z 51 stránek
Titel
I
Studie
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
Přílohy
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
Název:
Svídnický formulář Jana ze Středy (Časopis archivní školy 5)
Autor:
Schieche, Emil
Rok vydání:
1927
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
x
Počet stran celkem:
51
Obsah:
- I: Titel
- 110: Studie
- 143: Přílohy
upravit
Strana I
ČASOPIS ARCHIVNÍ ŠKOLY REDIGUJÍ GUSTAV FRIEDRICH A JAN BEDŘICH NOVÁK. ROČNÍK V. V PRAZE 1927 NÁKLADEM STÁTNÍ ARCHIVNÍ ŠKOLY PRAHA II., BREDOVSKÁ 6.
ČASOPIS ARCHIVNÍ ŠKOLY REDIGUJÍ GUSTAV FRIEDRICH A JAN BEDŘICH NOVÁK. ROČNÍK V. V PRAZE 1927 NÁKLADEM STÁTNÍ ARCHIVNÍ ŠKOLY PRAHA II., BREDOVSKÁ 6.
Strana 110
Svídnický formulář Jana ze Středy. Nedávno vydal1) Konrad Burdach za spolupráce Gustava Be- bermayera obsáhlé dílo o slezskočeských formulářích ze sklonku 14. století. Kniha se týká velmi rozmanitých oborů, snaží se objasniti co nejdůkladněji vývoj německé řeči spisovné jakož i východiska humanismu a věnuje zvláštní péči jazykovým vlastnostem pramenů, které jsou jaksi osou celého pojednání a jsou to: codex Plagensis 194 z knihovny premonstrátského kláštera Drkolná (Schlägl) v Horních Rakousích, rukopis gymnasijní knihovny ve Schneebergu v Sasku označený II, 287 a konečně rukopis radního archivu ve Svídnici označený I, 243. Jako při ostatních dvou rukopisech tak i při svídnickém ruko- pise naznačuje Burdach stručně obsah a jen o místech důležitých germanisticky vykládá podrobněji, vydávaje některé části tiskem. Na straně 163 svého díla praví, že svídnický rukopis má na listech 87 až 140' sbírku formulářů s písemnostmi ze Summy cancella- riae Jana ze Středy, jichž Tadra2) k svému vydání neužil, a v které je velký počet nových formulářů, posud neznámých. Předmětem3) tohoto článku jest zkoumati pramen uvedený, v němž se zachovala dosti cenná látka, a z jehož podrobnějšího studia vychází na jevo, že zde máme úplně samostatnou úpravu Summy cancellariae. Tato úprava, kterou bychom mohli prohlásiti spíše za sbírku listů nežli za sbírku formulářů a v níž je nejeden list a nejedno privilegium v úplném znění, má název: Forme Johannis Noviforensis de can- cellaria domini imperatoris 4). 1) Weidmann, Berlín 1926. 2) Ferdinand Tadra, Summa Cancellariae (Cancellaria Caroli IV.), Histo- rický Archiv VI (1895). 3) Upouštím od bližší kritiky Burdachova díla, poněvadž by přesaho- vala rámec tohoto pojednání a vyžaduje důkladnějších filologicko-odborných znalostí. 4) Cod. I, 243, fol. 87v.
Svídnický formulář Jana ze Středy. Nedávno vydal1) Konrad Burdach za spolupráce Gustava Be- bermayera obsáhlé dílo o slezskočeských formulářích ze sklonku 14. století. Kniha se týká velmi rozmanitých oborů, snaží se objasniti co nejdůkladněji vývoj německé řeči spisovné jakož i východiska humanismu a věnuje zvláštní péči jazykovým vlastnostem pramenů, které jsou jaksi osou celého pojednání a jsou to: codex Plagensis 194 z knihovny premonstrátského kláštera Drkolná (Schlägl) v Horních Rakousích, rukopis gymnasijní knihovny ve Schneebergu v Sasku označený II, 287 a konečně rukopis radního archivu ve Svídnici označený I, 243. Jako při ostatních dvou rukopisech tak i při svídnickém ruko- pise naznačuje Burdach stručně obsah a jen o místech důležitých germanisticky vykládá podrobněji, vydávaje některé části tiskem. Na straně 163 svého díla praví, že svídnický rukopis má na listech 87 až 140' sbírku formulářů s písemnostmi ze Summy cancella- riae Jana ze Středy, jichž Tadra2) k svému vydání neužil, a v které je velký počet nových formulářů, posud neznámých. Předmětem3) tohoto článku jest zkoumati pramen uvedený, v němž se zachovala dosti cenná látka, a z jehož podrobnějšího studia vychází na jevo, že zde máme úplně samostatnou úpravu Summy cancellariae. Tato úprava, kterou bychom mohli prohlásiti spíše za sbírku listů nežli za sbírku formulářů a v níž je nejeden list a nejedno privilegium v úplném znění, má název: Forme Johannis Noviforensis de can- cellaria domini imperatoris 4). 1) Weidmann, Berlín 1926. 2) Ferdinand Tadra, Summa Cancellariae (Cancellaria Caroli IV.), Histo- rický Archiv VI (1895). 3) Upouštím od bližší kritiky Burdachova díla, poněvadž by přesaho- vala rámec tohoto pojednání a vyžaduje důkladnějších filologicko-odborných znalostí. 4) Cod. I, 243, fol. 87v.
Strana 111
Svídnický formulář Jana ze Středy. 111 I. Popis rukopisu. Rukopisný sborník I, 243 archivu městské rady ve Svídnici onjevil Konrad Wutke roku 19191) a jeho zásluhou byli jsme jak Burdach tak i já na sbírku tu upozorněni. Poněvadž Wutke popisuje rukopis dosti stručně a Burdach není obšírnější, udávaje toliko úplný obsah2), nemohu opominouti rukopis i jeho písmo podrobněji po- psati. Wutke chtěl naň jen upozorniti, Burdacha zajímala hlavně filologická stránka. Chci-li zde z jedné části tohoto pramene získati historický výtěžek, zdá se mi, že je nezbytno, abych pojednal o ze- vnějšku rukopisu zevrubněji. Rukopis je svázán do dřevěných desek potažených koží a opatřených devíti vypouklými nýty. Jedna deska je asi uprostřed rozštípena. Z uzávěru dochovaly se toliko plíšky a hřebíky. Vazba pochází zřejmě teprve z doby po roce 1410, neboť na papíře, kte- rým jsou polepeny vnitřní strany desek, vidíme záznamy, které označují Zikmunda titulem římského krále. Zřetelnost jednotlivých zápisů neutrpěla ani vlhkem, ani činností červotoče, ač po nich jsou stopy dosud viditelné. Nahoře na hřbetě vazby čteme číslo 162, dole I, 243 (tato signatura je novější, a dosud se jí užívá), na přední straně pak záznam rukou století 18.: „Ohne [Jahr] und Tag.“ Přídeští je pergamenové a toliko přední list v předu na ho- řejším okraji popsán. Rukou 16. století je tu poznamenáno: „liber Stanislai Bernwald plebani in Sweidenitcz comparatus pro IIIIor florenis, volo ut detur ad pretorium opidi Sweidenitcz ad perpe- tuam mei memoriam“; a pod tím pozdějším a větším písmem: „ad pretorium Sweidenitczense.“ Nad tímto záznamem čte se ještě starší údaj o třech řádcích, obsahující označení dřívějšího držitele, to však bylo pravděpodobně úmyslně novým majitelem kodexu zničeno, takže některá slova jsou úplně nečitelná; čísti lze z nich toliko: „Liber Nicolai Vorberg (?)... presbiter... conventus siquidem s. Marie virginis Saganensi monasterio fratrum regularium vile licet tamen... emi pro 2... reliqui eis pro anima mea“. Učenec Stanislav Bernwald 1) Konrad Wutke, Über schlesische Formelbücher, Darstellungen und Quellen zur schlesischen Geschichte XXVI (1919), 31 a násl. 2) Vom Mittelalter zur Reformation V, 162.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 111 I. Popis rukopisu. Rukopisný sborník I, 243 archivu městské rady ve Svídnici onjevil Konrad Wutke roku 19191) a jeho zásluhou byli jsme jak Burdach tak i já na sbírku tu upozorněni. Poněvadž Wutke popisuje rukopis dosti stručně a Burdach není obšírnější, udávaje toliko úplný obsah2), nemohu opominouti rukopis i jeho písmo podrobněji po- psati. Wutke chtěl naň jen upozorniti, Burdacha zajímala hlavně filologická stránka. Chci-li zde z jedné části tohoto pramene získati historický výtěžek, zdá se mi, že je nezbytno, abych pojednal o ze- vnějšku rukopisu zevrubněji. Rukopis je svázán do dřevěných desek potažených koží a opatřených devíti vypouklými nýty. Jedna deska je asi uprostřed rozštípena. Z uzávěru dochovaly se toliko plíšky a hřebíky. Vazba pochází zřejmě teprve z doby po roce 1410, neboť na papíře, kte- rým jsou polepeny vnitřní strany desek, vidíme záznamy, které označují Zikmunda titulem římského krále. Zřetelnost jednotlivých zápisů neutrpěla ani vlhkem, ani činností červotoče, ač po nich jsou stopy dosud viditelné. Nahoře na hřbetě vazby čteme číslo 162, dole I, 243 (tato signatura je novější, a dosud se jí užívá), na přední straně pak záznam rukou století 18.: „Ohne [Jahr] und Tag.“ Přídeští je pergamenové a toliko přední list v předu na ho- řejším okraji popsán. Rukou 16. století je tu poznamenáno: „liber Stanislai Bernwald plebani in Sweidenitcz comparatus pro IIIIor florenis, volo ut detur ad pretorium opidi Sweidenitcz ad perpe- tuam mei memoriam“; a pod tím pozdějším a větším písmem: „ad pretorium Sweidenitczense.“ Nad tímto záznamem čte se ještě starší údaj o třech řádcích, obsahující označení dřívějšího držitele, to však bylo pravděpodobně úmyslně novým majitelem kodexu zničeno, takže některá slova jsou úplně nečitelná; čísti lze z nich toliko: „Liber Nicolai Vorberg (?)... presbiter... conventus siquidem s. Marie virginis Saganensi monasterio fratrum regularium vile licet tamen... emi pro 2... reliqui eis pro anima mea“. Učenec Stanislav Bernwald 1) Konrad Wutke, Über schlesische Formelbücher, Darstellungen und Quellen zur schlesischen Geschichte XXVI (1919), 31 a násl. 2) Vom Mittelalter zur Reformation V, 162.
Strana 112
112 Emil Schieche. byl farářem svídnickým v letech 1477—15081). Přeloží-li se výraz comparare slovesem koupiti, byl kodex kdysi v držení faráře svíd- nického koupen třetí osobou za čtyři zlaté a velkomyslně darován městu, jak vysvítá z výrazu volo. Bernwald sám mohl stěží býti dárcem, zápis zněl by patrně jinak. Jistě však byl rukopis chován na faře svídnické dříve, než se dostal do definitivního opatrování městské rady, a tento fakt je pro dějiny rukopisu neobyčejné dů- ležitosti. Rukopis se skládá z papírových listů velikosti 31X22 cm, které jsou popisovány podél užší strany po jednom sloupci. Lin- kování omezuje se na dvě linky, které jsou vedeny rovnoběžně s okraji ve vzdálenosti 5 až 6 cm, celkem tedy po osmi na stránce. Všech 185 je uspořádáno úplně libovolně do složek, z nichž nelze vystopovati nějaký systém. Tento zjev lze snad vysvětliti jedině tím, že listy byly popsány, dokud byly zcela volné, potom libovolně seřazeny do složek a teprve později svázány v knihu. Jednotlivé kusy jsou tu a tam opatřeny moderními číslicemi; sčítání Forem Jana ze Středy, částečně provedené, jsem doplnil; kusů je tu celkem 423. Vedle těchto formulářů, jimiž se hodlám zabývati v této stati, jsou v tomto rukopisném sborníku zápisy, jež vznikše z téhož prostředí a jsouce jen zřídka datovány jsou naprosto sourodé se zmíněnými Formami. Až věru překvapuje rozmanitost obsahová a množství nakupeného materiálu; není vůbec oboru v písařském, vědeckém nebo společenském životě, který by tu nebyl nějak za- stoupen. Že tyto sbírky jsou jen předlohami listů, vysvítá nejen z vynechávání individuelních znaků skoro všude, nýbrž i ze struč- ných, zřetelných a lehce srozumitelných vysvětlivek o odborných výrazech notářských stejně jako z návodů ke koncipování listů. Kusy jsou psány jazykem latinským, k některým připojen i ně- mecký překlad2). Celá látka jest rozčleněna v četná oddělení často bez systému a bez závažnějších důvodů a opatřena frázovitými, bez- obsažnými tituly. Toliko nadpis Forem je jedinou výjimkou. Materiál 1) Wutke l. c. Slezský učenec opravdu rozluštil vše, co se jen trochu dalo vyložiti. Burdach 1. c. zaznamenává jako čitelná pouze slova: liber Nico- lai plebani conventus emi pro 2 pro anima mea. 2) Hlavně tyto části byly v Burdachově díle náležitě oceněny.
112 Emil Schieche. byl farářem svídnickým v letech 1477—15081). Přeloží-li se výraz comparare slovesem koupiti, byl kodex kdysi v držení faráře svíd- nického koupen třetí osobou za čtyři zlaté a velkomyslně darován městu, jak vysvítá z výrazu volo. Bernwald sám mohl stěží býti dárcem, zápis zněl by patrně jinak. Jistě však byl rukopis chován na faře svídnické dříve, než se dostal do definitivního opatrování městské rady, a tento fakt je pro dějiny rukopisu neobyčejné dů- ležitosti. Rukopis se skládá z papírových listů velikosti 31X22 cm, které jsou popisovány podél užší strany po jednom sloupci. Lin- kování omezuje se na dvě linky, které jsou vedeny rovnoběžně s okraji ve vzdálenosti 5 až 6 cm, celkem tedy po osmi na stránce. Všech 185 je uspořádáno úplně libovolně do složek, z nichž nelze vystopovati nějaký systém. Tento zjev lze snad vysvětliti jedině tím, že listy byly popsány, dokud byly zcela volné, potom libovolně seřazeny do složek a teprve později svázány v knihu. Jednotlivé kusy jsou tu a tam opatřeny moderními číslicemi; sčítání Forem Jana ze Středy, částečně provedené, jsem doplnil; kusů je tu celkem 423. Vedle těchto formulářů, jimiž se hodlám zabývati v této stati, jsou v tomto rukopisném sborníku zápisy, jež vznikše z téhož prostředí a jsouce jen zřídka datovány jsou naprosto sourodé se zmíněnými Formami. Až věru překvapuje rozmanitost obsahová a množství nakupeného materiálu; není vůbec oboru v písařském, vědeckém nebo společenském životě, který by tu nebyl nějak za- stoupen. Že tyto sbírky jsou jen předlohami listů, vysvítá nejen z vynechávání individuelních znaků skoro všude, nýbrž i ze struč- ných, zřetelných a lehce srozumitelných vysvětlivek o odborných výrazech notářských stejně jako z návodů ke koncipování listů. Kusy jsou psány jazykem latinským, k některým připojen i ně- mecký překlad2). Celá látka jest rozčleněna v četná oddělení často bez systému a bez závažnějších důvodů a opatřena frázovitými, bez- obsažnými tituly. Toliko nadpis Forem je jedinou výjimkou. Materiál 1) Wutke l. c. Slezský učenec opravdu rozluštil vše, co se jen trochu dalo vyložiti. Burdach 1. c. zaznamenává jako čitelná pouze slova: liber Nico- lai plebani conventus emi pro 2 pro anima mea. 2) Hlavně tyto části byly v Burdachově díle náležitě oceněny.
Strana 113
Svídnický formulář Jana ze Středy. 113 pochází skoro celý z předělu 14. století a jeho vlastí byly většinou Slezsko, Polsko, Uhry, Morava a Čechy. Říše Německá, Italie a zá- padní země jsou zastoupeny slaběji. V popředí všech zachycených událostí stojí ovšem vládnoucí dynastie lucemburská a Formy Jana ze Středy zapadají tudíž do takového sborníku velmi přiléhavě, jak- koli časově o celé půlstoletí předcházejí zápisům ostatním; zato však svědčí o vyvrcholení lucemburské moci za Karla IV. a za autora označují obratného slezského kancléře. Stanovil-li jsem jednotnost dochovaného materiálu jak po stránce místní tak po stránce obsahové, zbývá mi ještě dáti od- pověď na otázky, je-li také sepsání jednotné, bylo-li provedeno na místě, kde moderní badání pramen objevilo, a dostalo-li se na papí- rové listy, svázané dnes v Cod. I, 243, zároveň anebo alespoň brzo po sebrání jednotlivých kusů. Rozbor písma opravňuje ke kladné odpovědi na všechny tyto otázky. Písmo kodexu vypadá jako typická knižní kursiva z konce 14. století. Pravidelná, těsně za sebe pokládaná písmenka dávají mu pěkný vzhled a časté kličky horních dříků dávají jakýsi pohyb hranatému duktu částí středních, který se ovšem často tak hranatě nejeví, nýbrž stále kolísá mezi okrouhlým a hranatým ukončením. Spojování písmen mezi sebou je provedeno důsledně, ať již spojo- vacími čarami příčnými, ať pomocí kliček. Je charakteristické, že dolejším dříkům chybějí kličky, ani se nesetkáme se zaokrouhlením u p, q, s anebo f. Dolní ohyb g nebývá též vždy uzavřen. Bříško a splývá úplně s dříkem, což by opětně ukazovalo na pozdější dobu, rovněž jako úkaz, že krátící tah vybíhá nahoru od posledního písmene, tedy z prava do leva velmi často silným obloukem. Kur- sivnímu charakteru písma dlužno také přičísti dále to, že zkraco- vací znaménka pro er a ur jsou psána skoro stejně; jsou to dvě zběžné, spojené poloelipsy anebo polokruh s uzavřeným škrtem za nimi, což zaviňuje, že tvar psaného slova nepřipouští vždy čtení bez pochybností. Při t, neobyčejně podobném písmenu c, a při v shledáváme, že písař užíval za zkracovací znaménka obloukovitého tvaru jazýčkového vyskytujícího se již v minuskule jako ozdoba t. Při zdvojeném i jest vždy druhý dřík prodloužen a ohnut do leva stejně jako poslední nožička písmene m neb n. Majuskulemi písař 8
Svídnický formulář Jana ze Středy. 113 pochází skoro celý z předělu 14. století a jeho vlastí byly většinou Slezsko, Polsko, Uhry, Morava a Čechy. Říše Německá, Italie a zá- padní země jsou zastoupeny slaběji. V popředí všech zachycených událostí stojí ovšem vládnoucí dynastie lucemburská a Formy Jana ze Středy zapadají tudíž do takového sborníku velmi přiléhavě, jak- koli časově o celé půlstoletí předcházejí zápisům ostatním; zato však svědčí o vyvrcholení lucemburské moci za Karla IV. a za autora označují obratného slezského kancléře. Stanovil-li jsem jednotnost dochovaného materiálu jak po stránce místní tak po stránce obsahové, zbývá mi ještě dáti od- pověď na otázky, je-li také sepsání jednotné, bylo-li provedeno na místě, kde moderní badání pramen objevilo, a dostalo-li se na papí- rové listy, svázané dnes v Cod. I, 243, zároveň anebo alespoň brzo po sebrání jednotlivých kusů. Rozbor písma opravňuje ke kladné odpovědi na všechny tyto otázky. Písmo kodexu vypadá jako typická knižní kursiva z konce 14. století. Pravidelná, těsně za sebe pokládaná písmenka dávají mu pěkný vzhled a časté kličky horních dříků dávají jakýsi pohyb hranatému duktu částí středních, který se ovšem často tak hranatě nejeví, nýbrž stále kolísá mezi okrouhlým a hranatým ukončením. Spojování písmen mezi sebou je provedeno důsledně, ať již spojo- vacími čarami příčnými, ať pomocí kliček. Je charakteristické, že dolejším dříkům chybějí kličky, ani se nesetkáme se zaokrouhlením u p, q, s anebo f. Dolní ohyb g nebývá též vždy uzavřen. Bříško a splývá úplně s dříkem, což by opětně ukazovalo na pozdější dobu, rovněž jako úkaz, že krátící tah vybíhá nahoru od posledního písmene, tedy z prava do leva velmi často silným obloukem. Kur- sivnímu charakteru písma dlužno také přičísti dále to, že zkraco- vací znaménka pro er a ur jsou psána skoro stejně; jsou to dvě zběžné, spojené poloelipsy anebo polokruh s uzavřeným škrtem za nimi, což zaviňuje, že tvar psaného slova nepřipouští vždy čtení bez pochybností. Při t, neobyčejně podobném písmenu c, a při v shledáváme, že písař užíval za zkracovací znaménka obloukovitého tvaru jazýčkového vyskytujícího se již v minuskule jako ozdoba t. Při zdvojeném i jest vždy druhý dřík prodloužen a ohnut do leva stejně jako poslední nožička písmene m neb n. Majuskulemi písař 8
Strana 114
114 Emil Schieche. nikterak v rukopise nešetřil, ale nevyznačoval je uprostřed textu obzvláštní velikostí, takže je lze snadno přehlédnouti. Přihlížíme-li při kritice písma celého kodexu toliko k textu a k celkovému dojmu, soudili bychom okamžitě, kodex je jednotně sepsán jedinou osobou. Neboť všechny uvedené znaky jsou spo- lečné všem listům a jen stěží nalezla by se v textu od nich úchylka. Poněvadž však vylíčené zvláštnosti jsou zároveň charakteristické a tedy všeobecné pro písmo z konce 14. století, nesmí se v jednot- livém případě rozhodovati podle nich. Abychom ale přece dospěli k žádanému důkazu, že kodex I, 243, není-li dílem jediného a téhož písaře, byl alespoň sepsán příslušníky téže školy v stejný čas a v stejném místě, musíme si povšimnouti ještě jiných názornějších vlastností písma jako jsou iniciály, rubrikování a inkoust. Četné stínování inkoustu, který často mění svůj tmavě černý tón ve světle hnědý, vystupuje libovolně, bez jakékoliv pravidel- nosti, patrně podle toho, jaké množství vody bylo právě v inkoustu obsaženo. Jakkoli tyto rozdíly jsou oku ihned patrny, tlumočí foto- grafická deska barvu psací látky stejného druhu, což posílilo ve mně domněnku, že písaři měli po ruce toliko inkoust jednoho základního tónu a rozřeďovali ho podle libosti. Uvnitř rukopisu mění se rovněž často velikost písma, aniž tím trpí celkový duktus. Poněvadž úchylky velikosti písma nejsou v souvislosti s úchylkami vzniklými inkoustem, není radno pokládati je za zvláštní způsob psaní písařova, spíše rozhodoval tu papírový materiál, který měl právě ku psaní. Rubriky jsou v celém kodexu provedeny až na sedm stránek jednotně. Rubrikátor nadpisy orámoval nebo podtrhl, incipity vět v textu vyznačil zřetelně příslušnou majuskulí, na okraji vypravil značkou odkazovou, především však vyzdobil iniciály. Inkoust i rubrikování budí domněnky o téže písařské škole, inici- ály, které přece písaři vždy zaručují největší volnost a jsou téměř zrcadlem jeho tvůrčích schopností, potvrzují týž názor, ba jsou jasným důkazem, že tu jde o jednotný základní rys typický jedné písařské školy. Bez obrazového doprovodu je nesnadno líčiti sou- hlasné momenty v iniciálách; velmi zajímavo je pozorovati, kterak převládající schema nabývá závity a originálními ozdůbkami nej- rozmanitějších tvarů. Příkladem zvláště poučným jest S. Jeho zá-
114 Emil Schieche. nikterak v rukopise nešetřil, ale nevyznačoval je uprostřed textu obzvláštní velikostí, takže je lze snadno přehlédnouti. Přihlížíme-li při kritice písma celého kodexu toliko k textu a k celkovému dojmu, soudili bychom okamžitě, kodex je jednotně sepsán jedinou osobou. Neboť všechny uvedené znaky jsou spo- lečné všem listům a jen stěží nalezla by se v textu od nich úchylka. Poněvadž však vylíčené zvláštnosti jsou zároveň charakteristické a tedy všeobecné pro písmo z konce 14. století, nesmí se v jednot- livém případě rozhodovati podle nich. Abychom ale přece dospěli k žádanému důkazu, že kodex I, 243, není-li dílem jediného a téhož písaře, byl alespoň sepsán příslušníky téže školy v stejný čas a v stejném místě, musíme si povšimnouti ještě jiných názornějších vlastností písma jako jsou iniciály, rubrikování a inkoust. Četné stínování inkoustu, který často mění svůj tmavě černý tón ve světle hnědý, vystupuje libovolně, bez jakékoliv pravidel- nosti, patrně podle toho, jaké množství vody bylo právě v inkoustu obsaženo. Jakkoli tyto rozdíly jsou oku ihned patrny, tlumočí foto- grafická deska barvu psací látky stejného druhu, což posílilo ve mně domněnku, že písaři měli po ruce toliko inkoust jednoho základního tónu a rozřeďovali ho podle libosti. Uvnitř rukopisu mění se rovněž často velikost písma, aniž tím trpí celkový duktus. Poněvadž úchylky velikosti písma nejsou v souvislosti s úchylkami vzniklými inkoustem, není radno pokládati je za zvláštní způsob psaní písařova, spíše rozhodoval tu papírový materiál, který měl právě ku psaní. Rubriky jsou v celém kodexu provedeny až na sedm stránek jednotně. Rubrikátor nadpisy orámoval nebo podtrhl, incipity vět v textu vyznačil zřetelně příslušnou majuskulí, na okraji vypravil značkou odkazovou, především však vyzdobil iniciály. Inkoust i rubrikování budí domněnky o téže písařské škole, inici- ály, které přece písaři vždy zaručují největší volnost a jsou téměř zrcadlem jeho tvůrčích schopností, potvrzují týž názor, ba jsou jasným důkazem, že tu jde o jednotný základní rys typický jedné písařské školy. Bez obrazového doprovodu je nesnadno líčiti sou- hlasné momenty v iniciálách; velmi zajímavo je pozorovati, kterak převládající schema nabývá závity a originálními ozdůbkami nej- rozmanitějších tvarů. Příkladem zvláště poučným jest S. Jeho zá-
Strana 115
Svídnický formulář Jana ze Středy. 115 kladní tvar je kapitální a jeho otvory jsou uzavřeny obloukovými čarami: litera tedy není nepodobna dvěma nad sebou položeným elipsám. Na jiném místě spatřujeme obloukové linie vyzdobeny závity, opět na jiném rubrikátor zdůrazňuje ozdobnými čarami základní tvar kapitální, a jinde vyplňuje původní elipsové plochy a konce závitů or- namenty. Ale pokaždé lze snadno nalézti geometrický obraz sche- matu. Dosti význačné jest také A, které se vždy rovná řeckému alfa. K podrobnějšímu zjištění, kde asi kodex byl napsán, vede roz- por mezi rozborem po stránce paleografické a obsahové. Jakkoli bylo by písmo položiti do konce 14. stol., připomíná se v některých kusech Zikmund jako král český, čímž jest označen terminus a quo rok 1419. Tento rozpor překleneme, přeložíme-li kolébku rukopisu na východ, který, jak známo, v písmu vždy pokulhával o několik desetiletí. Ale rukopis vznikl tam zajisté brzy po roce 1419, neboť znaky písma století 15. pronikaly rychle i na východ. K tomuto výkladu z nouze jsme oprávněni obsahem kodexu, který celkem se týká východu a jmenovitě se podrobně zabývá místními dějinami slezskými. Můžeme tudíž právem tvrditi, že náš pramen vznikl brzy po roce 1420 v onom kraji, ve kterém se s ním seznámil novověký výzkum. Il. Formy Jana ze Středy. Na listě 87v čteme důležitou poznámku: „Secuntur forme Johan- nis Noviforensis de cancellaria domini imperatoris etc.“ Oddíl ozna- čený těmito slovy sahá až k listu 117, kde počíná podle udání „Incipit aliud, finis illorum“ jiná část, která končí na listě 140v poznámkou „Finis per totum.“ Dlužno nyní zjistiti, vztahuje-li se nadpis Forem jakož i věta „Finis per totum“ na oba díly či jde-li o dva různé prameny. První polovina, v níž se čítá 106 kusů, pochází z doby Karla IV. až na tři výjimky, které dlužno přičísti době ještě starší. Opisy jsou téměř úplné a skoro vždy bylo možno je datovati ne-li přesně, tedy aspoň přibližně. Většina listů je z doby výpravy římské a z doby sněmů norimberského a metského. Druhá polovina má daleko více ráz formulářů. Jen zřídka se podařilo pevně stanoviti dobu a místo jednotlivých listů. Přesto však se nemýlíme, budeme-li pokládati povšechně předěl 14. stol. za dobu vzniku těchto formulářů. 8*
Svídnický formulář Jana ze Středy. 115 kladní tvar je kapitální a jeho otvory jsou uzavřeny obloukovými čarami: litera tedy není nepodobna dvěma nad sebou položeným elipsám. Na jiném místě spatřujeme obloukové linie vyzdobeny závity, opět na jiném rubrikátor zdůrazňuje ozdobnými čarami základní tvar kapitální, a jinde vyplňuje původní elipsové plochy a konce závitů or- namenty. Ale pokaždé lze snadno nalézti geometrický obraz sche- matu. Dosti význačné jest také A, které se vždy rovná řeckému alfa. K podrobnějšímu zjištění, kde asi kodex byl napsán, vede roz- por mezi rozborem po stránce paleografické a obsahové. Jakkoli bylo by písmo položiti do konce 14. stol., připomíná se v některých kusech Zikmund jako král český, čímž jest označen terminus a quo rok 1419. Tento rozpor překleneme, přeložíme-li kolébku rukopisu na východ, který, jak známo, v písmu vždy pokulhával o několik desetiletí. Ale rukopis vznikl tam zajisté brzy po roce 1419, neboť znaky písma století 15. pronikaly rychle i na východ. K tomuto výkladu z nouze jsme oprávněni obsahem kodexu, který celkem se týká východu a jmenovitě se podrobně zabývá místními dějinami slezskými. Můžeme tudíž právem tvrditi, že náš pramen vznikl brzy po roce 1420 v onom kraji, ve kterém se s ním seznámil novověký výzkum. Il. Formy Jana ze Středy. Na listě 87v čteme důležitou poznámku: „Secuntur forme Johan- nis Noviforensis de cancellaria domini imperatoris etc.“ Oddíl ozna- čený těmito slovy sahá až k listu 117, kde počíná podle udání „Incipit aliud, finis illorum“ jiná část, která končí na listě 140v poznámkou „Finis per totum.“ Dlužno nyní zjistiti, vztahuje-li se nadpis Forem jakož i věta „Finis per totum“ na oba díly či jde-li o dva různé prameny. První polovina, v níž se čítá 106 kusů, pochází z doby Karla IV. až na tři výjimky, které dlužno přičísti době ještě starší. Opisy jsou téměř úplné a skoro vždy bylo možno je datovati ne-li přesně, tedy aspoň přibližně. Většina listů je z doby výpravy římské a z doby sněmů norimberského a metského. Druhá polovina má daleko více ráz formulářů. Jen zřídka se podařilo pevně stanoviti dobu a místo jednotlivých listů. Přesto však se nemýlíme, budeme-li pokládati povšechně předěl 14. stol. za dobu vzniku těchto formulářů. 8*
Strana 116
116 Emil Schieche. Podle obsahu zdá se tedy, že tyto dvě části nikterak spolu nesouvisejí a že se pouze prvním 106 kusům dostalo cti honositi se titulem „Forme Johannis Noviforensis.“ Přece však chtěl bych se zde krátce zmíniti i o druhé části a to z důvodu spíše vnějšího. Jsou v ní totiž zachovány čtyři formuláře ze Summy cancellariae, pouze s tím rozdílem, že označují za vydavatele Václava IV. Tato sbírka listů, která je asi o půl století mladší, přejala více kusů ze starší předlohy a provedla toliko nutné změny v textu. Jest ana- logií známého klasického příkladu, kdy totiž do sbírky biskupa Jana IV. z Dražic opsány byly listy ze sbírky biskupa Tobiáše z Bechyně.1) a) Formy a Summa cancellariae. Se zmínkou o Summě cancellariae vynořila se nám zároveň otázka, na niž odpověď, ač velmi důležitá, není snadná. Mají Formy — kterýmžto označením rozumějme zatím jen prvních 106 kusů — nějaké přibuzenské vztahy k této proslulé sbírce formulářů? Bylo by dokonce možno označiti je za jednu z redakcí Summy cancel- lariae,2) aby bylo zjednáno aspoň trochu světla?3) Na otázku pů- vodce lze snadno odpověděti kladně. Předpoklad, že Jan ze Středy byl původcem Summy cancellarie Caroli IV, již dříve všeobecně při- jatý, ač založen na domněnkách, byl potvrzen zněním rukopisu 1) J. B. Novák, Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (1279—1296), Histo- rický Archiv XXII (1903). 2) Srovn. Jean Lulvès, Die Summa Cancellariae des Johann von Neu- markt, Berlín 1891, a Tadra, Summa cancellariae. 3) Ačkoliv jsem se již delší dobu zaměstnával těmito otázkami, přece bych se zde nerad rozhodoval, poněvadž je mnoho dosud neznámého a namnoze i ty nejnutnější opory chybí, než aby bylo lze bezpečně souditi o rozličných redakcích Summy. Mám za to, že Lulvěs šel příliš daleko a úplně přehlédl, že formuláře bývaly přejímány do jiných sbírek, a tak došel k tvrzení, které nelze ani dokázati ani vyvrátiti. Tadrův úvod k jeho vydání Summy, bohužel velmi neúplnému, naprosto nesouhlasí s rozsahem látky; tento badatel pravděpodobně nepodniknul důkladného badání po rukopisech, jak dokazuje dodatečné objevení rukopisu drkolenského. Při tisku se Tadra opíral hlavně o slovní znění rukopisu pražské kapitoly I, XXVI, ačkoliv zvláště lipské kodexy mají často lepší znění; také se mnoho nenamáhal emendacemi a tilologicko-paleografickými studiemi.
116 Emil Schieche. Podle obsahu zdá se tedy, že tyto dvě části nikterak spolu nesouvisejí a že se pouze prvním 106 kusům dostalo cti honositi se titulem „Forme Johannis Noviforensis.“ Přece však chtěl bych se zde krátce zmíniti i o druhé části a to z důvodu spíše vnějšího. Jsou v ní totiž zachovány čtyři formuláře ze Summy cancellariae, pouze s tím rozdílem, že označují za vydavatele Václava IV. Tato sbírka listů, která je asi o půl století mladší, přejala více kusů ze starší předlohy a provedla toliko nutné změny v textu. Jest ana- logií známého klasického příkladu, kdy totiž do sbírky biskupa Jana IV. z Dražic opsány byly listy ze sbírky biskupa Tobiáše z Bechyně.1) a) Formy a Summa cancellariae. Se zmínkou o Summě cancellariae vynořila se nám zároveň otázka, na niž odpověď, ač velmi důležitá, není snadná. Mají Formy — kterýmžto označením rozumějme zatím jen prvních 106 kusů — nějaké přibuzenské vztahy k této proslulé sbírce formulářů? Bylo by dokonce možno označiti je za jednu z redakcí Summy cancel- lariae,2) aby bylo zjednáno aspoň trochu světla?3) Na otázku pů- vodce lze snadno odpověděti kladně. Předpoklad, že Jan ze Středy byl původcem Summy cancellarie Caroli IV, již dříve všeobecně při- jatý, ač založen na domněnkách, byl potvrzen zněním rukopisu 1) J. B. Novák, Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (1279—1296), Histo- rický Archiv XXII (1903). 2) Srovn. Jean Lulvès, Die Summa Cancellariae des Johann von Neu- markt, Berlín 1891, a Tadra, Summa cancellariae. 3) Ačkoliv jsem se již delší dobu zaměstnával těmito otázkami, přece bych se zde nerad rozhodoval, poněvadž je mnoho dosud neznámého a namnoze i ty nejnutnější opory chybí, než aby bylo lze bezpečně souditi o rozličných redakcích Summy. Mám za to, že Lulvěs šel příliš daleko a úplně přehlédl, že formuláře bývaly přejímány do jiných sbírek, a tak došel k tvrzení, které nelze ani dokázati ani vyvrátiti. Tadrův úvod k jeho vydání Summy, bohužel velmi neúplnému, naprosto nesouhlasí s rozsahem látky; tento badatel pravděpodobně nepodniknul důkladného badání po rukopisech, jak dokazuje dodatečné objevení rukopisu drkolenského. Při tisku se Tadra opíral hlavně o slovní znění rukopisu pražské kapitoly I, XXVI, ačkoliv zvláště lipské kodexy mají často lepší znění; také se mnoho nenamáhal emendacemi a tilologicko-paleografickými studiemi.
