z 104 stránek
Titul
Ia
I
Obsah
II
III
Edice
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
Název:
Dvě povídky v české literatuře XV. stol.
Autor:
Polívka, Jiří
Rok vydání:
1889
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
104
Počet stran předmluvy plus obsahu:
IV+100
Obsah:
- Ia: Titul
- II: Obsah
- 1: Edice
upravit
Strana Ia
Dvě povídky v české literatuře XV. stol. odává Dr. Jiří Polívka, s. doce na české université. ne V PRAZE 1889. Nák
Dvě povídky v české literatuře XV. stol. odává Dr. Jiří Polívka, s. doce na české université. ne V PRAZE 1889. Nák
Strana I
Strana II
Obsah. I. Pověsť o Griseldě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 1. II. Pověsť o nevěrné ženě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „ 25 III. Walterus a Grizeldis z rkp. mus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . „ 47 IV. Historia infidelis mulieris z rkp. cís. dvorní knihovny Vídeňské . . . . „ 58 V. O Bryzeldě řeč zlá o zlé z rkp. křiž. v Praze . . . . . . . . . . . . . „ 59 VI. Obsah rkp. křiž. knihovny v Praze sign. XXII. A. 4 . . . . . . . . . „ 95 98 VII. Grafika rkp. křiž. knihovny v Praze sign. XXII. A. 16 . . . . . . . . „
Obsah. I. Pověsť o Griseldě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 1. II. Pověsť o nevěrné ženě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „ 25 III. Walterus a Grizeldis z rkp. mus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . „ 47 IV. Historia infidelis mulieris z rkp. cís. dvorní knihovny Vídeňské . . . . „ 58 V. O Bryzeldě řeč zlá o zlé z rkp. křiž. v Praze . . . . . . . . . . . . . „ 59 VI. Obsah rkp. křiž. knihovny v Praze sign. XXII. A. 4 . . . . . . . . . „ 95 98 VII. Grafika rkp. křiž. knihovny v Praze sign. XXII. A. 16 . . . . . . . . „
Strana III
Strana 1
I. Pověsť o Griseldě. Boccaccio vypravuje na samém konci svého pověstného i proslaveného Dekamerona, jako desátou novellu dne desátého následující historku: Před dávnými časy byl jeden markýz v Salucii, jménem Gualtieri, náruživý to lovec a nepřítel žen. Poddaní jeho nebyli s tím jeho životem spokojeni i přemlouvali ho, aby se oženil a panství jeho nezůstalo bez dědice, i zároveň se nabízeli, že sami mu vyhledají ženu urozenou, s kterou bude spokojen. Markýz po nějakém vzpírání přistupuje na tato přání, avšak vyhražuje sobě, že si sám ženu vynajde, i žádá na nich slib, že ženu jeho stále budou ctíti jako manželku svého vládce. Slibují to. Dovídáme se nyní, že si Gualtieri zalíbil dcerku chudého sousedního sedláka, který v nedaleké vísce bydlel, i umínil si, že jen ji si vezme za ženu. Zavolal jednoho dne jejího otce k sobě i věc tuto s ním vypořádal. Na to oznamuje svým lidem tento svůj úmysl, připamatuje jim jich slib, že ženu jeho stále u velké vážnosti chovati budou, i nařizuje jim, aby vše nutné při- pravovali ke svatbě. Obnovují svůj slib i činí horlivé přípravy, šijí se skvostné šaty zlatem i stříbrem tkané, zhotovují se zlatý pás, prsten i jiné drahocenné klenoty. Přišel konečně den ke svatbě určený i vyjel markýz s četným průvodem přátel i hostí, o nevěstě ničeho nevědoucích, pro svou nevěstu ke chatě jejího otce. Griselda — tak se nevěsta jmenovala — vracela se právě spěšně se džbánkem vody od studnice. aby se také mohla se svými družkami podívati na nevěstu. Markýz na ni volal i ptal se jí po jejím otci. Když zvěděl, že jest doma, seskočil s koně i vešel do domu; družina zatím čekala venku nevě- douc co se v chatě má díti. Markýz oznamuje Griseldinu otci Giannucolovi, že jeho dceru si vezme za ženu, ptá se pak Griseldy, chce-li mu ve všem býti poslušna i poddána, chce-li se ve všem a veskrze jen jeho vůlí říditi. Když to přislíbila, vzal ji markýz za ruce, vedl ji ven z chaty, dal jí přede všemi svléci staré šaty a odíti ji ve skvostný šat, položiti korunu zlatou na hlavu i ozdobiti všemi klenoty, a na to 1
I. Pověsť o Griseldě. Boccaccio vypravuje na samém konci svého pověstného i proslaveného Dekamerona, jako desátou novellu dne desátého následující historku: Před dávnými časy byl jeden markýz v Salucii, jménem Gualtieri, náruživý to lovec a nepřítel žen. Poddaní jeho nebyli s tím jeho životem spokojeni i přemlouvali ho, aby se oženil a panství jeho nezůstalo bez dědice, i zároveň se nabízeli, že sami mu vyhledají ženu urozenou, s kterou bude spokojen. Markýz po nějakém vzpírání přistupuje na tato přání, avšak vyhražuje sobě, že si sám ženu vynajde, i žádá na nich slib, že ženu jeho stále budou ctíti jako manželku svého vládce. Slibují to. Dovídáme se nyní, že si Gualtieri zalíbil dcerku chudého sousedního sedláka, který v nedaleké vísce bydlel, i umínil si, že jen ji si vezme za ženu. Zavolal jednoho dne jejího otce k sobě i věc tuto s ním vypořádal. Na to oznamuje svým lidem tento svůj úmysl, připamatuje jim jich slib, že ženu jeho stále u velké vážnosti chovati budou, i nařizuje jim, aby vše nutné při- pravovali ke svatbě. Obnovují svůj slib i činí horlivé přípravy, šijí se skvostné šaty zlatem i stříbrem tkané, zhotovují se zlatý pás, prsten i jiné drahocenné klenoty. Přišel konečně den ke svatbě určený i vyjel markýz s četným průvodem přátel i hostí, o nevěstě ničeho nevědoucích, pro svou nevěstu ke chatě jejího otce. Griselda — tak se nevěsta jmenovala — vracela se právě spěšně se džbánkem vody od studnice. aby se také mohla se svými družkami podívati na nevěstu. Markýz na ni volal i ptal se jí po jejím otci. Když zvěděl, že jest doma, seskočil s koně i vešel do domu; družina zatím čekala venku nevě- douc co se v chatě má díti. Markýz oznamuje Griseldinu otci Giannucolovi, že jeho dceru si vezme za ženu, ptá se pak Griseldy, chce-li mu ve všem býti poslušna i poddána, chce-li se ve všem a veskrze jen jeho vůlí říditi. Když to přislíbila, vzal ji markýz za ruce, vedl ji ven z chaty, dal jí přede všemi svléci staré šaty a odíti ji ve skvostný šat, položiti korunu zlatou na hlavu i ozdobiti všemi klenoty, a na to 1
Strana 2
2 — představuje ji veřejně jako svou ženu. Griselda na danou otázku opět slibuje, že mu bude věrnou i oddanou ženou. Na to jí nastrčil zlatý prsten, posadil ji na koně i dovezl do svého paláce. Tu slavili pak svatbu s hlučným veselím. Nevěsta vše okouzlila svou krásou i prostotou, oddaností svou i pokorností, tak že nikdo nemohl uvěřiti, že by z tak nízkého rodu byla pošla, než že by byla dcerou knížecí, i chválili všickni markýze, že tak moudře jednal i sobě zvolil tak ctnostnou ženu. Tento sám pak pro její pokornosť a poslušnosť měl se za nejšťastnějšího muže. Když Griselda porodila dcerušku, byl její manžel sice velice potěšen, ale záhy přišly mu na mysl zvláštní nové myšlénky (jakým způsobem, nevysvět- luje se), aby totiž trpělivosť i věrnosť své ženy zkoušel. Sděluje jí nevrle, že poddaní nespokojeni jsou a nespokojenosť svou i na jevo dávají, že jich paní jest z rodu nízkého, a to zvláště od té doby, co porodila dceru. Griselda pokorně odpovídá, že všemu se poddá, cokoliv se jeho milosti zalíbí. Gualtieri jest potěšen touto odpovědí poznav její pokornosť, avšak tato zkouška mu nestačila, on chce patrnějších důkazů. Za nedlouho ji opět sděluje, že jeho lidé nemohou vystáti její dcery i poslal k ženě své sluhu, který jí s krutým obličejem řekl, že mu nařízeno, aby dcerušku odnesl a se světa — tu mu hlas jaksi selhal, jinak že jemu samému hrozí smrť. Griselda ulekla se domnívajíc se, že sluha pravdu mluví, ale přemohla se i vydala mu bez odporu i pokorně dítko, aby provedl s ním rozkaz pánův, prosila jen o to, aby ho nedával roz- trhati divé zvěři neb ptákům, není-li to rozkaz pánův. Sluha vypravuje svému pánovi o pokornosti Griseldině; na to mu nařízeno, aby donesl dítko do Bononie k jedné příbuzné, ta aby je vychovala ale nikomu ne- říkala, čí by to dítko bylo. Za nedlouho porodila Griselda syna. Gual- tieri byl tím velice potěšen, ale opět opakuje krutou svou zkoušku. Pod zámínkou, že lidé jeho projevují zas nelibosť, že jim má příště panovati sýnek ze selky zrozený, a že musí s lidmi svými žíti v míru a za- chovávati s nimi dobrou vůli, oznamuje Griseldě, že bude nucen se syn- kem právě tak naložiti jako s dceruškou, ano dodává, že se bojí, ne- bude-li nucen na konec ji propustiti a jinou ženu sobě zvoliti. Griselda opět pokorně podřizuje se ve všem vůli svého chotě, projevuje, že se vším jest spokojena, co se jejímu pánovi líbí. Za několik dní poslán k ní týž sluha i opakuje se tatáž scéna, která se odehrála s dcerou. Vytrvalosť, stálosť i pokornosť bezpříkladná naplňují markýze velkým obdivem, žádná žena, doznává, nebyla by se tak zachovala. Zajisté, neboť to podajné vydávání vlastních dětí beze všeho i nejmenšího odporu a to na záhubu, jak se musela Griselda domnívati z celého jednání man- žela svého i jeho sluhy, nasvědčuje tomu, že u Griseldy láska manželská
2 — představuje ji veřejně jako svou ženu. Griselda na danou otázku opět slibuje, že mu bude věrnou i oddanou ženou. Na to jí nastrčil zlatý prsten, posadil ji na koně i dovezl do svého paláce. Tu slavili pak svatbu s hlučným veselím. Nevěsta vše okouzlila svou krásou i prostotou, oddaností svou i pokorností, tak že nikdo nemohl uvěřiti, že by z tak nízkého rodu byla pošla, než že by byla dcerou knížecí, i chválili všickni markýze, že tak moudře jednal i sobě zvolil tak ctnostnou ženu. Tento sám pak pro její pokornosť a poslušnosť měl se za nejšťastnějšího muže. Když Griselda porodila dcerušku, byl její manžel sice velice potěšen, ale záhy přišly mu na mysl zvláštní nové myšlénky (jakým způsobem, nevysvět- luje se), aby totiž trpělivosť i věrnosť své ženy zkoušel. Sděluje jí nevrle, že poddaní nespokojeni jsou a nespokojenosť svou i na jevo dávají, že jich paní jest z rodu nízkého, a to zvláště od té doby, co porodila dceru. Griselda pokorně odpovídá, že všemu se poddá, cokoliv se jeho milosti zalíbí. Gualtieri jest potěšen touto odpovědí poznav její pokornosť, avšak tato zkouška mu nestačila, on chce patrnějších důkazů. Za nedlouho ji opět sděluje, že jeho lidé nemohou vystáti její dcery i poslal k ženě své sluhu, který jí s krutým obličejem řekl, že mu nařízeno, aby dcerušku odnesl a se světa — tu mu hlas jaksi selhal, jinak že jemu samému hrozí smrť. Griselda ulekla se domnívajíc se, že sluha pravdu mluví, ale přemohla se i vydala mu bez odporu i pokorně dítko, aby provedl s ním rozkaz pánův, prosila jen o to, aby ho nedával roz- trhati divé zvěři neb ptákům, není-li to rozkaz pánův. Sluha vypravuje svému pánovi o pokornosti Griseldině; na to mu nařízeno, aby donesl dítko do Bononie k jedné příbuzné, ta aby je vychovala ale nikomu ne- říkala, čí by to dítko bylo. Za nedlouho porodila Griselda syna. Gual- tieri byl tím velice potěšen, ale opět opakuje krutou svou zkoušku. Pod zámínkou, že lidé jeho projevují zas nelibosť, že jim má příště panovati sýnek ze selky zrozený, a že musí s lidmi svými žíti v míru a za- chovávati s nimi dobrou vůli, oznamuje Griseldě, že bude nucen se syn- kem právě tak naložiti jako s dceruškou, ano dodává, že se bojí, ne- bude-li nucen na konec ji propustiti a jinou ženu sobě zvoliti. Griselda opět pokorně podřizuje se ve všem vůli svého chotě, projevuje, že se vším jest spokojena, co se jejímu pánovi líbí. Za několik dní poslán k ní týž sluha i opakuje se tatáž scéna, která se odehrála s dcerou. Vytrvalosť, stálosť i pokornosť bezpříkladná naplňují markýze velkým obdivem, žádná žena, doznává, nebyla by se tak zachovala. Zajisté, neboť to podajné vydávání vlastních dětí beze všeho i nejmenšího odporu a to na záhubu, jak se musela Griselda domnívati z celého jednání man- žela svého i jeho sluhy, nasvědčuje tomu, že u Griseldy láska manželská
Strana 3
3 — ničila neb aspoň zatlačila takřka úplně lásku mateřskou. A to jest našemu citu modernímu odporné, tak že takou povahu spíše bychom prohlá- sili za nepřirozenou, nelidskou než ideálně nadpřirozenou, nadlidskou. Boccaccio vypravuje dále, že lidé začali o markýzovi velmi nepěkně mluviti, ano že se domýšleli, že by sám byl zabil své děti, a že Griseldě projevovali soustrasť. Griselda však na svůj krutý osud nereptala, ano stále jen říkala, že se jí líbí vše, co se jejímu pánovi líbí. Moderní člověk viděl by v tomto jednání nikoliv oddanosť než podajnosť. Minulo několik let i opět umyslil si markýz zkoušeti a to naposled trpělivosť ženy své, ač mu to, že i nyní po odnětí dítek stejně pokorně se k němu jako i dříve chovala, mohlo býti dostatečným důkazem. Markýz začal tedy říkati svým lidem, že Griselda nemůže býti více jeho ženou, že nahlíží, jak učinil nedobře, když si jí vzal, a že by jmění své na to věnoval, aby papež dovolil rozvod s ní a dovolil mu vzíti sobě ženu urozenou. Lidé jeho mu sice tyto myšlenky ve zlé vykládali, on však prý co si umyslil, též provede. Zpráva o tom došla i k uším Griseldiným, ona byla jí ve- lice zkormoucena, ale předevzala si, že vše toto zlo i hanbu trpělivě snese. Za nedlouho dal markýz čísti podvržený list papežský, jímž povoleno prý jeho prosbě. Na to dal Gualtieri zavolati Griseldu i sděluje jí především lidem domnělé svolení papežské, že ji tedy propustí, jeho předkové že byli šlechtici, její pak sedláci, nechť se tedy se svým věnem vrátí k svému otci. Griselda jedva zadržujíc slzy odpovídá, že si byla vždy povědoma svého nízkého rodu, že byla nehodna býti jeho ženou, vrací mu pak všecko, co od něho obdržela při sňatku, snubní prsten i všecky klenoty, ona že ví, jak k němu přišla nahá, nahá že by se opět vracela domů, ale že tu zanechala své panenství, prosí tedy jen o košilku, aby zakryla své věno, totiž panenství své ztracené. Markýz tím k slzám pohnut, přemůže však své hnutí i daruje jí košilku. Mnozí přítomní prosili, aby jí daroval aspoň sukénku, když 12 let byla hospodyní, aby nešla z domu jen v košilce, prostovlasá i bosá, ale marně prosili. Krutosť markýzova ani oddanosť i pokornosť Griseldina po všem, co předešlo, nás nepřekvapují, ale prostota i jemnosť Griseldina i moderního ještě čtenáře dojímají. Ano my toto jednání Griseldino spíše chápeme, než to, jak mohla si tak beze všeho odporu dáti urvati vlastní děti své. Starý otec Griseldin nikdy nevěřil, že markýz jeho dceru za ženu svou bude pova- žovati, myslel, že se ještě vrátí i uschoval tedy její prostý oděv. Opět konala Griselda službu svému otci jako před svým sňatkem. Markýz rozhlašuje, že se chce oženiti s dcerou hraběte de Panago a nařizuje přípravy k svatebním hodům. Posílá pro Griseldu, aby mu všecky tyto přípravy v domě strojila, neboť ona že jest v tom cvičena a on že nemá 1*
3 — ničila neb aspoň zatlačila takřka úplně lásku mateřskou. A to jest našemu citu modernímu odporné, tak že takou povahu spíše bychom prohlá- sili za nepřirozenou, nelidskou než ideálně nadpřirozenou, nadlidskou. Boccaccio vypravuje dále, že lidé začali o markýzovi velmi nepěkně mluviti, ano že se domýšleli, že by sám byl zabil své děti, a že Griseldě projevovali soustrasť. Griselda však na svůj krutý osud nereptala, ano stále jen říkala, že se jí líbí vše, co se jejímu pánovi líbí. Moderní člověk viděl by v tomto jednání nikoliv oddanosť než podajnosť. Minulo několik let i opět umyslil si markýz zkoušeti a to naposled trpělivosť ženy své, ač mu to, že i nyní po odnětí dítek stejně pokorně se k němu jako i dříve chovala, mohlo býti dostatečným důkazem. Markýz začal tedy říkati svým lidem, že Griselda nemůže býti více jeho ženou, že nahlíží, jak učinil nedobře, když si jí vzal, a že by jmění své na to věnoval, aby papež dovolil rozvod s ní a dovolil mu vzíti sobě ženu urozenou. Lidé jeho mu sice tyto myšlenky ve zlé vykládali, on však prý co si umyslil, též provede. Zpráva o tom došla i k uším Griseldiným, ona byla jí ve- lice zkormoucena, ale předevzala si, že vše toto zlo i hanbu trpělivě snese. Za nedlouho dal markýz čísti podvržený list papežský, jímž povoleno prý jeho prosbě. Na to dal Gualtieri zavolati Griseldu i sděluje jí především lidem domnělé svolení papežské, že ji tedy propustí, jeho předkové že byli šlechtici, její pak sedláci, nechť se tedy se svým věnem vrátí k svému otci. Griselda jedva zadržujíc slzy odpovídá, že si byla vždy povědoma svého nízkého rodu, že byla nehodna býti jeho ženou, vrací mu pak všecko, co od něho obdržela při sňatku, snubní prsten i všecky klenoty, ona že ví, jak k němu přišla nahá, nahá že by se opět vracela domů, ale že tu zanechala své panenství, prosí tedy jen o košilku, aby zakryla své věno, totiž panenství své ztracené. Markýz tím k slzám pohnut, přemůže však své hnutí i daruje jí košilku. Mnozí přítomní prosili, aby jí daroval aspoň sukénku, když 12 let byla hospodyní, aby nešla z domu jen v košilce, prostovlasá i bosá, ale marně prosili. Krutosť markýzova ani oddanosť i pokornosť Griseldina po všem, co předešlo, nás nepřekvapují, ale prostota i jemnosť Griseldina i moderního ještě čtenáře dojímají. Ano my toto jednání Griseldino spíše chápeme, než to, jak mohla si tak beze všeho odporu dáti urvati vlastní děti své. Starý otec Griseldin nikdy nevěřil, že markýz jeho dceru za ženu svou bude pova- žovati, myslel, že se ještě vrátí i uschoval tedy její prostý oděv. Opět konala Griselda službu svému otci jako před svým sňatkem. Markýz rozhlašuje, že se chce oženiti s dcerou hraběte de Panago a nařizuje přípravy k svatebním hodům. Posílá pro Griseldu, aby mu všecky tyto přípravy v domě strojila, neboť ona že jest v tom cvičena a on že nemá 1*
Strana 4
4 — nikoho, kdo by to uměl. Griselda ráda se všemu podrobuje, on jí ode- vzdává všecky klíče, nařizuje jí, aby zvala paní, které se jí té cti zdají býti hodnými, aby dále přijímala hosty, jako by byla paní domu, po svatbě se může opět vrátiti domů. Tato slova hluboce její srdce zranila, neboť nepřemohla ještě své velké lásky k němu, nicméně koná horlivě všecky práce jí uložené. Markýz měl obě své děti, dceru i syna v Bo- nonii u své tety, která tam byla provdána za hraběta z Panaga, dcera byla již 13 let stará, nejkrásnější pannou v celé Bononii. Markýz tedy psal tetě své, aby k němu přijeli na určený den s dětmi a aby každému říkali, že vezou pannu za nevěstu k markýzovi Saluckému. Jeli tedy skutečně s četnou družinou k němu, on je s družinou očekával, velkými poctami uvítal i uvedl do okrášleného paláce, kde stoly již byly k hodům připraveny. Tu vítala Griselda ve své hrubé sukni všecko panstvo, zvláště krásnou nevěstu. Paní žádaly sice markýze, aby Griseldě daroval lepší šat ke slavnostnímu tomu přivítání, však marně. Nevěstou domnělou byli všickni okouzleni i chválili markýze, že si zvolil tak krásnou pannu za ženu místo bývalé. Po obědě zdálo se konečně markýzovi, že dosti zkoušel pokornosť i poslušnosť Griseldinu, pozoroval, že nedala na sobě znáti ni nejmenšího zármutku, nicméně jí ještě zkoušel otázkami ne právě útlocitnými. Viděli jsme, že markýzovi dle líčení Boccacciova útlocitu se naprosto nedostává, pozdější spracovatelé této pověsti snažili se zmír- ňovati hrubosť i krutosť jeho. Ptal se ještě Gualtieri Griseldy, jak se ji líbí jeho nevěsta. Ona opět svým pokorným způsobem pochválila ji upřímně, avšak připojila prosbu, které bychom od této jemné, oddané, téměř až do netečnosti podajné postavy ani nečekali, žádala totiž mar- kýze, aby té své nastávající ženy nezkoušel tak krutým spůsobem jako bývalé své ženy, neboť jest na to příliš mladá a není vychována k takému pracnému životu. Tu nás překvapuje, jak Griselda poznala, že manžel ji zkoušel. Touto odpovědí pohnut vstal markýz, vzal Griseldu i posadiv ji vedle sebe řekl jí, že přišel již čas, aby přijala plod velké své trpělivosti, on že ji chtěl poučiti, jak chovati se má žena a ostatní jak se mají k ženě chovati, že tato panna jest její dcera a mládenec onen její syn. Nastalo všeobecné objímání a líbání, konečně přijal markýz i tchána svého Giannucolu do svého domu i měl ho u velké vážnosti. Tato povídka Boccacciova vykonala pouť po všech téměř litera- turách evropských a cestu do literatury světové otevřel jí veliký přítel Boccacciův Petrarka. Dekameron poznal Petrarka dosti pozdě, nedlouho před svou smrtí asi r. 1373. Z celého Dekameronu zalíbila se mu nejvíce poslední no- vellka o Griseldě — ač podle všeho nepřečetl všech povídek v Deka-
4 — nikoho, kdo by to uměl. Griselda ráda se všemu podrobuje, on jí ode- vzdává všecky klíče, nařizuje jí, aby zvala paní, které se jí té cti zdají býti hodnými, aby dále přijímala hosty, jako by byla paní domu, po svatbě se může opět vrátiti domů. Tato slova hluboce její srdce zranila, neboť nepřemohla ještě své velké lásky k němu, nicméně koná horlivě všecky práce jí uložené. Markýz měl obě své děti, dceru i syna v Bo- nonii u své tety, která tam byla provdána za hraběta z Panaga, dcera byla již 13 let stará, nejkrásnější pannou v celé Bononii. Markýz tedy psal tetě své, aby k němu přijeli na určený den s dětmi a aby každému říkali, že vezou pannu za nevěstu k markýzovi Saluckému. Jeli tedy skutečně s četnou družinou k němu, on je s družinou očekával, velkými poctami uvítal i uvedl do okrášleného paláce, kde stoly již byly k hodům připraveny. Tu vítala Griselda ve své hrubé sukni všecko panstvo, zvláště krásnou nevěstu. Paní žádaly sice markýze, aby Griseldě daroval lepší šat ke slavnostnímu tomu přivítání, však marně. Nevěstou domnělou byli všickni okouzleni i chválili markýze, že si zvolil tak krásnou pannu za ženu místo bývalé. Po obědě zdálo se konečně markýzovi, že dosti zkoušel pokornosť i poslušnosť Griseldinu, pozoroval, že nedala na sobě znáti ni nejmenšího zármutku, nicméně jí ještě zkoušel otázkami ne právě útlocitnými. Viděli jsme, že markýzovi dle líčení Boccacciova útlocitu se naprosto nedostává, pozdější spracovatelé této pověsti snažili se zmír- ňovati hrubosť i krutosť jeho. Ptal se ještě Gualtieri Griseldy, jak se ji líbí jeho nevěsta. Ona opět svým pokorným způsobem pochválila ji upřímně, avšak připojila prosbu, které bychom od této jemné, oddané, téměř až do netečnosti podajné postavy ani nečekali, žádala totiž mar- kýze, aby té své nastávající ženy nezkoušel tak krutým spůsobem jako bývalé své ženy, neboť jest na to příliš mladá a není vychována k takému pracnému životu. Tu nás překvapuje, jak Griselda poznala, že manžel ji zkoušel. Touto odpovědí pohnut vstal markýz, vzal Griseldu i posadiv ji vedle sebe řekl jí, že přišel již čas, aby přijala plod velké své trpělivosti, on že ji chtěl poučiti, jak chovati se má žena a ostatní jak se mají k ženě chovati, že tato panna jest její dcera a mládenec onen její syn. Nastalo všeobecné objímání a líbání, konečně přijal markýz i tchána svého Giannucolu do svého domu i měl ho u velké vážnosti. Tato povídka Boccacciova vykonala pouť po všech téměř litera- turách evropských a cestu do literatury světové otevřel jí veliký přítel Boccacciův Petrarka. Dekameron poznal Petrarka dosti pozdě, nedlouho před svou smrtí asi r. 1373. Z celého Dekameronu zalíbila se mu nejvíce poslední no- vellka o Griseldě — ač podle všeho nepřečetl všech povídek v Deka-
Strana 5
5 — meronu obsažených — přeložil ji do latiny pod titulem »De obedientia ac fide uxoria“ i doprovázel svůj překlad listem Boccacciovi určeným, datovaným „inter colles Euganeos VI idus Iunias MCCCLXXIII“. List tento svědčí nám zjevně, jaký dojem učinila právě poslední povídka De- kameronu na tehdejší a to nejvybranější společnosť literární, na společnosť, ve které se Petrarka pohyboval, i můžeme dle toho souditi, jakým mohutným dojmem působila na vrstvy širší, kladoucí značně menší po- žadavky literární i přístupnější proto sebe menšímu vzrušení mysli. Pe- trarka píše, že prohlížel Dekameron jen zběžně i omlouvá lascivnosť mnohých povídek v něm obsažených, pro které Boccacciovi mnohá pří- koří bylo snášeti. Píše mu „et si quid lasciviae liberioris occurreret, excu- sabat aetas tunc tua, dum id scriberes, stilus, idioma, ipsa quoque rerum levitas et eorum qui lecturi talia videbantur.“ Patrno, jak i tak povýšený humanista významu Petrarkova, sám básník „vulgární“, s patra pohlížěl na knihy takého rázu, psané obecným jazykem „vulgárním“. Ostatně ležela kniha Boccacciova u Petrarky již delší dobu nepovšimnutá stranou pohozena, začíná Petrarka svůj list „librum tuum, quem nostro materno eloquio, ut opinor olim juvenis edidisti, nescio quidem, unde vel qualiter ad me delatum vidi. Nam si dicam legi mentiar“. Přelistuje knihu nalezl přece Petrarka jak píše „inter multa sane jocosa et levia quaedam pia et gravia,“ zvláště zalíbila se mu poslední povídka „ita me placuit,“ píše „meque detinuit, ut inter tot curas, quae pene mei ipsius imme- morem facere, illam memoriae mandare voluerim, ut et ipse eam animo, quotiens vellem, non sine voluptate repeterem et amicis ut fit confa- bulantibus renarrarem“. I tak, aby i jiní neznalí obecní mluvy italské se mohli touto povídkou potěšiti, přeložil ji či lépe řečeno spracoval ji la- tinským jazykem (praví o tom sám „historiam tuam meis verbis ex- plicui imo alicubi aut paucis in ipsa narratione mutatis verbis aut additis“.) List tento čte se ve vydáních Petrarkových spisů před samou povídkou; na jejím pak konci čteme opět další dodatek. V něm vypravuje Petrarka, že jakýsi společný přítel jeho i Boccacciův z Padovy (Patavinus), „vin altissimi ingenii, multiplicisque notitiae“ sotva že přečetl polovici, pro- pláč musel ustati ve čtení („subito fletu praeventus substitit“), když opět nabyl klidu, že četl dále, ale opět ho přemohly slzy. Později přál si přečísti tuto povídku jiný jich společný přítel z Verony, ten sice přečetl celou, aniž by byl projevil pohnutí, přiznal se však, že by také byl plakal „nam et piae res et verba rebus accommodata fletum svade- bant“, ale že jest tvrdého srdce, i vyslovil pochybnosť, zdali by byly skutečně takovéto ženy, rovné Griseldě, zda by se kde nalezla takáto láska manželská, taká věrnosť i nesmírná trpělivosť. Petrarka na to od-
5 — meronu obsažených — přeložil ji do latiny pod titulem »De obedientia ac fide uxoria“ i doprovázel svůj překlad listem Boccacciovi určeným, datovaným „inter colles Euganeos VI idus Iunias MCCCLXXIII“. List tento svědčí nám zjevně, jaký dojem učinila právě poslední povídka De- kameronu na tehdejší a to nejvybranější společnosť literární, na společnosť, ve které se Petrarka pohyboval, i můžeme dle toho souditi, jakým mohutným dojmem působila na vrstvy širší, kladoucí značně menší po- žadavky literární i přístupnější proto sebe menšímu vzrušení mysli. Pe- trarka píše, že prohlížel Dekameron jen zběžně i omlouvá lascivnosť mnohých povídek v něm obsažených, pro které Boccacciovi mnohá pří- koří bylo snášeti. Píše mu „et si quid lasciviae liberioris occurreret, excu- sabat aetas tunc tua, dum id scriberes, stilus, idioma, ipsa quoque rerum levitas et eorum qui lecturi talia videbantur.“ Patrno, jak i tak povýšený humanista významu Petrarkova, sám básník „vulgární“, s patra pohlížěl na knihy takého rázu, psané obecným jazykem „vulgárním“. Ostatně ležela kniha Boccacciova u Petrarky již delší dobu nepovšimnutá stranou pohozena, začíná Petrarka svůj list „librum tuum, quem nostro materno eloquio, ut opinor olim juvenis edidisti, nescio quidem, unde vel qualiter ad me delatum vidi. Nam si dicam legi mentiar“. Přelistuje knihu nalezl přece Petrarka jak píše „inter multa sane jocosa et levia quaedam pia et gravia,“ zvláště zalíbila se mu poslední povídka „ita me placuit,“ píše „meque detinuit, ut inter tot curas, quae pene mei ipsius imme- morem facere, illam memoriae mandare voluerim, ut et ipse eam animo, quotiens vellem, non sine voluptate repeterem et amicis ut fit confa- bulantibus renarrarem“. I tak, aby i jiní neznalí obecní mluvy italské se mohli touto povídkou potěšiti, přeložil ji či lépe řečeno spracoval ji la- tinským jazykem (praví o tom sám „historiam tuam meis verbis ex- plicui imo alicubi aut paucis in ipsa narratione mutatis verbis aut additis“.) List tento čte se ve vydáních Petrarkových spisů před samou povídkou; na jejím pak konci čteme opět další dodatek. V něm vypravuje Petrarka, že jakýsi společný přítel jeho i Boccacciův z Padovy (Patavinus), „vin altissimi ingenii, multiplicisque notitiae“ sotva že přečetl polovici, pro- pláč musel ustati ve čtení („subito fletu praeventus substitit“), když opět nabyl klidu, že četl dále, ale opět ho přemohly slzy. Později přál si přečísti tuto povídku jiný jich společný přítel z Verony, ten sice přečetl celou, aniž by byl projevil pohnutí, přiznal se však, že by také byl plakal „nam et piae res et verba rebus accommodata fletum svade- bant“, ale že jest tvrdého srdce, i vyslovil pochybnosť, zdali by byly skutečně takovéto ženy, rovné Griseldě, zda by se kde nalezla takáto láska manželská, taká věrnosť i nesmírná trpělivosť. Petrarka na to od-
Strana 6
6 — pověděl, jako vypravuje, ovšem způsobem dosti běžným, že mnohý, co mu těžké jest, za nemožné pokládá, poněvadž měří ostatní podle sebe, a přece bylo i jest mnoho, co jedněm zdá se býti snadným, obyčejně však za nemožné se považuje. Tak jak Veronský přítel souditi bude i za naší doby zajisté mnohý1), i samému Petrarkovi nebyla Griselda vzorem neb idealem ženy, jak hned ukážeme. Petrarka nepřeložil pouze novellu Boccacciovu, než on ji přepra- coval, leccos změnil, mnohé hrany v povahách této novelly odstranil a změny provedl zajisté ve prospěch novelly. Počíná zeměpisným úvodem, popisuje kraj, ve kterém leží „terra Salutiarum“, jeden z lidí markýzo- vých „cui vel auctoritas major erat vel facundia, majorque cum suo duce familiaritas“ má zvláštní řeč k markýzovi téhož téměř obsahu jak u Bo- ccaccia i odpověď markýzova jest stejná. Touto vískou často je- zdíval markýz Gualtherus, vídal Griseldu, i umínil si, že jen tu za ženu si vezme; nedal tedy markýz dle Petrarky jejího otce k sobě do paláce zavolati. Nastupuje den svatební, dějí se tytéž přípravy jako u Boccaccia. Gualtherus dá si Janikolu zavolati k sobě z chaty ven, odvádí ho stranou i žádá ho o ruku jeho dcery. Pak vstupují oba do chaty, aby se poptali dívky samé; jednání mezi oběma jest velmi krátké. Gual- therus vyvádí nevěstu svou ven před shromážděný lid i představuje ji. Pak jí dal všecken oděv její svléci („nudari eam jussit“) a od hlavy až po patu novými šaty obléci. Hrubý tento rys tedy zachován. Ve skvost- ných šatech, korunou i šperky ozdobenou Griseldu lid sotva poznával. Gualtherus se s ní nyní zasnoubil i odvezl ji domů provázen jsa radostným lidem. Následující vypravování jest celkem stejné jen více rozvedeno; vypravuje se jmenovitě, že Griselda v nepřítomnosti mužově i veřejné záležitosti řídila („publica etiam obibat officia viro absente, lites patriae, nobiliumque discordia dirimens atque componens tam gravibus responsis, tantaque maturitate et judicii aequitate, ut omnes ad salutem publicam demissam coelo feminam praedicarent“). Patrný rozdíl mezi zpracováním Petrarkovým i povídkou Boccacciovou jeví se, jak již bylo naznačeno, zvláště v líčení Gualtherova chování ke Griseldě. Snaží se jaksi odůvodňo- 1) Soud asi přiliš příkrý vyslovil nejnověji jeden něm. kritik „Die Griseldis-Ge- schichte ist als pfäffische Erfindung anzusehen, als die mit katholisch-kirchlicher Naturwidrigkeit aufs äusserste getriebene Befolgung biblischer Gebote über Demuth und weiblichen Gehorsam“, a že tato povídka se tak rozšířila i také obecné obliby došla, připisuje týž kritik „Mangel an feinen Gefühl und Ueberwucherung gedanken- loser Rührseligkeit.“ (Zeitschrift f. vergleich. Literaturgeschichte und Renaissance- Literatur. Neue Folge II. str. 111.)
6 — pověděl, jako vypravuje, ovšem způsobem dosti běžným, že mnohý, co mu těžké jest, za nemožné pokládá, poněvadž měří ostatní podle sebe, a přece bylo i jest mnoho, co jedněm zdá se býti snadným, obyčejně však za nemožné se považuje. Tak jak Veronský přítel souditi bude i za naší doby zajisté mnohý1), i samému Petrarkovi nebyla Griselda vzorem neb idealem ženy, jak hned ukážeme. Petrarka nepřeložil pouze novellu Boccacciovu, než on ji přepra- coval, leccos změnil, mnohé hrany v povahách této novelly odstranil a změny provedl zajisté ve prospěch novelly. Počíná zeměpisným úvodem, popisuje kraj, ve kterém leží „terra Salutiarum“, jeden z lidí markýzo- vých „cui vel auctoritas major erat vel facundia, majorque cum suo duce familiaritas“ má zvláštní řeč k markýzovi téhož téměř obsahu jak u Bo- ccaccia i odpověď markýzova jest stejná. Touto vískou často je- zdíval markýz Gualtherus, vídal Griseldu, i umínil si, že jen tu za ženu si vezme; nedal tedy markýz dle Petrarky jejího otce k sobě do paláce zavolati. Nastupuje den svatební, dějí se tytéž přípravy jako u Boccaccia. Gualtherus dá si Janikolu zavolati k sobě z chaty ven, odvádí ho stranou i žádá ho o ruku jeho dcery. Pak vstupují oba do chaty, aby se poptali dívky samé; jednání mezi oběma jest velmi krátké. Gual- therus vyvádí nevěstu svou ven před shromážděný lid i představuje ji. Pak jí dal všecken oděv její svléci („nudari eam jussit“) a od hlavy až po patu novými šaty obléci. Hrubý tento rys tedy zachován. Ve skvost- ných šatech, korunou i šperky ozdobenou Griseldu lid sotva poznával. Gualtherus se s ní nyní zasnoubil i odvezl ji domů provázen jsa radostným lidem. Následující vypravování jest celkem stejné jen více rozvedeno; vypravuje se jmenovitě, že Griselda v nepřítomnosti mužově i veřejné záležitosti řídila („publica etiam obibat officia viro absente, lites patriae, nobiliumque discordia dirimens atque componens tam gravibus responsis, tantaque maturitate et judicii aequitate, ut omnes ad salutem publicam demissam coelo feminam praedicarent“). Patrný rozdíl mezi zpracováním Petrarkovým i povídkou Boccacciovou jeví se, jak již bylo naznačeno, zvláště v líčení Gualtherova chování ke Griseldě. Snaží se jaksi odůvodňo- 1) Soud asi přiliš příkrý vyslovil nejnověji jeden něm. kritik „Die Griseldis-Ge- schichte ist als pfäffische Erfindung anzusehen, als die mit katholisch-kirchlicher Naturwidrigkeit aufs äusserste getriebene Befolgung biblischer Gebote über Demuth und weiblichen Gehorsam“, a že tato povídka se tak rozšířila i také obecné obliby došla, připisuje týž kritik „Mangel an feinen Gefühl und Ueberwucherung gedanken- loser Rührseligkeit.“ (Zeitschrift f. vergleich. Literaturgeschichte und Renaissance- Literatur. Neue Folge II. str. 111.)
Strana 7
7 — vati, proč podivná tato myšlénka přišla na Gualthera: „coepit, ut fit, interim Gualtherum, cum jam ablactata esset infantula, mirabilis quaedam, quam laudabilis doctiores judicent, cupiditas sat expertam charae fidem conjugis experiendi altius et iterum atque iterum retentandi.“ Dal si ji zavolati „solam in thalamum,“ i vymlouval se na nepřízeň svých „nobiles,“ s nimiž přece v míru musí žíti. Sluhovi zasvěcenému do plánů pánových odevzdáno děvčátko, jím pak odvezeno do Bononie k sestře markýzově, provdané za hraběte de Panico. Griselda vzdor krutosti manželově neproměnila nijak své chování k němu; on ji be- dlivě pozoroval, ale nespozoroval ni nejmenší nevůle. Po čtyrech letech porodila syna i opět „ad curiositatem reversus pater“ stěžuje si ženě své, že lidé jeho prý těžce nesou, že jim má panovati vnuk Janikulův, on že miluje klid, že se bojí prý nespokojenosti poddaných svých atd. Ona odpovídá pokorně, že se jí vše líbí co jemu; nechť učiní s ní i dí- tětem, co chce, žádá-li její smrti, že ráda umře „nec res ulla denique nec mors ipsa nostro fuerit par amori.“ On se obdivuje stálosti své ženy „foeminae constantiam“, ne snad oddanosti její, jak bychom oče- kávali, odešel i poslal svého věrného sluhu k ženě, aby mu synáčka vydala. Tatáž scena jako s dceruškou. I sluha obdivuje se síle této ženy „foemineum robur quadam ab animi feritate procedere“. Pe- trarka myslí, že mohly nyní asi manželi již stačiti tyto zkoušky dobroty i věrnosti ženiny (benevolentiae ac fidei conjugalis), ale připomíná jakoby vysvětluje jeho jednání „sed sunt, qui ubi semel inceperint, non desinant, imo incumbant haereantque proposito.“ Jako u Boccaccia tak i zde začala se mezitím o markýzovi pronášeti „de- color fama:“ „quod videlicet eſſera et inhumana duritie, humilis poeni- tentia ac pudore conjugi filios jussisset interfici, nam neque pueri com- parebant, neque ubi nam gentium essent ullus audierat, quo se ille vin alioquin clarus et suis charus multis infamem odiosumque reddiderat ne- que ideo trux animus flectebatur sed in suspecta severitate experiendi- que sua dura illa libidine procedebat“. Když minulo 12 let od narozen jeho dcery, poslal posly do Říma, aby přinesly domnělé (simulatas) listy papežské. Jimi rozšiřovala se pověsť, že římským papežem bylo dovo- leno, že markýz „pro sua et suarum gentium quiete“ smí se rozvésti od své první manželky a oženiti se s jinou. Griselda o tom se dozvě- děvši byla sice zarmoucena, ale „ut que semel de se suisque de sortibus statuisset, inconcussa constitit expectans quid de se ille decerneret, cu se et sua cuncta subjecerat“. Gualtherus mezi tím vzkázal do Bononie aby mu přivezli děti i rozhlašoval pověsť, že mu přivezou nevěstu. Mezi tím, co se děti k němu vracely, Gualtherus „solito ut uxorem re-
7 — vati, proč podivná tato myšlénka přišla na Gualthera: „coepit, ut fit, interim Gualtherum, cum jam ablactata esset infantula, mirabilis quaedam, quam laudabilis doctiores judicent, cupiditas sat expertam charae fidem conjugis experiendi altius et iterum atque iterum retentandi.“ Dal si ji zavolati „solam in thalamum,“ i vymlouval se na nepřízeň svých „nobiles,“ s nimiž přece v míru musí žíti. Sluhovi zasvěcenému do plánů pánových odevzdáno děvčátko, jím pak odvezeno do Bononie k sestře markýzově, provdané za hraběte de Panico. Griselda vzdor krutosti manželově neproměnila nijak své chování k němu; on ji be- dlivě pozoroval, ale nespozoroval ni nejmenší nevůle. Po čtyrech letech porodila syna i opět „ad curiositatem reversus pater“ stěžuje si ženě své, že lidé jeho prý těžce nesou, že jim má panovati vnuk Janikulův, on že miluje klid, že se bojí prý nespokojenosti poddaných svých atd. Ona odpovídá pokorně, že se jí vše líbí co jemu; nechť učiní s ní i dí- tětem, co chce, žádá-li její smrti, že ráda umře „nec res ulla denique nec mors ipsa nostro fuerit par amori.“ On se obdivuje stálosti své ženy „foeminae constantiam“, ne snad oddanosti její, jak bychom oče- kávali, odešel i poslal svého věrného sluhu k ženě, aby mu synáčka vydala. Tatáž scena jako s dceruškou. I sluha obdivuje se síle této ženy „foemineum robur quadam ab animi feritate procedere“. Pe- trarka myslí, že mohly nyní asi manželi již stačiti tyto zkoušky dobroty i věrnosti ženiny (benevolentiae ac fidei conjugalis), ale připomíná jakoby vysvětluje jeho jednání „sed sunt, qui ubi semel inceperint, non desinant, imo incumbant haereantque proposito.“ Jako u Boccaccia tak i zde začala se mezitím o markýzovi pronášeti „de- color fama:“ „quod videlicet eſſera et inhumana duritie, humilis poeni- tentia ac pudore conjugi filios jussisset interfici, nam neque pueri com- parebant, neque ubi nam gentium essent ullus audierat, quo se ille vin alioquin clarus et suis charus multis infamem odiosumque reddiderat ne- que ideo trux animus flectebatur sed in suspecta severitate experiendi- que sua dura illa libidine procedebat“. Když minulo 12 let od narozen jeho dcery, poslal posly do Říma, aby přinesly domnělé (simulatas) listy papežské. Jimi rozšiřovala se pověsť, že římským papežem bylo dovo- leno, že markýz „pro sua et suarum gentium quiete“ smí se rozvésti od své první manželky a oženiti se s jinou. Griselda o tom se dozvě- děvši byla sice zarmoucena, ale „ut que semel de se suisque de sortibus statuisset, inconcussa constitit expectans quid de se ille decerneret, cu se et sua cuncta subjecerat“. Gualtherus mezi tím vzkázal do Bononie aby mu přivezli děti i rozhlašoval pověsť, že mu přivezou nevěstu. Mezi tím, co se děti k němu vracely, Gualtherus „solito ut uxorem re-
Strana 8
8 — tentaret ingenio doloris ac pudoris ad cumulum“ oznámil své ženě před shromážděným lidem, že se s ní již dost pobavil, že lidé ho přinucují a papež již svolil, že si jinou ženu může vzíti, a že tato jest již na cestě; ona aby si své věno vzala a domů k svému otci se vrátila. Griselda odpovídá pokorně, že si toho vždy byla vědoma, že mezi jeho velkostí a její nízkostí není žádný poměr, že se sama nikdy nepovažovala za hodnou „non dicam conjugio sed servitio“, že se v domě jeho, v němž paní ji učinil, vždy jen za služku považovala, že mu děkuje za vše a pokojnou i klidnou myslí že se vrátí domů, bude tam žíti jako vdova stále šťastná i hrdá vědouc, že takéhoto muže byla ženou; ráda že ustu- puje nové jeho ženě, že jí přeje hojného štěstí, co se pak týče věna, ví, že do tohoto domu vkročila v jeho šatech, své šaty zanechala doma, všecko mu vrací, itd. jako u Boccaccia. Přemáhaly slzy markýze, že jich více zdržovati nemohl, odvrátil obličej i třesoucím hlasem jedva promluvil, že jí tedy daruje „camisiam unicam“. Odešla přede všemi jen košilí oděna, prostovlasa i bosa, i vrátila se domů provázena mnohými pla- čícími „fortunamque culpantibus siccis una oculis et honesto veneranda silentio“; hlukem tohoto průvodu byl otec upozorněn na vracející se dceru. Několik dní žila u svého otce a nižádné nikdo na ní nespozoroval změny „ita ut nullum in ea signum animi tristioris, nullum vestigium for- tunae prosperioris extaret“. Mezi tím přibližoval se hrabě Panicius i všade byla rozšířena zpráva o novém sňatku. Den před jeho příjezdem dal si Gualtherus opět zavolati Griseldu; následující líčí se stejně jak u Boccaccia; Griselda vítala domnělou nevěstu „nec tanto casu dejecta animo, nec obsoletae vestis pudore confusa sed sereno vultu intranti obvia puellae, flexo poplite servilem in modum, vultuque demisso reverenter atque humiliter“. Gualtherus oslovil Griseldu ne po obědě jako u Boccaccia, než před obědem „eo ipso in tempore quo assidendum mensis erat“, ostatní však jest stejné. Odpovědí Griseldinou byl Gualtherus pohnut „talia dicentis alacritatem intuens atque constantiam totiens, tamque acriter offensae mulieris examinans et indignam sortem non sic meritae miseratus, ac ferre diutius non valens“ prohlásil, že dosti již poznal věrnosť ženy své a že nebude žádná na světě, která by byla obstála takové zkoušky lásky manželské. Jednání své však markýz u Petrarky blíže nemotivuje, představiv jí její děti přidává víc jen jakby na omluvu než vysvětlení svého jednání „sciant qui contrarium credidere me cu- riosum atque experientem esse, non impium, probasse conjugem, non damnasse, occultasse filios, non mactasse,“ Jak u Boccaccia přijal nyní i tchána svého do domu svého. Vypravování své končí Petrarka mravným naučením: „hanc histo-
8 — tentaret ingenio doloris ac pudoris ad cumulum“ oznámil své ženě před shromážděným lidem, že se s ní již dost pobavil, že lidé ho přinucují a papež již svolil, že si jinou ženu může vzíti, a že tato jest již na cestě; ona aby si své věno vzala a domů k svému otci se vrátila. Griselda odpovídá pokorně, že si toho vždy byla vědoma, že mezi jeho velkostí a její nízkostí není žádný poměr, že se sama nikdy nepovažovala za hodnou „non dicam conjugio sed servitio“, že se v domě jeho, v němž paní ji učinil, vždy jen za služku považovala, že mu děkuje za vše a pokojnou i klidnou myslí že se vrátí domů, bude tam žíti jako vdova stále šťastná i hrdá vědouc, že takéhoto muže byla ženou; ráda že ustu- puje nové jeho ženě, že jí přeje hojného štěstí, co se pak týče věna, ví, že do tohoto domu vkročila v jeho šatech, své šaty zanechala doma, všecko mu vrací, itd. jako u Boccaccia. Přemáhaly slzy markýze, že jich více zdržovati nemohl, odvrátil obličej i třesoucím hlasem jedva promluvil, že jí tedy daruje „camisiam unicam“. Odešla přede všemi jen košilí oděna, prostovlasa i bosa, i vrátila se domů provázena mnohými pla- čícími „fortunamque culpantibus siccis una oculis et honesto veneranda silentio“; hlukem tohoto průvodu byl otec upozorněn na vracející se dceru. Několik dní žila u svého otce a nižádné nikdo na ní nespozoroval změny „ita ut nullum in ea signum animi tristioris, nullum vestigium for- tunae prosperioris extaret“. Mezi tím přibližoval se hrabě Panicius i všade byla rozšířena zpráva o novém sňatku. Den před jeho příjezdem dal si Gualtherus opět zavolati Griseldu; následující líčí se stejně jak u Boccaccia; Griselda vítala domnělou nevěstu „nec tanto casu dejecta animo, nec obsoletae vestis pudore confusa sed sereno vultu intranti obvia puellae, flexo poplite servilem in modum, vultuque demisso reverenter atque humiliter“. Gualtherus oslovil Griseldu ne po obědě jako u Boccaccia, než před obědem „eo ipso in tempore quo assidendum mensis erat“, ostatní však jest stejné. Odpovědí Griseldinou byl Gualtherus pohnut „talia dicentis alacritatem intuens atque constantiam totiens, tamque acriter offensae mulieris examinans et indignam sortem non sic meritae miseratus, ac ferre diutius non valens“ prohlásil, že dosti již poznal věrnosť ženy své a že nebude žádná na světě, která by byla obstála takové zkoušky lásky manželské. Jednání své však markýz u Petrarky blíže nemotivuje, představiv jí její děti přidává víc jen jakby na omluvu než vysvětlení svého jednání „sciant qui contrarium credidere me cu- riosum atque experientem esse, non impium, probasse conjugem, non damnasse, occultasse filios, non mactasse,“ Jak u Boccaccia přijal nyní i tchána svého do domu svého. Vypravování své končí Petrarka mravným naučením: „hanc histo-
Strana 9
9 — riam stylo nunc alio retexere visum fuit, non tam ideo ut matronas nostri temporis ad imitandam hujus uxoris patientiam, quae mihi vix imitabilis videtur quam, ut legentes ad imitandam saltam foeminae constantiam excitarem, ut quod haec viro suo praestitit, hoc praestare deo nostro audeant, qui licet (ut Jacobus ait apostolus) intentator sit malorum et ipse neminem tentet. Probat tamen et saepe nos multis ac gravibus flagellis exerceri sinit, non ut animum nostrum sciat, que scivit antequam crearemur, sed ut nobis nostra fragilitas notis ac domesticis indiciis innotescat, ab unde ergo constantibus viris asscripserint, quisquis is fuerint, qui pro deo suo sine murmure patiatur, quod pro suo mortali conjuge rusticana haec muliercula passa est.“ Petrarka tedy o Griseldě celkem přece soudí stejně téměř jako jeho Veronský přítel, nechce překládaje Boccacciovu povídku podávati ženám vzor ženy trpělivé, on vkládá do povídky tendenci spíše náboženskou: Griselda má býti dle něho vzorem oddanosti do vůle boží. 1) Odkud Boccaccio látku k této povídce své čerpal, z nějakého knižného-li pramene, není posud vyšetřeno. Myslilo se na nějakou fran- couzskou předlohu: Boccaccio studoval v Paříži a tam poznal tuto látku. Uváděla se zvláště jedna ballada Marie de France a sice Lai de le fraisne (píseň o jasanu). Vypravuje se tu, že žena jednoho rytíře bretonského sousedku, která porodila dvojčata, nařkla z nevěrnosti manželské, sama pak měla neštěstí poroditi dvojčata. Bojíc se téhož nařknutí a chtíc se uvarovati téže hanby, do níž uvrhla sousedku svou, dala jedno dítě ihned po porodu podhoditi. Dítě bylo nalezeno v dutém jasanu vrátným blízkého kláštera ženského, abatyše se ho ujala i vychovala. Pokřtěno bylo dle naleziště le fraisne. Vyrostlo dítě v krásnou pannu. Rytíř jakýsi se do ní zamiloval i unesl ji z kláštera, později však byl přemluven, aby se oženil s jinou dámou urozenou. Náhodou jest to sestra opuštěné jím milenky. Le fraisne snáší trpělivě svůj krutý osud, podobně jako Griselda, připravuje lože k svatbě svého milence s jinou dívkou, pracuje horlivěji než kterákoliv služka, svatební lože nalézá příliš pro- stičkým, okrašluje je tedy prostírajíc nad ním zlatotkané roucho, totéž, ve kterém byla jako nemluvňátko pohozena. Dle toho roucha však poznána jest jako sestra nevěstina, nevěsta dobrovolně ustupuje a le fraisne stane se manželkou svého milence. Jak patrno ze stručného tohoto 1) Francisci Petrarchae Opera. Basileae 1554 t. I., pag. 540—7. Srv. Gustav Körting Gechichte der Litteratur Italiens im Zeitalter der Renaissance I., Leipzig. 1878 str. 445 sl.
9 — riam stylo nunc alio retexere visum fuit, non tam ideo ut matronas nostri temporis ad imitandam hujus uxoris patientiam, quae mihi vix imitabilis videtur quam, ut legentes ad imitandam saltam foeminae constantiam excitarem, ut quod haec viro suo praestitit, hoc praestare deo nostro audeant, qui licet (ut Jacobus ait apostolus) intentator sit malorum et ipse neminem tentet. Probat tamen et saepe nos multis ac gravibus flagellis exerceri sinit, non ut animum nostrum sciat, que scivit antequam crearemur, sed ut nobis nostra fragilitas notis ac domesticis indiciis innotescat, ab unde ergo constantibus viris asscripserint, quisquis is fuerint, qui pro deo suo sine murmure patiatur, quod pro suo mortali conjuge rusticana haec muliercula passa est.“ Petrarka tedy o Griseldě celkem přece soudí stejně téměř jako jeho Veronský přítel, nechce překládaje Boccacciovu povídku podávati ženám vzor ženy trpělivé, on vkládá do povídky tendenci spíše náboženskou: Griselda má býti dle něho vzorem oddanosti do vůle boží. 1) Odkud Boccaccio látku k této povídce své čerpal, z nějakého knižného-li pramene, není posud vyšetřeno. Myslilo se na nějakou fran- couzskou předlohu: Boccaccio studoval v Paříži a tam poznal tuto látku. Uváděla se zvláště jedna ballada Marie de France a sice Lai de le fraisne (píseň o jasanu). Vypravuje se tu, že žena jednoho rytíře bretonského sousedku, která porodila dvojčata, nařkla z nevěrnosti manželské, sama pak měla neštěstí poroditi dvojčata. Bojíc se téhož nařknutí a chtíc se uvarovati téže hanby, do níž uvrhla sousedku svou, dala jedno dítě ihned po porodu podhoditi. Dítě bylo nalezeno v dutém jasanu vrátným blízkého kláštera ženského, abatyše se ho ujala i vychovala. Pokřtěno bylo dle naleziště le fraisne. Vyrostlo dítě v krásnou pannu. Rytíř jakýsi se do ní zamiloval i unesl ji z kláštera, později však byl přemluven, aby se oženil s jinou dámou urozenou. Náhodou jest to sestra opuštěné jím milenky. Le fraisne snáší trpělivě svůj krutý osud, podobně jako Griselda, připravuje lože k svatbě svého milence s jinou dívkou, pracuje horlivěji než kterákoliv služka, svatební lože nalézá příliš pro- stičkým, okrašluje je tedy prostírajíc nad ním zlatotkané roucho, totéž, ve kterém byla jako nemluvňátko pohozena. Dle toho roucha však poznána jest jako sestra nevěstina, nevěsta dobrovolně ustupuje a le fraisne stane se manželkou svého milence. Jak patrno ze stručného tohoto 1) Francisci Petrarchae Opera. Basileae 1554 t. I., pag. 540—7. Srv. Gustav Körting Gechichte der Litteratur Italiens im Zeitalter der Renaissance I., Leipzig. 1878 str. 445 sl.
Strana 10
— 10 — obsahu, jest shoda s Griseldou velmi nepatrná, i přisvědčujeme Rein- holdu Köhlerovi, když shodu mezi jmenovanou francouzskou balladou a novellou Boccacciovou pokládá jen za nahodilou, která nenutí k užšímu spojování obou, k odvození pověsti o Griseldě z této starofranc. básně. 1) Mnohem bližší budeme pravdě, budeme-li předpokládati, že Boccaccio čerpal z ústní tradice vlašské,2) i můžeme se tu dovolávati svědectví Petrarkova; on totiž píše ve svém listè, že i cizinec neznalý italského jazyka by se potěšil líbeznou touto povídkou „cum et mihi semper ante multos annos andita placuisset“; Dekameron poznal teprve r. 1373, jak výše pověděno. Neshody mezi vypravováním Petrarkovým i Boccacciovým mohou se také tím asi vysvětlovati, že se Petrarka více řídil dle ústního vypravování, než že sám úmyslně vkládal neb měnil. Poukázalo se též na podobnou pověsť hebrejskou i indickou3); zvláště v indické zkouší se žena podobně krutým způsobem: Princ Aisab přisáhl, že zabije dítě, zapláče-li a kdyby žena jeho smrť jeho oplakávala, že též ji zabije. Již dvě děti a dvě ženy zabil. I třetí ženě umřel syn, ona však pře- mohla své hoře i neplakala a když i druhé dítě bylo otcem zabito, proto že plakalo, byla sice ještě smutnější ale přece neplakala. Ko- nečně se bůh nad matkou smiloval a děti opět ožily. V židovské jedné povídce vypravuje se, že král se zamiloval do chudé ošiřelé dívky a chtěl se s ní oženiti. Ona odepírala, že není ho hodna. Konečně když po sedmé poprosil, svolila, avšak za nějakou dobu znelíbila se mu a chtěl ji zapuditi. Tu odpověděla: „Zapudíš-li mě a oženíš-li se s jinou, pak nechovej se k ní, jak jsi se ke mně choval“, stejně tedy jako Griselda. Dle náhledu Landauova utvořil Boccaccio z takýchto pověstí, zvláště z pověstí podobných o ženách trpělivých, z nevěry křivě nařčených jako o Genovefě i Krescencii svou povídku o Griseldě, ale neprávem, neboť Griseldu právě nikdo z nevěry neviní: Gualtherus nezkouší jí tak krutě, že by snad věrnosť její podezříval, on zkouší více její oddanosť pokornosť i poslušnosť, o věrnosti její nemá pochybnosti. Petrarka svým spracováním novelly Boccacciovým jazykem svě- tovým uvedl ji do světové literatury, ano on tím upozornil literární svět zároveň na celou sbírku „Dekameron“. Po něm přeložil do latiny Leonardo Bruni, odvolávaje se na stkvoucí příklad Petrarkův, z Dekame- ronu první novellu 4. dne o lásce Guiscarda a Ghismondy, dcery kní- 1) Die Lais der Marie de France herausgegeben von Karl Warnke. Mit vergleichenden Anmerkungen von Reinhold Köhler. Halle 1885 str. LXI. sl. 2) Tak soudil již Ginguené: Histoire littéraire d'Italie 1811, sv. III, str. 113. 3) Marcus Landau. Die Quellen des Decameron. Zweite Aufl. Stuttgart 1884, str. 157 sl.
— 10 — obsahu, jest shoda s Griseldou velmi nepatrná, i přisvědčujeme Rein- holdu Köhlerovi, když shodu mezi jmenovanou francouzskou balladou a novellou Boccacciovou pokládá jen za nahodilou, která nenutí k užšímu spojování obou, k odvození pověsti o Griseldě z této starofranc. básně. 1) Mnohem bližší budeme pravdě, budeme-li předpokládati, že Boccaccio čerpal z ústní tradice vlašské,2) i můžeme se tu dovolávati svědectví Petrarkova; on totiž píše ve svém listè, že i cizinec neznalý italského jazyka by se potěšil líbeznou touto povídkou „cum et mihi semper ante multos annos andita placuisset“; Dekameron poznal teprve r. 1373, jak výše pověděno. Neshody mezi vypravováním Petrarkovým i Boccacciovým mohou se také tím asi vysvětlovati, že se Petrarka více řídil dle ústního vypravování, než že sám úmyslně vkládal neb měnil. Poukázalo se též na podobnou pověsť hebrejskou i indickou3); zvláště v indické zkouší se žena podobně krutým způsobem: Princ Aisab přisáhl, že zabije dítě, zapláče-li a kdyby žena jeho smrť jeho oplakávala, že též ji zabije. Již dvě děti a dvě ženy zabil. I třetí ženě umřel syn, ona však pře- mohla své hoře i neplakala a když i druhé dítě bylo otcem zabito, proto že plakalo, byla sice ještě smutnější ale přece neplakala. Ko- nečně se bůh nad matkou smiloval a děti opět ožily. V židovské jedné povídce vypravuje se, že král se zamiloval do chudé ošiřelé dívky a chtěl se s ní oženiti. Ona odepírala, že není ho hodna. Konečně když po sedmé poprosil, svolila, avšak za nějakou dobu znelíbila se mu a chtěl ji zapuditi. Tu odpověděla: „Zapudíš-li mě a oženíš-li se s jinou, pak nechovej se k ní, jak jsi se ke mně choval“, stejně tedy jako Griselda. Dle náhledu Landauova utvořil Boccaccio z takýchto pověstí, zvláště z pověstí podobných o ženách trpělivých, z nevěry křivě nařčených jako o Genovefě i Krescencii svou povídku o Griseldě, ale neprávem, neboť Griseldu právě nikdo z nevěry neviní: Gualtherus nezkouší jí tak krutě, že by snad věrnosť její podezříval, on zkouší více její oddanosť pokornosť i poslušnosť, o věrnosti její nemá pochybnosti. Petrarka svým spracováním novelly Boccacciovým jazykem svě- tovým uvedl ji do světové literatury, ano on tím upozornil literární svět zároveň na celou sbírku „Dekameron“. Po něm přeložil do latiny Leonardo Bruni, odvolávaje se na stkvoucí příklad Petrarkův, z Dekame- ronu první novellu 4. dne o lásce Guiscarda a Ghismondy, dcery kní- 1) Die Lais der Marie de France herausgegeben von Karl Warnke. Mit vergleichenden Anmerkungen von Reinhold Köhler. Halle 1885 str. LXI. sl. 2) Tak soudil již Ginguené: Histoire littéraire d'Italie 1811, sv. III, str. 113. 3) Marcus Landau. Die Quellen des Decameron. Zweite Aufl. Stuttgart 1884, str. 157 sl.
Strana 11
11 — žete Salernského, která rovněž putovala po všech literaturách i též do češtiny přeložena byla Konáčem z Hodíštkova: Fil. Beroalda historie o nešťastné lásce dvou zamilovaných v Praze 1507, pak 1564. Tím způsobem stala se sentimentalně-erotická povídka velice oblíbenou v tehdejších lepších literárních kruzích; pak na př. napsal Eneáš Silvius Piccolomini latinsky povídku o Eurialovi a Lukrecii1), která též byla přeložena do češtiny i spolu byla vytištěna s Griseldou (Jungmann III. 94). Pohnutlivá historie o trpělivé Griseldě nastoupila svou pouť po evropských literaturách. Záhy po překladě Petrarkově byla spracována pro jeviště, na konci XIV v. hrala se již na francouzském jevišti My- stere de Griseldis. Velmi záhy byla uvedena do literatury anglické: Chaucer poznal ji na svých cestách v Italii a sbásnil ji veršem ve svých proslavených povídkách. Chaucer přijel do Italie v letech 1372—3 i zdržoval se na této své cestě asi 11 měsíců. Zdá se, že povídku tuto poznal přímo od samého Petrarky. On totiž vypravuje ve své básni, že látku její slyšel v Padově od ctihodného učence, proslulého svými pracemi — byl to František Petrarka, poeta laureatus. Vyslovena do- mněnka, že Chaucer se právě tu dobu sešel s Petrarkou, když tento nadšen povídkou svého přítele Boccaccia všude všem přátelům svým ji vypravoval, i možná, že Petrarka opis svého latinského spracování da- roval Chaucerovi“2) Mnohem později uvedena povídka o Griseldě do německé literatury, ale tu zato hned hojněji bývala překládána i spra- cována. Niklas von Wyle v úvodě ke svému překladu novelly o Guis- cardovi i Ghismondě připomíná svůj překlad povídky o Griseldě z Petrarkova spracování.3) Překlad tento se však ztratil. Heinrich Steinhöwel přeložil ji dvakráte, a sice dříve Petrarkovo latinské spracování, které vytištěno zvláště r. 1471, 1472 a pak se tisklo spolu s jeho překladem Bocca- cciova spisu De claris mulieribus (Ulm 1473 a později,4) i později pře- ložil celý Dekameron5). Jiný německý překlad od neznámého spisovatele pochází z polovice XV v. 6) V téže celkem době, mezi lety 1459 a 1) Srv. G. Voigt : Berichte der k. sächs. Ges. der Wissensch. phil-hist. cl. XXXV. (1883), str. 25. 2) Ginguené Hist. litt. d'Italie III, 108; po něm opakuje Fr. v. Westenholz: Die Griseldissage in der Litteraturgeschichte 1888, str. 51, jiní více méně skepticky se chovají k této domněnce, Srv. B. ten Brink: Chaucer. Münster 1870. I, str. 37. 2) Niklas von Wyle: Translationen, Herausgegeben von Adalbert v. Keller, Stuttgart 1861, str. 79. 4) Překlad tento mylně se připisoval Niklasovi von Wyle srv. Gödeke I2, 364. 5) Vydal Adalb. v. Keller, Stuttgart 1860, srv. ib. str. 685. 6) Vydal Carl Schröder v Mittheilungen der deutschen Gesellschaft zur Er- forschung vaterländischer Sprache und Altherthümer in Leipzig. 1872 Bd. V. 2. Heft.
11 — žete Salernského, která rovněž putovala po všech literaturách i též do češtiny přeložena byla Konáčem z Hodíštkova: Fil. Beroalda historie o nešťastné lásce dvou zamilovaných v Praze 1507, pak 1564. Tím způsobem stala se sentimentalně-erotická povídka velice oblíbenou v tehdejších lepších literárních kruzích; pak na př. napsal Eneáš Silvius Piccolomini latinsky povídku o Eurialovi a Lukrecii1), která též byla přeložena do češtiny i spolu byla vytištěna s Griseldou (Jungmann III. 94). Pohnutlivá historie o trpělivé Griseldě nastoupila svou pouť po evropských literaturách. Záhy po překladě Petrarkově byla spracována pro jeviště, na konci XIV v. hrala se již na francouzském jevišti My- stere de Griseldis. Velmi záhy byla uvedena do literatury anglické: Chaucer poznal ji na svých cestách v Italii a sbásnil ji veršem ve svých proslavených povídkách. Chaucer přijel do Italie v letech 1372—3 i zdržoval se na této své cestě asi 11 měsíců. Zdá se, že povídku tuto poznal přímo od samého Petrarky. On totiž vypravuje ve své básni, že látku její slyšel v Padově od ctihodného učence, proslulého svými pracemi — byl to František Petrarka, poeta laureatus. Vyslovena do- mněnka, že Chaucer se právě tu dobu sešel s Petrarkou, když tento nadšen povídkou svého přítele Boccaccia všude všem přátelům svým ji vypravoval, i možná, že Petrarka opis svého latinského spracování da- roval Chaucerovi“2) Mnohem později uvedena povídka o Griseldě do německé literatury, ale tu zato hned hojněji bývala překládána i spra- cována. Niklas von Wyle v úvodě ke svému překladu novelly o Guis- cardovi i Ghismondě připomíná svůj překlad povídky o Griseldě z Petrarkova spracování.3) Překlad tento se však ztratil. Heinrich Steinhöwel přeložil ji dvakráte, a sice dříve Petrarkovo latinské spracování, které vytištěno zvláště r. 1471, 1472 a pak se tisklo spolu s jeho překladem Bocca- cciova spisu De claris mulieribus (Ulm 1473 a později,4) i později pře- ložil celý Dekameron5). Jiný německý překlad od neznámého spisovatele pochází z polovice XV v. 6) V téže celkem době, mezi lety 1459 a 1) Srv. G. Voigt : Berichte der k. sächs. Ges. der Wissensch. phil-hist. cl. XXXV. (1883), str. 25. 2) Ginguené Hist. litt. d'Italie III, 108; po něm opakuje Fr. v. Westenholz: Die Griseldissage in der Litteraturgeschichte 1888, str. 51, jiní více méně skepticky se chovají k této domněnce, Srv. B. ten Brink: Chaucer. Münster 1870. I, str. 37. 2) Niklas von Wyle: Translationen, Herausgegeben von Adalbert v. Keller, Stuttgart 1861, str. 79. 4) Překlad tento mylně se připisoval Niklasovi von Wyle srv. Gödeke I2, 364. 5) Vydal Adalb. v. Keller, Stuttgart 1860, srv. ib. str. 685. 6) Vydal Carl Schröder v Mittheilungen der deutschen Gesellschaft zur Er- forschung vaterländischer Sprache und Altherthümer in Leipzig. 1872 Bd. V. 2. Heft.
