Strana 1
O VOLBÉ JIŘÍHO Z PODĚBRAD ZA KRÁLE ČESKÉHO 2. BŘEZNA 1458 Výbor hlavních zpráv souvěkých USPOŘÁDAL RUDOLF URBÁNEK NAKLADATELSTVÍ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD PRAHA 1958

Strana 2

Strana 3

Strana 4

Strana 5

Strana 6

Strana 7
ÚVODNÍ POZNÁMKY ENADÁLA smrt mladičkého krále Ladislava ke konci r. 1457 postavila Čechy před volbu královskou, před osudové rozhodnutí o dalším vývoji církve utrakvistické a tak i Jiříka (tak prostě byl tehdejší zemský gubernátor Jiří z Poděbrad často v Čechách i v cizině nazýván) před nejdůležitější čin celého jeho života. Nelze však mně zde podati širší problematiku tehdejší časové situace, z níž vyrostla tato peripetie husit- ského dramatu, ani obraz tehdejšího českého i cizího veřejného mínění o volbě samé, jak jsem již učinil v některých svých spisech starších, na něž ke konci těchto poznámek odkazuji; musím se zde omeziti na nejnutnější perspektivní pohled v tehdejší ústavní poměry a naznačiti jen, jak byl obraz této volby zachycen nejen v souvěkých spisech polemických i his- torických, nýbrž i v moderním dějepisectví. Tehdejší státoprávní názory připouštěly při volbě královské různá ře- šení. Nebyloť ještě platného zákoníku, jenž by určitě stanovil její normy po smrti krále, který nezanechal potomků. „Maiestas Carolina“ ze 14. sto- letí nedošla potřebného uznání stavovského a nebyla by ani nic pomohla, nemajíc žádoucích ustanovení. Tak byla by mohla vypomoci skoro sou- časně s ní „Zlatá bulla“ Karlova z r. 1348 svým výkladem privilegia Fridricha II. z r. 1212 o volbě krále českého, že volební právo stavů státu českého jen nastává, není-li žádných potomků mužských ani ženských z rodu královského nebo jeho příbuzenstva, k čemuž však byl připojen záhadný dodatek „aneb kdyby bylo království jakýmkoli jiným způso- bem (nežli smrtí posledního krále) uprázdněno“, dodatek, dávající pod- nět k dalším různým výkladům. Kromě toho ještě dále bylo nástupnictví na českém trůně upraveno dědickými smlouvami mezi Lucemburky a Habsburky z doby Karlovy a Václavovy. V užití těchto prostředků však rušivě zasáhla revoluce husitská, nedbajíc jich a r. 1421 zbavujíc zákon- ného dědice trůnu Zikmunda koruny královské. Již předtím r. 1420 se ozvalo heslo volby krále domácího ústy Miku- láše z Husi i básníka Vavřince z Březové, ale husitští odpůrci Zikmundovi

Strana 8
hledali tehdy i později své kandidáty v Polsku a na Litvě, při čemž otázka královská splývala s náboženským předpokladem, že nový král bude ka- lišníkem. Požadavek tento nesplnilo ani polipanské uznání Zikmunda za krále, neboť musil svoliti ke kapitulaci zcela rázu volebního, závazkem ochrany utrakvismu, ačkoli jinak sám se pak nazýval „dědicem pravým a pánem přirozeným“. Takové přijímání za krále, spojené s potvrzením výsad zemských, zůstávalo pak pravidlem nikoli významu jen formálního, jsouc znamenitou stavovskou vymožeností v rámci stále více se rozvíjejí- cího dualismu ústavního, v němž stavové stáli vedle a po případě — za bezkráloví — místo krále. Po smrti přímo voleného již nástupce Zikmun- dova Albrechta II. pomáhalo za trvajícího bezkráloví několik voleb krá- lovských, byť i marných, bez žádoucího praktického výsledku až do uznání Ladislavova r. 1453, utvrditi princip volebnosti; leč ani tehdy nedošlo k zákonnému přijetí této nové zvyklosti. Při tom i od husitů — a to i ještě za předchozí války - bylo, třebas mlčky, uznáváno mystické pojetí krá- lovských kandidatur v tom smyslu, že při nich třeba dbáti o muže, po- cházející z rodu královského nebo knížecího, vyznačené proto - jak tomu odpovídalo po volbě i užívání titulu „z boží milosti“ — zvláštní milostí božskou. V této souvislosti lze proti polemickým výtkám, že noví králové Matyáš i Jiřík, zvolení r. 1458, byli lidé nízkého, neknížecího původu, poznamenati, že i Jiřík, ač sám byl původu panského, přece od r. 1454 jako držitel zástav na hrabství kladské i na knížetství minsterberské patřil jistým způsobem ke stavu knížecímu, podobně jako Matyáš, jehož otec Jan Hunyad r. 1453 dostal od krále Ladislava hrabství bystřické. Také třeba si všimnouti, že při volbách po smrti Zikmundově se ani páni ka- toličtí nedrželi úzkostlivě principu legitimistického, jenž jim přikazoval dbáti zmíněných výše smluv dědických s Habsburky; byl jim v tom pří- kladem i sám Oldřich z Rožmberka, jehož však r. 1458 nechtěl následo- vati jeho syn Jan při volbě Jiříkově. Pro dobu těsně před volbou touto byl směrodatným svědectvím pro převládnutí principu volebního způsob, jak r. 1452, když se jednalo o přijetí Ladislavovo, prorazil Jiřík se stanoviskem volebním. Bylo to tehdy provázeno i souhlasem katolického magnáta Zdeňka ze Šternberka, jenž tak již anticipoval své stanovisko z r. 1457, hájené ve Francii při jízdě 8

Strana 9
pro nevěstu Ladislavovu, ale jenž pak, jak ještě bude zmíněno, byl od Jiříka získán pro volbu jeho, ač předtím ve Francii navrhoval kandidaturu mladšího syna králova, protože prý ženy nedědí (jsou „erblos“), vztahuje to přímo na Annu, sestru Ladislavovu a choť Viléma Saského. Ladislav sám r. 1453 při své jízdě do Čech přísahal u Jihlavy na hranici jako král volený. Jestliže však přes to byl nazýván — od některých pánů morav- ských — „králem dědičným, ale zvoleným“, byl to kompromis, jemuž Moravané rozuměli ve smyslu svého staršího legitimismu, zatím co od Čechů to bylo pojímáno jako platné se zřetelem ne k minulosti, nýbrž k budoucnosti, k případným potomkům nového krále. Jinak však již od Čechů bylo uznáváno, že princezny, provdané i vyvěněné bez souhlasu stavovského, nemají na trůn český nároků. Při takové úpravě nástupnictví na trůn český stavové čeští jedině sobě vyhrazovali právo volební jako zakladatelé i udržovatelé státu českého, „Koruny království českého“, jaksi odměnou za tuto těžkou a nákladnou povinnost a vyloučili při ní účast zástupců zemí vedlejších, kdežto tito si se zřetelem ke „Zlaté bulle“ Karlově činili nárok nejen býti přítomni na generálním sněmu volebním, nýbrž býti i samé volby účastni. Tento nárok r. 1458 zvláště činili Slezáci, a hájil je v tom zejména polemik Tem- pelfeld; i saští zástupci v dubnu r. 1458 ve Vratislavi uznávali, že Slezáci jsou vpravdě Korunou českou, a jak je neslušné, tvrdí-li Češi opak toho a osobují si jedině právo volby. Dokonce pak slyšíme brzo potom tvrzení Eschenloerovo, že by vévodové zahánští a Vratislavští byli rádi viděli, kdyby Slezáci, vjedno shromáždění, si též krále zvolili a Čechům opo- věděli; ještě před volbou se proto šířily pověsti, že Slezáci již chtí Viléma bez ohledu na Čechy uznati za dědičného pána. Jestliže tak volebnost již byla nepochybnou směrnicí stavovskou v době předvolební s málo jen výjimkami mezi panstvem katolickým, smýšlejí- cím legitimisticky, a jestliže se v utrakvistické veřejnosti podle obecných pověstí již šířila nálada pro volbu kandidáta domácího, českého, proti čemuž se opět z prostředí katolického právě pod vlivem hesel legitimistic- kých uváděla jména čtyř kandidátů cizích (císaře Fridricha, Kazimíra Pol- ského, bratra císařova Albrechta Rakouského a Albrechta Braniborského), pak byla volba Jiříkova velmi pravděpodobná: bylyť ze tří stavovských 9

Strana 10
kurií, na něž se tehdy již sněm český dělil, dvě, rytířská a městská, jako velkou většinou utrakvistické, pro volbu zcela jisty. A byly jisty tím spíše, majíce i nadále vůdce takových schopností, jako byl právě Jiřík, jenž po Ptáčkovi z Pirkštejna byl vlastním tvůrcem a organisátorem jednotné strany utrakvistické a tak místo předcházející stagnace, tkvící v dřívějším husit- ském stranickém roztříštění, zjednal jí opět význam rozhodujícího mo- cenského činitele v zemi. Pro toužený jednotný postup politický bylo při tom důležito, že se tato stále rostoucí konsolidace neděla bez příslušného zřetele ke katolíkům, zachovávajíc i k nim spravedlivou objektivnost, lec- kdy ne bez pohoršení utrakvistického, takže gubernátorské období Jiří- kovo bylo již v tom smyslu předchozí obdobou pozdějšího poměru krá- lova k oběma stranám náboženským, vyznačeného výstižnou jeho cha- rakteristikou, raženou od katolického kancléře Prokopa z Rabštejna roku 1462, když nazval Jiříka „králem dvojího lidu“. Proto mohl Jiřík r. 1458 počítati i s přízní ne právě bezvýznamné části katolických stavů, hlavně z panstva, rozhoduje se, že volební vahadlo skloní na svou stranu. Nebylo pro něho pochybností, kam má zaměřiti na křižovatce, na níž stanul v situaci po smrti mladého krále. I když se mu nabízela možnost, že se jeho postavení gubernátorské ještě prodlouží o několik let, jak se mu slibovalo při kandidatuře prince francouzského, neváhal již. Takové místo při perspektivě, která se kandidaturou na krále otvírala jeho oprávněné ctižádosti, shodující se tehdy, jako dříve i potom, se životními zájmy čes- kého utrakvismu, mu již nestačilo. Mělt své sny o tom, jak by pevněji ještě dokonal obnovu českého státu lucemburského a jak by jeho soudržnost stmelil tak, aby se mohlo pomýšletí na jeho příslušné zařazení i s jeho nově získaným rázem husitským v politickou státní soustavu evropskou a aby byla prolomena zeď, vytvořená předsudky o českém kacířství mezi kato- lickou Evropou a Čechy, pokládanými za vyvrhel společnosti křestanské. A není pochyby, že si již r. 1458, stoje na prahu nové státní konstelace, myslil, že takový kompromis je možný a že stojí za to učiniti k němu mocný náběh slibným, pravděpodobný zdar podávajícím pokusem o krá- lovskou volbu v jeho zájmu osobním i v zájmu nerozlučně s ním spojeného utrakvismu, jehož budoucnost by takto byla zajištěna. A od rozhodnutí k činu, jenž se měl státi jeho pravou zkouškou státníkovou, nebylo stále 10

Strana 11
živoucí i k jednání pohotové energii Jiříkově daleko: a tak celé čtvrtletí mezi smrtí Ladislavovou a březnovou volbou bylo v Čechách a hlavně v Praze naplněno důmyslnou hrou, se stejně pevným soustředěním k za- mýšlenému cíli veřejně i ve skrývajícím se útaji, při čemž se brzo kromě Čech samých jeviště rozšiřovalo i na sousední Moravu a Uhry. Zatím co veřejnou agitaci opatřovala čilá agitace utrakvistického arci- biskupa Rokycany, jenž, nedbaje při zřeteli k životním prospěchům volby pro církev utrakvistickou dřívějšího napětí v poměru ke gubernátorovi, se vší svou iniciativností zabíral ve svůj okruh i kněží venkovské — Jiřík pracoval více ve skrytu, odstraňuje na všech stranách překážky, stavějící se proti jeho volbě a zjednávaje jí, kde a jak mohl, nové příznivce. Správný odhad, jak sugestivně by působil příklad jiné volby, uskutečněné za ob- dobných okolností, ne-li nábožensky, tedy národnostně, vedl jej k tomu, aby, pokud jeho politické i vojenské styky stačily, podporoval v Uhrách volbu Matyáše Hunyada, jejž shoda okolností učinila současně se smrtí Ladislavovou jeho svěřencem i ženichem jeho dcery; při tom kromě pů- sobivé podnětnosti faktu samého mohly na české voliče míti vliv i veliké finanční výhody, plynoucí Jiříkovi z volby uherské, byl-li Jiřík ochoten se s nimi o ně sdíleti. Šlo tu ne tak o voliče utrakvistické, jež na stranu gubernátorovu vedlo především jejich přesvědčení náboženské, nýbrž o část voličů katolických, jež jemu odcizovalo jejich stanovisko legiti- mistické, zřetel k jiným kandidátům trůnu, opírajícím se o staré smlouvy dědické. Ani tohoto prostředku neváhal Jiřík užíti, a nelze mu to vytýkati, hledíme-li na tehdejší morálku, jež na takový prostředek, získati povolné voliče, byla zvyklá i v mnoha jiných případech, ať se to týkalo trůnů světských nebo i nejvyšších hodností církevních: vína tu padá nejen na ty, kdo si voliče takto kupovali, nýbrž i na tyto samé. V Čechách kromě prostředků finančních, jež si kromě toho mohl Jiřík získati též od pražských Židů, jak na to neurčitou narážku najdeme v jedné zprávě zástupců saských, přítomných při volbě pražské, ještě více při získávání váhajících voličů padal na váhu jiný prostředek, pro české pan- stvo katolické tehdy neodolatelný: potvrzení držby mnoha zástav statků církevních, tvořících od války husitské podstatnou část panských do- minií. Otázka jejich restituce, hlavní to podmínky obnovy české církve 11

Strana 12
katolické, se již ozvala dříve, r. 1454, při čemž si šetrné při tom stano- visko Jiříkovo ke katolíkům mohli páni katoličtí r. 1458 výhodně vyklá- dati jako příznivou předzvěst i pro jeho příští směrnici jako krále, přízni- vější, než jakou mohli čekati od kandidátů katolických, jež již jejich příslušnost katolická činila lepšími zastánci zájmů církevních, jak zase ne zbytečné upozornění čteme hned za prvních dojmů volby Jiříkovy od dotčených již zástupců saských. V této naději se katoličtí voliči nezkla- mali, neboť Jiřík přece jen povolil, třebas ne hned, nýbrž až v krajní chvíli, aby přemohl vytrvalou zdráhavost Jana z Rožmberka a s ním zajisté i ně- kolika jiných pánů katolických, a svými sliby, potvrditi pánům jejich církevní zástavy, odstranil poslední překážku své volby. Že nepovolil již dříve, možno nepochybně vysvětliti tím, že i on se při tom cítil vázán ohledy ke kurii papežské, jíž se svou povolností k držitelům církevních zástav, mařící její naděje na úplnou církevní restauraci z doby Karolinské, dotknouti nechtěl. Jinak ovšem jeho ochota, ponechati Zdeňkovi ze Štern- berka jeho zástavy církevní, hlavně Roudnici, byla ještě před volbou hlavní podmínkou jeho získání, ač se Zdeněk ještě po návratu z Francie z jízdy pro nevěstu Ladislavovu přiznával ke kandidatuře cizí, francouz- ské; potom teprve po shodě s Jiříkem se stal hlavním Jiříkovým prostřed- níkem v jednání s katolickou oposicí panskou a naposled, až těsně před volbou samou (2. března), s hlavním jejím představitelem, Janem z Rožm- berka, jen nerad povolujícím. Získáním této oposice, v niž ostatně Jiřík doufal již dříve, odpadl vůbec důvod, užíti k dosažení svorné volby násilí, jeho připravenými ozbro- jenci, jak mu potom svorně většina jeho odpůrců vytýkala, svými růz- nými listy a spisy hledíc přesvědčiti katolickou Evropu o neplatnosti volby Jiříkovy. Jiřík násilí vůbec nepotřeboval a ani je od počátku na mysli neměl, rozhodně si přeje, aby se zřetelem k ostatním panovníkům a zvláště vůči kurii římské volba proběhla hladce a svorně jako jednotný projev vůle všech voličů. Nevadí tomu ani skutečná pohotovost moci branné i úřední (rychtáře s jeho pomocníky a snad i s katem), neboť ta byla připravena pro klid a bezpečnost sněmovníků, ne tak proti měštan- ské Praze, která svou oddanost kalichu i lásku k Jiříkovi projevovala na náměstí Staroměstském hlučnými projevy, žádajícími Jiříka za krále, jako 12

Strana 13
spíše proti přítomným též příslušníkům nižších vrstev pražských, jejichž chování při dané příležitosti bylo nepředvídatelné. Jak bylo nesprávné viděti v těchto lidových představitelích veřejného mínění jen luzu snadno se dávající unésti k netušeným výtržnostem a násilím tak, jak to ve svých invektivách líčil zvláště vratislavský Tempelfeld, jenž by byl měl při tom spíše srovnati pražskou situaci s bouřlivými výjevy ve Vratislavi r. 1454 i pak r. 1458 — ukazují obdoby s pražskými scénami z r. 1422 po smrti Želivského a r. 1483 za povstání pražského, kde sice též z počátku došlo k bouřlivým nepokojům (i k popravám reakčních konšelů), ale kde se rychle řízení vzrušené obce ujaly živly političtější, vedené vědomím od- povědnosti. Je v té příčině dobře si všimnouti r. 1458 obdoby mezi Pra- hou a volbou Matyášovou v Pešti, při níž se, ne-li v domácím, tedy v ci- zím (zvláště Dlugošově) podání kromě horlení proti zlu, vyplývajícímu z vlády cizích králů, činí též zmínky o šibenicích, jež prý strýc Matyášův Szilágyi, k volbě přitáhší se silným vojskem, dal k zastrašení oposice vzty- čiti na březích Dunaje, ale též o luze, jejíž vliv k volbě silně napomáhal. Otázka, zda pražská volba byla dílem násilí, stala se vůbec nejdůleži- tějším sporným bodem při většině jejího líčení souvěkého a tradice poz- dější, na tom základě vzniklá, ovládla budoucnost a z jejího vlivu se z velké části nevymklo ani dějepisectví moderní. Hlas české analistiky ve své naivní, ale ryzí upřímnosti vyjadřující radostný obecný dojem všech „věrných Čechů“ nad volbou Jiříkovou jako nad velikým obratem dě- jinným ve prospěch český i utrakvistický, sám o sobě je dosti skrovný, protože se z ní zachovaly jen chudé zbytky - o svědectví Šimona Slán- ského, jeho „Panegyriku“, sice víme, ale to zapadlo v nepaměti právě tak, jako z doby, již blízké Bílé hoře, spisek universitního profesora pražského Troila Hagiochorana o náboženském přesvědčení Jiříkově — a zbytky samy ve svém českém znění do ciziny nepronikaly; stejný byl i osud nejen jednotlivých listů soukromých, jako na př. listu Pavla Dětřichovic, spra- vedlivě konstatujícího jednotnost volby i její radostnost, ale i oficiálních, třeba latinských nebo německých prohlášení, jež pozornosti širší unikaly v archivním prachu různých kanceláří: i v těch se však jen vzácnou měrou uplatnil hlas pravdy, diktovaný politickou střízlivostí, hledící spíše na pravou, třebas ne právě sympatickou skutečnost, než na vtírající se halas 13

Strana 14
zjevné tendenční animosity, jak je to zřejmé na př. v korespondenci Cheb- ských a Norimberských. Uprostřed mezi těmito výrazy sympatií a anti- patií lze ještě postihnout stejně vzácné případy, příbuzné oné právě do- tčené pravdivosti z nouze, případy z osobních důvodů jen s chabou chlad- ností, ne bez význačných výhrad, přiznávající pravou skutečnost (jako činil humanista Jan z Rabštejna nebo Eschenloer), nebo úmyslně, bez ná- ležité přímosti, jen obecně a klidně naznačující záhadnost volby (jako níže uvedený Hilarius Litoměřický). Vnucuje se při tom všem těžko zodpověditelná otázka, kde byl kořen všech těch pomluv, tendenčně vyhrocených proti Jiříkovi. Zdá se tu býti pravděpodobnou stopou, uvedeme-li si v souvislost jednak ze zpráv sas- kých zástupců Vilémových jednu (z 5. března), dosud nevydanou, vůdce poselstva Dr. Leubinga, s polemickými skladbami Tempelfeldovými, jed- nak narážku na šíření pomluv v oficiálních ohlášeních volby od Jana z Rožmberka i list rožmberského úředníka Polheima spolu s kronikou rožmberskou i s ohlasem v kronice celské. Společným kořenem zdá se tu býti apologetický výklad jednání sněmovního od těchto pánů katolic- kých, kteří se až ve chvíli poslední na sněmu přiznali k Jiříkovi, především ovšem od Jana z Rožmberka, o němž byl Leubing a jeho soudruzi od důvěrníků páně Janových ihned informováni. Vznikl hned po volbě, po- něvadž se již 5. března vědělo o povážlivých pověstech, skreslujících jed- notnou solidárnost všech voličů hlavně insinuací, že existence zbrojné asistence Jiříkovy - až do těch katů, vedle Jiříka vystupujících se sekerami v samé sněmovně - měla vůči voličům vysloveně zastrašovací ráz a že byla tu svrchovaná možnost neslýchaného krveprolití podle spikleneckých plánů již od delší doby pojatých. To bylo pak dědictví, jež panská i německá apologetika odpůrců Jiří- kových svou vybájenou a stále rostoucí konstrukcí násilné a tím neplatné volby odevzdala budoucnosti, důvěřivě ji opakující až do poloviny 19. věku, majíc úspěch zvláště v cizině, ač i zde v politické praxi již záhy mu- sila zápasiti s uznáním nepopíratelných zásluh králových: zatím doma, v Čechách, sice radostné vědomí o národnostním i náboženském významu volby z r. 1458 bez rušivých poněkud stínů jen váhavě s ní souhlasící oposice panské se dosti dlouho udržovalo v paměti utrakvistické, dokud 14

Strana 15
tu působily nové a nové opisy „Starých letopisů českých“, ale autorita papežského historika Eneáše Silvia i tu připravovala cestu pronikání vlivů tempelfeldovských, zvláště pak ve století 17. u protireformační historické skupiny Balbínovy. Po stránce vědecké prvním historikem moderním, jenž se pokusil po- staviti volbu Jiříkovu ve světlo spravedlivější kritiky, byl r. 1860 Pa- lacký, v druhém svazku čtvrtého dílu svých „Dějin“, třebas ne již tak podrobným způsobem, jako učinil o čtyři léta dříve (1856) obšírným kritickým rozborem německým — to zvláště vůči cizímu, hlavně němec- kému foru — o smrti Ladislavově („Zeugenverhör über den Tod König Ladislaws von Ungarn und Böhmen“). Otázka tato byla souvěkovcům nerozlučně spojena s Jiříkovou volbou, jak to již r. 1458 krátce, ale hutně stylisoval Eneáš Silvius ve své „České kronice“ a jak to brzo po něm ve Vratislavi opakoval Petr Eschenloer, že totiž smrt ta nejvíce zmocnila podezření, že Jiřík Ladislava otrávil, aby se sám mohl státi králem. Uče- lem Palackého „Výslechu“ byla apologie velikého krále, jež ho měla zba- viti podezření nejhanebnějšího a tak jemu jako vlastnímu představiteli utrakvismu vrátiti čestné jméno. Palacký si horoucně přál, aby mohl v této apologii pokračovati i podobným kritickým výkladem volby Jiříkovy a všech jejích okolností, ale tu se musil omeziti jen na několik stran svého stěžejního díla, vlastně pouze na obšírnější poznámku v něm (IV. 23. 2714) podávající o volbě jen tři zprávy „hodnověrné a mezi sebou shodné“ (tři listy zástupců saských, tehdy v Praze přítomných, a s nimi list jiného přímého svědka událostí, Pavlu Dětřichovic a konečně citát z „Dialogu“ Jana z Rabštejna.). My dnes můžeme z tohoto základu Palackého něco opraviti (svědectví poslů saských, jak uvidíme, není pro nespornost řádné volby tak jednoznačné, jak si ještě Palacký myslil) a leccos k jeho líčení, k jeho spolehlivosti i k námitkám proti němu dodati. Rozhodně však přehnal německý odpůrce Palackého, pražský universitní profesor Ad. Bachmann, nazval-li r. 1884 ve svém souhrnném úsudku o jeho historii Jiříkově „v mnohém ohledu historickým románem s hlavním hrdinou, Jirím z Poděbrad a nikoli již historickým výkladem“ („Deutsche Reichs- gesch. im Zeit. Friedrichs III. u. Maxmilians I.", sv. I. str. V), zasahuje tímto svým nespravedlivě zaujatým verdiktem nepřímo i dotčenou partii 15

