Strana 251
F. M. BARTOŠ MANIFESTY MĚSTA PRAHY Z DOBY HUSITSKÉ. LES MANIFESTES DE LA VILLE DE PRAGUE DE L'EPOQUE DES GUERRES HUSSITES. ZVLÁŠTNÍ OTISK ZE SBORNÍKU PŘÍSPĚVKŮ K DĚJINÁM HLAV. MĚSTA PRAHY SV. VII. V PRAZE 1932. NÁKLADEM OBCE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY. TISKEM DR. ED. GRÉGRA A SYNA V PRAZE.

Strana 252

Strana 253
F. M. Bartoš: Manifesty města Prahy z doby husitské. Zápas husitského odboje s církví a jejími spojenci nebyl veden a vy- bojován toliko zbraněmi hmotnými. Od samého počátku, ba vlastně dříve ještě, než vypukla válka, až do jejího konce, stáli na obou stranách po boku válečníků mužové péra, usilující obranou i útokem získati veřejné mínění a přesvědčiti je o spravedlnosti vlastní věci. Všechen mnohaletý zápas provázela takto veřejná diskuse o programových cílech a zásadách husitské revoluce, vedená nejbystřejšími hlavami obou táborů, především bohoslovci, ale i světskými publicisty, diskuse vysoké vpravdě úrovně a svrchované zajímavosti. Tato diskuse je nadto neposledním mravním úspěchem českého odboje. Bylať vynucena na autoritě, která ji původně zamítala zásadně, jsouc dosud zvyklá jenom rozkazovat a poroučet. Revo- luce vynutila, že církevní autorita musila krok za krokem ustupovat od jednoduchého zatracování husitského programu, že na obranu proti němu musila sestoupit do veřejnosti a dopustit nakonec před tváří celého světa na koncilu basilejském veřejnou diskusi o husitském programu a uznat tu aspoň zásadně nad sebou autoritu vyšší, která by soudila ji samu. V záplavě polemických projevů a traktátů, obran i útoků, manifestů i pamfletů, které takto zápas zrodil, připadá zvláštní místo manifestům, které jménem revoluce vydalo hlavní město Praha v desetiletí 1420—30. Kus českých dějin jest věru obsažen v těchto dokumentech významu vpravdě historického, kus slávy Prahy jako hlavního města odboje a zá- roveň výmluvný důkaz převratu v ústavě českého státu, jakým si Praha dobyla tohoto postavení. Nebylo to hned, že se Praha dostala v čelo revolučního husitského státu, aby směla promluvit jeho jménem. Marně hledáme pouhé její jméno na prvním manifestě husitském, na protestu českomoravského panstva a rytířstva proti popravě Husa a Jeronyma Pražského ze září 1415. Tenkráte byla Praha toliko jedním, třeba prvním z královských měst, která z poli- tické representace státu, vyhrazené toliko šlechtě, vyšší i nižší, byla vy- loučena. I nesměla býti Praha jiného názoru než její pán, král, který k jed- notě na obranu Husova odkazu přistoupit odmítl.1) Teprve smrt Václava IV. o čtyři roky později zjednala první podmínky obratu a umožnila Praze vstup do husitského svazu. I tu však zprvu ustupuje do pozadí před ústav- ními představiteli českého státu, zejména před nejvyššími úředníky zem- 1) Viz moji práci Do čtyř pražských artikulů v tomto Sborníku V. str. 481 a d. (otisk str. 6). Uvádím ji dále podle zvláštního otisku z r. 1925 a označuji prostě: Artik.

Strana 254
254 skými z panstva. Krise, do níž uvrhl zemi skon starého krále, se však za krátko přiostřila tak prudce, že panstvo od kalicha odpadlo a tím husit- ský svaz rozbilo. Odpad panstva postavil pak v čelo odboje Prahu. Prvním náběhem k tomu, aby se Praha ujala vedení vzpoury, je hu- sitský manifest?) z počátku dubna 1420. Není ještě hlavním městem pode- psán, sotva však vzešel odjinud, než právě z Prahy. Bylať to Praha, která se 3. dubna slavnostně zapsala k věrnosti myšlenkám, které manifest hlásá. Je to odpověď na vyhlášení křížové výpravy proti husitům nunciem Fer- nandem3) ve Vratislavi, jenž je provodil okázalou a krutostí nutně a věru svrchovaně pobuřující popravou předního měšťana pražského Jana Krásy (15. března 1420). Třeba se o této popravě nezmiňuje výslovně, ze slov pro- jevu je jasno, že především na ni myslí, když žaluje, jak, »ačkoli sme v našem srdci nic jiného neměli tak milostivého a tak hodného než to, abychme božské vóle pilně poslúchali a vší svú mocí drželi a vedli vieru a zákon řádu křesťanského a všemi svými mocmi abychme slúžili Pánu našemu Jezu Kristu... pro nic pro jiné než pro tu pravdu boží přijímanie těla a krve Kristovy pod obojím zpósobem ode všech věrných křesťanóv..., cierkev ne jakžto mátě, ale jako macecha a jakžto najukrutnějšie hadice... vešken jed smrtedlný na nás vylila, když jest na družebnú neděli u Vrati- slavi zjevně kříž ukrutný proti všem věrným našeho královstvie krva- vými vyzdvihla rukami... A na to jest ten sbor s papežem nepřátely naše přirozené, Němce okolnie, všudy proti nám k nespravedlivému boji povolal a lživými je přívětivě odpustky od muk i od hřiechóv vyzval a zbúřil. Kteříž, by žádné příčiny neměli, avšak na náš jazyk vždy se zlostnie. A jako sú našemu jazyku učinili v Rýnu, v Míšni, v Prusech a jej vyhnali, takéž nám mienie učiniti a obsésti miesta vyhnancóv.« »Ó zlosti,« horlí manifest, »o viece nežli zlosti! I kto je, ježto to znamená a na ni se neroz- hněvá? Kto na to hledí a neslzí? A kto je království věrný, ježto se proto nezarmútí, protože plná lži kněžská nepravost netoliko to zlaté a najzkře- sťanilejšie královstvie miení hnisem nakvasiti, ale i nesmrtedlnú pravdu boží, kteráž má samého Boha rozmnožitele a hajitele, v nás uhasiti... na všeho královstvie poraženie a hanbu a věčné zmazánie.« I prosí manifest českých měst, aby »jakožto stateční rytieři, rozpomenúce se na udatné otce naše, Čechy staré, za svoji vlast milovníky horlivé, i chtěli se proti tomu zlému postaviti a s námi a s obojí obcí Velikého města Starého i Nového pražského, jenž sme se na to mezi sebú sjednali a za jeden člověk umlu- vili a na tom zcela ostali, státi a radú i pomocemi se postaviti proti kaž- dému člověku, kterýž by chtěl ten zlořečený kříž vskutce vésti a konati, abychme tak mohli najzkřesťanilejšie královstvie od také křivdy a uti- 2) Vydal F. Palacký, Archiv český III., 1844, 212-3. O datu projevu Artik. 73 p. 12. 3) Publikací buly Martina V. »Omnium plasmatoris domini« z 1. března 1420, otištěné Palackým, Urkundliche Beiträge zur Gschichte des Hussiten- krieges I., 1873, 17—20 (dále cituji UB). Executoria k této bule zachoval ruk. ka- pitulní knih. praž. D 62 1. 140'-1.

Strana 255
255 štěnie našeho jazyku zprostiti a vysvoboditi, a to s pomocí Pána všemohú- cieho, jehož při vedeme, a s pomocí slavného sv. Václava, dědice našeho. A na toho dokonánie konečné račte dva neb jich viece staršie z rady a z obce vašie k nám vyslati, to vědúc, že to všem vám i nám od našich ná- městkóv, synóv a synóv našich synóv má k veliké chvále a cti přijíti a k velebnému dobroděčenství a také na veliký prospěch a užitek všie vlasti našie a královstvie českého.« Valný sjezd husitského svazu, svolaný tímto manifestem, sešel se do 14 dnů o veliké pražské pouti, založené Karlem IV., na »ukazování svá- tostí«, připadající na 19. dubna, a vydal nový manifest, uchovaný ve znění českém a německém s datem 20. resp. 18. dubna.2) Tento manifest je pod- statně jiné povahy než předešlý. Neobrací se ani proti církvi ani proti nunciovi Fernandovi, a to ani tehdy, když výslovně vzpomíná popravy Krásovy. Vinu na popravě svaluje ne tak na nuncia samého, jako na toho, kdo mu to prý poručil. Tím je král Zikmund. Ten to jest, komu sjezd vy- povídá manifestem poslušnost a opovídá nepřátelství, vyhlašuje krále, jak bychom dnes řekli, za zbavena koruny. Obsah manifestu je skoro výlučně politický a činí jej tyto politické žaloby českého státu proti Zikmundovi: 1. Najprve, že jest najohavnější potupú všem křesťanóm nás potupil a zhaněl, a to kacieřstvím, a dá-li Bóh, bez viny. A zvláště pro přijímanie velebné svátosti těla a krve božie, kteréžto přijímanie Pánem Bohem jest vydáno, v jeho sv. čtenie zjevně jest položeno, doktory svatými potvrzeno a cierkví svatú první držáno. 2. K tomu také legátovi svému k veliké potupě a hanbě koruně a ja- zyku českému kříž vydati kázal jakožto na kacieře proti všemu řádu a právu křesťanskému. 3. A člověka v naději boží dobrého a nevinného u Vratislavi v koruně české koňmi usmýkati a upáliti kázal, a nic pro jiné, jediné pro krve božie přijímanie. A to vše k veliké hanbě i ku potupě. 4. Horníkóm také přikázal, kteréhož by koli Čecha, ku přijímaní božie krve příchylného, dosáhli, aby stínali a do šachty metali. Jichžto již několikonádcet set Čechóv i duchovnieho i světského stavu nevinně jest v šachty vmetáno k hanbě a veliké škodě jazyka českého. 5. Velebné markrabstvie bramburské, kteréhožto slavné paměti Karel ciesař, pán náš milostivý, s předky našimi s velikými náklady a krve pro- litím jest dobyl, nemaje k tomu ižádného práva ani moci, preč dal od ko- runy české. 4) České znění vydal Palacký, AČ III. 210-2, na německé, chované v kraj- ském archivě norimberském, upozornil F. v. Bezold, K. Sigmund und die Reichskriege gegen die Hussiten I. 1872, 39 p. Německé znění, jehož snímek dal na mou prosbu opatřit Historický ústav, je skoro doslovně shodné s českým. Věcně se od něho odchyluje jen tím, že místo 1. odstavce má prosté oslovení »Lieben fruende«, závěrem pak podpisy obou jmenovaných magnátů »und ander herrn, stette, ritterschaft und die Behe- mische gemeyne«. Praha takto z manifestu zmizela. Konec manifestu (od 3 ř.

Strana 256
256 6. Marky staré křižovníkóm pruským jest zastavil.5) 7. Biskupstvie moravské člověku neřádnému a hánci velikému jazyka českého proti právóm a svobodám zemským pro listy papežské jest podal,?) tudy chtě korunu českú z jejích svobod vyvésti. 8. Vratislav, město slavné koruny české, velice jest zahubil, lidi v něm stínaje a jim statky jich k záhubě koruny otjímaje.7) 9. S knězem Hanušem, synem Klemovým, kterýž jest veliký nepřietel, zhúbce, bezpravce i lúpežník koruny české, zapsal se jest.3) 10. A k znamenité hanbě a potupě koruně a jazyku českému mistra Jana Hus slavné paměti před sborem konstantským za svým glejtem upá- liti, a bohdá bez viny, kázal. Proto manifest vyzývá »urozené, statečné, slovutné, múdré a opatrné pány, rytieře, panoše, měšťany i vši obec královstvie českého i markrab- stvie moravského«, aby nehodnému králi, »královstvie a jazyku českého velikému a ukrutnému nepřieteli«, vypověděli poslušnost, hrozí všem, kdož by Zikmundovi zůstali věrni, odvetou a vyslovuje naději, »že se v tom jako věrní Čechové skutečně ukážete, na dokázanie té viery a lásky k ja- zyku a království českému«. Závěrem vyhlašuje sjezd konečně program vzpoury, proslulé čtyři artikuly,) prohlašuje, že »o nic jiného nestojí než 1. najprvé o přijímanie těla a krve božie pod oběma zpósoboma všemu lidu obecnému, 2. druhé o kázanie řádné a svobodné slova božieho, zdola str. 211) zní podstatně odchylně takto: »Und were es, das ir ye ueber das im gehorsam weret czue schanden und schaden der Crone czue Beheim, so moecht leichte die gemeyne sich wider uech derheben, das wir in das nicht geweren moechten. Und was ewer meynung dorume ist, des gebt uns ein kuercze antwurt in ewren brieven. Gebt ir uns aber nicht antwurt, so vernemen wir anders nicht, das ir unser veinde werdet. Datum Prage in castro Pragensi feria quinta ante Georgii.« Znění artikulů najdeme v jakési doušce s nápisem: »Dise nachgeschriben zedel ist in dem brieff verslossen gewest.« Čtvrtý zní tu stručněji: »Das vierde: umb der gemeyne bestes des Kongreichs und der Crone czeu Behein.« 5) Správně mělo by být: Nové Marky. Viz Jar. Go11, Čechy a Prusy ve středověku (1897) 107. Prodej Braniborska Fridrichovi Braniborskému prove- den byl 1415 v Kostnici. 6) Manifest má na mysli Jana Železného, jemuž Zikmund dopomohl na biskupství olomoucké proti chráněnci Václava IV. Alešovi z Březí, když se uprázdnilo 1416. 7) Zikmund dal 4. března 1420 popraviti na náměstí 23 měšťanů a zabrati jmění 27 jiným, kteří včas uprchli. Srov. C. Grünhagen, Die Hussitenkämpfe der Schlesier (1872) 17-9. 5) Tento vévoda bavorský byl tchánem Václava IV., ale býval s ním v ne- vůli. Husité nemohli mu asi zapomenouti, že on to dal v řetězech dopraviti do Kostnice M. Jeronyma, když byl na tajném odchodu s koncilu prozrazen na hranicích. 3) O tom, jak se tento program objevuje již v žádostech říjnového sněmu a po částech již dříve, Artik. 43 p. 148, jakož i diskusi o tuto otázku s Jos. Pe- kařem v ČČH 1926, 680-1.

Strana 257
257 3. třetie, aby kněžie nám tak příkladně živi byli, jakožto jest Pán Kristus přikázal a jeho apoštolé a po nich svatí otcové ustavili, a 4. čtvrté o obecné dobré královstvie a jazyka našeho českého a o oči- štěnie zlé a křivé pověsti královstvie a jazyka českého.« Za sjezd husitského svazu je manifest podepsán takto: »my, Čeněk z Vartemberka, najvyšší purkrabie koruny a královstvie českého, Oldřich z Rosemberka a jiní páni, Praha město, rytieři, panoše i jiná města se všemi, jenž o svobodu zákona božieho stojie a obecné dobré jazyka če- ského.« Svaz, ustavený na sjezdě, byl však trvání zcela krátkého. Do tří neděl sběhlo panstvo od praporu revoluce v čele s Čeňkem z Vartemberka, jenž vydal pražský hrad vojsku Zikmundovu, a ze svazu mimo několik měst a něco šlechty nezbyla než sama Praha. Byla to těžká rána pro hlavní město království. Odpad panstva měl zajisté důvody velmi vážné. V den, kdy vypršelo příměří, sjednané v listo- padu mezi Prahou a stranou královskou po nezdařeném pokuse králov- ských o to, aby se zmocnili vlády nad hlavním městem, dala se na pochod vojska Zikmundova, shromážděná ve Slezsku, a v tuto chvíli, v druhém týdnu května, stála již hluboko na půdě království. A odpad panstva zna- menal skoro pochování největší naděje, která sílila dubnový sjezd v jeho revolučním rozhodnutí vzepřít se nastoupení bratra starého krále, naděje totiž, že korunu přijme král polský Vladislav Jagiello a že vzpouře při- spěje mocnými silami velikého státu.10) Panstvo již asi zvědělo o velikých potížích polské kandidatury, a proto se dalo na ústup. Avšak i sám odpad panstva, ať již byly jeho důvody jakékoli, byl těžkou ranou pro naděje v polskou pomoc. Byloť asi jasno každému, že by polský dvůr mohl při- jmout korunu jediné z rukou ústavních představitelů českého státu, nikdy však téměř z rukou těch, kdož se moci ve státě zmocnili revolucí... I stačil můstek zcela nepatrný, aby se po něm Praha pustila do nového jednání se sesazeným králem, jen aby se dostala ze situace, vytvořené odpadem hlav- ních jejích spojenců od praporu vzpoury. Toť smysl pokusu, který učinila do týdne po této události v Kutné Hoře. Můstkem, po němž se dala, bylo ujištění dvou šlechticů strany královské, že Zikmund přece chce dáti o otázce kalicha slyšení, slíbené po vánocích v Brně. Bylo to nejspíšel1) 15. května, kdy poselstvo hlavního města dosáhlo prostřednictvím Václava z Leštna slyšení u krále, jehož před třemi nedě- lemi zbavilo trůnu. Hlavní náš zpravodaj o prvních letech husitského odboje, Vavřinec z Březové, líčí, jak se poselstvo králi pokořilo nabídkou, že na důkaz opravdovosti svého podrobení rozboří městské hradby, a pro- silo jen o propuštění svobody kalichu. Zikmund však prý v prudkém zá- 10) O tom Jar. Go11, K. Sigmund und Polen I. (MIOG 15., 1894, 447). Verner z Raňkova, jenž byl vyslán do Polska podle Dlugosze, jest opravdu dosvědčen zápisem desk (Reliquiae tabularum II. 121.) 11) Tomek, Dějepis m. Prahy III. 53. Vypravování Vavřince z Březové, jehož se dovolávám dále, čte se v Gollově edici jeho husitské kroniky. (Pra- meny dějin čes. V., 1893, str. 369.)

Strana 258
258 chvatu zpupnosti, která kronikářovi připomíná vůdce odbojných andělů Lucifera, odpověděl rozkazem, aby Pražané provedli ihned úplné odzbro- jení a pak vyčkali, jak s nimi sám naloží Příliš stručné toto vypravování M. Vavřince, na němž je patrno, že jest od události vzdáleno hodně let, z něhož však přece jasně vyniká, že král neřádal nic méně než úplné vzdání na milost a nemilost, jaké mohlo Praze uložit jen dokonalé zoufalství, do- plňuje vítaně především dvojí současný traktát, který nám umožňuje po- ložit k osudnému dnu příhodu, na kterou letmo naráží dvojí soudobý leták. Je to »Scriptum doctorum regis Ungarie in Montibus Cuthnis«,12) kterým se v Kutné Hoře Zikmundovi bohoslovci pokusili čelit husitským důkazům o stáří kalicha a z toho plynoucímu závěru, že přijímání pod obojí je zcela oprávněné. V obou rukopisech, které traktát uchovaly, následuje za ním odpověď husitského bohoslovce a diplomata Petra Payna, patrně účastníka pražského poselství, na spis doktorů. Traktát doktorů je důkazem, že čle- nové poselstva do Kutné Hory, z nichž dva byli universitní mistři,13) jed- nali s královskými bohoslovci, snad zatím, než jim král udělil slyšení. A na tuto situaci se výborně hodí zmínka14) pražské odpovědi na ironický leták, poslaný Praze a městské její radě jakoby jménem Zikmundovým 5. září 1419, Kašparem z Lewbicz, členem královské kanceláře. Autor pražské od- povědi vzpomíná tu asi v srpnu 1420 slyšení, které prý dal Zikmund pro- vésti s husitskými vyslanci skrze magdeburského arcibiskupa. Skončilo se asi velmi brzy, neboť tento prelát na konec jednání odmítl dáti slyšení a prohlásil, že husité žádného slyšení o kalichu nedosáhnou, poněvadž kalich byl již odsouzen nejvyšší autoritou církevní, koncilem kostnickým. Tak tedy splnil prý Zikmund slib, který dal pražským poslům v Brně, o vá- nocích, že jim slyšení vymůže. A nedosti na tom. Podle jiné zprávy pražské, kterou vztáhl na slyšení v Hoře právem již Tomek,15) nepřestal král na tomto odmítnutí slyšení nejvyšším prelátem svého dvora. Pro- hlásil29) nadto sám, že jest přísahou zavázán hubiti všecko kacířství a že této přísaze dostojí, byť měl celé království obrátit v prach a popel a při- jíti o vše, co má... Fakta, takto získaná, dávají teprve tomu, co se událo v květnu 12) O něm, jakož i o odpovědi Paynově na Scriptum podstatná data podává moje Literární činnost M. J. Rokycany, J. Příbrama a P. Payna (1928) 99. 13) Podle Starých letopisů českých (vyd. Palacký 1829) 36. Druhým byl asi M. J. Kardinál, vyslaný s Paynem na konci téhož roku s pod. úkolem diplo- matickým do Polska. 14) Palacký UB II. 527. Autora rovněž tu otištěného letáku, na nějž Praha odpovídá, jmenuje basilejský rukopis, o kterém viz moje Husitika a bo- hemika několika knihoven německých a švýcarských (Věstník Král. čes. spol. nauk 1931) str. 46, kdež je leták i vítaně datován. 15) Podobná příhoda se udála, jak ještě uvidíme, i při slyšení, které Zik- mund Praze přece povolil na sklonku července. Těžko si však představit, že by projev náš byl pominul vůbec jakoukoli zmínku o výjevu v Kutné Hoře, kterým přece vina Zikmundova v očích Prahy vrcholí. 16) Pražský manifest do Benátek z 10. července 1420, otištěný níže v pří- loze II. str. 280.

Strana 259
259 v Kutné Hoře, hlubokou perspektivu: podle toho Zikmund, ač v Brně slíbil vymoci slyšení a stále, aspoň navenek, udržoval zdání, že slibu chce dostát, v Kutné Hoře na zmínku o slyšeni a snad i na připomenutí slibu, daného v Brně, strhl masku, v záchvatu hněvu ukončil komedii, kterou hrál tak dlouho, a usvědčil se sám z prolhanosti. V situaci, kterou se mu dařilo tak dlouho udržovat pletichami zmatenon, zjednává takto konečně kruté jasno. Jak pěkně situaci vystihl Palacký,7) třeba ji jenom vytušil, ztroskotání kutnohorského pokusu učinilo všeobecným heslo: boj až na smrt, a zavěsilo osud české země úplně na rozhodnutí meče. Je to opravdu rozhodná chvíle husitské revoluce, ano možno projevit souhlas s posledním historikem,13) který se zamyslil nad osudnými událostmi kutnohorskými, že rozhodla o směru našich dějin na staletí a že s ní souvisí dokonce stíny Bílé hory i všeho, co potom následovalo. Výjev kutnohorský nebyl arci než logický důsledek konfliktu zásad, než utkání principů, mezi nimiž nebylo smíru. Zpupná odpověď Zikmundova přetrhla jednání o mír na půltřetího měsíce. Diskuse ustoupila zatím řeči zbraní. Teprve, když se křižácká vojska rozložila před Prahou v posledních dnech června a město sevřela, dostalo se králi příležitosti k obnově jednání. Byla to Praha, kdo učinil první krok poloúředním projevem, rozvinujícím program čtyř artikulů. Byl, pokud známo, adresován vojenským sborům města Budyšína, jako představitelé hornolužického Šestiměstí, a míšenskému markrabímu.10) Praha prohlašuje, že nebojuje proti králi, než proto, že odepřel dáti svo- bodu náboženskému jejímu programu, a že by Zikmunda přijala za krále, kdyby tak učinil. Pražané slyšeli, že by to byl prý rád učinili, to prý však zvrátili biskupové a hltaví kněží. Smířlivá tato slova, věru až překvapující po tom, co se událo v Kutné Hoře, byla asi milým překvapením pro krále Zikmunda. Pocítil mezitím hodně důsledky falešné své politiky a hledal, jak by mohl hru obnovit. Sám si však netroufal zahájit jednání. Byl si ostatně sám dobře vědom toho, že se kutnohorským prohlášením zbavil jakékoli možnosti nových slibů slyšení a nových klamů, které by měly naději na úspěch. Kdo se po tom, co se stalo v Kutné Hoře, mohl odvážit pokusu o jednání, byl jediné představitel autority církevní, jejíž svrchovanost tu král tak okázale pro- hlásil, papežský nuncius. Učinil tak opravdu, a to projevem,20) hodným 17) Dějiny národa českého III. 1. 371. 18) Pekař, Žižka a jeho doba III., 1930, 46. Co pravím dále, obrací se proti tomuto Pekařovu hodnocení pojetí Palackého i Tomkova. 19) Cenný tento projev otiskuji v příloze I. z dále (p. 20) uváděného ruk. ber- línského. Zněním čtyř artikulů shoduje se docela s latinským jejich textem, o němž dále v p. 25, které však odpověď nunciova zřejmě zúmysla ignoruje. Je-li správné tvrzení rukopisu, že projev byl poslán markrabímu »in exercitum ante Pragam«, čemuž není důvodu nevěřit, stalo se to krátce po 28. červnu, kdy k městu přitrhl Zikmund (Tomek, IV., 70). Odpověď nunciova, o níž hned dále, následovala patrně obratem. Viz ještě dodatek na str. 274. 20) Vydal Palacký, UB I. 33-7. Je také v ruk. Milichovy knihovny ve

Strana 260
260 staleté diplomatické tradice římské kurie. Sebe lákavější sliby nunciovy mluvily však již hluchým uším. I nunciův úvěr, neméně než králův, byl již vyčerpán až na dno. Čím se pokusil nuncius Fernando dobýt důvěry a co nabídl Praze, aby zapomněla, že dal usmýkat k smrti Jana Krásu a že dal ještě v květnu21) upálit v Slaném dva muže stejně proto, že odmítli ustoupit od kalicha? Nuncius se ovšem varoval vzpomenouti čerstvých ještě těchto vlastních činů. Jakousi odpovědí na naši otázku rozvinul nejprve obraz spoust, způ- sobených revolucí, aby tím nepřímo ospravedlnil postup kurie. Chce tím však zároveň odtrhnout Prahu od spolku s Tábory, kterým Praha odpo- věděla na Zikmundovu výzvu v Kutné Hoře. Je hotov činiti rozdíl mezi Prahou a těmito jejími spojenci a na ně jediné svrhnout odpovědnost za hrůzy revoluce a na důkaz mírnosti a shovívavosti rozvíjí podmínky, za jakých by mohla Praha dosáhnout míru, odtrhne-li se od Táborů. Základ- nou pro mír jest ochoten uznat pražský manifest, vydaný asi v dubnu,22) dnes však žel nezvěstný. Jeho podmínky, čtyři artikuly, ve znění mír- nějším, než jaké podala nabídka Prahy,10) prohlašuje za nikterak ne nepři- jatelné. Nevidí zásadního důvodu k zamítnutí tří artikulů, o kalichu uka- zuje, že ani tu není smír nemožný. Prohlásil-li v Kutné Hoře magdeburský arcibiskup za konečné slovo církevní autority o kalichu rozhodnutí kon- cilu kostnického a diskusi o tom za nemožnou, navrhuje nuncius cestu, která by prý mohla vésti k cíli: žádost k papeži o povolení kalicha, o které dává na jevo, že není bez naděje na úspěch! K jednání o tomto návrhu na- bízí nuncius Pražanům glejt krále Zikmunda. Přese všecku obratnost nabídky nutno říci, že si nuncius předsta- voval Pražany příliš zpozdilými, věřil-li v úspěch svého kroku po zkuše nostech, jakých Praha nabyla za několik roků konfliktu s církví. Kdo za- jisté mohl věřit vážně v povolení kalicha papežem, který pro tento kalich vyhlásil proti husitům vyhlazovací výpravu křížovou a potvrdil ostatně slavnostně všecky rozsudky koncilu kostnického nad Husem, Jeronymem i nad samotným kalichem,23) a to v odpověď na úřední žádost sjezdu hu- sitské jednoty z r. 1417? Kdo mohl mít odvahu i dosti bezcharakternosti, aby pro naději tak pošetilou rozbil slavnostní smlouvy, podepsané Prahou 27. května s Táborem, jenž přispěl Praze ve chvíli nejkritičtější, jehož vojsko bylo hlavní oporou obleženého města a který na hrozby, které si nuncius přece nakonec ve svém projevu nedovedl odepřít, a to dokonce Zhořelci 4° 77 1. 37 (jeho popis v mé práci, uv. v p. 14, str. 74 a d.) a v berlínském, kdysi erfurtském ruk. 4° 354 1. 106-8. Pro kontrolu mého hodnocení významného tohoto dokumentu upozorňuji na zcela odlišný soud Pekařův (uv. kniha str. 59—62), s nímž se můj rozbor mlčky vyrovnává. 21) Vavřinec z Březové, str. 376 a Chronicon universitatis Prag (tamtéž) 585. 22) Artik. 72-3 a uv. ČČH 1926, 680-1. Není však totožný, jak jsem soudil z nejasných slov nunciových, s projevem do Budyšína, jehož změní máme za- chováno (viz p. 19). 23) Artik. 19—21.

