se chystali. To usly- šavše Turci, velmi se všickni zděsili. A zatím co již svítalo, Frankové valem hnali se do města. A jakmile Turci uzřeli korouhev Bohemondovu červenou do výše již se rozvinující a uslyšali pokřik veliký po celém městě a rohy francké na cimbuřích troubící a viděli Franky po ulicích s tasenými meči pobíhající a lid zuřivě zabíjející, ohromeni rozutíkali se na vše strany, a tak mnozí, kterým poštěstilo se zniknouti, utekli se na tvrz, postavenou na vysoké skále. Náš lid pak bez rozmyslu vrhal se na všecko, co na ulicích nebo v domech nalezli. Leč vojíni drželi se čestně v konání své povinnosti, stíhajíce Turky a zabíjejíce. Tehdy emir antiochijský Aoxian od jakéhosi prostého chlapa Arménce na útěku byl stat. Kte- rýžto sám přinesl Frankům jeho uťatou hlavu. Hlava XVIII. O nalezení kopí. Když město bylo vzato, přihodilo se, že člověk jeden v ko L.P. 1098 stele blaženého apoštola Petra odkopav zemè, nalezl ko- pí, o němž tvrdil, že to jest ono, kterým dle Písem Longin 33
zuji tobě, vydej město křesťanům. On udiven skryl to vidění v mlčení. Pán však zjevil se mu podruhé. Vydej město kře- sťanům, pravil, neboť jsem Kristus, kterýž ti to přikazuji. On tedy rozváživ, co by měl učiniti, šel k pánu svému, vládci antiochijskému, a oznámil mu to vidění. On však mu na to: Zdaž nechceš, hovado, poslechnouti strašidla? I vrátil se a mlčel již. Ale Pán zjevil se mu opět, řka: Proč jsi nevyplnil, co jsem ti přikázal? Nerozmýšlej se, neboť kterýž to poroučím, jsem pánem všech. Tu on neváhaje již opatrně s muži našimi dílo to ujednal, aby lstí od něho bedlivě nastrojenou město vzali. Když to vyložil a syna svého rukojmím dal panu Bo- hemondovi, k jehož sluchu nejdříve řeč ta byla donešena a kterého též první podnítil, jedné noci po žebřích, spletených ze střevových provazců, dvacet ozbrojenců našich vpustil přes zeď do města. A bez meškání otevřena brána a Frankové přihotovení vstoupili do města. Po žebřích též bylo zatím přelezlo čtyřicet našich vojínů, kteří šedesát Turků, strážců věží, nalezených tam, rázem pobili. Po té všickni Frankové vysokým hlasem společně zvolali: Bůh tomu chce, Bůh tomu chce! neb to bylo heslo naše, kterým se volalo, když k vyko- nání nějakého dobrého podniku jsme se chystali. To usly- šavše Turci, velmi se všickni zděsili. A zatím co již svítalo, Frankové valem hnali se do města. A jakmile Turci uzřeli korouhev Bohemondovu červenou do výše již se rozvinující a uslyšali pokřik veliký po celém městě a rohy francké na cimbuřích troubící a viděli Franky po ulicích s tasenými meči pobíhající a lid zuřivě zabíjející, ohromeni rozutíkali se na vše strany, a tak mnozí, kterým poštěstilo se zniknouti, utekli se na tvrz, postavenou na vysoké skále. Náš lid pak bez rozmyslu vrhal se na všecko, co na ulicích nebo v domech nalezli. Leč vojíni drželi se čestně v konání své povinnosti, stíhajíce Turky a zabíjejíce. Tehdy emir antiochijský Aoxian od jakéhosi prostého chlapa Arménce na útěku byl stat. Kte- rýžto sám přinesl Frankům jeho uťatou hlavu. Hlava XVIII. O nalezení kopí. Když město bylo vzato, přihodilo se, že člověk jeden v ko L.P. 1098 stele blaženého apoštola Petra odkopav zemè, nalezl ko- pí, o němž tvrdil, že to jest ono, kterým dle Písem Longin 33
Strana 34
proklál bok Kristův. Pravilť, že mu to bylo zjeveno svatým apoštolem Ondřejem. A když svůj nález oznámil biskupu puyskému a hraběti Raymundovi, biskup měl to za klam, hrabě však uznal je za pravé, a všechen lid, zvěděv o tom, plesaje oslavoval za to Boha. Ale když skoro sto dní všickni s velikou nábožností je uctívali a hrabě Raymund, jenž ho sám opatroval, slavně je choval, stalo se, že mnohé z kléru i lidu jala pochybnost, že to není ono kopí Páně, ale že klamně ten člověk zbrklý našel jiné. Protož svolána byla rada a usta- novili třídenní půst a zachovávajíce jej konali modlitby a po té nanesli hranici dříví do prostřed pole před městečkem Archas, osmého měsíce po dobytí Antiochie, zapálili ji, a když byli biskupové nad tím ohněm vykonali soudní pože- hnání, nálezce kopí, jakož byl sám na potvrzení pravdivosti žádal, z vlastní vůle vstoupil na hořící hranici a prostředkem hbitě ji přešel. A tu lidé viděli, že člověk ten, vycházeje z pla- menů, jakožto vinný na kůži jest popálen, a též znamenali, že na vnitřnostech smrtelně si ublížil. Což také skutečnost dokázala, neboť dvanáctého dne tou bolestí poznamenán ze- mřel. A poněvadž z úcty a lásky Boží všickni to kopí byli uctívali, po tomto soudu velmi zůstali zarmouceni a z věří- cích stali se nevěřícími. Hrabě Raymund však ještě dlouho potom je choval. Hlava XIX. O obležení křesťanů ve městě Antiochii od Turků. L. P. 1098 když Antiochie, jak bylo pověděno, byla vzata, následu- jícího dne nesčetné množství Turků přitrhlo a oblehli město. Neboť Sultan, král perský, dostav poselství, ihned sebral veliké množství vojska a poslal je proti Frankům. Vůdcem a satrapou toho vojska byl Korbagath. Ten zastavil se nejdříve před městem Edessou, kterouž tehdy držel pan Balduin, ale když po třínedělním obléhání ničeho tam ne- zmohl, chvátal k Antiochii na pomoc knížeti Aoxianovi. Frankové spatřivše je, znovu neméně než jindy byli zdrceni, soudíce, že pro hříchy jejich trest byl jim zdvojnásoben. Ne- boť jedva vkročili do města, již mnozí z nich pojili se s že- nami nezákonnými. Tehdy kromě toho vstoupilo do města skoro šedesát tisíc Turků, vysokou tvrzí se strany strmé skály, a častými útoky velmi silně naše tísnili. Ale nevytrvali; velmi 34
proklál bok Kristův. Pravilť, že mu to bylo zjeveno svatým apoštolem Ondřejem. A když svůj nález oznámil biskupu puyskému a hraběti Raymundovi, biskup měl to za klam, hrabě však uznal je za pravé, a všechen lid, zvěděv o tom, plesaje oslavoval za to Boha. Ale když skoro sto dní všickni s velikou nábožností je uctívali a hrabě Raymund, jenž ho sám opatroval, slavně je choval, stalo se, že mnohé z kléru i lidu jala pochybnost, že to není ono kopí Páně, ale že klamně ten člověk zbrklý našel jiné. Protož svolána byla rada a usta- novili třídenní půst a zachovávajíce jej konali modlitby a po té nanesli hranici dříví do prostřed pole před městečkem Archas, osmého měsíce po dobytí Antiochie, zapálili ji, a když byli biskupové nad tím ohněm vykonali soudní pože- hnání, nálezce kopí, jakož byl sám na potvrzení pravdivosti žádal, z vlastní vůle vstoupil na hořící hranici a prostředkem hbitě ji přešel. A tu lidé viděli, že člověk ten, vycházeje z pla- menů, jakožto vinný na kůži jest popálen, a též znamenali, že na vnitřnostech smrtelně si ublížil. Což také skutečnost dokázala, neboť dvanáctého dne tou bolestí poznamenán ze- mřel. A poněvadž z úcty a lásky Boží všickni to kopí byli uctívali, po tomto soudu velmi zůstali zarmouceni a z věří- cích stali se nevěřícími. Hrabě Raymund však ještě dlouho potom je choval. Hlava XIX. O obležení křesťanů ve městě Antiochii od Turků. L. P. 1098 když Antiochie, jak bylo pověděno, byla vzata, následu- jícího dne nesčetné množství Turků přitrhlo a oblehli město. Neboť Sultan, král perský, dostav poselství, ihned sebral veliké množství vojska a poslal je proti Frankům. Vůdcem a satrapou toho vojska byl Korbagath. Ten zastavil se nejdříve před městem Edessou, kterouž tehdy držel pan Balduin, ale když po třínedělním obléhání ničeho tam ne- zmohl, chvátal k Antiochii na pomoc knížeti Aoxianovi. Frankové spatřivše je, znovu neméně než jindy byli zdrceni, soudíce, že pro hříchy jejich trest byl jim zdvojnásoben. Ne- boť jedva vkročili do města, již mnozí z nich pojili se s že- nami nezákonnými. Tehdy kromě toho vstoupilo do města skoro šedesát tisíc Turků, vysokou tvrzí se strany strmé skály, a častými útoky velmi silně naše tísnili. Ale nevytrvali; velmi 34
Strana 35
se zděsivše, vybrali se z města a vyšli za obležení. Frankové však uzavření zůstali v úzkostech větších než možno uvěřiti. Hlava XX. O viděních, ukázavších se ve městě. Vatím však Pán, nejsa jich nepamětliv, mnohým, jakož ne- Zzřídka vypravovali a dosvědčovali, se zjevoval, a povzbu- zuje jich sliboval, že lid brzy vítězstvím obveselí. Jednomu klerikovi, který strachem ze smrti utíkal, zjevil se Pán řka: „Kam se ubíráš, bratře?“ „Prchám“, odvětil on, „abych ne- šťastně nezahynul“. L. P. 1098 Tak prchají četní, smrtí by nesešli ukrutnou. Načež jemu Pán: „Neprchej“, vece, „ale vrat se a pověz ostat- ním, že v boji budu s nimi. Neb obměkčiti se dav prosbami Matky své, slituju se nad nimi. Zhřešili, proto bezmála zhy- nuli. Leč ať mají pevnou naději ve mne a dám jim vítěz- ství nad Turky. Ať se kají a spaseni budou. Pán jsem, kterýž mluvím s tebou.“ Tu on ihned se vrátil a vyprávěl, co slyšel. Též mnozí, kteří v noci po žílách chtěli se spustiti a prchnouti, svedeni jsouce mnohými, kteří se strachovali, aby hladem nebo mečem nezhynuli, přistoupil k jednomu slézajícímu bratr jeho již zemřelý, řka mu: „Kam, bratře, prcháš? Zů- staň, neboj se; neboť Pán v boji vašem bude svámi a též druho- vé vaši, kteří na této cestě již smrtí vás předešli, proti Turkům budou s vámi bojovati.“ On podiviv se slovům zemřelého, zůstal a vyprávěl ostatním, co byl slyšel. Když pak líbilo se Pánu skoncovati strázeň a námahu slu- žebníkův jeho, kteří už ani tolikerého soužení nemohli snésti a neměli už čeho do úst vzíti, čímž jak sami, tak i koně jejich velmi seslábli, ustanovili se vespolek konati třídenní půst s modlitbami a almužnami, aby na jejich pokání a úpěnlivé prosby Bůh smiloval se nad nimi. Hlava XXI. O válce, kterou Frankové Turkům vyhlásili. Zatím uradivše se, vzkázali Turkům po Petru Poustevníku, L. P. 1098 Z že nepostoupí-li jim pokojně země, která ode dávna ná- ležívala křestanům, na druhý den najisto začnou proti nim 35
se zděsivše, vybrali se z města a vyšli za obležení. Frankové však uzavření zůstali v úzkostech větších než možno uvěřiti. Hlava XX. O viděních, ukázavších se ve městě. Vatím však Pán, nejsa jich nepamětliv, mnohým, jakož ne- Zzřídka vypravovali a dosvědčovali, se zjevoval, a povzbu- zuje jich sliboval, že lid brzy vítězstvím obveselí. Jednomu klerikovi, který strachem ze smrti utíkal, zjevil se Pán řka: „Kam se ubíráš, bratře?“ „Prchám“, odvětil on, „abych ne- šťastně nezahynul“. L. P. 1098 Tak prchají četní, smrtí by nesešli ukrutnou. Načež jemu Pán: „Neprchej“, vece, „ale vrat se a pověz ostat- ním, že v boji budu s nimi. Neb obměkčiti se dav prosbami Matky své, slituju se nad nimi. Zhřešili, proto bezmála zhy- nuli. Leč ať mají pevnou naději ve mne a dám jim vítěz- ství nad Turky. Ať se kají a spaseni budou. Pán jsem, kterýž mluvím s tebou.“ Tu on ihned se vrátil a vyprávěl, co slyšel. Též mnozí, kteří v noci po žílách chtěli se spustiti a prchnouti, svedeni jsouce mnohými, kteří se strachovali, aby hladem nebo mečem nezhynuli, přistoupil k jednomu slézajícímu bratr jeho již zemřelý, řka mu: „Kam, bratře, prcháš? Zů- staň, neboj se; neboť Pán v boji vašem bude svámi a též druho- vé vaši, kteří na této cestě již smrtí vás předešli, proti Turkům budou s vámi bojovati.“ On podiviv se slovům zemřelého, zůstal a vyprávěl ostatním, co byl slyšel. Když pak líbilo se Pánu skoncovati strázeň a námahu slu- žebníkův jeho, kteří už ani tolikerého soužení nemohli snésti a neměli už čeho do úst vzíti, čímž jak sami, tak i koně jejich velmi seslábli, ustanovili se vespolek konati třídenní půst s modlitbami a almužnami, aby na jejich pokání a úpěnlivé prosby Bůh smiloval se nad nimi. Hlava XXI. O válce, kterou Frankové Turkům vyhlásili. Zatím uradivše se, vzkázali Turkům po Petru Poustevníku, L. P. 1098 Z že nepostoupí-li jim pokojně země, která ode dávna ná- ležívala křestanům, na druhý den najisto začnou proti nim 35
Strana 36
válku. Nebo chtěli-li by jinak, ať buď po pěti nebo po deseti nebo po dvaceti nebo po stu vojínech s každé strany vybra- ných utká se bojem, aby utkáním všech tak veliké množství lidu nezhynulo, a která strana druhou porazí, ta ať město i království svobodně vezme. To bylo vzkázáno, ale Turci na to nepřistoupili, a důvěřujíce v množství lidu svého a v sílu, troufali si, že naše přemohou a zničí. Počítali, že jest jich úhrnem tři sta tisíc jezdcův i pěších, o našich pak věděli, že jsou pěší, slábi a špatně opatřeni. Petr legát tedy vrátil se s odpovědí. Frankové uslyšavše ji, hotovili se k boji, nic ne- pochybujíce, ale v Boha naději svou úplně skládajíce. Pře- dáků tureckých, kteréž oni emiry zovou, bylo mnoho. Jsou to Korbagath, Meledukat, Amisoliman a mnoho jiných, kte- rých tu vypočítávati nebudeme. Hlava XXII. O přípravě k boji. rančtí pak knížata byli tito: Hugo Veliký, Robert hrabě Normanský, vévoda Godfrid, hrabě Raymund, Bohemond a mnozí jiní, nižší však těchto. Bůh požehnej duši Ademara, biskupa puyského, kterýžto, muž apoštolský, dobrotivě vždy- cky lidu povzbuzoval a v Pánu posilňoval. O svaté opatření! Předchozího večera přikázal skrze hlasatele všemu vojsku Božímu, aby každý dle možnosti dal svému koni jakoby al- mužnou hojněji píce, aby nazejtří při jízdě v hodinu boje hladem nezemdlívali. Poručeno a vykonáno. Takto tedy vši- ckni připravivše se k boji, vyšli záhy ráno z města, což bylo dvacátého osmého června, napřed škadrony jízdy a za nimi pěší voje, po rotách a falangách, náležitě rozděleny, každá za svou korouhví. Mezi nimi byli kněží v bílém odění, kteří za veškeren lid plačíce Pánu žalmy pěli a prosby přehojné ze srdcí vroucích vylévali. Tu jeden Turek, jmenem Amirdal, vojín velmi chrabrý, uzřev, jak lid náš proti nim se zdviže- nými korouhvemi takto vychází, velmi se podivil. A poznav znaky našich velmožů, kteréž viděl spořádaně postupovati usoudil, že co nevidět dojde k boji. Bylť přebýval v Antiochii, i věděl, že taký jest obyčej Franků, a proto spěchaje ke Kor- bagathovi oznamoval mu, co byl uzřel, řka: „Co hraješ v šachy? Hle Frankové přicházejí!“ Jemužto on odvětil: „Při- L. P. 1098 36
válku. Nebo chtěli-li by jinak, ať buď po pěti nebo po deseti nebo po dvaceti nebo po stu vojínech s každé strany vybra- ných utká se bojem, aby utkáním všech tak veliké množství lidu nezhynulo, a která strana druhou porazí, ta ať město i království svobodně vezme. To bylo vzkázáno, ale Turci na to nepřistoupili, a důvěřujíce v množství lidu svého a v sílu, troufali si, že naše přemohou a zničí. Počítali, že jest jich úhrnem tři sta tisíc jezdcův i pěších, o našich pak věděli, že jsou pěší, slábi a špatně opatřeni. Petr legát tedy vrátil se s odpovědí. Frankové uslyšavše ji, hotovili se k boji, nic ne- pochybujíce, ale v Boha naději svou úplně skládajíce. Pře- dáků tureckých, kteréž oni emiry zovou, bylo mnoho. Jsou to Korbagath, Meledukat, Amisoliman a mnoho jiných, kte- rých tu vypočítávati nebudeme. Hlava XXII. O přípravě k boji. rančtí pak knížata byli tito: Hugo Veliký, Robert hrabě Normanský, vévoda Godfrid, hrabě Raymund, Bohemond a mnozí jiní, nižší však těchto. Bůh požehnej duši Ademara, biskupa puyského, kterýžto, muž apoštolský, dobrotivě vždy- cky lidu povzbuzoval a v Pánu posilňoval. O svaté opatření! Předchozího večera přikázal skrze hlasatele všemu vojsku Božímu, aby každý dle možnosti dal svému koni jakoby al- mužnou hojněji píce, aby nazejtří při jízdě v hodinu boje hladem nezemdlívali. Poručeno a vykonáno. Takto tedy vši- ckni připravivše se k boji, vyšli záhy ráno z města, což bylo dvacátého osmého června, napřed škadrony jízdy a za nimi pěší voje, po rotách a falangách, náležitě rozděleny, každá za svou korouhví. Mezi nimi byli kněží v bílém odění, kteří za veškeren lid plačíce Pánu žalmy pěli a prosby přehojné ze srdcí vroucích vylévali. Tu jeden Turek, jmenem Amirdal, vojín velmi chrabrý, uzřev, jak lid náš proti nim se zdviže- nými korouhvemi takto vychází, velmi se podivil. A poznav znaky našich velmožů, kteréž viděl spořádaně postupovati usoudil, že co nevidět dojde k boji. Bylť přebýval v Antiochii, i věděl, že taký jest obyčej Franků, a proto spěchaje ke Kor- bagathovi oznamoval mu, co byl uzřel, řka: „Co hraješ v šachy? Hle Frankové přicházejí!“ Jemužto on odvětil: „Při- L. P. 1098 36
Strana 37
cházejí-liž k boji?“ Na to Amirdal: „Ještě nevím“, vece, „ale posečkej." A Korbagath též se podívav a uzřev, jak korouhve našich knížat v pořádku na druhou stranu se nesou a šiky odděleny pěkně za nimi postupují, vrátiv se řekl: „Hle Fran- kové! Co myslíš?“ On praví: „Boj tuším. Ale ještě chvilečku počkej, neboť nerozeznávám, čí jsou znaky, jež vidím.“A zno- vu pozorněji se podívav, poznal znak biskupapuyského,s třetí rotou postupující. Tu nemaje už stání, Korbagath sám dí: „Hle Frankové přicházejí, nyní buď utec neb dobře bojuj, neb vidím, jak se blíží znak velikého Papeže. A strachuj se dnes porážky od těch, o kterých jsi myslil, že nadobro po- třeni budou.“ I řekl Korbagath: „Pošlu k Frankům a povolím jim dnes, co mi včera vzkazovali." Amirdal však jemu: „Po- zdě“, vece, „jsi promluvil.“ On přece vzkázal, ale nedosáhl, čeho žádal. Amirdal pak ihned od něho se vzdaluje, ostru- hami pobádal koně. Rozmýšlí se, nemá-li utéci, přece však druhů napomíná, by statečně bojovali všickni a metali šípy. Hlava XXIII. O boji a vítězství křesťanův a o útěku Turkův. le, Hugo Veliký a Robert hrabě Normanský, jakož i hrabě Flanderský Robert v prvním voji ustanoveni jsou útoč- níky. V druhém pak vévoda Godfrid s Alemany a Lotrinčany následoval. Za nimi postupoval biskup puyský a lid hraběte Raymunda, Gaskonci a Provencalové. Hrabě Raymund sám zůstal ve městě na stráž. Poslední pak voj vedl obezřele Bo- hemond. Turci zříce, jak všecko vojsko francké útokem nej- divějším na ně se žene, rozptýleni, jak jejich obyčejem, vy- bíhali a šípy metati se jali. Ale poněvadž s nebe puštěn byl na ně strach a jako by celý svět na ně se hnal, všickni dali se na zmatený útěk a Frankové stíhali je, seč byli. Měli však Frankové málo koní a hladem sesláblé, proto nezajali pohanů, kolik by bývalo náleželo, ale stany jejich všecky zůstaly na poli; též jejich věcí nejrozmanitějších ve stanech těch nalezli, totiž zlato, stříbro, pláště, roucha, nádobí a mnoho jiného, což oni zděšeni a po polích prchající buď zůstavili nebo pu- stili a pozahazovali, totiž koně, mezky, velbloudy, osly, pře- krásné turbany, luky a šípy s toulci. Jelena rychleji utíkal Korbagath, kterýž slovy tak vzteklými a hrozbami již tolikrát L. P. 1098 37
cházejí-liž k boji?“ Na to Amirdal: „Ještě nevím“, vece, „ale posečkej." A Korbagath též se podívav a uzřev, jak korouhve našich knížat v pořádku na druhou stranu se nesou a šiky odděleny pěkně za nimi postupují, vrátiv se řekl: „Hle Fran- kové! Co myslíš?“ On praví: „Boj tuším. Ale ještě chvilečku počkej, neboť nerozeznávám, čí jsou znaky, jež vidím.“A zno- vu pozorněji se podívav, poznal znak biskupapuyského,s třetí rotou postupující. Tu nemaje už stání, Korbagath sám dí: „Hle Frankové přicházejí, nyní buď utec neb dobře bojuj, neb vidím, jak se blíží znak velikého Papeže. A strachuj se dnes porážky od těch, o kterých jsi myslil, že nadobro po- třeni budou.“ I řekl Korbagath: „Pošlu k Frankům a povolím jim dnes, co mi včera vzkazovali." Amirdal však jemu: „Po- zdě“, vece, „jsi promluvil.“ On přece vzkázal, ale nedosáhl, čeho žádal. Amirdal pak ihned od něho se vzdaluje, ostru- hami pobádal koně. Rozmýšlí se, nemá-li utéci, přece však druhů napomíná, by statečně bojovali všickni a metali šípy. Hlava XXIII. O boji a vítězství křesťanův a o útěku Turkův. le, Hugo Veliký a Robert hrabě Normanský, jakož i hrabě Flanderský Robert v prvním voji ustanoveni jsou útoč- níky. V druhém pak vévoda Godfrid s Alemany a Lotrinčany následoval. Za nimi postupoval biskup puyský a lid hraběte Raymunda, Gaskonci a Provencalové. Hrabě Raymund sám zůstal ve městě na stráž. Poslední pak voj vedl obezřele Bo- hemond. Turci zříce, jak všecko vojsko francké útokem nej- divějším na ně se žene, rozptýleni, jak jejich obyčejem, vy- bíhali a šípy metati se jali. Ale poněvadž s nebe puštěn byl na ně strach a jako by celý svět na ně se hnal, všickni dali se na zmatený útěk a Frankové stíhali je, seč byli. Měli však Frankové málo koní a hladem sesláblé, proto nezajali pohanů, kolik by bývalo náleželo, ale stany jejich všecky zůstaly na poli; též jejich věcí nejrozmanitějších ve stanech těch nalezli, totiž zlato, stříbro, pláště, roucha, nádobí a mnoho jiného, což oni zděšeni a po polích prchající buď zůstavili nebo pu- stili a pozahazovali, totiž koně, mezky, velbloudy, osly, pře- krásné turbany, luky a šípy s toulci. Jelena rychleji utíkal Korbagath, kterýž slovy tak vzteklými a hrozbami již tolikrát L. P. 1098 37
Strana 38
byl Franky pobil. Ale proč prchal on, kterýž měl tolik lidu a koni dobře opatřeného? Protože proti Bohu bojovati usi- loval a Pán jeho chlubnost z daleka prohlédaje, zmařil ji i jeho sílu. A majíce dobré a rychlé koně, Turci unikli; pomalejší však ostali v rukou Franků. Mnozí ovšem z nich i z pěších Saracenů byli utraceni. Ženám, které nalezli v jejich stanech, nic jiného zlého neučinili Frankové, leda že kopí svá jim do břich vráželi. Po té všickni hlasem plesavým Bohu dobro- řečili a oslavovali ho, kterýž v takové nouzi a úzkosti pravicí své dobrotivosti osvobodil je, doufající v něho, od nepřátel tak ukrutných, a též poražené, zatím co křesťané byli téměř již přemoženi, mocně rozptýlil. Jejich zbožím oni se oboha- tivše, radostně navrátili se do města. Antiochijské město památné když bylo vzato, let tehdáž jedenáct set, léto a léto odečtouc, od doby té bylo zašlo, z Panny co Pán narodil se, slunce pak osmnáctkrát vyšlo znamením Blíženců. Tehdáž umřel biskup Ademar, prvého srpna, jehožto duše požívej věčného klidu. Amen! A tehdy Hugo Veliký se sou- hlasem velmožů odejel do Cařihradu a odtud do Francie. Hlava XXIV. Po těchto všech událostech slavný sborvůdců všeho vojska poslal jest Veleknězi Římskému tento list: 1098 Dánu ctihodnému papeži Urbanovi Bohemond a Raymund Ihrabě Svatojilský, Godfrid vojvoda Lotrinský a Robert hrabě Normanský, Robert hrabě Flanderský a Eustach hrabě Boloňský pozdravení a věrné služby a jakožto synové svému otci duchovnímu pravé v Kristu poddanství. Chceme všickni a toužíme, by vám známo bylo, kterak velikým milosrdenstvím Božím a přezjevným jeho přispě- ním dobyto bylo od nás Antiochie, a Turci, kteří Pánu na- šemu Ježíši Kristu mnoho potup byli napůsobili, zajati a pobiti, a my, Jerusalemští Ježíše Krista, příkoří a urážky svrchovaného Boha pomstili; a kterak my, kteří dříve Turky jsme obléhali, později od Turků, z Chorasan a z Jerusaléma a Damašku a mnoha jiných končin přicházejících, obleženi byli, a kterak milosrdenstvím Ježíše Krista byli jsme vysvo- bozeni. L. P. 38
byl Franky pobil. Ale proč prchal on, kterýž měl tolik lidu a koni dobře opatřeného? Protože proti Bohu bojovati usi- loval a Pán jeho chlubnost z daleka prohlédaje, zmařil ji i jeho sílu. A majíce dobré a rychlé koně, Turci unikli; pomalejší však ostali v rukou Franků. Mnozí ovšem z nich i z pěších Saracenů byli utraceni. Ženám, které nalezli v jejich stanech, nic jiného zlého neučinili Frankové, leda že kopí svá jim do břich vráželi. Po té všickni hlasem plesavým Bohu dobro- řečili a oslavovali ho, kterýž v takové nouzi a úzkosti pravicí své dobrotivosti osvobodil je, doufající v něho, od nepřátel tak ukrutných, a též poražené, zatím co křesťané byli téměř již přemoženi, mocně rozptýlil. Jejich zbožím oni se oboha- tivše, radostně navrátili se do města. Antiochijské město památné když bylo vzato, let tehdáž jedenáct set, léto a léto odečtouc, od doby té bylo zašlo, z Panny co Pán narodil se, slunce pak osmnáctkrát vyšlo znamením Blíženců. Tehdáž umřel biskup Ademar, prvého srpna, jehožto duše požívej věčného klidu. Amen! A tehdy Hugo Veliký se sou- hlasem velmožů odejel do Cařihradu a odtud do Francie. Hlava XXIV. Po těchto všech událostech slavný sborvůdců všeho vojska poslal jest Veleknězi Římskému tento list: 1098 Dánu ctihodnému papeži Urbanovi Bohemond a Raymund Ihrabě Svatojilský, Godfrid vojvoda Lotrinský a Robert hrabě Normanský, Robert hrabě Flanderský a Eustach hrabě Boloňský pozdravení a věrné služby a jakožto synové svému otci duchovnímu pravé v Kristu poddanství. Chceme všickni a toužíme, by vám známo bylo, kterak velikým milosrdenstvím Božím a přezjevným jeho přispě- ním dobyto bylo od nás Antiochie, a Turci, kteří Pánu na- šemu Ježíši Kristu mnoho potup byli napůsobili, zajati a pobiti, a my, Jerusalemští Ježíše Krista, příkoří a urážky svrchovaného Boha pomstili; a kterak my, kteří dříve Turky jsme obléhali, později od Turků, z Chorasan a z Jerusaléma a Damašku a mnoha jiných končin přicházejících, obleženi byli, a kterak milosrdenstvím Ježíše Krista byli jsme vysvo- bozeni. L. P. 38
Strana 39
Když tedy po dobytí Nikeje porazili jsme ono převeliké množství Turků, jak jste slyšeli, prvního července proti nám táhnoucím v údolí Dorotilly, a onoho velikého Solimana na útěk obrátili a všecko jejich jmění, zemi i věci uloupili, a zabrali a upokojili celou Romanii, přistoupili jsme k oblé- hání Antiochie. Při obléhání tom mnoho zlého jsme vytr- pěli, jak boji sousedních Turkův a pohanů, kteří na nás často a u velikých množstvích se vrhali, abychom pravdivěji řekli, obleženi jsouce od těch, které v Antiochii jsme oblehli. Po- sléze překonány všecky boje a jejich zdarem víra křesťanská vyvýšena jest tímto způsobem: Já Bohemond, smluviv se s jedním Turkem, který mi to město zradil, dal jsem krátce před úsvitem připevniti ke zdi žebře a tak města dříve Kristu odporovavšího třetího června jsme dobyli a Kassiana, samo- vládce toho města, s mnoha jeho vojáky jsme zabili a jejich ženy, děti i čeledi se zlatem a stříbrem a všemi jejich statky jsme zadrželi. Věže však antiochijské, od Turkův opevněné, dobýti jsme nemohli. A když na druhý den chtěli jsme se na ni obořiti, uzřeli jsme nesčetné množství Turků po všech polích se hemžících, kteréž už mnoho dní jsme čekali, že z vnější strany na nás udeří. Ti třetího dne nás oblehli a do oné tvrze přes tisíc se jich vhrnulo a branou té tvrze chtěli vtrhnouti do města, pod tvrzí položeného a nám i jim spo- lečného. My pak na jiné hoře stojíce, proti oné věži, střehli jsme cesty, mezi obojím vojskem do města sestupující, aby oni, mnohem početnější nás, nenavalili se na nás a uvnitř i zevně ve dne v noci bojujíce, přinutili jsme je couvnouti do bran tvrze, k městu se otvírajících a vrátiti se na hrad. Když tedy viděli, že s té strany nijak nemohou nám uškoditi, tak nás se všech stran obklíčili, že nikdo z našich vyjíti ani k nám přijíti nemohl. Tím byli jsme všickni hrozně sklíčeni a ztrá- peni, a hladem a všelikým jiným soužením umírajíce, mnozí z nás zabíjeli a jedli své hladové koně a osly. Ale zatím při- spěla nám nejmilostivější slitovnost všemohoucího Boha, jež nad námi bděla, a v chrámě blaženého Petra, knížete a- poštolského, nalezli jsme kopí, kterým proboden byl rukama Longinovýma bok našeho Spasitele, a to na trojí zjevení, je- hož se dostalo jednomu sluhovi Božímu od svatého Ondřeje Apoštola, kterýž také ukázal místo, kde kopí leží. Tím ná- lezem a jinými mnoha božskými zjeveními tak jsme byli po- 39
Když tedy po dobytí Nikeje porazili jsme ono převeliké množství Turků, jak jste slyšeli, prvního července proti nám táhnoucím v údolí Dorotilly, a onoho velikého Solimana na útěk obrátili a všecko jejich jmění, zemi i věci uloupili, a zabrali a upokojili celou Romanii, přistoupili jsme k oblé- hání Antiochie. Při obléhání tom mnoho zlého jsme vytr- pěli, jak boji sousedních Turkův a pohanů, kteří na nás často a u velikých množstvích se vrhali, abychom pravdivěji řekli, obleženi jsouce od těch, které v Antiochii jsme oblehli. Po- sléze překonány všecky boje a jejich zdarem víra křesťanská vyvýšena jest tímto způsobem: Já Bohemond, smluviv se s jedním Turkem, který mi to město zradil, dal jsem krátce před úsvitem připevniti ke zdi žebře a tak města dříve Kristu odporovavšího třetího června jsme dobyli a Kassiana, samo- vládce toho města, s mnoha jeho vojáky jsme zabili a jejich ženy, děti i čeledi se zlatem a stříbrem a všemi jejich statky jsme zadrželi. Věže však antiochijské, od Turkův opevněné, dobýti jsme nemohli. A když na druhý den chtěli jsme se na ni obořiti, uzřeli jsme nesčetné množství Turků po všech polích se hemžících, kteréž už mnoho dní jsme čekali, že z vnější strany na nás udeří. Ti třetího dne nás oblehli a do oné tvrze přes tisíc se jich vhrnulo a branou té tvrze chtěli vtrhnouti do města, pod tvrzí položeného a nám i jim spo- lečného. My pak na jiné hoře stojíce, proti oné věži, střehli jsme cesty, mezi obojím vojskem do města sestupující, aby oni, mnohem početnější nás, nenavalili se na nás a uvnitř i zevně ve dne v noci bojujíce, přinutili jsme je couvnouti do bran tvrze, k městu se otvírajících a vrátiti se na hrad. Když tedy viděli, že s té strany nijak nemohou nám uškoditi, tak nás se všech stran obklíčili, že nikdo z našich vyjíti ani k nám přijíti nemohl. Tím byli jsme všickni hrozně sklíčeni a ztrá- peni, a hladem a všelikým jiným soužením umírajíce, mnozí z nás zabíjeli a jedli své hladové koně a osly. Ale zatím při- spěla nám nejmilostivější slitovnost všemohoucího Boha, jež nad námi bděla, a v chrámě blaženého Petra, knížete a- poštolského, nalezli jsme kopí, kterým proboden byl rukama Longinovýma bok našeho Spasitele, a to na trojí zjevení, je- hož se dostalo jednomu sluhovi Božímu od svatého Ondřeje Apoštola, kterýž také ukázal místo, kde kopí leží. Tím ná- lezem a jinými mnoha božskými zjeveními tak jsme byli po- 39
Strana 40
vzbuzeni a posilněni, že jak dříve byli jsme sklíčeni a bázlivi, po té nejsmělejšími a nejčilejšími k bojování jsme byli a druh druha povzbuzovali. Tři neděle tedy a čtyři dni byvše obléháni, o vigiliích apoštolů Petra a Pavla, v Boha důvě- řujíce, ze všech nepravostí svých se vyzpovídavše, z bran měst ských se vší naší válečnou hotovostí jsme vytrhli, a tak ma- loučko nás bylo, že oni tvrdili, že nikterak proti nim neúto- číme, ale utíkáme. My pak vše přistrojivše a jak pěší, tak jezdci v pevné řady se spořádavše, kde největší jejich moc a statnost byla, tam směle jsme se vrhli s kopím Páně a od prvého postavení bitevního na útěk jsme je tlačili. Oni, jak jejich obyčejem jest, na vše strany se rozutíkali, zaujímajíce pahrbky a cesty, a vší mocí snažili se obklíčiti nás. Tak totiž myslili všecky nás pobíti. Ale my mnoha boji vyučili jsme se proti jejich chytrostem a lstem, a milost a slitovnost Boží tak nám přispívala, že ač tak maloučko nás bylo proti nim, všecky jsme je stlačili v hromadu a stlačené, ana pravice Boží s námi bojovala, utíkati a tábor se vším, co v táboře bylo, opustiti jsme donutili. Přemohše je a celý den stíhavše a mnoho tisíc jich pobivše, do mèsta radostni a veseli jsme se vrátili. Tvrz pak jmenovanou jeden emir, který ji držel s tisíci muži, vydal Bohemondovi a skrze jeho ruku křestan- ské víře jednomyslně se poddal. A tak náš Pán Ježíš Kristus celou Antiochii podrobil římskému náboženství a víře. Leč poněvadž do radostných věcí vždycky se mísívá něco smut- ného, onen biskup puyský, kterého svým náměstkem s námi jsi poslal, když dobojována byla bitva, jíž čestně se súčastnil, a město upokojeno, dne prvního srpna umřel. Nyní tedy my synové tvoji, zbaveni jsouce otce nám da- ného, tobě, duchovnímu otci svému vzkazujeme, abys, zapo- čav tuto cestu a řečmi svými nás přiměv všecko příbuzenstvo i země naše i cožkoliv jest na zemi, opustiti a s křížem Krista následovati nám kázal a k vyvýšení jmena křesťanského na- bádal, a k naplnění toho, k čemu jsi povzbuzoval, za námi přišel a co nejvíce jich sezval, aby s tebou přišli. Neb odtud jmeno křesťanské vzalo původ. Když totiž blažený Petr na stolci, který denně zříme, nastolen byl, tehdy ti, kteří dříve nazýváni byli Galilejskými, ponejprv odtud a hlavně nazváni byli křesťany. Což tedy na světě náležitějším se zdá, než abys ty, jenž jsi otcem a hlavou křestanského náboženství, do prv- 40
vzbuzeni a posilněni, že jak dříve byli jsme sklíčeni a bázlivi, po té nejsmělejšími a nejčilejšími k bojování jsme byli a druh druha povzbuzovali. Tři neděle tedy a čtyři dni byvše obléháni, o vigiliích apoštolů Petra a Pavla, v Boha důvě- řujíce, ze všech nepravostí svých se vyzpovídavše, z bran měst ských se vší naší válečnou hotovostí jsme vytrhli, a tak ma- loučko nás bylo, že oni tvrdili, že nikterak proti nim neúto- číme, ale utíkáme. My pak vše přistrojivše a jak pěší, tak jezdci v pevné řady se spořádavše, kde největší jejich moc a statnost byla, tam směle jsme se vrhli s kopím Páně a od prvého postavení bitevního na útěk jsme je tlačili. Oni, jak jejich obyčejem jest, na vše strany se rozutíkali, zaujímajíce pahrbky a cesty, a vší mocí snažili se obklíčiti nás. Tak totiž myslili všecky nás pobíti. Ale my mnoha boji vyučili jsme se proti jejich chytrostem a lstem, a milost a slitovnost Boží tak nám přispívala, že ač tak maloučko nás bylo proti nim, všecky jsme je stlačili v hromadu a stlačené, ana pravice Boží s námi bojovala, utíkati a tábor se vším, co v táboře bylo, opustiti jsme donutili. Přemohše je a celý den stíhavše a mnoho tisíc jich pobivše, do mèsta radostni a veseli jsme se vrátili. Tvrz pak jmenovanou jeden emir, který ji držel s tisíci muži, vydal Bohemondovi a skrze jeho ruku křestan- ské víře jednomyslně se poddal. A tak náš Pán Ježíš Kristus celou Antiochii podrobil římskému náboženství a víře. Leč poněvadž do radostných věcí vždycky se mísívá něco smut- ného, onen biskup puyský, kterého svým náměstkem s námi jsi poslal, když dobojována byla bitva, jíž čestně se súčastnil, a město upokojeno, dne prvního srpna umřel. Nyní tedy my synové tvoji, zbaveni jsouce otce nám da- ného, tobě, duchovnímu otci svému vzkazujeme, abys, zapo- čav tuto cestu a řečmi svými nás přiměv všecko příbuzenstvo i země naše i cožkoliv jest na zemi, opustiti a s křížem Krista následovati nám kázal a k vyvýšení jmena křesťanského na- bádal, a k naplnění toho, k čemu jsi povzbuzoval, za námi přišel a co nejvíce jich sezval, aby s tebou přišli. Neb odtud jmeno křesťanské vzalo původ. Když totiž blažený Petr na stolci, který denně zříme, nastolen byl, tehdy ti, kteří dříve nazýváni byli Galilejskými, ponejprv odtud a hlavně nazváni byli křesťany. Což tedy na světě náležitějším se zdá, než abys ty, jenž jsi otcem a hlavou křestanského náboženství, do prv- 40
Strana 41
ního a hlavního města křesťanství přišel a válku, kteráž tvou jest, dobojoval? My porazili jsme Turky a pohany, bludařů však, Rekův a Arménců, Syrův a Jakobytů zdolati jsme ne- mohli. Vzkazujeme tedy, znovu vzkazujeme tobě, nejmilej- šímu otci našemu, abys ty, otec a hlava, na místo svého ot- covství přišel a blaženého Petra jsa náměstkem, na stolci jeho zasedl a nás syny své ve všem řádném, co třeba konati, měl poslušnými, a všecky herese, ať jakéhokoli rodu, svou auto- ritou a naší silou vykořenil a zničil, a tak s námi cestu Ježíše Krista od nás začatou a od tebe kázanou dokonal a též brány obojího Jerusaléma nám otevřel a hrob Páně svobodným a křesťanství nade vše vyvýšeným učinil. Nebo přijdeš-li za ná- mi a cestu tebou začatou s námi dokonáš, celý svět bude tebe poslušen. Což abys učinil, učiň Bůh, kterýž jest živ a kraluje na věky věkův. Amen." Hlava XXV. O dobytí jiných měst. O začatém obléhání tvrze Arky a o cestě a příchodu Franků k Jerusalému. když u Antiochie za čtyři měsíce muži naši i koně jejich odpočinkem a potravou se zotavili a znovu sil nabrali, kteříž velikou námahou mnoho dní trvavší byli zmořeni, jedna část vojska uradivši se vydala se do vnitřní Syrie, chtě- jíc cestu jerusalémskou protáhnouti, s vůdci Bohemondem a hrabětem Raymundem. Jiná knížata dlela ještě v konči- nách antiochijských. Tito dva s lidem svým velmi chrab- rými útoky dobyli dvou měst, Bary a Marry. Prvního doby- vše velmi rychle a povražděním občanů zcela je zpustošivše a pobravše všecko, co v něm nalezli, spěšně táhli ke druhému. Tam po dvacetidenním obléhání udeřil na náš lid strašlivý hlad. Hrozím se pověděti, že mnozí naši příliš jsouce trápeni krutým hladem, krájeli kusy z kyčlí Saracenů již tam zemře- lých, a vařili si je a jedli a poněkud na ohni opečené divoce požírali. Takto více obléhatelé než obležení byli souženi. Zatím zrobivše stroje, jaké mohli, a přitáhše je ke zdi, úto- kem veliké odvážnosti s pomocí Boží Frankové přelezli přes zeď do města a toho dne a následujícího všecky Sara- ceny od nejstaršího do nejmladšího pozabíjeli a všecko jmě- ní jejich zloupili. Když město bylo takto potřeno, Bohemond L. P. 1998-9 41
ního a hlavního města křesťanství přišel a válku, kteráž tvou jest, dobojoval? My porazili jsme Turky a pohany, bludařů však, Rekův a Arménců, Syrův a Jakobytů zdolati jsme ne- mohli. Vzkazujeme tedy, znovu vzkazujeme tobě, nejmilej- šímu otci našemu, abys ty, otec a hlava, na místo svého ot- covství přišel a blaženého Petra jsa náměstkem, na stolci jeho zasedl a nás syny své ve všem řádném, co třeba konati, měl poslušnými, a všecky herese, ať jakéhokoli rodu, svou auto- ritou a naší silou vykořenil a zničil, a tak s námi cestu Ježíše Krista od nás začatou a od tebe kázanou dokonal a též brány obojího Jerusaléma nám otevřel a hrob Páně svobodným a křesťanství nade vše vyvýšeným učinil. Nebo přijdeš-li za ná- mi a cestu tebou začatou s námi dokonáš, celý svět bude tebe poslušen. Což abys učinil, učiň Bůh, kterýž jest živ a kraluje na věky věkův. Amen." Hlava XXV. O dobytí jiných měst. O začatém obléhání tvrze Arky a o cestě a příchodu Franků k Jerusalému. když u Antiochie za čtyři měsíce muži naši i koně jejich odpočinkem a potravou se zotavili a znovu sil nabrali, kteříž velikou námahou mnoho dní trvavší byli zmořeni, jedna část vojska uradivši se vydala se do vnitřní Syrie, chtě- jíc cestu jerusalémskou protáhnouti, s vůdci Bohemondem a hrabětem Raymundem. Jiná knížata dlela ještě v konči- nách antiochijských. Tito dva s lidem svým velmi chrab- rými útoky dobyli dvou měst, Bary a Marry. Prvního doby- vše velmi rychle a povražděním občanů zcela je zpustošivše a pobravše všecko, co v něm nalezli, spěšně táhli ke druhému. Tam po dvacetidenním obléhání udeřil na náš lid strašlivý hlad. Hrozím se pověděti, že mnozí naši příliš jsouce trápeni krutým hladem, krájeli kusy z kyčlí Saracenů již tam zemře- lých, a vařili si je a jedli a poněkud na ohni opečené divoce požírali. Takto více obléhatelé než obležení byli souženi. Zatím zrobivše stroje, jaké mohli, a přitáhše je ke zdi, úto- kem veliké odvážnosti s pomocí Boží Frankové přelezli přes zeď do města a toho dne a následujícího všecky Sara- ceny od nejstaršího do nejmladšího pozabíjeli a všecko jmě- ní jejich zloupili. Když město bylo takto potřeno, Bohemond L. P. 1998-9 41
Strana 42
vrátil se do Antiochie, z níž tehdy vytlačil lidi hraběte Ray- munda, kteréž tam strážci svého podílu byl ustanovil. Později to město s celým krajem ujal v držení. Pravilt, že zabráno bylo tajnými úmluvami a lstí. Hrabě Raymund, k němuž připojil se Tankred, bral se dále začatou cestou. Též hrabě Robert Normanský druhého dne po odtáhnutí od města Mar- ry, kterou byli vzali, a témuž vojsku se přidružil. Léta pak tisícího devadesátého devátého přitáhli jsou k tvrzi řečené Arka na úpatí pohoří Libánského, kterouž za- ložil Araceus, jak se čte, syn Chanaanův, vnuk Noemův Ale poněvadž přenesnadno jest dobýti jí, bezmála pět neděl se namáhali obléháním a ničeho nezmohli. Vévoda Godfrid a Robert hrabě Flanderský též za nedlouho vydali se za tím- to vojskem. Ti sužovali obležením tvrz Gibellum, tu však přišlo k nim od oněch poselství, aby jim přispěli na pomoc; pročež ihned odtáhli od Gibella a k vojsku dle vzkázání za příčinou boje pospíchali a s nimi potom leželi kolem města, neboť k boji, pro který tam přišli, nedošlo. V obléhání tom úderem kamene zahynul Anselm z Ripemontu, rytíř chrabrý. Po té usadivše se společně, uznali souhlasně, že kdyby se tam zdrželi ještě nějaký čas a tvrze té nemohli dobýti, škodu nenapravitelnou by tím všickni utrpěli. Rekli si, že záhodno jest, aby ustali od obléhání a dali se tou cestou, kterouž znali jakožto prázdnou ruchu cestovního, dokavád ještě čeká jich na jejich cestě k Jerusalému čas žní; když takto půjdou, že bude jim možno živiti se všude dozralým již obilím a o této výživě, od Boha připravené, že dospějí jeho vedením místa nejžádoucnějšího. Tak schváleno a tak i učiněno. Sebravše tedy stany, vypravili se a táhli mimo město Tri- polis. Přešedše je, ubírali se mimo tvrz Gibellutum. Byl měsíc duben a živili se již ze žně. Odtud postupujíce dále, šli ne- daleko města Beirutu a přišli na jiné město, o němž se čte, že slulo Sidon, v zemi Zoinické, kteréž založil Sidon, syn Chanaanův, od něhož pocházejí Sidonští. Odtud k Sareptě Sidonské. Potom přišli k Tyru, městu převýbornému, z ně- hož byl Apollonius, známý nám z četby. O těchto dvou mě- stech Evangelista zmiňuje se slovy: Do končin tyrských a sidonských. Nyní však obyvatelé toho kraje nazývají prvé město Sagittou, druhé Sur; nebot hebrejsky sluje Soor. Od tud dále zmínky hodno jest městečko Ziph, u šestého milníku 42
vrátil se do Antiochie, z níž tehdy vytlačil lidi hraběte Ray- munda, kteréž tam strážci svého podílu byl ustanovil. Později to město s celým krajem ujal v držení. Pravilt, že zabráno bylo tajnými úmluvami a lstí. Hrabě Raymund, k němuž připojil se Tankred, bral se dále začatou cestou. Též hrabě Robert Normanský druhého dne po odtáhnutí od města Mar- ry, kterou byli vzali, a témuž vojsku se přidružil. Léta pak tisícího devadesátého devátého přitáhli jsou k tvrzi řečené Arka na úpatí pohoří Libánského, kterouž za- ložil Araceus, jak se čte, syn Chanaanův, vnuk Noemův Ale poněvadž přenesnadno jest dobýti jí, bezmála pět neděl se namáhali obléháním a ničeho nezmohli. Vévoda Godfrid a Robert hrabě Flanderský též za nedlouho vydali se za tím- to vojskem. Ti sužovali obležením tvrz Gibellum, tu však přišlo k nim od oněch poselství, aby jim přispěli na pomoc; pročež ihned odtáhli od Gibella a k vojsku dle vzkázání za příčinou boje pospíchali a s nimi potom leželi kolem města, neboť k boji, pro který tam přišli, nedošlo. V obléhání tom úderem kamene zahynul Anselm z Ripemontu, rytíř chrabrý. Po té usadivše se společně, uznali souhlasně, že kdyby se tam zdrželi ještě nějaký čas a tvrze té nemohli dobýti, škodu nenapravitelnou by tím všickni utrpěli. Rekli si, že záhodno jest, aby ustali od obléhání a dali se tou cestou, kterouž znali jakožto prázdnou ruchu cestovního, dokavád ještě čeká jich na jejich cestě k Jerusalému čas žní; když takto půjdou, že bude jim možno živiti se všude dozralým již obilím a o této výživě, od Boha připravené, že dospějí jeho vedením místa nejžádoucnějšího. Tak schváleno a tak i učiněno. Sebravše tedy stany, vypravili se a táhli mimo město Tri- polis. Přešedše je, ubírali se mimo tvrz Gibellutum. Byl měsíc duben a živili se již ze žně. Odtud postupujíce dále, šli ne- daleko města Beirutu a přišli na jiné město, o němž se čte, že slulo Sidon, v zemi Zoinické, kteréž založil Sidon, syn Chanaanův, od něhož pocházejí Sidonští. Odtud k Sareptě Sidonské. Potom přišli k Tyru, městu převýbornému, z ně- hož byl Apollonius, známý nám z četby. O těchto dvou mě- stech Evangelista zmiňuje se slovy: Do končin tyrských a sidonských. Nyní však obyvatelé toho kraje nazývají prvé město Sagittou, druhé Sur; nebot hebrejsky sluje Soor. Od tud dále zmínky hodno jest městečko Ziph, u šestého milníku 42
Strana 43
od Ptolemaidy. Potom táhli mimo Ptolemaidu, dříve Akkon zvanou, kterou někteří z našich omylem měli za Acharon. Ale Acharon jest město filištínské nedaleko Askalonu, mezi Jamnion a Azotem; Akkon pak, to jest Ptolemaida, na jižní straně má horu Karmel. Mimo město to jdouce, na pravo minuli městečko Kayfu, potom ubírali jsme se podél Dory a dál podél Cesareje Palestinské, která však za starodávna slula jinak, totiž Věže Stratonova, v níž Herodes, řečený Agrippa, bratrovec onoho Herodesa, za jehož času narodil se Kristus, rozežrán červy bídně skonal. Potom na pravé straně minuli pobřeží mořské a městečko Arsuth a táhli městem Ramathou čili Arimathií, z níž obyvatelé Saraceni utekli den před tím, než tam došli Frankové. Tam našli mnoho píce, kterou naložili na svá hovada a vezli až do Jerusaléma. Tam prodleli čtyři dni, a nastolivše biskupa k basilice Svatého Jiří a na tvrzích městských lidi na stráž postavivše, brali se dále k Jerusalému. Ještě toho dne přišli až k měste- čku řečenému Emauzy, u něhož jest Modin, obec Makabej- ských. Následující noci pak sto vojínů z nejchrabřejších sedlo na koně a za ranních červánků byli nedaleko Jerusaléma a odbočivše chvátali k Betlému: jedním z nich byl Tankred, druhým Balduin. Když křesťané, kteří tam prodlévali, Re- kové totiž a Syrové, dozvěděli se, že Frankové tam přibyli, zaradovali se radostí velikou velmi. Zprvu však nevěděli, jaký to národ jest, a myslili, že to Turci nebo Arabové. Leč když z blízka jasně si je prohlédli a nebylo pochybnosti, že by nebyli Franky, ihned radostně chápali se křížů a všívali si je na roucha a s pláčem i nábožným zpěvem vyšli jim v ústrety: s pláčem, protože se obávali, aby taková hrstečka lidu nebyla někdy, což bylo velmi snadno, od ohromného množství pohanů, kteří tam byli doma, pobita; se zpěvem, protože se jim radovali, dlouho touživše po jejich příchodu a slibujíce si, že povznesou v bývalou náležitou čest křesťan- ství, od bezbožníků tak dlouho zlehčované. Oni tam v basi- lice blažené Marie vroucně se Bohu pomodlivše a navštívivše místo, kde narodil se Kristus, dali si se Syry políbení pokoje a rychle vrátili se k městu svatému Jerusalému. A hle, vojsko postupující pomalu dále, zůstavivši na levo Gabaon, padesát honů vzdálený od Jerusaléma, kdež Josue slunci a měsíci přikázal, přiblížilo se zatím k městu. A když přední stráže, 43
od Ptolemaidy. Potom táhli mimo Ptolemaidu, dříve Akkon zvanou, kterou někteří z našich omylem měli za Acharon. Ale Acharon jest město filištínské nedaleko Askalonu, mezi Jamnion a Azotem; Akkon pak, to jest Ptolemaida, na jižní straně má horu Karmel. Mimo město to jdouce, na pravo minuli městečko Kayfu, potom ubírali jsme se podél Dory a dál podél Cesareje Palestinské, která však za starodávna slula jinak, totiž Věže Stratonova, v níž Herodes, řečený Agrippa, bratrovec onoho Herodesa, za jehož času narodil se Kristus, rozežrán červy bídně skonal. Potom na pravé straně minuli pobřeží mořské a městečko Arsuth a táhli městem Ramathou čili Arimathií, z níž obyvatelé Saraceni utekli den před tím, než tam došli Frankové. Tam našli mnoho píce, kterou naložili na svá hovada a vezli až do Jerusaléma. Tam prodleli čtyři dni, a nastolivše biskupa k basilice Svatého Jiří a na tvrzích městských lidi na stráž postavivše, brali se dále k Jerusalému. Ještě toho dne přišli až k měste- čku řečenému Emauzy, u něhož jest Modin, obec Makabej- ských. Následující noci pak sto vojínů z nejchrabřejších sedlo na koně a za ranních červánků byli nedaleko Jerusaléma a odbočivše chvátali k Betlému: jedním z nich byl Tankred, druhým Balduin. Když křesťané, kteří tam prodlévali, Re- kové totiž a Syrové, dozvěděli se, že Frankové tam přibyli, zaradovali se radostí velikou velmi. Zprvu však nevěděli, jaký to národ jest, a myslili, že to Turci nebo Arabové. Leč když z blízka jasně si je prohlédli a nebylo pochybnosti, že by nebyli Franky, ihned radostně chápali se křížů a všívali si je na roucha a s pláčem i nábožným zpěvem vyšli jim v ústrety: s pláčem, protože se obávali, aby taková hrstečka lidu nebyla někdy, což bylo velmi snadno, od ohromného množství pohanů, kteří tam byli doma, pobita; se zpěvem, protože se jim radovali, dlouho touživše po jejich příchodu a slibujíce si, že povznesou v bývalou náležitou čest křesťan- ství, od bezbožníků tak dlouho zlehčované. Oni tam v basi- lice blažené Marie vroucně se Bohu pomodlivše a navštívivše místo, kde narodil se Kristus, dali si se Syry políbení pokoje a rychle vrátili se k městu svatému Jerusalému. A hle, vojsko postupující pomalu dále, zůstavivši na levo Gabaon, padesát honů vzdálený od Jerusaléma, kdež Josue slunci a měsíci přikázal, přiblížilo se zatím k městu. A když přední stráže, 43
Strana 44
korouhevníci, ukázali občanům zdvižené korouhve, oni i- hned vytrhli nepřátelsky proti nim z města. Ale jak spěšně vyšli, ještě spěšněji byli brzy zahnáni do města. Nad červnem již plál hřejivý zdroj světla po sedmé, Jerusalém franckým když obležením byl sevřen. Hlava XXVI. O poloze Jerusaléma. Jest pak město Jerusalém položené na místě kopcovitém, bez potoků, lesů a studní, krom jediného pramene Siloe, vzdáleného od města, co by z luku dostřelil, kdež bývá časem dosti vody, časem však vysychá a jen tenounce teče: studánka ta jest na dně údolí pod horou Sionem, na místě, kde stéká tam potok Cedron, jenž v zimní čas teče středem údolí Jo- safat. Jest však ve městě mnoho cisteren, pro zimní deště vykopaných, a jest v nich dosti hojně vody. Vně města jest jich ještě více, a slouží lidem i dobytku k občerstvení. Mě- sto, jak známo, vystavěno jest v nejpříhodnější velikosti do kruhu, tak že ani malostí ani rozlehlostí nikomu se nezne- chutí a vzdálenost od hradby ke hradbě jest čtverý dostřel šípu. Na západní straně má věž Davidovu, obojím bokem doplňující zeď městskou; horu Sion na poledne o něco méně než by z luku dostřelil; na východ horu Olivovou, tisíc kroků od města. Ona věž Davidova jest od spodu až do prostřed pevně zděna a sdělána z velikých kvádrů, rozlitým olovem stmelených; a kdyby dobře byla zásobena potravou, patnáct, dvacet lidí uhájilo by jí proti všem útokům nepřátelským. V témže městě jest také chrám Páně, kruhovitě stavěný, na místě, kdež dříve Šalomoun byl vystavěl onen podivuhodný, a ač s oním dřívějším nikterak ho nelze měřiti, přece jest to stavba podivuhodná a tvaru přeúhledného. Chrám hrobu Páně též jest tvaru okrouhlého, a nikdy nebyl pokryt, nýbrž dle mistrného plánu moudrého stavitele klenba nebyla uza- vřena a chrám stálým průdechem otevřen jest k nebi. Nemám moci ani smělosti ani pochopení, abych vyličoval památnosti tamější, některé ještě viditelné, některé však již zašlé, abych v něčem neoklamal těch, kteří to čtou nebo poslouchají. U- prostřed chrámu, jak jsme viděli ponejprv tam vstoupivše i později téměř po dvaceti pěti letech, stojí jakási přirozená L. P. 1099 44
korouhevníci, ukázali občanům zdvižené korouhve, oni i- hned vytrhli nepřátelsky proti nim z města. Ale jak spěšně vyšli, ještě spěšněji byli brzy zahnáni do města. Nad červnem již plál hřejivý zdroj světla po sedmé, Jerusalém franckým když obležením byl sevřen. Hlava XXVI. O poloze Jerusaléma. Jest pak město Jerusalém položené na místě kopcovitém, bez potoků, lesů a studní, krom jediného pramene Siloe, vzdáleného od města, co by z luku dostřelil, kdež bývá časem dosti vody, časem však vysychá a jen tenounce teče: studánka ta jest na dně údolí pod horou Sionem, na místě, kde stéká tam potok Cedron, jenž v zimní čas teče středem údolí Jo- safat. Jest však ve městě mnoho cisteren, pro zimní deště vykopaných, a jest v nich dosti hojně vody. Vně města jest jich ještě více, a slouží lidem i dobytku k občerstvení. Mě- sto, jak známo, vystavěno jest v nejpříhodnější velikosti do kruhu, tak že ani malostí ani rozlehlostí nikomu se nezne- chutí a vzdálenost od hradby ke hradbě jest čtverý dostřel šípu. Na západní straně má věž Davidovu, obojím bokem doplňující zeď městskou; horu Sion na poledne o něco méně než by z luku dostřelil; na východ horu Olivovou, tisíc kroků od města. Ona věž Davidova jest od spodu až do prostřed pevně zděna a sdělána z velikých kvádrů, rozlitým olovem stmelených; a kdyby dobře byla zásobena potravou, patnáct, dvacet lidí uhájilo by jí proti všem útokům nepřátelským. V témže městě jest také chrám Páně, kruhovitě stavěný, na místě, kdež dříve Šalomoun byl vystavěl onen podivuhodný, a ač s oním dřívějším nikterak ho nelze měřiti, přece jest to stavba podivuhodná a tvaru přeúhledného. Chrám hrobu Páně též jest tvaru okrouhlého, a nikdy nebyl pokryt, nýbrž dle mistrného plánu moudrého stavitele klenba nebyla uza- vřena a chrám stálým průdechem otevřen jest k nebi. Nemám moci ani smělosti ani pochopení, abych vyličoval památnosti tamější, některé ještě viditelné, některé však již zašlé, abych v něčem neoklamal těch, kteří to čtou nebo poslouchají. U- prostřed chrámu, jak jsme viděli ponejprv tam vstoupivše i později téměř po dvaceti pěti letech, stojí jakási přirozená L. P. 1099 44
Strana 45
skála, ve které, jak zbožně věstili, pod pečetí uzavřena prý jest archa úmluvy Hospodinovy se schránou i deskami Moj- žíšovými, an Josiáš, král judský, uložiti ji kázal, řka: Nikte- rak jí neodnesete z místa tohoto. Předvídalt budoucí zajetí. Ale tomu odporuje, co čteme ve výpisech Jeremiášových v druhé knize Machabejské, že Jeremiáš sám skryl ji v Arabii řka, že nikterak nebude nalezena, dokavad národové mnozí se neshromáždí. Bylť on vrstevníkem tohoto krále Osiáše, toliko že král dokonal život dříve, než Jeremiáš zavražděním skonal. Na skále té stál prý také Anděl Hospodinův a zahu- bil lid, pro sčítání. Davidem nemoudře podniknuté a Hospo- dinu se protivící. Později balvan ten, poněvadž hyzdil chrám Páně, byl pokryt a mramorem vydlážděn, a nyní jest tam postaven oltář a kněží tam upravili kůr. Tento chrám Páně všickni Saraceni měli u veliké úctě, a raději než kdekoli jinde konali tam své modlitby dle svého zákona, ač postavivše si tam ve jmenu Mahumetovu modlu, marnili je; a také žád- ného křesťana tam nepouštěli. Druhý chrám, jenž sluje Ša- lomounův, veliký jest a podivuhodný, není však to ten, který Šalomoun dal vystavěti. Pro svou nuznost nemohli jsme ho udržeti ve stavu, ve kterémž jsme jej nalezli, pročež z veliké části se již hroutí. Nechybí městu ani vodovodů po ulicích, a v čas dešťův odtéká jimi všecka nečistota. Aelius Hadria- nus císař též podivuhodně okrášlil to město, a ulice a námě- stí dlažbou pěkně vyzdobil. Po něm Jerusalém nazývá se Aelia. Těmito i jinými podobnými památnostmi město jest úctyhodno a slavno. Hlava XXVII. O obležení města Jerusaléma. —rankové patříce na ně zřeli, že nesnadno bude dobývati L.P. 1099 ho, pročež náčelníci naši rozkázali přistrojiti dřevěné žebře, které by se přistavily ke zdi a po nichž lítým útokem přelezla by se zeď a do města s pomocí Boží se vkročilo. Když to bylo učiněno, dne sedmého potom, na výzvu velmožů, za jasného rána zaduto v rohy a divoucím útokem se všech stran vrhli se na město. Ale když až do šesté hodiny denní útočili a přece po žebřích přistavených vniknouti tam ne- mohli, poněvadž žebřů bylo málo, smutni zanechali útoku. 45
skála, ve které, jak zbožně věstili, pod pečetí uzavřena prý jest archa úmluvy Hospodinovy se schránou i deskami Moj- žíšovými, an Josiáš, král judský, uložiti ji kázal, řka: Nikte- rak jí neodnesete z místa tohoto. Předvídalt budoucí zajetí. Ale tomu odporuje, co čteme ve výpisech Jeremiášových v druhé knize Machabejské, že Jeremiáš sám skryl ji v Arabii řka, že nikterak nebude nalezena, dokavad národové mnozí se neshromáždí. Bylť on vrstevníkem tohoto krále Osiáše, toliko že král dokonal život dříve, než Jeremiáš zavražděním skonal. Na skále té stál prý také Anděl Hospodinův a zahu- bil lid, pro sčítání. Davidem nemoudře podniknuté a Hospo- dinu se protivící. Později balvan ten, poněvadž hyzdil chrám Páně, byl pokryt a mramorem vydlážděn, a nyní jest tam postaven oltář a kněží tam upravili kůr. Tento chrám Páně všickni Saraceni měli u veliké úctě, a raději než kdekoli jinde konali tam své modlitby dle svého zákona, ač postavivše si tam ve jmenu Mahumetovu modlu, marnili je; a také žád- ného křesťana tam nepouštěli. Druhý chrám, jenž sluje Ša- lomounův, veliký jest a podivuhodný, není však to ten, který Šalomoun dal vystavěti. Pro svou nuznost nemohli jsme ho udržeti ve stavu, ve kterémž jsme jej nalezli, pročež z veliké části se již hroutí. Nechybí městu ani vodovodů po ulicích, a v čas dešťův odtéká jimi všecka nečistota. Aelius Hadria- nus císař též podivuhodně okrášlil to město, a ulice a námě- stí dlažbou pěkně vyzdobil. Po něm Jerusalém nazývá se Aelia. Těmito i jinými podobnými památnostmi město jest úctyhodno a slavno. Hlava XXVII. O obležení města Jerusaléma. —rankové patříce na ně zřeli, že nesnadno bude dobývati L.P. 1099 ho, pročež náčelníci naši rozkázali přistrojiti dřevěné žebře, které by se přistavily ke zdi a po nichž lítým útokem přelezla by se zeď a do města s pomocí Boží se vkročilo. Když to bylo učiněno, dne sedmého potom, na výzvu velmožů, za jasného rána zaduto v rohy a divoucím útokem se všech stran vrhli se na město. Ale když až do šesté hodiny denní útočili a přece po žebřích přistavených vniknouti tam ne- mohli, poněvadž žebřů bylo málo, smutni zanechali útoku. 45
Strana 46
Po té sešli se v radu a rozkázáno bylo, aby řemeslníci při- pravili stroje, jež by se přisunuly ke zdi a tak s přispěním Božím dosáhlo se žádaného účinku. Tak i učiněno. Zatím netrpěli nedostatkem chleba ni masa; ale poněvadž místo ono jest suché a bezvodé a není tam řek, mužové i hovada jejich velmi střádali nedostatkem pitné vody. Protož, ana potřeba kázala, vyhledávali vody daleko a čtyři i pět mil namáhavě ji nosili v měchách denně k obležení. Když pak stroje byly přichystány, berany totiž a krty, připravili se k útoku na město. Mezi těmi umělostmi sroubili též z mála dříví, poně- vadž mnoho staviva na těch místech není, věž, kterou v noci na povel k jednomu rohu města po kusech přinesli, a tak téhož rána, přistrojivše kamenomety a ostatní pomůcky, velmi rychle ji sbili a nedaleko hradby vztyčili. A takto vzty- čenou a kožemi zevně dobře ochráněnou pomalu postrko- vali, až ji přirazili ke zdi. Tu pak nemnoho vojínů, ale udatní, na znamení rohu, vstoupilo na ni, ale Saraceni neméně od- hodlaně měli se k obraně a oheň, olejem a sádlem živený, na pochodních na onu věži a na vojíny, kteří v ní byli, praky svými metali. A na mnohé s obojí strany číhala smrt a stá- vali se náhle její obětí. Na té straně, kde hrabě Raymund se svými lidmi pokoušeli se o ztečení hradeb, totiž na hoře Si- onu, podniknut byl veliký útok se stroji. S jiné strany, kde stáli vévoda Godfrid a Robert hrabě Normanský, a Robert Flanderský, útok na zeď byl ještě silnější. Tak bylo toho dne. Na druhý den chopili se téže práce, a když zaduto bylo na všecky rohy, co nejmužněji obořili se na zeď, tak že na je- dnom místě ranami beranů ji prorazili. Viselyť před baštami hradebními dva trámce, na lanech tam uvázané, kteréž Sa- raceni si tam byli připravili, aby jim byly užitečnou ochra- nou proti nárazům pák a kamenů. Ale co sobě k dobrému učinili, to řízením Božím později ke zlému jim bylo obrá- ceno. Neboť naši přitáhnuvše ke zdi onu věž a kosami pře- ťavše provazy, na nichž ona břevna visela, z břeven těch upravili sobě obratně most s věže na hradbu. A náhle vzňala se jedna kamenná tvrz na hradbě, na niž naši ohňostrůjci byli vrhali plameny, a poněvadž dřevěné bednění i nářadí poskytovalo ohni potravy, brzy dým i plamen tak počal vy- rážeti, že ani jeden z občanů strážců nemohl tam již setrvati. Brzy tedy Frankové velikolepě vstoupili do města, v hodinu 46
Po té sešli se v radu a rozkázáno bylo, aby řemeslníci při- pravili stroje, jež by se přisunuly ke zdi a tak s přispěním Božím dosáhlo se žádaného účinku. Tak i učiněno. Zatím netrpěli nedostatkem chleba ni masa; ale poněvadž místo ono jest suché a bezvodé a není tam řek, mužové i hovada jejich velmi střádali nedostatkem pitné vody. Protož, ana potřeba kázala, vyhledávali vody daleko a čtyři i pět mil namáhavě ji nosili v měchách denně k obležení. Když pak stroje byly přichystány, berany totiž a krty, připravili se k útoku na město. Mezi těmi umělostmi sroubili též z mála dříví, poně- vadž mnoho staviva na těch místech není, věž, kterou v noci na povel k jednomu rohu města po kusech přinesli, a tak téhož rána, přistrojivše kamenomety a ostatní pomůcky, velmi rychle ji sbili a nedaleko hradby vztyčili. A takto vzty- čenou a kožemi zevně dobře ochráněnou pomalu postrko- vali, až ji přirazili ke zdi. Tu pak nemnoho vojínů, ale udatní, na znamení rohu, vstoupilo na ni, ale Saraceni neméně od- hodlaně měli se k obraně a oheň, olejem a sádlem živený, na pochodních na onu věži a na vojíny, kteří v ní byli, praky svými metali. A na mnohé s obojí strany číhala smrt a stá- vali se náhle její obětí. Na té straně, kde hrabě Raymund se svými lidmi pokoušeli se o ztečení hradeb, totiž na hoře Si- onu, podniknut byl veliký útok se stroji. S jiné strany, kde stáli vévoda Godfrid a Robert hrabě Normanský, a Robert Flanderský, útok na zeď byl ještě silnější. Tak bylo toho dne. Na druhý den chopili se téže práce, a když zaduto bylo na všecky rohy, co nejmužněji obořili se na zeď, tak že na je- dnom místě ranami beranů ji prorazili. Viselyť před baštami hradebními dva trámce, na lanech tam uvázané, kteréž Sa- raceni si tam byli připravili, aby jim byly užitečnou ochra- nou proti nárazům pák a kamenů. Ale co sobě k dobrému učinili, to řízením Božím později ke zlému jim bylo obrá- ceno. Neboť naši přitáhnuvše ke zdi onu věž a kosami pře- ťavše provazy, na nichž ona břevna visela, z břeven těch upravili sobě obratně most s věže na hradbu. A náhle vzňala se jedna kamenná tvrz na hradbě, na niž naši ohňostrůjci byli vrhali plameny, a poněvadž dřevěné bednění i nářadí poskytovalo ohni potravy, brzy dým i plamen tak počal vy- rážeti, že ani jeden z občanů strážců nemohl tam již setrvati. Brzy tedy Frankové velikolepě vstoupili do města, v hodinu 46
Strana 47
polední, v den, který býval Venušiným, v který též Kristus na kříži celý svět vykoupil, za dutí rohů všickni křičíce, mužně se obořujíce, a Bůh pomozi volajíce, a vztyčili korou- hev na slemeni hradebním, čímž pohané vůbec zděšeni, v soutkách ulic udatnost svou všickni v rychlý útěk proměnili. A ač rychle utíkali, ještě rychleji byli stíháni. A hrabě Ray- mund, jenž s druhé strany města s lidem svým statečně úto- čil, ještě toho ani nepozoroval, až spatřili Saraceny vyska- kovati přes zeď ven. To uzřevše rozradostněni co nejrychleji hnali se do města a s ostatními kleté nepřátele pronásledovati a vražditi neustávali. Někteří z nich, Arabové i Ethiopané, utíkajíce vhrnuli se do věže Davidovy, někteří pak do chrámu Páně a Šalomounova se uzavřeli, v jichž síních útokem ne- smírným bylo na ně udeřeno; nikde nebylo místa, kde by Saraceni mohli uniknouti našim mečům. Na chrámě Šalo- mounově, kamž utíkajíce vstoupili, mnozí z nich ubodáni byli šípy a se střechy smetáni dolů, a v chrámě též asi deset tisíc jich bylo postínáno. Kdybyste tam bývali byli, po kot- níky byste se brodili v krvi utracených. Co ještě vyprávěti? Ni jediný z nich nezůstal na živu. Ba ani žen a dětí jejich nešetřili. Hlava XXVIII. O kořistích, jež křesťané vzali. yli byste viděli něco divoucího, když panošové naši i pěš- cové chudší prohlédše chytrost Saracenův, také mrtvé již párali, aby jim z vnitřností vybrali peníze byzantiny, kte- ré za živa ohavnými chřtány byli polykali. Z té příčiny po několika dnech snesše mrtvoly na velikou hromadu, na po- pel je spálili, a takto v popelu snáze ono zlato nalezli. Tan- kred pak spěšným během vstoupiv do chrámu Páně, mnoho zlata i stříbra a drahého kamení tam uchvátil. Ale to všecko vrátil a věci samy nebo jejich cenu místu svatosvatému ode- vzdal, třebas tehdy nic božského se tam nekonalo, poněvadž Saraceni svůj zákon modloslužebný pověrečným řádem tam prováděli, a žádného křesťana tam nepustili. 1099 L. P. Hlučně meči s tasenými hrnul náš lid se do města; zniknout nikdo není, pro Boží Smilování byť prosil. Luza padá jak jabka zhnilá, když větvemi pohne, neb žaludy s křemeláků, když jimi zatřese vítr. 47
