Strana 1
LITERÁRNÍ ČINNOST M. JANA ROKYCANY M. JANA PŘÍBRAMA M. PETRA PAYNA NAPSAL F. M. BARTOŠ VPRALE. NAKLADEM CESKE AKADEMIE VED AUMENI.

Strana 2
SBÍRKA PRAMENŮ K POZNÁNÍ LITERÁRNÍHO ŽIVOTA ČESKOSLOVENSKÉHO. VYDÁVÁ III. TŘÍDA ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ. SKUPINA III. PRÁCE BIBLIOGRAFICKÉ. ČÍSLO 9. LITERÁRNÍ ČINNOST M. JANA ROKYCANY, M. JANA PŘÍBRAMA A M. PETRA PAYNA. V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ. 1928.

Strana 3

Strana 4

Strana 5
Zkratky. B = Bartoš, B. Jakoubek = Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra, 1925 (této sbírky č. 8), B. Artik. = Do čtyř pražských artikulů, 1925 (otisk ze Sborníku příspěvků k děj. hl. m. Prahy, V). Biskupec = Mik. Biskupec, Chronicon sacerdotum Taboriensium u Höflera, II. CB = Concilium Basiliense, Studien und Quellen... 1896 a d. Cochlaeus = Joh. C. Historiae Hussitarum libri XII, 1549. ČČH = Český časopis historický. ČKD = Čas. katol. duchovenstva. ČMM = Čas. Matice moravské. Höfler = H. Geschichtsschreiber der hussit. Bewegung 11. 1865. Jungmann = J. Historie literatury, české, 2. vyd., 1849. LF = Listy filologické. M = Čas. Musca král. Čes. resp. Čus. Národního musen. Mansi = J. D. Mansi, Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio, 1759—98 (je též přetisk z doby ok. 1900). Martènc-Durand = Veterum scriptorum et monumentorum... amplissima collectio. Parisiis. Tomus VIII, 1733. MC = Monumenta conciliorum generalium sacc. XV., 1857 a d. Nejedlý, Prameny = Z. N. Prameny k synodům strany pražské a táborské z let 1441—4, 1900. Palacký = Dějiny národu českého, vydání Kalouskovo 1876. Palacký U'B = Urkundliche Beiträge zur Gesch. des Hussitenkrieges I, II. 1873. Sedlák, Trakláty = J. S. Eucharistické traktáty táborské 1918 (původně v mě- síčníku »Hlídka« 1913). Tomek = V. V. Tomek, Dějepis města Prahy. Urbánek = R. Urbánek, Věk poděbradský. I. 1915. 11, 1918. VČA = Věstník Čes. akademic. VlS = Věstník Král. čes. společnosti nauk. Hlavní sbírky rukopisné nejsou uváděny, neboť ráz značek je charakterisuje s dostatek. Tvar 111H8 náleží pražské knihovně universitní; je-li před ním M, knihovně Národního musea. Podle formátu třídí rukopisy gersdorfská knihovna v Budyšíně (4.22, 8 7), číslicí římskou a arabskou (II 118) dietrichsteinská knihovna v Mikulově, velkým písmenem a číslicí (C 116) pražská knihovna kapitulní. Čtyřmístnou značku (3432) mají husitské rukopisy Národní (bývalé dvorní) knihovny vídeňské a státní knihovny v Mnichově: pro ty užíváni vžité zkratky clm, t. j. codex lat. Monacensis (clm 7167).

Strana 6

Strana 7
Přehled obsahu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 I. Úvod. II. Seznam incipitů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 III. Seznam rukopisů.. . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 IV. Literární činnost Rokycanova. . . . . . . . . . . . . 14 1. Z dějin badání o Rokycanovi. . . . . . . . . . . . 14 2. Seznam spisů Rokycanových . . . . . . . . . . 19 a) v pořadí soupisu. b) seznam abecední. . . . . . . . . . . . . . . . 20 3. Spisy Rokycanovy. . . . . . . . . . . . . . . . . 21 A. Politické počátky (1429—32). . . . . . . . . . . 21 B. O kompaktáta (1432—6). . . . . . . . . . . . 25 C. O konečné sjednocení husitské církve (1441—8). . 33 D. Hlavou jednotné církve husitské (1448—71). . . 37 E. Dílo kazatelské. . . . . . . . . . . . . . . 45 . . . . . . . . . . . . . . . . 51 F. Drobnosti. . G. Spisy přičítané Rokycanovi nesprávně. . . . . . 52 . . . . . . . . . . . . . . 54 H. Spisy nezvěstné. V. Literární činnost M. J. Příbrama. . . . . . . . . . . 56 I. Z dějin badání o Příbramovi. . . . . . . . . . 56 2. Seznam jeho spisů . . . . . . . . . . . . . . . 59 a) v pořadí soupisu. . . . . . . . . . . . . . . . 59 b) seznam abecední. . . . . . . . . . . . . . . 60 3. Spisy Příbramovy. . . . . . . . . . . . . . . . . 61 A. Po boku Jakoubkově (1417—26). . . . . . . . . 61 B. Velký boj o Viklefa (1426—34). . . . . . . . . 71 C. Posledni léta zase v Praze (1436—48). . . . . . . 81 D. Postila sváteční a drobnosti. . . . . . . . . . . 86 E. Spisy přičitané Přibramovi neprávem a nezvěstné. 88 VI. Literární činnost M. Petra Payna. . . . . . . . . . 90 1. Z dějin badání o Paynovi. . . . . . . . . . . . . 90 2. Seznam spisů Paynových . . . . . . . . . . . . . 93 a) v pořadí soupisu, . . . . . . . . . . . . . . . 93 b) seznam abecední. . . . . . . . . . . . . . . . 94 3. Spisy Paynovy. . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 A. První léta a boje v Praze (1415—21). . . . . . . 94 B. Boj o Viklefa s Příbramem a poslání diplomatická (1426—34). . . . . . . . . . . . . . . . . 100 C. Léta vyhnanství a sklonek života zase v Praze (1434—56). . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 D. Spisy nejisté. . . . . . . . . . . . . . . . . 109 E. Špisy přičitané Paynovi neprávem. . . . . . . . 111

Strana 8

Strana 9
I. Úvod. Tento spis pokračuje v soupise husitské literatury po Husovi cestou, kterou se dala moje Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra (této sbírky č. 8). Studuje tímto způsobem nejprve nejvýznamnějšího bo- hoslovce a politika husitského po Jakoubkovi, jeho »duchovního syna« a nástupce ve vůdčím postavení v husitské církvi, M. Jana Rokycanu, dále velikého a méně šťastného jeho soupeře, původně takřka předurče- ného za Jakoubkova dědice, M. Jana Příbrama, a konečně předního spolu- pracovníka učitele i žáka, Jakoubka i Rokycany, husitského diplomata původu anglického, M. Petra Payna — tři hlavní duchovní i politické vůdce husitství v době déle než půlstoleté, tři přední spolutvůrce jeho osudů v období tak bohatém krutými krisemi a dramatickými převraty zápasu o samo bytí a nebyti národa i Husova dědictví. Veřejná i spisovatelská činnost všech tří mužů souvisí vespolek tak těsně, že, nebylo-li snad její zpracování pohromadě nutné, bylo jistě aspoň žádoucí. Aby došla zpracování právě touto metodou, to doporučo- valy tytéž důvody, které rozhodly u Jakoubka. Také Rokycana, Přibram i Payne zasáhli do dějin tak pronikavě, že psáti jejich životopis je tolik, jako psáti české dějiny jejich doby; monografie jsou ještě na dlouho možné jen o zjevech periferních. Také u nich není pomyšlení na souborné vydá- ní, i jejich spisů bude husitský pracovník užívati snad ještě celá desítiletí v rukopise. A také se o nich nahromadilo tolik často velmi odlehlé litera- tury, že snad již shrnutí jejich vytěžků bylo by uvítáno. Čtenář shledá, doufám s povděkem, že mu spis dává mnohem více. I zde bylo mým cilem kritické roztřídění rozlehlé látky, a to s hle- diště historika. Spisy a hlavní data o nich seskupuji tedy nikoli podle druhu, nýbrž chronologicky, což arci vyžaduje nejdříve pokud možno přesného datování každého traktátu. To stojí hodně námahy. Zato však dostane čtenář látku srovnanou daleko organičtěji a nepochybně i pohodl- něji; hledá-li něco podle druhu, najde, čeho potřebuje, snadno ve zvláštním seznamu abecedním. Reliefy před každou skupinou podávají nadto úvod k ní a vyrovnávají bolestný často nepoměr mezi skutečností, kterou možno jen tušiti, a tím, co se nám pro nepřízeň věků dochovalo in actis:

Strana 10
10 O vývoji badání i o tom, oč jsem se mohl v práci opřít. orientuje zhruba úvod ke každé ze tří částí. Povaha práce nedovoluje, bohužel, zacházeti tu do podrobností takových, jaké jsem o soupise jakoubkovském podal v ČČH 1926, 671—5 a ve spisku »O nového Bartoše«. Kritik vážný a spravedlivý najde však, doufám, po knize dosti látky k soudu o tom, čím přispěla k studiu tří oněch vynikajících zjevů doby husitské a kolik práce vyko- nala k dosažení konečného cíle těchto i dalších prací soupisných, změniti totiž žalostný chaos v tak významném a přece tak zanedbaném odvětví dějin naší literatury i kultury v jasný přehled a řád. Snad se nemýlím, věřím-li, že za dnešních málo utěšených poměrů sotva co může husitskému badání prospěti více nežli postup takovýto, nežli příručky tohoto rázu: orientují rychle po stavu dosavadního badání, ukazují jeho mezery a potřeby a — zisk to jistě nikoli poslední — mohou mu tím snad nejspíše získati nové pracovníky, jichž by bylo tak třeba. Soupis je založen na týchž zásadách, jaké byly vyloženy a zdůvod- něny v úvodě soupisu Jakoubkova (str. 15). Pokud jsem si ještě jinde do- volil úchylku od postupu Flajšhansova soupisu literární činnosti Husovy, kterého jsem se jinak přidržel, jako zejména hospodárnějším a přehled- nějším zjednodušením seznamu rukopisů (část III), dojdu, doufám, i zde souhlasu." * Budiž mi dovoleno poděkovati p. prof. St. Součkovi za nejeden pokyn a opravu, kterou přispěl k zlepšení práce. Děkuji taktéž kol. Dru V. Sokolovi za dovo- lení nahlédnouti do jeho popisu ruk. vratislavského a ovšem zejména správám ruko- pisných sbírek domácích i zahraničních za jejich mnohou ochotu i laskavost. Vedle těch, které jsem již vyjmenoval v Lit. činnosti Jakoubkově (str. 22), vzpomínám vděčně i Historického ústavu vydavatelského v Praze a třeboňského archiváře p. V. Hadače, jehož neobyčejná laskavost opatřila mi tolik cenných dat o ruk. třeboňských a ušetřila cestu do Třeboně.

Strana 11
11 II. Seznam incipitů. Poznámka. Spisy Rokycanovy mají prosté čislo, Příbramovy značku Pm, Paynovy Pe, Jakoubkovy Jak. Ad Christi Jesu, d. n. 2. — honorem d. Jesu Pm 27, Jak 74. — omnipotentis dei Pe 7. — occurrendum homini Pm 7. — scripta tua 34. Attende celum et loquar Pm 23. Beda super Johanne 41. Bratří a přátelé milí, píšete Církev sv. v posledních dnech Cogitante me, quid liceret Communio divinissime eucaristie 10, 13. Confiteor pura Pm 12. Contra peccatum, quod Pe 6. Credendum est 23. Cum ab inicio seculorum Pm 24. — autem dictum sit Pe 16. — duo commendata 15. — ex 2° Eticorum Pe 12. — firma fide credendum Pm 6. — in istis periculosis Pm 4. Debita recommendacione 7a. Director cleri 20. Dnes pamatujeme čas 45. Dominica I. in adv. Isto tempore 46. Ego Petrus Payne Pe II. En onomati Pe 19. Evangelium de s. Margaretha. Simile est Pm 34. Gracia omnipotentis induere Pm 25. Hec verba sunt Pe 16. Hereses ipsas 22. Honorabili Johanni ... Jesus ipse 76. viro . . . Cuiusvis boni 29a. Viam mandatorum 26. Christus Jesus, rector celi 11. Iam ex superhabundancia Pm 31. Jest sedm znamenie 47. Jesus Christus crucifixus ... Quia 39. dominus omnipotens Pm 5. Ježíš Kristus milostivý 49. Ignorante quodam socio Pe 5. Již z milosti božie Pm 19. Illustrissimo et clarissimo... Agnoscimus 30а. Impugnante quodam ingenioso Pe 4. In die s. Georgii. Quia ab inicio 44. In domino dilecto Johanni 70. In Christi nomine amen. A. D. 1441 21. Quia istis Pm 11. Si pro quia 14. Ut articulorum 5. In Jesu Nazareni ... Venerandi pa- 28 tres 31. 49 In nomine domini amen. Continuaturus Pm 28. 13 Locuturus Pm 33. Quia in his Pm 21. nostri J. Ch... Commendate michi 19. Continuaturus Pm 28. Ego quidem Pm 22. Reverendi Pm 30. In nomine d. J. Christi amen. Reveren- dissimi Pm. 28. domini, s. et individue 36. due 36. cius feliciter 9. patris, filii Pe 14. s. et individue Pe 18. Inprimis pio 17. In principio tractatus Pe 2. Johannes de Rok. 34. Ipse d. Jesus Naz. 8. Ista sunt. erga que Pm 29. Isto tempore 46. Locuturus in hac alma Pm 33. Mag. Rokycana precipit 35. Milost a milosrdenství 38. P. Ježíše . . Časové 37. Multi a patre luminum Pe 21. My, kněží a kazatelé Pm 18. My, věrní Češi Pm 17. Najprvé, aby kompaktáta 27. Nisi manducaveritis ... Quem textum 13. Nobili viro . . . Desiderium 4 Nota duo queruntur Pe 22. Nunc accedit liber 7 canonic. 43. Omnipptentis dei magnificencia Pe 13. Optans te in Christo sapere 29b. Otázka jest velmi užitečná Pm 14. Postquam piures scripserunt 40.

Strana 12
12 Prima proposicio. Omnes fideles Pm 9. Primo notanda sunt Pm 3. Pro amore dulcissimi Pm 13. Profitentes trinitatem Pm 36. Quamvis articuli tres Pm 26. iam ex sermonibus Pm 30. Quando egressus fueris Pm 10. Quemadmodum cum serenissimo Pe 15. maius bonum Pe 17. Querite primum regnum dei 32. Quia emergente patula Pm 1. nostri temporis homines Pe 1. nuper contra M. J. Wyclef Pe 14. in regno Boemie Pe 13. scriptum Pe 23. plerique Pm 16. plurimi adversarii Pm 2. pridem a. d. 1431 3. prima Joh. V. 36. quidam temerarie 39. veritatis emuli Pe 8. regnum dei 12. tedet aurem Pe 18. ut concipio Pe 10. Quod nullus sanctus Em 37. Religioso viro... Utinam saperes 29c. Requisitus instanter Pe 3. Reverendi in Christo patres 1. Salutem in eo... Ut causa innotescat 16. Serenissimo ac illustrissimo . . . Cum optimum 30b. Sicut in veteri testamento 42. Simile est regnum celorum Pm 34. Surge, domine 8. Svatý Augustyn a sv. Beda 41a. Svatý Jan v své Tajemnici Pm 15. Takto se dálo Pm 32. Ut autem persone simplices Pe 20. Ut veritas amplius cognoscatur Pe 18. Ve jméno božie amen. Já M. Jan Pm 38. „ sv. a nerozdielné trojice 36a. p. n. J. Krista. Léta 24. Venerandi patdes... Cogitante me 12. Venerabilibus patribus ... Sincerum 18. Vítaj milý J. Kriste 49. Zdrávas, dievko 49. III. Seznam rukopisů. Poznámka. Zkratky jsou tytéž jako v odd. II. Basilej, knihovna veřejná, A I 32 (4, 7abc) a A I 34 (Pe 16). Bechyně, knihovna kláštera františkánského (41a). Bratislava, knihovna evang. sboru A. V. (45, 47). Brno, zemský archiv (45, 47, Pm 17). Budyšín, městská knihovna gersdorfská, 4.22 (13, 23, Pe 11), 4.24 (16, 17), 8°6 (Pe 18), 8°7 (Pe 10), ? (35). Děčín, knihovna thunovská (Pm 5). Dijon, knihovna městská, ruk. 580 (11, Pe dod. 18). Herrnhut, knihovna Unitatis Fratrum (24, 28, 37—8, dod. 46 č. 4). Krakov, knihovna Jagellonské university, 414 (8, 9, 15), 425 (12), 1760 (12). Koblenz, knihovna gymnasijní, č. 24 (10). Lipsko, knihovna universitni, 180 (36), 610 (36), 940 (29). Mikulov, knihovna dietrichsteinská, I. 11 (24), 46 (47), 48 (2, 13), 84 (Pm 27), II. 28 (Pe 18, 21—2), 40 (Pm 27), 43 (13), 89 (Pm 15), 115 (22) 117 (36), 121 (22), 123 (Pm 7).

Strana 13
13 Olomouc, knihovna lycejni (29c). Paříž, Bibliothèque Nationale (10, 11, 15, 18—20), Bibliothèque Mazarine (7a, 8, 10). Praha. Archiv kapituly svatovitské (35). Archiv městský (27, Pm 38). Knihovna kapituly svatovitské, A 42 (40), A 109 (41a), B 49 (36), C 65 (Pm 27), C 66. 1 (9, 10, Pm 27), C 114 (36, 38), C 118 (Pe 9), D 47 (Pm 8, 10, 16, 24, Pe 14), D 49 (Pm 13, 20, 22—3, 31, Pe 21), D 51 (Pm 29, Pe 15, 23), D 53 (Pm 4, 6), D 74 (Pm 5, 6, 9, 16, 30, 32). D 85 (Pm 12), D 88 (Pm 3, 5), D 109.2 (Pe 1, 8), D 118 (Pm 1), D 120 (Pm 1), F 59 (44), F 63 (15), J 77 (Pe 16, 18), N 50 (29), O 7 (Pm 27), O 13 (3, Pe 12), O 17 (Pm 6), O 18 (Pm 29), O 29 (37, Pe 13, 23), O 39 (27). Knihovna křižovnická (33. 45, 47). Knihovna lobkovická (30a). Knihovna Národního musea, I H 28 (36a). II D 1b (42, 43), III D 8 (Pm 18-9), V B 21 (45), V E 2 (45), V E 8 (Pm 15), V F 2 (45), V F 45 (45), XII D 3 (40), XVI G 1 (10), (Pm 1, 2). Knihovna universitní, I D 29 (Pm 5. 6, 30), I E 32 (Pm 5). I F 18 (3ob), I G 11 (36, Pm 28), I G 12 (Pm 6), III A 10 (43), III A 18 (dod. Pm 10), III G 8 (22, 25, 31, Pe 17), III G 17 (Pm 5), III G 26 (Pm 2, 7, 28), III H 1 (Pm 34), IV A 24 (42), IV G 14 (5, dod. Pm 38. Pe 13-4), IV G 25 (Pe 20). IV G 27 (Pe 9), V C 7 (42). V E 22 (36), V F 2 (Pe 2), V F 9 (Pe 4), V F 24 (Pm 5), V G 6 (Pm 27), V G 15 (1, 5. Pe 3), V G 23 (Pm 6), VII B 10 (41), VIII F 13 (Pe 8), VIII F 22 (9. 10, 13. Pm 27), VIII G 13 (14, 15, Pm 7), VIII G 35 (Pm 1. 2), IX A 1 (46), IX C 9 (29c). IX E 1 (2). 1X E 5 (Pm 8. 16), X E 7 (Pm 35), XE 9 (Pe 5), XE 11 (Pe 9). X E 20 (Pm 37), X G 7 (Pm 16), X G 20 (Pm 5), XII B 17 (29c). XVII A 16 (21, Pm 9, 17), XVII B 2 (45, 7), XVII C 33 (45, 47), XVII D 12 (45), XVII D 40 (45. 47), XVII F 2 (37, 9), adlig. 44 E 4 (36). Rajhrad, knihovna benediktinského kláštera (Pm 14). Řím, Vatikán. Palat. 599 (10), Lat. 4934 (Pe 16), Ottob. lat. 348 (12) a 698 (8). Třeboň, archiv schwarzenberský (9, 13, 27, 29, Pm 13, 18, 19, 27-8, 32, Pe 15). Stuttgart, knihovna státní (36).

Strana 14
14 Vídeň, Národní knihovna, 3338 (29, I), 3609 (29), 3930 (32), 3935 (Pe 13), 4272 (48), 4302 (2, Pm 4), 4306 (2, Pm 5),4314 (Pm 14), 4333 (34, Pm 2), 4334 (Pm 1), 4341 a 2 (31), 4342 (Pe 11), 4343 (Pe 13), 4488 (36, Pm 27), 4550 (Pe 6), 4557 (17, Pe 7), 4704 (10, 15, 17, 18, Pm 26), 4749 (Pm 5, 6), 4902 (Pm 25), 4935 (Pm 14). 4936 (Pm 12, 33), 4937 (14, 15, Pm 7, Pe 4), 4938 (2, Pm 5, 6), 4944 (Pm II). Vratislav, knihovna městská (31, 32, Pm 32). Wolfenbüttel (Helmstedt 669) Pe 1. Zhořelec, knihovna Milichova (29, 36). IV. Literární činnost M. Jana Rokycany. 1. Z dějin badání o Rokycanovi. Třetí z hlavních představitelů husitství ve velkém století XV., Jan Rokycana,1 dožil se u potomních věků vděku nejmenšího. Neskonal smrtí mučednickou jako M. Jan, nebyl spjat s velkou převratnou novotou jako obnovitel kalicha Jakoubek. Byl téměř především politik. Hlavní politic- ké jeho dílo, kterým žije pak v paměti potomstva, basilejská kompak- táta, jejichž dosažení přinesl tolik obětí, zůstala nadto nedokonána, a co z nich později uskutečněno přec aspoň svémocně, vlastní jeho arci- biskupství, stalo se pověsti Rokycanově největší úhonou. Hned současní odpůrci političtí snižovali životní jeho úsilí o sjedno- cení a řádnou správu husitské církve jako pouhou osobní ctižádost a vy- myslili dokonce, že prý mír s církví zjednal jediné proto, že doufal v od- měnění hodností arcibiskupskou.* Pokolení nepříliš pozdější, za nichž se kompaktáta stala zbraní reakce proti dílu Rokycanovu, dala se tím dokon- ce svésti k mrzké pomluvě, že Rokycana »pro kus kožicha zapřel božího kalicha«. Utrhačné toto pojetí zobecnělo potom hlavně vlivem omezeného dějepisectví Jednoty bratrské.3 Přimknuvši se v době Lukášově k dogma- tice táborské, Jednota velmi rychle zapomněla dobrých služeb a styků mezi tvůrcem Jednoty B. Řehořem a velkým jeho stýcem, a považujíc se za dě- dičku táborství, přijala za vlastní i jeho odpor k Rokycanovi, ano učinila 1) O tom, jak současné mínění veřejné považovalo Rokycanu za dědice Husova a Jakoubkova, Hilarius, Disputatio (ed. Voigt) 85. Podobně, ač méně určitě, ještě Oldřich z Kalenice (VUS 1903, 11, 14, 23). 2) Vaněk z Valečova v Aktech Jednoty bratrské (vyd. Bidlo) II, 248, 252. 3) Do nich je uvedl hlavně Bartoš Písař (Prameny dějinčes. VI, vyd. J. V. Ši- mák, 136 a d. Podobně paměti o bouři 301, 304—5. 326 a d.).

Strana 15
15 z vůdců táborských mučedníky a oběti arcibiskupovy krutosti.“ Křivý tento soud pronikl odtud namnoze i ve vrstvy novoutrakvistické,“ ano i do ci- ziny, a dal na století směr soudu dějin o velikém duchovním vůdci husit- skěm. Je téměř nevyhladitelný dodnes. Jméno předního bojovníka české reformace nedostalo se proto do Flaciova seznamu svědků pravdy, ani do žádného jiného z četných mar- tyrologií světové reformace. Vzpomenutý zakladatel moderního církev- ního dějepisectví, jenž první vydal spisy Husovy, ano i českou postilu Hu- sovu, neuveřejnil nic z bohaté literární činnosti Rokycanovy, ba dokonce z ní snad od českých přátel nic ani nedostal.“ Co cenil, byli ostatně Roky- canovi odpůrci Táboři. Ani v soudobých Čechách nenašel se nikdo, kdo by byl vydal třeba jen drobnost z Rokycany, nerci-li snad velkou českou po- stilu, které jinak nescházeli čtenáři, ani přepisovatelé.*) Neučinil tak ani pozdní obhájce kalicha v duchu Rokycanově Pavel Bydžovský. A nejcen- nější dílko předbělohorského našeho dějepisectví husitského, »Církevní kronika« Boh. Bílejovského, dovedla se nezminit ani slovíčkem o velkém arcibiskupovi.*) pozdější pak kniha Bruncvíkova9) činí tak jen zcela stručně. Toliko největší historik století předbělohorského Prokop Lupáč10) věnuje Rokycanovi více pozornosti a první seznamenává jeho spisy, na neštěstí v díle formy svrchovaně nešťastné. Lupáč působil však aspoň po- někud na českého Němce Zach. Theobalda.11) Theobaldovi prospěla nepo- chybně i nechuť luterána k bratřím, aby spravedlivěji posuzoval pomlou- vaného církevního státníka. Než, v zápětí potom slibný rozkvět vědecký, jejž 1609 vybojoval slavný Majestát, zničen pohromou bělohorskou a krás- né naděje pozdního a kratičkého tohoto jara v životě Rokycanovy církve zmařilo její vyvrácení z kořene. Byli to zahraniční historikové katoličtí, kteří tu začali obrat a, třeba namnoze jen bezděky, položili základy k lepšímu poznání předního před- stavitele husitské vzpoury. Prvním z nich je hned 1549 proslulý luthero- 1) Srov. M 1920, 91. *) Jiří Písecký (v uv. Pramenech) 359. *) Flaciův ochránce K. Nydbruck vyžaduje si 1555 z knihovny nymburské traktát proti doktorům (č. 36) a proti Biskupcovi (patrně č. 22) a 1557 dává si přepsat výklad ep. k Řím. (č. 42). Než Flacius jich neužil, právě tak jako neužil informací, které mu zjednal M. Collinus 1554 o Rokycanových kázáních, jež měl litoměřický měšťan Haytman, a 1557 o postile z r. 1489 v majetku vdovy po Vil. z Valdštejna v Bydžově (Dopisy M. Mat. Kollína a jeho přátel ke K. z Nydbrucka, vyd. F. Menčík 1914, 51, 98, 38, 22). 7) Viz č. 45. s) Nejedlý, Prameny 169. s) Kšaftu večeře Páně sv. starožitnost (1613) 160. 10) Rerum Bohemicarum Ephemeris z 1584 k 22. únoru. 11) Hussitenkrieg (1609, hlavně v 2., prodlouženém vyd. v r. 1624). O tom uv. Nejedlý 171—7.

Strana 16
16 bijce Jan Cochlaeus, spisovatel dějin husitské doby,12) které napsal 1534 výstrahou německým luteránům. Chtěje je zahanbit ústy vynikajícího hu- sity, otiskl přílohou díla velký protitáborský traktát Rokycanův z r. 1431, k tomu pak uveřejnil i několik projevů drobných. O půldruhého století později přiměly čistě vědecké důvody slavné Mauriny Edm. Martèna a N. Duranda13) k vydání dvojí husitské obrany čtyř artikulů v Basileji, mezi nimi i Rokycanovy, a dvou jeho listů z jednání o kompaktáta — na neštěstí příliš pozdě, aby jich byl mohl ještě použíti bistorik basilejského koncilu Jacques Lenfant.““ Nepovšiml si jich ostatně ani ještě počátkem dalšího století přední církevní dějepisec německý Joh. M. Schroeckh,13) nýbrž přestal jako většina jiných spisovatelů — tak sám dobrý G. C. Rie- ger1s — na ubohé disertaci Oswaldověl z r. 1718. Spisek ten je důstojný protějšek Rokycanova životopisu z pera pozdního epigona protireformace M. A. Voigta,13) jenž učeně vydával protirokycanovský traktát V. Křiža- novského19) a velikého arcibiskupa líčil jako chytráckého pleticháře; je cenný nejvýše tím, že uvedl k nám výsledky soupisné práce slavného Fabricia.*0) Vše to nebylo vskutku nic než prvý, ubohý náběh, který zdaleka nebyl s to, aby způsobil průlom do starých předsudků. To dokázal až F. Palacký. Šel po stopách velikého svého učitele Dob- rovského. Mezi posledními, bohužel již neprovedenými plány patriarchy 12) Historia Hussitarum libri XII. Viz č. 2. 13) Veterum scriptorum et monumentorum . . . amplissima collectio. T. VIII. Parisiis 1732. — Viz č. 7—12, 15, 18. O významu edice H. Herre v Dt. Reichstags- akten X, 2, 1906, CV a d. 11) Histoire de la guerre des Hussites et du concile de Basle 1731. Zaznamenej- me však i bystrý rozbor Rokycanova stanoviska eucharistického u Jak. Basnage, The- saurus monumentorum hist. et eccles. sive H. Canisii lectiones antiquae IV, 1725, 453—4. 15) Christliche Kirchengeschichte XXXIV, 1802, 703 a d. 16) Alte und neue böhmische Brüder II, 1738, hlavně 773 a d. 17) De Joh. Rokyczana famoso Calixtinorum in Bohemia pontifice. Altdorfská disertace za promotora J. Davida Koelera. Obsah rozpisuje Zibrt III, 2792. (U Diss. vol. LV, č. 7.) Jeho katolickým a českým protějškem možno nazvati chudé výpisky, které o Rokycanovi shromáždil B. Balbín. Našel jsem je přece v strahovském ruk. DFIV, 46 v dile nadepsaném Hussiticae haereseos ortus et progressus breviter expli- cantur. Ex scriptis P. B. Balbini coll. et redacta in aliquem ordinem a Th. A. Putz- lacher, a to na 1. 93—126. Pocházejí z Bartoše, Bílejovského, Sylvia, B. Tůmy Pře- loučského (jiné výňatky otiskl J. V. Šimák v LF 1912, 40). t. zv. Disputatio Hilarii (viz p. 19) a hlavně z díla Václava z Krumlova, o němž zde v dod. k č. 46. Toť dilo, o němž B. Jakoubek 11 p. 14. V části o Jakoubkovi (l. 88—9) je ještě chudší a až ošklivě zlý. 18) Abbildungen böhmischer, und mährischer Gelehrten und Künstler II, 1775, 89—104. 14) T. zv. Hilarii Disputatio cum J. Rokyczana 1775. Vydána jménem B. V. Strahla. 20) Bibliotheca Latina mediae et infimae aetatis. Ed. I. Italica, Patavii 1754, t. VI, 121—2.

Strana 17
17 našeho obrození bylo napsati Rokycanův životopis.21) Dobrovský prvý zase četl v Rokycanově vlasti, osvobozené Josefem II. z duchovního útlaku pobělohorského temna, Mistrovu Postilu,33) třeba hlavně jako jazykozpy- tec, a pojal úctu k velikému vůdci husitskému, že obnovil zase českou bohoslužbu,“) Palacký měl proto snad již od Dobrovského začátky spra- vedlivějšího chápání předního zjevu husitské doby. Dospěl k němu však i cestou vlastní, a to podrobným studiem basilejského jednání z původních pramenů, které po prvé četl a uveřejnil.24) Deníky koncilních legátů o jed- nání v Praze odhalily Palackému, jako nikomu jinému dříve, čestnost cho- vání Rokycanova i pletichy církevních diplomatů25) a vyvrátily naráz výmysly a klevety, každému do té doby tak samozřejmé. Bezpodstatnost těchto výmyslů a klepů jasně vynikla z prostého vylíčení událostí. Palacký mohl odmítnutí jich odkázati prostě do poznámky.26) Souhrnná jeho cha- rakteristika?1) zastala se právem Rokycanovy cti, ano možno říci, že mu konečně po tolika staletích vrátila na soudě dějin dobré jméno. Palacký sňal kletbu s Rokycanovy památky, přece mu však zároveň i dost ublížil. Sotva četl vlastní jeho spisy. Dospěl v »Dějinách národu českého« k Rokycanovi až v době, kdy již přestal studovati náboženské traktáty, které zbadal tak průkopnicky u Matěje z Janova.25) Když mu censura znemožnila uveřejniti výsledky tohoto studia, znechutil si je a po pádu censury 1848 stržen byl tolik horečnou činností politickou, že se mu odcizil i vnitřně. Proti státníkovi a duchovnímu vůdci cenil Rokycanu jako spisovatele velmi málo,) a tento jeho soud věru nelákal k studiu rozlehlého díla, jaké především představovalo tehdy spisovatelskou činnost Mistrovu. Podnikl je až o dvacet let později Jar. Goll. Krásné Gollovo zkoumání o Rokycanově Postile,30) jež rehabilito- valo znamenitou tuto památku náboženské naší literatury, bylo zároveň 21) Palacký, Drobné spisy III, 56. S tím asi souvisí žertovné veršování V. Za- hradníka, jenž také zamýšlel Rokycanu rehabilitovati, »J. Rokycana a Doubravský« (otiskl F. Čáda v LF 1906, 428—31). 22) Měl sám její ruk. č. 7 (viz č. 45); užil ho na př. v Gesch. d. böhm. Sprache2 (1818) 197. 2) Píše o tom F. Durichovi (Korespondence 1. vyd Patera 109); od něho znal i t. zv. Rokycanův slovník (t. 105) a ze zapomenutého cestopisu Rönholzova, kde je, dodávám, přepsán z Theobalda (viz p. 11), otiskl Rokycanův náhrobní nápis (Littera- risches Magazin III, 1787, 162—3). 36) MC 1, 1857. 25) Charakterisoval je znamenitě ve zvláštní hlavě své apologie husitstvi »Ge- schichte des Hussitenthums und Prof. C. Höfler«, 1868, 133—6. 26) Dějiny národu čes. III, 3, 187, 161 p. 1. 27) Tamtéž IV, 1, 185, 392. 28) Srov. B. Jakoubek 12 a d. 26) Uv. m. Snad byl k tomu sveden neblahým omylem Hankovým (rozšířeným potom skrze Výbor (matiční) II, 1861, 757, a opraveným až od Golla), kterým za Ro- kycanovu prohlášena postila cizí. 26) M 1879, 59 a d.

Strana 18
18 počátkem památné knihy o P.Chelčickém a Jednotě bratrské v XV. stol.,1) knihy, která jemnou a důmyslnou kritikou pramenů bratrských zjednala bezpečné základy pro nové, spravedlivé chápání Rokycanova poměru k mladé Jednotě a přinesla neposledně z bratrské literatury hojné doklady o mnohem větší rozsáhlosti kazatelské činnosti Rokycanovy, než jak byla známa z Postily. Než, až po čtvrt století zahájil P. M. Haškovec vyni- kajícím rozborem šťastně nalezené české postily na evangelium Janovo“2) řadu překvapujících objevů, které v úkrytech tří předních našich ruko- pisných sbírek učinila soustavná jejich katalogisace a jež teprv ukázaly podivuhodné bohatství literárního díla Mistrova. Z průkopnické katalogi- sace Truhlářovy'3) mohl již 1904 těžiti první, třeba jen zcela stručný moderní Rokycanův životopis mladého Zdeňka Nejedlého,*) založený m. j. na dvojí, trojí průpravné práci k dílu o Rokycanovi.**) Druhá, ještě významnější pro Rokycanu soupisná práce Podlahova, o pokladech kapi- tulních, obohatila známé spisy o dvojí důležitou postilu a o veliký proti- táborský spis r. 1431.36) Jako katalogisátor rukopisů Národního musea mohl jsem k tomu připojiti ještě 3 nebo 4 velké postily jiné.37) Učiniti neobyčejné toto bohatství vzácných pramenů husitských pře- hledným a přístupným jednak shrnutím hodně rozptýleného materiálu i revisí dosavadního vědění, o něž se kromě Z. Nejedlého zasloužili ještě H. Hrubý,33) K. Krofta,°) Jos. Volf“) a Fr. Šimek,3*) jednak kritickým roztříděním a soupisem, který by se mohl státi východištěm badání dal- šího a hlubšího, jest úkolem tohoto pokusu.“1) 31) Původně v M 1881—87, knižní vydání Kroftovo je z 1916. O Rokycanovi zejména 46 a d. (61 a d.) 88 a d., 102 a d. 32) Viz č. 41a. a3) O jejím významu B. Jakoubek 13. 24) Ottův Slovník naučný XXI, 1904, 915—9. Skizza k němu již ve Světozoru XXXII, 1898, 469—72. a5) Mládí M. J. z Rokycan v M 1899, Prameny 1900, Česká missie J. Kapistrána v M t. r. 26) Viz č. 40, 44 a 3. 31) Viz č. 42—3, jakož i č. 40—I. 88) Viz č. 45. 29) Viz č. 2. *5) Viz č. 36. 41) Skizza k Rokycanově podobizně najde se v mé knize »Z Husových a Žižko- vých časů«, 1925, 126—56. Tu leccos pověděno podrobněji a odůvodněno, co v relie- fech mohlo býti jen naznačeno.