Strana 261
261 právě v závěru své nabídky, odpověděl takřka v den obležení Prahy (30. června) skvělým vítězstvím, jímž rozprášil veliké vojsko, které ob- lehlo sotva ohozenou pevnost Tábor? A kdo posléze, nikoli však naposledy, mohl míti v obleženém městě vážně strach ze Zikmundových vojů, o nichž bylo jasno, že nejen nestačí na dobytí nedobytné Prahy, nýbrž že nejsou ani s to, aby vydržela obléhání déle než několik neděl? Nepřekvapí proto, že se nuncius na svou nabídku odpovědi nedočkal. Ztížil ostatně Praze odpověď neobyčejně tím, že z diskuse příkře vyloučil podávání z kalicha dítkám, tak drahé nejen Táboru, ale i značné části Pra- žanů. Vedení Prahy uznalo nicméně nezbytným čeliti výtce, že nabídku odmítlo ze zpupnosti, i odpovědělo novým, úředním okázalým vyhlášením a zdůvodněním vlastního programu, a ten zároveň obsahoval podmínky, za kterých je Praha ochotna pustiti se do mírového jednání. Mohloť i užít dobré příležitosti k tomu, aby svrhlo na odpůrce jako původce války odpo- vědnost za spousty, působené nezbytně válkou, Praze vnucenou nutností sebeobrany, a formulovalo slavnostně náboženský svůj program. Toto vy- hlášení čtyř pražských artikulů stalo se projevem městské rady hlavního města, obsahujícím nové znění artikulů s doklady z Písma a církevních spisovatelů, 3. a 6. července.24) Projev byl vydán latinsky,25) česky28) a německy;7) text se shoduje skoro doslovně. 24) Artik. 70 p. 3. 25) Tento text, dochovaný v hojných rukopisech, pojal do své kroniky Vav- řinec z Březové str. 391-5. Začíná se zpravidla slovy: Notum sit universis Christi fidelibus, quod fideles in regno Boemie instant... pro articulis infrascriptis. Znění M. Vavřince předesílá ještě jakýsi podpis tohoto znění: Nos, magister civium, consules et scabini totaque communitas civitatis Pragensis, capitalis regni Bohemie, nostro et aliorum fidelium huiusmodi regni nomine instamus. S malou obměnou, ve znění: Nos capitanei magistrique civium atd., čteme úvodní tato slova v jinak zcela shodném vyhlášení čtyř artikulů, vloženém do přípisu markrabímu míšeňskému, který s datem: feria 2. post festum s. Procopii a. D. 1421 otiskl Jan Cochlaeus, Historiae Hussitarum libri XII, 1549, str. 198 až 201 a jejž Pekař, Žižka II., 1927, 274, klade prostě do r. 1420, kdy bychom datum převedli na 8. červenec. Přípis se hodí opravdu dobře do této chvíle, ale neméně i do r. 1421. Pochází-li skutečně z r. 1420, je to mlčky provedené popření zmínky o Zikmundovi v projevu, o němž v p. 19, neboť vybízí markrabího velmi rozhodně, aby od krále odpadl a nespojoval s jeho osudem vlastní. Nejstručnější znění artikulů, a to z 3. července, napsané na jedné strán- ce, jak bylo určeno vojsku, obléhajícímu Prahu, je zachováno, jak upozornil již Palacký, Dějiny III. 1. 398 pozn., v státním archivě v Královci v oddě- lení listin řádu německých rytířů. Má název: Quatuor articuli Pragen. Bohe- morum et est littera missa in universum mundum. S textem Vavřince z Bře- zové, s nímž má shod nejvíce, shoduje se skoro doslovně v odstavci 1. (tu čteme i zdánlivě mylné instituimus v ř. 4), 2. (vynechává jen poslední autoritu) a 5. Z odst. 3 má prvých 8 řádek, ostatní vypouští causa brevitatis. S týmž odů- vodněním podává v artikulu 3. jen ř. 1—1/214, 17—8. Poslední slova znějí: Datum sub sigillo nostro communi mensis Iulii die tercia a D. 1420. Laus et honor Ihesu Christo, imperatori invictissimo. Snímek dokumentu je nyní přístupný v Historickém ústavě, jemuž jsem zavázán díky za jeho pořízení. 26) Vydal Palacký AČ III. 213-6, a to nejspíše z kapitulního ruk. O 39

Strana 262
262 Ještě pak před ukončením obležení, ale když již bylo jisté, že Praze vítězství nebude vyrváno, možná hned po velkém dnu 14. července, vydány byly znovu čtyři artikuly ještě s obsáhlejším odůvodněním autoritami Písma a církevních doktorů, takže vzrostly v slušný traktát.23) Úvod krát- kého znění obecného, obsahující prohlášení městské rady, je tu nahrazen jásavou oslavou vítězství Prahy nad tolika nepřáteli, vyvrcholující na- konec veršovanou výzvou k modlitbě k Bohu, jenž sám za ni zázračně bo- joval, oslavou, která je protějškem podobné radostné modlitby, složené formou písně nazítří Žižkova vítězství na Vítkově táborským knězem Janem Čapkem.23) »Totoť jsou čtyři artikuly sv. písma,« dí se tu, »které šťastné a slavné město Praha přijalo celou věrou a vyhlásilo do všeho kře- sťanského světa a pro ně svedlo a vede podivuhodné války. Že uvěřilo celým srdcem Pánu, zvítězilo důvěřivě nad králi a nad 40 bezmála vévody a zeměmi a nejvybranějšími sbory vojenskými, a zatím co za ně Pán sá: zázračně bojoval a ho bránil, proměnilo jejich slávu v hanbu, zpupnost v pokoření a život ve smrt a přemohlo. vítěznou věrou veškeré Čechy, po- máhající bezbožný, a očistilo království od svrabu německého, an sam Pán dával zdar, pečoval a řídil všecky podniky. K němu se v radosti při- viňte, všichni stateční Čechové, a hlásejte, že on zůstane vítězem na věky!« Vedle vyhlášení artikulů dostalo se nunciově nabídce z Prahy ne- přímé odpovědi ještě 10. července manifestem,30) svědčícím sice benát skému dožovi, ale, jak se podobá, ješté více králi Zikmundovi samému a jeho dvoru. Nuncius připomínal Praze také její prohlášení,9) že jest ochotna přijmouti Zikmunda za krále, povolí-li čtyři artikuly. Manifest neodpovídá na to přímo. Odpověď je přesto zcela zřetelná: manifest není téměř než překladem a doplněním dubnového manifestu, který Zikmunda zbavil trůnu. Stížnosti, které pronáší proti králi nově, vztahují se na roz- hodný den kutnohorský, a měli jsme již příležitost je vyslechnout.16) Odpověď nunciovi záleží v tom, že mu manifest s jemnou, ale svrcho- 1. 124-7, kterého užil v uv. UB II. 523 a d. Nepatrná odchykla, vysvětlitelná asi pouhým omylem písaře, kterou zdůrazňuje Pekař II. 273, nedovoluje, myslím, abychom znění prohlásili za pozdější a neautentické, jako činí on. 27) Znění toto neznám než v přípise o něco dřívějším markrabímu míseň- skému, o němž svrchu v p. 19. 28) Otisk v příloze III. Na tento text upozornil podle kapitulního ruk., jenž je základem mého vydání, Go11 v edici kroniky Vavřincovy str. 391. Nejvýznam- nější slova úvodní mohl jsem opraviti podle budyšínského ruk. 8° 9, kde se celý projev čte na 1. 121-8. Text čtyř artikulů se zněním Vavřincovým srovnal Pe- kař II. 273, jehož tvrzení o odchylce v 1. artikulu třeba jen modifikovati potud, že onen smysl naznačuje pouze poslední z uváděných autorit. 25) Zachoval Vavřinec z Březové str. 389. 20) Viz přílohu II., kde drahocenná památka uveřejněna úplně. Palac- kého otisk v UB I. 39-43, vynechal leccos podstatného jako znění čtyř artikulů, které tu s překvapením čteme ve starším textu, nejbližším dubnovému, jak je podán svrchu str. 256, ještě mírnějším, než znění, o kterém byl ochoten jednati nuncius; čtvrtý artikul nemluví zajisté než o očištění pověsti království, ani slovem však ne o stihání veřejných hříchů.

Strana 263
263 vaně důraznou ironií hned prvními slovy připomíná pošetilost jeho úsilí nalákat Prahu nadějí, že by jí snad Martin V. povolil to, co tak slavnostně odepřel předloni. Začínáť zcela zřetelnou narážkou na papežovu bulu z 22. února 1418, shrnující a potvrzující rozsudky kostnického koncilu nad Husem, Jeronymem i Viklefem a nařizující stihání každého, kdo by se vzepřel zatracení kalichu koncilem, jako kacíře nelítostnými tresty inkvi- sičního práva. Začíná-li zajisté arenga této buly větou,31) že ze všech pa- pežových starostí největší je věnována péči o vykořenění kacířství, zaha- juje manifest krásná věta, že »ze všech starostí, jež skličují pokolení lidské, největší, jež zahrnuje všecky nároky milostí, je starost o vlast, tu že mi- lovali a že za předrahou záchranu vlasti dovedli v slavném zápase položit nejsladčí život, statky i tělo, právě nejvznešenější lidé, a ti že šťastně žijí, ano, těší se po smrti u potomků slavné památce věčného jména; kdo však naopak vlasti nedbají, se životem pozbývají jména jako lidi bezectní, zba- vení vlasti a degenerovaní...« Toť zároveň zásadní hledisko, s něhož ma- nifest pronáší soud nad králem Zikmundem jako úhlavním nepřítelem koruny a nejkřesťanštějšího království českého, přešťastného a zcela osvěd- čeného slávou a velkolepými činy a zásluhami předků, jejichž památka je stále slavná, a to jen proto, že podle ustanovení Krista a apoštolů se zápalem zbožnosti přijímají svátost přebožské eucharistie pod obojí způ- sobou, a jako ukrutným nepřítelem a nelítostným pronásledovatelem ná- roda a jazyka českého. A přece, přese všecky tyto žaloby a kletby, která manifest metá na Zikmunda a spojuje nakonec s hrozbou, že se Fraha stane spojencem sta- rého nebezpečného nepřítele králova, republiky benátské, smíme, myslím, vyčísti z projevu nepřímé navazování na to, co bylo přerváno v Kutné Hoře. Jako by říkal, že odpor hlavního města české koruny přece není po- vahy zásadní, a jako by svými žalobami stanovil zároveň podmínky, za kterých by bylo možno jednání s králem obnovit. Sotva se aspoň mýlím v dohadu, že tak bylo také manifestu rozuměno. V Kutné Hoře přikázal Zikmund Praze, aby odzbrojila a vzdala se na milost i nemilost. Situace se nyní obracela. Po tom, co se stalo, mohla nyní Praha věru právem po- žadovat na důkaz vážnosti obratu v chování a smýšlení Zikmundově, aby dříve odzbrojil, t. j. aby rozpustil vojska křižáků, má-li s ním Praha ob- novit jednání, které tak zpupně přetrhl v květnu v Kutné Hoře. Toť sku- tečně program, který rozvíjejí ti, kdož zprostředkovali pokus o smír sly- šením kutnohorským, české panstvo, jakmile se k tomu naskytne první příležitost. Čtyři dny po vydání manifestu přinesl takovouto příležitost slavný den 14. července. Porážka míšeňských sborů na vrchu Vítkově prospěla opravdu zna- telně mírové nabídce papežského nuncia. Ukázalať marnost pokusu dobýt 31) »Cum inter cunctas pastoralis cure sollicitudines«, praví papež (Hardt, Concilium Constantiense IV. 1518; srov. Artik. 21 p. 72), »quibus premimur inces- santer, illa potissime fortius nos angit, ut hereticis de finibus Christicolarum expulsis... orthodoxa et catholica fides integra ac illibata permaneat."

Strana 264
264 nad Prahou a jejími spojenci třeba jen tak nepatrného úspěchu, jako se- hnat Žižku a hrstku jeho bojovníků s jeho vyzývavého a strategicky tak zištného postavení na Vítkově,32) ukázala také neobyčejnou cenu pomoci táborské. Nazítří po bitvě, která podle slov dalšího manifestu byla dů- kazem, že Bůh více dokáže skrze prosté, neozbrojené občany, než Zikmund svými vojáky, zahájilo pokusy o navázání mírového jednání králi věrné české panstvo. Mohlo se dovolat úspěchu, který dovedla ocenit i vítězná Praha, že totiž zmařilo pokusy a návrhy křižáckého vojska, pobouřeného porážkou vítkovskou, aby město bylo bombardováno z pevnosti hradu, sotva tato dělostřelba ukázala zhoubnou svoji účinnost; bombardování z posic tak výhodných mohlo snad opravdu otřásti nedobytností Prahy. Tento čin se nemohl minouti jistým dojmem na obležené město. Nemohl nepřispět k rehabilitaci panstva, tolik zdiskreditovaného věrolomnou poli- tikou svého pána, nemohl neposílit v Praze stoupence dorozumění, kterých tu věru nebylo nedostatek. Ani ti však, kdož v návrhu panstva, a zejména v jeho ujišťování, že krále přiměje k rozpuštění křižáckých sborů, neviděli než úskok a úklad, nemohli se vážně vzepříti pokusu o mírové jednání. Každý den příměří, které jednání přinášelo samo sebou, znamenal zajisté uspíšení rozkladu veliké a stále nebezpečné armády křižáků, která se sama požírala potížemi v zásobování a krušivým vědomím o nedobytnosti Prahy. A zda mezi tuto armádu a pomocné sbory českého panstva nevráželo jed- nání o mír týž klín, jaký panstvo i nuncius zamýšleli vrazit mezi Prahu a Tábor? Nikdo rozumný nemohl se tedy v Praze vzpírat pokusu panstva. Jednání se arci rozbilo stejně jako pokus květnový v Kutné Hoře. Intriky sebe důmyslnější a povolnost předstíraná sebe horlivěji ani vůle sebe lepší nedovedly obnovit důvěru tolikrát zrazenou, a tím méně překlenout pro- past principů, mezi kterými nebylo smíru. Průběh vlastního jednání, které se začalo po 20. červenci, líčí nám pražský manifest,33) zachovaný s datem 8. února 1421, nepochybně však starší a zcela blízký události. Jako projev do Benátek z 10. července má celé odstavce shodné s protizikmundovským manifestem z 20. dubna, tento manifest se zase přimyká na počátku, kde hovoří o kostnickém koncile, shodami téměř doslovnými k pražskému manifestu,2) který počátkem dubna odpověděl na vyhlášení křížové výpravy nunciem Fernandem z Vratislavě. Na něho jako na původce všeho neštěstí soustřeďuje manifest útoky nejhojnější a nejvášnivější, jemu, a to jako zmocněnci koncilu kost- nického, přičítá rozpoutání války a všecky její nevýslovné hrůzy. Užívá při tom účinně formy přímého oslovení. Tento tedy muž krve, přesvědčiv se o marnosti vlastního postupu a byv k tomu dohnán výčitkami svědomí, učinil Praze konečně nabídku sly- 32) O smyslu obsazení Vítkova i o akci panstva viz moji stať »Okolo bitvy na Vítkově« ve Vojenských rozhledech V., 1924, 370 a d. 33) Příloha IV. I tento dokument otiskl již Palacký v uv. UB II. 487-93, ale rovněž s vynecháním několika odstavců a ne bez několika omylů, zaviněných nepřesností přepisu, kteréhož užil.

Strana 265
265 šení, které jí tolikrát sám odepřel a tolik let odpírala církev. Nová, prudce výsměšná apostrofa nuncia ulevuje vzrušení pisatele manifestu, jaké se ho zmocňuje při vyslovení nenáviděného jména. »Jaký to směšný soudce,« praví, »jenž nejdříve lidi zabíjí a pak je vyslýchá, dříve zatracuje, než za- hájí soud, a touto neschopností právní zvrací řád spravedlnosti, ustupuje najednou jako rak a pozdě nabízí výslech těm, jež dávno odsoudil. Přes to,« prohlašuje manifest, »a přes nebezpečí života rozhodli se Pražané při- jmouti slyšení, pro nic jiného, než aby prospěli těm, kteří se proti nim shromáždili, zda by se totiž v nich tímto přiblížením neujala pravda. Sliby tolika lidí byli však jen oklamáni a slyšení nedosáhli a nemohou dosáh- nouti pořád.« Proč, to vykládá vylíčení pokusu, provedeného v posledních dnech) červencového obléhání města. Začal se velmi slibně. S hradu sestoupilo několik králových prelátů a doktorů a proneslo k pražským mistrům a s nimi řeči a proslovy o praž- ském programu čtyř artikulů, o němž, co byl z Prahy vyhlášen, měli dosti příležitosti uvažovat.35) Soud královských doktorů o artikulích, v podstatě shodný již se stanoviskem nunciovým, ještě však, kde se jen dalo, zmír- něný ve formě, přijat byl, když byl vyhlášen, s obou stran s jásotem. Mluvčí doktorů, humanista P. P. Vergerio,36) mohl zajisté soud ten 34) Kdy začalo jednání, nelze přesně určit. Jistě však to nebylo do 22. července, kdy v Praze, rozhořčené ukrutnostmi křižáků, bylo upáleno odvetou několik vězňů (Vavřinec z Březové str. 495). A 30. července odtrhl již Zikmund od Prahy. Spadá tedy pokus o smír mezi tato dvě data. 35) Zajímavým dokumentem jeho jsou »Responsiones ad quatuor articulos, datos domino duci Austrie per illos de Praga«, zachované ve Vatikáně a mně zpřístupněné přepisem Dr. V. Kosinové, který byl pořízen pro zemský archiv na moji prosbu. Upozornil na ně B. Jenšovský ve Zprávách zem. archivu VL., 1924, 15. Je to votum theologů, které si z Vídně s sebou vzal vévoda Albrecht, jenž byl Zikmundem uvítán v Kunraticích 9. července a jemuž Pražané poslali čtyři artikuly, v našem rukopise předcházející, ve znění, o němž v p. 25 (Notum sit). Theologové kritisují pražský program velmi odmítavě a ukazují m. j. na při- ostření ve formulaci artikulů proti dřívějšímu znění, které měli v rukou jako nuncius. Z původců memoranda můžeme se dohadovat jen jediného, o němž níže v p. další. 36) Proslulý tento humanista a lékař se připojil ke dvoru Zikmundovu v Kostnici a nevrátil se již do vlasti do smrti, která ho stihla v Uhrách 1440. Po- slední literaturu o něm shrnuje K. Burdach, Vom Mittelalter zur Reforma- tion IV. 1929, 9 a d. Z jiných účastníků schůzky můžeme jmenovati jenom Dra Jana Stojkoviče z Dubrovníka, pozdějšího protagonistu zápasu proti kalichu v Basileji 1432-3 (viz doklad z Příbrama o tom v mé knize, uv. v p. 12, str. 70), a snad vídeňského dominikána Dra Františka z Retče, jehož projev, pronesený asi na schůzce a věnovaný artikulu o stihání veřejných hříchů, se zachoval v olomouckém ruk., popsaném ve zprávě o studijní mé cestě (viz p. 14) str. 81-2, s poznámkou: »Hec collegit vener. mag. Fr. de Recza, dum debuit facere colla- cionem contra Hussitas et specialiter contra articulum eorum, quando dicunt ecclesiam katholicam in hoc errare, quod admittit meretricia.« Obsah projevu podává jeho životopisec Gallus M. Häfele, Franz von Retz (Innsbruck 1918), str. 118 podle ruk. mnichovského, vedle něhož se najde i v jednom ruk. Nár. knih.

Strana 266
266 shrnouti v ten smysl, že ve třech artikulích bylo dosaženo shody úplné. Ne- shoda že trvá toliko v otázce závaznosti přijímání pod obojí, že je však naděje, že se i tu podaří dospěti k dohodě. K tomuto druhému slyšení, jež teprve mělo býti vlastní disputací, však již nedošlo. Několik slov přátel- ského rozhovoru, který se rozvinul po ukončení prvého slyšení, stačilo, aby se objevila nesmiřitelnost principů, oddělující obě strany a znemožňující smír. V tom hovoru přišla totiž na přetřes otázka, co učiní katoličtí doktoři, dokáží-li jim pražští mistři závaznost kalicha příkazy Krista a starými doktory, a zda zejména také sami přijmou kalich přes známé zákazy kost- nického koncilu z r. 1415. Tato zásadní otázka rázem shodu pochovala. Ka- toličtí doktoři pokládali za povinnost poctivě doznat, že výrok koncilu je pro ně rozhodnutím konečným, jemuž se vzepříti nesmějí, i kdyby ve vlast- ním svědomí musili doznat, že husité mají pravdu. Disputace pozbyla tím arci jakéhokoli smyslu. »Jak je možno,« táže se manifest, »smrtelnému koncilu připisovat nesmrtelnou výsadu, že musí vždy jednati správně? Což není správnější náš úsudek: Kristus tak ustanovil a poručil, proto se nutno toho přidržet a tomu věřiti? A jak se možno přidržeti proti vlastnímu svě- domí omylné církve, která se sama mýlí a jiné klame a uvádí v omyl, spíše než projeviti souhlas se závěrem tak naprosto samozřejmým, který je pev- nější než celý sněm kostnický a všichni doktoři světa a pro který církev jediné požívá víry (že totiž sama poslouchá Kristových příkazů)?« Potom, jakoby odpovědí tvrzení nunciovu, že husité chtějí všemu rozuměti lépe než jiní, připomíná manifest, jak již r. 1417 poslala husitská jednota dů- kazy kalicha do Kostnice, prosíc, aby jejím zástupcům bylo dopřáno sly- šení, ale marně,23) a prohlašuje, že stejně i dnes jsou husité ochotni k po- dobné diskusi. Po zásadní srážce o autoritě kostnického koncilu pozbyly arci obě strany jakékoli chuti k nové schůzce. Každému bylo jasné, že je zcela marná. Jednání o ni nebylo sice přetrženo hned, ale bylo brzy odloženo na neurčito rychlým spádem událostí. Podle tvrzení pražského kronikáře, jemuž nemáme pražádného důvodu nevěřit,37) projevila Praha až do konce sebezapíravou ochotu a jednání prý usnulo nedostatkem podobné ochoty na straně královské. Byla prý již smlouvána nová schůzka, a to na hradě, kam tentokráte měli zase přijít husitští mistři. Praha žádala původně zá- ve Vídni (kdysi dvor.) (anonymně). Dr. František, s jehož projevem má ná- padnou shodu vzpomenuté votum vídeňských bohoslovců (pověstný citát z Augustina: Tolle lupanaria...), byl ovšem tehdy již 77 letý stařec, jenž však přednáší ještě r. 1425 (zemřel 1427). I je dosti možné, že projev napsal přece jen doma ve Vídni, a pak ovšem vzniklo i votum doktorů doma na universitě. 37) Pekař (Žižka III. 66-7), jenž zprávu Vavřincovu (str. 390-1) tvrdě kri- tisuje a viní dokonce z úmyslné nepravdy, zapomíná, že husitský kronikář líčí pouze pokus o druhé slyšení, které se mělo konati na hradě, nikoli jednání, o němž hovoří manifest a které bylo konáno na Malé straně. Obojí líčení je kusé, ale vzájemně se doplňuje.

Strana 267
267 stavou za ně osoby stavu knížecího, ale projevila ochotu přestati na zástavě členů panstva, ti však na to od dalšího jednání již upustili. Nejjednodušším vysvětlením toho zjevu jest asi odtržení křižáků a pak i krále Zikmunda od Prahy 30. července 1420. Manifest, odpovídající nunciovi Fernandovi, končí se krásným odvo- láním k nejstatečnějšímu panovníkovi Ježíši Kristu, k němuž se Praha utíká po vzoru starých světců, když byli nespravedlivě utištěni, a — po- dobně jako při vyhlášení artikulů — prohlášením věrnosti k poznané pravdě, jíž jest odhodlána bránit až do smrti. Manifest se tím takřka přímo při- myká ke dvěma jiným podobným projevům, vyšlým právě tehdy z Prahy, a to svrchovaně pravděpodobně z péra M. Vavřince z Březové. Je to in- vektiva proti Zikmundovi z 20. července a útok na koncil kostnický, adre- sovaný však rovněž králi o něco málo později, a to korunou českého krá- lovství, zosobňující český stát.33) V prvém projevu vyličuje koruna sa- mému Bohu jako soudci nejvyššímu a nejspravedlivějšímu, jak po vy- mření Přemyslovců vstoupila ve sňatek s rodem lucemburským, jak dobře žila s králem Janem, jak jí byl otcem vlasti syn jeho Karel a jak byla šťastna za Václava IV. Ovdověvši jeho skonem, požádala za chotě Zik- munda, jenž však jí pohrdl, ano rozpoutal proti ní hroznou válku. Při lí- čení války vybuchá spisovatel v bouři hněvu: srovnává krále s ryšavým drakem Zjevení Janova, jakým Zikmunda líčil v té době Jan Želivský, hromadí na něho kletby a proklínání, vyčítá mu nevděk, a co vše proká- zala jemu samotnému i všemu rodu lucemburskému, znovu vyličuje hrůzy válek a vyvrcholuje invektivu tklivou apostrofou Boha. Pro něho přece koruna česká trpí, pro věrnost vznešenému jeho příkazu o přijímání z ka- licha. Nechť soudce nejspravedlivější rozhodne její při a ochrání ji před nepřáteli, když přece jen věrnost jemu způsobila jí tolik utrpení a strastí, nechť pokoří Zikmunda a shladí ho s povrchu země nebo ho s ní usmíří, dříve ho řádně ztrestaje... Druhá invektiva je takřka přímým pokračováním projevu prvého. Koruna mluví již nikoli k Bohu, ale k Zikmundovi samému, a nechtějíc ho zahanbovat veřejně, jen důvěrně a soukromě, arci neméně důrazně. V popředí žalob na krále je tu Zikmundova neslavná korunovace z 28. července a jeho výmluvy na sněm kostnický, že prý ten zatratil kalich a že král jen poslouchá nejvyšší instance církevní. Tím přechází invektiva v útok na koncil, který zahrnuje prudkými žalobami, brzy se však zase vrací k Zikmundovi. Staví na pranýř jeho zbabělost, jak ji osvědčil tolikrát v minulosti, jako v bitvě nikopolské 1396 a právě v bitvě vítkovské a od- tržením od Prahy. Nepálí však přece všecky mosty mezi husity a králem a končí projevem naděje, že se Zikmund obrátí a bude přece panovníkem české koruny... 88) Prvou invektivu jsem vydal v Listech filolog. 55, 1928, 339-45, druhou, arci svým způsobem, Höfler, Geschichtschreiber der hussit. Bewegung II. 1865, 321-7. Pro to, co pravím dále, odkazuji na úvod k této své edici.

