Strana I
JAN ČERNÝ A JINÍ LÉKAŘI ČEŠTÍ DO KONCE DOBY JAGELLOVSKÉ. Napsal G. GELLNER. Zvláštní otisk Z VĚSTNÍKU KRÁL. ČES. SPOL. NAUK. Tř. I. Roč. 1934. V PRAZE 1935. NÁKLADEM KRÁLOVSKÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI NAUK. Tiskem Dra Ed. Grégra a syna v Praze.

Strana 1
Zvláštní otisk z Věst. Král. Čes. Spol. Nauk. Tř. I. Roč. 1934. Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellovské. Napsal G. GELLNER. (Předloženo dne 9. května 1934.) Zatím co zchudlá a na jednu fakultu okleštěná latinská universita pražská skomírala na počátku novověku scholastic- kými úbytěmi, vzkvétaly mimo ni vědy v jazyku národním. Vedle děl z jiných oborů vznikly tehdy též veledůležité české spisy lékárnické1) a lékařské. Jeden z nich, Jana Černého 1) Nejstarší česká kniha lékárnická je z r. 1496 a pochází od Matěje z Mýta (Vysokého), lékaře to asi jen s nižším vzdělá- ním universitním (byl jedním z obou Matyášů de Alta Muta, o kterých je v Knize děkanské (II. 77, 121) poznamenáno, že se na pražské artistické fakultě stali bakaláři, jeden 16/6. 1461, druhý 13.3 1472). Kniha má titul »Světlo apatékářův« a je překladem spisu »Lumen apothecariorum«, který sepsal latinsky a vydal tis- kem Dr. Quiricus de Augustis, lékař v Tortoně (u Alessandrie v Piemontě), po prvé r. 1491. »Světlo apatékářův« se zachovalo v opise ze 16. stol. v mus. knih. v Praze, ve svazku o 302 dvanácter- kových listech (z těch je 41 stránek nepopsáno) se sign. III H 35. Několik ukázek odtud otiskl J. Jireček ve Zprávách o zasedání Král. č. spol. nauk (třída pro filos., děj. a filologii), 1883, 38—52, celý pak spis s latinským originálem a komentářem E. Šedivý v Knihovně Československé lékárnické společnosti, č. V. a VI., Praha 1926. — Překlad Matěje z Mýta začíná původní předmluvou: »Matěj z Majta urozenému pánu, panu Ladislavovi z Wattmberku [Vartenberka] službu a pokorné poddání za pozdravení. Uložil si mi, urozený pane, ať bych knížky mistra Quirika z Augusty, jenž slovou »Světlo apatékářův«, v náš jazyk český přeložil. Já ... tvé- mu uložení [vyhovuje], o to sem se pokusil, ... jazykem českým položiti, ... aby netoliko Němci a Latiníci apatéce rozuměli a pří- pravám lékařským, ale i Čechové, komuž by se toho chtělo. Neb také i [ty] chválu z toho míti budeš, kterýžto mne vospalého k té práci ubudil si, aby jazyk náš český i tudy se šířil, šlechtil a roz- máhal ...« Po předmluvě je podán rozvrh spisu takto: »Knížky,

Strana 2
2 G. Gellner: »Spis o nemocech morních« z roku 1496, získal si u nás ta- kovou vážnost a oblibu, že byl rozšířen v desateru vydání a udržoval se na knihkupeckém trhu dlouho ještě po bitvě bělo- horské. Jiné dílo téhož autora, Herbář z r. 1517, si dobylo podle práva prvotiskové ancienity čestného místa v lékařské botanice všech národů.2) Životopisy původce obou těchto děl máme několikeré; krátce načrtnuté B. Balbínem,3) A. Voigtem,4) A. Jungmannem,5) A. Truhlářem") atd., pak obšírněji zpracované J. Rudou,7) J. Jireč- kem,8) J. Vlčkem3) a J. Jakubcem.10) Zvlášť ke korespondenci Černého s Augustinem z Olomouce přihlí- žejí J. Go1111) a J. Truhlář,12) k Černému jako theolo- k kterýmž přistupuji, na 15 rozdíluov rozděleny budou. První bude o přípravách vonných. Druhý o lektvařích hořkých. Třetí o lé- kařstvích počišťujících. Čtvrtý o trocišcích. Pátý o praších. Šestý o lohot neb loch [hustších syrupech]. Sedmý o syropích. Osmý o mastech. Devátý o flastřích. Desátý o cerátích. Jedenáctý o ole- jích. Dvanáctý o přípravě vosku řemeslně. Třináctý o připravo- vání cukru řemeslně. Čtrnáctý o vaření lékařství. Patnáctý, kterak která lékařství mají se tříti.« Kniha končí: . . . »scriptum in Myto alto terminatum B. anno salutifere incarnacionis domini MCCCCXCVI., sabbato ante Gregorii.« O osudech Matěje z Mýta není známo nic. 2) Alb. v. Haller, Bibliotheca botanica, Genevae 1778, 668; Agn. Arber, Herbals, their origin and evolution, Cambridge 1912, 207—229. 3) B. Balbín, Boh. docta (ed. Uugar) II. 225. 4) Adaukt Voigt, Abhandlung ü. d. Naturgesch. Böhmens (Abh. Böhm. Ges. Wiss. auf das J. 1785), Prag 1785, 76. 5) Ant. Jungmann, Skizzirte Gesch. der medicinischen An- stalten an der Univ. zu Prag (Medic. Jahrbücher d. k. k. öst. Staa- tes), Wien 1840, t. 31. 6) A. Truhlář, Jan Černý, Ottův S. N. 7) J. Ruda, Mistr Jan Černý a jeho herbář z r. 1517, Živa, odb. přírodověd. a math., Praha 1872, č. 9. *) J. Jireček, Rukověť k děj. lit. č. do konce XVIII. věku, Praha 1875, I. 140. 9) J. Vlček, Dějiny české literatury, Praha 1897, 402. 10) J. Jakubec, Dějiny literatury české, Praha 1929, I. 509, 590, 646, 667, 669. 632, 636, 11) J. Goll, Quellen u. Untersuchungen z Gesch. d. Böhm Brüder, Prag 1878, 50. 12) J. Truhlář, Humanismus a humanisté v Čechách za krále

Strana 3
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 3 govi J. Th. Müller,13) k jeho herbáři s botanického stano- viska K. hr. Sternberg14) a J. Ruda a podle nich V. Maiwald15) a E. Šedivý,16) ke »Spisu o nemocech mor- ních«, ale jen pokud jde o počet vydání, J. Ruda,17) k jeho pobytu v Prostějově od r. 1520 F. Zapletal.18) Ale přes bohatost této literární tvorby nemáme dosud životopisu Jana Černého jako lékaře, ač lékařem byl především. To a rozličné nesprávnosti a mezery biografické i bibliografické, jakož i zmatek způsobený směšováním různých Janů Černých J. P. Cerronim,19) Chr. d'Elvertem20) a j., kteří přičtli Janu Černému Pražskému rysy a spisy, které náleží Janu Černému Jevíčskému,21) jsou snad dostatečným důvodem, aby životopis Vladislava II. (Rozpr. Č. akademie, tř. III., v Praze 1894, r. III, č. 4), str. 112—114. 13) J. Th. Müller, Gesch. d. böhm. Brüder, Herrnhut 1922, I. 239, 252, 265, 304—5, 307, 319, 553. 14) Kasp. Gf. Sternberg, Abhandlung ü. d. Pflanzenkunde in Böhmen (Abh. Böhm. Ges. Wiss.), Prag 1817, I. 68, 84, 99—103; 1818, II. 9, 29—67. 15) V. Maiwald, Gesch. d. Botanik in Böhmen, Wien-Leipz. 1904, 15, 16, 18—9, 34, 41, 66, 76, 121, 149, 210. 10) E. Šedivý, Prvý český, tištěný herbář Jana Černého z roku 1517, Praha 1906. 17) J. Ruda, Nejstarší lékařské prvotisky české mistra Jana Černého 1506—1518, a mistra Mikuláše Klaudyana 1517—1519, Čas. lék. čes. 1871, 192. 18) F. Zapletal, Mistr Jan Černý a poslední pobyt Viléma z Pernsteina na rodné Moravě, Časop. vlast. mus. v Olomouci 1931, 56—72. 19) J. P. Cerroni, Nachrichten ü. d. Schriftsteller Mährens, rkp. v zem. arch. v Brně, sign. I. 83, f. 727. 20) Chr. d'Elvert, Gesch. d. Heil- u. Humanitätsanstalten in Mähren u. Oest. Schlesien, Brünn 1858, 138, 140. 21) O Janu Černém z Jevíčka víme jen to, že byl zá- břežským měšťanem a svým povoláním asi lékárníkem, že r. 1556 přeložil z němčiny do češtiny Brunšvikovu knihu »De arte distil- landi de simplicibus« z r. 1500 a že svůj překlad vydal r. 1559 tiskem u Jana Günthera v Olomouci s titulem: »Knihy o pravém umění dystyllování aneb vod pálení.« Jaké mixtum compositum může vzniknouti, když se dohro- mady slijí data o různých Černých ze dvou století, ukazuje životo- pis ve svazku Vlastivědy moravské, který je věnován okresu Je- víčskému (Brno 1912, str. 84):

Strana 4
4 G. Gellner: Jana Černého lékaře byl zpracován znova. Pouhé doplňky a opravy by tu nikterak nestačily. Látku jsme si rozvrhli tak, že v první části budeme sle- dovati životní dráhu Jana Černého, probírajíce chronologicky příslušné prameny, v druhé části přihlédneme blíže k jeho lé- kařským spisům a konečně v »Přílohách«, pokud by nestačila pouhá poznámka, pojednáme o oněch lékařích, jejichž život nebo dílo má přímý nebo nepřímý vztah k Janu Čenému. Část I. Život Jana Černého. 1479. V Liber Decanorum facultatis philosophicae Universitatis Pragensis1) (II, 140) nalézáme k r. 1479 tento záznam tehdej- šího děkana M. Václava Pražského: »Anno ... 1479, die 26. Februarii ... examen baccalariandorum publice praesignificatum est ... In crastino vero die Sabbati de- leeti sunt examinatores et decano adiuncti: mag. Simon de Chru- dim, mag. Wenceslaus de Paczow, mag. Wenceslaus de Třepsko. mag. Laurentius de Rokiczano; qui quidem mgri hos baccalarian- dos paulo inferius nominatim inscriptos, fideliter examinatos assumserunt, hocque ordine locaverunt, quorum primus Benedictus de Zebrak, Laurentius de Krasonicz, Joannes Albus de Praga. »Jan Černý, nazvaný Jevický, byl rodem z Jevíčka, avšak zvával se také »Prostějovský«, poněvadž byl delší dobu usedlý v Prostějově. Černý byl doktorem lékařství a duchovním Českých bratří. Zprvu bydlel a provozoval lékařství v Litomyšli, později stal se měšťanem v Zábřeze. Byl nejvěhlasnějším lékařem své doby. R. 1599 sepsal obšírný výklad jazykem latinským o 9. knize Rasi- sově. R. 1615 sepsal a vydal český herbář, kromě toho napsal trak- tát (rozpravu) »de peste« (o moru), který však byl teprve po smrti jeho r. 1633 vydán v Olomouci. Jiné spisy jeho jsou: »Liber de arte distillandi« (Lipsko, 1612), »Knihy o pravém umění distilování aneb vodpálení« (Praha. 1512), »Listy Českých bratří« (Ivančice. 1608), »Confessio Waldensium« (Lipsko, 1512) a »Veřejná konfesí českobratrská« (Králice, 1608).« 1) Otisk původního rukopisného kodexu pergamenového ve folio, s úředními záznamy (jdoucími od r. 1367—1583) děkanů arti- stické fakulty (Pragae 1830—2).

Strana 5
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 5 Joanes Niger de Praga, Victorinus de Chrudim [et septem alii] ..2) Item anno eodem ... Joannes Niger de Praga [et quinque alii]... feria secunda post conductum Paschae [26/4 1479] quaestionibus determinatis juxta morem universitatis in baccalarios artium eva- serunt.« 2) Z členů komise, jež zkoušela Jana Černého, byl M. Vá- clav z Prahy od r. 1465 mistrem a od r. 1472 členem profesor- ského sboru. 9.10 1493 je naposled uveden v Knize děkanské. M. Václav z Pacova, od 1462 mistr, od 1467 profesor, byl rektorem university r. 1499, 1505 a 1513. Zemřel 22/1 1513 za svého třetího rektorátu. M. Václav z Třebska, od r. 1467 mistr i profesor, jímž pak zůstal do r. 1489, byl r. 1481 rektorem. M. Šimon z Chrudimě, mistr od r. 1460, profesor od roku 1461, zastával dvakrát úřad děkanský, jednou rektorský a zemřel po r. 1498. O M. Vavřincovi z Rokycan viz Přílohy. Z jedenácti studentů, kteří dohromady s Janem Černým byli zkoušeni, stal se Vavřinec z Krasonic (na Moravě) jedním z nejvýznačnějších členů Jednoty bratrské. O tom, kdy a z jakého podnětu se přidal k Bratřím, vypravuje Krasonický sám v listě, který psal r. 1519 třebíčskému faráři Janovi (Goll-Krofta, Chel- čický a Jednota bratrská 160, pozn. 3; Müller-Bartoš, Dějiny Jed- noty bratrské I. 154). Bylo to »brzy po r. 1482«, po návštěvě u jeho bývalého spolužáka Viktorina Chrudimského v Loudově stu- dentské koleji. Zde slyšel chvalně mluviti o Bratřích a vypůjčil si spisy Petra Chelčického. Co slyšel a četl, dohromady působilo naň tak mocným dojmem, že opustil kapli Betlémskou, kde byl knězem, a že se vypravil do Litomyšle k Bratřím. Ti »v drahném času« jej přijali v Jednotu a ke kněžství. — Vypravování Kraso- nického si doplníme tím, co víme odjinud, že totiž ke konečnému rozhodnutí jeho, přestoupiti k Jednotě, dal podnět bratr Jana Čer- ného, Lukáš z Prahy, jenž se 11/8 1481 stal bakalářem a krátce po- tom Českým bratrem. Z toho, že se Krasonický odebral k Bratřím do Litomyšle, lze snad odvoditi, že odtud vyšla Lukášova výzva k němu, aby následoval jeho příkladu. Po stupni akolyta, podjáhna a jáhna byl Krasonický od synody odbývané v květnu 1494 v Rych- nově n. Kněžnou ustanoven pomocníkem (místoknězem) v Lito- myšli, zatím co Br. Lukáš postoupil již na kněze a odešel z Lito- myšle do Mladé Boleslavě jako kazatel. Teprve po roce, po smrti Br. Jana Táborského 29/4 1495, stal se také Krasonický knězem s funkcí správce litomyšlského sboru, jímž pak zůstal po čas svého života. Zemřel 2511 1532. Z Viktorina Chrudimského se stal slavný právník a humanista Viktorin Kornel ze Všehrd. V září 1481 složil zkoušky mistrské a v říjnu nato dostal pak »licentiam docendi seu extra-

Strana 6
6 G. Gellner: Studijní postup Jana Černého na pražské universitě skončil hned bakalářským gradem. Ze všech dvanácti, kteří se 27/2 1479 podrobili bakalářské zkoušce, nebyl totiž nikdo v Praze promovován na mistra krom jediného Viktorina z Chrudimě, jenž toho gradu dosáhl 31/1 1483. Byly pak sice do konce století ještě odbývány mistrské zkoušky r. 1493 a 1499, ale ani v jednom ani v druhém případě nebyl Černý mezi zkoušenými. Podle toho zůstal tedy bakalářem. Z data dosažení bakalářského gradu lze přibližně odvo- diti rok, kdy se Jan Černý narodil. Podle starého statutu uni- versitního měl bakalář míti 22—24 let.3) Bylo-li v daném pří- padě dbáno tohoto ustanovení, narodil se Jan Černý mezi r. 1455 a 1457. Tento výpočet lze ověřiti z životních dat bratra Janova, Lukáše, téhož, jenž jako biskup Jednoty bratrské zemřel v Mladé Boleslavi r. 1528. Podle Knihy úmrtí bratr- ského duchovenstva »okolo 70 let živ byl«, t. j. narodil se kolem r. 1458. Poněvadž však Lukáš se stal bakalářem o 21/2 roku později než jeho bratr Jan, je pravděpodobné, že Jan byl o tato léta starší a že se tedy narodil kolem r. 1456. 1480. Pražská universitní knihovna chová rukopis papír. z konce XVI. stol., signovaný XVII. E. 25 (Truhlář 201). o 279 listech formátu 30X 19 cm, po obou stranách drobně po- psaných, s tímto titulem a zakončením (na 1. 376b): »Počíná se Kniha vejkladův na traktát devátý slavného a vysoce vznešeného lékaře Rasysa3) k Almansorovi o nemocech ordinarie legendi«, ale promovován na mistra byl až 30/1 1483. Již téhož roku byl povolán za profesora, ale pak zůstal jím jen tři léta. Tím jsou dány pro stanovení data návštěvy Krasonického v Loudově koleji důležité termíny, do kdy Viktorin mohl bydleti v této koleji jako student (1482), do kdy jako mistr ve funkci di- rektora koleje (1486). O Janu Bílém viz Přílohy. 3) Ant. Jungmann, Příspěvek k historii pražské university, ČČM. 1837, 207. 1) J. Fiedler, Todtenbuch der Geistlichkeit der böhmischen Brüder, FRA. Ss. V, Wien 1863, 224. 5) Razes, celým jménem Abu Bakr Muhammed ibn Zakarja ar-Razi, hvězda první velikosti na nebi arabské mediciny, žil kolem

Strana 7
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. a neduzích všeho těla člověčího i všech vnitřních i zevnitřních oudův a částek jeho od vrchu hlavy až do spodku nohy, kterak neb jakým by spůsobem hojeny a uzdravovány býti měly a mohly. Od Mistra Jana Černého, v lékařském umění slovutného i zkuše- ného, z mnohých a rozličných předních, dobře zkušených lékař- ských doktorův a mistrův s pilností velikou skrze mnohá vyhledání i skutečná skušení, podle přirozeného položení oudův těla pořád- kem anathomie v jedno snešená i snažnou bedlivostí sepsaná.« X »Všecka pak Kniha tato vejkladův na devátý traktát Rasisů, jináč Almansora, z latinské řeči do české věrně přeložena jest ode mne, Mikuláše Vrány, jináč Adelffi, bakaláře a spolusouseda při městě Litomyšli*), na žádost slovutného Jana Zborského, spolusou- seda tutéž a lékaře umělého?). Dokonána šťastně léta Páně 1566 v outerý památný moudrosti Boží« (17/12). Kromě překladu komentáře k 9. traktátu Razesovy Knihy lékařské k Almansorovi jsou pojaty do Knihy vejkla- dův ještě části aspoň ze čtyř jiných spisů (poř. č. 2, 3, 4, 5). Ze spisů č. 2 a 3 je tu 77 úryvků (z těch 60 z »knih dru- hých«, 17 z »knih třetích«), které snad překladatel bakalář Mikuláš Vrána sám vybral a — ne vždy ve vhodných místech — vsunul po jednom i několika do 46 ze 66 kapitol spisu č. 1. r. 850—932 v Bagdadu a působil tam jako ředitel nemocnice a osobní lékař chalifů. Z četných jeho spisů se dochovalo něco přes třicet, z nich však jen menší část vyšla v latinském překladě tiskem. Mezi nimi též »Kitab al-tibb al-Mansuri« neboli Liber medicinalis ad Almansorem (Mansur, jemuž spis byl věnován, byl místodržite- lem v Chorásánu, v »Zemi slunce«, v severovýchodním cípu Persie na hranicích Afghánistánu), skládající se z desíti traktátů, z nichž 1.—6. pojednávají o fysiologii, dietetice a kosmetice, 7. o chirurgii, 8. o toxikologii, 9. o pathologii a therapii, 10. o horečnatých ne- mocech. 6) Mikuláš Vrána pocházel z rodu v Litomyšli starousedlého (A. Sedláček, Příčinky Litomyšlské k dějinám české literatury, Pam. arch. 1871—3, 43). V Knize děkanské, II. 298, je zaznamenáno, že on, »Nicolaus Adolphus [místo Adelphus] Luthomislius«, byl r. 1530 zkoušen na bakaláře a obdržel lokaci mezi 13 na předposled- ním místě. 7) Jan Zborský — jehož příjmení, jako Vránovo druhé jméno Adelfus (bratr), je asi ve vztahu k jejich příslušnosti k Jed- notě bratrské — byl podle všeho nestudovaným lékařem. Neznaje latinsky, dal si od starého bakaláře Vrány přeložiti do češtiny la- tinský rukopis, který zbyl v Litomyšli po Janu Černém. O osudech Zborského víme, že měl účast v odboji r. 1547 a že byl proto vězněn v Černé věži v Praze (J. Jireček, Rukověť, I. 332).

Strana 8
8 G. Gellner: Tento spis s úryvky spisů č. 2 a 3 je první, hlavní částí Knihy vejkladův, která zabírá listy 1—370a a končí slovy: »Skonává se šťastně traktát 9 Rasisa k Almansorovi, velmi vtipnými řečmi psaný, jenž jest o hojení všelijakých nemocí celého těla, od hlavy až do noh vyčítajíc. V outerej před očišťováním Panny Marie, jináč hromnicemi [1/2], Léta Páně 1480 nebo Mo IIIICo LXXX°. V Praze v koleji Rejčkově.« V zápětí následuje část druhá, zabírající listy 370a—376b, s přídavky ke Knize vejkladův především podle Bernarda Gordonias) (spis č. 4) a podle Bertrucia9) (spis č. 5). Uvod této části zní: »Tuto se pokládají pořádně přídavkové z rozličných mistrův lékařských o některých nemocích a neduzích, od téhož Mistra Jana Černého lékaře vybraní.« X »Toto přidání vybráno jest z knih Bertrucia bononienského, lékaře velmi umělého. A stalo se od Mistra Jana Černého, lékaře též skušeného, v městě Litomyšli léta Páně 1496.« Zbývající listy 377a—379a jsou vyplněny rejstříkem. Z universitních kolejí, profesorských to a studentských nadačních domovů, poskytovala Rečkova dvanácti studujícím pražské artistické fakulty, kteří byli českého původu a pod- obojí, společný byt a stravu až do dosažení mistrského gradu. Z příslušnosti k této koleji vyplývá tedy, že Jan Černý byl Čech a 1/2 1480 ještě kališník. Zůstal-li Jan Černý v koleji po 26/4 1479, kdy se stal bakalářem, je to znamení, že mínil pokračovati v svých studiích až do gradu magistra in artibus. Kniha vejkladův je však také dokladem, že Jan Černý tehdy zároveň soukromě se připravoval na lékařství. Že nebylo tomu dlouho, kdy začal s tímto studiem, ukazuje předmět knihy, vý- klady to na traktát devátý Razesova spisu k Almansorovi. který byl obligátní četbou v prvním ročníku mediciny. Po- 8) Bernardus de Gordonio (ve Skotsku) studoval v Salernu a byl v letech 1285—1307 profesorem lékařství v Montpellier. Hlavní své dílo »Practica, dicta Lilium medicinae«, napsal r. 1305. Vyšlo tiskem ponejprv r. 1474 (H. Haeser. Lehrb. d. Gesch. d. Med. u. d. epidem. Krankh., Jena 1875, I. 711). 3) Bertrucius pocházel z Lombardska, působil v Bononii; byl žákem Bolognana, anatoma Mondina de Liucci, a učitelem fran- couzského chirurga Guidona de Cauliaco (Guy de Chauliac). Je autorem spisu »Collectorium totius fere medicinae«. Zemřel r. 1347.

Strana 9
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 9 něvadž 1/2 1480 bylo tomu teprve tři čtvrti roku od bakala- riátu, od kdy nejčasněji lze počítati, že se Černý věnoval lékař- skému studiu, nemohl býti autorem spisu, za něhož ho vydává pozdní překladatel Vrána, nýbrž poměr Černého ke Knize vej- kladův je asi jiný. V Praze nebylo od bouří husitských lékař- ské fakulty, a tak byl Černý nucen, chtěl-li se podle univer- sitní učební osnovy obeznámiti s knižním lékařstvím, vzíti místo slyšeného profesorského výkladu zavděk opisováním a vypisováním předepsaných lékařských knih a začíti, jako by byl medikem prvního ročníku, s nějakým z komentářů k 9. traktátu Razesovy knihy k Almansorovi. Do této práce se Černý patrně dal hned po dosažení bakalariátu, neboť jinak sotva mohl býti do 1/2 1480 hotov s textem spisu č. 1, který v Knize vejkladův zabírá skoro 700 stran. Ač původně latinská Kniha vejkladův byla odněkud opsána,10) není její text zcela prost osobní noty. Hned na jedné z prvních stránek knihy (1. 9a) si totiž Černý dovolil připojiti na konci stati o přípravě rozličných jablek pro čichání (poma ambrae) tento jednoduchý recept pro chudé: »Vykroj jablko a naplň je prachem z bílého kadidla, zašpuntuj a pec je v hor- kém popeli. Potom ať nemocný k němu voní; nebo míti je v hlavách, tuze aby vonělo.« V zápětí následuje pak tato po- známka o původci receptu: »A toť jest tajemství Václava, mistra mého, kteréhož on užívá.« Rádi bychom ovšem věděli něco bližšího o onom lékař- ském mistru Václavovi, u kterého byl Černý v Praze na učení, když byl alumnem Rečkovy koleje — neboť že šlo o cechov- 10) Kterého autora Černý opisoval, lze těžce říci, poněvadž komentátorů bylo mnoho. 9. traktát Razesova Almansora byl obli- gátní četbou na všech universitách, a tak psaly se výklady k němu na každé fakultě. Ovšem všechny se nedochovaly. Z komentářů, psaných na pražské universitě před r. 1380 zbyl na př. v našich knihovnách snad jen jeden, od mistra Jana z Jindřichova Hradce. Cizí komentátoři, kteří se proslavili před Janem Černým, byli zvláště Geraldus de Solo, jenž byl na začátku 14. stol. profesorem v Montpellier, Francouz Jan z Tornamiry, profesor tamže a 1372 až 1379 papežský lékař v Avignoně, Ioannes Arculanus (Giovanni d'Arcoli), Mathaeus Ferrarius, podle svého rodiště Gradi u Milána zvaný »de Gradibus«, Sillanus de Nigris, Petrus de Tussignano atd. atd.

Strana 10
10 G. Gellner: ního mistra a nikoliv o akademického magistra, je viděti z označení »mistra mého«. Ale právě proto, že mistr Jana Černého byl prostým řemeslníkem, nedá se dnes zjistiti. Kdyby tento Václav byl býval z počtu graduovaných lékařů, kteří byli tehdy u nás velmi vzácní, při tom více méně dě- jinné osobnosti, bylo by asi možno zjistiti, kdo to byl. V tom případě myslili bychom především na někoho z oněch tří Václavů, kteří zkoušeli Černého 27/2 1479. Tehdejší děkan artistické fakulty, M. Václav ze Starého města Pražského, byl, podle svého příjmení Castulus, asi farářem u sv. Haštala, exa- minátor M. Václav z Třebska byl farářem u sv. Michala na Starém městě. Je sice pravda, že téměř všichni naši studovaní lékaři do Karla IV. a Václava IV. byli kněží, jako na př. bis- kupové pražští Thidag11) a Izzo,12) vyšehradský probošt Petrz Aspeltu,13) kanovníci pražští Mikuláš14) a Jan 11) Thidag, »origine Saxonus, lingua slavica imbutus«, byl původně mnišský lékař na dvoře knížete Boleslava II., kterého, když r. 995 ochrnul, uzdravil. Po resignaci Vojtěchově (997) byl jeho nástupcem na biskupském stolci pražském. Zemřel 10/6 1017 (Amt. Jungmann, O spojení lékařství se svobodnými naukami, ČČM. 1837, 340; J. Špott, Lékařství za doby Particulare studium v Čechách, Čas. lék. čes. 1883, 256. Zde dalši literatura). 12) Izzo byl pátý biskup pražský (1023—1030). Kronikář Kos- mas (Ss. rr. bohenic., t. I, Pragae 1783, 86) vypravuje o něm: »Hic fuit nobilis genere, sed nobilior opere... Nam nulli magis est nota propria aedes, quam sibi carcer et infirmorum erant sedes. Nec eum latuit, quot hominum capita vitae sint reddita, vel quot mors ani- mas ad furvas mitteret umbras.« Jako obětovný lékař se prý osvěd- čil za epidemie úplavičné r. 1029 (J. Špott, 1. c. 256). 13) Petr z Aspeltu pocházel z Lucemburska. Studoval lé- kařství v Paříži a stal se pak osobním lékařem nejprve císaře Ru- dolfa Habsburského a potom jeho zetě, krále českého Václava II. Při tom byl, asi od r. 1296, proboštem vyšehradským a tím i nej- vyšším kancléřem království (jako o 116 let později lékař Zikmund Albík z Uničova za krále Václava IV.). Od r. 1306 byl arcibiskupem mohučským. Jím uveden byl jeho rodák Jan Lucemburský do Čech, jím i korunován v Praze r. 1311, jím dvakrát za nepřítomnosti krá- lovy spravovány země české. Ale jinak ještě zapsal se v paměť příštích pokolení. V alegorické básni »Spor duše s tělem« ze 14. stol. táže se duše: »Petr Mohucký kam se děl, Mistr, jenž lékařstvie věděl? (Výbor z lit. čes. I. 367; J. Špott, 1. c. 256). 14) V. V. Tomek, Praha, I. 593.

Strana 11
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 11 z Jindřichova Hradce,15) kněz Kerunk z Pirn- pauma,16) arcibiskupský vikář M. Havel,17) farář svato- michalský M. Křišťan z Prachatic18) a j. a j., ale předně stav lékařský v pozdějších dobách zesvětštěl a za druhé není nic známo o obou jmenovaných Václavech, co by oprav- ňovalo přičítati je ke kněžím lékařům. Spíše by se mohlo jako na lékaře mysliti na třetího Václava, M. Václava z Pacova, a to vzhledem k jeho úkolu, ve funkci universitního astronoma skládati kalendáře (L. D., II. 244), které z velké části byly ob- sahu lékařského.19) Lékaři byli v tom také předchůdci Václava Pacovského, totiž Křišťan z Prachatic, Jan Ondře- jův Šindel20) a Vavřinec z Rokycan.21) Ale proti lékařskému povolání Václava Pacovského svědčí, že Lupáč (Ephemeris, k 22. I.) ví o něm toliko, že byl »peritus inter omnia artium Mathematices«. Zato jiní dva Václavové z téhož století byli zcela jistě lékaři, Václav z Prachatic22) a Václav Fabri z Českých Budějovic,23) jenže jeden dlouho před rokem 1479, druhý po tomto termínu. Kdy a kde byly Janem Černým pořízeny výtahy ze spisů č. 2 a 3, není udáno. Přes to lze dáti přibližnou odpověď na tyto otázky, přihlédne-li se k obsahu všech úryvků, jednotlivě 15) Jan Vitlův, rodem z Jindřichova Hradce, byl osobním lékařem Karla IV. a profesorem na pražské fakultě artistů. Zemřel kolem r. 1376. Rok po jeho smrti »Carolus IV. statuit, ut in hospi- tale JS. Antonii et Elisabethae, u Bruské brány] pauperorum sacer- dotum et clericorum ac infirmorum studiosorum celebrantur Anniversaria bonae memoriae Mag. Joannis medici de Nova domo, canonici pragensis« (V. V. Tomek, Praha, V. 125; J. Špott, I. c., 335). Od něho se zachovaly vlastnoručně psané výklady na 9. traktát Razesovy Knihy lékařské k Almansorovi a příslušné dispu- tační kvestie o témž předmětu: »Lectura sive exposicio noni Rasis sive Almansoris, in studio Pragensi conscripta per manus Johannis Nouodom., in artibus et in medicina magistri« a »Questiones noni Rasis sive Almansoris circa eundem librum disputate« (v pražské univ. knih., sign. X. H. 73 (Truhlář 1981), f. 1—221). 16) Kerunk z Pirnpauma byl také osobním lékařem Karla IV. (V. V. Tomek, Praha V, 49). 17), 18), 20)—23) Viz Přílohy. 13) Kalendáře obsahovaly na př. dietetické předpisy, pro každý měsíc jiné, pojednání o komplexích, hlavně však určovaly dobré, zlé a střední časy pro minuce (minutio sanguinis, pouštění krve).

Strana 12
12 G. Gellner: vsunutých do textu spisu č. 1. Poznáme pak, že úryvky ze spisu č. 2 ukazují na původ z díla, v němž byly místní choroby probrány »a capite ad calcem«, stejně sice jako ve spise č. 1, ale bez navazování na předeslané věty komentovaného textu, jak je psána na příklad »Practica« (t. j. jiný způsob komen- táře na 9. traktát Razesova Almansora) Ferrariho, Michala Savonaroly a jiných, hlavně hornoitalských a jihofrancouzských autorů, u nás Albíkova »Practica medicinalis«.24) Co se pak týče spisu č. 3,25) patří všech 17 úryvků z něho do oboru ranlékařského. Jejich obsah se však týká toliko chirurgie hlavy (očí, uší, nosu a úst), jež v tehdej- ších učebnicích, zpracovaných hlavně podle 7. traktátu Razesova Almansora,26) bývala probírána v kapitole první. Další kapitoly, pojednávající o chirurgii trupu a končetin, scházejí. Uvědomíme-li si, že 7. traktát Razesova Almansora byl vykládán po prvním ročníku mediciny,27) poznáme, že Jan Černý přidržuje se učební osnovy fakult lékařských, opisoval spisy č. 2 a pak č. 3 pravděpodobně v zápětí po spisu č. 1, t. j. po 1/2 1480, pokud ještě byl v Rečkově koleji. Práci s vy- pisováním spisu č. 2 ještě ukončil, s opisováním spisu č. 3 přišel však jen ke konci první kapitoly. Ale pak nastala udá- lost, která způsobila, že se k dalším kapitolám již nedostal. Touto událostí byl asi odchod Jana Černého z Rečkovy koleje, 24) Viz Přílohy. 25) Předloha spisu č. 3 byla novějšího data, poněvadž mezi ci- tovanými autory je jmenován Bartolomeo Montagnana (1.127b). jenž zemřel v Padově kolem r. 1470. 26) České zpracování Razesova chirurgického traktátu podle výkladů Salerňana Rogera, z konce 12. stol., má titul »Knihy Iran] lékařské mistra velikého, řečeného Rasis«. Rkp. z 15. stol. se zacho- val v mus. knih. v Praze, sign. IV. D. 56 (Bartoš 1059), f. 1—193, a byl vydán tiskem péčí K. J. Erbena a V. Staňka v Praze 1864. 27) Jaká byla učební osnova v té době na vídeňské fakultě lékařské, o tom se rozpisuje tamní profesor Martin Stainpeiss ve spise »Liber de modo studendi seu legendi in medicina«, Viennae 1524 (viz J. R. Aschbach, Geschichte der Wiener Universität und ihre Humanisten im Zeitalter Kaiser Maximilians I.. Wien 1877): jaká byla na lipské medicinské fakultě, o tom F. Zarncke (Die Sta- tutenbücher der Universität Leipzig aus den ersten 150 Jahren ihres Bestandes, Leipzig 1861).

Strana 13
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 13 když jako Krasonický byl svým mladším bratrem Lukášem vyzván, aby přišel za ním k Bratřím do Litomyšle. Stalo se to u Krasonického »brzy po r. 1482«. Doklad, že se Jan Černý také již na začátku let osmdesátých usídlil v Litomyšli, máme, jak uslyšíme, v poloze domu »u Jana lékaře« v nejstarší části bratrského Nového města litomyšlského, r. 1486 založeného, jakož i v konsultaci Augustina Käsenbrota z Olomouce u Jana Černého v Litomyšli, kterou nutno klásti do doby ještě dří- vější. — Co se týče konečně statí z Gordonia a Bertrucia, které jako přídavky byly připojeny překladatelem do Knihy vejkla- dův, víme, že byly opsány, zřejmě ve snaze sebevzdělávací, v Litomyšli r. 1496, tedy v době, kdy Černý byl tam již mnoho let lékařem. 1493. Mezi osoby, s nimiž si pan Vilém z Pernštejna28) dopi- soval, patří též biskup Jan Filipec.29) Ten ve dvou listech, jež poslal z Vratislavě 2. V. a 22. IX. 149330) pánu Vilémovi, píše m. j. toto: I. »Muoj najmilejšie pane kmotře, že se dobře máš, tohoť z srdce věrně přeji; ale odnepadáníh) tvé časté, jistě věř mi, ne- bezpečnéť jest, jakožť jsem o tom již ve dvou listech svých psal. Psalť jsem při tom své zdání... — i ještět muoj oumysl na tom jest —, žeť jest věc velmi nebezpečná, dáti se na ta lékařstvie roz- ličná, kteráž pocházejí od lidí neumělých. Nebo ti, kteřiež dávají lékařstvie, neučivše se, než od ledaskoho slyševše, i ovšem muože 25) Vilém z Pernštejna a na Helfenštejně, pán moravský, který však od r. 1491 sídlil na Pardubicích, nejvyšší hofmistr krá- lovství českého, znamenitý válečník a hospodář. Byl katolík, ale takový, že mohl říci o sobě: »S Římany věřím, s Čechy (t. j. husity) držím, s Bratřími umírám.« Jeho manželka byla Johanka z Liblic. 29) Jan Filipec, narozený v Prostějově r. 1431, byl za krále Matyáše Korvína, jenž jako pán nad vedlejšími zeměmi českými měl příležitost poznati jeho nevšední vzdělanost a vlohy, biskupem velkovaradínským, kancléřem uherským a od r. 1482 administrá- torem biskupství olomouckého. R. 1491, brzy po smrti Matyášově, se Jan Filipec zřekl všech důstojenství a vstoupil jako prostý mnich do kláštera bosáků ve Vratislavi. Zemřel r. 1509 v Uherském Hradišti. 30) Originály v archivu lobkovickém v Roudnici, otisk v AČ. XVI. 14—16. 31) Záchvat dny.

Strana 14
14 G. Gellner: se trefiti, žeť někoho zhojí, a[le] potom týmž lékařstviem druhého neb umořie nebo zkazie. A protožť jsem psal, aby sobě čas vzal a uprázdnil a sem do Vratislavě k doctorovi Sebaldovi aby přijel etc. Přijev od tebe, psav do Benátek, měl jsem péči, žeť jsem pra- chu od toho lékaře zjednal, kterémuž v Vlaších rovně nenie. Kte- rýžť [prach] jsem poslal ku p. Vratislavovi.32) Budeliť co prospě- šen, jáť jeho receptu mám. Paní [tvé] mi jest líto, toť Buoh vie. A náramně sem nerad slyšel, že v Lithomyšli jest na léčení, jedno proto, že se bojiem. aby ji ten lékař spíše nezkazil nežli ji zhojil. Nebo jsem o něm v Olomouci slyšel, že nic gruntovnieho umění v něm nenie a že vtat léčie. A druhé, se o to náramně starám, aby, tělo chtíc hojiti. snad duše neumořila. Nebo poněvadž se od jednej prašivej ovce všecko stádo muože zkaziti, velmi věc nebezpečná jest, aby mezi stádem ovcí prašivých jedna bydléc, bez nakaženie zuostati mohla.. Ex Wra[tislavia] f. V. post Philippi et Jacobi anno etc. 93. Frater Ioannes, episcopus.« II. »Muoj najmilejší pane kmotře, psaní tvé srdečně rád viděl jsem zvláště proto, že zdraví tvému i panie Její Mti z něho poro- zuměl jsem. Dajž Buoh aby dlouho trvalo. Psal jsem o doctorovi Sebaldovi to, což mi se zdálo, že jest se lépe spustiti na člověka učeného nežli na ty, kteřie vtat lidi hojí. O lakomstvie lékařském se nic nediviem. Proto se mnoho let učiti mosí, aby se tím do smrti živili.33) Ale poněvadžs ty lepšieho nežli tento jest našel, jáť jsem tomu z pravou vierou rád. Dajž pán Buoh, aby zklamán nebyl. »Dán v Vrat[islavi], v neděli po svatém Mathouši 93. Bratr Jan, biskup.« Z listů Jana Filipce vychází najevo, že pan Vilém z Pern- štejna měl v dubnu 1493 nový záchvat dny, jako již častěji předtím. Recidivy nepřiměly jej však, aby jel za léčením do Vratislavě k tamnímu doktoru Sebaldovi, jak mu k tomu dva- kráte již radil přítel exbiskup, nýbrž pan Vilém, stále jako dříve, se spokojoval s léčením »nedoktorovaných« lékařů do- 32) Bratr pana Viléma. 33) V lékařství doktor Jan Kopp (viz Přílohy), rozmlouvaje v svém Regimentu zdraví se svým učněm, odůvodňuje z Písma (1. Kor. 9, 9) přiměřenost pověstně vysokých honorářů doktorských proti nízkým sazbám nestudovaných lékařů: »Co nevíš, že je děl- ník každý hoden mzdy své, a to podlé vážnosti díla?... Poněvadž dobrých a učených lékařuov dílo... slušně více váženo býti má nežli těch, kteříž na voko, bez gruntu a umění, dělají a nás spíše zkazí nežli opravují, můžeš sám povážiti, že jednomu lépe sluší zaplatiti nežli druhému.«

Strana 15
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 15 mácích. Také jeho manželka, paní Johanka z Liblic,34) r. 1493 též nemocná, nešla k doktoru Sebaldovi, nýbrž léčila se v Lito- myšli. Tamní její lékař se však Janu Filipcovi nezamlouvá ze dvou důvodů: předně proto, že — jak se o tom dověděl před r. 1491, když byl v Olomouci ještě administrátorem biskupství — scházejí mu theoretické základy, takže léčí čistě empiricky, řemeslně, »vtat«; za druhé proto, že jest jednou z prašivých ovcí, jimiž se hemží Litomyšl a které jsou s to, aby svou sek- tářskou nakažlivinou ohrozily katolickou duši paní Johanky. Zcela jinak než pan Vilém přijímal biskupovy rady bratr Vilémův, pan Vratislav. Vratislav měl nemocnou ženu.35) Když jí doktor Sebald ve Vratislavi, snad Filipcem doporu- čený, nepomohl, psal o radu nějakému doktorovi v Benátkách, jenž měl pověst nejlepšího lékaře z celé Italie. Ten předepsal prášky a ty pak Filipec poslal nemocné manželce Vratislavově s podotknutím, že, maje recept, může poslati lék znova, osvěd- čí-li se.36) Před 22. zářím 1493 se však Jan Filipec dověděl z dopisu pana Viléma, že Vilém a jeho paní se uzdravili, ale že plumlovskou paní ani vlašský doktor neuchránil před smrtí. Oznamuje to, pan Vilém v svém listě asi srovnával, oč se mu litomyšlský lékař zdá lepší a v požadavcích skromnější než Filipcovi doktoři se svými vysokými honoráři, neboť biskup v své odpovědi opravuje pana Viléma a vyslovuje mínění, že je v nemoci přece jistější spolehnutí na lékaře s diplomem než bez diplomu a že je spravedlivo, aby podle let věnovaných studiu se řídila výška odměny. 34) Johanka z Liblic pojala náklonnost k Jednotě bratrské (oč hlavní zásluhu měl asi její lékař Jan Černý) a z velké části lze přičísti jejímu vlivu, že se Vilém z Pernštejna, sám katolík, stal ochráncem Bratří. Paní Jana zemřela šest let před svým man- želem (v lednu 1515) v Pardubicích (AČ. XVI. 61). 35) Přinesla panu Vratislavovi z Pernštejna věnem Plumlov s Prostějovem. Zemřela r. 1493, Vratislav 1496. Dědicem byl pan Vilém. 36) U Müllera-Bartoše I. 199 není věc podána správně. V listě Jana Filipce nestojí, že by litomyšlský lékař byl býval povolán k paní Johance, nýbrž že ona přijela na léčení do Litomyšle; tam ve smyslu slov Filipcových bydlila snad v bratrském Novém mě- stě v domě tamního lékaře. Také nebyla to ona, jíž Jan Filipec po- slal k užívání prášky benátského doktora, nýbrž dostal je pan Vratislav pro svou na smrt nemocnou manželku.

Strana 16
16 G. Gellner: Jména litomyšlského lékaře se z listů Filipcových nedo- vídáme, ale není pochyby, že to byl Jan Černý, jenž, když se Jan Filipec r. 1491 vzdal správy olomouckého biskupství, již mnoho let působil jako bratrský lékař v Litomyšli37) a byl tam, jak jsme slyšeli, ještě r. 1496. 1500. Když začátkem r. 1500 přišel do Olomouce papežský in- kvisitor, dominikán Henricus Institoris (Krämer),38) aby po- tíral sektářství, především rozmáhající se Jednotu bratrskou, nemohl probošt olomoucký, doktor Augustin Käsenbrot,39) 37) Černý musil býti již delší dobu před r. 1491 činný v Lito- myšli, aby se toho roku vědělo o něm v Olomouci. Než se nový lé- kař uplatní u obyvatelstva svého působiště, uplynou měsíce; než svou pověst rozšíří do okolí, léta, o to více, jde-li o takovou vzdále- nost jako z Litomyšle do Olomouce. 38) Henryk Institoris ze Salcpurku, od r. 1484 inkvisitor v Ně- mecku, kdež neblaze proslul svým pronásledováním čarodějnic, byl vyslán papežským brevem z 5 2 1500 do Olomouce, aby obracel ka- cíře v Čechách a na Moravě a pálil jejich knihy. Hned po svém příchodu vyzval Bratří na hádání; to se konalo pak ještě r. 1500 v dominikánském klášteře u sv. Michala v Olomouci. Rok potom vyšel jeho spis proti Bratřím: »S. romane ecclesie defensionis clippeum adversus waldensium sive pickardorum heresim, certas Germanie Bohemieque nationes in odium cleri ac enervacionem ecclesiastice potestatis virulenta contagione sparsim inficientes, per Fratrem H. Institoris, heretice pravitatis inquisitorem, ordi- nis predicatorum, in forman sermonum redactum. In Olomucz per Conradum Baumgarthen.« Druhé vydání z r. 1502, s erbem papeže Alexandra VI. a kardinála biskupa olomouckého Stanislava Thurza na líci a s krásnou dřevořezbou sv. Václava na rubu titulního listu, chová v jednom výtisku zemský archiv v Brně, pod sign. Starý tisk č. 204. 39) Augustin Käsenbrot z Olomouce (1467—1513), čelný mo- ravský humanista, studoval v letech 1492—1495 v Italii a stal se tam doktorem theologie a práv. Na Moravu se vrátil r. 1496 již jako olomoucký kanovník. Od roku svého návratu byl členem královské české kanceláře v Budíně. Druhem v úřadu byl mu tu přítel Jan Šlechta, s nímž (a s Viktorinem Kornelem z Chrudimě) byl přijat k erbu a strýcovství od Jana Vlčíhohrdla ze Všehrd. R. 1497 byl doktor Augustin jmenován kanovníkem v Brně, 1498 vnucen ka- pitole olomoucké za probošta a r. 1506 se stal proti vůli oprávcově (p. Viléma z Pernštejna) také proboštem u sv. Petra v Brně. Ko-

Strana 17
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 17 takto sekretář Vladislava II. v české kanceláři, tehdy se sta- novištěm v Budíně, zůstati stranou. Začal tedy také útočiti, a jsa humanistou, zvolil k tomu oblíbenou formu listů. Za adre- sáta si vyhlédl Jana Černého, toho času přestěhovaného do Prostějova, kterého však jako pacient osobně poznal ještě za jeho působení litomyšlského. Latinský list, který mu napsal z Budína dne 10. června 1500, vyšel 29. října téhož roku tiskem u Konrada Baumgartena v Olomouci.40) Je to vlastně dlouhý bohoslovný traktát; jeho epistolární ráz je vyznačen hlavně jen v úvodu a závěru, jež mají toto znění: »Nuper per Prostannum [Prostějov] iter agens, quum in sub- urbanis constitissem multasque illic domos recens erectas exedi- ficatasque mirarer: astancium quendam percontari cepi, qui nam hi essent, qui tam numerosam structuram ita brevi, ut videre potui. tempore struxissent. Waldenses fratres, quos vulgo Pickardos vo- cant, michi ille respondit. Mox animo in te conversus, quod illuc te Slechta41) noster contulisse non multo ante michi dixerat, an ne eciam illie considisses quesivi. Annuit ille, quin domum eciam, quam inhabitares ostendit. Malo hic veluti omine offensus, augu- rari cepi, an te quoque secte illi addictum esse. Cuius mox eciam cercior effectus, vehemencius sane — michi crede — indolui, homi- nem alioquin rectum et simplicem periculose infamisque huius heresis veluti visco quodam implicitum illaqueatumque esse et im- perite plebicule ementita illa, quam pre se fert, sanctitate, ab ortho- lem r. 1510 opustil Augustin kancelář královskou a žil pak jako bohatý prelát v Olomouci. Tam ve věku 46 let zemřel. Bratří vi- déli v jeho předčasné smrti trest boží. 40) »Augustinus de Olomuncz, arcium et decretorum doctor, ad eruditum virum magistrum Ioannem Nigrum, phisicum, tracta- tus de secta waldensium: Et primo, quod predicacionis officium non omnibus passim sit in ecclesia permissum.« X »Impressum in regali civitate Olomucensi, per me, Conradum Bomgathen, Anno domini M° quingentesimo, XXIX° die mensis Octobris.« Jeden výtisk, přivázaný k Institorisovu spisu »Malleus maleficarum« (Kladivo na čarodějnice) z r. 1496, je v zem. arch. v Brně pod zn. Starý tisk č. 139. 41) Jan Šlechta Blovický ze Všehrd (1466—1525) stal se r. 1484 bakalářem svob. umění (L. D. II. 154), když Viktorin Kornel z Chru- dimě byl děkanem. S Kornelem jej spojovalo přátelství (zřejmé též ze stejného přídomku), jež mělo kořen v lásce k humanismu. stejně jako s Augustinem z Olomouce, druhem též ve víře a v úřadě. Bylť Šlechta písařem a od r. 1498 sekretářem v královské české kanceláři. R. 1505 se této funkce vzdal. 2

Strana 18
18 G. Gellner: doxa Christi religione descivisse. Ex eo enim tempore, quo te in Lythomischel cognovi, ita me virtute tua illaque animi simplici- tate attraxeras, ut ubi mencio aliqua de te incidit, nunquam te sine honesta aliqua significacione preterire valuerim. Maxime vero, quum libros divi Hieronimi pluteo tuo inter alios ecclesiasticos bonosque auctores repositos tum casu quodam offendissem, arbi- trabar enim, vel eo solo duce nunquam te ad ea, que in fide ple- rumque dubia occurrere solent, offensurum, ... postquam scilicet tot hereses per eum expugnatas, ... tot ... fidei hostes ... dispulsos contritosque per eum cognosceres, ... qui ... nichil contra, quam universalis sancta ecclesia sentiret, astruere est ausus nichilque temeraria presumpcione novum inducere molitus, ut rudes istos imperitosque tue professionis homines modo facere videamus, qui ... omnia ex arbitrio suo constituunt, difficillima queque in Scrip- turis temere et prout in buccam veniunt, diffiniunt. Et apostolorum vitam se imitari simulantes, hospitalitatis pretextu nonnisi ava- ricie cumulandisque opibus student ... Despiciunt magistratus.... culpant, quoniam villaticis laboribus assueti. liberalia studia ... Hic aliquis ... de fece sutorum aut cerdonum predicacionis assu- mit officium, ... non advertens, et divina et ecclesiastica inhibi- cione predicacionis officium nonnisi paucis permissum... Ut igitur pro possibilitate mea his erroribus implicitum ab- solverem et de precipicio peccati animam fratris lucrarer, hane ad te epistolam, mi Ioannes, scribere institui, ea potissimum attin- gens, in quibus magis offendi videmini: in ceremoniarum scilicet ecclesiasticarum ritu, dispensacione ordinum, sanctorum feriis et suffragiis, purgatorii penis et sanctorum imaginibus. In quibus non consuetum illum scolasticorum morem sectabor ad utramvis partem disserentium, sed perpetuum illum fusumque oracionis textum, in quo et te sepius versatum puto et quam ipse eciam fa- miliariorem habere consuevi ... Age igitur, que ex charitate scripsi. equo iam amimo perlegas ...« Konec: »Quicquid extra communis ac universalis sancte eccle- sie tradicionem docetur, dogma pestiferum, dogma perniciosum et ex dyaboli officina esse profectum... Tot species habent dyaboli quot simulachra mendacii. Ut enim olim Adam et Evam, dum eos similes diis futuros dixerat, decepit, ita vos quotidie decipere non cessat, dum, in angelum lucis transfiguratus, vos similes fere apo- stolice sanctitati confirmat. Quapropter, mi Ioannes, relicto prophano et imperito vulgo. ecclesie te sancte reintegra. Habes vividum, florens facileque inge- nium, mores ad omnia ex virtute agenda egregie compositos. Fa- cile igitur id capere potes, nichil firmum nichilque constans esse, quod in conciliabulis vestris de fide Christi disseritur, ita ut ple- rumque alia sint Lythomysslensium placita quam Preroviensium. eaque rursum longe ab illis, que apud vos in Prostanno docentur.

Strana 19
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 19 diversa. Fides autem nostra ut in solido Petri successorumque ipsius fundamento constitit, nullis cuniculis nullisque deviis erro- rum anfractibus facile suffoditur. Hoc ut ad te scribem, virtus tua me impulit, levia fortasse et deridicula, christiani tamen hominis qualiacumque ad orthodoxam fidem invitamenta. Precor ergo, ita ea perlegas, ut placeant, id est, ut vanis erroribus modo implicitum ad Christi ovile penitentem reducant. Vale! Ex Buda, feria quarta Quatuor temporum Sancti spiritus anno Christi domini M. D. Z Augustinova listu seznáváme, že Černý na jaře 1500 nebyl již v Litomyšli, nýbrž v Prostějově; byl tam dán bez- pochyby z příkazu bratrské Úzké rady, jež se zde sešla roku 1499.42) Dále se dovídáme, sice ne ode kdy, ale odkud dr. Au- gustin zná Jana Černého: konsultoval jej jako pacient jeden- krát v Litomyšli. To prý stačilo, že byl jeho povahou a ctnostmi tak okouzlen, že trvale v něm utkvěla naň milá vzpo- mínka. Proto se zájmem přijal někdy na jaře 1500 zprávu od kolegy Šlechty v české kanceláři, že Jan Černý změnil svůj pobyt a že se usadil na Moravě. Stalo se pak brzy potom, že se Augustin, cestou za nějakým posláním, zastavil v Prostě- jově. Než dojel k městské bráně (Kostelecké), byla v před- městí upoutána jeho pozornost kolonií nových domů a překva- pení bylo veliké, když se dověděl, že všechny tyto domy nále- žejí Bratřím.43) Ale ještě více byl překvapen, když na dotaz, kde v Prostějově zůstává lékař Jan Černý, bylo mu ukázáno na dům v bratrské kolonii. V tom okamžiku si Augustin te- prve uvědomil, že jeho bývalý lékař je valdenským bratrem a pikartem.44) 42) Jisto jest, že Černý byl přemístěn ne proto, že nebylo lé- kařů v Prostějově. Neboť r. 1500 se tu připomíná nějaký Pavel lé- kař a r. 1507 druhý lékař Matyáš (J. Mathon, Veřejná nemocnice v Prostějově, Prostějov 1933, 23, 25). 43) Čtvrti před Kosteleckou branou odpovídá nyní ulice Ko- stelecká, Vápenice a větší část předměstí plumlovského (F. Kože- luha, Paměti o věcech náboženských v Prostějově od nejstarší do- by až do r. 1620, v Programu reálné školy v Prostějově za školní r. 1900/1, zvl. otisk, str. 88). 44) Bratří byli zváni Valdenští, poněvadž se s nimi shodovali v mnohých svých řádech a názorech, a bylo jim láno Pikartů, po- něvadž se neklaněli svátosti oltářní a snad i nevěřili v skutečnou přítomnost Kristovu v ní.

Strana 20
20 G. Gellner: Nemáme příčiny pochybovati, že Augustin, mluvě o svém překvapení, říká pravdu. Když r. 1492 odcházel do ciziny, vě- dělo se ještě málo o Bratřích v Prostějově, za svého italského pobytu pak žil podle všeho jen svým dvojdoktorským studiím a utápěl se v humanisující kráse antické poesie a výmluvnosti, a když se z Italie r. 1496 vrátil, neměl asi při své rychlé kari- éře, mnohotném zaneprázdnění a pobývání v Uhrách ani času ani možnosti, aby sledoval, co se děje v Prostějově. Je tedy zcela pochopitelné, že nové město, které Bratří vybudovali před Kosteleckou branou prostějovskou, bylo pro něho ve- likým překvapením. Jediné, co zbývá vysvětliti, jest, proč Au- gustin nebyl za své konsultace v Litomyšli stejně překvapen také tamní bratrskou kolonií s domem Jana Černého a jak se mohlo státi, že tehdy nepoznal v Černém a v jeho souse- dech — abychom užili obrazu Filipcova — berana ve stádě ovcí prašivých. Neboť to, co Augustina překvapilo roku 1500 v Prostějově, bylo jen opakováním toho, co mohl viděti v Lito- myšli již před desíti lety.45) Jako se Jednota vzmáhala v Pro- stějově od r. 1496, kdy pan Vilém z Pernštejna nastoupil tu dědictví po svém bratru Vratislavovi, tak se začala vzmáhati v Litomyšli již od r. 1486, kdy se tam ujal vlády pan Bohuš Kostka z Postupic, sám Český bratr. Tempo rozmachu nebylo za prvních čtyř let v Litomyšli nikterak pomalejší a nových domů bratrských zde nebylo v letech 1486—1490 postaveno méně než v stejné době, ale o deset let později, v Prostějově. Augustin však ono překvapení, které mu uchystala návštěva Prostějova r. 1500, v Litomyšli roku X při příležitosti lé- kařské konsultace nepocítil, naopak při oné poradě roku X nejen nepodezíral Jana Černého z pikartství, nýbrž, spatřiv v jeho knihovně vedle lékařských knih též theologické spisy některých obhájců orthodoxie římské, zvláště Jeronymovy, byl toho přesvědčení, že Černý je vzorem katolické pravověr- nosti. Když však Augustin nepoznal nic ani na Litomyšli ani 45) Do r. 1490 postavili Bratří v Litomyšli na »hoře Olivetské« novou čtvrt, »Nové čili Horní město«, jež se stalo tehdy účastno všech práv »Starého města«, ba obdrželo ještě další výsady, mezi jinými osvobození sousedů novoměstských od služby vojenské, což hovělo pacifismu Bratří (F. Jelínek, Hystorye města Litomyšle. 1845, II. 64; J. Th. Müller, Gesch. d. böhm. Brüder I, 242).

Strana 21
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 21 u Černého, co by ho mohlo překvapiti, v kterém roce jedině mohla býti ona konsultace? Beze vší pochybnosti v době, než byl Černý přijat do Jednoty a než se jako jeden z prvních pře- stěhoval ze staré Litomyšle do bratrské kolonie na »hoře Oli- vetské«, kde vyrostlo do r. 1490 Nové neboli Horní město. Zku- šebná doba před přijetím osoby hlásící se do Jednoty mezi Bratří, trvala obyčejně aspoň dvě léta. Přišel-li Černý do Lito- myšle, »brzy po r. 1482«, mohl také brzy po roce 1484 býti Bratrem. Nové město vzniklo v podstatě v letech 1486 až 1490, a dům »u Jana lékaře«, ježto stál v nejstarší části Nového města, té totiž, která přiléhala k litomyšlskému zámku, byl tedy zbudován na začátku uvedeného čtyřletí. Podle toho kon- sultace byla nejspíše v letech 1485 až 1487, dokud Černý ještě ordinoval v staré Litomyšli. Tehdy bylo Černému asi třicet a Augustinovi z Olomouce osmnáct až dvacet let. Datum konsultace je důležité pro stanovení termínu, ode kdy Černý jako lékař působil v Litomyšli. Zkoumáme-li, co je o tom v literatuře, shledáme: A. Gindely46) říká jen tolik, že konsultace byla před přijetím Černého do Jednoty a to že bylo roku 1500, jen o nějaký týden dříve, než Augustin přijel do Prostějova, a než, spatřiv tu dům svého bývalého lékaře v bratrské kolonii, poslal mu první svůj list s výzvou, aby se navrátil do otcovské církve. J. Goll se o datu konsultace nevy- slovil.47) J. Th. Müller klade ji na r. 1499,48) což o sobě by bylo ještě ve shodě s míněním Gindelyovým. Ale hledě hlavně k tomu, že se Černý již v letech 1490 až 1494 zúčastnil bojů v duchovenstvu Jednoty o »hojnější spravedlnost«, byl Müller nucen opraviti Gindelyovo datum, kdy se Černý stal Bra- trem. U Gindelyho bylo to r. 1500, u Müllera je to deset let dříve, totiž r. 1490.49) To však znamená, že konsultace byla 46) Gesch. d. Böhm. Brüder, Prag 1857, I. 104. 47) Goll se vyslovuje jen o datu přestoupení Jana Černého, ač velmi neurčitě. Praví totiž (Goll-Krofta. Chelčický a Jednota v XV. stol., Praha 1916, 160), že bratr Janův Lukáš po dosažení bakalář- ského gradu »již v nejbližších nejspíše letech vstoupil do Jednoty. S Lukášem zároveň neb později členem Jednoty se stal starší bratr Jan, příjmím Černý.« 28) J. Th. Müller, Gesch. d. böhm. Brüder I, 307. 49) Tamže 239.

Strana 22
22 G. Gellner: devět let p o přijetí Černého do Jednoty. Má se tedy za možné, že nesnášenlivý doktor Augustin při svém zbystřeném po- střehu pro vše kacířské neměl tušení, když si přišel o radu k Černému, že má před sebou Bratra, ač znatelného již podle zevnějšku,50) a že dlí v Novém městě, které, jak od r. 1486 vše- obecně bylo známo, pro své souvěrce založil litomyšlský pán, Bohuš Kostka z Postupic. Je však vůbec možné, že by olo- moucký probošt r. 1499 byl ještě nevěděl, co věděl o pikartství Černého a Litomyšle již před rokem 1491 tehdejší administrá- tor olomouckého biskupství, Jan Filipec? Byl by se církevní hodnostář, i když se tvářil, jako by o ničem nevěděl, r. 1500 přiznal bez obavy před výtkou inkvisitora Institorise otevřeně k tomu, že ještě před rokem byl si u jednoho z nejnebezpeč- nějších pikartů, u bratra biskupa Lukáše, o radu a že pojal k tomuto bratrskému lékaři zvláštní náklonnost? Ne, to není možné. Nelze si proto mysliti nic jiného, než že Müllerovo datum 1499 je chybou tisku místo 1489. Ale v tomto případě je rok 1489 již nejzazší datum pro konsultaci jako rok 1490 pro přijetí Černého do Jednoty. 1501. Dr. Augustin poslal Janu Černému kromě řečeného listu ještě další tři, r. 1501 druhý a třetí, r. 1503 list čtvrtý, poslední. Ale Jan Černý odpověděl, také po latinsku, jen na první tři Augustinovy listy, na čtvrtý však, plný jízlivých posměšků. odpovědi nedal. Listy Augustinovy vyšly všechny tiskem51) (pospolu i s prvním, který tedy vydán dvakrát) a výtisky se dochovaly až na naše časy, kdežto latinské odpovědi Jana Čer- ného zůstaly v rukopise a ztratily se. Slabou náhradu za ori- 50) Bratří užívali zvláštních krojů (J. Jireček, Zprávy některé o mravech staročeských, ČČM. 1864, 23). 51) V Lipsku 1512 u Melchiora Lotera, nákladem p. Jindřicha Kuny z Kunštátu, ve sbírce: »Duplex confessio Waldensium ad regem Hungariae missae. Augustini de Olomucz, artium et decre- torum Doctoris, praepositi Olomucensis ecclesiae regiique secre- tarii, Epistolae contra perfidiam Waldensium. Ejusdem binae lite- rae ad Regiam Maiestatem de haeresibus Waldensium. Excusatio Waldensium contra binas literas doctoris Augustini. Jacobi Zigleri de Landau Bavariae contra haeresim Waldensium libri V.« Jeden výtisk je v zemském arch. v Brně, pod sign. Starý tisk č. 166.