polední, v den, který býval Venušiným, v který též Kristus na kříži celý svět vykoupil, za dutí rohů všickni křičíce, mužně se obořujíce, a Bůh pomozi volajíce, a vztyčili korou- hev na slemeni hradebním, čímž pohané vůbec zděšeni, v soutkách ulic udatnost svou všickni v rychlý útěk proměnili. A ač rychle utíkali, ještě rychleji byli stíháni. A hrabě Ray- mund, jenž s druhé strany města s lidem svým statečně úto- čil, ještě toho ani nepozoroval, až spatřili Saraceny vyska- kovati přes zeď ven. To uzřevše rozradostněni co nejrychleji hnali se do města a s ostatními kleté nepřátele pronásledovati a vražditi neustávali. Někteří z nich, Arabové i Ethiopané, utíkajíce vhrnuli se do věže Davidovy, někteří pak do chrámu Páně a Šalomounova se uzavřeli, v jichž síních útokem ne- smírným bylo na ně udeřeno; nikde nebylo místa, kde by Saraceni mohli uniknouti našim mečům. Na chrámě Šalo- mounově, kamž utíkajíce vstoupili, mnozí z nich ubodáni byli šípy a se střechy smetáni dolů, a v chrámě též asi deset tisíc jich bylo postínáno. Kdybyste tam bývali byli, po kot- níky byste se brodili v krvi utracených. Co ještě vyprávěti? Ni jediný z nich nezůstal na živu. Ba ani žen a dětí jejich nešetřili. Hlava XXVIII. O kořistích, jež křesťané vzali. yli byste viděli něco divoucího, když panošové naši i pěš- cové chudší prohlédše chytrost Saracenův, také mrtvé již párali, aby jim z vnitřností vybrali peníze byzantiny, kte- ré za živa ohavnými chřtány byli polykali. Z té příčiny po několika dnech snesše mrtvoly na velikou hromadu, na po- pel je spálili, a takto v popelu snáze ono zlato nalezli. Tan- kred pak spěšným během vstoupiv do chrámu Páně, mnoho zlata i stříbra a drahého kamení tam uchvátil. Ale to všecko vrátil a věci samy nebo jejich cenu místu svatosvatému ode- vzdal, třebas tehdy nic božského se tam nekonalo, poněvadž Saraceni svůj zákon modloslužebný pověrečným řádem tam prováděli, a žádného křesťana tam nepustili. 1099 L. P. Hlučně meči s tasenými hrnul náš lid se do města; zniknout nikdo není, pro Boží Smilování byť prosil. Luza padá jak jabka zhnilá, když větvemi pohne, neb žaludy s křemeláků, když jimi zatřese vítr. 47
Strana 48
Hlava XXIX. O usazení křesťanů ve městě. —o oné hrozné porážce vtrhovali do domů občanů, berouce vše, cokolvěk tam nalezli; ale tak, že tomu, kdo prvý T vkročil do domu, ať byl bohat či chud, nikterak od jiného nebylo činěno příkoří, aby nezabral a nedržel domu toho nebo paláce a všeho, co v něm nalezl, docela tak, jako by svoje vlastní věci ujal. Takového tedy práva vespolek šetřiti se usnesli. Tím mnoho chudých zbohatlo. Potom vypravili se k Hrobu Páně a slavnému jeho chrámu, duchovní i laiko- vé, a plesavým zvučným hlasem zpívajíce Hospodinu píseň novou, rozradostněni všickni navštívili svatosvatá místa, tak dlouho žádaná, aby tam oběti přinesli s přepokornými mod- litbami. O, dobo žádoucná! ó dobo mezi všemi dobami pa- mátná! ó podniku nade všecky podniky vynikající! právě žádoucný, poněvadž všickni víry katolické ctitelé vnitrnou touhou srdce vždy sobě přáli, aby místo, na kterém všeho stvoření Tvůrce pokolení lidskému, Bůh člověkem se stav, milostivostí svou mnohonásobnou udělil dar spasitelného přetvoření, narodiv se, umřev a zmrtvýchvstav, od prznění uhnízdivších se tam pohanů bylo někdy očištěno, a tak dlouho pověrou jejich byvši hyzděno, posléze těmi, kteří v něho věřili a doufali, ve stav bývalé důstojnosti bylo znovu povzneseno. A právě památný a právem pamětihodný, poněvadž všecko, co Pán Bůh náš Ježíš Kristus, na zemi jakožto člověk s lidmi obcovav, činil a učil, k nejslavnější paměti pravověrnými bylo obnoveno a vzkříšeno. A co týž Pán skrze tento lid svůj, tak jemu tuším milý a tak jím chovaný a tak mu důvěrný, k dílu tomu vyvolený, chtěl vykonati, to až do konce věku jakožto památnost jazyky všech pokolení bude se hlásati a potrvá. L. P. 1099 Hlava XXX. O zvolení krále a patriarchy a o nalezení kříže Páně ve městě. L. P. 1099 Léta tisícího, k tomu bez jediného stého, Panny co nám porodem slavným spasení jest vzešlo, patnáctkrát Foibos světlem když červenec ošleh', Jerusalém Franků chrabrými byl útoky získán. Godfrid pak zemi té byl svorně za vévodu vybrán. 48
Hlava XXIX. O usazení křesťanů ve městě. —o oné hrozné porážce vtrhovali do domů občanů, berouce vše, cokolvěk tam nalezli; ale tak, že tomu, kdo prvý T vkročil do domu, ať byl bohat či chud, nikterak od jiného nebylo činěno příkoří, aby nezabral a nedržel domu toho nebo paláce a všeho, co v něm nalezl, docela tak, jako by svoje vlastní věci ujal. Takového tedy práva vespolek šetřiti se usnesli. Tím mnoho chudých zbohatlo. Potom vypravili se k Hrobu Páně a slavnému jeho chrámu, duchovní i laiko- vé, a plesavým zvučným hlasem zpívajíce Hospodinu píseň novou, rozradostněni všickni navštívili svatosvatá místa, tak dlouho žádaná, aby tam oběti přinesli s přepokornými mod- litbami. O, dobo žádoucná! ó dobo mezi všemi dobami pa- mátná! ó podniku nade všecky podniky vynikající! právě žádoucný, poněvadž všickni víry katolické ctitelé vnitrnou touhou srdce vždy sobě přáli, aby místo, na kterém všeho stvoření Tvůrce pokolení lidskému, Bůh člověkem se stav, milostivostí svou mnohonásobnou udělil dar spasitelného přetvoření, narodiv se, umřev a zmrtvýchvstav, od prznění uhnízdivších se tam pohanů bylo někdy očištěno, a tak dlouho pověrou jejich byvši hyzděno, posléze těmi, kteří v něho věřili a doufali, ve stav bývalé důstojnosti bylo znovu povzneseno. A právě památný a právem pamětihodný, poněvadž všecko, co Pán Bůh náš Ježíš Kristus, na zemi jakožto člověk s lidmi obcovav, činil a učil, k nejslavnější paměti pravověrnými bylo obnoveno a vzkříšeno. A co týž Pán skrze tento lid svůj, tak jemu tuším milý a tak jím chovaný a tak mu důvěrný, k dílu tomu vyvolený, chtěl vykonati, to až do konce věku jakožto památnost jazyky všech pokolení bude se hlásati a potrvá. L. P. 1099 Hlava XXX. O zvolení krále a patriarchy a o nalezení kříže Páně ve městě. L. P. 1099 Léta tisícího, k tomu bez jediného stého, Panny co nám porodem slavným spasení jest vzešlo, patnáctkrát Foibos světlem když červenec ošleh', Jerusalém Franků chrabrými byl útoky získán. Godfrid pak zemi té byl svorně za vévodu vybrán. 48
Strana 49
Toho pro vznešený rod a osvědčenou chrabrost a trpělivou Imírnost jakož i mravův jemnost všecken lid vojska Páně ve městě svatém zvolil knížetem království, aby je zachovával a spravoval. Potom též umístili v chrámě Hrobu Páně kano- vníky, kteří by též v chrámě jeho mu sloužili. O patriarchovi však se usnesli, aby ještě nebyl ustanoven, dokud by se ne- otázali papeže římského, kterého schvaluje. Zatím Turci a a Arabové, i černí Ethiopané, počtem téměř pět set, kteří se byli natlačili do věže Davidovy, žádali hraběte Raymunda, který poblíž té věže bytoval, aby peníze jejich ve věži si po- drže, toliko živé je propustil. On jim to povolil, i odešli do Askalonu. Tehdy líbilo se Bohu, že se nalezla na místě skrytém čá- stečka kříže Páně, od dávného již času muži nábožnými skrý- vaná, nyní pak jedním člověkem Syrem z vůle Boží vyjevená, kterouž s otcem svým, vědomým toho, pilně tam byl ukryl a choval. Tuto částečku, v podobu kříže upravenou, a zlatou i stříbrnou ozdobou obkládanou, všickni shromáždění vy- soko vyzdviženou ku hrobu Páně a odtud též do chrámu donesli, radostně žalmy pějíce a děkujíce Bohu, jenž tolik dní poklad svůj i náš sobě i nám byl schraňoval. Hlava XXXI. O příchodu a porážce pohanův a o vítězství kře- sťanův. abylonský král však a vůdce vojska jeho Lavedal usly- ševše, že Frankové se přiblížili a podrobují si krajiny království babylonského, vyhlášením svolali množství Tur- kův i Arabův a Ethiopův a pospíchali utkat se s nimi bojem. A když znovu od poslů se dozvěděli, že již Jerusaléma bylo dobyto a jak lítě, onen vůdce babylonský rozhořčen pospí- chal, aby buď boj s nimi svedl nebo v městě tom uzavřené oblehl. Když to oznámeno bylo Frankům, pojavše plán veliké smělosti, namířili své šiky proti těm tyranům k Askalonu, nesouce s sebou dřevo spasitelného kříže, o němž jsme se už zmínili. A jak jednoho dne potulovali se sem a tam neda- leko Askalonu, čekajíce bitvy, padli tam na nemalou kořist volů a velbloudů, ovcí a koz. Tato stáda naši knížata pod- večer kázali sehnati k stanům a vyhláškou zakázali, aby na- 1099 L. P. 49
Toho pro vznešený rod a osvědčenou chrabrost a trpělivou Imírnost jakož i mravův jemnost všecken lid vojska Páně ve městě svatém zvolil knížetem království, aby je zachovával a spravoval. Potom též umístili v chrámě Hrobu Páně kano- vníky, kteří by též v chrámě jeho mu sloužili. O patriarchovi však se usnesli, aby ještě nebyl ustanoven, dokud by se ne- otázali papeže římského, kterého schvaluje. Zatím Turci a a Arabové, i černí Ethiopané, počtem téměř pět set, kteří se byli natlačili do věže Davidovy, žádali hraběte Raymunda, který poblíž té věže bytoval, aby peníze jejich ve věži si po- drže, toliko živé je propustil. On jim to povolil, i odešli do Askalonu. Tehdy líbilo se Bohu, že se nalezla na místě skrytém čá- stečka kříže Páně, od dávného již času muži nábožnými skrý- vaná, nyní pak jedním člověkem Syrem z vůle Boží vyjevená, kterouž s otcem svým, vědomým toho, pilně tam byl ukryl a choval. Tuto částečku, v podobu kříže upravenou, a zlatou i stříbrnou ozdobou obkládanou, všickni shromáždění vy- soko vyzdviženou ku hrobu Páně a odtud též do chrámu donesli, radostně žalmy pějíce a děkujíce Bohu, jenž tolik dní poklad svůj i náš sobě i nám byl schraňoval. Hlava XXXI. O příchodu a porážce pohanův a o vítězství kře- sťanův. abylonský král však a vůdce vojska jeho Lavedal usly- ševše, že Frankové se přiblížili a podrobují si krajiny království babylonského, vyhlášením svolali množství Tur- kův i Arabův a Ethiopův a pospíchali utkat se s nimi bojem. A když znovu od poslů se dozvěděli, že již Jerusaléma bylo dobyto a jak lítě, onen vůdce babylonský rozhořčen pospí- chal, aby buď boj s nimi svedl nebo v městě tom uzavřené oblehl. Když to oznámeno bylo Frankům, pojavše plán veliké smělosti, namířili své šiky proti těm tyranům k Askalonu, nesouce s sebou dřevo spasitelného kříže, o němž jsme se už zmínili. A jak jednoho dne potulovali se sem a tam neda- leko Askalonu, čekajíce bitvy, padli tam na nemalou kořist volů a velbloudů, ovcí a koz. Tato stáda naši knížata pod- večer kázali sehnati k stanům a vyhláškou zakázali, aby na- 1099 L. P. 49
Strana 50
zítří, kdy očekávali boje, s sebou jich nevodili, aby volni jsouce od všelikých zavazadel, hotovi byli k boji. Ráno pak vyslavše zvědy, dověděli se, že pohané se přibližují; pročež tribunové a setníci ihned lid spořádavše do šikův a klínů, přeopatrně veleli začíti boj a se zdviženými korouhvemi proti nepříteli směle vykročili. A tu byste byli viděli, jak zvířata kořistí, jako by na povel vůdcův s pravé a levé strany vojů se rozestoupila a přímo postupovala, ač nikdo jich nevedl; a mnozí pohané z dáli vidouce je s našimi vojíny, soudili, že to všecko jest vojsko francké. Nepřátelé, národ nesčetný, přiblíživše se již k našim klínům, jako jelen vidlicemi pa- rohů dorážející, přední klín svůj vidlicovitě rozvětvili, roz- vinuli čelní tlupy arabské a obmýšleli obklíčiti naše zadní voje, kdež vévoda Godfrid potom, s hustým vojem ozbro- jenců se tam stáhnuv, poslední šik řídil. Ostatní totiž velmo- žové veleli buď v prvním nebo v druhém šiku. Když však voj- ska přiblížila se k sobě, co by téměř kamenem dohodil, pěšcové naši rozestoupili se a pustili na ně déšt šípů. A po šípech převhodně následovaly ihned oštěpy, ani jezdcové naši, jako- by přísahou všickni se vzájemně utvrdivše, prudkým úto- kem vyřítili se na ně, a kteří čtvernožci jejich nebyli rych- lých nohou, smrtelnými ranami zbodáni padali převalujíce se na své jezdce, a za hodinku mnoho těl bezduchých zsinalo. A mnozí z nich strachem vylézali na stromy, ale i tam do- stihly jich šípy, a smrtelně raněni padali nešťastně na zemi. Na všech stranách pronikavým útokem Saraceni hynuli. A kteří unikli, hnáni byli za stany až ke hradbám askalonským, kteréžto město vzdáleno jest od Jerusaléma sedm set a dvacet honů. Vůdce jejich Lavedal, jenž byl v prvém šiku, jakkoliv dříve Franky zlehčoval, obrátil se a utíkal jak zajíc, a s ostat- ními zůstavil jim, nemoha jinak, svůj rozepiatý stan, plný peněz. Frankové vrátivše se, veselili se z vítězství a děkovali Bohu a opět se shromáždili. Po té vstoupili do jejich stanův a nalezlivnich mnoho pokladů, zlato, stříbro, pláště, oruží, drahé kamení, kteréžto dvanácteré takto nazývají: jaspis, safír, chal- cedon, smaragd, sardonix, sard, chrysolith, beryll, topas, chry- sopras, hyacinth, amethyst. Našli tam též nádoby a náčiní nejrozličnější, čepice zlacené, vzácné prsteny, překrásné meče, spíži, mouku a mnoho jiného. Té noci pak hospodovali na tom místě a bdějíce dobře byli nastráženi, neboť soudili, že 50
zítří, kdy očekávali boje, s sebou jich nevodili, aby volni jsouce od všelikých zavazadel, hotovi byli k boji. Ráno pak vyslavše zvědy, dověděli se, že pohané se přibližují; pročež tribunové a setníci ihned lid spořádavše do šikův a klínů, přeopatrně veleli začíti boj a se zdviženými korouhvemi proti nepříteli směle vykročili. A tu byste byli viděli, jak zvířata kořistí, jako by na povel vůdcův s pravé a levé strany vojů se rozestoupila a přímo postupovala, ač nikdo jich nevedl; a mnozí pohané z dáli vidouce je s našimi vojíny, soudili, že to všecko jest vojsko francké. Nepřátelé, národ nesčetný, přiblíživše se již k našim klínům, jako jelen vidlicemi pa- rohů dorážející, přední klín svůj vidlicovitě rozvětvili, roz- vinuli čelní tlupy arabské a obmýšleli obklíčiti naše zadní voje, kdež vévoda Godfrid potom, s hustým vojem ozbro- jenců se tam stáhnuv, poslední šik řídil. Ostatní totiž velmo- žové veleli buď v prvním nebo v druhém šiku. Když však voj- ska přiblížila se k sobě, co by téměř kamenem dohodil, pěšcové naši rozestoupili se a pustili na ně déšt šípů. A po šípech převhodně následovaly ihned oštěpy, ani jezdcové naši, jako- by přísahou všickni se vzájemně utvrdivše, prudkým úto- kem vyřítili se na ně, a kteří čtvernožci jejich nebyli rych- lých nohou, smrtelnými ranami zbodáni padali převalujíce se na své jezdce, a za hodinku mnoho těl bezduchých zsinalo. A mnozí z nich strachem vylézali na stromy, ale i tam do- stihly jich šípy, a smrtelně raněni padali nešťastně na zemi. Na všech stranách pronikavým útokem Saraceni hynuli. A kteří unikli, hnáni byli za stany až ke hradbám askalonským, kteréžto město vzdáleno jest od Jerusaléma sedm set a dvacet honů. Vůdce jejich Lavedal, jenž byl v prvém šiku, jakkoliv dříve Franky zlehčoval, obrátil se a utíkal jak zajíc, a s ostat- ními zůstavil jim, nemoha jinak, svůj rozepiatý stan, plný peněz. Frankové vrátivše se, veselili se z vítězství a děkovali Bohu a opět se shromáždili. Po té vstoupili do jejich stanův a nalezlivnich mnoho pokladů, zlato, stříbro, pláště, oruží, drahé kamení, kteréžto dvanácteré takto nazývají: jaspis, safír, chal- cedon, smaragd, sardonix, sard, chrysolith, beryll, topas, chry- sopras, hyacinth, amethyst. Našli tam též nádoby a náčiní nejrozličnější, čepice zlacené, vzácné prsteny, překrásné meče, spíži, mouku a mnoho jiného. Té noci pak hospodovali na tom místě a bdějíce dobře byli nastráženi, neboť soudili, že 50
Strana 51
druhého dne boj se Saraceny bude se opětovati. Leč tito ve- likým strachem jsouce zděšeni, ještě té noci všickni se roz- prchli; čehož naši ráno skrze vyzvědače se dozvěděvše, hlasy chvaloplynnými Boha blahoslavili a velebili, jenž dopřál skrovničkému vojsku křesťanskému rozprášiti tolik tisíc nevěrcův. Blahoslaven tedy Bůh, jenž nedal nás v uchvacení zubům jejich! Blažent zajisté národ, jemuž Hospodin jest Bohem! Zdaliž nehrozili mu Babylonští řkouce: Pojďme a vezměme Jerusalém s Franky v něm zavřenými! a všecky je pobijíce, vyhladme onen hrob tak jim drahý a kameny té stavby za město vyvrzme, aby už ani zmínky o nich nikdy nebylo! Ale slitováním Božím bylo to zmařeno, ba ještě pe- níze jejich Frankové vzali a na jejich koních a velbloudech si odvezli. A poněvadž stanův a tolika kopí na polích ležících a lukův a šípů do města svatého odvézti nemohli, všecko to snesli a spálili a po té radostně vrátili se do Jerusaléma. Hlava XXXII. O návratu knížat do vlasti. o těchto událostech líbilo se některým vrátiti se do vlasti L. P. svého národa. I spěchajíce, aby se umyli v řece Jordánu a u Jericha v zahradě řečené Abrahamově nasekali si rato- lestí palmových, Robert hrabě Normanský a Robert hrabě Flanderský, po lodích vydali se do Cařihradu a odtud cesto- vali domů do Francie. Raymund pak zašel až do Laodikeje Syrské, míně zůstaviti tam manželku a sám vrátiti se do Cařihradu. Vévoda Godfrid pak podržev u sebe Tankreda a některé ještě, ujal se správy knížectví Jerusalemského, kte- ráž souhlasem obecným byla naň vnesena. 1099 Hlava XXXIII. O Bohemondu a Balduinovi a jejich pouti. dyž pak uslyšeli pan Bohemond, jenž tehdy vraždil v L. P. 1099 Antiochii, muž opatrný a rázný, a pan Balduin, bratr jmenovaného Godfrida, jenž zase panoval Edesse městu a okolní zemi za řekou Eufratem, že druhové jejich, kteří je byli předešli, vzali Jerusalém, nesmírně se rozradostnili a Bohu pokorné chvály z toho vzdávali. A jestliže ti, kteří 51
druhého dne boj se Saraceny bude se opětovati. Leč tito ve- likým strachem jsouce zděšeni, ještě té noci všickni se roz- prchli; čehož naši ráno skrze vyzvědače se dozvěděvše, hlasy chvaloplynnými Boha blahoslavili a velebili, jenž dopřál skrovničkému vojsku křesťanskému rozprášiti tolik tisíc nevěrcův. Blahoslaven tedy Bůh, jenž nedal nás v uchvacení zubům jejich! Blažent zajisté národ, jemuž Hospodin jest Bohem! Zdaliž nehrozili mu Babylonští řkouce: Pojďme a vezměme Jerusalém s Franky v něm zavřenými! a všecky je pobijíce, vyhladme onen hrob tak jim drahý a kameny té stavby za město vyvrzme, aby už ani zmínky o nich nikdy nebylo! Ale slitováním Božím bylo to zmařeno, ba ještě pe- níze jejich Frankové vzali a na jejich koních a velbloudech si odvezli. A poněvadž stanův a tolika kopí na polích ležících a lukův a šípů do města svatého odvézti nemohli, všecko to snesli a spálili a po té radostně vrátili se do Jerusaléma. Hlava XXXII. O návratu knížat do vlasti. o těchto událostech líbilo se některým vrátiti se do vlasti L. P. svého národa. I spěchajíce, aby se umyli v řece Jordánu a u Jericha v zahradě řečené Abrahamově nasekali si rato- lestí palmových, Robert hrabě Normanský a Robert hrabě Flanderský, po lodích vydali se do Cařihradu a odtud cesto- vali domů do Francie. Raymund pak zašel až do Laodikeje Syrské, míně zůstaviti tam manželku a sám vrátiti se do Cařihradu. Vévoda Godfrid pak podržev u sebe Tankreda a některé ještě, ujal se správy knížectví Jerusalemského, kte- ráž souhlasem obecným byla naň vnesena. 1099 Hlava XXXIII. O Bohemondu a Balduinovi a jejich pouti. dyž pak uslyšeli pan Bohemond, jenž tehdy vraždil v L. P. 1099 Antiochii, muž opatrný a rázný, a pan Balduin, bratr jmenovaného Godfrida, jenž zase panoval Edesse městu a okolní zemi za řekou Eufratem, že druhové jejich, kteří je byli předešli, vzali Jerusalém, nesmírně se rozradostnili a Bohu pokorné chvály z toho vzdávali. A jestliže ti, kteří 51
Strana 52
spěšným pochodem je předešli, dobrý a užitečný podnik vy- konali, nelze pochybovati, že by těmto dvěma a jejich muž- stvu nenáležel rovný podíl na odměně, třebas teprve později za nimi přibyli. Byloť třeba, aby země a města, s tak velikou námahou již Turkům odňatých, bedlivě bylo střeženo, aby snad Turci, až do Persie už zatlačení, náhlým útokem jich znovu nedobyli, když by všickni byli zemi neopatrně opu- stili a k Jerusalému se vydali; čímž by Franky všecky byla stihla nemalá ztráta, jak táhnoucí, tak vracející se. Snad bož- ská Prozřetelnost je zadržela, soudíc, že více prospějí v pra- cích, které bude vykonati, nežli v pracích, které onino vyko- nali. O, kolikrát Balduin v končinách mesopotamských boji s Turky byl sužován! Co hlav jejich bylo tam porubáno, ani nelze vypověděti. Často přihodilo se, že s hrstkou jeho lidu bylo mu utkati se s velikými jich zástupy a s Boží pomocí zaradovali se úplnému vítězství. Ale když po poslech Bohe- mond ho vyzýval, aby oba se svým lidem dokonali zbývající ještě pout do Jerusaléma, Balduin ihned své věci náležitě spo- řádav, vypravil se na pochod. Náhle však zvěděv, že Turci nájezdy činí do jednoho koutu jeho země, ustal od začatého a aniž ještě shromáždil trošku svého vojska, s hrstkou jich vrhl se proti nepřátelům. Oni domnívali se, že už se vydal na svou cestu, a proto když jednoho dne klidně si hověli ve svých stanech a uzřeli bílý znak, jejž nosil Balduin, zděsili se a horempádem se rozutekli. A když se svou hrstkou byl je kou- sek cesty stíhal, vrátil se, aby se vydal na zamýšlenou cestu. I vykročil a Antiochie nechav na pravo, přišel do Laodikeje, kdež nakoupivše potravin a upravivše soumarům břemena, odešli jsme dál. Byl měsíc listopad. A protáhše Gibellem, do- honili jsme Bohemonda, jenž tábořil ve stanech před měste- čkem, jež slulo Valenium. Byl s ním arcibiskup pisanský, jmenem Daibert, jenž s některými Toskanci a Vlachy po moři přibyl do přístavu laodikejského a tam nás čekali, by šli dále s námi. Byl tam též jeden biskup apulský. S panem Balduinem byl třetí. Když se tak přátelsky seskupili, počí- tali jsme, že jest jich na dvacet pět tisíc obojího pohlaví, pě- ších i jezdců. Ale přišedše do vnitra země saracenské, nemohli jsme od obyvatelů krajiny té, nám dosti nepřátelských, do- stati chleba aniž jaké potravy, poněvadž nebylo, kdo by dal ani kdo by prodal, a poněvadž jmění naše víc a více se sesy- 52
spěšným pochodem je předešli, dobrý a užitečný podnik vy- konali, nelze pochybovati, že by těmto dvěma a jejich muž- stvu nenáležel rovný podíl na odměně, třebas teprve později za nimi přibyli. Byloť třeba, aby země a města, s tak velikou námahou již Turkům odňatých, bedlivě bylo střeženo, aby snad Turci, až do Persie už zatlačení, náhlým útokem jich znovu nedobyli, když by všickni byli zemi neopatrně opu- stili a k Jerusalému se vydali; čímž by Franky všecky byla stihla nemalá ztráta, jak táhnoucí, tak vracející se. Snad bož- ská Prozřetelnost je zadržela, soudíc, že více prospějí v pra- cích, které bude vykonati, nežli v pracích, které onino vyko- nali. O, kolikrát Balduin v končinách mesopotamských boji s Turky byl sužován! Co hlav jejich bylo tam porubáno, ani nelze vypověděti. Často přihodilo se, že s hrstkou jeho lidu bylo mu utkati se s velikými jich zástupy a s Boží pomocí zaradovali se úplnému vítězství. Ale když po poslech Bohe- mond ho vyzýval, aby oba se svým lidem dokonali zbývající ještě pout do Jerusaléma, Balduin ihned své věci náležitě spo- řádav, vypravil se na pochod. Náhle však zvěděv, že Turci nájezdy činí do jednoho koutu jeho země, ustal od začatého a aniž ještě shromáždil trošku svého vojska, s hrstkou jich vrhl se proti nepřátelům. Oni domnívali se, že už se vydal na svou cestu, a proto když jednoho dne klidně si hověli ve svých stanech a uzřeli bílý znak, jejž nosil Balduin, zděsili se a horempádem se rozutekli. A když se svou hrstkou byl je kou- sek cesty stíhal, vrátil se, aby se vydal na zamýšlenou cestu. I vykročil a Antiochie nechav na pravo, přišel do Laodikeje, kdež nakoupivše potravin a upravivše soumarům břemena, odešli jsme dál. Byl měsíc listopad. A protáhše Gibellem, do- honili jsme Bohemonda, jenž tábořil ve stanech před měste- čkem, jež slulo Valenium. Byl s ním arcibiskup pisanský, jmenem Daibert, jenž s některými Toskanci a Vlachy po moři přibyl do přístavu laodikejského a tam nás čekali, by šli dále s námi. Byl tam též jeden biskup apulský. S panem Balduinem byl třetí. Když se tak přátelsky seskupili, počí- tali jsme, že jest jich na dvacet pět tisíc obojího pohlaví, pě- ších i jezdců. Ale přišedše do vnitra země saracenské, nemohli jsme od obyvatelů krajiny té, nám dosti nepřátelských, do- stati chleba aniž jaké potravy, poněvadž nebylo, kdo by dal ani kdo by prodal, a poněvadž jmění naše víc a více se sesy- 52
Strana 53
chalo, mnozí strádali hladem. Též koně a hovada, ana do- cházela spíže, dvojí trýzeň nadmíru trápila. Bylo jim běžeti a žrádla nedostávaly. Ale ukázala se nám tam na vzdělaných polích, mimo něž jsme šli, žeň jakási, totiž cannamelles, jak je lid nazývá, třtinám skoro podobné. Název složen jest z canna (třtina) a mel (med), a odtud asi má název med lesní, který se z nich chutně připravuje. Hladovíce, žvýkali jsme tyto třtiny celý den, pro medovou chut, ale málo nás to ukojilo. Těmito i mnohými jinými strastmi, totiž hladem, mrazem a dešti nesmírnými pro lásku Boží jsme strádali. Mnozí též nema- jíce chleba, požírali koně, osly a velbloudy, a nad to krutou zimou a dlouhými dešti přečasto byli jsme trápeni, a slunce nesvítilo a nehřálo ani tolik, abychom si mohli osušiti své promočené šaty, když nepřetržitý čtyřdenní nebo pětidenní déšť nás sužoval. Tehdy viděl jsem mnohé, kteří neměli stanů, jak zimou přílišnou umírali; já Fulcher Chartresský, jenž jsem byl při tom všem, viděl jsem jednoho dne mnoho mužův i žen, a zvířat přemnoho, jak přestudeným tím deštěm hynuli. Dlouho by bylo vyprávěti to a snad by to i omrzelo poslu- chače, neboť nebylo soužení, nebylo bolesti, kterých by lid Boží býval byl ušetřen. Často mnoho jich bylo zabíjeno v tě- sných úvozech od Saracenů, na cestě číhajících, nebo když šli na lup, hledajíce si potravy. Byli byste viděli rytíře vznešené, kterak pozbyvše koní, pěšáky se stali. Byli byste viděli, když soumarův ubývalo, jak břemena nakládali na kozy, odňaté Saracenům, a na skopce, které veliká ta tíže velmi zmořovala a záda jim rozbolavila. Všeho všudy dvakrát na té cestě do- stali jsme koupiti za předrahé peníze chleba a píce, a to od Tripolských a Cesarijských. Vidno tedy, že stěží mohl někdo opatřiti si něčeho vydatného, a když, tož jen s velikou náma- hou. Velikou věcí bylo, když jsme dostihli Jerusaléma, a naším vjezdem tam dovršena byla ona dlouhá námaha. A když jsme navštívili přežádoucí Svatyni Svatých, nesmírná radost nás naplnila. O, kolikrát uváděli jsme si na pamět ono proroctví Davidovo, v němž praví: Klaněti se budeme na místě, kde stály nohy jeho! Což tehdy na sobě zřeli jsme splněno, ač i na mnohé jiné podobně se to vztahuje. Tam totiž jsme vy- stoupili pokolení, pokolení Hospodinova, ku vyznávání jména svatého jeho. Toho dne, kdy jsme vešli do Jerusaléma, byl slu- novrat, a slunce dokonavši zimní sestup, začalo znovu zpětný 53
chalo, mnozí strádali hladem. Též koně a hovada, ana do- cházela spíže, dvojí trýzeň nadmíru trápila. Bylo jim běžeti a žrádla nedostávaly. Ale ukázala se nám tam na vzdělaných polích, mimo něž jsme šli, žeň jakási, totiž cannamelles, jak je lid nazývá, třtinám skoro podobné. Název složen jest z canna (třtina) a mel (med), a odtud asi má název med lesní, který se z nich chutně připravuje. Hladovíce, žvýkali jsme tyto třtiny celý den, pro medovou chut, ale málo nás to ukojilo. Těmito i mnohými jinými strastmi, totiž hladem, mrazem a dešti nesmírnými pro lásku Boží jsme strádali. Mnozí též nema- jíce chleba, požírali koně, osly a velbloudy, a nad to krutou zimou a dlouhými dešti přečasto byli jsme trápeni, a slunce nesvítilo a nehřálo ani tolik, abychom si mohli osušiti své promočené šaty, když nepřetržitý čtyřdenní nebo pětidenní déšť nás sužoval. Tehdy viděl jsem mnohé, kteří neměli stanů, jak zimou přílišnou umírali; já Fulcher Chartresský, jenž jsem byl při tom všem, viděl jsem jednoho dne mnoho mužův i žen, a zvířat přemnoho, jak přestudeným tím deštěm hynuli. Dlouho by bylo vyprávěti to a snad by to i omrzelo poslu- chače, neboť nebylo soužení, nebylo bolesti, kterých by lid Boží býval byl ušetřen. Často mnoho jich bylo zabíjeno v tě- sných úvozech od Saracenů, na cestě číhajících, nebo když šli na lup, hledajíce si potravy. Byli byste viděli rytíře vznešené, kterak pozbyvše koní, pěšáky se stali. Byli byste viděli, když soumarův ubývalo, jak břemena nakládali na kozy, odňaté Saracenům, a na skopce, které veliká ta tíže velmi zmořovala a záda jim rozbolavila. Všeho všudy dvakrát na té cestě do- stali jsme koupiti za předrahé peníze chleba a píce, a to od Tripolských a Cesarijských. Vidno tedy, že stěží mohl někdo opatřiti si něčeho vydatného, a když, tož jen s velikou náma- hou. Velikou věcí bylo, když jsme dostihli Jerusaléma, a naším vjezdem tam dovršena byla ona dlouhá námaha. A když jsme navštívili přežádoucí Svatyni Svatých, nesmírná radost nás naplnila. O, kolikrát uváděli jsme si na pamět ono proroctví Davidovo, v němž praví: Klaněti se budeme na místě, kde stály nohy jeho! Což tehdy na sobě zřeli jsme splněno, ač i na mnohé jiné podobně se to vztahuje. Tam totiž jsme vy- stoupili pokolení, pokolení Hospodinova, ku vyznávání jména svatého jeho. Toho dne, kdy jsme vešli do Jerusaléma, byl slu- novrat, a slunce dokonavši zimní sestup, začalo znovu zpětný 53
Strana 54
běh vzestupný. A navštívivše Hrob Páně a Chrám jeho slavný a ostatní místa svatá, dne čtvrtého putovali jsme do Betléma, abychom právě v noc Narození Páně slavili tam výroční slav- nost a u jeslí, do nichž Maria ctihodná matka uložila Ježíše, osobně se klaněli, bdějíce na modlitbách. A probděvše tam tu noc nábožně a v třetí hodinu denní slavivše třetí Mši, vrátili jsme se do Jerusaléma. Oh, jaký tehdy byl smrad ko- lem hradeb městských, uvnitři vně, zmrtvol Saracenův, ještě tam tlejících, kteréž po dobytí města spojenci naši povraždili, kdekoliv na ně připadli! A když potřebným odpočinkem po- někud jsme se občerstvili i hovada naše, a když vévoda i ostatní velmožové nastolili v chrámě svatého Hrobu patri- archu, totiž výše zmíněného pana Daiberta, zásobivše se a naloživše potřebné věci na hovada, vydali jsme se na zpáteční cestu a putovali k řece Jordánu. Tehdy líbilo se některým ze zadního vojska zůstati v Jerusalémě a některým z předního vrátiti se s námi. Vévoda pak, jako až dosavad, vládl zemi jerusalémské. V srpnu za dní jedenáct, jež tenkrát dost byly krušny, Urban jest dokonal, biskup římský převelebný. Hlava XXXIV. O návratu vévody Bohemonda a hraběte Bal- duina. 1100 éta od vtělení Páně tisícího stého, prvého dne roku, v Je- — richu nasekavše si ratolestí palmových k nesení, jakož jest obyčejem, všickni jsme si vzali a druhého dne vykročili jsme na zpáteční cestu. Našim knížatům líbilo se táhnouti městem přímořským Tiberiadou. Moře to, ze sladkých vod shromážděné, měří na dél osmnáct tisíc kroků, na šíř pět. Potom Cesarejí Filipovou, jež jazykem syrským sluje Paneas, rozkládající se na úpatí hory Libanu, kdež vyvěrají dva pra- meny, z nichž vzniká Jordán, jenž potom protékaje mořem Galilejským, vlévá se do moře Mrtvého. Jezero to, řečené Ge- nezarské, má dle Josefa čtyřicet honů na šíř, sto na dél. Po- tom řeka jedním korytem plynouc vlévá se do moře, jež sluje Mrtvé, protože ničeho živého nerodí, a soudí se o tomto dehto- vém jezeru, že nemá dna, ana tam do propasti vyvrácena byla města, Sodoma a Gomorra. Já však o pramenech těch vtip- L. P. 54
běh vzestupný. A navštívivše Hrob Páně a Chrám jeho slavný a ostatní místa svatá, dne čtvrtého putovali jsme do Betléma, abychom právě v noc Narození Páně slavili tam výroční slav- nost a u jeslí, do nichž Maria ctihodná matka uložila Ježíše, osobně se klaněli, bdějíce na modlitbách. A probděvše tam tu noc nábožně a v třetí hodinu denní slavivše třetí Mši, vrátili jsme se do Jerusaléma. Oh, jaký tehdy byl smrad ko- lem hradeb městských, uvnitři vně, zmrtvol Saracenův, ještě tam tlejících, kteréž po dobytí města spojenci naši povraždili, kdekoliv na ně připadli! A když potřebným odpočinkem po- někud jsme se občerstvili i hovada naše, a když vévoda i ostatní velmožové nastolili v chrámě svatého Hrobu patri- archu, totiž výše zmíněného pana Daiberta, zásobivše se a naloživše potřebné věci na hovada, vydali jsme se na zpáteční cestu a putovali k řece Jordánu. Tehdy líbilo se některým ze zadního vojska zůstati v Jerusalémě a některým z předního vrátiti se s námi. Vévoda pak, jako až dosavad, vládl zemi jerusalémské. V srpnu za dní jedenáct, jež tenkrát dost byly krušny, Urban jest dokonal, biskup římský převelebný. Hlava XXXIV. O návratu vévody Bohemonda a hraběte Bal- duina. 1100 éta od vtělení Páně tisícího stého, prvého dne roku, v Je- — richu nasekavše si ratolestí palmových k nesení, jakož jest obyčejem, všickni jsme si vzali a druhého dne vykročili jsme na zpáteční cestu. Našim knížatům líbilo se táhnouti městem přímořským Tiberiadou. Moře to, ze sladkých vod shromážděné, měří na dél osmnáct tisíc kroků, na šíř pět. Potom Cesarejí Filipovou, jež jazykem syrským sluje Paneas, rozkládající se na úpatí hory Libanu, kdež vyvěrají dva pra- meny, z nichž vzniká Jordán, jenž potom protékaje mořem Galilejským, vlévá se do moře Mrtvého. Jezero to, řečené Ge- nezarské, má dle Josefa čtyřicet honů na šíř, sto na dél. Po- tom řeka jedním korytem plynouc vlévá se do moře, jež sluje Mrtvé, protože ničeho živého nerodí, a soudí se o tomto dehto- vém jezeru, že nemá dna, ana tam do propasti vyvrácena byla města, Sodoma a Gomorra. Já však o pramenech těch vtip- L. P. 54
Strana 55
něji jsem usuzoval, dle blaženého Jeronyma, u něhož jsem četl v jeho výkladu proroka Amosa, že Dau jest v končinách země judské, kde nyní jest Paneas, a že pokolení Dau vysta- věla tam město, kteréž jmenem otce svého nazvali Dau. Odtud myslím, že pramen ten sluje Dau, a druhý, připojující se k němu Jor. Přišli jsme pak k městu přepevnému, jež zovou Balbek, založenému Šalomounem, zdmi vynikajícími obe- hnanému a nazvanému od něho Thadomorem, dva dni cesty od horní Syrie a od největšího Babylonu šest pochodů, od Eufratu pak den. Toto Rekové nazývají Palmyrou. Na místě tom jest přehojně pramenův a studní, neboť v dolním kraji nikde nevyvěrá voda. Tam vyšli proti nám Turci Damascen- ští, v počtu téměř čtyř set. A zvěděvše, že jsme bezbranni a námahou velmi zemdleni, myslili nás každým způsobem oslabiti. A kdyby toho dne Balduin nebyl pečlivě a opatrně chránil posledních, mnoho našich byli by pobili. Mokrem z dešťů totiž pokazily se jim luky a šípy, jež v těch končinách klihem se slepují. Bohemond velel pak v prvním klínu. A tak s pomocí Boží ničeho proti nám nepořídili. Po té položili jsme se u řečeného města táborem, a na druhý den, více se přibližujíce k moři, šli jsme mimo města Tortosu a Laodi- keju, kdež také zastihli jsme hraběte Raymunda, jehož jsme tam byli zanechali. A poněvadž spíže byla drahá, nenašli jsme tam ke koupi, čím bychom se uživili, i spěchali jsme bez pře- tržení až do Edessy. Hlava XXXV. O zajetí vévody Bohemonda. ohemond tedy nejdříve přišel do Antiochie, kdež byl svým L. P. 1100 lidem radostně uvítán. A držel potom své království šest měsíců jako dříve. Leč když následujícího měsíce července se skrovným svým mužstvem dobýval města Meletinie (kte- réž mu patron toho města, jmenem Gabriel, slíbil vydati, o čemž již skrze poselstva učiněna byla vzájemná přátelská ú- mluva), vyšel mu vstříc jakýs emir, jmenem Danisman, s množstvím lidu tureckého, obmýšleje Bohemonda, neopa- trně tak kráčejícího, zaskočiti. A nedaleko toho města vy- skočil naň se všech stran onen lid bohaprázdný, ve skrýších číhající, a naši neodvažujíce se boje, poněvadž jich bylo pří- 55
něji jsem usuzoval, dle blaženého Jeronyma, u něhož jsem četl v jeho výkladu proroka Amosa, že Dau jest v končinách země judské, kde nyní jest Paneas, a že pokolení Dau vysta- věla tam město, kteréž jmenem otce svého nazvali Dau. Odtud myslím, že pramen ten sluje Dau, a druhý, připojující se k němu Jor. Přišli jsme pak k městu přepevnému, jež zovou Balbek, založenému Šalomounem, zdmi vynikajícími obe- hnanému a nazvanému od něho Thadomorem, dva dni cesty od horní Syrie a od největšího Babylonu šest pochodů, od Eufratu pak den. Toto Rekové nazývají Palmyrou. Na místě tom jest přehojně pramenův a studní, neboť v dolním kraji nikde nevyvěrá voda. Tam vyšli proti nám Turci Damascen- ští, v počtu téměř čtyř set. A zvěděvše, že jsme bezbranni a námahou velmi zemdleni, myslili nás každým způsobem oslabiti. A kdyby toho dne Balduin nebyl pečlivě a opatrně chránil posledních, mnoho našich byli by pobili. Mokrem z dešťů totiž pokazily se jim luky a šípy, jež v těch končinách klihem se slepují. Bohemond velel pak v prvním klínu. A tak s pomocí Boží ničeho proti nám nepořídili. Po té položili jsme se u řečeného města táborem, a na druhý den, více se přibližujíce k moři, šli jsme mimo města Tortosu a Laodi- keju, kdež také zastihli jsme hraběte Raymunda, jehož jsme tam byli zanechali. A poněvadž spíže byla drahá, nenašli jsme tam ke koupi, čím bychom se uživili, i spěchali jsme bez pře- tržení až do Edessy. Hlava XXXV. O zajetí vévody Bohemonda. ohemond tedy nejdříve přišel do Antiochie, kdež byl svým L. P. 1100 lidem radostně uvítán. A držel potom své království šest měsíců jako dříve. Leč když následujícího měsíce července se skrovným svým mužstvem dobýval města Meletinie (kte- réž mu patron toho města, jmenem Gabriel, slíbil vydati, o čemž již skrze poselstva učiněna byla vzájemná přátelská ú- mluva), vyšel mu vstříc jakýs emir, jmenem Danisman, s množstvím lidu tureckého, obmýšleje Bohemonda, neopa- trně tak kráčejícího, zaskočiti. A nedaleko toho města vy- skočil naň se všech stran onen lid bohaprázdný, ve skrýších číhající, a naši neodvažujíce se boje, poněvadž jich bylo pří- 55
Strana 56
liš málo, rychle se rozprchli a rozehnáni byli, a mnohé z nich Turci pobili a všecky peníze jim pobrali. Bohemonda pak polapeného odvedli si do zajetí. Když pak od vyvázlých rozhlásilo se to neštěstí, veliká skleslost padla na náš lid. Leč vévoda edesský Balduin sebrav Franků, co mohl, Edes- ských totiž a Antiochijských, neváhal pustiti se po oněch nepřátelích, kdež slyšel, že jsou. A též Bohemond, uříznuv si kadeř vlasů, poslal ji na znamení Balduinovi, aby mu pro lásku Boží rychlou pomocí přispěl. Toho doslechnuv se Da- nisman a obávaje se jejich chrabrosti, neodvažoval se ještě déle prodlévati před Meltinií, kterou obležením byl sevřel, ale pozvolna před námi utíkaje dbal, aby se vrátil domů. Pročež velmi jsme želeli, když ty tři dni stíhali jsme ho za ono město a marně, neboť velmi rádi bychom byli se s nimi utkali. A když jsme se tak vraceli, jmenovaný Gabriel vydal město Melitinii Balduinovi. A když se byli spřátelili a stráže své tam vpustili, Balduin vrátil se do města Edessy a Anti- ochijští pro svého pána zarmouceni táhli do svého sídla. Hlava XXXVI. O smrti krále Godfrida. L. P. 1100 dyž pak Balduin požíval svého štěstí, hle, posel přišlý z Jerusaléma zvěstoval mu, že vévoda Godfrid, bratr jeho, dne osmnáctého července u Jerusaléma odešel na věčnost. V červáncích toho léta po šťastném záboru města v odměnu zásluh Pán, ó vévodo ctný Godefride, království to ti dal. Než přiliš záhy pohříchu rozloučil jsi se s ním, povalen byv přírody řádem. V okruhu žhoucím lva poprvé když slunce jest vyšlo, v slávu nebes jsi všel, blaženě převeden Michaelem. Končí se kniha prvá.
liš málo, rychle se rozprchli a rozehnáni byli, a mnohé z nich Turci pobili a všecky peníze jim pobrali. Bohemonda pak polapeného odvedli si do zajetí. Když pak od vyvázlých rozhlásilo se to neštěstí, veliká skleslost padla na náš lid. Leč vévoda edesský Balduin sebrav Franků, co mohl, Edes- ských totiž a Antiochijských, neváhal pustiti se po oněch nepřátelích, kdež slyšel, že jsou. A též Bohemond, uříznuv si kadeř vlasů, poslal ji na znamení Balduinovi, aby mu pro lásku Boží rychlou pomocí přispěl. Toho doslechnuv se Da- nisman a obávaje se jejich chrabrosti, neodvažoval se ještě déle prodlévati před Meltinií, kterou obležením byl sevřel, ale pozvolna před námi utíkaje dbal, aby se vrátil domů. Pročež velmi jsme želeli, když ty tři dni stíhali jsme ho za ono město a marně, neboť velmi rádi bychom byli se s nimi utkali. A když jsme se tak vraceli, jmenovaný Gabriel vydal město Melitinii Balduinovi. A když se byli spřátelili a stráže své tam vpustili, Balduin vrátil se do města Edessy a Anti- ochijští pro svého pána zarmouceni táhli do svého sídla. Hlava XXXVI. O smrti krále Godfrida. L. P. 1100 dyž pak Balduin požíval svého štěstí, hle, posel přišlý z Jerusaléma zvěstoval mu, že vévoda Godfrid, bratr jeho, dne osmnáctého července u Jerusaléma odešel na věčnost. V červáncích toho léta po šťastném záboru města v odměnu zásluh Pán, ó vévodo ctný Godefride, království to ti dal. Než přiliš záhy pohříchu rozloučil jsi se s ním, povalen byv přírody řádem. V okruhu žhoucím lva poprvé když slunce jest vyšlo, v slávu nebes jsi všel, blaženě převeden Michaelem. Končí se kniha prvá.
Strana 57
Strana 58
Strana 59
ZAČÍNÁ SEKNIHADRUHÁ DĚJE KRÁLE BALDUINA I. Hlava I. Kterak Balduin táhl do Jerusaléma ujmout se vlády. Když tedy ohlášeno bylo pánu Balduinovi, že veškeren lid jerusalémský ho očekává jakožto dědice království, aby se uvázal v knížectví, on lituje poněkud smrti bratrovy, ale více se raduje z dědictví, vzav radu, pronajal zemi svou, kte- rouž držel, a svěřil jakémus Balduinovi hraběti, příbuznému svému. A sebrav svou hrstku vojska, asi dvě stě rytířův a pě- ších sedm set, vydal se dne druhého října do Jerusaléma. Ně- kteří se divili, že s tak skrovným lidem odvážil se táhnouti tolika zeměmi nepřátelskými. Neb větší díl jich tajně ušel z našeho sboru, bez našeho vědomí, ustrašených a bázlivců. A když pak zvěděli Turci a Saraceni, že takto táhneme, se- bravše všecky svoje, kolik jen mohli sehnati, šli nám ozbro- jeni vstříc, kde mysleli, že nám nejvíce uškodí. Táhli jsme Antiochií, potom mimo Laodikeju a Gibellum, Marakleju a Tortosu, Archas a Tripolis. Tehdy král tripolský poslal Balduinovi do jeho stanu chlebů, vína, lesního medu, to jest cukru, a skopců na zabití; a vzkázav mu, že Dukat, král da- mašský, a Ginahadoles, král kaliptský, s mnoha Turky a Saraceny a Araby čekají jich, shromážděni na cestě, kterou věděli že půjdeme. Tehdy jsme tomu nevěřili zcela jistě, ale později jsme zakusili, že to bylo pravda. L. P. 1100 59
ZAČÍNÁ SEKNIHADRUHÁ DĚJE KRÁLE BALDUINA I. Hlava I. Kterak Balduin táhl do Jerusaléma ujmout se vlády. Když tedy ohlášeno bylo pánu Balduinovi, že veškeren lid jerusalémský ho očekává jakožto dědice království, aby se uvázal v knížectví, on lituje poněkud smrti bratrovy, ale více se raduje z dědictví, vzav radu, pronajal zemi svou, kte- rouž držel, a svěřil jakémus Balduinovi hraběti, příbuznému svému. A sebrav svou hrstku vojska, asi dvě stě rytířův a pě- ších sedm set, vydal se dne druhého října do Jerusaléma. Ně- kteří se divili, že s tak skrovným lidem odvážil se táhnouti tolika zeměmi nepřátelskými. Neb větší díl jich tajně ušel z našeho sboru, bez našeho vědomí, ustrašených a bázlivců. A když pak zvěděli Turci a Saraceni, že takto táhneme, se- bravše všecky svoje, kolik jen mohli sehnati, šli nám ozbro- jeni vstříc, kde mysleli, že nám nejvíce uškodí. Táhli jsme Antiochií, potom mimo Laodikeju a Gibellum, Marakleju a Tortosu, Archas a Tripolis. Tehdy král tripolský poslal Balduinovi do jeho stanu chlebů, vína, lesního medu, to jest cukru, a skopců na zabití; a vzkázav mu, že Dukat, král da- mašský, a Ginahadoles, král kaliptský, s mnoha Turky a Saraceny a Araby čekají jich, shromážděni na cestě, kterou věděli že půjdeme. Tehdy jsme tomu nevěřili zcela jistě, ale později jsme zakusili, že to bylo pravda. L. P. 1100 59
Strana 60
Hlava II. O nástrahách, jež Turci nám nalíčeli na cestě, a o chrabrosti hraběte Balduina. ylť nedaleko města Berytu, asi pět mil od něho, při moři na veřejné cestě přeúzký průsmyk, jemuž ani nám aniž kterýmkoliv jiným tudy jdoucím nijak nebylo možno se vy- hnouti, a kdyby nepřátelé ozbrojení a zabezpečení chtěli tudy jdoucím zabrániti průchod, ani sto tisíc vojska by neprošlo, byť i jen sto neb šedesát mužův ozbrojených tam číhalo a prů- smyku proti nim úsilně hájilo. Protož nepřátelé naši tam my- slili nás zaskočiti a pobíti. My došli jsme bezmála až k nim. A když zvědové naši přiblížili se k onomu průsmyku, uzřeli některé z těch Turkův, oddělivší se od ostatních, ani vyjeli vpřed a po nás pátrali. I uzřevše je naši zvědové, usoudili, že větší množství skrývá se úkladně za nimi. A jak byli uzřeli, vzkázali po jednom ze sebe panu Balduinovi. On uslyšev to, spořádal vojsko své, náležitě v šiky rozdělené, k boji. A my čekajíce, že co nevidět k boji dojde, skroušeni v čistých srd- cích prosili jsme nábožně o přispění s nebe, postupujíce k nim. Oni už na prvý náš klínec udeřili a ihned jich několik bylo zabito, z našich pak čtyři vojíni ztratili život. A když s obou stran se ustalo v boji, radili jsme se a rozkázáno bylo, abychom položili se táborem, jak jsme stáli na blízku ne- přátel, abychom se nezdáli bázlivci, kdybychom jako prcha- jící opustili místo. Ale jinak jsme ukazovali, jinak myslili. Smělost jsme líčili, ale smrti jsme se báli. Nesnadno vraceti se, ale ještě tíže postoupiti. Se všech stran byli jsme obklí- čeni nepřáteli. Na té straně z mořských člunků, na oné s vy- sokých hor na nás číhali. Toho dne žádné dobroty, žádného klidu jsme neměli, ani hovada naše, byť tak žízniva, nebyla napojena. Já věru raději býval bych se viděl v Kartouze nebo v Orleansu; a ostatní nejinak. V noci vně stanů bdíce jsme chřadli. Na úsvitě pak, když červánky počaly zaplašovati stíny na zemi, sešli jsme se v radu, zda zachovati život či umříti, a rozhodli jsme se sebrati stany a vrátiti se cestou, kterou jsme přišli, při čemž by nejdříve šla hovada naše s náklady a za nimi pěšci, kteří by je hnali. Rytíři totiž následující za nimi, chránili jich od dorážejících Saracenů; neboť když tito zlotřilci viděli, že my tak časně ráno se vracíme, honem se- stoupili a jali se nás stíhati jako uprchlíky. Jedni na lodicích 60 L. P. 1100
Hlava II. O nástrahách, jež Turci nám nalíčeli na cestě, a o chrabrosti hraběte Balduina. ylť nedaleko města Berytu, asi pět mil od něho, při moři na veřejné cestě přeúzký průsmyk, jemuž ani nám aniž kterýmkoliv jiným tudy jdoucím nijak nebylo možno se vy- hnouti, a kdyby nepřátelé ozbrojení a zabezpečení chtěli tudy jdoucím zabrániti průchod, ani sto tisíc vojska by neprošlo, byť i jen sto neb šedesát mužův ozbrojených tam číhalo a prů- smyku proti nim úsilně hájilo. Protož nepřátelé naši tam my- slili nás zaskočiti a pobíti. My došli jsme bezmála až k nim. A když zvědové naši přiblížili se k onomu průsmyku, uzřeli některé z těch Turkův, oddělivší se od ostatních, ani vyjeli vpřed a po nás pátrali. I uzřevše je naši zvědové, usoudili, že větší množství skrývá se úkladně za nimi. A jak byli uzřeli, vzkázali po jednom ze sebe panu Balduinovi. On uslyšev to, spořádal vojsko své, náležitě v šiky rozdělené, k boji. A my čekajíce, že co nevidět k boji dojde, skroušeni v čistých srd- cích prosili jsme nábožně o přispění s nebe, postupujíce k nim. Oni už na prvý náš klínec udeřili a ihned jich několik bylo zabito, z našich pak čtyři vojíni ztratili život. A když s obou stran se ustalo v boji, radili jsme se a rozkázáno bylo, abychom položili se táborem, jak jsme stáli na blízku ne- přátel, abychom se nezdáli bázlivci, kdybychom jako prcha- jící opustili místo. Ale jinak jsme ukazovali, jinak myslili. Smělost jsme líčili, ale smrti jsme se báli. Nesnadno vraceti se, ale ještě tíže postoupiti. Se všech stran byli jsme obklí- čeni nepřáteli. Na té straně z mořských člunků, na oné s vy- sokých hor na nás číhali. Toho dne žádné dobroty, žádného klidu jsme neměli, ani hovada naše, byť tak žízniva, nebyla napojena. Já věru raději býval bych se viděl v Kartouze nebo v Orleansu; a ostatní nejinak. V noci vně stanů bdíce jsme chřadli. Na úsvitě pak, když červánky počaly zaplašovati stíny na zemi, sešli jsme se v radu, zda zachovati život či umříti, a rozhodli jsme se sebrati stany a vrátiti se cestou, kterou jsme přišli, při čemž by nejdříve šla hovada naše s náklady a za nimi pěšci, kteří by je hnali. Rytíři totiž následující za nimi, chránili jich od dorážejících Saracenů; neboť když tito zlotřilci viděli, že my tak časně ráno se vracíme, honem se- stoupili a jali se nás stíhati jako uprchlíky. Jedni na lodicích 60 L. P. 1100
Strana 61
po moři, jiní pak za námi po cestě, kterou jsme šli, jiní po horách a pahrbcích, jak jezdci tak pěší, úzkou uličkou jako ovce do ovčince nás před sebou hnali, aby odříznuvše nás od jakési roviny, kteráž tam jest za přeúzkým východem mezi mořem a horou, k utracení nás snadno obskočili. Ale neudálo se, jak počítali. Neboť mužové naši ustanovili se vespolek řkouce: „Jestliže na oné prostranné rovině podaří se nám stí- hající obskočiti, snad s pomocí Boží obrátíce se proti nim a dobře bojujíce, vyprostíme se od nich.“ Hlava III. Přeukrutný boj s Turky. Zatím oni jižjiž vyskakovali z lodí, jižjiž neopatrné podél P. L. 1100 Zmoře utíkající stínali, a již i na onu rovinu za námi sbí- hali a šípů roje metali. Se všech stran na nás pokřikujíce a jako psi nebo vlci vyjíce a meči svými blýskajíce spílali nám. Ale co vyprávěti? Nikde nebylo místečka k útěku, ani naděje záchrany, když by se zůstalo. Moudrostí Šalomoun, ni silou Samson by nepřispěl. Ale Bůh veliké milostivosti a moci shlédnuv s nebe na zemi na naše ponížení a úzkost a nebezpečenství, do něhož jsme upadli, pro jeho lásku a službu, hnut jsa útrpností, kterou právidelně vždy přispívá včas svým věrným, takové smělosti a chrabrosti dodal našim rytířům, že náhle se obrátivše troj- klanou cestou, hnali je utíkající, že ni na vteřinu neměli v sobě ducha k obraně, ale jedni se srázných skalin vrhali se do propastí, jiní zase úprkem na místo záchranné se hnali, a jiní dopadeni meči byli porubáni. Tehdy byli byste viděli, jak lodice jejich střelhbitě uhánějí po moři ve strachu, jako bychom rukama mohli je pochytati. Též po kopcích a pahrb- cích rychlýma nohama utíkali. Takto velikým vítězstvím se chlubíce, radostni vrátili jsme se k honcům, kteří zatím na cestě hlídali čtvernožců s náklady. Pročež chvály Bohu pře- vděčné jsme vzdávali, kterýž v tak veliké a nestihlé úzkosti velikolepým pomocníkem se nám prokázal. O, jak podivni jsou skutkové Boží! O, jak veliký zázrak a důstojné paměti hodný! Přemoženi jsme byli a přemožení zvítězili jsme, ale ne my jsme zvítězili. Kterak tedy jsme nezvítězili? Zvítězilt 61
po moři, jiní pak za námi po cestě, kterou jsme šli, jiní po horách a pahrbcích, jak jezdci tak pěší, úzkou uličkou jako ovce do ovčince nás před sebou hnali, aby odříznuvše nás od jakési roviny, kteráž tam jest za přeúzkým východem mezi mořem a horou, k utracení nás snadno obskočili. Ale neudálo se, jak počítali. Neboť mužové naši ustanovili se vespolek řkouce: „Jestliže na oné prostranné rovině podaří se nám stí- hající obskočiti, snad s pomocí Boží obrátíce se proti nim a dobře bojujíce, vyprostíme se od nich.“ Hlava III. Přeukrutný boj s Turky. Zatím oni jižjiž vyskakovali z lodí, jižjiž neopatrné podél P. L. 1100 Zmoře utíkající stínali, a již i na onu rovinu za námi sbí- hali a šípů roje metali. Se všech stran na nás pokřikujíce a jako psi nebo vlci vyjíce a meči svými blýskajíce spílali nám. Ale co vyprávěti? Nikde nebylo místečka k útěku, ani naděje záchrany, když by se zůstalo. Moudrostí Šalomoun, ni silou Samson by nepřispěl. Ale Bůh veliké milostivosti a moci shlédnuv s nebe na zemi na naše ponížení a úzkost a nebezpečenství, do něhož jsme upadli, pro jeho lásku a službu, hnut jsa útrpností, kterou právidelně vždy přispívá včas svým věrným, takové smělosti a chrabrosti dodal našim rytířům, že náhle se obrátivše troj- klanou cestou, hnali je utíkající, že ni na vteřinu neměli v sobě ducha k obraně, ale jedni se srázných skalin vrhali se do propastí, jiní zase úprkem na místo záchranné se hnali, a jiní dopadeni meči byli porubáni. Tehdy byli byste viděli, jak lodice jejich střelhbitě uhánějí po moři ve strachu, jako bychom rukama mohli je pochytati. Též po kopcích a pahrb- cích rychlýma nohama utíkali. Takto velikým vítězstvím se chlubíce, radostni vrátili jsme se k honcům, kteří zatím na cestě hlídali čtvernožců s náklady. Pročež chvály Bohu pře- vděčné jsme vzdávali, kterýž v tak veliké a nestihlé úzkosti velikolepým pomocníkem se nám prokázal. O, jak podivni jsou skutkové Boží! O, jak veliký zázrak a důstojné paměti hodný! Přemoženi jsme byli a přemožení zvítězili jsme, ale ne my jsme zvítězili. Kterak tedy jsme nezvítězili? Zvítězilt 61
Strana 62
ten, jenž sám jest všemohoucím tvůrcem všech, tvorstvu své- mu milostivě přispívajícím. Bůh-li pro nás, kdo proti nám? Věru pro nás a s námi byl, naplňuje na nás, co Israelským skrze proroka byl řekl: „Budete-li přikázání má zachovávati, tím darem vás obdařím, že pět z vás stíhati bude sto cizích a sto z vašich deset tisíc.“ A poněvadž v službě Boží mnoho násobnou námahu ve dne v noci jsme podstupovali a v ni- koho jiného nedůvěřovali, pýchu jejich velkolepě zdrtil. A poněvadž oddaně a v srdci skroušeném Pánu jsme sloužili, shlédl na ponížení naše. Tehdy rozkázáno bylo, abychom roz- vinuli své stany, a tam před pana Balduina mnoho bohatých Turků zajatých bylo přivedeno a též co zabitým uloupeno se zbrojí sneseno. Koně se sedly a zlacenými ostnatými udidly dostali jsme my. Když pak uplynula následující noc, ráno, jak chytře se radilo, couvli jsme na čtyři míle cesty, kdež kníže náš rozdělil onu kořist a druhé noci potom odpočívali jsme v jakémsi zpustlém městečku pod olivami v křoví. Časně ráno pak Balduin znovu ve své osvědčené chrabrosti pojal s sebou několik rytířův a klusal až k těsnině onoho průsmyku, zvídat, jsou-li tam ještě Saraceni, kteří prvé nám zavřeli cestu; a nezastav tam žádného, poněvadž uslyševše o rozprášení, všickni se rozprchli, chvály vzdal Bohu a ihned kázal na vr- cholu hory té zapáliti oheň na znamení, aby ti, kteříž byli ostali v našem táboře, uzříce ten kouř, rychle vydali se za těmi, kteří je takto předjeli. A oni uzřevše jej, chválili Boha a rychle pustili se za nimi, a našedše cestu svou volnou, vydali jsme se k žádanému cíli. Toho dne hospodovali jsme u města Be- rytu. O čemž zvěděv emir toho města, více ze strachu než z lásky poslal panu Balduinovi po člunech denní výživu. Po- dobně učinili i z jiných měst, mimo něž jsme táhli, totiž ze Sydonu a Tyru a Akkonu čili Ptolemaidy, líčíce přátelství, ale srdce majíce ničemné. Město Kaifu držel již Tankred, kte- réhož města již toho roku mužové jerusalémští dobyli. A po- něvadž Tankred byl tehdy s Balduinem v nedobré vůli, ne- vešli jsme tam. Jeho však tehdy tam nebylo, ale občané jeho prodali nám vně města chleba a vína, neboť ti měli nás jako za bratry a toužili nás uzříti. Minuvše pak Cesareji Palestin- skou a tvrz Arsuth — kterouž my tehdy neznalí měli jsme za Azot; ale není, neboť Azot byl jedním z pěti měst filištín- ských, mezi Joppou a Askalonem, nyní pouhá dědinka — a 62
ten, jenž sám jest všemohoucím tvůrcem všech, tvorstvu své- mu milostivě přispívajícím. Bůh-li pro nás, kdo proti nám? Věru pro nás a s námi byl, naplňuje na nás, co Israelským skrze proroka byl řekl: „Budete-li přikázání má zachovávati, tím darem vás obdařím, že pět z vás stíhati bude sto cizích a sto z vašich deset tisíc.“ A poněvadž v službě Boží mnoho násobnou námahu ve dne v noci jsme podstupovali a v ni- koho jiného nedůvěřovali, pýchu jejich velkolepě zdrtil. A poněvadž oddaně a v srdci skroušeném Pánu jsme sloužili, shlédl na ponížení naše. Tehdy rozkázáno bylo, abychom roz- vinuli své stany, a tam před pana Balduina mnoho bohatých Turků zajatých bylo přivedeno a též co zabitým uloupeno se zbrojí sneseno. Koně se sedly a zlacenými ostnatými udidly dostali jsme my. Když pak uplynula následující noc, ráno, jak chytře se radilo, couvli jsme na čtyři míle cesty, kdež kníže náš rozdělil onu kořist a druhé noci potom odpočívali jsme v jakémsi zpustlém městečku pod olivami v křoví. Časně ráno pak Balduin znovu ve své osvědčené chrabrosti pojal s sebou několik rytířův a klusal až k těsnině onoho průsmyku, zvídat, jsou-li tam ještě Saraceni, kteří prvé nám zavřeli cestu; a nezastav tam žádného, poněvadž uslyševše o rozprášení, všickni se rozprchli, chvály vzdal Bohu a ihned kázal na vr- cholu hory té zapáliti oheň na znamení, aby ti, kteříž byli ostali v našem táboře, uzříce ten kouř, rychle vydali se za těmi, kteří je takto předjeli. A oni uzřevše jej, chválili Boha a rychle pustili se za nimi, a našedše cestu svou volnou, vydali jsme se k žádanému cíli. Toho dne hospodovali jsme u města Be- rytu. O čemž zvěděv emir toho města, více ze strachu než z lásky poslal panu Balduinovi po člunech denní výživu. Po- dobně učinili i z jiných měst, mimo něž jsme táhli, totiž ze Sydonu a Tyru a Akkonu čili Ptolemaidy, líčíce přátelství, ale srdce majíce ničemné. Město Kaifu držel již Tankred, kte- réhož města již toho roku mužové jerusalémští dobyli. A po- něvadž Tankred byl tehdy s Balduinem v nedobré vůli, ne- vešli jsme tam. Jeho však tehdy tam nebylo, ale občané jeho prodali nám vně města chleba a vína, neboť ti měli nás jako za bratry a toužili nás uzříti. Minuvše pak Cesareji Palestin- skou a tvrz Arsuth — kterouž my tehdy neznalí měli jsme za Azot; ale není, neboť Azot byl jedním z pěti měst filištín- ských, mezi Joppou a Askalonem, nyní pouhá dědinka — a 62
Strana 63
Antipatridu, posléze přibyli jsme do města Joppe, jež jest v pokolení Dau v přímoří, kdež Frankové naši uvítali pana Balduina radostně již jako krále svého. A když jsme se při- blížili k městu, vyšli mu vstříc všickni klerikové i laikové; též Rekové a Syrové s kříži a svícemi. A s nesmírnou radostí a poctou, hlasy zvučnými chvály vzdávajíce vedli ho do chrá- mu Hrobu Páně. Patriarcha Daibert však nesúčastnil se té slavnosti, neboť byl od kterýchsi u Balduina osočen a byli spolu v neshodě, a též větší část kléru měla ho tehdy v nená- visti; pročež zbaven jsa stolce přebýval tehdy v soukromí na hoře Sionu, a tam byl, dokavád mu provinění zlé vůle ne- bylo prominuto. Když pak šestidenním vítaným klidem v Jerusalémě zotavili jsme se z únavy a král poněkud se uvolnil ze svých prací, vydali jsme se dále na zamýšlenou výpravu. Jestiť potřebí všem nepřátele majícím (což dle člověka pra- vím), aby co nejčastěji usilovně je potírali, až by nechutí k boji nebo mocí byli zdoláni nebo k úmluvě mírové přivedeni. Hlava IV. O výpravě Balduinově do Arabie. Dan Balduin tedy, sebrav svůj lid, táhl do Askalonu, na L.P. Azot, kteréžto město jest mezi Joppou a Askalonem, jedno 1100 I z pěti měst filištínských. Akkaron však zůstal nám na pravo, u Jamnie, kteráž na moři jest položena. Když pak jsme přišli před Askalon, vyšli tam proti nám ven, byli však mocně za- tlačeni až do hradeb, a poněvadž nebylo nám s prospěchem větší věci začínati, vrátili jsme se k svým stanům již rozpia- tým, hospodujíce tam. Na druhý den pak vydali jsme se do zadní krajiny, abychom na místech bohatých nalezli živobytí sobě i hovadům a též zemi nepřátel zpustošili. Jdouce tedy, našli jsme dědiny, kdež Saraceni, obyvatelé té krajiny, ve slujích se byli poukrývali před námi, s dobytkem i věcmi svými. A když jsme žádného z nich nemohli vytáhnouti, za- pálili jsme oheň u vchodu jeskyně, a tu pro kouř a žár ne- snesitelný jeden po druhém vylézali k nám. Někteří z nich byli lotříci, kteří pravidelně mezi Ramulou a Jerusalémem číhajíce na naše křesťany, zabíjeli je. Proto zvěděvše od ně- kterých Syrů křesťanů, kteří s nimi v slujích se skrývali, že takoví jsou to zlosynové, rovnou jak vycházeli z jeskyně stí- nali jsme je; Syrův pak a jejich žen jsme ušetřili. Saracenů 63
Antipatridu, posléze přibyli jsme do města Joppe, jež jest v pokolení Dau v přímoří, kdež Frankové naši uvítali pana Balduina radostně již jako krále svého. A když jsme se při- blížili k městu, vyšli mu vstříc všickni klerikové i laikové; též Rekové a Syrové s kříži a svícemi. A s nesmírnou radostí a poctou, hlasy zvučnými chvály vzdávajíce vedli ho do chrá- mu Hrobu Páně. Patriarcha Daibert však nesúčastnil se té slavnosti, neboť byl od kterýchsi u Balduina osočen a byli spolu v neshodě, a též větší část kléru měla ho tehdy v nená- visti; pročež zbaven jsa stolce přebýval tehdy v soukromí na hoře Sionu, a tam byl, dokavád mu provinění zlé vůle ne- bylo prominuto. Když pak šestidenním vítaným klidem v Jerusalémě zotavili jsme se z únavy a král poněkud se uvolnil ze svých prací, vydali jsme se dále na zamýšlenou výpravu. Jestiť potřebí všem nepřátele majícím (což dle člověka pra- vím), aby co nejčastěji usilovně je potírali, až by nechutí k boji nebo mocí byli zdoláni nebo k úmluvě mírové přivedeni. Hlava IV. O výpravě Balduinově do Arabie. Dan Balduin tedy, sebrav svůj lid, táhl do Askalonu, na L.P. Azot, kteréžto město jest mezi Joppou a Askalonem, jedno 1100 I z pěti měst filištínských. Akkaron však zůstal nám na pravo, u Jamnie, kteráž na moři jest položena. Když pak jsme přišli před Askalon, vyšli tam proti nám ven, byli však mocně za- tlačeni až do hradeb, a poněvadž nebylo nám s prospěchem větší věci začínati, vrátili jsme se k svým stanům již rozpia- tým, hospodujíce tam. Na druhý den pak vydali jsme se do zadní krajiny, abychom na místech bohatých nalezli živobytí sobě i hovadům a též zemi nepřátel zpustošili. Jdouce tedy, našli jsme dědiny, kdež Saraceni, obyvatelé té krajiny, ve slujích se byli poukrývali před námi, s dobytkem i věcmi svými. A když jsme žádného z nich nemohli vytáhnouti, za- pálili jsme oheň u vchodu jeskyně, a tu pro kouř a žár ne- snesitelný jeden po druhém vylézali k nám. Někteří z nich byli lotříci, kteří pravidelně mezi Ramulou a Jerusalémem číhajíce na naše křesťany, zabíjeli je. Proto zvěděvše od ně- kterých Syrů křesťanů, kteří s nimi v slujích se skrývali, že takoví jsou to zlosynové, rovnou jak vycházeli z jeskyně stí- nali jsme je; Syrův pak a jejich žen jsme ušetřili. Saracenů 63
Strana 64
zabili jsme téměř sto. A když všecko tam nalezené, spíži i dobytek, jsme strávili, a nic sobě užitečného už jsme tam ne- nalézali, poradivše se s některými pěstěnci té země, dříve Sa- raceny, od nedávna však křesťany, kteří místa vzdělaná i ne- vzdělaná široko daleko znali, rozhodli jsme se sejíti do Arabie. A přešedše po horách kol hrobů patriarchův, totiž Abrahama, Izáka a Jakoba, též Sáry a Rebeky, kdež těla jejich slavně jsou pohřbena, asi čtrnáct mil od Jerusaléma, přišli jsme do údolí, kdež hříšná města Sodoma a Gomorra soudem Božím byla vyvrácena. Hlava V. O Mrtvém moři. am nyní jest jezero veliké, jež mořem Mrtvým zovou, Iprotože ničeho živého nerodí; na dél táhne se k straně po- lední na pět set osmdesát honů, na šíř rozpíná se na sto pa- desát. A jest tak slané, že ani zvíře ani pták nemůže z něho píti, což já Fulcher sám jsem pokusem zjistil, když se svého mezka do něho sestoupiv rukou jsem nabral vody a ochutnal a poznal ji hořčí čemeřice. Se strany severní pojímá v sebe řeku Jordán, na jižní však nemá žádného východu a ani řeky odtud do něho nevtéká. U jezera ční podobně slaná hora, o- hromná a vysoká. A sůl ta jako kámen přírodní, ne však zcela, nýbrž místy úplně podobná ledu. Ponořiti však se do toho jezera ani schválně není snadno. Soudím, že z dvojí příčiny místo to jest tak náramně slané, a to jednak tím, že voda po- hlcuje sůl hory, kterou pobřežní vlny neustále olizují, jednak z dešťů, stékajících se s té hory do jezera, nebo propast jest tak dutá, že veliké moře, jež jest slané, neviditelným přelé- váním vtéká do té propasti pod zemí. Obešedše pak jezero od strany jižní, nalezli jsme dvorec polohou přelíbezný a velmi oplývající plody palem, jež nazývají datlemi, kterými jakožto lahodnou potravou celý den jsme se krmili. Jiných věcí pra- málo jsme tam nalezli. Obyvatelé totiž toho místa Saraceni rozprchli se odtud, byvše o nás již od zvědů uvědoměni, kro- mě několika osob černějších než saze, kterými jako praši- vými hubami jsme pohrdli a šli dál. Tam mezi ostatními stromy viděl jsem jakési, jež rodily jablka, z nichž když jsem utrhl, chtěje zvěděti, jaká to jsou, shledal jsem, odloupnuv slupku, uvnitř jakoby černý prach, z něhož vycházel prázdný L. P. 1100 64