Strana 268
268 Smírný ten tón je největším úspěchem nunciovy mírové nabídky a jednání o slyšení, které umožnila. Je to odraz dojmu, jakým na Prahu za- působilo odtržení posledních vojsk královských od města. Tato peripetie trvala však jen kratince. V zápětí na to přetrhlo se jednání o slyšení úplně,30) a české zpracování druhé invektivy zrcadlí obrat pěkně tím, že její žaloby adresuje nikoli již Zikmundovi, nýbrž českému panstvu, kte- rému vyčítá, že si zvolilo krále tak nehodného, a vyzývá je k volbě krále nového, řádného. Znovu oživlé a již vážné naděje v přijetí koruny králem polským nebo velkoknížetem litevským dovolily Praze zcela se vrátit na cestu vzpoury, na niž vkročila manifestem dubnového sjezdu husitského svazu, a slavnostně nabídnout korunu králi Vladislavovi, a nepřijme-li, jeho bratranci Vitoldovi.20) Rozprava mezi Prahou a Zikmundem jest na celá léta u konce a s ní ustávají na čas pražské manifesty. Obnova moci královské příchodem Zikmunda Korybutoviče (1422-3) a později (1424.7) aspoň jeho vladařství zbavují Prahu vůdčího postavení hlavy odboje, jehož si dobyla v počátcích vzpoury, a když se vláda litevského prince shroutí, je převaha moci v zemi pevně již v rukou bratrstva táborského a sirotčího. Teprve započetí nového mírového jednání s církví prostřed- nictvím Zikmundovým v r. 1429 dopřeje Praze příležitosti, aby se zase ozvala. Ani v těchto letech však jméno Prahy neumlká. Její program, čtyři pražské artikuly, se rozlétá do celé takřka Evropy a naplňuje ji mohut- ným ohlasem. Protihusitská publicistika, začínající hned za života Husova a od pře- vratného objevu kalicha zaměstnaná hlavně obranou proti jeho obnově husity, stojí od r. 1421 především ve znamení čtyř pražských artikulů. Burcuje k boji theology a všecky téměř sousední university. Z Krakova vychází proti pražskému programu husitské vzpoury obsáhlým dílem Štěpán Páleč, kdysi přítel, od let však přední odpůrce Husa i všeho jeho odkazu, Lipsko vysílá proti němu Dr. Jana Hofmana ze Svídnice, někdej- šího profesora pražské university a pozdějšího biskupa míšeňského, a Ví- deň přední dva theology Petra z Pulky a Bartolomoěje z Ebrachu, kteří si ještě přibrali Dr. Jakuba de Clavaro, přivedeného do pole novým nun- ciem, jenž byl z Říma vyslán organisovat křížovou válku, kardinálem Brandou. A to již před tím zkusil své síly v boji proti artikulům Zikmun- dův bohoslovec a diplomat Martin Talayero“1) a dva učení účastníci druhé křižácké výpravy protihusitské, Dr. Konrád ze Soestu a Jan Lagenator 30) Poslední stopy po něm zaznamenává Vavřinec str. 428-9 a 434-5. 20) Instrukce husitského poselství, které se vydalo z Prahy 25. prosince 1420, vydal V. Novotný, Sborník Žižkův (1924) 131-3. Vedle žádostí politických obsahují především čtyři artikuly, a to ve znění »Nos capitanei« (viz shora p. 35). Uchoval je Štěpán Páleč ve spise, který věnoval jejich vyvrácení a o němž hned dále; na př. v ruk. univ. knih. IV H 17 1. 89. 44) O všech těchto polemikách shrnují literaturu moje Husitika (viz p. 14) str. 26, 8, 10 a 52, k tomu pak o pod. traktátě neznámého kartuziána (str. 14-5).

Strana 269
269 z Frankfurtu.32) Pražský program proniká nicméně dál a dále a počátkem r. 1423 čteme čtyři artikuly v nejzajímavějším snad manifestě husitské re- voluce, v obsáhlém projevu belgického žáka a spojence husitů, který jeho hlásání zaplatil arci životem. Bylo to v noci na 10. březen toho roku, kdy belgické dnes město Tournai bylo zaplaveno na osmdesáti místech exempláři manifestu, pře- plněného věru jedem kacířství.“3) Připomínal měšťanům, jak před třemi lety štvali je hlasatelé křižácké výpravy proti Čechům, a zvláště proti Pražanům, a jak z nich vydřeli veliké spousty peněz. »To vám však nepo- věděli,« pokračuje projev, »že největší korouhev císařova a největší korou- hev uherského království a ještě jiná s vozy, koni, kořistí a několika velmi urozenými z vojska císařova byly zajaty Pražany. Proto vám píši, abyste se již nenechali sváděti.« A manifest vypisuje podrobně čtyři pražské arti- kuly a dosvědčuje vlastním svědectvím očitého svědka, že zásady tohoto převratného programu jsou v Praze skutečně prováděny. Že opravdu viděl, jak pravdy, hlásané apoštoly a proroky, jsou kázány bez jakékoli překážky veřejně a že se nikomu nebrání míti překlad bible, kdežto tu biskupové a 42) Tento dvojí traktát heidelberských profesorů (hlavní data o nich má Ad. Franz, Der Mag. Nikolaus Magni de Jawor, 1898, str. 83-5), vzniklý při obléhání Žatce r. 1421, čelí novému, věcně však docela se zněním z r. 1420 shodné- mu vyhlášení čtyř artikulů. Předchází oběma traktátům heidelberským v ruk. měst. knih. v Treviru č. 743 1. 76-7 a č. 1206 (465) 1. 125-7 a je tu označen jako »Epi- stola directa a Hussitis ad Christi fideles, intendentes expugnare eosdem propter heresim a. 1421, ubi erat congregacio multorum fidelium principum tam secula- rium quam spiritualium«. Začíná se takto: »Promptam in beneplacitis volunta- tem. Christianitatis exposcit regula, ut omni veneno invidie repulso membra corporis mistici sese diligant idem sibi exoptando invicem; sic enim diligerent debite suum salvatorem et tanto hec divina et naturalis lex debet homines affi- cere. Ideo notum facimus omnibus generaliter et cuilibet specialiter, ad quos, ad quem hoc scriptum devenerit, quia communitas terre huius Bohemie, in spe J. Christi veri christiani instant...« Závěr prosí o omluvu nedokonalosti: »Scriptum festinanter, quia breve tempus fuit ad talia colligenda.« Snímek prvého z těchto rukopisů dal pořídit na mou prosbu Historický ústav. 43) Drahocennou tu památku mohu konečně uveřejnit v příloze V. Začátek manifestu otiskl již 1742 Duplessis d’Argentré, Collectio iudiciorum de novis erroribus II., 172-4, odkudž jsme jej přetiskli skoro současně Aug. Neumann, Studie a texty k nábož. dějinám čes. III. č. 2—4, já pak v práci »Puer Bohemus« ve Věstníku Král. č. spol. nauk 1922-3. Ale dopátrat se předlohy Duplessiovy, kterou jinak slušně popsal v Indexu str. VI, knihy výnosů pařížské fakulty theo- logické z 1. pol. XVI. stol., podařilo se mi teprve 1925. Rukopis ten byl zašantročen do pověstné sbírky lorda Asburnhama, z níž byl získán 1887 Leop. Delislem a popsán jím v Notices et extraits des MSS. Zatímní jeho signaturu určil mi pak snadno již prof. Jos. Cibulka, jenž mi dal laskavě pořídit přepis, začež mu i zde vzdávám veliké díky. Mohl jsem užít i snímků, které dal na moji prosbu po- říditi Historický ústav. Rukopis má dnes v pařížské Bibliothèque nationale sig- naturu lat. nouv. acq. 1826. — Pro podrobnosti o Mersaultovi odkazuji na knihu Husitství a cizina, 1931, str. 184 a d., kde o něm pojednávám v souvislosti s ději- nami jeho krajanů Pikardů a našich Pikartů. Kapitola ta byla otištěna v pře- kladě v Bulletin de la Société pour l'historie du Protestantisme 1931 a 1932

Strana 270
270 jejich drábové každou knihu hned seberou, aby mohli skrývati svoje ne- pravosti. Že za celého jeho pobytu v Praze, a již dlouho před tím, nebyla ve městě, a všude, kam sahá jeho panství, postižena prodejná žena ani hráč v karty ani slyšány světské písně, nýbrž že se tu zpívají jen písně duchovní jako Otčenáš, Věřím v Boha, Desatero a p. Že jak v Praze, tak i v městech jejího svazu jsou všecky kněžské statky v rukou města. Manifest pak vykládá zevrubně ještě jiné zásady české revoluce, a to jejího nejlevějšího křídla táborského, prohlašuje, že za ně Čechové bojují a že tím kazí církev Antikrista a obnovují církev apoštolskou, a prorokuje konečnou zkázu církve. Končí pak výzvou stěží uvěřitelnou. Nemohl všeho vypsat, chtějí-li však jeho spoluobčané zvěděti více o stavu, životě a řá- dech Čechů a Pražanů, nechť vystaví na velkém náměstí lešení a shro- máždí obec. Tu on vystoupí s pomocí boží na obranu těchto pravd proti každému, kdo by se mu postavil, nezalekne se obětovati život na záchranu jejich duší... Původce manifestu Gilles Mersault, někdejší měštan tournaiský a městský písař, vyprodavší se v říjnu 1420 z Tournai, nedošel ovšem splnění své prosby. Ve chvíli, kdy manifest rozhazoval po městě, byla mu již v pa- tách inkvisice a v několika dnech byl dopaden v chudé chatrči, kde se skryl, a uvězněn v žalářích tournaiského biskupa. Neodvážil se ho však delší dobu vydat na popravu. Skutečně zakročil v červnu ve prospěch vězně mocný měšťan, který se pokusil město vzbouřit. Byl však sám zatčen a vypověděn, později pak také popraven. Mersault sám byl upálen za městem 22. července 1423, když byl před tím slavnostně odsouzen na ná- městí, kde chtěl bránit čtyř pražských artikulů... Pokus statečného Pikarda nemohl arci téměř skončit jinak; závěr manifestu ukazuje také jasně, že si byl Mersault dobře vědom, že jde na jistou smrt. Teprve skvělá vítězství Žižkova a Prokopova a mnohaleté stát- nické dílo obou těchto hlavních vůdců odboje i tolika jejich spolupracov- níků vynutilo konečně r. 1429 obnovu jednání o mír a o slyšení, tak hou- ževnatě husitům odpírané. Hned při první příležitosti k tomu ozve se nám ohlas manifestů z r. 1420. Je to v řeči mluvčího husitského poselstva M. Petra Payna ke králi Zikmundovi na jeho schůzce s Prokopem Holým a jinými hejtmany husitskými v Bratislavě.4) I ten pokus však se ještě ztroskotal, neboť Zikmund mohl odkazovat na budoucí koncil jako na forum, na kterém by se husité mohli slyšení dočkati, nebyl však s to, aby sám vymohl svolání koncilu. Opravdový obrat nastal tak až počátkem r. 1430, po hrozných úspěších »spanilé jízdy«, jež otřásla do základů celým sousedstvím Čech v říši. Když v únoru 1430 vykupoval na hradě Behemštajně říšský správce markrabí Fridrich Braniborský na hejtmanech paterého vojska husit- 4) Řeč tu jsem otiskl v ČMM. 1925, 179-00. Ohlas našeho manifestu č. IV. (níže str. 286) naleznem tu na str. 183. »Liberta veritatem«, volá Payne k Zik- mundovi, »et habebis Pragensem et Boemicam communitatem!«

Strana 271
271 ského, v čele s Prokopem Velikým, zastavení jejich vítězného i ničivého postupu Německem — protáhli bez překážky Saskem, Durynskem a Franky až před Norimberk — musil se mimo jiné zavázat, že sjedná hu- sitským bohoslovcům to, čeho se marně domáhali tolik let a oč ještě mar- něji žádal nešťastný Mersault, svobodné a veřejné slyšení, aby tu směli vyložit a bránit čtyř pražských artikulů. Slyšení nebo hádání mělo býti provedeno na sklonku dubna v Norimberce o říšském sněmě, na který měla církevní knížata přivést své bohoslovce, aby čelila kacířským Čechům. Markrabí vykonal skutečně všecky nezbytné přípravy: vydal husitským hejtmanům glejty a požádal říšská knížata o vyslání theologů i papeže o svolení. Avšak Martin V. odmítl a neméně král Zikmund. A také veřejné mínění německé, třeba poděšené zkušenostmi těžké porážky, postavilo se ostře proti podniku smělosti tak neslýchané. Odporu tak mocnému nemohl vzdorovat ani nejmocnější kníže říše. Markrabí Fridrich se sice pokusil ještě na sjezdě norimberském získat veřejné mínění pamětním spisem, který dal napsat nejspíš upřímnému stoupenci nápravy v církvi, Dr. Jin- dřichu Tokovi, a jenž místo neprovedeného slyšení navrhuje aspoň sou- kromé porady theologů obojí strany někde na českoněmeckém pomezí, při čemž si od něho slibuje nemálo i pro obecnou reformu církve na příštím koncile, ohlášeném již od let do Basileje.5) Memorandum však zůstalo hlasem volajícího na poušti, a husitské poselstvo, které přibylo 21. května do Chebu za Fridrichem Hohenzolernským, aby s ním slyšení smluvilo, marně čekalo v Chebu pět dní na markrabího. Neosmělil se dojet do Chebu, jsa patrně zahanben nezdarem svých pokusů o to, aby dostál závazkům behemštajnské smlouvy. Nezbylo mu na konec, než doznat neúspěch a po- prosit za omluvu. Zklamaní husité se tedy obrátili na německou veřejnost několika projevy protestu i propagandy. Táboři učinili tak proslulým agi- tačním manifestem, který se brzy rozšířil po celé takřka Evropě a bouří, jakou vzbudil,“) zatlačil do pozadí společný program vzpoury, čtyři pražské artikuly; uvádí je sice také, ale činí jen nepatrný zlomek pro- gramu, o který se bije, takže v manifestě zcela zapadají. Snad tato okol- nost, snad i vášnivost a drastičnost formy, které užili Táboři, byla Praze podnětem, aby vyložila umírněnější své stanovisko podobným manifestem, postavila zase v popředí čtyři artikuly a zejména zdůraznila účinně ne- splnění smlouvy behemštajnské. Toť hlavní úkol dvojího manifestu, vy- šlého z Prahy někdy v květnu—červnu 1430. Prvý z nich,7) psaný jaksi jménem všech husitů, pocházející však 45) Ušlechtilý ten projev otiskuji v práci, uv. v p. 14, str. 85-8, kdež úvodem podávám doklady k tomu, co tu vyloženo nad čarou. Viz můj úvod k otisku smlouvy behemštajnské v Jihočes. sborníku hist. V., 1932. 46) O manifestě i jeho ohlase v cizině moje Husitství a cizina str. 222 a d., 256. (7) Příloha VI. Obsah stuttgartského rukopisu, odkudž pochází i manifest další v příl. VII, otiskl A. Podlaha v Editiones archivii et bibliothecae capi- tuli Prag. XXIII. (1931) 3-8. Druhý tento manifest otiskl sice již 1556 Flacius Illyricus v Husových Opera I. 82-4, avšak vydání jeho zcela zapadlo.

Strana 272
272 skoro nesporně z Prahy, obrací se na všecko křesťanstvo zvěstí, jak sám Pán shlédl na Čechy nevystihlou milostí, zjeviv jim za všeobecného nábo- ženského úpadku nezvratné čtyři pravdy, hlásané Kristem a apoštoly, ale opuštěné zkaženým kněžstvem. Posvátné ty pravdy husité přijali a zasa- zují se o ně, aby se ukázali hodnými té milosti, vší silou a jsou odhodláni činiti tak až do skonání. Římský velekněz však požehnané ty pravdy za- tratil a vyhlášením křížové války proti Čechám i Moravě způsobil, že na ně již několikrát udeřili okolní národové všemi hrůzami války. Snášeli to trpělivě. Musili se však obávat jako věrný lid rytířstva božího, lid Maka- bejský, aby zpozdilou touto trpností nezavinili zkázu zákona božího i svoji vlastní, a musili si být vědomi toho, že všecky zákony i všecka práva do- volují odrazit násilí násilím. I postavili se mužně nepřátelům a vyženou je i s jejich domácími spojenci ze země. Ukázaloť se vpravdě, že jejich pře je pří Pána všehomíra, v jehož rukou jsou všecky končiny země a jemuž je snadno poraziti množství nesčíslné hrstkou nepatrnou. Manifest připomíná pak »spanilou jízdu« a trpce si stěžuje na to, jak papež zmařil splnění slibů, které jim dal smlouvou behemštajnskou markrabí Fridrich. I svolává na vinníky kletby Písma a končí prohlášením, že husité nehledají jako kacíři skrýší, nýbrž že se domáhají veřejného slyšení, aby tu hájili svých pravd. A končí přáním, aby všichni národové zkoumali jejich při a přijali jejich pravdy, dokáží-li jejich správnost; pakli se jim to nepodaří, že se husité sami rádi podrobí lepšímu poučení, jsouce přesvědčeni, že, ať dopadne pro ně výsledek hádání o čtyři artikuly jakkoli, že to je nejlepší cesta k tomu, aby se pomocí boží vrátil mír a pravda. Jakousi přílohou tohoto manifestu je druhý projev, vydaný městskou radou pražskou spolu s duchovenstvem města. Obsahuje v podstatě jen novou formulaci čtyř artikulů, jež prvý manifest toliko připomínal, ale výslovně neuváděl. Není v něm žádné narážky, o kterou by se dalo opříti přesné datování, sotva však pochybíme, položíme-li jeho vznik v samé sou- sedství manifestu předešlého, v jakém jej nacházíme v rukopise. Do té doby ukazuje zajímavý doplněk artikulů v úvodním prohlášení věrnosti k sym- bolu apoštolskému a nicejskému, do té doby v blízkost táborského mani- festu z r. 1430, jenž na prvé místo vlastního programu postavil požadavek vyvlastnění církevních statků, ukazuje to, že v našem projevu tento artikul zaujal hned druhé místo, do té doby snad konečně ukazuje i výrazná shoda ve formulaci artikulu o svobodě kázání, jakou má manifest s for- mulací pražského sněmu, podanou v srpnu 1433 koncilu basilejskému.“8) Okolnost, že z r. 1430 nemáme formulace pražského programu čtyř artikulů, dodává projevu nemalé ceny: vidíme, s jakými podmínkami vstupovala Praha do mírového jednání, které mohlo býti již jen oddáleno, ne však zmařeno. 43) Artikul o svobodě slova božího se jí domáhá i pro levity (doklady v Artik. 74 p. 15). Čtyři artikuly uvádí táborský manifest v Monumenta concil. gener. saec. XV. I. str. 169. Sekularisační požadavek zdůrazňuje i manifest z 21. července 1431, o němž hned dále (tamtéž str. 148).

Strana 273
273 Aby církvi zachránil Německo, již již se smiřující s českými kacíři různou formou opětovně prodlužovaných příměří, napial nesmiřitelný Martin V. počátkem r. 1431 ještě jednou všecky síly k rozpoutání nové kří- žové výpravy a vyslal za tím účelem do říše kardinála Juliána Cesariniho, opatřeného prostředky zcela neobyčejnými. Znamenitý diplomat vykonal ten úkol, jak jen dovedl, a po půlroční horečné agitaci postavil za svěřené i nashromážděné peníze nebývalé vojsko. V polovici července položilo se na samých hranicích šumavských, za nimiž stály již sbory husitské za ve- dení Prokopa Velikého. Z jeho tábora vydán byl 21. července 1431 poslední manifest husitský pražského původu, třeba formálně jménem všech stavů království českého i markrabství moravského, hlásících se k odkazu Hu- sovu.*0) Je to manifest dějinného vpravdě významu. Náleží mu cena, že navázal jednání, které potom přece ukončilo tolikaletou válku a vrátilo naší zemi požehnání míru a pokoje. Co dobylo historického významu památnému tomu dokumentu, ne- byla novota jeho obsahu. Je poměrně krátký a jádro vedle čtyř artikulů ve znění snad nejstručnějším, jaké známe, činí výklad o husitském úsilí o mír za poslední dva roky a o nemožnosti, aby husité prostě odevzdali nevývratné pravdy čtyř artikulů rozhodnutí a soudu nastávajícího kon- cilu, a tak se mu zcela podrobili po zkušenostech, kterých nabyli s konci- lem kostnickým. Dalekosáhlý dosali propůjčil manifestu, který se marně pokusil ještě v posledním okamžiku odvrátit rozhodnou bitvu, teprve vý- sledek zápasu, jejž odmítnutí návrhu učinilo nevyhnutelným, slavný den 14. srpna, strašlivá porážka křížové výpravy u Domažlic. Nesmírné oběti krve i statků, které si vyžádala ostatně nedlouhá válka, nebyly nadarmo. Nikdo téměř z těch, kdož unikli pohromě útěkem, především duchovní její původce, kardinál Cesarini, nemohli se ubránit zdrcujícímu přesvědčení, že rozhodnutí, svěřené tak vyzývavě do rukou samého Boha, jest oprav- dový soud boží. Tak ovládlo ve straně katolické to vědomí, které doráží a odzbrojuje zápasníka a činí úspěch jeho odpůrce skutečným vítězstvím. Poražený vůdce učinil z toho nezbytné důsledky odpovědí na červencový manifest husitský, kterou jest Cesarinim koncipované pozvání husitů na koncil basilejský 15. října 1431. Jako všecky husitské manifesty, vrcholí i červencový manifest v žá- dosti za svobodné a veřejné slyšení o společném husitském programu čtyř pražských artikulů, aby nezvratných jeho pravd mohli husité hájit před očima celého koncilu, i když jeho autority vlastně manifest neuznává. Ve víře poloblouznivě jsou pisatelé manifestu přesvědčeni o tom, že pravda sama již dobude vítězství. V tom byla nemalá výhoda pro Cesariniho: mohl se vyhnouti hlavní otázce, zásadně sporné, a mohl nechat jen napo- 45) Je pohodlně přístupný v Palackého UB II. 228-32 nebo v uv. MC I. 147-8, kdež také pozvání husitů do Basileje, o němž hned dále, str. 135-7. O tom, jak vzniklo toto pozvání, viz moji práci »Manifesty Juliána Cesarinia husitům z r. 1431« ve sborníku k poctě J. B. Nováka 1932.

Strana 274
274 věděno zamítavé stanovisko koncilu i vlastní v otázce, kdo tedy rozhodne mezi husity a koncilem, stanovisko, kterému arci zadat ani nedovedl ani nesměl. Obeplul úskalí s velikou obratností diplomatickou, tím, že proti výkladu manifestu o svrchovanosti Písma nad koncilem rozvinul, a to s nemenší šetrností než rozhodností názor o svrchovanosti a neomylnosti koncilu, řízeného Duchem sv. Zato mohl spustiti stavidla výmluvnosti a roztomilosti, jsa s to, aby husitům povolil splnění hlavní jejich žádosti, totiž ve věci slyšení, a to s výslovným připomenutím, že se jim dostane, jak žádají, slyšení ne snad jen soukromého, nýbrž veřejného, přede všemi. To byl pro husity úspěch tak značný, že dovoloval zapomenouti na trpké zkušenosti s předešlým koncilem kostnickým aspoň v prvé chvíli radost- ného vzrušení nad tím, že dosahují slyšení tolik let marně žádaného, a tak tvrdě a zásadně odmítnutého v Kostnici. A že ho dosahují nikoli od papeže, jemuž by sotva byli směli věřit, nýbrž od autority vyšší než on a v celé církvi vskutku nejvyšší. Tak se mohlo konečně začít opravdové vážné vyjednávání o mír, které ovšem až po letech a po tragické peripetii Lipan dospělo k míru skuteč- nému. Začátek tohoto vyjednávání, zahájeného pozváním husitů do Basi- leje, ukončuje50) historii pražských manifestů doby husitské. Jejich poslání i úsilí došlo naplnění, souboj manifestů stanul u konce. 50) O tom, pokud se snad aspoň levé křídlo Prahy, sirotčí Nové město, sú- častnilo t. zv. druhého manifestu táborského v listopadu 1431, který se však již skřížil s pozváním husitů do Basileje, došlým do Čech ještě dříve, než byl tento manifest odeslán, a o možném podíle Petra Payna na jeho stylisaci moje Hu- sitství a cizina str. 230-1. Doplněk. Na str. 272 v odstavci 2. řád. 8. vlož za slovo »nicejskému«: zejména pak v slavnostním přiznání k sedmi svátostem a v okázalém zatracení táborského zamítání očistce, o kteréžto obě věci se Praha srazí prudce s Tábo- rem v dubnové disputaci 1431. Na str. 259 v pozn. 19. dodej: Latinský překlad našeho manifestu podává z části lipský profesor J. Hofman v polemice, o níž mluvím na str. 268 a ze které tento zlomek otiskl R. Holinka v »Bratislavě« V, 1931.