Strana 23
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 23 ginály, při tom jen prvních dvou odpovědí Jana Černého, máme v českých jejich překladech, zařazených spolu s pře- klady prvních dvou listů Augustinových do VI. (f. 113—181) svazku Archivu bratrského.52) Tato korespondence dostala tu titul »Psaní, kteráž se zběhla mezi Doktorem Augustinem z Olomouce a mezi Janem, lékařem v Prostějově, z nichž se porozuměti může dílu Ducha Božího a dílu satanova, pyšného, nenávistného a vražedlného.« Zařazení listů s příslušnými od- pověďmi je provedeno v Archivu bratrském v obráceném po- řadí, tak totiž, že předchází druhý list se svou odpovědí před první dvojicí. Při tom druhý list i druhá odpověď zůstaly v celku, kdežto první list vzhledem k svému rozsahu je roz- ložen v 13 kusů, k nimž ke každému jsou připojeny hned pří- slušné dílce první odpovědi. Překlad odpovědí Jana Černého byl pořízen před r. 1561, t. j. dříve než vyšel Blahoslavův převod Nového zákona, o čemž se můžeme přesvědčiti, srovnáme-li verše odtud s ci- táty z Písma, jak jsou podány v korespondenci. Toto srovnání nás zároveň poučí, že překladatel odpovědí Jana Černého ne- byl z nejlepších.53) 52) Svazky Archivu bratrského neboli Aktů Jednoty bratrské obsahují materiálie k bratrským dějinám v opisech a překladech, pořízených rozličnými písaři, především Br. Vavřincem Orlíkem. Od toho jsou ve svazku VI. psány na př. kusy přímo před listy vyměně- nými mezi doktorem Augustinem a Janem Černým, ty však zapsal někdo jiný. 53) Citáty z Písma v 1. od- povědi Jana Černého. 1. Petr. 3, 15: Hotovy vždy jsouce k dostičinění všelikému prosící- mu vás počet od té, kteráž v vás jest, víry i naděje. Tit. 3, 10, 11: Člověka kacíře po jednom i druhém trestání střež se, znaje, že vyvrácený takový jest a hřeší, jsa vlastním soudem potupen. Mar. 13, 22: Povstanou ffalešní Krystové a ffalešní proroci a dadí znamení s zázraky, tak by možné bylo, i vyvolení svedeni by byli. Tytéž verše ve znění Blahosla- vova Nového zákona. Hotovi pak buďte vždycky k vy- dání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy, z naděje té, kteráž jest v vás. Člověka kacíře po jednom neb druhém napomínání vyvrz, vě- da, že takový jest převrácený a hřeší, svým vlastním soudem jsa odsouzen. Neboť povstanou falešní Kristo- vé a falešní proroci a budou či- niti divy a zázraky k svedení — by možné bylo — také i vyvole- ných.

Strana 24
24 G. Gellner: K nedostatkům překladu přistupují ještě rozličná nedo- patření při opisování.54) Výsledek je takový, že bychom velmi ukřivdili autorovi ztraceného latinského originálu, kdyby- chom podle dochovaného českého překladu usuzovali na sloh odpovědí Jana Černého v původním znění. To bylo nutno pře- deslati, než se budeme zabývati obsahem replik, z nichž první Jak. 2, 5: Bůh vyvolil jest chudé na tomto světě, bohaté u víře a dědice království, kteréžto zaslí- bil Bůh milujícím se. 2. Petr. 1: Byli jsou i ffalešní Bývali pak i falešní proroci v li- du: jakož i mezi vámi budou fa- proroci v lidu, jakožto i mezi vámi budou mistři lživí, jenž lešní učitelé, kteříž chytře uve- uvedou roty zatracení, a toho, dou sekty zatracení, i toho Pána, jenž koupil je, Boha zapírajíce. kterýž je vykoupil, zapírajíce. Mat. 11, 28: Pojďte ke mně všick- Pojďte ke mně všickni, kteříž ni, kteříž pracujete a já vás na- pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám. krmím. 2. Petr. 2, 15: Opustivše cestu Opustivše cestu přímou, zblou- dili, následujíce cesty Balamovy, pravou, bloudili sou, následujíce syna Bozorova. cesty Balamovy z Bozor. Ne že bychom dostateční byli 2. Kor. 3, 5: Ne abychom dosta- tečni byli, pomysliti mětco z nás, mysliti nětco sami ze sebe, ja- ale dostatečnost naše z Boha jest. kožto sami ze sebe, ale dostateč- nost naše z Boha jest. Mně pomsta, já odplatím. Neboť nadějí spaseni jsme. Na- děje pak, kteráž se vidí, není na- děje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál? Zdaliž Bůh nevyvolil chudých na tomto světě, aby bohati byli u víře a dědicové království. kteréž zaslíbil těm, jenž jej mi- lují? Zdílejž se pak ten, kterýž nauče- ní přijímá v slovu Páně, s tím. od kohož naučení béře, vším svým statkem. 2. Kor. 4, 16: Jestliže ten, jenž Ale ačkoli zevnitřní člověk náš zevnitř jest člověk, neporušuje ruší se, však ten vnitřní obno- se, ale který vnitř jest, obnovuje vuje se den ode dne. se den ode dne. 54) Na př. na tvrzení Augustinovo v druhém jeho listě, že Černý jde ve šlépějích M. Jakoubka ze Stříbra, má odpověděti oslo- vený: »Jakobellova smyšlení, pravím, že netoliko četl sem je kdy, ale ani zajisté viděl sem«, ale písař udělal ze smyšlení Jakobellova jako Bellovo«. Gal. 6, 6: Spolu zděluj se ten, jenž naučení béře slovem, s tím, který jej učí ve všech dobrých věcech. Řím. 12, 19: Mně pomsta a já na- vrátím. Řím. 8, 24: Nadějí spaseni učině- ni sme. Nebo naděje, jenž se vidí, není naděje, ale kteráž se doufá.

Strana 25
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 25 vynechají-li se mnohé citáty z Písma, které v některých — odstavcích nahrazují text téměř zcela, a ony části, které jsou obsahu čistě bohoslovného — má toto znění: »Psaní tvá, z mužův nejučenější, mnohý čas na cestě ztrávivše, dlouho bloudila sou; ... nebo letničního času [10/6 1500] jsouce z Bu- dína vypravena, v zimě před svatým Mikulášem [6/12 1500] z Tře- bové do Prostějova přibrala sou se. Jimižto nejprvé mne lituješ, rozličnými bludy zamotaného, i také zlé pověsti rotě a kacířství přidaného býti; potom oznamuješ, že by tím úmyslem tyto věci psal, aby mě od takových... rozvázal. Dobrotivosti tvé, nejosvícenější doktoře, nesmrtedlnou vděčnost za to činím, ... kdyžtě starostlivou o mě péči — ne o zdraví toliko života..., ale o spasení duše — měl by ... Jednou toliko s tebou v Litomyšli o tvé nemoci mluvil sem — o víře zajisté i o křesťanského náboženství nálezích nižádná řeč mezi námi nebyla jest. Protož bludnou pověstí blížního obléci i také kacířstvím jej obaliti... a — jakož také v lidech pověst jest — i tisk- nouti to ...: jistě takové věci jsou člověka nešetrného... a nejvíce toho, kterýž, aneb chlubiti se uměním anebo pověsti poškvrnu druhému před lidmi vložiti, úmysl má. A že vyznání víry mé ni- žádného neslyšel jsi, kterak tím obyčejem mě z bludu trestati pra- cuješ? ... Prvé vyptati se, známosti plné dojíti, rozvážiti všecky věci a... pak rozsouditi měl si. Já zajisté jsa otázán, ... otevřeně dosti tobě učinil bych ... Ty pak ani u víře Krystově ani v skut- cích ... nikdy mě blouditi neshledal si, protož smírnosti užívati ... měl si... Aby ... soudce víry ... spravedlivý ... byl, toto nyní mé prohlášení ... přijmi: [Následuje ono vyznání víry, jak je sv. Jero- ným v listě k papeži Damasovi stylisoval.] Také oznamuji tobě, výborný doktoře, že nižádné rotě nejsem přidán, jedině k té, o kteréž svatý Pavel v Skutcích apoštolských k Felixovi takto mluví: »že podle té cesty, kterouž nazývají kacířstvím, tak sloužím Otci Bohu svému, věře všemu, cožkoli psáno jest v zákoně a prorocích, maje naději v Boha« (Sk. 24, 14). Naposledy, kdež Bratří vinníš, že by ouřad kázání i učení nerozdílně všichni sobě osobovali, nové také některé věci všetečnou smělostí uvésti usilovali by, ... znej, ... — abych v té věci slov svatého Pavla užíval — ... »všecko slušně a po- dle řádu se děje [1. Kor. 14, 40.]. Nebo vyvolují se osoby ..., které hodné služebnosti byly by, jimžto řeč moudrosti ... s nebe dána byla. Takovým dobře zkušeným i rozeznalým ouřad kázání ... i také svá- tostmi posluhování ... poroučí se, kteřížto netoliko slovem Pravdy, ale také životem i příkladem jiné učily by a k dobrému ... přitahaly by, nic nového krom ... Krysta Ježíše, nového člověka i pravého Boha, zvěstujíce... Ale z vás nová učení, nedávní nálezové — totiž Svatých pomoci, třetího pekla oheň, obrazové smyšlení i marná malování — vypučely sou se, jichžto sv. Petr žádné známosti neměl jest, svatý Pavel neznal, jiní apoštolé i prvotní církev neohlašovala a Duch svatý nevdechl jest, tak že směle s svatým Jeronymem vy-

Strana 26
26 G. Gellner: křiknouti smím: Nechci moudrosti, kteréžto Petr a Pavel neučil jest, nechci pravdy, kteréžto apoštolé nezchválili sou ... Za našeho ... bídného věku ... mnohé ... roty vzešly sou, jenžto sobě jména církve Boží osobovati nestydí se a ..., že při jedné každé pravda spasitedlná složena jest, svobodně vypravují, toho také rozličnými důvody utvrzují. Patřme nejprvé na řeckou církev, kterážto ... má svého patriarchu; ... též Arménských církev, ... jenžto ... svým soudem se řídí! Čechové, kteří oddělili sou se od jiných, Aristotelesovou moudrostí vyučenými mistry zpravují se. Připomeňme Bratrské sebrání, jenžto svými předloženými, světské moudrosti prázdnými, upevněné, růsti ustavičně i rozmáhati se ne- přestává! Římského také zboru nikoli nezapomínejme, jenžto nad jiné ... mnohým uměním i moudrostí jasnější stkví se, obojím také mečem, časným totižto i duchovním, odín jsa — jednak zabíjeje. mrskaje, žalářuje..., jednak klatbu dávaje, vyobcuje, vymýtaje od svátostí —, směle tepe, též svým pastýřem, jakožto Kristovým ná- městkem a Petrovým potomkem, náramně se chlubí! A pravda spasitedlná poněvadž by jedna byla, kterakým obyčejem, prosím pověz, toliko příbytkův, rozdílných náboženstvím, ... může míti?... Soud jistý mezi tolika ... rotami činiti, ... není uložení mého... Ne všichni, kdož pod biskupem Římským ani pod zprávou Bratrskou jsou, ... jsou oudové církve, ale kteřížto účastni sou Ježíše Krista. ti synové církve a dědictví nebeského počítají se... Kteří by víry cele nepoškvrněné neměli, jsú synové cizí, krom církve svaté obý- vajíce, ačkoli svátostí církevních užívali by i jménem Kristovým chlubili se... Haněním uskrovniti ... osvícenému muži ... chvalitebné bylo by, poněvadž které věci Bratrského shromáždění byly by, nižádné známosti ani jistoty neměl by. Jichžto kdyby nějakú známost měl, ... co víra Kristova, která apoštolská ustavení i kteří lidští ná- lezové, též co pravá církev, kteří také synové církve byli by, bez pochyby jasněji srozuměl by ... Jakým úmyslem toto k tobě, výborný doktoře, odepsáno jest, takovou také myslí od tebe aby se čtlo, ... prosím i žádám. Nebo ne z příčiny hanění ... a proti ... tvé pověsti rozepsáno, ale úmyslem tím, aby tobě od sebe dosti učinil, též pro oznámení pravdy. V tom ve všem usiloval sem, aby ... o mně nedomníval se, že bych ... scest- ná učení ... prokletého tovaryšstva následoval...; při tom také ... můj úmysl byl jest, ne abych vůlí vlastní Písma natahoval, ale abych tak pravil, což Písma chtěla sou rozuměti. A to prostou i ne- ozdobnou řečí učinil sem... Žádám, nejučenější muži, ať by se ... [tobě] dobře i šťastně vedlo a ve všech věcech, aby se dobře měl. Dán v pondělí po květné neděli 15/4] léta Páně narození tisí- cíhopětistého prvního, v Prostějově. Do Olomouce! Z této odpovědi Jana Černého seznáváme, že list doktora

Strana 27
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 27 Augustina nešel přímo do místa určení, do Prostějova. Byv totiž 10/6 1500 ze stanoviště královské české kanceláře, z Bu- dína, odeslán, byl nejprve as předložen k aprobaci inkvisito- rovi v Olomouci, pak odevzdán k otisknutí Konradu Baumgar- tenovi, potom po 29/10 1500 dirigován do Moravské Třebové, jistě k tamnímu mecenáši humanistů, panu Ladislavu z Bos- kovic,55) pro potěšení vlastní i jeho učené družiny, a teprve po těchto oklikách a šestiměsíčním průtahu konečně odevzdán v Prostějově do rukou příjemcových. Na tento list odeslal pak Černý svou stejně obšírnou odpověď 5/4 1501 Augustinovi, jenž toho času byl v Olomouci. Podané úryvky z ní dají tušiti sílu výrazu a ostří dialektiky latinského originálu. Pozoru- hodná je záplava citátů z Písma a z Otců církevních, jimiž Jan Černý ověřuje správnost svých vývodů. 2/6 1501 poslal Augustin, stále ještě v Olomouci, odtud druhý list, v němž píše, že Černý se nijak neospravedlnil v své odpovědi a že jen z kacířské zatvrzelosti stojí na svém. Co vykládá, jsou prý staré známé bludy, jimž se naučil — ač jako žák lepší svých mistrů — od Jakoubka a jiných za- tracenců od Aria dále. Přál by si, aby jeho druhý list vyléčil Černého z jeho poblouzení. Překlad odpovědi Černého na tento list Augustinův zní zkráceně takto: »Spis..., kterýžto pro obranu ... k tobě, z doktorův nejvý- mluvnější, poslal sem, ten netoliko mě kacířem nebýti, ale každé poškvrny kacířství prázdného..., zřetedlně býti dovodí... Kdyby tobě ... živý byl vtip, dosti i naddosti že tobě na všecky tvé smysly ... odpověď dána jest, poznal by. Jakobellova smyšlení, pravím, netoliko četl sem je kdy, ale ani zajisté viděl sem je... By mě má práce rozličná nedržela, osobně sám tebe bych došel a též 55) Ladislav z Boskovic, odchovanec vlašských universit, byl nejprve kanovníkem, pak proboštem u sv. Petra v Brně, jako později doktor Augustin. Když se však po smrti svého staršího bratra stal dědicem zboží boskovického, opustil s povolením pape- žovým stav duchovní a oženil se. R. 1486 koupil Mor. Třebovou a vystavěl zde v letech 1492—1495 nový hrad. Moravská Třebová byla pak jeho oblíbeným sídlem. Do svého zámku snesl bohatou sbírku rukopisů, obrazů atd. a sem zval k sobě vědce a umělce, takže brzo se začalo mluviti o Třebové jako o moravských Athé- nách. Pan Ladislav zemřel r. 1520.

Strana 28
28 G. Gellner: věci v přítomnosti tvé živým hlasem utvrdil bych. Co žádáš ode mne, výborně rozumím, totižto abych ... nálezky smrtedlných jed- nostajně jakožto tajemství spasení ... oblíbil.... Takové věci ni- žádnou pravdou svatého čtení dovoditi nemůžeš... Řád posvát- ných věcí římské církve žádného nespasí, ani víře co prospívá, ale náramně škodí... Skrze takové věci lidé ne dobré své v Kristu..., ale v ... porušitedlném hledají... Domysly tvé výborně znám, nebo při nich velikou života svého částku nadarmo ztrávil sem, bych, co v nich spasitedlného, seznal. Nemúdřejší všech bláznův byl bych. neodříkaje se jich... Znám tajemství pocty Božské, v nichžto trvati, dokudž by duše oudy tyto porušitedlné oživovala, muoj úmysl jest. Protož tvým psaním, učený muži, daremně usiluješ, toliko to činíš, abych tvé nedošlosti v lepších věcech divil se. Osvo- boď se nejprve ... od svých bludův, potom o [bludy] jiných, kdyžby paprslky pravdy osvícen byl, péči měj. Cizí zajisté bludy znáti. lehká věc jest, snadné ... o jiných soud činiti, ... ale sebe samého poznati, toť jest dílo, toť jest práce. Znám tě jazyku výmluvného býti, ale ... tvé řeči, více pohanskou ... nežli [křesťanskou] mou- drostí ... omaštěné, ... malého užitku sou. Já zajisté raději chci v bázni Boží věrných následovati neumělosti... Žádám, aby ... velmi dobře se měl. Dán v Prostějově po slavnosti sv. Jana Husi v středu 177] léta. Páně 1501. (A jeho psaní ten den před sv. Prokopem [3.7 1501] v mé ruce přišlo z Olomouce.)« Druhé Augustinovo psaní bylo na cestě z Olomouce do Prostějova celý měsíc, stejně dlouhou dobu, jaké potřebovalo první psaní do odevzdání po opuštění olomoucké knihtiskárny. Ze stejné doby smí se snad souditi na stejnou příčinu prů- tahu, na okliku přes Moravskou Třebovou. Černý odeslal svou odpověď obratem, čtyři dny po obdržení Augustinova listu. V ní praví, že by místo psaných slov, která — jak pozoruje — se minula cíle, tentokráte byl raději volil osobní rozhovor s Augustinem, aby ho přesvědčil, že není kacířem. Ale musil se vzdáti tohoto úmyslu »pro práci rozličnou«, jež ho poutá k Prostějovu. Rozličnou mohl nazvati svou práci proto, že ne- byla jen lékařská. Ony knihy sv. Jeronyma a jiných církev- ních spisovatelů, které Käsenbrot spatřil v knihovně léka- řově, pak bohoslovné spisy Jana Černého, o nichž uslyšíme. konečně úžasné bohatství citátů z Písma a sv. Otců v jeho re- plikách, to vše již poukazuje k tomu, že Černý nekonal toliko práce lékařské, nýbrž i kněžské ve sborech litomyšlském

Strana 29
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 29 a prostějovském. Přímý doklad o duchovním stavu Jana Čer- ného nalezneme ve čtvrtém listu Augustinově. V své odpovědi praví dále Černý, že k tomu, co Augustin žádá, aby nálezky lidské přijal jako rovnocenné se zjevenými pravdami, nemůže přistoupiti, že již navždy se vyprostil z těchto důmněnek, při nichž »velikou života svého částku na- darmo ztrávil.« Neboť, byv narozen a vychován ve víře pod- obojí, teprve po svém 26. roce, totiž »brzy po r. 1482« (jako jeho spolužák Vavřinec Krasonický) přišel v Litomyšli do bratrského prostředí a zde pak »po drahném času« byl přijat mezi Bratří. O třetím psaní Augustinově, jímž dopisování s Janem Černým prozatím končí, netřeba šířiti slov. Nerozeznává se ani formou ani obsahem valně od předešlých, jest jen výra- zové podstatně hrubší. Bylo napsáno v Budíně a 4/10 1501 odesláno do Prostějova. Odpověď Černého se nezachovala. Z téhož roku 1501 máme ještě tři zprávy o Janu Černém. První se týká prodeje jeho litomyšlského domu, o čemž je zá- znam ve »Velkých knihách pergaménových« (f. 41) litomyšl- ského archivu:56) »My Mikuláš Voldánek, purkmistr ... a konšelé města Lito- myšle známo činíme tiemto zápisem, kterak Martin Kabátník57) 36) A. Sedláček, Příčinky Litomyšlské k dějinám české lite- ratury, Pam. arch. 1871—3, v Praze 1874, 39. 37) Br. Martin Kabátník přistěhoval se jako Jan Černý do Litomyšle z Prahy. Když Bratří, »nechtíce rotníky ani sektáři býti«, činili si naděje, že na Východě, odkud křesťanství přišlo, budou ještě obce, které zachovávají týž »spůsob a řád první církve svaté« jako oni, ale již od pradávna, vyslali nákladem pana Bohuše Kostky v Postupic, pána na Litomyšli, a jiných Bratří několik souvěrců, mezi nimi i Martina Kabátníka, na výzvědy, každého jinam. Cesta, která byla nastoupena v říjnu 1491 a skončena návra- tem do Litomyšle v listopadu 1492, vedla Br. Martina přes Mo- ravu, Halič, Multansko, Cařihrad a dále přes Malou Asii do Pa- lestiny a do Egypta. Martin Kabátník, »jsa člověk v školním učení neumělý« (negramotný), ale vedený snahou, zachovati zprávu o své daleké cestě potomstvu, diktoval svůj cestopis bakaláři Adamovi z Litomyšle, jenž spis později vydal tiskem s titulem: »Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egipta Martina Kabátníka z Litomyšle, a na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a zpuosobuov jich i také obyčejuov lidí.«

Strana 30
30 G. Gellner: s Alžbětú, manželkú svú, kúpili jsú duom na Novém městě, kterýž přileží, jedúc do brány, první na pravé rucě v tu stranu k fortně, »u Jana lékaře«, kterýžto duom zaplatili jsú zúplna a docěla hoto- vými penězi. A k tomu sě jest Jan, osobně stoje před námi, v radě seznal a ten duom jemu Martinovi a Alžbětě před námi svobodil sám od sebe i od svých budúcích... Actum f. VI. ante nativitatem S. Mariae [5/9] anno domini MCCCCCI.« V této zprávě třeba si všimnouti místa, kde byl dům »u Jana lékaře«. Stál na Novém městě, první vpravo před zá- meckou branou, a byl tedy v té části »hory Olivetské«, odkud za panování Bohuše Kostky z Postupic vzala r. 1486 počátek výstavba novoměstské bratrské čtvrti. Z této polohy domu lze odvoditi, že Černý byl měšťanem Nového města snad již od 1. 1486. Když si však zde mohl postaviti vlastní dům, musil míti peníze, a ty si vydělal tou lékařskou praksí, kterou již několik let před r. 1486 provozoval v staré Litomyšli. Asi za dvě neděle po tomto knihovně provedeném pro- deji domu »u Jana lékaře«, totiž v pátek po sv. Lampertu (17/9), byl učiněn do litomyšlské Knihy kšaftů z r. 1492 (f. 53) zápis o tom, že nový majitel domu, Martin Kabátník, jmeno- val svého rodáka, Jana Černého, jedním ze tří poručníků, jež pro případ smrti přistavuje své manželce Alžbětě: »A poruč- níky tyto osoby jie přistavuji:... také Jana lékaře, který svuoj byt má nynie v Prostějově.« Hned zde budiž uvedeno, že asi půl druhého roku potom byla Kabátníkova Alžběta vdo- vou a že krátce po pohřbu jejího muže se podle řečené Knihy kšaftů (f. 62) dostavili na radnici litomyšlskou oni tři přátelé zesnulého. »A tito poručníci v radě na rathúze osobně stojíce, poručníky sě býti přiznali... Stalo se to zapsánie k žádosti jich v pondělí před sv. Valentinem [13/2] léta etc. 1503.«58) Třetí zprávu, připadající snad též na r. 1501, dal o Janu Černém M. Matouš Kolín z Choteřiny,59) jenž v předmluvě z r. 1562 ke spisu »Antiqua et constans confessio fidei ecclesiae Christi in regno Boiemiae«80) vypravuje: »Interea ... discesserunt Praga M. Mathias Machecus, pro- 58) A. Sedláček, 1. c. 43—44. 39) Humanista a pedagog, nar. 1516 v Kouřimi, zemř. 1566 v Praze. 6°) Goll-Krofta 243.

Strana 31
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 31 fessor Academiae, Lucas Pragensis, baccalaureus, et eius familiaris M. Joannes Niger, physicus. Horum opera ferunt collectas esse et editas veteres divinarum laudum cantilenas, quae Evangelicae appellantur.« Tato zpráva se vztahuje nejspíše k prvnímu vydání bratrského kancionálu z r. 1501,61) ač třeba připomenouti, že písně v tomto zpěvníku chval božích nebyly vesměs staré.2) Ale ať již je myšleno toto či druhé vydání (z r. 1505), je zpráva Kolínova důležitá proto, že činí Černého, vedle celkem neznámého M. Matěje Machka, účastným při redakci knihy liturgické, a to ve svorné spolupráci s bratrem Janovým, bi- skupem Lukášem. 1503. Dva a čtvrt roku nepsal doktor Augustin Janu Černému, až pak zase 17/12 1503 poslal mu — opět z Olomouce — list, čtvrtý v řadě, jenž začíná takto: »Diu inceptum scribendi consuetudinem, mi Ioannes, inter- missimus ... Arbitrabar, ... postquam haeresis vestra iam ita di- vulgari coepit, ut ex latibulis in propatulum procederet, amplius contra vos scripturis agendum non esse, sed secundum illud, quod in Actibus apostolorum Gamaliel, legis doctor, dixerat: »Si ex deo foret, frustra nos vobis obniti atque resistere, sin autem ex homi- nibus, ex sese opus, quod strueretis, ruiturum« [Sk. 5. 38]. Itaque cum viderem detonare ... iam passim per oppida, villas evangelii ... lucem, existimabam, vos sane in salutem etiam aliorum aposto- licae religionis mormam extra Boemiae et Moraviae limites caeteris etiam nationibus...disseminatures...Ut ergo apostoli provincias partiti sunt, ...ita et vos etiam in dispersionem idolatrarum — ut verbo vestro utar — ituros putabam provinciasque partituros. Im- primisque Laurentium, eviratum illum atque emasculatum eunu- chum, utpote ceteris consummatiorem, principem sacerdotum cum cardinalium suorum coetu aditurum..., nisi forte ob id eum cetus ille reiiceret, quod neque masculus sit neque foemina... (prohibi- tum...est...senatus consulto, ne abscisi sua praesentia petendi iuris praetextu tribunalia inquinarent) ... Si itaque aliquid eiusmodi Romae accideret Laurentio, tu Ioannes, qui castratus non es, sed sacerdos existens uxorem pulcherrimam, ut audio, duxisti, partes ipsius susciperes et cum masculis mascule certares. Germa- 61) J. Jireček, Kancionál bratrský, ČČM. 1862, 28. 82) Z 89 písní je (podle Blahoslava) 21 bratrských, tedy nových (Müller-Bartoš I. 193).

Strana 32
32 G. Gellner: niam vero Lucae fratri relinqueres, Gallo Gallias, Hispaniam autem cum Sicilia Lytomislensi episcopo vel Bernardo...Sed longe nune aliud, atque existimaram, experier. Video enim ora vobis obstrusa. synagogas vestras clausas, tubamque illam euangelicam conti- cuisse . . ..« Do této jízlivé posměvačné toniny je naladěno celé psaní. Ale ironie, která ze slov Augustinových zní, není na újmu věcné správnosti. Neboť faktem zůstává, že postavení, které Černý zaujímal v církevním životě Jednoty, bylo význačné. když ho Augustin mohl jmenovati vedle Lukáše a Vavřince mezi šesti muži, kteří by z celé Jednoty mohli být apoštoly víry bratrské. Augustin se raduje, že královským mandátem z 3/7 1503 proti pikartům byl zastaven rozmach Jednoty. Nebýti toho, byli by snad Bratří jižjiž rozvinuli misionář- skou činnost také v zahraničí. Jako někdy učedníci Kristovi se podělili mezi sebou o země, tak by si nyní byl vzal na apoštolskou starost B. Lukáš Německo, Havel63) Francii, lito- myšlský biskup*1) nebo B. Bernard 5) Španělsko a Sicilii. Ale středisko katolického světa, Řím s papežem a se sborem kardi- nálů, bylo by údělem Vavřince Krasonického nebo — vadilo-li by, že je kleštěncem“6) — rovnocenného Jana Černého, o němž Augustin ví nejen, že je bratrem biskupa Lukáše, nýbrž i, že. ač kněz, se nedávno oženil.67) 63) B. Havel z Žatce, mistr učení pražského od r. 1460, je znám jako zakladatel bratrského školství. Byl rektorem vzorné vyšší školy v Brandýse n. Orl., ale r. 1503 žil v Ústí n. Orl. již na odpo- činku jako více než sedmdesátiletý stařec. 64) Míněn je patrně bakalář Prokop z Hradce, jenž sice nebyl biskupem, ale od r. 1494 vládl Jednotě jako sudí se sídlem v Lito- myšli. Naposled žil v ústraní v Brandýse n. Orl. a tam v noci z 13. na 14. září 1507 zemřel. 65) B. Bernard z Přibyslavic, při sboru litomyšlském, byl jed- ním ze čtyř Bratří, kteří zastupovali Jednotu při jednání s »Malou stránkou« zastánců starých Řehořovských řádů v Chlumci n. Cidl. 23/5 1496. 66) Zbavil-li se Krasonický z asketismu skutečně svého muž- ství po vzoru Origenově, máme v tom snad vysvětlení, proč při velkých svých zásluhách se nestal biskupem v Jednotě. 67) Podle všeho nebyl v prvních letech XVI. stol. celibát po- vinný pro bratrského kněze, který byl v svobodném stavu zvolen a vysvěcen, jak tomu bylo později pod vlivem Lukášovým. V plat-

Strana 33
Jan Cerný a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 33 1509. Doktor Augustin se radoval z protibratrského mandátu více, než mandát ten zasluhoval. Aby byl vskutku účinný a aby jeho platnost sahala dále než jen na města královská, k tomu bylo třeba sněmovního usnesení. Ale sněm pražský, svolaný na den sv. Jeronyma (30/9) 1503, odolal ještě poku- šení. Zato sněm obecný r. 1508 již ne; ten uzákonil to, co nový mandát kázal: pronásledování Bratří a rušení jich sborů v českých zemích. Když však ani tento uzákoněný mandát svatojakubský do roka nevyplenil sektářství, naléhali někteří nedočkavci strany podjednou na sněmě, který se sešel 19. listo- padu 1509 na hradě Pražském, na ostřejší postup. Šlo jim o to, aby celou tíhu zákona pocítili především bratrští kněží a z těch nejdříve ti, o nichž bylo známo, že jsou vůdci Jednoty. Jako tací byli označeni tři bakaláři, totiž Vavřinec z Krasonic, jenž bydlil v Litomyšli, Lukáš Pražský, jenž sídlil v Mladé Bo- leslavi, a Jan Černý, lékař. Podle sněmovního usnesení měli tito mužové býti postaveni od svých vrchností v den sv. Jana evangelisty (27/12) 1509 před shromáždění mistrů a kněží obou uznaných církví a zde pod hrozbou trestu přinuceni, aby přestoupili k straně podjednou nebo podobojí. Když však při- šel stanovený den, neposlali pánové na Litomyšli, Boleslavi a Prostějově žádané bratrské kněží, nýbrž za každého tři jiné Bratří laiky.68) Z této zprávy vyplývá nejen, že Jan Černý podržel své kněžství po r. 1503, kdy vstoupil jako asi 47letý ve stav man- želský, nýbrž i že svým sňatkem neztratil nic z bývalé své vážnosti v církvi bratrské. V počtu kněží, od jejichž obrácení si pánové katoličtí slibovali největší účinek na celou Jednotu bratrskou, objevuje se totiž prostějovský lékař Jan zase ve spolku s týmiž muži (pokud r. 1509 byli ještě na živu), kteří byli doktorem Augustinem uznáni za hodny, aby byli bra- trskými apoštoly. nosti zůstalo však i potom ustanovení z r. 1498, že kněží mohou býti voleni i z Bratří ženatých (Müller-Bartoš I. 186). 8s) F. Palacký, Děj. národu čes., 1878. V/2, str. 196; V. V. To- mek. Dějep. m. Prahy, 1894. X. 291. 3

Strana 34
34 G. Gellner: 1517. Podle zprávy právě uvedené byl Jan Černý r. 1509 usa- zen ještě v Prostějově. Ale r. 1517, kdy redakcí boleslavského lékaře Mikuláše Klaudyana vyšel tiskem v Norimberce Her- bář Jana Černého, byl Černý již zase litomyšlským lékařem. V své předmluvě k Herbáři praví totiž vydavatel Klaudyan: »Každý, ktož čísti budeš, znaj, že Jan Černý, lithomyšský lékař zkušený, rozličných mudrcův a lékařův, starých i nových, uží- vaje a skrze ustavičnú práci skušení mnohých věcí maje, pilnost při spisování knieh těchto měl jest.« Nelze říci přesně, kdy po r. 1509 byl Černý dán z Prostě- jova do Litomyšle. Ale brzo seznáme jisté náznaky, podle nichž snad smíme míti za to, že byl v Litomyšli již v letech 1513 nebo 1514. 1520. Ale dlouhého trvání tento druhý litomyšlský pobyt ne- měl; v únoru 1520 se s Janem Černým setkáváme opět v Pro- stějově. 4. března 1520 psal pan Vilém z Pernštejna, meškaje v Prostějově, kde jeho přítomnost je dosvědčena od 29. února 1520 (AČ. I. 84), nejvyššímu kancléři panu Ladislavovi ze Šternberka m. j. toto: »Já zde v Prostějově ležím u lékaře. A věřte mi, kdylbych byl nejel [sem] a obrátil se“3) do Čech, nepodobné bylo, abych živ měl zůstati« (AČ. I. 87). Kdo byl tento lékař, vyjevuje pan Vilém v listě, daném v Prostějově dne 8. března 1520, v němž se omlouvá panu Pročkovi Malému z Cetně, sekretáři krále polského, že ho (pana Pročka) nepustili strážní do města, když 7. března do- razil do Prostějova o půl deváté večer a nalezl městské brány již zavřeny: »Jan lékař, u kteréhož já zde dosti těžko nemocen ležím, zpra- vil mně jest, žes v noci přijel k městu tři hodiny na noc a že tě do města nechtěli pustiti... Přitom mi pravil týž mistr Jan, že by měl mluviti [žes prý mu řekl], že máš ke mně od krále polského J. Mti 63) Z Mor. Krumlova, kde byl v únoru a kde se asi roznemohl.

Strana 35
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 35 věřící list, ale že ke mně jíti nechceš..., ač nerci skutkem, ale ani myšlením tobě jsem k tomu [býti uražen] příčiny nedal« (AČ. I. 88). Není pochyby, že Jan lékař nebo mistr Jan, u něhož pan Vilém ležel v Prostějově, byl Jan Černý, jenž již od r. 1493 byl pernštejnským lékařem a jenž r. 1500, jak uslyšíme, svým věnováním »Výkladu utěšeného na Ekleziastes« paní Johance z Liblic dal najevo, že manželka pana Viléma je stále jeho pa- cientkou. Jak nám dále dosvědčí M. Jan z Chocně k r. 1530, byl a zůstal Černý lékařem také pana Viléma až do jeho smrti. Že lékařský dům,70) v němž pan Vilém ležel nemocen, byl před hradbami v předměstské bratrské kolonii, viděti z toho, že pan Proček, nemoha do města, mohl se odebrati do bratr- ského sanatoria a vzkázati tu panu Vilémovi po jeho lékaři Janu Černém, že, byv uražen, nebude jménem krále polského jednati s prostějovským pánem. V Prostějově u Jana Černého se 85letý pan Vilém své dny nezbavil a tak neuzdraven odjel odtud, aby se poradil s jiným bratrským lékařem, Janem Kasalem v Rychnově n. Kněžnou. Na cestě tam se 4. dubna krátce zastavil v Litomyšli a při této příležitosti napsal list, v němž k smrti pracujícímu panu Ladislavovi z Boskovic na Mor. Třebové, snad pro jeho útěchu, žaluje také na svou nemoc, která prý ho občas sužuje již třicet let: »Já také nikam nemohu a zle se mám na svém zdraví... A nic mi nemohl mistr Jan na ty nohy pomoci... A proto chvátám k Ka- salovi71), mohl-li by mi co na ty otoky na nohách pomoci; pakli 70) Bratrský léčebný ústav, zvaný líkařský dům, v Prostějově stával na rohu Vápenice a Rejskovy třídy v místech, kde je nyní budova státní odborné školy tkalcovské. Ještě r. 1618, kdy již ne- sloužil lékařským účelům, se jmenoval pořád dům »líkařovský« (F. Koželuha, 1. c. 93). V prostějovském lékařském domě byli v době po Janu Černém ošetřováni na př. B. Jan Kovář, správce sboru kojet- ského, B. Havel Dřevínek, jenž se roznemohl v Třebíči, B. Erastus, správce sboru fulneckého, B. Jan Nathan, správce sboru tovačov- ského atd., ale i pernštejnský úředník Šytenperger z Šyntalu, jenž r. 1561 psal regentu Pivcovi z Hradčan, že »je na ten čas zde na líkařství« (J. Mathon, Veř. nemocnice v Prostějově, 1933, 21/2). 71) O Kasalovi je zmínka v Blahoslavově Historii Bratří českých (P. J. Šafařík, ČČM. 1862, II. 111): »Bratří zváni 1503 do Prahy k postavení se [podle usnesení sněmu pražského z 30/9 3*

Strana 36
36 G. Gellner: i on nebude moci, tehdy musím se o to postarati, aby někoho roz- umného [kdo té věci rozumí, odborníka] mohl sobě zjednati, jakož slyším, že v Míšni jest« (AČ. I. 90). Ale starému pánovi nepomohl ani Kasal ani kdo jiný, jak viděti z Vilémových listů, odeslaných z Pardubic 24/4, 4/5, 21/5 a 1/6,72) a tak se pan Vilém někdy koncem září 1520 zase vrátil k Janu Černému do Prostějova,73) oklikou přes Brno, kdež se měl sejíti s králem Ludvíkem, sídlícím v Uhrách, ale nesešel se, poněvadž král pro mor v království Českém schůzku odřekl. Pro mor odešel sám Vilém z Pernštejna z Čech na Mo- ravu, ale že se uchýlil právě do Prostějova, pro to měl důvod zvláštní: »nedostatek svého zdraví«, jak to oznámil králi v listě z Prostějova 4/10 1520 (AČ. I. 74). Ale zlé povětří při- táhlo i na toto město, a tu nezbývalo panu Vilémovi než po krátkých třech nedělích přerušiti léčení a uchýliti se jinam. 25/10 píše již z Hranic, kam »před morem ujel« (AČ. II. 140, 147). Zde chtěj nechtěj musil pobýti až přes 13. leden 1521 (AČ. II. 157). Konečně se však přece dočkal toho, že směl zpět k Janu Černému do Prostějova. 1/2 1521 píše odtud králi: »Jáť nevím, jak pán bůh se mnou v této nemoci učiní, nemám se dobře« (AČ. II. 161). Ale proti všemu očekávání se stav pana Viléma zlepšil tak rychle, že již 10/2 1521 mohl napsati: »Což se mého zdraví dotýče, děkuje pánu bohu, lépe se mám« a »oumysl mám odtud vyjeti ... konečně od zítřka přes týden« (AČ. II. 162/3). Jak předsevzato, tak provedeno (AČ. II. 168). Zdá se, že v den odjezdu (18/2 1521) viděl Černý svého dlou- holetého pacienta naposled, neboť již 8. dubna 1521 zemřel pan Vilém v Pardubicích ve věku šestasmdesáti let. Litomyšlským lékařem jmenuje Černý sám sebe v krát- 1503]... Br. Lukáš z Boleslavi a Vavřinec z Litomyšle a ještě dva Bratří postaveni k rozmlouvání s mistry... Pan pernšteinský poslal J[ana] Kasala a Vláclava] Písaře z Rychnova,« Známe ještě jiného Jana z Rychnova, jenž měl pověst »velikého« lékaře a jenž zemřel r. 1569. (J. Špott, Lékařství a lékařové XVI. stol., Čas. lék. čes. 1883, 719). 72) AČ. I. 98, 102, 105/6, 109. 73) AČ. II. 138.

Strana 37
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 37 kém morním spisku z r. 1520, 4) jenž je pojat do rukopisné sbírky lékařských traktátů přivázané k výtisku mohučského latinského herbáře z r. 1491, známého pod názvem »velký Hortus sanitatis«. Tato sbírka zabírá 28 listů téhož foliového formátu, jako jsou listy v herbáři. Traktáty na prvních 18 listech pojednávají větším dílem o moru a byly opsány v létě 1520, kdy Čechy úpěly pod zhoubnou ranou morovou. Sbírka počíná opisem »Spisu o nemocech morních« od Jana Černého, s textem shodným s vydáním z r. 1518. U titulu nebylo pů- vodně jméno autorovo. Označení »od Mistra Jana Czierne"« je přípisek, jenž pochází od ruky mnohem pozdější. Ale podle duktu byla již týmž písařem, jenž psal titul, do dolního úzkého okraje listu 1a dodatečně vměstnána tato poznámka: »Ista compilacio est cuiusdam Iohannis Nigri medici, hereticorum summi epi[scopli.« Na konci textu (f. 10a) poznamenal písař: »1520 in Noua Willa sub Colonia pirrus Georgius Sacerdos.«75) Opisovač slul tedy snad Jiří Hruška a byl knězem v Nové Vsi u Kolína n. Labem. Na konci oddílu morních traktátů (sbírky list 18.) jsou dvě české stati. Z nich nás zajímá jen ta, jež má titul »Zpráva jiná Mistra Jana Černého, lékaře litomyského, na morní obšír- nější první jeho spis, velmi krátce k užitku příteli svému mi- lému vypsaná, k snadnějšímu pamatování, poslaná, kterak by se mohl velmi kvapně při tomto času nebezpečném opatřiti. V tato slova dole položená jemu byla jest léta 1520 podána.« Text zní takto: »Najprv hnětlo-li by kde neb nelibě klálo s nechutenstvím a dušností a neb s jinými nespuosoby, ihned bez meškání vzéti dobré počištění a hojné. A kdyby se povyčistil, muožeš nětco, chceš-li, skrovně pojésti. Potom pouštěti s té strany, kdež by něvděk hnětlo: jako za uchem bylo-li by klání, tehdy z hlavní žíly té strany; pakli pod paží, tehdy z medyány aneb z plícní; v tříslách cítil-li by po- bolévání, tehdy s třmenní neb s panenské žíly s té nohy pouštěti, a nechati, att krev zlá pryč teče. — Po pouštění jísti jíchu s kuřete tlučeného, uvařeného s limouny, a vydávenú, a nespáti ve dne nic i v noci co najdéle muož [nespati] až přes puol noci. K svietu, att spie. Vzéti dryáku, jako léskový ořech, u vieně rozmiešiti, prachu morního přisypati jako půl čtvrtce, smiesiti spolu, ohřéti a dáti 71) V zemském archivu v Brně, sign. Starý tisk č. 200. 75) J. Jireček (Rukověť II. 159) četl Pyrrhus.

Strana 38
38 G. Gellner: vypíti a po něm v šatech se potiti. A na hlízu klásti, jak v mém spisu máte, ředkev neb oman, v Aquam uite omočený, a to často, neb cibuli vykácenú, v níž by dryák byl upečenu. Nazajtří dáti prachu morního v malvazí neb u víně, k večeru několik pill[ulí] pest[ilentialium]. A tak vždy s těch věci nětco dávati jemu, buďto prachu, neb aquam vite, dryáku aneb vod pálených a neb koření vařené některé u vodě, jakož v mém spisu o těch potřebách dosta- tečně položeno jest. — Srdce posilniovati tímto: Vzéti vodu kavia- sovú, ruožovú s kaffrem, rojovníkovú, volového jazyku, borákovú, smiesiti to spolu; šátek lněný, na čtvero přehnutý, najprv v octě [a potom ve zmíněné směsi vod pálených] omočiti; klásti na levý bok pod srdce, a kdyby usechl, též zase omočiti a položiti. Také píti ty vody; dobré sú. — Ryb, ovoce, syrového mléka, hub, zelé, ptákuo vodnatých, smraduo močidlných, rybničných střež se i jiných všech.« Z přípisku pod čarou na 1. 1a je viděti, že novoveskému knězi Jiřímu nebyl Jan Černý osobou neznámou. Věděl o něm, že je pikartem a význačnou osobností v Jednotě bratrské, ač si jej zřejmě plete s jeho bratrem Lukášem, jenž jediný byl r. 1520 »haereticorum summus episcopus«. Co se týče »Zprávy jiné,« nepodobá se pravdě, že by pocházela od Jana Černého, jak je v nadpise přímo udáno a jak je naznačeno i v textu ve výraze »v mém« spisu. Poznati je to na kostrbatém slohu a chybách mluvnických (J. Jungmann v H. č. 1. chválí však u Černého jeho dobrý sloh a dobrou češtinu), hlavně však na směrnicích pro léčení moru, které se příčí pravidlům, jež hlá- sal Černý ve Spise o nemocech morních. Autor »Zprávy jiné« radí totiž svému příteli, při onemocnění morem »najprv« a »ihned bez meškání vzéti dobré počištění«, a teprve až by se dostavil účinek, »potom pouštěti«. K léčení v tomto po- řádku nemohl raditi Černý, poněvadž, učinil-li by tak, byl by se hrubě prohřešil proti závazné tradici a theorii, které vy- žadovaly postup právě opačný: napřed a již v prvních čtyři- advacíti hodinách nemoci pouštění krve a teprve druhý den počištění. Vždyť se učilo, že suponovaný morní jed vniká se vzduchem přes plíce rovnou do srdeční krve a že, má-li být zabráněna otrava celého těla, musí se vypustiti se zkaženou krví co možná nejdříve. Tento názor ovládal myšlení lékařů více než sto let před Janem Černým a více než sto let po něm. Také v ostatních morních spisech, které kněz Jiří opsal, na- lézáme týž tradiční pořádek v léčbě jako ve Spise o nemocech morních. Tak hned v následujícím traktátu se praví: »Quando

Strana 39
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 39 homo senserit se infectum, quam cicius fieri potest, eodem die sanguinem minuat.« Z přehození zákroků třeba souditi, že krátký výtah z »morního obšírnějšího prvního spisu« ne- může býti od Černého, nýbrž že je nejspíše od nějakého laika, jenž použil jména Jana Černého, aby svému plodu dodal auto- rity. Že je to spis podvržený, poznati lze též z údaje, že Černý, když jej napsal r. 1520, byl ještě litomyšlským lékařem. Čechy měly r. 1520 morovou epidemii od dubna do listopadu s ma- ximem v srpnu.77) Z důvodu aktuálnosti mohlo jen v tomto údobí dojíti k sepsání Zprávy jiné. Tehdy však Černý nebyl již litomyšlským lékařem, neboť na začátku února 1520 byl již usazen v Prostějově. 1530. Na tento rok připadají zprávy, které o Janu Černém dali 10/9, resp. 1/11 dva jeho žáci, oba lékaři pražští, doktor Petr z Třebska78) a M. Jan z Chocně.79) Jejich zprávy jsou obsa- ženy v dedikacích, u prvního k jeho vydání »Spisu o nemo- cech morních« od Jana Černého, u druhého k vlastnímu spisu s titulem »Kniežky o morních příčinách.« Jan z Chocně, oslo- vuje svého domovského pána, pana Vojtěcha z Pernštejna a na Pardubicích,80) praví: »Bedlivě z učiteluo slavných o tom, jak sú smýšleli, vyhledav«, složil a dal jsem vytisknouti tyto Knížky, »aby Vaší Milosti tuto každý památku měl, komuž by tento spis v ruce přišel a — ne na- darmo, ale z té potřeby, kdyby od pána Boha byl ponížen — rady mé tak i služby (kterúž Vaší Milosti sem vždycky povinen) užívaje, pánu Bohu z toho a Vaší Milosti děkoval. Neb v tom za příklad svého mistra Jana Černého paměti dobré sem vzal, kterýž (jsa rodem z Prahy) byl v tomto království Českém a markrabství Moravském lékař slovutný. Časté služby urozenému pánu panu Vilémovi z Perštajna slavné paměti, otci Vaší Milosti najmilejší- mu, činíval a Jeho Milost je vděčně s prospěchem za mnohá létha od něho až do skončení života přijímal.« Z tohoto věnování se dovídáme, že Jan Černý se narodil 77) V. V. Tomek, Dějep. m. Prahy X. 473. 7*), 75) Viz Přílohy. 80) Vojtěch z Pernštejna (1490—1534) dostal r. 1507 při dělení statků otcových panství v Čechách, v tom i choceňské. Byl jako pan Vilém z Pernštejna nejv. hofmistrem, ale na rozdíl od svého otce nepřál Bratřím.

Strana 40
40 G. Gelluer: v Praze, že proslul v Čechách a na Moravě jako znamenitý lé- kař, že složil morní spis, že byl Chocenskému v lékařství učite- lem a otci Vojtěchovu, panu Vilémovi z Pernštejna, po mnohá léta až do jeho smrti spolehlivým a uznaným lékařským rádcem, a že zemřel, jak vyplývá z výrazu »paměti dobré«, připojeného ke jménu Černého, před 1/11 1530. Doktor Petr z Třebska připomíná v své, mnohem obsaž- nější dedikační předmluvě, dané v Praze v sobotu po Naro- zení Panny Marie r. 1530, že Jan Černý Pražský byl muž vzdělaný v mnohých oborech vědních, ale zkušený zvláště v lékařství, v němž nebylo u nás ani v jiných zemích nad něho horlivějšího a svědomitějšího, a že napsal a vydal mnoho knih, z nich bohoslovného obsahu zvláště tyto: a) Trojí odpověď doktorovi Augustinovi na jeho ozdob- né psání a široké. b) Traktát, který Zachařovi z Chrudimě na Horách Kutných81) jako k tovaryši věrnému psal, napomínaje k vě- cem křesťanským. c) Výklad utěšený na Ekleziastes82) knihy Šalamúnovy, k urozené paní Johance z Liblic a na Pardubicích. 81) Zachař, též Jan Zach Chrudimský z Oujezda, písař dolů královských v Kutné Hoře, byl od r. 1505—1534 v radě městské jako starší, pán obecní nebo šepmistr. Jako zástupce města zúčast- nil se několikrát sněmů zemských. Pamětihodné bylo zvláště jeho vystoupení na sněmu 16/4 1528, kde se ohradil proti tomu, aby část peněžní kvoty (na vydržování královského vojska proti Turkům). připadající na stav městský, nesli také Kutnohorští, odvolávaje se na privilegium z r. 1507, dané jim králem Vladislavem (A. Rezek, Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, v Praze 1878, 125; J. Šimek, Kutná Hora v 15. a 16. stol., v Kutné Hoře 1907, 71). 82) Tento spis klade Blahoslav v Historii Bratří českých (P. J. Šafařík, ČČM. 1862, II. 109) do r. 1500. Černý věnoval spis paní Janě, své pacientce. Že jej však připsal právě r. 1500, stalo se proto, že spis měl býti také holdem manželce prostějovského pána, když Černý v jeho městě zahajoval lékařskou praxi. Slova Sirachova byla palladiem starých lékařů, neboť posvěcovala jejich umění, kázala ctíti lékaře a přijímati vděčně jejich léky z bylin, jež od Boha jsou nadány mocí zaháněti choroby: »Honora medicum propter necessitatem, etenim illum creavit Altissimus. A Deo est enim omnis medela....Disciplina medici exaltabit caput illius et in conspectu magnatorum collaudabitur. Altissimus creavit de terra medicamenta, et vir prudens non abhorrebit illa. Nonne a ligno [t. dulci, lekořice] indulcata est aqua amara [2. M. 15. 25] ad agnitio-

Strana 41
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 41 d) Dialog, že křesťanu nenáleží přísahati, hojně z Písem svatých dovozuje.83) e) Traktát, že nepotřebí křesťanu již jednú pokřtěnému podruhé se křtíti.84) Spisy b—e se nedochovaly, také latinský nem hominum virtus illorum? Et dedit hominibus scientiam Altis- simus, honorari in mirabilibus suis. In his curans mitigabit dolo- rem, et unguentarius faciet pigmenta suavitatis et unctiones con- ficiet sanitatis« (Ecclesiasticus 38, 1—7). Těchto veršů se dovolávali lékařští spisovatelé naši, kde k tomu byla příležitost. Tak autor písničky, kterou končí přídavek k herbáři Jana Černého: »Vzývej svého lékaře, ať porušení zlepší; onť slouží nám svým lékařstvím, pročež každý muž smyslný nepohrdá lehce jím...«. Také doktor Kopp uvedl slova Kazatelova jak v svém Regimentu zdraví na za- čátku 1. rozmlouvání (»Písmo svaté Ekleziastici v XXXVIII. kap. praví, že umění jednoho každého lékaře jemu jeho hlavu vyzdvi- huje... Lékař v poctivosti jmín a držán býti má... Všemohoucí Buoh ráčil jest jeho pro potřebu lidskú stvořiti, ... neb skutkové jeho potřebni sú. A protož má od krále poctivú odplatu přijíti« atd.), tak i v své, o šest let později vydané »Knížce o nakažení mor- ním« z r. 1542 (»Duch Boží v knihách Jezusa Syracha ... k tomu lidi vede a napomíná, aby předkem lékaře v poctivosti měli, potom také lékařstvím, od pána Boha stvořeným, nepohrdali, řka: Cti lé- kaře poctivostí naň přináležitou, aby jej mohl míti v svej potřebě, neb jej pán Buoh stvořil. A lékařství pochází od Najvyššího, a krá- lové ctí jeho. Umění lékaře povyšujeť ho, a zvelebuje jej před kní- žaty a pány. Pán vyvodí lékařství z země, a muž rozumný nepo- hrdáť jím ete«). 83) Vznik spisu třeba klásti do let kolem r. 1494, kdy dostoupil vrcholu spor v Jednotě bratrské, zda má býti dovoleno Bratřím přisahati, žádal-li to soud, či zda se má setrvati na řádu zaklada- telů Jednoty, kteří zavrhli přísahu, poslušni jsouce slov Kristo- vých: »Ale jáť pravím vám, abyste nepřisahali všelijak, ani skrze nebe — nebo trůn boží jest —, ani skrze zemi — nebo podnož noh jeho jest —, ani skrze Jeruzalém — nebo město velikého toho Krále jest —; ani skrze hlavu svou budeš přisahati, nebo nemůžeš jednoho vlasu učiniti bílého ani černého. Ale buď řeč vaše: Jistě, jistě — nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, od zlého jest« (Mat. 5, 34—37). 84) O tomto traktátu se mluví v Blahoslavově Historii Bratří českých (P. J. Šafařík, ČČM. 1862, II, 107) k r. 1494: »Téhož léta učinil psání M. Jan lékař, bratra Lukáše vlastní bratr, o tom, že není potřebí opětovati křtu Bratřím při lidech prve od kněží řím- ských pokřtěných.« — Když se Bratří ustavením vlastního kněž- stva r. 1467 odtrhli od církve podobojí, zavedli opětování křtu svý- mi kněžími u těch členů k nim přistupujících, kteří pochybovali o platnosti svého prvního křtu, poněvadž obřad byl vykonán zlým

Strana 42
42 G. Gellner: originál »Trojí odpovědi« se ztratil, z té však máme české pře- klady prvních dvou replik, jež byly pojaty, jak jsme slyšeli, do VI. svazku Archivu bratrského. Spisy b), d) a e) vznikly nejspíše kolem r. 1494. Čteme-li jejich tituly a vzpomeneme-li si, že v té době vyvrcholily boje o řády Jednoty mezi stranou pokrokovou, které dával směr hlavně B. Lukáš, a stranou konservativní, poznáváme, že Černý v mnohém nesouhlasil se svým vlastním bratrem. Černý nabádá svého mladého přítele Zachaře z Chrudimě k věcem křesťanským, t. j. k dobrým skutkům pro své ospravedlnění, kdežto B. Lukáš je málo cenil proti zásluhám Kristovým; Černý zamítá přísahu, kdežto B. Lukáš ji připouští; a Černý nežádá nového křtu při přijetí do Jednoty, kdežto Lukáš hlásá obligátnost novokřtění.85) B. Lukáš měl změnu řádů za nut- knězem římským. Fakultativnost novokřtění z donatistického dů- vodu je jasně vyslovena na př. v zápise o výslechu Bratří na Kladsku r. 1480: »Item prius baptisatos in ecclesia romana vel in quacunque alia secta, si veniunt ad Unionem eorum et habent con- scienciam de priori baptismo, petentes baptizari rebaptizant.« Jisto je, že před reformami Lukášovými bylo přijato do Jednoty mnoho lidí bez opětování křtu. Ale reformní úsilí B. Lukáše se neslo k tomu, jednak zmírniti starobratrský odvrat od světa a odbouráním staré přísnosti rozšířiti bránu vedoucí do církve bra- trské tak, aby též pro lidi nežijící v selské prostotě ducha poskytla průchod, jednak prohloubiti odluku Jednoty od oficiální církve pod- obojí. Proto připustil Lukáš přísahu, proto odvodil ospravedlnění nikoli od vlastních zásluh, jak učil B. Rehoř, nýbrž od zásluh Kri- stových. Proto s druhé strany nahradil Lukáš fakultativnost Ře- hořova novokřtění povinnou závazností bratrského křtu, jejž po- jímal ve smyslu prvotního křesťanství jako dovršení vnitřního obrození dospělého kajícníka, který již vírou se stal pravým kře- sťanem. 85) Goll (Goll-Krofta, Chelčický a Jednota 231) v předpokladu, že Černý byl blízek utrakvismu, myslil, když Černý psal proti opě- tování křtu, že se v svém Dialogu přimlouval také za přípustnost přísahy, ač nadpis, podle Golla jen zdánlivě, svědčí pro opak. Ale s tímto předpokladem se nedá dobře sloučiti stanovisko, jež zaujal Černý k novému učení o ospravedlnění. Ještě 5/4 1501, replikuje na Augustinovo »nihil nobis ex meritis nostris polli- ceri possumus« v druhém jeho listě, praví Černý: »Všickni skut- kové, jimižto u víře zasloužiti života věčného pracujeme, milí a vzácní sou Bohu Otci a Synu jeho, bez něhožto nic nejsme, nic nemůžeme. Proto... však ne naším zasloužením ... chlubiti se

Strana 43
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 43 nou, aby se Jednota mohla udržeti, stmeliti a růsti, a většina Bratří mu v tom dávala za pravdu. Proti reformistické většině hájila staré řády minorita, »Malá stránka«, která měla také v Litomyšli své stoupence. Boje vedly konečně k tomu, že se konservativní menšina r. 1496 odštěpila od Jednoty. Ale jinak jednal Jan Černý. Když se B. Lukáš stal biskupem, smířil se se stavem věcí a podřídil se, jak viděti z toho, že společně s bratrem redigoval kancionál, jenž v prvním vydání vyšel r. 1501, a že se pak jako theolog odmlčel navždy. Výklad na Ekleziastes z r. 1500 a Trojí odpověď z let 1500 až 1501 jsou z bohoslovných jeho spisů poslední. Ostatní tři spisy pochá- zejí již z doby před r. 1496, než výlukou »Malé stránky« neboli Amosenců byly skoncovány vnitřní boje v Jednotě o »hojnější spravedlnost,«86) o ospravedlnění, o novokřtění atd. mezi kon- servativci starého zrna a pokrokovou většinou, jež šla za B. Lukášem. Mimo uvedené bohoslovné spisy napsal Jan Černý také nebo především knihy lékařské. Petr z Třebska uvádí celkem dvě, obě psané česky, a to »Spis proti nemocem morním po- třebný« a »Herbář s figurami«. Na úplnost tohoto výčtu lze zcela spolehnouti proto, že Petr z Třebska byl sám lékařem a v »nemalém čase« i famulem Černého.87) Při zmínce o herbáři máme jako zákonník ..., ale pokorou ponížené srdce mající ..., k milosti Boží vyvolené ... skrze dobré skutky oznamuji. Nebo jakožto moc ... štěpu některého ovotcem poznává se, tak dobré vnitřní ... skutkové spravedlnosti zjevují ... Víra bez skutkův mrtva jest« (Jak. 2, 17). Připomeneme-li si, že z téže ideologie vy- pučel již před pěti až sedmi lety také traktát Černého, vyzývající Zachaře z Chrudimě k věcem křesťanským, nemůžeme rozuměti nadpisu Dialogu, že křesťanu nenáleží přisahati, jinak než jak zní. Černý se postavil proti povinnému novokřtění nikoli proto, že byl blízek utrakvismu, nýbrž že zůstal věren zásadám zakladatele Jed- noty, B. Řehoře. Jeho konservatismus byl příčinou, že se opřel proti svému bratru Lukášovi, jenž od začátku let devadesátých bojoval pro změnu starých řádů Jednoty. 86) Hojnější proto, že převyšovala spravedlnost farizeů a zá- koníků (Mat. 5, 20). Hojnější spravedlností se vyznačuje ten, kdo plní šest »nejmenších« přikázání: nehněvá se, nepožádá cizoložně, nedá se rozvésti, nepřisahá, neodporuje zlému a dobře činí svým nepřátelům (Müller-Bartoš I. 142). 87) Ostatní spisy, které se z netheologických děl přičítají Čer-

Strana 44
44 G. Gellner: přestává doktor Petr na označení díla jako spisu opatřeného obrázky, který je »mnohem užitečnější než by jeho chvály nému mimo Spis o nemocech morních a Herbář, nejsou asi od něho. Jsou to spisy: a) Kniha vejkladův na traktát devátý ... lékaře Ra- sysa k Almansorovi, b) Vo vodách pálených rozličných sepsání, c) jeden alchymický spis z r. 1519 od »Jana lékaře«, d) Knížky lé- kařské Mistra Jana. a) Kniha vejkladův je bakalářem Mikulášem Vránou r. 1566 v Litomyšli pro tamního lékaře Jana Zborského pořízený pře- klad souboru nejméně pěti, původně latinských, spisů, z nichž první je výklad na 9. traktát Razesova Almansora. Druhý a třetí spis, rozložené v 77 kusů, které jsou vsunuty do textu spisu prvního, jsou jednak druhým komentářem na 9. knihu Almansora, jednak první kapitolou výkladu 7. chirurgického traktátu Raze- sova. Čtvrtý a pátý spis, které v knize vejkladův dávají ka- pitolu 67. (»O zmlknutí nebo chřípění hlasu a řeči«) a kapi- tolu 68. (»O omdlení všelijakém«), jsou staťmi z Gordoniova »Lilium medicinae« a Bertruciova »Collectorium totius fere medicinae«. Že v těchto posledních dvou (stejně jako v prvních třech spi- sech, které si Černý jako bakalář a alumnus Rečkovy koleje opsal v době od 26/4 1479 až asi do konce r. 1482), máme též jen pouhé opisy, je viděti ze srovnání textů: B. Gordonii omnium aegri- Kniha vejkladův, f. 370: tudinum a vertice ad calcem opus praeclarissimum, quod Li- lium medicinae appellatur ..., Parisiis, 1542, f. 183a: »Intelligendum, quod humidi- tas temperata et aequalis facit vocem aequalem et levem, sed si excedat, facit raucam. Unde sicut caliditas cum excedit, fa- cit vocem magnam, et frigiditas parvam, et siccitas asperam, et virtutis debilitas tremulam, ita humiditas proprie causat rau- cam. Et raucedo non causatur proprie nisi ex humido super- fluo, nisi largo modo accipere- mus raucedinem omnem vocis asperitatem, parvitatem et in- aequalitatem. Humiditas autem superflua cum vadit ad epiglot- tim, relaxat et mollificat nervos et lacertos epiglottis, proprie »Znej, že vlhkost mírně smí- šená, jednostejná, hlas také jed- nostejný a lehký činí, ale vystu- puje-li, tehdy hlas chraplavý působí. Protož předčí-li horkost, hlas hrubý, pakli studenost, ma- lý, suchost, vostrý, mdloba mo- ci, třesavý dává. Vlhkost vlastně hlas chraplavý ukazuje, nebo chraplavost nepřichází od jiné- ho než od vlhkosti zbytečné. Vlhkost pak zbytečná, přichá- zející k jazyku hrdelnímu, ner- vy a svazy jeho voslabuje i změkčuje a chřípění dělá, zvláště nervy i svazy rozšiřující.