Strana 12
12 — 1472 spracoval ji zcela samostatně, volně i sotva dle vzdělání Petrarkova Albrecht von Eyb. V historii literárních osudů zajímající nás povídky Boccacciovy zaujímá vzdělání její skrze Albrechta von Eyb velmi důležité místo, mezi staršími zaujímá zájisté jedno z nejpřednějších; všímněme si ho tedy blíže. Eyb vypravuje velmi rozvláčně, vplétaje hojně po- známek, ano úvah mravoučných i bohosloveckých; on uvádí do historky své několik nových osob, poslové poddaných markraběte Valtera obšírné vedou se svým pánem jednání, mají mluvčího svého jménem Marka, a ten rozjímá se svým pánem důkladně i učeně o přednostech i vadách žen, o ženění, manželství atd., celá téměř polovice vypravování Albrechtova tomuto rozjímání jest věnována. V tom ovšem nevidíme přednosti jeho verse pověsti naší, ale ve zvláštním líčení Valtera i Griseldy, jmenovitě chování se Valterova ke Griseldě. Pod hradem markraběcím bydlel chudý muž se svou dcerou. Tuto dívku vídal markrabě často z oken svého paláce, oblíbil si ji i slíbil si, že jen ta jeho bude ženou. Dal jednoho dne zavolati svého krejčího k oknu, ukázal mu ji a nařídil mu, aby dle její postavy zhotovil šaty pro budoucí jeho nevěstu. O těchto tajných plánech svého pána pod- daní ničeho nevěděli, naopak jich netušili i byli znepokojováni domní- vajíce se, že jich pán na ženitbu nemyslí, naléhají proto, aby se oženil V den určitý vydává se markrabě s celou svou družinou na cestu pro nevěstu, koně odmítá, neboť nemá daleko k obydlí nevěstinu; družina má tiše opodál za ním se ubírati, neboť ženich bojí se, že by postrašil nevěstu, kdyby spatřila, jaký to pán pro ni přichází. Markrabě šel ze svého hradu s knězem i krejčím, který nesl skvostné roucho nevěstino, sám však vkročil do chaty chudého jejího otce, družina zůstala pak pozadu. Dívka když spatřila markraběte, utekla do své komůrky, ženich zůstal tedy sám s jejím otcem. Ten se ho táže po příčině jeho příchodu i následuje dlouhé rozvleklé jednání mezi oběma: chudák jest celý po- lekán žádostí pánovou, po dlouhém prošení i vzpírání jest konečně ochoten dáti mu svou dceru. Velmi pěkně líčeno a s naivním jemno- citem jednání s Griseldou, čili jak ji Albrecht jmenuje, Grisardis, nevin- nosť i cudnosť její zvláště se vytýkají. Otec oznamuje své dceři, že kníže i pán této země si ji přeje za manželku. Ona na to naivně odpo- vídá: „Otče, nežádám míti muže .... neboť ty jsi můj muž, otec a živitel, ochránce mé duše i mého těla.“ Teprve když zví, že jest to vůle otcova, poddává se, ale přece ještě prosí knížete, aby ji nechal u jejího otce, že ho není hodna, aby si vyhledal ženu sobě rovnou. Kníže zavolal pak kněze i krejčího do chaty, zasnoubí se, i kníže žádá na ni slib, že vždy se bude říditi jediné dle vůle jeho. Grisardis oděna
12 — 1472 spracoval ji zcela samostatně, volně i sotva dle vzdělání Petrarkova Albrecht von Eyb. V historii literárních osudů zajímající nás povídky Boccacciovy zaujímá vzdělání její skrze Albrechta von Eyb velmi důležité místo, mezi staršími zaujímá zájisté jedno z nejpřednějších; všímněme si ho tedy blíže. Eyb vypravuje velmi rozvláčně, vplétaje hojně po- známek, ano úvah mravoučných i bohosloveckých; on uvádí do historky své několik nových osob, poslové poddaných markraběte Valtera obšírné vedou se svým pánem jednání, mají mluvčího svého jménem Marka, a ten rozjímá se svým pánem důkladně i učeně o přednostech i vadách žen, o ženění, manželství atd., celá téměř polovice vypravování Albrechtova tomuto rozjímání jest věnována. V tom ovšem nevidíme přednosti jeho verse pověsti naší, ale ve zvláštním líčení Valtera i Griseldy, jmenovitě chování se Valterova ke Griseldě. Pod hradem markraběcím bydlel chudý muž se svou dcerou. Tuto dívku vídal markrabě často z oken svého paláce, oblíbil si ji i slíbil si, že jen ta jeho bude ženou. Dal jednoho dne zavolati svého krejčího k oknu, ukázal mu ji a nařídil mu, aby dle její postavy zhotovil šaty pro budoucí jeho nevěstu. O těchto tajných plánech svého pána pod- daní ničeho nevěděli, naopak jich netušili i byli znepokojováni domní- vajíce se, že jich pán na ženitbu nemyslí, naléhají proto, aby se oženil V den určitý vydává se markrabě s celou svou družinou na cestu pro nevěstu, koně odmítá, neboť nemá daleko k obydlí nevěstinu; družina má tiše opodál za ním se ubírati, neboť ženich bojí se, že by postrašil nevěstu, kdyby spatřila, jaký to pán pro ni přichází. Markrabě šel ze svého hradu s knězem i krejčím, který nesl skvostné roucho nevěstino, sám však vkročil do chaty chudého jejího otce, družina zůstala pak pozadu. Dívka když spatřila markraběte, utekla do své komůrky, ženich zůstal tedy sám s jejím otcem. Ten se ho táže po příčině jeho příchodu i následuje dlouhé rozvleklé jednání mezi oběma: chudák jest celý po- lekán žádostí pánovou, po dlouhém prošení i vzpírání jest konečně ochoten dáti mu svou dceru. Velmi pěkně líčeno a s naivním jemno- citem jednání s Griseldou, čili jak ji Albrecht jmenuje, Grisardis, nevin- nosť i cudnosť její zvláště se vytýkají. Otec oznamuje své dceři, že kníže i pán této země si ji přeje za manželku. Ona na to naivně odpo- vídá: „Otče, nežádám míti muže .... neboť ty jsi můj muž, otec a živitel, ochránce mé duše i mého těla.“ Teprve když zví, že jest to vůle otcova, poddává se, ale přece ještě prosí knížete, aby ji nechal u jejího otce, že ho není hodna, aby si vyhledal ženu sobě rovnou. Kníže zavolal pak kněze i krejčího do chaty, zasnoubí se, i kníže žádá na ni slib, že vždy se bude říditi jediné dle vůle jeho. Grisardis oděna
Strana 13
— 13 — skvostným rouchem, okrášlena perlami i klenoty, na to zavolána družina, aby vítala radostně nevěstu knížecí. Na rozloučenou má ještě otec ke dceři dlouhou řeč. V družině uváději se ještě dvě sestry markraběte vedle jiných vzácných a urozených paní. Všickni Grisardis vynášejí a chválí; Albrecht připomíná tu, že byla tak trpělivá, oddaná i poslušná, že se ujalo přísloví v celé zemi, říkati ženě zlé, pyšné a hněvivé „ty nejsi Grisardis“. V Shakespearově „Zkrocení zlé ženy“ chválí ženich Katuščin Petrucchio ironicky svou nevěstu „Divá li je, jest tak jen z po- litiky, ba není vzdorná, spíš jak holub skromná, ne horkokrevná, chladná spíš jak jitro, trpělivá jak druhá Griselda“ (jedn. II. výstup I.). Albrecht vypravuje, že měla Grisardis jednu dceru a dva syny, i dodává, že ne- slyšel, měla-li více dětí čili snad ostatní děti v útlém věku pomřely. Máme tu tedy přímou zprávu, že naše historka se vypravovávala a při tom ovšem se měnila. Albrecht vycítil velmi dobře surovosť ano ne- lidskosť jednání Gualtherova u Boccaccia i též u Petrarky, snaží se proto jemnějším líčiti Gualthera, větší ještě tedy důraz klade na domnělou nevůli poddaných. Celkem ovšem Gualther ani u Albrechta nezíská na mravní ceně, nejeví se ovšem u něho surovosť Gualtherova v celé své nahotě, ale za to jest u něho Gualther větším mistrem v přetvářce, v nejintim- nějších scenách s Griseldou umí se přetvařovati, kdežto přímý surovec u Boccaccia i Petrarky dojmům prostomyslné i jemné povahy Griseldiny již již podléhá. Jaké vlastně měl důvody Gualther ke krutým svým zkouškám, ovšem Albrecht nerozebírá „anderen frawen zu einer ewigen lere und zu einem exempel und guten ebenpilde aller frumkeit“ zajisté nijak nestačí. Plány své provádí Gualther v manželském loži! Začal projevovati velký nepokoj, začal sténati i házeti sebou po posteli, aby vzbudil pozornosť ženinu, mluví hlasitě k sobě, aby žena slyšela, proč si ten sňatek dříve nerozmýšlel, že by lépe bylo bývalo, kdyby nebyl spatřil světla božího atd. Grisardis zaslechla jeho nařek i ptala se ho po příčině jeho pohnutí. On neodpovídá přímo než vymlouvá se, že by ona veliké jeho hoře nemohla snášeti. Když přes to Grisardis chce zvěděti, co ho tak tíží, sděluje to jí, velkou její láskou jak praví do- nucen, totiž že lidé jeho nedobré věci s ní zamýšlejí, děti její považují za příliš málo urozené, než aby mohly se jednou uvázati v dědictví panství otcovského, a proto že ještě téže noci před úsvitem děti jim urvou. Zároveň dal nepozorovaně znamení: vtrhli oděnci a uloupili děti. Bylť prozatím nařídil, aby se děti dovezly do jiné země k urozené jedné paní na vychování. Griselda oddaně snáší nenaříkajíc, nereptajíc, své velké hoře, nikdy se neptala po svých dětech. Markrabě obdivoval se této nesmírné síle i neoblomnosti ženině, ano tajně nad ní plakával, ale před
— 13 — skvostným rouchem, okrášlena perlami i klenoty, na to zavolána družina, aby vítala radostně nevěstu knížecí. Na rozloučenou má ještě otec ke dceři dlouhou řeč. V družině uváději se ještě dvě sestry markraběte vedle jiných vzácných a urozených paní. Všickni Grisardis vynášejí a chválí; Albrecht připomíná tu, že byla tak trpělivá, oddaná i poslušná, že se ujalo přísloví v celé zemi, říkati ženě zlé, pyšné a hněvivé „ty nejsi Grisardis“. V Shakespearově „Zkrocení zlé ženy“ chválí ženich Katuščin Petrucchio ironicky svou nevěstu „Divá li je, jest tak jen z po- litiky, ba není vzdorná, spíš jak holub skromná, ne horkokrevná, chladná spíš jak jitro, trpělivá jak druhá Griselda“ (jedn. II. výstup I.). Albrecht vypravuje, že měla Grisardis jednu dceru a dva syny, i dodává, že ne- slyšel, měla-li více dětí čili snad ostatní děti v útlém věku pomřely. Máme tu tedy přímou zprávu, že naše historka se vypravovávala a při tom ovšem se měnila. Albrecht vycítil velmi dobře surovosť ano ne- lidskosť jednání Gualtherova u Boccaccia i též u Petrarky, snaží se proto jemnějším líčiti Gualthera, větší ještě tedy důraz klade na domnělou nevůli poddaných. Celkem ovšem Gualther ani u Albrechta nezíská na mravní ceně, nejeví se ovšem u něho surovosť Gualtherova v celé své nahotě, ale za to jest u něho Gualther větším mistrem v přetvářce, v nejintim- nějších scenách s Griseldou umí se přetvařovati, kdežto přímý surovec u Boccaccia i Petrarky dojmům prostomyslné i jemné povahy Griseldiny již již podléhá. Jaké vlastně měl důvody Gualther ke krutým svým zkouškám, ovšem Albrecht nerozebírá „anderen frawen zu einer ewigen lere und zu einem exempel und guten ebenpilde aller frumkeit“ zajisté nijak nestačí. Plány své provádí Gualther v manželském loži! Začal projevovati velký nepokoj, začal sténati i házeti sebou po posteli, aby vzbudil pozornosť ženinu, mluví hlasitě k sobě, aby žena slyšela, proč si ten sňatek dříve nerozmýšlel, že by lépe bylo bývalo, kdyby nebyl spatřil světla božího atd. Grisardis zaslechla jeho nařek i ptala se ho po příčině jeho pohnutí. On neodpovídá přímo než vymlouvá se, že by ona veliké jeho hoře nemohla snášeti. Když přes to Grisardis chce zvěděti, co ho tak tíží, sděluje to jí, velkou její láskou jak praví do- nucen, totiž že lidé jeho nedobré věci s ní zamýšlejí, děti její považují za příliš málo urozené, než aby mohly se jednou uvázati v dědictví panství otcovského, a proto že ještě téže noci před úsvitem děti jim urvou. Zároveň dal nepozorovaně znamení: vtrhli oděnci a uloupili děti. Bylť prozatím nařídil, aby se děti dovezly do jiné země k urozené jedné paní na vychování. Griselda oddaně snáší nenaříkajíc, nereptajíc, své velké hoře, nikdy se neptala po svých dětech. Markrabě obdivoval se této nesmírné síle i neoblomnosti ženině, ano tajně nad ní plakával, ale před
Strana 14
— 14 — ní o věci mlčel, aby prý jejího velkého žalu ještě víc nezvětšoval, a tak oba manželé o té věci celých deset let mlčeli. Po desíti letech přišla na markraběteopět divná myšlénka ještě více zkoušeti bez toho nepochybné věrnosti i oddanosti ženiny. Jakým způsobem se to dálo, ovšem Albrecht nevysvětluje, ale bůh, praví, zkouší naše srdce rozmanitým způsobem a kterýmkoliv člověkem. Opět týmže způsobem jako před desíti lety dává si ženou vynucovati domnělý svůj veliký žal, lidé jeho prý ji ne- chtějí trpěti jako svou kněžnu, že mu vnucují ženu jinou, urozenou pannu, kterou mu za 14 dní přivezou. Grisardis tomu byla ráda (!), i odpově- děla, že ráda učiní mu po vůli, že jest hrda na to, že on ji uznal hodnou svého maželského lože, ráda že se chce děliti s otcem svým o chudobu, že nemilovala bohatství a panství než čistotu a cudnosť jen, naha přišla, naha opět se vrátí do otcovského domu. Grisardis vstala s lože svého; hledala šat, který jí dal otec sebou jako záštitu proti pýše; ale když chtěla si oblékati svou starou košili, byla jí příliš úzká i krátká — proč, Albrecht též vykládá, „da lacht (!) die tugendhaftig Grisardis und sprach gar schimpflichen zu den herren also“, že se totiž košile jí stala příliš malou, prosí ho tedy o sukno, z něhož si doma ušije novou. Když jí to daroval prosila ho ještě, aby ji úplně z mysli své vypudil a se pro ni netrápil. Všechen pel, který u Boccacciovy Griseldy dojímá i moderního čtenáře, úplně Albrechtem setřen, co překvapuje, neboť jinak německý vypra- vovatel projevuje velmi vyvinutý jemnocit, tak hned v následujícím, kde dává Grisardis jejím mužem v temné noci provázeti do otcovského jejího domu, ano připomíná ještě, že kníže při rozloučení plakal. Lid měl však Grisardis velmi rád, markrabě se tedy bál, aby se lid nedo- věděl, že on ženu svou zapudil. Nařídil to tedy tak, aby vše opět urovnal; paní, u které měl své děti na vychování, přijela s dětmi na návštěvu nejen k němu než i ke Grisardě; děti jeho nevěděly, že by Grisardis jich matkou byla. Když hosté měli přijížděti, poslal pro Grisardis, a ta musí se odívati v jiné lepší šaty. Grisardis čeká ve vedlejši komnatě, dívá se na pannu, domnělou nevěstu skulinami i zalíbila se jí ona velice, nepociťovala ni nejmenší závisti. Když sedli k hostině, přišel pro ni markrabě i dovedl ji ku stolu, kde ji posadil sobě naproti mezi oba- syny, sám si pak sedl mezi cizí paní, která mu děti vychovala, a dceru, domnělou to nevěstu. Grisardis pilně pozorujíc syny i dceru, poznala na nich jistá znamení, jaká jen vidí matka na svých dětech, i poznala, že její jsou to děti, poznala, že manžel ji jen zkoušel i milovala ho proto ještě více, nemohla vice snášeti „das fewer in irem herczen der libe gen irem herren und gen den kindern“, začala objímati i líbati své děti. Když to zpozoroval markrabě, ptal se jí, myslí-li, že její jsou ty děti,
— 14 — ní o věci mlčel, aby prý jejího velkého žalu ještě víc nezvětšoval, a tak oba manželé o té věci celých deset let mlčeli. Po desíti letech přišla na markraběteopět divná myšlénka ještě více zkoušeti bez toho nepochybné věrnosti i oddanosti ženiny. Jakým způsobem se to dálo, ovšem Albrecht nevysvětluje, ale bůh, praví, zkouší naše srdce rozmanitým způsobem a kterýmkoliv člověkem. Opět týmže způsobem jako před desíti lety dává si ženou vynucovati domnělý svůj veliký žal, lidé jeho prý ji ne- chtějí trpěti jako svou kněžnu, že mu vnucují ženu jinou, urozenou pannu, kterou mu za 14 dní přivezou. Grisardis tomu byla ráda (!), i odpově- děla, že ráda učiní mu po vůli, že jest hrda na to, že on ji uznal hodnou svého maželského lože, ráda že se chce děliti s otcem svým o chudobu, že nemilovala bohatství a panství než čistotu a cudnosť jen, naha přišla, naha opět se vrátí do otcovského domu. Grisardis vstala s lože svého; hledala šat, který jí dal otec sebou jako záštitu proti pýše; ale když chtěla si oblékati svou starou košili, byla jí příliš úzká i krátká — proč, Albrecht též vykládá, „da lacht (!) die tugendhaftig Grisardis und sprach gar schimpflichen zu den herren also“, že se totiž košile jí stala příliš malou, prosí ho tedy o sukno, z něhož si doma ušije novou. Když jí to daroval prosila ho ještě, aby ji úplně z mysli své vypudil a se pro ni netrápil. Všechen pel, který u Boccacciovy Griseldy dojímá i moderního čtenáře, úplně Albrechtem setřen, co překvapuje, neboť jinak německý vypra- vovatel projevuje velmi vyvinutý jemnocit, tak hned v následujícím, kde dává Grisardis jejím mužem v temné noci provázeti do otcovského jejího domu, ano připomíná ještě, že kníže při rozloučení plakal. Lid měl však Grisardis velmi rád, markrabě se tedy bál, aby se lid nedo- věděl, že on ženu svou zapudil. Nařídil to tedy tak, aby vše opět urovnal; paní, u které měl své děti na vychování, přijela s dětmi na návštěvu nejen k němu než i ke Grisardě; děti jeho nevěděly, že by Grisardis jich matkou byla. Když hosté měli přijížděti, poslal pro Grisardis, a ta musí se odívati v jiné lepší šaty. Grisardis čeká ve vedlejši komnatě, dívá se na pannu, domnělou nevěstu skulinami i zalíbila se jí ona velice, nepociťovala ni nejmenší závisti. Když sedli k hostině, přišel pro ni markrabě i dovedl ji ku stolu, kde ji posadil sobě naproti mezi oba- syny, sám si pak sedl mezi cizí paní, která mu děti vychovala, a dceru, domnělou to nevěstu. Grisardis pilně pozorujíc syny i dceru, poznala na nich jistá znamení, jaká jen vidí matka na svých dětech, i poznala, že její jsou to děti, poznala, že manžel ji jen zkoušel i milovala ho proto ještě více, nemohla vice snášeti „das fewer in irem herczen der libe gen irem herren und gen den kindern“, začala objímati i líbati své děti. Když to zpozoroval markrabě, ptal se jí, myslí-li, že její jsou ty děti,
Strana 15
— 15 — odpověděla „jsou to moje děti, které mně bůh dal skrze Vás.“ Bylo velké radování. Přiveden i otec Grisardin i zůstal na vždy u dcery; před tím zřídka neb snad nikdy nepřišel na hrad, ne že by jím byl markrabě opovrhoval, než poněvadž tento chtěl, aby se o zkoušení Grisardině mlčelo. 1) Albrecht von Eyb vypravuje tedy pověsť naši na mnoze změ- něnou, s různými novými rysy: Grisardis má tři děti a ty byly najednou uloupeny; markrabě má dvě sestry, které se ovšem v dalším vypravo- vání, ani v poslední veliké sceně více neobjevují; mimo to setřen úplně ráz místní: pověsť vypravuje se tak, že by se byla mohla díti v kterém- koliv koutě Německa. Podstatně jinak jeví se nám markrabě, částečně i Grisardis, surová, brutalní povaha Valterova stala se u německého vypravovatele uhlazenou; u Boccaccia jest též přístupen měkčím zá- chvěvům citovým, stěží se opanuje, tu stal se ještě měkčím; u Bo- ccaccia i Petrarky jedná Valter více méně přísně zkoušeje ženu svou, tu jeví se nám náramným býti pokrytcem. To německý vypravovatel též vycítil, neboť omlouvá lstivé, pokrytecké chování se markraběte, praví, že i Kristus se přetvářel, když se po vzkříšení objevil Máří Maj- daleně zahradníkem a dvěma učedlníkům v jiné opět podobě. Albrecht byl v Pavii promován doktorem, později jmenován komor- níkem papeže Pia II., a zajisté za svého pobytu v Italii slyšel naši pověsť vy- pravovati nepochybně pozměněnou již ne nepatrně od povídky Boccacciovy. Kolik v této versi převzal Albrecht v. Eyb z ústní tradice, kolik máme připisovati jeho invenci, nelze rozhodnouti. V dějinách pověstí o Griseldě zaujímá toto spracování zcela zvláštní a bez odporu vynikající místo. V německé literatuře byla pověsť o Griseldě i později hojně spra- cována, Hans Sachs složil komedii o Griseldě, v našem věku sbásnil Fried. Halm drama, jehož základem byla naše pověsť. Neméně často vy- pracována od různých literátů v Italii, uvádíme jen slavného Goldoniho, který o ní sepsal 5aktovou komedii. Hojně i v jiných literaturách evropských od četných spisovatelů spracována. Častými tisky2) roz- šiřována mezi lidem i stala se oblíbeným čtením lidovým. I s kazatelny byla šířena, pověstný Abraham a S. Clara představoval ji jako ideál ženy dokonalé: povídá, že daruje nevěstě kohouta, ale železného větrného, kterým na střeše otáčí vítr, na poučenou, že taktéž má se stále žena 1) Povídka vytištěna Philippem Strauchem v Zeitschrift f. deutsches Alter- thum XXIX, str. 373—443. 2) Jeden z nejstarších tisků jest mohučský asi z r. 1460 „historia griseldis de maxima constantia mulierum" dosud neznámý ; Centralblatt für Bibliothekswesen II. (Leipzig 1885), str. 444.
— 15 — odpověděla „jsou to moje děti, které mně bůh dal skrze Vás.“ Bylo velké radování. Přiveden i otec Grisardin i zůstal na vždy u dcery; před tím zřídka neb snad nikdy nepřišel na hrad, ne že by jím byl markrabě opovrhoval, než poněvadž tento chtěl, aby se o zkoušení Grisardině mlčelo. 1) Albrecht von Eyb vypravuje tedy pověsť naši na mnoze změ- něnou, s různými novými rysy: Grisardis má tři děti a ty byly najednou uloupeny; markrabě má dvě sestry, které se ovšem v dalším vypravo- vání, ani v poslední veliké sceně více neobjevují; mimo to setřen úplně ráz místní: pověsť vypravuje se tak, že by se byla mohla díti v kterém- koliv koutě Německa. Podstatně jinak jeví se nám markrabě, částečně i Grisardis, surová, brutalní povaha Valterova stala se u německého vypravovatele uhlazenou; u Boccaccia jest též přístupen měkčím zá- chvěvům citovým, stěží se opanuje, tu stal se ještě měkčím; u Bo- ccaccia i Petrarky jedná Valter více méně přísně zkoušeje ženu svou, tu jeví se nám náramným býti pokrytcem. To německý vypravovatel též vycítil, neboť omlouvá lstivé, pokrytecké chování se markraběte, praví, že i Kristus se přetvářel, když se po vzkříšení objevil Máří Maj- daleně zahradníkem a dvěma učedlníkům v jiné opět podobě. Albrecht byl v Pavii promován doktorem, později jmenován komor- níkem papeže Pia II., a zajisté za svého pobytu v Italii slyšel naši pověsť vy- pravovati nepochybně pozměněnou již ne nepatrně od povídky Boccacciovy. Kolik v této versi převzal Albrecht v. Eyb z ústní tradice, kolik máme připisovati jeho invenci, nelze rozhodnouti. V dějinách pověstí o Griseldě zaujímá toto spracování zcela zvláštní a bez odporu vynikající místo. V německé literatuře byla pověsť o Griseldě i později hojně spra- cována, Hans Sachs složil komedii o Griseldě, v našem věku sbásnil Fried. Halm drama, jehož základem byla naše pověsť. Neméně často vy- pracována od různých literátů v Italii, uvádíme jen slavného Goldoniho, který o ní sepsal 5aktovou komedii. Hojně i v jiných literaturách evropských od četných spisovatelů spracována. Častými tisky2) roz- šiřována mezi lidem i stala se oblíbeným čtením lidovým. I s kazatelny byla šířena, pověstný Abraham a S. Clara představoval ji jako ideál ženy dokonalé: povídá, že daruje nevěstě kohouta, ale železného větrného, kterým na střeše otáčí vítr, na poučenou, že taktéž má se stále žena 1) Povídka vytištěna Philippem Strauchem v Zeitschrift f. deutsches Alter- thum XXIX, str. 373—443. 2) Jeden z nejstarších tisků jest mohučský asi z r. 1460 „historia griseldis de maxima constantia mulierum" dosud neznámý ; Centralblatt für Bibliothekswesen II. (Leipzig 1885), str. 444.
Strana 16
16 — říditi dle vůle mužovy, i jako vzory dokonalé ženy předvádí Sáru, ženu Abrahamovu, Moniku i Griseldu.“ 1) Poslední povídka z Dekameronu vnikla tímto způsobem hluboko do lidu, stýkala i pojila se v paměti lidové se sujety jinými, i tak na mnoze vypravovávala se dále jako čistá pověsť lidová, uvádějí se ta- kové pověsti u Němců (v Tyrolsku), Dánů, Islanďanů i Rusů.2) Sou- visí-li ruská povídka skutečně s povídkou o Griseldě, není jisto, obsahem svým jsou si ovšem velice podobny. Z Boccacciova Dekameronu byla sice v XVIII v. do ruštiny přeložena ta ona povídka, ale právě ne po- vídka o Griseldě; ta byla přeložena teprve na počátku našeho věku3) a jest pochybno, mohla-li se v době poměrně krátké tak velice roz- šířiti, že se stala pohádkou ruského lidu. Osudy naší pověsti ve světové literatuře v době mladší od XV. v. nebudu zde dále vyličovati, stalo se to již jinde 4), i není to úkolem mého pojednání. Do Čech přišla pověsť o Griseldě asi již záhy a sice tak jako do jiných literatur ve spracování Petrarkově. Možná, že brzkému rozšíření této povídky u nás napomáhala obliba Petrarkova v Čechách. Známy jsou důvěrné styky Petrarkovy s vynikajícími muži v Čechách působícími, zvláště s Janem VIII., biskupem Olomouckým, byl Petrarka dlouhá leta ve spojení, posílal mu své bukolické básně i s komentářem, biskup Jan měl vůbec smysl pro poesii a nepochybně působil, ovšem ne přímo na čes- kou literaturu. 5) Spojení Jana VIII. s Petrarkou přestalo asi několik let před r. 1373, dříve tedy než Petrarka poznal Dekameron a poslední v něm obsa- ženou povídku, i nemůžeme tedy předpokládati, že přímým působením Petrarkovým jeho spracování povídky nás zde zajímající přišlo do Čech. Naprosto vyloučena tato možnosť ovšem není ale velmi pravdě nepodobna. 1) Heilsames Gemisch-Gemasch. Würzburg 1724 str. 172—3. 2) Reinhold Köhler: Archiv für Literaturgeschichte I. (1870) str. 409 sl. 3) Ровинскій: Русскіе народные картинки V., str. 45, 100, 163, А. Н. Пыпинъ: Для любителей книжной старины str. 48. 9) Srv. Článek Reinholda Köhlera v Ersch-Gruberově Encyklopedii, Section I., Bd. 91, str. 413. Zeitschrift für deutsche Philologie VIII., 102. Die Griseldis-Sage in der Literaturgeschichte. Von Dr. Fried. v. Westenholz. Heidelberg 1888, a recense této knihy v Zeitschrift für deutsches Alterthum 32., Anzeiger st. 248 sl. a v Zeit- schrift für vergleichende Litteraturgeschichte und Renaissancelitteratur. Neue Folge II. 111. sl. Die älteste Bearbeitung der Griseldissage in Frankreich. Von H. Grene- veld Marburg, 1888. 5) Pelzel: Kaiser Karl IV., II., 946.; G. Voigt: Die Wiederbelebung des class. Alterthums II., 269 ; Benedict: Das Leben des heil. Hieronymus, str. XXII.; Friedjung: Kaiser Karl IV. und sein Antheil am geistigen Leben seiner Zeit., str. 296, 320.
16 — říditi dle vůle mužovy, i jako vzory dokonalé ženy předvádí Sáru, ženu Abrahamovu, Moniku i Griseldu.“ 1) Poslední povídka z Dekameronu vnikla tímto způsobem hluboko do lidu, stýkala i pojila se v paměti lidové se sujety jinými, i tak na mnoze vypravovávala se dále jako čistá pověsť lidová, uvádějí se ta- kové pověsti u Němců (v Tyrolsku), Dánů, Islanďanů i Rusů.2) Sou- visí-li ruská povídka skutečně s povídkou o Griseldě, není jisto, obsahem svým jsou si ovšem velice podobny. Z Boccacciova Dekameronu byla sice v XVIII v. do ruštiny přeložena ta ona povídka, ale právě ne po- vídka o Griseldě; ta byla přeložena teprve na počátku našeho věku3) a jest pochybno, mohla-li se v době poměrně krátké tak velice roz- šířiti, že se stala pohádkou ruského lidu. Osudy naší pověsti ve světové literatuře v době mladší od XV. v. nebudu zde dále vyličovati, stalo se to již jinde 4), i není to úkolem mého pojednání. Do Čech přišla pověsť o Griseldě asi již záhy a sice tak jako do jiných literatur ve spracování Petrarkově. Možná, že brzkému rozšíření této povídky u nás napomáhala obliba Petrarkova v Čechách. Známy jsou důvěrné styky Petrarkovy s vynikajícími muži v Čechách působícími, zvláště s Janem VIII., biskupem Olomouckým, byl Petrarka dlouhá leta ve spojení, posílal mu své bukolické básně i s komentářem, biskup Jan měl vůbec smysl pro poesii a nepochybně působil, ovšem ne přímo na čes- kou literaturu. 5) Spojení Jana VIII. s Petrarkou přestalo asi několik let před r. 1373, dříve tedy než Petrarka poznal Dekameron a poslední v něm obsa- ženou povídku, i nemůžeme tedy předpokládati, že přímým působením Petrarkovým jeho spracování povídky nás zde zajímající přišlo do Čech. Naprosto vyloučena tato možnosť ovšem není ale velmi pravdě nepodobna. 1) Heilsames Gemisch-Gemasch. Würzburg 1724 str. 172—3. 2) Reinhold Köhler: Archiv für Literaturgeschichte I. (1870) str. 409 sl. 3) Ровинскій: Русскіе народные картинки V., str. 45, 100, 163, А. Н. Пыпинъ: Для любителей книжной старины str. 48. 9) Srv. Článek Reinholda Köhlera v Ersch-Gruberově Encyklopedii, Section I., Bd. 91, str. 413. Zeitschrift für deutsche Philologie VIII., 102. Die Griseldis-Sage in der Literaturgeschichte. Von Dr. Fried. v. Westenholz. Heidelberg 1888, a recense této knihy v Zeitschrift für deutsches Alterthum 32., Anzeiger st. 248 sl. a v Zeit- schrift für vergleichende Litteraturgeschichte und Renaissancelitteratur. Neue Folge II. 111. sl. Die älteste Bearbeitung der Griseldissage in Frankreich. Von H. Grene- veld Marburg, 1888. 5) Pelzel: Kaiser Karl IV., II., 946.; G. Voigt: Die Wiederbelebung des class. Alterthums II., 269 ; Benedict: Das Leben des heil. Hieronymus, str. XXII.; Friedjung: Kaiser Karl IV. und sein Antheil am geistigen Leben seiner Zeit., str. 296, 320.
Strana 17
17 — Spisů Petrarkových chovalo se v Čechách a na Moravě zajisté nemálo, zvláště v knihovně kláštera Rajhradského chová se skvostný rukopis z XIV. stol., v němž obsaženy jsou některé spisy Petrarkovy, a sice dle laskavého sdělení P. J. Vychodila: Meditationes Francisci Petrarchae a Psalterium Francisci Petrarchae, poetae laureati super septem mortalia peccata et ramos eorundem. V knihovně kapituly Olomoucké chovají se též Petrarcae opera vkp. XII. v., pak Petrarcae carmina vkp. z r. 1451 a ještě opera vkp. v XV. 1) České vzdělání povídky o Griseldě zachovalo se nám, pokud známo, ve třech rukopisech, a sice ve známém bohatém sborníku chovaném v knihovně Musea království českého sign. 4 D. 4. z r. 1459 a ve dvou rukopisech knihovny kláštera křižovnického v Praze sign. XXII. A. 4. z r. 1472 a sign. XXII. A. 16. (dříve IV. F. 3.) z r. 1520. 2) Recense v obou starších rukopisech jest až na několik více méně patrných rozdílů tatáž3); v rkp. z r. 1520 jest po někud jiná, která se pak shoduje s mladšími tisky, jmenovitě s tiskem Olomouckým „kro- nyka o stále trpělivé a poctivé P(anně) Kryzeldě“ v Holomouci 1. 1779 a sice až na několik málo rozdílů doslovně. Česká spracování zaklá- dají se všecka na vzdělání Petrarkově, však liší se veskrze od něho hlavně tím, že nemají zeměpisný úvod o položení panství Valterova, kterýmž Petrarka své vypravování počíná. Shodují se tu náhodou s německým vzděláním neznámého autora (kteréž vydal C. Schröder), ale toto má poněkud jiný začátek, i nejsou vůbec v nižádném spojení. Nejblíže stojí Petrarkovu textu recense starší, zachovaná ve dvou ru- kopisech z I. 1459 a 1472, ale nelze říci, že by nám jeden z obou jmenovaných rukopisů poskytoval prvotní, nejstarší české vzdělání. Naopak srovnávání obou nejstarších redakcí (A. z roku 1459., B. z r. 1472.) ukazuje nám, že obě plynuly ze společné předlohy, před- pokládají překlad starší aspoň z 1. polovice XV. stol., nyní ovšem ztracený, který budeme moci považovati za prvotní vzdělání české. — Recense rkp. z r. 1520 (C.) liší se od obou redakcí recense starší (A. i B.), ale tu ondy shoduje se přece brzy s A. brzy s B. U Petrarky vypravuje se, že „populi“ těžce nesli mysliveckou vášeň i svobodný stav svého pána, A. i B. všeobecně se uvozují: „často 1) Archiv der Gesellschaft f. ältere deutsche Geschichtskunde IX, 484—5. 2) Za laskavé zapůjčení těchto rukopisů skládám uctivé díky p. A. J. Vrťátkovi bibliothekáři čes. Musea i jeneral. velmistru ryt. ř. křižovníků vdp. P. Fr. Huspekovi a dp. P. Fr. X. Maratovi, správci knihovny křižovnické. 3) Recense rkp. z r. 1459 otištěna jest s různočteními rkp. z r. 1472 na místě třetím.
17 — Spisů Petrarkových chovalo se v Čechách a na Moravě zajisté nemálo, zvláště v knihovně kláštera Rajhradského chová se skvostný rukopis z XIV. stol., v němž obsaženy jsou některé spisy Petrarkovy, a sice dle laskavého sdělení P. J. Vychodila: Meditationes Francisci Petrarchae a Psalterium Francisci Petrarchae, poetae laureati super septem mortalia peccata et ramos eorundem. V knihovně kapituly Olomoucké chovají se též Petrarcae opera vkp. XII. v., pak Petrarcae carmina vkp. z r. 1451 a ještě opera vkp. v XV. 1) České vzdělání povídky o Griseldě zachovalo se nám, pokud známo, ve třech rukopisech, a sice ve známém bohatém sborníku chovaném v knihovně Musea království českého sign. 4 D. 4. z r. 1459 a ve dvou rukopisech knihovny kláštera křižovnického v Praze sign. XXII. A. 4. z r. 1472 a sign. XXII. A. 16. (dříve IV. F. 3.) z r. 1520. 2) Recense v obou starších rukopisech jest až na několik více méně patrných rozdílů tatáž3); v rkp. z r. 1520 jest po někud jiná, která se pak shoduje s mladšími tisky, jmenovitě s tiskem Olomouckým „kro- nyka o stále trpělivé a poctivé P(anně) Kryzeldě“ v Holomouci 1. 1779 a sice až na několik málo rozdílů doslovně. Česká spracování zaklá- dají se všecka na vzdělání Petrarkově, však liší se veskrze od něho hlavně tím, že nemají zeměpisný úvod o položení panství Valterova, kterýmž Petrarka své vypravování počíná. Shodují se tu náhodou s německým vzděláním neznámého autora (kteréž vydal C. Schröder), ale toto má poněkud jiný začátek, i nejsou vůbec v nižádném spojení. Nejblíže stojí Petrarkovu textu recense starší, zachovaná ve dvou ru- kopisech z I. 1459 a 1472, ale nelze říci, že by nám jeden z obou jmenovaných rukopisů poskytoval prvotní, nejstarší české vzdělání. Naopak srovnávání obou nejstarších redakcí (A. z roku 1459., B. z r. 1472.) ukazuje nám, že obě plynuly ze společné předlohy, před- pokládají překlad starší aspoň z 1. polovice XV. stol., nyní ovšem ztracený, který budeme moci považovati za prvotní vzdělání české. — Recense rkp. z r. 1520 (C.) liší se od obou redakcí recense starší (A. i B.), ale tu ondy shoduje se přece brzy s A. brzy s B. U Petrarky vypravuje se, že „populi“ těžce nesli mysliveckou vášeň i svobodný stav svého pána, A. i B. všeobecně se uvozují: „často 1) Archiv der Gesellschaft f. ältere deutsche Geschichtskunde IX, 484—5. 2) Za laskavé zapůjčení těchto rukopisů skládám uctivé díky p. A. J. Vrťátkovi bibliothekáři čes. Musea i jeneral. velmistru ryt. ř. křižovníků vdp. P. Fr. Huspekovi a dp. P. Fr. X. Maratovi, správci knihovny křižovnické. 3) Recense rkp. z r. 1459 otištěna jest s různočteními rkp. z r. 1472 na místě třetím.
Strana 18
18 — o tom rozmlouvali a se radili“, podmět se ani nejmenuje, v C. ale vy- stupují „páni a rytíři“; tak též v odpovědi své oslovuje Valter deputaci „amici“, v A. B. „přietelé“, ale v C. „páni a rytíři moji milí“. VA. B. shodně s Petrarkou počíná mluvčí svou řeč jakousi captatio bene- volentiae, v C. vyslovuje se žádosť přímo beze všeho úvodu. Řeč tato jest v A. B. téměř úplně shodna s Petr., v C. mnohem stručnější, ale pozoruhodna jest tu poznámka této řeči dodaná, že každý musí „do školy smrti“ a že nevíme, kdy ona nás navštíví a pozve k sobě. C vy- nechává z odpovědi Valterovy, že mu dosud ženitba na mysl nepřišla, co čteme v A. B. i u Petr.; v těchto odmítá Valter službu svých přátel i prohlašuje, že si sám nevěstu vyhledá, o tom všem v C. ani slova. V C. také Valter neuvažuje o tom, nepodobny-li často bývají děti svým rodičům. Vůbec jsou v C. řeči mnohem kratší i stručnější, čím spád děje zajisté jen získal. Griselda líčí se různě: u Petrarky „forma corporis satis egregia, sed pulchritudine morum atque animi adeo spe- ciosa“, tento rozdíl mezi krásou tělesní a duševní stírá se v recensi starší dle A. ještě „byla dosti pěkná a ctných mravů“, ale v B. již „velmi pěkná a poctivých mravů“, ale v C. blíže originalu „nebyla ani velmi pěkná, ani velmi škaredá, než velmi šlechetná a všech dobrých obyčejů plná“. Dle Petr. Valter „oculos defixerat“ na Griseldu „non juvenili lascivia sed senili gravitate“, toho není ani v A. B. ani v C., konstatují jen, že „vzhlédal" na ni. Dle Petr. dal Valter udělati šaty i šperky „ad mensuram puellae alterius, quae statura sua persimilis erat“, to ně- která pozdější spracování rozvedla, ale ani v A. B. ani v C. nic takého nečteme. V C. obeslal Valter na den svatební „své pány a vladyky“ při svém odjezdu dal Valter troubiti a scena ta vůbec jest rozvedena, u Petr. ani v A. B. toho nenalézáme. A. B. shodně s Petr. vypravují, že Valter oznamuje Griseldě, že jest to jejího otce i jeho přání, aby se stala jeho ženou i připomíná „mním, že se i tobě líbiti má“, v C. však Valter se prostě táže Griseldy, chce-li se státi jeho manželkou, a na její přisvědčující odpověď žádá na ní úplnou poslušnosť ve všem; na to prohlásil ji za svou manželku, nastrčil jí prsten snubní i vyvedl ji ven z chaty před družinu. V A. B. však jak u Petr. teprve potom jí na- strčil prsten, když byla svlekla své staré šaty a oblekla skvostné roucho svatební. C. zvláště ještě připomíná, že Valter a Griselda vedle kře- sťanského řádu byli knězem oddáni i poznamenává, že svatba trvala celý měsíc. C. zamlčuje, že Griselda porodivši dceru „utěšila tím ne- toliko muže svého a i všecku zemi“, jak čteme v A. B. shodně s Pe- trarkou, možná že úmyslně to zamlčeno, neboť s touto obecní radostí, která přece Griseldě nezůstala neznámá, neshoduje se následující cho-
18 — o tom rozmlouvali a se radili“, podmět se ani nejmenuje, v C. ale vy- stupují „páni a rytíři“; tak též v odpovědi své oslovuje Valter deputaci „amici“, v A. B. „přietelé“, ale v C. „páni a rytíři moji milí“. VA. B. shodně s Petrarkou počíná mluvčí svou řeč jakousi captatio bene- volentiae, v C. vyslovuje se žádosť přímo beze všeho úvodu. Řeč tato jest v A. B. téměř úplně shodna s Petr., v C. mnohem stručnější, ale pozoruhodna jest tu poznámka této řeči dodaná, že každý musí „do školy smrti“ a že nevíme, kdy ona nás navštíví a pozve k sobě. C vy- nechává z odpovědi Valterovy, že mu dosud ženitba na mysl nepřišla, co čteme v A. B. i u Petr.; v těchto odmítá Valter službu svých přátel i prohlašuje, že si sám nevěstu vyhledá, o tom všem v C. ani slova. V C. také Valter neuvažuje o tom, nepodobny-li často bývají děti svým rodičům. Vůbec jsou v C. řeči mnohem kratší i stručnější, čím spád děje zajisté jen získal. Griselda líčí se různě: u Petrarky „forma corporis satis egregia, sed pulchritudine morum atque animi adeo spe- ciosa“, tento rozdíl mezi krásou tělesní a duševní stírá se v recensi starší dle A. ještě „byla dosti pěkná a ctných mravů“, ale v B. již „velmi pěkná a poctivých mravů“, ale v C. blíže originalu „nebyla ani velmi pěkná, ani velmi škaredá, než velmi šlechetná a všech dobrých obyčejů plná“. Dle Petr. Valter „oculos defixerat“ na Griseldu „non juvenili lascivia sed senili gravitate“, toho není ani v A. B. ani v C., konstatují jen, že „vzhlédal" na ni. Dle Petr. dal Valter udělati šaty i šperky „ad mensuram puellae alterius, quae statura sua persimilis erat“, to ně- která pozdější spracování rozvedla, ale ani v A. B. ani v C. nic takého nečteme. V C. obeslal Valter na den svatební „své pány a vladyky“ při svém odjezdu dal Valter troubiti a scena ta vůbec jest rozvedena, u Petr. ani v A. B. toho nenalézáme. A. B. shodně s Petr. vypravují, že Valter oznamuje Griseldě, že jest to jejího otce i jeho přání, aby se stala jeho ženou i připomíná „mním, že se i tobě líbiti má“, v C. však Valter se prostě táže Griseldy, chce-li se státi jeho manželkou, a na její přisvědčující odpověď žádá na ní úplnou poslušnosť ve všem; na to prohlásil ji za svou manželku, nastrčil jí prsten snubní i vyvedl ji ven z chaty před družinu. V A. B. však jak u Petr. teprve potom jí na- strčil prsten, když byla svlekla své staré šaty a oblekla skvostné roucho svatební. C. zvláště ještě připomíná, že Valter a Griselda vedle kře- sťanského řádu byli knězem oddáni i poznamenává, že svatba trvala celý měsíc. C. zamlčuje, že Griselda porodivši dceru „utěšila tím ne- toliko muže svého a i všecku zemi“, jak čteme v A. B. shodně s Pe- trarkou, možná že úmyslně to zamlčeno, neboť s touto obecní radostí, která přece Griseldě nezůstala neznámá, neshoduje se následující cho-
Strana 19
— 19 — vání se Valterovo. Petrarka jaksi odůvodňuje toto podivné jednání Valterovo, v A. B. i C. řečeno stručně, že „chtěl své ženy zkusiti“. U Petrarky oslovuje Valter Griseldu „turbida fronte“, této poznámky v čes. rkp. nenalézáme. V čes. rkp. oslovuje Valter Griseldu poněkud jinak než u Petr., tu totiž vyslovuje Valter naději, že Griselda neza- pomněla na svůj dřívější stav, toho v A. B. není, ale pod. čteme v C.; v A. B. říká „protož přetrp to mile a nebuď ti těžko, co s tím dítětem učiním“, kdež u Petr. kathegoricky „volo autem tuum mihi animum accommodes patientiamque illa praestes, quam ... promisisti“; v C. toho vůbec není. Odpověď Griseldina rovněž jest poněkud odchylna: v A. B. odpovídá mezi jiným: „nic nežádám míti a nic neželím ztratiti než tě“, toho není v C., ani u Petr. Jednání služebníkovo i další Gri- seldino poněkud rozdílně se líčí; u Petr. povídá sluha „jussus sum hanc infantulam accipere atque eam hic sermone abrupto quasi crudele mini- sterium silentio exprimens subticuit. Suspecta viri fama, suspecta facies, suspecta hora, suspecta erat oratio et si clare occisum iri dulcem filiam intelligeret, nec lachrymulam tamen ullam nec suspirii dedit, in nutrice quidem nedum in matre durissimum“, podobně v A. B.: „kázalť mi jest toto dítě vzíti a učiniti s ním a v tom slově zalkne se žalostí, že nedopověděl ostatku. A ta dobrá Gryzeldis vidoucí, že se nočně věci tak tajné dějí, jinému rozuměti nemohla, než že to dítě utraceno má býti, a tak ani které slzy vypustila ani kterého vzdychání“, jinak v C.: „pán kázal mi od tebe dítě vzíti a učiniti dále což rozkáže. Tehdy Gri- zelda uslyševši tu řeč jakožto veselou tváří, ale vnitř div se jí srdce nerozpuklo, beze všeho vzdychání .. .“. Dle Petr. byla sestra Valterova provdána za hraběte de Panico, v A. B. řečeno, že „některého hraběte pojala“, v C. pak, že byla „za bohatým hrabětem“; i později před po- slední scenou vypravuje Petr., že se již přibližoval „Panicius Comes“, v A. B. špatně přeloženo „hrabě s panicem“, v C. toho vůbec není. Po této události s dcerou minula v A. B. jak u Petr. 4 leta, v C. jen 3. Řeč Valterova, kterou opět zkouší Griseldu odnímaje jí synka, jest obsahem svým tatáž jako u Petr., v C. velmi stručně, více indirektně se vypravuje, nalézáme tu velmi nevhodný dodatek, že Valter totiž musí dítě „kázati zahubiti“. O dojmu, který poslušné konání vůle Val- terovy se strany Griseldiny na pána jejího učinilo, nečteme v C. nic, v A. B. zcela téměř totéž jak u Petr. V A. B. uznává se, že již „mělo by s právem toho pokoušení dosti býti“, obšírněji ovšem u Petr. „poterant rigidissimo conjugi haec benevolentiae et fidei conjugalis experi- menti sufficere“, v C. toho vůbec není. Petrarkovo jaksi stydlivé vy- světlení jednání Valterova „sed sunt qui ubi semel inceperint non de- 2*
— 19 — vání se Valterovo. Petrarka jaksi odůvodňuje toto podivné jednání Valterovo, v A. B. i C. řečeno stručně, že „chtěl své ženy zkusiti“. U Petrarky oslovuje Valter Griseldu „turbida fronte“, této poznámky v čes. rkp. nenalézáme. V čes. rkp. oslovuje Valter Griseldu poněkud jinak než u Petr., tu totiž vyslovuje Valter naději, že Griselda neza- pomněla na svůj dřívější stav, toho v A. B. není, ale pod. čteme v C.; v A. B. říká „protož přetrp to mile a nebuď ti těžko, co s tím dítětem učiním“, kdež u Petr. kathegoricky „volo autem tuum mihi animum accommodes patientiamque illa praestes, quam ... promisisti“; v C. toho vůbec není. Odpověď Griseldina rovněž jest poněkud odchylna: v A. B. odpovídá mezi jiným: „nic nežádám míti a nic neželím ztratiti než tě“, toho není v C., ani u Petr. Jednání služebníkovo i další Gri- seldino poněkud rozdílně se líčí; u Petr. povídá sluha „jussus sum hanc infantulam accipere atque eam hic sermone abrupto quasi crudele mini- sterium silentio exprimens subticuit. Suspecta viri fama, suspecta facies, suspecta hora, suspecta erat oratio et si clare occisum iri dulcem filiam intelligeret, nec lachrymulam tamen ullam nec suspirii dedit, in nutrice quidem nedum in matre durissimum“, podobně v A. B.: „kázalť mi jest toto dítě vzíti a učiniti s ním a v tom slově zalkne se žalostí, že nedopověděl ostatku. A ta dobrá Gryzeldis vidoucí, že se nočně věci tak tajné dějí, jinému rozuměti nemohla, než že to dítě utraceno má býti, a tak ani které slzy vypustila ani kterého vzdychání“, jinak v C.: „pán kázal mi od tebe dítě vzíti a učiniti dále což rozkáže. Tehdy Gri- zelda uslyševši tu řeč jakožto veselou tváří, ale vnitř div se jí srdce nerozpuklo, beze všeho vzdychání .. .“. Dle Petr. byla sestra Valterova provdána za hraběte de Panico, v A. B. řečeno, že „některého hraběte pojala“, v C. pak, že byla „za bohatým hrabětem“; i později před po- slední scenou vypravuje Petr., že se již přibližoval „Panicius Comes“, v A. B. špatně přeloženo „hrabě s panicem“, v C. toho vůbec není. Po této události s dcerou minula v A. B. jak u Petr. 4 leta, v C. jen 3. Řeč Valterova, kterou opět zkouší Griseldu odnímaje jí synka, jest obsahem svým tatáž jako u Petr., v C. velmi stručně, více indirektně se vypravuje, nalézáme tu velmi nevhodný dodatek, že Valter totiž musí dítě „kázati zahubiti“. O dojmu, který poslušné konání vůle Val- terovy se strany Griseldiny na pána jejího učinilo, nečteme v C. nic, v A. B. zcela téměř totéž jak u Petr. V A. B. uznává se, že již „mělo by s právem toho pokoušení dosti býti“, obšírněji ovšem u Petr. „poterant rigidissimo conjugi haec benevolentiae et fidei conjugalis experi- menti sufficere“, v C. toho vůbec není. Petrarkovo jaksi stydlivé vy- světlení jednání Valterova „sed sunt qui ubi semel inceperint non de- 2*
Strana 20
20 — sirant, imo incumbant haereantque proposito“ vynecháno v A. B. i C. U Petr. a též v A. B. vypravuje se, že se počala šířiti nedobrá pověsť o Valterovi, v C. toho není, tu naopak čteme, že Valter pustil hlas mezi lidi, že lituje, že ženu z tak nízkého rodu pojal a ona že by byla vinna smrti dětí. Tak krutým není líčen Valter u Petr. ani v A. B., tu naopak se dočítáme, že se šířila pověsť, jakoby Valter byl rozkázal zabíti děti, dle Petrarky ho lid proto začal nenáviděti, ale on že se nedal ve svém konání oblomiti, v A. B. toho ovšem není. Dle Petr. poslal Valter posly do Říma, aby přinesly odtamtud „simulatas literas aposto- licas“, jinak v A.: „pošle do Říma ku papeži pro listy své posly“ v B. chybně „s listy svými“, v C. toho vůbec není. České recense vůbec jen vypravují události, jednotlivých skutků nijak nemotivují skrovné náběhy k motivaci, které nalézáme u Petrarky, vůbec se vy- nechávají. Petr. vypravuje „Gualterus solito ut uxorem retentaret, doloris ac pudoris ad cumulum, in publicum adductae coram multis“, v A. B. stručně jen, že ji zavolal přede všemi, v C. vytýká se více ponižující pro Griseldu ráz této sceny „zavolal Griseldy i řekl jí přede všemi pány a služebníky“. U Petr. mluví Valter urážlivě „non mihi licet quod cui libet liceret agricolae“, seslabeno to sotva však úmyslně v A. B. „což se jiným nelíbí, i mně nehodí se“; v C. toho vůbec není, tu se Valter omlouvá, že ji proto od sebe pouští, »poněvadž se pánům nelíbí“, v A. B. čteme, že tomu zemané chtějí, kdežto u Petr. přímo „cogunt mei“. U Petr. Valter ještě jaksi těší Griseldu „nulla homini perpetua sors est“, to české recense, taktně zajisté, vynechaly, možno-li vůbec připoustěti u nich při změnách tohoto druhu úmysl. Představy o položení paláce Valterova jsou různé, u Petr. čteme pouze, že Griselda „egreditur“, v A. B. již „vyšla z markrabina domu“, kdežto dle C. šla „s hradu dolů“. Když Valter zapuzenou Griseldu opět za- volal, přidělil jí dle C. mnohem více ponižující úkol, aby totiž s děv- kami spolu v kuchyni připravovala vše k obědu, než v A. B. i u Petr., kde totiž měla jaksi zastupovati domácí paní; i následující činnosť Griseldina se v C. jinak líčí než v A. B. a u Petrarky. Pisatel recense C. líče příchod hostí nemohl se zdržeti poznámky, že nikdo nevěděl, by to byly děti Valterovy mimo služebníka, který je byl odnesl; to není ani v A. B. ani u Petr. Dle C. vyšla Griselda ušpiněná z kuchyně přivítat domnělou nevěstu, jinak v A. B. a u Petr. Markrabě oslovil Griseldu dle Petr. i A. B. již „když k stolu měli sedati“ (in tempore, quo assi- dendum mensis erat), ale dle C. teprve, když již seděli u stolu a ho- dovali. Přání v odpovědi Griseldině „ne hanc illis aculeis agites“, v A. i B. přeloženo, „aby této (B. dodává „kteráž má býti tvou manželkou“)
20 — sirant, imo incumbant haereantque proposito“ vynecháno v A. B. i C. U Petr. a též v A. B. vypravuje se, že se počala šířiti nedobrá pověsť o Valterovi, v C. toho není, tu naopak čteme, že Valter pustil hlas mezi lidi, že lituje, že ženu z tak nízkého rodu pojal a ona že by byla vinna smrti dětí. Tak krutým není líčen Valter u Petr. ani v A. B., tu naopak se dočítáme, že se šířila pověsť, jakoby Valter byl rozkázal zabíti děti, dle Petrarky ho lid proto začal nenáviděti, ale on že se nedal ve svém konání oblomiti, v A. B. toho ovšem není. Dle Petr. poslal Valter posly do Říma, aby přinesly odtamtud „simulatas literas aposto- licas“, jinak v A.: „pošle do Říma ku papeži pro listy své posly“ v B. chybně „s listy svými“, v C. toho vůbec není. České recense vůbec jen vypravují události, jednotlivých skutků nijak nemotivují skrovné náběhy k motivaci, které nalézáme u Petrarky, vůbec se vy- nechávají. Petr. vypravuje „Gualterus solito ut uxorem retentaret, doloris ac pudoris ad cumulum, in publicum adductae coram multis“, v A. B. stručně jen, že ji zavolal přede všemi, v C. vytýká se více ponižující pro Griseldu ráz této sceny „zavolal Griseldy i řekl jí přede všemi pány a služebníky“. U Petr. mluví Valter urážlivě „non mihi licet quod cui libet liceret agricolae“, seslabeno to sotva však úmyslně v A. B. „což se jiným nelíbí, i mně nehodí se“; v C. toho vůbec není, tu se Valter omlouvá, že ji proto od sebe pouští, »poněvadž se pánům nelíbí“, v A. B. čteme, že tomu zemané chtějí, kdežto u Petr. přímo „cogunt mei“. U Petr. Valter ještě jaksi těší Griseldu „nulla homini perpetua sors est“, to české recense, taktně zajisté, vynechaly, možno-li vůbec připoustěti u nich při změnách tohoto druhu úmysl. Představy o položení paláce Valterova jsou různé, u Petr. čteme pouze, že Griselda „egreditur“, v A. B. již „vyšla z markrabina domu“, kdežto dle C. šla „s hradu dolů“. Když Valter zapuzenou Griseldu opět za- volal, přidělil jí dle C. mnohem více ponižující úkol, aby totiž s děv- kami spolu v kuchyni připravovala vše k obědu, než v A. B. i u Petr., kde totiž měla jaksi zastupovati domácí paní; i následující činnosť Griseldina se v C. jinak líčí než v A. B. a u Petrarky. Pisatel recense C. líče příchod hostí nemohl se zdržeti poznámky, že nikdo nevěděl, by to byly děti Valterovy mimo služebníka, který je byl odnesl; to není ani v A. B. ani u Petr. Dle C. vyšla Griselda ušpiněná z kuchyně přivítat domnělou nevěstu, jinak v A. B. a u Petr. Markrabě oslovil Griseldu dle Petr. i A. B. již „když k stolu měli sedati“ (in tempore, quo assi- dendum mensis erat), ale dle C. teprve, když již seděli u stolu a ho- dovali. Přání v odpovědi Griseldině „ne hanc illis aculeis agites“, v A. i B. přeloženo, „aby této (B. dodává „kteráž má býti tvou manželkou“)
Strana 21
21 — tak tvrdými ostny nepokoušel“; pozoruhodno, že týž obrat nalézáme ještě v Olomouckém tisku z r. 1779, který se jinak až doslovně sho- duje s C., a právě v C. ho nenalézáme. České recense stručně jen vy- pravují události, ne takým apparatem slov a obrazů, spíše pro nevyvi- nutosť slohu než pro skrovnou zálibu v mnohomluvnosti obrazné. Petr. na př. vypravuje o Valterovi: „charam conjugem laeto stupore perfusam et velut e somno turbido experrectam cupidis ulnis amplectitur“ v A. B. jen „padna jí na hrdlo obejme ji“, a v C. ještě stručněji „objav ji mile“. V A. B. zapomněli uvésti, jak naložil Valter se svou dcerou, ač Petr. vypravuje „filiam suam magnificis atque honestiis nuptiis collocavit“, naopak dodali, že Valter „v dobré starosti umřel“, čeho opět u Petr. není. V C. končí povídka slohem úplně pohádkovým, „a sstaravše se ve cti potom zemřeli a bohu se dostali“, ale doslovu není, kdežto jest v A. kratší, v B. obšírnější podobně jak u Petr. s tendencí mravoučnou i náboženskou. A. B. zakládají se na společné starší předloze. Mladší B. jest tu ondy bližší originalu latinskému než A. Tak na př. u Petr. saepe illae transiens, v B. často tudy jezdě, ale v A. často vždy j. Bližší originalu jest B. vypravujíc, že Griselda se velmi lekla z příští takéto hostě, totiž Valtera, než A., kde čteme, že se velmi lekla i přivítala takého hostě, neboť u Petr. o vítání není řeč, Valter a Janikula vkročivše do chaty nalezli Griseldu „in solito tanti hospitis adventu stupidam“. Když se Griselda loučila s dětmi, znamenala je dle B. znamením svatého kříže jako u Petr., ale v A. to vynecháno. Dle Petr. Griselda velkou svou lásku k Valterovi projevila slovy „fac sententiam tibi placere quod moriar volens moriar“, tak v B. „a jestli tvá vůle, abych ihned umřela, rádať umru“, ale v A. „nebudu tomu odporna“ místo „ráda umru“ V B. ke větě „žádný nevěděl o těch dětech kam sou se děly“ dodáno o Valterovi: „a tak jakož se všem dobře líbil, tak se tímto činem všem ohyzdil“, čím jest bližší originalu svému, než A., kde úsudky poddaných o Valterovi úplně zamlčeny. Často ovšem jest A. bližší originalu, než B.; na př. Petrarkovo „tacita senectus“ správně přeloženo v A. „mlčelivá starosť,“ ale v B. „mučedlivá starost;“ u Petr. „domina vestra sit,“ v A.: „vaší paní bude“, ale v B. „vašíť paní slouti bude; u Petr. „satis egregia,“ v A. dosti pěkná, ale v B. velmi p.; u Petr. „nec verbis mota nec vultu inquit“, bližši zajisté A.: „ani kterého hnutí ukázala a dí,“ než B. „více ani se zamútila ani kt. hn. uk. a dí“. Služebník vyřizuje rozkaz svého pána, nedopo- věděl, než při hlavní věci se jakoby zalknul, tak v A. jako u Petr.,
21 — tak tvrdými ostny nepokoušel“; pozoruhodno, že týž obrat nalézáme ještě v Olomouckém tisku z r. 1779, který se jinak až doslovně sho- duje s C., a právě v C. ho nenalézáme. České recense stručně jen vy- pravují události, ne takým apparatem slov a obrazů, spíše pro nevyvi- nutosť slohu než pro skrovnou zálibu v mnohomluvnosti obrazné. Petr. na př. vypravuje o Valterovi: „charam conjugem laeto stupore perfusam et velut e somno turbido experrectam cupidis ulnis amplectitur“ v A. B. jen „padna jí na hrdlo obejme ji“, a v C. ještě stručněji „objav ji mile“. V A. B. zapomněli uvésti, jak naložil Valter se svou dcerou, ač Petr. vypravuje „filiam suam magnificis atque honestiis nuptiis collocavit“, naopak dodali, že Valter „v dobré starosti umřel“, čeho opět u Petr. není. V C. končí povídka slohem úplně pohádkovým, „a sstaravše se ve cti potom zemřeli a bohu se dostali“, ale doslovu není, kdežto jest v A. kratší, v B. obšírnější podobně jak u Petr. s tendencí mravoučnou i náboženskou. A. B. zakládají se na společné starší předloze. Mladší B. jest tu ondy bližší originalu latinskému než A. Tak na př. u Petr. saepe illae transiens, v B. často tudy jezdě, ale v A. často vždy j. Bližší originalu jest B. vypravujíc, že Griselda se velmi lekla z příští takéto hostě, totiž Valtera, než A., kde čteme, že se velmi lekla i přivítala takého hostě, neboť u Petr. o vítání není řeč, Valter a Janikula vkročivše do chaty nalezli Griseldu „in solito tanti hospitis adventu stupidam“. Když se Griselda loučila s dětmi, znamenala je dle B. znamením svatého kříže jako u Petr., ale v A. to vynecháno. Dle Petr. Griselda velkou svou lásku k Valterovi projevila slovy „fac sententiam tibi placere quod moriar volens moriar“, tak v B. „a jestli tvá vůle, abych ihned umřela, rádať umru“, ale v A. „nebudu tomu odporna“ místo „ráda umru“ V B. ke větě „žádný nevěděl o těch dětech kam sou se děly“ dodáno o Valterovi: „a tak jakož se všem dobře líbil, tak se tímto činem všem ohyzdil“, čím jest bližší originalu svému, než A., kde úsudky poddaných o Valterovi úplně zamlčeny. Často ovšem jest A. bližší originalu, než B.; na př. Petrarkovo „tacita senectus“ správně přeloženo v A. „mlčelivá starosť,“ ale v B. „mučedlivá starost;“ u Petr. „domina vestra sit,“ v A.: „vaší paní bude“, ale v B. „vašíť paní slouti bude; u Petr. „satis egregia,“ v A. dosti pěkná, ale v B. velmi p.; u Petr. „nec verbis mota nec vultu inquit“, bližši zajisté A.: „ani kterého hnutí ukázala a dí,“ než B. „více ani se zamútila ani kt. hn. uk. a dí“. Služebník vyřizuje rozkaz svého pána, nedopo- věděl, než při hlavní věci se jakoby zalknul, tak v A. jako u Petr.,
Strana 22
22 — ale v B. dopověděl „a učiniti s ním co budu chtíti“ a pak se teprve zalknul. Byl pisatel B. patrně stilistou ne právě obratným. První recense česká, která se zachovala ve dvou rukopisech z l. 1459 i 1472, přiléhá dosti úzce k Petrarkovu latinskému spracování Boccacciovy novelly. Že se nezakládá na nějaké německé předloze beze všeho srovnávání, patrno již z toho, že nejstarší německé překlady ne- jsou starší od polovice XV. stol.; srovnání obou českých rukopisů starších vedlo nás však k výsledku, že se zakládají na nějaké starší předloze, nyní ztracené, která pocházela nepochybně, poněvadž nej- starší rkp. máme z r. 1459, z 1. pol. XV. stol. i můžeme tedy před- pokládati, že pověsť o Griseldě byla do češtiny přeložena dříve než do němčiny. Mladší česká recense z r. 1520 nesouvisí přímo se starší re- censí, ale mnohdy nalézáme přece stejná neb shodná místa, tak zvláště v rozmluvách mezi Valterem a Griseldou, jeví se nám tedy více jako volné vypravování naší pověsti přiléhajíc poněkud k starší recensi. Je-li této mladší recensi bližší německý nějaký tisk z konce XV. neb poč. XVI. stol., pověděti neumíme, ale jest to pochybno, jednak, poněvadž přece jeví byť i méně patrné shody se starší recensí; jednak jistě nesouvisí s nejstaršími německými tisky, s překladem Steinhöwe- lovým tištěným poprvé r. 1471 v Augšpurku ani se shodnými1) s tímto tiskem Bämlerovým v Augšpurku r. 1472 i pozdějšími, jak ukazuje již srovnávání počátku vytištěného ve vydání Schöderově. B. Spiess srovnal rkp. B. s tiskem Bämlerovým, 2) ale nedospěl k bližšímu určení poměru mezi nimi; shody ovšem se naskytují, ale ty nepadají na váhu, neboť obě samostatně z téhož pramene, z Petrarkova totiž vzdělání vzešla. — Spiessovi ušlo, že rkp. B. má na konci datum r. 1472. Nejstarší tisk z 1560, kde byla pověsť naše vytištěna spolu s kronikou o Jovianovi císaři, v Prostějově u Kašp. Aorga, který uvádí Jungmann (Hist. lit. III., 100), nebyl mně přístupen. S mladší českou recensí z r. 1520 shoduje se celkem „Kronyka o stále trpělivé a poctivé P. Kryzeldě“, vytištěná v Ho- lomouci léta 1779, na mnoze až doslovně. Tisk tento zakládá se ale na staročeské předloze odchylné poněkud od mladší recense a tu ondy bližší starší: m. „žádné kníže“ jak čteme v A., vytištěno nedoroz- uměním „řádné kníže“, m. „vzděl prsten“: „vzdělal prsten.“ Shodně se starší recensí vypravuje, že Griselda po čtyrech letech porodila synka, kdežto v rkp. z r. 1520 čteme po třech letech. Místo poznámky v rkp. 1) Reinhold Köhler v Allgem. Encyklop. d. Wiss. (Ersch.-Gruber) XCI., str 414. 2) Listy filologické IV., 62 sl. Již v „Besedě“ I. (1863—4) str. 132 sl. podal pod pseudonynem B. V. Písecký obsah této pověsti podle C.
22 — ale v B. dopověděl „a učiniti s ním co budu chtíti“ a pak se teprve zalknul. Byl pisatel B. patrně stilistou ne právě obratným. První recense česká, která se zachovala ve dvou rukopisech z l. 1459 i 1472, přiléhá dosti úzce k Petrarkovu latinskému spracování Boccacciovy novelly. Že se nezakládá na nějaké německé předloze beze všeho srovnávání, patrno již z toho, že nejstarší německé překlady ne- jsou starší od polovice XV. stol.; srovnání obou českých rukopisů starších vedlo nás však k výsledku, že se zakládají na nějaké starší předloze, nyní ztracené, která pocházela nepochybně, poněvadž nej- starší rkp. máme z r. 1459, z 1. pol. XV. stol. i můžeme tedy před- pokládati, že pověsť o Griseldě byla do češtiny přeložena dříve než do němčiny. Mladší česká recense z r. 1520 nesouvisí přímo se starší re- censí, ale mnohdy nalézáme přece stejná neb shodná místa, tak zvláště v rozmluvách mezi Valterem a Griseldou, jeví se nám tedy více jako volné vypravování naší pověsti přiléhajíc poněkud k starší recensi. Je-li této mladší recensi bližší německý nějaký tisk z konce XV. neb poč. XVI. stol., pověděti neumíme, ale jest to pochybno, jednak, poněvadž přece jeví byť i méně patrné shody se starší recensí; jednak jistě nesouvisí s nejstaršími německými tisky, s překladem Steinhöwe- lovým tištěným poprvé r. 1471 v Augšpurku ani se shodnými1) s tímto tiskem Bämlerovým v Augšpurku r. 1472 i pozdějšími, jak ukazuje již srovnávání počátku vytištěného ve vydání Schöderově. B. Spiess srovnal rkp. B. s tiskem Bämlerovým, 2) ale nedospěl k bližšímu určení poměru mezi nimi; shody ovšem se naskytují, ale ty nepadají na váhu, neboť obě samostatně z téhož pramene, z Petrarkova totiž vzdělání vzešla. — Spiessovi ušlo, že rkp. B. má na konci datum r. 1472. Nejstarší tisk z 1560, kde byla pověsť naše vytištěna spolu s kronikou o Jovianovi císaři, v Prostějově u Kašp. Aorga, který uvádí Jungmann (Hist. lit. III., 100), nebyl mně přístupen. S mladší českou recensí z r. 1520 shoduje se celkem „Kronyka o stále trpělivé a poctivé P. Kryzeldě“, vytištěná v Ho- lomouci léta 1779, na mnoze až doslovně. Tisk tento zakládá se ale na staročeské předloze odchylné poněkud od mladší recense a tu ondy bližší starší: m. „žádné kníže“ jak čteme v A., vytištěno nedoroz- uměním „řádné kníže“, m. „vzděl prsten“: „vzdělal prsten.“ Shodně se starší recensí vypravuje, že Griselda po čtyrech letech porodila synka, kdežto v rkp. z r. 1520 čteme po třech letech. Místo poznámky v rkp. 1) Reinhold Köhler v Allgem. Encyklop. d. Wiss. (Ersch.-Gruber) XCI., str 414. 2) Listy filologické IV., 62 sl. Již v „Besedě“ I. (1863—4) str. 132 sl. podal pod pseudonynem B. V. Písecký obsah této pověsti podle C.
Strana 23
23 — z r. 1520 „každý musí do školy smrti a nevíme kdy nás navštíví a pozve k sobě“, čteme „než každýť musí do jejího tance a nevíme kdy a kterak nás k svému tanci povolá“. Patrně přešlo toto zajímavé místo do tisku z jeho předlohy. Pověsť naše hojně byla tištěna až do našich dnů, tak v Uherské Skalici r. 1815 pod titulem „Kronika příkladná o velmi trpělivé paní Kryzeldě“, pak v Sarvaši r. 1855 (v 8, str. 16). Tisky tyto nebyly mně přístupny. Za našich dnů znovu byla vytištěna opět pod titulem „Krato- chvilná kronyka o trpělivé Krizeldě, kterážto ačkoliv z chudého rodu pocházela, však ale v kráse, ctnostech a trpělivosti mnohé převýšila“ v Litomyšli (beze vročení, m. 8°, str. 31). Shoduje se snad, aspoň na- svědčoval by tomu shodný titul, tisk Kutnohorský z r. 1802.1) Jest tu recense jiná než v probraných právě českých rukopisech a tiscích. Pozoru- hodno jest líčení naivnosti, prostomyslnosti Griseldiny: Valter táže se jí, má-li „oumysl k vdávání“, že jí chce „jednoho bohatého mladého muže zaopatřiti; ona na to nevinně odpověděla: „Milostivý pane, tento jest můj otec, kteréhož já miluji, a s radostí jemu sloužím a když by zde ještě jeden byl, kterak bych já oboum sloužiti mohla“. Podobný rys uvedli jsme již ve vzdělání Albrechta v. Eybe. O obou dětech šířil Valter zprávu, že náhle v noci zemřely, ač je tajně odstranil ke své tetě do Bononie a tam je navštěvoval. Valter oznamuje Griseldě též před celým dvorem, že ji propouští a s jinou oženiti se hodlá, ale přece ji tak nesnižuje, ona nesvléká své šaty přede všemi, než posílá pro jejího otce, aby jí přinesl její staré šaty, ona se pak převlekla ve ve- dlejší komnatě. Na konci vypravuje se ještě, že Valter se svou nejmi- lejší Kryzeldou ještě dvanácte let živ byl a dvanáctého roku na palčivou zimnici umřel. Jiný novější tisk „Griselda a markrabí Valter neb zkouška věrnosti a poslušnosti manželské“ z r. 1860 v Praze u Jana Spurného (m. 8°, str. 31), „ozdobený“ četnými dřevoryty, líší se ode všech ostatních zná- mých tisků českých zvláště tím, že má obšírný zeměpisný úvod, jako Petrarka. Jest to spracování patrně moderní, čemu nasvědčují popisy přírody, i bylo sepsáno podle všeho nějakým moderním literátem. Ob- sahem svým shoduje se úplně s Petrarkovým zpracováním. Recense rkp. křižovn. z r. 1472 vydána byla r. 1818 v Praze spolu s jinou ještě povídkou pod titulem „Kryzelda a Bryzelda neb pravá odměna vznešené ctnosti, též slušná kruté nepravosti pomsta“ u J. F. Fetterla. Vytištěna zde totiž ještě povídka o nevěrné ženě 1) Uveden v Grässe Literärgeschichte II., 3. str. 284.