Strana 275
2l5 Přílohy. I. Vyhlášení čtyř pražských artikulů. Z rukopisu lat. 4 354 Pruské státní knihovny l. 141—7 s názvem: »Arti- culi sectariorum Huss, missi per ipsos marchioni Missenensi in exercitum ante Pragam.« Praha asi 1. července 1420. Wissenlichen sein allen gelaubigen, die disen brief sehen, hörent oder lesent, wie daz für uns kumen ist, daz manche künig, fürsten und herren, ritter und knechte, burger und gepaür niht wissen die sache dez kriges [f. 142] in den kunigreich zu Behem der gelaubigen in den vor- genn. lande mit dem kunig Sigmunnd von Ungern und seinen nachvolgern, dii aus volfurunge der pfaffen den heiligen cristenlichen gelauben kezer- reii und nach irr macht vortiligen. Sunder wir hörrn, daz im falsche und lugenhaftige sache des vorgenn. krigs geschriben und gesagt werden, mit den lande und leutte, ritter und knechte, felschlich und jamrlich wetrogen werdent umb leibe und umb sele, darumb, daz dii seligen undergetruckten werden. Umb die warhaftig sachie des vorgenn. krigs geoffenbart werde. sullen wissen all frum kristen, daz alle gelaubigen des vorgenn. landes widerseczen sich und mit der hilf gotz willen haben sich wider zu seczen bis in den tod dem vorgenn. künig Sigmund durch der stuk willen, die hernach geschriben stent; wenn sie haben gepeten und wegert, daz der vorgenn. kunig freyung gebe den selben stüken in dem lande zu Beheym, und so wällen sie in gern aufnemen alz einen [f. 142b] kunig und heren des selben landes. Und alz wir haben gehort, das er das wolde getan haben, hetten in nit etzlich bischoffe und girig1) pfaffen vorleiten etc. Darus das erste stuck ist, das das wort gotz alz weit, als dij ist das konigreiche zu Behem, frey und an hindernuss von den pristren Jhesu Christi gepredigt und vorkundegt werde nach den wort Christi, der spricht also, do we schreibt sand Marcus und sand Matheus an den lesten capitulo: »Get in die in gancz werlt, predigt daz ewangelium einer ytzli- chen creature.« Und auch sanctus Paulus 1a Cor. IIII°: »Redint in den zungen nyemant sol vorbitten«, sunder ein iczleicher sol bitten, alz er schreibt Thess. II°, daz die red gotz leufe und vorclert wurde allen enden. Das ander stuck ist, das der leichnam unsers herrn Jhesu Christi in der gestalt des brotes und seines heiligen blutes in der gestalt des weins allen gelaubigen kristen, die das begern und nicht haben hindernisse der tötlichen sunden [f. 143], frey und an hindernusse gegeben sullen werden nach dem gepot und der saczung unseres hailandes Jhesu Christi, der do hat gesprochen: »Nement und esset, daz ist mein leichnam, und trincket aus dem alle, daz ist mein blüt der newen Ee, daz fir vil vergossen wirt« Math XXVI, Mar XIIII, Luc XXII. Und in dem, daz der herr spricht: »daz thuet«, wirt ain gebot gegeben den zwelfpotten. Und da spricht die auslegung: »Nempt und gebet den andern in meiner gedechnusse.«.Zu der nemung des heiligen leichnam in der gestalt des brot und zu trinken sein heiliges bluet in der gestalt des weins, vorpeüt unser hailant Jhesus Christus bij der ewigen verdampnüss allen cristen, indem daz er spricht, alz uns beschreibt sanctus Johannes an dem VI. capitolo: »Es sein dann, das ir esset mein fleisch, des menschen suns, und trinket sein blut, so werdt ir niht haben daz leben. Mensch, der do isszt mein fleischz und

Strana 276
276 trinket mein blüt, der hat das ewig leben, wann mein leichnam ist werlich ein speisze und mein bluet ist werlich ein trank; der das isset mein [f. 143b] fleisch und trinket mein bluot, der weleibet in mir und ich in ym.« Und gleicherweise spricht sand Paul Cor. XI: »Bewer sich sich selber der menschz und also esse von disen brot und trinke aus dem kelche.« Also haben enphangen dise sacrament di ersten kristen und das beweren die alten heiligen mit manichen rechten der heiligen kristenheit, dii alzu Iang weren zu schreiben in deutschen zunge, sunder der dii lerer und pücher an den lateinischen leüten also: Canon de consecracione di. IL »Comperimus« et concilium Carthaginense, et ponitur in canone XXVI. qu. VI. »Is qui«. Et canon beati Gregorii in omelia paschali, et ponitur de consecr. di II. »Quis scit«. Et canon Augustini eiusdem dist. »Disiungitur«. Et canon eiusdem »Quia passus est«. Et canon beati Jero- nimi in super Sophoniam prophetam, et ponitur I. qu. 1. »Sacerdotes«. Et idem dicit beatus Dyonisius de ecclesiastica ierarchia cap. de eukaristia. Et Cypria- nus martir epistula sua XXXVII. de lapsis. Et beatus Ambrosius libro de sacramentis, et ponitur de consecr. di II. »Huius sacramenti«. Et Origines omelia XVI. super Numer. Augustinus lib. I. de symbolo et idem in sermone quadragesimali. Et Ambrosius in cantico suo »Exultet iam angelica turba ce- lorum«. Et libro [f. 144] tripartite historie. Et Beda in omelia super Johanne. Et Leo papa in sermone quadragesimali, qui sic incipitur: »Predicaturus vobis«. Et Fulgencius de minimis officiis in libro, cuius prologus sic incipit: »Ea, que per anni circulum«. Et Remigius super L. Cor. X.: »Calix, cui benedicimus«. Et Thomas super quatuor XLVIII. et idem parte III. qu. LXXXII. et qu. LXXVIII. art. II. et idem in summa sua XXXIX. Et Paschasius in libro de sacramentis cap. X. et c. XVL et c. XX. Et Lira super L. principio IX. »Venite et comedite panem meum«. Item I. Cor. XI. Et Wilhelmus de Moute Lauduno in suo sacramentali. Et Albertus Magnus in suo tractatu de officio misse; quorum scripta et testimonia lectori relinquimus propter brevitatem etc. Das drite stuke ist, das dii weltlich herrschaft obir dii zeitlich schatze und guter, dii die pristerschaft besiczet wider daz gebot Christi und zu einer hindernüsse der pristerleichen wirdikeit und zu schaden der welt- lichen herschaft, von der genomen werdenten entfrindt und daz die pristerschaft widergebrocht wurd zu der ordnunge und zu dem leben zu zelffpoten und daz in unser her Jhesus Christus [f. 144b] geboten hat und gesprochen hat, als uns schreibe sanctus Matheus X cap. »Nicht schult ir wösiczen golt, noch silber, noch gelt in ewern butelii.« Und auch spricht Christus Math. XX,25: »Die firsten der heiden herschen mer und grossen gevalt haben obin ynen; seii nicht wirt es sein also under euch.« Und Luc. XXII, 25 schr(eibt): »Die konige der valkir herrsclien der ewer und die do gevalt haben, woltet ir geheissen werden; ir aber niht also, sunder der der groste untter ew ist, der werd also der cleinst, und der vorgeher also der diiner.« Etzlicher weiss schr(eibt) sanctus Marcus in dem X. und sanctus Petrus I Pe V schr(eibt), wie daz sii nicht sullen herschen in den pristrn. Und sant Paulus schreibt I Thy VI: »Wann wir haben di na- runge und do mit wir uns mügen bedecken, so sullen wir uns benügen Iassen.« Und schreibt I Th IIII: »Seit meine nachvolger, brüder, als und ich Christi.« Und Phil III: »Seit mein nachvolger, prüder, und merkt die, die also wandern, als ir habt unser gestalt.« Aber die gestalt und die weise der zwelfpoten ist die, alz do spricht sant Peter [f. 145]: »Holt noch silber ist mir nicht.« Und so hot gesprochen der herre zu den pristrn Aaron Numer XVIII, »In ewerm lande nichts nicht werdt ir besiczen noch teil Iaben unter yn. Ich bin dein teil und dein erbe in dem mittel der kinder Israel.«. Item Levit XXV, Num XXVI, Deut X und XII und XIIII und XVIII, Josue XIII, I Paralip VI, Josue XIIII und XVIII und XXI. Und got der herre spricht also, do beschr(eibt) Ezechiel XLIIII: »Nicht

Strana 277
277 wirt yn ein erbe, wan ich byn ir erbe, und die besiczunge wirt ir nicht geben in dem lande Israel, wan ich byn ir besiczunge.« Gleicher weise schreibt sant Pauls I Thym ultimo: »Du mensch gots, flewch die ding," daz ist reiche ze werden. Dor auf spricht uns die auzlegunge: »Ez ist nichts nicht so herbe, nichts nicht so suodleich und schedeleich, alz daz ein gaistlich man, zu mal ein solicher der do helt die stat der wirdekeit, sich fleisset nach dem reichtum diser werlt, wan diser im, nicht allein ym, sunder andrn allen schedenlich ist, den er gibt ein ander beyspel, wan ein gebot ist von sant Pauls, der do spricht [f. 145’]: »die ding flowsch.« Gleicher weis spricht sant Jeronimus und Augustinus und Am- brosius, und wirt bewert in den gaistlichen rechten XXII c. »Clerici« et c. sequentibus, et extra. lib. III de honestate clericorum »Fraternita- tem«. Und sant Bernardus zu dem babst Eugenio und ander vil ge- zewgnisse der heiligen schrift. Das virde stucke, das alle totliche sunde, sunderlichen die offen frawen, sunden und alle unordenlichkeit wider daz gesecz gots in eynem iglichen wesen zustoret und vertriben werden ordenlich und mit vernuft von den amptleuten, die dar zuo verbunden sein aus dem gesecz Jhesu Christi, wan nach der schrift sant Pauls Ro I. [Die] soliche ding wirken oder tuon, die seint wirdig des tods und nicht allein, die sie tuon, sunder die do auch den tüern, die sünde verhengen. Also do sein gemeinlich in dem volke offenbar unkeusch mit freyen frawen, quesserige, bülerei hoffem, trunkenheit, diibereye, morderey, meyneyde, wücherey, kryge, zweytracht und ander sunde den gleich hantwerker, die nicht nucze sein der cristenheit, die sein erdacht ums girlichen2) gewyns willen. Und in der pristerschaft symoneys keczerey. Und das haisset symoneys kercze- rey, wann man nimpt gelt von der tauff, von der firmung, von der beiht, von der heiligen ölung, von der begrabung, von vigilie, von XXX sel- messen und von den dreisigsten, von jarenzeiten und sust von andern messen. Auch seint gezalt zu de vorgenanntten keczereyn, die verkauffen die begrabung. Auch in dem selben urtail sein die bischoff, die do weyhen prister umb geet und kirchen, altar, capellen, kelche, messgewant, alter tuoch, corporal und zuvor als die do den falschen ablass verkaufft haben, die do vre vil ladung getan haben, und die lewte frewelich gebannet haben umb gericht und erdacht opfer und die da sust ander betrügnis der einveltigen menschen gerawben han. Dorumb alle die vorgenannt sunde ist ein iglicher getrewer knecht Jhesu Christi schuldig zu hassen und zu verbelgen in sich und in seinen nehsten, also doch daz ein iglicher behalt die ordenunge seins ampts und seins wesen. Dorumb wer ez ob uns nü ymands schemlicher ding und grawsamer [f. 146b] sünd zuschreibn wolt aber unser vorgeschr. gute und heilige meynunge, der sol gehort werden von allen frumen kristen, die unser meynunge haben gelesen oder gehört lesen, alz ein falscher böser gezeueg, wan unser meynunge nichts anders ist, wann daz wir mochten behagen unsrm herren Jhesu Christo von allen unsern krefften und seine gebot mit ganczen fleisse verkundigen und erfullen. Dorumb müsse wir von des ampts wegen, daz uns verlegen ist, sten mit gewaltiger hant kegen eynem iglichen, der uns durch der sachen willen anvichtet und uns umb vil wen- den und abziihen von unserm guten willen, den wir haben in der be- schüczunge und beschirmunge der ewangelischen und gotlichen warheit, dor zu ein iglicher verbunden ist, als wider einen frevelichen betrigers) und tyranen und alz wider einen grawsamen entricht ist. Und were es ob ymant von unser gemeyne etzliche unczimlich, snode oder böse ding tete, so bezewgen wir, daz daz gancz und gar geschiht wider unseren willen,

Strana 278
278 wan unser wille nicht [f. 147] anders ist mer, wenn daz wir gancz und gar alle unzymlichkait und snödikeit mochten vertreiben. Were ez aber, daz ymants denckt, daz wir im teten gewalt, daz were an dem leichnam oder an dem güte, do entschuldigt uns die grosse not, der wir nicht ent- gehen mügen also daz wir von grosser not wegen kirchen, klöster, hewser oder vesten musten brechen und brennen, do uns oder den unsrn schade mochte geschehen. Daz sol uns nymand") fur ubel haben, wan das als wol unser veinde tun und haben getan als wir; wan das sullen wissen alle früme kristen, das wir mit willen mit nichte nicht wolden brechen oder zuostören kirchen, alter oder klöster, do gots dinst ynne geschehe, ez wer den daz uns grosse not dor zuo dringe. Und an solichen nöten wissen wir wol, das das ein iglicher mensche und land und stat tete und tun minste etc. Poznámky: 1. Ruk. má: gering. — 2. Původně: geverlichen. — 3. Ruk. má: butrich. — 4. Konečné d je vymazáno. II. Pražský manifest do Benátek. Z rukopisu Národního musea v Pešti, cod. medii aevi 260 l. 16b— 18. Praha dne 10. července 1420. Omnimode promptitudinis apta servimina et veritatem narrantibus credere, innocentibus compati et iuste de iustis sentire et iudicare. Magni- fice princeps et domine legalesque ac spectabiles fautores carissimi. Cum inter singulas humanorum actuum curas, quibus mortalium ge- nus premitur et ruinatur, una potissima, que omnes simul complectitur titulos graciarum, sit cura patrie, quam quia nobilissimi quique semper amaverunt gloriosoque certamine dulcissimam vitam, res atque corpora pro carissima salute patrie opposuerunt, felices, ymmo post mortem illu- strem sempiterui nominis apud posteros extendunt memoriam, et ex adverso, qui patriam neglexerunt, infames, extorres et degeneres ipso no- mine cum vita caruerunt. Et quia nos plurimis signis evidentibusque signorum et factorum argumentis, rerum indiciis et infallibilibus cogno- vimus argumentis, quod pretense serenitatis princeps Sigismundus, rex Hungarie, corone et clristianissimi regni Bohemie, fama et gloria magni- ficisque operibus et patrum meritis, quorum semper gloriosa est memoria, felicissimi et ab experto probatissimi, licet absque ullo demerito, sed tan- tumdem ac una occasione, quia divinissime ewkaristie sacramento sub utraque specie, scil. panis et vini, propter Christi et apostolorum institu- cionem fervore devocionis communicamus, sit potissimus hostis, crudelis emulus linguagiique bohemici intollerabilis persecutor, quod ocularibus patet indiciis ex eius factis et gestis infrascriptis. Primo, quia in Constanciensi concilio, cuius ipse rex auctor, pa- tronus et rector erat, nos propter predictam sanctam evangelicam et a Christo institutam communionem, quatuor evangelistarum et in epistolis Pauli luculenter exaratam et plurimis ecclesie decretis ac sanctorum doc- torum testimoniis, quorum in ecclesia est saluberrima auctoritas, com- probatam et ab ecclesia primitiva amplius quam per annos mille salu- briter practizatam et hodie per plurimorum christianorum regna tentam et observatam, ut est Grecorum, Indorum et aliorum regnorum orienta- lium ceterorumque regnorum plurimorum, que propter hoc dampnare extreme demencie foret, tamquam hereticos iniuste dampnare et ut hostes

Strana 279
279 christianorum potissimos persequi iussit et permisit et hodie native post- posito amore patrie ad native sue regionis iniurias et perpetuas offensas ittidem iubet, stimulat ac procurat contra fideles regni nostri nullo pe- nitus iuris divini aut humani ordine servato nec convictos necdum audi- tos, sed ad solam et detestabilem hominum delacionem, qua racione Chri- stum dampnare poterat, ex circumlocucionibus hominum malignorum, non illam Christi crucem, nescientem innocentes opprimere et se dili- gentes perimere, sed illam impiam crucem Antichristi velud iudex, a quo proscripta est iusticia et gubernancium omnis clemencia, nichil nobis consciis fecit suo legato cruentis manibus erigere et pollutis perfidia la- biis promulgare et sic ipsam fidem Christi tamquam perfidiam condemp- nare et in Domini veritatem pugnaturas gentes inflammare. Hec fecit auspicatus, quod exemplo crudelitatis imperium Romanum posset attin- gere, eciam si regnum Boemie debuerit in flammas et favillas commu- tare, cum tamen virtute sola imperatoria eriguntur solia et humanitatis clemencia iudicioque equitatis amplius quam sanguine sublimantur. Ceterum, quia comprobate sanctitatis felicisque memorie virum, ma- gistrum Johannem Huss, qui vita et moribus precellenter vixit [f. 17] inter multos sine pari, sub suo salvo aut pocius calvo conductu, similiter Jeronimum, quatuor universitatum magistrum et philosophum utique ad- mirandum, eadem crudelitatis nece iussit condempuari et exuri. Et novis- sime in Wratislawia famosum virum Johannem Krasa, integrum fide et virtute constantissimum, inclite urbis Pragensis civem, in notam et maculam regni nostri perpetuam nonuisi occasione communionis pre- dicte iussit inhumaniter equis trahi et absiliente carne ad nuda ossa corpore laniari et tandem constantem virum dampnari et comburi. Demum marchionatum Brandenburgensem, corone regni nostri asscriptum a dive memorie Karolo imperatore, domino nostro semper augusto, clarissimorumque patrum nostrorum mortis sudore et sanguine conquisitum, nullo iure desuper habito a corona alienavit. Similiter ex eadem iniuria Antiquam Marchiam Brutenis obligavit et in occupacio- nem episcopatus Olmucensis, cuius collacio ad regnum Boemie pertinere dinoscitur, amoto abinde ad serenissimi principis domini Wenceslai, Romanorum et Bohemie regis dive memorie, presentacionem ac capituli canonicam eleccionem instituto et confirmato, hominem pervicacissimum et regni nostri proditorem, litteras papales desuper surrepticie obtentas approbando admisit. Et in hiis omnibus non parum legibus et libertatibus regni, que primus conservare debuit et usque ad sanguinem defendere et tueri, dampnabiliter derogavit. Tandem in grande preiudicium regni cum duce Bavarie Hanussio, improba prole pravi patris, necnon cum marchionibus Misnensibus, regni nostri antiquis et ardentissimis perse- cutoribus et vastatoribus, iunxit amicicias, federa fecit et pacta ligasque construxit amiciciasque cum aliis inimicis regni copulavit. Et cum pro- motoribus regni, comitibus, baronibus iras, odia, iniurias, violencias, tyrannides et alia mala, que preterire suadet humanitas, patenter perpe- travit ita, ut per hec omnia gestorum et signorum indicia se regni et regnicolarum ostenderet patentem inimicum et inimicorum potissimorum fautorem et amicum. Chutnenses Theotunicos, homines omnibus moribus insolentissimos, quorum adhuc impie manus madent cruore virginum, in- fancium mulierumque gravidarum et virorum, citra ducentos, in Malyn, oppido regni nostri, [suffocatorum], ex nudo linguagii odio [induxit, ut] tempore parvo multa centena hominum magistrorum, studencium, sacer- dotum et humilium inermiumque villanorum sola occasione communionis supradicte Iusticiario obmisso ordine fossis inicerent et truncarent in

Strana 280
280 tantum, ut eciam inhumanissimo nefandissimoque pacto, prout fama nunc- ciat, se pro layco unam, pro sacerdote quinque sexagenas, qui eis Boe- mum afferret, daturos astringerent, ut sic commercio Jude et stimulo dicti regis totum linguagium perimerent et vastarent. O malum, o plus quam malum! Quis te videt et non indignatur? Quis notat et non contristatur? Quis aspicit et non lacrimatur aut quis tam inexorabilis cordis, cernens tantum flagicium, indigenarum exicium regnicolarumque supplicium, predas, flammas iniuriasque pauperum ca- lumpnias, et non resolvitur subito in fluvios lacrimarum, tediorum et do- lorum? Heccine est bene regentis iusticia, heccine principis clemencia et primicie novi imperantis? Qui necdum existens rex Boemie electus aut coronatus, sed dumtaxat per quosdam postulatus, nec iudex legittimus, per iura regni assumptus et acceptus, se omnes fideles regnicolas, vene- rabilem communionem eukaristie sub utraque specie amplexantes et sibi de contrario errore non consencientes, permisit, ymmo gravi sacramento se astrinxit igne et gladio perimere, eciam, ut coram aliquibus ex nostris proprio ore fassus est, si deberet totum regnum Boemie penitus destruere et in flammas convertere et alienigenas in loca predictorum superindu- cere et omnia regna, que conquisivit, una cum corpore et anima perdere nec hoc se velle aut posse ullatenus aliter immutare aut [f. 17b] retrac- tare. Contra quas crudeles insolencias nobis ipsum pie alloquentibus et omni subiecta humilitate deprecantibus, ut saltim aliis obmissis ante iusticiam ministraret ac prestaret regnicolis audienciam expeditam, sed ipse, cum sic a nobis humiliter et modeste peteretur, factus adamante durior et Domiciano ac Dyonisio inexorabilior, ad iustas preces totus obsurdescens, mox velud iudex, a quo ius et phas exulant, omni modestia abiecta, veluti si acculeis stringeretur, cepit ad furiosi similitudinem membra agitare, ut plane non videretur pro iusticia agere, sed verius tyranno insanire. Et ita actum est, ut nil tam grave et onerosum apud eum foret quam iustas preces nostras pro salute patrie, quas Judeis et ethnicis negare iustus iudex non debuit, quantulumcunque parum coram se resonare et nil tam audax et facile, quam supradicte communionis do- minice immortalem veritatem, que Deum habet auctorem et defensorem, extinguere et annulare et sic christianissimum et aureum Boemie regnum, quod eum sua natura semper extat laudabile, moribus et actibus honora- bile, viciari non potest, quantum in se est, labe putrefaccionis perpetua gratis maculare et sic tot et tanta in ipsum regnum mala peragere, qualia nullus regum egit aut agere potuit ab exordio nascentis Boemie usque modo. Ideo, tot et tantis ipsius regis nedum lacessiti, sed lacerati iniuriis, primiciis tyrannidum premoniti tantique ab alienorum hominum pluri- morum periculosissimis monimentis teste nobis Altissimo, quem timemus, non ambicione alicuius glorie nec vanitate iactancie nec cupiditate do- minandi nec temeritate supercilium in reges erigendi aut animo cuipiam nocendi vel iniuriandi, sed solo legis dominice gravique et irremediabili dolore dulcissimoque amore nostre innocentis patrie a ferali iugo amare servitutis liberandi commoti et provocati, ipsum in regem et dominum nostrum, quamvis voluimus pocius habuisse semiheredem et in hoc tota- liter fuimus proposito, tamen iam nolumus et reniteri cogimur, ymmo tot causis obstantibus nec tenemur nec debemus. Et quomodo, quesumus, cui repugnat omnis iusticia, ordo patrie reclamat et iura penitus reni- tuntur, debeamus, nisi huius modi crudelitatis sevicia in mansuetudinis clemenciam fuerit commutata, in patronum nostrum suscipere et ei, qui nec lege Dei nec humanitati et iusticie obedit, obedire, qui in regno sevit

Strana 281
281 velud ramus in ligna et in ruinam dominice fideique christiane totus molitur, in regem eligere et sublimare? Absit hoc ab hiis, qui racione vivunt et fidei sacramento Altissimo Deo et saluti patrie sunt amplius obligati. Hec ideo vobis intimamus, et utique dignum erat intimari, ne fama volubilis et gesti negocii perambula, que multorum variata relatibus, dum varias invenit voluntates, interdum enormiter a veritate descendit, auditum vestrum forsan offenderit, amicorum corda turbaret et contra nos ut noxios in odia vel bella multos animos suscitaret et ut nuda ge- storum veritas vobis recte iudicandi et de innocentibus benigne senciendi materiam nuncciaret, cupientes vos sincere noscere nec aliud a vobis narrantibus credere, quia in corde nostro nil aliud umquam fuerat, quam sacratissimam religionem christianam legemque dei saluberrimam, que est tota et perfecta mundi felicitas, finis et status omnium desiderabilium, in hac vita poscendorum, constanter diligere nec a dileccione eius ulla declinacione deflecti, sed per vitam et mortem illam possetenus promo- vere et tenere. Et hac racione venerabilem communionem divinissime eukaristie sub utraque specie, mella omnium desiderabilium [f. 18] graciarum, de se derivancium, iussu dominice legis astricti, quo possumus, fervore et amore amplexari. Similiter, quatenus verbum dominice predicacionis, quod secundum Apostolum non debet esse alligatum, libero processu necessitate et ra- cione cogente per fideles ministros undique adnunccietur et publicetur. Eciam quod sacerdotes Domini emisso quolibet fastu seculi, sed apo- stolica forma sancti Gregorii iuxta prefinita sibi ore dominico mandata, prout in cedula presentibus interclusa talia clarius declarantur, vivant in continencia vite et modestia rerum secundum evangelicam et aposto- licam sibi tradicionem. Postremo instamus, ut purissimum regnum Boemie in pristina fama antiquaque et nativa sue honestatis gloria obclusis omnium sinistre de- ferencium et detrahencium faucibus serenatum conservetur, ita tamen, ut in hiis omnibus nil aliud intendamus, quam in nobis legem dei promo- vere et per hoc placere amantissimo Domino nostro, contemptori vite et mundi Jhesu Christo. Petentes vestre favorabilitatis clemenciam ac omnes et singulos do- minos, eiusdem christiane religionis cultores christianissimique regni Boemici amatores et fautores, et per viscera eiusdem domini Jhesu Christi instanter deprecantes, quatenus ipsa lex domini Jhesu Christi unacum argumentis innocencie nostre supradictis apud vos et ceteros velud iustos iudices piosque et favorabiles auditores sint integre commendata et contra emulos malivolos, quibus mos est in optima queque sevire et purissima depurare et in hoc bonos se estimare, cum aliis detrahant, fortiter defen- sata et constanter excusata. Cum autem ad presens dicti regis crudelitas in tantum seviendo exar- serit, ut de singulis regionibus adversus nos insultando gentes congre- gatas inflammaret, duces Austrie presertim in huiusmodi regni destruc- cionem adducens, Pragensem circumvallavit capitalem civitatem inten- cione expugnandi eandem et Christi fideles utriusque sexus unacum in- nocentibus infantulis perimendi, cuius austeritatem, confisi de auxilio Omnipotentis, minime formidamus, ideo, princeps magnifice, unacum in- clite urbis vestre ingenuis dominis, fautoribus nostris graciosis, vestram commendatam dominacionem presentibus humiliter exoramus, quatenus contra superbissimum regem predictum, Altissimum Deum in lege sua