Strana 45
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 45 potřeboval.« Více se doktor Petr rozhovořuje o morním spise Jana Černého. O tom spise praví, že jej »již předešlé mory dilatationis, et ita causatur rau- cedo... Secundo debemus hoe intelli- gere, quod humidum eurat rau- cedinem et causat raucedinem. Humiditas superflua intrinseca imbibita causat raucedinem, sed humiditas ab extra leniendo et desiceativa temperando curat, et cum hoc abstergendo, sieut est dragagautum, gummi arabi. et similia. Humiditas igitur inte- rior inducit asperitatem elevan- do unam partem supra alteram et removet soliditatem natura- lem mollifieando et ideo reddit vocem inaequalem et raucam. Sed humiditas exterior, potissi- me quae est abstersiva et mundi- fieativa, talis enim lenit, elarifi- eat et applanat et facit ad hoe, ut aér aequaliter illidatur; et ideo campana, quae est iuxta aquas, habet meliorem sonum« atd. Nusquam antea impressum Collectorium totius fere medi- cie Bertrucii Benoniensis. Lugdumi 1318, f. 662: »Sineopis est ablatio sensus et motus et quandoque pulsus ex- teriorum membrorum tempore aliquo propter eordis lesionem: qua propter a philosophis mors temporalis vel eardiaea passio nuncupatur. Quandoque est mor- bus, quandoque accidens. Mor- bus quidem, quando eausa con- tinetur in eorde. Et hoe fit tri- bus modis: Uno modo propter resolutio- nem spirituum; quare depau- peratur eor spiritu et calore et Druhé rozuméj, Ze vlhkost ho- jí zmlklost i činí ji. Vlhkost za- jisté vnitřní zbytečná, jsúcí vel- mi vpitá, zmlknutí působí, ale vlhkost zevnitřní uhlazováním a vysušený jazýček mírným svlažováním i stíráním hojí, ja- ko jest dragagantum, gummi arab. a k těm věci podobné. V1h- kost vnitřní uvozuje vostrost, zdvihajíc jednu stranu nad dru- hou, a tuhost přirozenů — již změkčenů — odjímá. Z té pří- činy hlas nerovný i nemírný a zmlklý činí. Ale vlhkost zevnitř- ní, zvláště stírající a vyčišťu- jící, hladí, učišťuje a srovnává jazýček i trubici hlasnú, k tomu i činí, aby vítr jedmostejně obrá- žel se. A protož buben, kterýž jest podlé vod, zvuk lepší vy- dává.« Kmiha vejkladiv, f. 374b: Omdleni jest odjeti Gitedlnosti i hejbání — a někdy tlučení ze- vnitřních oudův nětčím — z pří- činy uražení srdce. Protož od ži- votních [3754] lékařův neduh časný neb srdečná bolest a útrp- nost, latině Cardiaca passio slo- ve. Taková útrpnost někdy jest sama od sebe, někdy také pří- padnost bývá. Neduh jest, když příčina v srdci zůstává. A to dě- je se obyčejem trojím: I. Pro mnohé rozražení du- chův, čímž srdce v duchu i v hor- 

Strana 46
46 G. Gellner: dvakrát jsou tlačili,« ale »vždy bez titule a jména« autorova, a že nyní on, »traktát tento zkorigovav a zpraviv jej«, vý- deficit, ut patet in laborantibus et sudantibus superflue. Secundo modo propter debili- tatem cordis naturalem et frigi- ditatem. Tertio vero propter fumos ve- nenosos percutientes cor, sicut fit post sumptionem rei vene- nose. Est autem triplex venenum, ut ponit Auerroys V. Colliget: Quoddam est a proprietate et forma specifica, ut napellus et sputum vipere; quoddam est a qualitate, et hoe dupliciter, quia vel à frigida mortifieante spi- ritus — ut est opium, iusquia- mus, mandragora —, vel ealida adurente et resolvente — ut ar- senicum, calx viva, realgar, auri- kosti nedostatek trpi a zemdliva, jakož i při lidech pracovit$ch a příliš mnoho potících se zjev- né jest. IL Pro mdlobu a pfirozenü studenost srdce. III. Pro d$my jedovaté, bijíci na srdce, jakož po přijímání vě- ci jedovaté bývá. Jed pak podlé položení Auer- rois v kni. 7 Colliget v rozdílu trojím nachází se. Některý hned z vlastnosti a spůsobu svého, jako bylina Éalomünek řečená a slina ještěrky; jiný jed jest od složení živelného, a to dvojnásobně: neb od studenosti umrtvující duchy — jako jest opium, blén, mandragora —, neb od horkosti připalující a rozrá- pigmentum...« Zejíci, jako hutrejch, nehasSené vápno, realgar, auripigment...« b) O tom v části 2. c) Ve svazku rukopisných traktátů alchymických v pražské univ. knihovně, sign. III. H. 11, je na str. 443—454 (stránky 449—452 scházejí) spis s tímto úvodem a zakončením: »Anno Domini 1519 od Jana lékaře tento kus dán za pravý mně, Petrovi Klenovskému s Stradovic, toho času bytem v Praze na Zderaze« X »Soli Deo gloria. Pánu Bohu budiž čest, chvála nyní i na věky vzdávána. Amen.« J. Ruda (Mistr Jan Černý a jeho herbář z r. 1517, str. 77) jmenuje Jana Černého autorem tohoto alchymického spisu, a to jedině z toho důvodu, že »Černý byl toho času jménem Jan lékař vůbec znám«. To v udávané obecnosti nelze obhájiti. Lze leda sou- hlasiti v tom s Rudou, že Černý byl znám pode jménem Jana lé- kaře v Jednotě bratrské nebo v Litomyšli a v Prostějově, ale nelze si mysliti, že též v jiných městech, kde r. 1519 působili také slavní lékaři se jménem Jan, na př. v Praze doktor Livištein, v Kutné Hoře doktor Švank a bakalář Berka Choceňský, v Jáchymově dok- tor Kopp atd., by bylo mohlo býti jméno Jan lékař vyhrazeno pro Jana Černého. Chceme-li se pustiti do řešení otázky o autorství spisu, musíme se především tázati, zabýval-li se Jan Černý alchy- mií, a ne-li, kdo z jiných Janů lékařů z té doby byl zároveň alchy- mistou. Stran první věci víme, že na synodě v Rychnově r. 1494 

Strana 47
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 47 slovně jako dílo »Mistra« Jana Černého vydává tiskem znova. Činí to předně proto, aby vytáhl z anonymity na světlo jméno »svého« mistra — jehož autorství je »lépe svědom nežli kdo jiný« —, maje za to, že »není spravedlivé, aby takový muž z svého umění a práce neměl hodné poctivosti míti a budúcí chvály od národu svého«; za druhé, aby prokázal »lidem, zvláště obecným a chudším a apatékám nezvyklým, službu ně- jakú v zámutcích času morního«; za třetí, aby »svému milému a zvláštnímu příteli, panu Zachařovi z Chrudimě [témuž, je- muž již Černý sám před šestatřicíti lety připsal své »Napo- menutí k věcem křesťanským«], znaje manželskú bedlivost, kterúž při své manželce má, a při dítkách svých otcovskú byla všem Bratřím zakázána alchymie jako zlé zaměstnání, a dále, že r. 1496 a r. 1517 Černý alchymistou nebyl. Praví totiž v kap. 25 Spisu o nemocech morních, který složil asi r. 1496, že se nevyzná v alchymickém procesu oddělování kvintesence (»A to ti tomu lépe rozumějí, jenž, živly oddělujíce čtyři, pátého přirozenie, naj- ušlechtilejšího, dojíti usilují«), a uvádí v svém herbáři z r. 1517, v kap. 341, kde pojednává o sklu, o této látce názor alchymistů, jakožto lepších znalců, než je sám (»Alchymistové pravie, že by to pravý Merkurius byl, počátek kamene mudrcuov«). Stran ji- ných Janů třeba předeslati, že alchymisté, hledající všelék, elixír života, zkoušeli své výrobky na nemocných a mohli proto třeba slouti i lékaři. To se může týkati na př. Jana Vojáka, jehož recept na přípravu alchymické čisté síry nalézáme na str. 389—392 v témž svazku, kde jest i alchymický spis Jana lékaře. Jan Voják žil na začátku 16. stol., je-li totožný s oním Janem, jenž se nazývá Jo- hannes Lucianus alias Wojak. Od toho se v pergamenovém ruko- pise knihy Žalmů, jenž jest v pražské univ. knih., sign. XIV. C. 1 (Truhlář 2462), zachoval vlastnoruční přípisek. Po Janu Vojákovi lze mysliti též na slavného českého alchymistu Jana z Lázu, jenž však sotva se dožil ještě začátku 16. věku. J. J. Manget (Biblio- theca scriptorum medicorum, Genevae 1731) počítá ho mezi lékaře. (Srv. Č. Zíbrt, B. č. h. III. 10774; L. Kopp, Die Alchemie, 1886, I. 160, II. 383; A. Wraný, Gesch. d. Chemie... in Böhmen bis zur Mitte d. 19. Jahrh., Prag 1902, 7.) d) Rkp. z r. 1525, 4°, v musejni knih. v Praze, sign. IV G 9 (Bartoš 1187), f. 1—214. J. Dobrovský (Gesch. d. böhm. Sprache u. ältern Lit., Prag 1818, 29) na otázku, který Mistr Jan je míněn, odpovídá: »Entweder Johann von Blovicz, der 3/7 1502 starb, oder Johann Černý.« O Janu z Blovic je pojednáno v Přílohách. Správ- nější je předpoklad J. Jirečka (Rukověť I. 295), jenž nepřičítá spis ani Janu Černému ani Janu z Blovic, nýbrž jediné Janu Berkovi z Chocně (o tom viz Přílohy).

Strana 48
48 G. Gellner: lítost«,88) podal důkaz své vděčnosti za prokázanou přízeň a podporu. Bylť Petr z Třebska, toho času doktor, lékař a lé- kárník89) v Praze ve Staré rychtě, po »nemalém čase«, který 88) Manželkou Zachařovou byla Anna, dcera Jana Wim- berka; s ní měl syna Jiříka a tři dcery: Mandalénu, Annu a Salo- ménu. Pan Zachař zemřel po r. 1536, kdy napsal svůj kšaft. Tehdy byla jeho nejmladší dcera ještě nedospělá (podle písemného sdě- lení pana městského archiváře J. Fialy v Kutné Hoře). 89) Lékárnictví doktorů bylo vynuceno poměry. Doktoři mu- sili tehdy zápasiti s ohromnou konkurencí fušerských židů, popů, apatékářů, bab atd., jak na to ještě žaluje doktor Jan Kopp v svém Regimentu zdraví z r. 1536. Z židovských lékařů doby jagellovské připomíná Tomek (Dějep. m. Prahy, 1893, IX. 236) dvorního lékaře Angelina Žida (zemř. 1497), jemuž Vladislav II. dovolil koupiti si dům v Menším městě Pražském, »aby on v potřebách lékařských dvoru našeho posluhoval, komuž by potřeba kázala«, pak Maye Žida (1499) a Judu Mojžíše lékaře (1522). K popským empirikům lékařským třeba připočísti nejen neučené mnichy zapadlých jmen. ale i bratrské služebníky Páně, kteří jsou uvedeni plným jménem v Orlíkově Knize úmrtí. Apatékáři pletli se všichni lékařům do řemesla, poněvadž služby, které tehdy byly požadovány od nich, sváděly k fušerství. Na ně vylil si silně astrologicky orientovaný lékař doktor Kopp, sám majitel lékárny, svou zlost slovy: »Kdoť má ty voly — abych selským příslovím pověděl — naučiti, aby ostré a subtilné řeči Ptolomea rozuměti mohli, kteříž jedva rozu- měti mohou, co jest v jejich Luminare maius nebo minus [pří- ručky lékárnické] napsáno ... a snad i tomu českému herbáři [Ja- na Černého] jedva čtvrtý z nich rozumí« (Regiment, f. 171a). Dě- tem a ženám ordinovaly ponejvíce báby (J. Jireček, Zprávy ně- které o mravech staročeských, ČČM. 1864, 30—31). Tato konkurence způsobila, že více méně všichni doktoři, zvláště ti, kteří nebyli za- městnáni u dvora nebo jinak pevně placeni, byli nuceni si přibrati nějakou vedlejší živnost, nejčastěji lékárnictví. Lékárníkem jako Petr z Třebska byl též doktor Jan Švank, již od r. 1494 majitel velkého domu v Kutné Hoře, jenž si tu r. 1500 přikoupil od Johan- ky, dcery zemřelého apatékáře Charváta, »půl apatéky i se vším, co k tomu přísluší«. V kutnohorském archivu je zachován list Vladislava II. z r. 1503 k šepmistrům, v němž se král zastává zá- jmů doktora Švanka (»který jest v umění lékařském urozený a mnohým Horníkům uměním svým pomohl«), doslechnuv se o tom, »že by šepmistři apatéky druhé městské nějakému Němci dopustiti chtěli«. Švank zemřel po r. 1520. Jeho kšaft z toho roku je v kutno- horském archivu uložen pod č. 187 (J. Šimek, Kutná Hora v 15. a 16. stol., Kutná Hora 1907, 59). — Jiný doktor lékárník byl Vít Salius (viz Přílohy).

Strana 49
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 49 ztrávil u Jana Černého, uče se u něho praktickému lékařství, »na vysoké učení do vlaských zemí vypraven« společným ná- kladem Zachaře z Chrudimě, svého mistra a pana Jiříka Háši,90) aby tam vystudoval na doktora mediciny. Je důležité věděti, kde a kdy měl Černý u sebe Petra z Třebska jako učně., resp. kdy byl Petr po vyučení poslán na studie do ciziny. Poněvadž těchto údajů v předmluvě doktora Petra není, jsme odkázáni na dohady. K absolvování lékařské fakulty samotné bylo obyčejně třeba kvinkvennia, ale celé uni- versitní studium trvalo déle. Neboť, jak to zdůraznil Pavel Žídek z Prahy r. 1470 ve své Spravovně (vydání Tobolkovo 57), byl »řádně doctorovaný« jen ten, »ješto ... se učil... v lé- kařstvie po mistrovství pět let«. Podmínkou totiž pro chápání výkladů ke spisům hlavně Galénovým, Razesovým a Avicennovým byla znalost latiny a Aristotela, což muselo býti před přijetím na lékařskou fakultu prokázáno diplomem mistra neb aspoň bakaláře svobodných umění. Nejprve jako aspirant, potom znova jako novopečený doktor praktikoval medik u nějakého staršího lékaře. Praxi samostatnou začínali pak naši Eskulapové v menších městech s méně neskromným obyvatelstvem. Teprve když se tam v svém umění zdokonalili, směli doufati, že najdou důvěru i u náročnějších nemocných ve větších městech, zvláště v Praze, k níž se upíraly zraky našich doktorů nejvíce. U Petra z Třebska nebylo tomu asi jinak. Počítáme-li dvě až tři léta do jeho bakalariátu, které- hožto gradu dosáhl nejspíše též v Italii, pak pět let až do doktorátu mediciny, jeden rok na praktikování po promoci, konečně po návratu do Čech dvě až tři léta maloměstské praxe, kterou si odbyl do r. 1526 v Litomyšli,91) dojdeme k desíti až 90) Jiřík Háša z Oujezda (jako Zach Chrudimský) pocházel ze staré rodiny vládycké, usedlé ještě za jeho otce v Kolíně. On však měl své hlavní statky (Malešov, Křesetice, Úmonín) u Kutné Hory. Zemřel r. 1540. 91) Máme v Registrech obsélacích z archivu Českého musea, sign. XVI B 22, č. 936, str. 48 (AČ. XXXII. 256) nepřímý doklad, že doktor Petr v první polovici r. 1522 ještě nezahájil v Litomyšli svou praxi. Je to tento záznam: »Urozenému Zdenkovi z Postupic na Lithomyšli. Urozený věrný náš milý, vznesl na nás poctivý Jan Livištein, v lékařstvie doctor, kterak tobě z daru pána boha všemohúcího z veliké nemoci uměním svým pomohl a proto ve- 4

Strana 50
50 G. Gellner: dvanácti letům. Odečteme-li je od r. 1526, dostaneme léta 1514—1516, v kterých byl Petr z Třebska vypraven do Italie, a léta 1513—1515, v kterých byl žákem Jana Černého. Teď jde o to, kde Petr z Třebska ztrávil svou dobu učňovskou. Bylo to v Prostějově, kde je přítomnost Černého naposled dosvěd- čena r. 1509, či v Litomyšli, kde byl Černý usazen r. 1517? Z trojice mecenášů Petrových bydlil tehdy Zach Chrudimský v Kutné Hoře a Jiřík Háša v okrese kutnohorském. O třetím v spolku, Janu Černém, hádáme, že byl asi tam, kde učeň Petr mohl snáze vzbuditi zájem jeho kutnohorských přátel a kde on sám mohl snáze na ně působiti, aby jej přiměl k peněžním obětem na studie Petrovy v Italii. Obé bylo spíše možno v Li- tomyšli než v Prostějově. Kutná Hora byla asi ještě v obvodu litomyšlského lékaře, jsouc od Litomyšle vzdálena kolem dvacíti hodin pěšky nebo desíti koňmo, ale téměř nedosaži- telná pro zaměstnaného lékaře prostějovského. Je proto do- volena domněnka, že Černý přišel zpět do Litomyšle před r. 1513—1515, kdy měl u sebe Petra z Třebska jako učně. Slyšeli jsme, že Spis o nemocech morních »již v předešlé mory dvakrát jsou tlačili«. Před trojletím 1529—1531, kdy v Čechách vystřídal mor epidemii »potu anglického«,92) byly liké summy peněz na tobě zasloužil; kdež pak po mnohém jednání k šedesáti kopám míšenským jsi svolil, že jemu za tu práci, nežle by z Prahy odjel, dáti chceš, a až dosavad že od tebe té summy jmíti nemóže, proše nás v tom za milostivé opatření. Protož zna- jiece my [král Ludvík] jeho potřebného a slyšíce také o tom, žeť jest dobře v nemoci tvé prospěl, žádáme tebe, že jemu tu summu, jakž nahoře dotčeno, dáš a bez dalších odtahuov na den svaté Mar- kéthy najprv příščí [13/8], rok od datum listu tohoto, v šestnácti dnech pořád zběhlých [24/71, aby před námi a radami našemi na hradě Pražském stál a jemu doctorovi z toho práv byl. Datum na hradě Pražském v úterý po svatém Prokopu léta etc. XXII“« (8/7 1522). Odebral-li se pan Zděnek tehdy k doktoru Livišteinovi do Prahy již jako nemocný, je téměř vyloučeno, že by doktor Petr z Třebska byl býval jako lékař již usazen v Litomyšli. 92) O tehdejší epidemii potu anglického viz Tomkův Dějep. m. Prahy XI. 121—4, 127—8, Wintrův Kulturní obraz č. měst II. 202, Václava Schulze Příspěvky k dějinám moru v zemích českých z let 1531—1746 (Hist. arch. Č. akad., č. 20, v Praze 1901), o moru z r. 1530/1 F. J. Kozdery Dissertatio inauguralis medico-historica exhibens brevem pestium regni Bohemiae historiam (Vindob. 1825). Morní spisy pro český lid byly vydávány, kdykoli se blížila

Strana 51
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 51 naše země postiženy ranou morovou v letech kolem r. 1520,93) předtím v letech kolem r. 1507.94) Jsou-li výrazem »předešlé mory« míněny mory přímo předcházející před epidemií z roku 1530, vyšla ona starší vydání Spisu o nemocech morních ve vzpomenutých dvou obdobích. Skutečně známe z dochovaných výtisků jedno vydání z r. 1506 a jedno z r. 1518. Jsou-li to ona, jež měl Petr z Třebska na mysli, musí býti »bez titule a jména« autorova, což se úplně shoduje. Spis o nemocech morních byl tedy vydán tiskem po prvé r. 1506, po druhé r. 1518, po třetí r. 1530.95) nebo již vypukla epidemie, aby se vědělo, jak se chrániti před ná- kazou, a aby každý pro sebe a zvláště lidoví lékaři — u dýmějo- vého moru ex officio bradýři (»Pestbarbiere«) — znali tradiční způsob léčení. Tak tomu bylo i v morním trojletí 1529—1531. Po- něvadž tehdy byly Čechy postiženy po sobě dvojím morem, vyšly nejprve traktáty o potu anglickém: »Zpráva, kterak jse každý za- chovati má v té nové Englicské pocené nemoci« (snad od M. Jana z Chocně), v Starém městě Pražském, 1529 (Č. Zíbrt, B. č. h., I. 1437) a »Lékařství výborné a správa, kterak se člověk před novou ranou a nemocí jistě, od Boha na nás seslanou, jménem Anjelský pot, opatřiti a, bude-li kdo s tou postižen, kterak se zachovati má, skrze Enricium Cordum, v lékařství doctora a professora, ku potěšení chudým lidem sepsané v Marpurce, v řeč českou s pilností vylo- ženo. V Prachaticích léta 1529. U Václava písaře městského« (v mus. knih. v Praze, sign. 28 G 33). Potom r. 1530 vydal Petr dok- tor z Třebska Černého »Spis o nemocech morních« a r. 1531 M. Jan z Chocně své »Kniežky o morních příčinách«. 83) Literaturu o tomto moru podává Schulz (Palacký, Děj. V. 463; Tomek, Praha X. 473, 475; Winter, Kult. obr. II. 202). Kozdera čerpal své zprávy z Lupáče a J. F. Hammerschmieda (Prodromus gloriae Pragenae, 1723, 670) : »Anno 1520 ingens pestis in Bohemia, praesertim Pragae, saeviit...« »Amno 1522...pestilentia aliaeque plagae et fragra Dei irati complura ...« O moru r. 1521 v Kutné Hoře je záznam v Starých letopisech českých, 440. 34) Viz Palacký II. 314; Tomek X. 242. U Kozdery: »Anno 1506 ... lues contagiosa, ad Austriam Misniamque pervagata, grassabatur ...« (Lupáč, k 11/4; též Pavel z Meziříčí v doslovu k vydání Spisu o nemocech morních r. 1506). »Anno 1508 Pragae fuit pestis ...« (Hammerschmied, Prodr., 670). Staré letopisy české (284) zaznamenávají mor toliko k r. 1507. 95) Zd. V. Tobolka (České prvotisky do r. 1500, Sbírka pra- menů ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slez- sku, č. 7, v Praze 1910, 55) vyslovil mínění, že Spis o nemocech mor- ních vyšel tiskem již r. 1495. Svůj předpoklad zakládá na nálezu 4*

Strana 52
52 G. Gellner: Svým pietním vydáním Spisu o nemocech morních chtěl Petr z Třebska uvésti na pamět nejen jméno Černého, nýbrž i jeho titul, neboť pro něho není Černý jen jeho mistrem, prý benedovských typů na dvou vytržených listech, pocházejících z neznámého vydání morního spisu Jana Černého. První dal zprá- vu o těchto dvou listech V. Flajšhans (Knihy české v knihovnách švédských a ruských, Sbírka pramenů, práce bibliografické, č. 2, v Praze 1897, 41), jenž je nalezl vlepené do obalu jednoho rukopisu (sign. I. Q. 391) ve Veřejné carské knihovně v Petrohradě. Tisky z Benedova presu jsou z let 1493 až 1497. Z pěti let tiskařské činnosti Benedovy připadla nová morová rána na r. 1495, důvod to, proč To- bolka kladl tisk spisu na tento rok. Ale Tobolkova kriteria nepřijal jako průkazná patrně již J. Volf (Dějiny českého knihtisku až do r. 1848, v Praze 1926, 16, 19), neboť při výčtu tisků Benedových jme- nuje všechny, které udal Tobolka, jen morní spis Černého pomíjí úplně. Ale předpoklad Tobolkův je též v rozporu s údaji Petra z Třebska, který, jakožto bývalý učeň Jana Černého, byl jistě dobře zpraven o počtu vydání do r. 1530, hlavně však se slovy samého Černého. Ten ve Spise o nemocech morních, kap. 8., mluvě o von- ném víně, v němž byly hašeny rozpálené plíšky zlata, praví: »Brá- ní od nakažení všelikého jedu, morního i jiného: benáckého nebo vlaského.« Jed benátský je jed připravený v Benátkách, kteréžto město bylo hlavním místem exportním pro toxika a cizí farmaka. Abychom porozuměli, co mínil Černý pod »jedem vlaským«, třeba si vzpomenouti, že tvar »vlaský«« povstal z »valský« a ten z »gall- ský«. Podle učení, které se ujalo v době, kdy Černý psal svůj morní spis, tvoří se jed gallský, obdobně jako jed morní, ve vzdu- chu při nešťastném spojení planet. O tom píše obšírně Jan Kopp ve svém »Gruntovním a dokonalém regimentu« (Zíbrtův otisk v »Staročeské tělovědě a zdravovědě«, str. 139). Z nakažení jedu gallského vzniká nemoc gallská, franská, později syfilis zvaná. Proti jejímu jedu, stejně jako proti benátskému a mornímu, podá- vali staří lékaři navoněné, zlatem potencované víno. Syfilis, ač nemoc stará, byla poznána jako choroba sui generis teprve asi v polovici roku 1495, a to nejdříve v Italii. Nemoc se ohromně rozmohla ve vojsku za výpravy krále francouzského Karla VIII. proti Neapoli a vynutila si všeobecnou pozor- nost, když byla francouzskými žoldnéři zavlečena do Francie a propuštěnými lancknechty do Švýcarska a Německa (H. Haeser, Lehrb. d. Gesch. d. Medicin, Jena 1882, III. 256). První zprávu o nemoci franské u nás máme v městských knihách litomyšlských k r. 1498 (Z. Winter, Kult. obr. č. měst II. 202). Zmínka litomyšl- ského lékaře Jana Černého o této nemoci, poznané ke konci 1495, ukazuje tedy, že Spis o nemocech morních byl složen před r. 1498, ne však před r. 1496. Poněvadž tehdy bylo již po vlastní epidemii

Strana 53
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 53 nýbrž vůbec »Mistrem Janem Černým« (v předmluvě) a »Čer- ným, výborným lékařem Mistrem Janem« (na titulním listě). Teď stojíme znova před otázkou, zda se tu Černému přikládá titul magistra, poněvadž mu náležel, či více ze zdvořilosti. Na pražské universitě se Černý mistrem nestal; to vyplývá z Knihy děkanské, která zaznamenává jeho jméno jen k roku 1479, kdy byl na bakaláře zkoušen a promovován. Jan Filipec mluví o Černém r. 1493 jako o lékaři, v němž nic gruntovního není. R. 1501 kupuje B. Martin Kabátník dům jen od Jana lékaře, bez další titulatury. Také Mikuláš Klaudyan jej jme- nuje v předmluvě k herbáři z r. 1517 prostě Janem Černým lékařem. Rovněž je Černý pro kněze Jiřího Hrušku r. 1520 toliko »quidam Ioannes Niger, medicus« a r. 1530 zná jej M. Jan z Chocně toliko jako svého mistra, nikoli jako magistra na př. svobodných umění, jakým byl sám. Nedůsledný je doktor Augustin z Olomouce, jenž v nadpisech svých čtyř listů dvakrát zove Černého magistrem, dvakrát jen fysikem;96) v textu listů všude jej oslovuje »Mi Ioannes«, ale jednou ve třetím listě jako mistra, ač tu jen posměšně: »Hic audi, quid loqueris, docte atque argute magister«. Starému Janu Čer- nému se však dává titul mistra již téměř zpravidla, ač ještě r. 1520 kolísá Vilém z Pernštejna, mluvě v své korespon- denci o Černém, mezi mistrem Janem a Janem lékařem. Te- prve po smrti Jana Černého, a zvláště od polovice 16. sto- letí se trvale zakořeňuje jeho jméno s titulem mistr, jak vidí- moru, minula též aktuálnost morního spisu. Je proto málo pravdě- podobné, že by spis byl vyšel roku 1496 nebo 1497, kdy ještě praco- vala knihtiskárna Benedova v Praze. Bude se asi shodovati, co udává J. Jireček (Rukověť I. 141), že Spis o nemocech morních složil Černý po r. 1495, takže byl po ruce pro vydání tiskem, když r. 1506 hrozilo nebezpečí, že mor, řádící v Míšni a Rakousích, za- sáhne také země české. 36) Začátky listů Augustinových zní takto: 1. Augustinus de Olomucz, arcium et decretorum doctor, ad eruditum virum magi- strum Ioannem Nigrum. 2. a 3. Augustinus de Olomucz, arcium et decretorum doctor, Ioanni Nigro phisico. 4. Augustinus de Olomutz, iuris pontificii doctor, magistro Ioanni Nigro phisico. K tomu se podotýká, že překladatel prvních dvou listů, ponechávaje Augusti- novi jeho akademický titul, vypustil mistra u jména Černého: »Augustýn z Olomúce, umění světského i nálezův duchovních dok- tor, Janu Černému lékaři.«

Strana 54
54 G. Gellner: me na př. v úvodu k »Antiqua et constans confessio« M. Ma- touše Kolína z Chotěřiny (z r. 1562), nebo v nadpise »Knihy vejkladův« překladatele Mikuláše Vrány, bakaláře z Lito- myšle (z r. 1566). Sledujeme-li tedy, jak se věc vyvíjela během jednoho století, počínajíce od bakalářské promoce Jana Čer- ného, pozorujeme, že titul, který mu jako mladému lékaři nebyl ještě přikládán, teprve postupem času pomalu se vžívá. Přispěla k tomu vážnost a učenost Černého, jakož i početnost těch, kteří ho směli zváti svým mistrem, po smrti pak legen- dární zkrášlení jeho osobnosti lékařské. V životopisech Čer- ného se vyslovuje mínění, že nabyl snad mistrovství na cizí universitě. Proti tomu lze namítnouti, že pro magisterium in artibus Černý by nebyl šel do ciziny, když měl bakalaureát pražský, a že k dostudování na medicinae magistra neboli doktora v cizině bylo třeba pěti let, k čemuž Černý neměl času, poněvadž — podobně jako jeho spolužák Krasonický — jistě »brzy po r. 1482« se přestěhoval do Litomyšle. Kdy zemřel Černý? Můžeme jen říci, že v letech od roz- chodu s Vilémem z Pernštejna 18/2 1521 do data dedikací jeho žáků, 10/9, resp. 1/11 1530. Očekávali bychom, že přesnou dobu najdeme v bratrském Nekrologiu,97) kde je zaznamenáno, kte- rého roku zemřeli duchovní Jednoty a osoby světské o Jednotu zasloužilé. Ale s podivením shledáme, že tu o Černém není slůvka, ač jeho kněžství aspoň pro r. 1503 a 1509 je spolehlivě dosvědčeno a ač jeho zásluhy, které si získal již tím, že za jeho lékařské rady se odvděčili manželé Vilém a Jana Pernštejnští účinnou ochranou Bratří, zajisté stačily, aby bylo v Knize úmrtí naň pamatováno. Přezírání Jana Černého zde překva- puje tím více, poněvadž Nekrologium popřálo místa lékařům nesrovnatelně menšího významu?8) a poněvadž vzniklo v bý- 97) J. Fiedler, Todtenbuch der Geistlichkeit der böhmischen Brüder, FRA. Ss. V, Wien 1863, 211—310. 28) Todtenbuch, 224: »L. P. 1524. Umřel B. Jan Kohout v Lip- níku, kamž se byl na lékařství dostal ze Strážnice (nebo po smrti B. Jana Mýtného dán byl do Strážnice)«. Todtenbuch, 226: »L. P. 1531: Umřel Vít, lékař Přerovský ..., kantor v zboru Přerovském; za mnoho let byl jáhnem u Bratří. Potom se oženil, v lékařství se dal. Dařilo se mu velmi. Potom v Přerově rozmohly se čarodějnice, kteréž mnohé lidi připravily o životy, a mezi nimi i toho lékaře otrávily.« (K tomu třeba po-

Strana 55
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 55 valém sídle B. Lukáše, v Mladé Boleslavi, kde již slavná pa- mátka tohoto biskupa-reformátora musila udržovati živou i vzpomínku na jeho bratra, slavného v jiném oboru. Pro toto hořké opominutí marně hledáme vysvětlení. Shrneme-li vše, co jsme o Janu Černém zvěděli, dosta- neme tento životopis: Jan Černý se narodil v Praze kolem r. 1456 z rodičů kališnických. Vstoupiv na pražskou univer- situ, byl alumnem Rečkovy koleje. 27/2 1479 podrobil se zkoušce bakalářské (s ním zároveň Vavřinec z Krasonic, po- zdější správce litomyšlského sboru bratrského, a Viktorin z Chrudimě, pozdější humanista a právník M. Viktorin Kornel ze Všehrd) a 26/4 1479 se stal bakalářem. Zůstal pak ještě v Rečkově koleji ve zřejmém úmyslu, získati též magisterium. Chtěje se však věnovati lékařství, obětoval část svého času k tomu, aby praktikoval u lékařského mistra Václava, nyní ne- zjistitelného, a že si osvojoval též theoretické znalosti medi- cinské. To při nedostatku lékařské fakulty v Praze dělal tím způsobem, že si učebnou látku prvního ročníku mediciny, vý- klady na traktát 9. Razesovy knihy k Almansorovi opisoval z díla jednoho a (když s touto prací byl 1/2 1480 hotov) potom ještě i z druhého, načež přistoupil k opisování výkladů na Razesovu chirurgii, jež se čtly v ročníku následujícím. Zatím mladší bratr Janův, jménem Lukáš, z něhož později se stal biskup Jednoty bratrské, přišel také na universitu a 2/10 1481 byl tu povýšen na bakaláře. Lukáš, jenž již jako student se znamenati, že byly, když se jáhen Vít ženil, ve věcech celibátu bratrských duchovních již vlivem biskupa Lukáše jiné řády než r. 1503, kdy svobodný kněz Černý vstoupil ve stav manželský.) — O Vítovi, lékaři v Přerově, je též zmínka v Olomouckých půho- nech (v Zem. arch. v Brně, XI, f. 160a) k r. 1520 (termín březnový): »Anna ze Stvolové pohání Jana z Pernštejna z 20 kop grošů čes- kých a tu jemu vinu dává, že Víta, lékaře z Přerova, poddaného svého, před panem hejtmanem [na soudě zemském] k potřebě její postaviti nechce ...« Todtenbuch, 232: »Téhož léta [1546] umřel B. Mareš v Bělé ..., lékař znamenitý a vznešený, jemuž velice v tom Pán Bůh žehnal a skrze to i Bratřím z mnohých přátely vzdělal.«

Strana 56
56 G. Gellner: sbližoval s Bratřími, nyní po dosažení bakalariátu vstoupil v Litomyšli do Jednoty. Odtud pak vykonával vliv na svého bratra Jana a jeho spolužáka Vavřince Krasonického, aby následovali jeho příkladu. Krasonický byl již knězem podobojí s římským svěcením, když mu půjčil spisy Petra Chelčického přítel ze studií Viktorin z Chrudimě (bydlil tehdy ve student- ské koleji Sv. apoštolů, kterou založil a nadal staroměstský měšťan Mikuláš Louda z Chlumčan) a když v rozrušení způ- sobeném touto četbou přišla k němu výzva od bakaláře Lu- káše Pražského. Bylo to »brzy po roce 1482«, že, opustiv svou kapli betlémskou, přidal se v Litomyšli k Bratřím. Asi v téže době, ne-li již o něco dříve, došlo též k obrácení Jana Čer- ného. Ten, dokončiv svá učňovská léta (2—3), zanechal dal- šího opisování chirurgického traktátu, který měl právě v práci, vzdal se dalších studií na universitě a místa v koleji, ode- bral se za Lukášem k Bratřím do Litomyšle a usadil se tam jako lékař. Několik let stačilo, že si získal takovou pověst, že z daleka široka putovali k němu pacienti. Až ze sídel- ního města moravského biskupa, z Olomouce, přicházeli ne- mocní, mezi nimi též mladý bohoslovec Augustin Käsenbrot. V té době bydlil Černý v staré Litomyšli a nebyl ještě for- málně přijat do Jednoty. Ale chtěje býti bratrským knězem, připravoval se již k tomu jako jeho bratr Lukáš a jeho přítel Vavřinec, zabývaje se studiem sv. Jeronyma a jiných Otců církevních (jejichž spisů si bystrý Käsenbrot hned povšiml v knihovně lékařově). Když pan Bohuš Kostka z Postupic, sám příslušník Jednoty, uvázav se r. 1486 po smrti svého otce v panství litomyšlské, přenechal Bratřím před branou svého litomyšlského hradu »horu Olivetskou« jako městiště budou- cího Nového neboli Horního města, byl lékař Jan mezi prv- ními, kteří si tu dali postaviti vlastní dům; dům ten stál na místě, které, když se šlo směrem k bráně zámecké, bylo nej- blíže k ní na pravé straně. R. 1493 hostil snad tento dům ne- mocnou paní Johanku z Liblic, manželku pana Viléma z Pern- štejna, sídlem v Pardubicích, kde od r. 1491 byl pánem. Svým úspěšným léčením paní Johanky získal Jan v manželech Pern- štejnských sobě věrné klienty a Jednotě spolehlivé ochránce. Když po synodě rychnovské r. 1494 pomocník litomyšlského správce B. Lukáš postoupil na kněze a stal se kazatelem

Strana 57
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 57 v Mladé Boleslavi, a Vavřinec Krasonický nastoupil na Luká- šovo místo v Litomyšli, patřil také Jan Černý již k bratrskému duchovenstvu, neznáme však v kterém stupni. Jako duchovní se zúčastnil v Jednotě bojů o »hojnější spravedlnost«, o ospra- vedlnění a novokřtění, ale v jiném táboře než jeho bratr Lukáš, který tehdy již dával směr straně pokrokové, kdežto Jan Černý lnul věrně k starým řádům, ustaveným zakladatelem Jednoty B. Řehořem. Plodem této polemické činnosti Černého jsou tři, dnes ztracené traktáty: první, připsaný Zachařovi z Chrudimě na Horách Kutných, vyzývá ke konání skutků křesťanské lásky; druhý ve formě dialogu dokazuje z Písma svatého, že křesťanu nenáleží přisahati; třetí dovozuje, že křesťanu není třeba nového křtu při vstupu do Jednoty. Uplatňuje se jako theologický spisovatel, Černý nikterak nezanedbával mediciny. Ve snaze dále se vzdělávati v kniž- ním lékařství, vypisoval si ještě roku 1496 jednotlivé stati z Gordoniova díla »Lilium medicinae« a Bertruciova Kolek- toria umění lékařského, kteréžto opisy sedmdesát let později bakalář Mikuláš Vrána přeložil do češtiny spolu s těmi ze stu- dentských let a vše pak spojil v jeden soubor »Knihy vejkla- dův na traktát devátý ... lékaře Rasysa k Almansorovi«. Teď však, po patnácti letech studia a praktické činnosti lékařské, cítil se Černý již dostatečně připraven, aby začal tvořiti samo- statně. Když r. 1495 viděl za rány morové v Litomyšli, jak nedostatkem pomoci, při strachu před nákazou, při nedostatku lékařů a ošetřovatelů, zmírají nemocní v opuštěnosti, předse- vzal si Černý, že napíše, až přijdou klidnější časy, pro bra- dýře, do jejichž oboru tehdy léčení dýmějového moru náleželo, a i pro širší obecenstvo návod, jak se chrániti před nákazou a jak léčiti mor. Aby spis vyplnil své poslání, nenapsal jej la- tinsky, nýbrž v řeči lidu, v své mateřštině. Svůj úmysl provedl r. 1496 nebo 1497, ještě pod čerstvým dojmem epidemie místně zažehnané. Když se pak r. 1506 morní povětří stahovalo nad zemí Českou opět, dal Černý svůj dlouho již hotový návod k vytisknutí Pavlovi z Meziříčí, bratrskému knihtiskaři v lito- myšlském Novém městě. O velikonocích 1499 zasedala Uzká rada Jednoty v prostě- jovské bratrské kolonii, která vznikla před Kosteleckou bra- nou teprve po r. 1496 (kdy se pan Vilém z Pernštejna stal po

Strana 58
58 G. Gellner: svém bratru Vratislavovi pánem prostějovským). Tehdy v Úzké radě, jejímiž nejvýznačnějšími členy byli Lukáš Praž- ský a Vavřinec Krasonický, bylo asi usneseno, přemístiti lé- kaře Jana Černého z Litomyšle do Prostějova k posílení no- vého bratrského střediska. Přemístění bylo provedeno pravdě- podobně hned, neboť již na jaře 1500 stál v bratrské kolonii v prostějovském předměstí za Kosteleckou branou nový dům, jenž náležel Janu Černému. Černý nemohl vhodnějším způ- sobem zahájiti zde svou činnost jako bratrský duchovní a lékař, než že r. 1500 věnoval manželce pána města, své paci- entce Johance z Liblic, bohoslovně lékařský spis, nyní ztra- cený »Výklad utěšený na Ekleziastes«. V prosinci téhož roku dostal v Prostějově dlouhý list s datem 10. června od svého bývalého pacienta Augustina Käsenbrota, z něhož mezitím se stal dvojnásobný doktor, filosofie a práv, probošt olomoucký, královský sekretář v České kanceláři se stanovištěm v Budíně a jeden z čelných humanistů, sdružených v Celtesově?9) »Se- dalitas Danubiana« ve Vídni. Doktor Augustin psal Černému, poněvadž nedávno při průjezdu Prostějovem se dověděl, že se Černý přidal k Bratřím. Vyslovuje nad tím své politování, přemlouvá Černého k návratu do lůna otcovské církve a roz- víjí při tom své psaní v dlouhý traktát o těch věcech, v kterých se Jednota prý z neporozumění Písma rozchází s katolicis- mem. Svůj list neposlal však humanistický epistolograf přímo, nýbrž dal jej nejprve schváliti inkvisitorem Henrikem Insti- torisem v Olomouci, pak vytisknouti v Olomoucké knihtiskárně Baumgartenově a konečně předložiti k pročtení panu Ladi- 89) Humanista Konrád Celtes je i s moropisného stanoviska zajímavou osobností. Příjice, která na začátku novověku slavila ve světě žně, projevovala velkou přítulnost zvláště k humanistům. Také Celtes jí onemocněl. O tom když se dověděl jeho přítel Konrád Schnepach z Mnichova, doporučil mu 16/4 1498 jednoho z mnichov- ských lékařů, jenž prý nad jiné vyniká v léčení francouzů: »Nam artem francisi mali medendi habet probatissimam, nec aliquis Mo- nachii fuit, qui cicius atque melius huiusmodi morbum pacientes pristinae sanitati restituerit« (Fuchs, Die ältesten Schriftsteller über die Lustseuche in Deutschland, Göttingen 1841, str. 312, č. 9). Když se poeta Celtes pak na oko uzdravil z pohlavní choroby, oslavoval děkovnou hymnou panenskou Bohorodičku (K. Sudhoff, Aus der Frühgesch. der Syphilis, Leipzig 1912, str. 18).

Strana 59
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 59 slavovi z Boskovic a jeho sodálům v Moravské Třebové. Po- něvadž tyto zastávky zabraly dobu šesti měsíců a dalších pěti měsíců potřeboval Černý k obšírnému odpovědění Augustinova listu v latinské řeči, mohla býti Černého odpověď na list Augu- stinův z 10/6 1500 odeslána až 5/4 1501. Osm neděl poté (2/6) psal doktor Augustin, meškaje právě v Olomouci, do Prostě- jova Janu Černému znova. Na tento druhý list, který, vyjímajíc tiskárnu, prošel týmiž instancemi jako list první a proto byl dodán Černému v Prostějově až po měsíci (3/7), odvětil Černý čtvrtého dne po dodání. V své replice prohlašuje, že marné jsou Augustinovy snahy přiměti ho k návratu do římské církve (českého ritu), jejíž lidské nálezky měl možnost posuzovati po stránce spasitelnosti od svého šestadvacátého až osmadvacá- tého roku, než totiž přestoupil k církvi bratrské. Po této odpo- vědi natáhl Augustin hrubší struny v třetím listě, který odeslal z Budína 4/10 1501. I na tento list Černý ještě odepsal, nevíme však co a jak. Bylo to však naposled. Neboť když se po vy- dání královského mandátu proti Bratřím (z 5/7 1503) Augustin ozval po čtvrté a v své škodolibosti si dobíral »kněze« Jana Černého, že prý on (Černý), nebýti onoho mandátu, jižjiž se chystal do Říma, aby jako apoštol Jednoty obracel papeže a kardinály na víru bratrskou (k čemuž prý tělesně podle řím- ského práva se lépe hodí než Vavřinec Krasonický, nejsa jako tento kleštěncem, což osvědčil nedávným svým sňatkem), zůstal Černý zticha a udělal tím vášnivé korespondenci s něk- dejším pacientem konec. Ze čtyř listů Augustinových se ne- ztratil žádný (ba první z nich máme ve dvojím tiskovém vy- dání), ale z »Trojí odpovědi« Jana Černého se nedochovalo nic než chatrný český překlad prvních dvou odvetných listů, který byl pojat do VI. svazku Archivu bratrského. Zatím r. 1501 rozvázal Černý pouto, které jej ještě pojilo s jeho prvním působištěm. 5/9 toho roku byl totiž v Litomyšli, aby provedl prodej svého domu »u Jana lékaře«, jenž stál v nejstarší části Nového města. Dům koupil od něho tamní měšťan B. Martin Kabátník z Prahy, týž, jenž v letech 1491 a 1492 pátral v Syrii, Palestině a Egyptě po náboženských obcích, které se tam snad ještě udržely na stupni prvotního křesťanství. Martin Kabátník si při koupi Janova domu vy- volil Černého za jednoho ze tří poručníků své manželky, kdyby

Strana 60
60 G. Gellner: ovdověla. Když vskutku ovdověla, odebral se Černý v únoru 1503 znova do Litomyšle, aby se v pozůstalostním řízení zastal práv vdoviných. Zvlášť významný je však rok 1501 proto, že přinesl po bojích o řády Jednoty ideové usmíření mezi rod- nými bratry, knězem Janem lékařem a biskupem Lukášem. Dokladem, že Jan se podřídil, je bratrský kancionál, jenž podle zprávy z r. 1562 M. Matouše Kolína z Chotěřiny vznikl společnou redakcí obou bratrů (vedle celkem neznámého M. Machka). Jak tomu již jednou bylo podle usnesení sněmu českého, svolaného na den sv. Jeronyma (30/9) 1503, nařídil sněm obec- ný, jenž se — po vydání královského mandátu svatojakub- ského z r. 1508 proti pikartům — sešel 19/11 1509 na hradě Pražském, že tři vůdčí kněží bratrští z Čech a Moravy mají býti postaveni v den sv. Jana evangelisty (27112) 1509 před mistry a kněží podjednou a podobojí, aby se zde pod hrozbou trestu uvolili přestoupiti k jedné z obou uznaných církví. Jako ti kněží, od jichž napravení si zvláště páni podjednou slibovali největší účinek na celou Jednotu, byli jmenováni tři bakaláři: Jan Černý v Prostějově, jeho bratr Lukáš v Ml. Boleslavi a Vavřinec Krasonický v Litomyšli. Že Černý byl pojat do této trojice, je znamením, jak význačnou úlohu v církevním životě Jednoty měl. Ale k napravení ani jeho ani ostatních dvou ne- došlo, poněvadž jejich páni je nevydali, ale za každého z nich poslali po třech jiných Bratřích laických. Zdá se, že prostějovský pobyt Jana Černého trval jen málo více než deset let a že pak došlo k jeho zpětnému přemí- stění do Litomyšle. Zde mezi r. 1513 a 1515 byl jeho žákem Petr z Třebska a od konce r. 1516 bakalář Jan z Chocně, pří- jmím Berka. Prvního z obou poslal Černý po »nemalém čase«, který u něho ztrávil jako lékařský učeň, na náklad svůj a dvou kutnohorských přátel studovat filosofii a medicinu na vlašských universitách. Druhý, Jan Berka z Chocně, se po svém vyučení usadil jako lékař v Kutné Hoře, brzy však, asi r. 1520, odešel do Prahy, tam nejprve dostudoval na mistra a pak jako profesor a kolegiát v koleji krále Václava pokra- čoval v lékařské praxi. V Litomyšli dokončil Černý hlavní své dílo, český herbář, plod to knižního studia i bohaté vlastní zkušenosti. Kniha vyšla tiskem v Norimberce r. 1517 redakcí a

Strana 61
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 61 nákladem B. Mikuláše Klaudyana, lékaře v Mladé Boleslavi. Dvě léta potom, bezpochyby koncem r. 1519, přestal Jan Černý býti litomyšlským lékařem. Musil se vrátiti do Prostějova, aby tam řídil lékařský dům bratrského sboru v předměstí vně Ko- stelecké brány. V tomto bratrském sanatoriu léčil pak Jan Černý v únoru a březnu a zase v září a říjnu 1520 a konečně v únoru 1521, zprvu s malým zdarem, na konec však s plným úspěchem, prastarého pana Viléma z Pernštejna. Černému bylo tehdy asi pětašedesát let. Co se s ním stalo dále, nevíme. Jisto je jen to, že v září 1530 byl již nebožtíkem. Zemřel bezpo- chyby v Prostějově. Jeho žák Petr z Třebska, když se kolem r. 1523 jako doktor mediciny vrátil z Italie, zaujal bývalé mi- strovo místo v Litomyšli, a zůstal tam do r. 1526. Část II. Lékařské spisy Jana Černého. 1. Spis o nemocech morních. Posmrtná sláva Jana Černého je založena na obou jeho spisech lékařských. Vznikly ze snahy, poskytnouti lidem s niž- ším vzděláním (bez znalosti latiny) lékařské rádce, od nichž by se lidoví lékaři a lékárníci mohli obeznámiti s praktickou stránkou knižní mediciny a lid se mohl poučiti, jak si pomá- hati v nemocech každý pro sebe a jeden druhému. Černý na- psal proto obě knihy jazykem českým a prostým slohem, při tom však, podávaje látku populárně, neobětoval nic základ- ního z toho, k čemu se znala tehdejší věda. Jestliže je herbář knihou rodinnou, zastupující domácího lékaře a lékárníka, je Spis o nemocech morních v léčebné části knihou lidí opuště- ných. Odkázán jen na sebe byl přemnohý nemocný při cho- robě, která byla kdysi jednou z nejčastějších a nejzhoubněj- ších, při moru dýmějovém. Jemu byly vydány všanc pře- vážně chudší vrstvy obyvatelstva postižených krajů. Pro lidi bohaté byl mor již daleko méně nebezpečný, jednak že se sám vyhýbal lidem s vyšší bytovou kulturou, jednak že se mu lidé bohatí s úspěchem vyhýbali tím, že prchali z oblasti jedovatého povětří. S lidmi bohatými opouštěli také studovaní lékaři svá

Strana 62
62 G. Gellner: působiště, obyčejně do posledního, ne snad proto, že by jim bylo nejvíce šlo o vlastní zdraví, nýbrž že je k tomu nutil vý- dělek, který brali z největší části od bohatých. Doktoři mohli utéci s dobrým svědomím, poněvadž mor nepatřil do sféry jejich praktické činnosti, nýbrž pro své hlízy a uhláky do oboru bradýřů. Zůstal-li někdo z doktorů v zamořeném městě, nevycházel obyčejně z bytu a neordinoval mimo dům. Bradýřů bylo v každém městě pro normální potřebu dost a ještě více jiných, jak stálých, tak příležitostných lečitelů obojího po- hlaví, ale za rány morové byli všichni tito pomocníci pro vět- šinu nemocných, jako by jich vůbec nebylo. Jednak hledal mor své oběti zvláště rád mezi lidovými lékaři a bylo najednou příliš mnoho nemocných, jednak působilo tu mylné mínění, které se na neštěstí ujalo vlivem Arabů, hlavně nelékaře stát- níka Ibnu'l Hatiba1) (1313—1374), že mor dýmějový je ohrom- ně nakažlivý. Poněvadž nákaza u moru se rovnala téměř jisté smrti, není divu, že všichni se báli navštěvovati nemocné, a když k nim šli, že používali tolika a takových sebeochranných opatření, že nemocnému nemohli prospěti ani skutkem ani radou. Neboť vstupujíce do světnice nemocného, drželi před sebou v jedné ruce planoucí pochodeň a v druhé ambrové ja- blko k vonění, v zavřených pak ústech nějaký protijed (anti- dotum), podle hmotných poměrů lečitelových buď dryák pravý nebo dryák chudých, jímž byl česnek. Uvážíme-li ještě, že od strachu před morem velmi ochabla láska k rodině a k bližním, pochopíme snadně, že morem onemocněti bylo totéž jako umí- rati více méně bez pomoci. Studovaní lékaři nezůstali lhostejní k těmto poměrům, nýbrž o své vůli nebo na požádání králů, pánů a úřadů chá- pali se pera a vypisovali ze starých knih, co je třeba, aby zdraví zachovali své zdraví a nemocní aby se uzdravili. Uči- nili v tom své povinnosti zadost v míře svrchované a obdařili tak svět spoustou morních spisů. Těmi však, poněvadž byly psány skoro vesměs v jazyku latinském, lidu málo posloužili. K tomu dodržovali autoři v těchto latinských traktátech týž způsob, jako v středověkých učených rozpravách lékařských vůbec: skutečnost se v nich sestrojuje z toho, co je psáno 1) P. Diepgen, Gesch. d. Medizin (Sammlung Göschen), 1914, II. 44.

Strana 63
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské 63 v bibli, v traktátech Arabů a starších arabistů křesťanských Vlastní zkušenosti je v středověkých morních spisech latin- ských uloženo málo nebo nic. Vzor všem pozdějším dalo »Compendium de Epidemia, per Collegium facultatis medico- rum Parisiis ordinatum2) z r. 1348, kdy začalo velké mření v Evropě. Co bylo vysloveno v tomto kompendiu, vrylo se v pamět doktorů jako do žuly a vleklo se, věcně nezměněno, jen novými argumentacemi podepřeno, ze století do století, ze země do země. Jako všude snesl se i u nás deštík latinských morních spisů. Jedním z nejrozšířenějších vůbec bylo »Missum im- peratori Carolo IV.3) z roku 1371, které se přičítá v opise vídeňském4) M. Havlovi,5) v opise mnichovském, t. zv. IV., však lékaři Heřmanovi (Arminiovi),6) snad z Ravensberka.7) Hlavním loimografem v první době university Karlovy byl Zikmund Albík,8) od něhož je nyní ještě známo pět morních 2) Otiskl J. F. C. Hecker ve Wissensch. Annalen d. ges. Heilk., 1834, XXIX. 219. 3) Opisy tohoto morního letáku jsou v univ. knih. vratislav- ské (Ms. I. Fol. 334, f. 284), v lipské (Ms 938, f. 113), v městské knih. v Lubeku (Ms. Nr. 8, f. 180), také v Berlíně, ve Vídni, v Mnichově, (zde ve čtyřech různých exemplářích) atd. Missum imperatori otiskl K. Sudhoff v Arch. f. Gesch. d. Med III. 144. 4) Ms. 54. h. 3., f. 245: »Expliciunt remedia magistri Galli contra pestilenciam, que misit archiepiscopi pragensi.« 5) Viz Přílohy. 6) »Incipit Missum Regi Boemie, per Arminium optimum medicorum, de pestilencia.« 7) Heřman z Ravensberku, příjmím Srůne, pocházel z Vestfálska. V Knize děkanské fakulty artistů, se záznamy teprve od 21/2 1367, je M. Heřman uveden ponejprv k r. 1370, a to 19/3 jako promotor, 21/4 jako děkan nastupující úřad (L. D. I. 141, 142). Děka- nem pak byl ještě jednou v půlletí od 20/4 do 9/10 1378 (L. D. I. 181). Z opětovné jeho volby za děkana, která byla před secesí cizích národů vzhledem k značnému počtu mistrů vyznamenáním mimo- řádným, lze souditi na jeho věhlas. Naposled je jako úd fakulty artistů uveden k 19/10 1379 (L. D. I. 190), kdy na této fakultě »pro- cessit ad gradum doctoratus in medicinis« společně s M. Brunonem de Osenbrughe, jehož působení u artistů také krátce potom končí (1/4 1380). Zdá se, že oba přestoupili na fakultu lékařskou, jež se bezpochyby r. 1380 oddělila od filosofické a samostatně trvala do r. 1409 nebo snad až do bouří husitských. 8) Viz Přílohy.

Strana 64
64 G. Gellner: spisů.9) Také M. Křišťan z Prachatic10) přispěl jedním mor- ním traktátem latinským.11) Připočtou-li se ke spisům těchto 8) Zikmund Albík napsal kromě Vetularia, jednajícího asi z jedné pětiny také o moru, tyto morní spisy: a) »Regimen tempore pestilencie Albici medici«. V pražské univ. knih. dvojmo: rkp. perg. z 15. stol., sign. XIV. H. 16 (Truhlář, 2661), f. 61'—63', a rkp. pap. z přechodu 15. do 16. stol., sign. XVII. D. 10 (Truhlář, 140), f. 11'—13. Též v mus. knih. v Praze s označením »Tractatulus m. Albici de regimine sanitatis« (misto pestilentiae), ze zač. 15. stol., sign. II. F. 2 (Bartoš 426), f. 243'—245. b) Tractatus de signis pestilentiae et aliorum morborum. »Signa vero febrium pestilencium...« X »Hec sunt compilate per re- verendum doctorem Albicum, supremum phisicum regis Boemie pro exercitacione juvenum studencium in medicina, et sic tibi inno- tescit compositor.« V pražské kapt. knih., sign. M. VII. (Podlaha 1360), f. 37—68. c) Libellus Magistri Albici de praeservatione a peste. »Qui preservari voluerint a peste...« X »Et sic est finis de pestis pre- servacione M. Albici, allatum per dominum Vlricum de Rosis de Vngaria.« Rkp. z r. 1515/6 v Dietrichsteinské knih. v Mikulově, sign. II. 37 (A. Patera, Bohemika, v Praze 1915), f. 25—28. Oldřich z Rožmberka, nar. 1403, zemř. 1462. d) Collectorium minus z r. 1406. Spis začíná slovy Praktiky Platearia salernského z 12. stol.: »Amicum induit, qui iustis ami- corum precibus condescendit.« Autor pak pokračuje: »Ego vero, tamquam amicus valens, sociis meis providere pro posse meo, ma- teriam ad obviandum pestiferis morbis pro futuris emergentibus duxi aliquam autenticam concribere pro nobilis ac eximii Studii Pragensis et egregie facultatis medicine ac communitatis fidelium regnicolaris honorabili provisione.« X »Explicit Collecto- rium minus... collectum per doctorem Albicum in preclaro Stu- dio Pragensi... anno domini M° CCCC° VI° etc.« Jsou známy dva opisy: jeden v univ. knih. vratislavské, druhý v lipské. e) Collectorium maius z r. 1409. V kapit. knih. pražské je spis pokračováním traktátu De signis pestilentiae (viz b)), f. 68—112. Týž text je též v lipské univ. knih., rovněž na 22 kvartových listech. V kodexu III. Q. 4 vratislavské univ. knih. následuje po Collecto- rium minus (f. 161—167°) jako Collectorium maius traktát De signis pestilentiae. Ten a celé collectorium minus otiskl odtud K. Sudhoff v Arch. Gesch. Med., 1916, IX. 117. Balbínovi (Boh. docta, III. 188) byl znám ještě jeden morní spis Albíkův, rukopisný leták »Epistola de peste M. Albici«, jakožto adligát spisu r. 1568 tištěného »Ioannis Garcaei tractatus de peste«, jenž byl chován v jesuitské knihovně v Krumlově. 4°) Viz Přílohy. 11) »In ista peste sive pestilencia (que erat de anno domini Mo

Strana 65
Jan Cerný a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 65 známých autorů domácích ještě ty, jejichž původce neznáme, a krom toho opisy cizích výrobků, u nás pořízené, nemůže se říci, že by v Čechách byla bývala nouze o morní spisy. Ale nic naplat, když latině nerozuměli ti, jichž se přímo týkaly. Byly sice překládány traktáty latinské, zvláště ty krátké, s nejmenší scholastickou přítěží,12) ale soudíme-li podle malého počtu za- chovaných opisů, nebyly tím, nač lid čekal. Obrat k lepšímu nastal teprve, když lékaři začali psáti v řeči lidu populárně. Začátek ve střední Evropě učinil r. 1473 Heinrich Steinhöwel, doktor lékařství v Ulmu.13) V Čechách byl Jan Černý první, kdo o rozpoznávání, zábraně a léčbě moru pojednal populárně a obšírně14) a kdo svůj návod, jazykem českým psaný, vydal CCCCo IXo post festum Sancti Bartholomei) non est melius nisi fugere loca pestifera« X »Explicit remedium reportatum per ma- gistrum Cristianum.« Rkp. v pražské univ. knih., sign. IX. A. 4 (Truhlář 1669), f. 168'—169, odkud rkp. otiskl K. Sudhoff v Arch. Gesch. Med. VII. 99. 12) Křišťanův morní spis »Remedium repertatum« je česky zpracován v rkp. asi z r. 1500, který je v mus. knih. v Praze, sign. II H 4 (Bartoš 473), f. 546—551: »Zpráva a naučení v těch miestech, kdež mor, jest tato: Najprve, může-li to býti...« X »vedle rady lé- kaře rozumného.« Německý překlad spisu »Albici tractatus de regi- mine pestilencie« je ve vratislavské univ. knih. (Ms. I. Q. 100, f. 222'—224°) s titulem »Deutsches Pestreginem Albici archiaepiscopi«, rovněž v kapit. knih. v Praze, sign. M. XI (Podlaha 1364), f. 57—58: Es ist ezu wissen, wy man sich hüten sol kegen den lüften...« X »Eyn ende hat das regimen yn der drusze sewche vnd ist gemacht von mayster Albico von Gebecz.« 13) »Eyn regiment oder ordnung der fürsehung vnd beschier- mung des erschreckenlichen gebrech der pestilentze, gemacht von dem hochgelerten meyster Hainrich Stainhöwel, doctor beyder ertzney vnd geschworner artzet ze Vlm.« Spis zčásti otiskl C. Ehrle v Rohlf's Arch. Gesch. Med. III. 1880, 394—409, úplné faksi- mile 1. vydání z 11/1 1473 Klebs a Sudhoff (Die ersten gedruckten Pestschriften, München 1926). Steinhöwel studoval lékařství v Pa- dově (promovován 5/1 1443) spolu s naším Pavlem Žídkem (promo- vován 24/3 1442) a Václavem z Prachatic (promovován 20/10 1442). 14) Krátký morní leták český »Zpráva ... proti šelmovému (šelemnému) času tocižto proti moru« z polovice 15. stol. je v praž- ské univ. knih., sign. XVII. B. 18 (Truhlář 65), f. 10—11, a po druhé v neúplném opise, sign. XVII. D. 10 (Truhlář 140), f. 9. Je otištěn v Hanušově Malém výboru ze staročeské literatury, 1863, 88, též v Čas. lék. čes. 1886, 198. 5

Strana 66
66 G. Gellner: tiskem. Jeho »Spis o nemocech morních«, jenž byl sepsán nej- spíše r. 1496, ale vytištěn teprve o deset let později, je paměti- hodný tím, že zaujímá, nepřihlížíme-li k minucím, první místo mezi českými tisky lékařskými co do počtu vydání i co do dlouhověkosti. Víme, že nezastaral ve 137 letech a že vyšel nejméně v devíti až desíti vydáních.15) První vydání, z r. 1506 (jeden výtisk v pražské musejní knihovně, sign. 28 G 33), jako i všechna další v malé osmerce, vyšlo anonymně s titulem: »Spis o nemoceh morních, kterak se mají lidé chovati před tím i při tom času«. Pod titulem je obrázek: Lékař drží baňku s močem ve výši očí, před ním na zemi je jiná baňka ještě v nosítku, vlevo od něho tři ležící neb polosedící nemocní ve volné přírodě.16) Na nebi slunce a proti němu oblak, z něhož bůh nebo oběžnice s lidskou tváří vy- dechuje do vzduchu morní jed. Spis končí: »Tištěno v Lito- myšli na Novém městě pod panováním urozeného pána pana Jana Kostky z Postupic, skrze mě Pavla z Meziříčí,17) léta vykoupenie našeho tisícieho pětistého šestého. A téhož léta hvězda s vocasem na západ slunce při svatém Jakubě [25/7]. mor budoucie znamenávající, viděna jest. Čas byl veliké su- chosti, jasný i horký, a za chvíli trval. A brzo potom králová najjasnějšího pána našeho, krále Vladislava uherského, české- 15) J. Jungmann (Děj. lit. č. III. 280) znal tři tištěná vydání: dvě prostějovská, z r. 1544 a 1556, a jedno pražské z r. 1582. J. Ruda (Nejstarší lékařské prvotisky české mistra Jana Černého 1506—1518 a mistra Mikuláše Klaudyana 1517—1519, Čas. lék. čes. 1871, 192) objevil ještě tři starší: litomyšlské z r. 1506, plzeňské z r. 1518 a praž- ské z r. 1530. K těm přistupují další tři vydání: dvě olomoucká, z r. 1604 a 1609, která jsem zjistil v zemském arch. v Brně a v knih. Nár. musea v Praze, a třetí z r. 1633; o tomto třetím věděl již J. P. Cerroni (Nachrichten über die Lebensumstände verstorbener und jetzt lebender Schriftsteller Mährens, rkp. v zem. arch. v Brně, sign. I. 83, f. 727), jenže myslil, že je to spis Jana Černého Jevíčského. 16) Jsou totiž, podle příkazu bible, vyhoštěni z města. Biblické opatření proti malomocenství (na př. 4. Mojž. 5. 2: »Praecipe filiis Israel, ut ejiciant de castris omnem leprosum«) bylo ve středověku vzorem pro postup proti jiným nakažlivým chorobám, které jsou vyznačeny kožními příznaky. 17) Byl r. 1503 povolán panem Bohušem Kostkou z Postupic do Litomyšle, a tam pak v bratrské čtvrti na »hoře Olivetské« za- ložil knihtiskárnu. Odtud se později zval Pavel Olivetský z Olivetu. Zemřel 1534 (J. Volf, Děj. č. kniht. 27).

