Strana Ia
Táborské traktáty eucharistické. Napsal Dr. Jan Sedlák. Otisk z »Hlídky«. V Brně 1918. Tiskem a nákladem papežské knihtiskárny benediktinů rajhradských v Brně.

Strana I
V myšlenkovém hnutí českém na konci XIV. a v XV. věku má eucharistie místo první. Již Milíč zaváděl časté přijímání, Matěj z Janova pak budoval na něm celý svůj opravný program. Ve svých eucharistických traktátech v Regulích velebí Matěj svátost oltářní tak nadšeně, koří se jí s takovou opravdovou vroucností, oceňuje její působnost v lidské duši tak vřelými slovy, že v celé světové literatuře bohoslovné těžko jest nalézti co lepšího. Pravý to český „doctor eucha- risticus“. A Jakoubek ze Stříbra kráčí úplně v jeho šlépějích. Týmiž myšlenkami, ba nezřídka týmiž slovy, jimiž Janov dokazoval nutnost častého přijímání, dovozuje Jakoubek nutnost přijímání pod obojí. A důvody jeho — nařízení Kristovo a praxe prvotní církve — jsou tak přesvědčivé, že Hus sám mu v tom podlehl S dogmatického hlediska nelze, odezírajíc ovšem od utraquismu, upříti, že lék Matějem a Jakoubkem navrhovaný jest velmi účinný. Vždyť ve svátosti dlí Kristus stále mezi námi, v přijímání spojuje se s námi co nejúžeji. Hodně-li jej přijmeme, často-li ke stolu jeho přistoupíme, jak by ne- vyléčil všech ran duše, jak by nevlil síly potřebné ke všem nutným opravám! V pravdě s hrdostí můžeme patřiti v českých dějinách na tento rozmach eucharistické myšlenky, jež zásluhou samé apoštolské stolice dnes tak jest uznávána a doporučována. Ale na ten mystický, theologicky zcela odůvodněný a věcně správný žár české duše přichází najednou studená sprcha, ba příval rationalistického pojetí svátosti oltářní: Kristus prý tu působí jen svou milostí, nejsa skutečně přítomen, je prý to jen památka smrti jeho. Když lidský duch vzlétl na nejvyšší výšiny náboženského života, je střemhlav strhován v hlubiny pikartství.

Strana II
2 Slovo „pikartství“ má od let dvacátých XV. stol. v Čechách zvláštní obsah. Není to, jak definuje Palacký1), učení zapírající transsubstanciaci; neboť i Stanislav ze Znojma v prvém traktátu eucharistickém i Jakoubek i Rokycana popírali trans- substanciaci a přece nebyli pikarty. Pikartství jest učení, jež popírá skutečnou přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní a, jak Palacký dobře dodává, proto tupí všeliké klanění se svátosti oltářní jako modloslužbu. Původ pikartství. Hledáme-li příčiny vzniku pikartství v Čechách, nutně napadá známé: „Omne nimium vertitur in vitium" a „Quotidiana vilescunt". A není pochybnosti, že i tento psychologický moment spolupůsobil, aspoň u některých, ale vzniku nevysvětluje dostatečně. Kořeny nového názoru tkvějí hlouběji: ve Viklefovi a v předchozích sporech o remanenci. Jest známo, jak záhy se ujalo a rozšířilo v Čechách dogma Viklefovo, že chléb zůstává po proměnění v podstatě chlebem, a jaké způsobilo bouře. Štítného již uvádělo v pochybnosti, Biceps2) je potíral, Stanislav je přijal, Hus byl z něho obecně viněn, druhové jeho, Jakoubek, 3) Příbrama j. byli jím nasáklí. A nauka remanenční snížila svátost oltářní a spory o ni upravily cestu názoru rationali- stickému. Toho si byli dobře vědomi remanentisté sami. Jakoubek to aspoň naznačuje v posledních slovech Vyznání, 4) Příbram se právě proto odvrátil od remanence úplně a sám Jakoubek i Rokycana nerádi o ní mluvili před lidem. 5) S hlediska theologicko-filosofického 1) Děj. XII. čl. 3. 2) Cf. Flajšhans, Pražští theologové kolem r. 1400 v Č Č M 1905 str. 26 n. a Předchůdcové Husovi ve V A 1905 str. 170— 175. 3) Cf. můj článek v loňské Hlídce str. 433—440: Jakoubkův traktát remanenční. 4) Ibid. str. 435: A na tom sluší sprostně zůstati nechajíc nových vtipuov, o nichžto velicí mistři v školách dělé se, ježto sprostní slyšíce to dvojení vtipuov těch zacházejí v veliké pochybení a vrtkání ve vieře. 5) Na žalobu, že řekl: »Věřeno má býti, že ten chléb, kterýž v čas své večeře držal pán Ježíš, právě byl jest tělo boží«, ale v Kutné Hoře, byv na to tázán, že nechtěl odpověděti, hájí se Rokycana: »Semper cavi michi de huiusmodi materia tractare in plebibus eciam in adventu cesaris, tum quia non edificant huiusmodi materie plebes in fide, tum quia Mgr Jacobus doluit, quod de rema- nencia oportebat illum ad wlgus loqui... (Cf. Nejedlý, Prameny str. 105).

Strana III
3 zajisté jenom transsubstanciace vysvětluje svátost oltářní uspokojivě a zachovává ji v celé její nadpřirozené vznešenosti, konsubstanciace ve smyslu Stanislavově a Jakoubkově nečiní ji rozumu přístupnější a stálým ujišťováním, že „eucharistie jest chléb“, ji snižuje. Zvláště když se k výkladu tajemství začalo použivati Viklefova slova „figurative, figuraliter“, jež proklouzlo i Stanislavovi a v ústech remanentistů patrně se ozývalo častěji, a když se ujal v boji proti transsubstanciaci hrubý tón Viklefův. Že skutečně remanence byla mostem k pikartství, toho nejlepším svědkem jest Příbram, jenž v traktátu De non remanencia píše: Illi, qui nituntur oppositum astruere docendo populum, ut sub fide credant panem materialem pistum a pistore penitus eundem in hostia remanere, in promto dant simplicibus occasionem magne perplexitatis et precipue illius erroris, quod panis non convertitur substancialiter in corpus Christi, cum idem panis remaneat in natura sua post sicut ante. Quo eciam docmate inducunt simplices ad flebilem contemptum huius magnifici sacramenti, ut declinent adoracionem et verum cultum eius et veneracionem sicut alterius panis non sacramentalis.. Et non solum hec assercio est simplicibus periculosa, sed eciam doctoribus et provectis, quorum est ad plures hereticas difficultates deductiva, ut credant, quod ille panis sic remanens sit solummodo figuraliter corpus Christi et quod inpossibile est esse in eodem situ indivisibili adequate cum illo pane corpus Christi, cum ut dicunt inpossibile est duo puncta materialia esse in eodem situ ... Occasione eius horrenda mala iam nuper ab assertoribus huius opinionis sunt perpetrata. 1) K těmto vnitřním vlivům druží se však také vlivy vnější. Především vliv Valdských, kteří již dříve v jižních a jihozápadních hlavně Čechách se rozšířili a novými asi přítoky stále byli posilováni. Mezi bludy jim vytýkanými jest v inquisičních processech také popírání církevní nauky o eucharistii.2) Bez pochyby dostala se k nim nová nauka působením Katharů, kteří s Valdskými na mnoze splynuli a i toto símě u nich zaseli. Že také v Čechách pikartství vzcházelo 1) V rukopise kapituly praž. D 74 fol. 89ab. 2) Tak se vytýká Valdským v Eichstättu a Mohuči, rovněž v Kremži. Cf. Haupt, Waldenserthum und Inquisition v Deutsche Zeitschrift für Geschichtsw. 1889 str. 325. Také David z Augšpurku a pasovský Anonymus přičítají jim ten blud. 1.

Strana IV
4 vlivem katharisovaného valdství, jeví se, aspoň v prvém období, nápadně shodnou argumentací, jež není z Viklefa. 1) O jiném ještě vnějším popudu zmiňují se kronikáři. 2) R. 1418 přišli prý do Prahy Pikardi se ženami a dětmi, počtem asi 40 mužův, a od těch se rozšířil blud. 3) Ale tu těžko říci, jací to bludaři byli. Asi valdští neb beghardi ze sev. Francie, kteří jednak blouznivými myšlenkami svými posílili utopisticko-apokalyptické směry v Čechách, jednak snad i pro názor svůj, že svátost oltářní jest pouhým znamením těla Páně, získali mnohé. 4) Tak dostává se české hnutí eucharistické, plujíc důsledně řečištěm viklefským a zdouváno jsouc valdskými vlivy, v nebezpečný vír. Proudy haerese vystupují výš a výše a není nikoho, kdo by je mohl zastaviti. Vždyť učebná autorita církevní jest povržena, a autorita university, jež se staví na její místo, jest, jsouc pouze lidská, 1) Döllinger, Geschichte der gnostischmanichäischen Sekten, München 1890 str. 197 líčí kaťharskou nauku o svátosti oltářní takto: »Für die Einsetzungsworte hatten sie bereits die bekannten, nachmals von Karlstadt und Zwingli wieder vor- gebrachten Erklärungen, nämlich dass Christus bei den Worten : Dieses ist mein Leib auf seinen eigenen Körper gezeigt und also keineswegs das Brod gemeint habe, oder wie andere versicherten, dass er nur habe sagen wollen: Dieses bedeutet meinen Leib, wofür sie auch bereits die angebliche Parallelstelle I. Cor. 10, 4 (Der Fels war Christus) anführten ... Ein sehr gewöhnliches für die Fassungskraft des unwissenden Volkes berechnetes Argument war, dass wenn der Leib Christi so gross wie ein Berg (am Rhein sagten sie: wie der Ehrenbreitstein) wäre, er denoch schon längst aufgezehrt sein müsste. Auch wurde eingewendet, dass wenn das Brod in den Leib Christi verwandelt würde, eine tägliche Vermehrung dieses Leibes stattfinden müsste. Im Ubrigen erklärten sie die Stellen bei Johannes und Paulus, welche von dem Essen des Fleisches und dem Trinken des Blutes Christi reden, auf verschiedene Weise... Ein Hauptgrund für die figürliche Deutung der Einsetzungsworte war immer, dass Christus Joh. 6, 64 von den Worten, die er über den Genuss seines Fleisches gesprochen, gesagt habe, sie seien Geist und Leben, uud dass er das Fleisch für unnütz erklärt habe.« Se vším tím setkáme se u Tá- borských. A ježto tyto vývody, mimo druhý, nejsou u Viklefa, jest tím vliv valdství na vznik pikartství u nás prokázán. Tím se také dá vysvětliti, že se pikartství rozšířilo hlavně v jihozápadních Čechách. 2) Vavřinec z Březové ve F R B V. str. 430 a mistr Jan Papoušek v kod. univ. praž. XI C 8 (Cf. Höfler SS. III 158 n.) 3) Vavř. Břez. 1. c. str. 430. 4) Haupt, Waldenserthum und Inquisition v D. Zeitschr. für Gesch. 1890 str. 397 míní, že to byli Lollardi vypuzení z Anglie. Ale důvody jeho nepřesvědčují. Že se řeči jejich nerozumělo, jest zrovna tak pochopitetno, byli-li ze sev. Francie, jako byli-li z Anglie. Nikdo přece netvrdí, že to byli Němci! Z toho pak, že se k nim královna Žofie měla vlídně, nenásleduje ještě, že to byli stoupenci Viklefovi.

Strana V
5 příliš slába, zvláště když universita sama stojí v odboji proti učitel- skému úřadu církevnímu. Co zmohou dekrety Kardinálovy a autoritářské traktáty Jakoubkovy a Příbramovy proti těm, kteří kráčejíce v jejich vlastních šlepějích mají jedinou chybu, že jsou důsledni? Když proudy již skoro protrhují hráze, nezbývá utraquismu úřednímu než chopiti se prostředků násilných. Ti, kteří nedávno si stěžovali trpce, že sněm Kostnický vydal kacíře rameni světskému, sami nyní, nemajíce k tomu nižádné oprávněnosti, usilují vyhubiti kacířství ra- menem světským — ale marně! Znovu objevuje se ve formě poněkud mírnější, zase rouháním stíhá to, co věřícímu katolíku jest nejsvětější, opět proti němu bojují mistři Jakoubek, Příbram a Rokycana zbraněmi theologickými a po bezvýsledných půtkách nutno opět sáhnouti k moci světské a — opět marně. Nemese! První období pikartství. V nauce pikatské o svátosti oltářní jest rozeznávati tři období. První počíná se r. 1418 a končí r. 1421. Hlavními představiteli jsou tu výstřední kněží táborští, v jejichž chiliastických názorech nemají místa svátosti vůbec a tudíž ani eucharistie. Vůdcem jich jest Moravan Martin Houska, zvaný Martinek nebo pro výmluvnost Loquis, jehož působením byl asi získán Sigmund z Řepan. Vavřinec z Bře- zové vypravuje sice o Sigmundovi bez souvislosti s Martinkem, 1) ale Palacký souvislost tu pěkně dovodil.2) Po boku Martinkově jest kněz Petr Kániš a většina druhů jeho, kteří se s ním scházeli již od r. 1415 u soukenníka Pytla a pekaře Johy v Oustí nad Lužnicí. Martinek vyložil svou nauku o svátosti ve dvou traktátech k Píseckým a ve Výkladu na VI. hlavu Janovu. Traktáty tyto nezachovaly se nám sice, ale obsah listů známe z Příbramových excerptů latinských v kod. kap. knih. praž. D 49 3) a českých obšír- 1) FRB V. str. 430. 2) Děj. kn. XII. čl. 3. K důvodům, jež uvádí Palacký, totiž vážnost, jíž požíval Martinek r. 1420 na Táboře, a přiznání Sigmundovo, že má nauku tu od kněží táborských, lze dodati ještě: 1. nápadnou shodu výtek, od Vavřince z Březové 1. c. Sigmundovi činěných, a výtek, jež se činí Martinkovi, a 2. polemiku proti Martinkovi, o níž dále bude řeč. 3) Uveřejnil odtud s mnohými chybami Höfler v SS. II. str. 822 n.

Strana VI
6 nějších v Životě kněží táborských, 1) a obsah Výkladu udává Martinek sám tamže v šestém bodě I. listu. 2) Dle toho jest nauka Martinkova: Ve svátosti oltářní není přítomen Kristus, neboť vstoupiv na nebesa sedí na pravici Boží a již nesestupuje na zem.3) Kněží nemají moci čtyřmi slovy obrátiti chléb v tělo. To nepřikázal Kristus, nýbrž papežové, vzavše ten obyčej od kouzedlníkův. Při poslední večeři Kristus neukázal na chléb, nýbrž na své hmotné tělo, s nímž seděl mezi apoštoly, a poručil požívání jeho duchovní, jakž i v jiných krmích požívati se může. Tělem jeho byl onen chléb jen v znamení, ježto znamenal tělo Kristovo zrazené. Slova Páně u Jana „Nebudete-li jísti...“ rozuměti jest o věčném chlebu, kterýž záleží v konání skutků Božích. Smysl jejich tedy jest: „Nebudete-li činiti skutkův, které syn člověčí činí a nepoznáte-li moci a přízně jeho skutkův, nebudete míti života věčného. Klekati před tím chlebem a ctíti jej jako Boha jest modloslužba. A přijímati mají věřící jako při poslední večeři: seděti při stole, bráti do rukou a jísti chléb a píti víno, a ne do úst přijímati „malé kousky.“ Pro tuto „papežovu večeři Páně“ rozmáhá se zlost a stydne láska. Tedy: naprosté popření přítomnosti Kristovy, vyslovené jasně a bezohledně, nauka podobná pozdější Zwingliově. A Martinek ji hlásal a prováděl, útoče prudce netoliko na katolickou nauku, nýbrž i na Matěje Janovského a Jakoubka, kteří velebili tu svátost, nazývaje je největšími svůdci, a nehroze se ani největších rouhání.) K objasnění nauky, Martinkem a jeho druhy šířené, mohou při- spěti nepovšimnuté dosud traktáty polemické, jež byly patrně vydány proti němu. Je to především spis, začínající se Ad occurrendum homini in- sano a končicí manuducere fratres ad legem Christi. Hec doctor ewangelicus super predicto cap. Act. XV. Je v pražské knih. univ. v rukop. III G 26 (Truhl. 551) fol. 252 ss. a VIII G 13 (Truhl. 1595) fol. 186a—197a, v mikulovském kod. II 123 fol. 193a—205b a vídeňském dv. 4937 fol. 145a—162a. Autor není nikde jmenován, ale soudím, že správný jest dohad Truhlářův, jenž 1) Kod. třeboň. A 16. 2) Šest bodů prvního traktátu Martinkova podává krátce Palacký dle Života kněží táborských. 3) Martinek tu cituje: Když vám řkú, Tutoť a tutoť jest Kristus, neroďte věřiti. 4) Příbram: »jmenuje ji dáblem nejhoršiem a modlú nejdábelnější«.

Strana VII
v rukop. III G 26 připisuje traktát tento Příbramovi.1) Příbram zajisté v Apologii sděluje, že hned na počátku pikartství vydal proti němu spis, kde je potíral Viklefem. Také v tomto díle jest citován Viklef. Ovšem mluví Příbram o spise českém, ale snad jej vydal napřed latinsky. Jemu také hodí se traktát obsahem i slohem. Obsahem jeho nejsou obřady, jakž by se dalo souditi z nad- pisu Truhlářova v kod. VIII G 13: „de sacramentis et ritibus contra adversarium quendam taboriensem,“ nýbrž většinou nauka o svátosti oltářní. Potírá se v něm šest bludů: 1. Chléb, jejž Kristus vzal, žehnal, lámal a dal učedníkům při poslední večeři, nebyl tělem Kristovým ani kalich jeho krví. Řka „Toto jest tělo mé“ ukázal Kristus na hmotné tělo své, nikoliv na chléb. 2. V každém pokrmu a nápoji dává se pravé tělo Kristovo a krev jeho dle skutečné přítomnosti tím způsobem, jímž bylo dáno od Krista apoštolům a jímž se dává dnes ve svátosti od kněží věřícím. 3. Všem věřícím jest dána moc posvěcovati tělo a krev Páně, ne toliko kněžím. 4. Obřady mešní, roucha, knihy a jiné úkony jest odmítnouti. 5. Posvěcená hostie nemá se uctívati kla- něním. 6. Děti nynějších svatých jsou počaty bez hříchu smrtelného. Jak viděti z obsahu, je to hlavně polemika proti pikart- ství, jen čtvrtý bod jedná o obřadech a šestý o otázce, jež jest rozběhem k blouznilství táborskému. Že jest traktát psán proti nějakému bludaři táborskému, soudil z obsahu správně již Truhlář. Ale myslím, že lze bludaře toho přesně určiti. V úvodu praví autor: Ad occurrendum homini insano et adversario ewangelii manifesto, qui contectus religione ange- lorum que nec vidit testatur...“ Ta vztažná věta jest sice ze svatého Pavla Kol. 2, 18, ale spolu lze v ní viděti narážku na osobu, proti níž směřuje spis, totiž na Martinka, jejž nazývali jeho stoupenci andělem.2) Napsán jest tento polemický traktát hned v počáteích hnutí pi- kartského, někdy koncem roku 1418 neb na počátku roku 1419; neboť v kod. mikulovském má subscriptum písařovo: „Explicit tractatulus compositus de materiis quibusdam sub a. d. 1419 finibus fer. II. post 1) Catal. I. str. 226: »ut videtur Johannis Příbram.« 2) . . . quem sacerdotes Thaborienses, alii angelum exercituum Thaboriensium, alii Danielem prophetam, alii angelum propter ingenium et facundiam voeitabant.« Tak Příbram u Höfl. SS. II. 828.

Strana VIII
8 Pascha.“ A v tom jest veliký jeho význam: jeť nejstarším literárním dokumentem, nauku pikartskou u nás potírajícím.1) Druhý traktát proti Martinkovi a jeho naukám jest z konce prvého období. Má incipit Jesus Christus, Dominus et salvator a ex- plicit ex deo non est et hic est antichristus. Nalezl jsem jej ve dvou rukopisech mikulovských (II 24 fol. 18a— 29b a II 121 fol. 231a—240b)2) a ve víd. dv. 4944 fol. 250a —256b. V úvodu stěžuje si spisovatel, že sotva byla nauka o přijímání pod obojí dospělých i dítek od Boha zjevena a proti Sigmundovi i zbraní obhájena, šíří se proti ní rouhavé nauky3); proto chce věřícím z písma sv. poskytnouti zbraní, jimiž by ty bludy mohli porážeti. Nejprve klade dvě supposice, na nichž chce budovati: 1. Kristus jest pravý Bůh a pravý člověk, z čehož plyne, že všecka jeho díla jsou dokonalá, slova pravdivá a celý jeho zákon Duchem sv. vlit, a 2. prvotní církev Kristova řídila se slovy jeho a na- ukami apoštolův a moderní církev musí se jí přizpůsobiti ve víře i skutcích, zvláště pokud se tkne této svátosti. Potom vyvrací jednotlivé bludy. Předně že v každém po- krmu a nápoji se dává hodným pravé tělo Kristovo a jeho krev dle skutečné přítomnosti tím způsobem, jímž bylo dáno od Krista apoštolům a jímž se dává dnes věřícím ve svátosti od kněží. Pak by nebylo rozdílu mezi beránkem velikonočním a touto hostinou novozákonní, sv. Pavel by nekáral Korinťanů, že před svátostí po- žívají jiných pokrmů, Kristus by nerozlišoval těla svého od obyčejných pokrmův a nenazýval by ho „pokrmem, jenž nehyne, nybrž zůstává k životu věčnému“ a „jenž s nebe sstoupil a dává život světu.“ — Druhý blud jest, že Kristus při poslední večeři, když vzal chléb, žehnal, lámal a dal učedníkům řka: Toto jest tělo mé, nedal tam těla svého požívati ani krve z kalicha píti: Proti tomu upozorňuje autor na souvislost přislíbení svátosti u sv. Jana VI. a ustanovení. Podobně potírá, vykládaje pouze písmo sv., ostatní bludy: 3. Kristus, když učedníkům podával chléb a pravil: Toto jest tělo mé, ukázal na sebe. Však to odporuje jasným slovům Písma. — 1) Pro Příbrama pak byl přípravou na velký spis »Contra 76 articulos Picardorum « 2) Ve druhém neúplný. 8) Cum vero nunc plurimi circa hanc. cenam sacratisssimam errent graviterque a fidei christiane veritate exorbitent, ipsum sacramentum divinissimum contempnendo et blasphemahdo ... (Mikul. II. 24 fol. 18b.)

Strana IX
9 4. Výrok Kristův „Toto jest tělo mé“ jest locutio figurativa, jako „Skála pak byl Kristus“. Ale Kristus řekl: To jest... tedy skutečně jest to tělo Páně, jinak by byl Kristus lhal. — 5. Při po- slední večeři bylo tělo Kristovo v pravdě a věcně, ale ne ve svá- tosti nyní. Než dle sv. Pavla má hostina ta trvati, „pokud Kristus nepřijde,“ totiž k soudu, proto se nazývá cena magna. — 6. Pod způsobou chleba jest posvátné tělo a pod způsobou vína krev, ale ne duše a božství, neboť o tom Kristus nic neřekl a k slovům jeho nesmí se nic přidávati. Avšak ve svátosti jest Kristus živý, tělo se nemůže odloučiti od duše ani člověčenství od božství — celý Kristus jest přítomen. — 7. Kristus s tělem vstoupil na nebesa a není tudíž zde ve svátosti a nedává tu těla dle reální přítomnosti, nýbrž věřící ho požívají jen jaksi duchovně. To jest „error, blasphema heresis.“ Tajemství toho nemůže sice nikdo plně vy- stihnouti, ale ze spojení hypostatického lze uzavírati, že oslavené tělo Kristovo může býti současně na různých místech. — 8. Kdyby tělo Kristovo bylo veliké jako největší hora, již dávno by bylo snězeno. Ale „hoc os plenum est blasphemia et detraccione." Ač se Pán podává mnohým, zůstává neporušen. — 9. Jak jest možno, aby Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, byl ve svátosti chleba a vína, jež jsou věci mrtvé? Avšak co by takoví rouhači byli řekli, kdyby byli viděli Krista na kříži? Tam s mrtvým tělem bylo božství! Vyvrátív tak bludné řeči odpůrcův, odmítá ještě spisovatel důvod, o nějž se opírají, že totiž řekl Kristus: „Non bibam amodo...“ a do- kazuje, že svátosti oltářní přísluší úcta klanění. Na konec kárá zlořády mnohých, kteří dle své hlavy vykládajíce Písmo, při- jímají dvakrát neb vícekrát za den a přijímají večer, aby prý napodobili Krista. Vždyť ne všechno, co se dálo při poslední večeři, jsme povinni konati; nutno rozlišovati mezi věcmi podstatnými a případnými a v těchto jest se říditi rozumnými ustanoveními Otcův.1) Jak patrno, předkládá zajímavý traktát tento čtenáři různé vý- roky pikartské a potírá je bez obvyklého apparátu výroku sv. otců . ) Končí výzvou, aby si zachovali víru neporušenou a nepodlehli svodům antikristovým: »Hoc ergo finale sit et ultimatum pro isto tractatu, ut diligenter nobis ab errore quolibet fugiamus, fidem integram et inviolatam circa sacramentum venerabile primiti ve ecelesie observantes, pertimescentes illud apostoli, quia anti- christus veniet in omni seduccione.« (ibid. fol. 29b.) 2

Strana X
10 pouze písmem sv., prostě, ale velmi obratně Nepolemisuje proti jednomu, nýbrž proti celému směru a všem jeho vyznavačům. Ale jednoho má přece hlavně na mysli, a to toho, proti němuž byl psán traktát „Ad occurrendum", tedy Martinka. To patrno z úvodu, v němž jsou zjevné narážky na onen traktát, 1) a zvláště z doslovné shody některých článků potíraných.2) Původcem tohoto spisu jest Jakoubek ze Stříbra. Dlužno tak souditi již z obsahu. Jeť celý úvod tak typicky Jakoubkovský, 3) bolest nad pohanami svátosti oltářní a Janovovské nadšení pro veliký význam hodného přijímání4) tak Jakoubkovi vlastní a výraz „magna cena sacramentalis“ jakož i rozlišení mezi podstatnými věcmi a pří- padnými tak karakteristické, že nemůže býti o autoru pochybnosti. A opravdu jest spis v kod. mikul. II 121 nadepsán: „Tractatus Mgri Jacobi de Miza. Jakoubek jej napsal, jakž naznačeno v úvodě, po vítězství nad Sigmundem, patrně po bitvě Žižkovské a Vyšehradské, nejspíše na počátku r. 1421, kdy pikartství na Táboře pohnulo Biskupce a Jičína, že vypravili posly do Prahy (28. února), by Jakoubek a Příbram dali návod, jak se proti takovým bludům stavěti, aby se nerozšířily, a kdy proti nim na neděli Laetare (2. března) v Praze všude bylo kázáno.) Snad jest tento spis vydán Jakoubkem právě za účelem žádané informace. Tak se proti bludům Martinkovým postavili vůdcové kališné orthodoxie, Příbram a Jakoubek, onen na počátku, tento na konci prvého období hnutí. 6) 1) Hlavně: »religione angelorum contecti que nec viderunt testentur« a »corde et opere vincere et confutare« fol. 18a. 2) Tak 1. článek je zcela totožný s 2. v Ad occur., 2. a 3. s 1. v Ad occur., partie o kultu svátosti odpovídá článku 5. v Ad occur. 3) Zvláště začátek: Jesus Christus, dominus et salvator suorumque donorum inmensus largitor nobis miseris nou nostris meritis exigentibus, sed sua inmensa miseri- cordia ipsum ad hoc cogente cum fontem veritatis de communione calicis eciam ad laycos, non solum adultos sed eciam ad parwlos, reserasset hocque donum mellifluum suis fidelibus plurimum contulisset, ut pro veritate sua predicta contra regem Sigismun- dum... agonisarent et decertarent et deo favente adversus ipsam bestiam bellum obti- nerent: sathan humani generis inimicus... To je každým slovem Jakoubek! 4) ibid. fol. 25a. 5) Vavřinec z Březové ve F R B V. str. 474. 6) Aby v obsáhlé eucharistické práci obou mužů nevznikl zmatek, navrhuji pro tyto jejich traktáty nápis: Příbram, Jacobellus, Contra errores de sacramento altaris.

Strana XI
11 Ale Táboru samému, jak už bylo zmíněno, byly podvratné nauky ty nepohodlny. I odtud se ozval hlas proti nim. Sám zvolený biskup táborský Mikuláš z Pelhřímova chopil se péra a napsal spis proti druhému hlavnímu hlasateli nové nauky: knězi Petru Kánišovi. Spis Kánišův (asi jen list) i polemika Mikulášova proti němu jsou ztraceny. Ale ukázky z této zachoval Rokycana ve spise „De existentia corporis Christi in sacramento altaris" a v českém odůvod- nění rozsudku z r. 14441) a odtud lze sestaviti i obsah traktátu Kánišova a jeho nauku. Kániš popírá reální a osobní přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní. Slova „Chléb, kterýž já dám, tělo mé jest za život světa“ nerozuměl Pán o těle osobním, jež přijal z Panny Marie, nýbrž o ctnostech toho těla, jež si má člověk přisvojiti. Podobně při poslední večeři, když dí Kristus: „Vezměte a jezte, totoť jest tělo mé,“ chce říci: buďte účastni mých ctností. Tělem jeho pak jest chléb ve znamení. Týž smysl mají slova Pavlova. A kdo tak není účasten Krista, nedosáhne života věčného; proto řekl Pán: „Nebudete-li jísti těla . . .“ Ale pravým tělem, jímž žil Kristus zde na zemi, jež má pět smysluv a jímž nyní sedí na pravici Otcově, týmže způsobem není v chlebě a víně. Kdo to tvrdí, ať uvede pro to Písmo. „Neznám žádného Písma, že by Pán Ježíš byl spolu na dvou nebo třech místech ani před vzkříšením ani po vzkříšení.2) Kdyby Kristus byl v každé částce chleba a vína posvátného, tehdy by bylo mnoho Kristův. „Toto jest tělo mé“ nemůže tedy míti jiného smyslu než slova apoštolova: „skála pak byl Kristus.“ Protož nechť jsou věřící pamětlivi slov Kri- stových: „Řekl-li by vám kdo: tutoť jest Kristus nebo tamto, nevy- cházejte a nevěřte.“ Klančti se svátosti oltářní jest modloslužba; proč se ne- klanějí a nectí tak křest, vždyť i tam se dává Kristus! Takový byl asi obsah traktátce Kánišova. V hlavních bodech jest nauka jeho stejná s Martinkovou; karakteristické v ní jest, že 1) Obojí uveřejnil Nejedlý, Prameny k synodám, Praha 1900, str. 116—153 a 107—116. 2) Tomu odpovídá výrok Kánišův, pro nějž dle záznamu Příbramova (Höfl. SS. I. 508) byl upálen: »Vstúpil na nebesa, ten tam!« Druhý výrok Kánišův (ibid. 510) není v polemice Biskupcovč u Rokycany naznačen: »Jestli tak jeden celý, tehdy svatý Petr snědl všeho a sv. Bartoloměj pohledal a neměl nač úst otevříti.« 2*)

Strana XII
12 jísti tělo Páně a píti jeho krev znamená stávati se účastným jeho ctností. Mikulášova polemika proti Kánišovi byla dosti obšírná: Rokycana cituje až sedmou hlavu. Duch, který vanul tímto spisem, byl celkem katolický. „Kristus totéž tělo, v němž na světě byl, jímž sedí na pravici Otce, dává věrným k jedení,“ „tělo pravé z Panny Marie narozené, na kříži obětované, již duchovní oslavené právě a podle jeho bytu,“ „nemíní Kristus o ctnostech ani toliko v znamení aby jedli, ale o svém osobním těle.“ To dokazoval Mikuláš z písma sv. dodávaje, že ptáti se na způsob, kterým se tu Pán dává, jest vše- tečnost. Na více místech může býti Kristus, protože tělo jeho oslavené nerozlučně jest spojeno s božstvím. I sluší se mu klaněti. — Pokud snad se Mikuláš zde již odchýlil od nauky katolické, nelze z citátů Rokycanových usuzovati, protože Rokycana pochopitelně vybírá výroky Mikulášovy orthodoxní. Pikartství, jež nezůstalo jen theorií, nýbrž projevovalo se prakticky rouháním, potupami svátosti oltářní a svatokrádežemi, způsobilo na Táboře rozdvojení. Martinek v disputaci jest překonán a donucen odvolati; když však hnutí neustávalo, byl se stoupenci z Tábora vyloučen. Čeho nezdolaly důkazy, mělo potříti násilí. Kániš byl s celou řadou jiných upálen od Žižky u Klokot před sv. Jiřím r. 1421 a Martinek 21. srpna téhož roku v Roudnici. Pronásledování, jež potom následovalo, mělo blud vymýtiti z kořene, ale nepovedlo se mu to. Druhé období pikartství. Druhé období pikartství počíná se hned po roce 1421 a trvá až do zániku strany táborské. Vystihnouti genesi této periody není snadno. Je to věru podivný zjev v dějinách! Duchovní vůdce mladého Tábora Mikuláš z Pelhřimova potírá obšírným spisem nový směr, celý Tábor, vypovídaje Martinka, staví se proti němu, a za krátkou dobu jest sám v týchž proudech, jenom poněkud zmírněných! Již v únoru r. 1422 jednalo se na prvé konvokaci kněží tábor- ských v Písku mimo jiné také o této otázce a nepochybně přičiněním hlavně Korandovým přijata byla nauka pikartská. Nemáme o tom sice žádných záznamův, ale dobře tak soudí Palacký1) z roztržky 1) Kn. XII. čl. 3. III/2 str. 30 nn.

Strana XIII
13 Tábora ve stranu přísných Táborův a stranu Žižkovu, pozdější Sirotky, kterážto roztržka jistě se udála toho roku. Vliv pak Korandův do- svědčuje Příbram, jenž v poznámkách za Životem kněží táborských!) dí, že „bratr Žižka nenáviděl některých kněží táborských a zvláště Korandy, zjevně jemu dávaje pikardy a kacieře a proto Koranda vystřiehal je sě jeho jednak dvě létě. Tohoto rozhodnutí nelze jinak vysvětliti, než souvislostí s prvním obdobím pikartství. Na Táboře byl r. 1420 a 1421 trojí názor o svá- tosti oltářní: Jakoubkův, katolickému nejbližší, že zůstává chléb, ale Kristus živý jest skutečně přítomen, který zastával Biskupec: mírnější pikartství učící, že Kristus není přítomen osobně, nýbrž účinky a milostmi svými, jehož stoupencem byl Koranda a jiní; a strohé pikartství Martinkovo, Kánišovo a družiny jejich. Poslední směr byl potírán pro výstřednosti a snižování svátosti oltářní, ale v podstatě, t. j. v popírání skutečné přítomnosti Kristovy, shodoval se s ním názor druhý, tudíž asi většina kněží táborských.2) Když pak výstřední strana byla potřena, srazil se názor Jakoubkův s mírnějším pikartským a tento zvítězil. Biskupec sám a jeho druhové jej přijali, a od té doby jest dogmatickým článkem víry táborské.3) Zásluha o to připisuje se, jakž bylo řečeno, Korandovi. Ale ne jedinému, a více jen po stránce agitační než věcné. Duchovním prů- kopníkem tohoto pikartského období jmenují Příbram a Chelčický kněze Jana Němce ze Žatce. Příbram o něm praví: Hic epi- scopum (t. j. Biskupce) et alios taborienses sacerdotes tamquam magister heresium primarius docuit.4) Chelčický pak v Replice proti Biskupcovi5) o něm píše: „... toho, jemuž svědectvie vydali ste, že 1) Opis mus. česk. IV C 30 str. 114. 2) Martinek aspoň sám tak tvrdí. »Před svú smrtí řekl je, že já nejsem sám této viery, ale jestiť dvanádcet kněží táborských, ještoť právě též držie jako já; protož nemněte, byť to tak přestalo, jako vy mníte.« A po upálení Martinkově »kněžie táborští velebili jsú jeho smrt jakožto mučedlníka božieho a tupili jsú ty, ktož jsú jej upálili«. Koranda pak »nosil v své tašvici jeho artikuly ty, kteréž před smrtí v tento rozum napsal Martinek, a ty je ukazoval bludným a nevěrným, potvrzuje jich v bludích jeho, řka: Aj, žeť je statečně Martinek na tomto umřel.« (Příbram ibid.) 3) Žižka a jeho strana věřili ve skutečnou přítomnost Kristovu v eucharistii. Že uznávali transsubstanciaci, jak praví Palacký, není tím ovšem řečeno. To tvrzení jest u Palackého jen následek nesprávného pojmu pikartství. 4) Höfler SS. II 824 z Příbramova spisu proti Paynovi a kněžím táborským v kod. kap. pražské D 49. 5) Uveřejnil z olom. lyc. kod. č. 164 ve Sbor. petrohrad. akad. LV (1903 Annenkov.

Strana XIV
14 první a světlejší v rozumu i v svatosti života byl jest než vy“1) a „řiedký rozom jest v jeho písmě, bychť jeho v tvém písmě nenalezl, jediné že v sloviech některá proměna móž býti v vašich písmiech.“ 2) Traktát svůj, jenž byl zdrojem pozdější eucharistické literatury táborské, skládal Němec dle Příbrama se Sigmundem a jinými kněžími tábor- skými — patrně dle rozhovorů, jež s nimi měl, než začal psáti. Učitelem pak Němcovým, jakž se dovídáme zase od Příbrama, byl mistr anglický Petr Payne, zvaný Engliš.3) Payne byl v Oxfordu mistrem svobodných umění a od r. 1410—1415 vicerektorem kolleje sv. Edmunda.4) Měv s Tomášem Waldenem a jinými karme- litány rozepři o dobrovolné chudobě Kristově,5) odešel do Prahy, kde byl v únoru r. 1417 přijat do kollegia mistrů pražských.6) V Praze byl nejčilejším šířitelem nauk Viklefových, zvláště o svátosti oltářní.7) Napsal o té otázce traktáty, z nichž vážili kněží táborští, ale, což bylo důležitější, vykonal dílo, jež pro rozšíření a upevnění idejí viklefských jak táborském hnutí celém tak hlavně v eucharistickém nabylo velikého významu. Literární práce Viklefova jest totiž tak obsáhlá, že nebylo tak snadno opatřiti si i jen hlavní jeho spisy, traktáty pak jeho jsou rozvláčné a myšlenky jsou namnoze pronášeny nejasně a zastírány množstvím polemik a otázek vedlejších, tak že méně vzdělaní těžko je mohli čísti a jeho nauku jasně pochopiti. Aby tomu odpomohl, sestavil 1) L. c. str. 426. 2) L. c. str. 421 n. 3) Také Angliš, lat. Petrus Anglicus. V kod. kapit. praž. D 49 je v polemice Příbramově proti Paynovi fol. 170a připsáno k Paynovu jménu »Clerk« (Mgri Petri dicti Clerk, alias Payne Anglici) a fol. 168b jmenuje se prostě Clerk. Je tedy i to jeho jméno a mínění Baleovo, že Payne a Clerk jsou dvě různé osoby, není správné. Životopis Paynův napsal J. Baker: A forgotten great englishman or the life and work of Peter Payne the wycliffite (Lond. 1894), ale významu Paynova daleko nevystihl. Sestavil život jeho dle Palackého a sebral o něm výroky jiných, kteří o něm mnoho nevěděli. Jeho literární činnosti si nevšiml a pramenů rukopisných ani se nedotkl. 4) Baker str. 155. 5) Baker str. 142. 6) sabb. post Scolastice. Monum. univ. II. str. 443. 7) Příbram o něm píše: Payne, sectator magistri Wiclef pertinacissimus et defensor omnium librorum et sentenciarum Wiclef importunissimus. Cf. kod. kap. pražské D 49 fol. 170a. Höfler vypsal z toho rukopisu články Žateckého, Martinkovy a některé Biskupcovy (ostatní uveřejnil Go11 Quellen u. Untersuchungen zur Geschichte der böhm. Brüder II [Prag 1882] str. 60 mn.), jakož i část obrany Příbramovy proti obhajcům Viklefovým (SS. II 822—830 a II 138—141), ale pominul důležitých statí, týkajících se Engliše, čímž se stává obraz hnutí neúplným.

Strana XV
15 Payne z čelných spisů Viklefových rejstříky, jež podávají hlavní myšlenky mistrovy krátce a jasně. Ty bylo snadno si opsati a bylo jim lehko rozuměti. A jako se místo obšírného díla sv. Rehoře „Moralia in Job“ cituje často Registrum, tak používají Táboři místo Viklefových spisů rejstříků Paynových. To jest jejich myšlenkový arsenál. 1) Předním pak žákem Paynovým v této škole viklefské byl Jan Němec ze Žatce, jakž o něm dosvědčuje opět Příbram: „... Johannis de Zacz, ... viri inter omnes sacerdotes taborienses in libris Wicleff plus provecti et eius doctrinis et sentenciis sollicicius applicati. Hic enim ab Anglico Petro libros ipsos studuit et postea episcopum et alios docuit.“2) Z Jana ze Žatce pak vážil Biskupec3) a z něho a Payna druzí kněží táborští4). Jeví se nám tedy genese této doby pikartství: Z Viklefa váží Payne, z nich v souvislosti s obdobím prvním Jan Žatecký, z toho Biskupec a ze všech těch zdrojův ostatní. 1) Registra tato kolovala asi jednotlivě v malých knížkách a byla jako ostatní spisy táborské od pravověrných kališníků ničena. Zachovány jsou pouze sborníky rej- stříků v rukop. univ. pražské IV G 27 a X E 11 a v kapit. C 118. Význam jich líčí Příbram v uvedeném spise: Quas (sentencias) quidem ipse magister Petrus a libris magistri sui punctatim et seriatim deduxit et scripsit et suis opusculis pestiferis imposuit et hominibus utriusque sexus mox inter inicia pruriencium errorum promulgavit. Que quidem opuscula quasi quedam librorum Wiclef commentariola et quasi quasdam tabulas abreviatas, arte quidem inferiores, sed veneno pervicaciores (tak misto pernicio- siores) et simplicium seductiviores infelix ipse infeliciter comportavit lacumque, quem ille fodit, iste patenter apperuit et ea, que Wiclef obscure posuit, iste explanavit et que ille refusis verborum sentenciis protulit, iste breviatis proposicionum compendiis sumavit. Quo factum est, ut ea dicta Wielef, que simplicibus arte et stilo quasi sopita et incognita erant, iste detegeret et que eis tecta dubiosa aut scrupulosa in verbis et sentenciis vide- bantur, iste succintis sed venenatis notulis revelaret et revelando certificaret, ita ut ipso suo pravo ingenio non solum fieret errorum Wiclef doctor, sed approbator et assertor, angmentator et promulgator et huius purissimi regni primarius et periculosissimus infector et destructor (kod. kapit. pr. D 49 fol. 170a). Podobně píše Příbram o registrech Paynových v obraně proti obhájcům Viklefovým ibid. fol. 330a. 2) ibid. Höfler SS. II 824. 3) a quo (Joanne de Zacz) perversus episcopus traxit pene omnes sentencias una cum verbis trium suorum tractatulorum (Höfler ibid.) 4) Vliv Paynův na kněze táborské líčí Příbram: ». . . . . . resta cognoscendum et dicendum de doctrinis morbidissimis sectariorum Wicleff, potissime sacerdotum thaboriensium tamquam rivis putridis a fonte pestilentico seaturientibus et descendentibus et tamquam ramorum a corruptissima radice derivatorum, ut per hoc

Strana XVI
16 Ohlížíme-li se po literatuře, napsané stoupenci táborského pikartství, abychom si o jeho rázu mohli učiniti bližší a přesnější úsudek, zeje nám vstříc téměř úplná prázdnota. Skoro bychom ani ne- věděli, bylo li co a od koho bylo co napsáno, kdyby nebylo polemiky Příbramovy. Příbram, potíraje remanenci, dostal se v prudké spory s vůdcem viklefismu Paynem a tak s Viklefem samým. Sestavil bludné články Viklefovy, začal obšírný spis, v němž autoritami tyto články chtěl vyvrátiti, a aby dokázal, že všecky bludy, nynější i minulé, plynou z Viklefa, vybral z děl Englišových a kněží táborských bludné věty, ukazuje jich odvislost od Viklefa. Tak se dovídáme z latinského spisu jeho v kod. kapit. pražské D 49 170a—192b o některých spisech táborských a slyšíme nejen bludný jich obsah, nýbrž i obšírné úryvky ze začátků jejich. Ale máme ještě přesnější zprávu o traktátech táborských. Za Životem kněží táborských v kod. třeboňském A 16 následují záznamy o spisech táborských, jež uveřejnil z opisu v kod. mus. IV C 30 Vinařický v Čas. kat. duch. 1863 pod názvem „Drobné zprávy o kněžích táborských.“ Zde jsou od osoby dobře informované uvedeny eucharistické práce táborské zrovna v chronologickém pořadí. Autorem tuším je sám Příbram. Mluví se tam sice o Příbramov v třetí osobě, což není jeho zvykem, ale nasvědčuje tomu: 1. spojení se Životem kněží táborských, 2. úplný souhlas koncepce a obsahu se spisem Příbramovým dříve jmenovaným a zvláště 3. že Příbram sám v úvodu k latinským artikulům Jana Žateckého praví: Cuius articuli hic pauci inseruntur, quia alibi in wlgari lacius describuntur, 1) což nemůže býti než narážka na tyto české poznámky. Nejprve jmenuje dva traktáty Martinkovy obci písecké (neb i více), jako třetí uvádí spis Jana Němce ze Žatce, začínající se: „Cum spiritus veritatis summe odiens mendacium“, jako čtvrtý spis Mikuláše Biskupce, jehož incipit není podáno, ale je to patrně od- jinud z Příbrama známé „Ad sacramenti eukaristie in veritate magni- ficacionem“, jako pátý „Nota duo queruntur“ a v závorce jméno autora: Patris Payne Anglici, šestý „bludný a neřádný“ „Mnozí od otce světlosti“ a opět v závorce Patris Payne Anglici, sedmý evideat doctrina perversa discipulorum pendere ex doctrina Wicleff et Petri Anglici tamquam perversorum magistrorum suorum ...« (cod. eit. fol. 183a). 1) Cf. Höfler SS. II 824.

Strana XVII
17 je Lukášův a mnoho jiných „traktátuov zlých, bludných a kacířských. Tento seznam nutno arci doplniti pro prvé období, jak již řečeno, spisem Kánišovým a snad také nějakým traktátem Sigmundovým, pro druhé ještě dvěma traktáty Biskupcovými: „de non adorando“ a českým poslaným Chelčickému, jakož snad i spisem „O čtveru bytův“. Ostatní nejsou ani dle autora, ani dle začátku, ani dle obsahu známy. Příbram jich znal asi 20 a měl jich u sebe asi 6, nejspíše ty, jejichž bludné články excerpuje.1) A z celého toho množství spisů neměli jsme do dneška leč český text Mikulášova „Ad ... magnificacionem“ v kod. mus. česk. V. F. 41.2) Vše ostatní zdálo se ztraceno. Orthodoxní kališníci vyhledávali pečlivě tyto rouhavé traktátky táborské a pálili je. Sám Prokop Holý na hádání v koleji pražské (1426?) prohlásil, že dva neb tři z nich spálil.3) Tím arci správný úsudek o táborské nauce eucharistické ztížen. Neboť ač ze článků Příbramem vybraných a z citátů v Chelčic- kého Replice proti Biskupcovi lze si učiniti jakýs obraz nauky té, není přece bez celých spisův úplný, ježto vždy zůstává možnost, že mají věty v kontextu jiný smysl nebo že jiné, smysl měnící, jsou vyne- chány. A nehledíc ani k tomu, jest nepopíratelně veliká škoda, když takové množství literární práce zmizí beze stopy. Proto si všichni historikové čeští do té ztráty stěžují. Shledávaje eucharistické traktáty století patnáctého v rukopisných sbírkách, pátral jsem také po spisech táborských a práce má byla tu korunována výsledkem až překvapujícím. V rukopisné sbírce dietrich- steinské v Mikulově objevil jsem v kod. II. 28 šest traktátů táborských, z nichž tři lze dle Příbramových incipitův určiti, ostatní jsou z množství traktátů Příbramem nepopsaných. * 1) V Apologii praví: . . . tractatuli . . et scripta heretica, repleta venerabilis sacramenti incredibili blasfemia, per sacerdotes et laicos conficta et per regnum universum volitancia, quibus nulla impietas creditur par quantumcunque implissima. Quorum tractatulos sex me babere, decem aut citra viginti me audisse reor aut vidisse et modo quinque aut sex perniciosissimos erga me reor habere; quos pridem coram magno et inclito auditorio publice non pertimui legere et publicare et hereses horrendissimas, quas continent, universis seriatim explicare. (cod. cit. fol. 334b). 2) Opis tamtéž IV A 25. 3) Srv. Drobné zprávy Č. kat. duch. 1863 str. 575.

Strana XVIII
18 Kodex mikulovský II. 28, jehož Dudík ve svém katalogu nepopsal přesně, má rozměry 16X 12. Obálka je pergamenová s textem missálu, list přídeštný má české vyšetřování nějakého případu man- želského. Kodex vznikl spojením různorodých částí. První svazek 1—57 jest až z konce XV. stol. neb počátku XVI. Jsou v něm 2 traktáty: první de com. sub utr. „Bohemi sumentes venerandam eucaristiam" — „emundat nos ab omni peccato“ (1—50b); druhý, de existentia Christi in sacramento „Veritatis christiane fundamentum" neúplný, připsaný mistru Lipkovi.1) Tuším, že i první spis jest Lipkův. Listy 56 a 57 jsou prázdné. Druhý svazek, obsahující dva sexterny má 58a—62b Responsio Pii pape a 63a — 75a Lupáč Super responso Pii pape, necelé. Listy 76—81 jsou zase prázdny. Ostatní vše má společnou obálku, jejíž přední list 82ab je popsán od kněze Rosy českou poznámkou o Viklefovi. Potom následují různé poznámky a excerpty původu táborského. Listy 137 a 138 jsou prázdné. Pak jsou dva svazky 139—150 a 151—186, jichž si třeba blíže všimnouti. Sextern 139—150, psaný malým kalligrafickým písmem, má nejprve spis nadepsaný Tractatulus, začínající se „Cum spiritus veritatis“ a končící „multiplicet secundum dignitatem capacium fidei veritatem“ (139a—147a). To je dle incipitu, Příbramem i Chelčickým zachovaného, slavný traktát Jana ze Žatce. Za ním je bez znatel ného oddělení (147a—150a) traktát, začínající se „Multi a patre luminum“ a končící „qui carent intrinseca disposicione“. To je dle začátku, Pří bramem uvedeného, spis Paynův. Strana 150a zbytek a 150b popsány jsou poznámkami. Svazek poslední (151—186) jest psán ještě menším písmem, poněkud kursivněji a má vevázány listy 155—162, psané bledším inkoustem ještě kursivněji. Tam jest 151a—154b zase traktát „Malti a patre luminum“, 155a—162a traktát o čtyřech bytech, začínající se „Apostolus I. Cor. XI. incipiens loqui“ a končící „transsubstanciat in corpus Christi“, 163a—165a traktát nadepsaný De adorare et colere s inc. „Pater celestis solum hominem" a expl. „Petrus et alii apostoli.“ Na str. 165b a 166ab jsou poznámky. Fol. 167a—171a je traktát Nota duo queruntur s expl. „dicit se ignorare, ut II. Cor. 12“. To jest dle Příbramova incipitu druhý traktát Paynův. Dále jsou excerpty z Viklefa (171b—175), načež následuje spisek De 1) Joannes de Libek. Zemřel dle Lupáče r. 1502.

Strana XIX
19 adoracione quadruplici „Adoracio quedam est latria“ (176a—177a). Po různých výpiscích z Viklefa (178 a 179) následuje pak traktát Paynův proti Příbramovi „Ut veritas amplius cognoscatur — conclusio christicolis horrenda“ (179a—183a). Na listech 184, 185 a útržku 186 jsou zase poznámky. Jsou tedy v kodexu mikulovském II. 28 objeveny tři eucha- ristické spisy táborské, jež dle Příbrama lze určiti, totiž spis Jana Žateckého a dva Paynovy, a mimo to jsou tu tři táborské spisy dnes neurčitelné, dva o klanění svátosti ol- tářní a jeden o čtyřech bytech. Předpokládáme-li (a je to téměř jisté), že 6 traktátů táborských, jež měl Příbram, jsou ony, z nichž vypisuje články, máme z nich nyní čtyři: Mikulášův Ad ... magnificacionem ve znění českém, Jana Žateckého a dva Paynovy; nemáme Mikulášových dvou: De non adorando a českého poslaného Chelčickému, a českých překladů traktátu Němcova a I. Paynova, za to máme spis Očtyřech bytech, a dva o klanění. Tedy bilance celkem příznivá. Obsah traktátů táborských. Majíce pikartské traktáty Táborů v plném jich znění před sebou, mužeme soud pronésti o jejich učení bez obavy, že bychom jim ukřivdili nebo smyslu jejich nevystihli. Podáme v následujícím obsah spisův a připojíme k němu vždy několik poznámek. Traktát Jana Němce ze Žatce. Jan Němec ze Žatce nejprve upozorňuje věřící, že jest nutno zkoumati myšlenky, jsou-li od Boha nebo od antikrista, ježto Kristus sám předpověděl, že na konci věků povstanou mnozí proroci falešní. To se týká hlavně svátosti oltářní, o níž již učenníci Kristovi upadli v blud a o níž nyní tolik kacířství koluje, jako hloupá herese, že chléb nezůstává po posvěcení a že případky trvají bez podstaty a chléb že se přepodstatňuje v tělo Kristovo přirozené a j. V té nauce odporují moderní doktoři starým a sami sobě vespolek, a již proto musí býti věřícím podezřelí; vůbec platí jen potud svědectví jejich, pokud souhlasí s Kristem, jeho apoštoly a učiteli prvotní církve. Především tedy ať nedá se věřící svésti větou: tak učí římská a celá církev, tedy to nutno přijati a dále nehloubati. Věřící musí 33

Strana XX
20 hledati důvod víry v Písmě. Neboť ač je víra vznešená, přece se dá každý její článek z Písma neb rozumu vyvoditi; čím více se o víře hloubá, tím jasněji září. Proto ať nic nevěří křesťan o svátosti oltářní, než co mu podává Písmo nebo rozum víru plodící. Ptáme-li se tedy, co jest onen chléb, jejž Kristus při poslední večeři podal apoštolům a jejž my dnes požíváme, a co ono víno, zní odpověď: tělo a krev Kristova. Tak praví evangelisté Mat. Mar. a Luk. a sv Pavel, tak věřila prvotní církev. Tedy: ten chléb je tělo Kristovo a nikoli, jak moderní učitelé říkají: to, co pod chlebem se kryje, je tělo Kristovo. Sv. Jeronym, Augustin, Rabanus také tak píší. Ale ježto blud není ve slovech Písma, nýbrž v nesprávném jich pochopení, jest další otázka: v jakém smyslu nazval Kristus chléb svým tělem. Dvojí jest smysl: nepravdivý a jedu plný, že totiž chléb je identicky tělo Kristovo, tak že se buď chléb dle své podstaty proměňuje v tělo Kristovo přirozené nebo že se tělo proměňuje v chléb, tak že již není pak chleba hmotného, nýbrž celý jest přepodstatněn v Kristovo tělo. Tento smysl jest bludný, ježto jest proti Písmu. Písmo zajisté i po posvěcení nazývá svátost chlebem a Pavel kárá Korintské, že se přílišným požíváním svátosti opíjeli. Také zkušenost tomu učí; vždyť hostie posvěcená měkne, tvrdne, hnije jako každý chléb, což nemůže příslušeti tělu Kristovu. Smysl katolický je, že ten chléb je tělo Kristovo svátostně neb obrazně (figurative) t. j. to, co dle přirozenosti zůstává chlebem hmotným, třebas již posvěceným, jest tělem Kristovým dle obrazu a znamení (secundum figuram et significationem); znamená totiž, že tělo Kristovo a jeho krev, pro nás na kříži trpělivě obětované, jsou věřícím zásluhou, pokrmem, rozkoší, posilou, potěchou a oživením duchovním a všestranným nasycením, jakž to Kristus u Jana VI. řekl. Tato slova Kristova nutno vykládati o požívání duchovním, ať prostřednictvím svátosti nebo bez ní. Toho duchovního pokrmu je tento viditelný chléb svátostí a obrazem, abychom tak viditelnou svátostí byli vedeni k pokrmu neviditelnému. Proto ustanovil Kristus svátost oltářní po požití beránka velkonočního, ježto jako beránek měl se požívati na znamení budoucího utrpení Kristova, tak my užíváme znamení vyššího, světějšího a užitečnějšího na památku téhož utrpení již minulébo.