Strana 282
282 oppugnare nitentem et in hoc nomine et vita indignum hominemque mo- ribus pervicassimum et promissis dolosissimum, qui noviter erga nos nulla gladio, plura fraude obtinuit, dolis, falsariis literarum promissionumque figmentis, quibus iam plures seduxit barones et urbes regni nostri, ve- strique preclari nominis fulgentissimeque glorie emulum precipuum et per mille antiquas vestras iniurias, quas vix in eterna ignis iehenna re- pendet, vestre virtutis victoriosum brachium in nostrum presidium velitis suscitare et auxilium ferendo exercitus vestros in Austriam ac ceteras terras ducum Austrie destinare ipsosque nephandos duces, ne contra vos cum eo veluti modo contra nos durius insolescant, vestre maturissime prudencie ingeniis et providenciis invadere et domare, ne suppressis no- bis, quod absit, et devictis ammodo vobis indubitanter velint superbius et forcius insultare, et confortati in aliorum deieccione, durius nedum contra vos, sed colla erigere in orbem universum. Quodsi vestre magnifi- cencie dominacio hec ipsa vota nostra in nostrum modo pariterque ve- strum bonum feliciter exaudire dignabitur, extunc ad vota vestra per totidem aut plura armatorum milia parati erimus et obligati obsequique pariter et servire. Responsoque vestro benigno uunccium per presentem cupimus literatorie consolari. Datum Prage X. die mensis Julii anno Domini M'CCCC XXs. III. Vyhlášení čtyř pražských artikulů městem Prahou s podrobným jejich odůvodněním. V Praze, asi 20. července 1420. Isti sunt sacre scripture quatuor articuli, quos felix et inclita Pra- gensis civitas plena fide suscepit et in totum christianismum divulgavit et pro eis admiranda bella gessit et gerit. Que cum Domino perfecto corde credidit, super reges et circa XL duces et provincias gentesque armorum electissimas fiducialiter triumphavit et Domino solo miraculose pugnante et defendente gloriam eorum in infamiam, superbias in humilitatem, vi- tam in mortem reduxit plurimorum ipsamque integram Bohemiam, im- pios adiuvantem, victoriosa fide superavit et regnum a scabie Theutu- nica commendabiliter expurgavit Domino solo prosperante, providente et universa negocia feliciter dirigente. Versus: Quem sibi victorem cuncti narrando futurum uniant eternum leti fortesque Bohemi. Primus articulus. Quod verbum Dei per regnum Bohemie li- bere et sine impedimento ordinate a sacerdotibus Domini predicetur et nuncietur et a toto laycorum auditorio diligenter exequatur et inpleatur iuxta sentenciam Salvatoris Mathei ult. [29, 19]: »Euntes ergo docete omnes gentes, babtizantes eos in nomine Patris et Filii et Spiritus sancti, docentes eos salvare omnia, quecunque mandavi vobis.« Nam secundum Apostolum II Thimo II, 9 verbum Domini non est alligatum. Sed secun- dum eundem II ad Tessalo III, 1 orandum est, ut sermo dei currat et clarificetur ubique. Et I Cor XIIII, 39 Apostolus dicit: »Loqui linguis in ecclesia dei nemo prohibere debet.« Et I ad Tessalo V, 19: »Spiritum nolite extinguere.« Glossa ibidem: »Si Spiritus sanctus aliquid ad hominem revelat, nolite prohibere loqui, quod sentit, quia Dominus, qui [p. 362] os asine apperuit, revelat sepe minori, quod melius est.« Ad idem Num. XI, 25-9 scribitur: »Cum Heldab et Meldab, super quos requievit spiritus. prophetarent in castris, puer venit et nuncciavit Moysi, dicens: Heldab et

Strana 283
283 Mendab prophetant in castris. Statim Jolue, filius Num, minister Do- mini et electus a pluribus, dixit: Domine mi Moyses, prohibe illos. At ille: Quid, inquit, emularis pro me? Quis tribuat, ut omnis populus pro- phetet et det eis spiritum suum deus.« Item in Allegoria historiarum super isto textu: »Homo quidam peregre proficiscens«: »Non sufficit fi- deli christiano dicere: sufficit michi soli providere, de me rediturus sum racionem, nolo, salutem alterius querens, periclitari. Non sum eruditus in scripturis nec expeditus in verbis. Modicum scio inquam pro tantillo, si non predicetur. Deus quemquam accusabit aut condempnabit. Quot etenim hominibus quisque, quautum ad se pertinet, prodesse potest verbo, de tot deo dampnum facit ex silencio et de tot non iniuste est rediturus racionem in iudicio. Qui igitur multa novit, multa dicat, qui pauca novit, pauca dicat, et quantum quisque novit, tantum dicat. Qui scit vel unum evangelium vel virtutis exemplum, quidquid scit per cognicionem, aliis tribuat per predicacionem; non consideret sexum, etatem, personam, tem- pus, locum, sed predicet omnibus ubique, masculis et feminis, senibus iuve- nibus, pauperibus, divitibus, in prosperitate, in adversitate, die, nocte, mane, meridie, vespere, in ecclesia, in platea, in via, in agro, in terra, in mari, in omnibus semper ubique bonum, quod novit, dicat, si assit, qui audire possit. Pium igitur et meritorium est christianos servos libertati restituere, quos Christus redemit suo sanguine.« XII. q. II. 4.1) Secundus articulus: quod sacramentum divissime eukaristie sub utraque specie, scil. panis et vini, omnibus Christi fidelibus, nullo peccato mortali indispositis, libere ministretur iuxta sentenciam et in- stitucionem Salvatoris, qui dixit: »Accipite et comedite, hoc est corpus meum. Et bibite ex hoc omnes, hic est enim sanguis meus novi testamenti, qui pro multis effundetur in remissionem peccatorum.« Mathei XXVI, Marci XIII, Luce XXII..2) Tercius articulus: quod dominium seculare super diviciis et bonis temporalibus, quod contra preceptum Christi clerus acceptavit in preiudicium sui officii et dampnum brachii secularis, ab ipso aufferatur et tollatur, et ipse clerus ad regulam evangelicam et vitam apostolicam, qua Christus vixit cum suis apostolis, reducatur iuxta sentenciam Salva- toris Mathei X, 9 dicentis: »Et convocatis XII discipulis suis misit eos, precipiens et dicens: Nolite possidere aurum neque argentum neque tule- ritis pecuniam in zonis vestris.« Et Mathei XX, 25: »Principes gencium dominantur eorum, et qui maiores sunt, potestatem exercent in eos. Vos autem nou sic. Sed si quis maior est in vobis, fiat sicut minor, et qui precessor est, sit sicut ministrator.« Et idem habetur Marci X. Et ad idem I Petri V, 3: »Non dominantes in clero, sed forma facti gregis ex animo.« Similiter I Thimoth VI, 8: »Habentes alimenta et quibus tega- mur, hiis contenti simus. Nam qui divites volunt fieri, incidunt in tenta- cionem et laqueum dyaboli et desideria multa.« Et I Cor. XI, 1 dicitur: »Imitatores mei estote, fratres, sicut et ego Christi.« Ad idem Philipp III, 17: »Imitatores mei estote, fratres, et observate eos, qui ita ambulant, sieut habetis formam nostram.« Forma autem apostolorum hec est: »aurum et argentum non est michi«, ut dicitur Actuum III, 6. Ad idem Num. XVIII, 20: »Dixit Dominus ad Aaron: In terra eorum nichil possi debitis nec habebitis inter eos partem. Ego pars et hereditas vestra in medio filiorum Israel. Filiis autem Levi dedi omnes decimas Israhelis in possessionem pro ministerio.« Et sequitur: »Solis filiis Levi, michi in thabernaculo servientibus et portantibus peccata populi, legitimum et sempiternum erit in generacionibus vestris. Nichil aliud [p. 369] possi- debunt, decimarum oblacione contenti, quas in usus eorum et necessaria

Strana 284
284 separavi.« Et Deuteronomii XVIII, 1: »Non habebunt sacerdotes et levite et omnes, qui de eadem tribu sunt, partem et hereditatem cum reliquo Israel, quia sacrificia Domini et oblaciones comedunt et nichil aliud acci- pient de possessione fratrum suorum. Dominus enim ipse est hereditas eorum, sicut locutus est illis.« Ad idem Josue XVIII, 33: »Tribui autem Levi non dedit possessionem, quoniam Dominus Deus Israel ipse est posse- ssio eius," ut locutus est illi Ezechielis XLIII, 28—30: »Non erit autem eis hereditas, ego hereditas eorum, et possessionem non dabitis eis in Israel. Ego enim possesio eorum. Victimam pro peccato et pro delicto ipsi come- dunt et omne votum in Israel ipsorum erit. Et primitiva omnium pe- cudum et primogenitorum et libamenta omnia ex omnibus, que offeruntur, sacerdotum erunt.« Ad idem I Thimothei ultimo 11 dicitur: »Tu autem, homo Dei, hec fuge«, scil. divitem fieri et questuosum. Ubi glosa ordinaria dicit: »Nichil tam asperum tamque perniciosum, quam si vir ecclesiasti- cus, maxime, qui sublimem locum tenet, diviciis huius seculi studeat, quia non solum sibi ipsi, sed et ceteris omnibus obest, quibus contrariam dat formam. Ideo dicitur: Hec fuge.« Item Jeronimus ad Nepocianum — et ponitur in canone XII. q. I. cap. »Clerus«: »Clericus, qui Christi servit ecclesie, interpretetur primum vocabulum suum et nominis diffinicione prolata nitatur esse, quod dicitur. Sic enim clerus grece, latine sors appel- latur. Propterea clerici dicuntur, quia de sorte Domini sunt, vel quia ipse Dominus sors, i. e. pars clericorum est. Et quia ipse pars Domini est vel Domini partem habet, talem se exhibere debet, ut ipse possideat Do- minum et ipse possideatur a Domino, qui Dominum possidet. Et cum pro- pheta dicit: Pars mea Dominus, nichil extra Dominum habere potest." Idem de ecclesiasticis docmatibus: »Bonum est, inquit, facultates cum dispensacione pauperibus erogare, sed melius pro intencione sequendi Christum omnia simul donare et absque sollicitudine cum Christo egere.« Idem epistola XXXIIII: »Aut aurum repudiemus nos clerici cum super- sticionibus Judeorum aut, si aurum placeat, placeant Judei, quos aut cum auro probare necesse est aut dampnare.« Origenes super Genesim omelia XVI: »Vis, inquit, scire [p. 370], quid intersit inter sacerdotes Dei et sacerdotes pharaonis? Pharao concedit terras sacerdotibus suis, Dominus autem sacerdotibus suis partem non concedit in terra, sed dicit: Ego Do- minus sum pars vestra.« Et Bernardus libro II. ad Eugenium papam dicit: »Esto, ut alia racione hec tibi vendices, sed non apostolico iure. Quomodo autem potuit tibi dare, quod non habuerit? Quod habuit, hoc dedit: solli- citudinem super ecclesias, nunquam dominaciones. Audi ipsum: »Neque, ut dominantes in clero, inquit, sed forma facti gregis ex animo.« Et ne dictum sola hec humilitate putes, non eciam ex virtute, vox Domini in evangelio est: »Reges geneium dominantur eorum, vos autem non sic." Planum est: apostolis interdicitur dominatus. Ergo et tu usurpare audes. Si utrumque habere velis, perdes utrumque. Alioquin non te exceptum putes de isto numero, de quibus deus sic conqueritur: »Ipsi regnaverunt, sed non ex me, principes extiterunt et ego non cognovi. Iam si sine Deo regnare iuvat, habes gloriam, sed non aput Deum. Aut si interdictum te- nemus, audiamus edictum: Qui maior est vestrum, ait, fiat sicut minister, et qui precessor est, sicut ministrator. Forma apostolica hec est: domi- nacio interdicitur, indicitur ministracio.« Quartus articulus: quod omnia peccata mortalia et specialiter publica alieque deordinaciones legi dei contrarie in quolibet statu rite et racionabiliter per eos, ad quos spectat, prohibeantur et destruantur. Que qui agunt, digni sunt morte, non solum, qui ea faciunt, sed qui consen- ciunt facientibus. Ut sunt in populo fornicaciones, commessaciones, furta,

Strana 285
285 homicidia, mendacia, [periurial, artes superflue, dolose et supersticiose, questus avari, usure et hiis similia. In clero autem symoniace hereses et exacciones pecuniarum a babtismo, a confirmacione, a confessione, pro eukaristie sacramento et pro sacro oleo, a copula matrimonii et a triginta missis taxatis vel ab aliis missis emptis aut forissatis, ut a missis defunc- torum, oracionibus et anniversariis, et sic de aliis, a predicacionibus, a sepulturis et pulsacionibus, a consecracionibus ecclesiarum, altariorum et capellarum, prebendis et beneficiis et prelaciis, diguitatibus, persona- tibus, paliis, empcionbus et vendicionibus indulgenciarum et alie innu- mere hereses, que ex hiis oriuutur et polluunt ecclesiam Christi moresque impii et iniusti, ut sunt impudici concubinatus [p. 371] cum augmento prophano filiorum et filiarum alieque fornicaciones, ire, rixe, contencio- nes, frivole citaciones et hominum simplicium pro libito vexaciones et spoliaciones, avare censuum exacciones, offertoriorum promociones et simplicium innumere per promissa falsa illusiones. Que omnia et singula quilibet fidelis Christi servus et filius verus matris sue ecclesie tenetur in se et in aliis persequi et ut ipsum diabolum odire et detestari servato tamen in omnibus ordine et statu sue vocacionis. Quod si aliquis ultra hanc nostram piam et sanctam intencionem aliqua nobis ascribat inpudica et enormia vicia, tamquam falsus et iniquus testis a Cristi fidelibus habeatur, cum non sit aliud in corde nostro quam totis viribus et toto posse placere domino Jhesu Christo eiusque legem et precepta et hec puncta quattuor katholica fideliter exsequi et implere. Et huic omui malo adverso et cuilibet, nos ob hoc impugnanti et contra deum ab huiusmodi nostro proposito avertere vo- lenti et persequenti, in defendendo veritatem evangelicam, ad quam qui- libet obligatur ex debito, iuxta vocacionem divinam potestate eciam nobis concessa brachii secularis eidemque velud tyranno et antichristo crude- lissime et usque ad ultimum resistere oportebit. Et si per quempiam mui- titudinis nostre aliquid sinistri aut scandalosi actum fuerit, cum mentis nostre est omne crimen extinguere, hoc preter intencionem nostram omnimode accidere protestamur. Si vero alicui persone vel basilice dam- pnum a nobis inferri rerum videatur vel corporum, aut inevitabilis in hoc necessitas aut oportuna legis et nostri tutela adversus violenciam tyran- nicam nos excusat. Verumtamen protestamur, quod in hiis omnibus, si cuiquam in nobis quevis eciam species mali appareat, semper nos ad scripture sacre informacionem paratissimos exhibemus. Datum Prage in obsidione eiusdem civitatis anno XX°. Poznámky: 1. Odkaz ten se nevztahuje na předešlou autoritu, které v dekretu není, nýbrž patrně na další, jež však již uvedena. — 2. Další autority pro kalich, které projev hromadí dále až na str. 368, vynechávám. Hlavní z nich uvádí č. L. a VII. této edice a skoro všecky spisek o kalichu, poslaný 1417 koncilu kostnickému (Hardt III., 805—27). IV. Manifest městské rady Starého i Nového města Pražského. Z rukopisu latin. 4 354 Pruské státní knihovny l. 195 199v. Praha, dne 8. února 1421. Universis et singulis christiane fidei cultoribus, ubilibet constitutis pro tempore, magistri civium, consules et scabini ac universalitas civium Maioris et Nove civitatis Pragensis salutem in Domino et vera loquen-

Strana 286
286 tibus credere, deum sincere diligere, in compassione innocentum non de- ficere et in iudiciis proximorum non errare. Prestantissimi domini virique toto orbe spectabiles universi! Quam- vis inter tot immanes Salvatoris offensas inter totque christianissimi regni Boemie atroces calumpnias, quas humanum cor totum flebile cernit et audit, positi simus, tamen ad reprimendum sinistras, querulas et ho- stiles linguas, ultima arma malorum, quibus sepe iustorum subteritur iusticia et purissima veritas depravatur, indignum censuimus eciam hac vice reticere, sed pocius pro lege Domini, quam collimus, et pro nostri in- nocencia, quam adhuc Domino donante tenemus, digne cogimur advocare et patrocinia iusticie ad orbem exponere et plane deducere in medium universis: qualiter pridem utinam sacrum Constanciense, si fas est dicere, con- cilium, an fortasse verius, si iuxta sui capitis merita loquendum erat, in- fluentis in membra pudores, iniuriarum collegium, licet indignante sibi iusticia, licet solo Christo, Matheo, Luca, Marco, Johanne publice recla- mante et sanctarum scripturarum copioso aggere renitente, contra testa- mentum Altissimi ausum est os aperire et ipsam veritatem Domini de divinissima eukaristia, sub utraque specie omnibus Christi fidelibus do- nanda, immortalem quidem et salubrem, que Deum habet auctorem et defensorem, molitum est extinguere et blasphemare, et quam ad ossa et sanguinem promovere debuerat, luciferina tumescens superbia, ut here- sim condempuare et obinde fideles regni nostri, fide et corpore se pu- riores, nullo licet iuris ordine observato — videlicet nec per legitime cita- cionis et accusacionis ordinem, cum nec accusator comparuisset idoneus, nec in scripto precessisset, nec per denucciacionem legitimo denunccia- tore cessante, nec per inquisicionis modum, quem clamosa insinuacio non precessit [f. 195b], cum eciam nullorum inquisitorum nobis facta fuerit copia nullaque legitima nobis defensa concessa et admissa, ymmo in procuratoribus copiosis, quos illuc universitas magistrorum, doctorum et studencium nostre civitatis direxerat, violenter oppressa ita, ut nullus propter tyrannidem pro eisdem mutire auderet — inauditos et inconvictos inique sentenciavit et ut hostes fidei precipuos captivare iussit, occidere et ut hereticos iussit inflammare, tante sue inhumane malicie inexora- bilem executorem Sigismundum, regem Hungarie, quem habere poterat duriorem, instituendo et honore imperii aliisque vanissimis sponsionibus ipsum alliciendo et ad fundendum sanguinem innocentum instanter pro- vocando. Et super hoc quemdam Fernandum, pretensum episcopum Lucensem, incentorem et auctorem sceleris et stimulum sue dampnacionis, ad nostras partes missum, legatum quidem non Christi, qui totus auctor est pacis et salutis, sed nuncium Antichristi, qui more Vehemot in armis scutisque fusilibus fovetur gloriaturque et erescit in sanguine, nece, peste et sanc- torum oppressione innocentum, sibi adhibuit et adiunxit, qui revera velut cognatum genimen novercantis matris, que prolem uteri sui didicit non salvare, sed dampnare, et more meretricis non amare, sed suffocare, ymmo, quod durius est, in sanguine natorum suorum manus commaculare. A qua cum animum traxit et mores ducit, constitutus in Wratislawia, contra fideles et innocentes regni nostri, sicut premittitur, non auditos, nec convictos, cruentis suis manibus non est veritus crucem erigere et velut iudex, a quo proscripta est iusticia, polluto ore, pleno sanguine, ipsam temere iussit proclamare et gentes innumeras plus quam de tri- ginta regnis et provinciis, licet armis paratissimas, sed moribus et vita insolentissimas et nomine christiano eo ipso indignas, et ex illis quam

Strana 287
287 plurimas huic invictissimo regno naturaliter [f. 196] inimicas, contra parvulam ovem Joseph, nudam penitus et insontem, bellorum et armorum prorsus nesciam, omni auxilio humano, armis, equis et viribus destitutam, verumtamen in presidio Altissimi, in quo super tam numeroso et famoso regum et principum exercitu feliciter triumphavit et triumphat, constan- tissime confidentem, velut Gog et Magog contra agnum studuit convo- care, et ut opere factum est, sub perfidissimarum gracia indulgenciarum ipsos allicere et in bella pariter et inferna plures eorum detrudere nostros- que simplices ruricolas, quos in tuguriis et in viis nudo odio linguagii barbari rapiebant, sine gracia occidere, res diripere et ipsos cum casis inflammare, parvulos infantulos cum gemente matre dividere nullique, quos adire poterant, imbelli iuveni, seni et lactenti parcere, sed cruentis mortibus afficere et rubras in sanguine animas Domino exhalare. O pastor et ydolum, non quidem derelinquens, sed perimens univer- sum gregem, verius vastator, quam pastor! Qui baculum crucis non qui- dem Christi, que ignes perimit, gladios prohibet et involvit hastas et tela retundit, iras lenit, stulticias gemit, benigne omnibus parcit; nec ut mitis David simplicitas in armis incedere scit et sanguinem fundere innocentum. Sed ilam crucem Antichrist erexisti, que in hiis et in cunctis cruentis maleficiis tota pascitur, iniuriis iocundatur et integro pectore iurgiis et litibus delectatur contraque pauperem et contemptibilem Christum viribus, ingeniis et superbissimis operibus semper fremit et bachatur. O te, sacerdotem Belial, unacum consocio tuis moribus clero universo, pietatis officium ad populum dei penitus nesciente et vestigia veterum iustorum prorsus dediscente et precepta legis corde, ore et more blasphemante ipsaque egena recia Petri, que regum purpuras prevalent [f. 196b], fastidiente et ipsius Pauli cottidianas sollicitudines ociis, curas incuriis, lacrimas risibus, famem deliciis et egestatem diviciis et omnia que in eo sancta fuere et iusta, suis prophanis per omnia contrariis ever- tente et sordibus universe labis secula replente et polueute et propterea. potissimum tamen propter superbissimas, quibus innauseat et quas per nefas occupat, mundi divicias et prophanum dominium mundi omnes iustos persequente, ymmo solum deum propter eas, ut Augustinus seu- tenciat, occidente dicentibus episcopis: »Expedit, ut unus homo moriatur pro populo, ne forte veniant Romani et tollant locum nostrum et gentem.« Et quesumus, qua lege, quo iure aut cui in ipsis supereffluentibus regum pompis et diviciis successistis? Non Christo, regna fugienti et sin- gula usque ad reclinatorium contempnenti et possidere sacerdotibus au- rum et argentum districte vetanti. Non egeno Petro Pauloque pannoso totique tenuissimo, licet celi et terre principi, cetui apostolico, quorum assis et obulus omnes opes regias preponderat et regna, que per nefas pos- sidetis, prevalet universa et quorum pannositas aridula omnia superat Constantiui ornamenta atritaque Petri toga plus potuit meliusque mores docuit atque doceret, quam cum toto iure litium decretales novellate. Cum ergo in hiis Christo non successistis, cui ergo in errore tanto apostasie successistis, si non illi meretrici prophane, ecclesie insidenti bestie genti pecualissime, compicte monilibus, purpura et coccino adornate et inau- rate auro et lapide vario precioso, pleno abhominacionibus et diviciis re- gum et principum, usque ad sinciput merse et subverse et propter hoc a sanguine sanctorum ebrie et rubicunde? Cum qua fornicati sunt omnes reges terre pro eo, quod aureum ipsis poculum, quod manu tenet, nephan- dis [f. 1971 propinat manibus nutritque reges, quibus regnat, dividit gra- tuita auro prophano et argento. Cui mulieri illectus draco dat potestatem

Strana 288
288 et peccandi omnimodam libertatem, ipsam proximo casuram in sua pe- ricula et casum protegens et defendens. Cuius draconis et bestie tu, o Fernande, merito pendula, que honesta nescit officia, cauda censeris, cum teste sacro eulogio propheta, docens et faciens mendacium, ipse est cauda, fuco ypocrisis pudenda bestie excu- sans vel obnebulans, quam dominus disperdet pro eo, quia longevum et honorabilem Israhel incurvavit et depravavit, ut dicitur Ysaie nono. Hic ergo datus iudex, a quo ius et fas exulant, postquam iniuriis fidelium durissimis est ad nauseam saciatus, post tot iniurias, offensas et cruentas sentencias tactus perturbata consciencia, que semper seva presumit, cor- deque compunctus et in se reversus, nobis sub suo sigillo scripsit, tardam et intempestivam asserens se et promittens nobis iam audienciam exhi- bere. Fecere, i. e. fecerunt idem nomine regis atque suo viginti quatuor barones; qui cum se inferiores cernerent Deumque plus posse in togatis quam regem in armatis conspicerent et effectu probarent, mox audien- ciam, quam a multis annis nobis, licet ardenter petentibus, iniuste dene- gabant, necessitati offerebant, non voluntati, falsitati pocius, quam pro- movende veritati. O te ridendum iudicem et una cum tuis coerrantibus ab omni iure confutandum! Quis te docuit inprimis homines extinguere et demum illos audire? Dampnare ante, quam inicia iuris incipere? Post clades acer- basque mortes, post ignes, predas et gladios et mille hominum iniurias [f. 197b], ubi desinendum erat, exordia requirere et hac iuris inepcia ordinem iusticie confundere saltuque retrogrado velut cancer, terga re- lisus, cum tota cohorte retrorsum abire et audienciam diu licet sinistre, dampnatis tarde offerre et prebere? Et quamvis ipsam oblatam nobis, sicut premittitur, audienciam, quam nostra utilitas non exegit, cum periclitacione vite ob nil aliud quam ob prodesse eteroclite multitudini, ex adverso congregate, si cominus ce- pisset in eis veritas et errantibus succurisset, voluimus suscipere carita- tive, tamen dissenciente veritate a promissis tot virorum, ipsam nobis spondencium, nullatenus eam assequi valuimus nec valemus usque modo. Sane in terminis placitacionis, in quibus colludiis eorum saturati sumus et figmentis, descendentibus ad nos quibusdam viris, honestatem et humanitatem voltu et gestu spondentibus, videl. Lodovico patriarcha Acquilegiensi, Simone Ragusino, episcopo Traguriensi, aliisque doctori- bus et magistris, doctrinam et pietatem pretendentibus, super quatuor articulis, summam nostre intencionis et cause ex integro continentibus, quos eis sub hac forma tenoris infrascripti legimus et obtulimus, habuere nobiscum et fecere humanos tractatus collacionesque magistrales. Quorum articulorum primus ita exprimitur: quod verbum Dei per regnum Boemie libere et sine impedimento ordinate a sacerdotibus Do- mini predicetur et nunccietur. Secundus: quod sacramentum divinissime eukaristie sub utraque specie, scil. panis et vini, omnibus Christi fidelibus, nullo peccato mortali indispositis, libere ministretur. Tercius: quod do- minium seculare super diviciis et bonis temporalibus, quod contra precep- tum Christi clerus occupat in preiudicium sui officii [f. 198] et dampnum brachii secularis, ab ipso auferatur et tollatur et ipse clerus ad regulam evangelicam et apostolicam, qua Christus vixit cum suis apostolis, redu- catur. Quartus: quod deordinaciones, legi Dei contrarie, in quolibet statu rite et racionabiliter per eos, ad quos spectat, prohibeantur et destruantur. Quo facto viris doctis et maturis recte visum est et placitum ipsos oblatos articulos prorsus aprobare et omnino preter partem unius in quo- dam adiacenti ipsi articulo, scil. an communio sit precepta, prorsus no-