Strana 67
Jan Cerný a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 67 ho etc., syna porodivši [1/7] život smrtí v Budíně dokonala [26/7]. Polský král [Alexander] také toho času umřel jest [16/8). Také potom mor v Míšni a v Rakousích začal se, je- hožto i my také ne bez strachu na se čekáme, nebo ruka Páně k trestání zlosti naší na okršlek země stáhla se. I jakož jeho milost ráčiti bude, toho zachová; i dokudž čas slúžie a život čerstvý jest, srdcem, pokáním zpraveným, milosti i pomoci u něho hledajme! Dokonáno ten pátek před narozením Panny Marie« (7/9). Druhé vydání (plzeňské), z r. 1518. Jediný, a to ještě neúplný výtisk (začátek schází18) je v knihovně Národního musea v Praze (sign. 28 G 33). Na konci: »Skonává jse lékař- ství užitečné a výborné spravování proti nakaženému povětří a proti moru. Tobě k libosti 12. 9. 18. 19. 16. 23. 5.,19) [Mistře] 7. 9. 17. 14. [Jíro], tvuoj 12. 1. 13. 19. 20. 1. 13. [Mantuan] na pospěch tlačiti kázal. Jan] Mantuan] 1518. S[alus] M[ea] E[x] A[lto].«20) Jméno autorovo je zamlčeno. Třetí vydání, z r. 1530, v pražské mus. knih. též ve svaz- ku 28 G 33, má nadpis »Spis o nemocech morních, kterak jse mají lidé chovati před tím a při tom času, Černého výborného 16) Úplný je známý nám již opis z r. 1520, jímž začíná k »sta- rému tisku č. 200« (velký Ortus sanitatis) zemského archivu v Brně přivázaná rukopisná sbírka lékařských traktátů. Jako v tištěném vydání z r. 1518 končí text opisu větou: »Protož kvapnosti své se zdržuj, a co máš dělati, soudem rozmyslným konaj.« Ve vydání z r. 1506 a podle něho i ve vydání z r. 1530 a v dalších následuje po této větě ještě jeden závěrečný odstavec, který zní: »Toto sebrání pracné bylo s smyslův učených a moudrých lékařův, jichžto jména i místa položení pro ukrácení nekladou se. Nebo prostým lidem, pro něžto najvíce se psalo, to neužitečné jest, ale učeným, jenž v jich knihách čtou ustavičně, známo jest. — Složení prachuov i lektvaří náklad- ných psáti zdržoval jsem se, poněvadž více pro chudé pracovalo se; a také, což více v zkúšení bylo, to se s ukrácením položilo. Také velmi nesnadné jest, váhy věcí potřebných klásti, neb lidí rozdíl- nost jest i jich nezpuosobuov. Tu smyslný lékař vedle jednoho kaž- dého potřeby zpraví se. To buď při tom.« 12) Číslovky označují písmena podle jejich pořadí v abecedě. 20) Jan Mantuan Fencl nebyl tiskařem, nýbrž v Plzni nakla- datelem českých knih, jež v letech 1518—1520 tiskl Hans Pekk v No- rimberce. Mantuanova vydavatelská značka vedle monogramu J M jsou písmena S M E A, resp. N M Z V (naděje má z výsosti). Srv. J. Volf, 1. c. 108. 5*)

Strana 68
68 G. Gellner: lékaře Mistra Jana«. Po titulu následuje věnování: »Svému milému a zvláštnímu příteli, panu Zachařovi z Chrudimě na Horách Kutnách, Petr doktor z Třebska žádost všeho dobrého vzkazuje. Svědom jsem toho, pane Zachaři můj milý, jakou pilnost a bedlivost máš při čítaní rozličných knih a lidí v pís- mích učených, když se jedne od domácích i obecních teskli- vých prací kdy jako utrhnouti muožeš. Mezi kteréžto tvé kni- hy teď také, tak jakožť jsem řekl, posílám knížku Mistra Jana Černého... Dán v Praze v sobotu po narození Panny Marie [10/9] léta Páně patnáctistého třidcátého.« Spis končí doslo- vem: »Teď máš ode mne spis ten, pane Zachaři, příteli muoj zvláštní, o strašlivých těchto nemocech. Jestliže by vám i to nepostačilo, oznamte mi; radou i pomocí svú tak, pokudž člo- věku od Pána Boha poučeno jest, vás neopustím. Vytištěn a dokonán jest v Starém Městě Pražském v pondělí po svatém Diviši [10/10] léta Páně tisícího pětistého třidcátého.« Jméno tiskařovo není udáno. Čtvrté vydání, z r. 1544: »Spis o morních nemocech, kte- rak se lidé před tím i při tom času chovati mají, od Mistra Jana Černého dobré paměti, muže v lékařském umění velice zkušeného.« Na konci: »Vytištěno v Prostějově u Jana Gün- thera,21) 1544«. (J. Jungmann, Děj. lit. č., III. 280). Páté vydání, z r. 1556, v knih. Národního musea sign. 28 F 23, má týž titul: »Spis o morních nemocech, kterak se lidé před tím i při tom času chovati mají, od Mistra Jana Čer- ného dobré paměti, muže v lékařském umění velice zkušeného, učiněný a již po třetí vytištěný.« Na konci: »Doko- nává se Spis o nemocech morních Mistra Jana Černého. Vy- tištěno v Prostějově u Kašpara Aorga,22) 1556.« Šesté (sedmé) vydání, z r. 1582, v mus. knih. v Praze 21) Jan Günther, knihtisku vyučený v Norimberce, byl od r. 1544 impresorem v Prostějově, od r. 1547 také v Olomouci. Zde totiž vedl nejprve pres kdysi Jana Olivetského z Olivetu, jenž byl sťat r. 1547, a pak od r. 1551 do 1571 knihtiskárnu vlastní (J. Volf, Děj. č. kniht. 38, 131). 22) Kašpar Neděle (Aorgus) z Prostějova byl již r. 1527 samo- statným impresorem v Prostějově, tiskl pak v letech 1530—1537 v Lulči, potom do r. 1547 v Náměšti; když se Günther ujal knih- tiskárny Olivetského v Olomouci, přišel do Prostějova jako faktor tamní Günthrovy knihtiskárny (J. Volf 134, 137).

Strana 69
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 69 sign. 27 D 12, vyšlo se změněným titulem »Krátký vejpis o ne- mocech morních, kterak se lidé času toho a před tím pro naka- žení povětří chovati mají, aby jedenkaždý podlé své možnosti opatřiti se mohl. Vydán někdy od Mistra Jana Černého, lé- kaře výborného, a nyní znovu lépeji a dostatečněji zpravena a skorigována jest.«23) X »Ekklezi. XXXVIII: Najvyšší stvo- řil z země lékařství a muž moudrý nebude pohrzeti jím. Vy- 23) Toto vydání nesplňuje nikterak, co slibuje: není lepší ani správnější, naopak je nejhorší ze všech. Kde byly provedeny opra- vy, tam je i smysl porušen. Na doklad několik příkladů: Původní text. Kap. 5.: Pakli by hojnosti pří- lišné krve nebylo ani kterého kazu jejího, ale vlhkostí toliko zbytečných a škodlivých shro- máždění, tehdy ne pouštěním, ale příhodným počištěním, ač jsou-li [vlhkosti] již zažité, mají z těla vyvedeny býti, a to ne po- jednú násilně, ale s opětová- ním lékařství obměkčujícího. Kap. 7.: ... bydliti, vzdálen jsa ... vod stojatých, z nichžto usta- vičně páchnú parnosti smrdu- té, povětří porušující, příči- nou jsúce lidem mnohých i smr- tedlných nemocí. Kap. 10.: Ráno vařených věcí a na večeři pečených více poží- vati, poučuje se. Kap. 14.: Žádný dlúhověký ml, trvalivě bez nemoci, nemuož býti, ktož příliš smilní. Kap. 16.: A tak při rozezná- nie [diagnose] počátkem múdří se velmi zklamávají. Kap. 20.: Pytlíček [s tížící ná- plní] ... na srdce muožeš klásti, když by prsy v sobě žádnéva- dy neměly a ni těžkého dýchání bylo by. Kap. 22.: Pro srdce očerstvěnie a všelikého jeho nakaženie ro- zehnání toto pieti: ... když by prsy v sobě něja- kou vodu měly, též i těžké dýchání bylo-li by. Pro občerstvení srdce a všeliké jeho nakažení škodlivé toto píti: A tak přirození začátkem moudří... ...půjčuje se. ... nikoli bez moci nemuož býti, kterýž přílišně smilstvem se obírá. ... z nichžto ustavičně páchne, parnosti smrduté povětří vzbu- zujíce, příčina jsúce lidem mnohými smrtedlnými nemocmi. ... ale nějakým dobrým a pří- hodným počištěním a tak tako- vým spuosobom, ač jsou-li za- žité, mají z těla vyvedeny býti. a to ne pojednou násilně, ale s připravením lékařství obměkčujícího. Opravený text.

Strana 70
70 G. Gellner: tištěno v Starém Městě Pražském u Jiříka Černého24) léta Páně M.D.LXXXII. Altissimus creavit medicinam de terra et vir prudens non abhorrebit illam.« Sedmé (osmé) vydání, v Zemském archivu v Brně sign. Starý tisk č. 21, 1. 55—84, má týž titul jako vydání z r. 1544 a 1556: »Spis o morních nemocech, kterak se lidé před tím i při tom času chovati mají, od Mistra Jana Černého dobré paměti. muže v lékařském umění velice zkušeného, učiněný a již po šestý vytištěný.« X »Dokonává se Spis o nemocech morních Mistra Jana Černéno. Vyuštěno v Kolomůc u Jana Minichta- lera.«25) Sine anno. Osmé (deváté) vydání, z r. 1609, v mus. knih. v Praze sign. 28 F 21, má týž titul jako předešlé: »Spis o morních ne- mocech, kterak se lidé před tím i při tom času chovati mají. od Mistra Jana Černého dobré paměti, muže v lékařském umě- ní velice zkušeného, učiněný a již po sedmý vytištěný.« X »Dokonává se Spis o nemocech morních Mistra Jana Černého. Vytištěno v Holomúci u Jana Milichtalera anno M DCIX.«26) Jan Milichtaler označuje tu svá vydání jako šesté a sedmé, když již Aorgus označil své jako třetí. Řešení, jak Aorgus došel k svému počtu, je snadné. Zřejmě vyšel od první- ho neanonymního vydání z r. 1530, a počítal pak následující Güntherovo z r. 1544 za druhé, své tedy za třetí. Ale jak došel. Kap. 25.: Chceš-li hořkost jeho [pelynku] snieti s moci jeho. Chceš-li hořkost s mocí jeho míti... musíš... 24) Jiřík Černý čili Nigrinus měl knihtiskárnu na Starém městě Pražském od r. 1572 (J. Volf, 52). 25) Jan Milichtaler byl po svém otci Bedřichovi, jenž převzal Günthrovu olomouckou kmihtiskámmu, jejím majitelem od r. 1603 až 1610 (J. Volf 131). 28) Poněvadž Milichtalerovo t. zv. sedmé vydání Spisu o ne- mocech morních vyšlo r. 1609, vyšlo nedatované vydání, jeho t. zv. šesté, nejspíše za rány morové, jež byla před r. 1609, ještě v době Milichtalerova impresorství. Mor byl v českých zemích roku 1604 (Z. Winter, Kulturní obraz českých měst II. 204), r. 1605 (F. Zoubek, Příspěvky k dějepisu lékařství z listů Žerotínových, Čas. lék. čes. 1871, 351—2, 359—60), r. 1606 a 1607 (Z. Winter, 1. c. II. 206; K. V. Zap, Českomoravská kronika IV. 472, 659). Nejspíše vyšlo Milichtalerovo t. zv. šesté vydání na začátku tohoto morního ob- dobí, tedy r. 1604.

Strana 71
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 71 ptáme se, k svému počtu Jan Milichtaler, když mezi jeho vy- dáním, t. zv. šestým, a Aorgovým, t. zv. třetím, je v řadě, pokud známo, jen jedno vydání, Nigrinovo z r. 1582? O tom, že Milichtaler pokračoval v počtu Aorgově, nelze pochybovati. Můžeme to odvoditi předně ze shody nepatrných změn, které proti prvním třem vydáním byly provedeny v titulu a textu a které ukazují, že vydání z r. 1544, 1556, 1604 a 1609 patří dohromady; za druhé z toho, že všechna tato čtyři vydání vyšla tiskem v jednom a témž knihtiskařském podniku (pů- vodně Güntherově, jenž pak byl veden v Prostějově dále Aorgem jako faktorem Güntherovým a později, po přesídlení do Olomouce a po smrti Jana Günthera, jeho nástupci Milich- talery). Totožnost závodu vyjadřovala se v nakladatelské čin- nosti vydáváním týchž knih dále. Pokračoval-li však Jan Milichtaler v počtu Aorgově, měl označiti svá vydání vzhle- dem k Nigrinovu z r. 1582 jako páté a šesté. On je však po- čítal za šesté a sedmé, z čehož nutno souditi, že v 48letém období mezi r. 1556 a 1604 vyšlo kromě Nigrinova ještě jedno vydání, a to nejspíše před Nigrinovým. Bylo by podivné, že by spis, jenž dosud v 16. věku byl vydáván téměř při každé velké ráně morové, nebyl vyšel právě v letech šedesátých, v nejstrašnějším snad morním období celého století.27) Pravdě- podobnost, že Spis o nemocech morních byl vydán též v těchto letech, je tím větší, že naším písemnictvím o moru z té doby jest, nepřihlížíme-li k latinským a německým traktátům olo- mouckého lékaře Vavřince Spana ze Spanova z roku 1561 a 1564,28) Petra Sibyllena, městského lékaře chebského z roku 27) R. 1562 dolehl mor na Moravu a na Čechy (na Prahu od svátku Stětí sv. Jana Křtitele (29/8) do vánoc) tak těžce, že mnohá městečka a vesnice zpustly a že nebylo lidí k obdělávání polí (Veleslavín, Kalendář hist., k 29/8; Balbín, Epitome 596). Ještě r. 1564 bylo mnoho případů moru v Praze i jinde. R. 1568 řádil mor znova, nejdříve na Moravě, pak v Čechách. V Praze bylo tak zle, že, kdo mohl, prchl, úřady se přemístily do Kutné Hory a všechny pražské školy byly zavřeny (Hammerschmied, Prodr. 672/3; Zap, Českomor. kronika IV. 211). 25) »Laurentii Span a Sspanow D. M. De pesti libri duo, heroico carmine conscripti.« X »Olomucii excud. Joannes Gunthe- rus.« S. a. 8. 23 listů. Dedic. Serenissimo et potentissimo. Principi ac D. D. Maximiliano regi Bohemiae, archiduci Austriae, ddo. Pra- gae Calendis Maiis 1561.

Strana 72
72 G. Gellner: 1564,29) a Ondřeje Galla z Tridentu30) (jenž v letech 1548 až 1560 byl v Praze hlavním lékařem českého místodržitele, arcivévody Ferdinanda Tyrolského) z r. 1565, jen jedna ne- lékařská kompilace z r. 156231) a jeden překlad z r. 1568.32) Že však bylo tehdy vydáno tak nápadně málo českých novotin o moru a žádná původní od lékaře, to přímo nutí k předpo- kladu, že i v letech šedesátých bylo pořízeno nové vydání Spisu o nemocech morních, jež učinilo zbytečnou původní lékařskou novotinu. Deváté (desáté) vydání z r. 1633 má týž titul jako vydání Milichtalerova: »Spis o morních nemocech, kterak se lidé před tím i při tom času chovati mají, od Mistra Jana Černého dobré paměti, muže v lékařském umění velice zkušeného, učiněný a již po osmé vytištěný.« X »Vytištěno v Holomúci u Miku- láše Hradeckého, 1633.« Co u českého spisu o moru znamená, že vyšel v desateru vydání a že si udržel důvěru obecenstva ve čtyřech až pěti ge- neracích, vynikne zvláště, srovná-li se po těchto stránkách Spis o nemocech morních s podobnými spisy dvou jiných vy- nikajících českých autorů, kteří první polovinou svého života náleží ještě době jagellovské: s »Knížkami o morních příči- nách« Mistra Jana z Chocně33) a s »Knížkou o nakažení mor- Od téhož autora: Ein nothwendige und gründliche Lehre, wie man sich in und für der gefehrlichen Seuchen der Pestilenz be- wahren und versorgen soll, zu Nuz und Wolfart dem löbl. Markgr. Mähren in Druck gegeben 1564 zu Olmüz bey Joh. Günther. 29) »Sibylleni Petri, Egaranae reipublicae physici, de peste liber absolutissimus« (s předmluvou dvorního lékaře v Praze, vlaš- ského herbalisty dra Petra Ondřeje Matthiola), Pragae, ex officina Georgii Melantrichii ab Aventino, 1564. 4°. 30) Fascis de peste, peripneumonia pestilentiali cum sputo sanguinis, febre pestilentiali, ac de quibusdam symptomatibus, in quinque fasciculos digestus. Authore Andrea Gallo Tridentino, Brixiae, typ. Bezola, 1565, 4. 31) »Krátký výpis o nemocech morních, od Šebest. Oksa [z Kolovsi, pražského nakladatele, od r. 1562 majitele tiskárny] se- psaný a vydaný 1562« (Č. Zíbrt, B. č. h. I. 1446). 32) »Garcaea Jana O nakažení povětří nebo moru kniha meteo- rologitská, přeložená od Zelotína Václava Pražského, v Praze 1568« (Č. Zíbrt, B. č. h. I. 1449). 33) Viz Přílohy.

Strana 73
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 73 ním« doktora Jana Koppa.34) Oba tyto spisy vyšly jen jed- nou, první o moru r. 1531, druhý o moru r. 1542, a po podnět- né epidemii ihned zapadly, kdežto Spis o nemocech morních ožíval téměř tolikrát, kolik bylo ran morových od r. 1506 do r. 1633. Příčin trvalé obliby této knihy je několik: jadrná čeština, dobrý sloh, spořádanost obsahu, srozumitelnost a ná- zornost výkladu a moudrost autorova, která dýše z díla. Re- cepty jsou uvedeny většinou česky. Víra v tím větší účinnost léků, čím jsou komplikovanější, víra v tajemné síly, jež dodá- vají lékům přičiněné zlato, drahokamy, perly, roh jednorož- cův, kůstky z jeleního srdce35) atd., je sice i u Černého skalo- pevná, zcela v duchu jeho doby. Ale, ač v celku se drží vyšla- pané cesty knižního lékařství (totiž Avicennovy nauky o ho- rečkách v 1. »fen« 4. knihy Kánonu36) a, pokud jde o vsunuté Regimen sanitatis, Školy salernské s komentářem Arnalda z Villanovy,37) více ještě tak zvaného »Listu Aristotelova k Alexandrovi« z 13. století), v tom jde svou cestou, že po- přává místa i vlastní zkušenosti, jak viděti na př. na jeho symptomatice moru a na jeho závěrečné kasuistice, že se vystříhá dobových šeredností »kalové lékárny« (Dreckapo- theke) i všech barbarských zákroků léčebných38) a že se ne- 34) Viz Přílohy. 35) Jako roh jednorožcův byl v lékárnách prodáván asi zub narvalův. Os de corde cervi je prý útvar, jenž u jelenů v srdeční »stránce levé nalézá se a z hrubosti krve v kost se stvrzuje« (Černý, Herbář, kap. 101.). 36) »Princeps medicorum« Avicenna, vlastně Ibn Sina (980— 1037) je autorem nejslavnějšího spisu arabské mediciny, pětidílné- ho »Canon artis medicinae«. Komentář, který napsal Gentile da Foligno k 1. traktátu (fenu) 4. knihy o horečkách, patřil k školním knihám lékařských fakult. 37) Regimen sanitatis Salernitanum, v básnické formě poda- ná zdravověda, vznikla ve 12. stol. společnou prací salernskych le- kařů, sdružených ve jménu Hippokratově v první světskou školu lékařskou v křesťanské Evropě. K původním 364 veršům přibývaly postupně další, až jich bylo počet desateronásobný. Na konci 13. stol. zredigoval a komentoval dílo Arnald z Villanovy (jenž něko- lik let působil jako učitel nové lékařské školy v Montpellier). V této podobě byla škola salernská přeložena do desíti jazyků a vy- dána mnohosetkrát. První česká tištěná vydání jsou z r. 1584 a 1587. 33) Na př. nasazoval se živý kohout krvavě oškubaným zadkem na hlízu, aby vytáhl morní jed, nebo se přiložil od krve kouřící

Strana 74
74 G. Gellner: zvykle zdrželivě chová k pouštění krve ze žíly.39) Jaké bylo kredo Černého o původu, projevech, individuální zábraně a léčení moru, poznáme z obsahu 29 kapitol jeho spisu. Obsah Spisu o nemocech morních. A. Epidemiologie moru. 1. Mor je následek morního porušení vzduchu, které vzniká působením oběžnic v jistých spojeních na zemní vý- pary a na vodní páry přimíšené ke vzduchu. Při tom se tvoří morní jed; ten při vdechu vniká plicemi do krve a do ostat- ních tří šťav stojících v srdečních žilách, čímž tyto vlhkosti jsou uváděny ve vření. Duchové životní, kteří se zjevují v pá- ře vystupující z vypuštěné krve, ve snaze pomoci se sbíhají k srdci, ale sami jedu neobstojí a hynou. Vše to se projevuje na nemocném zvýšením teploty uvnitř těla, pocitem úzkosti. nesnadným dýcháním, zapáchajícím výdechem, prostrací, bo- lestí hlavy, hlízami, uhláky a temnými skvrnami (petechiemai a ekchymosami) na kůži. Při velmi silné otravě nastává smrt tak náhle, že se vnější příznaky morní mohou objeviti teprve na mrtvole. 2. Morní jed způsobuje otravu (zvláště v tělech majících přebytek krve nebo jiných vlhkostí), pronikne-li k srdci a trvá-li jeho účin na srdce jistou dobu. 3. Přebytek vlhkostí je následek nestřídmosti v jídle, pití a pohlavním styku. Nestřídmost je nebezpečnější u san- guiniků a choleriků (u nichž má převahu živelně horká krev resp. ještě horčejší žlutá žluč) a u lidí se širokými průduchy. s rychlým dechem a mladého věku, než u lidí studeného složení (jako jsou flegmatikové a melancholikové) a u starých s úzký- mi póry a s pomalým dechem. Přes to i tito, chtějí-li v morním čase uchovati své zdraví, musí tělo vyčistiti od přebytků, žíti střídmě a zároveň posilňovati srdce, jež je počátkem života. vnitřek za živa roztrženého štěněte, aby hlíza rychle uzrála a se provalila. 39) Hned v první kapitole zdůrazňuje Černý: »Kdož v nepo- třebě pouštíe, mnoho škodlivého zlého na sebe — totižto zemdlenie moci i všeho přirozenie a rozmnožení jedovatosti i rychlejší usmrce- nie — uvodie.«

Strana 75
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 75 4. Mor začíná nejčastěji v době, kdy se léto chýlí k pod- zimku. Slunce již chabne a není s to, aby zahnalo nebezpečné výpary a mlhy, tehdy zvláště hojné, a vyčistilo od nich vzduch. B. Profylaxe. 5. Nejlepší ochranou je rychle změniti místo pobytu, odejíti daleko pryč z morního ovzduší a v tomto útulku zů- stati při střídmém životě co nejdéle. Nebezpečno jest navrátiti se do stálého bydliště dříve, než tu morní vzduch nevymizí do- cela. Vymizí-li však, žije se tu bezpečněji než jinde, kde mor dosud nebyl, neboť ve vyčištěném vzduchu netvořívá se hned zase morní jed. Komu však poměry nedovolují, aby utekl do zdravého ovzduší, řiď se touto radou: Nejdříve zbav tělo pře- bytečných vlhkostí a udržuj je střídmou životosprávou ve stavu učištěném. Kdo tedy má příliš mnoho krve, umenši ji pouštěním z veny mediany. Nejpříhodnější dobou k tomu je sice jaro, ale při pilné potřebě smí se pouštěti kdykoli jindy. Musí-li se však pouštěti v létě, třeba si vybrati hodiny chlad- nější, tedy první po východu slunce. Množství vypuštěné krve má se říditi podle věku, síly a konstituce člověka. Kdo nemá krve přebytečné, nýbrž jen krev změněnou přimíšením zby- tečných vlhkostí jiných, u toho nepouštěj, ale dej mu lék či- stící krev. Kdo má některou z vlhkostí mimo krev v přebytku, pro toho také není pouštění, nýbrž zde jest indikováno proji- madlo, ale teprve po vhodném připravení oné vlhkosti, která má býti vyhnána. Projimadlo nesmí působiti drasticky. Lépe je dávku několikrát opakovati než jednou silnou dávkou ze- mdlíti tělo a učiniti je tak vnímavějším k nakažení. 6. Dobrým lékem, jímž se krev čistí a vlhkosti připravují k vyhnání, je syrup z odvaru routičky (rútky polní), brutnáku (boráku), pilátu (volového jazyka), chrastavce (kaviáše), vršků planého chmele, kokotice, čekanky, meduňky (rojov- níku), štěrbáku, bindasu (jeleního jazyka), krvavce (chlapiny menší), anýzu, fenyklu (vlašského kopru), pečených švestek a hrozinek. Než se odvar odstaví, přidá se květ pilátový, brut- nákový, diviznový a poupata červené růže, po odstavení něco skořice, květu muškátového, santalu červeného, maličko ša- fránu, trochu vinného octa a podle potřeby cukru. Syrup ten se pije po 2—3 neděle třikrát denně, a to ráno před slunce vý-

Strana 76
G. Gellner: 76 chodem, hodinu před obědem a před večeří. S večerní dávkou se béře pak denně projimadlo, nejlépe pilulky připravené v lé- kárně z aloe, choroše modřinového (agariku), oxymelu, svlačce uťatého (scamonea, diagridium), myrhy, šafránu, spiky, čer- veného santalu, kůry a šťávy citronové. Na přání se obdrží v lékárně tyto pilulky také obalené zlatem. Po 2—3 nedělích se zakončí tato léčba dávkou pilulek z aloe, zvaných pestilenti- ales, které se berou 2—3 hodiny před večeří. 7. Pečuj o větrání svého bytu, a to otevři ráno okna k vý- chodu slunce a večer k straně severní. V poledne však měj okna zavřena, aby ti škodlivý jižní vítr nevnikl do pokoje. Byt si vol na takovém místě, které je vzdáleno od vod sto- jatých a jiných páchnoucích míst, jako od hřbitovů, od jatek a masných krámů, od dílen jirchářů, kožišníků, mydlářů, od míst, kde se močí len a konopí a kde se nakládá zelí, od hnojišť, vepřových chlévů, koňských stájí, rasoven atd. Nejzdravější bydlení je v hornaté krajině, otevřené k severu. — V morních dobách nestačí však pouhé větrání, vzduch v bytě musí býti také opravován. K tomu cíli pokrop podlahu octem, v němž jsi vařil pelyněk, růži, kůru pomorančovou, muškátový květ, koriandr, hřebíčky, bobkové listy a p., nebo skrop ji vonným vínem, smíšeným s vodou meduňkovou a růžovou. Naklaď do postele vonných bylin, a když vyčichnou, obnov. Vykuřuj byt nejdříve pelyňkem a jalovcem, pak po vyvětrání vonnými pry- skyřicemi a františky. Aby se vyčistil vzduch od par, udržuj v kamnech oheň. 8. Varuj se shluku lidí v kostele, v lázních, v krčmách atd.; vyhýbej se též lidem, kteří ošetřují nemocné nebo se jinak s nimi stýkali, neboť tělo i šatstvo těchto lidí napáchlo hlízovým zápachem, který je nakažlivý. Než vyjdeš z domu. vezmi do úst pravého dryáku (v létě třeba jej temperovati ko- rálem, červeným santalem, jantarem, kafrem, mochnou lesní) nebo vezmi do úst kousek topinky z bílého chleba, namočené do pálenky (aqua vitae), malvazí neb jiného vína, ale navoně- ného (květem brutnákovým, pilátovým, muškátovým, pou- paty růžovými, červeným santalem, šafránem) a pak posy- pané prachem dřeva aloes (xylaloe), kubeb, kardamomu, sko- řice, galganu, cicvaru, zázvoru, hřebíčků, květu muškátového, jeleního skoku (hubky jelení), tolity (dryáku lesního), rdesna

Strana 77
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 77 (hadového koření), mochny lesní (nátržníku), třevdavy, po- dražce, kůstek z jeleního srdce neb rohu jednorožcova, zlata a cukru. Aby víno pro namáčení topinky více posilňovalo srdce a aby lépe odpíralo mornímu jedu, hasí se v něm několikrát po sobě žhavé plíšky zlata. Topinku můžeš také omočiti ve víně s octem, v němž byly vařeny hřebíčky, mochna lesní, třevdava a tolita, a pak ji posypeš lékárnickými přípravky, které slouží k posilnění srdce a k zodolnění proti jedu, jako jsou: electu- arium de gemnis (s drahokamy), diamuscum dulce (s piž- mem), diambra laetitiae Galeni (s ambrou), electuarium manus Christi perlatum et santalisatum, diamargariton (obojí s perlami), diamacis (s muškátovým květem), triasantala (s trojím santalem). Místo dryáku můžeš jísti routu s vlaš- skými ořechy nebo s mandlemi, a jsi-li tomu zvyklý jako lid selský, také česnek. Ale nejlepší pro lidi krevné a pěnokrevné (sanguinické a cholerické) v létě a pro mladé lidi vůbec jest lektvař růžová, ocukrovaná a pak zkvašená na slunci, s pří- sadou skořice, květu muškátového, hřebíčků a zlata. V zimě však a pro staré lidi, pak pro osoby studeného složení (flegma- tiky a melancholiky) v kterékoli roční době, třeba k této růžové lektvaři se zlatem přidati místo koření dryák (který je živelně horký). Dobrý účinek lze při všech těchto věcech očekávati jen tehdy, bylo-li tělo dříve vyčištěno pouštěním krve, resp. projimadly, a pak chováno v střídmosti. 9. Jsi-li mezi lidmi, čichej často k vonným věcem. Bohatí mohou si ambrové přípravky koupiti v lékárně, chudí nechť čichají k uzlíku, v němž jsou hřebíčky vařené ve víně, nebo k houbě namočené do vína, octa neb pálenky, v nichž se va- řily pelyněk, koriandr a kozlík. Ale stačí již i čichání k čer- stvému pelyňku, hvozdíku (květu kariofilátovému) a bazalice. Vše se musí díti s mírou, aby z přílišného vonění nevznikla bolest hlavy. Také čichání hned po jídle, kdy hlava je na- plněna parami vystupujícími z požité potravy od žaludku vzhůru, není zdravé. Nejpříhodnější čas k vonění je proto ráno a podvečer. 10. Nejez pokrmy zkažené a výstředního složení, tedy příliš horké, příliš studené, příliš mokré, příliš suché.40) Tvůj 40) Kardinální vlastnosti čtyř živlů, z nichž je složen vezdejší

Strana 78
78 G. Gellner: chléb z pšeničné mouky, umleté z neztuchlého, myším trusem neznečištěného a nečervivého zrna, má býti zadělán v čisté, nepáchnoucí díží čistou vodou pramenitou nebo studniční a po čistém vyválení pečen na suchém, zdravém, horském dříví du- bovém, habrovém, bukovém, smrkovém neb jalovcovém. Ky- nuté moučníky, jako líhance, mazance, koblihy, zelníčky, vdolky a buchty nejez! Dovoleny jsou ti však všechny obilniny (kroupy ječné, pšeničné, ovesné, pak proso, pohanka, rýže), též luštěniny (hrách), ty však jen v malém množství. Co se týká masa, pamatuj, že dobytek pasený na horách dává zdra- vější maso než dobytek vykrmovaný ve stájích. Jelení maso se pro své antitoxické vlastnosti v dobách moru zvláště dopo- ručuje, ale také čerstvé srnčí a zaječí. Nezáživné je maso ze starých volů, maso býčí, kraví, vepřové. Zapověděno jest ho- vězí masi z plecí a hyždí, pak každé nakládané, mořené, uzené maso, slaninu a suché klobásy v to počítajíc. Kuřata dělají do- brou krev, drůbež vodní, jako husy a kachny, špatnou. Maso z ryb, žijících ve vodách stojatých, jako z kaprů, línů, mníků, úhořů, jakož i raků, a ryby naložené v soli nebo uzené, pak rybí mléčí, jikry a vnitřnosti se jísti nesmějí. Dovoleno je však maso z ryb žijících ve vodách tekoucích, jako z mřenek, pstruhů, lipanů, proudníků (jelců), okounů, štik, parem, střevlí, zvláště bylo-li hned posoleno a čerstvě připraveno s octem neb citronem. Dovolena je též rybí huspenina, okoře- něná zázvorem, skořicí a hřebíčky. Lepší než maso vařené je za moru maso pečené, s kyselou omáčkou v létě. Varovati se nutno mléka a mléčných výrobků, zvláště mladého nebo již rozlezlého sýra; zato správně uleželý sýr je v malém množství jako zákusek po jídle dovolen. Také máslo je dovoleno, ale jen poskrovnu. Vhodnou potravou jsou měkká vejce, ne však tvrdá, která se špatně zažívají. Dovoleno není vodnaté ovoce, jako bílé višně, sladká jablka, broskve, meruňky, sladké slívy, mo- ruše, pak dýně, melouny a okurky, poněvadž podporují hni- lobu v těle. Lidé pěnokrevní (cholerikové, u nichž má převahu suchá a horká jaterní žluč nad ostatními třemi vlhkostmi) mohou však skrovně požívati před jídlem jahody trávnice svět. Z živlů je vzduch horký a vlhký, oheň horký a suchý, voda studená a vlhká, země studená a suchá. Živlům odpovídají čtyři tělesné vlhkosti.

Strana 79
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 79 (smečky), višně černé, třešně bílé, ostružiny, maliny (nedvě- dice), švestky, blumy (hlušice), po jídle hrušky a pečené kdoule. Limony, pomoranče, rajská jablka, jeřabinky (oške ruše), mišpule, angrešt (srstky), mandle, hrozny, hrozinky, fíky (zvláště jedí-li se dohromady s routou) a kapary jsou i v morním čase všeobecně dovoleny. Sladkých pokrmů nepo- žívej, nýbrž jez zásadně jen kyselé. K okyselení béře se ocet, šťáva z nezralých hroznů (agrest) a citronová, rozvařené švest- ky a černé višně, kyselá jablka, šťovík, dřínky. Přespříliš za- octovávati se však pokrmy nemají, poněvadž pak přestuzují, čímž trpí zažívání a vzbuzuje se kašel. V létě není dobře jísti hořčici, řeřichu, křen, česnek, pór (ošlejch) pro vysoký stupeň jejich horkosti. Mrkev a řípa jsou dovoleny, ale jen v malém množství, nejsou dovoleny houby a zelí. 11. Pij jen lehké čisté bílé víno. Víno silné zapaluje játra. Mladým lidem se víno musí dávati s vodou. Varovati se třeba vína kalného, špatné chuti, barvy a zápachu. Vhodným nápojem jest též pivo bílé a ječné, uvařené z pramenité vody a z dobrého čistého zrna a sladu, uleželé v čistých sudech a v suchém sklepě. Nedovařeného, mladého, kalného, od sudu zapáchajícího, zoctovatělého piva, pod nímž v konvi napadlo mnoho kvasnic, nepij. Vezmeš-li si domů bečku piva, zapusť do něho, když již vykysá, na nitce uzlík s čistými kaménky. bobky a hřebíčky a pohybuj tím uzlíkem dokola. Před nápoji jinými, zvláště živelně příliš horkými nebo příliš studenými. měj se na pozoru. 12. Přirozené je spáti jen v noci. Musil-lis někdy zůstati vzhůru dlouho do noci, smíš ranní spánek prodloužiti do třetí hodiny po východu slunce. Výjimkou můžeš si krátce zdřím- nouti také před polednem a po poledni, ale v samé poledne nespi nikdy. Prádlo měj čisté, vyprané zvlášť (nikoli dohromady s ženským prádlem nebo s prádlem lidí nakažených a svra- bivých), a to v louhu navoněném pelyňkem a bazalikou, vy- máchané v tekoucí vodě a pak sušené na slunci. Než si lehneš do postele, zakuř povlaky a plachty, než se oblékneš, zakuř prádlo kadidlem, a aby také tvé šaty voněly, naklaď vonných bylin do šatníků. Obuv zapáchající nenos. 13. Tělesný pohyb, počítajíc v to procházku, je zdravý,

Strana 80
80 G. Gellner: pokud nezemdlí. Uřítiti se však na př. na honu neb při hrách v kuželky a koule nebo během nesmíš, neboť tím bys podkopal svou vzdornost. Třeba se vystříhati přílišného provlhčení těla, proto nekoupati se a ranní toaletu omeziti na pouhé mytí obli- čeje louhem zhotoveným s přísadou odvaru šalvěje a pelyňku a napuštěným aromem z růží; ostatní tělo pak jen suše otříti. Abys byl bez zápachu, užívej čas od času morních pilulek, do bot si naklad mechu (který třeba často vyměňovati), dále vy- mývej nohy mezi prsty, rozkrok a jamky podpažní skalicí, roz- puštěnou v ořechové, resp. poponcové vodě nebo také ve víně, v němž se vařila myrha a klejt (lithargyrum). Svůj vous si jen stříhej, a to sám, a nedávej se holiti, leda od holiče, o němž jistě víš, že nepřišel do styku s lidmi nakaženými. Ale i, jsi-li si toho jist, dej se holit vlastní břitvou. 14. Nepřeplňuj si žaludek jídlem a pitím. Vstaň od stolu ne zcela nasycen a pak osm hodin vydrž bez jídla. Ale zase, chtěje býti střídmý, nemoř se hladem a žízní. Nezeslabuj se častou souloží. Člověk, který to činí, předčasně chřadne a snadně upadá v nemoci. 15. Nermuť se, nezlob se, nehádej se, nenadávej, nebuď závistivý nebo nenávistný, nedělej si zbytečných starostí, ne- mysli na smrt a nemluv o moru, ale buď veselé mysli. Pro zá- bavu vyhledávej společnost druhů stejně se spravujících, krať si s nimi čas hrou v kostky, šachy a karty, nehrej však o pe- níze, abys s penězi neztratil dobrou náladu. Obveseluj se hud- bou a douškem vína. Smiř se s Bohem a učiň pořízení o svém majetku, abys s klidem mohl očekávati, co ti Bohem je sou- zeno. Zachováš-li se podle mé rady, budeš moci beze strachu i v morním období říditi své záležitosti, obchodovati, jednati s lidmi, choditi k soudu atd. C. Nyní bude se psáti o lidech již nakažených morním po- větřím, podle čeho se poznají a jak se mají léčiti. 16. Morní nakažení se projevuje horečkou, ale ta jen u některých lidí je vysoká. V tom případě mají nemocní silné bolesti hlavy, vrtí očima nebo hledí ztrnule do prázdna, v mo- torickém neklidu házejí sebou se strany na stranu, jsou oblu- zeni a třeští. Ústa jejich jsou vyprahlá, jazyk suchý, cyano- tický až načernalý. Jsou však i jiní, u nichž horečka, zvláště

Strana 81
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 81 na začátku, se zvenčí nedá poznati. Takoví nemocní stěžují si jen na pobolívání hlavy, na těžkost noh, chodí však po domě a mají chuť k jídlu. Poněvadž v těchto případech bývá též moč a puls jako normální, vznikají snadně i u zkušených lékařů těžké omyly diagnostické a prognostické. Také i jinak není obraz choroby jednostejný. Někdy stojí v popředí příznak bezvě- domí a křečí, jindy příznaky žaludeční, nechutenství a vrh- nutí, jindy plicní s dušností, krvavou expektorací, smrdutým dechem a pocením. Nejcharakterističtější příznaky morní jsou hlízy (dýměje), uhláky nebo temné skvrny na kůži (petechie a ekchymosy). Prognosa je větším dílem špatná. Znamení k smrti jsou: 1. moč světlá, kalná, při krotké horečce a zdánlivě lehkém průběhu; 2. vrhnutí smrdutých, zelených neb krvavých až počernalých hmot, rovněž takové zabarvení stolice; 3. silná bolest hlavy při veliké osláblosti; 4. smrduté dýchání; 5. po- cení a vrhnutí bez ulehčení a zlepšení stavu. 17. Nemoc vyžaduje rychlého zakročení, neboť čím po- zději se začne léčiti, tím budou poruchy hlubší. Jakmile se tedy objeví hlíza, hned třeba vypustiti krev morním jedem po- kaženou. Z které žíly se to má státi, se řídí podle lokalisace hlízy. Tvoří-li se hlíza v jamce podpažní, pouštěti nutno krev ze salvatelly neboli žíly plicní (na hřbetě ruky ve 4. spatium interesseum) téže strany. Tvoří-li se hlíza v krajině tříselné, pouštěti ze safeny neboli žíly panenské (pod vnitřním kot- níkem) téže nohy nebo ještě lépe ze žíly třmenné (vena popli- tea) v jamce zákolenní, poněvadž je větší a je od hlízy méně vzdálena. Tvoří-li se hlíza za uchem, pouštěti nutno z cefaliky neboli žíly hlavové (hlavní, hlavnice, na radiální straně v ohbí loketním). Objeví-li se nejdříve uhláky, třeba pouštěti hned z mediany nebo z basiliky (uprostřed a na ulnární straně v ohbí loketním). Při krvavém kašli třeba zatíti pravou basi- liku. O otázce, zda se vůbec a kolik krve má pouštěti, rozho- duje stav a konstituce nemocného, pak inspekce moče a trvání nemoci. Pouštění má smysl jen v prvních 24 hodinách, dokud otrava je omezena na krev a pacient je ještě při síle. Později jsou indikována projimadla. Lidé, kteří při venesekci omdlé- vají, nechť se posílí před zákrokem topinkou z bílého chleba, namáčenou ve víně, v němž bylo hašeno rozžhavené zlato. 18. Po pouštění třeba nemocnému dáti pokrm, který je

Strana 82
82 G. Gellner: lehce stravitelný, dělá krev a sílí srdce. Takovým pokrmem je polévka z vína a žloutku, parfumovaná malým množstvím vody růžové, okořeněná šafránem, skořicí a květem mušká- tovým a slazená cukrem. Nebo podává se na měkko upečené vejce, které se jí s násypem šafránu a muškátového květu a zapíjí se vínem, při vysoké však horečce ječným odvarem (pti- sanou), v němž byly hašeny zlaté plíšky. Nebo se dá nemoc- nému polévka z kapouna, slepice, čerstvého bažanta, jeřábka neb koroptve, vymytých vínem s octem a pak uvnitř posypa- ných věcmi, které sílí srdce, jako květem muškátovým, sko- řicí, dřevem aloes, práškovým zlatem. Po vaření odlije se po- lévka, přidá k ní šafránu a octa nebo šťávy pomorančové, ci- tronové, agrestu (šťávy z nezralých hroznů), odvaru kyse- lých jablek. Nežádá-li nemocný sám pokrm, musí býti k jídlu nucen. 19. Vedle diety třeba nemocnému předepsati mediciny z lékárny k posilnění srdce, na př. electuarium manus Christi perlatum et santalisatum, triasantala, lektvař z růží, pilátu, brutnákového květu s přísadou kůstek z jeleního srdce a ta- bulkového zlata. Za nápoj se hodí vody destilované ze šťovíku, rdesna, čekanky, mochny lesní, pilátu, meduňky, brutnáku. buď jak jsou, nebo slazené cukrem, zvláště však ostružinová voda s vínem. Poměr obou těchto tekutin se řídí podle kom- plexí: u lidí horkých letor béře se více ostružinové vody, u lidí studených více vína. 20. Proti horečce dělej na prsa obklady z věcí, které zá- roveň posilňují srdce. Vezmi tedy vodu brutnákovou, piláto- vou, šťovíkovou, růžovou s kafrem, meduňkovou, bazalikovou, diviznovou a rdesnovou, směs a přidej santalu, armenské hlinky a kafru. V tom pak pro obklady smáčej lněný šat, něko- likrát složený, který jsi nejdříve v octě propláchl a vyždímal. Jde-li jen o posilnění srdce a není-li neduhu plicního, který ztěžuje dýchání, udělej pytlík z červeného tafetu a naplň jej směsí, jež se skládá z červené růže, květu brutnákového, pilá- tového, diviznového, podbělového (koňského kopyta), citro- nové kůry, santalu červeného, kafru, korálu a perel. Pak zašij pytlík, rozehřej přes šat, omočený v pilátové vodě, na horké cihle a přilož pak k srdci. 21. Chudí ať si udělají z hrsti švestek a ze tři kyselých

Strana 83
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 83 rozřezaných jablek, dále z medunky, mochny, pilátu, krvavce (chlapiny menší), prhy chlumní (andělského tranku), rdesna hadího kořene a třevdavy hustší odvar, ke kterému, aby měl dobrou vůni, před odstavením přiloží květ růžový, diviznový a brutnákový. 22. Vrhne-li nemocný, což je u moru téměř pravidlem, nečiň proti tomu nic, leda že by pacient vůbec nic nepodržel. V tomto případě udělej toto: Vař v octě s vínem růži, mochnu, benedikt bílý, koriandr, mátu, kdouli, polej pak tímto horkým odvarem velkou topinku, posyp ji skořicí a polož neb přivaž ji na žaludek. Vrhnoucí nemocný nesmí několik hodin vůbec píti a jísti, potom jen po malých dávkách. Zvláště s nápoji třeba býti skoupým, aby se vrhnutí nevrátilo. Dobře se snáší a dobře odjímá žízeň víno s vodou ostružinovou nebo an- greštovou. 23. Po pouštění ať nemocný nespí celý den. Příštího dne, hned z rána, vyžeň z těla také ostatní morním jedem porušené vlhkosti jedním z těchto projimadel: lektvaří růžovou samot- nou v dávce 1 lotu (17.5 g), nebo 34 lotem této lektvaře dohro- mady s 1 lotem kassie, nebo 2 loty lektvaře švestkové, zvané diaprunis, s půl lotem rheum (rheubarbarum). Po počištění dělej znova shora uvedené obklady a dávej popsanou kapou- novou nebo podobnou polévku a uvedená vnitřní a vnější ro- borantia pro srdce jako včera. Zároveň vezmi teď také ně- jaký protijed, nejlépe pravý dryák, podvečer pak několik pi- lulek morních. Opakuje-li se vrhnutí, přilož zase onu teplou topinku na žaludek a po jistou dobu nejez a nepij. Neopomiň větrati pokoj od severní strany, převlékati prádlo, napouštěti lůžko a vzduch v jizbě takovými vonnými věcmi, jakých vy- žaduje roční období, komplexí, věk a návyk. 24. Proti bolení hlavy dělej obklady na čele a spánky rouškou smočenou nejprve v octě a po vyždímání znova ve vodě růžové, jitrocelové, lilkové (psího vína), netřeskové, di- viznové, meduňkové. Obklady třeba často měniti. Dobré jest též mazání čela a spánků růžovým olejem. 25. Jiní lékaři léčí mor tak, že začínají s pocením, po- dávajíce dryák ve víně, pouhý u lidí studeného složení; smí- šený se studenými vodami, jako štěrbákovou, šťovíkovou nebo se šťavou z mochny lesní, měsíčku, sporýše (verbeny),

Strana 84
84 G. Gellner: chrastavce (kaviasu), u lidí horkých a při vysoké horečce. 26. a 27. U hlíz lze po pouštění a projímání učiniti pokus rozehnati je pitím šťávy chrastavcové a pilátové, smíšené s prachem korálů, nebo pitím vína s kalcinovaným pelyňkem, který se připravuje takto: Vaří se víno s pelyňkem až do úplného vypaření, pak se přilije víno znova a vaří se opět až do vyvření, a to se opakuje ještě po třetí. Takto upravený pe- lyněk se pak obmaže hlinou a vypálí v žhavém uhlí. Tím se pelyněk promění v bílý prášek, a ten se podá ve víně.*) Při tom pečovati o posilnění srdce. Doporučuji tento lék, jehož předpis pochází ode mne: Vezmi dřeva aloes, tolity pospolité, jeleního skoku, krvavce, třevdavy, rdesna hadího kořene, po- dražce dlouhokořenného, poupat růže červené, květu mušká- tového — každého 3 loty; poupat třezalky obecné (zvonečku) — 6 lotů; kosti jeleního srdce — 1/4 lotu; šafránu celého — 1/8 lotu. Smíchej a protluc všecko, potom vsyp do skleněné láhve, přidej dryáku 5 lotů a nalij na to malvazí 8 žejtlíků. Láhev pak zahrdli a nech státi v teple, denně protřepávaje. Po dvou týdnech profiltruj skrze šarlat a filtrát destiluj — vstavě alembik na koudelové podložce do vody — znova a znova, až destilát nabude hustoty oleje. Pak jej zřeď vodou šťovíkovou a pilátovou, resp. vínem — podle komplexí a roč- ního období — a nakonec přidej zlata**) — kolik ti libo — a maličko ambry. Dávej o 9. hod. dop. Toto cardiacum je tak subtilní, že bez prvního zažívání v žaludku a bez druhého v játrech hned proniká do krve a s tou, jsouce poháněno duchy *) Kalcinováním ztratil pelyněk tři živly: vodu, vzduch a oheň (od něhož má pelyněk svou hořkou slanost), takže zbývá v něm pak jen živel čtvrtý, zemnatost, která svou stahující trpkostí brzdí šíření morního jedu v těle. Tak oddělují živly i alchymisté, snažíce se tímto způsobem domoci se nejušlechtilejšího pátého živlu, kvint- esence. Jen kalcinováním lze isolovati trpkou zemnatost pelyňku. Pouhým destilováním se podaří odděliti jen vodnaté a vzdušné části, takže ohnivost zůstane při zemnatosti, což viděti z toho, že pelyňková voda není hořká. **) Pro účely léčebné se hodí lépe než pitné zlato (aurum potabile), jež je působením lučavky a dlouhou kaleinací silně změ- něno v své podstatě, zlato takto připravené: Vezmi ryzího tabulo- vého zlata, prachu korálu červeného, perel a jantaru (akštejnu). přidej kandiscukru (cukrkandu) a zetři vše na tvrdém kamenu na jemný prach.

Strana 85
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 85 životními, se dostává rychle k srdci. — Jako antidota dej dryák, buď dohromady s mým kardiakem nebo samotný, v do- brém víně (jež již samo o sobě je lékem pro srdce a »líhem« pro jiné léky, aby se rychle dostaly k srdci), podle okolností buď pouhém neb temperovaném studenými vodami. Místo dryáku můžeš vzíti vodu, jež slove »vodou nového složení«, destilát to z těchto čerstvých bylin: z mochny lesní (i s ko- řenem), třevdavy, sporýše pospolitého, chrastavce, měsíčku, brutnáku (s květem), z květů třezalkového, meduňkového, to- litového a muškátového, vinným octem zkropených. Tuto vodu nového složení oslaď syrupem šťovíkovým a pij ji ráno při východu slunce. 28. Nepodaří-li se pokus rozehnati hlízy, skarifikuj je- jich povrch a nasaď na ně baňky, čímž s hlízovou krví vy- táhneš jed z těla. Jiní užívají baněk tak, že je sázejí pod hlízy, táhnou baňky pak směrem dolů, až se zase odloučí od pod- ložky, a to opakují několikrát po sobě. Jiní zase zpryskují kůži pod hlízou a též po stranách španělskými muškami (can- tharides) v těstě nebo pryskyřníkem.41) Po snětí baněk se po několik dní přikládají na hlízy široce rozříznuté fíky nebo řetkvové řezy nebo pečená cibule, která, dříve než se přiloží, omočí se v dryáku rozpuštěném ve víně nebo v pálence po té straně, která přijde na hlízu. Nebo se přiloží na hlízu list bzový, omanový neb lopuchový (hořkého lupenu), na němž je nanesena hořčice, rozetřená s mýdlem a vínem, nebo s routou protlučené vlašské ořechy. Když jsi to dělal po 3 dny, začni od 4. dne změkčovati hlízu náplastí, která se strojí takto: Vař sléz, pískavici obecnou (seno řecké), lilii zlatohlavou (zlato- hlávek), podběl (kopyto koňské), lněné semeno a fíky v oleji, pak protlač sítem, rozpusť ve zcezené hmotě na ohni vosk a pryskyřici, přidej ječné mouky a ve víně rozpuštěného mýdla, pak odstav a míchej až do vychladnutí. Nebo udělej náplast z fíků a pelyňku, stlučených s ječnou moukou a mastí sle- zovou (dialthovou). Jakmile hlíza změkne, dej ji hned ote- vříti, aby morní jed vyšel ven dříve, než vyhlodá veliké doupě. Další léčení se srovnává s léčbou provalených uhláků. 41) Černý přikládá týž název »pryskeřník« jak ezule (pryšci kolovratci), tak flammule (ranunculus, vlastnímu pryskyřníku), poněvadž v účinku zpryskovati kůži jsou si obě byliny rovny.

Strana 86
86 G. Gellner: 29. Baňka se sází také na uhlák, aby i tudy morní jed ven byl tažen. Po baňkách budeš přikládati s častou výměnou buď řezy omanové nebo řetkvové, po jedné straně smočené v alkoholickém roztoku dryáku nebo v soleném žloutku va- ječném, anebo listy křenové, pokryté vrstvou fíků, stlučených s aloe, solí a vínem. Uhlák tím zčerná a přibude mu objemu. Když uzraje, sejmi jeho strup kouskem těsta a pokryj uhlák mastí z tolity pospolité a kostivalu lékařského, stlučených se solí a sádlem. Aby všechen načernalý hnis vytekl, přikládej na vřed široce skrojený kořen kostivalu, omočený ve víně, nebo chléb, jak přijde z peci, nebo stlučený chrastavec, nebo směs těsta, oleje a soli. Utvoří-li se příškvar, neodtrhuj jej na- jednou, nýbrž dříve jej změkči přiloženou houbou, nasáklou odvarem slézu, nebo změkčí jej listem slézovým, natřeným mastí tohoto předpisu: Stluc kořen slézový s máslem a vepřo- vým sádlem, posmaž na rendlíčku a protlač skrze plátno, aby byla mast hladká. — Dalším úkolem je vyčistiti vřed, a to se děje procezeným odvarem fíků, vlašských ořechů a pískavice s přísadou medu. Když je rána čistá, scel ji touto náplastí: Rozetři na kamenu aloe, kadidla bílého, sarkokolly (klí z kli- žele obecného), myrhy, běli olověné (cerusy) a klejtu a vsyp to pak do oleje, vosku a pryskyřice, rozpuštěných na ohni; odstav a míchej až do vystydnutí. Stejným způsobem se vy- čišťují a scelují též vředy po provalených hlízách. Zhojitelnost choroby se poznává těmito zkouškami: Na uhlák se položí dryák; vyschne-li, je to zlé znamení; nevy- schne-li a je-li nemocný při chuti, síle a rozumu, nastane uzdravení. Nebo se přiloží na uhlák pryskyřice galbanum, na- třená na plátně; přilepí-li se galbanová náplast tak, že ji nelze odtrhnouti leč s kořenem uhláku, je případ zhojitelný, jinak musí nemocný umříti. Místo rekapitulace předvedu nyní jeden případ z praxe. Šlo o muže, který onemocněl za epidemie morové hlízou tří- selnou vlevo, bolestmi v hlavě a zádech, nespavostí, nechuten- stvím, vrhnutím a velikou žízní. Přivolaný lékař, když zjistil nejprve věk, konstituci, návyky, životosprávu nemocného a vzal též v úvahu místní a klimatické poměry, provedl uroskopii. Ježto shledal, že moč je hustá, červená a tedy prognosticky

Strana 87
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 87 příznivá,*) kázal zatíti nemocnému levou žílu panenskou. Po pouštění obdržel nemocný posilňující pokrm a předepsána mu dieta studenosuchá, nakyslá. Pak byl udělán obklad na srdce a podána kardiaka. Osoba určená k obsluze byla po- učena, aby nedala nemocnému spáti za dne. Nazítří dal lékař nemocnému na projímání užívati diaprunis s rheum ve švest- kové vodě a proti nausei zevně na žaludek topinku, omočenou v horkém octě s vínem. Po stolici dostal nemocný posilňující polévku a stanoven jídelní lístek s připomenutím, aby nemocný byl k jídlu třeba i nucen. Večer téhož dne dána nemocnému k užívání »voda nového složení«. Následujícího dne byl podán dryák s růžovou lektvaří a pokračováno s obklady na srdce. Proti bolestem v zádech byla záda třena fiolovým olejem. Při tom se zůstalo i čtvrtého dne. Pátého dne však dostal nemocný novou medicinu tohoto předpisu: Směs vodu šťovíkovu, štěr- bákovou, pilátovou a růžovou, zaocti, pak oslad syrupem vsta- vačovým (manus Christi, uzdenka pětiprstá) a přidej zlata, připraveného jak uvedeno. Podvečer téhož dne a znovu 9. dne dostal nemocný pilule morní. Tímto způsobem bylo postupo- váno až do 13. dne, kdy podán nemocnému zaoctěný a ocukro- vaný odvar štěrbáku, vršků planého chmele, brutnáku, pilátu lékařského, koření fenyklového a anýzu. Léčení bylo ukon- čeno 16. dne projimadlem z kassie, rheum a choroše modříno- vého (agaricus). Mezitím byly sázeny na hlízu velké baňky a kůže pod ní zprýštěna; vzniklé puchýře protrženy, pomazány olejem liliovým a pokryty listem bzovým. Na hlízu samou pak napořád až do 5. dne byla dávána táhnoucí náplast z ořechů, fíků, routy, chrastavce, galbanu a těsta, pak až do 12. dne se- zrávající náplast z kořene proskurníka topolovky (slézového), proskurníka lékařského (slézu vysokého), fíků, liliových ci- bulek, chrastavce, stlučených s medem a sádlem. Jakmile se poznalo, že v hlíze je hnis, provedena incise a vytlačen hnis. rána pak vyčištěna a zacelena vhodnou náplastí. Tak chtěl Černý, aby se postupovalo proti otravě morní, *) Když je moč světlá a kalná a při tom nemocný velmi mdlý, nemá venesekce smyslu, poněvadž nález v moči věští, že osud ne- mocného je zpečetěn.