Strana XXI
21 Slova Kristova „Toto jest tělo mé“ mají smysl: Toto účinně znamená (efficaciter figurat) tělo mé. Neboť kdyby se tomu rozumělo identicky, Kristus by denně se stával novým Bohem, mohli by ho požívati i nevěřící, i zvířata. Proto neřekl: Zde jest tělo mé, nýbrž toto jest tělo mé, aby se celé vykládalo obrazně, jakž takových obrazných rčení v Písmě jest hojně. Může tedy věřící svátost nazývati buď chlebem nebo tělem Kristovým, ovšem v dobrém smyslu, že je totiž obrazně tělem Kristovým. Může nevěřícím přisvědčiti, že je tělo Kristovo, může to i popříti, jak z toho bude viděti prospěch, ale lépe jest popříti, aby se zamezila modloslužba. Nebyliť kacířštějšími modloslužebníky kněží Bálovi než moderní kněží, kteří tak nízké stvoření nazývají bohem. Avšak v obrazných rčeních třeba jest rozeznávati stupně, neboť některé naznačuje věc zobrazenou blíže, některé vzdáleněji. Tak obrazy starozákonní toliko naznačovaly budoucí tajemství, nemajíce v sobě milosti posvěcující, svátosti však novozákonní mají Krista jaksi věcně přítomného a spolupůsobícího, tak že ti, kteří je hodně přijímají, stávají se účastnými Krista, očištěni a posvěceni jsouce jeho krví v pravdě. Zvláštním způsobem pak jest Kristus přítomen ve svátosti oltářní, jež nad jiné tím vyniká, že jí figury starozákonní pozbyly platnosti, že ji Kristus ustanovil v době největší své lásky a že ji kázal přijímati na památku svého utrpení. 1) Jet Kristus přítomen různým způsobem. Jako Bůh jest všude v každém stvoření bytností a mocí svou, jako člověk jest nejdokonaleji, podstatně a tělesně, kdekoli jest tělo jeho přirozené. Tak žil na zemi, s tím tělem, třebas oslaveným, přece pravým a rozměrným vstoupil na nebesa, tak že tím způsobem není ve svátosti, ba vůbec nikde na zemi. A jako pokud žil na zemi, nebyl Kristus tělem svým zároveň na více místech, tak ani nyní. Proto pravil Kristus: Řekl-li by vám kdo „tuto jest Kristus neb onde“, nevěřte. Nelze připustiti výkladu, že jako duše je podstatou na více místech, tak může býti i tělo Kristovo, ježto jest duchové. Ze zázraků o sv. Ambroži a jiných vykládaných, že byli současně viděni na dvou místech, nelze nic uzavírati. Jiný způsob bytí jest duchovní, jímž jest Kristus ve svatých milostí svou skutečně, posiluje je, ochraňuje a pomáhaje jim. 1) »Hoc sacramentum habet excellenti modo realiter Christum presentem et actualiter in sumentibus cooperantem.«

Strana XXII
22 Třetí způsob bytí je silou a mocí, a tak jest Kristus stále na nebi i na zemi, jako je král svou mocí v celé říši. Čtvrtý konečně jest svátostný. Kristus totiž, chtěje přispěti slabosti lidské, ustanovil viditelné svátosti, aby jimi byli lidé vedeni k věcem neviditelným a aby jimi jako nástroji vážili živou vodu milostí. Když tedy té svátosti užíváme, dosahujeme skutečně milosti, ne pro viditelné znamení, nýbrž pro Krista spolupůsobícího tím znamením a přítomného zde jinak než na jiných místech. Ve svátosti oltářní je tedy Kristus přítomen trojím způsobem: 1) svátostně, ježto „učinně znamená“ tělo Kristovo, více než jiná znamení; 2) mocí, ježto tou svátostí posiluje věřící proti útokům dáblovým, proto nutno ji přijímati hodně; 3) duchovně, zvláštní milostí svou živě duši, jako slovem božím — a to jest jísti tělo Páně: býti s ním spojen vírou, nadějí a láskou 1). A tento způsob bytu Kristova stále v sobě pociťují věřící, když příjímají svátost oltářní. Dvě věci tedy má věděti věřící: Předně, že jísti tělo Páně dle slov Kristových u sv. Jana VI. jest duchovně míněno t. j. že má věřící s živou vírou a vděčností vzpomínati utrpení Páně a jím se síliti k následování Krista a trpělivému nesení křížů. Tak jedli tělo Kristovo a pili jeho krev i Jan Křtitel a lotr na kříži, tak ho požívaji i uvěznění neb pocestní bez viditelné svátosti — tak ho máme požívati i my ve svátosti nebo bez ní. Za druhé, že věřící člověk je mnohem důstojnější než svátost, ježto je chrámem sv. Trojice, údem Kristovým a jeho spolu- dědicem. Kristus je plněji, důstojněji a dokonaleji v člověku věřícím než ve svátosti, poněvadž přímo působí na duši, a přece tu není tělesně — tedy tím méně jest tak ve svátosti. A požívání těla svého slibuje pro věčnost, kde jistě není tělesné — tedy ani ve svátosti. Ale tím pokrmem tělesným chce nás, slabé lidi, vésti k pokrmu duchovnímu. Z toho je spolu patrno, jak se liší tento svátostný chléb od obecného, ježto se má jísti jen pro hlad duchovní a nesmí se dávati nevěřícím, nehodným, zločinným neb zvířatům. Jest se tedy vystříhati dvojího bludu: těch, kteří praví, že svátost již není chlebem, nýbrž tělem Kristovým hmotným, a těch, 1) Dignus ergo christianus, se Christo unire in veritate cupiens, quocienscunque hec sacramenta receperit, a Christo mirabiliter movetur et in bono succenditur et stabilitur vel ad contricionem peccatorum aut ad recordacionem divinorum beneficiorum excitatur et per hoc forcius Christo unitur. Et talis gracia ex supernis sic a Christo procedens mediante isto sensibili signo est res huius sacramenti.

Strana XXIII
23 kteříž učí, že se neliší nic od chleba obyčejného; a věřiti jest, že to, co přirozeností svou jest chlebem a vínem, mocí Kristovou a posvěcením kněžským se stává zmíněným způsobem tělem a krví Páně. To chtějí kněží táborští lidu hlásati. Podávám obsah traktátu Jana Němce ze Žatce obšírněji, protože je dle slov Příbramových a, jak uvidíme, skutečně pro celou nauku táborskou směrodatným. Po stránce negativní jest učení táborské jasné: Kristus není přítomen skutečně dle bytu svého přirozeného a nemá se svátosti vzdávati úcta klanění. To opakuje traktát stále a s důrazem. Je to tedy nauka pikartská. Ale po stránce positivní lze pozorovati u autora veliké rozpaky. Pouhým obyčejným chlebem a vínem svátost také není — praví spis na konci, ale rozdíl, jejž udává, je tak nepatrný: že se má požívati z hladu duchovního a že se nemá dávati nehodným. To je přec úplně zevnější a nepraví nic o podstatě svátosti! Podstatou je svátost oltářní opravdu chlebem a jen chlebem — tělem Kristovým není, to jest jen v nebi. Chléb svátostný je toho těla jen obrazem a znamením, znamením vyšším nežli jsou jiná znamení (starozákonní), protože je znamená blíže, a Kristus je tu přítomen jen duchovně, mocí svou, svými milostmi, jež duši hodné udílí. Tak je přítomen arci ve všech svátostech novozákonních, ale zde vyšší měrou, zvláštním způsobem. Věřící totiž, požívaje chleba svátostného, má se jím povznášeti k chlebu duchovnímu, t. j. uvažuje utrpení Páně síliti se jím k následování Krista v snášení utrpení. To jest jádro nauky Jana Němce ze Žatce. Petr Chelčický dobře řekl: pikartství pod kalichem1) a Goll2) správně karakterisuje nauku tu: z přítomnosti skutečné stává se jen přítomnost účinná. V argumentaci zaráží přímo povrchnost polemiky proti názoru ka- tolickému. Transsubstanciace odbyta jen v úvodu silným slovem, že je to hrozný blud; katolický názor označen nepřípadným názvem „identi- fikace“; možnost přítomnosti Kristova těla oslaveného vyvrácena tvrzením, že by se pak Kristus často stával Bohem a že by byl podroben processu hnití atd.! Logicky nesprávná jest argumentace: Kristus jest v člověku dobrém dokonaleji než ve svátosti a není v něm osobně — tedy ani ve svátosti. Tu se přece předpokládá, co se má teprve dokázati! A jak naivní je, že Kristus slibuje poživání sebe na věčnosti, kde nebude tělesné! Nebyl věru myslitelem ten, jenž psal 1) Goll, Quellen II 17. 2) Goll, ibid.

Strana XXIV
24 tento traktát. A exegetou také ne, jakž viděti z násilného způsobu, jímž vykládá slova Kristova při zaslíbení a ustanovení svátosti a slova Pavlova a jak vybírá citáty ze sv. Otců. — Nepoctivé přímo jest, praví-li autor na počátku s důrazem, že chléb svátostný je tělo Kristovo, potom dí, že věřící mohou protivníkům přiznati, že je svátost tělem Kristovým, nebo to popříti, 1) jak by z toho viděli prospěch, ale lépe je popříti, aby nevznikala modloslužba, a na konci sám uzavírá, že je svátost chlebem a spolu shora zmíněným způsobem tělem a krví Páně! Tu jest návod a počátek všech těch oklik a vytáček, jimiž Táboři sváděli nevědomé a theologům hleděli vyklouznouti. Vždyť dle Jana ze Žatce svátost oltářní není nikterak tělem a krví Páně, a vztah k nim jest při přijímání ryze subjektivní: jen v požívajícím, a zevnější: úvaha o utrpení Páně! Nápadná jest odvislost tohoto traktátu od spisů Viklefových, jež potvrzuje soud Příbramův o Němcovi. Traktát Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. Proti dlouhému a viklefovsky zamženému spisu Žateovu jest Biskupcův traktát krátký a zcela průhledný. Biskupec se omlouvá v úvodě, že nechce psáti proti cti svátostí oltářní, nýbrž jenom proti smyšlenému a v zákoně Božím nezaloženému rozumu, jejž od mnoha set let někteří o ní mají. K snazšímu poznání pravého rozumu o velebné svátosti klade si otázku, je-li Kristus kde zde na z mi po svém na nebesa vstoupení osobně a podstatně, v tom těle a v té velikosti, jak z mrtvých vstal a na nebesa vstoupil. Nejprve uvádí výroky Písma, jimiž někteří to dovozují. Proti tomu cituje místa písma sv., jež dokazují, že Pán Ježíš osobně a podstatně jest v nebi po svém na nebesa vstoupení a tak s nebe nesestoupí do dne soudného. Aby se tomu lépe rozumělo, rozeznává Biskupec u Krista dle jeho člověčenství dvojí byt: první a nejvyšší osobní a podstatný, o němž byla právě řeč; jako byl Kristus zde na zemi dle těla na jednom místě, tak jest i oslavené tělo jen na jednom místě osobně. Druhý byt Kristův jest duchovní t. j. „skrze Ducha sv., skrze víru, lásku, milost, skrze slovo, pravdu, moc, múdrost a světlo, své věrné obraňuje, jim spomáhaje, duchem svým hojně obohacuje a všelikterak 1) Ten návod je z Viklefa De eucharistia vyd. Los. (Lond. 1892) str. 305.

Strana XXV
25 hojně rozplozuje“. V tom právě se jeví veliká moc jeho, že působí tam, kde osobně není, a větší víru mají ti, kdo to věří, než kdo myslí, že nemůže tak působiti, leč jsa osobně přítomen. O tomto mluví písma, jež uvádějí odpůrci. Biskupec dovozuje to výroky učitelů církevních. Proti výkladu protivníků, že tělo Kristovo oslavené změnilo se úplně v přirozenost božskou a přijalo zvláštnosti božské a proto může býti jako duch všude, ukazuje Biskupec, že i tělo oslavené zůstalo tělem a nezměnilo se v božství aniž je duchem. — Zde překvapuje, že o svátosti oltářní skoro není řeči. Jen v úvodě se praví: „Jezu Krista, jenž v té svátosti právě přítomen obyčejem duchovním jsa, hodným dává život, pastvu, rozkoš, posilnění duchovní, utěšení i všeliké nasycení“. Čekali bychom však, že ve spise samém po bytu duchovním bude řeč o bytu svátostném. A vskutku má Příbram v polemice proti tomuto traktátu 1) na začátku a na konci sestaveny bludy Mikulášovy, z nichž 5—12 v úvodě a 9—11 na konci týkají se svátosti oltářní. A těchto bodů v našem traktátu není! Zdálo by se tedy, že je traktát Biskupcův ve sborníku Vavřince Krasonického neúplný. Ale tomu jest na odpor sám Příbram, jenž v českých i la- tinských výpiscích z tohoto traktátu nemá nic více, než co jest v našem textu. Ony body v polemice Příbramově jsou tedy asi jeho vlastní dedukce z traktátu Biskupcova, což ostatně u některých dosti jasně jest naznačeno, nebo se opírají o polemiky ústní. Či je to již ohlas traktátu Jana Žateckého? Mínění Biskupcovo o svátosti oltářní jest v tomto traktátu spíše jen naznačeno než jasně vysloveno. Ježto Kristus není nikde na zemi reálně, tedy ani ne v eucharistii. Zde jest jen „potentia, virtus et gratia“ jeho. Právě tou všeobecností obloudil spis Mikulášův mnohé, jak patrno z hádání na Konopišti. Traktáty Paynovy. Mistr Petr Payne z Anglie, jenž byl učitelem kněží táborských ve viklefismu a spolupracovníkem při traktátu Jana Žateckého, napsal dle Příbrama sám dva traktáty eucharistické, jež (první i v českém překladu) byly rozšířeny jako táborské. 1) Surge domine v kod. univ. praž. IX E 5 fol. 49a—95b. Ty body jsou na fol. 50b—51a a fol. 91a—95b. 4

Strana XXVI
26 V prvém „Multi a patre luminum“ (Mnozí ot otce světlostí) stě- žuje si nejprve Payne, jak škodlivě působí v církvi bludy o eucharistii. Připravují církev o ovoce té svátosti, rozmnožují falešné proroky, pod- porují simonii, závadějí modloslužbu, okrádají lid o majetek a ne- rozlučně jej spoutávají s falešnými proroky. Proto musejí zkoumati věřící zákon Boží, aby jedem kacířství nebyli nakaženi. Předně se táže, co je ten chléb viditelný, jejž nazval Kristus svým tělem, a odpovídá, že je svátost t. j. viditelné znamení od Krista ustanovené k označení něčeho neviditelného. Jako Starý Zákon tak i Kristus Pán často užívá znamení, na př. dotýká se jazyka, po- mazává oči blátem a Duch sv. sestupuje ve znamení holubice a ohně. Tak jsou i svátosti církevní znamení prostřednictvím, jichž se lidstvo duchovně zraněné léčí. Bůh sám zajisté léčí je principaliter, milost Boží jako lék, kněz jako sluha, plnění přikázání a rad Božích jako dieta a svátosti jako obvazy — ne že by bez nich nemohl Bůh uděliti milosti, ale aby člověk věcmi smyslnými byl povznášen k du- chovním. Vždy však je to Bůh sám, jenž uděluje zdraví. A jako ostatní svátosti nepozbývají své přirozenosti, tak ani svátost oltářní: zůstává tedy dle své přirozenosti chlebem a vínem, ač je figuraliter tělem a krví Páně. Názor římské církve, že ta znamení své přiroze- nosti pozbývají, jest od falešných bratří. Kristus zajisté při po- slední večeři podal apoštolům chléb a ten apoštolové jedli jako každý jiný pokrm. Toto vnější požívání chleba jest požíváním těla Kristova „in figura“; neboť kdyby to bylo míněno věcně, museli bychom stále přijímati, ježto „jísti Krista“ jest v něho věřiti a věřiti musíme vždy. Jako tedy holubice, dech Kristův a oheň byly reální a jen obrazně byly Duchem svatým, tak i chléb svátostný. Znamená pak svátost oltářní Krista pro nás zemřelého a krev svou prolivšího. Proto řekl Pán: „tělo, jež za vás vydáno bude, krev, jež za vás prolita bude“. Tak si máme veliké dobrodiní utrpení Paně stále zpřítomňovati, jako si Israelité beránkem velikonočním připomínali vysvobození z Egypta, a máme se jím posilovati k následování Krista a povzbuzovati k požívání duchovnímu, jež záleží v láskyplném při- pomínání si dobrodiní Kristových (divina imitacio non aliter in nobis generatur, nisi per recentem memoriam et sepe revolutam operum Jesu Christi). Kdo tedy hodně chce požívati viditelnou svátost, musí býti vy- zdoben božskými ctnostmi; pak v pravdě Krista požívá a dostává

Strana XXVII
27 rozmnožení milostí skrze Krista duchovně ve svátostech se po- dávajícího. Spolu z toho viděti, že věřící nemají ve svátosti „pouhé znamení“ (nudam figuram), nýbrž také věc znamenanou, ježto když požívají viditelné svátosti, duše jejich jest od Krista živena milostmi božími prostřednictvím svátosti. Proto ji sv. Pavel nazval „účastenstvím těla a krve Páně“. — Jak patrno z obsahu, neliší se tento spis Paynův zásadně od traktátu Němcova. Kristus není reálně přítomen ve svátosti oltářní. Souvislost s tělem a krví Páně jest pouze v přijímajícím a záleží v připomínání si Kristova utrpení. Kristus jest v eucharistii jako v jiných svátostech jen milostmi svými, jimiž posiluje k následování sebe. Rozdil mezi Paynem a Janem ze Žatce je toliko v tom, že Payne staví svátost oltářní zcela na roveň ostatním svátostem novo- zákonním, kdežto Jan jí dává před jinými přednost — jde tedy Payne v tomto spise v pikartství dále než Němec. Formálně liší se traktáty od sebe, že Paynův jest mírnější v polemice proti názoru katolickému a způsobu přítomnosti Kristovy ve svátosti blíže nerozebírá. Mistr Jan z Příbramě vypsal z tohoto traktátu Englišova celý úvod a pak jej karakterisuje povšechně. 1) Potom však uvádí odtud celou řadu citátů z Viklefa, týkajících se svátosti oltářní, na př. že Kristus není rozsažně ve svátosti, že by jinak bylo tělo Kristovo v hostii sedmistopové, že není chléb Kristem „synkategoreumatice", vypisuje kus kázání Viklefova na thema „Surrexit, non est hic“ a re- produkuje Viklefovy vývody o habitudinálním způsobu připisování a proti klanění se svátosti oltářní.2) Soudě dle kod. mikulovského kde je tento traktát Paynův dvakrát a vždy bez oněch citátů z Viklefa, myslím, že k traktátu nepatří, ačkoli by jej, kdyby byly zpracovány, dobře doplňovaly. 3) A právě těchto Viklefových výroků, jež Příbram čítá ke spisu Paynovu, týká se asi jeho poznámka, že je traktát 1) Kod. kapit. praž. D 49 fol. 189a: Deinde in eodem tractatulo multipliciter nititur probare, quod in sacramento manet panis materialis in sua natura, licet sit figuraliter corpus Christi et reprobat ecclesiam romanam tenentem contrarium, dicens eam non ab apostolis sed a pseudofratribus suam fidem recepisse. Item manducacionem sacramentalem vocat manducacionem Christi in figura seu figuralem. 2) Ibid. fol. 189ab. 3) Také mikulovský kod. má hojně excerptů z Viklefa, mezi nimi též o eucha- ristii, některé souhlasné s Příbramovými. Patrně v kod. Příbramově následovaly ne- prostředně za traktátem Paynovým, jehož nepochybně jsou. 4%

Strana XXVIII
28 Paynův „magistralior“ než ostatní; 1) neboť ve spise Paynově ne- vidím nic učenějšího než na př. v traktátu Jana Němce ze Žatce. * Druhý traktát Paynův „Nota duo queruntur“ odpovídá na dvě otázky: Co je svátost oltářní a jak jest v ní Kristus. K odpovědi na prvou uvádí Payne tři výroky sv. Augustina a uzavírá z nich, že jest eucharistie chléb a tělem Kristovým jest in figura. Jinak by slova Kristova „Nebudete-li jísti těla...“ přikazovala zločin. Citátem z Viklefa dovozuje, že požívání Krista jest figurativní. Na druhou otázku odpovídá Viklefem: Kristus jest přítomen „duchovně, mocí, svátostně, reálně a v pravdě“. Ale aby se slovo „reálně“ nevykládalo ve smyslu modloslužebníkův, upozorňuje, že Viklef všecky druhy bytu Kristova nazývá reálními. Podstatně není tělo Kristovo v eucharistii, neboť Kristus nepraví „zde jest tělo mé“, nýbrž „to jest tělo mé“ totiž obrazně, a není pro to rozumového důvodu, ježto: 1. smysly tomu odporují; 2. Kristus není jinak pří- tomen, než aby mohl býti požíván, ale tělesné požívání by nic ne- prospělo; 3. ve vyvolených jest Kristus vyšším způsobem a není v nich podstatně; 4. Kristus v podstatě těla svého vstoupil na nebesa a odtud nepřijde až v den soudný; 5. dle filosofie nemůže tělo zároveň býti na různých místech — tělo Kristovo bylo by nestvůrné. Co se uvádí pro podstatnou přítomnost Kristovu, jest neodů- vodněno. Praví se, že oslavené tělo přešlo zcela v přirozenost božskou a přijalo vlastnosti božství a jako duch může býti všude. Avšak 1. když Kristus apoštolům svátost podával, bylo ještě tělo jeho smrtelné — tedy je to míněno obrazně. Namítají, že Kristus dodal „které za vás vydáno bude“ — ale tu ukázal na své tělo, jakoby chtěl říci: „toto účinně a svátostně znamená mé tělo, jež za vás bude vy- dáno.“ 2. Mimo to je z Písma jisto, že vstal Kristus v pravém těle rozměrném, v tom těle se zjevoval a není tedy duch. 3. Z mrtvýchvstání Kristovo jest vzorem našeho vzkříšení, ale naše vzkříšení bude tělesné. 4. Věříme, že Kristus přijde soudit ne jako duch, nýbrž v pravé po- době lidské a jako takový bude vládnouti stále. Tedy oslavené tělo Kristovo není duch, ježto tělo se nemůže proměniti v ducha. 1) Alius tractatus de processu quidem et arte magistralior, sed pravo ingenio perversior, dans modum et formam aliis tractatulis simplicioribus (ibid. fol. 188b).

Strana XXIX
29 Jiní stoupenci skutečné přítomnosti Kristovy dovolávají se vše- mohoucnosti boží, jež může způsobiti, by tělo Kristovo bylo pod- statně na více místech. Ale, praví Payne, škola antikristova přičtla božské všemohoucnosti mnoho věcí, jež by sice mohl Bůh „de potestate absoluta“, ale ne „ordinata“. Křesťan nemusí připustiti jako možné leč to, co Písmem, rozumem neb smysly jest podepřeno. Opět jiní odvolávají se na sílu své víry, ježto „vše jest možno věřícímu“ a vytýkají druhým nedostatek víry. Ale, dí Payne, zapo- mínají, že k záslužné víře je třeba, aby to byl Bůh jasně řekl; a ne- dostatek víry není, věří-li se, že je tu Kristus duchovně t. j. milostmi svými. Konečně někteří poukazují na podobnost s duší, jež může býti zároveň na více místech — než zde běží o podstatu tělesnou. — O tomto traktátu Paynově poznamenal Příbram: Alius est tractatulus, qui sic incipit "Nota duo hic queruntur: primum quid sit sacramentum, 2° quomodo corpus Christi est in illo etc.“ Quem tracta- tulum, ut ego reor, nullus sacerdos Thaboriensium sciret compilare, ymmo vix eum possunt intelligere propter subtilitates Wikleff potissimas in materia de eukaristia de verbo ad verbum in eodem congestas. In quibus potissima argumenta, que Wicleff facit contra se ibidem, sol- vuntur; quem si non fallor, puto esse Mgri Petri Anglici vel sui socii, quem causa brevitatis et sue perversitatis magis duxi ob- mittendum quam hic repetendum. Tento úsudek Příbramův je správný potud, že jsou zde obratně sneseny argumenty Viklefovy a že pravděpodobně autorem jest Payne. Ale není pravda, že by traktát byl nesrozumitelný, 1) naopak argumentace jest neobyčejně jasná. Traktát má mezi spisy táborskými místo zvláštní: je celým svým obsahem polemikou proti názoru kato- lickému, a byl, tuším, ze všech traktátů nejnebezpečnějším. Napsán byl latinsky a nebyl jako předchozí tři spisy vydán česky;2) nejspíše měl sloužiti kněžím táborským jako zbraň proti útokům ortho- doxie a rozptylovati jejich vlastní pochybnosti. Theologické hloubky ve spise není. Nepohodlná slova Kristova „Toto je tělo mé“ odbývají 1) A přece také Rosa na konci napsal: Rossius perlexit aliquando diu, sed non bene intellexit. 2) I v českých poznámkách o traktátech táborských za Příbramovým Životem kněží táborských jest začátek uveden latinsky. 5

Strana XXX
30 se Martinkovým a Kánišovým výkladem, že Kristus ukázal při tom na sebe! Povrchní jsou důvody proti podstatné přítomnosti Kristově — i smysly mají tu rozhodovati! Příliš lehkou si učinil autor polemiku proti výkladu orthodoxnímu, jakoby tento popíral, že Kristus v pravém těle vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa a jakoby učil, že se pro- měnil v ducha. Také katolický poukaz na všemohoucnost boží od- mítnut velmi povrchně. Je mi divno, že se nenašel theolog utraqui- stický (katolických nebylo v zemi), jenž by byl po způsobu tehdejším rozebral spis Paynův větu za větou. Tu by se byla nejlépe ukázala filosofická a theologická slabost a povrchnost pikartství. Z ostatních objevených traktátů jednají dva o úctě svátosti oltářní a potírají kult klanění. První (fol. 163a—165a) jest nadepsán „De adorare et colere“. Člověk, dí autor, má jednati rozumně a zvláště v úctě Boha dbáti opatrnosti. Toho je třeba pře- devším při svátosti oltářní, aby neupadl člověk v osidla antikristova, totiž v jeduplná ustanovení falešných kněží. Nejprve jest se třeba va- rovati, aby v klanění se svátosti neklaněl se tomu, čeho nezná neb čeho tam není, nebo by se neklaněl stvoření místo tvůrci. Jsout různé druhy úcty: první je úcta latrie, která patří jen nejsv. Trojici. Kdo zná různé způsoby bytu Kristova, ví, že jinak musí ctíti Krista, sedícího na pravici Boží, jinak Krista v člověku věřícím, jinak Krista ve slově Božím, jinak ve svátosti. Na pravici Boží má se mu klaněti, ve věřícím má jej milovati, v slově Božím uctivě slyšeti a ve svátosti naň vzpomínati, aby vděčně byl živ pro toho, jenž ho až k smrti miloval. Jiná však jest úcta reverence, jakž patriarchové ctili věci stvořené, které něco velkého znamenaly. A tak i svátost jakožto znamení věci nejsvětější, totiž památku svého vykoupení, máme ctíti, ale tak, že spočineme u těla Kristova, jež podstatně je v nebi. Jako kdo slyší litery, na ně zapomíná a zcela se obírá obsahem, ba jako ctitel Boží každou věcí k oslavě Boha neviditelného se dává povzbuditi, tak věřící, vida svátost, má se jí jako blízkým obrazem povzbuditi k památce Krista, zvláště když přijímá svátost. Ale pro slepotu lidu, nakloněného k modloslužbě, je lépe uctívati Boha bez takových znamení, zvláště ježto křesťané mají býti dokonalejší než Židé, kteří přece bez znamení se měli Bohu klaněti. Proto řekl Kristus Samaritánce: „Přichází hodina — a nyní jest . .. kdy praví ctitelé se budou Bohu klaněti v duchu a v pravdě“. Také apoštolové a prvotní církev neužívali svátosti k jinému než k požívání a papež Kliment zakázal nechávati

Strana XXXI
31 něco ze svátosti — teprve když byl zaveden svátek Božího Těla, vystavuje se v monstrancích k uctívání, aniž by se požívala. Dvojí modloslužby se tu třeba varovati: aby se nevzdávala úcta chlebu, jako by byl identicky Kristem, jakž činí římská církev, tvrdíc, že se celá podstata chleba mění v Krista. Ale ježto dle Písem chléb zůstává, klanějí se té podstatě jako Bohu — a menšími byli modloslužebníky, kdož se kdysi klaněli netopýrům a hadům, ježto byli živí, než tito klanějící se mrtvé modle. Druhý druh modloslužby jest, když se nevzdává úcta chlebu nýbrž smyšlené věci jiné a tedy modle, jakž činí ti, kteří dí, že svátost není sice identicky Kristem, ale že Kristus je tu podstatně skryt. Ale Kristus dle Písma není na zemi a ač jakýmsi způsobem jest ve svátosti, nemá se vystavovati ke klanění. Vždyť celá svatá Trojice, jež je důstojnější těla Kristova, je mnohem reálněji v každém stvoření a Kristus jest reálněji ve vyvoleném než ve svátosti, a nevzdává se mu úcta klanění. Krátký spis tento jest velice zajímavý. Jednak tím, že bez obalu, abych tak řekl neomaleně, předkládá pikartskou nauku, neomylnicky v sobě a ke každému jinému názoru s povýšenou exklusivností, jednak vztahem ke známé literatuře táborské. Celý obsah totiž je ze spisu Mikuláše z Pelhřimova „De non adorando Christo“. Není to Mikulášův spis sám, neboť ten byl ve formě školské questie, měl konkluse a korrolaria, ale celé věty jsou doslova z něho vyňaty. Třeba jenom přirovnati články Mikulášovy, jež z Příbramových výpisků uveřejnil Go1l (Quellen u. Unt. II. 61.) a excerpty Rokycanovy v polemice proti Mikulášovi. Je to tedy buď Mikulášův traktát původ- nější než „De non adorando“, jejž Mikuláš pak ve formě questie zpracoval, anebo, a to spíše, někým z družiny Mikulášovy zredigovaný jeho obšírnější spis. Patrně tu máme některý z oněch 20 traktátů, jež znal Příbram a jichž obsahu neudává — proto nejsme dnes s to, bychom určili jeho autora. Druhý spis (fol. 176a—177a) má nadpis „De adoracione quadruplici". Adorace jest buď latrie, jež náleží jedině Bohu, neb dulie, jež se vzdává tvorům, neb hyperdulie, jež patří člověčenství Kristovu, nebo konečně adorace náměstná či reverence, jež se vzdává věci ne pro její přirozenost, nýbrž že je figurou toho, jemuž adorace náleží. Tak staří svatí uctívali figury Krista. Že člověčenství Kristovu přísluší kult dulie, ne latrie, dokazuje autor z Lombarda a Chrysostoma. Tělu Kristovu, od božství rozlišenému, 5*

Strana XXXII
32 nemá se tudíž ve svátosti vzdávati kult latrie, ač božské osobě ve svátosti ta úcta přísluší. 1) — Spis jest patrně neúplný.2) Poslední věta mohla by vzbuditi pochybnost o původu táborském, ale byla asi dále vysvětlena. Tuším, že autor dovozuje, že svátosti přísluší „adoracio vicaria“, protože je figurou Krista, kterýžto názor se Táborům často vytýká a jinde není. Škoda, že není spis celý. Nejdůležitější však z traktátů mikulovských, jichž dle Příbrama nelze určiti, je třetí (fol. 155a—162a). Začátek jeho je týž, jako skoro ve všech traktátech táborských: O svátosti oltářní jest mnoho bludů — nutno býti opatrným. Církev se odchýlila od apoštolův, a moderní theologové se liší od svatých otců. Je třeba zkoumati z Písma a rozumu a nespokojiti se prostou vírou. Učení o svátosti oltářní jest ve slovech, která pronesl Kristus, an svátost tu ustanovil. Dle nich je ten chléb, jejž podal apoštolům, „vere et realiter“ tělem Kristovým. Tak mluví o něm také sv. Pavel, tak sv. Jeronym a Augustin. Ale poněvadž nemůže býti identicky tělem Kristovým, ježto by se stával Kristus často Bohem novým a rozmnožoval se do nekonečna a podléhal všem změnám chleba, jest zkoumati způsob, jak je chléb svátostný „vere et realiter“ tělem Kristovým. Tu jest nutno všimnouti si různých druhů bytu Kristova. Jako Bůh je Kristus a celá Trojice v každém stvoření bytně, silou a mocí. Jako člověk má Kristus čtverý způsob bytu a všecky ty druhy jsou pravé a reální. Jeden jest byt podstatný, tělesný a rozměrný, jímž zde na zemi žil a působil; ten jest nyní sice jakostně jiný, ale věcně stejný, ježto je totéž člověčenství, totéž tělo, tytéž rozměry. Tím způsobem bytu není ve svátosti, ba vůbec není na zemi; neboť vstoupil na nebesa a nevrátí se až v den soudný. O tom bytu pravil apoštolům: Tehdy řekl-li by vám kdo „Tuto jest Kristus nebo tamto“, nevěřte. Také by lidský zrak lesku jeho slávy nemohl snésti (Pavel, Štěpán). Tvrditi tedy, že jest Kristus ve svátosti podstatně a tělesně, jest fantastický blud, z něhož by následovalo 1. že je Kristus v malé hostii sedmistopý, 2. že máme tisíc, ba nekonečně mnoho Kristův, 3. že denně ukrutně Krista požíváme, 4. že v každé částce hostie je nekonečný stupeň blaha, a mnoho jiných rouhavých bláznovství. 1) Pod čárou: error. 2) Pod ním: ulterius lege, ale dále nic není.

Strana XXXIII
33 Druhý způsob bytu je silou a mocí, jímž je Kristus i dle člověčenství na nebi i na zemi; neboť je-li král mocí v celé své říši, tím více Kristus, jemuž jest dána všeliká moc na nebi i na zemi. Třetí druh je duchovní, jímž jest Kristus ve svých svatých v pravdě a reálně, ale duchovně t. j. milostmi a dary svými je obohacuje, okrašluje, zachovávaje. O tom bytu pravi: Kde dva neb tři jsou ve jménu mém, já jsem mezi nimi; a jiné výroky Písma týkají se tohoto bytu Kristova. Čtvrtý konečně druh bytu Kristova je svátostný, jímž jest reálně a věcně, ale mocí, duchovně a svátostně ve všech svátostech, zvláště pak ve svátosti oltářní. Máť svátost ta zvláštní účinky před jinými svátostmi starého i nového zákona, jakž lze souditi již z názvu „těla a krve Kristovy“ a z toho, že jím svátosti starozákonní přestaly. Ale není Kristus v eucharistii podstatně, neboť tak není ani v duši spravedlivého člověka, kde přece je pravdivěji než ve svátosti. A pak je Kristus zajisté ve svátosti tak, aby mohl býti od duše věřící požíván — není však požíván podstatně. Proto řekl Kristus, že tělo nic ne- prospívá a duch jest, jenž oživuje t. j. že duchovně ho máme požívati, rozněcujíce se utrpením jeho k lásce a jakési odplatě. Z toho plyne také, že ani zvíře ani nevěřící nepožívá těla Kristova, třebas přijímá svátost. Věřící tedy věř: 1. že slova Kristova „totoť je tělo mé“ jsou obrazná a „praedicacio habitudinalis“; 2. že po posvěcení zůstává chléb hmotný; 3. že Kristus zůstávaje bytně na nebesích, jest milostí, mocí a svátostí v eucharistii jaksi účinně (effective), tak že svátost má jakousi moc pohnouti duši ke zbožné vzpomínce a k účinnému okoušení sladkosti Kristovy. Z toho uzavírá autor, že bludem jest učení moderních spisovatelů, kteří tvrdí, že tělo Kristovo po z mrtvých vstání má všecky vlastnosti přirozenosti božské a jest bytně a podstatně všude a tudíž dle všech svých částí v eucharistii. To plyne z toho, že při poslední večeři bylo tělo jeho ještě smrtelné a nemohlo býti na různých místech, tedy ani nyní. A je to proti Písmům, jež praví, že Kristus je tělesně v nebi a nesestoupí, leč až k poslednímu soudu, i proti dřevním učitelům církevním. Toto rozlišení bytů Kristových jest nejvýš důležité, protože ne- znalost jeho zavinila všecky bludy. Jak viděti, je tento spis jenom novou redakcí myšlenek Jana ze Žatce a Mikuláše z Pelhřimova. Vlastně pouze prvého. Autorovi zdá se rozlišení bytů, jež v traktátu Němcově jest skizzováno, tak důležitým,

Strana XXXIV
34 že je rozvádí a činí z něho závěry. Nového tu není pranic, ani ve věci ani v argumentaci. Ale ve hnutí eucharistickém znamenal traktát tento mnoho. Nauka o čtyřech bytech Kristových stává se Táborským klíčem k luštění eucharistické otázky. Autor si ji proto znázorňuje graficky ve dvojí podobě (fol. 160a a 161a) a tak ji asi latinsky i česky ro- zeslal do světa. Již spisovatel traktátu ,de adorare et colere' se nauky té dovolává. S theologického hlediska jest pozoruhodna tendence všecky druhy bytu Kristova prohlásiti za ,veri et reales'. Engliš tuto sofistiku Viklefovu ještě odmítá, vykládaje správně, jak to Viklef míní, zde — patrně při pokročilejší již polemice — se na ní buduje. Tím se arci zastírá pravý stav věci a umožňuje se při sporech, jež potom nastávají, přijímati kompromisní formule, jimiž si každá strana myslí něco jiného. Odtud vyplývá pro stranu orthodoxní povinnost opatrnosti v jednání s Tábory. Nepochybuji, že jsem v traktátě tomto našel traktát ,o čtyřech bytech, jejž Chelčický znal a připomíná ... Byl asi také přeložen do češtiny. Dle způsobu zpracování soudím, že jest Biskupcův, ale jisté to není.1) Příbram si ho nevšiml, nespíše proto, že myšlenky jeho jsou úplně v traktátu Němcově. Příbramova obrana nauky katolické. Proti pikartství znovu obživlému postavil se jako první odpůrce osvědčený již apologeta eucharistický Mistr Jan z Příbramě spisem proti Mikuláši z Pelhřimova. Traktát jeho jest v kod. univ. praž. IX E 5 fol. 49/2a—95b, neúplný v kod. kapit. knih. praž. D 47 99a—114b.2) Začíná se „Surge domine et dissipentur inimici tui“ a konči „Pikardus veraciter esse comprobaris. Jako se postavili Israelité proti Filištínským, zneuctívajícím archu úmluvy, tak, praví Příbram, musí povstati všichni křesťané proti blu- dařům, snižujícím svátost oltářní. Ti jsou ony kobylky, jež líčí sv. 1) Nasvědčoval by tomu výrok Rokycanův proti Biskupcovi: Modo autem modos varios describit essendi Christi. (Nejedlý, Prameny str. 152.) 2) Sáhá jen po fol. 62b v kod. univ. Krátce o traktátu Příbramově pojednal Truhlář ve Věstn. Ak. 1900 str. 414 n. a zmínil se o něm Krofta v ČČ M 1903 »K lit. činnosti J. Příbrama a J. Rokycany«.

Strana XXXV
35 Jan v Apokalypsi. A protože Biskupec mezi nimi vyniká,1) obrací se proti němu a proti jeho traktátci, jejž napsal o eucharistii a Příbramovi poslal.2) Především vybírá z jeho spisu 12 článkův a označuje je jako kacířské neb bludné.3) Pak dovozuje, že proměna chleba a vína v tělo a krev Páně jest možná, ježto se děje slovem Božím, a Bohu vše- mohoucímu není nic nemožno; 4) má pak ta proměna hluboký význam morální. Že pak skutečně jest Kristus ve svátosti oltářní dle své bytnosti a podstaty tělesné a osoby, plyne: 1. ze slov Krista samého, jenž řekl: „Toto jest tělo mé“ a dodal: „jež za vás vydáno bude“, čímž jasně naznačil, že je to pravé tělo jeho věcné a osobní, a ne nějaké znamení neb figura. Totéž plyne z Jana VI: „Tělo mé opravdu jest pokrm“ a „chléb, který já dám, tělo mé jest.“ 2. Tak to vykládá glossa a svatí otcové.5) Namítá-li se: Co jiného působí tělo Kristovo ve svátosti než milost, odpovídá Příbram, že působí nejtěsnější spojení s Kristem na způsob snubního, ježto jest Kristus přítomen přirozeností svého těla a krve,6) a tím se liší eucharistie od ostatních svátostí, kdežto Biskupec staví eucharistii ostatním svátostem na roveň, pravě, že je v ní Kristus jen mocí, silou a duchovně. A toto tělo jest spojeno s božstvím, jak učí Pasch., Hugo a S. Vict., Lyra a Altisiodorský. Z toho jest patrno, že Biskupec, následuje Viklefa, zneužívá terminů „vere, realiter, presencialiter et spiritualiter,“ rozuměje tím pravdivost slova a zákona božího, reálnost obrazu a vztahu, přítomnost moci a milosti, duchovnost milosti.7) Takovým způsobem jest přece Kristus ve všech svátostech! 1) »Pestilens pastor luporum tuorum et ferarum agrestium custos et nominetenus episcope Thaboritarum« oslovuje jej Příbram. 2) Contra te et tuum tractatulum, quem de eucaristia scripsisti et nobis misisti veluti predonem fidei et hostem tremendissimi sacramenti propono procedere et te veluti locustam dentosiorem virgulis ligni vite perimere et a frumento eucaristie, quod consumis, excutere (fol. 50b). 3) Uzavírá z toho: Ex quibus omnibus sequitur, te esse formalem erroneum et addita pertinacia antichristum et picardum domino Jesu Christo contrarium et spiritu oris sui finaliter destruendum (fol. 51a). 4) Na doklad cituje také Viklefa. 5) Uvádí Ambr., Chrys., Aug., Eusebia, Hilaria, Dionysia, Tomáše (fol. 54a—59b). 6) Na doklad cituje Hilaria, glossu, symbolum Efes., Jeron., Jana Damaš., Bern. Eus., Anselma, Tomáše, Paschasia. 7) Spiritualiter i c. per spiritum suum et graciam suam. Nos autem accipimus non sic accidentaliter tantum, sed spiritualiter substancialiter i e. per substanciam, 6*

Strana XXXVI
36 Podobně terminu „sacramentaliter“ užívá Mikuláš nesprávně, nazý- vaje chléb eucharistický svatým jen objektivně a jaksi odrazně od svatosti těla Kristova v nebi, čímž prý má moc pohnouti duši, by si zbožně připomínala utrpení Páně; kdežto dle názoru katolického je svatým subjektivně a formálně. Věřící musí se míti na pozoru, aby se nedali svésti katolickou terminologií, jíž Mikuláš užívá ve smyslu zcela jiném a bludném. 3. Také figury Starého Zákona naznačují, že jsou v eucha- ristii čtyři věci: a) způsoby chleba a vína, b) pravé tělo Kristovo a pravá krev, c) božství s tělem hypostaticky spojené a d) milost spojení věřících s Kristem a vespolek. Odtud plyne spolu, s jakou úctou mají věřící, zvláště kněží, těch způsob se dotýkati a je lámati, jak tělo Kristovo kultem vyšší dulie ctíti a božství jeho zde se klaněti.1) Zbývá však nemalá potíž, jak může býti totéž tělo Kristovo současně na více místech, což právě mnohé, i Biskupce, od katolické nauky odvádí. Ze je to možno, lze viděti z Písma. Jan Křtitel zajisté viděl Krista v Jordánu a spolu byl Pán s učedlníky; Kristus sám dí: „Kde dva neb tři ...“ a „Aj, já s vámi jsem po všecky dny ...“ Pán se zjevil Šavlovi na cestě do Damašku a v chrámě a spolu byl v nebi. Učitelé církevní uvádějí jako příklad nasycení pěti tisíc, kde týž chléb byl požit zástupy a spolu byl v koších, což odpůrci marně hledí vykroutiti. Dosvědčují to také Otcové prvotní církve.2) Rozumově lze to objasniti duší, jež jest celá v celém těle i v každé jeho části, podstatou, světlem, barvou, zrcadlem.3) K obhájení této nauky katolické a vyvrácení námitek proti ní pronášených klade a odůvodňuje Příbram sedm thesí: 1. Po z mrtvých vstání je tělo Kristovo oslavené; lidské vlastnosti jeho ustupují do pozadí a jest vyzdobeno vlastnostmi božství- suam corpoream spirituali modo ibi existentem, prout distinguitur a modo corporali (fol. 68a). 1) Et quia de hoc scripsi in articulis late, ideo istam materiam pro presenti obmitto, sed tantum pro cultu et veneracione Eucaristie doctorem allegabo. A uvádí Viklefa de euch., de apost., de blasph.! (fol. 71a —72b). 2) Cituje a vykládá Dionysia, Ambr., Aug., Řeh., Bern., Pasch., Hugona, Richarda (fol. 75a—77,a). Jednou vykládá citát ze sv. Augustina Husem: Cuius verbum exponit Mgr Joh. Hus quando dicit: incarnatur deus i. e. est ille in manibus, qui in utero virginis est incarnatus (fol. 76b). Tato glossa Husova jest v kázání » Vos estis sal«. 3) Ty příklady bere Příbram z Viklefa de euch. cap. VIII »Vnde dicit Joh. doctor cap. VIII de euc... ille doctor .. . idem dicit...

Strana XXXVII
37 2. Velikost podstatná člověčenství Kristova jest všude, kde jest člověčenství jeho svou podstatou. 3. Ve svátosti jest člověčenství Kristovo skrze podstatu, ne skrze kolikost, ani způsobem kolikostným, ani hybně, ani dělitelně. 4. Kdekoli jest člověčenství Kristovo svou podstatou, jest celé spolu a není na místech vzdálených samo od sebe vzdáleno, není tam pohybem místním. 5. Kde jest člověčenství Kristovo nerozdílné, ne skrze svou kolikost, tam neodporuje žádné kolikosti jiné. 6. Kde jest člověčenství Kristovo podstatou, tam je provází kolikost jeho přirozená a spořádání částí v kolikosti, avšak neoddílně od kolikosti a od spořádání částí těla Kristova v nebi. 7. Kde jest člověčenství Kristovo svou podstatou, tam jest koli- kostné, rozložené a sedmistopé, ale ne kolikostně, rozloženě a sedmi- stopově. Celé tělo je tam nerozdělitelně a nikoliv místně, celé v celé hostii a v každé části její. Těmito thesemi pak vyvrací Příbram námitky činěné proti přítomnosti Kristově na různých místech a v různých hostiích: a) Namítají, že by pak tělo Kristovo mohlo býti všude. Příbram odpovídá, že někteří theologové tak ze sv. Augustina opravdu uzavírají. A nenásleduje z toho, že by pak bylo v každém pokrmu, protože každá věc není schopna je přijmouti. Ale ač tato myšlenka plní Příbrama obdivem a nalézá pro ni v Písmě místa ji doporučující, přece se roz- hoduje raději pro výklad Skotův, že tělo Kristovo může býti všude „multiplicative“. b) Praví, že by se pak tělo Kristovo pohybem stávalo pří- tomným v hostii. Nikoli, vždyť nepozbývá terminu a quo, totiž bytu v nebi. c) Stávajíc se přítomným v hostii, kde dříve nebylo, mění se. Odp.: ta změna jest jen vnější. d—f) Řadu triviálních námitek pikartských, že by pak tělo Kristovo bylo sobě samému blízkým a vzdáleným, nad a pod sebou samým, zároveň se pohybovalo a nepobybovalo, odmítá Příbram poukazem, že tělo Kristovo je tu beze vztahu k položení místnímu. g) Je-li vskutku přítomno tělo Kristovo, pak je koliké, má hlavu, nohy a všecky ostatní údy. Odp.: ovšem je koliké, ale kolikost je tu jen nutným přirozeným doprovodem. h) Ale pak jest i kolikostně přítomno. Odp.: Tělo Kristovo jest přítomno svátostně podstatou a tou nerozloženě a nedělitelně. Nutným doprovodem jest ovšem kolikostné v sobě, ale ne vzhledem

Strana XXXVIII
38 k položení hostie. Kolikost je tu způsobem kolikostným t. j. jak činí tělo kolikým, tělesným a sedmistopým, ale ne jak je činí přítomným kolikostně, tělesně a sedmistopově. i—m) Z toho plyne odpověď na námitky, že sedmistopé tělo nemůže být v malé hostii, že by pak nepřekračovalo rozměrů hostie, že by, je-li přítomno v každé části, následovalo z toho hrozné pomíchání údů Kristových, že by bylo neščetněkrát v každé hostii. n) Není-li tělo Kristovo ve svátosti způsobem extensivním, pak nevidí, neslyší ... Odp.: Prvotně toto vše přísluší tělu Kristovu v nebi, druhotně pro totožnost podmětu a formy také tělu Kristovu ve svátosti nutným doprovodem. Tím padá i o) námitka, že by zde nemohlo slyšeti modliteb a pomáhati, jakož i p q) že by se mohlo hýbati a že by je bylo lze viděti a se ho dotýkati. Je tedy věta, již Biskupec popírá a zavrhuje, že Kristus jest ve svátosti podstatně, bytně, tělesně a osobně, pravá a katolická. Na konec obrací se Příbram přímo proti traktátu Biskupcovu a ukazuje, jaké jsou v něm bludy, jak povrchně od- bývá Biskupec autority katolické a nesprávně uvádí citáty pro sebe. Ježto se Biskupec od těch, kteří tvrdí, že Kristus jest v každém pokrmu jako ve svátosti přítomen, totiž mocí a milostí, mnoho ne- odchyluje, pro pikarty autority uvádí a katolické vykládá pikartsky, — sám se jeví pikartem. S hlediska theologického lze tuto apologii katolické nauky o svátosti oltářní nazvati velikým činem. Za polemiky více než stoleté ani potom nebylo napsáno nic, co by se tomuto spisu jen z daleka mohlo rovnati. Příbram jest vyzbrojen důkladným vzděláním theologickým a filosofickým a opírá se v těžkých otázkách, jimiž se zabývá, o autoritu nad jiné osvědčenou, o doktora subtilního Skota. Nespokojuje se jen vypsati bludné články a potírati je, nýbrž následuje nové proudy do nejtemnějších koutů jejich argumentace, jež nám není zachována v žádném spise, jež patrně jest odposlouchána ústním polemikám a jež, jak naivní se zdá na první pohled, tak jest raffinovaná a pro člověka zvláště prostého svůdná a nebezpečná. Pro ty, kteří se chlubí, že chtějí rozumem z Písma odvozovati nauku o svátosti oltářní, nastávala nyní povinnost měřiti se s Příbramem na tomto poli rozumovém. Nikdo se toho neodvážil. Neznáme žádného spisu táborského, jenž by proti tomuto traktátu polemisoval, a také se později nikde o něm nemluví. Patrně tu byl považován boj za předem ztracený.

Strana XXXIX
39 Jedné věci nelze však Příbramovi nevytknouti. Jen nerad dává se do této filosofické diskusse a napomíná, aby se zvláště před lidem o ní nejednalo, ježto lid tomu nemůže rozuměti a mohl by býti uveden v blud. A zatím plytká argumentace táborská pokračuje vítězně a svádí nevyškolené v otázkách theologických. Příbram měl přeložiti svůj traktát a v populárnější formě jej rozšířiti — to by byla bývala nej- pevnější hráze proti pikartství! Příbramova obrana byla napsána asi na počátku r. 1423, neboť toho roku v červnu jest již hlavním předmětem sporů. Z traktátu samého patrno, že jest napsán v počátcích hnutí. Příbram dovozuje na konci podobnost nauky Biskupcovy se staršími naukami pikartskými a uzavírá, že Biskupec jest pikartem. Překvapují také sympathie, jež projevuje Příbram Viklefovi. Uvádí jeho výroky a vykládá je katolicky. Ještě tedy z opojení, Husem a Jakoubkem způsobeného, nevystřízlivěl. Teprve Payne mu otevřel oči. O traktát Mikulášův a Příbramovu obranu nauky katolické sveden prudký boj v audienci na Konopišti po sv. Janu Křtiteli r. 1423. Po dlouhé debatě o obřadech obrácena tu pozornost k táborské nauce o svátosti oltářní. Pravověrná nauka formulována v osmi článcích, 1) v nichž se jeví zřejmě snaha vysloviti reální přítomnost Kristovu v eucharistii tak, aby nebyla možna žádná vytáčka.2) Zvláště sedmý článek: „Christus verus deus et homo est secundum corpus verum naturale et substanciale, quo residet in celo, simul et semel in pluribus locis distantibus et incommunican- tibus, quia in qualibet hostia consecrata, non tamen est ibidem exten- sive dimensive" a osmý, že se má Kristu ve svátosti vzdávati pocta klanění, směřovaly přímo proti traktátu Biskupcovu. Nelze tedy po- 1) Jsou u Prochasky, Miscellaneen der böhm. und mähr. Litteratur, Prag 1784, str. 268 n. a odtud je převzal Höfler SS. II. str. 576. 2) Proto vždy přesnější vymezení pojmu »reální«: »totum dominum Jesum Christum, verum deum et hominem, cum suo proprio corpore et sanguine nobiscum esse sua pre- sencia reali« (1. čl.), »secundum suam substanciam corpoream natu- ralem, quam assumpsit de Virgine Maria« (2. čl.), »in quantum corpus et in quantum substancia« (4. čl.), »in quantum substancia est in se« (5. čl.), »in quantum est substancia et in quantum est corpus et sic substancialiter et cor- poraliter est ibidem: cum hoc tamen non est ibi dimensionaliter seu dimensive ex- tensive (6. čl.).

Strana XL
40 chybovati, že hlavním původcem tohoto vyznání byl Příbram.1) Od kněží táborských žádáno, aby ty články prostě vyznali. Ti z počátku hleděli se vykroutiti, poukazujíce na hmotné nazírání Kafarnaumských,2) ale konečně podepsali je všichni, dodávajíce, že je připouštějí „ad sensum catholicum verum primarium et principalem salva declaracione terminorum.“ 3) Co tahle klausule může znamenati při jasném znění článků, zvláště při článku sedmém, těžko říci, Táborům však stačila, aby se vykličkovali z nauky, kterou na oko úplně přiznali. Naproti tomu žádali táborští kněží, aby mistři pražští podepsali dvě formule, hlásající remanenci 4) a skrytě obsahující pikartství. Mistři prý jim formule ony sice přiznali, ale nechtěli jich podepsati. Tak vypravuje Mikuláš v Kronice a není proč mu nevěřiti. Pak se začala hádka o traktáty. O té máme zprávy s obou stran. Mikulášovu v Kronice a Příbramovu v přípiscích k Ži- votu kněží táborských. Mikuláš tvrdí, že jej a jeho spis Příbram zostudil po celém království pro jediné místo spisu, jež jinak prý vykládá, než je mínil Mikuláš. Traktát Příbramův pak prý jest pln bludů.5) Příbram prý jej nejprve nechtěl uznati za svůj, ale potom přiznal, že jej psal. Obě strany shodly se pak v tom, aby traktát Mikulášův prozkoumala a třeba-li, opravila kommisse, v níž z Pražských byl Příbram a z Táborských kněz Havel Sušický. Ti prý traktát Mikulášův do- plnili a prohlásili pak ve shromáždění, že tak doplněný má se Pražským i Táborským ohlásiti jako schválený ke čtení. Podobně spis Pří- bramův byl svěřen Jakoubkovi se strany pražské a knězi Václavovi se strany táborské, aby jej opravili, ale vinou hlavně Jakoubkovou prý se v té věci nic nestalo. 6) Příbram v přípiscích k Životu kněží táborských, mluvě o há- dání Konopištském, nemíní se o svém traktátu, o Mikulášově však 1) Příbramovi je také připisuje Payne, mluvě ve svém obšírném aktu proti Příbramovi o hádání na Konopišti (víd. dv. kod. 3935 fol. 3203 ab). 2) Aby byla odstraněna tato pochybnost, bylo asi teprve nyní přidáno při 4, 6. a 7. článku: »non tamen est ibi dimensive«. 9) Chron. Tabor. Höfler SS. II. 587. ") »Panis sacramentalis in natura sua manens panis est sacramentaliter corpus Christi« a »Panis sacramentalis in natura sua manens panis non es idemptice corpus Christi de idemptitate materiali intelligendo« (ibid.). 5) Zvláště vytýká výrok Augustinův, že se Kristus v rukou kněží vtěluje. Viz k tomu Husovo »de creare«. 6) ibid. 587—589.