Strana 16
Palackého o volbě Jiříkově, k níž již jakousi předzvěstí byla r. 1828 Palackého zmínka v článku o Eschenloerovi v německém Musejníku. Palacký stejně, jako nehověl ve svém díle při husitství traktátům theo- logickým, měl štítivý odpor proti polemickým pracím, týkajícím se Jiříka, mezi nimi i proti spisům vratislavského Tempelfelda, jež zčásti i sám znal (hlavní jeho spis přímo nazval „odporným“). I Arnošt Denis v „Konci samostatnosti české“ (v I. vydání českého překladu na str. 231) i 291) uznává, že Palackého obraz Jiříkův je jaksi ideální a jako idylický a že se mu Jiříkova politická obratnost nezamlouvá (když na př. o něm praví, že „ve kritických dobách těch choval se podle evangelia opatrně jako had a nevinně jako holubice“: „Dějiny“ IV. 23. 15), ale sám chválí, že „na štěstí pro Čechy Jiřík nebyl rytířem“ rázu Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Za romantickou idealisací Palackého sice nepůjdeme, jako praví-li, že o „pod- plácení předních pánův českých, jakož aspoň pověst o něm šla, nedá se ani jistiti, ani zápírati“ (IV. 23. 22), ale nezavrhneme některých pramenných narážek, jak si Jiřík při volbě oposiční pány prostě koupil, odstraňuje jako střízlivý politik vždy včas a vhodně, pokud mohl, překážky s cesty. Po- dobně nedáme se ani svésti stanoviskem Palackého k připraveným od Ji- říka prostředkům branným, o nichž se skoro ani nezmiňuje až na pouhou narážku o klevetách, jež se najdou u Balbína a některých jeho následova- telů. Při tom nebudiž Palackému zapomenuto, že přece taktně i zdůraznil při volbě vliv veřejného mínění, „moc novou a konečně neodolatelnou, hlas totiž lidu veřejný a obecný“ (tamtéž 22). Se zřetelem k Bachmannově charakteristice Palackého líčení doby Jiříkovy jako románu historického je vhod postaviti závěr Gollův v jubilejním článku (v ČCH 1898, 270), že uvedená již druhá část IV. dílu „Dějin“ „jest psána »pro Georgio rege«“; Jiříka si Palacký netoliko velice vážil, nýbrž také miloval, a proto prý o něm právě v partiích o Jiříkovi přichází k platnosti charakteristika „dějepisný umělec“ více než kdekoli jinde. A z Golla lze tu dále citovati o uvedeném již Bachmannovi, jak o něm již Denis napsal, že má proti Ji- říkovi osobní zášť, zůstávaje však při tom — budiž tu dodáno - za svým velikým předchůdcem netoliko ve významu odborně historickém, nýbrž i ve formálním, uměleckém podání. Palackému se věcně blíží svým sporým, jen více méně skoupými na- 16

Strana 17
rážkami svůj soud vyjadřujícím způsobem Tomek („Dějepis města Prahy VI. a VII. z r. 1885 a 1886), jenž se však přese vši svou málomluvnou reservovanost nemohl zdržeti, aby se i on, alespoň v předmluvě (k VII. svazku), Jiříka vřele ujal: i jemu je Jiřík třebas ho tak přímo nenazve, hrdinou, jehož se sluší hájiti proti všemu německému „zlehčování a pře- krucování“. Je jasno, na koho tu z německých historiků Tomek především myslil, že to byl Bachmann, jenž již r. 1876 vydal větší práci „Ein Jahr böhmischer Geschichte“ s doprovázejícím podtitulem „Georgs von Po- diebrad Wahl, Krönung und Anerkennung“. Ten však přes netajenou nepřízeň k Jiříkovi se tu přece jen k němu zachoval dosti šetrně, připouš- těje ovšem již při volbě úplatky, ale o násilných methodách se zmiňuje dosti mírně; účast lidu na náměstí ještě vykládá jen jako pozůstatek de- mokratických zvyklostí z prvních dob bouře husitské a povážlivou zmínku kroniky rožmberské o pohotovosti katů uvádí jen v poznámce („Ein Jahr“ v otisku 48 i 601), nevšímaje si obdobné zmínky z druhého, men- šího traktátu Tempelfeldova, otištěného od Maxe Jordana již r. 1860 („Das Königthum Georg's von Poděbrad“) a nezacházeje při tom za hra- nice významného pro další pojetí Jiříkovo v německé historiografii článku Jiřího Voigta (v Hist. Ztschr. V), jenž, i když účast lidovou, „luzy“ to a „řvoucí masy“, nepokládá za tak nevinnou jako Palacký, přece nepo- chybuje při volbě o radostném souhlase českého lidu vůbec. K velikému úkolu nového kritického a tím i příznivějšího vylíčení volby Jiříkovy se ve svém mládí, r. 1896, přihlásil Z. V. Tobolka spiskem „O volbě a korunování Jiřího z Poděbrad“, již názvem upomínaje na starší spis Bachmannův; jeho zpracování však ne dost odůvodnilo jeho nárok, postaviti se na odpovědné místo vedle Palackého a Tomka, takže podalo Bachmannovi příležitost, aby později jeho dílko odbyl jako „be- langlos“ („Geschichte Böhmens“ II. 471) z r. 1905). Než Bachmann sám svým vlastním novým pokusem o zdolání tohoto stále živého sporného thematu v článku z r. 1905 „Neues über die Wahl König Georgs von Böhmen“ (MVGDB XXXIII. 1 a d.) i novým shrnutím látky téhož roku v „Geschichte Böhmens“ II. 466 a d. učinil vlastně ještě méně pro kritičtější přiblížení k podstatě sporu. Ne tak ještě sama Lo- serthova edice obsáhlého traktátu Tempelfeldova (v AOG 1880) u něho 17

Strana 18
způsobila nekritické zpříkření pojetí celé otázky, jako spíše byl to objev Polheimova listu z konce března 1458, zdánlivě odhalujícího volební záhadu (byl nalezen v klášterním archivu vyšebrodském a vydán byl od Bachmanna r. 1892 ve FRA II. 46. 1-2), při čemž vlastní podnět k no- vému zpracování však asi podaly až autorovy přípravy k celkové synthesi v „Geschichte Böhmens“. Ve svém novém pojetí vyzdvihl Bachmann zcela podle srdce svého vše, co nepříznivě svědčilo proti Jiříkovi při jeho volbě, a stával se tak moderní obdobou starých obžalobců, jimž každé podezření i každá pomluva již platily za důkaz. Lze litovati, že takovýmto kriticky truchlivým dodatkem, přes svou rozsáhlou vydavatelskou i vý- pravnou práci, i když tato byla spojena s neskrývanou již od počátku subjektivní nepřízní a vášnivým zaujetím proti Jiříkovi, na konec si Bach- mann zjednal oprávněnou charakteristiku: Tempelfeld redivivus. Na konec se musím zmíniti o tom, jaké je mé řešení otázky volební z r. 1458. Od počátků svých studií o věku poděbradském, jež spadají již do druhé poloviny devadesátých let století devatenáctého, viděl jsem, že je nutno realisticky jíti střední cestou mezi Palackého idealisující sympatií k Jiříkovi a Bachmannovou animositou. Při tom bylo těžko si zjednati novou věcnou základnu, rozšířenou o hojnější, dotud neznámý materiál dokladový, ač ani toho nechybělo, jak zvláště svědčí tři fascikly drážďan- ského rukopisu 10. 529; spíše bylo v nové výsledky doufati v pronika- vější kritice celého souboru příslušné dochované a známé látky s perspek- tivními pohledy vpřed i zpět. Tak jsem již r. 1926 dospěl k vydání po- drobné monografie „Volba Jiřího z Poděbrad za krále českého“, jež pak při stálé peči o úplnost souboru pramenného našla některé doplňky jak ve „Dvou studiích o době poděbradské“ (1929), tak i v třetím svazku mého „Věku poděbradského“ (v Laichtrových „Českých dějinách“), je- hož dva svazky předcházející podávaly náležitou a také k otázce volební z r. 1458 vhodnou retrospektivu v mládí a gubernátorské období Jiří- kovo: i lepší znalost této doby předchozí byla při volbě Jiříkově důležitá, objasňujíc, jaká byla již dříve jeho osobnost i činnost, neboť bez toho si při volbě z r. 1458 nelze představiti úplnější a pravou skutečnost lépe vystihující revisi. Právě v těchto minulých letech vladařského vývoje i vzrůstu Jiříkova, zvláště v pohodě blažených let pokoje a blahobytu „za 18

Strana 19
krále Holce“, jehož jméno bylo vlastně jen každému známou a milou charakteristikou správčí vlády Jiříkovy, byly již stupně — zatím skryté — k trůnu královskému. Správce Jiří si již vůči zemím vedlejším i cizině vedl jako král, a od gubernátorství ke skutečnému království byl muži v celém českém státě i v jeho sousedství tak populárnímu a zároveň mocnému pouze krok, jen když v kritické chvíli projevil dost odhodlané rozhod- nosti i obratnosti. A všecky ty vlastnosti vyznačovaly Jiříka jako Čecha „najmohutnějšího“, jenž u veliké většiny stavů i ostatního obyvatelstva v Čechách, při její žádostivé touze o trvalé zajištění utrakvismu, při touze mocně vydrážděné špatnými zkušenostmi s mladým králem Ladislavem v ohledu stejně náboženském jako národnostním, neměl soupeře, zvláště když i panská oposice se na konec od něho nechala získati. Tak došlo k úchvatné chvíli, kdy se všichni tři stavové, na sněmu zastoupení, sešli v jednom duchu, ve věci, na níž hlavně závisela budoucnost národní, a to shodni i se vzrušenými zástupy lidu na náměstí. Další vláda Jiříkova opravdu pak dosvědčila, že byl zvolen jediný muž té chvíle hodný, stačící čeliti všem situacím, muž, jenž, dostav se pak v dlouho odkládaný konflikt s papežstvím a jeho pomocníky, zase panskou oposicí a uherským Ma- tyášem, byl by nakonec ovládl všecky ty zdánlivě nepřekonatelné obtíže, kdyby jeho, již delší dobu těžkou chorobou ohrožené zdraví jen bylo jemu dopřálo ještě několik let života, aby své vladařské dílo dokonal, dosáhna příznivého kompromisu s papežstvím, jenž již na počátku roku 1471 dozrával. A tu v osudné chvíli všecky tyto slibné perspektivy byly zmařeny smrtí Jiříkovou, takže neblahý 22. březen 1471 byl protiváhou šťastného, blaženého dne volebního: jako volba z r. 1458 vytvořila nej- slibnější auspicie české budoucnosti, tak den smrti Jiříkovy všecky ty na- děje zničil, proměniv národní i husitské království, netušeně z volby krá- lovy vzniklé, po krátkodobém jen trvání v pouhou, byť slavnou episodu, po níž bylo rozvíjející se české reformaci sváděti nové těžké zápasy, zvláště za protireformační vlády habsburské, až jim Bílá hora a co přišlo po ní, učinila tragický konec. Při uspořádání tohoto výboru byli mými spolupracovníky dr. Jar. Ko- lár a Fr. Heřmanský, známý překladatel latinských textů středověkých. 19

Strana 20
První opatřil vydání „Krátkého sebránie“ i zlomku z rýmované kroniky Prokopa písaře s příslušným edičním doprovodem; druhý přeložil texty latinské: spisek, přičítaný Martinu Lupáčovi, konečný úryvek z „České kroniky“ Eneáše Silvia, partie z traktátu Tempelfeldova i traktátu Ru- dolfa z Rüdesheimu a konečně úryvky z „Dialogu“ Jana z Rabštejna, ovšem pro obtíže nesnadno srozumitelného znění na leckterých místech nikoli bez mé účasti. Překlady ostatních kusů latinských i všech kusů německých jsem pořídil sám. Ode mne též pocházejí kromě „Úvodních poznámek“ informační úvody ke všem 23 číslům výboru. 20

Strana 21
A. PŘED VOLBOU

Strana 22

Strana 23
O SNĚMU PROSINCOVÉM (1457) JE ZCELA V SOUHLASE se známou skutečností, že v archivu tře- boňském, původně rožmberském, bohatěji zachovaném nežli jiné české archivy panské, je jeden z hlavních zdrojů historického poznání o době husitské a o době krale Jiřího zvláště (ačkoli od odstupu pana Oldřicha z Rožmberka ze života veřejného za jeho syna Jana již menší měrou než dříve), a že proto se v našem přehledu ozvou odtud zprávy na prvém místě. Ve zprávě někdy z počátku druhé poloviny prosince 1457, otiš- těné ve zmíněném již spisu Tobolkově o volbě na str. 41 (ten si však nevšiml, že již dříve, r. 1893, ji otiskl G. Heš v gymnasijním programu jindřichohradeckém), je již pozoruhodná zmínka o příštím sněmu voleb- ním, a to sněmu generálním ze všech zemí korunních, jimž byl stejně ohlašován jako knížatům sousedním, na př. Vilémovi Saskému. Faktem, vyvracejícím pozdější polemické námitky, opakované pak od Ad. Bach- manna, že takových pozvání nebylo, byla přítomnost zástupců horno- lužických z Budyšína i Zhořelce při sněmu volebním, třebaže z Prahy před samou volbou odjeli. — Z Třeboně pochází i příslušná k agitaci zpráva, psaná ne po volbě, jak jsem původně myslil, nýbrž asi ještě před ní, neboť její věcnou podstatu již znali zástupci Viléma Saského ve Frei- berce 22. února 1458 na cestě do Prahy (v listě dosud netištěném z dráž- ďanského souboru, o němž bude ještě dále zmínka). Bohužel z listu toho, jejž psal nepochybně jednomu ze svých rožmberských známých královský sekretář Jošt z Einsiedlu, znám jen citát uvedený od Palackého (v „Ději- nách“ IV. 23) 2211) o tom, jak nově zvolený král uherský Matyáš dal Jiříkovi „zu geschenke... sechczig tausent guldin und XIV czentner silbers und etzlich hundirt ochsen, dorczu auch eczliche dreylinge weyn“. Vy- kládal bych to tak, že Jošt tu ve smyslu Jiříkově a s jeho vědomím, udávaje výši náhrad Matyášových — ne daru, jak ještě věřil Palacký - sondoval nepřímo stanovisko pana Jana, nejpřednějšího magnáta katolického, k na- stávající volbě: je to již příprava k brzkému jeho získání vyhlídkou na 23

Strana 24
bohatou odměnu, jíž se mu může dostati. Ostatně ani již dříve nebyl po- měr Jiříkův k synům páně Oldřichovým nepříznivý: pomáhalť jim ještě za krále Ladislava k tomu, aby svou mocenskou sféru rozšířili i na Slezko, Jindřich jako hejtman zemský, v kteréž hodnosti ho po smrti jeho již r. 1457 následoval mladší bratr Jan, od r. 1454 choť slezské kněžny Anny Hlohovské, kdežto druhý bratr Jošt se r. 1456 přímluvou mladého krále, zase jistě ne bez účasti Jiříkovy, stal biskupem vratislavským. Než na rozhraní let 1457 a 1458 zůstal Jan, ač sám silně zadlužený — byl lákán slibnými vyhlídkami na účast při velkých finančních ziscích Jiříkových — ještě věren v otázce volební principu legitimistickému s ohledem na staré dědické smlouvy mezi Lucemburky a Habsburky. Sama myšlenka volby se v české veřejnosti přihlásila již před sněmem na suché dny prosincové, neboť již 16. prosince se Fridrich Saský zmiňuje svému bratru Vilémovi, švagrovi krále Ladislava a po něm přednímu nápadníku trůnu českého, o pověstech, že „páni Koruny české a obyvatelé“ míní si zvoliti jiného krále, a to ze čtyř kandidátů, císaře Fridricha, Kazimíra Polského, Al- brechta Rakouského a Albrechta Braniborského (sr. FRA 20. 117)— tedy bez Viléma. Item pro zachovánie lepšie měrú tehoto (?) jednoty a pokoje mienie páni a sněm tento řád zpósobiti, zdržeti, pod nímž by lépe a pokojněje odpočívati mohli lidé země tejto. Protož žádají páni, abyste (se) nerozjiežděli z Prahy, páni, ry- tieři, panošie a města, ale byli při spósobenie řádu takového, který řád trvati má do pána a krále budúcieho aneb do jiného dalšieho vší země svolenie. It. oznamují, že na tomto sněmu miení o pána mluviti a o krále, dá-li Buoh, jednostajně se smluviti. Protož žádají a napomínajíce, ohlašují, aby všickni, ktož právo a hlasy k volení krále od starodávna mají, sem ihned do Prahy na tento sněm jeli k vydání hlasu o pána budúcieho a to pod pokutú neomlúvánie a neodpieranie, co se na tento sněm při také věci zavře. 24

Strana 25
II ČESKÁ ZPRÁVA KRONIKÁŘSKÁ HNED NA DRUHÉM MÍSTÉ v tomto souboru po archivu třeboň- ském nalézáme kolektivní sbírku českých letopisů, spojených již r. 1829 dodatečně od Palackého v umělou, ale přece organickou jednotu, vysti- hující jejich vzájemnou souvislost, ať se zakládá na chronologické sou- běžnosti a stejné látce, nebo na odvození jedněch textů ze druhých, ovšem ne bez samostatných úprav a doplňků. Během času k 17 nebo 19 textům, užitým od Palackého, přibývaly i texty jiné, takže dnes, máme-li na zřeteli i jiné obdobné texty drobnější, zabývající se dobou husitskou až do na- stoupení Habsburků, máme před sebou skoro 50 textů spolu všelijak souvisících i se od sebe opět různících: z nich ovšem těch, jež se týkají vlastní doby Jiříkovy, je jen několik a z těch pro volební thema z r. 1458 nás zde především zajímají texty dva, jeden, označený již od Palackého jako text B, a druhý jako text R (první pojatý již do kombinovaného sou- boru Palackého, druhý, vydaný r. 1937 zvlášť od Fr. Šimka a F. M. Bar- toše). Opis textu prvního byl psán až někdy po smrti královny Johany, choti Jiříkovy (1475), ale jeho předloha již svým konečným datem, k ně- muž sahá její vypravování, rokem 1461, zdá se, ukazuje, že její autor byl současníkem ještě prvních let kralování Jiříkova; líčení slavného uvítání Jiříkova v Hradci Králové by pravděpodobně ukazovalo, že náležel, ne-li přímo Hradci samému, tedy zajisté Hradecku. Jeho pokračovatelem, jenž prý spojil s východočeskou větví letopisnou i větev pražskou, je F.M. Bartošovi Matouš z Chrudimě, známý již ze starších výkladů J. V. Ši- máka: jeho dílo letopisné končí až r. 1521, zakládajíc se ovšem v mnohém na starších předlohách a tak, stejně jako text B, dosvědčujíc výrazně svou souvislost s texty staršími, s nimiž má, zase jako B, svůj charakter dobový, horlivost národnostní, splývající s náboženskou, utrakvistickou v jediný, nerozlučný celek. Ze leckde při jejich vzniku pamět napomáhala písemným zápiskům, dobře ukazuje v B zmínka o sněmu prosincovém (1457), kla- 25

Strana 26
doucí jej nesprávně o něco později, na počátek ledna 1458. Úryvek textu B je vyňat z vydání Palackého, 515. Léta božieho 1458, po králově Ladislavově smrti, po božiem křtění,1 byl sněm veliký v Praze českých pánuov, rytířuov, panoší, zeman s městy českými a jinými obcemi, a zvláště těch, kteříž se přidržie zákona božieho, přijímajíce drahé svatosti pod obojí zpuosobú; také sú byli páni, rytieři i města s druhé strany, kteříž přijí- mají pod jednú. A tu sú námluvu učinili o krále českého.2 I odložili sú páni s mesty sněm do druhé středy v puostě,3 aby se na to pilně rozmyslili, koho by chtěli sobě zvoliti a vzieti za krále českého. 16. ledna. — 2 V textu R u Fr. Šimka a F. M. Bartoše na str. 122: „koho by se jim zdálo přijíti za krale, aby byl králem českým: neb sú o to stálí cizozemci, po smrti kralově znamenite poselstvíe o to cinece: kral francský, kteryž dceru svú králi Ladislavovi chtěl dati za menželku, Karla, syna svého [chtělj za krále dati zemi české; též i Vilém, saské knieže, o to kralovstvíc stal“. — Do 22. února. 26

Strana 27
III NĚMECKÉ „NOVINY „NOVINAMI“ se tehdy rozumějí a často i přímo tak nazývají zprávy o časových běžných událostech, přidávané k soukromým listům, ale leckdy již pojímané ve zvláštní samostatné soubory, při čemž důležitost jednotli- vých případů si po případě vynucovala i zvláštní podrobnější individua- lisaci. Takové „noviny“ vcházely v obyčej i v Čechách, třebaže se jich z patnáctého století, zahrnujíc v to i dobu poděbradskou, zachovalo po- měrně málo. Z novin německých, týkajících se věcí českých, jichž bylo tím více, čím větší byl obecný zájem o překvapující české události, lze tu uvésti za příklad hned dále uváděný doklad někdy z února 1458, otištěný od Palackého v jeho „Urkundliche Beitrage“ ve FRA II. 20. 126, jehož pisatelem byl patrně penězoměnec v míšenském Freiberku Hanuš Mon- houpt, jenž míval od svých známých zajímavé zprávy i z Vídně. O rych- losti takových zpráv, ale zároveň i o jejich povrchní lehkověrnosti svědčí, že již 22. února 1458 věděli zástupci Viléma ve Freiberce při své cestě do Prahy o výkupu, jakého se od Matyáše Uherského dostalo Jiříkovi, ale zatím ve smyslu obráceném, jako by sumu 60 000 zlatých, a to 45 000 ve zlatě a 15 000 ve stříbře, dával Jiřík věnem Matyášovi, jemuž zasnoubil svou dceru, ne bez jiných ještě omylů (na př. králem českým se prý má státi syn Jiříkův). Nelze tu přejíti charakteristický rys, jevící se tehdy i ve zprávách jiných, všímajících si z českých věcí předvolebních především, že šlo o českost nového krále, bez jakékoli zmínky o jeho utrakvismu, ač oba tyto zřetele v české agitaci rovnocenně splývaly. Tážeme-li se na pří- činu toho, případneme na zvláštní i v sousedních zemích hodnocení čes- kého kacířství, jako by při něm nebylo rozdílů národnostních, takže Čech, i když byl katolíkem, platil cizině za kacíře: proto při tomto ukvapeně zjednodušujícím generalisování stačilo říci „Čech“, aby se tím bez vší další připomínky rozumělo i „husitský kacíř“.