Strana 117
Svídnický formnlář Jana ze Středy. 117 kláštera drkolenského r. 1388 ukončeného, které se slovně úplně shoduje s ostatními a nazývá se Summa Cancellarii.1) U Forem jest jasné, že Jan jest jejich původcem, neboť nehledě k tomu, že se výslovně jmenují „Forme Johannis Noviforensis“, jsou mezi nimi také listy naprosto osobního rázu, které patří k jeho nejdů- věrnější, soukromé korespondenci a přinášeji několik nových zpráv o jeho životě.2) Kromě toho nám dává obsah nesčetné důkazy, že sbírku založila nejspíše osobnost, která mohla v letech 1350 — 60 volně nakládati s materiálem říšské kanceláře. Co jest tedy více na snadě, než označiti za autora, koho i název výslovně uvádí.3) Je to také bohatě nabubřelá frázovitost, stále se opakující, která připomíná Jana, jehož hladké vyjadřování muselo hověti politické methodě vychytralého Karla IV. Třeba si uvědomiti, že tento slez- ský farář, který po rychlém vzestupu vedl diplomatická jednání v době první římské výpravy4) a skvěle se účastnil kodifikace — 1) V malém článku Věstníku české akademie V, 125 a násl., pojednal Tadra o znění Codexu plag. 214 později v klášteře drkolenském objeveného a při tom kodex popsal. Při mojí návštěvě v Drkolné v srpnu 1923 nebylo lze kodex najíti. Byl poslán Tadrovi do Prahy a pak o něm chybí jakákoliv zpráva. Z Věstníku se dovídáme, že toto sepsání Summy, které se jmenuje Summa cancellarii, bylo obstaráno nějakým Johannem Puchelpergerem a bylo ukončeno roku 1388. 2) K životopisu srovnej: A. Benedict, Das Leben des hl. Hieronymusin der Übersetzung des Bischofs Johannes VIII. von Olmütz, Praha 1880; Ferdinand Tadra, Jan ze Středy (Johannes Noviforensis), ČČM LX (1886); Heinrich Friedjung, Kaiser Karl IV. und sein Anteil am geistigen Leben seiner Zeit, Vídeň 1876; Lulvès, Die Summa cancellariae; Tadra, Summa cancellariae; Konrad Burdach, Vom Mittelalter zur Reformation (2. zpraco- vání) II, 1 (1913), 15 a násl.; Max Dvořák, Die Illuminatoren des Johann von Neumarkt, Jahrbuch der Sammlungen des allerhöchsten Kaiserhauses XXII (1901); Harry Breßlau, Handbuch der Urkundenlehre II, 1 (1915), 278. - V roce 1924 podal Alfred Hansel na vratislavské universitě disertaci o Janovi ze Středy, kterou jsem bohužel dosud nemohl prohlédnouti. Dal jsem p. dru Hanselovi oněch pět kusů Forem k disposici, které mají pro něho význam. 3) Pochybnost o pravosti nadpisu zaznamenaného v 15. století nebyla by nicméně neodůvodněna. 4) Podle Balbína, Bohemia docta II, 135, založil prý Jan ze Středy na paměť korunovace císařovy oltář zasvěcený sv. Václavu v kostele petrském v Římě. Přirovn. k tomu Fr. Geljnek, Hystorye města Litomyssle II (1838), 124.
Svídnický formnlář Jana ze Středy. 117 kláštera drkolenského r. 1388 ukončeného, které se slovně úplně shoduje s ostatními a nazývá se Summa Cancellarii.1) U Forem jest jasné, že Jan jest jejich původcem, neboť nehledě k tomu, že se výslovně jmenují „Forme Johannis Noviforensis“, jsou mezi nimi také listy naprosto osobního rázu, které patří k jeho nejdů- věrnější, soukromé korespondenci a přinášeji několik nových zpráv o jeho životě.2) Kromě toho nám dává obsah nesčetné důkazy, že sbírku založila nejspíše osobnost, která mohla v letech 1350 — 60 volně nakládati s materiálem říšské kanceláře. Co jest tedy více na snadě, než označiti za autora, koho i název výslovně uvádí.3) Je to také bohatě nabubřelá frázovitost, stále se opakující, která připomíná Jana, jehož hladké vyjadřování muselo hověti politické methodě vychytralého Karla IV. Třeba si uvědomiti, že tento slez- ský farář, který po rychlém vzestupu vedl diplomatická jednání v době první římské výpravy4) a skvěle se účastnil kodifikace — 1) V malém článku Věstníku české akademie V, 125 a násl., pojednal Tadra o znění Codexu plag. 214 později v klášteře drkolenském objeveného a při tom kodex popsal. Při mojí návštěvě v Drkolné v srpnu 1923 nebylo lze kodex najíti. Byl poslán Tadrovi do Prahy a pak o něm chybí jakákoliv zpráva. Z Věstníku se dovídáme, že toto sepsání Summy, které se jmenuje Summa cancellarii, bylo obstaráno nějakým Johannem Puchelpergerem a bylo ukončeno roku 1388. 2) K životopisu srovnej: A. Benedict, Das Leben des hl. Hieronymusin der Übersetzung des Bischofs Johannes VIII. von Olmütz, Praha 1880; Ferdinand Tadra, Jan ze Středy (Johannes Noviforensis), ČČM LX (1886); Heinrich Friedjung, Kaiser Karl IV. und sein Anteil am geistigen Leben seiner Zeit, Vídeň 1876; Lulvès, Die Summa cancellariae; Tadra, Summa cancellariae; Konrad Burdach, Vom Mittelalter zur Reformation (2. zpraco- vání) II, 1 (1913), 15 a násl.; Max Dvořák, Die Illuminatoren des Johann von Neumarkt, Jahrbuch der Sammlungen des allerhöchsten Kaiserhauses XXII (1901); Harry Breßlau, Handbuch der Urkundenlehre II, 1 (1915), 278. - V roce 1924 podal Alfred Hansel na vratislavské universitě disertaci o Janovi ze Středy, kterou jsem bohužel dosud nemohl prohlédnouti. Dal jsem p. dru Hanselovi oněch pět kusů Forem k disposici, které mají pro něho význam. 3) Pochybnost o pravosti nadpisu zaznamenaného v 15. století nebyla by nicméně neodůvodněna. 4) Podle Balbína, Bohemia docta II, 135, založil prý Jan ze Středy na paměť korunovace císařovy oltář zasvěcený sv. Václavu v kostele petrském v Římě. Přirovn. k tomu Fr. Geljnek, Hystorye města Litomyssle II (1838), 124.
Strana 118
118 Emil Schieche. říšských zákonů na sněmích norimberském a metském, nebyl jen obratným politikem, ale že proslul také mezi prvními humanisty zaalpskými, zakládal knihovny, podporoval malířství a sám byl, nikoli bezvýznamně, literárně činným. Dopisoval si čile s mnohými ze svých velkých vrstevníků a právě Formám děkujeme za nový doklad o stycích císařského dvora s Petrarkou. Vypočítávajíce přednosti Janovy nezapomeňme na jeho zásluhy o reorganisaci říšské kanceláře, kde vytvořil slavné a trvalé dílo. Ačkoliv byl ve svém mužném věku stále na cestách nebo v Praze, nikdy nezapo- mínal na svou slezskou vlast,1) které prokázal u vlády mnoho dobrých služeb, začež opět obdržel mnoho vyznamenání a obročí. Svídnický pramen má o tom několik dokladů; zvláště důležitá je zpráva, že v roce 1351 Jan ze Středy byl již kanovníkem kapituly sv. Kříže ve Vratislavi.2) Avšak podle mého mínění jest společný autor jediným po- jítkem mezi Summou cancellariae a svídnickým nálezem. Jistě nemůžeme svídnický rukopis označiti za redakci Summy. Pokud mi bylo možno porovnávati texty, jest pouze sedm kusů společ- ných oběma sbírkám; čtyři z nich jsou zcela bezvýznamné formu- láře, kterých — právě pro jejich po výtce formulářový ráz — nelze užíti k vedení důkazu. Poněvadž pro vyřizování věcí stejného druhu byly nejrůznější způsoby znění a kancelářský personál měl hojnost předloh k propůjčení nějakého právního titulu a spojených s tím podmínek, jest nutno souditi jen s největší opatrností o závislosti nebo filiaci. Jakousi možnost rozluštiti problém dává nám diplom3) z 13. března 1354, kterým Karel IV. povýšil svého bratra Václava 1) Trvám zde na slezském původu Jana ze Středy. Ozývaly se v poslední době hlasy, které hledaly kolébku Janovu v Čechách. Zaujal jsem k tomuto novému názoru záporné stanovisko, viz Zeitschrift für Geschichte Schlesiens LXI (1927), 358 a násl. Hodlám v příštím svazku Časopisu archivní školy uve- řejniti samostatné pojednání o původu Jana ze Středy, v kterém, maje na zřeteli všechny soudobé názory, chci, abych věc objasnil, využíti všech pra- menů a odůvodniti takto správnost svého názoru. 2) Srovn. Acta Clementis VI., Mon. Boh. Vat. 1(1903), 727, č. 1400; 1351, říjen 26: na prosby královny Anny dovoluje se Janovi ze Středy, aby přijal kromě fary ve Středě a kanonikátů sv. Kříže ve Vratislavi a v Hlohově ještě jiné prebendy. 3) Reg. Imp. VIII, 143, č. 1807.
118 Emil Schieche. říšských zákonů na sněmích norimberském a metském, nebyl jen obratným politikem, ale že proslul také mezi prvními humanisty zaalpskými, zakládal knihovny, podporoval malířství a sám byl, nikoli bezvýznamně, literárně činným. Dopisoval si čile s mnohými ze svých velkých vrstevníků a právě Formám děkujeme za nový doklad o stycích císařského dvora s Petrarkou. Vypočítávajíce přednosti Janovy nezapomeňme na jeho zásluhy o reorganisaci říšské kanceláře, kde vytvořil slavné a trvalé dílo. Ačkoliv byl ve svém mužném věku stále na cestách nebo v Praze, nikdy nezapo- mínal na svou slezskou vlast,1) které prokázal u vlády mnoho dobrých služeb, začež opět obdržel mnoho vyznamenání a obročí. Svídnický pramen má o tom několik dokladů; zvláště důležitá je zpráva, že v roce 1351 Jan ze Středy byl již kanovníkem kapituly sv. Kříže ve Vratislavi.2) Avšak podle mého mínění jest společný autor jediným po- jítkem mezi Summou cancellariae a svídnickým nálezem. Jistě nemůžeme svídnický rukopis označiti za redakci Summy. Pokud mi bylo možno porovnávati texty, jest pouze sedm kusů společ- ných oběma sbírkám; čtyři z nich jsou zcela bezvýznamné formu- láře, kterých — právě pro jejich po výtce formulářový ráz — nelze užíti k vedení důkazu. Poněvadž pro vyřizování věcí stejného druhu byly nejrůznější způsoby znění a kancelářský personál měl hojnost předloh k propůjčení nějakého právního titulu a spojených s tím podmínek, jest nutno souditi jen s největší opatrností o závislosti nebo filiaci. Jakousi možnost rozluštiti problém dává nám diplom3) z 13. března 1354, kterým Karel IV. povýšil svého bratra Václava 1) Trvám zde na slezském původu Jana ze Středy. Ozývaly se v poslední době hlasy, které hledaly kolébku Janovu v Čechách. Zaujal jsem k tomuto novému názoru záporné stanovisko, viz Zeitschrift für Geschichte Schlesiens LXI (1927), 358 a násl. Hodlám v příštím svazku Časopisu archivní školy uve- řejniti samostatné pojednání o původu Jana ze Středy, v kterém, maje na zřeteli všechny soudobé názory, chci, abych věc objasnil, využíti všech pra- menů a odůvodniti takto správnost svého názoru. 2) Srovn. Acta Clementis VI., Mon. Boh. Vat. 1(1903), 727, č. 1400; 1351, říjen 26: na prosby královny Anny dovoluje se Janovi ze Středy, aby přijal kromě fary ve Středě a kanonikátů sv. Kříže ve Vratislavi a v Hlohově ještě jiné prebendy. 3) Reg. Imp. VIII, 143, č. 1807.
Strana 119
Svídnický formulář Jana ze Středy. 119 na vévodu Lucemburského a to se svolením těchto knížat, v listině jménem uvedených: arcibiskupů Viléma kolínského a Gerlacha mohučského, falckraběte Ruprechta, biskupů Engelberta lutyš- ského, Ademara metského a Jana olomouckého, markraběte Viléma julišského a vévody Vladislava těšínského. Znění tohoto listu zachovalo se jak ve Formách1) tak v Summě cancellariae2) a rovněž v kolektáři Jana z Gelnhausenu3), který jest třetí důležitou sbírkou formulářů z oné doby. Za nejbližší originálu jest pokládati formulář svídnické sbírky: jména arcibiskupů a falckraběte jsou naznačena začátečními písmenami, jména biskupů se úplně sho- dují, vynechán jest pouze Vladislav a datum. Karel vystupuje vždy jako císař. Summa má téměř stejné znění, ale má ráz spíše formu- lářový tím, že jediné určité údaje Forem, totiž vyjmenování rádců na- hrazeno je výrazem „tales episcopi etc. et alii barones“. Zcela for- mulářový ráz nalézáme konečně u Jana z Gelnhausenu. Zde není po vlastních jménech ani stopy a chybí také sankční formule. Okolnost, že všude se užívá slova „caesareus“ místo „regius“ nebo „regalis“ přivedla Kaisera4) k poněkud nebezpečnému a ne- odůvodněnému závěru, že totiž originál byl vystaven později5). Avšak to by bylo přehlížením patrného vývoje formulářů: jsou přece určité vývojové stupně vedoucí od originálu k prostému formu- láři; vzor se vždy přizpůsobuje novým poměrům. Srovnáním jsme viděli, že privilegiu ze dne 13. března 1354 nejbližší jsou Formy a že je tedy dlužno ceniti je výše než podání Summy cancellariae a kolektáře. Rovněž jest jasno, že Formy nemohou pocházeti od Summy, poněvadž znění Summy jest mnohem neúplnější. Ale i opak bylo by těžko dokázati, protože všechny redakce Summy 1) Cod. 1,243, fol. 88r, první kus sbírky. 2) Otiskl Tadra 1. c. 18, č. 26. 3) Otiskl H. Kaiser, Collectarius perpetuarum formarum Johannis de Geylnhusen (1900) 40, č. 43. 1) Disertace Johann von Gelnhausen 54, č. 43. 5) Proti tomuto závěru mluví také poznámka při datování listiny o va- kanci trevírského arcibiskupství, která skutečně trvala od 21. ledna 1354, úmrtního dne Balduina Lucemburského, do 2. května 1354, kdy byl dosazen Boemund ze Saarbrücken. Srovn. text u Dyntera, Chronique des Ducs de Brabant II (1854), 684.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 119 na vévodu Lucemburského a to se svolením těchto knížat, v listině jménem uvedených: arcibiskupů Viléma kolínského a Gerlacha mohučského, falckraběte Ruprechta, biskupů Engelberta lutyš- ského, Ademara metského a Jana olomouckého, markraběte Viléma julišského a vévody Vladislava těšínského. Znění tohoto listu zachovalo se jak ve Formách1) tak v Summě cancellariae2) a rovněž v kolektáři Jana z Gelnhausenu3), který jest třetí důležitou sbírkou formulářů z oné doby. Za nejbližší originálu jest pokládati formulář svídnické sbírky: jména arcibiskupů a falckraběte jsou naznačena začátečními písmenami, jména biskupů se úplně sho- dují, vynechán jest pouze Vladislav a datum. Karel vystupuje vždy jako císař. Summa má téměř stejné znění, ale má ráz spíše formu- lářový tím, že jediné určité údaje Forem, totiž vyjmenování rádců na- hrazeno je výrazem „tales episcopi etc. et alii barones“. Zcela for- mulářový ráz nalézáme konečně u Jana z Gelnhausenu. Zde není po vlastních jménech ani stopy a chybí také sankční formule. Okolnost, že všude se užívá slova „caesareus“ místo „regius“ nebo „regalis“ přivedla Kaisera4) k poněkud nebezpečnému a ne- odůvodněnému závěru, že totiž originál byl vystaven později5). Avšak to by bylo přehlížením patrného vývoje formulářů: jsou přece určité vývojové stupně vedoucí od originálu k prostému formu- láři; vzor se vždy přizpůsobuje novým poměrům. Srovnáním jsme viděli, že privilegiu ze dne 13. března 1354 nejbližší jsou Formy a že je tedy dlužno ceniti je výše než podání Summy cancellariae a kolektáře. Rovněž jest jasno, že Formy nemohou pocházeti od Summy, poněvadž znění Summy jest mnohem neúplnější. Ale i opak bylo by těžko dokázati, protože všechny redakce Summy 1) Cod. 1,243, fol. 88r, první kus sbírky. 2) Otiskl Tadra 1. c. 18, č. 26. 3) Otiskl H. Kaiser, Collectarius perpetuarum formarum Johannis de Geylnhusen (1900) 40, č. 43. 1) Disertace Johann von Gelnhausen 54, č. 43. 5) Proti tomuto závěru mluví také poznámka při datování listiny o va- kanci trevírského arcibiskupství, která skutečně trvala od 21. ledna 1354, úmrtního dne Balduina Lucemburského, do 2. května 1354, kdy byl dosazen Boemund ze Saarbrücken. Srovn. text u Dyntera, Chronique des Ducs de Brabant II (1854), 684.
Strana 120
120 Emil Schieche. mají asi 200 kusů, kdežto Formy mají jich jen asi 100 a dále z důvodů, které poznáme při bližším zkoumání výše dotčených styků císařského dvora s Petrarkou. K první výměně dopisů mezi Janem ze Středy a Františkem Petrarkou došlo asi v letech 1352—531). Jan odvolávaje se na vý- povědi florentského lékárníka Angela v Praze žijícího, prosí po- korně o dopis a to způsobem, který dostatečně ukazuje, že tehdy ještě neznal z vlastního názoru spisů a slohu obdivovaného básníka. Na podzim roku 1354 provázel pak Jan ze Středy Karla IV. do Italie a jistě se účastnil rozhovorů krále s Petrarkou v prosinci 1354 v Mantově2). Seznámil se při tom s proslulým Italem a přátelství jejich stalo se ještě srdečnější, když Petrarka navštívil v létě 1356 Prahu jakožto viskontský vyslanec. Zároveň s listinou, kterou Karel začátkem roku 1357 jmenuje Petrarku falckrabětem3), posílá mu kancléř ještě jeden dopis, ve kterém píše nadšenými slovy o svém přátelství, vyřizuje pozdrav arcibiskupa pražského a biskupa olo- mouckého a ujišťuje „Francisci semper habere recordium, semper de ipso cordialissime meditari“. Petrarka odpovídá4) na toto ujištění neméně lichotně: "Quid mitius quam quod in epistolae calce dixisti, 1) Stanovení doby odeslání obou dopisů bez data zachovaných vyplývá z titulu, který Petrarka dává Janovi, totiž „episcopus Neuburgensis“; podle tohoto oslovení soudíme, že se Jan ve svém listě Petrarkovi představil ja- kožto zvolenec naumburský, kterým byl od září 1352 do října 1353. Srovn. K. Burdach, Zur Kenntnis altdeutscher Handschrifteu usw., Zentralblatt für Bibliothekswesen VIII (1891), 446. Petrarkův dopis otiskl Fracasetti, Francisci Petrarcae epistolae de rebus familiaribus et variae II (1859), 101 a násl. 2) E. Werunsky, Der erste Romzug Karls IV. (1878) 26 a násl.; Burdach 1. c. 450. 3) Friedjung, Karl IV. u. sein Anteil 308 a násl. 4) Otiskl Fracasetti 1. c. III, 58 a násl. Hádankou je mi, proč Friedjung, str. 312, datoval tento list dnem 29. dubna 1357 bez jakéhokoliv dokladu. U Fracasettiho je jen „Mediolani, III. Kal. Maias“ a v prolegomenu, str. CXLIX, jest jmenování Petrarkovo kladeno do roku 1357. Z toho však přece ještě nevysvítá, že by list shora dotčený byl rovněž odeslán v roce 1357. Dále jest tento list adresován „Johannes episcopus Olmutiensis“, kterým se Jan ze Středy stal teprve roku 1364. Zde jde asi o omyl pozdější doby, jak se i Friedjung, str. 313, domnívá; celý obsah mluví jasně pro Jana ze Středy a nikoli pro Jana Očka, který byl kolem roku 1357 biskupem olomouckým.
120 Emil Schieche. mají asi 200 kusů, kdežto Formy mají jich jen asi 100 a dále z důvodů, které poznáme při bližším zkoumání výše dotčených styků císařského dvora s Petrarkou. K první výměně dopisů mezi Janem ze Středy a Františkem Petrarkou došlo asi v letech 1352—531). Jan odvolávaje se na vý- povědi florentského lékárníka Angela v Praze žijícího, prosí po- korně o dopis a to způsobem, který dostatečně ukazuje, že tehdy ještě neznal z vlastního názoru spisů a slohu obdivovaného básníka. Na podzim roku 1354 provázel pak Jan ze Středy Karla IV. do Italie a jistě se účastnil rozhovorů krále s Petrarkou v prosinci 1354 v Mantově2). Seznámil se při tom s proslulým Italem a přátelství jejich stalo se ještě srdečnější, když Petrarka navštívil v létě 1356 Prahu jakožto viskontský vyslanec. Zároveň s listinou, kterou Karel začátkem roku 1357 jmenuje Petrarku falckrabětem3), posílá mu kancléř ještě jeden dopis, ve kterém píše nadšenými slovy o svém přátelství, vyřizuje pozdrav arcibiskupa pražského a biskupa olo- mouckého a ujišťuje „Francisci semper habere recordium, semper de ipso cordialissime meditari“. Petrarka odpovídá4) na toto ujištění neméně lichotně: "Quid mitius quam quod in epistolae calce dixisti, 1) Stanovení doby odeslání obou dopisů bez data zachovaných vyplývá z titulu, který Petrarka dává Janovi, totiž „episcopus Neuburgensis“; podle tohoto oslovení soudíme, že se Jan ve svém listě Petrarkovi představil ja- kožto zvolenec naumburský, kterým byl od září 1352 do října 1353. Srovn. K. Burdach, Zur Kenntnis altdeutscher Handschrifteu usw., Zentralblatt für Bibliothekswesen VIII (1891), 446. Petrarkův dopis otiskl Fracasetti, Francisci Petrarcae epistolae de rebus familiaribus et variae II (1859), 101 a násl. 2) E. Werunsky, Der erste Romzug Karls IV. (1878) 26 a násl.; Burdach 1. c. 450. 3) Friedjung, Karl IV. u. sein Anteil 308 a násl. 4) Otiskl Fracasetti 1. c. III, 58 a násl. Hádankou je mi, proč Friedjung, str. 312, datoval tento list dnem 29. dubna 1357 bez jakéhokoliv dokladu. U Fracasettiho je jen „Mediolani, III. Kal. Maias“ a v prolegomenu, str. CXLIX, jest jmenování Petrarkovo kladeno do roku 1357. Z toho však přece ještě nevysvítá, že by list shora dotčený byl rovněž odeslán v roce 1357. Dále jest tento list adresován „Johannes episcopus Olmutiensis“, kterým se Jan ze Středy stal teprve roku 1364. Zde jde asi o omyl pozdější doby, jak se i Friedjung, str. 313, domnívá; celý obsah mluví jasně pro Jana ze Středy a nikoli pro Jana Očka, který byl kolem roku 1357 biskupem olomouckým.
Strana 121
Svídnický formulář Jana ze Středy. 121 nunquam Francisci tui nomen de memoria Johannis abiturum?“ Avšak hrdý humanista pod zástěrkou skromnosti odmítá vyzname- nání, které prý mu vůbec nepřísluší. Přesto však je mu bulla po druhé nabídnuta a provází ji třetí psaní Janovo, které končí těmito slovy: „Unum tamen absque dubietate polliceor, quia dulcis Francisci me- moria nunquam separabitur a Johanne“. Tentokráte Petrarka při- jímá „non grato animo sed iucundo“ a ve svém děkovném dopise takto se zmiňuje o Janově slibu: „Vale feliciter et idem oro, ut, quod pollicitus es, verum sit, ne me unquam de memoria tua locus aut tempus excludat“.1) Konečně potom byl „poeta laureatus comes palatinus Franciscus Petrarchus, archidiacon Parviensis“ zmocněn, aby zvolil tabelliony. Za první dva listy Jana ze Středy děkuje badání Summě cancella- riae2), kde jsou zachovány, po sobě následujíce, jakožto vyslovené formuláře. Třetí dopis byl však dosud neznám a teprve svídnický nález doplnil tuto zajímavou korespondenci. Ve Formách jsou za- chovány všechny tři listy a rovněž následují za sebou. Pouze stilis- tické studium umožnilo rekonstrukci postupu korespondence. Kdyby tedy Summa pocházela ze svídnických forem, bylo by nevysvětli- telno, proč právě třetí dopis byl opomenut, když přece přímo Jana jmenuje a jest nejkratší a nejsrozumitelnější ze všech tří dopisů3). Na jiném místě4) ve Formách čteme čtvrté poselství italskému bá- sníku, rovněž dosud neznámé, které pravděpodobně časově spadá do doby dosti vzdálené od prvních tří listů.5) 1) Otiskl Fracasetti III, 64 a násl. 2) Otiskl Tadra 37 a násl., čís. 60 a 61. 3) Proti odvozování původu Summy z Forem mluví také toto srovnání textů. Formy mají v druhém dopise: Salutant te Pragensis episcopus, Olo- mucens's episcopus et tuus discipulus, qui hoc scribit. V Summě, Tadra 38, zní toto místo správněji: Salutant te... archiepiscopus Prag., episcopus Olomuc. et tuus discipulus cancellarius, qui hec scribit. 4) První tři dopisy jsou v kodexu I, 243 na listech 97v a 98r, čtvrtý na listu 109r; třetí, dosud neznámý dopis je otištěn jakožto příloha 11. 5) Jak jest z předešlého výkladu jasno, není mezi Formami a Summou cancellariae téměř žádných vztahů; dvě naprosto rozličné sbírky jsou Formy a „Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis“ celoveckého rukopisu XXXI, B, 12, kterou vydal Ferd. Tadra v Archiv für österreich. Ge- schichte LXVIII (1886).
Svídnický formulář Jana ze Středy. 121 nunquam Francisci tui nomen de memoria Johannis abiturum?“ Avšak hrdý humanista pod zástěrkou skromnosti odmítá vyzname- nání, které prý mu vůbec nepřísluší. Přesto však je mu bulla po druhé nabídnuta a provází ji třetí psaní Janovo, které končí těmito slovy: „Unum tamen absque dubietate polliceor, quia dulcis Francisci me- moria nunquam separabitur a Johanne“. Tentokráte Petrarka při- jímá „non grato animo sed iucundo“ a ve svém děkovném dopise takto se zmiňuje o Janově slibu: „Vale feliciter et idem oro, ut, quod pollicitus es, verum sit, ne me unquam de memoria tua locus aut tempus excludat“.1) Konečně potom byl „poeta laureatus comes palatinus Franciscus Petrarchus, archidiacon Parviensis“ zmocněn, aby zvolil tabelliony. Za první dva listy Jana ze Středy děkuje badání Summě cancella- riae2), kde jsou zachovány, po sobě následujíce, jakožto vyslovené formuláře. Třetí dopis byl však dosud neznám a teprve svídnický nález doplnil tuto zajímavou korespondenci. Ve Formách jsou za- chovány všechny tři listy a rovněž následují za sebou. Pouze stilis- tické studium umožnilo rekonstrukci postupu korespondence. Kdyby tedy Summa pocházela ze svídnických forem, bylo by nevysvětli- telno, proč právě třetí dopis byl opomenut, když přece přímo Jana jmenuje a jest nejkratší a nejsrozumitelnější ze všech tří dopisů3). Na jiném místě4) ve Formách čteme čtvrté poselství italskému bá- sníku, rovněž dosud neznámé, které pravděpodobně časově spadá do doby dosti vzdálené od prvních tří listů.5) 1) Otiskl Fracasetti III, 64 a násl. 2) Otiskl Tadra 37 a násl., čís. 60 a 61. 3) Proti odvozování původu Summy z Forem mluví také toto srovnání textů. Formy mají v druhém dopise: Salutant te Pragensis episcopus, Olo- mucens's episcopus et tuus discipulus, qui hoc scribit. V Summě, Tadra 38, zní toto místo správněji: Salutant te... archiepiscopus Prag., episcopus Olomuc. et tuus discipulus cancellarius, qui hec scribit. 4) První tři dopisy jsou v kodexu I, 243 na listech 97v a 98r, čtvrtý na listu 109r; třetí, dosud neznámý dopis je otištěn jakožto příloha 11. 5) Jak jest z předešlého výkladu jasno, není mezi Formami a Summou cancellariae téměř žádných vztahů; dvě naprosto rozličné sbírky jsou Formy a „Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis“ celoveckého rukopisu XXXI, B, 12, kterou vydal Ferd. Tadra v Archiv für österreich. Ge- schichte LXVIII (1886).
Strana 122
122 Emil Schieche. b) Formy a kolektář Jana z Gelnhausenu. Když jsme zjistili, že mezi svídnickými Formami a Summou cancellariae nemůže býti vůbec vztahů, doporučuje se, abychom pátrali po souvislosti s druhým velkým formulářem té doby, s ko- lektářem Jana z Gelnhausenu (Collectarius perpetuarum formarum Johannis de Geylnhusen). Nehledíme-li k diplomu z 13. března 1351, výše zmíněnému, jehož znění v kolektáři mělo nejspíše ráz formu- láře, jsou v obou pramenech zachovány pouze ještě dva kusy, které se staly proslulými svým obsahem: list Karla IV. Štěpánu Dušanovi srbskému ze dne 19. února 1355 a Karlovo oznámení o císařské korunovaci Janu V. Paleologovi. Jan z Gelnhausenu,1) registrátor říšské kanceláře v letech 1366—1373, těšil se zvláštní přízni kancléře Jana ze Středy, a stal se také jeho protonotářem a sekretářem, když Jan ze Středy se odebral roku 1374 do svého biskupství olomouckého. Když Geln- hausen byl v letech 1380 až asi 1387 městským písařem v Brně, zpracoval materiál nashromážděný v době své služby v císařské kanceláři a vytvořil „Collectarius“. Na otázku, odkud jest materiál, jsou různé odpovědi. Za pramen vesměs uznaný2) nutno pokládati registra; za druhou nejdůležitější předlohu nutno míti Summu cancellariae. Badatelé3) přinášejí mnoho správných dokladů tohoto názoru. Konečně prý bylo také někdy užito sbírky Petra de Vinea.4) Na otázku, zda Janu z Gelnhausenu bylo možno užíti při sestavo- vání kolektáře také Forem, nebo naopak, zdali kolektář byl Formám předlohou, jest po srovnání kusů v obou zněních odpověděti záporně. Jako vůbec jediný datovaný kus5) sbírky přináší kolektář onen list Štěpánovi, který měl opět církevně sjednotiti západ s východem a který byl inspirován ideálními snahami císařství svět objímají- cího, ačkoliv za vlastní důvod diplomatických jednání mezi Srbskem, 1) K jeho životopisu srovn. B. Bretholz, Johann von Gelnhausen, Zeit- schrift für Gesch. Mährens u. Schlesiens VII (1903), 25 a násl. 2) Tadra, Kanceláře a písaři 88; Tadra, Summa canc. XX; Kaiser, diser- tace 36 a násl. 3) Tadra, Summa XX; Kaiser, disert. 36 a násl. 4) Kaiser, disert. 39. 5) Otiskl Kaiser, Collectarius perp. form. 167, č. 179.
122 Emil Schieche. b) Formy a kolektář Jana z Gelnhausenu. Když jsme zjistili, že mezi svídnickými Formami a Summou cancellariae nemůže býti vůbec vztahů, doporučuje se, abychom pátrali po souvislosti s druhým velkým formulářem té doby, s ko- lektářem Jana z Gelnhausenu (Collectarius perpetuarum formarum Johannis de Geylnhusen). Nehledíme-li k diplomu z 13. března 1351, výše zmíněnému, jehož znění v kolektáři mělo nejspíše ráz formu- láře, jsou v obou pramenech zachovány pouze ještě dva kusy, které se staly proslulými svým obsahem: list Karla IV. Štěpánu Dušanovi srbskému ze dne 19. února 1355 a Karlovo oznámení o císařské korunovaci Janu V. Paleologovi. Jan z Gelnhausenu,1) registrátor říšské kanceláře v letech 1366—1373, těšil se zvláštní přízni kancléře Jana ze Středy, a stal se také jeho protonotářem a sekretářem, když Jan ze Středy se odebral roku 1374 do svého biskupství olomouckého. Když Geln- hausen byl v letech 1380 až asi 1387 městským písařem v Brně, zpracoval materiál nashromážděný v době své služby v císařské kanceláři a vytvořil „Collectarius“. Na otázku, odkud jest materiál, jsou různé odpovědi. Za pramen vesměs uznaný2) nutno pokládati registra; za druhou nejdůležitější předlohu nutno míti Summu cancellariae. Badatelé3) přinášejí mnoho správných dokladů tohoto názoru. Konečně prý bylo také někdy užito sbírky Petra de Vinea.4) Na otázku, zda Janu z Gelnhausenu bylo možno užíti při sestavo- vání kolektáře také Forem, nebo naopak, zdali kolektář byl Formám předlohou, jest po srovnání kusů v obou zněních odpověděti záporně. Jako vůbec jediný datovaný kus5) sbírky přináší kolektář onen list Štěpánovi, který měl opět církevně sjednotiti západ s východem a který byl inspirován ideálními snahami císařství svět objímají- cího, ačkoliv za vlastní důvod diplomatických jednání mezi Srbskem, 1) K jeho životopisu srovn. B. Bretholz, Johann von Gelnhausen, Zeit- schrift für Gesch. Mährens u. Schlesiens VII (1903), 25 a násl. 2) Tadra, Kanceláře a písaři 88; Tadra, Summa canc. XX; Kaiser, diser- tace 36 a násl. 3) Tadra, Summa XX; Kaiser, disert. 36 a násl. 4) Kaiser, disert. 39. 5) Otiskl Kaiser, Collectarius perp. form. 167, č. 179.