Strana XLI
41 spise dí, že jej kommisse shledala v mnohých kusech bludným 1) a opravila jej, přidávajíc slova na místech bludných, kteréžto opravy činil kněz Havel vlastní rukou. Potom rozhodčí s obou stran, pan Smil z Holice a Šimon od Bílého lva z Prahy se strany pražské, Chval z Machovic a Matěj Louda s táborské, opravení pochválili a první traktát Mikulášův zavrhli jako bludný a neřádný a učinili vyřčení, aby kněží s obou stran ohlášeli s kazatelen, aby nižádný traktátu Biskupcova neopraveného nedržel ani nepřijímal. A aj! přes to přese všecko týž kněz Mikuláš i s jinými kněžími brzo potom ten svůj traktát neopra- vený bez těch přídavkův s těmi kusy bludnými po obcích i městech rozepsali jsou a téměř po celé zemi jej rozseli a tím přemnohá srdce sprostná bludy a kacířstvím naprznili a nakvasili a víry své a úmluvy na tom roku nezdrželi. Tak vypravuje Příbram.2) Přirovnáme-li obojí zprávu, vidíme, že se Mikuláš hledí učiniti nevinnějším, než skutečně byl, a rozhodnutí audience líčí pro sebe příliš příznivě. Schůze Konopištská pikartskou nauku zavrhla, přiměla Tábory, aby podepsali formuli pravověrnou, a odsoudila traktát Miku- lášův, dovolujíc, aby pouze v redakci Příbramově, v níž ho dnes ne- máme, byl čten a rozšiřován. Příbramův spis byl sice pro forma také svěřen kommissi k prozkoumání, ale nic o něm nerozhodnuto. Ka- tolická nauka slavila na Konopišti zásluhou Příbramovou vítězství nad pikartskou, ale ve skutečnosti šířili Táboři pikartství dále. Chelčický proti pikartům. Druhý význačný odpůrce pikartství táborského jest Petr Chel- čický. Písemnou památku tohoto odporu „Repliku proti Miku- láši Biskupci Táborskému“ uveřejnil z rkp. cís. knih. olo- mucké Annenkov ve Sborníku petrohradské akademie nauk sv. 55 (1893). Obšírněji zabýval se jí Jastrebov ve spise Etjudi o Petrě Chelčickom (Petrohr. 1908), kdež se také pokusil z titátů Chelčického určiti, kterých traktátů táborských Chelčický používal, a poznávaje dobře, jak veliký význam pro porozumění nauce mají traktáty, 3) hleděl přispěti 1) V padesáti, jak dí zpráva skoro shodná s touto u Prochasky Misc. 271. 2) Viz Vinařický v Časop. katol. duch. 1863 str. 373. 3) Spisu uv. str. 196.

Strana XLII
42 k rekonstrukci literatury táborské, sestaviv ony úryvky, jak myslil, že je jednotlivým spisům lze přičísti. Výsledek takové práce je vždy ceny problematické, zvláště pak u Jastrebova, jenž se přiznává, že někde mu nebylo lze určiti, kde končí citát a kde mluví již Chelčický sám, 1) což přece, čte-li se pozorně text Chelčického, není obtížno. Nyní, když řada táborských traktátův eucharistických jest objevena, lze o poměru Chelčického k literatuře táborské mluviti přesněji. Zvláště o poměru jeho k traktátu Němcovu je teď soud náš jistý naprosto. U Biskupce zůstává však do jisté míry pochybnost na dále, protože neznáme traktátu českého, jejž poslal Biskupec Chelčickému, ani jeho spisu „De non adorando“. 2) Jeví pak se poměr Repliky Chelčického ke známým nyní traktátům táborským takto: Úryvky v kap. III. jsou z M I,3) ve IV. kap. z M II, rovněž v kap. V. a VI. Chelčický chce jimi Biskupcovi dokázati, že jeho slov ne- změnil ani jim nepodložil jiného smyslu. V hlavě IX. partii o čtyřech bytech excerpuje Chelčický samostatně z MI, Ž a De 4 modis. Věta „A to rozličně ... rozplozuje“ (str. 426) jest v M I doslovně, co jest na str. 427, jest více ze Ž 4) a ke konci z M II. Citát „sú nestatečné . . . jako králík“ je z části v M I doslovně, ale celé nikoliv, příklad o setníku a králi je též v Nota duo, avšak zase ne doslovně. Snad je z M III, nebo jest Chelčickým volněji zpracováno. „Opět jiné položení“ (str. 428) jest usnesení synody klatovské. Co ústně řekli Chelčickému, je také v Nota duo (168a). V X. kap. jest první citát (str. 429) z M II. 5) Druhá řeč „Protož rozum křesťanský . .. obětovány jsú“ jest v Ž (140b) doslovně, rovněž „ten posvátný chléb .. . jeho skutkóv“, avšak ne doslovně. „Kristus uvedl jest . . . již minulého“ jest úplně ze Ž (140b). „Kristus jest hojnějě ... pochopen býti“ (str. 430) vzato opět doslovně ze Ž (146a). Následující citát 1) Tamže str. 197. 2) Chelčický praví sice (na m. uv. str. 414): »O tom mnoho dóvodóv tvú rukú psaných ve dvú traktátú tvú mám«, čímž patrně myslí český text (»Ad ... magnifi- cacionem« a spis český, jejž mu Biskupec byl poslal, tak že by se zdálo, že spisu »De non adorando« neznal. Ale některé citáty v jeho Replice ukazují zřejmě, že i ten spis měl Chelčický v rukou. (Srv. Jastrebov sp. uv. str. 211 n.) Zda úplný překlad, jest arci pochybno. 3) Tak označuji dále Mikulášův traktát Ad ... magnif. český poslaný Chelčie- kému označuji M II, De non adorando M III a traktát Jana Němce ze Žatce Ž. 4) Quod nunquam descendet ad quodcunque altare illo corpore, eciamsi s. Petrus missaret, donec seculum finiatur (fol. 142b). 5) Přirovnání skála—Kristus a Jan—Eliáš je také v Ž, ale v tom kontextu není odtud.

Strana XLIII
43 „sú lidé přieliš hrubí ... v čem záleží“ není v žádném traktátu. „Jest ne- řekl sprostně ... ukřižovaného“ jest úplně z Multi a patre luminum (153a). V kap. XI. „písma . . . minulé dávno“ (str. 432) a „nemá od ni- žádného . . . nekrmili se“ neznám, ale „nebo jedenie . . . bez toho znamenie“ je doslovně z Multi a patre luminum (152b). Ve hlavě XII. „křesťané mohú slušně ... tam ustrnú“ a „křesťané, podle zákona . . . jemu modliti“ je z M III. Citát první v kap. XIII. „Kristus zpósobil jest . . . pokušením“ převzato jest ze Ž.1) „Jakož obrazové . . . jemu modlé“ jest z M III, „těžké rúhánie . . . se nedělil“ ze Ž (147a) volně. V kap. XIV. „poněvadž chléb posvátný ... jest obtieženější“ (str. 437) je dle článků Příbramových doslovně z M III. Výroky Táborských v hl. XV. vybírá Chelčický z M I a ze Z volně. V XVI. hlavě „Kristus jest .. . svatých lidí“ a „když tiem obyčejem .. . docházieme“ (str. 443) jest doslovně v Ž (144b 144a). Proti větě, že tělo Kristovo jest duch všudy rozšířený (str. 444), mluví skoro všecky táborské traktáty, 2) ale nikde není úplný závěr: „by kterak . . . pravdu boží falšují“ Snad je z M III. Citáty v kap. XVII (str. 447) jsou všecky doslovně přejaty z traktátů táborských známých: „Protož ten člověk . . . zatracení“ z Multi a patre luminum (154b), „nebo když by ... toliko svátost“ a „kolikrátkoli .. . súzen bývá“ ze Ž (140b 145a). Úryvky v hl. XVIII. (str. 450 n.) jsou v Ž (141b), ale Chelčický podává je volněji, nebyly-li doslovně v M III. Co v hl. XIX. (str. 452 n.) cituje Chelčický ze Ž, uvedl již na str. 430 přesněji. „Protož když by ... jest bytem svým“ je z M III. Výroku však, že „každé stvoření vidomé móž slúti svátost“, nenalézám. Jest asi také z M III, odkud jest vzato i „Kristus jest v svátosti nižším obyčejem než v člověku věrném“. Citát první v hl. XX. (str. 455) je sestaven ze Ž (141ab), rovněž druhý (str. 456), ale konec jeho „a že by nyní již . . . shledají“ tu není. Výroku „kteréžto jedenie . . . i zlým obecné“ v hl. XXI (str. 457) nikde nevidím. Snad jest z Mikulášova výkladu na VI. kap. Janovu. Nebo již z Martinka, proti němuž dále Chelčický polemisuje? V kap. XXII. jsou výroky na str. 459 ze Ž summárně vyňaty. Další, jakož i polemika v hl. XXIII. zdá se směřovati proti názorům Martinkovým. Úryvky v hl. XXIV. na str. 465 jsou v M IiŽ, ale nikoliv slovně, zvláště Ambrože tu nenalézám; Augustinův výrok jest v Ž (145a) a v Multi a patre luminum (152b). Dlouhý citát v kap. XXV. (str. 467) „samo jedenie . . . ale v zna- mení“ jest doslovně z Multi a patre luminum (152b 153a), druhý „Nebo mnozí věrní . . . života neměli“ ze Ž, rovněž doslovně (145b 146a). Výrok Augustinův na str. 469 jest v Nota duo. 1) Virtute huius fidelis contra insultus dyaboli roboratur ... ut hac esca contra temptamenta essent validiores (144a). 2) M I, Ž, Nota duo, kdež ta věta je doslovně, De 4 modis.

Strana XLIV
44 V XXVI. kap. „ty svátosti . . . věcem takovým“ (str. 470) jest v Multi a patre luminum (153ab), ale ne doslovně. „Proto lépe než obraz... k znamení“ (str. 471) nenalézám, jest nepochybně z M III. V následujících kapitolách jest polemika o názor Viklefův. V kap. XXXII. (str. 489 „najprve v tom . . . milovánie nás“ jest skoro doslova v Ž (141b 142a). „Mistr najlepší ... tato uvedena" je skoro doslovně v De 4 modis, ale konec „A poněvadž figury ... dostatečně to ukazují“ tam není. V XXXIII. hl. opakuje Chelčický vývody Táborských summárně, v XXXIV. „že sú sobě to sami bludně smyslili bez založenie víry“ (str. 495) bere z M II, a končí vtipně narážeje na spisy táborské: „Protož nenie hodné o tom naučení řéci: Pán Bóh, jenž jest dal tento dar“ — to je zakončení Ž — „ani to móž řečeno býti: Mnozí ot otce světlosti nově jsúce osvie- ceni jasně“ — to jest začátek prvního traktátu Paynova — ani to: „Tento — neb onen byl dobrého života“ — to jest výrok Táborských o Žateckém „ani to, že vy jste světlo v tom a mnohým ste oči otevřeli o té pravdě, ješto dávno svět blúdil o ní“ — slova táborských ústně pronesená či — začátek Ž. z M III? — „ani jest to duch pravdy“ Mimo tři traktáty Mikulášovy má tedy Chelčický spis Jana Němce Žateckého, proti němuž hlavně polemisuje a z něhož uvádí 16 úryvkův, obyčejně doslovně, někdy poněkud volněji, 1) mimo to někdy spojuje MI a Ž, používá jistě traktátu „Multi a patre lu- minum“, z něhož jest 5 úryvkův a začátek, má (snad v nějakém zpracování) traktát „De 4 modis essendi“ 2) a snad i „Nota duo“. :) U ostatních míst, jichž z materiálu nyní známého nelze určiti, možno někdy dle článků Příbramových a dle Rokycanova spisu „De exi- stentia“ s jistotou říci, že jsou z M III, jinde jest pravděpodobno, že jsou z M II a III, někde zbývá možnost, že měl Chelčický i ještě jiné traktáty táborské. Polemika Chelčického proti Táborům jest velmi prostá, ale nelze upříti, že jest účinná. Dokázav v prvních šesti kapitolách ze spisů Biskupcových, že popírá skutečnou přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní, odmítá různé vytáčky, jimiž Táboři zastírají prostému lidu svou nauku, a ukazuje, jak velice svátost snižují. Dle nich je to pouhé zna- 1) Jastrebov sp. u. str. 214 n. připisuje Žateckému 4 místa a 6 pochybných, z nichž 4. není vůbec citát, 7. a 10. je z Multi a patre luminum, 6. a 9. není z Němce a v 8. pouze začátek je z jeho traktátu. 3) Zvláště citát na str. 489 »Mistr najlepší ...« nutí k tomu závěru, leč by byl také v M III. 8) Tři místa, jež vedou k tomuto traktátu, nejsou tak jasná, aby nezůstávala pochybnost.

Strana XLV
45 mení umučení Kristova a nelze ani říci, že jsou tu Kristovy dary (kap. 10). Táboři mluví sice o eucharistii jako živém chlebě, ale spolu prohlašují, že slova, řečená o chlebě živém, nemají mluvena býti o chlebě posvátném; píší, že se v přijímání duše krmí tělem Kristovým, ale hned zase, že je to jedení v znamení (kap. 11). Na jednom místě při- pouštějí klaněti se svátosti nižším modlením, jinde to nazývají modlo- službou. 1) Marně se snaží svátost vyvýšiti, řkouce, že dává posilu proti pokušení ďábelskému. Odkud ta síla v mrtvé věci? A vždyť sami praví, že jako obrazové nemohou pomoci, tak ani svátost! Za- kazují sice rouhati se svátosti, ale kdy a kde bylo tolik rouhání jako u nich?2) Není-liž rouháním, když sami píší, že jest chléb posvátný v své přirozenosti nižší krtka, netopýra nebo hada, protože toto jsou věci živé, chléb pak jest neživý? A když jeden z nich kázal, že by raději klekal před ďáblem než před tou svátostí? (kap. 13 a 14) Mluvením u vítr jest, praví-li Táboři, že jest Kristus v svátosti mocně, duchovně, skutečně, právě a přítomně. Vždyť přece dokazují, že ne- řekl Kristus „Tuto jest tělo mé“ t. j. v chlebě, a vykládají o svátosti slova Kristova: „Rekl-li by vám kdo: Tuto jest Kristus neb onde, ne- véřte“. Není-li tedy Kristus ve svátosti vůbec, kterak jest tam mocně, duchovně ...? (kap. 15).3) Táborští kněží nazývají milosti duchovním bytem těla Kristova. Ale milost není žádný byt. Takoví vykladači Písma „sú lúpežníci viery, falšujíce pravdu boží a cizoložiece písmy a sami sobě vymyšlujíce ne- podobné věcí a ruší vieru v lidech tiem, nazývajíce milosti duchovně tělem Kristovým“ (tamže str. 445). Vždyť by pak i křest i jiné svá- tosti i království nebeské mohly býti nazývány tělem Kristovým! 1) Chelčický dobře uzavírá: »A jestli Kristus v svátosti, tehdy slušie na něho pravé božské modlenie; pakli jeho tu nenie, tehdy ani nižšie bez žádosti ani vyššie modlenie nemá jemu tu činěno býti, ani od věrných lidí co jiného má držáno neb na- zýváno býti. Ale že vy něco Kristem nazýváte, ješto nenie Kristus, a něco modleniem, ješto nenie modlenie...« (na m. uv. str. 433 n.) 2) Nenie slýcháno v Čechách prve za nás rúhánie takového, jako se jest zdvihlo od té chvíle, jakž ste vy a tovařiši vaši vnesli v lid to znamenie a množenie řeči o modloslúženie. Tak vicce vždy až do dnešního dne jedno motýl, škvarek a modla v ústech mnohých vězí a takoví rúhači nechavše toho znamenie mrtvého jako modly i obrátili sú se v ohavné a neukrocené smilstvie, kteréž i dnes vieme a známe je (tamže str. 435.) 3) Správně dí Chelčický: »Protož u vás móž nalezeno býti jest a není. Jednú řečí vyznáváte někomu Krista v svátosti a druhú řečí vystřieháte někoho, aby tomu nevěřil, by byl Kristus v svátosti, jako bludu« (tamže str. 441). 9

Strana XLVI
46 A jsou-li milosti tělem Kristovým, pak zlí nepřijímají těla Kristova, neboť nedosahují milostí; a proč dí pak sv. Pavel, že jsou vinni tělem a krví Páně, jichž přece nepřijali? Mimo to milosti dával Bůh i pod znameními Starého zákona — čím se liší od nich tato svátost novo zákonní? Že znamená věc již minulou, kdežto ony znamenaly budoucí, jakž praví Táboři, to není přec nic vyššího; že pak milosti má pří- tomny, kdežto ony je pouze znamenaly, to dle vlastních přiznání Táborských není pravda. Neboť píší, že Kristus je dary a milostmi v člověku, chléb pak a víno „těch daróv nemóž pochopno býti“, a že jest Kristus v svátosti nižším obyčejem než v člověku věrném. 2) Tím padá i jejich výklad, že chléb se jmenuje tělem Kristovým, jako se označuje znamení jménem věci znamenané: to platí jen tehdy, je-li přítomna moc bytného těla Kristova tomuto znamení; ježto tomu tak není, „tehdy jest nepravé dáti jemu to jméno, že jest tělo Kristovo“ (kap. 16—20). Nesprávno je také, nazývají-li. Táborští jedením těla Páně spo- jení s Kristem a proměnění v něho nebo mravné skutky a lásku. Vždyť jedením teprve toho spojení chceme dosíci — není to tedy totéž. A není-li ve svátosti nic více, nadarmo ustanovil ji Kristus, neboť vše to musí člověk již v sobě míti než přijímá. Ostatně takové spojení s Bohem skrze dobré skutky mohlo se státi i v Zákoně Starém. Slova Augustinova: „To jest tělo Kristovo jísti v Kristu přebývati chybně Táboři vykládají. Přebývati zajisté v Kristu musí člověk stále, jedení pak ustanovil Pán jen pro jistý čas. Podobně nelze souhlasiti s táborským tvrzením, že jen duchovní jedení skrze víru jest po- třebné. To není svátost oltářní zvelebovati, nýbrž tupiti a zlehčovati a věřící od ní odváděti (kap. 21—25). Viklefa, jehož se dovolávají Táboři, hájí Chelčický ve smyslu Jakoubkově, že totiž učil, že zůstává podstata chleba a spolu jest přítomen Kristus. K tomu cíli uvádí Chelčický dlouhé úryvky z Vi- klefa a vykládá je obratně (kap. 26—31), ale proti Táborům, kteří Viklefa lépe znali a lépe mu rozuměli než Chelčický, je tato obrana marná. S důrazem odmítá Chelčický ještě jednou pokus táborských kněží vyvýšiti svátost oltářní nad znamení starozákonní a ukazuje jim, jak 2) Správně zase Chelčický dokládá: »Byste aspoň chutně řekli: Takým obyčejem tu jest, že nemóž níže řečeno býti nebo nižádným obyčejem, ať by urozuměli lidé tomu česky« (tamže str. 455.)

Strana XLVII
47 v lidu věřícím zničili víru v přítomnost Kristovu a jsou původci mnohých nepravostí páchaných. 1) Jak viděti, nepouští se Chelčický do theologických sporů s Tábory, nýbrž spokojuje se s tím, že jejich nauku odhaluje jako úplně pikart- skou, ukazuje jim nejasnosti a nedůslednosti jejich vývodův, tepe neúprosně nepoctivost, s jakou Táboři učení své hledí zastříti, a upo- zorňuje na hrozné následky v praktickém životě náboženském. A tu se jeví Chelčický obratným šermířem, jemuž nutno vzdáti upřímné uznání. Polemika proti katolickému názoru (tamže str. 474 n.) jest ovšem velmi povrchní. Kdy napsal Chelčický svou obranu, nelze přesně určiti. Goll myslí, že r. 1424—1425, Jastrebov chce ji klásti až po r. 1432," ba až krátce před r. 1443.3) Ale důvody Jastrebovovy nepřesvědčují úplně. Že Příbram v přípiscích při Životě kněží táborských nepo- dává úryvků z českého spisu Biskupcova poslaného Chelčické nu a z De non adorando, z toho nenásleduje ještě, že ty dva spisy ještě neexistovaly. Nechápu, jak z toho, že dostal Chelčický překlad Dionysa od Martina z Volyně, možno usuzovati, že jest obrana psána až po smrti Martinově. Ze slov „svaté a dobré paměti mistr Jan Hus, mistr Jakoubek...“ neplyne ještě, že psán spís po smrti Jakoubkově, ježto „svaté i dobré“ možno vztahovati jen na Husa, zvláště když jinde Jakoubek uveden bez toho přidavku. Že hněv Biskupcův na Chelčic- kého pro výtku pikartství není r. 1424/5 možný, protože Biskupec mírně odpovídá Příbramovi na Konopišti, není prostě správné. Uplně nepravdivé jest, že Biskupce nelze bráti v souvislosti s rokem 1421, protože po celou dobu až po rok 1444 hleděl býti uprostřed mezi pikartskou a katolickou haeresí. To by bylo po hádání konopištském a polemice Příbramově těžko dokazovati. Pojmy „ode dávna, v staré přízni, vždy“ jsou relativní, a nelze říci, že by na ně nestačila 3—4 leta. Význam Chelčického a existenci bratrstva jeho klásti až do let padesátých není důvodu.4) Jako jistý termin zbývá tedy jen synoda Klatovská (v listop. 1424), po níž Replika Chelčického jest napsána. 1) A když sú takové nepravosti přišly na miesto svaté, již tehdy zjevno jest, že peklo vylilo jest poslední chmel svój, aby jím svět ochmelilo (tamže str. 498.) 2) Na m. uv. str. 194 n. s) Tamže str. 211. 4) Již ve spise O boji duchovním mluví Chelčický o »našich bratřích« mysle tim arci Tábory. A spis ten klade Krofta do r. 1421 (ve Svět. knih. č. 916—918). 9*

Strana XLVIII
48 A příliš daleko za ni nelze jíti. Vždyť Biskupcův spis „Ad... magnificationem" existoval již r. 1423, Žatcův je snad starší, Paynovy nejsou mnohem pozdější. A Táboři je rozseli po celé zemi — proč by se byl měl Chelčický pak po nich píditi a lstí jich dobývati?1) Také by nebylo lze vysvětliti, proč Chelčický nepoužil v Replice, zvláště v obraně Viklefa, spisu Jakoubkova „Utrum ex fundamento“, jenž přece i v překladu českém byl rozšířen již r. 1429. Návštěva Biskupcova a Lukášova ve Vodňanech u Chelčického byla tedy asi krátce po hádání konopišťském, kdy se výtka pikartství začala v zemi šířiti, a Replika jest psána 2 leta po tom, tedy někdy koncem r. 1425 nebo r. 1426. Také druhý odpůrce pikartství, jenž již v prvním období je potíral s Příbramem, mistr Jakoubek ze Stříbra, pozvedl nyní proti němu hlasu svého. Ale pozdě, teprve nedlouho před svou smrtí, a skoro nesměle. Lze to pochopiti — vždyť mluvil tu proti duchovním synům svým. Učinil to traktátem (questií) Utrum ex fundamento, jenž bývá v rukopisech nadepsán De existentia vera corporis Christi in sacramento altaris. Ježto má ráz úplně katolický,2) byl traktát ten často opisován a jest uveřejněn Hardtem III 884—932. Pro vznešenost předmětu nechce Jakoubek mluviti ze svého, nýbrž z Písma a sv. Otcův. Proti Žatcově zásadě, že třeba rozumově zkoumati články nauky, zdůrazňuje mistr utraquistický nutnost víry, jež opovážlivým hloubáním snadno se podkopává. Ve svátosti oltářní jest s námi stále pravé tělo Kristovo, z Panny Marie počaté a zrozené a na kříži umučené (in sua propria existentia) a toto tělo jest živým chlebem duší, ne nějaká milost od něho rozlišná („Corpus Christi non solum secundum aliquam graciam aliam condistinctam a se, sed secundum suam propriam existenciam est panis vivus datus ad manducandum fidelibus et similiter sanguis ad bibendum" (Hardt 1. c. col. 888 n.) O tom těle 3) mluví Kristus u Jana v hl. 6. Pokud žil Kristus na zemi, mělo ono tělo dvojí byt: jeden živočišný, hmotný, viditelný a smrtelný, druhý božský, duchovní, neviditelný a nesmrtelný, plynoucí z hypostatického spojení s božstvím. A dle tohoto druhého bytu jest tělo Páně pokrmem naším, nikoliv dle prvního. Tak tvrdí Pán sám 1) Sp. uv. str. 413. 2) Písař v rkp. víd. dv. 4936 fol. 165a nadepsal jej: Tractatus mgri Jacobi de Misa, theologi profundi, katholice conscriptus. 3) in sua existencia sive natura (ibid. 899.)

Strana XLIX
49 u Jana v hl. 6, tak mluví svatí. 1) Byt duchovní může býti bez bytu hmotného a tím bytem může tělo Páně býti současně na různých místech. Jako však byt hmotný zde na zemi předpokládal skutečnou a vlastní existenci Páně, tak ji předpokládá i byt duchovní. Kdekoli tedy jest tělo Páně bytem svým duchovním, tam jest ve své vlastní existenci. Jest tedy i ve svátosti oltářní ve své vlastní přirozenosti a existenci. To dokazuje Jakoubek zase z Písma a sv. Otců2). Ježto tedy Kristus Pán ve svátosti oltářní dle bytu svého duchov- ního jsa přítomen, jest tu mnohem pravdivěji a vznešeněji, než byl na zemi dle bytu hmotného, třebas je tu zahalen způsobami chleba a vína, přísluší mu úcta klanění. Není tedy správné, co někteří bezbožně tvrdí, že jest nám tělo Páně dáno pouze k požívání, nikoli k uctívání, a že jest Kristus dle svého bytu duchovního jen v nebesích na pravici Boha Otce. Z nauky té plyne povinnost pro věřící, aby se dobře připravovali na sv. přijímání a zachovávali přikázání Boží, pro kněze pak, aby byli svati. 3) Také Viklefovy důvody4) proti přítomnosti Páně ve svátosti oltářní, myslí Jakoubek,5) že neznamenají nic jiného, než že Kristus není přítomen dle bytu hmotného. Na doklad uvádí dva výroky z Vikle- fových kázání a jeden z Trialogu. Odmítnuv ještě bludné tvrzení některých, že jest tu tělo mrtvé 6) a že jest tu pouze milostí jakous, vyvěrající z těla Kristova v nebi, 1) Jeronym, Paschasius, Augustin, Chrysostom, Fulgenc, Anselm. 2) Citován Jeronym, Augustin, Rehoř, Anselm, Hilar, Paschasius, Ambrož, Theofil, Cyrill, Jan Damaš., Chrysostom, Bernard, Anselm, Hugo, Albert Vel., Tomáš Aq. Jakoubek uvádí vždy citát, pak jej vykládá a činí závěr, že jest Kristus ve svátosti »secundum veritatem et naturam«, »in natura sua propria«, »in sua propria existencia«, »in natura et in sua propria existencia«, »secundum realem existenciam ipsius carnis« etc. Srv. k tomu články Příbramovy předložené kněžím táborským na Konopišti. 3) Quam sancti (debeant esse) sacerdotes circa hoe magnificum convivium summi regis, ut ibi non assistant cum cruenta conscieneia, ut quidam ex nostris heu faciunt, qui agni celestis comedunt carnes sicut agni, qui venditur in macello, eructantes adhuc allia pharaonis et cepas Egipti viciorum enormitate deformes, luxurie sceno sordentes et eciam sordidis et immundis sancta ministrantes indigne. (ibid. col. 923). Tak pláče Jakoubek častěji nad zklamanými nadějemi reformních snah 4) Argumenta forcia et quasi ins olubilia, praví Jakoubek ibid. col. 925. 5) Opakuje tu stále verbum »videtur.« Příbramův boj proti Viklefovi již tedy i Jakoubka poněkud zviklal v přesvědčení. 6) Ut quidam errantes istis temporibus scandalose dixerunt (ibid. col. 927).

Strana L
50 napomíná Jakoubek věřící i kněze k úctě velebné svátosti, aby se věřící při pozdvihování a když jde kněz k nemocnému, Kristu klaněli, kněží pak aby nosili tělo Páně uctivě, majíce slušné velum a rozžatou svíci. Proto zavrhuje nošení velebné svátosti do bitev, že se tím svátost zneuctívá. 1) Na konec varuje Jakoubek před chytrostmi bludařů, jižto různýmí dvojsmyslnými formulemi uvádějí věřící v omyl. Pravíť kacíři, že tělo Páně není ve svátosti podstatně, tělesně a roz- sažně. To je správné o bytu hmotném a viditelném, ale oni tím myslí, že není tu podstatně a tělesně dle bytu duchovního. Říkají a píší v traktátech, že je tu Kristus duchovně, svátostně a reálně, ale nepřiznávají, že jest zde ve své přirozenosti dle bytu du- chovního a božského. Nechť jsou tedy věřící opatrni! Traktát Jakoubkův jest, jak patrno, úplně katolický. O remanenci není zmínky — nebylo k tomu důvodu. Polemický ráz spisu nevy- stupuje nikde v popředí. Žádný kněz táborský není jmenován ba ani Táboři vůbec nejsou zmíněni; jen všeobecně se mluví o bludařích. Ale z obsahu je zřejmo, koho má Jakoubek na mysli. Je to přede- vším Biskupcův první traktát, jejž celý spis potírá, pak různé „tractatuli“, z nichž uvedeny i některé výroky. Které však měl Jakoubek v ruce, nelze určiti. Jasně označen jen traktát Jana Němce ze Zatce. Neznám je spis, v němž by bylo trojčlenné rozdělení těla Kristova: 1) přirozeného, 2) mystického t. j. církve a 3) svátostného (ibid. col. 922). Z obrany Jakoubkovy, že netvrdí, jakoby tělo Kristovo prostě přecházelo v božství, jak prý někteří jemu neb jiným jemu podobným vytýkají, lze souditi, že polemika proti této větě, vyskytu- jící se ve všech táborských traktátech, týká se Jakoubka, snad i ně- jakého spisu jeho, ač se dobře dá vztahovati i na Příbramovo „Surge, domine“. Na konci traktátu dovídáme se, že měl Jakoubek o tom předmětu veřejnou disputaci2), jejíž podrobnosti jsou nám ne- známy. Ale questie tehdejší jistě se nelišila mnoho od našeho traktátu. Pozornosti zasluhuje poslední prosba Jakoubkova, aby čtenáři nepo- 6) Sacramentum corporis et sanguinis domini tremendissimum et divinissimum non deberet portari communiter et continue in campis et bellis cum crudis et carnalibus, cruentis atque crudelibus, timorem dei pre oculis non habentibus, ne divinissimum et tremendissimum omni veneracione sacramentum vilipendatur et contemptui et ostentui detur (ibid. cot. 929 n.) 1) Exposueram enim me ad respondendum in ista materia publice in actu obiec- cionibus magistrorum vel aliorum (ibid. col. 932.)

Strana LI
51 hrdli jeho spisem „propter indignitatem persone scribentis, habite in odio a multis nimis". Jakoubkův traktát rozšířen byl brzy i v českém překladu. Nalézám jej v kod. víd. knih. dv. 4302 fol. 160a-164b neúplný (bez začátku) a v rkp. 4935 fol. 149-182 a v rajhradském 417 fol. 203a-240a úplný. Překlad má před questií tuto předmluvu: Dobrota svrchovaná pána našeho Jezu Krista a památka všech div- ných věcí božských z božské předivné múdrosti času tohoto vzácného a za dnóv spasenie jest nám v svátosti velebné dokonale a hrozně zuostavena, v nížto veliké věci božské jsú zavřeny slavné a velmi velebné, tak že jakož světí dotýkají, že všecky moci nebeské, cherubinové a serafinové mají se dosti dívati a dívajíce se úplně nemohú se a dokonale nadívati štědrosti, velebnosti, moci a múdrosti božské v této svátosti drahé od Boha nám zjednané. A že, jakož svatý Pavel praví, antikrist přijde ve všelikém svedení, již časóv našich posledních nebezpečných satan jest srdcí popudil, aby úst pozdvihnúc v nebe směli zle mluviti o svátosti těla a krve božie. Protož že mlčenie přivodí mnoho zlého, ne i bědu přináší, jakož písmo die: Běda mně, že jsem mlčal: i abych pro mlčenie Boha nerozhněval, také srdcí právě o těle božiem věřících abych u vieře potvrdil a nevěřície i bludné zdali bych z daru božieho na pravú cestu navésti mohl, tak aby zřenie a poctivost pravá k té svátosti jakož slušie byla ode všech křesťa- nóv věrných zachována, chci tuto otázku položiti a té písmy starých svatých dokázati, aby tudy seznána byla pravda a viera, která jest byla těch prv- ních svatých. A otázka jest tato: Móž-li dokázáno býti . . . Předmluva tato, mající úplně ráz spisů Jakoubkových, a celé zpracování překladu, jenž někde postup zaměňuje, někde rozšiřuje závěry, někde (proti bludařům) i značně mnoho přidává, nasvědčuje, že původcem překladu jest Jakoubek sám. Překlad Dionysiovy modlitby, jenž na konci v rkp. víd. 4302 jest připojen, byl poslán Martinem z Volyně Chelčickému, překladatelem však jest asi také Jakoubek. Doslov. Ještě jeden vůdce husitské orthodoxie ozval se proti pikartským traktátům táborským: mistr Jan Rokycana (r. 1443) spisem De existentia. Ježto však o tom spise se zmínil a jej uveřejnil Nejedlý (Prameny k synodám), bylo by zbytečno zde se jím obírati. Bludů pikartských týkají se také většinou spory mezi Příbramem a

Strana LII
52 Paynem, k nimž ve zmíněném rkp. mikulovském II 28 na fol. 179-183a jest pěkný příspěvek.1) Ale ježto spory ony mají podklad širší, bude o nich pojednati zvláště. V příloze uveřejňuji eucharistické traktáty objevené v rukopise dietrichsteinské knihovny v Mikulově II. 28. 5) Tractatulus de sacramento mgri Anglici contra Przibram: Ut veritas amplius cognoscatur . . . conclusio christicolis horrenda.

Strana 1
(Joannis de Zacz) Tractatulus [De eucharistia] Cum spiritus veritatis summe odiens mendacium tam per apostolos quam per Christum tam multipliciter novissimos christianos premunivit, constanter et uniformiter asserens, quod in novissimis temporibus 1) in penam hiis, qui caritatem veritatis non receperunt, multi pseudoprophete in nomine Christi surgent varie errando Christum demonstrantes in tantum, quod si fieri possit, et electi mittantur in errorem:2) debet quilibet fidelis iuxta consilium Christi diligenter attendere, ne quis eum seducat, spiritus lumine fidei probando et contemplando, si ex deo procedant an ex antichristo. Speciali autem diligencia debet fidelis circa fidem sacramenti vigilare, nam de hoc specialiter est prophetatum I. Cor. XI, quod oportet hereses esse, ut qui probati sunt, fiant mani- festi. Circa a) hoc »discipuli Christi in tantum erant excecati, quod putabant Christum se debere substancialiter et corporaliter manducare«, 3) unde et dixerunt: Durus est hic sermo, quis potest eum audire et retro abierunt, ut patet Joh. VI. 4) Circa hoc eciam Corinthii a b. Paulo lucide informati non modice exhorbitabant in iudicium suum, ut patet I. Cor. XI. »Circa boc denique plures hereses nimis invaluerunt, ut stolida heresis, que negat panem manere post consecracionem« 5) et ponit accidens stare sine subiecto contra scripturam et omnem sanam philozophancium racionem, et »heresis asserens quod panis transsub- stanciatur in carnem Christi naturalem«, 6) et heresis tenens Christi 1) I. Tim. 4, 1; II. Tim. 3, 1. — 2) Mat. 24, 23 n. — 3) Příbramův čl 1. La- tinské články Příbramovy označuji číslicemi arabskými, české římskými. — 4) v. 61. 5) Příbr. čl. 3. (I). — 6) Příbr. čl. 4. a) Text in marg.: De variis erroribus et discordia fidei de sacramento.

Strana 2
2 corporis inpanacionem, arguens a similitudine articuli fidei de verbi incarnacione, et heresis concilii Constanciensis, que ut fidem astruit populum laycalem tantum sub una specie puta panis communicandum, et »heresis latisima plena ydolatria, que dicit Christum substancialiter et corporaliter secundum naturale corpus, quo in celo dimensionaliter residet, esse in sacramento altaris«.1) »Vnde in fide huius sacramenti prelati Romane ecclesie crebrius variarunt a) et specialiter dum fuerint b) per dotacionem temporalium excecati«,2) acsi eis clarius quam eorum predecessoribus de hoc esset revelatum. »In hac materia doctores mo- derni, ut Hugo, Thomas de Aquino, Magister Sentenciarum cum eorum coetaneis contradicunt antiquis sanctis, sicut Augustino, Ambrosio, Je- ronimo« et ceteris magis maturis, ymmo doctores moderni in pluribus de hoc sacramento contradicunt sibi ipsis, eciam idem contradicit sibi ipsi, si eorum sentencie recte trutinentur.c) Vnde »eorum scripta« et testimonia, cum »sint sicut aqua turbida et horrida«, s) debent fidelibus esse suspecta, quod non procedunt de puro fonte veritatis, et eorum dicta pro tanto zelare, pro quanto ipsi optant talem zelum. Et planum est, quod quilibet eorum non plus optat acceptari sua testimonia, nisi de quanto sunt cum Christo et suis apostolis et doctoribus primitivis unita. Nisi enim hec humilitas sentencialiter mansisset in eis, non essent sancti. »Primo d) ergo caveat fidelis hunc fortissimum antichristi laqueum, quo suos involvit dicendo: Sic tenet Romana ecclesia et tota univer- sitas de hoc puncto, ergo securissimum est tibi quiescere in illo et periculosissimum est amplius scrutari. Tali enim principio perfidie Machomet cum Sergio monacho maximam partem christianismi seduxit«.4) Nam eorum discipuli habent illam regulam : hoc dicit Machomet, ergo non investigandum. Et sic antichristus posset omnem errorem pro sua voluntate inducere in ecclesiam dei. Quidquid ergo fideli a quocunque pro fide proponitur, debet pie ex scripturis illius fidei querere racionem per auctoritatem apostoli I. Pe. III, 5) debet devote ad deum clamare cum apostolis ut Luc. 17: 6) Domine, adauge nobis fidem sc. per clariorem intellectum. Fides enim christiana non potest formari nisi ex auditu e) et auditus per verbum Christi et antequam verbum illud fidelis audierit, non est ad credendum obligatus. Nec estimet quis, quod »fides Christi« facilis pre eius altitudine et inmensitate non »possit scriptura vel racione secundum quemlibet eius punctum deduci«, 7) quia Augustinus ƒ) et alii sancti et materiam de 1) Příbr. čl. 2. (II). — 2) Příbr. čl. 5. — 3) Příbr. čl. 6. — 4) Příbr. čl. 7. 5) v. 15. — 6) v. 5. — 7) Příbr. čl. 8. a) Tak má Příbr., v textu je variantur. — b) Dle Příbr., text má jen fuerunt. — c) In marg.: Qualiter se habere circa dectorum scripta. — d) In marg.: De laqueo : Hoc dicit iste magnus vel talis, ergo credas. — e) In marg.: Fides ex auditu exsistit. — f) In marg.: Quamvis fides sit altissima, tamen scriptura deducitur et trita magis fulget.

Strana 3
3 Trinitate satis clare investigaverunt et Johannes materiam de incarna- cione clarissime descripsit, ut patet Joh. 1. Nec sunt alciores articuli fidei nostre quam illi. Fides enim christiana est tam firma et infrin- gibilis, quod de quanto plus modeste teratur, de tanto eius rutilans et micans fulgor fidelibus clarescit; et pro tanto fides nostra dicta est per apostolum ad Heb. XI 1) non apparencium argumentum, quia nedum se ipsam a) sed et queque occulta et divina in lucem deducere novit. Nulla ergo alia christianus credat circa hoc venerabile sacra- mentum, nisi que scriptura sacra vel racio dans fidem ipsum informat. Si ergo queritur, b) quid sit ille panis, quem Christus discipulis in cena dedit et quem hodie in eius commemoracionem ex Christi institucione manducamus, vel quid sit illud vinum, quo Christus discipulos in cena potavit et quod hodie bibunt fideles in memoriam dominice passionis: tenendum et credendum est, quod ille panis est corpus Christi et illud vinum est sanguis Christi. Fundatur fides ista in verbis Christi. Nam ut dicitur Mat. 26 2) Cenantibus illis accepit Jesus panem et benedixit ac fregit deditque discipulis suis et ait: Accipite et comedite, hoc est corpus meum; et accipiens calicem gracias egit et dedit illis dicens: Bibite ex hoc omnes, hic est sang is meus novi testamenti, qui pro multis effundetur in remissionem peccatorum. Idem testantur Mar. 14, Luc. 22 et I. Cor. XI. Ecce isti quatuor testes fide digni concorditer loquuntur, quod panis, quem Christus fregit et dedit discipulis ad manducandum, sit eius corpus, et vinum in calice, quem dedit Christus discipulis ad bibendum, sit eius sanguis. Sic credidit ecclesia primitiva ab apostolis Christi in fide informata. Vnde Paulus communitati Corinthiorum ita scribit, qualiter ipsi de hoc credunt curte et breviter rememorando I. Cor. X : 3) Calix benediccionis, cui benedicimus, nonne communicacio sanguinis Christi est? et panis, quem frangimus, nonne participacio corporis domini est? Cum ergo nullus fidelis debeat vereri ita hanc confiteri veritatem sicut Christus nec ita tenere sicut mater nostra tenuit ecclesia primitiva, »tenetur fidelis credere et confiteri, quod ille panis, qui frangitur, qui videtur«, qui dentibus teritur et masticatur, »est vere corpus Christi«! et illud vinum, quod bibitur ex calice, est vere sanguis Christi. Et non tenetur concordare cum modernis dicentibus : c) »Non hoc« quod vides est corpus Christi, sed hoc »quod sub illo latet«, et non hoc vinum, quod fauces senciunt, est sanguis Christi, sed »quod ibi latet«. 4) Qui primum simpliciter verba Christi negant et secundo quandam »fantasiam mendacem concipiunt, quod Christus secundam corpus substanciale 1) v. 1. — 2) v. 26—28. — 3) v. 16. — 4) Příbr. čl. 9. a) Psáno: per ipsam. — b) In marg.: Quid sit panis, quia corpus Christi et quid vinum etc. — c) In marg.: Sub illo latet vel ibi latet corpus Christi. 1*

Strana 4
4 totus ibi substancialiter« et realiter »et corporaliter teneatur«. 1) Sic eciam ecclesie doctores maturiores et seniores tenuerunt. Vnde Jeronimus dicit ad Helbydiam:2) Nos audiamus panem, quem Christus fregit dedit que discipulis, esse corpus domini/ ipso dicente ad eos: Accipite et co medite, hoc est corpus meum. Et Augustinusa) 4. de Trin.: s Corpus et sanguinem Christi dicimus id, quod ex terre fructibus ac- ceptum et prece mistica consecratum recte sumimus ad salutem in memoriam dominice passionis. Et Rabanus lib. 5° de naturis rerum cap. XI: 4) Quia inquit panis corpus confirmat, ideo ille corpus Christi congruenter nuncupatur, vinum autem quia sanguinem ope- ratur, ideo ad sanguinem Christi refertur. Ecce isti doctores una cum Christo et eius apostolis concorditer asserunt, quod panis est corpus Christi et vinum eius sanguis. Ad questionem ergo, quid sit ille panis, debet catholicus audenter asserere, qud ille panis, sic ut Christus precepit ad eden dum datus, est modo quem deus approbat corpus Christi et vinum eius sanguis. Sed b) cum error et hereses non stant ex textibus sacre scripture, que vera permanet, eciamsi a nobis non intelligatur, sed stat in sinistro intellectu scripturarum, quem spiritus sanctus non intendit (nam omnes heretici suos errores scripturis tueri nituntur, sed intellectum spiritus sancti non concedunt) : ideo ulterius videndum est, ad quem sensum vel intellectum Christus vocavit panem corpus suum et vinum suum sanguinem. Ubi primo sensus sinister et venenosus repellatur et secundo sensus catholicus amplexetur. »Sensus venenosusc) et cecus«, quo manducant infideles hunc panem in fermento veteris erroris, »est quo creditur, quod ille panis sit ydemptice corpus Christi, ita quod vel panis secundum suam substanciam vertatur in carnem Christi naturalem« 5) vel quod corpus Christi convertatur in panem, ita quod de cetero non sit panis ma- terialis nec vinum materiale, sed totum sit transsubstanciatum in corpus Christi et in sanguinem eius modo dicto. Et ista opinio dicit, quod omnes sensus ibi deluduntur. Licet fragor panis audiatur, panis sapor gustetur, panis qualitas videatur, tamen panis omnino non est, sed totum est versum in corpus Christi. Hicd) sensus primo est erroneus et contra intencionem spiritus sancti, quia contra scripturam. Nam scriptura dicit panem ma- terialem semper post consecracionem remanere. Patet I. Cor. X: Panis, quem frangimus, nonne participacio corporis domini est ? et I. Cor. XI 1) Příbr. čl. 10 (III). — 2) Migne P. L. 22 col. 986. — 3) c. 60 de cons. II. — 4) Migne P. L. 111 col. 156 (de universo). — 5) Příbr. čl. IV. a) In marg.: Quod panis, non sub pane est corpus Christi, dicunt doctores. b) In marg.: In sensu vero scripture stat veritas et eius error. — c) In marg.: Erro- neus sensus quis sit de sacramento. — d) In marg.: Probat, quod panis manet.

Strana 5
5 continue de sacramento loquens vocat panem ipsum sacramentum per quatuor vices, »ut hoc notanter nostris mentibus imprimeretur et ne per ydolatriam polluamur, abiectam illam creaturam tamquam deum co- lendo«. 1) »Vnde Paulus Corinthios arguit, quod de sacramentorum nimia sumpcione inebriabantur«.2) Nam ut dicit Ambrosius in glosa eiusdem textus: Greci tulerunt ad ecclesiam singuli panem et vinum suum secundum suam facultatem et tunc in simul totum fuit eis con- secratum, sicut nostris temporibus fiebat de candelis in die Purificaci- onis, et sic divites postea plus de sacramento suo habentes quam pau- peres, fuerunt inde a) inebriati et nimis saciati, quod non fieret, nisi illa sacramenta fuissent panis materialis et vinum materiale. Ille ergo panis sic eciam manens post consecracionem »non est ydemptice corpus Christi, quia alias Christus deus noster foret nimis miser«. 3) Diabolus enim non valet tantum cecare ecclesiam, quin videat experimento certissimo, quod hostia consecrata dimissa in sacrario ex naturali inclinacione fit fetida aut muscida aut putrescit, mollescit aut induratur et corrumpitur secundum omnes vias corrupcionis non minus quam alius panis non consecratus, / quod nullo modo potest competere corpori dominico, quia inpossibile fuit corpus domini mortuum putrescere in sepulcro dicente Psalmo XV : 4) Caro mea requiescet in spe, quo- niam non derelinques animam meam in inferno nec dabis sanctum tuum videre corrupcionem, quod dictum est de Christo, ut patet per b. Petrum Act. 2 Et idem potest esse de sacramento calicis. Potest enim servari in vase, quousque versum sit in acetum vel in venenum, quod repugnat b) virtuti regitive sanguinis Christi. »Sensusc) autem catholicus est, quod ille panis est corpus Christi sacramentaliter aut figurative i. e. id quod in natura sua manet panis materialis, licet iam sanctificatus, illud est corpus Christi secundum figuram et significacionem. 5) Figurat enim, quod caro Christi et eius sanguis pro nobis in cruce pacienter oblata sunt« 6) electorum merita, pastus, delicie, confortacio, letificacio et vivificacio spiritualis nec non et omnimoda sacietas, quo esurientes perfecte erunt saciati, sicut Christus diffuse declaravit Joh. VI dicens:7) Panis der est, qui de celo descendit et dat vitam mundo, infra: Ego sum panis vivus, qui de celo descendi. Si quis manducaverit ex hoc pane, vivet in eternum et panis, quem ergo dabo (intellige in cruce), caro mea est pro mundi vita. Infra: Qui manducat meam carnem et bibit meum sanguinem, habet vitam eternam. Et iterum: Nisi manducaveritis carnem filii hominis et biberitis eius sanguinem, non habebitis vitam in 1) Příbr. čl. V. — 2) Příbr. čl. VI. — 3) Příbr. čl. VII. — 4) v. 9. — 5) První část Příbr. čl. 11. — 6) Příbr. čl. VIII., Chelčický 1. c 429. — 7) v. 33. 51 n. 55. 54. a) Psáno: de. — b) Psáno: inpugnat. — c) In marg.: Ponit verum et katho- licum sensum quomodo panis est corpus Christi.

Strana 6
6 vobis. Quod oportet intelligi de manducacione spirituali,a) sive fiat mediante sacramento sive non. Multi enim sancti habent vitam eternam, qui sacramentum hoc nunquam viderunt, ut patet de Johanne Baptista et de latrone, 1) qui tamen indubie eque perfecte carnem et sanguinem Christi manducaverunt. Huius ergo cibi spiritualis hic visibilis panis est sacramentum et figura, ut sic per sensibile sacramentum ad invisibilem cibum manu- ducamur. Ad hoc significandum »hoc sacramentum Christus introduxit in ecclesiam post esum pure figuralem agni paschalis, ut patet Mat. 26, ut sicut agnus paschalis debuit offerri et manducari in figuram pas- sionis Jesu Christi pro futuro ymmolandi, sic loco illius utamur figura alciori, sacraciori et utiliori in memoriam eiusdem passionis iam re- troacte«. 2) Sensus ergo verusb) et catholicus huius oracionis Hoc est corpus meum, hic est sanguis meus »est i. e. hoc efficaciter figurat corpus meum« et sanguinem meum. »Quia alias foret nimis falsa, 3) eo quod certum est quod illud visibile non sit ydemptice illud corpus, quod residet in celis«, 4) nec vinum ille sanguis ydemptice, qui est in venis corporis Christi, sed manent secundum naturam suam panis et vinum, ut supra est deductum scriptura et racione. Si enim foret ydemptice corpus Christi, tunc Christus cottidie fieret deus recens in ecclesiis infinitis et a quocunque infideli posset manducari, quod tota ecclesia negat, asserens quod infidelis sumit tantum sacramentum,5) sed non rem sacramenti. Ymmo »si sic, tunc Christus deus noster foret tam miser, quod a mure vel musca roderetur, quod pietas christiana nimis horret«, 6) Cum ergo Christus panem sacramentalem demonstrans dicit non quod hic, sed quod hoc sit corpus eius, totum oportet ipsum intelligi loqui figurative. Hinc apostolus sensum Christi habens audenter/ scribit I. Cor. X, quod panis, quem frangimus, non solum sacramentaliter c) est participacio corporis domini, sed insuper eciam sacramentaliter totum corpus misticum, quod est ecclesia predestinatorum. Vnde dicit : 7) Unus panis unum corpus multi sumus, omnes qui de uno pane et de uno calice participamus. Nam secundum exposicionem Augustini illa sactamenta figurant, quod sicut ex multis granis unus panis conficitur et ex multis racemis vinum confluit, sic ex multis electis unum corpus ecclesie integratur. Et tales locuciones figurativasd) sepe posuit spi- ritus s. in scripturis tam novi quam veteris testamenti, ut Gen. 41: 8) 1) Chelč. str. 469. — 2) Chelč. str. 459 a 429. — 3) Příbr. čl. IX. - 4) Druhá část Příbr. čl. 11. — 5) A quocunque ... sacramentum Chelč. str. 447. — 6) První díl Příbr. čl. X. — 7) I. Kor. 10. — 8) v 26. a) In marg.: De vera manducacione corporis Christi. — b) In marg.: Probat panem non esse ydemptice corpus Christi. — c) In marg.: Sacramentum eciam significat corpus misticum. — d) In marg.: Ponit multas scripturas figurativas.

Strana 7
»Septem spice plene septem uberes anni sunt sc. figurative«. Ozee III. Christus vocatur David sc. figurative. Mat. XI »Johannes vocatur a Christo Helias«, 1) qui venturus est, non quod Baptista sit persona Helie rapti in turbine in igneo curru in celum, cum Baptista hunc se esse constanter negabat, ut patet Joh. 1, sed est sensus: Ipse est Helias, qui venturus est i. e. iste Johannes, qui meum primum adventum in spiritu Helie precessit, figurat Heliam, qui eodem spiritu preveniet ad- ventum meum secundum. Similiter I. Cor X:2) Bibebant de spirituali consequente eos petra, petra autem erat Christus i. e. sequens petra figurabat Christum venturum 3) Et iterum ibidem:4) Omnes eandem escam manducaverunt et omnes eundem potum biberunt sc. in figura, quia si eandem escam manducassent in veritate, tunc non statim sub- iungeret ibidem: sed non in omnibus beneplacitum erat deo, nam prostrati sunt in deserto. »Talis igitur est modus loquendi sacre scrip- ture, quo figura exprimitur nomine figurati et econtra figuratum nomine figure«, ut patuit in scripturis preallegatis. A simili est de sacra- mento altaris. »Et sic fidelis potest indifferenter sacramentum ap- pellare nune corpus Christi nunc vero panem«,5) cum sic ipsum scriptura appellat, sic tamen quod semper servetur sanus sensus spiritus sancti, credendo quod hoc, quod in natura sua est panis ma terialis, hoc idem sacramentaliter aut figurative est corpus Christi, cum Christus qui mentiri non potest ita dixit. »Et sic a) fidelis potest dicere infidelibus quandoque uno modo quandoque alio modo, secundum quod viderit« ex hoc profectum. Potest eciam quandoque infidelibus negare, quod iste panis non est corpus Christi ad eorum sensum »exemplo Johannis, qui negavit se Heliam ad alium sensum, quam Christus ipsum dixit Heliam esse«, 6) nichilominus tamen cum Christo in sentencia concordavit. Sic eciam apostolus I. Cor. X variat modum loquendi, non vocando sacramentum corpus Christi, sed participacionem corporis domini, ut doceat, quod non nocet in verbis ex occasione quandoque variare, dum sentencia illesa servatur. »Et sic faciliter intelligerent layci, quomodo unus Christus habet multa corpora in multis locis, quia quodlibet sacramentum in qualibet ecclesia fideliter credimus corpus Christi figurative, sed tamen nullum eorum est corpus Christi, quod naturaliter et personaliter actuatur per animam suam in celo, sed bene unum aliud corpus,7) quod satis equivoce dicitur corpus Christi«.8) »Sed sicut caucius fuit Johanni negare se Heliam, ne Judei infideliter errarent, sic caucius est modo loqui, quod illud sacramentum est panis, ut sic populus devitet ydolatriam, b) qua credit hoc sacra- 1) Druhý díl Příbr. čl. X. — 2) v. 4. — 3) Srv. Chelč. str. 429. — 4) v. 3—5. — 5) Příbr. čl. 12. — 6) Příbr. čl. 13. v Höflerově vydání zkomolený. — 7) Třetí díl Příbr. čl. X. — 8) Příbr. čl. 14. a) In marg.: Secundum varium scripture sensum varie homo proferre sermonem potest. — b) In marg.: de idolatria.