Strana 88
88 G. Gellner: proti dýmějím a uhlákům. Léky, kterými on léčil své nemocné, dávno již vymizely z farmakologií, poněvadž účinky jim při- pisované nemohly býti pokusně prokázány. Přes jejich ne- účinnost však došel Černý pověsti znamenitého, úspěšného lékaře. U něho tedy ony bezcenné léky ozdravovaly a oživo- valy, nikoli však svou vlastní tajnou mocí, nejsilnější, jak Černý věřil, ve zlatě, perlách a drahokamech nebo v dryáku atd., nýbrž sugestivní silou a kouzlem, jimiž působí jen osob- nost velikého lékaře. 2. Herbář. Jan Černý překročil již 60. rok svého života, když r. 1517 vyšel jeho druhý spis lékařský, herbář. Dílo to je s hlediska názvoslovného zpracováno ve slovnících zvláště Dra med. Jana Michalovského,42), J. Dobrovského43) a J. Jungman- na,44) s hlediska pak botanického zevrubně probadáno hr. Kašp. Sternbergem a Rudou.45) Proto budeme zde přihlížeti k herbáři jen jakožto knize lékařské a kulturnímu dokumentu, vymezíme pak podíl, který v knize měl vydavatel Klaudyan, promluvíme též o poměru herbáře tištěného a rukopisného, který se zachoval v lobkovické knihovně v Roudnici, a ko- nečně, poněvadž v knize vydané Klaudyanem r. 1517 je kromě herbáře obsažen ještě spis »Ve vodách pálených rozličných sepsání«, které se také přičítá Janu Černému, posoudíme, zda se přičítá právem či neprávem. Z 23 sexternů (od A do Z), z nichž je složena kniha vy- 42) Sestavil český slovník, jenž je základem Wörterbuchu Do- brovského. Michalovský zemřel r. 1781 (viz předmluvu k slovníku Jungmannovu a v Jirečkově Rukověti část II, str. 28). 43) Nomenclator botanicus, autographum J. Dobrovskii, v mu- sejní knih. v Praze, pak Deutsch-böhmisches Wörterbuch. 44) Slovník česko-německý. 45) Sternberg (Abh. ü. d. Pflanzenkunde in Böhmen, 1817/8) věnoval velkou část svého dvojdílného spisu určení rostlin v her- báři Jana Černého, hlavně na základě daných popisů, pojmenování podle soudobého názvosloví botanického a uspořádání podle Lin- néovy soustavy. J. Ruda, zachovávaje abecední pořádek, jaký je v herbáři, opravil v Stermbergově práci některé omyly a připojil k pojmenováním Linnéovým botanické názvy novější.

Strana 89
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 89 daná Klaudyanem, připadá jich na herbář 22 (A.—Y.), ze 138 listů formátu malého folia 130. Na listě 1a je horní polo- vina vyplněna titulem, položeným do osmi postupně se krá- tících řádek: Knieha lékařská, která slove herbář aneb zelinář, velmi užitečná, z mnohých kněh latinských i z skutečných prací vybraná, počíná se šťastně.« Dolní polovinu listu 1a za- bírá dřevoryt: V zahradě ohrazené zdí stojí dva muži, jeden v taláru a biretu, jenž drží v levici do výše očí pozdviženou baňku s močem, odznak to středověkého lékaře, druhý v plášti s kožišinovým límcem a v klobouku, jenž levou rukou nese pušku lékárnickou, na jejíž víko klade svou pravici. Oba muži mají svatozáře, představují tedy svaté, zřejmě patrony lékařů a lékárníků, Kosmu a Damiana. Na listě 1b je předmluva vydavatelova: »Ke cti a chvále všemohúciemu bohu... Já Mikuláš Klaudyan, lékař Boleslavský... vzal sem před se práci tuto, nelituje nákladu znamenitého, kudy bych lidem, a zvláště jazyku českého, mohl službu učiniti, aby lidé zdraví skrze čítaní kněh těchto k potěšení a nemocní a neduživí ne k malému užitku docházeti mohli. Protož každý, ktož čísti budeš, znaj, že Jan Černý, litomyšský lékař zkušený, rozlič- ných mudrcův a lékařův, starých a nových, užívaje a skrze ustavičnú práci skušení mnohých věcí maje, pilnost při spi- sování kněh měl jest. A pokudž mě v známosti které byliny neb koření jsú, způsob nebo figury těch vyrýti sem dal, pří- tomen jsa všech věcí sám i korigování. Též že v zemi české v některém kraji byliny jinak a jinak jmenují se, při každé z těch jméno český latině i německy položil sem pro snadnější srozumění, aby užitek ten, o kterémž sem nahoře dotekl, v pravdě dojíti mohl. A slovutnému muži Jeronymovi Höltz- lovi, měštěnínu města Norimberku, k vytištění dal sem ten pátek před s. Havlem [9. října] léta 1517.« Pod touto předmluvou je Klaudyanův vydavatelský znak: ověnčený štít, v jehož poli je šikmo postavena ostrev se dvěma růžičkami a nad ním písmena NC (Nicolaus Clau- dianus). Na 1. 2a—3a je úvod k herbáři, seznamující čtenáře s Galénovou naukou o vlastnostech, o stupních, o odvozených účincích, o zvláštní moci nesložených léčiv, jakož i o zřetelích k běhu a náchylnosti těles nebeských, ročním obdobím, kom-

Strana 90
90 G. Gellner: plexím nemocného člověka atd., nač při léčení třeba pa- matovati. Po úvodě následuje vlastní herbář (na listech 3b až 129a), jenž je rozvržen ve 444 kapitol46) s tolikéž hesly v při- bližně abecedním pořádku. První heslo je aloen, poslední žito. 434 kapitol je opatřeno dřevorytinami, které v některých exemplářích herbáře jsou jednobarevně ručně iluminovány. Na 1. 129b—130b je »Registrum nebo pravidlo na všecek her- bář«. Tím herbář končí. Následuje pak ještě 8 listů, z nichž prvních 7 zabírá spis »Vo vodách pálených rozličných se- psání«. Na rubu posledního listu je položeno do tří řádek: »Dokonáno šťastně tu sobotu před svatým Tomášem apo- štolem božím [9/12] léta od narození syna božího tisícího pěti stého sedmnástého.« Celá kniha s oběma spisy byla tedy vytištěna v době od 9/10 do 19/12, t. j. v jedenasedmdesáti dnech. Jak je na titulu knihy vyjádřeno, byly středověké her- báře, českým slovem zelináře nebo bylináře, knihami lékař- skými, nikoli rostlinopisnými. Byliny se nepopisovaly, leda výjimkou, a pak velmi nedokonale, jen několika slovy. Ke zto- tožňování se užívalo synonym. Vše ostatní byl výklad o tom. který živel v té které bylině převládá, které z kardinálních vlastností (horkosti, studenosti, vlhkosti, suchosti) dominuji a v kterém jsou stupni, jaké z toho vyplývají účinky, pře- devším však kterých zvláštních, nebem daných mocí proti jistým chorobám a příznakům je každá bylina nositelkou a konečně s kterými prostými látkami je radno ji předpisovati, aby v složeném léčivu působila co nejlépe. Ve formulaci těchto receptů záležel hlavní rozdíl mezi středověkými herbáři. Ně- které z nich měly hesel více, jiné méně, ale kdyby nebylo růz- nosti v receptech, mohlo by se říci, že jsou svým obsahem všechny na puntík stejné, že kdo přečetl jeden herbář, zná již všechny. Tyto knihy, pojednávající týmž tradičním způsobem »de viribus, de virtutibus herbarum«, dostaly svou šablonu vlivem slov Kazatelových, že Bůh dává léčivům růsti ze země (Eklesiastes, kap. 38). Proto nemohlo býti jinak, než že si kře- 46) Z těchto pojednává o rostlinách 393 kapitol, o prostých lé- čivech živočišných 23, o nerostných a chemických léčivech 28.

Strana 91
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 91 sťanští lékaři středověcí vybrali z více než jednoho tisíce ne- složených léčiv, která se jim nabízela ze spisů antických po- hanů a arabských nevěřících, nejdříve jen léčiva z říše rost- linné. V té době sluly jejich soupisy léčiv právem herbáře. Později však byla materia medica rozhojňována též látkami živočišnými a nerostnými, při čemž se oprávnění k tomu zdů- vodňovalo tak, že »Buoh každú věc stvořil jest konečně pro člověka« a »múdrý lékař o každé věci všeho světa mudruje, hledě, kterak by která věc hodila se člověku ku poslúženie« (Žídek, Spravovna, 94). Ale zavedený již název herbář zůstal i potom. Pro lékopis středověku a nové doby až do 17. stol. bylo východiskem dílo »De materia medica libri V«, jež v druhé pol. 1. stol. po Kr. napsal Pedanios Dioskorides z Anazarby v Malé Asii. Z jeho sestavy čerpali Dioskoridův vrstevník. Hornoital Novokomský Gaius Plinius Secundus starší pro lékopisnou část (22.—27. kniha) své veliké přírodovědy »Na- turalis historia« o 37 knihách, a v 2. stol. po Kr. Galenos z Pergama pro rozličné své práce, především pro spis »De compositione medicamentorum secundum genera«. Kromě to- hoto trojhvězdí obraceli pozornost středověkých lékařů na sebe zvláště Aemilius Macer z 1. stol. před Kr. a Apuleius Plato- nicus z konce 4. stol. po Kr. U prvního byla to jeho didaktická báseň »De viribus herbarum«, jež oživla koncem 12. stol. v na- podobenině burgundského mnicha Odona, který jako Macer Floridus ve 2269 hexametrech opěval léčivé moči 77 bylin. Druhému dopomolil jeho spis »Herbarius sive Herbarum vires et curationes«, v němž se podle Diskorida a Plinia pojednává o 128 léčivých bylinách, po tisíciletém umrlčím spánku k slávě zmrtvýchvstání. Staré vědomosti bylinářské přečkaly pád antické kultury a dobu rozvratu za stěhování národů ve třech hlavních útulcích: v jižním Španělsku, na klasické půdě Vel- kého Řecka v jižní Italii a v kulturních střediscích říše byzant- ské. Biskup Isidor ze Sevilly z přechodu 6. do 7. stol., Mikuláš Praepositus z 12. stol., anonymní autoři Školy salernské a lékopisu z ní, zvaného později podle začátečních slov Circa instans, archiatři od Theodora Prisciana z konce 5. až po Mikuláše Myrepsa z konce 13. století, ti všichni dávali v svých spisech dál zlomky antických vědomostí, kterých nabyli z velké

Strana 92
92 G. Gellner: části přímou tradicí. Ale hlavními tlumočníky helénské lékař- ské vědy nebyli tito přímí epigoni klasiků, nýbrž autoři 10.—13. stol. z oblasti kultury arabské, především Razes, Avi- cenna, Mesue mladší, Ibnu'l Bajtar. Ti převzali antické byli- nářství nejen do své péče, nýbrž zvelebili a zpracovali je v tom soustavném způsobu, který nejlépe vyhovoval duchu křesťan- ského středověku. Hlavní prostřednicí mezi učeným světem arabským a křesťanským Západem byla lékařská vysoká škola montepessulánská (Montpellier). Od poarabštěného Diosko- rida, Plinia a Galéna je přejato vše to, co podávají v bylinář- ských částech svých encyklopedických děl universalisté zá- padoevropští 13. věku: Albert Veliký, jenž pocházel sice ze Švábska (z Bollstädtu), ale vzdělal se a působil v Paříži a v Kolíně n. Rýnem; jeho žák Burgundan Tomáš, podle kláštera, kde byl mnichem, zvaný z Cantimpré (u Cambrai) neboli Cantapritanus; Bartholomaeus z Glanvilly v Anglii, proto Anglicus zvaný atd. Po encyklopedistech přišli spe- cialisté jiho- i západoevropští, kteří dále převraceli, přesýpali a přepouštěli prastarou nauku, měníce jen zevnějšek, ale po- nechávajíce posvátné jádro nezměněné. V střední Evropě, kde pěstovali školní bylinářství odedávna mniši (opati Valafridus Strabo, Hrabanus Maurus v 1. pol. 9. stol. a j.), působilo snad nerománské prostředí, že ještě v plném středověku se projevily snahy, aby tato dosud v šeru klášterů a universit pěstovaná nauka byla přenesena ven do světla všedního dne a mezi lid. Takovým pokusem bylo německé zpracování Cantapritanovy encyklopedie o 20 knihách, »De natura rerum«, se statí o 89 léčivých bylinách. Konrádem z Megenbergu asi v pol. 14. století ve dvanáctidílném »puch der natur«. V Čechách nalezlo staré bylinářství znamenité zpracovatele v lékařích Křišťanovi z Prachatic, Janu Šindelovi a Pavlu Žídkovi (viz Přílohy). Všichni tři psali svá díla latinsky, s textem však porůznu pro- míšeným také českými názvy bylin, českými etymologickými poznámkami atd. Křišťanuv herbář je snad vůbec první domá- cího původu a jeden z herbářů nejvíce ceněných, jak dokazují četné jeho přepisy, které se dochovaly u nás i v cizině, a pak nejrozmanitější česká zpracování, rukopisná a tištěná.47) Šin- 47) V původním latinském znění se dochoval Křišťanův herbář v několika versích:

Strana 93
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 93 del se proslavil svým výkladem na text bylinářské básně Pseudomacerovy. K universalistům západoevropským se a) »Erbarius reverendi Mgri Cristani.« X »Explicit herbarius editus per magistrum Cristannum de Prachatitz, scriptus per manus Mathie de Zlyn sub amno Dni Millesimo quadringentesimo decimo sexto, et est finitus feria tertia post festum Anne in Cunicz.« Rkp. pap. v 4° o 26 listech (nové stránkování od 6 do 56) je v zemském archivu v Brně, sigu. Cerroniho sbírka II. 87. Herbář má 344 statí. Za latinským heslem následuje v textu v 90 případech též název český. Názvy německé, mladší rukou připsané na okraji přísluš- ných statí, jdou jen po str. 45, kde zřejmě glosátor ustal v té práci (F. Černý, Paběrky z moravského zemského archivu, Věstník Č. Akademie IX. 246—248). b) »Herbarius excerptus de diversis libris per reverendum magistrum Cristianum nec non Rudolfum appotecarium Pragen- sem.« Rkp. z r. 1419 v biskupské knih. v Celovci, sign. XXX d l, f. 149a—183a (H. Menhardt, Handschriftenverz. österr. Biblioth., Bd. 1, Wien, 1927, 47). O českých glosách tohoto přepisu je pojednáno v Zeitschr. f. slav. Philologie 1924, I. 370—378. c) Herbarius Magistri Christiani de Prachatitz. Rkp. z 15. stol. v knížecí knih. v Donaueschingen, sign. Ms. 808, f. 65—74. d) »Herbularium Magistri Christiani de Prachatitz.« X »Et sic est finis antidotarii compilati per magistrum Cristianum de prachatycz. Anno domini CCCCo XXXII, f. Iohannis baptistae in Nova domo per manus Sigismundi de Hradecz. Rkp. v 8° je v Bibl. nationale v Paříži, sign. Ms. lat. 11231, f. 1—88. e) (M. Christianni?) Herbarium. »Absintheum est...« X »Fi- nitum per me Mathiam baccal. S(u)t in Nova urbe Pragensi pod skale f. III post Trinitatis anno Chr. 1516.« Rkp. papír. v 8°, sign. II. 37, f. 252—449 byl v Mikulově (Patera, Bohemika Dietrichsteinské knihovny, Praha 1915). Jako česká zpracování Křišťanova latinského herbáře z doby před vydáním herbáře Jana Černého pojímáme tyto rukopisy: a) »Počínají se knihy o mocech rozličného kořenie, které ko- ření jest který moci, a to pořadem abecedy. A najprve o andělice, to jest Svatého ducha kořenie. A(n)gelika anebo Svatého ducha kořenie jest pomocno proti čáróm, ktož je při sobě nosí...« X »Ze- nikl jest proti otoku suchému a vyvinutému. Vezmi jej ... a staré sádlo, ztluc to; maž tak, až se bude bolest ruozno hnáti, a bude ce- leti.« Rkp. papír. z pol. XV. stol. v univ. knih. v Praze, sign. XVII. B. 18 (Truhlář 65), f. 115—139. Statí s hesly: 144. Částečně otištěno u K. J. Erbena, Výbor z lit. české II. 453—556. b) Herbář shodný s předešlým, počínající též andělikou a končící zeniklem. Rkp. papír. z pol. 15. stol. v kapit. knih. v Praze, sign. L. XIX (Podlaha 1262), f. 13—163 (K. Sternberg. Abh. ü. d.

Strana 94
94 G. Gellner: druží náš trojdoktor Pavel Žídek, jenž v své encyklopedii »Li- ber viginti artium« v abecedním pořádku pojednal, jak víme z jiného Žídkova spisu (Spravovna, 133), v bylinářské stati, dnes pohříchu z větší části ztracené, »o kořeních — tři sta — Pflanzenkunde in Böhmen, 1817, 57; J. Dobrovský, Gesch. d. böhm. Sprache u. ältern Lit., 1818, 281; V. Flajšhans, Paběrky z rukopisů, Věstn. Č. akademie X. 596). c) S textem značně odlišným a rozmnoženým (statí s heslem 199) je Křišťanův herbář v rkp. kodexu vodňanského (z 1. pol. 15. stol.) Národního musea v Praze, sign. II F 2 (Bartoš 426), f. 259—285'. Inc.: »Píše sě v obecným lékařstvie a jest to podobné, že člověk jsa zdráv, netbalý sebe, upadne v těžké nemoci.« Vlastní herbář začíná na 1. 259': »Angelica — druzí jemu řiekají Svatého ducha kořenie jest velmi dobrá proti čárom, ktož ji při sobě nosí.« X »Zimostráz nebo barvienek. O tom napřed de B.« d) Ještě více statí (210) má Křišťanův herbář v rkp. Strahov- ské knihovny. Inc.: »Píše se o jednom obecném lékařství a jest to podobné, že člověk sa zdráv, nedbalý sebe, upadne v těžké ne- moci...« Vlastní herbář začíná i tu slovy: »Angelika nebo Svatého ducha koření jest pomocno proti čárům, kdož je při sobě má.« X »Zimostráz neb barvínek. O tom na b.« Ale pak následuje ještě krátký závěr, jenž končí slovy: »Skonaly sú se knihy, jenž slovú herbář mistrův Kryšťanův dobré paměti, mistra a hvězdáře ve- likého.« Ostatní známé opisy česky zpracovaného Křišťanova herbáře pocházejí z doby po Janu Černém. Sem patří na př. nedatovaný rkp., o němž dal zprávu J. Dobrovský (Litterärische Nachrichten von einer Reise nach Schweden, Neuere Abh. d. kgl. böhm. Ges. d. Wiss., 1795, II. 125), že je ve Stokholmě, a jenž nyní je v zem. arch. v Brně pod č. 556, p. 229—378: »Herbarum rozličného kořenie a velmi poče(s)tný a vešken, pořád per alphabetum. Tuto se počíná o mo- cech rozličného koření, jaké moci jest, a to pořadem abecedy. Herbář začíná anýzem, poněvadž angelika je zařazena jako Ducha svatého koření u D, končí však jako ostatní zanyklem. V zemském arch. v Brně jsou ještě dva dříve stokholmské rukopisy herbáře Křišťanova, jeden z r. 1550 (č. 118), druhý z r. 1604 (č. 119). V lobkovické knih. v Roudnici je opis Křišťanova herbáře, po- řízený v letech 1542—1547, sign. VI. Fe. 7, f. 385—496: »Již se počínají kniehy o mocech rozličného kořenie, které kořenie kterú moc má. a to kořenie popsáno jest řádem abecedy od a pořád až do zet tím obyčejem. A najprve se vypisuje o angelice, o tom kořenie, které má moci.« Tiskem vyšel český herbář Křišťanův dohromady s Křišťano- vými »Lékařskými knížkami« po prvé r. 1553, po druhé r. 1564.

Strana 95
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 95 a o dřívích [stromech], počna od cedru až do yzopu«. Po těchto třech mužích přichází již Černý se svým velikým herbářem českým. Zatím, v mezidobí od r. 1465, kdy byl dopsán »Liber vi- ginti artium«, do toho roku, kdy Černý složil svůj herbář, nastal v Evropě kulturní rozmach, způsobený objevem knih- tisku, který dopomohl také staré nauce bylinářské k nikdy ne- bývalému rozšíření. Již před Gutenbergem nebyly sice her- báře nikterak vzácné. Choroby doléhaly na člověka, způsobo- valy mu bolesti a ohrožovaly ho na životě. Poněvadž pravých lékařů bylo málo, takže s jejich pomocí se nemohlo obecně počí- tati, na štěstí však v herbářích se bylo lze dočísti, proti které nemoci neb příznaku ta neb ona bylina byla nadána mocí lé- čivou, bylo opisování herbářů vždy velmi pěstováno. Stře- diskem této práce byly nejdříve jen kláštery, při nich zaklá- dány též živé herbáře, zahrady léčivých bylin. Později se ze- světštěním kultury přibylo k opisovačům mnišským mnoho nových opisovačů laických. Ale lidská ruka pracovala pomalu a draze, takže přepych míti vlastní herbář mohly si dovoliti jen korporace, z jednotlivců, kromě lékařů a lékárníků, toliko boháči. Teprve stroj způsobil v tom změnu, a to takovou, že v dějinách tisku mohl by konec středověku a začátek doby nové slouti obdobím herbářů. Nejprve byla ponejvíce otisko- vána stará rukopisná díla latinská. Ale záhy byli připuštěni k slovu i noví autoři, zvláště ti, kteří psali v jazycích národ- ních. Každé tištěné vydání táhlo za sebou dlouhou vlečku ne- patrně pozměněných přetisků, čím dál tím lacinějších a tak i chudšímu lidu přístupnějších. Tím se herbář tam, kde byly pro to kulturní předpoklady, z knihy klášterní a lékárnické měnil v nepostradatelnou knihu rodinnou. Nic neukazuje tak na vyšší stupeň celkové kultury, jako touha širokých vrstev po přírodovědném vzdělání, jejíž projevem je tisk herbáře v řeči národní. Po té stránce je český herbář Černého kultur- ním dokumentem prvního řádu, uváží-li se, že v chronologii bylinářských prvotisků všeevropských, pokud jde o původní vydání (bez ohledu na přetisky stejnojazyčné a jinojazyčné), je na jedenáctém místě.48) 48) Podle A. Arberové (Herbals, their origin and evolution, Cambridge 1912) dávají prvotisky herbářů tuto chronologii:

Strana 96
96 G. Gellner: Co se týče textu, nevymyká se herbář Černého ze soudobé šablony. Když Černý o herbáři pracoval, trval ještě medi- cinský středověk a s ním i autorská vázanost. Ale i když obsah je celkem týž jako ve všech dotavadních herbářích, přece jsou tu jednotlivosti, na nichž je viděti, že se u Černého pouta tra- dice již uvolňují. Vidíme totiž, že Černý nepřijímá tradici vždy bez kritiky a že uděluje slovo i vlastní zkušenosti — něco ve středověku neobvyklého. Kritický duch Černého se prozrazuje na př. v kap. 76, kde po tradičním výkladu o devětsilu (mečík, gladiolus), že se má »dětem stláti do kolébky ... nebo majti dítě« a že pak »zachovává od zlých tchnutí [dechnutí] bab- ských ... a činie, aby bez pláče spalo«, dodává Černý moudře. že by matka místo toho učinila lépe, »když by dítě časem I. »De proprietatibus rerum fratris bartholomei anglici de ordine fratrum minorum.« Dílo bylo vytištěno bezpochyby v Kolíně n. Rýnem r. 1470. II. »Cunrat von Megenberg, Hye nach volget das pûch der natur.« Vytiskl Hanns Bämler v Augšpurce 1475. Přetisk z r. 1481 je první kniha s botanickými dřevořezbami. III. »Liber aggregationis seu liber secretorum Alberti magni de virtutibus herbarum. Typis exc. per Ioannem de Annunciata de Augusta, 1478.« IV. »Incipit herbarium Apulei Platonici ad Marcum Agrip- pam.« Spis byl prý objeven a pak vydán v Římě Janem Filipem de Lignamine asi r. 1484. V. »Herbarius Maguntie impressus anno etc. M° CCCCo LXXXIIII°.« Vytiskl Petr Schöffer v Mohuči. Kompilátor není znám, citovaní autoři jsou vesměs z doby před r. 1350. VI. Schöfferův t. zv. malý »Ortus sanitatis, uff teutsch ein gart der gesuntheit.« X »Disser Herbarius ist czu mencz gedruckt... 1485.« In folio. Autorem je lékař Johann Wonnecke von Caube (Kaub n. Rýnem). Text je německý, v jednom sloupci, a obsahuje pojednání o 382 rostlinách, z nichž všecky kromě 14 jsou zobrazeny. a o 53 léčivech živočišných a nerostných s 11 obrázky. Připojen je traktát o moči. Jeden z přetisků, bez místa a roku, ale pravděpo- dobně Grüningerův a pořízený ve Štrasburce z r. 1486. s textem ve dvou sloupcích, s dřevoryty zmenšenými i typy drobnějšími, proto méně objemný a lacinější, byl hojně typograficky napodobován. m. j. též naším Klaudyanem. VII. Tak zv. velký »Ortus sanitatis latine« z r. 1491, jejž vydal tiskem Jacobus Meydenbach civis Moguntinus. VIII. Macer Floridus, de viribus herbarum. Pařížský tisk z r. 1500.

Strana 97
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 97 nakrmila a nepřecpala příliš a mléko dobře uvařila«. Hledí- me-li k uplatňování zkušenosti, je již v Klaudyanově před- mluvě k herbáři naznačeno, že Černý přistoupil k svému dílu »rozličných mudrcův a lékařův, starých i nových, užívaje a skrze ustavičnú práci skušení mnohých věcí maje«, t. j. nejen kompiluje, nýbrž čerpaje i ze zkušenosti. Nejvlastnějším pro- jevem zkušenosti jsou v herbáři Černého botanické popisy, jichž ve středověkých herbářích německých buď nenajdete vůbec nebo jež jsou svrchovaně nedokonalé, ne-li vybájené. U nás však již Křišťan z Prachatic si všímal rostlinopisu49) a Černý IX. »Liber de arte distillandi de simplicibus. Das buch der rechten kunst zu destiliren die eintzigen Ding, von Hieronymo, brunschwygk bürtig und Wundarczot der keiserlichen statt strass- burg, und getruckt durch den wolgeachten Ioannem grueninger zu Strassburg, 1500.« První díl knihy pojednává o vodách pálených, druhý jest bylinář (stejně tak v Klaudyanově knize, kde Černého herbář je spojen též se spisem o vodách pálených, jenže v obráce- ném pořádku než jaký je v Grüningerově knize). X. Ioannes Ruellius, Pedacii Dioscoridis Anazarbeidis de me- dicinali materia libri quinque, Parrhisiis in officina Henrici Ste- phani, 1516. (To je omyl. Ruelliův komentář je z r. 1536 a nepatří tudíž sem. Ale tím se nemění počet původních prvotiskových her- bářů, poněvadž Arberová opomenula uvésti ve svém výčtu pro- slulý »Arbolayre«, první francouzský bylinář, který Petr Metlinger z Augšpurku koncem 15. stol. vytiskl v Besançonu.) XI. Herbář Jana Černého. 49) Zde několik příkladů z nejstaršího přepisu latinského her- báře (od Matěje ze Zlína) a z nejstaršího českého zpracování (v rkp. Vodňanském): Acorus, kosatec, calidus et siccus in 1°, habens folia ut yris, sed florem citreum, žlutý, radicem rubeam. Anagalis est plantula expansa super faciem terre, habet ra- musculos quadrangulos, producens semen in thecis eius. Sunt due species: femina, producens florem celestini coloris, mas rubei coloris. Buglossa — lingua bouis, volový jazyk. Et est conformis cum arnoglossa, nisi quod non pungit, et habet florem fere brunaticum. Camomilla, heřmánek vel rmen, calida et sicca in primo gradu. Due species: una redolet, alia fetet et est amara et habet florem aureum. Bolehlav: ... Má stvol dúpnatý s mnoho články a na stblu kolo jako korunu z bielého kvietie a siemě podobné k anýzu, jedno [jen] že jest bělejšie. Kapratie: ... Roste v lesiech, na skalných miestech a nejmá

Strana 98
98 G. Gellner: je v tom jeho pokračovatelem. Jak z popisů Černého30) vyzírá vlastní zkušenost, budiž doloženo také jedním příkladem: »Křivatec51) [úzkolupenný, ornithogalum sthenopetalum]. By- linka roste na lukách anebo při lesiech. Z jara má proutek zvýši prstu — zelený, posmáhlý, tenký jako šafrán — aneb většie. Ko- řienek jako vlas a okolo kořénka tři zrnéčka nětco načervenalá, a když sezrají, tehdy počernají. Spuosob toho prútku jest, že leží na zemi celú noc; a při vyjití slunce zdvíhá se od země, až o po- ledni upřímo stojí. A z poledne opět zase počne se pokládati vždy nieže, a když slunce zapadne, dokonce lehne. A to tak každý den bývá; i najlépe jest jeho [křivatce] o poledni hledati. A když najdeš, máš sobě jej znamenati něčím natkna. A na den svatého Jakuba a Filipa [1. května] musíš jej vykopati, neb potom jeho nenajdeš... Já na miestech k puolnoci ležících bylinku — zdá mi se — jinú našel sem, hledaje svrchní: Listíčko co šafrán, ale dobře tenší má; v ko- řenu zrna, ale šerá k žlutosti, vnitř bielá, některá jako hrách, jiná menší; prútek tenký, zelený dlani zvýši; svrchu kvietek zelené žlu- tosti, dosti široký, jako peniez. Okolo něho jiné bylinky bez květů. s malú cibulkú, nalézají se. Také se podobně té [výše řečené bylince] pokládá [k zemil. Z jara ji najdeš, po svatém Jakubě nenajdeš... Na vršiech [ji] najdeš proti puolnoci, nebo při lukách, úlehlích..«" stvolu ani květu ani ovoce, jediné toliko listie jako křídlo nebo péro pštrosové... Kořen má černý... Jest druhé kořenie k tomu, maje list podobný, kořen črvený a dlúhý. Stulík... Roste na bahnách a má veliký list. A jeden má květ bielý jako lilium a druhý žlutý jako ruože; a má v hlavičkách sémě jako mák. 50) Popisů Černého, podle nichž s dostatečnou jistotou lze určiti rostlinu, napočítal Sternberg (Abh. ü. d. Pfanzenkunde in Böhmen I. 50—67) v herbáři ze 393 neméně než 322. Zbytek se týká skoro veskrze rostlin cizokrajných, jež Černý znal jen v neúplném. sušeném a jinak změněném stavu, jak se dostávaly do lékáren. 52) Kapitola 192. Připojený obrázek je nesprávný. Na latin- skou a německou synonymiku bylo tu zapomenuto. 52) Křivatec český, který tu Janem Černým ponejprv byl popsán, nemá jeho jména, nýbrž byl pojmenován J. B. J. Zausch- nerem, profesorem spec. přírodovědy na lékařské fakultě praž- ské, Ornithogalum bohemicum Zauschner. Zauschner nalezl odrůdu tu na půlnočním svahu Šárky u Prahy a popsal ji r. 1776, tedy 250 let po Černém. Jméno Černého bylo v botanickém názvosloví zvěčněno jinde, při jedné odrůdě z rodu Phragmites, kterou Karei Bořivoj Presl ponejprv popsal v své disertaci »Gramineae Siculae« (Pragae, typis Sommer, 1818, 8°) a pojmenoval Czernya (V. Mai- wald. 1. c. 121).

Strana 99
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 99 Proti dotavadním herbářům je v Knize lékařské Jana Černého více o léčení příjice. Ač choroba »nová«, musila býti léčena také tradičně podle obdoby jiné, symptomatologicky příbuzné nemoci. Šťastnou shodou okolností se stalo, že jako paradigma byla tu zvolena ona therapie, kterou při zvředova- tění kůže u lepry zavedli Arabové, totiž vtírání rtuťových mastí.53) U Černého (kap. 325, 358, 387) záleží léčení příjice v tom, že nemocný nejprve pije několik neděl odvar »zlatého tranku« (hnidák, Inula conyza), »vysokého tranku« (zlatobý) obecný, Solidago virga aurea) a jiných bylin, fíků a hrozinek, aby byl příjičný jed vyhnán z vnitřku na povrch těla, a potom v týdenních turách vtírá do kůže končetin mast ze rtuti, běloby olověné, páleného olova a klejtu, rozetřených v oleji bobkovém, jalovcovém a sádle vepřovém, nebo jinou mast ze rtuti a síry, rozetřených v týchž tucích. Před každým mazáním potírá si nemocný sliznici hrdla a dásní octem s přísadou růžové vody a páleného vína. Nesnadný byl úkol Černého, uvésti pořádek do českého názvosloví botanického. Byly tu sice jmenné glosy české v mnohých latinských bylinářích, česká zpracování Křišťa- nova herbáře54) a slovníky, z těch zvláště veršovaný Bohemář Martina ze Strážnice z r. 1309 s českými názvy 44 stromů a 58 bylin,55) pak z Klaretova lexika, složeného v letech 1362—66, Bohemář a Glosář, první s 347, druhý dokonce se 779 bota- nickými názvy,56) dále v dvanáctidílném Lactiferu, který roku 1508 složil a r. 1511 vydal tiskem bosák Jan Vodňanský, kniha 53) J. Almkvist, Ueber die Anwendung des Quecksilbers bei den Arabern, Festschrift f. Neuburger, Wien 1928, 15. 34) Mimo česká zpracování Křišťanova herbáře kolovaly i české herbáře jiného původu. K těm patří na př. skvostný per- gamenový rukopis českého herbáře v zem. arch. v Brně, sign. 307, f. 17—22. Herbář probírá, začínaje česnekem a konče hrachem, bez zjevného pořádku 48 bylin. Není to zpracování herbáře Křišťa- nova, nýbrž snad neúplný překlad nějakého jiného rukopisného herbáře latinského druhu »De virtutibus herbarum«, jenž začínal heslem »Allium«. (Srv. F. Černý, Paběrky z moravského zemského archivu, Věstn. Č. akad. 1900, 355.) 55) a 56) Podle J. Vinaře, Nejstarší pokusy o českou termino- logii lékařskou, Čas. lék. čes. 1933, 1057.

Strana 100
100 G. Gellner: 6. a 7. se 106 českými názvy stromů a 408 názvy bylin57) atd.,58) kromě speciálních slovníčků, připojovaných k latin- ským rukopisným herbářům.59) Ale nebylo tu v názvech čes- kých souladu a ustálenosti. Pro touž rostlinu bylo někdy desa- tero rozličných pojmenování a zato pro několik rozličných rostlin jeden a týž název. Také v latinských a německých syno- nymech byl týž chaos. Černý se proto pokusil o ustálení české botanické terminologie tím, že nahrazuje šalebnou cizojazyč- nou synonymiku jistější ztotožňovací pomůckou, popisem rostliny, uvedl v svém herbáři jako heslo vždy jen český název, pokud jaký byl, a to zpravidla jediný. Ale v tomto provedení se herbář Jana Černého nezachoval. Přišel Mikuláš Klaudyan, jenž herbář zredigoval a připravil k tisku, a ten svými pří- davky nalil vody do vína. Co přidal, oznámil v předmluvě k herbáři: »Pokudž mně v známosti které byliny neb koření jsú, způsob neb figury těch vyryti sem dal... Též že v zemi české v některém kraji byliny jinak a jinak jmenují se, při každé z těch jméno český latině i německy položil sem pro snadnější srozumění.« Jinými slovy: Poněvadž české názvy volené Černým se lišily od těch, jichž se pro touž rostlinu užívalo v některých krajích, a tamní názvy zase od těch, jež byly v obyčeji jinde, připojil Klaudyan v úmyslu, aby tím usnadnil ztotožňování, ke všem (tak aspoň praví) českým názvům bylin též syno- 57) O botanických názvech v Laktiferu pojednali K. Steru- berg (Abh. ü. d. Pflanzenkunde, I. 99) a V. Maiwald (Gesch. d. Botanik i. B., 15). 58) Tak lékopisný slovník v rukopise z 15. stol. »Bohemarius apothecariorum«, jenž se chová v kapit. knih. v Praze, sign. O. XIV (Podlaha 1598), f. 108—118 (V. Flajšhans, Paběrky z rukopisů, Věstn. Č. akad. 1901, X. 596), nebo latinsko-německo-český slovník z r. 1489, jehož rukopis je v Národní knih. ve Vídni (Cod. 2868) a jenž vyšel i tiskem s titulem: »Diccionarius trium linguarum, latine, teutonice et boemice, potiora vocabula continens, pere- grinantibus apprime utilis, Vienne Panmonie in edibus Hieronymi Victoris et Ioannis Singrenii. A. D. 1513« (V. Maiwald, 1. c. 6). 50) Na př. je slovníček k herbáři Křišťanovu v kodexu Vod- ňanském Národního musea v Praze, sign. II F 2 (Bartoš 426). f. 35—46.

Strana 101
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 101 nyma německá a latinská, a k oněm bylinám, které znal, též vyobrazení. S jakým výsledkem to učinil, bylo již vysloveno r. 1562 v předmluvě dra Tadeáše Hájka z Hájku k jeho čes- kému vydání Matthiolova herbáře: »O starém herbáři [Černého]... nechci tuto mnoho psáti ani tím se zaneprazdňovati, kde a kterak jest ve jmeních [synony- mech] a kladení [zobrazených] bylin znamenitě pochybil, připi- sovav jednu [zobrazenou] bylinu mnoha jiným, jako by jedna bylina byly, an sobě znamenitě rozdílné i v moci odporné jsou. Z čehož se srozumívá, že jest těch a takových bylin očitě sám ne- spatřoval, než toliko po zdání svém vymalovati roz- kazoval.« Hájek má pravdu. Klaudyan chyboval v synonymech, zvláště však ve vyobrazeních. Připojuje obrázky ke kapitolám, dal se méně vésti snahou, aby věrně zobrazoval, než aby vy- zdoboval, 0) neboť čím více bylo obrázků, tím hledanější byl tehdy herbář. Kdyby byl Klaudyan chtěl svými obrázky do- sáhnouti jen toho, aby jimi bylo usnadněno ztotožnění, nebylo by mu zajisté napadlo přidati obrázky k heslům, jež každý zná i bez obrázku, jako na př. k dětskému lejnu (kap. 212). Klau- dyan, chtěje soutěžiti s německými herbáři, veden byl patrně snahou vypraviti český herbář tak, aby jako u oněch byl obrá- zek co možná u každé kapitoly. Úmysl ten provedl Klaudyan dokonale, neboť ze 444 kapitol zůstalo bez obrázku jen 10,61) ty totiž, jež byly toliko o několika řádkách. Klaudyan neměl však 434 různých štočků k disposici, 2) nýbrž mnohem méně, a tu si pomohl tak, že týchž špalíčků použil vícekrát na růz- ných místech. Tím se stalo, že na př. agarik (choroš modří- nový) a borovice, nebo psí jazyk (užanka lékařská) a volový 80) Dekorativní účel obrázků byl v popředí ve všech prvo- tiskových herbářích vůbec, což zdůraznil Jeronym Brunšvik v do- slovu své knihy o umění destilačním z r. 1500: »wan die figuren nit anders synd dann ein ougenweid." 61) Bez obrázků zůstaly kapitoly 91, 92, 183, 218, 272, 275, 312, 335, 336, 407. 62) Se špalíčky k starým herbářům se obchodovalo, štočky se prodávaly, zapůjčovaly, vyměňovaly za jiné, ale nejčastěji bez ptaní se kopírovaly. Téměř všechny obrázky, jež tiskař Höltzel dodal Klaudyanovi pro herbář Černého, jsou vzaty odjinud, především ze štrasburských tisků Grüningrových.

Strana 102
102 G. Gellner: jazyk (pilát lékařský) atd. jsou zobrazeny stejně.3) Ale ne- dosti na tom. Poněvadž herbář se tiskl v Norimberce za pří- tomnosti Klaudyanovy a on v Boleslavi nechtěl příliš zaned- bati svou lékařskou praxi, spěchal s tiskem tak, že v desíti ne- dělích bylo vše odbyto, korektura, tisk, kopírování obrázků, iluminace jich a čeho bylo ještě třeba. Že při tomto spěchu ne- bylo možno uvarovati se, nemluvíc o přečetných chybách tis- kových, větších nedopatření, je samozřejmé. Tak mnohé obrázky, místo aby byly tam, kam patří, zabloudily do jiných kapitol, na př. vyobrazení koukolu (kap. 160) do kapitoly o kmínu černém (kap. 161), kokoříku (kap. 180) do kapitoly o helleboru (kap. 84), paštrnáku (kap. 281) do kapitoly o be- drníku (kap. 25) atd. Kdyby se byl Klaudyan aspoň řídil tím, co napsal v své předmluvě, že dá vyrýti figury jen těch bylin, které zná, bylo by vše dopadlo ještě obstojně. Ale jak se mohl Klaudyan tím říditi, když krom desíti ilustroval všechny ka- pitoly? Nemohlo pak býti jinak, než že dal »jen po zdání svém« vyrýti mnohé byliny, jež »očitě sám nespatřoval«. Proto však nesmí se mysliti, že každý falešný obrázek v herbáři je testimonium paupertatis pro botanika Klaudyana. On mohl nějakou rostlinu znáti dobře, a přece mu nevadilo připojiti ke kapitole o ní obrázek falešný. To vidíme na př. v kapitole 11. o drmku obecném (agnus castus), kde se praví: »Agnus castus jest strom nepříliš veliký. Při vodách a mokřinách rád roste v zemi vlaské — i zde v Normbercev zahradách jej mají.« Dodatek, že »i zde v Normberce v zahradách jej mají«, jistě nepochází od Černého, jenž za tisku svého her- báře nebyl v Norimberce, nýbrž je jediné od Klaudyana, jenž, v Norimberce »přítomen jsa všech věcí sám i korigování«, přisunul své tehdejší norimberské pozorování k textu Černého. Když si však Klaudyan povšiml toho, že drmek roste také v norimberských zahradách, nemohl ho neznati. Ale obrázek svědčil by pro opak. Černý neměl zřejmě žádné ingerence na obrázkovou výzdobu svého herbáře, jak viděti dobře na př. v kap. 228 o mandragoře. Zde se kritický Černý staví proti tra- diční pověře, když praví: »Bají[-li], že by kořen [mandragory] na sobě měl podobenství člověčí, klam jest: žertíři to z kosatce 83) Tytéž obrázky se opakují u 45 hesel.

Strana 103
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 103 formují a zase dají ruosti v zemi... A Češky za to dáti ně- kolik zlatých neobtěžují se.« Přes to Černý musil trpěti, že Klaudyan, poněvadž nic lepšího neměl po ruce, připojil ke kapitole obrázek, vzatý z německých herbářů, znázorňující kořen mandragory tradičně v podobě mužíka a žínky. Dosud nebylo náležitě rozlišováno, co v herbáři jde na vrub Klaudyanův a co je vlastní práce Černého. Jen tak se mohlo státi, že první tištěný herbář český byl prohlášen za napodobeninu německých herbářů, které byly vydány v Mo- huči a Štrasburce od r. 1485 do r. 1512. Nebyl to nikdo jiný než veliký ctitel scientiae amabilis staročeského ražení, hrabě Kašpar Sternberg, jenž v Abhandlung über die Pflanzenkunde in Böhmen, I. 68 napsal: »In dem böhmischen Herbarž von Claudian und Czerny von dem Jahre 1517, der dem Maynzer Herbarius von Cuba [míněn je frankfurtský městský lékař Jan Wonnecke z Kaubu n. Rýnem, jehož německý herbář s ti- tulem »Ortus sanitatis, uff teutsch ein gart der gesuntheit« vytiskl bývalý Gutenbergův společník Petr Schöffer v Mo- huči r. 1485] nachgebildet ist, findet man« atd. Podobně se vy- jadřuje o herbáři Černého na jiném místě (I. 102): »Der Ver- fasser scheint die Ausgabe des Ortus sanitatis sine loco et anno [míněn je Schöfferův Ortus z r. 1485 v přetisku štras- burského tiskaře Jana Grüningera z r. 1486] und die Auflage des Distillirbuchs von Hieronymus Braunschweig, die zu Strassburg bey Grüninger in den Jahren 1500, 1508 und 1512 aufgelegt wurde, vor sich gehabt zu haben, aus welcher die Abbildungen ohne Rücksicht auf Wahrheit entlehnt sind." Je-li tu míněna výprava knihy od papíru a formátu až po dřevoryty, dále rozložení textu do dvou sloupců, spojení her- báře se sepsáním o vodách pálených, nebude nikoho, kdo by popíral, že vše to ukazuje na Mohuč a Štrasburk. Ale to jsou jen vnější podobnosti, za které odpovídá vydavatel Klaudyan, ale které se vůbec netýkají Jana Černého, jenž ručí toliko za text. Ale ten je — pro přínos dobrých, na vlastním pozorování se zakládajících botanických popisů a rozličných postřehů, v nichž se prozrazuje kritický duch autorův — tak originální, jak bylo v medicinském středověku vůbec možno (tento středo- věk na Západě trval do r. 1543, kdy vyšla v Basileji Vesaliova anatomie, reformační dílo pro celou medicinu, u nás ještě

Strana 104
104 G. Gellner: dlouho přes r. 1543). To všecko ovšem věděl Sternberg také, jenže se vyjádřil nepřesně. Na str. 102 chtěl snad říci »Ver- leger«, ale napsal »Verfasser«. Ale i nepřesný výraz v knize vědecké autority (uznávané Goethem a Palackým, jenž sepsal Sternbergův životopis84) se přijímá bez kontroly jako pravda pravdoucí, a tak byl pro všechny, kteří po Sternbergovi psali o Černém, jeho herbář napodobeninou i po stránce textové. I jinak bylo Černému nevědomky ukřivděno. Podnět k tomu dal rukopisný herbář chovaný v lobkovické knihovně v Roudnici pod sign. VI. Fg. 44. Jde o rkp. pap., formátu 16 X 10 cm, se složkami většinou o 16 listech (filigrán je na druhém listě složky ve vnitřním horním rohu). Obalem je per- gamenový list z latinského misálu. První list a posledních 27 jsou vyplněny jednak notami a rozličnými recepty, jednak lé- kařským spisem zde nás nezajímajícím. Na líci listu 2 napsala mladší ruka, než kterou je psán další text, tato slova: »Lé- kařské knížky mistra Jana Prostějovského.« Vlastní titul je na rubu 1. 2 a zní: »Počíná se Erbář z výkladu mistra Jana lékaře, jaké koření, k čemu a proti čemu nebo k jakým ne- mocem mají užívány býti podlé jedné každé věci a složení roz- ličných koření.« Nad slovem »Jana« bylo později připsáno »Prostějovského«. Pod nadpisem je dole místo kustody uve- deno: »Aloen bylina jaké moci jest.« Od listu 3 je kniha nově stránkována. Herbář je na stránkách 1—535, kdež končí slovy: »A tak konec těmto knížkám lékařským. Stalo se v městě Brodě Německém skrze Ioannesa, písaře městského, v úterý před S. Rehořem neb před družebnú nedělí léta Páně 37« (6/6 1537). Stačí jen běžně pohlédnouti na text, abychom poznali, že jde o herbář Jana Černého a že se jen liší od tištěného v tom, že je podán zkráceně, že mu scházejí předmluva a úvod i jiné přídavky Klaudyanovy (má jen česká hesla bez jino- jazyčných synonym a je též bez obrázků) a dále že je tu jako autor jmenován mistr Jan Prostějovský, kdežto v tištěném herbáři z r. 1517 je uveden Jan Černý, a to nikoli ještě jako 64) Die Grafen Kaspar u. Franz Sternberg u. ihr Wirken für Wissenschaft u. Kunst in Böhmen, Vortrag gehalten in der Vers. d. k. böhm. Ges. d. Wiss. 15/12 1842, Abh. Böhm. Ges. Wiss. V. Folge, 2. Bd., Prag 1843, 17—54.

Strana 105
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 105 lékař prostějovský (1499 — asi 1510), nýbrž již jako lékař litomyšlský (asi 1511—1519). To byly bezpochyby důvody, proč J. Dobrovský pokládal roudnický rukopisný herbář za opis nějakého staršího sepsání, za pratext herbáře Jana Černého. Sternberg tvrdil totéž,65) dodávaje ještě, že v tomto pratextu je počet hesel i abecední pořádek již týž jako v »pozdějším« rozšířeném herbáři tištěném.66) S Dobrovským a Sternbergem se ztotožnili ovšem všichni, kteří po nich psali o herbáři Jana Černého. Psaný herbář si však celý nepřečetl žádný.87) Kdyby to byl někdo učinil, byl by hned poznal, nejen že se rukopisný herbář neshoduje úplně (»wörtlich«) s tištěným ani co do počtu ani co do pořádku hesel, nýbrž i že předpoklad, jako by v rukopisném herbáři byl zachován Černého pratext, je mylný, a co více, pro Černého přímo urážlivý. Je nade vši pochybnost jisto, že předlohou německobrodského písaře nebyl žádný pra- 65) Dobrovský totiž tvrdil v Gech. d. böhm. Sprache u. ältern Lit., 2. vyd., Praha 1818, 381, že německobrodský písař pořídil svůj opis nikoli podle tištěného herbáře, »sondern aus einer älteren Handschrift des ersten Entwurfs«. K. Sternberg pak píše v své Abhandlung ü. d. Pflanzenkunde in Böhmen I. 103: »Aus einer Handschrift vom Jahre 1537 können wir entnehmen, dass Johann Czerny... einen kürzeren Entwurf seines Herbarž verfasst hatte, den er später, als er mit Claudian in Verbindung kam..., erweitern musste." e6) »Die Zahl der Pflanzen, die alphabetische Ordnung... ist wörtlich gleichlautend.« Ve skutečnosti má opis z r. 1537 proti herbáři z r. 1517 o 27 kapitol méně. Scházejí Amomum (kap. 10), Chléb sv. Jana (kap. 69), Dactilové (kap. 71), Emathites (kap. 87), Eufforbium (kap. 88), Jehlice vlaská (kap. 110), Hlizní koření (kap. 122), Játra hovadí (kap. 137), Lilium lesní (kap. 203), Liliová bylina (kap. 206), Lilek (kap. 210), Locika oslová (kap. 216), Oko havraní (kap. 259), Oko Krystovo (kap. 260), Podléštka (kap. 297), Řeřicha polní (kap. 312), Rúta lesní (kap. 323), Scamonea (kap. 330), Sklo (kap. 341), Stříbrník (kap. 362), Střelové koření (kap. 367). Též po- řad je změněn: Jelení kořen následuje v herbáři z r. 1517 po jele- ním rohu; v herbáři z r. 1537 je však posunut o 5 kapitol zpět a probírá se po jitroceli vodním, který následuje hned po jitroceli širokém, kdežto v herbáři z r. 1517 je mezi oběma kapitola o gummi arab. Také lavendula je z původního místa posunuta o 2 kapi- toly dále. 67) Je to viděti i z toho, že si před r. 1933 nikdo nepovšiml, že v roudnickém rukopise jsou složky přehozeny a že proto je novější, ale přes to aspoň sto let staré stránkování, nesprávné.

Strana 106
106 G. Gellner: text, nýbrž tištěný herbář z r. 1517. Že tomu tak jest, poučí nás již tato kusá srovnávací tabulka textů tištěného herbáře z r. 1517 a psaného z r. 1537. Text z r. 1537. Text z herbáře z r. 1517. Černobýl matka Černobýl matka bylin slove z ob- zvláštnie moci své, bylin slove z obzlášt- nie moci své, že taj- že tajné nemoci žen- ně bolesti matky ské krotí. ženské léčie. Výsledek srovnání. V úvodě k herbáři je vysvětleno, jak tře- ba rozuměti výrazu »tajně léčiti«. Prostá léčiva mají vlastnosti živelné a odvozené. Ale »zvláštnost páté bytnosti [quinta es- sentia] ... jest tajno- stí nejskrytější«. Tou- to mocí na př. léčí čer- nobýl tajně bolesti (choroby) matky žen- ské. To bylo lékařské dogma, a jiné znění s jiným smyslem ne- mohl tedy míti písař Joannes z nijakého pratextu Knihy lékař- ské, nýbrž jen z vlast- ní hlavy, lékařskou vědou nezatížené. Ta- ké obměna »bolesti matky ženské« v taj- né nemoci ženské, ne- pochází od Černého, nýbrž z temné dílny opisujícího nelékaře, jenž snad ani nevě- děl, že matka ženská je děloha, a jenž ne- poznal, že se tu tato matka uvádí v ety- mologický vztah s ná- zvem byliny »mater herbarum«. Celidonia, latině Celidonia lati- i česky, neb herba ně, česky jakoby řekl »nebeský dar«; lucis, jako by řekl jináče herba lucis »nebeský dar«. slove. Není nejmenší po- chyby, že Černý věděl, který z názvů byliny, zda celidonia či herba lucis, zní v překladě

Strana 107
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. Hadí kořen (slo- va tištěného textu z 5 řádek): Než nátržník z- dá se býti trpčejší. Než nátržník zdá se trpčejší také k plo- du, aby snésti mohl. Moc jejich druhá jest svierající pruoduchy, utvrzující a posilnují- cí plodu, aby se mohl donésti. Jalovec. Háno jedenáct zrn [bobu- lí] sniesti... a zlé- ho [zlých následků] od pití nepříhodné- ho toho dne neboj se. Kologuintida (první2řádky z před- posledního a první 2 řádky z posledního odstavce): Ráno 11 neb 12 zrn snísti ... a od zlého a nepříhodného pití toho dne neboj se. Také z těla čistí studenovlhkosti, sta- rodávní bolesti hlav- ní i lepkosti studené. Мос! svü čtvrtů z těla čistí stu- denovlhkosti i lepkosti studené. A také jest veliké pomoci lékař- stvie starodävmi bolesti hlawnie. 107 nebeský dar. Pfeho- zení slov v textu jde proto na vrub nějaké- ho . špatného latináře, tedy jistě ne Černého. Ze opisovač měl před sebou tištěný herbář, je vidět z to- ho, že po slově »trp- čejší« přeskočil právě dvě tištěné řádky a pak pokračoval pátou řádkou, jejíž znění poněkud změnil. Ale tato změna je taková, že pak smysl mohl vyhovovati jen nelé- kaři. Podle Joannesa je nátržník pro plod (embryo) trpčejší, než aby jej plod mohl snésti, kdežto Černý mluví o tom, že dono- šení plodu je lépe za- jištěno, když těhotná žena užívá nátržníku, poněvadž jím se tkvě- ní plodu v děloze utvr- zuje a zpevňuje. »Nebáti se od zlého« nemohl napsati Černý, jehož češtinu Jung- mann (Hist. české lit., 1849, III. 280) prohla- šuje za dobrou. Opisovač musil míti před sebou tištěný herbář, neboť jinak sotva mohl zblouditi z druhé řádky jedno- ho odstavce právě do druhé řádky odstav- ce druhého a skočiti zase zpět. 

Strana 108
108 G. Gellner: Lékořice. Vnitř vostrosti hladí. Vnitř vostrosti chladí. Laická oprava. Le- kořice je sladká a te- dy podle lékařského učení živelně horká. Nemůže proto chla- diti, může jen hladiti »vostrosti« (drsnosti) slizničné. Len. Semeno lně- Len mocí svú né... druhú svú mo- měkčí. cí měkčie. Lékař nemohl na- psati, že len měkčí, již proto ne, že byliny lnu se v therapii nepouží- valo. Lajno. Každé laj- no, ... v sobě maje živelní horkost, jest rozpušťující a při- tahující moci, a to viece a méně, naj- více psí lajno... Ho- lubičí lajna nejhor- čejší sú. Lajno. Najvíce psí lajno ... Holubičí lajna nejhorší sú. Tak hned se super- lativem začíti kapito- lu mohl jen ten, kdo si s malým rozumem dělá výpisky. Z »nej- horčejšího« udělati »nejhorší« holubí lej- no mohl jen ten, kdo o jeho živelných vlastnostech nemá tu- šení. Mateří douška. Kámen rozsypává. Kámen rozsievá. Joannesův text po- dává opak toho, čemu věřili lékaři, že mate- řídouška kámen v mě- chýří láme a činí, že se rozsypává. Mélé. Z... jahod [bobulí] a listie se- dláci, spolu vařiece u vodě, lep dělají, a najviece z dubového Ijmélí], jakož o něm svrchu psáno »Vo lpu dubovém« (kap. 213). Mélé. Má moc. O dubový lep. Písař tu začal ste- reotypně slovy: »Má moc«. Když to však napsal, zpozoroval te- prve, že se v kapitole nemluví o moci jmélí, nýbrž o přípravě lepu. Jej však zajímala jen therapie. Proto další výklad vypustil, kro- mě konce, kde se mu však asi nelíbil abla- tiv »lpu«, za nějž užil u předložky »O« 4. pá- du.

Strana 109
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. Netík [slezinník Cerveny]. Vyšlech- tujieí ... zeleny mà moc, suchý ne tak. Zelený moc má otvierati & póno- krevnosti [choleru] hnáti, suchý tvrdí a zastavuje toky. Mumia. Má moc svierající všecky to- ky a zlámané kosti svalující. Penízek. Květ má ... žluttý a tem- ný, potom semeno co penieze jako pol- ní řeřicha. Svlačec. Horko- vlhkost připálenů vyhání. Štěvík konský. Dvojí: Jeden má li- sty dlúhé a ostré, la- tiné lapacium acu- fum, druhy &irokého Moci jest vyBlech- (ující zelený toliko, suchý tvrdí a zasta- vuje toky. Má moc všecky to- ky a zlámané kosti svalující. Květ má žlutý a temný co polní ře- řicha. Horkost připálenů vyhání. Dvojí: Jeden dlü- hy, latině lapacium acutum, druhý lapa- cium rotundum. 109 Z antithesi Černého nezbylo u opisovače nic. Moc vyšlechtující (vylep- šující) není v proti- kladu k moci tvrdící a není též vyjádřeno, nač Černý upozorňuje, že bylina má opačný účin podle toho, je-li čerstvá či suchá. Text Joannesův vznikl zřejmě nepochopením textu tištěného her- báře. Nerozumná zkratka. Svalovati (sceliti, spo- jiti) toky, to mohl na- psati jen nelékař. Jana Opět Joannesovská zkratka. Že řeřicha polní, bělokvětá, má květ žlutý a temný, nemohl napsati bota- nik rázu Černého. Ten u řeřichy polní napsal, že »po květu má okrú- hlé tleštičky jako pe- nieze«. Pripálená horkost je nesmysl. Podle hu- morální theorie je krev &tavou horkovlh- kou, hlen (flegma) stu- denovlhkou, Zlutá Zlué (cholera) horkosuchou a černá žluč (melan- cholie) studenosuchou, a názor starých lékařů byl, že se tyto vlhkosti připalují při horečce. Kdo by se odvážil tvrditi, že Černý byl tak špatným latiná- fem, aby »dlühé« mu bylo acutum? 

Strana 110
110 G. Gellner: listu ... slove lapa- cium rotundum. Siler monta- num. Studenovlhko- sti [hleny] sražené — pruoduchy všecky i pruochodiště zby- tečností nečistých otvieraje — žene. Suol. V luonu rozpuštěná potiera- ním nervy, muškuly, příhbí posiluje. Pruoduchy všecky U Černého otvírá i prochodiště zbyteč- hladýš průduchy a průchodiště, v nichž ností nečistých žen!!] otvieraje. se zbytečné a nečisté hleny městnají a žene je z těla ven. Jen ně- jakému Honzovi mů- že otvírati hladýš u nečistých žen průcho- diště zbytečností. Kde se v herbáři mluví o léčení, tam Joannes nezkracuje. Zde převzal text do- slovně i s chybou »w luonu« místo »w wie- nu«, která Klaudyano- vi unikla při korek- tuře. Na důkaz, že opisoval z tištěného herbáře, rozpouští i Joannes sůl v lůně místo ve víně. V luonu rozpuště- ná potieráním ner- vy, muškuly, příhbí posiluje. Po tomto srovnání textů, v kterém by se mohlo pokračo- vati dlouho, není možno, aby ještě někdo pochyboval o tom, že rukopisný herbář z r. 1537 není zkrácený opis tištěného her- báře z r. 1517. Je nepochybno, že výtah pořídil nelékař, a že si tento nelékař z tištěného herbáře vypisoval jen to, co se týkalo samotného léčení, jenž však vypouštěl, jednak co ho nezajímalo, jako popisy bylin a synonyma, jednak čemu ne- rozuměl, jako všechnu teoretickou přítěž, na př. stanovení pri- márních a sekundárních vlastností ve čtyřech stupních podle Galénova schematu. Stejně je nepochybno, že výtah byl poří- zen člověkem latiny velmi málo znalým a až hloupě prosto- duchým. Proto nikdo již neopakuj, že herbář opsaný německo- brodským písařem Joannesem je herbář Černého v prvotním sepsání, nechceš-li zneuctíti světlou památku našeho Jana. Tím jsme pověděli, co o herbáři, již dříve pečlivě proba- daném, bylo třeba dodati. Ale poněvadž je k herbáři připojen jiný spis, o němž se tvrdí, že pochází od Jana Černého, je třeba

Strana 111
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 111 ještě krátce přihlédnouti také k tomuto spisu. Zabírá v po- sledních dvou sexternách (Y,—Z.) 7 listů: 131.—137. Na listě 131a je dřevoryt: bezvousá osoba v zástěře rozdmychuje v la- boratoři oheň v pícce ručním měchem; na polici stojí láhve s destilovanými (pálenými) vodami. Na rubu tohoto listu je pak nadpis »Ve vodách pálených rozličných sepsání« a za- číná předmluva slovy: »Vody některé z bylin i s kořením bý- vají...« Vlastní text pojednává o 65 vodách pálených v abe- cedním pořádku od vody ambrožkové po zeměžlučovou. Při- pojen je přehled nemocí s udáním oněch vod pálených, jimiž se léčí, a konečně na 1. 137b »Písnička při práci lékařské a strojenie lékařstvie (muož se zpievati tou notú, jako ta svět- ská: Tak-li jest každému jako mně smutnému?).« Báseň je parafrází prvních 7 veršů 38. kapitoly knihy Kazatelovy, pak zprávy Písma sv. o proroku Izaiáši, jak vyhojil krále Ezechia od hlízy náplastí ze stlučených fíků, a o Tobiáši, jak rybí žlučí setřel otci mlhu s jeho osleplých očí. Kdo je autorem spisu, není udáno. Podle mínění J. Rudy“8) je »nepochybně« též od Jana Černého. Kdyby tomu tak nebylo, byl by prý Mikuláš Klaudyan, tak jako u herbáře jmenoval Černého, neopominul i zde udati autora. Proti správnosti tohoto úsudku lze však namítnouti toto: 1. Neměl-li Klaudyan důvodu jmenovati autora zvlášť u spisu jakožto dodatku k herbáři Černého, odpadla tato pří- čina pro jiné vydavatele, kteří spis ten vytiskli r. 1544 a r. 155389) bez Černého herbáře, jenž byl vydán jen jednou. Ale také druhé a třetí vydání nemají jména Černého a jsou ano- nymní jako první vydání z r. 1517. Kdyby byl spis vskutku od Černého, jenž po smrti byl snad ještě více ctěn než za živa, jistě by nebyli pozdější vydavatelé omeškali dáti jeho jméno spisu na cestu jakožto nejlepší doporučení. 2. Ve výčtu děl Jana Černého od Petra z Třebska není tento spis uveden. 3. Spis nemluví řečí prostou, jasnou a tak dobrou češti- nou, jakou se vyznačují jak herbář, tak Spis o nemocech mor- ních. Jak na rozdíl od Černého autor sepsání o vodách pá- 68) Mistr Jan Černý a jeho herbář 19. 69) V Praze u Jana Hada Kantora, resp. v Olomouci u Jana Günthra.