Strana 28
Item obecná řeč jde, jak Ceši křičí a volají, že nemá býti za krále přijat žádný Němec, nýbrž někdo jejich českého jazyka. Item můj pán milostivý H W ...1 má ještě mnoho dobrých příznivců... 1 Úmyslná zkratka „HW“tu znamená vévodu Viléma Saského. 28

Strana 29
IV ČESKÝ ANONYMNÍ SPIS AGITAČNÍ („KRÁTKÉ SEBRÁNIE“) „KRÁTKÉ SEBRÁNIE“ se obyčejně spojuje s volbou Albrechta II. roku 1438, a to na základě citátu ze „Starých letopisů českých“, kde se (ve vydání Palackého na str. 106, č. 276) praví o stavovské oposici, v níž byl i Jiří z Poděbrad: „Ti k tomu svoliti nechtěli, aby se v německú moc měli poddati, ježto by to mohlo jíti k velikému zlému nynějšímu i bu- dúcímu, netoliko tomuto jazykul českému, ale i všemu slovanskému. Ja- kož jest vždycky shledáváno i ve všech kronikách starých muož býti na- lezeno, že sú Němci úhlavní nepřietelé jazyka českého, polského i slovan- ského vždycky byli a býti nepřestávají“2 Podle toho lze připustiti, že se r. 1438 latinským veršovaným skladbám Petschacherovým čelilo s české strany skladbami podobnými, snad též veršovanými, při čemž se již tehdy mohlo užíti výňatků z kroniky Dalimilovy. Pro datování „Krátkého se- bránie“ k r. 1438 při tom dříve rozhodovalo datum 1443, výslovně udané na konci kroniky Dalimilovy, obsažené v témž rukopise Cerron- ském II. 108 (nyní ve Statním archivu v Brně), kde se též jedině zachoval text „Krátkého sebránie“: datum to bylo vztahováno k rukopisu celému, tedy i ke „Krátkému sebránie“ z přední jeho části, avšak nesprávně, při čemž bylo tohoto data polemicky užíváno proti mínění v Jungmannově „Historii literatury české“ (1849. III. 320), že „Krátké sebránie“ vzniklo „nepochybně“ před volbou Jiříkovou (1458), jehož se r. 1896 ve svém článku přidržel Zd. V. Tobolka; proti jeho argumentaci se r. 1904 v úvodu k novému vydání „Krátkého sebránie“ vzepřel A. Polák (ve VKČSN III. č. třídy histor.). Polákovo zařadění k r. 1438 bylo pak obecně uznáváno, až r. 1926 ve své „Volbě Jiřího z Poděbrad za krále českého jsem se vrátil ve zvláštním exkurse k mínění Jungmannovu i Tobolkovu, domnívaje se, že rok 1443 je v rukopise chybně napsán místo roku 1463. 1 Národu. -2 Ve vydání Fr. Šimka a F. M. Bartoše se ještě — v textu R — praví str. 79: „ješto by to bylo ke škodě i hanbě veliké.“ 29

Strana 30
Teprve nedávno, když jsem mohl rukopis Cerronský přímo prostudovati, přesvědčil jsem se, že jsem se mýlil, ale zároveň při tom jsem zjistil, že se datum 1443 vztahuje pouze k textu kroniky Dalimilovy, většiny to ru- kopisu Cerronského (od folia 13a až do konce), avšak nikoli k textu „Krátkého sebránie“, jež spolu s třemi jinými kusy (listem Alexandra Vel. Slovanům, zlomkem spisku „Curtasia contra Theutonicos“ i zlomkem o Ojířovi z Dalimila) je první částkou rukopisu toho (fol. 1a—12b). Že tato první částka vznikla samostatně a později než následující text kroniky Dalimilovy, svědčí její filigrány (vodní znaky papíru), různící se od fili- gránů kroniky Dalimilovy: jestliže pak v ní, v druhé části rukopisu na fol. 13 a 24 najdeme filigrán stejný jako na foliích předcházejících, znamená to, že obě tato folia, psaná mimo to i jinou rukou nežli souvisící s ní folia kroniky Dalimilovy, byla patrně pro nějaké své porušení dodatečně za- měněna folii novými, shodnými i patrně současnými s filigrány části první. Proto tedy třeba vznik „Krátkého sebránie“ posuzovati nezávisle na datu 1443, a to tak, že patří době pozdější nežli opis kroniky Dalimilovy z roku 1443. Srovnání citátů v „Krátkém sebránie“ z Dalimila se kromě toho svými ne právě řídkými variantami různí od dotčeného celého textu kroniky Dalimilovy, takže třeba mysliti, že se tyto citáty „Krátkého se- bránie“ zakládají na jiné versi kroniky té, s výjimkou však dotčeného již zlomku o Ojířovi, shodujícího se až na několik málo formálních růzností s textem následující kroniky Dalimilovy. Z těchto variant pak výrazy „nuož“, „oděncuov“ i „dědictvi“ jsou nepochybně mladší nežli výrazy v příslušné partii Dalimilově „nóž“, „oděncóv“ i „dědina“ (sr. i z „Krát- kého sebránie“ tvary „poslal“, „vnide“ i „vyjíti“ s příslušnými tvary „posla“, „přijide“ a „vyníti“ v kronice Dalimilově). — Pokud jde o mou starší argumentaci z r. 1926 pro rok 1458 — ta i úvod Polákův podávají všecky sporné body - připustil bych, že v 19. článku Polákově doporu- čení kandidáta, „ač by bohatý nebyl“, třebas není bez všeho vztahu k na- bídkám krále francouzského Karla, těžko přímo vztahovati na Jiříka: ale je tu možno mysliti na Kazimíra Polského, jehož finanční miserie vůči českým požadavkům žoldnéřským byla v Čechách jistě dobře známa. Zato však přes to, že se mínění mé setkalo s nesouhlasem V. Novotného (v CMM 1928. 250; také F. M. Bartoš v ČMM 1946. 45 je pro rok 30

Strana 31
1438), trvám na tom, že zmínku o „najmohutnějším“ Čechovi třeba vy- kládati na Jiříka jako znak pro rok 1458 zvláště významný. V té příčině kromě uvedeného již ode mne přímého výrazu o Jiříkovi ze zápisů univer- sitních k r. 1458 („famosissimus tunc temporis vir“) lze připomenouti i jiné doklady o Jiříkovi z doby gubernátorské jako o muži velmi slavném: srovnej jeho obraz i s jeho znakem na českém hospici i v Rímě (Fr. Mareš v ČČM 1890.82), i jak sám Tempelfeld o něm napsal, že jeho slavná po- věst je rozšířena „od slunce východu až na západ, od jihu na sever“ (sr. mou „Volbu“ 66884) i 718 s dokladem z níže uvedeného spisku Martina Lupáče a kromě toho — tamtéž 66985) — i mínění římského faráře Václava z 20. III. 1458 v době, kdy ještě nevěděl o volbě Jiříkově, jak jeho „slavné činy mají ozvěnu po všech končinách světa“). Třeba též vytknouti se zvláštním důrazem, jak autor „Krátkého sebránie“ pokládal za nutné uvésti, že tři česká knížata „jsú nám Němci a zvláště Durynci zabili“, což mělo svůj značný význam, byl-li r. 1458 předním kandidátem Vilém, vlád- noucí Durynskem. Také není bez významu okolnost, že r. 1438 nebylo žádné kandidatury domácí, aby na ni bylo možno aplikovati výraz o Če- chu „najmohutnějším“. Při tom se stává otázka datace tím složitější, že s uvedeným datem 1443 v explicitu kroniky Dalimilovy je spojena i mož- nost výkladu, že, jako již 1438, i r. 1443 šlo o cizí kandidatury, jednak Albrechta Braniborského, jednak krále římského Fridricha (sr. mé „České dějiny“ III. I. 620 a d.), dávající podnět k nové literární agitaci proti kandidátům německým, a to s použitím opisů nebo výpisů z kroniky Da- limilovy (při tom zaslouží úvahy poznámka J. Daňhelky v jeho novém vydání kroniky Dalimilovy — na str. 184- o stopách zřejmého chvatu při opise z r. 1443, který prý psalo několik písařů na volných složkách, sklá- daných až dodatečně v jeden celek). — Všecky tyto podrobnosti, mířící k dohadu, že byla vlastně tři období polemiky protiněmecké, a to roku 1438, 1443 a konečně nejdůležitější z 1458 v té rozšířené úpravě, jak nám ji zachoval rukopis Cerronský. Otázku tu, že r. 1458 lze předpoklá- dati při vzniku „Krátkého sebránie“ i úpravu starších předloh, třeba řešiti tím pečlivěji, protože nám výsledek, podání v rukopise Cerronském, před- stavuje výtvor, svou hodnotou činící oprávněný nárok, aby zaujal ne po- slední místo v souvěké české literatuře. K jeho provenienci z r. 1458 bych 31

Strana 32
posléze ještě připomněl i konec „Krátkého sebránie“ s dodatečným patrně připsáním — až k samému okraji folia — citátu starozákonního o volbě krále domácího, jež se snad stalo pod vlivem právě došlé agitační výzvy Rokycanovy, jak o jeho úsilí, v tom směru se rozpínajícím i na venek, víme jak z kroniky Eneáše Silvia a z listu Leubingova (z 5. března 1458) tak i z invektivy Tempelfeldovy. To by souviselo i s mou, zatím v litera- tuře neprokázanou konjekturou, že autorem „Krátkého sebránie“ kromě jiných ještě, dosud mu nepřičtených prací literárních, byl o málo pozdější vynikající člen Jednoty bratrské, Martin z Krčína, tehdy žijící na venkově, jenž i v Jednotě, v jejich počátcích, měl pravděpodobně význam větší, nežli se dosud myslí; snad byl i ve spojitosti spolu s Rokycanou s tím, že prvním členům Jednoty bylo od Jiříka povoleno útočiště v Kunvaldu. Počíná sě krátké sebránie z kronik českých k výstrazě věrných Cechóv 1 a Čechové měli by sě pilně varovati a se vší snažností vystřiehati, aby v zprávu cizieho jazyka a zvlášče německého neupadli. Nebo, jakož kroniky české svědčie, ten jazyk jest najlítější ku poražení jazyka českého a slovanského. Se vší pilností vždy o to pracuje a rozličnými obyčěji a lstmi vždycky usilujie, kterak by ty jazyky shladiti mohli kterýmikoli obyčěji a lstmi; nebo, jakož starodávní spisové svědčě, když rozdělenie jazykóv u věže Babylonské sě jest stalo, tehda všichni jazykové vuodcě jsú měli, jedni jakožto vyšší krále, druzí vévody a hrabie, jiní markrabie, kniežata a pány, a těm všem jisté země a krajiny jsú byly rozděleny. Samému jazyku německému hautman Teucades byl jest dán, ot něhožto Teucadité, točišto slovansky Němcové jsú nazváni. A ten národ jest světoběžný, žádného určeného královstvie ani krajiny neměv, všem/ jiným jazykóm a zvlášče slovanskému jest posluhoval. A ten jazyk německý slove manný, nebo manové ti by měli býti a slúti věčně, ja- kožto i listové od velikého krále Alexandra slovenskému jazyku vydaní svědčie. Ale pohřiechu jistý národ Theucadis lstimi s týmž hajtmanem svým na bavorských lesiech sě osadiv pěkně jiným jazykóm a zvlášče slovanskému jest posluhoval. A po- tom prolezl jej a v něm sě rozmohl. Všechen jazyk slovanský, kterýž byl jest okolo moře a Rýna téměř až k Římu osazen, chytřě jest vypleněn a zkažen. Tak jest to všechno německým jazykem osazeno. A potom skrzě vymyšlenú lest papeže a cie- 1 b 32

Strana 33
2a saře lakomé penězi ochlácholivše v kniežetstvie jsú sě vkupovali i královstvie dosa- hovali a dosáhnúce slovanský jazyk vypleňovali a svým osazovali. Jakož sě jest to za králóv českých z německého pokolenie přijatých v uokolních zemiech/ stalo, kterak lužňanskú i také srbskú krajinu i také slezskú všěcko německá sběř osáhla a osadila; nebo v těch krajinách bylo jest české a slovanské založenie kořennie. Král také Karel český, římský ciesař, ačkoli jest velmi Českú zemi velebil, pražské město rozšiřoval, učenie obecné v něm zpósobiv i jiné věci etc., však proto všudy Němcě po zemi jest plodil. Neb kto jsú téměř po všech v králových městech v Čechách purgmistrové a konšelé byli? Němci. Kto rychtáři? Němci. Kde Něm- cóm kázali? V hlavních kostelech. Kde Čechóm? Na kirchoviech nebo v domiech etc. A to duovod jest jisý, že německým plemenem, z něhož byl jest sám pošel, mienil Českú zemi osaditi a Čechy pomalu z nie vypleniti, jakož se jesti za něho počínalo, že žalob na rathúziech česky slyšeti nechtěli sú, než hlaholem německým, a kterak lstivě kmety české z Prahy vysadili ven na zemi, německým pokolením města jich osadil jest, jakož by o tom mnoho bylo mluviti. Dále kronika česká svědčí, kterak též pokolenie německé nikdy z přirozenie svého nemóž býti věrno jazyku českému, nebo pánóm českým Libušě řekla jest: Bude-li Němec nad vámi vlásti, nebude jazyk váš dlúho tráti. Túhał jest každému mezi cizími, smutný utěší sě mezi známými. Každý rád kraluje mezi přáteli svými, jeden múdrý neradí sě s cizími. Pojmet sobě lid jazyka svého a budeť vždy hleděti vašeho zlého. Na váš lid bude hledati viny a svým rozdělí vašě dědiny. Naplní zemi lidmi cizími a bude váleti s vašimi. Cešte své, ačt jest chrastavo, nedaj cizozemci své cti, česká hlavo! Tomuť vy učí ženská hlava, Dal. IV. 19 - 2b 33

Strana 34
— 32 Dal. CVI. 25 - kde jeden vládne, tu jeho sláva. Spieše s had na ledu shřěje, nežli Čechu dobřě Němec zpřěje. Razi vám, přijde-li vám které volenie, chovajte sě na křivá drva skrzě les chozenie. Cot tiem miením, sám znamenaj, voliž z svého jazyka pána, cizieho nechaj! A pomni, čemuť jest vás Libušě učila, jež v svéj řěči nikdy nezkřivdila. 3 a — 30 Dal. XVII. 17 -24 Dal. LIV. 5 -36 Dal. IIC. 23 - - 24 Jinde svědčí kronika, že tré kniežat českých jsú nám Němci a zvlášče Du- rynci zabili. Prvnieho jeden na Ohři v zimě nad prohlubní, jsa jeho pěstúnem, i sťal jemu hlavu a tělo vrhl do řěky. Druhého také Durynk, jménem Lork lovec, jsa najat, střělu v srdce knězi Břěčislavovi druhému vstřělil. Třeticho také Durynk v Olomúci krále Václava, českého, uherského a polského krále, zabil, jemu lstivě břitvú hrdlo sřězal, jako by jemu chtěl se vschoda stúpiti pomoci. A ten byl najat od ciesaře německého, neb ten ciesař Rakúsic byl a zahubiti lstí kniežata česká chtěl, aby sám panoval s synem svým v Čechách. Dal. IC. 29 - 32 Když tak shladil krále českého nevěrú, poslednieho rodu Přěmyslova, potom volen jest syn toho nevěrného Němcě za krále Čechóm. A zapisoval města, hrady, tvrzě, sbožie jiná pánóm českým podlé rady otcovy, kterýž jemu dal takúto radu a vzkázal, aby sě o českých pánóv prosbu nikdy/ netázal, řka: „Dávaj jim črnidla a bělpuchu do vóle a potom jim odejmeš, šíji mečem hole." 3 b Dal. XLI. 25 - Stojí také v též kronice o dobrém kniežeti Oldřichovi psáno, aby páni toho nehleděli, s kýmž by po řěčníku mluviti měli. Kde budete řěčníky bráti, když sě vám dostane před kniežetem Němcem státi? Pojmet k sobě lid jazyka svého, na váš lid bude hledati všeho zlého. — 30 34

Strana 35
O Soběslavovi druhém takto sě píše, že pro milovánie jazyka českého se pány českými otcě vlastnieho z země vypudil, Vladislava druhého, krále českého, pak sám nosy Němcóm řězal, řka: Dal. LXVII. 4- „Němče, po světu nesled, v své zemi mezi svými seď, pro dobrés mezi cizie nepřišel, pověz, proč jsi od svých vyšel. Však dobrý v své zemi sě plodí, a ktož sě doma nechová, ten jinde stojí. Tkáčata sě země obijiechu, neb se Soběslava stydiechu. — 8 19 - — 20 23 - — 24 Pak ciesař se třinádcti s zeměmi silně do Čech táhl, chtě všechny Čechy zbíti 4a a Vladislava ně meckým králem v Čechách učiniti. I děkujíc milému Bohu, jest sám ten Němec zabit. 4b Potom druhý ciesař, když byl volen, vida, že nemóž Cechóm nijak škoditi, i vy- prosil dva syny Soběslavovy k sobě, jimžto jsú byla tato jména: staršiemu řiekáchu po otci Soběslav a mlazšiemu Přěmysl. Ty Němec ciesař jinak jmenoval, staršieho Oldřichem, mlazšieho Kunrátem. Pak sě jima kázal německy učiti a přěd nimi české mravy a obyčěje tupiti, aby tady mohl Němcě v Čechách ploditi. A tak Čechy Istivě podvedl, kterýchž jest nemohl mocí shladiti. Stojí dále tudiež psáno, co jest mnoho zlého Čechuom sě stalo; neb když otec jich umřěl, Čechové vzali staršicho za knieže. A ten hned plodil Němcě v zemi a hned veliké války vstaly. A to Němci rádi viděli, aby jedno tady Čechy shladili. Pak to kniežě páni z země vy- ženú a jeho bratra za knieže vezmú. Ten pak řiekáše: „Smrdí mi česká dušě právě jako umrlá kušě! A páni jemu řkú zasě: „Tobě smrdí česká dušě, náhle od nás, zlá, nectná německá kušě! Dal. LXIX. 23- — 32 Dal. LXXI. 23- - 24 19 - 71 — 20 35

Strana 36
Znamenajte, nynější páni a Čechové, kaková jest byla nevěra v tom ciesaři v Němci a viera v pániech českých, že jsú poručenstvie jich otce naplnili, jakéž jim byl rozkázal, kdež die: - 50 21- - 28 (1 - - 2) 33 - „Páni, děkuji vám z vašie z viery, již ste měli ke mně bez miery, proši, mějte túž k dětem mým, ač sě budú držěti k svým. Nebudú-lit svých milovati, nerodte o nich nic tháti. Vśie viery k nim prázdni budte, kniežě sobě od pluha dobuďte, neb spieše oráč dobrým kniežetem bude, než Němec s vámi věrně zbude. Zemi váma ostavuji, váš vem jazyk porúčeji, abyšte jej vdycky plodili, Němcóv v zemi nepúščěli. Kdyžť německý jazyk v zemi vstane, tehdy všěcka čest vašeho rodu stane. Zradieł vám zemi i kniežata, budeť vašě koruna do Němec vzata. Proto o Němcích nerodte nic dbáti, za svého jazyka čest nebraňte svých životóv dáti. Bych mohl po ptáčku zvěděti, že budete s Němci držěti, kázal bych vás v kožený měch vložiti a zadrhnúc Vltavě utopiti. Neb bych vás snáze oželel, než jsa mrtev mého jazyka hanby želel. 5 a Dal. LXX. 41 - — 38 Znamenalo toto šlechetné knieže zlého mnoho Čechóm z toho, budú-li synové jeho jsúc Čechové Němcě milovati. Co pak by sě zlého stalo, když by kniežetem neb králem Němec byl, to sě ukázalo na Stanimírovi, kniežeti českém z rodu ně- 36

Strana 37
meckého po někakém příbuzenství po mateři voleném. Riekáše: „By mi bylo v Če- Dal. LXXII. 3 - chách po vyhnání voněch 5b první dvú kniežetem býti, chtěl bych druhým Soběslavem býti. Páni větčí menšie namluvichu, tak Stanimíra kniežetem učinichu. Ale musil pánóm slíbiti, že chce druhým Soběslavem býti. A to do sebe znáti, káže Němcóm nosy řězati. Ale jakž sě ve vše hrady a tvrzě uváza, milost již k Němcóm mieše pokáza. Počě Němcě v zemi ploditi a Čechóm lúh za šíji točiti. Hlavy jim doluov rubáše a jich děti Němcóm dáváše. A počě pánóm mluviti: Již bez vašie dieky budu zde s Němci bydliti" - 6 7 - — 12 17 - — 18 Také stojí psáno v kronicě též české, že z rozdělenie země dva byla bratry vo- lena, pak válka spolu o zemi ukrutně a vražedlně stala. Až potom do země ciesařě z Němec na súd vzali. Takto sě o tom die: „Páni, pokažte mi své listy aneb ny učiňte jinak jisty, byšte mohli jakž chcete voliti a zvoléc mohli vypuditi. Viete, jestli obecné, moc má vašě prvé volenie, nenie-li obecno, nic nenie. Dotud kniežata súdichu, až zemi Vladislavovi přisúdichu. Tu kniežě srbského ciesař je i kněze českého Bořivoje. Mnohým pánóm káza hlavy stieti a mnohým káza oči vynieti. Dal. LIX. 11 - — 14 1- — 2) 7- — 8 15 - — 18 37

Strana 38
— 36 Tehdy mnohým Cechóm káza hlavy ciesař stieti. Věz, proč von to chtěl učiniti: Ne proto, by práv byl, ale aby knieže český silen nebyl. A když kníže český úmysl ciesařě zvěděl, mezi svými takto s pláčem pověděl: „Tehdy sekyra na sě dlubny činí, když kto svého přěd vrahem viní. Již to právě znaji, že všecka kniežata německá k nám nemilost mají.“ Varujte sč, Čechové, téhož a mnoho jiného zlého! 27 - 6 a Ale když ten Rakúsic, o němž jest najprv psáno, uvázal sě v zemi, tehdy hned jal sě pánóv hubiti, jakožto pana Jindřicha Lipského a pana Jana Strážnicského a pana Bavora a tu jest sšel a zahynul. Potom volé sobě Jindřicha z Korutan. Tak sě píše v jeho kronicě latině, jenž slovú Gesta, že ten upustil na Prahu čtyři tisíce Miešňan, kteřížto všichnu zemi hubili, lúpili, pálili, mužóm sedlákóm dlani obě prořězíc provaz provlekli, a tak je vedúc, nemohli-li šacovati, ale zabili, ženám prsyi prořězíce také provaz pro- vlekúc tu je vodili, až potom násilím zmořili. 6b Tíž Míšňané ve městě v Praze, u kteréhož hospodářě stáli nebo vešli, jemu nebo hospodyni jeho klíče vezmúc, což sě jim líbilo, to vzali jako své a žádný odepřieti nesměl. Ty pan Vilém Zajiec bojem podstúpil a porazil a z země vypudil. Dále za téhož Jindřicha Němcě Švábi byli na všěch téměř miestech a túž zá- hubu, jakož i tito, činili. Nemoh-li kto jim grošě neb štrychu ovsa dáti, toho zabili. A ty Šváby pan Petran, kterýž jest na ščítu trubici nesl, Zebinský a pan Smil Světlický pobili bojem. A potom sjevše sě páni jiní i vyhnali kniežě Jindřicha z země, ačkoli on jest měl pravú dědičku českú, «sestru» krále Václava, v Olo- mútci zabitého od Durynka. 38

Strana 39
7a 7b Potom opět volé sobě hrabí Jana, jenž potom slul Jan Slepý z Lycemburka, ciesařóv Karlóv otec. O tom stojí také psáno v kronicě kostela pražského, kteráž sè počíná od Otakara krále českého, krátcě takto, že on miloval Němcě a je vždy v své radě mieval. A měl také druhú sestru krále Václava, v Olomútci zabitého od Durynka, jménem Alžbětu. Ta radu českú měla a pány české v svém dvořě držala. Tu jest vězil, jímal i mnohá jim násilé činil, i krále syna, tří let jedno stáří byl, jak a vězil a boje sě, by páni pro Němcě nevyhnali a Karla království nedochovali. Potom okolo Prahy opálil všěcka přědměstie, klášteróv mnoho a šacovav a zebrav, na Rýn jel a tam to utratě opět též zasě přijeda učinil. Až potom vida, že nemóž pánóm a své králové odolati, i chtěl směniti královstvie za nějaké hrabstvie na Rýně, latině pro comitatu palatino Reni. Toho opět dědička králová dopustiti ne- chtěla se pány, až z toho znikla válka veliká, že ve všie zemi Českéj jedno dva pluhy orala. A tak proto hlad veliký byl, že zvlášče v Hradecšče a v domažlicském kraji lidé lidi jedli tepúc. Potom smířenie sě stalo v Domažlicích krále s královú a se pány. A král na Rýn zajel, nemoha svých německých obyčějův přěstati. Tamž jemu summy s měst a s klášteróv nosili. A boje sě, by Karla, syna jeho, miesto něho sobě nevolili, dav jemu markrabstvie moravské i potom odjal a poslal jeho do zemí cizích, do Gelšastu, do hrabstvie tyrolského a do Lombardie. A potom jest král Jan u boji sšel. Kto tomu nechce věřiti, kaž sobě čísti kroniku, ješto sě skutkové zlí i dobří den ode dne králóv a kniežat vypisují, jenž latině takto slove: Kronica ecclesie Pragensis secundum intentionem domini imperatoris scripta per Otonem notarium, incepta ab Otocaro, rege magno Bohemie, česky: Kronika kostela praž- ského podlé úmysla ciesařovy milosti psaná skrzě Otu písařě, počata od Otokara, velikého krále českého etc. 8 a Čechové tehda praví, v nich«ž » jest pravá česká žíla a německým ižádným pod- šitím nejsú podšiti, mají na sepsánie prvních českých a na kroniky své pilně patřiti, jich rady a výstrahy poslúchajíce, aby v moc německú neupadali; neb tu jest jich osidlo na hrdlo zvázané a pád konečný. Neb jako jed v krmi vlit jsa jedúciemu nemóž býti bez úrazu, ale neb smrt neb bláznivost aneb nemoc člověku uvede, též moc německá v slovanský neb v český jazyk uvedena neb zkaženie toho jazyka neb umenšenie neb jinú vadu konečně přinese. Jakožto vlk v stádu, myš v domu nic jiného než vádu a poškozenie učiní, též Němec v panování a v kralování českém a v slovanském učiní. 39

Strana 40
Měli by tehda Čechové, nemohú-li z svého jazyka pána mieti, na jiný slovanský jazyk neb na jiný kterýkoli pod nebem křesťanský pomysliti a, ač by bohatý nebyl, jeho sobě za pána vzieti, neb jich jazyk a jich svobody pod králem každého jazyka kromě německého lépe stanú. Zbaviž nás Pán Buch všech králóv a zprávcí ně- meckých! Dále Čechové, chtie-li v své zemi řád dobrý mieti, mají takového krále hleděti, ješto by napřěd božské dobré miloval, potom lid český a upokojenie jeho. Ale upo- kojenie země nikoli nemóž býti, leč božské dobré, to jest přijímanie těla a krve božie a jiných pravd zákona božieho, o něž jest rozbroj a války tato léta byly v této zemi a mnozí přátely i zbožie ztratili. Dobrý prospěch a prospěchu těžcě a ne- snadně ten král bude hleděti, ktož toho sám vskutku nebude činiti. Nebo ktož co sám činí, vdy větčí příchylnost k tomu má, aby jiné k tomu přivedl, najprvé řěči a namietaním leckterakým a potom skutkem a mocí. A že Čechové s větší stranú mnohem, dá-li Buoh, ščastně v těch drahých pravdách utvrzeni a upevněni, nikoli toho mrúce neustúpie a s zbožím s i zámky sě prvé převrátiti dadie, a to s nesnázěmi i s rozbrojemi i s velikým zkažením země této musilo by býti. Pilně má hledáno a váženo býti, aby takový král s nimi sě v tom sjednal, a nebude-li to moci býti prvé, ale při korunování neb v brzkém času potom. Jinak, nebylo-li by toho, strach, nové zbúřenie vbrzcě aby nepovstalo. Nebo lid, kterýž miluje to, obával by sě bydlením jeho s jiným lidem tomu odporným úkladu a lsti, aby nejednal, od toho je odvésti mieně. I slušné jest to v nedlúhém času králi tomu, který volen bude, učiniti, chce-li 9a s nimi v pokoji v království bydliti a býti. 8 b Také Čechové mají se vší pilností sě vystřichati a zvlášče milovníci těla a krve božie, aby jiného jazyka rada jim nevládla ani byla s ním, než česká a Čechové a najviece milovníci krve božie, aby s odpornými pány neb jinými duchovními někte- raký klobúček lstivý nebyl skován, jakož by potom jim i všie zemi škoditi mohl, a na zlé nebylo-li by v ty časy, ale po mnohých letech přijíti mohlo. Dále Čechové mají pamatovati a takového krále hleděti, aby jim vší pilností a mocí svú raden a pomocen byl z nároku na ně lživě a falešně uvedeného vyjíti a očiščenu býti tak, aby sě jim vedlé úmluv sborem basilejským učiněných dosti stalo, a že německý národ v sobě té jisté žíly nikoli mieti nemóž, jakož sě to očitě shledá- 40