Strana 8
8 mentum ydemptice deum suum«.1) »Nam non erit innocens coram do- mino, qui videns tantam ydolatriam tam in sacerdotibus quam in populo, si voluerit simulate loqui, ut manus ydolatrancium non incurrat«.2) Nam simulacio Petri in infinitum erat minus mala et tamen Paulus in faciem sibi restitit, quia reprehensibilis erat Patet Gal. 2. »Revera enim nec prophete Baal, de quibus 3. Reg. 18, nec sacerdotes Beel, de quibus Dan XIII, fuerunt magis heretici ydolatre quam moderni sacerdotes sic abiectam creaturam deum dicentes«.3) Ulterius a) notandum attente, quod in huiusmodi locucio- nibus figurativis in sacra scriptura fundatis sunt varii gradus. Nam una significat rem figuratam esse figure propinquius, 4) alia vero remocius, et sic alio modo petra est Christus et alio modo iste panis est corpus Christi. Figure enim veteris legis tantum significabant misteria adhuc futura in nostra redempcione per Christum implenda, non autem habebant graciam iustificantem actualiter presentem, unde dicit apostolus Heb. X :b) Umbram habens lex futurorum bonorum, non ipsam yma- ginem rerum i. e. significacionem non veritatem et Col. 2:6) Nemo nos iudicet in cibo et in potu aut in parte diei festi aut neomenie aut sabbatorum, que sunt umbra futurorum. Corpus autem Christi umbrarum veritas est. Christus enim a) veniens legem implevit figu- ralia implendo, actualiter conferens saluti nostre que in lege erant fi gurata. Vnde dicit Apostolus Heb. X :7) Christus ingrediens mundum dixit deo patri : Hostiam et oblacionem noluisti, corpus autem aptasti michi. Holocaustomata et pro peccato tibi non placuerunt, tunc dixi Ecce venio, in capite libri scriptum est de me, ut faciam voluntatem tuam sc. me in cruce offerendo. Vnde sequitur: s) In qua voluntate sanctificati sumus per oblacionem corporis Christi semel et sic sancti- ficacionem, quam patres habebant solum in figura et per spem, fideles habent veraciter et in re. Et hinc eciam dicitur Joh. 1 :9) De plenitu- dine eius omnes accepimus graciam pro gracia, quia lex per Moysen data est, sed gracia et veritas per Jesum Christum facta est. Et sic sicut lex nova excellit legem veterem, sic et sacramenta nove legis excellunt veteris sacramenta, quia sacramenta nove legis omnia figurancia Christum crucifixum habent quodam modo ipsum realiter presentem c) et coope- rantem, dum rite suscipiuntur.d) Et ita christiani dum ad fidem ac- cedunt per sacramentorum recepcionem, realiter, si se digne dignifica- verint, participes Christi efficiuntur, sanctificati et mundati in sanguine eius in veritate, ut digni iam sint cum electis eterne hereditatis. Hinc dicit Apostolus Heb. 3: 10) Participes Christi effecti sumus, si tamen usque ad finem inicium substancie eius retineamus. 1) Příbr. čl. 15 (XI.) — 2) Příbr. čl. 16. — 3) Příbr. čl. 17. (XII) — 4) Chelč. str. 455. — 5) v. 1. — 6) v 16. n. — 7) v. 5. 7. — 8) v. 11. — 9) v. 16. n. — 10) v. 14. a) In marg.: De gradibus figurarum. — b) Psáno: autem. — c) In marg. Christus presens est sacramentis. — d) Psáno: suscipiunt.

Strana 9
9 Licet autem Christus sit quodammodo in omnibus sacramentis, specialiter tamen est in sacramento altaris, quia hoc sacra- menta cetera multipliciter excellit. a) Ipsum enim pre aliis sacramentis solempnius est a Christo statutum. Per ipsum tamquam per dignius sacramenta figurarum sunt sopita, sicut patet de agno paschali, in cuius locum successit. Ipsum eciam tempore maxime dileccionis sue, cum suos usque ad finem diligeret, instituit 1) sc. hora passionis. Ipsum eciam frequentari iussit quocienscunque in memoriam eiusdem passionis suavissime, donec non veniret. Que omnia nullo modo fierent, nisi cetera excelleret sacramenta. Ideo s. Paulus cum ceteris patribus dignitatem huius sacramenti cognoscentes posuerunt, quod hoc sacramentum habet excellenti modo realiter Christum presentem et actualiter in sumentibus cooperantem. Pro cuius intellectu b) est diligenter advertendum, quod »Christus habet multiplicem modum essendi ultra alias infirmas creaturas. Nam secundum divinitatem est ubique in qualibet creatura essencialiter et potencialiter«, 2) quia ut declarat Augustinus in De cognicione vere vite, in deo est idem essencia, virtus et potencia, et sic ubicunque est iusticia dei, ibi est essencialiter deus, ubicunque est eius sapiencia, potencia aut misericordia, ibi est essencialiter deus — et sic deus est essencialiter ubique et totus. Vnde dicit Apostolus Atheniensibus Act. XVII:3) Deus qui fecit mundum et omnia que in eo sunt, hic celi et terre cum sit dominus, non in manufactis templis habitat nec manibus humanis colitur, cum ipse det omnibus vitam et inspiracionem et omnia. Sequitur: non longe est ab unoquoque nostrum, in ipso enim vivimus, movemur et sumus. Et Sap. VII:4) In manibus eius nos et sermones nostri et omnis sapiencia et operum sciencia et disciplina. Sed »Christus secundum humanitatem c) adhuc habet multi- plices modos essendi« in sacra scriptura firmiter fundatos. »Primum modum principalissimum essendi habet substancialiter et corpo- raliter«, 5) qualiter est ubicunque eius corpus naturale essencialiter existit, d) loco per quem diffunditur coequatum. Illo modo hic in terris viavit, hoc modo corporaliter in cruce est extensus, hoc modo iacuit in sepulcro et resurgens a mortuis, licet dotes corporis gloriosi excel- lentissime assumpsit, tamen semper verum corpus humanum mansit sub eadem longitudine, latitudine, altitudine et profunditate, eademque caro et eadem ossa et eadem singula membra, sed gloriosa, clara et subtilia, agilia, inpassibilia. Et ut hoc multipliciter probaret, post re- 1) Chelč. str. 489. — 2) První díl Příbr. čl. XIII. Srv. k následujícímu také Chelčického. — 3) v. 24. n. 28. — 4) v. 16. — 5) První díl Příbr. čl. 18 a 2. díl čl. XIII. a) In marg.: Illud sacramentum alia precellit. — b) In marg.: Christus secundum divinitatem est ubique. — c) In marg.: Secundum humanitatem Christus multiplex habet esse. — d) In marg.: Primum de substanciali et corporali esse. 2

Strana 10
10 surreccionem suam apparuit hiis, qui digni erant, in multis argumentis per XL dies, ut dicitur Act. 1, et ut veram humanitatem in se osten- deret, dixit Luc. 24:1) Videte manus meas et pedes, quia ego ipse sum; palpate et videte, quia spiritus ossa et carnem non habet, sicut me videtis habere. Hec cum dixisset, ostendit eis manus et pedes. Adhuc autem illis non credentibus dixit: Habetis hic aliquid quod manducetur? At illi obtulerunt ei partem piscis assi et favum mellis Et cum manducasset coram eis, sumens reliquias dedit eis. Ecce quomodo probavit Christus post resurreccionem veram humanitatem secundum omnia membra, licet iam gloriosa, se reservasse. Et sic Christus eciam post resurreccionem habet esse corporaliter et dimen- sionaliter, ut patet ex dictis. »Illo vero corpore« secundum fidem ca- tholicam »ascendit ad celos« et ibi dixit dominus domino meo, ut sedeat a dextris eius, donec ponat inimicos scabellum pedum suorum.2) »Illo ergo corpore/ Christus est corporaliter in celis et non in sacra- mento, ymo nec in terris. Non enim descendet ante iudicium finale secundum scripturas«. s) Vnde angeli Act. 1:4) Viri Galilei, quid statis aspicientes in celum? Hic Jesus, qui assumptus est a vobis in celum, sic veniet quemadmodum vidistis eum. Et ad hoc sunt parabole Christi quam plures Luc. 12:5) Et vos similes hominibus expectantibus do- minum suum, quando revertatur a nupciis et parabola de X virginibus et de talentis Mat. 25, et apostolus Col. 3 :6) Que sursum sunt querite, ubi Christus est in dextera dei sedens, et Stephanus Act. VII 1) in- tendens in celum vidit gloriam dei et Jesum stantem a dextris dei. Vnde »sicut Christus corporaliter vians in terris non potuit pro- eodem instanti corporaliter esse in diversis locis localiter distantibus«,8) sed per motum realem de uno loco in alium ambulabat, 9) ut Joh. XI dixit Christus: 10) Lazarus mortuus est, sed gaudeo propter vos, quid non eram ibi, sed eamus ad eum, et cum venisset prope Bethaniam, dixerunt Martha et Magdalena : 11) Domine, si fuisses hic, frater noster non fuisset mortuus. Licet enim deo possibile sit, quod possit efficere, quod unum corpus humanum sit pro eodem instanti in diversis locis, tamen ipsum corpus non est in hoc divine potencie subiectum nec interest nostri tractare, quantum posset deus, sed quid sit iam in effectu, quod facit vel wit fieri deus. Sed »nullibi dicit scriptura, quod deus velit aliquod corpus pro eodem instanti esse in diversis locis — ergo non est a nobis dicendum«, 12) ne possibile falsum testimonium contra deum dicamus. »Sicut enim cum fuerat in corpore mortali, unum certum locum occupabat, sic modo est de corpore glorioso Christi, quia ipsum necesse est esse in uno loco cor- peraliter in eo corpore naturali, quo ad celos ascendit, ita quod non in alio«. 13) Vnde dicit Augustinus (et ponitur de cons. dist. II. 14): 1) v. 39—43. — 2) Ž. 109, 1. — 3) Druhý díl Příbr. čl. 18 (třetí díl čl. XIII). — 4) v. 11. — 5) v. 36. — 6) v. 2. — 7) v. 55 n. — s) První díl Příbr. čl. 19. (1. díl čl. XIV.) — 9) In marg.: Christus non potest esse in uno instanti in diversis locis. — 10) v. 15. — 11) v. 21. 32. — 12) Druhý díl Příbr. čl. 19. — 13) Příbr. čl. 20 (2. díl XIV). — 14) c. 44 § 1.

Strana 11
11 Donec seculum finiatur, sursum est dominus, sed tamen eciam hic nobiscum est veritas domini. Corpus enim, in quo resurrexit, uno loco esse apparet, veritas autem eius ubique diffusa est. Hec ille. Ecce »Augustinus concorditer scripturis dicit Christum manere sursum et quod nunquam descendet ad quodcunque altare illo corpore, eciamsi s. Petrus missaret«, 1) donec seculum finiatur. Tunc enim descendet, quia tunc, ut dicitur Apok. I, 2) veniet« cum nubibus et videbit eum omnis oculus et qui eum pupugerunt, et plangent super eum omnes tribus terre. »Ad idem salvator premuniens suos electos, ne taliter credant eum alicubi in terris, dicit Mar. 13: 3) Tunc si quis vobis di- xerit: ecce hic est Christus ecce illic, non credideritis«.4) Et ponens causam, cur non debeamus credere Mat. 24: 5) Sicut enim fulgur exit ab oriente et apparet usque in occidentem, ita erit adventus filii ho- minis. »Tanta enim est gloria et claritas Jesu Christi, quod si sub- stancialiter et corporaliter/ foret hic nobiscum, sicut cece homines senciunt de sacramento, humana fragilitas non valeret hanc gloriam sufferre nec quevis potencia valeret ipsam abscondere 6) vel celare, sed cunctis presentibus excessum vel extasim incuteret habundancius quam Petro, qui ex transfiguracione Christi quasi mortuus iacebat«.7) Et pro- tanto dicit salvator, ne credamus alicubi corpus Christi corporaliter hic existere, quia non sic lateret virtus eius, cum in eius adventu sicut fulgur ab oriente in occidentem fulgebit. Sed arguunt »seductores« 8) dicentes: Ex quo secundum philosophos anima9) potest esse in diversis locis essencialiter, quia in qualibet parte corporis est tota et in toto corpore tota: a simili corpus Christi iam spirituale potest eadem racione simul et semel corporaliter esse in di- versis locis. Dicendum, 10) quod non est simile, tum quia anima est spiritus purus, sed corpus Christi licet sit spirituale, tamen non est spiritus, ut Christus dixit, quod spiritus carnem et ossa non habet sicut ipse, 11) tum licet anima possit esse in diversis locis per se, sed cum corpore simul non potest esse in diversis locis. Sed sic est de corpore Christi, quia ipsum est iunctum indivisibiliter cum corpore glorioso. Et sic credendum est scripturis, quod Christus corporaliter usque ad iudicium corpore et sanguine suo est ad dexteram dei patris et nullibi hic in terris. Iterum obiciunt de miraculo 12) s. Ambrosii. Nam de ipso legitur, quod pro eodem tempore visus est corporaliter in exequiis s. Martini in Turonia et in Mediolanensi ecclesia in missa. Hic dicendum, quod talia miracula non sufficiunt pro fidei fundamento, cum frequenter nedum sunt ficta mendacia sed et illusio dyabolica. Potuit tamen deus 1) Příbr. čl. 21. Chelč. str. 427. — 2) v. 7. — 3) v. 21. — 4) Příbr. čl. 22. (XV). — 5) v. 27. — 6) Příbr. čl. XVI. — 7) Příbr. čl. 23. — 8) Příbr. čl. XVII. — 2) In marg.: Contra de anima, que est in multis locis. — 10) In marg.: Solucio. — 11) Luk. 24, 39. — 12) In marg.: Contra de miraculo. 2*

Strana 12
12 ad magnificandum suum famulum angelum b. Ambrosii induerea) simili corpore vel animam eius rapere illuc, sicut sibi placeret, sed non est evidencia, quod eodem corpore Ambrosius fuisset in tam distantibus locis. A simili est de aliis miraculis, sicut de puero, qui dicitur sepe apparuisse in hostia vel de digito cruento, quod de tanto sunt accep- tanda, de quanto in scriptura dante fidem possunt fundari. »Alium habet Christus modum essendil) alicubi spi- ritualem, quo modo est cum sanctis et in sanctis viantibus hic in terra. Christus enim sursum manens in celis corporaliter est hic cum suis spiritualiter i. e. per graciam suam suos fideles fa- mulos promovendo, protegendo«, 2) in spiritu ditando et quovis modo eis auxiliando. Si enim apostolorum conversacio, dum hic viabant, erat in celis, ut dicitur Philip 3 3) et secundum ewangelium 4) ubicun que est thezaurus tuus, ibi est et cor tuum — quomodo Christus non esset cum suis, qui sunt filii sui carissimi, quos dilexit/ usque in finem 5) et lavit in sanguine suo a peccatis ? 6) Hinc dicit Apok. 3 iam in celis existens: 7) Ego sto ad ostium et pulso, si quis audierit vocem meam et aperuerit michi ianuam, introibo ad illum et cenabo cum illo et ipse mecum; et Joh. 14:8) Si quis diligit me, sermonem meum servabit et pater meus diliget eum et ad eum veniemus et mansionem apud eum faciemus; et Mat. 18:9) Ubi sunt duo vel tres congregati in nomine meo, ibi sum ego in medio eorum; et Mat. 28: 10) Ecce ego vobiscum sum omnibus diebus usque ad consummacionem seculi. In hiis et aliis quam pluribus scripturis dominus noster Jesus Christus suos fideles belligeros ad perseverandum in omni angustia ammonuit, suam realem presenciam eis promittendo,11) quod necesse est ipsum quociens opus fuerit implere, ut experti sunt cuncti, qui in ipsum confidentes pro eius nomine periculis se exposuerunt. Vnde Apok. 1 12) Johanes vidit VII candelabra et in medio VII candelabrorum aureorum similem filio hominis, qui habebat in dextera sua VII stellas, et infra exponens angelus dicit: Septem stelle sunt VII angeli i. e. episcopi ecclesiarum et candelabra VII VII ecclesie sunt. Ex quibus scripturis luce clarius patet, quod Christus suo corpore in celis residens, spiritualiter i. e. per graciam suam est cum suis electis hic in terris. »Tercio 13) Christus eciam humanitus habet modum essendi alicubi virtualiter aut potencialiter et sic realiter et con- tinuo sine locali motu eius corporis in celo et in terra. Si enim vere quilibet rex est potencialiter in regno suo, 14) quod actualiter regit«, 1) In marg.: De secundo esse Christi spiritutali; — 2) Příbr. čl. 24 (XVIII) — s) v. 20 — 4) Mat. 6, 21. — 5) Jan 13, 1. — 6) Apok. 1, 5. — 7) v. 20: — 8) v. 23. — 9) v. 20. — 10) v. 20. — 11) In marg.: Quomodo Christus est spiritualiter in sanctis realiter. — 12) v. 12 n. 16. 20. — 13) In marg.: De tercio modo Christi poten- ciali et virtuali. — 14) Příbr. čl. 25 — připojuje hned dále následující citát: iuxta illud. data est mihi (XIX). a) Psáno: inducere.

Strana 13
13 forcius Christus, qui constitutus est rex 1) et iudex vivorum et mortu- orum. 2) Ipse enim est fidelis, qui cum iusticia iudicat et pugnat, cuius vestis est aspersa sanguine, cuius nomen vocatur verbum dei, regens gentes in virga ferrea et caleans torcular ire furoris dei omni- potentis, habens in vestimento et in femore suo scriptum: rex regum et dominus dominancium, ut patet Apok. XIX. 3) Hanc potestatem accepit, cum se pre omnibus usque ad mortem crucis humiliavit. Propter hoc enim deus exaltavit illum et dedit illi nomen, quod est super omne nomen, ut in nomine eius omne genu flectatur celestium terrestrium et infer- norum. 4) Vnde resurgens a mortuis dixit Mat. ult:5) Data est michi omnis potestas in celo et in terra. Hanc excellentissimam potestatem predicare de Christo universe curie angeli non verentur, unde Apok. V 6) Johannes audivit vocem angelorum in circuitu throni dicencium: Dignus est agnus, qui occisus est, accipere virtutem et divinitatem et sapien- ciam et fortitudinem et honorem et gloriam et benediccionem et omnem creaturam, que in celo est et que super terram et subtus terram et que sunt in eo. Ex qua/ angelorum laude patet Christum omnium que sunt tenere regimen et potestam et virgam direccionis virgam regni eius, ut dicitur Heb. 1. 7) »Quartos) Christus habet modum essendi sacramenta- lem«. Ipse enim videns hominum infirmitatem, gravedinem et corrup- cionem, racione cuius ad invisibilia et spiritualia nullo modo se ele- vare valent, eorum infirmitati se inclinavit et condescendit, ipsis visi- bilia et corporalia sacramenta statuendo, ut per illa ad invisibilia ma- nuducantur et tamquam per instrumenta a magistro salutis aptissime disposita suis sicientibus animabus hauriant aquam vivam graciarum. Et sic dum corporis et sanguinis Christi sacramenta per sacerdotem dei rite benedicuntur, Christus adest presens 9) realiter dignis graciam prestans, quia alias gratis ipsa statuisset et fieri in eius memoriam iussisset, nisi realiter et vere spiritualiter animam pascere et potare illa decrevisset. Sicut enim in veteri testamento quam cito decrevit deus, quod lesis a serpentibus erigeretur corporale signum salutis, eciam decrevit operari per illud signum sanitatem, unde dicitur Num. 21: 10) Dum percussi ipsum aspiciebant, sanabantur, non tamen illud visibile sed deus per se sanitatem prestabat, qui solus est vena vivencium aquarum, unde dicitur Sap. XVI:11) Qui enim conversus est, non propter hoc quod videbat sanabatur, sed per te omnium salvatorem: sic dum illo modo hiis sacramentis utimur, sicut a Christo est insti- tutum, realiter graciam consequimur, 12) non propter signum visibile, sed propter Christum cooperantem per huiusmodi signa et ibi presentem aliis modis quam in aliis locis. Potest enim deduci ex scriptura solida, 1s) quod 1) Ž. 2, 6. — 2) Sk. ap. 10, 42. — 3) v. 11—16. — 4) Filip. 2, 8—10. — 5) v. 18. — 6) v. 11—13. — 7) v. 8. — 8) In marg : De quarto modo Christi essendi sacramentali. — 9) In marg.: Qualiter Christus est in sacramento. — 1°) v. 9. — 11) v. 7. — 13) Chelč. str. 443. — 13) In marg.: Tribus modis Christus est in sacramento.

Strana 14
14 Christus sine quod de celo localiter moveatur, »est in sacramento rite disposito 1. sacramentaliter, 2. potencialiter, 3. spi- ritualiter.« Sacramentaliter 1) quidem, quia quelibet pars panis figurat efficaciter corpus Christi« ultra alia omnia signa humanitus adinventa, cum Christus tenendo in manibus panem et ipsum demonstrando dixit »Hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur, quod oportet intelligi sacramentaliter aut figurative«,2) sicut superius est deductum. Potencialiter3) autem est Christus in hoc sacramento ha- bundancius quam in aliis rebus, quia virtute huius fidélis contra in- sultus dyaboli roboratur. 4) Vnde et tunc suis discipulis hoc sacramentum tradidit, dum sicut triticum per temptamenta erant cribrati, 5) ut hac esca contra temptamenta essent validiores. Vnde et psalmo : 6) Parasti in conspectu meo mensam adversum eos, qui tribulant me. Potenciam denique eius clarius Paulus ostendit, dum dicit I. Cor. XI:7) Qui- cunque manducaverit panem hunc vel biberit calicem domini indigne, reus erit corporis et sanguinis domini. Probet autem se ipsum homo et sic de pane illo edat et de calice bibat. Qui enim manducat et bibit, indigne, iudicium sibi manducat et bibit non diiudicans corpus domini. Ided inter vos multi infirmi et inbeciles et dormiunt multi. Ubi clare ostenditur, quod virtus et potencia huius sacramenti horribiliter ledit suos temerarios contemptores, qui indigna vita ipsum audent frequentare, in tantum quod eciam infirmitatem vel debilitatem aut mortem incurrunt. Sed certum est, quod indigna sumpcio alterius panis non sic sacramenti non infert tale iudicium se sumenti, alium enim cibum possunt fideles sumere eciam cum infidelibus, ut patet I. Cor. X, et hoc sine infidelium lesione. Tercio8) est ibi »spiritualiter i. e. per graciam suam specialem in veritate pascendo animas sanctorum« mediante visibili sacramento, dummodo digne fuerint preparati. Ad hoc enim hoe sacra- mentum instituit et corpus suum appellavit, ut in veritate anima tunc in ipso nutriatur, dum homo hoc sacramentum ore exteriori manducat. »Et sic eodem modo Christus est presens in sacramento, quomodo debet manducari ab anima fideli, non quod corporaliter de celo descendat, sed in celo manens corporaliter donat dona spiritualia mediante isto sacramento, sicut fecit mediante verbo dei«.2) Et pro eo sancti dicunt, quod verbum dei et sacramentum istud sunt paris dignitatis, sicut probant Origenes et Augustinus, et propter istam presenciam Jesu Christi spiritualem dicitur I. Cor. XI: Probet seipsum homo et sic de pane illo edat et de calice bibat, qui enim manducat et bibit indigne, 1) In marg: Primum esse Christi in sacramento. — 2) Příbr. čl. 26 spojený s větou Quarto Christus habet ... na str. předchozí. — 3) In marg.: Secundum esse. — 4) Chelč. str. 435. — 5) Luk. 22, 31. — 6) Ž. 22, 5. — 7) v. 27—30. — 8) In marg.: De tercio esse Christi in sacramento. — 9) Příbr. čl. XX, spojující toto a předcházející místo s: Quarto Christus habet modum essendi sacramentalem a est in sacramento 1. sacramentaliter, 2. potencialiter, 3. spiritualiter. Sacramentaliter quidem, quia quelibet pars panis figurat efficaciter corpus Christi.

Strana 15
15 iudicium sibi manducat et bibit non diiudicans corpus domini. Ecce, quicunque manducat tantum sucramentum non probans et discuciens seipsum prius, ut dignus sit eciam in sacramento manducare rem et veritatem sacramenti, ille iudicium sibi sumpsit et mortem. Wlt ergo Christus, ut per hoc sacramentum animam in veritate pascamus iuxta propheciam David : 1) Memoriam fecit mirabilium suorum misericors et miserator dominus, escam dedit timentibus se. Quicunque enim wlt graciam et veritatem huius sacramenti gustare, oportet quod ex timore dei omne vetus fermentum nequicie egipciace expurget.2 Hine dicit iterum Apostolus I. Cor. X :3) Non potestis mense domini participes esse et mense demoniorum; non potestis calicem domini bibere et calicem demoniorum. Scivit ydoneus apostolus, quod res et veritas huius sacramenti est vera et sincera unio cum Christo et cunctis electis in una fide, spe et caritate, sicut et Christus, exponens quid sit eius carnem manducare 4) et eius sanguinem bibere, ait: Qui manducau meam carnem et bibit meum/ sanguinem, in me manet et ego in e0. Et ergo dixit: non potestis participes esse mense domini et mense de- moniorum i. e. cum domino et demoniis unum esse nullomodo potestis, sed si wltis a domino graciam unionis recipere, prius vos dignificate, demoniorum voluntati abrenuncciantes. Hinc eciam dicit Augustinus :5) Hoc est manducare illam escam et illum bibere potum in Christo manere et illum in se manentem habere. 6) Ac per hocqui non manet in Christo et in quo Christus non manet, proculdubio non manducat spiritualiter eius carnem nec bibit spiritualiter eius sanguinem, licet corporaliter et visibiliter dentibus premat sacramenta corporis et san- guinis Christi, sed magis tante rei sacramentum ad iudicium sibi man- ducat et bibit. Dignus ergo christianus se Christo unire in veritate cupiens, quo- cienscunque hec sacramenta receperit, a Christo mirabiliter movetur et in bono succenditur et stabilitur vel ad contricionem peccatorum aut ad recordacionem divinorum beneficiorum excitatur et per hoc forcius Christo unitur. Et talis gracia ex supernis sic a Christo procedens mediante isto sensibili signo est res huius sacramenti. Et quocienscunque homo hoc sacramentum sic in Christi memoriam institutum receperit et se ad hanc graciam non excitaverit et preparaverit, ut ingratus passionis et mortis Jesu Christi abiudicatur et quasi conculcans filium dei et pollutum ducens sanguinem testamenti 7) fit reus eius mortis, ut dicit Apostolus I. Cor. XI. Et hunc modum essendi Christi in sacramento continue senciunt in effectu fideles, quociens hoc sacramentum manducant. Nam oportet quod sit nimis indispositus, qui ex sumpcione sacramenti nullam vir- tutem in anima sua sentiret. Et de isto modo essendi Christi lo- 1) Ž. 110, 5. — 2) I Kor. 5, 7. — 8) v. 20 n. — 4) In marg.: De manduca- cione corporis Christi in sacramento per totum. — 5) In marg.: Augustinus, quid sit manducare etc. — 6) Chelč. str. 465 n. — 7) Žid. 10, 29.

Strana 16
16 quitur Ambrosius:1) O homo in corpore domini vitam queris? Est enim vita animalis, est et vita spiritualis. Animalis vita quin que sensibus fungitur. Hec vita animalis caro est, dominus autem dicit: Caro non prodest quid quam. Si enim Judei carnem, quam crucifixerunt, con- cidere et devorare sicut carnem agni voluissent aut potuissent vivam integram que absorbere, sicut cetus maris vivum absorbuit Jonam, nichil illis profuisset, ymmo maiori sacrilegio eorum consciencias polluissent. »Animalis ergo vita, quia caro est, si in corpore domini adesset, nichil nobis prodesset ac propter hoc illam requirere superfluum est«.2 Sequitur: Solam ergo vitam spiritualem nobis in sacrificio administrare sapienciam eius decebat et nostre necessitati expediebat, que est sancti- ficacio et benediccio, misericordia et veritas, iusticia et pax. Hec autem vita spiritualis/ sic est in corpore sacrificii absque vita animali, quomodo lux solis abs que calore eius in corpore lune nobis presen- tatur. Et ergo hiis pariter ex rebus sacrificium nobis construxit pon- tifex summus, quibus totus homo vegetatur i. e. ex verbo dei, in quo vivit homo in anima, et ex terre fructibus, quibus solum vivit corpus. Hec Ambrosius. Primo ergo discat fidelis, qualiter docet Christus manducare suum corpus Joh. 6 per totum capitulum dicens inter cetera:3) Ego sum panis vite. Patres vestri manducaverunt manna in deserto et mortui sunt, hic est panis de celo descendent, ut si quis ex eo manducaverit, non moriatur. Et panis quem ego dabo, caro mea est pro mundi vita. Amen, amen dico vobis, nisi manducaveritis carnem filii hominis et biberitis eius sanguinem, non habebitis vitam in vobis. Qui manducat meam carnem et bibit meum sanguinem, habet vitam eternam. Hoc Judei cum quibusdam discipulis intelligentes sinistre scandalizabantur dicentes: Quomodo potest hic nobis carnem suam dare ad mandu- candum? Estimabant enim, quod naturalem carnem Christi et san- guinem deberent masticare vel glutire, tamquam carnales nichil de spirituali cibo, quo angeli pascuntur et anime sanctorum, intelligentes, de quo dixit Raphael Thob. XII:4) Ego cibo invisibili et potu, qui ab hominibus non potest videri, utor. Hunc cibum carnales non intel- ligenbant, ideo a Christo recesserunt. Sed Christus dignioribus discipulis modum manducandi carnem eius declaravit dicens : 5) Si ergo videritis filium hominis ascendentem ubi perat prius, supple: tunc intelligetis, quod non debetis taliter carnem meam manducare, cum tunc non erit in terris. Spiritus est i. e. spiritualis intellectus, qui vivificat sc. ani- mam, caro i. e. vester carnalis intellectus non prodest quidquam, sed magis nocet. Verba, que locutus sum vobis, spiritus sunt et vita i. e. spiritualiter debetis manducare corpus meum formata fide in me credendo, tunc vivetis. 1) In marg.: Ambrosius de vita Christi in sacramento. — 2) Příbr. čl. 27. — 3) v. 48—53. — 4) v. 19. — 5) Jan 6, 63 n.

Strana 17
17 Ille ergo manducat 1) carnem Christi et sanguinem Christi in ve- ritate, cuius devota mens cum fide viva et gratitudine digna beneficia mortis filii dei recordatur, ammirans et ammirando iterum ac iterum revolvens inmensam erga nostram salutem dei caritatem, excitans et confortans se virtute Christi, ut aliquo modo reddat deo suo recom- pensam, crucem suam tollendo et Christum saltim a remotis imitando, clamando magis affectu anime cum David : 2) Quid retribuam domino pro omnibus, que retribuit michi ? Calicem passionis accipiam et nomen domini invocabo. Et solum ille, qui sic manducat, non moritur, sed habet vitam eternam, ut dicit Christus Joh. VI. Et sic multi fideles ante institucionem et post institucionem huius sacramenti eque bene carnem Christi manducaverunt/ et eius sanguinem biberunt sc. Johanes Baptista et latro in cruce, quia nisi manducassent, vitam non haberent 3) Et »hodie multi fideles incarcerati vel in itinere vel in corporali labore existentes sine sacramento sensibili eque vere manducant et bibunt« 4) corpus et sanguinem Christi sicut illi, qui sacramentaliter manducant, quamvis per sacramenta sensibilia facilius homo ad spiritualem manducacionem possit pervenire. Et sic oportet nos semper spiritualiter manducare Christum, sive fiat per sacramenta sive sine illis. Sicut ergo Johannes Baptista vel latro in cruce vel »devoti fideles in carcere non manducant corporaliter Christum nec habent ipsius naturale corpus in seipsis, sed solum spiritualiter est in animabus eorum«, sicut fuit in b. Paulo, qui dixit: 5) vivit in me Christus, »sic et hodie fideles debent in sacramento manducare corpus Christi non corporaliter sed solum spiritualiter, credentes quod iuxta Christi sentenciam corporalis manducacio nichil ipsis prodesset, ut supra est tactum«. s) »Secundo notet fidelis, quod homo fidelis est multum dignior quam sacramentum«,7) quia talis in veritate est templum sancte trinitatis, membrum Jesu Christi et heres domini dei bonorum et coheres Christi, quod remote est ab isto sacramento. Et sic sancti doctores dicunt probabiliter, 8) quod »Christus est habundancius, dignius et perfeccius in fideli homine quam in sacramento«,9) quia existens in homine Christus animam eius informat, racionem eius sapiencia, sciencia, consilio et fide illuminat, voluntatem eius caritate et devocione inflammat, potenciam eius irascibilem ad bona provocat et contra mala confortat; sed non sic potest esse in sacramento, quia panis istorum donorum nullo modo sic potest esse capax,10) sed »est ibi multo inferiori modo sicut lux solis in corpore lune«,11) sicut dicit supra Ambrosius, 1) In marg.: Quid est manducare carnem Christi et sanguinem in veritate. Nota. — 2) Ž. 115, 12. — 3) Chelč. str. 467. — 4) Příbr. čl. 21. — 5) Gal. 2, 20. — 6) Příbr. čl XXII. — 7) Příbr. čl. XXIII. — 8) In marg.: Christus in fideli homine habundancius dignius perfeccius quam in sacramento. — 9) Příbr. čl. 28 (XXIV). — t0) Chelč. str. 430. — 11) Příbr. čl. 29 (XXV).

Strana 18
18 i. e: sicut sol mediante luna dat lumen et virtutes, sic Christus dat dona et virtutes mediante isto sacramento. Si autem dicitur:1) Iste panis est iam a Christo institutus pro sacramento vel figura eius ultra omnes alias figuras, ergo est dignius homine — iterum 2) homo fidelis est multum propinquior figura non solum Christi sed et tocius a) trinitatis, quia ad ymaginem dei factus est, ut dicitur Gen. 1. Et propter hoc dicit Paulus I. Cor. XI:3) Vir dum in ecclesia orat vel prophetat, non debet velare caput suum, quoniam ymago et gloria dei est. »Et sic ex dei multiplici mandato homo plus debet diligere fidelem hominem quam sacramentum«.4) Sed quia quantumcunque homo sit dignior sacramento et Christus plus in- habitet hominem, tamen non corporaliter sed spiritualiter potest esse in ipso, ut supra est deductum — ergo »nec in sacramento potest corpo- raliter sed solum spiritualiter esse«, 5) quia solum ad hunc finem Christus est in sacramento, ut mediante isto animas sanctorum ingrediatur, in quibus elegit perpetuare. Et hoc totum expressit Christus in cena discipulis suis. Postquam enim ipsis dixit: Manducate ex hoc omnes, I bibite ex hoc omnes, statim subiunxit: 6) »hoc facietis in meam commemoracionem, per hoc exprimens, quod erit corporaliter absens et ergo tamquam absentis de- bent ipsius devote memorari«. 7) Et iterum dixit ipsis: Bibite ex hoc omnes, hic est sanguis meus, qui pro multis effundetur, ubi expressit, quod »ille sanguis non erat corporaliter sed sacramentaliter in calice, sed corporaliter adhuc erat intra cutem Christi et in venis«,8) ex quibus debebat adhuc effundi in passione. Et iterum Mat. 26 dixit:9) Non bibam amodo de genimine vitis huius usque in diem illum, cum bibam illud novum in regno patris mei — hoc dixit post sumpcionem calicis sacramentalis, significans quod omnes sancti in celo eternaliter eundem cibum et potum manducabunt et bibent spiritualiter, sicut di- citur Apok. XIX : 10) Beati qui ad cenam nupciarum agni vocati sunt, Luc. XIV:11) Beatus, qui manducabit panem in regno dei et infra ibidem docet Christus, quomodo sancti eternaliter manducabunt spiri- tualiter thauros et altilia ovis occisa. Sicut ergo in regno dei sancti non manducabunt corporaliter Christum sed spiritualiter, in ipso delectando et non solum gustum sed et omnes sensus exteriores et interiores in eo saciando, ita quod non esuriant neque siciant amplius in eternum, taliter Christus est hic manducandus non corporaliter sed spiritualiter more angelorum. Et quia carnales sumus et spiritualia non comprehendimus, ideo sacramenta a) Psáno: solius. 1) In marg.: Argumentum. — 2) In marg.: Solucio. — 3) v. 7 — 4) Příbr. čl. 30. (XXVI) — 5) Příbr. čl. XXVII. — 6) In marg.: De manducacione spirituali in regno Christi — 7) Příbr. čl. XXVIII. — 8) Příbr. čl. XXIX. — 9) v. 29. — 10) v. 9. — 11) v. 15.

Strana 19
19 hec nobis dantur, ut per ista visibilia infirme nostre anime tamquam per scalam ad spiritualem cibum pro modulo suo eleventur, et dum hoc humiliter fecerimus, tunc Christus, pius pastor animarum, esurientibus et sicientibus occurrit et ad ipsos se inclinat, quemlibet secundum fidem suam pascit et potat corpore et sanguine suo in veritate modo predicto. Et ex istis patet, 1) quomodo panis sacramentalis et vinum sacramentale infinitum differunt a pane et vino com- munibus, quia panis sacramentalis et vinum sacramentale est modo dicto corpus et sanguis Christi, sed panis communis nullo modo. Panis sacramentalis et vinum sacramentale debent non propter esuriem cor- poris manducari, sed solum propter esuriem anime, sed panis communis propter esuriem ventris. Et hoc dicit Apostolus I. Cor. XI:2) Si quis autem esurit, domi manducet, ut non in iudicium conveniatis. Panis sacramentalis non debet infidelibus nec indignis et criminosis nec brutis dari, quia Mat. XV :s) non est bonum sumere panem filiorum et dare canibus ad manducandum — sed panis communis eciam infidelibus et brutis est datus a deo, quia panem sacramentalem debent manducare solum in colleccione sanctorum, sicut dicitur I. Cor. XI: 4) Cum con- venitis ad invicem manducandum, expectate — sed cibum communem potest homo eciam cum infidelibus recipere, dummodo non [offendatur frater, ut docet apostolus I. Cor. X : 5) Si quis infidelium vocat vos ad cenam et wltis ire, omne quod vobis apponitur manducate. Panem sacramen- talem indigne manducans reus corporis et sanguinis domini iudicatur, sed non sic est de pane communi. Sicut ergo olim heretici de Christo dupliciter errabant, aliqui dicentes quod/ non sit homo, sed solum appellatur homo, alii autem dixerunt quod non sit plus quam alius sanctus homo, sed tantum ipsum dixerunt sicut unum ex prophetis : sic contingit 6) circa hoc sacramentum dupliciter errare : »aliqui enim errant« nimis grosse dicentes, quod illud sacramentum non sit iam panis, sed solum caro Christi materialis et quod aliud sacramentum non sit iam vinum, sed solum sanguis Christi, »estimantes cece quod totum Christum cum omnibus suis membris vivum possunt deglutire et quod Christus cottidie aliquot mensuras de suo sanguine ex se mittat«, et sic contra preceptum apostoli scanda- lizant tam gentiles quam Judeos, qui dicunt quod nimis miserum deum habemus, quem sic cottidie voramus, »christianos vero infinitos faciunt pessime ydolatrare, quos verbo et exemplo docent panem, quem credunt carnem Christi, adorare«. 7) Alii vero errant dicentes, quod panis sacramentalis nichil differt a pane communi et illi blasphemant Christi statutum et sunt ingrati eius donis. 8) 1) In marg.: De differencia maxima inter panem sacramentalem et panem com munem. — 2) v. 34. — 3) v. 26. — 4) v. 33. — 5) v. 27. — 6) In marg.: Duplex error de sacramento. — 7) Příbr. čl. XXX. — 8) Srv. Chelč. str. 435. 3

Strana 20
20 Nos vero medium tenentes credimus, quod boc quod in na- tura sua est panis, hoc idem virtute Christi et eius sta- tuti et virtute benediccionis Christi sacerdotum, quos hic in terris pro vicariis reliquit, est modo dicto corpus Christi, et illud quod in natura sua est vinum, hoc modo dicto est sanguis Christi. »Istam autem sentenciam de venerabili sacramento intendimus in populo cum timore dei publicare« 1) et adversarii eius ponant iuxta sentenciam suam, deus autem, qui donavit hoc donum 2) noticie et odit mendacia, multiplicet secundum dignitatem capacium fidei veritatem. 1) Příbr. čl. XXXI. — 2) Chelč. str. 494.

Strana 21
Petri Payne Anglici Tractatus l. de corpore Christi. Multi a patre luminum noviter illustrati clare sed dolorose con- spiciunt, quod nulle hereses a) sunt sic callide a diabolo in ecclesiam introducte, 1) sicut hereses de eukaristie sacramento. Per has enim hereses b) diabolus ecclesiam a fructu illius venerabilis sacramenti to- taliter spoliavit; per has hereses pseudoprophetas sine numero multi- plicavit; per has hereses pessimum vicium symonie diabolus in ecclesia nimis multipliciter radicavit ; per has hereses quasi totam ecclesiam in grandem ydolatriam involvit ; per has hereses antichristus tam dominos terrenos quam simplex wlgus a bonis c) fortune spolians suum regnum validissime contra electos roboravit; per has denique populum cum pseudoprophetis quasi fortissimis cathenis colligavit et tamquam squamas Vehemoth 2) in unum compegit, ut nullum spiraculum spiritus veritatis in eos pertransire possit. Et sic finaliter diabolus facit ecclesiam per has hereses deum multipliciter irritare. Hiis inquam fideles predicti ex divina illustracione moti mussitant, qualiter se habere débeant circa hec Christi sacramenta, ne manducent illud in fermento veteri 3) he- reticorum. Pro horum brevi informacione lex dei est acucius intuenda et ruminanda, que sola novit purum ab impuro separare, ne homo simplex 1) Toto a následující má Viklef Trial. (ed. Lechler Oxon. 1869) p. 248 n., ale kratčeji. — 2) Job 41, 6. — 3) I. Kor. 5, 8. a) B (= téhož rkp. fol. 147a nn) in marg.: Ex heresibus sacramenti quante mala introducta sunt in populum. — b) B nemá. - c) A ab eius.

Strana 22
22 hereticorum astuciis ad mortem toxicetur. Sicut dicitur Ps. 118:1) Nisi quod lex tua meditacio mea est, tunc forte periissem in humili- tate mea. Nam spiritus s. sciens tantam seduccionem futuram circa hoc sacramentum, de ipso habundancius quam de ceteris sacramentis legem multiplicavit. Nam de manducacione spirituali, que est simpliciter necessaria volenti digne sumere hoc sacramentum, latissime scribitur Joh. 6 per totum; et de manducacione corporali iterum sufficienter scribitur Mat. 26, Mar. 14, Luc. 22 et 1. Cor. XI per totum quasi capitulum; sed de aliis sacramentis ut de baptismo, que non fuerunt malis tanta occasio erroris, non est sic dei lex multiplicata. Primo igitur notandum,2) quid sit ille panis visibilis, quem Christus dixit corpus suum, et illud vinum sensibile, quod dixît sanguinem suum. Et dicitur breviter, quod sunt sacramentum i. e. signum visibile a Christo institutum ad aliquid invisibile significandum. Sicut enim deus in veteri testamento usus est signis,3) ut patet de circumcisione et de aliis cerimoniis, non quod in talibus delectetur, sed propter populi rudis instruccionem, ut per visibilia ad invisibilia, que deus requirit, manuducatur: sic Christus/ in novo testamento usus est signis eadem intencione, sc. ut per visibilia invisibilia ostendat, ut a) Mar. 7 volens sanare surdum et mutum, misit digitos in auriculas eius et sputo tetigit linguam eius et statim aperte sunt aures eius et so- lutum est vinculum lingue eius et loquebatur recte. 4) Ubi hec signa visibilia sc. taccio digitorum et linicio salive significabant occultas et invisibiles virtutes, quas ille infirmus b) invisibiliter a Christo tam in anima quam in corpore recepit. Similiter c) Mar. 8 volens sanare quendam cecum, duxit eum extra vicum et expuens in oculos eius impositis manibus suis interrogavit eum, si aliquid videret. Qui aspiciens ait: Video homines velut arbores ambulantes. Deinde iterum imposuit manus super oculos eius et cepit videre et restitutus est, ita ut clare videret omnia. Ubi iterum pluribus signis Christus circa eius curacionem ute- batur — absque dubio propter aliquid misticum significandum. Et iterum Joh. 9 dicitur de ceco nato, quod Jesus expuit in terram et fecit lutum ex sputo et linivit lutum super oculos eius et dixit ei: Vade lava in natatoria Siloe, quod interpretatur missus ; abiit ergo et lavit et venit videns. Ecce iterum usus est pluribus signis ex predicta racione. d) Similiter usus est columba Luc. 3, ubi dicitur quod Jesu baptisato et orante apertum est celum et descendit spiritus s. in e) cor- porali specie sicut columba in ipsum, non quod illa columba corporea fuerit spiritus s., sed signum pertinenter ipsum representans. Sic usus est sono et igne sensibilibus in die Pentecostes, quando factus est 1) v. 92. — 2) In marg.: Quid sit sacramentum. — 3) In marg.: Deus usus est signis tam in V. quam in N. Lege. — 4) B in marg.: Probat panem esse signum. a) B unde. — b) A visurus. — c) B: Similiter ut dicitur. — d) Celá tato věta v B není. — e) B přetrhl.

Strana 23
23 repente de celo a) sonus tamquam advenientis spiritus vehementis et re- plevit totam domumb) et apparuerunt illis dispertite lingue tamquam ignis seditque supra singulos eorum (Act. 2) c) Ubi iterum per illa signa spirituales proprietates spiritus sancti, quas tunc apostoli reci- piebant, exprimebat. Et iterum Joh. 20 d) in die resurreccionis stans Jesus in medio discipulorum insufflavit in eos et dixit eis: Accipite spiritum sanctum, ubi iterum ille flatus fuit solum in signo spiritus sanctus. Sicut igitur ista omnia signa fuerunt solum quedam media, per que Christus spiritualia et invisibilia dignis ministrabat: sic senciendum est de ecclesiastieis sacramentis, vid. quod sunt signa, mediantibus quibus humanum genus a latronibus spiritualibus wlneratum et semivivum relictum 1) a Christo medico sanatur, non quod virtus vel gracia dei, qua in animabus nostris sanamur, e) talibus sacramentis et signis ascribatur, quia, ut declarat Augustinus de spiritu et anima, omnis virtus et gracia faciens hominem/ deo gratum a solo deo infunditur et ipse solus eam in nobis sine nobis operatur, sed sacramenta sunt tantum apta media, cum quibus operatur propter nostram infirmitatem, qui invisibilia sine visibilibus attingere non valemus. Vnde sicut ad medelam corporis 2) communiter quinque concurrunt: nam primo solus deus corpus sanat auctoritative, ita quod nisi ipse sanet, alias vana sunt medicus et omnis medicina, ut patet Mar. 5 de muliere, que a multis medicis continue deterius habebat; secunde medicina sanat effective opponens se infirmitati, quousque ipsam ex- pellat; et tercio dieta sanat conservative, nisi enim homo iussis et regulis a medico expressis et ad medicinam requisitis obtemperet, cassus est omnis ƒ) labor; quarto medicus sanat ministerio, quia ipse est minister dei ad infirmum, ut dicitur Eccli 38 ; 3) et ultimo emplastrum sanat sicut medium aptum, per quol medicina infirmo applicatur: sic quodammodo est de infirmitate et sanacione spirituali animarum. Nam primo et principaliter solus deus sanat anime winera culpam dimit- tendo, ut 9) Ys. 43: 4) Ego sum ipse, qui deleo iniquitates tuas propter me. Secundo gracia dei sicut medicina opponit se anime morbo, quia gracia culpe contrariatur et expellit sicut calor frigus. Vnde I Cor. 15 dixit apostolus olim blasfemus: 5) Gracia dei sum id quod sum q. d. omne quod habeo bonum, causavit dei gracia.h) Tercio sauat sacer los animam sicut minister a summo i) medico missus, cuius melicinam debet infirmo applicare. Vnde I Cor. 3: 6) Quid est Apollo, quid vero 1) Luk. 10, 30. — 2) In marg : Ponit reale de sanitate corporis qualiter correspondet sanitati spirituali. — 3) v. 12. — 4) v 25. — 5) v. 10. — 6) v. 4 n. a) B de celo vyn. — b) B: ubi erant sedentes. — c) B: ut dicitur Act. 2. — d) B: ut dicitur Joh. 20. — e) A saluamur. — f) B nemá. — g) B: ut dicitur. — h) B gracia dei. — 1) B supremo.

Strana 24
24 Paulus? Ministri eius, cui credidistis. Et I. Cor. 4: a) Sic nos existimet homo ut minis ros Christi et dispensatores misteriorum dei. 1) Quarto sanat animam implecio mandatorum et consiliorum dei, quam oportet ut dietam quemlibet sacramenta percipientem secundum informacionem sacerdotis attente observare, alias totum quod fit est vacuum et inane, sicut contingit corporalibus egris medicis nolentibus obedire. Hinc di- xerunt servi Naaman domino suo nolenti precepta Helisei observare IV. Reg. 5: 2) Pater, si rem grandem dixisset tibi propheta, utique facere debueras, quanto magis quia dixit : b) Lavare et mundaberis. Quinto et ultimo c) ad hanc sanitatem sacramenta ut quedam emplastra co- operantur, dum illis mediantibus gracia nobis confertur, non quod sine talibus deus graciam conferre non possit. sed quia homines terreni et spiritualium ignari non faciliter nisi per sensibilia ad spiritualia promoventur. Et sic patet finaliter: quomodocunque per se homo, d) sacerdos et sacramenta ad sanitatem anime cooperentur, solus tamen deus per ista media graciose dat sanitatem. e) Hinc dicit Apostolus I. Cor. 3:3) Ego plantavi, Apollo risavit, sed deus incrementum dedit. Itaque neque qui plantat est aliquid neque qui rigat, sed qui incrementum dat deus q. d. licet egof) semen verbi dei iniecerim et cum Apollo in orto ecclesie plantaverim, a solo tamen deo habetis omne bonum, quod habetis. Ulterius notandum: 4) Sicut cetera signa non amittunt propriam naturam quam habent, sed manent naturaliter id, quod prius fuerunt, antequam instituebantur ad significandum: sic est de signo vel 9) sacra- mento eukaristie senciendum. vid quod sunt secundum naturam suam verus panis et verum vinum, licet sint figuraliter corpus et sanguis Christi. Licet enim iam h) tota romana ecclesia pro fide teneat, quod illa signa totam naturam suam 1) amittant, ita quod iam non sint j) panis et vinum, sed nudum accidens sine subiecto, tamen hoc non habet a Christo nec ab eius apostolis nec a sanctis ecclesie primitive k), sed a pseudofratribus, qui in secundo millenario post solucionem satane secundum propheciam Apok. 20 ad seducendum in l) ecclesiam introierunt. Nam ut testantur Mat., Mar. et Luc. Christus panem 5) recepit et illum iussit manducare discipulos suos et illum carnalibus dentibus mordebant et degluciebant eodem modo precise sicut alium cibum et sic per omnes sensus probaverunt, quod illud in natura sua fuit verus panis, quem viderunt, tetigerunt, odorati sunt, gustaverunt et audiverunt et hoc eos in fide quietavit plus quam 1) v. 1. — 2) v. 12. — 3) v. 6 n. — 4) B in marg.: Sacramentum panis et- vini non amittit naturam suam. 5) In marg : Natura panis manet. a) B: Et infra 4 cap. — b) B dixit tibi. — c) A vynech — d) B nemá. — e) B: gr. sanat. — f) B: in vos iniecerim. — g) B: de sacr. — h) B nemá. — .) B nemá. — j) B sit. — k) A má jen: a Christo. — 1) B nemá.

Strana 25
25 s. Thomam, qui de resurreccione Christi dubitans per quinque sensus est confirmatus. Et propterea Apostolus ubicunque loquitur de sacra- mento, nullibi vocat accidens sine subiecto, sed crebrius vocat panem. Et sic 1) »manducacio exterior istius panis est manducacio corporis Christi in figura. Et propterea hanc manducacionem Christus instituens dixit: Hoc quociescun que feceritis, in mei memoriam facietis. 2) Nam si hec esset manducacio in veritate et non in figura, tunc Christus con- tinue a) ad eam obligasset, quia manducacio spiritualis illa est neces- saria quod continue fiat omni hora et omni momento « Nam Augu- stinus dicit, quod ille manducat in veritate, qui credit in Christum. Et »Christus dicit, quod ipsum manducare est in ipso manere b) per fidem.« 3) »Et cum homo debet continue c) credere et omni hora in/ Christo manere, necesse est eum continued) sic manducare. Ergo cum Christus non obligat qualibet hora ad sacramentalem manducacionem, sed certum tempus demonstrat dicens Quociescunque, innuit quod illa manducacio exterior est figuralis«, 4) ubi homo manducat verum, realem, naturalem et materialem panem et bibit verum vinum materiale in signum manducacionis spiritualis, qua continue e) debet anima nutriri et maxime illa hora, qua exteriora sacramenta manducat. Sicut ergo columba, que fuit signum spiritus sancti, fuit vera et naturalis columba et solum in figura spiritus sanctus, et flatus Christi, quem dixit spiritum sanctum, fuit verus flatus ƒ) et naturalis et solum in figura spiritus sanctus, et ignis de celo descendens in die Pentecostes fuit in natura sua verus ignis et realis et solum in figura spiritus sanctus: sic ista sacramenta secundum naturam sunt verus panis et vinum sicut alius non sic sacratus et solum in figura corpus et sanguis Christi. Si vero ulterius queritur, quid sit illeg) panis et illud 9) vinum in figura, 5) dicendum quod figurant Christum voluntarie pro nostra vita mortuum et eins sanguinem in nostrorum peccatorum remissionem effusum. Hinc instituens Christus ista sacramenta ita ait Luc. 22: A cipite, hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur. hoc facite in meam commemoracionem; similiter de calice ait: Hic calix novum testamentum est in meo sanguine, qui pro vobis fundetur. »Ecce non dixit simpliciter: hoc est corpus meum, sed adiunxit: quod pro vobis tradetur, et non dixit simpliciter: hic calix novum testamentum est in meo sanguine, sed adiunxit: qui pro vobis fundetur, significans quod hec sacramenta non debent figu- rare Christum regnantem in celis et gloriosum, sed h) solum Christum prout est tamquam agnus pro nobis oblatus et finaliter crucifixus pro 1) In marg.: Differt sacramentalis et spir. manducacio. — 2) Je z konsekrační formule mešní. — 3) Chelčický str. 432. — 4) Chelč. str. 467. — 5) In marg.: Quid figurant sacramenta corp. et sang. Chi. ") B: cottidie — b) B: sc. — c) B: Et cum hoc cottidie debet. — d) B: cottidie. — e) B: cottidie. f) B: flatus Christi. — 9) B: iste, istud. — l) B et. 4

Strana 26
26 nostris peccatis.« 1) Huius«) inmensi beneficii volens nos Christus nun- quam oblivisci, statuit in ipsius memoriam hec sacramenta, ut quocies- cunque illa receperimus, tota passio Christi acsi hodie fieret in nobis innovetur. Huiusmodi b) figura in agno pascali secundum ritum veteris legis precessit, unde Ex. 12 dum filii Israhel gravissimo iugo pharaonis premerentur, post multiplicia signa dixit dominus ad Moysen, quod universa multitudo filiorum Israhel ymolet agnum ad vesperam et san- guine eius ungant ostia domorum, ne cum Egipciis ab angelo plagentur. Et sequitur:2) Eadem ipsa nocte/ educam exercitum vestrum de terra Egipti. Et infra precipitur: Custodi verbum istud, legittimum tibi et filiis tuis usque in eternum. Cumque vobis dixerint filii vestri Que est ista religio? dicetis eis: Victima transitus domini est, quando transivit super domos filiorum Israhel in Egipto, percuciens Egipcios et domos nostras liberans. Hec omnia in figura patribus contigerunt, que in Christo sunt evacuata. Nam 3) dura captivitas pharaonis in Egipto eterna vincula tenebrarum tocius humani generis figurabat. agni ymolacio pro libertate tam gravis servitutis Christi mortem significabat, que sola a servitute demonis absolvit; et sicut Israhelite carnales nunquam de- buerunt figuralis libertatis oblivisci, sed omni anno per ymolacionem agni et manducacionem renovare: sic dignum et iustum est, ut nostre liberacionis nunquam obliviscamur, in qua a tot malis sumus erepti et tot bonis ditati per victimam agni incontaminati, qui solus tulit peccata mundi. Hinc Christus pro memoriali hoc sacramentum instituit nostre redempcionis: 4) Hec quociescunque feceritis, in mei memoriam fa- cietis. Et Apostolus dicit I. Cor. XI: 5) Quociescunque manducabitis panem hunc etc., mortem domini annuncciabitis, donec veniat. Et sic quociescunque hec sacramenta sumimus, debemus in passione Jesu Christi animas nostras tamquam in epalis confortare, ut ipsum imitemur, sicut et olim Judei in agno paschali se confortabant ad viam terre promissionis. Et quodc) hoc ita sit, plane declarat Apostolus I. Cor. 5: 6) Expurgate vetus fermentum, ut sitis nova conspersio, ut estis azimi; etenim pascha nostrum ymo- latus est Christus: itaque epulemur non in fermento veteri neque in fermento malicie et nequicie, sed in azimis sinceritatis et veritatis. Ubi7) breviter applicaus christianis d) agni paschalis figuram ipsos docet, quod nullam habeant veteris peccati admixtionem, sicut illi non habu erunt aliquod fermentum, et secundo sicut illi sese confortabante) man- ducando agnum ymolatum, sic nos debemus confortari in ymolato 1) Chelč. str. 431. — 2) v. 17. 26. — 3) In marg.: Quid figuravit captivitas in Eg. et ymolacio agni pasch. — 4) Z konsekrační formulc mešní. — 5) v. 26. — 6) v. 7 n. — 7) In marg.: Sicut Judei circa agnum paschalem, sic christiani circa sacram. alt. se habeant. a) A huiusmodi. — b) B Huius. — c) A nemá. — d) B Christo. — e) B: illi confortabant.