Strana 112
112 G. Gellner: lených rozličných není někdy s to, aby se vyjádřil srozu- mitelně, je viděti zvláště v předmluvě. V ní se mluví na př. o oddělování živlů (vzduchu neboli povětří, vody, ohně a zemé). O témž předmětu se zmiňuje i Černý vzhledem k živlům pelyňku ve Spise o nemocech morních (kap. 25), takže je dána příležitost srovnati oba způsoby vyjadřování. Autor sepsání o vodách pálených: Černý: Některé byliny chuti jsou kou- Vodu a povětří snadno lze savé, hořké a voda toho v sobě odděliti, jakož při pálení nic nemá; neb hořkost stála při vod shledává se. Avšak voda pelynková není hořká, neboť částce zemnaté, hrubé s připá- lením, a s vodou zhůru spolu voheň, od něhož [pelyněk] hoř- kost má, nesstúpil s vodnatostí s vodnatostí nesstoupila, a to pro hrubost zemnatosti i silné [do destilátu], ale s zemskou hrubostí zuostal zpět. I chceš-li spolu spojení. Chtěl-li by míti moc tu, která hořkost anebo hořkost jeho [pelynku] snieti kousavost dělá, musil by jiným s moci jeho, musíš oheň oddě- mistrovstvím to způsobiti, aby liti od země. měl samu moc tu skutkem pro- Calcinováním moc vod- natosti s povětrností pryč od- spěšným bez jeho vlastní hru- chází, též i ohnivá moc, od níž bosti. pelyněk má hořkost s slano- stí, a [jen] zemská hrubost ... zuostává, z nížto má [pelyněk] trpkost. 4. V sepsání o vodách pálených rozličných je zmínka o bylině, která v herbáři není uvedena. V sepsání se mluví totiž o rozmarýně, a to na dvou místech: již v předmluvě a pak ještě jednou ve stati o vodě lavandulové (»miesto rosma- rinové muož ji dávati«), kdežto jí není vzpomenuto ani slův- kem ve vlastním herbáři. Jen v úvodě k herbáři, který podle slohových vlastností asi není od Černého, se praví (f. 2b), že »od svrchních nebeských těl, planet a hvězd« je vlita »čtvrtá« moc, jež slove zvláštního přirození v »rosmarynum mozku po- silnovati«. Kdyby byl Černý o tom býval přesvědčen, že roz- marýna má tuto tajnou, nebem danou moc, jistě by ji (rozma- rýnu) byl pojal do herbáře. Neučiniv to však, doložil tím, že ani spis o vodách pálených ani úvod k jeho herbáři není od něho.70) Nechybíme, přičteme-li obé Klaudynovi. Dílem Čer- 70) Bezpochyby jde o zpracování podle německého, do r. 1482

Strana 113
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 113 ného zůstává jen text vlastního herbáře (bez cizojazyčných synonym, obrázků a příležitostných vsuvek vydavatelových). Samotným herbářem však a Spisem o nemocech morních vykonal Jan Černý pro české názvosloví lékařské a botanické tak významnou průkopnickou práci, že si tím zasloužil trvalou památku a »budúcí chválu od národu svého«. ČÁST III. Přílohy, obsahující nárysy života a díla oněch českomoravských lékařů, o nichž je zmínka v životopise Jana Černého. Zikmund Albik. Zikmund Albik se narodil kolem r. 13581) v Uničově na Moravě. Artistická studia konal v Praze, učil pak tu na uni- versitě od svého bakalaureátu r. 1382.2) Jako řádný profesor se však připomíná teprve po dosaženém magisteriu od r. 1386. V tomto roce a pak v letech 1387, 1389, 1394 a naposled r. 1404 máme činnost jeho doloženu na fakultě artistů.3) Zůstávaje profesorem začal r. 1387 studovati práva na pražské universitě juristů a r. 1389 nabyl gradu právnického bakaláře.4) Sotva s právy byl hotov, vrhl se na studium mediciny; absolvoval je v pěti letech od r. 1389 do r. 1394 v Praze, kdež asi od r. 1380 byla samostatná fakulta lékařská. Brzy slynul co »veliký mistr vnitřního lékařstvie«.5) Již r. 1396 se připomíná jako »physi- cus domini regis«,6) pak jako »regalis aulae physicus supre- mus«.7) Když se Albikovi podařilo svým uměním a péčí dopomoci Václavovi IV., jenž v prosinci 1398 upadl v těžkou nemoc, zase ke zdraví, zahrnován byl od krále milostmi. Ač byl ženat a nebyl kolegiátem (bydlil do r. 1396 ve vlastním domě na Novém městě v ulici Kovářské, nynější Spálené č. 95, poté do ledna 1412 v krásnějším domě na Starém městě, v osadě Matky Boží na Louži, »prope ecclesiam b. Mariae již v 10 vydáních rozšířeného spisu: Schrick, Von den ausgeprann- ten wassern (K. Sudhoff, Deutsche Inkunabeln). 1) V. V. Tomek, Děj. m. Prahy III. 510 — 2) L. D. I. 207. — 3) L. D. I. 245, 254, 263, 297, 379. — 4) Monum. hist. Univ. Prag. II. 15, 40. — 5) Staří letop. čeští 14. — 6) V. V. Tomek, Děj. m. Prahy III. 506. — 7) Tamže 22.

Strana 114
114 G. Gellner: virginis in Lacu«, v nynější Platnéřské č. 91), směl setrvati v profesuře přes to, že byla vázána na celibát; jen důstojnost děkanská a rektorská zůstala mu jako ženatému uzavřena trvale. Jednou jen, když král Václav byl vězněn svým bratrem Zikmundem (1403), přerušil svou činnost na pražské universi- tě, využiv té příležitosti k tomu, aby dokončil studia právnická v Padově (zde získaný doktorát decretorum byl mu v Praze nostrifikován r. 1407.3) R. 1404 (po 5. dubnu)9) přestal Albik býti údem fakulty artistů, přestoupiv k medikům jako »lector ordinarius facultatis medicinae«,10) jímž zůstal pak dalších sedm let. Byl při tom, jako před ním mistr Havel, decernentem v sporných případech malomocenství.11) Když Albik před r. 1411 ovdověl jako otec dvou dcer, Marty a Kateřiny, přijal první svěcení a byl pak 29. října 1411, měsíc po smrti Zbyňka Zajíce z Hazmburku, zvolen od kapituly hradské a 25. ledna 1412 jmenován od papeže Jana XXIII. arcibiskupem pražským. Podle starých letopisů čes- kých (14) Albik »se vkúpil v to arcibiskupstvie, maje mnoho zlatých«. I když připustíme, že ani jeho volba se neobešla bez vkupování v Praze i v Římě, jsme si jisti, že se Albik nevkou- pil v arcibiskupství proto, aby hověl své ctižádosti nebo že bažil po moci, slávě a lesku. Vkoupil-li se, sáhl k tomuto ob- vyklému prostředku, aby vyhověl přání svého krále, jemuž tehdy na tom zvláště záleželo, aby měl na arcibiskupském stolci muže sobě zcela oddaného a ve věcech církevních umírněného. Albik byl teprve po jmenování vysvěcen na podjáhní (v únoru 1412) a na kněžství (v červnu 1412). V době, kdy se ostře bro- jilo proti světáctví a rozmařilosti kněžstva, Albik v tom směru svým životem věru nezavdal příčiny k stížnosti, naopak bylo mu vytýkáno jako vada, že jako arcibiskup vede domácnost příliš skromnou a střídmou, a to že činí nikoli z křesťanské ctnosti, nýbrž z lakomství. Prý »nechtěl rytieřov a panoší za sebou mieti, aby jim peněz nerozdával«,12) prý nedal z rukou klíče od špižírny, aby vše mohl zpeněžiti, prý, sám nepiják, svěřoval klíče od vinných sklepů nějaké bábě, která nepila, jsa 8) Monum. hist. Univ. Prag. II. 7. — ") L. D. I. 379. — 10) Titu- luje se tak v listině krále Václava z r. 1406; viz V. V. Tomek, Děj. m. Prahy III. 506. — 11) F. Palacký, Über Formelbücher, Abh. böhm. Ges. Wiss. V. 1848, 158, č. 196 b. — 12) St. 1. č. 14.

Strana 115
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 115 podle Dubravia13) »extremae avaritiae baratrum«. Se skrb- lictvím však se nesrovnává věnování peněz na kapli, kterou, stav se arcibiskupem, dal zbudovati v Sedlci milovaným lékař- ským patronům, Kosmovi a Damianovi, ani jeho zdrželivost s vlastními jeho slovy ve Vetulariu: »Interpone tuis interdum gaudia curis! Non est potus nisi vinum, non est cibus nisi caro, non est gaudium nisi mulier.« Ostatně dokázal Albik nejlépe, že jeho srdce nelpí na penězích, tím, že pobyv jen několik mě- síců v draze koupeném arcibiskupství, už se ho, nelituje ztrát, zase vzdal. Došlo k tomu hlavně v souvislosti s příchodem pa- pežských legátů do Prahy, vyslaných sem v květnu 1412, aby prodávali odpustky, jež vypsal papež Jan XXIII. na válku s králem Ladislavem neapolským, ochráncem vzdoropapeže Rehoře XII. Albik vydal nařízení, jímž se mělo čeliti nedů- stojnému obchodování s odpustky, ale legátové toho nedbali. Když pak vlastní vinou narazili na bouřlivý odpor Husův a jeho stoupenců, papež exkomunikoval M. Jana, uložil světské moci jeho upálení a vynesl nad Prahou interdikt. Drakonický postup kurie byl však proti mysli králi Václavovi a ještě méně se asi zamlouval Albikovi. Ten pak, nechtěje jednati proti svému přesvědčení a nezachovati se svému králi, ale při tom dále žíti v míru s kurií, rozhodl se, že se vzdá arcibiskupství ve prospěch olomouckého biskupa Konráda z Vechty. Konrád postoupil svůj úřad proboštu vyšehradskému a nejvyššímu kancléři Václavu Králíkovi z Buřenic; v obě funkce se pak Albik uvázal sám. Opustiv arcibiskupskou residenci na Malé straně, přestěhoval se Albik s oběma svými dcerami do domu, který si 25/1 1413 koupil na Novém městě »v aleji«, v nynější Národní třídě č. 116. S resignací Albikovou byl churavějící král Václav asi zcela srozuměn, neboť dostal tak v novém kancléři zpět zase svého lékaře. Brzy po velikonocích r. 1413, než ještě byly papežem stvrzeny provedené směny a Albikovi udělen titul arcibiskupa caesarejského, ustavil král Václav komisi s úkolem, srovnati různice, jež vystoupením Husovým proti odpustkům vznikly v duchovenstvu a mezi mistry uni- versitními. Čelnými členy této komise byli Albik a lékař, hvězdář a theolog, mistr Křišťan z Prachatic, přítel Albikův 13) Historia Bojemica (ed. Thom. Jordanus), Basileae 1575, 223/4.

Strana 116
116 G. Gellner: i Husův. Ale běh událostí se již nedal zadržeti. Dlouho se při- pravující revoluce propukla pak v den smrti královy. Dne 18. srpna 1419, když v Praze »obrazy a tabule kazili a bili«, byla zpustošena v kostele Matky Boží na Louži kaple, kterou Albik dal zříditi r. 1410 milým svým patronům Kosmovi a Damianovi, a »v kusy ztroskotán« tu náhrobek »velmi krásný a nádherný s mnohými cimbuřími«,14) který měl tento nápis: »Hic quiescunt corpora parentum domini Albici archiepiscopi Caesariensis et praepositi Wissehradiensis.«15) Albikovi ne- zbylo pak než opustiti Čechy. Ale z obou jeho dcer provázela ho do vyhnanství jen jedna. Mladší, Kateřina, nakloněná víře podobojí, zůstala v Praze. Albik meškal krátký čas v Olomouci a v Brně, než se před r. 1422 odebral k stálému pobytu do Vratislavě. Odtud, napsav 23/2 1425 ještě ve Vratislavi svou po- slední vůli, byl povolán ke dvoru císaře Zikmunda do Budína, a tam již v příštím roce (před 20. listopadem 1426) zemřel.16) Albik jako lékař byl přivržencem montepesulanského, do jisté míry praktického směru, méně si libujícího v spekulacích. Jeho receptura jest jednoduchá, alchymických vlivů prostá, zčásti převzatá z lidové mediciny. Při preservaci (zábraně chorob) se Albik přidržuje pravidel vyslovených v didaktické básni »Škola salernská«, jež byla redigována v Montpellieru Arnaldem z Villanovy na konci 13. stol. (»moveri, laborare, jocundare, abstinentia — summa medicina«), při léčbě pak klade důraz na dietu a na udržování dobré nálady a naděje u nemocného (»bonus animus, solatium, gaudium, bonae novi- tates, fortunae eventus bonus«). Albik povšimnul si zeměpis- ných vlivů na obraz chorob a proto zdůrazňoval nutnost při- způsobiti tomu i léčení. Lékař, který šťastně léčil vlašské ne- mocné, často nemá při stejné therapii úspěchů u pacientů čes- kých nebo slezských.17) Jako syn své doby dává se i Albik 14) Staří letop. čeští 14. 15) J. P. Cerroni, Nachrichten ü. d. Schriftsteller Mährens, f. 11. 16) Mylně klade Crugerius den Albikova úmrtí na 23. VII. 1427, jak dovodil Tomek (Dějep. m. Prahy IX. 72, pozn. 63) z listiny kapituly vyšehradské z 20. XI. 1426, obsahující úmluvu mezi vy- konavateli poslední vůle Albikovy. Je-li Crugeriem udaný den a měsíc správný, zemřel Albik 27. VII. 1426. 17) »Medicus doctus in Italia, non valet in Bohemia vel Sile-

Strana 117
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 117 vésti v medicině zřeteli astrologickými, ale přece ne do té míry, aby neměl za dovoleno, v případech nutnosti obejíti se bez nich, řídě se zásadou: »Necessitas frangit legem«. Albik byl velmi plodný spisovatel. Morem se zabýval v několika traktátech, z nich dochováno je pět. O těch jsme se již zmínili v části II. životopisu Jana Černého. Zbývá uvésti ještě tyto spisy: a. »Tractatulus de regimine hominis, compositus per mag. et D. Albicum, archiepiscopum Pragensem.« X »Magistri Albici de arte medica nec non ecclesie Pragensis archiepiscopi Regimen sa- nitatis, quod alio nomine Vetularius nuncupatur, finit feliciter. Im- pressum in Lipczk per Marcum Brandis anno domini 1484, 26. men- sis Augusti«13). Je to, pokud známo, nejstarší medicinský prvotisk českomoravského původu. Spis (38 listů kvartových o 34 řádkách) se skládá z 33 kapitol, z nichž 7 (1, 5, 9, 11, 13, 14. a 15.) pojednává o moru. Na 1. 24a praví Albik: »Legi ante tempora in universitate Pragensi fere XXX annos«. Počítá-li se, že r. 1382 jako bakalář zahájil svou lektorskou činnost a že přestal vyučovati r. 1411, kdy dosedl na stolec arcibiskupský, dostane se 29 let. Albik sepsal Vetu- larius, který je hlavním jeho dílem, r. 1422 ve Vratislavi. Titul Vetularius, který lze opsati slovem makrobiotika (návod, jak se řádnou životosprávou lze dožíti vysokého stáří) svedl Balbína k mylné domněnce, že se ve spise pojednává o babictví (vetula = porodní bába), neboť poznamenal: »Nihil foedius esse potuit, quam archiepiscopum Vetularium scribere«19). Obsah a rozbor spisu po- dal Hasne r20). sia, quia aegritudines in una terra discordant ab aegritudinibus alterius terrae, nec diaeta cibi et potus in una terra concordat cum diaeta alterius terrae« (Vetular.). 18) V praž. univ. knih., sign. 44 G. 49. Opisy jsou v mus. knih. v Praze dva neúplné, sign. XID 28 (Bartoš 3009), f. 16—40' a sign. IV E 5 (Bartoš 1080), f. 20—30 a jeden úplný (jako předcházející z 15. stol.), sign. XI E 20 (Bartoš 3043), f. 1—62. Tento opis byl po- řízen Čechem, jak dokazují překlady Albikových německých lido- vých receptů, přiřazených k latinskému textu. Český přepis ně- meckých vložek na 1. 34 (kap. 15) otiskl O. Schrutz (Několik starých českých předpisů lékařských, Český lid VI. 1897, 289—292.) — Další opisy Vetularia jsou v pražské univ. knih. z přechodu 15. do 16. stol., se sign. I. G. 31 (Truhlář 307), f. 1—66, a v rozlič- ných knihovnách v Německu. V Národní knih. ve Vídni se chová obsahem podobné »Regimen hominum«, označené jako Albikovo (Ms. 5397). 19) Bohemia docta III. 175; srv. Ungarovu poznámku 82. 20) Die älteste Medicin in Böhmen, 31—34.

Strana 118
118 G. Gellner: b. Medicinale magistri Albici, Iarchi]episcopi Pragensis. »Pro corporis sanitate conservanda hec compendiose duxi scri- benda.«21) c. »M. Albici Tractatus de rectificacione aëris.« Je to vlastně titul jen první z desíti kapitol spisu, které dohromady dávají úplné regimen sanitatis (cap. II. De exercicio et motu; III. De sompno et vigilia; IV. De balneo; ..... X. De minucione sanguinis).22) d. »Reportata ex lectionibus m. Albici.« 23) Jsou to Albikovy výklady, které si jeden z jeho pražských posluchačů zapsal do svého deníku. Mluví se tu o horečkách a o jejich léčbě, o chorobách nervstva, zvláště o apoplexii, epilepsii, ochrnutí a křeči (též šky- tavce), třesu údů, pak o opilosti a jiných otravách, jako opiem, blínem, mandragorou, solmi olovnatými, sirníky arsenu, jedy ži- vočišnými (vzteklinným, hadím, hmyzím), pak o chorobách očních. Na konci je, po výkladu o rozličných purgačních (počistných) metodách, seznam léčiv, uspořádaný podle nemocí, u nichž jsou indikovány, s udáním náhražek (quid pro quo). Zevrubný obsah a rozbor spisu podal O. Schrutz."4) e. Practica medicinalis (Praxis medendi, Liber medicinalis et practicalis).25) 21) Opis z r. 1438 je v mus. knih. v Praze, sign. XI D 28 (Bar- toš 3009), f. 1—15'. Jiný opis, též z 15. stol., je v pražské univ. knih., sign. VIII. F. 11 (Truhlář 1565), f. 1—30. Jedna stať odsud, »Saccu- lus ad mitigandum dolorem«, se vyskytuje mimo to ještě samo- statně v kodexu sign. XVII. D. 10 (Truhlář 140), f. 176'—177. Ně- mecké zpracování s titulem »půch der erczney von maister Albico« je v mnichovské univ. knih. (Cod. 731, f. 87—108°). 22) Rkp. pap. z 15. stol. v pražské univ. knih., sign. I. F. 11 (Truhlář 243), f. 6'—18°. 23) V témž svazku, f. 18'—67. Jiná reportata z Albikových přednášek jsou v kapit. knih. v Praze, sign. M. CLVI (Podlaha 1518), f. 300'—460, s explicitem: »Finita sunt Reportata Dn. Albici. medic. doctoris, supremi physici Wenceslai Bohemie regis etc., per dn. Wenceslaum, notarium publicum de Praga, pro tunc ple banum in ecclesia de Sutom, anno 1434.« 24) O. Schrutz, Lékařská přednáška na Pražské fakultě lé- kařské z prvých dob trvání university Karlovy, Thomayerova Sbírka předn. a rozprav z oboru lék., č. 8, ser. VII, v Praze 1899. 25) Opisy jsou v pražské kapit. knih., sign. L. IX (Podlaha 1252), f. 1—152, v lipské univ. knih. (z r. 1424), sign. Ms. 1226, f. 116—284, ve vratislavské univ. knih. (Ms. IV. Q. 5, f. 86—288°). v městské knih. v Elbingu (Ms. F. 10, f. 1—192), v zemské knih. v Gothě (Cod. chart. A. 501, f. 1—272); zde zní incipit: »Iste liber compositus est per magistrum Albicum, excellentissimum docto- rem in medicinis, tempore, quo fuit medicus Illustrissimi ac glorio- sissimi domini Sygismundi Romanorum Imperatoris.« Podobného

Strana 119
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 119 f. Questiones super antidotarium reportate a Mgro Albico.28 g. Regimen contra rheumata M. Albici, quod misit ante obitum suum Sigismundo regi.« Otiskl a český překlad s komen- tářem pořídil O. Schrutz.27) h. »Medicina contra paralysin, quam dom. Albicus ante ago- nem mortis sue dom. regi a. d. 1416 [chybně místo 1426] in civitate Buda Strig. dioces. fecit.«25) Kromě těchto prací jde pode jménem Albikovým ještě několik dalších traktátů29) a receptů;30) s Albikovými recepty se setkáváme často také v »Jádrech«, lékařských to rádcích domácích. Neprávem bývá Albikovi připisován traktát »De quercu«, jehož autorem je nejspíše Arnald z Villanovy.31) Také při sepsání spisu z r. 1419 »Tractatus de sacra commu- nione et argumento fidei adversus Hussitas« neměl Albik podílu.32) Literatura: P. Lupáč, Rerum Bohemic. Ephemeris, 1584, k 23/5. G. Crugerius, Sacri pulveres, 1668, k 3/5, 23/7, 31/12. T. Pešina z Čechorodu, Phosphorus septic., 1673, 205. B. Balbín, Vita venerab. Arnesti, 132, Epitome hist. rer. Bohemic. obsahu je »Compendium medicinae« v Národní knih. ve Vídni (Ms. 5512). 26) Rkp. v pražské kapit. knih., sign. M. VII (Podlaha 1360), f. 112'—140. 27) Podle rkp. pap. z 15. stol. v pražské univ. knih., sign. X. G. 19 (Truhlář 1973), f. 231'—232, v stati »Albíkova životospráva pro císaře Zikmunda« (Čas. lék. čes. 1909. 86, 117, 145) otištěno. 28) Rkp. pap. z 15. stol. v pražské univ. knih., sign. VIII. H. 34 (Truhlář 1652), f. 149. 29) Regimen corporis, consilium ad Sigismundum (rkp. v mni- chovské státní knih., Cod. lat. 321, f. 89'—92). Tractatus de crisi (rkp. v lipské univ. knih., Ms. 1200). 30) Lékařství Mistra Albika proti kamenu (rkp. z r. 1554 v pražské univ. knih., sign. XVII. E. 42, f. 27°. »Recepta et experi- menta Albici« v mnichovské stát. knih. (Cod. lat. 218, f. 1—24). »Recepta ad coitum et contra coitum superfluum, item contra dolorem dencium« (rkp. v pražské univ. knih., sign. X. H. 16, f. 142). Recepta diversa »M. Albici sub a. 1398 in die Fab. et Sebast. Pro sompno« (rkp. tamže, sign. IV. F. 5, f. 203—2045). »Contra obtu- sitatem pectoris ... remedium M. Albici« (rkp. v pražské mus. knih., sign. IV E 5, f. 35°). »Experimenta« (rkp. ve vratisl. univ. knih., Ms. III. Q. 12, f. 289). 31) Česky v pražské univ. knih., sign. XVII. D. 10, f. 129—130'. 32) Viz B. Balbín, Bohemia docta III. 160 a O. Schrutz, Pře- hled historiografie lékařství v Čechách, Čas. lék. čes. 1899. 329.

Strana 120
120 G. Gellner: 420; Miscellanea hist. regni Boh. Dec. I. lib. VI. 61. J. F. Ham- merschmied, Prodromus gloriae Pragenae, 1723, 516. J. N. Berghauer, Protomartyr poenitentiae, 1736, I. 227. Ch. G. Jö- cher, Compendiöses Gelehrten-Lexicon, 1750, I. 213. J. Ch. Ade- lung, Fortsetzung u. Ergänzungen zu Jöcher, 1784. A. Voigt, Effigies virorum erudit., II. 92 (F. M. Pelzel, Abbildungen II. 82—87). F. M. Pelzel, Lebensgesch. d. K. Wenceslaus, Urkun- denb., 1790, II. 99. Pelzel et Dobrovský, Script. rer. Boh. II. (Series episc. et archiep. Prag.), 446. J. P. Cerroni, Script. Regni Boh., Ms. (v zem. arch. v Brně I. 99), f. 98; Nachrichten ü. d. Schrift- steller Mährens, Ms. (v zem. arch. v Brně, I. 83), f. 11. J. F. J. Schaller, Beschreibung d. kgl. Haupt- u. Residenzst. Prag, 1794—7, II. 254, III. 79. K. Gf. Sternberg, Abh. ü. d. Pflanzen- kunde i. Böhmen, I. (Abh. Böhm. Ges. Wiss., 1817), 55. J. V. Krombholz, Fragmente einer Gesch. d. med.-praktischen Schule der Karl-Ferdinands-Universität, Prag 1831, 31. G. Wolny, Mark- grafschaft Mähren, Olmützer Kreis, 1839, 153; Kirchliche Topo- graphie, 1857, I. 421. F. Palacký, Ueber Formelbücher, 2. Lief. (Abh. Böhm. Ges. Wiss., 5. Folge, 5. Bd., 1848), 158, 159; Dějiny národu českého, 2. vyd., II. 2, 339, III. 1, 140—2, 156—7, 161, 312. V. V. Tomek, Riegrův S. N., I. 106; Dějep. m. Prahy, III. (1893) 22, 402, 508—10, 532, IV. (1899) 5—6, IX. (1893) 72; Základy starého místopisu Pražského, odd. I (St. M. P.), 1866, 57, odd. II (N. M. P.), 1870, 80, 89. F. Hoffmann, Regimen magistri Albici archiepisc. Prag., Aufsess Anzeiger f. Kunde d. deutschen Vorzeit, I. (1854) 303—7. J. R. v. Hasner, Die älteste Medicin in Böhmen, Prager Viertel- jahrschr. f. d. prakt. Heilkunde, 1866. 19—35. V. J. Nováček a V. Janovský, Ottův S. N. I. 726. V. Janovský, Nástin dějin Pražské fak. lék. (Památník 2. sjezdu č. lékařů a přírodozpytcův), v Praze 1882. J. Špott, K literatuře století XV., Čas. lék. čes., 1883, 560. V. Maiwald, Gesch. d. Botanik i. Böhmen, 1904, 10. J. Teige, Základy starého místopisu Pražského, odd. I, díl II (1915), 317. K. Sudhoff, Pestschriften aus den ersten 150 Jahren nach der Epidemie des »schwarzen Todes« 1348, Arch. Gesch. Med., VII. (1915) 81, IX. (1916) 117, XVI. (1924) 20. F. Pick, Prag u. Mont- pellier, Arch. Gesch. Med. XVII (1925), 161. Jan Berka z Chocně. Jan Berka se narodil v Chocni kolem r. 1494. Studoval v Praze. Obdržev 13/9 1516 mezi šestnácti zkoušenými baka- lariandy lokaci primus, byl graduován 30/10 téhož roku na bakaláře. V následujících čtyřech letech byl jednak v Lito- myšli jako lékařský učeň B. Jana Černého, jednak po vyučení v Kutné Hoře činný jako praktický lékař. Kolem r. 1520 se však vrátil k studiu filosofie do Prahy, složil tu 3/5 1522 licen-

Strana 121
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 121 ciátské zkoušky, a to opět jako primus, a byl za tři neděle potom promovován na mistra. Nepochybně vzhledem k zna- menitému výsledku zkoušek byl ještě v témže roce povolán do profesorského sboru a přijat do koleje Karlovy. Již k 10/10 1522 se připomíná jako mistr fakultní ve funkci dispensá- tora lectionum (extraordinariarum). Jsa kolegiátem, přivydě- lával si lékařskou praxí. Dokladem toho jest, že r. 1524 vymá- hal před právem Starého města Pražského smluvený honorář na vdově svého bývalého pacienta, bohatého měšťana Nastojte; při tom svůj nárok opřel před soudem o svědectví svého famula Jiříka, jehož výpověď je zapsána v Knihách svědomí archivu pražského.1) A opět r. 1525 žaloval u městského soudu, že mu Barbora ze Všehrd nechce zaplatiti smluvenou odměnu za léčení.2) Od října 1526 do října 1527 byl děkanem fakulty artistů. Nastupuje úřad, zval, jak bylo zvykem, zvláštní dě- kanskou intimací k svému čtení logiky »ex Porphyrii libello De quinque vocibus«.3) Než odevzdal dekanát svému nástupci, učinil o svých poznatcích a zkušenostech v uplynulém školním roce do Knihy děkanské záznam, jenž dobře osvětluje jeho vědeckou a církevně politickou osobnost: »Solebant... ante me majores nostri in hoc facultatis volumine primo statum conditionemve rei literariae nostrae memoriae prodere, deinde quoque regni hujus eventus fortunasque et praeclara seu pacis seu belli facinora praesentibus paginis mandare. Quod pro- fecto, ut ego arbitror, cum prudenter tum provide, posteritatis rationem habentes, factitarunt. Certum enim est, absque hi- storiis totum orbem quasi mutum, vacuum et vanum esse. Ho- mines vero sine historiis quid sunt, nisi — ut quidam inquit — columnae et statuae mutae?« Pro Berku jakožto ctitele musy Klio je však krušno, že může jen zaznamenati, jak na pražské fakultě upadá věda a s ní vážnost profesorského stavu: »De augmento semper desideratissimo literariae facultatis hoc anno 1527 quid dicam scribamve, nihil habeo. Etsi ipse in votis ha- buerim, ut examen scholarium pro titulo baccalaureatus pu- blice promulgaretur, paucitas tamen alumnorum philosophiae 1) F. Křemen, O honorářích a jiných lékařských věcech před 400 lety, Čas. lék. čes. 1933, 1081. —2) Arch. pražský, č. 1129, 189. 3) Collectanea Marka Bydžovského, dříve v pražské lobko- vické, nyní v pražské universitní knih., 26.

Strana 122
122 G. Gellner: studiique nostri obstitit animumque avertit. Rari quippe adu- lescentes moderni... reperiuntur, qui sanctae philosophiae fontem sitiant amplectanturque.« Příčinu tohoto úpadku vidí Chocenský v hrabivosti soudobé inteligence, jež zaprodává vyšší cíle za mamon, hlavně však ve zkázonosném vlivu pi- kartské sekty, která tak »dementata est, ut nihil vilius, nihil perniciosius, nihil detestabilius ducat, quam ingeniis inservire artibus«. Co je následek? »Omnes fere philosophi nunc ludi- brio risuque expositi sunt; omnes philosophum virum quasi digito demonstrant, hominem sine fruge asserentes.« Ký div tedy, že se v celém roce nepřihlásil nikdo k bakalářské zkoušce. Ale dá-li Bůh, bude brzy jinak. Již dřívější děkanové učinili projevy proti pikartům, teď sám pražský senát se všemožně zasazuje, »ut eam Pikhardorum haeresim pestilentissimam abs urbe sua... funditus evertat eradicetque«. Berka byl láskou k Aristotelovi a k universitě jat do té míry, že dovedl z hloubi duše nenáviděti Bratry jen pro jejich zaujatost proti universitní vědě, a že dovedl zapomenouti i na to, jak je k dí- kům zavázán bratrskému knězi Janu Černému, kterého, chtěje býti lékařem, si před desíti lety vyvolil za svého učitele. Od humanismu očekával Berka obrodný vliv na pražskou univer- situ. Poznáváme to z toho, s jakou radostí v svém záznamu vítá návrat mistra Tomáše Rakovnického z Italie: »Praeterea nec istud silentio est involvendum, quod mag. Thomas Raconien- sis,4) ... per multa tempora... amore philosophiae, Grae- carum literarum Italiae degens, tandem — ubi partim Vene- tiis, partim Bononiae in studio Graecarum literarum ultra medium tertium annum maximo cum profectu peregisset — 1527, 23. die Septembris fauste et feliciter, scientiis et virtu- tibus mactus onustusque, rediit.« — Od r. 1527 byl Chocenský přísedícím starověrně utrakvistické konsistoře a proboštem koleje Karlovy, později Václavovy. V koleji Václavově do- konal tři ze svých lékařských prací: 1529 »Zprávu, kterak jse každý zachovati má v té nové Englicské pocené nemoci«, 1/11 1530 »Kniežky o morních přičinách« a 6/12 1532 »Naučení o krvi pouštění«. Po dvě studijní léta, 1533/4 a 1534/5 byl rek- 4) Jistě by se nebyl Berka tolik radoval, kdyby byl věděl, že i mistr Tomáš z Rakovníka již po roce opustí kolej pro výnos- nější místo staroměstského písaře.

Strana 123
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 123 torem university. Po svém prvním rektorátu vypsal, v jak ža- lostném stavu zastal universitu a s jakými tužbami nastoupil svůj úřad:5) »In quo quidem officio... conspiciens hos stu- dium nostrum undique collapsum, desolatum, diminutumve cum in numero magistrorum tum baccalaureorum tum etiam studiosorum, diu mecum saepe tacitusque revolvere occoepi, unde faustius ac felicius huic universitati nostrae, non aliter quam ruinosae domui, occurrere debeam, ut eam pro viribus meis, nullis sudoribus laboribusque parcens, beatiorem nec non locupletiorem in membris nostris reddere valeam.« Své naděje viděl polosplněné v pěti bakalářích, které jako rektor mohl v lednu 1534 pozdraviti jakožto mistry, a v jednání za- hájeném v zájmu university s pány pražskými, jež se jevilo také všem ostatním profesorům tak slibné, že Berku zvolili v zápětí po druhé rektorem. Ale po svém druhém rektorském a dalším roce Berka poznal, že jeho naděje v lepší budoucnost university byly klamné. Roztrpčen vzdal se profesury a v září 1539 opustil kolej Václavovu, kde byl dlouhá léta snad samo- jediným kolegiátem. Dvě léta před odchodem z university podnítila ho jeho láska k historii a nevraživost proti Bratřím k tomu, že dal na svůj náklad vytisknouti“) v Norimberce Vá- clavem Oustským církevní »Kroniku českou«, sepsanou r. 1532 knězem Bohuslavem Bílejovským.7) Bílejovský se v svém díle snažil dokázati, že přijímání pod obojí způsobou bylo v zemích českých obvyklé již od dob věrozvěstů Cyrila a Metoděje a že 3) Monum. hist. Univ. Prag. III. 104—5. *) Jako nakladatel měl Jan z Chocně předchůdce v lékařích Janu Bílém od Čápů, v Mikuláši Klaudyanovi a v krakovském doktorovi Františku Skorinovi z Polocka v Bílé Rusi, jenž v Praze v letech 1517—1519 vydával ruskou bibli (»Biblia ruska, vyložena doktorem Franciskom Skorinaju, iz slavnogo grada Polocka, Bogu ke cti i ljudem pospolitym k dobromu naučeniu« X »Dokonany sut knigy ... vykladom učenago muža, v lekarskich naukach doktora Franciska Skoriny s Polocka, u velikom (slavnom) sta- rom městě Prazskom etc.« O tom J. Dobrovský, Gesch. d. böhm. Sprache u. ältern Lit., Prag 1818, 324; Riegrův S. N. VIII. 493; Ottův S. N. XXIII. 288; J. Volf, Dějiny českého knihtisku až do r. 1848, Praha 1926, 26. 7) Bílejovského kronika byla znova vydána v Praze 1816 péčí J. Ditricha (Jungmann, H. 1. č. IV. 515).

Strana 124
G. Gellner: 124 tedy kališníci nejsou sektáři, nýbrž že toto označení přísluší Bratřím, a že jejich Jednota proto má býti vypleněna. Peníze, získané hlavně lékařskou praxí (kterou však od té doby, co se stal rektorem, již asi nevykonával), nejen usnadnily mu roz- hodnutí, vzdáti se profesury, ale poskytly mu i možnost kou- piti si dům na Starém městě Pražském. Netrvalo pak dlouho, byl konšelem. V letech svého působení v radě staroměstské a na sněmě (1544) se uplatnil jako muž ve věcech obecních zběhlý (»in rebus politicis gnarus«) a vyspěl, nadán jsa darem výmluvnosti, v obhájce u soudu, zdatného do té míry (»non mediocriter in foro versatus«), že na konec se pro jeho činnost právnickou jaksi zapomnělo, že kdysi byl lékařem. Vedle orá- torství provozoval též živnost bankéřskou, půjčuje peníze na úrok. Ale na tom jeho pracovní čilost pořád ještě neměla dosti. Záliba v knihách zrodila v něm touhu státi se knihtiskařem a již si byl v Norimberce opatřil typografické zařízení pro vlastní oficinu, když smrt zmařila jeho plány. Zemřel 19. ledna 1545 o hodině po poledni a byl pohřben v kostele Týnském. V svém kšaftu8) odkázal universitě své knihy a svou tiskárnu (universita ji ještě roku 1545 prodala pražskému impresorovi Janu Hadovi za 45 kop), koleji Karlově dvanáct lžic se stříbrnými držadly (lžíce ty vzaly za své, když hořelo v hor- ním patře Karolina 13/12 1568) a svému příteli M. Jindřichovi Dvorskému z Helfenberka deset kop. Zároveň vnesl na vyko- navatele posledního svého pořízení, Jakuba z Kapí Hory, kancléře staropražského, a Václava Trubku úkol, aby z jeho rozpůjčených peněz koupili statek v ceně sto kop, z jehož výnosu by se opatřovalo šatstvo především chudým žákům. M. Jan z Chocně zanechal tyto spisy: a) »Knihy lékařské mistra Jana«, jež byly dokonány »feria III. ante Oculi (19/3), 1525.«9) Spis uvádí léky »velmi užitečné ke všelikým nemocem« a pojednává dále »o vodách, kteraké moci sú pálené a k jakým nemocem«. b) »Zpráva, kterak jse každý zachovati má v té nové Englic- s) Arch. pražský, Miscellanea, č. 92. X. 11. s) Rkp. v mus. knih. v Praze, sign. IV G 9 (Bartoš 1187), f. 1—214. O otázce autorské viz 1. část životopisu Jana Černého (k r. 1530). J. Jireček (Rukověť I. 295) přičítá, jak se zdá právem, spis Choceňskému.

Strana 125
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 125 ské pocené nemoci.« X »V Starém Městě Pražském, 1529« (16°, 6 str.).10) c) »Mistra Jana z Chocně, učenie Pražského Kniežky o mor- ních příčinách, znameních, o nemocech i lékařství, složené a vno- bec k tomuto času vytištěné, také bohatým a chudým ku potřebě vydané.«11) Spis vyšel tiskem 1531 u Pavla Olivetského v Lito- myšli.2) V předmluvě, dané v Praze v koleji krále Václava na den Všech svatých l. P. 1530, věnuje autor knížku »pánu svému milostivému, panu Vojtěchovi z Pernštajna a na Pardubicích, najvyššímu hofmistru království Českého a téhož království hejt- manu etc.« d) »O krvi pouštění.« Jsou známa tři vydání. První má titul: »O krvi pouštění žilami i baňkami, k času budoucímu této potřeby nastávající, proti neduhuom rozličným, vedlé vyznamenání komety hvězdy, užitečné velmi tuto pokládá jse naučení za lékařství.« Pod titulem je obrázek předvádějící hvězdáře s jeho nástroji. Na rubu titulního listu začíná předmluva slovy: »Mistr Jan z Chocně všem vuobec lidem pozdravení vzkazuje laskavě« a končí tímto datováním: Dán v Praze v koleji krále Václava, den sv. Mikuláše léta Božího tisícího pětistého třidcátého druhého.« Na konci spisku: »Vytištěno v Městě Starém Pražském (u Jana Hada) a dokonáno na den svaté Lucie [13/12] léta od Narození syna Božího 1532« (12", 16 listů).13) V 2. a 3. vydání je zamlčeno jméno autorovo. U 2. vydání je do renesanční obruby dán tento titul: »O krvi pou- štění žilami i baňkami. Spis z mnohých učiteluov vybraný a kaž- dému, zvláště kdož milují své zdraví, těchto časuov nastávajících ku potřebě velmi užitečný. Léta M. D. XXXVIII. máje měsíce.« X »Vytištěno v Starém Městě Pražském u Jana Hada a dokonáno tu sobotu před S. Duchem léta Mo Do XXXo VIII°.« Po třetí vydal knížku tu Mikuláš Pštros v Starém městě Pražském. Na titulním listě je uprostřed obrázek, znázorňující sedícího muže se zaťatou žilou v levém ohbí loketním, jenž svírá svou levou pěstí (aby mu naběhly žíly) rukojeť holi. Vlevo od něho stojí pouštědlník, vpravo lékař se svým odznakem, baňkou na moč, v ruce. Nad dřevořezbou je psáno: »O krve pouštění žilami i baňkami. Spis z mnohých učitelův a doktorů životních sebraný, každému, kdož miluje své zdraví, těchto časův velmi potřebný.« Pod obráz- 10) Č. Zíbrt, BČH. I. 1437. Spis je anonymní, ale jeho auto- rem může býti sotva někdo jiný než Jan z Chocně. Viz J. Špott, Příspěvky k literatuře morové, Čas. lék. čes. 1881, 271. 11) Jeden výtisk je v mus. knih. v Praze ve svazku 28 G 33. 12) J. Ruda, Živa IX, 1872, 9, pozn. 1. 13) V mus. knih. v Praze ve svazku 61 H 43. Odtud otiskl spis s ilustracemi Č. Zíbrt v Staročeské tělovědě a zdravovědě (Praha 1924) na str. 60—68.

Strana 126
126 G. Gellner: kem: »Nyní vnově vytištěný a zkorrygovaný. Měsíce máje Léta M. D. XCVII.« Literatura: Liber decanorum facultatis philosophicae Uni- versatis Prag. II. 258, 261, 273, 276, 280, 282—6, 290, 294, 298—303, 308. 309, 311, 322, 336. Monumenta historica Univ. Prag. III. 104—6, 123. P. Lupáč, Rerum bohem. Ephemeris, k 19/1. D. A. z Velesla- vína, Kalendář historický, 69. Joan. Campanus, Calendarium beneficiorum academiae Pragensi collatorum, 1616 (v knih. mus. v Praze, sign. 49 G 3). J. F. Hammerschmied, Prodromus gloriae Pragenae, 43. J. P. Cerroni, Scriptores regni Bohemiae (rkp. v zem. arch. v Brně, sign. I. 99), f. 173. A. Rybička, Cho- censký Jan, Riegrův S. N. III. 1094. — Chocenský Jan příjmím Berka, Ottův S. N. XII. 272. K. Borový, Jednání konsistoře kato- lické a utraquistické, v Praze 1868, I. 40, 99, 118. J. Jireček, Rukověť k dějinám lit. české, V Praze 1875, I. 294. A. Rezek. Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii, ČČM. 1878, 160. J. Špott, Příspěvky k literatuře morové, Čas. lék. čes. 1881, 271; Lékařství a lékařové XVI. stol., tamže, 608. Z. Winter, O životě na vysokých školách Pražských knihy dvoje, v Praze 1899, 57, 182, 184, 200, 309, 571, 574. Č. Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda, Praha 1924, 59. J. Volf, Dějiny českého knihtisku do r. 1848, Praha, 1926, 34. Jan Bílý. Jan Bílý (Albus nebo Albi) pocházel z otce téhož jména, usazeného původně v Chlumci n. Cidl., ale od r. 1473 měšťana staropražského a majitele domu »U čápů« (čp. 482 na rynku proti staroměstské radnici), podle něhož se psal »a Ciconiis«. Povoláním byl tento Jan Bílý »umělý mistr lékař«.1) V témž roce, kdy se jeho syn stal bakalářem (1479), odkázala mu ně- jaká vděčná pacientka »za jeho věrnú práci« koflík pozlacený a prsten.2) Jan Bílý ml. od Čápů, spolužák Jana Černého, s nímž se 27/2 1479 podrobil bakalářské zkoušce, vyučil se po této průpravě řemeslně v otcově umění, působil pak v Praze jako lékař, spolu však i jako nakladatel.3) V této vlastnosti se jeho jméno objevuje v české Bibli svaté, vytištěné u Jana Kampa v Praze r. 1488. K r. 1494 se připomíná Jan Bílý jako rozhodčí 1) AČ. VIII. 484; V. V. Tomek, Děj. m. Prahy IX, 1893, 235. 2) Z. Winter, Doktoři a lékaři v XVI. věku v Čechách, Haš- kovcovy Lidové rozpravy lékařské, roč. II, č. 4, 13. 3) J. Volf, Dějiny českého knihtisku až do r. 1848, Praha 1926, 16.

Strana 127
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 127 mezi dvěma rozvaděnými mistry, kolegiáty u Všech svatých.4) Nakloněn jsa k humanismu, byl ve spojení s Konrádem Cel- tesem.5) Od 26/10 1513 byl konšelem staroměstským,6) 1514 purkmistrem.7) Zemřel 14/12 1515. Ke dni jeho smrti pozna- menal Prokop Lupáč v svém historickém kalendáři: »Mortuus est Johannes Albus, patria Pragensis, honesta claraque natus familia, vir dignitate consularis, professione medicus.« Václav Fabri. Narodil se v Č. Budějovicích na konci let padesátých 15. století. Studoval svobodné umění a pak lékařství na lipské universitě, kdež od r. 1483 do r. 1508 byl profesorem hvězdářství, jsa do r. 1488 kolegiátem Knížecí koleje menší, poté koleje větší. V zimním běhu školního roku 1488/9 byl rektorem, o rok později děkanem fakulty artistů. Co se s ním stalo po roce 1508, zda opustil Lipsko či zemřel, není v se- znamech lipských kolegiátů1) řečeno. V Regimentu zdraví Jana Koppa (1. 166b), dokončeném r. 1533, je uveden Fabri mezi vynikajícími hvězdáři, kteří zemřeli teprve před nedáv- nem, což však nevylučuje časový odstup i 25 let. Od Fabra máme tyto spisy: a) M. Joannis de Sacro busto [Bosco] opusculum per venera- bilem virum Venc. Fabri de Budweyss, Med. candidatum. Cum figu- ris. S. 1. n. t. et a.2) V druhém a třetím vydání má spis tyto tituly: »Iohannis de sacro busto opus spericum cum notabili commento, a Magnifico viro domino M. Wenceslao Fabri de Budweysz ... 1) Monum. hist. Univ. Prag. III. 64. 5) J. Volf, 1. c. 16. 6) Staří letop. čeští 352 (904), 379 (930, 933). 7) Tamže 363 (918), 368 a 370 (923). 1) Č. Zíbrt (Staročeská tělověda a zdravověda, Praha, 1924, 60) napsal, neudávaje však pramen, že Fabri byl městským léka- řem v Brně. Ale již udaná léta 1500—1506 se neshodují, poněvadž Fabri v té době byl jistě v Lipsku. Ale ani pro usídlení Fabrovo v Brně po r. 1508 mení dokladů v brněnské Hlavní knize berní se záznamy do r. 1510 a v příslušném Berním rejstříku (Arch. m. Brna, rkpy 9 a 26); také v brněnských listinách z té doby se nevyskytuje jméno budějovického doktora Václava Fabra. 2) Výtisk tohoto nejstaršího vydání je zachován ve svazku D. IV. 5 v knih. dominikánského kláštera v Praze. (J. Spott, Čas. lék. čes. 1883, 640).

Strana 128
128 G. Gellner: edito, cumque figuris textum declarantibus utilissimis.« S. 1. n. t. et a., podle tiskařské značky však vytiskl Martin Landsberg v Lip- sku.3) »Ioannis de Sacro Busto opus sphericum, per venerabilem virum Magistrum Wenceslaum Fabri de Budweyss, Medicinae doc- toris, bene correctum et desuper commentatum.« S. 1., 1500. b) Zu dem Lobe Gottes und czu Lob des heiligen löblichen Studio czu Lypzk hebet sich an eyn löbliche Weissagung der Wir- kung der Planeten, welche diess Jares Tausend vierhundert und ym achzigsten war in dieszer weld durch yre einflusze beweiseth wordenn durch denn Magistrum Wenceslaum Fabri von Budweysz.« S. 1., 1482. 4°. c) Opusculum tabularum utile verarum solis et lunae con- junctionum, per Magistrum Wenceslaum Fabri de Budweis, Medi- cinae doctorem, quondam editum, anno quoque Christi 1499 ab eodum renovatum.« Lipsiae 1499, 4°. První vydání se nedochovalo. Třetí vydání: Lipsiae, s. a., čtvrté: s. 1., 1545. Pak jsou tu od Fabra ještě: »Practica Magistri Wenceslay von Budeweys aufs Jahr 1497« a »Judicium M. Wenceslai de Bud- weys«, Lipsiae s. a. Nejznámějším se stal Fabri svými minučními tabulkami a kalendáři, jichž vydal u Martina Landsberga v Lipsku tolik, že si jimi zajistil jméno hlavního kalendářníka své doby. Z Fabrovy knihovny se zachovalo několik spisů, také lékař- ských, především v jeho rodišti, kdež 1934 podle novinářských zpráv*) byly objeveny na půdě budějovické děkanské budovy, a dále jedna kniha v pražské univer. knihovně, totiž Eneáše Silvia Historia bohemica (s. 1. t. m. et a.)5). Všechny jsou opatřeny Fabro- vým vlastnoručním podpisem, mimo to řečený výtisk Eneášových českých dějin adligátem o 24 listech s rukopisnými intimacemi Fabra, jakožto rektora k studujícím, s datem 11. a 30. listopadu 1488 a z 3. února 1489.6) 3) V pražské univ. knihovně, sign. 6. H. 149. 4) Lid. Nov., ranní vydání z 22. IV. 1934. 5) Sign. 44. G. 47 (Truhlář 2817). s) F. 1—5 (anepigr.) M. Wenceslai Fabri de Budweis, rectoris universitatis Lipsiensis, arenga asitialis (vstupní proslov). In fine: »In die s. Martini 1488.« F. 6—9 (anepigr.) Eiusdem Exhortatio scholarium lectioni statutorum praemissa »in die s. Andreae 1488«. F. 10—12' (amepigr.) Alia consimilis adhortatio. F. 13—22° (anepigr.) Eiusdem M. Wenceslai Recommendatio magistrandorum die Martis proxima post festum purificationis M. 1489.« F. 23—24 Recommendatio baccalariorum.

Strana 129
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 129 Havel ze Strahova. M. Havel, jenž v svých spisech je uveden jako Gallus de Strahov,1) de Monte Syon, jednou i de Sumo (snad zkomoleno ze Syon), byl kanovníkem kostela pražského a boleslavského a arcibiskupským vikářem pro kraj královéhradecký. Jako hvězdářský rádce Karla IV. dal prý podnět k založení Praž- ského Nového města, prorokovav, že Staré město bude zničeno potopou a Menší město požárem; byl prý také příčinou, že Nové město nebylo založeno na pláni bubenečské za hradem Pražským, jak Karel IV. původně zamýšlel, nýbrž mezi Vít- kovem a Vyšehradem. Podle Lupáče byl M. Havel profesorem hvězdářství na vysokém učení pražském, ale Kniha děkanská, která ovšem počíná teprve r. 1367, to nepotvrzuje. Stejně jako astrolog proslul M. Havel i jako lékař. Zdá se, že byl, aspoň v svých pozdějších letech, osobním lékařem císaře Karla2) a, jako po letech Zikmund Albik, první instancí lékař- skou, když bylo třeba rozhodnouti, má-li kdo býti do smrti vy- loučen z lidské společnosti pro malomocenství. Jedno z Havlo- vých dobrozdání bylo pojato do Přimdova formuláře3) a zní: »Notum sit universis et singulis hanc literam inspecturis, quod ego Gallus, canonicus ecclesiarum Pragensis et Boleslavien- sis, ad petitionem F., civis civitatis Tustensis, ac amicorum suo- rum, ipsum cum omni diligentia et sollicitudine, qua decet, con- spexi, etiam in clara luce intuitus fui, suumque corpus per totum intuitus, sollicite palpando attractavi, et in eo nullam notam cu- juscunque infectionis leprae non inveni, nec polypi, neque cancri, neque mali mortui, nec sacri ignis [ergotismus], neque aliqua mala alia infectione morbi contagiosi nota respersum percepi. Quare suadeo universis fidelibus, ut ab ejus infamatione se omnino re- moveant et retrahant propter timorem vindictae summi et justis- simi judicis Domini semper benedicti.« 1) Měl na Strahově, na stráni pod klášterem, jemuž se říkalo Mons Syon, oplocenou vinici. (V. V. Tomek, Základy starého místo- pisu Pražského, v Praze 1866, 3. 84.) 2) Císařským lékařem nebyl asi ještě r. 1349, když pro Karla IV. napsal Regiment zdraví, poněvadž zde je uveden prostě jako »medicus«. V pozdějším spise se však objevuje s titulem »phisicus imperatorius«. 3) F. Palacký, Ueber Formelbücher, 2. Lieferung, Abh. Böhm. Ges. Wiss. V. 1848, p. 158, č. 196a.

Strana 130
130 G. Gellner: Kromě »Poselství císaři Karlovi«, o kterémžto morním traktátu se zmiňujeme zvlášť v 2. části životopisu Jana Čer- ného, mají se za Havlovy spisy ještě tyto: a) »Regimen Magistri Galli de Strahov ad Karolum Impera- torum.« Z rukopisu pap. ze 14. stol. v lobkovické knih. v Roudnici otiskl F. Müller,4) obsah podal Hasner,5) rozbor a místy doslovný překlad Č. Zibrt.*) b) »Aquae infrascriptae et earum virtutes sunt probatae a mag. Gallo de Monte Syon, valentissimo phisico imperatorio, qui- bus multos euravit expertissime, et in sui memoriam in scriptis tradidit.«7) Spis byl též česky zpracován jako »Naučení kněze Havla o vodách. Kněz Havel dobré paměti dal i naučil nás lékař- stvie ty vodné proti tvrdosti životné a dušnosti v prsech.«3) c) Tractatus urinarum mgri Galli, venerabilis quondam Ca- nonici Pragensis de Sumo, quem tractatum difficiliter collegit de melioribus Galeni et Hippocratis, graecorum physicorum, libris.«3) Spis probírá, s udáním semiotického významu, jednotlivé barvy močové. d) »Liber medicinalis in pluribus utilis domini Ambrosi de Praga,1°) per Mgrm Gallum, optimum physicum... in Strahov. claustro, compilatus.« Z knihy se zachoval jen tento titul na 1. listě perg. rkpu z r. 1370 ve Strahovské knihovně, sign. G IV. 13. Přinále- žící text nebyl opsán a listy byly později vyplněny kompilací z 15. stol. v řeči latinské a české.11) 1) »Vitae vivendae ratio in gratiam Caroli IV. a mag. Gallo medico ac mathematico conscripta. Adnexa est lueubratiuncula si- stens praestantiam et utilitatem scientiae artis medicae indolem- que medicorum, auctore Francisco Müller Sellacoviensis, Ph. et M. doctore, Rectore emerito.« Pragae 1819. 5) J. R. v. Hasner, Die älteste Medicin in Böhmen 13/4. 6) Č. Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda 13—16. 7) Jeden opis v pražské kapit. knih., sign. M. CLVI, druhý v benediktinském klášteře v St. Paul im Lavantthal v Korutanech, sign. Ms. 26. 4. 21, f. 6. 8) Dva opisy z 15. stol. jsou v pražské mus. knih., sign. XI A 27 (Bartoš 2851) a sign. IV E 5, f. 140'. 9) V pražské univ. knih. jsou dva opisy, jeden ze 14. stol., sign. IV. F.5 (Truhlář 711), f. 1—2, druhý z konce 15. stol., sign. XVII. D. 10 (Truhlář 140), f. 49—52. U tohoto opisu je po latinském textu české zakončení: »A tak jest sě dokonalo o moči, totiž o urinách, latinské vypsánie... napřed psaného Mistra Havla.« 10) Je snad totožný s oním Ambrožem, jenž byl jedním z Kla- retovy slovnikářské družiny. 11) Text latinský jde do 1. 92, text český dále až do 114. Na 1. 70 je citován Křišťan (»contra pestilenciam consilium mag. Chri-

Strana 131
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 131 e) Formae quaedam medicae Mgri Galli.12) Tyto a jiné re- cepty Havlovy jsou buď jako zvláštní kusy součástí sborníků lé- kařských,13) nebo jsou pojaty do textů lékařských »Jader« a »Knih ranných«. f) Vaticinium de regno Bohemiae Mgri Galli. »Hoc regnum Bohemie..« X. »Hec magister Gallus astronomus prophetavit ante miserabiles et crudeles perturbaciones et dissensiones incursas in regnum memoratum, que incepte sunt circa ann. Domini 1418° et deus scit finem.«14) Český převod tohoto proroctví o království Čes- kém »M. Havla« z r. 1376. pořízený r. 1549, je v pražské universitní knihovně.15) Literatura: P. Lupáč z Hlavačova, Rerum bohem. Ephemeris, k 2216. D. A. z Veleslavína, Kalendář historický 179. B. Balbín. Bohemia docta (ed. Ungar) II. 210; Epitome hist. rer. bohem. cap. XXI, p. 360. F. Procházka, De saecularibus liber, artium in Bohemia et Mor. fatis, Pragae 1782, 132—42. K. hr. Sternberg, Abhandlung ü. d. Pflanzenkunde in Böhmen, Abh. Böhm. Ges. Wiss., Prag 1817, I. 24. J. Smolík, Mathematikové v Čechách od založení univ. Pražské, I (1348—1622), otisk ze Živy, Praha 1865, 10; Riegrův N. S. III. 303. V. V. Tomek, Dějep. m. Prahy I. 392; Základy starého místopisu Pražského, Praha 1866, III. 84. J. R. v. Hasner, Die älteste Medicin in Böhmen, Vierteljahr- schr. f. d. prakt. Heilkunde, Prag 1866, II. 13/4. J. Špott, Lékařství za doby Karla a Václava, Čas. lék. čes. 1883, 320, 335, 351. J. Hanuš, Ottův S. N. X. 982. O. Schrutz, Zdravotní poměry v Čechách za Karla IV. a Václava IV., Česká revue I. (1898) 801. V. Maiwald, Gesch. d. Botanik in Böhmen, Wien-Leipzig 1904, 2. Č. Zibrt, Staro- česká tělověda a zdravověda, Praha 1924, 13—6. K. Sudhoff, Pest- schriften aus den ersten 150 Jahren nach der Epidemie des »schwar- zen Todes« 1348, Arch. Gesch. Med. IV. 198, VII. 68. Jan z Blovic. Narodil se kolem r. 1456, studoval v Praze, stal se 1476 bakalářem (LD. II. 129), ale mistrem svob. umění teprve stiani«), na 1. 73 král Václav, zřejmě IV. toho jména (»unguentum, quo utebatur Wenceslaus rex Bohemie«). Na 1. 78—90 je úryvek z latinského herbáře. Slovníček k tomu je v českém textu na 1. 111 až 112. 12) Rkp. v pražské univ. knih. je přívazek knihy »Sermones quadragesimales«, sign. VIII. G. 33 (Truhlář 1616). 13) Na př. »Oleum balsami Mag. Galli de Monte Syon« v praž- ské univ. knih. ve sborníku sign. VIII. H. 34, f. 135. 14) Rkp. se chová v Lejdě. 15) Rkp. v pražské univ. knih., sign. XVII. G. 13 (Truhlář 301), f. 1.

Strana 132
132 G. Gellner: o sedm let později (LD. II. 147); z této doby snad věnoval pět let studiu mediciny. V roce své promoce 1483 byl povolán za profesora matematiky (hvězdářství) a r. 1485 zvolen již za děkana (LD. II. 151, 155). Když r. 1492 byl zvolen po druhé, funkci děkana již nepřijal: »Labores, quibus tunc premebatur, et impendimenta objecit.« To pro lékařskou praxi, jež zabírala mnoho času. Byl ochoten dáti obvyklou pokutu jedné kopy, ale mistři mu ji odpustili, poněvadž »omnium dignum visum est, ut liber sit ab officio« (LD. II. 168). Nadále pak ho již k úřadu děkanskému nevolili, ale učinili ho přece jedním ze zvolených zástupců university, kteří zápisem v Knize městské přijali vy- hnané mnichy zase do měst pražských.1) Zemřel ve věku šestačtyřicíti let a byl pohřben u sv. Benedikta. Lupáč o něm poznamenal: »Peritus in mathematicis: cuius consiliis atque opera in medicatione inter caeteres regni Boemiae Barones et N. Holický a Ssternberga fuerat usus.« J. Dobrovský2) měl Jana z Blovic za autora »Knížek lékařských Mistra Jana« z r. 1525, kterýžto spis však již podle data třeba přičísti spíše M. Janovi z Chocně. Literatura: M. B. Jičínský, Programmata (Program- ma Ioan. Campani ad annum 1615). J. P. Cerroni, Analecta liter. ad script. Boh., rkp. v zem. arch. v Brně, sign. I. 5, f. 26b. J. Špott, Lékařství a lékařové od r. 1438—1500, Čas. lék. čes. 1883, 543. Z. Win- ter, O životě na vys. školách pražských, knihy dvoje, v Praze 1899, 4, 292, 574. Jan z Krčína. Narodil se kolem r. 1430 v Krčíně n. Metují. Studoval na pražské universitě, ale podle výsledku zkoušek nijak zvlášť úspěšně. 25/2 1450 dostal totiž při bakalářských zkouškách lo- kaci 9. mezi 14 (LD. II. 41), při zkouškách mistrských 29 1 1454 byl dokonce v lokaci poslední ze 6 kandidátů (LD. II. 48). Od 2/5 1454 jsa mistrem svob. umění (LD. II. 49), ucházel se 1/4 1456 o profesuru. Ve sboru mistrů kolegiátů nebylo jednot- ného mínění. Ti, kteří byli proti vokaci, namítali, že nebyli předem uvědomeni o žádosti a že Krčínovi schází ještě měsíc na minimální počet mistrských let (LD. II. 53). Byla to ovšem 1) Arch. pražský č. 994, 83. 2) Gesch. d. böhm.-Sprache u. ältern Lit., Prag 1818, 29.