zabili jsme téměř sto. A když všecko tam nalezené, spíži i dobytek, jsme strávili, a nic sobě užitečného už jsme tam ne- nalézali, poradivše se s některými pěstěnci té země, dříve Sa- raceny, od nedávna však křesťany, kteří místa vzdělaná i ne- vzdělaná široko daleko znali, rozhodli jsme se sejíti do Arabie. A přešedše po horách kol hrobů patriarchův, totiž Abrahama, Izáka a Jakoba, též Sáry a Rebeky, kdež těla jejich slavně jsou pohřbena, asi čtrnáct mil od Jerusaléma, přišli jsme do údolí, kdež hříšná města Sodoma a Gomorra soudem Božím byla vyvrácena. Hlava V. O Mrtvém moři. am nyní jest jezero veliké, jež mořem Mrtvým zovou, Iprotože ničeho živého nerodí; na dél táhne se k straně po- lední na pět set osmdesát honů, na šíř rozpíná se na sto pa- desát. A jest tak slané, že ani zvíře ani pták nemůže z něho píti, což já Fulcher sám jsem pokusem zjistil, když se svého mezka do něho sestoupiv rukou jsem nabral vody a ochutnal a poznal ji hořčí čemeřice. Se strany severní pojímá v sebe řeku Jordán, na jižní však nemá žádného východu a ani řeky odtud do něho nevtéká. U jezera ční podobně slaná hora, o- hromná a vysoká. A sůl ta jako kámen přírodní, ne však zcela, nýbrž místy úplně podobná ledu. Ponořiti však se do toho jezera ani schválně není snadno. Soudím, že z dvojí příčiny místo to jest tak náramně slané, a to jednak tím, že voda po- hlcuje sůl hory, kterou pobřežní vlny neustále olizují, jednak z dešťů, stékajících se s té hory do jezera, nebo propast jest tak dutá, že veliké moře, jež jest slané, neviditelným přelé- váním vtéká do té propasti pod zemí. Obešedše pak jezero od strany jižní, nalezli jsme dvorec polohou přelíbezný a velmi oplývající plody palem, jež nazývají datlemi, kterými jakožto lahodnou potravou celý den jsme se krmili. Jiných věcí pra- málo jsme tam nalezli. Obyvatelé totiž toho místa Saraceni rozprchli se odtud, byvše o nás již od zvědů uvědoměni, kro- mě několika osob černějších než saze, kterými jako praši- vými hubami jsme pohrdli a šli dál. Tam mezi ostatními stromy viděl jsem jakési, jež rodily jablka, z nichž když jsem utrhl, chtěje zvěděti, jaká to jsou, shledal jsem, odloupnuv slupku, uvnitř jakoby černý prach, z něhož vycházel prázdný L. P. 1100 64
Strana 65
dým. Potom vystoupili jsme na hory arabské, v jichž jesky- ních následující noci jsme odpočívali. Ráno vylezše na hory, přišli jsme ihned na dvorce, ale všeho statku prázdné. Neboť obyvatelé dověděvše se o našem příchodu, poschovávali se do slují zemských. Proto málo jsme tam zmohli. Namířili jsme si tedy čile jinudy, stále předcházeni svými průvodčími. Potom jsme našli údolí přeúrodné všemi plodinami zemský- mi, v němž také svatý Mojžíš na příkaz Hospodinův dvakrát udeřil holí do křemene a vytryskl z něho živý zdroj, kterýž nyní neteče o nic slaběji než tehdy, takže i potůčky z něho ruče plynoucí pohánějí mlýn. Ve vodičce té napájel jsem své koně. Krom toho nalezli jsme na vrchu hory klášter svatého Arona, v němž Mojžíš a on mluvívali s Bohem. Velmi jsme se tedy radovali, patříce na místa tak svatá a nám neznámá. A poněvadž za tím údolím země byla pustá a nevzdělaná, dál nechtěli jsme postupovati, ale po tři dni v tom údolí, vším dobrým oplývajícím, užívavše klidu a hovada svá pící občer- stvivše a na čtvernožce naloživše potřebné výživy, asi o druhé hodině dne čtvrtého na zatroubení rohu královského vydali jsme se dle rozkazu na zpáteční cestu. Vraceli jsme se podél jezera Asfaltového, jako prvé jsme šli, a kol hrobů zmíněných patriarchûv; potom Betlémem a mimo hrob Ráchelin. A tak v den, na který připadl zimní slunovrat, zdrávi přišli jsme do Jerusaléma. Tam připravili jsme ozdoby, které přísluší králi ke korunování, a Daibert smířil se s panem Balduinem a některými kanovníky chrámu Svatého Hrobu, poněvadž mužové rozvážní o tom jednali, i ustala jejich roztržka. Hlava VI. O dosazení krále Balduina a skrovnosti jeho krá- lovství. éta od vtělení Páně tisícího stého prvého v basilice blaho L.P. 1101 — slavené Marie u Betléma v den Narození Páně Balduin čestně svatým pomazáním od zmíněného patriarchy za úča- stenství biskupův a kléru i lidu povznešen a korunován byl na krále. A čeho bratru jeho předchůdci neučinili, poněvadž nechtěl, a poněvadž tehdy toho někteří neschvalovali, tomuto ustanovili dáti, uváživše důkladněji důvod. „Neb co překáží“, řekli si, „byl-li Kristus Pán náš v Jerusalémě jako zločinec nějaký nadávkami zneuctěn a trním korunován, když také 65
dým. Potom vystoupili jsme na hory arabské, v jichž jesky- ních následující noci jsme odpočívali. Ráno vylezše na hory, přišli jsme ihned na dvorce, ale všeho statku prázdné. Neboť obyvatelé dověděvše se o našem příchodu, poschovávali se do slují zemských. Proto málo jsme tam zmohli. Namířili jsme si tedy čile jinudy, stále předcházeni svými průvodčími. Potom jsme našli údolí přeúrodné všemi plodinami zemský- mi, v němž také svatý Mojžíš na příkaz Hospodinův dvakrát udeřil holí do křemene a vytryskl z něho živý zdroj, kterýž nyní neteče o nic slaběji než tehdy, takže i potůčky z něho ruče plynoucí pohánějí mlýn. Ve vodičce té napájel jsem své koně. Krom toho nalezli jsme na vrchu hory klášter svatého Arona, v němž Mojžíš a on mluvívali s Bohem. Velmi jsme se tedy radovali, patříce na místa tak svatá a nám neznámá. A poněvadž za tím údolím země byla pustá a nevzdělaná, dál nechtěli jsme postupovati, ale po tři dni v tom údolí, vším dobrým oplývajícím, užívavše klidu a hovada svá pící občer- stvivše a na čtvernožce naloživše potřebné výživy, asi o druhé hodině dne čtvrtého na zatroubení rohu královského vydali jsme se dle rozkazu na zpáteční cestu. Vraceli jsme se podél jezera Asfaltového, jako prvé jsme šli, a kol hrobů zmíněných patriarchûv; potom Betlémem a mimo hrob Ráchelin. A tak v den, na který připadl zimní slunovrat, zdrávi přišli jsme do Jerusaléma. Tam připravili jsme ozdoby, které přísluší králi ke korunování, a Daibert smířil se s panem Balduinem a některými kanovníky chrámu Svatého Hrobu, poněvadž mužové rozvážní o tom jednali, i ustala jejich roztržka. Hlava VI. O dosazení krále Balduina a skrovnosti jeho krá- lovství. éta od vtělení Páně tisícího stého prvého v basilice blaho L.P. 1101 — slavené Marie u Betléma v den Narození Páně Balduin čestně svatým pomazáním od zmíněného patriarchy za úča- stenství biskupův a kléru i lidu povznešen a korunován byl na krále. A čeho bratru jeho předchůdci neučinili, poněvadž nechtěl, a poněvadž tehdy toho někteří neschvalovali, tomuto ustanovili dáti, uváživše důkladněji důvod. „Neb co překáží“, řekli si, „byl-li Kristus Pán náš v Jerusalémě jako zločinec nějaký nadávkami zneuctěn a trním korunován, když také 65
Strana 66
za nás posléze z vlastní vůle postoupil smrt? Koruna ona to- tiž po jich rozumu nebyla korunou cti ani královské důstoj- nosti, nýbrž potupy a ohavnosti. Ale co oni vzpurníci na po- tupu mu učinili, milostí Boží obráceno bylo k naší spáse a slávě. Též král nevyhlašuje se proti rozkazům, neboť právem a podle Boha jsa zvolen, authentickým svěcením se poma- zává a posvěcuje. A přijímaje ono království se zlatou koru- nou, přijímá též čestné břímě zachovávání spravedlnosti. Po právu možno jemu, jako biskupu o biskupství, pěkně namít- nouti: „Dobrého díla si žádá, kdo království si žádá.' Nekra- lujet-li po právu, není králem.“ — Ač v počátcích své vlády měl ještě v moci málo měst a lidu, za tu zimní dobu ochránil statečně svého království na všech stranách od nepřátel. A poněvadž se dozvěděli o něm, že jest válečníkem přechrabrým, byť měl lidu málo, neodvážili se udeřiti na něho. On pak, míti větší vojsko, rád by byl se vrhl na své nepřátele. Cesta našim poutníkům byla ještě dosti nesnadna, a při- plouvali po moři, Frankové i Angličané neb Vlachové a Be- nátčané, na jedné toliko lodi nebo na třech, čtyřech, mezi nepřátely piráty a před městy saracenskými projíždějíce, a dojížděli Pánem vedeni, velmi ustrašeni, do Joppy. Nemělit jsme na počátku žádného jiného přístavu. A když jsme je uhlídali přicházející z našich krajin západních, rychle a ve- sele běhali jsme jim vstříc jako svatým, a každý bedlivě jsme se vyptávali na svůj rod a příbuzenstvo, a oni nám povídali, jak věděli. Tu doslýchajíce se příznivých věcí radovali jsme se, z nehod pak jsme se rmoutili. Putovali do Jerusaléma, na- vštěvovali místa svatá, k čemuž byli přišli. Někteří potom zůstali ve Svaté Zemi, jiní vraceli se do vlasti. Proto země jerusalémská zaostávala liduprázdna, a nebýval by jí měl kdo hájiti proti Saracenům, kdyby jen na nás byli udeřili. A proč se neodvažovali? Tolik lidu, tolik říší, a proč se báli vrhnouti se na naše královstvíčko a nárůdek? Proč z Egypta, z Persie, z Mezopotamie nebo ze Syrie nesebralo se aspoň stokrát sto tisíc bojovníků, aby nás, své nepřátele, mužně napadli, a jako kobylky nesčetné ničívají žeň na políčku, nás úplně sežrali a zničili, aby ani památky po nás nezbylo v zemi, ode dávna jejich? Neměliť jsme tehdy víc než tři sta rytířův a tolikéž pěšáků, kteří střehli Jerusaléma a Joppe a Ramuly a též tvrze Kaify. A též sotva byli bychom se odvážili spojiti své muž- 66
za nás posléze z vlastní vůle postoupil smrt? Koruna ona to- tiž po jich rozumu nebyla korunou cti ani královské důstoj- nosti, nýbrž potupy a ohavnosti. Ale co oni vzpurníci na po- tupu mu učinili, milostí Boží obráceno bylo k naší spáse a slávě. Též král nevyhlašuje se proti rozkazům, neboť právem a podle Boha jsa zvolen, authentickým svěcením se poma- zává a posvěcuje. A přijímaje ono království se zlatou koru- nou, přijímá též čestné břímě zachovávání spravedlnosti. Po právu možno jemu, jako biskupu o biskupství, pěkně namít- nouti: „Dobrého díla si žádá, kdo království si žádá.' Nekra- lujet-li po právu, není králem.“ — Ač v počátcích své vlády měl ještě v moci málo měst a lidu, za tu zimní dobu ochránil statečně svého království na všech stranách od nepřátel. A poněvadž se dozvěděli o něm, že jest válečníkem přechrabrým, byť měl lidu málo, neodvážili se udeřiti na něho. On pak, míti větší vojsko, rád by byl se vrhl na své nepřátele. Cesta našim poutníkům byla ještě dosti nesnadna, a při- plouvali po moři, Frankové i Angličané neb Vlachové a Be- nátčané, na jedné toliko lodi nebo na třech, čtyřech, mezi nepřátely piráty a před městy saracenskými projíždějíce, a dojížděli Pánem vedeni, velmi ustrašeni, do Joppy. Nemělit jsme na počátku žádného jiného přístavu. A když jsme je uhlídali přicházející z našich krajin západních, rychle a ve- sele běhali jsme jim vstříc jako svatým, a každý bedlivě jsme se vyptávali na svůj rod a příbuzenstvo, a oni nám povídali, jak věděli. Tu doslýchajíce se příznivých věcí radovali jsme se, z nehod pak jsme se rmoutili. Putovali do Jerusaléma, na- vštěvovali místa svatá, k čemuž byli přišli. Někteří potom zůstali ve Svaté Zemi, jiní vraceli se do vlasti. Proto země jerusalémská zaostávala liduprázdna, a nebýval by jí měl kdo hájiti proti Saracenům, kdyby jen na nás byli udeřili. A proč se neodvažovali? Tolik lidu, tolik říší, a proč se báli vrhnouti se na naše královstvíčko a nárůdek? Proč z Egypta, z Persie, z Mezopotamie nebo ze Syrie nesebralo se aspoň stokrát sto tisíc bojovníků, aby nás, své nepřátele, mužně napadli, a jako kobylky nesčetné ničívají žeň na políčku, nás úplně sežrali a zničili, aby ani památky po nás nezbylo v zemi, ode dávna jejich? Neměliť jsme tehdy víc než tři sta rytířův a tolikéž pěšáků, kteří střehli Jerusaléma a Joppe a Ramuly a též tvrze Kaify. A též sotva byli bychom se odvážili spojiti své muž- 66
Strana 67
stvo, chtějíce našim nepřátelům nějaké nástrahy udržovati; ze strachu aby nám nezpůsobili pohromy, když by opevnění byla vyprázdněna. Věru, toť jasno všem, velmi podivným zá- zrakem bylo, že mezi tolika tisíci jich jsme byli živi, ba i pa- novali jim, na některé poplatky uvalovali, jiné pak olupujíce nebo zajímajíce rozmetávali. Ale odkud toto udatenství? od- kud ta moc? Zajisté od toho, jemuž jmeno Všemohoucí, kte- rýž nezapomínaje lidu svého, pro jmeno jeho se lopotícího, a v nikoho jiného než v jeho jediného důvěřujícího, v nou- zích milostivě mu skýtal pomoci. I obveseloval ho Bůh někdy nějakou časnou záplatečkou, v budoucnu pak slávou věčnou sliboval ho odměniti. O, časové na výsost zasloužilí paměti! Často ovšem jsme se rmoutili, když od našich zámořských přátel žádné pomoci nám nebylo přineseno. Obávalit jsme se, aby nepřátelé naši, prohlédnouce, jak maličko jest našeho lidu, neudeřili na nás někdy nenadálým útokem, při kterém jediný Bůh mohl by nás zachrániti. A nic užitečného nebylo by jim chybělo, toliko měli-li lidu a koní dostatek; neb ti, kteří po moři přijížděli do Jerusaléma, koní s sebou přivá- děti nemohli, po zemi pak nikdo nám nepřispíval na pomoc. Ani Antiochijští nám, ani my jim nemohli jsme pomoci. Hlava VII. O náměstné vládě Tankredově v Antiochii. oho času v měsíci březnu přihodilo se, že Tankred mě L.P. 1101 Istečko své Kaifu, jež držel, a Tiberiadu svěřil králi Bal- duinovi a po pevnině odebral se se svými do Antiochie. Bylit k němu Antiochijští poslali poselstvo vzkazujíce: „Nepro- dlévej, ale přijď k nám, a vládna nám všem, drž Antiochii a zemi ji poddanou, až ze zajetí vrátí se pan Bohemond, pán náš i tvůj. Neb ty jsi příbuzný jeho, a rytíř opatrný a udatný, a nás mocnější. Ty lépe udržíš zajisté zemi naši než-li my. Dá-li Bůh a vrátí-li se někdy pan Bohemond, učiní se, jak právo bude žádati.“ Tak vzkázáno a tak i učiněno. Hlava VIII. O obležení tvrze Arsuth a jejím dobytí. přístavu laodikejského toho zimního času stálo loďstvo L. P. zobákovitých korábů janovských a italských, zimujíc 1101 tam. Když pak viděli jarní čas k plavbě příhodný a klidný, 67
stvo, chtějíce našim nepřátelům nějaké nástrahy udržovati; ze strachu aby nám nezpůsobili pohromy, když by opevnění byla vyprázdněna. Věru, toť jasno všem, velmi podivným zá- zrakem bylo, že mezi tolika tisíci jich jsme byli živi, ba i pa- novali jim, na některé poplatky uvalovali, jiné pak olupujíce nebo zajímajíce rozmetávali. Ale odkud toto udatenství? od- kud ta moc? Zajisté od toho, jemuž jmeno Všemohoucí, kte- rýž nezapomínaje lidu svého, pro jmeno jeho se lopotícího, a v nikoho jiného než v jeho jediného důvěřujícího, v nou- zích milostivě mu skýtal pomoci. I obveseloval ho Bůh někdy nějakou časnou záplatečkou, v budoucnu pak slávou věčnou sliboval ho odměniti. O, časové na výsost zasloužilí paměti! Často ovšem jsme se rmoutili, když od našich zámořských přátel žádné pomoci nám nebylo přineseno. Obávalit jsme se, aby nepřátelé naši, prohlédnouce, jak maličko jest našeho lidu, neudeřili na nás někdy nenadálým útokem, při kterém jediný Bůh mohl by nás zachrániti. A nic užitečného nebylo by jim chybělo, toliko měli-li lidu a koní dostatek; neb ti, kteří po moři přijížděli do Jerusaléma, koní s sebou přivá- děti nemohli, po zemi pak nikdo nám nepřispíval na pomoc. Ani Antiochijští nám, ani my jim nemohli jsme pomoci. Hlava VII. O náměstné vládě Tankredově v Antiochii. oho času v měsíci březnu přihodilo se, že Tankred mě L.P. 1101 Istečko své Kaifu, jež držel, a Tiberiadu svěřil králi Bal- duinovi a po pevnině odebral se se svými do Antiochie. Bylit k němu Antiochijští poslali poselstvo vzkazujíce: „Nepro- dlévej, ale přijď k nám, a vládna nám všem, drž Antiochii a zemi ji poddanou, až ze zajetí vrátí se pan Bohemond, pán náš i tvůj. Neb ty jsi příbuzný jeho, a rytíř opatrný a udatný, a nás mocnější. Ty lépe udržíš zajisté zemi naši než-li my. Dá-li Bůh a vrátí-li se někdy pan Bohemond, učiní se, jak právo bude žádati.“ Tak vzkázáno a tak i učiněno. Hlava VIII. O obležení tvrze Arsuth a jejím dobytí. přístavu laodikejského toho zimního času stálo loďstvo L. P. zobákovitých korábů janovských a italských, zimujíc 1101 tam. Když pak viděli jarní čas k plavbě příhodný a klidný, 67
Strana 68
za příznivého větru dopluli do Joppe, a přistavivše, radostně byli od krále přijati. A poněvadž se blížily Velikonoce, kteréž všickni, kdož mohou, slavívají tam společnou slavností, vy- táhli své lodi na pevninu a šli s králem do Jerusaléma. Po slavnostech, při nichž všichni se pobouřili, že v sobotu u Hro- bu Páně nesestoupil nám oheň, král odebral se do Joppe. A učinil s konsuly onoho loďstva smlouvu, že za tu dobu, co prodlévati budou ve Svaté Zemi, popřeje-li a pomůže-li jim Bůh, by s níms králem dobyli některého města saracenského, dostanou společně, aniž by Janovští cítili se zkráceni, třetí část peněz, vzatých nepřátelům tam uzavřeným, král pak první a druhou; krom toho že v městě takto dobytém dostane se jim právem trvalým a dědičným jedné ulice. A stvrdivše si to navzájem přísahou, ihned položili se kolem onoho mě- stečka, řečeného Arsuth, a jali se je po moři i po zemi oblé- hati. Když však obyvatelé jeho Saraceni pozorovali, že nikte- rak se křesťanům neubrání, učinili chytře s králem tajnou úmluvu, a třetího dne vydali mu hradby, peníze pak své od- cházejíce odnesli si s sebou. A král dal je přesmutné dopraviti do Askalonu. My tím potěšeni děkovali jsme Bohu, že bez zabití lidí našich dobyli jsme této pevnosti, nám tak nepřá- telské. Tvrz tu, Šalomounem založenou, Frankům velmi obtížnou, minulého roku byl obléhal vévoda Godfrid, ale ne- dobyl jí, a její obyvatelé co chvíle zabili nebo zarmoutili ně- kolik našich. Zatím však byli již Frankové bojem z blízka dobyli bašt hradebních a při tom nešťastnou náhodou dřevěná věž zevně přistavená k hradbě, velikou tíží lidí do ní nalez- ších se shroutila a na kusy se rozsypala, a bezmála sto Franků z ní vypadlo a nezhojitelně si ublížilo. Tehdy tam Saraceni zadrželi několik Franků a před tváří všech pověsili je na kříže a šípy do nich stříleli. Některé usmrtili, některé živé u sebe mrzce drželi. Hlava IX. Kterak dobyto bylo města Cesareje. L. P. 1101 rál zabezpečiv Arsuth, jak bylo třeba, svým lidem, ihned táhl k Césareji, městu palestinskému, a obležením ji ob- klíčil. Ale poněvadž zeď byla velmi silna, nebylo možno města dobýti. I kázal král zrobiti kamenomety a jeden stroj dřevěný 68
za příznivého větru dopluli do Joppe, a přistavivše, radostně byli od krále přijati. A poněvadž se blížily Velikonoce, kteréž všickni, kdož mohou, slavívají tam společnou slavností, vy- táhli své lodi na pevninu a šli s králem do Jerusaléma. Po slavnostech, při nichž všichni se pobouřili, že v sobotu u Hro- bu Páně nesestoupil nám oheň, král odebral se do Joppe. A učinil s konsuly onoho loďstva smlouvu, že za tu dobu, co prodlévati budou ve Svaté Zemi, popřeje-li a pomůže-li jim Bůh, by s níms králem dobyli některého města saracenského, dostanou společně, aniž by Janovští cítili se zkráceni, třetí část peněz, vzatých nepřátelům tam uzavřeným, král pak první a druhou; krom toho že v městě takto dobytém dostane se jim právem trvalým a dědičným jedné ulice. A stvrdivše si to navzájem přísahou, ihned položili se kolem onoho mě- stečka, řečeného Arsuth, a jali se je po moři i po zemi oblé- hati. Když však obyvatelé jeho Saraceni pozorovali, že nikte- rak se křesťanům neubrání, učinili chytře s králem tajnou úmluvu, a třetího dne vydali mu hradby, peníze pak své od- cházejíce odnesli si s sebou. A král dal je přesmutné dopraviti do Askalonu. My tím potěšeni děkovali jsme Bohu, že bez zabití lidí našich dobyli jsme této pevnosti, nám tak nepřá- telské. Tvrz tu, Šalomounem založenou, Frankům velmi obtížnou, minulého roku byl obléhal vévoda Godfrid, ale ne- dobyl jí, a její obyvatelé co chvíle zabili nebo zarmoutili ně- kolik našich. Zatím však byli již Frankové bojem z blízka dobyli bašt hradebních a při tom nešťastnou náhodou dřevěná věž zevně přistavená k hradbě, velikou tíží lidí do ní nalez- ších se shroutila a na kusy se rozsypala, a bezmála sto Franků z ní vypadlo a nezhojitelně si ublížilo. Tehdy tam Saraceni zadrželi několik Franků a před tváří všech pověsili je na kříže a šípy do nich stříleli. Některé usmrtili, některé živé u sebe mrzce drželi. Hlava IX. Kterak dobyto bylo města Cesareje. L. P. 1101 rál zabezpečiv Arsuth, jak bylo třeba, svým lidem, ihned táhl k Césareji, městu palestinskému, a obležením ji ob- klíčil. Ale poněvadž zeď byla velmi silna, nebylo možno města dobýti. I kázal král zrobiti kamenomety a jeden stroj dřevěný 68
Strana 69
převysoký, ze stěžňů lodních a z vesel. Tento stroj řemeslníci naši stavěli do výšky tuším dvaceti loket nad zeď, aby, až by se přitáhl ke zdi, naši vojáci mohli s něho kamení a šípy me- tati na vnitřní nepřátele a tak zeď vyprázdnili ze Saracenů, by naši měli volný vstup a město vzali. Když však patnácte dní město obléhali a kamenomety horní věže hradební po- někud poškodili, a dřevěná věž ještě nebyla úplně sdělána, mrzelo je už čekati a chrabrost francouzská neměla už stání a bez toho stroje a ostatních pomůcek jednou v pátek podi- vuhodným činem smělosti se štíty a kopími podnikli útok. Saraceni bránili se statečně, seč byli, povzbuzujíce se navzá- jem. Frankové však, jichžto Bohem byl Hospodin, postavivše mrštně žebře, které si k tomu byli připravili, vylezli na slémě hradební, a kteří jim tam padli do rukou, všecky rázem po- bili. Saraceni vidouce náš lid tak rozběsněný a město již od nich vzato, o překot utíkali, kde myslili, že se déle zachovají na živu. Ale ni zde ni onde nebylo jim možno ukrýti se, ale zaslouženě byli povražděni. Jen maličko z mužského pohlaví vyvázlo životem. Žen mnohých ušetřili, aby trvale sloužily melouce na ručních mlýncích. A jak je zlapali, druh druhu pěkné i škaredé prodávali a kupovali, i hochy. Emira toho města a biskupa, jehož zovou archadiem, král dostal živé a více pro peníze než z přátelství jich ušetřil. Co tam všelija- kého náčiní se našlo, toho nelze ani vypověděti, a mnozí chudí tím zbohatli. Viděl jsem, jak přemnoho Saracenů tam zabi- tých bylo naházeno na hromadu a spáleno, z jichžto mrtvol nesnesitelný smrad velmi nás byl tížil. To činili, aby povy- bírali byzance, které oni ničemníci polykali nechtějíce, aby Frankové něco jejich dostali. Někteří strkali si je do úst za čelisti, i stávalo se, že když některý náš udeřil některého Sa- racena pěstí někde nad krkem, deset i šestnáct byzanců mu vyrazil z úst. Ženy také skrývaly v sobě byzance necudně, že hanba bylo takto je schovávati a ještě hanebnější by bylo, abych o tom vykládal. Léto tisící sté a prvé jsme počítali Páně, Césareji když město naši jsou ztekli po žebřích město věž řečené Stratonova když jsou ztekli. 69
převysoký, ze stěžňů lodních a z vesel. Tento stroj řemeslníci naši stavěli do výšky tuším dvaceti loket nad zeď, aby, až by se přitáhl ke zdi, naši vojáci mohli s něho kamení a šípy me- tati na vnitřní nepřátele a tak zeď vyprázdnili ze Saracenů, by naši měli volný vstup a město vzali. Když však patnácte dní město obléhali a kamenomety horní věže hradební po- někud poškodili, a dřevěná věž ještě nebyla úplně sdělána, mrzelo je už čekati a chrabrost francouzská neměla už stání a bez toho stroje a ostatních pomůcek jednou v pátek podi- vuhodným činem smělosti se štíty a kopími podnikli útok. Saraceni bránili se statečně, seč byli, povzbuzujíce se navzá- jem. Frankové však, jichžto Bohem byl Hospodin, postavivše mrštně žebře, které si k tomu byli připravili, vylezli na slémě hradební, a kteří jim tam padli do rukou, všecky rázem po- bili. Saraceni vidouce náš lid tak rozběsněný a město již od nich vzato, o překot utíkali, kde myslili, že se déle zachovají na živu. Ale ni zde ni onde nebylo jim možno ukrýti se, ale zaslouženě byli povražděni. Jen maličko z mužského pohlaví vyvázlo životem. Žen mnohých ušetřili, aby trvale sloužily melouce na ručních mlýncích. A jak je zlapali, druh druhu pěkné i škaredé prodávali a kupovali, i hochy. Emira toho města a biskupa, jehož zovou archadiem, král dostal živé a více pro peníze než z přátelství jich ušetřil. Co tam všelija- kého náčiní se našlo, toho nelze ani vypověděti, a mnozí chudí tím zbohatli. Viděl jsem, jak přemnoho Saracenů tam zabi- tých bylo naházeno na hromadu a spáleno, z jichžto mrtvol nesnesitelný smrad velmi nás byl tížil. To činili, aby povy- bírali byzance, které oni ničemníci polykali nechtějíce, aby Frankové něco jejich dostali. Někteří strkali si je do úst za čelisti, i stávalo se, že když některý náš udeřil některého Sa- racena pěstí někde nad krkem, deset i šestnáct byzanců mu vyrazil z úst. Ženy také skrývaly v sobě byzance necudně, že hanba bylo takto je schovávati a ještě hanebnější by bylo, abych o tom vykládal. Léto tisící sté a prvé jsme počítali Páně, Césareji když město naši jsou ztekli po žebřích město věž řečené Stratonova když jsou ztekli. 69
Strana 70
Hlava X. Nastolení arcibiskupa v Cesareji. L. P. 1101 Kkdyž jsme se dohodli s Janovskými po jejich vůli o Cé- sareji a o všem tom, co jsme tam nalezli, a nastolili jsme tam arcibiskupa společně zvoleného, zůstavili jsme tam ně- kolik mužů na střežení města a spěchali jsme k obci Ramule, jež jest nedaleko Lyddy. Tam čekali jsme dvacet čtyři dni, že Askalonští a Babylonští vytrhnou proti nám bojem, shro- maždivše se tam k tomu. Nás byla pouhá hrstka, proto jsme se báli jíti proti nim, aby snad, kdybychom u Askalonu se srazili, oni stálým couváním nevtáhli nás lstivě za hradby a náspy svoje a tam nás nepobili. Oni tak opravdu smýšleli, protož nechtěli proti nám vyjíti. My poznavše tuto jejich chy- trost, ještě chytřeji tříbili jsme je v jejich chytráctví, až bázní zemdleli na duchu a vzdali se úmyslu bojovati s námi, a mnozí omrzelí čekáním a nouzí tísněni, rozešli se od vojska. My zvěděvše o tom, vrátili jsme se do Joppe a děkovali Bohu, že jsme tak byli uvolněni od utkání s nimi. Hlava XI. O krvavém boji křesťanův a Turkův, v němž křesťané zvítězili. L. P. 1101 akto oni setrvali v klidu sedmdesát dní, zatím co my po- I řád ostražitě jsme sledovali, co se u nich děje. Po té zvě- stováno králi, že nepřátelé znovu dodávají si ducha a hýbají se, a že se již i hotují proti nám. Na tu zprávu král dal rychle shromážditi svüj lid, z Jerusaléma totiž a z Tiberiady, z Cé- sareje a Kaify. A ana tíseň nás pudila, poněvadž jsme potře- bovali vojáků, na napomenutí královo kdo mohl, učinil ze zbrojnoše svého jezdce. I bylo nás všech jezdců pouhých dvě stě šedesát, pěšců pak devět set. Proti nám však bylo shoto- váno jedenáct tisíc jezdcův a dvacet jeden tisíc peších. Věděli jsme to, ale poněvadž Boha jsme měli při sobě, nestrachovali jsme se udeřiti na ně. Nedůvěřovalit jsme ve zbraně ani v množství lidu, ale v Pána Boha složili jsme všecku svou na- ději. Veliká odvážnost, ale nebyla to odvážnost, nýbrž víra a láska. Neb ochotně jsme se připravovali umříti pro lásku jeho, kterýž za nás milosrdně smrtí ráčil umříti. Zdar či smrt ať nás očekává, šli jsme do bitvy. 70
Hlava X. Nastolení arcibiskupa v Cesareji. L. P. 1101 Kkdyž jsme se dohodli s Janovskými po jejich vůli o Cé- sareji a o všem tom, co jsme tam nalezli, a nastolili jsme tam arcibiskupa společně zvoleného, zůstavili jsme tam ně- kolik mužů na střežení města a spěchali jsme k obci Ramule, jež jest nedaleko Lyddy. Tam čekali jsme dvacet čtyři dni, že Askalonští a Babylonští vytrhnou proti nám bojem, shro- maždivše se tam k tomu. Nás byla pouhá hrstka, proto jsme se báli jíti proti nim, aby snad, kdybychom u Askalonu se srazili, oni stálým couváním nevtáhli nás lstivě za hradby a náspy svoje a tam nás nepobili. Oni tak opravdu smýšleli, protož nechtěli proti nám vyjíti. My poznavše tuto jejich chy- trost, ještě chytřeji tříbili jsme je v jejich chytráctví, až bázní zemdleli na duchu a vzdali se úmyslu bojovati s námi, a mnozí omrzelí čekáním a nouzí tísněni, rozešli se od vojska. My zvěděvše o tom, vrátili jsme se do Joppe a děkovali Bohu, že jsme tak byli uvolněni od utkání s nimi. Hlava XI. O krvavém boji křesťanův a Turkův, v němž křesťané zvítězili. L. P. 1101 akto oni setrvali v klidu sedmdesát dní, zatím co my po- I řád ostražitě jsme sledovali, co se u nich děje. Po té zvě- stováno králi, že nepřátelé znovu dodávají si ducha a hýbají se, a že se již i hotují proti nám. Na tu zprávu král dal rychle shromážditi svüj lid, z Jerusaléma totiž a z Tiberiady, z Cé- sareje a Kaify. A ana tíseň nás pudila, poněvadž jsme potře- bovali vojáků, na napomenutí královo kdo mohl, učinil ze zbrojnoše svého jezdce. I bylo nás všech jezdců pouhých dvě stě šedesát, pěšců pak devět set. Proti nám však bylo shoto- váno jedenáct tisíc jezdcův a dvacet jeden tisíc peších. Věděli jsme to, ale poněvadž Boha jsme měli při sobě, nestrachovali jsme se udeřiti na ně. Nedůvěřovalit jsme ve zbraně ani v množství lidu, ale v Pána Boha složili jsme všecku svou na- ději. Veliká odvážnost, ale nebyla to odvážnost, nýbrž víra a láska. Neb ochotně jsme se připravovali umříti pro lásku jeho, kterýž za nás milosrdně smrtí ráčil umříti. Zdar či smrt ať nás očekává, šli jsme do bitvy. 70
Strana 71
Král kázal s sebou nésti tam dřevo kříže Páně, jež nám skýtalo spasitelné útěchy. Jednoho dne vyšli jsme z Joppe a druhého došlo k boji. A když jsme se k nim přiblížili a oni k nám, aniž jsme se nadáli, a když zahlédli jsme z hlídky jejich hlídky, ihned jsme věděli, že za nimi následuje ostatní vojsko. A král s několika svými předjel a dívaje se z daleka, uzřel na rovinách bělati se jejich rozpiaté stany, i pobodl hned ostruhami koně a jel za námi zadními a ohlásil všem, co viděl. Zajásali jsme, zvěděvše, že bude bitva, neboť toužili jsme po ní. Byloť nám lépe na širých pláních bojovati, aby, když by přemoženi byli, s pomocí Páně bylo je možno dále stíhati, aby na útěku větší měli ztráty, nežli kdybychom se s nimi utkali u jejich hradeb. Tu král kázal chopiti se zbraní, a když všickni se ozbrojili, šiky naše pěkně se spořádaly k boji. A odevzdávajíce se důvěrně do rukou Božích, klusali jsme proti nim. Jeden opat, jemuž král byl kázal, nesl kříž Páně viditelně přede všemi. A král takto nábožně promluvil k svému rytířstvu: „Nuže, rytířové Kristovi, vzmužte se, nic se nebojíce. Chrabře si veďte a statečni buďte v tomto boji, a za své duše, prosím, bojujte a jméno Kristovo vůbec vyvy- šujte, kteréžto tito zvrhlíci vždy tupí a mrzce se mu rouhají, v narození jeho nevěříce ani vzkříšení. Zahynete-li zde, za- jisté blaženi budete. Jižjiž otevřena jest vám brána království nebeského. Ostanete-li vítězi, mezi všemi křesťany slavni zářiti budete, jestliže pak byste utíkati chtěli, Francie věru daleko jest od vás." Když toto promluvil, všickni dávali na jevo souhlas. V boj spěchají všickni, prodlévati jest jim tíží, každý jen myslí, koho jak by sklál nebo bodnul. A ejhle, lid proklatý žene se prudce proti nám s prava s leva. Náš lid, ač přeskrovně ho bylo, v šest šiků se rozestou- piv, jako se rozestupují lovci proti množství ptáků, vpletl se, volajíce „Bůh pomoz!“ do jejich ohromných kohort, jichž množství nás ihned tak obepředlo, že stěží druh druha viděl nebo poznával. A již odrazili a již porouchali dva přední naše šiky, když spatřiv tuto tíseň král, co nejrychleji spěchal ze zadu na pomoc. Kde totiž zřel nebo poznal sílu nepřátel moc- nější, tam zrychleným během se svou škadronou mužně hnal se na odpor útoku ohavníků a před nejmocnějším z nich má- 71
Král kázal s sebou nésti tam dřevo kříže Páně, jež nám skýtalo spasitelné útěchy. Jednoho dne vyšli jsme z Joppe a druhého došlo k boji. A když jsme se k nim přiblížili a oni k nám, aniž jsme se nadáli, a když zahlédli jsme z hlídky jejich hlídky, ihned jsme věděli, že za nimi následuje ostatní vojsko. A král s několika svými předjel a dívaje se z daleka, uzřel na rovinách bělati se jejich rozpiaté stany, i pobodl hned ostruhami koně a jel za námi zadními a ohlásil všem, co viděl. Zajásali jsme, zvěděvše, že bude bitva, neboť toužili jsme po ní. Byloť nám lépe na širých pláních bojovati, aby, když by přemoženi byli, s pomocí Páně bylo je možno dále stíhati, aby na útěku větší měli ztráty, nežli kdybychom se s nimi utkali u jejich hradeb. Tu král kázal chopiti se zbraní, a když všickni se ozbrojili, šiky naše pěkně se spořádaly k boji. A odevzdávajíce se důvěrně do rukou Božích, klusali jsme proti nim. Jeden opat, jemuž král byl kázal, nesl kříž Páně viditelně přede všemi. A král takto nábožně promluvil k svému rytířstvu: „Nuže, rytířové Kristovi, vzmužte se, nic se nebojíce. Chrabře si veďte a statečni buďte v tomto boji, a za své duše, prosím, bojujte a jméno Kristovo vůbec vyvy- šujte, kteréžto tito zvrhlíci vždy tupí a mrzce se mu rouhají, v narození jeho nevěříce ani vzkříšení. Zahynete-li zde, za- jisté blaženi budete. Jižjiž otevřena jest vám brána království nebeského. Ostanete-li vítězi, mezi všemi křesťany slavni zářiti budete, jestliže pak byste utíkati chtěli, Francie věru daleko jest od vás." Když toto promluvil, všickni dávali na jevo souhlas. V boj spěchají všickni, prodlévati jest jim tíží, každý jen myslí, koho jak by sklál nebo bodnul. A ejhle, lid proklatý žene se prudce proti nám s prava s leva. Náš lid, ač přeskrovně ho bylo, v šest šiků se rozestou- piv, jako se rozestupují lovci proti množství ptáků, vpletl se, volajíce „Bůh pomoz!“ do jejich ohromných kohort, jichž množství nás ihned tak obepředlo, že stěží druh druha viděl nebo poznával. A již odrazili a již porouchali dva přední naše šiky, když spatřiv tuto tíseň král, co nejrychleji spěchal ze zadu na pomoc. Kde totiž zřel nebo poznal sílu nepřátel moc- nější, tam zrychleným během se svou škadronou mužně hnal se na odpor útoku ohavníků a před nejmocnějším z nich má- 71
Strana 72
chaje kopím, na němž třepetala se bílá korouhvička, proklál Araba jednoho, jenž jel proti němu, a jak ho srazil s koně na zem, praporek ten zůstal tam. Kopí však vysmyknul a ja- kož sám na blízku stoje viděl jsem, na jiné mrštně jím mířil. S této strany tito, s oné oni statečně bojovali. Za hodinku byli byste věru viděli na obou stranách mnoho koní bez jezdců. Viděli jsme též na zemi hustě pavéz a pološtítů, dýk a toulců, luků a šípů, Saracenův i Ethiopův, mrtvých i na smrt raně- ných, podobně i Franků, ale těchto ne tolik. Byl tam s námi kříž Páně, nepřátelům Kristovým přeodporný, proti němuž milostí Boží vypínavost jejich ničeho nezmohla; ba jakoby přítomností jeho byli zaraženi, netoliko ustali na nás útočiti, ale též strachem s hůry udeřeni, všickni na rychlý útěk se obrátili. Kdo měl tehdy koně perutného, útěkem znikl smrti. Nechtělo se nám ani sbírati tolika štítů, tolika kopí, tolika lukův a šípů, jež po polích na útěku poházeli. Nedopočítal by se, kdo by byl chtěl sčítati těla, jež tam ležela bezducha. Bylo prý jich tam zahubeno jezdcův i pěších pět tisíců. Sostat- ními zahynul též vůdce jízdy babylonské, který ji tam byl přivedl do boje. My z rytířů ztratili jsme osmdesát, z pěších však více. Nejchrabřeji počínal si toho dne král; nejlepším těšitelem byl, houževnatým stihatelem. Též rytířové jeho, byť skrovni, byli přeudatni. Dlouho boj ten se nekolísal. Oni totiž v čas dali se na útěk, naši pak čile je hnali. Hlava XII. Kolik z křesťanů tam padlo. 1101 válko nevinným nenáviděná a divákům přehrozná! Pro- tiřečně nazvána jsi bellum, protože nic krásného do sebe nemáš. Díval jsem se boji, zmítal se na mysli, strachoval se ran. Všickni hnali se na meč, jako by nikdy smrti se nebáli. Děsná pohroma, kde lásky není. Třeskot byl nesmírný ze vzájemného bití obojích. Ten bije, onen padá. Tento nezná milosrdenství, onen ho nehledá; ten ztrácí ruku, onen oko. Mysl lidská se schovává děsem, kde takou zříti bídu. Podivná věc! v čele vítězíme, v týle jsme poraženi; vzadu křesťané padají, v čele však porážejí Saraceny. A hnali jsme je až k Askalonu, oni pak porubavše naše, jeli ihned až do Joppe. A tak toho dne nikdo neznal konce věci. A když král a jeho L. P. 72
chaje kopím, na němž třepetala se bílá korouhvička, proklál Araba jednoho, jenž jel proti němu, a jak ho srazil s koně na zem, praporek ten zůstal tam. Kopí však vysmyknul a ja- kož sám na blízku stoje viděl jsem, na jiné mrštně jím mířil. S této strany tito, s oné oni statečně bojovali. Za hodinku byli byste věru viděli na obou stranách mnoho koní bez jezdců. Viděli jsme též na zemi hustě pavéz a pološtítů, dýk a toulců, luků a šípů, Saracenův i Ethiopův, mrtvých i na smrt raně- ných, podobně i Franků, ale těchto ne tolik. Byl tam s námi kříž Páně, nepřátelům Kristovým přeodporný, proti němuž milostí Boží vypínavost jejich ničeho nezmohla; ba jakoby přítomností jeho byli zaraženi, netoliko ustali na nás útočiti, ale též strachem s hůry udeřeni, všickni na rychlý útěk se obrátili. Kdo měl tehdy koně perutného, útěkem znikl smrti. Nechtělo se nám ani sbírati tolika štítů, tolika kopí, tolika lukův a šípů, jež po polích na útěku poházeli. Nedopočítal by se, kdo by byl chtěl sčítati těla, jež tam ležela bezducha. Bylo prý jich tam zahubeno jezdcův i pěších pět tisíců. Sostat- ními zahynul též vůdce jízdy babylonské, který ji tam byl přivedl do boje. My z rytířů ztratili jsme osmdesát, z pěších však více. Nejchrabřeji počínal si toho dne král; nejlepším těšitelem byl, houževnatým stihatelem. Též rytířové jeho, byť skrovni, byli přeudatni. Dlouho boj ten se nekolísal. Oni totiž v čas dali se na útěk, naši pak čile je hnali. Hlava XII. Kolik z křesťanů tam padlo. 1101 válko nevinným nenáviděná a divákům přehrozná! Pro- tiřečně nazvána jsi bellum, protože nic krásného do sebe nemáš. Díval jsem se boji, zmítal se na mysli, strachoval se ran. Všickni hnali se na meč, jako by nikdy smrti se nebáli. Děsná pohroma, kde lásky není. Třeskot byl nesmírný ze vzájemného bití obojích. Ten bije, onen padá. Tento nezná milosrdenství, onen ho nehledá; ten ztrácí ruku, onen oko. Mysl lidská se schovává děsem, kde takou zříti bídu. Podivná věc! v čele vítězíme, v týle jsme poraženi; vzadu křesťané padají, v čele však porážejí Saraceny. A hnali jsme je až k Askalonu, oni pak porubavše naše, jeli ihned až do Joppe. A tak toho dne nikdo neznal konce věci. A když král a jeho L. P. 72
Strana 73
družina zabíjejíce a stíhajíce vyprázdnili z nich pole, rozká- záno bylo, abychom v jejich stanech, které prchající za sebou zůstavili, si odpočinuli. Rozkázáno a vykonáno. Léta toho, když sedmého jsme čítali září, lítý boj bojován jest, hodný vypravování, divnáť Páně milost v něm mocně pomáhala Frankům. Hlava XIII. O měnlivém osudu této bitvy. a druhý den, když jsme ve stanu královu vyslechli Mši L. P. 1101 o Narození Panny Marie, jež toho dne se slavilo, nalo- živše na svá hovada věcí našich nepřátel, chleba totiž a píce a mouky i stanů jejich, na zatroubení vydali jsme se dle roz- kazu na zpáteční pochod k Joppe. A když jsme přešli Azot, páté město filištínské, nyní opuštěné a jež nyní nazývají Ibe- niem, spatřili jsme proti sobě asi pět set Arabův, vracejících se od Joppe, kteří v den bitvy byli tam zaběhli a kořist venku nalezenou uchvátili. Když totiž na zadku byli pěchotě naší způsobili velikou porážku a na pravém křídle jeden šik na- čisto smetli a myslili, že přední voje jsou poraženy tak jako zadní, pobrali štíty a kopí a lesklé přilby, jimiž honosivě se ozdobili, a spèchajíce honem do Joppe, ukazovali naše zbra- ně Joppenským říkajíce, že král i všecko jeho mužstvo jsou ve válce zahubeni. To uslyševše ti, kteří v Joppe zůstali na stráž, velmi se podivili a zděsili a uvěřili jejich slovům, ne- bot podobalo se to pravdě. Arabové ti pak domnívali se, že občané ustrašeni ihned vydají jim město, ale přepočítali se, proto když ničeho nezmohli, vraceli se do Askalonu. A když na tomto zpátečním pochodu zahlédli nás u Joppe, usoudili, že jsme z jejich lidu a že pobivše v boji všecky naše, chceme se vrhnouti na ostatní křesťany, kolem Joppe přebývající. I divili jsme se velice, když tak se k nám přibližovali a ne- poznávali v nás Franků, dokavád neviděli, že naši rytíři ry- chle se spořádavše podnikají na ně útok. Tu byli byste vi- děli, jak horempádem na vše strany se rozutíkali, že nikdo nečekal na jiného, a který neměl hbitého koně, hlavu po- dal meči. Poněvadž však Frankové byli velmi unaveni a v bitvě jich mnoho bylo raněno, nemohli jich stíhati, i odešli tak, my pak s radostnou přišli jsme do Joppe. 73
družina zabíjejíce a stíhajíce vyprázdnili z nich pole, rozká- záno bylo, abychom v jejich stanech, které prchající za sebou zůstavili, si odpočinuli. Rozkázáno a vykonáno. Léta toho, když sedmého jsme čítali září, lítý boj bojován jest, hodný vypravování, divnáť Páně milost v něm mocně pomáhala Frankům. Hlava XIII. O měnlivém osudu této bitvy. a druhý den, když jsme ve stanu královu vyslechli Mši L. P. 1101 o Narození Panny Marie, jež toho dne se slavilo, nalo- živše na svá hovada věcí našich nepřátel, chleba totiž a píce a mouky i stanů jejich, na zatroubení vydali jsme se dle roz- kazu na zpáteční pochod k Joppe. A když jsme přešli Azot, páté město filištínské, nyní opuštěné a jež nyní nazývají Ibe- niem, spatřili jsme proti sobě asi pět set Arabův, vracejících se od Joppe, kteří v den bitvy byli tam zaběhli a kořist venku nalezenou uchvátili. Když totiž na zadku byli pěchotě naší způsobili velikou porážku a na pravém křídle jeden šik na- čisto smetli a myslili, že přední voje jsou poraženy tak jako zadní, pobrali štíty a kopí a lesklé přilby, jimiž honosivě se ozdobili, a spèchajíce honem do Joppe, ukazovali naše zbra- ně Joppenským říkajíce, že král i všecko jeho mužstvo jsou ve válce zahubeni. To uslyševše ti, kteří v Joppe zůstali na stráž, velmi se podivili a zděsili a uvěřili jejich slovům, ne- bot podobalo se to pravdě. Arabové ti pak domnívali se, že občané ustrašeni ihned vydají jim město, ale přepočítali se, proto když ničeho nezmohli, vraceli se do Askalonu. A když na tomto zpátečním pochodu zahlédli nás u Joppe, usoudili, že jsme z jejich lidu a že pobivše v boji všecky naše, chceme se vrhnouti na ostatní křesťany, kolem Joppe přebývající. I divili jsme se velice, když tak se k nám přibližovali a ne- poznávali v nás Franků, dokavád neviděli, že naši rytíři ry- chle se spořádavše podnikají na ně útok. Tu byli byste vi- děli, jak horempádem na vše strany se rozutíkali, že nikdo nečekal na jiného, a který neměl hbitého koně, hlavu po- dal meči. Poněvadž však Frankové byli velmi unaveni a v bitvě jich mnoho bylo raněno, nemohli jich stíhati, i odešli tak, my pak s radostnou přišli jsme do Joppe. 73
Strana 74
Hlava XIV. Poselství Joppenských k Tankredovi, knížeti anti- ochijskému. h, pomyslete si, jaké bylo plesání a díkůčinění, když s cimbuří viděli nás vraceti se se zdviženými korouhvemi ti, které jsme v Joppe zůstavili! Zajisté že nebylo skrovné! Byliť tam přiběhli dva tlachověstníci, po sobě, a oklamali Joppenské řkouce, že král se všemi svými padl. A oni domní- vajíce se, že to pravda, zarmoutili se více než možno uvěřiti a poslali o tom zprávu Tankredovi, jenž tehdy vládl, na lístku napsanou, a nesl ji plavec jeden, vypravivší se se svou lodí. Opatřila to choť králova. V listě četla se tato záchranná slova: „Tankrede, muži znamenitý, rytíři výborný, přijmi tento lístek, kterýž tobě pomně, spěšném poslu, posílají Joppenští, králová totiž a několik obyvatel města. A abys snad více věřil tomuto písmu než mně, dej si je přečísti. Neboť, běda! král jerusalémský, jenž proti Babylonským a Askalonským vy- táhl do boje, v seči s nimi byl poražen nebo snad se všemi svými, které s sebou vedl do boje, zabit. Jeden, jenž z té ne- šťastné pohromy jakžtakž vyvázl, přiběhl do Joppe a ozná- mil nám to. Protož přicházím k tobě, muži ne neprozře- telnému, s poselstvím, dožaduje se pomoci, abys neohlížeje se na žádné okolnosti, bez meškání hleděl přispěti lidu Bo- žímu velmi stísněnému a jak se podobá, ke koncům života už se přiblíživšímu.“ Toto pověděl. On uslyšev to, chvilku mlčel. Uvěřil, že pravda jest, co slyšel, a z velikého zármutku a soucitu dal se do lítostného pláče a s ním všickni, kteříž tam byli. A dav odpověď poslu, kázal přípravy konati po vší své zemi na přispění Jerusalémským. A když už přistrojeni byli k té výpravě, aj, tu náhle přišel jiný posel s lístkem do- cela jiným než první, a odevzdal jej Tankredovi. Jak totiž na prvním psáno bylo o nehodě, tak na druhém četlo se o štast- ném pořízení. Byloť v něm, že král vrátil se z války zdráv do Joppe a bez pochyby že velkolepě porazil Saraceny. Tu tedy oni, kteří ztráty byli litovali, z dobrého zdaru se radovali. O divná Boží milostivost! ne množstvím lidu jsme zvítězili, ale o Boží moc se opírajíce rozptýlili jsme je. Takto tedy ne- přátel se sprostivše, šli jsme do Jerusaléma a Bohu díky vzdá- vali. Potom sedm měsíců měli jsme pokoj od válek, až po- stupem roku nastala doba letní. L. P. 1101 74
Hlava XIV. Poselství Joppenských k Tankredovi, knížeti anti- ochijskému. h, pomyslete si, jaké bylo plesání a díkůčinění, když s cimbuří viděli nás vraceti se se zdviženými korouhvemi ti, které jsme v Joppe zůstavili! Zajisté že nebylo skrovné! Byliť tam přiběhli dva tlachověstníci, po sobě, a oklamali Joppenské řkouce, že král se všemi svými padl. A oni domní- vajíce se, že to pravda, zarmoutili se více než možno uvěřiti a poslali o tom zprávu Tankredovi, jenž tehdy vládl, na lístku napsanou, a nesl ji plavec jeden, vypravivší se se svou lodí. Opatřila to choť králova. V listě četla se tato záchranná slova: „Tankrede, muži znamenitý, rytíři výborný, přijmi tento lístek, kterýž tobě pomně, spěšném poslu, posílají Joppenští, králová totiž a několik obyvatel města. A abys snad více věřil tomuto písmu než mně, dej si je přečísti. Neboť, běda! král jerusalémský, jenž proti Babylonským a Askalonským vy- táhl do boje, v seči s nimi byl poražen nebo snad se všemi svými, které s sebou vedl do boje, zabit. Jeden, jenž z té ne- šťastné pohromy jakžtakž vyvázl, přiběhl do Joppe a ozná- mil nám to. Protož přicházím k tobě, muži ne neprozře- telnému, s poselstvím, dožaduje se pomoci, abys neohlížeje se na žádné okolnosti, bez meškání hleděl přispěti lidu Bo- žímu velmi stísněnému a jak se podobá, ke koncům života už se přiblíživšímu.“ Toto pověděl. On uslyšev to, chvilku mlčel. Uvěřil, že pravda jest, co slyšel, a z velikého zármutku a soucitu dal se do lítostného pláče a s ním všickni, kteříž tam byli. A dav odpověď poslu, kázal přípravy konati po vší své zemi na přispění Jerusalémským. A když už přistrojeni byli k té výpravě, aj, tu náhle přišel jiný posel s lístkem do- cela jiným než první, a odevzdal jej Tankredovi. Jak totiž na prvním psáno bylo o nehodě, tak na druhém četlo se o štast- ném pořízení. Byloť v něm, že král vrátil se z války zdráv do Joppe a bez pochyby že velkolepě porazil Saraceny. Tu tedy oni, kteří ztráty byli litovali, z dobrého zdaru se radovali. O divná Boží milostivost! ne množstvím lidu jsme zvítězili, ale o Boží moc se opírajíce rozptýlili jsme je. Takto tedy ne- přátel se sprostivše, šli jsme do Jerusaléma a Bohu díky vzdá- vali. Potom sedm měsíců měli jsme pokoj od válek, až po- stupem roku nastala doba letní. L. P. 1101 74
Strana 75
Hlava XV. Kterak vojsko babylonské spojilo se proti křesťanům. éta následujícího, tisícího stého druhého, v půli května, shromáždili se u Askalonu Babylonští, kteréž byl tam poslal jejich král, aby nás křesťany vůbec zničiti usilovali. Bylo se tam sešlo dvacet tisíc jezdcův a deset tisíc pěších, vyjma soumarníky, kteří vodili velbloudy a osly s nalože- nými potravinami, za zbraň do boje majíce kyje a praky. Ti přitáhli jednoho dne k městu Ramule a před ní rozbili své stany. V opevněné věži města bylo patnáct vojínů, které tam král byl ustanovil na stráž, dříve než kteřísi syrští rolníci tam přebývali v podhradí. Těmto křestanům Saraceni pře- často škodíce a rušíce je, usilovali zničiti je a věž tu zbořiti, poněvadž skrze ně obyvatelé nemohli volně pohybovati se po těch rovinách. Krom toho obmýšleli zajmouti biskupa toho města, jenž se svou družinou přebýval v chrámě svatého Jiří. Jednoho dne obstoupili monastýr ten zlomyslným útokem, ale poznavše jeho pevnost, vrátili se do Ramathy. Biskup však uzřev dým a plameny, ano obilí na polích bylo již podpáleno, bál se, aby se nevrátili a neoblehli ho. A aby se zabezpečil pro budoucnost, vzkázal ihned králi, jenž byl v Joppe, aby spěšně mu přispěl na pomoc, poněvadž Babylonští utábořili se u Ramuly a jedna tlupa již se byla přivalila k jeho mona- stýru. Král uslyšev to, chopil se zbraní a sedl na kůň a voj- sko jeho, na jeho rozkaz a na zatroubení královského rohu, co nejrychleji vydal se za ním. Byloť tehdy v Joppě přemnoho rytířů, kteří tam vyčkávali příznivého větru, chtějíce se pla- viti zpět do Francie. Koní ovšem neměli, poněvadž minu- lého roku, když Romanií táhli do Jerusaléma, ztratili koně i všecko, co měli, o čemž nebude nemístno vložiti sem zmínku. L.P. 1102 Hlava XVI. O druhé neštastné výpravě Frankův a o smrti Hugona velikého. dyž velikánské vojsko francké, jak bylo řečeno, směřo- valo k Jerusalému, byli v tom množství též Vilém, hrabě Poitonský, a Štěpán hrabě Bloisský, jenž opustiv vojsko, od Antiochie odešel, ale čeho tehdy byl zanechal, nyní snažil se napraviti. S těmi byl též Hugo Veliký, jenž po dobytí Anti- L. P. 1102 75
Hlava XV. Kterak vojsko babylonské spojilo se proti křesťanům. éta následujícího, tisícího stého druhého, v půli května, shromáždili se u Askalonu Babylonští, kteréž byl tam poslal jejich král, aby nás křesťany vůbec zničiti usilovali. Bylo se tam sešlo dvacet tisíc jezdcův a deset tisíc pěších, vyjma soumarníky, kteří vodili velbloudy a osly s nalože- nými potravinami, za zbraň do boje majíce kyje a praky. Ti přitáhli jednoho dne k městu Ramule a před ní rozbili své stany. V opevněné věži města bylo patnáct vojínů, které tam král byl ustanovil na stráž, dříve než kteřísi syrští rolníci tam přebývali v podhradí. Těmto křestanům Saraceni pře- často škodíce a rušíce je, usilovali zničiti je a věž tu zbořiti, poněvadž skrze ně obyvatelé nemohli volně pohybovati se po těch rovinách. Krom toho obmýšleli zajmouti biskupa toho města, jenž se svou družinou přebýval v chrámě svatého Jiří. Jednoho dne obstoupili monastýr ten zlomyslným útokem, ale poznavše jeho pevnost, vrátili se do Ramathy. Biskup však uzřev dým a plameny, ano obilí na polích bylo již podpáleno, bál se, aby se nevrátili a neoblehli ho. A aby se zabezpečil pro budoucnost, vzkázal ihned králi, jenž byl v Joppe, aby spěšně mu přispěl na pomoc, poněvadž Babylonští utábořili se u Ramuly a jedna tlupa již se byla přivalila k jeho mona- stýru. Král uslyšev to, chopil se zbraní a sedl na kůň a voj- sko jeho, na jeho rozkaz a na zatroubení královského rohu, co nejrychleji vydal se za ním. Byloť tehdy v Joppě přemnoho rytířů, kteří tam vyčkávali příznivého větru, chtějíce se pla- viti zpět do Francie. Koní ovšem neměli, poněvadž minu- lého roku, když Romanií táhli do Jerusaléma, ztratili koně i všecko, co měli, o čemž nebude nemístno vložiti sem zmínku. L.P. 1102 Hlava XVI. O druhé neštastné výpravě Frankův a o smrti Hugona velikého. dyž velikánské vojsko francké, jak bylo řečeno, směřo- valo k Jerusalému, byli v tom množství též Vilém, hrabě Poitonský, a Štěpán hrabě Bloisský, jenž opustiv vojsko, od Antiochie odešel, ale čeho tehdy byl zanechal, nyní snažil se napraviti. S těmi byl též Hugo Veliký, jenž po dobytí Anti- L. P. 1102 75
Strana 76
ochie vrátil se, chtěje domů do Gallie. Též Raymund hrabě provencský byl s nimi, jenž u Cařihradu meškal, když na zpáteční cestě z Jerusaléma až tam byl došel. Též Štěpán, vznešený hrabě burgundský, a lidu nesčetně, seskupeného v dvojí vojsko, jízdní a pěší. Těm na Romanských hranicích v cestu se postavil Turek Soliman, jemuž už dávno Fran- kové byli vzali město Nikeju. On nezapomenuv své ztráty, s velikým množstvím Turků nešťastně rozprášil vojsko Fran- cké a pomátl a skoro vše k záhubě přivedl. Poněvadž však řízením Božím táhli v houfcích několika cestami, nemohl proti všem bojovati, ani všech pobíti. Ale dozvěděv se, že jsou unaveni a hladem a žízní sklíčeni a boje lukostřelného ne- znalí, přes sto tisíc jezdcův i pěších mečem pohubil. Z žen některé povraždil, některé odvedl s sebou. Mnozí pak utíka- jíce po místech neschůdných a po horách, žízní a úzkostí za- hynuli. Jejich koně a mezky, dobytek i rozmanité ozdoby po- brali Turci. Tam ztratil hrabě poitonský všecko, co měl, dru- žinu a čeleď svou i peníze. A stěží smrti ušed, pěšky jen a bídou truchlý a zahanben přišel do Antiochie. Tankred jat útrpností k jeho tísni, přivětivě ho přijal a ze svého jmění mu pomohl. Takto jeho Hospodin trestaje potrestal, ale smrti nevydal. Neb to, jak nám se zdálo, potkalo jeho a ostatní pro hříchy jejich a pýchu. Kteří však vyvázli, nemeškajíce spěli k Jerusalému, krom Hugona Velikého, jehož v Tarsu Kili- ckém zemřevšího pochovali. A přibyvše do Antiochie, ně- kteří po moři, někteří po souši, připutovali do Jerusaléma. Kteří dostali koně, raději po pevnině se ubírali. Hlava XVII. O dobytí města Tortosy. L.P. 1102 Akdyž přišli k Tortose, kterouž tehdy drželi Saraceni, ne- váhali a oblehli ji s moře is pevniny. Nač se šířiti o tom? Vzali jsou město, Saraceny pobili, zabrali jejich peníze a vy- dali se na další pochod. Nemilo však bylo všem, když viděli, že hrabě Raymund tam ostává, neb doufali všickni, že půjde s nimi do Jerusaléma. Nechtěl však a zůstal tam a vzal v dr- žení město, začež utržil od nich hany. Oni postupujíce dále, přešli Archas a město Tripolis a Gibellulum. Odtud přišli k úzké soutěsce u města Berytu. Tam čekal jich už osmnácte 76
ochie vrátil se, chtěje domů do Gallie. Též Raymund hrabě provencský byl s nimi, jenž u Cařihradu meškal, když na zpáteční cestě z Jerusaléma až tam byl došel. Též Štěpán, vznešený hrabě burgundský, a lidu nesčetně, seskupeného v dvojí vojsko, jízdní a pěší. Těm na Romanských hranicích v cestu se postavil Turek Soliman, jemuž už dávno Fran- kové byli vzali město Nikeju. On nezapomenuv své ztráty, s velikým množstvím Turků nešťastně rozprášil vojsko Fran- cké a pomátl a skoro vše k záhubě přivedl. Poněvadž však řízením Božím táhli v houfcích několika cestami, nemohl proti všem bojovati, ani všech pobíti. Ale dozvěděv se, že jsou unaveni a hladem a žízní sklíčeni a boje lukostřelného ne- znalí, přes sto tisíc jezdcův i pěších mečem pohubil. Z žen některé povraždil, některé odvedl s sebou. Mnozí pak utíka- jíce po místech neschůdných a po horách, žízní a úzkostí za- hynuli. Jejich koně a mezky, dobytek i rozmanité ozdoby po- brali Turci. Tam ztratil hrabě poitonský všecko, co měl, dru- žinu a čeleď svou i peníze. A stěží smrti ušed, pěšky jen a bídou truchlý a zahanben přišel do Antiochie. Tankred jat útrpností k jeho tísni, přivětivě ho přijal a ze svého jmění mu pomohl. Takto jeho Hospodin trestaje potrestal, ale smrti nevydal. Neb to, jak nám se zdálo, potkalo jeho a ostatní pro hříchy jejich a pýchu. Kteří však vyvázli, nemeškajíce spěli k Jerusalému, krom Hugona Velikého, jehož v Tarsu Kili- ckém zemřevšího pochovali. A přibyvše do Antiochie, ně- kteří po moři, někteří po souši, připutovali do Jerusaléma. Kteří dostali koně, raději po pevnině se ubírali. Hlava XVII. O dobytí města Tortosy. L.P. 1102 Akdyž přišli k Tortose, kterouž tehdy drželi Saraceni, ne- váhali a oblehli ji s moře is pevniny. Nač se šířiti o tom? Vzali jsou město, Saraceny pobili, zabrali jejich peníze a vy- dali se na další pochod. Nemilo však bylo všem, když viděli, že hrabě Raymund tam ostává, neb doufali všickni, že půjde s nimi do Jerusaléma. Nechtěl však a zůstal tam a vzal v dr- žení město, začež utržil od nich hany. Oni postupujíce dále, přešli Archas a město Tripolis a Gibellulum. Odtud přišli k úzké soutěsce u města Berytu. Tam čekal jich už osmnácte 76
Strana 77
dní král Balduin, střeže zatím té cesty, aby snad Saraceni jí neobsadili a průchodu poutníkům nepřekazili. Byloť jemu králi přišlo prosebné poselství od toho přicházejícího vojska. Když tedy uzřeli krále v ústrety jim přišedšího, radovali se velice a políbivše se vespolek, ubírali se do Joppy, kdež byli již přistali ti, kteří se plavili po moři. Hlava XVIII. O nešťastném boji křesťanův s Turky, v němž křesťané pobiti byli, Turci zvítězili. lížila se Veliká noc, i šli tehdy do Jerusaléma, neboť toho L. P. 1102 si byli přáli. A když tam dokonali dle obyčeje slavnost, vrátili se do Joppy. Tehdy hrabě Poitonský, jsa chud a vše likou nouzí sklíčen, vstoupil ještě s několika na loď a vrátil se do Francie. A Štěpán z Blois s jinými několika též chtěl odplouti; ale na moři přikvačila je vichřice, i nezbylo jim než vrátiti se. A on tehdy již v Joppě vystoupil na břeh, když král, jak výše bylo řečeno, vskočil na kůň, žena se proti ne- přátelům, kteří seděli u Ramuly. Byl tam ještě Gaufrid, hrabě vendômský, a Štěpán, hrabě burgundský, a Hugo Lusignan- ský, bratr hraběte Raymunda. Ti hledajíce mezi přáteli a pří- buznými, vypůjčili si koní a sedše na ně, pustili se za králem. Byla to věru od krále veliká nerozvážnost, že nečekal svého lidu a dal se do boje nemoudře, bez náležité přípravy. Stěží vyčkav svých rytířů, bez pěších spěchal udeřiti na nepřátele, až nevědomě vpletl se do množství Arabův. Důvěřuje totiž více než náleželo ve svou udatnost a nemysle, že by jich bylo více než tisíc nebo sedm set, spěchal, aby se s nimi utkal, dříve než se rozprchnou. Když však náhle uzřel jejich vojsko, stra- chem zděšen zachvěl se v duchu, ale nabrav statnosti k útěše, obrátil se na své a něžně k nim promluvil: „O, rytířové Kri- stovi a přátelé moji, nezavrhujte tohoto boje, ale ozbrojíce se silou Boží bojujte mužně za sebe. Neboť ať živi jsme nebo umíráme, Páně jsme. A kdyby se i pokusil někdo o útěk, už není čáky na vyváznutí. Bojujíce zvítězíte, prchajíce pad- nete.“ A tu, poněvadž bylo místo i potřeba ukázati udatnost, náhle silným útokem vrhli se na Araby. Ale našich nebylo více než dvě stě rytířův, i byli od dvaceti tisícův obklíčeni; a poněvadž tlakem pohanů přetěžce byli svíráni, větší část 77
dní král Balduin, střeže zatím té cesty, aby snad Saraceni jí neobsadili a průchodu poutníkům nepřekazili. Byloť jemu králi přišlo prosebné poselství od toho přicházejícího vojska. Když tedy uzřeli krále v ústrety jim přišedšího, radovali se velice a políbivše se vespolek, ubírali se do Joppy, kdež byli již přistali ti, kteří se plavili po moři. Hlava XVIII. O nešťastném boji křesťanův s Turky, v němž křesťané pobiti byli, Turci zvítězili. lížila se Veliká noc, i šli tehdy do Jerusaléma, neboť toho L. P. 1102 si byli přáli. A když tam dokonali dle obyčeje slavnost, vrátili se do Joppy. Tehdy hrabě Poitonský, jsa chud a vše likou nouzí sklíčen, vstoupil ještě s několika na loď a vrátil se do Francie. A Štěpán z Blois s jinými několika též chtěl odplouti; ale na moři přikvačila je vichřice, i nezbylo jim než vrátiti se. A on tehdy již v Joppě vystoupil na břeh, když král, jak výše bylo řečeno, vskočil na kůň, žena se proti ne- přátelům, kteří seděli u Ramuly. Byl tam ještě Gaufrid, hrabě vendômský, a Štěpán, hrabě burgundský, a Hugo Lusignan- ský, bratr hraběte Raymunda. Ti hledajíce mezi přáteli a pří- buznými, vypůjčili si koní a sedše na ně, pustili se za králem. Byla to věru od krále veliká nerozvážnost, že nečekal svého lidu a dal se do boje nemoudře, bez náležité přípravy. Stěží vyčkav svých rytířů, bez pěších spěchal udeřiti na nepřátele, až nevědomě vpletl se do množství Arabův. Důvěřuje totiž více než náleželo ve svou udatnost a nemysle, že by jich bylo více než tisíc nebo sedm set, spěchal, aby se s nimi utkal, dříve než se rozprchnou. Když však náhle uzřel jejich vojsko, stra- chem zděšen zachvěl se v duchu, ale nabrav statnosti k útěše, obrátil se na své a něžně k nim promluvil: „O, rytířové Kri- stovi a přátelé moji, nezavrhujte tohoto boje, ale ozbrojíce se silou Boží bojujte mužně za sebe. Neboť ať živi jsme nebo umíráme, Páně jsme. A kdyby se i pokusil někdo o útěk, už není čáky na vyváznutí. Bojujíce zvítězíte, prchajíce pad- nete.“ A tu, poněvadž bylo místo i potřeba ukázati udatnost, náhle silným útokem vrhli se na Araby. Ale našich nebylo více než dvě stě rytířův, i byli od dvaceti tisícův obklíčeni; a poněvadž tlakem pohanů přetěžce byli svíráni, větší část 77
Strana 78
našich za hodinku byla pozabíjena, a ostatní nemohouce bře- meni tomu odolati, obrátili se na útěk. Ale třebas tak zle jim bylo, přece dříve přeudatně se na nich vymstili, neboť mnoho jich pobili a z tábora je vyhnavše, stanů je zbavili. Posléze dopuštěním Božím od přemožených byli přemoženi. Vyvázl pak Boží milostí král i někteří urozenější z jeho rytířstva, a rychlým během vetřeli se do města Ramby, neb dále ani utíkati nemohli. Hlava XIX. O útěku krále Balduina. rál však nechtěje tam býti uzavřen, ale raději jinde umříti nežli tam podle býti zaskočenu, poradiv se a oddav se na smrt jako na život, pokusil se vyjíti ven. A přibrav k sobě toliko pět druhů, kterých však dlouho při sobě neměl, po- něvadž od nepřátel byli zadržáni, překotným tryskem unikl a dojel na hory, a tak Pán ho vytrhl z rukou jeho mocnějších nepřátel. Byl by rád tehdy jel do Arsuthu, ale poněvadž ne- přátelé mu stáli v cestě, nemohl. Ti, kteří byli ostali ve městě Ramule, potom už nemohli se dostati za bránu. Bylit od lidu bezbožného se všech stran obleženi a posléze, ó běda! jsou od nich zajati. A některé zabili, některé pak živé odvedli s sebou. Biskup uslyšev v chrámě svatého Jiří o té nehodě, kradmo uprchl do Joppy. Ach! Co urozených a chrabrých rytířů tou bouří jsme ztratili, dříve bojem i potom v oné věži. Bylt za- bit Štěpán z Blois, muž opatrný a urozený, a druhý Štěpán, hrabě burgundský. Vymknuli se odtud tři rytíři, kteříž ná- ramně pobodáni a potlučeni utekli a následující noci přiklu- sali do Jerusaléma. Přišedše do města, ohlásili občanům to neštěstí, ale o králi pravili, že nic pravdivého nevědí, živ-li jest či mrtev. I truchlili všickni náramně. L. P. 1102 Hlava XX. Jak král na útěku přišel do Arsuthu. L. P. 1102 Joci pak následující král boje se Arabů zůstal skryt v ho- rách, a třetího dne s jedním toliko rytířem a jeho zbroj- nošem vyšed z hor, jako kterýkoli zbloudilý v neznámých končinách, bezcestnými pustinami o hladu a žízni přišel do 78
našich za hodinku byla pozabíjena, a ostatní nemohouce bře- meni tomu odolati, obrátili se na útěk. Ale třebas tak zle jim bylo, přece dříve přeudatně se na nich vymstili, neboť mnoho jich pobili a z tábora je vyhnavše, stanů je zbavili. Posléze dopuštěním Božím od přemožených byli přemoženi. Vyvázl pak Boží milostí král i někteří urozenější z jeho rytířstva, a rychlým během vetřeli se do města Ramby, neb dále ani utíkati nemohli. Hlava XIX. O útěku krále Balduina. rál však nechtěje tam býti uzavřen, ale raději jinde umříti nežli tam podle býti zaskočenu, poradiv se a oddav se na smrt jako na život, pokusil se vyjíti ven. A přibrav k sobě toliko pět druhů, kterých však dlouho při sobě neměl, po- něvadž od nepřátel byli zadržáni, překotným tryskem unikl a dojel na hory, a tak Pán ho vytrhl z rukou jeho mocnějších nepřátel. Byl by rád tehdy jel do Arsuthu, ale poněvadž ne- přátelé mu stáli v cestě, nemohl. Ti, kteří byli ostali ve městě Ramule, potom už nemohli se dostati za bránu. Bylit od lidu bezbožného se všech stran obleženi a posléze, ó běda! jsou od nich zajati. A některé zabili, některé pak živé odvedli s sebou. Biskup uslyšev v chrámě svatého Jiří o té nehodě, kradmo uprchl do Joppy. Ach! Co urozených a chrabrých rytířů tou bouří jsme ztratili, dříve bojem i potom v oné věži. Bylt za- bit Štěpán z Blois, muž opatrný a urozený, a druhý Štěpán, hrabě burgundský. Vymknuli se odtud tři rytíři, kteříž ná- ramně pobodáni a potlučeni utekli a následující noci přiklu- sali do Jerusaléma. Přišedše do města, ohlásili občanům to neštěstí, ale o králi pravili, že nic pravdivého nevědí, živ-li jest či mrtev. I truchlili všickni náramně. L. P. 1102 Hlava XX. Jak král na útěku přišel do Arsuthu. L. P. 1102 Joci pak následující král boje se Arabů zůstal skryt v ho- rách, a třetího dne s jedním toliko rytířem a jeho zbroj- nošem vyšed z hor, jako kterýkoli zbloudilý v neznámých končinách, bezcestnými pustinami o hladu a žízni přišel do 78
Strana 79