Strana 41
9b valo, shledává a shledávati sě by mohlo, by nás mienili z takového nároku vyvésti, než viece, jakž by mohli, zmazati. Slušné jest slovanského jazyka pána hledati a k německému nikoli nesvolovati. Mají takového pána a krále hledati, ješto by jim zámkuov k České zemi příslu- šejících, koruně, kteříž jsú od Němcóv odtrženi, pomohl dobyti a k koruně zasě přihromážditi. Jen toho nikoli žádný Němec neučiní, ale raději viec Němcóm za- vadí, aby moci české ubývalo. 10 a A mimo ty všěcky věci svrchu psané i jiné, kteréž by ješče psány býti měly, běh jiný nežli prvé běží o drahé krve Kristovy přijímanie pod spósobem vína, jiežto jsú Němci najúhlavnější nepřietelé jakožto Kaifáš Kristóv, jenžto jsú najvyzší stu- peň zlosti proti Čechóm vstúpili, je i s tú drahú krví shladiti usilujíce i jiných všěch národóv s lživým svým kněžstvem na Čechy popúzějíce./ I hodnéť jest z těch příčin jistých kronik svrchu psaných, jichž smy my živí svědomi, kteréž by sě ješče psáti měly, každého národu německého sě varovati a za krále českého nikoli nebrati, dlubně sobě na svá hrdla nedělajíce. Nebo nežli by oni najmohutnějšieho Čecha netoliko za pána, ale za měščenína přijeli, radějše by hrdla ztratili. A my aspoň, oslepilí Čechové, na nich příklad vezmúce, učiňme jim též a za pána Němcě nebeřme. Také slušie znamenati řěč boží v knihách Deuteronomu v sedmnásté kapitole, jenž die: „Ustavíš, kteréhož Pán Buch tvój zvolí z počtu bratróv tvých. Nebudeš moci z jiného národu učiniti krále, který by nebyl bratr tvój etc.“ A Němec nenie bratr český, nebo nenie českého národu ani bratr, neb sě protiví ustavení a rúhá «nařízením našeho otcě o přijímaní těla a krve Krista milého a jiným pravdám jeho. A takého neslušie přijieti do domu ani jemu pozdravenie dáti, jakož die sv. Jan v druhé kanonicě. A poněvadž takového neslušie do domu přijieti, ovšem ne- slušie takového za krále vzieti. A Němec jsa králem netolikko » by chtěl do domuov choditi, ale viece by chtěl Čechy věrné z domuov vyhoniti a jejich statky bezděky bráti. 41

Strana 42
SPISEK MARTINA LUPÁČE JESTLIZE již autor „Krátkého sebránie“ svým důrazem na národnost i víru vyznačoval hlavní podmínky, jakým měla vyhovovati kandidatura většině české veřejnosti přijatelná, třebas zatím o kandidátovi jen v po- všechné anonymitě, ale i tak dosti srozumitelně, aby se snadno pochopilo, o koho osobně jde — jméno Jiříkovo se již v obojím smyslu plně ozvalo v anonymním též spisku, snad majícím formu listu ku Pražanům, hlavním představitelům českého utrakvismu i udavatelům tónu vůči utrakvismům ostatním. Spisek ten, zajisté český originál, přeložený pro Tempelfelda do němčiny nebo přímo do latiny, zdá se, je vedle „Krátkého sebránie" ojedinělý pokus s české strany, Jiříka doporučující: nezachoval se celý, ale podstatný jeho zlomek najdeme ku podivu tam, kde bychom jej nej méně hledali, u hlavního polemika proti volbě i korunovaci Jiříkově, u slezského Mikuláše Tempelfelda v jeho latinském traktátu, vydaném od J. Losertha (na str. 169-171; sr. k tomu mou „Volbu“ 717 a d.). Za anonymitu se tu nepochybně ukryl stoupenec Rokycanův, Lupáč, ná- sleduje i on stejně jako autor „Krátkého sebránie“ vzoru utrakvistického arcibiskupa způsobem nejvýraznějším. Kdybychom znali podrobněji, ja- kým způsobem Rokycana doporučoval Jiříkovu kandidaturu, přesvědčili bychom se, že jemu náš anonym sotva zadal: když jinak nemůžeme kon- kretně posouditi, jak ve ztraceném svém „Panegyriku“ ocenil Jiříka Šimon ze Slaného, nemáme v souvěké literatuře utrakvistické jinou obdobu nej- vyššího uznání, jaké věnoval náš anonym Jiříkovi, nežli ve slavném úvodu o něco pozdějšího „Hádání Pravdy a Lži“ Ctibora Tovačovského z Cim- burka. K tomu, že tímto anonymem byla druhá nejvýznamnější osobnost v tehdejším kleru utrakvistickém vedle Rokycany, Martin Lupáč, ukazují zřejmě slova jednoho z textů „Starých letopisů českých“, textu R (ve vy- dání Fr. Šimka a F. M. Bartoše na str. 145): „ten kněz Martin [„svatým“ ho v této souvislosti nazývá letopisec] velmi o to stál a pracoval, že on Uiřík] kraloval“. Slova ta jsou zajisté průkaznější, nežli prosté tvrzení 42

Strana 43
Bartošovo - v „Reformačním sborníku“ 1939. 140 — že se mu autorem spíše zdá býti nějaký laik, nejspíše M. Šimon ze Slaného. Také jeden z horlivců, považovaný za muže nejvýš rozumného, nejrůznějším způsobem dokazoval, že bude víra potlačena a do základů vyhubena, bude-li zvolen za krále německý kníže, a projevoval své mínění takto: „Hle, slavní páni, mužové nejlepší, činy skutky velmi proslulí, je třeba v této věci mnoho uvažovat a s nejvyšší bedlivostí rozmýšlet, co a jak uděláme, a velmi bystře probírat nejen to, co se má vykonat, nýbrž i to, co se vykonalo. Neboť ví to celý svět, víte to i vy, kterak obyvatelé království, knížata, páni, rytíři a panoši, měšťané i obecný lid již po mnohá léta, kdy sami vládli a vládu ve svých rukou drželi, byli po všech krajinách světa tak povýšeni a povzneseni, že jim nemohlo uškoditi žádné protivenství, odkudkoli přicházející, ani že se nemohl proti nim zdvihnouti větší odpor, neboť se nás a naší odvahy báli takřka všichni panovníci sousedních krajin a zemí, císařové a králové římští, knížata, mocnosti, hrady i města, a nebylo nikoho, u něhož bychom nevzbuzovali hrůzu, nebo kdo by kladl odpor naší osvědčené statečnosti. Také nás a přispění naší pomoci vyhledávali všickni ti, kdož statečně bojovali a chtěli bojovati za své právo, a všade, kdož si vyprošovali naši přízeň, velmožové zemí a mocní předáci, také od nás dostali zvláštní útěchy, když byli ve svých právech utlačováni a od vlastních lidí vyhnáni nebo jinak proti Bohu a spravedlnosti trápeni a až na dno sraženi. Na dvorech knížat a schůzkách velmožů byli jsme s radostí, ba s největší radostí, vítáni a nad jiné nejvíce ctěni. Basilejský koncil a papežové římské církve, velmi mnozí, také nejproslulejší vyslanci, přívětivě přijímali naše návrhy, vynášeli činy království a prokazovali nám všecku slušnost. Ale proč nám toto, proč k nám tak veliká přízeň, proč k nám tak hojná předchá- zející i následující neustálá nepřízeň! Jistě pro nic jiného než pro naši svatou víru, které se nám dostalo od Krista a o níž jsme byli poučeni s nebe, kterou hájíme, kterou držíme, kterou pěstujeme a kterou zachováváme a pro niž statky a hrdla nasazujeme a krev svou prolíti se nehrozíme, z kteréžto víry také slávu a velkou čest si zjednáváme. Hle, stáli jsme v jednotě a vytrvali jsme v ní a vítězně jsme si získali 43

Strana 44
slavnou pověst nade všechny hrdiny celé Germanie a nad nejbojovnější bojovníky všude na světě, přese všechny úklady a spiknutí, proti nám nastrojená. Já tedy podle své vůle a podle zdravého rozumu hlasitě zdůrazňuji, že se mu- síme starati o to, abychom si nikoho nezvolili za krále, není-li Cech, není-li rodák a není-li týchž mravů a téže víry, není-li v naší svaté víře vytříbený a zkušený, není-li v pevnosti víry osvědčený, není-li způsobilý a k obraně víry pohotový, není-li odvážný a neohrožený k odporu proti těm, kdož naši víru ohrožují, a není-li takový, jehož obcování, moudrost, ráznost, skromnost, důvtip a prozíravost je nám známa a skutkem dokázána a prováděna, a k němuž chováme my i všickni svou pevnou důvěru. Je však známo, že takovým nebude někdo z knížat nebo z velmožů z cizích zemí, kteří nemají nijakou péči o nás anebo o naši svatou víru, nýbrž jen o to, jak shromažďovati důchody, páchat útisky, odnímat poklady, rušit práva a odvážet pe- níze. Z nich nám vzejde znevažování jazyka, zeslabení sil, příčina chudoby a úby- tek celé naší slávy a skvělé moci, jakož i nenapravitelný útisk naší víry, v níž ži- jeme, pohybujeme se a jsme, a spolu i nám všem neodčinitelně zhoubná zkáza. Myslím, vyzývám a přemlouvám vás, abyste se rozhodli pro pana Jiříka z Po- děbrad, již dlouho ustanoveného správce království českého, který umí vládnout a spravovat, jehož smysl pro zákonitostl se rozšířil takřka všude po celém německém národě. On držel město pražské v dobrém pořádku, on udržel obecný lid v náležité poslušnosti, on našeho Mistra, Mistra Jana Rokycanu, s jeho stranou nejlépe chrá- nil, on, vychován v naší české víře, bude ji moci důrazně brániti, jak činil doposud; on s největší péčí za doby krále Ladislava důmyslně usiloval o to, aby naše víra nebyla ohrožována, ani neutrpěla od samého krále nebo jiných Němců jakoukoli škodu. Také pod jeho vládou a správou se stalo naše království známým a slavným, jen od něho byly artikuly2 naší víry, dávno od našich předchůdců přijaté, bezpečny a neporušeny a od nikoho neutrpěly zavržení nebo zákonité zamítnutí. Bude tedy prospěšné pro celou obec, prospěšnější pro stát, ale nejprospěšnější pro naši svatou víru, aby nepodlehla nebo nebyla od odpůrců nakažena a aby on jako Čech, jako zachránce státu, jako pro víru naši nejzanicenější horlitel, jako nejzjevnější obránce našich artikulů a jako nejlepší ochránce práv království a jeho obyvatel byl s obecným souhlasem a jednomyslnou vůlí svorně zvolen za našeho 44

Strana 45
krále; abychom — a nedej Bůh — kdyby byl za panovníka zvolen Němec, lacino neztratili záhubou a vysílením své víry, kterou jsme až dosud vzrůstali, všechnu svou čest i abychom nebyli nuceni, kdybychom se nepřizpůsobili Němcům a jejich víře, trpěti největší zhouby na statcích a hrdlech. A nadto, budeme-li míti za krále Němce, nebudeme v budoucnosti moci ani zachovati své výsady, ani znovu dobýti toho, co bylo od království odcizeno, ani bezpráví bud způsobená nebo chystaná trestati, ani svou víru v budoucnosti rozmnožovati. 1 Právotnost (podle Palackého). —2 Ctyři články pražské. 45

Strana 46
VI VERŠOVANÁ KRONIKA PROKOPA PRAŽSKÉHO, PÍSAŘE NOVOMĚSTSKÉHO K ROKYCANOVI, Martinovi z Krčína (?) i k Martinu Lupáčovi se svým veršovaným dílem připojil i Prokop písař, rovněž vrstevník Jiříkův, prav- děpodobně však nikoli současně s nimi, nýbrž až skoro o dvacet let poz- ději, v jednom ze svých dvou veršovaných zlomků Mikulovských, jež již r. 1862 z opisu Bočkova otiskl ve svých „Altčechische Leiche“ (v SB. Wien. Akad., phil.-hist. Cl. 637-638) Jul. Fejfalík. O Prokopovi lze do- kázati, že kromě právě zmíněných zlomků i jiné veršované zlomky po- různu vydané, o nichž až dosud nebylo jisto, zda Prokopovi náležejí, jsou jeho dílem, a to nepochybně až z let sedmdesátých, protože někde ukazují stopy kroniky Eneáše Silvia, patrně nikoli jednoho z jejích opisů, nýbrž prvního jejího tisku z r. 1475: to bude, jak pevně doufám, mým brzkým úkolem šíře prokázati. Jako v jiných svých pracích ukázal Prokop, že je vlastně rozeným kompilátorem, tak i jeho zlomek o volbě z r. 1458 je patrně veršovanou úpravou starší předlohy z r. 1458. Uvádím jej již v této skupině, obsahující zprávy o předvolební agitaci, protože se zlomek ten netýká volby samé, nýbrž neklidného, vzrušeného prostředí, v němž vznikla jeho předloha a z něhož, nebude-li možno volbu brzo opatřiti, hrozilo Čechám nové bezvládí, jehož bědy si Češi z doby polipanské tak dobře a bolestně pamatovali. Prokop, původně přívrženec mírné strany Příbramovy, jenž se asi teprve po r. 1467, kdy přestal býti kancléřem novoměstským, vzdal kalicha, zůstal v stavovském smyslu věren svým již značně starším principům patricijského konservatismu, a proto nebylo u něho nijak novým stanovisko vlastně šlechtické, dobře vyznačené oba- vami, že se opět vrátí mocenská převaha nižších vrstev, opětné stoupnutí vlivu „chlapského“, nehledíc ani k spojené s tím obnově žalostných po- měrů církevních, za nichž budou ztraceny všecky až dosud dosažené vy- moženosti katolické restaurace. Tak se dodatečně v nové Prokopově úpravě původní předlohy z r. 1458, vzniklé asi v kruzích panské kato- lické reakce, znovu rýsovala obdoba příšerných představ, jaké měl ve 46

Strana 47
Slezsku o následcích volby Jiříkovy za nadvlády husitské chátry slezský Tempelfeld.1 To vše z kroniky Prokopa písařě novoměstskkého». 10 15 20 Již slušie nám mysliti, kto má naším králem býti, muožete tomu rozuměti, z prvních příhod to věděti, an sě lid bez krále búří, země ohněm ta sě kúří, rychle ze mdlenie chudiny velice zpustnú dědiny, k tomu budú války časté a přispěje šestero zlé. (Storach, že bude šlechta manem, bude zasě chlap trúp pánem a lidí dobrých súženie, práva i řádu zkaženike». Bez krále sirotci Ikají, ženy sě za mužě lekají. I s tiem dvé zlé těla, dušě ihned sě také pokusie, ež mincě jde faleš k tělu i proleze zemi cělú, lest pak i blud viece škodí, dušičku těžcě zavodí, velmi hrozně s viery svodie, snadně, když nenie, odvodie. 1 Dodatečně jsem ve svých materiáliích našel opis z třeboňského archivu A 19 fol. 201b, jenž pa- třil Oldřichu Křížovi z Telče. Jsou to dvě anonymní skladby thematicky shodné, první latinská a druhá česká, každá o 12 verších, z nich právě skladba česká, shodujíc se skoro úplně se zlom- kem Prokopovým, s jeho verši 7-16, zdá se, byla předlohou Prokopovou, a to nepochybně z roz- hraní let 1457 a 1458, ovšem předlohou od pozdějšího upravovatele v ostatních verších podstatně rozvedenou a k časové situaci před volbou Jiříkovou vhodně aplikovanou. 47

Strana 48
Král neb kniežě bránie toho i stalo by zlého mnoho, ež chlap sě knězem učiní a kněz bez studu ožení, mnoho lidí s viery svedú, kterak blud za pravdu povedú. Bude to, že krále nenie, v zemi hrozné proměněnie. Viete to, že sě tak stalo, když sě krále nedostalo. Ruče volte sobě krále, král to vše zlé pak uválé, stav lepší v zemi uvede a všěcko dobré přivede, k tomu biskup i preláti budú moci zasě vstáti i v jednotu uvedeno kněžstvo bude, jenž dvojeno. 30 35 40 25 48

Strana 49
VII LIST KONRÁDA Z REITENBACHU CHEBSKÝM (V PRAZE 28. ÚNORA 1458) LIST OTISKL v původním německém znění r. 1879 Ad. Bachmann ve FRA II. 42. 212-213. Pisatel, hejtman chebský, byl svou střízlivou ob- jektivností pravým představitelem svých pánů, konšelů města Chebu na rozhraní mezi Říší a státem českým, k němuž tehdy zástavně Cheb patřil. Na jejich věcné stanovisko, ale s mnohem volnějším pojetím věcí i lidí, než bylo zvykem u jiných českých zástav městských, stanovisko, jímž se tak lišili od Vratislavských, řídících se hlavně svým předpojetím proti- českým a protiutrakvistickým, ač je s Chebskými jinak spojovalo jejich němectví i katolictví — nebyl zajisté bez značného vlivu německý dvořan a důvěrník Jiříkův, jeho sekretář Jošt z Einsiedlu, jenž s nimi dříve i potom byl v nepřestávající přátelské korespondenci. Dávám Vám věděti, že v poslední pondělil páni a města království českého byli na radnici2 a neslyšeli poselstvo francouzské. Nechtěli ani slyšeti vévodských radů saských, až přijedou do Prahy: Toš3 má je příjmouti na Risenburce a doprovoditi do Prahy. Pak někteří páni a zemané i města vespolek chtěli Čecha své strany a hned nejbližší pondělí poslali Trčku,4 podkomořího5 i purkmistra pražského“ k pánům naší strany a dali jim říci, že nechtí žádného jiného krále nežli Čecha. K tomu jim páni odpověděli, že mají věc tu nechat v klidu do nejbližší středy, do kdy chtějí uvážiti prospěch i čest Koruny. Tu přišli oni znovu a řekli příměji, že nebude-li jim do středy odpověděno, rozhodnou se pro nějakého Čecha za krále. A nelze jinak tomu rozuměti, než že se pak pan Jiřík stane králem, protože jsem žádného pána neslyšel ze strany naší, kdo by se odvážil proti nim mluviti, nebot jeho moc proti nim je příliš velká. A mám starost, že, zvolí-li českého pána za krále, nic dobrého z toho nevzejde. Také mne vyzval,8 abych počkal, a nemohu jinak vy- rozuměti, než že se pan Jiřík stane králem. Podle toho hledte se říditi! Také chci se domů odebrati, jak jen brzy budu moci. 127. února. — 2 Na radnici Staroměstské. — 3 Jan Toš z Hlince, dvořan královský. — 4 Burian Trčka z Lípy. -5 Vaněk Valečovský z Kněžmosta. —6 Samuel Velvar z Hrádku na Starém Městě.—7 1. břez- na - 8 Jiřík. 49

Strana 50
VIII ENEÁŠE SILVIA „ČESKÁ KRONIKA“ U ENEAŠE nejlépe vidíme, co znamenalo u církevního hodnostáře, r. 1458 kardinála a vlastně již jednoho z kandidátů při brzo očekávané nové volbě papežské, že byl zároveň - a snad více — humanistou než kle- rikem. Jemu, individualistovi, imponovala osobnost správce Jiříka, jak je poznal při osobním setkání v Benešově r. 1451 i pak r. 1455 v Novém Městě za Vídní. Sám jsa ve své vlasti svědkem, jak se sluhové silou osob- nosti a nadáním stávali knížaty, byl zcela přístupen přesvědčení, jak je formuloval ve své „České kronice“ v samém jejím závěru, že „zbraní se získávají království a nikoli zákony“. Při vnucující se zdánlivě věcné sou- vislosti mezi smrtí Ladislavovou a volbou Jiříkovou nesoudil o obou vě cech vždy stejně, dávaje se při změnách časové situace vésti dosti nedů- sledně potřebou chvíle, spíše se v tom spokojuje neurčitým naznačením než podrobným rozváděním. O smrti Ladislavově se mu nejlépe hodilo skeptické mínění „Pravda je v temnu“; o volbě Jiříkově, třebas někdy (r. 1462) neváhal mluviti o lásce Čechů, dovolující Jiříkovi, aby je vedl, kam chce, při jiných příležitostech kolísal, jednou kompromisně o něm tvrdě, že „dosáhl království husitskou přízní a mocí“, zatím co jindy, skoro současně, oslaboval tento svůj výrok slovy: „ne láskou Čechů a zá- konem jako mocí husitskou“; celkem však u něho převládal přidušený tón, jenž byl pak direktivou i ostatním projevům kuriálním. A nesmí se zapo- menouti, že tvrzení saského zástupce z 5. března 1458 o vázanosti čes- kého panstva katolického ohledem na jejich církevní zástavy, jež si přede- vším hledělo pomocí Jiříkovou zajistiti, i když se doneslo Eneášovi již jako papeži, neřeklo mu nic nového: nezapomělt, že kdysi (1453) psával o tom, jak právě Oldřichovi z Rožmberka, jako přednímu z mnohých, byla protivná každá myšlenka na restituci církevních zástav. Zmínka Ene- ášova o vlivu agitace Rokycanovy má své obdoby u katolických pole- miků, jak u Leubinga (v listu z 5. března 1458 ze Saydy: „Silný a mocný je mistr Rokycana, takže s pomocí zlého ducha má lid v područí“), tak 50

Strana 51
v níže uvedených dokladech z Tempelfelda. — Český překlad „Kroniky české“ z latiny má za základ otisk Emlerův v VI. roztištěném, ale před veřejností potlačeném svazku FRB, pořízený z blíže neurčených tří ruko- pisů a zcela se kryjící s prvním tiskem z r. 1475 až na jediné vypuštěné slovo. Jiřík v ten den, který byl uprostřed mezi Ladislavovou smrtí a jeho pohřbem, svolav pány, prohlásil, že jeho správcovství královým skonem nevypršelo, a tvrdil, že mu byla země svěřena až do svatodušních svátků. Protože měl moc, nikdo se mu neodvážil poukázati na to, že se jeho vláda končí smrtí toho, kdo ho jí pověřil. Pražané se bez prodlení poddali jeho správě. .. Když byl potom ustanoven den, kdy měl býti zvolen nový král, mnoho se vyjedná- valo. Francouzský král Karel, který zasnoubil Ladislavovi svou dceru, ucházel se o království pro jednoho ze svých synů anebo pro toho hraběte, kterému by neodepřel dáti svou dceru. Polský král Kazimír tvrdil, že se za něho provdala sestra zemřelého krále a že jí patří království. Stejného důvodu se dovolával saský vévoda Vilém, za něhož byla provdána starší sestra Ladislavova. Císař Fridrich tvrdil, že rozhodování o tomto království patří jemu, protože prý bylo opominuto slavnostní udělení léna. A nebyli bez naděje ani rakouští vévodové Zikmund a Albrecht, kteří věděli, že, když by zemřel český král bez mužského potomstva, má být povolán podle staré smlouvy panovník z Rakous. Rokycana, rozsévač jedů, v hojných svých kázáních prohlašoval, že má být zvolen král jeho vyznání, anebo kdyby se nikdo nezdál hod- ným tak vysoké důstojnosti, že mají býti po hebrejském způsobu přijati soudci, a uváděl příklady ze Starého Zákona. Když zasvitl ustanovený den a když byla na sněmu pánů vyslechnuta poselstva a věc byla probrána se zřetelem k prospěchu království, byl vyhlášen za krále Jiřík Poděbradský, muž ve válce i v míru obzvláště slavný, jemuž k výkonu vlády ne- chybí ani schopnosti, ani věku. Tato věc velmi zvětšila podezření, že král [Ladi- slav] byl usmrcen. Jiřík sám byl v slavnostním průvodu veden z radnice do chrámu blahoslavené Marie, kde Rokycana vládne; vzdal díky Bohu, a tam byl nový král veřejně pozdraven. Podivuhodná změna věcí a nový vliv hvězd! Dvě nejmocnější království, I v téže době zbavená krále, přešla z nejurozenější a nejvyšší krve na lid středního rodu. Tak se zalíbilo Bohu: hrou Štěstěny by to nazval starověk. My 51

Strana 52
však všechno přičítáme božské Prozřetelnosti. Volbu obou králů někteří hanějí, tvrdíce, že bylo užito násilí a že nemá právní platnosti to, co vynutil strach. My jsme přesvědčeni, že se království získávají zbraní, nikoli zákony. 1 České a uherské. 52