Strana 19
19 2. Seznam Rokycanových spisů. a) V pořadí soupisu. Poznámka. Spisy české mají hvězdičku. A. Politické počátky (1429—32). I. Kázání kněžstvu z 19. října 1429. 2. De quinque prioribus sacramentis. 3. De septem culpis Taboritarum. 4. List Tluksovi z Buře- nic. 5. Obrana dohody se Sirotky z 6. ledna 1432. 6. *List Chelčickému. B. O kompaktáta (1432—6). 7. Listy poslům koncilu basilejského 1432. 8. Proslov jménem husitského poselstva při příchodu do Basileje. 9. Odpověď na uvítací řeč předsedy koncilu. 10. Obrana kalicha na koncilu. 11. List z koncilu do Prahy. 12. Od- pověď J. Stojkovičovi na obranu kalicha. 13. Souhrnné vydání projevů basilejských z r. 1433. 14. Řeč na uvítání basilejských legátů v Praze. 15. Odpověď na řeč mluvčího basilej- ského poselstva jménem sněmu. 16. List ven- kovským kněžím 13. ledna 1434. 17. Synodní snesení z 25. července 1434. 18. Projev zem- ského správce k legátům koncilu. 19. Řeč jmé- nem českého poselstva k císaři a legátům v Brně 1435. 20. Obrana proti klevetám 1435. Dodatek. Prohlášení strany Rokycanovy o roz- hodčím soudě ve při s Tábory 1436. C. O konečné sjednocení hu sitské církve (1441—8). 21. Snesení synody kutnohorské 1441. 22. Tractatus de existentia corporis Christi in sacramento eucharistiae 1443. 23. Protitábor- ská kvestie o večeři Páně. *24. Zpráva sněmu pražskému 1444. 25. Odpovědi na táborské žaloby, podané témuž sněmu. 26. List třebíč- skému faráři Martinovi 1448. *27. Dohoda Rokycanova se směrem Příbramovým. 28. List, jak se zdá, bratřím Chelčickým. D. Hlavou jednotné církve husitské (1448—71). 29. Listy Kapistránovi 1451. 30. Listy církvi cařihradské 1452. 31. Synodní kázání »Vos recessistis« z 1454. 32. Synodní kázání »Que-

Strana 20
2e rite primum regnum dei«. 33. Tři listy kard. Kosmovi 1457—8. 34. Odpověď Fr. z Toleda 1460. 35. Příkazy kněžstvu 1462. 36. Contra sex proposiciones frivolas doctorum apostata- rum 1465. 36a. České zpracování. 37. Veřej- ný list proti Jednotě bratrské. *38. Druhý t. zv. list proti Bratřím. 39. Litera ad Mulda- viam contra Pighardos 1469. E. Dílo kazatelské. 40. Lat. postila na evangelium Matoušovo. 41. Lat. postila na ev. Janovo. *41a České zně- ní. 42. Lat. výklad epištol Pavlových. 43. Lat. výklad epištol kanonických. 44. Lat. postila sváteční z 1457. *45. Postila česká. 46. Lat. postila z 1468—9. Dodatek. Zlomky postil ztracených a výklad žalmů. F. Drobnosti. 47. O povahách. 48. Slovníček. *49. Písně. Dodatek. Drobné spisy o přijímání z kalicha a jiné drobnosti. * G. Spisy přičítané Rokycanovi nesprávně. H. Spisy nezvěstné. b) Seznam abecední. Poznámka. Čísla v závorkách se vztahují na odd. G anebo H. Articuli synodi cleri (1434) 17. (1441) 21. collacio in concilio Basil. 8, 9. 12. de communione parvulorum 13. compactatis (1). concordata (1448) 27. condictatio synodalis (1441) 21. contra sex proposiciones frivolas 36. Taboritas 23. de culpis septem Taboritarum 3. dohoda se směrem Příbramovým 27. de existentia viz tractatus. explicacio symboli apostolici (3). exposicio super Math. 40. kázání viz sermo na ev. Janovo a jiné zlomky dod. 46, (9). konfese synody (1441) (9). kvestie o Kristově přítomnosti 23. liber VII. canonicarum 43. list církvi východní 30. Chelčickému 6, (4). Chelčickým bratřím 28. Kapistránovi 29. Kroměřížským (8). kard. Kosmovi 33. kněžím venkovským 1434) 16. Martinovi, far. v Třebíči 26. J. z Maulbronu 7bc. J. Niderovi a H. Tokeovi 7a. na Moldavu 39. proti pikartům (bratřím) 37, 38 přátelům (1431) I1. Tluksbvi z Buřenic 4. littere viz list. mandata sacerdotibus (1462) 35. naučení spasitedlná dod. 45. obrana dohody (1432) 5. proti klevetám (1435) 20. J. Stojkovičovi 12.

Strana 21
21 o očistci dod. 45. odpověď na řeč Jul. Cesariniho 9. jménem sněmu legátům 15. Fr. z Toleda 34. na spis Biskupcův (6). na žaloby táborské 25. písně 49. položení viz zpráva sněmu. posicio primi articuli 10. viz de communione. o povahách 47. postila česká 45. postily 40—46 i dod., (2, 3. 6, 7, 10). prohlášení o sporu s Tábory dod. 20. protiremanenční (4). projev Aleše z Vřešťova (1434) 18. proposicio Bohemorum 10. 19. proslov viz collacio. o přijímání krve 36a. psání viz list. responsum viz odpověď. řeč v Basileji = collacio. na praž. sněmě (1433) 14. jménem poselstva v Brně (1435) 19. řeči (na ev. Janovo) 41a. de sacramentis ecclesie 2. scripta super Joh. 41. sermo ad clerum (1429).1. (1454) 31. (s. d.) 32. (1). sermones viz postila. de sanctis 44. (2). slovniček 48. snesení viz articuli. tenenda (5). tractatus viz o přijímání krve. de existentia corporis Christi 22. o sedmi vášních (8). vocabula 48. výklad epištol Pavlových 42. kanonických 43. knihy Moudrosti (13). žalmů (dod. 46). zpráva sněmu (1444) 24. 3. Spisy Rokycanovy. A. Politické počátky 1429—32. Značně pozdě, teprv asi v osmém roce kněžství, kterého Rokycana dosáhl ostatně pro nepřízeň doby hodně opožděně (1421), objevuje se první dochovaný projev Rokycanův; nemálo jiných asi ztraceno. Jako u Jakoubka, na jehož místo v čelo pražské církve právě vstoupil, je to však projev svrchovaně příznačný a takřka programový: kázání pražské- mu duchovenstvu, ducha výrazně irenického. V nejpalčivější sporné otáz- ce husitského bohoslovi i stranictvi hledá formuli, která by sblížila strany, na něž je husitský tábor rozpolcen. Chce tak vytvořiti jednotnou a silnou husitskou církev, jež by byla s to, aby s úspěchem vedla jednání mírové, z jara v Bratislavě začaté, a dovedla čeliti hlavnímu jeho nebezpečí, totiž nepřátelskému úsilí, roztrhnouti husitství ještě více a zvláštním mírem strhnouti jeho pravici k boji proti rozhodným a nesmiřitelným, jak se to potom skutečně podařilo bitvou lipanskou. Rokycana usiluje především o to, aby byla napravena nedávná osudná roztržka v Praze samé, nastalá z jara 1427 pádem Korybutovým a odchodem bohoslovců jeho strany, hlavně J. Příbrama, do vyhnanství. Aby získal a vrátil Praze nebezpečné tyto konservativce, hotové v té chvíli k ústupkům tak dalekosáhlým, že nebyly daleky zrady husitství, neleká se Rokycana ani kroků, které se jistě zdály a snad i byly patrným odklonem od zásad duchovního jeho

Strana 22
22 otce Jakoubka, třeba byly učiněny směrem, jímž se bral na sklonku svých dnů. Doufal-li Jakoubek, jak se aspoň zdá, ve sblížení spíše s Tábory než s vypuzenými konservativci pražskými (B. Jakoubek 55), vidíme u Ro- kycany, že, třeba v jeho stopách, dává přednost cestě opačné (1). Oba rozsáhlé spisy, vypracované k smírčímu roku na jaře 1431 (2, 3), jsou již přímo neb nepřímo útoky na Tábory vůbec. Neúspěch smírčího pokusu za- tvrdil Rokycanu až povážlivě (4). Tvrdých konservativců přes to ne- získal. Jediné, čeho dosáhl, ale spíš asi přízní okolností politických, byla dohoda s blízkou stranou sirotčí v lednu 1432 (5). Byl to cenný úspěch, i když ústupky konservativcům v dohodě způsobily též nemalé znepokojení, jak vidíme na Chelčickém (6). Ale bylo to přece málo pro těžký úkol, jenž Rokycanovi připadl v zápětí potom při mírovém jednání s koncilem basilejským. 1. Kázání kněžstvu z 19. října 1429. I. Název ruk.: sermo ad clerum per Joh. de Rokyczano, baccalarium in arti- bus, protunc vicario (tak) in spiritualibus, IV. feria post Luce in ecclesia s. Marie ante letan curiam. 2. Obsahem kázání je výklad na text: Ecce prandium meum paraví, polemika proti třem cucharistickým formulím táborské levice: 1. že Kristus je ve večeři Páně přitomen toliko znamením, 2. toliko milostmi a dary, 3. tělem jen myštickým, nikoli přirozeným. 3. Rozdělení obyčejné (srov. B, Jakoubek č. 17). 4. Inc. Reverendi in Christo patres et fratres ceterique in domino dilecti, domino nostro dicente et verbum ponderosum personante perpendite X in domo patris sui cibando, quod nobis prestare dignetur, qui vivit et regnat in sec. sec. 5. Původství naprosto jisté ze svědectví ruk. (odst. 1). 6. Datum 19. října 1429 plyne z explicitu (odst. 1). 7. Rukopis jediný: V G 15. 11'—6. 10. Literatura: Tomek, Děje university pražské I, 1849, 278; nyní i Prokeš, Prokop z Plzně (1927) 50—1, 200. 2. De quinque prioribus sacramentis. I. Název ruk. 1: Collecta VII sacramentorum, Cochlaeova (odst. 8): de sacramentis ecclesie tractatus M. Jo. Rokyczane, scriptus Prage, Rokycanův v odst. 6. 2. Obsahem výklad stanoviska strany pražské k učení o křtu, biřmování, svátosti oltářní, pokání a posledním pomazání, polemicky zahrocený proti Táborům. 3. Rozdělení (v tisku) na 20 hlav. 4. Inc. Ad christi Jesu, domini nostri, laudem . . . Pater et filius X de reliquis autem inposterum dicetur.

Strana 23
23 5. Původství nesporné. Jet dosvědčeno předlohou tisku (odst. 8) a ruk. 1 i svědectvím Biskupcovým (Höfler 808), jak ukázal Jos. Truhlář (odst. 10), a tábor- ské Apologie (B. Lydius, Waldensia I, 1616, 121, 124), jak zjistil N. Jastrebov, Etjudy o P. Chelčickom I. 236. 6. Datum určuje Rokycanův traktát č. 5 (ruk. 1, 1. 285) slovy: remittimus ad quendam tractatum de sacramentis et adiacentibus eorum, compilatum de anno preterito, qui fuit a. d. 1431, in collegio Caroli pronunciatum. K témuž datu dospěl vnitřní kritikou K. Krofta v M 1903, 431—4. 7. Rukopisy: 1. IX E 1. 160—94. 2. 4302. 99—121'. 3. 4306. 1—26. 4. 4938. 1—33. 5. I 48. 25—90. 8. Vydání pořídil Joh. Cochlaeus, Historiae Hussitarum libri duodecim (1549), 445—500. Na str. 465 je však mezera, zaviněná kusostí ruk. 9. Pramenem úvodu i jiných částí Příbramův traktát Contra 76 articulos Picardorum (K. Krofta v M 1901, 427—9). Traktátu užil P. Chelčický ve Zprávě o svátostech (B v L F 1921, 38). 10. Literatura: K. Krofta v M 1899. 209, 217—20 a 1901, 425—34; Jos. Truhlář ve VČA 1900, 413—4; Z. Nejedlý, Prameny 26—7. 3. De septem culpis Taboritarum. I. Název, jak je uveden v záhlavi, pochází od A. Podlahy (Soupis I, 392). 2. Obsahem sedm žalob strany Rokycanovy na Tábory. Shrnuje je Bisku- рec 597. 3. Rozdělení traktát nemá. 4. Inc. Quia pridem a. d. 1431 currente . . . magistri et sacerdotes Pragen- ses... et sacerdotes Taboritarum... in vigilia ss. Philippi et Jac. ad collegium Caroli sunt conducti X minime se intromittant etc. Deo gracias. 5. Původství zajištuje téměř svědectví Biskupcovo v Apologii, jenž praví, že Rokycana traktát přečetl (odst. 6) a podal jménem svým i kněžstva pražského (Höfler 597, 642). Při rozhodujícím Rokycanově postavení sotva si lze představiti, že by byl četl a podal spis cizí, třeba o něm asi pracovali s ním i jiní bohoslovci praž- ští, jejichž jménem byl uveřejněn. 6, Dobu vzniku určuje Biskupec 597, vypravuje, jak kutnohorský sněm maso- pustní (v pol. ún.) stanovil r. 1431 obojí straně, pražské i táborské, rok na 23. duben. Na schůzce, jež se konala, jak dí souhlasně s Rokycanou (viz odst. 4), 30. dubna 1431, Rokycana v Karolině spis přečetl. I byl patrně napsán mezi únorem a dubnem 1431. V dnešní své podobě pochází však až asi z května, neboť se zabývá již také obranou Biskupcovou, pronesenou na slyšení v Karolině. 7. Rukopis jediný: D 88. 190—266. 8. Vydán jen úryvek, citující Jakoubkův projev proti Táborům (B. Jakou- bek č. 101), a pak úryvky uváděné v odpovědi táborské, v Apologii (B. Lydius, Wal- densia II, 1617, 1 a d., zkráceně u Biskupce 642 a d.), a v Chelčického Zprávě o svá- tostech (Jastrebov I, 236). 10. Literatura: Uv. Jastrebov a B v L F 1921, 38 p. 3.

Strana 24
24 ctione 4. List karlštejnskému purkrabimu Tluksovi z Buřenic. 2. Obsahem listu zpráva o stanovisku Starého města pražského k obeslání koncilu. 4. Inc. Nobili viro d. Zdeslao... Desiderium omnis boni X Prage feria VI. post festum s. Lucie M. Joh. de Rokyczan, predicator in Leta curia Prage. 5. Původství jisté jak z obsahu, tak ze svědectvi ruk. 6. Datum 14. pros. 1431 udává jasně ruk., aniž budí sebe menší pochybnost. 7. Rukopis jediný: Basil. A I 32 (v díle J. Stojkoviče Tractatus de redu- Bohemorum, do něhož je ten list vložen). 8. Vydal: F. Palacký 1857 v MC I, 146. 5. Obrana dohody strany pražské s kněžími sirotčími 6. ledna 1432. I. Názvu ruk. nemají. Biskupec jmenuje obranu tractatus, quo nititur con- firmare articulos quosdam per ipsum et ceteros magistros admissos (Höfler II, 810). 2. Obsahem obrana snesení, o němž se shodla strana Rokycanova se Sirotky na sněmě v Praze 6. ledna 1432 (otištěno v M C 1, 182—5). 3. Rozdělením mohou býti odstavce jednotlivých článků snesení. 4. Inc. In Christi nomine, amen. Ut articulorum, pridem per magistros sa- cerdotesque utriusque civitatis Pragensis... conclusorum, veritas magis elucescat X decretum teneant. 5. Původství svrchovaně pravděpodobné již z celé povahy spisu. Bylť vydán na obranu snesení veškeré strany a jejím jménem stejně jako č. 2 a 3 a dovolává se i č. 2 výslovně (tam odst. 6). I napsal jej patrně týž odpovědný vůdce a mluvčí strany. Přímo jmenuje Rokycanu původcem Biskupec, jenž odtud cituje dva výroky (odst. 1). 6. Datum vyplývá z toho, že to obrana snesení ze 6. ledna. Napsána nejspíše k únorovému sněmu; na ten přišli i Táboři, proti nimž nepřímo čelí. Nápis ruk. 3: A. D. 1430 currente je zřejmý omyl. 7. Rukopisy: 1. V G 15. I—I1. 2. D 88. 282—94. 3. IV G 14. 158—71 (expl. in illorum festivitatibus). 10. Literatura: B v L F 1921, 38 p. 2; nyní i Prokeš, Prokop z Plzně 56, 208. *6. List P. Chelčickému. 2. Obsahem listu odpověď na Petrovy výstrahy před scestím, na něž zapadá po jeho mínění Rokycana svou politikou kompaktátní, zejména uznáním očistce (B v L F 1922, 37). 6. Datování listu se ustaluje na dobu brzy po r. 1433. Datovati možno ovšem vlastně jediné Chelčického repliku, která na list odpovídá a z které toliko možno list zrekonstruovati. Že replika psána po jaře 1433, plyne jasně ze zmínky o listě Matěje Loudy z koncilu basilejského. Její zatrpklost z listu Rokycanova hlásí se však již v postile (I, 306—7), jejíž dotčená část psána téměř jistě nejpozději v dubnu 1436, pravděpodobně již v květnu 1435, na kteroužto věc ukazuje i to, že užívá Biskupcovy

Strana 25
25 apologie, uveřejněné nepochybně v pros. 1434. I je nasnadě domněnka, že podnětem Petrova listu, na který Rokycana odpovídal, byl odstavec dohody pražské se Sirotky z poč. 1432 (viz č. 5), jednající o očistci a kritisovaný ostře Chelčickým i jinde (B v L F 1921, 35—40, 118—20). Pak vznikl list Rokycanův asi v r. 1433—4 a přimyká se přímo k č. předešlému. 8. Vydání Chelčického repliky, odkudž možno list rekonstruovati, pořídil Fr. Černý v L F, 1898, 261 a d. 10. Literatura: N. Jastrebov, Kogda napisal P. Chelčickij svoju Repliku pro- tiv Rokycany (Sbornik v čest N. J. Karčjeva 1914), i uv. B. B. O kompaktáta (1432—5). Mírové jednání s koncilem basilejským brzy postavilo Rokycanu v popředí všeho husitského tábora. Projevuje se to již v písemném styku s prvními vyjednavači (7), zřejmě pak od vstupu na koncil poč. ledna 1433. Rokycana mluví tu opětovně jménem celého poselstva (8, 9) a v obraně společného husitského programu svěřen mu úkol nejčestnější, obrana husitského praporu, kalicha (10, 12-3). Tatáž úloha připadá mu doma, když do Prahy přibudou legáti koncilu v červnu 1433. Vítá je jménem sněmu zemského a odpovídá jim v čestné této funkci (14. 15). Toto vůdčí postavení, které zaujímá pak až do skončení kolikaletého vy- jednávání 1436, vyniká i v ubohých zlomcích, které nás došly z množ- ství přečetných těchto projevů většinou aspoň v denících legátů. Některé zachycují však přece na štěstí přední kritické chvíle osudného vyjedná- vání, hlavní peripetie žalostné dohry hrdinného husitského zápasu: si- tuaci za zrádných příprav k útoku, jímž koncil dobyl Lipan (16), velkou sjednocovací synodu pražskou nazítří po této pohromě (17), konečný kompromis v zásadní otázce, který zmařil pohusitštění a sjednocení koru- ny u víře a zachránil v ní budoucnost katolicismu (18), i konečně úklady proti životu Rokycanovu, nastražené tehdy, když vítězné husitství, po- raženo byvši a obelstěno diplomaty koncilu, pokusilo se zachrániti pro- hraný mír zvolením Rokycany za arcibiskupa (20). Zápas, který pode- psáním kompaktát (1436) zůstal takto nedobojován, bylo nutno začíti znovu. 7. Listy poslům koncilu basilejského z r. 1432. a) List Janu Niderovi a H. Tokovi s 21. a 25. července 1432. I. Název ruk. 1: Copia littere cuisdam fratris ord. predicatorum de Praga, misse priori conventus predicatorum Basiliensis etc. V ruk. 2 adresa: Reverendis in Christo Johanni Nider, priori domus pred. Bas. Heinrico Tocke, canonico Magdebur- gensi, sacre theol. professoribus. 2. Obsahem díky za zprávy o poslání průvodních listů pro české posly na koncil s prosbou o uspíšení toho poslání a s novinami o hrůzách pražské povodně. O dodatku širšího znění odst. 4. 4. Inc. Debita recommendacione premissa. Literas concilii Basiliensis X secunda feria ante Magdalene etc. Znění delší má inc. pozdravu: Debita reverencia

Strana 26
26 cum omni famulamine preporrectis, na více pak dodatek s pozdravem Janovi z Maul- bronnu z 25. července: Datum Prage in die Jacobi ap. anno d. etc. 32 sub sigillo Johannis subscripti. Mag. Joh. de Rokizano, predicator ante letam curiam in Praga... 5. Původství nesporné z podpisu (odst. 4) i z obsahu. 6. Datum z udání dne i roku v listě (expl. 4). 7. Rukopis 1. Pařížská Bibliothèque Mazarine MS 1688. 2. Basilejská knih. měst. A. I. 32. 8. Vydání: 1. Martène-Durand VIII, 27—8 (ex MS regii collegii Navarrae). 2. A. Neumann, Studie a texty k nábož. dějinám čes. III, 2, 1923, 128—9 (z ruk. 1, chybně). 3. F. Palacký v MC I, 235—6 (z ruk. 2, srov. úvod XVI). b) List Janovi z Maulbronnu z 22. srpna 1432. I. Nápisu zvláštního ruk. nemá. 2. Obsahem listu nové naléhání na poslání průvodních listů husitskému po- selstvu do Basileje. 4. Inc. Honorabili Johanni de Geilnhusen... in Mulenbrun.., Jesus ipse Nazarenus X in filio virginis illibato. Datum Prage f. 6. ante Bartholomei. M. Joh. de Rokizano, predicator ante letam curiam... 5. Původství nesporné z podpisu (odst. 4) i z obsahu. 6. Datum je přesně udáno v listé (odst. 4). 7. Rukopis jediný: Basilejská knih. měst. A I. 32. 8. Vydání F. Palackého v MC I, 240—1. c) List témuš vyjednavači koncilnímu z 12. sáří 1432. 2. Obsahem listu jsou zprávy o pražském sněmě a o mužích, kteří zvoleni do poselstva. 4. Inc. In domino dilecto Johanni... Benediccionis divine imbrem X per litteram Pragensium dominorum. Datum f. 6. post Nativ. Marie Prage. 5. Původství nesporné. Jet dosvědčeno Janem Stojkovičem, jenž list uchoval, i obsahem. 6. Datum přesně udává závěr listu, rok zařazení deníku Stojkovičova. 7. Rukopis basilejský jako obou listů předešlých. 8. Vydal: 1. Martène a Durand VIII, 173—4 (ex MS. Aquicinctensi, t. j. ruk. Douai 243, jak zjistil Herre uv. v úvodě v pozn. 13). 2. F. Palacký v MC I, 248 (z ruk. basilejského). 8. Proslov ke kardinálu Juliánu Cesarinimu jménem husitského poselstva při příchodu do Basilije. I. Název ruk. 3 a onoho, z něhož proslov po druhé otištěn: Collatio seu presentacio Bohemorum, facta coram d. legato presidente in concilio Basiliensi in ipso primo adventu per M. Joh. de Rockozana in suo comodio ad s. Leonardum. Ruk. 1: Collacio seu pronunciacia Bohemorum coram conc. Bas. adventu ipsorum facta per M. J. Rogazany, ruk. 2: Arenga facta per d. Joh. de Roquesana domino legato in domo sua.

Strana 27
27 2. Obsahem proslovu díky poselstva za dosavadní práci pro mír a za přípravy k uvítání husitů při jejich přijezdu do Basileje. 4. Inc. Ipse d. Jesus Nazarenus, qui est et crucifixus X donare dignetur, qui vivit et regnat per omnia sec. sec. amen. 5. Původství je dosvědčeno spolehlivě rukopisem. 6. Pronesen byl proslov ten patrně 8. ledna 1433 při děkovné návštěvě če- ského poselstva u předsedy koncilu Cesariniho (odst. 1; o schůzce P. Žatecký v MC I, 289). 7. Rukopis 1. Krakov, Jag. 414. 173—4. 2. Paříž, Bibl. Mazarine 1684. 75—80 (spolu s Rokycanou pro- positio koncilu ex parte Bohemorum). 3. Clm 7617. 14. 4. Vatikán, Ottob. lat. 698. 105—6. 8. Vydání: 1. Cochlaeus 248—9. 2. Martène-Durand VIII, 252—3 (ex MS. regii collegii Navarrae t. j. ruk. 2, et illmi d. Chauvelin t. j. Paříž. Bibl. Nat. lat. 12100). 3. Mansi XXX, 260—2 (z tisku 2). 9. Odpověď na uvítaci řeč předsedy koncilu kard. Juliána z 10. ledna 1433. I. Název ruk. 1: Responsum Bohemorum per Rokyczanam cadem hora in codem datum loco. Ruk. 3: Collaoci, facta per M. J. Roganzana... in conc. Bas. Ruk. 4: Collacio facta per M. Jo. de Rogazano, ambasiatorem universitatis et civitatis Prag. in s. consilio Basil. die sabbati X. Januarii. 2. Obsahem kázání na text ev. Mat. 2, 2: Ubi est, qui natus est, rex Judeorum? Výtah podává na př. Palacký III, 3. 71—2. 3. Rozdělena je (v tisku) na 5 odstavců. 4. Inc. In nomine eius feliciter amen, ex cuius X spiritu paraclito in sec. sec. amen. 5. Původství je spolehlivě dosvědčeno rukopisem i současníky (odst. 6). 6. Datum dne, kdy řeč pronesena, udává přesně deník Stojkovičův (MC I, 261). i J. ze Segovie (t. II, 316). 7. Rukopisy: 1. VIII F 22. 11'—5. 2. C 66. 1 (Podlaha obsah sborníku nerozepsal). 3. Jag. 414. 178—84. 4. Clm 7617. 14—7. 5. Paříž, Bibl. Mazarine 1684 (v A. Molinierově Catalogue des MSS de la Bibl. Maz. II, 1886, 164 patrně přehlédnuto). 6. Paříž, Bibl. Nat. lat. 12100 (ruk. zjistil Herre, o němž v úvodě- v pozn. 13). 7. Třeboň A 19. 119—22'. 8. Vydání: 1. Martène-Durand VIII, 254—62 (ex ms. d. Chauvelin t. j. ruk. 6 et collegii Navarrae t. j. ruk. 5). 2. Mansi XXX, 262—9 (z tisku 1). 10. Literatura: Palacký III, 3, 71—2; C. J. Hefele, Conciliengeschichte VII, 1874, 502—3.

Strana 28
28 10. Obrana kalicha jakožto prvního z pražských artikulů na koncile. I. Názvy rozličné. Tisk 1: Posicio M. Joh. de Rokasana Pragensis coram patribus sacri concilii Basiliensis pro parte Bohemorum proposita, (v expl.) posicio primi articuli Bohemorum in conc. Bas. per organum M. J. de R. publicata in refectorio predicatorum in audiencia publica mense Jan. a. dom. incarn. 1433. Ruk. 2: Proposicio Bohemorum per Joh. de Rok. a. 1433. 2. Obsahem důkaz věty: Communio divinissime cucaristie sub specie utraque, panis scil. et vini, utilis multum et saluti expediens, toti credencium populo est ne- cessaria et a domino precepta salvatore. 3. Rozdělení: po úvodě trojí notabile (vymezení pojmů: communio, necessi- tas, preceptum), I. důkaz užitečnosti kalicha a II. důkaz jeho nevyhnutelnosti z bible, ze zvyku církve prvotní a důvody (rationibus). 4. Inc. (po thesi, jak uvedena v odst. 2), Cum super omnia dcsideramus h:n: em dei, profectum s. ecclesie X sequitur minorem esse veram. 5. Původství nesporné jak ze svědectví rukopisu, tak i současníků. 6. Datum, kdy obrana pronesena, udává očitý svědek Petr Žatecký v svém deníku (MC I, 292): 16., 17. a 19. ledna 1433. Stejně Stojkovič a protokol úřední (CB II, 315—6), kde zmínky o nezachovaných kázáních úvodních. 7. Rukopisy: 1. Paříž, Bibl. Nat. 1506. 73—88 (Palacký v Sitzungsberichte d. Wiener Akad. XI, 287). 2. 4704. 1—20 (sborník Ebendorfrův). 3. C 66. 1 (obsah sborníku u Podlahy nerozepsán). 4. M XVI G I. 1—11 (výtah). 5. Vatikán, Palat. 599 (Palacký, Ital. Reise (0). 6. Paříž, Bibl. Mazarine 1686. 22—49. 7. Dijon 580. 35'—8 (patrně úvod k aktu ze 17. ledna, o němž uv. Petr Žatecký. Catalogue, jehož celý název uv. v dod. č. 16 soupisu Paynova, pravi: proposition de... Jean de Ro- chezano 17. janv. 1434, kteroužto chybu v udání roku snadno opravíme). 8. Koblenz, knih. gymn. č. 124. 1—14. 8. Vydání: 1. Martène-Durand VIII, 262—305 (ex MS. coll. Navarrae t. j. z ruk. 6) 2. Mansi XXX, 269—306 (z tisku). 10. Literatura: J. Palmov, Vopros o čašě v gusitskom dviženii 1881, 411—20: A. Neubauer v ČČH 1910, 381—2. 11. List z koncilu pražským přátelům z 11. června 1433. 1. Nápis ruk.: Hanc litteram misit M. Joh. de Rakuzana, plebanus in Praga, suis Bchemis. 2. Obsahem listu zprávy o příjezdu do Basileje, o uvítání a Rokycanově od- povědi, o obranách čtyř artikulů, pronesených na koncile, i o odpovědi Stojkovičově, o záludném předložení zásad, o něž je spor mezi husitskými stranami, aby byly roz- dvojeny, jak předpovídal Rokycanův známý Nosek, jakož i povzbuzení k stálosti, ježto koncil ničím nedovede zvrátiti kalich.

Strana 29
4. Inc. Christus Jesus, rector celi X Sumus omnes sani. Jo. de Rakuzana, p'ebanus in Praga, vester in omnibus. 5. Původství naprosto jisté jak z obsahu, tak i ze svědectví ruk. 6. Datum, přesně udávané rukopisem, dokonale potvrzuje obsah. 7. Rukopisy: 1. Pařížská Bibl. Nat. ms. lat. 12532. 142.—3 (odtud tisk 2). 2. Tamtéž lat. 12100 (odtud tisk 1). 8. Vydal: 1. Martène-Durand VIII, 354—6 (ex MS. illmi d. Chauvelin). 2. Aug. Neumann, Studie a texty III, č. 2—4, 134—6 (z uv. ruk.). 10. Literatura: Uv. Martène-Durand; uv. Neumann 42—3; V. Novotný V ČMM 1924, 328. 12. Replika Janu Stojkovičovi z počátku března 1433. I. Název ruk. 1.: Responsio ad posicionem et responsionem Jo. de Ragusio. 2. Obsahem repliky jest odpověď Dru Stojkovičovi na jeho projev proti Ro- kycanově obraně kalicha (č. 10), přístupný na př. ve vydání Mansiově XXIX, 699—868. Rokycana sleduje celkem postup odpůrce, v druhé polovici zabývá se však samostatně otázkou přijímání dětí (č. 13) a pojetím církve ( v ruk. 2 1. 410—19). Obsah podává stručně deník P. Žateckého (M C I, 318—21), z něhož viděti, že Rokycana v proslovu pověděl více, než pojal do repliky; zde chybí zejména výklad o Husovi, M. z Janova, Jakoubkovi, Mik. Drážďanském i Viklefovi. Úvodní kázání z 2. března 1433 uchovalo jediné č. 13. 3. Rozděliti bylo by možno repliku na vlastní a na zásadní výklad o přijí- mání dětí a pojetí církve (odst. 2). V části první najdeme v ruk. 2 trojí velký odstavec: I. odpověď na výklad o osudech kalicha v církvi, užívající účinně zvláště doznání koncilu kostnického a Mik. Dinkelspühlu (z r. 1417), že kalich byl v platnosti déle než tisíc let; 2. rozbor odpůrcovy odpovědi o výrocích koncilů o kalichu (v ruk. 2 od 1. 402) a 3. kritiku jeho výkladu o stanovisku učitelů církevních a důvodů rozumových (od 1. 4030). 4. Inc. Quia regnum dei non est in sermone, sed in virtute X perniciemque defendi. Hec Augustinus. Ruk. 3 má expl.: dirigi novit (Prokeš, Husitika vatikánské knih. v Římě 1928, 51). 5. Původství zcela nesporné. Jet dosvědčeno nejen ruk. (odst.), nýbrž tím, že se replika obrací proti projevu Stojkovičovu (odst.) 2) a je zase předmětem jeho repliky, která v obou ruk, přímo následuje, a ovšem i deníky koncilními (uv. P. Žateckým, Stojkovičem (MC. I, 286) a úředním protokolem v, CB II, 360 a d.). 6. Čas kdy replika pronesena, určují přesně uv. deníky koncilní (odst. 5). Bylo to 2., 3.. 4., 6. a 10. března 1433. 7. Rukopisy: 1. Krakov, knih. Jag. univ. 425. 74—109 (z r. 1434). 2. Táž knihovna 1760. 398—419 (z téhož r.). 3. Vatikán, Ottob. lat. 348. 74—108. 9. Pramen. Spis užil Defensoru pacis Marsilia z Padovy (BVM 1928, 18'. Výklad o církvi shoduje se nemálo s Příbramovým, o němž níže 68—9. 13. Souborné vydání projevů basilejských z disputací r. 1433. I. Názvu souhrnného není. Č. 1 je nadepsáno v ruk. 1: Collacio M. Joh. de Rokyczana in concilio Basiliensi. Č. 2 tamtéž: Posicio M. Joh. de Rokyczano, v ruk.

Strana 30
30 2 obojí č. má nápis: Posicio Rokyczane in Basilea contra Ragusium. Č. 3 nadpisuje ruk. 1: De communione parvulorum, ruk. 2: Posicio M. Procopii de Plzna... (úplně uv. Prokeš, o němž v odst. 5), ruk. 4: Posicio M. Joh. Rokyczane in concilio Basiliensi facta de communione parvulorum, ruk. 6: De communione infancium in baptismo. 2. Obsahem souboru jest: 1. Úvodní kázání k replice Stojkovičovi z 2. března 1433 (č. 12) na text Jerem. 6, 16: State super vias et videte... 2. Zpracování obrany kalicha (č. 10). 3. Obrana přijímání dětí z kalicha z repliky Stojkovičovi (č. 12 ruk. 2, 1. 410—14). 4. Inc. č. 1: Venerandi patres, fratres, magistri et ceteri in Christo diligendi. Cogitante me, quid liceret et expediret loqui X que verba sua facit dulcia. Prov. VII. Č. 2: Communio divinissime eukaristie... (jako č. 10). Imprimis tamen protestor X Correlarium quartum. Proposicio, ut proponitur, est vera. Č. 3: Nisi manducaveritis... Quem textum suppono debere intelligi X desiderant eukaristiam. Hec ille. Expl. ruk. 5 a 6: passus est et resurrexit. 5. Původství naprosto jisté. U č. 1 je dosvědčeno ruk. (odst. 1) i koncilními deníky (č. 12 odst. 5). U č. 2 shodami s č. 10 i ruk. (odst. 1). U č. 3 s dostatek již tím, že to není než část č 12, což ostatně potvrzuje i ruk. 4. Praví-li pří- pisek ruk. 3: Hunc articulum tenuit M. Procopius de Plzna in concilio Basiliensi (celé znění uv. Jar. Prokeš, M. Prokop z Plzně 1927, 147), neříká nic více, nežli že Prokop hájil v Basileji (1437) téhož názoru co traktát, a O. Kříž, jenž přičítá traktát v ruk. 2 M. Prokopovi výslovně (znění tamtéž), opravil se sám přípiskem: puto Rokyczane. Mínění, že by spisovatelem dílka byl Prokop a že by to byla jeho replika v Basileji proti Palomarovi z r. 1437, jak soudí uv. Prokeš, neznaje souvislosti s č. 12 a z ruk. než 1—3, příčí se tedy docela svědectvím úplně spolehlivým. 6. Vznik souboru spadá patrně do doby krátce po návratu Rokycanově do Čech. Chtěl jím asi vydati počet z činnosti na konciie. 7. Rukopisy: a) souboru: I. VIII F 22. 16—30', 31—83°, 84—103. 2. Třeboň A 15. 1—18 (č. 1 a 2), 18—23'. b) traktátu č. 3: 3. C 66. 1. 244—50'. 4. 4.22. 58—75 (expl.: sugere possunt. Hec. ibi). 5. I 48. 1—22°. 6. 11 43. 117—30°. 10. Literatura: uv. (odst. 5) Prokeš (o č. 3). 14. Řeč na uvítání basilejských legátů na pražském sněmě 13. června 1433. I. Název není udán tuším ani v ruk. 2. 2. Obsahem řeči je kázání na text Filip 4, 8: Quecunque vera sunt... 4. Inc. In Christi nomine, amen. Si pro quia oculos meos attolens X via veritatis et vita d. n. J. Christus cui est honor et gloria cum patre et spiritus in sec. sec. 5. Původství je dokonale zaručeno svědectvím ruk. i deníku Charlierova (M CI, 367). 6. Den, kdy řeč pronesena, přesné stanoví uv. Charlier. 7. Rukopisy: 1. VIII G 13. 146'—52° (s poznámkou: Mag. Rokycana). 2. 4937. 291—6' 8. Vydán jen výňatek (ruk. 1 1. 150'—1) u Cochlaca 257—8.

Strana 31
31 15. Odpověď na řeč mluvčího poselstva basilejského Jana Palomarajménem pražského sněmu zemského z 18. června 1433. I. Název ruk. 1: Responsum per rev. M. Jo. Ro(kycanam) a tota concione. Ruk. 2: Responsum baronum, militum etc. Bohemie et Moravie. Ruk. 5: Responsio baronum, clientum, communitatum et sacerdotum regni Bohemie ad proposita per ora- tores s. conc. Bas. in congregacione generali eiusdem regni. 2. Obsahem řeči jest úřední odpověď sněmu na prvou nabídku basilejského poselstva, vyslovenou projevem Palomarovým ze 16. června. Po výkladě příčin hu- sitské války odmítá se důstojně nabídka legátů. 4. Inc. Cum duo commerdata X in futura patria glorie sempiterne. 5. Původství i datum nesporné jak z ruk., tak i z deníků poselstva. 7. Rukopisy: 1. VIII G 13. 125'—8. 2. 4937. 282'—5°. 3. 4704. 164—7 (Ebendorfrův sborník). 4. F 63. 167 (začátek). 5. Jag. 414. 213—7. 6. Pařížská Bibliothèque nationale MS lat. 1503. 8. Tisky: I. Cochlaeus 259 (úryvek). 2. MC I, 414—9 (z ruk. 6). 3. Martène-Durand VIII, 599—601 (cizí výtah, jenž přetištěn pak Mansim XXX, 593—5). 16. List venkovským kněžím husitským z 13. ledna 1434. I. Napis ruk.: Scribit fidelibus presbiteris extra Pragam. 2. Obsahem zpráva o sněmovním jednání a o projevu Příbramově i vlastním: sněm pražský, přikloniv se k výstrahám Rokycanovým, přerušil vyjednávání s basi- lejskými legáty, a ti pak odešli. 4 Inc. Salutem in eo, qui est omnium salus... Ut causa innotescat X pro illo instarent. M. Joh. de Rokyczana. Acta sunt hec a. d. 1434° feria 4 in octava epiphanie domini. 5. Původství nesporné jak z obsahu, tak i ze svědectví současného ruk. 6. Datum, podávané rukopisem, potvrzuje dokonale obsah. Rukopis jediný: 4° 24. 210—11. 7. 8. Vydal F. Palacký, Urk. Beiträe zur Gesch. des Hussitenkrieges II, 1873, 399—400. 10. Literatura: Palacký III, 3. 138. 17. Synodni snesení z 25. července 1434. I. Název: Articuli synodi generalis cleri regni Bohemie celebrate a. d. 1434 in festo s. Jacobi ap. in civitate inclita Pragensi (ruk. 1, tisk 1), articuli congrega- cionis cleri de regno Bohemie per M. Joh. de R— congregati in modum synodi 1434 in festo s. J. (tisk 4).