Strana 27
27 Christo. Et sicut illi debuerunt manducare cum puris azimis, sic nos cum puris virtutibus, quia alias moreremur, si malicie fermentum fuerit in nobis repertum. Quociescunque ergo figuraliter vel sacramentaliter sic ut premit- titur homo corpus Christi manducat et sanguinem eius bibit, tocies debet ad manducacionem spiritualem/ summa diligencia se irritare et provocare. Que manducacio nichil aliud est nisi amabilis revolucio beneficiorum Christi, quibus anima sti- mulatur ad ipsum reamandum et imitandum. Dicit enim Dionisius libro de eccl. jerarchia lib 3: quod divina imitacio non aliter in nobis generatur, nisi per recentem memoriam et sepe revolutam operum Jesu Christi. Ex quo ulterius patet, quod quicunque wlt digne manducare hec sacramenta visibilia, debet prius habere tres theologicas virtutes.1) Oportet enim talem primum habere fidem de Christi di- vinitate, de eius incarnacione, de eius innocentissima humanitate, de eius sanctissima et virtuosissima conversacione, de eius pacientissima et utilissima passione. Nam si de hiis quis vivam fidem non habuerit, gratis ruminat brutaliter visibilia sacramenta. Ideo Christus spiritualiter se manducare docens, declarat fidem incarnacionis incipiens a descensu eius de celo usque ad passionem, ubi sanguinem effudit, ut patet Joh. 6. Oportet secundo quod talis habeat spem in deo suo tam pio, qui nobis tantam humanitatem pro nobis moriendo ostendit, omnibus se gratis offerens qui cupiunt salutem, ut ipse dicit Joh. 3:2) Sic deus dilexit mundum, ut filium suum unigenitum daret, ut omnis qui credit in eun non pereat, sed habeat vitam eternam. Non enim misit deus filium suum in mundum, ut iudicet mundum, sed ut salvetur mundus per ipsum. Qui hac spe caruerit, in vanum sacramenta visibilia sumit, quia nichil poterit in Christi beneficiis delectari, que sua esse non sperat. Et tercio oportet quod habeat actualiter caritatem ad speciosum forma pre filiis hominum, 3) qui electis dei filiis est factus tanto delecta- bilior et carior, quanto pro ipsis factus est in passione despeccior et ab- hominabilior. Vnde et Ys. 53 in persona electorum ita dicit : 4) Non est ei species ne que decor. Vidimus eum et non erat aspectus nec desidera vimus eum, despectum et novissimum virorum, virum dolorum et scientem infirmitatem et quasi absconditus wltus eius et despectus, unde nec reputavimus eum. Vere languores nostros ipse tulit et dolores nostros ipse portavit et nos reputavimus eum quasi leprosum el percussum a deo et humiliatum. Sic inquam manducantem oportet habere ad Christum sic confusum et spretum / pro se ardentem caritatem supra cuncta mundi a) creata. Et pro eo postquam Christus discipulos suos sacramenta- 1) In marg.: Digne manducantem oportet tria habere. Srv. Viklef de euch., vyd. Loserth. Lond. 1892, str. 158 nn. — 2) v. 16 n. — 3) Ž 41, 3. — 4) Is. 53, 2—4. a) B munda. 4

Strana 28
28 liter cibavit, in longum sermonem de caritate erga ipsum protraxit, ut patet Joh. 15. 16. usque ad passionem. »Solum ergo ille qui cum hiis virtutibus ad sacramenta Christi a) ac- cedit, in veritate Christum manducat et recipit graciarum incrementa per Christum se spiritualiter in sacramentis tribuentem. Qui autem mortue sine hiis virtutibus sacramenta suscipit, ad sui dampnacionem« 1) bene- ficiorum Christi in sacramentis memoratur, precise sicut periurans in sui dispendium nominat dei nomen. b) Nam talis nichil aliud agit, nisi quod multipliciter se obligatum deo suo ostendit et cum illi continue est ingratus, iuste iudicium sibi sumit. Et propterea dicit apostolus, quod qui manducat et bibit indigne, iudicium sibi manducat et bibit. Et sic patet, 2) quod christiani non solum habent nudam figuram in suis sacramentis, sed et rem figuratam, quia in rei veritate dum figuram extra manducant, intra in animabus eorum de graciis dei per Jesum Christum inpinguantur mediantibus visibilibus sacramentis. Et propterea dicit Apostolus I. Cor. X:3) Calix benedic- cionis, cui benedicimus, nonne communicacio sanguinis Christi est et panis quem frangimus, nonne participacio corporis domini est? Ubi apostolus propterea vocat illud vinum calicem benediccionis, quia in rei veritate actualiter a deo mediante illo benedicimur, diversa dona graciarum accipiendo, et nos illi calici benedicimus i. e. gracias agimus deo de illis donis et sic in veritate tunc participes passionis et mortis Jesu sumus effecti, omnem graciam redempcionis cum electis commu- nicantes. Et sic ille habundancius dona per hec sacramenta recipit, qui se per fidem, spem et caritatem in Christi beneficiis plus actualiter sollicitat, sicut dicit Mat. 25: 4) Omni habenti dabitur et habundabit, ei autem qui non habet, et quod videtur habere, auferetur ab eo. Sicut enim dominica oracio quoad eius naturam est eque bona a quocunque dicatur, sed super isto habet efficaciam et bonitatem habundancius, si quis ea melius utatur: sic est de sacramento. Bona enim inanimata ex usu virtuoso contrahunt bonitatem et sic sicut medicina cadaveri, ligno aut lapidi vel alteri rei, que vita caret, c) nichil confert: sic nec sacramenta d) prosunt hiis, qui carent intrinseca disposicione. 1) Chelč. str. 447. — 2) In marg.: Sacramentum alt. non est nudum sacra- mentum. — s) v. 16. — 4) v. 29. a) B nemá. — b) B: bonum dei nomen. — c) B: que intra se vitam non ha- buerit. — d) B: quidquam prosunt.

Strana 29
Petri Payne Anglici Tractatus II. De corpore Christi. Nota : Duo queruntur a) ad sacramentum : primum quid sit hoc sacramentum, secundo quomodo corpus Christi sit in illo. Circa primum currunt hereses et illud est de fide explicita scripture, secundum autem non est de fide explicita. De primo Augustinus epist. 12. ad Bonifacium:1) Si inquit sacramenta quandam similitudinem rerum earum, quarum sacramenta sunt, non haberent, omnino sacramenta non essent. Ex hac autem similitudine plurimum eciam ipsa rerum nomina accipiunt. Sicut igitur secundum quendam modum sacramentum corporis corpus est, ita sa- cramentum fidei fides est. Idem de verbis domini serm. 52:2) Panis inquit iste, quem videtis in altari sanctificatum per verbum dei, corpus Christi est. Hec ille. Fundatur Mat. 26, Mar. 14, Luc. 22. ubilibet testantur Christum dixisse panem esse suum corpus et I. Cor. X :3) Panis, quem frangimus. Augustinus 4) super questionibus Levit. cap. 54:5) Quid in- quit est, quod prohibens sanguinem dicit: Anima omnis carnis san- guis est ? Sequitur: b) Illud appellatur anima, quod significat animam. Solet autem res, que significat, eius rei nomine, quam significat, nun- cupari, sicut scriptum est: Septem spice septem anni sunt. Non enim dixit »septem annos significant« et multa huiusmodi. Et hinc est 1) Migne P. L. 33 col. 363 n. Podobně c. 48 de cons. dist. II. — 2) Migne P. L. 38 col. 1099 (sermo CCXXVII, in die Paschae IV). — s) v. 16. — 4) In marg.: Hoc est i. e. significat corpus meum. — 5) Migne P. L. 34 col. 702. — 6) ibid. col. 703. a) Psáno requiruntur a opraveno.

Strana 30
30 quod dictum est: Petra autem erat Christus; non enim dixit: petra significavit Christum, sed tamquam hos esset, quod per substanciam non erat, sed per figuracionem. Sic et sanguis, qui propter vitalem quandam corpulenciam animam significat, anima dictus est. Hec ille. Ergo supra dixit, quod secundum quendam modum sacramentum corporis Christi corpus Christi est, quia secundum modum essendi sacramentalem. Šacramentum in natura sua est panis. Patet I. Cor. 10 et XI, ubi ipsum apostolus pluries vocat panem. Sed constat, quod res debet sortiri nomen non ex institucione humana, sed ex proprietatibus eius. Sic iam sacramentum vere nominat panem, quia habet omnes proprietates panis non sic sacrati. Si quis autem sacram scripturam audet glosare dicendo: panis i. e. accidens, forciori auctoritate fidelis debet eius dictum per opposita glosare sc. in figura est corpus Christi. Quia ex quo panis manet, non potest hoc idemptice esse corpus Christi, sed tantum in figura. Sic columba est spiritus s. (Joh. 1) et flatus Christi est spiritus s. et ignis in discipulos descendens (Act. 1.) Et talis predi- cacio est secundum habitudinem, quia res subiecti ordinatur a deo rem predicati secundum habitudinem figurare. Magna enim habitudo est panis ad corpus, ut docet Augustinus super Joh. Augustinus lib. 1. de doctr. christ. cap. 5 :1) Servabitur in locucionibus figurativis huius modi regula, ut tamdiu versetur diligenti consideracione quod legitur, donec ad regulam caritatis interpretacio perducatur. Si autem hod iam proprie sonat, nulla putetur i figurativa lotucio. Si praceptiva locucio est aut flagicium vel facinus vetans aut utilitatem et benefi- cenciam iubens, non est figurativa. Si autem facinis aut flagicium videtur iubere aut utilitatem vel beneficenciam vetare, figura est. Et ponit exempium : Nisi inquit manducaveritis curnem filii hominis et biberitis eius sanguinem, non habebitis vitam in vobis; facinus igitur vel flagicium videtur iubere — figura est, precipiens passioni domini esse communicandum et suaviter ac utiliter recondendum in memoria, quod pro nobis caro eius crucifixa et wlnerata est. Hec Augustinus. Wiklef in De blasfemia:2) Sicut deus non tropice sed vere et realiter irascitur, sic corpus Christi non tropice sed vere et realiter man- ducatur, licet locuciones, quibus talis sensus exprimitur, sint tropice et figurative. Et quod sacramentalis manducacio sit figurativa, patet, quia Christus pro tempore et non continue ad ipsam obligavit dicens: Hoo quociescunque feceritis ... Nam manducacio spiritualis est semper ne- cessaria, que secundum Augustinum est credere in Christum et ut di- citur Joh. 6, manere in Christo et Christum habere in se manentem. Et hoc est necesarium continue fieri 3) — ergo etc. Sicut ergo mandu- cacio sacramenti est manducacio figuralis, sic sacramentum est figura liter corpus Christi. 1) Je lib. III. cap. 15. Migne P. L. 34 col. 74 n. — 2) Vyd. Dziewicki, Lond. 1893, str. 89 n. — 3) Srv. I. trakt. Paynův str. 25). Chelč. str. 432.

Strana 31
31 De secundo dicit Wiklef:1) Corpus Christi est in sacramento rite disposito spiritualiter et virtualiter et sacramentaliter et realiter et vere. Sed ne detur capitosis idolatris perfidie occasio, eo qued di- citur „realiter et vere“, quia arguunt dicentes: Omnis modus realis est modus substancialis, ideo declarat seipsum dicens in principio sue con- fessionis:2) Ista adverbia „vere et realiier" sunt adverbia transcen- dencia et dicunt modum essendi analogum, quo Christus est ille panis. Hec ibi. Ubi wlt, quod extendendo hoc adverbium „realiter" ad signi ficandum modum omnis esse vel entitatis, tunc omne quod est sacra- mentaliter corpus Christi, est realiter corpus Christi ; sed restringendo ipsum adverbium „realiter" ad significandum modum essendi distinctum contra sacramentalem, ut in communi modo loquendi restringitur, sic nichil quod est sacramentaliter corpus Christi, est ut sic realiter corpus Christi. Ex hoc patet, quomodo omnes modos essendi Christi vocat reales per comparacionem dicens: Modus essendi Christi in toto uni- verso est modus essendi realis, modus essendi in sanctis viantibus et in sacramentis est modus essendi realior, modus essendi eius in celo est modus essendi realissimus. Primus est potencialis, secundus spiri- tualis et sacramentalis, tercius substancialis. Idem de li vere: Sed difficultas est, si corpus Christi est substancialiter in illo pane. Pro illo adverbio notandum, quod quando- que sumitur simpliciter pro modo substancie, et sic loquitur/ Hugo, quando que autem superaddit reduplicative racionem corporis in quantum talis substancia et sic ego proprie intelligo adverbia. Vnde cum dicitur quod corporaliter i. e. secundum corporis et sanguinis Christi virtutem sumimus Christum in altari, tunc oportet sic intelligi necessitante nos jide, quia spiritualiter sumimus carnem Christi. Et iste est verus modus co poris, licet non sil modus consequens corpus, quia Joh. Vl dicit Christus: Caro non prodest quid quam. Sumendo ergo adverbium proprie et reduplicative, corpus Christi non est substancialiter in sacramento, ut potest patere ex multi- plici argumento. Primum, quia de hoc nullum reperitur efficax argu- mentum, quia nec scriptura, in qua omnis veritas necessaria saluti plenissime continetur, hoc testatur nec racio nec quinque sensus hoc testantur. Scriptura enim explicite aliud non testatur, nisi quod ille panis est corpus Christi, quod oportet intelligi figurative. Non enim dicit, quod hie (adverbialiter) sit corpus Christi, sed quod hoc (prono- minaliter) sit corpus Christi, vel quod hic (hic adverbialiter) sit sanguis Christi, sed quod hic sc. calix i. e. vinum in calice sit sanguis Christi, ut patet Mat. 26, Mar. 14, Luc. 22, I. Cor. X et XI. Similiter nulla racio dictat, quod ibi substancialiter sit corpus Christi, sed multipliciter reclamat, quod unum corpus sic corporaliter sit in tam diversis locis 1) Kde? — 2) De apostasia, vyd. Dzicwicki, Lond. 1889 str. 213 n.

Strana 32
32 tam multiplicative. Similiter sensus corporis non aliud arguunt nisi panem ut panem Si autem mirabilia obiciuntur, cum iam non appa- reant, timetur ne sint diabolica figmenta, quibus ecclesie illuditur. Si ergo nec scriptura nec racio nec sensus corporis testantur, quod substan- cialiter Christus sit in sacramento, non est racio alia hoc concludens. Secunda racio. Inpossibile est Christum esse aliter in sacramento quam possit a fidelibus manducari, quia ad hunc finem est datum sacramentum Christo dicente : Accipite et man- cate. Sed Christus non potest substancialiter manducari, quia hoc nedum nichil manducantibus proficeret, 1) sed insuper ipsos pollueret et viciaret, ut dicunt Augustinus et Ambrosius et fundant se super illo Joh. VI: Caro non prodest quidquam. Sicut ergo fidelis in carcere spiritualiter Christum sine sacramentis manducans non manducat ipsum substancia- liter, sed solum spiritualiter, per vivam fidem se in eo confortando: sic nec ille qui ipsum manducat in sacramentis, quia uterque eque vere manducat corpus Christi dicente Augustino:2) Quid paras dentem et ventrem ? Crede et manducasti. Si ergo non potest substancialier man- ducari, sequitur quod non substancialiter sit in sacramentis ad hunc finem institutis. Tercia racio. Licet Christus modo excellenciori sit in electis quam in sacramentis et de illo est multiplex testimonium scripture: tamen in ipsis non substancialiter sed solumspiritualiter manet Paulo dicente Eph. 3 : 3) Christum habitare per fidem in cordibus vestris. De corporali enim et substanciali modo essendi dixit discipulis : 4) Pauperes semper habetis vobiscum, me autem non semper habebitis et ipsos corporaliter deserens dixit:» Ego vobiscum sum usque ad consummacionem seculi sc. spiritualiter per graciam meam. Si ergo in electis, qui sunt digniores hoc sacra- mento, non est substancialiter, qui tamen hoc sumunt, quod in sacra- mento ipsis datur: sequitur quod omnino in sacramento non habet esse substanciale eius corpus. Quarta racio, quia secundum fidem scripture, cui totus chri- stianismus testatur, Christus in substanciali carne resurgens veraciter ad celos ascendit, minime usque ad iudicium corporaliter venturus, ut patet in parabola de talentis Mat. 22, Luc. 19, et Act. I testati sunt angeli Christum assumptum esse et ita iterum venturum esse. Et per se sine parabola palam dixit Mat. 24: 6) Si dixerint „hic est Christus,“ nolite credere, quia sicut fulgur exit ab oriente et paret in occidente, ita erit adventus filii hominis. Ubi clare docet, quod illo substanciali modo, quo veniet, nedum non est in sacramento sed nec alicubi in terris. Et Augustinus testatur dicens super Joh.:7) Una persona est deus et homo, utique per id 1) Srv. Chelč. str. 428. — 2) c. 47. de cons. dist. II. Srv. Chelč. str. 469. — 3) v. 17. — 4) Mat. 26, 11; Mar. 14, 7; Jan 12, 8. — 5) Mat. 28, 20. — 6) v. 23 n. — 7) Migne P. L. 35 col. 1441.

Strana 33
33 quod deus est, in celo per id quod homo est. Et iterum idem (et po- nitur de cons. dist. 2 Prima quidem):1) Donec seculum finiatur, sursum est dominus, sed tamen eciam hic nobiscum est veritas domini. Corpus enim, in quo resurrexit, uno loco esse apparet, veritas autem eius ubique diffusa est. Et si Christus esset corporaliter in sacramento, non staret fidei veritas in hoc puncto. Quinta racio, quia secundum omnes katholice philosophantes nullum corpus potest multiplicari corporaliter, ut sit per diversa loca a se invicem distincta pro eodem instanti, licet tamen poterit multiplicari secundum diversos modos essendi. Sed stante hac sentencia corpus Christi foret nimis monstruose multiplicatum, quia idem corpus tunc esset pro eodem instanti in mille ecclesiis et in totidem altaribus et mille in qualibet hostia — et sic corpus Christi in qualibet hostia haberet mille pedes, mille oculos et sic singula membra nimis multiplicata, que omnia multiplicato corpore necessarioa) commulti- plicarentur, cum totum sint sue partes. Et ulterius sequeretur: idem Christus est sibi dexter et sinister et subtus seipsum et supra seipsum et retro seipsum et ante seipsum, ymo inevitabiliter sequitur, quod haberet pedes supra caput 2) et caput infra pedes et sic foret corpus Christi monstruosissimum in natura. Raciones autem in oppositum sc. quod Christus sit sub- stancialiter in sacramento, carent fundamento. Ut aliqui dicunt, quod corpus Christi post glorificacionem transiit totaliter in naturam divinam et omnes proprietates divinitatis assumpsit, ita quod iam non sit caro sed spiritus ubique diffusus sicut deitas.3) Et fundant hanc fantasiam ibi Joh. VI:4) Verba que locutus sum vobis, spiritus sunt et vita et I. Cor. 1:5) Predicamus Christum dei virtutem et dei sapienciam et II. Cor. 5: 6) Si cognovimus secundum carnem Christum, sed nunc iam novimus. Sed quod ista sentencia sit extorta ex scripturis contra intellectum spiritus sancti, potest sic patere. Primo quia cum Christus sacramentum discipulis primum et perfectissime ministravit, corpus eius fuit adhuc passibile et mortale et nondum gloriosum, unum tantum occupans locum in turba duodena, certum est quod non erat ubique diffusum, eo quod necdum erat clari- ficatum et communiter predicte sentencie innitentes testantur, quod talem subtilitatem non habuit in carne mortali, sed primo post ascen- sionem. Si ergo in sacramento altaris, quod Christus in cena dedit discipulis, fuit corpus Christi substancialiter, ut credunt, tunc queritur, si illud fuerit gloriosum vel passibile. Si dicitur quod gloriosum, tunc sequitur, quod idem corpus pro codem instanti fuit mortale et inmortale, 1) 1. c. 44. — 2) Viklef de euch. vyd. uv. 302. — 3) Chelč. str. 444. — 4) v. 64. — 5) v. 24. ") v. 16. - - 9 — a) Psáno: necesse. 5

Strana 34
34 et si fuisset reservatum in horam mortis, tunc fuisset simul mortuum et vivum. Si autem dicitur, ut communiter respondent, quod tale eis dedit quale habuit, tunc sequitur quod corpus Christi carnaliter vora- verunt contra determinacionem Christi Joh. VI. Et sequitur, quod corpus Christi fuit in quolibet pane in longitudine viri 30 annorum, quod Augustinus negat dicens, quod corpus Christi non est dimen- sionaliter in sacramento. Vnde oportet, quod illa locucio Christi »hoc est corpus meum« sit locucio figurativa se. quod panis sit sacramenta- liter corpus Christi. Nec valet instancia cecorum per relacionem arguencium dicencium : Si esset locucio figurativa, tune non subiungeret »quod pro vobis tra- detur«, quia certum est quod Christus notans panem per li »hoc«. demonstravit corpus suum, et sic idem est »hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur« et »hoc efficaciter et sacramentaliter figurat corpus meum, quod pro vobis tradetur«.1) Secundo ista opinio est contra fidem scripture, quia omnis scriptura testatur Christum resurrexisse in vera carne dimensio- nata, quamvis iam gloriosa; et testantur omnia argumenta, que Christus fecit 40 diebus post suam resurreccionem in apparicionibus crebris, ut Act. 1. Ubi nunquam fuit cura Christo probare, quod sit iam spiritus ubique diffusus, sed cum apostoli estimarent eum spiritum, dixit Joh. 20:2) Palſpate et videte, quia spiritus carnem et ossa etc. Et in eodem corpore sic organisato et dimensionato visus est Cefe et post hec XI discipulis et deinde plus quam quingentis fratribus, deinde sic et b. Paulo, ut dicitur I. Cor. XV,3) qui sunt testes idonei, qualiter de Christi resurreccione est credendum, sc. quod Christus non sit spi- ritus sed verus homo in corpore glorioso. Timendum ergo est, ne isti magistri mendaces sint antichristi, qui iuxta doctrinam Johannis negant Christum venisse in carne, ut I. Joh. 4,4) contra testimonium spiritus sancti et Christi apostolorum. Tercio inprobatur ista opinio, quia Christi resurreccio est nostre resurreccionis forma et exemplar Patet I. Thes. III:5) Si credimus, quoniam ille mortuus est et resurrexit, ita et deus eos qui dormierunt per Jesum adducet cum eo; et I. Cor. 15: Christus resurrexit a mortuis primicie dormiencium; et Phil. 37) dicit Paulus, quod Christus reformabit corpus humilitatis nostre configuratum corpori claritatis sue; patet ergo, quod resurgemus corpore glorioso sicut et Christus. Sed nostra resurreccio est in carne et ossibus et non erimus spiritus, ut dicitur Job 19 :s) In carne mea videbo deum salva- torem meum et rursum circumdabor pelle mea etc. Vnde nisi corpus Christi esset caro et non spiritus, esset nostre resurreccionis inpertinens exemplar, quod scriptura negaret. 1) Viklef Deceuch. 116. — 2) Není Jan 20, nýbrž Luk. 24, 39. — 3) v. 5—8. — 1) v. 3. — 5) v. 13. — 4) v. 20. — 7) v. 21. — 5) v. 26.

Strana 35
35 Quarto patet falsitas huius opinionis, quia fideliter credimus, quod Christus venturus est iudex vivorum et mortuorum non ut spiritus sed in forma vera humana, in qua videbit eum omnis oculus et qui eum pupugerunt, ut testatur Joh. in Apok. et Christus per se dicit Mat. 22:1) Filius hominis venturus est in sede maiestatis sue et Joh. 5:2) Dedit ei potestatem iudicium facere, quia filius hominis est. Et iterum loquens de suo adventu Luc. et Mat. 24 ostendit, quod corporaliter erit in aliquo certo loco, dicens: 3) Ubi fuerit corpus, ibi congregabuntur et aquile, ubi docet, quod veniente Christo corporaliter sancti rapientur sibi obviam in aera, uti I. Thess. 4. 4) Ymo perpetue in glorioso corpore post resurreccionem generalem in forma humana regnabit, ut ostendit Christus Mat. 17 dicens : 5) Sunt quidam de hic stantibus, qui non gustabunt mortem, donec videant regnum dei, et sequitur,/ qualiter Christus transfiguratus est ante eos, ostendens eis gloriam sui regni futuri cum attestacione tocius trinitatis et Moisi et Helie simul concurrencium, quod Christus in forma humana dimensionata perpetuo regnabit; sed nulla mencio ibi habetur, quod sit spiritus ubique diffusus, ut mendaces ad paliandum idolatriam con- finxerunt ex diaboli persuasione. Ex istis patet clare, quod Christus, licet sit spiritualis secundum quatuor dotes glorie exaltatus, tamen non est spiritus, quia secundum Augustinum licet quodlibet corpus poterit mutari in quodlibet, sed non corpus in spiritum. Sed ad auctoritates dicendum, quod prima non probat, quod Christus sit spiritus, sed probat quod caro Christi non debet carnaliter secundum errorem quorundam discipulorum manducari, sed spiritualiter solum per memoriam recentem eius conversacionis et mortis. Secunda auctoritas probat, quod quamvis Judei scandalizentur in Christo crucifixo et gentiles reputent hoc stultum, tamen electi fideliter credunt quod Christi passio est dei virtus, qua diabolus est victus, et dei sapiencia, 6) qua homo est redemptus. Tercia vero auctoritas, sc. illa »Si cognovimus Christum secundum carnem«, docet quod nichil carnaliter est amandum, nec Christus, quia propter hoc abstulit carnem, ut amor spiritualis depuretur. Patet clarius in glosis doctorum. Item alii huius erroris discipuli nituntur dei omnipotencie dicentes: Possibile est deo disponere, quod Christi corpus sit substan- cialiter in diversis locis — ergo credimus ita esse in sacramento. Hic dicitur, quod scola antichristi creditur lapsa in heresim per multa blasfema mendacia de dei omnipotencia, ut patet de accidente, quod credunt stare in sacramento sine subiecto per omnipotenciam dei, de absolucionibus temerariis a pena et a culpa, de indulgenciis ultra no- vissimum diem, quas vendiderunt, de canonisacione incerta plurimorum, que omnia super fide de omnipotencia dei in ecclesiam induxerunt, 1) Apok. 1, 7; Mat. 25, 31. — 2) v. 27. — 3) Luk. 17, 37; Mat. 24, 28. — 4) v. 16. — b) Je Mat. 16, 28: další je z kap. 17. — 6) I. Kor. 1, 23 n. 5*

Strana 36
36 licet repugnent omnipotencie dei. Nam sicut deus seipsum negare non potest, ut dicitur 2. Tim. 2, 1) sic nichil potest inordinate, ymo multa potest deus de potencia ordinata, que nemo tenetur credere sine re- velacione, ut deus potest A salvare et tamen B non tenetur hoc cre- dere, cum nulla evidencia ipsum B ad hoc astringat. Et nemo restringet omnipotenciam dei, quod non posset facere novum mundum extra mundum iam creatum ea facilitate,/ qua istum innovabit, sed tamen absit quod fidelis ita credat in facto. Ideo religiosum videtur et securum tantum triplicem veritatem de possibili concedere sc. veritatem in sacra scriptura exaratam, veri- tatem ab infallibili racione elaboratam et veritatem a sensu extrinseco cognitam, cui acquievit Thomas Joh. XX. Omnia autem alia, licet vera, sunt tamquam apocrifa et fidei inpertinencia respuenda. Et possumus negare multas proposiciones de possibili, non quia scimus eas efficaciter inprobare, sed quia non sunt de numero predicte triplicis veritatis, quibus solis fidelis debet inniti. Et sic excuteret fidelis rumorum audi- ciones et cronicas prophanas, et hoc videtur eo necessarius, quo pater mendacii nititur sollicicius ecclesiam perturbare. Et si fideles circa cre- denda huic regule inniterentur, tunc studium et occupacio theologica forent utiliter breviata et tota lex antichristina cum privatis regulis ordinum a consideracione fidelium suspensa et multo evidencius ymagi- naciones et fantasie errabunde propter criminositatem et vanum nomen vanitatis introducte. Isti regule innitebantur apostoli et doctores ante satane solucionem, ideo in eorum dictis reperiuntur concordes. Sed doctores fantastici vanum nomen subtilitatis affectantes post millenarium Christi sunt multipliciter evagati, et hec est racio, quare in eorum scriptis sunt tot repugnancie reperte. Dum ergo discipuli predicti erroris levis obiciunt dicentes: Possibile est deo facere, quod corpus Christi sit substancialiter in sacramento, non debet fidelis hoc concedere, nisi aliqua veritatum trium sibi testetur; alias per eandem regulam posset antichristus novos arti- culos fidei fabricare quantum vellet, sicut et fecit. Item alii fundant se in fidei sue virtute dicentes, quod omnia sunt possibilia credenti,2) ex quo concludunt, quod necesse est deum cooperari cum sua fide. Et inferunt, quod credere Christi corpus in hostia substancialiter sonat in magnitudinem fidei, sicut hoc discre- dere est fidei defectus. Hii non attendunt quod credere meritorie deo presupponit deum hoc/ dicere per evidenciam certam. Et ideo apo- stolus dicit Rom. X, s) quod fides est ex auditu et auditus per verbum Christi. Sed fidei blasfeme, cuius oppositum deus approbat, virtus dei non cooperatur. Vnde Judei solide credunt adventum Messie eorum, restauracionem templi et Jerusalem et eorum congregacionem et plura alia, que propterea nunquam fient, et gentiles seducti credunt filios 1) v. 13. — 2) Mark. 9, 23 — 3) v. 17.

Strana 37
37 suos raptos ad deos, qui utraque vita sunt privati. Sicut hodie secundum Bernhardum multa corpora venerantur ut sanctorum in terris, quorum anime sunt in inferno. Quare ergo non simili modo fides istorum presumptuosorum foret mendax, dum veritas prima eidem non atte- statur, maxime quia faciles ad credendum contra fidelem Christi et eius apostolorum multiplicem premonicionem concorditer testancium:1) Si dixerint »hic est Christus vel ibi«, nolite credere nec ire post eos. Nec sonat in fidei defectum nolle credere, quod Christus sit sub- stancialiter in hostia consecrata, dummodo creditur, quod Christus spiritualiter i. e. per graciam suam sit in illa, si rite consecratur, quia ut dicitur Luc. 7, centurio fuit de magnitudine fidei a domino laudatus, eo quod credidit, quod potens esset Christus sanare eius puerum sine eius corporali descensione ad ipsum, et regulus econtra de parvitate fidei a Christo est redargutus, eo quod non crederet Christum alicubi esse virtualiter et spiritualiter, nisi ubi fuerit corpora- liter presens, 2) ut dicitur Joh. IV. Item alii confirmant se in predicto errore simealibus argumentis, arguentes a similitudine insufficiente, ut primo dicunt de anima: Si, inquiunt, anima potest esse simul in diversis locis, cur non corpus Christi eadem facilitate? Hii notent, quod tota difficultas est de multi- plicacione nature corporee, quod ipsa sit simul per diversa loca secundum suam substanciam, quod negatur; anima autem est substancia incor- porea — ergo non valet similitudo. Utrum autem idem spiritus posset esse simul intercise per distincta loca, est probleuma neutrum multis, cum spiritus in natura sua non occupat locum et ex celeritate motus alterati ab insensibili ad sensibile a loco abscondito ad patentema) fit crebro decepcio sensus. Hine b. Paulus sciens se raptum in tercium celum et in paradisum, utrum extra corpus vel in corpore fuit, dicit se ignorare, ut II. Cor. 12.3) 1) Mat. 24, 23; Mar. 13, 21; Luk. 17, 23. — 2) Srv. Chelč. str. 427 n. s) v. 2 n. a) lsáno: potestatem.

Strana 38
Tractatus de 4 modis essendi. Apostolus I. Cor. XI incipiens loqui de sacramento eukaristie spiritu prophetico dicit, quod circa hoc oportet hereses esse, ut qui probati sunt fiant manifesti. Quare quilibet fidelis debet caute atten- dere, ne circa hoc sacramentum, quod est lapis a) sapientum, hinc occasione male accepta in viam peccatorum impiorum declinet. Debet autem excitare quemlibet fidelem hic ad vigilandum, quia eciam tempore Christi et in eius presencia multi discipulorum eius fuerunt in hoc scandalisati, ut patet Joh. 6, in tantum quod eciam ab eo recesserunt, tum quia tempore apostolorum Corinthii post sufficientem informacionem sibi hinc iudicium sumpserunt, ut patet I. Cor. XI, tum quia doctissimi doctores cum innumerabili multitudine eorum discipulorum per plura curricula seculorum in sentencia eukaristie criminose variarunt, ut patet in multis passibus decreti: alii in melle conficiendo, alii trans- substanciacionem ponendo, alii inpanacionem asserendo, alii sacramentum calicis quoad wlgus deponendo, alii accidens sine subiecto et paneitatis exinanicionem usque ad fundamentum in eo dogmatizando, quod eciam usque hodie per totam romanam ecclesiam ut fides confirmatur. Et videtur quod quanto plus ecclesia in operabilibus ab apostolis declinavit, de tanto habundancius in speculativis in penam peccati in errorcs varios devenit. Tum eciam quia quasi omnes doctores moderniores nedum discordant in hoc puncto ab apostolis, sed eciam a doctoribus primevis sc. Črisostomo, Origene, Augustino, Ambrosio etc., ymmo si a) Psáno: lapsum.

Strana 39
39 quis eorum scripta recte inspexerit, discordant eciam a seipsis, cum sepius nedum unus alteri sed et idem contradicit sibi ipsi. Et sunt eorum doctrine sicut aqua turbida,1) inpura et insipida, quam quilibet horreret et quamdiu cum seipsis non concordaverint, quilibet credens eorum testimonium formidaret. Sic enim in causis secularibus diffinicio duodecim consulum non suscipitur, nisi concordes fuerint cum seipsis. Cum enim sint tam vita quam sciencia apostolis et primis doctoribus inferiores, certum est fideli, quod non sunt nove revelaciones a domino ista varia eukaristie documenta ultra sanctos priores, sed antichristi errores et seducciones. Vnde caveat summe fidelis hanc antichristi excusacionem 2) in suis peccatis, que dicit, cum queritur, utrum fides eius de eukaristia habeat fundamentum scripture vel racionis : "Hoc inquit sacramentum ledit suos perscrutatores. Nam et David ait :3) Parasti cibum illorum, quoniam ita est preparacio eius. Noli ergo serutari, si non vis errare. Nam hoc sacramentum salubriter credi potest, investigari non potest." Et ita ut fur antichristus lumen racionis cautulose, ne error suus agnoscatur, aufugit. Verum quidem est, quod criminosa perscrutacio maxime huius sacramenti ledit, sicut et aliarum veritatum maxime arti- culorum fidei, sed eorum cognicio licita reformat tam affectum hominis quam intellectum. Nam ut I. Cor. 134) Videmus nunc per speculum et in enigmate, tunc autem facie ad faciem i. e. articulos fidei, quos nunc aliquo modo cognoscimus, tunc sc. in patria clarissime intelligemus. Illam ergo cognicionem, que solum in patria datur, velle perscrutari criminosum est, sed optare cognicionem clariorem fidei obscure credite amancium et requirencium dominum est. Sic enim apostoli dixerunt Luc. 17 5) Domine, adauge nobis fidem. Fides enim potest augeri usque ad clarum eiusdem fidei intellectum, alias enim non hortaretur Petrus I. Pe. 3 6) christianos paratos esse dare racionem de ea fide etc., cum nemo de ea fide, quam solus ignorat, potest aliis ponere racionem. Nullus ergo articulus fidei potest esse tam altus, quin possit a chri- stianis aliquo modo salubriter investigari, cum b. Augustinus investi- gavit materiam de benedicta trinitate, que est infinitum superior euka- ristie sacramento. Ideo nullum velamen hereticum possit magis ecclesiam cecare quam istud : Noli investigare, sed simpliciter crede, que tibi a prelatis tuis preponuntur, alias errabis. Quia sic introducta quacunque novitate heretica sine fundacione scripture, si docti in lege domini in- cipiant illud si catholicum sit examinare, statim possit proponi hoc principium Machometi: Hoc credi debet, sed investigari non potest. Notet ergo christianus de hoc sacramento attestataa) legis dei, racionis et expositorum b) ecclesie primitive et cuncta alia habeat tam- 1) Viklef de euch. vyd. uv. str. 287. — 2) Viklef de euch. vyd. uv. str. 285. — 3) Ž. 64, 10 — 4) v. 12. — 5) v. 5. — 8) v. 15. ") Psáno: attestate. — b) Psáno: exemplorum.

Strana 40
40 quam onerosa ecclesiea) suspecta, noviter a satrapis antichristi ad proprium lucrum callide introducta. Fides ergo huius sacramenti ponitur Mat. 26, Mar. 14, Luc. 22 et I. Cor. XI, ubi terminans dominus veteris legis figuras, quarum solempnior erat agnus paschalis, solempniter hoc sacramentum introduxit. Accipiens enim panem gracias egit et dedit discipulis suis dicens: Accipite et comedite, hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur./ Similiter postquam cenavit, accepit calicem et gracias agens dedit ipsis dicens: Accipite et bibite ex hoc omnes, hic est enim calix novum testamentum in meo sanguine. Hec quociescunque feceritis, in mei memoriam facietis. Ubi mandavit suis discipulis suum corpus comedere et suum sanguinem bibere — et fecerunt non ficte sed in veritate. Et sic ex hac litera fideliter credendum est, quod ille panis sic ut premittitur a Christo dispositus et condicionatus est vere et realiter corpus Christi, quod traditum est pro nobis, sicut te- statur Apostolus I. Cor. X:1) Panis, quem frangimus, nonne partici- pacio corporis domini est? et I. Cor. XI: 2) Qui manducaverit panem vel biberit calicem domini indigne, reus erit corporis et sanguinis Christi. Sic conformiter scripture crediderunt doctores antiqui, ut Je- ronimus ad Helbidiam confitetur suam in hoc puncto fidem dicens : 3) Nos audiamus panem, quem Christus fregit deditque discipulis, ess? corpus domini salvatoris ipso dicente ad eos: Accipite et comedite, hoc est corpus meum. Et Augustinus 4° de Trin.: 4) Corpus et sanguinem Christi dicimus id, quod ex terre fructibus acceptum et prece mistica consecratum recte sumimus ad salutem in memoriam dominice passionis. Sed cum panis sacramentalis non possit ydemptice esse corpus Christi, cum alias Christus noster fieret sepe deus recens et cresceret in suis partibus monstruose in infinitum, quia quotquot panes sacerdos conficeret, tot partes a) Christi adderet, ymmo deus noster reciperet mu- taciones nimis ineptas, quia mollesceret, putresceret et a vermibas ro- deretur et sequerentur predicaciones blaspheme nimis multe, que red- derent horridam cunctis fidem christianam : ideo notandum est de modo, qualiter vid. et quo modo panis sacramentalis vel hostia est vere et realiter corpus Christi. Pro quo notandum, quod Christus, qui est verbum caro factum, dupliciter consideratur sc. prout deus et prout homo. Consideratus prout deus, cum in eo idem sit essencia, virtus et potencia, ut declarat Augustinus in De cognicione vere vite, ipse est ubique per se essencialiter, virtualiter et potencionaliter, sicut 1) v. 16. — 2) v. 27. — 3) Ad Edibiam de XII quest. N. T. Migne P. L. 22 col. 986. — 4) c. 60 de cons. dist. II. a) Psáno: ecclesia. — b) Psáno: parti.

Strana 41
41 declarat 1) Apostolus Act. 17:2) Deus qui fecit mundum et omnia que in eo sunt, hic celi et terre cum sit deus, non in manufactis templis habitat indigens aliquo, cum ipse det omnibus vitam et inspiracionem et omnia — sequitur: non longe est ab unoquoque nostrum, in ipso enim vivimus, movemur et sumus. Sic igitur nedum Christus sed et tota trinitas est tota in qualibet creatura essencialiter, virtualiter et potencionaliter. Sed Christus consideratus in quantum deus et homo coniunctim, tunc habet plures modos essendi,s) qui omnes sunt reales et veri, quamvis quidam sunt realiores et veriores. Unus est modus essendi substancialiter, corpora- liter et dimensionaliter, quo modo hic in terris ambulavit, com- edit et bibit, predicavit et finaliter passus est et sepultus et resurrexit. Et illo modo realiter movebatur de uno loco ad alium et econtra, nec potuit esse pro eodem instanti in pluribus locis, cum in hoc natura eius humana potencie divine non possit esse subiecta. Hinc Christus disci- pulis dixit Joh. XI: 4) Lazarus mortuus est et gaudeo propter vos, ut credatis, quia non eram ibi, sed eamus ad eum. Infra dixerunt tam Martha quam Magdalena: 5) Domine, si fuisses hic, frater meus non fuisset mortuus. Et patet, quod licet ibi fuit virtualiter et spiritualiter, cum cognoverit eius infirmitatem et mortem, tamen non erat ibi sub- stancialiter, corporaliter et dimensionaliter. Ille ergo modus essendi Christi licet sit iam valde alteratus quoad qualitatem, non tamen est variatus quoad quidditatem; quia illud esse Christi iam est gloriosissimum, subtilissimum, agilissimum et inpassibi- lissimum, sed tamen mansit eadem humanitas, eadem substancia, idem corpus, eedem dimensiones, sicut de se probavit per 40 dies apparens discipulis suis in multis argumentis, nunc eis colloquens, nunc cum ipsis manducans et bibens, nunc ipsos palpare iubens, nunc eis scripturas exponens, ut patet in omnibus ewangelistis. Illo ergo modo nedum non est in sacramento altaris, ymmo nec est in terris, sed ascendit ad celum et sedet ad dexteram patris in illa quantitate, qua hic viavit, ut patet ex multis scripturis, ut Act. 1: 6) Hic Jesus, qui assumptus est a vobis in celum, sic veniet, Col. 3: 7 Que sursum sunt querite, ubi Christus est in dextera dei sedens, Ps. : 8) Dixit dominus domino meo: Sede a dextris meis, donec ponam inimicos tuos scabellum pedum tuorum, Apok. 1:9) Ecce venit cum nubibus et videbit eum omnis oculus et qui eum pupugerunt et tunc plangent se super eum omnes tribus terre. Eciam Amen. 1) Viklef De euch. 305. — 2) v. 24 n. 27. — 3) Srv. Viklef De euch. 84 n. — 4) v. 14 n. — 5) v. 21. 32. — 6) v. 11. — 7) v. 1. n. — 8) Ž. 109, 1 n. 2) — v. 7. 6

Strana 42
42 Et de illo modo essendi/ prohibet Christus suis, ne credant eum alicubi in terris Mar. 13:1) Tunc si quis vobis dixerit »ecce hic est Christus, ecce illic« ne credatis. Et ponit causam Mat. 24:2) Sicut enim fulgur exit ab oriente et apparet usque in occidentem, ita erit adventus filii hominis. Tanta enim [est] claritas illius corporis substan- cialis Jesu Christi, quod si substancialiter et corporaliter foret hic nobiscum, ut cece homines senciunt de hostia, nullus vivens valeret in corpore mortali hanc gloriam sufferre, sed omni se corporaliter et carnaliter cernenti excessum aut extasim inferret, sicut et olim Petrus in Thabor in eius transfiguracione quasi mortuus cadebat.3) Vnde cum venerit in suo adventu finali, dicitur sicut fulgur totum mundum illumi- nare etc. Hinc cum Christus Paulo apparuit in via, non ipsum videre simpliciter potuit, sed extasim passus fuit, ut nesciret si in corpore vel extra corpus esset, ut patet 2. Cor. 12 et raptus fuit usque in tercium celum. 4) Et sic de Stephano dicitur, quod (ut Act. VII) intendens in celum vidit gloriam dei et Jesum stantem a dextris virtutis dei et ait: 5) Ecce video celos apertos et Jesum stantem a dextris dei. Ubi Augustinus dicit in De cognicione vere vite: 6) Stephanus non corporeis oculis deum in celo ultra firmamentum vidit, cum hominis [visus] nullo modo usque ad celum pertingere possit. Sed et concio illa, in qua Stephanus stans Christum conspexit, in domo aliqua fuit, cuius tecti culmen corporeus eius oculus minime penetrare potuit. 7) Vnde patet 1) quod Stephanus Christum substancialiter et dimensionaliter vidit, quia stantem, 2) quia non in terris sed in celis, cum taliter non sit in terris, 3) quia oculis fidei et intellectus, cum oculus carnis nondum glorificatus hoc sufferre non possit. Ex quibus concluditur, quod dicere Christum substancialiter et corporaliter esse in hostia consecrata, est fantasiasticus error nec ullibi nec ex racione nec ex scriptura dante fidem approbatus. Ex quo errore sequuntur inevitabiliter inconveniencia nimis multa: primo sequeretur, quod Christus esset in hostia satis par a septipe- dalis, 8) quia secundum Augustinum omnia corpora sicubi corporaliter existunt, non possunt sine dimensionibus esse. Secundo sequeretur, quod nos haberemus mille ymmo infinitos Christos, cum idem corpus corporaliter in locis distantibus eodem instanti esse non possit. Et tercio Christus deus tunc foret cottidie a nobis crudeliter devoratus. Et plura talia sequerentur, licet ea pseudo sophistice omnia excusent. Quarto sequeretur stante sentencia doctorum, quod Christus sit per- sonaliter in hostia, tunc quelibet pars hostie haberet infinitos fines felicissimos, gracia quorum totum genus humanum racionabiliter labo- 1) v. 21. — 2) v. 27. — 3) Viklef De euch. 310. — 4) v. 2—4. — 5) Sk. ap. 7, 56. — 6) Migne P. L. 40 col. 1028. — 7) Cituje také Viklef De euch. 307. — 8) Viklef De apost. 100, De euch. 302.

Strana 43
43 raret; propter hoc 1) minorem enim gradum cupiebat apostolus dissolvi, ut esset cum Christo. 2) Et foret quelibet pars illius hostie beacior quocunque sancto. Infinita sunt talia deliramenta, quibus mendaciter et blaspheme ecclesia est per fidem antichristi onerata. Hinc dicit Aug. et ponitur de cons. dist. 2. Prima quidem:3) Donec seculum finiatur, sursum est dominus etc Alius modus essendi Christi prout est deus et homo est virtualis aut potencionalis, quo modo Christus eciam secundum humanitatem est in celo et in terra, quia si quilibet rex terrenus est vere et realiter in qualibet sui imperii parte potencionaliter, a forciori Christus, qui (ut Apok. XVII 4) dominus dominorum est et rex regum, cui data est omnis potestas in celo et in terra,5) ut in nomine eius omne genu celestium, terrestrium et infernorum flectatur.6) Diaboli enim secundum Jacobum ad eius potenciam contremiscunt. 7) Alius est modus essendi Christi spiritualis, quo idem Christus semper substancialiter, corporaliter et dimensionaliter in celis manens, cum sanctis et in sanctis est realiter et vere sed spiritualiter i. e. per graciam suam et dona, que spiritum sanctorum ditant, pulchri- ficant, sanant et in toto ad ymaginem dei restaurant et restauratos finaliter conservant etc. Et de illo modo essendi sunt plures promis- siones et scripture, ut Mat. 18:8) Ubi sunt duo vel tres congregati in nomine meo, ibi sum in medio eorum. Si enim secundum ewangelium apostoli conversacio apostolorum in terra viancium erat in celis (ut Phil. 3 9) et testante Christo ubi thezaurus alicuius est, ibi est et cor eius : 10) multo evidencius anima Christi est cum fratribus, sororibus et amicis suis, quales sunt omnes, qui faciunt voluntatem patris eius, quibus in tantum est affectus, ut ipsos membra sua dicat etc. Qualiter eciam 4. Reg. 5 dicitur :11) Nonne cor meum in presenti erat, quando reversus est homo de curru suo in occursum tui? — sed constat quod tune Elizeus fuerat in domo sua etc. Illo modo Christus stat ad ostium cordis nostri et pulsat ut Apoc. 3; 12) illo modo Christus tenet 7 stellas in dextera sua i. e. omnes predicatores fideles et ambulat in medio septem candelabrorum aureorum i. e. universarum ecclesiarum Apoc. 2 ; 13) illo modo loquitur apostolus 2. Cor./ ult.: 14) An experi- mentum eius queritis, qui loquitur in me Christus? et infra: An non cognoscitis vosmet ipsos, quia Christus Jesus in vobis est, nisi forte reprobi estis ? et iterum Joh. 15:15) Qui manet in me et ego in eo, hic fert fructum multum, quia sine me nichil potestis facere. 1) Psáno: hec; spoj: propter gradumminorem hoc. — 2) Filip. 1, 13. — 3) c. 44. — 4) v. 14. — 5) Mat. 28, 18. — 6) Filip. 2, 10. — 7) Jak. 2, 19. — 8) v. 20. — 9) v. 20. — 19) Mat. 6, 21. — 11) v. 20. — 12) v. 26. — 13) v. 1. — 14) v. 3. 5. — 15) v. 5. 6*

Strana 44
44 Plures sunt tales scripture, que docent, quomodo Christus corpo- raliter in celo manens, spiritualiter per graciam suam et potenciam graciosam operatur opera sua in sanctis et electis eius, in tantum ipsis unitus, ut iam non vivant ipsi nec quidquam secundum motus vite proprie et naturalis agant, sed vivat in ipsis Christus, 1) cuius regimini et voluntati et spiritui in toto secundum omnia membra et omnes sensus tam interiores quam exteriores se tradiderunt, sicut membra capiti sunt subiecta — hinc dicitur caput corporis ecclesie Col. 1. 2) Alius est modus essendi Christi sacramentalis, quo Christus est realiter et vere sed potencialiter et spiritualiter et sacra- mentaliter in omnibus sacramentis, maxime autem in sacramento eukaristie, quia3) omnes quatuor ewangeliste Mat., Mar., Luc., Paulus commemorant, quomodo Christus dixit panem et vinum esse corpus suum et sanguinem, que locucio ex solempnitate loquentis ac testimonio sanctorum oportet quod habeat aliquam insolitam efficaciam ultra alia sacramenta novi vel veteris testamenti. »Nam magister optimus et cesar semper augustus in cena ultima, quam prandebat cum suis apostolis post esum pure figuralem agni pascalis introduxit solempniter hoc sacramentum.« 4) Sed Christum deum nostrum, qui venit inplere et perficere legem, decet a) ex maiori miraculo, pietate et gracia procedere in novo testamento quoad sacramentum finale, in quo sit memoriale suorum mirabilium conservatum. Sed in veteri testamento fuit corpus Christi quodammodo in manna et ceteris figuris, ut notat apostolus I. Cor. 10:5) Omnes eandem escam manducaverunt et omnes eundem potum biberunt, bibebant autem de spirituali consequente eos petra — petra autem erat Christus. »Quare oportet quod in isto sacramento sit habundancius Christus, efficacius et figure 6) propinquius quam in veteri testamento,/ aliter enim non foret racio, quare illa cessarent novo non excedente superflue introducto.«7) Cum ergo esse sacramentaliter Christum alicubi in novo testamento includit duos priores modos essendi sc. potencialiter et spiritualiter, dico quod Christus substancialiter, corporaliter et dimensionaliter in celo manens, est in sacramento altaris virtualiter, spiritualiter et sacramentaliter, realiter et vere, sed non estibi substancialiter, ut superius est pretactum. Christus enim est verius in anima iusti quam in sacramento altaris, quia est per se causa illius modi et secundum Philosophum 1) Gal. 2, 20. — 3) v. 8. — 8) Odtud počínajíc jest následující až po »hoc sacra- mentum«, pak »Quare oportet... superflue introducto« z Viklef a De euch. 86. Excerpt Chelčického jest bližší Viklefovi než našemu textu. — 4) Chelč str. 489. — 5) v. 3 n. — 6) Viklef lépe: rei sacramenti. Chelč.: sacramentu. — 7) Chelč. str. 489. a) Psáno: deus.

Strana 45
45 »propter quod unumquodque, et ipsum maius«, sed in anima iusti non est Christus essencialiter et corporaliter, ut patet supra etc. — ergo nec in sacramento est essencialiter et corporaliter etc. Item corpus Christi non est aliter in sacramento altaris quam comeditur ab anima fideli, sed non comeditur ab anima fideli substancialiter, ut patet Joh. 6, ubi hic sensus discipulos scandali- zabat, quod deberent ipsum comedere substancialiter, unde dixerunt: 1) Durus 2) est hic sermo et quis potest eum audire? Nichil enim hor- ribilius quam necesse manducare corporaliter carnem et bibere sic san- guinem hominis tam tenere predilecti — ideo Christus digniores disci- pulos in sensu vivifico informavit, quod caro i. e. carnalis sensus nichil proderit, sed spiritus est i. e. spiritualis sensus, qui vivificat: nam quoad carnalem sensum concludit hoc esse inpossibile dicens, quod filius hominis ascendet in celum, ubi prius erat secundum alteram naturam, ibi mansurus usque ad iudicium finale. Oportet ergo fidelem credere, quod illud quo anima pascitur obiective est spiritualis anime cibus et sic oportet carnem Christi et sanguinem tam varie pro pecca- toribus tribulatam accendere in nostris spiritibus amorem, qui est anime cibus, ut grati faciamus quodam modo re- compensam. Et hanc manducacionem oportet esse in quolibet sal- vandorum, ut deducit veritas Joh. 6 per totum. Que si defuerit, vane manducamus corporis et sanguinis Christi sacramenta; hine dicit Augustinus:3) Hoc est manducare illam escam et illum potum bibere in Christo manere et illum in se manentem habere. Ac per hoc qui non manet in Christo et in quo Christus/ non manet, procul dubio non manducat spiritualiter eius carnem, licet carnaliter et visi biliter dentibus premat sacramenta corporis et sanguinis Christi, sed magis tante rei sacramentum ad iudicium sibi manducat et bibit. Cum igitur fidelis non optaret corporaliter sed spiritualiter corpus Christi, patet quod omnipotens aptavit istum modum spiritualem essendi in hostia con- secrata, quo debet comedi a fideli. Alium autem modum essendi sc. substancialiter vel corporaliter, cum foret quoad hoc superfluus, utiliter abstraxit. Ex quo ulterius sequitur: Ex quo solum ibi corpus Christi spi- ritualiter in sacramentis manducent, quorum mens et anima pascitur, fovetur et confortatur ex devota memoria Jesu Christi ibi presentis larga gracia sua, quod ut sic sicut nec bestia nec infidelis manducat sacra- mentum vel tropice ipsum. Infidelis tamen accipere dicitur vere corpus Christi. Vnde aliud est capere, aliud manducare.4) Nam ut sic eciam aer vel bestia accipit corpus Christi, cum accipit sacramentum, quod est vere et realiter sed virtualiter et spiritualiter corpus Christi. Et sic 1) Jan 6, 61. — 2) Odtud až po »faciamus quodammodo recompensam« celé z Viklefa De euch. 17. — 3) c. 46 de cons. dist. II. — 4) Viklef De euch. 308.