23 — z r. 1520 „každý musí do školy smrti a nevíme kdy nás navštíví a pozve k sobě“, čteme „než každýť musí do jejího tance a nevíme kdy a kterak nás k svému tanci povolá“. Patrně přešlo toto zajímavé místo do tisku z jeho předlohy. Pověsť naše hojně byla tištěna až do našich dnů, tak v Uherské Skalici r. 1815 pod titulem „Kronika příkladná o velmi trpělivé paní Kryzeldě“, pak v Sarvaši r. 1855 (v 8, str. 16). Tisky tyto nebyly mně přístupny. Za našich dnů znovu byla vytištěna opět pod titulem „Krato- chvilná kronyka o trpělivé Krizeldě, kterážto ačkoliv z chudého rodu pocházela, však ale v kráse, ctnostech a trpělivosti mnohé převýšila“ v Litomyšli (beze vročení, m. 8°, str. 31). Shoduje se snad, aspoň na- svědčoval by tomu shodný titul, tisk Kutnohorský z r. 1802.1) Jest tu recense jiná než v probraných právě českých rukopisech a tiscích. Pozoru- hodno jest líčení naivnosti, prostomyslnosti Griseldiny: Valter táže se jí, má-li „oumysl k vdávání“, že jí chce „jednoho bohatého mladého muže zaopatřiti; ona na to nevinně odpověděla: „Milostivý pane, tento jest můj otec, kteréhož já miluji, a s radostí jemu sloužím a když by zde ještě jeden byl, kterak bych já oboum sloužiti mohla“. Podobný rys uvedli jsme již ve vzdělání Albrechta v. Eybe. O obou dětech šířil Valter zprávu, že náhle v noci zemřely, ač je tajně odstranil ke své tetě do Bononie a tam je navštěvoval. Valter oznamuje Griseldě též před celým dvorem, že ji propouští a s jinou oženiti se hodlá, ale přece ji tak nesnižuje, ona nesvléká své šaty přede všemi, než posílá pro jejího otce, aby jí přinesl její staré šaty, ona se pak převlekla ve ve- dlejší komnatě. Na konci vypravuje se ještě, že Valter se svou nejmi- lejší Kryzeldou ještě dvanácte let živ byl a dvanáctého roku na palčivou zimnici umřel. Jiný novější tisk „Griselda a markrabí Valter neb zkouška věrnosti a poslušnosti manželské“ z r. 1860 v Praze u Jana Spurného (m. 8°, str. 31), „ozdobený“ četnými dřevoryty, líší se ode všech ostatních zná- mých tisků českých zvláště tím, že má obšírný zeměpisný úvod, jako Petrarka. Jest to spracování patrně moderní, čemu nasvědčují popisy přírody, i bylo sepsáno podle všeho nějakým moderním literátem. Ob- sahem svým shoduje se úplně s Petrarkovým zpracováním. Recense rkp. křižovn. z r. 1472 vydána byla r. 1818 v Praze spolu s jinou ještě povídkou pod titulem „Kryzelda a Bryzelda neb pravá odměna vznešené ctnosti, též slušná kruté nepravosti pomsta“ u J. F. Fetterla. Vytištěna zde totiž ještě povídka o nevěrné ženě 1) Uveden v Grässe Literärgeschichte II., 3. str. 284.
Strana 24
24 — kteráž v uvedeném rukopise následuje za povídkou o Griseldě jako pendant k ní. Mladší recense z r. 1520 vytištěna V. Hankou r. 1827 v Praze při knížce „Stará pověsť o Stojmírovi a Brunsvíkovi knížatech českých“ a r. 1864 u výtahu v časopise „Beseda“. O obou těch rukopisech pojednal B. Spiess ve IV. ročníku „Listů filolog.“, nedospěl však k žádnému výsledku platnému; v literárně-historickém úvodním slově prof. Gebauera ke článku Spiessovu vytknut úkol dalšího zkoumání i tím dán také popud k tomuto pojednání.
24 — kteráž v uvedeném rukopise následuje za povídkou o Griseldě jako pendant k ní. Mladší recense z r. 1520 vytištěna V. Hankou r. 1827 v Praze při knížce „Stará pověsť o Stojmírovi a Brunsvíkovi knížatech českých“ a r. 1864 u výtahu v časopise „Beseda“. O obou těch rukopisech pojednal B. Spiess ve IV. ročníku „Listů filolog.“, nedospěl však k žádnému výsledku platnému; v literárně-historickém úvodním slově prof. Gebauera ke článku Spiessovu vytknut úkol dalšího zkoumání i tím dán také popud k tomuto pojednání.
Strana 25
II. Pověsť o nevěrné ženě. V rkp. křižovn. z r. 1472 následuje hned za pověstí o Griseldě, jako pendant k tomuto idealnímu, nedostižnému vzoru ženské věrnosti i obětovnosti pověsť o ženě nevěrné, zlé a žena tato nazvána v naší pověsti Bryzelidys. Pověsti předesláno úvodní slovo: „Dokonala se řeč velmi pěkná a lidem poslúchati velmi užitečná o poctivé a všie chvály hodné Gryzeldys jménem, kterak mnohé zámutky a protivenství trpěla od svého muže. Již se pak počíná o druhé ženě nešlechetné jménem Bryzelidys, kterak mnoho zlého činila jest muži svému a kterak jie pán bóh pomstil.“ Obsahem svým jest tato pověsť totožná s „Historia infidelis mulieris,“ která se čte v latinském rkp. cís. dvorní knihovny vídeňské č. 4739, 1) sepsaném v letech 1459—1460, nedlouho tedy před naším rukopisem z knihovny křižovnické. Zajímavy jsou dvě okol- nosti, kteréž činí již předkem pravděpodobným, že česká pověsť z této latinské byla spracována: 1) v lat. následuje „Historie infidelis mulieris“ ihned za pověstí o Griseldě, patrně rovněž jako pendant k ní, ač se jakožto pendant nepřipomíná výslovně jako v českém rukopise; a 2) že lat. rukopis prvotně se choval na Moravě, čteme hned na 1. straně v něm „iste liber domus sancte trinitatis prope Brunnam ordinis Carthu- siensis in Kunigsfel. 2) Rukopisy tohoto kláštera dostaly se r. 1786 do cís. dvorní knihovny ve Vídni. 3) Pověsť o nevěrné ženě byla dosud 1) Na rukopis tento upozornil první Adolf Mussafia v Sitzungsberichte víd. akademie nauk r. 1864 sv. 48, str. 257 i uvedl obsah „Pověsti o nevěrné ženě“. 2) Psáno rukou rubrikatorovou. Na I. 103a čteme: finitum est prohemium istud sabbato post festum s. Jakobi apostoli (i dále jinou rukou) per fratrem Jero- nimum sacristam anno domini MCCCCLIX. Item eodem die invasit eum, sequenti feria secunda venit imperator Brunam et solemniter receptus est et crastino sedens. in throno imperiali regem Bohemie Georgium confirmauit et sequenti dominico filium eiusdem comitem et ducem creauit.“ 3) Wolný: Kirchliche Topographie von Mähren II. Abth. I. Bd., str. 210 pozn.
II. Pověsť o nevěrné ženě. V rkp. křižovn. z r. 1472 následuje hned za pověstí o Griseldě, jako pendant k tomuto idealnímu, nedostižnému vzoru ženské věrnosti i obětovnosti pověsť o ženě nevěrné, zlé a žena tato nazvána v naší pověsti Bryzelidys. Pověsti předesláno úvodní slovo: „Dokonala se řeč velmi pěkná a lidem poslúchati velmi užitečná o poctivé a všie chvály hodné Gryzeldys jménem, kterak mnohé zámutky a protivenství trpěla od svého muže. Již se pak počíná o druhé ženě nešlechetné jménem Bryzelidys, kterak mnoho zlého činila jest muži svému a kterak jie pán bóh pomstil.“ Obsahem svým jest tato pověsť totožná s „Historia infidelis mulieris,“ která se čte v latinském rkp. cís. dvorní knihovny vídeňské č. 4739, 1) sepsaném v letech 1459—1460, nedlouho tedy před naším rukopisem z knihovny křižovnické. Zajímavy jsou dvě okol- nosti, kteréž činí již předkem pravděpodobným, že česká pověsť z této latinské byla spracována: 1) v lat. následuje „Historie infidelis mulieris“ ihned za pověstí o Griseldě, patrně rovněž jako pendant k ní, ač se jakožto pendant nepřipomíná výslovně jako v českém rukopise; a 2) že lat. rukopis prvotně se choval na Moravě, čteme hned na 1. straně v něm „iste liber domus sancte trinitatis prope Brunnam ordinis Carthu- siensis in Kunigsfel. 2) Rukopisy tohoto kláštera dostaly se r. 1786 do cís. dvorní knihovny ve Vídni. 3) Pověsť o nevěrné ženě byla dosud 1) Na rukopis tento upozornil první Adolf Mussafia v Sitzungsberichte víd. akademie nauk r. 1864 sv. 48, str. 257 i uvedl obsah „Pověsti o nevěrné ženě“. 2) Psáno rukou rubrikatorovou. Na I. 103a čteme: finitum est prohemium istud sabbato post festum s. Jakobi apostoli (i dále jinou rukou) per fratrem Jero- nimum sacristam anno domini MCCCCLIX. Item eodem die invasit eum, sequenti feria secunda venit imperator Brunam et solemniter receptus est et crastino sedens. in throno imperiali regem Bohemie Georgium confirmauit et sequenti dominico filium eiusdem comitem et ducem creauit.“ 3) Wolný: Kirchliche Topographie von Mähren II. Abth. I. Bd., str. 210 pozn.
Strana 26
26 — známa jen z tohoto latinského rukopisu; ač jest obsahem svým pro dějiny pověstí středověkých velmi zajímavá a spracovala motiv velmi rozšířený, přece nebyla dosud objevena žádná jiná její recense. Zde teprve ukazuje se spracování její, ale opět na půdě české. Nenasvědčuje to tomu, že i latinská pověsť na české půdě byla sepsána? Obsah této pověsti jest následující: V krajinách franckých byl rytíř jménem Rudolf de Slüsselberg, Rudolf ze Sluševerku. Žena mu porodila syna a dceru, později byla však malomocenstvím postižena Přátelé domlouvali, na konec i vyhrožovali mu, aby ženu svou od sebe od- pudil. Rudolf odmítá i raději prodá všechen svůj majetek i odstěhuje se s ženou i dětmi do ciziny. V této době vzplanula válka mezi králem portugalským a dvěma pohanskými králi. Po dlouhém vratkém štěstí válečném padl král portugalský i pohané obléhají hlavní město portu- galské Decapolis, kde žila královna ovdovělá. V tomto městě octl se Rudolf se svou rodinou, jakým způsobem, zdali před obležením — neb do obleženého města nebylo přece snadně možno se dostati — pověsť jasně nevysvětluje. Působením Rudolfovým, jeho udatenstvím sužováni obléhající nepřátelé, v nabídnutém souboji zabije Rudolf zástupce pohan- ského vojska, pohané dle ujednání opouštějí celou zem i zavládl opět mír a pokoj. Od svého hospodáře, kde byl s celou rodinou ubytován, dovídá se Rudolf, že v blízkem lese jest studánka, kterážto má divo- tvornou moc léčivou, ale přístup k ní jest téměř nemožný pro nesmírný počet hadů i ještěrův ji hlídajících. Rudolf nedá se však odstrašiti, ač přátelé ho všemožně z toho zrazují, a vydá se na cestu se ženou i dětmi. Rudolf zabíjí mužně všecky hady i ještěry, které se mu v cestu staví, i dostane se šťastně ke studánce; žena se vykoupala i nabyla opět někdejšího svého zdraví i bývalé své krásy.1) Nyní teprve vlastně začíná pověsť o nevěrné ženě. Celé rozvleklé vypravování o válce mezi portugalským králem a pohanskými králi bylo zbytečné, ale vypravo- vatel musel přivésti ve styk Rudolfa s pohanskými králi, aby jaksi odů- vodnil další děj, ač v pověstech podobných nebývá řeč o starším ne- přátelství mezi svůdcem ženiným a jejím manželem. — Krásnou ženu Rudolfovu svádí hospodář, u něhož celá rodina našla příbytek, k nevěře: vypravuje jí o pohanském králi, který jen tu si vezme za ženu, která se mu v kráse vyrovná, ona že by se mohla státi královnou a žíti v hojnosti a přebytku. Že by byl tento král jeden z oněch dvou králů, 1) V Gesta Romanorum kap. 94 (vyd. Oesterley str. 420) naopak dcera krá- lovská, když pila ze studánky, byla postižena malomocenstvím a nato jakýmsi divo- tvorným kamenem byla uzdravena. Mnohem nepříjemnější vyléčení z malomocenství vypravuje se v 151. kap. Gesta Rom.
26 — známa jen z tohoto latinského rukopisu; ač jest obsahem svým pro dějiny pověstí středověkých velmi zajímavá a spracovala motiv velmi rozšířený, přece nebyla dosud objevena žádná jiná její recense. Zde teprve ukazuje se spracování její, ale opět na půdě české. Nenasvědčuje to tomu, že i latinská pověsť na české půdě byla sepsána? Obsah této pověsti jest následující: V krajinách franckých byl rytíř jménem Rudolf de Slüsselberg, Rudolf ze Sluševerku. Žena mu porodila syna a dceru, později byla však malomocenstvím postižena Přátelé domlouvali, na konec i vyhrožovali mu, aby ženu svou od sebe od- pudil. Rudolf odmítá i raději prodá všechen svůj majetek i odstěhuje se s ženou i dětmi do ciziny. V této době vzplanula válka mezi králem portugalským a dvěma pohanskými králi. Po dlouhém vratkém štěstí válečném padl král portugalský i pohané obléhají hlavní město portu- galské Decapolis, kde žila královna ovdovělá. V tomto městě octl se Rudolf se svou rodinou, jakým způsobem, zdali před obležením — neb do obleženého města nebylo přece snadně možno se dostati — pověsť jasně nevysvětluje. Působením Rudolfovým, jeho udatenstvím sužováni obléhající nepřátelé, v nabídnutém souboji zabije Rudolf zástupce pohan- ského vojska, pohané dle ujednání opouštějí celou zem i zavládl opět mír a pokoj. Od svého hospodáře, kde byl s celou rodinou ubytován, dovídá se Rudolf, že v blízkem lese jest studánka, kterážto má divo- tvornou moc léčivou, ale přístup k ní jest téměř nemožný pro nesmírný počet hadů i ještěrův ji hlídajících. Rudolf nedá se však odstrašiti, ač přátelé ho všemožně z toho zrazují, a vydá se na cestu se ženou i dětmi. Rudolf zabíjí mužně všecky hady i ještěry, které se mu v cestu staví, i dostane se šťastně ke studánce; žena se vykoupala i nabyla opět někdejšího svého zdraví i bývalé své krásy.1) Nyní teprve vlastně začíná pověsť o nevěrné ženě. Celé rozvleklé vypravování o válce mezi portugalským králem a pohanskými králi bylo zbytečné, ale vypravo- vatel musel přivésti ve styk Rudolfa s pohanskými králi, aby jaksi odů- vodnil další děj, ač v pověstech podobných nebývá řeč o starším ne- přátelství mezi svůdcem ženiným a jejím manželem. — Krásnou ženu Rudolfovu svádí hospodář, u něhož celá rodina našla příbytek, k nevěře: vypravuje jí o pohanském králi, který jen tu si vezme za ženu, která se mu v kráse vyrovná, ona že by se mohla státi královnou a žíti v hojnosti a přebytku. Že by byl tento král jeden z oněch dvou králů, 1) V Gesta Romanorum kap. 94 (vyd. Oesterley str. 420) naopak dcera krá- lovská, když pila ze studánky, byla postižena malomocenstvím a nato jakýmsi divo- tvorným kamenem byla uzdravena. Mnohem nepříjemnější vyléčení z malomocenství vypravuje se v 151. kap. Gesta Rom.
Strana 27
27 — kteří obléhali hlavní město portugalské a jehož bratra Rudolf zabil v boji, hospodář nevypravuje. Žena Rudolfova, v lat. textu nepojme- novaná, v čes. Bryzelidys, podléhá nástrahám, opouští tajně svého muže a spolu se svými dětmi (!) odpluje přes moře k tomuto králi. Že děti své vzala s sebou taká žena, jest dosti podivné, ovšem vypravovatel po- třeboval pro další děj hocha Rudolfova. Oklamaný manžel jde své ne- věrné ženy vyhledávat, vydá se jako kramář oděn a hojným zbožím klenotnickým zaopatřen na cestu a ku podivu brzy nalezne ženu, tak že se zdá, jako by napřed byl věděl, kam utekla. Vykládá své zboží před chrámem, kam chodí král s jeho ženou i dětmi; dětmi jest poznán, tak i potom ženou svou, jejími nástrahami prozrazen králi jako vrah jeho bratra. Po dlouhém jednání nevěrné ženě uloženo určiti trest pro Rudolfa, ona odsuzuje ho ke smrti upálením i rafinovaným způsobem jeho muka sesilňuje: dá přivázati Rudolfa ve spalně královské ke sloupu nad řeřavým uhlím, aby znenáhla uhořel, ona vedle tak, aby Rudolf viděl, s králem vstoupí do lože, i děti jsou přítomny; žena však i král upadnou do hlubokého spánku, synek to zpozoruje, i smilovav se nad otcem osvobodí ho od kruté smrti; Rudolf zabije pak ženu i krále jedním rázem, též dcerušku, poněvadž tu bratra zdržovala; a po mnohých udatných bojích s pronásledující stráží královskou dostane se šťastně se synkem svým na loď i odpluje opět do hlavního města portugalského. — České vzdělání přiléhá dosti úzce k latinskému svému originálu. Hlavní odchylku od něho dovolil si český spracovatel, že ženu Rudol- fovu pojmenoval a sice, aby ji jako pendant ke Griseldě ještě rázněji vytýkal, nazval ji Bryzelidys. Pozoruhodno, že v lat. vydáních (patrně i v rukopisech) Petrarkových spisů a též v některých mladších německých překladech se čte Briseldis m. Griseldis.1) Jest to shoda jen nahodilá? V lat. rukopise i rovněž v českém rukopise čte se v předcháze- jící pověsti jen Griseldis. Jiné rozdíly méně patrné: dcera dle č. následovala ve skutcích a mravech rodičů svých, dle lat, ale jen matky své (geni- tricem). České vzdělání rozděleno jest na kapitoly, v lat. nikoliv. Až do kap. IV. jest č. dosti doslovné dle lat., odtud počíná se v č. vy- pravovati tu ondy mnohem stručněji. Lat. vypravuje, že sestra zbraňo- vala bratrovi, když tento chtěl otce svého osvoboditi, a tím odůvodňuje se, že Rudolf potom i dceru svou zabil. V č. o tomto počínání dcery Rudolfovy se nemluví a proto nevíme, proč Rudolf i ji zabil. Zbožný doslov lat. recense jest v č. vynechán, závěreční slova č. recense opět nenalézáme v lat. Mimo to jest pozoruhodno a mohlo by snad otřásti 1) V. Reinhold Köhler: Ersch & Gruber I. Sect. 91 B. str. 414, 415.
27 — kteří obléhali hlavní město portugalské a jehož bratra Rudolf zabil v boji, hospodář nevypravuje. Žena Rudolfova, v lat. textu nepojme- novaná, v čes. Bryzelidys, podléhá nástrahám, opouští tajně svého muže a spolu se svými dětmi (!) odpluje přes moře k tomuto králi. Že děti své vzala s sebou taká žena, jest dosti podivné, ovšem vypravovatel po- třeboval pro další děj hocha Rudolfova. Oklamaný manžel jde své ne- věrné ženy vyhledávat, vydá se jako kramář oděn a hojným zbožím klenotnickým zaopatřen na cestu a ku podivu brzy nalezne ženu, tak že se zdá, jako by napřed byl věděl, kam utekla. Vykládá své zboží před chrámem, kam chodí král s jeho ženou i dětmi; dětmi jest poznán, tak i potom ženou svou, jejími nástrahami prozrazen králi jako vrah jeho bratra. Po dlouhém jednání nevěrné ženě uloženo určiti trest pro Rudolfa, ona odsuzuje ho ke smrti upálením i rafinovaným způsobem jeho muka sesilňuje: dá přivázati Rudolfa ve spalně královské ke sloupu nad řeřavým uhlím, aby znenáhla uhořel, ona vedle tak, aby Rudolf viděl, s králem vstoupí do lože, i děti jsou přítomny; žena však i král upadnou do hlubokého spánku, synek to zpozoruje, i smilovav se nad otcem osvobodí ho od kruté smrti; Rudolf zabije pak ženu i krále jedním rázem, též dcerušku, poněvadž tu bratra zdržovala; a po mnohých udatných bojích s pronásledující stráží královskou dostane se šťastně se synkem svým na loď i odpluje opět do hlavního města portugalského. — České vzdělání přiléhá dosti úzce k latinskému svému originálu. Hlavní odchylku od něho dovolil si český spracovatel, že ženu Rudol- fovu pojmenoval a sice, aby ji jako pendant ke Griseldě ještě rázněji vytýkal, nazval ji Bryzelidys. Pozoruhodno, že v lat. vydáních (patrně i v rukopisech) Petrarkových spisů a též v některých mladších německých překladech se čte Briseldis m. Griseldis.1) Jest to shoda jen nahodilá? V lat. rukopise i rovněž v českém rukopise čte se v předcháze- jící pověsti jen Griseldis. Jiné rozdíly méně patrné: dcera dle č. následovala ve skutcích a mravech rodičů svých, dle lat, ale jen matky své (geni- tricem). České vzdělání rozděleno jest na kapitoly, v lat. nikoliv. Až do kap. IV. jest č. dosti doslovné dle lat., odtud počíná se v č. vy- pravovati tu ondy mnohem stručněji. Lat. vypravuje, že sestra zbraňo- vala bratrovi, když tento chtěl otce svého osvoboditi, a tím odůvodňuje se, že Rudolf potom i dceru svou zabil. V č. o tomto počínání dcery Rudolfovy se nemluví a proto nevíme, proč Rudolf i ji zabil. Zbožný doslov lat. recense jest v č. vynechán, závěreční slova č. recense opět nenalézáme v lat. Mimo to jest pozoruhodno a mohlo by snad otřásti 1) V. Reinhold Köhler: Ersch & Gruber I. Sect. 91 B. str. 414, 415.
Strana 28
— 28 — předpokládaným zde přímým stykem, předpokládanou zde závislosti čes. recense na této lat., že v č. čteme celý dlouhý odstavec, kap. 10., který v lat. se nečte. Dle toho český překlad v rkp. kříž. není pořízen přímo z lat., než jest to opis překladu buď ztraceného neb dosud neznámého, neboť opakuje se v kap. 12. na str. 305 odstavec, který se již čte na předcházející str. 304. A tak asi i kap. 10 později do tohoto přepisu vepsána, v předloze nejspíše se nenalezla. Tato pověsť o nevěrné ženě jest ne právě šťastné mixtum com- positum z disjecta membra několika různých pověstí. Možno v ní ro- zeznávati první čásť až k válce mezi králem portugalským a králi po- hanskými, druhou čásť líčící válku, výpravu k divutvorné studánce a uzdravení ženy Rudolfovy, a třetí, ve které žena unesena, Rudolf ji hledá a najde, jí jest poznán a odsouzen ke kruté smrti, a konečně po- mocí syna svého osvobozen jest i nevěrnici s jejím milcem potrestá. První čásť patrně jest úplně i úmyslně sbásněna jako pendant k po- věsti o Griseldě, jen ten jest rozdil, že tu manželé oba jsou si rodem rovni, ovšem odpovídá chudobě Griseldině ošklivá nemoc ženy Rudolfovy; podobně jako v novellce Boccacciem poprve vypravované i zde vystu- pují lidé jiní se svými radami i mají zvláštního svého mluvčího: u Bocca- ccia žádají Valtera, aby se oženil, zde aby ženu svou zapudil; v obou mají děti dvě, u Boccaccia hraje hlavní úlohu v posledním jednání dcera, zde syn. Valter zkouší ženu svou, ano — na oko ovšem jen — ji za- pudí ale nato opět přijme, zde však naopak muž musí těžká snášeti hoře pro ženu svou; těžce tu zkoušena věrnosť manželova, v pověsti o Griseldě věrnosť manželčina; v obou však jest věrnosť manželská neoblomná. Griselda snáší trpělivě všecky sebe krutější zkoušky, nechá si trpělivě uloupiti dítky vlastní, v košili jen, bosá i prostovlasá musí opouštěti domácnosť svou, snáší trpělivě trpké ponížení před domnělou nevěstou muže svého a konečně vítězí. Stejně Rudolf: on opouští ne- chtěje zapuzovati ženy své, svou vlasť, prodá všecken majetek svůj i odstěhuje se do ciziny; snáší pro ženu svou největší nebezpečí životní, nasazuje vlastní svůj život, aby vrátil ženě zdraví; žena jeho péčí uzdravena zradí svého muže i uteče k muži jinému oblouzena jeho důstojností královskou i bohatstvím jeho. Zakončení jest však jiné, není smírné jako v pověsti o Griseldě, než jest totéž jako v pověstech o nevěrné ženě v středověku rozšířených. Tyto pověsti, ve kterých vystupují nevěrné, zlé ženy, byly patrně spisovateli naší latinsko-české pověsti podnětem ku sepsání pendantu na novellu Boccacciovu. I obracíme se hned k třetí části, pomíjejíce episodu o válce a výpravě ke studánce.
— 28 — předpokládaným zde přímým stykem, předpokládanou zde závislosti čes. recense na této lat., že v č. čteme celý dlouhý odstavec, kap. 10., který v lat. se nečte. Dle toho český překlad v rkp. kříž. není pořízen přímo z lat., než jest to opis překladu buď ztraceného neb dosud neznámého, neboť opakuje se v kap. 12. na str. 305 odstavec, který se již čte na předcházející str. 304. A tak asi i kap. 10 později do tohoto přepisu vepsána, v předloze nejspíše se nenalezla. Tato pověsť o nevěrné ženě jest ne právě šťastné mixtum com- positum z disjecta membra několika různých pověstí. Možno v ní ro- zeznávati první čásť až k válce mezi králem portugalským a králi po- hanskými, druhou čásť líčící válku, výpravu k divutvorné studánce a uzdravení ženy Rudolfovy, a třetí, ve které žena unesena, Rudolf ji hledá a najde, jí jest poznán a odsouzen ke kruté smrti, a konečně po- mocí syna svého osvobozen jest i nevěrnici s jejím milcem potrestá. První čásť patrně jest úplně i úmyslně sbásněna jako pendant k po- věsti o Griseldě, jen ten jest rozdil, že tu manželé oba jsou si rodem rovni, ovšem odpovídá chudobě Griseldině ošklivá nemoc ženy Rudolfovy; podobně jako v novellce Boccacciem poprve vypravované i zde vystu- pují lidé jiní se svými radami i mají zvláštního svého mluvčího: u Bocca- ccia žádají Valtera, aby se oženil, zde aby ženu svou zapudil; v obou mají děti dvě, u Boccaccia hraje hlavní úlohu v posledním jednání dcera, zde syn. Valter zkouší ženu svou, ano — na oko ovšem jen — ji za- pudí ale nato opět přijme, zde však naopak muž musí těžká snášeti hoře pro ženu svou; těžce tu zkoušena věrnosť manželova, v pověsti o Griseldě věrnosť manželčina; v obou však jest věrnosť manželská neoblomná. Griselda snáší trpělivě všecky sebe krutější zkoušky, nechá si trpělivě uloupiti dítky vlastní, v košili jen, bosá i prostovlasá musí opouštěti domácnosť svou, snáší trpělivě trpké ponížení před domnělou nevěstou muže svého a konečně vítězí. Stejně Rudolf: on opouští ne- chtěje zapuzovati ženy své, svou vlasť, prodá všecken majetek svůj i odstěhuje se do ciziny; snáší pro ženu svou největší nebezpečí životní, nasazuje vlastní svůj život, aby vrátil ženě zdraví; žena jeho péčí uzdravena zradí svého muže i uteče k muži jinému oblouzena jeho důstojností královskou i bohatstvím jeho. Zakončení jest však jiné, není smírné jako v pověsti o Griseldě, než jest totéž jako v pověstech o nevěrné ženě v středověku rozšířených. Tyto pověsti, ve kterých vystupují nevěrné, zlé ženy, byly patrně spisovateli naší latinsko-české pověsti podnětem ku sepsání pendantu na novellu Boccacciovu. I obracíme se hned k třetí části, pomíjejíce episodu o válce a výpravě ke studánce.
Strana 29
29 — Pověsti o nevěrných ženách naskytují se již v starých dobách v literaturách východních a odtud stěhovaly se na západ, dostaly se i do západoevropských literatur. Rozšířeny tyto pověsti o nevěrné ženě v literatuře indické. Th. Benfey 1) uvozuje řadu podobných. Nejbližší z nich jest následující: Žárlivy muž měl krásnou i milostnou ženu; musel se dáti na cesty za nutnými záležitostmi obchodními i vzal ženu sebou. Na cestě přijeli k lesu bhillskému2) a ze strachu nechal ženu u jednoho starého brah- mana i sám cestoval dále. Žena jeho sešla se tu s jedním mladým bhillou i utekla s ním. Když se muž vrátil, nenalezl více u brahmana ženy své; na jeho radu šel do blízké vesnice bhillské i nalezl ji tam. Ona se vymlouvá, že byla uloupena násilně. Muž chce s ní utéci, než ona namítá, že by bhilla je pronásledoval a zabil, že právě jest čas, kdy se vracívá bhilla z honu; posílá ho, aby se do blízké jeskyně skryl a v noci že bhillu zabijí a pak beze strachu utekou. Muž učinil po radě ženině. Když pak se k večeru bhilla vrátil, zradila mu muže. Silný bhilla přemohl nebohého muže, vytáhl ho ze skrýše i přivázal ho ke stromu, sám pak s nevěrnou ženou před ním ulehli, vášni lásky své hověli i usnuli. Muž pak pomocí bohyně Čandí osvobozen, bhillu zabil a se ženou utekl. Když přišli do blízkého města, prohlásila ne- věrnice muže svého jako vraha mužova. Před krále přivedený ne- šťastník vypravuje vše jak se událo a nevěrnice krutě byla potrestána. Hlavní shoda jeví se ve sceně, když manžel bezbranně ke stromu (sloupu) přivázán musí se dívati na ženu vlastní cizoložící s mužem jiným. Cizoložník tento jest buďto lepší, statnější, bohatší atd. než manžel aneb též horší, žebrák, člověk nebohý, chromý, hrbatý atd.3) Dle toho rozeznávají se dvě skupiny naší pověsti4), ale ne zcela správně, tak na př. právě v indické povídce zaplane žena k mrzákovi láskou ne snad milosrdenstvím nad jeho nemocí jata, než proto, že zpíval píseň nebeským hlasem. Konečně latinsko-česká povídka může se po- čítati ke druhé skupině 5), anebo též k první, neboť žena Rudolfova utekla k pohanskému králi a též pohanství bylo právě taký nedostatek 1) Pantschatantra: Fünf Bücher indischer Fabeln, Märchen und Erzählungen. Aus den Sanskrit übersetzt von Theodor Benfey. I. 436. sl. II. 303—6. 2) Bhillové = divoký kmen pohorský. 3) Tak právě v Pančatantře u Benfeye II. 303.—6. 4) J. B. Antoniewicz: Kwartalnik historyczny II. 417. 5) Antoniewicz na uv. m. 418.
29 — Pověsti o nevěrných ženách naskytují se již v starých dobách v literaturách východních a odtud stěhovaly se na západ, dostaly se i do západoevropských literatur. Rozšířeny tyto pověsti o nevěrné ženě v literatuře indické. Th. Benfey 1) uvozuje řadu podobných. Nejbližší z nich jest následující: Žárlivy muž měl krásnou i milostnou ženu; musel se dáti na cesty za nutnými záležitostmi obchodními i vzal ženu sebou. Na cestě přijeli k lesu bhillskému2) a ze strachu nechal ženu u jednoho starého brah- mana i sám cestoval dále. Žena jeho sešla se tu s jedním mladým bhillou i utekla s ním. Když se muž vrátil, nenalezl více u brahmana ženy své; na jeho radu šel do blízké vesnice bhillské i nalezl ji tam. Ona se vymlouvá, že byla uloupena násilně. Muž chce s ní utéci, než ona namítá, že by bhilla je pronásledoval a zabil, že právě jest čas, kdy se vracívá bhilla z honu; posílá ho, aby se do blízké jeskyně skryl a v noci že bhillu zabijí a pak beze strachu utekou. Muž učinil po radě ženině. Když pak se k večeru bhilla vrátil, zradila mu muže. Silný bhilla přemohl nebohého muže, vytáhl ho ze skrýše i přivázal ho ke stromu, sám pak s nevěrnou ženou před ním ulehli, vášni lásky své hověli i usnuli. Muž pak pomocí bohyně Čandí osvobozen, bhillu zabil a se ženou utekl. Když přišli do blízkého města, prohlásila ne- věrnice muže svého jako vraha mužova. Před krále přivedený ne- šťastník vypravuje vše jak se událo a nevěrnice krutě byla potrestána. Hlavní shoda jeví se ve sceně, když manžel bezbranně ke stromu (sloupu) přivázán musí se dívati na ženu vlastní cizoložící s mužem jiným. Cizoložník tento jest buďto lepší, statnější, bohatší atd. než manžel aneb též horší, žebrák, člověk nebohý, chromý, hrbatý atd.3) Dle toho rozeznávají se dvě skupiny naší pověsti4), ale ne zcela správně, tak na př. právě v indické povídce zaplane žena k mrzákovi láskou ne snad milosrdenstvím nad jeho nemocí jata, než proto, že zpíval píseň nebeským hlasem. Konečně latinsko-česká povídka může se po- čítati ke druhé skupině 5), anebo též k první, neboť žena Rudolfova utekla k pohanskému králi a též pohanství bylo právě taký nedostatek 1) Pantschatantra: Fünf Bücher indischer Fabeln, Märchen und Erzählungen. Aus den Sanskrit übersetzt von Theodor Benfey. I. 436. sl. II. 303—6. 2) Bhillové = divoký kmen pohorský. 3) Tak právě v Pančatantře u Benfeye II. 303.—6. 4) J. B. Antoniewicz: Kwartalnik historyczny II. 417. 5) Antoniewicz na uv. m. 418.
Strana 30
30 — jako různé nedostatky, neduhy tělesné. Méně podobna jest jedna po- vídka Partheniova 1): Xanthus táhl s penězi strženými prodejem svého jmění do Gallie, aby vykoupil ženu svou Erippu, kterouž byl jakýsi Kelt při vpádu do Jonie uloupil. Erippe na oko nad příchodem svého muže ukazuje radosť, navádí však svého svůdce, aby zabil jejího muže a peníze uloupil. Kelt však rozzuřený zlobou ženinou zabije ji a Xanthus o tom zpraven vrátí se opět se svým jměním domů. — Není tu právě nejvýznačnějších rysů. Pověsť indická rozšířila se prostřednictvím byzantsko-řeckým k Jiho- slovanům a odtud či přímo z Asie k Rusům. Srbská píseň „Ne- vjera ljube Gruičine“ 2) vypravuje: Novaković Gruja odpočívá v staně na planině nad Drinopolem. Maksimija před stanem na stráži sedí a vyšívá, při ní jest synáček Stevan. Tento pozoruje jak tři Turci se přibližují a chce jíti probudit otce. Matka mu brání, a hoch přece šel budit otce, byl proto matkou potrestán. Mezi tím došli tři mladí Turci, zvědí, že jest Maksimija ženou Novakoviče Gruje, i vyzývají ji, aby jim vydala Gruju, slibujíce za to množství krásných věcí a pří- jemný život v haremě, přemluví ji. Maksimija jde do stanu, sváže Gru- jovi ruce a kolem krku dala řetěz třicet neb čtyřicet ok těžký. Turci ho nyní přepadnou, byl by se přece jich zbavil, takovou měl sílu, ale přemohla ho starosť o sirotka Stevana, proto vzdal se Turkům. Turci vlekou ho nyní do Drinopole. Na půli cesty nestačí více slabý Stevan, volá o pomoc, otec má svázané ruce, matka sedící na koni nechce ho vzíti k sobě. Přiblížili se k Drinopoli, vystavili dva stany: jeden pro Gruju i Stevana, druhý pro Maksimiju; jeden z Turků zůstal na stráži, dva odešli do města oznámit pašovi vzácný plen. Paša ob- daroval je dukáty a oni jdou nyní ke krčmářce Máře se obveselit sladkou medovinou i chvástají se svou vzácnou kořistí. Mara dověděvši se takto, že její pobratim Gruja do tureckého upadl zajetí, dala jim medoviny sladké tolik, aby se opili a spali tak dlouho, pokud se Grujovi neuvolní ruce. Šli Turci ke stanům, pili, Maksimije jim sloužila, a usnuli. Mezi tím dostal Stevan hlad, ale otec nemůže nic dáti; poslán tedy k matce, aby jí ukradl nůž a otci ruce svázané uvolnil. Stalo se. Gruja šavlí Turky rozťal, odešel ke krčmářce Máře, donesl hojně piva i jídla i roz- veselen dal se do zpěvu. Maksimija zpěvem probuzena chce probouzet 1) M. Landau: Die Quellen des Decameron, 2. vyd. 301. Srv. novořeckou píseň u Liebrechta: Zur Volkskunde str. 188 č. 466.—7. 2) Српске народне пјесме скупно . . . Вук Стеф. Караджиѣ III. kn. (1846), č. 7., str. 34 sl.
30 — jako různé nedostatky, neduhy tělesné. Méně podobna jest jedna po- vídka Partheniova 1): Xanthus táhl s penězi strženými prodejem svého jmění do Gallie, aby vykoupil ženu svou Erippu, kterouž byl jakýsi Kelt při vpádu do Jonie uloupil. Erippe na oko nad příchodem svého muže ukazuje radosť, navádí však svého svůdce, aby zabil jejího muže a peníze uloupil. Kelt však rozzuřený zlobou ženinou zabije ji a Xanthus o tom zpraven vrátí se opět se svým jměním domů. — Není tu právě nejvýznačnějších rysů. Pověsť indická rozšířila se prostřednictvím byzantsko-řeckým k Jiho- slovanům a odtud či přímo z Asie k Rusům. Srbská píseň „Ne- vjera ljube Gruičine“ 2) vypravuje: Novaković Gruja odpočívá v staně na planině nad Drinopolem. Maksimija před stanem na stráži sedí a vyšívá, při ní jest synáček Stevan. Tento pozoruje jak tři Turci se přibližují a chce jíti probudit otce. Matka mu brání, a hoch přece šel budit otce, byl proto matkou potrestán. Mezi tím došli tři mladí Turci, zvědí, že jest Maksimija ženou Novakoviče Gruje, i vyzývají ji, aby jim vydala Gruju, slibujíce za to množství krásných věcí a pří- jemný život v haremě, přemluví ji. Maksimija jde do stanu, sváže Gru- jovi ruce a kolem krku dala řetěz třicet neb čtyřicet ok těžký. Turci ho nyní přepadnou, byl by se přece jich zbavil, takovou měl sílu, ale přemohla ho starosť o sirotka Stevana, proto vzdal se Turkům. Turci vlekou ho nyní do Drinopole. Na půli cesty nestačí více slabý Stevan, volá o pomoc, otec má svázané ruce, matka sedící na koni nechce ho vzíti k sobě. Přiblížili se k Drinopoli, vystavili dva stany: jeden pro Gruju i Stevana, druhý pro Maksimiju; jeden z Turků zůstal na stráži, dva odešli do města oznámit pašovi vzácný plen. Paša ob- daroval je dukáty a oni jdou nyní ke krčmářce Máře se obveselit sladkou medovinou i chvástají se svou vzácnou kořistí. Mara dověděvši se takto, že její pobratim Gruja do tureckého upadl zajetí, dala jim medoviny sladké tolik, aby se opili a spali tak dlouho, pokud se Grujovi neuvolní ruce. Šli Turci ke stanům, pili, Maksimije jim sloužila, a usnuli. Mezi tím dostal Stevan hlad, ale otec nemůže nic dáti; poslán tedy k matce, aby jí ukradl nůž a otci ruce svázané uvolnil. Stalo se. Gruja šavlí Turky rozťal, odešel ke krčmářce Máře, donesl hojně piva i jídla i roz- veselen dal se do zpěvu. Maksimija zpěvem probuzena chce probouzet 1) M. Landau: Die Quellen des Decameron, 2. vyd. 301. Srv. novořeckou píseň u Liebrechta: Zur Volkskunde str. 188 č. 466.—7. 2) Српске народне пјесме скупно . . . Вук Стеф. Караджиѣ III. kn. (1846), č. 7., str. 34 sl.
Strana 31
— 31 — Turky, ale spatřila je rozsečeny. Gruja pak Maksimiju děsně krutým způsobem zabil: uhořela a svítila mu, on pak chladné víno pil. — Téhož obsahu je bulharská píseň 1): Vojvoda Gruja usnul, Angelina jest na stráži ozbrojená jeho zbraní. Blíží se 500 Turků. Na jich vyzvání a sliby svázala Gruju. Gruja tedy zajat. Zaplakalo dítě Mialače, že nemůže jíti, matka také nechce ho vzíti na koně. Došli ke studnici, Turci si lehli a usnuli, dítě ukradlo matce nůž i rozřezalo provaz, jímž byly ruce otcovy svázány. Gruja chopil šavli a všech pět set Turků posekal, Angelina chtěla utéci, ale byla též zabita. Poslední děsná scena zde tedy schází, čte se však v písni debrské: jen že Popović Ivan přemůže svého protivníka Koruna aramiju bez jiné pomoci.2) Po- dobný obsah má jiná bulharská píseň3): Bogoja neplatí carských daní, proto ho pronásledují dvě stě žandarmů. Žena Petkana mu ruce svázala, žandarmové ho přemohli i odvezli spolu s hochem a se ženou do zajetí. Dítě unaveno naříká itd. jako v ostatních. Došli na louku, koně propustili, aby se pásly, sami pak si žandarmové lehli i usnuli. Dítě ukradlo nůž, rozřezalo otci provazy. Bogoja posekal všecky žandarmy, vykopal pak jámu po pás, namazal Petkanu lojem i dehtem i zapálil ji, sám si sedl píti víno. Tatáž scena jako v srbské písni. Taktéž potrestal Kojo svou ženu Stanu, když navrátiv se nalezl ji s mužem jiným. 4) — Týž krutý trest stihl nevěrnou milenku kraljeviće Marka Andjeliju v písni zpívané v Istrii v osadě vystěhovalých v XVII. v. Černohorců, 5) poněvadž Andjelija pomáhala hajduku Mijatovi v boji s Markem. Podobna jest srbská píseň ze Srěmu, jen že milenka zrádná nebyla upálena, než jen oči jí vyloupány.*) Též jedna bulharská píseň od Prilěpa 7) vypravuje, že Marko slyšel od dívek u studánky plátno peroucích, že žena Elena se mu stala nevěrnou a zamilovala si Duku; Marko pozval si 1) Памятники болгарскаго народнаго творчества вып. I. Сборникъ Западно- болгарскихъ пѣсенъ. Собралъ Вл. Качановский. 1882, č. 192. str. 473. 2) Обычан и пѣсни турецкихъ Сербовъ И. С. Ястребова (1886) str. 67. 3) Kačanovskij op. c. č. 83., str. 169. 4) Dozen: Български народни пѣсни (1875) č. 35. 5) Hrvatske narodne pjesme, sto se pjevaju u Istri i na Kvarnerskih otocih. U Trstu 1880, I. č. 25. str. 69. 6) Сриске народне песме. Скупно по Срему Б. M. (1875 str. 149). srv. trestání nevěrné ženy v novořeckých písních, Liebrecht: Zur Volkskunde str. 187. 1) Български народни пѣсни собрани одъ братья Милодиновци str. 254, č. 163. Srv. V. Jagić: Kraljević Marko kurz skizzirt nach der serb. Volksdichtung: Archiv f. slav. Philologie V., str. 443, 453 M. Chalanskij: К вопросу о заимствоваміях в южно�славянском 9посѣ: Русскій филолог. вѣстник XI. (1884) str. 99 sled.
— 31 — Turky, ale spatřila je rozsečeny. Gruja pak Maksimiju děsně krutým způsobem zabil: uhořela a svítila mu, on pak chladné víno pil. — Téhož obsahu je bulharská píseň 1): Vojvoda Gruja usnul, Angelina jest na stráži ozbrojená jeho zbraní. Blíží se 500 Turků. Na jich vyzvání a sliby svázala Gruju. Gruja tedy zajat. Zaplakalo dítě Mialače, že nemůže jíti, matka také nechce ho vzíti na koně. Došli ke studnici, Turci si lehli a usnuli, dítě ukradlo matce nůž i rozřezalo provaz, jímž byly ruce otcovy svázány. Gruja chopil šavli a všech pět set Turků posekal, Angelina chtěla utéci, ale byla též zabita. Poslední děsná scena zde tedy schází, čte se však v písni debrské: jen že Popović Ivan přemůže svého protivníka Koruna aramiju bez jiné pomoci.2) Po- dobný obsah má jiná bulharská píseň3): Bogoja neplatí carských daní, proto ho pronásledují dvě stě žandarmů. Žena Petkana mu ruce svázala, žandarmové ho přemohli i odvezli spolu s hochem a se ženou do zajetí. Dítě unaveno naříká itd. jako v ostatních. Došli na louku, koně propustili, aby se pásly, sami pak si žandarmové lehli i usnuli. Dítě ukradlo nůž, rozřezalo otci provazy. Bogoja posekal všecky žandarmy, vykopal pak jámu po pás, namazal Petkanu lojem i dehtem i zapálil ji, sám si sedl píti víno. Tatáž scena jako v srbské písni. Taktéž potrestal Kojo svou ženu Stanu, když navrátiv se nalezl ji s mužem jiným. 4) — Týž krutý trest stihl nevěrnou milenku kraljeviće Marka Andjeliju v písni zpívané v Istrii v osadě vystěhovalých v XVII. v. Černohorců, 5) poněvadž Andjelija pomáhala hajduku Mijatovi v boji s Markem. Podobna jest srbská píseň ze Srěmu, jen že milenka zrádná nebyla upálena, než jen oči jí vyloupány.*) Též jedna bulharská píseň od Prilěpa 7) vypravuje, že Marko slyšel od dívek u studánky plátno peroucích, že žena Elena se mu stala nevěrnou a zamilovala si Duku; Marko pozval si 1) Памятники болгарскаго народнаго творчества вып. I. Сборникъ Западно- болгарскихъ пѣсенъ. Собралъ Вл. Качановский. 1882, č. 192. str. 473. 2) Обычан и пѣсни турецкихъ Сербовъ И. С. Ястребова (1886) str. 67. 3) Kačanovskij op. c. č. 83., str. 169. 4) Dozen: Български народни пѣсни (1875) č. 35. 5) Hrvatske narodne pjesme, sto se pjevaju u Istri i na Kvarnerskih otocih. U Trstu 1880, I. č. 25. str. 69. 6) Сриске народне песме. Скупно по Срему Б. M. (1875 str. 149). srv. trestání nevěrné ženy v novořeckých písních, Liebrecht: Zur Volkskunde str. 187. 1) Български народни пѣсни собрани одъ братья Милодиновци str. 254, č. 163. Srv. V. Jagić: Kraljević Marko kurz skizzirt nach der serb. Volksdichtung: Archiv f. slav. Philologie V., str. 443, 453 M. Chalanskij: К вопросу о заимствоваміях в южно�славянском 9посѣ: Русскій филолог. вѣстник XI. (1884) str. 99 sled.
Strana 32
32 hosti i pobratima Duku, ve přítomnosti hostí pak stejným jak v pře- dešlých písních způsobem, Elenu upálil. Jest to patrně píseň velmi pokažená: poslední motiv spojen beze všeho hned se zprávou o ne- věrnosti ženině, motivy jiné prostě vynechány, také zdá se, že motiv násilně spojen s jménem Markovým. Jinak národní epika ani srbská ani bulharská nevypravuje, že by Marko tak byl naložil se ženou svou nevěrnou. — V staré srbské jedné písni1) pomáhá žena Strachinje Banovića v boji jeho protivníku Turkovi Denaliji Vlahoviću, který ji byl uloupil, byla však za tu zradu svými bratry Ugovići rozsekána. Též Momčil zrazen jest nevěrnou svou ženou německému bánovi; když pak bán poznal, jakým byl Momčil junakem, zabil též nevěrnou ženu, podobně jak onen Kelt v řecké povídce Partheniově, ač ji sám k nevěře a zradě byl naváděl.2) V bulharské písni prozrazen Momčil ženou svou černému Arabovi, avšak tu přese všecky úklady ženiny zvítězil Momčil nad Arabem, ženu pak touže krutou smrtí potrestal jak Grujica Novaković.3) V jiné písni bulharské 4) podléhá Momčil zrazen svou ženou v boji se svůdcem ženiným Reljou Krilaticí, ale tento, podobně jako v starosrbské písni ně- mecký bán, nevěrnici zabije. Tak zabil též Gruja Momčilovu ženu Milici, když její pomocí byl Momčila přemohl.5) V těchto třech posledních vy- stupuje ještě jiná osoba ženská, sestra Momčilova jakoby na obranu zra- zeného muže, hraje však úlohu více méně trpnou, ano nejasnou. Tím sbližují se tyto písně s pověstí o Šalomounovi a jeho ženě, kde též sestra, ale sestra svůdcova hájí a ve prospěch zrazeného manžela (Šalo- mouna) vystupuje. Blízké s touto pověstí jsou jiné písně o Markovi, kde však místo ženy zaujímá sestra úlohu nevěrné zrádkyně 6). Podobny a naší pověsti o nevěrné ženě ještě bližší jsou z ruských národních písní následující: Ve sborníku Kirše Danilova z XVIII. věku nalézáme píseň, jejíž obsah jest tento: Vladimír kníže Kijevský posílá svého syna Ivana Godinoviče do světa, aby si ženu vyhledal. Vyhledá si Nastasji, dceru bohatého kupce Dimitra, ale ta byla již slíbena jinému, caru Afromejovi. Ivan vrací se do Kijeva, sebere válečnou moc, aby násilím dívku urval. Ale též Afromej jest s četným vojskem na blízku. 1) Народне пјесме из старих највише приморских записа скупно . . . В. Богиший (1878) č. 40. str. 116. 2) ib. č. 97. str. 265. 3) Kačanovskij op. c. č. 182. str. 413. 5) ib. č. 183, str. 446. 5) ib. č. 184, str. 450. 6) Srv. Chalanskij 1. c.
32 hosti i pobratima Duku, ve přítomnosti hostí pak stejným jak v pře- dešlých písních způsobem, Elenu upálil. Jest to patrně píseň velmi pokažená: poslední motiv spojen beze všeho hned se zprávou o ne- věrnosti ženině, motivy jiné prostě vynechány, také zdá se, že motiv násilně spojen s jménem Markovým. Jinak národní epika ani srbská ani bulharská nevypravuje, že by Marko tak byl naložil se ženou svou nevěrnou. — V staré srbské jedné písni1) pomáhá žena Strachinje Banovića v boji jeho protivníku Turkovi Denaliji Vlahoviću, který ji byl uloupil, byla však za tu zradu svými bratry Ugovići rozsekána. Též Momčil zrazen jest nevěrnou svou ženou německému bánovi; když pak bán poznal, jakým byl Momčil junakem, zabil též nevěrnou ženu, podobně jak onen Kelt v řecké povídce Partheniově, ač ji sám k nevěře a zradě byl naváděl.2) V bulharské písni prozrazen Momčil ženou svou černému Arabovi, avšak tu přese všecky úklady ženiny zvítězil Momčil nad Arabem, ženu pak touže krutou smrtí potrestal jak Grujica Novaković.3) V jiné písni bulharské 4) podléhá Momčil zrazen svou ženou v boji se svůdcem ženiným Reljou Krilaticí, ale tento, podobně jako v starosrbské písni ně- mecký bán, nevěrnici zabije. Tak zabil též Gruja Momčilovu ženu Milici, když její pomocí byl Momčila přemohl.5) V těchto třech posledních vy- stupuje ještě jiná osoba ženská, sestra Momčilova jakoby na obranu zra- zeného muže, hraje však úlohu více méně trpnou, ano nejasnou. Tím sbližují se tyto písně s pověstí o Šalomounovi a jeho ženě, kde též sestra, ale sestra svůdcova hájí a ve prospěch zrazeného manžela (Šalo- mouna) vystupuje. Blízké s touto pověstí jsou jiné písně o Markovi, kde však místo ženy zaujímá sestra úlohu nevěrné zrádkyně 6). Podobny a naší pověsti o nevěrné ženě ještě bližší jsou z ruských národních písní následující: Ve sborníku Kirše Danilova z XVIII. věku nalézáme píseň, jejíž obsah jest tento: Vladimír kníže Kijevský posílá svého syna Ivana Godinoviče do světa, aby si ženu vyhledal. Vyhledá si Nastasji, dceru bohatého kupce Dimitra, ale ta byla již slíbena jinému, caru Afromejovi. Ivan vrací se do Kijeva, sebere válečnou moc, aby násilím dívku urval. Ale též Afromej jest s četným vojskem na blízku. 1) Народне пјесме из старих највише приморских записа скупно . . . В. Богиший (1878) č. 40. str. 116. 2) ib. č. 97. str. 265. 3) Kačanovskij op. c. č. 182. str. 413. 5) ib. č. 183, str. 446. 5) ib. č. 184, str. 450. 6) Srv. Chalanskij 1. c.
Strana 33
33 — Nicméně urve Ivan Nastasji i unese ji do svého stanu. Afromej vyzývá ho na souboj a oba nápadníci před nevěstou se bijí. Afromej pomocí Nastasjinou přemůže Ivana, svážou mu ruce a přivážou ho ke stromu. Afromej se ve staně s Nastasjí „baví“. V tom však přijíždí pomocné vojsko kijevské, osvobodí Ivana: Ivan Nastasji krutým způsobem zabije, Afromeje však propustí na volnosť. Tatáž píseň se čte i ve sbírce Rybnikova poněkud pozměněná. Jiné písně ze sbírky Rybnikova vy- pravují o Potoku, jemuž byla jakýmsi carem či carevičem uloupena žena. Potok převlečen za žebráka hledá ženu, našel ji, byl poznán a v kámen zaklet. Pomocí svých soudruhů Ilje Muromce, Dobrynje i Aleše Popoviče a čarodějníka ožil opět. Potok chce se nyní mstíti na ženě i jejím svůdcovi. Nevěrnicí dal se však opět přemluviti, že ne ona než její muž ho zaklel; dala mu vypíti čarovný nápoj a když usnul, přibila ho hřebíky na stěnu. Sestrou svůdcovou byl však osvo- bozen, dostal zbraň i zabil ženu i svůdce jejího, oženil se pak se svou osvoboditelkou.1) Do Ruska dostal se tento motiv asi přímo z Asie, ne tak pro- střednictvím jihoslovanským. Shoduje se hlavně píseň o Potokovi s po- věstí o středoasijském bohatýrovi Bogdo-Geser-Chanovi svým koloritem kouzelnickým,2) ale právě scena, jak manžel přivázán (přibit) ke sloupu (stromu, stěně) bezbranně musí se dívati na laskání ženy své s mužem jiným, zde není. Ještě jiný vliv a to legendy biblické o Samsonovi jeví se mimo hlavní motiv v této pověsti Olonecké: Rachta Ragnozerský měl ženu nevěrnou, i žena pomocí svého milce chtěla se muže svého zba- viti. Ptala se tedy žena muže, je-li vždy při stejné síle, a není-li snad někdy slabší. Zvěděvši, že mívá chvíle slabosti, použila příležitosti i svázala pomocí milce svého muže. Leží on prostřed jizby a žena laská se se svým milcem. Přišly jeho děti, dcera i synáček . . . synáček podal otci nůž, ten rozřezal provazy, běžel k jezeru, umyl se, nabyl bývalé síly i zabil ženu a milce jejího.3) Mnohem bližší latinsko-české pověsti o zlé, věrolomné ženě jest druhá čásť polské pověsti o Valteřovi a Helgundě. Čte se nejdříve v kronice velkopolské tak zvaného Boguchvala, a po něm opakují 1) Jan Karłowicz: Podanie o Walterzu z Tyńca v „Ateneum. Pismo naukowe i literackie 1881, sv. IV. str. 224—5. WI. Nehring Powieść kronikarza polskiego o Walterze i Helgundzie. ib. 1883 sv. III. str. 365—6. F. Liebrecht: Orient und Occident III. (1864) str. 357. Zur Volkskunde (1874) str. 41. 2) Karłowicz 1. c. 226. 3) И. Ждановъ: Къ литературной исторіи русской былевой поззіи str. 197 роzn. (Упивер. Извѣстія . . Кіевъ. 1881, č. 5.).
33 — Nicméně urve Ivan Nastasji i unese ji do svého stanu. Afromej vyzývá ho na souboj a oba nápadníci před nevěstou se bijí. Afromej pomocí Nastasjinou přemůže Ivana, svážou mu ruce a přivážou ho ke stromu. Afromej se ve staně s Nastasjí „baví“. V tom však přijíždí pomocné vojsko kijevské, osvobodí Ivana: Ivan Nastasji krutým způsobem zabije, Afromeje však propustí na volnosť. Tatáž píseň se čte i ve sbírce Rybnikova poněkud pozměněná. Jiné písně ze sbírky Rybnikova vy- pravují o Potoku, jemuž byla jakýmsi carem či carevičem uloupena žena. Potok převlečen za žebráka hledá ženu, našel ji, byl poznán a v kámen zaklet. Pomocí svých soudruhů Ilje Muromce, Dobrynje i Aleše Popoviče a čarodějníka ožil opět. Potok chce se nyní mstíti na ženě i jejím svůdcovi. Nevěrnicí dal se však opět přemluviti, že ne ona než její muž ho zaklel; dala mu vypíti čarovný nápoj a když usnul, přibila ho hřebíky na stěnu. Sestrou svůdcovou byl však osvo- bozen, dostal zbraň i zabil ženu i svůdce jejího, oženil se pak se svou osvoboditelkou.1) Do Ruska dostal se tento motiv asi přímo z Asie, ne tak pro- střednictvím jihoslovanským. Shoduje se hlavně píseň o Potokovi s po- věstí o středoasijském bohatýrovi Bogdo-Geser-Chanovi svým koloritem kouzelnickým,2) ale právě scena, jak manžel přivázán (přibit) ke sloupu (stromu, stěně) bezbranně musí se dívati na laskání ženy své s mužem jiným, zde není. Ještě jiný vliv a to legendy biblické o Samsonovi jeví se mimo hlavní motiv v této pověsti Olonecké: Rachta Ragnozerský měl ženu nevěrnou, i žena pomocí svého milce chtěla se muže svého zba- viti. Ptala se tedy žena muže, je-li vždy při stejné síle, a není-li snad někdy slabší. Zvěděvši, že mívá chvíle slabosti, použila příležitosti i svázala pomocí milce svého muže. Leží on prostřed jizby a žena laská se se svým milcem. Přišly jeho děti, dcera i synáček . . . synáček podal otci nůž, ten rozřezal provazy, běžel k jezeru, umyl se, nabyl bývalé síly i zabil ženu a milce jejího.3) Mnohem bližší latinsko-české pověsti o zlé, věrolomné ženě jest druhá čásť polské pověsti o Valteřovi a Helgundě. Čte se nejdříve v kronice velkopolské tak zvaného Boguchvala, a po něm opakují 1) Jan Karłowicz: Podanie o Walterzu z Tyńca v „Ateneum. Pismo naukowe i literackie 1881, sv. IV. str. 224—5. WI. Nehring Powieść kronikarza polskiego o Walterze i Helgundzie. ib. 1883 sv. III. str. 365—6. F. Liebrecht: Orient und Occident III. (1864) str. 357. Zur Volkskunde (1874) str. 41. 2) Karłowicz 1. c. 226. 3) И. Ждановъ: Къ литературной исторіи русской былевой поззіи str. 197 роzn. (Упивер. Извѣстія . . Кіевъ. 1881, č. 5.).
Strana 34
— 34 — poněkud pozměněně Paprocký v Herb-ech Rycerstwa Polskiego, Marcin Bielski v Kronice świata a dle toho opět Joachim Bielski v Kronice Polské z r. 1597.: Valter (Walcer, Walterz i pod.) hrabě z Tynce unesl dceru franského krále Helgundu. Ucházel se sice o ni německý králevic, nazvaný u Paprockého Arinaldus, ale nevěsta ho zamítla a přízní svou zjevně obdařila Valtera, který u jejího otce sloužil, tak že sama tajně chtěla s Valterem utéci. Arinaldus pozoroval to i věda, že Valter se svou nevěstou jeho zemí musil projeti do svého domova, odejel do svého panství, jist jsa, že tu Helgundu jemu urve a její pak lásky si získá. Rozkázal na převoze, aby převozníci toho, kdo by s dívkou z Francie jel, zdržovali a na něm žádali hřivnu zlata za převoz a o tom mu dali zvěděti. Ale Valter nedal se zdržovati, vysoký po- platek zapravil i převozníci pozapomenuvše pozdě již dali věděti svému pánovi. Ten je pronásledoval i šťastně dostihl, v nastalém pak boji byl Valterem přemožen a zabit. Valter nyní již bez další překážky do- stal se se svou nevěstou na svůj hrad Tyněc. Tato první čásť polské pověsti shoduje se s jinými pověstmi německými i nordickými i ze severozápadu neb spíše severu donesena byla do Polska i lokalisovala se u Krakova.1) Dále vypravuje se: Valter navrátiv se na Tyněc zvěděl, že poddaní jeho zle jsou utiskováni Vislavem (Viśliměrem), správcem to jeho ma- jetku. Valter vytáhl tedy do boje proti Vislavovi, zajal ho, přivez na Tyněc a tu ho do žaláře uvrhl. Valter však opět musel vytáhnouti do války i Helgundu samu na Tyňci zanechal. Helgunda naříkala na svůj smutný osud, že není ani dívkou ani vdovou. Dověděla se pak, že na hradě urozený vězeň se nalézá i přemluvena jest služkou svou tak že na noc ho propouští k zábavě a přes den zavírá, aby nikdo toho nespozoroval. Helgunda poznavši Vislava, zamilovala si ho, nechtěla ho- více dáti do vězení, utekla tedy s ním na hrad Vislici. Mezi tím vrátil se Valter i zvěděv, co se bylo událo, ihned odkvapil na Vislici. Zastal tu jen Helgundu, Vislav byl právě na lovu. Helgunda padla mu k nohoum, naříkala, prosila o milosrdenství, že Vislavem byla násilím unesena slíbila mu, že Vislava vydá do jeho rukou, aby ho potrestal, nechť se jen skryje do komory. Valter uvěřil i učinil tak. Když Vislav se vrátil ihned mu pověděla, co se bylo událo. Vislav tedy ihned běžel do úkrytu Valterova, přemohl ho, co nejtěžšími okovy ho spjal i ještě ke zdi ho 1) WI. Nehring: 1. c. str. 351 sl., Rich. Heinzel: Ueber die Walthersage (zvláštní otisk ze „Sitzungsberichte Víd. akademie nauk sv. CXVII.“ 1888) str. 88; připome- nutý tu spis Šepelevičův „Нѣмецкая повѣсть на славянской почвѣ (Charkov, 188 5 nebyl mi přístupen.
— 34 — poněkud pozměněně Paprocký v Herb-ech Rycerstwa Polskiego, Marcin Bielski v Kronice świata a dle toho opět Joachim Bielski v Kronice Polské z r. 1597.: Valter (Walcer, Walterz i pod.) hrabě z Tynce unesl dceru franského krále Helgundu. Ucházel se sice o ni německý králevic, nazvaný u Paprockého Arinaldus, ale nevěsta ho zamítla a přízní svou zjevně obdařila Valtera, který u jejího otce sloužil, tak že sama tajně chtěla s Valterem utéci. Arinaldus pozoroval to i věda, že Valter se svou nevěstou jeho zemí musil projeti do svého domova, odejel do svého panství, jist jsa, že tu Helgundu jemu urve a její pak lásky si získá. Rozkázal na převoze, aby převozníci toho, kdo by s dívkou z Francie jel, zdržovali a na něm žádali hřivnu zlata za převoz a o tom mu dali zvěděti. Ale Valter nedal se zdržovati, vysoký po- platek zapravil i převozníci pozapomenuvše pozdě již dali věděti svému pánovi. Ten je pronásledoval i šťastně dostihl, v nastalém pak boji byl Valterem přemožen a zabit. Valter nyní již bez další překážky do- stal se se svou nevěstou na svůj hrad Tyněc. Tato první čásť polské pověsti shoduje se s jinými pověstmi německými i nordickými i ze severozápadu neb spíše severu donesena byla do Polska i lokalisovala se u Krakova.1) Dále vypravuje se: Valter navrátiv se na Tyněc zvěděl, že poddaní jeho zle jsou utiskováni Vislavem (Viśliměrem), správcem to jeho ma- jetku. Valter vytáhl tedy do boje proti Vislavovi, zajal ho, přivez na Tyněc a tu ho do žaláře uvrhl. Valter však opět musel vytáhnouti do války i Helgundu samu na Tyňci zanechal. Helgunda naříkala na svůj smutný osud, že není ani dívkou ani vdovou. Dověděla se pak, že na hradě urozený vězeň se nalézá i přemluvena jest služkou svou tak že na noc ho propouští k zábavě a přes den zavírá, aby nikdo toho nespozoroval. Helgunda poznavši Vislava, zamilovala si ho, nechtěla ho- více dáti do vězení, utekla tedy s ním na hrad Vislici. Mezi tím vrátil se Valter i zvěděv, co se bylo událo, ihned odkvapil na Vislici. Zastal tu jen Helgundu, Vislav byl právě na lovu. Helgunda padla mu k nohoum, naříkala, prosila o milosrdenství, že Vislavem byla násilím unesena slíbila mu, že Vislava vydá do jeho rukou, aby ho potrestal, nechť se jen skryje do komory. Valter uvěřil i učinil tak. Když Vislav se vrátil ihned mu pověděla, co se bylo událo. Vislav tedy ihned běžel do úkrytu Valterova, přemohl ho, co nejtěžšími okovy ho spjal i ještě ke zdi ho 1) WI. Nehring: 1. c. str. 351 sl., Rich. Heinzel: Ueber die Walthersage (zvláštní otisk ze „Sitzungsberichte Víd. akademie nauk sv. CXVII.“ 1888) str. 88; připome- nutý tu spis Šepelevičův „Нѣмецкая повѣсть на славянской почвѣ (Charkov, 188 5 nebyl mi přístupen.
Strana 35
— 35 — přikovati dal, za stráž, jak se domníval nejvěrnější, ustanovil vlastní sestru svou, která byla pro svou ošklivosť dosud neprovdána. Sestra Visla- vova, nazvaná u Paprockého Rynga, smilovala se nad nešťastníkem i slíbila, že ho osvobodí, pakli si ji vezme za ženu. Odstraní tedy meč z bratrovy ložnice, uschová ho za zády Valterovými u samé zdi, okovy jeho pak rozvolnila. Byl Valter dle starší zprávy přikován ke stěně v jídelně, dle mladšího podání však ve vězení vedle jídelny, z vězení pak bylo uděláno okno do jídelny i viděl tedy Valter, jak věrolomná žena s jeho protivníkem se bavila. Valter zuřiv přisahá jim pomstu. Helgunda sice pohřešovala meč, ale Vislav ji upokojuje, že příliš silné jsou okovy. Valter vyskočil i oba jedním rázem svým mečem zabil.1) Již Jakub Grimm poznal, že tato druhá čásť polské pověsti nemá nic společného s německou pověstí, i viděl tu podání cizí směru ně- meckému a sice slovanské2); podobně nejnověji R. Heinzel.3) Obě části splynuly podle všeho teprve na polské půdě.4) Druhá čásť byla původu východního, motiv o věrolomné ženě byl rozšířen v ruském eposu, ruského původu jest též epitheton Valterovo „wdały“ (v lat. „fortis viribus, nomine Walterus robustus, qui in polonico vocabatur wdaly Walter“), stálé to epitheton ruských bohatýrů jest v polštině vůbec neznámé.5) V západoevropských literaturách jest tento motiv neznámý. Pouka- zovalo se sice na podobnou pověsť nordickou, ale tu málo jest shodného.3) Mnohem bližší jest jedna arabská pověsť ze Sahary: Nevěsta byla ulou- pena, ženich ji sice opět vydobyl, ale jest pronásledován. Uchvatitel však pomocí nevěstinou dostihne jich, ženicha přemůže i sváže mu ruce i nohy. Nevěrnice i uchvatitel pripravují si oběd, mezi tím co svázaný ženich bezbranně leží v písku; horké masité jídlo na zádech neštastní- 1) Jan Karłowicz I. c. R. Heinzel op. c. str. 27 sl. 2) I. Grimm & A. Schneller, Lateinische Gedichte des X. und XI. Jahrh. (1838) str. 113. s) op. c. str. 92: dass dieser zweite Theil der Sage schon irgend einer Form des alten Epos angehört habe, ist nach jeder Seite hin unglaublich, es widerspricht dem Inhalt nach ganz dem alten idealisirendem Kunstprincip des germanischen Epos, das böse Frauen, wenn auch keine listiguntreuen, allerdings kennt, aber nicht als Heldinnen, und bei dem ein solches Umschlagen des Charakters ins Gegentheil, wie wir es annehmen müssten, unerhört ist. 4) Nehring op. c. 369. s) Karłowicz op. c. 233, Nehring. op. c. 373. 6) F. Liebrecht: Germania XXV (1880) str. 39 sl. rv. ib. XI, 172. Antoniewcz: Zeitschrift f. deut. Alterthum-Anzeiger 1888 str. 246. 3*
— 35 — přikovati dal, za stráž, jak se domníval nejvěrnější, ustanovil vlastní sestru svou, která byla pro svou ošklivosť dosud neprovdána. Sestra Visla- vova, nazvaná u Paprockého Rynga, smilovala se nad nešťastníkem i slíbila, že ho osvobodí, pakli si ji vezme za ženu. Odstraní tedy meč z bratrovy ložnice, uschová ho za zády Valterovými u samé zdi, okovy jeho pak rozvolnila. Byl Valter dle starší zprávy přikován ke stěně v jídelně, dle mladšího podání však ve vězení vedle jídelny, z vězení pak bylo uděláno okno do jídelny i viděl tedy Valter, jak věrolomná žena s jeho protivníkem se bavila. Valter zuřiv přisahá jim pomstu. Helgunda sice pohřešovala meč, ale Vislav ji upokojuje, že příliš silné jsou okovy. Valter vyskočil i oba jedním rázem svým mečem zabil.1) Již Jakub Grimm poznal, že tato druhá čásť polské pověsti nemá nic společného s německou pověstí, i viděl tu podání cizí směru ně- meckému a sice slovanské2); podobně nejnověji R. Heinzel.3) Obě části splynuly podle všeho teprve na polské půdě.4) Druhá čásť byla původu východního, motiv o věrolomné ženě byl rozšířen v ruském eposu, ruského původu jest též epitheton Valterovo „wdały“ (v lat. „fortis viribus, nomine Walterus robustus, qui in polonico vocabatur wdaly Walter“), stálé to epitheton ruských bohatýrů jest v polštině vůbec neznámé.5) V západoevropských literaturách jest tento motiv neznámý. Pouka- zovalo se sice na podobnou pověsť nordickou, ale tu málo jest shodného.3) Mnohem bližší jest jedna arabská pověsť ze Sahary: Nevěsta byla ulou- pena, ženich ji sice opět vydobyl, ale jest pronásledován. Uchvatitel však pomocí nevěstinou dostihne jich, ženicha přemůže i sváže mu ruce i nohy. Nevěrnice i uchvatitel pripravují si oběd, mezi tím co svázaný ženich bezbranně leží v písku; horké masité jídlo na zádech neštastní- 1) Jan Karłowicz I. c. R. Heinzel op. c. str. 27 sl. 2) I. Grimm & A. Schneller, Lateinische Gedichte des X. und XI. Jahrh. (1838) str. 113. s) op. c. str. 92: dass dieser zweite Theil der Sage schon irgend einer Form des alten Epos angehört habe, ist nach jeder Seite hin unglaublich, es widerspricht dem Inhalt nach ganz dem alten idealisirendem Kunstprincip des germanischen Epos, das böse Frauen, wenn auch keine listiguntreuen, allerdings kennt, aber nicht als Heldinnen, und bei dem ein solches Umschlagen des Charakters ins Gegentheil, wie wir es annehmen müssten, unerhört ist. 4) Nehring op. c. 369. s) Karłowicz op. c. 233, Nehring. op. c. 373. 6) F. Liebrecht: Germania XXV (1880) str. 39 sl. rv. ib. XI, 172. Antoniewcz: Zeitschrift f. deut. Alterthum-Anzeiger 1888 str. 246. 3*
Strana 36
36 — kových ochlazují. Tento však dovedl se chytře sprostiti svých pout, vzchopil se i zabil nevěrnici a jejího milce.1) Jen pověsť „o císaři Gordianovi“ v německé recensi Gesta Roma- norum2) má dosti podobnou situaci: V Římě za panství mocného Gordiana žil rytíř, který měl krásnou ženu. Stalo se, že rytíř musel do boje táhnouti do Pruska, žena ho pak prosila, by směla jeti s ním. Převlekla se za muže i byla všude za takého považována. Bojovala statně spolu se svým manželem s pohany. Avšak pohané porazili voje křesťanské; zajali rytíře i domnělého jeho soudruha, i vsadili je do vězení. Přišel den narozenin krále pohanského, i na jich oslavu byli zajatcové sproštěni a vedeni do lázně. Toho se ulekl rytíř i prosil, aby byla jeho soudruhovi lázeň uspořena, ale marně. V lázni poznali ovšem vše, a když král o tom zvěděl, dal si udatnou rytířku přivésti. Zalíbila se velice královi, tak že král přemýšlel, jak by se mohl zbaviti rytíře. Dal rytíře zajmouti a řemeny ke sloupu v komoře přivázati, před jeho očima pak lehl si k ženě. Před postelí měl král koflíček vína, z něho pil, i ženu objímal, konečně usnul. Když to spatřil rytíř, napomínal ženu, aby ho odvázala. Ona to však odmítla zlostně. Konečně usnula i ne- věrnice a tu spozoroval rytíř, jak se jedovatý pavouk spouštěl ke ko- flíku; řízením božím probudil se pak pohanský král a když vypil, pukl i zemřel hroznou smrtí. Rozzuřila se žena na rytíře, i vzala meč i chtěla rytíře ztrestati, jakoby to byl zavinil; mimovolně však rozsekla řemen i tím rytíře vazby sprostila. Stejným způsobem v ruské národní písni Mariji Dmitrijevně z ruky vypadl meč Koščejův, jímž chtěla zabíti Ivana Godinoviče i rozťal jeho okovy3). Žena ulekla se velice toho i bála se spra- vedlivého trestu, avšak on ji upokojil i vzal ji s sebou domů. Doma pak vypravoval své osudy i ptal se, jaký trest si zasloužila taká nevěrná žena. Přátelé jeho shodnuvše se po dlouhém radění strestali ji tím, že — ji zavřeli do sklepa a tam ji hladem nechali zemříti. Bylo by záhodno vyšetřetiti, odkud dostala se tato povídka do této sbírky. Nalézá se jen ve dvou rukopisech německých Gest, st.-franc. ani st.-angl. recense4) „Dějů římských“ jí neznají. Dle udání Grässe-ova nalézá se v pověsti o Dioklecianovi, synu Domicianově, která jest částečně 1) Gaston Paris: Romania IX str. 437 pozn. 2., Fr. Vogt: Zur Salman-Morolfsage v Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur VIII, str. 313 sl. 2) Gesta Romanorum, das älteste Mährchen- und Legendenbuch des christlichen Mittelalters: von Dr. J. G. Th. Grässe (1842) II sv., str. 193. 3) Nehring op. c. 366. 4) J. B. Antoniewicz: Zeitschrift f. deut. Alterthum. Anzeiger 1888 str. 245.