svého města Arsuthu. Jedna věc byla jemu k záchraně, že totiž zrovna před tím odtáhlo odtud pět set vojáků nepřátelských, kteří jako zvědové nějaký čas obcházeli to městečko, a kdyby krále byli zahlédli, nebyl by jim unikl. Vstoupiv pak král do Arsuthu, radostně byl od nich uvítán. Pojedl a pil a v bezpečí spal; neb toho člověčenství si žádalo. Hlava XXI. Hugo Tiberiadský a patriarcha jerusalémský při- spěchali králi na pomoc a válka se skončila, jak křesťané viděli, mocí a pomocí svatého kříže. éhož dne, aj, přišel Hugo z města Tiberiady, jeden z vel- I možů králových, jenž doslechnuv se již o jeho zahanbení, přál si zbylému lidu přinésti nějakou útěchu. Král velmi se zaradoval jeho příchodu. Mělť s sebou osmdesáte jezdců, kte- rých bylo potřebí k nastávajícímu dílu. Dostavše zprávu z Jerusaléma, pospíchali Joppenským na pomoc. Král však neodvážil se vésti jich po zemi, pro nepřátele číhající na chod- ce, ale vstoupiv na lodici plavil se do Joppy. A když přistal v přístavě, s radostí velikou byl uvítán, neboť dle onoho slova evangelického mrtev byl a zase ožil, ztratil se a nalezen jest, a kterého už jako nebožtíka oplakávali, nyní zřeli živého a zdravého. Na druhý den pak onen Hugo vykročil z Arsuthu a se strachem pospíchal k Joppě. Král vyšel mu naproti, aby nepřátelé naň neudeřili. A když přišel do Joppy, nečekali už jiné rady a krále nutnost pobízela, by vzkázal pro ty, kteří byli v Jerusalémě a u Sv. Abrahama, by přišli do Joppy, by svésti mohli bitvu s Araby, kteříž se strojili dobýti Joppy, položivše se nedaleko táborem. Když však rozmýšlel, komu to poselství svěřiti, uzřel tam jednoho Syra, člověka nízkého a vzezření ubohého, a toho snažně prosil, aby z lásky k Bohu vzal to poselství na sebe, poněvadž prý nenachází nikoho, jenž by mohl nebo odvážil se to vykonati. Neodvažovalit se jíti tou cestou pro úklady nepřátelské. On však, z Boha na- brav odvahy, v tmavé noci, aby ho nepřátelé neuhlídali, ne- vyhýbaje se místům bezcestným a kostrbatým, třetího dne velmi ukonán přišel do Jerusaléma. A když ohlásil žádoucí zprávu o králi občanům a ujistil je, že jest živ, všickni z toho Pánu náležité chvály vzdávali. A neprodlévalo se. Přečetše L. P. 1102 79
svého města Arsuthu. Jedna věc byla jemu k záchraně, že totiž zrovna před tím odtáhlo odtud pět set vojáků nepřátelských, kteří jako zvědové nějaký čas obcházeli to městečko, a kdyby krále byli zahlédli, nebyl by jim unikl. Vstoupiv pak král do Arsuthu, radostně byl od nich uvítán. Pojedl a pil a v bezpečí spal; neb toho člověčenství si žádalo. Hlava XXI. Hugo Tiberiadský a patriarcha jerusalémský při- spěchali králi na pomoc a válka se skončila, jak křesťané viděli, mocí a pomocí svatého kříže. éhož dne, aj, přišel Hugo z města Tiberiady, jeden z vel- I možů králových, jenž doslechnuv se již o jeho zahanbení, přál si zbylému lidu přinésti nějakou útěchu. Král velmi se zaradoval jeho příchodu. Mělť s sebou osmdesáte jezdců, kte- rých bylo potřebí k nastávajícímu dílu. Dostavše zprávu z Jerusaléma, pospíchali Joppenským na pomoc. Král však neodvážil se vésti jich po zemi, pro nepřátele číhající na chod- ce, ale vstoupiv na lodici plavil se do Joppy. A když přistal v přístavě, s radostí velikou byl uvítán, neboť dle onoho slova evangelického mrtev byl a zase ožil, ztratil se a nalezen jest, a kterého už jako nebožtíka oplakávali, nyní zřeli živého a zdravého. Na druhý den pak onen Hugo vykročil z Arsuthu a se strachem pospíchal k Joppě. Král vyšel mu naproti, aby nepřátelé naň neudeřili. A když přišel do Joppy, nečekali už jiné rady a krále nutnost pobízela, by vzkázal pro ty, kteří byli v Jerusalémě a u Sv. Abrahama, by přišli do Joppy, by svésti mohli bitvu s Araby, kteříž se strojili dobýti Joppy, položivše se nedaleko táborem. Když však rozmýšlel, komu to poselství svěřiti, uzřel tam jednoho Syra, člověka nízkého a vzezření ubohého, a toho snažně prosil, aby z lásky k Bohu vzal to poselství na sebe, poněvadž prý nenachází nikoho, jenž by mohl nebo odvážil se to vykonati. Neodvažovalit se jíti tou cestou pro úklady nepřátelské. On však, z Boha na- brav odvahy, v tmavé noci, aby ho nepřátelé neuhlídali, ne- vyhýbaje se místům bezcestným a kostrbatým, třetího dne velmi ukonán přišel do Jerusaléma. A když ohlásil žádoucí zprávu o králi občanům a ujistil je, že jest živ, všickni z toho Pánu náležité chvály vzdávali. A neprodlévalo se. Přečetše L. P. 1102 79
Strana 80
písmo, jež přinesl, všickni rytíři, co se jich tam shledalo, i hned se přistrojili. Devadesát jich bylo, tuším, rytířův i těch, kteří sehnali koně nebo hovada. A neváhali jíti, ale ač dobro- volně, přece dosti bázlivě postupovali. Cestou uchylovali se od strany arsuthské, vyhýbajíce se co možná nástrahám ne- přátelským a jdouce bezcestími. Když takto chvatně brali se po břehu mořském, vyrazili na ně oni proklatci, doufajíce zaskočiti je a pobíti. Nezbývalo tudíž některým než hovada pustiti a skočiti do vln mořských a plovati, aby bolest bolestí byla zhojena. Tím totiž ztratili hovada, ale zase vyrvali se bezbožníkům. Rytíři však mající hbité koně bráníce se do- stihli Joppy, ale jen tak tak vyvázli. Krále jejich příchod roz- veselil a nadmíru občerstvil a nechtěl již, aby se odkládalo s jeho záměrem. Ráno tedy spořádav své rytíře s pěším lidem, vytáhl do boje. Nepřátelé nebyli daleko od Joppe, jen asi tři míle, a připravovali si tam již stroje, aby co nejdříve oblehli Joppu a sevřenou ztekli. Pozorujíce však, že náš lid jde proti nim v boj, honem chopili se zbraní a směle vytáhli proti nim. A poněvadž jich bylo veliké množství, obklíčili náš lid se všech stran. Když tak byli sevřeni, žádné záchrany již nemohli se nadíti leč pomocí Boží. A ve všemohoucnost Páně zcela důvěřujíce, podivuhodnými útoky vrhali se a bili tam, kde viděli zástup nejhustší a nejsilnější. A když na jedné straně statečným bojem jimi prorazili, honem bylo jim obrátiti se jinam, kdež viděli pěchotu naši bez ochrany jezdců, i kvapili tam a zadní zabíjeli. Pěšcové naši však nebyli nečinni a ta- kový déšť šípů na útočníky pouštěli, že mnoho šípů byli byste viděli vbodených v náočnicích i štítech jejich. A tak když přispěním Božím byli od pěších lučištníků prudce odraženi a od kopí jezdeckých mnozí raněni a stanů svých již zbaveni, odvrátili se od zraků Frankův a dali se na útěk. Ale dlouho honěni nebyli, poněvadž stíhatelů bylo málo. Stany své však zůstavili na poli Frankům a všecky zásoby. Jen koně svoje sko- ro všecky odvedli krom některých raněných a na útěku žízní padlých. Velbloudů a oslů jejich mnoho nám padlo do rukou. A mnozí z nich utíkajíce umřeli na cestě, buď poraněním nebo žízní umořeni. Věru důstojno a spravedlivo bylo, aby ti, kteříž dřevem kříže Páně byli obrněni, zvítězili nad nepřátely téhož Kříže. A není pochybovati, že kdyby v dřívější bitvě král byl s se- 80
písmo, jež přinesl, všickni rytíři, co se jich tam shledalo, i hned se přistrojili. Devadesát jich bylo, tuším, rytířův i těch, kteří sehnali koně nebo hovada. A neváhali jíti, ale ač dobro- volně, přece dosti bázlivě postupovali. Cestou uchylovali se od strany arsuthské, vyhýbajíce se co možná nástrahám ne- přátelským a jdouce bezcestími. Když takto chvatně brali se po břehu mořském, vyrazili na ně oni proklatci, doufajíce zaskočiti je a pobíti. Nezbývalo tudíž některým než hovada pustiti a skočiti do vln mořských a plovati, aby bolest bolestí byla zhojena. Tím totiž ztratili hovada, ale zase vyrvali se bezbožníkům. Rytíři však mající hbité koně bráníce se do- stihli Joppy, ale jen tak tak vyvázli. Krále jejich příchod roz- veselil a nadmíru občerstvil a nechtěl již, aby se odkládalo s jeho záměrem. Ráno tedy spořádav své rytíře s pěším lidem, vytáhl do boje. Nepřátelé nebyli daleko od Joppe, jen asi tři míle, a připravovali si tam již stroje, aby co nejdříve oblehli Joppu a sevřenou ztekli. Pozorujíce však, že náš lid jde proti nim v boj, honem chopili se zbraní a směle vytáhli proti nim. A poněvadž jich bylo veliké množství, obklíčili náš lid se všech stran. Když tak byli sevřeni, žádné záchrany již nemohli se nadíti leč pomocí Boží. A ve všemohoucnost Páně zcela důvěřujíce, podivuhodnými útoky vrhali se a bili tam, kde viděli zástup nejhustší a nejsilnější. A když na jedné straně statečným bojem jimi prorazili, honem bylo jim obrátiti se jinam, kdež viděli pěchotu naši bez ochrany jezdců, i kvapili tam a zadní zabíjeli. Pěšcové naši však nebyli nečinni a ta- kový déšť šípů na útočníky pouštěli, že mnoho šípů byli byste viděli vbodených v náočnicích i štítech jejich. A tak když přispěním Božím byli od pěších lučištníků prudce odraženi a od kopí jezdeckých mnozí raněni a stanů svých již zbaveni, odvrátili se od zraků Frankův a dali se na útěk. Ale dlouho honěni nebyli, poněvadž stíhatelů bylo málo. Stany své však zůstavili na poli Frankům a všecky zásoby. Jen koně svoje sko- ro všecky odvedli krom některých raněných a na útěku žízní padlých. Velbloudů a oslů jejich mnoho nám padlo do rukou. A mnozí z nich utíkajíce umřeli na cestě, buď poraněním nebo žízní umořeni. Věru důstojno a spravedlivo bylo, aby ti, kteříž dřevem kříže Páně byli obrněni, zvítězili nad nepřátely téhož Kříže. A není pochybovati, že kdyby v dřívější bitvě král byl s se- 80
Strana 81
bou měl týž slavný kříž, Pán byl by se slitoval nad svým li- dem. Ale někteří důvěřují více ve svou sílu než v Pána a příliš oplývají svým rozumem a radou moudrých zhrdají. Překotně a bez rozvahy ženou se, aby honem vykonali své dílo. Z toho nezřídka se stává, že nejen sami utrpí velikou ztrátu, ale též mnozí jiní účastníci téhož díla. A potom takoví spíše Pánu dávají vinu, nežli by uznali svoji pošetilost. Pošetile-li někdo začíná, Bůh nedbá konce věci. Kůň strojí se k boji, Pán však udílí spásu. Nebývá-li vždy modlitba spravedlivého od Pána vyslyšena, což teprve bezbožného? Nebo proč člověk vinu svaluje na Boha, když ihned nesplňuje jeho přání? Proč by ho vyslyšel, když ničeho dobrého nezasloužil? Neví-liž on sám, co činiti ve všech věcech? Boetius o této věci praví: „Vidíš-li něco díti se mimo naději, tu věci plynou náležitým řádem, ale mínění tvoje jest převráceno a zmateno. Leč po- šetilec nehledí na záslužnosti věcí, ale na výsledný osud.“ Mnohokrát zajisté myslívá si člověk, že mu jest škodlivo, co později obrátí se mu v prospěch; a naopak se stává, že něco se mu dobře zdaří, za krátko však se ukáže, že mu to velmi ublížilo. Dobojovav bitvu, v níž byl vítězem, jak bylo řečeno, král dav sesbírati jejich stany, vrátil se do Joppe. Potom země odpočinula od válek, na následující totiž čas podzimní a zimní. Hlava XXII. Král obsadil město Akkon. éta tisícího stého třetího na jaře, když jsme oslavili dle oby- — čeje Velikonoce v Jerusalémě, král se svou hrstkou udeřil na město Akkon, řečené Ptolemaidu, a oblehl je. Poněvadž však mělo silnou hradbu i předhradí, nemohl ho tehdy do- býti, najmě když Saraceni uvnitř ku podivu přesrdnatě se hájili. Zpustošiv tedy osení i křoví jejich a zahrady, vrátil se do Joppy. L. P. 1103 Hlava XXIII. Kterak kníže Bohemond vysvobozen ze zajetí. panu Bohemondovi pak vyšla a roznesla se tehdy žá- doucí zvěst, že milostí Boží vysvobozen jest z vězení tu- reckého. Sám totiž po poslu vzkázal a oznámil, kterak ze L. P. 1103 81
bou měl týž slavný kříž, Pán byl by se slitoval nad svým li- dem. Ale někteří důvěřují více ve svou sílu než v Pána a příliš oplývají svým rozumem a radou moudrých zhrdají. Překotně a bez rozvahy ženou se, aby honem vykonali své dílo. Z toho nezřídka se stává, že nejen sami utrpí velikou ztrátu, ale též mnozí jiní účastníci téhož díla. A potom takoví spíše Pánu dávají vinu, nežli by uznali svoji pošetilost. Pošetile-li někdo začíná, Bůh nedbá konce věci. Kůň strojí se k boji, Pán však udílí spásu. Nebývá-li vždy modlitba spravedlivého od Pána vyslyšena, což teprve bezbožného? Nebo proč člověk vinu svaluje na Boha, když ihned nesplňuje jeho přání? Proč by ho vyslyšel, když ničeho dobrého nezasloužil? Neví-liž on sám, co činiti ve všech věcech? Boetius o této věci praví: „Vidíš-li něco díti se mimo naději, tu věci plynou náležitým řádem, ale mínění tvoje jest převráceno a zmateno. Leč po- šetilec nehledí na záslužnosti věcí, ale na výsledný osud.“ Mnohokrát zajisté myslívá si člověk, že mu jest škodlivo, co později obrátí se mu v prospěch; a naopak se stává, že něco se mu dobře zdaří, za krátko však se ukáže, že mu to velmi ublížilo. Dobojovav bitvu, v níž byl vítězem, jak bylo řečeno, král dav sesbírati jejich stany, vrátil se do Joppe. Potom země odpočinula od válek, na následující totiž čas podzimní a zimní. Hlava XXII. Král obsadil město Akkon. éta tisícího stého třetího na jaře, když jsme oslavili dle oby- — čeje Velikonoce v Jerusalémě, král se svou hrstkou udeřil na město Akkon, řečené Ptolemaidu, a oblehl je. Poněvadž však mělo silnou hradbu i předhradí, nemohl ho tehdy do- býti, najmě když Saraceni uvnitř ku podivu přesrdnatě se hájili. Zpustošiv tedy osení i křoví jejich a zahrady, vrátil se do Joppy. L. P. 1103 Hlava XXIII. Kterak kníže Bohemond vysvobozen ze zajetí. panu Bohemondovi pak vyšla a roznesla se tehdy žá- doucí zvěst, že milostí Boží vysvobozen jest z vězení tu- reckého. Sám totiž po poslu vzkázal a oznámil, kterak ze L. P. 1103 81
Strana 82
zajetí vykoupen vyšel, a jakožto bývalý kníže antiochijský byl potom od občanů svých radostně přijat a ujav se držení té země, slavně ji spravoval. Nad to přijal Bohemond město Laodikeju, kteréhož Tankred později dobyl a lidem císaře byzantského je odňal. Za to postoupil Tankredovi náležitý díl své země, čímž ho upokojil a sobě naklonil. Hlava XXIV. Jak král byl téměř na smrt raněn. L. P. 1103 ten čas, kdy král Balduin bojoval jak obyčejně proti Sa- racenům, přihodilo se jednoho dne, že vrazil na několik jich a když jist jsa už jejich záhubou radoval se z této naděje, hle, jeden Mouřenín za skalinou se schovávající chytře si naň počíhal, aby ho zahubil. A statně rozmáchav oštěp, ranil krále hluboko u srdce od zad, že div z toho neumřel. Dal se však pečlivě potom léčiti, a když mu byla též rána řezána, posléze se uzdravil. Hlava XXV. O dobytí města Akka, jež obecně nazývá se Akra. L. P. 1104 oku tisícího stého čtvrtého, když minula zima a s rozkvet- ším jarem oslavili jsme v Jerusalémě Velikonoce, král Balduin sebrav svůj lid táhl k Akku a znovu je oblehl. Na pomoc přišli Janovští s loďstvem sedmdesáti zobcovitých lodí. A když byli stroji a častými útoky dvacet dní na město ko- lem dokola doráželi, Saraceni velmi ustrašeni chtějíc nechtějíc vydali je králi. Byloť nám ho velmi potřebí, neboť jest v něm přístav tak užitečný, že mezi pevnými hradbami pojme bez- pečně přemnoho lodí. V Blíženců znamení bylo vyšlo Slunce devětkrát, když nám Akkon dán, jenž též Ptolemais se nazývá, léta tisícího stého čtvrtého Božího. Věz, že to ne Acharon byl, jejž má leckdo za Akkon, onť se Filistéon též zůve, a ten Ptolemaidon. Když takto města bylo dobyto, mnoho Saracenů zabili, ně- které zůstavili na živu, všecky věci jejich zabrali. 82
zajetí vykoupen vyšel, a jakožto bývalý kníže antiochijský byl potom od občanů svých radostně přijat a ujav se držení té země, slavně ji spravoval. Nad to přijal Bohemond město Laodikeju, kteréhož Tankred později dobyl a lidem císaře byzantského je odňal. Za to postoupil Tankredovi náležitý díl své země, čímž ho upokojil a sobě naklonil. Hlava XXIV. Jak král byl téměř na smrt raněn. L. P. 1103 ten čas, kdy král Balduin bojoval jak obyčejně proti Sa- racenům, přihodilo se jednoho dne, že vrazil na několik jich a když jist jsa už jejich záhubou radoval se z této naděje, hle, jeden Mouřenín za skalinou se schovávající chytře si naň počíhal, aby ho zahubil. A statně rozmáchav oštěp, ranil krále hluboko u srdce od zad, že div z toho neumřel. Dal se však pečlivě potom léčiti, a když mu byla též rána řezána, posléze se uzdravil. Hlava XXV. O dobytí města Akka, jež obecně nazývá se Akra. L. P. 1104 oku tisícího stého čtvrtého, když minula zima a s rozkvet- ším jarem oslavili jsme v Jerusalémě Velikonoce, král Balduin sebrav svůj lid táhl k Akku a znovu je oblehl. Na pomoc přišli Janovští s loďstvem sedmdesáti zobcovitých lodí. A když byli stroji a častými útoky dvacet dní na město ko- lem dokola doráželi, Saraceni velmi ustrašeni chtějíc nechtějíc vydali je králi. Byloť nám ho velmi potřebí, neboť jest v něm přístav tak užitečný, že mezi pevnými hradbami pojme bez- pečně přemnoho lodí. V Blíženců znamení bylo vyšlo Slunce devětkrát, když nám Akkon dán, jenž též Ptolemais se nazývá, léta tisícího stého čtvrtého Božího. Věz, že to ne Acharon byl, jejž má leckdo za Akkon, onť se Filistéon též zůve, a ten Ptolemaidon. Když takto města bylo dobyto, mnoho Saracenů zabili, ně- které zůstavili na živu, všecky věci jejich zabrali. 82
Strana 83
Hlava XXVI.Kterak Bohemond odhodlal se odplouti do Apulie. Když uplynulo léto, Bohemond, nesmírnými nesnázemi jsa tísněn, se skrovničkým loďstvem odplul do Apulie, zemi svou všecku svěřiv Tankredovi. S ním tehdy odejel Daibert, jenž byl Patriarchou jerusalémským, muž opatrný a slynoucí radou. Bohemond jel, aby ze zámořských krajin přivedl si lid. Daibert pak jel, aby papeži přednesl při svou a příkoří od krále mu učiněné. Jel a dosáhl toho, ale nevrátil se, zemřev na cestě. L. P. 1104 Hlava XXVII. Kterak Antiochijští proti Parthům bojujíce za- jati a pobiti byli. — oho roku pohnuli jsou se Parthové a Medové a Chaldeové Ia obyvatelé Mesopotamie, sousedi naši, aby na nás na křesťany útočili a rozličně nás hubili. Když zvěst ta donesla se až k nám, velmožové všickni přes vše přihotovili se k od- poru. A přistrojili se spěšně pan Bohemond a Tankred, též Balduin hrabě edesský, a Goscelin a onen Daibert jerusa- lémský a arcibiskup edesský jmenem Benedikt, se zástupy rytířstva i lidu. A minuvše řeku Eufrat a potom přešedše město Charru u řeky Chaboru, setkali se s falangami nepřá- telskými a svedše ihned bitvu u Rachy, vinou hříchů našich, dáni byli křestané v rozptýlení a zmatek. Že bitva ta byla mnohem hroznější nad všecky války předchozí, ukázalo se z výsledku věcí. Tam jat byl pan Balduin, hrabě edesský, budoucí král jerusalémský, od prvního krále druhý; s ním zajat pan Goscelin, jeho příbuzný; s těmi též jmenovaný arci- biskup. Přemnoho jich také do oné řeky bylo svrženo a uto- nuli. Koní a mezků a zboží zásoba nekonečná ztracena. Pan Bohemond a pan Tankred bezcestími a oklikami utíkajíce, kam který mohl, a nevybírajíce ani cesty neb stezky užitečnější, zbloudilí a zmateni posléze vyvázli. Mnozí též šípy a dýkami byli ubodáni. A jak dříve mohli Karry dobýti bez valných obtíží, kdyby ji byli s počátku oblehli, později ani cestou tam ani zpáteční nedopřáno jim dosíci jí. Bezpečnost zajisté leckdy klamajíc rodí škodu, bojácnost pak a starostlivost o patrným a bázlivým zisk připravuje. Uškodiloť mnohokrát, jak psáno jest, připraveným odkládati. Při této úloze totiž čili pohromě dva nepřátelé uškodili našemu lidu: nesvornost a L. P. 1104 83
Hlava XXVI.Kterak Bohemond odhodlal se odplouti do Apulie. Když uplynulo léto, Bohemond, nesmírnými nesnázemi jsa tísněn, se skrovničkým loďstvem odplul do Apulie, zemi svou všecku svěřiv Tankredovi. S ním tehdy odejel Daibert, jenž byl Patriarchou jerusalémským, muž opatrný a slynoucí radou. Bohemond jel, aby ze zámořských krajin přivedl si lid. Daibert pak jel, aby papeži přednesl při svou a příkoří od krále mu učiněné. Jel a dosáhl toho, ale nevrátil se, zemřev na cestě. L. P. 1104 Hlava XXVII. Kterak Antiochijští proti Parthům bojujíce za- jati a pobiti byli. — oho roku pohnuli jsou se Parthové a Medové a Chaldeové Ia obyvatelé Mesopotamie, sousedi naši, aby na nás na křesťany útočili a rozličně nás hubili. Když zvěst ta donesla se až k nám, velmožové všickni přes vše přihotovili se k od- poru. A přistrojili se spěšně pan Bohemond a Tankred, též Balduin hrabě edesský, a Goscelin a onen Daibert jerusa- lémský a arcibiskup edesský jmenem Benedikt, se zástupy rytířstva i lidu. A minuvše řeku Eufrat a potom přešedše město Charru u řeky Chaboru, setkali se s falangami nepřá- telskými a svedše ihned bitvu u Rachy, vinou hříchů našich, dáni byli křestané v rozptýlení a zmatek. Že bitva ta byla mnohem hroznější nad všecky války předchozí, ukázalo se z výsledku věcí. Tam jat byl pan Balduin, hrabě edesský, budoucí král jerusalémský, od prvního krále druhý; s ním zajat pan Goscelin, jeho příbuzný; s těmi též jmenovaný arci- biskup. Přemnoho jich také do oné řeky bylo svrženo a uto- nuli. Koní a mezků a zboží zásoba nekonečná ztracena. Pan Bohemond a pan Tankred bezcestími a oklikami utíkajíce, kam který mohl, a nevybírajíce ani cesty neb stezky užitečnější, zbloudilí a zmateni posléze vyvázli. Mnozí též šípy a dýkami byli ubodáni. A jak dříve mohli Karry dobýti bez valných obtíží, kdyby ji byli s počátku oblehli, později ani cestou tam ani zpáteční nedopřáno jim dosíci jí. Bezpečnost zajisté leckdy klamajíc rodí škodu, bojácnost pak a starostlivost o patrným a bázlivým zisk připravuje. Uškodiloť mnohokrát, jak psáno jest, připraveným odkládati. Při této úloze totiž čili pohromě dva nepřátelé uškodili našemu lidu: nesvornost a L. P. 1104 83
Strana 84
závist, kteříž také ze získaných již statků lidi přivádějí u ve- likou nouzi. To mnohokráte jsme viděli, to zkušenost nám potvrdila. Neklamu se, aniž lstivě obluzuji čtenáře neb smý- šlím věci jalové. Právě na této cestě, tak nebezpečné, tak strašné, ostrými řečmi se navzájem dráždili, a před onou po- rážkou div se od sebe nerozešli a smlouvu učiněnou nepo- rušili. A činí-li někdo zle a doufá dobrého, ten zajisté šílí; neboť bez pokoje nebo vzájemné lásky nic není Bohu příjem- ného. Zbabělé jest tedy a přehanebné, abych trhal společenství s tím, kterému až do smrti mám prospívati. Přispěl pak Bůh arcibiskupu edesskému, když už byl v okovech. Turci nalo- živše naň svých věcí a nářadí jako na hovado, svěřili ho jed- nomu rytíři ve zbrani mocnému, a ten působením Božím milosrdně duši svou zaň vydal a z rukou jejich činem divoucí odvahy ho vyprostil. Nemělť duše své za vzácnější než on. A mnozí v této naší výpravě horlivostí Boží hoříce a život svůj zkrátiti toužíce, vyhledávali, jak by blaženým koncem dokonali a s Kristem klidu požívali. Tak jeden, jakož někteří naši slyšeli a viděli, když jsme byli u Antiochie, slyše které- hosi nevěrce s velikou potupností rouhati se jménu Páně, prodchnut živoucím duchem postavil se mu na odpor slovem i činem; a bodnuv ostruhami koně, zvolal nejživějším hla- sem na ty, kteří byli kolem něho: „Touží-li někdo z vás ve- čeřeti v Ráji, ať nyní jde se mnou a obědvá se mnou. Jižjiž odcházím.“ A rozmáchnuv kopí vrhl se mezi tisíce nepřátel a prvního, jehož měl na ráně, probodl, třebas sám bodaje též zároveň byl proboden. A tak zpodpírán vírou a nadějí a obr- něn láskou, šťastně padl. Kdo kdy slýchal co takového? Ještě stoje na zemi, honosil se slávou nebeskou. Protož veselte se nebesa a kteříž přebýváte v nich. A jest se nám zajisté vese- liti a těšiti, poněvadž radují se andělé z přírůstku takého spo- lečníka. Na blízku stál mu ten, jenž ho slyšel a odměnu mu odvažoval a sídlo věčné připravoval. Hlava XXVIII. O vysvobození hraběte Balduina a o boji mezi ním a Tankredem. L. P. 1104 dyž pan Balduin držán byl ve vězení téměř pětlet, poslána tam byla vybraná rukojmí a učiněn vzájemný přísežný slib s pohrůžkou o zaplacení výkupného. Rukojmí oni však 84
závist, kteříž také ze získaných již statků lidi přivádějí u ve- likou nouzi. To mnohokráte jsme viděli, to zkušenost nám potvrdila. Neklamu se, aniž lstivě obluzuji čtenáře neb smý- šlím věci jalové. Právě na této cestě, tak nebezpečné, tak strašné, ostrými řečmi se navzájem dráždili, a před onou po- rážkou div se od sebe nerozešli a smlouvu učiněnou nepo- rušili. A činí-li někdo zle a doufá dobrého, ten zajisté šílí; neboť bez pokoje nebo vzájemné lásky nic není Bohu příjem- ného. Zbabělé jest tedy a přehanebné, abych trhal společenství s tím, kterému až do smrti mám prospívati. Přispěl pak Bůh arcibiskupu edesskému, když už byl v okovech. Turci nalo- živše naň svých věcí a nářadí jako na hovado, svěřili ho jed- nomu rytíři ve zbrani mocnému, a ten působením Božím milosrdně duši svou zaň vydal a z rukou jejich činem divoucí odvahy ho vyprostil. Nemělť duše své za vzácnější než on. A mnozí v této naší výpravě horlivostí Boží hoříce a život svůj zkrátiti toužíce, vyhledávali, jak by blaženým koncem dokonali a s Kristem klidu požívali. Tak jeden, jakož někteří naši slyšeli a viděli, když jsme byli u Antiochie, slyše které- hosi nevěrce s velikou potupností rouhati se jménu Páně, prodchnut živoucím duchem postavil se mu na odpor slovem i činem; a bodnuv ostruhami koně, zvolal nejživějším hla- sem na ty, kteří byli kolem něho: „Touží-li někdo z vás ve- čeřeti v Ráji, ať nyní jde se mnou a obědvá se mnou. Jižjiž odcházím.“ A rozmáchnuv kopí vrhl se mezi tisíce nepřátel a prvního, jehož měl na ráně, probodl, třebas sám bodaje též zároveň byl proboden. A tak zpodpírán vírou a nadějí a obr- něn láskou, šťastně padl. Kdo kdy slýchal co takového? Ještě stoje na zemi, honosil se slávou nebeskou. Protož veselte se nebesa a kteříž přebýváte v nich. A jest se nám zajisté vese- liti a těšiti, poněvadž radují se andělé z přírůstku takého spo- lečníka. Na blízku stál mu ten, jenž ho slyšel a odměnu mu odvažoval a sídlo věčné připravoval. Hlava XXVIII. O vysvobození hraběte Balduina a o boji mezi ním a Tankredem. L. P. 1104 dyž pan Balduin držán byl ve vězení téměř pětlet, poslána tam byla vybraná rukojmí a učiněn vzájemný přísežný slib s pohrůžkou o zaplacení výkupného. Rukojmí oni však 84
Strana 85
potom velebystrým úskokem povraždili strážce žalářní a tak Balduin vyvázl ze žaláře, při čemž nejvěrnějším pomocníkem byl mu Goscelin. Když však potom vrátil se do svého města Edessy, nedostal se tam, poněvadž Tankred se svým muž- stvem zabránil mu tam vejíti. Posléze poněvadž úvaha to do- volovala a pro přísahu, která na podnět Bohemondův byla k tomu přičiněna, že ať jakkoli a kdykoli vyjde ze zajetí, on beze sporu vydá mu jeho zemi, Balduin a Goscelin dlouho neotáleli a dva proti Tankredovi třetímu zdvihli boj. A ač prosil a pokoje se dožadoval, nijak nepovolili, ale Goscelin sebrav sedm tisíc Turků, Tankreda vylákal nevčasně k bitvě a s pomocí Turků padlo jich pět set z mužstva Tankredova. A ač s počátku Tankred byl téměř poražen, na konec s Boží pomocí, jehož oči vždy patří na přímost, zůstal v seči vítě- zem, vítězem čestným. Ale když velmožové zemští viděli, že by pohroma z toho vzešla, na obou stranách chopili se uži- tečné rady a přivedli je ke smíru a svornosti. Hlava XXIX. Bohemond odplul do Gallie. ehdy Bohemond ve mnohých věcech jsa stísněn, jak už Ivýše bylo řečeno, vydal se po moři do Gallie. Tam mezi jinými úmluvami pojal dceru krále Filipa, jmenem Konstan- cii, za manželku, a vzal si ji s sebou do Apulie. Narodili se mu z ní dva synové, z nichž prvý umřel, pročež zůstal dědi- cem druhý, nazvaný po otcovi. L. P. 1104 Hlava XXX. Kterak Tankred v boji s Turky dobyl vítězství. éta Páně tisícího stého pátého umřel jest hrabě Raymund, —rytíř zasloužilý, ve svém městečku před městem Tripolí, dvacátého osmého února. Po něm následoval sestřenec jeho Vilém Jordán. Saraceni a Turci neustali ani tehdy ve své známé zpupnosti a v měsíci dubnu král kalyptský, jménem Radoan, sebral nemalé vojsko ve své sousední krajině a vy- razil roh svůj, k boji velmi rozlícený, proti Tankredovi, kní- žeti antiochijskému. Tankred však nedoufaje v mnoho lidu, ale v Pánu upevniv kotvu své naděje, dobře spořádal své šiky a nemeškaje vyjel proti těmto nepřátelům. Co dlouho vyprá- L. P. 1105 85
potom velebystrým úskokem povraždili strážce žalářní a tak Balduin vyvázl ze žaláře, při čemž nejvěrnějším pomocníkem byl mu Goscelin. Když však potom vrátil se do svého města Edessy, nedostal se tam, poněvadž Tankred se svým muž- stvem zabránil mu tam vejíti. Posléze poněvadž úvaha to do- volovala a pro přísahu, která na podnět Bohemondův byla k tomu přičiněna, že ať jakkoli a kdykoli vyjde ze zajetí, on beze sporu vydá mu jeho zemi, Balduin a Goscelin dlouho neotáleli a dva proti Tankredovi třetímu zdvihli boj. A ač prosil a pokoje se dožadoval, nijak nepovolili, ale Goscelin sebrav sedm tisíc Turků, Tankreda vylákal nevčasně k bitvě a s pomocí Turků padlo jich pět set z mužstva Tankredova. A ač s počátku Tankred byl téměř poražen, na konec s Boží pomocí, jehož oči vždy patří na přímost, zůstal v seči vítě- zem, vítězem čestným. Ale když velmožové zemští viděli, že by pohroma z toho vzešla, na obou stranách chopili se uži- tečné rady a přivedli je ke smíru a svornosti. Hlava XXIX. Bohemond odplul do Gallie. ehdy Bohemond ve mnohých věcech jsa stísněn, jak už Ivýše bylo řečeno, vydal se po moři do Gallie. Tam mezi jinými úmluvami pojal dceru krále Filipa, jmenem Konstan- cii, za manželku, a vzal si ji s sebou do Apulie. Narodili se mu z ní dva synové, z nichž prvý umřel, pročež zůstal dědi- cem druhý, nazvaný po otcovi. L. P. 1104 Hlava XXX. Kterak Tankred v boji s Turky dobyl vítězství. éta Páně tisícího stého pátého umřel jest hrabě Raymund, —rytíř zasloužilý, ve svém městečku před městem Tripolí, dvacátého osmého února. Po něm následoval sestřenec jeho Vilém Jordán. Saraceni a Turci neustali ani tehdy ve své známé zpupnosti a v měsíci dubnu král kalyptský, jménem Radoan, sebral nemalé vojsko ve své sousední krajině a vy- razil roh svůj, k boji velmi rozlícený, proti Tankredovi, kní- žeti antiochijskému. Tankred však nedoufaje v mnoho lidu, ale v Pánu upevniv kotvu své naděje, dobře spořádal své šiky a nemeškaje vyjel proti těmto nepřátelům. Co dlouho vyprá- L. P. 1105 85
Strana 86
věti? Směle se na ně vrhl před Artasiem a přispěním Božím oni brzy strachem zachváceni dali se na útěk. Utíkali a byli hnáni. Který nemohl utéci, neušel smrti. Zabitých bylo bez počtu, mnoho koní jejich získal Tankred; též korouhev prcha- jícího krále zachytil. Takto on s uraženým rohem zmrzačen odtáhl. Veleben byl tedy Bůh, jenž svým věrným vždycky přispívá. O Antiochii pověděli jsme toto slovíčko, nyní též o Jerusalémě se zmiňme. Hlava XXXI. Kterak opět král babylonský poslal své vojsko proti králi Balduinovi, proti nimž on se hotovil. Jyložiti jest, kterak král babylonský téhož roku sebral lid mnohý a s vůdcem svého vojska poslal jej do Askalonu bojovat proti křesťanům, domnívaje se a zamýšleje všecky nás ze Svaté Země vymésti. Bylť se dověděl, že nás jest velmi skrovně a nekyne nám obyčejné pomoci poutníků. Shrnuli se tedy k Askalonu. Arabové jezdci i Ethiopští pěší, s nimiž též bylo přes tisíc Turků z Damašku, kteří byli přeosvědče- nými lučištníky. Když to oznámeno bylo králi Balduinovi, svolal všecek lid svůj a očekával jich u Joppe. A poněvadž nezbytnost toho žádala, všickni, kteří byli ve městech a schop- ni byli zbraň nésti, táhli do boje, vyjma toliko těch, kteří hlídali v noci hradeb. Strach a hrůza tehdy pojala nás všecky. Báliť jsme se, aby buď některé město naše, vyprázdněné z lidu, nevzali nebo krále s lidem jeho skrovným v boji nezahubili. Byl měsíc srpen. Na obou stranách obmyslně odkládali s bo- jem, a ani my na ně, ani oni na nás neútočili. Když pak Bůh tomu, jak se domýšlím, stanovil konec, lid onen proklatý pohnul se od Askalonu a přibližovali se k nám. Král zvěděv o tom vyjel a jel až k městu Ramule. A poněvadž dobré bylo našim úplně přidržeti se Hospodina a v něj složiti naději jistou, král dle rady od Pána Boha mu vnuknuté poslal do Jerusa- léma svého spěšného posla k patriarchovi a kléru a nárůdku, žádaje, aby úpěnlivě vzývali milosrdenství všemohoucího Boha, aby křesťanům svým v úzkosti postaveným mocí s vý- sosti ráčil přispěti. Posel, ač ho velmi prosili, nechtěl žádné mzdy přijmouti, boje se, aby snad poselství toho nemohl vykonati nebo mzdu onu živ získati, ale doufaje, že někdy za tu nábožnou práci od Boha vezme odplatu, poručil svou L. P. 1105 86
věti? Směle se na ně vrhl před Artasiem a přispěním Božím oni brzy strachem zachváceni dali se na útěk. Utíkali a byli hnáni. Který nemohl utéci, neušel smrti. Zabitých bylo bez počtu, mnoho koní jejich získal Tankred; též korouhev prcha- jícího krále zachytil. Takto on s uraženým rohem zmrzačen odtáhl. Veleben byl tedy Bůh, jenž svým věrným vždycky přispívá. O Antiochii pověděli jsme toto slovíčko, nyní též o Jerusalémě se zmiňme. Hlava XXXI. Kterak opět král babylonský poslal své vojsko proti králi Balduinovi, proti nimž on se hotovil. Jyložiti jest, kterak král babylonský téhož roku sebral lid mnohý a s vůdcem svého vojska poslal jej do Askalonu bojovat proti křesťanům, domnívaje se a zamýšleje všecky nás ze Svaté Země vymésti. Bylť se dověděl, že nás jest velmi skrovně a nekyne nám obyčejné pomoci poutníků. Shrnuli se tedy k Askalonu. Arabové jezdci i Ethiopští pěší, s nimiž též bylo přes tisíc Turků z Damašku, kteří byli přeosvědče- nými lučištníky. Když to oznámeno bylo králi Balduinovi, svolal všecek lid svůj a očekával jich u Joppe. A poněvadž nezbytnost toho žádala, všickni, kteří byli ve městech a schop- ni byli zbraň nésti, táhli do boje, vyjma toliko těch, kteří hlídali v noci hradeb. Strach a hrůza tehdy pojala nás všecky. Báliť jsme se, aby buď některé město naše, vyprázdněné z lidu, nevzali nebo krále s lidem jeho skrovným v boji nezahubili. Byl měsíc srpen. Na obou stranách obmyslně odkládali s bo- jem, a ani my na ně, ani oni na nás neútočili. Když pak Bůh tomu, jak se domýšlím, stanovil konec, lid onen proklatý pohnul se od Askalonu a přibližovali se k nám. Král zvěděv o tom vyjel a jel až k městu Ramule. A poněvadž dobré bylo našim úplně přidržeti se Hospodina a v něj složiti naději jistou, král dle rady od Pána Boha mu vnuknuté poslal do Jerusa- léma svého spěšného posla k patriarchovi a kléru a nárůdku, žádaje, aby úpěnlivě vzývali milosrdenství všemohoucího Boha, aby křesťanům svým v úzkosti postaveným mocí s vý- sosti ráčil přispěti. Posel, ač ho velmi prosili, nechtěl žádné mzdy přijmouti, boje se, aby snad poselství toho nemohl vykonati nebo mzdu onu živ získati, ale doufaje, že někdy za tu nábožnou práci od Boha vezme odplatu, poručil svou L. P. 1105 86
Strana 87
duši i tělo v ruce Stvořitele svého a rychle vydal se do Jeru- saléma. Vedením Páně šťastně tam došel a vstoupiv do města oznámil, oč přichází prosit. Patriarcha vyslechnuv to, kázal sezváněti největším zvonem a lid všecek k sobě svolati. A promluvil k nim: „O, bratří, přátelé a služebníci Boží, ejhle, právě válka, o níž jste byli slyšeli, že se chystá, nyní již, jak tento posel oznamuje, bez pochyby nám nastala. A poněvadž bez pomoci Boží nikterak tolika lidu neodoláme, vzývejte všickni milostivost Boží, aby králi našemu Balduinovi a vše- mu jeho vojsku ráčil býti v této hrozící bitvě dobrotivým pomocníkem. Král dnes odkládal s bitvou, jak nyní po tomto poslu nám oznamuje, aby zítřejšího dne, což jest neděle, den, v který Kristus vstal z mrtvých, bezpečněji šel do boje a spo- jenými modlitbami vašimi a almužnami u Boha posilňován, směleji bojoval. Protož této noci dle slova Apoštolova bděte, stojte u víře, všecky věci vaše dějte se v lásce. Zítra půjdete prů- vodem po městě tomto na místa svatá, trýzníce se a poko- řujíce, bosýma nohama, a Pána Boha vroucně prosíce, aby nás vysvobodil z rukou svých nepřátel. Já sám půjdu tam za nimi; jižjiž od vás odcházím, nabádaje vás, zbyl-li kdo mezi vámi, jenž může vzíti na se zbraně, aby čile šel se mnou. Potřebujet král lidí.“ Co ještě vykládati? Sednou na koně a bylo jich všech stopadesát, jezdcův i pěších, a tak za soumraku rychle vyjeli a na úsvitě přijeli do města Ramuly. Kteří pak pozůstali v Jerusalémě, přehorlivě oddali se modlitbám a al- mužnám a sebetýrání. Až do poledne bez ustání navštěvovali chrámy. Zpívajíce plakali, plačíce zpívali, klerikové totiž, kteří průvod konali. Já též s nimi bos modlil jsem se. Dospělí toho dne nejedli do deváté hodiny, a nemluvňátka nessála prsů mateřských, dokud hladem trápena neplakala. Almužen hojně udělováno chudým. Neb to jsou skutkové, kterými u- smiřuje se Bůh a k záchraně podněcuje, kterýmiž obraceje se nezanechává požehnání za sebou. Hlava XXXII. O boji Jerusalémských s Turky a vítězství do- bylém mocí svatosvatého kříže. Když patriarcha přišel, jak bylo řečeno, do Ramuly, a čer- vánky zaplašovaly zářící hvězdy, zaradovali se všickni z příchodu jejich a povzbuzeni byvše běželi všickni ke kně- L. P. 1105 87
duši i tělo v ruce Stvořitele svého a rychle vydal se do Jeru- saléma. Vedením Páně šťastně tam došel a vstoupiv do města oznámil, oč přichází prosit. Patriarcha vyslechnuv to, kázal sezváněti největším zvonem a lid všecek k sobě svolati. A promluvil k nim: „O, bratří, přátelé a služebníci Boží, ejhle, právě válka, o níž jste byli slyšeli, že se chystá, nyní již, jak tento posel oznamuje, bez pochyby nám nastala. A poněvadž bez pomoci Boží nikterak tolika lidu neodoláme, vzývejte všickni milostivost Boží, aby králi našemu Balduinovi a vše- mu jeho vojsku ráčil býti v této hrozící bitvě dobrotivým pomocníkem. Král dnes odkládal s bitvou, jak nyní po tomto poslu nám oznamuje, aby zítřejšího dne, což jest neděle, den, v který Kristus vstal z mrtvých, bezpečněji šel do boje a spo- jenými modlitbami vašimi a almužnami u Boha posilňován, směleji bojoval. Protož této noci dle slova Apoštolova bděte, stojte u víře, všecky věci vaše dějte se v lásce. Zítra půjdete prů- vodem po městě tomto na místa svatá, trýzníce se a poko- řujíce, bosýma nohama, a Pána Boha vroucně prosíce, aby nás vysvobodil z rukou svých nepřátel. Já sám půjdu tam za nimi; jižjiž od vás odcházím, nabádaje vás, zbyl-li kdo mezi vámi, jenž může vzíti na se zbraně, aby čile šel se mnou. Potřebujet král lidí.“ Co ještě vykládati? Sednou na koně a bylo jich všech stopadesát, jezdcův i pěších, a tak za soumraku rychle vyjeli a na úsvitě přijeli do města Ramuly. Kteří pak pozůstali v Jerusalémě, přehorlivě oddali se modlitbám a al- mužnám a sebetýrání. Až do poledne bez ustání navštěvovali chrámy. Zpívajíce plakali, plačíce zpívali, klerikové totiž, kteří průvod konali. Já též s nimi bos modlil jsem se. Dospělí toho dne nejedli do deváté hodiny, a nemluvňátka nessála prsů mateřských, dokud hladem trápena neplakala. Almužen hojně udělováno chudým. Neb to jsou skutkové, kterými u- smiřuje se Bůh a k záchraně podněcuje, kterýmiž obraceje se nezanechává požehnání za sebou. Hlava XXXII. O boji Jerusalémských s Turky a vítězství do- bylém mocí svatosvatého kříže. Když patriarcha přišel, jak bylo řečeno, do Ramuly, a čer- vánky zaplašovaly zářící hvězdy, zaradovali se všickni z příchodu jejich a povzbuzeni byvše běželi všickni ke kně- L. P. 1105 87
Strana 88
žím, aby hříchy své Bohu a jim vyznávali. Podobně velmo- žové k patriarchovi, chtějíce od něho uslyšeti nějaké slovo spasitelné a z hříchů svých býti rozhřešeni. Potom patriarcha oděv se v roucho velekněžské, vzal do rukou slavný Kříž Páně, jenž v takových potřebách se nosíval, a tlupy rytířské i pěší spořádavše se vykročily proti vojsku nepřátelskému. Našich rytířů bylo pět set, krom těch, kteří jeli na koních, byť mezi rytíře se nepočítali. Pěších našich nezdálo se víc než dva ti- síce. Pohanů pak čítalo se na patnáct tisíc, pěších i jízdních, kteřížto té noci tábořili ne dále než čtyři míle od Ramuly. Když oni viděli ráno krále, jak proti nim se svým vojskem postupuje, rychle přistrojili se k boji. Jejich lestné záměry však byly jim poněkud potrhány, neboť byli stanovili část vojska svého, ale menší, poslati před Ramulu, aby naše voj- sko oklamali, větší pak poslati k Joppě, aby na ni udeřili a bez našeho vědomí jí dobyli. Když však takto zřeli krále proti nim jeti, srazili se k sobě a zámysl jejich byl překažen. A bez prodlévání obojí vojsko žene se k útoku. Chřastí štíty tu lesklé, již meče mocně tu řinčí. A za oboustranného útoku naši všickni volali proti nim: „Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus velí!“ jakož jim bylo kázáno. Oni pak obklíčivše nás, myslili nás rozraziti a úplně zmásti. Turci pak ponejvíce lučištníci obstoupivše nás ze zadu, déšť šípů na nás pustili a po té již nechali lukostřelby a z pochví vytasili meče, jimiž z blízka nás kláli. V tom však král, zvěděv to, obrnil se smělostí, vytrhl svou bílou korou- hev jednomu rytíři svému z ruky a s několika žena se tam, snažil se tísněným uleviti. A ihned, s pomocí Boží udeřiv na Turky pobil je a rozprášil a vrátil se proti většímu množství Saracenův a Arabův a Ethiopův. Ale nebudu dlouho vyprá- věti o útocích a ztrátách těch i oněch, chtěje semknouti tento odstavec do mezí nejužších. Bůh všemohoucí, nikdy nezapo- mínající svých sluhův, nechtěje dáti křesťanů svých od ne- věrců těch zničiti, kteříž jeho z lásky k němu a k zvelebení jeho jmena z dalekých končin přišli do Jerusaléma, obrátil lid bezbožný náhle na útěk a prchali až do Askalonu. O, by bývalo bylo možno zajmouti Semelumucha, vůdce toho voj- ska, mnoho peněz výkupného byl by zaplatil králi Baldui- novi. Ale Gemelmulk, emir askalonský, jenž byl velmi bohat, 88
žím, aby hříchy své Bohu a jim vyznávali. Podobně velmo- žové k patriarchovi, chtějíce od něho uslyšeti nějaké slovo spasitelné a z hříchů svých býti rozhřešeni. Potom patriarcha oděv se v roucho velekněžské, vzal do rukou slavný Kříž Páně, jenž v takových potřebách se nosíval, a tlupy rytířské i pěší spořádavše se vykročily proti vojsku nepřátelskému. Našich rytířů bylo pět set, krom těch, kteří jeli na koních, byť mezi rytíře se nepočítali. Pěších našich nezdálo se víc než dva ti- síce. Pohanů pak čítalo se na patnáct tisíc, pěších i jízdních, kteřížto té noci tábořili ne dále než čtyři míle od Ramuly. Když oni viděli ráno krále, jak proti nim se svým vojskem postupuje, rychle přistrojili se k boji. Jejich lestné záměry však byly jim poněkud potrhány, neboť byli stanovili část vojska svého, ale menší, poslati před Ramulu, aby naše voj- sko oklamali, větší pak poslati k Joppě, aby na ni udeřili a bez našeho vědomí jí dobyli. Když však takto zřeli krále proti nim jeti, srazili se k sobě a zámysl jejich byl překažen. A bez prodlévání obojí vojsko žene se k útoku. Chřastí štíty tu lesklé, již meče mocně tu řinčí. A za oboustranného útoku naši všickni volali proti nim: „Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus velí!“ jakož jim bylo kázáno. Oni pak obklíčivše nás, myslili nás rozraziti a úplně zmásti. Turci pak ponejvíce lučištníci obstoupivše nás ze zadu, déšť šípů na nás pustili a po té již nechali lukostřelby a z pochví vytasili meče, jimiž z blízka nás kláli. V tom však král, zvěděv to, obrnil se smělostí, vytrhl svou bílou korou- hev jednomu rytíři svému z ruky a s několika žena se tam, snažil se tísněným uleviti. A ihned, s pomocí Boží udeřiv na Turky pobil je a rozprášil a vrátil se proti většímu množství Saracenův a Arabův a Ethiopův. Ale nebudu dlouho vyprá- věti o útocích a ztrátách těch i oněch, chtěje semknouti tento odstavec do mezí nejužších. Bůh všemohoucí, nikdy nezapo- mínající svých sluhův, nechtěje dáti křesťanů svých od ne- věrců těch zničiti, kteříž jeho z lásky k němu a k zvelebení jeho jmena z dalekých končin přišli do Jerusaléma, obrátil lid bezbožný náhle na útěk a prchali až do Askalonu. O, by bývalo bylo možno zajmouti Semelumucha, vůdce toho voj- ska, mnoho peněz výkupného byl by zaplatil králi Baldui- novi. Ale Gemelmulk, emir askalonský, jenž byl velmi bohat, 88
Strana 89
neutekl. Jiného bývalého emira akkonského živého chytili, a král náš dal ho vykoupiti za dvacet tisíc peněz krom koní a jiných věcí. Ethiopané pak nemohouce utéci, byli na polích porubáni. Bylo prý jich pobito čtyři tisíce jezdcův i pěších, našich pak šedesát. Stany jejich ostaly nám, též mnoho do- bytka, velbloudů, oslův a dromedářů. Tu chválili jsme a osla- vovali Boha, v němž moc velikou jsme učinili, kterýž také na nic uvedl nepřátele naše. O, podivné řízení Božího soudu! Hle, ti, kteříž říkali: „Pojďmež a pobijme všecky ty křesťany a uchvaťme jejich svatyni.“ Ale ne tak, bezbožní, ne tak: ne- boť vás položil Bůh jako kolo a jako stéblo před větrem ve hněvu svém vás zahanbil. V zákoně svém přísahali též, že nikdy pro Franky nebudou utíkati; ale posléze tehdy útěk byl jejich spásou. Král pak vrátil se do Joppe s radostí a ko- řist ve válce vzatou rozdělil dle příslušných dílů svým rytí- řům i pěším. Hlava XXXIII. O loďstvu babylonském. Joppe bylo ještě loďstvo babylonské, kteréž tam čekalo L.P. 1105 nějaký čas, aby zvědělo, kterak a kdy by po moři i po pevnině nás všecky i města přímořská vůbec zničilo. Když však král dal svými námořníky vrci na jednu jejich loď hlavu emira Gemelmucha, ve válce statého, byli tím velmi vzrušeni a zděšeni a nechtělo se jim už čekati, ale zvěděvše o rozehnání jejich lidu, za mírného jižního větru uchýlili se do přístavů tyrského a sidonského. Když později toto loďstvo vracelo se do Babylonu, duchem bouře, kterou milost Boží pro nás způ- sobila, lodi jejich neštastně ztroskotaly a porůznu přihnány byly do našich přístavů. Z nich dvacet pět jsme polapili, plných Saracenů, ostatní pak usilovně pracujíce plachtami i vesly, stěží vyvázly. Tak nám Pán, pomocník náš milostivý v soužení, ukázal svoji všemohoucnost. Slyšte nyní, přemilí, jak den boje vám bude určen. V Panny když znamení Foibos již stál po desáté, líce plné kdy na zemské tváři obrážela luna, dvacátého a sedmého když srpna se četlo, z vítězství veselí popřál Frankům Všemohoucí. Prchlyť jsou Arabů, Turků roty s Ethiopskými, část na horách skryla se, množství v poli zůstalo mrtvých. 89
neutekl. Jiného bývalého emira akkonského živého chytili, a král náš dal ho vykoupiti za dvacet tisíc peněz krom koní a jiných věcí. Ethiopané pak nemohouce utéci, byli na polích porubáni. Bylo prý jich pobito čtyři tisíce jezdcův i pěších, našich pak šedesát. Stany jejich ostaly nám, též mnoho do- bytka, velbloudů, oslův a dromedářů. Tu chválili jsme a osla- vovali Boha, v němž moc velikou jsme učinili, kterýž také na nic uvedl nepřátele naše. O, podivné řízení Božího soudu! Hle, ti, kteříž říkali: „Pojďmež a pobijme všecky ty křesťany a uchvaťme jejich svatyni.“ Ale ne tak, bezbožní, ne tak: ne- boť vás položil Bůh jako kolo a jako stéblo před větrem ve hněvu svém vás zahanbil. V zákoně svém přísahali též, že nikdy pro Franky nebudou utíkati; ale posléze tehdy útěk byl jejich spásou. Král pak vrátil se do Joppe s radostí a ko- řist ve válce vzatou rozdělil dle příslušných dílů svým rytí- řům i pěším. Hlava XXXIII. O loďstvu babylonském. Joppe bylo ještě loďstvo babylonské, kteréž tam čekalo L.P. 1105 nějaký čas, aby zvědělo, kterak a kdy by po moři i po pevnině nás všecky i města přímořská vůbec zničilo. Když však král dal svými námořníky vrci na jednu jejich loď hlavu emira Gemelmucha, ve válce statého, byli tím velmi vzrušeni a zděšeni a nechtělo se jim už čekati, ale zvěděvše o rozehnání jejich lidu, za mírného jižního větru uchýlili se do přístavů tyrského a sidonského. Když později toto loďstvo vracelo se do Babylonu, duchem bouře, kterou milost Boží pro nás způ- sobila, lodi jejich neštastně ztroskotaly a porůznu přihnány byly do našich přístavů. Z nich dvacet pět jsme polapili, plných Saracenů, ostatní pak usilovně pracujíce plachtami i vesly, stěží vyvázly. Tak nám Pán, pomocník náš milostivý v soužení, ukázal svoji všemohoucnost. Slyšte nyní, přemilí, jak den boje vám bude určen. V Panny když znamení Foibos již stál po desáté, líce plné kdy na zemské tváři obrážela luna, dvacátého a sedmého když srpna se četlo, z vítězství veselí popřál Frankům Všemohoucí. Prchlyť jsou Arabů, Turků roty s Ethiopskými, část na horách skryla se, množství v poli zůstalo mrtvých. 89
Strana 90
Hlava XXXIV. O zemětřesení. L. P. 1105 oněvadž nedbalostí nebo nezkušeností písařův nebo že snad že málokterý tam byl neb svými starostmi byli za- I baveni, tyto děje by nebyly zapsány a upadly by v zapome- nutí, vidělo se mně Fulcherovi, ač jsem člověk bez umění a vtipu mdlého, raději s výtkou opovážlivosti zaznamenati ty činy, nežli neuvésti jich ve známost; i vypsal jsem je, jak jsem na své oči zřel nebo od pravdomluvných zpravodajů pilným vyptáváním se dozvěděl. A prosím těch, kteří to čísti budou, aby laskavě mi prominuli mou neumělost a tento diktát, dosud od žádného řečníka neopravený, tu a tam chtě- jí-li, si opravili; leč pro krásu a okázalost jednotlivostí ať nemění přediva historického, aby pravdivost dějů nějakou lží nebyla zmatena. Když se byly udály věci, o nichž výše bylo pověděno, na sklonku téhož roku pocítili jsme všichni, kteří jsme byli v Jerusalémě, veliké zemětřesení, kteréž ve svat- večer Narození Páně velmi nás zděsilo. Hlava XXXV. O znameních ukázavších se na nebi. éta potom tisícího stého šestého ukázala se zase na obloze — kometa, kteráž nás postrašila. Bylo ji viděti na té straně, kde v zimní čas zapadává slunce, a táhla se za ní ku podivu dlouhá bělostná zář na způsob lněné tkáně. Znamení to za- čalo se objevovati v měsíci únoru, kdy jsme počítali první den stáří měsíce, začátek novoluní, věstíc budoucí události. Ale netroufajíce dle ní nic hádati, Pánu jsme poručili všecko, co by značila. Padesát dní a ještě déle bylo vídati denně ve- čer tuto kometu po celém světě. Podotknouti jest, že od po- čátku svého vycházení kometa i ona sněhobílá záře její den ze dne ponenáhlu slábly, až v posledních dnech tratíce již svou světlost, vůbec už mizely zraku. Brzy po té, téhož měsíce, kdy jsme počítali dvacátý den novoluní, viděli jsme na nebi od hodiny třetí do poledne po pravém i po levém boku slunce jakoby dvě jiná slunce: jako slunce samo zářící, ale tvarem menší a lesku slabšího. Krom toho kolem nich ukázal se kruh bělostně zářící, rozpětí takového asi jako město. V tom svítil jiný půlkruh, mající podobu duhy, čtverbarevný, horní L. P. 1106 90
Hlava XXXIV. O zemětřesení. L. P. 1105 oněvadž nedbalostí nebo nezkušeností písařův nebo že snad že málokterý tam byl neb svými starostmi byli za- I baveni, tyto děje by nebyly zapsány a upadly by v zapome- nutí, vidělo se mně Fulcherovi, ač jsem člověk bez umění a vtipu mdlého, raději s výtkou opovážlivosti zaznamenati ty činy, nežli neuvésti jich ve známost; i vypsal jsem je, jak jsem na své oči zřel nebo od pravdomluvných zpravodajů pilným vyptáváním se dozvěděl. A prosím těch, kteří to čísti budou, aby laskavě mi prominuli mou neumělost a tento diktát, dosud od žádného řečníka neopravený, tu a tam chtě- jí-li, si opravili; leč pro krásu a okázalost jednotlivostí ať nemění přediva historického, aby pravdivost dějů nějakou lží nebyla zmatena. Když se byly udály věci, o nichž výše bylo pověděno, na sklonku téhož roku pocítili jsme všichni, kteří jsme byli v Jerusalémě, veliké zemětřesení, kteréž ve svat- večer Narození Páně velmi nás zděsilo. Hlava XXXV. O znameních ukázavších se na nebi. éta potom tisícího stého šestého ukázala se zase na obloze — kometa, kteráž nás postrašila. Bylo ji viděti na té straně, kde v zimní čas zapadává slunce, a táhla se za ní ku podivu dlouhá bělostná zář na způsob lněné tkáně. Znamení to za- čalo se objevovati v měsíci únoru, kdy jsme počítali první den stáří měsíce, začátek novoluní, věstíc budoucí události. Ale netroufajíce dle ní nic hádati, Pánu jsme poručili všecko, co by značila. Padesát dní a ještě déle bylo vídati denně ve- čer tuto kometu po celém světě. Podotknouti jest, že od po- čátku svého vycházení kometa i ona sněhobílá záře její den ze dne ponenáhlu slábly, až v posledních dnech tratíce již svou světlost, vůbec už mizely zraku. Brzy po té, téhož měsíce, kdy jsme počítali dvacátý den novoluní, viděli jsme na nebi od hodiny třetí do poledne po pravém i po levém boku slunce jakoby dvě jiná slunce: jako slunce samo zářící, ale tvarem menší a lesku slabšího. Krom toho kolem nich ukázal se kruh bělostně zářící, rozpětí takového asi jako město. V tom svítil jiný půlkruh, mající podobu duhy, čtverbarevný, horní L. P. 1106 90
Strana 91
stranou obtáčející slunce hlavní a konci dotýkající se oněch menších sluncí. Později, na druhý měsíc, o půlnoci viděti bylo hvězdy s nebe pršeti. Hlava XXXVI. O boji křesťanů s Damašskými. ozději Hugo, jenž tehdy držel město Tiberiadu, v létě bo L. P. 1106 Ijoval proti vojsku damašskému. A ač dvakrát byl již v tom boji od nich odražen, podnikl třetí útok a s pomocí Páně vítězně je přemohl. Pobilť jich dvě stě a tolikéž koní jejich pobral; ostatní poutíkali. Neuvěřitelná věc! Šestkrát dvacet mužů rozprášilo jich čtyřicetkrát sto. Potom za nedlouho týž Hugo, jsa s králem Balduinem na výpravě v téže zemi, ranou šípu zahynul. Hlava XXXVII. Kterak patriarcha plavil se do Říma a o boji Joppenských a Askalonských. oku tisícího stého sedmého patriarcha jmenem Ebremar L. P. 1107 odejel po moři do Ríma, chtěje se tam zeptati Apoštol- ského, zda zůstati má patriarchou. Bylt potvrzen v patriar- chátě výše zmíněný Daibert, ale na zpáteční cestě umřel. V měsíci posléze listopadu téhož léta Askalonské posedla zná- má jejich vzteklost, i nastrojili úklady na úpatí našich hor mezi Ramulou a Jerusalémem, aby nenadálým útokem vrhli se na jistou tlupu našeho lidu, o níž byli se dozvěděli, že tím časem půjde do Jerusaléma. Joppenským však bylo to ozná- meno, i sedli rychle na koně a jeli. A když přijeli na místo nástrah, vedeni tím, jenž jim to byl přišel oznámit, pochy- bovali ještě, mluvil-li pravdu, proto uzřevše je velmi se pole- kali. Byloť tam téměř pět set jezdcův a pěších bezmála tisíc, našich pak jezdcův nebylo přes sedmdesát pět. Nezbývalo jim však na rozmýšlenou, co činiti, a nekynula jim záchrana, kdyby utekli, a smrti těžko bylo ujíti, svedou-li bitvu, ale raději volili čestně umříti, kdyby bylo třeba, nežli hanbou útěku na budoucnost býti znamenánu. Náhlým útokem tedy vrhše se na ně, ku podivu prorazili nepřátelský voj, srážejíce je a zabíjejíce. Saraceni vidouce se v boji tom prudčeji potí 91
stranou obtáčející slunce hlavní a konci dotýkající se oněch menších sluncí. Později, na druhý měsíc, o půlnoci viděti bylo hvězdy s nebe pršeti. Hlava XXXVI. O boji křesťanů s Damašskými. ozději Hugo, jenž tehdy držel město Tiberiadu, v létě bo L. P. 1106 Ijoval proti vojsku damašskému. A ač dvakrát byl již v tom boji od nich odražen, podnikl třetí útok a s pomocí Páně vítězně je přemohl. Pobilť jich dvě stě a tolikéž koní jejich pobral; ostatní poutíkali. Neuvěřitelná věc! Šestkrát dvacet mužů rozprášilo jich čtyřicetkrát sto. Potom za nedlouho týž Hugo, jsa s králem Balduinem na výpravě v téže zemi, ranou šípu zahynul. Hlava XXXVII. Kterak patriarcha plavil se do Říma a o boji Joppenských a Askalonských. oku tisícího stého sedmého patriarcha jmenem Ebremar L. P. 1107 odejel po moři do Ríma, chtěje se tam zeptati Apoštol- ského, zda zůstati má patriarchou. Bylt potvrzen v patriar- chátě výše zmíněný Daibert, ale na zpáteční cestě umřel. V měsíci posléze listopadu téhož léta Askalonské posedla zná- má jejich vzteklost, i nastrojili úklady na úpatí našich hor mezi Ramulou a Jerusalémem, aby nenadálým útokem vrhli se na jistou tlupu našeho lidu, o níž byli se dozvěděli, že tím časem půjde do Jerusaléma. Joppenským však bylo to ozná- meno, i sedli rychle na koně a jeli. A když přijeli na místo nástrah, vedeni tím, jenž jim to byl přišel oznámit, pochy- bovali ještě, mluvil-li pravdu, proto uzřevše je velmi se pole- kali. Byloť tam téměř pět set jezdcův a pěších bezmála tisíc, našich pak jezdcův nebylo přes sedmdesát pět. Nezbývalo jim však na rozmýšlenou, co činiti, a nekynula jim záchrana, kdyby utekli, a smrti těžko bylo ujíti, svedou-li bitvu, ale raději volili čestně umříti, kdyby bylo třeba, nežli hanbou útěku na budoucnost býti znamenánu. Náhlým útokem tedy vrhše se na ně, ku podivu prorazili nepřátelský voj, srážejíce je a zabíjejíce. Saraceni vidouce se v boji tom prudčeji potí 91
Strana 92
ráni, působením Páně pozbyli své odvahy a přestali bojovati; což vidouce naši rytířové, tím mocněji na ně tlačili, a ty, kteří je myslili zahnati, naši donutili k útěku. Mnoho jich pobili a přemnoho koní zachytili. Z rytířů našich neztratili jsme více než tři. Žoldnéři jejich však odvedli několik našich hovad, jenže za to naši jim sebrali dvakrát tolik. Hlava XXXVIII. Kterak Bohemond sebrav vojsko, plenil zemi císařovu. L. P. 1107 éhož roku Bohemond vrátiv se z Gallie a shromáždiv I lidu, co mohl, připravil svoje loďstvo v přístavu brundi- sijském v Apulii. A když se byli dočkali času příznivého ku plavbě, dne devátého října vstoupili na lodi a odpluli do Bul- harska a přistali v přístavu valonském. A rychle dobyvše Va- lony, přitáhli jsou k městu Dyrrhachiu, třináctého října, a oblehli je. Leč město bylo dobře opatřeno lidmi i potravinami, pročež dlouho ukonávalo obléhatele. Pan Bohemond měl pět tisíc jezdcův a šedesát tisíc pěších. Ženě tehdy žádné nedovolil jíti s nimi, aby bojujícím nebyly překážkami a břemeny. Císař byzantský Aleksej byl tehdy lidu našemu velmi nepřá- telský a poutníkům jerusalémským buď tajnými lestmi nebo zřejmými násilnostmi na zemi i na moři škodil a počínal si tyransky. Proto Bohemond, sebrav vojsko, jak bylo řečeno, vtrhl do jeho země, zabrati usiluje mèsta i městečka. Hlava XXXIX. O smíru císařově a Bohemondově přísežně stvr- zeném. L. P. 1108 éta pak tisícího stého osmého od vtělení Páně, když byl již rok seděl před Dyrrhachiem a všecky úklady, které nastrojil proti císaři, selhávaly, a ještě císař škodil jemu, po- sléze dal po mluvčích jednati o smír, zatím co císař již se blížil k němu s vojskem. I učinili spolu úmluvy a spřátelili se. Císař přísahal Bohemondovi na nejvzácnější Ostatky, že od toho dne a na budoucně šetřiti a chrániti bude poutníků, o nichž už mnohokrát mluveno bylo, na zemi i na moři, až kam sahá jeho říše, aby jich nikdo neolupoval a nečinil jim 92
ráni, působením Páně pozbyli své odvahy a přestali bojovati; což vidouce naši rytířové, tím mocněji na ně tlačili, a ty, kteří je myslili zahnati, naši donutili k útěku. Mnoho jich pobili a přemnoho koní zachytili. Z rytířů našich neztratili jsme více než tři. Žoldnéři jejich však odvedli několik našich hovad, jenže za to naši jim sebrali dvakrát tolik. Hlava XXXVIII. Kterak Bohemond sebrav vojsko, plenil zemi císařovu. L. P. 1107 éhož roku Bohemond vrátiv se z Gallie a shromáždiv I lidu, co mohl, připravil svoje loďstvo v přístavu brundi- sijském v Apulii. A když se byli dočkali času příznivého ku plavbě, dne devátého října vstoupili na lodi a odpluli do Bul- harska a přistali v přístavu valonském. A rychle dobyvše Va- lony, přitáhli jsou k městu Dyrrhachiu, třináctého října, a oblehli je. Leč město bylo dobře opatřeno lidmi i potravinami, pročež dlouho ukonávalo obléhatele. Pan Bohemond měl pět tisíc jezdcův a šedesát tisíc pěších. Ženě tehdy žádné nedovolil jíti s nimi, aby bojujícím nebyly překážkami a břemeny. Císař byzantský Aleksej byl tehdy lidu našemu velmi nepřá- telský a poutníkům jerusalémským buď tajnými lestmi nebo zřejmými násilnostmi na zemi i na moři škodil a počínal si tyransky. Proto Bohemond, sebrav vojsko, jak bylo řečeno, vtrhl do jeho země, zabrati usiluje mèsta i městečka. Hlava XXXIX. O smíru císařově a Bohemondově přísežně stvr- zeném. L. P. 1108 éta pak tisícího stého osmého od vtělení Páně, když byl již rok seděl před Dyrrhachiem a všecky úklady, které nastrojil proti císaři, selhávaly, a ještě císař škodil jemu, po- sléze dal po mluvčích jednati o smír, zatím co císař již se blížil k němu s vojskem. I učinili spolu úmluvy a spřátelili se. Císař přísahal Bohemondovi na nejvzácnější Ostatky, že od toho dne a na budoucně šetřiti a chrániti bude poutníků, o nichž už mnohokrát mluveno bylo, na zemi i na moři, až kam sahá jeho říše, aby jich nikdo neolupoval a nečinil jim 92
Strana 93
zlého. Bohemond pak přísahal císaři, že vůči němu zachová po každé stránce pokoj a věrnost. A potom, jakmile se mu naskytlo, vrátil se do Apulie, menší část vojska veda s sebou. Větší část totiž byla se vydala, jakož slíbili, po moři. Téhož roku dokonal život Filip, král francouzský. Hlava XL. O obsazení města Tripole. oku tisícího stého devátého a od dobytí Jerusaléma jedená. L. P. 1109 ctého Bertrand, syn hraběte Raymunda, přibyl k Tripoli, vzav s sebou janovské loďstvo útočných lodí asi sedmdesáti, kteréž všecky tam přistaly. Chtělt města onoho, Tripole totiž, dobýti a dědičným právem po svém otci vzíti je v držení. Když však je oblehl, vznikla pře náhle mezi Bertrandem a Vilémem Jordánem, příbuzným jeho, který vždycky ho do- býval od té, co hrabě Raymund byl umřel; a přebýval tam Vilém ve městečku, jež sluje Hora Poutnická, nedaleko Tri- pole. Bertrand tvrdil: „Mně náleží to město dědičným prá- vem, neboť otec můj, který ho prvotně začal dobývati, za jeho obléhání s velikou hrdinností vystavěl toto městečko, Horu Poutnickou, a ještě za svého života dal mi je, abych po jeho smrti vzal je ve svou moc.“ Vilém zase tvrdil: „Mým zajisté jest a právem, neboť jednak nepřátele, obyvatele této země, po smrti hraběte pořád jsem statně zkrocoval svými zbra- němi, jednak zemi vůkol města snažil jsem se rozšířiti a pra- coval o ní.“ A poněvadž nesvorností upadají veliké věci a svorností i nejmenší se vzmáhají, Vilém ze zlé vůle vymykal se z toho díla, Bertrand však se svým mužstvem statečně do- rážel na město. Tento nepřál si, aby onomu se zdařilo, onen zase nepřál si ani, aby tento na živu ostal. Boj bojují o nejisté, jistým jsou si nejisti. Prou se o věci chvilkové a nepracují o věčné. Běží, ač snad nedoběhnou, i zůstane odměna na rozcestí. Nezáleží tedy na tom, kdo běží, ni na tom, kdo chce, ale na Bohu, jenž se sli- tovává. Ještě nebyli města dobyli, a už se o kořist rvali. Na pokynutí Boží vteřiny odlétají a marné myšlenky lidské se podvracejí. 93
zlého. Bohemond pak přísahal císaři, že vůči němu zachová po každé stránce pokoj a věrnost. A potom, jakmile se mu naskytlo, vrátil se do Apulie, menší část vojska veda s sebou. Větší část totiž byla se vydala, jakož slíbili, po moři. Téhož roku dokonal život Filip, král francouzský. Hlava XL. O obsazení města Tripole. oku tisícího stého devátého a od dobytí Jerusaléma jedená. L. P. 1109 ctého Bertrand, syn hraběte Raymunda, přibyl k Tripoli, vzav s sebou janovské loďstvo útočných lodí asi sedmdesáti, kteréž všecky tam přistaly. Chtělt města onoho, Tripole totiž, dobýti a dědičným právem po svém otci vzíti je v držení. Když však je oblehl, vznikla pře náhle mezi Bertrandem a Vilémem Jordánem, příbuzným jeho, který vždycky ho do- býval od té, co hrabě Raymund byl umřel; a přebýval tam Vilém ve městečku, jež sluje Hora Poutnická, nedaleko Tri- pole. Bertrand tvrdil: „Mně náleží to město dědičným prá- vem, neboť otec můj, který ho prvotně začal dobývati, za jeho obléhání s velikou hrdinností vystavěl toto městečko, Horu Poutnickou, a ještě za svého života dal mi je, abych po jeho smrti vzal je ve svou moc.“ Vilém zase tvrdil: „Mým zajisté jest a právem, neboť jednak nepřátele, obyvatele této země, po smrti hraběte pořád jsem statně zkrocoval svými zbra- němi, jednak zemi vůkol města snažil jsem se rozšířiti a pra- coval o ní.“ A poněvadž nesvorností upadají veliké věci a svorností i nejmenší se vzmáhají, Vilém ze zlé vůle vymykal se z toho díla, Bertrand však se svým mužstvem statečně do- rážel na město. Tento nepřál si, aby onomu se zdařilo, onen zase nepřál si ani, aby tento na živu ostal. Boj bojují o nejisté, jistým jsou si nejisti. Prou se o věci chvilkové a nepracují o věčné. Běží, ač snad nedoběhnou, i zůstane odměna na rozcestí. Nezáleží tedy na tom, kdo běží, ni na tom, kdo chce, ale na Bohu, jenž se sli- tovává. Ještě nebyli města dobyli, a už se o kořist rvali. Na pokynutí Boží vteřiny odlétají a marné myšlenky lidské se podvracejí. 93
Strana 94