Strana 46
46 notanter et vere dicit Christus loquens de re sacramenti:1) Qui man- ducat hunc panem, vivet in eternum. Primo ergo credat fidelis, quod illa proposicio Christi hoc est corpus meum est locucio figurativa et predicacio non essencialis, sed habitudinalis, sicut et illa : semen est verbum dei vel petra erat Christus, licet sit non sic figura, quin sit ibi realiter et vere res figu- rata sc. corpus Christi spirituali modo et virtuali. Credat secundo, quod manet realiter panis materialis eciam post benediccionem sacerdotis, cum apostolus continue hoc sacramentum vocet panem et hortatur, ut sacramenta panis et vini moderacius sumant, ne fiant ex ipsis in suum iudicium inebriati. Nam, ut dicit Ambrosius, Corinthii de sacramentis fuerunt inebriati, quod non fuisset, nisi man- sisset panis et vinum in sua natura.2) Credat tercio, quod unus est dominus noster et magister Jesus Christus, qui essencialiter est in celis, loco quo diffunditur adequatus, cuius virtus et gracia spiritualis et sanctitas est presens sacramentis, que eius corpus et sanguinem figurant, que virtus, gracia et sanctitas est subiective in corpore Christi quod est sursum et contentive vel diffinitive in sacramentis, non formaliter sicut est in animabus sanctorum, sed sacramentaliter et quodammodo effective, sic quod sacramentum habet aliquam virtutem ad devote memo- randum animam, ad movendum animam fidelem ad] effi- caciter degustandum, quam suavis sit dominus noster Jesus Christus. Sic de sacramentis Ambrosius ) sensit, qui ita dicit: Materia vel substancia sacrificii, quid erat tunc et nunc est in manibus pontificis, non simpla est sed nec pontifex ipse solius divine vel humane solius substancie est: est enim tam in pontifice quam in sacrificio divina substancia et terrena. Terrena in utroque est id quod corporaliter vel localiter videri potest, divina in utroque verbum invisibile, quod in principio erat deus apud deum. Nam cum diceret idem magnus pontifex panem et vinum tenens: hoc est corpus meum, hic sanguis meus, vox erat verbi incarnati, vox eterni principii, vox antiqui consilii, verbum quod humanam acceperat naturam, idem in carne manens, panis et vini accipiebat substanciam. Sequitur: Sed obicit adversarius: Christus est vivens et sensibilis, in corpore suo mobilis, quia deus et homo Christus, corpus autem sacrificii vitam non habet, sensum non habet, mobile non est. Hoc assumpto concludit sic : Corpus ergo domini non est, Christus non est. Ad hec inquam: 1) Jan 6, 59. — 2) Srv. výrok vytýkaný Husovi: »mittatis, quod sacerdos com- edat de istis speciebus in tantum, quod saturabitur, et de calice bibat in tantum, quod suffundatur« (Doc. 184). — 3) Není ve spise Ambrožově De sacramentis (Migne P. L. 16 col. 417—462).

Strana 47
47 Obsecro te, quam in corpore domini vitam requiris? Est enim vita animalis, est et vita spiritualis. Animalis vita quinque sensibus fungitur sc. visu, auditu, tactu etc., hec vita animalis carnalis est, caro est Dominus autem dicit Joh. 6: Caro non prodest quidquam. Si enim Judei carnem, quam crucifixerunt, concidere et devorare sicut carnem agni voluissent aut potuissent integram vivamque absorbere, sicut cetus maris vivum/ absorbuit Jonam, nec illis profuisset, ymmo maiori sacrilegio eorum consciencias polluisset. Animalis ergo vita, quia caro est, si in corpore domini adesset, nichil nobis prodesset ac propter hoc illam requirere superfluum est. Nam quid celestis homo per sacrificium hic administraret, quod nobis non deerat? Non enim prudencie eius est criminositatem nostram non necessariis pascere miraculis. Querebat enim criminosus Herodes et inde erat ex multo tempore cupiens videre Jesum, quia sperabat signum aliquod ab eo fieri, quod quia non fecit, sprevit eum et remisit indutum alba veste. Solam ergo vitam spiritualem nobis in sacrificio administrare sapienciam eius decebat et nostre necessitati expediebat, que est sanctificacio et benediccio, misericordia et veritas, iusticia et pax. Hec autem vita eius spiritualis sic est in corpore sacrificii absque vita animali, quomodo lux solis absque calore eius in corpore lune nobis presentatur. Ergo hiis pariter ex rebus sacrificium nobis construxit pontifex summus, quibus totus homo vegetatur i. e. ex verbo dei, in quo vivit homo in anima, et ex terre fructibus, quibus solum vivit corpus. Hec ille. 1) Ecce iste doctor credidit, quod in corpore sacrificii i. e. hostia manet panis materialis, quo corpus nutritur, 2) credidit quod ibi est substancia divina i. e. Christus verus deus et verus homo, 3) credidit quod non est ibi substancialiter illo corpore substanciali, cum hoc esset nobis vanum et criminosum miraculum, quod se sic illi pani incarnaret et continue descenderet de celo et sic scanderet in nostrum ventrem, sed credidit quod ibi [est] vere et realiter sed spiritualiter per graciam suam, qua nos sanctificat, sua benediccione ditat, sua misericordia veniam prestat, sua veritate et sapiencia illuminat, corporaliter semper sursum manens. Ex quo patet error modernorum, qui dicunt: Licet Christus in suo corpore adhuc passibili non potuit esse in pluribus locis substan- cialiter pro eodem instanti, tamen postea resurgens a mortuis et as- cendens ad celum tota humanitas eius a divinitate est absorpta et omnes proprietates divine nature assumpsit et quodammodo est resoluta et undiquaque in celo et in terra diffusa, sieut aqua diffunditur in rorem et se late spargit, et sic est iam ubique essencialiter, substan- cialiter et corporaliter sicut ipsa natura divina et sic in sacramentis eukaristie est secundum omnes suas partes essencialiter presens etc. 1) Srv. Chelč. str. 428.

Strana 48
48 Pro isto adducunt 1) plures scripturas, sinistre ipsas ad suam fantasiam retorquentes, sicut illam: 2) Si cognovimus Christum secundum carnem, sed nunc iam non novimus et iterum:3) Dominus autem spiritus est et iterum I. Cor.:") Nos predicamus Christum dei sapienciam et dei virtutem et Joh. 6:5) Verba, que locutus sum vobis, spiritus sunt et vita ete Patet hic error fantasticus, quo ecclesia in ydolatriam cece preci- pitatur, primo ex hoc, quod Christus sacramentum adhuc in corpore mortali et passibili nondum glorificato dedit et dixit non esse corpus gloriosum sed corpus grossum, quod traditur in crucem, dicens: Acci- pite et manducate, hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur. Dicant ergo evidenciam, quod illud corpus tunc sedens in cena essen- cialiter et substancialiter fuit in sacramento altaris. Sed ut ipsi con- cedunt, quamdiu non fuit glorificatum, non potuit esse substancialiter in pluribus locis, ergo nec tunc, cum tunc erat maxime passibile et miserie subiectum. Si ergo tunc non erat in sacramento corpus Christi substancialiter, que erit racio, quod modo sacerdotis ad vocem sit habundancius in sacramento quam ad propriam suam benediccionem? Secundo patet, quia hoc est contra scripturas, que asserunt Christum dimensionatum in celo, et sic contra catholicam fidem. Stephanus enim vidit vere et non fantastice Jesum stantem 6) et angeli dixerunt Act. 1:7) Sic veniet quemadmodum vidistis eum euntem in celum. Sed si a) est diffusus, tune omnia membra eius sunt sibi nimis dilatata, in tantum quod humanitas eius nec humanitas possit vere appellari et substancie quodammodo contra catholicam fidem erunt confuse ; et cum se iterum ad priorem formam ut aiunt nunquam restringet, quomodo in forma vere humana iudicabit, ut fides scripture docet Joh. 5:8) Potestatem dedit ei iudicium facere, quia filius hominis est et Mat. 24:9) Tunc videbunt filium hominis in sede maiestatis sue et congregabuntur ante eum omnes gentes. Tercio hoc est contra b) antiquos doctores, qui communiter negant Christum substancialiter ubique esse. Vnde Augustinus dicit: 10) Donec seculum finiatur, sursum est dominus, sed tamen eciam hic nobiscum est veritas domini. Corpus enim, in quo resurrexit, uno loco esse apparet, veritas autem eius ubique diffusa est. Ad scripturas autem in oppositum allegatas dicendum, quod Christus est due substancie sc. divina et humana et secundum hoc scriptura dupliciter loquitur de ipso et hoc modo oportet prudentem scribam in regno dei scripturas de ipso interpretari, quedam sibi ut deo, quedam ut homini ascribendo etc. 1) Srv. Nota duo str. 33. a Chelč. str. 144. — 2) II. Kor. 5, 16. — 3) Jan 4, 24. — 4) I. Kor. 1, 24. — 5) v. 64. — 6) Sk. 7, 55 n. — 7) v. 11. — 8) v. 27. — 9) v. 30. — 10) c. 44. de cons. dist. II. a) Psáno: sic. — b) Psáno: quod.

Strana 49
49 Epylogus. A. Celum humanitus Ch. essencialiter, substancialiter, corporaliter et dimensionaliter est in celo in loco, per quem diffunditur coequatus, ut Act. 7: Video celos apertos et Jesum . . . Modus essendi realissimus et verissimus. D. Totum universum. B. Electi. Idem sic ut premittitur sur- sum manens realiter et vere sed potencialiter aut virtu- aliter est ubique ut rex ad quemlibet punctum regni. Mat. ult.: Data est michi omnis potestas in celo . . . Idem Christus sic ut dictum sursum manens usque ad iu- dicium, vere et realiter est in qualibet congregacione sancto- rum et sanctis, sed spiritua- liter i. e. per graciam suam. Mat. 18: Ubi duo vel tres, 2. Cor. ult: Ch. Jes. vobiscum. Modus essendi verus et realis. Modus essendi plus verior et plus realior. C. Sacramentum. Idem sic ut dictum est semper in celo manens est hic vere et realiter, sed potencialiter aut virtualiter, spiritualiter et sa- cramentaliter aut figurative. Mat. 26, Mar. 14, Luc. 22, I. Cor. X et XI. Modus essendi verior et realior.

Strana 50
50 Hii sunt modi essendi Christi in scriptura sacra fundati, quos qui ignoraverit, ut cecus in foveas heresum se sepe et alios precipitabit, cum ad speciales modos essendi Christi oportet esse speciales modos se habendi ad eosdem, si debet esse Christo acceptus. Ignorancia horum modorum in sacerdotibus est causa, cur ipsi totam ecclesiam cum perfidia sacramentorum perturbarunt. Fingunt enim, quod cottidie corpus Christi integrum in natura sua devorant et sub tanta quantitate, quanta est in celo, degluciunt ore suo, quia ut inquiunt corpus Christi est in natura sua integrum ad quodlibet punctum accidentis, quod a) sic sacrant. Et a simili possent/ concludere, quod possunt stare extra mundum maximum et ipsum manentem sub eadem quantitate ut est modo ponere totum simul in os suum. Et certus sum, quod infernus, licet tantum dilataverit os suum quantum sufficit et potest, non sic facere valeret. Et probacio huius conclusionis esset eis facilis, posito quod deus det eis potestatem ad transsubstanciandum panem sacramentalem in totum mundum, sicut modo secundum suam opinionem transsubstanciant in corpus Christi. 1) 1) Na str. 162a je druhé zobrazení čtyř druhů bytí, jichž pro typografické obtíže neotiskuji. a) Psáno: quam.

Strana 51
De adorare et colere. Pater celestis solum hominem inter terrestria racionali anima id- circo privilegiavit, ut cuncta opera sua sint recta et regantur lumine discrecionis et sine discrecionis maturo consilio nichil peragat, ne mox ingratus de dono prudencie iudicetur et a propria dignitate excidens iumentis assimiletur, in quibus non est intellectus Nam Sap. VII1) neminem diligit deus, nisi qui cum sapiencia inhabitat. Propterea quilibet homo, specialiter christianus, cuncta sua facta et maxime circa cultum dei sapiencie sale condire debet, alias enim nausiabunt omnia opera sua deo sicut ferculum insulsum. Non enim solum fideles discant, que sit voluntas dei, sed eciam qualiter eadem dei voluntas prudenter exequatur. Duo enim in lege in omni oblacione principaliter erant observanda: primo ne oblacio habeat fermentum admixtum, secundo ut sale condiatur, ut per hoc doceamur, quod nullum opus est deo acceptum, si fuerit fermento criminis fedatum, vel si purum sit, si tamen irracionabiliter sit peractum. Pro eo christianis dicitur Rom. 12: 2) Racionabile sit obsequium vestrum et Ys. 59 de malis conqueritur: 3) Non est iudicium in gressibus eorum, semite eorum incurvate sunt eis, omnis qui calcat in eis, ignorat pacem. Si enim iniqui suos gressus diiudicassent, nunquam tantum a lege dei fuissent abducti in tot con- suetudines erroris, sed quia sicut muta animalia prout ducebantur ibant, ideo erroribus infinitis sunt involuti. Sic igitur in actu communionis eukaristie debent se fideles ewangelica prudencia regulare, prudenter laqueos antichristi, quos diabolus insensatis ibi tetendit, declinando, maxime ex eo quia 1) v. 28. — 2) v. 1. — s) v. 8.

Strana 52
52 pseudosacerdotes multa venenosa statuta, quibus omnia occidantur, instituerunt, que plus sunt timenda quam venenum aspidum insanabile. Primum ergo attendere debet fidelis, qualiter debet se in modo adorandi circa eukaristiam moderare, ne vel hoc cum Sa- maritanis adoret quod ignorat, vel hoc quod non est ibi, vel ne forte adoret creaturam pro creatore contra principalissimum dei preceptum. Pro quo notandum, quod quedam adoracio [est] latrie, que est adoracio soli deo debita, que fit quociens homo secundum ultimum posse sue virtutis deum exaltat et se in conspectu eius nichil pendit, nullam mensuram et nullum modum sibi ponens, sciens quod dei dignitas est simpliciter infinita. Et illo modo trinitas beata sola est adoranda, de qua adoracione Mat. IV:1) Dominum deum tuum adorabis et illi soli servies. Illa adoracio prohibetur ab omni creatura tam celesti quam terrena Ex. 20:2) Non habebis deos alienos coram me, non facies tibi sculptile nec omnem simititudinem, que est in celo etc. non adorabis ne que coles. »Intellectis 3) modis essendi Christi multiplicibus potest fa- ciliter christianus intelligere, quod aliter debet se habere ad unum quam ad reliquum. Aliter enim ad Christum sedentem ad dexteram patris, aliter ad Christum in fideli homine, aliter ad Christum in verbo dei, aliter ad Christum in sacramento debet se regulare. In dextera patris debet ipsum substancialiter ut verum deum adorare, in fideli homine debet ipsum in eius membro opere et veritate amare, in verbo dei debet ipsum reverenter audire et obedire, in sacramento vero debet ipsum digne memorare, ut ei grate vivat, a quo usque ad mortem tam utiliter est dilectus, ut tamquam grati ipsum rediligamus. De primo quod est adorari in fideli homine dicitur Mar. 9:4) Quis- quis potum dederit vobis calicem aque frigide in nomine meo quia Christi estis, sequitur : non perdet mercedem. De secundo quoad verbum dei Luc. X :5) Qui vos audit, me audit, 2. Cor. 13: 6) An experi- mentum queritis eius, qui in me loquitur Christus? De tercio: 7) Hoc facite in meam commemoracionem (Luc. 22).« Est autem quedam adoracio reverencie, qualiter deus voluit archam adorari ut in Ps.:8) Adorate scabellum pedum eius, quo- niam sanctum est — hoc dicitur ad Liram de archa, supra qua deus sedebat et responsa dabat. Similiter Hebr. XI 9) Jacob adoravit fasti- gium virge Joseph. Sancti enim patriarche fecerunt reverencias quasdam creaturis, quas noscebant aliquid magnum et divinum figurare, sicut archa que figurabat humanitatem Christi et virga Joseph significabat regnum et dominium Christi et sic Christum simpliciter adorabant ad hoc per signa inducti. 1) v. 10. — 2) v. 4. — 3) Tento odstavec cituje Rokycana jako Mikulášův — ve spise De non adorando. (Srv. Nejedlý Prameny 137.) — 4) v. 40. — 5) v. 16. 6) v. 3. — 7) Luk. 22, 19. — 8) Ž. 98, 5. — 9) v 21.

Strana 53
53 Similter cum sacramentum nostrum sit sanctissime rei signum, debet modo suo venerari ut sacrum memoriale nostre redempcionis, ita tamen quod in corpore Christi quod est substancialiter sursum sint infallibiliter quietati, eo modo sicut studiosus videns vel audiens literas ipsarum obliviscitur et manet in sentencia suspensus, ymmo verius dei cultor videns quamcunque creaturam dei ex ipsa ad glorificandum deum invisibilem provocatur, quia ut dicitur Rom. 1: 1) Invisibilia dei per ea que facta sunt intellecta conspiciuntur. Sic dum fidelis viderit sacramentum, debet tamquam ex propinqua ymagine Christi suam pigriciam ad passionis Christi memoriam cum reverencia excitare et maxime dum hoc sacramentum manducat. »Sed 2) propter cecitatem wlgi, quod semper pronum est ad ido- latriam, caucius est simpliciter sine talibus signis deum adorare, ne cecis a) offendiculum [detur]«. Nam deus illa racione omnes ymagines prohibuit in Veteri Lege, ut dicitur Deut. 4: 3) Non vidistis aliquam similitudinem in die, qua locutus est dominus vobis in Oreb de medio ignis. Sequitur: ne forte errore deceptus colas, que creavit dominus deus tuus in ministerium cunctis gentibus. »Si ergo Judei grossi, qui semper signa querunt, potuerunt sufficienter deum adorare sine signis, forcius christiani, qui tamquam perfecciores debent plus esse elevati, non debent erigere aliquod tale signum. Ideo Christus dixit Joh. 4: 4) Venit hora, quando nec in monte hoc neque in Jerosolimis adora- bitis patrem. Vos adoratis quod nescitis, nos adoramus quod scimus, quia salus ex Judeis est. Sed venit hora et nunc est, quando veri adoratores adorabunt patrem in spiritu et veritate. Nam et pater tales querit, qui adorent eum. Spiritus est deus et eum, qui adorat eum, in spiritu et veritate oportet adorare. Ecce quomodo docet Christus christianos sine templo et sine corporalibus cerimoniis simpli- citer in spiritu adorare, dicens quod tales oratores desiderat et querit deus.« Nec apostoli nec ecclesia primitiva alio modo sunt usi hoc sacra- mento nisi manducando et bibendo, ut patet I. Cor. XI. Vnde Clemens, qui beati Petri [erat] discipulus et post ipsum in episcopum romane ecclesie ab eo substitutus, omnibus episcopis mandavit, quod nichil de hoc sacramento in crastinum reservarent. Nam ut ponitur de cons. dist. 2 ita scribit: 5) Tanta in altario certe holocausta offerantur, quanta populo sufficere debeant; si remanserint, in crastinum non reserventur, sed cum timore et tremore clericorum diligencia consu- mantur. Hec Clemens. Et postea multis annis transactis in concilio 1) v. 20. — 2) Tuto větu a pak dále od »Si ergo Judei grossi« až do konce odstavce cituje Rokycana jako úryvek z Biskupcova traktátu De non adorando corr. 2. concl. 1. a corr. 2. concl. 3. (Srv. Nejedlý Prameny 139.) — 3) v. 15. 19. — 4) v. 21—24. — 5) c. 23 § 1. a) Psáno: eciam.

Strana 54
54 Wormaciensia) statutum est, quod infirmis modicum de sacramento reservetur, ut dicitur de cons. dist. 2.1) Postea vero in novissimo tempore, cum iam antichristi regnum in ecclesiam fuit introductum et fides huius sacramenti evacuata et nova de illo fides fabricata, tunc Urbanus papa statuit huic sacramento novum festum ultra baptismum et alia sacramenta, quasi sciret ultra apostolos hoc sacramentum vene- rari, qui huiusmodi festo ecclesiam noluerunt onerare, et illud festum hereticis indulgenciis multipliciter ditavit, ut patet in legenda festi eiusdem. Et ille istam perfidiam tenuit de hoc sacramento, quod in sacramento sit Christus septipedalis. In illo igitur festo et post [per octavas fuit publice primum sacramentum erectum in monstranciis ad colendum simpliciter sine hoc quod manducetur. Postea autem tempo- ribus nostris hec consuetudo excrevit, quod continue stet in loco ado- racionis multis in laqueum et in ruinam. Duplex autem ydolatria debet hic declinari, prima qua quidam adorant panem illum tamquam idemptice Christum secundum perfidiam romane ecclesie tenencium(!) quod panis non remaneat, sed quod totus sit versus in carnem Christi et vinum in sanguinem eius. Et cum secundum scripturarum testimonia panis remaneat, adorant illam sub- stanciam ut deum. Et »remissiores idolatre fuerunt, qui condam ado- raverunt talpas et serpentes, quia racione vite meliores erant condi- cionis quam etc.« 2) Et quanto res quam divinant est miserior, tanto eorum peccatum est plus profundum; nam quanto aliquid a summo bono est elongacius, tanto eidem summi boni honorem prestare est sceleracius et summe iusticie displicencius. Et sic quilibet superbus et iniquus sibi usurpans hoporem est nephandius ydolum quolibet trunco picto, cum non contineat in se tantam maliciam, et quelibet res ina- nimata iterum est nequius ydolum quam res vivens, dummodo est sine peccato, sicut talpe etc. Altera species idolatrie, qua adoratur non simpliciter ille panis, sed aliud fantasma quod in se est nichil et sic ydolum, ut dicit Apost. I. Cor.: 3) idolum nichil est in mundo. Fantasiant enim moderni, quasi- ecclesiam romanam de superiori errore corrigentes, quod licet ille panis non sit ydemptice Christus, tamen Christus est substancialiter totus in illo pane absconsus et sic est eque sicut in celo adorandus. Et hoc est multipliciter contra multiplicem scripturam, que testatur quod Christus nullibi est iam hic in terris. Licet autem Christus sit quodam modo in sacramento, non tamen ex eo debet erigi, ut in eo Christus adoretur. Quod sic probatur: Primo- tota trinitas, que est dignior corpore Christi, est multo realius in 1) c. 93. — 2) Mikuláš v trakt. De non adorando. (Rokyc. u Nej. 138 a Příbr. u Golla, Quellen II 62) — 3) I. Kor. 8, 4. a) Psáno: Garmaciensi.

Strana 55
55 qualibet creatura, quia essencialiter 1), et tamen iuxta mandatum dei nulla creatura debet propterea erigi, ut in ea deus adoretur, ut Ex. 20. Secundo quia in quolibet electo est multo realius Christus quam in sacramento 2) et tamen in nullo electo debet Christus adorari. Nam Paulus certificatus de eo, quod in ipso erat Christus, docuit simpliciter deum adorare. 3) Similiter Petrus et alii apostoli. 1) Mikuláš De non adorando (u Golla Quellen II 62). — 2) Mikuláš De non adorando (Rokyc. u Nej. 132 a Příbr. u Golla, Quellen II. 62). — 3) Sk. ap. 14, 13 nn.

Strana 56
Mgri Joannis de Příbram. Tractatus de venerabili eukaristia contra Nicolaum 1) falsum episcopum Taboritatum. (Z rkp. univ. praž. IX E 5 col. s rkp. kap. praž. D 47.) Capitulum primum.2) Surge, domine, et dissipentur inimici tui et fugiant qui oderunt te a facie tua (Num. 103). Verba ista sunt beati legiferi Moisi, qui cum levaret archam, aiebat: Surge et dissipentur inimici tui etc., et cum deponebat archam, dicebat: 4) Revertere domine ad multitudinem filiorum Israhel. Que verba a propheta deprompta et quodam miro misterio nostro tempori adaptata in elevacionem et magnificacionem christiane arche, divinissime vid. eukaristie, sunt a cunctis fidelibus resonanda iugiter et adversus inimicos ipsius arche, in qua verus deus et homo est absconditus, supra modum multiplicatos constanter repe- tenda: Surge domine et dissipentur inimici tui i. e. inimici arche tue, veluti illi Philistiim perversi 5) ipsam archam et te in ea impie tractantes et horrende blasfemantes et tuum tremendissimum signum, quod nunc iuxta propheciam Ysaie levasti in populos 6) et miraculis inaudite victorie potenter commendasti, subter abiectissima et abhominanda queque deprimentes et tua sancta sanctorum, ad que pavere et tremere de- buerant, concultantes et more patris sui antichristi, universe nequicie artificis, supra omne quod dicitur deus aut quod colitur, h. e. supra 1) Jest vytrženo, za tím lze čísti: et falsum, snad: hereticum et falsum. — 2) Písař udává zde obsah: quod eius perfidiam una cum suis complicibus summarie disserit et declarat. — 3) v. 35. — 4) v. 36. — 5) I. Král. 5. — 6) Is. 11, 9.

Strana 57
57 tremendum eukaristie sacramentum se luciferine erigentes et ipsos cibos sanctos, olim summa aviditate assumptos, inpudenter evomentes et veluti canes inpudici a nauseante suo gutture sacramentorum gracias eructantes. Quos ideo Joh. in Apok. a iusta eorum proprietate canes inpudicos et veneficos appellat et ut canes a cetu fidelium expellendos denunciat, cum dicit: 1) Foras canes venefici et inpudici inpudenter ecclesiam simplicium toxicantes. Contra quos a cunctis fidelibus devota et alta vox est ad deum erigenda cum propheta dicente: Surge domine et dissipentur inimici tui. Surge quidem domine in requiem tuam,2) quia iam satis inimi- corum inquietacionem et irritacionem passus es! Surge tu quidem domine et archa sanctificacionis tue, ante quam archam totum conflatile et ydolum errorum recencium veluti Dagon corruat et cesis extremi- tatibus manuum provolutum et in limine stratum 3) et ab hominibus calcandum iaceat h. e. omnem potenciam, qua fidelibus resistunt et hereses defendunt, illis eripiat et abscindat et ad secreciora nacium 4) i. e. ad vasa turpitudinis eorum, in quibus adhuc quasdam hereses secretas nondum digestas occultant et servant et quibus quasi in ventre perfidie iam digestis simplices fedant, percuciat. Propter quod hii similes sunt locustis, in quarum caudis aculei scorpionum latitant, quas Joh. contemplatus Apok. IX de puteo abissi ascensuras manifestat. Puteus5) iste est heresum obscura profunditas diutine latencium, qui clave sibi data reseratus fumum veluti ingentis et ardentis fornacis h. e. doctrinas tenebrosas et hereticas ebulivit et solem in celo i. e eucaristie sacramentum in ecclesia sancta obscuravit; et de fumo i. e. de doctrinis eorum hereticis exierunt locuste 6) omnium virencium christiane religionis consumptive. Locuste quidem instabiles et inconstantes, ad omnem ventum doctrine se raptantes et fere quo- libet mense novam fidem inchoanteset inchoatam dese- rentes et universa blada fidei cum frumento eucaristie undique cor- rodentes. Quibus data est potestas scorpionum, ut blandiantur vita, sed pungant doctrina perversa. Confiteor enim eis, quod in suo inicio nedum hominum, sed pro certo solicitare poterant corda angelorum. Similes 7) autem sunt equis paratis ad bellum, quia veloces ad discurrendum et sicut equi feroces ad invadendum, qui sicut equi nec prevident, in quos currunt aut qualiter invadunt sive maiores sive minores sive in quoscunque possunt. Facies earum facies hominum, quia se in facie et in signis exterioribas pios, humanos et mansuetos ostendunt, intus repleti crudelitate sunt in quos possunt. Et habebant capillos8) i. e. mores molles et flexibiles, cum mutacione temporum fidem et mores commutantes. Dentes earum sicut dentes leonum, quia sicut leo solis predis, quibus vescatur, vacat omnemque indiffe- renter aliam bestiam invadit et raptat: sic isti non laborant neque 1) Apok. 22, 15. — 2) Ž. 131, 8. — 3) I. Král. 5, 4. — 4) Tamže v. 6. — 5) v. 1. 2. — s) v. 3. — 7) v. 7. — 8) v. 8. 8

Strana 58
58 metunt, sed de quo vivunt, hoc pauperibus, viduis, orphanis et rusticis feraliter eripiunt. Et habebant loricas ferreas1) i. e. obstinatas doctrinas et ingenia a veritate quidem inpenetrabilia et a falsitate irrevocabilia, quarum quamvis pertinax sit duricia, sue tamen perfidie habent multa foramina. Et vox alarum earum sicut vox cur- ruum et equorum currencium in bellum: diversi enim currus diversis viis et diversis equis ad idem bellum rapiuntur; sic ipsorum com- munitates diversis viis et erroribus ad multa falsa et nephanda provehuntur. Et habebant super se regem angelum abissi, cui nomen hebraice Labadon, grece Appollion et latine habens nomen Exterminans, 2) quia duces eorum maxime spirituales omnia quamvis solidissima fidei nituntur exterminare, stancia precipitare et ipsas virtutes celorum et columpnas celi volunt a) subvertere, pacem de terra tollere, misericordiam exsufflare et tyrannidem virtutem putare. Et inter omnia virencia fidei christiane speciosissimum et florentissimum lignum vite, eucaristie vid. sacramentum, quod portat XII fructus ineffabilium graciarum, dente venenato hee locuste nituntur corrodere ceterosque flores campi paradisiaci audacter decerpere et florida b) queque morum et fidei de- florare, et presertim in campo sacre scripture sanctos et solidissimos expositores rabido canum dente lacerare. Quo quasi uno campo consumpto mox ceperunt hee locuste et ipsum campum scripturarum sacrarum obsidere et per varia co- menta ingeniorum et errorum unusquisque ad se trahere et adtractam lacerare et modo se prophetas altissimi fingere, modo finem seculi ponere, modo terram universam fluxo super eam desuper sulfure et pice debere penitus ardere, modo omnes peccatores subitam plagam de celo debere consumere et solos bonos nova secula cum Christo/ corporaliter cum eis conversante in terris recipere et generacionem hominum stantem c) beate vivere et in eternum non peccare. 3) In tantas quidem vesanias passus est Christus eos prorumpere, donec omnibus fuit expertum illos tociens mentiri quociens prophetare. Post hoc hee locuste ab hoc campo volitantes alios virentes vise sunt invadere vid. sacras ecclesias succendere, altaria sub- vertere, sacras vestes ad peccatrices usus feminarum et virorum convertere et ex pallis lintheamina et ex ornamentis ioppas infaustas et manicas consuere, libros missales una cum toto ritu ecclesie destruere, calices aureos et argenteos sub obtentu religionis irreligiosis- sime diripere totumque ordinem celebrandarum mis- sarum fere quolibet mense suo novo errore confundere, 1) v. 9. — 2) v. 11. — 3) Narážka na chiliastické blouznění táborské a) Psáno: velle. — b) A: floride. — c) A : nec generacione hominem stante.

Strana 59
59 sicque totum cultum sacramenti vise sunt paulative decerpere et no- vissime de ipso eucaristie sacramento iam quasi con- tempto novam fidem ponere et succedente errore errori usque ad extremam deieccionem et abhominacionem sacramentum producere. Inter quos quia te, o pestilens pastor luporum tuorum et ferarum agrestium custos et nominetenus episcope Thaboritarum, sencio eminere, ideo confisus in aureo clipeo Salomonis 1) et mei Jesu Christi ego, omnium servorum eius extremus et cultor sacramenti indignissimus, contra te et tuum tractatulum, quem de eucaristia scripsisti et nobis misisti, veluti pre- donem fidei et hostem tremendissimi sacramenti propono procedere et te veluti locustam dentosiorem virgulis ligni vite perimere et a frumento eucaristie quod consumis excutere. Inprimis tamen summam tuorum errorum et heresum, quam o seductor animarum tuo tractatui inposuisti vel inevitabiliter immisisti, cupio fidelibus aperire, ut habeas unde erubescere et post ruborem ad ecclesiam domini per penitenciam redire. Primum ergo ponis in tuo tractatu, quod Christus pro eodem instanti non est personaliter ubique aut in locis pluribus localiter a se distantibus. Est ceca heresis et inpossibilis, tollens secundam personam in divinis. Item secundum est, quod ibi ponis, quod Christus ibi, ubi personaliter non est, exercet magnam virtutem suam hic in terris — et hoc est eque plana heresis. Tercio ponis, quod multo maioris fidei est ille, qui credit Christum alibi personaliter existentem posse hic virtutem suam diffundere et multiplicia dona in animabus suorum fidelium germinare, quam ille qui non credit hoc ipsum posse facere nisi ubi personaliter existat — et hoc est heresis. Quarto inevitabiliter innuis et ponis, quod Christus secundum substanciam corpoream non est hic alicubi in terris neque erit neque descendet usque in finem seculi — et hoc est beresis. Quinto inevitabiliter innuis, quod Christus secundum suam sub- stanciam corpoream non sit in sacramento altaris — est heresis. Sexto, quod corpus in sacramento altaris non est ibi verum corpus et reale substancialiter. quod natum est ex Maria et passum est et quod in celis extenditur, pro eo ut dicis, quia illud non descendet de celo ad diem iudicii — est heresis. Septimo, quod corpus Christi in sacramento non est corpus Christi ibi, sed est ibi eius potencia, virtus et gracia, que sunt accidencia corporis — est error. Octavo, ex tuis dictis inevitabiliter sequitur, quod corpus Christi in sacramenlo est solummodo ibi per accidencia illa predicta, non actu et for- 1) II. Par. 12, 9; Ef. 6, 16.

Strana 60
60 maliter, sed quod debilius est causaliter et obiective ibi existencia, quo- modo potest fieri in quolibet cibo non benedicto vel sanitas in herba — est error. No no, quod esse corporis Christi in sacramento est minus et de- bilius quam esse per graciam in homine iusto. Decimo, quod Christus dicens de pane benedicto „Hoc est corpus meum“ intellexit per corpus virtutes et graciam corporis sui, non ipsum verum et reale corpus — est error. Undecimo, quod in sacramento altaris non est ibi credendum esse corpus Christi illud, qud in celo extenditur, neque ibi adorandum neque colendum, cum secundum substanciam corpoream ibi non existat — est error. Duodecimo dicere tuum totum tractatulum esse katholicum et non hereticum addita sibi pertinacia et sciencia est heresis. Omnis enim, qui facit mendacium,1) ex deo non est, 2) sed tuus tractatulus facit hereticum mendacium, ideo ille ex deo non est. Ex quibus omnibus sequitur, te esse formalem erroneum et addita pertinacia antichristum et picardum domino Jesu Christo contra- rium et spiritu oris sui finaliter destruendum. Cap. II. In inicio igitur huius saluberrimi operis expedit michi ostendere, quod panis et vinum, que in altari ponuntur, in verum corpus et san- guinem domini convertuntur et cuius hoc fit operante potencia, numquid sc. divina vel humana, et quid in quam rem convertitur aut quomodo illa conversio celebratur. Et quia supra omnem mortalium racionem est hoc negocium, quod ut dicit Dionisius nec homines sanctissimi nec virtutes celi nec summe intelligencie perfecte agnoscunt, ideo doctor W. a) allegando Da mascenum istum modum, quod panis fit corpus Christi, dicit esse cre- dibilem, eum veritas illud dicit, sed non ulterius queribilem, et i dem libro de apostasia dicit, illum modum sacramentalem essendib) esse inexplicabilem. Propter quod quantum ob excellenciam negocii raciones michi deficient, tantum fidelibus supplebit scripture auctoritas et per illam magne fidei constans stabilitas et ecclesie primitive ex doctissimis et quibuslibet sanctis viris veluti ex aureis columpnis et aureis cande- labris innumeranda pluralitas, qui omnes consona fide et voce conte- stantur, quod Christo dicente Mat. 26, Mar. 14 et Luc. 22: Accipite et comedite, hoc est corpus meum et hic est sanguis meus Novi Test. virtute divinorum verborum subito panis fit corpus Christi verum et vinum t) Apok. 22, 15. — 3) I. Jan 4, 3. a) B: Jo. Wi. t. j. Viklef. — b) A vynech.

Strana 61
61 verus sanguis Christi. Et dico notanter „divinorum verborum", de quibus dicit Ambrosius...1) Ex cuius dictis colligitur reprehensio infidelium, qui non ferendo omnipotentem sermonem Christi/ et verba dei recedunt ab ewangelio et fide eius. De qua omnipotencia accipe iterum testem ipsum Ambrosium quem doctor a) dicit magnum Ambrosium, ut sic saltem vel Ambrosio credas propter scripturas, quas allegat, vel scripturis propter Ambrosium, qui eas b) explanat. Qui libro de sacram. sic scribit: Forte dicis . . . 2) Ex cuius preclara sentencia patet, quante auctoritatis est sermo divinus in christianis, cum tantum valuit sermo humanus in Judeis, et eciam in Balaam propheta et Jon et aliis paganis. Pro certo unum illud exemplum, quod arens et dura illa petra se in flumen commutavit, in huius nostri sacramenti mutacione perfecte satis agit, que ut dictum est, virtute divini verbi et sermonis eius omnipotentis panem in corpus Christi vertit. De cuius omnipotencia dicitur Sap. 18:3) Omnipotens sermo tuus de celo a regalibus sedibus venit. Vere enim omnipotens dicitur, cui quod inpossibile est apud homines, totum est possibile. Qui hoc non credis, quomodo credis ewangelio, quod omne verbum apud deum non erit inpossibile:4) Omnia enim, quecunque dominus voluit, fecit in celo et in terra.5) Numquid parum miraculi tibi videtur quod fecit? Qui limum terre feeit hominem et aquam eius sanguinem, num- quid panem et vinum suam carnem et sanguinem non poterit efficere, qui eciam aquas in sanguinem potuit in Egipto vertere, ardorem in igne in rubo suspendere, virtutem solis motivam detinere, mulierem in statuam salis mutare, quin ymmo per naturam veluti sue potencie mi- nistram qui dignatur infinita miracula c) quotidie exercere, omnia ele- menta in alienas naturas transmutare, terram sc. in grana et herbas et semina in arbores magnas, ova piscium in pisces, ligna in petras, per aquam transire terramque in lapides aut in aurum vel argentum ignis calore vertere. Quid igitur apud deum estimas inpossibile, quod apud naturam ministram eius et apud infirma quatuor elementa quotidie potes experimento reperire? Et ad idem est Aug. de verbis Apost. serm. 35. 6) Sed habito et cognito illo d) ineffabili miraculo sc. e) conversione illa sacramentali dignum et expediens est nosse, quid huiusmodi conversio sacramentalis moralitatis nobis representet?" Et pro certo datur ex hoc cunctis fidelibus intelligi, quod sicut sub- stancia panis terrena, mutabilis et corruptibilis et in seipsa satis igno- bilis et corruptibilis vertitur et mutatur in divinum corpus et sub- 1) Vypisuje c. 43 de cons. dist. II. — 2) Je § 1. 2. a část 3. c. 55. de cons. dist. II. — 3) v. 15. — 4) Luk. 1. 37. — b) Ž. 134, 6. — 6) Delší citát. B má za ním poznámku o transsubstanciaci dle Viklefa de euch cap. IV. To A vynechal. a) B: Wi. — b) Rkpp.: quas. — c) B: mirabilia. — d) B: iam illo. — 2) Rkpp.: ex.

Strana 62
62 stanciam divinam et sicut gutta aque frigida, insipida et proxima corrupcioni, in se levis et inanis, admixta vino convertitur in vinum et per hoc ulterius in preciosissimum sanguinem Christi: sic vita omnium tractancium et manducancium hoc sacramentum, que est in se terrena, animalis et pecualis, frigida, corrupcioni proxima, inanis et gravis, per dignam manducacionem et bibicionem huius sacramenti sc. corporis et sanguinis Jesu debet transire per communicacionem virtutum et bonorum, que sunt in verbo divino, in omnem ymaginem et conformitatem verbi dei. Et sicut panis terrenus perdit nomen panis per suam mutacionem et gutta in vino nomen aque: ita anima nostra et spiritus per ipsam dignam manducacionem et bibicionem debet continue perdere desideria carnalia et abnegare terrenas affecciones et mores, abnegare quoque suum esse et transmigrare in esse divinum vite Jesu sicque continue successive induere dominum Jesum. Sicut aer tene- brosus et frigidus induit solis lucem et calorem, et sicut ferrum fri- gidum et obscurum magno igni sepe iniectum fit ab ipso igne calidis- simum, luminosum, liquefactum, ductile a) et capax omnis forme et ad omnem inpresionem aptabile; sic anima nostra per dignam manduca- cionem debet induere et quottidie b) acquirere et per omnia esse tale secundum vitam divinam et mores et exercicium virtutum et omnium Christi habitudinum, quale est ipsum corpus/ Christi divinum, omni suavitate spiritus redundas, igne caritatis inardescens, plenum gracia et veritate, nobile et super omnia precia acceptabile, agens nostras animas et elevans in vitam divinam et eternam potenter et festinanter, eas ab omni corruptela peccati liberando et in seipso dilatando, nutriendo, regendo et confovendo. Et pro certo valde c) indispositus est. cui missas celebranti, corpus divinum c) tractanti aut manducanti et bibenti ista sentire non contingit. Cap. III. Secundo restat ostendere scripturis Vet. et N. Te- stamenti et testimoniis sanctorum ecclesie primitive, quod Christus est in sacramento altaris secundum suam essenciam et substanciam corpoream et personam Quantum ad hoc probandum, primo est testimoniam perfectum et planum Salvatoris nostri Mat. 26, Mar. 14 et Luc. 22: Accepit Jesus panem et benedixit et fregit deditque discipulis suis et ait: Accipite et comedite, hoc est corpus meum quod pro vobis tradetur; et acci- piens calicem gracias egit et dedit illis dicens: Bibite ex hoc omnes, hic est sanguis meus novi testamenti, qui pro multis effundetur in remissionem peccatorum. a) B: ducibile. — b) B: continue. — c) A vynech.

Strana 63
63 Ex quibus verbis patet primo, quod Christus, qui est veritas infallibilis et qui ecclesiam suam, ymmo neminem decipere potest aut fraudare, dixit et asseruit panem et vinum a se acceptum et benedictum esse corpus et sanguinem suum — igitur hoc est tamquam firmissima veritas tenendum et credendum et ab omni fideli absque omni dubio astruendum et contra quemlibet repugnantem sustinendum. Secundo patet ex verbis Christi, quod per illam clausulam quod pro vobis tradetur duo facit: primo plane Christus designat, quod corpus denotat, quia corpus vere substancie sue in cruce tradite et hoc exprimit per li „quod" — relativum substancie et li „corpus“ — eciam relativum sue substancie. Ex quibus a) verbis plane patet, quod in illa proposicione Christi per illud antecedens substancie „corpus" et illud relativum substancie „quod" vel intelligitur substancia [panis] vel per- feccior substancia corporis Christi et non illud accidens, ut adversarii contra scripturam confingunt. 1) Per idem possunt repelli omnes hereses alie, que solummodo intelligunt / per corpus Christi signum corporis Christi vel figuram et non ipsam veritatem i. e. veram carnem tra- ditam realem et personalem per verba Christi designatam. Et vere fidelis, credens hiis verbis Christi, securior est quam credens quibus- cunque aliis assercionibus et glosis extortis et a corrupto ingenio con- fictis, que per corpus intelligunt signum corporis vel accidens corporis Christi vel convolucrum operum Christi. Ista autem sentencia katholica de illo relativo substancie „quod" et antecedente substancie sc. "corpus“ expresse patet per glosam ord. I. Cor. XI sub auctoritate Ambrosii super illo verbo : Hoc est corpus meum, quod pro vobis tradetur, ubi sic dicitur: Hoc quod aliud vi- detur, est corpus meum, illud idem substancialiter, quod pro vobis tradetur. Non ergo quia aliquis non ad salutem accipit, ideo minus est corpus et sanguis quod accepit. Hec glosa. Ex qua patenter elicitur veritas supra dicta vid. quod sub sacra- mento, quod aliud oculis videtur a corpore Christi invisibili, est idem illud substancialiter corpus, quod in cruce est traditum. Secundo patet, quod ipsum corpus secundum substanciam eciam mali accipiunt sibi ad iudicium et dampnacionem. Eciam ista domini sentencia confirmatur per multos passus sacre scripture, presertim Joh. VI, ubi dicitur: Caro mea vere est cibus. Panis quem ego dabo, caro mea est, ubi dicit doctor ubi supra per panem intelligi debere non figuram nec accidens corporis Christi, sed ut dicit perfecciorem substanciam sc. veram substanciam corporis Christi, que est panis supersubstancialis, pro quo Mat. docet orare dicens: Panem nostrum supersubstancialem, i. e. qui est superior 1) Zde se ozývá nauka remanenční dle Viklefa. a) B: cuius.

Strana 64
64 substancia et perfeccior quam quelibet alia creata substancia, da nobis hodie. Quod exponens Augustinus de verbis domini serm. 2. dicit, quod per panem illum intelligitur recte panis in sacramento altaris, qui ut Mat. dicit, est supersubstancialis. Patet, quod omnes adversarii orando Pater noster orant pro pane, qui est in sacramento non solum sub- stancia, sed supersubstancia seu perfeccior substancia. Cuius eciam testis est b. Ambrosius/ libro de sacramentis : Dixi vobis, quod ante verba Christi quod offertur panis dicitur, ubi Christi verba deprompta fuerint, non iam panis sed corpus di- citur. Quare ergo in oracione dominica ait „panem nostrum“? Panem dixit quippe sed euphizion alias epiusion h. e. supersubstancialem. Hec ille et ponitur de cons. dist. 2 In calice. 1) Item interlinearis super illo Luc. XI Panem nostrum etc. dicit: Panis corpus Christi est vel verbum dei vel ipse deus, quo quotidie egemus, qui est super omnes substancias. ltem glosa ord. Augustini ibidem Mat. 6 super verba „super- substancialem" dicit: Hic est panis vivus qui de celo descendit, cuius nature sublimitas super omnes substancias alias est. Hec ibi. Et ad idem exponit Lira super Mat. 6 dicens : Sacramenta di- cuntur vasa gracie, omnia autem sacramenta ordinantur ad sacra mentum eucaristie, in quo continetur realiter ille, qui est subiectum beatitudinis. Hoc autem sacramentum petimus, cum dicimus „Panem nostrum supersubstancialem“. Dicitur autem supersubstancialis, quid transcendit vitam corporalem et dat vitam eternam (Joh. 6: Ego sum panis vivus). Hec ille. Ecce plures sancti testes ecclesie dicunt, quod petentes panem nostrum quotidianum petunt pro pane epyusion h. e. pro substancia corporis Christi in sacramento sive pro supersubstancia. Et ad idem est Ambrosius...2) Ex quo patet plane, [quod quam verus est dei filius ex substancia patris et substancia carnis, tam vera est caro Christi in sacramento; 2. patet, quod homines in ipso sacramento accipiunt veram carnem divine eius substancie (secundum glosam unitam) et in illo s. corporis et divinitatis participant alimento. Idem Ambrosius...3) Ex quo patet, quod in sacramento altaris vera caro secundum veram suam naturam gloriosam a fidelibus suscipitur, 2. quod ipsa vera caro secundum virtutem et dona, que ibi exercet, fidelibus traditur. Et ad idem est idem Ambrosius...4) Ad idem est glosa ordinaria... Item Crisostomus Morali LXXX ... Et patet, quod Christus membris propriis et per seipsum, qui est substancia vera corporis presens in sacramento, nutrit fideles. Et quid queso angeli horrerent videndo et tremendo respicerent nisi illud corpus glorificatum choruscans in sacramento? 1) § 6. c. 83. — 2) c. 84 de cons. dist. II. — 3) Cituje začátek c. 55 a celý c. 43 de cons. dist. II. — 4) c. 74 de cons. dist. II.

Strana 65
65 Cui consonat b. Augustinus, ostendens quod non solum sub figura panis, sed eciam in veritate corpus et sanguis domini sumitur. Vnde ita dicit et querit...1) Ex quo patet, a) quod in sacramento altaris duo sunt, sc. figura, que exterius sentitur, et vera caro, que ex virgine per spiritum s. sine coitu nata est, ibi esse creditur; per veritatem carnis autem intelligit veram carnem, ut patet per eundem de cons. dist. II. Qui manducant 2) et cap. Prima quidem 3) in glosa. Et ad idem est Augustinus in lib. Sent. Prosperi...4) Ex cuius dicto patet, quod sacrificium sacramenti altaris conficitur ex duobus i e. ex sacramento exteriori et vera carne et sanguine interiori, sicuti constat Christus ex deo et homine, duarum naturarum vera unione ; 2) patet, quod res ille visibiles illarum rerum naturam et veritatem in se continent, sc. naturam vere carnis et naturam veri sanguinis, ex quibus sacrificium conficitur; 3) patet, quod illam veram carnem secundum suam veram naturam et veritatem opertam forma panis in sacramento accipimus. Item ad idem est Eusebius Emisenus ...5) Ex quibus patet terrena illa converti in substanciam vere carnis Christi ibidem pro termino conversionis existentis. Deinde ad hoc est ille altus et sublimis theologus b. Hilarius, qui in lib. suo VIII. De trinitate 6) egregie et complete nostram demonstrat sentenciam, probans quod Christus per naturalem carnem propriam in nobis maneat corporaliter et inseparabiliter nostram naturam sibi uniendo et per suam carnem naturalem nostram naturam perfectam faciendo... Ad intelligendum huius sancti sensum altum notandum est secundum glosam, quod Arriani dicebant tres esse substancias in trinitate et illud quod dicitur in ewangelio 7) Ego et pater unum sumus dicebant intel- ligendum esse de unitate voluntatis et gracie, sicut cum dicitur „nos sumus unum cum Christo". b) Contra istos loquitur Hilarius et dicit similitudinem istorum falsam esse et dicit, quod alio modo nos dicimur esse unum cum ipso c) et alio modo ipse Christus est unum cum patre et illam diversitatem ostendit per hunc ordinem verborum, cum dixit :8) Ego sum in patre meo, vos in me et ego in vobis, ut ostenderet 1) c. 72 de cons. dist. II. — 2) c. 55. — 3) c. 44. — 4) c. 48 de cons. dist. II. — 5) c. 35 de cons. dist. II. — 6) c. 82 de cons. dist. II. — 7) Jan 10, 30. — 8) Jan 14, 20. a) B má zde více: Et hic diligentissime debent fideles notare verba huius sancti, quibus dicit: Si esset caro Christi in hoc sacramento in misterio solummodo et in figura et in significacione et non in veritate, nichil magis ibi fieret. Et hoc est quod dicit: Alioquin si non esset ibi vera caro, quid magnum esset hoc sacramentum? q. d. certe non esset magnum nec opus ita mirabile nec ita venerabile et a christianis ponderabile. Sed ex hoc solo magnum est et tremendissimum et prestantissimum, quia in eo est vera caro et vere carnis eius natura. Et hoc dictum solum daret fidelibus magnam fidem ad credendum ibidem veram carnem, non misticam sed naturalem. Et hoc est quod dicit ulterius, quod in sacram. alt. duo sunt . . . — b) B: sc. unitate voluntatis. — c) B: subaudi: quam ipsi dicunt. 9

Strana 66
66 Christum esse in patre secundum unitatem substancie, nos vero unum sumus cum Christo per humanam carnem, quam assumpsit, et ipse in nobis unum est per propriam carnem, quam in sacramento a) sumimus. Hec glosa, ex qua patet summarius textus tocius litere. Circa hoc ulterius est sciendum, quod iste sanctus doctor loquitur de illa unitate, qua nobis Christus per propriam et naturalem carnem suam unitur mediante sacramento ... 1) Sed obiceret hie aliquis dicens: Quid utilitatis et quid fructus affert naturalis caro Christi descendens in hominem per sacramentum et quid ultra agit quam graciam Christi, que fit per solam voluntatem et sacramenti virtutem? Respondetur, b) quod ex hoc miro vinculo amoris, quo unitur natura carnis Christi nature hominis, c) resultat propinquissimus d) modus amoris et speciale vinculum elegantissime unionis, quo natura nature ineffabili commercio amoris adunatur et propinquissima unione in modum connubij et nupcialis amplexus copulatur. Revera enim unio nature ad naturam per voluntatem gratissimam propinquius et forcius inprimit amorem quam sola voluntas ad voluntatem. Quod experimento potes addiscere exemplo sponsi ad sponsam, inter quos nunquam vivacior dileccio nisi inter suorum amplexuum copulacionem, e) omnem excedens in eis amorem, qui fit ƒ) per solam presentem vel absentem voluntatem. Ita cogita de Christi connubio ad animam et eius nature corporee ad nostram integram naturam. 9) Neque enim iuxta nos Christus manere voluit ut frater cum fratre et amicus cum amico, sed sicut proprium est solius dei, totum se nature infundere et naturam nature per formam amoris conformare et sicut est proprium cibi et potus, ut summa sc. unitateh) possibili simus unum cum nostro summo bono et dilecto, sicuti alimentum sumptum ab alito omnino intimatur alito et transit in eius unam sub- stanciam indiscretam. Et hoc iuxta Hilarium 2) innuit Christus, cum dixit:3) Qui manducat meam carnem et bibit meum sanguinem, in me manet et ego in co. De qua mansione et habitacione dicit Joh.: 4) Verbum caro factum est et habitavit in nobis, et de qua inseparabili unione et approximacione dicitur Deut. : 5) Non est alia nacio sub celo tam grandis, que habeat deos appropinquantes sibi, sicut adest nobis deus noster. i) 1) A má dále fol. 57b—59b dlouhé citáty z Dionysia de ecel. hier. a ze sv. Tomáše pars III. q. 75 art. 1. a vykládá je. Pomíjím je s B. — 2) č. 82. de cons. dist. II. — 9) Jan 6, 57. — 1) Jan 1, 14. — 5) Deut. 4, 7. a) B: in sacramento eius. — b) B: respondetur ad hoc. — c) B ještě: et quo summe intime infra ypostaticam unionem infundit se eidem et illabitur secundum pro- prium [esse] et communicacionem et assimilacionem propinquissimam et convenientissimam ultimo possibilem. — d) A: ex propinquissimis, B: fortissimus et vehementissimus et propinquissimus. — e) B ještě: et osculorum applicacionem. — ƒ) B: alias fit. - g) B: de qua in Cant: Osculetur me osculo. — h) Rkpp. bonitate. — i) B rozvádí ještě.

Strana 67
67 Cap. IV. Et pro ista sentencia katholica ulteriori testimonio confirmanda sunt doctores ecclesie plurimi. Et primo glosa ordinaria I. Cor. XI super verbo Hoc facite quocienseunque dicens: Sunt itaque tria in hoc sacramento conside- randa, unum quod est tantum sacramentum, alterum quod est sacra- mentum et res, tercium quod est res et non sacramentum. Sacramentum et non res est species visibilis panis et vini, sacramentum et res caro Christi propria et sanguis, res et non sacramentum est mistica card Christi. Et patet, quod in sacramento sensibili est caro Christi propria- et naturalis primo, a) quod non potest intelligi de potencia, virtute et gracia ipsius carnis. Et ad idem est simbolum Ephesinum concordans cum sen- tencia Hilarii supradicta in hoe, quod carnem Christi veram, vivifi- catricem et ipsius verbi propriam factam in altari accipimus. Vnde sic dicit in forma:1) Necessario ... Cuius sensus est, quod incruentam Christi carnem sub aliena specie celebramus, non ut aliam communem carnem dividentes et lacerantes nec recipimus carnem Christi viri sanctificati et deitati coniuncti solummodo secundum dignitatis et gracie sue veritatem, spiritum et virtutem, sed carnem vere vivificatricem et ipsius verbi propriam et substancialem, quod est directe contra sen- tenciam huius apostate et fidei confictoris. b) Item ad idem est Jeronimus ad Elbidiamc) dicens: 2) Nec Moyses panem verum dedit vobis, sed dominus Jesus ipse conviva et convivium, ipse comedens et qui comeditur. Item idem super Mat. dicit:3) Ad verum pasce transit sacramentum, ut quomodo in pre- figuracione Melchisedech panem et vinum offerens fecerat, ipse quoque in veritate sui corporis et sanguinis presentaret. Item ad idem est magnus ille Damascenus...d) Quem doctorem si diligenter discusseris, sentenciam Hilarii ipsum docere comprobabis. Primo enim dicit, quod in aqua baptismatis coniugavit graciam spiritus sancti, sed pani et vino coningavit non tantum graciam sed suam dei- tatem, et in hoc insinuat differenciam inter sacramentum baptismi et eukaristie, quia panem et vinum facit corpus suum et sanguinem, quod corpus in sacramento sc. tractum de virgine est vere unitum ibidem deitati. Secundo dicit ibi in sacramento non esse plura corpora, sed illud unum et idem, quod de virgine sumptum est, sicut in alito et alimento est unitas et corporis ydemptitas. Tercio dicit, quod hostia non est typus i. e. figura corporis Christi, sed realiter et vere unum et idem illud corpus. 1) c. 80 de cons. dis II. — 2) c. 87 de cons. dist. II. — 3) c. 88 ibid. a) B: Christo. — b) A: confidictoris. — c) A: Albidicum. — d) Citát na fol. 61a—62a. B má za ním hned citáty z Paschasia a pak již jen nezpracované poznámky.