36 — kových ochlazují. Tento však dovedl se chytře sprostiti svých pout, vzchopil se i zabil nevěrnici a jejího milce.1) Jen pověsť „o císaři Gordianovi“ v německé recensi Gesta Roma- norum2) má dosti podobnou situaci: V Římě za panství mocného Gordiana žil rytíř, který měl krásnou ženu. Stalo se, že rytíř musel do boje táhnouti do Pruska, žena ho pak prosila, by směla jeti s ním. Převlekla se za muže i byla všude za takého považována. Bojovala statně spolu se svým manželem s pohany. Avšak pohané porazili voje křesťanské; zajali rytíře i domnělého jeho soudruha, i vsadili je do vězení. Přišel den narozenin krále pohanského, i na jich oslavu byli zajatcové sproštěni a vedeni do lázně. Toho se ulekl rytíř i prosil, aby byla jeho soudruhovi lázeň uspořena, ale marně. V lázni poznali ovšem vše, a když král o tom zvěděl, dal si udatnou rytířku přivésti. Zalíbila se velice královi, tak že král přemýšlel, jak by se mohl zbaviti rytíře. Dal rytíře zajmouti a řemeny ke sloupu v komoře přivázati, před jeho očima pak lehl si k ženě. Před postelí měl král koflíček vína, z něho pil, i ženu objímal, konečně usnul. Když to spatřil rytíř, napomínal ženu, aby ho odvázala. Ona to však odmítla zlostně. Konečně usnula i ne- věrnice a tu spozoroval rytíř, jak se jedovatý pavouk spouštěl ke ko- flíku; řízením božím probudil se pak pohanský král a když vypil, pukl i zemřel hroznou smrtí. Rozzuřila se žena na rytíře, i vzala meč i chtěla rytíře ztrestati, jakoby to byl zavinil; mimovolně však rozsekla řemen i tím rytíře vazby sprostila. Stejným způsobem v ruské národní písni Mariji Dmitrijevně z ruky vypadl meč Koščejův, jímž chtěla zabíti Ivana Godinoviče i rozťal jeho okovy3). Žena ulekla se velice toho i bála se spra- vedlivého trestu, avšak on ji upokojil i vzal ji s sebou domů. Doma pak vypravoval své osudy i ptal se, jaký trest si zasloužila taká nevěrná žena. Přátelé jeho shodnuvše se po dlouhém radění strestali ji tím, že — ji zavřeli do sklepa a tam ji hladem nechali zemříti. Bylo by záhodno vyšetřetiti, odkud dostala se tato povídka do této sbírky. Nalézá se jen ve dvou rukopisech německých Gest, st.-franc. ani st.-angl. recense4) „Dějů římských“ jí neznají. Dle udání Grässe-ova nalézá se v pověsti o Dioklecianovi, synu Domicianově, která jest částečně 1) Gaston Paris: Romania IX str. 437 pozn. 2., Fr. Vogt: Zur Salman-Morolfsage v Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur VIII, str. 313 sl. 2) Gesta Romanorum, das älteste Mährchen- und Legendenbuch des christlichen Mittelalters: von Dr. J. G. Th. Grässe (1842) II sv., str. 193. 3) Nehring op. c. 366. 4) J. B. Antoniewicz: Zeitschrift f. deut. Alterthum. Anzeiger 1888 str. 245.
Strana 37
— 37 — shodna s rozšířenou knížkou lidovou „O sedmi mudrcích“1), avšak právě tato pověsť se v ní nenalézá 2) Podle všeho bude uvedená pověsť z německé recense „Dějů římských“ původu východního. Zráda ženina hraje v západo- evropských literaturách ovšem též velkou úlohu. Tak na př. v románě Huon de Bordeaux jest Huon ve svém boji s obrem Orgilleus podporován ženou, žena mu pomůže k úplnému přemožení obra tím, že hodila obrovi mezi nohy kládu, tak že tento klopýtl a upadl; ale zráda ženina jest odů- vodněna tím, že byla příbuznou Huonovou a obrem byla unesena ná- silím. Žena tedy pomohla svému osvoboditeli. O zrádě ženině vypravuje též následující sicilská povídka: Král sicilský měl syna. Šlo mu již na dvacátý rok a nemyslel na ženitbu. Konečně vzal si na přímluvu otcovu dceru jistého prince. Po oddavkách dali si novomanželé slib, že jestli kdo z nich dříve umře, pozůstalý musí nebožtíka tři dni hlídati. Za rok zemřela žena Terezina i vdovec sestoupí do hrobky šavlí i pistolemi ozbrojený, zapaluje pochodně i oplakává nebožku. Druhou noc objevil se drak s dráčaty i vrhl se na nebožku. Králevic vystřelil i zabil draka; rozběhla se dráčata ale v brzku vrátila se s trávou, pomocí které ožil opět drak, a na to utekl. Nyní králevic pomocí této trávy oživil i svou ženu. Na cestě utrhne ještě celou hrsť trávy i dá se pak na cestu do Paříže. Tu žili spolu nějaký čas, pak se dal králevic na cesty a tu za- líbila se jeho žena jakémusi kapitánovi neapolskému. Ten se pomocí jedné stařeny dostane do jejího bydliště, unese ji a v noci po lodi s ní ujíždí. Mezi tím vrátil se králevic, nenalezl více ženy své, jde ji tedy hledat, odjíždí do Neapole a tu se stane vojákem. Tu byl poznán bývalou svou ženou a ukázán kapitánovi; pozván pak s ostatními kamarády k němu zde na nařízení kapitánovo mu do kapsy tajně vstrčen stříbrný příbor; a proto jako zloděj při činu postihnutý odsouzen i zastřelen. Králevic byl však dříve zpravil svého nepřítele o své kouzelné trávě i tento jemu mrtvému položil do úst trávu. Králevic ožil i dá se na daleké cesty; uzdraví touže trávou královskou dceru na smrť nemocnou i stane se proto generalissimem. Dána mu tím možnosť ztrestati kapitána i jeho milenku; touže lstí postihne kapitána při krádeži. Kapitán i milenka, 1) Grässe op. c. II., 170, 281. 2) J. B. Antoniewicz: Kwartalník historyczny II, 419. Nečte se též v Dyocleti- anus Leben von Hans von Bühel, herausgegeben von Adalbert Keller 1841, faké ne v starém tisku „Die siben weisen Meister wie Poncianus der Keyser zu Rom seinen sun Diocletianum den siben weisen meistern befilcht itd. Augsburg 1540. Srv. Karl Goedeke: Liber de septem sapientibus: Orient und Occident III. 1864 str. 384 sl. též V. Nebeský: Literatura lidu Č. Č. M. 1847 II, strana 351 sl. Shodu její s hebrejskou jednou pověstí ukázali M. Landau: Die Quellen des Decameron 2. vyd. str. 303 a. J. B. Antoniewicz 1. c.
— 37 — shodna s rozšířenou knížkou lidovou „O sedmi mudrcích“1), avšak právě tato pověsť se v ní nenalézá 2) Podle všeho bude uvedená pověsť z německé recense „Dějů římských“ původu východního. Zráda ženina hraje v západo- evropských literaturách ovšem též velkou úlohu. Tak na př. v románě Huon de Bordeaux jest Huon ve svém boji s obrem Orgilleus podporován ženou, žena mu pomůže k úplnému přemožení obra tím, že hodila obrovi mezi nohy kládu, tak že tento klopýtl a upadl; ale zráda ženina jest odů- vodněna tím, že byla příbuznou Huonovou a obrem byla unesena ná- silím. Žena tedy pomohla svému osvoboditeli. O zrádě ženině vypravuje též následující sicilská povídka: Král sicilský měl syna. Šlo mu již na dvacátý rok a nemyslel na ženitbu. Konečně vzal si na přímluvu otcovu dceru jistého prince. Po oddavkách dali si novomanželé slib, že jestli kdo z nich dříve umře, pozůstalý musí nebožtíka tři dni hlídati. Za rok zemřela žena Terezina i vdovec sestoupí do hrobky šavlí i pistolemi ozbrojený, zapaluje pochodně i oplakává nebožku. Druhou noc objevil se drak s dráčaty i vrhl se na nebožku. Králevic vystřelil i zabil draka; rozběhla se dráčata ale v brzku vrátila se s trávou, pomocí které ožil opět drak, a na to utekl. Nyní králevic pomocí této trávy oživil i svou ženu. Na cestě utrhne ještě celou hrsť trávy i dá se pak na cestu do Paříže. Tu žili spolu nějaký čas, pak se dal králevic na cesty a tu za- líbila se jeho žena jakémusi kapitánovi neapolskému. Ten se pomocí jedné stařeny dostane do jejího bydliště, unese ji a v noci po lodi s ní ujíždí. Mezi tím vrátil se králevic, nenalezl více ženy své, jde ji tedy hledat, odjíždí do Neapole a tu se stane vojákem. Tu byl poznán bývalou svou ženou a ukázán kapitánovi; pozván pak s ostatními kamarády k němu zde na nařízení kapitánovo mu do kapsy tajně vstrčen stříbrný příbor; a proto jako zloděj při činu postihnutý odsouzen i zastřelen. Králevic byl však dříve zpravil svého nepřítele o své kouzelné trávě i tento jemu mrtvému položil do úst trávu. Králevic ožil i dá se na daleké cesty; uzdraví touže trávou královskou dceru na smrť nemocnou i stane se proto generalissimem. Dána mu tím možnosť ztrestati kapitána i jeho milenku; touže lstí postihne kapitána při krádeži. Kapitán i milenka, 1) Grässe op. c. II., 170, 281. 2) J. B. Antoniewicz: Kwartalník historyczny II, 419. Nečte se též v Dyocleti- anus Leben von Hans von Bühel, herausgegeben von Adalbert Keller 1841, faké ne v starém tisku „Die siben weisen Meister wie Poncianus der Keyser zu Rom seinen sun Diocletianum den siben weisen meistern befilcht itd. Augsburg 1540. Srv. Karl Goedeke: Liber de septem sapientibus: Orient und Occident III. 1864 str. 384 sl. též V. Nebeský: Literatura lidu Č. Č. M. 1847 II, strana 351 sl. Shodu její s hebrejskou jednou pověstí ukázali M. Landau: Die Quellen des Decameron 2. vyd. str. 303 a. J. B. Antoniewicz 1. c.
Strana 38
38 — bývalá žena, upáleni.1) Patrno, jaké staré motivy se zachovaly v moderním rouchu této povídky. Ale významno, že není užit motiv o připoutání muže ke sloupu atd. Motiv této sicilské povídky má pramen svůj ne- pochybně jinde, patrně v pověsti o únose Šalomounovy ženy. — S touto sicilskou pověstí shoduje se až na zakončení její jedna německá po- hádka.2) Počátkem pak svým o oživení ženy srovnává se s oběma po- věstmi, sicilskou i německou, ruská o Michajlu Potykovi. 3) Jakési re- miniscence pověstí o nevěrné ženě nalezáme ještě v polské pověsti „Ukarana niewierność“ 4). Mládenec osvobodil kněžnu zakletou5), jel s ní ke svým rodičům, na cestě zpáteční stavili, koně pásly se, on jí položil hlavu na klín a usnul. Tu se mu však zpronevěřila, utekla vzavši mu „pęczek z temi butami siedem milewemi i z kapeluszem i z batem“, podobně jako zrádná milenka Jonathasovi v Gesta Rom. (kap. 120 De mulierum subtili decepcione). Ale vyhledal ji, proměnil ji i jejího milence v osly, mučil až milenec — osel zdechl a ji potom opět v lidskou podobu proměnil. Byla mu již na dále poslušna, neb poznala, že umí nejen vysvobozovati než i trestati. Podobnější naší pověsti jest slovenská: Neverná žena“ 6): Šuhaj nepřítelem zle tištěného krále osvo- bodil, odměnou dostal jeho dceru i polovici království. Po smrti králově žena ochladla, poněvadž se mladý král více staral o své království než o ni. Seznámila se s králem sousedním, jehož byl její muž svého času tak porazil, i začala s ním strojiti úklady na svého manžela. Vyzvěděla na něm, že celá jeho moc jest v jeho šatech, které od své svatby ještě nebyl odložil, i laskáním svým přiměla ho, že je svlékl; král položil ji na klín hlavu i usnul, nevěrná žena odpásla mu šavli: pomocí služebníkův svázán i na kusy rozsekán. Mulice vrátila se s rozsekaným svým pánem ke staré ženě, kde byl on věrně sloužil i vysloužil onen šat i mulici. Žena opět šuhaje přivedla k životu. Vyučil se čarodějnictví i po různých přeměnách v hřebce, strom i kachnu dostal se do zámku i dal nevěrnici na kusy rozsekati. — Mezi jihoslovanskými versemi o nevěrné ženě Momčilově nemilou náhodou na str. 32 opomenuto uvésti píseň: Ženidba kralja Vukašina7) obsahem úplně shodnou, jen že jest to Vukašin, který 1) А. Veselovskij: Джузеппе Питра и его библіотека народныхъ сицилійскихъ преданій. Журналь Мин. Нар. Просвѣщенія sv. 183 (1876) str. 85 sl. 2) Grimm: Kinder- und Hausmärchen I, č. 16. 3) Nehring: Ateneum 1883, tom III. str. 365. 4) Kolberg-Lud. Serya XIV W. ko. Poznańskie. Część szósta, str. 77—83. 5) V pověsti jmenuje se czarnoksiežnica, ale patrně proto hlavně, že byla celá černá; kouzelnicí stala se teprve v dalším vývoji pověsti. 6) A. H. Škultety a Pavel Dobšinský: Slovenské povesti, 1858 str. 447—455. 7) St. Vuk Karadžić cpucкe nap. nj. II, č. 4, nového vydání 1887 sv. I, str. 110.
38 — bývalá žena, upáleni.1) Patrno, jaké staré motivy se zachovaly v moderním rouchu této povídky. Ale významno, že není užit motiv o připoutání muže ke sloupu atd. Motiv této sicilské povídky má pramen svůj ne- pochybně jinde, patrně v pověsti o únose Šalomounovy ženy. — S touto sicilskou pověstí shoduje se až na zakončení její jedna německá po- hádka.2) Počátkem pak svým o oživení ženy srovnává se s oběma po- věstmi, sicilskou i německou, ruská o Michajlu Potykovi. 3) Jakési re- miniscence pověstí o nevěrné ženě nalezáme ještě v polské pověsti „Ukarana niewierność“ 4). Mládenec osvobodil kněžnu zakletou5), jel s ní ke svým rodičům, na cestě zpáteční stavili, koně pásly se, on jí položil hlavu na klín a usnul. Tu se mu však zpronevěřila, utekla vzavši mu „pęczek z temi butami siedem milewemi i z kapeluszem i z batem“, podobně jako zrádná milenka Jonathasovi v Gesta Rom. (kap. 120 De mulierum subtili decepcione). Ale vyhledal ji, proměnil ji i jejího milence v osly, mučil až milenec — osel zdechl a ji potom opět v lidskou podobu proměnil. Byla mu již na dále poslušna, neb poznala, že umí nejen vysvobozovati než i trestati. Podobnější naší pověsti jest slovenská: Neverná žena“ 6): Šuhaj nepřítelem zle tištěného krále osvo- bodil, odměnou dostal jeho dceru i polovici království. Po smrti králově žena ochladla, poněvadž se mladý král více staral o své království než o ni. Seznámila se s králem sousedním, jehož byl její muž svého času tak porazil, i začala s ním strojiti úklady na svého manžela. Vyzvěděla na něm, že celá jeho moc jest v jeho šatech, které od své svatby ještě nebyl odložil, i laskáním svým přiměla ho, že je svlékl; král položil ji na klín hlavu i usnul, nevěrná žena odpásla mu šavli: pomocí služebníkův svázán i na kusy rozsekán. Mulice vrátila se s rozsekaným svým pánem ke staré ženě, kde byl on věrně sloužil i vysloužil onen šat i mulici. Žena opět šuhaje přivedla k životu. Vyučil se čarodějnictví i po různých přeměnách v hřebce, strom i kachnu dostal se do zámku i dal nevěrnici na kusy rozsekati. — Mezi jihoslovanskými versemi o nevěrné ženě Momčilově nemilou náhodou na str. 32 opomenuto uvésti píseň: Ženidba kralja Vukašina7) obsahem úplně shodnou, jen že jest to Vukašin, který 1) А. Veselovskij: Джузеппе Питра и его библіотека народныхъ сицилійскихъ преданій. Журналь Мин. Нар. Просвѣщенія sv. 183 (1876) str. 85 sl. 2) Grimm: Kinder- und Hausmärchen I, č. 16. 3) Nehring: Ateneum 1883, tom III. str. 365. 4) Kolberg-Lud. Serya XIV W. ko. Poznańskie. Część szósta, str. 77—83. 5) V pověsti jmenuje se czarnoksiežnica, ale patrně proto hlavně, že byla celá černá; kouzelnicí stala se teprve v dalším vývoji pověsti. 6) A. H. Škultety a Pavel Dobšinský: Slovenské povesti, 1858 str. 447—455. 7) St. Vuk Karadžić cpucкe nap. nj. II, č. 4, nového vydání 1887 sv. I, str. 110.
Strana 39
39 — ženu Momčilovu Vidosavu přemlouvá k zradě, na to ale sám ji za to krutě potrestá. Podobnosť latinsko-české pověsti „o nevěrné ženě“ s polskou o Valteřovi a Helgundě bije do očí, i můžeme předpokládati, že skladateli byla známa, a nepochybně spíše tato než uvedená z německých „Dějů řím. Nehledě na chystanou hroznou smrť jest mezi oběma důležitý rozdíl, že v pol. osvobozen jest Valter sestrou svůdcovou, u nás vlastním synem. I právě to, že není Rudolf osvobozen jakýmsi způsobem nadpřirozeným neb jinou nahodilou pomocí jak v ruských versích uvedených a v německé o císaři Gordianovi, než že syn osvobodil otce, nasvědčovalo by tomu, že ve versi našemu skladateli známé byl manžel osvobozen způsobem při- rozeným, asi sestrou svůdcovou. Že pak právě tento úkol přidělil náš skladatel synovi, mělo podle všeho příčinu svou v tom, že chtěje spi- sovati pendant k pověsti o Griseldě, i svému rekovi Rudolfovi ze Sluše- verku (Schlüsselbergu) připsal dvě děti, syna i dceru i proto syn měl hráti tak důležitou úlohu v poslední sceně, opět naproti tomu, že v pověsti o Griseldě dcera ji hraje; nemohl dále nechati dceru bezčinnou, proto přidělil jí úkol ovšem nepěkný a neodůvodněný. Měl tu ovšem skladatel pro sebe důvod ten, že Rudolf nemohl vzíti dceru svou s sebou na útěku, musel ji proto zabiti a vražda vlastního dítěte opět musela se odůvodniti, aby povaha reka jeho neutrpěla ujmy. Není ovšem nevy- loučena možnosť, že byla mu známa verse pověsti naší, kde syn osvo- bozuje otce, jako byla v jihoslovanské epice a jest též v uvedené pověsti severoruské, ale není to pravdě podobné. Vyslovili jsme nahoře již do- mněnku, že pověsť „o nevěrné ženě“ sepsána byla na české (moravské) půdě, a tu spíše byla známa polská pověsť. Jiné pověsti podobné na západě nebylo, a existence samostatné lidové verse tohoto obsahu u nás jest mnohem méně pravdě podobna, než znalosť polské pověsti u našeho skladatele.1) Přistupuje k tomu ovšem ještě chystaná Rudolfovi smrť upálením: nalézáme to sice jen v jihoslovanské epice a v málo celkem podobné pověsti norské2), ale v jihoslovanské epice trestána jest touto smrtí věrolomná žena, a smrť upálením mohla býti u našeho stře- dověkého skladatele plodem vlastní invence. Naše pověsť projevuje ještě vlivy jiných středověkých pověstí. — Nevěrná, věrolomná žena byla v středověké literatuře velmi oblíbené 1) Tak již Mussafia soudil (Sitzungsberichte phil. histor. C. Vídeňské aka- demie nauk sv. 48 str. 259), že tato pověsť nejvíce se podobá polské o Valteřovi a Helgundě. — 2) Germania XXV, str. 39 sl.
39 — ženu Momčilovu Vidosavu přemlouvá k zradě, na to ale sám ji za to krutě potrestá. Podobnosť latinsko-české pověsti „o nevěrné ženě“ s polskou o Valteřovi a Helgundě bije do očí, i můžeme předpokládati, že skladateli byla známa, a nepochybně spíše tato než uvedená z německých „Dějů řím. Nehledě na chystanou hroznou smrť jest mezi oběma důležitý rozdíl, že v pol. osvobozen jest Valter sestrou svůdcovou, u nás vlastním synem. I právě to, že není Rudolf osvobozen jakýmsi způsobem nadpřirozeným neb jinou nahodilou pomocí jak v ruských versích uvedených a v německé o císaři Gordianovi, než že syn osvobodil otce, nasvědčovalo by tomu, že ve versi našemu skladateli známé byl manžel osvobozen způsobem při- rozeným, asi sestrou svůdcovou. Že pak právě tento úkol přidělil náš skladatel synovi, mělo podle všeho příčinu svou v tom, že chtěje spi- sovati pendant k pověsti o Griseldě, i svému rekovi Rudolfovi ze Sluše- verku (Schlüsselbergu) připsal dvě děti, syna i dceru i proto syn měl hráti tak důležitou úlohu v poslední sceně, opět naproti tomu, že v pověsti o Griseldě dcera ji hraje; nemohl dále nechati dceru bezčinnou, proto přidělil jí úkol ovšem nepěkný a neodůvodněný. Měl tu ovšem skladatel pro sebe důvod ten, že Rudolf nemohl vzíti dceru svou s sebou na útěku, musel ji proto zabiti a vražda vlastního dítěte opět musela se odůvodniti, aby povaha reka jeho neutrpěla ujmy. Není ovšem nevy- loučena možnosť, že byla mu známa verse pověsti naší, kde syn osvo- bozuje otce, jako byla v jihoslovanské epice a jest též v uvedené pověsti severoruské, ale není to pravdě podobné. Vyslovili jsme nahoře již do- mněnku, že pověsť „o nevěrné ženě“ sepsána byla na české (moravské) půdě, a tu spíše byla známa polská pověsť. Jiné pověsti podobné na západě nebylo, a existence samostatné lidové verse tohoto obsahu u nás jest mnohem méně pravdě podobna, než znalosť polské pověsti u našeho skladatele.1) Přistupuje k tomu ovšem ještě chystaná Rudolfovi smrť upálením: nalézáme to sice jen v jihoslovanské epice a v málo celkem podobné pověsti norské2), ale v jihoslovanské epice trestána jest touto smrtí věrolomná žena, a smrť upálením mohla býti u našeho stře- dověkého skladatele plodem vlastní invence. Naše pověsť projevuje ještě vlivy jiných středověkých pověstí. — Nevěrná, věrolomná žena byla v středověké literatuře velmi oblíbené 1) Tak již Mussafia soudil (Sitzungsberichte phil. histor. C. Vídeňské aka- demie nauk sv. 48 str. 259), že tato pověsť nejvíce se podobá polské o Valteřovi a Helgundě. — 2) Germania XXV, str. 39 sl.
Strana 40
40— thema. Shodna s indickou pověstí „jak žena odplacuje lásku“ 1) jest pověsť o císaři Konstantinovi, oklamaném manželi,2) avšak na naši pověsť neměla vlivu. Mnohem více rozšířena i oblíbena byla pověsť o Šalamounu i Morolfovi, na východě i na západě.3) V Rusku roz- šířena byla tato pověsť v hojných i různých versích lidových i stýkala se tu s pověstí o nevěrné ženě, jejíž nejstarší útvar z indické literatury jsme nahoře uvedli. Polští badatelé ukázali již, že episoda o únosu Šalamounovy ženy měla vliv i na utváření polské pověsti, ovšem více prostřední než bezprostřední. 4) Mnohem patrnější a to bezprostřední vliv však měla na naši latinsko-českou pověsť. Podáme obsah recense německé, neboť možno předpokládati a priori, že náš skladatel právě tu mohl znáti. — Salman král Jerusalémský i císař všeho křesťanstva unesl dceru Salme krále indického Cypriana i pokřtil ji. Za mořem panuje mocný král pohanský Fore; zvěděl o kráse ženy Salmanovy, rekové jeho mu ji odporučují za ženu i on ustanoví, že mocí ji urve Salmanovi. Přijde k válce, neboť Salman nechce ženu svou mu dobrovolně vydati. Pohané jsou poraženi, Fore sám zajat. Vzdor výstrahám Morolfovým svěřuje ženě své střežení zajatého krále. Mezi oběma však vyvíjí se důvěrný poměr. Fore daruje jí čarovný prsten; ona vzplane k němu láskou. On ji přemlouvá, aby ho osvobodila a pak za ním následovala. Fore šťastně její pomocí z vězení uteče. Za půl roku poslal jí Fore čarovnou bylinu; když jí požila, upadla na pohled mrtvá. Morolf zkouší, mrtva-li skutečně i leje jí žhavé zlato na ruku avšak bez výsledku. Ač Morolf nechce věřiti v její smrť, nicméně Salman ji vložil do zlaté rakve. Za několik dní našli rakev prázdnou, Salme byla unesena. Salman posílá Morolfa na výzvědy. Po sedmiletém putování nalezne ji konečně Morolf, jest však poznán a jen ztěží hrozící záhubě uteče i vrátí se šťastně do Jerusaléma. Salman nyní s velkou mocí válečnou táhne do země Forovy. Morolf s vojskem čeká v lese, Salman sám jde na hrad Forův. Salman však poznán ženou, za nástěnným kobercem skryt musí 1) Benfey op. c. II., 303. sl. 2) Ad. Tobler: Jahrbuch f. rom. u. engl. Lit. XIII. (1874), str. 104 sl. A. Veselovskij: Russische Revue VI. (1875), str. 178 sl. V. d. Hagen, Gesammt- abenteuer II., 580. 3) А. Veselovskij: Изъ исторіи литературнаго общенія востока и запада. Славянскія сказанія о Соломонѣ и Китоврасѣ и занадныя легенды о Морольфѣ и Мерлинѣ С.�Іб. 1872. Разысканія въ области русскаго духовнаго стиха IІ�V., 1881 č. V. a Archiv f. slav. Philologie VI. Friedrich Vogt: Die deutschen Dichtungen von Salomon und Markolf I. (1880). 4) Nehring 1. c. 372 Vogt. op. c. str. LXIX.
40— thema. Shodna s indickou pověstí „jak žena odplacuje lásku“ 1) jest pověsť o císaři Konstantinovi, oklamaném manželi,2) avšak na naši pověsť neměla vlivu. Mnohem více rozšířena i oblíbena byla pověsť o Šalamounu i Morolfovi, na východě i na západě.3) V Rusku roz- šířena byla tato pověsť v hojných i různých versích lidových i stýkala se tu s pověstí o nevěrné ženě, jejíž nejstarší útvar z indické literatury jsme nahoře uvedli. Polští badatelé ukázali již, že episoda o únosu Šalamounovy ženy měla vliv i na utváření polské pověsti, ovšem více prostřední než bezprostřední. 4) Mnohem patrnější a to bezprostřední vliv však měla na naši latinsko-českou pověsť. Podáme obsah recense německé, neboť možno předpokládati a priori, že náš skladatel právě tu mohl znáti. — Salman král Jerusalémský i císař všeho křesťanstva unesl dceru Salme krále indického Cypriana i pokřtil ji. Za mořem panuje mocný král pohanský Fore; zvěděl o kráse ženy Salmanovy, rekové jeho mu ji odporučují za ženu i on ustanoví, že mocí ji urve Salmanovi. Přijde k válce, neboť Salman nechce ženu svou mu dobrovolně vydati. Pohané jsou poraženi, Fore sám zajat. Vzdor výstrahám Morolfovým svěřuje ženě své střežení zajatého krále. Mezi oběma však vyvíjí se důvěrný poměr. Fore daruje jí čarovný prsten; ona vzplane k němu láskou. On ji přemlouvá, aby ho osvobodila a pak za ním následovala. Fore šťastně její pomocí z vězení uteče. Za půl roku poslal jí Fore čarovnou bylinu; když jí požila, upadla na pohled mrtvá. Morolf zkouší, mrtva-li skutečně i leje jí žhavé zlato na ruku avšak bez výsledku. Ač Morolf nechce věřiti v její smrť, nicméně Salman ji vložil do zlaté rakve. Za několik dní našli rakev prázdnou, Salme byla unesena. Salman posílá Morolfa na výzvědy. Po sedmiletém putování nalezne ji konečně Morolf, jest však poznán a jen ztěží hrozící záhubě uteče i vrátí se šťastně do Jerusaléma. Salman nyní s velkou mocí válečnou táhne do země Forovy. Morolf s vojskem čeká v lese, Salman sám jde na hrad Forův. Salman však poznán ženou, za nástěnným kobercem skryt musí 1) Benfey op. c. II., 303. sl. 2) Ad. Tobler: Jahrbuch f. rom. u. engl. Lit. XIII. (1874), str. 104 sl. A. Veselovskij: Russische Revue VI. (1875), str. 178 sl. V. d. Hagen, Gesammt- abenteuer II., 580. 3) А. Veselovskij: Изъ исторіи литературнаго общенія востока и запада. Славянскія сказанія о Соломонѣ и Китоврасѣ и занадныя легенды о Морольфѣ и Мерлинѣ С.�Іб. 1872. Разысканія въ области русскаго духовнаго стиха IІ�V., 1881 č. V. a Archiv f. slav. Philologie VI. Friedrich Vogt: Die deutschen Dichtungen von Salomon und Markolf I. (1880). 4) Nehring 1. c. 372 Vogt. op. c. str. LXIX.
Strana 41
— 41 — čekati na příchod Forův i vidí jak láskyplně vracející se Fore byl jeho ženou uvítán, slyší vše, jak tomu Salme vypravuje o příchodu vlastního muže svého, konečně musí ze svého úkrytu vystoupiti. Forova sestra radí svému bratrovi marně, aby Salmanovi vrátil ženu. Fore odsoudil ho na šibenici. Přes noc svěřen Salman okovy spjatý sestře Forově. Ta ho ihned zbaví okovů a baví se s ním po celou noc hrou i zpěvem; chce mu i k útěku býti nápomocna, ale Salman odmítá. Druhý den veden Salman k šibenici. Tu mu Fore přes námítky Salminy dovoluje poslední milosť, že smí třikráte troubiti v roh. Na toto znamení vyřítilo se vojsko pod vedením Morolfovým v lese ukryté, Fore nyní pověšen, ale Salme dostala přes výstrahy Morolfovy milosť, Forova sestra spolu jede do Jerusaléma i tu pokřtěna. Mine sedm let, Salme mezi tím obdarovala svého chotě synáčkem. Král Princian Akerský zvěděl o kráse její, přijel do Jerusaléma přes moře jako poutník, sejde se s ní, požádá ji o nápoj; podala mu zlatý koflík, on do něho hodil zlatý prsten, jímž vzplanula láskou k němu. Princian ji unese. Morolf opět ji jde vyhledávat, pře- vlečen na různý způsob též jako kramář vyzvídá její pobyt; když by králi Princianovi vyloudil kouzelný prsten, slíbiv ovšem jeho návrat, vrátil se opět k Salmanovi po různých překážkách a nebezpečích se strany Salme kladených. Morolf sebere velké vojsko i táhne proti Princianu. Po dlouhých bojích dojde k souboji mezi Morolfem i Prin- cianem: padne-li Morolf, zůstane Salme u Princiana, ale vojskům dovolen svobodný odchod; na jistotu dávají se obapolně rukojmě. Princian padne, pohané posekáni. Morolf vrací se dobyv nevěrné ženy Salmanovy do Jerusaléma. Na radu Morolfovu zabije se Salme v lázni, Salman ožení se se sestrou Forovou. — Tato pověsť, jejíž obsah podán podle ně- mecké básně vydané Fr. Vogtem, byla po celém západě evropském velmi rozšířena, a to již velmi záhy: prototyp německé básně před- pokládá se již ve stol. XII., nejstarší svědectví o známosti této pověsti v středověkých literaturách evropských jest ze stol. XIII.1) Ze XIV. stol. pocházejí také dvě portugalské pověsti obsahu celkem stejného s hi- storií o únosu ženy Šalamounovy; 2) z téže doby jest francouzská báseň Li Bastars de Bouillon. 3) Zcela shodná pověsť „De Rasone et ejus uxore“ čte se v Nugae Curialium, jež sepsal Gualterus Mapes, archidiakon 1) Vogt op. c. str. CVIII.—CXI. A. Veselovskij: Pазшсканiя itd. str. 82, Archiv f. slav. Phil. VI., 400. 2) Gaston Paris: Romania IX, 437 sl. Fr. Vogt: Beiträge z. Gesch. d. deut. Spr. VIII., str. 313. sl., Veselovskij: PaзHCK. str. 73, Archiv f. slav. Phil. VI., 397. 3) Gaston Paris: Romania VII., 460 sl. Fr. Vogt 1. c. Veselovskij l. c.
— 41 — čekati na příchod Forův i vidí jak láskyplně vracející se Fore byl jeho ženou uvítán, slyší vše, jak tomu Salme vypravuje o příchodu vlastního muže svého, konečně musí ze svého úkrytu vystoupiti. Forova sestra radí svému bratrovi marně, aby Salmanovi vrátil ženu. Fore odsoudil ho na šibenici. Přes noc svěřen Salman okovy spjatý sestře Forově. Ta ho ihned zbaví okovů a baví se s ním po celou noc hrou i zpěvem; chce mu i k útěku býti nápomocna, ale Salman odmítá. Druhý den veden Salman k šibenici. Tu mu Fore přes námítky Salminy dovoluje poslední milosť, že smí třikráte troubiti v roh. Na toto znamení vyřítilo se vojsko pod vedením Morolfovým v lese ukryté, Fore nyní pověšen, ale Salme dostala přes výstrahy Morolfovy milosť, Forova sestra spolu jede do Jerusaléma i tu pokřtěna. Mine sedm let, Salme mezi tím obdarovala svého chotě synáčkem. Král Princian Akerský zvěděl o kráse její, přijel do Jerusaléma přes moře jako poutník, sejde se s ní, požádá ji o nápoj; podala mu zlatý koflík, on do něho hodil zlatý prsten, jímž vzplanula láskou k němu. Princian ji unese. Morolf opět ji jde vyhledávat, pře- vlečen na různý způsob též jako kramář vyzvídá její pobyt; když by králi Princianovi vyloudil kouzelný prsten, slíbiv ovšem jeho návrat, vrátil se opět k Salmanovi po různých překážkách a nebezpečích se strany Salme kladených. Morolf sebere velké vojsko i táhne proti Princianu. Po dlouhých bojích dojde k souboji mezi Morolfem i Prin- cianem: padne-li Morolf, zůstane Salme u Princiana, ale vojskům dovolen svobodný odchod; na jistotu dávají se obapolně rukojmě. Princian padne, pohané posekáni. Morolf vrací se dobyv nevěrné ženy Salmanovy do Jerusaléma. Na radu Morolfovu zabije se Salme v lázni, Salman ožení se se sestrou Forovou. — Tato pověsť, jejíž obsah podán podle ně- mecké básně vydané Fr. Vogtem, byla po celém západě evropském velmi rozšířena, a to již velmi záhy: prototyp německé básně před- pokládá se již ve stol. XII., nejstarší svědectví o známosti této pověsti v středověkých literaturách evropských jest ze stol. XIII.1) Ze XIV. stol. pocházejí také dvě portugalské pověsti obsahu celkem stejného s hi- storií o únosu ženy Šalamounovy; 2) z téže doby jest francouzská báseň Li Bastars de Bouillon. 3) Zcela shodná pověsť „De Rasone et ejus uxore“ čte se v Nugae Curialium, jež sepsal Gualterus Mapes, archidiakon 1) Vogt op. c. str. CVIII.—CXI. A. Veselovskij: Pазшсканiя itd. str. 82, Archiv f. slav. Phil. VI., 400. 2) Gaston Paris: Romania IX, 437 sl. Fr. Vogt: Beiträge z. Gesch. d. deut. Spr. VIII., str. 313. sl., Veselovskij: PaзHCK. str. 73, Archiv f. slav. Phil. VI., 397. 3) Gaston Paris: Romania VII., 460 sl. Fr. Vogt 1. c. Veselovskij l. c.
Strana 42
42 — Oxdorfský r. 1196 1Shodný byl asi též obsah básně německé, ze které se zachoval jen fragment: „Der nuzberc.“ 2) Z této pověsti o únosu ženy Šalamounovy nejspíše vzato, že Rudolf podobně jako Morolf převlečen za kramáře vyhledává ženu svou; on jako Morolf setká se s ní před kostelem; onen hospodář, u kterého Rudolf se svou rodinou nalezl příbytek, zastupuje posla krále Fora zajisté velmi nevhodně, neboť není z celého vypravování jasno, odkud se dověděl, že vzdálený král pohanský jen dívku sobě v kráse rovnou si vezme za ženu, přece nedověděl se o tom, když tento obléhal hlavní město portugalské. Skladatel nevěděl právě, jak lépe by byl dal zpraviti ženu Rudolfovu o tomto králi; nejspíše se mu zvláštní poselství od krále zdálo býti málo vhodným. Nevhodnosť toho prostředku skladate- lova ještě jest zjevnější tím, že hospodář dle jeho líčení vášnivou vzplanul láskou k ženě Rudolfově a přece jí sprostředkuje, navrhuje jiného muže, krále pohanského! Hospodář v dalším vypravování také úplně zmizel. Možná že i boje mezi Rudolfem i pohanskými králi, z nichž právě jeden měl se potom státi milcem jeho ženy, mají svůj vzor v bojích mezi Salmanem i Morolfem s jedné strany a Forem i jeho družinou se strany druhé. I tak jeví se nám, že latinsko-česká naše pověsť sestavena jest z reminiscencí z různých pověstí v středověku běžných a oblíbených. Žena unesena důvěrníkem královým, zde hospodářem vystupujícím více méně jako důvěrník králův — jako v Šalamounu a Markolfovi, — nikoliv milencem samým — jako v polské pověsti o Valteřovi a Helgundě a j. Muž převlečen za kramáře hledá i najde ženu, jest jí zrazen i vydán svému soupeři — v Šalamounu i Markolfu vystupuje Šalamoun jako poutník, žebrák a Markolf jako kramář, 3) ne tak Valteř. Muž přivázán (připoután) ke sloupu musí se dívati laskání ženy své s milcem, vysvo- bozen synem, zabije ženu i milce jejího — tak v uvedené pověsti vý- chodoevropské. 4) První čásť naší pověsti jest, jak nahoře dokázáno, 1) F. Liebrecht: Zur Volkskunde str. 39, Willmanns: Zeitschrift f. deut. Alterthum 1881 Anzeiger 279. 2) V. d. Hagen: Gesammtabenteuer I. str., XIX. Fr. Vogt op. c. str. LXV. sl. 3) Tak bylo v nejstarším útvaru této pověsti, že Markolf, Šalamounův posel, šel hledat ženu jako kramář; Veselovskij: PaзшCканiя 92, Archiv VI., 409. Fr. Vogt op. c. str. LXI. 4) Zvláštní zajímavá shoda s jedním jihoslov. rukopisem o únosu Šalamounovy ženy; tu praví totiž posel krále Fora (= něm. Fore) „Нашь король царицу неимать, понеже необрѣтаеть тоговѣ красотѣ прилика“ (Разыск. 90), a tak i hospodář pravi o pohanském králi, že jen tu za ženu si vezme, která by se mu krásou vyrovnala.
42 — Oxdorfský r. 1196 1Shodný byl asi též obsah básně německé, ze které se zachoval jen fragment: „Der nuzberc.“ 2) Z této pověsti o únosu ženy Šalamounovy nejspíše vzato, že Rudolf podobně jako Morolf převlečen za kramáře vyhledává ženu svou; on jako Morolf setká se s ní před kostelem; onen hospodář, u kterého Rudolf se svou rodinou nalezl příbytek, zastupuje posla krále Fora zajisté velmi nevhodně, neboť není z celého vypravování jasno, odkud se dověděl, že vzdálený král pohanský jen dívku sobě v kráse rovnou si vezme za ženu, přece nedověděl se o tom, když tento obléhal hlavní město portugalské. Skladatel nevěděl právě, jak lépe by byl dal zpraviti ženu Rudolfovu o tomto králi; nejspíše se mu zvláštní poselství od krále zdálo býti málo vhodným. Nevhodnosť toho prostředku skladate- lova ještě jest zjevnější tím, že hospodář dle jeho líčení vášnivou vzplanul láskou k ženě Rudolfově a přece jí sprostředkuje, navrhuje jiného muže, krále pohanského! Hospodář v dalším vypravování také úplně zmizel. Možná že i boje mezi Rudolfem i pohanskými králi, z nichž právě jeden měl se potom státi milcem jeho ženy, mají svůj vzor v bojích mezi Salmanem i Morolfem s jedné strany a Forem i jeho družinou se strany druhé. I tak jeví se nám, že latinsko-česká naše pověsť sestavena jest z reminiscencí z různých pověstí v středověku běžných a oblíbených. Žena unesena důvěrníkem královým, zde hospodářem vystupujícím více méně jako důvěrník králův — jako v Šalamounu a Markolfovi, — nikoliv milencem samým — jako v polské pověsti o Valteřovi a Helgundě a j. Muž převlečen za kramáře hledá i najde ženu, jest jí zrazen i vydán svému soupeři — v Šalamounu i Markolfu vystupuje Šalamoun jako poutník, žebrák a Markolf jako kramář, 3) ne tak Valteř. Muž přivázán (připoután) ke sloupu musí se dívati laskání ženy své s milcem, vysvo- bozen synem, zabije ženu i milce jejího — tak v uvedené pověsti vý- chodoevropské. 4) První čásť naší pověsti jest, jak nahoře dokázáno, 1) F. Liebrecht: Zur Volkskunde str. 39, Willmanns: Zeitschrift f. deut. Alterthum 1881 Anzeiger 279. 2) V. d. Hagen: Gesammtabenteuer I. str., XIX. Fr. Vogt op. c. str. LXV. sl. 3) Tak bylo v nejstarším útvaru této pověsti, že Markolf, Šalamounův posel, šel hledat ženu jako kramář; Veselovskij: PaзшCканiя 92, Archiv VI., 409. Fr. Vogt op. c. str. LXI. 4) Zvláštní zajímavá shoda s jedním jihoslov. rukopisem o únosu Šalamounovy ženy; tu praví totiž posel krále Fora (= něm. Fore) „Нашь король царицу неимать, понеже необрѣтаеть тоговѣ красотѣ прилика“ (Разыск. 90), a tak i hospodář pravi o pohanském králi, že jen tu za ženu si vezme, která by se mu krásou vyrovnala.
Strana 43
— 43 — patrné nápodobení novelly o Griseldě. Mimo to bude možno konsta- tovati ještě vliv jiných středověkých pověstí. Proč a jak se Rudolfova žena stala malomocnou, skladatel náš neodůvodňuje. Skladatel toho motivu užil ovšem proto, aby mohl vynášeti Rudolfovu věrnosť i obě- tavosť manželskou naproti zlobě i věrolomnosti ženině1). Strašná tato nemoc velmi zhusta používána jako působivý motiv v středověké litera- tuře. Skladatel měl tu snad na mysli poslední povídku „Sedmi mudrců“ která také o sobě se tiskla „O Alexandrovi a Ludvíkovi tovaryších sobě vždycky věrných“2); vypravuje se tu, že Alexandr stal se malo- mocným, žena pak jeho spolčena s mužem jiným činí nástrahy na jeho život. Alexandr vyhnán bloudí po zemích až obětovností přítele svého 1) Obětovnost tato vyníká tím více, když poznáme, jak přísnými, drakonickými předpisy vylučoval středověk malomocné z lidské společnosti. Grimm píše o tom: „Fremde Aussätzige wurden alsbald über die Grenze gewiesen, einheimische auf Kosten der Angehörigen mit Hut, grauem Mantel, Schelle und Bettelsack bekleidet und in ein entfernt gebautes Häuschen geführt, wo sie einsam wohnen mussten. In der Kirche ward der Aussätzige von Andern getrennt, man las ihnen eine Todten- messe als ob sie schon verstorben wären. Ihre Hütten wurden elendig auf vier Pfähle gebaut, oft an das Meeresufer, oft an die grosse Heerstrasse. Sie mussten schellen (oder klappern), um Vorübergehende zu warnen, dass sie sich ihnen nicht nähern möchten; auf der andern Seite lag ihr Hut oder eine Schale, um deren Mitleid an- zusprechen. Weiber und Männer trennten sich, wenn eins von ihnen der Aussatz befiel ; Ritter und Frauen wurden aus ihrer Burg verstossen und von ihrer Dienerschaft verlassen.“ Srv. Der arme Heinrich des Hartmann von Aue übersetzt v. K. Simrock (1875) str. 168 sl. Srv. Rud. Virchow: Zur Geschichte des Aussatzes und der Spitäler besonders in Deutschland (Archiv für pathologische Anatomie und Physiologie XVIII, XIX. Ve sv. XIX. str. 44.) uvádějí se případy rozvodů manželských z této příčiny. Nemohu zamlčovati zde dojemnou pověsť porýnskou: Reginlindis, jediná dcera bohaté vdovy, zasnoubila se po dlouhém bránění se strany svého příbuzenstva s chudým rytířem Hermanem. Ten dle přání jejího bohatého strýce odebral se na pět let do služby na dvůr císařský. Ženich se však nevrátil po pěti letech než zradil svou nevěstu, domohl se na dvoře císařském vysokých hodností, dostal darem hrabství Belmontské i zasnoubil se s jedinou dcerou pokořeného krále. Po smrti císařově vypukla válka mezi oběma syny — nápadníky o trůn, konečně po dlouhých bojích zvítězil mladší; hrabě Belmontský, který podporoval staršího syna, zbaven hrabství i lén, a musel na 10 let do války proti Turkům; bojoval udatné, byl konečně zajat, strádal léta v otroctví, tu se nakazil i stal se malomocným. Vracel se do domova, ze zámku ženina byl psy vyštván, když se byl snubním prstenem prokázal; hledal nyní zrazenou nevěstu. Re- ginlindis byla jmění své rozdělila, založila útulnu pro malomocné nad Rýnem i úplně věnovala se jich službě. Za temné bouřlivé noci — Rýn byl strží ledu rozvodněn — bylo slyšeti úpěulivě zvonění malomocného, nasazením vlastního života převezla nebohého muže přes řeku do útulny. Reginlindis poznala v něm svého nevěrného ženicha i sloužila mu věrně až do jeho smrti. Rhein. Antiquarius Abth. II. Bd. 2, str. 341-7. 2) V. Nebeský op. str. 366, pozn.
— 43 — patrné nápodobení novelly o Griseldě. Mimo to bude možno konsta- tovati ještě vliv jiných středověkých pověstí. Proč a jak se Rudolfova žena stala malomocnou, skladatel náš neodůvodňuje. Skladatel toho motivu užil ovšem proto, aby mohl vynášeti Rudolfovu věrnosť i obě- tavosť manželskou naproti zlobě i věrolomnosti ženině1). Strašná tato nemoc velmi zhusta používána jako působivý motiv v středověké litera- tuře. Skladatel měl tu snad na mysli poslední povídku „Sedmi mudrců“ která také o sobě se tiskla „O Alexandrovi a Ludvíkovi tovaryších sobě vždycky věrných“2); vypravuje se tu, že Alexandr stal se malo- mocným, žena pak jeho spolčena s mužem jiným činí nástrahy na jeho život. Alexandr vyhnán bloudí po zemích až obětovností přítele svého 1) Obětovnost tato vyníká tím více, když poznáme, jak přísnými, drakonickými předpisy vylučoval středověk malomocné z lidské společnosti. Grimm píše o tom: „Fremde Aussätzige wurden alsbald über die Grenze gewiesen, einheimische auf Kosten der Angehörigen mit Hut, grauem Mantel, Schelle und Bettelsack bekleidet und in ein entfernt gebautes Häuschen geführt, wo sie einsam wohnen mussten. In der Kirche ward der Aussätzige von Andern getrennt, man las ihnen eine Todten- messe als ob sie schon verstorben wären. Ihre Hütten wurden elendig auf vier Pfähle gebaut, oft an das Meeresufer, oft an die grosse Heerstrasse. Sie mussten schellen (oder klappern), um Vorübergehende zu warnen, dass sie sich ihnen nicht nähern möchten; auf der andern Seite lag ihr Hut oder eine Schale, um deren Mitleid an- zusprechen. Weiber und Männer trennten sich, wenn eins von ihnen der Aussatz befiel ; Ritter und Frauen wurden aus ihrer Burg verstossen und von ihrer Dienerschaft verlassen.“ Srv. Der arme Heinrich des Hartmann von Aue übersetzt v. K. Simrock (1875) str. 168 sl. Srv. Rud. Virchow: Zur Geschichte des Aussatzes und der Spitäler besonders in Deutschland (Archiv für pathologische Anatomie und Physiologie XVIII, XIX. Ve sv. XIX. str. 44.) uvádějí se případy rozvodů manželských z této příčiny. Nemohu zamlčovati zde dojemnou pověsť porýnskou: Reginlindis, jediná dcera bohaté vdovy, zasnoubila se po dlouhém bránění se strany svého příbuzenstva s chudým rytířem Hermanem. Ten dle přání jejího bohatého strýce odebral se na pět let do služby na dvůr císařský. Ženich se však nevrátil po pěti letech než zradil svou nevěstu, domohl se na dvoře císařském vysokých hodností, dostal darem hrabství Belmontské i zasnoubil se s jedinou dcerou pokořeného krále. Po smrti císařově vypukla válka mezi oběma syny — nápadníky o trůn, konečně po dlouhých bojích zvítězil mladší; hrabě Belmontský, který podporoval staršího syna, zbaven hrabství i lén, a musel na 10 let do války proti Turkům; bojoval udatné, byl konečně zajat, strádal léta v otroctví, tu se nakazil i stal se malomocným. Vracel se do domova, ze zámku ženina byl psy vyštván, když se byl snubním prstenem prokázal; hledal nyní zrazenou nevěstu. Re- ginlindis byla jmění své rozdělila, založila útulnu pro malomocné nad Rýnem i úplně věnovala se jich službě. Za temné bouřlivé noci — Rýn byl strží ledu rozvodněn — bylo slyšeti úpěulivě zvonění malomocného, nasazením vlastního života převezla nebohého muže přes řeku do útulny. Reginlindis poznala v něm svého nevěrného ženicha i sloužila mu věrně až do jeho smrti. Rhein. Antiquarius Abth. II. Bd. 2, str. 341-7. 2) V. Nebeský op. str. 366, pozn.
Strana 44
44 — Ludvíka jest uzdraven. Obsahem shodný jest s touto povídkou ve středověku rozšířený román o Amicovi a Ameliovi.1) Zvláštní ovšem jest prostředek, jímž vyléčena malomocná žena. Aby Bryzelda mohla býti unesena, mohla se státi milenkou jiného muže, musela dříve nabýti bývalé své krásy, to jest skladatel k episodě o vyléčení jeji nemoci byl nucen, aby jakési měl pojítko mezi počátkem nápodo- beným dle pověsti o Griseldě a koncem převzatým z pověstí o Val- teřovi a o únosu ženy Šalamounovy. Nejspíše, že i při vyhojení malomocenství koupelí vedly našeho skladatele reminiscence literární a to spíše než báje lidové o zázračných studánkách, ale přímého pramene literárního na ten čas udati neumím. V středověké literatuře často se vypisují studánky zázračné, léčící nezhojitelné nemoce, navracející mládí, sílu i krásu: Huon de Bordeaux v této studánce nabyl někdejší své síly2). V staroněmecké básni o Wolfdietrichovi vykoupala se „die ruhe Else“ v také studánce i proměnila se v lepou ženu i Wolfdietrich nabyl vy- koupav se v ní své bývalé krásy.3) Pohádky našeho lidu hojně vypra- vují o divotvorné, omlazující vodě.4) Skladatel různé své reminiscence, jednotlivé motivy nespracoval vhodně ve své povídce, spojoval je násilně, jeho komposice není nijak jednotná. Nedostatek všeho báječného, nadpřirozeného, kouzelného appa- rátu, všeho divotvorného zasahování božství do děje nasvědčuje tom, že celá naše pověsť jest původu jen knižného. Sotva bude možná souditi, že pověsti, z jichž reminiscencí složena naše pověsť, skutečně tehdy, kdy byla složena, t. j. asi poč. XV. věku, v lidu kolovaly, i poněvadž dle našeho domnění byla pověsť tato složena na půdě české (moravské), tedy v lidu českém. Skladatel její znal pověsti, kteréž byly podkladem jeho povídky, buď přímo neb aspoň z doslechu či tradice literární. Kdyby byl čerpal z tradice lidové, přece byly by se nejspíše zachovaly v jeho skládání mimo jeho vůli jakési třebas nepatrné zbytky motivů 1) Literaturu o tomto románě uvádí Konrad Hoffmann. Amis et Amiles 2. vyd., 1882 str. I. sl. Srv. Jul. Zeyrovo spracování „Román o věrném přátelství Amise a Amila 1880, str. 219 sl. 2) John Dunlop's Geschichte der Prosadichtungen. Aus dem Engl. übertragen .. von Felix Liebrecht 1851, str. 129, 276. Srv. Des Gervasius von Tilbury Otia im- perialia vyd. F. Liebrecht 1856 str. 23 „de aqua quae potata reparat vires.“ 3) Der grosse Wolfdietrich, herausgegeben von Adolf Holtzmann, sloky 557-562 4) B. Němcová Národní báchorky a pověsti I. (Sebraných spisů sv. V.) str. 9. 17. B. M. Kulda, Moravské národní pohádky (1874) I, str. 219, č. 43. — Karl Haupt Sagenbuch der Lausitz I (1862) str. 248. Vl. Kosinski: Materyjaly do etnografii górali bieskidowych I. (Zbiór wiadomości do antropologii krajowéj sv. V.) č. 19, str. 212.
44 — Ludvíka jest uzdraven. Obsahem shodný jest s touto povídkou ve středověku rozšířený román o Amicovi a Ameliovi.1) Zvláštní ovšem jest prostředek, jímž vyléčena malomocná žena. Aby Bryzelda mohla býti unesena, mohla se státi milenkou jiného muže, musela dříve nabýti bývalé své krásy, to jest skladatel k episodě o vyléčení jeji nemoci byl nucen, aby jakési měl pojítko mezi počátkem nápodo- beným dle pověsti o Griseldě a koncem převzatým z pověstí o Val- teřovi a o únosu ženy Šalamounovy. Nejspíše, že i při vyhojení malomocenství koupelí vedly našeho skladatele reminiscence literární a to spíše než báje lidové o zázračných studánkách, ale přímého pramene literárního na ten čas udati neumím. V středověké literatuře často se vypisují studánky zázračné, léčící nezhojitelné nemoce, navracející mládí, sílu i krásu: Huon de Bordeaux v této studánce nabyl někdejší své síly2). V staroněmecké básni o Wolfdietrichovi vykoupala se „die ruhe Else“ v také studánce i proměnila se v lepou ženu i Wolfdietrich nabyl vy- koupav se v ní své bývalé krásy.3) Pohádky našeho lidu hojně vypra- vují o divotvorné, omlazující vodě.4) Skladatel různé své reminiscence, jednotlivé motivy nespracoval vhodně ve své povídce, spojoval je násilně, jeho komposice není nijak jednotná. Nedostatek všeho báječného, nadpřirozeného, kouzelného appa- rátu, všeho divotvorného zasahování božství do děje nasvědčuje tom, že celá naše pověsť jest původu jen knižného. Sotva bude možná souditi, že pověsti, z jichž reminiscencí složena naše pověsť, skutečně tehdy, kdy byla složena, t. j. asi poč. XV. věku, v lidu kolovaly, i poněvadž dle našeho domnění byla pověsť tato složena na půdě české (moravské), tedy v lidu českém. Skladatel její znal pověsti, kteréž byly podkladem jeho povídky, buď přímo neb aspoň z doslechu či tradice literární. Kdyby byl čerpal z tradice lidové, přece byly by se nejspíše zachovaly v jeho skládání mimo jeho vůli jakési třebas nepatrné zbytky motivů 1) Literaturu o tomto románě uvádí Konrad Hoffmann. Amis et Amiles 2. vyd., 1882 str. I. sl. Srv. Jul. Zeyrovo spracování „Román o věrném přátelství Amise a Amila 1880, str. 219 sl. 2) John Dunlop's Geschichte der Prosadichtungen. Aus dem Engl. übertragen .. von Felix Liebrecht 1851, str. 129, 276. Srv. Des Gervasius von Tilbury Otia im- perialia vyd. F. Liebrecht 1856 str. 23 „de aqua quae potata reparat vires.“ 3) Der grosse Wolfdietrich, herausgegeben von Adolf Holtzmann, sloky 557-562 4) B. Němcová Národní báchorky a pověsti I. (Sebraných spisů sv. V.) str. 9. 17. B. M. Kulda, Moravské národní pohádky (1874) I, str. 219, č. 43. — Karl Haupt Sagenbuch der Lausitz I (1862) str. 248. Vl. Kosinski: Materyjaly do etnografii górali bieskidowych I. (Zbiór wiadomości do antropologii krajowéj sv. V.) č. 19, str. 212.
Strana 45
45 — báječných, kouzelných, jimiž podnes oplývají lidové pověsti i pohádky, aspoň něco takového, jako onen jedovatý pavouk v německé povídce „O císaři Gordianovi“. Pověsť naše mimo uvedené dva rukopisy dosud není známá, zůstala také beze všeho vlivu na vývoj povídek obsahem shodných, nebyla v době staré nikde vytištěna: vše to nasvědčuje tomu, že sepsána byla v zákoutí nějakém, vzdáleném od ruchu literár- ního, že tedy byla sepsána asi tam, kde jediný její latinský rukopis po 300 let se choval, t. j. na Moravě. Dodatek. Mezi tím, co tato knížka se již nalézala v tisku, vyšel ve feuilletonu „Ná- rodních Listů“ 18. i 20. února článek „Historie o Bryzeldě“ od p. F. M., ve kterém se ukázal pramen české „historie“, z tisku Fetterlova r. 1818 dávno již známé, v la- tinském rukopise č. 4739. vídeňské c. k. dvorní knihovny. Aby laskavý čtenář se snad nedomníval, že jsem k témuž výsledku v předcházející studii dospěl na základě článku p. F. M., jsem nucen k následující poznámce. Ze spisů ve II. hlavě této knížky uvedených, tak zvláště z pojednání Liebrechtova, Nehringova, Mussafiova i Antoniewiczova poznal jsem, že v uvedeném rukopise c. k. dvorní knihovny nalézá se povídka téhož obsahu jako naše česká. Prostřednictvím sl. správy c. k. univer- sitní knihovny zdejší požádal jsem 1. prosince m. r. sl. správu c. k. dvorní knihovny ve Vídni, aby mně uvedený rukopis k použití do Prahy byl zaslán i byl mně sku- tečně 15. ledna t. r. laskavě zapůjčen. Poznal jsem tu tedy zcela samostatně ori- ginal české pověsti nalézající se v rukopise křižovn. z r. 1472. Laskavý čtenář srovnav II. hlavu této knížky s článkem p. F. M., zajisté pozná, že se jím moje studie nestalazbytečnou. P. F. M. dospěl jinak ve svém článku k výsledku zcela chybnému. Ušlo mu, že i latinská „Historia infidelis mulieris“ za- kládá se na novelce o Griseldě, že tedy mohla býti sepsána jen mezi lety 1373, kdy Petrarka svým překladem Boccacciovu novellu uvedl do světa literárního, a 1459—60, ve kterých napsán latinský rukopis, tedy celkem v první polovici XV. st., na nejvýše v posledním desítiletí v. XIV. Vysvítá z toho, jak bezpodstatný jest náhled vyslovený na konci článku p. F. M., že „druhá čásť polské pověsti není ničím jiným, než asi nápodobením latinské povídky o Bryseldě“. Kdyby se byl p. F. M. seznámil s výsledky polských badatelů o vývoji pověsti o Valteřovi a Helgundě, byl by dospěl nepochybně k témuž výsledku jako spisovatel této knížky. P. F. M. dokonce tvrdí, že „naše latinská povídka o Bryseldě souvisí s pověstí německou o „Waltherovi z Aquitanie“, čímž dal na jevo úplnou svou neznalosť i této německé pověsti. P. F. M. shledává též shodu „historie o Bryzeldě“ s německou povídkou středověkou „Der Nussberg“, ale zcela mylně; nepoznal p. F. M., že zmíněná ně- mecká povídka jest jen malý zlomek, který se ovšem srovnává s počátkem anglické povídky „De Rasone et ejus uxore,“ ale nemá naprosto nic společného s naší latinsko- českou pověstí. — Dovozoval jsem v předcházející své studii, že i lat. „Historia in- fidelis mulieris“ sepsána byla na půdě české. K tomu úsudku mě vedla — vedle
45 — báječných, kouzelných, jimiž podnes oplývají lidové pověsti i pohádky, aspoň něco takového, jako onen jedovatý pavouk v německé povídce „O císaři Gordianovi“. Pověsť naše mimo uvedené dva rukopisy dosud není známá, zůstala také beze všeho vlivu na vývoj povídek obsahem shodných, nebyla v době staré nikde vytištěna: vše to nasvědčuje tomu, že sepsána byla v zákoutí nějakém, vzdáleném od ruchu literár- ního, že tedy byla sepsána asi tam, kde jediný její latinský rukopis po 300 let se choval, t. j. na Moravě. Dodatek. Mezi tím, co tato knížka se již nalézala v tisku, vyšel ve feuilletonu „Ná- rodních Listů“ 18. i 20. února článek „Historie o Bryzeldě“ od p. F. M., ve kterém se ukázal pramen české „historie“, z tisku Fetterlova r. 1818 dávno již známé, v la- tinském rukopise č. 4739. vídeňské c. k. dvorní knihovny. Aby laskavý čtenář se snad nedomníval, že jsem k témuž výsledku v předcházející studii dospěl na základě článku p. F. M., jsem nucen k následující poznámce. Ze spisů ve II. hlavě této knížky uvedených, tak zvláště z pojednání Liebrechtova, Nehringova, Mussafiova i Antoniewiczova poznal jsem, že v uvedeném rukopise c. k. dvorní knihovny nalézá se povídka téhož obsahu jako naše česká. Prostřednictvím sl. správy c. k. univer- sitní knihovny zdejší požádal jsem 1. prosince m. r. sl. správu c. k. dvorní knihovny ve Vídni, aby mně uvedený rukopis k použití do Prahy byl zaslán i byl mně sku- tečně 15. ledna t. r. laskavě zapůjčen. Poznal jsem tu tedy zcela samostatně ori- ginal české pověsti nalézající se v rukopise křižovn. z r. 1472. Laskavý čtenář srovnav II. hlavu této knížky s článkem p. F. M., zajisté pozná, že se jím moje studie nestalazbytečnou. P. F. M. dospěl jinak ve svém článku k výsledku zcela chybnému. Ušlo mu, že i latinská „Historia infidelis mulieris“ za- kládá se na novelce o Griseldě, že tedy mohla býti sepsána jen mezi lety 1373, kdy Petrarka svým překladem Boccacciovu novellu uvedl do světa literárního, a 1459—60, ve kterých napsán latinský rukopis, tedy celkem v první polovici XV. st., na nejvýše v posledním desítiletí v. XIV. Vysvítá z toho, jak bezpodstatný jest náhled vyslovený na konci článku p. F. M., že „druhá čásť polské pověsti není ničím jiným, než asi nápodobením latinské povídky o Bryseldě“. Kdyby se byl p. F. M. seznámil s výsledky polských badatelů o vývoji pověsti o Valteřovi a Helgundě, byl by dospěl nepochybně k témuž výsledku jako spisovatel této knížky. P. F. M. dokonce tvrdí, že „naše latinská povídka o Bryseldě souvisí s pověstí německou o „Waltherovi z Aquitanie“, čímž dal na jevo úplnou svou neznalosť i této německé pověsti. P. F. M. shledává též shodu „historie o Bryzeldě“ s německou povídkou středověkou „Der Nussberg“, ale zcela mylně; nepoznal p. F. M., že zmíněná ně- mecká povídka jest jen malý zlomek, který se ovšem srovnává s počátkem anglické povídky „De Rasone et ejus uxore,“ ale nemá naprosto nic společného s naší latinsko- českou pověstí. — Dovozoval jsem v předcházející své studii, že i lat. „Historia in- fidelis mulieris“ sepsána byla na půdě české. K tomu úsudku mě vedla — vedle
Strana 46
— 46 — okolnosti té zajisté ne bezvýznamné, že rukopis se choval na Moravě u Brna v klá- šteře kartusianském — hlavně shoda naší pověsti s polskou o Valteřovi a Helgundě. Neboť na české půdě sousedící s polskou nejspíše mohl býti znám motiv, který z východu se dostal do Ruska a odtud do Polsky, na západě pak, mimo odchylnou částečně německou pověsť o císaři Gordianovi, úplně byl neznámý. Netvrdím, že skladatel náš byl národnosti české, ale z německého jména jeho hrdiny Rudolphus de Sluesselberg (Rudolf ze Sluševerku), nelze též bezpečně souditi, že skladatel byl ná- rodnosti německé; ani to, že jeho hrdina jest rytíř ve franských krajinách, k takémuto domnění nenutí.
— 46 — okolnosti té zajisté ne bezvýznamné, že rukopis se choval na Moravě u Brna v klá- šteře kartusianském — hlavně shoda naší pověsti s polskou o Valteřovi a Helgundě. Neboť na české půdě sousedící s polskou nejspíše mohl býti znám motiv, který z východu se dostal do Ruska a odtud do Polsky, na západě pak, mimo odchylnou částečně německou pověsť o císaři Gordianovi, úplně byl neznámý. Netvrdím, že skladatel náš byl národnosti české, ale z německého jména jeho hrdiny Rudolphus de Sluesselberg (Rudolf ze Sluševerku), nelze též bezpečně souditi, že skladatel byl ná- rodnosti německé; ani to, že jeho hrdina jest rytíř ve franských krajinách, k takémuto domnění nenutí.