Hlava XLI. Kterak dobyto města Tripole. L. P. Knetrvalo dlouho, přibyl k obléhání král Balduin a prosil 1109 Janovských, aby mu ještě toho léta pomohli dobýti A- skalonu a Berytu a Sidonu. A stalo se, že když začínal obě hrabata nakláněti ke svornosti, nevím jakým neštěstím, onen Vilém Jordán jeda v noci na koni, raněn byl maličkým šípem a zahynul. Všickni pátrali, kdo by to byl učinil, ale nevy- pátrali toho. Jedni litují, druzí se radují, ti truchlí přítele, oni veselí se ze zkázy nepřítele. Zůstal Bertrand, jenž stal se věrným člověkem krále Balduina. Tu město bylo se všech stran sevřeno. Namahají se zevní, trápí se vnitřní. Ale když Saraceni byli velice svíráni, a nebylo už pražádné naděje na vyváznutí, ujednali s králem přísežnou smlouvu, aby nebyli zabíjeni, ale bez odporu dovoleno jim bylo odejíti, kam by kdo chtěl. Král smlouvu potvrdil, i vpuštěn byl se svým li- dem do jedné části města. Zatím však, nevím jakou náhodou, strhla se náhle veliká vřava mezi plavci janovskými, kteřížto po střevových provazech a žebřích přelezli přes zeď a vešli do města. A kterého zastihli tam Saracena, na místě mu sra- zili hlavu. Kteří však byli kolem krále, ti dle úmluvy o tom učiněné byli od něho obráněni. Už třidcetkrát Slunce Praku své skrývalo záře, tré toliko z toho počtu odečtouc Foiba vyjížděk, vojsko naše Tripole když města vstoupilo v brány. Hlava XLII. Kterak dobyto bylo města Beirutu. 1110 okutisícího stého desátého, když ještě měsíc únorzimními dešti mořil zemi, přitáhl jest král Balduin k městu Bei- rutu a oblehl je. Na pomoc přišel mu Bertrand, hrabě tripol- ský, a vojsko položilo se u prvního kamene od města. A když sedmdesát pět dní, tuším, byli město odevšad svírali a lodi naše uzavřely lodi, které jim sjely se na pomoc, do přístavu, přitáhli Frankové naši ke zdi dřevěné věže a činem veliké odvážnosti s nich seskákali s tasenými meči na zeď. A slezše do města, zatím co též mnozí branami vcházeli, mocně stí- hali prchající nepřátele a posléze je pohubili a přemohli a pe- níze jim pobrali. L. P. 94
Hlava XLI. Kterak dobyto města Tripole. L. P. Knetrvalo dlouho, přibyl k obléhání král Balduin a prosil 1109 Janovských, aby mu ještě toho léta pomohli dobýti A- skalonu a Berytu a Sidonu. A stalo se, že když začínal obě hrabata nakláněti ke svornosti, nevím jakým neštěstím, onen Vilém Jordán jeda v noci na koni, raněn byl maličkým šípem a zahynul. Všickni pátrali, kdo by to byl učinil, ale nevy- pátrali toho. Jedni litují, druzí se radují, ti truchlí přítele, oni veselí se ze zkázy nepřítele. Zůstal Bertrand, jenž stal se věrným člověkem krále Balduina. Tu město bylo se všech stran sevřeno. Namahají se zevní, trápí se vnitřní. Ale když Saraceni byli velice svíráni, a nebylo už pražádné naděje na vyváznutí, ujednali s králem přísežnou smlouvu, aby nebyli zabíjeni, ale bez odporu dovoleno jim bylo odejíti, kam by kdo chtěl. Král smlouvu potvrdil, i vpuštěn byl se svým li- dem do jedné části města. Zatím však, nevím jakou náhodou, strhla se náhle veliká vřava mezi plavci janovskými, kteřížto po střevových provazech a žebřích přelezli přes zeď a vešli do města. A kterého zastihli tam Saracena, na místě mu sra- zili hlavu. Kteří však byli kolem krále, ti dle úmluvy o tom učiněné byli od něho obráněni. Už třidcetkrát Slunce Praku své skrývalo záře, tré toliko z toho počtu odečtouc Foiba vyjížděk, vojsko naše Tripole když města vstoupilo v brány. Hlava XLII. Kterak dobyto bylo města Beirutu. 1110 okutisícího stého desátého, když ještě měsíc únorzimními dešti mořil zemi, přitáhl jest král Balduin k městu Bei- rutu a oblehl je. Na pomoc přišel mu Bertrand, hrabě tripol- ský, a vojsko položilo se u prvního kamene od města. A když sedmdesát pět dní, tuším, byli město odevšad svírali a lodi naše uzavřely lodi, které jim sjely se na pomoc, do přístavu, přitáhli Frankové naši ke zdi dřevěné věže a činem veliké odvážnosti s nich seskákali s tasenými meči na zeď. A slezše do města, zatím co též mnozí branami vcházeli, mocně stí- hali prchající nepřátele a posléze je pohubili a přemohli a pe- níze jim pobrali. L. P. 94
Strana 95
Let sto deset po tisícím když se počítalo létě, síla zbrojmocná hradby vzala Bejrutu města. Ve znaku Býka stálo slunce devětkrát třikrát lid francký když vyznamenal se oním udatenstvím. Hlava XLIII. Kterak král Balduin a kníže Tankred vypravili se proti Turkům, obléhajícím Edessu. Do tomto vítězství král vrátil se do Jerusaléma, aby vzdal Ipovinné chvály Bohu, skrze něhož byl zvítězil. Potom při- strojil se na výpravu proti Turkům, kteří obléhali Edessu, město mezopotamské. Tehdy viděli jsme několik nocí ko- metu, z níž táhly se paprsky na jih. Tehdy též Tankred sebral svůj lid antiochijský, co mohl, s nímž čekal několik dní na krále, a spojili se u řeky Eufratu. Přešedše jej, ihned zastihli tam Turky, na než táhli; kteřížto pobíhajíce v houfech po té krajině, čekali příchodu králova. Vědouce však, že rytíři naši jsou přeosvědčenými bojovníky a podivuhodnými oštěpo- metci, neodvážili se utkati s nimi bojem, ale chytrým uhý- báním odtahujíce se od nich, ani boje se neosmělovali, ani k návratu do své země se neměli. Ale když nudnou lstivostí po mnoho dní byli nás unavovali, bojovati nechtějíce, král chopiv se nezbytné a užitečné rady, opatřil město Edessu potravinami, jichž obyvatelé velmi potřebovali, poněvadž Turci byli zpustošili okolní krajinu, zabravše tvrze i osad- níky, kteří městu dodávali výživy. A neprodlévajíce už, vrá- tili se ku jmenované řece. A zatím co pomalu na nemnoha a malých člunech se převáželi, přitrhli tam za nimi Turci, změnivší barvu a draví, a mnohé z pěších našich tam uchvá- tili a do Persie odtáhli, z Armenů totiž nuzných, kteréž Turci už tak bezbožně byli poplenili. A poněvadž našim těžko bylo přeplaviti se přes řeku za nimi, velmi toho litujíce, dali se na začatou cestu, Tankred do Antiochie, král nazpět do Je- rusaléma. L. P. 1110 Hlava XLIV. Kterak Sidon, jenž sluje též Sagitta, obležen byl králem Balduinem a Nory a dobyt. Vatím přistal u Joppe jistý lid norský, jejž od moře západ- Zního podnítil Bůh, aby se vydali na pout do Jerusaléma, s loďstvem padesáti pěti lodí. Prvním mezi nimi byl jinoch L. P. 1110 95
Let sto deset po tisícím když se počítalo létě, síla zbrojmocná hradby vzala Bejrutu města. Ve znaku Býka stálo slunce devětkrát třikrát lid francký když vyznamenal se oním udatenstvím. Hlava XLIII. Kterak král Balduin a kníže Tankred vypravili se proti Turkům, obléhajícím Edessu. Do tomto vítězství král vrátil se do Jerusaléma, aby vzdal Ipovinné chvály Bohu, skrze něhož byl zvítězil. Potom při- strojil se na výpravu proti Turkům, kteří obléhali Edessu, město mezopotamské. Tehdy viděli jsme několik nocí ko- metu, z níž táhly se paprsky na jih. Tehdy též Tankred sebral svůj lid antiochijský, co mohl, s nímž čekal několik dní na krále, a spojili se u řeky Eufratu. Přešedše jej, ihned zastihli tam Turky, na než táhli; kteřížto pobíhajíce v houfech po té krajině, čekali příchodu králova. Vědouce však, že rytíři naši jsou přeosvědčenými bojovníky a podivuhodnými oštěpo- metci, neodvážili se utkati s nimi bojem, ale chytrým uhý- báním odtahujíce se od nich, ani boje se neosmělovali, ani k návratu do své země se neměli. Ale když nudnou lstivostí po mnoho dní byli nás unavovali, bojovati nechtějíce, král chopiv se nezbytné a užitečné rady, opatřil město Edessu potravinami, jichž obyvatelé velmi potřebovali, poněvadž Turci byli zpustošili okolní krajinu, zabravše tvrze i osad- níky, kteří městu dodávali výživy. A neprodlévajíce už, vrá- tili se ku jmenované řece. A zatím co pomalu na nemnoha a malých člunech se převáželi, přitrhli tam za nimi Turci, změnivší barvu a draví, a mnohé z pěších našich tam uchvá- tili a do Persie odtáhli, z Armenů totiž nuzných, kteréž Turci už tak bezbožně byli poplenili. A poněvadž našim těžko bylo přeplaviti se přes řeku za nimi, velmi toho litujíce, dali se na začatou cestu, Tankred do Antiochie, král nazpět do Je- rusaléma. L. P. 1110 Hlava XLIV. Kterak Sidon, jenž sluje též Sagitta, obležen byl králem Balduinem a Nory a dobyt. Vatím přistal u Joppe jistý lid norský, jejž od moře západ- Zního podnítil Bůh, aby se vydali na pout do Jerusaléma, s loďstvem padesáti pěti lodí. Prvním mezi nimi byl jinoch L. P. 1110 95
Strana 96
vzezřením přespanilý, bratr krále té země*. Král vrátiv se do Jerusaléma, zaradoval se jejich příchodu a hovořil s nimi přátelsky, nabádaje a prose jich, aby pro lásku Boží pozdrželi se ve Svaté Zemi a přispěli ku zvelebení a rozšíření křesťan- ství a vykonajíce dílo Kristovo, teprve vrátili se do své vla- sti, velkolepé díky vzdávajíce Bohu. Oni rádi přistoupili na tu žádost, řkouce, že pro nic jiného ani nepřišli do Jerusaléma, a že kamkoli král vydá se se svým vojskem, oni ochotně zároveň s nimi poplují po moři, toliko aby se jim postaral o potřebnou výživu. S té strany povoleno, s oné vykonáno. A ačkoliv s počátku byli se rozhodli táhnouti na Askalon, přistoupili posléze na chvalitebnější radu a táhli na město Sidon a oblehli je. Z Ptolemaidy, jež častěji nazývá se Akkon, pohnul se král se svým vojskem; Norové pak vypluli z Joppe. Tehdy v přístavě tyrském skrývávalo se loďstvo emira ba- bylonského, kterýmž Saraceni po pirátsku křesťanům pout- níkům našim přečasto škodili a přímořská města, kteráž ještě držel král babylonský, potravou opatřovali. Když však proskakovaly všelijaké pověsti o Norech, neodvažili se vy- plouti z přístavu tyrského ani se utkati s nimi. A když se přitáhlo k Sidonu, král oblehl jej s pozemní strany, Norové od moře. A postaviti dav stroje, velmi zděsil nepřátele ve městě, že ti, kteří tam byli vojáky na žold, žádali krále, aby je pustil odtud zdravé, a libo-li mu, aby zemědělce podržel si ve městě, by mu vzdělávali půdu v jeho prospěch. Toho žá- dali, toho i dosáhli, a tak bez podarování žoldnéři odešli, rol- níci pak dle řečené smlouvy pokojni zůstali. Slunce devětnáctkráte Střelce již oblilo září, v čas když adventní nám město Sidon bylo dáno. Hlava XL V. O ničemném dráždění Turkův a o výpravě krále Balduina a Tankredově proti nim. L. P. 1111 D oku tisícího stého jedenáctého vyrojil se z Persie národ tu recký převeliký, kteříž táhnouce Mezopotamií, přešli řeku Eufrat a oblehli tvrz, jež sluje Turbezel, prodlévajíce tam mě- síc. A když jí nemohli ihned dobýti, poněvadž polohou byla pevna, omrzela je námaha a nechavše obléhání, uchýlili se * Sigurd, jenž pro svou výpravu do Jerusaléma nazván byl Jórsalafara. 96
vzezřením přespanilý, bratr krále té země*. Král vrátiv se do Jerusaléma, zaradoval se jejich příchodu a hovořil s nimi přátelsky, nabádaje a prose jich, aby pro lásku Boží pozdrželi se ve Svaté Zemi a přispěli ku zvelebení a rozšíření křesťan- ství a vykonajíce dílo Kristovo, teprve vrátili se do své vla- sti, velkolepé díky vzdávajíce Bohu. Oni rádi přistoupili na tu žádost, řkouce, že pro nic jiného ani nepřišli do Jerusaléma, a že kamkoli král vydá se se svým vojskem, oni ochotně zároveň s nimi poplují po moři, toliko aby se jim postaral o potřebnou výživu. S té strany povoleno, s oné vykonáno. A ačkoliv s počátku byli se rozhodli táhnouti na Askalon, přistoupili posléze na chvalitebnější radu a táhli na město Sidon a oblehli je. Z Ptolemaidy, jež častěji nazývá se Akkon, pohnul se král se svým vojskem; Norové pak vypluli z Joppe. Tehdy v přístavě tyrském skrývávalo se loďstvo emira ba- bylonského, kterýmž Saraceni po pirátsku křesťanům pout- níkům našim přečasto škodili a přímořská města, kteráž ještě držel král babylonský, potravou opatřovali. Když však proskakovaly všelijaké pověsti o Norech, neodvažili se vy- plouti z přístavu tyrského ani se utkati s nimi. A když se přitáhlo k Sidonu, král oblehl jej s pozemní strany, Norové od moře. A postaviti dav stroje, velmi zděsil nepřátele ve městě, že ti, kteří tam byli vojáky na žold, žádali krále, aby je pustil odtud zdravé, a libo-li mu, aby zemědělce podržel si ve městě, by mu vzdělávali půdu v jeho prospěch. Toho žá- dali, toho i dosáhli, a tak bez podarování žoldnéři odešli, rol- níci pak dle řečené smlouvy pokojni zůstali. Slunce devětnáctkráte Střelce již oblilo září, v čas když adventní nám město Sidon bylo dáno. Hlava XL V. O ničemném dráždění Turkův a o výpravě krále Balduina a Tankredově proti nim. L. P. 1111 D oku tisícího stého jedenáctého vyrojil se z Persie národ tu recký převeliký, kteříž táhnouce Mezopotamií, přešli řeku Eufrat a oblehli tvrz, jež sluje Turbezel, prodlévajíce tam mě- síc. A když jí nemohli ihned dobýti, poněvadž polohou byla pevna, omrzela je námaha a nechavše obléhání, uchýlili se * Sigurd, jenž pro svou výpravu do Jerusaléma nazván byl Jórsalafara. 96
Strana 97
do končin města Kalyptu. Neboť chytře kujíce lsti, obmýšleli vydrážditi Tankreda, aby vyšel proti nim do boje, aby vzdá- livšího se od Antiochie mohli se svým velikým lidem za- skočiti a úplně zničiti. Ale Tankred na jejich chytrost vyzrál chytrostí a nechtěl pošetilou odvážností zahanbiti své udat- nosti, nýbrž poslal posly ke králi Balduinovi, přepokorně ho po nich žádaje, aby pospíšil na pomoc křesťanstvu. Král u- slyšev to, přislíbil žádanou pomoc. A svěřiv svou zemi stráž- cům, spěchal do války, a sním Bertran, hrabě tripolský. Když přijeli k městečku, kteréž zovou Rugeon, nedaleko Russy, byl tam Tankred, kterýž už pět dní krále čekal. A když ho byl radostně přivítal, složili jsou stany a rozpiali je u řeky Fernu, Jerusalémští hostíce se s Antiochijskými. A nepro- dlévajíce tam táhli k městu Apamii, kterou již spravoval Tankred, nedávno jí přeudatně dobyv. Potom postoupili proti Turkům, kteříž tábořili u města, jež zovou Sisaron; jak mě- sto to sluje podle písma, nevím, ale tamní obyvatelé nazý- vají je obecně Chesar, a vzdáleno jest od Apamie šest mil. Turci však, uslyševše již, že Frankové postupují proti nim, rozlezli se do křovisk a do skrýší v tom městě, aby se bez- pečněji mohli chrániti, kdyby snad útokem Franků byli zdo- láváni. Když pak uzřeli, že naši jezdcové přibližují se k nim, vyšli z těch úkrytů, ukazujíce se již našemu lidu. Ale byť tak chytři, přec neodvážili se bojovati, a utéci též se jim nechtělo. Naši rytířové pak, po houfcích spořádaní, vidouce je roz- trušmo rozbíhati se po polích a nehotoviti se k boji, chránili se nebezpečí a neútočili na ně. A tak jednak strachem, jednak lstivostí vysmykli se Turkům a zůstavivše je tam, vrátili se touž cestou, kterou byli přišli. A poněvadž už docházela jim potrava i píce pro hovada, ani nenáleželo déle se tam zdržeti. Král, s nímž jsem tam byl, vrátil se do Jerusaléma, Tankred do Antiochie. Hlava XLVI. Král oblehl Tyr, jinak řečený Sur, ale ničeho nezmohl. neprodlévaje, král rychle učinil přípravy a udeřil na mě- A sto Tyr, hebrejsky řečené Soor, a oblehl je. A když je byl čtyři měsíce a ještě déle trápil a sám též suchopárností L. P. 1111 97
do končin města Kalyptu. Neboť chytře kujíce lsti, obmýšleli vydrážditi Tankreda, aby vyšel proti nim do boje, aby vzdá- livšího se od Antiochie mohli se svým velikým lidem za- skočiti a úplně zničiti. Ale Tankred na jejich chytrost vyzrál chytrostí a nechtěl pošetilou odvážností zahanbiti své udat- nosti, nýbrž poslal posly ke králi Balduinovi, přepokorně ho po nich žádaje, aby pospíšil na pomoc křesťanstvu. Král u- slyšev to, přislíbil žádanou pomoc. A svěřiv svou zemi stráž- cům, spěchal do války, a sním Bertran, hrabě tripolský. Když přijeli k městečku, kteréž zovou Rugeon, nedaleko Russy, byl tam Tankred, kterýž už pět dní krále čekal. A když ho byl radostně přivítal, složili jsou stany a rozpiali je u řeky Fernu, Jerusalémští hostíce se s Antiochijskými. A nepro- dlévajíce tam táhli k městu Apamii, kterou již spravoval Tankred, nedávno jí přeudatně dobyv. Potom postoupili proti Turkům, kteříž tábořili u města, jež zovou Sisaron; jak mě- sto to sluje podle písma, nevím, ale tamní obyvatelé nazý- vají je obecně Chesar, a vzdáleno jest od Apamie šest mil. Turci však, uslyševše již, že Frankové postupují proti nim, rozlezli se do křovisk a do skrýší v tom městě, aby se bez- pečněji mohli chrániti, kdyby snad útokem Franků byli zdo- láváni. Když pak uzřeli, že naši jezdcové přibližují se k nim, vyšli z těch úkrytů, ukazujíce se již našemu lidu. Ale byť tak chytři, přec neodvážili se bojovati, a utéci též se jim nechtělo. Naši rytířové pak, po houfcích spořádaní, vidouce je roz- trušmo rozbíhati se po polích a nehotoviti se k boji, chránili se nebezpečí a neútočili na ně. A tak jednak strachem, jednak lstivostí vysmykli se Turkům a zůstavivše je tam, vrátili se touž cestou, kterou byli přišli. A poněvadž už docházela jim potrava i píce pro hovada, ani nenáleželo déle se tam zdržeti. Král, s nímž jsem tam byl, vrátil se do Jerusaléma, Tankred do Antiochie. Hlava XLVI. Král oblehl Tyr, jinak řečený Sur, ale ničeho nezmohl. neprodlévaje, král rychle učinil přípravy a udeřil na mě- A sto Tyr, hebrejsky řečené Soor, a oblehl je. A když je byl čtyři měsíce a ještě déle trápil a sám též suchopárností L. P. 1111 97
Strana 98
a námahou už velmi byl zmořen, smuten odtud odtáhl. Když totiž byl dal vystavěti mistrně dvě dřevěné věže, vyšší než zeď, a již ke zdi je přisunul, míně z nich dostati se do města, Saraceni cítíce se zaslíbeni smrti, nepřekonají-li umění umě- ním, čelili vtipu vtipem a hrdinství překonali hrdinstvím. Pozorujíce totiž, že výška našich věží jest jejich zkázou, a po- třebujíce spěšné pomoci, noční prací vystavěli dvě názední věže do takové výše, aby s horních bašt jejich mohli se s na- pětím největšího udatenství brániti a na věže naše, nižší je- jich, oheň metati a je zapáliti. Tímto podnikem rytíři naši byli zdoláni a lítost je oblila, a král, když takto strháno bylo lano jeho naděje, vrátil se do Akkonu. Věru pravdivo jest ono selské přísloví: Leckdyť ústřice vábná nastřažená sklame ústa. Náš lid už rozděloval si dobytou kořist; již druh druhu závi- děl nejistého podílu; již den dobytí hádali, jakožto jistý. Kůň strojí se do boje, praví Šalomoun, ale Pán udělí spásu. Dů- věřujíť leckdy lidé ve svoji sílu, neuvažujíce, čeho si u Boha zasloužili, kteřížto hlasem ho často vzývají, skutky však za- pírají: a více udatenství své vychvalují v tom, čeho se domo- hli, nežli by dar milosrdenství Božího oslavovali. Hlava XLVII. O smrti knížete Tankreda. L. P. 1112 éta tisícího stého dvanáctého splatil dluh smrti Tankred, I — jenž spravoval knížectví antiochijské. Dní dvakrát třinácte Střelci svítilo Slunce, Když přijal on, což měl, aby tím zase byl, čím býval. Po něm dosedl příbuzný jeho Roger. Toho léta byli jsme úplně ušetřeni bojů. Hlava XLVIII. O znameních, jež se ukázala. L. P. 1113 éta tisícího stého třináctého od vtělení Páně, když v mě- — síci březnu měli jsme den dvacátý osmý lunový, viděli jsme, že slunce od rána až do primy a ještě déle jakýmsi ubý- 98
a námahou už velmi byl zmořen, smuten odtud odtáhl. Když totiž byl dal vystavěti mistrně dvě dřevěné věže, vyšší než zeď, a již ke zdi je přisunul, míně z nich dostati se do města, Saraceni cítíce se zaslíbeni smrti, nepřekonají-li umění umě- ním, čelili vtipu vtipem a hrdinství překonali hrdinstvím. Pozorujíce totiž, že výška našich věží jest jejich zkázou, a po- třebujíce spěšné pomoci, noční prací vystavěli dvě názední věže do takové výše, aby s horních bašt jejich mohli se s na- pětím největšího udatenství brániti a na věže naše, nižší je- jich, oheň metati a je zapáliti. Tímto podnikem rytíři naši byli zdoláni a lítost je oblila, a král, když takto strháno bylo lano jeho naděje, vrátil se do Akkonu. Věru pravdivo jest ono selské přísloví: Leckdyť ústřice vábná nastřažená sklame ústa. Náš lid už rozděloval si dobytou kořist; již druh druhu závi- děl nejistého podílu; již den dobytí hádali, jakožto jistý. Kůň strojí se do boje, praví Šalomoun, ale Pán udělí spásu. Dů- věřujíť leckdy lidé ve svoji sílu, neuvažujíce, čeho si u Boha zasloužili, kteřížto hlasem ho často vzývají, skutky však za- pírají: a více udatenství své vychvalují v tom, čeho se domo- hli, nežli by dar milosrdenství Božího oslavovali. Hlava XLVII. O smrti knížete Tankreda. L. P. 1112 éta tisícího stého dvanáctého splatil dluh smrti Tankred, I — jenž spravoval knížectví antiochijské. Dní dvakrát třinácte Střelci svítilo Slunce, Když přijal on, což měl, aby tím zase byl, čím býval. Po něm dosedl příbuzný jeho Roger. Toho léta byli jsme úplně ušetřeni bojů. Hlava XLVIII. O znameních, jež se ukázala. L. P. 1113 éta tisícího stého třináctého od vtělení Páně, když v mě- — síci březnu měli jsme den dvacátý osmý lunový, viděli jsme, že slunce od rána až do primy a ještě déle jakýmsi ubý- 98
Strana 99
váním s jedné strany se zmenšovalo, a úbytek, který od pr- votně byl nahoře, posléze jaksi po okraji sesunul se dolů. Slunce však nepozbylo své jasnosti a neubylo ho, leč že my- slím, asi o čtvrtinu své podoby bylo poněkud přistrouhnuto. Eklipsí to bylo, když slunce ubývalo takto. Hlava XLIX. O boji proti Turkům, v němž král a křesťané byli poraženi, z čehož mnoho zlého vzešlo. letní čas potom Turci sebravše se přešli přes Eufrat, ma- jíce namířeno do končin jerusalémských, aby nás křesťany, jak si myslili, pohubili. A zůstavivše kraj antiochijský na pravo, nedaleko od Apamie přešli Syrii, a Damašek zůstavivše na levo a táhnouce mezi Tyrem a Césarejí Filipovou, jež sluje Paneas, kraji foinickými, smýšleli udeřiti na krále Balduina. On uslyšev o jejich příchodu, pohnul se se svým vojskem od Ptolemaidy, to jest Akkonu, a táhl již proti nim. Oni však učinili, co poznali pro sebe užitečnějším, a zatím co naši ne- věděli, co obmýšlejí, obešli moře Galilejské krajinami po- kolení Neftalim a Zabulon až tam na konec toho moře na jihu, kde vylévá se z něho řeka Jordán a vlévá se řeka Jar- muk. Tento ostrov totiž mezi dvěma mosty jest tak bezpečně chráněn, že usadí-li se tam nějaké vojsko, pro těsné vchody mostů nemožno na ně útočiti. Turci rozpiavše tam své stany, ihned poslali dva tisíce mužů přes most, aby našim nalíčili nástrahy, neb nepochybovali, že co nejdříve tam přiběhnou. Když tedy král, míře tam, aby u mostu onoho, od něhož jde se do Tiberiady, položil se táborem, uzřel nějakých pět set Turků, kteří ze záloh svých vyrazili, aby se vrhli na naše, ihned někteří nerozvážně vyběhli proti nim a bijíce je nebáli se jich stíhati, až ze záloh vyřítilo se dva tisíce mužů, kteří naše prudkým útokem odrazili, a trojnásobnou porážkou na útěk byli rozehnáni. Oh běda! velikou hanbu veliké hříchy naše toho dne na nás uvalily. Utíkal i král, ztrativ tam svou korouhev a nejlepší stan s přemnoha věcmi a stříbrnými ná- dobami; podobně patriarcha, jenž tam byl s ním. Jezdců ztra- tili jsme téměř třicet, z lepších, pěších pak tisíc dvě stě. L. P. 1113 Dvakrát šestkrát slunce v souhvězdí Raka vyšlo, zaslepené Franky když lid porazil nevěřící. 99
váním s jedné strany se zmenšovalo, a úbytek, který od pr- votně byl nahoře, posléze jaksi po okraji sesunul se dolů. Slunce však nepozbylo své jasnosti a neubylo ho, leč že my- slím, asi o čtvrtinu své podoby bylo poněkud přistrouhnuto. Eklipsí to bylo, když slunce ubývalo takto. Hlava XLIX. O boji proti Turkům, v němž král a křesťané byli poraženi, z čehož mnoho zlého vzešlo. letní čas potom Turci sebravše se přešli přes Eufrat, ma- jíce namířeno do končin jerusalémských, aby nás křesťany, jak si myslili, pohubili. A zůstavivše kraj antiochijský na pravo, nedaleko od Apamie přešli Syrii, a Damašek zůstavivše na levo a táhnouce mezi Tyrem a Césarejí Filipovou, jež sluje Paneas, kraji foinickými, smýšleli udeřiti na krále Balduina. On uslyšev o jejich příchodu, pohnul se se svým vojskem od Ptolemaidy, to jest Akkonu, a táhl již proti nim. Oni však učinili, co poznali pro sebe užitečnějším, a zatím co naši ne- věděli, co obmýšlejí, obešli moře Galilejské krajinami po- kolení Neftalim a Zabulon až tam na konec toho moře na jihu, kde vylévá se z něho řeka Jordán a vlévá se řeka Jar- muk. Tento ostrov totiž mezi dvěma mosty jest tak bezpečně chráněn, že usadí-li se tam nějaké vojsko, pro těsné vchody mostů nemožno na ně útočiti. Turci rozpiavše tam své stany, ihned poslali dva tisíce mužů přes most, aby našim nalíčili nástrahy, neb nepochybovali, že co nejdříve tam přiběhnou. Když tedy král, míře tam, aby u mostu onoho, od něhož jde se do Tiberiady, položil se táborem, uzřel nějakých pět set Turků, kteří ze záloh svých vyrazili, aby se vrhli na naše, ihned někteří nerozvážně vyběhli proti nim a bijíce je nebáli se jich stíhati, až ze záloh vyřítilo se dva tisíce mužů, kteří naše prudkým útokem odrazili, a trojnásobnou porážkou na útěk byli rozehnáni. Oh běda! velikou hanbu veliké hříchy naše toho dne na nás uvalily. Utíkal i král, ztrativ tam svou korouhev a nejlepší stan s přemnoha věcmi a stříbrnými ná- dobami; podobně patriarcha, jenž tam byl s ním. Jezdců ztra- tili jsme téměř třicet, z lepších, pěších pak tisíc dvě stě. L. P. 1113 Dvakrát šestkrát slunce v souhvězdí Raka vyšlo, zaslepené Franky když lid porazil nevěřící. 99
Strana 100
Nebyloť tam rytířstvo královo ještě všecko. Ani Roger, kníže antiochijský, syn Richardův, tam nebyl, jenž, jak bylo proň vzkázáno, z lásky Boží a z lásky ke králi rychle tam se vydal z Antiochie. Též díl lidu tripolského, jehož první díl už byl se shloučil s vojskem královým. Z toho všickni velmi se zarmoutili, a kárali nemírnost královu, protože prý bez rady jejich a bez pomoci nespořádaně a nerozvážně vyřítil se tak proti těm nepřátelům. A poněvadž tehdy nebyli s to, aby Turkům nějak škodili, utábořili se nedaleko od nich, aby po celý den obojí na sebe viděli. Maledoktus slul vůdce jejich vojska, jenž přilákal sobě na pomoc Tuldequina, krále damaš- ského. Onen přivedl mnoho lidu; tento pak ze Syrie, jemu podrobené, sebral jich nesčetně. V údolí byli Turci, Frankové s hory se dívali. Ani Turci neosmělovali se vyjíti ze svého ostrova, ani Frankové nemohli pustiti se proti nim. Tito či- hají, oni se bojí; ti chytří, oni opatrní. Žár letního slunce mučil ty i ty přeukrutně, leč ani tím nechtěl ten svízel zlý se ukončit. Tehdy ti, kteří doma zůstali, divili se, kde král s vojskem tak dlouho mešká. Saraceni, kteří byli v našem poddanství, odstou- pili od nás a jako cizí všude nás sužovali. Turci též z vojska svého v houfcích vycházejíce, plenili naši zemi a kořist a píci po našich Saracenech vojsku svému posílali. Sichém, kteréžto město nazýváme Neapolí, zatím zabrali a vyloupili, přibravše k sobě Saraceny, které jsme měli na horách. Aska- lonští pak, Arabové a Saraceni, ale nemnoho lidu, přitáhli k Jerusalému. Kteréhos dne vnikli až k předhradbí měst- skému a zapálili obilí se žně tam snesené a šípy poranili ně- které naše na baštách hradebních, z nich však více jich bylo na smrt raněno. Nebyloť ve městě vojáků, protože byli šli na nepřítele. Následující noci Askalonští odtáhli, z čehož naši velmi se zaradovali, neboť báli se, aby jich neoblehli. Hlava L. O velikém strachu, kterým všickni byli sklíčeni. L. P. 1113 oho času buď málokdy nebo nikdy nebylo možno poslati I posla od někoho z nás ke králi, ani od něho k našim městům pro nepřátelské úklady; nevěděli tudíž ani oni, co s těmi se děje, ani ti, co s oněmi. T 100
Nebyloť tam rytířstvo královo ještě všecko. Ani Roger, kníže antiochijský, syn Richardův, tam nebyl, jenž, jak bylo proň vzkázáno, z lásky Boží a z lásky ke králi rychle tam se vydal z Antiochie. Též díl lidu tripolského, jehož první díl už byl se shloučil s vojskem královým. Z toho všickni velmi se zarmoutili, a kárali nemírnost královu, protože prý bez rady jejich a bez pomoci nespořádaně a nerozvážně vyřítil se tak proti těm nepřátelům. A poněvadž tehdy nebyli s to, aby Turkům nějak škodili, utábořili se nedaleko od nich, aby po celý den obojí na sebe viděli. Maledoktus slul vůdce jejich vojska, jenž přilákal sobě na pomoc Tuldequina, krále damaš- ského. Onen přivedl mnoho lidu; tento pak ze Syrie, jemu podrobené, sebral jich nesčetně. V údolí byli Turci, Frankové s hory se dívali. Ani Turci neosmělovali se vyjíti ze svého ostrova, ani Frankové nemohli pustiti se proti nim. Tito či- hají, oni se bojí; ti chytří, oni opatrní. Žár letního slunce mučil ty i ty přeukrutně, leč ani tím nechtěl ten svízel zlý se ukončit. Tehdy ti, kteří doma zůstali, divili se, kde král s vojskem tak dlouho mešká. Saraceni, kteří byli v našem poddanství, odstou- pili od nás a jako cizí všude nás sužovali. Turci též z vojska svého v houfcích vycházejíce, plenili naši zemi a kořist a píci po našich Saracenech vojsku svému posílali. Sichém, kteréžto město nazýváme Neapolí, zatím zabrali a vyloupili, přibravše k sobě Saraceny, které jsme měli na horách. Aska- lonští pak, Arabové a Saraceni, ale nemnoho lidu, přitáhli k Jerusalému. Kteréhos dne vnikli až k předhradbí měst- skému a zapálili obilí se žně tam snesené a šípy poranili ně- které naše na baštách hradebních, z nich však více jich bylo na smrt raněno. Nebyloť ve městě vojáků, protože byli šli na nepřítele. Následující noci Askalonští odtáhli, z čehož naši velmi se zaradovali, neboť báli se, aby jich neoblehli. Hlava L. O velikém strachu, kterým všickni byli sklíčeni. L. P. 1113 oho času buď málokdy nebo nikdy nebylo možno poslati I posla od někoho z nás ke králi, ani od něho k našim městům pro nepřátelské úklady; nevěděli tudíž ani oni, co s těmi se děje, ani ti, co s oněmi. T 100
Strana 101
Na mnoha lánech již se drtí obilí dozrálé, nikde však nevidět, by na žeň kdo vyšel neb sklízel. Neboť neodvažovali se. A byla toho roku žeň hojná. Ale bouří-li se moře, děsí lidi, aby nelovili v něm. Všecko všem viselo v nejistotě a jednomyslně se čekalo, kterým Bůh do- přeje vítězství. Křestané naši ustávali od služeb a prací, leda že spravovali průlomy ve zdech a opevněních. Hlava LI. O zemětřesení a že král oženil se s hraběnkou Si- cilskou. ehdy také dvakrát jsme pocítili zemětřesení, totiž osm- I náctého srpna a devátého téhož měsíce; první o půlnoci, druhé v třetí hodinu denní. Turci pak potměšilí, když dva měsíce byli vyčkávali vhodné chvíle, by naše rozmetali nebo porazili, a nedočkali se, protože ze zámořských krajů přichá- zeli v tu dobu, jakž obyčejem, poutníci, čímž vojsko naše den ze dne rostlo, a lid antiochijský též neodcházel, odtáhli do krajin damašských. A král Balduin se svými vrátil se do Pto- lemaidy, kdež zastal hraběnku sicilskou, vdovu po Rogerovi, bratru hraběte Roberta Guiskarda, a pojal ji za manželku. Netrvalo dlouho, u Damašku zavražděn byl Maledokt jakýmsi Saracenem, jenž ho bodl třikrát do břicha dýkou ukrytou pod šatem a dvojí tam vraždu způsobil. Zabiv totiž jeho, byl též sám ihned zabit od okolostojících. Příšerné vítězství, když ten, jenž vítězí, jest přemáhán. Tak se stalo dle onoho slova filosofova: 1113 L. P. Štěstí jest skleněné: když září, náhle se tříští. Maledokt byl veliký boháč a člověk velikomocný, mezi Turky proslulý a v činech svých lstivý nade vše pomyšlení; ale vůli Boží odolati nemohl. Dovolil mu Pán, aby nás ně- jaký čas mrskal, potom však velel, by smrtí nízkou a rukou slabošskou sešel. Hlava LII. O zemětřesení na mnoha místech. oku tisícího stého čtrnáctého vyrojilo se nesmírné množ- ství kobylek a od Arabie přiletěly do země jerusalémské a několik dní v měsíci dubnu a květnu hrozně pustošily L. P. 1114 101
Na mnoha lánech již se drtí obilí dozrálé, nikde však nevidět, by na žeň kdo vyšel neb sklízel. Neboť neodvažovali se. A byla toho roku žeň hojná. Ale bouří-li se moře, děsí lidi, aby nelovili v něm. Všecko všem viselo v nejistotě a jednomyslně se čekalo, kterým Bůh do- přeje vítězství. Křestané naši ustávali od služeb a prací, leda že spravovali průlomy ve zdech a opevněních. Hlava LI. O zemětřesení a že král oženil se s hraběnkou Si- cilskou. ehdy také dvakrát jsme pocítili zemětřesení, totiž osm- I náctého srpna a devátého téhož měsíce; první o půlnoci, druhé v třetí hodinu denní. Turci pak potměšilí, když dva měsíce byli vyčkávali vhodné chvíle, by naše rozmetali nebo porazili, a nedočkali se, protože ze zámořských krajů přichá- zeli v tu dobu, jakž obyčejem, poutníci, čímž vojsko naše den ze dne rostlo, a lid antiochijský též neodcházel, odtáhli do krajin damašských. A král Balduin se svými vrátil se do Pto- lemaidy, kdež zastal hraběnku sicilskou, vdovu po Rogerovi, bratru hraběte Roberta Guiskarda, a pojal ji za manželku. Netrvalo dlouho, u Damašku zavražděn byl Maledokt jakýmsi Saracenem, jenž ho bodl třikrát do břicha dýkou ukrytou pod šatem a dvojí tam vraždu způsobil. Zabiv totiž jeho, byl též sám ihned zabit od okolostojících. Příšerné vítězství, když ten, jenž vítězí, jest přemáhán. Tak se stalo dle onoho slova filosofova: 1113 L. P. Štěstí jest skleněné: když září, náhle se tříští. Maledokt byl veliký boháč a člověk velikomocný, mezi Turky proslulý a v činech svých lstivý nade vše pomyšlení; ale vůli Boží odolati nemohl. Dovolil mu Pán, aby nás ně- jaký čas mrskal, potom však velel, by smrtí nízkou a rukou slabošskou sešel. Hlava LII. O zemětřesení na mnoha místech. oku tisícího stého čtrnáctého vyrojilo se nesmírné množ- ství kobylek a od Arabie přiletěly do země jerusalémské a několik dní v měsíci dubnu a květnu hrozně pustošily L. P. 1114 101
Strana 102
osení. Potom ve svátek svatého Vavřince bylo zemětřesení. Později pak, třináctého listopadu, zemětřesením shroutila se část městečka u města Mamistry. Též veliké a neslýchané zemětřesení postihlo krajinu antiochijskou, že místy mnoho městeček se shroutilo zcela nebo z polovice, domy i zdivo až do základů, a ve sříceninách též část lidu byla zasypána. Ma- risk, obec vzdálenou od Antiochie tuším šedesát mil na sever, rozvrátilo prý ono hnutí až tak, že domy a zdi úplně se sří- tily a všecko obyvatelstvo, běda, pod sebou pohřbily. Též jiné městečko, jež nazývají Trialeth, u řeky Eufratu, bylo vy- vráceno. Hlava LIII. O shromáždivším se vojsku tureckém a o obležení Joppenských Askalonskými a Babylonskými. éta tisícího stého patnáctého Turci vznítivše v sobě svou známou statečnost a odvážnost, v měsíci červnu potichu přešli přes Eufrat a vstoupili do Syrie a utábořili se mezi Antiochií a Damaškem, totiž u Chezaru města, kdež podobně před čtyřmi lety byli leželi, jak výše již bylo vypsáno. Tul dekvin však, král Damašský, doslechnuv se a věda, že nemají ho o nic méně v nenávisti než nás křesťany, pro Mandulfa, k jehož úkladnému zavraždění minulého roku, jak výše se čte, byl dal souhlas, kterýž byl prvním satrapou vojska jejich, ujednal s králem Balduinem a Rogerem, knížetem antiochij- ským, mír, aby k nim dvěma on třetí se připojil a byli jako trojpletný provázek, jehož by Turci potom tak snadno ne- roztrhli. Obávalť se, že kdyby ostal sám, byl by se svou říší úplně zničen. Poněvadž tedy potřeba naléhala a vzkaz Anti- ochijských ho volal, král vypravil se do očekávaného boje. Když však Turci uslyšeli, že už se k nim přiblížil ten, kte- rého Antiochijští i Damašští téměř tři měsíce čekali, obávali se nebezpečí své zkázy, kdyby proti tolika lidu válčili, třebas jich samých bylo mnohem více, i couvli, pohybem dosti ti- chým, a zalezli do jakýchsi ohrad, nedaleko však od našich. Když to pozoroval král a jiní naši, domnívali se, že vůbec odtáhli z našich krajin, i vrátil se až do Tripole. Zatím, co toto se dálo, Askalonští vědouce, že země jeru- salémská jest prázdna vojska, přiběhli k Joppě, městu naše- L. P. 1115 102
osení. Potom ve svátek svatého Vavřince bylo zemětřesení. Později pak, třináctého listopadu, zemětřesením shroutila se část městečka u města Mamistry. Též veliké a neslýchané zemětřesení postihlo krajinu antiochijskou, že místy mnoho městeček se shroutilo zcela nebo z polovice, domy i zdivo až do základů, a ve sříceninách též část lidu byla zasypána. Ma- risk, obec vzdálenou od Antiochie tuším šedesát mil na sever, rozvrátilo prý ono hnutí až tak, že domy a zdi úplně se sří- tily a všecko obyvatelstvo, běda, pod sebou pohřbily. Též jiné městečko, jež nazývají Trialeth, u řeky Eufratu, bylo vy- vráceno. Hlava LIII. O shromáždivším se vojsku tureckém a o obležení Joppenských Askalonskými a Babylonskými. éta tisícího stého patnáctého Turci vznítivše v sobě svou známou statečnost a odvážnost, v měsíci červnu potichu přešli přes Eufrat a vstoupili do Syrie a utábořili se mezi Antiochií a Damaškem, totiž u Chezaru města, kdež podobně před čtyřmi lety byli leželi, jak výše již bylo vypsáno. Tul dekvin však, král Damašský, doslechnuv se a věda, že nemají ho o nic méně v nenávisti než nás křesťany, pro Mandulfa, k jehož úkladnému zavraždění minulého roku, jak výše se čte, byl dal souhlas, kterýž byl prvním satrapou vojska jejich, ujednal s králem Balduinem a Rogerem, knížetem antiochij- ským, mír, aby k nim dvěma on třetí se připojil a byli jako trojpletný provázek, jehož by Turci potom tak snadno ne- roztrhli. Obávalť se, že kdyby ostal sám, byl by se svou říší úplně zničen. Poněvadž tedy potřeba naléhala a vzkaz Anti- ochijských ho volal, král vypravil se do očekávaného boje. Když však Turci uslyšeli, že už se k nim přiblížil ten, kte- rého Antiochijští i Damašští téměř tři měsíce čekali, obávali se nebezpečí své zkázy, kdyby proti tolika lidu válčili, třebas jich samých bylo mnohem více, i couvli, pohybem dosti ti- chým, a zalezli do jakýchsi ohrad, nedaleko však od našich. Když to pozoroval král a jiní naši, domnívali se, že vůbec odtáhli z našich krajin, i vrátil se až do Tripole. Zatím, co toto se dálo, Askalonští vědouce, že země jeru- salémská jest prázdna vojska, přiběhli k Joppě, městu naše- L. P. 1115 102
Strana 103
mu, a oblehli je po moři i po zemi. Stálot tam loďstvo baby- lonské, téměř sedmdesát lodí, z nichž některé byly trojveslice, jiné zobákovité, jiné kupecké s nákladem potravin. Tito vy- razivše od strany mořské a oni s pevniny se připravivše, u- deřili na město. Pokoušeli pak se po žebřích, jež si přivezli, vylézti na zeď, ale byli od občanů, třebas skrovného počtu a nemocí sesláblých, mužně odraženi. Když viděli, že nezmo- hou ničeho z toho, co zamýšleli, kromě toho, že zapálili brány městské, báli se, aby snad Jerusalémští, kterýmž to již bylo oznámeno, nepřispěli Joppenským na pomoc, i vrátili se do Askalonu ti, kteří po zemi byli přišli, ti pak, kteří po moři, odpluli do Tyru. Za deset dní však vrátili se Askalonští k Joppe, domnívajíce se, že obezřelí neobezřelé nenadálým ú- tokem zmatou. Ale Bůh všemohoucí, kterýž ponejprv jich ochránil, zachoval je i podruhé. Bráníce se, zabili i některé a zlapali jim několik koní. Utok svůj začali Askalonští me- táním kamení z praků a pokoušeli se po žebřích, které si při- vezli po loďkách, vstoupiti do města. Když však šest hodin denních marně se byli namáhali, velmi zkormouceni odtáhli i se svými mrtvými. Hlava LIV. O vítězném boji Antiochijských s Turky. urci pak výše zmínění, dozvěděvše se, že náš lid se vrátil, I navrátili se na své dřívější stanoviště a rozběhli se po končinách syrských, zabírajíce tvrze, jež mohli, a vsi pleníce a pustošíce zemi a zajatce i zajatkyně s sebou odvádějíce. Když to však zvěstováno bylo Antiochijským, kteříž byli už se stáhli, neotálejíce touž cestou vrátili se na Turky. A když se přiblížili k nim a zahlédli jejich stany blíže než se domní- vali, spořádali honem své voje a sestoupili s horní roviny, s korouhvemi rozvinutými jedouce proti nim. Bitva ta byla u městečka Sarmit. Jakmile Turci je zočili, část jejich, lučištníci, rychle a statečně postavila se k odporu. Ale Frankové naši, proniknuti mužností velikou, zvolili buď je poraziti, dopře- je-li Bůh, nebo býti poraženi, dopustil-li by toho, nežli co rok býti od nich tak mateni a obtěžováni, i vrhli se s podi- vuhodnou silou tam, kde viděli nejhustší zástupy. Turci s počátku poněkud odporovali, potom však se obrátili a ať oni L. P. 1115 103
mu, a oblehli je po moři i po zemi. Stálot tam loďstvo baby- lonské, téměř sedmdesát lodí, z nichž některé byly trojveslice, jiné zobákovité, jiné kupecké s nákladem potravin. Tito vy- razivše od strany mořské a oni s pevniny se připravivše, u- deřili na město. Pokoušeli pak se po žebřích, jež si přivezli, vylézti na zeď, ale byli od občanů, třebas skrovného počtu a nemocí sesláblých, mužně odraženi. Když viděli, že nezmo- hou ničeho z toho, co zamýšleli, kromě toho, že zapálili brány městské, báli se, aby snad Jerusalémští, kterýmž to již bylo oznámeno, nepřispěli Joppenským na pomoc, i vrátili se do Askalonu ti, kteří po zemi byli přišli, ti pak, kteří po moři, odpluli do Tyru. Za deset dní však vrátili se Askalonští k Joppe, domnívajíce se, že obezřelí neobezřelé nenadálým ú- tokem zmatou. Ale Bůh všemohoucí, kterýž ponejprv jich ochránil, zachoval je i podruhé. Bráníce se, zabili i některé a zlapali jim několik koní. Utok svůj začali Askalonští me- táním kamení z praků a pokoušeli se po žebřích, které si při- vezli po loďkách, vstoupiti do města. Když však šest hodin denních marně se byli namáhali, velmi zkormouceni odtáhli i se svými mrtvými. Hlava LIV. O vítězném boji Antiochijských s Turky. urci pak výše zmínění, dozvěděvše se, že náš lid se vrátil, I navrátili se na své dřívější stanoviště a rozběhli se po končinách syrských, zabírajíce tvrze, jež mohli, a vsi pleníce a pustošíce zemi a zajatce i zajatkyně s sebou odvádějíce. Když to však zvěstováno bylo Antiochijským, kteříž byli už se stáhli, neotálejíce touž cestou vrátili se na Turky. A když se přiblížili k nim a zahlédli jejich stany blíže než se domní- vali, spořádali honem své voje a sestoupili s horní roviny, s korouhvemi rozvinutými jedouce proti nim. Bitva ta byla u městečka Sarmit. Jakmile Turci je zočili, část jejich, lučištníci, rychle a statečně postavila se k odporu. Ale Frankové naši, proniknuti mužností velikou, zvolili buď je poraziti, dopře- je-li Bůh, nebo býti poraženi, dopustil-li by toho, nežli co rok býti od nich tak mateni a obtěžováni, i vrhli se s podi- vuhodnou silou tam, kde viděli nejhustší zástupy. Turci s počátku poněkud odporovali, potom však se obrátili a ať oni L. P. 1115 103
Strana 104
je hnali nebo zabíjeli, utíkali úprkem. Tři tisíce jich dle od- hadu bylo zabito, zajato mnoho. A kteří unikli zabití, útěkem se spasili. A ztratili své stany, v nichž nalezeno bylo mnoho peněz a náčiní, kterýchžto peněz počítalo se na tři sta tisíc byzantinů. Zůstavili tam též naše zajatce, Franky a Syry, též svoje ženy a děvečky a přemnoho velbloudů. Mezkův a koní napočítalo se tisíce. Zajisté Bůh podivný ve všech divech svých. Když totiž Jerusalémští s Antiochijskými a Damaš- skými připraveni byli k boji, docela nic nezmohli. Zdaliž na množství lidu záleží vítězství válčících? Pomněte Machabej- ských a Gedeona a mnoha jiných, kteřížto ne ve svou, ale v Páně sílu doufajíce, s několika málo potřeli mnoho tisíc. Podnik takto vylíčen, znám bude dobře potomstvu. Tři dni před tím dnem, kdy Slunce opustilo Pannu, Štěstí vždy klamající bídně ošálilo Turky. Odtud všickni vidíte, stříci že nutno se pilně, před dokonáním nic abychom si nemyslili jistým. Téhož roku opět vyvráceno jest město Mamistra zemětře sením. Jindy zase v kraji antiochijském vyvráceno město. Téhož roku přišel biskup orangesský, poslaný od Apoštol- ského do Ríma, a sesadil patriarchu Arnulfa s jeho stolce. Pročež on později vydal se do Říma, a znovu dostalo se mu patriarchátu. Hlava LV. O tvrzi vystavěné v Arabii. L. P. 1115 oho roku král Balduin táhl do Arabie a vystavěl tam tvrz Ina pahorku polohou pevném, nedaleko od moře Rudého, asi tři dni cesty, od Jerusaléma pak čtyři, a ustanovil na ní stráže, aby vládli té zemi ve prospěch křesťanství. Tvrz tu dal nazvati sobě na počest Horou Královskou, protože za krátký čas s hrstkou lidu, ale s největší chrabrostí ji vystavěl. Hlava LVI. O výpravě králově do Arabie a co tam viděl. L. P. 1116 oku tisícího stého šestnáctého král vypraviv se asi se dvěma sty rytíři do Arabie podívat se zase na svou tvrz, zajel až k moři Rudému, aby uviděl, čeho dosavad neviděl a 104
je hnali nebo zabíjeli, utíkali úprkem. Tři tisíce jich dle od- hadu bylo zabito, zajato mnoho. A kteří unikli zabití, útěkem se spasili. A ztratili své stany, v nichž nalezeno bylo mnoho peněz a náčiní, kterýchžto peněz počítalo se na tři sta tisíc byzantinů. Zůstavili tam též naše zajatce, Franky a Syry, též svoje ženy a děvečky a přemnoho velbloudů. Mezkův a koní napočítalo se tisíce. Zajisté Bůh podivný ve všech divech svých. Když totiž Jerusalémští s Antiochijskými a Damaš- skými připraveni byli k boji, docela nic nezmohli. Zdaliž na množství lidu záleží vítězství válčících? Pomněte Machabej- ských a Gedeona a mnoha jiných, kteřížto ne ve svou, ale v Páně sílu doufajíce, s několika málo potřeli mnoho tisíc. Podnik takto vylíčen, znám bude dobře potomstvu. Tři dni před tím dnem, kdy Slunce opustilo Pannu, Štěstí vždy klamající bídně ošálilo Turky. Odtud všickni vidíte, stříci že nutno se pilně, před dokonáním nic abychom si nemyslili jistým. Téhož roku opět vyvráceno jest město Mamistra zemětře sením. Jindy zase v kraji antiochijském vyvráceno město. Téhož roku přišel biskup orangesský, poslaný od Apoštol- ského do Ríma, a sesadil patriarchu Arnulfa s jeho stolce. Pročež on později vydal se do Říma, a znovu dostalo se mu patriarchátu. Hlava LV. O tvrzi vystavěné v Arabii. L. P. 1115 oho roku král Balduin táhl do Arabie a vystavěl tam tvrz Ina pahorku polohou pevném, nedaleko od moře Rudého, asi tři dni cesty, od Jerusaléma pak čtyři, a ustanovil na ní stráže, aby vládli té zemi ve prospěch křesťanství. Tvrz tu dal nazvati sobě na počest Horou Královskou, protože za krátký čas s hrstkou lidu, ale s největší chrabrostí ji vystavěl. Hlava LVI. O výpravě králově do Arabie a co tam viděl. L. P. 1116 oku tisícího stého šestnáctého král vypraviv se asi se dvěma sty rytíři do Arabie podívat se zase na svou tvrz, zajel až k moři Rudému, aby uviděl, čeho dosavad neviděl a 104
Strana 105
též kdyby snad cestou nalezl něco dobrého, co by bylo po jeho přání. Tu přijeli na město Elim u břehu téhož moře, kdež lid israelský, jak čteme, tábořil po přechodu přes moře. Oby- vatelé toho místa doslechnuvše se o králově příští, vyšli od- tud a naskákavše na své loďky, ze strachu rozjeli se po tom moři. Když pak král i družina prohlédli si ono místo po li- bosti, vrátili se na Horu Královskou a odtud potom do Je- rusaléma. A když nám vyprávěli, co viděli, měli jsme radost z vyprávěného i z hlemýžďů mořských i z kamínků jakýchsi droboulinkých, které odtud přinesli a ukazovali nám. Já sám dychtivě a podrobně jsem se vyptával, jaké to moře jest, neboť dosavad jsem nevěděl, slané-li jest či sladké, močál či jezero, nebo s přítoky a odtoky jako moře Galilejské, nebo jakožto konečná nádrž uzavřené jako moře Mrtvé, do něhož vtéká Jordán, ale z něhož nic nevytéká, protože u Segor, města Lo- tova, na jihu se končí. Hlava LVII. O moři Rudém. oře to sluje Rudým, protože v něm na dně jest písek a L. P. 1116 kamínky barvy rudé, z čehož zdá se divákům rudým; naleje-li se však vody z něho do láhve, jest tak průhledná a čistá jako z jiného moře. Říkají o něm, že jest výběžkem Oce- ánu, od strany jižní jako jazyk vyplizlým, a na sever táhnou- cím se až k řečenému Elim, kdež se končí nedaleko hory Sinai, co by asi kůň dojel za den. Od moře Rudého nebo od zmíněného Elim k moři Velikému počítají jako od Joppe neb Askalonu nebo Gazy do Damiety, čtyři nebo pět dní cesty koňmo. Toto ohbí mezi těmito dvěma moři obepíná celý Egypt a Numidii a Ethiopii, kterouž obtéká, jak čteme, Geon, řeka rajská, jinak též Nil. Hlava LVIII. O řece Geonu. Drávem se divím, ale nezpytuji, kterak nebo jak tato řeka L. P. 1116 Geon, o níž čteme, že s třemi jinými vytéká z Ráje, po- druhé ještě znovu pramení, majíc od východní strany moře Rudé, od západní pak moře naše, do něhož se vlévá. Mát mezi 105
též kdyby snad cestou nalezl něco dobrého, co by bylo po jeho přání. Tu přijeli na město Elim u břehu téhož moře, kdež lid israelský, jak čteme, tábořil po přechodu přes moře. Oby- vatelé toho místa doslechnuvše se o králově příští, vyšli od- tud a naskákavše na své loďky, ze strachu rozjeli se po tom moři. Když pak král i družina prohlédli si ono místo po li- bosti, vrátili se na Horu Královskou a odtud potom do Je- rusaléma. A když nám vyprávěli, co viděli, měli jsme radost z vyprávěného i z hlemýžďů mořských i z kamínků jakýchsi droboulinkých, které odtud přinesli a ukazovali nám. Já sám dychtivě a podrobně jsem se vyptával, jaké to moře jest, neboť dosavad jsem nevěděl, slané-li jest či sladké, močál či jezero, nebo s přítoky a odtoky jako moře Galilejské, nebo jakožto konečná nádrž uzavřené jako moře Mrtvé, do něhož vtéká Jordán, ale z něhož nic nevytéká, protože u Segor, města Lo- tova, na jihu se končí. Hlava LVII. O moři Rudém. oře to sluje Rudým, protože v něm na dně jest písek a L. P. 1116 kamínky barvy rudé, z čehož zdá se divákům rudým; naleje-li se však vody z něho do láhve, jest tak průhledná a čistá jako z jiného moře. Říkají o něm, že jest výběžkem Oce- ánu, od strany jižní jako jazyk vyplizlým, a na sever táhnou- cím se až k řečenému Elim, kdež se končí nedaleko hory Sinai, co by asi kůň dojel za den. Od moře Rudého nebo od zmíněného Elim k moři Velikému počítají jako od Joppe neb Askalonu nebo Gazy do Damiety, čtyři nebo pět dní cesty koňmo. Toto ohbí mezi těmito dvěma moři obepíná celý Egypt a Numidii a Ethiopii, kterouž obtéká, jak čteme, Geon, řeka rajská, jinak též Nil. Hlava LVIII. O řece Geonu. Drávem se divím, ale nezpytuji, kterak nebo jak tato řeka L. P. 1116 Geon, o níž čteme, že s třemi jinými vytéká z Ráje, po- druhé ještě znovu pramení, majíc od východní strany moře Rudé, od západní pak moře naše, do něhož se vlévá. Mát mezi 105
Strana 106
sebou a Východem moře Rudé, a Ráj, jak vyrozumíváme z Písma, jest na Východě. Kterak tedy před tím mořem Rudým znova vyvěrá a kterak přetéká to moře nebo nepřetéká, to mi náramně jest podivno. Hlava LIX. O Eufratu. 1116 Dodobně i o Eufratu se učíme, že v Armenii vyvěrá a po- tom protéká Mezopotamií, dvacet pět mil, tuším, od mě- sta Edessy. Ať zvídá, kdo chce, ať hledá poučení, kdo může. Já vyptával jsem se přemnohých, abych to pochopil, ale ni- koho jsem nenašel, aby mi to vyložil. Poroučím to však k vysvětlení tomu, jenž i na nebesích vody podivuhodně umí- stil a jenž dává jim prameniti na horách i pahrbcích a v ú- dolích a skrytými chodbami v běhu živém dráhy rozličné jim vyměřil a posléze podivně uvádí a svádí je do moře. Když se blížil konec roku, králi přikvačila nemoc a poně- vadž se obával smrti, propustil ženu svou výše zmíněnou, sicilskou totiž hraběnku jmenem Adelaidu, poněvadž neprá- vem ji byl pojal, ana žila ještě manželka jeho, kterou dříve zákonitě byl pojal u města Edessy. L. P. Hlava LX. O převeliké ráně kobylek. L. P. 1117 25. dubna éta tisícího stého sedmnáctého od vtělení Páně zmíněná královna vypluvši z přístavu ptolemaidského v den, kdy dle obřadu církevního zpívaly se Litanie větší, se sedmi lodmi své družiny odejela na Sicilii. Potom v měsíci květnu přile- tělo do země jerusalémské nekonečné množství kobylek, jež hrozněji, než kdy bylo vídáno, sžíraly vinice i osení a všeliké stromoví. A byli byste viděli je zrovna jako vojsko lidské spořádaně postupovati po cestách, jako by důmyslnou radou byly se smluvily. A když vykonaly svou výpravu denní, ně- které pěšky, jiné letíce, volily sobě společnou hospodu. Takto sežravše zelené byliny a ohlodavše kůru stromů, brouci i ko- bylky v houfech odtáhly. O nešlechetnosti lidí, bez ustání zvrhle konajících zlo! To- lika a tak mocnými důtkami Stvořitel náš nás zadržuje a 106
sebou a Východem moře Rudé, a Ráj, jak vyrozumíváme z Písma, jest na Východě. Kterak tedy před tím mořem Rudým znova vyvěrá a kterak přetéká to moře nebo nepřetéká, to mi náramně jest podivno. Hlava LIX. O Eufratu. 1116 Dodobně i o Eufratu se učíme, že v Armenii vyvěrá a po- tom protéká Mezopotamií, dvacet pět mil, tuším, od mě- sta Edessy. Ať zvídá, kdo chce, ať hledá poučení, kdo může. Já vyptával jsem se přemnohých, abych to pochopil, ale ni- koho jsem nenašel, aby mi to vyložil. Poroučím to však k vysvětlení tomu, jenž i na nebesích vody podivuhodně umí- stil a jenž dává jim prameniti na horách i pahrbcích a v ú- dolích a skrytými chodbami v běhu živém dráhy rozličné jim vyměřil a posléze podivně uvádí a svádí je do moře. Když se blížil konec roku, králi přikvačila nemoc a poně- vadž se obával smrti, propustil ženu svou výše zmíněnou, sicilskou totiž hraběnku jmenem Adelaidu, poněvadž neprá- vem ji byl pojal, ana žila ještě manželka jeho, kterou dříve zákonitě byl pojal u města Edessy. L. P. Hlava LX. O převeliké ráně kobylek. L. P. 1117 25. dubna éta tisícího stého sedmnáctého od vtělení Páně zmíněná královna vypluvši z přístavu ptolemaidského v den, kdy dle obřadu církevního zpívaly se Litanie větší, se sedmi lodmi své družiny odejela na Sicilii. Potom v měsíci květnu přile- tělo do země jerusalémské nekonečné množství kobylek, jež hrozněji, než kdy bylo vídáno, sžíraly vinice i osení a všeliké stromoví. A byli byste viděli je zrovna jako vojsko lidské spořádaně postupovati po cestách, jako by důmyslnou radou byly se smluvily. A když vykonaly svou výpravu denní, ně- které pěšky, jiné letíce, volily sobě společnou hospodu. Takto sežravše zelené byliny a ohlodavše kůru stromů, brouci i ko- bylky v houfech odtáhly. O nešlechetnosti lidí, bez ustání zvrhle konajících zlo! To- lika a tak mocnými důtkami Stvořitel náš nás zadržuje a 106
Strana 107
vystříhá, znameními zastrašuje, hrozbami pobízí, naučeními vzdělává, metlami zkrocuje! A vždy setrvávajíce ve svých nepravostech, pohrdáme jeho napomenutími a přikázáním jeho pyšně se protivíme! Nedivme se, odnímají-li nám Sa- raceni nebo bezbožní páni naše země, když my sami vztahu- jeme rvavé ruce na pole bližních, kterých buď lstivě uoráváme nebo chamtivými úskoky je loupíme a svoje jimi hříšně zvět- šujeme! Nedivme se, jestliže dopuštěním Božím buď myši už v zemi obilí klíčící rozmetají nebo potom v klasích již dozrálé kobylky sežerou, nebo též v sýpkách buď červy nebo plísní se poruší, když desátky Bohu povinné buď lstivě pla- tíme nebo vůbec svatokrádežně je zadržujeme. Hlava LXI. O znamení na měsíci. ásledujícího měsíce, což byl červen, ukázal se nám patří- cím na nebe po kuropění měsíc nejdříve všecek rudý, naposled pak rudost zašla do černi a měsíc tak ztemněl, že téměř na dvě hodiny pozbyl světla. Bylo pak to toho dne, kdy jsme četli třináctý den stáří měsíce. Kdyby to bývalo bylo čtrnáctého, byli bychom to zajisté vykládali zatměním*. I po- jali jsme to za znamení, a někteří hádali z rudosti, že bude veliké krveprolití v boji, jiní zase černí vykládali budoucí hlad; my však správě a prozřetelnosti Boží jsme to poručili, jenž předpověděl svým učeníkům, že budou znamení na slunci i na měsíci. Kterýž také působí, kdy chce, by země se třásla a opět utichla; jakož se později stalo téhož měsíce za tiché tmavé noci, dvacátého šestého června. L. P. 1117 Hlava LXII. O tvrzi vystavěné u Tyru. ehdy dal vystavěti král tvrz u města Tyru, pět mil od L. P. 1117 I města, a nazval ji Scandalion, což se vykládá Pole Lví; a spraviti dal pobořené zdi její a ustanovil na ní strážce, aby krotili to město. * Wallon poznamenává v Rec. „Hist occ.“ k této zprávě: Lunární den, který dle zlatého počtu měli za třináctý, po pravdě byl čtrnáctý, neboť novoměsíc, jejž zlatý počet pro ten rok udává na 4. červen, připadl na 2. červen. Bylo to tedy ono očekávané zatmění. 107
vystříhá, znameními zastrašuje, hrozbami pobízí, naučeními vzdělává, metlami zkrocuje! A vždy setrvávajíce ve svých nepravostech, pohrdáme jeho napomenutími a přikázáním jeho pyšně se protivíme! Nedivme se, odnímají-li nám Sa- raceni nebo bezbožní páni naše země, když my sami vztahu- jeme rvavé ruce na pole bližních, kterých buď lstivě uoráváme nebo chamtivými úskoky je loupíme a svoje jimi hříšně zvět- šujeme! Nedivme se, jestliže dopuštěním Božím buď myši už v zemi obilí klíčící rozmetají nebo potom v klasích již dozrálé kobylky sežerou, nebo též v sýpkách buď červy nebo plísní se poruší, když desátky Bohu povinné buď lstivě pla- tíme nebo vůbec svatokrádežně je zadržujeme. Hlava LXI. O znamení na měsíci. ásledujícího měsíce, což byl červen, ukázal se nám patří- cím na nebe po kuropění měsíc nejdříve všecek rudý, naposled pak rudost zašla do černi a měsíc tak ztemněl, že téměř na dvě hodiny pozbyl světla. Bylo pak to toho dne, kdy jsme četli třináctý den stáří měsíce. Kdyby to bývalo bylo čtrnáctého, byli bychom to zajisté vykládali zatměním*. I po- jali jsme to za znamení, a někteří hádali z rudosti, že bude veliké krveprolití v boji, jiní zase černí vykládali budoucí hlad; my však správě a prozřetelnosti Boží jsme to poručili, jenž předpověděl svým učeníkům, že budou znamení na slunci i na měsíci. Kterýž také působí, kdy chce, by země se třásla a opět utichla; jakož se později stalo téhož měsíce za tiché tmavé noci, dvacátého šestého června. L. P. 1117 Hlava LXII. O tvrzi vystavěné u Tyru. ehdy dal vystavěti král tvrz u města Tyru, pět mil od L. P. 1117 I města, a nazval ji Scandalion, což se vykládá Pole Lví; a spraviti dal pobořené zdi její a ustanovil na ní strážce, aby krotili to město. * Wallon poznamenává v Rec. „Hist occ.“ k této zprávě: Lunární den, který dle zlatého počtu měli za třináctý, po pravdě byl čtrnáctý, neboť novoměsíc, jejž zlatý počet pro ten rok udává na 4. červen, připadl na 2. červen. Bylo to tedy ono očekávané zatmění. 107
Strana 108
Hlava LXIII. O podivném znamení na slunci. éhož roku v měsíci prosinci páté noci po zatmění měsíce, I jež se bylo událo, když jsme počítali třináctou lunu, u- zřeli jsme všickni na začátku noci nebe na severní straně skropeno září ohnivé neb krvavé barvy. A hádajíce, že zna- mení to plno jest podivných významů, náramně jsme se di- vili. Byloť viděti středem té rudé záře, jež zprvu pomalu vzrů- stala, množství paprsků bílé barvy, jež podivným způsobem ze spodu vystupovaly vzhůru, brzy vpředu, brzy vzadu, brzy uprostřed. V dolní části pak nebe bylo bílé, jako by svítalo před východem slunce. V čele toho znamení též, na východní totiž straně, viděli jsme bělost, jako by tam měsíc měl vyjíti, i byla jasně osvětlena země i vše vůkol. Kdyby to bývalo se událo ráno, byli bychom řekli všickni, že se rozednilo. Hádali jsme tedy z toho, že bud krve mnoho bude prolito ve válce nebo něco jiného neméně hrozného že uzříme; ale nemajíce jistoty, poroučeli jsme vše přepokorně Pánu Bohu. Někteří ten úkaz také vykládali zesnutím osob, které toho roku u- mřely. Zemřelit potom: v měsíci lednu papež Paschal, v dubnu Balduin, král jerusalémský, jakož i jeho žena na Si- cilii, s kterou se rozešel. V Jerusalémě též patriarcha Arnulf a císař konstantinopolský Aleksej a jiní mnozí velmožové na světě. L. P. 1117 Hlava LXIV. O smrti krále Balduina I. 1118 éta totiž od porodu Panny tisícího stého osmnáctého, když — koncem měsíce března král Balduin vítězně byl vjel do města Faramie, jakž je nazývají, a vyplenil je, kteréhos dne procházeje se s několika svými přáteli přišel vesel k řece, již Rekové nazývají Nilem, Hebreové pak Geonem, tekoucí nedaleko toho města. Rytířové uzřevše tam ryby, chytili jich několik obratně na kopí a vzali do své hospody v onom mě- stě. Když jich pojedli, král pocítil, že se mu obnovuje pálení v jeho staré zacelené ráně a vzmáhá se v ukrutnou bolest. Svěřil se s tím hned svým druhům a všickni jati byli vroucí útrpností a zarmoutili se a vzrušili. Ustanoveno vrátiti se, a poněvadž král nemohl jeti, přistrojili mu nosítka ze stano- L. P. 108
Hlava LXIII. O podivném znamení na slunci. éhož roku v měsíci prosinci páté noci po zatmění měsíce, I jež se bylo událo, když jsme počítali třináctou lunu, u- zřeli jsme všickni na začátku noci nebe na severní straně skropeno září ohnivé neb krvavé barvy. A hádajíce, že zna- mení to plno jest podivných významů, náramně jsme se di- vili. Byloť viděti středem té rudé záře, jež zprvu pomalu vzrů- stala, množství paprsků bílé barvy, jež podivným způsobem ze spodu vystupovaly vzhůru, brzy vpředu, brzy vzadu, brzy uprostřed. V dolní části pak nebe bylo bílé, jako by svítalo před východem slunce. V čele toho znamení též, na východní totiž straně, viděli jsme bělost, jako by tam měsíc měl vyjíti, i byla jasně osvětlena země i vše vůkol. Kdyby to bývalo se událo ráno, byli bychom řekli všickni, že se rozednilo. Hádali jsme tedy z toho, že bud krve mnoho bude prolito ve válce nebo něco jiného neméně hrozného že uzříme; ale nemajíce jistoty, poroučeli jsme vše přepokorně Pánu Bohu. Někteří ten úkaz také vykládali zesnutím osob, které toho roku u- mřely. Zemřelit potom: v měsíci lednu papež Paschal, v dubnu Balduin, král jerusalémský, jakož i jeho žena na Si- cilii, s kterou se rozešel. V Jerusalémě též patriarcha Arnulf a císař konstantinopolský Aleksej a jiní mnozí velmožové na světě. L. P. 1117 Hlava LXIV. O smrti krále Balduina I. 1118 éta totiž od porodu Panny tisícího stého osmnáctého, když — koncem měsíce března král Balduin vítězně byl vjel do města Faramie, jakž je nazývají, a vyplenil je, kteréhos dne procházeje se s několika svými přáteli přišel vesel k řece, již Rekové nazývají Nilem, Hebreové pak Geonem, tekoucí nedaleko toho města. Rytířové uzřevše tam ryby, chytili jich několik obratně na kopí a vzali do své hospody v onom mě- stě. Když jich pojedli, král pocítil, že se mu obnovuje pálení v jeho staré zacelené ráně a vzmáhá se v ukrutnou bolest. Svěřil se s tím hned svým druhům a všickni jati byli vroucí útrpností a zarmoutili se a vzrušili. Ustanoveno vrátiti se, a poněvadž král nemohl jeti, přistrojili mu nosítka ze stano- L. P. 108
Strana 109
vých tyčí a položili ho na ně. A jak hlasatel dá znamení na roh, veleno vykročiti k Jerusalému. Když však došli ke vsi, jež sluje Laris, nemoc zachvátila ho s největší prudkostí a úplně ho strávila, i skonal tam. A vyňavše z něho útroby a do soli naloživše a v truhličce pohřbivše, spěchali do Jeru- saléma. V den, kdy dle obyčeje nosívají se ratolesti palmové, řízením Božím a netušenou náhodou truchlý a žalostný zá- stup s tělem královým sešel se tam s processím, jež právě sestupovalo s hory Olivetské do údolí Josafat. Uviděvše ho a poznavše, jak bylo, všickni přítomní místo zpěvu jali se naříkati, místo radosti lkáti. Pláčou Frankové, truchlí Syrové a kteří to viděli Saracenové. Kdo by se totiž byl udržel a ne- plakal tam útrpností? Potom vrátivše se do města, klérus i lid, učinili, co kázal zármutek i obyčej. A pohřbili ho na Gol- gatě, podle vévody Godefrida, jeho bratra. EPITAF KRÁLI BALDUINOVI. Když král tento sešel, lid francký těžce zaúpěl. Bylť lidu Svého to štít, veškera síla, pomoc. Zbraň mocná do bojů, nepříteli škůdce a postrach. Vojvoda vlasti ctný, Josue byl to nový. Akkon s Césarejí. Bejrut pevný se Sidonem, Vyrval potměšilým, rodným tam zlodějům. Končiny též Arabův, moře sousedství i Rudého k říši své připojil, v poddanství pokořil. Tripoli pyšnou vzal, Astruth vyvrátil a spálil, Množství nad to jiných ctných jeho jest skutků. Osmnáct let panoval v království jerusalémském, Náhle tu jest, co bylo, tím aby stal se, co byl. Když bylo šestnáctkrát již Slunce spatřilo Skopce, Balduin jest dokonal, král veliký, slavný. Končí se kniha druhá.
vých tyčí a položili ho na ně. A jak hlasatel dá znamení na roh, veleno vykročiti k Jerusalému. Když však došli ke vsi, jež sluje Laris, nemoc zachvátila ho s největší prudkostí a úplně ho strávila, i skonal tam. A vyňavše z něho útroby a do soli naloživše a v truhličce pohřbivše, spěchali do Jeru- saléma. V den, kdy dle obyčeje nosívají se ratolesti palmové, řízením Božím a netušenou náhodou truchlý a žalostný zá- stup s tělem královým sešel se tam s processím, jež právě sestupovalo s hory Olivetské do údolí Josafat. Uviděvše ho a poznavše, jak bylo, všickni přítomní místo zpěvu jali se naříkati, místo radosti lkáti. Pláčou Frankové, truchlí Syrové a kteří to viděli Saracenové. Kdo by se totiž byl udržel a ne- plakal tam útrpností? Potom vrátivše se do města, klérus i lid, učinili, co kázal zármutek i obyčej. A pohřbili ho na Gol- gatě, podle vévody Godefrida, jeho bratra. EPITAF KRÁLI BALDUINOVI. Když král tento sešel, lid francký těžce zaúpěl. Bylť lidu Svého to štít, veškera síla, pomoc. Zbraň mocná do bojů, nepříteli škůdce a postrach. Vojvoda vlasti ctný, Josue byl to nový. Akkon s Césarejí. Bejrut pevný se Sidonem, Vyrval potměšilým, rodným tam zlodějům. Končiny též Arabův, moře sousedství i Rudého k říši své připojil, v poddanství pokořil. Tripoli pyšnou vzal, Astruth vyvrátil a spálil, Množství nad to jiných ctných jeho jest skutků. Osmnáct let panoval v království jerusalémském, Náhle tu jest, co bylo, tím aby stal se, co byl. Když bylo šestnáctkrát již Slunce spatřilo Skopce, Balduin jest dokonal, král veliký, slavný. Končí se kniha druhá.