Strana 123
Svídnický formulář Jana ze Středy. 123 kurií a římským královstvím jest pokládati hrozící válečné tažení Ludvíka Uherského proti Štěpánu.1) Svídnický pramen2) naznačuje jméno papežského vyslance, biskupa Petra z Patti, jenom začáteční písmenou a v datu se spokojuje s místem vydání. To všechno má kolektář v plném znění. Konečně jest vsuvka ve Formách jinam vložena než v kolektáři. List císařův Janu Paleologovi má ve For- mách3) pouze první třetinu podání4) sbírky Jana z Gelnhausenu. Druhé dvě třetiny, které se zabývají věcmi byzantské říše, chybí úplně. Zato jest uvedeno místo vydání Pisa; teprve svídnické znění umožnilo datovati vydání listu květnem roku 1355. Pokud jde o list Dušanovi, nelze přihlížeti ke svídnickému nálezu jako k předloze a totéž platí o kolektáři hledě k listu Paleo- logovi, poněvadž by se nenalezl ani důvod vynechání druhých dvou třetin ani vysvětlení, odkud bylo známo místo vydání.5) Bylo-li tedy zjištěno, že Jan z Gelnhausenu užíval většinou a tedy také asi v našich případech register, t. j. opisů originálů, a že znění kolektáře se nijak neshoduje se zněním Forem, měl původce Forem přístup ještě k jinému pramenu, při čemž by bylo souditi jedině na koncepty. Kdyby byl Jan ze Středy rovněž užíval pro své Formy originálů nebo register, bylo by nepochopitelné, proč také neopsal zajímavých míst o východořímských zápletkách, nebo proč aspoň neoznačil mezeru značkou etc. Domněnka, že koncepty byly před- lohou, by byla posílena tím, že list Paleologovi ve svídnickém 1) Srovn. S. Steinherz, Die Beziehungen Ludwigs I. von Ungarn zu Karl IV., Mitteil. d. Instituts f. österr. Geschichtsf. VIII (1887), 219. 2) Cod. I, 243, fol. 102r. 3) Tamže fol. 102v. 4) Srovn. tisk u Kaisera 169, č. 180; znění Forem sahá až k slovům: corporis incolumitate potimur et grata prosperitate feliciter habundamus. Pak následuje bezprostředně: Dat. Pis. Cancell. Se stejným zněním jako v kolektáři setkáváme se u Schannata, Vindemiae lit., coll. II, 130, č. 30, otiskem to z fuldského rukopisu. V tomto otisku je list rozdělen na tři odstavce a podání svídnické souhlasí přesně s prvním z nich. Vydavate- lovo datování rokem 1355 jest čirou libovůlí, teprve podle Forem lze list vročiti. 5) Také kardinál biskup Petr Colombiers, který císaře korunoval, je ve Formách jmenován celým svým titulem, kdežto kolektář místo toho vyka- zuje mezeru.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 123 kurií a římským královstvím jest pokládati hrozící válečné tažení Ludvíka Uherského proti Štěpánu.1) Svídnický pramen2) naznačuje jméno papežského vyslance, biskupa Petra z Patti, jenom začáteční písmenou a v datu se spokojuje s místem vydání. To všechno má kolektář v plném znění. Konečně jest vsuvka ve Formách jinam vložena než v kolektáři. List císařův Janu Paleologovi má ve For- mách3) pouze první třetinu podání4) sbírky Jana z Gelnhausenu. Druhé dvě třetiny, které se zabývají věcmi byzantské říše, chybí úplně. Zato jest uvedeno místo vydání Pisa; teprve svídnické znění umožnilo datovati vydání listu květnem roku 1355. Pokud jde o list Dušanovi, nelze přihlížeti ke svídnickému nálezu jako k předloze a totéž platí o kolektáři hledě k listu Paleo- logovi, poněvadž by se nenalezl ani důvod vynechání druhých dvou třetin ani vysvětlení, odkud bylo známo místo vydání.5) Bylo-li tedy zjištěno, že Jan z Gelnhausenu užíval většinou a tedy také asi v našich případech register, t. j. opisů originálů, a že znění kolektáře se nijak neshoduje se zněním Forem, měl původce Forem přístup ještě k jinému pramenu, při čemž by bylo souditi jedině na koncepty. Kdyby byl Jan ze Středy rovněž užíval pro své Formy originálů nebo register, bylo by nepochopitelné, proč také neopsal zajímavých míst o východořímských zápletkách, nebo proč aspoň neoznačil mezeru značkou etc. Domněnka, že koncepty byly před- lohou, by byla posílena tím, že list Paleologovi ve svídnickém 1) Srovn. S. Steinherz, Die Beziehungen Ludwigs I. von Ungarn zu Karl IV., Mitteil. d. Instituts f. österr. Geschichtsf. VIII (1887), 219. 2) Cod. I, 243, fol. 102r. 3) Tamže fol. 102v. 4) Srovn. tisk u Kaisera 169, č. 180; znění Forem sahá až k slovům: corporis incolumitate potimur et grata prosperitate feliciter habundamus. Pak následuje bezprostředně: Dat. Pis. Cancell. Se stejným zněním jako v kolektáři setkáváme se u Schannata, Vindemiae lit., coll. II, 130, č. 30, otiskem to z fuldského rukopisu. V tomto otisku je list rozdělen na tři odstavce a podání svídnické souhlasí přesně s prvním z nich. Vydavate- lovo datování rokem 1355 jest čirou libovůlí, teprve podle Forem lze list vročiti. 5) Také kardinál biskup Petr Colombiers, který císaře korunoval, je ve Formách jmenován celým svým titulem, kdežto kolektář místo toho vyka- zuje mezeru.
Strana 124
124 Emil Schieche. rukopisu nemá supraskripce, spíše se adresa1) jeví jako supra- scriptio. Dopis měl býti původně odeslán zřejmě tak, jak jej na- lézáme ve Formách. V oné pohnuté době docházely denně nové zprávy z Byzance, čímž byl dán podnět k dodatkům nutným pro stále se měnící stav věci. Velmi důležité věci, že oba kusy v obou sbírkách následují za sebou, nelze si nepovšimnouti, ač nejsem s to, ji dodatečně odůvodniti. Ačkoliv v obou sbírkách postrádáme důsledného rozčlenění, přece lze zjistiti ve Formách jakési seskupení podle místních a osobních hledisek, jako na př. za sebou jdoucí listy Petrarkovy, nebo i privilegia pro klášter sv. Vincence ve Vratislavi, o nichž v dalším oddíle bude zmínka.2) c) Originály a jejich opisy ve Formách. Jsem si vědom, že nemohu z úvah o částečném užití konceptů při skládání Forem odvozovati závěry, které by vycházely z neji- stých předpokladů a spokojím se zjištěním, že Formy prozrazují vztahy ke každému druhu prací kanceláře a stojí tedy na nejširší basi. Podařilo se nalézti kromě u privilegia pro Václava z Lucem- burku, o němž již svrchu byla řeč, ještě u pěti kusů příslušné originály, resp. jejich hodnověrné opisy. Rozdíly textové rovněž snad trochu osvětlí podstatu Forem. Císař Karel IV. propůjčuje 13. a 22. ledna 1359 klášteru sv. Vincence ve Vratislavi privilegia, která jsou v originále ve vrati- slavském státním archivu3) a o kterých pojednali Klose4) a Böhmer5). V první listině Karel potvrzuje majetek konventu a ve druhé béře klášter pod svoji ochranu. Oba tyto dva kusy se zachovaly ve Formách až na koroboraci, datování a jména svědků.6) Arenga po- tvrzovací listiny je stejného znění s jinou arengou ze Summy can- 1) Adresa Forem jest totožná s protokolem podání v kolektáři. 2) Důvody, jichž by bylo možno uvésti pro zařadění dopisů zaslaných Srbsku a do Byzance do stejné skupiny jsou tyto: stejné místo datování, exotický charakter příjemců, jakož i orientální poloha jejich říší. 3) Státní archiv ve Vratislavi, Rep.67,Vinzenzkloster Breslau, č.377 a 378. 4) Klose, Von Breslau II (1781), 209 a násl. 5) Reg. Imp. VIII, 236, č. 2887 a 2891. 6) Cod. I, 243, fol. 90r, č. 6, a fol. 91r, č. 7.
124 Emil Schieche. rukopisu nemá supraskripce, spíše se adresa1) jeví jako supra- scriptio. Dopis měl býti původně odeslán zřejmě tak, jak jej na- lézáme ve Formách. V oné pohnuté době docházely denně nové zprávy z Byzance, čímž byl dán podnět k dodatkům nutným pro stále se měnící stav věci. Velmi důležité věci, že oba kusy v obou sbírkách následují za sebou, nelze si nepovšimnouti, ač nejsem s to, ji dodatečně odůvodniti. Ačkoliv v obou sbírkách postrádáme důsledného rozčlenění, přece lze zjistiti ve Formách jakési seskupení podle místních a osobních hledisek, jako na př. za sebou jdoucí listy Petrarkovy, nebo i privilegia pro klášter sv. Vincence ve Vratislavi, o nichž v dalším oddíle bude zmínka.2) c) Originály a jejich opisy ve Formách. Jsem si vědom, že nemohu z úvah o částečném užití konceptů při skládání Forem odvozovati závěry, které by vycházely z neji- stých předpokladů a spokojím se zjištěním, že Formy prozrazují vztahy ke každému druhu prací kanceláře a stojí tedy na nejširší basi. Podařilo se nalézti kromě u privilegia pro Václava z Lucem- burku, o němž již svrchu byla řeč, ještě u pěti kusů příslušné originály, resp. jejich hodnověrné opisy. Rozdíly textové rovněž snad trochu osvětlí podstatu Forem. Císař Karel IV. propůjčuje 13. a 22. ledna 1359 klášteru sv. Vincence ve Vratislavi privilegia, která jsou v originále ve vrati- slavském státním archivu3) a o kterých pojednali Klose4) a Böhmer5). V první listině Karel potvrzuje majetek konventu a ve druhé béře klášter pod svoji ochranu. Oba tyto dva kusy se zachovaly ve Formách až na koroboraci, datování a jména svědků.6) Arenga po- tvrzovací listiny je stejného znění s jinou arengou ze Summy can- 1) Adresa Forem jest totožná s protokolem podání v kolektáři. 2) Důvody, jichž by bylo možno uvésti pro zařadění dopisů zaslaných Srbsku a do Byzance do stejné skupiny jsou tyto: stejné místo datování, exotický charakter příjemců, jakož i orientální poloha jejich říší. 3) Státní archiv ve Vratislavi, Rep.67,Vinzenzkloster Breslau, č.377 a 378. 4) Klose, Von Breslau II (1781), 209 a násl. 5) Reg. Imp. VIII, 236, č. 2887 a 2891. 6) Cod. I, 243, fol. 90r, č. 6, a fol. 91r, č. 7.
Strana 125
Svídnicky formulář Jana ze Středy. 125 cellariae.1) Poněvadž ochranné privilegium neposkytuje dosti opěr- ných bodů pro úspěšné srovnání, omezím se na listinu ze 13. ledna. Je velmi pečlivě a krásně psána, pročež nelze mysliti na chyby zaviněné při opisování nečitelností textu, nanejvýše by se mohly vzíti v úvahu chyby vzniklé při poslouchání diktanda.2) Je třeba též uvážiti, že písař kodexu z 15. století nesestavoval možná vzor dopisu podle konceptu, originálu nebo registra, nýbrž že mu mohl býti předlohou formulář vzniklý již ve 14. století. V originále, vyhotoveném samým kancléřem a registrovaném Milíčem, jsou vesnice náležející klášteru vyjmenovány přesněji, jakož i úplněji, kdežto ve formuláři postrádáme důležité topografické vložky. Vedle těchto lehce vysvětlitelných změn nalézáme tyto neobvyklé roz- díly: Jméno opatovo je ve formuláři naznačeno jednou písmenou H, podruhé n, kdežto originál na příslušných místech vykazuje jen dvě tečky, resp. mezeru. O stáří listin se vůbec dočítáme v narratio formuláře mnohem více než v originále a poslední díl je docela rozdílný. Privilegia Karla IV. pro Freiburg Breisgovský ze dne 28. dubna 13573) a pro arcibiskupa Vromolda z Rigy ze dne 11. června 13604) jsou ve formuláři úplně opsána, tedy s řadou svědků a datováním. Právě zde pozorujeme několik odchylek, které věc dobře vysvětlí, přijmeme-li domněnku o konceptech jakožto předlohách. V řadě svědků rižského propůjčení vyskytuje se na místě biskupa Dětřicha wormského, který je zaznamenán v originále, biskup Petr veron- ský, který se nikde neobjevuje jakožto svědek, a Bolko Falken- berský chybí. Původně mohlo se mysliti na svědky, kteří jsou 1) Tadra, Summa canc. 69, č. 98: Imperator recipit quosdam in suam et imperii proteccionem. Vzor pro dopisy, kterými císař béře adresáta do své ochrany. 2) Omyly jako „de cuius“ místo „decimis“, „fidelitate“ místo „felici- tate“ nebo „lacubus“ místo „lacribus“ je asi třeba vysvětliti jakožto chyby vzniklé při poslouchání diktanda. 3) Cod. I, 243, fol. 105r, č. 62; Reg. Imp. VIII, 215, č. 2644; otiskl Schreiber, Urkundenbuch der Stadt Freiburg i. B. I, 2 (1828), 454, č. 235. 4) Cod. I, 243, fol. 93r, č. 11; Reg. Imp. VIII, 259, č. 3169; otiskli Dogiel, Cod. dipl. 5, 76, a Bunge, Liv.-Esth.-Curl. UB. 2, 662. Obě díla byla mi ne- přístupna.
Svídnicky formulář Jana ze Středy. 125 cellariae.1) Poněvadž ochranné privilegium neposkytuje dosti opěr- ných bodů pro úspěšné srovnání, omezím se na listinu ze 13. ledna. Je velmi pečlivě a krásně psána, pročež nelze mysliti na chyby zaviněné při opisování nečitelností textu, nanejvýše by se mohly vzíti v úvahu chyby vzniklé při poslouchání diktanda.2) Je třeba též uvážiti, že písař kodexu z 15. století nesestavoval možná vzor dopisu podle konceptu, originálu nebo registra, nýbrž že mu mohl býti předlohou formulář vzniklý již ve 14. století. V originále, vyhotoveném samým kancléřem a registrovaném Milíčem, jsou vesnice náležející klášteru vyjmenovány přesněji, jakož i úplněji, kdežto ve formuláři postrádáme důležité topografické vložky. Vedle těchto lehce vysvětlitelných změn nalézáme tyto neobvyklé roz- díly: Jméno opatovo je ve formuláři naznačeno jednou písmenou H, podruhé n, kdežto originál na příslušných místech vykazuje jen dvě tečky, resp. mezeru. O stáří listin se vůbec dočítáme v narratio formuláře mnohem více než v originále a poslední díl je docela rozdílný. Privilegia Karla IV. pro Freiburg Breisgovský ze dne 28. dubna 13573) a pro arcibiskupa Vromolda z Rigy ze dne 11. června 13604) jsou ve formuláři úplně opsána, tedy s řadou svědků a datováním. Právě zde pozorujeme několik odchylek, které věc dobře vysvětlí, přijmeme-li domněnku o konceptech jakožto předlohách. V řadě svědků rižského propůjčení vyskytuje se na místě biskupa Dětřicha wormského, který je zaznamenán v originále, biskup Petr veron- ský, který se nikde neobjevuje jakožto svědek, a Bolko Falken- berský chybí. Původně mohlo se mysliti na svědky, kteří jsou 1) Tadra, Summa canc. 69, č. 98: Imperator recipit quosdam in suam et imperii proteccionem. Vzor pro dopisy, kterými císař béře adresáta do své ochrany. 2) Omyly jako „de cuius“ místo „decimis“, „fidelitate“ místo „felici- tate“ nebo „lacubus“ místo „lacribus“ je asi třeba vysvětliti jakožto chyby vzniklé při poslouchání diktanda. 3) Cod. I, 243, fol. 105r, č. 62; Reg. Imp. VIII, 215, č. 2644; otiskl Schreiber, Urkundenbuch der Stadt Freiburg i. B. I, 2 (1828), 454, č. 235. 4) Cod. I, 243, fol. 93r, č. 11; Reg. Imp. VIII, 259, č. 3169; otiskli Dogiel, Cod. dipl. 5, 76, a Bunge, Liv.-Esth.-Curl. UB. 2, 662. Obě díla byla mi ne- přístupna.
Strana 126
126 Emil Schieche. uvedeni ve Formách, změna byla provedena teprve při konečném vyhotovení, pocházejícím od Jana ze Středy. Ve formuláři privi- legia pro Freiburg Breisgovský jsou v datování změněny roky vystavení a císařova panování!) a k řadě svědků připojen pražský arcibiskup Arnošt, olomoucký biskup Jan a Rudolf Saský, kdežto šest příslušníků šlechty,2) kteří v originále uzavírají řadu svědků, není uvedeno. Snaha vyzdobiti vzor dopisu stejně jako okrášliti jej slavnými jmény je tu jistě hlavní příčinou,3) závažnějších důvodů netřeba hledati. Pátý ještě zachovaný originál, který má formulářový opis ve Formách, je rozvláčná listina ze dne 27. března 1357, kterou císař Karel IV. zakládá Karlštejnské děkanství.4) Ze srovnání vyplývá, že tato několik stran dlouhá listina byla kopírována se značnou péčí a se všemi svými vzletnými frázemi a pedantickými jednotli- vostmi. Kopista projevil velkou dávku trpělivosti, která mu arci došla, když vypočítával téměř nekonečné množství propůjčených desátků v okolních městečkách a vesnicích, částečně ke Karl- štejnu patřících. Tu při poslední třetině jmen míst náhle ustává hned na začátku a utěšuje čtenáře slůvkem etc., ovšem již velmi vítaným. Několik písařských chyb vzniklo asi, jak se mi zdá, že kopista nepochopil stavby vět, nabubřelé a velmi chatrně sle- pené, a pomohl si užitím slov podobně znějících a dávajících jakýs takýs smysl.5) Koroborace, datování a výčet svědků jsou vy- nechány. 1) 1362 místo 1357, císař v 4. roce místo v druhém roce. 2) Ojíř a Leopold bratři z Landštejna, Oldřich z Rožmberka, Ješek z Ko- sova, Boček z Poděbrad a Ješek z Kostelce. 3) Tuto snahu znázorňuje v kodexu ruka vymalovaná červeným inkou- stem na okraji řádek, v nichž jsou uvedení svědkové. 4) Archiv ministerstva vnitra v Praze má originál o signatuře 30, A, I; otiskl Josef Teige ve Věstníku král. České společnosti náuk, tř. fil.-hist.-jaz., ročn. 1906, č. IV: Listiny děkanství Karlštejnského z let 1322—1625, 16, č. 12. Formulář začíná v Cod. I, 243 na fol. 103r a má číslo 61. Reg. Imp. VIII, 214, č. 2638 vztahuje se na německé znění otištěné u Hájka a Lüniga. 5) Formulář má na příklad „piissimi redemptoris“ místo „passum re- demptoris“.
126 Emil Schieche. uvedeni ve Formách, změna byla provedena teprve při konečném vyhotovení, pocházejícím od Jana ze Středy. Ve formuláři privi- legia pro Freiburg Breisgovský jsou v datování změněny roky vystavení a císařova panování!) a k řadě svědků připojen pražský arcibiskup Arnošt, olomoucký biskup Jan a Rudolf Saský, kdežto šest příslušníků šlechty,2) kteří v originále uzavírají řadu svědků, není uvedeno. Snaha vyzdobiti vzor dopisu stejně jako okrášliti jej slavnými jmény je tu jistě hlavní příčinou,3) závažnějších důvodů netřeba hledati. Pátý ještě zachovaný originál, který má formulářový opis ve Formách, je rozvláčná listina ze dne 27. března 1357, kterou císař Karel IV. zakládá Karlštejnské děkanství.4) Ze srovnání vyplývá, že tato několik stran dlouhá listina byla kopírována se značnou péčí a se všemi svými vzletnými frázemi a pedantickými jednotli- vostmi. Kopista projevil velkou dávku trpělivosti, která mu arci došla, když vypočítával téměř nekonečné množství propůjčených desátků v okolních městečkách a vesnicích, částečně ke Karl- štejnu patřících. Tu při poslední třetině jmen míst náhle ustává hned na začátku a utěšuje čtenáře slůvkem etc., ovšem již velmi vítaným. Několik písařských chyb vzniklo asi, jak se mi zdá, že kopista nepochopil stavby vět, nabubřelé a velmi chatrně sle- pené, a pomohl si užitím slov podobně znějících a dávajících jakýs takýs smysl.5) Koroborace, datování a výčet svědků jsou vy- nechány. 1) 1362 místo 1357, císař v 4. roce místo v druhém roce. 2) Ojíř a Leopold bratři z Landštejna, Oldřich z Rožmberka, Ješek z Ko- sova, Boček z Poděbrad a Ješek z Kostelce. 3) Tuto snahu znázorňuje v kodexu ruka vymalovaná červeným inkou- stem na okraji řádek, v nichž jsou uvedení svědkové. 4) Archiv ministerstva vnitra v Praze má originál o signatuře 30, A, I; otiskl Josef Teige ve Věstníku král. České společnosti náuk, tř. fil.-hist.-jaz., ročn. 1906, č. IV: Listiny děkanství Karlštejnského z let 1322—1625, 16, č. 12. Formulář začíná v Cod. I, 243 na fol. 103r a má číslo 61. Reg. Imp. VIII, 214, č. 2638 vztahuje se na německé znění otištěné u Hájka a Lüniga. 5) Formulář má na příklad „piissimi redemptoris“ místo „passum re- demptoris“.
Strana 127
Svídnický formulář Jana ze Středy. 127 d) Několik neznámých kusů ve Formách uchovaných. Zmínil jsem se na začátku této kapitoly, že tři kusy Forem pocházejí ze starší doby než kusy ostatní. Jeden z nich je úplně opsané privilegium krále Václava II. pro Beroun z 1. září 1303, ve kterém měšťanům ukládá s výhradou možného zvýšení pozemko- vou daň a má je k tomu, aby při soudech a sjednávání smluv užívali práva Starého města pražského.1) Není bez zajímavosti, že v rukopise „Chaos rerum memorabilium“2) zachovalo se v opise z 15. století privilegium pro Beroun, které má totéž datum vystavení a kromě protokolu a eschatokolu ještě passus týkající se práva Starého města pražského jako náš kus.3) Snad je zmínka o zavedení pražského práva v těchto dvou privilegiích, projevujících jinak rozdílné právní tituly, učiněna proto, že Václav II. o to velmi usiloval. Vnitřní známky obou listin svědčí proti domněnce, že by šlo o falsa. Tento problém je ztížen kusem zařaděným ve formách o č. 644). Karel IV. potvrzuje tu a obnovuje městu Berounu privilegium5) pro- půjčené Václavem II. a činí tato opatření: český podkomoří má každý rok vybrati šest mužů za Čechy a šest mužů za Němce pro úřad obecních starších, jejichž dosazení vyhražuje si král. Čeští měšťané jsou německým postaveni úplně na roveň. Přistěhova- lectví z venkova dovolenému zákonem byly kladeny kterýmsi řemeslnickým cechem překážky, a proto se z moci královské zru- šuje.6) Konečně se nařizuje, aby Češi i Němci konali stejným způ- sobem masné trhy a provozovali řemesla, a zakazuje se soukeníkům 1) Cod. I, 243, fol. 114v, č. 91; otištěno jakožto příloha 1. 2) Archiv města Prahy, fol. 151, č. 324. 3) Otiskl Čelakovský, Cod. Iur. Mun. r. Boh. II (1895), 141, č. 76. Jiné znění, kterého užil Emler v Reg. Boh. et Mor. II, 834, č. 1937, jakožto před- lohy, označuje 30. srpen 1302 za den vydání, což je však nutno vysvětliti písařskou chybou, neboť jinak je slovné znění bez rozdílů. 4) Cod. I, 243, fol. 106r, č. 64; otištěno jakožto příloha 8. 5) Které privilegium je tu Karlem IV. potvrzeno, není z pramene patrno, neboť je pouze naznačeno slovy: „Wen. dei gracia etc.“. 6) Tam, kde v textu se mluví o cechách, je poznamenáno na okraji: „Distruccio czecharum vel fraternitatum“.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 127 d) Několik neznámých kusů ve Formách uchovaných. Zmínil jsem se na začátku této kapitoly, že tři kusy Forem pocházejí ze starší doby než kusy ostatní. Jeden z nich je úplně opsané privilegium krále Václava II. pro Beroun z 1. září 1303, ve kterém měšťanům ukládá s výhradou možného zvýšení pozemko- vou daň a má je k tomu, aby při soudech a sjednávání smluv užívali práva Starého města pražského.1) Není bez zajímavosti, že v rukopise „Chaos rerum memorabilium“2) zachovalo se v opise z 15. století privilegium pro Beroun, které má totéž datum vystavení a kromě protokolu a eschatokolu ještě passus týkající se práva Starého města pražského jako náš kus.3) Snad je zmínka o zavedení pražského práva v těchto dvou privilegiích, projevujících jinak rozdílné právní tituly, učiněna proto, že Václav II. o to velmi usiloval. Vnitřní známky obou listin svědčí proti domněnce, že by šlo o falsa. Tento problém je ztížen kusem zařaděným ve formách o č. 644). Karel IV. potvrzuje tu a obnovuje městu Berounu privilegium5) pro- půjčené Václavem II. a činí tato opatření: český podkomoří má každý rok vybrati šest mužů za Čechy a šest mužů za Němce pro úřad obecních starších, jejichž dosazení vyhražuje si král. Čeští měšťané jsou německým postaveni úplně na roveň. Přistěhova- lectví z venkova dovolenému zákonem byly kladeny kterýmsi řemeslnickým cechem překážky, a proto se z moci královské zru- šuje.6) Konečně se nařizuje, aby Češi i Němci konali stejným způ- sobem masné trhy a provozovali řemesla, a zakazuje se soukeníkům 1) Cod. I, 243, fol. 114v, č. 91; otištěno jakožto příloha 1. 2) Archiv města Prahy, fol. 151, č. 324. 3) Otiskl Čelakovský, Cod. Iur. Mun. r. Boh. II (1895), 141, č. 76. Jiné znění, kterého užil Emler v Reg. Boh. et Mor. II, 834, č. 1937, jakožto před- lohy, označuje 30. srpen 1302 za den vydání, což je však nutno vysvětliti písařskou chybou, neboť jinak je slovné znění bez rozdílů. 4) Cod. I, 243, fol. 106r, č. 64; otištěno jakožto příloha 8. 5) Které privilegium je tu Karlem IV. potvrzeno, není z pramene patrno, neboť je pouze naznačeno slovy: „Wen. dei gracia etc.“. 6) Tam, kde v textu se mluví o cechách, je poznamenáno na okraji: „Distruccio czecharum vel fraternitatum“.
Strana 128
128 Emil Schieche. prodávati sukna na lokte. Sukna jimi zhotovená smějí prodávati jen v celku jako soukeníci pražští.1) V prvé polovině 14. století bylo cechům podniknouti těžký boj, než vnikly do radních sboru městských a než dosáhly od knížat potvrzení přímusu, který jim teprve zajistil opanování trhu a tržních cen. Tu dopadl na Evropu strašný bič, mor kosil kvetoucí životy lidské, obchod vázl a kol roku 1350 vzmáhaly se drahota a úbytek lidí; bída byla veliká a úkolem států bylo čeliti neslýchanému vze- stupu cen. Začaly se stanoviti směrné ceny a přivolávati nové pracovní síly, kterážto opatření vzbudila u cechů největší odpor, neboť cechy nechtěly o konkurentech, kteří levněji pracovali, ani slyšeti a byly by chtěly monopolisováním řemesel ceny a tím svoje zisky udržeti na výši. Odpor cechů způsobil, že byly zákonitě zrušeny. Ve všech státech tehdejší západní Evropy vydali panovníci po roce 1350 takovéto výnosy: ve Francii proslulá ordonnance krále Jana, opatření v Italii, Anglii a Španělích, a konečně listiny krále Karla IV. a markraběte Jana Jindřicha v našich zemích2). Je tedy jisto, že též odbojný cech berounský brzy po roce 1350 svou výlučnost oproti přistěhovalcům z venkova musil zaplatiti svojí existencí. Abych přesně zjistil den vydání tohoto dekrétu, pro mnohé Berouňany tak osudného, ukáži na konfirmaci privilegií Ferdi- nanda I. ze dne 24. září 15473), ve které je krátce označena listina Václava II., potvrzená dne 8. srpna 1356 Karlem IV., udáním „na plat dávání a rady obnovení“. Berounští očividně přišli roku 1356 do říšské kanceláře se svým privilegiem z roku 1303, které upra- vovalo berně, a žádali za jeho potvrzení. Jan ze Středy, který již tenkrát jakožto kancléř vedl agendu4), opsal obsah pergamenu pro svoji sbírku písemností. Z nutností hospodářských vyplynul jakožto dodatek k dožadovanému potvrzení výnos o městské správě a ce- chovních zřízeních. Tuto novou listinu opsal nyní Jan pro svoje for- 1) Jakožto písař je podepsán Welco děkan žatecký, o kterém není ani u Lindnera, Urkundenwesen Karls IV., ani u Tadry, Kanceláře a písaři v ze- mích českých 1310—1420, zmínky. 2) Srovn. Bedřich Mendl, Sociální krise a zápasy ve městech čtrnáctého věku (1926) 160 a násl. 3) Archiv města Berouna; srovn. Čelakovský, Cod. Iur. Mun. II, 530, č. 362. 4) Lindner, Urkundenwesen 16.
128 Emil Schieche. prodávati sukna na lokte. Sukna jimi zhotovená smějí prodávati jen v celku jako soukeníci pražští.1) V prvé polovině 14. století bylo cechům podniknouti těžký boj, než vnikly do radních sboru městských a než dosáhly od knížat potvrzení přímusu, který jim teprve zajistil opanování trhu a tržních cen. Tu dopadl na Evropu strašný bič, mor kosil kvetoucí životy lidské, obchod vázl a kol roku 1350 vzmáhaly se drahota a úbytek lidí; bída byla veliká a úkolem států bylo čeliti neslýchanému vze- stupu cen. Začaly se stanoviti směrné ceny a přivolávati nové pracovní síly, kterážto opatření vzbudila u cechů největší odpor, neboť cechy nechtěly o konkurentech, kteří levněji pracovali, ani slyšeti a byly by chtěly monopolisováním řemesel ceny a tím svoje zisky udržeti na výši. Odpor cechů způsobil, že byly zákonitě zrušeny. Ve všech státech tehdejší západní Evropy vydali panovníci po roce 1350 takovéto výnosy: ve Francii proslulá ordonnance krále Jana, opatření v Italii, Anglii a Španělích, a konečně listiny krále Karla IV. a markraběte Jana Jindřicha v našich zemích2). Je tedy jisto, že též odbojný cech berounský brzy po roce 1350 svou výlučnost oproti přistěhovalcům z venkova musil zaplatiti svojí existencí. Abych přesně zjistil den vydání tohoto dekrétu, pro mnohé Berouňany tak osudného, ukáži na konfirmaci privilegií Ferdi- nanda I. ze dne 24. září 15473), ve které je krátce označena listina Václava II., potvrzená dne 8. srpna 1356 Karlem IV., udáním „na plat dávání a rady obnovení“. Berounští očividně přišli roku 1356 do říšské kanceláře se svým privilegiem z roku 1303, které upra- vovalo berně, a žádali za jeho potvrzení. Jan ze Středy, který již tenkrát jakožto kancléř vedl agendu4), opsal obsah pergamenu pro svoji sbírku písemností. Z nutností hospodářských vyplynul jakožto dodatek k dožadovanému potvrzení výnos o městské správě a ce- chovních zřízeních. Tuto novou listinu opsal nyní Jan pro svoje for- 1) Jakožto písař je podepsán Welco děkan žatecký, o kterém není ani u Lindnera, Urkundenwesen Karls IV., ani u Tadry, Kanceláře a písaři v ze- mích českých 1310—1420, zmínky. 2) Srovn. Bedřich Mendl, Sociální krise a zápasy ve městech čtrnáctého věku (1926) 160 a násl. 3) Archiv města Berouna; srovn. Čelakovský, Cod. Iur. Mun. II, 530, č. 362. 4) Lindner, Urkundenwesen 16.
Strana 129
Svídnický formulář Jana ze Středy. 129 muláře rovněž, avšak naznačil interpolované propůjčení Václavovo jenom slovy „Wen. dei gracia etc.“, poněvadž si již dříve zaopatřil opis. Když byla tato listina Karla IV. předložena roku 1547 Ferdi- nandovi I., mohla býti při konfirmaci označena pozemková daň a obnovení rady plným právem jakožto její obsah. Tato listina po- chází od Karla IV., ona od Václava II. Že Jan ze Středy neopatřoval si pouze z libůstky opisů králov- ských listin a dopisů, vysvítá z předpisů, které roku 1360 byly vy- dány v jeho biskupském městě Litomyšli. Mezi jinými najdeme tam také článek, podle kterého soukeníkům a tkalcům jest dovoleno krájeti sukna na lokte, leč jen sukna taková, která zhotovili sami, naproti tomu sukna koupená jest jim zakázáno krájeti.1) Ježto lito- myšlský originál jest sepsán v jazyce německém, nemůže bohužel jeho text být srovnán s kusem berounským, avšak jest jasno, že se Jan v říšské kanceláři mnohému naučil a mnohého pro své soukromé účely užil. To by byl další důvod proti domněnce2) již z jiné strany3) zamítnuté, že kancléř své znalosti o cechovnictví si roku 1357 v Německu osvojil a dle tamějších vzorů své směr- nice sestavil. Však přes všechnu závislost na směru v říšské kance- láři převládajícím podržel Jan svůj osobní náhled. Převzal sice pravidla o krájení sukna, ale v boji proti cechům pouze omezil jejich práva, ano spíše v jistém smyslu přímus nadále uznával, kdežto Karel IV. v létech 1352 a 1356 začal úplně odstraňovati cechy. Berounská listina obírá se, možno-li tak říci, trojími věcmi, z nichž o dvou bylo již blíže uvažováno. Nařízení o pozemkové dani pocházejí z doby Václava II., zrušení cechů souvisí se straš- nými hospodářskými následky moru roku 1348; o třetí věci, otázce to obnovení rady a jejím národnostním seskupení nebylo ještě po- jednáno a proto snad nebude nemístno uvésti zprávu Hájka z Li- bočan o národnostních nepokojích v Berouně.4) Vypukly roku 1359, 1) „... wir... den tuchmechern und webirn... czum Leuthmuschel dirlaubet haben tuch mit der ele ze sneiden und zu vorkouffen, doch wollen wir, daz sie kein ander tuch sneiden, wenn das sie selber machen...“ Viz Mendl op. cit. 166. 2) Zd. Nejedlý, Dějiny města Litomyšle a okolí I, 312. 3) Mendl 167 a násl. 4) Václav Hájek z Libočan, Kronyka Česká (1541), list 333, rok 1359. 9
Svídnický formulář Jana ze Středy. 129 muláře rovněž, avšak naznačil interpolované propůjčení Václavovo jenom slovy „Wen. dei gracia etc.“, poněvadž si již dříve zaopatřil opis. Když byla tato listina Karla IV. předložena roku 1547 Ferdi- nandovi I., mohla býti při konfirmaci označena pozemková daň a obnovení rady plným právem jakožto její obsah. Tato listina po- chází od Karla IV., ona od Václava II. Že Jan ze Středy neopatřoval si pouze z libůstky opisů králov- ských listin a dopisů, vysvítá z předpisů, které roku 1360 byly vy- dány v jeho biskupském městě Litomyšli. Mezi jinými najdeme tam také článek, podle kterého soukeníkům a tkalcům jest dovoleno krájeti sukna na lokte, leč jen sukna taková, která zhotovili sami, naproti tomu sukna koupená jest jim zakázáno krájeti.1) Ježto lito- myšlský originál jest sepsán v jazyce německém, nemůže bohužel jeho text být srovnán s kusem berounským, avšak jest jasno, že se Jan v říšské kanceláři mnohému naučil a mnohého pro své soukromé účely užil. To by byl další důvod proti domněnce2) již z jiné strany3) zamítnuté, že kancléř své znalosti o cechovnictví si roku 1357 v Německu osvojil a dle tamějších vzorů své směr- nice sestavil. Však přes všechnu závislost na směru v říšské kance- láři převládajícím podržel Jan svůj osobní náhled. Převzal sice pravidla o krájení sukna, ale v boji proti cechům pouze omezil jejich práva, ano spíše v jistém smyslu přímus nadále uznával, kdežto Karel IV. v létech 1352 a 1356 začal úplně odstraňovati cechy. Berounská listina obírá se, možno-li tak říci, trojími věcmi, z nichž o dvou bylo již blíže uvažováno. Nařízení o pozemkové dani pocházejí z doby Václava II., zrušení cechů souvisí se straš- nými hospodářskými následky moru roku 1348; o třetí věci, otázce to obnovení rady a jejím národnostním seskupení nebylo ještě po- jednáno a proto snad nebude nemístno uvésti zprávu Hájka z Li- bočan o národnostních nepokojích v Berouně.4) Vypukly roku 1359, 1) „... wir... den tuchmechern und webirn... czum Leuthmuschel dirlaubet haben tuch mit der ele ze sneiden und zu vorkouffen, doch wollen wir, daz sie kein ander tuch sneiden, wenn das sie selber machen...“ Viz Mendl op. cit. 166. 2) Zd. Nejedlý, Dějiny města Litomyšle a okolí I, 312. 3) Mendl 167 a násl. 4) Václav Hájek z Libočan, Kronyka Česká (1541), list 333, rok 1359. 9
Strana 130
130 Emil Schieche. když němečtí měšťané žádali českého faráře, aby jim v nepřítom- nosti jejich německého duchovního správce pokřtil dítě, místo kterého však, jak se u křtitelnice ukázalo, nastrčili psa. Berounští Češi zabili v rozhořčení mnoho Němců a vyprosili na císaři, aby jejich usnesení, že žádný Němec nebude moci od té doby dosáh- nouti berounského měšťanství, stvrdil listinou. Vypravování vyvěrá beze vší pochyby povětšině z Hájkovy fantasie,1) nicméně byly jistě roku 1359 v Berouně národnostní třenice. Je zřejmo, že poměr obou národností byl již delší dobu napjatý a naši listinu je asi třeba pokládati za projev státních snah o zjednání klidu a ukonej- šení Čechů přiznáním některých práv. O stvrzovací listině, které se roku 1359 Češi od císaře dožadovali, nenalézáme dalších stop.2) Do velké politiky říšské se sousedními mocnostmi umožňuje nám nahlédnouti pět kusů, o nichž píši níže, a jež všechny po- cházejí od korunovaných hlav a mocných knížat. Všechny tyto kusy se zachovaly ve Formách, a jsou až na dopis polské královny Karlu IV. nedatovány, ale někdejší věrný opis původního textu poskytl možnost časového určení. Na západě zuřila v době, kdy Karel IV. dlel v Italii, aby do- sáhl císařské koruny, hrozná, vysilující válka anglicko-francouzská, která potměšile obracela štěstí brzy k té, brzy k oné straně a od- dalovala rozhodnutí do neurčita. V zimě 1354—1355 bylo štěstí příznivo Francouzům, Angličané potom chtěli upustiti od dalšího válčení; angličtí rytíři objevili se u Karla IV. v Pise, aby ho žádali o zprostředkování příměří.3) Ačkoliv kardinál biskup Petr z Ostie, který zastupuje francouzské zájmy, nic neopomíjí, aby smíření zmařil, ujišťuje římský král přesto ve své odpovědi,4) že navázání 1) O Hájkově nekritičnosti a lehkověrnosti viz V. Flajšhans, V. Hájka z Li- bočan Kronika Česká, Staročeská Knihovna II (1918), úvod, zvláště str. XXIV. 2) Dne 9. března 1350 potvrzuje Karel IV. privilegium Václava ll. ze dne 1. září 1303, jak je otištěno u Čelakovského l. c. Zda-li zde totéž privilegium bylo potvrzeno Karlem, je hledě k velkému počtu Václavových listin daných Berounu a konfirmovaných Karlem, nejisto. 3) E. Werunsky, Geschichte Kaiser Karls IV., III (1892), 106. 4) Cod. I, 243, fol. 100r, č. 49.