Strana 32
32 3. Rozdělení celkem 19 snesení. 4. Inc. Inprimis pio et fideli corde X quam transgressores mandatorum hu- manorum. 5. Původství Rokycanovo je svrchovaně pravděpodobné z vůdčího postavení Rokycanova ve straně. 6. Datum přesné udávají rukopisy a není proti němu námitek. 7. Rukopisy: 1. 4° 24. 212—5'. 2. 4557. 2—6. 3.MVC 2. 56°'—60. 4. 4704 (deník Ebendorfrův, o němž tisk 4). 8. Tisky: 1. B. Lydius, Waldensia I, 1616, 332—42. 2. D. Mansi XXXI, 279—84. 3. F. F. Procházka, Miscellaneen der böhm. u. mähr. Litteratur 1784, 342—53. 4. E. Birk v MC I, 741—5 (z diaria Ebendorfrova). 5. Palacký, Urk. Beiträge z. Gesch. ds Hussitenkrieges II, 425—9 (z ruk. 1). 10. Literatura: Palacký III, 3, 163; Tomeka IV, 650; Nejedlý, Prameny 6 a d.; Urbánek I, 769 a d. 18. Projev zemského správce Aleše z Vřešťova legátům koncilu z 8. list. 1434. 2. Obsah: V odpověď na zprávu husitských poslů sněmu pražskému o jednání v Řezně žádá zemský správce jménem strany husitské o výhradnou platnost kalicha v zemích korunních, přiloženým však prohlášením smiřuje se, odmítnou-li legáti tuto žádost, i s omezením platnosti kalicha na města a kraje husitské, arci s výhradou, že bude husitům vysvěcen arcibiskup, že budou očištěni z nařčení kacířstvím a zabezpe- čeno jim právo hájiti přijímání pod obojí na koncile a do té doby je prováděti. 4. Inc. Venerabilibus patribus... Venerabiles... Sincerum affectum (ce- dula: Condescendentes tamen pro malis extirpandis) X Datum in civitate Pragensi... sub sigillo d. gubernatoris (cedula: sub speciebus panis scil. et vini). 5. Původství Rokycanovo tvrdi již doslov legáta Jiljího Charliera, jenž list uchoval v svém deníku (v tisku 3). Jest o něm přesvědčen, poněvadž v Praze není prý nikoho jiného, komu by bylo možno svěřiti napsání takového dokumentu; to je jistě správné. 6. Datum podávají rukopisy a není proti němu námitky. 7. Rukopisy: 1. 4704. 197—8 (sborník Ebendorfrův). 2. Paříž, Bibl. nat. ms. lat. 1577. 26—7. 3. Douai 243 (předloha tisku 1, jenž má adresu trochu jinou). 8. Tisky: 1. Martène-Durand VIII, 670—2 (ex MS Aquicinctensi). 2. Mansi XXX, 608—70 (z tisku). 3. MC I, 632—4 (v deniku Charlierově). 19. Řeč jménem českého poselstva k cís. Zikmundovi a k legátům v Brně 2. července 1435. I. Název ruk. v deníku Charlierově: Proposicio M. Jeh. de Rokezan pro parte Bohemorum, facta za Julii anni supradicti coram imperiali maiestate.

Strana 33
33 2. Obsah: Po úvodě na text »Requirite diligenter in libro domini et legite« ((Is. 34, 16), kde velebí Písmo jako zdroj pravdy, pronáší Rokycana pozdrav českého sněmu a žádost o konečnou odpověď na žádosti poslané do Chebu: o uznání a provedení čtyř artikulů, o očištění království z pohany kacířství a o provedení reformy v církvi koncilem basilejským. 4. Inc. In nomine d. n. J. Christi... Commendate michi legacionis X qui... vivit et regnat in sec. sec. 5. 6. Původství i datum zcela jisté ze svědectví očitých svědků Charliera (MC I, 578) i Ebendorfra (t. 748). 7. Rukopisy: 1. Paříž, Bibl. nat. ms. lat. 1577. 29 (konec chybí). 2. Ruk. téže knih. 1503 (deník Charlierův). 8. Vydal E. Birk v MC I, 635—7 (deník Charlierův). 20. Obrana proti klevetám ze 14. pros. 1435. 2. Obsahem oběžníku je popření klevet, jako by Rokycana byl zamýšlel zraditi Prahu, a výzva k duchovním, aby to veřejně v kostele ohlásili. 4. Inc. Director cleri aliique officiales... Cum teste Augustino X sopiatis. Datum Prage a. d. 1435° feria 4 post Lucie, que est dies quatuor temporum, vica- riatus sub sigillo. 5. Původství plyne z toho, že director cleri, jenž projev vydává, jest, jak poznamenává legát Charlier (tisk v odst. 8), právě Rokycana. 6. Datum přesně udává podpis (odst. 4). 7. Rukopis deníku Charlierova. 8. Tisk: MC I, 673 (deník Charlierův). Dodatek. Prohlášeni o sporu s Tábory 1436. Jménem celé své strany podepsal Rokycana 16. listopadu 1436 v Praze prohlá- šení, že ve sporu s Tábory přijímá rozhodčí výrok čtyřčlenné poroty, v níž měli za- sednouti M. P. Payne, M. Lupáč, M. V. z Dráchova, a M. Buzek ze Kdyně. Prohlášení pojal do své kroniky táborské Mik. z Pelhřimova a s ní vytiskl Höfler 11, 728, ano již i Cochlaeus 281. C. O konečné sjednocení husitské církve (1441—8). Podepsáním kompaktát a hlavně návratem věrolomného Zikmunda na otcovský trůn zvítězila reakce a Rokycana na jedenáct let (1437—48) vypuzen z Prahy do hlavního města někdejšího sirotčiho bratrstva, do Hradce Králové. Neblahé a děsivé úspěchy reakce zjednaly však konečně podmínky k novému, a to již úspěšnému zápasu o církevní sjednocení hu- sitství. Výsměch, kterým byl r. 1437 v Basileji uvítán vůdce nejmírněj- ších, Příbram, když přišel na koncil dobývati slibované opravy mírové smlouvy jihlavské, dokonání kompaktát, otevřel oči nenapravitelnému.

Strana 34
34 konservativci a zchladil jeho žárlivost na prozíravějšího soupeře. Roky- cana usnadnil mu ústup obnovením boje proti Táborům, od Příbrama vášnivě nenáviděným (22-3). Tvrdošijným svým odporem k sjednocení husitství ocítali se ostatně Táboři již tehdy bezděky ve vleku reakce. Mnohaleté úsilí Rokycanovo dospívá tak uskutečnění na památných sy- nodách let 1441—4 (21, 24), ač vlastně teprve 1448 vyrovnány rozpory mezi obojí větví husitské církve. Náhlý skon velikého politika Ptáčka z Pirkštejna zastavil tot.ž, jak se zdá, dokonání sjednocovacích snah. Než veliký den 1. září 1448, jenž dobyl Ptáčkovu nástupci Jiřímu Poděbrad- skému hlavního města, po dvanáct let, od návratu Zikmundova, rozhod- ným husitům ztraceného, a smrt Příbramova za čtvrt roku potom nastalá dovolí dovršení sjednocovacího úsilí, splynutí obou směrů (27). V té chvíli jako by život Rokycanův dosahoval vrcholu. Mimo sjednocenou církev zůstávají ještě, pravda, Táboři. Jejich podrobení je však jen otáz- kou času; je provedeno do čtyř let. Nový slibný život rozvíjí se v mladých mužích, shromažďujících se kolem Rokycany (28). V budoucích těchto tvůrcích Jednoty bratrské kyne stmelenému husitství nové jaro. Ve sku- tečnosti chystají nejbližší dny jen nové zápasy a nové krise. 21. Snesení synody kutnohorské ze 4. října 1441. I. Název ruk: Condictatio synodalis in Montibus Guttnis. 2. Obsahem čtyřiadvacet snesení o víře a církevních řádech, o nichž se do- hodlo Rokycanovo a Příbramova křídlo strany pražské na kněžské synodě horské. 4. Inc. In Christi nomine. Amen A. D. 1441, die Francisci. Nos, sacerdotes X non tenentur. Expliciunt articuli synodi Montium Guttnarum. 5. Původství plyne z rozhodujího postavení Rokycanova na synodě, které předsedal. 6. Datum udává přesně ruk. a není proti němu námitky. 7. Rukopis: XVII A 16. 65'—74 (sborník Račenského). 8. Vydal:1. F. F. Procházka, Miscellaneen der böhm. u. mähr. Litteratur 354—67 (z ruk.). 2. Nejediý, Prameny 32—8 (odtudtéž). 10. Literatura: Palacký IV, 1, 61—2; Tomek VI2, 88; uv. Nejedlý 5—14 (rozbor); Urbánek I, 766—89, zvl. 778. 22. Tractatus de existentia corporis Christi in sacramento eucharistiae z r. 1443. I. Název vytvořil Z. Nejedlý (odst. 2). 2. Obsahem jest útok na nauku Mik. Biskupce o večeři Páně. (Nejedlý, Prameny 24—5.) 3. Rozdělen je na 21 kapitol (uv. Nejedlý, 25).

Strana 35
35 4. Inc. Hereses ipsas licet utile sit in ecclesia esse X sicut scribit Eusebius de morte Jeronimi. Amen. Deo gracias. 5. Původství naprosto jisté z obsahu. 6. Dobu vzniku určuje na druhou polovici r. 1443 zmínka o červencové synodě horské (nuper in Mont. Chutnis) a mlčení o rozsudku sněmu z 31. led. 1444 (Ne- jedlý 25). 7. Rukopisy: I. III G 8. 1—40' (s rejstříkem). 2. II 121. 1—31' (rejstřík po 1. 36). 3. II 115. 1—57 (začátek vytržen). 8. Vydal Z. Nejedlý, Prameny 116—53 (patristické citáty jsou vynechány), z ruk. 1. Rejstřík 153—9. Něco úryvků otiskl již Höfler II, 830—I. 10. Literatura: Uv. Nejedlý; N. V. Jastrebov, Etjudy o P. Chelčickom I, 1908, 198 (ukazuje, jak Rokycana užil Chelčického Repliky Biskupcovi); R. Urbánek, I, 1915, 830 a d.; Jar. Bidlo v Č M M 1916, 175 a v Aktech Jednoty bratrské II, úv. 23 a d. (podrobnosti v rejstříku). 23. Protitáborská kvestie o Kristově přítomnosti u večeři Páně. I. Název ruk.: M. Rok(ycana) contra T(aboritas). 2. Obsah naznačuje začátek (odst. 4): důkaz této these proti Táborům. 3. Rozdělením obyčejná kvestie. 4. Inc.Credendum est, quod in divinissimo sacramento eukaristie est totus Christus, verus deus et homo, sua propria natura et substancia sue naturalis existencie, quam sumpsit de virgine Maria. Probatur, quia Christus X fraccione panis. Hec ille. 5. Původství dosvědčuje ruk. i obsah. 6. Doba vzniku se nedá určiti než přibližně asi na léta 1431—44, v nichž vidíme Rokycanu v boji s Tábory o naši otázku. Ano, nebylo by ani nemožno, že kvestie souvisí s hádáním na Konopišti 1423, jehož se Rokycana zúčastnil (pamět u Procházky, Miscellaneen 269). Nejspíše náleží však až v léta čtyřicátá, kdy se otázka octla v po- předí všeho sporu s Tábory. I zařazuji kvestii zatímně sem. 7. Rukopis jediný: 4° 22. 51'—6. *24. Zpráva lednovému sněmu pražskému z r. 1444. I. Název ruk.: Položení mistra Jana z Rokycan a mistrův jiných a kněží v rozdílu s kněžími táborskými. 2. Obsahem projevu je výklad o rozdíle mezi učením táborským i pražským hlavně o večeři Páně a obrana stanoviska vlastního i polemika proti Táborům. 3. Rozdělen je traktát na odstavce až B. Lukášem. 4. Inc. Ve jméno pána našeho Ježíše Krista. Léta od narození božího 1444 X budete shledáni nepilni a nedbanlivi. V ruk. 2 inc. Ta víra, kterúž chválíme, jest tato: Věřeno má býti... 5. Původství dosvědčuje B. Lukáš a s jistotou potvrzuje obsah. Taktéž krátký úryvek, který otiskuje P. Bydžovský, Knížka tato toto trý v sobě ukazuje (U 54 E 133). 6. Datum možno odhadnouti přibližně na leden 1444. Sněmovní výrok z 31. t. m. dává zprávě za pravdu.

Strana 36
36 7. Rukopisy: 1. A B II, 73—87 (vložen v Lukášův Trialogus z 1524). 2. I II. 38—49. 8. Vydání dvojí: 1. Nejedlý, Prameny 57—76 (z ruk. 1). 2. Bidlo, Akty II, 26—56 (taktéž). 9. Pramenem spisku zpráva o červencové synodě horské, zachovaná v Pří- bramově listě Jak. z Vřesovic z 21. VII. 1443 (Bidlo úv. 25). 10. Literatura: Nejedlý 21; Bidlo úv. 24—7; Urbánek I, 870 p. 1. 25. Odpovědi na táborské žaloby, podané témuž sněmu. 2. Obsahem odpovědi na žaloby, podané na Rokycanu lednovému sněmu o jeho názorech o večeři Páně, a podobné žaloby Rokycanovy na Mik. Biskupece. Ro- kycana odpovídá namnoze citáty ze sv. Otců, z Husa a Matěje z Janova, ale i vele- cenným výkladem o Jakoubkově i svém stanovisku k remanenci. 5. Původství Rokycanovo dokazuje 1. os., v níž odpovídá. 6. Datum odpovědí možno přibližně určiti na zasedání sněmu, kdy žaloby podle svědectví Biskupcova proneseny. (Höfler II, 805.) Rokycana odpověděl patrně ihned. 7. Rukopis: III G 8. 35—9 (vloženy v žaloby). 8. Vydal: Nejedlý, Prameny 105—6 (citáty jsou vynechány). 26. List třebičskému faráři Martinovi z 11. záři 1448. 2. Obsahem listu jest odpověď na dotaz, zda má Martin nadále podávati z kalicha dětem. Rokycana Martina v tom utvrzuje a vyzývá, aby se nebál ztrát pro pravdu tak význačnou, zároveň pak mu posílá povzbuzením pražské snesení konserva- tivního křídla Příbramova z 13. července (o něm Urbánek II, 259. p. 4). 4. Inc. Honorabili viro d. Martino, rectori ecclesie in Trebicz... Viam man- datorum domini currere X Prage feria IV. prox. ante festum exaltacionis s. crucis. M. Joh. de Rokyczana, in archiepiscopum Pragensem electus. 5. Původství nesporné z podpisu i z obsahu. 6. Datum toliko přibližné. Jistě psán list aspoň r. 1448, jehož snesení přikládá, a nejpozději 1451, neboť jest obsažen v dopise Kapistránově z vánoc t. r. Hned však 1449 byl by Rokycana nepochybně přiložil značně důraznější snesení listopadová z r. 1448 (č. další). I možno s veškerou pravděpodobností uzrati za rok vzniku r. 1448. 7. Rukopisy (listu Kapistránova): 1. Zhoř. chr. 4 77. 229—45. 2. XI C 9. 155'—83. 8. Vydal Fr. Valouch (viz č. 29, III) 747. 10. Literatura: Urbánek II, 262 p. *27. Dohoda Rokycanova se směrem Přibramovým z list. 1448. I. Název ruk. 1: Ista sunt concordata post expugnacionem civitatis Pragensis per dd. barones, terrigenas et civitates a. d. 1448. Stala se úmluva jednoty a svornosti mistruov pražských a kněží takováto.

Strana 37
37 2. Obsahem dohody porovnání o otázky řádu i kázně, v kterých směr Pří- bramův nesouhlasil s Rokycanovým. 4. Inc. Najprvé, aby kompaktáta X i k hanbě všeho královstvie českého. Actum sabbato ipso die s. Othmari a. d. 1448 in collegio Karoli. 5. Původství Rokycanovo svrchovaně pravděpodobné, jet tu uznán i směrem Příbramovým »hlavou všech kněží pražských i jiných měst a obcí« a snesení jsou prodchnuta jeho smírným duchem. 6. Datum se kolísá mezi 14. a 16. listop. 1448. Udání druhé (v ruk. 4) vztahuje se patrně na den zápisu v knize novoměstské (Urbánek II, 303 p.). 7. Rukopisy: 1. O 39. 122°. 2. Praž. arch. stm. 993.151. 3. Třeboň, Historica 1070. 4. Praž. arch. nm. 2083. Q 4. 10. Literatura: Tomek VI2, 158—9 a uv. Urbánek. *28. List, jak se zdá, bratřím Chelčickým. I. Název jen označen v závěru, jenž zní: To jest konec toho spisu mistrova. 2. Obsahem listu odpověď na dotaz, zda kněz smí podávati lidem zlým; odpověď je podána většinou výkladem Matěje z Janova. 4. Inc. Bratří a přátelé milí, píšete o podávaní svátosti velebné těla božího X až jeliž porozumím polepšení etc. 5. Původství Rokycanovo možno zdůvodniti jak svědectvím ruk., jenž tento list prohlašuje za spis mistrův (odst. 1), tak souhlasem s Rokycanovými názory, který vyniká zvláště úctou k Matějovi z Janova. Domněnka Bidlova (Akty II, úv. 89—90), že list napsal snad M. Lupáč, naráží na sotva překonatelnou potíž v tom, že Lupáč nebyl mistrem a že u něho nenajdeme téměř užívání M. Matěje. List svědčí bratřím Chelčickým, jak se rovněž dohadoval již Goll (viz níže). Bylyť mezi nimi a skupinou stoupenců kláštera vilémovského spory právě o tuto otázku a Rokycana byl od nich dožadován za rozhodčího. 6. Datum listu možno odhadnouti jen přibližně. Náleží zřejmě do doby, kdy se pozdější tvůrcové Jednoty, kteří do té doby z Prahy jezdili do slavného kláštera vilémovského, obrátili na radu Rokycanovu k Chelčickému a seznámili s jeho bra- třími; to se stalo nejspíše na sklonku Rokycanova pobytu v Hradci Králové, ne- dlouho před jeho návratem do Prahy 3. září 1448 (LF 1921, 131—2). 7. Rukopis jediný: Akty J. B. II, 232—3°. 8. Vydal J. Bidlo, Akty J. B. II, 269—73. 10. Literatura: J. Goll, Chelčický a Jednota 65, 75 a uv. Bidlo. D. Hlavou jednotné církve husitské (1448—71). Politické i církevní sjednocení husitství, o kterém rozhodl den 1. září 1448, učinilo Rokycanu skutečnou hlavou husitské církve. Tím více se však zesílily i útoky nepřátel. Byly neškodné, pokud je vedli lidé jako Kapistrán (29) nebo ještě po letech Jan z Toleda (34). Jinak bylo však, když dospěl vnuk a dědic Zikmundův Ladislav. Vracely se časy zikmun-

Strana 38
38 dovské reakce (31, 32). Náhlá smrt mladičkého krále (1457) vytrhla hu- sitství z hrozného nebezpečenství, ale nových válek neodvrátila, jen je od- dálila. Potměšilého dědice ducha Zikmundova vystřídal husitský král. Než vláda krále Jiřího zatížena jest od počátku tak osudně závazky papeži a straně katolické, že ukládá Rokycanovi velmi brzy těžké kompromisy (33). Slabosti a diplomacie Jiříkovy osmělují jen nepřátele, a krajní ústupek, uspořádání veřejného hádání Rokycanova s odpadlými jeho žáky a kon- vertity, doktory Hilariem a Křižanovským (36), jenom uspíší mobilisaci nepřátel. Do dvou let vypuká vojna, nové, neméně kruté husitské války, jejichž konce se již nedožije ani Jiřík, ani Rokycana. Poslední tato léta zápasu byla stařičkému arcibiskupovi ztrpčena no- vou roztržkou v jeho církvi, vznikem Jednoty bratrské. Její původcové byli vlastní Rokycanovi žáci, a proč se odtrhovali od mateřské církve, bylo jen důsledné domýšlení zásad mistrových. Rokycanův synovec Řehoř a jeho druhové se toliko vraceli k velkému záměru, o kterém se mnoho psalo a přemýšlelo v smělých a radostných letech husitského rozmachu po dobytí Prahy a po Rokycanově návratu do ní. Zůstal na neštěstí neprove- den. Byla-li kompaktáta tím, že vracela zeml mír, i nemalým úspěchem husitským, dovedla je církev brzy proměniti v cár papíru, odepřevši Ro- kycanovi vysvěcení a učinivši ho pouhým předsedou husitské konsistoře bez vlastní moci biskupské. Husitská církev, nemajíc biskupa, jenž by jí světil kněží, hynula a spěla k neodvratné zkáze. Jedinou obranou proti ní bylo svémocné vysvěcení Rokycanovo husitskými kněžími samými, zvlá- ště co pád Cařihradu zmařil pokus — ostatně málo slibný — o to, aby byl Rokycana vysvěcen z Cařihradu (30). Politické potíže Jiřího Poděbrad- ského zmařily pohříchu statečný záměr a toto nedobyté vítězství osudně zasáhlo husitskou církev. Myšlenka však nezanikla. Po letech ji obnovili. třeba v jiné podobě, Rokycanovi žáci, kteří si 1467 zřídili vlastní kněžství svémocnou volbou biskupa. Úřad přiměl Rokycanu k vydání výstražného projevu proti Bratřím (37), afe Rokycana jej brzy záměnil novým, méně ostrým (38), dal se přesvědčiti o správnosti smělého činu, vymohl zasta- vení persekuce, již na sebe Bratří revoluční svou odvahou uvalili, a sko- nal usmířen s Jednotou, která domyslila a namnoze dokonala jeho dílo. 29. Listy Janu Kapistránovi. a) I. list z II. září 1451. Cuiusvis boni affectum. 2. Obsahem listu vyzvání na disputaci, pro niž Rokycana navrhuje tři města a slibuje bezpečné listy. 4. Inc. Honorabili viro... Cuiusvis boni affectum X nuncium per presen- tem. Datum Prage sabbato ante festum exaltacionis s. crucis anno etc. L I. M. Johan- nes de Rokyczan.

Strana 39
39 5. Původství jisté. Dosvědčeno je rukopisy i obsahem. 6. Datum udává přesně expl. v odst. 4. Kapistrán odpověděl na list 20. t. m. z Brna. 7. Rukopisy: 1. Zhoř. Chart. 4.77.253 (s názvem: Epistola Rokiczani de colla- cione indicenda). 2. N 50. 167. 3. Lips. Univ. 940. 290. 4. B. Scultetus, Annales Gorlicenses III, 5 (ve Zhořelci; podle Palackého v odst. 10, kdež uveden i ruk. označený tu toliko zkratkou Consist. 38, tedy asi v kapitole). 5. 3609. 250. 6. 3338. 6°—7. 7. Třeboň A 19. 188. 8. Vydal: 1. J. Cochlaeus, Hist. Hussit. 370—1 (asi z ruk. 1). 2. L. Wadding, Annales Minorum, v 2. vyd. sebr. spisů z 1735 sv. XII., 92—3. 3. A. Hermann, Capistranus triumphans (1700), 345. 10. Literatura: Palacký, Urk. Beiträge zur Gesch. Georgs v. Poděbrad 1860, 26 č. I1; Nejedlý v M 1900, 70; Urbánek II, 566. b) II. list asi z počátku října 1451. Optans te in Christo sapere. 2. Obsah: Rokycana se vydal za Kapistránem, musil se však vrátiti. I napo- míná ho aspoň, aby Čechů netupil pro kalich; brání kalicha jako řádu církve prvotní; a vyzývá Kapistrána, aby pomyslil na smrt a na soud boží. 4. Inc. Optans te in Christo sapere X parce, precor, mihi. Johannes Rokycana, magister, licet indignus. 5. Původství jisté z obsahu. O domněnce Voigtově, jako by běželo o pa- dělek, Nejedlý v M 1900, 221 p. 6. Datum listu odhaduje Nejedlý (m. uv.) asi na 8. října, hlavně, že došel již 17. října po oklikách do Čes. Krumlova. Srov. i Urbánek II, 569 p. 4, kde zmínka o planém dohadu Kapistránova životopisce Jacoba, jako by list byl zahájil korespon- denci. Jiné datum v ruk. 1 vztahuje se patrně na list Borotínův, daný toho dne (uv. Palacký 26, č. 7). 7. Rukopisy: 1. 3609. 245x7' (expl.: Ludmille patrone Bohemie a. d. etc.). 8. Vydal: 1. Wadding XII, 91—2. 2. Hermann, Cap. tr. 344. 10. Literatura: Uv. Palacký 27 č. 16, Nejedlý a Urbánek. c) III. list z 12. list. 1451. Utinam saperes. 2. Obsah: Rokycana odmítá výtky Kapistránova listu z 18. října, hájí ka- licha i Jiřího z Poděbrad, odmítá disputaci, navrhovanou do Chebu, a varuje soupeře před pádem v kacířství. 4. Inc. Religioso viro (fratri)... Utinam saperes X me coegisti. Datum feria VI. proxima post festum Martini, que est dies quinque fratrum. 5. Původství zřejmé jak z ruk., tak i ze souvislosti s ostatními listy obou mužů.

Strana 40
40 6. Datum přesně určuje expl. (odst. 4). Potvrzuje i Kapistránova odpověď ze 14. ledna 1452. 7. Rukopisy: 1. Zhoř. Ch. 4° 77. 226—8 (a nápisem: Responsum Joh. de Ro- kycana super quadam epistola ei missa per Joh. de Capistrano). 2. XI C 9. 150—5. 3. XII B 17, přídeští (zlomek). 4. Olom. (odst. 8). 5. Třeboň A 19. 191—5°. 8. Vydal Fr. Valouch, Životopis sv. Jana Kapistrána, 1858,717—728 (z ruk. 4). 10. Literatura: Uv. Palacký 27 č. 18, Nejedlý 226 a Urbánek 270 p. 3. Poznámka. Listy Rokycanovy Kapistránovi zaznamenává katalog i v clm 7495 1. 69, 14.610 1. 215 a 18.271 1. 288 a d., není však možno poznati, o který list tu běží. Podobně Podlaha II, 103 č. 1022 1. 398 a Xenia Bernardina II, 2, 1891, 30—1 (ruk. kiášt. ve Wilheringu IX, 67, 221°—2). 30. Listy církvi cařihradské z r. 1452. a) List z 29. září 1452. Agnoscimus. I. Název ruk.: Literae cleri ex Bohemia ad Graecam ecclesiam. Datae Pragae 29. Sept. 1452. 2. Obsahem listu chvála církve prvotní, vzpomínka na husitské zápasy pro víru, dík za poselství a doporučení posla Konstantina. 4. Illustrissimo et clarissimo principi... administratores in spiritualibus con- sistorii archiepiscopatus Pragensis sede vacante cum universo clero illis subiecto. Ag- noscimus praestantissimum esse X declaraturos esse non dubitamus. 5. Původství Rokycanovo, třeba není podepsán, plyne z toho, že byl před- sedou úřadu, jenž list podepsal (srov. i odst. 5 listu b). 6. Datum, jak udává ruk. (odst. 1), souhlasí s ostatními věcmi, které víme o jednání, jehož je list součástí. 7. Rukopis jediný: Lobkovická knih. praž. (přepis Putzlachrův). 8. Vydal: 1. F. Palacký, Urk. Beiträge zur Gesch. Georgs v. Poděbrad 51—3 (z ruk.) 2. I. Palmov, Vopros o čašě v gusitskom dviženii, 1881, 571—2 (z tisku). 3. A. Gilferding, Gus 2. vyd. 1893, příl. 4. 9. Český překlad v ruk. křižovnickém XXII A 1 203 (uv. Palacký) a v M V E 43, 95. 10. Literatura: Palacký IV, 1, 262; uv. Gilferding a Palmov 187; Urbánek II, 609; M. Paulová v M 1919, 26; a Bv M 1921, 43. b) List ze 14. list. 1452. Cum optimum sit. I. Název ruk.: Revocacio Rokyczane a papa ad Grecos. 2. Obsah zcela shodný s listem a). Srov. odst. 6. 4. Inc. Serenissimo ac christianissimo principi. . administratores... Cum optimum sit vite magisterium X operi ac exaccioni demandetis. 5. Původství Rokycanova se opírá o svědectví současníků Oldř. Kříže z Telče (odst. 1, 7) i Vaňka Valečovského (Akty J. B. II, 252), jakož i o důvod uv. v listu a).

Strana 41
41 6. Datum, které přesně uvádí ruk. (Datum Prage a. d. 1452 14 die Novembris), sluší asi vysvětliti potížemi, na něž akce narazila (Urbánek II, 609; B v M 1921, 127). 7. Rukopis jediný: I F 18. 251' (sborník Křížův). 8. Vydal: 1. C. Höfler, Geschichtsschreiber d. hussit. Bewegung III, 176—7. 2. I. Palmov, uv. dílo 572—3. 10. Literatura: uv. Urbánek, Palmov i B. 31. Kázání synodni na text »Vos recessistis de via domini« z r. 1454. I. Název ruk. 1: Sermo M. Joh. Rokyczane tempore Ladislai regis a. 1453 tempore estatis, ruk. 2: Sermo rev. M. Joh. Rokyczane, eximii predicatoris et veri zelatoris crucifixi Christi, quem fecit ad clerum in Leta curia, ruk. 3: Sermo ad clerum. 2. Obsahem výklad o odpadnutí duchovenstva od ducha Kristova. 3. Rozdělení obyčejné na úvod a dvojí část (srov. B. Jakoubek č. 17). 4. Inc. In Iesu Nazareni crucifixique Christi nomine amen. Venerandi patres, rev. magistri... Cogitante me X cum eo vivere valeamus in eternum in sec. sec. 5. Původství je zaručeno svědectvím ruk. 1, 2 (odst. I) i obsahem. 6. Datum 4. července 1454, které udává ruk. 5, možno pokládati za jisté. Ruk. 1 klade kázání do r. 1453, ale opravuje se sám podrobností, že konáno za kr. La- dislava; ten zajisté přijel do Prahy až 24. října 1453. Datování to potvrzuje i to, že výňatky ze snesení synody Rokycanovy, konané prý 3. července 1454, přináší současník Corn. Zantfliet (Martène-Durand V, 486—7). 7. Rukopisy: 1. III G 8. 111—20. 2. D 120. 162—87. 3. 4341. 105'—23°. 4. 4342. 200—24 (znění lepší než 3.). 5. Vrat. IV Q 231. 243—50'. 10. Literatura: B. Jakoubek 70. 32. Kázání synodni na text: Querite primum regnum del. I. Název ruk. 1: Sermo Magistri Joh. Rokyczane ad clerum. 2. Obsahem kázání výklad o thematě s důraznými výzvami duchovenstvu, aby neopouštělo pravdy kalicha. 4. Inc. Querita primum regnum dei. Reverendi patres et domini... Locuturus paternitatibus et dominacionibus vestris perhorrescens timeo X J. Christus, rex ct dominus huius regni in sec. benedictus. 5. Původství jisté z obsahu i svědectví ruk. (odst. 1). 6. Datum asi blízké kázání předešlému. Kazatel si stěžuje na netrestání zpro- nevěry zákonu božímu a naráží na persekuci a na odpady od podávání z kalicha dě- tem, což se dobře hodí na léta »mladého krále«. S tím souhlasí i umístění kázání mezi památkami té doby v ruk. 2. Jinak bylo by lze mysliti i na reakci za návratu Zikmun- dova 1436—7, kdy podobně bylo ohroženo podávání dítkám a Rokycana byl tím po- bouřen; tu by však sotva scházela narážka na současné basilejské jednání o této sporně otázce, které Rokycana ostře kritisoval (Palacký III, 3, 243). 7. Rukopisy: 1. 3930. 353'—9. 2. Vrat. IV 9 231. 265—78°.

Strana 42
42 33. Listy kardinálu Kosmovi z Monsserratu z let 1457/8. a) Prima littera Cosme (z 13. XII. 1457). Autor ujišťuje oddaností papeže a omlouvá, že nemohl vyhověti kolektorovi Rorauovi. b) Secunda littera Cosme (s 30. V. 1458). Autor se omlouvá, že nemůže přijíti do Říma. c) Třetí list (z 10. VI. 1458). Pisatel děkuje za došlé listy, prosí o vlídné přijetí poslů českých a omlouvá i doporučuje Roraua, po němž list posílá. Listy jsou dochovány jen v neumělém českém překladě v křižov. ruk. XXII A I. 211, 214, 215, odkudž otištěny Z. Tobolkou, O volbě a korunování Jiřího z Poděbrad (1896) 39, 42, 44. Jsou také v M V E 43. 92—5, zde pak na 1. 91' ještě list papeži Kalixtovi z 22. XI. 1457. Všecky jsou podepsány a dány v Praze. 34. Odpověď Dru Františkovi z Toleda. I. Názvu ruk. nemá. 2. Obsahem traktátu obrana kalicha proti listu, jímž se na Rokycanu obrátil Dr. F. Thleda a jejž poslal Rokycanovi, aby naň odpověděl, Martinus senior in Zacz. 4. Inc. Johannes de Rokycana Francisco de Toleto salutem. Od scripta tua mihi ultimo missa... respondere... non negligam X omni tempore persistet. 5. Původství Rokycanovo jisté jak z obsahu, tak ze svědectví ruk. 6. Dobu vzniku možno určiti jen přibližně asi na březen 1460. Projev Dra Františka je psán zajisté krátce před 10. únorem 1460 (Ad. Bachmann, Böhmen und seine Nachbarländer unter Georg von Podiebrad 1878, 288 p. 1) a Rokycana sotva dlouho váhal s odpovědí, jakmile mu byl projev odpůrcův poslán ze Žatce, to pak se také stěží stalo dlouho po tom, co se list dostal na veřejnost. 7. Rukopis jediný: 4333. 62—72. 10. Literatura: Mich. Denis, Codices mss. theologici bibliothecae Vindobo- nensis I, 2, 1793, 1750—I. 35. Příkazy kněžstvu podoboji z r. 1462. I. Název ruk. 1: Rokycanae mandata omnibus sacerdotibus sub poena. 2. Obsahem předpisy o zachování řádů církevních. 4. Inc. Mag. Rokycana, electus archiepiscopus Prag.... precipit infrascripta servare sub pena: Primo, ut firma custodia X hic in gracia etc. Hec supradictus 1462. 5. Původství plyne z nápisu i podpisu. 6. Datum, jak je udává ruk. 2, není možno určiti přesněji. 7. Rukopisy: 1. Praž. arch. kapitulní L. XXVII. 180—2 (přepis 16. stol.). 2. Budyšín (odst. 8). 8. Vydal F. Palacký, uv. Beiträge 267—8 (z ruk. 2). 36. Contra sex proposiciones frivolas doctorum apostatarum. I. Název, jak je v čele a jak se ujal, utvořen z nápisu ruk. 1 a 5: Tractatus M. Joh. de Rukizana c. s. p. f., derogantes communioni fidelium sub utraque, incipit feliciter, a z jeho explicitu: Tractatulus c. s. p. apostatorum virorum inutilium, editus

Strana 43
43 per rev. M. Joharnem, archiepiscopam electum Pragensem, in a. d. 1465. Ruk. 2 nadpisuje: Tractatus Rackezane, expl. má týž. Ruk. 3 vkládá před doctorum ještě ipso- rum. Ruk. 4: Edicio venerabilis M. Joh. de Rokyczana. 2. Obsahem zpráva o vlastní obraně proti Hilariovi a Křižanovskému na disputaci s nimi, konané na zemském sněmě v Praze 7—11. února 1465. Je to pro- tějšek podobné zprávy strany odpůrčí, t. zv. Hilariovy Disputatio. 3. Rozdělení na 6 kapitol, které vyvracejí tolikéž hlavních tvrzení odpůrců. 4. Inc. In nomine domini, sancte et individue trinitatis... Quia prima Jo- hannis V. scriptum est X auctor... duplicis speciei J. Christus, qui vivit in sec. sec. 5. Původství nesporné jak z obsahu, tak z údajů ruk. 6. Datum vzniku možno jen přibližně určiti datem hádání, o němž traktát referuje a jehož argumentaci podává (odst. 2), asi na únor—březen 1465. 7. Rukopisy: 1. Lips. 180. 227.—45. 2. Lips. 610. 139'—57. 3. 4488. 293—308'. 4. B 49. 349—68. 5. II 117. 97—120'. 6. Zhoř. Ch. fol. 57. 297 (dopsal Fr. Mauricius, arcium liber. mag., sub anno 1464 (prý) feria 3. ante Joh. Bapt.). 7. C 114. 107—24. 8. I G 11a. 109—55' (s pozn. Oldřicha z Telče). 9. V E 22. 268—93. 10. adlig. 44 E 4. 203—16°. I1. Stuttgart (uv. Chmel v Sitzungsberichte d. Wiener Akad. VI, 81 a Nejedlý v OSN XXI, 919; je to Hardtův přepis ruk. I nebo 2 v jeho sbírce akt koncilu basilejského). 12. Vídeň, knih. kláštera dominikánského (M 1909, 52). 8. Výňatky otiskl Jos. Volf (v M 1909, 230; 1911, 54), jenž chystá vydání. 9. Překlad viz v č. dalším. 10. Literatura: uv. Volf. *36a. České zpracování traktátu proti doktorům. I. Název ruk.: Mistra Januov Tractatus o přijímání krve. 4. Inc. Ve jméno božie, svaté a nerozdielné trojice... V prvnie kanonice sv. Jana X Kristovi Ježíšovi. 5. Původství naprosto jisté jak z ruk., tak i z obsahu. 6. Datum sotva o mnoho pozdější, než kdy vznikl originál. 7. Rukopis jediný: M I H 28. 292—67, 307'—29°. 8. Ukázky uveřejnil uv. Volf, jenž spis určil a vydá. *37. Veřejný list proti Jednotě bratrské. I. Název ruk. 2: List M. J. z Rokycan proti pighartóm po Čechách i Mo- ravě rozeslaný, ruk. 3: Psání M. J. Rokycany. 2. Obsahem projevu obrana proti t. zv. 4. listu bratrskému Rokycanovi, jako by on byl původcem jejich odchylek od víry a řádů husitských, a výstrahy před Bratřími.