Strana 53
B. VOLBA

Strana 54

Strana 55
IX ZPRÁVY SASKÉ POSLOVÉ, jež Vilém Saský v únoru 1458 poslal do Prahy v čele s dr. Jindřichem Leubingem, psali jemučasto a hojně (ovšem vchvatu, „eylende“, a tím leckdy zmateně), někdy i dvakrát denně, a jejich zprávy o sněmu volebním mají zvláštní význam, zdálo by se, jako sdělení objektivní, jak jim věřil ještě Palacký (sr. „Dějiny“ IV. 23. 2714). To však lze uznati o listech před volbou, ne tak o listech po ní, z nichž mluví již osobní ani- mosita uražených volebním nezdarem diplomatů: to zvláště platí o listě Leubingově (ten asi ovšem je pisatelem i listů druhých) z 5. března, tři dny po volbě, z místa Saydy (= Zavidov) na cestě domů ještě poblíž hranic českých, kdežto druhý list téhož dne je psán až na cestě další z Freiberka: oba jsou zachovány v rukopise státního archivu v Drážďanech č. 10. 529, jehož tři fascikly obsahují listový soubor o stycích česko-saských z r. 1457 a d., ale list první, ze Saydy, jenž je vlastním kořenem pomluv o násilí při volbě pražské, pokud vím, zůstal zatím neznám (i Palackému). Přesaho- valo by ediční možnosti tohoto spisku, vydati tento materiál celkově, i pokud se jen týká volby z r. 1458, a musí zde kromě zpráv nejdůleži- tějších postačiti z ostatních jen několik poznámek. Tak vidíme, že úmysl Jiříkův, zdržeti pokud možno, časný příjezd poselstva saského a udržeti nad nimi kontrolu skrze přiděleného poslům vlastního důvěrníka Jana Toše, dosti omezujícího jejich styk s vnějším okolím, zdařil se jen čás- tečně: z toho, že Leubing mohl svému pánu podati skoro úplný výčet sněmovníků a že dost věděl o uherských stycích Jiříkových nebo o tom, co jiní kandidáti, zvláště král francouzský, na sněmu stavům nabízeli, a to vše ještě před volbou, je patrno, že Leubing si dovedl zvenčí získati lec- které cenné informace. A co se nedověděl hned, dověděl se po volbě, zvláště stykem se zástupci francouzskými, kteří mu pověděli více hlavně o Zdeňkovi ze Šternberka, jak zklamal jejich naděje v kandidaturu prince francouzského, vzbuzené před tím ještě za jeho pobytu ve Francii, a jak se proto cítili podvedenými. List Leubingův ze Saydy dodatečně zají- 55

Strana 56
mavě vykládá příčiny volebního úspěchu Jiříkova. Připustí-li se, že u Ce- chů je královská volba opravdu svobodná, pak byla při volbě nezbytná přítomnost zástupců zemí vedlejších, ale ti prý k ní vůbec nebyli ani pozváni. Lid v Praze a v Čechách se dělí na tři složky, z nichž každá chce býti nejen trpěna, ale při svých svobodách chráněna, a toho se každá na- dívá ne tak od kandidátů cizích, jako právě od Jiříka: jsou to katolíci („die Christen“), jichž je ze všech nejméně, Rokycanovci, kteří doufají, že pomocí Jiříkovou se ještě více vzmohou (však on i s chotí Johannou jsou podobojí a po volbě Jiřík šel do chrámu Rokycanova a nikam jinam), a konečně Židé. Zvláštní důraz Leubing klade na význam držby církev- ních zástav pro katolické pány, takže konečný slib Jiříkův o jejich potvr- zení byl pro jeho volbu rozhodný. Tak vlastně Leubing sám podvracel, co jinak tvrdil o branných přípravách Jiříkových proti katolické oposici, o jejímž trapném poměru k držbě statků církevních si přál, aby byl papež i ostatní svět katolický správně informován. Svého pána Viléma hleděl potěšiti vyhlídkou, že Slezáci nikdy Jiříka za krále nepřijmou, ale zároveň hned varuje, aby se jeho bratr Fridrich Saský měl na pozoru při ochraně svých zástav od Koruny české, protože Jiřík, čele tím obdobné nabídce francouzské o výplatě všech zástav, při volbě slíbil, že Koruně opět vrátí vše, co jí bylo odcizeno, a jistě k této restituci, neváhaje, užije všech pro- středků. Listy dále otištěné byly vydány Fr. Palackým ve FRA II. 20. 133-134. LIST ZÁSTUPCŮ SASKÝCH KNÍŽETI VILÉMOVI (Z PRAHY 2. III. 1458) Milostivý, milý pane! Jak jsme dnesl Vaší Milosti psali, to Vaše Milost nám nepochybně dobře vyrozuměla. Když bylo shromáždění na radnici pohromadě a to mezi 18. a 19. hodinou,2 zatím co jsme seděli u stolu, stal se veliký sběh, a potom bylo velikými zvony na radnici a v některých sousedních kostelích všemi zvony zá- roveň vyzváněno. Tu jsme se ptali, co to je, načež byli jsme zpraveni, že byl zvolen nový král český a to pan Jiřík. Když jsme vstali a přihlíželi velikému sbíhání lidu, tu byl pan Jiřík z radnice veden do kostela Rokycanova3 u velkém davu: a nesen byl před ním meč. V tom kostele byl drahnou chvíli, zatím co jsme psali toto po- 56

Strana 57
selství. A nemůžeme nyní pro krátkost času více napsati, nýbrž chceme se s boží vůlí k Vaší Milosti odebrati, jak jen budeme moci. Velmi spěšně psáno ve čtvrtek v devatenáct hodin. (Cedule 1.) Potom, když byl list napsán, byl veden nově zvolený král opět z kostela s velikým českým zpěvem4 pánů, kteří před ním a vedle něho šli.— Item maršálek moravský5 nesl před ním meč. (Cedule 2.) A bylo nám dnes dáno pravdivě srozuměti, že se zdvihá v Uhrách proti nově pozdviženému králi velká válka a zmatek, a myslí se, že z toho velké zlo povstane. LIST LEUBINGŮV (ZE SAYDY 5. III. 58) [„Češi] chtěli opovážlivou volbou míti krále českého jazyka, a aby se to stalo, důvěrně vzkázala městská rada pražská do všech předních domů v městě Praze a vyzvala zvláště ty, kteří by při volbě byli, nikoho jiného nevoliti nežli Čecha. Hledte6 na toto zvrácené jednání Rokycany, gubernátora a jejich sektářů, neboť jen tak bylo jisto, že bude pak zvolen gubernátor, a proto nebyl ve shromáždění na konec nikdo, než kdo by gubernátora volili nebo voliti musili. Proto bylo v komo- rách mnoho set ozbrojenců usazeno, kteří měli vyčkati času, až zvon zazvoní k jídlu. Čeští páni byli uvnitř bez průvodu, a proto se stalo, jak bylo před jistým časem smluveno: proto ten neb onen musil zemříti.7 LIST POSLŮ SASKÝCH (Z FREIBERKA 5. III. 1458) Milostivý pane! Když se sněm minulý čtvrtek8 ráno na radnici sešel a do sa- mého poledne byl pohromadě, nemyslili jsme jinak, než že listiny z Karlštejna v noci přede dnem přinešené budou vyslechnuty a že bude jednáno o odpovědi nám. I zdrželi jsme se jídla a seděli jsme, čekajíce na své vyřízení, pro něž jsme si po jejich? vyzvání hned měli přijíti. Zatím se podle znění našeho dřívějšího listu stal veliký sběh ze všech ulic i z okolí k radnici, až veliký zvon na radnici, jímž se vyzvání k uvedení královu, a hned i v kostelích Rokycanově a jiných sousedních všecky zvony vyzváněly. Tu táhli Ceši s panem Jiříkem, svým pozdviženým králem, u velikém davu a tlačenici do kostela Rokycanova. Tu bylo potom, jak nám bylo od 57

Strana 58
několika účastníků pravdivě řečeno, po zazpívání „Te deum laudamus etc.“ uči- něno od Rokycana v přítomnosti všeho shromáždění lidu krátké kázání mezi jinými podnětnými slovy, aby Boha chválili a jemu děkovali, že jim nyní dal slavného krále k posile a udržení jejich víry, jakého před tím nikdy neměli atd. Potom z toho Rokycanova kostela byl nový pozdvižený kacířský král v tichulo bez pištců, bubeníků i jiných hudebníků, nýbrž jen s křikem a zpěvem písně „Svatý Václave“ ode všeho lidu veden do svého dvora 11 1 2. března. — 2 Asi v půl jedné. —3 Do chrámu Týnského. -4 Zpívali píseň „Sv. Václave“. — 5 Jindřich z Lipého. — 6 Toto přímé oslovení platí Vilému Saskému. —7 Je to narážka na předešlé politické styky Jiříkovy se stavy rakouskými i uherskými, jako by postupující řada tragických událo- stí v českém sousedství (smrt Oldřicha Celského, Ladislava Hunyada a konečně i krále Ladislava) by- la zamýšleným výsledkem léta připravovaných intrik Jiříkových. — 8 2. března. - ? Sněmu, Jiříka. 10 Beze všech hudebních nástrojů. — 11 Do domu Bočkova (sr. i níže poznámku k listu Pavla Dětři- chovic). 58

Strana 59
X LIST PAVLA DĚTŘICHOVIC (Z PRAHY 2. III. 1458) PAVEL, bývalý - až do r. 1448 - purkmistr Nového Města Praž- ského, jenž spolu s Pešíkem z Kunvaldu, purkmistrem Starého Města, stál svého času v čele utrakvistické reakce, vládnoucí hlavním městem, stal se po pražském převratu, vracejícím opět Prahu utrakvismu, úřední- kem rožmberským (delší čas v Soběslavi) a důvěrníkem pana Jana z Rožm- berka; sotva se to mohlo státi, aniž Pavel i dále zůstal utrakvistou mírného typu M. Jana Příbrama a nepřestoupil ke katolíkům. Do Prahy někdy v únoru 1458 přišel se svým pánem ke sněmu volebnímu nepochybně proto, aby svými staršími styky nejen s předními osobnostmi pražskými, jež i za nových poměrů, třebas potají, nezapomněly starých přesvědčení konservativních, nýbrž i s leckterými pány katolickými, jemu pomáhal, ne-li utvořiti, tedy utvrditi frakci legitimistickou. Ale nová situace v Praze se již ustálila tak, že alespoň zde neměl při tom větších nadějí, a tu snad právě Pavlovi připadl úkol urovnávati cestičku k dohodě mezi Jiříkem a Rožmberkem. Bylo-li tomu tak, třeba uznati jeho objektivní stanovisko k panu správcovi ve způsobu, jak psal o jeho volbě, nijak při tom neza- dávaje přese všecku nespokojenost s jejím výsledkem — raději by prý takových novin nepsal — starým reminiscencím utrakvistickým a neopa- kuje o ní snižujících pomluv. Při své loyalitě k rodu rožmberskému ne- mohl neuznati velikých výhod, jaké panu Janovi v jeho zadlužení podá- vala shoda s Jiříkem jak potvrzením církevních zástav, pokládaných již podle vžívajícího se tradičního hlediska za trvalé příslušenství rodového dominia, tak jinými finančními výhodami od Jiříka slibovanými, jen aby Rožmberka, jako již dříve Zdeňka ze Šternberka, spolu s jinými panskými oposičníky získal. Český list Pavlův celý otiskl již Palacký („Dějiny IV. 23. 2714) Noviny Vám ted píśi, ale radši bych je nepsal, že, jakožto dnes pól 18té hodinyl volen jest pan Jiřík za krále. A tu hned začnú Te deum laudamus sami páni na 59

Strana 60
rathauze, a zazvoní potom po vší Praze. A tu sú všichni páni slíbili věrnost, radni a pomocni býti. Pak sám pan Jiřík prosil všech pánóv, že, kdyžby je požádal, že mu budú radni a pomocni; toť sú řekli druzí2 učiniti, plačíce. Pak hned šli ad Laetam curiam,3 tu opět spívali Te deum laudamus, a M. Rokycana kázal a děko- val pánóm, rytieřóm i městóm, že sú se k tomu přičinili, že sú zvolili od milého Boha krále českého. A tu sú šli a provodili jeho do domu, 4 a pan Zdeněk5 jeho vedl a pán náš6 za ním s panem Zajícem7 šel. Datum repentissime8 fer. V post Remi- niscere.? Byl bych Vám viece psal, nemělt sem chvíli, to Buoh vie. 1 12. hodina polední. - 2 Utrakvisté. — 3 Do Týna. - 4 Bočkova na Starém Městě; jiná zpráva (ve „St. let. čes. ) udává: do Králova dvora, nynějšího Obecního domu. — 5 Zdeněk ze Šternberka. 6 Jan z Rožmberka. - Zbyněk Zajíc z Hasenburka. — 8 Dáno velmi spěšně. -2 2. března. 60

Strana 61
XI OFICIÁLNÍ OHLÁŠENÍ VOLBY (Z PRAHY 5. III. 1458) POMLOUVAČNÉ INSINUACE proti Jiříkovi o násilí při volbě praž- ské se uchytily hned vzápětí jako vysvětlení sensačního faktu a najdeme o nich význačnou zmínku již v nejbližších dnech v úředních oznámeních do zemí vedlejších o tom, co se stalo. Při tom se zdá, že není to bez bližší souvislosti s osobou Jana z Rožmberka, jenž v čele zemských úředníků (většinou katolíků) i mnoha jiných zástupců z vyšší i nižší šlechty ohlášky jako hejtman slezský podpisoval. Těžko, zvláště uvážíme-li zároveň sou- vislost této výstrahy, aby ti, jimž byly ohlášky ty posílány, nijak nevěřili „falešným pověstem, dojdou-li k nim, že volba byla způsobena násilím, strachem nebo podvodem“, s pozdějším jen o něco málo listem Polhei- movým (sr. o něm níže) - zavrhnouti podezření, že se tato výstraha do ohlášek dostala ne bez úmyslu katolických podepisovatelů, zvlášť Jana z Rožmberka. Tato zmínka nepřímo informující stavy zemí vedlejších, zvláště katolíky, že volba sama nebyla bez některých podezřelých pří- znaků, měla, tuším, hned zároveň účel obranný, napomáhajíc pochopiti zvláštní při ní chování katolického panstva. Naopak ovšem bylo nanejvýš významné, že nejpřednější osoby stavovské, katolíci i utrakvisté, zosob- ňující samu čest a autoritu státu českého, tu se vším důrazem konstatují při volbě jednomyslnou vůli i svornost všech voličů, řídících se především vladařskými schopnostmi Jiříkovými, zárukou to i příští jeho vlády. — Latinský text ohlášky, svědčící stavům vévodství budyšínského a zhoře- leckého otiskl Palacký v „Urkundliche Beitrage zur Geschichte Böhmens u. seiner Nachbarlander“ ve FRA II. 20. 135 a potom Markgraf ve vy- dání latinské kroniky Eschenloerovy ve SS. rr. Siles. VII. 18 — ve znění zvláštního listu Vratislavským — s malým jen dodatkem na konci („Neboť sám nejjasnější král Vaši věrnost a ctnost milostivou odvetou i velikou přízní oplatí“); německý překlad listu Vratislavským podal Eschenloer ve své německé kronice („Geschichten d. Stadt Breslau“ I. 48—49). V listu vydaném od Palackého jsou jen některá jména šlechtická; u Markgrafa 61

Strana 62
je jich však více. — Německou ohlášku všem stavům v Šestiměstí (Horní Lužici) vydal Palacký tamtéž, 136. LIST BUDYŠÍNSKÝM A ZHOŘELECKÝM: Urození a opatrní, přátelé milí! Když druhého dne tohoto měsíce března po- spolu jsme byli v městě pražském a pokračovali jsme v jednání o volbu královskou, božím řízením zalíbilo se nám všem podle svobod a práv království svého jedno- myslnou, svornou i svobodnou vůli za krále zvoliti vznešeného pana Jiřího, tehdy správce, nyní nejjasnějšího knížete a krále svého nejmilostivějšího, o němž, za šťast- ných předzvěstí i v klidu tak svorně zvoleném, že ani sporů nebylo, pro jeho zvláštně bdělost, I nejvyšší moudrost a vynikající ctnost věříme, že bude spravedlivě i prospěšně z daru božího kralovati, a jej se zachováním zvyku předků a podle obvyklých tohoto království obřadů dáme v krátkém čase korunovati. Chceme Vám to oznámiti k Vaší radosti a potěšení, abychom, jako jste s námi pro smrt štastné paměti slovutného krále Ladislava byli smutni, tak se nad touto klidnou a štastnou volbou radovali a aby se klamným pověstem, kdyby k Vám došly, že násilím, strachem nebo podvodem byla volba způsobena, žádným způsobem nevěřilo. Naopak setrvejte v pravé a stálé věrnosti k tomuto nejjasnějšímu králi a Koruně, jak jste obvykli, a doufáme, že tak učiníte podle své ctnosti! LIST STAVŮM V ŠESTIMĚSTÍ Dávám2 Vám věděti, že pan Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad, správce atd. krá- lovství českého byl zvolen a pozdvižen společným hlasem celé země za krále slav- ného království českého, jakož se stalo řízením Boha všemohoucího. Zádám Vás se zvláštní pečlivostí a nepochybuji, že se podle toho jako čestní lidé zachováte, Ko- runy se přidržíte a se od ní neodvrátíte, jako jste vždy odedávna učinili; neboť Vám zvolený a budoucí král, též každému, bohatému i chudému, slíbil [všecky] milostivě zachovati při jejich víře, právech, výsadách, milostech, svobodách a všech dobrých obyčejích i zvyklostech. 1 Zde je u Palackého rušivá chyba v rukopise: „ob —cjus violentiam“, kdežto Markgraf má správ- né „vigilanciam“. - 2 Jan z Rožmberka. 62

Strana 63
XII LIST CHEBSKÝCH NORIMBERSKÝM 7. III. 1458) Z CIZÍHO OKOLI katolického projevili Chebští vůči volbě Jiříkově a pověstem o ní kolujícím nejvíce věcnosti a spravedlivé objektivnosti, zajisté vlivem svého politicky ostražitého hejtmana Konráda z Reiten- bachu (sr. o něm výše), jenž se právě vrátil z Prahy, zajisté i se spolehli- vými informacemi svého dobrého známého, královského sekretáře Jošta z Einsiedlu. Německý tento list otiskl Bachmann ve FRA II. 42. 215. „Purkmistře etc. Naši [službu] etc. Jakkoli všeliké pověsti a řeči v krátkém čase k nám přišly a stihly o králi českém, tak jako též Vám, jak lze očekávati, se stalo, přece jsme neměli důvodů ani záminky [Vám psáti], leč až poslední noci přišel z Prahy Konrád Reitenbach, náš služebník a hejtman. Ten řekl nám prav- divě, že správce pan Jiřík od pánů, rytířů a měst Koruny české jednosvorně za krále byl přijat a zvolen a že krátce po Velikonocích má býti korunován. To jsme nechtěli 18 Vašemu přátelstvu utajiti. 63

Strana 64
XIII LIST RUPRECHTA Z POLHEIMU RAKOUSKÝM PŘÁTELŮM (30. III. 1458) HORŠÍ ULOHY nežli Pavlovi Dětřichovic se dostalo jinému úředníku rožmberskému, německému správci Ruprechtovi z Polheimu na hradě Rožmberku, jehož předek se v témž úřadě hejtmanském připomíná již r. 1420 (A. Sedláček, Hrady III. 109; o Polhomeřích, jak se jim v Ce- chách říkalo, sr. A. Rezek v AČ VII. 240“; o Ruprechtovi k r. 1452 i 1457 sr. Bl. Rynešová a Jos. Pelikán, Listář a listinář Oldřicha z Rožm- berka IV. 349 a 416-17). Polheim měl známým v Rakousích vysvětliti a omluviti trapnou roli, jež na sněmu volebním připadla Janovi z Rožm- berka, když se asi Pavel Dětřichovic k takové apologii nemohl odhodlati. A Polheim tak učinil, zajisté na základě informací, jež dostal z kanceláře krumlovské, neváhaje užíti i nevhodné štafáže pohotových katů a vydatně tím konkuruje s vratislavským podáním Tempelfeldovým, opírajícím se o osobní informace Leubingovy. Bachmann list ten vydal ve FRA II. 46. 1—2. Urozený pane a příteli milý! Službu svou vzkazuji. Jakož jste mně nedávno psali o novinky: nebyl jsem v tu dobu doma a byl jsem v potřebách své paní.1 Nyní dávám Vám věděti, že zvolený král český sbírá a chystá se vytrhnouti do pole a to proti těm, kdo nechtí jeho poslechnouti ke korunovaci, neboť on se mocí dal zvoliti. A míní a praví též zřejmě, že chce zemi rakouskou míti. Tu míním já i jiní dobří lidé, kteří mně dali noviny věděti, že potáhne do Rakous, a má mnoho naděje v některé šlechtice v Rakousích s jejich zámky, kteří mu k tomu mají pomoci a rádi se vrátí dříve, než se knížata3 spolu dohodnou. Milý příteli! Víte-li někoho v zemi rakouské, jemuž dobré přejete, toho můžete ovšem důvěrně varovati. Podle toho nechť se řídíte se svými chudými lidmi, když nikdo neví, kam se to ještě stočí! A čeho se dovím nebo dotážu, chci Vám ve dne i v noci dáti věděti. Také Vám dávám věděti, že Míšenský4 [kníže] svůj5 les pře- hradil a příkopy okopal, takže žádná sůl do Čech nemůže, a je o to veliký pokřik 64

Strana 65
v Praze. Také Jiřík poslal pana Dětřicha,6 pána českého, k panu Joštovi z Rožm- berka, biskupu vratislavskému: má ho korunovati osm dní po sv. Jiří,7 a jedná i žádá ho o to: ale pan Jan z Rožmberka a my všichni dobrou naději máme, že se to nestane. A pán8 k jeho volbě nikdy „ano“ říci nechtěl. Tu přišli dva kati? přede dveře. 10 Tu řekl panll ze Šternberka: „Milý příteli Rožmberku! Ty nás všecky připravíš o krk“. Můj pan z Rožmberka ještě mluvil a jim připomínal ten zápis, který byl učiněn mezi zemí rakouskou a Čechami.12 Tu řeklil3 k mému pánu z Rožmberka: „Tvoje pečeť nevisí při něm!“ Tu odpo- věděl jim pan z Rožmberka: „Visí při něm pečeť mých předků! A uvažte, že co chcete činiti, za to třeba nám ctí odpovídati“! Tu společně křičeli: „Rádi uvidíme, kdo tu chce býti proti!“ Tu odešel Šternberk s Rožmberkem na rozmyšlenou. Tu řekl Rožmberk: „Slyšeli jste, co jsem řekl a mluvil.“ Tu po rozmyšlení Šternberk vstoupil před krále a pravil: „Chceme Tě míti.“ Nyní postavili se kati uvnitř ve světnici před králem u dveří. Milý příteli! Jistě rozumíte té vážnosti a umříti, to je bída! 1 Paní Anežky ze Šaumburka, vdovy po Jindřichovi z Rožmberka a pak choti Michala z Hardeka, jíž pan Jan, nemoha jí věno vyplatiti, postoupil oba hrady Rožmberky. - 2 Šlechtici. - 3 Císař Fridrich a Albrecht Rakouský i Zikmund Tyrolský. - 4 Kurfiřt Fridrich Saský. -5 Na severozápadní hranici mezi Čechami a Míšní. - 6 Z Chlumce. — 7 1. května. — 8 Jan z Rožmberka. - 3 „zwen hocher (v dalším znění,„die hocher“); latinská obdoba je v „„Kronice rožmberské“ tortores, v celské ,vier pas- ser“. 10 Sněmovny. - 11 Zdeněk. - 12 Z r. 1364. - 13 Češi. 65

Strana 66
XIV „STARÉ LETOPISY ČESKÉ O VOLBÉ samé, jsa ještě pod trvajícím čerstvým dojmem událostí a za- pomenuv při tom ve svém opojení nejdříve na její přesné datování, jež pak dodal až průběhem dalšího vypravování, pojednal autor textu B ve zvláštní partii, vynikající při vší své stručnosti svěžestí radostné vzpo- mínky na událost sice již déle čekanou, přece však ve chvíli rozhodnutí překvapivou. Byl sám dosti objektivní, aby později, ke konci let padesá- tých, neušetřil milovaného krále výtky pro nářek lidu na špatnou minci, ale přece byl jedním z těch „věrných Čechů“, sdílejících obecné nadšení voličů Jiříkových i lidových mas na náměstí, radujících se společně nad tím, že byly vyvedeny z moci německých králů, v něž zahrnoval letopisec i nedávno zemřelého Ladislava, ačkoli i jemu, „tomu krásnému mládenci" dříve věnoval lítostivé slovo. Obecnou náladu národní většiny utrakvis- tické k otázce volby dobře vyjadřoval i jeho poměr k ní, když konstatoval sněmovní ohledání „starých práv českých“, ovšem s ne právě správným výkladem přímo nepřipomenuté zlaté bully Karlovy, že po vymření krá- lovského rodu - beze zmínky o dědickém právu princezen královských — si Češi mohou voliti krále „z rodu panského aneb jiného, ktož by se k tomu hodil“; zde již akcentování rodu panského před kandidáty jinými naráží na kandidaturu domácí a to, třebas nepřímo, Jiříkovu. Úryvek je ze St. let. čes. (Fr. Palacký, 169-70.). Téhož léta, když sú se sjeli páni čeští, rytieři, zemané s obcemi českými na druhý sněm v puostě, ti rozmluvivše s velikú snažností a vážností, ohledavše stará práva česká a listy na to vydané od starodávna, že, kdyžby králuov rod sešel v Če- chách, že mohú sobě krále českého z rodu panského voliti aneb jiného, ktož by se k tomu hodil, udělati králem českým. A tak se na tom sněmu stalo, že páni čeští i s jinými obcemi dali sú k tomu plnú vuoli, a zvolen jest za krále českého urozený pán, pan Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad, zprávce český, ten čtvrtek před Přenesením sv. Václava v postě,i jakožto v hodinu XVII2 v Praze na rathúze v Starém městě. 66