Strana 110
Strana 111
12í - „ A
12í - „ A
Strana 112
Strana 113
POČINA SEKNIHATŘETI DÉJE BALDUINA DRUHÉHO Hlava I. Na hod Boží velikonoční Balduin pomazán na krále. dyž tedy zemřel král Balduin, Jerusalémští ihned sešedše se v sněm, aby bez krále nebyli jmíni slabšími, zvolili sobě králem Balduina, hraběte edesského, příbuzného zesnu- lého krále. On přešed řeku Eufrat, byl přišel náhodou do Jerusaléma, chtěje mluviti s předchůdcem. Zvolen byl svorně na Boží Hod velikonoční a pomazán. L. P. 1118 Hlava II. O shromáždění vojska babylonského. éhož roku, když nastala doba letní, shromáždili Baby- Ilonští vojsko veliké náramně, jehož odhadovali jsme jezd- cův na patnáct tisíc, pěších dvacet, míníce válkou zničiti kře- sťanství Jerusalémské. Když přitáhli až k Askalonu, král damašský Tuldekvin vyšel s lidem svým na pomoc, překročiv Jordán. Krom toho tehdy připlulo tam nemalé loďstvo po moři, aby nám neméně škodilo. Potom lodi válečné i nalo- žené zbožím přijely k Tyru, kteří pak po souši přibyli, zů- stali u Askalonu čekajíce boje. Tu král Balduin s Antiochij- skými a Tripolskými, pro něž byl vzkázal po poslích, by přišli na pomoc do toho zápasu, spěchal proti nepřátelskému voj- sku a přešed Azot, kdysi město filištínské, dal složiti stany se soumarův a rozpnouti nedaleko Babylonských, tak že obojí vojsko denně na sebe vidělo. Ale poněvadž báli se jedni na druhé udeřiti a raději žíti než umříti chtěli, téměř tři měsíce z toho důvodu chytře válku ti i oni protahovali, až posléze 113 P. L. 1118
POČINA SEKNIHATŘETI DÉJE BALDUINA DRUHÉHO Hlava I. Na hod Boží velikonoční Balduin pomazán na krále. dyž tedy zemřel král Balduin, Jerusalémští ihned sešedše se v sněm, aby bez krále nebyli jmíni slabšími, zvolili sobě králem Balduina, hraběte edesského, příbuzného zesnu- lého krále. On přešed řeku Eufrat, byl přišel náhodou do Jerusaléma, chtěje mluviti s předchůdcem. Zvolen byl svorně na Boží Hod velikonoční a pomazán. L. P. 1118 Hlava II. O shromáždění vojska babylonského. éhož roku, když nastala doba letní, shromáždili Baby- Ilonští vojsko veliké náramně, jehož odhadovali jsme jezd- cův na patnáct tisíc, pěších dvacet, míníce válkou zničiti kře- sťanství Jerusalémské. Když přitáhli až k Askalonu, král damašský Tuldekvin vyšel s lidem svým na pomoc, překročiv Jordán. Krom toho tehdy připlulo tam nemalé loďstvo po moři, aby nám neméně škodilo. Potom lodi válečné i nalo- žené zbožím přijely k Tyru, kteří pak po souši přibyli, zů- stali u Askalonu čekajíce boje. Tu král Balduin s Antiochij- skými a Tripolskými, pro něž byl vzkázal po poslích, by přišli na pomoc do toho zápasu, spěchal proti nepřátelskému voj- sku a přešed Azot, kdysi město filištínské, dal složiti stany se soumarův a rozpnouti nedaleko Babylonských, tak že obojí vojsko denně na sebe vidělo. Ale poněvadž báli se jedni na druhé udeřiti a raději žíti než umříti chtěli, téměř tři měsíce z toho důvodu chytře válku ti i oni protahovali, až posléze 113 P. L. 1118
Strana 114
Saraceni z omrzelosti odepřeli válčiti a Antiochijští vrátili se domů, svěřivše králi tři sta svých jezdců, aby, třeba-li by bylo, posilovali krále v boji, kdyby Egyptští pokoušeli se obnoviti nepřátelství. Hlava III. O pobití Antiochijských v boji s Turky. oku tisícího stého devatenáctého od vtělení Páně, dne dvacátého devátého ledna umřel jest papež Gelasius, ná- stupce Paschalův, a pochován jest v Cluny. Po něm dosazen byl Kalikst, jenž byl arcibiskupem viennským. Rozvláčností znechutili bychom historii, kdybychom chtěli vyprávěti vše- cko, co toho roku nešťastně se událo v krajině antiochijské. Kterak Roger, kníže Antiochijský, s velmoži svými a lidem svým vytrhl do boje proti Turkům, a u městečka Arthasia zavražděn padl, kdež Antiochijských pobito bylo sedm tisíc, Turků pak ani dvacet. A není divu, dopustil-li Bůh na ně také zahanbení, když přenáramně oplývajíce všelikými bo- hatstvy, ani jeho se nebáli ani lidí svými hříchy se nestyděli. Neb vedle své ženy kníže ten páchal nestoudně cizoložství s mnoha jinými. Pána svého, syna Bohemondova v Apulii s matkou svou dlícího, vydědil a mnohým jiným se provi- ňoval, sám i skrze velmože, živ jsa pyšně a prostopášně. Na kteréž možno obrátiti tento verš Davidův: Vyšla jako z tuku nepravost jejich. Neb stěží mezi bujnými rozkošemi zacho- vávala se míra. L. P. 1119 Hlava IV. Kterak král Balduin vzav Kříž Páně spěchal Anti- ochijským na pomoc. L. P. 1119 Do této porážce Antiochijských následovalo velmi šťastné vítězství, kteréž slitováním Božím ku podivu se zdařilo lidu jerusalémskému. Když totiž řečený Roger vzkázal po poslech králi jerusalémskému, aby mu pospíšil na pomoc, že Turci s lidem mnohým naň doléhají, král nechav jiného podniku, k němuž se byl vypravil, chtěje se svými udeřiti na Damašské nedaleko Jordanu, pojal s sebou patriarchu s Křížem Páně, vyhnal je prudce s jejich stanovisk a rychle 114
Saraceni z omrzelosti odepřeli válčiti a Antiochijští vrátili se domů, svěřivše králi tři sta svých jezdců, aby, třeba-li by bylo, posilovali krále v boji, kdyby Egyptští pokoušeli se obnoviti nepřátelství. Hlava III. O pobití Antiochijských v boji s Turky. oku tisícího stého devatenáctého od vtělení Páně, dne dvacátého devátého ledna umřel jest papež Gelasius, ná- stupce Paschalův, a pochován jest v Cluny. Po něm dosazen byl Kalikst, jenž byl arcibiskupem viennským. Rozvláčností znechutili bychom historii, kdybychom chtěli vyprávěti vše- cko, co toho roku nešťastně se událo v krajině antiochijské. Kterak Roger, kníže Antiochijský, s velmoži svými a lidem svým vytrhl do boje proti Turkům, a u městečka Arthasia zavražděn padl, kdež Antiochijských pobito bylo sedm tisíc, Turků pak ani dvacet. A není divu, dopustil-li Bůh na ně také zahanbení, když přenáramně oplývajíce všelikými bo- hatstvy, ani jeho se nebáli ani lidí svými hříchy se nestyděli. Neb vedle své ženy kníže ten páchal nestoudně cizoložství s mnoha jinými. Pána svého, syna Bohemondova v Apulii s matkou svou dlícího, vydědil a mnohým jiným se provi- ňoval, sám i skrze velmože, živ jsa pyšně a prostopášně. Na kteréž možno obrátiti tento verš Davidův: Vyšla jako z tuku nepravost jejich. Neb stěží mezi bujnými rozkošemi zacho- vávala se míra. L. P. 1119 Hlava IV. Kterak král Balduin vzav Kříž Páně spěchal Anti- ochijským na pomoc. L. P. 1119 Do této porážce Antiochijských následovalo velmi šťastné vítězství, kteréž slitováním Božím ku podivu se zdařilo lidu jerusalémskému. Když totiž řečený Roger vzkázal po poslech králi jerusalémskému, aby mu pospíšil na pomoc, že Turci s lidem mnohým naň doléhají, král nechav jiného podniku, k němuž se byl vypravil, chtěje se svými udeřiti na Damašské nedaleko Jordanu, pojal s sebou patriarchu s Křížem Páně, vyhnal je prudce s jejich stanovisk a rychle 114
Strana 115
vrátil se na pomoc Antiochijským, veda s sebou biskupa césarijského, jenž potom nesl výborně Kříž Páně v boji proti nepřátelům. Též vzal tam s sebou král hraběte Tripolského, a bylo jich pospolu dvě stě padesát rytířův. A když přijeli k Antiochii, král poslal poselstvo k Edesským, přikazuje jim, aby rychlým pochodem přitáhli do války, kterou strojili proti Turkům. A když se shromáždili s králem a Antiochijskými, kteří z první války buď byli prchli nebo nějakou náhodou smrti unikli, svedena jest bitva u městečka, jež zovou Sar- danou, dvacet čtyři míle od Antiochie. I bylo rytířů našich sedm set, Turků pak dvacet tisíc. Vůdce jejich slul Gazi. Ne- vidí mi se zamlčeti, jak Turek jeden postihnuv, že jeden z našich rytířů zná jazyk perský, oslovil ho a řekl: „Povídám ti, Franku: proč jste tak hloupi a nadarmo se namáháte? Nám zajisté nikterak neodoláte; jestiť vás hrstka, nás spousta. Ba i Bůh váš vás opustil, vida že ani zákona svého nedbáte, jak jste byli povinni, ani víry a pravdy vespolek nezachováváte. To víme, to jsme poznali, to pozorujeme. Zítra bez pochyb- nosti zvítězíme a porazíme vás.“ O jaká hanba křesťanům, když nevěrci kářou nás z víry naší! Začež náramně bychom se měli styděti a z hříchů svých s pláčem se kajíce, napra- viti se. Hlava V. O boji a vítězství mocí přesvatého Kříže a o jeho přijetí v Antiochii. a druhý den tedy, jak bylo řečeno, sveden byl boj, přezu L. P. řivý, v němž vítězství dlouho se kolísalo, až Všemohoucí přinutil Turky k útěku a křesťany proti nim velkolepě vzmu- žil. Ale přece doléhajíce na Franky, tak některé houfce jejich rozptýlili, že až do Antiochie utíkajíce nemohli se už spojiti se svými spolubojovníky. Neméně však Bůh rozptýlil Turky neb někteří utíkali, až se vrátili do Persie, jiní zase nalezli do města Alapie, aby se zachránili. Král jerusalémský pak a hrabě tripolský se svými byli jakoby druhy slavného Kříže, a kteříž jako sluhové Pána do boje jej provázeli, kolem něho stále čestně bojujíce a neopouštějíce ho, v seči bitevní mužně stáli, a Bůh všemohoucí mocí téhož přesvatého a předraho- cenného Kříže vytrhl je mocně z ruky proklatého lidu a k ji- 1119 115
vrátil se na pomoc Antiochijským, veda s sebou biskupa césarijského, jenž potom nesl výborně Kříž Páně v boji proti nepřátelům. Též vzal tam s sebou král hraběte Tripolského, a bylo jich pospolu dvě stě padesát rytířův. A když přijeli k Antiochii, král poslal poselstvo k Edesským, přikazuje jim, aby rychlým pochodem přitáhli do války, kterou strojili proti Turkům. A když se shromáždili s králem a Antiochijskými, kteří z první války buď byli prchli nebo nějakou náhodou smrti unikli, svedena jest bitva u městečka, jež zovou Sar- danou, dvacet čtyři míle od Antiochie. I bylo rytířů našich sedm set, Turků pak dvacet tisíc. Vůdce jejich slul Gazi. Ne- vidí mi se zamlčeti, jak Turek jeden postihnuv, že jeden z našich rytířů zná jazyk perský, oslovil ho a řekl: „Povídám ti, Franku: proč jste tak hloupi a nadarmo se namáháte? Nám zajisté nikterak neodoláte; jestiť vás hrstka, nás spousta. Ba i Bůh váš vás opustil, vida že ani zákona svého nedbáte, jak jste byli povinni, ani víry a pravdy vespolek nezachováváte. To víme, to jsme poznali, to pozorujeme. Zítra bez pochyb- nosti zvítězíme a porazíme vás.“ O jaká hanba křesťanům, když nevěrci kářou nás z víry naší! Začež náramně bychom se měli styděti a z hříchů svých s pláčem se kajíce, napra- viti se. Hlava V. O boji a vítězství mocí přesvatého Kříže a o jeho přijetí v Antiochii. a druhý den tedy, jak bylo řečeno, sveden byl boj, přezu L. P. řivý, v němž vítězství dlouho se kolísalo, až Všemohoucí přinutil Turky k útěku a křesťany proti nim velkolepě vzmu- žil. Ale přece doléhajíce na Franky, tak některé houfce jejich rozptýlili, že až do Antiochie utíkajíce nemohli se už spojiti se svými spolubojovníky. Neméně však Bůh rozptýlil Turky neb někteří utíkali, až se vrátili do Persie, jiní zase nalezli do města Alapie, aby se zachránili. Král jerusalémský pak a hrabě tripolský se svými byli jakoby druhy slavného Kříže, a kteříž jako sluhové Pána do boje jej provázeli, kolem něho stále čestně bojujíce a neopouštějíce ho, v seči bitevní mužně stáli, a Bůh všemohoucí mocí téhož přesvatého a předraho- cenného Kříže vytrhl je mocně z ruky proklatého lidu a k ji- 1119 115
Strana 116
nému svému podniku do budoucna zachoval. A když byl král dva dni pole toho střehl a z Turků nikdo se tam nevrátil k boji, vzal Kříž Páně a táhl do Antiochie. I vyšel patriarcha antiochijský vstříc přesvatému Kříži a králi i arcibiskupu, jenž jej nesl; a vzdali všickni Bohu díky a pěli sladkozvuké chvály všemohoucímu Bohu, jenž mocí přeslavného Kříže svého daroval křesťanům vítězství a Kříž bezpečně přivedl zpět mezi křesťanstvo. Vroucností plakali, radostí zpívali, znovu a znovu klanějíce se uctívali převelebný Kříž a povstá- vajíce s tvářemi vzhůru díky vzdávali. Dva dni světla svého Slunce skýtalo Panně, když byl boj bojován, jímž parthská potřena síla; jasné tehdáž růžky desáté svítily luny. Hlava VI. O uvítání svatého Kříže v Jerusalémě. L. P. 1119 když v Antiochii nedlouhým odpočinkem Frankové se zotavili, ustanovili se vrátiti, jakož se slušelo, s požehna- ným Křížem Páně do Jerusaléma. A svolav rytířů, kolik bylo třeba, vypravil jej král do Jerusaléma a v den, kdy slavívají svátek Povýšení jeho, jak jej císař Heraklios vítězně přinesl zpět z Persie, vstoupili s ním radostně do svatého města, a všickni obyvatelé uvítali jej s nevýslovným veselím. Hlava VII. Králi dostalo se knížectví Antiochijského. L.P. 1119 rál pak, poněvadž potřeba kázala, zůstal v Antiochii, aby země zemřelých velmožů rozdělil poměrně živým, aby vdovám, kteréž tam nalezl mnohé, dal nové manžely dle u- přímné náklonnosti, a mnoho jiného, co potřebovalo opravy, obnovil. Neb jakkoli už byl neobyčejně vynikl co král jeru- salémský, po smrti knížete antiochijského Rogera přidáno mu ještě království antiochijské a stal se králem dvojitým. Pročež napomínám krále a prosím, aby Boha z celého srdce svého a ze vší duše své a ze všech sil svých miloval a s díků- činěním zcela jakožto věrný otrok se mu poddával a vyzná- val se jeho pokorným sluhou, jenž takového Pána nalezl sobě přítelem. Kterého předchůdce jeho tak povýšil, jako jeho? 116
nému svému podniku do budoucna zachoval. A když byl král dva dni pole toho střehl a z Turků nikdo se tam nevrátil k boji, vzal Kříž Páně a táhl do Antiochie. I vyšel patriarcha antiochijský vstříc přesvatému Kříži a králi i arcibiskupu, jenž jej nesl; a vzdali všickni Bohu díky a pěli sladkozvuké chvály všemohoucímu Bohu, jenž mocí přeslavného Kříže svého daroval křesťanům vítězství a Kříž bezpečně přivedl zpět mezi křesťanstvo. Vroucností plakali, radostí zpívali, znovu a znovu klanějíce se uctívali převelebný Kříž a povstá- vajíce s tvářemi vzhůru díky vzdávali. Dva dni světla svého Slunce skýtalo Panně, když byl boj bojován, jímž parthská potřena síla; jasné tehdáž růžky desáté svítily luny. Hlava VI. O uvítání svatého Kříže v Jerusalémě. L. P. 1119 když v Antiochii nedlouhým odpočinkem Frankové se zotavili, ustanovili se vrátiti, jakož se slušelo, s požehna- ným Křížem Páně do Jerusaléma. A svolav rytířů, kolik bylo třeba, vypravil jej král do Jerusaléma a v den, kdy slavívají svátek Povýšení jeho, jak jej císař Heraklios vítězně přinesl zpět z Persie, vstoupili s ním radostně do svatého města, a všickni obyvatelé uvítali jej s nevýslovným veselím. Hlava VII. Králi dostalo se knížectví Antiochijského. L.P. 1119 rál pak, poněvadž potřeba kázala, zůstal v Antiochii, aby země zemřelých velmožů rozdělil poměrně živým, aby vdovám, kteréž tam nalezl mnohé, dal nové manžely dle u- přímné náklonnosti, a mnoho jiného, co potřebovalo opravy, obnovil. Neb jakkoli už byl neobyčejně vynikl co král jeru- salémský, po smrti knížete antiochijského Rogera přidáno mu ještě království antiochijské a stal se králem dvojitým. Pročež napomínám krále a prosím, aby Boha z celého srdce svého a ze vší duše své a ze všech sil svých miloval a s díků- činěním zcela jakožto věrný otrok se mu poddával a vyzná- val se jeho pokorným sluhou, jenž takového Pána nalezl sobě přítelem. Kterého předchůdce jeho tak povýšil, jako jeho? 116
Strana 117
Jiným udělil po jednom království, tomuto však dvě, a bez pletich, bez krveprolévání, bez soužení pří, ale Božím pokoj- ným zřízením jich získal. Odevzdalt mu Bůh zemi daleko široko od Egypta až k Mesopotamii. Ruku štědrou k němu měl; nechť se tedy střeže, aby on k němu neměl skrblou, kte- rýž přehojně dává a nevyčítá. Žádá-li si býti králem, at se snaží, by náležitě kraloval. Když pak král po vykonání mnoha prací vrátil se z Anti- ochie do Jerusaléma, v den Narození Páně byl s manželkou svou v Betlémě korunován diademem královským. Hlava VIII. Odpuštění cla. éta od Vtělení Páně tisícího stého dvacátého král Balduin L.P. 1120 Druhý osvobodil ode všeho cla všecky, kdož přivážeti by chtěli branami jerusalémskými pšenici a ječmen nebo luště- niny; a křesťanům i Saracenům dal volnost, by bez všeho obtěžování vcházeli a vycházeli a prodávali, kde a komukoliv by chtěli. Nad to prominul zvyklou dávku z míry. Hlava IX. Kterak Turci se shromáždili a král vypravil se proti nim. Když pak šestého měsíce toho léta byli jsme v Jerusalémě, L. P. 1120 přišli poslové z Antiochie, oznamujíce králi a nám všem přítomným, že Turci přešli přes Eufrat a vstoupili do Syrie, by škodili křesťanstvu, jakož v dřívějších letech činívali. Pro- tož vyslechnuv radu, jakož potřeba velela, prosil král patri- archy a kléru přepokorně, by mu dali vítězný Kříž Páně, řka, že třeba, aby se jím on i všickni jeho obrnili k boji, poněvadž bez kruté seči nebude možno oněch Turků vypuditi ze země, kterouž plení. A poněvadž nedůvěřuje v sílu svou ni ve mno- hý lid, který má, Kříž bude prýmu posilou a slitováním Páně, za mnoho tisíců. A bez něho že ni on ni jiní neodvažují se táhnouti do války. I byla mezi těmi, kteří šli do války, a těmi, kteří zůstali v Jerusalémě dosti příslušná pře: má-li pro ta- kovou nesnáz křesťanstva kříž býti odnesen do Antiochie, či nenáleží-li církve jerusalémské zbavovati takového jejího 117
Jiným udělil po jednom království, tomuto však dvě, a bez pletich, bez krveprolévání, bez soužení pří, ale Božím pokoj- ným zřízením jich získal. Odevzdalt mu Bůh zemi daleko široko od Egypta až k Mesopotamii. Ruku štědrou k němu měl; nechť se tedy střeže, aby on k němu neměl skrblou, kte- rýž přehojně dává a nevyčítá. Žádá-li si býti králem, at se snaží, by náležitě kraloval. Když pak král po vykonání mnoha prací vrátil se z Anti- ochie do Jerusaléma, v den Narození Páně byl s manželkou svou v Betlémě korunován diademem královským. Hlava VIII. Odpuštění cla. éta od Vtělení Páně tisícího stého dvacátého král Balduin L.P. 1120 Druhý osvobodil ode všeho cla všecky, kdož přivážeti by chtěli branami jerusalémskými pšenici a ječmen nebo luště- niny; a křesťanům i Saracenům dal volnost, by bez všeho obtěžování vcházeli a vycházeli a prodávali, kde a komukoliv by chtěli. Nad to prominul zvyklou dávku z míry. Hlava IX. Kterak Turci se shromáždili a král vypravil se proti nim. Když pak šestého měsíce toho léta byli jsme v Jerusalémě, L. P. 1120 přišli poslové z Antiochie, oznamujíce králi a nám všem přítomným, že Turci přešli přes Eufrat a vstoupili do Syrie, by škodili křesťanstvu, jakož v dřívějších letech činívali. Pro- tož vyslechnuv radu, jakož potřeba velela, prosil král patri- archy a kléru přepokorně, by mu dali vítězný Kříž Páně, řka, že třeba, aby se jím on i všickni jeho obrnili k boji, poněvadž bez kruté seči nebude možno oněch Turků vypuditi ze země, kterouž plení. A poněvadž nedůvěřuje v sílu svou ni ve mno- hý lid, který má, Kříž bude prýmu posilou a slitováním Páně, za mnoho tisíců. A bez něho že ni on ni jiní neodvažují se táhnouti do války. I byla mezi těmi, kteří šli do války, a těmi, kteří zůstali v Jerusalémě dosti příslušná pře: má-li pro ta- kovou nesnáz křesťanstva kříž býti odnesen do Antiochie, či nenáleží-li církve jerusalémské zbavovati takového jejího 117
Strana 118
pokladu. I pravili jsme: „Oh, my neštastní! Co učiníme, do- pustí-li Bůh a ztratíme-li ve válce Kříž, jako Israelští kdysi ztratili Archu Umluvy?“ Co však o tom se rozepisovati? Po- třeba vyzývala, rozumučil; učinili jsme, čemu jsme nechtěli, a čemu jsme nechtěli, chtěli jsme. A vroucí slzy lítosti nad ním prolévajíce, zapěli jsme písně k jeho chvále, a bosýma nohama král i patriarcha a veškeren lid šel s ním za město, odkudž král s pláčem s ním odešel a lid vrátil se do města svatého. Byl měsíc červen. Přitáhli tedy k Antiochii, kterouž Turci už tak tísnili, že obyvatelé sotva na mili odvážili se vykročiti za obvod hradební. Uslyševše však o příchodu krá- lově, ihned odtud se stáhli, a odešli k městu Alapii, kdež by jim bylo bezpečněji; k nimž přidružily se tehdy tři tisíce jezdců damašských. A když král odvážným pohybem postoupil až k nim, by s nimi svedl bitvu, a ač s obou stran střílelo se z luků a mnozí byli raněni nebo zabiti, Turci přec zdráhali se utkati, pročež po třídenních těchto přestřelkách bez určitého závěru naši vrátili se do Antiochie a větší část Turků odtáhla do Persie. Po té král poslal svatý Kříž čestně zpět do Jerusa- léma a sám zůstal v krajině antiochijské chránit té země. Dvacátého října tedy uvítali jsme zase slavný Kříž Páně v Jerusalémě s radostí velikou. Hlava X. O výpravě králově proti Damašským a zboření tvrze. L. P. 1121 éta od vtělení Páně tisícího stého dvacátého prvého král — shromáždil lid svůj od Sionu až k Joppě a pátého čer- vence překročiv Jordán, táhl proti králi damašskému, jenž s Araby, spolčivšími se s ním a spojivšími, pustošil země naše poblíž Tiberiady, aniž mu kdo překážel. Když zname- nal, že náš král s vojskem svým blíží se proti němu, ihned dal sebrati své stany a vyhýbaje se boji, stáhl se do své země. Král náš stíhal ho dva dni, když však lid ten neodvažoval se s ním boje, vrátil se k tvrzi, kterouž loňského roku vystavěti dal Tuldekvin, král damašský, aby nám odtud škodil, vzdá- lenou od Jordánu dle našeho odhadu asi šestnáct mil. Tu král oblehl, stroji pokořil, mocí dobyl, daň vzal. Strážcům a o chráncům jejím, čtyřiceti Turkům totiž pod stanovenou vý- jimkou živým dovolil odejíti a po té městečko srovnal se 118
pokladu. I pravili jsme: „Oh, my neštastní! Co učiníme, do- pustí-li Bůh a ztratíme-li ve válce Kříž, jako Israelští kdysi ztratili Archu Umluvy?“ Co však o tom se rozepisovati? Po- třeba vyzývala, rozumučil; učinili jsme, čemu jsme nechtěli, a čemu jsme nechtěli, chtěli jsme. A vroucí slzy lítosti nad ním prolévajíce, zapěli jsme písně k jeho chvále, a bosýma nohama král i patriarcha a veškeren lid šel s ním za město, odkudž král s pláčem s ním odešel a lid vrátil se do města svatého. Byl měsíc červen. Přitáhli tedy k Antiochii, kterouž Turci už tak tísnili, že obyvatelé sotva na mili odvážili se vykročiti za obvod hradební. Uslyševše však o příchodu krá- lově, ihned odtud se stáhli, a odešli k městu Alapii, kdež by jim bylo bezpečněji; k nimž přidružily se tehdy tři tisíce jezdců damašských. A když král odvážným pohybem postoupil až k nim, by s nimi svedl bitvu, a ač s obou stran střílelo se z luků a mnozí byli raněni nebo zabiti, Turci přec zdráhali se utkati, pročež po třídenních těchto přestřelkách bez určitého závěru naši vrátili se do Antiochie a větší část Turků odtáhla do Persie. Po té král poslal svatý Kříž čestně zpět do Jerusa- léma a sám zůstal v krajině antiochijské chránit té země. Dvacátého října tedy uvítali jsme zase slavný Kříž Páně v Jerusalémě s radostí velikou. Hlava X. O výpravě králově proti Damašským a zboření tvrze. L. P. 1121 éta od vtělení Páně tisícího stého dvacátého prvého král — shromáždil lid svůj od Sionu až k Joppě a pátého čer- vence překročiv Jordán, táhl proti králi damašskému, jenž s Araby, spolčivšími se s ním a spojivšími, pustošil země naše poblíž Tiberiady, aniž mu kdo překážel. Když zname- nal, že náš král s vojskem svým blíží se proti němu, ihned dal sebrati své stany a vyhýbaje se boji, stáhl se do své země. Král náš stíhal ho dva dni, když však lid ten neodvažoval se s ním boje, vrátil se k tvrzi, kterouž loňského roku vystavěti dal Tuldekvin, král damašský, aby nám odtud škodil, vzdá- lenou od Jordánu dle našeho odhadu asi šestnáct mil. Tu král oblehl, stroji pokořil, mocí dobyl, daň vzal. Strážcům a o chráncům jejím, čtyřiceti Turkům totiž pod stanovenou vý- jimkou živým dovolil odejíti a po té městečko srovnal se 118
Strana 119
zemí. Obyvatelé krajiny nazývají tvrz tu Jarras, a byla za sta- rodávna založena podivuhodně a slavně, pevná polohou ve středu jakéhosi města, a z kamenů velikých a hranatých vy- stavěna. Jakmile však zvěděl král, že bez velikých obtíží nelze ji držeti a že jest nesnadno zásobovati ji náležitě lidem i po- travou, kázal je zbořiti a všem vrátiti se domů. Město ono bylo kdysi znamenito v Arabii, jmenem Gerasa, u hory Ga- laad, v pokolení Manasse. Končí se tento rok, jenž vším skoro byl nám přízniv, jak pokojem šťastný, tak plod všeliký urodiv nám. Hlava XI. O jiné výpravě králově, proti hraběti tripolskému, po té opět proti Turkům. éta od narození Páně tisícího stého dvacátého druhého zvo- — len v Jerusalémě arcibiskup církvi tyrské, jmenem Odo, prvý z lidu latinského. Potom odejel král do Ptolemaidy, kdež sebrav svůj lid, pěší i jízdný, pohnul vojskem svým a nesa s sebou Kříž Páně, táhl na Tripoli, aby pomstil bezpráví a zpupnost, kterou provinil se hrabě toho kraje, jmenem Pontius, odpíraje mu poddanství, jakož byl činil otec jeho Bertrand. Ale Bůh tomu chtěl a přítomní velmožové obou stran to chválili, že se spolu spřátelili, on hrabě přistoupil na rozumný důvod. A když se takto smířili, náhle přišel tam jistý arcibiskup, poslaný tam od Antiochijských, vybízeje krále, aby co nejrychleji spěchal do Antiochie, na pomoc proti Turkům. Již totiž pustošili onu zem, aniž jim který kníže bránil. Uslyšev to, král ihned spěchal, maje s sebou tři sta rytířů nejvybranějších a čtyři sta vojáků námezdných nej- statečnějších. Ostatní pak vrátili se do Jerusaléma nebo na svá místa. Když však král dospěl tam, kde byl slyšel, že Turci jsou shromážděni, totiž u tvrze řečené Zaredna, kterou již obležením svírali, odtáhli odtud, nechtějíce krále dočkati. Zvěděv to, král uchýlil se do Antiochie. Ale Turci opět vrá- tili se k začatému obléhání, což přimělo krále, jenž se toho doslechl, by opět hbitě jel proti nim. Ale poněvadž onen lid partský v pohotovosti válečné nikdy dlouho nevytrvá v témže stavu (neb tu čely, tu zády obracejí se k protivníkům, nad myšlenku rychleji a mimo nadání dávají se na líčený útěk a L. P. 1122 119
zemí. Obyvatelé krajiny nazývají tvrz tu Jarras, a byla za sta- rodávna založena podivuhodně a slavně, pevná polohou ve středu jakéhosi města, a z kamenů velikých a hranatých vy- stavěna. Jakmile však zvěděl král, že bez velikých obtíží nelze ji držeti a že jest nesnadno zásobovati ji náležitě lidem i po- travou, kázal je zbořiti a všem vrátiti se domů. Město ono bylo kdysi znamenito v Arabii, jmenem Gerasa, u hory Ga- laad, v pokolení Manasse. Končí se tento rok, jenž vším skoro byl nám přízniv, jak pokojem šťastný, tak plod všeliký urodiv nám. Hlava XI. O jiné výpravě králově, proti hraběti tripolskému, po té opět proti Turkům. éta od narození Páně tisícího stého dvacátého druhého zvo- — len v Jerusalémě arcibiskup církvi tyrské, jmenem Odo, prvý z lidu latinského. Potom odejel král do Ptolemaidy, kdež sebrav svůj lid, pěší i jízdný, pohnul vojskem svým a nesa s sebou Kříž Páně, táhl na Tripoli, aby pomstil bezpráví a zpupnost, kterou provinil se hrabě toho kraje, jmenem Pontius, odpíraje mu poddanství, jakož byl činil otec jeho Bertrand. Ale Bůh tomu chtěl a přítomní velmožové obou stran to chválili, že se spolu spřátelili, on hrabě přistoupil na rozumný důvod. A když se takto smířili, náhle přišel tam jistý arcibiskup, poslaný tam od Antiochijských, vybízeje krále, aby co nejrychleji spěchal do Antiochie, na pomoc proti Turkům. Již totiž pustošili onu zem, aniž jim který kníže bránil. Uslyšev to, král ihned spěchal, maje s sebou tři sta rytířů nejvybranějších a čtyři sta vojáků námezdných nej- statečnějších. Ostatní pak vrátili se do Jerusaléma nebo na svá místa. Když však král dospěl tam, kde byl slyšel, že Turci jsou shromážděni, totiž u tvrze řečené Zaredna, kterou již obležením svírali, odtáhli odtud, nechtějíce krále dočkati. Zvěděv to, král uchýlil se do Antiochie. Ale Turci opět vrá- tili se k začatému obléhání, což přimělo krále, jenž se toho doslechl, by opět hbitě jel proti nim. Ale poněvadž onen lid partský v pohotovosti válečné nikdy dlouho nevytrvá v témže stavu (neb tu čely, tu zády obracejí se k protivníkům, nad myšlenku rychleji a mimo nadání dávají se na líčený útěk a L. P. 1122 119
Strana 120
zase náhlým útokem dorážejí), nepřistrojili se v jistém po- stavení k boji, ale docela se vyhnuli utkání a takto odtáhli co poražení. Požehnána buď tedy korouhev přesvatého Kříže Páně a pomoc všem pravověrným všude přispívající, kteráž svou ochranou a útěchou obrňuje věřící, a jejímž působením my křesťané bez jakékoli škody vrátili jsme se domů. Odha- dovaloť se jich na deset tisíc jezdců, nás pak tisíc dvě stě, krom hloučku pěších. Král pak i s Křížem Páně vrátil se do Tri- pole a odtud s několika odejel do Antiochie, kamž ho volala nastalá potřeba. A Kříž Páně donesen byl do Jerusaléma a s radostí velikou čestně uložen na svém místě, dvacátého září. Čas, hodiny když jsou na roveň rozvážily Váhy, jak počtem rovným, tak stejným světla trváním. Hlava XII. O zajetí hraběte edesského. L. P. 1122 Zatím zajat byl Goscelin, hrabě edesský, a s ním Galeran Z příbuzný jeho, při čemž ne méně než sto z jeho rytířstva bylo utraceno. Byli totiž zaskočeni jakýmsi emirem Balakem, jenž chytře na ně počíhal a nastrojil jim úklady. Končí i tento se rok, bohatý jako rok byl loňský zrn plody, jenž na nivách se sejí, všelikými. Pšenky korec dobré tam dávali nám po denáru, zlatník kdož položil francký, čtyřicet jich dostal. Tehdáž nás Babylon ani Parth nerušil zlou válkou. Hlava XIII. O pokoji mezi papežem a císařem. L. P. 1123 éta od zrození Páně tisícího stého dvacátého třetího v in- —dikcí prvou král německý Jindřich smířil se s papežem Kalikstem. Díky Bohu, že království i kněžství v lásce se spolčily. Hlava XIV. O výpravě Benátčanů do Jerusaléma. L. P. 1123 éhož roku Benátčané s velikým loďstvem pozdvihli se I k výpravě do Syrie, aby s pomocí Boží k užitku a po- výšení křesťanství zvelebili Jerusalém a krajinu okolní. Mi- 120
zase náhlým útokem dorážejí), nepřistrojili se v jistém po- stavení k boji, ale docela se vyhnuli utkání a takto odtáhli co poražení. Požehnána buď tedy korouhev přesvatého Kříže Páně a pomoc všem pravověrným všude přispívající, kteráž svou ochranou a útěchou obrňuje věřící, a jejímž působením my křesťané bez jakékoli škody vrátili jsme se domů. Odha- dovaloť se jich na deset tisíc jezdců, nás pak tisíc dvě stě, krom hloučku pěších. Král pak i s Křížem Páně vrátil se do Tri- pole a odtud s několika odejel do Antiochie, kamž ho volala nastalá potřeba. A Kříž Páně donesen byl do Jerusaléma a s radostí velikou čestně uložen na svém místě, dvacátého září. Čas, hodiny když jsou na roveň rozvážily Váhy, jak počtem rovným, tak stejným světla trváním. Hlava XII. O zajetí hraběte edesského. L. P. 1122 Zatím zajat byl Goscelin, hrabě edesský, a s ním Galeran Z příbuzný jeho, při čemž ne méně než sto z jeho rytířstva bylo utraceno. Byli totiž zaskočeni jakýmsi emirem Balakem, jenž chytře na ně počíhal a nastrojil jim úklady. Končí i tento se rok, bohatý jako rok byl loňský zrn plody, jenž na nivách se sejí, všelikými. Pšenky korec dobré tam dávali nám po denáru, zlatník kdož položil francký, čtyřicet jich dostal. Tehdáž nás Babylon ani Parth nerušil zlou válkou. Hlava XIII. O pokoji mezi papežem a císařem. L. P. 1123 éta od zrození Páně tisícího stého dvacátého třetího v in- —dikcí prvou král německý Jindřich smířil se s papežem Kalikstem. Díky Bohu, že království i kněžství v lásce se spolčily. Hlava XIV. O výpravě Benátčanů do Jerusaléma. L. P. 1123 éhož roku Benátčané s velikým loďstvem pozdvihli se I k výpravě do Syrie, aby s pomocí Boží k užitku a po- výšení křesťanství zvelebili Jerusalém a krajinu okolní. Mi- 120
Strana 121
nulého roku vypluvše ze své země, zimovali na ostrově ře- čeném Korfu, čekajíce času příznivého k plavbě. Loďstva jejich bylo krom člunů a drobných lodic, sto dvacet lodí, ně- které útoční, jiné nákladní, jiné trojveslice. Bylyť vystavěny v trojí podobě. A vezli na nich zásobu dříví velmi štíhlého, aby řemeslníci moudře složili z něho stroje, po nichž by slézti mohli na vysoké hrady měst a dobýti jich. Hlava XV. V který čas vydali se na cestu. jarní čas tedy, kdy otvírají se cesty k plavbě, neváhali L. P. 1123 vykonati, co Bohu dávno byli slíbili. A hojné sobě při- pravivše zásoby všeho, čeho na cestu po moři potřebí, a spá- livše chyše, v nichž přes zimu odpočívali, na zahlaholení pře- mnoha trub vzývali Boha o pomoc a radostně rozvinuli a vytáhli plachty. A lodě, které pestrými barvami byly poma- lovány, líbeznou skvělostí velmi lahodily očím diváků, a bylo na nich patnáct tisíc mužův ozbrojených, z Benátčanův i pout- níkův, kteří se k nim připojili. Koní pak tři sta s sebou vezli. A takto poháněni mírným větříkem severním, sličně brá- zdíce hladinu, mířili k ostrovu Methonu, potom ke Rhodu. Bylo třeba, aby jeli pohromadě a ne roztroušeně neboť časem též větry se měnily, a kdyby nebyli obezřele svého postupu řídili, byli by se brzy od sebe daleko rozjeli, proto za krátkých dní toliko ve dne se plavili, a často nalézajíce přístavy, denně kotvili, aby z nedostatku čerstvé vody oni i koně jejich ne- strádali žízní. Hlava XVI. Král Balduin zajat a Eustachius ustanoven jeho náměstkem. éhož času stalo se, že Balduin, král jerusalémský byl zajat. L. P. 1123 IBalak totiž, jenž dříve byl zajal Goscelina a Galerana, polapil i tohoto, nedosti v tom opatrného a nepřipraveného, nadčež nic pohanům příjemnějšího, nic křesťanům hrozněj- šího. Jakmile ta zpráva donesla se k nám do Jerusaléma, vši- ckni sešli se na sněm do města Ptolemaidy, by se uradili, co by bylo třeba učiniti. I zvolili a ustanovili strážcem země a velitelem Eustachia, muže statečného a mravů počestných, 121
nulého roku vypluvše ze své země, zimovali na ostrově ře- čeném Korfu, čekajíce času příznivého k plavbě. Loďstva jejich bylo krom člunů a drobných lodic, sto dvacet lodí, ně- které útoční, jiné nákladní, jiné trojveslice. Bylyť vystavěny v trojí podobě. A vezli na nich zásobu dříví velmi štíhlého, aby řemeslníci moudře složili z něho stroje, po nichž by slézti mohli na vysoké hrady měst a dobýti jich. Hlava XV. V který čas vydali se na cestu. jarní čas tedy, kdy otvírají se cesty k plavbě, neváhali L. P. 1123 vykonati, co Bohu dávno byli slíbili. A hojné sobě při- pravivše zásoby všeho, čeho na cestu po moři potřebí, a spá- livše chyše, v nichž přes zimu odpočívali, na zahlaholení pře- mnoha trub vzývali Boha o pomoc a radostně rozvinuli a vytáhli plachty. A lodě, které pestrými barvami byly poma- lovány, líbeznou skvělostí velmi lahodily očím diváků, a bylo na nich patnáct tisíc mužův ozbrojených, z Benátčanův i pout- níkův, kteří se k nim připojili. Koní pak tři sta s sebou vezli. A takto poháněni mírným větříkem severním, sličně brá- zdíce hladinu, mířili k ostrovu Methonu, potom ke Rhodu. Bylo třeba, aby jeli pohromadě a ne roztroušeně neboť časem též větry se měnily, a kdyby nebyli obezřele svého postupu řídili, byli by se brzy od sebe daleko rozjeli, proto za krátkých dní toliko ve dne se plavili, a často nalézajíce přístavy, denně kotvili, aby z nedostatku čerstvé vody oni i koně jejich ne- strádali žízní. Hlava XVI. Král Balduin zajat a Eustachius ustanoven jeho náměstkem. éhož času stalo se, že Balduin, král jerusalémský byl zajat. L. P. 1123 IBalak totiž, jenž dříve byl zajal Goscelina a Galerana, polapil i tohoto, nedosti v tom opatrného a nepřipraveného, nadčež nic pohanům příjemnějšího, nic křesťanům hrozněj- šího. Jakmile ta zpráva donesla se k nám do Jerusaléma, vši- ckni sešli se na sněm do města Ptolemaidy, by se uradili, co by bylo třeba učiniti. I zvolili a ustanovili strážcem země a velitelem Eustachia, muže statečného a mravů počestných, 121
Strana 122
kterýž tehdy držel Césarii a Sidon. Tot byl diktoval patriarcha jerusalémský s velmoži země a zachovávati ustanovil, doka- vad by se nedoslechli najisto o tom či onom konci zajetí krá- lova. A když v polovici května doslechli jsme se, že Baby- lonští přiblížili se až k Askalonu s dvojitým vojskem, po zemi totiž i po moři, ihned ustanovili nejrychlejší lodicí po- slati poselstvo k loďstvu benátskému, prosíce jich, aby ury- chlíce plavbu, přispěli nám v započatém podniku. Hlava XVII. Joppenští od Babylonských znovu obleženi a velmi souženi. R abylonští pak loďstvem svým přitrhli k Joppě a z lodí okázale s ohromným třeskem měděných trub vyskaku- jíce, obklíčili město. A ihned vztýčivše svoje stroje a nářadí, které na největších lodích přivezli, obořili se se všech stran na město a s nevídanou silou a prudkostí metajíce kameny, sužovali je. Bylyť to metací stroje velmi silné, jimiž vystře- lovali balvany dál nežli by šíp doletěl. Pěší Arabové neb Ethio- pané, které s sebou přivedli, s tlupou jezdců mocně útočili na občany; někteří oštěpy, někteří kamení neb šípy s obou stran metali. Obležení však stále střílejíce, přehojně oblé- hatele vraždili, mužně bojujíce o bytí neb nebytí, ač Ethiopané kryli a chránili se štíty. Ženy pak občanům těžce pracujícím obětavě vždy pomáhaly, ty podávajíce kameny, ony zase vodu na pití přinášejíce. A když už Saraceni za pět dní byli po- někud porouchali zeď a střílny mnohé pobořili, vrhajíce na ně kamení, posléze doslechnuvše se, že se přibližují naši, na zatroubení zanechali boje a stroje své po kusech odnesli na lodi. Kdyby bývali se tam déle zdrželi, zajisté byli by města dobyli, neboť maličko bylo těch, kteří ho bránili. A byli již místy zeď okopali, aby nad očekávání rychleji ji prorazili. Bylo pak loďstva jejich osmdesát lodí. L. P. 1123 L. P. 1123 Hlava XVIII. O boji a vítězství křesťanů nad Turky pomocí svatého Kříže. dyž tedy lidu našemu se doneslo, jaká pohroma hrozí, v jedno těleso odevšad se shromáždili u tvrze, kterou tam- nější obyvatelé nazývají Kacho, z Tiberiady totiž a z Ptole- 122
kterýž tehdy držel Césarii a Sidon. Tot byl diktoval patriarcha jerusalémský s velmoži země a zachovávati ustanovil, doka- vad by se nedoslechli najisto o tom či onom konci zajetí krá- lova. A když v polovici května doslechli jsme se, že Baby- lonští přiblížili se až k Askalonu s dvojitým vojskem, po zemi totiž i po moři, ihned ustanovili nejrychlejší lodicí po- slati poselstvo k loďstvu benátskému, prosíce jich, aby ury- chlíce plavbu, přispěli nám v započatém podniku. Hlava XVII. Joppenští od Babylonských znovu obleženi a velmi souženi. R abylonští pak loďstvem svým přitrhli k Joppě a z lodí okázale s ohromným třeskem měděných trub vyskaku- jíce, obklíčili město. A ihned vztýčivše svoje stroje a nářadí, které na největších lodích přivezli, obořili se se všech stran na město a s nevídanou silou a prudkostí metajíce kameny, sužovali je. Bylyť to metací stroje velmi silné, jimiž vystře- lovali balvany dál nežli by šíp doletěl. Pěší Arabové neb Ethio- pané, které s sebou přivedli, s tlupou jezdců mocně útočili na občany; někteří oštěpy, někteří kamení neb šípy s obou stran metali. Obležení však stále střílejíce, přehojně oblé- hatele vraždili, mužně bojujíce o bytí neb nebytí, ač Ethiopané kryli a chránili se štíty. Ženy pak občanům těžce pracujícím obětavě vždy pomáhaly, ty podávajíce kameny, ony zase vodu na pití přinášejíce. A když už Saraceni za pět dní byli po- někud porouchali zeď a střílny mnohé pobořili, vrhajíce na ně kamení, posléze doslechnuvše se, že se přibližují naši, na zatroubení zanechali boje a stroje své po kusech odnesli na lodi. Kdyby bývali se tam déle zdrželi, zajisté byli by města dobyli, neboť maličko bylo těch, kteří ho bránili. A byli již místy zeď okopali, aby nad očekávání rychleji ji prorazili. Bylo pak loďstva jejich osmdesát lodí. L. P. 1123 L. P. 1123 Hlava XVIII. O boji a vítězství křesťanů nad Turky pomocí svatého Kříže. dyž tedy lidu našemu se doneslo, jaká pohroma hrozí, v jedno těleso odevšad se shromáždili u tvrze, kterou tam- nější obyvatelé nazývají Kacho, z Tiberiady totiž a z Ptole- 122
Strana 123
maidy, z Césareje i z Jerusaléma, a majíce též již Křížve svém sboru, pospíchali do boje proti nepřátelům k městu Ramatě, jež jest u Diospole. My pak, kteříž v Jerusalémě jsme zůstali, neustávali jsme za bratří své, v trápení tak postavené, se mod- liti a almužny nuzným udíleti a po všech chrámech svatého města průvody nábožně konati, bosýma nohama, Latinci, Re- kové i Syrové. Velmožové naši pak časně ráno sebravše se z Ramathy, spořádali náš lid náležitě v kohorty k pochodu, a když byl patriarcha lidu udělil požehnání a rozhřešení, sve- dena bitva u města Azotu, kdysi pátého filištínského, nyní řečeného Ibenium, jež se zcvrkla na vesničku. Dlouho bitva ta se netáhla. Neb když viděli naše nejstatněji vyzbrojené hnáti se na ně, rázem jezdectvo to jako nějakým zlým zna- mením okouzlené k útěku bylo popuzeno a útěk za radu vzali. Pěší pak byli porubáni. Stany jejich všecky s přerozmani- tými věcmi ostaly na poli. Též tři korouhve drahocenné, jež standardami zoveme, vyrvali jim. Též rozličné nářadí, ko- berce a polštáře, a soumarů množství s náklady naší sobě od- vedli, velbloudů čtyři sta, oslů pět set. Šestnáct tisíc jich vyšlo do boje, a šest tisíc jich bylo pobito; našich pak jen několik málo. Počítalo se sice našeho lidu na osm tisíc, ale byli od- vážní a přeudatni a k boji velmi nadšeni a láskou Boží upev- něni a důvěrou v něj v hloubi posilněni. Dvakrát šestkrát Blížencům když svítilo Slunce, lid zahnán Satanášův, Páně mocí pokořen byv. Mrtvol jich po polích tam hustě leží cizozemských, vděčný lup šakalům, hyenám milená též pastva. Hlava XIX. Uvítání svatého Kříže v Jerusalémě. Když pak mocí Boží válka byla takto zdolána a slávě jeho L. P. 1123 a k vyvýšení křesťanství, jak bylo řečeno, dokonána, pa- triarcha s Křížem Páně vrátil se do Jerusaléma. A my za bra- nou Davidovou slavným processím jej uvítavše, čestně dopro- vodili jsme jej do basiliky Božího Hrobu, zpívajíce Te deum laudamus a všickni Všemohoucímu chvály vzdávajíce za u dělená dobrodiní. 123
maidy, z Césareje i z Jerusaléma, a majíce též již Křížve svém sboru, pospíchali do boje proti nepřátelům k městu Ramatě, jež jest u Diospole. My pak, kteříž v Jerusalémě jsme zůstali, neustávali jsme za bratří své, v trápení tak postavené, se mod- liti a almužny nuzným udíleti a po všech chrámech svatého města průvody nábožně konati, bosýma nohama, Latinci, Re- kové i Syrové. Velmožové naši pak časně ráno sebravše se z Ramathy, spořádali náš lid náležitě v kohorty k pochodu, a když byl patriarcha lidu udělil požehnání a rozhřešení, sve- dena bitva u města Azotu, kdysi pátého filištínského, nyní řečeného Ibenium, jež se zcvrkla na vesničku. Dlouho bitva ta se netáhla. Neb když viděli naše nejstatněji vyzbrojené hnáti se na ně, rázem jezdectvo to jako nějakým zlým zna- mením okouzlené k útěku bylo popuzeno a útěk za radu vzali. Pěší pak byli porubáni. Stany jejich všecky s přerozmani- tými věcmi ostaly na poli. Též tři korouhve drahocenné, jež standardami zoveme, vyrvali jim. Též rozličné nářadí, ko- berce a polštáře, a soumarů množství s náklady naší sobě od- vedli, velbloudů čtyři sta, oslů pět set. Šestnáct tisíc jich vyšlo do boje, a šest tisíc jich bylo pobito; našich pak jen několik málo. Počítalo se sice našeho lidu na osm tisíc, ale byli od- vážní a přeudatni a k boji velmi nadšeni a láskou Boží upev- něni a důvěrou v něj v hloubi posilněni. Dvakrát šestkrát Blížencům když svítilo Slunce, lid zahnán Satanášův, Páně mocí pokořen byv. Mrtvol jich po polích tam hustě leží cizozemských, vděčný lup šakalům, hyenám milená též pastva. Hlava XIX. Uvítání svatého Kříže v Jerusalémě. Když pak mocí Boží válka byla takto zdolána a slávě jeho L. P. 1123 a k vyvýšení křesťanství, jak bylo řečeno, dokonána, pa- triarcha s Křížem Páně vrátil se do Jerusaléma. A my za bra- nou Davidovou slavným processím jej uvítavše, čestně dopro- vodili jsme jej do basiliky Božího Hrobu, zpívajíce Te deum laudamus a všickni Všemohoucímu chvály vzdávajíce za u dělená dobrodiní. 123
Strana 124
Hlava XX. O příjezdu Benátčanův a o námořní bitvě jejich se Saraceny. Jazejtří po této šťastné události donesena nám druhá utě- šená zvěst. Doslechli jsme se, že loďstvo benátské přistalo v několika přístavech palestinských, čemuž jsme se velmi zaradovali. Bylať to pověst již dlouho slibovala. A když vé- voda Benátský, jenž výpravě té velel, přistal v Ptolemaidě, oznámeno jest mu ihned, co se událo u Joppy na zemi i na moři, a jak Babylonští vykonavše tam, seč byli, již odtud od- jeli; a jestliže by zrychlenou plavbou je stíhal, s Boží pomocí jistě že by jich mohl dostihnouti. On ihned vyslechnuv radu námořníků, rozdělil loďstvo ve dvojí, a jednu část, které sám velel, vedl k Joppě, druhou část přeobezřele poslal dál na širé moře, aby Saraceni nevědomí domýšleli se, že jsou to pout- níci do Jerusaléma, jedoucí od Kypru. A takto Saraceni spa- třivše osmnácte lodí loďstva benátského přibližujících se k nim, jako nad kořistí už získanou jali se jásati a přihotovili se plouti proti Benátčanům a bojem směle se utkati. Naši však dělajíce se, jako by se ostýchali zápasu válečného, a chy- tře čekajíce druhé, zadní části loďstva a znamenitější, ani k útěku se neměli ani boje nezačínali, až Saraceni spatřili již ono zadní loďstvo plachtami i vesly vystupovati. Odtud v Benátčanech vzmohl se duch a nevýslovně vrhli se na ně a se všech stran je obklíčili, že nemohli nalézti místečka k ú- těku. Po té podivuhodně potřeli Saraceny, že ni lodi ni plavci neunikli, neboť Benátčané vstoupivše na jejich lodi, všecky porubali. Jest neslýcháno a nelze tomu věřiti, že na lodích vraždící Benátčané až po kotníky brodili se v krvi. Takto za- jaty lodi naložené mnohým zbožím. A jak mrtvoly vyházeli z lodí, až na čtyři tisíce kroků byli byste viděli moře zardí- vati se. Potom plavíce se dál za Askalon, by vyzvěděli něco užitečného, potkaly deset jiných lodí, plných rozličných po- travin, a na nichž bylo krásné, dlouhé a přímé dříví na sbití strojů. Ty též s množstvím střeliva, též zlata, stříbra a peněz, a pepřem a kmínem a rozličným kořením uchvátili. Několik lodí k zemi uprchnuvších na břehu spálili, ale mnohé též neporušené vzali s sebou do Ptolemaidy. I obveselil Pán ná- mezdnictvo svoje a dary hojnými rozličně je obohatil. L. P. 1123 124
Hlava XX. O příjezdu Benátčanův a o námořní bitvě jejich se Saraceny. Jazejtří po této šťastné události donesena nám druhá utě- šená zvěst. Doslechli jsme se, že loďstvo benátské přistalo v několika přístavech palestinských, čemuž jsme se velmi zaradovali. Bylať to pověst již dlouho slibovala. A když vé- voda Benátský, jenž výpravě té velel, přistal v Ptolemaidě, oznámeno jest mu ihned, co se událo u Joppy na zemi i na moři, a jak Babylonští vykonavše tam, seč byli, již odtud od- jeli; a jestliže by zrychlenou plavbou je stíhal, s Boží pomocí jistě že by jich mohl dostihnouti. On ihned vyslechnuv radu námořníků, rozdělil loďstvo ve dvojí, a jednu část, které sám velel, vedl k Joppě, druhou část přeobezřele poslal dál na širé moře, aby Saraceni nevědomí domýšleli se, že jsou to pout- níci do Jerusaléma, jedoucí od Kypru. A takto Saraceni spa- třivše osmnácte lodí loďstva benátského přibližujících se k nim, jako nad kořistí už získanou jali se jásati a přihotovili se plouti proti Benátčanům a bojem směle se utkati. Naši však dělajíce se, jako by se ostýchali zápasu válečného, a chy- tře čekajíce druhé, zadní části loďstva a znamenitější, ani k útěku se neměli ani boje nezačínali, až Saraceni spatřili již ono zadní loďstvo plachtami i vesly vystupovati. Odtud v Benátčanech vzmohl se duch a nevýslovně vrhli se na ně a se všech stran je obklíčili, že nemohli nalézti místečka k ú- těku. Po té podivuhodně potřeli Saraceny, že ni lodi ni plavci neunikli, neboť Benátčané vstoupivše na jejich lodi, všecky porubali. Jest neslýcháno a nelze tomu věřiti, že na lodích vraždící Benátčané až po kotníky brodili se v krvi. Takto za- jaty lodi naložené mnohým zbožím. A jak mrtvoly vyházeli z lodí, až na čtyři tisíce kroků byli byste viděli moře zardí- vati se. Potom plavíce se dál za Askalon, by vyzvěděli něco užitečného, potkaly deset jiných lodí, plných rozličných po- travin, a na nichž bylo krásné, dlouhé a přímé dříví na sbití strojů. Ty též s množstvím střeliva, též zlata, stříbra a peněz, a pepřem a kmínem a rozličným kořením uchvátili. Několik lodí k zemi uprchnuvších na břehu spálili, ale mnohé též neporušené vzali s sebou do Ptolemaidy. I obveselil Pán ná- mezdnictvo svoje a dary hojnými rozličně je obohatil. L. P. 1123 124
Strana 125
Hlava XXI. Lid Jerusalémský nebyl tak povržen, třebas král jejich byl zajat. jak dobro a slavno jest lidem, Boha míti vždy sobě na L. P. pomoc. O jak blažen lid, jemuž Hospodin Bohem jest! 1123 Pravilit: „Pojďme a národ křesťanský úplně rozmetejme a památku jeho ze země vyhlaďme. Nemajít nyní krále, jsou údy bez hlavy.“ Pravdu děli, neboť že Boha máme za krále, nevěřili. Ztratili jsme Balduina, a krále všech Boha jsme sobě vyvolili. Toho v tísni své jsme vzývali a skrze něho podi- vuhodně jsme zvítězili. Snad ani nebyl králem ten, jehož ná- hodou jsme ztratili, ale ten, jenž nedávno zvítězil, králem jest netoliko v Jerusalémě, ale na veškeré zemi. Věru přiznati jsme byli povinni, že krále v boji zajistě jsme měli i máme i míti budeme, když v úkolech svých nad všecky jeho jsme stavěli a jeho se dovolávali. Onť bývá vždy pohotov a k při- spění ochoten všem, kteří ho vzývají v pravdě. Bylť nás uzřel v poníženosti naší velmi sklíčeny, i shlédnuv milostivě na poníženost naši, vysvobodil nás. On za nás bojoval, on v ni- več uvedl naše nepřátele. On vždycky vítězívá, nikdy nebývá zdolán; přemáhá a nebývá přemožen; neklame a nedá se o- klamati. Jestiť právě králem, neboť plně a nejspravedlivěji kraluje. Kterak tedy králem bude ten, jenž vezdy neřestmi bývá přemáhán? Zasluhuje-liž nazvánu býti králem, vymy- ká-li se stále zákonu? Poněvadž zákona Božího nezachovává, ani ho nechrání; a poněvadž Boha se nebojí, báti se bude člo- věka protivníka svého. Cizoložník jest nebo křivopřísežník neb svatokrádce; takový ztrácí název krále. Lhář jest alstivec, kdo bude v něj důvěřovati? Roven jest bezbožníkům, kterak vyslyší ho Bůh? Rozbořuje-li církve, utlačuje-li chudé, tehdy svým kralováním neřídí říše, ale mate ji. Přilněme tedy ku králi svrchovanému a složme v něj svou naději, a nebudeme zahanbeni na věky. Hlava XXII. O smrti Eustachově a nastoupení Vilémově. Z ten čas tak trudný sešel se světa Eustach, k správě země L. P. V naší zvolený, patnáctého června. Po něm nástupcem usta 1123 novili Viléma de Buris, jenž tehdy držel Tiberiadu. 125
Hlava XXI. Lid Jerusalémský nebyl tak povržen, třebas král jejich byl zajat. jak dobro a slavno jest lidem, Boha míti vždy sobě na L. P. pomoc. O jak blažen lid, jemuž Hospodin Bohem jest! 1123 Pravilit: „Pojďme a národ křesťanský úplně rozmetejme a památku jeho ze země vyhlaďme. Nemajít nyní krále, jsou údy bez hlavy.“ Pravdu děli, neboť že Boha máme za krále, nevěřili. Ztratili jsme Balduina, a krále všech Boha jsme sobě vyvolili. Toho v tísni své jsme vzývali a skrze něho podi- vuhodně jsme zvítězili. Snad ani nebyl králem ten, jehož ná- hodou jsme ztratili, ale ten, jenž nedávno zvítězil, králem jest netoliko v Jerusalémě, ale na veškeré zemi. Věru přiznati jsme byli povinni, že krále v boji zajistě jsme měli i máme i míti budeme, když v úkolech svých nad všecky jeho jsme stavěli a jeho se dovolávali. Onť bývá vždy pohotov a k při- spění ochoten všem, kteří ho vzývají v pravdě. Bylť nás uzřel v poníženosti naší velmi sklíčeny, i shlédnuv milostivě na poníženost naši, vysvobodil nás. On za nás bojoval, on v ni- več uvedl naše nepřátele. On vždycky vítězívá, nikdy nebývá zdolán; přemáhá a nebývá přemožen; neklame a nedá se o- klamati. Jestiť právě králem, neboť plně a nejspravedlivěji kraluje. Kterak tedy králem bude ten, jenž vezdy neřestmi bývá přemáhán? Zasluhuje-liž nazvánu býti králem, vymy- ká-li se stále zákonu? Poněvadž zákona Božího nezachovává, ani ho nechrání; a poněvadž Boha se nebojí, báti se bude člo- věka protivníka svého. Cizoložník jest nebo křivopřísežník neb svatokrádce; takový ztrácí název krále. Lhář jest alstivec, kdo bude v něj důvěřovati? Roven jest bezbožníkům, kterak vyslyší ho Bůh? Rozbořuje-li církve, utlačuje-li chudé, tehdy svým kralováním neřídí říše, ale mate ji. Přilněme tedy ku králi svrchovanému a složme v něj svou naději, a nebudeme zahanbeni na věky. Hlava XXII. O smrti Eustachově a nastoupení Vilémově. Z ten čas tak trudný sešel se světa Eustach, k správě země L. P. V naší zvolený, patnáctého června. Po něm nástupcem usta 1123 novili Viléma de Buris, jenž tehdy držel Tiberiadu. 125
Strana 126
Hlava XXIII. Kterak Balduin vyšel z pout. Dotom v půli srpna řízením nebeské dobrotivosti král je- rusalémský Balduin vyšel ze žaláře a z okovů Balakových, v nichž byl držán v městečku jednom, velmi pevném polohou a na strmé skále vystavěném a nesnadném k dobytí. S ním zároveň uvězněni byli Goscelin, hrabě edesský, a několik ji- ných zajatců. Historie ta jest dosti dlouhá, ale požehnaná da- rem nebeským a zázraky okrášlena. Neb když už dlouho byli souženi na onom hradě, ukryti a všeliké pomoci zbaveni, ra- dou a vtipy všelijakými jali se pracovati, aby se nějak odtud vyprostili. Proto po věrných osobách vzkazovali přátelům, kde jaké měli, a neustále prosili jich o pomoc, a s Armeny, kteří s nimi se stýkali, všelijaké lsti domlouvali, aby, když by vnější přátelé přispěli jim k vysvobození, neodepřeli býti jejich věrnými pomocníky. A když po nějakých darech a přemnoha slibech vzájemnou přísahou bylo to utvrzeno, z města Edessy bylo tam velebystře posláno za tím účelem asi padesát vojínů; a ti jako chudičtí lidé nesoucí a prodávající zboží, proklouzli pomalu, když se jim naskytla možnost, až k branám vnitřní tvrze. A zatím co vrchní fortnýř hrál u brány s jedním naším věrným v šachy ničeho si nevšímaje, naši vojíni lstivě a přeopatrně se přiblížili, aby mu přednesli stížnost nad křivdou jim způsobenou. A tu odloživše všeli- kou váhavost a bázeň, vytrhli z pošev mečíky a hbitě ho za- bili. Strhl se veliký křik a uvnitř i vně vše bylo vzbouřeno. Ale ti, kteří k tomu křiku spěšně přiběhli, ještě spěšněji byli povražděni. Bylo jich asi sto Turků. A král a jiní vězňové ihned vyproštěni ze žaláře. Ještě byli někteří v poutech, když už po žebřích lezli na zeď a vztýčením křesťanské korouhve na věži hradební událost vynesena na světlo. Ve věži té byla žena Balakova, milejší mu nad ostatní jeho ženy. A brzy Turci se všech stran obstoupili tvrz i zabráněno bylo vnitř- ním i vnějším vůbec vstoupiti nebo vyjíti odtud. Brány to- tiž zavírají se posouvacími závorami. L. P. 1123 L. P. 1123 Hlava XXIV. Kterak hrabě edesský vyvázl z žaláře. Jevidí mi se zamlčeti, jak Balakovi viděním zjeveno bylo jakési neštěstí. Vidělť (jakož sám potom vyprávěl), že mu Goscelin vyloupal oči. Hned svěřil se s tím kněžím a vyptá- 126
Hlava XXIII. Kterak Balduin vyšel z pout. Dotom v půli srpna řízením nebeské dobrotivosti král je- rusalémský Balduin vyšel ze žaláře a z okovů Balakových, v nichž byl držán v městečku jednom, velmi pevném polohou a na strmé skále vystavěném a nesnadném k dobytí. S ním zároveň uvězněni byli Goscelin, hrabě edesský, a několik ji- ných zajatců. Historie ta jest dosti dlouhá, ale požehnaná da- rem nebeským a zázraky okrášlena. Neb když už dlouho byli souženi na onom hradě, ukryti a všeliké pomoci zbaveni, ra- dou a vtipy všelijakými jali se pracovati, aby se nějak odtud vyprostili. Proto po věrných osobách vzkazovali přátelům, kde jaké měli, a neustále prosili jich o pomoc, a s Armeny, kteří s nimi se stýkali, všelijaké lsti domlouvali, aby, když by vnější přátelé přispěli jim k vysvobození, neodepřeli býti jejich věrnými pomocníky. A když po nějakých darech a přemnoha slibech vzájemnou přísahou bylo to utvrzeno, z města Edessy bylo tam velebystře posláno za tím účelem asi padesát vojínů; a ti jako chudičtí lidé nesoucí a prodávající zboží, proklouzli pomalu, když se jim naskytla možnost, až k branám vnitřní tvrze. A zatím co vrchní fortnýř hrál u brány s jedním naším věrným v šachy ničeho si nevšímaje, naši vojíni lstivě a přeopatrně se přiblížili, aby mu přednesli stížnost nad křivdou jim způsobenou. A tu odloživše všeli- kou váhavost a bázeň, vytrhli z pošev mečíky a hbitě ho za- bili. Strhl se veliký křik a uvnitř i vně vše bylo vzbouřeno. Ale ti, kteří k tomu křiku spěšně přiběhli, ještě spěšněji byli povražděni. Bylo jich asi sto Turků. A král a jiní vězňové ihned vyproštěni ze žaláře. Ještě byli někteří v poutech, když už po žebřích lezli na zeď a vztýčením křesťanské korouhve na věži hradební událost vynesena na světlo. Ve věži té byla žena Balakova, milejší mu nad ostatní jeho ženy. A brzy Turci se všech stran obstoupili tvrz i zabráněno bylo vnitř- ním i vnějším vůbec vstoupiti nebo vyjíti odtud. Brány to- tiž zavírají se posouvacími závorami. L. P. 1123 L. P. 1123 Hlava XXIV. Kterak hrabě edesský vyvázl z žaláře. Jevidí mi se zamlčeti, jak Balakovi viděním zjeveno bylo jakési neštěstí. Vidělť (jakož sám potom vyprávěl), že mu Goscelin vyloupal oči. Hned svěřil se s tím kněžím a vyptá- 126
Strana 127
val se jich po výkladu toho snu. „Zajisté, pravili, to nebo něco tomu rovného tě potká, upadneš-li do jeho rukou.“ On usly- šev to, co nejrychleji poslal své poselstvo, aby ho zavraždili, by ho nemohl zabíti, jakož oni už věstili. Ale dříve než bi- řici došli k němu, Bohu díky on byl už takým způsobem vy- vázl ze zajetí. Král tedy a všickni jeho přiklonili se k moudré a společné radě, aby se zachránili jakýmkoli způsobem, a za- tím co uvažovali, kdy by to bylo nejvhodnější, pan Goscelin vydal svou duši v nebezpečí smrti a Tvůrci veškerenstva se poručiv, se třemi sluhy svými bázliv i odvážliv pustil se stře- dem nepřátel za svitu luny a pronikl ven z tvrze. A ihned jednoho z nich poslal ke králi se svým prstenem, aby mu tím naznačil, že se vymknul číhajícím nepřátelům; neb tak se byli umluvili. Potom utíkaje a skrývaje se, více nocí než dnem postupoval, a rozedrav již střevíce, téměř bos přišel k řece Eufratu. A poněvadž lodi tam nebylo, neváhal vykonati, k čemu bázeň radila. Co tedy? Nadmul dva měchy, jež s sebou vzal, položil se na ně a tak pustil se do řeky. A druhové při- držovali ho, neznalého plavání, a tak vedením Páně dovedli ho zdravého na druhý břeh. Nezvyklá cesta však ho velmi zmořila a trápen byl hladem a žízní, až mu dech docházel, a nebylo, kdo by mu pomocné ruky podal, proto uzřev tam ořech, uložil se pod ním, aby spánkem si odpočinul a posilnil znavené údy, a zakryl se trním a proutím, aby ho někdo ne- uviděl a nepoznal. A zatím kázal jednomu služebníku, by vy- pátral nějakého domorodce a poprosil ho, by mu dal nebo pro- dal chleba, neb hlad ho už velmi mučil. Sluha zastihnuv na poli nedaleko jakéhos vesničana Arménce a opatrně s ním promluviv, přivedl ho k pánu svému, se smokvemi a hrozny, jež měl u sebe, neb toho mu v jeho lačnosti bylo už nejvýše třeba. Vesničan přibližuje se panu Goscelinovi, poznal ho a padl mu k nohám řka: „Zdráv buď, Gosceline.“ On slyše, čeho si nepřál, ulekl se a odpovídá: „Nejsem tím, za něhož mne máš, ale Bůh mu pomozi, at kdekoli jest." Vesničan dí: „Nezatajuj, prosím, své známosti, neboť najisto tě poznávám. Zjev mi jen, co a jak se ti přihodilo v těchto končinách, a neboj se.“ Jemuž opět hrabě: „Slituj se“, vece, „nade mnou, ať jsi kdokoliv, a nevyzrazuj mne, prosím tě, v mé bídě mým nepřátelům, ale doprovod mne na místo bezpečné, abys od- platou přijal zlatý peníz. Utíkám totiž, Božím slitováním vy- 127
val se jich po výkladu toho snu. „Zajisté, pravili, to nebo něco tomu rovného tě potká, upadneš-li do jeho rukou.“ On usly- šev to, co nejrychleji poslal své poselstvo, aby ho zavraždili, by ho nemohl zabíti, jakož oni už věstili. Ale dříve než bi- řici došli k němu, Bohu díky on byl už takým způsobem vy- vázl ze zajetí. Král tedy a všickni jeho přiklonili se k moudré a společné radě, aby se zachránili jakýmkoli způsobem, a za- tím co uvažovali, kdy by to bylo nejvhodnější, pan Goscelin vydal svou duši v nebezpečí smrti a Tvůrci veškerenstva se poručiv, se třemi sluhy svými bázliv i odvážliv pustil se stře- dem nepřátel za svitu luny a pronikl ven z tvrze. A ihned jednoho z nich poslal ke králi se svým prstenem, aby mu tím naznačil, že se vymknul číhajícím nepřátelům; neb tak se byli umluvili. Potom utíkaje a skrývaje se, více nocí než dnem postupoval, a rozedrav již střevíce, téměř bos přišel k řece Eufratu. A poněvadž lodi tam nebylo, neváhal vykonati, k čemu bázeň radila. Co tedy? Nadmul dva měchy, jež s sebou vzal, položil se na ně a tak pustil se do řeky. A druhové při- držovali ho, neznalého plavání, a tak vedením Páně dovedli ho zdravého na druhý břeh. Nezvyklá cesta však ho velmi zmořila a trápen byl hladem a žízní, až mu dech docházel, a nebylo, kdo by mu pomocné ruky podal, proto uzřev tam ořech, uložil se pod ním, aby spánkem si odpočinul a posilnil znavené údy, a zakryl se trním a proutím, aby ho někdo ne- uviděl a nepoznal. A zatím kázal jednomu služebníku, by vy- pátral nějakého domorodce a poprosil ho, by mu dal nebo pro- dal chleba, neb hlad ho už velmi mučil. Sluha zastihnuv na poli nedaleko jakéhos vesničana Arménce a opatrně s ním promluviv, přivedl ho k pánu svému, se smokvemi a hrozny, jež měl u sebe, neb toho mu v jeho lačnosti bylo už nejvýše třeba. Vesničan přibližuje se panu Goscelinovi, poznal ho a padl mu k nohám řka: „Zdráv buď, Gosceline.“ On slyše, čeho si nepřál, ulekl se a odpovídá: „Nejsem tím, za něhož mne máš, ale Bůh mu pomozi, at kdekoli jest." Vesničan dí: „Nezatajuj, prosím, své známosti, neboť najisto tě poznávám. Zjev mi jen, co a jak se ti přihodilo v těchto končinách, a neboj se.“ Jemuž opět hrabě: „Slituj se“, vece, „nade mnou, ať jsi kdokoliv, a nevyzrazuj mne, prosím tě, v mé bídě mým nepřátelům, ale doprovod mne na místo bezpečné, abys od- platou přijal zlatý peníz. Utíkám totiž, Božím slitováním vy- 127
Strana 128
proštěn, ze zajetí Balakova, z tvrze Kartapety, stojící v Mezo- potamii před Eufratem. Dobrý skutek učiníš, přispěješ-li mi v této nesnázi, abych neupadl znovu v ruce Balakovy a neštastně nezahynul. Libo-li ti jíti se mnou až na můj hrad Turbezel, po všecky dni života tvého dobře ti bude. Pověz mi tedy, který a jak veliký jest v těchto místech statek tvůj, a chceš-li, milerád dám tobě náhradou větší u sebe.“ Na to on: „Nežádám“, vece, „od tebe ničeho, ale dovedu tě bezpečně, kam si přeješ. Neb kdysi, jak se pamatuji, počastoval jsi mne u sebe dobrotivě chlebem. Proto hotov jsem odvděčiti se tobě. Mám, pane, ženu a malou dcerušku, a oslici, mimo to dva sourozence a dvé volů. Poroučím se tobě, neboť jsi muž obe- zřelý a velemoudrý, a ihned se všemi svými vydám se s te- bou. Také ještě mám prasátko. To nyní uvařím a přinesu ti sem.“ Goscelin však dí: „To ne, bratře, neboť nevaříváš pra- sete na jedno snídaní a nebylo by dobře, abys nějakým po- dezřením vzrušil své sousedy.“ On šel a vrátil se se vším, co měl, jak se byli umluvili. Hrabě tedy posadil se na rolníkovu oslici, jakkoli dříve jezdíval na mezku nejvybranějším, a na klíně vezl dcerušku jeho, a dítě, jehož otcem nebyl, jako otec choval, ne jako by zplozením jemu náleželo, ale aby nevě- doucím ukázal neklamnost naděje na synovství. Když však nemluvně se rozplakalo a křikem pořád obtěžovalo hraběte, a nemohl ho nijak upokojiti a nebylo kojné, by je nakojila nebo písničkami uchlácholila, rozmýšlel se bázlivě, není-li mu společnost ta snad na škodu, a nebylo-li by bezpečnější, aby se odloučil a postupoval sám. Pozoruje však, že vesni- čanu se to nelíbí, nechtěl ho vzrušovati a setrval. A když při- jel k Turbezelu, s velikou radostí vítali také hosty. Radujet se manželka, plesá rodina. Všickni se veselí a slzy radosti prolévají a z hloubi srdce sobě oddechují. Též rolníku za jeho skutek lásky důstojná ihned dána odplata. Za spřežení volů dostal dvoje. Ale poněvadž nenáleželo dlouho se meškati, hrabě bez odkladů odebral se do Antiochie, odtud do Jerusa- léma. A vzdav tam povinné díky a chvály Bohu, obětoval dvoje pouta, jež s sebou přinesl, a nábožně je zavěsil na Kal- varii na památku svého zajetí a na oslavu vysvobození. Jedny byly železny, druhé stříbrny. Po třech dnech odejel z Jerusa- léma, následuje Kříže Páně, který již donesen byl do Tripole. Vypravilot se s ním vojsko jerusalémské ke Kartapetě, hradu 128
proštěn, ze zajetí Balakova, z tvrze Kartapety, stojící v Mezo- potamii před Eufratem. Dobrý skutek učiníš, přispěješ-li mi v této nesnázi, abych neupadl znovu v ruce Balakovy a neštastně nezahynul. Libo-li ti jíti se mnou až na můj hrad Turbezel, po všecky dni života tvého dobře ti bude. Pověz mi tedy, který a jak veliký jest v těchto místech statek tvůj, a chceš-li, milerád dám tobě náhradou větší u sebe.“ Na to on: „Nežádám“, vece, „od tebe ničeho, ale dovedu tě bezpečně, kam si přeješ. Neb kdysi, jak se pamatuji, počastoval jsi mne u sebe dobrotivě chlebem. Proto hotov jsem odvděčiti se tobě. Mám, pane, ženu a malou dcerušku, a oslici, mimo to dva sourozence a dvé volů. Poroučím se tobě, neboť jsi muž obe- zřelý a velemoudrý, a ihned se všemi svými vydám se s te- bou. Také ještě mám prasátko. To nyní uvařím a přinesu ti sem.“ Goscelin však dí: „To ne, bratře, neboť nevaříváš pra- sete na jedno snídaní a nebylo by dobře, abys nějakým po- dezřením vzrušil své sousedy.“ On šel a vrátil se se vším, co měl, jak se byli umluvili. Hrabě tedy posadil se na rolníkovu oslici, jakkoli dříve jezdíval na mezku nejvybranějším, a na klíně vezl dcerušku jeho, a dítě, jehož otcem nebyl, jako otec choval, ne jako by zplozením jemu náleželo, ale aby nevě- doucím ukázal neklamnost naděje na synovství. Když však nemluvně se rozplakalo a křikem pořád obtěžovalo hraběte, a nemohl ho nijak upokojiti a nebylo kojné, by je nakojila nebo písničkami uchlácholila, rozmýšlel se bázlivě, není-li mu společnost ta snad na škodu, a nebylo-li by bezpečnější, aby se odloučil a postupoval sám. Pozoruje však, že vesni- čanu se to nelíbí, nechtěl ho vzrušovati a setrval. A když při- jel k Turbezelu, s velikou radostí vítali také hosty. Radujet se manželka, plesá rodina. Všickni se veselí a slzy radosti prolévají a z hloubi srdce sobě oddechují. Též rolníku za jeho skutek lásky důstojná ihned dána odplata. Za spřežení volů dostal dvoje. Ale poněvadž nenáleželo dlouho se meškati, hrabě bez odkladů odebral se do Antiochie, odtud do Jerusa- léma. A vzdav tam povinné díky a chvály Bohu, obětoval dvoje pouta, jež s sebou přinesl, a nábožně je zavěsil na Kal- varii na památku svého zajetí a na oslavu vysvobození. Jedny byly železny, druhé stříbrny. Po třech dnech odejel z Jerusa- léma, následuje Kříže Páně, který již donesen byl do Tripole. Vypravilot se s ním vojsko jerusalémské ke Kartapetě, hradu 128
Strana 129
Balakovu, kdež král a mnoho jiných ne v žaláři, ale na pevné tvrzi byli držáni. Blahoslaven budiž vesměrný Pán, kterýž vůli svou a moc tak vyvažuje, že mocného s výsosti, když chce, svrhuje, a z prachu povyšuje chudého. Tak Balduin král ráno rozkazoval, večer otrok sloužil; a Goscelin nejinak. Zřejmo zajisté, že na tomto světě nic není jistého, nic stálého, aniž také dlouho vděčného. Proto pachtiti se po věcech pozemských není dobře, nýbrž srdce míti vždy namířeno k Bohu. Aniž skládejme na- ději ve věci pomíjející, abychom nebyli zbaveni věčných. Ač třinácté, jak čítám, dovrším již lustrum, nezřel jsem, v okovech by držán byl král, jako ten byl. Jest-li tajemství v tom nějaké, nepovím, sám Bůh ví. Hlava XXV. O výpravě Jerusalémských a opětném zajetí krále Balduina. Jerusalémští tedy šli, kam bylo stanoveno, a přidružili se L. P. 1123 Ok nim u Antiochie Tripolští a Antiochijští. Když však přišli k Turbezelu, oznámeno jim, že král znovu jest zajat, a městem, v němž uvězněn, jmenována Karra. Na tu zprávu změněn plán a káže se ihned vyhlásiti návrat. A chtějíce ně- jakého prospěchu získati, na znamení trubačovo odbočili k městu Kalyptu a zpustošili a rozmetali všecko, co nalezli vně, zatlačivše nejdříve zuřivě do hradeb všecky, kteří proti nim vytrhli. Když však čtyři dni tam meškajíce ničeho už více nezmohli, ustanovili vrátiti se, strádajíce již nedostatkem po- travin. Hrabě Goscelin však zůstal tehdy v území antiochij- ském. A když se vrátili až do Ptolemaidy, dříve než Saraceni toho zpozorovali, náhle překročili Jordán, a křížem krážem proběhše krajinu, jež sousedí s horou Galaad a Arabií, uchvá- tili množství Saracenů, mužův i žen, a přemnoho dobytka, a ohromné stádo velbloudův a ovcí, též mnoho dětí a jinochů, a vrátili se do Ptolemaidy, nejbližšího města, kdež dle obyčeje rozdělili sobě kořist a potom se všech stran sešli se v Jeru- salémě a Kříž Páně uložili na jeho místě. Nyní však záhodno vrátiti se k tomu, co již jsem dříve napověděl. 129
Balakovu, kdež král a mnoho jiných ne v žaláři, ale na pevné tvrzi byli držáni. Blahoslaven budiž vesměrný Pán, kterýž vůli svou a moc tak vyvažuje, že mocného s výsosti, když chce, svrhuje, a z prachu povyšuje chudého. Tak Balduin král ráno rozkazoval, večer otrok sloužil; a Goscelin nejinak. Zřejmo zajisté, že na tomto světě nic není jistého, nic stálého, aniž také dlouho vděčného. Proto pachtiti se po věcech pozemských není dobře, nýbrž srdce míti vždy namířeno k Bohu. Aniž skládejme na- ději ve věci pomíjející, abychom nebyli zbaveni věčných. Ač třinácté, jak čítám, dovrším již lustrum, nezřel jsem, v okovech by držán byl král, jako ten byl. Jest-li tajemství v tom nějaké, nepovím, sám Bůh ví. Hlava XXV. O výpravě Jerusalémských a opětném zajetí krále Balduina. Jerusalémští tedy šli, kam bylo stanoveno, a přidružili se L. P. 1123 Ok nim u Antiochie Tripolští a Antiochijští. Když však přišli k Turbezelu, oznámeno jim, že král znovu jest zajat, a městem, v němž uvězněn, jmenována Karra. Na tu zprávu změněn plán a káže se ihned vyhlásiti návrat. A chtějíce ně- jakého prospěchu získati, na znamení trubačovo odbočili k městu Kalyptu a zpustošili a rozmetali všecko, co nalezli vně, zatlačivše nejdříve zuřivě do hradeb všecky, kteří proti nim vytrhli. Když však čtyři dni tam meškajíce ničeho už více nezmohli, ustanovili vrátiti se, strádajíce již nedostatkem po- travin. Hrabě Goscelin však zůstal tehdy v území antiochij- ském. A když se vrátili až do Ptolemaidy, dříve než Saraceni toho zpozorovali, náhle překročili Jordán, a křížem krážem proběhše krajinu, jež sousedí s horou Galaad a Arabií, uchvá- tili množství Saracenů, mužův i žen, a přemnoho dobytka, a ohromné stádo velbloudův a ovcí, též mnoho dětí a jinochů, a vrátili se do Ptolemaidy, nejbližšího města, kdež dle obyčeje rozdělili sobě kořist a potom se všech stran sešli se v Jeru- salémě a Kříž Páně uložili na jeho místě. Nyní však záhodno vrátiti se k tomu, co již jsem dříve napověděl. 129
Strana 130
Hlava XXVI. Kterak Balak oblehl krále a znovu ho vsadil do vězení. dyž uslyšel Balak, co se událo u Kartapety, a kterak hrabě Goscelin unikl ze zajetí, co nejrychleji tam spěchal. A na krále tehdy lichotivě se obrátiv žádal ho, aby mu vydal tvrz jeho stou úmluvou, že po dání vybraných rukojmí nechá ho klidně odejíti a až do Edessy nebo do Antiochie ho dá věrně doprovoditi. Sice že by jednoho z nich nebo oba horší osud potkal. Když však král nechtěl na to přistoupiti, Balak hrozně se rozzuřil a hrozil, že krále i tvrz mocí zabere a nad nepřá- tely bez milosti se pomstí. A kázal ihned skálu, na níž tvrz byla postavena, podkopati“ a ve vyvrtané chodbě strop, nad nímž byly stavby, zpodpírati sloupy, a v tomto lese sloupo- vém oheň založiti. A jak spáleny byly podpěry, strop náhle se ssedl a věž jedna, nejbližší tomuto požáru, s velikým ra- chotem se shroutila. Nejdříve s prachem vyrazil kouř, neboť ssuť podusila oheň, ale když plameny prožraly hmotu, kterouž byly tlačeny, vyšlehly jasně do výše, a náhlý ten zjev úžasem naplnil krále, který s úzkostí sledoval ten podnik, a tak se zděsil té pohromy, že všecka naděje ho opustila. A tak po- zbyvše vší mužnosti i mysli, král i jeho rytíři prosebně ode- vzdali se milostivosti Balakově, ničeho dle zásluh nečekajíce než utracení. Krále však přece ušetřil a daroval mu život, též jeho sestřenci a Galeranovi. Armence však, kteří proti Ba- lakovi povstali pomáhajíce králi, některé oběsil, jiné sedřel s kůže, jiné dal mečem rozpoltiti. Krále s jinými třemi vy- hnal z tvrze a dal odvésti do města Karry. A poněvadž to vše dálo se daleko od nás, stěží jsme se dozvěděli čeho jistého o tom; ale vypsal jsem to co nejpravdivěji, jak mi to příchozí odtud vyprávěli. L. P. 1123 Skončil tento se rok horký a na deště skoupý, nad čímž Jerusalém si stýskal často i reptal. Již dosavad šestkrát čtyři léta se děj k ději víže, od té, k pouti co téhlež vystrojili jsme se čestné. † Byl pak kopec, na němž stála tvrz, křídový i snadno bylo v něm kopati. (Wilh. Tyrensis Historia, XII. 19.) 130