Strana 133
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 133 jen vytáčka, poněvadž požadavek mistrského biennia byl jen na papíře. Pravý důvod byl uchazečův katolicismus. Ale ko- nečně způsobil děkan svým votem, že Krčín byl povolán. Nicméně sešlo z profesury, poněvadž Krčín se najednou roz- hodl, že odjede studovat medicinu do Italie. V Bologni, kde byl v studentských kruzích tak oblíben, že při akademických volbách byl postaven v čelo university jako rektor artistů a mediků, byl již r. 1459 povýšen na doktora. Vrátil se pak hned do vlastil) v naději, že bude moci nastoupiti teď profesorské místo kdysi mu udělené. Ale zatím co byl v cizině (26/6 1458), usnesli se mistři universitní, že nikdo nemá býti kolegiátem, kdo nevydá osvědčení, že přijímá pod obojí způsobou. Krčín byl však podjednou, a tak z profesury opět nebylo nic. Jeho boloňský diplom doktorský byl mu však v Praze nostri- fikován. Krčín, nedostav se do koleje, usadil se ještě téhož roku 1459 na Starém městě Pražském2) a začal lékařskou praxi. Ale najednou v prosinci 1460, ve spolku s jinými kato- lickými mistry s theologem Václavem Křižanovským v čele, vystoupil proti usnesení mistrů universitních z r. 1458, namí- taje, že nebylo jednomyslné a že proto neplatí pro všechny.3) R. 1461 šel pak v své oposici dále a byl mezi těmi mistry, kteří podali minoritní votum proti volbě M. Václava z Nové Plzně děkanem. Věc byla donesena králi Jiřímu, a ten v tom vyhověl katolické oposici, že suspendoval usnesení o přijímání pod obojí způsobou, povinném pro kolegiáty, zvoleného dě- 1) Krčín si přivezl z Italie vlastnoruční opis receptů Jordana de Turri, začínající předpisem »contra conquassaturam«. Na konci sbírky je poznamenáno: »Hoc totum per manus M. Iohannis Krczin, rectoris Bononiensis artistarum et medicorum a. 1459.« Rkp. je v pražské univ. knih. pod sign. VIII, E. 9 (Truhlář 1534), f. 57—65. 2) Arch. pražský, Lib. civium č. 986, f. 209. 3) »1460, feria 6. Quatuor temporum mensis Decembris Ioan- nes de Krczyn, studii Pragensis artium liberalium magister et post doctor facultatis medicinae studii universitatis Bononiensis, assumtus est pro doctore nostrae universitatis Pragensis... Dum autem... oblata est ei conclusio tunc temporis universitatis..., re- comandantis communionem utriusque speciei ad volgus, et longo intervallo temporis pro deliberatione super eadem ei indulto, fina- liter respondit, eadem... nolle acceptare, nec eidem assentire«. (LD. II. 70).

Strana 134
134 G. Gellner: kana však v jeho úřadě potvrdil.4) Mistři universitní přijali pak Krčína v své řady, nikoli však pod společnou střechu, nýbrž umístili jej mimo Karolinum v koleji Všech svatých jako probošta. Současně nebo brzy poté král Jiří učinil Krčína svým lékařem a r. 1463 daroval mu »habito respectu benigno ad multiplicia obsequia Maiestati suae exhibita«, dům v ulici za starým trhem Uhelným (čp. 799), připadlý jako odúmrt po Kříži brníři na komoru královskou.5) Roku 1464 byl Krčín již tak bohat, že neměl zapotřebí kolejního zaopatření. Opustil universitu, oženil se, koupil v Starém městě Pražském pro sebe a svou ženu další dům“) a oddal se pak zcela jen svému lékařskému povolání.7) Poslední zprávu o Krčínovi dává jeho kšaft z r. 1470, v němž mezi jiným od- kazuje knihy Razesova komentátora Jana z Tornamiry (»Cla- rificatorium super nonum Almansoris«) koleji Rečkově, »aby tu zůstaly věčně«.8) Literatura (pokud nebyla již uvedena v textu): V. V. To- mek, Děj. m. Prahy IX., 234. A. Rybička, Riegrův S. N. IV., 977. J. Špott, Lékařství a lékařové od 1438—1500, Čas. lék. čes. 1883, 527. Mikuláš Klaudyan. Jmenoval se původně snad Kulha nebo Belha a zdá se, že pocházel ze Žatce, jak lze souditi z toho, že v svém kšaftu pamatoval na žatecké chudé. Uměl německy a měl i dosti dobré latinské školní vzdělání,1) ale na universitě nebyl (neměl žád- 4) Quod... cum regiam pervenit ad serenitatem..., litera sub sigillo universitatis communionem utriusque speciei... attestante et statuto super eo erecto suspensis (non tamen.... annullatis et dirutis), rex... electionem ipsam habere jussit vigorem« (LD. II. 75). Na toto rozhodnutí naráží doktor lékařství Adam Zalužanský ze Zalužan v své »Oratio pro anatomia et instauratione totius stu- dii medici in inclyto regno Bohemiae, Pragae 1600«, když praví: »Ab artium magistris duo Doctores, alter Medicus, alter Theolo- gus, in Academiam recepti, ut suos quoque actus exercerent.« 5) Arch. pražský, Kniha městská, č. 2103, f. 102. 6) Tamže č. 2105, f. 207. 7) Tamže č. 2119, vložka. 8) Z. Winter, O životě na vys. školách Pražských, knihy dvoje, Praha 1899, 182. 1) Jan Blahoslav (Gramatika česká 39) nazývá Klaudyana »mužem učeným«.

Strana 135
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 135 ného akademického titulu). Pro své lékařské povolání se vy- učil tedy asi jen po řemeslnicku. Usadil se v Mladé Boleslavi a stal se tu Českým bratrem. Zde se jako lékař po prvé při- pomíná r. 1504. Ale záhy začal působiti také jako korektor bratrských knih, tištěných v Norimberce; z nich první s jeho jménem je česká Konfesí bratrská z r. 1507. S jedním vý- tiskem jejího latinského překladu byl Klaudyan spolu s B. Vavřincem Votickým, »oba dva učení a správní muži«, r. 1511 vyslán k největší vědecké autoritě té doby, k Erasmovi Rotrdamskému, do Antverp, aby ho vyzval, »tu knížku pře- čísti, bludy — jestli najde — oznámiti, pakli ne, aby svě- dectví písebné od sebe dal«. Značného svého jmění, které nabyl lékařskou praxí, použil k tomu, že r. 1517 vydal vlast- ním nákladem u Jeronyma Höltzla v Norimberce český herbář Jana Černého, vyzdobený několika sty iluminovanými dřevořezbami, mimo to první mapu Čech a B. Lukáše »Zprávu člověku věrnému pracujícímu k smrti«.2) Vyučiv se za této vydavatelské a korektorské činnosti v Norimberce knihtisku, zřídil si r. 1518 v Mladé Boleslavi na Karmelu, bratrském to sboru, vlastní pres; z něho jako první tisky vyšly »Řeči pro- rocké«, v červnu »Kniha, kteráž slove Pastýř nebo Ermáš«,3) v červenci »Lactancius Firmianus čili O pravé poctě boží« s připojeným českým překladem Senekova spisu »De ira«, v srpnu »Spis dostičinící z víry, kterýž latinskou !] řečí Apo- logia se zove« a v listopadu B. Lukáše »Nový zákon«. První tisk boleslavský z r. 1519 (z 1/1) byl překlad spisu Eucharia Roesslina »Der schwangern Frawen und Hebammen Rosegar- ten«, vydaného r. 1513 ve Štrasburce, kterému dal Klaudyan titul: »Zpráva a naučenie ženám těhotným a bábám pupkořez- 2) Z pozdějších přetisků má tisk z r. 1578 (v gymmasijní knih. ve Zhořelci) titul »Sepsání krátké, z písem mnohých vybrané ku po- těšení nemocných při smrti.« 3) Hermas byl učedníkem sv. Pavla. Zajímavý je doslov Klau- dyanův k Ermáši, poněvadž se z něho dovídáme, u koho, nehledě k lékařům, a v čem hledali tehdy pomoc nemocní: »Všickni ti, na něž když potřeba přichází nemoci neb jiné věci, i chodí k hadačóm, věštcóm a čarodějníkóm, kouzelníkóm a požívají rozličných čárův psaných, mluvených neb rozličně jiných [amuletů], k užitku neb ku škodě bližního, aneb požívají jakýchkoli kúzlův, uříkání, uže- hnání...«

Strana 136
136 G. Gellner: ným4) netoliko prospěšná, ale také potřebná«.5) Knížka má 23 listů v 16ce a je vyzdobena 22 vyobrazeními, znázorňujícími polohy plodu v děloze a porodní stolici. Na titulním listě je znak Klaudyanův: věnec a v něm štít s šikmo položenou ostrví se dvěma růžičkami, nad štítem pod stuhami věnce písmena N C (Nicolaus Claudianus). Je to první česká tištěná kniha porodnická.6) Klaudyan tiskl na papíře s vodním zna- mením podobným velkému P, majícím nahoře křížek a ště- pícím se dole v tvar písmeny A. Na papíře s týmž znamením byl tištěn již německý herbář, t. zv. malý »Ortus [hortus] sanitatis« r. 1485 Petrem Schöffrem v Mohuči. Klaudyan bral tedy svůj papír z téhož pramene. Tiskařská činnost Klau- dyanova trvala jen něco přes čtyři léta. V srpnu 1521 one- mocněl v Lipsku, snad na obchodní cestě, a napsal tu svůj kšaft v den sv. Augustina (28/3). V poslední vůli odkázal své ženě Markétě, synu Janovi a dvěma dcerám značný ma- jetek. Jan má kromě svého podílu dostati též všechny knihy lékařské, mezi nimi i 300 dosud neprodaných výtisků Her- báře. Knihy duchovní mají dostati Bratří boleslavští, vyjí- majíc latinskou bibli hrubou, kterou Klaudyan dává darem B. Janovi, písaři turnovskému. Léky, které jsou »v jarmaře, kdež jich jest najméně za sto zlatých«, poroučí své ženě, mimo »dryák Alexandrinský s zamčitou puškou« (lékárnickou), kte- rých se má dostati boleslavské paní, Janě z Krajku.7) Ale »prachy a džbánky benátské s lékařstvím«, jež jsou uloženy v komoře, ty odkazuje Klaudyan paní Veronice, manželce pana Kunráta Krajíře z Krajku.8) Kdyby žena Klaudyanova »tento 4) Překlad z latinského »praesectrix umbilici«. 5) Jediný dochovaný výtisk je v pražské univ. knih., sign. 54. G. 524. Otisk s ilustracemi je v Zíbrtově Staročeské tělovědě a zdra- vovědě, 1924, 30—48. 6) Po r. 1519 vyšlo tiskem v dalších třech stech letech 11 roz- ličných příruček českých pro porodní báby, z toho 5 do r. 1623, 6 od r. 1756. Ve stotřiatřicíti letech mezi r. 1623 a r. 1756 nevyšla žádná česká kniha porodnická. 7) Byla v prvním manželství provdána za pana Ctibora Tova- čovského z Cimburka, jenž zemřel 1494, v druhém manželství za pana Jana z Šelnberka, po něm ovdověla asi r. 1508. Dříve již (1502) zemřel jediný její syn Adam, kterého podědila. 8) Panu Kunrátovi postoupila paní Jana, jeho sestra, svá práva vladařská nad Boleslaví, Brandýsem a Hrubým Rohozcem.

Strana 137
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 137 čas morní« živa nepřestála, mají její podíl převzíti obě jmeno- vané paní, aby z něho udílely podpory »nuzným a chudým do žateckého kraje a jinde«. Místním Bratřím chudým má nále- žeti dvůr v Odicích u Mladé Boleslavě.3) O dluzích podotýká Klaudyan v svém kšaftu, že za papír nezanechává žádných. Jsou-li nějaké nedoplatky, jdou na vrub »nebožtíka Němce, kterýž jest se mnú spolek měl z Normberka«.10) Klaudyan do- končil svůj činorodý život — uplatnil se jako lékař, lékárník, korektor, nakladatel a tiskař, mimo to ještě v hospodářství bratrského sboru a ve finanční správě města Mladé Boleslavě (byl 1518 jedním z osmi volenců, kteří s obecními staršími spravovali městský fiskus) — před 24/11 (pondělkem před sv. Kateřinou) 1522, kdy jeho kšaft byl zapsán do boleslavských knih dědických, jimiž kdysi obdařil město. Boleslavskou knihtiskárnu převzal Jiří Styrsa. Vdovu Klaudyanovu Markétu pojal za manželku nový lékař bole- slavský Jan (jenž zemřel r. 1537). Syn Klaudyanův Jan pře- sídlil do Starého města Pražského, kde se připomíná k r. 1533. Tehdy byla jeho matka již nebožkou. Literatura: B. Balbín, Bohemia docta II. 225; III. 188. Ch. G. Jöcher, Allg. Gelehrten-Lexicon, 1750, II. 350. J. P. Cer- romi, Analecta literaria, rkp. v zem. arch. v Brně, sign. I. 5., f. 141; Scriptores regni Bohemiae, rkp. tamže, sign. I. 109, f. 180. J. Ji- reček, Rukověť I. 346. J. Špott, Příspěvky k staré literatuře lé- kařské v Čechách, Čas. lék. čes. 1882, 622; Lékařství a lékařové XVI. stol., tamže 1883, 608. F. Dvorský, Dodatky a opravy k biogra- fiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii, ČČM. 1884, 301. F. Bareš, Paměti města Ml. Boleslavě, 1921, I. 29, 34. Č. Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda, Praha 1924, 29. J. Volf, Dějiny českého knihtisku až do r. 1848, v Praze 1926, 112. Müller-Bartoš, Dějiny Jednoty bratrské I. 251, pozn. 156. J. Th. Müller, Gesch. der böhm. Brüder, 1931, II. 4. Jan Kopp. Kopp se narodil kolem r. 1487. V svém »Gruntovním a dokonalém regimentu« udává, že je domovem nedaleko od 9) Dvůr Odice nebo Vodice koupilo město Boleslav r. 1525. 16) Snad přísluší tomuto společníku Klaudyanovu v Norim- berce značka K V, jež vedle Klaudyanových písmen N C je na mapě království Českého z r. 1518. Či nesl spolu s Klaudyanem náklad na vydání této mapy primas boleslavský Vaněk kovář?

Strana 138
138 G. Gellner: Landsperka (nad Lechem, na jih od Augšpurku) v bavorské zemi (1. 157b), že studoval (svobodná umění) ve »Frajburku Prajským« (1. 101b), totiž v tehdy rakouském, nyní badenském, resp. říšskoněmeckém Freiburku im Breisgau, kdež od r. 1456 je universita, a že z »Prajskova« (1. 102a) přešel (pro studium mediciny) na vysoké učení ve Vídni (1. 125a). Zde kromě Ši- mona Lazial) a Mikuláše Pollia2) byl jeho »milým mistrem a učitelem« císařský lékař a hvězdář, slavný Jiří Tannstetter,3) (1. 3a), také Bavorák jako on. Kopp, když dokončil lékařské studium a byl promovován na doktora, začal kolem r. 1520 ma- loměstskou praxi nejprve v Jáchymově.4) Byl tam ještě r. 1524, kdy dal vytisknouti v 1500 exemplářích (1. 168a) svůj spis »Wie man diss hochberumpt astronomischer oder geometri- scher kunst instrument ,Astrolabium' brauchen soll; nicht allein den Ertzten, sondern auch den Paumeystern, Perk- leuten, Püchsenmeystern und andern Künstlern vast lustig und nutzbar«. Spis vyšel v Bamberce r. 1525 v 4°.5) V tomto 1) Byl od r. 1505 mistrem a připomíná se od r. 1513 jako medicinae doctor a profesor lékařství na vídeňské universitě. Ze- mřel 1532 morem (J. v. Aschbach, Die Wiener Universität u. ihre Gelehrten 1520 bis 1565, Wien 1888, 205). 3) Byl osobním lékařem císařů Maxmiliána I. a Karla V. a profesorem ve Vídni. Z jeho spisů nejznámější jest »Epistola de- dicatoria de cura morbi gallici per Guajacum«, Venetiis 1535 (J. Špott, Lékařství a lékařové XVI. stol., Čas. lék. čes., 1883, 624). Jeho syn Jan Pollius byl městským fysikem ve Znojmě. 3) Viz v těchto přílohách životopis Šindelův, pozn. 1. 4) Koppovým předchůdcem jako městský lékař jáchymovský byl Rümpfer (od r. 1517), Koppovými mástupci r. 1526 Jan Naevius, jenž v letech 1544—1564 byl lékařem Ferdinanda I. ve Vídni, a 1527 slavný mineralog Jiří Agricola. 5) Srv. S. J. Baumgarten, Nachrichten von merkwürdigen Büchern, Halle 1752—7, V. 41. Ve vydání tohoto spisu z r. 1584, které je v pražské univ. knih., sign. 14. J. 39, je Kopp uveden toliko jako překladatel: »Astrolabium sampt einem kurtzen Unterricht, wie man solch instrument brauchen sol, nicht allein den Ertzten, sondern auch den Bawmeistern, Bergleuten, Büchsenmeistern vnd andern, so sich der astronomischen vnd geometrischen Kunst ge- brauchen, fast lustig vnd nutzbarlich. Erstlich durch D. Johan Copp Anno 1525 aus dem Latein inns Deutsche gebracht. Jetze aber auffs new vbersehen vnd gebessert, durch Zachariam Bornman, Illuministen zu Bresslaw. Gott gebeut dem Gestirne, vnd nicht das

Strana 139
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 139 spise Kopp sebe tituloval: »Leibarzt der Bürgermeister und des Rats der freyen Bergstadt S. Joachimsthal.« Po Jáchy- mově byl Kopp r. 1526 krátkou dobu usazen v Mostě. Žil tu prý v divokém manželství se sestrou nějakého mosteckého mě- šťana. Pro tu nebo jinou nepřístojnost byl on, člověk rene- sanční, podle bodrých otců mosteckých však »der berüchtigte Copp«, od rady městské potrestán vězením; z něho jej 15/12 1526 vyprostil kníže minstrberský Karel, vrchní hejtman ve Slezsku, tím, že si jej vyvolil za svého lékaře. Když Kopp na- stoupil své místo ve Frankensteinu,6) sídelním to městě Karla Minstrberského, a spatřil tu knížecí zámek, který se právě nádherně restauroval, též mnohé podle příkladu daného kní- žetem krásně přestavěné měšťanské domy a nově upravenou radnici, neotálel ani on přispěti k vykrášlení residence. Dal upraviti neúhledný dům, který mu byl přikázán, tak okáza- lým způsobem, že z podívané se nadchl poeta laureatus Jiří Logus (Logaw)7) ze Šlaupic k tomuto epigramu:8) »Quam lepide ornata est modo, quae deserta jacebat, Atque illa quantum dissidet ista domus: Areaque immundo nuper quae sordida fimo, Delicias urbi nunc facit ac domino: Dum gravida autumni est, teneri dum veris honore, Floribus et pomis et viridante solo: Digna Domus Domino atque idem dignissimus illa est, Immunem hunc Princeps Carolus esse jubet: Huius quam medicus celebri cognomine Coppus Exstruxit cura Janus et arte sua.« Sotva však Kopp byl s domem tím hotov a zařídil v něm lékárnu, na níž jemu a jeho potomkům dal uznalý kníže vý- sadní právo zvláštním privilegiem z r. 1528, byl na doporučení gestirne Gott. Gedruckt zu Bresslaw, durch Johann Scharffenberg 1584, 8°, 45 listů.« s) V kraji vratislavském. 7) Narodil se ve Vratislavi ke konci 15. stol. Studoval ve Vídni filosofii a v Italii práva. Později se stal preceptorem Ferdinandova syna a dědice trůnu Maxmiliána. Naposled bydlil v svém rodišti jako katedrální probošt u Sv. kříže. Zemřel r. 1553 (J. v. Aschbach, Die Wiener Universität und ihre Humanisten im Zeitalter Kaiser Maximilians I., Wien 1877, 330). 8) G. Logii Silesii ad inclyt. Ferdinandum, Pannoniae et Bohemiae regem Elegiae et Epigrammata, Viennae 1529.

Strana 140
140 G. Gellner: Logovo, ještě v témž roce 1528, povolán do Prahy ke dvoru jako královský lékař. Tato událost způsobila, že Koppova lé- kárna, první ve Frankenšteině, sotva byla zřízena, již zanikla. Kopp měl v Praze s léčením nemocných tolik práce — módní chorobou byla tehdy nemoc franská, příjice — že se nemohl starati o svou lékárnu ve Slezsku, takže v ní činnost zcela uvázla. Ale poněvadž výsadní právo na ní trvalo dále, zůstalo město Frankenštein třicet let bez apatéky. Teprve r. 1558, kdy Koppovo lékárnické privilegium bylo prohlášeno »per non usum« za promlčené, zmohlo se město na lékárnu znova.9) Po- měry se utvářely v Praze pro Koppa velmi příznivě, takže v brzku si tu mohl koupiti veliký dům (rožmberský, čp. 510 na tehdejším Zelném trhu) a zaříditi si v něm »apatéku dobře zpravenú« a k ní lékárnickou zahradu. Poněvadž pak jako lékař posvátné osoby královy nesměl býti osobou nízkého sta- vu, byl brzo povýšen na rytíře s přídomkem »z Raumentálu«. V této šťastné době začal Kopp psáti »svým přirozeným jazykem německým« regiment neboli správu zdraví. Bylo mu prý líto, že »z předních rad... některé znamenité a velmi po- třebné osoby dříve času žalostivě sešly, ježto bezpochyby, kdyby byly věděly..., jak to přijíti [předejítil mají, to by byly rády učinily a zdraví své zachovaly«. R. 1533 byl hotov s prací o Regimentu, jenž byl tak »gruntovní«, že svým roz- sahem a důkladností nemá snad ve světě sobě rovna. Teď šlo o vydání tiskem. V Praze, jež mu byla druhým domovem, při- lnul Kopp k českému lidu, a proto se rozhodl, že své dílo ne- vydá v jazyku německém, v němž bylo sepsáno, nýbrž v úpravě české. Ale poněvadž tehdy ještě »dostatečně a gruntovně české řeči nerozuměl«, zjednal si dva překladatele,10) především Čes- ského bratra, pana Hynka Krabice z Vajtmile, bývalého místo- písaře při deskách zemských,11) a ještě druhého, jménem však neuvedeného (toho snad jako revidenta a korektora). Po 9) F. W. Sommersberg, Siles. rer. Script. etc., Lipsiae 1729, 223. 10) »Od vykladačuov neb tlumačuov, jakož sem dva měl,... v českú řeč vyloženo a transferováno.« 11) Po bitvě mühlberské byl, jako jeden z předních vůdců od- boje proti Ferdinandovi, odsouzen 3. VIII. 1547 ke ztrátě hrdla, ale na přímluvu vlivných osob dostal milost, jen byl mučen a ma- jetek jeho propadl fisku. (K. Tieftrunk, Odpor stavův českých

Strana 141
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 141 »skůro« třech letech společného úsilí vyšel pak r. 1536 nákla- dem Koppovým a tiskem Jana Hada v Praze na 218 listech ve velkém folio, králi Ferdinandovi věnovaný »Gruntovní a do- konalý Regiment neb zpráva, jak jedenkaždý člověk ve všech věcech zdraví své z Boží pomoci uměním vždycky opatrovati a mnoho těžkých nemocí i také nečasnú smrt předcházeti má a muože«.12) Ve formě šesti rozmlouvání mezi mistrem a učedl- níkem snaží se tu Kopp podati populárním způsobem celou zdravovědu s trestí školní, u něho astrologicky zvláště silně orientované mediciny, kterou znal jako málokdo jiný z jeho současníků. V rejstříku autorů, kterých použil, má přes sto jmen, kromě dalších, jichž se dovolává v textu. Ochotně bera na se všechny výlohy za tisk, zvýšené o veliké odměny překladate- lům,13) doufal Kopp, že dílo bude vděčně přijato. Ale zmýlil se. Místo díků se mu dostalo ostrých výtek, že prý svými vý- klady o hygieně pohlavního života, o způsobu přenášení ne- moci franské a o jiných tajnějších věcech, jež poznati prý ne- náleží lidu, vzbuzuje pohoršení a uráží cit mravnosti. Tu Kopp, srovnávaje svou decentní zdrželivost v inkrimovaných statích s tím, co autoři řečtí a římští směli o témž předmětu psáti beztrestně, uvědomil si křivdu, jež se mu činí, a zařekl se, že již nikdy nebude vydávati české knihy. Ale když r. 1542 těžce dolehla na českou zemi rána morová,14) přece »z lítosti 1547. v Praze 1872; J. Jireček, Rukověť I., 403; J. Svátek, Obrazy z kult. dějin českých, Praha 1891, II. 168.) 12) Uvedený titul následuje po této úvodní větě: »Najjasněj- šímu knížeti a pánu, panu Ferdynandovi, Římskému, Uherskému a Českému králi, jeho královské milosti ku poctivosti, a jiným všem obyvateluom království Českého, též i příslušejícím k témuž krá- lovství zemím, k užitku a dobrému.« Titul má pak ještě toto pokra- čování: »Skrze urozeného a vysoce učeného Jana Koppa z Raumen- talu, sedmera svobodných umění a v lékařství Doktora, v šest dialogův aneb šestero rozmlúvání pořádně sepsaný, skrze uroze- ného Hynka Krabice z Waytmille v češtinu přeložený.« Pod tím je znak Ferdinandův s letopočtem 1535. Na rubu titulního listu je znak Koppův: kohout stojící na srpu měsíčním, pod ním zářící hvězda. Táž hvězda ještě jednou nad helmou a jiných šest hvězd kolem ní. Po stranách písmena: A. E. V. N. 13) Autor »jest jim podle jich vší vuole nemalý a poctivý úplatek, i přes svú možnost, a ne bez svého obtížení, učinil.« 14) O té vypravuje na př. V. V. Tomek v Dějep. m. Prahy XI.

Strana 142
142 G. Gellner: nad národem českým, ode všech téměř lékařův opuštěným«,15) zapomněl dřívějších projevů nevděčnosti. Což by pro »kolikosi osob tlachání všickni jiní při svém zdraví měli opuštěni býti a nedostatek trpěti?« Vyhovuje přání spřátelených dvou pí- sařů radních, Sixta z Ottersdorfu ze Starého a M. Jana Karla z Nového města Pražského, »aby více k obecnému dobrému... nežli těch lehkých lidí k zbytečnému pomlúvání prohlédal« (»žádný se nemuož všechněm líbiti«), sepsal Kopp »Knížku o nakažení morním«,16) sice s použitím stati o moru v 5. roz- mlouvání svého Regimentu, ale nicméně tenkráte již, jak se zdá, zcela bez pomoci překladatelů. V těch čtrnácti letech totiž, která ztrávil v Praze, naučil se česky, a nejen to, tak se asimi- loval, že v dedikaci, mluvě o sobě, říká »My Čechové«. Svou Knížku o nakažení morním již nevěnoval králi, nýbrž rytíři Petrovi Bohdaneckému z Hodkova, »panu kmotru svému milému«. Pro výdaje spojené s překladem a tiskem obrovského Regimentu zdraví »a živnosti obmeškání« Kopp upadl do dluhů. Aby věřitelé nemohli zabaviti jeho dům, učinil podle rady pražské měšťky Anny Karlíkové, že za půjčku 500 kop17) na oko postoupil svůj dům její matce, paní Elišce z Běšin, ro- zené Kutnauerové, a že tento fingovaný prodej dal pro forma 219, 235. F. J. Kozdera: (Pestium regni Bohemiae historia, Vindob. 1825) napsal: »Anno 1542 mense Augusti pestis magna et valida Pragae aliisque in Bohemiae locis grassari coepit, duravitque ad finem anni usque. Propterea rex Ferdinandus I. Pragae venire noluit. Ex ea lue sublati tunc inter ceteros Ioannes et Theodorus Lupacii, Procopii Lupacii fratres (Lupáč, Ephemeris k 11/9, 1/10; Veleslavín, Kalendář historický k 29/8; Hammerschmied, Prodro- mus 671).« 15) Kopp tu nenadsazuje. Z pražských studovaných lékařů byl Petr z Třebska mrtev, M. Jan z Chocně vzdal se praxe a Koppův kolega mistr Oldřich Lehnar, posílaje r. 1542 panu Hendrychovi staršímu ze Švamberka léky proti morním bolestem s poučením, jak jich má užívati, bez obalu doznal: »Také oznamuji Vám, že v tyto nebezpečné časy tak obecně nehojím, ani k nemocným ne- chodím.« (Čas. lék. čes. 1864, 255.) 16) Jak zněl celý titul, není známo, poněvadž na jediném vý- tisku, který se zachoval v pražské mus. knih., sign. 28 G 26, schází titulní list. 17) To odpovídá kupní hodnotě dnešních 70.000 Kč.

Strana 143
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby Jagellovské. 143 vložiti též do desk. Brzy však seznal Kopp, že zle naletěl. Eliška z Běšin zatočila věc totiž tak, že z prodeje na oko udě- lala prodej skutečný, že nastěhovala se do Koppova domu a přinutila vlastního majitele, že jednoho dne pozdě večer se musil vystěhovati. Podvedený lékař chtěl hledati zastání u soudu, ale na radu právníků, kteří předvídali bezvýslednost všech kroků, upustil od půhonu. Když se Kopp stěhoval, ne- mohl vzíti, snad že neměl v najatém bytě dosti místa, s sebou svou lékárnu, knihovnu, mramorový stůl a jinné cenné svršky a písemnosti. Aby se mu z toho nic neztratilo, uzamkl na klíč komoru a sklípek, do nichž naskládal zanechaný svůj maje- tek, a to i ono zajistil ještě pečeťmi. Po nějaké době poslal Kopp svého služebného hocha, Nykla z Chebu, pro něco ze zanechaných věcí. Tehdy bydlila v bývalém jeho domě kromě Kutnauerové již také její dcera Beatrix Kopidlanská ze Svinař, sestra Anny Karlíkové. Kopidlanská sice poslíčka pustila do domu, ale jen aby vyrvala mu klíče ke Koppově komoře a ke sklípku a pak ho vyhnala. Netrvalo dlouho a Kopp se dověděl, že paní Beatrix chodí do jeho skladišť, že již odsud, zvláště z jeho lékárny, zašantročila mnoho věcí, že posílá nějakou Mandalénu Dečmanku ze Starého města pro- dávat potají jeho knihy atd. Teď mohl Kopp s dobrou nadějí na úspěch podati žalobu a žádati od Kopidlanské náhradu za odcizený majetek v ceně několika set až jednoho tisíce kop. O průběhu této pře jsme velmi podrobně zpraveni z Knih svědomí lvových,18) kde jsou zapsány svědecké výpovědi, pronesené 12., 13., 27. července 1543 a 8. května 1544, jakož i rozsudek soudu komorního. Zvláště zajímavá, poněvadž osvětluje tehdejší léčitelské poměry, je výpověď svědkyně Elišky Srdečkové: Že prý brzy potom, kdy Kutnauerová se úskokem zmocnila Koppova domu, onemocněla Anně Karlí- kové dcera. Karlíková zavolala k sobě svědkyni, prosíc ji, aby jí poradila nějakou dobrou líkařku. Srdečková vece: »Vím, paní Anna u Svatého Ducha, ta [že] hojí; i nevím, bude-li chtíti to učiniti. Potom jsem jí to zjednala.« Když svědkyně přišla k lékařce, »ona jest odpověděla: Chce-li dobře zaplatiti, já ji hojiti chci.« Anna Karlíková slyšíc zprávu Srdečkové, 15) V mus. knih. v Praze, f. BBVIIIa, BBXX b, EEIV a. Viz ČČM. 1863, 411; Lumír 1857, II. 999.

Strana 144
144 G. Gellner: si povzdechla: »Milá Elška,« pravila, »Buoh jest to ráčil na mne vložiti pro Koppa doktora. Nebo sem já od svý paní matky vyjednala [půjčku] pěti set. Tu jest paní matka vyndala jej z toho domu s Kopidlanskou. Jest mi to velmi líto.« Beatrix chtěla svaliti se sebe vinu výmluvou, že vše, z čeho ji doktor Kopp viní, neučinila o své vůli, nýbrž na rozkaz své matky, ta však již vymkla se lidské spravedlnosti tím, že odešla na věčnost. Ale komorní soud neuznal námitky Kopidlanské a 10. května 1544 ráčil nejvyšší hofmistr pan Zdislav Berka z Dubé nalézati, »aby se dotčená Beatrix od dnešního dne ve čtyřech měsících pořád zběhlých s týmž doktorem Koppem o to o všecko, co jest jemu tak v těch po- kojích i tudíž v apatéce, zhynulo a pobráno, smluvila. Pakli by toho neučinila, na den svrchu psaný na hradě Pražském aby se postavila a odtud nevycházela bez vůle J. M. nejvyššího pana hofmistra aneb místo J. M. držícího.« K náhradě škody nebo k vězení odsouzená Beatrix ze Svinař se pak již před 29. červnem 1544 vyrovnala s Koppem a ten si pak z obdržené náhrady koupil dům na Novém městě. Zde se jemu a jeho tehdejší manželce Anně v témž roce 1544 narodil syn; jeho křest v přítomnosti mnoha osob všech stavů a obojího pohlaví vykonal toho času v Praze činný bra- trský kněz Jan Černý (Nigranus), pozdější biskup Jednoty. Křtiny v Koppově rodině poskytly udavačům rázu Pavla Bydžovského,19) faráře u sv. Havla na Starém městě Praž- ském, a Jana Nožičky, opata na Slovanech, příležitost osvěd- čiti své protibratrské smýšlení. Přednesli věc králi a Ferdinand dal ihned obeslati purkmistra a konšely novoměstské. Ale ti nemohli než mu potvrditi, že Kopp je skutečně příslušníkem Jednoty. Král vzal zprávu o pikartství svého lékaře na vě- domí a pak prohodil jen: »Nu nechte o to pokoj, co se stalo.«20) Vskutku se zdálo, aspoň pro tu chvíli, že věc je tím vyřízena. 19) Přítel lókaře M. Jana Berky z Chocně, jemuž dedikoval svou knížku »Zjevení sv. Jana«, sepsanou 1538, tištěnou v Praze r. 1539. 20) B. Mat. Červenka (Erythraeus), Poznamenání některých skutkův božích obzvláštních... Což se vše dálo za panování Fer- dinanda I. od 1. 1530 za několik let pořád, rkp. v mus. knih. pražské, sign. VII C 3, 308.

Strana 145
Jan Cerný a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 145 Ale Ferdinand nezapomněl a neodpustil. Když po zhroucení českého odboje přišla doba, kdy mohl Bratří vykázati ze země, došlo též na Koppa. Zatím co jeho kolega, druhý osobní lékař králův, Oldřich Lehnar,21) stoupal v přízni a r. 1549 obdržel za svou věrnost, kterou osvědčil za odboje, čtvrtletní přídavek 26 kop grošů,22) musil Kopp, tehdy stařec asi třiašedesátiletý, opustiti Čechy. Jak sám později udal v předmluvě ke spisu »Empiricus Suecus«, působil nejprve pět let jako lékař v sou- sedství království Českého (»in circumiacentibus provinciis«). Potom však se dostal koncem r. 1555 velmi daleko od Čech, až na švédský dvůr ve Štokholmě, kamž jej již delší dobu zval skrze posly i písemně král Gustav Vasa. Na švédské půdě ne- bylo před ním ještě nikdy doktora mediciny, a Kopp byl proto králem přivítán velmi vřele. Ale jen v prvním okamžiku. Starý Kopp nepřišel do Stokholmu sám. Přivezl s sebou svou rodinu: mnoho malých dětí (»ein alter man mit vil klainen kindlin«) a ženu Češku. Patrně byla příliš mladá, že král počal pochybovati, zda Kopp s ní byl církevně oddán. Byl tím velmi nemile dotčen, a snad proto dal lékařově rodině přikázati dům polo na spadnutí a plný krys. Upravení stálo pak Koppa mnoho peněz, také zařízení lékárny a zahrady, v níž pěstoval léčivé byliny, domácí i cizokrajné. Brzy po jeho příchodu do Stokholmu došla ke dvoru zpráva, že ve švédském vojsku, stojícím ve Finsku, se epide- micky rozšířila nějaká horečnatá choroba s velikou úmrtností. Kopp, byv vyzván, aby poradil, co podniknouti, učinil tak ve zvláštním »Vyjádření«, jež se dochovalo v originále.23) Rady byly dosti účelné, takže dávaly naději na úspěch a tím na krá- lovu uznalost, když tu nastal příběh, který způsobil, že Gustav Vasa ztratil veškeru důvěru k svému lékaři. Kopp se stal poli- ticky podezřelý, poněvadž byl spřátelen s ruským bojarem Zachařem Zupanovem, jehož pikle proti celistvosti švédské 21) Udalricus Leonurus, též Ulricus Coubensis zvaný (Kaub, město na pravém břehu Rýnu). Stal se lékařem krále Ferdinanda po r. 1535. 22) F. Dvorský, Příspěvky k dějinám českého lékařství, Čas. lék. čes. 1880, 95. 23) Text otiskl P. J . Bergius r. 1758 ve spise: »Stokholm před dvěma sty lety«. 10

Strana 146
146 G. Gellner: říše vyšly najevo. Proto, když v dubnu 1558 těžce onemocněl mladší syn králův (pozdější král Jan III.), jenž velel vojsku ve Finsku, a žádal o návštěvu doktorovu, musil Kopp vyko- nati dlouhou cestu k němu, střežen jsa téměř jako vězeň; a ne- dosti na tom: Kopp se dověděl, že vévoda Jan byl králem před ním varován; že prý Kopp se bude snažiti co možná nejdéle prodlužovati jeho nemoc, aby se udělal na dlouho nepostra- datelným, nemá-li dokonce v úmyslu ho otráviti; že proto nesmí vévoda užívati žádného léku, dokud ho Kopp sám dříve neokusí; že třeba Koppa přísně střežiti, aby se nevyhnul od- povědnosti útěkem z Finska do Livonska nebo jinam do ci- ziny. Toto jednání královo přimělo sedmdesátiletého Koppa, že po svém návratu do Stokholmu zažádal o propuštění ze švédských služeb. Pravý důvod zamlčel v žádosti a udal jen, že špatně snáší stokholmské podnebí a že se mu vede hmotně velmi zle. Peníze, které si přivezl do Švédska, vydal prý za přestavbu přikázaného domu a na zařízení lékárny a farma- ceutické zahrady. Příjmů nemá prý téměř žádných, poněvadž v posledních dvou letech nedostal platu a poněvadž praxe u obyvatelstva, lékárně nezvyklého, nic nevynáší. Nejen že ve Švédsku ničeho nenabyl, prý se ještě zadlužil u svého do- davatele drog, Tobina v Lubeku. Ale král nevyhověl žádosti a Kopp musil zůstati u něho a pak i u jeho nástupce, nemocného Erika XIV. Podle všeho dokončil ve Švédsku svůj paracel- sovsky pohnutý život, a to r. 1562 nebo 1563. Z tohoto roku je záznam v Registrech Erika XIV. o rozdělení Koppovy knihovny mezi vévodou Janem a královským sekretářem (Perssonem) a je tu i listina z 11/9 1564, v níž se mluví o ze- mřelém doktoru Koppovi a jeho domu, že byl darován no- vému dvornímu lékaři, Benediktu Olaiovi. Z rodiny Koppovy se usadili trvale ve Švédsku, pokud víme, dva jeho synové: Jan, jenž se stal fojtem v Linköpingu, a Polykarp, jenž byl za Jana III. šéfem královské kuchyně. Kopp byl i v svých posledních sedmi až osmi letech, která prožil ve Švédsku, literárně činný. Kromě vzpomenu- tého Vyjádření o příčině, podstatě a léčení epidemické cho- roby ve finském vojsku dochoval se ještě vlastnoruční návod pro vévodu Erika, jak užívati čtyř předepsaných léků. Dále napsal Kopp knihu s titulem »Empyricus Suecus, autore D.

Strana 147
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 147 Johanne Copp ab Raumental, inclytissimi Domini Gustavi, Sueciae, Gothorum ac Vandalorum etc. regis, physico-medico, De omnium corporis partium a capitis coronide ad usque in- fimum calcaneum aegritudinum iniuriarumque curationibus opus insigne, praecipuam ad curandos morbos partem, expe- rientiam scilicet, egregie demonstrans, in septem logos di- gestum.« Kniha, kolem r. 1566 (posmrtně) vydaná tiskem, se ztratila, jen její začátek s titulem, věnováním (již králi Eri- kovi XIV.) a předmluvou se dochoval v opise na 30 foliových listech v Kallově sbírce v Kodani, kde rukopis byl objeven profesorem H. Schückem.24) Zde v předmluvě praví Kopp: »Nolim apud me meosque velut privatos intra parietes deli- tescere ac marcescere, quod olim florentissima in Academia Viennae superioris Pannoniae, sub praeceptorum meorum multis nominibus: venerandorum Doctoris Nicolai Poll, incly- tissimi Caesaris Maximiliani Medici D. Georgii Tansteteri et Simonis Lasii, aliorumque celeberrimorum Caesareorum et Regiorum physicorum signis, didici et vidi, adhaec quae post- modum ultra XXXV annorum spatio in regno Bohe- miae25) et circumiacentibus provinciis non mediocri foelicitate (absit iactantia) praxi operam navans apud innumerabiles, cum plebaei conditionis homines tum summa nobilitate con- spicuos Heroas, longa experientia ad hanc usque aetatem observavi, sedulo excepi, et quae digniora visa sunt, accurate monumentis chartaceis commisi.« Dojista je Kopp též autorem anonymního spisu, určeného pro Gustava Vasu: »Ordinanz darnach sich die Kgl. Maj. main gnädigster Herr ires gefal- lens zu richten haben«, nyní ve švédském říšském archivu.26) Literatura: J. J. Hanuš, O české literatuře zdravovědy v 16. stol. ČČM. 1863, I. 301. F. J. Zoubek, Lékárna dr. Jana Kopa 24) O. T. Hult (Stokholm), Ein Wiener Arzt um die Mitte des 16. Jahrhunderts in Stockholm, Festschrift f. Max Neuburger, Wien 1928, 192—197. Hult nazývá Koppa lékařem vídeňským, po- něvadž ve Švédsku není téměř nic známo o Koppově třicítiletém působení v zemích koruny české (1520—1550), tak jako v Čechách nic se nevědělo o jeho mnoholetém stokholmském pobytu. 25) Šest let v Jáchymově a Mostě, dvě léta ve Frankenšteině a dvaadvacet let v Praze. 20) O. T. Hult, Eine Ordination für König Gustav Wasa, Acta medica Scandinavica, 1923, 143—152.

Strana 148
148 G. Gellner: z Raumentalu, Čas. lék. čes. 1864, 360. J. Jireček, Rukověť k dě- jinám literatury české, Praha 1875, I. 390. J. Špott, Příspěvky k staré literatuře lékařské v Čechách, Čas. lék. čes. 1882, 589—92. Z. Winter, Pan doktor Kopp, z register arciknížecích, Hlas Ná- roda 1887, č. 134. Č. Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda, Praha 1924, 84. Výčet švédského písemnictví o Koppovi je ve Svensk Biografisk Lexikon, 1923, u hesla »Copp. Johan«. Křištan z Prachatic. Narodil se kolem r. 1366. Studoval v Praze, stal se v září 1388 bakalářem a začátkem r. 1390 mistrem. Několik dalších let věnoval asi studiu mediciny na lékařské fakultě pražské. Od r. 1392 však působil zároveň na fakultě artistů jako pro- fesor matematiky (včetně hvězdářství). Na této fakultě byl děkanem r. 1400, 1402/3 a 1417 a na universitě rektorem roku 1405, 1412/3, 1423, 1427, 1432/3, 1434 a 1437. Byl u sv. Havla na Starém městě Pražském před r. 1406 kazatelem, po tomto roce farářem, od r. 1410 kanovníkem kostela Všech svatých a naposled od r. 1437 až do své smrti 5/9 1439 administrátorem arcibiskupství pražského. Byl jedním z nejstarších a nejvěr- nějších přátel Mistra Jana Husa a Hus jej jmenoval »fidelis magister meus et specialis benefactor«. Své přátelské smýšlení k Husovi osvědčil Křišťan při mnohých příležitostech. Proti rozkazu arcibiskupa Zbyňka nevyhlásil v svém farním kostele klatbu uvalenou papežem v březnu 1411 na Husa a dal, jsa rektorem, 18/12 1412 ve veřejné disputaci (povolené arcibisku- pem Albikem jakožto universitním kancléřem) vésti důkaz ze zákonů církevních o neoprávněnosti této klatby. Jel za Husem do Kostnice a vymohl si tu před 4/3 1415 přístup do jeho vě- zení; vězení pak sám stěží ušel. Vrátiv se z Kostnice, chtěl se v svém rozhořčení vzdáti se své fary, ale na konec setrval na svém místě podle přání kostnického vězně a v zájmu věrných v Kristu. Byl zkrušen zprávou o mučednické smrti Husově. Ale když se potom rozbujel radikalismus v zemi, Křišťan se nedal strhnouti. Jemu vždy šlo jen o mravní obrodu církve v hlavě i v údech, a nikoli o nápravy dogmatické. Opřel se proto novotám táborským a nepřistoupil k jiným úchylkám od starého řádu než k přijímání pod obojí způsobou. Zakoušel za to mnohá protivenství, byl i vězněn a poslán do vyhnanství, ale zůstal si věren. V nepokojích doby hledal klid ve studiích;

Strana 149
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 149 o nich podává podnes zprávu devět svazků geometrických a bohoslovných spisů, které se dochovaly v Praze z jeho knihov- ny (Truhlář 656, 736, 809, 871, 873, 1806, 1823, 2344, 2354). V zájmu těžce zkoušené vlasti se těšil v květnu 1433 z příchodu poslů koncilu basilejského do Prahy a měl pak podíl při ujed- nání kompaktát. Křišťan byl s »velikým mistrem vnitřního lékařství«, se Zikmundem Albikem, spřátelen již z dob společ- ného působení na universitě a Albik si tak vážil Křišťana, že mu zůstal přítelem, i když stál v jiném táboře a žil vzdálen ve vyhnanství. Pamatoval naň také v své závěti a Křišťan zase mu zachovával věrnost i v tom, že držel ochrannou ruku nad mladší z obou dcer Albikových, která po odchodu otcově v srpnu 1419 zůstala v Praze a žila zde ve zbožné samotě. Křišťan byl učencem a spisovatelem mnohostranným. Vynikl jak v theologii, tak v matematice a medicině, která byla tehdy ještě blízce spřízněna s astrologií. Z jeho bohoslov- ných spisů se nezachoval žádný, z aritmetických »Algorismus prosaicus«,1) z hvězdářských spisů »De compositione (usu, utilitatibus) astrolabii«,2) »Computus chirometralis«,3) »No- vum cirometrale«,4) »Rudimenta artis computisticae«,5) »Chi- rometrale«6) a »Calendarium«.7) K astrologickým spisům Křišťanovým patří »Prognosticacio«8) a »Utrum astronomus peritus ex conjunctionibus et motibus planetarum fortunium vel disfortunium alicuius potest praenosticari«.9) O česky 1)) Rkp. z 15. stol. v praž. univ. knih., sign. XIII. F. 17 (Truhlář 2355), f. 37—43. Křišťanův algorismus, jenž učí sčítat, odčítat, ná- sobit, dělit, odmocňovat atd., vydal r. 1893 F. Studnička. *) Rkp. v kapit. knih. v Praze, sign. O. I (Podlaha 1585), v knihovně cisterciáckého kláštera v Heiligenkreuzu v Dol. Ra- kousích (Ms. 302), v berlínské státní knih. (Ms. lat. 23) atd. 3) Rkp. v pražské univ. knih., sign. XIII. F. 17 (Truhlář 2355), f. 126'—134°. Computus chirometralis (od zsle = ruka) je návod, jak vypočítati na kloubech a prstech ruky litery nedělní, dobu veliko- nočních a jiných pohyblivých svátků atd. 4) Rkp. tamže, sign. I. G. 24 (Truhlář 300), f. 18°—54. 5) Rkp. tamže, sign. IV. G. 2 (Truhlář 734), f. 1—14. 6) Rkp. v kapit. knih. v Praze, sign. M. CII2 (Podlaha 1462). 7) Rkp. tamže, sign. L. LII (Podlaha 1296). 8) Rkp. v pražské kapit. knih., sign. L. XIX (Podlaha 1262). Viz J. Jungmann, Hist. lit. české. 1849, 80, č. 275. 9) Rkp. v Národní knih. ve Vídni, sign. Ms. 4673, f. 151—152.

Strana 150
150 G. Gellner: psané replice Křišťanově na pranostiku jiného hadače je zmínka v křižovnickém rukopise Pulkavovy kroniky.10) V Křišťanově díle však zaujímají první místo spisy lé- kařské. Kromě jeho morního traktátu »Remedium reporta- tum« a herbáře, pokud známo prvního od českého autora, o nichž pojednáváme zvlášť v II. části životopisu Jana Čer- ného, jsou snad Křišťanovy ještě tyto spisy, všechny asi pů- vodně latinské: a) »Mistra Křišťanova lékařské kniehy i jiné věci. Všeliká múdrost od Pána Boha jest...«11) Nejrůzněji zpracován a jinými prokládán, je tento spis dohromady s následujícím spisem základem téměř všech »Jader«, českých to sborníků lékařských pro domácí potřebu.12) b) Křišťanova zdravověda, také známá v nejrozmanitějších variantech: »Agwin13) tak řečený Mistr praví to zajisto, že každý člověk, šesteru věc čině, zachová své zdravie, že bude dlúho živ a vždy zdráv...« X »Toť jest těch šest věcí, na nichž každého člo- věka zdravie leží. Toť jest vybráno ze všech lékařských knih... krátkými slovy. A ktož proti tomu mluví, ten nenie lékař, ale jest klamač, neb mluví proti Ypoerasovi, Galyenovi a mistru Aviceně.«14) Oba spisy nabyly velkého rozšíření v rukopisných Jádrech, ale ještě mnohem většího, když vyšly tiskem jednak jako »Lékařské knížky z mnohých knih lékařských vybrané. 10) J. Dobrovský, Gesch. d. böhm. Sprache, 1818, 280. 11) Křišťanovy Lékařské knihy jsou známy v přečetných opi- sech; jejich řada začíná opisem z pol. 15. stol. v kapit. knih. v Praze, sign. L. XIX, f. 13—201, a pokračuje pak až do 17. století. 12) Tak jsou Křišťanovy Lékařské knihy obsaženy v Jádrech z 1. pol. 16. stol., z r. 1550 a z r. 1604, která byla kdysi majetkem pana Petra Voka z Rožmberka, byla pak zavlečena do Stokholmu a jsou nyní od r. 1878 v zemském archivu v Brně pod č. 556, 118 a 119. Jiný přepis z let 1542—7, ale s titulem: »Lékařství jistá a zkušená je v lobkovické knih. v Roudnici, sign. VI. Fe. 7, 1—384. 13) Míněn je Tomáš Akvinský, žák přírodovědce Alberta Ve- likého. 14) Tak zní incipit a explicit ve skvostném pergamenovém rkpe z pol. 15. stol., v malém folio, který je v zem. arch. v Brně pod č. 307, f. 16—17. Poněkud jinak zní onen přepis z pol. 15. stol. v pražské univ. knih., sign. XVII. B.18 (Truhlář 65), f. 21—23, který otiskl K. J. Erben ve Výboru z literatury české, Praha 1868, II. 448 až 452. Zase jiná různočtení jsou v Zíbrtově otisku v »Staročeské tělovědě a zdravovědě«, str. 18—23.

Strana 151
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 151 Mistra Křišťana i jiných proti neduhuom rozličným, v jis- tých kusích zprobované, každému potřebné a užitečné«, jed- nak co »Pravidlo zdraví lidského, složení Mistra Křišťana, kterýmžto lidé se mají zpravovati, kdo by život svůj dlouho ve zdraví chtěl zachovati«. Po prvé byly Lékařské knížky Křišťanovy vytištěny v Starém městě Pražském u Zlatého prstenu (u Jana Hada Kantora) ten pátek před Nalezením sv. kříže, 1544, znova pak r. 1553, 1558, 156415) a s poněkud změněným textem a jiným titulem (»Zlatý domácí poklad, v kterém k nalezení jsou všeliké prostředky proti rozličným neduhům lidským«) v Starém městě Pražském u Jiříka Ja- kubea Dačického r. 1580. »Pravidlo zdraví lidského« vyšlo tiskem s Lékařskými knížkami r. 1544 a znova ve Zlatém po- kladě r. 1580. O čem pojednávají Lékařské knížky, je zhruba nazna- čeno v úvodě: »Spůsob knížek těchto položím, ihned od oudu vrchního začnouc, hlavy, potom vše, pořád níže k jednomu každému přistoupíc až dolův, o nemocech jich vypisujíc. To k rozšafnosti poroučí se jednomu každému, aby v tom se spravil: příjde-li nemoc z horkosti neb studenosti, příčin dáv- ných i jakýchkoli případností, aby — šetříc složení moci i gradu lékařství — to sobě vzal, které by náležité bylo k té nemoci...« Z obsahu zasluhuje pozornosti zvláště stať o ne- mocech dětských (božci, podrostu, hlístech, plakání, zamlkání, můře, pupku velikém vycházejícím atd.), pak léčení ukušení psa vzteklého, vlčího, zdrápání od kočky. Pravidlo zdraví lidského, vycházejíc od šesti »nepřiro- zených věcí« (res non naturales) Galenových, rozvádí toto středověké hygienické šestero: »Prvotně dobrého povětří hle- dati a zlého se varovati. Druhé jest skrovnost v pití a v jídle zachovati, a to aby bylo čisté a zdravé. Třetí jest mírné odpo- 15) V pražské musejní knihovně je další vydání s. 1. n., t. et a. s titulem: »Lékařská knížka z knih lékařských Mistra Křišťana a jiných znamenitých lékařův, proti rozličným neduhům a nemocem lidským, v jistých kusích zprobovaná a zkušená, opět poznovu rozmnožená a bedlivě každému, zvlášť chudším, pro snadnější v ne- mocech jim spomožení vytištěná.« Na titulním obrázku je viděti ležícího nemocného, po jehož jedné straně stojí uroskopující lékař, s druhé kostlivec s kosou a se sypacími hodinami. Pod obrázkem se čte: Hodie mihi, cras tibi.

Strana 152
152 G. Gellner: čívání a rozumné sebou hejbání a oblomování životem svým. Čtvrté, vhod spáti a vhod bdíti. Páté, aby [tak] se choval, aby nebyl tvrd v životě ani velmi měkek. Šesté, aby se uchoval od přílišného smutku a přílišného veselí.«16) c) »Collecta per M. Cristannum de Prachaticz de sanguinis minucione.«17) d) Z drobotin, jež se uvádějí jménem Křišťanovým, uvedeme jen tyto: M. Cristianni signa aegritudinum. »Ad cognoscendum, quae aegritudo a quo humore procedit, haec sunt signa: »X »Haec ma- gister Cristannus. 1462 in Klathovia.«1) »Naučení mistra Chrystana, kterak člověk poznati má na raněném, umřel-li či nic.«19) Křišťamovy recepty.20) V. Weiss (Dějiny chirurgie v Čechách, 1891, 6) vy- slovil mínění, že české zpracování »Ranných lékařství«, Roge- rova a Salicettova,21) pochází od Křišťana. Spíše však než na Křišťana, jenž psal asi jen latinsky, bylo by lze mysliti na některého z jeho českých zpracovatelů. 16) To zní latinsky na př. v rkpe z pol. 15. stol. (soukromého majitele v Brně) »Liber de virtutibus herbarum«, takto: »Ad con- seruacionem sanitatis sex ista obseruanda sunt, scilicet: Sequi bo- num aërem et fugere malum. 2° Comedere et bibere moderate et cauere omnem superfluitatem. 3° Prudenter quiescere et corpus mouere sine violencia. 4° Moderate dormire et vigilare. 5° Fugere conscipacionem et longam solucionem ventris. 6° Nimiam leticiam et tristiciam precauere.« 17) Opis pořízený ra. d. 1430 currente in Hradecz Gindrzichonis seu in Nova Domo« je v pražské univ. knih. dvojmo: pod sign. X. H. 16 (Truhlář 1994), f. 200—210, a pod sign. XII. E. 13 (Truhlář 2180), f. 275—279; jiný opis z téhož roku 1430, ale s titulem: »De sangui- nis evacuacione« je v kapit. knih. v Praze, sign. M. VIII (Podlaha 1361), f. 103—108'; další opis z r. 1436 je v Národní knih. ve Vídni, sign. Ms. lat. 5512, f. 1—8, 146—147. 18) Rkp. v pražské univ. knih., sign. X. G. 19 (Truhlář 1973), f. 232. Otiskl a přeložil O. Schrutz, spolu s »Albikovou životosprávou pro císaře Zikmunda« v Čas. lék. čes. 1909, 147. 19) Je pojato do »Knih ranných velikých mistrů« (v pražské univ. knih., sign. XVII. H. 23). 2°) Jsou v rozličných lékařských sbornících z 15. stol.; na př. »Recepta Mag. Cristanni« ve sborníku VIII. H. 34 (Truhlář 1652), f. 135, nebo »Recepta Cristanni pro oculis« ve sborníku XIV. D. 24 (Truhlář 2532), f. 104. 21) Rkp. z 15. stol. v mus. knih. v Praze, sign. IV D 56, f.1—848.

Strana 153
Jan Cerný a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 153 Literatura: Liber decanorum fac. philos. Univ. Prag. I. 20, 258, 266, 279, 298, 320, 323, 348, 372, 376, 377, 385, 408, 421, 436, 443, 446, 449; II. 9, 12. Staří letop. čeští 71, 100, 112, 116. P. Lupáč, Rer. bohem. Ephemeris, k 28/4, 1716, 15/5, 1/9, 15/10. D. A. z Velesla- vína, Kalendář hist., k 28/4, 31/5, 5/6, 6/7, 15/10. B. Balbín, Boh. docta (ed. Ungar) I. 63, 77, 88; II. 187—191; III. 147; Mis- cellanea hist.. Dec. I. 227—228; Epitome hist. rer. bohem. 487, 495, 560—7. B. Jičínský, Programmatum Academiae Prag... fasci- culus, progr. Ioannis Campani ddo 2/9 1611 (v univ. knih. v Praze, sign. 52. G. 58). A. Regenvolscius, Systema historico-chrono- logicum ecclesiarum Slavon. (1652) 24. J. F. Hammerschmied, Prodromus gloriac Pragenae 174. G. Dobner, Monum. hist. Boh. IV. 165. A. Voigt, Versuch einer Gesch. d. Univ. zu Prag 85, 94, St. Vydra, Historia matheseos in Boh. et Mor. cultae, Pragae 1778, 12. K. Gf. Sternberg, Abhandlung ü. d. Pflanzenkunde i. Böh- men. (Abh. Böhm. Ges. Wiss., 1817) I. 54—5. J. Dobrovský, Gesch. d. böhm. Sprache u. ältern Lit., Prag 1818, 145, 281—3. F. Palacký, Děj. nár. čes., 2. vyd., III. 1. 58, 94, 132, 161—2, 206, 275; III. 2. 42, 65, 94, 267, 271; III. 3. 139, 179, 245, 310. V. V. Tomek, Gesch. d. Prager Univ., Prag 1849, 357; O církevní správě strany pod obojí v Čechách od r. 1415—1622, ČČM. 1848, 463; Dějep. m. Prahy III. (1893), 467, 528, 529, 539—40, 571, 586, 627; IV. (1899), 91, 182, 212, 239, 356, 362, 440, 571; V. (1905), 194, 229, 288, 293; VI. (1906), 29; IX. (1893), 73, 89, 120, 165, 338, 354. Chr. d’Elvert, Zur Gesch. der Pflege der Naturwissen- schaften in Mähren u. Schles., Brünn 1868, 38. J. Smolík, Mathe- matikové v Čechách od založení univ. Pražské, I. díl (1348—1622), zvl. otisk ze Živy, ročn. 1862, 1864, Praha 1865, 11—14; Riegrův S. N. IV. 1001. J. Ruda, Nejstarší lékařské prvotisky české mistra Jana Černého 1506—1518 a mistra Klaudyana 1517—1519, Čas. lék. čes. 1871, 192. J. Jireček, Rukověť k dějinám literatury české v Praze 1875, 419—20. Zd. Nejedlý, Ottův S. N. XV. 187—8. J. Špott, Jiní léka- řové z doby Karla a Václava, Čas. lék. čes. 1883, 558; K literatuře lékařské století XV., tamže 1883, 591. F. Studnička, O mathema- tickém učení na universitě Pražské, Krok 1889, 8. J. Vlček, Dějiny české lit., v Praze 1897, 133, 153, 233, 234. Z. Winter, O životě na vys. školách Pražských knihy dvoje, v Praze 1899, 569—70. V. Flajšhans, Vrstevník Husův, Věstn. Král. spol. nauk 1903, III. 23—24. V. Maiwald, Gesch. d. Botanik i. Böhmen, Wien u. Leipz. 1904, 7. Č. Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda, Praha 1924, 16—26. Petr z Třebska. Petr z Třebska (neznámo, zda z berounského či z budě- jovického) byl mezi rokem 1513 a 1515 učněm lékařským u Jana Černého v Litomyšli, pak po vyučení byl poslán na útraty svého mistra a dvou jeho přátel (Zachara z Chrudimě, písaře dolů královských na Horách Kutných, a Jiřího Háši

Strana 154
154 G. Gellner: z Oujezda, statkáře v okrese kutnohorském) na studie lékař- ské do Italie. Vrátiv se odtud jako doktor mediciny, zahájil kolem r. 1523 lékařskou praxi v Litomyšli, zajisté dosti vý- nosnou, když si zakrátko mohl koupiti již dům na náměstí starolitomyšlském (nyní č. 17). Ale pro třebského doktora ne- mohlo býti malé město více než přechodnou, průpravnou sta- nicí, a tak vidíme, že r. 1526 prodává svůj dům písaři měst- skému Adamovi, bakaláři [témuž, jenž před více než třicíti lety zaznamenal vypravování B. Martina Kabátníka o jeho cestě do zemí východních 1) a že se stěhuje do Prahy, kam to doktory táhlo nejvíce. V Praze nejdříve si najal byt ve Staré rychtě2) a zařídil si v tomto obecním nebo radním domě ne- toliko svou ordinaci, nýbrž i lékárnu. Dařilo se mu dobře, neboť k r. 1538 slyšíme, že je majitelem domu »U zeleného stromu«.3) Ale nabytého jmění dlouho neužil; zemřel již roku 1539 v Praze.4) Zda kromě předmluvy ke Spisu o nemocech morních, který r. 1530 vydal svým nákladem na pamět svého mistra, napsal ještě něco jiného, není známo. Vít Salius. Byl Dr. med., kterýžto titul mu mohla uděliti jen cizí universita, nejspíše vlašská. Ale poněvadž se tituluje také Dr. artium liberalium, je viděti, že ani filosofii nestudoval v Praze, kde tehdy byl obvyklý jen titul mistra. Usadil se v Praze jako lékař. R. 1497 koupil si na Staroměstském rynku dům »U stolice královské«1) a r. 1498 jej přestavěl.2) V domě si zařídil lékárnu a pěstoval pro ni léčivé byliny ve vlastní farmaceutické zahradě. V letech 1509 a 1512 se připomíná 1) A. Sedláček, Příčinky Litomyšlské k dějinám české lit., Pam. arch. 1871—3, 43. 2) Nárožní dům, majetek rady staroměstské (čp. 404), na pravé straně ulice k bráně, kterou se vycházelo ze Starého města na Koňský trh, nyní Václavské náměstí. (V. V. Tomek, Děj. m. Prahy VIII. (1891) 93). 3) Čp. 577, Na frainortu neboli Sobotních trzích, v ulici zvané Královské, u nynějšího Ovocného trhu. (Ottův S. N. XX., 449). 4) D. A. z Veleslavína. Kalendář hist. 1590, 562. 1) Staří letop. čeští 241; Arch. pražský č. 2103, 218. 2) E. X., Výpisy z českých register královských, AČ. VI. (1872), 570.