Strana 44
44 4. Inc. Milost P. Ježíše... Časové nynější X do věčné radosti přivésti. Amen. 5. Původství nesporné ze svědectví ruk. i z 1. osoby, v níž pisatel mluví. 6. Doba vzniku se nedá určiti přesně. Bratrský list, na nějž projev odpovídá, byl odevzdán Rokycanovi 29. července 1468, odpověď vyšla však až po »prodlení času«. Nejspíše bylo to počátkem roku příštího. Bratří ho neměli ještě v rukou, když psali t. zv. list 5, jehož jedna zmínka může býti oporou datování. Je to zmínka o umoření souvěrců skutečských. Tato událost spadá do téhož roku, co upálen jako pátá obět t. zv. druhého pronásledování Šimon Sladovník, a to po jednoročním věznění. Zatčení Šimonovo bylo patrně počátkem pronásledování, proti němuž když protestovali Sku- tečtí, byli (nejpozději v červenci 1468) uvězněni. I zatčen Šimon sotva před počátkem r. 1468 a upálen stěží dříve než na počátku 1469. Je-li tomu tak, sluší v tu dobu po- sunouti jak umoření Skutečských, tak i o něco pozdější projev Rokycanův (B v M 1925, 72—3). 7. Rukopisy: 1. O 29. 316'—7, 315. 2. XVII F 2. 34—6' (manuálník Korandův). 3. Akty J. B. II, 60—1°. 4 Akty XI, 141—2. 8. Vydání: 1. Výbor z literatury české II, 734—8 (z ruk. 2). 2. Jos. Truhlář, Manuálník M. V. Korandy 42—4. 3. J. Bidlo, Akty J. B. II, 11—7 (z ruk. 2—4). 4. Mik. Konáč přílohou vydání Husova spisku Robertovi 1522, o němž F. Menčík v M 1878, 299; nově vydá Jos. Volf. 10. Literatura: Goll, Chelčický a Jednota 49; uv. Bidlo I, úv. 64. i B. *38. Druhý list proti Bratřím (t zv.). I. Název ruk. 2: List M. Rokycany proti pikhartóm. 2. Obsahem výklad o víře o večeři Páně a výzva k úctě k ní s polemickým zabarvením proti těm, kdož se vzpírají vzdávati svátosti olt. úctu klaněním. 4. Inc. Milost a milosrdenství od Boha Otce... Já mistr Jan z Rokycan X zviklati se jest smrtedlná rána. 5. Původství nesporné jak ze svědectví ruk., tak i z obsahu. 6. Datum se kolísá na rozhraní 1469—70. Tak asi soudí Goll 50. Bidlo se kloní k r. 1469 (Akty I, 77), trochu jinak B v M 1925, 74. 7. Rukopisy: 1. C 114. 124'—5'. 2. Akty J. B. I, 233—4. 3. Akty II, 56—8. 8. Vydal: 1. Mik. Konáč přílohou tisku, o němž viz č. 37 odst. 8. 2. J. Bidlo, Akty I, 488—91. 10. Literatura: uv. Goll, Bidlo i B. 39. Littera missa ad Muldaviam contra Pighardos a 1469. I. Název ruk., jak je uveden v čele, s dodatkem: M. Joh. Rokyczane. 2. Obsahem listu výstrahy a důvody proti učení »bratří Moldavských«. 4. Inc. J. Christus crucifixus sit in cordibus vestris fixus... Quoa quidam temerarie et presumptuose asserunt X populi christiani ad salutem vite eterne.

Strana 45
45 5. Původství nesporné ze svědectví ruk. (odst. 1) i z obsahu. 6. Dobu vzniku, jak ji udává ruk., potvrzuje obsah; přesnějšího určení sotva se bude kdy možno dobrati. 7. Rukopis jediný: XVII F 2. 85—7 (t. zv. Manuálník V. Korandy). 8. Vydal 1888 Jos. Truhlář, Manuálník M. Václava Korandy 98—102. 10. Literatura: uv. Truhlář XII; Bildo, Akty J. B. I, 200; B v M 1921, 139 p. (odůvodňuje určení místa, kam list poslán, že nikoli asi do Multan, nýbrž do Moldavy na Slovensku); a Jos. Macůrek, Husitství v rumunských zemích (otisk z ČMM 1927) 70 p. 1 (myslí naopak na Moldavu v Podkrušnohoří; té však tehdy asi nebylo, jak tomu nesvědčuje A. Sedláček, Slovník 618). E. Dílo kazatelské. Více než kterýkoli husitský bohoslovec byl Rokycana politik, a také církevní jeho hodnost dává přiznačný ráz literární jeho činnosti; místo nápadně značné zaujímají v ní akty úřední. Rozsahem největší jsou však i u Rokycany díla kazatelská, postíly a postilové výklady, a to přes to, že nejsou dochovány ani zdaleka všechny; je jich zatím známa asi sotva polovina. I Rokycana byl zajisté jako Hus a Jakoubek především kazatel, a možno tedy míti za to, že za padesát asi let kněžského svého působení napsal na desítky sbírek kázání. Co je z nich zachováno, náleží skoro vesměs toliko dvěma posledním desítiletím Rokycanova života, začíná teprve počátkem let padesátých. Z dřívějších došly nás jen kra- tičké zlomky, namnoze holé citáty. Mimo postilu českou, která nepochybně zpracovává starší podobné sbírky latinské (45), a mimo velkou postilu ze samého sklonku života (46) nepodařilo se dosud určiti mezi husitskými postilami celoročními zaté doby ani jedinou Rokycanovu. Nejobyčejnější tento druh postil zatím u Rokycany téměř schází; dvojí taková postila, označená Rokycanovým jménem, musí mu býti upřena (odd. G), a sváteční postila z r. 1457 (44) není asi než umělý výbor z postily celoroční. Zato je zachován na štěstí snad úplně rozsáhlý cyklus postil na hlavní spisy Nového zákona, jejž Rokycana napsal částečně po vzoru podobných děl Jakoubkových po ná- vratu do Prahy zhruba v letech padesátých (40—42). Jsou to zároveň přednášky universitní. Rokycana chce jimi pražské vysoké škole nahraditi ztrátu, kterou utrpěla zánikem nejvyšší fakulty, bohoslovecké, kdy její docenti husitští vymřeli. Výběr biblických knih výrazně naznačuje bo- hosloveckou osobnost Rokycanovu. Proti Jakoubkovi, jenž měl téměř cho- robnou zálibu v textech apokalyptických, vybírá si Rokycana evangelia a epištoly Pavlovy i t. zv. katolické. Dal tím husitství první veliký výklad Nového zákona, dílo již svým rozsahem věru monumentální.

Strana 46
46 40. Latinská postila na evangelium Matoušovo. I. Název ruk. 2: Explicit exposicio super Mattheo evangelista. 2. Obsahem díla jsou kázání probírající postupně evangelium Matoušovo. Kázání jsou oddělována zpravidla závěrečným amen, nejsou však číslována. 4. Inc. Postquam plures scripserunt evangelia X qui est benedictus in secula seculorum, amen. 5. Původství téměř nesporné z hojných shod se spisy jistě Rokycanovými a z doby vzniku (M 1919, 10—3). 6. Datovati možno dílo s jistotou mezi léta 1439—1454, se svrchovanou prav- děpodobností do počátku let padesátých (m. uv.). V ruk. 1 se čte, že dopsáno dílo 21. února 1454 podle poznámky: A. D. 1454 finitus est iste evangelista s. Matheus f. 5 ante kathedram s. Petri per manus Augustini de Sedlczana. 7. Rukopisy: 1. A 42. 1—456. 2. M XII D 3. 1—491. 10. Literatura: uv. B. 41. Latinská postila na evangelium Janovo. I. Názvu ruk. nemá, Křižanovský (v t. zv. Disputatio Hilarii, vyd. M. A. Voigt 64) zve dílo scripta super Johannem. 2. Obsahem díla jsou kázání vykládající postupně celé evangelium Janovo podobně jako č. předešlé. 4. Inc. Beda super Johanne, similiter et Augustinus: »Sicut, fratres karissimi X cunctis fidelibus salus, ad quam nos deducat etc. 5. Původství nesporné. Je zaručeno již jistotou, že od Rokycany pochází če- ské znění díla (č. 41a). Ve zvláštní stati o přijímání pod obojí, která je vložena k vý- kladu hl. VI. v. 54 (l. 149—51) a jež je výtahem z Rokycanovy basilejské obrany ka- licha (č. 10), najdeme citát z Mik. Lyry (l. 150), o němž tvrdí někdejší Rokycanův posluchač Křižanovský (viz odst. 1), že se ho dovolává pro nezbytnost kalicha in scriptis super Johannem. Ve výkladě o církvi odmítá spisovatel výrok Stojkovičův jako ve výkladě Matouše (1919, 11 p. 10), k tomu pak i Kapistránův (odst. 6), a oba výroky byly adresovány Rokycanovi. To vše potvrzuje i hojné užívání Matěje z Ja- nova (1. 4 66, 74, 90, 91, 92) a zejména Šimona z Kassie, což vyznačuje Rokycanu (uv. m. 12 p. 15). 6 Dobu vzniku vymezuje jednak dopsání ruk. dne 4. listopadu 1457 (podle poznámky: Finitum opus est a. d. 1457 sexta feria post festum omnium ss.), jednak zmínka o Kapistránovi na 1. 606°. Kapistránův výrok, proti němuž tu spisovatel pole- misuje, najde se v jeho listě Rokycanovi ze 14. ledna 1452 (Valouch 766). Že kazatel nevzpomíná mnichovy smrti, jako činí česká postila, se pravděpodobně vyloží tím, že o ní nevěděl, t. j. že psal nejpozději koncem října 1456, kdy zpráva o ní došla do Čech. 7. Rukopis jediný: VII B 10. 1—632. *41a. České znění postily na evangelium Janovo. I. Název ruk. 2: Řeči M. Jana z Rokycan (viz odst. 5). 2. Obsahem díla jsou kázání psaná na prvních sedmnáct hlav evangelia Ja- nova (mimo pašije). Na týž text jsou někde i dvě, ano i tři kázání, z nichž jsou arci

Strana 47
47 některá nejspíše cizí; poznámka »hec Opočna« (ruk. 2 1. 116) označuje aspoň nepo- chybně kázání M. Jana z Opočna. 4. Inc. Thema super Johanne. Sv. Augustin a sv. Beda takto mluvie super Johannem: »Milá bratřie X tvé milovánie, kterým si mě miloval, aby bylo v nich a já v nich. Finis etc. 5. Původství naprosto jisté. Jet dosvědčeno obojím rukopisem. První po- znamenává na 1. 31: Incipit cap. 3. super Johannem reverendi magistri Johannis etc. Druhý činí podobně opět a opět a končí se slovy: Tyto knihy jsú řeči Mistra Jana z Rokycan, kteréžto napsány a dokonány sú léta božieho 1492. A svědectví to potvrzuje dokonale i obsah (P. M. Haškovec v LF 1902, 63—4). 6. Doba vzniku není asi o mnoho pozdější než u znění latinského. 7. Rukopisy: 1. A 109. 1—331. 2. Bechyňský A 24 (z r. 1492). 10. Literatura: uv. Haškovec. 42. Latinský výklad epištol Pavlových. I. Název v ruk. schází. 2. Obsahem výklad epištol Pavlových po odstavcích. I. díl obsahuje výklad epištol k Římanům a ke Korintským, II. epištol ostatních, naposledy k Židům. 4. Inc. Sicut in veteri testamento post legis Mosayce erudicionem. Expl. I. dílu: s. spiritus sit cum omnibus vobis. Amen. II. dilu: in unitate spiritus s. deus per omnia seculorum. 5. Původství zaručuje poznámka prof. Jana Zahrádky-Hortensia z r. 1541 na ruk. 1b: Hic liber et alter eiusdem generis collecturae Rokyczanitae, jakož i husitský duch díla. 6. Dobu vzniku možno určiti jen přibližně. První část 1. dílu, výklad epi- štoly k Římanům, dopsán v ruk. za dne 13. srpna 1455 podle poznámky na 1. 147: Completum est hoc opus per manus Andree dicti Kazimir a. d. 1455 feria IV ante festum assumpcionis... Marie. 7. Rukopisy: na V C 7. 1—494' (I. díl). 1.b M II D Ib. 1—560 (II. díl). Rukopis psán 1466. 2a IV A 24. 1—332 (I. díl). Pochází z r. 1455 (odst. 6). 10. Literatura:B v M 1919, 14. 43. Latinský výklad epištol kanonických. I. Název ruk. (odst. 4): liber VII canonicarum. 2. Obsahem podobný výklad epištol kanonických jako č. předešlé. 4. Inc. Nunc accedit liber septem canonicarum, qui editus est a quatuor apo- stolis X (ruk. 1) in requie opulenta. In festo Agathe sunt canonice finite currente a. 1460. Ruk. 2: sanctimoniam, sine qua nemo videbit deum. Et sic est finis. 5. Původství svrchovaně pravděpodobné z obsahu. V díle najdeme hojně myšlenkových i formálních shod s jinými spisy Rokycanovými, přimyká se dále přímo k dílu předchozímu, v XVI. stol. měla Rokycanův výklad epištoly Janovy knihovna žatecká a také bratrská apologie z r. 1503 vzpomíná m. j. Rokycanových kázání na kanoniky (M 1919. 14—6), P. Lupáč pak jmenuje mezi Rokycanovými spisy i »Expli- cationes epistolarum canonicarum« (Ephemeris 22. února).

Strana 48
48 6. Dobu vzniku ohraničuje jednak dilo předešlé, jehož je výklad zřejmě po- kračováním, jednak dopsání ruk. 1 dne 5. února 1460. (odst. 4). Obsah by nasvědčoval tomu, že vznik díla není daleko od data dopsání. 7. Rukopisy: I. M II D 1a. 144—280. 1—132. 2. III A 20. I—332. 10. Literatura: uv. B. 44. Zlomek latinské postily svátečni z r. 1457. I. Název ruk.: Sermones Rokyczane de sanctis. A. d. 1457° etc. 2. Obsahem díla kázání sváteční od sv. Jiří do 15. srpna, a to nejednou dvojí i trojí na jeden svátek. Pořad církevního roku není zcela zachován (viz poznámku na 1. 352), část zimní je ztracena (odkaz na ni 1. 336). 4. Inc. In die s. Georgii. Quia ab inicio omnes sancti X per tabulas testa- menti, in quibus scripta erant dei mandata, signantur etc. (konec schází). 5. Původství Rokycanovu, jak je tvrdí souvěký písař, nasvědčuje mnoho v obsahu. Všemi kázáními vane přísný duch husitský, podrobující vše soudu mravnímu. Rokycana se hlásí v kárání služebnictva, že zatajuje hru pánů v karty (l. 342). Roky- cana — bohoslovec mluví z kazatele, když horlí proti všetečnosti spekulace, ale od- mítá zároveň popírání očistce (l. 335, 337) a nicméně se dovolává Viklefa (1. 376). Také výklad o predestinaci (1. 362) připomíná Rokycanu, podobně zamítání obrany války Starým zákonem (1. 360), nejvíce však horlení o nutnosti boje o pravdy evangelické (l. 338—42) a ovšem i narážky dobové (odst. 6). 6. Datum uváděné rukopisem (odst. 1) potvrzují i narážky, pohříchu skrovné. Kazatel si stýská na persekuci kazatelů a odpady od kalicha (l. 333 a 4) a volá, aby- chom se utíkali nikoli k moudrým a mocným tohoto světa, nýbrž k Bohu (l. 382), což dobře souhlasí se stísněnou situací Rokycanovou za »mladého krále« Ladislava. Na Ladislava míří snad přímo, mluvě o pessimum tempus, quando et princeps malus et sacerdos, sicut... forte modo (1. 353). A snad jen tohoto roku pochopíme, že místo kázání na den 6. července najdeme kázání nadepsané in die martirum in octava apo- stolorum, v něm pak ani slova o Husovi, nýbrž jen narážkový výklad o pravém a ne- pravém mučednictví. 7. Rukopis jediný: F 59. 326'—97°. 45. Postila česká. I. Název díla podávají rukopisy rozličně (výčet jich v edici Šimkově). 2. Obsahem celoroční kázání na evangelia nedělní i sváteční. 4. Inc. První neděle v adventě. Epištola k Římanům v XIII. kap. (text epi- štoly i evangelia Mat. 21): Dnes pamatujeme čas a hod velmi znamenitý. Expl. roz- ličný podle úplnosti znění a ruk. 5. Původství nesporné. Jeť dosvědčeno desíti rukopisy a dokonale potvrzeno obsahem. 6. Doba vzniku se dá určiti jen přibližně. Zmínka o smrti Kapistránově, na niž upozornil již Goll, posouvá vznik postily za r. 1456, narážka na šmetrlinky — habřánky (Hrubý 140) za r. 1458—9 (Palacký IV, 2, 47, 124), což potvrzuje i zmínka o půlroční berni, vytčená K. Kroftou; král Jiří ji vybíral po prvé 1459 (Č. Klier v M 1905, 10 a d.). Za r. 1462 neb aspoň na tento rok posouvá konečně dilo ohrazení

Strana 49
49 proti tvrzení, jako by byl Rokycana před lety (1448) přiznal rovnocennost přijímání pod jednou s kalichem (Hrubý 128). Proneslt tvrzení to zřejmě kard. Carvajal v roz- mluvě s posly krále Jiřího v březnu 1462 (jejich zpráva v AČ VIII, 345). Rokycana užil ovšem v postile jistě jako Hus starších svých sbírek kázání, takže datum, k ně- muž takto docházíme, nemůže značiti než dobu sebrání a vydání. Zmírka o habráncích, jak zjistil Šimek, čte se jen v ruk. 5. 7. Rukopisů je dnes známo 11. Podrobně je popisuje v úvodě svého vydání F. Šimek. Jsou to tyto: 1. M VE 2. 1—310 (sahá jen do masopustu). 2. Brněnský archiv zem. 116. 1—324 (psal St. Křižanovský 1500). 3. Křižovnický XVII F 3. 1—446 (z doby ok. 1500). 4. Bratislavský 508 Kt. 6—366 (psal J. Cadaverosus Kouřim- ský 1580—4). 5. XVII D 40. 1—435 (psal D. Pretorius 1586). 6. XVII B 2. 7—284. 7. M V B 21. 1—456 (psal 1611—2 Martin Nikolaides Brodský pro Václava Sixta). Od 1.441' obsahuje kázání cizí, o nichž úv. Šimkův. 8. XVII D 12. 7—286 (z let 1654—9, částečně z předlohy z let 1580—1). 9. XVII C 33 (z r. 1671, z předlohy, kterou měl kdysi Jiří Ribay, z r. 1581). 10. M V F 2. 1—155 (z r. 1654, jen kázání nedělní). 11. M V F 45. 1—275 (stol. XVII.). 8. Vydává F. Šimek ve Sbírce pramenů čes. hnutí náboženského ve 14. a 15. století. 9. Užito hojně postily Jakoubkovy (Z. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu za válek husitských 1913, 67). O jiných pramenech viz podrobně úvod k vydání Šimkovu. 10. Literatura hlavní): Jar. Goll v M 1879, 59 a d. a H. Hrubý, České po- stily 1901, 73x149, kdež je uvedena drobná literatura starší. Ještě úplněji seznamenává ji nyní úvod edice Šimkovy. Dodatek. Přilohy české postily. Jako jakousi přílohu postily mají některé ruk. ještě trojí drobný spisek: O sedmi povahách spasenců a zatracenců, O očistci a Naučení spasitelná. První z nich vyskýtá se i samostatně a jest nepochybně starší než postila. Viz o něm proto č. 47. Snad se jednou najde samostatně i spisek druhý, zachovaný v ruk. 2, 3, 7 a 9. Bývá tu nadepsán: O vočistci, že jest podle sv. Písem. Inc. Jsou dvojí lidé, ješto těžce hřeší X vejdú po smrti u věčnů radost. Spis třetí, nejobsáhlejší, přimyká se k postile nej- více. Je to jakýsi výbor z ní, v samostatných odstavcích vracejí se tu hlavní její výroky a výklady. Všecky tři spisky přináší nyní vydání Šimkovo, jehož mi bylo dovoleno tu užit. 46 Latinská postila z r. 1468-9. I. Název ruk.: Sermones de tempore et de sanctis, quadragesimale super evangelia et epistolas Mag. Joh. de Rokyczan per circulum anni 1469. 2. Obsahem postily kázání nedělní i sváteční, v postě i denní, od 27. XI. 1468 do 22. X. 1469.

Strana 50
50 4. Inc. Dominica I. in adventu. Isto tempore presenti sacro X (dom. XXI. Trin.) contra Antichristum pugnare debemus. 5. Původství jisté. Poznámka ruk. »quidam dicunt Lupacz« sotva může vzbuditi pochybnosti; zemřelt Lupáč před začetím postily 20. dubna 1468. Svědectví ruk., že autorem je Rokycana, potvrzuje i obsah (hojné citáty z M. z Janova a ze Šimona z Kassie). 6. Datum, jak je udává ruk., odst. 1, 2 i 4, potvrzuje souhlas s kalendářem. V Quadragesimale připadá na př. svátek sv. Matěje správně na pátek (l. 64). 7. Rukopis jediný: IX A 1. 1—278 (pak cizí dodatky). Dodatek. Zlomky postil ztracených a sporný výklad žalmů. I. Nezvěstnou lat. postilu Rokycanovu měl nejspíše B. Jafet. V »Hlase stráž- ného« uvádí úryvek z kázání na 2. ned. po sv. Trojici na text: »Poslal služebníka svého v hodinu večeře« (otiskl Bidlo, Akty J. B. I, 701) a z kázáni na ten den, patrně téhož, ač tu již neříká, že bylo latinské, čteme u něho (v přepise v M IV A 6. 104) tři odstavce, v kterých ostře kárá svatokupectví a vyvyšování katolíků nad husity. S menší již pravděpodobností smíme se dohadovati, že z téhož díla lat. pochází i ká- zání na 3. ned. po velk., z něhož cituje výklad, ostře zahrocený proti katolíkům, že Ježíšem od Ježíše odvodí, Duchem sv. od Ducha sv., věrou od víry, církví od církve, jak ukazuje na učení o kalichu a o církvi a na prodávání svátostí (uv. m. 105). Výklad podobný, jak mě upozornil kol. Dr. Šimek, vrací se několikrát v č. 45, ne však na místě, které uvádí Jafet. 2. Z jiné asi postily lat. uvádí dva výňatky neznámý husita v M XIV E 7 1. 17, a to z kázání na sv. Matěje (super Ecelci 44, 20: Abraham magnus pater), kde Rokycana stavěl proti Abrahamovi papeže — Antikrista, jenž hlásá vyhlazovací válku křížovou výpravou, a z kázání v okt. velkonoční (super Apoc. 6, 4), v němž zase srovnával papeže s ryšavým koněm zjevení. Postila byla prý z r. 1468; to se však neshoduje s tvrzením, že Matěje bylo t. r. ve středu. Tak tomu bylo v oněch letech toliko r. 1462, kdy však nebylo křížové výpravy. I emendoval bych spíše číslici druhou, na 1428, což souhlasí. 3. Několik výroků z Rokycanových kázání r. 1453 a 1460 udává obsáhlá žaloba na Rokycanu asi z r. 1460, zachovaná na př. v ruk. zhořeleckém C. Ch. IV. 77 a Balbí- nem, jenž si z ní pořídil obšírný výtah (strahov. ruk. D F IV, 46. 106—26), nejspíše správně přičítaná Václavovi z Krumlova (o ní naposledy R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě lidu čes. 1924, 61 p. 5). Spíše však než z postily těch let čerpá žaloba (podobně jako žaloby na Husa) ze svědectví zjednaných zvědů. 4. Snad z postily neznámé, snad z č. 41a pochází Rokycanovo kázání na text ev. Janova 16, 5—6 v Aktech Jednoty bratrské (vyd. Bidlova II, 262—4). Jiné zlomky kázání Rokycanových ze spisů bratrských sestavil Bidlo v uv. edici I, 1—2, 692—3. 5. Od Rokycany může pocházet i významné dílo, o němž však mohu podati zprávu jen velmi kusou a zatímní. Je to výklad žalmů 109 až 118, zachovaný jednak v A 99. 1—241' (z r. 1449), jednak v VI E 15 b. 1—263 (bez konce), částečně pak (jer žalmu 118 od v. 54, tedy od 1. 140' ruk. 1) i v XIV F 3. 1—208. Je to práce horlivého obránce kalicha (l. 59' ruk. 1, podle něhož cituji), a to strany mírné; uznávát očistec a modlitby k svatým (1. 70, 75). Že však spisovatel náleží mezi roz- hodné, tomu nasvědčuje výrazně to, že je proti ctění obrazů, a rovněž skoro naprosto proti přísaze (1. 34' a 238°). To vše by se dobře hodilo na Rokycanu, jenž byl jako Jakoubek stoupencem Matěje z Janova. Vliv velikého tohoto učitele obou mužů vy- niká i v důsledrém užívání výrazu ecclesia electorum. Rokycanu připomíná i hojně cítování Šimona z Kassic (l. 377), s jeho původstvím souhlasila by i doba vzniku,

Strana 51
51 třeba jí nedovedu prozatím určiti přesněji než lety 1414—1444, kdy dopsán ruk. XIV F 3; rarážky na pronásledování husitů jsou, pokud vidím, jen příliš všeobecné, aby dovolily tuto hranici zůžiti. Je-li to dílo Rokycanovo skutečně, hodilo by se nejspíše na samý počátek velkých jeho výkladů postilových. Podrobnější prostudování spisu odkládán na dobu pozdější, a to hlavně proto, že jeho pokračování je pravděpodobně výklad žalmů 119—50 v ruk. VIII F 7, 1—252, který Jos. Truhlář přičetl omylem Husovi a o němž se slíbil rozepsati V. Novotrý (Hus I, 126 p.) Zatím připomínám jen tolik, že zato sotva možno, jak činí Truhlář, pokládati za součást díla výklad žalmů 103—8 v ruk. VI E 15a; s ruk. b) sešel se aspoň, podle zevnějšku soudíc, nejspíše jen náhodou. F. Drobnosti. 47. O sedmi povahách spasenců a zatracenců. I. Název ruk. 1 v odst. 4. 2. Obsah udává začátek (odst. 3). 4. Inc. Jest sedm znamenie a povah zvláštních, po kterýchž muož člověk poznati, bude-li spasen... a sedm jiných povah a znamení těm odporných, bude-li míti býti zatracen. První povaha spasencuov jest tato: dobrovolná chudoba X že jsi na cestě věčného zatracenie. Uchovajž nás jeho, milý Buože. 5. Původství Rokycanovu nasvědčuje jak to, že spisek najdeme jakoby pří- lohou 7 ruk. české postily (odst. 7), tak i všechen duch spisku. Snažít se tento spisek těžký problém starokřesťanské spekulace řešiti příznačně eticky, jak činil již Roky- canův přední učitel Jakoubek (B v ČČH 1910, 423). 6. Datovati se nedá toto dílko ani přibližně, neboť obsah neposkytuje pra- žádné opory pro to. Skoro jistě je však starší než česká postila (č. 45), když se ob- jevuje i samostatně a k tomu v ruk. nepochybně starším (podle odhadu Paterova pochází ruk. 1 dokonce z let 1420—40). 7. Rukopisy: 1. I 46. 211'—13. 2.—8. Rukopisy české postily (č. 45) 2—6 a 9. 8. Vydal F. Šimek přílohou č. 45. 48. Slovniček. I. Název ruk.: Vocabula polysema bohemica post M. Rokyczanum pie me- morie, quibus priori loco latina respondent. 5. Původství dosvědčuje ruk. (odst. 1). 7. Rukopis jediný: 4272. 80—5. 10. Literatura: Dobrovský, Korespondence I, 1895, 105 (Durich tu podává ukázky), 109; Geschichte d. böhm. Sprache� 1818, 307; Jungmann’ III, 14. *49. Písně. Svědectví dosti pozdní a nejistá přičítají Rokycanovi také několik duchovních písní. Z nich nejspíše, podle Z. Nejedlého (OSN XXI, 919) jistě, pochází od něho píseň Církev svatá v posledních dnech, otištěná po prvé 1522 v husitském kancionále

Strana 52
52 V. Miřinského a později často, ovšem v přepracování (J. Jireček, Hymnologia boh. 1878, 43: K. Konrád, Dějiny posv. zpěvu stč. 1893, 72—3). »Píseň o večeři Páně«, začínající »Ježíš Kristus milostivý vydal věrným pokrm pravý«, prohlašuje za Roky- canovu teprve Jan Táborský asi r. 1590 a klade ji do r. 1436, ale její obsah by tomu nasvědčoval opravdu (Jireček 47, Konrád 73). Naproti tomu dvě jiné písně: »Zdrávas, dievko šťastná« a »Vítaj, milý Jezu Kriste«, složil Rokycana sotva. Jediné svědectvi B. Ad. Šturma, jenž písně ty otiskl r. 1542, je samo dosti neurčité; nazývá je »písničky starých Čechů jednoty Rokycanovy« (Konrád 71—2, 74). Dodatek. Drobné spisky o přijímání z kalicha a jiné drobnosti. Tuhý zápas, který musili vésti husité stále o kalich, dal vznik hojné literatuře, hájící drahého toho praporu církve podobojí. Nemožno pochybovati o tom, že k ní vydatně přispěl i Rokycana, jenž déle než půlstoletí stál v popředí tohoto zápasu. To- liko jediný z četných těch spisků možno mu však přičísti se značnou pravděpodobnosti, a to podle svědectví katolických žalob z let padesátých. Je to jakýsi katechismus, od- povídající na otázky, jimiž se útočilo na přijímání z kalicha. Začíná slovy: Prosím, pověz mi, jest-li dostatek k spasení, expl. života věčného v sobě zůstávajícího. P. Byd- žovský, jenž z něho něco otiskl, přičítá spisek Husovi, a jak zjistil prof. V. Flajšhans, otištěn je celý v 2. vyd. české postily Husovy z r. 1564 na 1. 188—9, a to jako dodatek českého zpracování Jakoubkova dílka o přijímání pod obojí »Salvator noster« (B. Jakoubek č. 43a, kde sluší dodati uv. tisk l. 182—80). Tisk trochu setřel původnější asi znění ruk. M V B 21; o tomto ruk. B. Jakoubek str. 42, kde je otištěn i vzpomenutý výrok žalob. Původství Rokycanovu nasvědčovalo by i to, že tu čteme výrok známý z č. 45 (odst. 6), že lépe umříti bez přijímání, odepře-li kněz podati z kalicha. Podob- nou obranu přijímání z kalicha najdeme však i v jiném českém spisku, zachovaném, jak se podobá, jen zlomkovitě v ruk. II 159. 136' (podrobnosti o něm na m. uv.), takže těžko rozhodnouti, zda žaloby měly na mysli spisek prvý či tento, zvláště když to jistě nejsou než zlomky celé obsáhlé literatury, která většinou asi zahynula. O ní zatím na m. uv. Vzpomenutý výrok o kalichu čte se latinsky také v ruk. 4342 1. 264 s nápisem: Rokycana feria II. post pascha, a to mezi drobnými spisky a výpisky, z nichž jsou Ro- kycanovi připsány četné drobnosti na 1. 292—306', (l. 2300 odpověď na otázku, zda jsou záslužnější skutky dobré nežli utrpení, výrok: Aspiciens s. Paulum, quod iuravit, non audeo totaliter dicere non csse iurandum, sed de levi iuramentum facere nisi quod aliqui preferunt officio, non affirmo (l. 231'), a spisek Pro communione parvulorum, zač. Ex quo parvuli sunt digni, jenž se opakuje na 1. 298' a d. a je částečně psán česky l. 236' a d. (od 242 obiecciones communes adversariorum contra calicem domini, celkem devět vždy s odpovědí). G. Spisy přičítané Rokycanovi nesprávně. 1. Sermones ad clerum v III G 8. 120—37 pokládá za Rokycanovy Jos. Truhlář (Catalogus I, 211), jsa zmýlen tím, že předchází kázání č. 31. Avšak prvé ze tří těchto kázání je Husovo t. zv. kostnické kázání de pace, ovšem bez začátku (Opp. I, 53'—60, z obou druhých pak žádné (jsou to prvá ze tří, která se čtou v III G 18. 16.9 a d.; odtud jsou nejspíš opsána stejně jako vzpomenuté kázání Husovo, které tu najdeme v téže podobě na 1. 127—340 nemá nic, co by nasvědčovalo původství Ro- kycanovu. Jsou tu patrně reformní kázání předhusitská.

Strana 53
53 2. Sermones de sanctis v F 116, označené souč. rukou jako »Secunda pars sermo- num Rokycanae« a vydané částečně Höflerem, Geschichtschreiber der husit. Bewegung 11, 1866, 836—43, jakožto práce Rokycanovy, prokázal za dílo doby pozdější F. Palacký, Geschichte des Hussitenthums und Prof. C. Höfler 1868, 11. Hojné shody věcné i for- mální nasvědčují tomu, že pocházejí z pera Rokycanova nástupce Václava Korandy ml. (B, M. J. Hus v bohoslužbě a úctě církve podobojí, otisk z Národopisného věstníku čs. XVII, 1924, 4 p. 34). 3. Evangelní postila celoročni v F 40. 1—136 označena jest jako Sermones Jo- hannis Rokyczana, scripti per Hilarium de Luthomierzicz, tune eius discipulum... sepultum in Budweis in exilio. Pozdní toto svědectví přičítá Rokycanovi dílo husitského kněze z let 1415—18, kdy Rokycana nebyl ještě knězem. Postila pochází svrchovaně pravděpodobně od Jana Želivského a po jeho skonu dostala se asi Rokycanovi ja- kožto jeho nástupci v kostele sv. Štěpána, čímž vznikl nejspíše omyl. Víc o ní v M 1927, 135 a d. 4 Psání mistra Jana Rokycána Petrovi Chelčickému v Aktech Jednoty bratrské II (vydání Bidlova z 1923 str. 255—62) prohlásil již Jar. Goll, Quellen und Unter- suchungen zur Geschichte der böhm. Brüder II, 1881, 67 za spisek Chelčického, což shodami s Petrovými projevy jinými prokázal F. Ryšánek v Slovanském sborníku věn. prof. Pastrnkovi 1923, 283 a d. Tyto důvody vyvažují, myslím, námitky vydavatele, jenž se kloní k uznání původství Rokycanova (úvod 48—50). 5. Tenenda, id est liber, quid credi et teneri debeat, plena erroribus. Tento spis napsal prý Rokycana kacířům kroměřížským (Balbín, Epitome historica 562). Od Bal- bíra neschází tato rozprava v žádném starším seznamu literární činnosti mistrovy; najdeme ji u Oswalda, Riegra, Fabricia, Voigta i j. Známost o tomto spise čerpal Balbín, jak praví, z díla Václava z Krumlova proti Rokycanovi, jehož 5. crror zněl podle jeho obšírného výtahu v rukopisné práci o husitském kacířství (Strahov D F IV 46. 1. 108) takto: Quia id (přijímání nemluvňat z kalicha), tamquam preceptum esset, docet et eam illis Cromierziz tenendam scripsit. Je to tedy ztracený list Kroměřížským o přijímání nemluvňat. 6. Za postilu Rokycanovu pokládal Hanka českou postilu v M IV B II, odkudž byl i otištěn výňatek v Erbenově Výboru II, 738 a d. Že tato postila od Rokycany nepochází, prohlásil již Goll 1879. Napsal ji neznámý husitský mnich (B v M 1919, 16 p., kdež i o úplnějším ruk. univ.). 7. Ruk. M V E 2, jenž obsahuje částečně pravou postilu Rokycanovu (č. 45), má na 1. 500—750 pozdní husitskou postilu, z níž Goll v M 1879, 209—11 otiskl ukázky, domnívaje se, že pochází od Rokycany. Omyl opravil sám v ČČH 1896, 246. Podrobnější zprávu o dvojí postní postile tohoto sborníku podá v LF Fr. Šimek. 8. Jungmann IIV, 604. zIII, 875 přičetl Rokycanovi spisek vydaný 1807 Fr. No- votným z Luže s názvem O sedmi vášních a vadách, ježto hlavní hříchové slovou, o poznání se v nich, o jejich mrzkosti a kterak by je člověk přemoci aneb se jich vy- stříci mohl (M 66 f 170), a tvrzení to uznává správným ještě Nejedlý OSN XXI, 919 nebo Flajšhans, Písemnictví 1901, 236. Je to však vydavatelovo zpracování a rozšíření Husova spisku O sedmi hříších smrtelných, a to nejspíše podle znění tisku z r. 1563 (Erben III, 178—90). Osvícený farář napsal i úvod, přizpůsobil pořad hlav církevnímu, pořadu hříchů a jméno spisovatelovo ovšem potlačil. Že to snad není sepsání staré, nýbrž zpracování Novotného, vyniká jasně na př. na přidaném výkladě na str. 36, odst. 2, ř. 3 až str. 37, ř. 16. Omyl Jungmannův vznikl zřejmě ztotožněním tisku s č. 47. 9. Konfese synody kutnohorské 4. října 1441. Výtah z ní podává Z. Theobald, Hussitenkrieg II2, 86—9. Podle soudu a rozboru Z. Nejedlého, Prameny 172, je to však všechno možné, jen ne usneseni synody. S tím souhlasí i Urbánek I, 769 p. 2.