130 Emil Schieche. když němečtí měšťané žádali českého faráře, aby jim v nepřítom- nosti jejich německého duchovního správce pokřtil dítě, místo kterého však, jak se u křtitelnice ukázalo, nastrčili psa. Berounští Češi zabili v rozhořčení mnoho Němců a vyprosili na císaři, aby jejich usnesení, že žádný Němec nebude moci od té doby dosáh- nouti berounského měšťanství, stvrdil listinou. Vypravování vyvěrá beze vší pochyby povětšině z Hájkovy fantasie,1) nicméně byly jistě roku 1359 v Berouně národnostní třenice. Je zřejmo, že poměr obou národností byl již delší dobu napjatý a naši listinu je asi třeba pokládati za projev státních snah o zjednání klidu a ukonej- šení Čechů přiznáním některých práv. O stvrzovací listině, které se roku 1359 Češi od císaře dožadovali, nenalézáme dalších stop.2) Do velké politiky říšské se sousedními mocnostmi umožňuje nám nahlédnouti pět kusů, o nichž píši níže, a jež všechny po- cházejí od korunovaných hlav a mocných knížat. Všechny tyto kusy se zachovaly ve Formách, a jsou až na dopis polské královny Karlu IV. nedatovány, ale někdejší věrný opis původního textu poskytl možnost časového určení. Na západě zuřila v době, kdy Karel IV. dlel v Italii, aby do- sáhl císařské koruny, hrozná, vysilující válka anglicko-francouzská, která potměšile obracela štěstí brzy k té, brzy k oné straně a od- dalovala rozhodnutí do neurčita. V zimě 1354—1355 bylo štěstí příznivo Francouzům, Angličané potom chtěli upustiti od dalšího válčení; angličtí rytíři objevili se u Karla IV. v Pise, aby ho žádali o zprostředkování příměří.3) Ačkoliv kardinál biskup Petr z Ostie, který zastupuje francouzské zájmy, nic neopomíjí, aby smíření zmařil, ujišťuje římský král přesto ve své odpovědi,4) že navázání 1) O Hájkově nekritičnosti a lehkověrnosti viz V. Flajšhans, V. Hájka z Li- bočan Kronika Česká, Staročeská Knihovna II (1918), úvod, zvláště str. XXIV. 2) Dne 9. března 1350 potvrzuje Karel IV. privilegium Václava ll. ze dne 1. září 1303, jak je otištěno u Čelakovského l. c. Zda-li zde totéž privilegium bylo potvrzeno Karlem, je hledě k velkému počtu Václavových listin daných Berounu a konfirmovaných Karlem, nejisto. 3) E. Werunsky, Geschichte Kaiser Karls IV., III (1892), 106. 4) Cod. I, 243, fol. 100r, č. 49.
Strana 131
Svídnický formulář Jana ze Středy. 131 styků mezi Anglií a králem francouzským bude co nejblahosklo- něji nápomocen. Král Edvard III. děkuje psaním1) z 1. prosince 1355 Karlovi za tak smířlivou odpověď. Tažení z 1355 nesplnilo očeká- vání Britovo a poněvadž ani začátek roku 1356 nepřinesl žádného obratu ve prospěch ostrovní říše,2) ubírá se znovu v únoru 1356 anglické poselstvo do Prahy, kde však Karla IV. nezastihuje, neboť Karel právě mešká u Ludvíka Uherského v Rábu.3) Císař se omlouvá ve své odpovědi,4) že k vyjednávání mohlo dojíti teprve po jeho návratu a bez obalu slíbil, že se vynasnaží o obnovení míru mezi Anglií a Francií.5) Asi touž dobou byl Karel IV. také od dolního Rýna dožadován za prostředníka. Papežský desátek, uložený 1355 mnohým němec- kým církevním provinciím na tři roky, vyvolal u duchovenstva nej- tvrdošíjnější odpor. Císař, papež, dolnorýnská knížata vyjednávají; zdá se, že Innocenc VI. částečně získal světská knížata; císař měl býti ještě na metském sněmu učiněn povolnějším. Na konec však kurie je nucena ustoupiti a spokojiti se se subsidiem.6) Že světská knížata, která přece jen nebyla tak papežská, za jaká je Innocenc VI. vyhlašoval, vedla, jak se zdá, dvojakou politiku, svědčí obžaloba7) hraběte Jana Klevského, poslaná císaři. Území kolínské církevní provincie jsou prý loupežnými výpravami a pustošením, které vy- volaly nesváry mezi Edvardem Geldernským a pisatelem, tolik ochuzeny, že příslušníci všech stavů bezpříkladně strádají; z části jsou vypovězeni ze země a především duchovenstvo je všech pe- něžitých prostředků zbaveno. Teď hrozí nebezpečí, že obyvatelstvo bude postiženo novou metlou; klerus klesl by vymáháním papež- ských desátků ještě hlouběji. Císař bude snad věděti, jak zabrániti této potupě v zájmu dobré pověsti říše. 1) Reg. Imp. VIII, 555, Reichssachen č. 242. 2) J. Loserth, Geschichte des späteren Mittelalters (1903) 335. 3) Werunsky, Karl IV., III, 137. 4) Cod. I, 243, fol. 100r, č. 48. 5) Odpověď Karla IV. byla asi odeslána ještě před záludným zajetím Karla z Navarry Janem II. Francouzským dne 5. dubna 1356, neboť potom už neměla Anglie hledě k náhlé změně mocenských poměrů zprostředkování potřebí. 6) Werunsky, Karl IV., III, 171—175, 194. 7) Cod. I, 243, fol. 113r, č. 86, otištěno jakožto příloha 9. 9
Svídnický formulář Jana ze Středy. 131 styků mezi Anglií a králem francouzským bude co nejblahosklo- něji nápomocen. Král Edvard III. děkuje psaním1) z 1. prosince 1355 Karlovi za tak smířlivou odpověď. Tažení z 1355 nesplnilo očeká- vání Britovo a poněvadž ani začátek roku 1356 nepřinesl žádného obratu ve prospěch ostrovní říše,2) ubírá se znovu v únoru 1356 anglické poselstvo do Prahy, kde však Karla IV. nezastihuje, neboť Karel právě mešká u Ludvíka Uherského v Rábu.3) Císař se omlouvá ve své odpovědi,4) že k vyjednávání mohlo dojíti teprve po jeho návratu a bez obalu slíbil, že se vynasnaží o obnovení míru mezi Anglií a Francií.5) Asi touž dobou byl Karel IV. také od dolního Rýna dožadován za prostředníka. Papežský desátek, uložený 1355 mnohým němec- kým církevním provinciím na tři roky, vyvolal u duchovenstva nej- tvrdošíjnější odpor. Císař, papež, dolnorýnská knížata vyjednávají; zdá se, že Innocenc VI. částečně získal světská knížata; císař měl býti ještě na metském sněmu učiněn povolnějším. Na konec však kurie je nucena ustoupiti a spokojiti se se subsidiem.6) Že světská knížata, která přece jen nebyla tak papežská, za jaká je Innocenc VI. vyhlašoval, vedla, jak se zdá, dvojakou politiku, svědčí obžaloba7) hraběte Jana Klevského, poslaná císaři. Území kolínské církevní provincie jsou prý loupežnými výpravami a pustošením, které vy- volaly nesváry mezi Edvardem Geldernským a pisatelem, tolik ochuzeny, že příslušníci všech stavů bezpříkladně strádají; z části jsou vypovězeni ze země a především duchovenstvo je všech pe- něžitých prostředků zbaveno. Teď hrozí nebezpečí, že obyvatelstvo bude postiženo novou metlou; klerus klesl by vymáháním papež- ských desátků ještě hlouběji. Císař bude snad věděti, jak zabrániti této potupě v zájmu dobré pověsti říše. 1) Reg. Imp. VIII, 555, Reichssachen č. 242. 2) J. Loserth, Geschichte des späteren Mittelalters (1903) 335. 3) Werunsky, Karl IV., III, 137. 4) Cod. I, 243, fol. 100r, č. 48. 5) Odpověď Karla IV. byla asi odeslána ještě před záludným zajetím Karla z Navarry Janem II. Francouzským dne 5. dubna 1356, neboť potom už neměla Anglie hledě k náhlé změně mocenských poměrů zprostředkování potřebí. 6) Werunsky, Karl IV., III, 171—175, 194. 7) Cod. I, 243, fol. 113r, č. 86, otištěno jakožto příloha 9. 9
Strana 132
132 Emil Schieche. Avšak nejenom hodnost římského krále ukládala Karlu IV. povinnosti na západě, nýbrž i starost o lucemburský domácí ma- jetek nutila ho bdíti a bylo-li radno, činně zasáhnouti. Povýšil svého nevlastního bratra Václava na vévodu lucemburského1) a oženil s Janou, dcerou vévody Jana III. z Brabantu a Limburga. Jana měla se státi podle odkazu písemně potvrzeného jedinou dědičkou otcov- ských zemí,2) přece však po smrti zůstavitelově vzpečoval se hrabě Ludvík II. Flanderský, manžel její sestry Markéty, uznati platnost této závěti. Tento nepředvídaný nepřítel byl roku 1356 přemožen,3) avšak již v první polovině května 1356 blahopřeje Karel IV. v do- pise4) své švekruši k úspěchům, které vybojoval její muž v Bra- bantsku. Zároveň jí sděluje, že nedávno při jeho pobytu v Uhrách5) došlo ke svatební smlouvě mezi Joštem, prvorozeným synem jeho bratra Jana, a Eliškou, dcerou kdysi vévody Štěpána Chorvatského, bratra krále Ludvíka Uherského.6) V době trvání sněmu, který se bude za nedlouho7) v Metách konati, a kterého by se Václav měl zúčastnit, má vévodkyně Jana pobývati v Lucembursku, aby mohla s Karlem lehčeji vésti delší rozmluvy. Náhoda tomu chce, že právě onen kus8) této knížecí korespon- dence, který je plně datován, má v sobě nejvíce záhad. Manželka krále Kazimíra Polského píše z Krakova na svátek sv. Markéty roku 1357 Karlu IV. o smlouvě uzavřené mezi Polskem a Čechami. Doufá, že přátelská shoda bude nadále panovati mezi oběma mocnáři, k čemuž chce se své strany všemožně přispěti a Karel jí má tak důvěřovati, jako kdyby byla v Praze. Kazimír byl tenkráte ženat 1) 1354, březen 13; srovn. str. 118. 2) Werunsky, Karl IV., III, 132 a násl. 3) Tamže 149 a násl. 4) Cod. I, 243, fol. 102v, č. 60 otištěno jakožto příloha 7. 5) Koncem února roku 1356 v Rábu; Werunsky op. cit. 137. 6) Srovn. S. Steinherz, Die Beziehungen Ludwigs I. v. Ung. zu Karl IV., Mitt. des Inst. f. österr. Geschichtsf. VIII (1887), 245. 7) Karel IV. oznamuje 30. dubna, šest dní po velikonocích, Štrasburským, že metský říšský sněm bude se konati čtyři týdny po velikonocích; v psaní Janě Lucemburské platí pátá neděle po velikonocích jakožto termín. Ve skutečnosti konal se však sněm teprve od 17. listopadu 1356 do 7. ledna 1357. Reg. Imp. VIII, 194, 197, 203, 210, č. 2414, 2447, 2519a, 2593a. 8) Cod. I, 243, fol. 110v, č. 78; otištěno jakožto příloha 10.
132 Emil Schieche. Avšak nejenom hodnost římského krále ukládala Karlu IV. povinnosti na západě, nýbrž i starost o lucemburský domácí ma- jetek nutila ho bdíti a bylo-li radno, činně zasáhnouti. Povýšil svého nevlastního bratra Václava na vévodu lucemburského1) a oženil s Janou, dcerou vévody Jana III. z Brabantu a Limburga. Jana měla se státi podle odkazu písemně potvrzeného jedinou dědičkou otcov- ských zemí,2) přece však po smrti zůstavitelově vzpečoval se hrabě Ludvík II. Flanderský, manžel její sestry Markéty, uznati platnost této závěti. Tento nepředvídaný nepřítel byl roku 1356 přemožen,3) avšak již v první polovině května 1356 blahopřeje Karel IV. v do- pise4) své švekruši k úspěchům, které vybojoval její muž v Bra- bantsku. Zároveň jí sděluje, že nedávno při jeho pobytu v Uhrách5) došlo ke svatební smlouvě mezi Joštem, prvorozeným synem jeho bratra Jana, a Eliškou, dcerou kdysi vévody Štěpána Chorvatského, bratra krále Ludvíka Uherského.6) V době trvání sněmu, který se bude za nedlouho7) v Metách konati, a kterého by se Václav měl zúčastnit, má vévodkyně Jana pobývati v Lucembursku, aby mohla s Karlem lehčeji vésti delší rozmluvy. Náhoda tomu chce, že právě onen kus8) této knížecí korespon- dence, který je plně datován, má v sobě nejvíce záhad. Manželka krále Kazimíra Polského píše z Krakova na svátek sv. Markéty roku 1357 Karlu IV. o smlouvě uzavřené mezi Polskem a Čechami. Doufá, že přátelská shoda bude nadále panovati mezi oběma mocnáři, k čemuž chce se své strany všemožně přispěti a Karel jí má tak důvěřovati, jako kdyby byla v Praze. Kazimír byl tenkráte ženat 1) 1354, březen 13; srovn. str. 118. 2) Werunsky, Karl IV., III, 132 a násl. 3) Tamže 149 a násl. 4) Cod. I, 243, fol. 102v, č. 60 otištěno jakožto příloha 7. 5) Koncem února roku 1356 v Rábu; Werunsky op. cit. 137. 6) Srovn. S. Steinherz, Die Beziehungen Ludwigs I. v. Ung. zu Karl IV., Mitt. des Inst. f. österr. Geschichtsf. VIII (1887), 245. 7) Karel IV. oznamuje 30. dubna, šest dní po velikonocích, Štrasburským, že metský říšský sněm bude se konati čtyři týdny po velikonocích; v psaní Janě Lucemburské platí pátá neděle po velikonocích jakožto termín. Ve skutečnosti konal se však sněm teprve od 17. listopadu 1356 do 7. ledna 1357. Reg. Imp. VIII, 194, 197, 203, 210, č. 2414, 2447, 2519a, 2593a. 8) Cod. I, 243, fol. 110v, č. 78; otištěno jakožto příloha 10.
Strana 133
Svídnický formulář Jana ze Středy. 133 s krásnou Kristinou Rokcanerovou, do které se roku 1356 v Praze zamiloval a již brzy na to vedl k oltáři, ačkoliv byla s ním od roku 1341 oddána Adelaida, dcera lantkraběte Jindřicha Hesenského. Král polský nežil s ní v míru pro věno, kterého nedostal. Jak Inno- cenc VI. tak Karel IV. snažili se marně zprostředkovati.1) Souhlasí-li datování se skutečností, což není bezpodmínečně jisto, je podivu- hodno, že Karel IV., který před tím stál na straně legitimní manželky Kazimírovy, udržuje nyní korespondenci s její vítěznou sokyní. Tento kus může ovšem býti také první psaní Kristiny Rokcanerovy, které mělo přátelským stykům raziti cestu. Pisatelkou je asi již proto bývalá pražská měšťanka, že Adelaida při svém neutěšeném poměru ke Kazimírovi by těžko mohla na svého manžela míti pa- trný vliv. Častěji již zmíněné schůzce Karla IV. s Ludvíkem I. v únoru 1356 v Rábu rovněž věnuje značnou péči psaní2) Jana ze Středy vratislavskému proboštovi Petru Lounskému.3) Jan líčí zde obšírně dary, které byly císařským manželům,4) Janovi samu a Mikuláši z Kroměříže Ludvíkem odevzdány. Poněvadž Petr tomuto skvělému obdarování ušel, radí mu kancléř, aby nyní raději zůstal ve Vrati- slavi, kde by byla spíše vyhlídka na výdělek než v Metách, kam se chce probošt odebrati. Ve Vratislavi jsou, podle Janova mínění tu jistě směrodatného, nejvýnosnější věci už vyřízeny. Není nemístné, přiřadíme-li k tomuto zajímavému psaní, které poslal Jan ze Středy svému vratislavskému známému, ještě zajíma- vější dopis,5) jejž vratislavský kanovník Oto z Donína adresuje 1) Werunsky, Karl IV., III, 139. 2) Cod. I, 243, fol. 113v, č. 87; otištěno jakožto příloha 6. 3) Lindner, Urkundenwesen 21 a 22, č. 2 a 11, se domníval, že tímto jménem jsou označovány dvě osoby, kdežto Tadra, Kanceláře a písaři 29, právem předpokládá jen osobu jednu. Petr z Loun je podle údajů Tadrových od roku 1343 do roku 1355 notarius secretarius canonicus Wratislaviensis, nazývá se roku 1355 proboštem vratislavským a opouští pak říšskou kan- celář, aby žil ve Vratislavi. 4) Rábských porad účastnil se též Albrecht Rakouský, o kterém ve psaní Forem není zmínka. O přítomnosti císařovnině, zde předpokládané, se jinde ne- zachovaly zprávy. Srovn. Steinherz, D. Bezieh. Karls IV. zu Ludwig I., loc. cit. 245. 5) Cod. I, 243, fol. 113v, č. 88; otištěno jakožto příloha 2.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 133 s krásnou Kristinou Rokcanerovou, do které se roku 1356 v Praze zamiloval a již brzy na to vedl k oltáři, ačkoliv byla s ním od roku 1341 oddána Adelaida, dcera lantkraběte Jindřicha Hesenského. Král polský nežil s ní v míru pro věno, kterého nedostal. Jak Inno- cenc VI. tak Karel IV. snažili se marně zprostředkovati.1) Souhlasí-li datování se skutečností, což není bezpodmínečně jisto, je podivu- hodno, že Karel IV., který před tím stál na straně legitimní manželky Kazimírovy, udržuje nyní korespondenci s její vítěznou sokyní. Tento kus může ovšem býti také první psaní Kristiny Rokcanerovy, které mělo přátelským stykům raziti cestu. Pisatelkou je asi již proto bývalá pražská měšťanka, že Adelaida při svém neutěšeném poměru ke Kazimírovi by těžko mohla na svého manžela míti pa- trný vliv. Častěji již zmíněné schůzce Karla IV. s Ludvíkem I. v únoru 1356 v Rábu rovněž věnuje značnou péči psaní2) Jana ze Středy vratislavskému proboštovi Petru Lounskému.3) Jan líčí zde obšírně dary, které byly císařským manželům,4) Janovi samu a Mikuláši z Kroměříže Ludvíkem odevzdány. Poněvadž Petr tomuto skvělému obdarování ušel, radí mu kancléř, aby nyní raději zůstal ve Vrati- slavi, kde by byla spíše vyhlídka na výdělek než v Metách, kam se chce probošt odebrati. Ve Vratislavi jsou, podle Janova mínění tu jistě směrodatného, nejvýnosnější věci už vyřízeny. Není nemístné, přiřadíme-li k tomuto zajímavému psaní, které poslal Jan ze Středy svému vratislavskému známému, ještě zajíma- vější dopis,5) jejž vratislavský kanovník Oto z Donína adresuje 1) Werunsky, Karl IV., III, 139. 2) Cod. I, 243, fol. 113v, č. 87; otištěno jakožto příloha 6. 3) Lindner, Urkundenwesen 21 a 22, č. 2 a 11, se domníval, že tímto jménem jsou označovány dvě osoby, kdežto Tadra, Kanceláře a písaři 29, právem předpokládá jen osobu jednu. Petr z Loun je podle údajů Tadrových od roku 1343 do roku 1355 notarius secretarius canonicus Wratislaviensis, nazývá se roku 1355 proboštem vratislavským a opouští pak říšskou kan- celář, aby žil ve Vratislavi. 4) Rábských porad účastnil se též Albrecht Rakouský, o kterém ve psaní Forem není zmínka. O přítomnosti císařovnině, zde předpokládané, se jinde ne- zachovaly zprávy. Srovn. Steinherz, D. Bezieh. Karls IV. zu Ludwig I., loc. cit. 245. 5) Cod. I, 243, fol. 113v, č. 88; otištěno jakožto příloha 2.
Strana 134
134 Emil Schieche. Janovi a svěřuje poslu, vyslanému ze Slezska na královský dvůr, aby vyřídil rozličné věci. Oto z Donína ocitl se různými pracemi, které pro krále provedl, ve finanční tísni, pročež žádá, aby se mu přenechalo 100 marek z židovských daní, jež v knížectví zůstaly. Aby své prosbě zajistil blahovolnou odpověď, snaží se Oto svého přítele Jana pohnouti, aby věc podporoval a vyřízení poslal zpět po témže poslu. Oto se nebude po příznivém vyřízení své žádosti zdráhati, svému milému příteli za námahu a jako důkaz své vděč- nosti poslati část jmenované sumy. Oto obrací se na Jana dále hledě k místu na královském dvoře, které by byl sám i jeho syno- vec dr. Jan z Donína rád obdržel. Pisatel nabízí jakožto odměnu jmenování Jana ze Středy kanovníkem u sv. Kříže ve Vratislavi. Kapitula tohoto kostela má u královského dvora více proseb a vy- žádá si tudíž sama dopisem u Jana rady. Jan ze Středy, který 16. října 1347 je ještě „notarius plebanus Noviforensis“, je 14. června 1351 jmenován již „honorabilis Johan- nes de Novoforo Wratislaviensis et Olomucensis ecclesiarum cano- nicus notarius secretarius“.1) Úsilí Oty z Donína bylo zřejmě koruno- váno úspěchem, jeho přítel se nejpozději 1351 stal kanovníkem u sv. Kříže ve Vratislavi. Vratislavský kanovník2) a vévodský protonotář3) Oto z Donína byl známou, vlivnou slezskou osobností, 1) Lulvès, Summa cancellariae 8 a násl. 2) Ve vyúčtování desátku z vratislavské diecéze papežského nuncia Galharda de Carceribus z let 1335 až 1342 je u hodností a prebend při vrati- slavském kostele sv. Kříže jmenován jakýsi „Ottho de Dayn“. Vydavatelé slezských regest identifikovali pouze s reservou tuto osobnost s Otou z Do- nína, neboť tento šlechtic nebyl jinak jakožto kanovník u sv. Kříže znám. Obsahem dopisu Forem je tato domněnka potvrzena. Regesten zur schlesi- schen Geschichte č. 5409, Cod. Dipl. Sil. XXIX (1923), 32. 3) Friedjung, Karl. IV. u. s. Anteil 107, zmiňuje se o Otovi z Donína jakožto říšském protonotáři roku 1348. Podnět k tomu dala poznámka Grünhagenova, že Oto z Donína objevuje se v listinách Jana a Karla z let 1346 a 1348 jakožto protonotář a kancléř králův; Grünhagen, Correspondenz der Stadt Breslau mit Karl IV., Archiv für österr. Geschichte XXXIV (1865), 362. Ačkoliv zde Karel IV. dne 24. listopadu 1348 (Stenzel, Urkundenbuch des Bistums Bres- lau 305, č. 278) Otu výslovně jmenuje „protonotarius noster terre Wratisla- viensis“, označuje ho přesto Friedjung říšským protonotářem, předchůdcem Mikuláše z Kroměříže. Lindner nezaujímá k této otázce stanoviska; Tadra, Kanceláře a písaři 18, míní, že Oto nebyl v říšské kanceláři zaměstnán.
134 Emil Schieche. Janovi a svěřuje poslu, vyslanému ze Slezska na královský dvůr, aby vyřídil rozličné věci. Oto z Donína ocitl se různými pracemi, které pro krále provedl, ve finanční tísni, pročež žádá, aby se mu přenechalo 100 marek z židovských daní, jež v knížectví zůstaly. Aby své prosbě zajistil blahovolnou odpověď, snaží se Oto svého přítele Jana pohnouti, aby věc podporoval a vyřízení poslal zpět po témže poslu. Oto se nebude po příznivém vyřízení své žádosti zdráhati, svému milému příteli za námahu a jako důkaz své vděč- nosti poslati část jmenované sumy. Oto obrací se na Jana dále hledě k místu na královském dvoře, které by byl sám i jeho syno- vec dr. Jan z Donína rád obdržel. Pisatel nabízí jakožto odměnu jmenování Jana ze Středy kanovníkem u sv. Kříže ve Vratislavi. Kapitula tohoto kostela má u královského dvora více proseb a vy- žádá si tudíž sama dopisem u Jana rady. Jan ze Středy, který 16. října 1347 je ještě „notarius plebanus Noviforensis“, je 14. června 1351 jmenován již „honorabilis Johan- nes de Novoforo Wratislaviensis et Olomucensis ecclesiarum cano- nicus notarius secretarius“.1) Úsilí Oty z Donína bylo zřejmě koruno- váno úspěchem, jeho přítel se nejpozději 1351 stal kanovníkem u sv. Kříže ve Vratislavi. Vratislavský kanovník2) a vévodský protonotář3) Oto z Donína byl známou, vlivnou slezskou osobností, 1) Lulvès, Summa cancellariae 8 a násl. 2) Ve vyúčtování desátku z vratislavské diecéze papežského nuncia Galharda de Carceribus z let 1335 až 1342 je u hodností a prebend při vrati- slavském kostele sv. Kříže jmenován jakýsi „Ottho de Dayn“. Vydavatelé slezských regest identifikovali pouze s reservou tuto osobnost s Otou z Do- nína, neboť tento šlechtic nebyl jinak jakožto kanovník u sv. Kříže znám. Obsahem dopisu Forem je tato domněnka potvrzena. Regesten zur schlesi- schen Geschichte č. 5409, Cod. Dipl. Sil. XXIX (1923), 32. 3) Friedjung, Karl. IV. u. s. Anteil 107, zmiňuje se o Otovi z Donína jakožto říšském protonotáři roku 1348. Podnět k tomu dala poznámka Grünhagenova, že Oto z Donína objevuje se v listinách Jana a Karla z let 1346 a 1348 jakožto protonotář a kancléř králův; Grünhagen, Correspondenz der Stadt Breslau mit Karl IV., Archiv für österr. Geschichte XXXIV (1865), 362. Ačkoliv zde Karel IV. dne 24. listopadu 1348 (Stenzel, Urkundenbuch des Bistums Bres- lau 305, č. 278) Otu výslovně jmenuje „protonotarius noster terre Wratisla- viensis“, označuje ho přesto Friedjung říšským protonotářem, předchůdcem Mikuláše z Kroměříže. Lindner nezaujímá k této otázce stanoviska; Tadra, Kanceláře a písaři 18, míní, že Oto nebyl v říšské kanceláři zaměstnán.
Strana 135
Svídnický formulář Jana ze Středy. 135 jehož hlavní působnost spadá do let 1330—1350. Podle listiny1) Bolka II. Svídnického ze dne 15. května 1346 studoval Otův synovec Jan z Donína v době jejího vyhotovení na universitě v Bologni.2) V listině3) téhož knížete ze dne 7. dubna 1354 výslovně se mluví o smrti Otově, jakož i Jana z Donína. Bohatý vratislavský kanovník byl prý též literárně činný. Sepsání domněle ztracené kroniky notáře Oty, která líčí léta 1253—1346, připisuje se z části jemu4) a uvažuje se též, že byl asi sběratelem materiálu a spolupracovníkem kroniky Beneše z Weitmile psané na Karlův příkaz.5) Pro Formy je zvlášť důležité, že tato známá osobnost kanceláře slezského hejtmanství zastávala též úřad faráře svídnického a že v této svojí funkci velmi účinně podporovala stavbu nádherného svídnického farního ko- stela.6) Oto z Donína získal si tedy velké zásluhy o zdar a prospěch města Svídnice, v literárním jako politickém životě své slezské vlasti, svým postavením k tomu povolán, byl osobností vynikající a pě- stoval přátelské styky s oním Slezanem své doby, který se nejdále dopracoval. Toto zjištění je velmi důležito hledě k faktu, že ruko- pis I, 243 byl v 15. století v majetku svídnického faráře. Tento pramen je rukopisným sborníkem a má jen vzorky dopisů. Zdaž není možno, že již za časů Oty z Donína byla svídnická fara sběr- nou formulářových knih a že tu slezská světská kancelář chtěla sestaviti podobný formulář, jako byl podán Nankerovi z Vratislavi roku 1332 biskupským notářem Arnoldem z Procan?7) Nástupce Oty z Donína v úřadě faráře svídnického, Jan Kolmas, který byl zároveň zemským písařem vévodkyně Anežky Svídnické,8) pokra- 1) Otiskl Johann Heyne, Geschichte des Bistums Breslau II (1860), 380. 2) Pohřešujeme Jana z Donína mezi studujícími v Acta nationis Ger- manicae universitatis Bononiensis, ed. Friedländer-Malagola 1887. 3) Otiskl Heyne op. cit. 380 a násl. 1) O. Lorenz, Deutschlands Geschichtsquellen, 3. vyd., 1 (1886), 314. 5) K. Burdach, Zur Kenntnis altdt. Hss. und zur Gesch. altdt. Lit. u. Kunst, Zentralblatt f. Bibliotheksw. VIII (1891), 336. 6) H. Schubert, Bilder aus der Geschichte der Stadt Schweidnitz (1911)199. 7) Srovn. W. Wattenbach, Das Formelbuch des Domherrn Arnold von Protzan, Cod. Dipl. Sil. V (1862). s) Görlich, Versuch einer Geschichte der Pfarrkirche zu Schweidnitz (1830) 5.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 135 jehož hlavní působnost spadá do let 1330—1350. Podle listiny1) Bolka II. Svídnického ze dne 15. května 1346 studoval Otův synovec Jan z Donína v době jejího vyhotovení na universitě v Bologni.2) V listině3) téhož knížete ze dne 7. dubna 1354 výslovně se mluví o smrti Otově, jakož i Jana z Donína. Bohatý vratislavský kanovník byl prý též literárně činný. Sepsání domněle ztracené kroniky notáře Oty, která líčí léta 1253—1346, připisuje se z části jemu4) a uvažuje se též, že byl asi sběratelem materiálu a spolupracovníkem kroniky Beneše z Weitmile psané na Karlův příkaz.5) Pro Formy je zvlášť důležité, že tato známá osobnost kanceláře slezského hejtmanství zastávala též úřad faráře svídnického a že v této svojí funkci velmi účinně podporovala stavbu nádherného svídnického farního ko- stela.6) Oto z Donína získal si tedy velké zásluhy o zdar a prospěch města Svídnice, v literárním jako politickém životě své slezské vlasti, svým postavením k tomu povolán, byl osobností vynikající a pě- stoval přátelské styky s oním Slezanem své doby, který se nejdále dopracoval. Toto zjištění je velmi důležito hledě k faktu, že ruko- pis I, 243 byl v 15. století v majetku svídnického faráře. Tento pramen je rukopisným sborníkem a má jen vzorky dopisů. Zdaž není možno, že již za časů Oty z Donína byla svídnická fara sběr- nou formulářových knih a že tu slezská světská kancelář chtěla sestaviti podobný formulář, jako byl podán Nankerovi z Vratislavi roku 1332 biskupským notářem Arnoldem z Procan?7) Nástupce Oty z Donína v úřadě faráře svídnického, Jan Kolmas, který byl zároveň zemským písařem vévodkyně Anežky Svídnické,8) pokra- 1) Otiskl Johann Heyne, Geschichte des Bistums Breslau II (1860), 380. 2) Pohřešujeme Jana z Donína mezi studujícími v Acta nationis Ger- manicae universitatis Bononiensis, ed. Friedländer-Malagola 1887. 3) Otiskl Heyne op. cit. 380 a násl. 1) O. Lorenz, Deutschlands Geschichtsquellen, 3. vyd., 1 (1886), 314. 5) K. Burdach, Zur Kenntnis altdt. Hss. und zur Gesch. altdt. Lit. u. Kunst, Zentralblatt f. Bibliotheksw. VIII (1891), 336. 6) H. Schubert, Bilder aus der Geschichte der Stadt Schweidnitz (1911)199. 7) Srovn. W. Wattenbach, Das Formelbuch des Domherrn Arnold von Protzan, Cod. Dipl. Sil. V (1862). s) Görlich, Versuch einer Geschichte der Pfarrkirche zu Schweidnitz (1830) 5.