Strana 47
III. Poczina se Walterus a Grizeldis.) (Rukopis Musea království Českého signatura 4 D 4, 1. 153 a—160 a.) Byl 2) geden w Wlassiech 3) moczny markrabie gmenem Walterus mage lidi a zemie 4) pod sebu, swietle krasy y mladosti, dobreho vro- zenie y 5) mrawuow 5) sslechetnych. Ten 7) zeny nemiel a byl gest s) mysliwy w buduczych wieczech, obieral sie s hony a s lowy9) a gynych wieczy tak3) nedbal. 10) Kdyz su dluhu chwili o tom prziemluwali mezy sebu,11) gednu chwili sebrawsse sie wssiczkni y 8) gdu 12) k niemu a geden z nich gemv8) naymileyssi znich die k niemu:13) „zadne14) knieze twe milosti dovffage nas wssech woli tobie zgewiti musym, racz wiedieti, zet sie nam wssiczkni twogi czinowe dobrzie libie y libili su sie,15) tak zie sme stiastni, ze tak 10) pana mame.17) Za gednu wiecz tebe prosyme, gestli ze nas w tom vslyssiss tehdy18) owssem sczastni19) budem y w buduczie czasy20) za tot21) prosymy,22) aby sie raczil ozeniti a w tom nemesskal, nebo acz si mlad a sylen, wssak mlczeliwa23) (153b) starost wzdy za tebu gde a smrt sie kazdemv wieku 3) blizi a zadnemu 24) ten dar dan nenie, by25) vmrzieti nemusyl; ale kazdemu gest vmrzieti, a zadny newie kdy a kterak, protoz vslyss nassi prosbu, gessto26) sme27) nikdy tweho kazanie28) neprziestupili, a necht 29) my sie o to staramy,30) kteru mass pogeti. Chczemt31) takowu nagiti, gessto32) vrozena bude a tebe 33) hodna, do 34) welika nadiege bude moczy byti, zbaw nas te starosti neb sie niez 1) Rkp. křiž. knihovny sign. XXII. A 4., str. 245.: Tuto se pocina rec velmi piekna a vzitečna o Gryzeldys, pannie welmi pokorne a chude, a kterak gi poial geden markrabie bohaty gmenem Walterus a kterak gesti od nieho mnohe zamutky trpiela a wšecko pokornie snašela a potom gi mily pan boh diwnu swu milosti obweselil. 2) add. gest 3) v wlassiech add. znamenity a 4) add. mnohe 5) a 6) add. utiesenych a 7) add. gesti s) om. 2) a lowenim zwieřat a ptakow rozličnych 10) add. a to se ginym zemanom nelibilo. a I1) taynie mezi sebu rozmluwali 12) gdiechu 13) die gemu 16) přežaducy 15) y wzdycky su se libili 16) takoweho 17) add. protož 18) tehda 19) stiastni 20) w buducym času 21) add. twe milosti 22) prosyme 23) mučedliwa 26) nizadnemu 25) byt 26) nebo 27) add. my gestie 28) prikazanie 29) nechat 30) starame 13) a chceme 32) gestot 33) tobie 34) do kterežto
III. Poczina se Walterus a Grizeldis.) (Rukopis Musea království Českého signatura 4 D 4, 1. 153 a—160 a.) Byl 2) geden w Wlassiech 3) moczny markrabie gmenem Walterus mage lidi a zemie 4) pod sebu, swietle krasy y mladosti, dobreho vro- zenie y 5) mrawuow 5) sslechetnych. Ten 7) zeny nemiel a byl gest s) mysliwy w buduczych wieczech, obieral sie s hony a s lowy9) a gynych wieczy tak3) nedbal. 10) Kdyz su dluhu chwili o tom prziemluwali mezy sebu,11) gednu chwili sebrawsse sie wssiczkni y 8) gdu 12) k niemu a geden z nich gemv8) naymileyssi znich die k niemu:13) „zadne14) knieze twe milosti dovffage nas wssech woli tobie zgewiti musym, racz wiedieti, zet sie nam wssiczkni twogi czinowe dobrzie libie y libili su sie,15) tak zie sme stiastni, ze tak 10) pana mame.17) Za gednu wiecz tebe prosyme, gestli ze nas w tom vslyssiss tehdy18) owssem sczastni19) budem y w buduczie czasy20) za tot21) prosymy,22) aby sie raczil ozeniti a w tom nemesskal, nebo acz si mlad a sylen, wssak mlczeliwa23) (153b) starost wzdy za tebu gde a smrt sie kazdemv wieku 3) blizi a zadnemu 24) ten dar dan nenie, by25) vmrzieti nemusyl; ale kazdemu gest vmrzieti, a zadny newie kdy a kterak, protoz vslyss nassi prosbu, gessto26) sme27) nikdy tweho kazanie28) neprziestupili, a necht 29) my sie o to staramy,30) kteru mass pogeti. Chczemt31) takowu nagiti, gessto32) vrozena bude a tebe 33) hodna, do 34) welika nadiege bude moczy byti, zbaw nas te starosti neb sie niez 1) Rkp. křiž. knihovny sign. XXII. A 4., str. 245.: Tuto se pocina rec velmi piekna a vzitečna o Gryzeldys, pannie welmi pokorne a chude, a kterak gi poial geden markrabie bohaty gmenem Walterus a kterak gesti od nieho mnohe zamutky trpiela a wšecko pokornie snašela a potom gi mily pan boh diwnu swu milosti obweselil. 2) add. gest 3) v wlassiech add. znamenity a 4) add. mnohe 5) a 6) add. utiesenych a 7) add. gesti s) om. 2) a lowenim zwieřat a ptakow rozličnych 10) add. a to se ginym zemanom nelibilo. a I1) taynie mezi sebu rozmluwali 12) gdiechu 13) die gemu 16) přežaducy 15) y wzdycky su se libili 16) takoweho 17) add. protož 18) tehda 19) stiastni 20) w buducym času 21) add. twe milosti 22) prosyme 23) mučedliwa 26) nizadnemu 25) byt 26) nebo 27) add. my gestie 28) prikazanie 29) nechat 30) starame 13) a chceme 32) gestot 33) tobie 34) do kterežto
Strana 48
48 — bogimy,35) by 36) tebe smrt nezassla a my bychom bez diedicze ostali“. Tu prosbu hnul sie margrabina milosty37) geho mysl y die k nim: „Przietele! nutite mie k tomu, gehoz 38) sem na mysli nikdy nemiel, a radowal sem sie s swu swobodu, genz w manzelstwi 39) rziedka gest Awssak chczy po wassie wuoli vcziniti, ale starati sie wam nebude trzeba 40), kteru bych41) pogieti miel, iat sie sam tiem starati chczy, kteraky gesti rozdiel w urozeni mezi gednu a mezii druhu; a czasto dieti nepodobni bywagi k swym otczom. Czoz na czlowieku dobreho gest,42) od pana boha gest, a tomu 43) sie s swu zembu wen vſſage 44) porucziem, a tent zgedna, czoz memu pokogi a memu 45) spaseni hodne bude. po- niewadz wam sie pak libi, iat zenu poymu a wassy prosbu a zadost (154 a) naplnim. tot wam dobru wieru slibugi. Ale gednoho 46) chczy od was, abysste mi slibili a zdrzeli: kteru ia koli 47) sobie zenu 48) zwolim, abysste49) gi wssiczkni w czest50) mieli, aby zadny 51) proti tomu ne- mluwil: iat sobie sam zwoliti chczy,52) a ta53) ma wam byti,54) iako by rzimskeho krale dezera byla, a wassi pani35) bude.“ Slibie 56) gemu to wssiczkni a radi57) a sotnie mohu 58) doczekati toho czasu, kdy 59) by sie ta swatba dokonala a s tiem sie 60) rozeydu. A tak 61) margrabie poruczy swym sluzebnikom, aby prziprawili, czo by k swatbie bylo potrzebie a na ktery den, a byla gest odtak 62) 64) nedaleko gedna weska mala chudych lidi, a tu 63) byl geden z nich 66) naychudssy czlowiek gmenem“5) Janikola. Ten miel gednu dczeru gmenem Grizeldis dosti 67) pieknu a cztnych 63) mrawuow. Ta gest 69) v welike chudobie zchowana, a s) newieducz70) o zadne?1) zle rozkossy ale magiczy mysl muzsku a ostaruznu, w swem panenskem srdczy skrytu swemu staremu otczy posluchagicz 72) k geho potrziebie v welike lascze geho oweczky73) pasla a prziesliczy 74) sie ziwila, druhdy 75) gemu zeliczka nawarzila, a sprostne krmiczky prziprawowala a wsseczku geho potrziebu"6) gednala. na tu pannu margrabie Walterus často?7) wzdy?8) gezdie wzhledassie?9) czistu mysli gegi80) (154 b) obyczege 35) bogieme 36) at by 37) tu prosbu Walterus ten gisty margrabie hnu sebu 38) cehoz 39) sem sie wzdycky swu swobodu kterazto w manzelstwu 40) potřebie 41) add. ia 42) add. to wsseczko 40) tomut ia 44) y s swu zenitbu w niebo doufage 45) k memu 46) gednomu 47) kteruzkoli ya 43) za manželku 49) abyste 50) w po- ctiwosti 51) add. potom 52) iat chey sobie sam manželku zwoliti 53) tat 34) add. mila 55) wasit pani sluti 56) i slibichu 57) add. a weseli 58) mohli 59) kdyz 60) add. pryč 61) add. Walterus ten 62) odtawad 63) a w te wesce *) om. z nich 65) naychuzši z tiech lidi člowiek, gemužto řiekachu gmeno 66) dcerku swu 67) welmi 68) po- ctiwych welmi 69) gesti byla 70) newieducy 71) nizadne 72) „posluhugic 73) owcicky geho 74) kudelku 75) praem. a.76) potřebu gemu 17) nad c jest jakási klička 78) tudy (79 wzhledal 80) gegie
48 — bogimy,35) by 36) tebe smrt nezassla a my bychom bez diedicze ostali“. Tu prosbu hnul sie margrabina milosty37) geho mysl y die k nim: „Przietele! nutite mie k tomu, gehoz 38) sem na mysli nikdy nemiel, a radowal sem sie s swu swobodu, genz w manzelstwi 39) rziedka gest Awssak chczy po wassie wuoli vcziniti, ale starati sie wam nebude trzeba 40), kteru bych41) pogieti miel, iat sie sam tiem starati chczy, kteraky gesti rozdiel w urozeni mezi gednu a mezii druhu; a czasto dieti nepodobni bywagi k swym otczom. Czoz na czlowieku dobreho gest,42) od pana boha gest, a tomu 43) sie s swu zembu wen vſſage 44) porucziem, a tent zgedna, czoz memu pokogi a memu 45) spaseni hodne bude. po- niewadz wam sie pak libi, iat zenu poymu a wassy prosbu a zadost (154 a) naplnim. tot wam dobru wieru slibugi. Ale gednoho 46) chczy od was, abysste mi slibili a zdrzeli: kteru ia koli 47) sobie zenu 48) zwolim, abysste49) gi wssiczkni w czest50) mieli, aby zadny 51) proti tomu ne- mluwil: iat sobie sam zwoliti chczy,52) a ta53) ma wam byti,54) iako by rzimskeho krale dezera byla, a wassi pani35) bude.“ Slibie 56) gemu to wssiczkni a radi57) a sotnie mohu 58) doczekati toho czasu, kdy 59) by sie ta swatba dokonala a s tiem sie 60) rozeydu. A tak 61) margrabie poruczy swym sluzebnikom, aby prziprawili, czo by k swatbie bylo potrzebie a na ktery den, a byla gest odtak 62) 64) nedaleko gedna weska mala chudych lidi, a tu 63) byl geden z nich 66) naychudssy czlowiek gmenem“5) Janikola. Ten miel gednu dczeru gmenem Grizeldis dosti 67) pieknu a cztnych 63) mrawuow. Ta gest 69) v welike chudobie zchowana, a s) newieducz70) o zadne?1) zle rozkossy ale magiczy mysl muzsku a ostaruznu, w swem panenskem srdczy skrytu swemu staremu otczy posluchagicz 72) k geho potrziebie v welike lascze geho oweczky73) pasla a prziesliczy 74) sie ziwila, druhdy 75) gemu zeliczka nawarzila, a sprostne krmiczky prziprawowala a wsseczku geho potrziebu"6) gednala. na tu pannu margrabie Walterus často?7) wzdy?8) gezdie wzhledassie?9) czistu mysli gegi80) (154 b) obyczege 35) bogieme 36) at by 37) tu prosbu Walterus ten gisty margrabie hnu sebu 38) cehoz 39) sem sie wzdycky swu swobodu kterazto w manzelstwu 40) potřebie 41) add. ia 42) add. to wsseczko 40) tomut ia 44) y s swu zenitbu w niebo doufage 45) k memu 46) gednomu 47) kteruzkoli ya 43) za manželku 49) abyste 50) w po- ctiwosti 51) add. potom 52) iat chey sobie sam manželku zwoliti 53) tat 34) add. mila 55) wasit pani sluti 56) i slibichu 57) add. a weseli 58) mohli 59) kdyz 60) add. pryč 61) add. Walterus ten 62) odtawad 63) a w te wesce *) om. z nich 65) naychuzši z tiech lidi člowiek, gemužto řiekachu gmeno 66) dcerku swu 67) welmi 68) po- ctiwych welmi 69) gesti byla 70) newieducy 71) nizadne 72) „posluhugic 73) owcicky geho 74) kudelku 75) praem. a.76) potřebu gemu 17) nad c jest jakási klička 78) tudy (79 wzhledal 80) gegie
Strana 49
— 49 — a cztnosti znamenage ana mysli miel, acz by se kdy chtiel zeniti, ze by 81) zadne gine82) pogeti nechtiel 83) nezli gi. za tiem czas 84) przigide od margrabie vstaweny swatby, ale zadny 85) newiediel odkad 86) by 87) newiesta przi- gieti miela, a on za tiem prsteny prziprawuge, zlate koruny, pasy, rucho drahe. a tak przigide ten den, zie se miel skladati,88) a nicz neslysseti o zadne newieste, a kazdy sie nemoze nadiwiti,89) a giz czas byl obied- wati a dwor wessken byl82) welmi?0) prziprawen. a tak margrabie przi- prawiw se, wigide iako proti swe newiestie a druzina wssecka91) s nim a pani vrozenych,"2) y gedu23) k te drzewe rzeczene wescze. a ta panna Grizeldis nicz newieducz, czo o nie margrabie mysli, nesuczy wodu z daleka z studnicze34) w dom sweho otcze, w ty czasy25) wchazesse chtiecz?6) yhned take s gynymi diewkami 97) s 82) swymi to- warzisskami proti tee nowe newiestie wigiti. a tak margrabie vzrzew gi y 82) zawola gie y otaza gie, kde by gegi otecz byl.28) a 82) ona pokornie odpowiedie, zie doma.93) y die gie margrabie: „kaz gemv ke mnie. A kdyz k niemu wygide, vgem gey za ruku, odweda sie s nim y die gemu: „Janikola! wiem, ze milugess mie, a ia 100) wiem, zes 101) czlowiek wierny, a mnim,102) ze to wssie sy hotow vcziniti,103) czo mnie 104) gest libo. Tiezi tebe iakoz mie za pana mass, chczessli mie za zetie mieti a chczessli mi swu dezeru 105) dati.“ lekl se te (155 a) rzieczy ten stary 106) Janikola, welikym diwem 107) stal iako omameny. Tak potom przissed sam k sobie y die: „Zadne108) kniezie! czo 109) gest twe milosti libo, tot ia wzdii mam vcziniti.“ y die gemu margrabie: „Poydem sami do chalupy, at gie 110) z niekterych wieczy otiezi.“ A tak weyducze tam, ona sie welmi lekne y prziwita 111) takeho 112) hostie, y pocze s nim 113) mluwiti a rzka: „twemv otczi sie libi y mnie tudiez, aby ty ma zena 114) byla y mnim, 102) zie sie y tobie libiti ma. Ale tiezi tebe, kdyz sie giz to stane, chczessli to wsse vcziniti, czoz 45) mnie libo bude a czoz 115) s tebu kdy vczinim, aby to twa wole byla.“ Vslyssavssi to Gryzeldis gie 116) sie tomu welmi diwiti y odpowiedie pokornie a rzkuczy: „Ja 100) wiem milij pane, zie te czti hodna negsem. A gestli zie to twa milost raczi vcziniti, iat neuczinim nikdy ani pomyslim, czo by proti twe 81) aby 82) om. 33) nepoial 81) ad. prigide 85) nizadny 86) odkawad 87) add. ta 88) rozkladati 89) nemože se tomu nadiwiti 9°) welebnie 91) nad c jest klička 92) om. a p. uroz. 93) gidechu 94) z daleke studnice 95) add. w dom 96) chtiecy 97) diewe- čkami 98) gest gegie otec 99) add. gest 100) iat 101) ze gsy 102) v mus. rkp. před tím psáno wiem, potom přeškrtnuto; křiž. mam za to 103) wse včiniš 1°4) cozt mi 105) dcerku 106) ten gisty stary člowiek 107) diwenim 108) přepoctiwe 109) cokoli 110) add. před tebu 111) a ona se přewelmi lekne z přistie 112) takoweho 113) s ni 114) mu manzelku 115) coz 116) poce
— 49 — a cztnosti znamenage ana mysli miel, acz by se kdy chtiel zeniti, ze by 81) zadne gine82) pogeti nechtiel 83) nezli gi. za tiem czas 84) przigide od margrabie vstaweny swatby, ale zadny 85) newiediel odkad 86) by 87) newiesta przi- gieti miela, a on za tiem prsteny prziprawuge, zlate koruny, pasy, rucho drahe. a tak przigide ten den, zie se miel skladati,88) a nicz neslysseti o zadne newieste, a kazdy sie nemoze nadiwiti,89) a giz czas byl obied- wati a dwor wessken byl82) welmi?0) prziprawen. a tak margrabie przi- prawiw se, wigide iako proti swe newiestie a druzina wssecka91) s nim a pani vrozenych,"2) y gedu23) k te drzewe rzeczene wescze. a ta panna Grizeldis nicz newieducz, czo o nie margrabie mysli, nesuczy wodu z daleka z studnicze34) w dom sweho otcze, w ty czasy25) wchazesse chtiecz?6) yhned take s gynymi diewkami 97) s 82) swymi to- warzisskami proti tee nowe newiestie wigiti. a tak margrabie vzrzew gi y 82) zawola gie y otaza gie, kde by gegi otecz byl.28) a 82) ona pokornie odpowiedie, zie doma.93) y die gie margrabie: „kaz gemv ke mnie. A kdyz k niemu wygide, vgem gey za ruku, odweda sie s nim y die gemu: „Janikola! wiem, ze milugess mie, a ia 100) wiem, zes 101) czlowiek wierny, a mnim,102) ze to wssie sy hotow vcziniti,103) czo mnie 104) gest libo. Tiezi tebe iakoz mie za pana mass, chczessli mie za zetie mieti a chczessli mi swu dezeru 105) dati.“ lekl se te (155 a) rzieczy ten stary 106) Janikola, welikym diwem 107) stal iako omameny. Tak potom przissed sam k sobie y die: „Zadne108) kniezie! czo 109) gest twe milosti libo, tot ia wzdii mam vcziniti.“ y die gemu margrabie: „Poydem sami do chalupy, at gie 110) z niekterych wieczy otiezi.“ A tak weyducze tam, ona sie welmi lekne y prziwita 111) takeho 112) hostie, y pocze s nim 113) mluwiti a rzka: „twemv otczi sie libi y mnie tudiez, aby ty ma zena 114) byla y mnim, 102) zie sie y tobie libiti ma. Ale tiezi tebe, kdyz sie giz to stane, chczessli to wsse vcziniti, czoz 45) mnie libo bude a czoz 115) s tebu kdy vczinim, aby to twa wole byla.“ Vslyssavssi to Gryzeldis gie 116) sie tomu welmi diwiti y odpowiedie pokornie a rzkuczy: „Ja 100) wiem milij pane, zie te czti hodna negsem. A gestli zie to twa milost raczi vcziniti, iat neuczinim nikdy ani pomyslim, czo by proti twe 81) aby 82) om. 33) nepoial 81) ad. prigide 85) nizadny 86) odkawad 87) add. ta 88) rozkladati 89) nemože se tomu nadiwiti 9°) welebnie 91) nad c jest klička 92) om. a p. uroz. 93) gidechu 94) z daleke studnice 95) add. w dom 96) chtiecy 97) diewe- čkami 98) gest gegie otec 99) add. gest 100) iat 101) ze gsy 102) v mus. rkp. před tím psáno wiem, potom přeškrtnuto; křiž. mam za to 103) wse včiniš 1°4) cozt mi 105) dcerku 106) ten gisty stary člowiek 107) diwenim 108) přepoctiwe 109) cokoli 110) add. před tebu 111) a ona se přewelmi lekne z přistie 112) takoweho 113) s ni 114) mu manzelku 115) coz 116) poce
Strana 50
50 — wuoli bylo, a coz?1) se mnu vcziniss, by mie y 117) vmorzyl, chczyt rada trpieti.“ Odpowiedie margrabie a die: „dostit gest“ a tu 118) przied domkem!19) druzina byla82) wssecka91) a hluk weliký stogiechu diwieczie sie, czo tam 120) margrabie czini, a tak wywedl gi 121) ke wssemu lidu y die „Ay tot ma zena 122) gest! tot wasse pani gest! tuto cztiete! tuto milugte ! A gsemli ya wam mil, budtez na ni wssiczkni laskawi.“ A tak 123) kazal 124) s nie wssecko gegie rucho swleczy a kaza gi w krasne rucho nowe obleczy. a to yhned vczinichu: Vrozene panie obklicziwssie gi a gegie wlasy a hlawu korunu 125) ozdobichu z perel vdielanu. Tak zie gi lide sotnie 126) poznachu. A margrabie wzdiegie gi na gegi ruku zlaty prsten a wsadi gi na biely kon s weliku czti, 127) se wssim lidem gi powede az na swu sien a tu s ni swatbu miel a ten 128) den slawili su 129) v wsselike 130) (155 b) radosti. Potom taky131) dar dal pan buoh tee chude 132) newiestie, zie wssemu lidu sie libila we wssech cztnostech, 133) sslechetnych obyczegich, iakoby iak ziwa na cziesarzowie dworzie odchowana byla; tak ze mnozii by ona Janiko- lowa dczera byla, wierziti nechtieli, tak gest byla mudrych a ochotnych rzeczy ke wssem, zie wssickni na ni laskawi byli, a z gynych wlasti zeny y muže 134) gi widieti zadali. A tak sie tomu margrabi zemba 135) zdarzila, zie w domv swem plneho pokoge poziwal a ze wnitrz ode wssech miel weliku k sobie lasku, proto zie gemu pan buoh tak cztnu 126) a mudru zenu 137) zgednal. neb ta gista Grizeldis netoliko domaczie hospo- darstwie ale y wnie, kdyz margrabie doma nebyl,138) po wsse zemi mier a pokog gednala, mudre odpowiedi dawala, sprawedliwie sudila, tak zie wssiczkni za to mieli zie k gich spaseni ta zena gest poslana od boha. 139) Ne mnoho czasow vgde, 140) tiehotna byla, a 141) porodi dezeru, 105) acz by byla radiegie 142) syna miela a tiem vtiessila netoliko muze sweho, ale wsseczku 143) zemi. A kdyz giž bylo dietie to odsazeno,144) chtie margrabie 145) swe zeny zkusyti. zawolaw gie same 83) do komory y die k ni: „Ma mila Grizeldis! ty wiess, kterak sy nayprw do meho domu przissla, wiez zie sy mi welmi mila, ale mym panom a zemanom ne tak zwlasstie 146) iakz sy poczala 147) dieti nosyti a zda sie gim protiwnu 148) poddanu byti sedlske zenie. Protoz ia ch- (156 a) tie gie sobie 149) zachowati, musym s tiem dietetem vcziniti, ne což mnie 117) pak 118) tu 119) domem 120) tomu co tam 121) wywed gi wen 122) manželka 123) ad. yhned 124) prikaza 125) add. drahu 126) prawie 127) poctiwosti 128) ad. cely 129) strawichu 130) welike 131) takowy 132) giste 133) we wsie ctností a w 134) a mužie 135) zenitba 136) poctiwu 137) manželku 138) nebylo 139) od pana boha gest poslana 140) pominu, až 141) y 142) radieysi 143) ale y wsechnu 144) odchowano 145) add. Walterus 146) add. giz 147 počala 148 protiwno149) y protoz chtie ia sobie ge
50 — wuoli bylo, a coz?1) se mnu vcziniss, by mie y 117) vmorzyl, chczyt rada trpieti.“ Odpowiedie margrabie a die: „dostit gest“ a tu 118) przied domkem!19) druzina byla82) wssecka91) a hluk weliký stogiechu diwieczie sie, czo tam 120) margrabie czini, a tak wywedl gi 121) ke wssemu lidu y die „Ay tot ma zena 122) gest! tot wasse pani gest! tuto cztiete! tuto milugte ! A gsemli ya wam mil, budtez na ni wssiczkni laskawi.“ A tak 123) kazal 124) s nie wssecko gegie rucho swleczy a kaza gi w krasne rucho nowe obleczy. a to yhned vczinichu: Vrozene panie obklicziwssie gi a gegie wlasy a hlawu korunu 125) ozdobichu z perel vdielanu. Tak zie gi lide sotnie 126) poznachu. A margrabie wzdiegie gi na gegi ruku zlaty prsten a wsadi gi na biely kon s weliku czti, 127) se wssim lidem gi powede az na swu sien a tu s ni swatbu miel a ten 128) den slawili su 129) v wsselike 130) (155 b) radosti. Potom taky131) dar dal pan buoh tee chude 132) newiestie, zie wssemu lidu sie libila we wssech cztnostech, 133) sslechetnych obyczegich, iakoby iak ziwa na cziesarzowie dworzie odchowana byla; tak ze mnozii by ona Janiko- lowa dczera byla, wierziti nechtieli, tak gest byla mudrych a ochotnych rzeczy ke wssem, zie wssickni na ni laskawi byli, a z gynych wlasti zeny y muže 134) gi widieti zadali. A tak sie tomu margrabi zemba 135) zdarzila, zie w domv swem plneho pokoge poziwal a ze wnitrz ode wssech miel weliku k sobie lasku, proto zie gemu pan buoh tak cztnu 126) a mudru zenu 137) zgednal. neb ta gista Grizeldis netoliko domaczie hospo- darstwie ale y wnie, kdyz margrabie doma nebyl,138) po wsse zemi mier a pokog gednala, mudre odpowiedi dawala, sprawedliwie sudila, tak zie wssiczkni za to mieli zie k gich spaseni ta zena gest poslana od boha. 139) Ne mnoho czasow vgde, 140) tiehotna byla, a 141) porodi dezeru, 105) acz by byla radiegie 142) syna miela a tiem vtiessila netoliko muze sweho, ale wsseczku 143) zemi. A kdyz giž bylo dietie to odsazeno,144) chtie margrabie 145) swe zeny zkusyti. zawolaw gie same 83) do komory y die k ni: „Ma mila Grizeldis! ty wiess, kterak sy nayprw do meho domu przissla, wiez zie sy mi welmi mila, ale mym panom a zemanom ne tak zwlasstie 146) iakz sy poczala 147) dieti nosyti a zda sie gim protiwnu 148) poddanu byti sedlske zenie. Protoz ia ch- (156 a) tie gie sobie 149) zachowati, musym s tiem dietetem vcziniti, ne což mnie 117) pak 118) tu 119) domem 120) tomu co tam 121) wywed gi wen 122) manželka 123) ad. yhned 124) prikaza 125) add. drahu 126) prawie 127) poctiwosti 128) ad. cely 129) strawichu 130) welike 131) takowy 132) giste 133) we wsie ctností a w 134) a mužie 135) zenitba 136) poctiwu 137) manželku 138) nebylo 139) od pana boha gest poslana 140) pominu, až 141) y 142) radieysi 143) ale y wsechnu 144) odchowano 145) add. Walterus 146) add. giz 147 počala 148 protiwno149) y protoz chtie ia sobie ge
Strana 51
51 — libo,150) ale czo gim.151) ale bez tweho wiedomie nechczy toho vcziniti. Protoz przietrp to mile a ne budt 152) to tiezko, czo 153) s tiem 154) díetetem vczinim, iakoz sy mi slibila, kdyz sem tie nayprw pogimal.“ vslyssawssy to Grizeldis ani 155) ktereho hnutie vkazala y die k niemu: „pane milij, sy 156) pan moy, a ya y tato dezera twogi 157) sme ; z twych wieczy vczin, czoz racziss; czoz sie tobie koli libi, tot sie y mnie libiti ma, neb 158) sem to na srdczy swem vtwrdila, že nicz nezadam mieti, a nicz ne zelem 159) ztratiti, nez 160) tie.“ Wesel biesse margrabie tu odpowiedi a nedaw na sobie znati 161) smuten odgide. Potom w noczy 162) poslal sweho wierneho sluzebnika, gemuz 163) pilne swe wieczy po- ruczowal, a ten wssed k nie w noczy y die gi:82) „Mila pani; nemieg1 61) mi za zle, nebt 158) musym vdielati,165) czozt mi muoy pan weli; kazalt mi gest toto 166) dietie wzeti a vcziniti s nim 167) a w tom slowie zalkne sie 168) zalosti, zie nedopowiedie ostatka 169) A ta dobra Gryzeldis widuczy, zie sie nocznie wieczy tak taynie diegi, gynemu vrozumieti 170) nemohla, nez ze to dietie vtraczeno ma byti. A tak ani ktere sylzy wypusti ani ktereho wzdichanie. A wzemssy to dietie 171) wzezrze na nie a 141) polibi gie, polibiwssii 172) y da tomu sluzebniku 173) rzkuczy 174): „na uczin,175) czozt gest 176) twog pan rozkazal,177) nez za tot tebe prosym, aby ho 178) zwierz nesniedla ani ptaczy, leczby ginak bylo při- kazano.“ A ten ssed k margrabi powiedie gemu wssie,179) kterak sie gemu 82) stalo a kterak sie geho zena miela a kterak mluwila; a to geho srdczem (159 b) welmi hnulo.180) Awssak proto neodpustil 181) swe mysly, zie chtiel182) tiem y ginym pokusyti 183) y przikazal 184) tomu sluzebniku, aby to dietie obina dobrže w czyste ruchy wlozil na kratke howadko y przinesl gieho sestrzie do Bononie, gešto tu niekterakeho hrabi poyala, Aby ge gi83) poruczil, aby gie 82) se wssi pilnosti 185) od- chowala a cztnostem vczila a zwlasstie, aby zadnemu neprawila, czie gest dezera. Za tiem 186) margrabie czasto pocze wzhledati na twarz swe zeny a znamenati nemohl, zdaby 187) pro tu wiecz w czem sie 82) promienila Ana y w rzieczy188) y w twarzi y w ochotnosti prawie tez 130) add. gest 151) ginym 152) nebudiz tobie 153)add. ia 154) tiemto 155) se zarmutila ani 156) ty gsy 157) dcerka twogit 158) nebot 159) žadam 169) nezli 161) znamenati 162) te nocy 163) gemuzto 164) nemiegz 163) to vciniti 166) swe 167) add. co budu chtieti 168) se zalknu 160) neodpowiedie (sic) ostatka 170) rozomieti 171) dietiatko 172) add. a znamenavši ge znamenim swateho křiže 173) služebnikowi 174) řkuc 115) vciniz 176) gesti tobie 117) kazal 178) geho 179) wseczko 18°) a tiem srdczem welmi geho hnula 181) neodstupil 132) gie 183) add. smiel a take uciniti to chtiel 181) prikaza 185) to dietiatko 186) add. Walterus 131) zdali by se 183) om. y w r.
51 — libo,150) ale czo gim.151) ale bez tweho wiedomie nechczy toho vcziniti. Protoz przietrp to mile a ne budt 152) to tiezko, czo 153) s tiem 154) díetetem vczinim, iakoz sy mi slibila, kdyz sem tie nayprw pogimal.“ vslyssawssy to Grizeldis ani 155) ktereho hnutie vkazala y die k niemu: „pane milij, sy 156) pan moy, a ya y tato dezera twogi 157) sme ; z twych wieczy vczin, czoz racziss; czoz sie tobie koli libi, tot sie y mnie libiti ma, neb 158) sem to na srdczy swem vtwrdila, že nicz nezadam mieti, a nicz ne zelem 159) ztratiti, nez 160) tie.“ Wesel biesse margrabie tu odpowiedi a nedaw na sobie znati 161) smuten odgide. Potom w noczy 162) poslal sweho wierneho sluzebnika, gemuz 163) pilne swe wieczy po- ruczowal, a ten wssed k nie w noczy y die gi:82) „Mila pani; nemieg1 61) mi za zle, nebt 158) musym vdielati,165) czozt mi muoy pan weli; kazalt mi gest toto 166) dietie wzeti a vcziniti s nim 167) a w tom slowie zalkne sie 168) zalosti, zie nedopowiedie ostatka 169) A ta dobra Gryzeldis widuczy, zie sie nocznie wieczy tak taynie diegi, gynemu vrozumieti 170) nemohla, nez ze to dietie vtraczeno ma byti. A tak ani ktere sylzy wypusti ani ktereho wzdichanie. A wzemssy to dietie 171) wzezrze na nie a 141) polibi gie, polibiwssii 172) y da tomu sluzebniku 173) rzkuczy 174): „na uczin,175) czozt gest 176) twog pan rozkazal,177) nez za tot tebe prosym, aby ho 178) zwierz nesniedla ani ptaczy, leczby ginak bylo při- kazano.“ A ten ssed k margrabi powiedie gemu wssie,179) kterak sie gemu 82) stalo a kterak sie geho zena miela a kterak mluwila; a to geho srdczem (159 b) welmi hnulo.180) Awssak proto neodpustil 181) swe mysly, zie chtiel182) tiem y ginym pokusyti 183) y przikazal 184) tomu sluzebniku, aby to dietie obina dobrže w czyste ruchy wlozil na kratke howadko y przinesl gieho sestrzie do Bononie, gešto tu niekterakeho hrabi poyala, Aby ge gi83) poruczil, aby gie 82) se wssi pilnosti 185) od- chowala a cztnostem vczila a zwlasstie, aby zadnemu neprawila, czie gest dezera. Za tiem 186) margrabie czasto pocze wzhledati na twarz swe zeny a znamenati nemohl, zdaby 187) pro tu wiecz w czem sie 82) promienila Ana y w rzieczy188) y w twarzi y w ochotnosti prawie tez 130) add. gest 151) ginym 152) nebudiz tobie 153)add. ia 154) tiemto 155) se zarmutila ani 156) ty gsy 157) dcerka twogit 158) nebot 159) žadam 169) nezli 161) znamenati 162) te nocy 163) gemuzto 164) nemiegz 163) to vciniti 166) swe 167) add. co budu chtieti 168) se zalknu 160) neodpowiedie (sic) ostatka 170) rozomieti 171) dietiatko 172) add. a znamenavši ge znamenim swateho křiže 173) služebnikowi 174) řkuc 115) vciniz 176) gesti tobie 117) kazal 178) geho 179) wseczko 18°) a tiem srdczem welmi geho hnula 181) neodstupil 132) gie 183) add. smiel a take uciniti to chtiel 181) prikaza 185) to dietiatko 186) add. Walterus 131) zdali by se 183) om. y w r.
Strana 52
— 52 — byla iako189) drziewe, zadne190) zmienky o dezerzi 191) nikdy 83) nevczi- nila a zadneho zamutka92) neukazala. A tak w tom minuchu cztyrzi leta A ta margrabina 193) opiet tiehotna byla a 141) porodi syna welmi 191) krasneho y vczini 95) tiem radost y swemu muzi y wssem ginym. a když tomu dietieti minuchu letie dwie, opiet margrabie chtie swe zeny po- kusyti y die gi: „mila zeno! iakoz 196) sem drziewe prawil, zie zemane mogi welmi repczi, zie sem ia tie poial a czasto mluwie rzkucze 187) „gizt ma syna, tenli Janikolo-wnuk ma nassym panem byti, kdyz nass margrabie vmrze“ a takowych rzieczy mnoho. A ia abych gie vkogil, musym s tiem dietietem 198) vcziniti, iakoz sem se dezeru 199) vczinil. nebudt to tiezko“. 200) k te rzieczy odpowiedieti 201) (sic) Grizeldis y 33) die: 83) „iakoz sem rzekla drziewe y 202) nynie prawim, ya pane moy nemohu gineho chtieti neb nechtieti, nez czoz ty chczess, a nicz203) gineho83) s tiemi dietmi nez praczy mam. (157 a) tys gich y moy pan! vczin z sweho, czot sie tobie libi. neb iakoz sem do tweho domu wessla, iakozt204) sem swe rucho swlekla, tak 205) y swe wuole odpadla, a coz91) ty chcess, to206) ia chczy, abych mohla prwe 83) twu woli 207) wiedieti nez208) ty. czo chcess drzewe 209) bych to vczinila, nez by 210) czo poczal, a gestli twa wuole at 211) bych ihned vmrzela, nebudut tomu odporna 212) anit 213) sie smrt bude rownati nassemu milowan(i).“ A tak vslyssaw margrabie swe zeny 214) taku wieru a vstawicznost,215) diwil sie gest welmi a smuten odgide.216) Potom Walterus margrabie zawolaw tehoz 217) sluzebnika iako prwe y poruczi gemv, aby toz 218) o synu vczinil iako drziewe 209) o dczierzi A on przissed w noczy k markrabine,219) wele sobie syna dati vmluwage sie, zie musy sweho pana przikazanie veziniti A ona mile nan dluho83) pohlediewssy a gey libawssy, zadneho 220) znamenie truchlosti neukazawssi,221) da gey tomu sluzebniku, a proseczy geho aby ho 83) nedal ptaczstwu nebo 222) lite 83) zwierzi sniesti. a to wssie powiedie sluzebnik panu swemu, genz sie welmi 194) diwil tee zenske syle, aby 223) ge byl tak dobrzie neznal,224) zie welmi swe dieti milo- wala, mohl by byl domnienie mieti, zie by to z ukrutnosti srdce 31) po- 189) add. kdy 190) nizadne 191) o dceři 192) nizadneho zamutku 193) markrabina 194) přewelmi 195) včiniwši 196) yakožt 197) mi a řkuc 198) s tiemto synem 199) y se dcerku 200) nerodiz sobie w tom styskati 201) odpowiedie 202) praem. tež 203) ani 204) yakoz 205) add. sem 206) tot y 207) add. prawie 208) nezli 209) prwe 210) add. ty 211) a 212) radat umru 213) aniz 214) om. své ženy 215) add. swe zeny 216) od nie gide 217) toho 21s) tež y 219) k markrabiney 22°) nizadneho 221) add. pozehna gey znamenim swateho krize y 222) ptakom geho ani 223) a kdyby 221) dřiewe neznal dobře
— 52 — byla iako189) drziewe, zadne190) zmienky o dezerzi 191) nikdy 83) nevczi- nila a zadneho zamutka92) neukazala. A tak w tom minuchu cztyrzi leta A ta margrabina 193) opiet tiehotna byla a 141) porodi syna welmi 191) krasneho y vczini 95) tiem radost y swemu muzi y wssem ginym. a když tomu dietieti minuchu letie dwie, opiet margrabie chtie swe zeny po- kusyti y die gi: „mila zeno! iakoz 196) sem drziewe prawil, zie zemane mogi welmi repczi, zie sem ia tie poial a czasto mluwie rzkucze 187) „gizt ma syna, tenli Janikolo-wnuk ma nassym panem byti, kdyz nass margrabie vmrze“ a takowych rzieczy mnoho. A ia abych gie vkogil, musym s tiem dietietem 198) vcziniti, iakoz sem se dezeru 199) vczinil. nebudt to tiezko“. 200) k te rzieczy odpowiedieti 201) (sic) Grizeldis y 33) die: 83) „iakoz sem rzekla drziewe y 202) nynie prawim, ya pane moy nemohu gineho chtieti neb nechtieti, nez czoz ty chczess, a nicz203) gineho83) s tiemi dietmi nez praczy mam. (157 a) tys gich y moy pan! vczin z sweho, czot sie tobie libi. neb iakoz sem do tweho domu wessla, iakozt204) sem swe rucho swlekla, tak 205) y swe wuole odpadla, a coz91) ty chcess, to206) ia chczy, abych mohla prwe 83) twu woli 207) wiedieti nez208) ty. czo chcess drzewe 209) bych to vczinila, nez by 210) czo poczal, a gestli twa wuole at 211) bych ihned vmrzela, nebudut tomu odporna 212) anit 213) sie smrt bude rownati nassemu milowan(i).“ A tak vslyssaw margrabie swe zeny 214) taku wieru a vstawicznost,215) diwil sie gest welmi a smuten odgide.216) Potom Walterus margrabie zawolaw tehoz 217) sluzebnika iako prwe y poruczi gemv, aby toz 218) o synu vczinil iako drziewe 209) o dczierzi A on przissed w noczy k markrabine,219) wele sobie syna dati vmluwage sie, zie musy sweho pana przikazanie veziniti A ona mile nan dluho83) pohlediewssy a gey libawssy, zadneho 220) znamenie truchlosti neukazawssi,221) da gey tomu sluzebniku, a proseczy geho aby ho 83) nedal ptaczstwu nebo 222) lite 83) zwierzi sniesti. a to wssie powiedie sluzebnik panu swemu, genz sie welmi 194) diwil tee zenske syle, aby 223) ge byl tak dobrzie neznal,224) zie welmi swe dieti milo- wala, mohl by byl domnienie mieti, zie by to z ukrutnosti srdce 31) po- 189) add. kdy 190) nizadne 191) o dceři 192) nizadneho zamutku 193) markrabina 194) přewelmi 195) včiniwši 196) yakožt 197) mi a řkuc 198) s tiemto synem 199) y se dcerku 200) nerodiz sobie w tom styskati 201) odpowiedie 202) praem. tež 203) ani 204) yakoz 205) add. sem 206) tot y 207) add. prawie 208) nezli 209) prwe 210) add. ty 211) a 212) radat umru 213) aniz 214) om. své ženy 215) add. swe zeny 216) od nie gide 217) toho 21s) tež y 219) k markrabiney 22°) nizadneho 221) add. pozehna gey znamenim swateho krize y 222) ptakom geho ani 223) a kdyby 221) dřiewe neznal dobře
Strana 53
53 — chazelo. Ale nicz gest nemilowala nez sweho muze.225) tak 226) Przikaza to dietie nesti do Bononie k swe sestrzie iako y prwe 227) A mielo by s prawem toho pokussenie dosti byti, z niehož by na swe zenie taku wieru?28) (157 b) shledal, ale gesstie wzdy patrzil pilnie a 82) zname- nal,229) zdali by sie w czem proti niemu promienila,230) a nemohl toho w niczemz znamenati, nez ze gest gemu byla231) ochotnieyssi nez drziewe y wiernieyssi y sluzebnieyssi, 232) tak ze gedna wuole byla 233) obogich. Potom pak 234) pocze o margrabowi 235) nedobra 236) powiest giti 237) mezy lidmi,238) zie by zelel, zie by kdy tu zenu poial a ze gie proto gegie dieti zbiti 239) kazal, neb zadny 240) newiediel o tiech 237) dietech, kam 243) iakoz sie su sie dieli.241) a mezij tiem dwanadczte leto 242) przigde, dezera244) vrodila, gesstie245) wiecze tee dobre zeny zkusyti chtiesse.237) possle do rzima ku papezi po listy swe 246) posly, a ti mieli mezi lidmi roznesti, zie papez odpustil,243) aby odbuda prwnie zeny 248) gynu sobie poial. A ta powiest dogide tee cztne 249) zeny 237) Grizeldis, a ta se nemalo zamuti,250) ale zewnitrz toho neukazala czekagiczy, kterak to pogde a czo z nie vcziniti mieni, gemuz sie gest vplnie po- ruczila. za tiem margrabie 251) posla do Bononie k swe sestrzie, aby gemu geho dieti poslala, a tak wssudy bylo praweno, zie tu pannu ma mar- grabie Walterus pogieti a ze gegi bratr s ni 252) gede mladenecz wyteczny a w sedmem letie. A ona panna krasna a ss nimi druzyny dobre mnoho gede drahnie, a kdyz to zwiedie margrabie,251) zawolaw swe zeny 253) prziede wssemi (158 a) y die gi : „dostit sem giz miel vtiechy w twem254) 256 mälzelstwi255) na twe mrawy wiecze hledie nezli na urozenie, to což 258 sie gynym nelibi257) y mnie nehodi sie;237) mogi zemane tomu chtiegi A otecz swaty powolil mi,237) abych sobie gynu zenu poial. A tak259) giz na czestie gest. protoz budiz dobre mysli a postup teto. A to s sebu domuow nes czos przinesla.“ odpowiedie Gryzeldis a die : „moy mily pane! iat sem to wzdy 237) wiediela, zie mezij twu welebnosti a260) mu malosti zadneho 220) przirownanie nenie, a zet gsem nikdy hodna nebyla tweho manzelstwie a w tomto twem domu, w niemz gsy mie 225) gedine muze sweho 226) take 227) yakozto v prwnie 22s) wieru takowu 223) znamenage 23°) zprotiwila 231) gedine zet byla gemu 232) ochotnieysi a slu- zebnieyssi nezli driewe y take wiernieysi 233) add. geden vmysl 234) za tiem 235) mar- krabi 236) dobra (sic!) 237) om. 23s) add. byti 230) zmordowati 24°) nizadny 241) add.) a tak yakoz se wsem dobře libil, tak se tiemto činem wšem zohyzdil 242) leth 243 przigide 244) add. gemu 245) add. ten markrabie Walterus chtie 246) s listy swymi 241) add. aby mohl papez odpustiti a ge rozwesti a ze papez odpustil 248) swe man- zelky Gryzeldys 249) te poctiwe a slechetne 23°) ona se proto přewelmi zarmuti 251) add. Walterus 252) syn m. s ni 233) powola swe manzelky Gryzelidy 234) swem 253) nad a před l napsán oblouček 256) co 257) add. to se 258) chtie 259) tat 26°) add. mezy
53 — chazelo. Ale nicz gest nemilowala nez sweho muze.225) tak 226) Przikaza to dietie nesti do Bononie k swe sestrzie iako y prwe 227) A mielo by s prawem toho pokussenie dosti byti, z niehož by na swe zenie taku wieru?28) (157 b) shledal, ale gesstie wzdy patrzil pilnie a 82) zname- nal,229) zdali by sie w czem proti niemu promienila,230) a nemohl toho w niczemz znamenati, nez ze gest gemu byla231) ochotnieyssi nez drziewe y wiernieyssi y sluzebnieyssi, 232) tak ze gedna wuole byla 233) obogich. Potom pak 234) pocze o margrabowi 235) nedobra 236) powiest giti 237) mezy lidmi,238) zie by zelel, zie by kdy tu zenu poial a ze gie proto gegie dieti zbiti 239) kazal, neb zadny 240) newiediel o tiech 237) dietech, kam 243) iakoz sie su sie dieli.241) a mezij tiem dwanadczte leto 242) przigde, dezera244) vrodila, gesstie245) wiecze tee dobre zeny zkusyti chtiesse.237) possle do rzima ku papezi po listy swe 246) posly, a ti mieli mezi lidmi roznesti, zie papez odpustil,243) aby odbuda prwnie zeny 248) gynu sobie poial. A ta powiest dogide tee cztne 249) zeny 237) Grizeldis, a ta se nemalo zamuti,250) ale zewnitrz toho neukazala czekagiczy, kterak to pogde a czo z nie vcziniti mieni, gemuz sie gest vplnie po- ruczila. za tiem margrabie 251) posla do Bononie k swe sestrzie, aby gemu geho dieti poslala, a tak wssudy bylo praweno, zie tu pannu ma mar- grabie Walterus pogieti a ze gegi bratr s ni 252) gede mladenecz wyteczny a w sedmem letie. A ona panna krasna a ss nimi druzyny dobre mnoho gede drahnie, a kdyz to zwiedie margrabie,251) zawolaw swe zeny 253) prziede wssemi (158 a) y die gi : „dostit sem giz miel vtiechy w twem254) 256 mälzelstwi255) na twe mrawy wiecze hledie nezli na urozenie, to což 258 sie gynym nelibi257) y mnie nehodi sie;237) mogi zemane tomu chtiegi A otecz swaty powolil mi,237) abych sobie gynu zenu poial. A tak259) giz na czestie gest. protoz budiz dobre mysli a postup teto. A to s sebu domuow nes czos przinesla.“ odpowiedie Gryzeldis a die : „moy mily pane! iat sem to wzdy 237) wiediela, zie mezij twu welebnosti a260) mu malosti zadneho 220) przirownanie nenie, a zet gsem nikdy hodna nebyla tweho manzelstwie a w tomto twem domu, w niemz gsy mie 225) gedine muze sweho 226) take 227) yakozto v prwnie 22s) wieru takowu 223) znamenage 23°) zprotiwila 231) gedine zet byla gemu 232) ochotnieysi a slu- zebnieyssi nezli driewe y take wiernieysi 233) add. geden vmysl 234) za tiem 235) mar- krabi 236) dobra (sic!) 237) om. 23s) add. byti 230) zmordowati 24°) nizadny 241) add.) a tak yakoz se wsem dobře libil, tak se tiemto činem wšem zohyzdil 242) leth 243 przigide 244) add. gemu 245) add. ten markrabie Walterus chtie 246) s listy swymi 241) add. aby mohl papez odpustiti a ge rozwesti a ze papez odpustil 248) swe man- zelky Gryzeldys 249) te poctiwe a slechetne 23°) ona se proto přewelmi zarmuti 251) add. Walterus 252) syn m. s ni 233) powola swe manzelky Gryzelidy 234) swem 253) nad a před l napsán oblouček 256) co 257) add. to se 258) chtie 259) tat 26°) add. mezy
Strana 54
54 — pani vczinil, buoh mi swiedek gest,258) wzdy sem sie 261) swu mysli za diewku miela, a giz 262) czti a dobrodienie od twe milosti miela bez meho zasluzenie, z toho panu bohu a 141) tobie diekugi a giz s dobru mysli hotowa gsem k swemu otczi otgiti.263) A kdez 261) gsem 265) mladost ztrawila, tu take y starost dokonam a wdowu ostanu do swe smrti, bywssy tak welebneho muze zena.266) Ay nowe twe zenie 267) dobrowolnie postupugy,208) poniewadz sie tobie tak libi, A buoh dayt26w) aby ssczastnie 270) przissla. A iakoz mi 237) weliss, abych 211) to s sebu domow wzala, czo 272) sem przinesla, Nezapomnielat273) sem, zet sem w 234) sweho otce domu 238) doma we dwerzech swe rucho slozila 160 a w twe 275) sem sie oblekla. Aniz mi 276) gine wieno bylo, nez wiera a chudoba a todt swlaczem twe 277) rucho a tobie 275) ostawugi, a prsten genz279) sy mi dal y gini prstenowe,280) (158 b) iakoz 28 !) s mi dal, w komorziet gsu. Nahat sem wyssla z domu otcze sweho282) naha 283) sie zasie wratim.281) Gedine 285) mi sie zda nepodobne, by ten brzich,286) kteryz twe dieti nosyl, miel przied lidmi obnazen byti. prosym twe milosti, aby mi za me panenstwie, genz sem k tobie przi- nesla, gehoz 287) zassie nenesu,283) dal gednu kossyli, iakoz sem v tebe 286) niekdy twe zeni,290) przikryla.“ Giz miela, abych?89) mog brzich, sie margrabic nemohl231) od placzie sie 238) zdrzieti, slysse ty rzieczy a sotnie to slowo moze dorzieczi: „micy sobie tu kossyli,“ A 141) sse placze 292) od nie. a tak ta cztna 293) Gryzeldis swlekssi sie prziede wssemi osta 294) w gedine 295) kossyli, a bosyma nohama prostowlasa 226) wygide z toho margrabina domu a gide k swemv otczy. mlczieczy 299 A mnozii 297) gidechu, placzycze 298) a giegieho nesstiestie zelegicze. Ale ten starzecz gegi otecz lekage sie wzdy te swatby od poczatka a mage domnienie zie sie 237) niekdy tak stane, iakoz sie gest 300) stalo, a zie ge301) takowy czlowiek zawrze 302) gegi hrubu a chlu- patu sukni a zastaralu wzdy 303) doma chowal A kdyz by 237) sie dczy 304) k niemu wratila, oblecze gi w tu sukni, a tu byla s otczem sluzeczy gemu iako 305) drziewe niekoliko dni w pokorzie, tak že yzad- 261) zet semse wzdy 262) add. co sem 263) zase giti 264) kde 265) add. swu 266) welikeho pana manželku 267) manželce 268) add. sweho manzelstwie 269) dayz to mily pan buoh 27°) at by stiastnie k tobie 271) at bych 272) cozt 273) nezapo- menulat 274) v (= u) 215) add. rucho 216) mnie 217) tedt swlaczim swe 278) tobiet ge 219) ktery 280) add a gini klenotowe 281) yako 282) meho 283) nahat 284) nawratim 285) gedinet 286) ziwot 287) kterehozto 288) add. aby mi 289) aby 29°) manželky 291) To slyše od nie markrabie Walterus nemohl se 292) s plačem 293) poctiwa 294) y zostala 295) gedne 296) mlčec 297) add. po nie 298) plačic 299) želegic 300) gesti y 301) gi 302) psáno v křiž. rkp. „zawurže“ str. 264 303) add. kteruz 304) dcerka 303) add. y
54 — pani vczinil, buoh mi swiedek gest,258) wzdy sem sie 261) swu mysli za diewku miela, a giz 262) czti a dobrodienie od twe milosti miela bez meho zasluzenie, z toho panu bohu a 141) tobie diekugi a giz s dobru mysli hotowa gsem k swemu otczi otgiti.263) A kdez 261) gsem 265) mladost ztrawila, tu take y starost dokonam a wdowu ostanu do swe smrti, bywssy tak welebneho muze zena.266) Ay nowe twe zenie 267) dobrowolnie postupugy,208) poniewadz sie tobie tak libi, A buoh dayt26w) aby ssczastnie 270) przissla. A iakoz mi 237) weliss, abych 211) to s sebu domow wzala, czo 272) sem przinesla, Nezapomnielat273) sem, zet sem w 234) sweho otce domu 238) doma we dwerzech swe rucho slozila 160 a w twe 275) sem sie oblekla. Aniz mi 276) gine wieno bylo, nez wiera a chudoba a todt swlaczem twe 277) rucho a tobie 275) ostawugi, a prsten genz279) sy mi dal y gini prstenowe,280) (158 b) iakoz 28 !) s mi dal, w komorziet gsu. Nahat sem wyssla z domu otcze sweho282) naha 283) sie zasie wratim.281) Gedine 285) mi sie zda nepodobne, by ten brzich,286) kteryz twe dieti nosyl, miel przied lidmi obnazen byti. prosym twe milosti, aby mi za me panenstwie, genz sem k tobie przi- nesla, gehoz 287) zassie nenesu,283) dal gednu kossyli, iakoz sem v tebe 286) niekdy twe zeni,290) przikryla.“ Giz miela, abych?89) mog brzich, sie margrabic nemohl231) od placzie sie 238) zdrzieti, slysse ty rzieczy a sotnie to slowo moze dorzieczi: „micy sobie tu kossyli,“ A 141) sse placze 292) od nie. a tak ta cztna 293) Gryzeldis swlekssi sie prziede wssemi osta 294) w gedine 295) kossyli, a bosyma nohama prostowlasa 226) wygide z toho margrabina domu a gide k swemv otczy. mlczieczy 299 A mnozii 297) gidechu, placzycze 298) a giegieho nesstiestie zelegicze. Ale ten starzecz gegi otecz lekage sie wzdy te swatby od poczatka a mage domnienie zie sie 237) niekdy tak stane, iakoz sie gest 300) stalo, a zie ge301) takowy czlowiek zawrze 302) gegi hrubu a chlu- patu sukni a zastaralu wzdy 303) doma chowal A kdyz by 237) sie dczy 304) k niemu wratila, oblecze gi w tu sukni, a tu byla s otczem sluzeczy gemu iako 305) drziewe niekoliko dni w pokorzie, tak že yzad- 261) zet semse wzdy 262) add. co sem 263) zase giti 264) kde 265) add. swu 266) welikeho pana manželku 267) manželce 268) add. sweho manzelstwie 269) dayz to mily pan buoh 27°) at by stiastnie k tobie 271) at bych 272) cozt 273) nezapo- menulat 274) v (= u) 215) add. rucho 216) mnie 217) tedt swlaczim swe 278) tobiet ge 219) ktery 280) add a gini klenotowe 281) yako 282) meho 283) nahat 284) nawratim 285) gedinet 286) ziwot 287) kterehozto 288) add. aby mi 289) aby 29°) manželky 291) To slyše od nie markrabie Walterus nemohl se 292) s plačem 293) poctiwa 294) y zostala 295) gedne 296) mlčec 297) add. po nie 298) plačic 299) želegic 300) gesti y 301) gi 302) psáno v křiž. rkp. „zawurže“ str. 264 303) add. kteruz 304) dcerka 303) add. y
Strana 55
55 — neho 220) zamutku nedala na sobie 306) znati. w ty czassy przigdu no- winy, (159 a) zie hrabie s paniczem tee zemie gede a s tu nowu ne- wiestu, a giz ma byti w Salucij w tom miestie, y possle 307) margrabie po Gryzeldis y die k nie; „Gryzeldis! zaytra ma ta panna, nowa ne- wiesta k obiedu sem przigeti, rad bych gi pocztiwie prziwital. A tu druzinu gessto s ni przigede,308) A by tak mogi rzadem ssazeni 309) byli, kazdy wedle sweho dostogenstwie. a 310) nemam zde zadneho,311) by to vmiel zgednati,312) tobie 313) to porucziem, ty zgednay,314) acz gsy w chudem russie, neb ty me obyczege dobrzie znass“. odpowiedie ona y die: „netoliko rada, ale chtiwie to wsse237) chczy vcziniti,315) czoz sie 316) twe milosti libi, dokowadz sem 316) ziwa.“ a yhned pocze iako gina dieweczka 317) stolicze zwraczowati, 313) stoly prziprawowati, 319) lozie stlati a gine k tomu napominati. za tiem przigede iako o trzietie hodinie we dne 320) ta krasna panna a gegi bratr mladenecz hrabie 321) wyteczny, a wssichni bieziechu k nim mladi y starzi, diwiecze sie gich krasie a obyczegom,322) tak že niekterzi chwalechu margrabinu radu tu, zie 323) smienu mudrzie vdielal,324) proto ze tato gest vrozenieysse, krassie nez drziewnie.325) A kdyz tak Gryzeldis tee wssie prziprawy plna 326) byla, aniz tu swu przihodu zamuczena 327) byla, 328) ani sie swymi stydieczy ssatmi 328) weselu twarzi wygede 329) proti tee nowe newiestie a prziwita gi rzkuczy: „witay ma mila pani!“ A potom gynych wssech prziwita pocztiwie238) porzad. A kdyz stoly y wsseczky 330) gine wieczy rzadnie a 331) mudrzie zgednala, diwili sie wssiczkni gegim obyczegom, odkad by sie wzala taka 332) mudrost a ochotnost, pod ta- kowymi sserednymi ssaty, y pocze Gryzeldis tu pannu y toho mladencze cztiti 333) a nemola (sic) gich chwaly syta byti. A Walterus margrabie kdyz giz k stolu mieli sedati, wzhledl w twarz Gryzeldis y die k nie iako z smiechu swietlym 334) hlasem prziede wssemi: „Czot sie zda do teto me nowe zeny, nezda sie,335) ze gest poczestna a piekna?“ Odpowiedie ona y 336) die: „owssem aniz mnim 337) w swietie krassie ani poczti- wieyssie, a tu 338) budess moczy wesele a sstiastne czasy mieti, A toho339) ia welmi zadam. za gednu wiecz dobru wieru twe milosti prosym, aby 3°6) se 307) poslal 3°8) přigedu 303) take y mogi lidu pořadem ssazeni 31°) nebot ya 311) gesto 312) gednati 313) tobiet ya 314) ty to gednay 315) add. wsecko 316) add. koli 317) diewka 315) priprawowati 319) kryti a 32°) na den 321) s ni hrabie mla- denec 322) obyčegi 323) add. gesti 324) ucinil 325) vrozenyegsi y krassi nežli onano prwni 326) pilna 327) zarmucena 323) ssaty 329) wygide 33°) y stoly wsecky y 231) om. řádně a 332) tato 333) Gryzeldys chwaliti y tu pannu y toho pannice mladeho 334) iako smiešnym 335) zdalit se newidi a nezda 336) a 337) gesti 338) neb s tu 239) tohot
55 — neho 220) zamutku nedala na sobie 306) znati. w ty czassy przigdu no- winy, (159 a) zie hrabie s paniczem tee zemie gede a s tu nowu ne- wiestu, a giz ma byti w Salucij w tom miestie, y possle 307) margrabie po Gryzeldis y die k nie; „Gryzeldis! zaytra ma ta panna, nowa ne- wiesta k obiedu sem przigeti, rad bych gi pocztiwie prziwital. A tu druzinu gessto s ni przigede,308) A by tak mogi rzadem ssazeni 309) byli, kazdy wedle sweho dostogenstwie. a 310) nemam zde zadneho,311) by to vmiel zgednati,312) tobie 313) to porucziem, ty zgednay,314) acz gsy w chudem russie, neb ty me obyczege dobrzie znass“. odpowiedie ona y die: „netoliko rada, ale chtiwie to wsse237) chczy vcziniti,315) czoz sie 316) twe milosti libi, dokowadz sem 316) ziwa.“ a yhned pocze iako gina dieweczka 317) stolicze zwraczowati, 313) stoly prziprawowati, 319) lozie stlati a gine k tomu napominati. za tiem przigede iako o trzietie hodinie we dne 320) ta krasna panna a gegi bratr mladenecz hrabie 321) wyteczny, a wssichni bieziechu k nim mladi y starzi, diwiecze sie gich krasie a obyczegom,322) tak že niekterzi chwalechu margrabinu radu tu, zie 323) smienu mudrzie vdielal,324) proto ze tato gest vrozenieysse, krassie nez drziewnie.325) A kdyz tak Gryzeldis tee wssie prziprawy plna 326) byla, aniz tu swu przihodu zamuczena 327) byla, 328) ani sie swymi stydieczy ssatmi 328) weselu twarzi wygede 329) proti tee nowe newiestie a prziwita gi rzkuczy: „witay ma mila pani!“ A potom gynych wssech prziwita pocztiwie238) porzad. A kdyz stoly y wsseczky 330) gine wieczy rzadnie a 331) mudrzie zgednala, diwili sie wssiczkni gegim obyczegom, odkad by sie wzala taka 332) mudrost a ochotnost, pod ta- kowymi sserednymi ssaty, y pocze Gryzeldis tu pannu y toho mladencze cztiti 333) a nemola (sic) gich chwaly syta byti. A Walterus margrabie kdyz giz k stolu mieli sedati, wzhledl w twarz Gryzeldis y die k nie iako z smiechu swietlym 334) hlasem prziede wssemi: „Czot sie zda do teto me nowe zeny, nezda sie,335) ze gest poczestna a piekna?“ Odpowiedie ona y 336) die: „owssem aniz mnim 337) w swietie krassie ani poczti- wieyssie, a tu 338) budess moczy wesele a sstiastne czasy mieti, A toho339) ia welmi zadam. za gednu wiecz dobru wieru twe milosti prosym, aby 3°6) se 307) poslal 3°8) přigedu 303) take y mogi lidu pořadem ssazeni 31°) nebot ya 311) gesto 312) gednati 313) tobiet ya 314) ty to gednay 315) add. wsecko 316) add. koli 317) diewka 315) priprawowati 319) kryti a 32°) na den 321) s ni hrabie mla- denec 322) obyčegi 323) add. gesti 324) ucinil 325) vrozenyegsi y krassi nežli onano prwni 326) pilna 327) zarmucena 323) ssaty 329) wygide 33°) y stoly wsecky y 231) om. řádně a 332) tato 333) Gryzeldys chwaliti y tu pannu y toho pannice mladeho 334) iako smiešnym 335) zdalit se newidi a nezda 336) a 337) gesti 338) neb s tu 239) tohot
Strana 56
56 — teto 340) tak twrdymi ostny nepokussel, iakoz sy drziewnie czinil, nebt gest tato mladssie a rozkossniegie 34 1) gest odchowana,342) snadt by tak nemohla trpieti, iakot 343) sem ia trpiela.“ A on margrabie wida tee344) dobre zeny taku 345) mysl dobru 237) a vstawicznost w toliko protiwen- stwych,346) nemoha sic giz zdrzieti dele y die k nic: „dosti mi gest oznamena twa wiera, ma mila347) Gryzeldis! anizt348) mnim, by pod nebem ktera w manzelstwi 349) protiwenstwie trpiela iako ty“ a padna gie na hrdlo obeyme gi a die k nie: „Ty sy ma mila sama zena! 350) gine sem nemiel Aniz mam! Tato panna, gessto ty mniss, by ma zena 351) byti miela, twa dezera352) gest a tento mladenecz twoy syn gest. A gesstos gie mniela zatraczena, 353) a spolu sy gie nalezla, 354) aby wiedieli ty, gessto gsu ginak mnieli, zie sem (160 a) swe zeny 355) zkusyti chtiel,355) ne zawrczy a ze sem dieti swe skryl a nezahubil.“ vslyssewssi to Gryzeldis welikymi radostmi 357) iako omamena pocze plakati a swe dieti srdecznie obgimati. A yhned vrozene panie shlucziwssie sie okolo nie, swlekucze s nie tu sskaredu sukni chlupatu 237) w krasne rucho gi obleku. a poczechu sie wssiczkni s placzem358) radowati. A byl ten den weseleyssi nez 160) onen, kdyz su swadbu mieli. A tak mnoho let v pokogi a w radosti gsu359) bydlili. Potom margrabie sweho testa 360) gehoz 361) drziewe 209) netbal iakoz sie lidem tak zdalo, aby to mohl zgednati, czoz gest byl vmyslil wzal k sobie do sweho domu a pocztiwie geho chowal, mage gey y geho dezeru 362) wzdy we czti,363) a swym dietem 364) sie raduge. A zgednal po sobie syna sweho margrabi A potom 365) w dobre starosti vmrzel. Toto gest proto psano, aby byl prziklad dan netolito 366) (sic) ginym zenam ale take y muzom, aby wieru 367) drzieli swym manzelom,368) iakzkoli 369) muoz takowa zena nalezena byti, na niez320) by takowa wiera a trpieliwost 371) takowych tiezkych puotkach shledana byla.372) Amen. 34°) add. kteraz ma byti twu manželku 341) mlazssi a rozkošnieyši 342) jest odch. om. 343) yakozto 341) add. swe 345) takowu 346) protiwenstvi 347) add. gedina 348) aniz 349) ktera zena na wšem swietie takowe 35°) gsy ma manzelka 351) mu zenu 352) dcerka 353) a gešto gsy ge miela za vtracene 354) ted sy ge giž spolu nalezla 355) manzelky 356) add. ale 357) weliku radosti 358) plačiece 350) add. spolu 360) testi 361) gehozto 362) mage geho y dcerku geho 363) v welike poctiwosti 364) dietkam 365) add. gsa ziw nedluho 366) netoliko 367) add. obogi sobie 368) w manzelstwi 369) add. nesnadnie 370) kterez 371) add. w 372) add. a zwlastie, aby kazdy wzal dobry priklad na tedobre a poctiwe zenie, iakoz gesti ona tak smrtedlneho clowieka milowala wiernie a swu woli s geho woli sgednala we wšech, aby tez člowiek w stiesti y w nestiesti y w protiwenstwi pana boha, sweho mileho stwořitele nade wšecky
56 — teto 340) tak twrdymi ostny nepokussel, iakoz sy drziewnie czinil, nebt gest tato mladssie a rozkossniegie 34 1) gest odchowana,342) snadt by tak nemohla trpieti, iakot 343) sem ia trpiela.“ A on margrabie wida tee344) dobre zeny taku 345) mysl dobru 237) a vstawicznost w toliko protiwen- stwych,346) nemoha sic giz zdrzieti dele y die k nic: „dosti mi gest oznamena twa wiera, ma mila347) Gryzeldis! anizt348) mnim, by pod nebem ktera w manzelstwi 349) protiwenstwie trpiela iako ty“ a padna gie na hrdlo obeyme gi a die k nie: „Ty sy ma mila sama zena! 350) gine sem nemiel Aniz mam! Tato panna, gessto ty mniss, by ma zena 351) byti miela, twa dezera352) gest a tento mladenecz twoy syn gest. A gesstos gie mniela zatraczena, 353) a spolu sy gie nalezla, 354) aby wiedieli ty, gessto gsu ginak mnieli, zie sem (160 a) swe zeny 355) zkusyti chtiel,355) ne zawrczy a ze sem dieti swe skryl a nezahubil.“ vslyssewssi to Gryzeldis welikymi radostmi 357) iako omamena pocze plakati a swe dieti srdecznie obgimati. A yhned vrozene panie shlucziwssie sie okolo nie, swlekucze s nie tu sskaredu sukni chlupatu 237) w krasne rucho gi obleku. a poczechu sie wssiczkni s placzem358) radowati. A byl ten den weseleyssi nez 160) onen, kdyz su swadbu mieli. A tak mnoho let v pokogi a w radosti gsu359) bydlili. Potom margrabie sweho testa 360) gehoz 361) drziewe 209) netbal iakoz sie lidem tak zdalo, aby to mohl zgednati, czoz gest byl vmyslil wzal k sobie do sweho domu a pocztiwie geho chowal, mage gey y geho dezeru 362) wzdy we czti,363) a swym dietem 364) sie raduge. A zgednal po sobie syna sweho margrabi A potom 365) w dobre starosti vmrzel. Toto gest proto psano, aby byl prziklad dan netolito 366) (sic) ginym zenam ale take y muzom, aby wieru 367) drzieli swym manzelom,368) iakzkoli 369) muoz takowa zena nalezena byti, na niez320) by takowa wiera a trpieliwost 371) takowych tiezkych puotkach shledana byla.372) Amen. 34°) add. kteraz ma byti twu manželku 341) mlazssi a rozkošnieyši 342) jest odch. om. 343) yakozto 341) add. swe 345) takowu 346) protiwenstvi 347) add. gedina 348) aniz 349) ktera zena na wšem swietie takowe 35°) gsy ma manzelka 351) mu zenu 352) dcerka 353) a gešto gsy ge miela za vtracene 354) ted sy ge giž spolu nalezla 355) manzelky 356) add. ale 357) weliku radosti 358) plačiece 350) add. spolu 360) testi 361) gehozto 362) mage geho y dcerku geho 363) v welike poctiwosti 364) dietkam 365) add. gsa ziw nedluho 366) netoliko 367) add. obogi sobie 368) w manzelstwi 369) add. nesnadnie 370) kterez 371) add. w 372) add. a zwlastie, aby kazdy wzal dobry priklad na tedobre a poctiwe zenie, iakoz gesti ona tak smrtedlneho clowieka milowala wiernie a swu woli s geho woli sgednala we wšech, aby tez člowiek w stiesti y w nestiesti y w protiwenstwi pana boha, sweho mileho stwořitele nade wšecky
Strana 57
— 57 — Pravopis mus rkp. i odchylek křiž. rkp. zcela věrně zachováván; jen že tu ondy nalézáme tečku též nad y, na mnoze není tečky nad i, těchto zvláštností nešetřeno. Místo r tištěno veskrze s. Skratky jsou roz- vedeny z příčin typografických, tak skratky pro, při, ra, n (m), jest, koncovek gen. i dat. sg. u adj. i pron. g. m. n. Margrabie skráceno často marg, skratka za ra a nad řádkem připsáno e; člověk skráceno czlo a nad řádkem k připsáno. Interpunkce jest ovšem moje, jen že jsem při tom všemožně dbal na interpunkci rukopisu. Velká písmena tištěna tam, kde jsou v rukopise: proto tištěna na počátku věty na mnoze malá písmena. Odstavce tytéž jako v rkp. wiecy milowal a swu woli s geho woli sgednal, a w nizadnem protiwenstwi proti niemu nereptal a tak swog žiwot aby dokonal. Amen.
— 57 — Pravopis mus rkp. i odchylek křiž. rkp. zcela věrně zachováván; jen že tu ondy nalézáme tečku též nad y, na mnoze není tečky nad i, těchto zvláštností nešetřeno. Místo r tištěno veskrze s. Skratky jsou roz- vedeny z příčin typografických, tak skratky pro, při, ra, n (m), jest, koncovek gen. i dat. sg. u adj. i pron. g. m. n. Margrabie skráceno často marg, skratka za ra a nad řádkem připsáno e; člověk skráceno czlo a nad řádkem k připsáno. Interpunkce jest ovšem moje, jen že jsem při tom všemožně dbal na interpunkci rukopisu. Velká písmena tištěna tam, kde jsou v rukopise: proto tištěna na počátku věty na mnoze malá písmena. Odstavce tytéž jako v rkp. wiecy milowal a swu woli s geho woli sgednal, a w nizadnem protiwenstwi proti niemu nereptal a tak swog žiwot aby dokonal. Amen.
Strana 58
IV. Historia infidelis mulieris.1) (Rukopis cisařské dvorní knihovny Vídeňské číslo 4739.) (190 b) Erat olym in Franconie partibus miles quidam nomine Rudolfus de Slüsselberg, qui et armorum excellencia suorum precellebat ortum natalium et diuicijs affluebat eciam habundancia facultatum. Uxor eius ex comitibus dicte terre, quam sibi caram nimis et amabilem fecerat tam elegantis proceritas forme quam eciam spectabilis nobilitas parentele Cumque insimul in sacri federe matrimonij longis permansissent diebus, dicta mulier prolem utrique gratam concepit masculum videlicet et fe- mellam. Sicque nature ministerio factum est, ut nulla prorsus varietate interveniente filius representaret patris effigiem, et per consequens filia in gestis et moribus suam sequeretur per omnia genitricem. Reuolutis itaque certis annorum curriculis mulier graui plaga percutitur et permis- sione diuina (191 a) lepre squalore fedatur. Ac ubi hic abhominabilis langwor suis vicinis innotuit famaque continuata crebrescens ad noticiam parentum dicti Rudolfi peruenit, decreuerunt inter se, qualiter huic pesti per viam antidoti salutaris ocurrerent ipsumque, a quo nomine eorum dependebat et omen, ab imminentis periculi dampnosis euentibus libe- rarent. Propter quod vnum ceteris magis disertum data sibi super hoc loquendi necessaria forma in suum nunccium elegerunt, qui dum assumpto huius modi legacionis onere ad ipsius presenciam peruenisset, talibus est hunc in sue locucionis primordio verbis affatus: Carissime fautor et amice ! non turbetur tua sagacitas, nec mihi vicium temeritatis a- scribat, si ad te prodicenda, que non nunquam mentes hominum turbare cosueuit, veritate perueni. Sum etenim tuorum, qui te sinceriter diligunt, aſlinium nunccius per ipsos ad te sub eo proposito destinatus, ut con- sortem tuam, quam lepre macula reddidit odibilem, a latere tuo remo- ueas et dato sibi libello repudij aliam tuis obtutibus placidam superducas, 1) Při vydání tohoto latinského textu byl mně nápomocen skriptor c. k. univ. knihovny p. Jos. Truhlář, za kteroužto obzvláštní laskavosť srdečný vzdávám dík.
IV. Historia infidelis mulieris.1) (Rukopis cisařské dvorní knihovny Vídeňské číslo 4739.) (190 b) Erat olym in Franconie partibus miles quidam nomine Rudolfus de Slüsselberg, qui et armorum excellencia suorum precellebat ortum natalium et diuicijs affluebat eciam habundancia facultatum. Uxor eius ex comitibus dicte terre, quam sibi caram nimis et amabilem fecerat tam elegantis proceritas forme quam eciam spectabilis nobilitas parentele Cumque insimul in sacri federe matrimonij longis permansissent diebus, dicta mulier prolem utrique gratam concepit masculum videlicet et fe- mellam. Sicque nature ministerio factum est, ut nulla prorsus varietate interveniente filius representaret patris effigiem, et per consequens filia in gestis et moribus suam sequeretur per omnia genitricem. Reuolutis itaque certis annorum curriculis mulier graui plaga percutitur et permis- sione diuina (191 a) lepre squalore fedatur. Ac ubi hic abhominabilis langwor suis vicinis innotuit famaque continuata crebrescens ad noticiam parentum dicti Rudolfi peruenit, decreuerunt inter se, qualiter huic pesti per viam antidoti salutaris ocurrerent ipsumque, a quo nomine eorum dependebat et omen, ab imminentis periculi dampnosis euentibus libe- rarent. Propter quod vnum ceteris magis disertum data sibi super hoc loquendi necessaria forma in suum nunccium elegerunt, qui dum assumpto huius modi legacionis onere ad ipsius presenciam peruenisset, talibus est hunc in sue locucionis primordio verbis affatus: Carissime fautor et amice ! non turbetur tua sagacitas, nec mihi vicium temeritatis a- scribat, si ad te prodicenda, que non nunquam mentes hominum turbare cosueuit, veritate perueni. Sum etenim tuorum, qui te sinceriter diligunt, aſlinium nunccius per ipsos ad te sub eo proposito destinatus, ut con- sortem tuam, quam lepre macula reddidit odibilem, a latere tuo remo- ueas et dato sibi libello repudij aliam tuis obtutibus placidam superducas, 1) Při vydání tohoto latinského textu byl mně nápomocen skriptor c. k. univ. knihovny p. Jos. Truhlář, za kteroužto obzvláštní laskavosť srdečný vzdávám dík.