Strana 54
54 10. Rokycsanae sermones de tempore. Tento název měl rukopis Jagellonské knihovny krakovské podle jejího seznamu, z něhož si učinil r. 1792 výpisky Dobrovský (Litterarische Nachrichten von einer... Reise nach Schweden und Russland, 1796, 118). Jak soudí prof. St. Souček, běží patrně o ruk. 1608, který byl jen majetkem Mag. Sy- monis Rokyczana. Knihovna utrpěla však mnoho krátce potom, takže bych nevylu- čoval docela možnosti, že se postila ztratila (viz o osudech knihovny V. A. Franceva, Korespondence Dobrovského II, 1906, úvod XXV.). Rokycanovy Responsiones ad objectiones sibi factas in Concilio Basiliensi, jak si vypsal tehdy rovněž Dobrovský (uv. m.), jsou asi totožné s Dicta sanctorum, allegata coram concilio generali Ba- siliensi 1433 per Johannem Rokyczanum, hereticum de Bohemia, v dnešním ruk. 1487. Je to však sotvaco jiného než č. 10 nebo 12—3. A možná, že katalog, z něhož Dobrovský vypisoval, mínil i ruk. 414, který je tu rozepsán. 11. Katalog Národní knihovny vídeňské (Tabulae codicum mss. III, 35) uvádí v ruk. 3609 1. 243 jako list Rokycanův Kapistránovi list Borotínův, otištěný Valou- chem (shora č. 29) 790—2. 12. Podobným omylem prohlásil Z. Nejedlý (M. 1900, 70 p. 74) Rokycanův list Kapistránovi (č. 29, I) za list Borotínovi. H. Spisy nesvěstné. 1. Tractalus de compactatis byl prý v ruk. třeboňského kláštera: tam jej viděl B. Balbín (Bohemia docta III, ed. Ungar 142). 2. Tractatus perfidi Rokycsane heresiarche (tak prý byl nadepsán) obsažen byl podle Balbína (t. 146) v jiném ruk. téže sbírky, a ta s odpovědí »F. Henrici«, což nemožno vyložit na nikoho z těch, s nimiž se Rokycana srazil, leda smělou emendací v »Dr. Hilarii«. Že by se však byl Balbín tolik zmýlil, těžko uvěřit, i když jeho zpráva pochází z doby neobyčejně brzké, totiž z r. 1645 (viz jeho Epitome 66, kde vzpomíná práce v Třeboni). 3. Explicatio symboli apostolici byla známa P. Lupáčovi, jenž ji snad dokonce měl (Ephemerides k 22. únoru). 4. Protiremanenční prohlášení před cís. Zikmundem 1436. V táborských žalobách, na něž Rokycana odpovídá v č. 25, vytýká se Rokycanovi výrok: »Věřeno má býti, že ten chléb, kterýž v čas své večeře držal P. Ježíš, právě byl jest tělo božie«, kdežto na sněmě horském odmítl prý na takovou otázku odpověď. Z obrany Rokycanovy i z jiné výtky Biskupcovy (Höfler II, 809) plyne, že výrok učinil, donucen byv k tomu nezbytím, coram Cesare, t. j. před Zikmundem, tedy 1436—7. O prohlášení tom, z ně- hož žaloby citují i jinde (101—2), zmiňuje se s uspokojením J. ze Segovie (MC II, 927), dodávaje, že bylo uveřejněno ve všech kostelích, a něco podrobností i úryvků uvádí deník poslů basilejských v Praze, podle něhož se o věci jednalo 1.—4. pros. 1436 (MC I, 846—7). Tím doplň Urbánka I, 843—4, jenž projev ten prvý hledal. 5. Scriptum, quod presentavit deputatis ab utraque parte ad dirigendum syno- dum (v červenci 1443), známo jen ze zmínky táborské obrany z r. 1444 (Biskupec u Höflera II, 762). Viz o něm Nejedlého Prameny 20 a Urbánka I, 830 p. 6. Odpověď na spis Biskupcův, předložený témuž sněmu, podává u výtahu Z. Theobald, Hussitenkrieg II, 1624, 128—9. Není však zcela nemožné, že je to plod Theobaldovy obraznosti (Nejedlý, Prameny 175). 7. Z jiného asi traktátu českého uvádějí tytéž žaloby (m. uv. i 101) výrok: »Ježíš ukřižovaný po své smrti to, co bieše božstvic, přenesl jest v přirozenie člově- čenstvie«. Podobné výroky latinské vytýkají Táboři dvěma jiným spisům (t. 101). 8. List Kroměříšským o přijímání nemluvňat, o němž v odd. G č. 5.

Strana 55
55 9. Kázání na sněmu u (K.) Hory na den sv. Františka 1441 připomíná Jafet v »Hlase strážného« (přepis mus. str. 112) a cituje z něho káravé oslovení kněží (Goll, Chelčický a Jednota 68; Jungmann III, 846). 10. Deníky basilejských legátů za jednání o kompaktáta zaznamenávají množ- ství Rokycanových kázdní z let 1433—5, z nichž ovšem jistě nejedno bylo proneseno spatra. Některá však mohla by se snad přece jednou najíti, a proto zprávy o nich (jsou to částečně výtahy) zde shrnuji. Z letního jedrání v Praze 1433 jsou to: odpověď na text »Scimus, quoniam translati sumus« z 21. VI. (M C I,368—9, 375, 434, 440, 707), řeč na sněmě na text »Constitui te« 23. VI. (t. 371) a na slova »Sapienciam sanctorum narrent« 26. VI, (t. 372) a projev o formuli sjednocení 1. Vll. (t. 374, 712 asi omylem k 30. Vl.). Z vyjednávání zimního 1433 jsou to mimo uvítání ze 17. XI. (t. 449) a proslovy z 20. a 28. Xl., 2.—5., 8. a 16. XII. a I. I. 1434 (t. 451, 5—8, 60—3. 6) řeči na sněmě: na slova »Observate eos« 18. XI., »Dies tribulacionis« 26. t. m., »Si quis dixerit vobis« z 30. t. m. a »Justicia et pax« 4. XII. (t. 450, 4, 5, 8—9). V Řezně proslovil Rokycana dvojí odpověď úřední 18. a 20. VIII. 1434, českou řeč před cisařem na slova »Vade et tu« a dvojí lat. (t. 506—10, viz i 512 a d.). V Brně konečně promluvil 29. VI., 2., 4., 6., 8, 19. a 26. VII. (t. 575, 8 a 635—7, 582—3, 88, 90—1, 605 a 9). 11. Sotva bylo zapsáno kázání, kterého vzpomíná paměť ruk. III G 17 1. 47 tě- mito slovy: A. D. 1450 Prage in Leta curia M. Rokycana fecit mencionem in sermone contra eos, qui vulgari cantui derogant, in festo Ciruli et Metudii, qui sclavonice missaverunt ex admissione pape cum cardinalibus. Stejně nezachováno kázání, které prpnesl Rokycana na pohřbu Ladislava Po- hrobka 25. listop. 1427 a jehož vzpomíná Starý letopisec (M V E 43. 900 slovy: M. Rokycana napomenutí činil nad mrtvým králem k lidu z knih Bonoventura: Est mors ventura, non curat regia iura. 12. P. Bydžovský ve spisku o kalichu (shora č. 24 odst. 5) dovolává se Roky- canových »jedněch knih« (citát z Tomáše Akv.). Z nich asi pochází i výklad výroku Alberta Vel. o kalichu, jejž Bydžovský uvádí dále. 13. Výklad knihy Moudrosti z r. 1459. Vzpomíná ho poznámka ruk. VIII D 31 17 (Truhlář, Catalogus I, 552 č. 1498).

Strana 56
V. Literární činnost M. Jana Příbrama. 1. Z dějin badání o J. Přibramovi. Duchovní vůdce husitské pravice Jan Příbram prošel v dějinách osudy podobnými jako v životě, jenž je tak bohat obraty stejně překvapu- jícími jako hluboce logickými. Žár boje učinil ho mluvčím útoku proti Táborům. Jím připravil Lipany, v jeho službách napsal své spisy hlavní a nejhojnější. V Basileji, když tam byl 1437 vyslán dojednati mír, o který se tolik přičinil, přesvědčil se bolestně, jak se osudně mýlil v církvi, pro niž tolik učinil a jíž přinesl tolik obětí. Vrátil se domů jako tvrdý husita a učinil se takto stejně nemožným jako hlava husitství, jemuž by stačila nedokonaná kompaktáta, jako si dříve vášnivými polemíkami znemožnil, aby se stal hlavou husitství rozhodného a nesmlouvavého. Že se po velké této porážce odmlčel aneb aspoň že z posledního toho desítiletí nemáme z jeho pera než několik drobných projevů, jevil se věkům pozdějším čím dále tím jednostranněji pouhým bojovníkem proti Táborům, ano do- konce katolíkem. Zažil proto mnoho přízně v dějepisectví katolickém, ale i nemálo nepřízně na straně opačné. Teprve doba nedávná začala jej stu- dovati klidně a spravedlivě. Umíral osamocen a směr, jehož byl vůdcem, velmi brzy potom vy- mřel nebo přešel ke katolicismu. V rukou katolíků najdeme aspoň Příbra- movu pozůstalost, získanou nejspíše hned po smrti pražskou kapitolou." Odtud a v podobě, jak ho viděli tito kanovníci, vešel Příbram i po prvé na veřejnost. Uvedl jej do ní r. 1549 proslulý cizinec, důvěrný přítel 1) Jsou to dnešní sborníky D 47, 49 a 74, o nichž viz svrchu v přehledu ruk. Něco z pozůstalosti zanesl asi z kapitoly známý sběratel Oldřich Kříž (o něm F. Mareš v M 1896, 528 a d.) do Třeboně; tam část zůstala dodnes, část po zrušení Křížova dědice, tamního kláštera, přišla do pražské knihovny universitní (ruk. I G IIa). Tyto osudy pozůstalosti vysvětlují asi zánik Příbramových spisů z doby nejstarší (o nich dod. k č. 10) a snad i posledních. O ty se již nejspíše katoličtí dědicové, jejichž duchu se příčily, nestarali.

Strana 57
57 kanovníka J. Horáka (Hasenburgia) z Milešovky Jan Cochlaeus." Učený a vášnivý tento bojovník proti Lutherovi objevil v Příbramovi vý- borného spojence. Užil vydatně neméně než šesti protitáborských spisů Příbramových a učinil z něho vůdčí a representativní zjev husitských dějin. Pojal Příbrama arci jako dokonalého konvertitu, který se zříká husitství a vrací kajícně do lůna církve, přesvědčiv se o svém poblouzení. Cochlaeus založil slávu jména Příbramova v katolickém dějepisectví, ale bohatstvím svých zpráv jako by byl téměř zdusil zájem potomstva o Při- brama. Jediný B. Balbín pátral po předlohách Cochlaeových edicí, ale marně.“ Teprve K. R. Ungar, vydávaje 1778 Balbínovo dílo o českých učencích, pokročil dále tím, že ke spisům známým z Cochlaea přidal dva dodnes nezvěstné, které měl v bohaté své knihovně znamenitý znalec reformační naší literatury P. Lupáč.“ Příbram, tak aspoň Ungar napovídá, není vlastně ani husita, leč z důvodů vlasteneckých. Než Ungar učinil i krok nazpět, přidav se úplně k pojetí Cochlaeovu, jak je nedávno vyložil v prvním pokuse o Příbramův životopis M. A. Voigt.* Obrat způsobil tu až F. Palacký. Hned mezi prvými objevy Palackého v archivě třeboňském, tolik pro něho památném, byl Příbramův Život kněží táborských a r. 1839 poznal mezi rukopisnými poklady knihovny kapitolní převýznamný sborník la- tinských spisů protitáborských.“ Palacký četl tyto traktáty, pravda, jak přiznává sám, jen téměř k vůli Táborům, proti nimž míří. Spolu s někte- rými drobnými prameny povahy listinné a zejména s velkým dilem Jana ze Segovie o koncile basilejském' umožnily nicméně spisy ty Palackému, že opravil sílu omylů dotavadních a podal o Příbramovi obraz podstatně nový a hluboce správný. Můžeme v něm snad pohřešovati leda konečné domyšlení, zdůraznění konců Příbramova návratu k husitství.“ 2) Cochlacovu korespondenci, týkající se Horáka a díla Historia Hussitarum, které napsal r. 1534, vyd. W. Friedensburg v Z. f. Kirchengeschichte XVIII, 1898, 252 a d. Dostal z kapitoly pražské půjčkou tři ruk. sborníky, které daly podnět k jeho dílu, vyšlému však až 1549. O tom, jak je prý zničil, hned dále uv. Balbín. 3) Bohemia docta (ed Ungar) II, 1778, 85. K rukopisům kapitolním nepustili Balbína, jak známo, žárliví a podezřívaví kanovníci. 1) Jeho Rerum Bohemicarum Ephemerides píší 1584 k 24. prosinci: Scripsit complures libros atque inter cetera et explicationem orationis dominicae, item de septem peccatis mortalibus sermone latino, quae mss. penes nos sunt. 5) Acta literaria Bohemiae et Moraviae I, 1774, 377—97. Docela podle něho píše o Příbramovi F. F. Procházka, De saecularibus liberalium artium in Bohemia ct Moravia fatis commentarius 1782, 203a d. 3) D 49. Viz 1 č. 19, kdež též o edici K. Vinařického z r. 1863. 7) Odtud čerpá hlavně líčení Příbramova zklamání za poslání r. 1437 (Dějiny III. 3. 252—3). Ona část kroniky vyšla 1873 v M C II. 3)Dějiny IV, 1, 383—5. a) Pojetím Palackého, jež pak ovládlo, pokusil se nejnověji otřásti Jar. Prokeš, M. Prokop z Plzně 1927 (viz i č. 27—8 a 30), jak však myslím, bezůspěšně. Viz o tom můj referát o jeho knize v M 1928.

Strana 58
58 Studium traktátů Příbramových začíná se arci až po Palackém jménem v husitském badání navždy epochálním, Jar. Gollem. Sám dotkl se Příbrama jen letmo, ale byl to jeho seminář, z kterého vyšly čtyři významné práce, jež po prvé prozkoumaly i odlehlé Příbramovy traktáty. L. Klicman vrátil především Příbramovi nejrozsáhlejší jeho dílo české, odcizené mu nešťastným omylem starého vydavatele již z r. 1542, kdy vyšlo jako spis Milíčův.1° K. Krofta probadal dále zevrubně dva jeho traktáty z r. 1420.11 Z. Nejedlý sebral látku o Příbramově činnosti v letech 1441—4.ra N. V. Jastrebov pojednal konečně o Příbramových projevech o válce, kterými se částečně zabýval skoro současně i K. Hoch. V té době dokonával již průkopnické svoje objevy v rukopisech klementinských Jos. Truhlář. Příbramovi přinesly sváteční postilu, traktát protiremanenční, proti Dinkelspühlovi, Húskovi i Biskupcovi,13 nepočí- tajíc několik jiných, které mezi rukopisy prostě našel. Zisk snad ještě větší mělo studium Příbrama z Podlahova katalogu rukopisů kapitolních. Nenašel se v nich sice sborník, kterého užil Cochlaeus. Významný traktát, jejž Cochlaeus otiskl, a ještě významnější projev proti Prokopovi Holému zůstávají nadále nezvěstné a rovněž dva svrchovaně zajímavé spisky starší, kterých se Příbram sám dovolává.“ Než hlavní spisy, které měl v ruce Cochlaeus, bylo již možno určiti a tak odkliditi nejistotu, která nejvíc zbavovala badatele chuti i odvahy. I zjednány tím základy aspoň k takovémuto pokusu o kritické roztřídění velecenných pramenů k vněj- ším a hlavně duchovním dějinám husitským. *) Viz č. 3—4, 14. 26) Viz č. 15. Dobrovský, jenž našel mikulovský ruk. díla, nepoznal omyl a ne- jmenuje tedy vůbec Příbrama v svých dějinách české literatury. Do nich uvedl jej až Palacký objevem Života kněží táborských. Avšak teprve práce Kliemanova zjednala základy pro skvělou charakteristiku Jar. Vlčka v Dějinách čes. literatury I, 1898, 134—7. 11) Viz č. 5—6. Krofta napsal r. 1903 Příbramův životopis do Ottova SN (XX, 671—3). 12) Viz č. 29 a 32. 13) Viz č. 3, 4, 10. 21) Tamtéž. 15) Viz č. 34, 11, 1—2, 7—8. 18) Viz č. 20—1 a dod. odd. A. 17) Učinil jsem tak v práci »K traktátovým cyklům J. Příbrama proti P. Pay- novi a Táborům« v L F 1914. Velikou práci o téže otázce chystal J. Sedlák, jenž se prvý zabýval polemikou proti Húskovi (č. 7) a vydal traktát proti Biskupcovi (č. 8).

Strana 59
59 2 Seznam spisů Příbramových. a) V pořadí soupisu. A. Po boku Jakoubkově (1417—26). I. Obrana kalicha, hlavně proti Mik. Dinkel- spühlovi, Quia emergente patula Christi veri- tate. 2. Obrana nutnosti kalicha Quia plurimi adversarii. 3. Bellandi materiam concernit in- frascriptum. 4. Tractatulus parvus de bello. 5. Contra articulos Picardorum. 6. De ritibus misse. 7. Traktát proti M. Húskovi Ad occur- rendum. 8. Eucharistický traktát proti Mik. Biskupcovi 1423. 9. Eucharistická formule ko- nopištská: 10. De condicionibus iusti belli. Do- datek. Ztracené spisy prvého období. B. Velký boj o Viklefa (1426—34). 11. Protiremanenční traktát Quia istis tempo- ribus. *12. Vyznání o večeři Páně, podané Paynovi 1426. 13. Apologia. *14. O poslušen- ství starších a jednotě křesťanské. *15. Knížky o zarmúceních velikých cierkve svaté. 16. Pro- tiremanenční traktát Quia plerique. *17. Vy- znání věrných Čechů o hádání 1429. *18. Projev proti snesením táborské synody 1429. *19. Život kněží táborských. 20. Prologus traktátového cyklu proti Táborům a Paynovi. 21. Professio fidei. 22. Dílo o bludech Vikle- fových proti P. Paynovi. 23. De veritate cor- poris et sanguinis Christi in eucaristia. 24. Traktát proti táborskému principu Písma. 25. Scriptum de certis punctis. 26. Projev proti synodě červencové 1434. C. Poslední léta zase v Praze (1436—48). 27. Obrana kalicha na basilejském koncile 1437. 28. Odpověď J. Palomarovi na koncile. 29. Smírné návrhy pražské kapitole z 5. srpna 1441. 30. Synodní kázání z 30. září 1441. 31. Processus cause. 32. List o synodě kutnohor- ské 1443. 33. Kázání kněžstvu o vánocích 1444.

Strana 60
D. Postlla sváteční a drobnosti. 34. Postila sváteční. 35. Zlomky postily de tem- pore. 36. Latinská píseň o Trojici. 37. Obrana. vzývání svatých. 38. Závěť. Dodatek. Nezvěst- ný projev o svatokupectví. E. Splsy přičítané Příbramovi neprávem a nezvěstné. b) Seznam abecední. Poznámka: Čísla v závorkách hledej v odd. E. Ad occurrendum 7 apologia 13. articuli de corpore Christi (1423) 9. Picardorum (1420) 5. oblati capitulo Prag. 29. bellandi materiam concernit infrascrip- tum 3. de bello tractatus parvus 4. viz de condicionibus. pro communione utr. speciei 27. de condicionibus iusti belli 10. confessio de s. trinitate 36. contra articulos Picardorum 5. Nicolaum ep. 8. dflo o bludech Viklefovych 22. fides, quam inscribi fecit dod. 10. chronicon veteris collegiati (3). knížky o zarmicenich veiikych církve sv. 15. liber argumentorum diversorum dod. ro. list M. Jakoubkovi (5). Jakoubkovi z Vřesovic 32. psaný na Valečově dod. 10. littere viz list. návrh eucharistické formule 9. návrhy praž. kapitole (1441) 29. dc non remanentia 16. notulae dod. 10. obrana kalicha Jak. 74, 1, 2. v Basileji 27. vzývání svatých 37. odpověď Palomarovi na koncile 28. píseň 36. o poslušenství starších a jednotě křest. 14. postila sváteční 34. de tempore 35. na 24. hl. Matoušovu (2). processus cause contra adversarios 31. professio fidei 21. prohlášení o sneseních synody (1436) 26. projev o svatokupectví dod. 38. proti synodě táborské (1429) 18 prologus cyklu proti Táborům 20. proposicio oblata P. Anglico ra. de certis punctis 2s. replica contra auditorem 28. responsio magistrorum 26. de ritu et vestibus misse 6. řeč odporná proti listu kněží táborských 18. sermo ad clerum (1441) 30. (1444) 33. sermones viz postila. tractatus de bello 4, 10. venerabili eucaristia 8. traktát proti Hůúůskovi 7. protiremanenční 11, I6. proti táborskému principu Písma 24- de usura (1). veritate corporis et sanguinis 23. vyznání o večeři Páně (1426) 12. věrných Čechů (14209) 17. závět 38. Život kněží táborských 19. 

Strana 61
61 3. Spisy Příbramovy. A. Po boku Jakoubkově (1417—26). Poměrně mlád, asi třicítiletý (mistrem stal se r. 1413), začíná Jan Příbram r. 1417, pokud známo, literární svou činnost, která ho učinila předním spisovatelem husitským. Činí tak příznačně útokem, jenž bude povždy hlavním rysem celé jeho povahy. A činí tak ve službách myšlenky, jíž zůstane věren za všech okolností a uprostřed tolika obratů i převratů života, myšlenky kalicha, která byla vlastním praporem husitství. K obra- ně kalicha proti přednímu mluvčímu koncilu kostnického, kterému byla svěřena obrana koncilního zamítnutí husitské žádosti o všeobecné zave- dení neb aspoň povolení kalicha (1,2), připojuje Příbram brzy i obranu novoty mnohem dalekosáhlejší, jež tehdy dokonce roztrhla jednotu hnutí. Je to obrana podávání z kalicha nemluvňatům; obranou tou se staví po bok osamoceného vůdčího ducha husitského, Jakoubka ze Stříbra (Ja- koubek č. 74),1 jemuž pomáhal i oběma projevy prvními. Statečnost, jakou tímto osvědčil ve chvíli, kdy se zakolísalo tolik jeho druhů, zjednala nej- spíše Přibramovi čestnou úlohu, která ho r. 1420 postavila již bezmála v čelo strany, úlohu hlavního vyjednavače a obránce husitského progra- mu, čtyř pražských artikulů, proti bohoslovcům krále Zikmunda za oble- žení Prahy jeho vojsky v červenci r. 1420 (dodatek č. 10). V tomto okamžiku vrcholí vliv Příbramův v husitství, vrcholi nejspíš i tvrdost husitského jeho přesvědčení. Události, které v husitství nastaly v zápěti potom, ano částečně již o něco dříve, výbuch chiliasmu a zejména pikart- ství, způsobily však brzy poté u Příbrama odklon, jenž ho ponenáhlu vyšinul až téměř z husitské základny. S počátku jde tu ruku v ruce s Jakoubkem. Důvěrná spolupráce sdružuje oba muže v nové velké při, která pohlcuje Příbrama čím dále tím vášnivěji, v boji proti Táborům nebo, správněji, proti jejich levici. Jako Jakoubek, avšak již zde s výrazným rysem odlišným, s význačným zabar- vením národním, píše proti výstřelkům války (3, 4), dále na obranu za- mitavého stanoviska pražských mistrů proti hlavním zásadám krajního táborství (5), rozvádí Jakoubkovu polemiku proti Táborům v hlavní sporné otázce chvíle, v otázce mše a bohoslužebného roucha (6). a na samu žádost z Tábora vystupuje vedle Jakoubka proti pikartskému vůdci Martínkovi (7). Než o rok později, v boji proti pražskému spojenci Tá- borů Janu Želivskému, vidíme Příbrama po boku Jakoubkově naposledy a r. 1423 jsou oba mužové již v patrném rozporu. Příčinou odcizení bylo odchylné stanovisko v otázce, která se právě přičiněním Přibramo- vým stala hlavní spornou otázkou v husitství těchto let. v učení o večeři Páně. 1) O podíle obou mužů při sepsání díla Jos. Pekař ČČH 1926, 349 a B tamtéž 673, k rukopisům přidej M VIII F 38 (mého Soupisu sv. II, č. 2369).

Strana 62
62 Tragický skon pikartských vůdců Húsky a Kániše i jeho druhů na popravišti nevyhladil jejich směru, nýbrž způsobil naopak v táborství reakci v jejich prospěch. Stali se mučedníky podobně jako J. Želivský, po- pravený arci z důvodů hlavně politických. Již počátkem r. 1422 došly jejich názory nepřímé obrany traktátem Jana ze Žatce, rok potom vy- stoupil v jejich duchu, třeba ještě mnohem opatrněji, sám Mik. Biskupec. Stal se za to předmětem útoku Příbramova (8) a spor obou mužů vynutil pokus o zásadní řešení na smírčích poradách konopištských. Příbram přišel na ně s formulemi (9) zabočujícími tak napravo, že jistě narazily na odpor Jakoubkův. Žár boje zavedl tu Příbrama nemálo za mez, kterou si v duchu Viklefově vytkl mladý Jakoubek a jíž zůstal věren až do smrti (Jakoubek č. 1, 92). Proti jeho stanovisku remanenčnímu přiblížil se Příbram podstatně ke katolickému pojetí transubstanciačnímu. Na- pětí, jež tím vzniklo mezi oběma muži, bylo by snad zůstalo v soukromí, kdyby nebylo zároveň nutně zasáhlo i jiného vůdčího muže strany a spolu- pracovníka Jakoubkova, neméně temperamentního, než byl Příbram, Petra Payna. I anglický mistr utkal se nepochybně s Příbramem hned o návrhy konopištské. Rozpor by byl snad urovnal čas, kdyby nebyl býval čím dále tím mocněji zesilován poměry politickými, které brzy potom vytvořily v politické straně pražské nové seskupení a rozbily jednotu směru Ja- koubkova. Již v červnu r. 1424 vidíme mladšího žáka a spolupracovníka Jakoubkova Rokycanu v rozhodném okamžiku zápasu Žižkova zasahovat ve prospěch velikého vojevůdce, kdežto Příbram, jenž snad asi v té době napsal proti Táborům útočný traktát (10), za krok opačný pyká nejspíše uvězněním (B v M 1924, 5). Upevnění vlády Korybutovy v Praze hned potom vyneslo ovšem Příbrama na vrchol moci v hlavním městě. Za- tlačuje Jakoubka zcela do pozadí, stoupá výš a výše, najednou však je stržen pádem strany, již se dal cele do služby. 1. Obrana kalicha hlavně proti Mik. Dinkelspühlovi Quia emergente patula Christi veritate. I. Název v ruk. chybí. 2. Obsah traktátu: Chce nejprve obrániti kalich proti odpůrcům, argumenta illorum colligere et catolicis responsis collidere... iniurias in dolorem et memoriam omnium fidelium futurorum enarrare et declarare; když tak učinil, discussis et solutis motivis et instanciis generalibus adversariorum... interea prorupit quidam tractatulus, cuius auctor a me ignorabatur... cuius nomen fertur fuisse Dingelspuhel, ut dubia relacione suscepi, i vyvrací jej v druhých dvou třetinách spisu. 4. Inc. Quia emergente patula Christi veritate X pro quo sit benedictus do- minus etc. Expl. ruk. 2 jinou rukou: Iam tace, Dingespuhel, glosas variare... 5. Původství Příbramovo, jehož se dohadoval již Truhlář, je svrchovaně pravděpodobné ze slohu, který živě připomíná nadšeného rétora. Tomu nasvědčuje i o něco pozdější Příbramovo spolupracovnictví s Jakoubkem na obranu přijímáni dítek (Jakoubek č. 74), hlavně pak to, že v ruk. P 4 koleje národu českého uvádí

Strana 63
63 roudnický katalog: Tractatus de Constancia portatus contra calicem. Replica M. Przi- bram contra easdem. 6. Dobu vzniku stanoví asi na sklonek r. 1417 vzpomenutý (odst. 2) traktát Dinkelspühlův (vyd. Hardt, Concilium Constantiense III, 826 jako spis Maříka Rvačky, o pravém autorovi Jar. Fikrle v ČČH 1903, 482; správný jeho začátek otiskl Leidinger, Andr. v. Regensburg, Werke 1903, 262), jenž se obrací proti Jesenicově obraně kalicha, poslané kostnickému koncilu pražským sněmem červnovým (B Art. 497). 7. Rukopisy: 1. 4334. 47'—76 (z r. 1483). 2. VIII G 35. 135—89' (nepřístupný). 3. D 118.107—28 (necelé). 4. M XVI G 1. 271'—301 (výtah). 5. III G 26. 235—51 (expl. quere infra, ubi de doctoribus). 10. Literatura: B Art. 499 p. 66. 2. Obrana nutnosti kalicha Quia plurimi adversarii. I. Názvu rukopisy nemají. 2. Obsahem obrany je důkaz, že kalich není pure et libere voluntatis, nýbrž necessitatis et precepti. Spisovatel činí tak: I. autoritami, II. důvody (od 1. 212), III. vyvracením nodosorum argumentorum (od 1. 230). 4. Inc. Quia plurimi adversarii (expl. nelze dnes zjistiti). 5. Původství Příbramovo svrchovaně pravděpodobné z důvodů uv. u č. 1. I tato obrana vyšla z téhož pera a není vlastně než pokračování v ní. I k ní zavdal podnět vídeňský prof. Dinkelspühl (quidam pericior, ut reor Dingesphuel... volens satisfacere auctoritatibus ad concilium Constanciense per nos directis), i zde se raduje spisovatel nad jeho dalekosáhlým přiznáním, že přijímání pod obojí trvalo asi do doby Tomáše Akv. 6. Datum, kdy spis napsán, jest o něco málo pozdější než u obrany předešlé, asi počátek r. 1418. 7. Rukopisy: I. VIII G 35. 190—241' (co následuje, jest obrana čtyř artikulů). 2. M XVI G 1. 301'—14' (výtah). 10. Literatura: jako u č. předešlého. 3. Bellandi materiam concernit infrascriptum. I. Název, jak v záhlaví, v ruk. 2. Obsahem projevu výklad o trojí podmínce války spravedlivé a výstrahy k národu před občanskou válkou. 4. Inc. Primo notanda sunt, que bellum rectificant iustum X ut sequamur eius vestigia. 5. Původství velmi pravděpodobné. Nasvědčuje mu výrazně nacionální za- barvení, kterým se blíží č. 5, a zejména shoda v námětu s č. 4 (odst. 4 a tam odst. 2); shoda ta činí z č. 4 jakési nové zpracování traktátu tohoto (srov. i B. Artik. 571—2). Rozpor, který zjišťuje v obojím projevu Pekař, jenž proto autorství Příbramovo zamítá (Žižka I, 257 p. 5), je čistě příbramovský a dá se vysvětliti ostatně i rozdílnou situací politickou (uv. B). 6. Doba vzniku se dá těžko určiti pro nedostatek dobových narážek. Zdá se však, že projevuje obavy, které vzbudil v Praze nezbytný přechod táborských vojsk k útoku asi po odražení kr. Zikmunda od Prahy v srpnu r. 1420.

Strana 64
64 7. Rukopis jediný: O 13. 70'—72. 8. Vydal částečně Jar. Goll, Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhm. Brüder II, 1882, 53—5 (traktát B). 10. Literatura: uv. Goll 50; Jastrebov, Etjudy o P. Chelčickom I, 1908. 60—1, 92—4; uv. B i Pekař. 4. Tractatulus parvus de bello. I. Název, jak je uveden v záhlaví, pochází (mimo »de bello«) od Příbrama samého (professio fidei č. 21, tisk str. 537). Ruk. 1 praví: Explicit tractatus de bello. 2. Obsahem traktátu výklad o devíti podmínkách spravedlivé války. Svůj úkol formuluje Příbram slovy: dicenda sunt aliqua bellum humanum rectificancia et ab iniustis bellis revocancia veros Christi bellatores. 4. Inc. Cum in istis periculosis temporibus undique bella strepant X vos ergo ne timueritis eos. 5. Původství zajištuje svědectví Příbrama samého (odst. 1, jak zjistil Ja- strebov 63—4). Od pochybností, které vyslovil Jos. Pekař (ČČH 1925, 101 p. 4), sám zas patrně již upustil (Žižka I, 257 p. 6). 6. Čas vzniku Příbram jen naznačuje slovy: mox in inicio. Přesnější dato- vání je nemožné. Jen tolik asi lze říci, že, pochází-li od Příbrama č. 3. je tento traktát pozdější (viz tam odst. 5). 7. Rukopisy: 1. D 53. 372'—9. 2. 4302. 291'—4. 3. 8° 9. 128—34. 8. Vydal částečně Goll, uv. dílo 56—7 (traktát D). 10. Literatura: uv. Gol. 30; Jastrebov 61 a d.: Krofta v ČČHI 1909, 69; a uv. Pekař i B. Artik. 571. 5. Contra articulos Picardorum. 1. Název ruk. 8 viz u č. 6. Příbram sám jmenuje spis prostě articuli, Bi- skupec: tractatus contra articulos Picardorum (Krofta uv. v odst. 5). Většina ruk. nadpisuje: Isti articuli sunt Picardorum et aliorum eos sequencium, dampnati et re- probati per fideles Bohemorum. 2. Obsahem traktátu je podrobné vyvracení šestasedmdesáti vět, v němž shrnuty pražskými mistry názory chiliasticky zbarvené levice táborské (zevrubně Krofta v M 1899, 212 a d.). 4. Inc. Jesus Christus dominus omnipotens, qui est deus X utcunque conte- gendum et defendendum. 5. Původství je zaručeno dokonale jak rukopisem 8, tak i tvrzením vlast- ním v č. 8 a svědectvím Biskupcovým (Krofta v M 1903, 426). 6. Datum spisu možno stanoviti asi do prosince r. 1420. Přesně se dá sevříti jen 1. listopadem, jehož jakožto dne vítězství vyšehradského traktát vzpomíná, a kon- cem roku, v němž ještě dopsán ruk. 7 (Krofta v M 1899, 210 p. 2 a 213 p. 10); spor by mohl vzniknouti leda o úvod, jehož tento ruk. nemá. Jak traktát souvisí s dispu- tací kněží táborských s mistry pražskými, konanou 10. pros. v Praze, o tom lze vy- sloviti leda dohady. Důvody pro možnost, že napsán před disputací a pro ni, jsou celkem v rovnováze s důvody, jež možno uvésti pro domněnku, že napsán až po ní, na

Strana 65
65 odůvodnění jejího žalovacího spisu, jejího soupisu »artikulů pikartských«, jenž se s Příbramovým shoduje vyjímajíc jen to, že má žalob jen 72 (B v Artik. 575). 7. Rukopisy hojné: 1. X G 20. 10—59'. 2. III G 17. 65—107°. 3. V F 24. 64—143. 4. 1 E 32. 1—84 (z r. 1463). 5. I D 29. 282'—320' (z r. 1473). 6. D 74. 40—87°. 7. 4306. 30--89 (bez úvodu, r. 1420). 8. 4749. 37—92. 9. 4938. 1—26 (z r. 1421). 10. Děčín MS 210. 1—57 (ruk. někdy Pélclův). 8. Vydány toliko artikuly: F. F. Procházka. Miscellaneen 279—93 (z ruk. XVII A 16 resp. z ruk. 10); J. J. Döllinger, Beiträge zur Sentengeschichte des Mittel- alters II. 1890, 691—700 (z ruk. 7). 10. Literatura: uv. Procházka a Krofta, Hoch 134 i B. 6. De ritibus misse. I. Název ruk. 4: tractatus de ritu et vestibus sacre misse attinentibus, cditus per magistros Pragenses, ruk. 8: Tractatus M. Przibram de ritu misse cum scripto suo contra articulos Picardorum (č. 5). 2. Obsahem traktátu jest obrana pražské mešní bohoslužby proti spisu tá- borskému a vyvracení jeho stanoviska. Rozbor podává Z. Nejedlý, Dějiny zpěvu hu- sitského, 1913, 332—6. 3. Rozdělení bylo by možné takovéto: úvod, formulující spornou otázku (tisk 502—4); důkaz, že zvláštní oděv mešní je řád boží (504-31); XXV falsitates nota- biles a vyvrácení stanoviska táborského (532—42); závěr (542—5). 4. Inc. Cum firma fide credendum est X non possunt fratres suas fantasias fundare aut munire. 5. Původství Příbramovo dosvědčuje ruk. 8 i Příbram sám 1430 v professio fidei č. 21 (Krofta v M 1903, 426). Viz i odst. 10. 6. Vznik traktátu spadá asi do ledna r. 1421. Obracíť se proti táborskému spisu, který odevzdal v Praze V. Koranda 3. ledna t. r. (Vavřinec z Březové, vyd. Goll 456), a napsán jistě ihned. 7. Rukopisy četné: 1. V G 23. 316—31. 2, I G 12. 198—224 (z r. 1433) 3. I D 29. 269—82 (z r. 1.177) 4. D 53. 310—61. 5. D 74. 1—16°. 6. O 17. 145—72. 7. 4938. 37—8 (dopsán před 26. břez. 1421). 8. 4749. 1—34. 8. Vydal Höfler II, 501—43 (jako součást kroniky Biskupcovy, do niž je traktát vložen; zde i spis táborský, proti němuž míři, jakož i odpověď táborská na traktát). 10. Literatura: Krofta v M 1899, 209, 216 (o vydání a ruk. 7, 8) i na m. uv.; uv. Nejedlý. O souvislosti se stejnojmenným spisem Jakoubkovým, který tu Pří- bramem zpracován a který bývá s ním směšován, B. Jakoubek 57 č. 83.