Strana 289
289 biscum concordare. Nec ad tenendum eos ut catholicos dumtaxat monen- dos, sed cogendos ad exequendum in gaudia nostra non modica ceperunt asseverare. Et hanc concordiam spectantibus foris baronibus, ipsi regi adherentibus, ac capitaneis nostris placuit omnibus nobis et in eorum gaudia per honorabilem magistrum Johannem de Przibram, decanum dicte universitatis, in vulgari boemico magistro Paulo de Praga dictis doctoribus regi adherentibus auscultante publicare. E quibus unus et sy- nonimo nomine dictus Petrus Paulus, nescimus, si doccior an eloquencior, stans in honorato cetu et conspectu magnatum et baronum plurimorum ex una necnon capitaneorum et seniorum nostrorum et presencia trium notariorum, ad premissa vocatorum, parte ex altera, omnibus una pariter in giro astantibus exorsus dixit in hec verba: »Nobiles et magnifici do- mini magistrique et fratres reverendi! Notum vobis facimus, quod in hac felici collacione, quam cum magistris presentibus modo habuimus, in hoc conclusive resedimus, quod ex quatuor punctis, nobis per eos oblatis, videl. primo, tercio et quarto, totaliter et ex integro concordamus. Sed de se- cundo If. 198b], qui est de communione eukaristie, omnibus Christi fide- libus porrigenda, partim sumus concordes et partim discordes. Concordes quidem, quod predicta communio potest quidem licite et meritorie fieri et non fieri. Sed in hoc, quod sit preceptum Domini, ibi discordamus, sed Domino iuvante speramus, quod et in hoc erimus concordes.« Quibus au- ditis mox quasi singuli voltum et animum in gaudia et ob spem beate tranquillitatis laxaverunt et in verba laudis Dei devocius eruperunt. Sed ne principiis feliciter gestis discederemus abinvicem negocio imperacto neglectique et devii in aliqua parte videremur, confirmantibus baronibus equissima porreximus crebrisque et repetitis vocibus et pre- cibus diximus ad magistros: »Reverendi domini! Cum singula dubia ar- gute racioni sunt pervia et disputantes facile inveniunt, quod imperiti non attingunt, ideo pro illo residuo, quod in partem dubiam retorsistis, videl. an communis supradicta sit precepta, vestras desuper reverencias ad disputandum provocamus et veluti duces veritatis patronosque fidei, nobis missos et diu prestolatos, magna cogente necessitate exhortamur, ante omnia hoc presupponentes, ut nobis modo sitis obligati, quatenus, si nos vobis irrefragabiliter probaverimus evidentissimis racionibus et scripturis, ut vos nobis, ymmo veritati probate ex debito teneamini con- sentire. Quodsi dubia sorte contingat vos nobis oppositum probare, extune parati erimus et vobis obligati a nostris discedere et vestrum oppositum doccius amplexari.« Laudantibus hoc omnibus equum iustumque asseren- tibus sic, heu magistri nobis responderunt: »Non expedit nobis vobis in hac materia, a concilio iam determinata, disputare, cum unum super omnia sit argumenta: »Concilium sic decrevit, ergo sic est tenendum. [f. 199] Ac si eciam vestris vinceremur argumentis in tantum, ut consci- encia nostra immobiliter dictaret, quod plene probastis, contra tamen ecclesiam non auderemus consentire.« Quibus auditis vidit, qui corda novit, quam valide et late duo res- ponsa, etati et magistrali eorum dignitati prorsus incongrua mirabamur. [Primol, quod concilio mortali immortalem necessitudinem recte agendi adhibebant et opera eius quasi ex indefectibili antecedente inferebant, quasi non sit illacio solidior per nos illata et ab eis confutata: »Christus, verus Deus et verus homo, sic instituit et sic teneri voluit. Ergo sic est tenendum et credendum.« Secundo mirabamur, quod pocius contra con- scienciam edificantes gehenam, [adherere] vellent errabili ecclesie, que sola fallitur et alios falit et fallere facit, quam evidentissime racioni, que toto iudicio Constanciensi est constancior et universis mundi doctoribus 4

Strana 290
290 solidior et doccior, propter quam solam universe ecclesie creditur, consen- tire, contradicentes ecclesie decreto et consequenter sibi ipsis Extra. II. tit. IX. c. 4. »Capellanus« et lib. III. tit. XLI. de celebracione misse c. 6. »Cum Marte«, ubi dicitur, quod raciones efficaciores et meliores semper debent obtinere, et [Decreti I. parte] dist. XX. »Decretales«, ubi dicitur: »Quo enim quisque magis racione nititur, eo maioris auctoritatis verba esse videntur.« Et subditur: »Plurimi autem tractatorum," videl. sancto- rum doctorum, »sicud pleniori gracia spiritus sancti, ita ampliori sciencia aliis precellentes, racioni magis adhesisse probantur. Unde nonnullorum pontificum constitutis Augustini, Jeronimi atque aliorum tractatorum dicta videntur esse preferenda.« In quo autem preferentur, ostendit di- cens: »Apparet ergo, quod divinarum scripturarum tractatores in sacra- rum scripturarum exposicionibus papis preponantur [f. 199b], in causis vero diffiniendis secundum post eos locum merentur.« Cui sentencie fideliter innixi, citra auctorizata sanctorum tractato- rum allegaciones, nude et succincte commassatas pro materia supradicte communionis contestanda, dudum per Wenczslaum de Lestna in conci- lium Constanciense direximus et loci congruitate et vite impunitate ha- bita, quod predicta communio sit veritas, divino ore sancita et precepta, venire optavimus. Et sicut tunc, ita nunc probare exoptamus, si est dum- taxat, qui magistraliter cum nostris magistris velit confligere, et quod verum est, non armis, sed argumentis extorquere, ita tamen, ut in adve- niendo sit nostre vite impunitas, in audiendo non tumultuosa, sed tran- quilla maturitas et in presidente inobliquabilis et indifferens equitas conservata. Sed licet hucusque multa temptantibus, licet omnia iusta ex- petentibus pauca admodum successerunt. Ideo more veterum sanctorum, persepe iniuste oppressorum, prono corde et affixis celo oculis dominum Jhesum Christum, principem fortis- simum, humiliter invocantes et ipsum testem fidelem, quod puram veri- tatem gerimus et habemus, quinymmo ipsos magistros ex adverso, qua confessione et iure nulla est probacior, testes assumentes, ipsam invictam veritatem tenere proponimus et per vitam et mortem Deo donante tene- bimus inconcusse et contra quemcunque hominem ad extremas vires pos- setenus defendemus, firmiter et constanter credentes, quod si omnia cele- stia, terrestria et inferna cum toto mundo obsisterent, felices triumphos, preconiis exoruatos et premiis, pro benedicta veritate referemus: Datum Prage sabbato proximo ante dominicam Invocavit anno Do- mini millesimo, quadringentesimo vicesimo primo etc. V. Manifest tournaiského měšťana Gillesa Mersaulta spoluobčanům. Tournai, počátkem března 1423. In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti amen. Omnibus burgen- sibus, manentibus et habitantibus in villa et civitate Tornacensi: gratia sit vobis et pax a Deo Patre nostro et domino nostro Jesu Christo. Cum ita sit, quod circa festum sancti Johannis anui 1420 aliqui missi ex parte pape vos concitaverint et inflammaverint contra illos de regno Bohemie et specialiter contra illos de Praga, denunciantes vobis eos tenere errores

Strana 291
291 et destruere et succendere ecclesiam presentem, et quod sub umbra huius aprehenderunt, collegerunt et extorserunt a vobis et ab aliis multum magnuiu numerum auri et ergenti fraudulenter, sicut vos ultra legendo poteritis percipere, si Deo placuit, et quod ego, qui hoc presens opus feci cum auxilio Dei, hoc sciverim et perceperim clerum non denunciasse nec manifestasse vobis supremum vexillum imperii et unum aliud supremum regni Hungarie et adhuc unum aliud cum curribus [f. 81b], equis et prae- dis et aliquibus multum nobilibus de acie imperatoris esse captos et ad- ductos per dictos Pragenses et eorum dictam civitatem, circa natale pro- xime sequens ego vobis scripsi hos presentes rotulos ad hoc, quod de ce- tero non velitis vos amplius permitti seduci ab eis, sicut vos fecistis usque adhuc. In quibus rotulis est contenta causa, pro qua illi de dicto regno Bohemie et de dicta civitate Pragensi bellant contra ecclesiam presentem, scilicet contra papam et omnes ei adherentes vel complices et contra Imperatorem adiuvantem ei. Postea vobis scripsi fornicationem spiritu- alem, que regnat hodie fere in tota terra, maxime in illa, que dicitur chri- stiana, postea statum ecclesie presentis consequenter brevem, destructi- vum et subitum interitum eius. Item scitote, quando invenietis scriptum sic: hoc est dictum, si ulte- rius vultis scire de clausula antedicta, vos invenietis in capitulo de nu- mero antedicto. Item in omnibus dictis notulis, in quibus inveuietis post numerum capitulorum A, hoc significat principium capituli, B medium et C finem. Et sic sunt capitula divisa in tres partes. Item quando inve- nietis sic scriptum: dicit Deus, rigatum de minio subtus, est dictum paulo infra in capitulo antedicti numeri. Item cum invenietis numerum sime scribendo librum, est dictum, quod hoc est scriptum in libro antedicti numeri. Igitur vos rogo, quantum diligitis vestram salutem, quatenus ve- litis deducere ad opus hoc, quod intus invenietis seriptum, non timentes clerum nec dominum quemcunque, scientes, quod unusquisque nostrum reddet Deo rationem pro se et non clerus pro nobis [f. 82], sicut sanctus Paulus testificatur ad Rom. XIV. cap. B. Et primo sequuntur quatuor articuli, pro quibus supradicti Bohemi et Pragenses bellaverunt et bellant usque ad presens. Unde primus est, quod omnis veritas publicetur et annuncietur per totum mundum sine ullo impedimento et contradictione, sicut Jesus precepit suis apostolis, dicens in Math. et Marco ult. cap. C. »Euntes in universum mundum predicate evangelium omui creature.« etc. Quia in veritate vobis certi- fico, quod omni die aute recessum meum de dicta civitate Pragensi sine ullo impedimento et contradictione, sicut Jesus precepit suis apostolis. et prophetas, publice in scalfaudo et adhuc, si Deo placeat, sunt in pre- senti, et non prohibebatur cuicunque de habendo bibliam in eius idio- mate. Sed in hac patria non est ausum loqui, sed nec habere libros, quia episcopi et eorum geutes rapiunt statim, dicentes habentes esse incre- dulos, quatinus possint semper cooperire eorum nequitiam. Secundus articulus est, quod omnia peccata sint, destruantur, auferantur et proster- nantur tam in oculto quam in aperto. Et quod sit verum, non fuisset repertum in eorum dicta civitate et dominio eius tempore mei recessus et longo tempore ante lupanar nee fatua mulier, lusor cum deciis aut aleis aut scasis aut cum aliis ludis inutilibus nec auditum carmen mun- danum quodcunque, sed cantabant cantica spiritualia, sicus Pater noster, Credo, Decem precepta et similia, et adhuc, si Dec placeat, est sic ad presens.

Strana 292
292 Tertius articulus est, quod omnes presbyteri, volentes uti ordine presbyterali, nunc regulantur regula et vita apostolica, quam Jesus Christus nos docet Math. X, Mar. VI et IX capitulis A, precipiendo suis discipulis et dicendo: »Gratis recepistis, gratis date. Nolite possidere aurum neque argentum nec pecuniam in zonis vestris et neque duas tu- nicas habeatis« etc. Et Petrus intertenendo dictum mandatum respondit uni pauperi, ei petenti elemosinam: »Mihi non est aurum et argentum,« sicut apparet in Actis apostolorum 3° cap. A. Item octavo cap. B. scrip- fum est, quod sequitur: »Quando Symon vidit, quod per impositionem ma- nuum apostolorum Spiritus sanctus dabatur, bis obtulit pecuniam di- cendo: Date mili hanc potestatem, quod quicunque, cui imponam manus meas, ille recipiat Spiritum sanctum. Petrus dixit ei: Pecunia tua tecum sit in perditionem, quia existimasti donum Dei pecunia possidere.« Cuius ergo sunt sacerdotes hodierni discipuli? Christi? Non, quia omnes ven- dunt sacramenta ecclesie in contrarium omnino antedicti mandati. Item Jesus Christus dicit Luc. 14. cap. C.: »Qui non baiulat crucem suam et venit post me, non potest esse meus discipulus.« Item Paulus dicit 2a ad Thessalonicenses 3° cap.: »Scitis, quomodo oportet vos eos imitari, quia non requiescemus inter vos nec comedemus panem alterius gratis, sed in labore et vexatione operantes die et nocte, ne gravemus aliquem vestrum.« Et ultra dicit Apostolus in Actibus apostolorum XX. cap. C.: »Non cupivi alicuius aurum nec argentum nec vestimenta, sicut vos ipsi scitis. Omnia, que mihi opus erant, et hiis, qui mecum erant, hee manus mee nobis administraverunt. Vobis monstravi omnia, quia in laborando sic vobis convenit recipere infirmos.« Et hic declarat Apostolus epistola ad Thimo [f. 83] sexto cap. B, quid necessarium est tenentibus regu- lam apostolorum. Et dicit sic: »Nihil attulimus in hune mundum. Haud dubium, non possumus aliquid inde referre. Si habeamus ergo alimenta, et quibus tegamur, hiis contenti simus.« Et ulterius dicit Paulus 2a epi- stola ad Corinthios XII. cap. B.: »Non quero res vestras, sed vos.« Et rursus Paulus ad Corinthios X. cap. C.: »Non quero, quod est utile mihi, sed quod est utile multis, ut salvi fiant.« Potestis autem videre omnia opera contraria in toto clero hodierno, incipientes a papa usque ad mi- nimum, quia papa et cardinales, archiepiscopi et episcopi et canonici non possident tantum hoc, quod est eis necessarium pro corpore singulo- rum aut pro eorum familia, sed habent dominationes et principatus sicut terras bonas, villas, castra et fortalitia, ut potestis videre in presenti. Unde potestis videre, quod non sunt discipuli Christi, sed sunt discipuli diaboli et sunt antichristi id est contra Christum. Ulterius volo ostendere statum et regulam contrarios in dictis pres- biteris, regnantibus ad presens. Et primo dicit sanctus Paulus ad Phil. 2° cap. C.: »Omnes querunt, que sua sunt, non que sunt Jesu Christi.« Et bene prophetavit eis Yzaias quarto cap. B.: »Ve vobis, qui estis po- tentes ad bibendum vinum et viri fortes ad miscendum ebrietatem, qui iustificatis impium propter munera et iusticiam iusti aufertis ab eo.« Et Hieremias VI. cap. B.: »Certissime a minimo usque ad maximum omnes student avaricie et a propheta usque ad sacerdotem cuncti faciunt dolum.« Item et Jesus Christus precepit dicens Mathei XXIII. cap. A.: »Nolite vocare vobis patrem supra terram, quia unus est pater vester, qui est in celis [f. 83b], et non vocemini magistri, quia unus est Christus magister vester. Qui maior est vestrum, erit minister vester.« Et vos po- testis videre clare papam, qui se facit nominare omnino ad contrarium patrem sanctum. Etiam episcopi reverendos patres in Deo, tam in eorum litteris, quam ore. Et ultra vobis volo clare ostendere statum pape nomi-

Strana 293
293 nari antichristus ore sancti Pauli, dicentis 2a ad Thessalonicenses 2° ca. A.: »Et dies iudicii non veniet, nisi prius discordia venerit et fuerit re- velatus homo peccati, filius perditionis, qui est contrarius et elevatus est super omne id, quod dicitur Deus aut honoratur taliter, quod sedeat in templo Dei, ostendens se, sicut si esset Deus.« Infra: »Et tunc revela- bitur ille iniquus, quem dominus noster Jesus occidet spiritu oris sui." Et consequenter in dicto cap. potestis videre, quod adventus pape est se- cundum opera sathane in omnibus virtutibus et signis et miraculis men- dacibus et in omni seductione iniquitatis. Verum hiis, qui poterunt [ca- pere]. Unde scitote in propria civitate Pragensi et in dominio eius civi- tatis habere in eorum manibus omnes possessiones, quas eorum sacer- dotes solebant possidere tam in bonis mobilibus quam in hereditatibus et ipsos presbiteros de presenti regimine communi per dictam civitatem nihil proprium dicentes. Quartus articulus est, quod presbiteri antiquitus ministrabant sacramentum altaris omnibus communiter dispositis ad ipsum recipien- dum sub duplici specie, scilicet sub specie panis et vini, sicut Jesns Christus precepit suis apostolis, sicut apparet Math. XXVI, Mar. XIII B. et Luce XXII' capitolis A. Et sanctus Paulus, hoc testificans prima ad Corinthos XI. cap. C., dicit hoc: »quod ego vobis tradidi, ego recepi a do- mino, quia dominus noster [f. 84] Jesus in illa nocte, in qua tradebatux, accepit panem et agens gracias fregit et dixit: Accipite et comedite, hoc est corpus meum, quod tradetur pro vobis. Facite hoc in meam comme- morationem. Similiter et calicem, postquam cenavit, dicens: »Hic calix est novum testamentum in meo sanguine. Facite hoc, quotiens biberitis, in meam commemorationem. Quotiens comedetis hunc panem et bibetis hunc calicem, annunciabitis mortem Domini, donec veniat. Et quicunque sic manducabit panem et bibet calicem Domini indigne, erit reus corporis et sanguinis Domini. Et homo pro certo probet se ipsum et sic comedat de isto pane et bibat de isto calice. Qui manducat et bibet indigne, manducat et bibit ad suum iudicium« etc. Et similiter scribit Paulus X. capitulo B. Ulterius Jesus Christus dat unam crudelem sententiam contra non man- ducantes suum corpus et bibentes suum sanguinem, dicens Johan. VI cap. C.: »Amen, dico vobis, nisi manducetis carnem filii hominis et bi- batis eius sanguinem, non habebitis vitam in vobis. Sed ille, qui man- ducat meam carnem et bibit meum sanguinem, habet vitam eternam.« Et vos videtis, quod fere in tota terra vocata christiana communicatur pauperi populo omnino ad contrarium, scilicet sub una specie panis contra predictam institutionem Jesu Christi. Ve, ve pape et suo collegio, sic du- centibus populos in mortem non solum corporalem, sed eternam! Item ulterius volo ostendere precepta dei, qualia ipse mandavit Moysi in monte Sina, quia usque nunc ignorastis et non cognovistis, sine quorum observantia non possumus habere vitam eternam hoc testante Jesu Christo et dicente Math. XIX° cap. A. Etiam dicit sanctus Johan- nes prima epistola 2° cap. A.: »Qui dicit, quod cognoscit Deum et eins mandata non custodit, est mendax et veritas [f. 84b] non est in eo.« Et sunt scripta Exodi XX° nono A. Unde primum est: Dominus loquutus est omnia verba hec: »Ego sum Dominus Deus tuus, qui te eduxi de terra Egipti, de domo servitutis. Non habebis deos alienos ante me. Non facies tibi sculptile quodcunque nec ullam similitudinem, que est in celo de- super et que in terra deorsum nec eorum, que sunt in aquis sub terras non adorabis ea neque coles. Ego sum Dominus Deus tuus fortis et ze- lotes, visitans iniquitates patrum in filios usque in tertiam et quartam

Strana 294
294 generationes eorum, qui me oderunt, et faciens misericordiam in milia hiis, qui diligunt me et custodiunt precepta mea.« Item scitote, quod imago, sculptura, idolum, statua aut simulachrum, omuia hec sunt unum. Hic nos docent scripture, quod illi sunt propinqui confusioni et perditioni, qui colunt aut faciunt imagines aut sculpturas quascunque contra tenorem antedicti primi mandati. Et primo hoc nobis demonstrat Spiritus sanctus per os David, dicentis: »Confundantur omnes, qui adorant sculptilia et qui gloriantur in suis simulachris.« Et Hiere- mias in X B. et LI A. capitulis dicit: »Omnis artifex confusus est in sculptili, quia, quod conflavit, est falsum et spiritus non est in eis. Vana sunt et opus dignum risu et peribunt in tempore visitationis.« Et in libro sapientie sanctus propheta Jesus Sirac dicit XIII cap. A.: »Be- nedictum sit lignum, per quod facta est iusticia, et lignum, quod factum est idolum manibus, sit maledictum et loqui fecit idolum. Et Ysaie dicit primo cap. C.: »Confundantur a suis idolis, quibus sacrificaverunt.« Et iterum dicit XLII cap. B.: »Confundantur confusione, qui confidunt in sculptilibus, qui dicunt conflatilibus: »vos estis nostri dii.« Et David dicit [Ps. 113, 3—8]: »Certe Deus [f. 85] noster est in celo. Omnia, que voluit, fecit. Simulachra gentium sunt aurum et argentum et opera ma- nuum hominum. Habent os et non loquentur, oculos habent et non vident, aures habent et non audiunt, nares habent et non odorant, manus habent et nihil palpant, pedes habent et non ambulant nec iam clamabunt in suo gutture. Similes sunt eis, qui faciunt ea et omnes, qui in eis confidunt.« Et Isai in XLVI° cap. C.: »Mementote huius rei et confundite.« Sequitur ratio, quare dicte imagines aut sculpture sunt vel fuerunt confundende cum eorum sculptoribus et factoribus ipsarum. Et primo dicit Isaias XLI° cap. C.: »Simulachra eorum sunt ventus et res vane.« Et Abacu. 2° cap. C.: »Quid prodest sculptile, quia sculptor sculpsit va- euum et vanum? Et quid prodest imago falsa, quia sculptor speravit in sua sculptura falsa, ne faciat simulachra vana et muta? Maledictus sit, qui dicit ligno: »evigila« et lapidi tacenti: »surge!«« Et Isaie XLIIII" cap." A.: »Forme idoli omnes sunt nihil et non proderunt dilectissima earum ipsis. Testes sunt eorum, que non vident nec intelligunt, ne sint confusi. Qui formavit deum et formavit sculptile, ad nihil utile? Ecce, quod omnes participes eius confundentur.« Sequitur, qualiter hii, qui adorant idola aut sculptile, sunt digni morte. Et primo dicit Dominus Exodi XXII° cap. C.: »Qui sacrificat diis, occidatur, preterquam soli Deo.« Et Osee VIII° cap. A.: »Argentum et au- rum eorum fecerunt ipsis idola, ut interirent.« Hic nos admonet scriptura recedere ab idolis et non contaminari in ipsis. Et primo dicit Eze in XX" cap. A.: »Nolite coinquinari in idolis Aegipti.« Item XIIII° cap. A.: »Di- cit Dominus Deus: Convertimini et recedite ab idolis.« Et rursus dicit Do- minus Hiere XXV° cap. A.: »Nolite [f. 85b] ambulare post deos alienos, ne servi sitis ipsis et ne eos colatis nec me provocetis ad iram in operibus vestrarum manuum, et non torquebo vos.« Et 3° cap. A.: »Couvertimini, filii, redeuntes.« Etiam nos admonet sanctus Paulus prima ad Corin. X cap. A. Et dicit: »Fugite culturas idolorum.« Hic vobis declarat Paulus, cui sacrificantes idolis sacrificent. Et dixit X cap. B.: »Quid dico ergo? Quod sacrificare idolis est aliquid? Aut quod idolum sit aliquid? Sed ea, que gentes offerunt, offerunt dyabolis et non Deo. Nolo, quod sitis facti socii demoniorum, quia non potestis bibere calicem Domini et calicem de- moniorum.« Et David dicit: »Omnes dii gentium sunt demonia.« Post hec sequitur, quomodo destructio idolorum aut sculptilium fiet. Et primo Zacha XIII° cap. A.: »Dicit Dominus exercituum: destruam

Strana 295
295 nomen idolorum de terra et non erunt ultra in memoria, et pseudoprophe- tas.« Et Ysaias dicit 2. cap. C.: »In illa die Dominus elevabitur et idola penitus confringentur.« Item XXXI cap. C.: »Vere in illa die homo proiiciet foris idola sui argenti et idola sui auri, que manus vestre fe- cerunt vobis in peccatum.« Et Hiere XVI cap. C.: »Nonne faciat homo deos sibi et ipsi non sunt dii? Et propter hoc ostendam per hunc modum ipsis manum meam et virtutem meam.« Infra C.: »Ego reddam dupplicia primo iniquitates et peccata eorum, quia polluerunt terram meam in ca- daveribus suorum idolorum et impleverunt hereditatem meam abhomi- nationibus suis.« Item Naum primo cap. C.: »Ego occidam sculptile de domo dei tui et conflatile ponam sepulchrum tuum, quia inhonoratus es tu.« Item Mich. 1° cap. A.: »Revelabo fundamenta sua et omnia sua sculp- tilia concidentur et omnia sua premia comburentur igne. Et ponam omnia sua idola in proditionem.« Item V. cap." C.: »Et faciam perire tua sculp- tilia et confringam statuas tuas [f. 86] de medio tui et non ultra adorabis opera manuum tuarum.« Post hec sequitur fornicatio spiritualis, regnans fere in tota terra, maxime in ea, que dicta est christiana. Primo dicit Dominus Ezechi XXIII° cap. C.: »Fornicati sunt cum suis idolis.« Item Iudic. 2° cap. B.: »Sed illi noluerunt eos audire, fornicantes cum diis alienis et adorantes eos.« Item Ezechiel VI cap. B.: »Quia contrivi corda eorum fornicantia et recendentia a me et oculos eorum, fornicantes post idola sua.« Item scitote, quod Dominus precepit Moysi, sicut apparet in libro legis XX°, cap. A., quod interfecti fuissent et occisi de medio populi sui omnes, qui facerent fornicationem cum uno idolo, nominato Moloch, et non solum illi, sed et omnes, qui fornicantibus cum dicto idolo consentirent per nomina eorum, eos occidi. Sequitur status ecclesie presentis, de qua David loquitur, dicens: »Odivi ecclesiam maliguantium,« que figuratur per civitatem Babilonie, regnantem sicut reges terre. Sicut angelus, loquens sancto Johanni in Apocalipsi XVIII° cap. nobis testificatur. Et quod sanctus Johannes loqueretur vel angelus, qui ei loquebatur, de illa civitate Babilonie, que est versus partes orientis, hoc nihil esset, quia illa non habet dominatio- nem vel dominium super reges terre, maxime in christianitate citra Gre- ciam, nec etiam habet in tota Grecia, sed dicta est pro papa et toto suo collegio, quia Babilon interpretatur confusio, translatio, confundens, transferens. Et proprie est Roma, que interpretatur tonans vel sublimis aut sublimiter touans aut tonitruum sublime. Et talis est Roma in sua recta interpretatione, quia muri et domus non faciunt civitatem, sed hoc faciunt habitantes in ea, hoc est collegium Romanum [f. 86b]. Et istud poteritis clare videre postea. Et primo dicit Dominus Hiere 3° cap. A.: »Tu vere es fornicata cum multis fornicatoribus.« Et infra A.: »Tu pol- luisti terram in fornicationibus tuis.« Et infra A.: »Tibi facta est frons mulieris meretricis, tu noluisti erubescere.« Infra A.: »Nonne vidisti, quid ista adversatrix Israhel fecit? Abiit sibimet super omnem montem excel- sum et sub omni ligno frondoso et ibi fornicata est.« Et infra A.: »Et pre- varicatrix Iuda, soror eius, non timuit, sed abiit et fornicata est etiam ipsa et facilitate fornicationis sue contaminavit terram et mechata est cum lapide et cum ligno.« Item Ezechiel XVI cap. B.: »Tu, habens fidu- ciam in pulchritudine tua, es fornicata in nomine tuo et exposuisti forni- cationem tuam omni transeunti, ut eius fieres et sumeres de vestimentis meis, fecisti tibi excelsa hinc inde, consumpta es et fornicata cum eis, sicut non est factum neque futurum est. Et portasti vasa decoris tui et de auro meo et de argento meo, que dedit tibi, fecisti imagines tibi masculi-