Strana 59
V. O Bryzeldě řeč zlá o zlé. (Rukopis křiž. knihovny v Praze sign. XXII. A. 4.) Str. (270). Byl někdy v franských krajinách rytieř jeden znamenitý jménem Rudolffus z Sluševerku tak řečeného města, kterýžto v uda- tenství a statečnosti oděnie přátely své jest převýšil v bohatství pře- hojném. Žena jeho z hrabí tak řečené země, kterúž jemu přieliš libú a milú učinila a netoliko ušlechtilost jejie výbornost tvářnosti, ale i zřetedlná i znamenitá urozenost starost jejích. A když spolu oba v spojení svatého manželství dlúho přebývásta, řečená žena plod oběma jima vzácný počela pacholíka točižto i děvečku. A tak zpósobem při- rození stalo se jest, že nižádnej ovšem proměny syn od tvářnosti otcovy neměl jest, a také dcera v skutciech a v mraviech na všem rodičóv svých nasledováše. Po tom po zběhlých některých (271) letech žena toho jistého Rudolffa ránú těžkú bieše poražena, a z dopuštěnie božieho ohavností málomocenství jest zmazána. A když ta přeohavná nemoc přátelóm řečeného Rudolffa oznámena bieše i súsedóm, ustanovili mezi sebú, kterak by lékarstvím prospěšným té nemoci mohli prospěti, a toho lékaře na němž jméno a pověst záleželo, aby mohl od takové ne- moci pomoci. A protož jednoho z nich nad jiné výmluvného davše jemu radu, s ním k mluvení za svého posla volili. Kterýžto přijav ta- kového poselstvie břiemě k jeho přítomnosti přišel jest a takovými řečmi k němu jest mluvil: „Najmilejší přízniteli a přieteli, tvá přítomnost se nezarmucuj, jestli že se k tobě k promluvení pravdy, kteráž nikdy myslí lidských nútiti nezvykla, přišel sem. Jistěť sem tvých, kteříž tě milují srdečně, přátel došel k tobě, od nich tiem úmyslem poslán, aby ženu svú (272) kterúžto ohavnost málomocenství činí mrzkú, pustil od boku svého, dada jí1) kniežky zapudné, jinú sobě za manželku k svým li- bostem pojal zvláště, jakož mním, že mezi tebú a mezi tú příčinú rozvod trpěti móž zákon boží. Zajisté toho se zdal, jestli že by tobě takovúž 1) psáno gie
V. O Bryzeldě řeč zlá o zlé. (Rukopis křiž. knihovny v Praze sign. XXII. A. 4.) Str. (270). Byl někdy v franských krajinách rytieř jeden znamenitý jménem Rudolffus z Sluševerku tak řečeného města, kterýžto v uda- tenství a statečnosti oděnie přátely své jest převýšil v bohatství pře- hojném. Žena jeho z hrabí tak řečené země, kterúž jemu přieliš libú a milú učinila a netoliko ušlechtilost jejie výbornost tvářnosti, ale i zřetedlná i znamenitá urozenost starost jejích. A když spolu oba v spojení svatého manželství dlúho přebývásta, řečená žena plod oběma jima vzácný počela pacholíka točižto i děvečku. A tak zpósobem při- rození stalo se jest, že nižádnej ovšem proměny syn od tvářnosti otcovy neměl jest, a také dcera v skutciech a v mraviech na všem rodičóv svých nasledováše. Po tom po zběhlých některých (271) letech žena toho jistého Rudolffa ránú těžkú bieše poražena, a z dopuštěnie božieho ohavností málomocenství jest zmazána. A když ta přeohavná nemoc přátelóm řečeného Rudolffa oznámena bieše i súsedóm, ustanovili mezi sebú, kterak by lékarstvím prospěšným té nemoci mohli prospěti, a toho lékaře na němž jméno a pověst záleželo, aby mohl od takové ne- moci pomoci. A protož jednoho z nich nad jiné výmluvného davše jemu radu, s ním k mluvení za svého posla volili. Kterýžto přijav ta- kového poselstvie břiemě k jeho přítomnosti přišel jest a takovými řečmi k němu jest mluvil: „Najmilejší přízniteli a přieteli, tvá přítomnost se nezarmucuj, jestli že se k tobě k promluvení pravdy, kteráž nikdy myslí lidských nútiti nezvykla, přišel sem. Jistěť sem tvých, kteříž tě milují srdečně, přátel došel k tobě, od nich tiem úmyslem poslán, aby ženu svú (272) kterúžto ohavnost málomocenství činí mrzkú, pustil od boku svého, dada jí1) kniežky zapudné, jinú sobě za manželku k svým li- bostem pojal zvláště, jakož mním, že mezi tebú a mezi tú příčinú rozvod trpěti móž zákon boží. Zajisté toho se zdal, jestli že by tobě takovúž 1) psáno gie
Strana 60
60 — presertim cum utii, reor, inter te et ipsam hoc casu celebrari diuorcium sufferat lex diuina. Nempe si, quod absit, te ipsius opporteat inquinari contagio, non solum tibi contactus ipse cedet in dedecus, sed et tot nostri dominij preiudicium infert et iacturam. Expedit igitur tibi tam dampnosis obstare principijs, ne forte scintilla tenuis in flammam trans- eat destructiuam et morbus quidem fistulare incipiens non abscisus usque pertranseat in medullas. At verbis huiusce modi a predicto nunccio, fine facto Rudolfus in wltu pudoris et honestorum prolacione sermonum sib fertur taliter respondisse: Amice! personam tuam, quamquam mihi linea consanguineitatis astrictam, huc usque tamen, deo testi incognitam letus intueor, prudenciam tuam ex lingwe lepore gratanter experior. At tua verum tamen consilia licet de amicorum meorum (191 b) subtili vena procedant, iusta quidem et incommutabili racione conturbor. Scio etenim et veritatis per se loquentis euidencia teste cognosco, quod hoc sacramentum, quod duas personas in unum tantum esse perducit, non homo sed eius plasmator instituit et infra paradisi limites institutum per- petuis temporibus inuiolabiliter obseruandum decreuit adeo, ut liceat homini ex quacunque preterquam formicacionis causa uxorem dimittere seu ab eius consorcio dolis interuenientibus quomodo libet resilire. Quorum alterum et si lepre macula exhorrenda percusserit, non tamen is, quis sanus extiterit ab eius latere se per viam diuorcij absolutum persenciat, sed pocius iuxta sacrorum instituta canonum ad obseruandam castitatem se astrictum fore cognoscat. Absit igitur, ut eius mandatum transgrediar, qui nos sua potenti virtute coniunxit et equo ut animo mala paciamur et bona iustis quidem sanccionibus stabiliuit. Malo enim in hoc casu exquisita hominum refutare consilia, quam eadem sequendo magni iudicis tribunalibus reseruari. lloc igitur responso diligenter audito et plenius intellecto a con- spectu militis nunceius predictus disparuit et ad cos, qui hunc miserant, reuersus facti seriem, prout ab ipso dedicerat, fideliter explícauit. Qui licet per ipsum de obstinato animo certificati fuissent, non tamen a con- cepto desistere voluerunt proposito, quin pocius circa hoc forcius insi- stentes alium magis notabilem ad suam presenciam destinarunt. Qui
60 — presertim cum utii, reor, inter te et ipsam hoc casu celebrari diuorcium sufferat lex diuina. Nempe si, quod absit, te ipsius opporteat inquinari contagio, non solum tibi contactus ipse cedet in dedecus, sed et tot nostri dominij preiudicium infert et iacturam. Expedit igitur tibi tam dampnosis obstare principijs, ne forte scintilla tenuis in flammam trans- eat destructiuam et morbus quidem fistulare incipiens non abscisus usque pertranseat in medullas. At verbis huiusce modi a predicto nunccio, fine facto Rudolfus in wltu pudoris et honestorum prolacione sermonum sib fertur taliter respondisse: Amice! personam tuam, quamquam mihi linea consanguineitatis astrictam, huc usque tamen, deo testi incognitam letus intueor, prudenciam tuam ex lingwe lepore gratanter experior. At tua verum tamen consilia licet de amicorum meorum (191 b) subtili vena procedant, iusta quidem et incommutabili racione conturbor. Scio etenim et veritatis per se loquentis euidencia teste cognosco, quod hoc sacramentum, quod duas personas in unum tantum esse perducit, non homo sed eius plasmator instituit et infra paradisi limites institutum per- petuis temporibus inuiolabiliter obseruandum decreuit adeo, ut liceat homini ex quacunque preterquam formicacionis causa uxorem dimittere seu ab eius consorcio dolis interuenientibus quomodo libet resilire. Quorum alterum et si lepre macula exhorrenda percusserit, non tamen is, quis sanus extiterit ab eius latere se per viam diuorcij absolutum persenciat, sed pocius iuxta sacrorum instituta canonum ad obseruandam castitatem se astrictum fore cognoscat. Absit igitur, ut eius mandatum transgrediar, qui nos sua potenti virtute coniunxit et equo ut animo mala paciamur et bona iustis quidem sanccionibus stabiliuit. Malo enim in hoc casu exquisita hominum refutare consilia, quam eadem sequendo magni iudicis tribunalibus reseruari. lloc igitur responso diligenter audito et plenius intellecto a con- spectu militis nunceius predictus disparuit et ad cos, qui hunc miserant, reuersus facti seriem, prout ab ipso dedicerat, fideliter explícauit. Qui licet per ipsum de obstinato animo certificati fuissent, non tamen a con- cepto desistere voluerunt proposito, quin pocius circa hoc forcius insi- stentes alium magis notabilem ad suam presenciam destinarunt. Qui
Strana 61
— 61 — ohavností se událo známu býti, ne toliko tobě ta poskvrna k haňbě byla, ale i všemu našemu domu stalo by se pohaněnie veliké a pád. I podobnéť jesti tobě tak škodlivým zpěčiti se počátkóm, aby aspoň jiskra malá v plamen se neobrátila škodlivý a nemoc zajisté taková ruosti počnúci přišla by i k mázdřičce vnitřní.“ A když řečem takovým posel konec učinil Kapitola druhá. Rudolfus v ubičeji stydlivosti a v poctivým vypovědění řečí takto jesti jemu odpověděl: „Přieteli na osobu tvú, ač nynie kolivěk v tuto mie — (273) ru přátelstvie přirozenost spojila, do siež pak chvíle Bóh mi svědek, vesele a mile1) hledím, múdrost tvú z výmluvnosti jazyku vzácně znamenal sem. Avšak ačkoli tvým radám z rady přátel mých milých vycházeji, zajisté spravedlivú a stresktáním nehodnú příčinú se rmútiti musím. Nebo to právě viem a pravdu mluvím, s svědomiem zjevně seznávám, že tuto svátost, kterážto dvě osobě v jednu spojuje, ne člověk, ale stvořitel ustanovil jest, a prostřed ráje ustavena jesti věčně a neporušitedlně ustanovil, tak aby člověku nebylo podobno pro kterú- koli příčinu než pro cizoložstvo ženu pustiti, ani jie kterýmikoli obyčeji jinými od sebe lúčiti. A jestli že kterého z nich málomocenstvie po- skvrna mrzutá ranila by, nedomnievaj se ten, kterýž zdráv byl by, skrze cestu2) rozvodu odlúčen od druhého móž býti, ale podle svatých pra- vidl (274) ustavenie zachovánie čistoty zavázána se znáti má. Protož zdal se ode mne, abych to přikázánie přestúpil. Kterýž nás svú moci stovařišil, abychom úmyslem pravým zlé trpěli i dobré, jistě spravedli- vým přikázáním ustanovil. Viece chci zajisté v pravé příčině lidskými pohrdati radami, nezli těm následuje, abych zachován byl súdci najvět- šiemu k súdu.“ Kapitola třetie. Tehdy posel slyšev pilně odpověď a ji pilně srozoměv od toho rytieře pryč jel jest a k těm, kteříž jeho byli poslali, zase se navrátil a odpověď, kterúž od něho vzal, úplně jim vypravil. Kterýž (sic) ačkoli skrze posla o zavidělém úmyslu nechtěli sú přestati, ale jistotně v té 1) weselie a milie. 2) v rkp. chybně cistu.
— 61 — ohavností se událo známu býti, ne toliko tobě ta poskvrna k haňbě byla, ale i všemu našemu domu stalo by se pohaněnie veliké a pád. I podobnéť jesti tobě tak škodlivým zpěčiti se počátkóm, aby aspoň jiskra malá v plamen se neobrátila škodlivý a nemoc zajisté taková ruosti počnúci přišla by i k mázdřičce vnitřní.“ A když řečem takovým posel konec učinil Kapitola druhá. Rudolfus v ubičeji stydlivosti a v poctivým vypovědění řečí takto jesti jemu odpověděl: „Přieteli na osobu tvú, ač nynie kolivěk v tuto mie — (273) ru přátelstvie přirozenost spojila, do siež pak chvíle Bóh mi svědek, vesele a mile1) hledím, múdrost tvú z výmluvnosti jazyku vzácně znamenal sem. Avšak ačkoli tvým radám z rady přátel mých milých vycházeji, zajisté spravedlivú a stresktáním nehodnú příčinú se rmútiti musím. Nebo to právě viem a pravdu mluvím, s svědomiem zjevně seznávám, že tuto svátost, kterážto dvě osobě v jednu spojuje, ne člověk, ale stvořitel ustanovil jest, a prostřed ráje ustavena jesti věčně a neporušitedlně ustanovil, tak aby člověku nebylo podobno pro kterú- koli příčinu než pro cizoložstvo ženu pustiti, ani jie kterýmikoli obyčeji jinými od sebe lúčiti. A jestli že kterého z nich málomocenstvie po- skvrna mrzutá ranila by, nedomnievaj se ten, kterýž zdráv byl by, skrze cestu2) rozvodu odlúčen od druhého móž býti, ale podle svatých pra- vidl (274) ustavenie zachovánie čistoty zavázána se znáti má. Protož zdal se ode mne, abych to přikázánie přestúpil. Kterýž nás svú moci stovařišil, abychom úmyslem pravým zlé trpěli i dobré, jistě spravedli- vým přikázáním ustanovil. Viece chci zajisté v pravé příčině lidskými pohrdati radami, nezli těm následuje, abych zachován byl súdci najvět- šiemu k súdu.“ Kapitola třetie. Tehdy posel slyšev pilně odpověď a ji pilně srozoměv od toho rytieře pryč jel jest a k těm, kteříž jeho byli poslali, zase se navrátil a odpověď, kterúž od něho vzal, úplně jim vypravil. Kterýž (sic) ačkoli skrze posla o zavidělém úmyslu nechtěli sú přestati, ale jistotně v té 1) weselie a milie. 2) v rkp. chybně cistu.
Strana 62
62 — reuersus eandem quam primus retulit et ipse finaliter attulit responsiuam. Videntes autem parentes ipsius, quod apud ipsum nequaqum proficerent, sea magis ad rancorem et displicenciam prouocarent, misso tertio nunccio vnius duorum opcionem sibi debere finalem, ut aut se a contubernio mulieris retraheret aut omnium affinium suorum fa-(192 a) uore deper- dito ipsos veluti extraneos penitus declinaret. E quibus disiuncte partibus alteram dictus Rudolfus elegit ut videlicet dimissis consaguineis mandatum diuinum perficeret, sueque coniugi fidem prestitam efficaciter obseruaret. Propter quod castris, hereditatibus, bonis ac prediis venditis acceptaque exinde grandi pecunie summa laribus paternis obmissis pro conspiciendis eciam moribus et ritibus gencium se ad exteras vna cum uxore et li- beris contulit naciones. Habebat autem idem miles quendam equum statura decorum elegantibusque ac fortibus membris compactum, qui ob sui valetudinem aut alius poterat merito nuncupari Bucephalus aut pocius magni Hectoris Galatheas. Quociens autem equum ipsum letum et repe- dantem aspexit, tociens militaribus armis indutus ipsum ascendens in liberum se campum recepit, ut et per hoc a se desidie torporem excuteret et membra virilia ocii vicio deturpata per exercicii debiti frequenciam solidaret. Illis itaque temporibus inter regem Portugalie ab vna et duos fratres similiter reges, gentili tamen errore seductos, parte ab altera grauis controuersie seu dissensionis materia est exorta. Que eciam dictos reges tantam vtrimque concitauit in iram, ut nunc christianus rex ami- corum suorum fultus auxilio gentilium regum terras inuaderet; nune vero versa vice ydem sua dominia rapinis et incendijs quam plurimis depopulacionum generibus similiter molestarent. Ad finem autem, ne utrorumque regnorum et principatuum homines huius gwerre prorsus inmunes citra suorum meritorum exigencium personarum et rerum suarum dispendijs continuatis subiaceant, placuit utrique parti belli con- flictum indicere ac pro tuendis terrarum iuribus sub insidiosis fortune euentíbus in campi planicie decertare. Propter quod ad id ipsum fina- liter (192 b) exequendum dies certa utroque paciscente prefigitur et ne altera parcium a concepto valeat resilire proposito iuramenti promis- sique debiti sponsione vallatur. Constituta itaque die superueniente utrorumque pars militaribus cuneis constipata ad locum deputatum pro-
62 — reuersus eandem quam primus retulit et ipse finaliter attulit responsiuam. Videntes autem parentes ipsius, quod apud ipsum nequaqum proficerent, sea magis ad rancorem et displicenciam prouocarent, misso tertio nunccio vnius duorum opcionem sibi debere finalem, ut aut se a contubernio mulieris retraheret aut omnium affinium suorum fa-(192 a) uore deper- dito ipsos veluti extraneos penitus declinaret. E quibus disiuncte partibus alteram dictus Rudolfus elegit ut videlicet dimissis consaguineis mandatum diuinum perficeret, sueque coniugi fidem prestitam efficaciter obseruaret. Propter quod castris, hereditatibus, bonis ac prediis venditis acceptaque exinde grandi pecunie summa laribus paternis obmissis pro conspiciendis eciam moribus et ritibus gencium se ad exteras vna cum uxore et li- beris contulit naciones. Habebat autem idem miles quendam equum statura decorum elegantibusque ac fortibus membris compactum, qui ob sui valetudinem aut alius poterat merito nuncupari Bucephalus aut pocius magni Hectoris Galatheas. Quociens autem equum ipsum letum et repe- dantem aspexit, tociens militaribus armis indutus ipsum ascendens in liberum se campum recepit, ut et per hoc a se desidie torporem excuteret et membra virilia ocii vicio deturpata per exercicii debiti frequenciam solidaret. Illis itaque temporibus inter regem Portugalie ab vna et duos fratres similiter reges, gentili tamen errore seductos, parte ab altera grauis controuersie seu dissensionis materia est exorta. Que eciam dictos reges tantam vtrimque concitauit in iram, ut nunc christianus rex ami- corum suorum fultus auxilio gentilium regum terras inuaderet; nune vero versa vice ydem sua dominia rapinis et incendijs quam plurimis depopulacionum generibus similiter molestarent. Ad finem autem, ne utrorumque regnorum et principatuum homines huius gwerre prorsus inmunes citra suorum meritorum exigencium personarum et rerum suarum dispendijs continuatis subiaceant, placuit utrique parti belli con- flictum indicere ac pro tuendis terrarum iuribus sub insidiosis fortune euentíbus in campi planicie decertare. Propter quod ad id ipsum fina- liter (192 b) exequendum dies certa utroque paciscente prefigitur et ne altera parcium a concepto valeat resilire proposito iuramenti promis- sique debiti sponsione vallatur. Constituta itaque die superueniente utrorumque pars militaribus cuneis constipata ad locum deputatum pro-
Strana 63
63 — věci pracujíce jiného znamenitějšíeho k němu sú poslali, kterýž se na- vrátiv túž jistú, kterúž první přinesl, i ten druhý konečně přinesl (275) jest odpověď. I viděvše starosty jeho, že u něho nikoli neprospievají, ale že jeho k hněvu a k horlivosti zbuzují, poslavše třetieho posla, jedno mezi dvěma konečné volenie, aby vzal sobě, aby nebo se od to- vařistva ženy odtáhl anebo všech přátel svých přiezeň ztratil, a od nich jakožto od cizích ovšem aby se zdálil. Kteréhožto volenie jednu stranu řečený Rudolf volil sobě, že točiž aby opustě přátely své přikázánie božie naplnil, své také ženě aby vieru, kterúž jí zavázán vskutku aby zachoval. A protož hrady, dědičstvie, zbožie a jiné nábytky své prodav, vzav odtavad množstvie peněz veliké, zemi svú opustil jest pro obe- zřenie takové mravóv a řádóv jiných lidí a zemí, do jiných se krajin bral a národóv s dětmi a s ženú. I měl jest ten rytieř kuoň někaký zrostu velmi pěkného, výborných velmi a silných údóv, kterýžto (276) pro svú sílu mohl býti kruhý Bucefalus tak řečený, na kterémžto Alexander bo- joval, a nebo kuoň Hektora velikého Galateas. A kolikrát kolivěk na ten kuoň vzhlédl, tolikrát rytierské oděnie obleka, na kuoň ten vsedl a na plané pole jel jest, aby skrze to od sebe lenosti mrzkost odpudil a údy zmužilé prázdnosti poskvrnú ohavnú skrze obyčej ustavičnost v sobě spojoval. Kapitola čtvrtá. Tehda těch časóv mezi králem portugalským s jedné strany a ji- nýma dvěma bratroma také králi, však svedeny bludem pohanským s strany druhé, nepřiezeň byla vznikla, že ti jistí králové tak sú se proti sobě zbúřili byli, že jednak křesťan král portugalský s pomocí přáte svých země pohanských králóv hubil, a jednak zase ti pohanští (277) králové krále portugalského panstvie lúpeží, pálením a jinými záhubami hubiechu. A tak konečně, aby těch králóv panstvie a kniežetstvie a jich poddánie skrze to zahynulo, viece líbilo se straně obojí bojovati a polem se bíti A protož aby to skonánie bylo, den mezi sebú uložili a toho sobě sliby potvrdili královstvie. A když den k boji uložený přijide, lidé se králóv těch obojích rytiersky připravováchu šikováním a honci a na miestě uloženém mužsky a statečně bojováchu. A zajisté tudiež králi křesťanskému vítězstvo pójčeno bylo, a tudiež zajisté zase pohané jeho lidi velmi porážiechu. A potom když tak strana oboje bojováše, král portugalský i s svými boj jest ztratil a pohané jedny zmordovachu. Potom pak král sám mnohými jsa ranami raněn mezi těmi, jenž bojováchu,
63 — věci pracujíce jiného znamenitějšíeho k němu sú poslali, kterýž se na- vrátiv túž jistú, kterúž první přinesl, i ten druhý konečně přinesl (275) jest odpověď. I viděvše starosty jeho, že u něho nikoli neprospievají, ale že jeho k hněvu a k horlivosti zbuzují, poslavše třetieho posla, jedno mezi dvěma konečné volenie, aby vzal sobě, aby nebo se od to- vařistva ženy odtáhl anebo všech přátel svých přiezeň ztratil, a od nich jakožto od cizích ovšem aby se zdálil. Kteréhožto volenie jednu stranu řečený Rudolf volil sobě, že točiž aby opustě přátely své přikázánie božie naplnil, své také ženě aby vieru, kterúž jí zavázán vskutku aby zachoval. A protož hrady, dědičstvie, zbožie a jiné nábytky své prodav, vzav odtavad množstvie peněz veliké, zemi svú opustil jest pro obe- zřenie takové mravóv a řádóv jiných lidí a zemí, do jiných se krajin bral a národóv s dětmi a s ženú. I měl jest ten rytieř kuoň někaký zrostu velmi pěkného, výborných velmi a silných údóv, kterýžto (276) pro svú sílu mohl býti kruhý Bucefalus tak řečený, na kterémžto Alexander bo- joval, a nebo kuoň Hektora velikého Galateas. A kolikrát kolivěk na ten kuoň vzhlédl, tolikrát rytierské oděnie obleka, na kuoň ten vsedl a na plané pole jel jest, aby skrze to od sebe lenosti mrzkost odpudil a údy zmužilé prázdnosti poskvrnú ohavnú skrze obyčej ustavičnost v sobě spojoval. Kapitola čtvrtá. Tehda těch časóv mezi králem portugalským s jedné strany a ji- nýma dvěma bratroma také králi, však svedeny bludem pohanským s strany druhé, nepřiezeň byla vznikla, že ti jistí králové tak sú se proti sobě zbúřili byli, že jednak křesťan král portugalský s pomocí přáte svých země pohanských králóv hubil, a jednak zase ti pohanští (277) králové krále portugalského panstvie lúpeží, pálením a jinými záhubami hubiechu. A tak konečně, aby těch králóv panstvie a kniežetstvie a jich poddánie skrze to zahynulo, viece líbilo se straně obojí bojovati a polem se bíti A protož aby to skonánie bylo, den mezi sebú uložili a toho sobě sliby potvrdili královstvie. A když den k boji uložený přijide, lidé se králóv těch obojích rytiersky připravováchu šikováním a honci a na miestě uloženém mužsky a statečně bojováchu. A zajisté tudiež králi křesťanskému vítězstvo pójčeno bylo, a tudiež zajisté zase pohané jeho lidi velmi porážiechu. A potom když tak strana oboje bojováše, král portugalský i s svými boj jest ztratil a pohané jedny zmordovachu. Potom pak král sám mnohými jsa ranami raněn mezi těmi, jenž bojováchu,
Strana 64
— 64 — greditur aciebus ac turmis ordinata ad debitum ab ipsis hinc inde non minus strenue quam viriliter decertatur. Et quidem nunc christiano regi victoria de hostibus ex alto conceditur, nunc autem troclea versa victor ipse a paganis fugatur. Sed demum inualescente inhumanorum hominum multitudine copiosa rex Portugalie vna cum suis in bello decidit et alijs captis alijsque mucrone peremptis rex ipse multis sauciatus wlneribus inter pugnancium turmas spiritum exalauit. Fit ergo finis miserabilis ipsi bello. Et pagani victores effecti defuncti regis intrant dominia. castra, vrbes et oppida precipiti ruina demoliunt, villas et mansiuncualas hominum ignis comburunt incendio et nec sexui nec etati parcentes mulieres ac paruulos gladio trucidante consumunt. Propter quod in dicto regno clamor et ululatus exuberat et misere matres proprijs expulse de laribus natosque suos tremulis portantes in vlnis incerta per loca discurrunt, quas eciani pro habenda requie ad propria tuguria spes nulla reducit. Habebat eciam dictus rex Portugalie ciuitatem Decapolim, que caput regni extiterat pro sui magnitudine constituta. In hac residebat consors ipsius regina, mulier nimium speciosa virtutibus quoque quam plurimis adornata. Que ut mortem regis et depopulaciones terrarum suarum audiuit, protinus in terram corpore animoque prostrata demittitur, doloreque superexcrescente omni prorsus spiritu ac racione priuatur. Non est qui hanc a profluuijs lacrimarum compesceret aut ipsius animum blandis saltem sermonibus demulceret et tam diu huiusce modi doloris suffere- (193 a) bat angustias, quousqe in wltu ipsius niueus candor pallesceret et eius decorem adulterino colore fuscaret. Nec mirum, si hec regina tot et tantis fuerit agitata doloribus, que solam superstitem obtinens ciuitatem ad nichil aliud suos conatus extendit, nisi ut civitatem ipsam firmis muniret repagulis, seque ab hostium incursibus, quibus posset viribus, tueretur. Jam enim dicti reges ipsam obsederant et, ne quispiam intrare aut exire presumeret, ordinatis per girum licijs circum- darent. Ad hanc autem reginam utpote ab emulis catholice fidei iniuste obpressam in comitiua suorum familiarium nec non uxoris et liberorum miles ipse peruenit, ac ab eadem honorifice susceptus domum cuiusdam potentis ciuis intrauit. Et dum inibi spacio XIIIIcim dierum aut ultra maneret et tam elegantem reginam anxietate cottidiana torqueri conspi- ceret, ut ipsam a circumfremencium cuneis aduersariorum eriperet et regni terminos sub pacis amenitate locaret, orditus est necessarij consilij multas vias. Rebus igitur sic stantibus et cogitacionibus ipsius versis hinc inde tandem hospitem suum adijt et ut ipsum per portam ciuitatis domui sue magis vicinam egredi permitteret, studiosis precibus postulat et requirit. Licet autem hospes ipse regine sentenciam sibi hac causa
— 64 — greditur aciebus ac turmis ordinata ad debitum ab ipsis hinc inde non minus strenue quam viriliter decertatur. Et quidem nunc christiano regi victoria de hostibus ex alto conceditur, nunc autem troclea versa victor ipse a paganis fugatur. Sed demum inualescente inhumanorum hominum multitudine copiosa rex Portugalie vna cum suis in bello decidit et alijs captis alijsque mucrone peremptis rex ipse multis sauciatus wlneribus inter pugnancium turmas spiritum exalauit. Fit ergo finis miserabilis ipsi bello. Et pagani victores effecti defuncti regis intrant dominia. castra, vrbes et oppida precipiti ruina demoliunt, villas et mansiuncualas hominum ignis comburunt incendio et nec sexui nec etati parcentes mulieres ac paruulos gladio trucidante consumunt. Propter quod in dicto regno clamor et ululatus exuberat et misere matres proprijs expulse de laribus natosque suos tremulis portantes in vlnis incerta per loca discurrunt, quas eciani pro habenda requie ad propria tuguria spes nulla reducit. Habebat eciam dictus rex Portugalie ciuitatem Decapolim, que caput regni extiterat pro sui magnitudine constituta. In hac residebat consors ipsius regina, mulier nimium speciosa virtutibus quoque quam plurimis adornata. Que ut mortem regis et depopulaciones terrarum suarum audiuit, protinus in terram corpore animoque prostrata demittitur, doloreque superexcrescente omni prorsus spiritu ac racione priuatur. Non est qui hanc a profluuijs lacrimarum compesceret aut ipsius animum blandis saltem sermonibus demulceret et tam diu huiusce modi doloris suffere- (193 a) bat angustias, quousqe in wltu ipsius niueus candor pallesceret et eius decorem adulterino colore fuscaret. Nec mirum, si hec regina tot et tantis fuerit agitata doloribus, que solam superstitem obtinens ciuitatem ad nichil aliud suos conatus extendit, nisi ut civitatem ipsam firmis muniret repagulis, seque ab hostium incursibus, quibus posset viribus, tueretur. Jam enim dicti reges ipsam obsederant et, ne quispiam intrare aut exire presumeret, ordinatis per girum licijs circum- darent. Ad hanc autem reginam utpote ab emulis catholice fidei iniuste obpressam in comitiua suorum familiarium nec non uxoris et liberorum miles ipse peruenit, ac ab eadem honorifice susceptus domum cuiusdam potentis ciuis intrauit. Et dum inibi spacio XIIIIcim dierum aut ultra maneret et tam elegantem reginam anxietate cottidiana torqueri conspi- ceret, ut ipsam a circumfremencium cuneis aduersariorum eriperet et regni terminos sub pacis amenitate locaret, orditus est necessarij consilij multas vias. Rebus igitur sic stantibus et cogitacionibus ipsius versis hinc inde tandem hospitem suum adijt et ut ipsum per portam ciuitatis domui sue magis vicinam egredi permitteret, studiosis precibus postulat et requirit. Licet autem hospes ipse regine sentenciam sibi hac causa
Strana 65
65 — umřel. A byl jest zajisté ne- (278) šťastný konec tomu boji. A pohané svítězivše umrlého krále vtrhli do země, hradóv, měst a městeček do- byvše, přiebytky lidské ohněm pálili, ani mužóm ani ženám neodpúště- jíce, všechny na pořád hanebně mordováchu. I mějieše také ten král portugalský město jedno Dekapolim veliké velmi, kteréžto bieše hlava jeho. V tom městě přebýváše králová jeho žena velmi pěkná a mno- hými ctnostmi ozdobená. Kterážto když slyšela o smrti krále a záhubách země jeho, velikú bolestí a žalostí smyslem se pominula, a nižádný jie nižádným obyčejem utěšiti nemohl. aby od těch bolestí a pláčóv pře- stala. A nenie div, že ta králová tak velmi se rmútila, neb viece ne- jmějieše než to město jediné. A na to vždy myslila, kterak by mohla od nepřátel svých v něm se s svými lidmi, kteříž tam se biechu se- brali, brániti, neb ti jistí pohanští králo-(279) vé to město, jenž biechu oblehli všechno vuokol. A k té jisté královně Rudolfus i s svú čeledí, s ženú i s dětmi v ty časy přijel jest, jehožto králová velmi mile!) a poctivě přijala. A jeden měštěnín znamenitý města Rudolfa s čeledí jeho do svého domu přijal. A když v tom městě čtrnádste dní aneb viece přebyl a na každý den královú tak plačící viděl, myslil jest, kterak by královú od nepřátel jejích sprostiti mohl. A tak dlúho na to mysle přistúpil k hospodáři svému a s velikú snažností jeho prosil, aby z brány městské jeho vypustil. A ačkoli hospodáři tomu zapověděno bylo, aby žádného 1) psáno milie. 5
65 — umřel. A byl jest zajisté ne- (278) šťastný konec tomu boji. A pohané svítězivše umrlého krále vtrhli do země, hradóv, měst a městeček do- byvše, přiebytky lidské ohněm pálili, ani mužóm ani ženám neodpúště- jíce, všechny na pořád hanebně mordováchu. I mějieše také ten král portugalský město jedno Dekapolim veliké velmi, kteréžto bieše hlava jeho. V tom městě přebýváše králová jeho žena velmi pěkná a mno- hými ctnostmi ozdobená. Kterážto když slyšela o smrti krále a záhubách země jeho, velikú bolestí a žalostí smyslem se pominula, a nižádný jie nižádným obyčejem utěšiti nemohl. aby od těch bolestí a pláčóv pře- stala. A nenie div, že ta králová tak velmi se rmútila, neb viece ne- jmějieše než to město jediné. A na to vždy myslila, kterak by mohla od nepřátel svých v něm se s svými lidmi, kteříž tam se biechu se- brali, brániti, neb ti jistí pohanští králo-(279) vé to město, jenž biechu oblehli všechno vuokol. A k té jisté královně Rudolfus i s svú čeledí, s ženú i s dětmi v ty časy přijel jest, jehožto králová velmi mile!) a poctivě přijala. A jeden měštěnín znamenitý města Rudolfa s čeledí jeho do svého domu přijal. A když v tom městě čtrnádste dní aneb viece přebyl a na každý den královú tak plačící viděl, myslil jest, kterak by královú od nepřátel jejích sprostiti mohl. A tak dlúho na to mysle přistúpil k hospodáři svému a s velikú snažností jeho prosil, aby z brány městské jeho vypustil. A ačkoli hospodáři tomu zapověděno bylo, aby žádného 1) psáno milie. 5
Strana 66
66 — formidabilem estimaret, a qua eciam in mandatis receperat, ne quempiam pateretur exire, precibus tamen militis ipsius continuatis victus, portam sibi ciuitatis aperuit et ut agredientis animositatem aduerteret se super excellsa turri locauit. Vadit igitur nobilis et strenuus miles micantibus fulgens in armis clippeo quoque protectus et galea omni prorsus timore deposito, regis exercitui appropinguat. Sciebat enim de celo dari victoriam et eandem non ex donatis pendere pecunijs sed ex sola diuine gracie procedere largitate. Quem (193 b) ut custodes exercitus absque comitiua venientem inspiciunt, ipsius fortitudinem et audaciam ignorantes nequaquam ipsum cateruatim inuadere voluerunt, ymo sibi dedecus prouenire dice- bant, si hunc solum plures inuaderent, ad quem vincendum vnum tantum sufficere posse credebant. Propter quod vnus eorum acepta forti lancea aduersus ipsum equum suum coegit in cursum, quem ille lancea simi- liter appentes viriliter prostrauit in terram. Ipsoque dimisso impetum fecit in alios et quoscumque mucrone proprio contingere potuit, certum est dies ulteriores terminare. Ruunt ergo multorum interfectorum cadauera vociferancium, clamor pregrandis exuberat et usque ad regum tentoria, in quibus pro depellendo estus feruore iacebant, pertingit. Quorum alternata senior robustus corpore ac in armorum exercicijs suf- ficienter edoctus, ut vocem exclamancium armorumque sonitus extimplo superuenientes persensit, arma cepit equum conscendens in comitiua paucorum, qui eum sub transitu celeri sequebantur, conceptum se ingerit in certamen, nec regie digitate (sic) obtemperans suum in hostem pro- siliit ipsumque auxilio suorum fidelium morti tradere laboravit. Cognouit hunc miles ex gestacione circuli regem fore et ob hoc impellendi alios cura postposita solum hunc neci tradere contendebat et tam diu viribus vires accumulat, donec ad ipsum regem perueniens ipsum semiuiuum prostravit in terram. Quem sui putantes extinctum concepto desistunt a bello regemque suum usque ad tentorium fratris superstitis detulerunt. Quilicet subtilium medicorum foret suffultus auxilio, ex inflictis tamen wineribus, que nec sanari nec occalere poterant, a rebus est humanis exemptus. Interim autem miles ipse belli laboris (sic) depressus, dum tot hostibus et presertim recentibus non posset obsistere ad ciuitatis presidia se contulit (194 a) multisque a persequentibus sauciatus wlne- ribus adiutorio sui hospitis domum sibi deputatam intrauit. Et quia totus fuerat interfectorum madefactus cruore, idcirco mutata veste ho- minum se conspectui presentauit Quid plura de tam strenui militis inaudita victoria tam regine quam incolarum ciuitatis aures implentur, rumor diuersis variatus insurgit relatibus et tam diu regali perstrepet incuria, quousque ab hospite predicto data sibi securitate profertur in
66 — formidabilem estimaret, a qua eciam in mandatis receperat, ne quempiam pateretur exire, precibus tamen militis ipsius continuatis victus, portam sibi ciuitatis aperuit et ut agredientis animositatem aduerteret se super excellsa turri locauit. Vadit igitur nobilis et strenuus miles micantibus fulgens in armis clippeo quoque protectus et galea omni prorsus timore deposito, regis exercitui appropinguat. Sciebat enim de celo dari victoriam et eandem non ex donatis pendere pecunijs sed ex sola diuine gracie procedere largitate. Quem (193 b) ut custodes exercitus absque comitiua venientem inspiciunt, ipsius fortitudinem et audaciam ignorantes nequaquam ipsum cateruatim inuadere voluerunt, ymo sibi dedecus prouenire dice- bant, si hunc solum plures inuaderent, ad quem vincendum vnum tantum sufficere posse credebant. Propter quod vnus eorum acepta forti lancea aduersus ipsum equum suum coegit in cursum, quem ille lancea simi- liter appentes viriliter prostrauit in terram. Ipsoque dimisso impetum fecit in alios et quoscumque mucrone proprio contingere potuit, certum est dies ulteriores terminare. Ruunt ergo multorum interfectorum cadauera vociferancium, clamor pregrandis exuberat et usque ad regum tentoria, in quibus pro depellendo estus feruore iacebant, pertingit. Quorum alternata senior robustus corpore ac in armorum exercicijs suf- ficienter edoctus, ut vocem exclamancium armorumque sonitus extimplo superuenientes persensit, arma cepit equum conscendens in comitiua paucorum, qui eum sub transitu celeri sequebantur, conceptum se ingerit in certamen, nec regie digitate (sic) obtemperans suum in hostem pro- siliit ipsumque auxilio suorum fidelium morti tradere laboravit. Cognouit hunc miles ex gestacione circuli regem fore et ob hoc impellendi alios cura postposita solum hunc neci tradere contendebat et tam diu viribus vires accumulat, donec ad ipsum regem perueniens ipsum semiuiuum prostravit in terram. Quem sui putantes extinctum concepto desistunt a bello regemque suum usque ad tentorium fratris superstitis detulerunt. Quilicet subtilium medicorum foret suffultus auxilio, ex inflictis tamen wineribus, que nec sanari nec occalere poterant, a rebus est humanis exemptus. Interim autem miles ipse belli laboris (sic) depressus, dum tot hostibus et presertim recentibus non posset obsistere ad ciuitatis presidia se contulit (194 a) multisque a persequentibus sauciatus wlne- ribus adiutorio sui hospitis domum sibi deputatam intrauit. Et quia totus fuerat interfectorum madefactus cruore, idcirco mutata veste ho- minum se conspectui presentauit Quid plura de tam strenui militis inaudita victoria tam regine quam incolarum ciuitatis aures implentur, rumor diuersis variatus insurgit relatibus et tam diu regali perstrepet incuria, quousque ab hospite predicto data sibi securitate profertur in
Strana 67
67 — z města ani do města nepúštěl, však ku prosbám Rudolfa rytieře usta- vičným bránu otevřel a jej vypustil. A měštěnín ten na vysokú věži všel, aby znamenati mohl odtud, co však ten rytieř činiti by chtěl. I jel jesti zajisté statečný rytieř Rudolf a přiblí- (280) žil se k zástupóm těch králóv. A znamenavše lidé ti, kteříž biechu v zástupu, že on sám jediný jede, nechtěli se s ním ve množství bíti, nébrž za haňbu sobě po- ložili, jestli že s ním viece, nežli také jeden měl by se bíti. A protož jeden z nich vzav dřevo své proti Rudolfovi kuoň svój opustil, proti kterému zase Rudolf v běhu koně svého pospiechal. A když sú se ve spolek potkala ta dva, Rudolf svého nepřietele z (sic) toho koně svrhl. A toho opustiv, řítiv se na jiné a kteréž mohl, ty mečem svým ranil jesti a mordoval. I bieše skrze to křik a úpěnie u vojště, tak že i v královských stanech křik ten byl slyšán. Tehdy král pohanský starší povstav oděním svým zaštítiv se, vzem kopie běžel tam, tu kdež křik bieše, nedbaje na to, ačkoli služebníkóv s ním málo bylo. A když uzřel Rudolf krále, po štítu zlatém, kte (281) rýž nesieše, poznal, že jesti král a tak nedbal na jiné, mečem svým smrtedlně jeho ranil, tak že král od té rány s koně na zemi spadl na poly mrtev. Kteréhožto služebníci domnievajíce se mrtvého z země zdvihše krále toho do stanu bratra jeho donesli, boje nechavše. Ačkoli král ten lékaře misterné jmějieše, však od rány té den poslední zivota svého běh svój dokonal, točižto umřel. A mezi tiem rytieř tento s pomocí hospodáře svého a lidí jiných do města zase všel jest, však mnohými ranami raněn jest od nepřátel. Pověsti zajisté veliké biechu o statečnosti rytieře toho, že jiným okolním zemiem oznámena bieše statečnost jeho. Radoval se lid, kterýžto v tom městě zavřený bieše, z takového udatenství rytieře toho, jim snad od Boha poslaného, kterýžto lid netoliko hladem, ale i hrózú nepřá- (282) tel svých velice trápen bieše. A tak dieky pánu bohu vzdáváchu najdobrotivějšiemu. 5%
67 — z města ani do města nepúštěl, však ku prosbám Rudolfa rytieře usta- vičným bránu otevřel a jej vypustil. A měštěnín ten na vysokú věži všel, aby znamenati mohl odtud, co však ten rytieř činiti by chtěl. I jel jesti zajisté statečný rytieř Rudolf a přiblí- (280) žil se k zástupóm těch králóv. A znamenavše lidé ti, kteříž biechu v zástupu, že on sám jediný jede, nechtěli se s ním ve množství bíti, nébrž za haňbu sobě po- ložili, jestli že s ním viece, nežli také jeden měl by se bíti. A protož jeden z nich vzav dřevo své proti Rudolfovi kuoň svój opustil, proti kterému zase Rudolf v běhu koně svého pospiechal. A když sú se ve spolek potkala ta dva, Rudolf svého nepřietele z (sic) toho koně svrhl. A toho opustiv, řítiv se na jiné a kteréž mohl, ty mečem svým ranil jesti a mordoval. I bieše skrze to křik a úpěnie u vojště, tak že i v královských stanech křik ten byl slyšán. Tehdy král pohanský starší povstav oděním svým zaštítiv se, vzem kopie běžel tam, tu kdež křik bieše, nedbaje na to, ačkoli služebníkóv s ním málo bylo. A když uzřel Rudolf krále, po štítu zlatém, kte (281) rýž nesieše, poznal, že jesti král a tak nedbal na jiné, mečem svým smrtedlně jeho ranil, tak že král od té rány s koně na zemi spadl na poly mrtev. Kteréhožto služebníci domnievajíce se mrtvého z země zdvihše krále toho do stanu bratra jeho donesli, boje nechavše. Ačkoli král ten lékaře misterné jmějieše, však od rány té den poslední zivota svého běh svój dokonal, točižto umřel. A mezi tiem rytieř tento s pomocí hospodáře svého a lidí jiných do města zase všel jest, však mnohými ranami raněn jest od nepřátel. Pověsti zajisté veliké biechu o statečnosti rytieře toho, že jiným okolním zemiem oznámena bieše statečnost jeho. Radoval se lid, kterýžto v tom městě zavřený bieše, z takového udatenství rytieře toho, jim snad od Boha poslaného, kterýžto lid netoliko hladem, ale i hrózú nepřá- (282) tel svých velice trápen bieše. A tak dieky pánu bohu vzdáváchu najdobrotivějšiemu. 5%
Strana 68
68 — medium dictique militis animositas sub veritatis terminis cunctis audien- tibus dewlgatur. Gaudet regina talem celitus constituta victorem, cuius potenti brachio plebs inimica conteritur et diri hostis audacia diuino iudicio thabestam (sic) calcatur. Letatur wlgus intra dicte ciuitatis septa conclusus, quem non solum dire famis premebat angustia, verum eciam hostilis terror finalem minabatur occasum. Interim autem grates immense redduntur altissimo, qui sicuti dudum salutem populi se diligenter in manum femine tradidit, sic et feminam ab imminentis mortis periculo per manus sui militis liberavit. Et sicuti olym vnius robore mille viros asini mandibula morti tradendos constituit, sic et nunc ad exterminium christiani populi desudantes in virtute vnius tantum gentilem regem et eius exercitum partem gladio trucidante peremit. Ex aduerso vero superstes rex defuncti fratris deplorat absenciam et nunc contra deos suos verbis obprobriosis inuehitur, nunc de sinistris fortune processibus lamentabili sermone causatur. Illic se prouido rectore orbatum iam conspicit istic mundano dedecore personam inuolutam persentit. Sicque duplici vexatus conflictu nescit, quid eligat quidve sibi faciendum in antea veniat, prorsus ignorat. Sed tandem animum suum varijs cogitacionibus fatigatum in hac (194 b) stabilitate disposuit, ut ad reginam predictam nunccios fideles dirigeret et quod mente conceperat sibi per viam opcionis offerret. Habebat enim dictus rex in exercitu suo quendam gentilem statura pregrandem et in roboris fortitudine cunctos sui evi homines superantem, non tamen multum in belli exercicio animosum. In quo eciam rex ipse confidenciam tantam posuerat, ut ipsum ab vno homine quantumcunque robusto vinci debere difficile crederet et impossibile reputaret. Propter quod credens ymo temeritate quadam indubie, sperans ad conceptam peruenire posse victoriam pre- dicte regine mediantibus nunceijs suam per hunc modum aperit volun- tatem, ut si illa quemquam de suis de propria virtute confidentem obtineat, qui virium suarum velit experire potenciam, quod hunc pro habendo inter eum et gentilem predictum congressu data tamen utrimque securitate debita dirigat, ipsumque ad id explendum sub obtentu regii fauoris compellat: quem si de gentili predicto triumphare contigerit, rex ipse vna cum exercitu suo a regno per ipsum occupato discederet et tam reginam ipsam quam eius incolas in suam denuo tradere debeat potestatem; quod si gentilem predictum victorem fortuna statueret, extunc regina ipsa pro suo relinqueretur arbitr io et tam ciues quam ciuitas perpetue deinceps ad velle suum ipsius subiaceat seruituti. Ad hanc
68 — medium dictique militis animositas sub veritatis terminis cunctis audien- tibus dewlgatur. Gaudet regina talem celitus constituta victorem, cuius potenti brachio plebs inimica conteritur et diri hostis audacia diuino iudicio thabestam (sic) calcatur. Letatur wlgus intra dicte ciuitatis septa conclusus, quem non solum dire famis premebat angustia, verum eciam hostilis terror finalem minabatur occasum. Interim autem grates immense redduntur altissimo, qui sicuti dudum salutem populi se diligenter in manum femine tradidit, sic et feminam ab imminentis mortis periculo per manus sui militis liberavit. Et sicuti olym vnius robore mille viros asini mandibula morti tradendos constituit, sic et nunc ad exterminium christiani populi desudantes in virtute vnius tantum gentilem regem et eius exercitum partem gladio trucidante peremit. Ex aduerso vero superstes rex defuncti fratris deplorat absenciam et nunc contra deos suos verbis obprobriosis inuehitur, nunc de sinistris fortune processibus lamentabili sermone causatur. Illic se prouido rectore orbatum iam conspicit istic mundano dedecore personam inuolutam persentit. Sicque duplici vexatus conflictu nescit, quid eligat quidve sibi faciendum in antea veniat, prorsus ignorat. Sed tandem animum suum varijs cogitacionibus fatigatum in hac (194 b) stabilitate disposuit, ut ad reginam predictam nunccios fideles dirigeret et quod mente conceperat sibi per viam opcionis offerret. Habebat enim dictus rex in exercitu suo quendam gentilem statura pregrandem et in roboris fortitudine cunctos sui evi homines superantem, non tamen multum in belli exercicio animosum. In quo eciam rex ipse confidenciam tantam posuerat, ut ipsum ab vno homine quantumcunque robusto vinci debere difficile crederet et impossibile reputaret. Propter quod credens ymo temeritate quadam indubie, sperans ad conceptam peruenire posse victoriam pre- dicte regine mediantibus nunceijs suam per hunc modum aperit volun- tatem, ut si illa quemquam de suis de propria virtute confidentem obtineat, qui virium suarum velit experire potenciam, quod hunc pro habendo inter eum et gentilem predictum congressu data tamen utrimque securitate debita dirigat, ipsumque ad id explendum sub obtentu regii fauoris compellat: quem si de gentili predicto triumphare contigerit, rex ipse vna cum exercitu suo a regno per ipsum occupato discederet et tam reginam ipsam quam eius incolas in suam denuo tradere debeat potestatem; quod si gentilem predictum victorem fortuna statueret, extunc regina ipsa pro suo relinqueretur arbitr io et tam ciues quam ciuitas perpetue deinceps ad velle suum ipsius subiaceat seruituti. Ad hanc
Strana 69
— 69 — Kapitola pátá. Mezi tiem král pohanský druhý umrlého bratra svého želéše velice a plakáše, a jednak proti Bohóm svým řečmi protivnými mluvil jest, jednak tu příhodu takovú bratra svého neštěstí připisoval. A tak jsa sám v sobě divným myšlením a žalostmi roztržen znamenal jest, že múdrého správci ztratil, točižto bratra svého. A tak dlúho jsa myšlením svým divným trápen umienil k své králové posly poslati, aby ona vydala jednoho člověka rytierského a on druhého, a ti dva aby spolu bojovali, a jestli že by se událo křesťanu pohana přemoci, že král hned té země vytrhnúti měl a navrátiti jí hrady všecky i města, kteráž byl dobyl a tak potom lidi ze- (283) mě té u pokoji nechati; pakli by pohan křestana přemohl, aby králová i s tiem městem u věčnú jemu se poddala službu. A to pro tuto věc ten král takové poselstvie králové učinil. nebo v svém vojště měl pohana jednoho zrostu velmi velikého a silného, a nikoli neměl by toho pohana jeden člověk přemoci. A když takové poselstvie králová slyšela, jemu srozoměvši jejie úmysl roztržením divným, jako ženský obyčej jest, tak že od těch poslóv prosila dnóv pěti k roz- myslení, co by pak v tom učiniti měla, aby se rozmyslila.
— 69 — Kapitola pátá. Mezi tiem král pohanský druhý umrlého bratra svého želéše velice a plakáše, a jednak proti Bohóm svým řečmi protivnými mluvil jest, jednak tu příhodu takovú bratra svého neštěstí připisoval. A tak jsa sám v sobě divným myšlením a žalostmi roztržen znamenal jest, že múdrého správci ztratil, točižto bratra svého. A tak dlúho jsa myšlením svým divným trápen umienil k své králové posly poslati, aby ona vydala jednoho člověka rytierského a on druhého, a ti dva aby spolu bojovali, a jestli že by se událo křesťanu pohana přemoci, že král hned té země vytrhnúti měl a navrátiti jí hrady všecky i města, kteráž byl dobyl a tak potom lidi ze- (283) mě té u pokoji nechati; pakli by pohan křestana přemohl, aby králová i s tiem městem u věčnú jemu se poddala službu. A to pro tuto věc ten král takové poselstvie králové učinil. nebo v svém vojště měl pohana jednoho zrostu velmi velikého a silného, a nikoli neměl by toho pohana jeden člověk přemoci. A když takové poselstvie králová slyšela, jemu srozoměvši jejie úmysl roztržením divným, jako ženský obyčej jest, tak že od těch poslóv prosila dnóv pěti k roz- myslení, co by pak v tom učiniti měla, aby se rozmyslila.
Strana 70
— 70 — igitur legacionem non minus fideliter quam prudenter expositam regine animus varijs meditacionum curis distrahitur et ex sexus fragilitate po- scente circa deliberacionem necessariam in diuersa mutatur. Que dum ex referencium tumultu ad aures militi(s) prefati peruenit, oblacionem ipsam gratulabundus amplectitur bellum postulatum repo- stulat et bellum recipit animosus et pro adhibendo cura hoc regine con- sensu apud ipsam desiderijs feruentibus elaborat. Que licet ipsa tam strenuum tamque virilem experiencia teste cognos- (195 a) ceret non tamen se voluit insidijs fortune submittere, ut ab uno milite tam ipsius quam suorum fidelium pendeat mors et vita. Verumptamen ne prudencie sue videretur inniti, tam a nunccijs quam a predicto milite quinque dierum petit inducias sub eo proposito, ut cum gente secum inclusa de- liberet et eius consilium ac voluntatem extorqueat, quam secum conspicit satis disponentibus anxietatum et tribulacionum pregrauium pondera susti- nere. Cunctis igitur ad iussum regine in vnum conuenientibus et in regali pallacio constitutis a regina ipsa tam nuncciorum legatio quam eciam militis preſati spontanea quidem oblacio profertur in medium, et quid faciendum communis in hoc deposcat utilitas, necessaria per ipsam con- silia requiruntur. Igitur multi de circum sedentibus quod a nunccijs et milite ofſerebatur faciendum improbant et nichilominus multi probant, sed demum multo inde examinato consilio tacitum fit ex omni parte silencium, nec sit qui ad proferenda consilia impetum velit lingwe diri- gere seu os suum sermonibus ulterioribus implicare. Quidam autem nobilis etate grandeuus magnique homo consilij, ut omnes alios non solum vacillantes sed et animo consternatos aspexit, rupto silencio in hec verba prorupit: O viri nobiles et plebei mecum in hoc ordine pariter congre- gati! unde nos talis tantusque timor aut pocius tremor obriguit, ut in sacra fide catholica infirmi et diuina videamur clemencia quodam modo desperati? Nonne perpendimus et aperte cognoscimus quod propter excrescentem reatuum nostrorum congeriem, quibus ipsum graviter of- fendimus, hanc, quam merito patimur, in nos plagam seuire permisit? qui dum nobis liberum viuendi donauit arbitrium et congruam pro delictis cottidie (195 b) prestolaretur emendam et prestolatam nancisci non potuit. Quid aliud de ipso dicere possumus, quam quod iustus iudex existens equitate seruata nos tam in personis quam in rebus iusto iudicio censuit puniendos et utinam hec temporalis plaga ignis perpetui scele- ratis hominibus deputati constituat nos exortes. Huc accedit, quod dum nos velut mortis filios extremis deputasset angustijs, ne tamen nos de- speracionis nota redarguat et ab eius mandatis diuertere forsan compellat,
— 70 — igitur legacionem non minus fideliter quam prudenter expositam regine animus varijs meditacionum curis distrahitur et ex sexus fragilitate po- scente circa deliberacionem necessariam in diuersa mutatur. Que dum ex referencium tumultu ad aures militi(s) prefati peruenit, oblacionem ipsam gratulabundus amplectitur bellum postulatum repo- stulat et bellum recipit animosus et pro adhibendo cura hoc regine con- sensu apud ipsam desiderijs feruentibus elaborat. Que licet ipsa tam strenuum tamque virilem experiencia teste cognos- (195 a) ceret non tamen se voluit insidijs fortune submittere, ut ab uno milite tam ipsius quam suorum fidelium pendeat mors et vita. Verumptamen ne prudencie sue videretur inniti, tam a nunccijs quam a predicto milite quinque dierum petit inducias sub eo proposito, ut cum gente secum inclusa de- liberet et eius consilium ac voluntatem extorqueat, quam secum conspicit satis disponentibus anxietatum et tribulacionum pregrauium pondera susti- nere. Cunctis igitur ad iussum regine in vnum conuenientibus et in regali pallacio constitutis a regina ipsa tam nuncciorum legatio quam eciam militis preſati spontanea quidem oblacio profertur in medium, et quid faciendum communis in hoc deposcat utilitas, necessaria per ipsam con- silia requiruntur. Igitur multi de circum sedentibus quod a nunccijs et milite ofſerebatur faciendum improbant et nichilominus multi probant, sed demum multo inde examinato consilio tacitum fit ex omni parte silencium, nec sit qui ad proferenda consilia impetum velit lingwe diri- gere seu os suum sermonibus ulterioribus implicare. Quidam autem nobilis etate grandeuus magnique homo consilij, ut omnes alios non solum vacillantes sed et animo consternatos aspexit, rupto silencio in hec verba prorupit: O viri nobiles et plebei mecum in hoc ordine pariter congre- gati! unde nos talis tantusque timor aut pocius tremor obriguit, ut in sacra fide catholica infirmi et diuina videamur clemencia quodam modo desperati? Nonne perpendimus et aperte cognoscimus quod propter excrescentem reatuum nostrorum congeriem, quibus ipsum graviter of- fendimus, hanc, quam merito patimur, in nos plagam seuire permisit? qui dum nobis liberum viuendi donauit arbitrium et congruam pro delictis cottidie (195 b) prestolaretur emendam et prestolatam nancisci non potuit. Quid aliud de ipso dicere possumus, quam quod iustus iudex existens equitate seruata nos tam in personis quam in rebus iusto iudicio censuit puniendos et utinam hec temporalis plaga ignis perpetui scele- ratis hominibus deputati constituat nos exortes. Huc accedit, quod dum nos velut mortis filios extremis deputasset angustijs, ne tamen nos de- speracionis nota redarguat et ab eius mandatis diuertere forsan compellat,
Strana 71
71 — Kapitola šestá. Tehdy když to poselstvie Rudolfovi bieše oznámeno, velikú radostí boj takový přijal, aby křálová přivolenie své k tomu dala, s pilností jie prosil. A jakžkoli králová ta statečnost rytieře toho a udatenství (284) kteréž byla seznáním pravým seznala, však ještě nesměla se štěstí svěřiti, kteréž se velmi brzo zvyklo změniti. I prosila jest dní několiko od rytieře, až by se o to s obcí a lidmi města toho poradila. Tehdy se sešli všichni měšťané i obec přikázáním králové do královské sieně. Od králové poselstvie to i také rytieřova vóle byla jim oznámena. A o tom, co by činiti mohli, králová všech tu svých přistojících raddy žádala. Protož mnozí tu stojíce, aby to konáno nebylo, rozrazovali. A z druhé strany mnozí, aby se konalo, prosili. A když tak dlúho o tom mluviechu nemohúce se svoliti, všichni umlkli a žádný nic viec o to mluvením úst svých nechtěl truditi. Tehdy někaký stařec dobře uro- zený a v radách převelmi múdrý, když zvěděl všecky mlčiece takto počel v svých řečech mluviti: „O mužie ctnostní, kteříž ste tuto nynie spolu sebráni! odkavad (285) nás strach veliký obklíčil, nebo-li to bázeň, že u vieře křesťanské svaté tak sme mdlí, a některak v smilování božiem pozufáváme? Zdali znamenati nemóžeme, že pro množstvie hřiechóv, kterýmiž sme pána boha hněvali, toto na nás jest dopuštěno? Neb pán bóh našeho polepšenie vždy očekává, kteréžto na nás nebylo. I což tehda jiného o něm řéci móžeme, nežli že pravý jest súdce náš na osobách i na zboží skrze nepřátely nás potresktal. O by tato časně nám rána položena byla k utrpení, abychom věčně potom netrpěli muk věčných pro hřiechy. A jenž nás viděl jakžto syny smrti a v konečném trápení, abychom vždy nezúfali, nám jest obránci poslal, jeho takovú
71 — Kapitola šestá. Tehdy když to poselstvie Rudolfovi bieše oznámeno, velikú radostí boj takový přijal, aby křálová přivolenie své k tomu dala, s pilností jie prosil. A jakžkoli králová ta statečnost rytieře toho a udatenství (284) kteréž byla seznáním pravým seznala, však ještě nesměla se štěstí svěřiti, kteréž se velmi brzo zvyklo změniti. I prosila jest dní několiko od rytieře, až by se o to s obcí a lidmi města toho poradila. Tehdy se sešli všichni měšťané i obec přikázáním králové do královské sieně. Od králové poselstvie to i také rytieřova vóle byla jim oznámena. A o tom, co by činiti mohli, králová všech tu svých přistojících raddy žádala. Protož mnozí tu stojíce, aby to konáno nebylo, rozrazovali. A z druhé strany mnozí, aby se konalo, prosili. A když tak dlúho o tom mluviechu nemohúce se svoliti, všichni umlkli a žádný nic viec o to mluvením úst svých nechtěl truditi. Tehdy někaký stařec dobře uro- zený a v radách převelmi múdrý, když zvěděl všecky mlčiece takto počel v svých řečech mluviti: „O mužie ctnostní, kteříž ste tuto nynie spolu sebráni! odkavad (285) nás strach veliký obklíčil, nebo-li to bázeň, že u vieře křesťanské svaté tak sme mdlí, a některak v smilování božiem pozufáváme? Zdali znamenati nemóžeme, že pro množstvie hřiechóv, kterýmiž sme pána boha hněvali, toto na nás jest dopuštěno? Neb pán bóh našeho polepšenie vždy očekává, kteréžto na nás nebylo. I což tehda jiného o něm řéci móžeme, nežli že pravý jest súdce náš na osobách i na zboží skrze nepřátely nás potresktal. O by tato časně nám rána položena byla k utrpení, abychom věčně potom netrpěli muk věčných pro hřiechy. A jenž nás viděl jakžto syny smrti a v konečném trápení, abychom vždy nezúfali, nám jest obránci poslal, jeho takovú
Strana 72
— 72 — desiderabilem nobis tutorem transmisit ipsum tanta fortitudinis virtute corroborans, ut sit nobis in refugium et nostris emulis precipitem in ruinam. Qua igitur fronte suscipere oblata renuimus, quem non hominis cogitacio sed pocius celestis disposuit consilij altitudo. Sicque verbis sine facto in propria(m) se restituit sessionem. Regina vero, que loquentis verba diligenter audiuit, omni prorsus timore deposito, ipsius consilium utpote virile censuit approbandum. Similiter et hij qui prius consenciendo rebelles extiterant, penitencia ducti regine votis animo parili se conformant. Constituta igitur die superueniente et nunccijs ad responsum obtinendum reuersis et tam de regine voto quam eciam suorum consensu securis extantibus, et res tam grandis concepto presistat in opere, nec dolis seu fraudibus quo- modolibet irrumpatur. Electi milites utrimque dantur in obsides et tam regine quam regis et suorum corporalis inuenit caucio iuramenti. Quibus omnibus consumatis ad debitum miles ipse de misericordia dei confisus fideliumquoque oracionibus continuatis suffultus ac armorum neces-, sariorum tutela monitus portam ciuitatis egreditur, dijametro quoque recto procedens hosti suo, qui similiter paratus extiterat er eius presto- labatur aduentum, intrepidus appropinquat. Nulla igitur mora ulteriori protracta alter deseuit in alterum forciumque (196 a) lancearum impulsu ambo se sternunt ab equis, iuxta illud fortis impegit in fortem et ambo pariter corruerunt. Et quidem miles ipse ob casum suum rubore per- fusus celeriter equum suum conscendit hostemque suum appetit ense nudo sed et ille nondum vecors effectus ab eo se viriliter defendit, et dum ad inferendum ei wlnus manum cum ense in altum sustolleret miles ipse ut ictum vidit, superuenientem ipsum preueniens hosti manum cum gladio amputauit. Qui demum ad defensionem factus inhabilis, effeminatis coactus est se viribus tueri. Verum et miles prefatus ictibus ictus ingeminans cassidis nasali dirupto ipsum in faciem wlnerauit, ac demum femur ab ingwine diuidens ipsum mortuum prostrauit ab equo. Rex vero et sui cognite ipsius morte quamquam gentiles existerent surdisque ac mutis ydolis deseruirent, fidem tamen prestitam obseruantes, acceptis secum militibus, quos sicut premittitur in locum obsidum de- putarant, prefate regine dominia et eius terminos exierunt, urbibus, oppidis, fortalicijs, castris et villis in eius viceuersa traditis potestatem. At vero regina multis comitata puellis et similiter nobiles, burgenses et
— 72 — desiderabilem nobis tutorem transmisit ipsum tanta fortitudinis virtute corroborans, ut sit nobis in refugium et nostris emulis precipitem in ruinam. Qua igitur fronte suscipere oblata renuimus, quem non hominis cogitacio sed pocius celestis disposuit consilij altitudo. Sicque verbis sine facto in propria(m) se restituit sessionem. Regina vero, que loquentis verba diligenter audiuit, omni prorsus timore deposito, ipsius consilium utpote virile censuit approbandum. Similiter et hij qui prius consenciendo rebelles extiterant, penitencia ducti regine votis animo parili se conformant. Constituta igitur die superueniente et nunccijs ad responsum obtinendum reuersis et tam de regine voto quam eciam suorum consensu securis extantibus, et res tam grandis concepto presistat in opere, nec dolis seu fraudibus quo- modolibet irrumpatur. Electi milites utrimque dantur in obsides et tam regine quam regis et suorum corporalis inuenit caucio iuramenti. Quibus omnibus consumatis ad debitum miles ipse de misericordia dei confisus fideliumquoque oracionibus continuatis suffultus ac armorum neces-, sariorum tutela monitus portam ciuitatis egreditur, dijametro quoque recto procedens hosti suo, qui similiter paratus extiterat er eius presto- labatur aduentum, intrepidus appropinquat. Nulla igitur mora ulteriori protracta alter deseuit in alterum forciumque (196 a) lancearum impulsu ambo se sternunt ab equis, iuxta illud fortis impegit in fortem et ambo pariter corruerunt. Et quidem miles ipse ob casum suum rubore per- fusus celeriter equum suum conscendit hostemque suum appetit ense nudo sed et ille nondum vecors effectus ab eo se viriliter defendit, et dum ad inferendum ei wlnus manum cum ense in altum sustolleret miles ipse ut ictum vidit, superuenientem ipsum preueniens hosti manum cum gladio amputauit. Qui demum ad defensionem factus inhabilis, effeminatis coactus est se viribus tueri. Verum et miles prefatus ictibus ictus ingeminans cassidis nasali dirupto ipsum in faciem wlnerauit, ac demum femur ab ingwine diuidens ipsum mortuum prostrauit ab equo. Rex vero et sui cognite ipsius morte quamquam gentiles existerent surdisque ac mutis ydolis deseruirent, fidem tamen prestitam obseruantes, acceptis secum militibus, quos sicut premittitur in locum obsidum de- putarant, prefate regine dominia et eius terminos exierunt, urbibus, oppidis, fortalicijs, castris et villis in eius viceuersa traditis potestatem. At vero regina multis comitata puellis et similiter nobiles, burgenses et
Strana 73
73 — sílú posíliv, aby byl nám k utěšení a nepřátelóm našim k věčnému pádu I proč tehdy toho přijíti pohrdáme; to což nás nynie potýká, což ne lidská vymluvenie, ale jistěji nebeská zjednala vy(286)sokost raddy. A tak ten stařec konec řeči své uloživ na miestě svém se posadil. Kapitola sedmá. Tehdy královna jeho řeči pilně slyševši, vešken strach odloživši raddy jeho pochválila a tak jakž ten stařec radil, aby činěno bylo, ustanovila. A tak všickni, kteříž proti tomu byli prvé, té raddy po- chválivše k tomu přivolili. Tehdy když poslové od krále pohana po odpověď biechu přijeli, o přivolenie králové i lidu, k té bitvě jsú jistotnie zpraveni, aby sobě to řádně zdrželi. A což poslové králi mluvili, aby to mezi nimi zrušeno nebylo, vybrané rytieře s obú stranú dali sobě v základě a k tomu sliby pevnými sobě potvrdili toho. A když se ty všechny věci dokonaly, rytieř ten v smilovánie božie doufaje a v milosr- denství božie, oděním k tomu potřebným jsa zaštíten, za (287) jehožto vítězstvie a zdravie modlenie ku pánu bohu bylo od lidu. A tak zbraní na svém koni proti pohanu nepřieteli svému jel jest pospěšně, kterýžto také hotov bieše. A tak jeden hnav na druhého oba se s koní zbodla podle onoho řečenie: Silný udeřiv silného v plech oba spolu upadesta. A zajisté rytieř tento že spadl, velmi se za to styděl. A tak vstav rychle!) kuoň svój popad skočiv nepřietele svého mečem svým bil jest. Ale pohan nejsa strašliv udatně se brániv ruku svú vzdvihl2) rytieře mečem raniti usiloval. Ale rytieř předspěšiv jeho narámě rukú jeho uťal. Kterýž potom k brani nebyl hodný. A tak jakž mohl ještě se bránil, ale potom rytieř ranám ran přidávaje prolomil přielbici, pohana jest v tvář ranil, a potom utav jemu stehno, mrtvého jesti jeho tu ostavil. Tuto se píše kapitola osmá pořád. (288) Tehdy král ten a jeho lid znamenavše onoho mrtvého, ačkoli bohóm hluchým a němým se modléchu, však sú sliby své vskutku drželi. Ihned z té země jsú vytrhli, navrátivše se králové města, hrady, městečka i vsi, rytieře toho (sic) kteréž v základě měli, vydali sú. Ale králová i jiní šlechtici i také měšťané i lid obecný s velikú ctí i radostí 1) psáno rychlie, 2) psáno wzdihl
73 — sílú posíliv, aby byl nám k utěšení a nepřátelóm našim k věčnému pádu I proč tehdy toho přijíti pohrdáme; to což nás nynie potýká, což ne lidská vymluvenie, ale jistěji nebeská zjednala vy(286)sokost raddy. A tak ten stařec konec řeči své uloživ na miestě svém se posadil. Kapitola sedmá. Tehdy královna jeho řeči pilně slyševši, vešken strach odloživši raddy jeho pochválila a tak jakž ten stařec radil, aby činěno bylo, ustanovila. A tak všickni, kteříž proti tomu byli prvé, té raddy po- chválivše k tomu přivolili. Tehdy když poslové od krále pohana po odpověď biechu přijeli, o přivolenie králové i lidu, k té bitvě jsú jistotnie zpraveni, aby sobě to řádně zdrželi. A což poslové králi mluvili, aby to mezi nimi zrušeno nebylo, vybrané rytieře s obú stranú dali sobě v základě a k tomu sliby pevnými sobě potvrdili toho. A když se ty všechny věci dokonaly, rytieř ten v smilovánie božie doufaje a v milosr- denství božie, oděním k tomu potřebným jsa zaštíten, za (287) jehožto vítězstvie a zdravie modlenie ku pánu bohu bylo od lidu. A tak zbraní na svém koni proti pohanu nepřieteli svému jel jest pospěšně, kterýžto také hotov bieše. A tak jeden hnav na druhého oba se s koní zbodla podle onoho řečenie: Silný udeřiv silného v plech oba spolu upadesta. A zajisté rytieř tento že spadl, velmi se za to styděl. A tak vstav rychle!) kuoň svój popad skočiv nepřietele svého mečem svým bil jest. Ale pohan nejsa strašliv udatně se brániv ruku svú vzdvihl2) rytieře mečem raniti usiloval. Ale rytieř předspěšiv jeho narámě rukú jeho uťal. Kterýž potom k brani nebyl hodný. A tak jakž mohl ještě se bránil, ale potom rytieř ranám ran přidávaje prolomil přielbici, pohana jest v tvář ranil, a potom utav jemu stehno, mrtvého jesti jeho tu ostavil. Tuto se píše kapitola osmá pořád. (288) Tehdy král ten a jeho lid znamenavše onoho mrtvého, ačkoli bohóm hluchým a němým se modléchu, však sú sliby své vskutku drželi. Ihned z té země jsú vytrhli, navrátivše se králové města, hrady, městečka i vsi, rytieře toho (sic) kteréž v základě měli, vydali sú. Ale králová i jiní šlechtici i také měšťané i lid obecný s velikú ctí i radostí 1) psáno rychlie, 2) psáno wzdihl
Strana 74
74 — plebei in occursum militis venientes ipsum cum ingenti gaudio susce- perunt. Sed ille victorie sibi concesse diuinitus non ingratus non sibi sed creatori suo graciarum acciones iubet referri ac cum eisdem in terram prostratis suam benedixit precibus humilibus maiestatem. Cunctis igitur regni finibus pacatis ad solitum fidelis mercator pro augendis rebus et opibus regiones longinquas oblustrat; sollicitus vinitor plantas evellit de- generes, ut sit sua vinea (196 b) fertilis temporeque debito suo re- spondeat plantatori; robustus agricola terram vomeribus excolit et solitam grosso gutture concinens cantilenam precedentibus bobus ter- rarum arua proscindit Sed et hij, qui hactenus hostium timore depressi loca subterranea incolebant, restituta pace a cauernis prosiliunt sibique noua preparant receptacula mansionum. Interim autem regina vias et modos perquirit multiplices, quibus ad fauorem militis prefati perueniat et pro impensis sibi tantis beneficijs debitum sibi vicissitudinis reim- pendat et ob hoc non solum personam, res et substanciam sed et cuncta, que possidet, sue per omnia subdidit voluntati. At ille prout tamen nobilium moris est, beniuolenciam ipsius rite considerans ac in eadem contentus persistens dona sibi per eam oblata contempsit manusque suas prorsus ab omni munere tamquam honoris zelator excussit. Tractu vero temporis dum in obsequio prefate regine post huius modi victoriam aliquamdiu perstitisset, nec a contubernio sue coniugis nondum a lepra mundate desisteret. Accidit ut hospes ipsius, qui hunc amorem curiosa- mente dudum perpenderat, ipsum accedens verbis talibus est allocutus: „Carissime hospes et domine! video amorem inter vos et consortem vestram fore vehementem nec vos posse ab ea per viam diuorcij sepa- rari, unde nisi de causa nobilis vestre persone domesticus me timor concuteret, darem vobis modum et ordinem, quibus uxor vestra lepre maculam exhorrendam euaderet diuinoque mediante auxilio ad incolumi- tatem pristinam perueniret. Verum tamen timeo ne mors inopinata precipitet vosque, quod absit, faciat truncum arene iacere (197 a), atque ideo malo silencium ori meo imponere quam cum tota posteritate mea ad dompnosum consilium necis periculis ex ausu temerario subiacere." Ad hec igitur verba miles ipse gaudio exhilaratus est magno, concepte nequit obtemperare leticie hospitemque suum pro reuelando sibi misterio precibus stimulat indefessis. Qui licet se in hac causa diuersis excusa- cionibus tueretur, videns tamen se apud ipsum non posse proficere conceptum mentis sue in hec verba resoluit: „Est in hoc nemore ciuitati contiguo fons quidam, dudum in cantacionibus et artibus magicis instau- ratus non quidem scaturiens, sed in vno tantum loco consistens. Hic tante virtutis et efficacie dicitur, ut si quispiam lepre squalore vel alio
74 — plebei in occursum militis venientes ipsum cum ingenti gaudio susce- perunt. Sed ille victorie sibi concesse diuinitus non ingratus non sibi sed creatori suo graciarum acciones iubet referri ac cum eisdem in terram prostratis suam benedixit precibus humilibus maiestatem. Cunctis igitur regni finibus pacatis ad solitum fidelis mercator pro augendis rebus et opibus regiones longinquas oblustrat; sollicitus vinitor plantas evellit de- generes, ut sit sua vinea (196 b) fertilis temporeque debito suo re- spondeat plantatori; robustus agricola terram vomeribus excolit et solitam grosso gutture concinens cantilenam precedentibus bobus ter- rarum arua proscindit Sed et hij, qui hactenus hostium timore depressi loca subterranea incolebant, restituta pace a cauernis prosiliunt sibique noua preparant receptacula mansionum. Interim autem regina vias et modos perquirit multiplices, quibus ad fauorem militis prefati perueniat et pro impensis sibi tantis beneficijs debitum sibi vicissitudinis reim- pendat et ob hoc non solum personam, res et substanciam sed et cuncta, que possidet, sue per omnia subdidit voluntati. At ille prout tamen nobilium moris est, beniuolenciam ipsius rite considerans ac in eadem contentus persistens dona sibi per eam oblata contempsit manusque suas prorsus ab omni munere tamquam honoris zelator excussit. Tractu vero temporis dum in obsequio prefate regine post huius modi victoriam aliquamdiu perstitisset, nec a contubernio sue coniugis nondum a lepra mundate desisteret. Accidit ut hospes ipsius, qui hunc amorem curiosa- mente dudum perpenderat, ipsum accedens verbis talibus est allocutus: „Carissime hospes et domine! video amorem inter vos et consortem vestram fore vehementem nec vos posse ab ea per viam diuorcij sepa- rari, unde nisi de causa nobilis vestre persone domesticus me timor concuteret, darem vobis modum et ordinem, quibus uxor vestra lepre maculam exhorrendam euaderet diuinoque mediante auxilio ad incolumi- tatem pristinam perueniret. Verum tamen timeo ne mors inopinata precipitet vosque, quod absit, faciat truncum arene iacere (197 a), atque ideo malo silencium ori meo imponere quam cum tota posteritate mea ad dompnosum consilium necis periculis ex ausu temerario subiacere." Ad hec igitur verba miles ipse gaudio exhilaratus est magno, concepte nequit obtemperare leticie hospitemque suum pro reuelando sibi misterio precibus stimulat indefessis. Qui licet se in hac causa diuersis excusa- cionibus tueretur, videns tamen se apud ipsum non posse proficere conceptum mentis sue in hec verba resoluit: „Est in hoc nemore ciuitati contiguo fons quidam, dudum in cantacionibus et artibus magicis instau- ratus non quidem scaturiens, sed in vno tantum loco consistens. Hic tante virtutis et efficacie dicitur, ut si quispiam lepre squalore vel alio
Strana 75
75 — rytieře toho přijali a jeho se zdraví radovali. Ale on ne sobě tu chválu chtěl připsati, ale pánu bohu z toho vítězstvie kázal dieky vzdávati. A když pak se bylo v té zemi v krajinách těch ve všech upokojilo, a ihned rozliční kupci po svých obchodech do jiných zemí jezdiechu; ihnad (sic) snažný vinař štěpy plané vykopává a revie, aby vinněnky jemu v časiech užitek mohly nésti; již hned sedláček věrný zemi oře a roli a zvyklú piesničku odtlustným hrdélcem prokřikuje a prospěvuje. Neb (289) již ti kteřížto hrózami nepřátel biechu osazeni a obtieženi a pod zemí přebýváchu, když se upokojilo z jeskyň svých vyšedše nová sobě přebyvadla domóv a chalup nadělali. A mezi tiem králová cti a obyčejóv hledí rozličných, kterakými by mohla ku přiezni toho přijíti a za taková dobroděnie aby mohla jemu libost ukázati takovúž. I protož svá zbožie všechna jemu poddala, a netoliko zbožie, ale i se sama v jeho vóli poručila. Ale on, jakožto lidí ctnostných obyčej jest, dobrovolenstvie králové právě znamenav, na tom dosti měl a dary, kteréž jemu dávala jimi pohrdal a ruce své ovšem od daróv čisty učinil, jakožto cti milov- ník. A tak drahně časóv v službě té králové byl jest. Ale od man- želstvie ženy své Bryzelidy ještě od malomocenstvie neočištěné vždy nejsa oddělen právo a věrné manželstvo zachoval. I přihodilo se, že hospodář Rudolf (sic) (290) kterýžto tu milost mezi nimi a manželkú jeho pilně znamenal, takto k Rudolfovi mluvil: „Najmilejší pane a hosti: vidím milost mezi tebú a manželkú tvú Bryzelidy (sic) velmi velikú, než jediné žeť mi strach vašie urozenosti pověděti, chtěl bych dáti radu a obyčej, kterak by žena tvá Bryzelidys toho malomocenstvie zbýti mohla a z božie pomoci ku prvnímu se zdraví navrátiti. Ale bojím se, abyste skrze to o hrdlo nepřišli, protož raději o tom nynie mlčeti chci nežli mluviti. Tehdy z takových řečí Rudolfus převelmi se obradoval, tak že aby to jemu vypravil, hospodáře velmi prosil s pilností. A ačkoli hospodář ten divnými řečmi vymluvováše se jemu pověděti zbraňoval, avšak viděv ustavičnú prosbu, úmysl mysli své v tato slova vypravil a řka jemu: „Jestiť v tomto lese, kterýžto les jesti u města naj- (291) blíže studnice jedna převelmi divná za dávních časóv uměním čaro- dějným a čáry připravená, netekúcí, ale na jednom městě stojécí. A ta- kovéť jestiť mocnosti, jestliže by kto malomocný aneboli kterú jinú ne-
75 — rytieře toho přijali a jeho se zdraví radovali. Ale on ne sobě tu chválu chtěl připsati, ale pánu bohu z toho vítězstvie kázal dieky vzdávati. A když pak se bylo v té zemi v krajinách těch ve všech upokojilo, a ihned rozliční kupci po svých obchodech do jiných zemí jezdiechu; ihnad (sic) snažný vinař štěpy plané vykopává a revie, aby vinněnky jemu v časiech užitek mohly nésti; již hned sedláček věrný zemi oře a roli a zvyklú piesničku odtlustným hrdélcem prokřikuje a prospěvuje. Neb (289) již ti kteřížto hrózami nepřátel biechu osazeni a obtieženi a pod zemí přebýváchu, když se upokojilo z jeskyň svých vyšedše nová sobě přebyvadla domóv a chalup nadělali. A mezi tiem králová cti a obyčejóv hledí rozličných, kterakými by mohla ku přiezni toho přijíti a za taková dobroděnie aby mohla jemu libost ukázati takovúž. I protož svá zbožie všechna jemu poddala, a netoliko zbožie, ale i se sama v jeho vóli poručila. Ale on, jakožto lidí ctnostných obyčej jest, dobrovolenstvie králové právě znamenav, na tom dosti měl a dary, kteréž jemu dávala jimi pohrdal a ruce své ovšem od daróv čisty učinil, jakožto cti milov- ník. A tak drahně časóv v službě té králové byl jest. Ale od man- želstvie ženy své Bryzelidy ještě od malomocenstvie neočištěné vždy nejsa oddělen právo a věrné manželstvo zachoval. I přihodilo se, že hospodář Rudolf (sic) (290) kterýžto tu milost mezi nimi a manželkú jeho pilně znamenal, takto k Rudolfovi mluvil: „Najmilejší pane a hosti: vidím milost mezi tebú a manželkú tvú Bryzelidy (sic) velmi velikú, než jediné žeť mi strach vašie urozenosti pověděti, chtěl bych dáti radu a obyčej, kterak by žena tvá Bryzelidys toho malomocenstvie zbýti mohla a z božie pomoci ku prvnímu se zdraví navrátiti. Ale bojím se, abyste skrze to o hrdlo nepřišli, protož raději o tom nynie mlčeti chci nežli mluviti. Tehdy z takových řečí Rudolfus převelmi se obradoval, tak že aby to jemu vypravil, hospodáře velmi prosil s pilností. A ačkoli hospodář ten divnými řečmi vymluvováše se jemu pověděti zbraňoval, avšak viděv ustavičnú prosbu, úmysl mysli své v tato slova vypravil a řka jemu: „Jestiť v tomto lese, kterýžto les jesti u města naj- (291) blíže studnice jedna převelmi divná za dávních časóv uměním čaro- dějným a čáry připravená, netekúcí, ale na jednom městě stojécí. A ta- kovéť jestiť mocnosti, jestliže by kto malomocný aneboli kterú jinú ne-
Strana 76
76 — morbo infectus in eum lauandus descenderit, mox ab ipso morbus quantumcunque contagiosus diffugiat, ipsumque ad optatam velut antea restituat sanitatem. Difficilis autem, ymo pene impossibilis est ad eundem fontem accessus propter innumerorum serpentum et aliorum venenosorum animalium quantitatem, a quibus eciam multi hominum inibi progredi volencium proch dolor! sunt perempti. Constat ergo eligi- bilius a tam infausto proposito pedem abstrahere quam incerta et in- euitabilia mortis pericula subintrare.“ Cui miles: „numquid vestrorum terrore sermonum exanimare me creditur, ut ducis incussionibus stupe- factus ab incepto desistam et vicio pusillanimitatis obsessus sanitatem mee coniugis acquirere pretermittam. Nempe si me talis, quod absit, timor abduceret, viuaci tabescerem vituperio inter gentes et ab omni prorsus laude honoris exorbitans perpetui dedecoris vilescerem ubertate. Potens est enim Deus de ore bestiarum eripere, qui a constipatis militum frendencium cateruis me de sui placuit clemencia misericorditer pre- seruare.“ Ad reginam igitur concito gressu se dirigit supplicans eidem, ut sibi fidelem velit de- (197 b) putare ductorem, cuius regimine ad fontem predictum feliciter perueniat sueque mentis conceptum deside- ratum perducat in finem. Non enim pro transitu suo humana resperie- bantur vestigia, sed signa quantumlibet modica ex equorum gressibus seu curruum volubris apparebant, propter quod verebatur, ne veluti extraneus per silvas ipsas feratur in deuium tenebrisque nocte terram operiente vermibus letiferis preda fiat. Regina vero ut huiusce modi sermones audiuit, ex eisdem turbata subsiluit et doloris anxietate retorta crebris denique fatigata singultibus facta est prorsus deficiens in loquela. Sed demum resumptis paulatim viribus in se ipsam reuertitur et ad militem coram eam stantem attendens in has tenues voces ora sua lacrimis irrigata circumfluis langwida seueritate resoluit: „Carissime! timeo, ne tue virtutis audacia ymo pocius animositas inconsulta ea te inducat appetere, que tibi mortem accelerent michique generent loquacem infamiam de discrimine casus tui. Reuera non nosti, quanta sint in accessu fontis ipsius pericula constituta. Nam fama veritatis ignara tibi causam ipsam veram non prodidit; in aperto plane ipsius accessus vix aut nunquam mortali cadit in homine, cum sit exquisita et inconuinci- bilis custodia eius. Non sit tibi igitur graue tue voluntatis vim facere, que tibi est in proximo mortis exicium paritura.“ Cui miles: „Nobilissima domina! non oportet me ad dandum super hijs vestre maiestati responsum lingwam in sermones vrbanos acuere seu naturales sensus forsitan pro hac vice dispersos in vnum fasciculum comportare.