Strana 136
136 Emil Schieche. čoval jistě se zájmem ve sběratelské činnosti svého předchůdce. Jak se zdá, byla Svídnice tenkrát důležitým duchovým ohniskem, které nabylo ještě většího významu, když jedna z dcer města stala se římskou císařovnou. Poslední čtyři kusy Forem, o kterých by bylo ještě promlu- viti, jsou v souvislosti s první římskou výpravou Karla IV. Na hod boží velikonoční provedená korunovace na císaře nebyla vlastně tolik ztížena válečnými momenty, jako intrikami, které na dvoře avignonském se ji snažili překaziti a finančními nesnázemi, o kte- rých kardinál biskup Petr Colombiers z Ostie, jenž korunovaci měl provésti, Karla IV. dne 22. ledna 1355 zpravuje.1) Dovídáme se ze psaní,2) které Karel IV. dne 9. února 1355 posílá králi Ludvíkovi Uherskému, že důvodem odkládání korunovačních slavností je za- jetí Roberta z Durazza. Karel IV. sděluje v něm, že kardinál na- stoupí svoji římskou cestu teprve, až Robert bude propuštěn na svobodu. Robert se nemá po svém propuštění zdržovati v Italii u Viskontů, nýbrž ihned vyhledati své příbuzné v Avignonu. Král Ludvík odvlekl při návratu ze svojí výpravy, kterou podnikl do Neapole, aby pomstil úkrutné zavraždění svého bratra Ondřeje na podzim 1347, prince Ludvíka a Roberta z Durazza jakož i Roberta a Filipa z Tarentu do jistého opatrování na Uherský Vyšehrad.3) Král Ludvík propustil v listopadu 1352 Roberta z Tarenta a Ludvíka z Durazza. Tito princové měli dostáti jakýmsi závazkům a teprve potom byli ostatní dva z vězení propuštěni. Všichni čtyři potkali se v Trevisu a putovali k jihu. Když jim nebylo dovoleno vstou- piti do Florencie, šli do Říma.4) Neslyšíme na to tři roky ničeho o Robertu z Durazza. Teprve k roku 1355 dovídáme se,5) že ne- pohodnuv se se svým bratrancem, králem Ludvíkem z Tarentu, opouští Italii, nějaký čas je ve francouzských službách a konečně 1) Johannis Porta de Annoniaco liber de coronatione Karoli IV. impera- toris, Ss. rer. Germ. in us. schol. ex MG. editi (1913), 12. 2) Cod. I, 243, fol. 100r, č. 50; otištěno jakožto příloha 4. 3) Werunsky, Karl IV., II, 473 a násl. *) Matteo Villani, libro III, cap. XLV, Collezione di storici italiani V (1846). 241 a násl. 5) Matt. Vill., lib. V, cap. III, loc. cit. 397 a násl.
136 Emil Schieche. čoval jistě se zájmem ve sběratelské činnosti svého předchůdce. Jak se zdá, byla Svídnice tenkrát důležitým duchovým ohniskem, které nabylo ještě většího významu, když jedna z dcer města stala se římskou císařovnou. Poslední čtyři kusy Forem, o kterých by bylo ještě promlu- viti, jsou v souvislosti s první římskou výpravou Karla IV. Na hod boží velikonoční provedená korunovace na císaře nebyla vlastně tolik ztížena válečnými momenty, jako intrikami, které na dvoře avignonském se ji snažili překaziti a finančními nesnázemi, o kte- rých kardinál biskup Petr Colombiers z Ostie, jenž korunovaci měl provésti, Karla IV. dne 22. ledna 1355 zpravuje.1) Dovídáme se ze psaní,2) které Karel IV. dne 9. února 1355 posílá králi Ludvíkovi Uherskému, že důvodem odkládání korunovačních slavností je za- jetí Roberta z Durazza. Karel IV. sděluje v něm, že kardinál na- stoupí svoji římskou cestu teprve, až Robert bude propuštěn na svobodu. Robert se nemá po svém propuštění zdržovati v Italii u Viskontů, nýbrž ihned vyhledati své příbuzné v Avignonu. Král Ludvík odvlekl při návratu ze svojí výpravy, kterou podnikl do Neapole, aby pomstil úkrutné zavraždění svého bratra Ondřeje na podzim 1347, prince Ludvíka a Roberta z Durazza jakož i Roberta a Filipa z Tarentu do jistého opatrování na Uherský Vyšehrad.3) Král Ludvík propustil v listopadu 1352 Roberta z Tarenta a Ludvíka z Durazza. Tito princové měli dostáti jakýmsi závazkům a teprve potom byli ostatní dva z vězení propuštěni. Všichni čtyři potkali se v Trevisu a putovali k jihu. Když jim nebylo dovoleno vstou- piti do Florencie, šli do Říma.4) Neslyšíme na to tři roky ničeho o Robertu z Durazza. Teprve k roku 1355 dovídáme se,5) že ne- pohodnuv se se svým bratrancem, králem Ludvíkem z Tarentu, opouští Italii, nějaký čas je ve francouzských službách a konečně 1) Johannis Porta de Annoniaco liber de coronatione Karoli IV. impera- toris, Ss. rer. Germ. in us. schol. ex MG. editi (1913), 12. 2) Cod. I, 243, fol. 100r, č. 50; otištěno jakožto příloha 4. 3) Werunsky, Karl IV., II, 473 a násl. *) Matteo Villani, libro III, cap. XLV, Collezione di storici italiani V (1846). 241 a násl. 5) Matt. Vill., lib. V, cap. III, loc. cit. 397 a násl.
Strana 137
Svídnický formulář Jana ze Středy. 137 v Provenci se dopouští dobrodružného násilnictví, z něhož vychází se zdravou kůží jen díky sprostředkování svého mocného strýce Talayranda z Périgordu, a o kterém se ještě zmíníme. Je skoro ne- možné, výklad Karla IV. přivésti v souhlas s vypravováním Mattea Villaniho, věci jsou ještě zmatenější, když v četbě královského psaní pokračujeme a dovídáme se, že Ludvík z Tarentu bude po propu- štění Robertově hleděti k přání uherského krále a Karel IV. sám, že všemožně k tomu přispěje. Bohužel je text velmi pokažený a sdě- lení je proto těžko porozuměti: Karel slibuje také při nastávajícím vyjednávání1) o mír mezi Benátkami a Janovem, že bude míti na mysli zájmy Ludvíka Uherského. Pisa sama, Siena2) a mnohá jiná města prý mu již holdovala.3) Násilnický kousek Roberta z Durazza jest hlavním předmětem zprávy poselstva4) z Avignonu císařovi, jejíž obsah je tento: Robert z Durazza, který pevnost Balzo, ač byla obležena obyvatelstvem Provence, úspěšně udržel, se uvolil na sprostředkování kurie a ze- jména na prosby kardinála périgordského vstoupiti do služeb fran- couzského krále, jehož je zpravodaj poddaným. Pokud jde o příjezd pisatelův a jeho průvodců, římských poslů, do Avignonu, byli pa- pežem co nejpřátelštěji přijati. V přítomnosti patnácti kardinálů přednášeli vyslanci svoje poselství, načež papež mluvil jenom o svém návratu do Říma. Pisatel a Jo. de Vicedominis vyjednávali ještě dále s papežem. V Italii prý vypukla válka mezi Milánem na jedné straně a Montferratem a Bolognou na druhé, synové Castrucciovi bojují s pomocí Florenčanů proti Lucce. Vyslanec čeká jen na papežskou odpověď o císařských podáních a cestuje pak do Paříže. Matteo Villani5) vypravuje o tvrzi Balzo toto: Robert z Durazza zůstal, maje od francouzského krále skoupý plat, docela bez pro- 1) O benátsko-janovský mír se vážně jednalo teprve v létě roku 1355. 2) Na holdování obce sienské dne 2. března nelze zde mysliti, jde tu spíše o první poselstvo Sieny ke Karlovi, které společně s posly florentskými přibylo dne 29. ledna do Pisy a bezpodmínečně nabídlo signorii; Werunsky, Der erste Romzug Karls IV. (1878) 72 a násl., 95. Je pozoruhodno, že Karel zamlčuje trapná vyjednávání s náročivými Florenčany. 3) Ostatní obsah dopisu jakož i zjištění data viz v příloze. 4) Cod. I, 243, fol. 118v, č. 79; otištěno jakožto příloha 5. 5) Matt. Vill., lib. V, cap. III, IV a LXXI, loc. cit. 397 a násl. 453.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 137 v Provenci se dopouští dobrodružného násilnictví, z něhož vychází se zdravou kůží jen díky sprostředkování svého mocného strýce Talayranda z Périgordu, a o kterém se ještě zmíníme. Je skoro ne- možné, výklad Karla IV. přivésti v souhlas s vypravováním Mattea Villaniho, věci jsou ještě zmatenější, když v četbě královského psaní pokračujeme a dovídáme se, že Ludvík z Tarentu bude po propu- štění Robertově hleděti k přání uherského krále a Karel IV. sám, že všemožně k tomu přispěje. Bohužel je text velmi pokažený a sdě- lení je proto těžko porozuměti: Karel slibuje také při nastávajícím vyjednávání1) o mír mezi Benátkami a Janovem, že bude míti na mysli zájmy Ludvíka Uherského. Pisa sama, Siena2) a mnohá jiná města prý mu již holdovala.3) Násilnický kousek Roberta z Durazza jest hlavním předmětem zprávy poselstva4) z Avignonu císařovi, jejíž obsah je tento: Robert z Durazza, který pevnost Balzo, ač byla obležena obyvatelstvem Provence, úspěšně udržel, se uvolil na sprostředkování kurie a ze- jména na prosby kardinála périgordského vstoupiti do služeb fran- couzského krále, jehož je zpravodaj poddaným. Pokud jde o příjezd pisatelův a jeho průvodců, římských poslů, do Avignonu, byli pa- pežem co nejpřátelštěji přijati. V přítomnosti patnácti kardinálů přednášeli vyslanci svoje poselství, načež papež mluvil jenom o svém návratu do Říma. Pisatel a Jo. de Vicedominis vyjednávali ještě dále s papežem. V Italii prý vypukla válka mezi Milánem na jedné straně a Montferratem a Bolognou na druhé, synové Castrucciovi bojují s pomocí Florenčanů proti Lucce. Vyslanec čeká jen na papežskou odpověď o císařských podáních a cestuje pak do Paříže. Matteo Villani5) vypravuje o tvrzi Balzo toto: Robert z Durazza zůstal, maje od francouzského krále skoupý plat, docela bez pro- 1) O benátsko-janovský mír se vážně jednalo teprve v létě roku 1355. 2) Na holdování obce sienské dne 2. března nelze zde mysliti, jde tu spíše o první poselstvo Sieny ke Karlovi, které společně s posly florentskými přibylo dne 29. ledna do Pisy a bezpodmínečně nabídlo signorii; Werunsky, Der erste Romzug Karls IV. (1878) 72 a násl., 95. Je pozoruhodno, že Karel zamlčuje trapná vyjednávání s náročivými Florenčany. 3) Ostatní obsah dopisu jakož i zjištění data viz v příloze. 4) Cod. I, 243, fol. 118v, č. 79; otištěno jakožto příloha 5. 5) Matt. Vill., lib. V, cap. III, IV a LXXI, loc. cit. 397 a násl. 453.
Strana 138
138 Emil Schieche. středků, potřeboval nutně peněz a pojal zlé úmysly. V noci 8. dubna 1355 obsadil spolu se Sirem della Guardia prázdnou tvrz Balzo v Provenci bez jediné rány mečem, obdržel od svého strýce Ta- layranda vojenskou pomoc a podnikal loupežné výpravy po celé krajině až ke branám Avignonu. Kolem bydlící baroni a sedláci byli pobouřeni a spojili se ke společnému boji proti nepředvídanému záškodníkovi. Avšak hrad byl nedobytný, teprve v srpnu vzdal se Robert dobrovolně a vrátil se do francouzských služeb. Dokonalá shoda líčení vyslance a Mattea Villaniho jasně uka- zuje, že v obojích případech jde o Balzo, ačkoliv zpráva z Avignonu mluví o zámku jménem Bansy.1) Italskými válkami myslí zpravo- daj jistě vzbouření viskontského místodržícího v Bologni, Giovan- niho da Oleggio, na jehož straně se bili markrabí Aldovrandino z Este a Giovanni z Montferratu, mantovští Gonzagové a Beccariové z Pavie.2) Velký polní hejtman z časů Ludvíka Bavora, Castruccio Castracane, měl čtyři3) syny. Altino byl v červnu 1355 v Pise sťat4) a Arrigo buřičským Oleggiem jakožto viskontský spiklenec v srpnu 1355 v Bologni popraven.5) Patrně bojovali Valerano a Giovanni proti Lucce, zatím co jejich bratři našli násilnou smrt. Nyní zbývá ještě objasniti, kdo mohl býti pisatelem tohoto zajímavého dopisu, který je 79. kusem Forem. Obsahem následují- cího kusu,6) č. 80, jsou fráze formálně dokonalé, přece však nic nepodávající, odesílatelem je generální prokurátor fisku v říšské Italii Lello de' Coseci a na konci je sdělení, že doručitel listu má zároveň ústně vyříditi zprávy z Avignonu a z Italie jakož i přijmouti některé pokyny císařovy pro odesílatele. Konečně u č. 80 je místem datování Avignon, rovněž u č. 79. Sloh obou dopisů je velmi pří- buzný, prozrazuje humanisticky školeného pisatele a umožňuje ra- finovaně vystihnouti choulostivé věci. Lellus Petri Stephani de Cosec- tis de urbe, jak ho č. 80 jmenuje, je Petrarkou označován jakožto jeho 1) Chyba pochází bezpochyby od kopisty, který nebyl znalý místa. 2) Werunsky, Karl IV., III, 134 a násl. 3) Werunsky, Erster Romzug 86 a 320. 4) Tamže 321. 5) Werunsky. Karl IV., III, 136. 6) Cod. I, 243, fol. 111v.
138 Emil Schieche. středků, potřeboval nutně peněz a pojal zlé úmysly. V noci 8. dubna 1355 obsadil spolu se Sirem della Guardia prázdnou tvrz Balzo v Provenci bez jediné rány mečem, obdržel od svého strýce Ta- layranda vojenskou pomoc a podnikal loupežné výpravy po celé krajině až ke branám Avignonu. Kolem bydlící baroni a sedláci byli pobouřeni a spojili se ke společnému boji proti nepředvídanému záškodníkovi. Avšak hrad byl nedobytný, teprve v srpnu vzdal se Robert dobrovolně a vrátil se do francouzských služeb. Dokonalá shoda líčení vyslance a Mattea Villaniho jasně uka- zuje, že v obojích případech jde o Balzo, ačkoliv zpráva z Avignonu mluví o zámku jménem Bansy.1) Italskými válkami myslí zpravo- daj jistě vzbouření viskontského místodržícího v Bologni, Giovan- niho da Oleggio, na jehož straně se bili markrabí Aldovrandino z Este a Giovanni z Montferratu, mantovští Gonzagové a Beccariové z Pavie.2) Velký polní hejtman z časů Ludvíka Bavora, Castruccio Castracane, měl čtyři3) syny. Altino byl v červnu 1355 v Pise sťat4) a Arrigo buřičským Oleggiem jakožto viskontský spiklenec v srpnu 1355 v Bologni popraven.5) Patrně bojovali Valerano a Giovanni proti Lucce, zatím co jejich bratři našli násilnou smrt. Nyní zbývá ještě objasniti, kdo mohl býti pisatelem tohoto zajímavého dopisu, který je 79. kusem Forem. Obsahem následují- cího kusu,6) č. 80, jsou fráze formálně dokonalé, přece však nic nepodávající, odesílatelem je generální prokurátor fisku v říšské Italii Lello de' Coseci a na konci je sdělení, že doručitel listu má zároveň ústně vyříditi zprávy z Avignonu a z Italie jakož i přijmouti některé pokyny císařovy pro odesílatele. Konečně u č. 80 je místem datování Avignon, rovněž u č. 79. Sloh obou dopisů je velmi pří- buzný, prozrazuje humanisticky školeného pisatele a umožňuje ra- finovaně vystihnouti choulostivé věci. Lellus Petri Stephani de Cosec- tis de urbe, jak ho č. 80 jmenuje, je Petrarkou označován jakožto jeho 1) Chyba pochází bezpochyby od kopisty, který nebyl znalý místa. 2) Werunsky, Karl IV., III, 134 a násl. 3) Werunsky, Erster Romzug 86 a 320. 4) Tamže 321. 5) Werunsky. Karl IV., III, 136. 6) Cod. I, 243, fol. 111v.
Strana 139
Svídnický formulář Jana ze Středy. 139 druhé já, jakožto miláček císaři věrných Colonnů i jakožto Říman ušlechtilé krve.1) V únoru 1355 je Lello komořím Petra Colombiersa do Říma cestujícího a rytířem ve francouzských službách.2) Gene- rálním prokurátorem byl jmenován dne 22. března 1355,3) z jeho úst dovídá se nově korunovaný panovník prosby římského lidu.4) Pisatel č. 79. vydává se se svými průvodci za posly římského lidu a mluví o francouzském králi jakožto o svém pánu, což se u císař- ského zpravodaje jistě často nestává. Též úplně vnější znaky po- dání je třeba uvážiti; č. 80, psaní Lellovo, bezprostředně následuje po č. 79, č. 79 nemá ani nadpisu, ani adresy5) a konečněje možno ve Formách konstatovati určité rozvrstvení kusů ve skupiny. Všechny tyto momenty pobízí mne k tomu, abych v Lellovi viděl pisatele zprávy. Vrátil se asi brzy po císařově korunovaci do Francie a zprávu počátkem roku 1356 odeslal císaři, neboť všechny události, které líčí, dospěly v té době ke konci a mnohé věci se vztahují ještě na císařův „discessus“, zvlášť veliký časový rozdíl tu asi není. Rád bych zakončil tento oddíl zmínkou o dopisu, který jest již znám a to z rukopisu, majícího několik kusů společných s druhou polovinou našeho pramene. Rukopis H,3 pražské dómské kapi- tuly6) má na listě 48r opis7) dopisu se žalobou Karla IV. jakémusi knížeti, pravděpodobně králi uherskému, na Konrada z Aufensteinu, který se u Gemony ve Friaulsku s ním i jeho družinou důstojně rozloučil a pak u Pordenone Zbyňka z Hazmburku a jiné šlechtice jal a oloupil. Formy8) zamlčují ovšem pachatele, jmenují ale zato 1) Fracasetti, Petrarcae epistolae II, 524. 2) Werunsky, Erster Romzug 113. 3) Tamže 146. 4) Johannes Porta de Annoniaco, loc. cit. 81. 5) Frázovitá poznámka „Littere missiles domino Imperatori per comi- tes, duces, archiepiscopos et episcopos“ na konci č. 79 neznamená téměř nic. 6) Pátrání po tomto rukopise v pražské kapitule u sv. Víta nemělo výsledku. 7) Otiskl F. Palacký, Über Formelbücher II (1847), 22, č. 8; Palacký, str. 7, praví, že rukopis papírový a kvartového formátu z 15. stol. není dobře zachován, neboť pozůstává pouze ještě z 81 listů, zbytek je dávno vytržen a ztracen. Náš kus je vyjmut ze sbírky formulářů sahající od listu 35 až 81, která podle Palackého sestává ponejvíce z dopisů králi Václavovi IV. urče- ných nebo jím psaných. s) Cod. I, 243, fol. 100v, č. 51.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 139 druhé já, jakožto miláček císaři věrných Colonnů i jakožto Říman ušlechtilé krve.1) V únoru 1355 je Lello komořím Petra Colombiersa do Říma cestujícího a rytířem ve francouzských službách.2) Gene- rálním prokurátorem byl jmenován dne 22. března 1355,3) z jeho úst dovídá se nově korunovaný panovník prosby římského lidu.4) Pisatel č. 79. vydává se se svými průvodci za posly římského lidu a mluví o francouzském králi jakožto o svém pánu, což se u císař- ského zpravodaje jistě často nestává. Též úplně vnější znaky po- dání je třeba uvážiti; č. 80, psaní Lellovo, bezprostředně následuje po č. 79, č. 79 nemá ani nadpisu, ani adresy5) a konečněje možno ve Formách konstatovati určité rozvrstvení kusů ve skupiny. Všechny tyto momenty pobízí mne k tomu, abych v Lellovi viděl pisatele zprávy. Vrátil se asi brzy po císařově korunovaci do Francie a zprávu počátkem roku 1356 odeslal císaři, neboť všechny události, které líčí, dospěly v té době ke konci a mnohé věci se vztahují ještě na císařův „discessus“, zvlášť veliký časový rozdíl tu asi není. Rád bych zakončil tento oddíl zmínkou o dopisu, který jest již znám a to z rukopisu, majícího několik kusů společných s druhou polovinou našeho pramene. Rukopis H,3 pražské dómské kapi- tuly6) má na listě 48r opis7) dopisu se žalobou Karla IV. jakémusi knížeti, pravděpodobně králi uherskému, na Konrada z Aufensteinu, který se u Gemony ve Friaulsku s ním i jeho družinou důstojně rozloučil a pak u Pordenone Zbyňka z Hazmburku a jiné šlechtice jal a oloupil. Formy8) zamlčují ovšem pachatele, jmenují ale zato 1) Fracasetti, Petrarcae epistolae II, 524. 2) Werunsky, Erster Romzug 113. 3) Tamže 146. 4) Johannes Porta de Annoniaco, loc. cit. 81. 5) Frázovitá poznámka „Littere missiles domino Imperatori per comi- tes, duces, archiepiscopos et episcopos“ na konci č. 79 neznamená téměř nic. 6) Pátrání po tomto rukopise v pražské kapitule u sv. Víta nemělo výsledku. 7) Otiskl F. Palacký, Über Formelbücher II (1847), 22, č. 8; Palacký, str. 7, praví, že rukopis papírový a kvartového formátu z 15. stol. není dobře zachován, neboť pozůstává pouze ještě z 81 listů, zbytek je dávno vytržen a ztracen. Náš kus je vyjmut ze sbírky formulářů sahající od listu 35 až 81, která podle Palackého sestává ponejvíce z dopisů králi Václavovi IV. urče- ných nebo jím psaných. s) Cod. I, 243, fol. 100v, č. 51.
Strana 140
140 Emil Schieche. ostatní postižené, totiž Haška ze Zvířetic, H. de Camczicz a mladšího Ondřeje z Dubé, jakož i místo vyhotovení Mantovu. Podle těchto vzájemně se doplňujících podání byla možná rekonstrukce1) dopisu, zaslaného Karlem IV. v prosinci roku 1354. III. Pokračování Forem Jana ze Středy. Na Karlově privilegiu pro Václava Lucemburského bylo lze názorně ukázati, jak se formuláře z doby královské po korunovaci císařské přizpůsobily novým požadavkům, t. j. jak byly provedeny příslušné změny v dikci. Změna na trůně roku 1378 dala opět podnět k nové změně: Wenceslaus nastupuje na místo Karolus. Čtyři bez- cenné formuláře, na nichž lze tuto změnu zjistiti, protože v Summě cancellariae jsou vystaveny Karlem, v druhém díle Forem Václavem, mne podnítily, abych oba díly srovnal. Pojmenování tohoto druhého dílu způsobilo mně veliké rozpaky a jen z nedostatku přiléhavějšího názvu zvolil jsem nevhodný titul: „Pokračování Forem Jana ze Středy“. Nevhodný jest tento název především proto, že nelze mně dokázati, jde-li opravdu o vědomé pokračování sbírky; na otázku, kdo jest oním pokračovatelem, nelze dáti odpověď. Pokračování Forem má 316 kusů, které vesměs spadají do let 1385—1420 a jsou většinou vyslo- vené formuláře. Nejvýše 10 kusů uchovalo si tolik původních znaků, že je možno je datovati blíže a že mohou sloužiti vědeckému badání. První kus2) jest proslulý pamětní spis uherského krále Zikmunda kardinálům, ve kterém trpce naříká na jednání papeže Bonifáce IX. a líčí živými barvami smutné poměry ve své zemi, žádaje církevní knížata, aby mu svým vlivem pomohli je napraviti. Na konci je ujišťuje, že přes veškerá příkoří zůstává věrně oddaným víře. Pa- lacký nalezl tento list, ovšem neúplný, v rukopise H,33) pražské kapituly, ve kterém je také žaloba Karla IV. na Konrada z Aufen- steinu. Formy zachovávají Zikmundův list v celém znění,4) mnohá 1) Viz přílohu 3. 2) Cod. I, 243, fol. 117r, č. 107; otištěno jakožto příloha 14. 3) Cod. H, 3, fol. 31. 4) Záznam „Dat.“ na konci svědčí pravděpodobně o tom, že č. 107 je asi úplné.
140 Emil Schieche. ostatní postižené, totiž Haška ze Zvířetic, H. de Camczicz a mladšího Ondřeje z Dubé, jakož i místo vyhotovení Mantovu. Podle těchto vzájemně se doplňujících podání byla možná rekonstrukce1) dopisu, zaslaného Karlem IV. v prosinci roku 1354. III. Pokračování Forem Jana ze Středy. Na Karlově privilegiu pro Václava Lucemburského bylo lze názorně ukázati, jak se formuláře z doby královské po korunovaci císařské přizpůsobily novým požadavkům, t. j. jak byly provedeny příslušné změny v dikci. Změna na trůně roku 1378 dala opět podnět k nové změně: Wenceslaus nastupuje na místo Karolus. Čtyři bez- cenné formuláře, na nichž lze tuto změnu zjistiti, protože v Summě cancellariae jsou vystaveny Karlem, v druhém díle Forem Václavem, mne podnítily, abych oba díly srovnal. Pojmenování tohoto druhého dílu způsobilo mně veliké rozpaky a jen z nedostatku přiléhavějšího názvu zvolil jsem nevhodný titul: „Pokračování Forem Jana ze Středy“. Nevhodný jest tento název především proto, že nelze mně dokázati, jde-li opravdu o vědomé pokračování sbírky; na otázku, kdo jest oním pokračovatelem, nelze dáti odpověď. Pokračování Forem má 316 kusů, které vesměs spadají do let 1385—1420 a jsou většinou vyslo- vené formuláře. Nejvýše 10 kusů uchovalo si tolik původních znaků, že je možno je datovati blíže a že mohou sloužiti vědeckému badání. První kus2) jest proslulý pamětní spis uherského krále Zikmunda kardinálům, ve kterém trpce naříká na jednání papeže Bonifáce IX. a líčí živými barvami smutné poměry ve své zemi, žádaje církevní knížata, aby mu svým vlivem pomohli je napraviti. Na konci je ujišťuje, že přes veškerá příkoří zůstává věrně oddaným víře. Pa- lacký nalezl tento list, ovšem neúplný, v rukopise H,33) pražské kapituly, ve kterém je také žaloba Karla IV. na Konrada z Aufen- steinu. Formy zachovávají Zikmundův list v celém znění,4) mnohá 1) Viz přílohu 3. 2) Cod. I, 243, fol. 117r, č. 107; otištěno jakožto příloha 14. 3) Cod. H, 3, fol. 31. 4) Záznam „Dat.“ na konci svědčí pravděpodobně o tom, že č. 107 je asi úplné.
Strana 141
Svídnický formulář Jana ze Středy. 141 místa jsou podrobnější, pouze jedna věta kodexu kapitulního jest nahražena slovy „Confusa sic“. Nenalézám důvodu, proč Palacký datoval1) list přesně srpnem roku 1403. Doba, do níž možno vydání prvopisu určitě klásti, jest omezena vyrovnáním Zikmundovým s vel- moži uherskými na podzim r. 14012) a rokem úmrtí Bonifáce IX., tedy rokem 1404. Třetím kusem, který jest zachován jak v pokračování Forem3) tak v kapitulním kodexu H, 34) jest Zikmundova výzva5) k českým pánům, aby se zúčastnili války proti markraběti Prokopovi a při- spěli tak k jejímu úspěchu. Tuto výzvu najdeme také v třeboňském rukopise C, 66), ve sbírce Summa cancellarie regis Wenceslai IV.7. Poněvadž oba listy Zikmundovy, jak list kardinálům tak české šlechtě, byly zajisté vydány ve více exemplářích, netřeba hledati nějaké souvislosti mezi oběma rukopisy. Přece však dlužno se zmí- niti, že jsou jakési vztahy mezi pokračováním Forem a Cancellaria Wenceslai IV., která vzala většinu formulářů ze Summy cancellariae a z kolektáře Jana z Gelnhausenu. O formulářové sbírce Cancellaria 1) Palacký, Über Formelb. II, 78, č. 74. 2) J. A. Feßler, Geschichte Ungarns II (1869), 286 a násl. 3) Cod. I, 243, fol. 122r, č. 158. 1) Cod. H, 3, fol. 62. 5) Otiskl Palacký loc. cit. 75, č. 70; Palacký kladl kus na konec roku 1399. Formy zaměňují Olomouc s Litomyšlí a jmenují Otu z Bergova „Otto de K.“ 6) Cod. C, 6, fol. 47. 7) Friedjung, Karl IV. u. s. Anteil, str. 111, mylně odkazuje na rukopis 183 vídeňského státního archivu jakožto na dílo Cancellaria Wenceslai regis. V rukopise tomto, který je nyní o čís. 2449 v archivu ministerstva vnitra v Praze, je sbírka dopisů Jana z Jenštejna a rukopis nemá nic společného s Václavovými formuláři. Dopis „Epistola cuidam poete“, který Friedjung otiskuje na str. 324, patří do této sbírky a nelze jí tedy užíti za důkaz, jak se „die Cancellaria Wenceslai regis an die Leistungen Johanns von Neu- markt anlehnt“. Podobnost arci zůstává. Omyl se stal tím, že Friedjung bona fide přejal nevhodnou poznámku na deskách kodexu: „Epistolae Cancella- riae Bohemicae sub Wenceslao rege“. Kromě dopisů Jenštejnových je v ko- dexu zachováno mnoho listin Karla IV. a markrabat míšeňských a rovněž psaní Jana ze Středy vyšehradskému děkanovi Konrádu z Veselí. Několik kusů, mezi nimi také list Jana ze Středy, uveřejnil J. Loserth v Beiträge zur Geschichte der Erwerbung der Mark Brandenburg durch Karl IV., Mitt. d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen XVI (1878), 172 a násl.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 141 místa jsou podrobnější, pouze jedna věta kodexu kapitulního jest nahražena slovy „Confusa sic“. Nenalézám důvodu, proč Palacký datoval1) list přesně srpnem roku 1403. Doba, do níž možno vydání prvopisu určitě klásti, jest omezena vyrovnáním Zikmundovým s vel- moži uherskými na podzim r. 14012) a rokem úmrtí Bonifáce IX., tedy rokem 1404. Třetím kusem, který jest zachován jak v pokračování Forem3) tak v kapitulním kodexu H, 34) jest Zikmundova výzva5) k českým pánům, aby se zúčastnili války proti markraběti Prokopovi a při- spěli tak k jejímu úspěchu. Tuto výzvu najdeme také v třeboňském rukopise C, 66), ve sbírce Summa cancellarie regis Wenceslai IV.7. Poněvadž oba listy Zikmundovy, jak list kardinálům tak české šlechtě, byly zajisté vydány ve více exemplářích, netřeba hledati nějaké souvislosti mezi oběma rukopisy. Přece však dlužno se zmí- niti, že jsou jakési vztahy mezi pokračováním Forem a Cancellaria Wenceslai IV., která vzala většinu formulářů ze Summy cancellariae a z kolektáře Jana z Gelnhausenu. O formulářové sbírce Cancellaria 1) Palacký, Über Formelb. II, 78, č. 74. 2) J. A. Feßler, Geschichte Ungarns II (1869), 286 a násl. 3) Cod. I, 243, fol. 122r, č. 158. 1) Cod. H, 3, fol. 62. 5) Otiskl Palacký loc. cit. 75, č. 70; Palacký kladl kus na konec roku 1399. Formy zaměňují Olomouc s Litomyšlí a jmenují Otu z Bergova „Otto de K.“ 6) Cod. C, 6, fol. 47. 7) Friedjung, Karl IV. u. s. Anteil, str. 111, mylně odkazuje na rukopis 183 vídeňského státního archivu jakožto na dílo Cancellaria Wenceslai regis. V rukopise tomto, který je nyní o čís. 2449 v archivu ministerstva vnitra v Praze, je sbírka dopisů Jana z Jenštejna a rukopis nemá nic společného s Václavovými formuláři. Dopis „Epistola cuidam poete“, který Friedjung otiskuje na str. 324, patří do této sbírky a nelze jí tedy užíti za důkaz, jak se „die Cancellaria Wenceslai regis an die Leistungen Johanns von Neu- markt anlehnt“. Podobnost arci zůstává. Omyl se stal tím, že Friedjung bona fide přejal nevhodnou poznámku na deskách kodexu: „Epistolae Cancella- riae Bohemicae sub Wenceslao rege“. Kromě dopisů Jenštejnových je v ko- dexu zachováno mnoho listin Karla IV. a markrabat míšeňských a rovněž psaní Jana ze Středy vyšehradskému děkanovi Konrádu z Veselí. Několik kusů, mezi nimi také list Jana ze Středy, uveřejnil J. Loserth v Beiträge zur Geschichte der Erwerbung der Mark Brandenburg durch Karl IV., Mitt. d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen XVI (1878), 172 a násl.
Strana 142
142 Emil Schieche. regis Wenceslai IV. uveřejnil v IV. ročníku tohoto časopisu Václav Hadač pečlivou a methodicky dobře provedenou práci. Ukazuji na její zajímavé závěry, s kterými úplně souhlasím. Hadačovi se podařilo dokázati, že původcem Cancellaria Wen- ceslai jest Jan z Reynstejna. Zjistiti však pokračovatele Forem zdá se mi nemožným. Mohu snad jen upozorniti na některé z žáků nebo přátel Jana ze Středy, kteří napodobili jeho sloh a z nichž někteří stali se jeho nástupci v jeho hodnostech; tak přede všemi na Petra z Javoru a Mikuláše z Rýzmburku.1) Petr byl za Karla IV. v le- tech 1360—76 v říšské kanceláři a za Václava byl pak protonotářem. Mikuláš, pocházející ze západního Pruska, pokračoval v humanitních zálibách a slohu Jana ze Středy, byl od roku 1367 notářem, stal se roku 1374 protonotářem a Janovým nástupcem na biskupském stolci olomouckém a i kanovníkem vratislavským. Není nemožno, že se tito dva notáři nějak účastnili pokračování Forem Jana ze Středy.2) Theodor Lindner patrně věděl o Formách, poněvadž se zmi- ňuje v pojednání3) o poselství Václava IV. k papeži na podzim roku 1396 o formuláři, který náleží městu Svídnici, a cituje část královského gleitu, který je v něm zachován.4) Avšak rukopisu asi Th. Lindner v ruce neměl, protože by druhá listina5) důležitá pro dějiny doby Václavovy nebyla ušla jeho pozornosti. Je to totiž krá- lovský list, který je zachován pouze ve Formách, a ve kterém Václav odpovídá na dobrou zprávu, již mu přinesl jakýsi kardinál Jo. a která zřejmě pochází od nějakého vlivného knížete. Václav oznamuje, že jeho bratr Zikmund byl osvobozen, že se vyrovnal s uherskou 1) Tyto odkazy jsem přejal z díla Burdachova Vom Mittelalter zur Re- formation V, 27, 30 a násl. 2) Přece však je možno, že se při ještě důkladnějším studiu pramene nalezne vnitřní znak, který by dal tušiti autora. Ale vyhlídky jsou velmi ne- patrné, neboť pramen má ve své druhé části příliš význačný ráz naprosto odindividualisované sbírky formulářů. 3) Th. Lindner, Gesch. des deutschen Reiches unter Kg. Wenzel II (1880), 490. 4) Ježto Lindner uvádí průvodní list jen z části, otiskl jsem jej v úplném znění jakožto příl. 12; Cod. I, 243, fol. 121v, č. 149. 5) Cod. I, 243, fol. 128v, č. 236; otištěno jakožto příl. 13.