Strana 296
296 nas et es fornicata in eis.« Infra B.: »Ve, ve tibi, dicit Dominus Deus: tu edificasti tibi lupanar et fecisti tibi prostibulum in cunctis plateis, ad omne caput vie edificasti signum prostitutionis tue et fecisti decorem tuum abhominabilem et divisisti pedes tuos omni transeunti et multipli- casti omnes tuas fornicationes et es fornicata cum filiis Egypti, vicinis tuis magnarum carnium et multiplicasti fornicationem tuam ad irritan- dum me.« Infra B.: »In quo mundabo cor tuum, dicit Dominus Deus, cum facies omuia hec opera mulieris meretricis et procacis, quia tu fabricasti tibi lupanar in capite omnis vie et fecisti excelsum tuum in omni platea If. 87] nec facta es quasi meretrix augens precium propter fastidium, sed quasi mulier adultera, seducens super virum suum alienos. Omnibus meretricibus datur precium, tu autem dedisti mercedes omnibus amato- ribus tuis et donabas eis, ut intrarent ad te undique ad fornicandum te- cum, factumque est in te contra consuetudinem mulierum in fornicatio- nibus tuis et post te non erit fornicatio. In eo enim, quod dedisti mercedes et non accepisti mercedes, contrarium factum est in te.« Item Ezechiel XXIII cap. B.: »Vidi, quod via unius illarum polluta esset et auxit for- nicationes suas, et cum vidisset viros depictos in pariete, imagines Chal- deorum, expressas coloribus, et renes accinctos baltheis et thyaras tinctas in capitibus eorum formam ducum omnem similitudinem filiorum Babi- lonis terreque Chaldeorum, in qua orti sunt et insaniunt super eos concu- piscentia oculorum.« Infra C.: »Et intraverunt ad eam ut ad mulierem meretricem. Sic ingrediebantur ad Collam et Collibam, mulieres nepha- rias. Viri ergo iusti sunt hii, iudicabunt ea in medio adulterarum.« Postea sequuntur prophetie denunciantes interitum futurum ecclesie presentis antichristiane antedicte. Et primo dicit Dominus Hiere LI. cap. B.: »Propterea ecce dies venient et visitabo super sculptilia Babilonis et omnis terra eius confundetur et universi interfecti eius cadent in medio eius. Et celi et terra et omnia, que in eis sunt, laudabuntur super Babi- lonem.« Infra C.: »Ecce dies venient, dixit Dominus, et visitabo super sculptilia Babilonis et in omni terra eius mugiet vulneratus, si ascenderit Babilon in celum et firmaverit in excelso robur suum. A me venient, qui vastabunt eum.« Infra C.: »Hec dixit Dominus exercituum [f. 87b]: Mu- rus Babilonis subfossione subfodietur et porte eius excelse comburentur igni.« Item L cap. C.: »Ecce populus venit ab aquilone et gens magna et multi reges consurgent a finibus terre, apprehendent arcum et scutum, crudeles sunt et sine misericordia, vox eorum sonabit sicut mare et super equos ascendent sicut homo, paratus ad prelium, contra te, filia Babi- lonis.« Item LI° cap° A.: »Hec dicit Dominus: »Ecce suscitabo super Ba- bilonem et super habitatores eius, qui cor suum levaverunt contra me quasi ventum pestilentem, et mittam in Babilonem ventilatores et ventila- bunt et demolient terram eius.« Infra A.: »Ecce ego ad te, mons pestifer, hec dicit Dominus, qui corrumpis universam terram, extendam manum meam super te et erradicabo te de petris et dabo te in montem.« Infra B.: »Propterea hec dicit Dominus: Ecce ego iudicabo causam tuam et ul- ciscar ultionem tuam et faciam desertum mare eius et siccabo venas eius. Et erit Babilon in tumulos habitatio draconum, stupor et sibilus eo, quod non sit habitator.« Item Eze XVI cap. B.: »Propterea, meretrix, audi verbum Domini. Hec dicit Dominus Deus, quia es tuum expansum, est et revelata ignominia tua in tuis fornicationibus super amatores tuos et super idola adinventionum tuarum in sanguine filiorum tuorum, quos dedisti eis. Ecce, ego congregabo omnes amatores tuos, quibus commixta es, et omnes, quos dilexisti, et universos, quos oderas, et congregabo eos super te undique et nudabo ignominiam tuam coram eis. Et videbunt

Strana 297
297 omnem turpitudinem tuam. Et te iudicabo iudiciis adulterarum et effun- dentium sanguinem et dabo te in sanguine furoris et zeli. Et dabo te in manus eorum et destruam lupanar [f. 88] tuum et prostibulum luxurie tue demolietur. Et denudabunt te vestimentis tuis et auferent vasa de- coris tui et linquent te nudam et plenam ignominia. Et adducent super te magnam multitudinem et lapidabunt te lapidibus et trucidabunt te gladiis suis. Et comburent domus tuas igni et facient in te iudicia in ocu- lis plurimarum mulierum. Et desines fornicari et ultra mercedes non dabis.« Item Hiere LI° capit. A.: »Tu, qui habitas super aquas multas, locuplex in thesauris, finis tuus veniet pedalis precionis tue. Dominus exercituum iuravit per animam suam, quoniam replebo te hominibus sicut bruco et super te cantabitur chelemira,« hoc est vox clamoris naute, facta propter turbinem venti. Item L cap. B.: »Ve eis, quia diis eorum venit tempus visitationis eorum, vox fugientium et eorum, qui evaserunt de terra Babilonis et annunciabunt in Syon ultionem Domini Dei nostri. Sequitur, qualiter subito eius interitus veniet. Primo Apocalip. XVIII cap. B.: »Et unus angelus fortis tulit unum lapidem magnum quasi molarem et misit in mari dicendo: sic subito mittetur hec magna civitas Babilon in infimum et ultra non invenietur.« Et Hieremias dicit similiter LI cap. C.: »Ligabis ad istum librum, in quo hec scripta sunt, unum lapidem et proiicies in medium Euphratem et dices: sic Babilon submergetur et non consurget a facie afflictionis, quam ego adduco su- per eam, et dissolvetur.« Sequitur ipsius destructio. Primo Ysaye XXI° cap. B.: »Cecidit, cecidit Babilon et omnia sculptilia deorum suorum contrita sunt in terra." Item Hieremi. L cap.: »Fundamenta ipsius [f. 88b] ceciderunt et muri eius sunt destructi, quia hec est ultio Domini.« Item LI° cap. A.: »Subito cecidit Babilon et contrita est, ululate super terram.« Et infra A.: »For- tes Babilonis cessaverunt a prelio, habitaverunt in presidiis, devoratum est robur eorum, facti sunt quasi mulieres, tabernacula eorum incensa sunt.« Sequitur admiratio sui subiti precipitii antedicti, et qualiter non dominabitur ultra in eternum. Primo Hieremie LI cap. B: »Quomodo capta est civitas sancta et comprehensa est inclita universe terre, quo- modo capta est in stupore Babilon inter gentes.« Infra B: »Civitates eius facte sunt in stuporem, terra est inhabitabilis et deserta terra, in qua nullus habitet nec transeat per eam filius hominis.« Item L cap. B: »Quo- modo confractus est et contritus maleus universe terre, quomodo versa est Babilon in desertum inter gentes.« Et infra A: »Non habitabitur, sed tota reducetur in solitudinem. Omnis, qui transibit per Babilonem, stu- pebit et sibilabit super omnes plagas eius.« Et infra B: »Non habitabitur in perpetuum nec ultra instituetur usque in generationem et generatio- nem.« Et si ultra velletis videre statum predicte ecclesie presentis anti- christine, potestis videre in Apocalipsi a XVII cap. usque ad vicesimum sequens, ubi vocatur meretrix, et ibi invenietis, quomodo bestia capta est et pseudopropheta cum ea, qui fecit signa ante eum, quibus seduxit eos, qui acceperunt caracterem bestie et adoraverunt imaginem eius. Illi ergo missi sunt vivi in stangnum ignis et sulphuris. Sequitur, quomodo omnes gentes inebriate sunt vino [f. 89] suarum abhominationum, sicut apparet Apocal. XVII cap" C, ubi dicitur, quod ipsa tenet calicem aureum in manu sua, plenum abhominatione et pollu- tione suarum fornicationum et in fronte sua scriptum est nomen suum: misterium Babilonis, mater magna fornicationum et abhominationum terre. Item XVIII cap. A: »Cecidit, cecidit Babilon, civitas magna, et

Strana 298
298 facta est habitatio demoniorum et custodia omnis spiritus immundi et eustodia omnis voluptatis immunde, quia de fornicatione eius biberunt omnes gentes et omnes reges terre cum illa fornicati sunt.« Item Hierem. LI cap° A: Calix aureus Babilonis in manu Domini inebriat omnem ter- ram. Ommes gentes biberunt de vino eius et ideo commote sunt.« Hic nos admonet Spiritus sanctus fugere Babilonem, ne simus participes peccatis suis, sicut apparet in Apocalipsi XVIII° cap. A, ubi angelus nobis ait: »Exite de illa, populus meus, et ne sitis participes delictorum eius et de plagis eius ne accipiatis, quoniam pervenerunt peccata eius usque ad ce- lum et Dominus recordatus est iniquitatum eius.« Item Hiere. LI cap. A: »Fugite de medio Babilonis et unusquisque salvet animam suam. Nolite tacere super iniquitatem eius, quoniam tempus ultionis est Domini. Reddet ei vicissitudinem suam.« Et iufra A: Relinquamus eam et eamus unus- quisque in terram suam, quia iudicium suum pervenit usque ad celos et elevatum est usque ad nubes.« Infra B: Exite de medio eius, popule meus, ut salvet unusquisque animam suam ab ira furoris Dei, et ne forte molestum sit cor vestrum et ne timeatis auditum, qui audietur in terra.« Quid vultis vos, quod [f. 89b] scribam? Vos potestis videre per has presentes scripturas omnia mala mundi esse in supradicta ecclesia pre- senti antichristina et opera ipsius omnino contraria omnibus sanctis scripturis. Et de missa, quam scribunt dominum Jesum Christum cantasse, pe- tite eis, quando eam cantavit, et quod eam vobis ostendant scriptam in sacra scriptura, scilicet in biblia. Non dubito, quod debeant eam invenire. Sed scitote eam esse hominum mortalium factionem, credentium esse sapientiores Christo et suis apostolis, qui de hoc nihil fecerunt, quia po- tuistis audire superius in 4° articulo Pragensi, quod in illa nocte, in qua tradebatur, fecit institutionem sacramenti panis et vini. Unde oporteret, quod fecisset et cantasset in illa nocte [missam]. Item et nolite ultra pati seduci per eos de missis eorum de requiem, per quas attraxerunt usque adhuc a vobis et aliis aurum et argentum, sed mementote huius venerandi sancti Pauli 2a epistola ad Chorin. I. cap. B: »Oportet nos omnes mani- festari ante tribunal Christi, ut-unusquisque referat propria sui corporis, sicut operatus fuerit, sive bonum, sive malum.« Cum ergo unusquisque recipiet secundum opera sua, nec sacerdos nec alter adiuvare possunt defunctos. Item ad Roma. 2° cap. A. et Math. XVI cap. C. Deus reddet unicuique secundum opera sua. Nam si esset verum ad contrarium sanc- tarum scripturarum predictarum, quod per facere dici missas de requiem aut alias salvari possent persone, decedentes ab hoc seculo, pauperes non haberent iustam portionem a Deo, quia non possunt eripere amicos eorum purgatorio ob defectum argenti eo, quod sacerdotes non consue- verunt eas dicere sine [f. 90] pecunia contra statum apostolicum supra- scriptum in 3° articulo Pragensi. Unde scitote loc esse falsum et tenete solum duas vias, paradisum et infernum, sicut Iliesus Christus nobis ostendit in evangelio sancti Ma- thei VII° cap. A. Item et nolite amplius ignorare eorum fraudem in hoc, quod vobis dant intelligere habere nos tot advocatos et advocatas ante Deum, et qualiter sub umbra illius usurpaverint usque adhuc aurum et argentum in candelis, iocalibus et contraponderibus et in omnibus offer- toriis, factis ipsis, et suis antedictis idolis maledictis, sicut potuistis le- gere supra. Igitur scitote, quod dona Dei non sunt danda pecuuia, ut supra dictum est in 3° articulo Pragensi. Et ulterius scitote, quod beatus Joannes ostendit nobis, quem et qualem advocatum habeamus ante Deum, dicens in principio epistole sue 2° cap. A: »Filioli mei, hoc scribo vobis, ne pec-

Strana 299
299 cetis, et si aliquis peccaverit, habemus ante Deum Patrem advocatum Je- sum Christum iustum et ipse est propitiatio pro peccatis nostris, non so- lum pro nostris, et pro totius mundi.« Et ultra dicit sanctus Paulus pri- mo ad Thimotheum 2° cap. A: »Unus est Deus et unus mediator Dei et hominum homo Jesus Christus, qui dedit semet ipsum pro nobis omnibus redemptionem.« Et non dicit, quod habeatis plures, sicud sacerdotes ho- dierni vobis dicunt. Sed si dicerent vobis veritatem, sicut hic scriptum est, nou usurparent argentum vestrum et alterius, sicut faciunt. Sed bene caverunt sibi, ne dicerent, quod scriptum est in evangelio sancti Johannis 3° cap. A: »Nemo ascendit in celum nisi, qui descendit de celo filius ho- minis, qui est in celo.« Nam fortasse petere potuissetis: Ubi est nostra domina, ubi sunt [f. 90b] sancti, ubi orant ipsi pro nobis? Item nolite ultra pati seduci per eos in eorum miraculis mendacibus. Nam potuistis videre supra in 3° articulo Pragensi, quod beatus Paulus dicit 2 ad Thessalonicenses 2° cap. B, quod pape datus est dyabolus ad faciendum signa, virtutes et miracula mendosa. Et hoc ipsum testificatur Apocalipsis in XIX° cap. C, sicut supra scriptum est. Et etiam dixit Jesus Christus Math. XXIIII et Marc. XIII° capitulis B. Nam pseudo- christi et pseudoprophete consurgent et dabunt signa magna et miracula tali modo, ut inducant in errorem etiam electos, si fieri potest. Et beatus Paulus dixit 2° ad Corinthi. cap° C, quod pseudoapostoli sunt operarii subdoli, transfigurantes se in apostolos Christi. Nec mirum, quoniam ipse sathan se transfigurat in angelum lucis. Non ergo magnum est, si ministri eius se transfigurant in angelos iusticie, quorum finis erit se- cundum opera eorum. Potestis cognoscere pseudoapostolos, de quibus beatus Paulus loquitur, videndo eos observare regulam omnino contra- riam regule apostolorum et Christi supradicte. Item ad ostendendum, quod unus solus Deus debet adorari et non papa, qui est homo mortalis sicut nos, quicquid dicat ad contrarium men- dose, demonstro vobis, quod scriptum est Apoca XIX et XXII capi- tulis B, quod angelus Domini dixit saucto Johanni eum volenti adorare: »Vide, ne me adores, quoniam sum conservus tuus et fratrum tuorum prophetarum et eorum, qui custodiunt verba libri huius. Deum adora.« Et in Actis apostolorum X cap. B. Petrus dixit Cornelio, volenti eum adorare: »Surge [f. 91], nam homo sum sicut tu,« et non permisit. Et XIIII. cap° A. Paulus et Barnabas, videntes sacerdotem sculptilis, appellatum Juppiter, venientem et afferentem sacrificia ad sacrificandum eis, scide- runt vestimenta sua et exiverunt inter turbas, clamantes et dicentes: »Homo, quid hic facis? Et nos sumus mortales, similes vobis homines, annunciantes vobis, ut convertamini ab hiis vanis ad Deum viventem« etc. Igitur, fratres mei, si Petrus et apostoli et presertim angeli de celo nou sunt adorabiles nec recepturi sacrificia, sed unus solus Deus, qualiter audet iste papa antichristus se facere adorari maxime usque ad oscula pedum et ageniculare duobus genibus ad recipiendum benedictionem? Fratres mei, nolite amplius errare in talibus. Item scitote errorem esse, quem demonstrant vobis in suis ecclesiis figurando custodes sepulchro dormire, dum Jesus Christus surrexit, di- cente sancto Matheo XXVIII cap. C: »Ecce, quidam de custodibus ve- nerunt in civitatem et nunciaverunt principibus sacerdotum omnia, que facta fuerunt, et ipsis congregatis cum senioribus concilio accepto pecu- niam copiosam dederunt militibus, dicentes: »Dicite, quia discipuli eius venerunt nocte et furati sunt eum vobis dormientibus, et si hoc auditum fuerit a preside, nos suadebimus ei et securos vos faciemus.« At illi accepta pecunia fecerunt, sicut erant edocti. Et scitote etiam errorem,

Strana 300
300 quem vobis demonstrant vestiendo aut figurando in picturis sanctum Petrum, sanctum Paulum et alios in tam insignibus indumentis omnino contrario modo vite ipsorum, ut videre potuistis supra. Et parum cura- verunt [f. 91b] de maledictione, quam beatus Paulus fulminat super omnes evangelisantes et annunciantes nova maxime mendacia, ut apparet ad Galatas primo capitulo A, ubi sic dicit: »Et licet nos aut angelus de celo evangelisaret vobis preterquam, quod evangelisavimus vobis, ana- thema sit. Sicut predixi vobis, et nunc iterum dico: Si quis vobis evange- lisaverit preter id, quod accepistis, anathema sit.« Potestis autem videre fere omnia, que dantur vobis intelligere hodie esse extra et contra man- data Jesu Christi et suorum apostolorum. Igitur potestis videre clare, quod sepe maledicitis vobis errando in latino hoc, quod non intelligitis. Propterea orate solum Pater noster in vestro communi ideomate, sicut Jhesus Christus nos docet in beati Mathei VI° cap. A. Et si ulterius vultis cognoscere abhominationes supradicte ecclesie presentis antichristine et suorum supradictorum idolorum maledictorum, invenietis in aliis rotulis, signatis in dorso sic »Baruch le prophete«, unam prophetiam, factam per Hieremiam prophetam, scriptam sexto cap. Ba- ruch prophete, in qua continetur omnis opera vel forma eius, sicut ad oculum videtur nunc. Possumus igitur videre hodie impletas scripturas, dicentes Danielis VIII° capitulo A: »Veritas prosternetur in terra« et Amos VIIIe cap. C: »Ecce, dies veniunt, dicit Dominus, ego mittam fa- mem in terra, non faiem panis nec sitim aque, sed audiendi verbum Dei, et congregabuntur a mari usque ad mare et circuibunt ab aquilone ad orientem, querentes verbum Dei et non invenient.« Et bene prophetavit Hieremias L capitulo A: »Populus [f. 92] meus factus est grex perditus, pastores eorum seduxerunt eos." Ita fecit Jesus Christus Mathei XXIII. cap. B et Luce XI° cap. C: »Ve vobis, scribe et pharisei hipocrite. qui clauditis regnum celorum ante homines, sed nec intratis nec alios intrare sinitis.« Sed hoc bene apparet, quando tenent omni tempore clausas eorum librarias et firmatas, quia nec in eis student nec permittunt ingredi, volentes studere in eis, quoniam per istos libros agnoscerentur eorum supradicti errores et doli. Nunc vobis volo ostendere sacras scripturas, docentes vos concita- tionem vindicte ipsius, id est ecclesie presentis antichristine. Et primo dicit Dominus in Hieremia L capitulo A: »Preparate vos contra Babi- lonem et in circuitu eius, omnes, qui tenditis arcum, et expugnate eam. Non parcatis iaculis, quia Domino peccavit. Clamate adversus eam, ubi- que dedit manum.« Sufra A: »Accipite ultionem de ea, sicut fecit, facite ei, disperdite satorem de Babilone.« Item Apocalipsi XVIII cap. A: »Reddite illi, sicut illa reddidit vobis, et duplicate duplicia secundum opera eius. In poculo, quod miscuit, miscete illi duplum, quantum glori- ficavit se et in delitiis fuit, tantum date illi tormentum et luctum.« Item Hieremie LI cap. A: »Nolite parcere iuvenibus eius, interficite omnem militiam eins.« Item LI cap. B: »Venite ad eam de ultimis finibus, appe- rite, ut exeant, qui conculcent eam. Tollite de via lapides. Et redige in acervos et interfice eam, nec sit quicquam reliquum. Dissipate universos, fortes eius Babilonis descendant in occisionem.« Item LI cap. A: »Acuite sagittas vestras, implete pharetras. [f. 92b]. Dominus suscitavit spiritum regum Medorum et mens eius est contra Babilonem, ut perdat eam, quia ultio Domini est ultio templi sui. Levate signum super murum Babilonis, augete custodes, levate custodes, preparate insidias, quia cogitavit Domi- nus et fecit, quecunque locutus est contra habitatores Babilonis.« Item L cap. B: »Ultionem templi Domini annunciate in Babilone plurimis

Strana 301
301 omnibus, qui tangunt arcum, consistite adversum eam per gyrum, ut nullus evadat. Reddite ei secundum opus suum iuxta omnia, que fecit, facite ei, quia erecta est contra Dominum adversus sanctum Israel.« Et infra AC: »Gladius ad currus eius et ad equos eius et ad omne vul- gus eius, quod est in medio eorum. Et erunt super mulieres. Gladius ad thesauros eius, que diripientur. Siccitas super aquas eius et arescent, quia terra sculptilium est.« Item LI cap. A: »Levate signum in terra, clangite bucina in gentibus, sacrificate super eam gentes, annunciate contra eam regibus etc. Adducite contra eam equum aculeatum quasi brucum, sacri- ficate contra eam gentes, reges Medie, duces eius et universos magistratus cunctaque terra potestatis eius. Et commovebitur terra et turbabitur, quia cogitatio Domini evigilabit contra Babilonem, ut ponat terram Ba- bilonis desertam et inhabitabilem.« Fratres mei, causa brevitatis non potui scripto complere decem man- data, queso, parcite. Item scitote, quod propter istas presentes veritates illi de dicto regno Bohemie et de Praga pugnant et incendunt ecclesiam presentem antichristinam et stabiliunt et restaurant ecclesiam aposto- licam. Item scitote, quod propter has presentes veritates mortui sunt in vestra dicta villa Petrus [f. 93] du Perret et Bierquerius et alii etiam Valenconis et Duaco, quidquam clerus fecerit intelligere ad contrarium. Et scitote, quod vos illuserunt et deceperunt faciendo signum, quod com- burerent libros eorum, quos scaffaudabant, quoniam in veritate menda- cium est. Sed est verum, quod priusquam adducerent eos ad publicum supra scalfaudum, magister Petrus Flor eis fecerat promitti, quod eis non contradiceret in quocunque, promittens eis facere levem expeditionem post eorum scalfaudationem. Nam qui bene quereret in curia episcopi, inveni- rentur fere omnes libri eorum. Et si hoc vultis probare esse verum, in- terrogate super hoc aliquos ex eis, quos scitis fuisse scalfaudos in vestra dicta villa vel eum, qui fuit scaffaudatus in villa Insulensi, vicina vestra, qui adhuc est in carceribus episcopi, et non dubito, quod debeatis inve- nire contrarium eius, quod scribo vobis. Heu, heu, heu vobis, preposite et iurati, qui prefatos duxistis ad mortem, nescientes, cur nec ob quam causam! Quomodo reddetis rationem in die iudicii de morte eorum? Heu, heu, heu nostris predecessoribus, qui mortui sunt, tenentes supradictos errores, quia ignorantia non excusat peccatorem. Sed beatus Paulus nobis testificatur ad Roma. 2° cap. B: »Quicunque peccaverint sine lege, peribunt sine lege« etc. Item recorda- mini rotulorum dudum positorum in vestra dicta villa, qui fuerunt affixi sancto Quintino, in quibus hec presentes veritates erant inscripte et que fuerunt rapte a clero et a vestris superioribus absque hoc, quod scivissetis tenorem eorum. Nolite pati sic fieri de istis presentibus veritatibus! Item habete memoriam de ludo meretricis, contente in Apocalipsi, tenentis [f. 93b] vas aureum in manu sua, qui lusus fuit in dicta villa Insulensi. Item recordamini fratris Nicolai [Serrurier], qui predicavit publice, quod si feretrum, dictum de sancto Antonio, esset in camera sua, truderet in ignem sicut aliud lignum. Item scitote, quod presentes littere vobis ostendunt causan, quare ab antiquo tempore dictum est istud prover- bium, quod tempus veniret, in quo sacerdotes optarent cooperire tonsuras eorum stercore vacce. Fratres mei carissimi, qui hos presentes rotulos in- venietis, nolite abscondere nec negare lecturam eorum aliis, qui requirent a vobis, ne forte condempnemini in sententia illius, qui abscondit talen- tum in terra, qui deiectus fuit in tenebras eternas, sicut apparet in evan- gelio sancti Mathei XXV cap. B. Sed obedite mandatis Jesu Christi, di-

Strana 302
302 centis in decimo cap° C: »Quod dico vobis in tenebris, dicite in lucem, et quod auditis auribus, predicate super tecta.« Fratres mei carissimi, scitote pro vero me laborasse hoc opus presens cum auxilio Dei, esse in medio vestri, et si placet vobis oboedire his supra- dictis veritatibus aut ampliorem de eis habere declarationem aut scire multas alias necessarias vobis, quas propter certas occupationes non potui hic intus scribere amplius, scire de statu, vita et conversatione supradictorum Bohemorum et Pragensium, hoc sit signum inter vos et me: ponite unum schaffaudum in vestro magno foro et communitate ibi congregata, cum Dei auxilio apparebo, sustinens has presentes veritates contra quoscunque volentes sustinere aut contradicere illis, confidens in Jesu Christo, qui promisit bonum spiritum petentibus, sicut in evangelio sancti Mathei VII° cap. A, quia nou solum volo posuisse hunc presentem laborem pro vestra salute, sed etiam corpus, quod est maxima dilectio, quam potest habere in hoc mundo alter ad alterum, sicut Jesus Christus nobis testatur in evangelio sancti Johannis XV° cap. B. VI. Manifest města Prahy světu z r. 1430. Z ruk. zemské knihovny stuttgartské Theol. 4° 37 l. 359—362b. Praha, asi květen 1430. Pro notificacione et iustificacione nostre cause coram omni populo christiano. Noverint universi Christi fideles, cuiuscunque status, officii, pree minencie, ordinis et gradus existant, quod nunc in novissimis temporibus, ubi heu fluctuante fidei navicula intellectus oculi in complexione veritatis caligant ac provide fervor charitatis in cordibus multorum refriguit et exuberantis iniquitatis multitudo sucrevit, misericors et miserator Do- minus regionem nostram oculo sue pietatis dignative respiciens et [in] effabilis clemencie manu aurem mentis obtutibus, perniciosa nube de- pulsa infringibilium quatuor veritatum suarum splendidum iubar nobis, licet immeritis et indignis, graciosius patefecit. Quas nimirum olim in humanitatis substancia visibiliter conversando in terra ore suo sanctis- simo protulit, manu exhibuit, vita comprobavit et moribus ac similiter faciendi [f. 359b] exempla et mandata reliquit, quasque eius fideles dis- cipuli et primitiva ecclesia, sue vicina origini, vera et magistra fidelium inconcusse tenuerunt ac fideliter observarunt per multa centena anno- rum, prout hoc ipsum claret ex cronicis et commentariis doctorum eccle- sie generalis, quamquam postea ipse clerus, negociis secularibus invo- lutus, ordine clericali deserto, testamenti dominici et viarum eius factus immemor, fide titubans, spe pensilis, caritate orbatus, ignave segniciei torpore easdem salutiferas Christi doctrinas eterne deseruit, legem Do- mini exercituum contemptibiliter abiecit et in honorem sibi et popuio christiano deduxit. Nos autem, [ne] de tanta munerum munificencia cen- seremur ingrati ac per hoc Altissimi in nos merito concitaremus furorem, si voluntatem eius agnitam recusaremus implere, easdem sacratissimas veritates, rectivas iusticie, vias vite necnon presidia sempiterne salutis simpliciter, hilariter, veraciter amplexi suscepimus et iuxta meusuram fidei, nobis concessam, hactenus prosecuti sumus et ipso Domino opitu- lamte prosequi proponimus, donec fides cum mortali vita claudatur, et ad eorum cognicionem, dileccionem et observanciam salutarem totam Dei ecclesiam ab inicio semper optavimus et nunc exoptamus venire. Qua-