76 — morbo infectus in eum lauandus descenderit, mox ab ipso morbus quantumcunque contagiosus diffugiat, ipsumque ad optatam velut antea restituat sanitatem. Difficilis autem, ymo pene impossibilis est ad eundem fontem accessus propter innumerorum serpentum et aliorum venenosorum animalium quantitatem, a quibus eciam multi hominum inibi progredi volencium proch dolor! sunt perempti. Constat ergo eligi- bilius a tam infausto proposito pedem abstrahere quam incerta et in- euitabilia mortis pericula subintrare.“ Cui miles: „numquid vestrorum terrore sermonum exanimare me creditur, ut ducis incussionibus stupe- factus ab incepto desistam et vicio pusillanimitatis obsessus sanitatem mee coniugis acquirere pretermittam. Nempe si me talis, quod absit, timor abduceret, viuaci tabescerem vituperio inter gentes et ab omni prorsus laude honoris exorbitans perpetui dedecoris vilescerem ubertate. Potens est enim Deus de ore bestiarum eripere, qui a constipatis militum frendencium cateruis me de sui placuit clemencia misericorditer pre- seruare.“ Ad reginam igitur concito gressu se dirigit supplicans eidem, ut sibi fidelem velit de- (197 b) putare ductorem, cuius regimine ad fontem predictum feliciter perueniat sueque mentis conceptum deside- ratum perducat in finem. Non enim pro transitu suo humana resperie- bantur vestigia, sed signa quantumlibet modica ex equorum gressibus seu curruum volubris apparebant, propter quod verebatur, ne veluti extraneus per silvas ipsas feratur in deuium tenebrisque nocte terram operiente vermibus letiferis preda fiat. Regina vero ut huiusce modi sermones audiuit, ex eisdem turbata subsiluit et doloris anxietate retorta crebris denique fatigata singultibus facta est prorsus deficiens in loquela. Sed demum resumptis paulatim viribus in se ipsam reuertitur et ad militem coram eam stantem attendens in has tenues voces ora sua lacrimis irrigata circumfluis langwida seueritate resoluit: „Carissime! timeo, ne tue virtutis audacia ymo pocius animositas inconsulta ea te inducat appetere, que tibi mortem accelerent michique generent loquacem infamiam de discrimine casus tui. Reuera non nosti, quanta sint in accessu fontis ipsius pericula constituta. Nam fama veritatis ignara tibi causam ipsam veram non prodidit; in aperto plane ipsius accessus vix aut nunquam mortali cadit in homine, cum sit exquisita et inconuinci- bilis custodia eius. Non sit tibi igitur graue tue voluntatis vim facere, que tibi est in proximo mortis exicium paritura.“ Cui miles: „Nobilissima domina! non oportet me ad dandum super hijs vestre maiestati responsum lingwam in sermones vrbanos acuere seu naturales sensus forsitan pro hac vice dispersos in vnum fasciculum comportare.
Strana 77
77 — mocí obklíčený v té studnici zmýti se mohl, ihned nemoc zhyne a on ku prvnímu zdraví bude navrácen. Ale těžký nébrž nepodobný jest k té studnici přístup pro nesměrné množstvie hadóv a jiných jedovatých žížal, od kterýchž již mnozí lidé, kteříž k té studnici jíti chtěli, sú zmrtveni. Protož lépe jest tobě, milý hosti, od toho pustiti, nežli smrti nebezpečenstvie jistá podstúpiti.“ K němužto Rudolfus rytieř odpověděv: „Zdali mě řečmi svými ustrašiti smieš, abych toho nechal a strašliv jsa ať bych zdravie ženy své opustil. Nebo zajisté, když bych se toho ulekl věčnú bych haňbu mezi lidmi měl. Mocnýť jesti pán Bóh od těch ha- (292) dóv mě zprostiti, kterýžto jesti mne mezi vojsky rytieřóv po- hanských zachovati ráčil.“ Tehdy ihned k králové pospěšnými kroky šel jest a jie prosil, aby jemu ráčila dáti k té studnici vódci věrného kteréhožto zprávú k té studnici mohl bych dojíti a svój úmysl v skutku naplniti. Neb k té studnici žádné cesty ani stezky znamenité nebieše a protož rytieř Rudolfus poče se strachovati, aby v lese nejsa svědom nezablúdil a tudy by od jedovatých žížal k smrti přijíti snad mohl. Tehdy králová, když takové věci uslyšela, zarmútivši se umlkla a velikú bolest a žalost skrze to měla, kterážto vzdýcháním zjevně ukázala. Ale potom přišedši sama k sobě k rytieřovi, kterýž podle nie stál, přistúpivši slzami lice své smáčející tenkým hlasem a řečmi takto jest k němu mluvila: „Najmilejší přieteli! Bojím se aby své světlosti a smělo- (293) sti doufaje těch věcí nežádal, ještoť by snad skrze to mohla smrt při- jíti a mně skrze tvú smrt věčné haňby pověst učiniti. Pravu (sic) věci snad si neseznal, jaká sú okole (sic) té studnice nebezpečné neb snad v celosti a v jistotě žádný tebe nezpravil. Zajisté přístup k té studnici smrtedlnémn člověku jestiť nebezpečný, neb jesti stráž okolo nie nepřemožená. Protož nebudiž těžko své vóli násilé učiniti, jenž by tobě potom ke dni smrti byla.“ Kterýžto rytieř opověděl: „Najmilejší paní! netřebať mi slavnosti vašie mnohými řečmi ozdobnými dáti odpo- vědi na to ani smysly roztrženy. Neb jistě tento mój konečný jest úmysl, že v té věci smrti nikoli se nestrachuji, poněvadž jest smrt záplata ta- kové věci.“
77 — mocí obklíčený v té studnici zmýti se mohl, ihned nemoc zhyne a on ku prvnímu zdraví bude navrácen. Ale těžký nébrž nepodobný jest k té studnici přístup pro nesměrné množstvie hadóv a jiných jedovatých žížal, od kterýchž již mnozí lidé, kteříž k té studnici jíti chtěli, sú zmrtveni. Protož lépe jest tobě, milý hosti, od toho pustiti, nežli smrti nebezpečenstvie jistá podstúpiti.“ K němužto Rudolfus rytieř odpověděv: „Zdali mě řečmi svými ustrašiti smieš, abych toho nechal a strašliv jsa ať bych zdravie ženy své opustil. Nebo zajisté, když bych se toho ulekl věčnú bych haňbu mezi lidmi měl. Mocnýť jesti pán Bóh od těch ha- (292) dóv mě zprostiti, kterýžto jesti mne mezi vojsky rytieřóv po- hanských zachovati ráčil.“ Tehdy ihned k králové pospěšnými kroky šel jest a jie prosil, aby jemu ráčila dáti k té studnici vódci věrného kteréhožto zprávú k té studnici mohl bych dojíti a svój úmysl v skutku naplniti. Neb k té studnici žádné cesty ani stezky znamenité nebieše a protož rytieř Rudolfus poče se strachovati, aby v lese nejsa svědom nezablúdil a tudy by od jedovatých žížal k smrti přijíti snad mohl. Tehdy králová, když takové věci uslyšela, zarmútivši se umlkla a velikú bolest a žalost skrze to měla, kterážto vzdýcháním zjevně ukázala. Ale potom přišedši sama k sobě k rytieřovi, kterýž podle nie stál, přistúpivši slzami lice své smáčející tenkým hlasem a řečmi takto jest k němu mluvila: „Najmilejší přieteli! Bojím se aby své světlosti a smělo- (293) sti doufaje těch věcí nežádal, ještoť by snad skrze to mohla smrt při- jíti a mně skrze tvú smrt věčné haňby pověst učiniti. Pravu (sic) věci snad si neseznal, jaká sú okole (sic) té studnice nebezpečné neb snad v celosti a v jistotě žádný tebe nezpravil. Zajisté přístup k té studnici smrtedlnémn člověku jestiť nebezpečný, neb jesti stráž okolo nie nepřemožená. Protož nebudiž těžko své vóli násilé učiniti, jenž by tobě potom ke dni smrti byla.“ Kterýžto rytieř opověděl: „Najmilejší paní! netřebať mi slavnosti vašie mnohými řečmi ozdobnými dáti odpo- vědi na to ani smysly roztrženy. Neb jistě tento mój konečný jest úmysl, že v té věci smrti nikoli se nestrachuji, poněvadž jest smrt záplata ta- kové věci.“
Strana 78
— 78 — Hec est enim mea finalis intencio, ut in hac re nequaquam mortem abhorream, si mors est precium tante rei.“ Regina vero ipsius constanciam subtili mente considerans et quod a concepto flecti nequibat proposito, licet invita sibi quemdam mi- (198 a) litem in itineris discrecione magis expertum dedit in ducem. Qui sue domine mandatis obtemperans non sine ampullosorum prolacione sermonum depu- tatum sibi onus assumpsit ac cum prefato Rudolfo uxorem et liberos ac tantum vnum familiarem secum in curru ducente ad predictum fontem directo tramite prosequitur iter suum. Igitur dum ad radices silue, in qua fons erat, venissent, ecce serpencium sibilis et multiplicium be- stiarum rugitu ipsorum aures replentur. Propter quod ductor ipse sapienti usus consilio ilius disposuit sequi vestigia, qui dum magistrum suum a dire mortis supplicium impiorum manibus trahi conspiciret, ipsum sequebatur a longe, ut absque sue persone dispendio videret exitum atque finem Propter quod recepta ab ipso Rudolfo succinctis verbis licencia, non expectatis eciam reuerencialibus aut refutatorijs, que dari consueuerant amplis ad proprium, vnde exierat domicilium appellauit. Rudolfus autem cognita ex informacione ipsius ductoris vai directo se tramite dirigit versus fontem. Qui dum iam propinquus atque vicinus existeret, subito ab utroque vie latere tam bestiarum crudelium quam eciam colubrorum multitudo in hunc insiluit ipsumque letiferis attonitis morte tradere laborauit. At ille intrepidus ense vibrato occurrencium sibi turbam huius modi bestiarum aggreditur et nunc quidem bestie caput scindit per medium, nunc vero colubri se in girum torquentis corpus geminos partitur in trunccos. Similiter et eius famulus pro custodia coniugis et liberorum relictus in curru non modo a lesione ipsas cohibuit sed et eas, quas contingere poterat bestias, gladio truci- dante peremit. Et tam diu uterque ipsorum pro depellendis et morti- ficandis eisdem opem dedit et c eram, quousque alijs ex ictu deficien- tibus, alijs vero per fugam elapsis nulla prorsus (198 b) bestia crucianda supererat, in quam possint aut debeant vires necessario exercere. Ad iussum igitur coniugis uxor a curru lauanda descendit ad fontem, lauit manus et lepra fugit a manibus, lauit et faciem et hanc sensit sanitati pristine restitutam, reiectisque vestibus totum corpus abluit et totum cum parte ex aque virtute sospitatem exoptatam recepto. Sed et maritus cum pueris et famulo seorsum abluti licet eius indigenciam non haberent a deo tamen sunt facti recentes in viribus, ut nullis in antea doloribus se obnoxios estimarent. Hunc igitur reuertentem in- columen regina cum suis puellis et nobiles pariter enm plebeis multa
— 78 — Hec est enim mea finalis intencio, ut in hac re nequaquam mortem abhorream, si mors est precium tante rei.“ Regina vero ipsius constanciam subtili mente considerans et quod a concepto flecti nequibat proposito, licet invita sibi quemdam mi- (198 a) litem in itineris discrecione magis expertum dedit in ducem. Qui sue domine mandatis obtemperans non sine ampullosorum prolacione sermonum depu- tatum sibi onus assumpsit ac cum prefato Rudolfo uxorem et liberos ac tantum vnum familiarem secum in curru ducente ad predictum fontem directo tramite prosequitur iter suum. Igitur dum ad radices silue, in qua fons erat, venissent, ecce serpencium sibilis et multiplicium be- stiarum rugitu ipsorum aures replentur. Propter quod ductor ipse sapienti usus consilio ilius disposuit sequi vestigia, qui dum magistrum suum a dire mortis supplicium impiorum manibus trahi conspiciret, ipsum sequebatur a longe, ut absque sue persone dispendio videret exitum atque finem Propter quod recepta ab ipso Rudolfo succinctis verbis licencia, non expectatis eciam reuerencialibus aut refutatorijs, que dari consueuerant amplis ad proprium, vnde exierat domicilium appellauit. Rudolfus autem cognita ex informacione ipsius ductoris vai directo se tramite dirigit versus fontem. Qui dum iam propinquus atque vicinus existeret, subito ab utroque vie latere tam bestiarum crudelium quam eciam colubrorum multitudo in hunc insiluit ipsumque letiferis attonitis morte tradere laborauit. At ille intrepidus ense vibrato occurrencium sibi turbam huius modi bestiarum aggreditur et nunc quidem bestie caput scindit per medium, nunc vero colubri se in girum torquentis corpus geminos partitur in trunccos. Similiter et eius famulus pro custodia coniugis et liberorum relictus in curru non modo a lesione ipsas cohibuit sed et eas, quas contingere poterat bestias, gladio truci- dante peremit. Et tam diu uterque ipsorum pro depellendis et morti- ficandis eisdem opem dedit et c eram, quousque alijs ex ictu deficien- tibus, alijs vero per fugam elapsis nulla prorsus (198 b) bestia crucianda supererat, in quam possint aut debeant vires necessario exercere. Ad iussum igitur coniugis uxor a curru lauanda descendit ad fontem, lauit manus et lepra fugit a manibus, lauit et faciem et hanc sensit sanitati pristine restitutam, reiectisque vestibus totum corpus abluit et totum cum parte ex aque virtute sospitatem exoptatam recepto. Sed et maritus cum pueris et famulo seorsum abluti licet eius indigenciam non haberent a deo tamen sunt facti recentes in viribus, ut nullis in antea doloribus se obnoxios estimarent. Hunc igitur reuertentem in- columen regina cum suis puellis et nobiles pariter enm plebeis multa
Strana 79
79 — Kapitola devátá. Tehdy králová pilným úmyslem znamenavši jeho stálost, a že nikoli od jeho úmyslu hnutie nenie, ačkoli nerada jedno (294)ho rytieře v cestách viece svědomého jemu dala za vódci, kterýžto své panie však s reptáním uposlechl. A toho k sobě přijav s řečeným Rudolfem, s ženú, s dětmi a z Rudolfovým jediným pacholkem na voze k té studnici upřémú cestu jeli sú. A když sú do lesa přijeli, v kterémž ta studnice bieše, aj ha- dovým sípěním!) a jiných jedovatých žížal jich uši byly naplněny. A protož ten vódce jemu cestu k studnici krátkými slovy ukázal, a ihned od něho odpuštěnie vzav domov zase se navrátil. Tehdy Rudolfus znamenav naučenie toho vódce pravú cestú jel jesti k té studnici, a když již blízko u nie bieše, ihned s obú stranú zvieřat ukrutných množstvie hadóv, vře- tenic, ještěróv a jiných jedovatých žížal na ně se řítilo. Ale Rudolf nic nejsa strašliv meče dobyv, což se jemu koli napletlo, všecko napořád bil, jednak zvěři hlavu rozťal, jednak hady (295) a vřetenice na dvé přetínal. A tak i pacholek, kterýž na voze stál, pro zbraňovánie syna a dcery a manželky jeho, kterýchžto dosiehl zvieřat, hadóv aneb ještěróv, všecky napořád bil. A tak dlúho oba je rubásta, že jedny zmordovali a jiné zahnali. Již nečili tudy takowie (sic) nižádné viece žížaly, ješto by se jie strachovali, a ihned z prikázánie Rudolfa žena jeho řečená Bryzelidys s voza sedla a ruce v té jisté studnici zmyla. A ihned od nie malomocenstvie zhynulo. Potom umyla jest i tvář, a tak počila že zdráva, jako kdy prvé byla, a svrhši šaty své všecko tělo zmyla a tak po všem těle zdráva učiněna byla. A tak pacholek i s dětmi, ačkoli jsú toho nepotřebovali, v té studnici také se zmyli. A potom všedše na vóz do města sú se navrátili. Kteréžto králová i jiní všickni s radostí je přivítali a jich zdraví sú se radovali. A divili sú se mnozí smělosti 1) psáno ssipenim
79 — Kapitola devátá. Tehdy králová pilným úmyslem znamenavši jeho stálost, a že nikoli od jeho úmyslu hnutie nenie, ačkoli nerada jedno (294)ho rytieře v cestách viece svědomého jemu dala za vódci, kterýžto své panie však s reptáním uposlechl. A toho k sobě přijav s řečeným Rudolfem, s ženú, s dětmi a z Rudolfovým jediným pacholkem na voze k té studnici upřémú cestu jeli sú. A když sú do lesa přijeli, v kterémž ta studnice bieše, aj ha- dovým sípěním!) a jiných jedovatých žížal jich uši byly naplněny. A protož ten vódce jemu cestu k studnici krátkými slovy ukázal, a ihned od něho odpuštěnie vzav domov zase se navrátil. Tehdy Rudolfus znamenav naučenie toho vódce pravú cestú jel jesti k té studnici, a když již blízko u nie bieše, ihned s obú stranú zvieřat ukrutných množstvie hadóv, vře- tenic, ještěróv a jiných jedovatých žížal na ně se řítilo. Ale Rudolf nic nejsa strašliv meče dobyv, což se jemu koli napletlo, všecko napořád bil, jednak zvěři hlavu rozťal, jednak hady (295) a vřetenice na dvé přetínal. A tak i pacholek, kterýž na voze stál, pro zbraňovánie syna a dcery a manželky jeho, kterýchžto dosiehl zvieřat, hadóv aneb ještěróv, všecky napořád bil. A tak dlúho oba je rubásta, že jedny zmordovali a jiné zahnali. Již nečili tudy takowie (sic) nižádné viece žížaly, ješto by se jie strachovali, a ihned z prikázánie Rudolfa žena jeho řečená Bryzelidys s voza sedla a ruce v té jisté studnici zmyla. A ihned od nie malomocenstvie zhynulo. Potom umyla jest i tvář, a tak počila že zdráva, jako kdy prvé byla, a svrhši šaty své všecko tělo zmyla a tak po všem těle zdráva učiněna byla. A tak pacholek i s dětmi, ačkoli jsú toho nepotřebovali, v té studnici také se zmyli. A potom všedše na vóz do města sú se navrátili. Kteréžto králová i jiní všickni s radostí je přivítali a jich zdraví sú se radovali. A divili sú se mnozí smělosti 1) psáno ssipenim
Strana 80
— 80 — hijlaritate suscipiunt, de ipsius sospitate grates humiles altissimo refe- rentes. Qui demum dictante regina per vnius mensis spacium in regio pallacio non sine iocundis deduxit solacijs dies suos. Magna quoque sunt gaudia, que dicuntur ab incolis ciuitatis, magna sunt festa, que ob aduentum ipsius et suorum fuere communiter instaurata. Ciues enim et wlgus festa festis implicant, gaudia gaudijs aggregant, sic ut per dies octo continuos nulli penitus arti seu labori insisterent, sed tantum ludis et exhijlaracionibus insudarent. Itaque de tanti militis prefati victoria celebris apud omnes rumor insonuit et de ipsius magnanimitate seu audacia indifferenter singuli mirabantur, precipue tamen iuuenes arti veneree militantes ipsius consortis pulchritudinem feruentibus non desinunt aspectibus contemplari. Sed et hospes domus, qui eius obtutibus saciari non poterat, licet etate prouectus existeret eius tamen specie pre ceteris ex crescente deceptus cogitacione multiplici suam inuoluit caniciem, sensusque suos in stulticiam iuuenilem redactos a via fecit rectitudinis deuiare. Vnde si obtemperare non volens per amplius nacta oportunitato in sui consortis absencia predictam adijt mulierem et omni prorsus pudore de- (199 a) posito sue mentis sibi patefecit archanum dixitque: „Nobilis domina! satis glorior de liberorum meorum propagine, quos de meis lumbis constat veraciter processisse de amplis possessionibus atque diuicijs, quas ad me paterna cura deductas nequaquam diminui, quin pocius solerti scudio et longis quidem sudoribus augmentaui. Sed magis huius temporis me reddit amenitas gloriosum, dum video militem tam strenuum tamque robustum, ut eius potenti brachio plebs inimica bello depressa subiaceat et ad reliquendum sub pacis tranquillitate hoc regnum suis viribus est coacta, et quod amplius est, contritis per gladium tot serpentibus atque bestijs venenosis personam verstram hactenus horribilem et despectam per aque contactum pristine restitui obtinuit sanitati. Porro fortune desiderabilis gloria me hoc casu poneret iu sublimi, si quid mens concepit animus antequam rebus humanis eximerer optatis per me possit effectibus percompleri. Scio enim quendam regem genere nobilem, terris, possessionibus atque castris habundantem et diuicijs innumeris locupletem cunctosque sui evi homines excessiua pulchritudine precellentem. Hic a sue etatis infancia nullius voluit mulieris iungi consorcio, nisi eius, que in decoris ornatu nec primam similem, sed nec visa est habere sequentem. Tu vero cum sis mulier omnes alias pulchritudine supergrediens, tua eciam in te natura ne- quaquam oberrauit, nisi quod te mortalem constituit. Quid amplius inuicem sorcium exoptare debes aut potes, nisi ut dicti regis consorcio te conspicias sociatam. Dies namque tui erunt sire fallo iocundi, tem-
— 80 — hijlaritate suscipiunt, de ipsius sospitate grates humiles altissimo refe- rentes. Qui demum dictante regina per vnius mensis spacium in regio pallacio non sine iocundis deduxit solacijs dies suos. Magna quoque sunt gaudia, que dicuntur ab incolis ciuitatis, magna sunt festa, que ob aduentum ipsius et suorum fuere communiter instaurata. Ciues enim et wlgus festa festis implicant, gaudia gaudijs aggregant, sic ut per dies octo continuos nulli penitus arti seu labori insisterent, sed tantum ludis et exhijlaracionibus insudarent. Itaque de tanti militis prefati victoria celebris apud omnes rumor insonuit et de ipsius magnanimitate seu audacia indifferenter singuli mirabantur, precipue tamen iuuenes arti veneree militantes ipsius consortis pulchritudinem feruentibus non desinunt aspectibus contemplari. Sed et hospes domus, qui eius obtutibus saciari non poterat, licet etate prouectus existeret eius tamen specie pre ceteris ex crescente deceptus cogitacione multiplici suam inuoluit caniciem, sensusque suos in stulticiam iuuenilem redactos a via fecit rectitudinis deuiare. Vnde si obtemperare non volens per amplius nacta oportunitato in sui consortis absencia predictam adijt mulierem et omni prorsus pudore de- (199 a) posito sue mentis sibi patefecit archanum dixitque: „Nobilis domina! satis glorior de liberorum meorum propagine, quos de meis lumbis constat veraciter processisse de amplis possessionibus atque diuicijs, quas ad me paterna cura deductas nequaquam diminui, quin pocius solerti scudio et longis quidem sudoribus augmentaui. Sed magis huius temporis me reddit amenitas gloriosum, dum video militem tam strenuum tamque robustum, ut eius potenti brachio plebs inimica bello depressa subiaceat et ad reliquendum sub pacis tranquillitate hoc regnum suis viribus est coacta, et quod amplius est, contritis per gladium tot serpentibus atque bestijs venenosis personam verstram hactenus horribilem et despectam per aque contactum pristine restitui obtinuit sanitati. Porro fortune desiderabilis gloria me hoc casu poneret iu sublimi, si quid mens concepit animus antequam rebus humanis eximerer optatis per me possit effectibus percompleri. Scio enim quendam regem genere nobilem, terris, possessionibus atque castris habundantem et diuicijs innumeris locupletem cunctosque sui evi homines excessiua pulchritudine precellentem. Hic a sue etatis infancia nullius voluit mulieris iungi consorcio, nisi eius, que in decoris ornatu nec primam similem, sed nec visa est habere sequentem. Tu vero cum sis mulier omnes alias pulchritudine supergrediens, tua eciam in te natura ne- quaquam oberrauit, nisi quod te mortalem constituit. Quid amplius inuicem sorcium exoptare debes aut potes, nisi ut dicti regis consorcio te conspicias sociatam. Dies namque tui erunt sire fallo iocundi, tem-
Strana 81
— 81 — rytieře toho. Avšak viece malí pa(296)cholíkové divili sú se pěk- nosti a kráse ženy té, a na ni hleděti a jako nasytiti se nemohúc. Ale i ten hospodář, kterýž se na tu ženu nahleděti nemohl, a člověk ten starý bieše, jejie krású zklamán jsa, divným myšlením své šediny obtiežil a smysly své v nemúdrost mladú obrátiv, od cesty spravedlnosti jinú poblúdil. A tak nemoha sobě v tom shověti, vzav před se čas, kdyžto Rudolfus manžel té jisté ženy Bryzelidy při ní nebieše, k ní šel jest a vešken stud odloživ své mysli tajemstvie jí otevřel i řekl jest: „Naj- milejší paní! velmi sem povýšen v zbořiech mých, pečlivostí jest usta- vičně shromáždilo a mně jest to ostavila, kterýchž sem nikdy nikoli nemrhal, ale raději snažným ustavičným potem svým sem rozmnožoval. Radujiť se také dětem svým, kteréžto viem jistě ode mne pošlé. Ale ještě nynie viece veselím se, kdyžto vidím rytieře tak statečného a silného, že je(297)ho sílú nepřietelé naši jsúť zahnání, a my v pokoji sme zóstaveni; a to viece že zmordováno tak mnoho zvieřat, hadóv a jiných žížal jedovatých. Tě, kterúž někdy malomocenstvie ohavnú jest činilo, ku prvnímu zdraví skrze obmytie dovedl. Zajisté štěstie již by mě ovšem v této mieře povýšilo, jestli že, což sem umyslil prvé, nežli bych umřel, mohl to v skutku skonati. Neb viem jednoho krále velmi znamenitého, jenžto zemí, hradóv přieliš dosti má a bohatstvie veliké a všechny lidi svú krású přielišnú převyšuje. Ten z své mladosti žádné ženy pojieti nechtěl, leč tu která by jej krású převýšila. Ale ty poněvadž si žena, jiné všecky ženy krású převyšuješ, na tobiež také přirozenie nic nepochybilo, jediné že tě smrtedlnú ustanovilo. I což by pak většieho štěstie žádati chtěla, než aby toho krále za manžela přitovařišena sobě viděla, neb jistě bez pochybenie, časové tvoji budú (298) veselí i což- kolivěk pěkného neb libého tvój úmysl požádá, věz že všechno budeš mieti. A aby neřeklo by tyto řeči lstivé aneb potřebné byly, hotov sem tě do země toho krále na své zdravie dovésti a tě za manželku jemu dáti, ani sobě mni velmi zle1), že v malém panství v kterém si byla za veliké královstvie vyměníš, ješto tomu králi kniežata, hrabie, páni, ry- tieři, panoše i také měšťané s velikým poddáním slúžie, kteříž tobě také jako jejich pánu ovšem slúžiti budú“. Ale žena ta Bryzelidys tu všechnu mrákotu stydlivosti od sebe odvrhši, což sobě na mysli myslila, vzdechla, a takto jest mluvila řkúci. „Jestli že to učiniti chceš, což pravíš, učiním k čemu mně nabiezíš“. A o tom kterak mezi nimi mělo býti, krátkými slovy mezi sebú zavřeli. O přenevěrná manželko, neřádný falši! pověz nešlechetná ženo a na věky hanebně zlořečená! Což viece měl (299) 1) psáno zlie. 6
— 81 — rytieře toho. Avšak viece malí pa(296)cholíkové divili sú se pěk- nosti a kráse ženy té, a na ni hleděti a jako nasytiti se nemohúc. Ale i ten hospodář, kterýž se na tu ženu nahleděti nemohl, a člověk ten starý bieše, jejie krású zklamán jsa, divným myšlením své šediny obtiežil a smysly své v nemúdrost mladú obrátiv, od cesty spravedlnosti jinú poblúdil. A tak nemoha sobě v tom shověti, vzav před se čas, kdyžto Rudolfus manžel té jisté ženy Bryzelidy při ní nebieše, k ní šel jest a vešken stud odloživ své mysli tajemstvie jí otevřel i řekl jest: „Naj- milejší paní! velmi sem povýšen v zbořiech mých, pečlivostí jest usta- vičně shromáždilo a mně jest to ostavila, kterýchž sem nikdy nikoli nemrhal, ale raději snažným ustavičným potem svým sem rozmnožoval. Radujiť se také dětem svým, kteréžto viem jistě ode mne pošlé. Ale ještě nynie viece veselím se, kdyžto vidím rytieře tak statečného a silného, že je(297)ho sílú nepřietelé naši jsúť zahnání, a my v pokoji sme zóstaveni; a to viece že zmordováno tak mnoho zvieřat, hadóv a jiných žížal jedovatých. Tě, kterúž někdy malomocenstvie ohavnú jest činilo, ku prvnímu zdraví skrze obmytie dovedl. Zajisté štěstie již by mě ovšem v této mieře povýšilo, jestli že, což sem umyslil prvé, nežli bych umřel, mohl to v skutku skonati. Neb viem jednoho krále velmi znamenitého, jenžto zemí, hradóv přieliš dosti má a bohatstvie veliké a všechny lidi svú krású přielišnú převyšuje. Ten z své mladosti žádné ženy pojieti nechtěl, leč tu která by jej krású převýšila. Ale ty poněvadž si žena, jiné všecky ženy krású převyšuješ, na tobiež také přirozenie nic nepochybilo, jediné že tě smrtedlnú ustanovilo. I což by pak většieho štěstie žádati chtěla, než aby toho krále za manžela přitovařišena sobě viděla, neb jistě bez pochybenie, časové tvoji budú (298) veselí i což- kolivěk pěkného neb libého tvój úmysl požádá, věz že všechno budeš mieti. A aby neřeklo by tyto řeči lstivé aneb potřebné byly, hotov sem tě do země toho krále na své zdravie dovésti a tě za manželku jemu dáti, ani sobě mni velmi zle1), že v malém panství v kterém si byla za veliké královstvie vyměníš, ješto tomu králi kniežata, hrabie, páni, ry- tieři, panoše i také měšťané s velikým poddáním slúžie, kteříž tobě také jako jejich pánu ovšem slúžiti budú“. Ale žena ta Bryzelidys tu všechnu mrákotu stydlivosti od sebe odvrhši, což sobě na mysli myslila, vzdechla, a takto jest mluvila řkúci. „Jestli že to učiniti chceš, což pravíš, učiním k čemu mně nabiezíš“. A o tom kterak mezi nimi mělo býti, krátkými slovy mezi sebú zavřeli. O přenevěrná manželko, neřádný falši! pověz nešlechetná ženo a na věky hanebně zlořečená! Což viece měl (299) 1) psáno zlie. 6
Strana 82
82 — pora singula solacio dedita et quidquid desiderabilis aut placidi mens tua habendum conceperit, te scias procul dubium habituram. Et ne sermones meos de pure consciencie cellula procedentes dolis aut frau- dibus commixtos persencias, presto sum (199 b) te ad ipsius terram sub proprijs expensis deducere teque sibi per sacri fedus matrimonij sociare, nec tibi putare debes horrendum, si pusillum dominium, in quo fuisti hactenus, in amplum et spacium regnum commutes, cui principes, comites, nobiles et burgenses, quam plurimi sunt subiecti, qui tibi velut eorum domine cum omnis subieccionis deuocione patebunt“ (parebunt?). Ad vero mulier omni pudoris obmissa caligine alijs vacantibus ad ea que iocose fiebant, nec eorum insidias aduertentibus, quidquid in animo gestierat, resolutis in suspiria vocibus propalauit. Ait enim: „si dictis facta compensas, faciam, quod swasisti“ et hoc, quidquid de optatis eorum fieri deberet successibus, inter se breui perstrinxere sermone. Sed o deceptiua consortis dissolute fallacia! dic impia mulier et lingwis hominum sub perpetui labe vituperij obtrectanda! quid amplius tibi facere debuit aut potuit fidelissimus conthoralis, qui dum te lepre squalore fedatam a suo sequestrare potuit consorcio, teque cum alijs tuis similibus in ciuitatum suburbijs collocare, non solum a te separari noluit, verum eciam nobiles parentes suos adversus ipsum ob tui ad- hesionem iustissime insultantes tanquam extraneos rennuit et contempsit ac eorum consilium longis excogitacionum vigilij penitus refutauit, castra, possessiones et boues precio vendidit et ad exteros (sic) se tecum con- tulit naciones, preponens natalis solij dulcedini prouincias alienas. Nonne tui ob emundacionem se infinitis se submisit periculis, dum adversus tot bestias venenosas congressu tam valido decertaret. Quid est igitur, quod eidem pro tantis beneficijs, iniqua mulier! reimpendis, aut quo pudore depulso iuramenti sui fedus illudere presumpsisti, ut ingratitudinis labe polluta credentem deceperis coniugem de tue fidei constancia in- fallibiliter presumentem. Sane te in vere- (200 a) cundam maritum reliquisse narrat hy- storia et alterius lateri citra fidem prestitam coniunxisse. Sed hoc pro-
82 — pora singula solacio dedita et quidquid desiderabilis aut placidi mens tua habendum conceperit, te scias procul dubium habituram. Et ne sermones meos de pure consciencie cellula procedentes dolis aut frau- dibus commixtos persencias, presto sum (199 b) te ad ipsius terram sub proprijs expensis deducere teque sibi per sacri fedus matrimonij sociare, nec tibi putare debes horrendum, si pusillum dominium, in quo fuisti hactenus, in amplum et spacium regnum commutes, cui principes, comites, nobiles et burgenses, quam plurimi sunt subiecti, qui tibi velut eorum domine cum omnis subieccionis deuocione patebunt“ (parebunt?). Ad vero mulier omni pudoris obmissa caligine alijs vacantibus ad ea que iocose fiebant, nec eorum insidias aduertentibus, quidquid in animo gestierat, resolutis in suspiria vocibus propalauit. Ait enim: „si dictis facta compensas, faciam, quod swasisti“ et hoc, quidquid de optatis eorum fieri deberet successibus, inter se breui perstrinxere sermone. Sed o deceptiua consortis dissolute fallacia! dic impia mulier et lingwis hominum sub perpetui labe vituperij obtrectanda! quid amplius tibi facere debuit aut potuit fidelissimus conthoralis, qui dum te lepre squalore fedatam a suo sequestrare potuit consorcio, teque cum alijs tuis similibus in ciuitatum suburbijs collocare, non solum a te separari noluit, verum eciam nobiles parentes suos adversus ipsum ob tui ad- hesionem iustissime insultantes tanquam extraneos rennuit et contempsit ac eorum consilium longis excogitacionum vigilij penitus refutauit, castra, possessiones et boues precio vendidit et ad exteros (sic) se tecum con- tulit naciones, preponens natalis solij dulcedini prouincias alienas. Nonne tui ob emundacionem se infinitis se submisit periculis, dum adversus tot bestias venenosas congressu tam valido decertaret. Quid est igitur, quod eidem pro tantis beneficijs, iniqua mulier! reimpendis, aut quo pudore depulso iuramenti sui fedus illudere presumpsisti, ut ingratitudinis labe polluta credentem deceperis coniugem de tue fidei constancia in- fallibiliter presumentem. Sane te in vere- (200 a) cundam maritum reliquisse narrat hy- storia et alterius lateri citra fidem prestitam coniunxisse. Sed hoc pro-
Strana 83
— 83 — tobě učiniti neb mohl najvěrnější manžel tvój, kterýž když tě ohavností malomocenství mrzkú mohl od svého tovařistva odděliti a tebe s jinými rovnými malomocnými u předměstí měst nechati, netoliko se od tebe odtrhnúti nechtěl, ale také i své dobré urozené přátely a starosty, kterýž se od tebe odděliti nechtěl, proti němu mluvili, opustil a jimi jakožto cizími pohrdal a radu jich ovšem zavrhl, hrady, nábytky a zbožie za penieze prodal všecko a s tebú se bral do jiných a cizích krajin předloživ krajiny cizí krajinám svým. Ne zdali pro tvé polepšenie a zdravie svój život mnohým nebezpečenstvím byl poddal, kdyžto proti hadóm a jiným žíželám tak velmi se zastavil a sužoval. A což jest toto tehda jenž jemu za tak mnoho dobroděnie navracuješ aneb kterak stydlivost od- vrhši všecky přísahy své zrušitis směla, že poskvrněnu (sic) nev(300)děčností jsúci poskvrněna tobě věřiciemu svéhos věrného zklamala manžela, jenž tvé stálosti a vieře úplně se svěřil. Kapitola desátá. Ale Rudolfe, kterak tě tak mladost připudila blúditi ukrutnost, aby ženským pochlebenstvím a pláčóm věřil a ochotnostem lstivým. Zajisté ženám jest od přirozenie dáno, aby v nich nižádná nebyla pevná ustavičnost, kterýchžto žen když jedno slzí oko, směje se jejie druhé oko vnitřní. Jichžto proměna a nestálost ku klamání mužóv wzdycháním přivodí a čímž viece milosti mužóm ukazují, hned když od jiných budú nabádáni milostí svú ukázanú neustavičnost brzo proměnie a převrátie. A jestli že žádný nabádač jim se nezjeví, oni když chodie aneb se túlají, častokrát v okéncích aneb kdyžto sedie na ulicéch tajným vyz(ná)ním vzhlédání milovníkóv sobě hledají. Pro- (301) tož nižádná v pravdě na- děje nenie tak falešná, jako ta, kteráž v ženách přebývá a pocházie od nich. Ihned hodně ten mládenec za blázna móž jmien býti, a mnohem viece stařec aneb k letóm přišlým, kterýžto v ženském pochlebenství vieru zakládá a jich zevnitřniemu okazování tak nevěrnému poddává se. A protož což jesti to, jenž by praveno bylo o ustavičnosti žen, kte- rýchžto pokolenie vlastenstvie v sobě má, aby brzkú křechkostí (sic) jich úmyslové rozpuštění byli změněni. I jistě nepodobné jest člověku jich lstivosti a lechké (sic) proměny vypsati moci, poněvadž viece než móž pověděno býti, jsú jich vrtlí úmyslové nešlechetní a zlostní, jakož toho dóvod na této ženě zjevně máme. Kapitola jedenádstá. Jistě kronika tato, a přenešlechetná ženo, o tvé nestydlivosti, jenž tak muže svého opustivši, jiného boku si se přitovařišila, dosti vypi- (302) suje 6*)
— 83 — tobě učiniti neb mohl najvěrnější manžel tvój, kterýž když tě ohavností malomocenství mrzkú mohl od svého tovařistva odděliti a tebe s jinými rovnými malomocnými u předměstí měst nechati, netoliko se od tebe odtrhnúti nechtěl, ale také i své dobré urozené přátely a starosty, kterýž se od tebe odděliti nechtěl, proti němu mluvili, opustil a jimi jakožto cizími pohrdal a radu jich ovšem zavrhl, hrady, nábytky a zbožie za penieze prodal všecko a s tebú se bral do jiných a cizích krajin předloživ krajiny cizí krajinám svým. Ne zdali pro tvé polepšenie a zdravie svój život mnohým nebezpečenstvím byl poddal, kdyžto proti hadóm a jiným žíželám tak velmi se zastavil a sužoval. A což jest toto tehda jenž jemu za tak mnoho dobroděnie navracuješ aneb kterak stydlivost od- vrhši všecky přísahy své zrušitis směla, že poskvrněnu (sic) nev(300)děčností jsúci poskvrněna tobě věřiciemu svéhos věrného zklamala manžela, jenž tvé stálosti a vieře úplně se svěřil. Kapitola desátá. Ale Rudolfe, kterak tě tak mladost připudila blúditi ukrutnost, aby ženským pochlebenstvím a pláčóm věřil a ochotnostem lstivým. Zajisté ženám jest od přirozenie dáno, aby v nich nižádná nebyla pevná ustavičnost, kterýchžto žen když jedno slzí oko, směje se jejie druhé oko vnitřní. Jichžto proměna a nestálost ku klamání mužóv wzdycháním přivodí a čímž viece milosti mužóm ukazují, hned když od jiných budú nabádáni milostí svú ukázanú neustavičnost brzo proměnie a převrátie. A jestli že žádný nabádač jim se nezjeví, oni když chodie aneb se túlají, častokrát v okéncích aneb kdyžto sedie na ulicéch tajným vyz(ná)ním vzhlédání milovníkóv sobě hledají. Pro- (301) tož nižádná v pravdě na- děje nenie tak falešná, jako ta, kteráž v ženách přebývá a pocházie od nich. Ihned hodně ten mládenec za blázna móž jmien býti, a mnohem viece stařec aneb k letóm přišlým, kterýžto v ženském pochlebenství vieru zakládá a jich zevnitřniemu okazování tak nevěrnému poddává se. A protož což jesti to, jenž by praveno bylo o ustavičnosti žen, kte- rýchžto pokolenie vlastenstvie v sobě má, aby brzkú křechkostí (sic) jich úmyslové rozpuštění byli změněni. I jistě nepodobné jest člověku jich lstivosti a lechké (sic) proměny vypsati moci, poněvadž viece než móž pověděno býti, jsú jich vrtlí úmyslové nešlechetní a zlostní, jakož toho dóvod na této ženě zjevně máme. Kapitola jedenádstá. Jistě kronika tato, a přenešlechetná ženo, o tvé nestydlivosti, jenž tak muže svého opustivši, jiného boku si se přitovařišila, dosti vypi- (302) suje 6*)
Strana 84
— 84 — cessit a tua iniquitate flagicium, quod in tui penam periurij et in odium fidei per te rupte altissimo disponente in ore gladij vitam miserabiliter finiuisti. Quid ultra? Recepto ab hospite per mulierem predictam necessario iuramento paratisque singulis, que ad eorum pertinere videbantur dis- cessum receptis secum pueris masculo videlicet et femela nauem ascen- dunt et prosperis ventis afflantibus continuatis diebus et noctibus ad ciuitatem, in qua dictus rex domicilium obseruabat recto nauigio per- uenerunt. Quod postquam ad noticiam prefati Rudolfi ex referencium tumultuosa fama peruenit, de abduccione videlicet sue consortis, quam plus quam se amore tenerrimo diligebat nec non et liberorum ipsius tan- torum dolorum aculeis factus est anxius, quod pronus cadens in terram debilitatus est spiritu et factus est prorsus deficiens in loquela. Sed dum post longam horam vires et animum resumpsisse in multa cordis an- xietate proprie consortis deflet pulchritudinem alienis manibus contrectan- dam, deflet eius delicias, quas habendas non existimat in nacionibus barbarorum. Nullus est finis eius lacrimis et lamentis. Sed regina hec audiens dolore torquebatur consimili presertim, cum eam sexus fragilitas ex inmoderatis fecit angustijs ad longum querelarum seriem promoueri, que eciam quanto ipsum pre ceteris affectuosius diligebat, tanto maioris tribulacionis inuoluebatur augmento. Ad recuperacionem itaque ipsius diuersa consilia proferuntur in medium, ut saltem pro eadem turbatus militis possit animus aliqualiter lenigari. Sed cum nullum penitus suo placeret auditui, miles ipse abiectis vestibus ad miliciam pertinentibus formam induit institoris. Comparatis itaque gemmis, annullis aureis et alijs generis diuersi clenodijs classe reperta et (200 b) inmissis in eam singulis, que causam nauigacionis exposcunt, in comitiua vnius noti fa- muli a regina sibi deputati ad insequendum suum hospitem se recepit. Qui dum per dies aliquot sub uento prospero nauigaret, tandem sicuti deo placuit ad ciuitatem, in qua rex et ipsius uxor manebant, applicuit et rebus ac personis vtrimque saluis institoris sub specie in domum cu- jusdam hospitis se recepit, qui demum ipsius et suorum corpora in edia et fatigacione confracta exhibite humanitatis gracia reparauit. Et dum alter ab altero raras et incognitas nouitates exquireret, hospes ad aduenam primus in relacione perueniens regem suum mulierem inaudite pulchritudinis in uxorem sibi asseruit copulasse atque ideo ciui- tatis incolas iocunda fore leticia circumductos. Mane igitur facto Rudolfus ipse non ut miles sed institor sportam clenodijs et gemmis refertam usque ad templum, in quo rex et ipsius uxor ex more gentilium ydolis
— 84 — cessit a tua iniquitate flagicium, quod in tui penam periurij et in odium fidei per te rupte altissimo disponente in ore gladij vitam miserabiliter finiuisti. Quid ultra? Recepto ab hospite per mulierem predictam necessario iuramento paratisque singulis, que ad eorum pertinere videbantur dis- cessum receptis secum pueris masculo videlicet et femela nauem ascen- dunt et prosperis ventis afflantibus continuatis diebus et noctibus ad ciuitatem, in qua dictus rex domicilium obseruabat recto nauigio per- uenerunt. Quod postquam ad noticiam prefati Rudolfi ex referencium tumultuosa fama peruenit, de abduccione videlicet sue consortis, quam plus quam se amore tenerrimo diligebat nec non et liberorum ipsius tan- torum dolorum aculeis factus est anxius, quod pronus cadens in terram debilitatus est spiritu et factus est prorsus deficiens in loquela. Sed dum post longam horam vires et animum resumpsisse in multa cordis an- xietate proprie consortis deflet pulchritudinem alienis manibus contrectan- dam, deflet eius delicias, quas habendas non existimat in nacionibus barbarorum. Nullus est finis eius lacrimis et lamentis. Sed regina hec audiens dolore torquebatur consimili presertim, cum eam sexus fragilitas ex inmoderatis fecit angustijs ad longum querelarum seriem promoueri, que eciam quanto ipsum pre ceteris affectuosius diligebat, tanto maioris tribulacionis inuoluebatur augmento. Ad recuperacionem itaque ipsius diuersa consilia proferuntur in medium, ut saltem pro eadem turbatus militis possit animus aliqualiter lenigari. Sed cum nullum penitus suo placeret auditui, miles ipse abiectis vestibus ad miliciam pertinentibus formam induit institoris. Comparatis itaque gemmis, annullis aureis et alijs generis diuersi clenodijs classe reperta et (200 b) inmissis in eam singulis, que causam nauigacionis exposcunt, in comitiua vnius noti fa- muli a regina sibi deputati ad insequendum suum hospitem se recepit. Qui dum per dies aliquot sub uento prospero nauigaret, tandem sicuti deo placuit ad ciuitatem, in qua rex et ipsius uxor manebant, applicuit et rebus ac personis vtrimque saluis institoris sub specie in domum cu- jusdam hospitis se recepit, qui demum ipsius et suorum corpora in edia et fatigacione confracta exhibite humanitatis gracia reparauit. Et dum alter ab altero raras et incognitas nouitates exquireret, hospes ad aduenam primus in relacione perueniens regem suum mulierem inaudite pulchritudinis in uxorem sibi asseruit copulasse atque ideo ciui- tatis incolas iocunda fore leticia circumductos. Mane igitur facto Rudolfus ipse non ut miles sed institor sportam clenodijs et gemmis refertam usque ad templum, in quo rex et ipsius uxor ex more gentilium ydolis
Strana 85
85 — jasně. Ale ta pokuta o tvé zlosti pošla jest, že pro zrušenie slibu tvého zjed- náním božím mizerně si smrt vzala, jakož dále potom zde se vypisuje. A což viece vzemši ta žena řečená Bryzelidys od hospodáře svého po- třebnú potřebu, kdyžto připraveny biechu všecky věci, jenž k jich jiezdě biechu potřebné, vzemše s sebú děti točižto syna a dceru, na lodi sú sedli a tiší větrové jim vějiechu, tak že ustavičně dnem i nocí se vezúc k městu tomu, v kterémž řečený král obydlé jmějieše, právě sú přišli. A kdyžto k známosti řečeného Rudolfa z mluvících hlaholné pověsti o ženě jeho a manželce, kterúžto viece nežli sám se miloval, i také o jeho dětech, že sú pryč jely, tak velmi velikými bolestmi učiněn jest zarmúcen, že ihned padl jest na zemi a omdlel jest a ovšem mluviti nemohl jest. Ale když po dlúhé chvíli zase k moci a k smyslu se na- vrátil ve m-(303)nohé srdce žalostí velikú želel jesti pěknosti jejie k cizím rukám přitulovánie. A tak konce nižádného nebieše želenie a mučenie jeho. Ale králová to slyševši bolestí trápena. A tak o navrá- cení té ženy divné raddy biechu v prostřed vydávány, ale aby zarmú- cená mysl rytieře toho mohla obměkčena býti. Ale když se žádná radda sluchu jeho nelíbila, rytieř ten odvrh rúcho své k rytieřství přisluhující oblékl se jesti v zpósobu kramáře. Nakúpiv perel, prstenóv zlatých a jiných rozličných klenotóv, lodi našed, vpustiv tam všecky věci, kteréž k příčině přívozu hodné biechu, v tovařistvie jednoho znamenitého pa- cholka, kteréhož jemu králová dala byla, hospodáře svého honiti chtěl a honil. Kterýžto když jeho honil několiko dnóv tichými větry povievají- cími plavil se jest. Potom jakž pán bóh ráčil k městu, kdež ten král a manželka řečená Bryzelidys bieše, se připlavil, na zboží ani na těle žádné škody nevzal, do hospody k hospodáři jednomu v zpósobě kra- máře šel jest, kterýžto hospodář život Rudolfóv hladem a prací ztrápený milosrdenstvím člověčím napravil, točižto že jemu jiesti a píti dal. Kapitola dvanádstá tuto se píše. Když jeden na druhém novin se ztazoval, hospodář předspěšiv na řeči hosti svého, že král země té neslýchané pěknosti ženu sobě pojal a za noviny pověděl a že proto lidé přebývajíce v tom městě i jinde okolo pole jdúce vesele.1) A když bieše ráno Rudolf ne jako rytieř ale jakožto kramář kuoš s klenoty a s kamením drahým a s perlami napl- 1) psáno weselie.
85 — jasně. Ale ta pokuta o tvé zlosti pošla jest, že pro zrušenie slibu tvého zjed- náním božím mizerně si smrt vzala, jakož dále potom zde se vypisuje. A což viece vzemši ta žena řečená Bryzelidys od hospodáře svého po- třebnú potřebu, kdyžto připraveny biechu všecky věci, jenž k jich jiezdě biechu potřebné, vzemše s sebú děti točižto syna a dceru, na lodi sú sedli a tiší větrové jim vějiechu, tak že ustavičně dnem i nocí se vezúc k městu tomu, v kterémž řečený král obydlé jmějieše, právě sú přišli. A kdyžto k známosti řečeného Rudolfa z mluvících hlaholné pověsti o ženě jeho a manželce, kterúžto viece nežli sám se miloval, i také o jeho dětech, že sú pryč jely, tak velmi velikými bolestmi učiněn jest zarmúcen, že ihned padl jest na zemi a omdlel jest a ovšem mluviti nemohl jest. Ale když po dlúhé chvíli zase k moci a k smyslu se na- vrátil ve m-(303)nohé srdce žalostí velikú želel jesti pěknosti jejie k cizím rukám přitulovánie. A tak konce nižádného nebieše želenie a mučenie jeho. Ale králová to slyševši bolestí trápena. A tak o navrá- cení té ženy divné raddy biechu v prostřed vydávány, ale aby zarmú- cená mysl rytieře toho mohla obměkčena býti. Ale když se žádná radda sluchu jeho nelíbila, rytieř ten odvrh rúcho své k rytieřství přisluhující oblékl se jesti v zpósobu kramáře. Nakúpiv perel, prstenóv zlatých a jiných rozličných klenotóv, lodi našed, vpustiv tam všecky věci, kteréž k příčině přívozu hodné biechu, v tovařistvie jednoho znamenitého pa- cholka, kteréhož jemu králová dala byla, hospodáře svého honiti chtěl a honil. Kterýžto když jeho honil několiko dnóv tichými větry povievají- cími plavil se jest. Potom jakž pán bóh ráčil k městu, kdež ten král a manželka řečená Bryzelidys bieše, se připlavil, na zboží ani na těle žádné škody nevzal, do hospody k hospodáři jednomu v zpósobě kra- máře šel jest, kterýžto hospodář život Rudolfóv hladem a prací ztrápený milosrdenstvím člověčím napravil, točižto že jemu jiesti a píti dal. Kapitola dvanádstá tuto se píše. Když jeden na druhém novin se ztazoval, hospodář předspěšiv na řeči hosti svého, že král země té neslýchané pěknosti ženu sobě pojal a za noviny pověděl a že proto lidé přebývajíce v tom městě i jinde okolo pole jdúce vesele.1) A když bieše ráno Rudolf ne jako rytieř ale jakožto kramář kuoš s klenoty a s kamením drahým a s perlami napl- 1) psáno weselie.
Strana 86
— 86 — sacrificare consueuerant, proprio deportauit in dorso et in loco ambitus dicti templi, per quem ipsos regem et uxorem declinare oportebat, suppositis pannis lineis ipsa clenodia venalitati exposuit singulorum. Verum pro eo, quod huius gemme in illis partibus antea vise non fuerant nec in vicinis poterant terris seu finibus reperiri, ideo maiori auiditate a transeuntibus sufficienti precio comparabantur. Accidit autem in genti- libus presbiteris diuina sua more solito celebrantibus, pueri olym militis nunc regis cum predictum ducerentur in templum. Quorum alter videlicet masculus zelo videndi res nouas permotus ad prefatum se dirigit insti- torem et quidem primum gemmas deinde patris effigiem sollicitus puer inspexit, quem eciam tam a facie quam in verbis suum fore cognouit vera- (201 a) citer genitorem. Omni ergo cura postposita matrem in templo stantem accessit ad patris aduentum postulato primum ab ea in signum leticie premio nuncciauit. Similiter et filia dictum fratris appro- bans matris animum ex relatu iuuenis aliqualiter vacillantem certum in hoc redidit et securum. Illa vero animositatem mariti vigili reuoluens in mente precedentibus pueris ad locum, in quo institor stabat, processit et eidem vicinius apropinquans ac in eum consideracione previa spargens intuitum, cum iam eam ob signorum euidenciam nullam prorsus fallere posset, dubietas agnouit hunc suum fore sine fallo maritum. Ad ipsius igitur mortem feruenter anhelans rege accersito ipsum alloquitur per hunc modum: „Carissime mi rex et domine! quid nam premij aut honoris tua dabit serenitas ei, qui dirum hostem tuum et capitalem emulum in tuam tradere studuerit potestatem, presertim eum, qui germanum tuum ense cru- deli perdidit atque cum gentibus a campis, quos magnifice occupabas, repu- lit.“ Cui rex: "O quam grata in meis auribus est ista relacio, quam tu re- gina pro hac vice ad meam noticiam perduxisti, ut videlicet eius possessor fieri valeam, qui carissimum fratrem meum morti tradidit, meque et meos fortis gwerre strepitu inpugnare presumpsit. Reuera si talis in mea potestate consisteret, merito dici possem fortune filius non preuignus. Nam etenim qui michi hunc traderet, regni et terrarum, quas possideo, facerem utique coheredem et quidquid a me in via desiderij optati de- poscerit, pro posse ac viribus finaliter adimplerem.“ Ad hec mulier: „Ecce rex! de quo mutuo loquimur, institor est, quem tu vides! Hic tibi dampna premissa intulit teque intencione, qua (201 b) regnum chri stiani regis acquirere conabaris, frustrauit. Hunc igitur capi per tuos armigeros iubeas sine mora, hac tamen in ipsius capcione cautela seruata, ut centum ex forcioribus, quos habere poteris, ipsum accedant et de rebus per ipsos emendis secum curiosa mente pertractent et ab eo, an plures in sporta res habeat, solerter inquirant. Cumque ille ad extrahendum
— 86 — sacrificare consueuerant, proprio deportauit in dorso et in loco ambitus dicti templi, per quem ipsos regem et uxorem declinare oportebat, suppositis pannis lineis ipsa clenodia venalitati exposuit singulorum. Verum pro eo, quod huius gemme in illis partibus antea vise non fuerant nec in vicinis poterant terris seu finibus reperiri, ideo maiori auiditate a transeuntibus sufficienti precio comparabantur. Accidit autem in genti- libus presbiteris diuina sua more solito celebrantibus, pueri olym militis nunc regis cum predictum ducerentur in templum. Quorum alter videlicet masculus zelo videndi res nouas permotus ad prefatum se dirigit insti- torem et quidem primum gemmas deinde patris effigiem sollicitus puer inspexit, quem eciam tam a facie quam in verbis suum fore cognouit vera- (201 a) citer genitorem. Omni ergo cura postposita matrem in templo stantem accessit ad patris aduentum postulato primum ab ea in signum leticie premio nuncciauit. Similiter et filia dictum fratris appro- bans matris animum ex relatu iuuenis aliqualiter vacillantem certum in hoc redidit et securum. Illa vero animositatem mariti vigili reuoluens in mente precedentibus pueris ad locum, in quo institor stabat, processit et eidem vicinius apropinquans ac in eum consideracione previa spargens intuitum, cum iam eam ob signorum euidenciam nullam prorsus fallere posset, dubietas agnouit hunc suum fore sine fallo maritum. Ad ipsius igitur mortem feruenter anhelans rege accersito ipsum alloquitur per hunc modum: „Carissime mi rex et domine! quid nam premij aut honoris tua dabit serenitas ei, qui dirum hostem tuum et capitalem emulum in tuam tradere studuerit potestatem, presertim eum, qui germanum tuum ense cru- deli perdidit atque cum gentibus a campis, quos magnifice occupabas, repu- lit.“ Cui rex: "O quam grata in meis auribus est ista relacio, quam tu re- gina pro hac vice ad meam noticiam perduxisti, ut videlicet eius possessor fieri valeam, qui carissimum fratrem meum morti tradidit, meque et meos fortis gwerre strepitu inpugnare presumpsit. Reuera si talis in mea potestate consisteret, merito dici possem fortune filius non preuignus. Nam etenim qui michi hunc traderet, regni et terrarum, quas possideo, facerem utique coheredem et quidquid a me in via desiderij optati de- poscerit, pro posse ac viribus finaliter adimplerem.“ Ad hec mulier: „Ecce rex! de quo mutuo loquimur, institor est, quem tu vides! Hic tibi dampna premissa intulit teque intencione, qua (201 b) regnum chri stiani regis acquirere conabaris, frustrauit. Hunc igitur capi per tuos armigeros iubeas sine mora, hac tamen in ipsius capcione cautela seruata, ut centum ex forcioribus, quos habere poteris, ipsum accedant et de rebus per ipsos emendis secum curiosa mente pertractent et ab eo, an plures in sporta res habeat, solerter inquirant. Cumque ille ad extrahendum
Strana 87
— 87 — něný až k chrámu nesl jest, ve kterémž král a žena jeho Bryzelidy podle obyčeje pohanského bohóm oběti zvykli dávati, na svém vlastním chrbetě donesl, a namiestě, kudyž král jezdil (305) a chodil do chrámu, podloživ prostěradlo svój krámec rozkladl ku prodávání svým klenotóm.1) Ale že v těch krajinách takoví klenotové a kameni nebyli vídáni ani tu v okolních blízkých krajinách bývali nalezeni, protož lidé světští chtivostí to kupovachu. I přihodilo se je, když pohanští knězi podle obyčeje jich služby své bohóm, v kterýchžto doufánie měli, v chrámu činili, že děti Rudolfovy vedeny biechu do chrámu, z kterýchžto jedno to- (306) to- čižto pacholík chtě viděti nové věci k řečenému šel jest kramáři. A tak najprv na klenoty pohleděv, potom v tvář otce svého pilně vzhlédl jest kteréhož dobře po řeči i po tváři poznav otce svého a tak všeho nechav k máteři stojící v chrámě přistúpil a jí pověděl, že otec jeho přišel, požádav najprv od nie daru znamenie radosti tocižto koláče. A tak i dcera potvrdila řeči bratra svého a mysl máteře své v tom ujistila. Ale ona smělost a statečnost v tom muže svého předkládajíci na své mysli pilně znamenala, k miestu, kdež ten jistý kramář stál, šla jest a k němu přiblíživši se se vším znamením pilným své zraky obrátila, tak že svého poznala bez pochybenie muže. A tak o smrti jeho horlivě pracujíci krále přivolavši, jeho namlúváše tiemto obyčejem: „Najmilejší králi a pane mój milý! Co však zaplatí aneb poctivá (307) jasnost tvá dá tomu, kdož tvrdého a úhlavného nepřietele tvého snažiti se bude v tvú moc dáti, zvláště takového, kterýžto bratra tvého ukrutným mečem zahubil jest a shladil s světa, a tě s lidmi tvými s pole sehnal, kterés mohutně držal neb měl.“ Jížto král vece: „O kterak vzácné jest mému sluchu toto tvé pověděnie v této mieře k mé žádosti přivedla a k známosti točižto, abych toho mohl mieti v moci své, kterýžto najmilejšieho bratra mého zabil a mě i mé lidi bojem rmútiti směl, a o to se pokusil, když by tento v moci mé byl. Jáť bych byl řečený syn štěstie a ne pastorek, neb toho, kdož by mi jeho v mú moc dal královstvie a země, kteréž mám, spolu učinil bych dědice, a což by na mně žadosti požádal podle moci mé konečně bych naplnil.“ K němužto Bryzelidys vece Rudolfova žena: „Aj králi, o komž mluvieme, kramář tento jest, kterého teď vidíš (308) Ten tobě škody napřed jmenované učinil jest, a ten tebe království křesťanského, o kteréž jsi pracoval, velikými boji zbavil jest tě jeho. Protož toho přikaž jeti2) oděncóm svým bez prodlenie. A když 1) Celá tato věta od slov „a když bieše ráno“ atd. opakuje se v rkp. ještě jednou doslovně, jen m. „chrbetě“ psáno „těle“. — 2) psáno geti.