Strana 67
A po tom volení veden jest ihned ode všeho panstva do kostela Týnského k Matce boží. A tu s velikú radostí zpívali sú kněží a žáci „Tě Boha chválíme“. A potom z kostela veden jest do svého dvoru královského.3 A z toho byla veliká radost věrným Čechuom, a mnozí sú plakali pro radost, že milý Buoh vysvobodil je z toho, že sú již vyšli z moci německých králuov, kteříž sú myslili zlé učiniti lidu českému a zvláště těm, kteříž přidrží se Ctenie svatého. 12. března. — 2 Půl jedenáctou. — 3 Nynější Obecní dům. 67

Strana 68

Strana 69
C. PO VOLBÉ

Strana 70

Strana 71
XV INVEKTIVA MIKULÁŠE TEMPELFELDA BYLO již výše ukázáno na vlastní Tempelfeldův zdroj o chystaném zná- silnění nepovolných voličů, že o tom jej zvláště informoval diplomat Leu- bing, jenž v Praze byl zástupcem Viléma Saského a jenž pak se snažil svou porážku zakrýti a zároveň i mstíti šířením uměle vykonstruované legendy o Jiříkově komplotu. To se znamenitě hodilo Tempelfeldovi, ka- novníku a kazateli ve Vratislavi, jenž v široce rozvinuté polemice proti volbě i potom proti korunovaci Jiříkově jen na konci let padesátých po- kračoval v zápase Vratislavských r. 1454 proti tomu, aby králi Ladisla- vovi skládali hold v Praze a ne v samé Vratislavi, jda při tom ve stopách staršího polemika proti husitství, opata zaháňského Ludolfa. Nelze mu upříti rozsáhlou učenost, ve všem jevící člověka úplně zakotveného ve středověku, a této těžké zbraně hleděl využíti proti českému kacířství, v němž viděl národnostně i nábožensky největšího nepřítele svého svě- tového názoru, jejž bylo třeba každým způsobem zničiti. A dokonalým ztělesněním tohoto hrozivého nebezpečí byl mu již dříve Jiřík. Nebezpečí toto by bylo povážlivě vzrostlo uznáním jeho volby za krále a jeho koru- novace, neboť tak by byla nejen zmizela všecka naděje na potlačení čes- kého kacířství, nýbrž naopak tím by se dostavily vyhlídky na další vzestup češství i utrakvismu, což se Tempelfelda bolestně dotýkalo jako sebevě- domého Němce i jako katolického preláta. Odtud jeho polemická agilnost proti Jiříkovi, jíž každý prostředek byl dobrý. Vášnivost kazatelského štvaní se u něho přenášela i v jeho praxi literární, v níž zvláště našlo své působivé místo podezřívání všeho druhu, nahrazujíc úplně nedostatek faktických důvodů a odvažujíc se často přímého znásilňování historické skutečnosti. A řada jeho traktátů z r. 1459, z nichž největší uvedl ve zná- most teprve r. 1880 J. Loserth (v AOGLXI/1), před nímž však již r. 1860 otiskl traktát menší, zvláště proti Jiříkově korunovaci, Max Jordan („Das Königthum Georg's von Poděbrad“) - svým neostýchavým povykem vy- datně pomáhala oklamati veřejné mínění katolické Evropy nejen v sou- 71

Strana 72
časnosti, nýbrž i v daleké budoucnosti (Loserth dokázal, že i v 16. století stále ještě působil vliv Tempelfeldův, třebas ne přímo pod jeho jménem, nýbrž anonymně, v Cochlacově „Husitské historii“); posléze největší službu autoritativnosti jeho díla prokázala, jak již bylo výše zmíněno, ne- kritická důvěřivost Ad. Bachmanna. Ve Slezsku samém záhy vábily trak- táty Tempelfeldovy k následování, jak o tom svědčí r. 1462 spis vrati- slavského dominikána Theodora Strigtzena, neznámá nyní jeho apologie papežského legáta Fantina de Valle, když byl od Jiříka uvržen do vězení, i později, již za papeže Pavla II., jeho přímý spis proti Jiříkovi, „uchvati- teli království českého“, na obranu autority papežské; podobně s tím sou- visela polemická činnost Gabriela Rangoniho, dále níže dotčená (sr. o tom spis Bzoviův „Tutelaris Silesiae“ z r. 1608 na str. 35-36 i 28 29 a stručné opakování jeho údajů u Klosa ve SS. rr. Sil. III. — 1847 - str. 337-38). Otoporné kostrbatosti formy Tempelfeldovy sr. zmínku v úvodu k čís. XVII o Rudolfovi z Rüdesheimu. Úryvky dále otištěné jsou u Lo- sertha 166-169. 171-172. 173-174. Dále byl [Jiřík] zvolen nátlakem a křikem obecného lidu. Je to zřejmé ze sku- tečného výsledku i z podvodně nastrojeného jednání při volbě. Neboť onen lstivý zvolenec svolal generální sněm pánů, měst a šlechty království, ne výslovně k volbě královské, nýbrž aby se sněm postaral o obecný mír a učinil řádné opatření i uspo- řádal záležitosti, v nichž spočívala nesnáz o gubernátorství v království. Je to jasné z některých listů, jež onen vetřelec mnohokráte a mnohým napsal, aby se sešli na tomto pražském sněmu. Mezitím však začal jednati s arcikacířem Rokycanou a jeho prostřednictvím s jinými jak v městě pražském, tak venku v jiných místech, městeč- kách a hradech. Počal také tenkrát jednati se znamenitějšími pány království, s pány z Rožmberka, ze Šternberka, z Michalovic a četnými jinými, o tom, aby mu dali hlasy při volbě královské, tvrdě, že pro svou oblibu má množství přivrženců v lidu, nejen u Táborů a jiných ze své strany a víry, nýbrž i z druhé strany, totiž z víry německé.1 Ale když nemohl dostati žádoucí odpověď, naléhal prosbami i hrozbami, žádaje, aby mu nepřekáželi, nýbrž mu spíše přáli tu hodnost, na kterou, jakoby od Boha byv povolán, byl předem určován voláním lidu: „Chceme mít za svého krále Čecha, a to toho, který lépe než jiní umí vládnouti,“ a po případě, kdyby mu vůbec chtěli 72

Strana 73
překážeti, že by mu stačilo, aby znal podle osoby a okolností ty, kdož by mu překá- želi dosáhnouti tak vysoké důstojnosti. Když oni urození hleděli se z toho dostati mírně i snažně, říkali nakonec takto: „Až dojde k volbě samé, my, vyslechnouce jiné a uvážíce okolnosti, učiníme, co bude rozumného a bude moci být k prospěchu království.“ Četní z nich také připojili, že je rozumné a přiměřené, aby se o volbě hlavy království konala řádná porada a že se nemá jednati překotně a urychleně při této velmi důležité záležitosti království, která se týká obecné cti a prospěchu všech obyvatel království. Upozorňovali na to, že jsou při volbě krále českého mnohá privilegia, aby se zjednala právní jistota, že se nic nestalo nebo nestane k jejich újmě. Když pak se těmito a podobnými způsoby přesvědčování páni výmluvou na čas, třebas krátký, vykrucovali, začal zatím Rokycana, který je mocný a arcikacíř, ze všech sil svých pracovati, aby vnutil správce, jenž mu byl od počátku správcovství i předtím hluboce nakloněn, chtěje osobně způsobiti, aby byla volba co nejdříve vy- konána. I poslal do domů měštanů, řemeslníků, kupců, k představeným cechů, ře- mesel i k jiným, k nimž mohl, a přímo i pokyny je přemlouval, žádal a jim nařizo- val, aby z rozličných důvodů svorně pro Jiříka hlasovali. A poslal i do jiných měst, hradů, tvrzí a městeček svého smýšlení a sobě známých své kaplany a kněží sobě oddané, aby činili totéž, dovolávaje se pro to znamenitého prospěchu země a národa i jiných výhod, aby byl za krále zvolen Jiřík a ne někdo jiný, s tím důrazným upo- zorněním, že, nebude-li onen zvolen, padla by potom volba nepochybně na jednoho z knížat německých, neznalého jazyka českého. A ten zvolenec by často bral větší zřetel na Němce a jejich činy než na činy Čechů, a úřady komory královské a jiné veřejné hodnosti by byly spíše udíleny Němcům než Čechům. A rovněž tak by se dálo v jiných městech královských, že by obecněji byli od krále Němce povyšováni na konšelství a výnosné úřady Němci než Češi; rovněž tak [by bylo] při jiných úřadech jako při fojtstvích, hejtmanstvích a obročích v království i mimo království, od nichž by často byli Češi odstrkáváni a na něž by byli povyšováni Němci. Zvláště třeba uvážiti, že v sousedních zemích království, jako v Rakousích, na Moravě, ve Slezsku, v Šestiměstí,2 Lužici a Míšni jsou Němci, kteří jsou Čechům z jakési vrozené nenávisti nepřátelští. A nikdo z Čechů by nemohl pro neznalost jazyka s takovým králem důvěrně mluviti nebo o něčem jednati a docházelo by ke spiknutím, zradám, úkladům a zločinům proti celému českému národu a mohl by nastati ten důsledek, dávno již toužený, a jak Němci tvrdí, prorokovaný, že by český národ byl 73

Strana 74
vůbec vyhlazen, nebo aspoň že by Ceši byli mezi Němci považováni za cizince a otroky. A pro pravdivost toho se dovolávali lstivého jednání krále Ladislava, jakými cestami a způsoby zavrhl Čechy a přitáhl k sobě Němce a dal jim přednost; ještě by je byl výše povznesl, kdyby se toho byl odvážil, a nepochybně, kdyby byl měl plnou moc, byl by způsobil Čechům více škod a příkoří, ač přece znal a uměl se vyjadřovati českým jazykem při všem svém jednání. Jestliže tedy bylo proti králi, který znal a uměl jazyk, tak silně předpojaté mínění o utlačování Čechů a strach z budoucího zla, jak teprve by vznikla předpojatost a co strachu by bylo nahnáno tuzemcům, kdyby byl zvolen za krále německý kníže, méně rozumějící naší řeči! I způsobili pak ti z oné strany3 a onoho smýšlení tolik, že žádný z pánů krá- lovství nemohl bez těžkého nebezpečenství vyjít z pražského města. Konečně byl oznámen den a hodina, kdy se měl na radnici konat sněm o volbě budoucího krále, ale dříve než se lid shromáždil, bylo potajmu umístěno v komorách a soukromých příbytcích několik set ozbrojenců, byl také připraven rychtář s biřici a jinými obec- ními služebníky u mázhauzu radničního, ale přece mimo síň, určenou pro konání volby; a mezi nimi byli pochopové a žalářníci, průvodci a dozorci nad vězni a katovi holomci. Ba byl mezi nimi i vrah neboli kat, a to nejeden, nýbrž i více jich, jak tvrdí ti, kdož byli při té podívané přítomni a viděli to. Byli také četní žoldnéři a ozbrojenci rozloženi po sklepích a jiných blízkých místech, aby vykonali to, co jim bylo Jiříkem a arcikacířem Rokycanou uloženo. Když se konečně shromáždil lid, zatím co začalo volební jednání, žádali někteří odklad, aby se lépe poradili; někteří chtěli, aby se při té volbě postupovalo podle znění privilegií a podle zřízení zemského o tom jednajících; byli také přítomni, kdož tvrdili, že se neporadili o volbě královské, protože se prý znění svolání vůbec o ní nezmiňovalo. Byli také někteří, kdož by byli raději byli mimo město než v rad- nici, i kdyby jim přímo hrozilo nebezpečí na majetku; byli i jiní, kteří se snažili odejít z města a zachránit se útěkem, ale, zklamavše se v naději, protože cesta byla uzavřena, byli nuceni zůstati, a to i předáci celé země. Nač více slov? Zatím co se mluvilo o volbě, začal lid, jako by první hlasoval, s pokřikem volati slova: „Ne- chceme míti jiného za krále než Čecha! Když pak někteří z pánů chtěli vyjíti z radniční síně, aby o věci jednali nebo alespoň o ní mezi sebou promluvili nebo se lépe poradili, jen velmi málo jiných šlo 74

Strana 75
za nimi, rozechvěných strachem; jiní pak, aby se volební jednání protáhlo, začali naléhati, ať alespoň se veřejně všem přečtou privilegia království o formě a způsobu volby, od předchozích pánů císařů, králů nejmilostivěji a velmi rozváženě vydaná, kdyby snad bylo možno z těchto privilegií vyvodit řád zákonité volby: tento návrh jako rozumný se četným zalíbil. A byla přinesena některá privilegia, ale, než byla z části přečtena, začal mezi shromážděnými4 veliký hluk a nezkrotný křik a mezi jinými jeden účastník silným hlasem zvolal slova: „Ať je pan správce naším králem! I mohutněly hlasy ostatního lidu obecného i luzy a k jejich volání se přidávali druzí, poslušni návodu, a zesilovali jejich volání svým pokřikem. Jednohlasně pak jej,5 jako božím vnuknutím předurčeného a zvoleného, [uznali] starší věkem páni království, seznavše, že se skrývá veliký počet ozbrojenců v radnici i mimo ni, a zvěděvše, že vrahové a kati, prolévající krev lidskou a žíznící po ní, čekají blízko dveří volební síně, zcela přichystáni setnout hlavy těm, kdyby někdo odporoval volbě. * O nátlaku pak a donucení je zřejmo za prvé z přítomnosti katů připravených k zabíjení; za druhé z ukrývání ozbrojenců jak v radnici, tak mimo ni; za třetí z chování obyvatel, kterým bylo nařízeno, aby stáli připraveni k boji proti těm, c nichž se zdálo, že jednají slovem nebo skutkem proti správci. Hle, příčiny a dů- vody volby, z nichž jak vypravují její dobří svědci, bylo potom zjištěno, že, kdyby byla volba tak neproběhla, byl by vznikl přirozený rozbroj a byl by začal boj tak, že by bylo i více lidí zabito bud předem pojatou ukrutností ozbrojenců nebo předem uloženou nelidskostí katanů! Jestliže tedy má onen vetřelec z tak veliké škody získati prospěch, o tom ať rozhodne rozhodčí lidských skutků! Jet pokládán opravdu tento nátlak o tolik méně za doporučení hodný, ba spíše o tolik více za hodný potupy, oč více byl nařízen ne pro jiného, jak je zvykem, nýbrž ze ctižádosti pro sebe: pročež i sama volba, nakažená nesnesitelným bludem a zastrašováním, zůstává naprosto neplatnou a vynucenou atd. Dále, protože nebyl zvolen těmi, kterým, jak známo, přísluší volba podle práva, zvyku a privilegia. Je to zcela zřejmý důvod a nad každou výjimku silnější. Nebot volba českého krále nepřísluší řemeslníkům, prostému lidu a luze města pražského. Neboť ti se neřídí rozumem, nýbrž, vedeni vášněmi a nezkušeností, dělají, co chtějí. A proto dostali jméno luzy,7 a tak, jak se zdá, má menší právo prostý lid z jiných českých měst než luza pražská. Tak ani nepřísluší volba českého krále purkmistrovi 75

Strana 76
a konšelům města pražského z téhož důvodu, protože, co se toho týče, mezi radou pražskou a radou jiných měst nebo městeček království nezdá se větší nebo menší důvod nějaké rozdílnosti. A tyto vrstvy8 byly při volbě počtem silnější! Neboť jeden ze řemeslného lidu, jehož celé jeho jmění bez šatů stěží se vyrovná cenou jednomu uherskému zlatému, prvý prý zvolal a začal křičet: „Za českého krále chceme správce Jiříka“ atd. Tak ani nepřísluší volba jenom rytířům, panošům a manům království, protože, když se oni sami o sobě shromáždí, tu vzniká podivná sebranka, která se nazývá lidem od chtění, protože bez ostychu dělá, co chce, ať je to dobré nebo zlé.9 1 Katolické. -2 Šestiměstí je Horní Lužice a Lužice je Dolní Lužice. - 3 Jiříkovy. -4 Na náměstí. - 5 Jiříka. — 6 Jiřík. —7 Lat. slovní hříčka: volgus (sprostý lid) a volo (chci). — 8 Autor tu míní zástupce městské na sněmu a prostý lid spolu s chátrou na náměstí. — Nemyslí se tím nic menšího nežli upření práva volebního vedle zástupců městských i druhému, rytířskému stavu a jeho výhradné přiř- čení stavu panskému. 76

Strana 77
XVI HISTORIE PETRA ESCHENLOERA Z TÉHOZ prostředí Jiříkovi nepřátelského se zrodilo i literární dílo vra- tislavského písaře městského (od r. 1455), v lecčemž sice Tempelfeldovi příbuzné, jinak však zcela od něho rozdílné. Byl-li Tempelfeld neústup- ným scholastickým doktrinářem, poddávajícím se zcela myšlence napros- tého odporu Vratislavi i ostatního Slezska proti Jiříkovi, byl naproti tomu Eschenloer zastáncem vhodného kompromisu, jenž by umožnil dobrý, mírný poměr jeho milovaného města s Jiříkem, třebas utrakvistou, jak k tomu Eschenloer shledával i jinde a jindy obdoby, že katolíci žili pod vládou nekřesťanskou, zůstávaje však při tom důsledným odpůrcem Jiří- kovým. Toto jeho stanovisko méně vyniklo v jeho starším díle latinském, v „Historia Wratislaviensis“, jehož stejně latinským doprovodem byly různé listy do Říma, kde podle svého úředního postavení musil leckdy před papežem hájiti Vratislavské způsobem dosti podobným polemikám Tempelfeldovým; zato však dotčené jeho kompromisní hledisko výraz- něji vystoupilo v jeho pozdějším díle německém z let patrně již sedmdesá- tých, v „Geschichten der Stadt Breslau“, psaném již pod dojmem nebla- hých následků války s Jiříkem, kde jeho nový, pragmatisující způsob po- dání mu dovoloval rozdělovati v novém líčení událostí let minulých lépe světlo a stín a více se přiblížiti k jádru pravdy historické, i když podání jednotlivostí v díle latinském bylo správnější a konkretnější. Bylo ironic- kým osudem Eschenloerovým, že se vlastně sám stal historikem husitského krále, pokud to vypouklé zrcadlo, v němž dal obrážeti se zlomkům jeho kralování, dovolovalo, zatím co s české strany nezanechala památka Jiří- kova stopu v nějaké větší, souhrnější synthese, ať již dílo takové zapadlo, jako se patrně stalo se spisy Šimona Slánského, u nichž známe jen jejich tituly, nebo že více prací takových vůbec nebylo. Přes všecku svou sub- jektivnost však historické dílo Eschenloerovo přece jen leckde si vůči Jiříkovi vedlo poněkud objektivněji, jak právě je viděti v jeho zmínce 77

Strana 78
v kronice německé o volbě pražské, kdežto starší verse latinská k obšír- nému citátu z Eneáše Silvia jen přidává dosti zmatené pokračování: „Tento Jiřík [sic!], jak mnozí řekli, že jeho volba, jež vyplynula z užití násilí, ani podle práva neplatí, protože ji strach vynutil. Ačkoli mudrcl praví, že se krá- lovství zjednávají zbraněmi, ne zákony, přece při tomto muži, domnívám se, nebyla to volba platná, když se narodil nakažený nevěrou obou rodičů, sám jsa v ní živen, jsa jejím obráncem i vychovancem. Nicméně se jeho volba stala a průběh měla ve čtvrtek po neděli Oculi2 léta Páně 1458 na radnici pražské. Toto místo je v latinské versi (ve vydání H. Markgrafa z r. 1872 ve SS. rr. Sil. VII na str. 17-18). V příslušné partii verse německé (ve vydání J. G. Kunische I. 1847. 46 a d.) se kromě bohaté nabídky krále francouz- ského uvádí, že ke sněmu volebnímu byli obesláni jen „někteří Češi“ načež po výkladu o povaze nároků dalších kandidátů (Kazimíra Polského, Viléma Saského i tří Habsburků — císaře Fridricha, jeho bratra Albrechta i Zikmunda Tyrolského — bez ohledu prý na ně byl Jiřík „za krále zvolen, pozdvižen a vyvolán. Byl z radnice od Čechů veden do kostela Rokycanova v Týně s velikým hlukem i chvalozpěvy a posazen před vysoký oltář3 a od Čechů jako král pozdraven. Neslušelo se na radnici krále voliti, nýbrž v hlav- ním chrámu u sv. Václava se vzýváním Ducha svatého. Mnoho řečí povstalo z té volby, jak byla způsobena násilím a jak všichni křesťanští lidé4 k tomu byli donuceni, Mnoho prý katů měl Jiřík: kdo by se proti volbě vzpíral, měl býti zabit. Ale ne- mohlo to býti pravda, nýbrž všichni Ceši, kteří tu byli přítomni, obojí, pod posluš- ností stolice římské i ze sekty Rokycanovy, byli svorni a svobodni v této volbě. Avšak nebyl při tom žádný biskup, žádný duchovní prelát, žádný kníže, příslušný ke Koruně české, nikdo ze svatého5 lidu z Moravy ani ze Slez, nikdo z Lužice a Šesti měst.— Bez jich všech vědomí a vůle byl Jiřík za krále českého pozdvižení, většinou od kacířů. Bylot zajisté slušno, aby kacíři kacíře za krále volili. 1 Tu zase Eschenloer se vrací k Eneášovi. — 2 Datum toto (9. března) je chybné: má býti „před neděli Oculi“ chyba ta se opakuje i ve versi německé (I. 47). V dalším znění latinském na str. 28-29 větu ,Ne zbraní tento Jiřík, nýbrž moudrostí a přičinlivostí, jichž mu nechybělo, vůli [voličů] namnoze si zjed- 78

Strana 79
nal“, lze, tuším, spíše přiznati biskupu vratislavskému Joštovi z Rožmberka, o němž se před tím mluví, než Eschenloerovi samému.—3 Tu je ohlas traktátu Rudolfa z Rüdesheimu (1467), jedna ze stop pozděj- šího vzniku verse německé. — 4 Katolíci. — Zde se tento mesianistický přívlastek vztahuje na katolí- ky, jako tichý protest proti českému, utrakvistickému pojetí mesianistickému. 79

Strana 80
XVII TRAKTÁT RUDOLFA Z RUDESHEIMU IRUDOLF, biskup labudský, jenž r. 1465 byl určen jako legát papežský k tomu, aby řídil v zemích českých akci proti Jiříkovi a jenž se po smrti Jošta z Rožmberka stal r. 1467 biskupem vratislavským, vlivně zasáhl ve spor mezi Jiříkem a kurií papežskou a zúčastnil se ho i literárně, krátce předtím, než se stal Joštovým nástupcem. Byl to ochotný služebník pa- pežský, ale s nadáním dosti skrovným, nevyznačuje se zvláštní bystrostí politickou, což se u něho projevilo i literárně. Do prostředí vratislavského dobře zapadal, jak je viděti z patrných stop v jeho traktátu z r. 1467 proti Jiříkovi po málo jen starších polemicích slezských, mezi nimi nejen po anonymním autoru historie o smrti Ladislavově, vzniklé někdy na počátku r. 1458, nýbrž i po Tempelfeldovi, na jehož druhý, menší traktát, vydaný od Jordana, ukazuje přímo slovně, ne však bez jistého porušení, místo o branných přípravách Jiříkových (u Jordana na str. 373; zde se jasně rozlišují ozbrojenci na radnici i tlupy lidu na náměstí, čehož však u Ru- dolfa není). Nechutný latinský pamflet Rudolfův svou těžko srozumitelnou fraseologií, podobnou spisům Tempelfeldovým, onou temnou a mnoho- mluvnou fraseologií, které, chtěl-li vystihnouti stylovou povahu auto- rovu, se nedovede vyvarovati v obou případech ani moderní český pře- klad, stojí hluboko pod stylovými hodnotami slavného „Manifestu“ Re- hoře Heimburka z r. 1466, proti němuž byl psán. Je dosud nevydán, a širší zmínka o něm je u P. Joachimsohna ve spisku „Die Streitschrift des Minoriten Gabriel von Verona“ (v programu reál. gymnasia v Augšburce 1896), jenž uvádí, jak se ozvěna spisu Rudolfova zjevně ozývá v podob- ném současném, jen o něco mladším traktátu Gabriela Rangoniho z Ve- rony. Užil jsem opisu z rukopisu vratislavského, v němž je i originál la- tinské kroniky Eschenloerovy: opis ten r. 1925 pořídil Adolf Zeman, tehdy člen mého semináře v Brně a nyní profesor v Plzni. 80

Strana 81
Ale Jiřík, nestaraje se tak o jiného nástupce jako o své vlastní nástupnictví na království, pod záminkou, že mají být slyšeni vyslanci svrchuřečeného velikého krále francouzského, ohlásil do Prahy sněm některým, o nichž věděl, že jsou ochotni k věcem, jež chtěl dělat. A tam se také konečně sešli někteří z věrných1 pánů království, ale v malém počtu a s malou mocí. Když se tedy stavové v ustano- vený den dostavili a vjedno shromáždili, aby vyslechli svrchuřečené vyslance,2 bylo těmto odepřeno slyšení, a od Jiříka a jeho společníků byl příliš bezohledně a násilně podán návrh, aby se jednalo o volbě budoucího krále. Nechť si povšimne, prosíme nyní, Vaše Výsost, přeslavný panovníku,3 jaká, jak nestvůrná, jak vynucená, jak všemu právu božskému i lidskému odporující, jak předem předpojatá, jak též zkrátka bez veškerého rozumu [je tato volba královská]! A je-li [volba tato] ne- platná, nebyla [tu] vykonána volba, nýbrž stalo se a bylo spácháno znesvěcení, protože nepředcházelo žádné zákonité a pro vyřízení věcí tak nesnadných potřebné pozvání nejen těch, kterým na tom záleželo, ba ani těch, kteří měli býti pozvání podle práva, [totiž] ctihodní biskupové, přeslavná knížata, páni, velmožové, rytíři a šlechtici nejvěrnější, nýbrž též moudří purkmistři předních měst královských. Těmi všemi kromě malého počtu oněch, kteří přišli, nejsouce zpraveni o volbě, opovrhli a nedbali jich. A když tam bylo rozhodnuto o některých věcech, které se netýkaly volby, jak jsme pověděli, nezbyla hrstce věrných proti návrhu zastírané volby žádná možnost odporu. Neboť volebním místem byla pražská radnice, ve které byly silné ozbrojené oddíly spolu s tlupami lidu, kacířů, a to nejzuřivějších, na všech stranách je obklopujícími — oddíly tak předem navedené, jako když byl vydán Kristus a vyžádán Barnabáš. Ozývaly se hlasy jednomyslně provolávající tohoto Jiříka z Poděbrad za krále. Ale ani tam nescházelo krutých skupin katanů, aby, kdyby někoho povzbudila k odporu bud láska k vlasti nebo horlivost o království nebo o čistotu neposkvrněné víry a Ježíše Krista, aby ihned odpykal připravené a zhoubné tresty. 1 Katolických. - 2 Francouzské. - 3 Králi Matyáši! 81