Strana 68
68 Quarto quomodo omni timore et reverencia anime et corporis interiori et exteriori debemus advenire ad ipsum sacramentum et hoc sc. propter veram et realem presenciam substancie corporis Christi in ipso sacramento. Quinto dicit, quod panis consecratus non panis simpliciter est, sed unitus deitati, et quod ibidem sint due nature non una, sc. natura corporis unita nature deitatis. Sexto quod illud corpus, quod transit in corpus nostrum, non consumitur in nobis nec aliquam inhonestatem ut panis simplex patitur, sed ad substanciam et conservanciam nostre substancie transit. Et con- cordat cum Hilario et Dionisio ubi supra. Septimo quomodo illa caro Christi in sacramento non est modo aliene carnis sed modo spiritus, quia spiritus vivificans est caro domini et ut dicit simbolum „vivificatrix“. Ita tamen est spiritualis. quod non relinquit ibidem corporis naturam, sed deifica- cionem eius ostendit. Octavo per illa verba „assumpcio et communio" declarat effi- caciam et fructus illius nature et substancie corporis Christi predicte, qua sibi concorporei esse meremur. Et ultimo patet ex hiis omnibus dictis et sinodo Ephesina, quod eucaristia non solum est typus et figura, sed vera caro Christi vivificatrix, in qua duplex est natura, sc. natura corporea et natura divina et sic dei et hominis perfecta substancia. Et ad idem est b. Bernhardus... Item Eusebius in Sermo- nibus ... Ex quo dicto plane convincitur illa via errare, que dicit corpus Christi esse in sacramento qualitative i. e. virtualiter et per graciam spiritualem et sacramentalem et non substan- cialiter i. e. per substanciam sue nature. Et conformiter in verbis et in sentencia loquitur Anshelmus tractatu de corpore Christi ... Item Thomas III. q. 76. art. 1... Ex quo patet plene differencia inter eucaristiam et alia sacramenta, in qua Christus est substancialiter, in aliis autem accidentaliter, ut per vir- tutem, graciam, potenciam et spiritum. Quod est contra tuum tractatum proditorium et erroneum, qui tantum efficacie ponit in eucaristie sacramento non plus, sicut in penitencia vel baptismo, sc. esse Christum potencialiter, virtualiter et spiritualiter. Et concordat Thomas directe cum sinodo Ephesina, que dicit non tantum carnem esse in sacramento secundum virtutem dignitatis viri sanctificati et verbo coniuneti i. e. secundum graciam unionis, virtutem et potenciam, sed secundum carnem vivificatricem et propriam ipsi verbo i. e. deitati. Item vult Anshelmus ... Item Gregorius... Item Paschasius... Et patet, quam subtiliter iste doctor enucleat sentenciam Hilarii fere per omnia in verbis et sentencia con- cordans cum eodem. Ex quo inter cetera hoc est notabilius capiendum, quod Christus in renatis et communicatis corporaliter et spiritualiter manet unitus eis, non, sicut heretici volunt, sola voluntate i. e.

Strana 69
69 per solam graciam voluntatis, sed per carnis et sanguinis sui naturam. Et hoc est, quod dicit: „Et Christus hodie in nobis non solum per concordiam voluntatis sed eciam per naturam, sicut et nos in illo, recte manere dicitur“ et infra : „ut naturalis unitas per sacramentum appareat unitatis" a) Secundum notabile est, quod per sacramentum corporis et sanguinis Christus in nobis non solum fide aut concordi voluntate i. e. gracia vel virtute, ut isti dicunt heretici, sed eciam vera unitate carnis ac sanguinis quoad eorum naturam manere probatur. Idem ... b) Ex quo illud egregie dictum valde debet esse notabile, quod dicit, quod panis sic vere est corpus Christi, quod si mutaretur in sensibilem carnem et visibilem, non amplius ille panis caro Christi esset quam modo est sc. invisibiliter. Revera hac ostensione nichil manifestius dicere debuit iste doctor ...c) Sed quia tu, apostata fidei, videris hos terminosd) depravare, ideo quomodo apud sanctos accipiantur, duxi tibi ne- cessarium comprobare. Nam cum dicitur, quod corpus Christi est vere panis et sanguis vere potus, datur per hoc intelligi non modus fi g u- ralis et signalis, quomodo erat in manna, sed vere dicitur propter veritatem h. e. veram carnem ibi existen- tem, que est ibi aliud quam figura. Et hoc plane probatur per Augustinum de cons. dist. II....1) Et patet, quomodo Au- gustinus determinans hanc questionem, an sub figura an sub veritate fiat hoc misterium, per veritatem intelligit veram carnem dicens: Alioquin quomodo magnum erat etc. nisi vera sit caro? Tu vero econtra cum doctore tuo, quem sequi videris, per veritatem ipsam veritatem verbi et legis dei intelligis/ et per consequens longe ab eo sensu sanctorum discedis. Similiter illo „realiter“ abuteris, cum dicis, quod panis est realiter corpus Christi, et in hoc simplices valde decipis, qui ter- minos istos recte et ut debent capiunt, sed tuas significacio- nes, quas cooperis, in illis non perpendunt. Sed ut et hanc astuciam tuam agnoscant, ego palam cunctis aperiam. Cum ergo dicis, quod panis sacramentalis est corpus Christi realiter vel quod in eo sit corpus Christi realiter, intelligis realitatem signi et eiusdem habitudinis relative, que non propter res dici- tur, qua realitate concedis Johannem esse in Helia vel ipsum Heliam. Fideles autem concedunt corpus Christi esse realiter in pane non solum illa realitate habitudinali, sed vera realitate substan- ciali et vera reali carne Christo propria et naturali, 1) с. 72. a) Rkp.: veritatis. — b) Citáty z Paschasia hl. 4. a hl. 10. — c) Příbram uvádí dále 65b—66b z Paschasi a příklady, jak zjevil se beránek a podoba dítěte v hostii a krev v kalichu (hl. 14), pak na důkaz, že tělo Páně je spojeno s božstvím, doklady hl. 8. a 18., potom 66b z Hugy Sv.-Vikt. a 67ab z Lyry a Altisiod. — d) Rkp.: terminore. 10

Strana 70
70 quam tu solummodo ponis in celo et valde equivoce, ut sanitatem in herba, in sacramento etjut signatum in suo signo. Ita eciam decipis ore tuo una cum doctore tuo fideles in illo termino „presencialiter", cum concedis corpus Christi verum esse in sacramento presencialiter h. e. per presenciam sue vir- tutis vel gracie. Nos autem credimus ve ram carnem n a- turalem secundum suam substanciam et illius sub stancie non signalem sed substancialem presen ciam esse in sacramento, quam ut dicit Augustinus opertam velatam- que accipimus. Similiter fascinas homines per illum terminum „spiritualiter“, cum dicis cum tuo duce corpus Christi esse spiritualiter in sacra- mento spiritualiter i. e. per spiritum suum et graciam suam. Nos autem accipimus non sic accidentaliter tantum sed s pi- ritualiter i. e. per substanciam suam corpoream spirituali modo«) ibi existentem, prout distinguitur a modo corporali, illo sc. de quo dicit Augustinus de cons. dist. II./ Qui manducat,1) ut sc. per partes manducetur et b) laceretur, sicut alia caro in maccello,2) non sic corporaliter comeditur, sed spiri- tualiter, ut integer et totus sit in sacramento, in celo et in corde humano. Verumtamen illos terminos „virtualiter et potencia- liter“ capere videris, sicut fideles capiunt, virtualiter i. e. se- cundum efficaciam sue virtutis et potenciam, quam in eodem sacramento operatur ;c) quibus duobus modis, ymmo et tercio se. spiritualiter acci- dentaliter concedimus corpus et sanguinem Christi esse in quolibet sacramento. Sed quoad alterum terminum „sacramentaliter“ eciam errare videris, si et de quanto du cem tu um sequeris dicentem non esse aliter sanctitatem in sacramento panis, nisi dumtaxat obiective et quasi reverberative a sanctitate corporis Christi in celo, secundum quam sacramentum habet virtutem ad movendum animam fidelem ad devote memorandum Christum, que virtus est sub- iective in anima et obiective in sacramento. Fideles autem katholici dicunt, quod panis sacramentalis dicitur sanctus non solum obiective, sed subiective et formaliter magis et veneranda sanctitate multo nobiliori et digniori quam omnia sacrificia V. L. et archa et vasa thabernaculi aut templum domini divinitus erant consecrata. Propter quam sanctitatem suam formalem hostia consecrata habet conferre specialem graciam digno suo manducatori ultra manducacionem nudam et spiritualem, que secundum Augustinum in duplici specie 1) c. 58. Citováno volně. — 2) Je z c. 44. a) Psáno: substancia. — b) Rkp. nemá. — c) Psáno: quam in eodem sacra- mento concedimus sacramento operatur.

Strana 71
7 duplicatur. Tenent ergo fi leles christiani corpus Christi esse tunc sacramentaliter, cum habet veram existenciam sue nature corporee, sumptam ex virgine, substanciali- ter in ipsa hostia consecrata, et hanc vocant existenciam sacramentalem. Tu vero cum tuo duce, ut verisimiliter de te estimo, per esse sacramentale corporis Christi in hostia intelligis sanctitatem et graciam esse in hostia obiective, quomodo sanitas est in herba aut in vino sano. Hec dixi ad cautelam omnium fidelium, ne credant verbis vestris et responsis valde coloratis et puleris exterius, sed interius perverso sensu et a sanctis doctoribus alieno venenatis, que veluti fideles as- sumitis et quibus conceditis verum corpus Christi, quod sumptum est ex Maria, passum resurrext, a cendit et sedet in celo, esse nedum verea) et realiter hostiam, sed eciam in hostia sacramentali, intelligendo dumtaxat ut in signo, sed non cum hoc ut in seipso est ibidem substancia vere carnis. Сар. V. Sant eciam ad hoc multa testimonia V. T., que veluti quedam exemplaria verorum figure et similitudines propissimeb) precedentes ostendunt, quot et que res deberent integrare nostrum eucaristie sacra- mentum. Et quantum ad hoc loquuntur doctores, quod quatuor sunt credenda principaliter in nostro sacramento: primum est species panis et vini, secundum est verum corpus Christi et verus sanguis eius, tercium est divinitas filii corpori et sanguini ypostatice coniu- gata, quartum est gracia unionis electorum ad Christum et ad se invicem in modum paradisiaci fluvii a divinitate et humanitate dirivata. Primum vocatur res continens et significans, secundum res contenta et significata, tercium res contenta et non significata, quartum res non contenta sed significata. Quantum ad primum sc. species panis et vini, que et non alie debent esse in nostro sacramento, patet figura Gen. 141) in Mel- chisedech summo pontifice panem et vinum offerente et Num. 15 2) in oblacione simile et vini,/ quod vocaturc) iuge sacrificium, et Prov. 9 3) in ipsa sapiencia i. e. Christo, qui edificavit sibi domum i. e. ecclesiam electorum, in qua ymmolavit victimas suas, miscuit vinum et proposuit mensam suam dicens: Venite et comedite panem meum et bibite vinum, quod miscui vobis. Quod Zacharias cap. 9 4) confir- mat dicens : Quid enim bonum eius (quantum ad affectum) et quid 1) v. 18. — 2) v. 4 n. — 3) v. 1 n. 5. — 4) v. 17. a) Rkp. nemá. — b) sic! — c) Rkp.: vocat. 10*

Strana 72
72 pulcrum eius (sc. populi christiani quantum ad aspectum), nisi jrumen tum electorum et vinum germinans virgines. Et Ps.1): Ut educas panem de terra et vinum letificet cor hominis et alibi:2) Memoriam fecit mirabilium suorum. Quantum ad secundum, quod est in nostro sacramento con- tentive, sc. verum corpus Christi et sanguis, patet ex eius figuris. Et primo quod sit ibi caro, patet Ex. 12 s) de agno paschali, cuius caro propter similitudinem, quam exprimit et effigiat, signat carnem Christi in nostro sacramento offerendam. Quod autem ibi sit perfectus homo, patet Gen. 22 4) de Ysaac filio Abraham, quem totum cum corpore et sanguine sibi deus offerre iubebat in figuram filii sui taliter offerendi. De cuius carne et sanguine plane et manifeste dicitur figuraliter Deut. 12 sic :5) Quod autem sanctificaveris et voveris domino, tolles et ve- niens ad locum quem elegerit dominus et offeres oblaciones tuas carnem et sanguinem super altare domini dei tui. Sed veritas istius figure patuit Mat. 26 ubi supra. Quantum ad tercium sc. quod perfecta divinitas est in nostro sacramento veluti in quodam sanctuario seu propiciatorio, patet figura Ex. 29. ubi dicit dominus : 6) Facient michi sanctuarium et habitabo in medio illorum et infra:7) Inde precipiam et loquar ad te supra propiciatorium. Item ad idem dicit Ex. 29:8) Et scient quia ego do- minus, qui eduxi eos de terra Egipti, ut manerem inter illos, essem- que dominus deus illorum. Item ad idem I. Reg. 4 9) patet figura de archa federis domini, in qua dominus dicitur resedisse. Ex quo patet, quod gens christiana, que inter gentes est deo gratissima, non erit gente Judeorum in hoc inferior aut indignior, ut non possit habere deum sic continue sensibiliter presentem et sibi appropinquantem. Pro certo sicut gens christiana super omnes gentes mundi est moribus et ritu melior, sic presencialitas divinitatis est sibi propior. De qua prophe- tice dicitur Deut. IV :10) En populus sapiens et intelligens, gens magna, nec est alia nacio tam grandis, que habeat deos appropin- quantes sibi, sicut adest nobis deus noster a) sc. modo speciali pre- sencie et divine assistencie, qui modus fit potissime per modum cibi et potus, pro eo quia cibus et potus est propinquissimus uniendi se assi- milandi intimandi et incorporandi cibatis mentibus et cordibus electo- rum ipso testante Joh. VI et dicente :11) Et qui manducat me, in me manet et ego in eo. Et hunc panem notavit Christus Ys. 30. cap., cum dixit: 12) Dabit vobis dominus panem artum et aquam brevem et non faciet ultra avolare a te doctorem tuum i. e. Christum, de quo subdit: Et erunt oculi tui videntes preceptorem tuum subintellige: 1) Ž. 103, 14 n. — 2) Ž. 110, 4. — 3) v. 3 nn. — 4) v. 2. — 5) v. 26 n. — 8) Ex. 25, 8. — 7) Ex. 25, 22. — 8) v. 46. — 9) v. 4. — 10) v. 6 n. — 11) v. 58. 12) v. 20. ") Rkp.: deus noster deus.

Strana 73
73 in ipso pane arto et aqua brevi h. e. in eucaristie sacramento, de quo subdit: 1) Hec via, ambulate in ea neque declinetis ad dexteram ne que ad sinistram. Et hoc plane denunciatur Joh. I, ubi dicitur:2) Et ver- bum caro factum est et habitavita) in nobis. De qua carne et de qua divinitate dicitur ad Col. II,3) quod in corpore Christi habitat ple- nitudo divinitatis corporaliter et inseparabiliter. Nec est hoc incon- veniens sc. divinitatem et humanitatem filii nobiscum in sacramento manere, sicut non fuit inconveniens divinitatem spiritus sancti in cor- porali specie sicut columbam in Christum descendere 4) et in linguis igneis apostolis veraciter apparere.5) Quantum ad q uartum quod est in nostro sacramento, quod sc. est gracia fluens perficiens et sacians omnes fideles, patet figuram eius precessisse in manna, de quo Ex 16 dixit dominus: 6) Ecce ego pluam vobis panem de celo, qui panis habebat saporem panis oleacei, ut dicitur Num. XI.7) Per quod significatur nutrimentum divine cari- tatis in flumine suavitatis velut eb) paradiso profluentis.8) Habebatque eciam gustum simile cum melle dulcedinis inenarrande, ut patet Ex. 16.") Item hoc est mel dulcissimum, quod in ore leonis nostri Christi ille qui habet spiritum fortitudinis ut Sampson poterit reperire, de quo dicitur Judic. 14.10) Et hic panis de quo pane Sap. 16 dicitur :11) Pro- quibus angelorum esca nutrivisti populum taum et preparatum panem de celo prestitisti eis sine labore, omne delectamentum habentem et omnis saporis suavitalem. Substanciam enim tuam et dulcedinem tuam, quam in filios habes, ostendebasc) et deserviens uniuscuius que voluntati ad quod quisque volebat convertebatur. Ex quo patet, quod cum Christus manna nostro comparet sacramento tamquam figuram suo figurato, ut patet Joh. VI,12) quod nostrum divinissimum sacra- mentum est maioris dignitatis, continencie et efficacie quam manna patrum antiquorum. Secundo patet, quod dicit scriptura: Substanciam enim tuam et dulcedinem tuam, quam in filios habes, ostendebas, ex quo datur intelligi, quod Christus secundum suam substanciam et secundum ipsius substancie efficaciam, ut puta dulcedinem, virtutem et graciam, ostendit et dat se in pane celesti, que uniuscuiusque voluntati ad quod vult convertitur, de cuius substancia et eius suavi- tate edenda dicit Ps.:13) Gustate et videte, quoniam suavis est domi- nus, beatus vir qui sperat in eo (Ps. 33). Ex d) hiis omnibus supradictis patere potest fidelibus, quomodo debeant colere et adorare rite hoc venerabile 1) v. 21. — 2) v. 14. — 3) v. 9. — 4) Mat. 3, 16; Luk. 3, 22. — 5) Sk. ap. 2, 3. — 6) v. 4. — 7) v. 8. — 8) Gen. 2, 10. — 2) v. 31. — 19) v. 8. — 11) v. 20 n. 12) v. 59. — 13) Z 33, 9. a) Rkp.: habitabit. — b) Rkp.: in. — c) Rkp.: ostenderas, Vulg.: substantia enim tua dulcedinem tuam ... ostendebat. — d) Rkp.: Et.

Strana 74
74 sacramentum, considerar do in eo harum IV rerum genera; quia sacramentum panis et vini debent venerari et honorare et quantum ad reveronciam exteriorem spectat, inter omnes res mundi sensibiles dignissime videre et contrectare dicente b. Crisostomo Morali 91:1) Quomodo igitur non oportet puriorem esse qui hac potitur hostia, queli solari radio puriorem habere manum, que hanc incidit se. hostiam. Ex quo patet, quanta reverencia est contrectanda hostia et quam pura manus est habenda, quia purior solari radio, qua a) sancta hostia est incidenda vel frangenda, de qua dicit Morali L, quod ipsa hostia est capitulum omnium. Item Origines omel. 13 super Ex. ad magnam reverenciam hostie consecrate sic loquitur: 2) Volo vos admonere religionis exemplis. Nostis enim qui divinis misteriis interesse consuevistis, quomodo cum suscipiti corpus domin, cum omni cautela et veneracione servatis, ne ex eo parum quid decidat, ne consecrati muneris aliquid dilabatur; reos enim vos creditis et recte creditis, si aliquid per negligenciam decidat. Hee ille. Quantum ad secundum humanitas Christi est in ipsa hostia quadam veneracione que dulia dicitur super omnes creaturas adoranda, de quo dicit Augustin us Ps. 28 :3) De carne Marie carnem accepit et ipsam ad manducandum dedit. Nemo autem illam carnem mandu- cat, nisi prius adoraverit, ubi dicit glessa: Adoramus quidem huma- nitatem eius quadam veneracione/ maiori quam universas creaturas, illa tamen que dulia est, non latria. De hac dicit Ps.: Adorate sca- bellum pedum eius, quoniam sanctum est. Item Augustinus serm. 35 de verbis apostoli dicit:4) Necessarium erat, ut nobis sacramentum corporis et sanguinis consecraret, ut coleretur iugiler per misterium, quod semel offerebatur in precium. Hec ille. Eece dicit : coleretur per misterium illud corpus in sacrsmento, qued sen el offerebatur in pre- cium in cruce. Quodsi non esset ibi securdum carnis substanciam, quid ergo ibi celcretur? Vnde argumentum est a eultu et adoracione ista, quia ibi est verus Christus homo secundum substanciam, ron secundum figuram, que pro Clristo non est celenda. quom decurque fuerit significata. Quantum ad tercium in nostro sacramento sc. divinitatem dicendum est, qued ipsa solummodo cultu et honore qui soli deo de- betur ex toto corde et ex tota anima est colenda. Quod significatum est [Lev.] 195). "bi dicit deminus: Sabbata mea custodite et ad san- ctuarium meum metuite, similiter Lev. 26:°) Ego sum dominus, custedite sabbata mea et pavete ad anctuarium meum. ego dominus. Item figura huius adcracionis erat, quod dominus adorabatur in archa, 1) Nepodařilo se mi nalézti. — 2) Opp. vyd. Maur. (Paříž 1733. tom. 11. col. 176b. - 3) Migne P L 36 col. 213 n. není. — 4. MigneP L 38 má jen 28 řeč? de verbis ap. — 5) v. 30. . č) v. 2. —— «) que.

Strana 75
75 ut patet Ex. 33,1) et in rubo, ut patet Ex. 3,2) et in nube, ut patet Ex. 33.3) Et quia de hoc scripsi in articulis late,4) ideo istam materiam pro presenti obmitto, sed tantummodo pro cultu et veneracione eucaristie doctorem 5) allegabo, de quo imprimis lo- quitur tractatu de eucaristia cap. 6 dicens : °) Et sic fecerunt sancti doctores concorditer. Unde Rabanus de naturis rerum lib. V cap. XI declarat, quare deus voluit sacramentaliter seipsum coli in pane et vino. Ex quo patet, quod deitas est colenda in nostro sacramento. Et idem dicit eodem libro cap. III.7) quod dimisso illo accidente sig- natum saum, quod est corpus Christi et sanguis, ymmo tota Christi humanitas, quantum unitea) sufficimus est colenda. Idem dicit cap. 5: 8) Et sancti laboraverunt non ad honorem illius signi tantum, sed corporis et sanguinis b) signati et sic Christi, ita quod quiditas sub- stancie signantis sopiatur quoad consideracionem hominis et tota deveta intencio colligatur in Christum, ad quod movent signa per se sensibilia. Idem cap. VII allegans Augustinum dicit:3) Ideo docet Augustinus serm. LV, quomodo non debemus contemptibiliter vel irregularitere) accipere sacramentum propter suum signatum: „Non t.bi" inquit „videatur vile quod vides. Quod vides consumitur, num- quid Christus consumitur? Numquid corpus Christi consumitur? Absit!“ Distinguunt enim sancii inter hoc signum et corpus Christi ut inter deum et creaturam signantem. Hec ille. Et patet, quod deus in hostia est colendus, quamvis ibi non videatur. Unde doctor dicit in codem cap.10), quod nemo videt ibi corpus Christi oculo corporali. Non enim inquit sequitur: Petrus in- teliectu vei jide videt deum in hostia per corporaiem oculum, quia per eius ministerium, ergo videi deum ibidem oculo corporali. Et ad idem dicit libro de blaslemia cap. 2 ponens pro blasfemia et magno peccato non adorare illud sacramentum ; unde sic dicit in forma : 11) Et 3° blasfemant contra spiritum sanctum dicentes, quod iilud sacra- mentum nom est a fideibus adorandum, cum sit res tam detestabilis, sed corpus Christi qund est in co absconditum, licet illud accidens sit propter Chrisii assisianciam venerandum, acsi illuderent christifide- libus dicentes: Non celatis secundum pieiatem spiritus hcc sacra- mentum, cum ex nulla hebitudine signat vel sit hoc sccramentaliter corpus Christi. Hee ille. Ponit enim iste doctor libro de aposta- sia circad) finem, quod hoe signatum est infinito prestancius quam signa corporis Christi in Lege Veteri, cum sit simul veritas et figura, et infra dicit: 12) Teneamus isitur qued virtute verborum Christi panis 1) v. 10. — 2) v. 2 nn. — 3) v. 10. — 4) V traktátu »Contra 76 articulos Pikardorum et Taboritarum«. Srv. Krofta ČČM 1899 str. 209—220. — 5) t. j. doctorem ewangelicum — Viklefa. — s) vyd. Loserth. str. 187. — 7) tamže 63. — s) tamže 130. — 9) tamže 200 n. — 10) tamže 206. — 11) vyd. Dziewick. str. 27. — 12) vyd. Dziewick. str. 242. a) Loserth: univoce, ale C D maji také: unite. Snad unice. — b) Viklef nemá. — c) Loserth: irracionabiliter, D má rovněž: irregulariter. — d) Psáno: citra.

Strana 76
76 ille fit et est miracutose corpus Christi ultra possibilitatem signi ad hoc humanitus instituti. Verumtamen inquit ista unitas vel unio se. Christi ad sacramentum non attingit ad unitatem ydempticam nume- ralem vel unionem ypostaticam, sed creditur quod sit inmediate post illam. Hec ille. Ex quo videtur dicere, quod post unionem divinitatis ad humanitatem ypostaticam non est alia pocior quam unio Christi in sacramento, que unio cum sit sacramentum seu signum sacratum illius unionis supradicte sc. ecclesie ad Christum et electorum ad se invicem, signat quanto caritatis et amoris glutino omnes convive huius sacra- menti debent adunari in tantum, ut iste doctor dicit libro de apostasia, quod debent habere omnia in communi observando legem naturalem membrorum, communicando temporalia quantum oportet ad sustentaci- onem cuiuslibet membri sine superfluo reservato, innuente hoc nobis apostolo I. Cor. X in hiis verbis:1) Unus panis et unum corpus multi sumus, omnes qui de uno pane et de uno calice participamus. Quod cum pertinaciter obmittimus, patet quod non sumus fructus cor- poris Christi participes. Hec ille. Propter quod tractatu de euca- ristia cap. VI2 late ostendit, quanta et quam sancta disposicione indigent homines hoc sacramento participantes. Oportet inquit digne sumentem hoc sacramentum habere tres virtutes theologicas et con- versacionem virtuosam imitatoriam capitis sui Jesu Christi, deinde ponit XIV condiciones quas trahit [ex] Ex. XII in esu agni paschalis observatas ab omni digne manducante Christi corpus observandas.3) Сар. VI. Et quia super ista sentencia katholica, se. quod corpus Christi est secundum substanciam suam corpoream et existenciam realem et naturalem in sacramento, iacet non modica difficultas, sc. quomodo corpus Christi in numero possit esse simul et semel in pluribus locis incommunicantibus, prop- ter quam heu plurime opiniones perverse subori- untur in materia de sacramento, apud eos preser- tim, qui ymaginem et fantasmata sensuum pocius sequuntur quam fidem et quam modum essendi substancia- rum separatarum supra naturam vivencium et existencium, de quorum numero unum esse reor nominetenus episcopum Thaborita- rum supradictum, recte religionis apostatam mo- dernulum, propter quam difficultatem pocius eligunt a fide rece- dere et quod Christus secundum substanciam suam sit in sacramento non credere quam omnipotenciam dei quoad hoc concedere : ideo quam- vis michi in illa materia expediat tacere quam quicquam dicere, tum a) 1) v. 17. — 2) vyd. uv. str. 158 nn. Srv. kázání Kolínovo a Husovo v Studiích a textech 1, 486 nn — 3) tamže 164 nn. z homilie Rehořovy. a) Rkp.: tam

Strana 77
77 propter meam impericiam, cum supra me hanc ipsam non hesito esse materiam, tum propter alios qui in quavis materia difficili facile de- clinant ad perfidiam, tamen fidelibus ne in hoc ipso deficiam sed po- cius uteunque proficiam, quasdam proposiciones a magistrorum meorum sentenciis veluti quedam aurea scuta templi cupio proponere, quibus intellectis valeant obieccioni repugnancium repugnare. Inprimis tamen pro materia ista volo testimonia scripture et sanctorum doctorum exponere, deinde quedam notabilia cum ipsis proposicionibus katholicis dicere et proponere. Quantum ad primum, quod sc. Christus possit fieri secundum suam essenciam corpoream simul et semel in pluribus locis distantibus, manifestum esse videtur ex illo Joh. 1, ubi dicitur: Respondit eis Johannes dicens:1) Ego baptiso in aqua, medius autemvestrum stetit, quem vos nescitis, ipse est qui post me venturus est, qui ante me factus est, cuius ego non sum dignus ut solvam corrigiam calcia- menti eius. Hec in Bethania facta sunt, ubi erat Johannes baptisans trans Jordanem. Ex quo patet, quod credidit Baptista Christum ho- minem stetisse in medio phariseorum ad se missorum de ipso Christo loquencium, qui pro tunc alibi visibiliter manebat cum discipulis. Quod patet per illa verba sequencia:2) Altera die vidit Johannes Jesum venientem ad se et ait: Hic est de quo dixi: Post me veniet vir, qui ante me factus est, qui prior me erat', et ego nesciebam eum. Secundo patet, quod ille qui stetit medius inter phariseos, fuit Christus homo vir. Quod patet per illa verba Johannis plane declarantis, quis stetit inter [eos], et dicentis : Hic est de quo dixi etc. et per hoc quod dicit: Cuius non sum dignus solvere corrigiam calciamenti, quod de divinitate nemo sanus diceret. Et hanc sentenciam confirmat Jesus Mat. 23 dicens:3) Ubi duo vel tres congregati fuerint in nomine meo, ibi in medio eorum sum et Mat. ult: Ecce vobiscum sum omnibus diebus usque ad consuma- cionem seculi. Item idem potest probari per illud Act. 9. ubi dixit Ananias:4 Saule frater, dominus Jesus misit me, qui apparuit tibi in via qua veniebas, ut videas et implearis spiritu sancto. Ex cuius verbis patet dominum Jesum apparuisse Paulo in via illa, qua veniebat Damascum ; sed non potest vere apparere in via, nisi vere sit in via — ergo Christus post suam ascensionem fuit vere in via cum Paulo veniente. Secundo patet, quod lumen de celo circumfulsit eum eciam in via e dem. ut patet Act. 26, ubi eciam dicit ad eum dominus:5) Ad hoc enim apparui tibi, ut constituam te ministrum et testem horum, que vidisti. Et idem patet Act. 22 ubi dicit:6) Et factum est michi revertenti in Jerusalem et oranti in templo fieri me in stupore mentis et videre eum sc. de quo inmediate Ananias dixerat sibi: 7) Deus patrum nostrorum preordinavit te, ut cognosceres volun- 1) v. 26—28. — 2) v. 29—31. — 3) Mat. 18, 20; 28, 20. — 1) v. 17. — 3) v. 16. — 6) v. 17 m. — 7) v. 14.

Strana 78
78 tatem eius et videres iustum et audires vocem ex ore eius. Et quando rogo competencius, nisi quando novit Christum [secundum] carnem, de quo dieit 2. Cor. V: 1) Itaque ex hoc nos neminem novimus. ets novimus Christum secundum carnem, sed nunc iam non novimus. Ex quo patet, quod multo credibilius et securius est credere dominum Jesum fuisse et apparuisse in via et in templo ipsi Paulo et qued ipse vidit eum in via et in templo s'bi apparentem ceiam secundum carnem, ut sonant verba scripture, quam credere quod Paulus de templo et de via vidisset eum in celo, prout ad versarius hoc satis inpertinenter extrahit ab hac scriptura et extorquet. Cum autem dominus Jesus tunc existens in via et in templo non defuit sanctis in celo, patet quod tune simul et semel fuit in diversis lécis, quemadmo- dum credimus de eadem singulari numero persona Jesu, quod pro sancto triduo fuit simul et semel in sepulchro, in limbo et in celo, in sepulchro iacere, ad inferna autem descendere et in celo cum patre iugiter conregnare. Nec illam sentenciam sc. de existencia unius et eiusdem hominis esse in pluribus locis negat tamquam inpossibilem, ymmo propter hoc quia dubitat, si idem Paulus in corpore vel extra corpus fuerit in tercio celo, relinquit tamquam deo possibile dicens II. Cer. 12:2, Scio hominem in Christo ant annos 14. sive in corpore sive extra corpus nescio etc. Et ad idem legitur IV. Reg 4 de Helisco dicentei ad Jesi:3) Nonne cor meum in presenti erat, quando reversus est homo de curru suo in occursum tui? Exempliticant eciam doctores et fundant istam materiam in mira- culoso Christi prandio, in quo ex quinque panibus et duobus piscibus saciavit quinque millia hominum et superfuerunt de iisdem panibus XII cophini fragmentorum, ut patet Mat. 12 et Mar. 8 4), ubi dicitur : 5) Non recordamini, quando quinque panes fregi in quinque millia hominum? Ex quo patet, quod eadem materia quinque panum re- plebat XII cophinos et saciabat V millia hominum. Sed hic dicunt adversarii, quod deus6) in dictis miraculis fecit materias absconditas alienas administrari et jecit formas illas paucas et parvas habere virtutem ad assimilandum sibi insensibiliter illas materias, et sic ut dicunt sumendo partem pro toto per smodo- chen et propter illam partem licet minimam et propter virtutem datam sibi ad assimilandum tam multam materiam alterius panis adhuc verum est, quod ex V panibus saciavit V millia hominum. Sed ista videtur satis colorata evasio. Quis enim philosophus diceret, quod propter unam particulam panis minimam, ut grani millii, magna et habundans materia administrata eidem fiat idem numero 1) v. 16. — 2) v. 2. — 3) IV. Král. 5, 26. — 4) Mat. 14, 19 n.; Mar. 8, 6 nn — 5) v. 18 n. — *) Tak doslova Viklef De euch. (vyd. Los. str. 247.)

Strana 79
79 panis unus de quinque panibus? Quod laicus rudis non concederet nec philosophus, cum totum integrale non constet nisi ex omnibus suis partibus se integrantibus, non alienis. Eciam ex hoc, quia corrupto aliquo toto integrali citra vel ultra medium aut undecunque super- aucto non dicet philosophus idem totum integrale ut prius remanere. Item talis parvula panis pars et forma eins pocius assimilatur a forma maiori a) quam sibi illam assimilat, sieut agens forcius assimilat sibi agens debilius. Item parcialis forma non assimilat sibi formam sui tocius, sed econtra. Item non magnum fuisset miraculum in opere Christi administrare alienas materias panum ad ipsos quinque panes et sic quinque millia saciare, eum hoc rex aut alter dives vel pistor posset efficere. Et sic videtur, quod illa responsio nedum evacuat mi- raculum Christi, sed directe contra scripturam procedit, que dicit quod ex quinque panibus saciavit Christus V millia heminum; ista autem responsio dicit, quod ex quingentis et V vel mille aliis admini- stratis panibus Christus illum populum saciaverit.b) Quodsi hoc Christo fuit possibile, sc. eosdem panes quinque tot et tanta et tam diversa loca facere occupare, multo conveniencius facere potest, quod eius substancia corporea, que de se est indivisibilis, sua simplicitate et essencie spiritualitate simul et semel diversa loca potest obtinere. De quo etiam sunt plana testimonia sanctorum docto- rum ecelesie primitive. Et primo ad hoc est b. Dioni- sius de eccl. ier. declarans, quid significat quod sacerdos cum thuri- ficacione procedit ad corum et revertitur circulariter ad altare, dicit: 1) Nam que est super omnia thearchia... unit ad ipsam sancte sursum actes. Hee ille./ Cuius sensum et declaracionem quere supra cap. 3 huius. Et ad idem est b. Ambrosius in ep. ad Hebr. dicens: 2) In (hristo samel obleta est hostia ... fatile in eius commemoracionem. Ex quo patet primo, quod hoc sacrificium est idem cum illo sacri- ficio, quod Christus obtulit, et solum unum. Secundo patet, quod non propter hoc sunt multi Christi, sed unus ubique Christus plenus secundum suam existentiam hie in isto altari et in quolibet alio. Tercio pater, quod unum corpus Christi offertur hic et ubique et non multa corpora Christi. Ex quo inevitabiliter concluditur unum corpus Christi esse simul et semel in pluribus locis quantumeunque distantibus. Et ad idem est Augustinus inc) sermone de verbis domini dicens: Manducatu Christus, vivit manducatus, quia surrexit occisus . .. mancbat integer apud patrem, ut angelos pasceret. Hec ille, et ponitur de cons dist. 2 Qui manducant.3) Ex quo plane patet primo, quod quamvis Christus quotidie manducatur, non tamen consumitur nec per partes laceratur sicuti sensibile sacramentum. Secundo patet, 1) Opp. vyd. Antverp. (1634) I. p. 286 n. (překlad odchylný). — 2) Migne P L 17 nemá výkladu toho listu. — 3) c. 58. a) maiors. — b) Rkp.: saciaret. — 6) Rkp.: ex.

Strana 80
20 quod integer Christus, verus deus et homo, secundum omnes partes integrales manet simul et semel in sacramento et in celo et in corde humano et sic in pluribus locis a se invicem distantibus, quod manifeste patet per illa vocabula ,integer, totus', que sunt nomina existencie cor- poree a) Christi sic integrate et totificate. Ad hoc idem consonans eciam Augustinus alibi dicit b) et exclamat:1) O veneranda sacerdotumc) dignitas, inter quorum manus [Christus/ velu! in utero incarnatur! O felices sacerdotes, si feliciter vixeritis! O celeste misterium, quod per vos pater et jilius et spiritus s. operatur! Super tam ineffabili mi terio nostisd), quod uno eodemque momento idam deus, qui presidet in celo, fin manibus vestris est in sacrijicin. Cavere igitur de- bent sacerdotes, ne cculi eorum, qui vident ommia videntem, inc inentur ad videndum vanitatem, ne lingua eorum, que loquendo deponit de celo dei filium, loquatur mendatium vel aliquid contri deum vel prorimum inutile verbum. ne manus, que intinguntur sanguine Christi, polluantur sorde peccati. Si autem sepulchrum Christi gloriosum est, in quo corpus Christi iacuit per triduum exanim, igitur gloriosiora et dign'ora debent esse corda sacerdotum, quibus resuscitatus quotidie dignatur inhabitare Christus; et s'cut beata sunt ubera, que Christus parvulus suxit, tam beatum debet esse os, quod carnem et sanguinem eius sumit. Hec ille. Cuius verbum exponit Mgr Johannes Hus, quando d cit: 2) Incarnatur deus i. e. ille est in manibus, qui in utero virginis esl incarnatus. Item ad idem est Augnstinus de verbis apostoli serm. 35 et ult. dicens de corpore Christi in eucaristia, quod tantum est in exiguo, quantum esse constal in toto, quod cum ecclesia fidelium sumit, sicut plenum in uninersis ita integrum esse probatur in sin- gulis. De quo sensu aportolica seutencia dirivata est dicens: Qui multa tenet, non habundabit et qui modicum, non minorabit. Si forte panes apponeremus esurientibus non ex toto pervenire ad singules, quasi particulatim et minutatim pro porcione sua unusquisque prasumet, ex hoc vero pane cum cssumitur, nichil minus habent singuli quam universi, totum unus, totum omnes. totum vero plures sine diminucione participant. Hec ille 3) Ex quo patet, quod corpus Christi in eucaristia sicut est plenum in universis ita integrum in singulis et quod totum omnes, totum plures, totum unus accipiunt et secundum plenum, totum, integrum esse in pluribus locis assumunt. Idem contra Felicianum:*) Sic Christus uno eodemque tempore totus in inferno, totus in celo; illic iniuriam paciens carnis, hic non relinquens gloriam divinitatis. Hec ille. 1, kde? — 2) V kázání Vos estis sal terrae. — 3) Migne P L 38 není. — 4) Migne P L 42 col. 1170. a) Rkp.: corpore. — b) Rkp.: dicens. — c) Rkp.: sacramentum. — d Rkp.: vestri.

Strana 81
81 Et ad idem est Gregorius in omelia paschali dicens:1) Idema) uno eodemque tempore ac momento et in celo ... et generaliter omnes et specialiter unusquisque. Hec ille. Ex cuius egregie dictis primo patet, quod corpus Christi uno eodemque tempore ac mo- mento sit in celo et ante oculos sacerdotis. Secundo patet, quod sicut divinitas filii una existens totum implet mundum, ita unum corpus numero cum illo, quod sumptum est de virgine, est unum et idem in quolibet altari. Tercio patet, quod divinitas filii ubicunque est con- iungit sibi corpus Christi ac facit esse unum cum corpore eius et unum corpus eius. Ad idem est Bernhardus in serm. de corpore Christi ad Petrum papam dicens : 2) In altari quippe sacerdotum manibus corpus Christi conficitur, non creatur, non nascitur,/ sed quod totum est in dextera patris, totum est in manibus sacerdotis, totum in ore su- mentis, unus in multis, idem in diversis. Hec ille. Item Paschasins doctor... Et ad idem est Hugo libro de sacram. 2° parte 8. cap. XI dicens pro illa materia: Non est mirum, si mirabilis mirabilia opera- tur ... non erit inpossibile quicquid erit. Hec ille. Post quem Ri- chardus in Summa q. XLVII: Dico ego, quod ista sentencia est ab errore magis remota. Qui enim dicit per divinam potenciam unum corpus posse esse simul in diversis locis, magis est remotus ab errore illorum infidelium, qui opinantur corpus Christi non posse esse simul in diversis altaribus sub diversis speciebus sacramentalibus. Et infra: Certum enim est et verissimum, quod corpus domini nostri Jesu Christi in diversis altaribus simul est b) sub diversis speciebus sacra- mentalibus, in quibus substancia corporis Christi est sub illis speciebus non per aliquid aliud a se sc. per quantitatem. Hec ille. Et quamvis hec egregia testimonia sanctorum et scripture sacre sufficere possent cuilibet fideli, obedienti apostolo et non volenti alta sapere sed sapere ad sobrietatem,3) ad credendum quod corpus Christi simul et semel possit esse in diversis locis, tamen ut promisi pro exclu- dendis versuciis infidelium, naturam pocius quam deum et fidem se- quencium, pono illis proposiciones katholicas, in- primis proponens duo notabilia. Pro quorum primo sciendum est, quod multilocacio vo- catur, quando eadem res creata est simul in tem- pore per multa loca secundum se totam, sicut dicimus animam eandem hominis secundum se totam esse simul in capite et in pede et quolibet membro corporis. Vnde dicit Jo. doctor c. VIII 4) 1) Migne P L 76 col. 1169—1174 nenalézám. — 2) Migne P L 184 col. 984. — 3) Řím. 12, 3. — 4) Viklef vyd. Los. str. 232. a) Rkp.: Item. — b) Rkp nemá.

Strana 82
82 de eucaristia, quod oportet eciam fidelem concedere, quod tam anima Christi quam totum corpus Christi sit simul tempore per diversa loca in multis ecclesiis atque altaribus, et illud vocanus multiplica cionem corporis, sicut dicitur totum corpus esse ad omnem punctum hostie consecrate. Hec ille. Qui ulterius ponens duas opimones de multiplicacione et unam illarum reprobans et alteram illarum acceptans in fine illius capituli sic loquitur:1) Sed redeundo ad difficultatem tactam de multiplicacione videtur, quod secunda sentencia sit tenenda. Cum enim inpossibile sit idem corpus mullipiicari situaliter vel di- mensionaliler per diversa loca et tam fides de eu aristia quam eciam communis philosophia docet esse multiplicacionem substancie, patet veritas secunde sentencie. Hee ille. Ex quo patet veritas multiplicaci nis substancie in eucaristia, ut fides inquit docet et communis philosophia. Substancie enim corporee capte in puritate sue essencie absque invo- lucro dimensionis corporee sunt a legibus loci et situs penitus circum- scripte. sed secundum esse suum indivisibile per plura loca sui diffu- sive. Exemplum ponit ille doctor de una substancia corporea sc. natura humana, que simul et semel est in tot locis, in quot sunt eius supposita humana, et sic de aliis naturis corporeis. Similiter idem instans indivisibile est assistenter in toto mundo et qualibet parte eius corporea. Humanitas autem unita nature divine multo est spiritu- alior et subtilior ex vi communicacionis ydiomatum ad sic essendum in pluribus locis multiplicative, quam aliqua alia creatura non tam a naturalibus elevata. Exemplum huius eciam est naturale in lumine et colore, cuius quilibet punctus facit se in quolibet puncto medii et quilibet punctus rei vise generat suam similitudinem in quolibet puncto organi — itaque tota intencio coloris fiat in toto medio et tota in qualibet parte medii et organi. Possibilitas eciam huius apparet in arte ut in speculo, in quo quamvis parvo tamen magnus et integer homo apparet vel domus aut mons maximus secundum omnem disposicionem et figuram sue magne quantitatis, quo confracto in qua- libet parte similis effigies hominis vel figura montis apparebit. Quodsi hoc est arti concessum, omnino conceditur tamquam possibile verisimile arti conditoris. Idem dicit de magno sole in aqua vel in speculo apparente. Secundum notabile, quod potest convenienter subservire huic materie, est : quod oportet omnem hominem hanc materiam in- telligere volentem esse peritum et bonum moraliter phi- losophum vel alias fervide orantem et desiderantem excel lenterque devotum christianum, et quidem a corpore et fantasiis cor- poris veluti aquis penitus exsiccatum et abstractum et in modum exi stendi separatarum substanciarum et plus quam separatarum elevatum et reductum et a tempore, loco, situ, motu et omnibus proprietatibus eorum separatum, hoc pro vero habendo et secundum hoc se in diffi. 1) tamže str. 268.

Strana 83
83 cultatibus fere omnibus huius materie dirigendo, sc. quod sicut corpus Christi est modo«) opposito in celo et in sacra- mento, quia in celo substancia eius est in loco et posicione parcium ad locum et ceteris proprietatibus, in sacramento vero contrarie est quantitas et omnia quantitatem consequencia per eius substanciam, ut inmediate declarabitur in c° sequenti; et sicut corpus Christi est hic in sacramento dupliciter sc. primo h. e. per exi- stenciam sacramentalem solius eius substancie, in quam fit conversio, et 2° per omnium aliorum a substancia concomitanciam, que non sunt ibi sacramentaliter, sed accessorie,/ ut quantitas, qualitas. accio etc.: sic dupliciter dicitur aliquid inesse Christo vel convenire sibi prout est in sacramento, sc. ut corpus ibi primo est. secundo ut ibi concomitan- ter, b) accessorie seu confuse est. Primo dicitur aliquid inesse Christo ut hic, quod sibi inesset, si nusqam alibi esset nisi hic. Concomitanter vero dicitur sibi aliquid inesse hie, quod sibi primo inest ut alibi exi- stens et ex hoc sibi inest ut hie sc. propter ydemptitatem subiecti et forme. Super hoc enim potissime difficultates iacent, fundantur et sol- vuntur, que sunt de magnitudine. quantitate et variis disposicionibus ipsius corporis Christi, ut motu, figura, forma in ipso sacramento. Cap. VII. Supposita supra dieta sentencia de venerabili eucaristia tamquam solida et fide firma, scripturis et testimoniis sanctorum comprobata, et a cunctis fidelibus constanter sustinenda, sc. quod corpus Christi est ibi in sacramento secundum eius substanciam corpoream et carnem propriam et naturalem, unitam anime et divinitati, cogor licet invitus ad alias difficultates illius materie descendere, propter quas video plures a vera fide sacramenti aberrare. Qui quia credunt corpus Christi secundum quantitatem et magnitudinem suam, similiter formam et figuram, locum et motum et cetera in sacramento tam parvo nullo modo esse posse et sine hiis ibi esse non posse: ideo inveniuntur corpus Christi in sacramento secundum suam substanciam non ponere, sed dumtaxat es se in sacramento utin signo signato secundum substanciam ibidem non existentem, sed in celo tantum- modo secundum substanciam et suam naturam remanentem et ad diem iudicii inde non descendentem.c) Propter quod ne plures labantur in heresim, cogor ut dixi, licet invitus, illam materiam pertractare. Et antequam incipiam, protestor quod pure scolastice et probabiliter tractare inten do et contra eos, qui illam reputant inpossibilem, veluti possibilem et per theologum sustinibilem «) Rkp.: non. — b) Rkp. zde i dále: concomitantur. — c) Rkp.: descendente.

Strana 84
84 ostendere et argumenta contraria dissolvere, que si insoluta forent, possent simplices amodo illaqueare. Opto tamen, ymmo hortor et suadeo hanc materiam altam et incomprehensi- bilem coram simplicibus laicis et presbiteris neminem pertractare, pro eo quod nec illa possunt addiscere nec intelligere, sed possunt in eo facillime labi, corruere et errare. Suppositis ergo hiis scripturis et testimoniis sanctorum et nota- bilibus de multiplicacione in precedenti capitulo superest ponere quasdam proposiciones katholicas, que in modum supposicionum possunt argumenta plurima contraria elidere et supra- dictam sentenciam katholice veritati compossibilem defensare. Primaa) ergo proposicio est ista: Quemadmodum Christus homo, quamdiu in hac mortali vita fuerat, vixit secundum leges cor- porales, mortales et secundum proprietates carnis passibilis, divisibilis, corpulente, mutabilis, locabilis, gravis et quomodocunque aliter varia- bilis, quasi sopitis universis condicionibus et proprietatibus divinis et absconsis : sic e converso post mortem et suam resurrec- cionem solutis legibus carnis et sopitis universis proprietatibus eius vivit proprietatibus divinis, secundum dotes et proprietates divinitati pro- prias, in quas est plene et perfecte transformatus, iuxta illam glorificacionem quamb) rogavit patrem Joh. 17:1) Nuno clarifica me tu pater apud temetipsum claritate sc. illa divina, quam habui prius quam mundus fieret apud te. Et respondit pater: 2) Et clarificavi et iterum clarificabo h. e. tuam naturam humanam in illam claritatem divinam, quam ante mundum habuisti, et in tam plenam similitudinem et divinorum attributorum participacionem perfecte trans- formabo, ut illud quod est humanitatis transeat in proprietates divini- tatis vid. consimilem divinitati spiritualitatem, vitalitatem, claritatem, agilitatem, subtilitatem, indivisibilitatem, incommutabilitatem per loca et tempora et ceteras spiritus et deiformis vite proprietates. Et propter hoc vocat Apostolus dominum Jesum splendorem dei patris, 3) virtutem dei et sapienciam, *) que sunt res spiritualissime, docens per hoc, ut de Christo non senciamus ad singula predicta attributa, nisi sicut de dei virtute et sapiencia et divino splendore. Secunda proposicio est ista: Sicut magnitudo divinitatis in- mense est in omni loco et situ indivisibiliter, illocaliter, nec diffinita loco nec circumscripta: sic magnitudo essencialis huma- nitatis Christi, que est per se ipsa humanitas Christi quoad suam substanciam; et ubicunque 1) v. 5. — 2) Jan 12, 28. — 3) Žid. 1, 3. — 4) I. Kor. 1, 24. a) Rkp. in marg.: 1. proposicis. Tak i dále. — b) Rkp.: qua.

Strana 85
85 est per suam substanciam principaliter, ibi potest esse inmobiliter et illocaliter et indivisibiliter in seipsa et tota simul. Duplex est enim totalitas et quantitas, una que consurgit e mole et dimensionibus, alia que ex rei racione et substancia. Ideo secundum doctorem subtilem, Egidium et alios ubicunque est substancia corporea mediante quantitate accidentali in loco, ibi totalitas substancie trahitur ad modum totalitatis accidentalis quantitatis. Sed econtra: ubi est quantitas accidentalis mediante sua substancia, ibi totalitas quantitativa trahitur ad modum totalitatis sub- stancie, que quantum est de se non est divisibilis sed indivisibilis, et ubieunque est, est indivisibiliter et inpartibiliter. Substanciam autem esse divisibilem et partibilem et localem non est nisi per accidens sc. per suam quantitatem. Tercia proposicio: quod humanitas Christi, quam- vis sit in celo per quantitatem naturalem et modo quantitativo et localiter et mobiliter quoad situm, tamen in sacramento et in anima iusti hominis potest esse et fit eius substancia non per quanti- tatem et per consequens nec modo quantitativo nec mobiliter localiter nec partibiliter nec se- cundum situm parcium, quem partes habent in ordine ad locum et ideo nec diffinitur nec circumscribitur ibidem loco hostie, quamvis determinatur ad locum eius per suam presenciam et substanciam . Quarta proposicio: Quemadmodum divinitas est tota simul et secundum quodlibet sui in omnibus locis quantum- cunque distantibus et tamen nullibi est a seipsa distanter: sic hu- manitas Christi, ubicunque est per suam substan- ciam non quantitatem, tota simul potest esse in diversis locis a se distantibus et tamen ipsa nul- libi distat ydemptice localiter a seipsa, sive fuerit in celis a) sive in quotlibet locis in terra. Exemplum huius planum est eciam de anim a, que simul existens in capite indistanter localiter a seipsa est tota simul in pede et in quolibet alio membro. Exemplum aliud de natura human a specifica, que est in tot locis distantibus, in quot sunt homines in toto mundo, et tamen ipsa non distat a seipsa localiter. Idem dicit 1) de instante indivisibili presente cuilibet in- divisibiliter suo mensurato et tamen a se indistante localiter. Ex quibus potest patere, quod corpus Christi in una hostia non distat localiter ydemptice a seipso in celo et in qualibet alia hostia, ymmo nec est sibi ipsi propinquum vel a se remotum. Patet eciam, 1) Kdo? Egidius? a) Rkp. locis. 11

Strana 86
86 quod corpus Christi in sacramento non movetur localiter nec est ibi per motum localem, cum secundum Scotum ad localem mutacionem proprie requiritur, ut sit deperditiva prioris ubi sc. termini a quo et acquisitiva novi ubi se. termini ad quem, quod quia corpori Christi in eucaristia non competit, ideo ipsum non movetur lecaliter de celo in eucaristiam, sed fit ibi per conversionem unius rei in alteram, quoniam panis in corpus Christi, sicuti lignum convertitur in ignem absque mutacione locali. Quinta proposicio est ista: Quod ubicunque huma- nitas Christi est indivisibiliter et non per pro- priam quantitatem, ibi quantitas sua non resistit nec repugnat alicui quantitati, quomodo nec pars quan- titatis alii sue parti. Talis enim resistencia non fit, nisi cum subtancia per quantitatem suam nititur esse in eodem situ localiter et dimensive, cui altera quantitas resistit et repugnat. Sed cum substancia corporis Christi non nititur esse per suam quantitatem in sacramento. ideo sua quantitas non repugnat alicui alteri quantitati, ut quantitati hostie, nec pars sua quanta repugnat alteri parti. Tota enim causa incompossibi- litatis duorum corporum seu duarum dimensionum est resistencia vir- tusque contra se, et ammocio huius resistencie, que venit ex hoc quod corpus est alicubi per suam substanciam et non quantitatem, est causa quare duo et mille corpora possunt esse in eodem loco et situ. Secundo, ammocio huius resistencie est causa, qualiter ubi est minus corpus, potest esse et maius et maximum. Tercio quod ubi est una pars alicuius quantitatis, possunt esse due, tres et eciam omnes eius partes. Quarto: ubi [est] singula pars, totum corpus potest ibidem existere, quod fit in hostia consecrata propter hanc causam, quia corpus Christi non est ibi mediante sua quantitate, secundo quia dimensio- nes dimensionibus non resistunt. Sexta proposicio: Quod humanitas Christi sive in sacramento sive ubicunque alibi fuerit per suam substanciam indivisibiliter et non per suam quantitatem, ibi eam comitatur sua naturalis quantitas et ordo parcium in quan- titate, verumtamen indistanter a quantitate et ordine, qui est corporis Christi in celo. Et ordo quidem parcium ille comitatur corpus Christi in sacramento, qui est posicio, que es differencia quantitatis, non autem illa posicio, que est per se predicamentum. Talis autem posicio prout est differencia quantitatis est ordinacio parcium in suo toto denominans substanciam quantam ; sed posicio prout est predicamentum est ordo parcium in toto, qua partes quantitative in aliquo situ quantitantur et in qua partes eius comparantur ad locum et ad habitudines loci. Corpus autem Christi in sacramento desiderat talem ordinem parcium, quem habent ad exteriora, ut ad situm et locum, ad sursum et deorsum et infra et supra, ante et retro, sed non desiderat illum orrdinem parcium, quem sua quantitas habet ibi ad suum subiectum.