142 Emil Schieche. regis Wenceslai IV. uveřejnil v IV. ročníku tohoto časopisu Václav Hadač pečlivou a methodicky dobře provedenou práci. Ukazuji na její zajímavé závěry, s kterými úplně souhlasím. Hadačovi se podařilo dokázati, že původcem Cancellaria Wen- ceslai jest Jan z Reynstejna. Zjistiti však pokračovatele Forem zdá se mi nemožným. Mohu snad jen upozorniti na některé z žáků nebo přátel Jana ze Středy, kteří napodobili jeho sloh a z nichž někteří stali se jeho nástupci v jeho hodnostech; tak přede všemi na Petra z Javoru a Mikuláše z Rýzmburku.1) Petr byl za Karla IV. v le- tech 1360—76 v říšské kanceláři a za Václava byl pak protonotářem. Mikuláš, pocházející ze západního Pruska, pokračoval v humanitních zálibách a slohu Jana ze Středy, byl od roku 1367 notářem, stal se roku 1374 protonotářem a Janovým nástupcem na biskupském stolci olomouckém a i kanovníkem vratislavským. Není nemožno, že se tito dva notáři nějak účastnili pokračování Forem Jana ze Středy.2) Theodor Lindner patrně věděl o Formách, poněvadž se zmi- ňuje v pojednání3) o poselství Václava IV. k papeži na podzim roku 1396 o formuláři, který náleží městu Svídnici, a cituje část královského gleitu, který je v něm zachován.4) Avšak rukopisu asi Th. Lindner v ruce neměl, protože by druhá listina5) důležitá pro dějiny doby Václavovy nebyla ušla jeho pozornosti. Je to totiž krá- lovský list, který je zachován pouze ve Formách, a ve kterém Václav odpovídá na dobrou zprávu, již mu přinesl jakýsi kardinál Jo. a která zřejmě pochází od nějakého vlivného knížete. Václav oznamuje, že jeho bratr Zikmund byl osvobozen, že se vyrovnal s uherskou 1) Tyto odkazy jsem přejal z díla Burdachova Vom Mittelalter zur Re- formation V, 27, 30 a násl. 2) Přece však je možno, že se při ještě důkladnějším studiu pramene nalezne vnitřní znak, který by dal tušiti autora. Ale vyhlídky jsou velmi ne- patrné, neboť pramen má ve své druhé části příliš význačný ráz naprosto odindividualisované sbírky formulářů. 3) Th. Lindner, Gesch. des deutschen Reiches unter Kg. Wenzel II (1880), 490. 4) Ježto Lindner uvádí průvodní list jen z části, otiskl jsem jej v úplném znění jakožto příl. 12; Cod. I, 243, fol. 121v, č. 149. 5) Cod. I, 243, fol. 128v, č. 236; otištěno jakožto příl. 13.
Strana 143
Svídnický formulář Jana ze Středy. 143 šlechtou a vládne nyní mocněji než dříve. Dále praví, že se Václav i Zikmund chtějí setkati s markrabaty Joštem a Prokopem a ji- nými knížaty a příbuznými ve Vratislavi, aby rozřešili nerozhod- nuté otázky a vypravili poselství k Bonifáci IX. a k příjemci to- hoto listu. Bezpochyby šlo o schůzku knížat, zamýšlenou na konci roku 1398 ve Vratislavi, která se však potom nekonala pro ochura- vění krále Václava.1) Tohoto kongresu měl se také účastniti polský král Vladislav, ale o něm list Forem mlčí. Tehdy totiž po strašné porážce dne 28. září 1396 u Nikopole Zikmund uprchl a vydal svou říši v šanc vítězi a tak ztratil dočasně veškerou politickou moc a volnost. Uherští nespokojenci spojili se a za krále si přáli Ladi- slava Neapolského. Počátkem roku 1397 objevil se Zikmund v Dal- mácii a dobyl si bývalé své moci v celém rozsahu zpět jednak smírně na sněmu v Temešváru, jednak násilným povražděním ne- spokojených vůdců spiknutí roku 1398.2) IV. Přílohy. Rukopis, z něhož jsou otištěny tyto listy, je v radní knihovně města Svidnice ve Slezsku o signatuře I, 243. V tomto rukopisu je na fol. 87. až 140v sbirka „Forme Johannis Noviforensis“, z níž většina stránek je ofotografo- váno. Fotografie jsou uloženy ve sbírce bohemik z ciziny v státním historic- kém ústavu v Praze. Vydavatel děkuje za laskavou pomoc při úpravě textů pp. zemskému archivnímu radovi dru. Bedřichovi Jenšovskému a vrchnímu komisaři státního historického ústavu, docentu dru. Bedřichu Mendlovi. 1303, září 1 Král Václav II. ukládá měštanům berounským daň pozemkovou a nařizuje, aby se řídili právem Starého města Pražského. Cod. I, 243. fol. 114U, čís. 91 (A). — V rukopise „Chuos rerum memorubilium“ archivu města Prahy, fol. 151, čís. 324, zachovalo se privilegium pro Beroun z téhož dne, které kromě proto- kolu a eschatokolu má ještě passus týkající se práva Starého města Pražského jako náš kus; kus otiskl Čelakovský, Cod. Iur. Mun. II, 141, č. 76 (B). — Srovn. str. 127. 1. Wenceslausa) dei gracia Bohemie et Polonie rex tenore presentisb) notum facimus universis tam presentibus quam futuris, quod nos civium civi- tatis nostre Veronensis supplicacionibus favorabiliter annuentes volumus, 1) Deutsche Reichstagsakten unter Kg. Wenzel (J. Weizsäcker) III (1877), 63 a násl., č. 28 a 29. 2) Feßler, Gesch. Ungarns II. 273 a násl.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 143 šlechtou a vládne nyní mocněji než dříve. Dále praví, že se Václav i Zikmund chtějí setkati s markrabaty Joštem a Prokopem a ji- nými knížaty a příbuznými ve Vratislavi, aby rozřešili nerozhod- nuté otázky a vypravili poselství k Bonifáci IX. a k příjemci to- hoto listu. Bezpochyby šlo o schůzku knížat, zamýšlenou na konci roku 1398 ve Vratislavi, která se však potom nekonala pro ochura- vění krále Václava.1) Tohoto kongresu měl se také účastniti polský král Vladislav, ale o něm list Forem mlčí. Tehdy totiž po strašné porážce dne 28. září 1396 u Nikopole Zikmund uprchl a vydal svou říši v šanc vítězi a tak ztratil dočasně veškerou politickou moc a volnost. Uherští nespokojenci spojili se a za krále si přáli Ladi- slava Neapolského. Počátkem roku 1397 objevil se Zikmund v Dal- mácii a dobyl si bývalé své moci v celém rozsahu zpět jednak smírně na sněmu v Temešváru, jednak násilným povražděním ne- spokojených vůdců spiknutí roku 1398.2) IV. Přílohy. Rukopis, z něhož jsou otištěny tyto listy, je v radní knihovně města Svidnice ve Slezsku o signatuře I, 243. V tomto rukopisu je na fol. 87. až 140v sbirka „Forme Johannis Noviforensis“, z níž většina stránek je ofotografo- váno. Fotografie jsou uloženy ve sbírce bohemik z ciziny v státním historic- kém ústavu v Praze. Vydavatel děkuje za laskavou pomoc při úpravě textů pp. zemskému archivnímu radovi dru. Bedřichovi Jenšovskému a vrchnímu komisaři státního historického ústavu, docentu dru. Bedřichu Mendlovi. 1303, září 1 Král Václav II. ukládá měštanům berounským daň pozemkovou a nařizuje, aby se řídili právem Starého města Pražského. Cod. I, 243. fol. 114U, čís. 91 (A). — V rukopise „Chuos rerum memorubilium“ archivu města Prahy, fol. 151, čís. 324, zachovalo se privilegium pro Beroun z téhož dne, které kromě proto- kolu a eschatokolu má ještě passus týkající se práva Starého města Pražského jako náš kus; kus otiskl Čelakovský, Cod. Iur. Mun. II, 141, č. 76 (B). — Srovn. str. 127. 1. Wenceslausa) dei gracia Bohemie et Polonie rex tenore presentisb) notum facimus universis tam presentibus quam futuris, quod nos civium civi- tatis nostre Veronensis supplicacionibus favorabiliter annuentes volumus, 1) Deutsche Reichstagsakten unter Kg. Wenzel (J. Weizsäcker) III (1877), 63 a násl., č. 28 a 29. 2) Feßler, Gesch. Ungarns II. 273 a násl.
Strana 144
144 Emil Schieche. ordinamus atque statuimus, ut cives ipsi de quolibet laneo ad civitatem ipsam pertinente, in quo quidem laneo LXXII strichones1) annone valeant seminare, dimidiam marcam argenti puri Pragensis ponderis annuatim in festo beati Galli2) nobis nomine census solvere teneantur ita tamen, quod nobis licebit eisdem civibus maiorem censum inponere, si nos aliis civitatibus regni nostri maiorem censum inponere vel augere continget. Ceterum volumus, ut cives ipsi iure Antique seuc) Maioris civitatis no- stre Pragensis tam in iudiciis quam in aliis eorum contractibus gaudeant et utantur. In cuius rei testimonium presentes litteras fieri et sigillod) maie- statis nostre iussimus communiri. Datum Prage per manus venerabilis Petri Basiliensis episcopi, Wissegradensis prepositi regnique Bohemie cancel- larii, principis nostri dilecti,e) anno domini MCCCIII, kl. Sept., ind. prima, anno regnorum nostrorum Bohemie septimo, Polonie vero tercio etc. a) Nos Wenceslaus B. — b) presenclum A. — c) chybi A. — d) sigillis B. — e) principis nostri dílecti chybí B. 1) Srovn. G. Juritsch, Die Deutschen und ihre Rechte in Böhmen und Mähren im 13. und 14. Jahrh. (1905), 15 a násl. — 2) 16. říjen. 2. [1346—1354] Vratislavský kanovník Oto z Donína žádá Jana ze Středy, aby se přimluvil za jeho podání u královského dvora, přeje si pro sebe i pro svého synovce, dra. Jana z Donína, místo v říšské kanceláři a slibuje svému příznivci kanovnictví kostela sv. Kříže ve Vratislavi. Cod. I, 243, fol. 1137, čís. 88. — Jan z Donina studoval roku 1346 na universitě bolognské a v roce 1354 se výslovně mluví o smrti Otově, jakož i Jana z Donína, náš list tedy spadá do let 1346 až 1354. — Srovn. str. 133. Affectu fraterne et sincere dileccionis premisso, Johannes frater et amice karissime, vobis studui presentibus explicandum, quod littera domino meo regi per exhibitorem presencium presentanda eidem domino meo, quanto humilius et efficacius potui, supplicavi et supplico, quod inspecta continua serviciorum meorum servitute ac fidelitate, quibus sibi et terre sue expensas magnas faciens, complacui capitaneo et consulibus Wrati- slaviensibus assistendo et cum tamen certos redditus ad sigillum non ha- beam, qui ad illud pertinebant ab antiquo. Unde dignetur michi centum marcas sua gracia de debitis et pecuniis per Judeos in Wratislaviensi du- catu relictis assignare, quod eo melius et fervencius sibi servire possim et facta sua attencius procurare, quas me capitaneus et consules post conpletam percepcionem pecunie ipsis per dominum regem alias assignate exigere et recipere permittant et michi in auxilium presentent et favorem. Quare vestre fraternitati confidenter supplico et intime per affectum, quatenus mei amore negocia mea et peticiones huiusmodi apud dominum meum regem, sicut de
144 Emil Schieche. ordinamus atque statuimus, ut cives ipsi de quolibet laneo ad civitatem ipsam pertinente, in quo quidem laneo LXXII strichones1) annone valeant seminare, dimidiam marcam argenti puri Pragensis ponderis annuatim in festo beati Galli2) nobis nomine census solvere teneantur ita tamen, quod nobis licebit eisdem civibus maiorem censum inponere, si nos aliis civitatibus regni nostri maiorem censum inponere vel augere continget. Ceterum volumus, ut cives ipsi iure Antique seuc) Maioris civitatis no- stre Pragensis tam in iudiciis quam in aliis eorum contractibus gaudeant et utantur. In cuius rei testimonium presentes litteras fieri et sigillod) maie- statis nostre iussimus communiri. Datum Prage per manus venerabilis Petri Basiliensis episcopi, Wissegradensis prepositi regnique Bohemie cancel- larii, principis nostri dilecti,e) anno domini MCCCIII, kl. Sept., ind. prima, anno regnorum nostrorum Bohemie septimo, Polonie vero tercio etc. a) Nos Wenceslaus B. — b) presenclum A. — c) chybi A. — d) sigillis B. — e) principis nostri dílecti chybí B. 1) Srovn. G. Juritsch, Die Deutschen und ihre Rechte in Böhmen und Mähren im 13. und 14. Jahrh. (1905), 15 a násl. — 2) 16. říjen. 2. [1346—1354] Vratislavský kanovník Oto z Donína žádá Jana ze Středy, aby se přimluvil za jeho podání u královského dvora, přeje si pro sebe i pro svého synovce, dra. Jana z Donína, místo v říšské kanceláři a slibuje svému příznivci kanovnictví kostela sv. Kříže ve Vratislavi. Cod. I, 243, fol. 1137, čís. 88. — Jan z Donina studoval roku 1346 na universitě bolognské a v roce 1354 se výslovně mluví o smrti Otově, jakož i Jana z Donína, náš list tedy spadá do let 1346 až 1354. — Srovn. str. 133. Affectu fraterne et sincere dileccionis premisso, Johannes frater et amice karissime, vobis studui presentibus explicandum, quod littera domino meo regi per exhibitorem presencium presentanda eidem domino meo, quanto humilius et efficacius potui, supplicavi et supplico, quod inspecta continua serviciorum meorum servitute ac fidelitate, quibus sibi et terre sue expensas magnas faciens, complacui capitaneo et consulibus Wrati- slaviensibus assistendo et cum tamen certos redditus ad sigillum non ha- beam, qui ad illud pertinebant ab antiquo. Unde dignetur michi centum marcas sua gracia de debitis et pecuniis per Judeos in Wratislaviensi du- catu relictis assignare, quod eo melius et fervencius sibi servire possim et facta sua attencius procurare, quas me capitaneus et consules post conpletam percepcionem pecunie ipsis per dominum regem alias assignate exigere et recipere permittant et michi in auxilium presentent et favorem. Quare vestre fraternitati confidenter supplico et intime per affectum, quatenus mei amore negocia mea et peticiones huiusmodi apud dominum meum regem, sicut de
Strana 145
Svídnický formulář Jana ze Středy. 145 vobis presumo, fideliter et legaliter dirigatis et michi super eo litteras, quas vos mei causa formare rogo, a domino meo rege impetretis ipsasque michi per nunccium presentem transmittentes, quia vobis sincere promitto, ipsius pecunie partem et quotam certam, quam, si assecutus fuero, nomine honoris et propine pro tediis vestris et laboribus deinde proculdubio erogabo. Rogo eciam affectuose et sincere, quatenus meuma) et domini Johannis de Donyn, doctoris decretorum, patruib) mei, in curia regia promotum inten- datis, statui sibi apto et congruo ipsum, quod ambo mererec) cupimus et volumus, perpetuo applicantes. Nunccium, latorem presentis peto in nego- ciis sibi comissis ex parte dominorum capituli ecclesie sancte Crucis Wrati- slaviensis, cuius per dei graciam cito eritis menbrum canonicatus, peto in- tuitu mei efficaciter apud dominum regem promoveri et promocionen per idem capitulum domino regi porrigendo, de qua vobis specialiter scribunt, sicut meritum a deo diligitis, dirigatis, quia huiusmodi facti exordium sum principalis et origo. Item dileccionem vestram deprecor et exoro, ut domino meo regi oretenus proponatis, quod, quamvis libenter iura sua et servicia sibi debita in ducatu Wratislaviensi ostendered) ipsius nomine postularem, tamen auctoritate in eo non fungor regie sue maiestatis, quam si expidiens sibi visum fuerit michi ortonum litteraliter tradi et committi. Dat. Wrat. Otto de Donyn canonicus Wratislaviensis Johanni Noviforensi scribitete. a) me rk. — b) parvi rk. — c) mereri rk. — d) ostendi rk. 3. [1354, prosinec] Král Karel IV. stěžuje si do Konrada z Aufensteinu, že u Porde- none zajal a oloupil několik šlechticů jeho družiny. Cod. I, 243. fol. 100", čís. 51 (A). — Rukopis pražské kapituly H, 3, fol. 487, otiskl Palacký, Úber Formelbücher II, 22, čís. 8 (B). — Podle těchto vzájemně se doplňujících podání byla možná rekonstrukce dopisu, zaslaného Karlem IV. po dobu jeho pobytu v Mantově v prosinci roku 1354. — Srovn. str. 139. Queremonia imperatoris super ducem Austrie. Serenissime princeps,a) frater carissime.a) Rem displicentem omnino,b) que vestris et quorumlibet fidem et honorem amancium cordibus nauseam potest et non inmerito preparare, ad vos querulose deducimus, qualiter Con- radusc) dictus...,d) sue virtutis et honoris oblitus, non considerato recessu amicabili, quo a nobis nuper ae) Clemona1) recessit post exhibita nobis sue falsitatis obsequia et post sumpcionem regalium ciborum et potus a nostra maiestate discedens, dum nulla penitus!) de ipso maiestati nostre foret mali suspicio, sed dum de suis obsequiis, que nobis falso prebuerat, firmam ac indubiam nostra celsitudo fiduciam retineret,g) de civitate Portenawh)2) avun- culi nostri ducis Austrie cum complicibus suis egressus, nobilesi) Sbinco- nemi) de Hasemburg,k) magistrumD) camere nostre, Hasconemm) de Swereticz, H. de Camczicz et Andream de Duba iuniorem,m) barones et familiares eta) 10
Svídnický formulář Jana ze Středy. 145 vobis presumo, fideliter et legaliter dirigatis et michi super eo litteras, quas vos mei causa formare rogo, a domino meo rege impetretis ipsasque michi per nunccium presentem transmittentes, quia vobis sincere promitto, ipsius pecunie partem et quotam certam, quam, si assecutus fuero, nomine honoris et propine pro tediis vestris et laboribus deinde proculdubio erogabo. Rogo eciam affectuose et sincere, quatenus meuma) et domini Johannis de Donyn, doctoris decretorum, patruib) mei, in curia regia promotum inten- datis, statui sibi apto et congruo ipsum, quod ambo mererec) cupimus et volumus, perpetuo applicantes. Nunccium, latorem presentis peto in nego- ciis sibi comissis ex parte dominorum capituli ecclesie sancte Crucis Wrati- slaviensis, cuius per dei graciam cito eritis menbrum canonicatus, peto in- tuitu mei efficaciter apud dominum regem promoveri et promocionen per idem capitulum domino regi porrigendo, de qua vobis specialiter scribunt, sicut meritum a deo diligitis, dirigatis, quia huiusmodi facti exordium sum principalis et origo. Item dileccionem vestram deprecor et exoro, ut domino meo regi oretenus proponatis, quod, quamvis libenter iura sua et servicia sibi debita in ducatu Wratislaviensi ostendered) ipsius nomine postularem, tamen auctoritate in eo non fungor regie sue maiestatis, quam si expidiens sibi visum fuerit michi ortonum litteraliter tradi et committi. Dat. Wrat. Otto de Donyn canonicus Wratislaviensis Johanni Noviforensi scribitete. a) me rk. — b) parvi rk. — c) mereri rk. — d) ostendi rk. 3. [1354, prosinec] Král Karel IV. stěžuje si do Konrada z Aufensteinu, že u Porde- none zajal a oloupil několik šlechticů jeho družiny. Cod. I, 243. fol. 100", čís. 51 (A). — Rukopis pražské kapituly H, 3, fol. 487, otiskl Palacký, Úber Formelbücher II, 22, čís. 8 (B). — Podle těchto vzájemně se doplňujících podání byla možná rekonstrukce dopisu, zaslaného Karlem IV. po dobu jeho pobytu v Mantově v prosinci roku 1354. — Srovn. str. 139. Queremonia imperatoris super ducem Austrie. Serenissime princeps,a) frater carissime.a) Rem displicentem omnino,b) que vestris et quorumlibet fidem et honorem amancium cordibus nauseam potest et non inmerito preparare, ad vos querulose deducimus, qualiter Con- radusc) dictus...,d) sue virtutis et honoris oblitus, non considerato recessu amicabili, quo a nobis nuper ae) Clemona1) recessit post exhibita nobis sue falsitatis obsequia et post sumpcionem regalium ciborum et potus a nostra maiestate discedens, dum nulla penitus!) de ipso maiestati nostre foret mali suspicio, sed dum de suis obsequiis, que nobis falso prebuerat, firmam ac indubiam nostra celsitudo fiduciam retineret,g) de civitate Portenawh)2) avun- culi nostri ducis Austrie cum complicibus suis egressus, nobilesi) Sbinco- nemi) de Hasemburg,k) magistrumD) camere nostre, Hasconemm) de Swereticz, H. de Camczicz et Andream de Duba iuniorem,m) barones et familiares eta) 10
Strana 146
146 Emil Schieche. fidelesa) nostros dilectos*) captivavit inique, equis eosdem, rebus et pecuniis spoliando. Propter quod antedicto avunculo nostro Austrie duci, cuius idem Auffensteineriusn) capitaneus ligiusa) et vasallus existit et in cuius terri- torio talia perpetrata noscuntur, specialem legacionem dudum transmisimus sperantes, quod ipse considerato sinceritatis affectu, quo ipsum prosequi- mur, et pensatis tam fraudulentis") et iniquis iniuriis adversus predictum predonem et malefactorem publicum absque cuiuslibet more dispendio iudi- cium fulminet ulcionis, et dea) absolucione plena nostrorum, recuperacione ablatorum quorumlibet ac ut nobis iuxta regalis honoris exigenciam super illatis ignominiis satisfaciatp) debite et sicut amicum decet et principem solerti studio prolaboret. Predicta quoque, serenissime frater, eo ad vestri deducimus fraternalem noticiam, quo vos in quibuslibet odiosis eventibus maiestati nostre amplioris fidei studio gerere dudum agnovimus animum compassivum, non dubitando") omnino,a) quina) in eum eventum, ubi vos invocaverit nostra serenitas, nobis circa premissa opportunum exhibeatis auxilium et favorem. Datum Mant.3) Cancellarius.r) a) chybi A. — b) animo B. — c) Jo. A. — d) V. de N. A. — e) de B. — f) chybi B. — g) obtineret A. — h) P. A. — i) nobilem B. — j) S. A. — k) Hazmburg A. — 1) nostrumA. — m) Hasconem až iuniorem chybí B. -n) N. A. — o) fraudulenter A. — p) ignomiis satisfaciet A. — q) nam dubitantur A. — r) Datum Mant. Cancellarius chybí B. 1) Gemona, provincie udinská. Karel tam přibyl dne 13. října 1354; Werunsky, Erster Romzug 2. — 2) Pordenone, provincie udinská. — 3) Král Karel meškal posledních šest týdnů roku 1354 v Mantově. Srovn. Regesta Imperii. [1355, únor 9] Král Karel IV. oznamuje králi uherskému Ludvíkovi o potížích, které protahují neustále jeho korunování na císaře, o holdu měst- ských států italských, jakož i o příchodu královny Anny a o brzkém příjezdu Petra z Ostie. 4. Cod. 1,243, fol. 1007, čís. 50. — Přesné datování umožňují časové údaje královy, hledě k cestám královniným jakož i kardinála biskupa Petra Colombiersa do Pisy. — Srovn. str. 136. Imperator ad regem. Serenissime frater karissime. Inteleccio fratris, quod imperialis coro- nacio nostra nulla racione posset ad finem perduci speratum neque domi- nusa) cardinalis iter ad consumacionem huiusmodi nostri honoris vellet assumere, nisi Rubertus de Duracio a captivitatis nexibus solveretur. Nos, qui ad imperii sacri dilatandos honores ex assumpti cura regiminis tenemur intendere, ut propter gencium nostrarumb) multiplicitatem seu multitudi- nem Italicus populus in affliccione maneate) et ut pax et tranquillitas procurenturd) fideli populo christiano, ad eius absolucionem intendimuse) nolentes eum assumere nec admittere, quod nobiles Vicecomites vicarii nostri Mediolanenses ipsum assumant’) sed pocius ad consagwineos suos
146 Emil Schieche. fidelesa) nostros dilectos*) captivavit inique, equis eosdem, rebus et pecuniis spoliando. Propter quod antedicto avunculo nostro Austrie duci, cuius idem Auffensteineriusn) capitaneus ligiusa) et vasallus existit et in cuius terri- torio talia perpetrata noscuntur, specialem legacionem dudum transmisimus sperantes, quod ipse considerato sinceritatis affectu, quo ipsum prosequi- mur, et pensatis tam fraudulentis") et iniquis iniuriis adversus predictum predonem et malefactorem publicum absque cuiuslibet more dispendio iudi- cium fulminet ulcionis, et dea) absolucione plena nostrorum, recuperacione ablatorum quorumlibet ac ut nobis iuxta regalis honoris exigenciam super illatis ignominiis satisfaciatp) debite et sicut amicum decet et principem solerti studio prolaboret. Predicta quoque, serenissime frater, eo ad vestri deducimus fraternalem noticiam, quo vos in quibuslibet odiosis eventibus maiestati nostre amplioris fidei studio gerere dudum agnovimus animum compassivum, non dubitando") omnino,a) quina) in eum eventum, ubi vos invocaverit nostra serenitas, nobis circa premissa opportunum exhibeatis auxilium et favorem. Datum Mant.3) Cancellarius.r) a) chybi A. — b) animo B. — c) Jo. A. — d) V. de N. A. — e) de B. — f) chybi B. — g) obtineret A. — h) P. A. — i) nobilem B. — j) S. A. — k) Hazmburg A. — 1) nostrumA. — m) Hasconem až iuniorem chybí B. -n) N. A. — o) fraudulenter A. — p) ignomiis satisfaciet A. — q) nam dubitantur A. — r) Datum Mant. Cancellarius chybí B. 1) Gemona, provincie udinská. Karel tam přibyl dne 13. října 1354; Werunsky, Erster Romzug 2. — 2) Pordenone, provincie udinská. — 3) Král Karel meškal posledních šest týdnů roku 1354 v Mantově. Srovn. Regesta Imperii. [1355, únor 9] Král Karel IV. oznamuje králi uherskému Ludvíkovi o potížích, které protahují neustále jeho korunování na císaře, o holdu měst- ských států italských, jakož i o příchodu královny Anny a o brzkém příjezdu Petra z Ostie. 4. Cod. 1,243, fol. 1007, čís. 50. — Přesné datování umožňují časové údaje královy, hledě k cestám královniným jakož i kardinála biskupa Petra Colombiersa do Pisy. — Srovn. str. 136. Imperator ad regem. Serenissime frater karissime. Inteleccio fratris, quod imperialis coro- nacio nostra nulla racione posset ad finem perduci speratum neque domi- nusa) cardinalis iter ad consumacionem huiusmodi nostri honoris vellet assumere, nisi Rubertus de Duracio a captivitatis nexibus solveretur. Nos, qui ad imperii sacri dilatandos honores ex assumpti cura regiminis tenemur intendere, ut propter gencium nostrarumb) multiplicitatem seu multitudi- nem Italicus populus in affliccione maneate) et ut pax et tranquillitas procurenturd) fideli populo christiano, ad eius absolucionem intendimuse) nolentes eum assumere nec admittere, quod nobiles Vicecomites vicarii nostri Mediolanenses ipsum assumant’) sed pocius ad consagwineos suos
Strana 147
Svídnický formulář Jana ze Středy. 147 versus Avinionem redeat.g) Sicut eciam, ut confidimus, revertetur, avito eciam tractatu cum rege Loysio1) sic disposuit nostra serenitas, quod idem rex apud nos et apud vestram celsitudinem permanebit inh) fidei et devocio- nis constancia ac dimisso dicto Roberto vobis, karissime frater, in omnibus complacebit; sicut eciam ab eodem potestatem habemus et voluntatem omnimodam inter excellenciam vestram ab una et eum parte ab alia super omnibus inter vos verbo facto odiose commissis firmandi perpetuam con- cordiam et amorem. Dum tamen illud eciam exh) vestra voluntate existit, quodi) merito consentire potestis, qui nullam habetis dubitandi materiam, quin fraternalis illa dileccio, qua vos, amantissime frater, favorose com- plectimur, ad hoc continua sedulitate deliberet,k) qualiter regiminis honor vester possit in talibus custodiri et in concordia celebranda inter civitates Veneciarum et Januensium, quam breviter finiri speramus, de vestris pro- speritatibus tanto vigilancius intendit nostra serenitas, quanto ad ea, que hono- ris vestri incrementa prospicuunt, antiquatis amiciciis forcius inclinamur. Ut eciam, serenissime frater, non vos lateat regie fortune prosperitas, ecce, quod serenissima Anna Romanorum semper augusta et Bohemie regina, consors nostra dilecta, preter miliciam, cumh) qual) alias nostra celsitudo cenabat, cum notabili armatarum gencium multitudine ad nos, ad civitatem Pisanam applicuit2) et, reverendo domino patre cardinali Ostiensi iam per VI dies in itinere constituto, eius adventum cottidie prestolamur.3) Et divina favente clemencia Pisanis, Senensibus et multis aliis locis insigni- bus ad obedienciam nostram reductis feliciter corporis et rerum incolumi- tate potimur non dubitante, quin coronacio nostra et dicte nostre consortis karissime in urbe Romana debeat vel in medio Quadragesime videlicet dominica,h) qua cantatur Letare Jerusalem,4) aut in die Anuncciacionis beatissime Marie virginis letis auspiciis feliciter consumari. De novis autem aliis, quocies occurrerint, vos crebrius informare proponimus desiderantes attente, quatenus nos de statu vestro et serenissimarum principum sororum nostrarum tam genitricis vestre, quam eciam preclare vestre consortis nos velitis ad gaudium crebrius edocere etc. Datum Pisis.5) Johannes cancel- larius Luthomislensis episcopus. a) domini rk. — b) gentes nostre rk. — c) maneret rk. — d) procurari deberet rk. — e) intendamus rk. — f) assumentur rk. — g) rediret rk. — h) chybi v rk. — i) vestre voluntatis exstititur sicut rk. — k) delibetur rk. — 1) quam rk. 1) Luigi z Tarentu, manžel Giovanny Neapolské. Karel IV. mohl plným právem býti prostředníkem svého leníka Luigiho, ježto zmocněnci Luigiho a Giovanny dne 1. února 1355 přijali z rukou Karlových markrabství Provence a hrabství Forcalquier a Piemont jakožto léna říšská a složili mu slib věrnosti. — 2) 8. únor 1355; Reg. Imp. VIII, 160. č. 1982a. — 3) Kardinál biskup Petr Colombiers z Ostie oznamuje Karlovi IV. dne 22. ledna 1355, že se hodlá 3. února vypravit z Avignonu, avšak skutečně odcestoval teprve 9. února. Jelikož Karel v našem dopise předpokládá, že Petr jest již šest dní na cestě, musil psáti šestý den po původním terminu, tudíž 9. února, což velmi dobře souhlasí s příjezdem královny Anny dne 8. února. — 4) 15. březen 1355. — 5) Karel IV. dlel poprvé v Pise od 18. ledna do 22. března 1355. 10°
Svídnický formulář Jana ze Středy. 147 versus Avinionem redeat.g) Sicut eciam, ut confidimus, revertetur, avito eciam tractatu cum rege Loysio1) sic disposuit nostra serenitas, quod idem rex apud nos et apud vestram celsitudinem permanebit inh) fidei et devocio- nis constancia ac dimisso dicto Roberto vobis, karissime frater, in omnibus complacebit; sicut eciam ab eodem potestatem habemus et voluntatem omnimodam inter excellenciam vestram ab una et eum parte ab alia super omnibus inter vos verbo facto odiose commissis firmandi perpetuam con- cordiam et amorem. Dum tamen illud eciam exh) vestra voluntate existit, quodi) merito consentire potestis, qui nullam habetis dubitandi materiam, quin fraternalis illa dileccio, qua vos, amantissime frater, favorose com- plectimur, ad hoc continua sedulitate deliberet,k) qualiter regiminis honor vester possit in talibus custodiri et in concordia celebranda inter civitates Veneciarum et Januensium, quam breviter finiri speramus, de vestris pro- speritatibus tanto vigilancius intendit nostra serenitas, quanto ad ea, que hono- ris vestri incrementa prospicuunt, antiquatis amiciciis forcius inclinamur. Ut eciam, serenissime frater, non vos lateat regie fortune prosperitas, ecce, quod serenissima Anna Romanorum semper augusta et Bohemie regina, consors nostra dilecta, preter miliciam, cumh) qual) alias nostra celsitudo cenabat, cum notabili armatarum gencium multitudine ad nos, ad civitatem Pisanam applicuit2) et, reverendo domino patre cardinali Ostiensi iam per VI dies in itinere constituto, eius adventum cottidie prestolamur.3) Et divina favente clemencia Pisanis, Senensibus et multis aliis locis insigni- bus ad obedienciam nostram reductis feliciter corporis et rerum incolumi- tate potimur non dubitante, quin coronacio nostra et dicte nostre consortis karissime in urbe Romana debeat vel in medio Quadragesime videlicet dominica,h) qua cantatur Letare Jerusalem,4) aut in die Anuncciacionis beatissime Marie virginis letis auspiciis feliciter consumari. De novis autem aliis, quocies occurrerint, vos crebrius informare proponimus desiderantes attente, quatenus nos de statu vestro et serenissimarum principum sororum nostrarum tam genitricis vestre, quam eciam preclare vestre consortis nos velitis ad gaudium crebrius edocere etc. Datum Pisis.5) Johannes cancel- larius Luthomislensis episcopus. a) domini rk. — b) gentes nostre rk. — c) maneret rk. — d) procurari deberet rk. — e) intendamus rk. — f) assumentur rk. — g) rediret rk. — h) chybi v rk. — i) vestre voluntatis exstititur sicut rk. — k) delibetur rk. — 1) quam rk. 1) Luigi z Tarentu, manžel Giovanny Neapolské. Karel IV. mohl plným právem býti prostředníkem svého leníka Luigiho, ježto zmocněnci Luigiho a Giovanny dne 1. února 1355 přijali z rukou Karlových markrabství Provence a hrabství Forcalquier a Piemont jakožto léna říšská a složili mu slib věrnosti. — 2) 8. únor 1355; Reg. Imp. VIII, 160. č. 1982a. — 3) Kardinál biskup Petr Colombiers z Ostie oznamuje Karlovi IV. dne 22. ledna 1355, že se hodlá 3. února vypravit z Avignonu, avšak skutečně odcestoval teprve 9. února. Jelikož Karel v našem dopise předpokládá, že Petr jest již šest dní na cestě, musil psáti šestý den po původním terminu, tudíž 9. února, což velmi dobře souhlasí s příjezdem královny Anny dne 8. února. — 4) 15. březen 1355. — 5) Karel IV. dlel poprvé v Pise od 18. ledna do 22. března 1355. 10°
Strana 148
148 Emil Schieche. [1356, počátek! Lello de'Coseci podává císaři Karlovi IV. z Avignonu zprávu o prů- běhu boje o zámek Balzo, jehož se zmocnil Robert z Durazza, o svém přijetí u kurie v hodnosti římského vyslance a o italských sporech, které částečně způsobil odchod císařův. Cod. I, 243, fol. 1187, čís. 79. — Tento list, velmi chybně psaný, musil býti pro technické překážky bohužel při poslední revisi textů vynechán; je zachován bez udání odesilatele, avšak porovnáním jeho dikce se slohem kusu v rukopise následujícího podařilo se dokázati domněnku, že Lello je jeho původcem. — Srovn. str. 137. Pridem, serenissime principum, servo michi vestro per omnia et in omnibus constituto doluita) terram calcarib) Germanicam premature nimium et contra spem prochdolor imperii Romani devotorum vestris festivantibus equis, dum extra portam Cremanam locus unus dominum servumque tene- bat.c) Magna cernens, maiora noscens et maxima potens imperialis et regia celsitudo mandavit, ut, cum in Curia essem, gravem in servi manud) inepteque cesum et fragilem vestre maiestati scribendo calamum exercerem; nova festine insinuoe) queque forent,) cum nulla vel pauca reperirem,g) petens actam veniam, si deliqui eta) non curavi celerius accelerare scriptu- ram. Nunc vero, mansuetissime regum, ut mandatum hoc impleam, vestre celsitudini scriba, quod maius novum, quod in Curia viderini, ex qua veni, fuit, quod preter cogitatam magnificus dominus Robertus de Duracio, qui castrum Bansy obsidentibus provincialibush) omnibus detinebati) municio- nibus pluribus munitus ad victum pariter et ad bellum non ad modicum tempusl) sed ad annum, illud de sue nobilitatis curialitate domino nostro pape restituit et se monitisk) apostolicis inclinavit. Quod, ut tenetur ab omnibus, non fecissent) nisi paterne preces domini Petragoricensis cardi- nalis, qui tamen facinus et turbacionem Curie ac futurorum malorum con- sequencias abhorrebat, ut mortem iuvenilis facinorism) discretis et iustis iunccionibusn) maturasset eundemqueo) dominum Robertum serviendi do- mino meo, fratri vestro domino regi Francie, cuip) multum placuerat et videtur in posterum placere, conpulisset, disposuit9) desiderium, quod, ut corde conceperat, opere manifestat, nam ad eundem Parisius iam posuit se in via. Amodor) potest dici, quod, si terra tremuit, nunc quiet,s) quia ventis et mari mandatum est et facta est tranquillitas magna valde et licet novum hoc maius inter pauca commemorer, si tamen unicumt) dicerem, non errarem, quia maximum novum, quod in Curia video: serenissime princeps, illud stupenteru) admiror, quod in moderna Curia nullus novusv) auditor, cuius racio dicitur domini nostri pape condicio. Tenet enim imperialis memoria se legisse, ubi non fuit auditus effundi non deberem sermonem et rursus mel musce secuntur cadavera lupi, quod vel que scilicet clausa firmissima ianua non defendat, circa quod, inclitissime domine mi, cum expressa noceant, ulterius non insisto vestra namque perspicacia coram in aquam me descen- disse sufficit ac movisse piscinam. 5.