Strana 82
XVIII HILARIUS LITOMĚŘICKÝ A PAVEL ŽÍDEK JE CHARAKTERISTICKÉ, že nějaký přímý ohlas z Tempelfelda marně hledáme u hlavního českého literárního odpůrce Jiříkova, u Hilaria, v le- tech šedesátých katolického administrátora pražského, jenž také r. 1467, jako Rudolf a Gabriel Rangoni, napsal rozsáhlý traktát proti Jiříkovi, vě- novaný záměrně Janovi z Rožmberka (vydán byl r. 1898 od Zd. V. To- bolky). Jestliže se autor zde omezil jen na nejpovšechnější zmínku o volbě z r. 1458, nebylo to spravedlivým uznáním historické skutečnosti, jejímž byl Hilarius stále pozorným divákem a zaujatým soudcem, nýbrž příčina toho tkvěla v nesnázi, jak vytknouti Jiříkovi násilnosti a podvody volební, což by byl zajisté rád učinil, třebaže sám o nich přesvědčen nebyl, a ne- dotknouti se při tom svých panských spojenců, s nimiž se od r. 1467 již přímo účastnil odboje proti Jiříkovi anebo jež (jako právě Jana z Rožm- berka) hleděl pro odboj ještě získati. Neměl v tom daleko k Pavlu Žíd- kovi, jenž sice asi stejně dobře jako on věděl, jak nepříjemná je situace odbojníků, dřívějších voličů Jiříkových, ale jenž se přece při vší své neo- malenosti neodvažoval mluviti o neplatnosti volby pražské. Jestliže Hilarius jen z dálky naznačoval, jak volba Jiříkova měla svůj základ v mocenské váze, kterou získal předchozím gubernátorstvím, ovšem místo jeho zásluh tehdejších přehnaně zdůrazňuje, že tak v moc svou dostal hrady královské, a všecku agitaci předvolební jen jemu přičítaje s opatrně při tom zamlčením významného podílu Zdeňka ze Šternberka, o němž, vůdci nového panského odboje, se pochopitelně nesměl zmíniti - učinil tak stručnými slovy (na str. 14), že po smrti Ladislavově „Jiřík,1 svým gubernátorstvím zmocniv se zámkóv královských, vedl k tomu, jakž mohl, dary, hrózy, sliby i prosby, aby byl králem českým. To jest jemu tak přišlo, jakž bylo zjednáno“. 82

Strana 83
Pavel Žídek, literát na dvoře Jiříkově, ve své „Spravovně“ (vydání Tobolkovo str. 181), v krátkém náčrtu českých dějin od doby Karlovy obrat po smrti Ladislavově stručně shrnul takto: „Potom na královstvie uherské zpuosobem páně Jiříkovým bude volen syn Hunad Janušuov, kterému dal pan Jiřík dceru svú. Potom sjedú se páni čeští, aby volili krále, i volé pana Jiříka, té chvíle správce českého, za krále řádným a jednostajným volením. 1 Prostě ho tak Hilarius nazýval ne se zřetelem k jeho proslulosti, obecně známé, jako spíše s hanlivým úmyslem, jako krále sesazeného. 83

Strana 84
XIX „DIALOG“ JANA Z RABŠTEJNA AUTOR, jenž v prvních letech kralování Jiříkovi konal služby diploma- tické, odcizoval se pak jemu průběhem horšícího se jeho poměru k papeži, ale přece ne tak, aby zcela přestoupil ke straně odbojných pánů: vidělů jim dobře do svědomí, do jejich sobeckých úmyslů, zvláště pak samému vůdci, Zdeňkovi ze Šternberka, jejž přímo v „Dialogu“ vyznačoval jako nápadníka trůnu českého proti Jiříkovi. V kritické situaci po odsouzení Jiříkově od papeže Pavla II. na konci r. 1466, kdy se měl Jan mezi oběma stranami rozhodnouti, třebas uznával nutnost poslušenství papeži, přece zatím dosti dlouho zůstával státi stranou, důvěřuje, že správnější a úplnější informace urovnají kurii římské přece jen nějakou cestu ke smíru se sesa- zeným králem, jemuž jeho velkých zásluh o český stát a především o Ce- chy samé neupíral, ač mu je sám zcela nemohl ani přiznati. Měl sice za- jisté na mysli i výsledky vladařského díla Jiříkova, když v „Dialogu“ někdy na počátku r. 1469 napsal: „Kolik sousedů království, tolik nepřátel: neboť zuří v duši proti Čechů nejmocnějšímu národu nízký lid. Tato však Čechie, majíc na obranu statečnost a sílu národa, jako paní vyniká nad ostatní národy.1 Avšak, háje zde svého neutrálního stanoviska, zacho- val se i k volbě z r. 1458 na venek objektivně: sám při ní nebyl, jsa tehdy v cizině, a mohl proto o ní jen užíti zpráv spolehlivého svědka, bratra Prokopa, českého kancléře. Dostačilo mu při tom, že mluvčím o ní při fiktivním svém rozhovoru se Zdeňkem ze Šternberka, s Vilémem z Rábí a s Janem ze Švamberka, právě učinil pana Viléma, jenž stále zůstával Jiříkovi věren. Ten výrazně charakterisoval sobecké chování Zdeňkovo před volbou, jež určilo i jeho rozhodující vystoupení pro Jiříka při ní, nezatajuje však při tom, že vůli „vší šlechty a snadno souhlasícího lidu obecného“ Jiříkovi naklonily jeho činy v poli i v míru, ač prý nechybělo se strany katolické nespokojenosti s tím, co se dálo. Vlastní hledisko Rab- 1 Ve vydání B. Ryby, („Dialogus“) v „Památkách staré literatury české" I. 1946. 96. 84

Strana 85
štejnovo bylo charakterisováno názvem „spiknutí“, jehož sám, jako člen disputace, užil o volbě, názvem, jenž se ovšem vztahoval stejně k Jiříkovi jako ke Šternberkovi, ale jenž zároveň ve spojení s Vilémovým líčením volby vylučoval užití všeho násilí: nebyloť ho třeba a nátlak vlastní se omezil jen na hrozby, ani ne tak přímo Jiříka samého, jako pana Zdeňka, úplně stačící k zastrašení těch váhavců, kteří se nedali získati penězi ani potvrzením zástav církevních. Úryvky dále uvedené jsou ve vydání Ry- bově na str. 20, 22, 24. Po smrti krále Albrechta, jehož manželka byla z lucemburského rodu, tužby Čechů byly rozděleny na různé strany; byly rozdmychovány války a boje i proti domácím i proti zahraničním [odpůrcům], a vůdcem mnohých stran byl zvolen Jiřík z Kunštátu a Poděbrad, a náš Zdeněk ze Šternberka na rozkaz tohoto Jiříka konal válečnou službu jako nejmilejší jeho pomocník. Jiřík zaujme úřad správčí. Jeden duch, jedna ruka, jedna rada i všechno bylo společné Zdeňkovi a Jiříkovi.- Jiřík řídil Ladislava, Zdeněk Jiříkovu vůli, při čemž Zdeněk pod nespravedlivou záminkou získal mnoho církevních statků. Oč by totiž neusiloval, když všemocný [Jiřík] byl podle práva přátelství podroben jeho vládě? Ladislav, nežli mohl slaviti sňatek s dcerou francouzského krále, nakonec zemře; podle mnohých skonal smrtí přirozenou, podle mnohých však byl otráven. Věříme, že jeho smrt je známa těm, v jejichž škole a správě ten mladík žil. Vládní moc nad Čechy byla podle práva gubernátorského v rukou Jiříkových, a ten, svolav sněm, uhlazenou českou výmluvností, která mu lehce a hojně plynula, přesvědčil jej, že bude potřebí volby nového krále. A když mínění všech přednějších byla nerozhodná, Zdeněk první ze všech, ukončiv váhání, vyhlásí Jiříka za krále a první pokleknuv, vzdá jemu královský pozdrav. A na něho pro jeho skvělé činy, vykonané ve válce i míru, a pro jeho ne nejmenší vážnost, získanou moudrostí, všechna šlechta i obecný lid, snadno souhlasící, zvolali: „Ať žije Jiřík, český král! Pozdravujeme s pokornou úctou krále Jiřího!“ On, vzdav chválu Bohu, vykonával moc královskou. Tenkrát bylo by bývalo slyšet hlas mnoha věrných katolíků, jenž veřejně něco jiného volal a tajně mezi přáteli šeptal. Pomlouvali volbu, obviňovali Zdeňka, ale, 85

Strana 86
když viděli moc zvoleného i volitele, strachem a hrozhami zastrašeni, byli nuceni mlčet. A o tom všem při volbě, vynikající mužové, jseml pověděl pravdu. 1 Vilém z Rábí. 86

Strana 87
XX KRONIKA ROŽMBERSKÁ V TOMTO skrovném a chatrném latinském souboru, na němž po sobě bylo účastno několik autorů, náleží šestá část, mezi lety 1447 až 1458 (sr. J. Salaba, O nekrologu Třeboňského kláštera a Chronicon Rosense ve VKČSN 1902, třída filosof. histor. jazyk. XIII. 8), době poděbradské, a lze při tom jistou účast, spíše však jen v úpravě a opisu, přiznati zná- mému sběrateli památek literárních, Oldřichu Křížovi z Telče. Byla vy- dána dvakráte špatně a beze všeho poznámkového doprovodu (až na po- lemickou zmínku proti Palackému, v níž bylo opomenuto poznamenati jeho dodatek, že kronika je připsána k textům známé „Kanceláře krále Jiřího“) od Konst. Höflera, r. 1854 v AOG XII. 352 a d. a r. 1856 v „Geschichtschreiber der husit. Bewegung“ II. 77 a d., zde však jen částečně (1432-1529). Příslušnou část z let čtyřicátých a padesátých za- psal současník blízký Rožmberkům, jenž zajisté dobře znal nedávno vznik- lou tradici o volbě Jiříkově a snad i list Polheimův. Udaj o nepoctivém původu Jiříkově, nepochybně založený na hanlivém výroku v listu Zdeňka ze Šternberka synovi Jiříkovu Viktorinovi ze 24. srpna 1468 (sr. AC 20. 552 i mé „České dějiny“ III. 1. 2121), pomáhá určiti vznik zápisu v naší kronice po r. 1468. 1457 Ve čtvrtek dne sv. Klemental zahynul nejjasnější a nejlepší kníže, pan, pan Ladislav, král český, byv otráven Jiříkem z Poděbrad, správcem téhož krá- lovství. A týž syn nevěstčin byl zvolen za krále českého městem pražským, Kostkou2 a jinými jeho přivrženci. I jiní páni musili souhlasiti, donuceni byvše, a měl na radnici při tom tři katy pohotově stojící. 1 23. listopadu. Čtvrtek tu dán chybně místo středy, kdy bylo opravdu sv. Klimenta. - 2 Zdeněk Kostka z Postupic. 87

Strana 88
XXI KRONIKA CELSKÁ NĚMECKOU tuto kroniku až do 30. let století 15. napsal jakýsi mino- rita v klášteře v Celji (v bývalém Štýrsku) ještě před rokem 1456, nežli vymřel rod hrabat (a posléze knížat) celských smrtí strýce Ladislavova Oldřicha Celského (1456). Týž autor patrně pak, po r. 1461, připojil k ní dodatek a zde si kromě krvavého konce Oldřichova v Bělehradě všiml i sporů o jeho dědictví: při tom věnoval pozornost i smrti Ladisla- vově a volbě Jiříkově (v kapitole 39 a 41 na str. 147-48 v edici Fr. Kro- nesa von Marchland z r. 1883 „Die Freien von Saneck“, jenž kroniku uvedl obšírnou analytickou studií, zabývav se jí i již dříve, r. 1873, prací v AOG 50. 1 a d.). Zdá se, že autor tu užil vedle jiných pramenů zvláště i rozšířené po alpských zemích habsburských tradice rožmberské, jak ji asi znal z listu Polheimova. „Po odchodu a smrti krále Ladislava— království české podržel nevěrný a pro- tivný husita, Jiřík z Poděbrad, který původem i způsobem platil za malého muže. Toho musili páni a zemané za krále pozdvihnouti a korunovati. A jak to on způ- sobil, o tom chci něco málo říci. Když tedy svého pána krále Ladislava jedem usmrtil, ohlásí potom obecný sněm do města Prahy a žádá všecky pány a zemany, aby tam přišli, jednati o obecné dobré, jak by se dále díti mělo, když pan král La- dislav byl mrtev. A k tomu sněmu se dostavil nevěrný husita s vojskem a sebral mnoho lidu, takže byl při tom sněmu silnější lidem nežli páni a zemané dohro- mady. A když se na tom sněmu páni a zemané shromáždili, tu žádá Jiřík z Po- děbrad pány a zemany, aby ho za krále zvolili a korunovali. Tu měl čtyři katyl u sebe, kteří mu stáli po obou stranách a měli velké široké meče ve svých rukou, s úmyslem a míněním, který pán by tomu odmlouval, tomu chtěl dát hlavu sraziti. A když to páni, zemané, rytíři a panoši pozorovali a viděli, tu musili ho za krále zvoliti a korunovati a přísahali i holdovali mu, jak se slušelo. A tak zůstal husita při království českém. 1„vier passer. 88

Strana 89
XXII SVĚDECTVÍ MIKULÁŠE Z KOCKERITZ (20. X. 1.495) BYLO OSUDOVOU IRONIÍ, že, nehledíc ani k dcerám Jiříkovým, provdaným za katolíky, ať tito patřili ke stavu knížecímu nebo panskému— jeho synům Viktorinovi, Jindřichovi i Hynkovi (o Bočkovi chybí bližší informace), kteří se po smrti otcově též vzdali kalicha, velmi záleželo na tom, aby byla otcova památka zbavena příhany kacířské, a že o to spolu se švagrem Albrechtem Saským, jenž o to měl s nimi stejný zájem, v Římě jednali. Po marném pokuse již z r. 1468, znovu se snažili, ještě před sa- mou smrtí Jiříkovou, v Římě o kompromis. A za příznivější tehdy celkové situace pro Jiříka se zdálo, že se tentokrát jednání vydaří. O jednání v Římě r. 1471 se již dříve v historické literatuře vědělo, ale novinkou je objevení listiny, že papež Pavel II. byl ke smíru ochoten a že již Jiříka zbavil klatby i vyslal jednoho biskupa k vlastnímu dojednání. Tu však smrt Jiříkova 22. března 1471 a to v týž den, kdy v Římě bylo o jeho absoluci roz- hodnuto, vše zmařila a papež prostě prohlásil výsledky jednání za pouhý výmysl. Avšak listinu o absoluci, jež pravý stav věcí osvětluje, našel O. E. Schmidt a otiskl ji v latinském originále i ve vlastním německém překladě r. 1938 v článku „Georgs von Podiebrad Lösung vom Kir- chenbann und sein Tod" (v Neues Archiv für Sachsische Geschichte 59. 39 a d.). Je to úřední potvrzení svědectví Mikuláše z Köckeritz, účastníka jednání v Římě z r. 1471, od arcijáhna lužického Viléma Petschicze v Gu- bině 20. října 1495, a to k žádosti syna Jiříkova vévody Jindřicha Min- sterberského. Nelze-li ve všem souhlasiti se Schmidtem i možno-li jeho článek v lecčemž doplniti (zvláště poukazem na podobné dřívější české svědectví minomistra Beneše z Veitmile, ověřené 21. srpna 1493 a vydané již r. 1896 v AC XV. 274-76; sr. k tomu mé „Dvě studie o době po- děbradské“ — 1929. 1042)) a třeba-li podstatu věci teprve podrobiti ná- ležitému vyšetření, jak se o to pokusím sám podle možnosti co nejdříve — přece i tak stojí za povšimnutí slyšeti svědectví, i když pozdní, muže, jenž jako zemský fojt míšenský (sr. o něm doklady ve FRA 44. 643 k r. 1467 89

Strana 90
a tamtéž 46. 106 k r. 1471) byl blízek knížatům saským a zajisté z dvor- ského prostředí dobře znal tradici, která se v Drážďanech i Výmaru (sídle Viléma Saského a r. 1458 nápadníka trůnu českého) udržela o volbě Ji- říkově: nutno k tomuto svědectví tím spíše přihlédnouti, protože se pod- statně rozchází s výše již dotčenými zprávami Dr. Leubinga z r. 1458 a dodatečně dává - ne bez ironické příchuti — za pravdu tvrzením o řád- nosti a tím i platnosti volby pražské. V čele potvrzení listiny z r. 1495 žádal prokurátor knížete Jindřicha Apetz Colo nejprve za vyšetření (na str. 51). „že řečený kdysi nejjasnější kníže a pán, pan Jiří, král český, byl jako jiní králové podle zvyku řečeného království zákonitě zvolen, jako křestani uznán i korunován a posvěcen, což je veřejně známo i zřejmo." K tomuto článku, řádně vysvětlenému, Mikuláš Köckeritz odpověděl (na str. 58): „že článek ten je pravdivý, jakožto pramen svého vědění uváděje, že od mnohých panů králů i vévod to slyšel, a otázán byv, kdy se tyto věci staly, odpověděl, že asi před čtyřiceti lety, před nimi nebo potom." 1 Katolík. -2„publicum et notorium." 90

Strana 91
D. Z POZDNÍCH OHLASŮ

Strana 92

Strana 93
XXIII MODERNÍ TRADICIONALISTA AL. JIRÁSEK O VOLBÉ V POVÍDCE „MARYLA“ K SOUBORU zpráv souvěkých lze právem připojiti i jejich moderní epilog, jak jej o více než 400 let později podal se vší intuitivností novo- české historické beletrie Jirásek r. 1885 v časopise „Osvětě“. Ve svém tehdejším litomyšlském ústraní, sotva znaje vydané již tehdy práce ně- meckého historika Ad. Bachmanna o králi Jiříkovi, spolehl se kromě vlast- ního kronikářského základu ve „Starých letopisech českých“, k němuž další dobový rámec mu zjednával Erbenův „Výbor z literatury české“ (II. r. 1868), na vypravování klasiků českého dějepisectví, Palackého i Tomka, aby ve své rozkošné „starodávné selance“ „Maryle“ vytvořil k venkovské idyle východočeských tvrzí z doby „krále Holce“ její dě- jinné vyvrcholení vylíčením pražské volby Jiříkovy. Nešlo mu při tom o její všestranný obraz, o výstižnou uměleckou synthesu všech těch mno- hých nitek, spřádajících se veřejně i v zákulisí v jednu tkaninu, jako spíše o vnější mohutný dojem, jakým volební drama pražské působilo na smysly prostých svědků všeho toho vzruchu, tří prostých zemanů z Hradecka, spoluúčastníků veliké té události. A to se Jiráskovi mistrovsky podařilo, takže umělecký výsledek je zde jedním z vrcholů jeho tvorby životní, v plném slova smyslu probouzeje i v moderním čtenáři zdánlivě vyhaslé již city, bouřící tehdy stejně ve voličích Jiříkových, jako ve vzrušeném množství lidu, plnícího s nejživějším zájmem celý prostor Staroměstského náměstí. Jirásek se tak svým obnoveným obrazem jednoho z nejslavněj- ších výjevů celé české minulosti ukázal důstojným pokračovatelem dávno zapadlých letopisců, svědků zrození národního i husitského království, oblévaného zářivou duhou důvěřivých nadějí v budoucí zajištění nej- krásnějšího snu obou dosavadních generací reformačních. Toto nezapo- menutelné vylíčení volby Jiříkovy je výňatkem z XI. dílu prvního vydání jeho „Sebraných spisů“ (1892, str. 145-160) a užil ho již r. 1936 Jiří Haller ve své „Slohové čítance pro vyšší třídy středních škol“ (II. díl, 93

Strana 94
str. 74-79) jako vzoru české prosy historické, konfrontuje při tom po- dání umělecké s mým odborným výkladem o volbě Jiříkově z r. 1926. Blažený den. w ratuszowej sali, zgodzonego z narodem króla festowali. Wiwat król kochany! Wiwat Sejm, wiwat Naród, wiwat wszystkie Stany!... A. Mickiewicz: Pan Tadeusz bylo všudel vše plničko. Bylo tam lidu jako máku, měšťanův, a nad obyčej mnoho šlechty, pánův i zemanův, kteří přijeli na sněm, krále volit. Kázalť sám mistr Rokycana. — Aj věru, to jsou ústa výmluvná! Hned jak Rokycana uvedl řeč svou slovy písma sv.: „Aj, uposlechl jsem hlasu vašeho ve všem, což jste mluvili ke mně, a ustanovil jsem nad vámi krále —“ poznal studovaný vladyka,2 že pověst o mistrovi nelhala. A pak dále jak mluvil, jak posluchače, zvláště šlechtu, rozebíral, upomínaje na vážnou chvíli kdy rozhodovati třeba o blahu veškeré obce národa českého, o pravdu svatou, pro kterou tolik věrných Čechův, a zvláště pak mistr Jan, svaté paměti, životy své obětovalo. Dával na uváženou, kdo by úřad královský nejlepé zastal, cizozemec-li či Čech rodem, a věrou, kteréhož, kdyby hledati chtěli, jistě že by našli. A tak dále mluvil, vždy výmluvněji, vroucněji, ohnivěji. A nebude-li, není-li mezi námi takového muže, který by nám, vládna s námi, věřil, cítil, s námi mluvil, což nutno a nezbytno, abychom si cizince volili? Lid israelský byl také bez krále a jen soudce měl — a věru že by lépe také tak bylo, neboť to, co nám nejsvětějšího, zůstalo by v našich a ne cizích rukou. Než bohdá toho třeba nebude, neboť máme muže, jenž převyšuje jako někdy Saul veškeren lid od ramene svého vzhůru. A jako někdy Samuel řekl lidu israelskému, tak i já mohu zvolati k vám: „Vidíte-li, koho vyvolil Hospodin, žeť mu není podobného ve všem lidu?“ Netřeba naň ukazovati, znáte jej, a doufám pánu Bohu, že lepšího nenajdete. Boj náš není ještě dobojován, nepřátelé naši ještě neustali proti nám a tak hned neustanou a třeba na novo kříž proti nám pozvednou. A tu měli bychom 94

Strana 95
je sami svou nesvorností posilovati? Sami vespolek i nadále si rány dávati? O přátelé milí, ať stavu urozeného, ať měšťané, mějte litost nad tímto královstvím a strachujte se zkažení slavné české koruny a přirozeného jazyka našeho slovanského a ne- dopusťte, aby se radovali nepřátelé z naší nesvornosti! Kdyby moucha byla zabzučela, byli by v tom hlubokém tichu ji všichni uslyšeli. Tím patrněji zavadilo o sluch všech zabřinknutí meče, jenž o dlažbu narazil. Nazejtří, bylo druhého dne března r. 1458, byla Praha velmi záhy vzhůru. Ba myslím, že snad ani nespala, nebo málo té noci před tímto dnem. Tolik však jisto, že krčmáři a hospodští té noci nic nedali na rychtářův zvonec. A jak by také mohli zavříti, an takový nával lidí. Ze všeho království tolik hostí, zvláště šlechty a cizinců co přibylo těchto dnů! — Z říše poselstvo kolikeré, z Polska, také až z Francouz, a všechna si přišla pro korunu Svatováclavskou! — Mrzlo, ale na holo. Nebe bylo vybráno a slunko zářilo. Ulice, jindy tou ranní dobou ještě tiché a klidné hemžily se lidem nejrůznějším, domácím i cizím. Mladý vladyka mířil jako skoro všichni na Staroměstský rynk, do radnice, kdež dnes měl sněm rozhodnouti o českém králi. Tu se také všechny proudy z ulic sem vybíhajících zastavovaly. Každý, kdo nesměl do radnice, chtěl aspoň před ní posečkati, aby uviděl, uslyšel. Vozu ani jediného nebylo viděti. Nemohlt žádný projeti. Sotva že jezdci, nejvíce páni, koně své lidem dostali. Což tu šumu, hluku, výkřiků z něho občas vyrážejících. Všecken ten smíchaný hlas zaléhal daleko do ulic jako hukot rozprouděných vod. Lidé stáli ve skupinách, v houfích — tu řemeslníci a měštané v kožiších, v krz- nech, v chlupaticích nebo kuklách, tu ženské, tam studenti ve svých pláštích živě rokující. S některými, staršími, bradatými, stál bakalář ve tmavém tabardě nebo mistr v řasnatém, černém plášti. Skupiny rostly v houfy, houfy se spojovaly, slévaly, v jediný. Po všem náměstí živá strakatina shromážděného lidu. Ti, kteří později přišli, nemohli ku předu. Na rynku juž není místa, podloubí kolem také všecka plničká; v oknech nad nimi hlava vedle hlavy, výše ve vikýřích hlava na hlavě, a tu tam viděti zvědavce na střechách mezi žlaby. A každý a všichni zraky své upírají ku staré radnici, před jejímž hlavním vcho- dem nejhlučněji. Odtud křik biřiců lid zdržujících, volný přístup tvořících zaznívá. Časem tam spoustou hlav mihne se jejich sudlice, zazní hlasitěji hlomoz a reptání 95