Strana 66
66 7. Traktát proti Martinu Hůskovi Ad accurrendum. I. Název není v ruk. udán. 2. Obsahem traktátu polemika proti táborskému nebo pikartskému vůdci, nejspíše Mart. Hůskovi, a jeho šesti tvrzením o večeři Páně, proti obřadům a o bez- hříšném rození děti nynějších svatých (zevrubně Sedlák, Traktáty 7). 4. Inc. Ad. occurrendum homini insano et adversario evangelii manifesto X ad legem Christi. Hee doctor evangelicus super predicto cap. Act. XV. 5. Původství Příbramovo bylo značně pravděpodobné již Jos. Truhlářovi. Je sice nemožno, jak učinil Sedlák, opříti je o dohad, že Příbram sám má na mysli náš traktát, vzpomínaje r. 1426, jak napsal proti počínajícímu pikartství český trak- tátek, kde pikarty porážel Viklefem. Uvádíť odtud dvojí úryvek (Höfler II, 141), čehož si asi Sedlák nepovšiml, a vět těch v traktátě nenajdeme. Zato však právem dí Sedlák, že se Příbramovi hodí obsahem i slohem, ba možno snad dodati, že vyplňuje citelnou mezeru, která by jinak zela v činnosti protipikartského horlitele; sotva zajisté lze mysliti, že by Příbram byl ušetřil hlavního vůdce pikartů, jímž byl Martínek. A na něho, jak doložil Sedlák, míří traktát. 6. Dobu vzniku určuje Sedlákovi expl. ruk. 4, podle něhož dopsán tu 17. dubna 1419. Vznik tak raný však zarazí. Všecky naše prameny, především Vavřinec z Březové, mluvi o propuknutí pikartství teprve r. 1420. Chápeme také, proč se pro- valilo právě v té chvíli. Táborství bylo na vrcholu rozpětí, nabylo dokonce půdy v Praze. Proti pikartské nauce Martínkově vystupuje pak Praha teprve časně z jara r. 1421. Rozpor našeho data s těmito fakty dá se nejspíše odkliditi dohadem, že v daté jest omyl. R. 1419 dopsán sice v témž sborníku ještě jiný traktát, o tomto datě možno však téměř s jistotou říci, že tu písař napsal XIX omylem místo XXIX. Hned na druhé straně listu, na němž čteme tato datování, začíná se totiž Jakoubkův spis o ve- čeři Páně z r. 1428 (Jakoubek č. 90), jenž tu vyplňuje 10 listů a stěží byl proto psán dodatečně na pouhém zbytku sexternu. Dohad ten dochází pak významného potvrzení překvapující podobností traktátu s Jakoubkovým spisem proti Hůskovi asi z března r. 1421 (Jakoubek č. 84), na kterou upozornil již Sedlák (Traktáty 10 p. 2). Věty pí- kartské, proti nimž píší oba mužové, jsou namnoze zcela tytéž. Nadto vypravuje Vavři- nec z Březové (474), že tehdy v únoru r. 1421 požádán z Tábora o pomoc proti Mar- tínkovi nejen Jakoubek, nýbrž i Příbram. To vše otřásá jistě důvěrou v tvrzení ruk. a doporučuje, abychom před ním dali přednost datu opřenému o vnitřní ony důvody aspoň dotud, dokud by snad datum ruk. nedošlo opory svědectvím jiným. S těmi vý- hradami kladu traktát do poč. března 1421. 7. Rukopisy: 1. III G 26. 252. 2. VIII G 13. 186—97. 3. 4937. 145—62. 4. II 123. 193—205' (Explicit tractatulus, compositus de ma- teriis quiusdam sub a. d. 1419 finitus fer. II post pascha; Špaldák, Bohemika kníž. dietr. knih. v Mikulově 64 čte: 3a post passionem). 10. Literatura: uv. Sedlák 6—8. 8. Eucharistický traktát proti Mik. Biskupcovi z r. 1423. I. Název ruk. 1: Tractatus de venerabili eukaristia contra Nicolaum (here- ticum et) falsum episcopum Taboritarum. 2. Obsahem polemika proti Biskupcovu traktátu »Ad magnificacionem« (ze- vrubně Sedlák, Traktáty 34—8).

Strana 67
67 3. Rozdělení na devět kapitol. 4. Inc. Surge, domine, et dissipentur inimici tui... Verba ista sunt X Picar- dus veraciter esse comprobaris. 5. Původství nesporné. Je dosvědčeno poznámkou na konci ruk. 1 (Przibram), Příbram se tu hlásí výslovně k č. 5 a Biskupec vypravuje o obsahu i osudech trak- tátu tak podrobně, že nemůže vzniknouti pochybnost, že mluví o tomto traktátě (uv. Sedlák 39—41). 6. Datum vzniku možno odhadnouti asi na pozdní jaro 1423. V červnu jedná o traktátě schůzka kněží táborských i pražských mistrů na Konopišti (uv. Sedlák 39). 7. Rukopisy: 1. IX E 5. 49—95°. 2. D 47. 99—114' (necelý). 8. Vydal (s vynecháním citátů) J. Sedlák v uv. sp. *56—*106. 10. Literatura: Jos. Truhlář ve VČA 1900, 414 a d. a uv. Sedlák, jehož práce zde toliko shrnuta. 9. Návrh eucharistické formule konopištské z r. 1423. I. Název ruk. 1: Isti sunt articuli de corpore Christi, per magistros Pra- genses et sacerdotes Taborienses post longam altercacionem in Conopist castro una- nimiter et concorditer conclusi. V ruk. 2: Congregatio magistrorum Pragensium in Konopist castro a. 1420 (tak). 2. Obsahem návrhu osm vět stanovících učení o večeři Páně. 4. Inc. Prima proposicio. Omnes fideles christiani in divinissimo euca- ristie sacramento X omni honore Christo condigno. 5. Původství Příbramovo dosvědčuje účastník porad konopištských P. Payne ve spise Tripes (č. 10 l. 3—30). Vyplývá ostatně z celého ducha formule, jak vyložil Sedlák, Traktáty 40. 6. Dobu vzniku udává M. Biskupec (Höfier II, 575). pravě, že porady za- čaly o svátku Jana Křt. r. 1423. Krátce předtím tedy návrhy vypracovány. Datum ruk. 1, 2, jež udávají rok 1420, jest zřejmý omyl. 7. Rukopisy: I. D 74. 108—9 (s vypravováním o poradách z pera Příbra- mova; pronáší tu soud o formuli táborské, o níž prý psal in tractatu speciali). 2. XVII A 16. 6—8 (s českým vypravováním, které užilo patrně zprávy Příbramovy v ruk. 1). 8. Vydání: 1. F. F. Procházka, Miscellaneen 268—9 (z ruk. 2 s něm. pře- kladem vypravování). 2. Höfler II, 576 (přetisk vyd. 1). 10. Literatura: uv. Procházka a hlavně Sedlák. 10. De condicionibus iusti belli. I. Název beru z Cochlaca (odst. 8), v ruk. ho není. 2. Obsahem výklad o šestnácti podmínkách spravedlivé války a kritika tá- borského válčení a politiky se stanoviska těchto zásad a apokalyptickými texty (1. 87—91"), na konec plurime scripture divine et canonice (l. 94—8). 4. Inc. Quando egressus fueris adversus hostes in pugnam X una fides, unum baptisma, unus deus et pater omnipotens.

Strana 68
68 5. Původství nesporné z ducha díla a ze svědectví Cochlaca (odst. 8) i samého Příbrama v Professio fidei (č. 21, tisk 539), kde si stěžuje, že se mu kněží táborští vysmívají. 6. Dobu vzniku možno zhruba odhadnouti asi na 1423—6, ač ani o tom nelze se dobrati jistoty. Nejkonkretnější z přečetných žalob, jimiž traktát zahrnuje Tábory: ne regnum ad ordinem perveniat, in murum eneum et obicem ferreum se opposuerunt et omni erigendo ordini et corrigendo corum sceleri fores viribus et armis precluserunt (l. 84), a principes vel non habere vel eis subiecti et obedire dedignantur... eosdem delere conantur, dicentes: »nunc iam regnum tradetur populo terre« (l. 81) — i tyto žaloby jsou ještě příliš všeobecné, aby dovedly opříti datování. Je tu arci ještě na- rážka svrchovaně významná, její výklad je však beznadějně obtížný. Daleko spíše než výzva hejtmanů, o které hovoří úvod, bylo Přibramovi podnětem k napsání vojenské snesení, o němž se zmiňuje (1. 87), řka: iam ipsas rapinas et universas egenorum predas in legislacionem sibi statuerunt. Sotva lze tu mysliti, jak jsem kdysi činil, na zápis německobrodského sjezdu Žižkova z poč. dubna r. 1423 (Listy bratra J. Žižky, vyd. B. 1924, 17—25), nýbrž spíše na snesení některé synody táborské, na př. klatovské z r. 1424, jejíž zápis uchoval právě Příbram v D 49. 191'—2' (srov. M 1914, 308 a d.). Než ani tu nenajdeme snesení, které by byl snad měl Příbram na mysli, leda že v žáru boje nadsazoval. 7. Rukopis jediný: D 47. 78—98' 8. Otisk úryvků u Cochlaea 222, 226—8 (ruk. 1. 93, 8z°). 10. Literatura: Krofta v ČČH 1909, 70 (opravuje Jastrebova, jenž ztotožnil traktát s č. 4); B v M 1914, 310 a 12 p. 32, 45 (určuje, co v odst. 8). Dodatek. Ztracené spisy z prvého období činnosti Přibramovy. V Professio fidei (Cochlaeus 546—7, srov. zde č. 21) se Příbram zmiňuje o ztraceném pohříchu spise, jehož se tehdy (1430) dovolávali jeho odpůrci na důkaz, jak prý zapírá svou ostře proticírkevní minulost. Příbram zve spis notulae, uvádí incipit: Iam domino Jesu etc., a praví, že habent in se a principio usque ad finem I.X argumenta, pro et contra disputative comportata. In quibus, pokračuje, quidem exiturus ad audienciam celerius, iura ad utramque partem pro memoria subito reducenda cursim et proprie consignavi et allegaciones ipsas iurium, pro et contra utcunque iriectas, pre temporis brevitate et negocii necessitate nec perlegere nec pensare valui. Que tamen, licet adhuc indecisa et incorrecta, inrigesta et incompta, false et surrepticie sine mea sciencia et voluntate sunt per alios me invito et repugnante propalata, nec quidem in forma, quam continent mea exemplaria, sed in alia, multum varia et diversa. Než ani v této, ani v oné podobě nedošlo nás nic z tohoto významného spisu, leč snad zlomek, který souvěké svědectví přičítá Příbramovi výslovně a jenž se spisu ztrace- nému podobá ku podivu jak duchem, tak formou. Čte se v III A 18. 301'—3 s názvem (na konci): Hec M. Joh. Przibram in tractatu suo ad argumentum XV. respondendo de auctoritate ecclesie. Je to odpověď na církevní a protihusitsky zahrocený výklad známého výroku Augustinova: evangelio non crederem, nisi me ecclesie catholice auctoritas commoveret, odpověď prudce odmí- tavá a tak tvrdě husitská, že se jí věru mohli později dovolávati odpůrci, když Příbram sám stanul na stanovisku, které tu odmítá. Vzpomenutému výkladu věnuje, jak di, rozbor zvláště pečlivý, cum istud argumentum.. repleverit integram curiam et omnium curtesianorum ora occupaverit et infinitis erroribus et frivolis excusacionibus eorum- viam fecerit, et nisi deus occurrat, libertare posset et erigere Antichristum supra

Strana 69
69 Christum...; restat igitur... lacerandum et in pulveres redigendum et aperto facto errore in ventos dispergendum. Činí tak výkladem o šesterém pojetí církve, který rázně zavrhuje pojetí katolické a hájí husitského, že církev tvoří jen lidé spravedliví a předurčení, kdežto reprobi... cum prevalent in ecclesia iustorum, ipsi fingunt se ecclesiam iustorum et alios tenent pro ccclesia reproborum et inde eos dampnant et iudicant et omnia iura et potestates ecclesie sibi usurpant et civitatem electam sicut exercitus Gog et Magog (in) Apocalypsi conculcant. Z tohoto vý- kladu plyne Příbramovi, že výrok Augustinův možno vztahovati toliko na církev v pojetí husitském a quam vehementer errant et seipsos cece talpe decipiunt, qui i lam allegacionem Augustiri ad prelatos modernos referunt... comparado aucto- ritatem corum auctoritati evangeliorum... Primo et summo respectu debent fideles attendere ad Christum et autoritatem sui evangelii, deinde longe et incomparabiliter in- ferius ad scripta et autoritatem sui evangelii, deinde longe et incomparabiliter inferius ad scripta et statuta omnium aliorum episcoporum post primitivam ecclesiam vel doctorum scribencium quantumcunque sanctorum. Sine dubio enim sicut celum distat a terra, sic lex divina a lege humana et auctoritas legis divine ab auctoritate legis humane (dů- kazem v husitské literatuře proslulý výrok Pavlův v ep. Galatským I, 8). Proto hor- renda heresis est preferre auctoritatem ecclesie alicuius post primitivam ecclesiam apostolorum auctoritati evangelii... Stulte ergo heretici imponunt Augustino illum sensum, volentes habere colorem pro iactacione et magnificacione curie Romane supra Christum. Podobně ostře zamítá jako kacířství tvrzení, jako by jediné autorita církve katolické mohla rozhodnouti o pravosti evangelii proti apokryfům. Optandum est fidelibus a deo, ut det deus illos 4 fabros, de quibus Zacharias 1, (zo), ut maleando istam luciferinam superbiam conterant cornua eius, que efferre conatur in auctoritate et potestate ecclesiam modernam super evangelia 4 Salvatoris... De quibus Jeremie 7: »Nolite confidere in verba mendacii, dicentis: templum domini, templum domini..« Dicant ergo fideles talibus se iactantibus, sicuti dixerunt illi Joh V° mulieri.... »Iam non propter tuam loquelam credimus, ipsi enim audivimus et scimus...« Ráz ztraceného spisu, ačli běží opravdu o spis jediný, vyniká ze zlomku dosti jasně a dovoluje vysloviti domněnku i o době jeho vzniku. Oporou pro to může býti zmínka Příbramovy vzpomínky, podle níž napsal spis exiturus od audienciam. Jediná, pokud známo, diskuse podobná, která se udála v době, do níž spis jediné může spadati, je hádání konané v Praze v červenci za obležení města králem Zikmundem mezi jeho bohoslovci a husitskými mistry, mezi nimiž úloha mluvčího připadla právě Příbra- movi (Palacký III, I, 402—4 podle jeho U B II, 490—4). Přípravou na toto hádání byl zřejmě náš spis, jehož ztráty sluší proto asi želeti tím více Ztrátou neméně těžkou je však i zánik jiného patrně spisu Příbramova z té doby, z něhož zachoval úryvek zase Vavřinec Krasonický, ačii ovšem spis ten existoval. Krasonický píše takto (M V F 41. 6—7): »Příbram, kteréhož přivodí M. Václav Ko- randa takto: M. Jan Příbram in libro argumentorum diversorum, quem dedit consulibus antiquae civitatis Pragensis, dicit: Církev římská, dopouštějící v sobě tak mnohých a bez čísla zjevných kurevství proti božímu přikázaní, jest hříšnice nejmrzutější, vydávajíc z sebe do jiných krajin nečistotu a smilství, hříchy nejsmrdutější. Onať jest, jakož někteří praví, ta žena, kterouž viděl sv. Jan v Zjevení, mátě všeho smilství a ohavnosti a říšnice zjevná, vydávající vůkol příklady nešlechetné, pohoršení ouražčivá a semena všech nepravostí, takže kdož tam přicházejí ze všeho světa, a vidouce takové zlé bez studu od velikých i malých, učených i neučených; odcházejíce nakažují všecky krajiny, a jakož tam jsouce viděli na tak učených a svatých, kubě- nářstva a kurevstva za nic nemajíce, takž po všem světě ten jedovatý obyčej uvozují, až potom se všemi takovými dostanou se do pekla. To ten.«.

Strana 70
70 Věty takového ducha by se dobře hodily do ztraceného spisu, z něhož, jak myslím, máme dochován aspoň uvedený zlomek v ruk. III A 18. Jistě jsou nemožné po r. 1426 (viz č. 14), téměř jistě nejsou ze spisu, rovněž nezvěstného, kterého se, jme- nujíce jej ku podivu týmž názvem, dovolávají Táboři. Citují r. 1444 výrok z č. 8. pocházející tedy z doby, kdy se Přibram ještě příliš neodchýlil od Jakoubka, a mající také smysl, kterého se později zřekl, a stavějí jej proti fides, quam inscribi fecit ad librum Civitatis Antique Prag. (Nejedlý, Prameny 102). A v podobném spise sou- časném vytýkají mu výrok o Trojici, který prý učinil in vocata sua fide, extracta — et merito — de libro Ant. Civ. Prag. (Biskupec u Höflera II, 814—5). Cenná tato podrobnost o osudu, jaký stihl Přibramovo nezvěstné vyznání, může býti slušnou oporou domněnky o době, kdy vzniklo. V životě Příbramově sotva najdeme chvíle, aby jeho vyznání bylo mohlo býti vytrženo ze staroměstské knihy, do níž je dal ve- psati, leč převrat r. 1427. Stalo-li se to tehdy, bylo vyznání psáno v duchu spisů, za něž pak pykal vyhnanstvím (č. 11—4), a vzniklo tedy krátce před převratem. Pak ovšem je vyznání to rozdílné od spisu, z něhož cituje Krasonický. Nebo ještě spíše dal B. Vavřinec ohomu spisu omylem jméno, které znal ze spisů táborských. Tomuto vý- kladu, třeba se zdá při zřetelnosti tvrzení Krasonického pramálo pravděpodobným, nasvědčují podobné citáty z Příbrama v starší literatuře bratrské. Konečně vzpomíná r. 1426—7 Příbram sám malého českého traktátu proti Pikartům, napsaného proti počátkům tohoto učení (Apologia č. 13 u Höflera II, 140-1). Měl několik kapitol, z nichž jedna stavěla proti odpůrcům Viklefa, poněvadž se ho dovolávali. Z kapitoly té uvádí Příbram dvojí úryvek v lat. překladě. Projev ten je nezvěstný a náleží podle stanoviska k Viklefovi na samý sklonek prvého tohoto ob- dobí Příbramovy činnosti. Snad je totožný s traktátem, v němž kritisoval táborskou formuli podanou na schůzce konopišťské 1423 a kterého se dovolává v č. 9 (odst. 7). Do té doby by se hodil aspoň právě shodou v stanovisku k Viklefovi, kterou projevuje v současném č. 8 (otisk Sedlákův 75). Že by to bylo české zpracování č. 7, jak se dohaduje Sedlák (Traktáty 7), nepodobá se pro nesouhlas citátů. Sotva jinam než do této doby náleží také projev, jehož vzpomíná Příbram sám, pohříchu příliš stručně, v č. 21 (tisk 546). Zříkaje se tu radikalismu mládí, odvolává a lituje, že Viklefa nazval »doktorem evangelickým«, a přecházeje k vylíčení toho, jak se dostaly na veřejnost vzpomenuté jeho notulae, praví: non placet mihi abusio litere cuiusdam in Valečov scripte. Na tomto hradě věrných přátel Žižkových stěží mohl Příbram pobývat po Žižkově smrti. Pokus o jiný výklad u Pekaře, Žižka a jeho doba I, 144; je sotva možný. Do této doby sluší asi zařaditi též kázání, které měl Příbram o otázce kalicha v Praze podle vlastní zmínky v basilejské replice proti J. Palomarovi (č. 28). Vzpo- míná ho tu (ruk. 2 1. 183) slovy: arguebam d. Johanni doctori de Ragusio in Praga ir collacione tali modo: »Cum dixit Apostolus communitati Corinthiorum: Probet seipsum homo vel erat de intencione Apostoli communicare populum communem sub utraque specie vel non erat. Non potest dici secundum (odůvodnění)... Oportet ergo dicere primum«... Ad istud argumentum respondit mihi d. de Ragusio: »Ego nescio, si fuit de intencione«. O pobytě Stojkovičově v Praze není tuším známo nic. Hle- dáme-li však okamžik, kdy to mohlo býti nejspíše, sotva najdeme jiný než v r. 1420. kdy se snad zúčastnil disputace za obležení Prahy Zikmundem. Od ného měl zajisté doporučení vév. burgundskému Janovi, jež mu v Paříži dopomohlo k dosažení dokto- rátu (8. XI. 1420), k němu se dostal přičiněním kard. J. Dominici, jehož patrně do- provodil 1418 z Kostnice v poslání do Čech (tak kombinuji z dat Palackého v MC I. IX). Pak by zmínka Příbramova osvětlovala zvláště vítaně nejen hádání červencové, nýbrž i počátky protihusitské činnosti Stojkovičovy a vykládala jeho zvolení hlavním řečníkem proti husitům v Basileji 1433.

Strana 71
71 B. Velký boj o Viklefa (1426—34). Politika Zikmunda Korybutoviče, jež by byla bývala na konec vy- dala husitství mravní sebevraždě, našla v Příbramovi spojence téměř snad bezvýhradného. Postup bratrstva táborského, který nemohl působiti než dojmem, že se jen ze zištných důvodů vzpírá obnově moci královské a řádu v zemi, hnal vodu na mlýny politické i církevní reakce a nutně činil jejími bojovníky muže povahy a zásad Příbramových. Příbram vidí v Tá- borech překážku míru, po němž země, tolikaletým zápasem zcela vysí- lená, touží již téměř chorobně, a míru ochoten je přinésti oběti sebe větší. Nemoc, do které v tu dobu upadl, jeho rozhodnutí jen asi urychlila. Někdy v druhé polovici r. 1426 dává se do boje, a to hned v otázce zvláště zásadní, do boje o Viklefa. Byl to otřes samými základy husitství. Bylo to hlavně dilem Jakoubkovým, že velký bohoslovec oxfordský došel u nás vážnosti zcela neobyčejné, takřka posvátné. Jako snad žádný z husitských theologů, daleko mocněji než Hus, přilnul tento druhý zakladatel husitství k »evangelickému doktorovi«, cele se jím dal pronik- nouti, ano po nejedné stránce ho domyslil, zbaviv jeho myšlenky speku- lativní přítěže a převed je vybojováním kalicha na pevnou půdu převratu bohoslužebného, čímž teprv odboji zjednal nezdolnost a nepřemožitelnost (B. Artik. 483). U Jakoubkových žáků, zejména mezi Tábory, přešla úcta k Viklefovi silou času v dogma. Jim byl Viklef pátým evangelistou, zvláště když do společného programu husitského jako artikul nejrevolučněj- ší pojata a provedena jeho myšlenka nejdalekosáhlejší, vyvlastnění cír- kevních statků. Přední bohoslovec pražský prohlašoval nyní Viklefa za kacíře a hlásal nutnost zříci se největšího tohoto učitele husitství. Boj, jenž takto nezbytně vzplanul, nabyl zakrátko prudkosti ne- obyčejné. Příbram jej začal v otázce, v níž bylo nejsnáze možno raniti Viklefa, v učení o večeři Páně. Zavrhovalť Viklef zjevně transubstanciační formuli koncilu lateránského a prohlašoval eucharistické jeho dogma za no- votu, již zavésti neměla církev práva, ježto se dogma to příči učení staré církve. V této věci byl Jakoubek v Praze skoro osamocen, zde se Přibram mohl proti němu opříti o autoritu vyšší, o samého Husa. Jakkoli však začal útokem zcela neosobním (11), našel ihned odpůrce v P. Paynovi, s nímž se srazil na dvojím veřejném hádání o vánocích roku 1426 a v postě r. 1427 (12, 13). Než právě, když, osmělen jsa úspěchem, rozšiřo- val útok na důsledky boje pro církevní politiku, na otázku návratu do církve (14), stržen je nenadále pádem Korybutovým; k pádu tomu ne- pochybně i přispěl žalostným ústupem, který tu projevil (v dubnu 1427). Na devět let odchází z Prahy do vyhnanství. Krutá porážka ta dala vznik největšímu českému dílu Příbramovu, v němž hledal útěchy a posily (15). Do dvou let naskytla se ovšem pří- ležitost k návratu, ale nedlouhé jednání hrdý mistr na konec rozbil. Ne- dosáhl, jak se podobá, úspěchu v nové disputaci s Paynem v Praze (16).

Strana 72
72 Když porota, které bylo s obojí strany svěřeno urovnání konfliktu, 20. října 1429 rozhodla velmi nestranně, odmítl Příbram patrně její výrok a vydal česky vypsání disputace (17), vydal i prudký útok na usnesení táborské synody tehdejší (18) i ostrý Život kněží táborských (19). Tá- borská synoda tříkrálová (1430) odpověděla na to výnosem proti němu. Obranou proti tomu je celý rozsáhlý cyklus traktátů, čelících proti Tábo- rům a Paynovi. Odpovídá synodě vyznáním víry, jímž se téměř zříká hu- sitské minulosti (21), i Prokopovi Holému (20), vydává nově obsáhlý spis proti Viklefovi (22), svůj akt, pronesený proti Paynovi (16), a píše nový spis o večeři Páně (23) a polemiku proti táborskému principu bible (24). Ano ještě počátkem r. 1434, jak se zdá, utkává se za krátkého pobytu v Praze, kam přišel jako bohoslovecký znalec strany panské jednati o kom- paktáta, o Viklefa s nástupcem Jana Želivského, knězem Jak. Vlkem (25). Leč teprve převrat lipanský 1434, pro který tolik vykonal, zjednal mu možnost návratu do Prahy. Arciť oddálil si ji v zápětí po Lipanech sám odmítnutím synodních snesení červencových (26). Vrátil se až r. 1436. po dokonání převratu, s králem Zikmundem. 11. Protiremanenční traktát Quia istis temporibus. I. Názvu ruk. nemá. 2. Obsahem polemika proti Viklefovu tvrzení: substancia panis materialis in eadem sua natura remanet in hostia consecrata post consecracionem, in qua erat pista a pistore aut campanatore. 3. Rozdělení: Po úvodě provádí ve čtyřech hlavách záměr, který ohlašuje takto: 1 m tractabuntur opiniones seu posiciones, que circumstant hoc venerabile sacra- mentum, 2 m erit de transsubstanciacione, quid vid. nomine transsubstanciacionis do- ctores intelligant, 3 m erit de hac proposicione demonstrativa: »hoc est corpus meum«, scil. quis intellectus sit eius et quid isto nomine »hoc« demonstratur, 4 m principa- paliter adducentur testimonia doctorum ss. ecclesique canonum pro vera fide et katho- lica... astruenda et pro falsa... destruenda. Posledni hlava je nejdelši (1. 233'—42°). 4. Inc. In Christi nomine, amen. Quia istis novissimis temporibusque peri- culosissimis puta circa finem mundi... errores plurimi... pulularunt x panis con- vertitur in corpus Christi etc. 5. Původství s jistotou zaručuje hojnost shod s č. 16. v němž traktát je přepracován. 6. Doba vzniku se kolísá mezi lety 1423—6. Traktát je jistě mladší než po- lemika proti Biskupcovi (č. 8), kde se Příbram ještě Viklefa dokládá, jistě starší než přímá srážka v Paynem, o němž tu nečteme ani slova, kdežto v novém zpracování míři naň Příbram především. Začal patrně boj; tomu nasvědčuje i to, že Příbram své vystoupení motivuje naléháním prostých a svatých srdci (uv. B v L F 1914, 114). Že by to snad bylo nezachované znění aktu proneseného 1429 (o něm 6. odst. č. 16), je vyloučeno tím, že tu chybí jak ostří proti Paynovi, tak i doklady z Husa. 7. Rukopis jediný: 4944. 227—43 (dopsán 1453). 10. Zmínka B v L F 1914, 114 p. 2 (omylem předpokládal znění ještě starší); Sedlák, Studie a texty I, 476 p. 1 (úryvek).

Strana 73
73 12. Vyznání o večeři Páně, podané Korybutovi a Paynovi 1426. I. Název ruk: Ista est proposicio, que in scriptis oblata est per M. Joh. Przi- bram sermo principi d. Sigismundo et dd. consulibus in pretorio in congregacione mag- na magistrorum et tocius cleri ... ulterius oblata ... M. Petro Anglico dicto Payne, quatenus ipse profiteretur fidem suam de venerabili sacramento cukaristie... ita dicendo. 2. Obsahem projevu vyznání o osmi větách s úvodem (odst. 1) i doslovem o Paynově odmítnutí. 4. Inc. (po nápise v odst. 1). Confiteor pura et simplici fide X erronei et heretici. Ista est fidelis et religiosa professio (Paynem odmitnutá, na něho však mají věřící naléhati, aby ji vyznal po příkaze Kristově: »Qui me ... confessus non fuerit „..negabo...coram patre...) coram angelis eius.« 5. Původství nesporné z obsahu i svědectví ruk. a z č. 13 (odst. 6). 6. Datum projevu je jistě zcela blízké č. 13, jež se ho již dovolává (L F 1914, 113). Že spadá ještě v rok předešlý, 1426, praví ruk. 2. I podán Paynovi nejspíše o há- dání vánočním 1426. 7. Rukopisy: 1. 4936. 253'—4. 2. D 85. 209—10 9. Překlad český s názvem »Tato jest řeč a napsánie ...« v ruk. I 1. 254'—5. v ruk. 2 po 1. 212. 10. Literatura: uv. B. 13. Apologia. I. Název ruk. 1: Apologia M. Joh. Przibram contra defensores Wicleff, varie eidem insultantes, in audiencia recitata. V ruk. 2: Przibramonis posicio et revocacio Prage in collegio. 2. Obsahem spisku jest obranný úvod k dílu o bludech Viklefových, jehož úkol naznačuje Příbram slovy: dedi cor meum ad coliigendum multitudinem heresum et errorum... apponendo prefatis erroribus et heresibus canonica testimonia. Vlastní toto dílo je zachováno toliko jako součást č. 20—23. Srov. L F 1914, 113—4. 4. Inc. Pro amore dulcissimi Jesu crucifixi conservacioneque eius saluberrime veritatis ... ego vilissumus omnium hominum peccator x doctam blasfemiam eligame. Ilec ille (Jeronym). V ruk. 2 pokračuje dílko na 1. 222 ještě o něco dále a končí se slovy: mereatur in testem habere. 5. Původství nesporné jak z obsahu, tak i z vlastnoručního ruk. 2; tak aspoň tvrdí Oldř. Kříž na začátku slovy: Manus hec est sua propria. 6. Datum možno určiti přibližně na poč. 1427. Pravít tu Příbram o květnové schůzi universitní r. 1408, na níž výdán zákaz Viklefa, že konána ante annos circiter XVIII. Jinde (uv. B v L F 1914, 115 p. 2) klade ji do let 1408 až 1410. Že obrana pronesena před odchodem do vyhnanství, plyne z toho, že se tu Příbram dovolává vče- rejší rozmluvy s Jakoubkem za přítomnosti knížete (Höfler II, 139), t. j. Korybuta, s nímž vypuzen v dubnu 1427. Že pak se zmiňuje o podání č. 12 Paynovi, sluší projev nepochybně položiti do druhé srážky obou mužů, do postu r. 1427. 7. Rukopisy: 1. D 49. 333—341. 2. Třeboň A 16. 216—22 (Palacký, Geschichte des Hussitentums und Prof. C. Höfler, 1868, 47).

Strana 74
74 8. Vydání částečné: Höfler II, 138—41 (z ruk. 1 1. 335—7). 10. Literatura: Tomek, Děje university I, 278; uv. Palacký; L. Klicman v I4 F 1890, 351—2; B tamtéž 1914, 113 a d. *14. O poslušenství starších a jednotě křesťanské. I. Název, jak se ujal, vytvořil Goll podle závěru (odst. 4). V ruk. 3: Proti těm, kteří v opovržení mají církev svatů i všecky řády kostela římského, traktát velmi pěkný. 2. Obsahem spisu polemika proti Viklefovi a Paynovi, jakožto původcům a obhájcům odporu proti řimské církvi. 3. Rozděleni na deset hlav. 4. Inc. Otázka jest velmi užitečná, jsou-li křesťané zavázáni býti v jednotě a poslušenství kostela římského a ... slušeti v ty úřady veliké od papežství až do biskupství a od nich se neoddělovati X řádové, aby tudy zase vyzdviženi. Ruk. 2 do- dává: A s tiem konec těmto kniežkám, kteréž jest M. Příbram vydal... o poslušenství starších a jednotě křesťanské velmi pěkně a užitečně. 5. Původství nesporné z celého ducha spisu (viz i odst.6) i z ruk. 2. 6. Datovati možno traktát jen zatímně na sklonek Příbramova pobytu v Pra- ze. Boj, jejž vede o návrat k církvi, připomínají a zakazují snesení učiněná po dub- novém převratě proti vypověděným mistrům (B. Jakoubek č. 89). Hojnými shodami, zvláště zříkáním se viklefství i bojem proti Paynovi, hlásí se k č. 13. Liší se však od něho klidem vítěze, který nejspíše vysvětlíme situací v Praze krátce před pře- vratem, jímž Příbram vypuzen z Prahy (L F 1914, 115—7). 7. Rukopisy: 1. 4935. 125—46'. 2. 4314. 139—51'. 3. Rajhrad H h 12. 69'—81 (z r. 1517). 8. Vydal částečně Jar. Goll, Zprávy o zasedáních Kr. čes. společnosti nauk 1878, 258—9. 10. Literatura: uv. Goll i B. O ruk. 3 V. Sokol u Bidla, Akty J. B. I, 698. *15. Knižky o zarmůceních velikých cierkve svaté. I. Název ruk. 1: Knížky o zarmůceních velikých cierkve svaté i každé duše věrné, kteréž mají trpěti od draka na poslednie dny Antykrystovy, a o jeho sedmi ranách posledních a najhorších, kterýmiž bude všecky volené buožie náramně křižo- vati, a kterak sě mají volení boží v tom křižování mieti. Ruk. 2: Řeči M. Příbrama. 2. Obsah vystihuje již název. Podrobně podán byl L. Klicmanem v studii o našem díle v L F 1890, 41—4, 114—21. 3. Rozdělení na kapitoly a stupně (žebříku Jakobova) není dovedeno do konce (uv. Klicman 39—40, 265—6). 4. Inc. Svatý Jan v své tajemnici voleným božím ... píše x jako jiní světí mocně jiným po sobě pomáhali. Expl. ruk. 2, zlý a nestatečný život. 5. Původství nesporné. Je dosvědčeno ruk. 2, obsahem i vším duchem díla, i zmínkou, že spisovatel napsal č. 14 (zevrubně Klicman 122-5, 256 a d., 250 jakož a d.). 6. Datovati možno spis jen podle tvrzení, že jej Příbram napsal »pro slovo boží a svědectvie jeho vypuzený« (Klicman 360), tedy v devítiletém vyhnanství r.

Strana 75
75 1427—36 (B v L F 1914, 117 p. 2). Náladou, kterou projevuje a kterou se ostře liši od bojovných polemik let 1429—30, ztišením a soustředěním na modlitbách, hlásí se arci spíše na začátek vyhnanství než do doby pozdější, spíše k prvému dojmu z otřesu, než byl vystřídán návratem bojovnosti a útočnosti. 7. Rukopisy: 1. II 89. 1—199 (z r. 1453). 2. M VE 8. 134'—327' (z r. 1490). 3. Ribayův (Dobrovský, Korespondence IV, 226—8). 8. Vydání Pavla Bydžovského a Brikcího z Licka s názvem, jak se čte v ruk. I, ale jakožto dila Milíčova, z r. 1542 popisuje Klicman 39, jenž srovnal též tisk s ruk. 2 (266—8, 347—60). Starší vydání Bydžovského z r. 1538 popisuje Jiří Ribay (uv. Korespondence Dobrovského 277, 292 č. 46 s mylným asi datem 1519; vydání to znal i Koniáš, o čemž Klicman 38). 10. Literatura: V. Hanka, Rozbor stč. literatury II, 1845, 58—63 (o ruk. 2). Hlavně pak uv. Klicman; ten zjistil totožnost ruk. 2 s ruk. 1, který jak Dobrovský, když jej objevil v Mikulově (Korespondence IV, 149), tak ještě Palacký (Drobné sp. II, 220) pokládal za dílo Milíčovo, a vrátil spis Příbramovi. 16. Protiremanenční traktát Quia plerique. I. Název Cochlacův (odst. 10): liber, quem contra Viclephistas de non re- manentia panis inscripsit. 2. Obsahem je zpracování traktátu č. 11, slovně s č. tím často shodné. Namířeno je však nejen proti Viklefovi, nýbrž (a skoro především) i proti Paynovi a nemálo rozhojněno v průkazném materiále, jenž i tu zaujímá většinu spisu (ruk. 1 1. 45—70, dále stať o povinnosti, dbáti i tradice, s odpovědí na auctoritates adver- sarii), rozmnoženo zejména o doklady z Husa. Srov. i odst. 6. 4. Inc. Quia plerique in hiis infaustis hiis diebus inter alia heu errorum... commenta X in hac conclusione simplici... finaliter et totaliter resideo et residere ad finem domino iuvante propono. 5. Původství Příbramovo nesporné jak z obsahu (viz i odst. 6), tak i z ruk. 6. Datum možno odhadnouti asi na počátek r. 1430. Vzpomínát spisovatel, jak nuper in audiencia předložil přítomným kněžím táborským Husův list papeži Janu XXIII. (ruk. 1 1. 68), o čemž vypravuje sám v č. 17 (tisk 329). Na touž událost se vztahuje zmínka (1. 41°), že Payne nuper in publica plurimorum presencia et auditorum assistencia non erubuit ipsos articulos... publice tamquam katholicos defensare et pene omnes infrascriptos, sibi tunc in oppositum oblatos... impudenter refutare. S tím se shoduje konečně, že universitní zákaz z 1 1408 (viz č. 13 odst. 6) klade (1.42) ante annos quasi 20. Je to zřejmě jen dodatečně doplněné a něco málo upravené znění Při- bramova aktu, který pronesl v září proti Paynovi a jejž mu bylo 20. X. 1429 dovoleno uveřejniti.. Slujet tu posicio cum doctoribus, quos in scola de non rema- nencia panís in sacramento (allegavit). Tak ve výroku (Biskupec 596). 7. Rukopisy: 1. D 47. 40'—77'. 2. D 74. 88—108 (závěr trochu změněn). 3. IX E 5. 96—119' (sahá po 1. 68' ruk. 1). 4. X G 7. 1—22' (skoro téhož rozsahu). 10. Literatura: Jos. Truhlář, VČA IX, 414 (o ruk. 3—4); K. Krofta v M 1903, 430 p. (určuje autorství z Cochlaca 75, jenž odtud cituje; v ruk. 1 je tento vý- ňatek na 1. 68°); B v L F 1914, 144 p. 2—3; a Sedlák, Táborské traktáty 3 (úryvek z ruk. 2), jakož i Studie a texty I, 476.