Hlava XXVI. Kterak Balak oblehl krále a znovu ho vsadil do vězení. dyž uslyšel Balak, co se událo u Kartapety, a kterak hrabě Goscelin unikl ze zajetí, co nejrychleji tam spěchal. A na krále tehdy lichotivě se obrátiv žádal ho, aby mu vydal tvrz jeho stou úmluvou, že po dání vybraných rukojmí nechá ho klidně odejíti a až do Edessy nebo do Antiochie ho dá věrně doprovoditi. Sice že by jednoho z nich nebo oba horší osud potkal. Když však král nechtěl na to přistoupiti, Balak hrozně se rozzuřil a hrozil, že krále i tvrz mocí zabere a nad nepřá- tely bez milosti se pomstí. A kázal ihned skálu, na níž tvrz byla postavena, podkopati“ a ve vyvrtané chodbě strop, nad nímž byly stavby, zpodpírati sloupy, a v tomto lese sloupo- vém oheň založiti. A jak spáleny byly podpěry, strop náhle se ssedl a věž jedna, nejbližší tomuto požáru, s velikým ra- chotem se shroutila. Nejdříve s prachem vyrazil kouř, neboť ssuť podusila oheň, ale když plameny prožraly hmotu, kterouž byly tlačeny, vyšlehly jasně do výše, a náhlý ten zjev úžasem naplnil krále, který s úzkostí sledoval ten podnik, a tak se zděsil té pohromy, že všecka naděje ho opustila. A tak po- zbyvše vší mužnosti i mysli, král i jeho rytíři prosebně ode- vzdali se milostivosti Balakově, ničeho dle zásluh nečekajíce než utracení. Krále však přece ušetřil a daroval mu život, též jeho sestřenci a Galeranovi. Armence však, kteří proti Ba- lakovi povstali pomáhajíce králi, některé oběsil, jiné sedřel s kůže, jiné dal mečem rozpoltiti. Krále s jinými třemi vy- hnal z tvrze a dal odvésti do města Karry. A poněvadž to vše dálo se daleko od nás, stěží jsme se dozvěděli čeho jistého o tom; ale vypsal jsem to co nejpravdivěji, jak mi to příchozí odtud vyprávěli. L. P. 1123 Skončil tento se rok horký a na deště skoupý, nad čímž Jerusalém si stýskal často i reptal. Již dosavad šestkrát čtyři léta se děj k ději víže, od té, k pouti co téhlež vystrojili jsme se čestné. † Byl pak kopec, na němž stála tvrz, křídový i snadno bylo v něm kopati. (Wilh. Tyrensis Historia, XII. 19.) 130
Strana 131
Hlava XXVII. O chystaném obležení Tyru. éta od Pána Ježíše zrození tisícího stého dvacátého čtvrtého, L. P. 1124 když jsme oslavili Narození Spasitelovo v Betlémě i Je- rusalémě, jak se slušelo, kteréžto slavnosti súčastnil se ná- božně vévoda Benátský se svými velmoži, přísežně utvrzena byla společná a ochotná vůle vypraviti se po Zjevení Páně k obležení Tyru nebo Askalonu. Ale poněvadž jsme tehdy všickni strádali nedostatkem peněz, sbíralo se, aby se podě- lili rytířové i najaté vojsko; neboť bez darů nebylo možno takého podniku vykonati. Protož bylo třeba, abychom i dra- hocennější ozdoby chrámu jerusalémského dali v zástavu věři- telům. A jak bylo stanoveno, sešli se všickni odevšad na ur- čené místo. Když třikrát Vodnář osušil se slunce na žáru, Jerusalémský lid zhotoval jest se proti Tyrským. Indikcí to bylo v první, s neděle v den první. Hlava XXVIII. Kterak patriarcha a Benátčané oblehli Tyrus. vytáhše k Akkonu, hodlali spolu s Benátčany postoupiti Ik Tyru a obléhnouti jej. A patriarcha se svými poddanými, vévoda pak s námořníky svými obklíčili město Tyrus přesně šestnáctého února, L. P. 1124 tehdy v Ryb znamení když právě vcházelo Slunce. Askalonští doslechše se o tom, jichžto dravosti nikdy ne- bylo možno zkrotiti, nemeškajíce sebrali se, aby nám co nej- více škodili. Jednoho dne pak rozdělivše své vojsko na trojí, větší část svých tlup přivedli k Jerusalému a ihned zabili u- krutně osm lidí za městem, kteří tam ořezávali víno. Jakmile se zvědělo o jejich příchodu, na věži Davidově bylo zatrou- beno nám na znamení, a naši Frankové i Syrové vytrhše proti nim, směle se jim postavili na odpor. A když za tři ho- diny denní až do omrzení se nadívali na sebe a unavili se a dosti jich bylo poraněno, zarmouceni odtáhli. Naši pak po- nenáhlu je stíhali; nemajíce však jízdy obávali se jejich úkladů, i neodvážili se jich dlouho stíhati. Posléze ze statých jejich hlav sedmnácte bylo zadrženo a tolikéž koní. Tři jezdcové 131
Hlava XXVII. O chystaném obležení Tyru. éta od Pána Ježíše zrození tisícího stého dvacátého čtvrtého, L. P. 1124 když jsme oslavili Narození Spasitelovo v Betlémě i Je- rusalémě, jak se slušelo, kteréžto slavnosti súčastnil se ná- božně vévoda Benátský se svými velmoži, přísežně utvrzena byla společná a ochotná vůle vypraviti se po Zjevení Páně k obležení Tyru nebo Askalonu. Ale poněvadž jsme tehdy všickni strádali nedostatkem peněz, sbíralo se, aby se podě- lili rytířové i najaté vojsko; neboť bez darů nebylo možno takého podniku vykonati. Protož bylo třeba, abychom i dra- hocennější ozdoby chrámu jerusalémského dali v zástavu věři- telům. A jak bylo stanoveno, sešli se všickni odevšad na ur- čené místo. Když třikrát Vodnář osušil se slunce na žáru, Jerusalémský lid zhotoval jest se proti Tyrským. Indikcí to bylo v první, s neděle v den první. Hlava XXVIII. Kterak patriarcha a Benátčané oblehli Tyrus. vytáhše k Akkonu, hodlali spolu s Benátčany postoupiti Ik Tyru a obléhnouti jej. A patriarcha se svými poddanými, vévoda pak s námořníky svými obklíčili město Tyrus přesně šestnáctého února, L. P. 1124 tehdy v Ryb znamení když právě vcházelo Slunce. Askalonští doslechše se o tom, jichžto dravosti nikdy ne- bylo možno zkrotiti, nemeškajíce sebrali se, aby nám co nej- více škodili. Jednoho dne pak rozdělivše své vojsko na trojí, větší část svých tlup přivedli k Jerusalému a ihned zabili u- krutně osm lidí za městem, kteří tam ořezávali víno. Jakmile se zvědělo o jejich příchodu, na věži Davidově bylo zatrou- beno nám na znamení, a naši Frankové i Syrové vytrhše proti nim, směle se jim postavili na odpor. A když za tři ho- diny denní až do omrzení se nadívali na sebe a unavili se a dosti jich bylo poraněno, zarmouceni odtáhli. Naši pak po- nenáhlu je stíhali; nemajíce však jízdy obávali se jejich úkladů, i neodvážili se jich dlouho stíhati. Posléze ze statých jejich hlav sedmnácte bylo zadrženo a tolikéž koní. Tři jezdcové 131
Strana 132
byli zajati, několik zabito. Kdybychom byli měli jízdu, málo by jich bývalo bylo uniklo. Jízda naše však byla ve vojště. I chválili jsme Boha, jemuž vždycky chvála přísluší. Hlava XXIX. O Tyru a jeho vznešenosti. Zatím Tyrští, ve svém městě uzavření a ni pokoje nehle- Zdajíce ni vzdáti se nemíníce, jsou obklíčeni. Oplývajíce totiž bohatstvím a chráněni jsouce mořem, naučili se býti vždy nevděčni. Jestiť toto město nad všecka, která jsou v zemi zaslíbené, bohatší a vznešenější, krom Azoru, které za staro- dávna držel král kananejský Jabin a kteréž později Josue s ostatními mnohými rozbořil. Honosili se, jak čteme, devíti sty válečnými vozy. Josef pak vypravuje, že měli tři tisíce srpovitých vozů. Ozbrojenců měli tři sta tisíc a deset tisíc jezdců, kteréhož vojska vůdcem byl Sisara. Obě tato města, Tyrus i Azor, ležela v zemi foinické. Azor slynul kupci a ob- chodníky, kterýmiž téměř jediné byl osazen, Tyrus nesmír- nou lidnatostí. Tyrus vystavěn byl na pobřeží mořském, Azor rozkládal se na rovině. Když Gedeon soudil Israel, tehdy Ty- rus byl založen, nedlouho před Heraklem, od Foiničanův. Jestiť město to v zemi foinické. Toť ono, k němuž Isaiáš mluví, hroze mu pro jeho pýchu, a v němž nejlepší purpur se barví, odkudž Tyria značí vznešený nach. Tyr vykládá se tíseň, po hebrejsku Soor. Král assyrský Salmanasar bojuje proti Syrii a Foinikii, dobyl toho města, když tam kraloval Helusaus. Nechtěliť Tyrští poddáni býti králi assyrskému. Trvalo to tehdy pět let a píše o tom Menander a obšírněji ještě Josef. Tehdy Tyrští přeplavivše se vedením Didony, dcery Belovy přes moře, založili v Africe Karthaginu. Celé to město obe- hnáno bylo zdí zdéli třiceti tisíc kroků a téměř všecko oblito mořem, jak vypisuje dějepisec Orosius, kromě vchodu, otví- rajícího se na tři tisíce kroků. Zeď měla třicet stop tlouštky, byla vystavěna z kvádrů a vysoká čtyřicet loket. Tvrz, jež slula Birse, měla objemu něco přes dva tisíce kroků, a léta sedmi- stého od svého založení byla zbořena, po rozvalení všeho ka- mení hradebního. Založena byla, jak se nalézá sedmdesátého roku před městem Římem Elisou. Vyvrátil ji posléze Pu- blius Scipio, konsul minulého léta, a nepřetržitě sedmnácte dní neštastně hořela. L. P. 1124 132
byli zajati, několik zabito. Kdybychom byli měli jízdu, málo by jich bývalo bylo uniklo. Jízda naše však byla ve vojště. I chválili jsme Boha, jemuž vždycky chvála přísluší. Hlava XXIX. O Tyru a jeho vznešenosti. Zatím Tyrští, ve svém městě uzavření a ni pokoje nehle- Zdajíce ni vzdáti se nemíníce, jsou obklíčeni. Oplývajíce totiž bohatstvím a chráněni jsouce mořem, naučili se býti vždy nevděčni. Jestiť toto město nad všecka, která jsou v zemi zaslíbené, bohatší a vznešenější, krom Azoru, které za staro- dávna držel král kananejský Jabin a kteréž později Josue s ostatními mnohými rozbořil. Honosili se, jak čteme, devíti sty válečnými vozy. Josef pak vypravuje, že měli tři tisíce srpovitých vozů. Ozbrojenců měli tři sta tisíc a deset tisíc jezdců, kteréhož vojska vůdcem byl Sisara. Obě tato města, Tyrus i Azor, ležela v zemi foinické. Azor slynul kupci a ob- chodníky, kterýmiž téměř jediné byl osazen, Tyrus nesmír- nou lidnatostí. Tyrus vystavěn byl na pobřeží mořském, Azor rozkládal se na rovině. Když Gedeon soudil Israel, tehdy Ty- rus byl založen, nedlouho před Heraklem, od Foiničanův. Jestiť město to v zemi foinické. Toť ono, k němuž Isaiáš mluví, hroze mu pro jeho pýchu, a v němž nejlepší purpur se barví, odkudž Tyria značí vznešený nach. Tyr vykládá se tíseň, po hebrejsku Soor. Král assyrský Salmanasar bojuje proti Syrii a Foinikii, dobyl toho města, když tam kraloval Helusaus. Nechtěliť Tyrští poddáni býti králi assyrskému. Trvalo to tehdy pět let a píše o tom Menander a obšírněji ještě Josef. Tehdy Tyrští přeplavivše se vedením Didony, dcery Belovy přes moře, založili v Africe Karthaginu. Celé to město obe- hnáno bylo zdí zdéli třiceti tisíc kroků a téměř všecko oblito mořem, jak vypisuje dějepisec Orosius, kromě vchodu, otví- rajícího se na tři tisíce kroků. Zeď měla třicet stop tlouštky, byla vystavěna z kvádrů a vysoká čtyřicet loket. Tvrz, jež slula Birse, měla objemu něco přes dva tisíce kroků, a léta sedmi- stého od svého založení byla zbořena, po rozvalení všeho ka- mení hradebního. Založena byla, jak se nalézá sedmdesátého roku před městem Římem Elisou. Vyvrátil ji posléze Pu- blius Scipio, konsul minulého léta, a nepřetržitě sedmnácte dní neštastně hořela. L. P. 1124 132
Strana 133
Hlava XXX. O dávnověkém dobytí Tyru a od koho byl dobýván. Jýše zmíněný Tyrus sedmdesát let dle Isaiáše byv vylidněn, pozbyl vší moci. Král Heluseus však znovu uvedl tam Kittejské, kteří se byli odstěhovali, pročež Salmanasar, král assyrský, opětně pozdvihl se proti nim. Odstoupila pak tehdy od Tyru města Sidon a Arce, kterouž nazývají Aktipus, a Starý Tyrus a mnoho jiných, kteráž poddala se králi assyrskému. Poněvadž Tyrští tedy nebyli pokořeni, znovu vytáhl proti nim, k čemuž Foiničtí poskytli šedesát lodí a osm set vesla- řův. Tyrští však vyjeli proti nim na dvanácti lodích a roze- hnavše loďstvo nepřátelské, zajali pět set mužů, čímž čest Tyrských znamenitě vzrostla. Vraceje se, král assyrský ro- zesadil stráže nad řekou a nad vodovody, aby Tyrské odřízl od vody. To trvalo pět let, ale Tyrští tomu odolali pijíce vodu z vykopaných studní. Sepsáno to jest v pamětech tyrských o Salmanasarovi, králi assyrském. Toť ten, jenž Samařsko obsadil a vzal, léta šestého krále Ezechiáše, a přestěhoval Isra- elské do Assyrie. Před ním byl přišel též Phul, král assyrský, a po něm Teglafalasar, král assyrský, jenž vzal Kedes a Azor v území Neptalim u Paneas a Janoe a Galaad a veškerou Ga- lileu a převedl je do Assyrie. Též přišel Sargon, král assyrský, jenž poslal Tarthana bojovati proti Azotu a vzal jej. Tak pro- hříchy lidu zpustošena jest Země Zaslíbená a v porobu uvr- žena nejdříve Assyrským, potom Chaldejským. Nabuchodo- nosor totiž, král chaldejský i babylonský, oblehl a vzal Jeru- salém, a král Sedechiáš prchaje odtud zajat byl u Jericha a přiveden ke králi babylonskému do krajiny, jež sluje Reblata, v zemi Emath. Jeronym praví, že Emath veliká jest Anti- ochie, Emath menší pak Epifamie. Tam Nabuchodonosor dal Sedechiáši vyloupati oči a syny jeho před ním zardousiti. Potom přišel Nabuzardan, kníže vojska jeho, a zapálil dům Páně a palác královský a všecku zeď jerusalémskou kolem dokola zbořil. Po časech pak přišel král Alexander, jenž ob- lehl Tyr a vzal jej, podrobiv si Sidon a dříve ještě Damašek. Též Gazy se zmocnil ve dvou měsících. A obléhav Tyrus sedm měsíců, spěchal do města Jerusaléma. Tam čestně byv přijat, velikou čest vzdal nejvyššímu knězi, jmenem Jaddovi, uví- tavšímu jej s mitrou na hlavě a řizou zlatou hyacinthovou a a na ní s deskou zlatou, na které napsáno bylo jméno Boží, L. P. 1124 133
Hlava XXX. O dávnověkém dobytí Tyru a od koho byl dobýván. Jýše zmíněný Tyrus sedmdesát let dle Isaiáše byv vylidněn, pozbyl vší moci. Král Heluseus však znovu uvedl tam Kittejské, kteří se byli odstěhovali, pročež Salmanasar, král assyrský, opětně pozdvihl se proti nim. Odstoupila pak tehdy od Tyru města Sidon a Arce, kterouž nazývají Aktipus, a Starý Tyrus a mnoho jiných, kteráž poddala se králi assyrskému. Poněvadž Tyrští tedy nebyli pokořeni, znovu vytáhl proti nim, k čemuž Foiničtí poskytli šedesát lodí a osm set vesla- řův. Tyrští však vyjeli proti nim na dvanácti lodích a roze- hnavše loďstvo nepřátelské, zajali pět set mužů, čímž čest Tyrských znamenitě vzrostla. Vraceje se, král assyrský ro- zesadil stráže nad řekou a nad vodovody, aby Tyrské odřízl od vody. To trvalo pět let, ale Tyrští tomu odolali pijíce vodu z vykopaných studní. Sepsáno to jest v pamětech tyrských o Salmanasarovi, králi assyrském. Toť ten, jenž Samařsko obsadil a vzal, léta šestého krále Ezechiáše, a přestěhoval Isra- elské do Assyrie. Před ním byl přišel též Phul, král assyrský, a po něm Teglafalasar, král assyrský, jenž vzal Kedes a Azor v území Neptalim u Paneas a Janoe a Galaad a veškerou Ga- lileu a převedl je do Assyrie. Též přišel Sargon, král assyrský, jenž poslal Tarthana bojovati proti Azotu a vzal jej. Tak pro- hříchy lidu zpustošena jest Země Zaslíbená a v porobu uvr- žena nejdříve Assyrským, potom Chaldejským. Nabuchodo- nosor totiž, král chaldejský i babylonský, oblehl a vzal Jeru- salém, a král Sedechiáš prchaje odtud zajat byl u Jericha a přiveden ke králi babylonskému do krajiny, jež sluje Reblata, v zemi Emath. Jeronym praví, že Emath veliká jest Anti- ochie, Emath menší pak Epifamie. Tam Nabuchodonosor dal Sedechiáši vyloupati oči a syny jeho před ním zardousiti. Potom přišel Nabuzardan, kníže vojska jeho, a zapálil dům Páně a palác královský a všecku zeď jerusalémskou kolem dokola zbořil. Po časech pak přišel král Alexander, jenž ob- lehl Tyr a vzal jej, podrobiv si Sidon a dříve ještě Damašek. Též Gazy se zmocnil ve dvou měsících. A obléhav Tyrus sedm měsíců, spěchal do města Jerusaléma. Tam čestně byv přijat, velikou čest vzdal nejvyššímu knězi, jmenem Jaddovi, uví- tavšímu jej s mitrou na hlavě a řizou zlatou hyacinthovou a a na ní s deskou zlatou, na které napsáno bylo jméno Boží, L. P. 1124 133
Strana 134
a sám přistoupiv, laskavě se mu poklonil. A spořádav Jeru- salém, obrátil svoje vojsko k ostatním městům. Po dlouhé řadě let, když Židé hříchy svými to přivolali, Antiochus Epi- fanes zdvihl boj proti jejich zákonu a velmi sužoval Macha- bejské. Po něm přišel Pompejus, jenž Jerusalém nešťastně pobořil. Na konec pak Vespasian se synem svým Titem, jenž jej úplně ve zkázu uvedl. Takto v rozličných přích dějinných město svaté i země k němu náležející až na naše časy napo- řád strašně byly souženy. Obyčejně Palestina, časem Foinikie, kteráž nazvána byla dle Foiniksa, bratra Kadrnova, byla pu- stošena, potom Samaří, potom Galilea, která však se rozli- šuje ve dvojí. Jedna totiž nazývá se horní, druhá dolní, a obě obklíčeny jsou Foinikií a Syrií. Zajordánská totiž na dél prostírá se od Macheruntu k Pelle a na šíř od Filadelfie k Jor- dánu. Pella jest jejím pásmem severním, západním Jordán; severní končí se krajinou moabskou; od východu uzavřena jest Arabií, Filadelfií a též Gerasenskem. Samaří prostírá se mezi Judskem a Galileou. Judsko rozloženo jest na šíř od Jor- dánu k Joppě, středním jeho městem jest Jerusalém, jakoby pupkem té země byl. Dolní Galilea rozpíná se od Tiberiady k Zabulonu a k Ptolemaidě, k tyrské hoře Karmélu, jsou v ní města Nazaret a Sephorim, město velmi pevné, též Tábor a Ká- na a mnohájiná. Ta obtočena jest Libanem a prameny Jordánu, kdež nyní jest Paneas čili jiným jmenem Dan či Cesarea Fi- lipova, kol níž jest krajina Trachonitská a Nabatanejská. Od strany polední má Samařsko a Skythopoli, což jest Bethsan. Judsko končí se městem Bersabee, v ní jsou Tamna a Lidde, Joppe a Jamnia, Thekue a Hebron, Astoal a Saraa a mnohá jiná města. Po tomto odběhu rozličnými stezkami vracím se nyní na svou cestu. Hlava XXXI. O boji a vítězství Antiochijských nad Turky a o smrti Balakově. L. P. 1124 Když tedy obléhali jsme Tyrus a namáhali se připravujíce pečlivě stroje, Balak nicméně neustával se svými spol- čenci vystrkovati svého rohu proti nám. A vytáhnuv z města Kalyptu, jenž obecně sluje Alapia, počátkem května s pěti tisíci jezdci a sedmi tisíci pěšími, přitrhlk Hierapoli, kteréžto město 134
a sám přistoupiv, laskavě se mu poklonil. A spořádav Jeru- salém, obrátil svoje vojsko k ostatním městům. Po dlouhé řadě let, když Židé hříchy svými to přivolali, Antiochus Epi- fanes zdvihl boj proti jejich zákonu a velmi sužoval Macha- bejské. Po něm přišel Pompejus, jenž Jerusalém nešťastně pobořil. Na konec pak Vespasian se synem svým Titem, jenž jej úplně ve zkázu uvedl. Takto v rozličných přích dějinných město svaté i země k němu náležející až na naše časy napo- řád strašně byly souženy. Obyčejně Palestina, časem Foinikie, kteráž nazvána byla dle Foiniksa, bratra Kadrnova, byla pu- stošena, potom Samaří, potom Galilea, která však se rozli- šuje ve dvojí. Jedna totiž nazývá se horní, druhá dolní, a obě obklíčeny jsou Foinikií a Syrií. Zajordánská totiž na dél prostírá se od Macheruntu k Pelle a na šíř od Filadelfie k Jor- dánu. Pella jest jejím pásmem severním, západním Jordán; severní končí se krajinou moabskou; od východu uzavřena jest Arabií, Filadelfií a též Gerasenskem. Samaří prostírá se mezi Judskem a Galileou. Judsko rozloženo jest na šíř od Jor- dánu k Joppě, středním jeho městem jest Jerusalém, jakoby pupkem té země byl. Dolní Galilea rozpíná se od Tiberiady k Zabulonu a k Ptolemaidě, k tyrské hoře Karmélu, jsou v ní města Nazaret a Sephorim, město velmi pevné, též Tábor a Ká- na a mnohájiná. Ta obtočena jest Libanem a prameny Jordánu, kdež nyní jest Paneas čili jiným jmenem Dan či Cesarea Fi- lipova, kol níž jest krajina Trachonitská a Nabatanejská. Od strany polední má Samařsko a Skythopoli, což jest Bethsan. Judsko končí se městem Bersabee, v ní jsou Tamna a Lidde, Joppe a Jamnia, Thekue a Hebron, Astoal a Saraa a mnohá jiná města. Po tomto odběhu rozličnými stezkami vracím se nyní na svou cestu. Hlava XXXI. O boji a vítězství Antiochijských nad Turky a o smrti Balakově. L. P. 1124 Když tedy obléhali jsme Tyrus a namáhali se připravujíce pečlivě stroje, Balak nicméně neustával se svými spol- čenci vystrkovati svého rohu proti nám. A vytáhnuv z města Kalyptu, jenž obecně sluje Alapia, počátkem května s pěti tisíci jezdci a sedmi tisíci pěšími, přitrhlk Hierapoli, kteréžto město 134
Strana 135
lid nazývá Mombech. A když držitel jeho nechtěl mu ho vydati, on vylákal ho k sobě ven z města a podle ho dal stíti. Oble- žení města neostalo tajno Goscelina, jenž tehdy dlel v Anti- ochii a k němuž tam poslali poselstvo, i sebral Antiochijské a spěchal jim na pomoc. A ač křesťanů byla pouhá hrstečka, nestrachoval se Goscelin udeřiti na spoustu zpronevěrců. A neprodlévaje dlouho, svedl s nimi zuřivou bitvu. Turci tři- krát byli s Boží pomocí rozehnáni a třikrát znovu se shro- maždili směle k boji, a v tlačenici té Balak byl na smrt raněn a umíraje uchyloval se, seč byl, na bok. A jakmile to poznali jeho lidé, kteří mohli utíkati, nelenili. Mohli ovšem mnozí utíkati, ale utéci nikterak nemohli. Tři tisíce prý z nich bylo pobito jezdců, pěších pak ani se neví kolik. Našich tam padlo třicet rytířův, pěších žoldnéřův asi šedesát. Goscelin chtěje potom zvěděti jistotu, mrtev-li jest Balak, či unikl-li nějak, bedlivě se vyptával těch, kteří ho hledali mezi zabitými, a podle známek známých zbraní byl od známých poznán. Ten, jenž utal jeho hlavu, přinesl ji s chloubou Goscelinovi, začež mu bylo vyplaceno čtyřicet penízů, jakož bylo slíbeno. Hlavu tu poslal Goscelin ihned do Antiochie na důkaz, a ten, jenž ji nesl v krosně do Tyru a též do Jerusaléma, vyprávěl nám to všem a vyložil, neboť účastnil se sám toho boje. Bylť zbroj- nošem Goscelinovým. A za to, že přinesl nejvítanější zvěst, dostal ve vojště našem u Tyru zbraně a pozdvižen byl ze zbrojnoše na rytíře. Povýšil ho na ten stupeň hrabě tripolský. I chválili jsme všickni Pána a dobrořečili mu, že udušen byl onen ještěr přeukrutný, jenž dlouho byl soužil a ničil kře- sťanstvo. Když po devětnácté již Slunce ozářilo Býka, pyšný vrah se Balak klamavé stal Štěstěny žertvou. Ejhle, tak vyjevil se výklad onoho snu, výše připomenu- tého, kterýž Balak byl vyprávěl, sám o sobě prorokuje, v ten čas, kdy Goscelin tak podivně byl vyvázl ze zajetí. Bylt viděl u vidění, jak Goscelin mu vyloupal oči. Věru úplně vyloupal, neboť hlavy i údů ho dokonce zbavil. Zrak jak sluch v koncích, i jazyk; jít nelze ni sednout. Ni v nebi, ni v zemi, ni v moře tůni není proň místa. 135
lid nazývá Mombech. A když držitel jeho nechtěl mu ho vydati, on vylákal ho k sobě ven z města a podle ho dal stíti. Oble- žení města neostalo tajno Goscelina, jenž tehdy dlel v Anti- ochii a k němuž tam poslali poselstvo, i sebral Antiochijské a spěchal jim na pomoc. A ač křesťanů byla pouhá hrstečka, nestrachoval se Goscelin udeřiti na spoustu zpronevěrců. A neprodlévaje dlouho, svedl s nimi zuřivou bitvu. Turci tři- krát byli s Boží pomocí rozehnáni a třikrát znovu se shro- maždili směle k boji, a v tlačenici té Balak byl na smrt raněn a umíraje uchyloval se, seč byl, na bok. A jakmile to poznali jeho lidé, kteří mohli utíkati, nelenili. Mohli ovšem mnozí utíkati, ale utéci nikterak nemohli. Tři tisíce prý z nich bylo pobito jezdců, pěších pak ani se neví kolik. Našich tam padlo třicet rytířův, pěších žoldnéřův asi šedesát. Goscelin chtěje potom zvěděti jistotu, mrtev-li jest Balak, či unikl-li nějak, bedlivě se vyptával těch, kteří ho hledali mezi zabitými, a podle známek známých zbraní byl od známých poznán. Ten, jenž utal jeho hlavu, přinesl ji s chloubou Goscelinovi, začež mu bylo vyplaceno čtyřicet penízů, jakož bylo slíbeno. Hlavu tu poslal Goscelin ihned do Antiochie na důkaz, a ten, jenž ji nesl v krosně do Tyru a též do Jerusaléma, vyprávěl nám to všem a vyložil, neboť účastnil se sám toho boje. Bylť zbroj- nošem Goscelinovým. A za to, že přinesl nejvítanější zvěst, dostal ve vojště našem u Tyru zbraně a pozdvižen byl ze zbrojnoše na rytíře. Povýšil ho na ten stupeň hrabě tripolský. I chválili jsme všickni Pána a dobrořečili mu, že udušen byl onen ještěr přeukrutný, jenž dlouho byl soužil a ničil kře- sťanstvo. Když po devětnácté již Slunce ozářilo Býka, pyšný vrah se Balak klamavé stal Štěstěny žertvou. Ejhle, tak vyjevil se výklad onoho snu, výše připomenu- tého, kterýž Balak byl vyprávěl, sám o sobě prorokuje, v ten čas, kdy Goscelin tak podivně byl vyvázl ze zajetí. Bylt viděl u vidění, jak Goscelin mu vyloupal oči. Věru úplně vyloupal, neboť hlavy i údů ho dokonce zbavil. Zrak jak sluch v koncích, i jazyk; jít nelze ni sednout. Ni v nebi, ni v zemi, ni v moře tůni není proň místa. 135
Strana 136
Hlava XXXII. Příhody při obležení Tyru. Jednoho dne, když naši při onom obležení bezpečně si od- počívali, Tyrští vyčíhavše vhodné chvilky, Turci i Sara- ceni, otevřeli brány a vyhrnuli z města, a s tasenými meči jedním proudem přiběhli k našemu stroji, silnějšímu nad ostatní, a dříve než naši chopili se zbraní, rozehnali strážce, které zastihli u stroje, poranivše je, a stroj zapálili. Byla to věž, z které metáním balvanů roztřásali bašty a potom prud- kými nárazy je proráželi. Při té srážce ztratili jsme třicet lidí; oni však dvojnásobnou ztrátou pykali. Měšťané totiž střílnami hradebními metali na naše šípy i kopí nebo kamení a mno- hým těžce ublížili a poranili je. Zatím však naši Benátčané uživše příznivé chvíle vskočili na svou loďku, počtem toliko pětice, a vyloupili jakýsi domeček u hradby městské, dvěma tam uťavše hlavy; a honem vyšli odtud se svou kořístkou a s radostným uspokojením se vrátili. To se stalo dvacátého druhého května. Ale nemenší hodnoty bylo, když nedávno před tím Tyrští uzmuli v noci rychlou loďku, řečenou liburnu, a přístavem zatáhli ji do města. Takové věci totiž často se přiházejí v takových zápasech. L. P. 1124 Ten padl, ten se vypíná, ten veselí se, onen zas pláče. Hlava XXXIII. O zlém znepokojování Askalonských. L. P. 1124 skalonští vědouce, jak skrovně jest našeho lidu, nelenili adotírali na nás, kde pozorovali, že by nejsnáze nás mohli oslabiti nebo uškoditi nám. Nedaleko Jerusaléma zpustošili a spálili vesničku řečenou Birrum; a pobravše tam kde co, s několika mrtvými a mnoha raněnými odešli. Ženky totiž a děti natlačily se do věže, za našeho času tam vystavěné, a tak se zachránily. A tak rozjíždějíce se po kraji, loupili, vra- ždili, zajímali, a co mohli zlého nám činili, a nebylo, kdo by jim odporoval. Byliť jsme všickni upoutáni obléháním, oče- kávajíce slitování nebeského, až by Bůh se nás ujal a přispěl nám a my práci svou dokonali. Byloť už nad lidské síly, ve dne pracovati a v noci neméně. 136
Hlava XXXII. Příhody při obležení Tyru. Jednoho dne, když naši při onom obležení bezpečně si od- počívali, Tyrští vyčíhavše vhodné chvilky, Turci i Sara- ceni, otevřeli brány a vyhrnuli z města, a s tasenými meči jedním proudem přiběhli k našemu stroji, silnějšímu nad ostatní, a dříve než naši chopili se zbraní, rozehnali strážce, které zastihli u stroje, poranivše je, a stroj zapálili. Byla to věž, z které metáním balvanů roztřásali bašty a potom prud- kými nárazy je proráželi. Při té srážce ztratili jsme třicet lidí; oni však dvojnásobnou ztrátou pykali. Měšťané totiž střílnami hradebními metali na naše šípy i kopí nebo kamení a mno- hým těžce ublížili a poranili je. Zatím však naši Benátčané uživše příznivé chvíle vskočili na svou loďku, počtem toliko pětice, a vyloupili jakýsi domeček u hradby městské, dvěma tam uťavše hlavy; a honem vyšli odtud se svou kořístkou a s radostným uspokojením se vrátili. To se stalo dvacátého druhého května. Ale nemenší hodnoty bylo, když nedávno před tím Tyrští uzmuli v noci rychlou loďku, řečenou liburnu, a přístavem zatáhli ji do města. Takové věci totiž často se přiházejí v takových zápasech. L. P. 1124 Ten padl, ten se vypíná, ten veselí se, onen zas pláče. Hlava XXXIII. O zlém znepokojování Askalonských. L. P. 1124 skalonští vědouce, jak skrovně jest našeho lidu, nelenili adotírali na nás, kde pozorovali, že by nejsnáze nás mohli oslabiti nebo uškoditi nám. Nedaleko Jerusaléma zpustošili a spálili vesničku řečenou Birrum; a pobravše tam kde co, s několika mrtvými a mnoha raněnými odešli. Ženky totiž a děti natlačily se do věže, za našeho času tam vystavěné, a tak se zachránily. A tak rozjíždějíce se po kraji, loupili, vra- ždili, zajímali, a co mohli zlého nám činili, a nebylo, kdo by jim odporoval. Byliť jsme všickni upoutáni obléháním, oče- kávajíce slitování nebeského, až by Bůh se nás ujal a přispěl nám a my práci svou dokonali. Byloť už nad lidské síly, ve dne pracovati a v noci neméně. 136
Strana 137
Hlava XXXIV. O vydání města Tyru. rál damašský však poznávaje, že jeho Turci a Saraceni, L. P. 1124 kteří byli ve městě sevřeni, nikterak nevyváznou z na- šich rukou, volil raději s nějakou nectí živé je vykoupiti než mrtvých želeti. I nabídl nám skrze vyslané mluvčí opatrnou radu, bychom jeho lidi se všemi jejich věcmi propustili ven a město vyprázdněné si vzali. Po dlouhém obapolném zápasu dali jsme si navzájem rukojmí a oni vyšli z města a křesťané pokojně vešli. Kteříkoli však ze Saracenů chtěli ve městě zů- stati, dle úmluvy v pokoji si zůstali. Slunce Raka v znamení třikrát sedmkrát bylo vešlo, když pokořen jest Tyr zpupný a vydal nám město, neb v sedmý se událo to den července měsíce. Nenáleží tedy ustávati ani polevovati, ale stále prositi Pána našeho pomocníka v trápeních milostivého, dobrotivého, a tlouci na dvéře jeho, aby nám tlukoucím popřál milostivého slyšení. To zajisté jsme činili v Jerusalémě, přečasto navště- vujíce chrámy, slzy prolévajíce, almužny udílejíce, těla posty trýzníce. A Bůh, jak věřím, s výsosti shlížeje na nás, neza- nechal za sebou požehnání, ale vyslyšel modlitbu naši. A když s nastřaženými sluchy očekávali jsme nějaké zprávičky, hle, přišli přespěšni tři poslové, zvěstujíce nám a list od patri- archy našeho nám nesouce a dobytí města nám ohlašujíce. Tu zdvihlo se přeblažené volání a vysokozvučnými hlasy ihned se pěje Te Deum laudamus. Vyzvání se, processí koná se Bohu, korouhve na hradbách a na věžích vyzdviženy, po všech ulicích ozdoby pestrobarevné rozpiaty, díkůčinění hla- holí, zvěstovatelé dle zásluh důstojně odměněni, maličtí i velicí stejně se radují, dívky písněmi v rejích plesají. Právem matka Jerusalém raduje se z dcery Tyru, po jejíž pravici sedí nyní korunována. Truchlí však Babylon, ztrativší potěšení své, kterýž podporou dcery té byl dosavad upevňován, jehožto loďstvo nám nepřátelské co rok přijímala do svého přístavu. Ona pak umenšena sice v okázalosti, rozhojněna však Bož- skou milostí. Dříve mělo město ono mezi pohany vůdcovství a prvoflamina čili archiflamina, podle zřízení Otců míti bude primasa čili patriarchu v zákoně křesťanském; neb kde bý- vali archiflaminové, ustanoveni jsou arcibiskupové křesťanští, spravující každý svou provincii. Kde metropole byla, jež se 137
Hlava XXXIV. O vydání města Tyru. rál damašský však poznávaje, že jeho Turci a Saraceni, L. P. 1124 kteří byli ve městě sevřeni, nikterak nevyváznou z na- šich rukou, volil raději s nějakou nectí živé je vykoupiti než mrtvých želeti. I nabídl nám skrze vyslané mluvčí opatrnou radu, bychom jeho lidi se všemi jejich věcmi propustili ven a město vyprázdněné si vzali. Po dlouhém obapolném zápasu dali jsme si navzájem rukojmí a oni vyšli z města a křesťané pokojně vešli. Kteříkoli však ze Saracenů chtěli ve městě zů- stati, dle úmluvy v pokoji si zůstali. Slunce Raka v znamení třikrát sedmkrát bylo vešlo, když pokořen jest Tyr zpupný a vydal nám město, neb v sedmý se událo to den července měsíce. Nenáleží tedy ustávati ani polevovati, ale stále prositi Pána našeho pomocníka v trápeních milostivého, dobrotivého, a tlouci na dvéře jeho, aby nám tlukoucím popřál milostivého slyšení. To zajisté jsme činili v Jerusalémě, přečasto navště- vujíce chrámy, slzy prolévajíce, almužny udílejíce, těla posty trýzníce. A Bůh, jak věřím, s výsosti shlížeje na nás, neza- nechal za sebou požehnání, ale vyslyšel modlitbu naši. A když s nastřaženými sluchy očekávali jsme nějaké zprávičky, hle, přišli přespěšni tři poslové, zvěstujíce nám a list od patri- archy našeho nám nesouce a dobytí města nám ohlašujíce. Tu zdvihlo se přeblažené volání a vysokozvučnými hlasy ihned se pěje Te Deum laudamus. Vyzvání se, processí koná se Bohu, korouhve na hradbách a na věžích vyzdviženy, po všech ulicích ozdoby pestrobarevné rozpiaty, díkůčinění hla- holí, zvěstovatelé dle zásluh důstojně odměněni, maličtí i velicí stejně se radují, dívky písněmi v rejích plesají. Právem matka Jerusalém raduje se z dcery Tyru, po jejíž pravici sedí nyní korunována. Truchlí však Babylon, ztrativší potěšení své, kterýž podporou dcery té byl dosavad upevňován, jehožto loďstvo nám nepřátelské co rok přijímala do svého přístavu. Ona pak umenšena sice v okázalosti, rozhojněna však Bož- skou milostí. Dříve mělo město ono mezi pohany vůdcovství a prvoflamina čili archiflamina, podle zřízení Otců míti bude primasa čili patriarchu v zákoně křesťanském; neb kde bý- vali archiflaminové, ustanoveni jsou arcibiskupové křesťanští, spravující každý svou provincii. Kde metropole byla, jež se 137
Strana 138
vykládá mateřské město, metropolitové byli, kteří z tří nebo čtyř měst v některé provincii spravovali mateřské a vyšší jiných měst. Kde pak menší města měla toliko flamini čili hrabata, ustanoveni jsou biskupové. Tribuny lidu pak ne ne- vhodně rozuměti možno kněze neb ostatní klerus nižšího důstojenství. Tak všecka moc světská těmito stupni hodností se rozlišuje, totiž že prvním jest Augustus čili imperator, po něm císařové, po nich králové, vévodové a hrabata. Tak praví Klement papež, Anaklet, Anicius a mnozí jiní. Vzdejme tedy chvály Bohu nejvyššímu, že ne lidskou mocí, ale svou dobro- líbeznou vůlí bez krveprolévání vydal nám Tyrus, město slav- né, město nejpevnější a k dobytí přenesnadné, kdyby Bůh nepřiložil své pravice. Antiochijští však se provinili, že nám neposkytli žádné pomoci aniž práce té chtěli se súčastniti. Požehnán budiž Pontius Tripolský, že nám byl pomocníkem nejvěrnějším. Upokojiž Bůh církev antiochijskou s jerusa- lémskou, kteréžto dvě se prou o třetí tyrskou. Antiochijská praví, že jí byla poddána za časů Rekův; jerusalémská zase, že jí byla potvrzena privilejemi římského velekněze. Na sně- mu alvernském totiž, tak authentickém a proslulém, ustano- veno bylo jednomyslným souhlasem, kterékoli město za ve- likým mořem vyrváno bude z jařma pohanského, aby bez odporování na věky vzato bylo ve správu. To také opakováno bylo na sněmu antiochijském, řízeném biskupem puyským, a ode všech uznáno. V Jerusalémě též vévoda Godfrid a pán Bohemond přijali zemi svou od patriarchy Daiberta „pro lásku Boží“. Totéž i papež Paschal svými privilejemi zpečetil a po- slal je církvi jerusalémské, aby jím z autority církve Římské v trvalém na ni právu byla utvrzena. V privilejích těch toto jest psáno. Hlava XXXV. Privilej papeže Paschala. L. P. 1124 Daschal, sluha služebníků Božích nejdůstojnějšímu bratru, Ipatriarše jerusalémskému Gibelinovi a jeho nástupcům kanonicky dosazeným. Podle změn časových přenášejí se i království zemí. Protož i hranice okrsků církevních v mno- hých provinciích bývá dlužno změniti a přeložiti. Hranice církví asijských byly starodávným rozměřením stanoveny. 138
vykládá mateřské město, metropolitové byli, kteří z tří nebo čtyř měst v některé provincii spravovali mateřské a vyšší jiných měst. Kde pak menší města měla toliko flamini čili hrabata, ustanoveni jsou biskupové. Tribuny lidu pak ne ne- vhodně rozuměti možno kněze neb ostatní klerus nižšího důstojenství. Tak všecka moc světská těmito stupni hodností se rozlišuje, totiž že prvním jest Augustus čili imperator, po něm císařové, po nich králové, vévodové a hrabata. Tak praví Klement papež, Anaklet, Anicius a mnozí jiní. Vzdejme tedy chvály Bohu nejvyššímu, že ne lidskou mocí, ale svou dobro- líbeznou vůlí bez krveprolévání vydal nám Tyrus, město slav- né, město nejpevnější a k dobytí přenesnadné, kdyby Bůh nepřiložil své pravice. Antiochijští však se provinili, že nám neposkytli žádné pomoci aniž práce té chtěli se súčastniti. Požehnán budiž Pontius Tripolský, že nám byl pomocníkem nejvěrnějším. Upokojiž Bůh církev antiochijskou s jerusa- lémskou, kteréžto dvě se prou o třetí tyrskou. Antiochijská praví, že jí byla poddána za časů Rekův; jerusalémská zase, že jí byla potvrzena privilejemi římského velekněze. Na sně- mu alvernském totiž, tak authentickém a proslulém, ustano- veno bylo jednomyslným souhlasem, kterékoli město za ve- likým mořem vyrváno bude z jařma pohanského, aby bez odporování na věky vzato bylo ve správu. To také opakováno bylo na sněmu antiochijském, řízeném biskupem puyským, a ode všech uznáno. V Jerusalémě též vévoda Godfrid a pán Bohemond přijali zemi svou od patriarchy Daiberta „pro lásku Boží“. Totéž i papež Paschal svými privilejemi zpečetil a po- slal je církvi jerusalémské, aby jím z autority církve Římské v trvalém na ni právu byla utvrzena. V privilejích těch toto jest psáno. Hlava XXXV. Privilej papeže Paschala. L. P. 1124 Daschal, sluha služebníků Božích nejdůstojnějšímu bratru, Ipatriarše jerusalémskému Gibelinovi a jeho nástupcům kanonicky dosazeným. Podle změn časových přenášejí se i království zemí. Protož i hranice okrsků církevních v mno- hých provinciích bývá dlužno změniti a přeložiti. Hranice církví asijských byly starodávným rozměřením stanoveny. 138
Strana 139
Ale vpádem rozličných rozličné víry národů byly okrsky ty zmateny. Díky však Bohu, že za našich časů města Antiochie i Jerusalém i se svými podhradími a provinciemi znovu uve- dena byla v moc knížat křesťanských. Pročež dlužno, bychom k tomuto božskému změnění a přenesení ruky přiložili a dle času co jest spořádati, spořádali; abychom církvi jerusalém- ské přiřkli ona města a provincie, jež opatrností slavného krále Balduina a krví vojsk jím vedených milostí Boží byla získána. Tohoto dekretu listem tudíž tobě, nejmilejší bratře a spolubiskupe Gibeline, a tvojim nástupcům a skrze vás svaté církvi jerusalémské v řízení a správu patriarchálním metropolitním právem přiznáváme a stvrzujeme všecka mě- sta a provincie, kteréž pod panstvím řečeného krále buď již navrátila nebo v budoucnu navrátiti ráčí Boží milost. Dů- stojno jestiť, aby církev Hrobu Páně podle žádostí věrných rytířův nabyla příslušné cti, a ze jha tureckého neb saracen- ského jsouc vyproštěna, v rukou křesťanských co nejhojněji byla vyvýšena.“ Hlava XXXVI. O rozdělení Tyru. Když byly u Tyru vykonány všecky práce, jak bylo třeba, rozděleno bylo získané město se svým okrskem na tři díly, z nichž dva spravedlivé díly přiřčeny královské moci a třetí dědičným právem Benátčanům, při čemž ve městě i v přístavě bylo vše jednotlivě ohledáno. Po té vydali se všickni na zpáteční cestu. Patriarcha jerusalémský vraceje se s jeru- salémskými do svatého města, nesl přesvatý Kříž Páně, jenž byl tam s důstojnou poctou uvítán kněžstvem i lidem. L. P. 1124 Hlava XXXVII. O znamení, jež se tehdy ukázalo. Dotom ukázalo se nám slunce téměř hodinu barevným le- skem v nové, totiž fialové proměněno, a tvarem podobalo T se měsíci v zatmění, svítíc pouhým srpkem. Událo se to jede- náctého srpna po deváté již hodině denní. A nediv se, vidíš-li znameni na nebi, neboť nejinak činí Buh i na zemi. Jako totiž na nebi, tak i na zemi přetváří a pořádá, cožkoli chce a jak L. P. 1124 139
Ale vpádem rozličných rozličné víry národů byly okrsky ty zmateny. Díky však Bohu, že za našich časů města Antiochie i Jerusalém i se svými podhradími a provinciemi znovu uve- dena byla v moc knížat křesťanských. Pročež dlužno, bychom k tomuto božskému změnění a přenesení ruky přiložili a dle času co jest spořádati, spořádali; abychom církvi jerusalém- ské přiřkli ona města a provincie, jež opatrností slavného krále Balduina a krví vojsk jím vedených milostí Boží byla získána. Tohoto dekretu listem tudíž tobě, nejmilejší bratře a spolubiskupe Gibeline, a tvojim nástupcům a skrze vás svaté církvi jerusalémské v řízení a správu patriarchálním metropolitním právem přiznáváme a stvrzujeme všecka mě- sta a provincie, kteréž pod panstvím řečeného krále buď již navrátila nebo v budoucnu navrátiti ráčí Boží milost. Dů- stojno jestiť, aby církev Hrobu Páně podle žádostí věrných rytířův nabyla příslušné cti, a ze jha tureckého neb saracen- ského jsouc vyproštěna, v rukou křesťanských co nejhojněji byla vyvýšena.“ Hlava XXXVI. O rozdělení Tyru. Když byly u Tyru vykonány všecky práce, jak bylo třeba, rozděleno bylo získané město se svým okrskem na tři díly, z nichž dva spravedlivé díly přiřčeny královské moci a třetí dědičným právem Benátčanům, při čemž ve městě i v přístavě bylo vše jednotlivě ohledáno. Po té vydali se všickni na zpáteční cestu. Patriarcha jerusalémský vraceje se s jeru- salémskými do svatého města, nesl přesvatý Kříž Páně, jenž byl tam s důstojnou poctou uvítán kněžstvem i lidem. L. P. 1124 Hlava XXXVII. O znamení, jež se tehdy ukázalo. Dotom ukázalo se nám slunce téměř hodinu barevným le- skem v nové, totiž fialové proměněno, a tvarem podobalo T se měsíci v zatmění, svítíc pouhým srpkem. Událo se to jede- náctého srpna po deváté již hodině denní. A nediv se, vidíš-li znameni na nebi, neboť nejinak činí Buh i na zemi. Jako totiž na nebi, tak i na zemi přetváří a pořádá, cožkoli chce a jak L. P. 1124 139
Strana 140
chce. Jsou-li podivny věci, kteréž učinil, podivnější jest on, kterýž je činí. Uvaž, prosím, a rozjímej, kterak za našeho času obrátil Bůh Západ ve Východ. Neboť kteří jsme byli západníky, nyní stali jsme se východníky. Remešští nebo Chartresští stávali se Tyřany a Antiochijci. Již jsme zapomněli míst narození svého, již nám mnohým byla neznáma nebo neslýchána. Ten už má tu svoje domy a rodiny jakoby prá- vem otcovským a dědičným, onen pojal tu již za manželku netoliko domorodou, ale i Syrskou nebo Arménku a někdy i Saracenku, došedší však milosti křestní. Jiný má u sebe tchána i snachu neb zetě nebo pastorka i otčíma. Některý má dokonce vnuka nebo pravnuka. Ten zmocňuje se vinic, onen rolí. Rozličnými jazyky spolu hovoří a pozdravují se. Jazyk cizí již společným se stal obojímu národu a známým a víra spojuje ty, jichž rod jest neznám. Jestit psáno: Lev a vůl spolu žráti budou plevy. Cizozemec stal se nyní jakoby domorodcem, a přistěhovalec starousedlíkem. Za námi den ze dne připutovávali příbuzní a rodiče, zcela opouštějíce vše, co měli, třebas ani původně nemínili. Neb kteří tam byli nuzni, zde Bůh je obohatil. Kteří měli několik grošů, zde mají zla- tých bez počtu, a který neměl ani dědiny, zde darem Božím má město. Proč by tedy vracel se na Západ, který takto na- lezl Východ? Nechce Bůh, aby nouzí strádali ti, kteří s kříži svými se zaslíbili ho následovati a posléze i dostihnouti. Chá- pete tudíž, že to jest zázrak nesmírný a všemu světu velmi úžasný. Kdo slyšel dosavad něco takového? Chce nás tedy Bůh všecky získati a jako přátele nejmilejší k sobě přitá- hnouti. A poněvadž on chce, chtějmež i my dobrovolně, a co jemu se líbí, dobrotivým a pokorným srdcem čiňme, aby- chom s ním na věky šťastně kralovali. Hlava XXXVIII. O vysvobození krále z okovů a obležení města Alapie. L. P. 1124 řízní všemohoucího Boha král jerusalémský dne dvacá- I tého devátého srpna vyšel jest z vězení tureckého, byv držán v jejich okovech něco přes šestnáct měsíců. Poněvadž však na jeho vykoupení bylo jim dříve dlužno dáti vybrané ru- kojmí, nevyšel zcela svoboden, zavázav z tísně sebe i je tak 140
chce. Jsou-li podivny věci, kteréž učinil, podivnější jest on, kterýž je činí. Uvaž, prosím, a rozjímej, kterak za našeho času obrátil Bůh Západ ve Východ. Neboť kteří jsme byli západníky, nyní stali jsme se východníky. Remešští nebo Chartresští stávali se Tyřany a Antiochijci. Již jsme zapomněli míst narození svého, již nám mnohým byla neznáma nebo neslýchána. Ten už má tu svoje domy a rodiny jakoby prá- vem otcovským a dědičným, onen pojal tu již za manželku netoliko domorodou, ale i Syrskou nebo Arménku a někdy i Saracenku, došedší však milosti křestní. Jiný má u sebe tchána i snachu neb zetě nebo pastorka i otčíma. Některý má dokonce vnuka nebo pravnuka. Ten zmocňuje se vinic, onen rolí. Rozličnými jazyky spolu hovoří a pozdravují se. Jazyk cizí již společným se stal obojímu národu a známým a víra spojuje ty, jichž rod jest neznám. Jestit psáno: Lev a vůl spolu žráti budou plevy. Cizozemec stal se nyní jakoby domorodcem, a přistěhovalec starousedlíkem. Za námi den ze dne připutovávali příbuzní a rodiče, zcela opouštějíce vše, co měli, třebas ani původně nemínili. Neb kteří tam byli nuzni, zde Bůh je obohatil. Kteří měli několik grošů, zde mají zla- tých bez počtu, a který neměl ani dědiny, zde darem Božím má město. Proč by tedy vracel se na Západ, který takto na- lezl Východ? Nechce Bůh, aby nouzí strádali ti, kteří s kříži svými se zaslíbili ho následovati a posléze i dostihnouti. Chá- pete tudíž, že to jest zázrak nesmírný a všemu světu velmi úžasný. Kdo slyšel dosavad něco takového? Chce nás tedy Bůh všecky získati a jako přátele nejmilejší k sobě přitá- hnouti. A poněvadž on chce, chtějmež i my dobrovolně, a co jemu se líbí, dobrotivým a pokorným srdcem čiňme, aby- chom s ním na věky šťastně kralovali. Hlava XXXVIII. O vysvobození krále z okovů a obležení města Alapie. L. P. 1124 řízní všemohoucího Boha král jerusalémský dne dvacá- I tého devátého srpna vyšel jest z vězení tureckého, byv držán v jejich okovech něco přes šestnáct měsíců. Poněvadž však na jeho vykoupení bylo jim dříve dlužno dáti vybrané ru- kojmí, nevyšel zcela svoboden, zavázav z tísně sebe i je tak 140
Strana 141
nejistou a vratkou nadějí. Protož později chopil se nezbytné rady a spěchal obléhnouti město Kalypt, aby je obořil a ru- kojmí své občanům vyrval, nebo snad hladem je umořil a město vzal. Bylť se dozvěděl, že velmi strádají nedostatkem chleba. Od Antiochie Velké toto město vzdáleno jest čtyřicet mil, a na tom místě Abraham, putuje z Haran do země Cha- naan, dal na těch přetučných pastvinách pásti svými pasáky ovce svoje, a mléko jejich do dojaček nadojiti a potom osta- viti, aby se ssedlo, ssedlé pak do košů vytlačiti a sýra nadě- lati. Bylť bohat velmi nejrozmanitějšími věcmi. Dne dvacá- tého prosince umřel papež Kalikst. Hlava XXXIX. Kterak vojsko turecké se sebralo, aby překazilo obléhání. éta od narození Spasitele světa tisícího stého dvacátého L. P. 1125 pátého, když král jerusalémský se svým rytířstvem pět měsíců byl svíral město Alapii aniž čeho zmohl, Turci jako obyčejně neleníce překročili řeku rajskou veliký Eufrat a nej- rychlejším pochodem spěchali k tomu městu, by rozptýlili obléhání, které náš lid už dávno byl podnikl. Obávalit se, že nepřispějí-li co nejrychleji, co nevidět město bude vzato. Bylo jich sedm tisíc jezdců; a velbloudů s nákladem píce a potravy na čtyři tisíce. Naši nemohouce jim čeliti, z nezbytí ustoupili a na druhý den uchýlili se k městečku Cerefu, jež měli nej- blíže. Toť bylo naše. Část Turků stíhala naše chvíli, při čemž ztratili dva ze svých nejvzácnějších koní, kteří byli sraženi a zabiti; my pak jednoho žoldnéře a šest stanů. Příchod je- jich připadl na dvacátého devátého ledna. A poněvadž přišli náhle v noci, zastihli nás nepřipraveny a snáze nás zmátli. Přeošklivo povídati, nečest zvěděti o tom, mrzuto vyprávěti, hanba poslouchati! Ale vypravuje to, neuchyluji se od pravdy. Což tedy? Vůli Boží kdož odolá? Pravdivo jest přísloví, jež řekl kterýsi mudrc: „Věci budoucí nebojují, aniž se dají pře- moci.“ Bylať to právě věc budoucí, ale nikým nepředvídaná. Kdyby totiž byla se předvídala, nikdy nebyla by se v budou- cnu stala, poněvadž rozmyšlením bývala by i nechtějíc byla zmařena. Neb zabránil by, kdo by byl předem věděl, aby se nestala. Král potom uchýlil se do Antiochie a Goscelin s ním. 141
nejistou a vratkou nadějí. Protož později chopil se nezbytné rady a spěchal obléhnouti město Kalypt, aby je obořil a ru- kojmí své občanům vyrval, nebo snad hladem je umořil a město vzal. Bylť se dozvěděl, že velmi strádají nedostatkem chleba. Od Antiochie Velké toto město vzdáleno jest čtyřicet mil, a na tom místě Abraham, putuje z Haran do země Cha- naan, dal na těch přetučných pastvinách pásti svými pasáky ovce svoje, a mléko jejich do dojaček nadojiti a potom osta- viti, aby se ssedlo, ssedlé pak do košů vytlačiti a sýra nadě- lati. Bylť bohat velmi nejrozmanitějšími věcmi. Dne dvacá- tého prosince umřel papež Kalikst. Hlava XXXIX. Kterak vojsko turecké se sebralo, aby překazilo obléhání. éta od narození Spasitele světa tisícího stého dvacátého L. P. 1125 pátého, když král jerusalémský se svým rytířstvem pět měsíců byl svíral město Alapii aniž čeho zmohl, Turci jako obyčejně neleníce překročili řeku rajskou veliký Eufrat a nej- rychlejším pochodem spěchali k tomu městu, by rozptýlili obléhání, které náš lid už dávno byl podnikl. Obávalit se, že nepřispějí-li co nejrychleji, co nevidět město bude vzato. Bylo jich sedm tisíc jezdců; a velbloudů s nákladem píce a potravy na čtyři tisíce. Naši nemohouce jim čeliti, z nezbytí ustoupili a na druhý den uchýlili se k městečku Cerefu, jež měli nej- blíže. Toť bylo naše. Část Turků stíhala naše chvíli, při čemž ztratili dva ze svých nejvzácnějších koní, kteří byli sraženi a zabiti; my pak jednoho žoldnéře a šest stanů. Příchod je- jich připadl na dvacátého devátého ledna. A poněvadž přišli náhle v noci, zastihli nás nepřipraveny a snáze nás zmátli. Přeošklivo povídati, nečest zvěděti o tom, mrzuto vyprávěti, hanba poslouchati! Ale vypravuje to, neuchyluji se od pravdy. Což tedy? Vůli Boží kdož odolá? Pravdivo jest přísloví, jež řekl kterýsi mudrc: „Věci budoucí nebojují, aniž se dají pře- moci.“ Bylať to právě věc budoucí, ale nikým nepředvídaná. Kdyby totiž byla se předvídala, nikdy nebyla by se v budou- cnu stala, poněvadž rozmyšlením bývala by i nechtějíc byla zmařena. Neb zabránil by, kdo by byl předem věděl, aby se nestala. Král potom uchýlil se do Antiochie a Goscelin s ním. 141
Strana 142
Rukojmí pak, které byl král dal za sebe, když z okovů vyšel, nebyli ani vráceni ani vyplaceni. Tak Jerusalémští i Tripolští všickni vrátili se domů. Moc Boží, kteráž vše moudře pořádá, zastavuje v cestě toho, jemuž lidská jeho zdatnost dopomáhá ku štěstí, aby neutrpěl ten, jemuž přísluší vzmoci se. Také po zásluze trápívá zlé, aby dlouhým štěstím nezbujněli příliš. Neb kdo jiný jest dárcem věcí dobrých a odmršťovatelem zlých, nežli správce a lékař duší Bůh, jenž se své nejvyšší stráž- nice nebeské všecko přehlíží a rozsuzuje? Jemu, kterýž ne- dávno byl nám křesťanům svým dobrotivě vydal přepevné a přeslavné město Tyr, držitelům jeho je odňav, nyní zlíbilo se odtrhnouti svou ruku. Snad vinici svou uchoval věrněj- ším vinařům k vzdělávání, kteří by mu z ní chtěli i mohli odevzdati hojnou úrodu v čas příhodný. Někteří totiž čím více mají, tím méně mohou a nevzdávají dárci všech dobrých věcí náležitých díků, ba ještě Boha tím, co mu zbožně při- slibují, znovu a znovu obelhávají a klamou, sami sebe kla- mouce. Hlava XL. Král v Jerusalémě radostně uvítán. L. P. 1125 dyž král, jenž téměř dvě léta byl od pohanů přeukrutně vězněn a v okovech držán, přijel znovu do Jerusaléma, dne třetího dubna, všickni uvítali jsme ho slavným průvo- dem. On však nedlouho u nás prodlev, spěšně vrátil se do Antiochie, jsa tam volán, poněvadž Turci onu zemi pustošili, z nichžto nejmocnějším jmenován byl Borsequin, s nímž bylo šest tisíc jezdcův. Hlava XLI. O Benátčanech, kteříž vracejíce se plenili ostrovy císařovy. L.P. 1125 ehdy doneslo se až k nám, že Benátčané po dobytí Tyru I vracejíce se, násilím zabrali ostrovy císařovy, kol nichž pluli, totiž Rhodos a Mothon, Samos i Chios a též zdi roz- bořili a jinochy a dívky bídně pozajímali, množství peněz s sebou odnesli. Nemohouce však toho napraviti, v hloubi duší jsme toho litovali. Zuřiliť proti sobě tehdy přeukrutně, 142
Rukojmí pak, které byl král dal za sebe, když z okovů vyšel, nebyli ani vráceni ani vyplaceni. Tak Jerusalémští i Tripolští všickni vrátili se domů. Moc Boží, kteráž vše moudře pořádá, zastavuje v cestě toho, jemuž lidská jeho zdatnost dopomáhá ku štěstí, aby neutrpěl ten, jemuž přísluší vzmoci se. Také po zásluze trápívá zlé, aby dlouhým štěstím nezbujněli příliš. Neb kdo jiný jest dárcem věcí dobrých a odmršťovatelem zlých, nežli správce a lékař duší Bůh, jenž se své nejvyšší stráž- nice nebeské všecko přehlíží a rozsuzuje? Jemu, kterýž ne- dávno byl nám křesťanům svým dobrotivě vydal přepevné a přeslavné město Tyr, držitelům jeho je odňav, nyní zlíbilo se odtrhnouti svou ruku. Snad vinici svou uchoval věrněj- ším vinařům k vzdělávání, kteří by mu z ní chtěli i mohli odevzdati hojnou úrodu v čas příhodný. Někteří totiž čím více mají, tím méně mohou a nevzdávají dárci všech dobrých věcí náležitých díků, ba ještě Boha tím, co mu zbožně při- slibují, znovu a znovu obelhávají a klamou, sami sebe kla- mouce. Hlava XL. Král v Jerusalémě radostně uvítán. L. P. 1125 dyž král, jenž téměř dvě léta byl od pohanů přeukrutně vězněn a v okovech držán, přijel znovu do Jerusaléma, dne třetího dubna, všickni uvítali jsme ho slavným průvo- dem. On však nedlouho u nás prodlev, spěšně vrátil se do Antiochie, jsa tam volán, poněvadž Turci onu zemi pustošili, z nichžto nejmocnějším jmenován byl Borsequin, s nímž bylo šest tisíc jezdcův. Hlava XLI. O Benátčanech, kteříž vracejíce se plenili ostrovy císařovy. L.P. 1125 ehdy doneslo se až k nám, že Benátčané po dobytí Tyru I vracejíce se, násilím zabrali ostrovy císařovy, kol nichž pluli, totiž Rhodos a Mothon, Samos i Chios a též zdi roz- bořili a jinochy a dívky bídně pozajímali, množství peněz s sebou odnesli. Nemohouce však toho napraviti, v hloubi duší jsme toho litovali. Zuřiliť proti sobě tehdy přeukrutně, 142
Strana 143
oni proti císaři a císař proti nim. Bylit spolu v nepřátelství. Ale běda světu pro pohoršení! Běda též těm, skrze něž po- horšení pocházejí! Vinen-li jest císař, špatně zajisté císařuje; Benátčané-li, zavržení jsou hodni. Všecky hříchy zajisté vzchá- zejí z pýchy. Nepychá-liž člověk, když činí, co Bůh zapovídá? Mají Benátčané důvod mstíti se, má i císař spravedlivější, jak praví, brániti se. Nevinní však položeni jsou doprostřed a nijakého podílu nemajíce na jejich příkořích, pykají za ně a nespravedlivě trpí. Co však kromě toho pověděti jest o těch, kteří na moři pirátským loupežením bez ustání působí jaké jen mohou zlo poutníkům Božím a s tolikerou námahou a úzkostí do Jerusaléma plujícím. Zasluhují-li si blahoslaven- ství dle slova Páně milosrdní, jaký opak milostivosti strží za svou bezcitnost nemilosrdní? Zlořečeni jsou, vyobcováni, a nekajícni věrolomníci umírají. Sestupujíť takoví sami od sebe do pekla za živa. Apoštolského neposlouchají, patriarchou pohrdají, slovům svatých otců se posmívají. Vím, vím, čehož jim říci se nestrachuji. Staneť se, že uslyší od Pána, soudce velepřísného: „Nevím, odkud jste, že voláte, by se vám ote- vřely dveře. A pozdě přicházíte a nic dobrého si nepřinášíte. Ba právě dveře jsou již zavřeny. Nechtělit jste mne kdysi slyšeti, ani já již neráčím vás vyslechnouti. Kdysi jsem volal „Pojďte“, nyní však naprosto pravím,Odejděte“. Pravím, pra- vím, amen pravím, vyřčeného rozsudku nijak neměním. A co je čeká, jest děsno a nepřetrpitelno; dle zásluh věčné běda! Aby však zachován byl pořádek věcí a vypravování pře- rušené nezelo do prázdna, stručně vyznačím jednotlivé děje. Hlava XLII. O škodách, způsobených Borsequinem, a o boji proti němu. uže Borsequin, jehož statečnost i nestoudnost již počali jsme líčiti, když den ode dne vojsko jeho ponenáhlu vzrů- stalo, sevřel obležením městečko řečené Kafarda a sevřené vzal. Obráncové jeho, kteří byli v něm, vydali mu je, když už ho nemohli udržeti aniž pomoci odjinud se nadíti. Nebylt tam ještě přišel náš král, ani hrabě tripolský, kteréhož tam vedl s sebou. Jerusalémských však maloučko měl, neboť toho i minulého roku velmi byli umořeni. Neb kterak mohli sná- 143 L. P. 1125
oni proti císaři a císař proti nim. Bylit spolu v nepřátelství. Ale běda světu pro pohoršení! Běda též těm, skrze něž po- horšení pocházejí! Vinen-li jest císař, špatně zajisté císařuje; Benátčané-li, zavržení jsou hodni. Všecky hříchy zajisté vzchá- zejí z pýchy. Nepychá-liž člověk, když činí, co Bůh zapovídá? Mají Benátčané důvod mstíti se, má i císař spravedlivější, jak praví, brániti se. Nevinní však položeni jsou doprostřed a nijakého podílu nemajíce na jejich příkořích, pykají za ně a nespravedlivě trpí. Co však kromě toho pověděti jest o těch, kteří na moři pirátským loupežením bez ustání působí jaké jen mohou zlo poutníkům Božím a s tolikerou námahou a úzkostí do Jerusaléma plujícím. Zasluhují-li si blahoslaven- ství dle slova Páně milosrdní, jaký opak milostivosti strží za svou bezcitnost nemilosrdní? Zlořečeni jsou, vyobcováni, a nekajícni věrolomníci umírají. Sestupujíť takoví sami od sebe do pekla za živa. Apoštolského neposlouchají, patriarchou pohrdají, slovům svatých otců se posmívají. Vím, vím, čehož jim říci se nestrachuji. Staneť se, že uslyší od Pána, soudce velepřísného: „Nevím, odkud jste, že voláte, by se vám ote- vřely dveře. A pozdě přicházíte a nic dobrého si nepřinášíte. Ba právě dveře jsou již zavřeny. Nechtělit jste mne kdysi slyšeti, ani já již neráčím vás vyslechnouti. Kdysi jsem volal „Pojďte“, nyní však naprosto pravím,Odejděte“. Pravím, pra- vím, amen pravím, vyřčeného rozsudku nijak neměním. A co je čeká, jest děsno a nepřetrpitelno; dle zásluh věčné běda! Aby však zachován byl pořádek věcí a vypravování pře- rušené nezelo do prázdna, stručně vyznačím jednotlivé děje. Hlava XLII. O škodách, způsobených Borsequinem, a o boji proti němu. uže Borsequin, jehož statečnost i nestoudnost již počali jsme líčiti, když den ode dne vojsko jeho ponenáhlu vzrů- stalo, sevřel obležením městečko řečené Kafarda a sevřené vzal. Obráncové jeho, kteří byli v něm, vydali mu je, když už ho nemohli udržeti aniž pomoci odjinud se nadíti. Nebylt tam ještě přišel náš král, ani hrabě tripolský, kteréhož tam vedl s sebou. Jerusalémských však maloučko měl, neboť toho i minulého roku velmi byli umořeni. Neb kterak mohli sná- 143 L. P. 1125
Strana 144
šeti bez ustání tolik námah, když stěží měsíc bylo jim dopřáno odpočinouti si doma? Zajisté krutého srdce jest ten, kdo by lítostivě necítil s oněmi osadníky okrsku jerusalémského, kteří dnem i nocí ve službě Páně přetěžce se natrápí, kteří, i když vyjdou ze svého příbytku, kolísají se v obavách, bu- de-li jim potom možno vrátiti se. Vydají-li se na další cestu, dlužno jim nésti břemena potravin a náčiní. Jsou-li to chu- ďasové, rolníci nebo dřevaři, v lesích a háji nástrahami mou- řenínskými bývají zajati nebo zabiti. S té strany Babylonští po zemi i po moři, od severu Turci přečasto náhle na ně při- trhnou. Uši stále mají nastřaženy na zatroubení rohu, kdyby snad vyrazil ryk válečný. Kdybychom někdy hříchem neschá- zeli s cesty, zajisté byli bychom přátely Božími. Borsequin podeptav dolní Syrii a bedlivě vyzpytovav, co by mu bylo užitečnější, oblehl tvrz Sardanaium. Ale ničeho tam nezmohl, i obrátil se se svým vojskem k městu Hazar a ihned je ob- lehnuv stroji a kamenomety, velmi prudce na ně dorážel. Král Damašský, jemuž byl vzkázal, přispěchal mu na pomoc, ale Borsequin uslyšev o příchodu našeho krále, z bázně chytře dal sebrati své stany se zavazadly a převézti. A když už město bylo tak stísněno, že mnoho nechybělo do jeho dobytí, a čas rozhnodný doléhal na naše, hle, král přibyl s třinácti klíno- vými šiky dobře připraven. Na pravém křídle jeho postaveni byli Antiochijští, na levém dvě hrabata, Tripolský a Edesský; král pak ve středním oddílu, hustším a poněkud pozadu po- stupujícím. Turci rozděleni byli na dvacet jednu falangu, množství veliké. A jižjiž luky napiaté odkládali z rukou na ramena a s tasenými meči z blízka bojovali. Král vida to, ne- váhal již, ale modlitbami a znamením kříže se obrniv, a s voláním „Bůh pomozi!“ a s mocným dutím polnic, útok na ně učinil a učiniti kázal. Neodvažovalit se začíti bitvy, dokud král nerozkázal. Turci s počátku sice velmi silně odporovali, ale posléze přispěním Tvůrce veškerenstva v zoufalství klesli a velikou porážkou zmateni na útěk a v rozptýlení, kdo mohl, se obrátili. Pětkrát Blíženci v pateré pětici když vyšli, boj slavný se udál, v němž Pán udělil vítězství; v červnu, když jedenáctým sluncem vzduch se zapálil, boj ten byl bojován, tak k Páně slávě památný. 144
šeti bez ustání tolik námah, když stěží měsíc bylo jim dopřáno odpočinouti si doma? Zajisté krutého srdce jest ten, kdo by lítostivě necítil s oněmi osadníky okrsku jerusalémského, kteří dnem i nocí ve službě Páně přetěžce se natrápí, kteří, i když vyjdou ze svého příbytku, kolísají se v obavách, bu- de-li jim potom možno vrátiti se. Vydají-li se na další cestu, dlužno jim nésti břemena potravin a náčiní. Jsou-li to chu- ďasové, rolníci nebo dřevaři, v lesích a háji nástrahami mou- řenínskými bývají zajati nebo zabiti. S té strany Babylonští po zemi i po moři, od severu Turci přečasto náhle na ně při- trhnou. Uši stále mají nastřaženy na zatroubení rohu, kdyby snad vyrazil ryk válečný. Kdybychom někdy hříchem neschá- zeli s cesty, zajisté byli bychom přátely Božími. Borsequin podeptav dolní Syrii a bedlivě vyzpytovav, co by mu bylo užitečnější, oblehl tvrz Sardanaium. Ale ničeho tam nezmohl, i obrátil se se svým vojskem k městu Hazar a ihned je ob- lehnuv stroji a kamenomety, velmi prudce na ně dorážel. Král Damašský, jemuž byl vzkázal, přispěchal mu na pomoc, ale Borsequin uslyšev o příchodu našeho krále, z bázně chytře dal sebrati své stany se zavazadly a převézti. A když už město bylo tak stísněno, že mnoho nechybělo do jeho dobytí, a čas rozhnodný doléhal na naše, hle, král přibyl s třinácti klíno- vými šiky dobře připraven. Na pravém křídle jeho postaveni byli Antiochijští, na levém dvě hrabata, Tripolský a Edesský; král pak ve středním oddílu, hustším a poněkud pozadu po- stupujícím. Turci rozděleni byli na dvacet jednu falangu, množství veliké. A jižjiž luky napiaté odkládali z rukou na ramena a s tasenými meči z blízka bojovali. Král vida to, ne- váhal již, ale modlitbami a znamením kříže se obrniv, a s voláním „Bůh pomozi!“ a s mocným dutím polnic, útok na ně učinil a učiniti kázal. Neodvažovalit se začíti bitvy, dokud král nerozkázal. Turci s počátku sice velmi silně odporovali, ale posléze přispěním Tvůrce veškerenstva v zoufalství klesli a velikou porážkou zmateni na útěk a v rozptýlení, kdo mohl, se obrátili. Pětkrát Blíženci v pateré pětici když vyšli, boj slavný se udál, v němž Pán udělil vítězství; v červnu, když jedenáctým sluncem vzduch se zapálil, boj ten byl bojován, tak k Páně slávě památný. 144
Strana 145
Hlava XLIII. Kolik v tom boji bylo zabito. očtu zabitých nebo raněných v této jako v každé jiné válce, L. P. 1125 po pravdě stanoviti nelze, poněvadž toho nikdo nevypo- l čítá, leč odhadem od oka. Často však nestejné udávání ve spi- sech bývá klamáním, jehož příčinou zajisté jest lichocení, ani snaží se chvály vítězů zveličiti a znamenitost vlasti vrstev- níkům nebo potomkům vyvýšiti. Při takovém nestoudném lhaní zřejmo, že i k počtu zabitých nepřátel přidávají, i škody přátel zmenšují neb vůbec zamlčují. Vyprávěli nám ti, kteří byli v tom boji, že dva tisíce jezdců tureckých bylo pobito, jak prý dosvědčovali sami vyvázlí Turci. Koní na obou stra- nách byl počet nekonečný, napětím a námahou neb žízní zdechlých. Žár byl nesmírný, zdvojený té námahy žárem; boj hrozný: ten vztekle doráží, ten ho zabíjí, ten stíhá, ten utíká, padne-li, nevstane nikdo; rdí se krví nepřátel tam pobitých pole, cesty, stkví brnění se, svítí přilby a lesklé šavle, překrásně zdobené, po polích tu poházeny hustě. Ten v běhu štít zahodí neb meč, ten luk nebo toulec. Borsequin těžce pohřešuje svého bičíku, a Turdequin ra- ději by bos byl ve městě Damašku a svou toparchii bedlivě si držel. Ztratili jsou tedy Turci v onom utkání patnácte sa- trap; naši pak ne více než dvacet lidí, z nichž pět bylo rytířů. Byloť rytířů našich jedenáct set, když boj byl sveden. Turků patnácte tisíc jezdců, našich dva tisíce pěších. Hlava XLIV. O vykoupení dcery královy. orsequin toliko několik málo dní u nás pomeškav, přešel přes řeku Eufrat a vrátil se do své vlasti, žádné cti, leč žal a pláč svým přátelům do Parthie nesa. A jak byl přišel hrozliv a rohat, milostí Boží vrátil se zmrzačen a útěchy zba- ven. Potom král náš dostav za peněžité výkupné svou dce- rušku pětiletou, kteráž v rukojemství byla držána, a několik důvěrníků svých podobně zajatých, jakož bylo umluveno, spěchal do Jerusaléma, by díky vzdal Bohu a za boj s Borse- quinem velebně dokonaný vroucně ho chválil; a právem chvá- L. P. 1125 145
Hlava XLIII. Kolik v tom boji bylo zabito. očtu zabitých nebo raněných v této jako v každé jiné válce, L. P. 1125 po pravdě stanoviti nelze, poněvadž toho nikdo nevypo- l čítá, leč odhadem od oka. Často však nestejné udávání ve spi- sech bývá klamáním, jehož příčinou zajisté jest lichocení, ani snaží se chvály vítězů zveličiti a znamenitost vlasti vrstev- níkům nebo potomkům vyvýšiti. Při takovém nestoudném lhaní zřejmo, že i k počtu zabitých nepřátel přidávají, i škody přátel zmenšují neb vůbec zamlčují. Vyprávěli nám ti, kteří byli v tom boji, že dva tisíce jezdců tureckých bylo pobito, jak prý dosvědčovali sami vyvázlí Turci. Koní na obou stra- nách byl počet nekonečný, napětím a námahou neb žízní zdechlých. Žár byl nesmírný, zdvojený té námahy žárem; boj hrozný: ten vztekle doráží, ten ho zabíjí, ten stíhá, ten utíká, padne-li, nevstane nikdo; rdí se krví nepřátel tam pobitých pole, cesty, stkví brnění se, svítí přilby a lesklé šavle, překrásně zdobené, po polích tu poházeny hustě. Ten v běhu štít zahodí neb meč, ten luk nebo toulec. Borsequin těžce pohřešuje svého bičíku, a Turdequin ra- ději by bos byl ve městě Damašku a svou toparchii bedlivě si držel. Ztratili jsou tedy Turci v onom utkání patnácte sa- trap; naši pak ne více než dvacet lidí, z nichž pět bylo rytířů. Byloť rytířů našich jedenáct set, když boj byl sveden. Turků patnácte tisíc jezdců, našich dva tisíce pěších. Hlava XLIV. O vykoupení dcery královy. orsequin toliko několik málo dní u nás pomeškav, přešel přes řeku Eufrat a vrátil se do své vlasti, žádné cti, leč žal a pláč svým přátelům do Parthie nesa. A jak byl přišel hrozliv a rohat, milostí Boží vrátil se zmrzačen a útěchy zba- ven. Potom král náš dostav za peněžité výkupné svou dce- rušku pětiletou, kteráž v rukojemství byla držána, a několik důvěrníků svých podobně zajatých, jakož bylo umluveno, spěchal do Jerusaléma, by díky vzdal Bohu a za boj s Borse- quinem velebně dokonaný vroucně ho chválil; a právem chvá- L. P. 1125 145
Strana 146
liti a děkovati spěchal, neboť ač dlouhý už čas byl zdeptán a pod kolem ležel a byl ve stavu nejhanebnějším a nejbíd nějším, nyní pomocí Boží uveden byl v bývalou čest a posilněn. Sest desater a dvakrát tré již let bylo zašlo, od toho, já kdy Fulcher jsem světa uzřel světlo. Nad ně co ještě mi dáno, Bůh je pořádej a řídiž. Hlava XLV. O tvrzi králem vystavěné. L. P. 1125 oho léta v měsíci říjnu král vystavěl tvrz v horách bej- I rutských a krajině velmi úrodné. Nazývají horu tu Gla- vianskou od diglaviare, což jest stínati, neboť tam stínáni byli ti, kteří u Bejrutu bývali odsouzeni. Vzdálena jest od města toho šest mil, a poněvadž saracenští vesničané nechtívali pla- titi pozemkových daní, později mocí byli donuceni a učiněni ochotnějšími. Hlava XLVI. O výpravě králově a boji s Turky. Dotom vystrojil král výpravu do Syrie proti Damašku, zru- Išiv pokoj s králem a Tuldequinem, a vzal tam tři výborné vsi, potřel, zničil, a sebrav kořisti, co mohl, vrátil se. A roz- děliv onu kořist přiměřeně čili zvyklým právem svým ry- tířům nebo účastníkům, na druhý den obrátil svou výpravu do země filištínské. Tehdy u Askalonu sešli se noví a čerství, kteří tam posláni byli z Babylonu. Oddíl rytířů, toužících ukázati své udatenství v zemi naší, již domnívali se býti ví- tězi. Oni vidouce je přibližovali se k tomu městu se zdvižený. mi korouhvemi, vyšli proti nim s velikou vřavou a smělostí. A ačkoli král ještě nebyl přišel v čelo svých šiků, poněvadž z opatrnosti a péče zdržoval se vzadu, aby svým, obezřele utíkajícím, kdyby potřeba kázala, byl pomocníkem; přední naši běžci ne skrovného ducha vyřítili se proti nim nevýslov- ným útokem, volajíce „Bůh pomozi!“ A s takovou silou a srdnatostí deptajíce je a tisknouce, vtlačili je až do bran měst- ských, bijíce, porážejíce, zabíjíce, že pokud lze souditi, kdyby- chom tam byli měli poněkud více připraveného lidu, jistotně byli by stihatelé mohli vejíti tam společně s nimi. Zůstali jsou tedy Askalonští u velikém podivu nad tou netušenou L. P. 1125 146
liti a děkovati spěchal, neboť ač dlouhý už čas byl zdeptán a pod kolem ležel a byl ve stavu nejhanebnějším a nejbíd nějším, nyní pomocí Boží uveden byl v bývalou čest a posilněn. Sest desater a dvakrát tré již let bylo zašlo, od toho, já kdy Fulcher jsem světa uzřel světlo. Nad ně co ještě mi dáno, Bůh je pořádej a řídiž. Hlava XLV. O tvrzi králem vystavěné. L. P. 1125 oho léta v měsíci říjnu král vystavěl tvrz v horách bej- I rutských a krajině velmi úrodné. Nazývají horu tu Gla- vianskou od diglaviare, což jest stínati, neboť tam stínáni byli ti, kteří u Bejrutu bývali odsouzeni. Vzdálena jest od města toho šest mil, a poněvadž saracenští vesničané nechtívali pla- titi pozemkových daní, později mocí byli donuceni a učiněni ochotnějšími. Hlava XLVI. O výpravě králově a boji s Turky. Dotom vystrojil král výpravu do Syrie proti Damašku, zru- Išiv pokoj s králem a Tuldequinem, a vzal tam tři výborné vsi, potřel, zničil, a sebrav kořisti, co mohl, vrátil se. A roz- děliv onu kořist přiměřeně čili zvyklým právem svým ry- tířům nebo účastníkům, na druhý den obrátil svou výpravu do země filištínské. Tehdy u Askalonu sešli se noví a čerství, kteří tam posláni byli z Babylonu. Oddíl rytířů, toužících ukázati své udatenství v zemi naší, již domnívali se býti ví- tězi. Oni vidouce je přibližovali se k tomu městu se zdvižený. mi korouhvemi, vyšli proti nim s velikou vřavou a smělostí. A ačkoli král ještě nebyl přišel v čelo svých šiků, poněvadž z opatrnosti a péče zdržoval se vzadu, aby svým, obezřele utíkajícím, kdyby potřeba kázala, byl pomocníkem; přední naši běžci ne skrovného ducha vyřítili se proti nim nevýslov- ným útokem, volajíce „Bůh pomozi!“ A s takovou silou a srdnatostí deptajíce je a tisknouce, vtlačili je až do bran měst- ských, bijíce, porážejíce, zabíjíce, že pokud lze souditi, kdyby- chom tam byli měli poněkud více připraveného lidu, jistotně byli by stihatelé mohli vejíti tam společně s nimi. Zůstali jsou tedy Askalonští u velikém podivu nad tou netušenou L. P. 1125 146
Strana 147
nehodou, želíce více než čtyřiceti mrtvých nejlepších a bědu- jíce. Král pak, jak bylo odtroubeno, odpočinul té noci pod stany u města a za městem. A požívali-li oni milostí Boží klidu, nepřátelé naši strávili onu noc beze snu a ve smutku. Neboť jak dí Josef, „příliš důvěřivý neopatrný bývá, strach však učí prozřetelnosti“. Podotknouti jest, že toho dne naši běžcové nenalezli žádné kořisti u města, neboť oni tušíce již příchod králův, byli všecek svůj dobytek opatrně poscho- vávali. Hlava XLVII. Kterak Saraceni posílají listy po holubech. est obyčejem Saracenů v Palestině sídlících, že listy své posílají důmyslně z města do města po holubech, k službě té vyučených, a oni doletí s psaními do známých již bydlišt. Přišívají takové lístky holubům ke stehýnkám a jimi ozna- mují nálezcům, co se má státi. Tak se stalo i tehdy, jak jsme zcela jasně zvěděli. L. P. 1125 Hlava XLVIII. O rozličných zvycích. odle rozličných zemí tedy jsou zajisté rozmanité poměry a zvyky. Jiné obyčeje má Francie, jiné Anglie, jiné Egypt, jiné Indie. I ptactvo jest v nich rozdílné, i ryby a stromy. Nikdy v Palestině neviděl jsem velryby ani okatice, ani z ptáků straky nebo kuruky. Za to jsou tam lesní osli, svíště i hyeny, jež vyhrabávají mrtvoly. Mezi stromovím neviděl jsem tam topolu ani tisu ani lísky nebo bezu, listnatce neb javoru. L. P. 1125 Hlava XLIX. Orozličných zvířatech a hadech vzemi Saracenské. Jedávno viděli jsme všickni u Neapole zvíře jakési, jehož jména žádný člověk neznal ani neslyšel; tváři jako kozel, krku s hřívou jako osel, s paznehty, ocasu telecího, větší než beran. V Babylonii“ zase jest jiné zvíře, jež nazývají chimérou, kteráž ne vzadu, ale vpředu jest vysoká; ve dni sváteční mezi jinými velikými okázalostmi rozestírají na takovou kozu drahocenný plášť pro svého knížete. Také jest tam krokodil, * Babylon zde značí (jakož i leckde jinde) Egypt, zejména Kairo. 147 1125 L. P.