Strana 96
ustupujícího lidu. A přece se ti tam mají nejlépe. Vidít každého, kdo se do radnice ubírá. Věru, podívaná řídká, vzácná a krásná! Ulicí lidu stoupají k portálu radnice šlechtici i měšťané Pražští a z královských měst, aby na sněmě tu hlasem rozhodli o pánu této koruny. Z lidu ozývají se výkřiky a akklamace těch, které znají, nebo kteří jsou mu milí. Tak už přešli k portálu staré radnice, kdež několik konšelů příchozí vítalo, Jaroslav Plichta z Žirotína se starým Janem z Kunštátu, dva Švamberkové Jan a Bohuslav, a s nimi ramenatý Boreš z Risenburka, vedoucí pod paždí bělobradého Jana z Dubé, v patách těchto pánů brali se vladykové Jan Malovec z Pacova, osmahlý, statečný Pardus z Vratkova maje několik jizev ve tváři, a s nimi několik ještě zemanů, z nichž zvláště vynikal dlouhou postavou vyhublý Sádlo ze Smilkova. „Pod obojí —“ opakovali si v zástupech a souhlasný, pochvalný šum kolem se ozýval. Však utichl, když hlas jakýsi vykřikl: „Rožmberský! Skutečně, tam hle, opodál radnice, družina jezdců zarazila a již slezše, krá- čejí lidem k radnici. V čele slezský hejtman Jan z Rožmberka, nádherně vystrojený, a s ním několik pánův a vladyk, jako bratří z Lobkovic Jan a Děpolt, Jan z Cer- nína, Oldřich z Hasenburka a z Kostí a jiní. „Římané! Papežovi! Budou-li voliti? „Budou! Musí! — Páni a vladykové však vážně přešli kolem, hluku nedbajíce; a než ku schodům dostoupili, noví hosté kráčeli před zrakem lidu; vytáhlý Jan z Valdštejna, lysé hlavy, ale dlouhých knírů, hned za ním dva Kolovratové mladí, Albrecht a Beneš, za nimi jiní a jiní páni, zemané. Za nimi zase páni a vladykové přecházeli; v tom strhl se v pozadí někde v ulici hromový křik. Blíží se, kvapí k radnici. Co je? Co se stalo? Slyš! Na novo! Totě hlas radosti! Ah to vítají pana správce! Už se blíží, už ho viděti v čele družiny zvolna koňmo jedoucí. V pravo v levo, z blízka z daleka i s hora ho vítá lid radost- ným pokřikem. Tam utichli, tu spustili, a na posled před radnicí rozlehlo se jásavé vítání pana Jiříka. Sestoupil s koně. Tu kráčí pán postavy krátké, a zavalité ve tmavém sobolo- vém kožichu a v pravo v levo vlídně pokynuv, vážně stoupá ke stupňům radnice, jež vedou dnes ke stupňům nejvyšším — na trůn. S panem správcem nejvyšší purkrabí pan Zdeněk ze Šternberka, nejvyšší maršálek Jindřich z Lipého, sudí dvorský Jan 96

Strana 97
z Hasenburka, nejvyšší komorník vážný pan Jindřich z Michalovic, nejvyšší kancléř Prokop z Rabšteina v černém taláru, minomistr Jan Calta z Kamenné Hory, a jeden z nejvěrnějších přátel páně správcových, udatný Zdeněk Kostka z Postupic a na Litomyšli, černé lesklé brady a jiskrných zraků, zpod jehož kožichu červenou — dupltykytou pošitém čouhal znamenitě pádný meč. Nádherné divadlo přešlo. Ale lid čekal a čekal, zraky na radnici upíraje, otevře-li se okno, ohlásí-li, že volba juž vykonána, naslouchaje, zazvučí-li zvon královský, jenž by hlasem svým to dotvrdil. Než chvíle za chvílí, hodina za hodinou ubíhaly, juž bylo na orloji mezi 17. a 18.3 hodinou, a z radnice dosud žádného znamení. Páni dosud rokují. Jdeť asi do tuha. Kdyby se tak cizincům podařilo šlechtu pře- mluviti nebo přesvědčiti, kdyby snad páni katoličtí, nedbajíce hlasu a mínění obec- ného, zmařili volbu páně správcovu — ne —! Toho bohdá nebude! Nesmí býti! Jak tu a tam tato myšlenka v lidu pronesena, hlučný odpor i hrozby byly jí odpovědí. Z náměstí zaléhal hluk a šum napjatých, rozčilených zástupův až do radnice jako vzdálený temný hukot. V radnici na schodech utichly kroky a řinčení ostruh i mečův. Páni, vladykové a poslové městští shromáždili se nejprve ve světnicích přilehlých k velké síni radní, každý podle svého vyznání a stavu — tu pod jednou, tam pod obojí. Ale všude hlahol hlasů, všude rokování. Nejvíce ovšem mezi pod- obojími; jet jich nejvíce a s napjetím čekají, jak se rozhodnou páni bratři z druhé strany. Sami jsou jednosvorni. Konečně se ozval pana nejvyššího maršálka hlas. Nastává obecné hnutí a šum. Všichni míří do veliké síně stropu tmavého táflovaného s malováním a zlacením. Na stěnách tu tam starý, deskový obraz, kolem dokola pak a mezi okny prapory různých velikostí, a barev. Staré, roztřepené, celé, zánovní, ale všechny vzácné, poněvadž mluvně svědčí o vítězstvích, jichž dobyli Pražané s ostatními Husity. Tu saské prapory od Ústí, tu bavorské a jiné německé od Domažlic tam prapory Sigmundovy a jiné křížácké, a zpod nich blyští se lesklá zbroj nepřátelská, tu skvostný štít, tam helmice, tu palcát. Jak prohlédla prostorná, nepříliš světlá síň ve zlatých paprscích březnového slunka! Jak oživly barvy praporův i lesk zbroje! Ještě více však oživla skvělou společností, jež sem se vhrnula. Páni i vladykové čeští, každý jako ke křtu nebo na svatby, v nádherných sukních soukenných, sametových, pozomanou nebo drahou kožešinou lemovaných nebo vyšívaných, v bohatých šubách a krznech dra- 97

Strana 98
hého potahu, dražších ještě kožešin. A těch barev živých a rozmanitých! Těch postav statečných, zkušených válečníků, těch výrazných tváří vojínův i rozvážných, opatrných politikův! Ten tu stařec bílé brady pamatuje ještě nebožtíka císaře Karla starého, ti tu osmahlí, již sešedli na bojištích husitských a jiných, a tu juž dorost mladší. Vedle knírův a dlouhých brad i holých lebek, tváře svěží, vousů hebkých a vlasů kadeřavých. Paprsky sluneční sunou se se zdí po nich, oživují barvy rouch, odrážejí se o zlato a stříbro krumplování a hbitých pásů, ozářily jasně tam ta křesla vyřezaná pod nebesy na vyvýšeném místě, kam se zraky všech upřely. Stojíť tam ten, o němž už tolik mluveno a jednáno, zvláště dnes, pan správce zemský ve společnosti nejvyšších úředníků zemských. Stavové dost dlouho rokovali a se radili. Ted sešli se všichni, aby odevzdali hlasy své, aby se rozhodli. Na okamžik nastalo hluboké ticho. Bylo na všech znáti, že jsou rozechvěni, rozčíleni. Nejedno mužské srdce bilo v tu chvíli hlasitěji — a jistě také pana správce samého. Přátelé jeho toužebně, dychtivě čekali — a přáteli jeho byli všichni podobojí. Hledí naň, více však ještě na katolické pány, kteří se shlukli stranou a tiše rokují, jako by se ještě nemohli rozhodnouti. Všichni skupili se kolem pana Zdeňka Šternberského a Jana z Rožmberka. Okamžik té poslední úrady zdá se podobojím, a zvláště mladším, dlouhý, ne- konečný. Ticho! Ticho! Pan Šternberk vystupuje — kráči k výstupku. Zraky páně Jiří- kovy nějak zahořely, líce slabě pobledlo. Co nese pan Zdeněk? Svatý Vácslave! Kleká, před panem Jiříkem kleká! A slyš! „Vivat Jiří, král český!“ Tak zvolal velikým, pohnutým hlasem pan Zdeněk a po něm, ej! té nadšené jásavé bouře! Jak sebou přemnozí škubli na hlas páně Zdeňkův a jak všichni radostně, nadšeně po něm vykřikli: „Vivat, vivat Jiří král český!“ Tak volají všichni jedním hlasem. A juž klečí všechno shromáždění před novým králem, staří, mladí, páni i ze- mané, katolíci, podobojí i Táboři, v tu chvíli radostnou a vznešenou všichni svorni, všichni věrní Čechové našedší se, sbratřivší se v lásce k jazyku a národu svému... Chvíle minula, než se v radosti opanovali, než poněkud utichli, aby pan Jiřík mohl promluviti. Pohnutým hlasem děkuje všem, ohlašuje, že volbu přijímá, prosí však, aby mu všichni lásku svou zachovali a jej podporovali, jinak že by těžkého 98

Strana 99
úřadu toho ani nepřijímal, a rád veliké té cti se vzdal. Prosí poznovu ne k vůli sobě, ale pro obecné dobro a slávu koruny české. Mluvil krátce — ale řeč jeho, z hloubi duše plynoucí, zní tak mocně a výmluvně, že všichni jsou jati, nadšeni tou srdečností. „Vivat Jiří náš král! Vivat!“ Tím nadšeným, hřmícím voláním odpověděl sněm radostí jako opojený, hrna se k novému králi. Nejedny oči jsou zaroseny, a slzy, slzy radosti řinou ne přes jedno osmahlé, zjizvené líce. Zbyněk Buchovec4 několikrát v hrdle si odkašlal, radost ho dusila, a prudce rameny pohodil. Starý strýc se usmívá jako blažené děcko, do bílých knírů hrne se mu slza za slzou. Je radostí dojat tak, že nemůže ani promluviti; prsa se mu dmou, hrdlo jako staženo, ale pojednou vyrazil z něho zvuk, a stařeckým, jasným však hlasem zazpíval v radostném vy- tržení: „Te deum laudamus! A to promluvil za všechny, ze srdce všech. „Te deum laudamus! Tě bože chválíme!“za tu štastnou, blaženou chvíli milého národa. Velká síň hlaholí mocným hymnem; všechen sněm zpívá. V ten okamžik udeřili na zvon královský, a jak hlahol jeho s výše zavzněl, jako mocná bouře zalehl z náměstí jásot nesčetného lidu. „Vivat! Vivat Jiřík král český! V radostný zpěv sněmu jako ladný souzvuk zahlaholil jásot lidu, a zvon krá- lovský rozezvučel všecky zvony stověžaté Prahy. Ve veliké síni ten tam pořádek. Všecko v radostném pohnutí, v živé, radostné směsici. Ti tu si ruce podávají, ti tu se objímají. Nadšené shromáždění ven se hrne, valí do kostela Bohu poděkovat. Jak lid vítá nového krále i sněm! Tak hned nejednali stavové národu z duše jako dnes! V tu chvíli kráčel svorný, sbratřený národ do boží svatyně! Nekonečný jásot rozléhá se náměstím i do ulic; prostřed jásajícího lidu, obklopen nejvyššími úřadníky a pány, kráčí nový král, za ním sněm. Bouře jásotu nechce se utišiti; opět a opět zavznívá, roste, a s ní pojí se hlahol všech zvonů Pražských. Teď umlknul a s ním radostná bouře; na krátko jen, co Rokycana s kněžstvem a žáky zapěje nadšené „Te deum —“. A když hymnus prostorou chrámovou do- zvučel, chápe se výmluvný mistr slova a děkuje Bohu, že jim dal krále, jakého ne- měli nikdy dotud, děkuje pánům, rytířům a městům, že se o to tak jednosvorně přičinili. 99

Strana 100
A zase zahlaholily zvony, zase ozvalo se nadšené, radostné volání zástupů, jak jen krále zočili, an z chrámu vystoupil. Béře se do králova dvora, nyní juž svého, maje po boku nejvyššího purkrabí pana Šternberského. Před nimi Jindřich z Li- pého, nejvyšší maršálek, nese meč, za králem hned pán z Rožmberka Jan s panem Zbyňkem Zajícem s Hasenburka a za těmi nekonečný, skvělý průvod pánův a vla- dyk, měšťanův a lidu obecného. Nikde koně krásně ládrovaného v nádherném kropíři, všichni jsou opěšalí; nikde hlasatelův a heroltů, nikde fanfár, nikde trubačův ani pištcův ani jiné hudby — a přece jaká sláva, jaká velebnost v tom nadšeném průvodu, v pravdě královském, an všecken, šlechta i lid, v radostném opojení vroucně zpívá: Svatý Vácslave! vojvodo české země! Staří, mladí zpívají.— Průvod stanul u dvora králova, kamž se král se svou družinou odebral, provázen jsa novým hlaholem, novou jásavou bouří. Zvolna se jen zástupové rozcházejí a vracejíce se, zpívají ještě. Mocně, velebně ozývá se z houfu juž se vzdalujícího: „— Nedej zahynouti nám i budoucím, sv. Vácslave! Kriste eleison! 1 V kostele Panny Marie před Týnem 1. března. —2 Zeman z Hradecka, mladý Rozvoda ze Sono- va. -3 Mezi 11. a 12. hodinou nynějšího počtu. -4 Zeman z Hradecka; dále se míní jeho strýc Ondřej- 100

Strana 101
VYDAVATELSKÉ POZNÁMKY K STAROČESKÝM TEXTŮM KRÁTKÉ SEBRÁNIE' „Krátké sebránie“ nepřesně vydal Václav Hanka v dodatku knihy „Dalimilova chro- nika česká v nejdávnější čtení navrácena“. 2. otisk, Praha 1851, str. 228-239. Edici předesílá Hanka Palackého zmínku o „Krátkém sebrání“ ze spisu „Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber“, 1829, str. 302, a připojuje k ní - zřejmě vlastní - staročeský překlad „Zápisu Alexandra Velikého slovanskému jazyku a českému“. Po druhé vydal skladbu v diakritickém přepise s historickým komentářem Antonín Polák ve VKČSN 1904, č. III. V poznámkách pod čarou se Polák v tomto vydání vy- rovnává s četnými nepřesnostmi Hankovy edice, v několika případech však nesprávně. I Polákovo vydání má mnoho nepřesných čtení. V poznámkách ke kritice textu v novém vydání k těmto edicím nepřihlížím. Jen ve výjimečných případech jsem se přidržel Po- lákovy emendace některých míst (označuji to v kritickém aparátu zkratkou P). Text vydávám podle zásad, uplatňovaných v řadě „Památek staré literatury české“ a zachovávám všechna hláskoslovná kolísání podle rukopisu. Po jazykové stránce je rukopis nápadně archaický, je v něm hojně zachovávána iotace a nezúžené ie, ó má převahu nad rozšířeným uo, hlavně ve flektivních koncovkách. Nedůsledné psaní velkých písmen upravuji podle dnešní normy; je však třeba připo- menout, že politické a národnostní zaujetí pisatele se projevilo i v tom, že substantivum Čech i adjektiva Český. Slovanský píše téměř důsledně s velkým písmenem a naopak slova němec, německý s malým. Měkkost souhlásek t, ň a zvlášť ž často není označována, doplňuji ji proto, ale jen ve zvláštních případech uvádím tuto opravu v kritickém aparátu. Kvantita je v textu zna- čena jen výjimečně zdvojením (ginee), doplňuji ji proto s přihlédnutím k archaickému rázu textu. Zavádím moderní interpunkci. Dělení na odstavce zachovávám podle ru- kopisu, přestože není na některých místech důsledné. Některé vlastní doplňky do textu označuji špičatými závorkami «). Mista, kde je v textu citována nebo parafrázována Dalimilova kronika, označil jsem na okraji odkazy na kapitoly a verše Dalimilovy kroniky podle posledního vydání B. Havránka a J. Daňhelky („Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila“. „Památky staré literatury české“ sv. 18, Praha 1957) pokud možno tak, aby zřetelně vynikla pracovní metoda autora „Krátkého sebránie“. Nejde tu ovšem o doslovné citáty, ale o paralelní úryvky podle textu Dalimila. Varianty některých veršů, které neoznačuji číslem, najde čtenář v kritickém aparátu citovaného vydání Dalimilovy kro- niky jako různočtení z jiných rukopisů. Uvedené Havránkovo-Daňhelkovo vydání Da- 101

Strana 102
limilovy kroniky bylo vydavateli neocenitelnou oporou při interpretaci některých míst „Krátkého sebránie“. Fol. la se vší pilností P] ſezwſſy pilnoſty — vyšší] wyſfy — fol. 1b zvlášče] zvlaſcze — prolezl] opraveno z původního prolez pozdějším dopsáním I jiným inkoustem - téměř] temerz - vymyšlenú] wymyslenu - kniežetstvie] opraveno nadepsáním z původního knyet stwie — v uokolních] wuokolnych - zemiech P] zemech — fol. 2a krajinu] kragini — krajinách bylo] mezi tím škrtnuto ne - téměř] temerz - městech] dodatečně doplněno nadepsáním - fol, 2b nebude] poslední slabika doplněna nadepsáním - mezi cizími] poslední slabika doplněna nadepsáním - jeden múdrý] z původního ijeden Dal IV 24 - na váš] nawas - s vašimi] s doplněno jiným inkoustem - Němec zpřěje] nyemecz doplněno na konci řádku se znaménkem vsuvky - fol. 3a Lork lovec] Lorklowecz - hrdlo] před tím škrtnuto gemu - kterýž] kteruz - fol. 3b do vóle] před tím škrtnuto dosty - Oldřichovi] Odrzichowy - s kýmž by] omylem připsáno i k předcházejícímu verši a škrtnuto - Němče] opraveno nadepsáním koncového e - fol. 4b z viery] z doplněno nadepsáním - milovati] za tím škrtnuto ne - Němec] ny mecz - Něm- cóv] nemczow - fol. Sa koruna] doplněno na konci verše se znaménkem vsuvky - králem] za tím škrtnuto by bil — fol. 5b milost] st doplněno jiným inkoustem - potom] omylem napsáno dvakrát, první škrtnuto - vzali] doplněno na okraji se znaménkem vsuvky — fol. 6a na sě] naſſe opravuji podle Dal. LIX, 33 - Miešňan] Myesnan - fol. 6b Míšňané] Mysnane s tečkou nad prvním n - Dále] Ddale - téměř] temerz - v Olomútci] wo Olomutzy - fol. 7a za nějaké] zanyeake — fol. 8b přijímanie] prſgymanye - mnohem P] a mohem — fol. 9a pilností a mocí] za pilnosty škrtnuto takoweho - očiščenu] ocziſczenu — fol. 9b pána a krále] za pana škrtnuto hledaty - zemi] doplněno nadepsáním odlišným inkoustem - měly] doplněno nadepsáním - najúhlavnější] a nayvhlawnyeyfly - stupeň] stupen - fol. 10a najmohutnějšicho] naymohutyeyſſieho — neslušie takového] neſluſfe takoweho - jejich] gech se značkou pro vsuvku, marginální doplněk byl asi na poškozeném kraji listu. 102

Strana 103
ZLOMEK KRONIKY PROKOPA PÍSAŘE Tento zlomek je zapsán v rukopise býv. Dietrichsteinské knihovny v Mikulově, sign. II 175, na fol. 200b (rukopis je nyní uložen v Univers. knihovně v Brně). Přetiskl jej Julius Feifalik, Alttschechische Leiche, Lieder und Sprüche, Wien 1862. 11 n., částečně už dříve Jos. Dobrovský v „Geschichte der böhmischen Sprache und Lite- ratur“ (viz vydání B. Jedličky z r. 1936. 138 a 358n.). V obou edicích, k nimž v tomto vydání nepřihlížíme, jsou některé nepřesnosti ve čtení. Text vydávám v diakritickém přepise. Doplňuji pouze kvantitu a interpunkci. Špi- čatými závorkami označuji vlastní doplněk na poškozeném místě rukopisu (v. 14 zka- ženice?) a písařskou chybu (v. 11 (st orach). Poznámky ke kritice textu: V. 29 lidí] před tím škrtnuto w - v. 30 povedú] po doplněno nadepsáním nad řádek. J. K. 103

Strana 104
VYSVĚTLENÍ NĚKTERÝCH STAROČESKÝCH VÝRAZŮ A VAZEB bělpuch - pergamen bojem podstúpiti — podstoupiti boj češte své, ačt jest chrastavo — pěstujte, hleď- te si svého, třebaže je nepěkné (chras- tavý - strupatý, prašivý) črnidlo - inkoust v Deuteronomu - v biblické knize Deute- ronomium (5. kniha Mojžíšova); citát tam v kap. 18, verš 15 dieka: bez vaši dieky — bez vaší libosti, proti vaší vůli dlubna - kyj, palice ež - že Gelšast — Alsasko hautman - hejtman v Hradecšče - v hradeckém kraji jazyk - lid jednoho jazyka; národnost je — zajal jedno — teprve; sotva kořennie - původní, zakořeněné kušě — pes s useknutým ocasem, čubka (nadávka) lúh - louh; lúh za šíji točiti (obrazně) ško- manný - manský, poddaný nerodte - neračte; nechtějte obíjěti se - straniti se, odtáhnouti osáhnúti - obsáhnouti ploditi - dobře prospívati; podporovati; přáti někomu řěčník - tlumočník summy - výnosy ščit - štít; erb štrych - strych, dutá míra tepúc - zabíjejíce je tkáčata - tuláci, zatoulanci (tkáti sě - tou- lati se) tráti - trvati trubice — trubka upustiti — pustiti uváleti — bojem napraviti váleti - bojovati, válčiti vem - vám věziti - vězniti vschod — schod za: za muže - o muže zavaditi - dáti v zástavu zpráva - vláda diti 104

Strana 105
SEZNAM ZKRATEK AC - Archiv český AOG - Archiv für österreichische Geschichte CČM - Časopis českého musea CCH - Český časopis historický CMM - Casopis Matice moravské ČNM - Časopis Národního musea FRB - Fontes rerum bohemicarum FRA - Fontes rerum austriacarum Hist. Zeitschr. - Historische Zeitschrift MVGDB - Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen SB Wien. Ak. - Sitzungsberichte der Wiener Akademie SSrr Siles. - Scriptores rerum silesiacarum St. let. češ. - Staří letopisové čeští VKČSN - Věstník Královské české společnosti nauk 105

Strana 106
OBSAH Úvodní poznámky . 0. 2 2 e es es — 1 III. IV. — V VII. VIII. — IX. X — XI XIII. XIV. — A. PŘED VOLBOU . O sn&mu prosincovem (1457) . . . . . .. 1 1220 . Česká zpräva kronikäfskä . .. 0.000000 Nèémecké ,,noviny“ . Ceský anonymní spis agitační („Krátké sebránie“) |... . . . . . .. Počíná sč krátké sebránie z kronik českých k výstrazč věrných Cechóv . . Spisek Martina Lupâte . . . . . oo . Veršovaná kronika Prokopa Prazského, pisafe novoméstského . . . . . List Konráda z Reitenbachu Chebským (V Praze 28. února 1458) . . . Eneáše Silvia „Česká kronika“ . . . . . . . B. VOLBA Zprávy saské es List zástupců saských knížeti Vilémovi (z Prahy 2. III. 1458) . . . . . List Leubingtv (Ze Saydy 5. III. 58) llis List poslů saských (Z Freiberka 5. II. 1458) . . . . . . . . . . . .. . List Pavla Détfichovic (Z Prahy 2. II. 1458) . . . . . . . .. .. .. . Oficiální ohlášení volby (Z Prahy 5. III. 1458) . . . . . . . .. .. .. List Budy$inskym a Zhoteleckym . . . . . . . .......... .. List staviim v Sestiméstl . . . . . ннее . List Chebskych Norimberskym (7. III. 1458) . . . . . . . .... .. List Ruprechta z Polheimu rakouským přátelům (30. III. 1458) .Staréletopisy éské^ . ....... кн. 55 56 57 57 59 61 62 62 63 64 

Strana 107
C. PO VOLBÉ XV. Invektiva Mikuláše Tempelfelda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 XVI. Historie Petra Eschenloera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 XVII. Traktát Rudolfa z Rüdesheimu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 XVIII. Hilarius Litoměřický a Pavel Žídek . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 XIX. „Dialog“ Jana z Rabštejna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 XX. Kronika rožmberská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 XXI. Kronika celská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 XXII. Svědectví Mikuláše z Köckeritz (20. X. 1495) . . . . . . . . . . . . . 89 D. Z POZDNÍCH OHLASŮ XXIII. Moderní tradicionalista Al. Jirásek o volbě v povídce Maryla . Blažený den Vydavatelské poznámky k staročeským textům Vysvětlení některých staročeských výrazů a vazeb Seznam zkratek 93 . . . . . . 94 tototone. . . . . . . . . 101 . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 . . . . . . . . . . . . . . 105 107