Strana 76
76 17. *Vyznáni věrných Čechů o hádání r. 1429. I. Název ruk. 1: Vyznání věrných Čechů s strany hádání, které bylo mezi M. J. Příbramem a M. P. Anglišem o bludné artikule Viklefovy léta 1429. 2. Obsahem líčení disputací mezi oběma mistry o Viklefovo učení o večeři Páně, konaných v říjnu r. 1429 (Tomek, Děje university I, 276—8). 4. Inc. My věrní Češi x kteří jsou při tom bývali. 5. Původství Příbramovo jisté. Jakkoli spisek mluví o Příbramovi v třetí osobě, všechen obsah i duch zajišťuje, že původcem je Příbram. 6. Datum mimo rok, který jmenuje ruk., možno stanoviti jen přibližně na sklonek r. 1429. Disputace ukončeny výrokem poroty 20. října (znění v kronice Di- skupcově u Höflera II, 596—6). Tu přikázáno oběma odpůrcům neuveřejňovati nic o sporu bez svolení poroty, Příbramovi pak dovoleno uveřejniti spis, pronesený na disputaci (č. 16), toliko latinsky. Rozhodl-li se Příbram vydati přes to česky projev, jenž zdar smírčího jednání nutně dal v sázku, možno to sotva asi vyložiti jinak než tím, že se odhodlal poroty již nedbati. Byl to také nepochybně tento krok, jenž jednání o smír rozbil. Příbram jím asi odpovídal na snesení synody táborské, k nimž mlčet nejspíše prostě nedovedl. 7. Rukopisy: 1. XVII A 16. 39'—51 (přepis z poč. XVII. stol.). 2. Brno, Zemský archiv I K 4 (ze stol. XVI. podle ČMM 1895, 360). 8. Vydal v obšírném výtahu německém s hojnými úryvky českými F. F. Procházka, Miscelianeen der böhm. u. mähr. Litteratur 326—42. 10. Literatura: uv. Tomek, Palacký III, 2, 326 a B v L F 1914, 117. 18. "Projev proti sneseni táborské synody r. 1429. I. Název explicitu: Dokonává se řeč odporná proti tomu listu bludnému ot kněží Táborských léta tohoto vydanému, z niež máš, že ten list pln jest bluduov a šacht pekelných a škodlivých neřáduov proti Bohu i proti všie cierkvi svaté. 2. Obsahem polemika proti čtrnácti snesením synody kněžstva táborského, konané v Táboře, a výpočet zásad, v nichž tu prý Táboři tupí Viklefa, t. j. odchylují se od něho, s důkazy z jeho spisů. 3. Rozdělení na odstavce, z nichž většina má vlastní záhlaví. 4. Inc. My, kněžie i kazatelé i jiní Čechové věrní... nemohůce trpěti více toliko bluduov... žádáme všie říše nebeské na pomoc X abychme... sebe... nezma- zali a nezavedli. 5. Původství Příbramovo nesporné, třeba projev mluví jménem celé strany jako č. 17 a 19. Jsout to výrazně a veskrze jeho názory, důvody i všechen duch. Srov. i Sedlák, Traktáty 16. 6. Vznik spisku náleží zřejmě do doby asi současné s č. 17, přece však ještě do r. 1429, neboť t. r. psáno jeho zřejmé pokračování, č. 19 (viz tam). V tom nemůže mýliti nesprávnost, s níž mluví o synodě r. 1421, že se konala před desíti lety, a o schůzi, která zakázala Viklefa r. 1408, že se udála zase před dvaceti lety (tisk 297, 298). S ta- kovou nepřesností setkáváme se zajisté u Přibrama častěji. 7. Rukopis jediný: Třeboň A 16, 44—59' (přepis v M III D 28). 8. Vydal: 1. K. J. Erben, Výbor II, 409—430. 2. K. Vinařický v Č K D 1863, 287—99, 329—51. 10. Literatura: jako u č. 19.

Strana 77
77 19. Život kněží táborských. I. Název: Tuto se vypisuje život kněží táborských od jich počátku až do tohoto léta 1429 (v fuk. souhrnně pro č. 19 i toto). Vlastní »Život« se začíná záhlavím: Tuto se počíná o kněžích táborských od jich počátku, (jak byl) příliš lživý a mylný, ukrutný a vešken nespravedlivý. 2. Obsahem spisu líčení kněží táborských většinou v nedlouhých odstavcích. Příbram začiná výjevy z doby chiliasmu a jde, namnoze arci na přeskáčku, až do r. 1429. Hojné citáty ze spisů táborských uchovaly mnoho ze ztracené literatury tábor- ské a drobné vzpomínky, obsahující bohaté zprávy z dějin táborských. 3. Rozdělení v odstavce s krátkými záhlavími. 4. Inc. Již z milosti božie vypověděvše hrozné bludy a neřády ... kněží tá- borských z jich ustavenie i listu bludného..., mieníme tuto jich život od počátku po- psati X (o Matějovi Loudovi) hněvivě žehráchu. 5. Původství Příbramovo nesporné z týchž důvodů jako u č. předešlého. 6. Doba vzniku dá se ohraničiti na samý sklonek r. 1429. Že dílko psáno ještě t. r., zajišťuje zmínka o Příbramově hádání s Paynem o sv. Václavě (tisk 576). Z data č. 18 plyne, že pro napsání »Života« nezbylo již mnoho ze sklonku roku. Za jakousi odpověď na náš spis možno snad pokládati snesení táborské synody z 6. ledna 1430, která mu vypovídá bojj (Palacký U B II, 87—9). 7. Rukopis jediný: Třeboň A 16, 60—83' (přepis v M III D 28). 8. Vydal (neúplně) K. Vinařický v Č K D 1863, 420—50, 571—7. 10. Literatura: Palacký III, 2, 17, 37, 327, a uv. Vinařický, odkudž užito spisu častěji. 20. Prologus traktátového cyklu proti Táborům a Paynovi. I. Název beru ze zmínky v Processus cause (č. 3i 1. 183), kde se Příbram dovolává svého výkladu o usnesení táborského sjezdu o jeho boji proti Viklefovi, sjezdu, jenž dal podnět k pokusu o smír mezi Příbramem a Paynem podzimní jejich disputací r. 1429, a to slovy: ut supra in prologo 1° premisi. 2. Obsahu traktátu možno se jen domýšleti, neboť sborník D 49 zachoval z něho toliko začátek na předsázce, na niž ukazuje vzpomenutá zmínka (odst. 1), opra- vená později v slova: in folio preiigato, kdežto sborník, z něhož přepisoval písař Baštín, je nezvěstný. Zlomek ten hovoří o onom snesení táborském, dále o disputaci s Paynem a sneseních pozdější synody, proti níž čelí č. 18, jakož i o spisovatelově odhodlání posta- viti se odversus armatas hereses trifario exercitu terribiliter vallatas et adversus me coniuratas. Cochlacus, u něhož nejspíše zapadlo volumen magnum, kterého se dovolává Příbram i jinde a na něž asi odkazuje prvotní formou citátu (odst. 1), měl nezvěstný traktát Příbramův, který se zcela podobá spisu, z něhož pochází náš zlomek. Jmenuje jej »de transsubstantiatione panis et vini«, což jest asi název Cochlacův, a uvádí z něho (225—6), že tu Příbram cituje výrok Prokopa Holého o remanenci, vypravuje, jak naň odpověděl, a hovoří ještě o Biskupcovš projevu »sub sigillo« (to je nepochybně tá- borský výnos z 6. ledna 1430, proti němuž psána professio fidei č. 21 a ke kterému přitiskl Biskupec pečet opravdu) a o Prokopově listě Příbramovi eodem tempore a téhož obsahu. Jak z toho viděti, vznikl ztracený tento traktát Cochlaeův asi současně s Professio fidei, jejíž závěr rovněž bije do Prokopa, a tedy v tu právě dobu, neboť zlomek nazývá zářijové hádání s Paynem novissima disputacio. Na professio se název prologus hodí úplně, i je dobře možno, že Příbram vzhledem na ni ztracený traktát

Strana 78
78 nazval prologus primus. Začinaly zřejmě cyklus protitáborských traktátů (č. 21—23 Srov. B v LF 1914, 120). 5. Původství jisté (odst. 2). 6. Doba vzniku asi stejná jako u č. 21 (odst. 2). 7. Rukopis: D 49, předsázka (odst. 2, kdež i o předloze Cochlacově). 8. Vydal z něho úryvek uv. Cochlaeus 225—6. 10. Literatura: uv. B. 21. Professio fidei. I. Název tisku Cochlaeova: Liber M. J. de Przibram Bohemi de professione fidei catholicae et errorum revocatione. Zakončení, vzaté jistě z ruk., dí přesněji: Et sic est konetz huius professionis. 2. Obsah traktátu vystihuje Příbram slovy úvodu: dignum duxi fidem meam brevi hoc compendio cunctis fidelibus detegere et racionem de ea... simplici ore et corde singulis reserare. 3. Rozdělení (v tisku): 60 kapitol, které počítá již sám Příbram (tisk 547). 4. Inc. In nomine domini, amen. Quia in his gemebundis et infaustis tempo- ribus proh heu erroribus ubique scatentibus X reduci et revocari. Facta sunt hec a. 1430 tunc amplius seviente et minante tyranno Raso et consolante d. J. Christo cruci- fixo. Amen. 5. Původství dokonale zaručuje svědectví ruk. Cochlaeova i všechen obsah. 6. Datum vzniku udává ruk. (odst. 4) na r. 1430. Traktát čelí zřejmě tá- borské synodě tříkrálové, která opovídá Příbramovi boj, prohlašujíc, že je veritatis emulus, divisionis et dissensionis seminator (Palacký UB II, 87—9). Odůvodňujeť Příbram vydání spisu tím, že testes iniqui plurimi... aperuerunt os suum super me non solum clam... ymmo e suo concinnabulo (conciliabulo?) impurissimo scribentes et eructantes verba falsitatis. V. datování tom nemůže nás zmýliti chyba zřejmě ti- sková, s níž se o podzimní synodě táborské, proti které psáno č. 18, hovoří jako o le- tošní (tisk 543). 7. Rukopis je nezvěstný. O jeho osudu Balbín, Bohemia docta II, 85. 8. Vydal r. 1549 Cochlaeus 503—47. 10. Literatura: uv. Cochlaeus, jehož edice užila skoro všechna literatura o Pří- bramovi. 22. Dilo o bludech Viklefových proti P. Paynovi. I. Názvu ruk. nemá. 2. Obsah vystihuje Příbram, řka, že chce multitudinem... errorum et cnormitatum... in unam hanc massam colligere et ipsam ex libris M. Jo. Wiclef et M. Petri Anglici... atque cuiusdam famosi... Wiclef sectatoris (je to W. Thorp)... extrahere et in unum fascem reprobabilem congerere. 3. Rozdělení 1. Úvod k bludům Viklefovým, které jsou řazeny v tituli, ty pak zase v articuli; jejich očíslování v ruk. není provedeno, ačkoli Příbram jeho potřebu odůvodňuje (1. 3—4) obavou před ubráním i doplňováním. Sbírka má samo- statný závěr (1. 168—90. 2. Articuli heretici... M. Petri, dicti Payne Anglici (l. 170—90. 3. Articuli Wylhelmi Torp (1. 179—815). 4. Závěr celého díla (1. 182—3).

Strana 79
79 4. Inc. In nomine d. n. J. Christi crucifixi... et in virtute s. eius ecclesie katholice et Romane... ego quidem M. Joh. de Przibram X me vilem... una cum hoc opere eternaliter recommendo etc. 5. Původství nesporné z podpisu (odst. 4) i ze všeho obsahu. 6. Datum, kdy dílo vzniklo, možno odhadnouti jen přibližně asi na 1431—3. Úvod, zdá se, byl psán r. 1430/I. O odsouzení Viklefa z r. 1408 praví, že se stalo r. 1409 vel citra a že od té doby uplynuly pene 22 anni. Závěr však vzpomíná vlastní srážky q Viklefa nuper post legatorum Basiliensium exitum, což možno vztahovati na odchod poslů koncilu buď 11. června 1433, nebo 14. ledna 1434; každým způsobem ovšem psáno dílo ve vyhnanství (podrobnosti v LF 1914, 118). 7. Rukopis jediný: D 49. 1—183 (práce písaře Baštína). 8. Vydání úryvků u Cochlaca 11—2 (ruk. 1. 2). Uv. B; jiný úryvek u Sedláka, Studie a texty I, 477 p. 1. 23. De veritate corporis et sanguinis Christi in eucaristia. I. Název beru z Cochlaea, jenž je snad měl z ruk. dnes nezvěstného. V ruk. ho není. 2. Obsah traktátu vystihuje Příbram v závěru úvodu (l. 228) slovy: pro habenda sacrosancte eukaristie salutari cognicione et fidei eius magnifica dilucidacione et dilatacione... imprimis hanc proposicionem... tamquam fundamentum huius operis proponere et eam tandem tot legis dominice evidenciis et ss. doctorum clarissimis testimoniis probare et fundare vid, quod credendum est katholice et ore et corde fideliter confitendum, quod corpus d. J. Christi per transsubstanciacionem panis vera- citer in ipsum est in sacramento altaris vere, realiter secundum eius essenciam, sub- stanciam et naturam, quam sumpsit de Maria Virgine et in qua passum est... et sedet ad dexteram patris, et ita credendum est corpus Christi et ipsum d. J. Christum esse in eodem sacramento idemptice materialiter secundum se ipsum et secundum suam existenciam naturalem... cum omnibus membris suis gloriosis et cum sua magnitudine et quantitate... Qui eciam in codem sacramento... est cultu latrie co- lendus, adorandus et invocandus... Thesi tu dokazuje traktát autoritami; (do 1. 297) počítá jich 146 a hromadí nové i dále; k patrnému konci nedospívá. Co následuje na l. 311—6, jsou zlomky díla úkolu mnohem rozsáhlejšího, které mělo býti doplňkem a protějškem díla předešlého (viz odst. 6), ale uvázlo hned v začátcích. V dnešní podobě sluší dílu lépe název užší, jak položen v čelo. 4. Inc. Attende, celum, et loquar et audiat terra verba ex ore meo. O za- končení viz v odst. 2. 5. Původství nesporné ze svědectví Cochlaeova i z obsahu. 6. Doba vzniku se dá určiti jen zcela přibližně za č. předešlé. K němu se přimyká traktát výslovně původním svým programem, který vymezuje v úvodě (l. 227) slovy: adversus illam multimodam articulorum Wycleff colleccionem, quam nuper et ad numerum et ad certam massam pro cautela fidelium comportaveram, dignum duxi... presentes allegaciones ex lege domini et ss. doctorum senterciis hic congerere et unicuique titulo falso et perverso de prefatis articulis hos titulos katholicos ex ecclesie armamentis et doctorum documentis opponere. 7. Rukopis jediný: D 49. 226—316 † 218—23 (registrum, jehož se dovolává v úvodě 1. 227, odkazuje supra in registro huius operis). 8. Vydání úvodu (l. 226—6°): Cochlaeus 228—9. 10. Literatura: B v L F 1914, 119.

Strana 80
80 24. Traktát proti táborskému principu Písma. I. Název ruk.: Tractatus contra errores fere omnium hereticorum. 2. Obsahem polemika proti Táborům, kteří tvrdí: tota christianorum ecclesia quoad omnia credenda, tenenda et agenda debet esse contenta sola nuda lege veteri et nova, dumtaxat in assercione eius expressa ita, ut quiquid in legis expressione non reperinut, hoc totum tamquam improbabile et alienum a fide dicunt et tamquam vanam invencionem hominum abiciunt. 3. Rozdělení: Úvod a autority, které zaujímají většinu díla (l. 7—40). 4. Inc. Cum ab inicio seculorum semper virorum illustrium sapiencia fuit commendata X devitare tormenta gehenne cum demonibus. 5. Původství nesporné z obsahu a z ducha (odst. 6). 6. Doba vzniku není v traktátě než naznačena. Táborští kněží dosud hájí apokryfy války (l. 2). Příbram jim čelí de corporis Christi in sacramento reali et naturali existencia et de panis in sacramento non remanencia (l. 1°), avšak i de inva- riabili et firma adhesione et obediencia s. ecclesie Romane exemplo ss. doctorum atque de inviolabili conservacione legum et canonum (l. 390 a ovšem i odmítáním Viklefa (1. 4). To ukazuje na pozdější stadium boje, jež je znáti i v pokročilosti spi- sovatelova stanoviska. Jet přesvědčen, že to je hoc principium, co jest radix et origo pestilentica omnium errorum et enormitatum, modo ab eis prodencium (l. 2). 7. Rukopis jediný: D 47. 1—40. 25. Scriptum de certis punctis. I. Název ruk.: Scriptum M. Joh. Przibram de certis punctis. 2. Obsahem výklad o Viklefových bludech o modlitbách k svatým a Marii, o očistci, o znamení kříže a obrazech, slíbený knězi Vlkovi za disputace (v Praze), na níž se s ním o vše to srazil. Příbram píše výklad ze Stříbra známému, jemuž dává na vůli, zda pokládá za vhodné odevzdati výklad odpůrci či raději nikoli, aby ho tím více nepodráždil. 4. Inc. Gracia omnipotentis induere vitam Christi et mandata eius iugiter adimplere X vos requirendo. Scriptum in Strziebro per M. Joh. de Przibram. 5. Původství nesporné. Je dosvědčeno ruk. i obsahem. 6. Doba vzniku se vymyká přesnému určení. Jistě spadá do Příbramova vy- hnanství (1427—36), když spisek vznikl ve Stříbře a běží o Viklefa; opory pro podrob- nější datování však v něm nenajdeme. Do souvislosti s hádáním krátce o Viklefa na podzim r. 1429 se nehodí, nýbrž spíše buď hned za převrat r. 1427, nebo do r. 1433, neb před Lipany. Přibram praví totiž: illate contumelie penitus non reminiscor. V dubnu- květnu 1427 bychom podobný výrok chápali dobře — jako ohlas událostí, které pro- vázely Příbramovo vypuzení. Neméně však hodila by se srážka, o které se spisek zmiňuje, do krátkého asi pobytu Příbramova v Praze v červnu 1433 (L F 1914, 118) nebo ještě spíše do dusného napětí za příprav k vojně, která rozhodnuta pohromou li- panskou. Tehdy, v lednu 1434, srazil se Příbram prudce i s Rokycanou a v zápětí po odchodu basilejských legátů, jenž vlastně vypovidal válku, dal se přijmouti do církve spolu s mužem, který je tehdy pánem Stříbra a učinil tak patrně vlivem Příbramovým, s Přibíkem z Klenového (Palacký III, 3, 138—9). V té chvíli představíme si Příbrama nejspíše ve Stříbře, odkudž list poslán, a pochopíme nejsnáze jinak tak překvapující rozpaky a obavy, které tu Příbram projevuje (odst. 2). Datování to stojí arci i padá s výkladem, že odpůrce, kterého jmenuje spisek Lupus, je známý novoměstský ka-

Strana 81
81 zatel Jakub Vlk. Výklad ten je jistě nasnadě, není však bohužel nesporný. Nad jmé- nem Lupus má ruk. Czapko. Daleko spíše než doplněk neb oprava je to však asi dohad cizí. O táborském knězi Čapkovi těžko si představiti, že by se ho byl Příbram kdy bál, a výraz lupus, kterého by tu byl užil o Čapkovi, příčí se naprosto tónu, jakým o od- půrci píše. Není to tedy sice bez výhrady, přece však se svrchovanou pravděpodob- ností, kladu-li spisek nejspíše do února 1434. 7. Rukopis jediný: 4902. 229'—30'. 26. Prohlášení strany Příbramovy o sneseních červencové synody husitské v Praze r. 1434. I. Název v ruk. chybí. První odstavec nadpisuje: Responsio magistrorum Pragensium. 2. Obsahem prohlášení poznámky k usnesením pražské synody strany Roky- canovy i sirotčí z 25. července 1434. Příbram s přivrženci usnesení kritisuje a tu projevuje souhlas, tu zase nesouhlas. 3. Rozdělení na osmnáct odstavců. 4. Inc. (po nadpise, o němž v odst. 1): Quamvis articuli tres generales X semper cum moderamine ad sanctos honorandos. 5. Původství svrchovaně pravděpodobné při vůdčím tehdejším postavení Pří- bramově ve straně universitní. 6. Čas vzniku je určen datem synody. Odpověď napsána jistě zcela krátce po ní, tedy nejpozději počátkem srpna 1434. 7. Rukopis jediný: 4704 (v deníku Ebendorfrově). 8. Vydal E. Birk v M C I, 741—5 (v deníku T.. Ebendorfra). 10. Literatura: Tomek IV, 651 a Urbánek I, 769 a d. C. Poslední léta zase v Praze (1436—48). Návrat do Prahy, smířené po dobrém i po zlém s králem, proti němuž vedla tolik let válku, vrátil Příbramovi zakrátko vůdčí postavení, z kterého byl po převratě 1427 vytlačen Rokycanou. Vlivem Zikmundo- vým nahrazen byl Rokycana 1437 dvěma administrátory, a tak se octl Příbram vedle Křišťana z Prachatic v čele husitské církve kompaktátové. Většina husitské církve zůstala však věrna Rokycanovi, třeba musil z Prahy odejíti, zvláště když nová vláda husitské církve utrpěla krutou mravní porážku v Basileji. Nová hodnost přinesla Příbramovi 1437 čestné poslání na koncil basilejský, aby tam vybojoval dokonání kompaktát, je- jichž nejspornější otázky podařilo se koncilním legátům obratně odsunouti na dobu pozdější. Co církev odpírala rozhodným husitům rázu Rokyca- nova, doufali dosáhnouti oddaní její bojovníci, jimž především děkovala za uznání hubeného míru vítěznými husity. Příbram a Prokop z Plzně vysláni, aby na koncile vymohli konečné ústupky v žádostech, v nichž byli zajedno s husity rozhodnými: vyhlášení všeobecné platnosti přijímání z kalicha a uznání podávání z kalicha dítkám. Poslání se žalostně ztrosko-

Strana 82
82 talo. Příbram se marně vynasnažil v četných projevech (27, 28) přesvědčiti nesmiřitelný koncil o správnosti husitského stanoviska a ubrániti ho proti úředenímu mluvčímu koncilu, Janu Palomarovi. Vrátil se s prázdnýma rukama. Neúspěch ten, jenž jest asi nejbolestnější porážkou Příbramova života, zničil všechny naděje a možnosti, ačli je Příbram kdy choval, že by kdy byl s to, aby zatlačil Rokycanu. Pravomoc obou administrátorů zůstala obmezena téměř jen na Prahu a na panství strany habsburské nebo panské. Porážka podťala však stranu Příbramovu takřka i mravně. Prokázalať jen správnost cesty Rokycanovy, cesty důsledného odporu, a přesvědčila o tom nejspíš i samého Příbrama. Snad bezděky, spíše však upřímně a z přesvědčení vynucuje r. 1441 splynutí s vlastním smě- rem na pražské kapitole (29, 30) a za pomoc proti Táborům, proti nimž plane i nyní záštím nesmiřitelným (31, 32), uznává Rokycanu hlavou ko- nečně sjednocené církve husitské. Hořké zklamání vrací jej přesvědčení mládí a počátků (33). Smír formální podepsán však až zcela krátce před Příbramovým skonem (svrchu v soupise Rokycanově č. 27). 27. Obrana kalicha na koncile basilejském r. 1437. 1. Název ruk. 1, 2: Tractatus pro communione utriusque speciei quoad adul- tos et parvulos pro audiencia Basiliensi adaptatus, ruk. 4 dodává: M. Przibram, ruk. 5: Tractatus Przibram pro comm. utr. sp. Ruk. 10: Tractatus M. Joh. de Przibram pro communione a d. jako ruk. 2. 2. Obsahemobrana přijímání dítek z kalicha, jak byla uložena Příbramovi i Prokopovi z Plzně jako českým zástupcům na koncile (M 1920, 194). 4. Inc. Ad honorem d. Jesu crucifixi profectumque ecclesie X per quem omnia. Hee ille (M. z Janova). Expl. ruk. 3: accipere mereamur. Hec ibi. Ruk. 4: modo, quo dictum est. Ruk. 10 viz odst. 7. Potom ještě: Finis posicionis Przibram in concilio Basiliensi contra auditorem. 5. Původství nesporné. Je dosvědčeno přípiskem ruk. 2: Przibram, ruk. d 5 a 10 i svědectvím kroniky Segoviovy (odst. 6). 6. Datum, kdy traktát pronesen, udává koncilní kronika J. ze Segovie na 27.—31. srpen 1437 (M C II, 1063—4). 7. Rukopisy: 1. V G 6. 1—82°. 2. VIII F 22. 237—317°. 3. O 7. 73—114'. 4. 4488. 109—40. 5. C 66. 1. 310—66. 7. 1 84. 206—52'. 8. 11 40. 1—39 (expl. diversas gracias). 9. C 65. 1—104 (expl. quam quod abstineant). 10. Třeboň A 15. 88—92', 97—173 (expl. ruk. 9). 10. Literatura: Jar. Prokeš, M. Prokop z Plzně 91, 217. 28. Replika J. Palomarovi na basilejském koncile. I. Název ruk. 1 (expl.): Replica M. Joh. Przibram contra auditorem, ruk. 3: Replica Przibram Joh. in concilio Basiliensi contra auditorem Polmari

Strana 83
83 2. Obsahem repliky jednak odpověď na projev Palomarův, čelící č.. 27, ale i na námitky jiných členů konciiu, jako Tomáše z Courcelles, jednak (v ruk. 2 od 1. 137) kvestie, utrum sacramentum eukaristie, quod est unum potissimum de illis quinque necessariis sacramentis, sit de huiusmodi necessitate salutis, quod ipsum nec auferri nec obmitti debet et quod sine ipso homo salvari non potest. Z prvé části uvedl něco Prokeš, Prokop z Plzně 93—4, 218—9. 4. Inc. In nomine d. J. Christi amen. Reverendissimi reverendique patres... ego locuturus in vestra celeberrima presencia ad replicas rev. viri M. Joh. de Polomar X »qui crediderit... salvus erit« (ruk. 2). 5. Původství nesporné jak z obsahu, tak i ze svědectví Oldř. Kříže, jenž ruk. 1 i 3 opsal z Příbramova autografu. 6. Čas, kdy replika pronesena, udává jednak koncilní kronika J. ze Segovie (M C II, 1065—8, kdež dost obsáhlý výtah), jednak úvody jednotlivých pokračování v ruk. 3. Příbram začal 20. září 1437. 7. Rukopisy: 1, Třeboň A 15. 173—5' 79—(=ruk. 2 l. 136)87 s doplňky na 1. 93—7, 151—2 a 372—1' (= ruk. 2 l. 121). Je to znění neúplné a pořízené z Příbramova autografu Oldř. Křížem (jeho závěrečnou pozn. otiskl Prokeš 227 p. 510). Zdá se, že to byl koncept. 2. III G 26. 73—233 (v části 2. se pořad konklusí odchyluje). 3. I G 11a. 172—82 (zlomky autografu a výpisky Křížovy s ná- pisem: Excerpta hec sunt ex replica (ostatek shora v odst. 3). A. Zlomky autografu, jak poznamenal Kříž na 1. 173, obsahují: a) úvod k odpovědi, pronesené 22. nebo 24. IX. 1437, s nápisem: Prsibram in concilio Basiliensi contra auditorem Polomar. Začíná se: In nomine d. n. J. Christi amen. Reverendissimi patres et domini universi prestantissimi. Continuaturus actum meum utinam feliciter pro investiganda divina veritate de precepto sacratissime euka- ristie... a zabírá 1. 173—4°. Datum plyne ze zmínky, že text, na který Příbram káže: Amice, ascende superius (Le 14, 10), čte se prý in dominica nunc currente; 17. ned. po Trojici, kdy se čte toto evangelium, byla r. 1437 uv. dne. Věříme-li spíše Janu ze Segovie (MC II, 1065), bylo to 24. IX.; s tím ostatně lze smířiti tvrzení úvodu; o dominica currens možno mluviti celý týden; b) prefaciuncula super tercio actu sabbato in die Venceslai 28. IX. 1437. Začíná se slovy: In nomine d. J. Ch. amen. Continuaturus replicam pro veritate Salvatoris nostri investiganda... assumo verba Christi Mt 14 dicentis: »Et sequatur me«. Et leguntur in celeberrima festivitate hodierni martiris... s. Venceslai.., a zaujímá 1 179'—8; c) úvod k jinému pokračování. Začíná se slovy: In nomine d. a. Continuaturus actum meum de probando... precepto... levo oculos... Cum igitur nuper d. auditor fecit... replicam suam contra meam replicam, exordia posicionis sue impugnantem... a čte se na 1. 175. B. Výpisky Křížovy s nápisem, jak je uveden v odst. 1, na 1. 172—81, pokud nepopsány Příbramem. 10. Literatura: F. Mareš v M 1896, 533 (o ruk. 1); uv. Prokeš (odst. 2; zjistil i ruk. 2, který Truhlář prohlásil omylem za práci Rokycanovu). 29 Návrhy pražské kapitole na sjednocení strany katolické a směru pražského z 5. srpna 1441. I. Nápis ruk. 2: A. d. 1441 currente die V. m. Aug. subscriptos articulos obtulit Przibram capitulo Pragensi. Ruk. 1 má jen uvedené datum.

Strana 84
84 2. Obsahem návrhů 20 článků o tom, jak by bylo možno provésti splynutí kněžstva poslouchajícího obou husitských administrátorů, a kněžstva podřízeného ka- pitole. 4. Inc. Ista sunt, erga que maturo consilio providendum est X ordo... qui modo collapsus est, reformetur. 5. 6. Původství i datum dokonale určují ruk. (odst. 1). 7. Rukopisy: 1. D 51. 260'—1. z. O 18. 14—4. 8. Vydal Z. Nejedlý, Prameny 29—30 (z obou ruk.); úvod 16. 10. Literatura: Tomek VI, 94; uv. Nejedlý, Urbánek I, 681 a d. 30. Synodní kázání z 30. září 1441. I. Název ruk. 1: Sermo ad clerum Przibran, ruk. 2: Joh. de Przibram sermo ad clerum. 2. Obsahem kázání výklad na text »Sic luceat lux vestra...« Mt 5, v oby- čejné podobé tehdejších kázání universitních (B. Jakoubek č. 17). 4. Inc. In nomine d. n. J. Christi... Reverendi et venerabiles fratres.., Quamvis iam sermonibus egregiis venerabilis viri M. Procopii, sacre theologie doctoris X Quod fuit thema. In quibus etc. 5. Původství je dokonale zaručeno svědectvím obou ruk. i obsahem. 6. Dobu vzniku určuje přibližně to, že kázání proneseno zřejmě na synodě (odst. 4). Synodu, na níž konáno, pomáhá nalézti zmínka, že je autor měl v den sv. Jeronyma, z jehož evangelia si proto vzal text. V den ten se synoda, pokud dnes známo, konala r. 1441 (Nejedlý, Prameny 31). Datování to potvrzuje pěkně zmínka o dvojím duchovenstvu, které se synody zúčastnilo a za něž jednak mluví M. Prokop, jednak Příbram (viz incipit, jenž pokračuje: necessitas duplicati cleri duplicare sermonem urget); snesení synodní (uv. Nejedlý) dvojitost tu asi zrušila. Podobně datuje projev nyní i Prokeš 229 p. 534. 7. Rukopisy: 1. D 74. 119—31 (podle A. Podlahy snad autograf). 2. I D 29. 325'—30'. 10. Literatura: uv. Prokeš. 31. Processus cause. I. Název ruk.: Processus cause M. Jo. Przibram contra adversarios suos fortissimos et famosissimos, predicatores et sacerdotes Taborenses, Orfanos et Pra- genses, simul in unum dicta Wiclef et Petrum Anglicum omni studio defendentes, et contra exercitus et communitates eis adherentes et (rasura) — gravi certamine inter se plus quam annis XXti verbis et operibus hostiliter concertantes et compugnantes. 2. Obsahem je dílko v dnešní své podobě toliko součástí sborníku, jemuž by teprve slušel název uv. v odst. 1, a jenž je dochován jen kuse. Zde se přimyká přímo k staršímu dílu č. 22, ano není vlastně než jeho doplňkem, třeba jest o mnoho let pozdější. Doplňuje ono velké dílo proti P. Paynovi: 1. výtahy z eucharistických spisků Mik. Biskupce (1. 183—7) a 2. Jana z Žatce (l. 187—85), 3. ze dvou podobných spisků prý snad Paynových, vydaných nyní Sedlákem, Traktáty 21—37 (l. 188—90, 4 výtahem z Martina Hůsky (l. 189—91)) a 5. výtahem ze snesení táborské synody kla- tovské z r. 1424 (1. 191°—2).

Strana 85
85 4. Inc. Sequuntur materie articulorum sacerdotum Thaboriensium... Iam ex superhabundancia X per se non audeat retractare. 5. Původství naprosto jisté z názvu (odst. 1) i z obsahu- 6. Dobu vzniku posouvá zmínka o devítiletém vyhnanství v úvodě (exilium 9 annorum pertuli) za r. 1436, zmínka pak o více než dvacítiletém vzájemném bojo- vání Táborů, Sirotků i Pražarů (odst. 1) aspoň do let čtyřicátých. Činost proti Vi- klefovi odhaduje tu Příbram na téměř dvacet let (odstavec úvodu u Palackého IV, I, 385 pozn.). I možno za terminus ad quem položiti asi r. 1444. Oporou datování podrob- nějšího mohla by býti výzva k vyhlazení Táborů (otiskl B v L F 1914, 121), avšak zlomkovitost dílka sotva asi dovolí sepnouti je s tehdejším bojem Příbramovým proti Táborům přesněji (viz i Urbánka I, 867 p.). 7. Rukopis jediný: D 49. 183—92°. 8. Vydáni: Jar. Goll, Quellen und Untersuchungen zur Gesch. d. böhm. Brüder II, 1882, 61—4 (výtali z traktátů Biskupcových) a C. Höfler 11, 822—7 (část 2 a 4). 10. Literatura: uv. Palacký, Höfler, Goll, B i Urbánek. 32. List Jakoubkovi z Vřesovic o synodě kutnohorské z 21. července 1443. I. Nápisu ruk. nemají. Jen na přideští ruk. 1 poznamenal O. Kříž: De sinodo hereticorum Przibram scribit in Montibus Cuthnis, magistrorum Pragensium et Taboriensium sacerdotum. 2. Obsahem listu nejprve úřední zpráva o synodě kutnohorské, vydaná stra- nou Ptáčkovou, a pak doslov Příbramův o Táborech, který tu zprávu doplňuje. 4. Inc. Takto se dálo nynie u Hory (doslovu: Pane Jakube, račiž věděti) X to k konci nemohlo přijíti (doslovu): M. J. Příbram, kaplan tvůj věrný. 5. Původství jisté jen u doslovu, jenž je podepsán. 6. Doba vzniku je udána výslovně a přesně slovy: Dán v Praze dominica ante Magdalene. 7. Rukopisy: 1. Třeboň A 16. 96—7°. 2. Vratislav IV 9 231. 191. 8. Vydal Z. Nejedlý, Prameny 42—4 (z obou ruk.); úvod 20. 10. Literatura: uv. Nejedlý a Urbánek I, 859 p. 1. 33. Kázáni kněžstvu o vánocích 1444. I. Název ruk. 1 v explicitu (odst. 6). 2. Obsahem kázání výklad vánočního evangelia. 4. Inc. In nomine domini, amen. Locuturus in hac alma congregacione viro- rum sapientum, mens mea in diversa rapitur X hodie natus Dei et Marie filius nunc et in eternum benedictus. 5. Původství nesporné ze svědectví ruk. 1 i z obsahu. 6. Datum kdy kázání proneseno, určuje ruk. I, jenž praví: explicit sermo M. Joh. Przibram, factus in ecclesia s. Egidii in civitate Pragensi a. etc. 44, jakož i zmínka, že kázáno o Božím hodě vánočním (odst. 4).

Strana 86
86 7. Rukopisy: 1. 4936. 209—28, 2. D 74. 17 a d. 10. Zmínka u B. Kniha Z. Nejedlého o husit. písni 1915, 16. D. Postila sváteční a drobnosti. Již jako žák Jakoubkův sotva asi zadal Příbram svému učiteli v hor- livosti kazatelské. Než postil, kterých bychom se u něho nadáli neméně hojně, hledáme marně — ztráta jistě velmi bolestná, představíme-li si jen, co by nám pověděl na př. Příbramův protějšek Jakoubkových postil z r. 1420. Co nás došlo, je toliko umělá sbírka kázání svátečních, zjištěná Jos. Truhlářem, soubor literární, jehož kázáni není možno datovat a tedy ani užít tak, jak bychom toužili (34), a pak zlomek podobné asi sbírky de tempore (35). I splývá u Příbrama tato skupina, proti Jakoubkovi a Rokycanovi tak chudičká, s drobnými projevy a spisy, jež jinak těžko za- řaditi. Mezi nimi najdeme u Příbrama písemnost velmi vzácnou, závěť (38); zápis o jejím provedení zpravuje nás m. j. o mistrově knihovně. 34. Postila sváteční. I. Názvu ruk. nemá. 2. Obsahuje sbírku kázání svátečních, často v několikerém znění a té asi podoby jako Husovy sermones de sanctis. 4. Inc. Evangelium de s. Margaretha. Simile est regnum celorum decem virginibus etc. Mathei XXV. Christus tunc loquebatur X (sermo Viti) sic est circa bellum virtutum. Na zadním přídeští ještě dvojí kázání necelé. 5. Původství nasvědčuje souvčký přípisek: Mgri Przibram a obsah kázání, jak ukázkami dovedl Jos. Truhlář ve VČA 1898, 522—3. 6. Doba vzniku se dá určiti přibližně na počátek let dvacátých projevy zkla- mání z poklesu husitství (uv. ukázky Truhlářovy). Později by byly zněly asi trpčeji a prudčeji. Je to však soubor literární, který jistě vznikal několik let. 7. Rukopis jediný: III H I. 1—265. 10. Literatura: uv. Truhlář. 35. Zlomky postily de tempore. I. Názvu v ruk. není. 2. Obsahem zlomku tři kázání: a) Sermo sabbato. Ys. 58. Hec dicit Dominus: si abstuleris de medio tui cathe- nam etc. Nota pro intelligencia huius epistole X ad confirmacionem omnium supra- dictorum. Rogemus. Hec Przibram (l. 52'—55). b) Sermo Mri Przibram f. II. post vesperas in festis pasche. O stulti et tardi corde... Ista verba pensemus X disponit quemlibet ad bonam mortem (l. 55'—6°). c) Sermo Mri Przibram magna sexta feria super passione d. n. J. Christi. Gracias egit. Documentum datur hoc nobis X pati omnia adversa etc. (l. 60—35).