148 Emil Schieche. [1356, počátek! Lello de'Coseci podává císaři Karlovi IV. z Avignonu zprávu o prů- běhu boje o zámek Balzo, jehož se zmocnil Robert z Durazza, o svém přijetí u kurie v hodnosti římského vyslance a o italských sporech, které částečně způsobil odchod císařův. Cod. I, 243, fol. 1187, čís. 79. — Tento list, velmi chybně psaný, musil býti pro technické překážky bohužel při poslední revisi textů vynechán; je zachován bez udání odesilatele, avšak porovnáním jeho dikce se slohem kusu v rukopise následujícího podařilo se dokázati domněnku, že Lello je jeho původcem. — Srovn. str. 137. Pridem, serenissime principum, servo michi vestro per omnia et in omnibus constituto doluita) terram calcarib) Germanicam premature nimium et contra spem prochdolor imperii Romani devotorum vestris festivantibus equis, dum extra portam Cremanam locus unus dominum servumque tene- bat.c) Magna cernens, maiora noscens et maxima potens imperialis et regia celsitudo mandavit, ut, cum in Curia essem, gravem in servi manud) inepteque cesum et fragilem vestre maiestati scribendo calamum exercerem; nova festine insinuoe) queque forent,) cum nulla vel pauca reperirem,g) petens actam veniam, si deliqui eta) non curavi celerius accelerare scriptu- ram. Nunc vero, mansuetissime regum, ut mandatum hoc impleam, vestre celsitudini scriba, quod maius novum, quod in Curia viderini, ex qua veni, fuit, quod preter cogitatam magnificus dominus Robertus de Duracio, qui castrum Bansy obsidentibus provincialibush) omnibus detinebati) municio- nibus pluribus munitus ad victum pariter et ad bellum non ad modicum tempusl) sed ad annum, illud de sue nobilitatis curialitate domino nostro pape restituit et se monitisk) apostolicis inclinavit. Quod, ut tenetur ab omnibus, non fecissent) nisi paterne preces domini Petragoricensis cardi- nalis, qui tamen facinus et turbacionem Curie ac futurorum malorum con- sequencias abhorrebat, ut mortem iuvenilis facinorism) discretis et iustis iunccionibusn) maturasset eundemqueo) dominum Robertum serviendi do- mino meo, fratri vestro domino regi Francie, cuip) multum placuerat et videtur in posterum placere, conpulisset, disposuit9) desiderium, quod, ut corde conceperat, opere manifestat, nam ad eundem Parisius iam posuit se in via. Amodor) potest dici, quod, si terra tremuit, nunc quiet,s) quia ventis et mari mandatum est et facta est tranquillitas magna valde et licet novum hoc maius inter pauca commemorer, si tamen unicumt) dicerem, non errarem, quia maximum novum, quod in Curia video: serenissime princeps, illud stupenteru) admiror, quod in moderna Curia nullus novusv) auditor, cuius racio dicitur domini nostri pape condicio. Tenet enim imperialis memoria se legisse, ubi non fuit auditus effundi non deberem sermonem et rursus mel musce secuntur cadavera lupi, quod vel que scilicet clausa firmissima ianua non defendat, circa quod, inclitissime domine mi, cum expressa noceant, ulterius non insisto vestra namque perspicacia coram in aquam me descen- disse sufficit ac movisse piscinam. 5.
Strana 149
Svídnický formulář Jana ze Středy. 149 Sed ut de adventu sociorum et meo Romani populi nuncciorum aliquid, cum plura non possim, auribus vestre maiestatis instillem, noscat excel- lencia vestra, quod in nostro Avinionensi introitu recta via dominum nostrum papam adivimus, qui letissime nos recepit et benignas nobis aures prebere permisit, sed dominos cardinales per nos primo visitari mandavit. Quodw) sicut mandatum dederat nobis pati, impleto petivimus, quod in pleno consi- storio nos audiret, quod materiam ambasiate presenciens nobis expressis- sime denegavit. Sed nobis die postmodum assignato presentibus in Curia cardinalibus XV nos audivit, ubi de dominorum cardinalium Romanorum consilio manifestox) non nisi de adventu suo Romam exponere licuit. Illa vice super quo dictos dominos cardinales et socios meos iussus ego tunc dicere et sed vos comederim bibliam non digessi nec digeram nec inde spero incrementum aliquod vel oblectamentum saltem habere. Capitulum vero de commissione regiminis urbis vobis, ut petimus, faciendumy) necnon et alia capitula nobis inposita dedimus in scriptura, sed adhuc annuere noluit, quod nos audiret in illis. Dominus Jo. de Vicedominis et ego in presencia dominorum Boleniensis1) et Ostiensis, qui plus quam propria promovent, facta vestra exposuimus illa,z) que nobis vestra celsitudo mandavit, et vero, quantum in pape verbis apparet, multum nos diligit, sed dileccionem huiusmodi non obstantemaa) non credo, quod de commissis illa, quebb) petimus, vos honoret. Dictus dominus Jo. est in civitate Aquensi semper ad manifesta vestra sollicitus et fidelis. Guerra, sicut vestram celsitudinem nosse credo, per dominos Viceco- mites Mediolanenses mota est contra marchionem Montisferraticc) et contra Bononiam.dd) Ut audivi, filii quondam domini Castrucii sunt in castro Avencie et guerram faciunt contra Lucam et videtur, quod illis faveant Florentini. Et comuniter dicitur, quod propter vestrum discessum hecce) omnia susci- tantur, et dubitatur, quod alia pollulabunt. Alia vero scribenda non habeo; sifi) mihi dominus propicius sit,a) alia dicenda concipiam.gg) Post habitam aliqualem super capitulis illis responsionem a papa, versus Parisius dante domino dirigam gressus meos. Recomendo me gracie vestre celsitudinis, quam dominus conservet. Ad votum semper feliciter actus eius, scriptum Avinione, etc. Littere missiles domino imperatori per comites, duces. archiepisco- pos et episcopos. a) chybi v rk. — b) calcare rk. — c) tenetur rk. — d) iam servo manum rk. — e) festinis insinuans rk. — f) forent que rk. - g) repertum rk. — h) cum provincialibus rk. — i) detinebat et rk. — j) temporis rk. — k) monitus rk. — 1) fecisset rk. — m) facinoris acerbitatem rk. — n) luncionibus rk. — o) eundem rk. — p) qui sibi rk. — q) disponitus rk. — r) et sit amodo rk. — s) quievit rk. — t) unicam rk. — u) non stupenter rk. — v) nullum novum rk. — w) quo rk. — x) et manifesto rk. — y) faciendo rk. — z) illas rk. — aa) obstantes rk. — bb) quam rk. — cc) Mant. fratris rk. — dd) Bonen rk. - ee) hic rk. — ff) sed rk. — gg) concepi rk. 1) Guido de Bolonia, kardinál biskup z Porta (Eubel, Hierarch. cath. 17).
Svídnický formulář Jana ze Středy. 149 Sed ut de adventu sociorum et meo Romani populi nuncciorum aliquid, cum plura non possim, auribus vestre maiestatis instillem, noscat excel- lencia vestra, quod in nostro Avinionensi introitu recta via dominum nostrum papam adivimus, qui letissime nos recepit et benignas nobis aures prebere permisit, sed dominos cardinales per nos primo visitari mandavit. Quodw) sicut mandatum dederat nobis pati, impleto petivimus, quod in pleno consi- storio nos audiret, quod materiam ambasiate presenciens nobis expressis- sime denegavit. Sed nobis die postmodum assignato presentibus in Curia cardinalibus XV nos audivit, ubi de dominorum cardinalium Romanorum consilio manifestox) non nisi de adventu suo Romam exponere licuit. Illa vice super quo dictos dominos cardinales et socios meos iussus ego tunc dicere et sed vos comederim bibliam non digessi nec digeram nec inde spero incrementum aliquod vel oblectamentum saltem habere. Capitulum vero de commissione regiminis urbis vobis, ut petimus, faciendumy) necnon et alia capitula nobis inposita dedimus in scriptura, sed adhuc annuere noluit, quod nos audiret in illis. Dominus Jo. de Vicedominis et ego in presencia dominorum Boleniensis1) et Ostiensis, qui plus quam propria promovent, facta vestra exposuimus illa,z) que nobis vestra celsitudo mandavit, et vero, quantum in pape verbis apparet, multum nos diligit, sed dileccionem huiusmodi non obstantemaa) non credo, quod de commissis illa, quebb) petimus, vos honoret. Dictus dominus Jo. est in civitate Aquensi semper ad manifesta vestra sollicitus et fidelis. Guerra, sicut vestram celsitudinem nosse credo, per dominos Viceco- mites Mediolanenses mota est contra marchionem Montisferraticc) et contra Bononiam.dd) Ut audivi, filii quondam domini Castrucii sunt in castro Avencie et guerram faciunt contra Lucam et videtur, quod illis faveant Florentini. Et comuniter dicitur, quod propter vestrum discessum hecce) omnia susci- tantur, et dubitatur, quod alia pollulabunt. Alia vero scribenda non habeo; sifi) mihi dominus propicius sit,a) alia dicenda concipiam.gg) Post habitam aliqualem super capitulis illis responsionem a papa, versus Parisius dante domino dirigam gressus meos. Recomendo me gracie vestre celsitudinis, quam dominus conservet. Ad votum semper feliciter actus eius, scriptum Avinione, etc. Littere missiles domino imperatori per comites, duces. archiepisco- pos et episcopos. a) chybi v rk. — b) calcare rk. — c) tenetur rk. — d) iam servo manum rk. — e) festinis insinuans rk. — f) forent que rk. - g) repertum rk. — h) cum provincialibus rk. — i) detinebat et rk. — j) temporis rk. — k) monitus rk. — 1) fecisset rk. — m) facinoris acerbitatem rk. — n) luncionibus rk. — o) eundem rk. — p) qui sibi rk. — q) disponitus rk. — r) et sit amodo rk. — s) quievit rk. — t) unicam rk. — u) non stupenter rk. — v) nullum novum rk. — w) quo rk. — x) et manifesto rk. — y) faciendo rk. — z) illas rk. — aa) obstantes rk. — bb) quam rk. — cc) Mant. fratris rk. — dd) Bonen rk. - ee) hic rk. — ff) sed rk. — gg) concepi rk. 1) Guido de Bolonia, kardinál biskup z Porta (Eubel, Hierarch. cath. 17).
Strana 150
150 Emil Schieche. 6. [1356, jaro] Kancléř Jan ze Středy píše vratislavskému proboštu Petrovi Loun- skému o bohatém obdarováni, kterého se dostalo císařským man- želům a úředníkům kanceláře za jejich návštěvy u uherského krále Ludvíka v Rábu v únoru 1356, a zrazuje svého dřívějšího kolegu v úřadě z úmyslu, aby se pro výdělek usídlil v Metách. Cod. I, 243, fol. 113", čis. 87. — Srovn. str. 133. Salute et amicicia premissis domine preposite, amice karissime. Magnitudinem honorum, quibus rex Ungarie personam serenissimi et invictissimi principis et domini domini imperatoris grata deliberacione respexit, nemo narrare poterit, nam liberalitas donorum regalium non solum verborum ordinem, immo cogitacionum vires excellit ut sit quodam modo ineffabilis tanti decoris claritas. Nec exprimi possit ab aliquo, quod tanti regis gloria preparavit, nam post vasorum aureorum distribucionem muni- ficam, quibus cesari et imperatrici provisuma) fore dinoscitur, ego clenodia obtinui signanter usque ad valorem mille florenorum et Nicolaus de Chremsir ad florenos trecentos et, dum plures non essent principales notarii, quasi neccessitate conpulsus eliciens iuniores loco maiorum institui, qui obtinue- runt centum florenos pro quolibet; et sic omnes adulti et iuvenes redierunt feliciter donis regalibus consolati. Et quia tantam fortunam neglexistis ad presens, consulo, quod non vadatis ad civitatem Mocensem, ubi multas expensas opinor incumbere et nulla vel saltem valde modica lucra, cum de preterito tempore omnia sicut scitis Mocensia negocia fuerunt expedita. Unde consultum apparet, quod in Wratislavia in bonorum piscium et sapide marcialis cervisie copia maneatis. Datum etc. Luthomislensis episcopus Johannes cancellarius scribit domino pre- posito Wratislaviensi. a) previsum rk. 7. [1356, květen] Císař Karel IV. blahopřeje švekruši Janě k úspěchům, kterých dobyl její manžel Václav Lucemburský v Brabantsku ve sporech s Ludví- kem Flanderským, oznamuje jí sjednání svatebních smluv s uher- ským králem Ludvíkem a zve ji v čas sněmu v Metách k rozmluvě do Lucemburska. Cod. I, 243, fol. 1020, čís. 60. — Sepsání tohoto dopisu spadá pravděpodobně do první polo- viny května roku 1356, neboť podle něho metský sněm se má zahájiti pět neděl po veliko- nocich a v listě ze dne 39. dubna (Reg. Imp. VIII, 210, č. 2593a) uvádí se za zahajovací termín sněmu čtvrtá neděle po velikonocích. — Srovn. str. 132.
150 Emil Schieche. 6. [1356, jaro] Kancléř Jan ze Středy píše vratislavskému proboštu Petrovi Loun- skému o bohatém obdarováni, kterého se dostalo císařským man- želům a úředníkům kanceláře za jejich návštěvy u uherského krále Ludvíka v Rábu v únoru 1356, a zrazuje svého dřívějšího kolegu v úřadě z úmyslu, aby se pro výdělek usídlil v Metách. Cod. I, 243, fol. 113", čis. 87. — Srovn. str. 133. Salute et amicicia premissis domine preposite, amice karissime. Magnitudinem honorum, quibus rex Ungarie personam serenissimi et invictissimi principis et domini domini imperatoris grata deliberacione respexit, nemo narrare poterit, nam liberalitas donorum regalium non solum verborum ordinem, immo cogitacionum vires excellit ut sit quodam modo ineffabilis tanti decoris claritas. Nec exprimi possit ab aliquo, quod tanti regis gloria preparavit, nam post vasorum aureorum distribucionem muni- ficam, quibus cesari et imperatrici provisuma) fore dinoscitur, ego clenodia obtinui signanter usque ad valorem mille florenorum et Nicolaus de Chremsir ad florenos trecentos et, dum plures non essent principales notarii, quasi neccessitate conpulsus eliciens iuniores loco maiorum institui, qui obtinue- runt centum florenos pro quolibet; et sic omnes adulti et iuvenes redierunt feliciter donis regalibus consolati. Et quia tantam fortunam neglexistis ad presens, consulo, quod non vadatis ad civitatem Mocensem, ubi multas expensas opinor incumbere et nulla vel saltem valde modica lucra, cum de preterito tempore omnia sicut scitis Mocensia negocia fuerunt expedita. Unde consultum apparet, quod in Wratislavia in bonorum piscium et sapide marcialis cervisie copia maneatis. Datum etc. Luthomislensis episcopus Johannes cancellarius scribit domino pre- posito Wratislaviensi. a) previsum rk. 7. [1356, květen] Císař Karel IV. blahopřeje švekruši Janě k úspěchům, kterých dobyl její manžel Václav Lucemburský v Brabantsku ve sporech s Ludví- kem Flanderským, oznamuje jí sjednání svatebních smluv s uher- ským králem Ludvíkem a zve ji v čas sněmu v Metách k rozmluvě do Lucemburska. Cod. I, 243, fol. 1020, čís. 60. — Sepsání tohoto dopisu spadá pravděpodobně do první polo- viny května roku 1356, neboť podle něho metský sněm se má zahájiti pět neděl po veliko- nocich a v listě ze dne 39. dubna (Reg. Imp. VIII, 210, č. 2593a) uvádí se za zahajovací termín sněmu čtvrtá neděle po velikonocích. — Srovn. str. 132.
Strana 151
Svídnický formulář Jana ze Středy. 151 Imperator ducisse Lucemburgensi. Karolus etc. Illustris soror karissima, letatur admodum et iocundatur nostra sublimitas super votivisa) successibus, quib) illustri duci Lucembur- gensi, Limburgensi et Lothoringensi, fratri nostro prekarissimo, tuo contho- rali atque tibi circa terram Brabancie deo propicio evenerunt. Nam felices vestre dileccionic) perspicuos eventus proprios reputamus nosse te volen- tes, quod hiis diebus1) in Ungaria fuimus, ubi cum serenissimo rege Ungarie, fratre nostro karissimo, gratam inivimus parentelam, videlicet inter primogenitum2) illustris Johannis marchionisd) Moravie, fratris nostri karissimi, et filiam3) quondam4) ducis Stephani, fratris predicti regis Ungarie, sponsalia contrahendo eademque promissise) et litteris sollempni- bus roborando, quem eciam dominum regem ad nostra habemus beneplacita solita sinceritate paratum. Preterea quinque septimanis post festum Pasche5) in civitate Metensi domino largiente esse proponimus pro variis sacri imperii negociis constituti dileccionem tuam rogantes attente, ut tunc ad comitatum Lucemburgensem velis procedere, ut longior nobis sit facultas alia aliqua nuncciandi; ac predictum fratrem nostrum, consortem tuum, velis inducere, ut secundum quod sibi scribimus apud nos in prefata civitate Metensi tunc sit omnimode constitutus pro certis et multis negociis nostrum et vestrum comodum concernentibus invicem pertractandis infra tempus illud et, antequam nobis conveniat, archiepiscopo Treverensi aut cuiquam alteri nullam penitus gwerram movendo nam ex hiis, que nostra si bi maiestas aperiet, indubi- tanter senciet illud, quod sibi consulimus honorif) et comodis suis grata perducere incrementa. Datum etc. Cancellarius Luthomislensis episcopus etc. a) votiva rk. — b) que rk. — c) chybi v 1k. — d) illustrem Johannem marchionem rk. — e) premissis rk. — f) honoris rk. 1) Koncem února roku 1356 v Rábu. — 2) Jošt. — 3) Alžběta. — 4) Vévoda Štěpán Chorvatský zemřel 9. srpna 1354. — 5) V roce 1356 připadl hod Boží velikonoční na 24. dubna. 8. [1356, srpen 6 Císař Karel IV. potvrzuje městu Berounu privilegium krále Václava II. ze dne 1. září 1303, naléhá na to, aby dosazování konšelů dálo se podle národnosti měšťanstva, a vyhlašuje hospo- dářsko-politické řády. Cod. I, 243, fol. 1067, čís. 64 (A). — Dne 9. března 1350 Karel IV. potvrzuje listinu Václavovu ze dne 1. září 1303, jak ji otiskl Čelakovský (viz přílohu 1). Znění této konfirmace je totožno s prvním odstavcem kusu č. 64 Forem: otiskl Čelakovský, Cod. Iur. Mun. II, 439, čís. 298 (B). — Datování se provedlo na podkladě konfirmace privilegi Ferdlnanda I. ze dne 24. září 1547, ve které je krátce označena listina Václava II., potvrzená dne 8. srpna 1356 Karlem IV., udáním „na plat davání a rady obnovení“; viz Čelakovský tamže 530, čís. 362. — Srovn. str. 127.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 151 Imperator ducisse Lucemburgensi. Karolus etc. Illustris soror karissima, letatur admodum et iocundatur nostra sublimitas super votivisa) successibus, quib) illustri duci Lucembur- gensi, Limburgensi et Lothoringensi, fratri nostro prekarissimo, tuo contho- rali atque tibi circa terram Brabancie deo propicio evenerunt. Nam felices vestre dileccionic) perspicuos eventus proprios reputamus nosse te volen- tes, quod hiis diebus1) in Ungaria fuimus, ubi cum serenissimo rege Ungarie, fratre nostro karissimo, gratam inivimus parentelam, videlicet inter primogenitum2) illustris Johannis marchionisd) Moravie, fratris nostri karissimi, et filiam3) quondam4) ducis Stephani, fratris predicti regis Ungarie, sponsalia contrahendo eademque promissise) et litteris sollempni- bus roborando, quem eciam dominum regem ad nostra habemus beneplacita solita sinceritate paratum. Preterea quinque septimanis post festum Pasche5) in civitate Metensi domino largiente esse proponimus pro variis sacri imperii negociis constituti dileccionem tuam rogantes attente, ut tunc ad comitatum Lucemburgensem velis procedere, ut longior nobis sit facultas alia aliqua nuncciandi; ac predictum fratrem nostrum, consortem tuum, velis inducere, ut secundum quod sibi scribimus apud nos in prefata civitate Metensi tunc sit omnimode constitutus pro certis et multis negociis nostrum et vestrum comodum concernentibus invicem pertractandis infra tempus illud et, antequam nobis conveniat, archiepiscopo Treverensi aut cuiquam alteri nullam penitus gwerram movendo nam ex hiis, que nostra si bi maiestas aperiet, indubi- tanter senciet illud, quod sibi consulimus honorif) et comodis suis grata perducere incrementa. Datum etc. Cancellarius Luthomislensis episcopus etc. a) votiva rk. — b) que rk. — c) chybi v 1k. — d) illustrem Johannem marchionem rk. — e) premissis rk. — f) honoris rk. 1) Koncem února roku 1356 v Rábu. — 2) Jošt. — 3) Alžběta. — 4) Vévoda Štěpán Chorvatský zemřel 9. srpna 1354. — 5) V roce 1356 připadl hod Boží velikonoční na 24. dubna. 8. [1356, srpen 6 Císař Karel IV. potvrzuje městu Berounu privilegium krále Václava II. ze dne 1. září 1303, naléhá na to, aby dosazování konšelů dálo se podle národnosti měšťanstva, a vyhlašuje hospo- dářsko-politické řády. Cod. I, 243, fol. 1067, čís. 64 (A). — Dne 9. března 1350 Karel IV. potvrzuje listinu Václavovu ze dne 1. září 1303, jak ji otiskl Čelakovský (viz přílohu 1). Znění této konfirmace je totožno s prvním odstavcem kusu č. 64 Forem: otiskl Čelakovský, Cod. Iur. Mun. II, 439, čís. 298 (B). — Datování se provedlo na podkladě konfirmace privilegi Ferdlnanda I. ze dne 24. září 1547, ve které je krátce označena listina Václava II., potvrzená dne 8. srpna 1356 Karlem IV., udáním „na plat davání a rady obnovení“; viz Čelakovský tamže 530, čís. 362. — Srovn. str. 127.
Strana 152
152 Emil Schieche. Statuta seu concessiones civitatis Veronensis. In nomine sancte etc. Karolus etc.a) Ad perpetuamb) rei memo- riam universis et singulis presentes litteras inspecturis, presentibus et futuris, volumus forec) notum, quod venientes ad imperialisd) maiestatis nostre presenciam fideles nostri dilecti iudex et iurati pro se ac universitate civium et hominum utriusque ligwagii et ideomatis, tam Theotunici quam Bohemici, civitatis nostre Veronensis nobis humiliter supplicare curarunt, quatenus eis et civitati predicte graciam facientes specialem litteras incliti Wenceslai dive memorie Bohemie et Polonie regis, avi nostri karissimi, et circae) iura et emunitates in eis contenta, datas et concessas dignaremur de benignitate regial) Bohemie graciosius confirmare, quarum tenor legitur in hec verba: Nos Wenceslaus dei gracia etc.«) Nos itaque supplica- cionibush) predictorum civium racionabilibus et condignis benigno favore facilius inclinati prefatas litteras et tenores ipsarum de benignitate sedis regie Bohemie approbamus, ratificamusi) et gratificamurl) eisque nostrum benignum prebemus assensum pariter et consensum. Preterea volentes, ut prefati cives et incole predicte civitatis Vero- nensis pacis dulcedine et quietis amenitate nostris et futuris temporibus feliciter pociantur, statuimus et decrevimus ac edicto regio perpetuo stabi- limus, quod subcamerarius regni nostri Bohemie matura previa delibera- cione ex nunck) inantea de utriusque ligwe tam Bohemice quam Theotunice simul eloquio et liguagio in civitate ipsa sex viros Bohemos pro parte Bohemorum et sex viros ligwe peritos Theotunice pro parte Theotunicorum scabinos et consules legales idoneos et sufficientes ad officiumll consulatus annis singulis possit et teneaturm) eligere et constituere, qui dictum officium in iudicio et consilio eloqui et proferre possint et valeant ac digne facere et laudabiliter exercere. Eleccionem vero ac disposicionem de per- sona vel personis iudicis vel iudicum in dicta civitate statuenda vel statuendis nostre dumtaxat provisioni specialiter duximus reservandas. Ceterum decrevimus et statuimus, quod deinceps inantea cives et incole alienigene possint et valeant in foro et platea comuni civitatis pre- dicte domos sibin) emere seu eciam edificare et constituere licite ac libere easque inhabitare et habitacionem in eis facere personalem, inpedimento civium predictorum et aliorum quorumcumque non obstante. Volumus in- super et decrevimus, ut ex nunc inantea perpetuo omnes cives et incole Bohemi dicte civitatis eisdem et similibus paribusque et omnibuso) et singulis iuribus, imunitatibus, consuetudinibus et comodis cum concivibus et incolis Theotunicis, in quibuscumque rebus sint vel esse poterint, quo- modolibet in futurum pociantur et gaudeant paresque et equales eis sint et fiant in omnibus; et econtra Theotunici parificentur, ut predicitur, Bo- hemis per omnia in eisdem. Quodque omnes et singuli honesti, probi et fame bone homines tam Bohemi quam Theotunici venientes undecumque in civitatem predictam, habitacionem et incolatum inibi facere volentes
152 Emil Schieche. Statuta seu concessiones civitatis Veronensis. In nomine sancte etc. Karolus etc.a) Ad perpetuamb) rei memo- riam universis et singulis presentes litteras inspecturis, presentibus et futuris, volumus forec) notum, quod venientes ad imperialisd) maiestatis nostre presenciam fideles nostri dilecti iudex et iurati pro se ac universitate civium et hominum utriusque ligwagii et ideomatis, tam Theotunici quam Bohemici, civitatis nostre Veronensis nobis humiliter supplicare curarunt, quatenus eis et civitati predicte graciam facientes specialem litteras incliti Wenceslai dive memorie Bohemie et Polonie regis, avi nostri karissimi, et circae) iura et emunitates in eis contenta, datas et concessas dignaremur de benignitate regial) Bohemie graciosius confirmare, quarum tenor legitur in hec verba: Nos Wenceslaus dei gracia etc.«) Nos itaque supplica- cionibush) predictorum civium racionabilibus et condignis benigno favore facilius inclinati prefatas litteras et tenores ipsarum de benignitate sedis regie Bohemie approbamus, ratificamusi) et gratificamurl) eisque nostrum benignum prebemus assensum pariter et consensum. Preterea volentes, ut prefati cives et incole predicte civitatis Vero- nensis pacis dulcedine et quietis amenitate nostris et futuris temporibus feliciter pociantur, statuimus et decrevimus ac edicto regio perpetuo stabi- limus, quod subcamerarius regni nostri Bohemie matura previa delibera- cione ex nunck) inantea de utriusque ligwe tam Bohemice quam Theotunice simul eloquio et liguagio in civitate ipsa sex viros Bohemos pro parte Bohemorum et sex viros ligwe peritos Theotunice pro parte Theotunicorum scabinos et consules legales idoneos et sufficientes ad officiumll consulatus annis singulis possit et teneaturm) eligere et constituere, qui dictum officium in iudicio et consilio eloqui et proferre possint et valeant ac digne facere et laudabiliter exercere. Eleccionem vero ac disposicionem de per- sona vel personis iudicis vel iudicum in dicta civitate statuenda vel statuendis nostre dumtaxat provisioni specialiter duximus reservandas. Ceterum decrevimus et statuimus, quod deinceps inantea cives et incole alienigene possint et valeant in foro et platea comuni civitatis pre- dicte domos sibin) emere seu eciam edificare et constituere licite ac libere easque inhabitare et habitacionem in eis facere personalem, inpedimento civium predictorum et aliorum quorumcumque non obstante. Volumus in- super et decrevimus, ut ex nunc inantea perpetuo omnes cives et incole Bohemi dicte civitatis eisdem et similibus paribusque et omnibuso) et singulis iuribus, imunitatibus, consuetudinibus et comodis cum concivibus et incolis Theotunicis, in quibuscumque rebus sint vel esse poterint, quo- modolibet in futurum pociantur et gaudeant paresque et equales eis sint et fiant in omnibus; et econtra Theotunici parificentur, ut predicitur, Bo- hemis per omnia in eisdem. Quodque omnes et singuli honesti, probi et fame bone homines tam Bohemi quam Theotunici venientes undecumque in civitatem predictam, habitacionem et incolatum inibi facere volentes
Strana 153
Svídnický formulář Jana ze Středy. 153 sine omni difficultate admittantur, recipiantur et assumantur ad morandum et habitandum in ea sub eisdem consuetudinibus, iuribus, comodis et one- ribus ipsius civitatis, que et quas ad presens habere dinoscitur vel habitura est in futurum. Ne autem huiusmodi hominibus dictam civitatem intrare et habitare volentibus quedam fraternitas, que inter mechanicos et artifices in ipsa civitate habetur et haberip) dicitur, impedimentum seu preiudicium possit aliquod in posterum generare, ipsam fraternitatem seu societatem regia auctoritate ex nunc tollimus, irritamus et anullamus nullamque, irritam et sublatam nuncciamus nulliusque esse et fore de cetero efficacie vel mo- menti. Volumus insuper et sanccimus decreto regio, quod tam Bohemi quam Theotunici maccella carnium et alia quevis artificia equaliter et parili modo teneant et habeant in eisque operaciones suas exerceant et faciant nec sit in carnificio seu aliis artificiis melior condicio alicuius inter eos: sed omnes paribus iuribus pociantur in eisdem. Postremo statuimus ac decrevimus, ut deinceps in posterum pannifices cives incole supradicte civitatis pannos suos perq) se factos et contextos nequaquam incisos ad ulnas, sed ex integro dumtaxat et integros vendant et vendere teneantur, prout in civitate Pragen- si alii pannifices pannos suos per se factos et contextos integros et integre vendere consueverunt. Nulli igitur civium predictorum aut alii cuicumque liceat constitu- cionum seu statutorum nostrorum formam seu concessionis nostre ordinem infringere aut ei ausu temerario quomodolibet contraire, indignacionem nostre maiestatisr) acerrimams) et penam marce unius auri puri, cuius medietatem fisco regio, residuam vero ad opus et reformacionem civitatis ipsius volumus applicari, necnon penas alias gravissimas pro motu nostro infligendas si secus quispiam attemptare presumpserit, se noverit irremis- sibiliter incursurum etc. Datum etc. Welco decanus Saccensis. a) Karolus dei gracia Romanorum rex semper augustus et Boemie rex B. — b) perpetue A. — c) fieri B. — d) regalis B. — e) certa B. — f) regni A. — g) Zde bylo by při A inter- polovati přílohu čís. 1; při B následuje znění listu krále Václava II. d. v Praze dne 30. srpna 1303, Cel. č. 76. — h) supplicacionis A. — i) et ratificamus. Datum Prage a. d. MCCCL, jubileo, ind. tercia, sept. id. Marcii, regn. nostr. a. quarto B. — j) gratificamus A. — k) tunc A. — I) effectum A. — m) possint et teneantur A. — n) eis A. — o) doplněno za nesrozumitelné slůvko A. — p) habere A. — q) pro A. — r) chybí A. — s) čtení nepřesné A. 9. [1356—1357, jaro] Hrabě Jan Klevský stěžuje si do papežských desátků, které pro Dolnorýnsko, schuzené a zpustošené domácími sváry, jsou nesne- sitelným břemenem, a varuje v zájmu říše samé před přílišným libovolným vykořisťování kleru. Cod. I, 243, fol. 1137, čís. 86. — Odeslání dopisu spadá mezl vypsání desátku dne 15. května 1355 a jeho proměnu v subsiaium na jaře roku 1357. Viz Werunsky, Karl IV., III, 171 a 194. — Srovn. str. 131.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 153 sine omni difficultate admittantur, recipiantur et assumantur ad morandum et habitandum in ea sub eisdem consuetudinibus, iuribus, comodis et one- ribus ipsius civitatis, que et quas ad presens habere dinoscitur vel habitura est in futurum. Ne autem huiusmodi hominibus dictam civitatem intrare et habitare volentibus quedam fraternitas, que inter mechanicos et artifices in ipsa civitate habetur et haberip) dicitur, impedimentum seu preiudicium possit aliquod in posterum generare, ipsam fraternitatem seu societatem regia auctoritate ex nunc tollimus, irritamus et anullamus nullamque, irritam et sublatam nuncciamus nulliusque esse et fore de cetero efficacie vel mo- menti. Volumus insuper et sanccimus decreto regio, quod tam Bohemi quam Theotunici maccella carnium et alia quevis artificia equaliter et parili modo teneant et habeant in eisque operaciones suas exerceant et faciant nec sit in carnificio seu aliis artificiis melior condicio alicuius inter eos: sed omnes paribus iuribus pociantur in eisdem. Postremo statuimus ac decrevimus, ut deinceps in posterum pannifices cives incole supradicte civitatis pannos suos perq) se factos et contextos nequaquam incisos ad ulnas, sed ex integro dumtaxat et integros vendant et vendere teneantur, prout in civitate Pragen- si alii pannifices pannos suos per se factos et contextos integros et integre vendere consueverunt. Nulli igitur civium predictorum aut alii cuicumque liceat constitu- cionum seu statutorum nostrorum formam seu concessionis nostre ordinem infringere aut ei ausu temerario quomodolibet contraire, indignacionem nostre maiestatisr) acerrimams) et penam marce unius auri puri, cuius medietatem fisco regio, residuam vero ad opus et reformacionem civitatis ipsius volumus applicari, necnon penas alias gravissimas pro motu nostro infligendas si secus quispiam attemptare presumpserit, se noverit irremis- sibiliter incursurum etc. Datum etc. Welco decanus Saccensis. a) Karolus dei gracia Romanorum rex semper augustus et Boemie rex B. — b) perpetue A. — c) fieri B. — d) regalis B. — e) certa B. — f) regni A. — g) Zde bylo by při A inter- polovati přílohu čís. 1; při B následuje znění listu krále Václava II. d. v Praze dne 30. srpna 1303, Cel. č. 76. — h) supplicacionis A. — i) et ratificamus. Datum Prage a. d. MCCCL, jubileo, ind. tercia, sept. id. Marcii, regn. nostr. a. quarto B. — j) gratificamus A. — k) tunc A. — I) effectum A. — m) possint et teneantur A. — n) eis A. — o) doplněno za nesrozumitelné slůvko A. — p) habere A. — q) pro A. — r) chybí A. — s) čtení nepřesné A. 9. [1356—1357, jaro] Hrabě Jan Klevský stěžuje si do papežských desátků, které pro Dolnorýnsko, schuzené a zpustošené domácími sváry, jsou nesne- sitelným břemenem, a varuje v zájmu říše samé před přílišným libovolným vykořisťování kleru. Cod. I, 243, fol. 1137, čís. 86. — Odeslání dopisu spadá mezl vypsání desátku dne 15. května 1355 a jeho proměnu v subsiaium na jaře roku 1357. Viz Werunsky, Karl IV., III, 171 a 194. — Srovn. str. 131.