— 87 — něný až k chrámu nesl jest, ve kterémž král a žena jeho Bryzelidy podle obyčeje pohanského bohóm oběti zvykli dávati, na svém vlastním chrbetě donesl, a namiestě, kudyž král jezdil (305) a chodil do chrámu, podloživ prostěradlo svój krámec rozkladl ku prodávání svým klenotóm.1) Ale že v těch krajinách takoví klenotové a kameni nebyli vídáni ani tu v okolních blízkých krajinách bývali nalezeni, protož lidé světští chtivostí to kupovachu. I přihodilo se je, když pohanští knězi podle obyčeje jich služby své bohóm, v kterýchžto doufánie měli, v chrámu činili, že děti Rudolfovy vedeny biechu do chrámu, z kterýchžto jedno to- (306) to- čižto pacholík chtě viděti nové věci k řečenému šel jest kramáři. A tak najprv na klenoty pohleděv, potom v tvář otce svého pilně vzhlédl jest kteréhož dobře po řeči i po tváři poznav otce svého a tak všeho nechav k máteři stojící v chrámě přistúpil a jí pověděl, že otec jeho přišel, požádav najprv od nie daru znamenie radosti tocižto koláče. A tak i dcera potvrdila řeči bratra svého a mysl máteře své v tom ujistila. Ale ona smělost a statečnost v tom muže svého předkládajíci na své mysli pilně znamenala, k miestu, kdež ten jistý kramář stál, šla jest a k němu přiblíživši se se vším znamením pilným své zraky obrátila, tak že svého poznala bez pochybenie muže. A tak o smrti jeho horlivě pracujíci krále přivolavši, jeho namlúváše tiemto obyčejem: „Najmilejší králi a pane mój milý! Co však zaplatí aneb poctivá (307) jasnost tvá dá tomu, kdož tvrdého a úhlavného nepřietele tvého snažiti se bude v tvú moc dáti, zvláště takového, kterýžto bratra tvého ukrutným mečem zahubil jest a shladil s světa, a tě s lidmi tvými s pole sehnal, kterés mohutně držal neb měl.“ Jížto král vece: „O kterak vzácné jest mému sluchu toto tvé pověděnie v této mieře k mé žádosti přivedla a k známosti točižto, abych toho mohl mieti v moci své, kterýžto najmilejšieho bratra mého zabil a mě i mé lidi bojem rmútiti směl, a o to se pokusil, když by tento v moci mé byl. Jáť bych byl řečený syn štěstie a ne pastorek, neb toho, kdož by mi jeho v mú moc dal královstvie a země, kteréž mám, spolu učinil bych dědice, a což by na mně žadosti požádal podle moci mé konečně bych naplnil.“ K němužto Bryzelidys vece Rudolfova žena: „Aj králi, o komž mluvieme, kramář tento jest, kterého teď vidíš (308) Ten tobě škody napřed jmenované učinil jest, a ten tebe království křesťanského, o kteréž jsi pracoval, velikými boji zbavil jest tě jeho. Protož toho přikaž jeti2) oděncóm svým bez prodlenie. A když 1) Celá tato věta od slov „a když bieše ráno“ atd. opakuje se v rkp. ještě jednou doslovně, jen m. „chrbetě“ psáno „těle“. — 2) psáno geti.
Strana 88
88 — res ipsas se in curandum decreuerit, mox illi subductis pedibus ipsum in terram deiciant ac deiectum taliter opprimere studeant, ut ne quaquam a terra consurgat. Si enim secus, quod absit, eueniat, oportet ut tu et nos omnes suis de manibus procul dubio moriamur." Rex igitur ad mulieris dictamen centum viris electis modum per eam datum mandat sollicite obseruare. Qui ad institorem accedentes et a regula ipsis tradita nequaquam deuiantes ipsum non sine personarum dispendio modo, quo premittitur, capiunt et captum ad presenciam regis adducunt. Rex vero ex ipsius capcione letus factus et hijlaris solempnem curiam celebrandam instituit et ut ad ipsius solempnia senes et iuuenes, diuites et pauperes se personaliter conferant, sub capitali sentencia im- perauit. Ad igitur curiam et regis imperium conuenit ex diuersis locis et oppidis hominum permaxima multitudo et eis sciscitantibus causam vocacionis eorum talem pro parte regis ipsis datum est responsum, ut quilibet eorum edisserat, quid faciendum sit de eo, qui fratrem regis morti per ensem tradidit ipsumque regem camporum loca per eum in terris extraneis occupata deserere ut pote crudelis hostis coegit. A diuersis itaque hominibus, tunc a stantibus diuerse sentencie prodeunt, alijs dicentibus ipsum partiri debere per medium, alijs in eculeo sus- pendi, alijs aquis inmergi, alijs vero ignis voracis incendio concre- mari. Cumque tot hominum lingwe conuenire nequirent in vnam sentenciam, surgens quidam de regis consiliarijs (202 a) etate gran- deuus, moribus conspicuus et cunctos probitate superexcellens men- tisque sue conceptum exposuit per hec verba: „O rex! nonne tibi sufficit ad tue salutis interitum, quod alienam in via adulterij retinere non formidas uxorem, que tanto tibi per amplius exhorrenda censeri deberet, quanto legibus et a cultu nostro diuisis ab ipsis amabilis est subacta. Vnum est quod consulo, ut si te amore ipsius bachatum per- sentis, nec ab eius potes euelli consorcio, saltem maritum ipsius in manus suas tradere non obmittas. Quem si mulier in statu pristino cum incolumitate persone preseruandum decreuerit vita, viuat; si vero quod per eandem morti addictus fuerit, moriatur. Tu enim in eius morte purus manebis ac innocens et quidem heu culpa non in te sed alium iuste poterit retorqueri.“ Hoc igitur consilium ut pote sanum et utile astantes singuli approbabant et fidelis institor dire consortis arbitrio ad faciendum de eo pro sue voluntatis libito finaliter deputatur.
88 — res ipsas se in curandum decreuerit, mox illi subductis pedibus ipsum in terram deiciant ac deiectum taliter opprimere studeant, ut ne quaquam a terra consurgat. Si enim secus, quod absit, eueniat, oportet ut tu et nos omnes suis de manibus procul dubio moriamur." Rex igitur ad mulieris dictamen centum viris electis modum per eam datum mandat sollicite obseruare. Qui ad institorem accedentes et a regula ipsis tradita nequaquam deuiantes ipsum non sine personarum dispendio modo, quo premittitur, capiunt et captum ad presenciam regis adducunt. Rex vero ex ipsius capcione letus factus et hijlaris solempnem curiam celebrandam instituit et ut ad ipsius solempnia senes et iuuenes, diuites et pauperes se personaliter conferant, sub capitali sentencia im- perauit. Ad igitur curiam et regis imperium conuenit ex diuersis locis et oppidis hominum permaxima multitudo et eis sciscitantibus causam vocacionis eorum talem pro parte regis ipsis datum est responsum, ut quilibet eorum edisserat, quid faciendum sit de eo, qui fratrem regis morti per ensem tradidit ipsumque regem camporum loca per eum in terris extraneis occupata deserere ut pote crudelis hostis coegit. A diuersis itaque hominibus, tunc a stantibus diuerse sentencie prodeunt, alijs dicentibus ipsum partiri debere per medium, alijs in eculeo sus- pendi, alijs aquis inmergi, alijs vero ignis voracis incendio concre- mari. Cumque tot hominum lingwe conuenire nequirent in vnam sentenciam, surgens quidam de regis consiliarijs (202 a) etate gran- deuus, moribus conspicuus et cunctos probitate superexcellens men- tisque sue conceptum exposuit per hec verba: „O rex! nonne tibi sufficit ad tue salutis interitum, quod alienam in via adulterij retinere non formidas uxorem, que tanto tibi per amplius exhorrenda censeri deberet, quanto legibus et a cultu nostro diuisis ab ipsis amabilis est subacta. Vnum est quod consulo, ut si te amore ipsius bachatum per- sentis, nec ab eius potes euelli consorcio, saltem maritum ipsius in manus suas tradere non obmittas. Quem si mulier in statu pristino cum incolumitate persone preseruandum decreuerit vita, viuat; si vero quod per eandem morti addictus fuerit, moriatur. Tu enim in eius morte purus manebis ac innocens et quidem heu culpa non in te sed alium iuste poterit retorqueri.“ Hoc igitur consilium ut pote sanum et utile astantes singuli approbabant et fidelis institor dire consortis arbitrio ad faciendum de eo pro sue voluntatis libito finaliter deputatur.
Strana 89
89 — pak jeho jieti1) chtieti budeš, ať toto zachovají. Ať sto silných rytieřóv, kteréž máš, k němu přistúpie a ty věci, kteréž prodává, ať s ním trží; a měl-li by těch věcí viece v koši svém, a když se on po ty klenoty do koše schýlí, ať oni jemu nohy ihned podtrhnúce na zemi jej povrhnú a tak ať se snažie, aby jeho drželi, aby nikoli vstáti nemohl; a jestli že by se jinak stalo, musili bychme beze všeho pochybenie všickni od rukú jeho zemřieti, jenž jesti tak veliké síly. Kapitola třinádstá tuto se píše. Tehda ten král nevěrný a od ženy Bryzelidy Rudolfovy jejie ne- šlechetností převelmi zmámený k jejiemu rozkázání sto mu- (309) žóv vybrav, radu, kterúž žena Bryzelidys o kramáři vydala, aby pilně za- chovali, jim přikázal. Kteřížto mužie k Rudolfovi kramáři přistúpivše jeho ne bez úrazu osob svých obyčejem svým, jakož se napřed píše, jeli sú a jatého k přítomnosti králově přivedli. Ale král skrze to učiněn by velmi vesel i protož král silně kázal volati, aby k tomu mladí i také staří i bohatí sebrali se pod pokutú velikú ustanovil i přikázal. A také z rozličných měst a městeček sebrali se lidé velikého množstvie. A když se stazováše příčiny žalovánie svého, taková s strany královy dána jim odpověď, aby však každý vypravil, co by z toho mělo učiněno býti, kterýž bratra králova mečem zabil, a krále, kterýžto v cizí zemi pole mohutné měl, jakožto ukrutník s pole sehnal. Od mnohých tehda tu stojících rozličná posuzovánie vycháziechu, aby čtvrcen byl, jiní, aby byl oběšen, jiní aby (310) byl utopen, jiní aby byl spálen. A když se srovnati nemohli, povstav jeden člověk z rady královy stařec převelmi starý, mravy dobrými naučený a dobrotú svú jiné převyšuje, takto jesti vymlúval: „O králi! nezdáliť se tobě dosti k tvému zatracení, že s2) cizí v cizoložstvu přebýváš ženú, nebojíš se mieti jie, kteráž by viece vám ohavna měla býti, že svój manželský stav přestúpila. Jednoť jest, cožť radím tobě: jestli že se čiješ milostí a láskú jejie obtiežen, aniž se od jejieho tovařistva odtrhnúti móžeš, ale jediné muže jejieho v ruce jejie daj. Kteréhož jestli ona v prvním zdraví osobu jeho ustanoví ži- votem, živ buď, jestliže od nie k smrti ustanoven bude, smrtí umře. Ty však jeho smrti nevinen budeš, a jistě po hřiechu vina ne na tě ale na ni obrácena bude.“ Tuto zajisté (311) radu přistojící všickni jakožto dobrú a užitečnú chválí A ten Rudolf věrný kramařík v ruce ukrutné manželky své a v moc jejie dán, aby ona z něho učinila, co by se jí líbilo kolivěk učiniti konečně. 7) psáno gieti 2) psáno z
89 — pak jeho jieti1) chtieti budeš, ať toto zachovají. Ať sto silných rytieřóv, kteréž máš, k němu přistúpie a ty věci, kteréž prodává, ať s ním trží; a měl-li by těch věcí viece v koši svém, a když se on po ty klenoty do koše schýlí, ať oni jemu nohy ihned podtrhnúce na zemi jej povrhnú a tak ať se snažie, aby jeho drželi, aby nikoli vstáti nemohl; a jestli že by se jinak stalo, musili bychme beze všeho pochybenie všickni od rukú jeho zemřieti, jenž jesti tak veliké síly. Kapitola třinádstá tuto se píše. Tehda ten král nevěrný a od ženy Bryzelidy Rudolfovy jejie ne- šlechetností převelmi zmámený k jejiemu rozkázání sto mu- (309) žóv vybrav, radu, kterúž žena Bryzelidys o kramáři vydala, aby pilně za- chovali, jim přikázal. Kteřížto mužie k Rudolfovi kramáři přistúpivše jeho ne bez úrazu osob svých obyčejem svým, jakož se napřed píše, jeli sú a jatého k přítomnosti králově přivedli. Ale král skrze to učiněn by velmi vesel i protož král silně kázal volati, aby k tomu mladí i také staří i bohatí sebrali se pod pokutú velikú ustanovil i přikázal. A také z rozličných měst a městeček sebrali se lidé velikého množstvie. A když se stazováše příčiny žalovánie svého, taková s strany královy dána jim odpověď, aby však každý vypravil, co by z toho mělo učiněno býti, kterýž bratra králova mečem zabil, a krále, kterýžto v cizí zemi pole mohutné měl, jakožto ukrutník s pole sehnal. Od mnohých tehda tu stojících rozličná posuzovánie vycháziechu, aby čtvrcen byl, jiní, aby byl oběšen, jiní aby (310) byl utopen, jiní aby byl spálen. A když se srovnati nemohli, povstav jeden člověk z rady královy stařec převelmi starý, mravy dobrými naučený a dobrotú svú jiné převyšuje, takto jesti vymlúval: „O králi! nezdáliť se tobě dosti k tvému zatracení, že s2) cizí v cizoložstvu přebýváš ženú, nebojíš se mieti jie, kteráž by viece vám ohavna měla býti, že svój manželský stav přestúpila. Jednoť jest, cožť radím tobě: jestli že se čiješ milostí a láskú jejie obtiežen, aniž se od jejieho tovařistva odtrhnúti móžeš, ale jediné muže jejieho v ruce jejie daj. Kteréhož jestli ona v prvním zdraví osobu jeho ustanoví ži- votem, živ buď, jestliže od nie k smrti ustanoven bude, smrtí umře. Ty však jeho smrti nevinen budeš, a jistě po hřiechu vina ne na tě ale na ni obrácena bude.“ Tuto zajisté (311) radu přistojící všickni jakožto dobrú a užitečnú chválí A ten Rudolf věrný kramařík v ruce ukrutné manželky své a v moc jejie dán, aby ona z něho učinila, co by se jí líbilo kolivěk učiniti konečně. 7) psáno gieti 2) psáno z
Strana 90
90 — Aduertant hic seculares et layci thori matrimonialis iugo grauati discant et asswescant in suum consorcium mulieres honestas, pudicas deoque deuotas assumere, seque ab his, quarum amor ab opulencia sumit. exordium efficaciter cohibere. Audiant et intelligant, quam sit mulierum variabilis et incerta condicio, quarum concupiscencia dissoluta de viro ad virum temerarijs procedit conatibus et vires eciam extraneas appetit, prout affectat materia semper formam. O ut materia semel in formam transiens suo posset dici contenta formato, sic sicut de forma ad formam procedere notum est, sic et mulierum vota de viro ad virum constat infallibiliter deuiari, nisi forte pudoris labes aliqua in eis laudanda concluserit sub terminis honestatis (202 b). Vt igitur presentis historie series breui claudatur compendio, nec ob sui prolixitatem fastidium ge- neret audienti, placet huic finem completum imponere, nec eam verbis aut sermonibus amplioribus protelare. Cognito igitur et veraciter per mulierem comperto, quod mariti sui vita pariter et mors suis constant in manibus fidelitatis et beneficiorum sibi per eum impensorum non oblita, sed prorsus ingrata in mortem ipsius execrabilem et a seculis inauditam protulit sentenciam. Et ad ipsius execucionem animum regis exasperans in medio camere, in qua rex ipse pro sumenda quiete re cumbere solitus fuerat, viuos fecit carbones succendi et ad statuam, que sustentanda testudinem mole illic fuerat instaurata, suum fecit fortibus tunibus ligari maritum. Quo facto ante foras tamen sufficientem arma- torum numerum deputauit, ne si hunc dissolui forsan contingeret, ex ipsius manibus regem cum ipsa oporteat necessario interire. Ad maioris eciam sui mariti doloris augmentum et ut eo celerius spiritum creatori restituat, abiectis vestibus se cum rege et pueris similiter nudis extan- tibus in lecto non multum a tortura mariti distante deponitur ac in regem flammas libidinis suscitans, illo vidente actus secum fecit venereos exerceri. Post quorum explecionem grauatis eorum oculis omnes in- simul sopor pregrandis inuasit adeo, ut nec miserabilius clamantis Rudolfi possent aliqualiter sciscitari. Filius autem vidit regem et matrem dor- mire, caput erigit et ad extrahendum, qui ad caput ipsius iacebat, cul- tellum, totis nisibus laborauit. At vero filia id ipsum sollicita mente considerans, cum et ipsa sui patris machinaretur in mortem, ipsum ne se de loco moueat, premisso nimirum impetu studuit cohibere, ac post hoc cum alijs similiter obdormiuit. Igitur filius cultellum regis furtim extrahens licet discalciatus existeret genitoris sui misertus ad statuam, ad quam, sicut premittitur, ligatus extiterat, accurrens ipsius (203 a) ligaturas dissoluit et vna cum ipso ab igne prosiliens arma patris, que in dicta regis camera locata fuerant, arripiens sibi eadem presentauit. Qui
90 — Aduertant hic seculares et layci thori matrimonialis iugo grauati discant et asswescant in suum consorcium mulieres honestas, pudicas deoque deuotas assumere, seque ab his, quarum amor ab opulencia sumit. exordium efficaciter cohibere. Audiant et intelligant, quam sit mulierum variabilis et incerta condicio, quarum concupiscencia dissoluta de viro ad virum temerarijs procedit conatibus et vires eciam extraneas appetit, prout affectat materia semper formam. O ut materia semel in formam transiens suo posset dici contenta formato, sic sicut de forma ad formam procedere notum est, sic et mulierum vota de viro ad virum constat infallibiliter deuiari, nisi forte pudoris labes aliqua in eis laudanda concluserit sub terminis honestatis (202 b). Vt igitur presentis historie series breui claudatur compendio, nec ob sui prolixitatem fastidium ge- neret audienti, placet huic finem completum imponere, nec eam verbis aut sermonibus amplioribus protelare. Cognito igitur et veraciter per mulierem comperto, quod mariti sui vita pariter et mors suis constant in manibus fidelitatis et beneficiorum sibi per eum impensorum non oblita, sed prorsus ingrata in mortem ipsius execrabilem et a seculis inauditam protulit sentenciam. Et ad ipsius execucionem animum regis exasperans in medio camere, in qua rex ipse pro sumenda quiete re cumbere solitus fuerat, viuos fecit carbones succendi et ad statuam, que sustentanda testudinem mole illic fuerat instaurata, suum fecit fortibus tunibus ligari maritum. Quo facto ante foras tamen sufficientem arma- torum numerum deputauit, ne si hunc dissolui forsan contingeret, ex ipsius manibus regem cum ipsa oporteat necessario interire. Ad maioris eciam sui mariti doloris augmentum et ut eo celerius spiritum creatori restituat, abiectis vestibus se cum rege et pueris similiter nudis extan- tibus in lecto non multum a tortura mariti distante deponitur ac in regem flammas libidinis suscitans, illo vidente actus secum fecit venereos exerceri. Post quorum explecionem grauatis eorum oculis omnes in- simul sopor pregrandis inuasit adeo, ut nec miserabilius clamantis Rudolfi possent aliqualiter sciscitari. Filius autem vidit regem et matrem dor- mire, caput erigit et ad extrahendum, qui ad caput ipsius iacebat, cul- tellum, totis nisibus laborauit. At vero filia id ipsum sollicita mente considerans, cum et ipsa sui patris machinaretur in mortem, ipsum ne se de loco moueat, premisso nimirum impetu studuit cohibere, ac post hoc cum alijs similiter obdormiuit. Igitur filius cultellum regis furtim extrahens licet discalciatus existeret genitoris sui misertus ad statuam, ad quam, sicut premittitur, ligatus extiterat, accurrens ipsius (203 a) ligaturas dissoluit et vna cum ipso ab igne prosiliens arma patris, que in dicta regis camera locata fuerant, arripiens sibi eadem presentauit. Qui
Strana 91
91 — Kapitola čtrnádstá. Važte tuto lidé světští manželství těžkostí obtiežení, učte se v to- vařiství své ženy poctivél) a boha se bojiecé pojímati, a od těch, kteříž lásku2) od bohatství berú počátek, vskutku se zdalovati. Slyšte a rozomějte, kterak jesti ženská k proměnění a nejistá zpósoba a vždycky mužóv cizích žádá, jakožto žádá mužóv založenie dvoru. Aby založenie jednú3) tvor vejdúcí mohla dosti mieti syté tvářnosti. Ale jakožto z tvoru v tvor pocházeti známo jest, tak i ženské žádosti od mužóv k ženám4) pocházejí. Jistě zjevno jest leč (312) jedno stydlivosti bázeň něco chváleného na nich pozostavuje. Ale aby nynějšie této kronyky řád v krátce se dokonal a aby čtúce pro dlúhost a velikost tesknosti nemohli by konci konečnému ji vypsati ani již slovy nebo řečmi delšími protahovati, protož seznavši v jistotě žena ta Bryzelidys, že manžela jejieho život umrtvenie bieše v jejích rukú, vieru a dobroděnie, kteréž jí činil manžel jejie věrný, zapomenuvši ale nevděčná jsúci k jeho smrti neslýchané muky vymyslivši vypravila. A těch muk k dokonání úmysl králóv k horlivosti zbudila a prostřed komory, kdež král ten léhati směl, řeřavé uhlé posypati kázala a k slúpu, kterýžto byl k za- držování sklepóv udělaný přivázati pevnými řetězy kázala a před dveřmi5) komňaty té množstvie oděncóv ustavila proto, zda by se jemu rozvázati přihodilo, aby k- (313) rál i ona jeho rukú zmordováni nebyli. A také muže svého k většiemu rozmnožení bolestí, aby spieše duši svú stvořiteli vrátil, žena ta jistá nešlechetná Bryzelidys svrhši s sebe rúcho své s králem i s dětmi do lože, kteréž nedaleko od muk Rudolfových, byla vešla a krále k plameni smilství roznietila, Rudolfa manžela svého vidúcieho skutky cizoložství6) s ní pášiece. Po kterých naplnění obtieženy byly jich oči, oba spolu sen veliký napadl takový, že ani mizernými křičeného (sic) Rudolfa hlasy se mohli probuditi Afe syn Rudolfóv jakž uzřel krále a máteř spáti, hlavy své pozdvihl k vytažení meče, kterýžto u hlav králových ležieše, vší pilností usiloval. A jsa hnut milosrdenstvím nad svým otcem meč králóv kradmo vytáhl, ačkoli bos jsa však se nad svým otcem smiloval, k slúpu, ja- (314) kož se píše napřed, bieše při- vázán, přiběh svazky jeho zprostil a spolu s ním z ohně vyskočiv oděnie 1) psáno poctiwie. 2) psáno dvakráte lasku. 3) psáno geddnu 4) bylo napsáno „mužem“, přeškrtnuto pak mu, změněno m v n i připsána zkratka za ám. 5) psáno předweřmi 6) v rkp. připsáno widucie ale písařem přeškrtnuto.
91 — Kapitola čtrnádstá. Važte tuto lidé světští manželství těžkostí obtiežení, učte se v to- vařiství své ženy poctivél) a boha se bojiecé pojímati, a od těch, kteříž lásku2) od bohatství berú počátek, vskutku se zdalovati. Slyšte a rozomějte, kterak jesti ženská k proměnění a nejistá zpósoba a vždycky mužóv cizích žádá, jakožto žádá mužóv založenie dvoru. Aby založenie jednú3) tvor vejdúcí mohla dosti mieti syté tvářnosti. Ale jakožto z tvoru v tvor pocházeti známo jest, tak i ženské žádosti od mužóv k ženám4) pocházejí. Jistě zjevno jest leč (312) jedno stydlivosti bázeň něco chváleného na nich pozostavuje. Ale aby nynějšie této kronyky řád v krátce se dokonal a aby čtúce pro dlúhost a velikost tesknosti nemohli by konci konečnému ji vypsati ani již slovy nebo řečmi delšími protahovati, protož seznavši v jistotě žena ta Bryzelidys, že manžela jejieho život umrtvenie bieše v jejích rukú, vieru a dobroděnie, kteréž jí činil manžel jejie věrný, zapomenuvši ale nevděčná jsúci k jeho smrti neslýchané muky vymyslivši vypravila. A těch muk k dokonání úmysl králóv k horlivosti zbudila a prostřed komory, kdež král ten léhati směl, řeřavé uhlé posypati kázala a k slúpu, kterýžto byl k za- držování sklepóv udělaný přivázati pevnými řetězy kázala a před dveřmi5) komňaty té množstvie oděncóv ustavila proto, zda by se jemu rozvázati přihodilo, aby k- (313) rál i ona jeho rukú zmordováni nebyli. A také muže svého k většiemu rozmnožení bolestí, aby spieše duši svú stvořiteli vrátil, žena ta jistá nešlechetná Bryzelidys svrhši s sebe rúcho své s králem i s dětmi do lože, kteréž nedaleko od muk Rudolfových, byla vešla a krále k plameni smilství roznietila, Rudolfa manžela svého vidúcieho skutky cizoložství6) s ní pášiece. Po kterých naplnění obtieženy byly jich oči, oba spolu sen veliký napadl takový, že ani mizernými křičeného (sic) Rudolfa hlasy se mohli probuditi Afe syn Rudolfóv jakž uzřel krále a máteř spáti, hlavy své pozdvihl k vytažení meče, kterýžto u hlav králových ležieše, vší pilností usiloval. A jsa hnut milosrdenstvím nad svým otcem meč králóv kradmo vytáhl, ačkoli bos jsa však se nad svým otcem smiloval, k slúpu, ja- (314) kož se píše napřed, bieše při- vázán, přiběh svazky jeho zprostil a spolu s ním z ohně vyskočiv oděnie 1) psáno poctiwie. 2) psáno dvakráte lasku. 3) psáno geddnu 4) bylo napsáno „mužem“, přeškrtnuto pak mu, změněno m v n i připsána zkratka za ám. 5) psáno předweřmi 6) v rkp. připsáno widucie ale písařem přeškrtnuto.
Strana 92
— 92 — dum ex eisdem armatus fuisse doloris immensi, quem pertulit, oblitus extracto regis ense, qui ad ipsius caput in pariete pendebat, regem regine et filiam regi supponens omnes insimul vno ictu perfodit, acceptoque secum filio et apertis camere ianuis custodibus camere minime pertur- batis optatum se recepit ad iter. Post longam denique horam exper- gefacti custodes, dum iam ossa defuncti vellent extrahere, cameram intrant et carbonibus sollicite reuolutis, dum nichil penitus inuenirent in eis, mirati sunt valde. Ad lectum autem regis lentis passibus propin- quantes vident tres simul gladio confossos accumbere ac de ipsorum corporibus summitatem ipsius gladij emine e. Maximo igitur clamore ipsorum deplorant interitum, a proprijs crines euellunt capitibus, clausis sua contundunt pectora diuersique generis cruciatibus ex morte sui domini deseuiunt in se ipsos. Conuocatis principibus ac alijs fidelibus dicti regni, quod factum est, ipsis lamentabili voce proponunt ac cum eisdem cursu celeri Rudolfum in littore aque stantem et nauigium, quod hunc abduceret, prestolantem insecuntur. Qui eciam ipsorum aduentum considerans filium suum in vicina arbore iussit conscendere ac eius actus belligeros sollicita mente scrutari. Hostes vero in ipsum Rudolfum impetum facientes, cum tam pedestres quam equestres existerent, ipsi sunt in terram precipitare conati. Sed ille in virium suurum robore confisus in ipsos irruit, viceuersa percuciensque vnum ex eis in femore ipsum ab equo ruere fecit in terram ac eius equum per habenas freni retinens, velint nolint hostes, ipsum ascendit et aciebus aduersum se frementibus viriliter penetratis (203 b) nunc alium wlnerat, nune alium sternit ab equo et tam diu in eodem conflictu hostes ipsos opprimit quousque ad quendam militem exercitum gubernantem peruenit, quem tam dire in virtute sui brachij percussit in capite, quod eius caput ge- minas diuisit in partes. Quod videntes ceteri tamquam mortis periculum vitant illum atque ideo domus proprias retrocedere sunt coacti. Ru- dolfus autem assumpto secum filio nauim ascendit et recta remige iter continuans ad ciuitatem, in qua familiam suam reliquerat, sanus et inco- lumis est reuersus. Quem regina cum suis fidelibus in occursum eius exiens maximo honore suscepit. Vbi dum aliquanto tempore per- mansisset, filium suum deum timere ac ipsius mandata docuit efficaciter custodire. Sicque corporis infirmitate inualescente plenus dierum felicium anima in dei manibus commendata viam est vniuerse carnis ingressus. Benedictus tu Comine deus, qui facis mirabilia magna solus, tua sunt victorie dona, tua sunt preelecte milicie munera, tua sunt robusti cordis et imperteriti spiritus holocausta. Tu domine dedisti salutem re- gine in manum militis huius, et tam terram quam gentem ipsius et suos
— 92 — dum ex eisdem armatus fuisse doloris immensi, quem pertulit, oblitus extracto regis ense, qui ad ipsius caput in pariete pendebat, regem regine et filiam regi supponens omnes insimul vno ictu perfodit, acceptoque secum filio et apertis camere ianuis custodibus camere minime pertur- batis optatum se recepit ad iter. Post longam denique horam exper- gefacti custodes, dum iam ossa defuncti vellent extrahere, cameram intrant et carbonibus sollicite reuolutis, dum nichil penitus inuenirent in eis, mirati sunt valde. Ad lectum autem regis lentis passibus propin- quantes vident tres simul gladio confossos accumbere ac de ipsorum corporibus summitatem ipsius gladij emine e. Maximo igitur clamore ipsorum deplorant interitum, a proprijs crines euellunt capitibus, clausis sua contundunt pectora diuersique generis cruciatibus ex morte sui domini deseuiunt in se ipsos. Conuocatis principibus ac alijs fidelibus dicti regni, quod factum est, ipsis lamentabili voce proponunt ac cum eisdem cursu celeri Rudolfum in littore aque stantem et nauigium, quod hunc abduceret, prestolantem insecuntur. Qui eciam ipsorum aduentum considerans filium suum in vicina arbore iussit conscendere ac eius actus belligeros sollicita mente scrutari. Hostes vero in ipsum Rudolfum impetum facientes, cum tam pedestres quam equestres existerent, ipsi sunt in terram precipitare conati. Sed ille in virium suurum robore confisus in ipsos irruit, viceuersa percuciensque vnum ex eis in femore ipsum ab equo ruere fecit in terram ac eius equum per habenas freni retinens, velint nolint hostes, ipsum ascendit et aciebus aduersum se frementibus viriliter penetratis (203 b) nunc alium wlnerat, nune alium sternit ab equo et tam diu in eodem conflictu hostes ipsos opprimit quousque ad quendam militem exercitum gubernantem peruenit, quem tam dire in virtute sui brachij percussit in capite, quod eius caput ge- minas diuisit in partes. Quod videntes ceteri tamquam mortis periculum vitant illum atque ideo domus proprias retrocedere sunt coacti. Ru- dolfus autem assumpto secum filio nauim ascendit et recta remige iter continuans ad ciuitatem, in qua familiam suam reliquerat, sanus et inco- lumis est reuersus. Quem regina cum suis fidelibus in occursum eius exiens maximo honore suscepit. Vbi dum aliquanto tempore per- mansisset, filium suum deum timere ac ipsius mandata docuit efficaciter custodire. Sicque corporis infirmitate inualescente plenus dierum felicium anima in dei manibus commendata viam est vniuerse carnis ingressus. Benedictus tu Comine deus, qui facis mirabilia magna solus, tua sunt victorie dona, tua sunt preelecte milicie munera, tua sunt robusti cordis et imperteriti spiritus holocausta. Tu domine dedisti salutem re- gine in manum militis huius, et tam terram quam gentem ipsius et suos
Strana 93
— 93 — krále, kteráž v té komoře bieše, popadl. Kterýž když bieše jím oděn bolesti veliké, kteréž byl měl v těch mukách, zapomenuv vytáhl králóv meč, kterýžto v hlavách jich visel, krále s královú i se dceří probodl a meč v ně strčil. Vzem s sebú syna, otevřev dvéře komory nižádnému z 1) strážných komňaty nepřekazil na cestu se s synem bral. A po dlúhé zajisté chvíli procítivše strážní, když chtiechu Rudolfovy kosti z ohně vybrati, do komňaty vešli a uhlé velmi pilně ohledavše ovšem, když v ohni nenalezechu nic, divili sú se velmi a k loži krále tichými kroky sú přistúpili i uzřechu tři mrtvé spolu probodené a z těl těch konec meče uzřeli. Protož velikým křikem plakáchu jich záhuby z svých hlav vlasy trhají- (315) ce, pěstmi svými tepúce své prsy a divným želením pána svého smrti želejíce, svolavše starší a jiné královstvie toho, co jesti se stalo, plačtivými listy oznámili. A s nimi pospiecháním brzským2) Rudolfa na břehu stojícieho a přívozu čekajícieho honili sú. Kterýž také honěnie jich znamenav synu svému na břehu tu blízko vstúpiti kázal, aby se jeho statečnosti podíval. Ale nepřietelé k Rudolfovi hnánie učinivše, tak dobře jiezdní jako pěsí jeho aby snažili sú se. Ale on v pána boha a v sílu svú doufaje na své nepřátely se obrátiv a udeřil jed- noho z nich v bedro, s koně svrhl a polapiv ten kuoň chtějte nebo nechtějte naň vsedl a šiky jich mužsky proskočiv jednak jednoho ranil, jiného s koně svrhl, jednak jiného zabil. Tak dlúho své nepřátely utískal, až k některakému rytieři, kterýž24) jich šiky z- (316) pravováše přiblížil se, kteréhož tak tvrdě v moci ruky své udeřil v hlavu, že jemu na dvé hlavu rozťal. A to jiní viděvše, jakožto smrti nebezpečnosti se jeho varovali, a protož nechavše Rudolfa navrátili sú se do města. Tehda Rudolf dočekav přívozu vzav syna svého na lodi vsedl a do města toho, kdežto svého čeledi nechal, ve zdraví se navrátil. Kteréhožto králová s poctivostí velikú přivítala. A tu pak některé časy bydléše Rudolf, syna svého pána boha se báti a jeho přikázánie ostřéhati učil. A tak se roznemohl nemocí i umřel jest. Dokonala se věc velmi pěkná a užitečná každému, kdož chce číst o Rudolfovi rytieři a o Bryzelidě ženě jeho nešlechetné, kteráž jemu mnoho zlého činila a kterak jie pán Boh nad ním pomstil. 2) 3) 1) psáno s tak psáno v rkp. prvotně bylo napsáno kterých, ch pak opraveno v ž.
— 93 — krále, kteráž v té komoře bieše, popadl. Kterýž když bieše jím oděn bolesti veliké, kteréž byl měl v těch mukách, zapomenuv vytáhl králóv meč, kterýžto v hlavách jich visel, krále s královú i se dceří probodl a meč v ně strčil. Vzem s sebú syna, otevřev dvéře komory nižádnému z 1) strážných komňaty nepřekazil na cestu se s synem bral. A po dlúhé zajisté chvíli procítivše strážní, když chtiechu Rudolfovy kosti z ohně vybrati, do komňaty vešli a uhlé velmi pilně ohledavše ovšem, když v ohni nenalezechu nic, divili sú se velmi a k loži krále tichými kroky sú přistúpili i uzřechu tři mrtvé spolu probodené a z těl těch konec meče uzřeli. Protož velikým křikem plakáchu jich záhuby z svých hlav vlasy trhají- (315) ce, pěstmi svými tepúce své prsy a divným želením pána svého smrti želejíce, svolavše starší a jiné královstvie toho, co jesti se stalo, plačtivými listy oznámili. A s nimi pospiecháním brzským2) Rudolfa na břehu stojícieho a přívozu čekajícieho honili sú. Kterýž také honěnie jich znamenav synu svému na břehu tu blízko vstúpiti kázal, aby se jeho statečnosti podíval. Ale nepřietelé k Rudolfovi hnánie učinivše, tak dobře jiezdní jako pěsí jeho aby snažili sú se. Ale on v pána boha a v sílu svú doufaje na své nepřátely se obrátiv a udeřil jed- noho z nich v bedro, s koně svrhl a polapiv ten kuoň chtějte nebo nechtějte naň vsedl a šiky jich mužsky proskočiv jednak jednoho ranil, jiného s koně svrhl, jednak jiného zabil. Tak dlúho své nepřátely utískal, až k některakému rytieři, kterýž24) jich šiky z- (316) pravováše přiblížil se, kteréhož tak tvrdě v moci ruky své udeřil v hlavu, že jemu na dvé hlavu rozťal. A to jiní viděvše, jakožto smrti nebezpečnosti se jeho varovali, a protož nechavše Rudolfa navrátili sú se do města. Tehda Rudolf dočekav přívozu vzav syna svého na lodi vsedl a do města toho, kdežto svého čeledi nechal, ve zdraví se navrátil. Kteréhožto králová s poctivostí velikú přivítala. A tu pak některé časy bydléše Rudolf, syna svého pána boha se báti a jeho přikázánie ostřéhati učil. A tak se roznemohl nemocí i umřel jest. Dokonala se věc velmi pěkná a užitečná každému, kdož chce číst o Rudolfovi rytieři a o Bryzelidě ženě jeho nešlechetné, kteráž jemu mnoho zlého činila a kterak jie pán Boh nad ním pomstil. 2) 3) 1) psáno s tak psáno v rkp. prvotně bylo napsáno kterých, ch pak opraveno v ž.
Strana 94
— 94 ymo pocius tue fidei emulos ipsius fortitudine contriuisti. De te clamat vox prophetica, quod te concludente vnus tantum persequebatur mille et a duobus decem milia sunt fugati. Da nobis, quesumus, domine compunccionis spiritum, laborum toleranciam, efficaciam penitendi, ut premium sobrietatis, humilitatis, paciencie, caritatis, castitatis omniumque virtutum arma mereamur arripere, ac demum non pro agris et vrbibus, non pro filijs seu uxoribus sed pro animabus nostris, que omnem effectum necessitudinis superant aduersum diros hostes nostros sub tuo possimus patrocinio dimicare. Amen.
— 94 ymo pocius tue fidei emulos ipsius fortitudine contriuisti. De te clamat vox prophetica, quod te concludente vnus tantum persequebatur mille et a duobus decem milia sunt fugati. Da nobis, quesumus, domine compunccionis spiritum, laborum toleranciam, efficaciam penitendi, ut premium sobrietatis, humilitatis, paciencie, caritatis, castitatis omniumque virtutum arma mereamur arripere, ac demum non pro agris et vrbibus, non pro filijs seu uxoribus sed pro animabus nostris, que omnem effectum necessitudinis superant aduersum diros hostes nostros sub tuo possimus patrocinio dimicare. Amen.
Strana 95
— 95 — VI. Podáváme tuto obsah zajímavého rkp. křižovnického XXII. A. 4., jak se uvádí hned na počátku: Item tato kníha toto v sobě zavírá aneb sdržuje: str. 1. it. Mistr Nikodem židovský a tak o umučení božím a drží kapitol XXIII. Césař Tyberyus poslal do Jeruzalema Voluzyana pro pána „ 101. it. Krysta kapitol VIII. O napomenutí nemocného při smrti, užitečné. 129. it. „ Jiné opět napomenutie. 132. it. „ Duovodové svatých proti bluduom kapitol V. 137. it. „ O poslušenství. 163 it. Kletba aneb vyobcovánie proti kacířuom z duovody svatých. 177. it. „ Kázánie mistra Jana Husi. 214. it. » „ 218. it. Že pro pateru věc pán buoh dopuštie nemoci na lidi. „ 220. it. Ustanovenie kto má býti knězem. „ 225. it. O tom že máme viece bohu věřiti než lidem. „ 231. it. O tom, že kněžie maji poddáni býti pánuom králóm. O rozmlúvání svatého Augustyna z (sic) duší. „ 234. it. » 245. it. O Gryzeldě řeč pěkná o dobré. „ 270. it. O Bryzeldě řeč zlá o zlé. 317. it. Řeč Šalomúna a tak (Eclesiasticus). 322. it. O lásce a tak co jest láska. „ „ 337. it. O tom, že osmera jest pýcha zevnitřnie. „ 348. it. O poznání pána boha a najprv co jest pán buoh. „ 351. it. O třech stavech manželském, vdovském a panenském. „ 351. it. Pět jest smysluov aneb čichov člověka. O sedmi dařiech ducha svatého. » 351. it. Že sedmero jest milosrdenstvie k tělu. „ 351. it. „ 352. it. Sedmero milosrdenstvie k duši. „ 352. it. O osmeru blahoslavenství. O sedmi smrtedlných hříších. „ 352. it. „ 352. it. O sedmi posvátných věcech. 353. it. O třech částkách svatého pokánie. „ r
— 95 — VI. Podáváme tuto obsah zajímavého rkp. křižovnického XXII. A. 4., jak se uvádí hned na počátku: Item tato kníha toto v sobě zavírá aneb sdržuje: str. 1. it. Mistr Nikodem židovský a tak o umučení božím a drží kapitol XXIII. Césař Tyberyus poslal do Jeruzalema Voluzyana pro pána „ 101. it. Krysta kapitol VIII. O napomenutí nemocného při smrti, užitečné. 129. it. „ Jiné opět napomenutie. 132. it. „ Duovodové svatých proti bluduom kapitol V. 137. it. „ O poslušenství. 163 it. Kletba aneb vyobcovánie proti kacířuom z duovody svatých. 177. it. „ Kázánie mistra Jana Husi. 214. it. » „ 218. it. Že pro pateru věc pán buoh dopuštie nemoci na lidi. „ 220. it. Ustanovenie kto má býti knězem. „ 225. it. O tom že máme viece bohu věřiti než lidem. „ 231. it. O tom, že kněžie maji poddáni býti pánuom králóm. O rozmlúvání svatého Augustyna z (sic) duší. „ 234. it. » 245. it. O Gryzeldě řeč pěkná o dobré. „ 270. it. O Bryzeldě řeč zlá o zlé. 317. it. Řeč Šalomúna a tak (Eclesiasticus). 322. it. O lásce a tak co jest láska. „ „ 337. it. O tom, že osmera jest pýcha zevnitřnie. „ 348. it. O poznání pána boha a najprv co jest pán buoh. „ 351. it. O třech stavech manželském, vdovském a panenském. „ 351. it. Pět jest smysluov aneb čichov člověka. O sedmi dařiech ducha svatého. » 351. it. Že sedmero jest milosrdenstvie k tělu. „ 351. it. „ 352. it. Sedmero milosrdenstvie k duši. „ 352. it. O osmeru blahoslavenství. O sedmi smrtedlných hříších. „ 352. it. „ 352. it. O sedmi posvátných věcech. 353. it. O třech částkách svatého pokánie. „ r
Strana 96
96 — str. 355. it. O tom, co jest smrtedlný hřiech. O tom co jest všední hřiech. „ 362. it. Život mistra Jana Husi. „ 367. it. 400. it. Epištoly, kteréž psal jsa u vězení v žaláři. „ O znameních a zázracích, kteráž předejdú den súdný. „ 437. it. Tuto pak o jednom rytieři, kterýž jest byl velmi zjezdilý „ 444. it. tak že skuoro vešken svět projel a on vypravuje o roz- ličných a divných věcech, o rozličných lidech, a jich bydlení, obyčejích a víře a o bytu, o jich bohatství i o císařích a králích, o ostroviech, o zemiech, ješto sú v moři, o stro- moví slunečném a tak o jiných divných, kteréž on jest spatřil a zjel. A jest kapitol aneb rozdíluov sto a dvaceti a jedna. První čásť jest tak zvané evangelium Nikodemovo, které se líší sice dosti od Strahovského rukopisu, který vydal V. Hanka r. 1860 v pojednáních kr. české společnosti nauk, však celkem se s ním shoduje i zakládá se s ním na společné předloze, kdežto recense obsažená v univ. rkp. z r. 1465 poskytuje jiný překlad a zakládá se na jiné latinské předloze. Dosud znaly se jen tři české rukopisy evangelia Niko- demova (v. Jireček Rukověť I., str. 19.), Strahovský, universitní a Mikulovský, k nim přistupuje jako nejmladší z XV. věku rkp. křižovnický. Ihned k Nikodemovu evangeliu připojuje se legenda (na str. 101.), jak císař Tiberius poslal Volusiana pro pana Ježíše do Jeruzaléma, tak jako v univ. rukopise, a teprve na tuto le- gendu následuje „pověsť krásná o dřevu svatého kříže.“ V univ rkp. zcela vynechána, v Strahov. však rkp. položena jest mezi evangeliem Nikodemovým a legendou o cís. Tiberiovi; vynechána jest též v Miku- lovském rkp., jak viděti z popisu Dudíkova.1) Pojednám o těchto apokryfech obšírněji na místě jiném. Na str. 137.—214. čte se Husův spis „O šesti bludích,“ co uvádí již K. J. Erben.2) Pro kritické vydání nebude tento rkp., ač mladší, bez významu Tu ondy líší se od textu mus. rkp. z r. 1414, který vytiskl Erben (III., 212 sl.): čteme tu někdy více než v mus. rkp. na př.: A svatý Augustyn v týchž kněhách praví, že ani zlí ani dobří angelé sú stvoři- telé které věci. Die Damascenus ten doctor v druhých kněhách svých v ka- pitole druhé ..., kdežto u Erbena (str. 213.—214.): Augustin:„ Ani dobří ani zlí angelé mohú býti stvořitelé které věci.“ Damascenus ...“; v kap. 3. (str. 216., ř. 12.—11 sd.) u Erbena „a když mu pán bóh odpustí,“ ale 1) Handschriften der fürstl. Dietrichstein'schen Bibliothek zu Nikolsburg in Mähren Wien, 1868, str. 37—8. 2) M. Jana Husi Sebrané spisy české III., 326.
96 — str. 355. it. O tom, co jest smrtedlný hřiech. O tom co jest všední hřiech. „ 362. it. Život mistra Jana Husi. „ 367. it. 400. it. Epištoly, kteréž psal jsa u vězení v žaláři. „ O znameních a zázracích, kteráž předejdú den súdný. „ 437. it. Tuto pak o jednom rytieři, kterýž jest byl velmi zjezdilý „ 444. it. tak že skuoro vešken svět projel a on vypravuje o roz- ličných a divných věcech, o rozličných lidech, a jich bydlení, obyčejích a víře a o bytu, o jich bohatství i o císařích a králích, o ostroviech, o zemiech, ješto sú v moři, o stro- moví slunečném a tak o jiných divných, kteréž on jest spatřil a zjel. A jest kapitol aneb rozdíluov sto a dvaceti a jedna. První čásť jest tak zvané evangelium Nikodemovo, které se líší sice dosti od Strahovského rukopisu, který vydal V. Hanka r. 1860 v pojednáních kr. české společnosti nauk, však celkem se s ním shoduje i zakládá se s ním na společné předloze, kdežto recense obsažená v univ. rkp. z r. 1465 poskytuje jiný překlad a zakládá se na jiné latinské předloze. Dosud znaly se jen tři české rukopisy evangelia Niko- demova (v. Jireček Rukověť I., str. 19.), Strahovský, universitní a Mikulovský, k nim přistupuje jako nejmladší z XV. věku rkp. křižovnický. Ihned k Nikodemovu evangeliu připojuje se legenda (na str. 101.), jak císař Tiberius poslal Volusiana pro pana Ježíše do Jeruzaléma, tak jako v univ. rukopise, a teprve na tuto le- gendu následuje „pověsť krásná o dřevu svatého kříže.“ V univ rkp. zcela vynechána, v Strahov. však rkp. položena jest mezi evangeliem Nikodemovým a legendou o cís. Tiberiovi; vynechána jest též v Miku- lovském rkp., jak viděti z popisu Dudíkova.1) Pojednám o těchto apokryfech obšírněji na místě jiném. Na str. 137.—214. čte se Husův spis „O šesti bludích,“ co uvádí již K. J. Erben.2) Pro kritické vydání nebude tento rkp., ač mladší, bez významu Tu ondy líší se od textu mus. rkp. z r. 1414, který vytiskl Erben (III., 212 sl.): čteme tu někdy více než v mus. rkp. na př.: A svatý Augustyn v týchž kněhách praví, že ani zlí ani dobří angelé sú stvoři- telé které věci. Die Damascenus ten doctor v druhých kněhách svých v ka- pitole druhé ..., kdežto u Erbena (str. 213.—214.): Augustin:„ Ani dobří ani zlí angelé mohú býti stvořitelé které věci.“ Damascenus ...“; v kap. 3. (str. 216., ř. 12.—11 sd.) u Erbena „a když mu pán bóh odpustí,“ ale 1) Handschriften der fürstl. Dietrichstein'schen Bibliothek zu Nikolsburg in Mähren Wien, 1868, str. 37—8. 2) M. Jana Husi Sebrané spisy české III., 326.
Strana 97
97 — v křiž. „a když odpustíme my pán bóh také odpúštie;“ v kap. 4. (str. 221., ř. 7. sd.) větě „že panenstvie svaté jest velikého dóstojenstvie“ dodáno: „a že má přítomnosť velikú a příchylnosť, aby se v panenství zachovala vidúc, že panenstvie velikého jest dóstojenstvie;“ a j. v. I jazykové rozdíly jsou, na př. u Erbena nalézáme na str. 229. i 230. lšíce, v křiž. rkp. Ihůce, u Erbena na 231. na hřbitově, v křiž. rkp. na kyrchově. — Na to následuje v křiž. rkp. str. 214.—8. „jiná řeč velmi pěkná a uži- tečná od Mistra Jana Husi svaté paměti kázaná u Bethlemě.“ Jest to list Husův Pražanům psaný l. 1412, který v témže rkp. se čte ještě jednou na str. 433.—6., a otištěn jest v Palackého Documenta Mag, Joannis Hus vitam ... illustr. (1869) pod č. 16. str. 34.—5., v Erbenově vydání (III., 274.—5.) dle rukopisu jiného. Na str. 367.—400. nalézá se život M. Jana Husi svaté paměti, který uvádí již Jungmann (III., 156.) i shoduje se celkem se životem vyti- štěným v Norimberské Postille Husově r. 1563. Na str. 400 „se po- čínají epištoly jeho, kteréž jesti psal svým věrným v žaláři když jesti seděl,“ a na str. 436 „se skonávají epištoly Mistra Jana Husi svaté paměti, kteréžto jesti psal svým věrným kdyžto jesti seděl v Konstancí v tom městě v žaláři u vězení“. Celkem jest listů devět, ale ledabylo jsou přeházeny. Devátý list byl již napsán v tomto rkp. na str. 214.—8; list první (400.—5.) jest list psaný 10. června 1415 srv. Erben III., 281. č. 10, Pal. Doc. 71 str. 115.; list II. (406—412) jest list psaný 24. června 1415, srv. Erben III. 284 č 12, Pal. Doc. č. 83 str. 131; list III. (412—7) jest list psaný 26. června 1415, srv. Erben III. 286, č. 13., Pal. Doc. č. 85. str. 137; list IV. (417—9) jest list psaný 27. června 1415, srv. Erben III., 288, č. 14., Pal. Doc. č. 86. str. 140; ist V. (419—422) jest list psaný r. 1414, vytištěn v Pal. Doc. č. 32 str. 64—5; list VI. (422—6) jest list psaný 16. listop. 1414., srv. Erben III, 279, Pal. Doc. č. 43, str. 81; list VII. (426—8) jest list psaný 19. ledna 1415, srv. Erben III, 280, č. 8, Pal. Doc. č. 44, str. 83. konečně list VIII. (428—433) jest list psaný po dni 28. září 1414, srv. Erben III., 277 č. 6, Pal. Doc. č. 37, str. 71. Všecky listy z tohoto rkp. byly otištěny v Č. Č. M. 1848, I., str. 401—415 ale velmi chybně: na př. str. 401: „aby jsme živi podlé zákona“ vytistěno m. aby jsúce živi vedlé zákona;“ str. 412 v listě VIII. vytištěno „že nenie tohoto světa náhody,“ ale v rkp. čteme „že nenie s hodóv jíti tohoto světa na hody onoho světa;“ na str. 409 vytištěno „proč prvé hněv na zoka (sic) svého nevyvrhli“ „místo proč prvé hněvna z oka sv. ne- vyvr.;“ tamže „zavřeno“ m. zavrženo, str. 411: „oplývali sú druzí“, kdežto v rkp. psáno „a plvali sú dr.“ a j. v.; grammatických chyb
97 — v křiž. „a když odpustíme my pán bóh také odpúštie;“ v kap. 4. (str. 221., ř. 7. sd.) větě „že panenstvie svaté jest velikého dóstojenstvie“ dodáno: „a že má přítomnosť velikú a příchylnosť, aby se v panenství zachovala vidúc, že panenstvie velikého jest dóstojenstvie;“ a j. v. I jazykové rozdíly jsou, na př. u Erbena nalézáme na str. 229. i 230. lšíce, v křiž. rkp. Ihůce, u Erbena na 231. na hřbitově, v křiž. rkp. na kyrchově. — Na to následuje v křiž. rkp. str. 214.—8. „jiná řeč velmi pěkná a uži- tečná od Mistra Jana Husi svaté paměti kázaná u Bethlemě.“ Jest to list Husův Pražanům psaný l. 1412, který v témže rkp. se čte ještě jednou na str. 433.—6., a otištěn jest v Palackého Documenta Mag, Joannis Hus vitam ... illustr. (1869) pod č. 16. str. 34.—5., v Erbenově vydání (III., 274.—5.) dle rukopisu jiného. Na str. 367.—400. nalézá se život M. Jana Husi svaté paměti, který uvádí již Jungmann (III., 156.) i shoduje se celkem se životem vyti- štěným v Norimberské Postille Husově r. 1563. Na str. 400 „se po- čínají epištoly jeho, kteréž jesti psal svým věrným v žaláři když jesti seděl,“ a na str. 436 „se skonávají epištoly Mistra Jana Husi svaté paměti, kteréžto jesti psal svým věrným kdyžto jesti seděl v Konstancí v tom městě v žaláři u vězení“. Celkem jest listů devět, ale ledabylo jsou přeházeny. Devátý list byl již napsán v tomto rkp. na str. 214.—8; list první (400.—5.) jest list psaný 10. června 1415 srv. Erben III., 281. č. 10, Pal. Doc. 71 str. 115.; list II. (406—412) jest list psaný 24. června 1415, srv. Erben III. 284 č 12, Pal. Doc. č. 83 str. 131; list III. (412—7) jest list psaný 26. června 1415, srv. Erben III. 286, č. 13., Pal. Doc. č. 85. str. 137; list IV. (417—9) jest list psaný 27. června 1415, srv. Erben III., 288, č. 14., Pal. Doc. č. 86. str. 140; ist V. (419—422) jest list psaný r. 1414, vytištěn v Pal. Doc. č. 32 str. 64—5; list VI. (422—6) jest list psaný 16. listop. 1414., srv. Erben III, 279, Pal. Doc. č. 43, str. 81; list VII. (426—8) jest list psaný 19. ledna 1415, srv. Erben III, 280, č. 8, Pal. Doc. č. 44, str. 83. konečně list VIII. (428—433) jest list psaný po dni 28. září 1414, srv. Erben III., 277 č. 6, Pal. Doc. č. 37, str. 71. Všecky listy z tohoto rkp. byly otištěny v Č. Č. M. 1848, I., str. 401—415 ale velmi chybně: na př. str. 401: „aby jsme živi podlé zákona“ vytistěno m. aby jsúce živi vedlé zákona;“ str. 412 v listě VIII. vytištěno „že nenie tohoto světa náhody,“ ale v rkp. čteme „že nenie s hodóv jíti tohoto světa na hody onoho světa;“ na str. 409 vytištěno „proč prvé hněv na zoka (sic) svého nevyvrhli“ „místo proč prvé hněvna z oka sv. ne- vyvr.;“ tamže „zavřeno“ m. zavrženo, str. 411: „oplývali sú druzí“, kdežto v rkp. psáno „a plvali sú dr.“ a j. v.; grammatických chyb
Strana 98
98 — nesmírný počet, zvláště často ie m. i v rkp. psaného, velmi často acc. sg. mne m. mě jak v rkp. čteme, nom. pl. vlci m. vlcie (str. 402) a j. více. Na str. 444 počíná Vavřince z Březové překlad cesty Jana Men- devilly, i jím vyplněna ostatní čásť rukopisu až do str. 744. Ukončen jest slovy: „A tak jest konec lamfařeře leta od narozenie syna božieho tisícieho čtyrstého sedmdesátého druhého leta ten pondělí před svatú Sofijí pannú.“ Celý rukopis psán jest touže rukou a tak tedy máme určité datum, kdy byl dopsán. Ve „Výboru z literatury české II. 587 až 603 vytištěno několik kapitol z tohoto cestopisu a (na str. 587) ře- čeno, že „výpisy dílem jsou z rkp. křižovnického, dílem z musejního.“ Tu jest patrný omyl; srovnal jsem výpisy s rkp. křiž. i shledal jsem všude značné odchylky mezi nima, tak že možný jest jen úsudek, že výpisy ve „Výboru“ vytištěné vůbec nejsou vzaty z rkp. křiž. Jungmann o tomto rkp. Mendevillovy cesty ještě nevěděl (II., 79), Jireček (Ru- kověť I., 98) rukopisů jednotlivých zvláště neuvádí. Na poslední straně jsou některé přípisy; rkp. byl při vazbě oříznut, a tím i čásť prvního přípisu. Čteme: Leta 1526 . . . . . s Turkem pohanem bitvu v Uhřích, tu jest vojsko krále Ludvíka přemoženo a král Ludvík odtud nevědě kam se jest poděl, jestli zabit čili jat, o tom nemohu věděti. Item téhož leta knieže rakúské Ferdynandus zvolen jest za krále českého na hradě Pražském v středu před svatým Šimonem a Judú... Leta 1527 arciknieže svrchu jmenované přijel gest do Prahy v úterý den sv. Agathy a korunován jest na hradě Pražském v neděli den svatého Matěje apoštola . . . a královna Anna korunována hned na zejtřie v pondělí . . . Téhož leta ve čtvrtek o středopostí vyjel jest z Prahy v XVII hodin... VII. Grafika křiž. rkp. z r. 1520 sign. XXII. A. 16. jest v nejednom ohledě zajímavá i pozoruhodná. Délku označuje zpravidla zdvojováním písmene, zřídka čárkou: paan 75a, 76b, 80b a gen. paana 77b, dat. paanu 76b, pl. n. paani 75b, 77b, 79b a j., acc. paany 79a — pán 75a, pánu 77a, páni 76a, 77a,
98 — nesmírný počet, zvláště často ie m. i v rkp. psaného, velmi často acc. sg. mne m. mě jak v rkp. čteme, nom. pl. vlci m. vlcie (str. 402) a j. více. Na str. 444 počíná Vavřince z Březové překlad cesty Jana Men- devilly, i jím vyplněna ostatní čásť rukopisu až do str. 744. Ukončen jest slovy: „A tak jest konec lamfařeře leta od narozenie syna božieho tisícieho čtyrstého sedmdesátého druhého leta ten pondělí před svatú Sofijí pannú.“ Celý rukopis psán jest touže rukou a tak tedy máme určité datum, kdy byl dopsán. Ve „Výboru z literatury české II. 587 až 603 vytištěno několik kapitol z tohoto cestopisu a (na str. 587) ře- čeno, že „výpisy dílem jsou z rkp. křižovnického, dílem z musejního.“ Tu jest patrný omyl; srovnal jsem výpisy s rkp. křiž. i shledal jsem všude značné odchylky mezi nima, tak že možný jest jen úsudek, že výpisy ve „Výboru“ vytištěné vůbec nejsou vzaty z rkp. křiž. Jungmann o tomto rkp. Mendevillovy cesty ještě nevěděl (II., 79), Jireček (Ru- kověť I., 98) rukopisů jednotlivých zvláště neuvádí. Na poslední straně jsou některé přípisy; rkp. byl při vazbě oříznut, a tím i čásť prvního přípisu. Čteme: Leta 1526 . . . . . s Turkem pohanem bitvu v Uhřích, tu jest vojsko krále Ludvíka přemoženo a král Ludvík odtud nevědě kam se jest poděl, jestli zabit čili jat, o tom nemohu věděti. Item téhož leta knieže rakúské Ferdynandus zvolen jest za krále českého na hradě Pražském v středu před svatým Šimonem a Judú... Leta 1527 arciknieže svrchu jmenované přijel gest do Prahy v úterý den sv. Agathy a korunován jest na hradě Pražském v neděli den svatého Matěje apoštola . . . a královna Anna korunována hned na zejtřie v pondělí . . . Téhož leta ve čtvrtek o středopostí vyjel jest z Prahy v XVII hodin... VII. Grafika křiž. rkp. z r. 1520 sign. XXII. A. 16. jest v nejednom ohledě zajímavá i pozoruhodná. Délku označuje zpravidla zdvojováním písmene, zřídka čárkou: paan 75a, 76b, 80b a gen. paana 77b, dat. paanu 76b, pl. n. paani 75b, 77b, 79b a j., acc. paany 79a — pán 75a, pánu 77a, páni 76a, 77a,
Strana 99
— 99 — raačzil 75a, raačzili 76, raačzijte 81a, ráčzíte 81b, iaa 77a, 80b, 81a, 81b, 82a a j. naas 76a, waas 76a, 77a, 82a, wás 76b, waam 77a, 82b ; žaadagij 76a, žaadost 79a, žaadám 77a, žádám 82a, žaadny 77a, 79b, 81a, nižaadny 76b, žádnee 76b, plnaa 78a, cztnaa 75a, milaa 82b, maa 81a, 82b, pokornaa 75a, iakaa 79a, chudaa 78a, 81b, 82a, pieknaa 78a, sslechetnaa 78a a j. v., sskaredá 78a, nepodobná 81a, nikdaa 87b, nikdá 82a. Nápadné jest swaadba 79a, wlaadyky 79a, gen. sg. rozkaaza 83a. é: knieeže 76b, swleeczi 82b, obleeczi 82b, kleenotuo 79b, zhleedal 78b a wzhledl 80a, gmeenem 75a, 75b, 78a vedle gmenem 78a, mieeti 79a, mieti 80b, nom. sg. paniee 82b, n. pl. panice 83a, acc. sg. paníe 77b, rytieerž 76a, rytieerži 75b, 77a, rytieeržstwo 76a, 77b, wedlee 83a, nikdieež 79a, gednee (gen. loc.) 75a, 82a, tee chudee 80a, mee 81a, 82a, welikee 78a, 78b, takowee 77b, swee 78b, 79a, drahee 82b, 83a, swé 77a, sedlskeeho 75a, každeeho mladeeho y stareeho 76b, sweemu 76a — drahého 79b — pogieeti 76a, 78b, 79b, praes. 3. sg. neniee 81a, slussie 77b, 83a, 83b, 3 pl. prosiee 76a, chtiee 77b a j. vice. í: služebnijkuom 77b — služebňíkuom 79a, pijsse 75a, slijbili 77b, pržiblijžil 78b, poczijnaa 75a, 3 os. pl. praes. žaadagij 76a, pržijležegij 79a — instr. trubenijm 83a, kamením 80a, weselím 83a, bubnowaaním 83a, instr. sg. panij 75a, acc. sg. panij 83a, instr. pl. panijmi 79b, instr. sg, moczij 15b, radostij 83b, praczij 78b, gen. pl. zemij 75b, wieczij 75b loc. w nijžto 78a, 80a, o nij 78b, 80a, 81a, 81b, s ní 81a. Vedle nom. pl. milij 77a — n. sg. fem. mijla 82b, dat. pl. gím 76a ale instr. sg. s nim 79b, 80b, magiczi 78b, dobywagiczi 78b. Pozoru hodnější jest jiná zvláštnosť grafiky našeho rukopisu. Li- tera i píše se bez tečky, ale za to klade se tečka nad předcházející souhlásku. Z typografických ohledů klademe místo teček znáčky dnes běžné a místo i bez tečky klademe kursivní i. Tak nejen nad zubnice se klade tečka na př. pocztiwaa 75a, diedicze 76a, 76b, 77a, ožeňiti, i ozna- čeno délkou s ňím 86b, 87, paňij 75a, než také nad retnice: pijsse 75a pržistupiw 76a, opliet 88a, hrab'ij 87a, sob'ie 75a, 76a, 76b itd. swadb'ie 79b, též acc. sg. margkrab'i 76a, w'ieczij 75b, pozuostawil 76a, mluw'il 76a, protiw'iti 82a. naam'i 85a, wssem'i 91a, zem'ij 75b, zem'ijch 91a, m'ily 75b, 91b, m'ilost 76b, wzpom'inala 90a, ano též co nápadno jest nad l: pol'ijbiwsi 86a, 89a, 3 sg. l'ijb'ije 85a, l’ijb'ij 86b, 92a, 95a, nel’ijblijss 84b, 91b, lijb'ila 79a, d'iw’il’i 79a, l'idm’ i 93a, sl'ijb’il'i 77b, pržibl'ijžil 78b, ale též před e: pržijl'ežegij 79a, l’ecz 86a, deel’e 97b, dal'eko 78a, al’e 77a, 84a, 85b, 87b itd. daal'e 75a, 85b, 93b, naasl'eduje 76b, nom. sg. wuol’e 86b, gen. wuol’e 88b, chw’ijl’e 93b,
— 99 — raačzil 75a, raačzili 76, raačzijte 81a, ráčzíte 81b, iaa 77a, 80b, 81a, 81b, 82a a j. naas 76a, waas 76a, 77a, 82a, wás 76b, waam 77a, 82b ; žaadagij 76a, žaadost 79a, žaadám 77a, žádám 82a, žaadny 77a, 79b, 81a, nižaadny 76b, žádnee 76b, plnaa 78a, cztnaa 75a, milaa 82b, maa 81a, 82b, pokornaa 75a, iakaa 79a, chudaa 78a, 81b, 82a, pieknaa 78a, sslechetnaa 78a a j. v., sskaredá 78a, nepodobná 81a, nikdaa 87b, nikdá 82a. Nápadné jest swaadba 79a, wlaadyky 79a, gen. sg. rozkaaza 83a. é: knieeže 76b, swleeczi 82b, obleeczi 82b, kleenotuo 79b, zhleedal 78b a wzhledl 80a, gmeenem 75a, 75b, 78a vedle gmenem 78a, mieeti 79a, mieti 80b, nom. sg. paniee 82b, n. pl. panice 83a, acc. sg. paníe 77b, rytieerž 76a, rytieerži 75b, 77a, rytieeržstwo 76a, 77b, wedlee 83a, nikdieež 79a, gednee (gen. loc.) 75a, 82a, tee chudee 80a, mee 81a, 82a, welikee 78a, 78b, takowee 77b, swee 78b, 79a, drahee 82b, 83a, swé 77a, sedlskeeho 75a, každeeho mladeeho y stareeho 76b, sweemu 76a — drahého 79b — pogieeti 76a, 78b, 79b, praes. 3. sg. neniee 81a, slussie 77b, 83a, 83b, 3 pl. prosiee 76a, chtiee 77b a j. vice. í: služebnijkuom 77b — služebňíkuom 79a, pijsse 75a, slijbili 77b, pržiblijžil 78b, poczijnaa 75a, 3 os. pl. praes. žaadagij 76a, pržijležegij 79a — instr. trubenijm 83a, kamením 80a, weselím 83a, bubnowaaním 83a, instr. sg. panij 75a, acc. sg. panij 83a, instr. pl. panijmi 79b, instr. sg, moczij 15b, radostij 83b, praczij 78b, gen. pl. zemij 75b, wieczij 75b loc. w nijžto 78a, 80a, o nij 78b, 80a, 81a, 81b, s ní 81a. Vedle nom. pl. milij 77a — n. sg. fem. mijla 82b, dat. pl. gím 76a ale instr. sg. s nim 79b, 80b, magiczi 78b, dobywagiczi 78b. Pozoru hodnější jest jiná zvláštnosť grafiky našeho rukopisu. Li- tera i píše se bez tečky, ale za to klade se tečka nad předcházející souhlásku. Z typografických ohledů klademe místo teček znáčky dnes běžné a místo i bez tečky klademe kursivní i. Tak nejen nad zubnice se klade tečka na př. pocztiwaa 75a, diedicze 76a, 76b, 77a, ožeňiti, i ozna- čeno délkou s ňím 86b, 87, paňij 75a, než také nad retnice: pijsse 75a pržistupiw 76a, opliet 88a, hrab'ij 87a, sob'ie 75a, 76a, 76b itd. swadb'ie 79b, též acc. sg. margkrab'i 76a, w'ieczij 75b, pozuostawil 76a, mluw'il 76a, protiw'iti 82a. naam'i 85a, wssem'i 91a, zem'ij 75b, zem'ijch 91a, m'ily 75b, 91b, m'ilost 76b, wzpom'inala 90a, ano též co nápadno jest nad l: pol'ijbiwsi 86a, 89a, 3 sg. l'ijb'ije 85a, l’ijb'ij 86b, 92a, 95a, nel’ijblijss 84b, 91b, lijb'ila 79a, d'iw’il’i 79a, l'idm’ i 93a, sl'ijb’il'i 77b, pržibl'ijžil 78b, ale též před e: pržijl'ežegij 79a, l’ecz 86a, deel’e 97b, dal'eko 78a, al’e 77a, 84a, 85b, 87b itd. daal'e 75a, 85b, 93b, naasl'eduje 76b, nom. sg. wuol’e 86b, gen. wuol’e 88b, chw’ijl’e 93b,
Strana 100
100 — hl’e 82b, pohl’ediewssi 86a, wzhle’dl 80a, wzhl'eedal 87b, oblieczi 93a, obl’eekla 92b, swlekla 88b, swlékla 92b, swlekssi 93b, ssl'echetnost 80b, sslechetne 91a, ssl'echetnaa 93b, 94a, powol'eňím 91b, l'eetho 90a, dw’ie l’eethie 88a, pachol'eti 88a, p'il'en 87a, a j. v., zřídka jest l beze znáčku pod hrdlem 89b, ale též nad l před souhláskou: pil'ňie 87a, pl'niti 82a, napl'niti 80b, sedl'skeeho 75a, 84b, 90a, dobrowol'ňie 92a, manžel'stwa 92a, w manžel'stw'ij 91a ale též manželstwo 91b, kossil'ku 93a, dokonce Grisel'dis 80a, Grisel'dy 88a, na Grisell'die 90a, Wal'terus 79b, ba i Janykol'a 78a. Máli grafika tato fonetický podklad, t. j. zněly-li hlásky retné a l před i, l též před e skutečně ve výslovnosti pisatele tohoto rukopisu měkce, rozhodnouti na ten čas nemohu. Není to pravdě podobné, ač nelze nalézti jiné příčiny jmenovitě proč označováno l tečkou před e, znělo-li l' jako l dnešní. Mezi tiskem došel nejnovější sešit Zeitschrift für deutsche Philologie (XXI. Bd., IV. Heft,) kterýž přinesl (na str. 472—7), oznámení Westenhol- zova spisu od J. Bolte s četnými dodatky bibliografickými. Ct. čtenář ráčíž si tím doplniti literaturu oG iseldě na str. 16. v pozn. 4. uvedenou. Opravy chyb tiskových. str. 17 ř. 7 sh. čti v rkp. XIV. v. m. vkp. XII. v. „ 17 ř. 8 sh. „ v rkp. v. XV m. vkp. v XV. „ 21 ř. 17 sh. „ illac m. illae. 35 pozn. 2 čti Schmeller m. Schneller. „ „ 57 ř. 3 sh. čti ſ m. r. „ 72 ř. 18 sh. čti et m. er. „ 72 „ 6 sd. čti cognita m. cognite. Jiné nepatrnější chyby tiskové opraví si laskavý čtenář sám.
100 — hl’e 82b, pohl’ediewssi 86a, wzhle’dl 80a, wzhl'eedal 87b, oblieczi 93a, obl’eekla 92b, swlekla 88b, swlékla 92b, swlekssi 93b, ssl'echetnost 80b, sslechetne 91a, ssl'echetnaa 93b, 94a, powol'eňím 91b, l'eetho 90a, dw’ie l’eethie 88a, pachol'eti 88a, p'il'en 87a, a j. v., zřídka jest l beze znáčku pod hrdlem 89b, ale též nad l před souhláskou: pil'ňie 87a, pl'niti 82a, napl'niti 80b, sedl'skeeho 75a, 84b, 90a, dobrowol'ňie 92a, manžel'stwa 92a, w manžel'stw'ij 91a ale též manželstwo 91b, kossil'ku 93a, dokonce Grisel'dis 80a, Grisel'dy 88a, na Grisell'die 90a, Wal'terus 79b, ba i Janykol'a 78a. Máli grafika tato fonetický podklad, t. j. zněly-li hlásky retné a l před i, l též před e skutečně ve výslovnosti pisatele tohoto rukopisu měkce, rozhodnouti na ten čas nemohu. Není to pravdě podobné, ač nelze nalézti jiné příčiny jmenovitě proč označováno l tečkou před e, znělo-li l' jako l dnešní. Mezi tiskem došel nejnovější sešit Zeitschrift für deutsche Philologie (XXI. Bd., IV. Heft,) kterýž přinesl (na str. 472—7), oznámení Westenhol- zova spisu od J. Bolte s četnými dodatky bibliografickými. Ct. čtenář ráčíž si tím doplniti literaturu oG iseldě na str. 16. v pozn. 4. uvedenou. Opravy chyb tiskových. str. 17 ř. 7 sh. čti v rkp. XIV. v. m. vkp. XII. v. „ 17 ř. 8 sh. „ v rkp. v. XV m. vkp. v XV. „ 21 ř. 17 sh. „ illac m. illae. 35 pozn. 2 čti Schmeller m. Schneller. „ „ 57 ř. 3 sh. čti ſ m. r. „ 72 ř. 18 sh. čti et m. er. „ 72 „ 6 sd. čti cognita m. cognite. Jiné nepatrnější chyby tiskové opraví si laskavý čtenář sám.
- Ia: Array
- II: Array
- 1: Array