Strana 87
87 Septima proposicio: Ubicunque est humanitas Christi per suam substanciam et sic indivisibiliter et non per suam quantitatem, ibi corpus Christi est quan- tum, extensum et septipedale, non tamen sequitur eam ibi esse quante. extense et septipedaliter in ordine ad situm. Cum enim quantitas corporis Christi sit in hostia concomitanter sive consecutive mediante substancia et non sacramentaliter, quia nichil in ipsam convertitur: ideo substancia corporis Christi non est ibi quantitative, extense, septipedaliter, dimen- sive, dextre vel sinistre, sursum habens caput et pedes infra aut ceteras differencias posicionis, prout posicio est predicamentum, nec medietas eius est in una parte loci et medietas in altera, cnim nulla pars sit ibi localiter, sed totum corpus est ibi illocaliter et indivisibiliter et in toto loco hostie et quelibet eius pars in qualibet eius parte; sicut quilibet punctus coloris a) facit se in quolibet puncto medii et quilibet punctus rei vise generat suam similitudinem in quolibet puncto organi et sic fit tota intencio coloris in toto medio et tota in qualibet parte medii et organi. Cuius racio est, quod in corpore Christi in hostia partes non sunt ibi nisi mediante toto, ita ille partes habent ordinem ad totum, quod nullo modo habent ordinem ad situm et ad locum et ad diffe- rencias alias supradicte posicionis. sed totum est ibi eo ordine, quo in se est per substanciam indivisibilem supra et extra ad locum et omnes loci habitudines, modo illo quo angelus et anima sunt non situaliter in corpore et secundum se totum et indivisibiliter in qualibet parte. Ymmob) corpus Christi videtur esse in hostia modo spiritualiori et alciori quam angelus in corpore aut anima, quorum esse diffinitur in ipso situ vel loco: corpus autem Christi non diffinitur sic ibi loco hostie, ut sit ibi non alibi, quia potest esse ibi [et] cum hoe ubicunque alibi; quod arguit maiorem spiritualitatem inesse corpori Christi quam angelo, quamvis corpus Christi ubicunque est diffinitur genere et diffe- renciis tamquam suis principiis et terminis intrinsecis, non extrinsecis terminis, ut loco et situ, quibus sola quantitas habet proprie diffiniri et terminari. Cap. VIII. c) Ex istis proposicionibus katholicis utcunque comportatis possunt solvi alique difficiles obiecciones de modo essendi corporis Christi simul et semel in diversis locis et diversis hostiis. Et primod) cum arguitur, quod ex hoc sequitur, quod a) Rkp. corporis. — b) Rkp. primo. — c) Novou kapitolu označuje rukopis barevnou iniciálkou; zde písař nenaznačil. — d) V rkp. vždy na okraji: Argumentum responsio nebo solucio. 11 *

Strana 88
88 idem corpus Christi posset esse ubique, cum non sit racio, quare simul et semel in tot locis possit esse et non in omnibus. Ad hoc datur responsio ex prima proposicione et secunda et ex dicto Gregori i preallegato, in quo dixit quod divinitas verbi replet illud corpus Christi ubique et coniungit. Ex quo verbo quidam theologi eliciunt, quod humanitas Christi sit essencialiter, ubicunque est sua divinitas, et hoc per suam substanciam indivisibilem, licet secun dum quantitatem et ceteras dimensiones corpus Christi sursum est donec seculum finiatur, ut dicit Augustinus, et uno loco esse oportet, in quo sc. eius substancia est per quantitatem, alibi autem per sub- stanciam ab illa quantitate que in celo est indistantem, veritas autem eius, ut dicit ibidem Augustinus, ubique diffusa est. Sed contra istam inconsuetam theologiam arguitur, quod si ubique est humanitas Christi, tunc in quolibet ferculo erit, et consumetura) humanitas Christi et veniet opinio Picardorum. Respondetur, quod ymago solis b) quamvis sit ubique in medio quolibet c), non tamen ubique exprimitur, effigiatur aut susci- pitur, nisi in re apta ad suscipiendum solis similitudinem, ut res polita ut speculum, aqua vel oculus aliquis, in quibus videtur proprie ymago solis et non sicut in ligno opaco aspero vel terra. Sicd) dicendum est de sapiencia divina, que quamvis sit ubique tota per essenciam et pre- senciam, tamen non ubique effigiat et exprimit suam propriam yma- ginem et similitudinem, sicut facit in intelligencia racionali et pane et vino sacramentali. Similiter dicunt de efficacia et virtute corporis Christi et donis divinis, sicut de existencia corporis Christi, quod non in qua- libet re nec in quolibet cibo, sed in cibo solum sacramentali tamquam re capaciori et magis ipsius expressiva et divina virtute ad hoc dis- posita datur virtus/ et efficacia et fructus illius sacramenti. Et licet ego hanc opinionem in presenti non approbem nec reprobem licetque michi illam volventi et volvendo amiranti occurrerint quedam scripture, ut illa D a n. II. de lapide, qui crevit et factus est mons magnus et implevit universam terram, et illa Dan. 4 de arbore in medio terre, cuius proceritas con- tingebat celum et aspectus erat usque ad terminos universe terre, cuius folia pulcerrima et fructus nimius et esca universorum in ea, et illa scriptura apostoli de Christo, qui omnia in omnibus adimpletur 1), et illa Joh. 12): Medius autem vestrum stetit etc., et illa Ps. 3): Si ascendero in celum, tu illic es, tamen incognitum est, si ille scripture hunc sensum inconsuetum representant: securius teneo et credo cum 1) Ef. 1, 23. — 2) v. 26. — 3) Ž. 138, 8. a) Psáno comedetur a nad textem opraveno. — b) Rkp. est. — c) Rkp. in quolibet. — d) In marg.: Nota.

Strana 89
89 doctoribus, qued corpus Christi multiplicative fit in quotlibet locis hostiarum. Et ut Scotus concedit, potest multiplicative fieri ubique. Vnde sic dieit doctor subtilis dist. X. q. II respondendoa) ad tale argumentum1): ( oncedo inquit quod ex parte dei ut activi et corporis ut susceptivi equalis est possibilitas b) ad duo ubi et ad quotcunque et tunc ad omnia. Et cum dicitur: per nullam virtutem potest unum corpus habere omnia ubi nec esse ubique, falsum est inquit, et probo: quia concedunt quod corpus Christi posset ubique esse sacramentaliter, et ego dico, quod non est maior limitacio ad esse localiter quam sacramentaliter comparando ad potenciam dei. Quicquid enim potest fieri per causam secundam activam, potest deus facere inmediate. Et cum diciturc), quod esse ubique est proprium dei, dico quod deus ex sua inmensitale ne- cessario est ubique, quia nullum potest esse ubi, in quo non sit secundum potenciam, presenciam et essenciam, et sic inpossibile est aliud a deo esse ubique. Sed/ non est inconveniens aliquid aliud a deo per eius potenciam ssse in quocunque ubi, nec per hoc debet dici proprie lesse] ubique sicut deus, quia non est inmensum. Hec ille. Ex quo patet responsio ad primam instanciam. Secundo arguitur: Si corpus Christi secundum suam sub- stanciam esset in loco hostie, sequitur quod corpus Christi moveretur localiter ad locum hostie. Tenet con- sequencia ex hoc, quia mutacio localis est transitus ab uno ubi tanquam a termino a quo ad aliud ubi ut ad terminum ad quem. Respondetur ad hoc argumentum per quartam proposicio- nem, circa quam S cotu s 2) ex directo solvit hoc argumentum dicens de racione localis mutacionis esse deperdere terminum a quo et ad- quirere terminum ad quem, quod quia corpori Christi non competit in hostia, quia non deperdit terminum a quo sc. in celo, ideo non move- tur localiter. Motus enim secundum philosophum 5° Phisicorum ut dicit debet esse transitus a non subiecto in subiectum i. e. a termino privativo ad terminum positivum. Secundam racionem dat, quod sc. corpus Christi non movetur localiter, quia sc. d) corpus Christi hic sc. in hostia non acquirit proprie ubi, cum non sit ibidem proprie ubi, quod tamen proprie requiritur ad motum localem. Tercio arguitur: Corpus Christi est nunc alicubi, ubi prius non fuit, quia in ista hostia, sed hoc non potest fieri sine eius mutacione, ergo corpus Christi mutatur, quando inci- 1) Quaestiones in lib IV. Sent. Opp. ed. Lugd. (1639) tom. VIII p. 519 n. — 2, tam že q. I (vyd uv. VIII 501). a) Rkp.: respondeo. — b) Rkp.: passibilitas. — c) Rkp.: conceditur. — d) Rkp.: si.

Strana 90
90 pitesse in hostia vel in pluribus hostiis. Confirmatur: Mota hostia movetur omne quod est in ea, ergo corpus Christi movetur, [si quecunque hostia movetur. Solvitur argumentum per doctorem subtilem dist. X. q. VI1), ubi distinguit motum duplicem, dicens quod motus uno modo stricte accipitur secundum philosophum 5° Phis., secundum quod est ad illos terminos, que sunt substancia, quantitas, qualitas et ubi; alio modo magis extensive capitur pro quacunque accepcione cuius- cunque forme nove, sive absolute sive respective — et isto motu mo- vetur corpus Christi in hostia per illam formam respectivam, que est eius ibi presencia; cum ubicunque est hostia, ibi est corporis Christi presencia et quotquot sunt hostie, tot sunt eius respective presencie. Hec autem alia et alia presencia, ut dicit doctor, non sine mutacione est sic extensive sumpta — et ista inest primo corpori Christi ut hic. quia nullo modo corpus Christi ut in celo habet istam presenciam. Et hec presencia, ut dicit ibidem q 12), est quidam respectus extrinsecus adveniens, qui quia non necessario sequitur fundamentum et terminum, potest sine intrinseca mutacione corpori alicui advenire. Quantum ad confirmacionem ponit exemplum doctor iste dicens 3) : Si angelus voluntarie faceret se presentem lapidi, si moveo lapidem, non propter hoc moveo angelum, quia nec est mobile per se a virtute mea nec per accidens in proposito, quia nec est forma nec pars ali- cuius mobilis per se a me. Si igitur angelus esset presensa) lapidi moto a me in termino motus, hoc non esset per actum meum, sed per accionem suam propriam, qua faceret se presentem ibi. Eodem modo in proposito cum corpus sit presens b) speciei, tantum hoc fit per actum divine voluntatis, et si ego facio speciem habere novum ubi, propter tllam meam mocionem non erit ibi corpus, quia nullo modo illa presencialitas illius corporis, neque nova neque antiqua, subiacet mee c) voluntati, nec per accidens ectam, quia non est forma nec pars illius quod subiacet mee mocioni. Quarto arguitur: Sequerutur quod idem cor- pus Christi esset sibi propinquum et distans. nichil autem distat a seipso, quia distancia includit discontinuitatem et sic alienitatem, et sic idem foret aliud a seipso. Respondetur solvendo hoc motivum per quartam proposi- cionem, cum non sit localis distancia, sicut nec motus localis, inter corpus Christi in celo et in hostia, cum non sit ibi corpus Christi 1) vyd. uv. VIII 552. — 2) vyd. uv VIII 502. — 3) tamže q. VI (vyd uv VIII 553). a) Rkp.: presenti. — b) Rkp.: spiritus. — c) Psáno: subtine me.

Strana 91
91 localiter nec habens ordinem ad situm et per consequens nec ad pro- pinquum et distans, que sunt situs differencie, ut dictum est circa proposicionem sextam et septimam. Quamvis autem loca corporis Christi in diversis hostiis varie distent, non tamen sic corpus Christi, quod est indistanter localiter a se, nbicunque est. Exemplum de anima in capite et in pede tota simul existente et tamen a sc non distante, quamvis membra distent ab invicem. Quinto arguitur sic: Sequeretur quod idem corpus possit dici inferius et superius seipso et respectu eiusdem et similiter dextrum [et] sinistrum sibi ipsi et sic de aliis relacionibus oppositis secundum situm. Respondetur secundum proposicionem septimam, quod sicut situs hostie non proprie inest corpori Christi ibidem presenti, sic nec ste differencie situs. sc. superius et inferius, dextrum et sinistrum proprie possunt inesse corpori Christi in hostia, nisi inproprie et ex- tense sibi dicantur inesse per situm hostie sicut et motus, sicut tactum est circa argumentum secundum. Exemplum: sicut anima in capite non dicitur proprie superius sibi existenti in pede. Sexto arguitur sic: Sequeretur quod idem cor- pus possit alicubi moveri et alicubi quiescere et sic idem simul moveri et non moveri — quoda) est contradiccio. Respondetur quod corpus Christi habet duplicem modum existendi sc. in celo et in hostia, pure sibi oppositum. Ideo secundum Scotum1) non est necesse, quod quicquid inest corpori Christi secundum modum existendi sacramentalem, quod illud insit sibi in celo, ubi est secundum modum existendi naturalem. Nam in celo habet esse per quantitatem, per quam inest sibi proprie locus et posicio parcium in loco et consequenter localis motus et quies et tamen omnia illa eidem corpori secundum esse suum sacramentale repugnant. Sicut ergo non sequitur: idem corpus Cbristi alicubi estb) per quantitatem et alicubi est non per quantitatem et tamen non sequitur, quod idem corpus sit quantum et non quantum: sic c) non sequitur: idem corpus Christi alicubi movetur et alicubi non movetur, ergo movetur et non movetur. Sicut eciam absque contradiccione stat eandem animam in numero moto pede vel alio membro moveri cum eodem, et tamen in alio membro non moveri, ex hoc tamen non sequitur eandem animam moveri et non moveri, quamvis ibi moveatur et hic non moveatur: sic est in proposito de corpore Christi in celo et in hostia posito. Sicut 1) tamže q. IV (vyd. uv. VIII 533). a) Rkp.: idem. — b) Rkp.: esse. — c) Psáno: sicut.

Strana 92
92 eciam stat eundem hominem secundum unum esse suum sc. corporale absque contradiccione sedere currere loqui tacere vel aliud facere et tamen secundum alterum modum existencie sue se. spiritualem stat eum non sie se habere : sic est in proposito. Thomas parte 3. q. LXXVI art. VI sic dicit, quod cum aliquid est unum subiecto et multa secundum esse, secundum aliud moveri et secundum aliud in- mobile permanere, sicut corpori aliud est esse magnum et aliud est esse album, unde potest moveri secundum albedinem et permanere in- mobile secundum magnitudinem; Christo autem non est idem esse secundum se et esse sub sacramento. Aliqui autem non timent conce- dere, quod idem Christus movetur et non movetur, sedet et non sedet, moritur et non moritur. Sicut enim concedunt, quod simul et semel est mortalis et inmortalis, mobilis et inmobilis, passibilis et inpassibilis et sic de aliis predicatis contrariis: sic concedunt quod idem Christus movetur et non movetur. Nec illa sunt contradictoria, cum non sint secundum idem et eodem modo. Probant per scripturam, quod idem Christus movebatur ad limbum et non movebatur in sepulchro nec in celo. Septimo arguitur sic: Si corpus Christi est in hostia corpus, sequitur quod ibi corpus sit quantum, cum alias idem corpus staret esse quantum et non quantum; quo dato sequitur corpus Christi in hostia esse septipedale et per consequens magnum et divisibile, habens ibi caput, pedes et omnia cetera organa, figuras, posiciones parcium, ne sit monstrum ; et per consequens pars erit ibi minor suo toto et corpus tam magnum, quanta erit ibi sua septipedalis quantitas. Respondetur ad hoe argumentum per sextam proposi- cionem, sc. quod corpus Christi est hic quantum et septipedale, non alia quantitate quam ea, qua est quantum in celo et qua indistanter localiter ab illa a) hic corpus Christi est quantum. Et hoc dicit Scotus dist. X. q. IV 1), quod corpus Christi est hic quantum, non quantitate que sit hic, sed quantitate que est in celo. Quod declarat inferius, dicens quod substancia b) quanta sive corpus animatum potest esse cum una presencia alicubi sine presencia sue quantitatis, et hoe nichil aliud est, nisi quod quantitas informat suum perfectibile, sed non habet duplicem presenciam sc. in celo et in hostia, sicut habet suum per- fectibile, et ita perfeetibile suum est quantum utrobique,c) sed non quantitate presente utrobique. Hec ille. Potest eciam dici, quod quantitas corporis Christi est presens sacramento non presencia sacramentali et principali, sed presencia 1) vyd. uv. VIII 542. a) Rkp.: alia ab illa. — b) Rkp.: nichil in substancia. — c) Rkp.: ubique.

Strana 93
93 secundaria et concomitativa, quia ut dictum est quantitas est hic inde- pendens et indistans localiter a quantitate corporis Christi in celo, quamvis loca illa distent quantumlibet a seipsis. Et consequenter di- cendum est, quod Christus habet ibi caput, pedes et omnia cetera organa, figuras et disposiciones parcium, modo et presencia concomita- tiva supradicta. Octavo arguitur sic: Si corpus Christi est in hostia quantum, magnum, divisibile, septipedale, et cum quantitas non potest separari a modo quantitativo, sicut nec subiectum a sua propria passione, ergo ipsum corpus quantum erit ibi modo quantita- tivo et per consequens quantitative, magne, divisi- biliter, corporaliter, septipedaliter. Et con firmatura: Ubicunque est corpus quantum, habet ibi id quod est formale principium essendi quantum, sed non habet illud, nisi sit ibi prius — ergo etc. Con- firmatur secund o : Ubicunque est quantitas, ibi est sua quantificacio et informacio et per consequens ibi est mod us, quo aliquid est quan- tum vel quante. Respondetur per sextam proposicionem, quod corpus Christi ut est in hostia sacramentaliter h. e. ut habet existenciam sacra- mentalem secundum modum sue substancie, que sola ibi est sacra- mentaliter, quia in ipsam solam ut dictum est fit conversio, est penitus indivisibiliter, inextense et inpartibiliter; secundum vero alia omnia, que comitantur istud esse sacramentale et non sunt ibi sacramentaliter, ut est quantitas, magnitudo, extensio, posicio in partibus, septipedalitas etc, concedendum est, quod illa comitantur sua subiecta informando et quantificande ea et partes in suo toto ordinando, sed nullomodo intelligendum est hoc ad situm hostie, sed simpliciter in ordine ad suum totum. Et sic concedo, quod corpus Christi non quoad suum esse saeramentale, quo primo est in hostia, sed quoad esse sua con- comitancia, que nou sunt ibi sacramentaliter, est ibi modo quantitativo et sic quantitative, magne, corporaliter et septipedaliter. Et sic ego intelligo Hilarium, Hugonem et doctorem W. supra capitulo [III allegatos. Sed circa hoc diligenter attendendum est, quod illud esse quanti- tative, corporaliter et septipedaliter non respicit situm aut locum hostie et eius commensuracionem et alia que sunt corpori extrinseca, sed solum ea que sunt corpori intrinseca, ita ut corpus nude in ordine ad se et in se sit sic quantitative, corporaliter et septipedaliter et ordinate in partibus. Potest tamen eciam aliter dici ad argumentum quod quamvis quantitas est ibi modo quantitativo h. e. modo prout quantificat et facit quantum, corporale et septipedale, non tamen modo quo facit esse quante, corporaliter et septipedaliter. a) Rkp na okraji Confirmacio 1, 2.

Strana 94
94 Et conformiter respondetur ad duas confi naciones sequentes. Nono arguitur sic: Si corpus Christi est in hostia quantum et ut dicitur quantitative, corporaliter et septipedaliter, tu n e illud totum corpus septipedale non poterit in parva hostia contineri; neque enim racio capit neque ymaginacio, quod corpus Christi longe maius contineatur totaliter a minore. Respondetur per quintam proposicionem, quod corpus illud, quod non secundum racionem sue quantitatis continetur sub aliqua quantitate, potest eciam indifferenter esse suba) magna et parva quantitate. Tale enim corpus secundum existenciam sacramentalem nec dicitur maius nec dicitur minus illis speciebus, quia in ordine ad illas species hostie, ut dictum, nec habet modum quantitativum nec habet ordinem parcium per comparacionem ad tales species. Licet autem, ut dictum est corpus sit in se magnum, non tamen hoc est secundum modum existencie sacramentalis, qui est indivisibilis, nec ut sic dicitur maius illis speciebus nec habet ad illas aliquam proporcionem, secundum quam eas excedat vel eis coequetur, sed substancia illa de se indivi- sibilis est in hostia et per quam sua quantitas est tota indivisibiliter in qualibet parte eius quantumcunque parva. Exemplum huius accipe de anima, que de se indivisibilis existens est tota in toto corpore et in qualibet eius parte, sive magna sive minima. Et ad possibilitatem huius bene servit dictum Augustini De quantitate anime dicentis discipulo 1) : Quamvis tam parvo spacio sit anima quam corpus eius, tamen magne in ea possunt exprimi ymagines, ut eciam urbes et latitudo terrarum et quecunque alia ingencia corpora et spacia in se possit retinere. Qui ergo fundus est, quis sinus, que inmensitas que tot et tanta possit capere, quanta capit eius me- moria, quamvis sit spacio ut corpus parvula? Et idem dicit ibidem 2) Nunquamne intuitus es parva speculab) et si in puppilla oculi alieni unquam faciem tuam vidisti? Cur ergo multo brevior quam est appareat? Et infra ponit, quomodo anima in parvo corpusculo et parvo spacio tota est sicut et in magno, absque sui coartacione aut distensione. Ex quo potest efficaciter arguic), quod [si] hoc potest fieri in aliqua creatura simplici, omnino in illa mirabili Christi humanitate unita] divinitati, in qua sunt omnia mirabilia counita, ut ipsam totam parva res contineat et ipsa sicut anima sit eque magna in parva hostia et in magna. Si enim est hoc pure creature possibile, omnino ipsi creatori non erit inpossibile iuxta illud Job XI s) : „Forsitan vestigia 1) Migne P L 32 col. 1040. — 2) před předch. — 3) v. 7—10. a) Psáno in, opr. na okraji. — b) Rkp: parvam speculo. — c) Rkp. in marg : Oonfirmatur.

Strana 95
95 dei comprehendes? quasi diceret: nullo modo capacitate intellectus tui — et usque ad perfectum omnipotentem reperies? Excelsior celo est i. e. celesti natura et cursu, et quid facies? Profundior inferno et unde cognosces? Longior terra mensura eius et lacior mari. Si subverterit omnia vel in unum coartaverit omnia, quis dicet ei vel quis potest dicere: cur ita facis?" Hec verba pertinenter pensata valde serviunt ad propositum, maxime illa: „si subverterit omnia aut si in unum coartaverit etc. Decimo/ arguitur sic: Ex quo corpus Christi quantum in hostia non est ultra dimensiones, ergo tota quantitas eius neque excedit dimensiones panis neque exceditur ab eis. Quo dato per illam communem animi concepcionem in prin- cipio Euclidis positam erunt inter se sc. dimensiones dimensionibus equales. Confirmatur: Septipedalis quantitas et duplum eius et subduplum et tanta porcio quanta hostia utique sunt dimensurabilia hostie. Habent enim se iste quantitates ad ipsam in proporcione aliquota. Respondetur, quod in commensuracione mathematica debet directe quantitas supponi et directe/ applicari alii quantitati, ita ut totum toti et pars parti directe applicetur. Et quia quantitas Christi non directe applicatur quantitati panis mediante quantitate sub dimen- sionibus panis, ideo quia ibi substancia corporis Christi secundum esse sacramentale est indivisibiliter, non potest dimensionibus hostie com- mensurari nec eius quantitas potest directe quantitati panis supponi et commensurari et per consequens inter eas nec est equalitas nec ine- qualitas nec proporcio aliqua. Undecimo arguitur sic: Si totum corpus quantum est in qualibet parte hostie cum sua quantitate, tunc ex hoc sequitur horrenda confusio parcium inter se et totalis indistinccio earundem. Signata enim quacunque parvula parte hostie per A, tunc in A erit caput Christi et pes et quelibet pars corporis, et similiter erit quelibet pars in B et in C et sic de aliis partibus et sic sicut pars est supra partem hostie, ita erit in ea pes supra caput et sic totalis indistinccio et inordinacio parcium corporis Christi et inexplicabilis earundem confusio./ Ex quo ulterius sequitur a), quod non erit ibi corpus animatum, eo quod tale oportet esse organi- satum et figuratum. Respondetur per VII. proposicionem, quod substancia cor- poris Christi, que sola ibi primo existit sacramentaliter et que de se est indivisibilis, est tota in qualibet parte sacramentaliter et ut dictum est non quantitative et partibiliter, sed sicut anima est in toto corpore tota, que substancia trabit quamlibet partem quantam, ut sibi ipsa substancia est, sit in eadem parte inpartibiliter et indivisibiliter. Quamvis a) Rkp. na okraji: Correl.

Strana 96
96 ergo caput, pes, manus et cetera membra sunt in se divisibilia, quia tamen sunt in hostia per substanciam, trahuntur per eam ad eundem modum essendi, quo ipsa substancia ibi indivisibiliter est. Nec sequitur ex hoc confusio parcium, quia omnes partes quante retinent ibi distinctam ac ordinatam suam posicionem quantitativam in seipsis et aliam suam disposicionem quoad omnia esse sua concomitancia, verumtamen per substanciam suam et a) indivisibiliter, ut dictum est, in ipsa hostia tota. Duodecimo arguitur sic: Si corpus Christi est totum in qualibet parte hostie et quia partes ibi sunt infinite, igitur to tum corpus erit non semel sub hostia, sed infinicies, quia ad quamlibet partem erit semel. Dicendum quod in hostia continua in partibus unica e-t unitas actualis, que est unitas tocius, et ideo corpus Christi in tota hostia non est pluries quam semel iuxta unitatem unam actualiter ibi fun- datam, que est unitas tocius hostie. Sicut anima racionalis est tota in toto et tota in qualibet parte corporis quod informat et tamen non est pluries in illo corpore, sed semel propter unitatem tocius, in quo habet esse primo (in partibus enim est solum ut habent ordinem ad totum) : sic in proposito est dicendum. Si autem actu dividitur hostia per partes, tunc quia in totum panem et/ quamlibet partem conversa est sub- stancia corporis Christi, ideo quamdiu aliqua pars sensibilis divisa actu manet, tamdiu totus Christus in ea remanet. Exemplum de speculo, in quo, donec integrum est, una est ymago, sed dum per partes fran- gitur, in qualibet parte ymago eadem representatur. Tredecimo arguitur sic: Si corpus Christi sic foret in hostia ita quod membra sua et organa non sint ibi sub modo extensivo, ut dictum est, et quia solum sub tali modo corpus animatum est re- ceptivum sensacionis: igitur Christus in hostia nec vi- deret nec audiret nec quicquam sentiretb), quia obiecta sensuum eius non sunt sibi hic presencia in debita proporcione ad tales actus, ut sc. videat sanctos in celo vel alia distancia obiecta et per consequens non poterit eciam illa. Respondendo quantum ad hoc premitto unum nota- bile pro isto argumento et ceteris necessarium sc quod dupliciter dicitur aliquid inesse Christo vel sibi convenire prout est in sacramento, sc. primo et concomitanter 1) Primo dicitur aliquid inesse Christo ut hic, quod sibi inesset dato qued corpus Christi nus quam alibi esset nisi hic. Concomitanter autem dicitur sibi inesse aliquid hic, quod sibi primo et principaliter inest ut alibi existenti, et ex hoc sibi inest hic propter ydemptitatem subiecti et forme. Secundum 1) Scotus tamže q. V, vyd. uv. VIII 547. a) Psáno: ut. — b) Rkp.: sentire.

Strana 97
97 hoc respondetur secundum S cotum 1), quod omnis sensacio eiusdem obiecti, que inest sensui Christi ut in celo, inest ei concomitanter in hostia, licet non ut primo existenti ibi. Cum enim omnis sensacio insit per quantitatem et qualitatem, que sunt in sacramento concomitanter, non potest inesse ibidem sc. in hostia nisi concomitanter, cum eciam corpus Christi ut primo est in eucaristia non est proporcionatum alicui sen- sibili nec localiter presens, propinquum vel distans: ideo ut hic non potest sibi primo infieri sensacio. Sed ad argumentum dico, quod corpus Christi ut est ibi quantum et extensum, sic recipit sensaciones et audit et videt et cetera sensa concomitancia. Sed de proporcione debita sensus et sensibilis dicitur, quia non semper ad actum sensibilis requiritur quod sit in debita proporcione presens, nisi ubi obiectum est aliquo modo causa sensaçionis, ut primo inferendo. Ad confirmacionem dicitur, quod ad hoc, ut infiat sensacio concomitanter alicui oculo ut hic, sufficit quod illud sit pro- porcionabiliter presens oculo ut alibi et ut possit sibi primo infieri. Sic autem est de obiectis, que sentit corpus Christi ut in celo vel alibi obiecta ubicunque sibi presencia. Quartodecimo arguitur sic: Corpus Christi ut est in hostia non potest uti aliqua potencia corporea naturaliter in aliud agendo et aliud a se et extra se transmutando — igitur nec po- test orantes se adiuvare nec in eis aliquam graciam vel aliquam efficaciam efficere et per consequens erit ibi frustra. Antecedens probatur primo, quia ut dictum est ibi nec habet potenciam corpoream nec consequentem naturam mixti sic naturaliter activam nec eciam corpoream que sequitur totum animatum — igitur etc. Consequencia nota est ex sufficienti divisione. Antecedens probatur secundo, quia omnis potencia activa naturaliter in aliud extra se requirit passum, in quod agat, approximatum sibi localiter ; sed ista potencia ut est hic non est hic nec eciam alibi loca- liter — igitur ut est hic non potest habere passum sibi approximatum, quod requiritur ad accionem talis potencie. Maior patet VII. Phisicorum, ubi probatur quod oportet agens corporeum approximatum esse passo mediate vel inmediate, et hec est racio Scoti. 2) Respondetur, quod quamvis corpus Christi taliter ibi existens non possit ex se naturaliter agere potencia corporea in aliud extra se nec ipsum transmutare: tamen per spiritualema) concursum divine potencie, cui eius potencia est unita, quelibet talis potencia corporea 1) vyd. uv. VIII, 550. — 2) tamže 560. a) Psáno: specialem.

Strana 98
98 potest eque bene agere et transmutare suum passum, acsi totaliter esset sibi presens. Et dico : per concursum divine potencie, ymmo sue spi- ritualis potencie active, qua ibi potest uti primo et per se, que non requirit ad esse suum [et] accionem suam, quod habeat se localiter vel obiectum localiter, ut est potencia volitiva, intellectiva vel que- cunque alia spiritualis, qua potest adiuvare, illuminare, graciam con- ferre, corrigere, punire vel salvare vel quodlibet aliud efficere. Quintodecimo arguitur sic: Si corpus Christi in ho- stia per potenciam corpoream solam vel cum concursu divino potest transmutare alia a se et movere localiter vel aliter variare ut in celo existens, cum ergo hec potencia non sit hic impedita, igitur secundum istam potenciam potest Christus exire in actum eius et per consequens potest movere corpus suum motu locali organice et sic ambulare cum hostia vel sedere vel aliud facere. Respondetur, quod corpus Christi ut primo est in hostia, se. secundum existenciam sacramentalem, quamvis habet illam poten- ciam, cum habet omnia absoluta que habet in existencia naturali, tamen illa potencia motiva Christi, que est organica et corporalis, ut hic non potest esse de se principium actus sui in corpore ut hic, quia sic requirit partem extra partem, non tantum in toto, sed in comparacione ad locum, ad hoe ut unam partem moveat se vel aliud localiter. Po- tencia autem eius non organica potest in actum suum hic, sicut et in celo, et per consequens per istam potest movere corpus suum ut hic, quia ut sic illud corpus non subest actui potencie motive nisi divine inmediate, per quam posset se movere in hostia et cum hostia, sicut potest aliud corpus a se movere. Sedecimo et ultimo arguitur sic: Cum iuxta omnia dicta superius corpus Christi in hostia sit quantum, magnum, extensum, corporale, septipedale et coloratum, sequitur quod potest i bi oculo corporali videri et consequenter et tangi, ymmo cum ipsum corpus sit ipsa hostia, que videtur oculo corporali, ergo et corpus Christi sic videtur vel tangitur vel laceratur. Con fir- matur: Homo videt angelum — oportet ex fide scripture concedere — et ita abscondita est natura angeli in illo corpore assumpto sieut corpus Christi in hostia, ergo per idem homo videt corpus Christi sensibiliter in ipsa hostia. Antecedens probatur Gen. 18 de Abraham 1), Judie. XIII de parentibus Sampsonis 2) et Mat. 28 de angelo3): Erat autem aspectus eius etc. Confirmatur secundo: Sequitur bene : hoc ibi extenditur, videtur et tangitur et hoc est corpus Christi — ergo corpus Christi ibi extenditur, videtur et tangitur. Respondetur, quod triplex est visio viatoris sc. corporalis, ymaginaria et intellectualis. Prima visione corpus Christi 1) v. 2. — 2) v. 3. 9 nn. — 3) v. 3.

Strana 99
99 ut pri no est in sacramento non potest videri. Nam cum visio corpo- ralis difinitive sit, qua vigil sentit visibile secundum figuram formalem visililis in organo sensus visus, hoc nullo modo competit corp ri Christi ut primo est in sacramento, quia nullus oculus corporalis via- toris informatur virtute visiva apprehendente hoc per eins speciem corporalem, quomodo solum color, lux vel eius subiectum videtur. O me enim, quod debet movere virtutem visivam, oportet quod appa- reat quantum et tante quantitatis quod possit fundare basim anguli visualis, cuius conus est in oculo, ut patet in perspectiva. Thomas dicit: Nichil videtur corporali visu, nisi per hoc quod oculus movetur ab obiecto secundum similitudinem coloris in ipso existentis, que quidem primo debet esse in medio et deinde in sensu. Corpus autem Christi ut est in hostia non sic potest adgenerare illam similitudinem, sieut nec anima in corpore ad oculum corporalem. Et iden dicitur de tactua), quod non tangitur corpus Christi. Omnis enim tactus corpo- ralis requirit quantum, quod est per quantitatem applicabile potencie tactus. Tactus enim nichil aliud est quam coniunccio terminorum duarum quantitatum. Corpus autem Christi non est per quantitatem ibi nec per coniunccionem termini ad terminum etc. Uiterius dicitur, quod corpus ut primo est in hestia non videtur ibi visione ymaginaria, que est visio qua secundum virtutem ymaginativam est visibile formaliter apprehensum ; et quia illa fit per fantasmata, quibus caret omnino corpus Christi ut primo est in hostia, igitur ete. Item nec visi ne intellectuali nos possumus videre corpus Christi propter commixtionem fantasmatum, quomodo videmus in enigmate, ut dicit apostolus 1), sed tantummodo fide credere. Intellectus autem separatus. qui est nudus et inpermixtus, potest videre corpus Christi in sacramento, sed non oculus corporalis quantumcun- que bene potest videre corpus Christi ut primo est in hostia. Ad argumenta respondetur. Ad primum, quod corpus Christi ut primo est in hostia non est extensum, coloratum et per consequens nec visibile oculo corporali, quamvis secundum aliquos idem corpus quoad esse suum secundum, se. quod habet ibi conco- mitanter, possit sic speciali b) miraculo ab aliquo iusto videri. Sed quantum ad confirmacionem primam dicitur, quod angelus in assumpto corpore dicitur quodammodo sentiri ab ho- mine propter figuram et motum et vocem vivam, que apparent in cor- pore assumpto per angelum, sign ficando expressius presenciam racio- nalis nature, quam significat hostia. 1) I. Kor. 13, 12. «) Opr. z původního tractatu. — b) Psáno: spirituali.

Strana 100
100 Quantum ad secundum confirmacionem dicitur, quod est ipsum argumentum sophisticum, in quo in maiori est pre- dicacio realis et formalis, in seeunda autem est predicacio habitudinalis et in consequente personalis. Non enim sequitur in simili: hoc predicatur de pluribus demonstrata natura humana et hoc est sor, ergo sor predicatur de pluribus. Et ita iam potest agnosci, qualiter Christus in illo cor- pore et in illa magnitudine, in quo et in qua resurrexit a mortuis et videntibus eius apostolis celos ascendit, sit substancialiter, essencialiter, corporaliter et personaliter alicubi in terris. Q to habito sequitur i ll am questionem, quam tu negas et reprobas, es se katholicam et veram. Pro qua adhuc amplius probanda arguo tibi una insolubili ra- cione a) : primo supponendo tibi ut verum et iam probatum, quod corpus Christi secundum substanciam suam corpoream non solum tropice, sed ut in se primo est substancia, est in sacramento, quam si negas adhuc, es formalis hereticus contra tot testimonia scripturarum; si autem concedis, arguitur tibi sic: Ubicunque est verum Christi corpus secundum substanciam suam corpoream et sub racione sue substancie, ibi habitat in eo plenitudo divinitatis corporaliter; sed in hostia est verum corpus Christi secundum substanciam suam corpoream h. e. sub racione sue substancie — ergo in hostia consecrata plenitudo di- vinitatis et per consequens ipse Christus habitat corpor a- liter. Maior est nota ex fide apostoli ad Coll.1), minor est supposicio — igitur conclusio vera. Quo dato, quod Christus habitat in sacram ento corporaliter, dabitur consequenter, quod Christus habitat ibi essencialiter, substancialiter et personaliter, et quia illa magnitudo [injest illi corpori inseparabiliter, ut probant doc- tores — igitur questio, quam negas, est katholi ca. Cap. IX. Postremo iam ex omnibus predictis restat ad tuum a te quidem male tractatum tractatum et male libratum librum, veneno per- fidie plenum, descendere et [per] applicacionem eorum, que dicta sunt katholice, falsum et perversum ostendere. Inprimis ponis incipiens tractatum, quod ad honorem et magni- ficacionem eucaristie et destruccionem erroris extranei, qui a longo nimis viguit in ecclesia, niteris laborare ... Sed durum est contra stimulum caleitrare 2) et illi que omnibus hereticis resistit veritati resistere et ho- 1) Kol. 2, 9. — 2) Sk. ap. 9, 5. a) In marg.: Argumentum ultimum conclusivum pro veritate questionis.

Strana 101
101 norem et cultum eius, quem ecclesia sanctorum a longo nimis tempore tenuit, extinguere vel violare et hodiernum cultum, quem o cultor perversi dogmatis incipis et confingis, in terris instaurare. Qui cultus tuus qualis esse debeat in sacramento, quia nec ut dei nec ut hominis nec corporis eius, ex tua questione, qua ponis non esse ibi corpus Christi secundum eius verum esse substanciale et personale, poterit apparere. Vnde ponis istam questionem: Utrum Christus post suam in celum ascensionem sit alicubi hic in terris substancialiter, corporaliter, essencialiter et personaliter in illo corpore et in illa magnitudine, in quo et in qua resurrexit a mortuis et videntibus eius apostolis celos ascendit. Erga quam questionem fidelem et katholicam quociens erras et deficis et quid per illam intendis et quomodo fidei katholice insidiaris, duce meo domino Jesu volo cunctis aperire. Primoa) in hoc, quia negans illam questionem habentem veros sensus primarios et katholicos et ipsam reprobans in hoc videris errorem dogmatisare et data pertinacia ad heresim declinare. Intelligendo enim illa adverbia „essencialiter, substancialiter, corporaliter et personaliter“ simpliciter, prout exponit do ctor ut supra capitulo [IV], sensus erit iste katholicus, quod Christus post suam in celum ascensionem est alicubi in terris modo essencie, modo substancie, modo corporis, modo persone h. e. secundum essenciam et substanciam, secundum corpus suum naturale et personam, et illis modis est in sacramento et in corde iusti et alibi potest esse et apparere presens cuicunque electo in illo corpore et in illa magnitudine, in quo et in qua resurrexit a mortuis. Quod autem illum sensum approbent sancti quantum ad illa adverbia, patet per Hilarium, Damascenum, Hugonem doctorem supra capitulo [III]. Et quod in illa magnitudine et in illo corpore, quo dicitur in questione, sit in sacramento, patet superius ex capitulo [VIII] et penultimo. Secundus sensus secundarius et katholicus illius questionis est, quod Christus post suam ascensionem est alicubi in terris substancia- liter, essencialiter, corporaliter et personaliter in illa magnitudine et in illo corpore, in quo et in qua resurrexit etc. modo aliquo spi- rituali et iuxta proprietates spiritui proprias, exclusis proprietatibus et condicionibus nature grosse, ut locacione, situacione, ubicacione, motu, distancia et aliis modis, qui corpora naturaliter existencia in terris consequuntur. Quibus circumscriptis corpus Christi est alicubi in terris, quia in divinissimo sacramento, essencialiter, corporaliter et personaliter, ut in se primo est, modo quo primo est in hostia, ut patuit ex capitulo penultimo huius per proposiciones et argumenta et doctores illam materiam confirmantes. a) In marg: 1. orror atd. 12

Strana 102
102 Item capiendo adverbia primo modo, sc. simpliciter, sic fuit in terris simpliciter post ascensionem, cum apparuit Paulo in via Damas- cum, ut patet Act. IX 1), et in templo oranti Act. 222) et I. Cor. XV, ubi dicit Paulus 3) : Novissimo autem et tanquam abortivo visus est et michi, ubi eciam gloriatur se Christum secundum carnem novisse dicens: 4) Et si novimus Christum secundum carnem, sed iam non novimus. Secundo erras, quia augendo errorem errori planiorem errorem addis, cum dicis: Ideo debent videre fideles et diligenter ad- vertere alias scripturas, que evidenter ostendunt Christum post suam ascensionem substancialiter, corporaliter, essencialiter et personaliter esse in celo et illo modo de celo non descendere usque ad diem iudicii. Tercio augendo errorem usque ad heresim, quam pagani ne- garent, astruis Christum personaliter alicubi non esse, cum personaliter et ut secunda persona ab inicio necessario fuit et est et erit ubique. Quod in hiis verbis innuis, cum dicis: et non est pro eodem instanti personaliter ubique aut in locis pluribus localiter a se distantibus. Secundo cum ponis, quod Christus ibi, ubi personaliter non est, exercet magnam virtutem suam hic in terris. Tercio, cum ponis, quod multo maioris fidei est ille, qui Christum credit personaliter alibi existentem posse hic virtu- tem suam diffundere et multiplicia dona in animabus suorum fidelium germinare, quam ille, qui non credit hoc ipsum posse facere, nisi ibi presens personaliter existat. Quarto principaliter errare inveniris, cum sc. pro ista sentencia, quod Christus sit alicubi in terris substancialiter et corporaliter et perso- naliter, scripturas sacras et doctorum calide et perverse depravas et ut verum sensum ab eis veluti granum excludas et perverse elidas, totis viribus elaboras. Pro quibus scripturis nostris nos alloquendo sic scribis : Primo adducunt illud dictum Christi pro veritate questionis Mat. 28: „Ecce vobiscum sum“ etc. item Mat. 18: „Si duo vel tres congregati fuerint“, item illud Luc. 17: „Regnum dei intra nos est“, item illud Apok. 1: „Vidi VII candelabra aurea et in medio eorum similem filio hominis", item illud Apok. III: „Ego sto ad ostium et pulso“ etc., item illud Act. 22: item illud Joh. XIV: „Et ad eum veniemus“, „Factum est revertenti michi de Jerusalem et oranti in templo fieri me in stupore mentis et videre illum dicentem michi“ etc., et illud Act. 9 ubi dicit Ananias: „Saule frater, dominus Jesus misit me, qui apparuit tibi in via“ etc. Hec ille. Sed quod ille scripture et alie superius allegate sint pertinenter pro nostra katholica sentencia adducte, patet hoc per sanctorum testi- monia et explanaciones. Quinto plane patet tociens erras, quociens istas scripturas per 1) v. 3 nn. — 2) v. 17 n. — 3) v. 8. — 4) II. Kor. 5, 16.

Strana 103
108 nos contra te allegatas solvendo exponis et dicis esse intelligendas se. quod Christus hic nobiscum est in terris et in sanctis tantummode spiritualiter i. e. per spiritum suum, per fidem et caritatem, graciam, virtutem et veritatem, et non per substanciam corporalem. Vnde dicis, quod nec nos possumus probare nec ille scripture hoc pretendunt, quod ex illis fideles credere debeant, quod Christus post suam in celum ascen- sionem sit alicubi hic in terris substancialiter etc. ut in questione. Sexto patenter tociens erras, quociens ad confirmandam tuam utcunque a) sentenciam et excludendum nostrum sensum verum supra- dictum alias scripturas allegas, cum dicis: Sicut hoc nobis manifeste ostendunt iste divine scripture infra recitande, per quas sc. probatur Christum post suam ascensionem substancialiter, corporaliter, essencialiter et personaliter esse in celo et illo modo de celo non descendere usque ad diem iudicii. Prima est Mat. 22: „Dixit dominus domino meo, sede a dextris meis, donec ponam“ etc., et illa Hebr. 10: „Sedet in dextera dei“, et illa Act. III: „Quem oportct quidem celum recipere usque in tempora b) restitucionis omnium“ etc., et illa Hlebr. 9: „Non enim in manu“ etc. „et sic introivit“ etc., item Mat. 26: „Pauperes semper habetis vobiscum“ etc.; item Joh. 17: „Cum essem cum eis, ego servabam eos“ etc., item Marc. II: „Venient dies, cum auferetur ab eis sponsus“ etc., item Luc. 24: „Dum benediceret illis“ etc., item Act. I: „Viri Ga- lilei“, item simbolum: „Ascendit ad celos, sedet ad dexteram“ etc. Et subdit: Ecce qualiter simbotum dicit, non quod iam venisset sc. de celo ad terras aliquando, sed quod venturus est in futuro sc. de celo. Post hoc allegat multas alias scripturas et parabolas de descensione et ascen- sione Christi in celum. Sed in hoc fideles debent [habere] specialem consolacionem, ymmo salubrem derisionem de tam rudi probacione istius apostate, sc. quia nulla istarum scripturarum negat Christum esse in sacramento secundum suam substanciam aut alicubi in terris, sed scripture iste hoc dumtaxat affirmant, quod Christus ascendit in celum et sedet ad dexteram patris et sedebit ibi usque ad diem iudicii. Sed quid queso hoc est contra nostram sentenciam, que dicit, quod Christus simul et semel sedens in celo sitc) inmobiliter in sacramento, ut superius per scripturas probatum est et deductum? Septimo erras et peccando pueriliter in probacione deficis, eo quod Christum probans humanitus non esse ubique in terris, ipsum probare [te asseris] alicubi non esse in terris secundum verum corpus suum, cum dicis: Ex illo est ulterius advertendum, quod sicut Christus, cum fuit in corpore illo mortali, necessario unum certum locum occupabat et non fuit pro eodem instanti corporaliter in pluribus locis localiter distantibus, sed per motum realem de uno loco in alium ambulabat, ut a) Psáno; utrumque. — b) Rkp.: tempore. — c) Rkp.: fit. 13*

Strana 104
194 patet Joh. XI: „Lazarus mortuus est, sed gaudeo propter vos, quia non eram ibi, sed eamus ad eum; et cum venisset, dixerunt Martha et Magdalena: Domine si fuisses hic“ etc.: sic intelligendum est quantum ad hoc in corpore Christi glorificato, quod est in uno certo loco corpo- raliter et personaliter illo corpore naturali, quo ascendit in celum, et non est pro eodem instanti personaliter ubique aut in locis pluribus localiter a se distantibus. Quod probat illo: „Surrexit non est hic“ et Luc. 24: „Mulieres ingresse non invenerunt corpus domini Jesu,“ Luc. 17: „Ubi fuerit corpus," ete, I. Tes. IV: „Deinde nos qui vivimus, qui relinque- mur, simul rapiemur in nubibus obviam Christo in aera". Et sic gloriosum Christi corpus est in uno certo loco corporaliter, quod quidam sine funda- mento irracionabiliter abnegant. Hec ille. Sed quod ista probacio sit invalida, patet ex hoc, quia istarum nulla scripturarum negat, quod Christus existens in uno certo loco corporaliter simul et semel [est] in alio ut in sacramento vel in alio secundum verum idem corpus. Quamvis enim non dieit se fuisse corpo- raliter circa mortem Lazari vel in sepulcro, numquid ex hoc sequitur, quod propterea non sit secundum verum corpus in sacramento aut in locis pluribus localiter a se distantibus? Octavo non minus quam prius ignare et ydyotice erras, cum pro confirmanda tua sentencia eciam doctores ecclesie, quasi ipsi fa- veant tue perfidie, allegas, et primo Jeronimum super illo verbo ,Pau- peres semper habetis vobiscum' ita dicentem: „Oritur autem hic questio, quare Christus post resurreccionem dicit discipulis: Ecce ego vobiscum sum usque ad consummacionem seculi, et nunc loquitur: me autem non semper habetis. Sed michi videtur in hoc loco de presencia corporalt dicere, quod nequaquam cum eis ita futurus sit post resurreccionem, quomodo nunc in omni familiaritate.“ Hec ille. Ad quem ego respondendo dico, quod iste sanctus doctor planis- sime exprimit nostram sentenciam, sc. quod Christum non habemus hic presentem corporali presencia, quomodo habitus est ante resurreccionem in omni familiaritate et illa forma visibili et representacione, qua humanis et corporeis sensibus subici valet. Quod plane patet per Jeronimum super eodem verbo Mar. 14 dicentem : 1) Ita intelligendum est ,me autem non semper": in corporali presencia ut prius in convictu et familiaritate. Vnde et per apostolum dicitur: Et si novimus Christum secundum carnem, sed nunc iam Inon] novimus. Hec glossa Jeronimi. Item ibidem glosa Bede:2) Me autem non semper habetis corporali presencia en familiaritate coniunctum sicut nunc. Vnde apostolus: Et si novimus Christum secundum carnem, sed nunc iam non novimus. Est autem spiritualiter semper nobiscum, unde: Ecce ego vobiscum sum omnibus diebus usque ad consummacionem seculi.“ Hec glossa. Et patet, quod in hoc glosam falsificasti, quia in uno loco ipsam recepisti et in alio, ubi directe contra te, ipsam obmisisti 1) Migne P L 30 col. 630 není. — 2) Migne P L 92 col. 269.

Strana 105
105 Item consimiliter falsificando Lyram allegas, qui tamen Joh. 12 eodem sensu utitur et dicit: Me autem non semper habebitis sc. pre- sencia corporali ad habitandum vobiscum carne passibili, que indiget tali unccione. Hec ille. Et consimiliter intelligendi sunt omnes alii doctores ad hunc sensum, negantes Christum esse nobiscum corporali presencia, sed nullus illorum doctorum dicit, quod Christus non sit nobiscum presencia sui corporis spiritualis, per eius sc. veram naturam et substanciam corpoream spiritualem ; ymmo isti doctores, quos allegas, eoncedunt sic sc. in forma visibili et spirituali esse nobiscum in sa- cramento. Et ita intelligitur Jeronimus in epistolam ad Eph.:1) Dupliciter inquit intelligitur caro Christi et sanguis, vel spiritualis illa atque divina, de qua ipse ait: „Caro mea vere est cibus et san- guis meus vere est potus“ et „Nisi manducaveritis carnem meam et sanguinem meum biberitis, non habebitis vitam eternam“; vel caro mea, que crucifixa est, et sanguis, qui militis effusus est lancea. Super quo dicit glos a de cons. dist. 2: „Dupliciter i. e. potest in- telligi: secundum formam et quantitatem corporis quam habuit in cruce, vel secundum quantitatem corporis glorificati, quod spirituale videtur, quod nulli sensui subiacet". Et hoc idem dicit Augustinus in ep. ad Hyreneum : 2) Non hoc corpus quod videtis manducaturi estis et bibituri estis illum sanguinem, quem effusuri sunt illi qui me cruci- figent. Ipsum quidem et non ipsum, ipsum invisibiliter, non ipsum visibiliter. Ubi dicit glosa: „Non hoc corpus i. e. in hac grossa substancia vel non in tali forma, ipsum autem invisibiliter, glosa : i. e. sub specie, sub qua non videtur, et non ipsum in sua specie sc. ut in ea sensibus corporeis subiaceat.“ Et ita intelligendi sunt ceteri doctores, quos videris pro te allegare, et presertim Augustinus, qui dicit: „Donec seculum finiatur, sursum est dominus, sed tamen eciam hic no- biseum est veritas domini. Corpus enim in quo resurrexit in uno loco esse oportet“ — dicit i. e. corpus in tali forma et sub illa specie, in qua resurrexit, qua residet in celo, „veritas autem“ i. e. ipsum verum corpus Christi in forma panis in altari quolibet est, ubi consecratur. Quod autem Augustinus per veritatem intelligat ipsam veram suam carnem, patet de cons. dist. II. Utrum sub figura 3) et patuit supra capitulo [III]. Et patet responsio ex dictis tuis et dictis Jeronimi per te allegati ad omnes scripturas et [sentencias] doctorum, quibus probare niteris Christum non esse alicubi hic in terris corporaliter h. e. ut dicit Je- ronimus in omni familiaritate et conversacione visibili et secundum quantitatem et formam corpoream visibilem, sed nulla illarum negat Christum esse nobiscum secundum formam spiritualem, substancialem et invisibilem. No no in heresim laberis, cum per hanc tuam sentenciam et frivolam scripturarum allegacionem veram Christi carnem naturalem 1) c. 49 de cons. d. 2. — 2) c. 45 ibid. — 3) c. 72.

Strana 106
106 et verum eius sanguinem et sic personam Christi et eius substanciam corpoream tam a sacramento quam a corde iusti quam eciam ab alio quovis loco, ubi dignatur esse, excludis et tantum in unico loco sc. in celo constringis ; quod est contra fidem universalis ecclesie et sanctos doctores presertim de cons. dist. II per totum hoc testantes et alios doctores capitulo II. et aliis capitulis allegatos. Decimo in heresim laberis, quod in sacramento pro corpore Christi et sanguine naturali secundum eius substanciam ibi credendo solummodo eius potenciam, graciam et verbi veritatem ibi ponis. Et in hoc te mirabiliter decipis, quod ubi Christus dicit corpus, ibi tu potenciam corporis intelligis ; et ubi ecclesia universalis sanctorum doctorum per corpus in sacramento intelligit veram carnem, tu intelligis carnis accidens sc. eius graciam; et ubi doctores intelligunt Christum ibi esse spiritualiter i. e. per substanciam spiritualem, tu per hoc, quod est spiritualiter, intelligis amorem et earitatem ; et ubi doctores dicunt/ quod ibi sit veritas et figura, ve- ritas i. e. vera caro Christi naturalis, tu per veritatem verbi et legis veritatem intelligis, ut sit sensus, quod in sacramento est veritas verbi domini i. e. legis sue et figura sacramenti. Et patet, quam manifeste erras, cum sic inepte et extorte verba sanctorum explanas. Undecimo in periculosam heresim laberis, cum verum honorem et cultum, quo colunt verum deum et ho- minem in sacramento, per tua dicta supprimis et extinguis, pro eo quod veram carnem naturalem ibidem non ponis, sed accidencia eius sola in hostia derelinquis, et quidem illa accidencia se. potenciam, virtutem et graciam, que in manna et aliis sacrificiis Judeorum veraciter erant et Judeos comedentes et offerentes sancti- ficabant, in sacramento reponis. Duodecimo in heresim laberis, quod cum ab hiis per- fidis, qui in omni esca indifferenter ponunt corpus Christi consimiliter, sc. secundum eius potenciam, virtutem et gra- ciam, ab omnibus dispositis comedenduma), non procul absce- dis; ymmo quia pro Picardis per totum quasi libellum arguis et omnes scripturas pro eis apparentes ad eorum et tua munimenta trahis oppositasque illis scripturas picardice intelligis, exponis et effugis: ideo quia Pikardos realiter imitaris, si non retro- cesseris, Pikardus veraciter esse comprobaris. Parce deus verbis, gens oro parce fidelis, dissero protervis quod crimina dure picardis, nec seviat ensis tibi presul Thaboriensis, quod pius est hostis rectissima penna Johannis (Przibram) b) «) Rlp.: somedenda. — b) jiným inkoustem.

Strana 107
OBSHH: Str. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1— 2 Původ pikartství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2— 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První období pikartství 5—12 Druhé období pikartství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12—19 Obsah traktátů táborských: Traktát Jana Němce ze Žatce . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19—24 Traktát Mikuláše Biskupce z Pelhřimova . . . . . . . . . . . . . 24—25 Traktáty Paynovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25—30 Ostatní traktáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30—34 Příbramova obrana nauky katolické . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34—41 Chelčický proti pikartům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41—48 Jakoubek proti pikartům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48—51 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51—52 . . . Texty: Joannis de Zacz Tractatulus de eucharistia . . . . . . . Petri Payne Anglici Tractatus I. de corpore Christi . . Petri Payne Anglici Tractatus II. de corpore Christi . . Tractatus de 4 modis essendi . . . . De adorare et colere . . . . . . . . . Mgri Joannis de Příbram Tractatus de venerabili eukaristia contra Nicolaum falsum episcopum Taboritarum . . . . . . . . . . . . . . . 1—20 21—28 29—37 38—50 51—56 57—106