Strana 154
154 Emil Schieche. Serenissime domine, ad vestre excellencie deducimus noticiam, quo- modo nobis existit insinuatum, quod dominus noster papa a clero et ecclesi- asticisa) personis in quadam provincia Coloniensi decimas quasdam satis ingentes nititur extorquere quodque ipse super huiusmodi exigendis et extorquendis deputaverit dominum archiepiscopum suum executorem. Su- per quo serenitati vestre cupimus fore notum, quod terra nostra adeo est devastata per rapinas et incendia occasione gwerrarum et dissensionum, que inter Edwardum de Gerlia et nos vigebant, occasione eciam quarum incole terre nostre, cuiuscumque condicionis aut status existant, sunt ad inopiam miserabiliter versi, exulati et ingenti mole paupertatis depressi, sic quod clerici et ecclesiastice persone in terra nostra degentes nullob) modo sufficere possunt necc) sibi ipsis ad sustentacionem alimentorum nec ad solucionem decimarum predictarum, cum sint facultatibus exinaniti. Rogamus igitur vestram serenitatem humiliter et eciam devote inter- pellamus, quatenus ipsa efficere velitis et procurari viis et modis sibid) no- tis apud dominum papam, ut ab execucione huiusmodi decimarum ceterorum- que gravaminum mole desistat, cum vobis ex debito vestre excellencie hoc facere incumbit, que habet cunctos sibid) subiectos et presertim clericos circumspicere oculo clemenciori, ne pergraventur, nam per hoc pium opus circa ipsos facietis, quia versimiliter formidandum est. Si huiusmodi exaccio habuerit processum, quod altissimus avertat, statuse) et honor cleri in regno Alamanie vobis subiecti deprimentur. Altissimus vos conservet feliciter atque bene. Dat. Cleven. etc. Johannes comes Clevensis imperatori scribit etc. a) ecliasticis rk. — b) ullo rk. — c) eciam rk. — d) čtl vobis. — e) quod status rk. 1357, červenec 16 Manželka krále Kazimíra Kristina Rokcanerová píše císaři Karlu IV. o česko-polské smlouvě a doufá, že mezi oběma vladaři dojde i nadále k přátelským stykům. Cod. I, 243, fol. 1103, čís. 78. — Nelze nijak dokázati, souhlasí-li udané datum se skuteč- ností. — Srovn. str. 132. 10. Regina Polonie imperatori. Serenissime princeps et domine graciose. Contractus inter magnificum principem et dominum dominum Kazmerum regem Polonie, consortem no- strum, ab una et personam vestram parte ab altera celebratusa) vobis ad modum et honorem absque dubio provenire speramus: nam eundem con- iugem nostrum ad obsequia vestra et ad perfectam constanciam vestri amoris intendimus animare, ne amplius inter vos utrumqueb) more solito hinc inde fluctuat materia dubiorum. Placeat igitur gracie vestre nobis tam consi- denter precipere non alias, quam si adhuc essemus in civitate Pragensi personaliter constitute. Etenim omni dubietate remota ad ea, que vestrum
154 Emil Schieche. Serenissime domine, ad vestre excellencie deducimus noticiam, quo- modo nobis existit insinuatum, quod dominus noster papa a clero et ecclesi- asticisa) personis in quadam provincia Coloniensi decimas quasdam satis ingentes nititur extorquere quodque ipse super huiusmodi exigendis et extorquendis deputaverit dominum archiepiscopum suum executorem. Su- per quo serenitati vestre cupimus fore notum, quod terra nostra adeo est devastata per rapinas et incendia occasione gwerrarum et dissensionum, que inter Edwardum de Gerlia et nos vigebant, occasione eciam quarum incole terre nostre, cuiuscumque condicionis aut status existant, sunt ad inopiam miserabiliter versi, exulati et ingenti mole paupertatis depressi, sic quod clerici et ecclesiastice persone in terra nostra degentes nullob) modo sufficere possunt necc) sibi ipsis ad sustentacionem alimentorum nec ad solucionem decimarum predictarum, cum sint facultatibus exinaniti. Rogamus igitur vestram serenitatem humiliter et eciam devote inter- pellamus, quatenus ipsa efficere velitis et procurari viis et modis sibid) no- tis apud dominum papam, ut ab execucione huiusmodi decimarum ceterorum- que gravaminum mole desistat, cum vobis ex debito vestre excellencie hoc facere incumbit, que habet cunctos sibid) subiectos et presertim clericos circumspicere oculo clemenciori, ne pergraventur, nam per hoc pium opus circa ipsos facietis, quia versimiliter formidandum est. Si huiusmodi exaccio habuerit processum, quod altissimus avertat, statuse) et honor cleri in regno Alamanie vobis subiecti deprimentur. Altissimus vos conservet feliciter atque bene. Dat. Cleven. etc. Johannes comes Clevensis imperatori scribit etc. a) ecliasticis rk. — b) ullo rk. — c) eciam rk. — d) čtl vobis. — e) quod status rk. 1357, červenec 16 Manželka krále Kazimíra Kristina Rokcanerová píše císaři Karlu IV. o česko-polské smlouvě a doufá, že mezi oběma vladaři dojde i nadále k přátelským stykům. Cod. I, 243, fol. 1103, čís. 78. — Nelze nijak dokázati, souhlasí-li udané datum se skuteč- ností. — Srovn. str. 132. 10. Regina Polonie imperatori. Serenissime princeps et domine graciose. Contractus inter magnificum principem et dominum dominum Kazmerum regem Polonie, consortem no- strum, ab una et personam vestram parte ab altera celebratusa) vobis ad modum et honorem absque dubio provenire speramus: nam eundem con- iugem nostrum ad obsequia vestra et ad perfectam constanciam vestri amoris intendimus animare, ne amplius inter vos utrumqueb) more solito hinc inde fluctuat materia dubiorum. Placeat igitur gracie vestre nobis tam consi- denter precipere non alias, quam si adhuc essemus in civitate Pragensi personaliter constitute. Etenim omni dubietate remota ad ea, que vestrum
Strana 155
Svídnický formulář Jana ze Středy. 155 honorem respiciunt etc) quibus vestra possit procurari commoditas, fideli- bus studiis diligencius intendemus nos et statum nostrum vestre benigne gracie committentes. Dat. Crac. sub annulo nostro secreto, quo nos dominus noster et came- rarium legittime desponsavit, die dominica post festum sancte Margarethel), anno domini MCCCLVII. Cancellarius etc. a) celebratam rk. — b) utroque rk — c) chybi v rk. 1) Svátek sv. Markéty slaví se v arcidiecésích pražské a hnězdenské dne 13. července; v roce 1357 byl to čtvrtek. [Brzo po roce 1357] Dopis Jana ze Středy Františkovi Petrarkovi. Cod. I, 243, fol. 987, čís. 36. — Tento dopis provází císařskou budu, kterou Karel podruhé jme- nuje vlašského humanistu falckrabětem, když začátkem roku 1357 odmítl vyznamenání. — Srovn. str. 121. 11. Pulcrum breve. De fecundo pectore phebus irradians sic e gratis labiis mercennariia) largitur grata donaria ut aurum mentis, argentum ligwe poetice de tam diviti vena saturiens,b) sic legentis paupertatem deterret ut quarumvisc) divi- ciarum splendores, sic intueturd) gratissimum supereffluentis tamen thezauri inestimabilis: copia inopie scribentis se offerens et animum claudicare cogat et calamum, ut nec ad imaginandum intencio nec manus humilis quidem permaneat ad scribendum, nam non licet tanti luminis iubar emphaticum lippientibus oculis intueri. Unum tamen absque dubietate polliceor, quia dulcis Francisci memoria nunquam separabitur a Johanne etc. a) merciarii rk. — b) staturiens rk. — c) deterrent ut quamvis rk. — d) intueri rk. 12. [1396, podzim Průvodní list krále Václava IV. pro posly vyslané do Italie: kancléř Václav Králík z Buřenic, arcijáhen Petr ze Všerub, hrabě Günter ze Švarcburku, královský komorník Beneš z Choustníku a Jiří Cavalli z Milána. Cod. I, 243, fol. 1217, čis. 149. — Srovn. str. 142. Credencia bona. W. fidelis dilecte. Super certis et arduissimis negociis sacrosanctam Romanama) ecclesiam, dominum nostrum summum pontificem, nos et no- strum imperium sanctum tangentibus et signanter super facto unionis ec- clesie sancte dei mittimus ad eiusdem domini nostri et tuam presenciam venerabilem Wenceslaum decanum Wisschegradensem cancellarium, hono- rabilem Petrum de Vsserub archidiaconem Orsoviensem, devotos specta- bilem Gunterum comitem de Swarczburg et nobilem Benussium de Kusnis
Svídnický formulář Jana ze Středy. 155 honorem respiciunt etc) quibus vestra possit procurari commoditas, fideli- bus studiis diligencius intendemus nos et statum nostrum vestre benigne gracie committentes. Dat. Crac. sub annulo nostro secreto, quo nos dominus noster et came- rarium legittime desponsavit, die dominica post festum sancte Margarethel), anno domini MCCCLVII. Cancellarius etc. a) celebratam rk. — b) utroque rk — c) chybi v rk. 1) Svátek sv. Markéty slaví se v arcidiecésích pražské a hnězdenské dne 13. července; v roce 1357 byl to čtvrtek. [Brzo po roce 1357] Dopis Jana ze Středy Františkovi Petrarkovi. Cod. I, 243, fol. 987, čís. 36. — Tento dopis provází císařskou budu, kterou Karel podruhé jme- nuje vlašského humanistu falckrabětem, když začátkem roku 1357 odmítl vyznamenání. — Srovn. str. 121. 11. Pulcrum breve. De fecundo pectore phebus irradians sic e gratis labiis mercennariia) largitur grata donaria ut aurum mentis, argentum ligwe poetice de tam diviti vena saturiens,b) sic legentis paupertatem deterret ut quarumvisc) divi- ciarum splendores, sic intueturd) gratissimum supereffluentis tamen thezauri inestimabilis: copia inopie scribentis se offerens et animum claudicare cogat et calamum, ut nec ad imaginandum intencio nec manus humilis quidem permaneat ad scribendum, nam non licet tanti luminis iubar emphaticum lippientibus oculis intueri. Unum tamen absque dubietate polliceor, quia dulcis Francisci memoria nunquam separabitur a Johanne etc. a) merciarii rk. — b) staturiens rk. — c) deterrent ut quamvis rk. — d) intueri rk. 12. [1396, podzim Průvodní list krále Václava IV. pro posly vyslané do Italie: kancléř Václav Králík z Buřenic, arcijáhen Petr ze Všerub, hrabě Günter ze Švarcburku, královský komorník Beneš z Choustníku a Jiří Cavalli z Milána. Cod. I, 243, fol. 1217, čis. 149. — Srovn. str. 142. Credencia bona. W. fidelis dilecte. Super certis et arduissimis negociis sacrosanctam Romanama) ecclesiam, dominum nostrum summum pontificem, nos et no- strum imperium sanctum tangentibus et signanter super facto unionis ec- clesie sancte dei mittimus ad eiusdem domini nostri et tuam presenciam venerabilem Wenceslaum decanum Wisschegradensem cancellarium, hono- rabilem Petrum de Vsserub archidiaconem Orsoviensem, devotos specta- bilem Gunterum comitem de Swarczburg et nobilem Benussium de Kusnis
Strana 156
156 Emil Schieche. regalis camere nostrum magistrum nec non Georgium de Cavall, consiliarios fideles nostros dilectos, de intencione nostra tibi referenda distinccius in- formatos. Tuam igitur fidelitatem affectuose requirimus et hortamur, qua- tenus prefatos ambasiatores nostros ad honorem et reverenciam maiestatis nostre regie benigne suscipere, exponenda per ipsos gratanter audire et ipsis in referendis pro parte nostra non minus, quam si tibi personaliter loqueremur, fidem velis et debeas credulam adhibere, prefatis ambasiatori- bus nostris in omnibus et singulis, que promocionem itineris ipsorum con- spiciunt, promotivam et favorabilem ostendere voluntatem. Facies enim in hoc maiestati nostre gratam conplacienciam erga te suo tempore graciosis favoribus conpensandam etc. a) Romanen. rk. 13. [1398, podzim] Král Václav IV. oznamuje zpřátelenému vladaři, že král Zikmund šťastně potlačil povstání, které se bylo rozšířilo po porážce u Niko- pole, jakož i o chystané schůzce Lucemburků ve Vratislavi. Cod. I, 243, fol. 1287, čís. 236. — Srovn. str. 142. Rex intimat nova de libertate fratris sui regis Ungarie multum gratulanter. Dilecte. Exuberans et pregnans est in conspectu nostro fidei tue constancia, quam erga maiestatem nostram clara semper operum exhibici- one ostendisti, prout hoc a te providus Jo. cardinalis ad nostri culminis presenciam nunccius transmissus nostre magnificencie lucidius et aperte declaravit, quem gratanter recepimus. Hilariter vidimus ac proposicionis ipsius verba pleno collegimus intellectu, quibus eciam tenore presentis respondemus pro singularitate significantes, quod serenissimus princeps et dominus dominus Sigismundus rex Ungarie etc., frater noster karissimus, cum omnibus baronibus plene concordatus et plenaliter unitus pristina gau- det libertate eta) eciam maior et potencior universis prius denuob) existit, prout hoc idem ex plenoc) nos docente in litteris suis lucidius cognovimus ab experto. Cum quo una cum illustribus Jodoco et Procopio marchionibus et quampluribus aliis principibus patruis et consagwineis nostris carissimis in civitate Wratislaviensi pretermissis aliis nostris agendis negociis statim convenire proponimus et abinde ad sanctissimum in Christo patrem Bonifa- cium ac tuam dileccionem sollempnes ambasiatores volumus destinare. Quapropter sinceritatem tuam affectuose requirimus et hortamur ex animo desiderantes sincere fidei tue puritatem, quam ad nos constanter etd) continue gessisti, utd) nobis pro inimicorum et rebellium nostrorum repulsi- one fideliter et incessanter astare velis modis et viis, quibus tibi visum fuerit oportunis, prout de sinceritate et amicicia tua plenam confidenciam gerimus et indubiam tenemus presumpcionem etc. (a qui rk. — b) deo rk. — c) expien. rk. — d) chybi v rk.
156 Emil Schieche. regalis camere nostrum magistrum nec non Georgium de Cavall, consiliarios fideles nostros dilectos, de intencione nostra tibi referenda distinccius in- formatos. Tuam igitur fidelitatem affectuose requirimus et hortamur, qua- tenus prefatos ambasiatores nostros ad honorem et reverenciam maiestatis nostre regie benigne suscipere, exponenda per ipsos gratanter audire et ipsis in referendis pro parte nostra non minus, quam si tibi personaliter loqueremur, fidem velis et debeas credulam adhibere, prefatis ambasiatori- bus nostris in omnibus et singulis, que promocionem itineris ipsorum con- spiciunt, promotivam et favorabilem ostendere voluntatem. Facies enim in hoc maiestati nostre gratam conplacienciam erga te suo tempore graciosis favoribus conpensandam etc. a) Romanen. rk. 13. [1398, podzim] Král Václav IV. oznamuje zpřátelenému vladaři, že král Zikmund šťastně potlačil povstání, které se bylo rozšířilo po porážce u Niko- pole, jakož i o chystané schůzce Lucemburků ve Vratislavi. Cod. I, 243, fol. 1287, čís. 236. — Srovn. str. 142. Rex intimat nova de libertate fratris sui regis Ungarie multum gratulanter. Dilecte. Exuberans et pregnans est in conspectu nostro fidei tue constancia, quam erga maiestatem nostram clara semper operum exhibici- one ostendisti, prout hoc a te providus Jo. cardinalis ad nostri culminis presenciam nunccius transmissus nostre magnificencie lucidius et aperte declaravit, quem gratanter recepimus. Hilariter vidimus ac proposicionis ipsius verba pleno collegimus intellectu, quibus eciam tenore presentis respondemus pro singularitate significantes, quod serenissimus princeps et dominus dominus Sigismundus rex Ungarie etc., frater noster karissimus, cum omnibus baronibus plene concordatus et plenaliter unitus pristina gau- det libertate eta) eciam maior et potencior universis prius denuob) existit, prout hoc idem ex plenoc) nos docente in litteris suis lucidius cognovimus ab experto. Cum quo una cum illustribus Jodoco et Procopio marchionibus et quampluribus aliis principibus patruis et consagwineis nostris carissimis in civitate Wratislaviensi pretermissis aliis nostris agendis negociis statim convenire proponimus et abinde ad sanctissimum in Christo patrem Bonifa- cium ac tuam dileccionem sollempnes ambasiatores volumus destinare. Quapropter sinceritatem tuam affectuose requirimus et hortamur ex animo desiderantes sincere fidei tue puritatem, quam ad nos constanter etd) continue gessisti, utd) nobis pro inimicorum et rebellium nostrorum repulsi- one fideliter et incessanter astare velis modis et viis, quibus tibi visum fuerit oportunis, prout de sinceritate et amicicia tua plenam confidenciam gerimus et indubiam tenemus presumpcionem etc. (a qui rk. — b) deo rk. — c) expien. rk. — d) chybi v rk.
Strana 157
Svídnický formulář Jana ze Středy. 157 14. [1401—1404/ Pamětní spis krále Zikmunda kardinálům o nepřátelském počínání papeže Bonifáce IX. Cod. I, 243, fol. 1177, čís. 107 (A). — Jiné znění neúplné v rukopise pražské kapituly H, 3, fol. 31; otiskl F. Palacký, Uber Formelbücher II, 78, čís. 74 (B). — Doba, do níž možno vydání prvopisu určitě klásti, jest omezena vyrovnáním Zikmundovým s velmoži uherskými a rokem úmrtí Bonifáce IX. — Srovn. str. 140. Reverendissimi in Christo patres, amici karissimi. Devocionem ac sin- ceram fidem, quas erga sacrosanctam Romanam ecclesiam maiestasa) no- stra semper habuit, toti orbi credimus esse notas nec vestrab) venerabilitas ignorat, quomodo divine recordacionis genitor noster a principio huius pe- stiferic) scismatis partem Urbani sexti semper fovit et usque eius add) obi- tum in illiuse) obediencia perseveravit. Et profecto, si genitor ipse noster usque ad hec tempora vixisset, non ambigimus, quod iam dudum terminum huius perniciosi scismatis leta christianitast) habuisset. Verum et nos per viam paternam ambulantes usque ad hec tempora debitam obedienciam primo Urbano prefato, deinde Bonifacio successori suo ut Romane ec- clesieg) presidenti constanter conservavimus et nunquamh) regibus et principibus de contrario nosi) sollicitantibus voluimus,j) licet magna et multa nobis premia promitterenti) seui proponerent, aliqualiter assentire. Preterea, postquam huius regni sacro fuimus diademate coronati,k) totus orbis non ignorat, quod semper adversus perfidos paganos Romaneque ecclesie hostes scismaticos continua bella gessimus, personam nostram cunctis exponendo periculis nullisque parcendo laboribus vel expensis; ad quam rem iugiter1) auxilia aliorum cristicolarumm) undique conquesivimus, quorum multitudon) inenarrabilis pro christianitatis defensione sevis occu- buit gladiis paganorum. Quantumo) vero Ungarici sanguinis a die nostre coronacionis usque in hodiernum manu paganorum effusum sit,o) quanta bella cruentissima gesta sint,p) quanta quoqueq) dampna hoc regnum no- strum, quod in hac orientali plaga christianitatis est scutum, passum sit, noni) possumus enarrare. Heccine, qualem fructum qualeque meritum pro tantis beneficiis reportamus,r) des) quibus ceteri reges condolentur, ami- rantur?s) Tacemus illatas carissimod) germanoi) nostro Romanorum regi contumelias inmeritas,d) quem, quantumd) ind) sed) erat,d) privavitt) imperio Romano prou) tanta fidei sue soliditate,u) et nostras dumtaxat iniurias recita- mus. Siquidem illev) Romanus pontifex nichil aliud ded) die noctuque cogi- tare videtur, nisi modum ut inveniat, quomodo nos possit deicerew) de hoci) regno; nam tot et tanta mala atque scandala in regno nostro seminavit, no- strum excidium omnibus modis querens, quod horror est audire, que fuerunt flagicia etd) immaniax) scelera prochdolor perpetrata; nam ultra quam viginti hominum milia ferro, igne etd) fame perierunt. Quot autem ecclesie com- buste, quot monasteria spoliata, quot claustra suntd) desolata, quot en-
Svídnický formulář Jana ze Středy. 157 14. [1401—1404/ Pamětní spis krále Zikmunda kardinálům o nepřátelském počínání papeže Bonifáce IX. Cod. I, 243, fol. 1177, čís. 107 (A). — Jiné znění neúplné v rukopise pražské kapituly H, 3, fol. 31; otiskl F. Palacký, Uber Formelbücher II, 78, čís. 74 (B). — Doba, do níž možno vydání prvopisu určitě klásti, jest omezena vyrovnáním Zikmundovým s velmoži uherskými a rokem úmrtí Bonifáce IX. — Srovn. str. 140. Reverendissimi in Christo patres, amici karissimi. Devocionem ac sin- ceram fidem, quas erga sacrosanctam Romanam ecclesiam maiestasa) no- stra semper habuit, toti orbi credimus esse notas nec vestrab) venerabilitas ignorat, quomodo divine recordacionis genitor noster a principio huius pe- stiferic) scismatis partem Urbani sexti semper fovit et usque eius add) obi- tum in illiuse) obediencia perseveravit. Et profecto, si genitor ipse noster usque ad hec tempora vixisset, non ambigimus, quod iam dudum terminum huius perniciosi scismatis leta christianitast) habuisset. Verum et nos per viam paternam ambulantes usque ad hec tempora debitam obedienciam primo Urbano prefato, deinde Bonifacio successori suo ut Romane ec- clesieg) presidenti constanter conservavimus et nunquamh) regibus et principibus de contrario nosi) sollicitantibus voluimus,j) licet magna et multa nobis premia promitterenti) seui proponerent, aliqualiter assentire. Preterea, postquam huius regni sacro fuimus diademate coronati,k) totus orbis non ignorat, quod semper adversus perfidos paganos Romaneque ecclesie hostes scismaticos continua bella gessimus, personam nostram cunctis exponendo periculis nullisque parcendo laboribus vel expensis; ad quam rem iugiter1) auxilia aliorum cristicolarumm) undique conquesivimus, quorum multitudon) inenarrabilis pro christianitatis defensione sevis occu- buit gladiis paganorum. Quantumo) vero Ungarici sanguinis a die nostre coronacionis usque in hodiernum manu paganorum effusum sit,o) quanta bella cruentissima gesta sint,p) quanta quoqueq) dampna hoc regnum no- strum, quod in hac orientali plaga christianitatis est scutum, passum sit, noni) possumus enarrare. Heccine, qualem fructum qualeque meritum pro tantis beneficiis reportamus,r) des) quibus ceteri reges condolentur, ami- rantur?s) Tacemus illatas carissimod) germanoi) nostro Romanorum regi contumelias inmeritas,d) quem, quantumd) ind) sed) erat,d) privavitt) imperio Romano prou) tanta fidei sue soliditate,u) et nostras dumtaxat iniurias recita- mus. Siquidem illev) Romanus pontifex nichil aliud ded) die noctuque cogi- tare videtur, nisi modum ut inveniat, quomodo nos possit deicerew) de hoci) regno; nam tot et tanta mala atque scandala in regno nostro seminavit, no- strum excidium omnibus modis querens, quod horror est audire, que fuerunt flagicia etd) immaniax) scelera prochdolor perpetrata; nam ultra quam viginti hominum milia ferro, igne etd) fame perierunt. Quot autem ecclesie com- buste, quot monasteria spoliata, quot claustra suntd) desolata, quot en-
Strana 158
158 Emil Schieche. dochciav) destructa incredibile dictuz) est. Preterimus villarum incendia, pauperum spolia, viduarum et orphanorum exterminia,aa) virginum stupra, matronarum adulteria, quibus omnibus non fuit numerus neque modus. Sed etd) illudd) inter maxima dampna merito computari decetd) sived) potest, quod,1) nisi forentbb) ista regni nostri distorbia suggestione pape suscitata, profecto ex quo divina clemencia percc) Tartarosce) Torcorum rabiem eliserat, facile nobis erat omnes partesdd) transmarinas aee) Torcorum tyrannide libe- rare. Verum hec distorbia ind) quibusd) sedandisd) adhuc ex parte detinuerunt nos abff) opere tam laudabili, licet cum gravi merore nostri animi, retraxerunt. Et profecto, nisi divina miseraciod) iusticie nostre etd) christianitatis saluti misericorditer subvenisset,gg) verisimillimumbh) erat hoc regnum in manus paganorum miserabiliter deventurum. Quippe excogitare nescimus, quid unquam nostra maiestas contra suam sanctitatem attemptavit,ii) propter quod nos ita persequi deberet odio capitali. Presertim quia eti) predecessor suus felicis recordacionis Urbanus sextus,d) quam diu vixit, et deinde ipseli) Bonifacius usque ad hec tem- pora nos semper carissimum filium et verum Ungarie regem suis litteris nuncuparunt. Unde ergo provenit tam repentina mutacio, ut pater filiid) fieretkk) persecutor? Nam eciamsi aliquo modo nostra filiacio contra suam paternitatem excessisset, debuisset more pii patris excessum nostrum benivolis verbis primoi) corripere et salubribus monitibus emendare : hoc siquidem non fecit, sed pocius contrariumd) verba dando nobis benivola etd) clamdestine de nostro exterminio pertractavit. Sollicitavit enim primo prelatos et barones nostros, ut a nostra maiestate deficerent eti) nobis rupta fide nepharied) rebellarent; induxit deinde Ladislaum filium quondam Karuli de Duracio,l1) ut regnum nostrum impeteret et sibi tamquam heredi- tatemmm) vendicaret, etun) nonnullos prelatos nostre maiestati fideles et benivolos ad prefati Ladislai instanciam privavit episcopatibus et de eisdem emulis providendo;"n) direxit preterea legatum a latere, qui regnicolas nostros a iuramentis nostro diademati prestitis absolveret et ipsos in nostrum exterminium concitaret. Suntne hec opera pii patris, suntne heci) officia boni pastoris, inter filios bella facereoo) et inter oves pestem morbidam procurare? Quare,pp) reverendissimi patres et amici karissimi, in archano nostriqq) pectoris equa pensantes meditacione ipsum summum pontificem iugi studiorr) ad nostrum excidium inhiare et discordias assiduas in regno nostro occultess) nutrire, ne iterum talia dampna, qualia ded) ipsius procuracione hiis inpacatistt) temporibus passi sumus, ini) regnot) nostrol) evenire con- tingat ac ut suspiciones evitemus etd) summauu) cumi) diligenciai) futuris malis et) scandalis occurramus, decrevimus cum consilio tamen nostrorum baronum) eti) procerum,) utvv) del) ceteroi) nullus regnicolarum nostrorum audeat vel presumat ad curiam Romanam accedere vel deindeww) ad regnum venire,d) donec de illatis dampnisxx) et iniuriis nobis fuerit satisfactum. Nec
158 Emil Schieche. dochciav) destructa incredibile dictuz) est. Preterimus villarum incendia, pauperum spolia, viduarum et orphanorum exterminia,aa) virginum stupra, matronarum adulteria, quibus omnibus non fuit numerus neque modus. Sed etd) illudd) inter maxima dampna merito computari decetd) sived) potest, quod,1) nisi forentbb) ista regni nostri distorbia suggestione pape suscitata, profecto ex quo divina clemencia percc) Tartarosce) Torcorum rabiem eliserat, facile nobis erat omnes partesdd) transmarinas aee) Torcorum tyrannide libe- rare. Verum hec distorbia ind) quibusd) sedandisd) adhuc ex parte detinuerunt nos abff) opere tam laudabili, licet cum gravi merore nostri animi, retraxerunt. Et profecto, nisi divina miseraciod) iusticie nostre etd) christianitatis saluti misericorditer subvenisset,gg) verisimillimumbh) erat hoc regnum in manus paganorum miserabiliter deventurum. Quippe excogitare nescimus, quid unquam nostra maiestas contra suam sanctitatem attemptavit,ii) propter quod nos ita persequi deberet odio capitali. Presertim quia eti) predecessor suus felicis recordacionis Urbanus sextus,d) quam diu vixit, et deinde ipseli) Bonifacius usque ad hec tem- pora nos semper carissimum filium et verum Ungarie regem suis litteris nuncuparunt. Unde ergo provenit tam repentina mutacio, ut pater filiid) fieretkk) persecutor? Nam eciamsi aliquo modo nostra filiacio contra suam paternitatem excessisset, debuisset more pii patris excessum nostrum benivolis verbis primoi) corripere et salubribus monitibus emendare : hoc siquidem non fecit, sed pocius contrariumd) verba dando nobis benivola etd) clamdestine de nostro exterminio pertractavit. Sollicitavit enim primo prelatos et barones nostros, ut a nostra maiestate deficerent eti) nobis rupta fide nepharied) rebellarent; induxit deinde Ladislaum filium quondam Karuli de Duracio,l1) ut regnum nostrum impeteret et sibi tamquam heredi- tatemmm) vendicaret, etun) nonnullos prelatos nostre maiestati fideles et benivolos ad prefati Ladislai instanciam privavit episcopatibus et de eisdem emulis providendo;"n) direxit preterea legatum a latere, qui regnicolas nostros a iuramentis nostro diademati prestitis absolveret et ipsos in nostrum exterminium concitaret. Suntne hec opera pii patris, suntne heci) officia boni pastoris, inter filios bella facereoo) et inter oves pestem morbidam procurare? Quare,pp) reverendissimi patres et amici karissimi, in archano nostriqq) pectoris equa pensantes meditacione ipsum summum pontificem iugi studiorr) ad nostrum excidium inhiare et discordias assiduas in regno nostro occultess) nutrire, ne iterum talia dampna, qualia ded) ipsius procuracione hiis inpacatistt) temporibus passi sumus, ini) regnot) nostrol) evenire con- tingat ac ut suspiciones evitemus etd) summauu) cumi) diligenciai) futuris malis et) scandalis occurramus, decrevimus cum consilio tamen nostrorum baronum) eti) procerum,) utvv) del) ceteroi) nullus regnicolarum nostrorum audeat vel presumat ad curiam Romanam accedere vel deindeww) ad regnum venire,d) donec de illatis dampnisxx) et iniuriis nobis fuerit satisfactum. Nec
Strana 159
Svídnický formulář Jana ze Středy. 159 miretur, patres, scriptis vestra prudencia, quod talia presumimus attemptare, quia prudenter non est propriam salutem negligere et ut Comicus1) ait: Stultum est amittere, quod valeas precavere. Volumus enim per hunc modum emulis nostris et presertim nostris regnicolis subtrahere materiam delin- quendi et occasionem et causam illius nephandissimi criminis, heretice videlicet simonie, simulque crassitudinem et pigwedinem deo proposito pro- posse actenuare, macerare et removere ab eisdem. Ab obediencia tamen sancte matris ecclesie, quam semper puro corde cum omnimoda devocione et humilitate venerari pretendimus, nequaquam intendimus nos contuma- citer separare etc. Dat. a) domus B.— b) vestrum B. — c) pestifere A. — d) chybi B.— e) eius B. — 1) perniciosis scisma iuxta vota christianitatis A. — g) nunc Romano B. —h) unquam A. — i) chybí A. — 1) noluimus A. — k) coronatus B. — 1) magis B. — m) Christianorum B. — n) multo A. — o) Confusa sic pro Quantum až sit A. — p) sunt A. — q) vero B. — r) temptat A. — s) de až amirantur chybí B. — t) privantes B.— u) pro až soliditate chybí B. — v) ipse B. — w) ejicere B. — x) inania A. — y) exeniedochia B; snad xenodochia. — z) dictui A. — aa) gravamina B. — bb) fuisset A. — cc) Thartarorum A. — dd) personas A. — ee) et A. — ff) et ab B. — gg) devenisset B. — hih) verisimilium A. — ii) attemptaverit B. — ji) dehinc ille B. — kk) fiat B. — 11) Durachia B. — mm) hereditarium B. — nn) et až provi- dendo chybi B. — 00) serere B. — pp) Quapropter B. — qq) vestri A. — rr) studii A. — ss) mittere A. — tt) in peractis A. — uu) sume A. — vv) quod B. — ww) inde B. — xx) se slůvkem damnis končí B. 1) Liber Comicus aut Comitis. Comes vocatur ab Eccleslasticis congregatio caelestium lectionum (Papias). Viz Du Cange, Glossartum II (1842), 450. Emil Schieche.
Svídnický formulář Jana ze Středy. 159 miretur, patres, scriptis vestra prudencia, quod talia presumimus attemptare, quia prudenter non est propriam salutem negligere et ut Comicus1) ait: Stultum est amittere, quod valeas precavere. Volumus enim per hunc modum emulis nostris et presertim nostris regnicolis subtrahere materiam delin- quendi et occasionem et causam illius nephandissimi criminis, heretice videlicet simonie, simulque crassitudinem et pigwedinem deo proposito pro- posse actenuare, macerare et removere ab eisdem. Ab obediencia tamen sancte matris ecclesie, quam semper puro corde cum omnimoda devocione et humilitate venerari pretendimus, nequaquam intendimus nos contuma- citer separare etc. Dat. a) domus B.— b) vestrum B. — c) pestifere A. — d) chybi B.— e) eius B. — 1) perniciosis scisma iuxta vota christianitatis A. — g) nunc Romano B. —h) unquam A. — i) chybí A. — 1) noluimus A. — k) coronatus B. — 1) magis B. — m) Christianorum B. — n) multo A. — o) Confusa sic pro Quantum až sit A. — p) sunt A. — q) vero B. — r) temptat A. — s) de až amirantur chybí B. — t) privantes B.— u) pro až soliditate chybí B. — v) ipse B. — w) ejicere B. — x) inania A. — y) exeniedochia B; snad xenodochia. — z) dictui A. — aa) gravamina B. — bb) fuisset A. — cc) Thartarorum A. — dd) personas A. — ee) et A. — ff) et ab B. — gg) devenisset B. — hih) verisimilium A. — ii) attemptaverit B. — ji) dehinc ille B. — kk) fiat B. — 11) Durachia B. — mm) hereditarium B. — nn) et až provi- dendo chybi B. — 00) serere B. — pp) Quapropter B. — qq) vestri A. — rr) studii A. — ss) mittere A. — tt) in peractis A. — uu) sume A. — vv) quod B. — ww) inde B. — xx) se slůvkem damnis končí B. 1) Liber Comicus aut Comitis. Comes vocatur ab Eccleslasticis congregatio caelestium lectionum (Papias). Viz Du Cange, Glossartum II (1842), 450. Emil Schieche.
- I: Array
- 110: Array
- 143: Array