nehodou, želíce více než čtyřiceti mrtvých nejlepších a bědu- jíce. Král pak, jak bylo odtroubeno, odpočinul té noci pod stany u města a za městem. A požívali-li oni milostí Boží klidu, nepřátelé naši strávili onu noc beze snu a ve smutku. Neboť jak dí Josef, „příliš důvěřivý neopatrný bývá, strach však učí prozřetelnosti“. Podotknouti jest, že toho dne naši běžcové nenalezli žádné kořisti u města, neboť oni tušíce již příchod králův, byli všecek svůj dobytek opatrně poscho- vávali. Hlava XLVII. Kterak Saraceni posílají listy po holubech. est obyčejem Saracenů v Palestině sídlících, že listy své posílají důmyslně z města do města po holubech, k službě té vyučených, a oni doletí s psaními do známých již bydlišt. Přišívají takové lístky holubům ke stehýnkám a jimi ozna- mují nálezcům, co se má státi. Tak se stalo i tehdy, jak jsme zcela jasně zvěděli. L. P. 1125 Hlava XLVIII. O rozličných zvycích. odle rozličných zemí tedy jsou zajisté rozmanité poměry a zvyky. Jiné obyčeje má Francie, jiné Anglie, jiné Egypt, jiné Indie. I ptactvo jest v nich rozdílné, i ryby a stromy. Nikdy v Palestině neviděl jsem velryby ani okatice, ani z ptáků straky nebo kuruky. Za to jsou tam lesní osli, svíště i hyeny, jež vyhrabávají mrtvoly. Mezi stromovím neviděl jsem tam topolu ani tisu ani lísky nebo bezu, listnatce neb javoru. L. P. 1125 Hlava XLIX. Orozličných zvířatech a hadech vzemi Saracenské. Jedávno viděli jsme všickni u Neapole zvíře jakési, jehož jména žádný člověk neznal ani neslyšel; tváři jako kozel, krku s hřívou jako osel, s paznehty, ocasu telecího, větší než beran. V Babylonii“ zase jest jiné zvíře, jež nazývají chimérou, kteráž ne vzadu, ale vpředu jest vysoká; ve dni sváteční mezi jinými velikými okázalostmi rozestírají na takovou kozu drahocenný plášť pro svého knížete. Také jest tam krokodil, * Babylon zde značí (jakož i leckde jinde) Egypt, zejména Kairo. 147 1125 L. P.
Strana 148
obluda čtvernohá. Žije stejně na zemi i v řece. Jazyka nemá, hýbe horní čelistí, kouše se strašnou houževnatostí. Obyčejně dorůstá dvaceti loket délky. Snáší vejce jako husy, ale ne ji- nam, než kam nedosáhnou vody rozvodněného Nilu. Ozbro- jen jest hroznými drápy. V noci zdržuje se ve vodě, ve dne odpočívá na zemi. Oděn jest přepevnou krunýřovitou koží. V jedné řece Palestiny Césarijské nyní též vídati tyto čtver- nožce; ale není prý tomu dávno, co tam byli přivlečeni z Nilu s velikou lstivostí, a přemnoho škod prý nadělají v tom ú- zemí a dáví zvířata. V téže řece Nilu a v tom území a nejvíce v Indii rodí se hippopotamus čili vodní kůň, podobá se koni hřbetem a hři- vou a řehtáním, čumák má vzhůru obrácený, na nohou paz- nehty, kančí zuby, ocas kroucený. V noci sežírá osení, k ně- muž chodí ve lstivé chytrosti pozpátku, aby klamnou stopou vzbudil domnění, že se vrátil, a nebylo mu činěno nástrah. Těla jsou většího než sloni. Tato i jiná zvířata, drobná i veliká, Bůh všecka tvoří. A poněvadž se jemu líbí tvořiti je, dlužno, aby i nám se líbila a abychom mu za ně chvály vzdávali. Praví draci mají tlamy malé a nerozvírají jich ke kousání, mají úzké průdušnice, jimiž dech nabírají i jazyky vyplazují. Nemají jedu v zubech, ale v ocasech, a více mrskáním škodí než kousáním. Z mozku dračího vyřezuje se kámen dračí. Drak jest největším ze všech plazův neboli zvířat, jež jsou na zemi, a často z jeskyň u vytržení vznáší se do vzduchu, i roz- víří vzduch. Má na šíji hřeben. Ovine-li koho, usmrtí ho; a ani slon se svým velikánským tělem není od něho jist. Rodí se v Indii a v Ethiopii v rozpálení stálého žáru slunečního. Skrývává se u cest, jimiž chodívá slon; ovine mu závity nohy a zaškrtí ho. Noh nemá. V Asijské Skythii jsou nohové, ptáci nejdravější, nad vše- cku vzteklost zuřící. Jsou též Hyrkáni, národ lesní a divoký, mezi nimiž žije plno šelem, přehojně tigrů, kterážto zvířata mají význačné pruhy na srsti žlutě se lesknoucí. Pohybu no- hou nevím napomáhá-li více rychlost či vytrvalost. Není vzdálenosti, které by za krátko neurazili, nic jich nepředběhne, aby toho ihned nedostihli. Jsou v Hyrkánsku též pantheři, s kropenatou srstí. Jejich zápach a vzezření působí prý po- divně na stáda, a kde je ucítí, honem prý se tam sbíhají, a nezastraší jich leč vzteklost jejich tlamy. Obyvatelé usmrcují 148
obluda čtvernohá. Žije stejně na zemi i v řece. Jazyka nemá, hýbe horní čelistí, kouše se strašnou houževnatostí. Obyčejně dorůstá dvaceti loket délky. Snáší vejce jako husy, ale ne ji- nam, než kam nedosáhnou vody rozvodněného Nilu. Ozbro- jen jest hroznými drápy. V noci zdržuje se ve vodě, ve dne odpočívá na zemi. Oděn jest přepevnou krunýřovitou koží. V jedné řece Palestiny Césarijské nyní též vídati tyto čtver- nožce; ale není prý tomu dávno, co tam byli přivlečeni z Nilu s velikou lstivostí, a přemnoho škod prý nadělají v tom ú- zemí a dáví zvířata. V téže řece Nilu a v tom území a nejvíce v Indii rodí se hippopotamus čili vodní kůň, podobá se koni hřbetem a hři- vou a řehtáním, čumák má vzhůru obrácený, na nohou paz- nehty, kančí zuby, ocas kroucený. V noci sežírá osení, k ně- muž chodí ve lstivé chytrosti pozpátku, aby klamnou stopou vzbudil domnění, že se vrátil, a nebylo mu činěno nástrah. Těla jsou většího než sloni. Tato i jiná zvířata, drobná i veliká, Bůh všecka tvoří. A poněvadž se jemu líbí tvořiti je, dlužno, aby i nám se líbila a abychom mu za ně chvály vzdávali. Praví draci mají tlamy malé a nerozvírají jich ke kousání, mají úzké průdušnice, jimiž dech nabírají i jazyky vyplazují. Nemají jedu v zubech, ale v ocasech, a více mrskáním škodí než kousáním. Z mozku dračího vyřezuje se kámen dračí. Drak jest největším ze všech plazův neboli zvířat, jež jsou na zemi, a často z jeskyň u vytržení vznáší se do vzduchu, i roz- víří vzduch. Má na šíji hřeben. Ovine-li koho, usmrtí ho; a ani slon se svým velikánským tělem není od něho jist. Rodí se v Indii a v Ethiopii v rozpálení stálého žáru slunečního. Skrývává se u cest, jimiž chodívá slon; ovine mu závity nohy a zaškrtí ho. Noh nemá. V Asijské Skythii jsou nohové, ptáci nejdravější, nad vše- cku vzteklost zuřící. Jsou též Hyrkáni, národ lesní a divoký, mezi nimiž žije plno šelem, přehojně tigrů, kterážto zvířata mají význačné pruhy na srsti žlutě se lesknoucí. Pohybu no- hou nevím napomáhá-li více rychlost či vytrvalost. Není vzdálenosti, které by za krátko neurazili, nic jich nepředběhne, aby toho ihned nedostihli. Jsou v Hyrkánsku též pantheři, s kropenatou srstí. Jejich zápach a vzezření působí prý po- divně na stáda, a kde je ucítí, honem prý se tam sbíhají, a nezastraší jich leč vzteklost jejich tlamy. Obyvatelé usmrcují 148
Strana 149
je častěji jedem než zbraněmi, mrštnosti jsou nevalné. Jest tam též alk, mezkům podobný, jehož horní pysk tolik pře- čnívá, že nemůže se jinak pásti, leč couvaje při tom. Chameleon rodí se hojně v Asii, jest to zvíře čtvernohé, vzezření ještěrčího, ale nohou přímých a delších a spojených s břichem. Má ocas dlouhý a zakroucený, jemné hákovité drápy, pohybu jest líného, těla drsného, kůže, jakou jsme vytkli při krokodilech, tlamu má neustále a bez příčiny ote- vřenu. Krkavec jest jeho nepřítelem. Usmrtí-li jej některý, zahubí usmrcený vítěze, neboť požije-li z něho pták byť ma- ličko, rázem zdechne. Ale krkavec má na to lék, neboť sežere vavřínový list a ozdraví. Tělo jeho jest bez masa, vnitřnosti bez mlíčí. S kýmkoli se stýká, přebarvuje se dle něho. Řecky nazývá se salamandra, latinsky stelio. Stelio bleskometý, salamandra, chaméleo hrozný, toť troje jest jméno, prosté však jest tělo jedno. Jest okřídlenec pegas, nemající nic koňského leč uši. Lidé některých kmenů jsou tak ztepilí, že mrštným vzmachem přesnadno jako koně přeskočí slona. Jest též lid, jenž v mládí jest bělovlasý, v stáří zčerná. Lenkokrota jest zvíře, jež ry- chlostí předstihuje všecky šelmy, veliké jako divoký osel, kýty mající jelení, hruď a nohy lví, hlavu jezevčí, paznehty na nohou, tlamu až po uši rozevírající se, na místě zubů je- dinou nepřetržitou kost. To co do podoby, neboť zvuky vy- dává podobné mluvě lidské. Mantichora mezi nimi se rodí, mající tři řady zubů, střídajících se, tvář člověčí, oči sivé, barvu krvavou, tělo lví, ocas jako štír zahrocený ostnem, hlas tak písklavý, že se podobá zvukům flétny. Ukrutně dychtí po mase člověčím a nohou jest tak křepkých a skoku tak moc- ného, že ani nejrozlehlejší prostory jí nezastaví v běhu, ani nejširší překážky. Ale kdo může v tomto moři tak velikém a prostorném znáti neb vypátrati tolik a tak velikých divů tvůrčí moci Boží, když v něm žije tolik zvířat a plazův, že jich není počtu? Toto maličko, co zde jsem pověděl, vyňal jsem, jak jsem uměl, ze spisu Solinova, badatele velebystrého a diktátora velezkušeného. A co též Aleksander Veliký v Indii nalezl a viděl, z toho ne-li všecko, aspoň něco vyložím v dalším. Tak zase rok pominul. Buď Bůh nám strážcem a vůdcem v následujícím, s nímž minulý ruky teď si podává. 149
je častěji jedem než zbraněmi, mrštnosti jsou nevalné. Jest tam též alk, mezkům podobný, jehož horní pysk tolik pře- čnívá, že nemůže se jinak pásti, leč couvaje při tom. Chameleon rodí se hojně v Asii, jest to zvíře čtvernohé, vzezření ještěrčího, ale nohou přímých a delších a spojených s břichem. Má ocas dlouhý a zakroucený, jemné hákovité drápy, pohybu jest líného, těla drsného, kůže, jakou jsme vytkli při krokodilech, tlamu má neustále a bez příčiny ote- vřenu. Krkavec jest jeho nepřítelem. Usmrtí-li jej některý, zahubí usmrcený vítěze, neboť požije-li z něho pták byť ma- ličko, rázem zdechne. Ale krkavec má na to lék, neboť sežere vavřínový list a ozdraví. Tělo jeho jest bez masa, vnitřnosti bez mlíčí. S kýmkoli se stýká, přebarvuje se dle něho. Řecky nazývá se salamandra, latinsky stelio. Stelio bleskometý, salamandra, chaméleo hrozný, toť troje jest jméno, prosté však jest tělo jedno. Jest okřídlenec pegas, nemající nic koňského leč uši. Lidé některých kmenů jsou tak ztepilí, že mrštným vzmachem přesnadno jako koně přeskočí slona. Jest též lid, jenž v mládí jest bělovlasý, v stáří zčerná. Lenkokrota jest zvíře, jež ry- chlostí předstihuje všecky šelmy, veliké jako divoký osel, kýty mající jelení, hruď a nohy lví, hlavu jezevčí, paznehty na nohou, tlamu až po uši rozevírající se, na místě zubů je- dinou nepřetržitou kost. To co do podoby, neboť zvuky vy- dává podobné mluvě lidské. Mantichora mezi nimi se rodí, mající tři řady zubů, střídajících se, tvář člověčí, oči sivé, barvu krvavou, tělo lví, ocas jako štír zahrocený ostnem, hlas tak písklavý, že se podobá zvukům flétny. Ukrutně dychtí po mase člověčím a nohou jest tak křepkých a skoku tak moc- ného, že ani nejrozlehlejší prostory jí nezastaví v běhu, ani nejširší překážky. Ale kdo může v tomto moři tak velikém a prostorném znáti neb vypátrati tolik a tak velikých divů tvůrčí moci Boží, když v něm žije tolik zvířat a plazův, že jich není počtu? Toto maličko, co zde jsem pověděl, vyňal jsem, jak jsem uměl, ze spisu Solinova, badatele velebystrého a diktátora velezkušeného. A co též Aleksander Veliký v Indii nalezl a viděl, z toho ne-li všecko, aspoň něco vyložím v dalším. Tak zase rok pominul. Buď Bůh nám strážcem a vůdcem v následujícím, s nímž minulý ruky teď si podává. 149
Strana 150
Hlava L. O výpravě krále jerusalémského proti králi damaš- skému. 1126 éta od narození Páně tisícího stého dvacátého šestého v in- —dikcí třetí, když jsme oslavili dny svátečními totéž Naro- zení, král svolal své vojsko proti králi damašskému. A když byl dal vyhlásiti pohotovost, všecek kraj jerusalémský se po- zdvihl a vydal se za ním, pěšky i koňmo. Joppenští a Ramat- ští a kteří byli v Lyddě, táhli městem Neapolí a potom Sky- thopolí, což jest Bethsan. V severním pásmu pak Akkonští a Tyrští. Ti, jichž sboru velel král, zůstavivše na pravo město Sephorim a horu Tábor, přišli do Tiberiady, a když se s ním spojili Jerusalémští, přešli Jordán a pod stany svými příjemně odpočívali. I. P. Čas byl příhodný, nebe čistou zářilo modří, tehdáž šestnácté luny lesklé svítily růžky. Před úsvitem roh vojenský svolával, by se vyšlo z tábora. I sebrali stany a všecko připravují na cestu. Nakládají bře- mena na mezky, hovada a velbloudy, při čemž jest mnoho ryku. Osli hýkají, velbloudi blekotají, koně řehtají. A když průvodčí, kteří nám ukazovali cestu, vykročili, znovu dáno znamení zadutím rohů a ubírali se cestou, která se jim zdála nejužitečnější. A když už byli vnikli hluboko do země nepřá- telské, zdvihli korouhve a moudře postupovali a ozbrojili se, aby nenadálým nebezpečím nebyli zmateni. Po té přešli úval Roob a vstoupili do země damašské a za Medanem dvě noci odpočívali, kdež vzniká řeka, jež za mořem Galilejským teče ke Skythopoli a vlévá se do Jordanu. Tehdy povalili věž, kte- rouž tam před sebou nalezli. Tak přišli k tvrzi Salome, a tamější Syrové křestané vyšli s průvodem uvítat krále. Po- tom přišli do údolí, jež zovou Marcisophar, to jest Sophar na luzích, na místo, kde Pavel Apoštol od Pána dostal zášijek, po němž na tři dni zraku pozbyl, a tam se zdrželi dva dni. Odtud zahlédli stany Damašských, vojska našeho tam čeka- jících. Králi Tuldequinovi přitáhl na pomoc syn jeho, jenž s velikou horlivostí sebral, kde mohl, a najal asi tři tisíce jezdcův a den před bitvou připojil se k svému lidu. Nemeškalo se, a na naší straně spořádáno jest dvanáct šiků rytířských i pěších, aby obojím mužstvem posilněn byl každý, kdyby 150
Hlava L. O výpravě krále jerusalémského proti králi damaš- skému. 1126 éta od narození Páně tisícího stého dvacátého šestého v in- —dikcí třetí, když jsme oslavili dny svátečními totéž Naro- zení, král svolal své vojsko proti králi damašskému. A když byl dal vyhlásiti pohotovost, všecek kraj jerusalémský se po- zdvihl a vydal se za ním, pěšky i koňmo. Joppenští a Ramat- ští a kteří byli v Lyddě, táhli městem Neapolí a potom Sky- thopolí, což jest Bethsan. V severním pásmu pak Akkonští a Tyrští. Ti, jichž sboru velel král, zůstavivše na pravo město Sephorim a horu Tábor, přišli do Tiberiady, a když se s ním spojili Jerusalémští, přešli Jordán a pod stany svými příjemně odpočívali. I. P. Čas byl příhodný, nebe čistou zářilo modří, tehdáž šestnácté luny lesklé svítily růžky. Před úsvitem roh vojenský svolával, by se vyšlo z tábora. I sebrali stany a všecko připravují na cestu. Nakládají bře- mena na mezky, hovada a velbloudy, při čemž jest mnoho ryku. Osli hýkají, velbloudi blekotají, koně řehtají. A když průvodčí, kteří nám ukazovali cestu, vykročili, znovu dáno znamení zadutím rohů a ubírali se cestou, která se jim zdála nejužitečnější. A když už byli vnikli hluboko do země nepřá- telské, zdvihli korouhve a moudře postupovali a ozbrojili se, aby nenadálým nebezpečím nebyli zmateni. Po té přešli úval Roob a vstoupili do země damašské a za Medanem dvě noci odpočívali, kdež vzniká řeka, jež za mořem Galilejským teče ke Skythopoli a vlévá se do Jordanu. Tehdy povalili věž, kte- rouž tam před sebou nalezli. Tak přišli k tvrzi Salome, a tamější Syrové křestané vyšli s průvodem uvítat krále. Po- tom přišli do údolí, jež zovou Marcisophar, to jest Sophar na luzích, na místo, kde Pavel Apoštol od Pána dostal zášijek, po němž na tři dni zraku pozbyl, a tam se zdrželi dva dni. Odtud zahlédli stany Damašských, vojska našeho tam čeka- jících. Králi Tuldequinovi přitáhl na pomoc syn jeho, jenž s velikou horlivostí sebral, kde mohl, a najal asi tři tisíce jezdcův a den před bitvou připojil se k svému lidu. Nemeškalo se, a na naší straně spořádáno jest dvanáct šiků rytířských i pěších, aby obojím mužstvem posilněn byl každý, kdyby 150
Strana 151
potřeba žádala. A když jsme po Mši všickni přijali posvěcený Chléb, vyjeli jsme do seči; a bojovati začínajíce zvolali ,Bůh pomozi!“ křičíce. Turci též zkřikli a přeostře bojovali. A po- divili se netušenému udatenství těch, které dříve už jako pře- možené byli zlehčovali. A klesali pomalu na duchu, až bázní a strachem sklíčeni pomýšleli na útěk. Utíkal Tuldequin, u- tíkal syn jeho. A ačkoliv oni naše nade vší míru tiskli, v na- šich vzmáhala se víc a více srdnatost a byli vytrvali a silni. Leč od Turků hnalo se takové mračno šípů, že křesťané ne- měli na těle místa bezpečného od střely nebo rány. Nezažili naši ještě bitvy tak bouřlivé, tak strašné. Vojska prostoupila se neobyčejně hluboko a široko se roztáhla, a vřava a útoč- nost byly nesmírny. Polnice a rohy duly o přítrž. Naši již tedy byli kolem dokola obklíčeni od Turků a přemnozí ra- něni; a když asi čtyři míle byli z opatrnosti a rozvahy utí- kali, chtějíc nechtějíc obrátili se proti nim a duchem válečným naplněni jali se bojovati. Bitvou tou slavili slavný den Apoštola Pavla, Bůh kdy jej obrátil, vyvoliv ho za nádobu vzácnou. V hodinu třetí denní začala se pře válečná, a večer Boží skončil ji vítězstvím. Krušný jest boj, potupný jest útěk, ale snesitelnější jest, ostane-li člověk sláb na živu nežli mrtev na věky jest oplakáván. Proto Turci vyvolili útěk, aby za- chovali život. Ač dva tisíce a ještě o něco více Turků poru- baných zůstalo na poli, pěších pak bez počtu. Našich čtrnáct rytířův a osmdesát pěších. Nejskvěleji si počínal toho dne náš král se vším svým rytířstvem, jakož i žoldnéřstvo, s nimižto všemohoucí Bůh tehdy bojoval. Prchal král syrský se všemi, s kterými mohl. Král jerusalémský však s triumfem rado- sten se vrátil. A když ustanoveno bylo dáti se na zpátečný pochod, obklíčili věž jednu a dobyli jí s devadesáti šesti muži, jež pobili. A ještě jedné dobyl král s dvacíti Turky do ní se utekšími. Oni vidouce, že naši podkopávají věž a balvany přeohromné do strojů vsazují, sebe i hrad ze strachu vydali králi, i dovolil jim dle té úmluvy odejíti, věž však dal zbořiti. Viděloť se velmi potřebným povaliti ji, aby svou pevností nesváděla mnohých k odtržení. Neboť mohla těm, kteří se v ní usadili, skýtati pevné naděje v záchranu a v útočnících buditi nejistotu a bázeň. Snad by omrzelo posluchače histo- 151
potřeba žádala. A když jsme po Mši všickni přijali posvěcený Chléb, vyjeli jsme do seči; a bojovati začínajíce zvolali ,Bůh pomozi!“ křičíce. Turci též zkřikli a přeostře bojovali. A po- divili se netušenému udatenství těch, které dříve už jako pře- možené byli zlehčovali. A klesali pomalu na duchu, až bázní a strachem sklíčeni pomýšleli na útěk. Utíkal Tuldequin, u- tíkal syn jeho. A ačkoliv oni naše nade vší míru tiskli, v na- šich vzmáhala se víc a více srdnatost a byli vytrvali a silni. Leč od Turků hnalo se takové mračno šípů, že křesťané ne- měli na těle místa bezpečného od střely nebo rány. Nezažili naši ještě bitvy tak bouřlivé, tak strašné. Vojska prostoupila se neobyčejně hluboko a široko se roztáhla, a vřava a útoč- nost byly nesmírny. Polnice a rohy duly o přítrž. Naši již tedy byli kolem dokola obklíčeni od Turků a přemnozí ra- něni; a když asi čtyři míle byli z opatrnosti a rozvahy utí- kali, chtějíc nechtějíc obrátili se proti nim a duchem válečným naplněni jali se bojovati. Bitvou tou slavili slavný den Apoštola Pavla, Bůh kdy jej obrátil, vyvoliv ho za nádobu vzácnou. V hodinu třetí denní začala se pře válečná, a večer Boží skončil ji vítězstvím. Krušný jest boj, potupný jest útěk, ale snesitelnější jest, ostane-li člověk sláb na živu nežli mrtev na věky jest oplakáván. Proto Turci vyvolili útěk, aby za- chovali život. Ač dva tisíce a ještě o něco více Turků poru- baných zůstalo na poli, pěších pak bez počtu. Našich čtrnáct rytířův a osmdesát pěších. Nejskvěleji si počínal toho dne náš král se vším svým rytířstvem, jakož i žoldnéřstvo, s nimižto všemohoucí Bůh tehdy bojoval. Prchal král syrský se všemi, s kterými mohl. Král jerusalémský však s triumfem rado- sten se vrátil. A když ustanoveno bylo dáti se na zpátečný pochod, obklíčili věž jednu a dobyli jí s devadesáti šesti muži, jež pobili. A ještě jedné dobyl král s dvacíti Turky do ní se utekšími. Oni vidouce, že naši podkopávají věž a balvany přeohromné do strojů vsazují, sebe i hrad ze strachu vydali králi, i dovolil jim dle té úmluvy odejíti, věž však dal zbořiti. Viděloť se velmi potřebným povaliti ji, aby svou pevností nesváděla mnohých k odtržení. Neboť mohla těm, kteří se v ní usadili, skýtati pevné naděje v záchranu a v útočnících buditi nejistotu a bázeň. Snad by omrzelo posluchače histo- 151
Strana 152
rie, kdyby vypravováno bylo vše, co ve válce nebo za příči- nou války mocí nebo lstí bylo vykonáno. Ale připomenouti sluší, kterak Damascenští vybírali nejsvižnější mládence, kteří by se zbraní seděli na koních za jezdci, a když by se do jelo k nepříteli, seskočili s koní a ihned jako pěšci s druhé strany nepřítele rušili, zatím co jezdcové, s nimiž přijeli, zá- pasili. Hlava LI. O obležení města Raphanie a řece Sobotné. sáno jest: ,Nic není s každé stránky blaženého“. A blažiti se zajisté nemohli jsme s této stránky, když jsme tam ztra- I tili čtrnácte nejosvědčenějších rytířův a podobně několik chrabrých pěšcův. Ale proti řeži, kterou jsme způsobili jim, jest to věru maličkost. Damašek vykládá se políbení krve čili pijící krev. Cteme, že v Damašku prolita byla krev Abelova. A byli by mohli Damascenští střebati krev povražděných, byli by jí mohli i klečmo píti. Posléze když král vrátil se s vojskem svým do Jerusaléma, všickni slavili jsme svátek a radovali se mu. A za kratičko král opět táhne na pomoc hraběti tripolskému, jenž ho prosil o přispění, k obležení městečka Rafanie, za pohořím Liba- nem. V krajině té, vypravuje Josef, „uprostřed mezi městy Archasem a Rafanií teče řeka, jež jest jakýmsi zvláštním di- vem: Když totiž jest už mohutného toku a ne povlovného, ve vzdálenosti šesti dní od pramenů náhle se ztrácí a viděti řečiště suché; a potom sedmého dne jakoby nic znovu tak vy- téká, a ten řád stále zachovává, jak zjištěno. Odtud též nazvána jest Sobotnou, dle posvátného židovského dne sedmého. Když kníže Titus kdysi prodléval v Bejrutu a odtud vraceje se prohlížel si nejpamátnější znamenitosti měst syrských, kterými procházel, spatřiv tuto řeku, pro svou zvláštnost velmi hodnou poznání, náramně se jí divil.“ L. P. 1126 Hlava LII. O jiné řece. L. P. 1126 ýž dějepisec uvádí jiný ještě div, vypravuje, že „podél mě- sta Ptolemaidy, ve vzdálenosti asi dvou honů, teče říčka, I již nazývají Beleus, tenoučká, u níž nedaleko jest hrob Me- 152
rie, kdyby vypravováno bylo vše, co ve válce nebo za příči- nou války mocí nebo lstí bylo vykonáno. Ale připomenouti sluší, kterak Damascenští vybírali nejsvižnější mládence, kteří by se zbraní seděli na koních za jezdci, a když by se do jelo k nepříteli, seskočili s koní a ihned jako pěšci s druhé strany nepřítele rušili, zatím co jezdcové, s nimiž přijeli, zá- pasili. Hlava LI. O obležení města Raphanie a řece Sobotné. sáno jest: ,Nic není s každé stránky blaženého“. A blažiti se zajisté nemohli jsme s této stránky, když jsme tam ztra- I tili čtrnácte nejosvědčenějších rytířův a podobně několik chrabrých pěšcův. Ale proti řeži, kterou jsme způsobili jim, jest to věru maličkost. Damašek vykládá se políbení krve čili pijící krev. Cteme, že v Damašku prolita byla krev Abelova. A byli by mohli Damascenští střebati krev povražděných, byli by jí mohli i klečmo píti. Posléze když král vrátil se s vojskem svým do Jerusaléma, všickni slavili jsme svátek a radovali se mu. A za kratičko král opět táhne na pomoc hraběti tripolskému, jenž ho prosil o přispění, k obležení městečka Rafanie, za pohořím Liba- nem. V krajině té, vypravuje Josef, „uprostřed mezi městy Archasem a Rafanií teče řeka, jež jest jakýmsi zvláštním di- vem: Když totiž jest už mohutného toku a ne povlovného, ve vzdálenosti šesti dní od pramenů náhle se ztrácí a viděti řečiště suché; a potom sedmého dne jakoby nic znovu tak vy- téká, a ten řád stále zachovává, jak zjištěno. Odtud též nazvána jest Sobotnou, dle posvátného židovského dne sedmého. Když kníže Titus kdysi prodléval v Bejrutu a odtud vraceje se prohlížel si nejpamátnější znamenitosti měst syrských, kterými procházel, spatřiv tuto řeku, pro svou zvláštnost velmi hodnou poznání, náramně se jí divil.“ L. P. 1126 Hlava LII. O jiné řece. L. P. 1126 ýž dějepisec uvádí jiný ještě div, vypravuje, že „podél mě- sta Ptolemaidy, ve vzdálenosti asi dvou honů, teče říčka, I již nazývají Beleus, tenoučká, u níž nedaleko jest hrob Me- 152
Strana 153
mnonův, velmi podivuhodná. Jest tam okrouhlé údolí a v něm nachází se sklovitý písek. Mnoho lodic sjíždívá se na to místo a písek ten vyberou, ale místo znovu se jím naplní. Větrové totiž jakoby naschvál shánějí tam s okolních hřbetů horských ten písek, ovšem obyčejný, kovová dolina však ihned proměňuje kovy, jež v sebe pojme, v sklo. A ještě po- divuhodnější zdá se mi to, že z toho ve sklo již proměněného písku ona část, jež vyvržena bývá na okraje té kotliny, znovu mění se v obyčejný písek.“ Hlava LIII. O zabrání města Rafanie. městem Rafanií, o němž už jsem zmínku napověděl, takto L. P. 1126 se věci skončily. Když král i hrabě osmnácte dní byli na město z metacích věží balvany metali a Saraceny zavřené tam náramně sklíčili, oni vydali město, začež bezpečně odešli. Událo se to posledního března. A tak hrabě ten zabral město v držení a opevnil je. Král pak vrátil se do Jerusaléma. Hlava LIV. O smrti císaře římského. když jsme slavili v Jerusalémě velikonoční svátky, při- A nesli nám došlí poutníci zprávu, že umřel císař římský; dokládajíce, že na krále i na císaře povýšen byl vévoda saský, jmenem Lothar. L.P. 1126 Umřel jest Jindřich, Blíženci když byli vyšli, vládne po něm Lotar, zvolený z rodu vévodského. Hlava LV. O výpravě králově proti Babylonským. Jeuplynulo potom mnoho času, a král vytáhl z Tyru do Syrie nižší, část svého rytířstva tam zůstavuje a část veda s sebou, ačkoli byl slyšel od Babylonských, že jsou připraveni na válku a proti nám potáhnou. Byloť vhodnější, aby napřed pospíchal tam, kde slyšel, že nepřátelé se hrnou. Neboť jako kanci v tísni, na něhož psi se všech stran se sápou, bylo mu na pravo i na levo usilovně se brániti proti dravým klům. Ríkávát se parabolicky. Kde bolest, tam ruka. A dříve než P. L. 1126 153
mnonův, velmi podivuhodná. Jest tam okrouhlé údolí a v něm nachází se sklovitý písek. Mnoho lodic sjíždívá se na to místo a písek ten vyberou, ale místo znovu se jím naplní. Větrové totiž jakoby naschvál shánějí tam s okolních hřbetů horských ten písek, ovšem obyčejný, kovová dolina však ihned proměňuje kovy, jež v sebe pojme, v sklo. A ještě po- divuhodnější zdá se mi to, že z toho ve sklo již proměněného písku ona část, jež vyvržena bývá na okraje té kotliny, znovu mění se v obyčejný písek.“ Hlava LIII. O zabrání města Rafanie. městem Rafanií, o němž už jsem zmínku napověděl, takto L. P. 1126 se věci skončily. Když král i hrabě osmnácte dní byli na město z metacích věží balvany metali a Saraceny zavřené tam náramně sklíčili, oni vydali město, začež bezpečně odešli. Událo se to posledního března. A tak hrabě ten zabral město v držení a opevnil je. Král pak vrátil se do Jerusaléma. Hlava LIV. O smrti císaře římského. když jsme slavili v Jerusalémě velikonoční svátky, při- A nesli nám došlí poutníci zprávu, že umřel císař římský; dokládajíce, že na krále i na císaře povýšen byl vévoda saský, jmenem Lothar. L.P. 1126 Umřel jest Jindřich, Blíženci když byli vyšli, vládne po něm Lotar, zvolený z rodu vévodského. Hlava LV. O výpravě králově proti Babylonským. Jeuplynulo potom mnoho času, a král vytáhl z Tyru do Syrie nižší, část svého rytířstva tam zůstavuje a část veda s sebou, ačkoli byl slyšel od Babylonských, že jsou připraveni na válku a proti nám potáhnou. Byloť vhodnější, aby napřed pospíchal tam, kde slyšel, že nepřátelé se hrnou. Neboť jako kanci v tísni, na něhož psi se všech stran se sápou, bylo mu na pravo i na levo usilovně se brániti proti dravým klům. Ríkávát se parabolicky. Kde bolest, tam ruka. A dříve než P. L. 1126 153
Strana 154
tam král dospěl, Turci již byli oblehli jakousi lichou tvrz a mocí ji vzali. To však jim bylo v neprospěch, nám dokonce potřebno. Vojínové totiž bystrým úskokem odtud v noci u- nikli, zůstavivše tam ženy své a děti, volíce raději část za- chrániti nežli všecko zcela dáti zničiti. V tu dobu letní v půli července začala se ukazovati kometa mezi východem a severem, prostřední světlosti, vycházející před úsvitem, kolem deváté hodiny noční zářící. Pozorovali jsme ji osmnáct dní, význam její poroučejíce Tvůrci veške- renstva. Turci, jichž velitelem byli Borsequin, obsadili mě- stečko Cerep, ale uslyševše, že přichází král, kterýž už byl jim v patách, zklamaní ve své naději uchýlili se na bezpeč- nější místa. Nebyloť jich více nežli šest tisíc jezdců. Král tedy vrátil se do Antiochie. Hlava LVI. O loďstvu babylonském. oho léta Babylonští spravivše a shromaždivše své loď- I stvo, vypluli za jižního větru a vstoupili do země Fili- štínské a navštívili Faramii, Laris, též Gazu, Askalon i Joppe, Cesareji a Ptolemaidu, Tyrus a Sidon, slídíce a číhajíce po břehu mořském až k městu Bejrutu, sháníce z přístavu do přístavu a zvídajíce, zdali by nalezli sobě něco prospěšného, co křesťanům bylo by škodlivo. Poněvadž však tehdy velmi strádali žízní, nemajíce sladké vody, bylo jim vystoupiti na souš, aby z pramenův a studnic naplnili své nádoby a žízeň uhasili. Ale občané bejrutští nelibě to nesli, i vyrazili ihned přeodvážně proti nim. Přidali se k nim pocestní, kteří ná- hodou se k tomu namanuli, a v boji, jenž se strhl, sto třicet z oněch pirátů bylo pobito nebo na smrt raněno. Bylo pak těch, kteří šli do boje, pět tisíc, kromě těch, co zatím hlídali lodí, z nichž dvacet dvě byly trojveslice čili kočky, a jiných ještě padesát tři. Takto kasali se ve své ukrutnosti na náš lid, k slitování neoblomní a nelítostni ke všem, kterých podaří se jim postihnouti. Ale Bohu díky, zde ničeho sobě užitečného neuchytili, poněvadž rytířové naši s kopími i lukostřelci s šípy do moře je tlačíce, mimo nadání na útěk je zahnali. Oni však pořád se zdviženými plachtami mířili po rychloplav- ném moři k Tripoli a odtud ke Kypru. L. P. 1126 154
tam král dospěl, Turci již byli oblehli jakousi lichou tvrz a mocí ji vzali. To však jim bylo v neprospěch, nám dokonce potřebno. Vojínové totiž bystrým úskokem odtud v noci u- nikli, zůstavivše tam ženy své a děti, volíce raději část za- chrániti nežli všecko zcela dáti zničiti. V tu dobu letní v půli července začala se ukazovati kometa mezi východem a severem, prostřední světlosti, vycházející před úsvitem, kolem deváté hodiny noční zářící. Pozorovali jsme ji osmnáct dní, význam její poroučejíce Tvůrci veške- renstva. Turci, jichž velitelem byli Borsequin, obsadili mě- stečko Cerep, ale uslyševše, že přichází král, kterýž už byl jim v patách, zklamaní ve své naději uchýlili se na bezpeč- nější místa. Nebyloť jich více nežli šest tisíc jezdců. Král tedy vrátil se do Antiochie. Hlava LVI. O loďstvu babylonském. oho léta Babylonští spravivše a shromaždivše své loď- I stvo, vypluli za jižního větru a vstoupili do země Fili- štínské a navštívili Faramii, Laris, též Gazu, Askalon i Joppe, Cesareji a Ptolemaidu, Tyrus a Sidon, slídíce a číhajíce po břehu mořském až k městu Bejrutu, sháníce z přístavu do přístavu a zvídajíce, zdali by nalezli sobě něco prospěšného, co křesťanům bylo by škodlivo. Poněvadž však tehdy velmi strádali žízní, nemajíce sladké vody, bylo jim vystoupiti na souš, aby z pramenův a studnic naplnili své nádoby a žízeň uhasili. Ale občané bejrutští nelibě to nesli, i vyrazili ihned přeodvážně proti nim. Přidali se k nim pocestní, kteří ná- hodou se k tomu namanuli, a v boji, jenž se strhl, sto třicet z oněch pirátů bylo pobito nebo na smrt raněno. Bylo pak těch, kteří šli do boje, pět tisíc, kromě těch, co zatím hlídali lodí, z nichž dvacet dvě byly trojveslice čili kočky, a jiných ještě padesát tři. Takto kasali se ve své ukrutnosti na náš lid, k slitování neoblomní a nelítostni ke všem, kterých podaří se jim postihnouti. Ale Bohu díky, zde ničeho sobě užitečného neuchytili, poněvadž rytířové naši s kopími i lukostřelci s šípy do moře je tlačíce, mimo nadání na útěk je zahnali. Oni však pořád se zdviženými plachtami mířili po rychloplav- ném moři k Tripoli a odtud ke Kypru. L. P. 1126 154
Strana 155
Hlava LVII. O plavbě mladého Bohemonda. olikrát nám toho roku poslové nebo poutníci ohlašovali L. P. 1126 a vzkaz přinášeli o příjezdu mladého Bohemonda! Ale všecky ty zvěsti selhaly. Obávalť se pro loďstvo babylonské neboli egyptské, o němž byl slyšel, že jezdí sem a tam po moři. Krom toho měl mnoho starostí o svou zemi, o kterou by ho zlomyslní úkladníci jeho lstivě oloupili, kdyby jí ne- svěřil náležitě svým věrným. Pravíť lidové pořekadlo: „Zlé ráno mívá, kdo má zlého souseda“. A když už několikrát byl se strojil, posléze shromaždiv lodí, co mohl, totiž dvacet dvě, z nichž deset bylo dlouhých a veslových, u Otranta, města apulského, vydal se na svou zámořskou cestu, svou zemi svě- řivvévodovi apulskému, kteréhož ustanovil dědicem své země, kdyby dříve sešel se světa. Totéž jemu stvrdil vévoda a ochot- ně povolil, kdyby zase on zemřel dříve, a svědky oběma stra- nám byli přítomní velmožové. Takto Bohemond v polovici září zaryl do vln mořských a propluv Kykladami, po moři rozptylenými, přibyl k Mothonu, potom k Rhodu, Pamfylii a Lykii, přejel též jícen attalijský, často vzrušující plavce. Od- tud minuv Malou Antiochii připlul k Veliké, mimo Isaurii a město Selenkii. A Kypr zůstavil na pravo, Tarsos na levo, i Melos, město proslulé, dávno již zpustošené. Tehdy mnozí dvojjazyčníci a tlachalové od moře právě přicházející, ohla- šovali nám v Jerusalémě, že jistě přistal v Antiochii, a lhali. Myslili však, že mluví pravdu, neboť s nějakou částí jeho ry- tířstva přijeli společně do Patary, a s jestřáby a sokoly a so- kolníky a psy, kteréž byl poslal před sebou. Hlava LVIII. O nebezpečích mořských. nohé vzrušující nehody potkávají z Božího chtění nebo L. P. 1126 dopuštění ty, kteří se plaví po moři: tu utrhne se kotva, tu praskne stěžeň nebo lana se strhají. A když větry se mění, tu hledí se na korouhvičku, aby se bedlivě a určitě vyzkou- malo, příznivě-li vanou. Stříci se jest, aby se v noci neztra- tila cesta. Zachmuří-liť se hvězdy, narazí-li loď na skalisko, hrozí okamžitá záhuba nebo ztroskotání a po něm smrt hla- dem. Jak na zemi, tak i na moři jsou nebezpečenství. Co o 155
Hlava LVII. O plavbě mladého Bohemonda. olikrát nám toho roku poslové nebo poutníci ohlašovali L. P. 1126 a vzkaz přinášeli o příjezdu mladého Bohemonda! Ale všecky ty zvěsti selhaly. Obávalť se pro loďstvo babylonské neboli egyptské, o němž byl slyšel, že jezdí sem a tam po moři. Krom toho měl mnoho starostí o svou zemi, o kterou by ho zlomyslní úkladníci jeho lstivě oloupili, kdyby jí ne- svěřil náležitě svým věrným. Pravíť lidové pořekadlo: „Zlé ráno mívá, kdo má zlého souseda“. A když už několikrát byl se strojil, posléze shromaždiv lodí, co mohl, totiž dvacet dvě, z nichž deset bylo dlouhých a veslových, u Otranta, města apulského, vydal se na svou zámořskou cestu, svou zemi svě- řivvévodovi apulskému, kteréhož ustanovil dědicem své země, kdyby dříve sešel se světa. Totéž jemu stvrdil vévoda a ochot- ně povolil, kdyby zase on zemřel dříve, a svědky oběma stra- nám byli přítomní velmožové. Takto Bohemond v polovici září zaryl do vln mořských a propluv Kykladami, po moři rozptylenými, přibyl k Mothonu, potom k Rhodu, Pamfylii a Lykii, přejel též jícen attalijský, často vzrušující plavce. Od- tud minuv Malou Antiochii připlul k Veliké, mimo Isaurii a město Selenkii. A Kypr zůstavil na pravo, Tarsos na levo, i Melos, město proslulé, dávno již zpustošené. Tehdy mnozí dvojjazyčníci a tlachalové od moře právě přicházející, ohla- šovali nám v Jerusalémě, že jistě přistal v Antiochii, a lhali. Myslili však, že mluví pravdu, neboť s nějakou částí jeho ry- tířstva přijeli společně do Patary, a s jestřáby a sokoly a so- kolníky a psy, kteréž byl poslal před sebou. Hlava LVIII. O nebezpečích mořských. nohé vzrušující nehody potkávají z Božího chtění nebo L. P. 1126 dopuštění ty, kteří se plaví po moři: tu utrhne se kotva, tu praskne stěžeň nebo lana se strhají. A když větry se mění, tu hledí se na korouhvičku, aby se bedlivě a určitě vyzkou- malo, příznivě-li vanou. Stříci se jest, aby se v noci neztra- tila cesta. Zachmuří-liť se hvězdy, narazí-li loď na skalisko, hrozí okamžitá záhuba nebo ztroskotání a po něm smrt hla- dem. Jak na zemi, tak i na moři jsou nebezpečenství. Co o 155
Strana 156
sobě se divíme, vzpomeneme-li si na ztroskotání apoštola Pavla? Na změření hloubky propasti plavci spustili olovnici. Kdyby nebyl viděl vidění andělského, utěšivšího ho v kon- cích života, již vzdával se naděje na vyváznutí. Hlava LIX. O moři Velikém. víru attalijského často bývají lodi v nebezpečenství, neb se všech stran zdvihají se tam větry a ženou se prudce s hor údolími a podzimními točitými slujemi, čímž se pra- videlně stáčejí a v závratný vír podivuhodně svíjejí. A setka- jí-li se plavci někdy s lodí pirátskou, bývají oloupeni a krutě rozehnáni. Ale kteří pro lásku Boží to trpí, budou-liž zba- veni svých odměn? O tomto našem moři nalézáme toto ma- ličko psáno: „O Středozemním pak nenáleží opominouti, odkud vznik béře. Někteří soudí, že příboje ty rodí se od zá- livu Gaditánského, a že nemají jiného původu leč v prolínání hrnoucího se tam Okeánu. Jiní soudí opáčně, tvrdíce, že vše- cko to vodstvo rozplavuje se ze chřtánu Černého moře, a podpírají to důvodem ne lichým, že příboj od Černého moře se valící nikdy se nevrací.“ Chvála tudíž a čest budiž Stvoři- teli všech, jenžto stanovil moři meze a přiložil závory a vrata. Řeklť jemu: Až dotudto přijdeš a v tobě rozrážeti se bude vlno- bití tvé (Job. 37, 10). Kteréžto jakmile vlnami svými narazí na břeh, v pěny se tříští a jakýmisi závorami pokorného písku bývá odraženo. „Sice kdyby nebránila moc nebeského usta- novení, co by překáželo moři Rudému, aby po rovinách egypt- ských, kterážto země ponejvíce prostírá se v nižších údolích jsou rázu polního, neslilo se s mořem Egyptským? Posléze poučují o tom ti, kteří chtěli tato dvě moře spojiti a v sebe přelíti, Sesostris Egyptský, jenž dříve žil, a Darius Medský, jenž maje větší moc, chystal se vykonati, oč se dříve domo- rodec byl pokoušel. Toť ukázkou, že moře Indické, v němž jest Moře Rudé, jest vyšší nežli hladina moře Egyptského A aby snad příliš široko se nerozlilo, hrnouc se shora dolů, oba králové zanechali svých úsilí.“ To čteme v Ambrožově Hexaemeronu. Něco jiného nalézáme v Solinovi. Podivna jsou tedy díla Boží, mnohem však ještě podivnější ten, jenž je činí a pořádá. A zdají-li se některé našim zrakům potvor- L. P. 1126 156
sobě se divíme, vzpomeneme-li si na ztroskotání apoštola Pavla? Na změření hloubky propasti plavci spustili olovnici. Kdyby nebyl viděl vidění andělského, utěšivšího ho v kon- cích života, již vzdával se naděje na vyváznutí. Hlava LIX. O moři Velikém. víru attalijského často bývají lodi v nebezpečenství, neb se všech stran zdvihají se tam větry a ženou se prudce s hor údolími a podzimními točitými slujemi, čímž se pra- videlně stáčejí a v závratný vír podivuhodně svíjejí. A setka- jí-li se plavci někdy s lodí pirátskou, bývají oloupeni a krutě rozehnáni. Ale kteří pro lásku Boží to trpí, budou-liž zba- veni svých odměn? O tomto našem moři nalézáme toto ma- ličko psáno: „O Středozemním pak nenáleží opominouti, odkud vznik béře. Někteří soudí, že příboje ty rodí se od zá- livu Gaditánského, a že nemají jiného původu leč v prolínání hrnoucího se tam Okeánu. Jiní soudí opáčně, tvrdíce, že vše- cko to vodstvo rozplavuje se ze chřtánu Černého moře, a podpírají to důvodem ne lichým, že příboj od Černého moře se valící nikdy se nevrací.“ Chvála tudíž a čest budiž Stvoři- teli všech, jenžto stanovil moři meze a přiložil závory a vrata. Řeklť jemu: Až dotudto přijdeš a v tobě rozrážeti se bude vlno- bití tvé (Job. 37, 10). Kteréžto jakmile vlnami svými narazí na břeh, v pěny se tříští a jakýmisi závorami pokorného písku bývá odraženo. „Sice kdyby nebránila moc nebeského usta- novení, co by překáželo moři Rudému, aby po rovinách egypt- ských, kterážto země ponejvíce prostírá se v nižších údolích jsou rázu polního, neslilo se s mořem Egyptským? Posléze poučují o tom ti, kteří chtěli tato dvě moře spojiti a v sebe přelíti, Sesostris Egyptský, jenž dříve žil, a Darius Medský, jenž maje větší moc, chystal se vykonati, oč se dříve domo- rodec byl pokoušel. Toť ukázkou, že moře Indické, v němž jest Moře Rudé, jest vyšší nežli hladina moře Egyptského A aby snad příliš široko se nerozlilo, hrnouc se shora dolů, oba králové zanechali svých úsilí.“ To čteme v Ambrožově Hexaemeronu. Něco jiného nalézáme v Solinovi. Podivna jsou tedy díla Boží, mnohem však ještě podivnější ten, jenž je činí a pořádá. A zdají-li se některé našim zrakům potvor- L. P. 1126 156
Strana 157
nými, nicméně přece dlužno je chváliti, poněvadž Tvůrce veškerenstva je tvoří, a neméně jsou užitečna. Dalt Bůh i ště- nici moc léčivou a mloku neb ježku lstivost. Někdy posky- tují léku, někdy působí otravu nebo i smrt. Někdy jsou k službě, někdy ke škodě. Z těla hadího připravuje se kazijed dryák, jenž, požije-li se ho samého, škodí, smísí-li se s jinými věcmi, jest k záchraně a ku zdraví. Hlava LX. O rozličných plazech. azilišek jest asi půl stopy dlouhý, na hlavě pruhován bílou L. P. jakoby čepičkou a netoliko lidem nebo jiným živočichům zhoubný, ale i zemi, kterouž kálí a spaluje. Kamkoliv přijde, nasadí se do šelmího doupěte a potom ničí bylinstvo, usmr- cuje stromoví. Kazí i vzduch, že nemůže v takovém otráve- ném vzduchu žádný pták letěti, aby toho neodpykal. Pohy- buje se tím způsobem, že polovicí těla se plazí, polovicí jest vysoko vypiat. Svištění jeho i hadi se bojí a rozběhnou se, kam který může. Co svým uštknutím usmrtí, toho nežere šelma, nedotkne se pták. Lasičky však jej zdolávají, i pouštějí je lidé do děr, v nichž se skrývá. Kdysi Pergamští koupili pozůstatky baziliští za drahý peníz, aby chrámu, pověstného prací Apellovou, pavouci nezapřádali a ptáci tam nelétali. Amfisibéna čili dvojhybnice má dvojí hlavu, druhou na stra- ně ocasní. Kerastes má čtvery růžky, jež vystrkuje jako ná- vnadu a chytá jimi ptáky, jež přiláká, ostatní tělo zatím majíc schválně ukryto v písku. Hemorrhois kousnutím vyssává krev a prokousnutými tepnami vystřebává všecku duši ži- votní z těla. Prester udeří-li člověka, člověk ten otéká a ne- smírnou oteklostí umírá; takové naběhlé údy často též hni- sají. Jsou též amnodyty čili písečnice, též kenchris, elefantie, chersydři, pozemní ještěři. Konec konců, kolik jmen, tolik rozličných smrtí. Také štíři, krokodýlci, ještěrky: kteříž ne- čítají se k hadům, ale k červům. Syčí-li tyto obludy, mírněji škodí. Neprojevují vášně jinak nežli k páření. Jsou též kopí, která probodnou zvíře, kdekoli se namane v cestě. Skytale stkví se takovou pestrostí na páteři, že půvab těchto značek zastavuje chodce, kteří je spatří. Dipsas působí smrt žízní. Hypnale, jež usmrcuje spánkem, jak svědčí též Kleopatra, bere se k smrti. Jed jiných plazů méně zasluhuje pozornosti, 1126 157
nými, nicméně přece dlužno je chváliti, poněvadž Tvůrce veškerenstva je tvoří, a neméně jsou užitečna. Dalt Bůh i ště- nici moc léčivou a mloku neb ježku lstivost. Někdy posky- tují léku, někdy působí otravu nebo i smrt. Někdy jsou k službě, někdy ke škodě. Z těla hadího připravuje se kazijed dryák, jenž, požije-li se ho samého, škodí, smísí-li se s jinými věcmi, jest k záchraně a ku zdraví. Hlava LX. O rozličných plazech. azilišek jest asi půl stopy dlouhý, na hlavě pruhován bílou L. P. jakoby čepičkou a netoliko lidem nebo jiným živočichům zhoubný, ale i zemi, kterouž kálí a spaluje. Kamkoliv přijde, nasadí se do šelmího doupěte a potom ničí bylinstvo, usmr- cuje stromoví. Kazí i vzduch, že nemůže v takovém otráve- ném vzduchu žádný pták letěti, aby toho neodpykal. Pohy- buje se tím způsobem, že polovicí těla se plazí, polovicí jest vysoko vypiat. Svištění jeho i hadi se bojí a rozběhnou se, kam který může. Co svým uštknutím usmrtí, toho nežere šelma, nedotkne se pták. Lasičky však jej zdolávají, i pouštějí je lidé do děr, v nichž se skrývá. Kdysi Pergamští koupili pozůstatky baziliští za drahý peníz, aby chrámu, pověstného prací Apellovou, pavouci nezapřádali a ptáci tam nelétali. Amfisibéna čili dvojhybnice má dvojí hlavu, druhou na stra- ně ocasní. Kerastes má čtvery růžky, jež vystrkuje jako ná- vnadu a chytá jimi ptáky, jež přiláká, ostatní tělo zatím majíc schválně ukryto v písku. Hemorrhois kousnutím vyssává krev a prokousnutými tepnami vystřebává všecku duši ži- votní z těla. Prester udeří-li člověka, člověk ten otéká a ne- smírnou oteklostí umírá; takové naběhlé údy často též hni- sají. Jsou též amnodyty čili písečnice, též kenchris, elefantie, chersydři, pozemní ještěři. Konec konců, kolik jmen, tolik rozličných smrtí. Také štíři, krokodýlci, ještěrky: kteříž ne- čítají se k hadům, ale k červům. Syčí-li tyto obludy, mírněji škodí. Neprojevují vášně jinak nežli k páření. Jsou též kopí, která probodnou zvíře, kdekoli se namane v cestě. Skytale stkví se takovou pestrostí na páteři, že půvab těchto značek zastavuje chodce, kteří je spatří. Dipsas působí smrt žízní. Hypnale, jež usmrcuje spánkem, jak svědčí též Kleopatra, bere se k smrti. Jed jiných plazů méně zasluhuje pozornosti, 1126 157
Strana 158
poněvadž léky lze jeho účinky zmařiti. Tot jsou divní tvo- rové, a nicméně podivuhodní, kteréž Alexander Veliký viděl v Indii, o nichž učiteli svému Aristotelovi a matce své Olym- piadě takto píše: „Nevěřil bych nikomu, že tolik jest prapo- divných tvorů, kdybych na své oči nebyl všech viděl a pro- hlédl si.“ A král ten zajisté byl muž vůbec velkolepý a ve svých úkolech pronikavý a obezřelý, a byl mocně bujarý a bujaře mocný, ne jako pápěří poletující nebo pleva zmítající se. Hlava LXI. O příjezdu mladého Bohemonda, syna vévody Bohe- monda, a uvítání jeho v Antiochii. L. P. 1126 Doněvadž Bohemond vydal se na cestu mimo nadání už v pozdních měsících toho roku, domnívali jsme se, že T už nepřijde, jak bylo ustanoveno a jak pověst slibovala. Ale poněvadž dle slova Prorokova v ruce člověkově není cesta jeho, aniž člověkem, ale Pánem řízeny jsou kroky člověkovy, úsudky z největší části oklamaly naději. Nedějeť se, co lidská dychtivost stanovuje, ale co Bůh rozhodčí uzná za přiměřeno lidským zásluhám. Když pak král listem svým ohlásil nám do Jerusaléma, že již přistal v Antiochii, všickni jsme byli nemálo potěšeni. Ale chválili jsme Boha, kterýž ho přivedl zdravého. Pozdě večer již přistav, po tmě vyšel jest na břeh. A když přicházel do Antiochie, všickni radostně ho uvítali. A král vyšel slavnostně mu v ústrety s velikým průvodem a chvalami lidu a vroucně ho přivítal. A po spěšné domluvě král ihned odevzdal mu všecku svou zemi a z dcer svých jednu dal mu za manželku. Ejhle, tchán tu a zeť, tu otec se synem se objímá. Kéž trvají vždy v lásce, obou tak moc zveličí se. Přistrojena byla svatba a zákonitě slavena. I zasedl Bohe- mond na svoje křeslo jakožto kníže a oděv se přestkvoucím pláštěm, svolal všecky velmože, i přísahali mu za přítomnosti královy a s jeho úchvalou, že od toho dne na vždy zachovají mu poddanskou věrnost. Potom král vrátil se do Jerusaléma. Když na obzor se Štír vynořil a zazářil v hvězdách, vítán jest Bohemond v království antiochijském. Slunce se zastavujíc, roku cestu nového začíná. 158
poněvadž léky lze jeho účinky zmařiti. Tot jsou divní tvo- rové, a nicméně podivuhodní, kteréž Alexander Veliký viděl v Indii, o nichž učiteli svému Aristotelovi a matce své Olym- piadě takto píše: „Nevěřil bych nikomu, že tolik jest prapo- divných tvorů, kdybych na své oči nebyl všech viděl a pro- hlédl si.“ A král ten zajisté byl muž vůbec velkolepý a ve svých úkolech pronikavý a obezřelý, a byl mocně bujarý a bujaře mocný, ne jako pápěří poletující nebo pleva zmítající se. Hlava LXI. O příjezdu mladého Bohemonda, syna vévody Bohe- monda, a uvítání jeho v Antiochii. L. P. 1126 Doněvadž Bohemond vydal se na cestu mimo nadání už v pozdních měsících toho roku, domnívali jsme se, že T už nepřijde, jak bylo ustanoveno a jak pověst slibovala. Ale poněvadž dle slova Prorokova v ruce člověkově není cesta jeho, aniž člověkem, ale Pánem řízeny jsou kroky člověkovy, úsudky z největší části oklamaly naději. Nedějeť se, co lidská dychtivost stanovuje, ale co Bůh rozhodčí uzná za přiměřeno lidským zásluhám. Když pak král listem svým ohlásil nám do Jerusaléma, že již přistal v Antiochii, všickni jsme byli nemálo potěšeni. Ale chválili jsme Boha, kterýž ho přivedl zdravého. Pozdě večer již přistav, po tmě vyšel jest na břeh. A když přicházel do Antiochie, všickni radostně ho uvítali. A král vyšel slavnostně mu v ústrety s velikým průvodem a chvalami lidu a vroucně ho přivítal. A po spěšné domluvě král ihned odevzdal mu všecku svou zemi a z dcer svých jednu dal mu za manželku. Ejhle, tchán tu a zeť, tu otec se synem se objímá. Kéž trvají vždy v lásce, obou tak moc zveličí se. Přistrojena byla svatba a zákonitě slavena. I zasedl Bohe- mond na svoje křeslo jakožto kníže a oděv se přestkvoucím pláštěm, svolal všecky velmože, i přísahali mu za přítomnosti královy a s jeho úchvalou, že od toho dne na vždy zachovají mu poddanskou věrnost. Potom král vrátil se do Jerusaléma. Když na obzor se Štír vynořil a zazářil v hvězdách, vítán jest Bohemond v království antiochijském. Slunce se zastavujíc, roku cestu nového začíná. 158
Strana 159
Hlava LXII. O myším moru. éta tisícího stého dvacátého sedmého, v indikcí pátou, vy- mrvilo se v krajině palestinské nesmírné množství krys, až i na vola kdesi se vrhly a zakousavše se do něho od kyt, zardousily ho a s ním sežraly sedm skopcův. Posléze, když území akkonské dosti hluboko zpustošily, hledaly vody, i slezly se na hory tyrské, a odtud potom prudkým morovým větrem a bouřlivou povodní smetány byly v nesčetných ti- sících do dolin a rovin, a smradem té mršiny všecko v tom kraji velmi onemocnělo. L. P. 1127 Končí se Historie Jerusalémská pana Fulchera Chartresského.
Hlava LXII. O myším moru. éta tisícího stého dvacátého sedmého, v indikcí pátou, vy- mrvilo se v krajině palestinské nesmírné množství krys, až i na vola kdesi se vrhly a zakousavše se do něho od kyt, zardousily ho a s ním sežraly sedm skopcův. Posléze, když území akkonské dosti hluboko zpustošily, hledaly vody, i slezly se na hory tyrské, a odtud potom prudkým morovým větrem a bouřlivou povodní smetány byly v nesčetných ti- sících do dolin a rovin, a smradem té mršiny všecko v tom kraji velmi onemocnělo. L. P. 1127 Končí se Historie Jerusalémská pana Fulchera Chartresského.
- I: Array
- IV: Array
- 9: Array