Strana 155
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 155 doktor Vít jako starší obecní a konšel a r. 1513 jako purkmistr staroměstský.3) Byl lékařem vysoce váženým. O tom svědčí čtyři epigramy Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic,4) z nichž se týká Vítovy lékárny tento: »Dum metuit Vitus, ne Cois Praga medelis atque Machaonia destituatur ope, condidit has aedes, ubi succos, gramina et herbas civibus exigue distrahit aere suis.«5) Vít zemřel po r. 1520.6) V svém kšaftu pamatoval na kolej Karlovu: odkázal jí svou knihovnu, obsahující na 100 svazků.7) O Vítově literární činnosti je známo jen to, že sepsal historický kalendář, z něhož čerpal Lupáč pro své Efemeridy. Vnukem doktora Víta byl profesor filosofie M. Mikuláš Sa- lius S. J., jenž zemřel v Č. Krumlově r. 1596.8) Jan Ondřejů v příjmím Šindel. Narodil se kolem r. 1375 v Hradci Králové, studoval v Praze, po sv. Michalu (29/9) 1495 se stal bakalářem a 24/2 1399 mistrem svobodných umění (LD. I. 305, 338). Než se stal mistrem, byl rektorem školy u sv. Mikuláše v Praze, po dosa- ženém magisteriu, podle svědectví Jiřího Tannstettra,1 profe- ) Staří letop. čeští 295, 342. 4) Farragines poematum, ed. T. Mitis, 287, 288. (V. V. Tomek, Děj. m. Prahy IX. 235, pozn. 38). 5) J. Špott, Lékařství a lékařové od r. 1438—1500, Čas. lék. čes. 1: 1883, 544. 6) Doktorův dům »U stolice královské« byl r. 1525 prodán za 500 kop. (V. V. Tomek, Děj. m. Prahy, VIII., 66). 7) Joan. Campanus, Calendarium beneficiorum academiae Pragensis collatorum, 1616; B. Balbín, Boh. docta I. 41. ) J. Jireček, Rukověť II., 208. 1) Jiří Tannstetter se narodil r. 1482 v bavorském městečku Rainu (Limes, z toho Tannstettrovo příjmení Collimitius), studo- val v Ingolstadtu. Hned po dosažení mistrského gradu byl na do- poručení poety Konrad Celtesa povolán r. 1503 za profesora mate- matiky a hvězdářství do Vídně. V svých pracích šel ve šlépějích dvou starších vídeňských hvězdářů, Jiřího Payerbacha a Jana de Monte regio (Regiomontana), odmítaje učeni Kopernikovo. Astro- logie přivedla jej k medicině a v ní dosáhl ve Vídni r. 1509 gradu doktora. Rok potom si ho vyvolil císař Maxmilián I. za svého lékaře; jím pak zůstal i při osobě Ferdinanda I. Před r. 1514 pře-

Strana 156
156 G. Gellner: sorem matematiky (hvězdářství) ve Vídni. Tannstetter vy- dávaje r. 1514 Peuerbachovy2) Tabulky zatmění,3) uvedl v své předmluvě při výčtu dřívějších hvězdářů vídeňských, že Šindel byl r. 1406 »mathematicus Gymnasii Viennensis, qui varia jucunda quidem in astronomia elaboravit«. Pravdě- podobně ve Vídni, za tamní své profesorské činnosti, absol- voval Šindel lékařskou fakultu. Jisto jest, že se s lékařským diplomem vrátil do Čech, byv před r. 1409 povolán na praž- skou universitu pro obor hvězdářství. V Praze se uvedl jako lékař hned tak dobře, že zakrátko zastával vedle Zikmunda Albika úřad dvorního lékaře. Již r. 1409 nazývá jej král Václav IV. »magister in artibus et in medicinis professus, physicus noster«. Jako profesora pak předcházela ho tak zna- menitá pověst, že byl již r. 1410 od Havla do Jiří (23/4—16/10) rektorem university, po secesi cizích národů druhým po M. Janu Husovi. Na fakultě artistů četl v zimním běhu 1412 na pokladě výkladů »Thebithových« (Thabeth ben Korrah) z 9. stol. Ptolomeovu »Syntaxis sive constructio mathematica«, kterýžto spis z 2. stol. po Kr. podle titulu arabského překladu »Tabrir al magesthi« slul krátce Almagest.4) Lekce vzbudila značnou pozornost. Jako uznání své činnosti dostal Šindel »doctor et lector ordinarius Universitatis studii Pragensis« od krále Václava IV. r. 1416 roční přídavek 49 kop, který mu stoupil Tannstetter z artistické na lékařskou fakultu a byl tu učitelem Jana Koppa. Zemřel r. 1535. (J. R. Aschbach, Die Wiener Universität und ihre Humanisten im Zeitalter Kaiser Maxmilians I., Wien 1877, 271). 2) Jiří z Payerbachu, nar. 1423, byl profesorem astronomie na vídeňské universitě od r. 1461. 3) »Tabulae eclipsium Mag. Georg. Peuerbachii. Tabula primi mobilis Ioannis de Monte Regio. Indices praeterea monumentorum, quae clarissimi viri, studii Vienn. alumni, in Astronomia et aliis mathematicis disciplinis scripta reliquerunt. Rec. a G. Tannstetter Collimitio. Vienn. 1514.« 4) Podle explicitu traktátu v rukopisném kodexu kapit. knih. v Praze, sign. O. I (Podlaha 1585), f. 126—129: »Thebitis praecogni- tationis Almagesti expositio.« X »Explicit expositio Thebit... a. D. 1412 feria prima sive die dominico 12. Kal. Decembris [20/11]. Eodem die Mgr. Ioannes Andree doctor medicine incepit legere librum magnum Ptolomei Almagesti in Praga.«

Strana 157
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 157 mělo vypláceti město Čáslav z uložené berně.5) Jiné příjmy měl jako kanovník kostela Pražského. Ale zanedlouho pozbyl všeho, když, jsa ritu podjednou, musil r. 1420 opustiti husit- skou Prahu. Přebýval potom v Olomouci. V dobu vyhnanství spadá sepsání jeho hlavního astronomického díla »Tabulae [Alphonsinae] de mediis et veris motibus planetarum super meridianum Pragensem reductae«,6) o nichž se po stopětasedm- desáti letech vyslovil velmi pochvalně hvězdář Rudolfa II., slavný Tycho Brahe, k profesoru M. Martinu Bacháčkovi z Nauměřic, jenž mu jej předložil.7) R. 1436 se Šindel vrátil s císařem Zikmundem do Prahy a byl pak za purkrabství Menharta z Hradce, kdy učení pražské bylo zase přístupno straně podjednou, znovu činný na universitě, jsa kolegiátem koleje Karlovy, jejíž vypleněné knihovně před r. 1440 daroval, podle svědectví M. Campana,3) téměř dvě stě svazků lékař- ských a hvězdářských knih. Profesorem zůstal, i když Jiří z Poděbrad uvedl Prahu v svou moc.3) V té době slynul Šindel, od r. 1441 děkan vyšehradský, jako jeden z největších současných hvězdářů evropských. Byl astrologickým rádcem krále římského Fridricha III. a norim- berského senátu. Jaké vážnosti požíval ve vědeckém světě, ukazuje list, který r. 1445 poslal Šindelovi čelný humanista Eneáš Silvius, pozdější papež Pius II.: »Eneas Silvius poeta domino Johanni Scindel, singulari astronomo... Nunquam ego te vidi neque tu me, ut arbitror, vidi- 5) J. A. St. v. Rieggers Materialien zur alten und neuen Sta- stistik von Böhmen, Prag 1790, H. 4, p. 829. *) V pražské univ. knih., sign. X. B.3 (Truhlář 1832), f. 79 až 126'. Obsahují výpočty na r. 1428 a další, takže byly asi sestaveny r. 1427 (J. Truhlář, Šindelovy astronomické tabulky, Věstn. Č. akad. 1900, 473). 7) O tom v Bacháčkově rektorské invitaci bakalářů k mistr- ským zkouškám r. 1608, v Arch. univ., A. 17. IV, 807. (Z. Winter, O životě na vys. školách Pražských knihy dvoje, v Praze 1899, 528). 8) Calendarium beneficiorum Academiae Pragensi collato- rum, Pragae 1616. 3) Svědčí o tom záznam v Knize děkanské II. 38, k 11/10 1448: »Item anno eodem sub egregio viro Ioanne Andreae, doctore facul- tatis medicinae, 11. die Octobris [tres baccalariandi] ... gradum baccalariatus susceperunt« (srv. A. Jungmann, O spojení lékařství s svobodnými naukami, ČČM. 1837, 342).

Strana 158
158 G. Gellner: sti, sed tua fama facit, ut te unice observem. Nam seculi nostri precipuum decus censeris, qui et siderum cursus et futuras tem- pestates et pestes et steriles et fertiles annos unicus vere predi- cere noris. Hinc te amo, colo, observo sumque tuus. Nam virtus huiusmodi est, ut et quos nunquam vidimus, amare nos faciat.«10) Chtěl-li Šindel odvozovati správně z postavení hvězd, co usoudil Bůh lidem, musil pozorně sledovati události sou- dobé, a to jej přivedlo k letopisectví. K Šindelovým pracím toho druhu patřily dva dnes ztracené spisy, jeden R. Ungarem (Boh. docta II. 321, 309) uvedený, s titulem »Novitates de Turcis, scriptae per Joannem de Praga, astronomum imperi- alem, ad M. Nicolaum Geistman«, a druhý vzpomenutý Tade- ášem Hájkem z Hájku v jeho »Oratio in laudibus geome triae«,11) s názvem »Ephemerides«. Z Efemerid čerpali Lupáč12) a Veleslavín pro své Kalendáře historické. Poslední zprávu máme o Šindelovi, když mu bylo sedmasedmdesát let. Pochází od Jana Blanchinia, profesora hvězdářství ve Fer- raře, který v dedikaci z r. 1452 svého spisu »Novae tabulae coelestium motuum« císaři Fridrichovi III. se podřizuje auto- ritativnímu úsudku jeho hvězdáře, M. Jana Pražského, totiž Šindelovu.13) O české bylinářství si Šindel získal zásluhu svým vý- kladem veršů Pseudomacerových,14) který se ve vlastnoruč- ním originále dochoval v rukopise pap. in 4° v pražské univ. knih., sign. X. E. 14 (Truhlář 1915): »Titulus hujus libri est talis: Incipit liber, quem composuit quidam philosophus na- turalis nomine Macer, qui est de proprietatibus sive naturis herbarum et virtute earum ..., X »Explicit Commentum Mgri Syndel, compilatum super solempnem phisicum Mgrm Ma- 10) »Pii II. familiares epistole, impensis Antonii Koberger Nuremberge impresse... M. CCCCLXXXVI« Epistola 84. 11) Tiskem u Jiřího Melantricha z Aventina, v Praze 1558. 12) Poslední citát ze Šindelových Efemerid u Lupáče se týká události, která se zběhla 5/6 1443. 13) »Doctorum hominum correctioni et praecipue Ioannis Pra- gensis, viri acutissimi atque doctoris peritissimi judicio, me ipsum subjicio« (A. Voigt, Abh. v. d. Aufnahme, dem Fortgange u. d. Schicksalen der Künste u. Wissenschaften in Böhmen, 24). 14) Burgundský mnich Odo z konce 12. stol. si vypůjčil jméno Aemilia Macera z 1. stol. před Kr., aby své básnické dílo o léčivé moci sedmasedmdesáti bylin vyvýšil na autoritativní.

Strana 159
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 159 crum et cum hoc aliis multis phisicis. Finitum a. d. 1424, II fer. post Gregorii«. Šindelovy výklady jsou drobným písmem vepsány v široká spacia mezi řádky Macerova textu. K latin- ským a německým synonymům bylin připojil Šindel i české názvy, někdy s etymologií slova (na př. uvedeno u podražce, že má jméno, poněvadž »po drahách roste«), ba i s nalezištěm byliny. Z tohoto komentáře přešly Šindelovy recepty a na- učení do domácích rádců lékařských, zvaných »Jádra« a do jiných, podobně kompilovaných zdravovědných snůšek pro český lid. Literatura: P. Lupáč, Rer. bohemic. Ephemeris, v de- dikaci a k 5/1. P. Stránský, Respublica bojema, Lugd. 1634, 32. B. Balbín, Boh. docta I. 41, II. 321; Epitome hist. rer. Boh. 427. J. F. Hammerschmied, Gloria et maiestas ecclesiae Wisse- hradensis, Pragae 1700, 582. J. T. A. Berghauer, Protomartyr poenitentiae ejusque sigilli custos... Ioannes Nepom., Augustae Vindelic,. 1723, 235. L. J. Scherschnik, De doctis Reginae Hra- dec. commentarius, Pragae 1775, 16. J. P. Cerroni, Scriptores regni Bohemiae, Ms. v zem. arch. v Brně, sign. I. 108, f. 183; I. 117, f. 132. St. Vydra, Historia matheseos in Bohemia et Moravia cultae, Pragae 1778, 12. K. hr. Sternberg, Abhandlung ü. d. Pflanzenkunde in Böhmen, Prag 1817, I. 24. M. Kalina v. Jäthen- stein, Nachrichten über böhm. Schriftsteller u. Gelehrte, deren Lebensbeschreibungen bisher nicht bearbeitet sind, Abh. Böhm. Ges. Wiss., Prag 1819, VI. 17—28. J. V. Krombholz, Fragmente einer Gesch. der medizinisch-prakt. Schule an der Karl-Ferd. Univ., Prag 1831, 31. V. V. Tomek, Děje university Pražské, v Praze 1849, I. 165: Děj. m. Prahy III (1893), 22, 486; V. (1905), 288; IX. (1893). 55, 74, 75, 227, 330. W. R. Weitenweber, Ueber die vier codices manuseripti Macri de virtutibus herbarum in der Prager kaiser. Bibl. u. ü. d. Codex des Wyschehrader Domdechants, Arzt u. Astro- nomen Mag. Joh. Syndel v. J. 1424, Abh. Böhm. Ges. Wiss., Sitzungs- ber. v. 27/6 1853. J. Smolík, Dějepis hvězdářství se zvláštním ohledem na hvězdáře v Čechách, Živa 1862, 289. J. R. v. Hasner, Die älteste Medicin in Böhmen, 1866, 18; Zur Gesch. d. Med. in Böhmen, 2. Beitrag, Prager Vierteljahrschr. f. d. prakt. Heilk., 1871, 134. J. Špott, Jiní lékařové z doby Karla a Václava, Čas. lék. čes. 1883, 558. V. Maiwald, Gesch. d. Botanik in Böhmen, Wien u. Leipz. 1904, 11. K. Sudhoff, Pestschriften aus den ersten 150 Jahren nach der Epidemie des »schwarzen Todes« 1348, Arch. Gesch. Med. XIV., 153. — Podle O. Schrutze (Přehled historiografie lékařství v Čechách, Čas. lék. čes. 1899, 371), zanechal Dr. med. J. Ruda, knihovník Č. musea, (zemř. 16/3 1875) monografii o Šinde- lovi; kdo je uschována, není však pověděno.

Strana 160
160 G. Gellner: Václav z Prachatic. Narodil se kolem r. 1495. Na pražské fakultě svobodných umění dosáhl r. 1415 stupně bakalářského,1) ale dalším jeho studiím bránily nálezy koncilu kostnického proti pražské uni- versitě, nepokoje v zemi a války, a tak musil Václav z Pra- chatic čekati na termín mistrských zkoušek až do r. 1430, kdy arcibiskup Konrád z Vechty, jakožto kancléř kališnické uni- versity, sám se přikloniv k husitství, po prvé povolil zase jejich konání.2) Promovován byv r. 1430 na mistra, zkoušel podle Knihy děkanské na fakultě již na jaře r. 1431,3) ale teprve roku 1434 byl přijat formálně do sborů mistrů univer- sitních.4) R. 1435 byl opět examinátorem,5) na studijní rok 1435/6 zvolen za děkana fakulty artistů8) a v říjnu 1436 usta- noven dispensátorem?) s úkolem rozděliti lekce na jednotlivé profesory. Potom více než sedm a půl let není o něm v Knize děkanské zmínky. Když se v ní 11/7 1443 zase objeví jeho jméno mezi učiteli universitními (LD. II. 20), má Václav z Prachatic titul »doctor medicinae«. Z toho vysvítá, že v le- tech 1437 a 1442 absolvoval v cizině lékařské studium. Vskutku máme pro r. 1442 doloženo, že byl v Padově. Zde 24/3 jako posluchač mediciny byl svědkem M. Pavlu (Žídkovi) z Prahy při jeho prohlášení doktorem práv, zde 24/7, spolu s medikem Jindřichem Stainhöwlem, byl po druhé svědkem Heřmanu Schedelovi, pozdějšímu slavnému lékaři a humanistovi v No- rimberce, při lékařské promoci, zde 20/10 1442 se stal sám doktorem lékařství. Od sv. Jiří do sv. Havla 1444 byl Václav z Prachatic po prvé rektorem university.3) Tehdy působili tu tři lékaři jako profesoři: mimo něj téměř 70letý Jan Ondře- jův Šindel a třicetiletý Pavel z Prahy příjmím Žídek. Ten se r. 1447 nepohodl s Václavem z Prachatic a při hádce řekl o pražských lékařích, že jsou vrahy, a o Václavovi z Prachatic se ještě vyjádřil, že je takovým doktorem, který neumí více, než co stojí v slabikáři (»syllabicator«). Uražení podali u rek- tora žalobu na Žídka a ten musil všechny zkroušeně odpro- siti.3) Ještě k r. 1453 se Václav z Prachatic připomíná jako 1—7) Liber decanorum I. 436, II. 8—13. s) Monum. hist. Univ. Prag. III. 29. 9) Tamže III. 35.

Strana 161
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 161 probošt koleje Všech svatých,10) a naposled k r. 1454, kdy podle Knihy děkanské II. 48 byl po druhé rektorem a místo- kancléřem university. Bezpochyby se nedožil věku vyššího než šedesát let. Z jeho spisů neznáme žádný, ale zachoval se jeho vlastní rukou pořízený opis obligátního čtení na fakultě svobodných umění »Iohannis de Muris Musica communis exposita«11) a vlastnoruční poznámka na vrchním přídeští rukopisu »Vocabularius dictus Lucianus« (Truhlář 1864), že za tuto a ještě jinou knihu dal Stanislavovi (z Velvar) dva uherské dukáty. Literatura: V. V. Tomek, Děj. m. Prahy IX. 234, 354; J. R. v. Hasner, Zur Gesch. der Medicin in Böhmen, 2. Beitrag, Prager Vierteljahrschr. f. d. prakt. Heilk. 1871, 134. C. Zonta et J. Brotto, Acta graduum academicorum gymnasii Patavini ab anno 1406 ad annum 1450, Patavii 1932, č. 1658. J. Dřímal, Notář Jan Thabrarr, ČMM. 1934, 18, 19. Vavřinec z Rokycan. Tento Vavřinec se narodil kolem r. 1440. Na pražské fa- kultě svobodných umění dosáhl po zkouškách v září (LD. II. 83) bakalářského stupně 20/10 1463 (LD. II. 84), ale dokončil zkoušky mistrské teprve 9/1 1467, t. j. teprve po více než třeclu letech místo obvyklých dvou. Stalo se to proto, že se zabýval také lékařským studiem jednak v Praze, jednak v Římě. Svě- dectvím tohoto studia je několik opisů lékařských traktátů.1) Z nich datovány jsou dva: jeden pořízený ještě před bakalář- skými zkouškami v červnu nebo červenci 1463, druhý po nich v lednu 1464. Vavřincův pobyt v Římě je pro r. 1464 doložen 10) V. V. Tomek, Paměti kollegiátů kolleje Karlovy, ČČM. 1847, I. 514. 11) V pražské univ. knih., sign. V. F. 6 (Truhlář 928), f. 26'—58°. 1) Jsou ve svazku XI. E. 5 pražské univ. knihovny. (Truhlář 2052), a to: F. 31—38. »Regule continentes quasi totam artem de ipsa urina a M. Wichwaldo circa librum Aegidii [z Corbeil, zač. XIII. stol.] de urinis.« X »Scriptus per Laurencium de Rokyczana a. 1464 in conversione s. Pauli.« F. 64'—109' Aegidii Corbiliensis Versus de urinis cum commentario. »Liber Laurencii de Rokycana.« F. 110 až 156. Isaac filii Salomonis [jinak Isaac Judaeus, pol. 10. stol.] Liber de urinis, translatus de arabico per Constantinum Cassi- nensem [t. z Monte Cassino u Salerna, XI. stol.]. X »Finitus per manus Laurencii de Rokycana a. d. 1463 fer. VI. post Jacobi.«

Strana 162
162 G. Gellner: na jeho opise o odpustcích dosažitelných v Římě.2) Kde byl a čím se zabýval od své promoce, která byla 9/2 1467, do 6/9 1471, kde je v Knize děkanské II. 119 uveden již jako mistr actu regens, nevíme. Podle všeho byl v cizině, aby dokončil započaté lékařské studium. Na fakultě přednášel matematiku a byl universitním astronomem. Zastával v studijním roce 1472/3 úřad děkanský (LD. II. 123), r. 1479 úřad rektorský.*) Zemřel 23/3 1491. V Knize děkanské se jméno Vavřince z Rokycan nevyskytuje již od r. 1484. Ale bezpochyby byl ještě astronomem universitním, když předpověděl, pozoruje 26/5 1485 zatmění slunce, že neblahé účinky tohoto kosmického jevu potrvají do konce století.4) Potom, ještě v mužném věku pětačtyřicíti let, opustil asi universitu, snad že se oženil a že se chtěl zcela věnovati lékařské praxi, kterou podle dokladů z r. 1480 (Archiv pražský č. 1206. 140, 281) jako »magister phisicus« provozoval již, když byl ještě kolegiátem. S tímto Vavřincem z Rokycan se mylně ztotožňuje onen již r. 1461 jako »baccalaureus in artibus et in medicinis« vy- stupující Laurentius, jenž byl pro křivé nařčení svého kolegy. dra med. Jana Goblence v Praze, pohnán před soud rektor- ský.5) Rozsudek byl vynesen 17/1 1461, ale šlo o věc starší, neboť osobou, jež byla podle Laurentiova inkriminovaného tvrzení ošálena od doktora Goblence o »ssubae equorum« (čabraky z kožišiny) a »clenodia argentea«, byla královna 2) »Indulgencie Romane urbis.« X »Expliciunt indulgencie Romane Urbis, per manus Laurencii de Rokyczano notate Rome (alia manus addit:) A. d. 1464 [mylně psáno: 1446] fer. VI. in domo cuiusdam magistri de Ybernia.« Rkp. v pražské univ. knih., sign. XI. D.7 (Truhlář 2041), f. 126'—130. V témž svazku, f. 88—93, je »Algorismus de integris« X »Expl. algor. per manus Laurencii.« V. V. Tomek. Děj. m. Prahy IX. (1893). 235. 4) Staří letop. čeští 243. P. Lupáč, Ephemeris k 26/5. 5) Monum. hist. Univ. Prag., III. 52/3: »In rectoratu M. Ioan- nis de Praga hi judicio consilioque Universitatis sunt concor- dati et complanati: Prima actio fuit Laurentii Bacc. in artibus et in medicinis, cum Ioanne Goblencz, Doctore etiam in medicinis, qui prefatum Ioannem inculpavit, quod nomine suo acquisivisset Ssubas equorum et clenodia argentea a regina Poloniae; qui ne- gavit et dixit, quod propria arte et suo nomine acquisivisset. His longo tempore altercantibus, Ioannes a dna Regina Poloniae literas attulit famam suam protegendo..."

Strana 163
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 163 polská. Tou v daném případě nemohla býti míněna jiná než sestra Ladislava Pohrobka Alžběta, manželka krále polského Kazimíra, jež však od smrti svého bratra 23. listopadu 1457 jistě nebyla již v Praze. Ve při mezi kolegy byl vynesen roz- sudek teprve po čtyřech letech, poněvadž se čekalo, až si doktor Goblenc opatří a předloží písemné potvrzení králov- nino, že řečené čabraky a skvosty dostal za lékařské služby »propria arte et suo nomine«. Ale r. 1457, když spor začal, byl Vavřinec z Rokycan teprve asi sedmnáctiletý, tedy příliš mlád na bakaláře svobodných umění, natož na bakaláře lékařství Literatura: St. Vydra, Historia matheseos in Boh. ef Mor. cultae Pragae, 1778, 15. J. Špott, Lékařství a lékařové od r. 1438—1500, Čas. lék. čes. 1883, 526. Z. Winter, Doktoři a lékaři v XVI. věku v Čechách, Haškovcovy Lid. rozpr. lék., ročn. II., č. 4. str. 21. Pavel Pražský příjmím Žídek. Žídek slul po svém židovském původu. Narodil se r. 1413. Jako nemluvně byl svým rodičům unesen a vychován ve víře podobojí, z ní však jako vídeňský student přestoupil k církvi římské. Po dosažení magisteria svobodných umění na vídeňské universitě oddal se studiu lékařství a práv; začal ještě ve Vídni u M. Aygla s anatomií a pokračoval v tom dále v Italii. Byv promovován v Bononii na doktora mediciny a 24/3 1442 v Padově na doktora utriusque juris, vrátil se s trojím diplo- mem do svého rodiště přes Řezno, kdež byl vysvěcen na kněze. Po návratu, disputovav v říjnu 1442 pod mistrem Janem z Příbramě, byl přijat mezi mistry pražského učení1) a 28/1 1443 mezi profesory.2) Pod ním pak 10/4 1444 se podrobil jeden 1) »Item anno eodem 1442... die mensis Octobris mag. Paulus de Praga, Paduanae. Bononiensis, Viennensis universitatum ma- gister, postquam expedivisset actus suos juxta statuta facultatis.. docuissetque testimonio literarum cum sigillis pendentibus die- tarum universitatum, se esse earundem magistrum, id idem per- sonis fide dignis attestantibus, assumtus est in graemium et con- sortium magistrorum nostrae universitatis secundum statuta« (LD. II. 18). 2) »Item anno Domini 1443, die mensis Januarii, mag. Paulus de Praga petivit se assumi ad concilium facultatis, interrogatus- que de his ad haec pertinentibus, juravit singula se impleturum« (LD. II. 18). Jako člen profesorského sboru musil bydliti v koleji, 11*

Strana 164
164 G. Gellner: lipský bakalář nostrifikační disputaci.3) Ale jsa jako profesor pro svůj původ v Praze již v těžkém postavení, škodil si Žídek ještě sám svou prudkostí a upřílišenou upřímností. R. 1444 pronesl něco, čím se universita cítila dotčena, a Žídek musil ji pokorně odprositi, aby nebyl vyloučen z koleje. R. 1447 byl pohnán znova před rektorský soud, poněvadž nazval pražské lékaře vrahy a svého promočního svědka Václava z Prachatic mimo to syllabikátorem (doktorem, jenž neví více, než co stojí v slabikáři). I tehdy mu odprošení ještě pomohlo,) ale těšil se z toho jen krátce. Příštího roku byl totiž pro své bojovné římanství stranou Rokycanovou vyhnán z university i z Pra- což Žídek potvrzuje v své Spravovně (vyd. Tobolkovo, str. 109). sepsané r. 1470, ale mýlí se v tom, že již »před jedním a třidceti lety« byl kolegiátem. 3) LD. II. 23. 4) Monum. hist. Univ. Prag. III. 35: »De quadam culpa Ma- gistri Pauli Žid. — Item anno Domini 1444 in rectoratu Mag. Pro- copii de Plzna quidam Mag. Paulus de Praga, aliquando Judaeus, propter quandam culpam, qua totam Universitatem offenderat, ex conclusione Universitatis et judicio in maximam poenam Universi- tatis inciderat. Sed ad ejus humiles preces — sub his verbis Univer- sitati prorrectas: Venerabilis Domine Rector et Magistri reverendi, peto propter Deum, parcatis mihi excessum meum — culpa sua est sibi gratiose dimmissa: sed ista conditione adjecta, si unquam in futurum in eandem aut similem culpam prolapsus fuerit, quod ipso facto in praefatam latam poenam suprascriptam iam sit absque in- dulgentia judicatus. — Item anno Domini 1447 in rectoratu Mag. Mauritii de Benessow, idem Mag. Paulus accusatus per venerabilem Mag. Wenceslaum de Prachaticz, medicinae Doctorem, et testibus coram Universitate idoneis convictus, verba sua taliter retractavit, ut sequitur: Ego Magister Paulus de Praga confiteor coram tota Universitate, quod verba illa, quae protuli contra medicos dicens, quod omnis medicus est homicida, dixi false et inconsiderate; de quo doleo et peto veniam ab Universitate et a facultate medicinae. Item in hoc, quod confudi personam Mag. Wenceslai, doctoris me- dicinae, dicens, ipsum syllabicatorem, confiteor, quod male dixi; sed verius dicere debui et dico, probatum doctorem. Ideo peto ve- niam ab eodem domino doctore. Item propter praedicta peto hu- militer et propter Deum dominum Rectorem et totam Universita- tem et facultatem praesertim medicinae, ut dignentur mihi culpam meam misericorditer indulgere. Et in futurum me obligo, quodsi quid talium fecero, ex tunc subjicio me poenae per Universitatem inferendae. Acta sunt haec in stuba facultatis coram Universitate."

Strana 165
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 165 hy. Uchýlil se pak do katolické Plzně a ztrávil tam, horlivě pracuje, prý patnáct let,5) o svém encyklopedickém veledíle »Liber viginti artium« a živě se v strádání nadějemi na slí- bená tučná obročí,6) prozatím však jen z oněch dvanácti zla- tých ročně,7) které jemu, nepříteli kalicha, vykázal husitský král.*) V letech 1451—1454 dlel Žídek mimo Plzeň, a to nejprve v Krakově, kde byl přijat v počet tamních mistrů.9) Zůstal tu do r. 1452, kdy jej epidemie morová přiměla k útěku odtud. Do Vratislavě přišel právě, když tu Jan Kapistran10) štval v kázáních proti Čechům. Žídek, v svém češství ještě více nedůtklivý než ve svém katolictví, poslal o tom zprávu do Prahy, ale zrádný posel odevzdal Žídkův list vratislavské radě městské, a ta českého mistra dala vsaditi do vězení; z toho byl Žídek teprve r. 1453 na nátlak snad Jiřího z Poděbrad pro- puštěn na svobodu. Žídek potom obrátil své kroky zase do Krakova, ale zde, střetnuv se znovu s Kapistranem, byl od- souzen k doživotnímu vězení. Když na přímluvu samého kra- kovského kardinála obdržel milost od papeže Mikuláše V., vrátil se začátkem r. 1455 zpět do Plzně a zůstal pak tu až asi 3) Zdá se, že Žídek nepracoval tak dlouho, jak udává, o svém díle, nýbrž, že tu jen napodobil jako v počtu dílů i v počtu let svůj vzor, autora encyklopedie »De natura rerum«, Tomáše Cantapri- tana, jenž totiž v předmluvě k jinému svému spisu »O mystických včelách« z r. 1263, praví: »Revolvi autem librum illum De natura rerum, quem ipse multo labore per annos 15 de diversis authoribus utilissime compilavi.« *) »Vaše Jasnost mi též biskupstvie litomyšlské slíbil a] dáti, ale nic nemám... Ciesař mi dal děkanstvie u Všech svatých, jmé- nem krále Ladislava..., též děkanství mi Vaše Jasnost slíbila, i toho nemám« (Žídek-Tobolka, Spravovna 59). 7) »Non plus habeo nisi 12 florenos annuatim« (výňatky Mucz- kowského z Liber viginti artium). *) »Paupertate premor ad nuditatem, cujuslibet viventes or- batus suffragio, nisi quantum parvulo michi, at gratissimo, pre- sidio illustrissimus princeps rex suffragaretur Georgius« (tamže). *) Odtud se Žídek zove též mistrem krakovským. 10) Kapistran byl r. 1451 vyslán papežem do Německa a do Čech, aby z kazatelny budil nenávist k Čechům. Protože do Čech nesměl, obcházel Kapistran po několik let zapovězené území, káže v Brně, Olomouci, Vratislavi, také v Polsku. Zemřel po vítězství u Bělehradu nad Turky, jehož dobyl společně s Janem Hunyadym r. 1456; dožil se jedenasedmdesáti let.

Strana 166
166 G. Gellner: do r. 1465, kdy s přijetím do dvorských služeb byl mu povolen návrat do Prahy. Zde se však nezlepšily valně jeho hmotné poměry11) a přibylo mu jen zlých ústrků od pražského obyvatelstva.12) Žídek byl by rád býval profesorem,13) ale universita byla mu jako nekališníku uzavřena, ještě však raději osobním lékařem krále Jiřího, třetím14) vedle doktora Jana z Krčína15) a ne- pravého doktora Čejkeříka,16) ale ani zde nepochodil. U dvora vnesli naň jen úkol, aby jako královský truksas posluhoval o nedělních a svátečních tabulích,17) což mu však na živobytí vynášelo dosti málo kromě sem tam nějakého oběda.18) Ne- moha se uplatniti ani jako kněz,19) živil se nuzně lékařskou 11) »Bída, psota, nemoc mě tře« (Spravovna 62). 12) »Pánbůh nejednú mé slzy vidí, ano na mě biedné ho] lidé kvačí, křičí: Protivníče, rúhači boží, ještě tě drží čert v Praze?« (Sprav. 108.) 13) »Mistrovské, bakalářské mé duostojenstvie nic mi v Praze nepomáhá« (Sprav. 109). 14) »Píše Aristoteles k Alexandrovi, aby měl najméně tři lékaře... Consiliator [Conciliator differentiarum byl zván podle svého díla Pietro d'Abano v Padově (1250—1315)1, doktor padevský, radí, aby, kto se mají léčiti, lichem brali doktory-lékaře... I proto, co větší strana učiní, aby se toho [král Jiří] držel« (Sprav. 34). 15) Jeho životopis je podán též v těchto přílohách. 16) Čejkeřík byl asi »doctor bullatus«, t. j. takový doktor, je- muž vysoká protekce a peníze dopomohly po krátkém studiu k di- plomu. O tomto osobním lékaři krále Jiřího se Žídek vyjadřuje s despektem: »Lépe jest, aby Vaše Jasnost měla lékaře při sobě rozumné, doktory, ne toho Čejkeříka Vašeho, ježto sami znáte, že Vaše múdrost jest Vám prospěšnějšie než on.« Čejkeřík je totiž z »těch lékařóv, kteří se nic neučili v lékařstvie.« (Sprav. 34.) »Řádně doktorovaný« je jen ten, »ježto se učil... v lékařstvie po mistrovství pět let.« Ale co lze říci o takovém lékaři, jenž »sobě — nejsa mistrem — v jednom roce kúpil doktorstvie, jako Váš doktor?« (Sprav. 57.) 17) »Slúžil jsem k stolu Vašie Jasnosti viec než pět let.« (Sprav. 109.) »Já sem stál — doktor, mistr, kněz — viec nežli pět let před stolem Vaší Jasnosti každú neděli i jiné svátky, slúže.« (Sprav. 126.) 18) »Nebyl sem... k stolu povolán než sotva jedva desetkrát v těch letech, ano mi srdce plakalo.« (Sprav. 126.) »Jed(i)né osm- krát s truksasy v těch letech ve všech za stuol sem byl posazen.« (Sprav. 109.) »Kněžstvím sobě v Praze nic dobýti nemohu.« (Sprav. 108.) 19)

Strana 167
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 167 praxí, při čemž mu podle vlastních slov přálo štěstí zvláště při léčení neplodnosti.20) Král Jiří se ho několikrát ujal,21). a chtěje mu zase pomoci, pověřil jej, jako králové jindy své tělesné lékaře, sepsáním regimentu zdraví,22) ale s vyhlídkou na odměnu až teprve po dodání hotového díla.23) Tak vznikly »Kniehy Jiří ho] Spravovna řečené«, které byly dokončeny 11/11 1470 a odevzdány králi 1/1 1471. Při této příležitosti Žídek též předložil, jako již jednou před více než pěti lety, když přibyl do Prahy, velikou svou encyklopedii »Liber vigenti artium« s prosbou, aby král nesl náklad za vytištění tohoto díla.24) Je více než pochybno, zda by byl svou Spra- vovnou, psanou vlasteneckým zápalem, ale při tom s obvyk- lou u Žídka tvrdou a šlehavou upřímností,25) tak si naklonil 20) »Mnoha ženám jsem děti zpuosoboval... v ciziech zemích, pravdu bych řekl,... stu, ale zde v Praze najprv paní Albrechtové, Vojieřové, potom Prokopové apatékářce, paní Hynkové na Koň- ském trhu. A obecně každá žena, kterú léčím, potom brzy znese« (koncipuje). (Sprav. 33.) 21) »Vaše Velebnost mi sám svú rukú, když sem z nemoci vstal, z svého stolu pokrm dávala a kopú mi pomohla.« (Sprav. 109.) 22) »Ještě k mé biedy rozmnoženie Vaše Jasnost mi práci pře- těžkú uložila, abych Vaší Jasnosti sepsal správu královskú i kro- niky, skrze které by Vaše Jasnost se spravovala a královstvie, již pohřiechu větší straně zkažené, v pokoj uvedla.« (Sprav. 109.) 23) »Rozkázal si mi... k Tvé Milosti nechoditi, než až bych všecko dokonal, teprv abych s knihami k Tvé Jasnosti přišel.« (Sprav. 108.) 24) »Ještě jednú přednesu sexterny před oči Vašie Jasnosti, krasší nežli jsú které knihy na všem světě, a napomenu, ráčíte-li (je), ne mně, ale k obecnému dobru naložiti — neb já k nákladu nemohu dostáti —, a tu porozumiem, co Duch svatý bude v srdci vašem jednati.« (Sprav. 133.) »A budete-li věčné chvály — a ne- smazitedlné na věky — žádati, naložte na mé knihy, sobě, ne mně [ke cti]. Ty vám bohdá věčnú čest učiní.« (Sprav. 53.) — Žídek při- pomenul v Liber viginti artium, dokončeném pravděpodobně před rokem 1465, že viděl v Bamberce bibli již tištěnou na pergameně. V Čechách, jak známo, se vydávaly knihy tiskem od r. 1468. 25) »Rač v jistotě věděti, že tak žiezním řádu a pokoje tohoto královstvie a Vašeho dobrého a zvelebenie, že — bych měl pro pravdu a navedenie Vašie Jasnosti umřieti nebo hanbu kterakú trpěti koli — že to rád chci podstúpiti a pravdu psáti beze všeho pochlebenstvíe. Neb bych nebyl věrný služebník, bych Vašie Jas-

Strana 168
168 G. Gellner: krále, že by byl došel splnění svého přání, kdyby král Jiří nebyl zemřel již několik neděl po dodání obou spisů. Liber viginti artium zůstal až dodnes — vyjma té trochy výňatků, uveřejněných v letech třicátých minulého století Muczkow- ským a Jungmannem — jen v původním rukopise. Bezpo- chyby nebyly z tohoto díla pořízeny ani opisy. Snad by bylo zcela zapadlo a se ztratilo, kdyby se nebylo dostalo na konci 15. nebo na začátku 16. stol. do Krakova, kde mu byla ochran- ným štítem pověst, že jde o foliant maga Twardowského. Brzy po skonu krále Jiřího, snad ještě r. 1471, vysvobodila smrt také Žídka z trudů života. Spravovna se dochovala ve dvou opisech. Starší, z 15. století, o 368 stranách je v pražské kapitulní knihovně, sign. G. VIII (Podlaha 999), mladší opis, ze 17. stol., o 169 stranách je v universitní knihovně v Praze, sign. XVII. D. 11 (Truhlář 141). Tento opis má titul: »M. Pavla Žídka Knihy Jiří Zpra- vovna řečené ..., vydané ... léta Božího 1471 den Nového léta. Denuo descriptus Bechine 17. Maii a. 1658 a Paulo Sstepha- nide Boemo, vicino Bechinensi.«26) Celé dílo otiskl podle kapi- tulního rukopisu Zd. V. Tobolka, výňatky J. Dobrovský (ČČM. 1827, II. 44; III. 113, IV. 90; 1828, I. 101), K. J. Erben ve Výboru z literatury české (1868, II. 745—777) a Č. Zibrt. speciálně z druhé knihy, v Staročeské tělovědě a zdravovědě (1924, 27—29). Spis se skládá ze tří knih. První poučuje krále o jeho povinnostech vladařských, druhá, jak se sám má spra- vovati, aby si uchoval své zdraví, třetí, jakými skutky, do- brými a zlými, se zapsali rozliční panovníci do dějin.27) Žídek vybral pro Spravovnu krále Jiřího z velkého počtu nosti nezpravil o těch věcech, které snad sama od sebe neví, by škodné byly; neb žádný nemuož sám sobě súdcí pravým býti.« (Sprav. 4.) 26) Neúplný latinský překlad Spravovny je v drážďanské státní knihovně, sign. H. 103 fol., s nadpisem: »Georgii libri infor- matorii.« (J. Goll, M. Pavla Žídka Spravovna, ČČH. 1909, 84. pozn.) 27) »První knihy drží v sobě naučenie, co se tkne obecného dobrého... Druhé knichy okazují správu Vaší velebnosti k osobě Vaší. Třetí kniehy jsú kroniky, okazujíc(í) skutky prvotných před- kuov Vašich znamenitějších, zlé i dobré: dobré, aby Vaše. Jasnost se jich chytila, ale zlé, aby Vaše Velebnost se jich varovala. (Sprav. 3.)

Strana 169
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 169 zdravovědných pouček školy salernské a Aristotelova listu k Alexandrovi jen několik, jež se mu zdály nejdůležitější. Ráno si má král mýti tvář a ruce, učesati se, oškrábati noží- kem povlak z jazyka, vyloučiti z těla odpadkové látky říhá- ním, pliváním, močením, stolicí, pak podkouřiti se voňavým dýmem a obléci se tak, jak vyžaduje roční doba. Pro zdra- vého je zbytečno předpisovati, co se smí, co se nesmí jísti, které pokrmy v kterých měsících a v jaké přípravě. O to nechť se stará kuchař. Král může k obědu jísti cokoli, věci sladké i kyselé, zdravý žaludek srovná všecko. Ale cítíte-li se ne- mocen, nejezte nic, o čem byste se nebyl dříve poradil s lé- kařem. Píti se má po každém pokrmu, ale jen tolik, kolik je třeba k snadnějšímu zažívání. Po obědě je dobře postáti si nebo procházeti se. Ale je-li král zvyklý odpoledne spáti, ať si jen pospí. Čemu člověk navykl, to neškodí. Večeře má býti skrovná, něco vydatnější v zimě, z lehkých krmí, aby spánek byl klidný, bez těžkých snů. Chleba je dvacatero druhů, ale nejstravitelnější je »žemlový« a režný. Dobře se hodí k večeři páv, kuře, drozd a jiní ptáčci, i kachna a husa, ale musí býti aspoň čtrnáct dní krmeny zrním, jež dělá nejen maso chutné, nýbrž vyčišťuje i žaludek od všeličehož nezdravého, jako much, pavouků, hadů, co tito opeřenci pozřeli. Také ještě ne- odstavené sele má lehce záživné maso. Přes to však je maso hovězí, byť i nesnadněji stravitelné, člověku přirozenější. Maso z drůbeže a selete lze jísti jen občas, ale hovězí denně. Když jste po večeři, odložte všechny starosti, nehněvejte se a ne- rmuťte, ale ani přílišné veselosti se neoddávejte. Pobavte se poslechem hudby a v hovoru s krásným pohlavím. Dlouhého vysedávání po večeři a nemírného pití se varujte, neb přivodí dříve neb později nemoc a předčasnou smrt. Zdravé jest cho- diti brzo spát, zato ráno časně vstávat. Špatné jest ležeti v myšlenkách místo spáti; tu je věru lépe, když se vstane a zaplaší vtíravé myšlenky chozením a modlením. »Plnost« (plethora) je nebezpečný stav. »A to jest Vašie Jasnosti po- třeba věděti pro šlak... Neb Vaše Jasnost jest přieliš plný [plnokrevný] člověk a již k těm letóm přicházie... Plnosti jisté znamenie: Najprvé, že se béře ošklivost k masu... Druhé, že po jiedle čije obtieženie v boku obojím. Třetie, že ráno vstana čije v nose spekliny. Čtvrté, že ráno vstana čije

Strana 170
170 G. Gellner: nechutnost a[ž k tracenie, sliny hořké. Páté, časté zievanie. Šesté, že často od očí pustí se hnůj ... Sedmé, že oči zacházejí. Osmé, hlava v čele až do prvnieho svazu [švu věncového] bolí. Deváté, žíly se mu nalejí. Desáté, z malého hnutí [pohybu] ustane [zemdlí]« (Sprav. 34). O století napřed je Žídek, kde mluví o veřejném zdravot- nictví. Poukazuje na nutnost, aby každé město mělo svého lékaře-internistu, ranléka, svou porodní bábu, aby bylo dbáno čistoty ulic a vzduchu, aby byly zřízeny špitály pro choro- myslné a epileptiky, aby byla trpěna prostituce jako nutné zlo atd. »Městu každému je [třeba] pět věcí... Třetie, dobrého lékaře ranného i vnitřnieho, ješto by těla lidská zachovávali, aby, co muož živo zuostati, živo bylo, a báby tak učené v ba- binství aby byly, kteréž by uměly ženám za porodu misterně pomáhati, a umřela-li by mátě, aby dietě uměly misterně [či] kázaly vyřezati... Páté, aby město čistě chováno bylo od hnojóv, od smraduov a od bláta, a aby od záchoduov šly vzhůru na[d] město větrníci, aby smrad záchodský tudy vzhůru se táhl« (Sprav. 54). »Staří králové špitály jsú hojně nadávali... A má špitál rozdělen býti... na šest stran... Pátá strana bláznóm... Těch prostě do domuov městských nehodí se bráti, neb škody činí... Šestá strana, kdež by byli bráni lidé padúcie nemoci majíce« (Sprav. 16). »Nevěstky budú v měs- tech až do súdného dne... najprvé pro křehkost lidskú..., druhé, aby se lidé uvarovali hřiechuov horších..., třetí, že sám pán Krystus [je] trpěl jest... Než Čechové: aby žádné nevěstky nebylo, a když nemuož [se] tomu odolati, hledí skrze prsty« (Sprav. 135/6). Liber viginti artium (rkp. pergamenový o 359 listech velikého folia, s textem latinským, psaným ve dvou sloupcích) je nyní v knihovně jagellovské university v Krakově. Toto dílo, podávající souhrn tehdejších vědomostí ve dvacíti obo- rech vědných, se bohužel nedochovalo celé. Inkompletní je právě lékařská část, v té zvláště bylinář (toliko 3 stránky, od 193—195), jdoucí od aloe jen po oleandr. Ostatní se ztratilo. Dva jiné spisy Žídkovy »Vinculatorium majus« a »Vincula- torium minus«, pak spis »O vážnosti konšelské hlavních měst a jich mravích« se rovněž nedochovaly.28) 28) Balbín (Boh. docta III. 136; Epitome hist. rer. Boh., Pragae

Strana 171
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 171 Žídek nebyl líbivé povahy a příjemných způsobů a ne- mohl je míti. Vyrostl bez lásky rodičů uprostřed nepřátelského okolí, s názvem opovržené rasy v samém jméně, a ač byl vy- soce nadán a vzdělán, žil s nevyužitými schopnostmi, za- hořklý tím a útiskem a bídou. Nakonec viděl v každém člo- věku svého nepřítele a traviče.29) Přes tyto vady si Žídek ne- zasloužil, aby byl tak tvrdě posuzován, jak se stalo od J. Vlčka a J. Golla. Pro onoho (Děj. č. lit., 1897, 226/7) je Žídek zjevem patologickým, sice uvědomělý Čech, ale chorobně domýšlivý, celkem tragikomicky působící člověk, typus nešťastného dvor- ního šaška. Gollovi (ČČH. 1909, 92) je Žídek odporný pro svou žebravou dotěrnost a neomalenou aroganci. I Žídkovo dílo došlo u obou malého uznání. Vlček na př. chtěl zlehčiti Liber viginti artium proto, že prý jest, jak shledal hr. Kašpar Sternberg, zpracováním Cantapritanova De natura rerum,30) odkud je bylinářská část místy doslovně opsána. Stejným právem však jako tu Žídka, bylo by lze pranýřovati pro plagiátorství všechny středověké přírodopisce, poněvadž tehdy nikdo netvořil samostatně a každý jen kompiloval. Také Cantapritan byl pouhým kompilátorem, což nijak nezakrývá. I jeho vrstevník Bartoloměj Anglický napsal v předmluvě k své encyklopedii »De proprietatibus rerum«: »In quibus de meo paucula vel quasi nulla apposui.« Sláva přírodovědeckých 1677, 581), uvádí ještě jako od Žídka »Liber chronicorum«. (J. V. Šimák, Psal Žídek českou kroniku?, ČČH. 1909, 218) a »Vita Ca- roli IV.« 26) »Sem tak utištěn biedami od husákuov (husitů), že nic dobrého nemohu učiniti... Rač mi pomocník býti, Pane nebeský, čtyřikrát sem (byl) od nich tráven, páté nedopúštěj.« (Sprav. 89.) »Nikdež nic nemaje, druhdy ten den nic nejeda než chléb a sýr a lkaje v mým srdci pro chudobu a mé nemoce (od) trávenie..., musil sem biedu přetěžkú trpěti.« (Sprav. 152.) 30) »Der naturhistorische Theil scheint ganz nach Canta- pritan bearbeitet zu seyn« (1. c., I. 79). Srovnání obou textů je žá- doucno, poněvadž Sternberg usuzoval jen na základě informací. které obdržel od tehdejšího bibliotekáře krakovské univ. knih., prof. Samuela Bandke. Proti mínění Sternbergovu zdá se svědčiti různost pořadu bylin (u Cantapritana: Agnus castus, abies, amy- gdala, aloe, amomum; u Žídka: Aloe, amomum, agnus castus); pak různost počtu bylin (u Cantapritana 89, u Žídka — podle Spravovny — původně 300).

Strana 172
172 G. Gellner: prací středověkých se zakládala na všestrannosti snesené látky, nikoli na bohatství původních myšlenek a nálezů. K. Sternberg, jenž o Žídkovi poznamenal, že v své bylinářské části opisoval z Cantapritana, uvedl o Konrádovi z Megen- bergu (1. c. 5157), ovšem též zcela bez úmyslu tím zlehčovati jeho dílo: »Das Puch der Natur ist eine abgekürzte Ueber- setzung des Cantapritan.« Přes to jsou Němci pyšni, že se mohou vykázati svým Konrádem. Buďme tedy rádi, že i my můžeme postaviti po bok západoevropských encyklopedistu středověkých, Němce Alberta z Bollstädtu, Francouze Tomáše z Cantimpré a Bartoloměje Anglického také českého Pavla Žídka! Literatura: B. Balbín, Miscellanea hist., Dec. I. 161, 218, 235; Bohemia docta (ed. Ungar) I. 89, II. 65, 153—6, III. 136; Epitome hist. rer. Bohem. 228. G. Crugerius, Sacri pul- veres, Lithomislii 1660, k 3/5, 29/6, 20/10. A. Voigt, Effigies vir. erud., praef. ad part. II., p. XIII. F. M. Pelzel, Abbildungen böhm. u. mähr. Gelehrt. u. Künstler, Prag 1777, III. 6—10. F. Pro- cházka, De saecular. liberal. artium in Boh. et Mor. fatis, Pra- gae 1782, 217. K. Gf. Sternberg, Abh. ü. d. Pflanzenkunde in Böhmen, Prag 1817, I. 79. G. Weis et M. X. Volckman, Gloria univ. Prag, Pragae 1672, 59. J. P. Cerroni, Acta liter. Boh. et Mo- raviae, rkp. v zem. arch. v Brně, sign. I. 2, f. 508; Analecta liter. ad script. Boh., rkp. v zem. arch. v Brně, sign. I. 5, f. 217; Scriptores regni Boh., rkp. tamže, I. 114, f. 76, I. 122, f. 107. J. Muczkow- ski, Miscellanea Cracoviensia, Cracoviae 1815, II. 39; Pauli Pauli- rini, olim Paulus de Praga vocitati, viginti artium manu scriptum liber, cuius codex membranaceus in bibl. univ. Jagellonicae Craco- viae asservatus, Twardowio tribuitur...« Cracoviae 1835 (8°, pp. 64). J. Jungmann. Pavel Pražský, Žídek nazvaný. ČČM. 1837. III. 225—232; Výklad některých názvů, tamže 1839, 112, 240; Hist. lit. české III. 121, 218, 267. J. Jireček, Rukověť II. 375—7. J. J. Ha- nuš, O české literatuře zdravovědy, ČČM. 1863, 299. V. Maiwald. Gesch. d. Botanik in Böhmen, Wien u. Leipzig 1904. 13. Zd. V. To- bolka, M. Pavla Žídka Spravovna, Hist. arch. Č. akademie, č. 33 Praha, 1908. J. Dřímal, Notář Jan Thabrarr. ČMM. 1934, 18.

Strana 173
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 173 Opravy a dodatky k části II. Václav Fabri. K bibliografii: Str. 128 odst. b) Úplný text titulu dává Hain 6862. Týž *6863 uvádí ještě druhé »Proroctví o účinku planet«, k r. 1485. c) První vydání se dochovalo a jest uvedeno u Haina- Coppingera pod 6860 s titulem: »Opusculum tabularum utile verarum Solis & lune conjunctionum per Magistrum ven- ceslaum fabri de budweisz baccalarium Medicine compo- situm.« 4°. S. 1. a. et typ. n. (Lipsiae apud Mart. Landsberg). Jeden výtisk 2. vydání z r. 1499 je v Státní stud. knih. v Olo- mouci, sign. XXV. G. 25. — Ad vocem Practica: Je známa ještě jedna starší, totiž k r. 1492. Řada Judicií počíná jednolistovým almanachem (kalendář, minucí a pranostyka) k r. 1487. Je to nejstarší tištěný německý kalendář. Další jsou v 4° o 10 listech. V nich do r. 1497 Fabri vystupuje s titulem magistra, r. 1498 však s titulem doktora. Literatura: St. Vydra, Historia matheseos in Bohemia et Mor. cultae, Pragae 1778, 16. J. H. Leich, De origine et incrementis typograph. Lipsiens. liber, Lipsiae 1780, 76. A. Voigt, Acta litteraria Bohemiae et Mor.. II., Pragae 1783, 63. Jöcher-Adelung, All- gem. Gelehrten-Lexicon, Fortsetzung u. Ergänz., Leipzig 1787, II. 983. J. P. Cerroni, Scriptores regni Bohemiae, rkp. v Zem. arch. v Brně, sign. I. 104, f. 9. G. W. Panzer, Annalen d. ä. deutsch. Litt., Nürnberg I. 132. G. Goetze, Merkwürdigk. Dresdner Bibl. II. 331. F. Zarneke, Urkundliche Quellen zur Gesch. d. Univ. Leipzig in den ersten 150 Jahren ihres Bestehens, Abh. Sächs. Ges. Wiss., Leipzig, III. 1848, 592. J. G. Th. Grässe, Lehrb. d. allg. Lit. Gesch., III. 829, 837. J. Špott, Lékařství a lékařové od r. 1438—1500, Čas. lék. čes., 1883, 526. P. Heitz, Hundert Kalender-Inkunabeln, Strassburg 1905, 13. Č. Zíbrt, Staročeská tělověda a zdravověda, Praha 1924, 60. — Podle Abh. Böhm. Ges. Wiss. V. Folge, Bnd 2, 1841, 32 přednášel o Václavu Fabrovi M. Kalina z Jäthensteinu 25/11 1841 v historické sekci Král. č. spol. nauk. Jan Kopp (str. 137 n.). K životopisu: R. 1550 působil Jan Kopp v Brně. Svobodnější Morava byla tedy první »circumiacens provincia« z těch, které hostily Koppa v prvních pěti letech po jeho nuceném odchodu z Čech. Dovídáme se o tom z té části soukromé korespondence pana Václava z Ludanic, hejtmana markrabství moravského, která se na štěstí dostala mezi listiny zemského soudu (brněnského) a tím se zachovala. Na doktora Koppa se vztahují 4 kusy (v Zem. arch. v Brně):

Strana 174
174 G. Gellner: 1. Listin zemského soudu, III., č. 7: 1550, pondělí po sv. Šťastným (20/1), Mladá Boleslav. Pan Arnošt z Krajku na Mladé Boleslavi žádá pana Václava z Ludanic o zaplacení dluhujících 66 tolarů, aby sám mohl zase zaplatiti věřitelům svým: »Jakož sem pak i tomuto panu doktorovi Koppovi dlužen, protož V. Mti prosím... těch 66 tolaruov témuž panu doktorovi dáti, neb sme oba dosti po- třební lidé.« 2. Listin zem. soudu, III., č. 9: 1550, sobota po hromnicích (8/2), Brno. Jan Kopp Václa- vovi z Ludanic. (Originál český s vyraženou pečetí.) »... Kde sem ondy v Holomouci Vaší Milosti od pana Arnošta z Krajku list dal a Vaše Milost ste ráčili se mnou na tom zůstati — poněvadž těch peněz při sobě v Holomouci ste míti neráčili — abych k Vaší Milosti na Chropyni přijel, že je mně ráčíte dáti. Tak sem tedy učinil a v outerý minulý [4/2] na Chropyni přijel. Ale ráčili ste Vaše Milost ten den odjeti a doma nebýti, a já musil sem ve dne i noci k mým pánom nemocným pospíchati až zase do Brna. A rád bych zase k Vaší Milosti sám byl přijel. Ale ti páni a dobří lidé, kteréž na práci svý mám, obtěžují, abych měl od nich odjeti, nebo sou někteří s velkým nebezpečenstvím zdraví svého. Protož teď k Vaší Milosti služebníka svého posílám ... Račte ... jemu notuli napsati, jakú kvitanci ráčíte žádati... A pán z Krajku mně ráčil poručiti Vaší Milosti oznámiti, že chce toho Vaší Milosti rád odsloužiti, a já taky podlí pána...« Podepsán: Jan Kopp z Raumentálu, doctor. 3. Listin zem. soudu, III., č. 8: 1550, čtvrtek po sv. Apolonii (13/2), Brno. Jan Kopp Václavovi z Ludanic. (Originál český s vyraženou pečetí.) Doktor Kopp posílá panu Václavovi z Ludanic podle přání vyhotovenou kvitanci se žádostí, aby dlužný obnos »byl vydán ukazateli této cedule«. Podepsán: Jan Kopp z Raumen- tálu, doctor. 4. Listin zem. soudu, III., č. 30: 1550, čtvrtek před nedělí masopustní (13/2), Brno: Kvitance. Originál s přitištěnými pečeťmi Jana Koppa a tří svědků: »urozeného pána pana Jana z Kounic a na Slav- kově a urozených vladyk, pana Jana Ždánskýho z Zástřizl a na Buchlově a pana Jiříka Prakšického z Zástřizl na Málko- vicích«.

Strana 175
Jan Černý a jiní naši lékaři do konce doby jagellovské. 175 Résumé. Ioannes Niger et autres médicins tchèques jusqu'à la fin de l'époque des Jagellons. La médecine tchèque du moyen âge est représentée dans cette étude par une série de biographies, mais c'est surtout la description de la vie et de l'oeuvre du théologien et médecin Jean Niger qui en constitue la base. Pour démontrer à quel point la biographie de Niger est incomplète et aussi incor- recte, l'auteur du travail a recueilli — et cite in extens o — toutes les sources s'y rapportant, y compris des parties im- portantes du point de vue biographique, qui se trouvent dans deux repliques que Niger adressa à Augustinus Olumucensis. Ces deux réponses sont d'ailleurs tout ce qui nous est resté des oeuvres théologiques de Niger. Outre cela, nous avons plu- sieurs oeuvres prophanes où l'auteur est indiqué sous le nom de Jean médecin ou de Maître Jean, mais il n'y en a que deux que l'on puisse attribuer à Joannes Niger, savoir le Traité des maladies pestilentes et l'Herbier. Le premier traité, quoique écrit déjà en 1496, ne fut imprimé pour la première fois que dix années plus tard. Depuis il a été souvent réédité, notamment lors de presque toutes les épidé- mies de peste qui, jusqu'en 1633, éclatèrent dans les pays tchè- ques. A présent, on connaît 9 éditions différentes de ce traité. Mais même si l'on tient compte du fait qu'il y a une lacune dans l'énumération après l'édition de l'année 1556 et avant celle de l'année 1582 ou 1604, il est évident que le traité en question a été réimprimé une fois de plus, probablement pen- dant l'Xlème ou le XIIème lustre du 16ème siècle. Pour faire connaître comment les médecins du moyen âge ont reconnu, prévenu et traité la peste, l'auteur ajoute un contenu détaillé du Traité des maladies pestilentes. — Le second ouvrage de Niger, l'Herbier, qui a été imprimé une fois seulement, en 1517, a été déjà soumis à un examen minutieux quant à sa terminologie botanique par le comte Gaspard de Sternberg, Dobrovský, J. Jungmann et Ruda. On a pu donc se borner à examiner la part prise dans la rédaction du texte par l'éditeur de l'ouvrage, le médecin Nicolaus Claudianus, le degré de l'originalité de cet ouvrage auprès des autres her-

Strana 176
176 G. Gellner: biers de l'époque, la filiation de la soi-disant première édition manuscrite et de l'édition imprimée de l'Herbier de Niger etc. Quant aux autres biographies contenues dans le présent tra- vail, elles sont plus succinctes; la bibliographie seulement est la plus complète possible. L'auteur attire l'attention sur le docteur Jean Kopp, dont on peut suivre la vie non seule- lement jusqu'à l'année 1544, mais jusqu'à l'année de sa mort à Stockholm, en 1563. De même Ioannes Andreae, sur- nommé Šindel, savant de réputation mondiale, mérite une attention particulière: car c'est lui, et non pas un autre per- sonnage portant le même nom, qui vivait encore à Prague en 1448—1452. Pour ce qui est de Sigismond Albik et Maître Christian, l'auteur, pour faire voir l'estime dont ils jouissaient aussi à l'étranger, indique toutes les bibliothèque qui possèdent les copies anciennes des ouvrages de ces deux médecins. L'auteur essaie de faire rendre justice à Paul židek et à sa grande oeuvre encyclopédique qui, par malchance, n'a pas été appréciée comme elle aurait mérité. Les données bibliographiques concernant le célèbre auteur d'almanachs de la fin du 15e siècle, Venceslas Faber, sont présentées plus complètement. Quant au reste des bio- graphies, l'auteur a essayé d'y réunir tout ce qui a été dis- persé dans des divers ouvrages. Une attention spéciale est consacrée au condisciple de Jean Niger, à ses élèves et à son éditeur: Ioannes Albus a Ciconiis, Ioannes Cho- cenius, Pierre de Třebsko et Nicolaus Clau- dianus. Il va sans dire que ceux et d'autres, comme M ag. Gallus, Laurent de Rokycan, Venceslas de Prachatic, Mathieu de Alta Muta, Jean de Blovic, Jean Švank, Vitus Salius etc., ne sont pas tous les médecins tchèques réputés jusqu'à la fin de l'époque des Jagellons. En fait, l'auteur n'a choisi que ceux qui — soit par leur vie soit par leur oeuvre — étaient en rapport quelcon- que avec le personnage principal de cette étude, Joannes Niger.