Strana 303
303 propter ipsa salutaria Christi Jesu eiusque discipulorum fidelium, aucto- ritatibus veteris et novi testamenti ac sanctorum doctorum ecclesie ful- cita, in scriptis palam fecimus, ad Constanciense concilium et alias per certos nuncios transmittentes, et demum nonnullis christiane religionis provinciis sub hac brevissima forma verborum promulgavimus ac die hodierna notificare sumus parati. Propter que Romanus antistes, qui se vicarium Christi [f. 3601, licet verbis fateatur et scriptis, re tamen et opere in hac parte evidencius dif- fitetur, nam cum sui Constanciensis concilii onerosa caterva ipsas bene- dictas, o Domine, veritates tamquam maledicta condempnavit et in nos propter eas tamquam erroneos et hereticos excommunicacionis, suspen- sionis et interdicti sentencias perperam fulminavit. Nec illo furibundo furore contentus, iniquitatem iniquitati adiciens, cruentam illam crucem, inhumane crudelitatis specimen, non eam, in qua auctor vite sponte occumbens, vitam mortuo mundo invexit, sed illam, in qua sinister Christo latro suspensus, vitam temporalem ammittens, mortem eternam invenit, contra nos et inclitum regnum Bohemie ac marchionatum Mo- ravie non ut pater, sed ut truculentus hostis erexit, per quam revera se- culares et spirituales christianismi principes in odium nostrum pariter et exterminium concitavit. Quo siquidem pacto omnium fere nominis christiani regionum rectores et populi decepti, arbitrantes se in hoc do- mino obsequium acceptabile prestaturos, in nos et regnum et marchio- natum prefata frequenter hostilem impetum facientes, inmani debacha- runt furore, expugnantes castra, castella et urbes, vicos concremantes et villas, vineta pometa depopulando et agros quam plurimos et ordinem. sacerdotes necnon promiscui sexus et etatis fideles innumeros substancia spoliantes rebus, pudicas virgines, coniugatas et viduas debita castitate, multiformi genere penarum afflictas, crudeliter perimerunt, prout hoc ipsum adeo extat notorium, ut ulla queat tergiversacione celari [f. 360b]. Nos vero tot et tanta, ymo ineffabilia mala nostris tam efferre et innumerose irrogata crebrius in omni paciencia sufferentes, sed quem ad- modum ille fidelis milicie dei populus Machabeorum formidantes, ne per nostram insulsam pacienciam lex Domini una nobiscum periret, scientes- que, quod vim vi repellere omnes leges et omnia iura permittant, Domino fideles coadiuravimus populos, iunximus currus, sumpsimus arma, quibus non solum legis Dei et nostris adversariis hactenus Domino auxilium pre- bente de facto viriliter restitimus ipsosque et regni nostri indigenas, si- mili morbo vexatos, de patrie nostre limitibus eiecimus, verum eciam in eos veluti christiane religionis prevaricatores et apostatas veritatisque agnite impugnatores notorios pariter et blasvemos, fidelis Mathadie zelo armati ac virtute Altissimi confidentes,1) in veritate edocti universorum Domini fore causam, pro qua instamus, in cuius manu sunt omnes fines, cuique facile est eciam multitudinem innumeram concludere in manu paucorum. Quapropter novissime marchionis Misnensis in easdem Domini veri- tates manifestam recolentes blasphemiam, per2) predam in regno Boemie more latronum patratam aliasque eius atroces iniurias, tempore suo pro- ferendas, aliarum eciam vicinarum provinciarum, eodem scelere conta- minatarum, atque nonnullos in nos dampnosos factos insultos, conveximus castigantes citra condignum fraterna ubique lenitate servata. Et dum ad illustris principis Friderici [f. 361], marchionis Brandeburgensis, sacri imperii archicamerarii, territorium cum virtute bellatorum adiis- semus, illi, sciscitanti causam nostri adventus, retulimus, quia pro clari- ficacione quatuor veritatum evangelicarum eorum cum populo fidelium

Strana 304
304 laboramus et pro vindicta inimiciarum, nobis et regno nostro illatarum, sic pugnamus, qui vir, prudenti usus consilio, respondit finaliter sub pu- ritate fidei [et] honoris, quod velit nobis audienciam seriam, securam et pacificam super eisdem disponere suis presumptis laboribus [et] expensis circa festum s. Georgii tunc proxime venturum in civitate imperiali Nu- rembergensi, cui principes seculares et spirituales adesse debeant ac doc- tores et magistri precipui septem studiorum privilegiatorum de Almanie provinciis evocandi. Et quod velit nobis procurare litteras salvi con- ductus et plene assecuracionis a rege Romanorum et electoribus imperii status utriusque iuxta vota nostra et formam, per nos illis transmitten- dam, ut possimus illic cum mille equitum comitiva secure venire, ibi ma- nere et in eodem concilio prefatas veritates Domini verbo aut in scriptis offerre, scripturarum veteris et novi testamenti ac doctorum ecclesie de- clarare et astruere et super eisdem disputative aut fraterne conferre et illo peracto aut non peracto ad propria reverti salvis per nos honore et rebus. Quo siquidem dicto et promisso exhilarati, mox ipsius marchionis territorium aliasque vicinas provincias ab exercitus nostri vexacione ab- solvimus, in propria divino ducatu reversi, ubi fidelium populo convo- cato maturisque prelibatis consiliis certos magistros doctosque in lege viros, seculares et spirituales [f. 371b], ad illud concilium transmittere decrevimus, nosmet ipsos ad hoc sumptuose disponentes iuxta condictam promissionis formam brevem salvi conductus, nobis per ipsum marchio- nem, ut premissum est, procurandam. Qui quidem marchio appropinquante termino concilii dixits) se non posse habere tam cito sigilla regis et principum prefatorum propter dis- tanciam ipsorum valde remotam. Deinde asseruit formam salvi conductus, per nos oblatam, nimis duram per episcopos reputari; qua duricia per nos iuxta placitum ipsorum mollificata conclusive respondit nullatenus posse disponere nobis salvum conductum et audienciam a concilio, ante promissam, resistentibus episcopis unacum clero, qui, sicuti verisimiliter presumitur, nolunt intelligere, ut bene agerent, nunc iniquitatem medi- tantur in cubili suo, ubi in pace amaritudinis requiescunt et assistunt omni vie nunc maliciam super graciam diligentes. De quibus in alio loco idem propheta (Ps 57, 4—7) ait: »Alienati sunt peccatores a vulva, erra- verunt ab utero, locuti sunt falsa. Furor illis secundum similitudinem serpentis: sicut aspidis surde et obturantis aures suas, que non exaudiet vocem incantancium venefici incantantis sapienter. Sed omnipotens Deus conteret dentes eorum in ore ipsorum et molas leonum confringet Do- minus.« Hec ideo vestris oculis et auribus innotescimus, ut totus orbis terra- rum luculenter agnoscat, quia causam nostram et eius merita pandere toti ecclesie katholice ab inicio semper fuimus et sumus parati, dummodo nobis data audiencia fraterna et ab omni vi et iure quomodolibet pre- tensa secu(r)atur, que eciam nemini denegari iuxta sentenciam Nicodemi (debet). »Nostra,« inquit, lex non [f. 372] iudicat quemquam, nisi prius audiat ab eo« etc. Ex quo plane patet, quod nos non querimus antra vel angulos, ut morum est hereticorum, ut docmata erroris cordibus homi- num ingeramus, sed quod nostre fidei fide vera a Christo domino eius- que discipulis et doctoribus ab ecclesia sancta suscepimus, pro ceptis optamus predicare supra tecta, campos, montes, villas, castela et urbes, quatenus omnes, qui nomine christiano censentur, testamentum sui salva- toris et patris, quod propria morte firmavit, diligenter et evidenter agnos- cent, agnitum diligant ac dileccione studiosa et fideli prosequantur affectu, non attendentes, quod hactenus a pseudoducibus, ducentibus,

Strana 305
305 ymno seducentibus populum est transitum heu adhuc inprovide, sed quod sit spiritu“) bono deducente eum divino veniendum ad tranquilitatis eterne regnum benedictum, adopcionis eius filiis ante mundi constitucio- nem paratum. O utinam christiane religionis reges et principes intelli- gerent ac iudices finium terre Domini exercituum erudirentur in lege timoreque humano ac ser(vili) postposito necnon personarum accepcione remota diligenter attenderent ad cause nostre verum examen ita, ut de omnipotentis Dei vultu iudicium illorum in eadem prodiret et intellectus ipsorum oculi nostram in hac parte contemplarentur equitatem, quam illis, se et non oves pascentibus pastoribus semper obtulimus et adhuc atque inantea parati sumus offerre, videlicet ut, si illas benedictas qua- tuor a Domino veritates scripturis sacris sanctorumque doctorum sen- tenciis sufficienter probaverimus, eas studiose acceptent, prosequantur fideliter et deservent unacum populo, ipsorum regimini commendato. Quodsi [f. 362b] in probacione defecerimus, volumus ab eis melius et sa- nius edoceri et edocti emendanda emendare, corrigenda corrigere et re- staurare collapsa. Constanter presumimus, quod per utramque hanc viam propiciante Domino pax et veritas reddetur dissensionibus ecclesie, odiis, rixis et iniuriis omnimode propulsatis. Poznámky: 1. Následuje porušený obrat: magnanimiter iuvimus ipsis noununquam talionem legis animose videntes. — 2. Následují porušená slova: papam veterem ac. — 3. Ruk, má dále: marchio appropinquante. — Ruk, čte: spiritui ... dominum et veniendum ... constitucioni impartum. Mnoho jiných přepsání a omylů jsem opravil mlčky. VII. Manifest města Prahy a pražského duchovenstva. Z téhož ruk. stuttgartského l. 362b—366. Praha asi v květnu 1430. Universis et singulis Christi fidelibus, ubilibet constitutis, cuiuscun- que diguitatis, preeminencie, status, ordinis aut condicionis existant, ma- gister civium, consules, iurati totaque communitas unacum clero civitatis Pragensis purum eterne salutis affectum. Ut nostre credulitatis effulgeat sinceritas ac perinde cause equitas pateat, innocencie reveletur candor iusticie quoque rectitudo pandatur, quas hactenus Dei et nostrorum hostium contexerat dolus, palliaverat fraus, operuit iniquitas et presertim pesti- lens versucia insolentis cleri velavit, quo siquidem patefaccionis huius- cemodi ministerio de cordibus fidelium odii evellatur radix, scandali ex- tirpetur fomentum, litium eliminetur materia bellorumque inquieta rabies, res, populos ac regna demoliens, comodosius sopiatur sicque germinet fides, pax pullulet, oriatur concordia fraterneque caritatis fervor Domino lar- giente succrescat, de fidei nostre pura veritatel) summariam vobis in hiis scriptis offerimus racionem. Sane firmiter credimus et nullatenus dubitamus universa et singula per Christi fideles credenda et presertim, que in simbolis apostolorum, Athanasii et Niceni concilii sunt inculcata aut expressa, confitemurque septem sacramenta ecclesie, concessa fidelibus in presidium, remedium et salutem. Eciam credendo fatemur tria receptacula animarum, solu- tarum a carne, videl. celum, purgatorium atque infernum, omnemque huius catholice fidei eciam in quocunque puncto adversarium pertinacem utpote hereticum et erroneum detestamur. Istas vero quatuor infra-

Strana 306
306 scriptas infringibiles veritates, Jesu Christi, nostri salvatoris, prolatas ore, vita practicatas et manu ac per ipsius discipulos et primitivam ecclesiam, magistram et regulatricem omnium fidelium, ymo christiane religionis verum exemplar, fideliter observatas, pie credimus, hilariter amplectimur ac pro modulo [f. 363] nostrarum virium prosequimur divina nobis quoque assistente clemencia, quoad vixerimus, prosequi proponimus. Prima: ut, quemadmodum ipse filius Dei naturalis, dux et legifer noster, in extreme cene discubitu corpus et sanguinem suum, panis et vini speciebus stupende velatum, discipulis suis, qui tunc totam repre- sentabant ecclesiam, tradidit ad manducandum et bibendum, prout hoc ipsum tres evangeliste concordi assercione testantur, videl. Mt XXVI, Luce XXII et Mr XIIII, sic cunctis fidelibus ab ecclesie ministris est pie credendum et fideliter ministrandum secundum ipsius salvatoris nostri documentum et preceptum, quo ait Luce XXII, 19: »Hoc facite in meam commemoracionem« et Joh. VI, 54: »Nisi manducaveritis carnem filii ho- minis et biberitis eius sanguinem, non habebitis vitam in vobis; qui man- ducat meam carnem et bibit meum sanguinem, in me manet et ego in eo.« Quod testatur Apostolus I Cor. XI, 23: »Ego enim accepi a Domino, quod et tradidi vobis, quoniam d. Jesus, in qua nocte tradebatur, accepit pa- nem, et gracias agens, fregit et dixit: »Accipite et manducate, hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur.« Similiter et calicem, postquam cenavit: »Hic calix est novum testamentum in meo sanguine. Hoc facite, quocienscunque biberitis, in meam commemoracionem etc.« Et idem I Cor. dicit X, 15—7: »Vos ipsi iudicate, quid dico: calix benediccionis, cui bene- dicimus, nonne communicacio sanguinis Christi est, et panis, quem fran- gimus, nonne participacio corporis Domini est? Unus panis et unum corpus multi sumus, qui de uno omnes pane et de uno calice participamus.« Et quod in premissis d. Jesus eiusque apostolus intellexerunt de communione sacramentali et non de spirituali, ut quidam autumant, patet ex hoc, quod post predicta verba ipse Apostolus subiungit, dicens [I Cor. XI, 28] : »Probet autem se ipsum homo et sic de pane illo edat et de calice bibat; qui enim manducat et bibit indigne, iudicium sibi manducat et bibit, non diiudicans corpus Domini.« Nullus nempe manducans spiritua- liter et bibens corpus et sanguinem, indigne manducat aut bibit, quia sic [f. 363b] manducare et bibere est in ipso manere et ipsum manentem in se habere, ut dicit Augustinus, tractans verba Christi Joh. VI. Unde solum sacramentaliter manducatur aut bibitur indigne; quare de sacramentali communione predicta verba Christi et Apostoli intelligenda sunt. Et hoc asserit Johannes Crisostomus in suo dyalogo libro 3. cap. 5. dicens: »Ne- que enim aliud quam furor vocandus est contempnere illud misterium, sine quo nobis nec salus nec ea bona, que sunt promissa, redduntur. Nemo enim valebit ingredi in regnum celorum, nisi ex aqua renatus et spiritu, et qui non manducat carnem Domini nec bibit eius sanguinem, non ha- bebit vitam eternam, quia per nullius alterius quam sancti manus effi- ciuntur sacerdotis nec utique gehenne ignem vitare nec promissorum re- muneracionem potiri nisi per illorum valeamus officium.« Sed forte diceretur: sufficit cuilibet fideli sub specie panis sumere, nam ibi corpus et sanguis Christi veraciter sumitur et continetur. Item Leo papa libro suo de sacramentis ait: »quamvis sub specie panis sanguis sumatur cum corpore et sub specie vini corpus sumatur cum sanguine, tamen nec sanguis sub specie panis comeditur nec corpus sub specie vini bibitur, cum nec sanguis comedatur nec corpus bibatur, ita neutrum sub specie panis bibitur nec specie vini manducatur, etsi concessibile vi-

Strana 307
307 deatur, quod corpus bibendo et sanguis comedendo sumatur. Est enim modus sumendi corpus et sanguinem, quo neutrum manducatur et bibi- tur.« Hec ille. Et hune ritum comedendi sub utraque specie universalis servavit ecclesia per multa centena annorum tam stricte, ut qui accipiens corpus Domini sub specie panis calicem domini bibere recusaret, reputaretur hereticus manicheus et a communione fidelium ut sacrilegus secluderetur. Hoc testatur Leo papa in sermone de quadragesima, qui incipit »predi- caturus vobis«; ubi loquens de manicheis, sic dicit: »Cumque ad tegen- dum infidelitatem suam nostris audent interesse conventibus, ita sacra- mentorum communione se temperant, ut interdum, ne penitus latere non possint, ore indigno corpus accipiunt, sanguinis autem redempcionem nostre calicem haurire [f. 364) de(clinant), quod ideo vestre notificamus sanctitati, ut vobis huiusmodi homines eciam in suis manifestentur iudi- ciis, et quorum deprehensa fuerit sacrilega simulacio, a societate sanc- torum sacerdotali auctoritate pellantur.« Nec obstat insanum Constanciensis sinodi decretum, quo legem Chri- sti in hac parte impio more damnavit, quod claret ex confessione Urbani pape posita XXV. qu. 1. »Sunt quidam.« Ubi loquens de auctoritate Ro- mani pontificis, sic ait: »Sciendum vero summopere est, quia leges novas condere potest, ubi evangeliste aliquid (et prophete) nequaquam dixe- runt. Ubi vero aperte Dominus et eius apostoli et eos sequentes sancti patres finaliter aliquid diffinierunt, ibi non novam legem Romanus pon- tifex dare, sed pocius, quod predicatum est, usque animam et sanguinem confirmare debet. Si enim, quod docuerunt apostoli et prophete destruere, quod absit, niteretur, non sentenciam dare, sed magis errare convince- retur.« Secundum: ut sacerdotes ecclesie, sicut ex officio sunt vicarii apostolorum et successores discipulorum Jesu Christi, ita iuxta formam illorum in voluntaria proprietate vivere studeant temporalium rerum temporali dominio abdicato, secundum quod ipse salvator discipulis in- quit Mt XX, 25: »Principes gencium dominantur eorum, et qui maiores sunt, potestatem exercent in eos; non ita erit inter vos.« Et Luce XXII, 25 ait: »Vos autem non sic, sed qui maior est in vobis, fiat sicut minor, et qui precessor est, sicut ministrator.« Et Luce XIII, 33 Dominus ait: »Nisi quis renuncciaverit omnibus, que possidet, non potest meus ese disci- pulus.« Quod affirmat beatus Petrus I, Pe. V, 3 dicens: »(Neque ut) do- minantes in clero, sed forma gregis facti ex animo.« Et beatus Paulus, loqueus Thimotheo episcopo, sic ait I. Thim. VI, 7—11: »Nichil intulimus in hunc mundum, haut dubium, quia nec aufferre quid possumus; ha- bentes autem alimenta, et quibus tegamur, his contenti simus. Nam, qui divites volunt fieri, incidunt in temptacionem et laqueum diaboli et multa desideria, multum inutilia et nociva, que mergunt homines in inte- ritum et perdicionem. Radix enim omnium malorum cupiditas, quam quidam appetentes, erraverunt a fide et inseruerunt se doloribus multis. Tu autem, o homo [f. 364b], hec fuge« etc. Et Origenes, tractans hanc ma- teriam super Genesin omelia XVI dicit: »Vis scire, quid intersit inter sacerdotes Dei et sacerdotes pharaonis? Pharao concedit terras sacerdo- tibus suis, Dominus autem sacerdotibus suis partem non dat in terra, sed dicit eis: »Ego sum pars vestra.« Observate, qui hec legitis, omnes Domini sacerdotes, et videte, que sit differencia sacerdotum, ne forte, qui partem habent in terra et terrenis cultibus ac studiis vacant, non tam Domini quam pharaonis sacerdotes esse videantur. Ille enim vult sacer- dotes suos habere possessiones terrarum et exercere agri, non anime

Strana 308
308 culturam, ruri et non legi operam dare, Christus autem, Dominus noster, sacerdotibus suis. que precepit, audiamus, qui inquit: »Nisi quis renunc- ciaverit omnibus, que possidet, non potest meus ese discipulus,« etc. Qua- propter dicit Bernhardus ad Eugenium papam: »Planum est, apostolis interdicitur dominatus; quo ergo modo et tu usurpare audes aut domi- natus apostolatum aut apostolatus dominatum? Planum ab utroque pro- hiberis. Si utrumque habere velis, utrumque perdes!« Tertium: ut verbum Dei non sit alligatum, sed a sacerdotibus et levitis ydoneis libere et passim predicetur. Nam hoc Dominus cetui disci- pulorum iniunxit, dicens Mr ult. 16, 15: »Ite in orbem universum et pre- dicate evangelium omni creature.« Et Mt. ult. 28, 20: »Euntes docete omnes gentes, babtisantes eos in nomine Patris et Filii et Spiritus s., do- centes eos servare, quecunque mandavi vobis.« Et ideo beatus Petrus ad hoc exhortando sacerdotes I. Pe. V, 1—2 ait: »Seniores, qui in vobis sunt, obsecro consenior et testis Christi passionum et eius, que in futuro revelanda est, gracie communicator, pascite, qui in vobis est, gregem Dei non coacti, sed spontanee neque turpis lucri gracia« etc. [f. 365] Et bea- tus Paulus, scribens episcopo Thimotheo, inquit I. Thim. IIII, 16: »Attende tibi et doctrine, insta in illis. Hoc enim faciens et te ipsum salvum facies et illos, qui te audierint.« Quapropter distinccione XXXVIII. dicit(ur) sic: »Ignorancia mater cunctorum errorum maxime in sacerdotibus vitanda est, qui docendi officium in populo Dei suscepe- runt.« Sacerdotes enim legere sacras scripturas admonentur Paulo attes- tante: »Atende, inquit, leccioni et doctrine et semper in hiis permane.« Sciant ergo sacerdotes scripturas sacras et canones et opus omne eorum in predicacione et doctrina consistat atque edificent cunctos tam fidei sciencia quam operum disciplina. Et beatus Gregorius in pastorali XV. cap. et ponitur XLIII. dist. c. 1. »Sit rector«: »Preconis iudicium suscipit, quisquis ad sacerdocium accedit, ut ante adventum iudicis, qui terribi- liter sequitur, ipse scil. clamando gradiatur.« Quarta: ut universa vicia publica mortalia per rectores pollicia- rum et eos, quorum interest, a plebe fidelium studiosius extirpentur. Nam et hoc iubet Salvator Mt V, 29: »Si oculus dexter scandalisat te, erue eum et proice abste. Expedit enim tibi, ut pereat unum membrorum tuorum« etc. Et hune modum eliminandi crimina exemplavit Dominus, ut dicitur Joh. II, 15: »Cum fecisset quasi flagellum, omnes vendentes eiecit de templo oves et boves et nummulariorum effudit es et mensas subvertit« etc. Quapropter dicit Apostolus I. Cor. V, 7, 9—11, 13: »Expurgate vetus fer- mentum. Scripsi vobis, ne commisceamini fornicariis, non utique forni- cariis huius mundi aut avaris aut rapacibus aut ydolis servientibus; alio- quin debueratis de hoc mundo exisse. Nunc atuem scripsi vobis non com- misceri, si quis inter vos frater nominatur et est fornicator aut avarus aut ydolis serviens aut maledictus aut ebriosus aut rapax; cum huius- cemodi nec sumere cibum.« Et subdit: »Auferte mala ex vobis ipsis.« Et Ro. XIII, 3: »Principes non sunt timori [f. 365b] boni operis, sed mali. Vis autem timere potestatem? Bonum fac et habebis laudem ex illa. Dei enim minister tibi in bonum.2) Si autem malum feceris, time; non enim sine causa gladium portat. Dei enim minister vindex in iram ei, qui malum agit.« Unde scabiosa ovis a caulis, ne alia peccora infici- antur, est repellenda XXIV. questione III. c. 16. »Resecande«3) et beatus Johannes Chrisostomus, tractans illud Mt V. »Si oculus tuus« etc.:1) »Vult Christus, ut non solum de peccatis nostris curemus, sed eciam, ut, si ad nos pertinentes turpe aliquid agant, utpote ut si habes aliquem amicum, qui res tuas bene aspicit quasi proprius oculus, aut qui res pro-

Strana 309
309 curat [tuas quasi propria manus tua, et illum talem si cognoveris aliquid] turpiter agere, proice eum longe abste, qui scandalizat te, quia, non solum pro nostro peccato, sed eciam pro proximorum, quod prohibere possumus, dabimus racionem.« Et quamquam ad comprobandas istas irrefragabiles veritates et earum quamlibet quamplura possunt adduci testimonia scripturarum, illa tamen ad presens obmittimus, ne legentibus fastidium generemus. Vos itaque omnes et singulos ac vestrum quemlibet fraterne requi- rimus, studiose ac caritative hortamur per viscera misericordie Dei nostri, in quibus visitavit nos oriens ex alto, ut ipsius vestreque salutis intuitu, nostre fidei et cause rectitudinem ac veritates predictas, scripturarum testimoniis fundatas, vestre racionis racionabili libra librantes, velitis agnoscere, diligere cognitas et dilectas manutenere et prosequi iuxta ex- igenciam orthodoxe fidei, vestre salutis ac locorum, officiorum et digni- tatum, quibus pre istis fungimini et gaudetis, non advertentes, quod os loquencium iniqui, ambiciosi et avari cleri loquitur. Qui heu status sa- lubri condicione deserta oculos sue discrecionis a celestibus avertendo statuerunt declinare in terram, ne claritas evangelice veritatis eorum lippientibus oculis illucesceret ac per hoc illis via ad salutem pateret. Sicque ceci duces dominici gregis pecorum more [f. 366] antecedencium gregum, quamvis errancium, sequuntur vestigia, auscultantes dumtaxat, quo dudum per eorum similes catervatim perrectum est, et nunc, proch- dolor inconsulte pergitur, non quo sic Christo, vero duce domus Israhel, pergendum; quo fit, ut labantur in preceps dampnacionis perpetue cum se- quacium suorum commitiva. Vestrum circa premissa animum per vestras signatas epistolas nos insinuari cupimus etc. Salvo iure addendi, corri- gendi, minuendi, mutandi, ut est iuris etc. Finis in laudem Jesu. Poznámky: 1. Původně: puritate. — 2. Následuje: fac. — 3. Dále: et XLV. dist. Sed illud. — 4. Pseudochrystostomus Opus imperf. in Mattheum (ed. Parisina alt. Opp. V. p. 799). Dodatek. Na str. 282 (30) vlož za nápis textu III: Z rukopisu pražské knihovny kapitulní D 53, str. 361—371. A na str. 290 (38) za nad- pis textu V.: Z rkp. Národní knihovny v Paříži, lat. nouv. acq. 1826, 1. 81—94, kde se čte s názvem: »Assertiones erronee et detestande, pro- cedentes ex erroribus Pragensibus post. Wicleff, mise ad sacram facul- tatem a domino episcopo Tornacensi circa a. 1420.«