Strana 87
87 5. Původství je dosvědčeno ruk. (odst. 2). Příbramovi náležejí však nepo- chybně i dvě kázání mezi b) a c) na úterý velikonoční a další kázání velkopáteční, ano snad i dvě tři následující, povelikonoční. Pak je již pořad církevního roku; i zde trochu přeházený, porušen a taktéž kázání předchozí jsou od skupiny Příbramovy příliš. vzdálena. Pro datování není snad v žádném pevnější opory. 7. Rukopis jediný: X E 7 (podrobnosti v odst. 2). 10. Literatura: Jos. Truhlář, Cataogus II, 73 č. 1908 (určení autora). 36. Piseň de sancta Trinitate confessio. I. Název tisku, jak v čele. Pak ještě pokračuje slovy: adversus Florentinae Synodi assertiones, quibus traducebantur Boiemi atque Moravi eorumque assectatores, quod de tribus personis divinitatis, praecipue vero de Spiritu s. non recte sentiant et doceant. 2. Obsahem oslava Trojice. 3. Rozdělení 16 sloh. 4. Inc. Profitentes trinitatem, reveremur unitatem X ab utroque procedenti coaeterna gloria. Amen. 5. 6. Původství tvrdí poznámka závěrečná: Haec conscripta et disputata sunt in collegio Caroli Magni Pragae a. M. Joanne Przibramo, cum ei licentia con- ferretur in sacra theologia. Svědectví to dochází potvrzení zprávou Starých letopisů (vyd. Palackého 1829, 146), že Příbram měl v červnu 1447 hádanie zjevné v koleji veliké a kvestir učinil o sv. Trojici. Tím by byla zároveň určena doba vzniku. Tvrzení vydavatelovo (odst. 1 a 8) o souvislosti s koncilem florentským je snad trochu ten- denčně přihroceno, avšak svědčí aspoň o dobrých vědomostech historických. 8. Vyda! M. Collinus, Antiqua et constans confessio 1574 l. E 2—3. 9. Překlad v Žitavě (o něm V. Sokol v L F 1922, 37). 10. Literatura: F. Hrejsa, Česká konfesse 1912, 11 p. 37. Obrana vzývání svatých. I. Nadpis ruk.: Mgri Przibram. 2. Obsahem snůška autorit z Písma i »doktorů« o správnosti modliteb k sva- tým. 4. Inc. Quod nullus sanctus existens in celesti patria est a nobis viantibus pro aliquo suffragio ullo umquam modo sibi debito affectandus vel implorandus, est error. Patet, quod angeli suffragantur nobis X ex quibus scripturis patet hunc arti- culum esse erroneum et hereticum. 5. Původství zajištuje svědectví ruk. i obsah. 6. Doba vzniku se nedá určiti, neboť názor ten hájil Příbram vždycky a odpor proti němu se ozýval hned od počátku jeho veřejné činnosti. 7. Rukopis jediný: X E 20. 82 (jediná stránka). 38. Závěť. 1. Názvu v ruk. není. 2. Obsah: Příbram ustanovuje poručníky závěti M. Petra z Hradce zv. Bělořita, M. Stan. z Hnězdna, M. J. z Čáslavě a staroměstského měštana Mik. My-

Strana 88
88 dláře spolu s Alešem z Žeberka a ponechává jejich svědomí, jak rozdělí všechen jeho majetek mezi jeho sestřence a chudé kněží a žáky. 4. Inc. Ve jméno božie amen. Já M. Jan z Příbramě X má zasě vrácen býti. Actum fer. V. ante Thome anno etc. X L VIII. 6. Datum 19. prosince 1448 (následujícího dne Příbram skonal) je udáno přesně v závěru (odst. 4). 7. Rukopis: Pražský archiv měst. č. 2119 l. A 8. 8. Otiskl Jos. Teige, Základy starého místopisu praž. II, 1915, 686—7. 10. Literatura: Z. Winter, O životě na vys. školách pražských 1899, 143, uvádí obsah zápisu o tom, jak M. Petr z Hradce naložil s pozůstalými knihami. Dodatek. Projev o svatokupectvi a na koncile r. 1437. V ruk. IV G 14, dnes nepřístupném, zapsán byl, jak se zdá, r. 1432 Příbramův projev o svatokupectví, který dal napsati, snad po vzoru Husových a Jakoubkových nápisů v kapli Betlemské, na zdi kostela sv. Haštala. Začínalt podle Truhláře (Cata- logus I, 298) takto: M. Joh. Przibram in pariete ad s. Castulum de symonia ita scribit. Ze závěru zapsal Truhlář toliko: A. d. 1432. Společnou prací J. Příbrama a Prokopa z Plzně jakožto poslů českých na koncil basilejský je konečná formulace požadavků kusitských, počtem devět, které předložili sboru 20. října. Znění dokumentu čte se ve sbírkách akt koncilních, na př. v souboru Nic. Coletiho (Sacrosancta concilia ad regiam editionem exacta... studio P. Labbei et G. Cossartii... nunc vero... longe locupletion... curante N. Coleti, Venetiis 1733. Tomus XVII, 211), výtah na při u J. ze Segovie (M C II, 1069—70). Překlad podává Palacký III, 3, 252: zde i o ruk. znění ve sborníku Ebendorfrově. Obsahem žádostí se zabývá Urbánek I, 126 a Prokeš, M. Prokop z Plzně 96, 221. E. Spisy přičítané Příbramovi neprávem a nesvěstné. 1. M. Joh. de Prsibram tractatulus de usura. Tak nadepisuje ruk. III G 16 spisek o lichvě, jenž se tu čte na 1. 50—6°. Ve skutečnosti je to dílko ještě XIV. stol., jak ukazuje ruk. tohoto věku I F 13, kde se praví, že pochází od Th. Elricha (l. 9). Mnichovský ruk., na který upozornil Jos. Truhlář (Catalogus I, 379 č. 922), čte jméno Erlich. Vzpomenutý ruk. universitní, jakož i V E 28. 154—8, shodují se s naším traktátem doslova mimo závěr (l. 56—6), jenž by snád jediné mohl pocházeti z pera Příbramova. Je to krátká kvestie »Queritur eciam, utrum usura sit magis peccatum quam rapina«, odpovídající na otázku tu kladně a zabarvená ostře protižidovsky. Obsah však pro minění to opory nepodává. 2. Jos. Truhlář (Catalogus II č. 1974) vyslovil domněnku, že snad od Příbrama pochází postilový výklad na 24. hl. ev. Matoušova v ruk. X G 20. 60—142, a to patrně proto, že sborník obsahuje před tím spisy Příbramovy (č. 5 a 6). Je to však dílo Jakoubkovo (můj soupis č. 98; rozbor díla podám v knize o husitských postilách). 3. Chronicon veteris collegiati Pragensis, vydané z nezvěstného dnes ruk. — kde ostatně je uchováno jen asi u výtahu — Höflerem I, 1856, 78—101, byl jsem ochoten přičisti Příbramovi v České Vědě III, 1921, 45 p. 1. Upustil jsem však od tohoto mínění a pokusil se zdůvodniti původství M. J. Borotína (M 1924, 260—7). O kronice viz i Pekaře v ČČH 1925, 305 a d. 4. V bratrské konfesi z r. 1471 nebo 1472, v části psané nepochybně Br. Řeho- řem — neboť odstavec ten najdeme z části doslova v jeho traktátě »kterak se lidé mají

Strana 89
89 míti k církvi římské« (Bidlo, Akty J. B. I, 365) —, se praví (Palmov, Češskija bratja v svojich konfesijach I, 2, 1904, 105): »M. Příbram v svém traktátu o církvi, když se zase obrátil k poslušenství římského kostela, píše, zastávaje papeže s jeho zborem, a haní ty učené englické i české i jich pomocníky, protože píší, praví a jistí, že všecken zbor římského kostela není církev Kristova, ale jest zbor a zběř Satanova... že sou oni nevěstka, o níž sv. Jan píše v Zjevení, a církev zlořečená, pravý Babylon a hnízdo a obývaní dáblův a peleše lotrová« (v témž duchu ještě obšírné pokračo- vání). Výroky kladené zde správně do úst Příbramových odpůrců čteme u Kraso- nického jako vlastní výroky Příbramovy, takže vzniká dojem, jako by tu béželo o ztracený spis z doby prvotní, jenž by náležel mezi projevy, o kterých mluvím v dod. k č. 10. Ve skutečnosti, jak zjistil Bidlo (uv. m p. 2), vztahuje se výrok Br. Řehoře na č. 14. 5. List Jakoubkovi se Stříbra, psaný v Žatci r. 1429, choval Rokycana podle zmínky Paynovy uveřejněné Tomkem (IV, 434 p. 22). 6. List kardinálu Julianovi Cesarinimu, patrně zcela nedávný, prozradil sirotčímu písaři Petrovi z Žatce kardinálův komorník v rozmluvě konané 14. února 1433, jak o tom sám vypravuje ve vlastním deníku (M C I, 311). 7. Příbram mohl napsat i český spis o večeři Páně proti Pikartům, jehož dvojí zlomek o 4 11. uchován v MVF 15. Spisovatel se dovolává dvou vlastních odpovědí lat. proti »registrům pikhartským« a odmítá bludy »činovaté falše těch kněží«. Těžko všák ze zlomku uhodnouti, zda to myslí kněží táborské či již bratrské a náleží-li tedy spis době Příbramově či až sklonku stol. XV. nebo počátku stol. XVI., kdy zlomek napsán.

Strana 90
VI. Literární činnost M. Petra Payna. 1. Z dějin badání o P. Paynovi. Petr Payne, rodem Angličan a mistr university oxfordské, větší částí života i veškerou asi činností literární náleží husitským Čechátn. V jejich službách stal se vynikajícím mužem husitské církve, která ho učinila členem nejvyššího svého úřadu, pražské konsistoře. Byl hlavním diplomatem husitského státu, jenž mu v 1. 1420—33 svěřuje poselství nej- odpovědnější, a předním spisovatelem husitské literatury. Zúčastnil se několika velikých literárních bojů husitských. Po prvé vystoupil, sotva přišel do Čech, v samých počátcích zápasu o kalich, potom zasáhl do velkého sporu o krajní hesla směru, který nazván později táborským, a nejvíce vynikl v četných posláních diplomatických, zvláště v Basileji, kde sám čtvrtý dostal čestný úkol hájiti husitský program, třetí z pražských artikulů. Osvědčil se tu všude znamenitě zejména jemným taktem, s nímž dovedl urovnávati rozpory stran a překonávati jak vlastní prudký tempe- rament, tak i nemalé potíže, v něž ho vrhala neznalost češtiny. Velká po- litika středu, která provedla husitský odboj úskalími nejnebezpečnějšími, politika Žižkova a Prokopova, Jakoubkova i Rokycanova, měla v něm bo- jovníka stejně zdatného jako oddaného. Jen na nějaký čas strhl ho Pří- bram do osudného sporu o Viklefa, který by byl M. Petra bezmála již vy- šinul z dráhy, na níž tolik vykonal, a otřásl vážností, jíž se těšil u obou hlavních stran husitských: v Praze, kde žil, i v bratrstvu táborském, které se ho ujalo, když zikmundovská reakce vypudila z Prahy dotavadního jeho ochránce Rokycanu. Dočkal se nicméně Rokycanova návratu do Prahy (1448) a brzy poté uveden nazpět do kláštera na Slovanech, v němž klidně skonal r. 1456. Byl vždy více politik než spisovatel. Činnost politická pohltila větš.- nu času, jejž by byl mohl věnovati spisovatelství. Pokládal nadto za po- vinnost hosta jíti s většinou pražskou, třeba byl přesvědčením blíže Tá- boru. Tato zdrželivost politika nedovolila uzráti spisovateli tak, jak by se bylo stalo nepochybně v poměrech jiných. I nepřekvapí, že byl v Čechách postižen osudem, kterému ostatně uniká málo politiků, že poměrně brzy

Strana 91
9. zapadá a že předmětem učeného studia činí ho nejdříve cizinec, slavný Flacius Illyricus,1) který se však dohledal jen jediného spisu Paynova, a pak jeho krajané. Své krajany zajímal mnoho již za života. Setkali se s ním r. 1433 v Basileji, 1438—40 vyjednával král anglický o koupi Payna, v Čechách úkladně zajatého, a o jeho vydání na soud a na smrt, od čehož byl Payne uchráněn městy bratrstva táborského, a r. 1456 zanesl zprávu o Paynově skonu do jeho vlasti nejspíše český student.3) Do sto let zvítězila však re- formace i v Anglii a začala ctíti Payna jako svého průkopníka. R. 1548 se dostal do proslulých dějin britské literatury, které podle bohatého ma- teriálu Johna Lelanda vydal J. Bale.3) Je tu uvedeno pět spisů Payno- vých; z nich však dva jsou nezvěstné a vytvořeny asi teprve Balem.“) O vědecký životopis Petrův pokusil se však až r. 1684 v monumentálním svém díle dějepisec oxfordské university Ant. Wood.“ Užil hlavně hoj- ných zmínek Paynova vrstevníka Gascoignea2) a listin o Paynovo vydání na soud. Počet spisů rozmnožil však jen o staré kombinace“ a o traktát buď nezvěstný, nebo přičtený Paynovi toliko omylem.) Vážný životopis Paynův mohl býti napsán jenom v Čechách, neboť jen zde se zachovaly Painovy spisy. Základy k tomu zjednal i pro Payna — jako pro tolik jiných bohoslovců husitských — teprve F. Palacký. Až do jeho doby, kdokoli psal o Paynovi, nedovedl o něm vypravo- vati nic více, nežli že byl odpůrcem Příbramovým. Psalo se o něm téměř 1) Catalogus testium veritatis (vyd. S. Goulart) II, 1597, 830. 2) Zapsal ji jediný kancléř oxfordský T. Gascoigne (Loci e Libro Veritatum, jak zní název jeho díla, vyd. J. Th. Rogers 1881, jak uv. Baker Iviz p. 51 146, 149). Zprávu přinesl do Anglie nejspíše Tobiáš z Domažlic, jenž pobýval v Oxfordě 1456—7 (Podlaha I, 323 č. 571). 3) Baleus Joh. Scriptorum illustrium maioris Brytannie Catalogus, jak zní název vydání basilejského z r. 1559, str 578. O Baleovi E. Fueter, Geschichte d. neueren Historiographie 1911, 248 a d. Uvádí č. 16. a z Flacia č. 3, dále: contra ceremoniarum abusiones l. 1, pro utraque sacramenti specie 1. 1, corcilium esse supra papam 1. 1 nonnullaque alia. 5) Historia et Antiquitates Oxonienses. Co tu Wood vypravuje o Paynovi, přetiskl James Baker, A forgotten great Englishman, London 1894, 127—35, 142—4. s) Za kombinace pokládám život a spisy smyšleného patrně dvojníka Paynova Petra Clarka. Baleus, dovolávaje se Caxtonova Auctaria Polychronici c. 19 a kroniky Fabianovy, vypravuje, že Clarke, sraziv se doma s Th. Waldenem, prchl do Čech a. tu napsal dva spisy: ad Antichristi synagogam l. 1, contra mendicantes fraterculos 1. 1, i jiné, jichž Baleus nespatřil. R. 1433 prý Clarke zajat a Cesarianis a neznámo jak zemřel. R. 1604, pokud vím, nejdříve čteme již přesné podrobnosti o jeho působení a umučení v Meaux (Gabr. Poveli Disputationum theologicarum ll. II, 59—62). Srov- náním možno zjistiti, že to, co se tu vypravuje, jako by se bylo událo r. 1433, sběhlo se r. 1546 a přejato z francouzského martyrologia (u J. Crocia, Gross-Martyr-Buch 1617, str. 363). Wood (Baker 143) škrtá dvojníka, ale jeho spisy přidává Paynovi. 7) Je to spis hájící tvrzení, že král má právo zdaniti duchovenstvo za spra- vedlivé války bez dovolení papežova. Začínal se prý: Est opinio aliquorum, quod papa etc. (uv. Baker 132).

Strana 92
92 jen v životopise Příbramově a základem byl tu Cochlaeus.3) Palacký sahá k rukopisům, a třeba neměl kdy přečistí je, položil jimi základ ke kritickému životopisu Paynovu a v ocenění jeho díla vytkl pěkně veliký jeho význam jako bohoslovce po Jakoubkovi největšího. Postřeh ten ještě prohloubil po letech Goll9) zjištěním velkého diplomatického poslání Paynova z r. 1424. Studium traktátů jest arci data mladšího. V stopách Palackého přečetl sice mladý Tomek11) již r. 1849 traktát proti Příbra- movi. Než teprve 191312) a 191413) vyšla dvojí práce, založená na čtení několika traktátů a r. 1919 vydán aspoň drobný projev Paynův.“ Neoby- čejný rozmach rukopisného badání, způsobený katalogisací Truhlářovou a Podlahovou, nepřinesl, pravda, Paynovi příliš mnoho. Spíše skoro zmalo- myslňoval tím, že se zdál prokazovati ztrátu významného sborníku Pay- nových projevů basilejských.15) Snad však právě pokus o kritický přehled dnešního vědění i jeho mezeri6) povzbudí k pokusům novým a šťastněj- ším. Veliká osobnost a dílo britského mistra jistě by si toho zasloužily měrou vrchovatou. s) O něm tr. 57. Tak píše ještě F. F. Procházka, Commentarius (1782) 205—9. Právě on přinesl však brzy potom přece něco více (shora č. 9a s) Palackého materiály, uveřejněné částečně 1857 (Dějiny IV, 1 398), úplně však až 1906 Zibrtem, Bibliografie čes. historie III, 520—7, uvádějí č. 2, 6, 10, 13. 16 a 18. 19) Čechy a Prusy ve středověku 189. 11) Děje pražské university I, 271, 276—8 (z č. 13). 12) J. Sedlák, Táborské traktáty eucharistické (v Hlídce, knižně 1918), užil č. 9, vydal sporná č. 21—2 a upozornil na ruk. č. 18, v Počátcích kalicha v Čechách pak rozebral č. 1, původství Paynova však neuznal. 13) B, K traktátovým cyklům J. Příbrama proti P. Paynovi a Táborům v L F 1914, užil č. 10—1 a 13—4. Později jsem se zabýval i č. 1—2, 18—9 i 23 a vydal č. 12 (podrobnosti v soupise). 14) Č. 7. vydané Sedlákem. 15) Viz č. 16 a 18. Zjistil jsem jej pak přece a pořídil jeho popis pro dodatkový svazek Soupisu Podlahova. 16) Posledně podal jej C. L. Kingsford v Stephenově-Leeově Dictionnary of National Biography XLIV, 1895, 114—8 (ve vyd. z r. 1917 sv. XV, 559—63), na nějž jsem upozornil v M 1923, 47. Viz nyní i pěkný souhrn (především ovšem o pobytě v Anglii) Alfr. B. Emdena, An Oxford Hall in medieval times beeing the early history of St. Edmund Hall 1927, 133—61, jenž užil i prací mých. Moje skizza k Paynovu portretu najde se v knize Z Husových a Žižkových časů, 1925, 100—8. Hlavní její odchylku od pojetí dosavadního, výklad o Payrově zvláštním postavení mezi husit- skými stranami, ukazující, že nikdy nebyl vlastně Táborem ani se nerozešel s Roky- canou, a čelící zejména proti názoru Palackého, jako by byl Payne r. 1427 býval poražen Příbramem a musil do vyhnanství, odůvodnil jsem v M 1921, 30 a d.

Strana 93
93 2. Seznam spisů Paynových. a) V pořadí soupisu. A. První léta a boje v Praze (1415—21). 1. Obrana kalicha proti kaz. Havlikovi. 2. De iuramento. 3. De predestinacione. 4. De ne- cessitate futurorum. 5. De imaginibus. 6. Dic- ta. 7. Vyhláška ve sporu o Viklefa s Mik. Sto- jičínem r. 1420. 8. Contra doctores regis Un- garie. Dodatek. Snesení pražské synody z li- stopadu 1421 a ztracený projev rozhodči v pražské konsistoři. Prohlášení v Krakově r. 1421. B. Boj o Viklefa s J. Příbramem a poslání diplomatická (1426—34). 9. Registra ke spisům Viklefovým. 10. Tripes. 11. Confessio z r. 1427. 12. Řeč ke králi Zik- mundovi v Bratislavě r. 1429. 13. Actus (dis- putace) proti Příbramovi r. 1429. 14. Menší disputace proti němu z t. r. 15. Formule pro vyjednávání o mír pro husitské poselstvo v květnu 1431. 16. Obrana husitského artikulu o chudobě kněžstva na koncile basilejském r. 1433. 17. Výklad smyslu pražského artikulu o panování kněžstva pro koncil basilejský. 18. Replika J. Palomarovi v Basileji. Dodatek. Projev z 16. led. 1433. (. Léta vyhnanství a sklonek života zase v Praze (1434—1456). 19. Výrok ve při kněží táborských s Rokyca- nou 1436. 20. Traktát proti Příbramovi z r. 1441. 21. Alpeldos vis nlôrews 22. Notabile de trinitate increata. D. Spisy nejisté. 23. Eucharistický traktát Multi a patre lumi- num. 24. Eucharistický traktát Nota, duo que- runtur. 25. Obrana mírové formule proti dok- torovi krále Zikmunda r. 1429. 26. Kvestie o právu prostého kněze světiti na kněžství. E. Spisy přičítané Paynovi neprávem.

Strana 94
94 Seznam abecední. Posnámka. Čísla v závorkách se vztahují na odd. E. Actus (1429) 13. adaptacio sensuum I4. cedula viz formule a vyklad. concilium esse supra papam (3). confessio viz vyznání viry. centra ceremoniarum abusiones (j). dicta 6. disputace proti Příbramovi 13, 14. formule pro vyjednávání o mír 15. de imaginibus 5. iuramento 2. libellos tés pisteós 21. de necessitate absoluta evenientium 4. notabile de trinitate increata 22. obrana kalicha proti Havlíkovi r. doktorům (1420) 8. 3. artikulu v Basileji 16. mírové formule (1429) 25. odpověď Palomarovi (1433) 18. posicio contra Příbram 12. in Basilea 16. de predestinacione 3. projev v praž. konsistoři dod. 8. v Krakově 1421 tamtéž. projevy v Basileji 16—8, dod. 18. pronunciacio (1436) 19. registra k Viklefovi 9. replica contra auditorem 18. scripta Galli r. Ungarum insulsum 8. řeč v Bratislavé (1429) 12. snesení synody (1421) dod. 8. speculum aureum (2). de temporalitate cleri (1). tractatus contra errores circa sacramen- tum altaris 20. de sacramento 20. traktát eucharisticki Multi a patre lumi- num 23. Nota, duo querun- tur 24. de trinitate increata viz notabile. vyhláška proti M. Stojičínovi 7. výklad smyslu 3. artik. (1433) 17. výrok ve při mezi mistry a Tóbory (1436) 19. vytahy ze spisi Vikiefovych 9. vyznání víry (1.27) 11. (1451) 21. 3. Spisy Paynovy. A. První léta a boje v Praze (1415—2r). sw. Bylo to někdy v. září 1413, kdy soud s vůdcem anglických Lollardů J. Oldcastlem způsobil i vydání obsílky na oxfordského mistra P. Payna, v té době správce studentské bursy universitní sv. Edmunda, pro pode- zření, že je spoluvinen plány lordovými. Chápaje dobře, co ho čeká, prchl Payne z Anglie do Německa, k tamním Valdenským; doufal snad ještě v obrat doma, když se brzy potom podařilo Oldcastlovi uniknouti z vě- zení a když dokonce počátkem r. 1414 vypuklo lollardské povstání. Bylo to asi jeho brzké potlačení, co Payna přimělo k odchodu do Čech. V Ně- mecku byl v stálém nebezpečí a odsouzen k ukrývání. V Čechách měl asi známé hned od r. 1406 a ze zpráv ze země Husovy věděl, že mu tu kyne svoboda, možnost práce veřejné, něco, po čem mladý, asi třicítiletý mistr prahl jistě tím více, že se již dříve musil doma s přesvědčením skrývati. Sotva se octl na svobodné půdě husitské a uchytil v Praze jako uči- tel latinské školy, založené německými husity na Příkopě, vrhá se v zá- 

Strana 95
95 pas: staví se po bok Jakoubkovi v jeho velkém boji o kalich (1), který tak znamenitě domýšlel reformní program jeho učitele Viklefa, ale pomáhá mu i mírniti, třeba formou obrany, radikalism levice husitské, pozdějších Táborů, když ze spisů Viklefových i známosti o Valdenských čerpali my- šlenky nebezpečné jednotě strany, jako naprosté zamítání přísahy (2). V obojím tom prvém kroku postihujeme již politika, jehož kroky a roz- hodnutí určuje především otázka, jak se husitství ubrání osudu lollard- ství, jak obstojí v hrozícím zápase na život a na smrt, a který tomuto zá- jmu nejdůležitějšímu dovede obětovat i vlastní názor vědecký. Pro toto vlastní poslání vychovala ho jistě již hodně tvrdá persekuce doma, dobrou školou byla mu však i tato první léta pražská, tak bohatá a nebezpečná husitství krisemi a obraty politickými i konflikty s universitou a s ven- kovskými radikály, s odpůrci katolickými i s ochránci v panstvu a na dvoře. Za těchto srážek i napětí ohlásil se již tehdy také spor o Viklefa, jenž Payna zasahoval takřka osobně. V opuštění velikého britského učitele husitství spatřovali hned odpůrci Husovi nejsnazší cestu k smíru s církví. Myšlenka ta vracela se nyní znovu a znovu, a to asi nejednou v osobním zahrocení proti Viklefovu krajanovi. Payne jí čelí stejně hor- livě jako opatrně, bráně Viklefa a vykládaje jeho zásady, které narážely nejvíce (3.5). Boj ten byl, jak se zdá, v plném proudu (7), když vypukla válka tolik let chystaná. Horlivost, kterou osvědčil v té chvili a jejíž to- liko asi náhodně uschovanou ukázku máme v obraně kalicha proti boho- sloveckým rádcům krále Zikmunda r. 1420 (8), povznesla Payna na vůdči místo ve správě husitské církve. Stal se jejím předním správcem i zákono- dárcem (dod.). 1. Replika proti kazateli Havlikovi na obranu kalicha. I. Název ruk.: Replica M. Petri Anglici contra scripta prefati Galli. V ne- zvěstném ruk. koleje českého národu P 4 byl: Galli contra utramque speciem. Repli- cacio per Petrum Anglicum contra eundem. 2. Obsahem traktátu polemika proti spisku betlemského kazatele Havlíka. jenž na počátku boje o kalich hájil zvláštní stanovisko vyčkávací a vzpíral se zavádění přijímání pod obojí (Sedlák v ČKD 1913, 708—10). 4. Inc. Quia nostri temporis homines X sic enim stare nobis concedat, qui vivit et regnat in sec. sec. 5. Původství Paynovo nepochybné. Je zaručeno dvojím svědectvím ruk. (odst. I) a v obsahu nenajdeme nic, co by se mu příčilo. O námitkách Sedlákových, pro něž se přiklonil k domněnce, že traktát napsal M. Petr z Drážďan, B v M 1923, 44, proti pochybnostem Pekařovým v ČČH 1926, 363, viz tamtéž 679—680. 6. Datum možno stanoviti přibližně asi na pol. února 1415. Nepochybný terminus ad quem je pol. dubna, kdy v Čechách jistě byl znám útěk Jana XXIII. z Kostnice, provedený 20. března. Traktát se však posmívá odpůrci (1. 158°): si do- minus suus papa cras diceret una cum suo concilio generali cleri assertive, quod illa conclusio est vera, ubi tune essent sua correlaria? Nejspíše však vznikl projev hned

Strana 96
96 asi v pol. února. Věřít ještě v možnost obratu u Havlíka; to je sotva možné po tom, jak se zachoval k Husovu listu z 19. led., jemuž se hrubě posmíval (B v uv. M). 7. Rukopisy: 1. D 109. 2. 157—66'. 2. Wolfenbüttel (Helmstedt 669). 238—44. 10. Literatura: uv. Sedlák a B.. 2. De iuramento. I. Název ruk. 1: Tractatus Anglici de iuramento, ruk. 2: Contra scriptum cuiusdam, iuramentum tamquam licitum approbantis. 2. Obsahem traktátu jednak polemika proti nejmenovanému doktoru, mnichu z řádů žebravých, jenž napsal projev proti Paynovi a jeho druhům, že zamítají pří- sahu, a obvinil je z bludu valdenského, jednak auctoritates scripture sacre, ss. doctorum, quibus liquere poterit securius et perfeccius esse a currentibus iuramentis abstinere. 4. Inc. In principio tractatus scribitur Xnon quia recte hoc fiat. 5. Původství zaručuje dokonale svědectví obou ruk. i duch projevu. 6. Datum vzniku sluší nepochybně položiti na počátek Paynova pobytu v Praze, kdy vznikla podobná polemika o přísahu od Mik. Drážďanského a kdy otázku přísahy rozvířil nejspíše odpor Paynův k přísaze na universitě. Vzepřelt se přísaze již v Anglii, skoro jistě učinil tak i v Praze (B, Artik. 539 p. 69). 7. Rukopisy: 1. V F 2. 87.—94. 2. 4333. 131—41. 10. Literatura: B v M 1915, 4 a uv. Artik. 3. Tractatus de predestinacione. I. Název ruk.: Tractatus Mag. Petri Anglici de predestinacione. 2. Obsah naznačuje Payne, řka: materiam compendiosam predestinacionis et presciencie studui compilare, ut sic occasionem captam quorundam erroneorum amputem, volencium suorum operum maliciam in ipsum dominum retorquere vel eciam a bonis operibus desistendo suam desidiam culpabiliter palliare. Čelí tedy námitkám, že predestinační nauka (Viklefova) otřásá mravností a je s ní v rozporu. 3. Rozdělení v ruk. není provedeno podrobně. Po úvodě trojí notandum a trojí odstavec o nich, pak však již vždy jen námitka a vyvrácení. Spisek není ostatně, jak se zdá, dokonán, nýbrž pouhá skizza. Vysvítá to z toho, že poznamenává: Hic inserantur, ut videbitur expediens, auctoritates scripture et sanctorum (l. 18), que ad hoc tendunt, quod bene sit operandum, quia ex bonis perpetratis nemo quicquam perdet. Tomu nasvědčuje i závěr (l. 20): Et hec ad questionem hanc sufficiant pro pre- senti, po němž však následují nové námitky a nové výklady s novým závěrem (odst. 4). 4. Inc. Requisitus instanter variis vicibus et ab amicis et magnis zelatoribus evangelice veritatis X et sic patet solucio utinam deo placens. 5. Původství nesporné z obsahu i ze svědectvj ruk. (srov. i odst.6) a Flaciova (shora úvod p. 1 a 3). 6. Dobou vzniku hlásí se traktát do přímé blízkosti č. dalšího (viz tám odst. 6). 7. Rukopis jediný: V G 15. 16—21.

Strana 97
97 4. De necessitate absoluta evenientium. I. Název kterého v rukopisech není, beru z katalogu Jos. Truhláře (I, 384 č. 931), vynechávaje toliko nadbytečné a snad i trochu nepřesné slovo poslední (futu- rorum). Za název lze arci pokládat i nápis ruk. 1: utrum omnia de necessitate eveniant futura. 2. Obsahem obrana a výklad theorie Viklefovy, kterou odpůrci formulovali slovy: omnia de necessitate absoluta eveniunt (art. 27 v 45 známých článcích, odsou- zených 1382 v Londýně, 1403 v Praze), spisek pak: omnia, que evenient, absolute ne- cessario evenient. 4. Inc. Impugnante quodam ingenioso magistro proposicionem venerabilis doctoris evargelici, quam in sua sancta senectute figeliter asseruit (znění v odst. 2)... movetur quidam ruralis simplex discipulus dicti doctoris pro defensione dicte pro- posicionis raciones quasdam facere X patet studioso, quomodo dicta proposicio ev. de absoluta necessitate eventuum a dicta impugnacione poterit defensari. 5. Původství Paynova téměř jisté. Traktát nemá sice narážek, o něž by bylo lze opříti důkaz, že jej psal Payne, nasvědčuje tomu však jak obranný ráz spisku, kterým se řadi k tolika Paynovým obranám Viklefa, tak zejména vnitřní jeho sou- vislost s č. předešlým. Číslu předešlému je celý blízek thematem, zvláště však částí závěrečnou. Ta se začíná po prvním zakončení (viz tam odst. 3) slovy: Communiter aliquis obicit: »cum omnia, que eveniunt, de necessitate (eveniunt) ... sequitur, quod propter bona opera nec premiabor nec propter mala perpetuo reprobabor«. Tot přímo již formulace thematu, jímž se zabývá náš traktát. Co je tu nové, je toliko přímé zahrocení polemické proti nejmenovanému mistrovi (odst. 4), jenž, jak tu patrně ze šetrnosti toliko naznačeno, míří již na Viklefa. Tam máme zřejmě starší stadium sporu. Zde pokročil již od ústních námitek k otevřenému útoku na samé universitě, podobně jako tomu bylo na př. v boji o kalich (srov. B v M 1922, 169 a d.). První spisek čelil soukromým pochybnostem o správnosti nauky Viklefovy, neb aspoň tu Payne doufal, že je takto zaplaší. V druhém musil se již chopiti obrany veřejně, na foru universitním, kam byl spor vznesen odpůrcem. Šetrnost, s jakou tak činí (odst. 4 a zvláště závěr, kde se rozpor redukuje na rozdíl v logice, non in sentencia), ukazuje, že si je vědom dalekosáhlosti konfliktu tak, jak snad byl s to Payne jediný. Že pak traktát nenapsal Čech, jak by se snad mohl někdo domnívati proto, že ho ne- najdeme než v ruk. původu českého, dokazuje s dostatek důvěrnost, s jakou se spiso- vatel hlásí k Viklefovi jako žák k učiteli a s jakou mluví zasvěceně o tom, že onoho názoru hájil Viklef v stáří (odst. 4). 6. Datování se dá opříti jenom přibližně o to, co právě pověděno. Paynův spor o Viklefa, jak se jeví ve spisku, těžko si představiti jindy než na samém počátku jeho pobytu na pražské universitě. Nejspíše by se hodil do doby krátce před č. 7, za počátek srážky se Stojičínem. Předmětem srážky byla zajisté nejen otázka univer- sálií, nýbrž i 46 vět Viklefových, odsouzených v Oxfordě i v Praze, jak naznačuje Payne, řka, že invehere videtur contra XLV articulos pretense ascriptos M. J. Viklef. 7. Rukopisy: 1. V F 9.68—75'. 2. 4937. 28—34'. 10. Literatura: J. Loserth v Sitzungsberichte d. Wiener Akademie 160, 68—70 (ukazuje, že spis nepochází od Viklefa).

Strana 98
98 5. De imaginibus. I. Názvu ruk. nemá. 2. Obsahem traktátku obrana Viklefova učení o úctě k obrazům svatých, a to výkladem desíti vět, v něž je auktor shrnuje. 4. Inc. Ignorante quodam socio sentenciam katholicam, asserentem, quod licet adorare sanctorum ymagines adoracione, ss. figuris debita, quam venerabilis doctor evangelicus usque ad suum felicem exitum docuit et defendit X dei gracia poterit liberari. 5. Původství svrchovaně pravděpodobné. Jako v č. 4 zve se auktor quidam ruralis simplex discipulus dicti doctoris, takže důvody uvedené tam pro autorství Paynovo platí i zde. 6. Dobu vzniku nemožno určiti přesněji. Nejlépe by se projev hodil do bouř- livé rozpravy o obrazy na počátku r. 1417 (B Artik. 494), kdy spor o stanovisko Vikle- fovo k otázce mohl vzniknouti nejspíše. Dobových narážek spisek nemá a osobnost auktorova kolegy, jenž ostatně přestal patrně na námitkách ústních, nedá se z traktátu zjistiti. 7. Rukopis jediný: X E 9.210'—4. 10. Literatura: Joh. Loserth, Shirley's Catalogue of the extant latin Works of J. Wyclif 1925, 8 č. 27 (prokazuje citátem, že spisek nenáleží Viklefovi). 6. Dicta. I. Název ruk. v expl.: Dicta M. Petri dicti Henkliss etc. 2. Obsah: Contra timorem (psáno retimorem) agrediendi (deset autorit) a De novem alienis peccatis (mnemotechnické veršíky, které se začínají slovy: Justo concilium confessus, laudo gubernans). 4. Inc. Contra peccatum, quod talis homo X unus in essencia in sec. sec. amen. 5. Původství nepochybné. Svědectví ruk. potvrzuje obsah. Jsou to zřejmě zbytky učitelské činnosti Paynovy na latinské škole, která ho živila, nejspíše ze školy mistrů drážďanských (Sedlák, Mik. z Drážďan 1914, 3 p. 1). 6. Dobu vzniku sluší klásti pravděpodobně do prvých let Paynova pobytu pražského. Ruk. sám neposkytuje pro datování opory leč tím, že část (l. 315—36) psána r. 1421, jiná (165—87) r. 1420. Obsah nepřekročuje nikde tuto dobu, i možno míti celkem za to, že i dicta zapsána r. 1420—I. 7. Rukopis jediný: 4550. 278—85°. 7. Vyhláška ve sporu o Viklefa s Mik. Stojičínem. I. Názvu ruk. nemá. 2. Obsahem projevu prohlášení, že Payne příští čtvrtek chce proti M. Mik. Stojičínovi hájiti své these (posicio) o natura universalium, suis suppositis realíter communicabilium, et composicio continuorum ex indivisibilibus. Prohlášení odpovídá na vyhlášku Stojičínovu proti Paynovi. 4. Inc. Ad honorem omnipotentis dei. Petrus Payne, magister arcium X minime valuit inveniri.

Strana 99
99 5. Původství nesporné z obsahu i z podpisu. 6. Datovati možno projev jediné podle zmínky o příměří, které trvá mezi Prahou a nepřáteli, a o tom, že Stojičín nalezen na pražském hradě, kamž mu Payne poslal svoji kvestii a posílá svůj projev. O příměří Prahy s nepřáteli možno mluviti nejdříve po první srážce odbojné Prahy se zatímní vládou královny Žofie počátkem li- stopadu 1419. Výkladu, že prohlášení vzniklo brzy po podepsání tohoto příměří, nasvěd- čovalo by to, že Stojičín měl za to, že Payne z Prahy odešel. Přiměloť tehdy neuspoko- jení příměřím nejednoho z rozhodných husitů k odchodu se Žižkou a se sbory venkov- ských spojenců, kteří v příměří zahrnuti patrně nebyli. Pravděpodobněji spadá však vý- měna prohlášení až do dubna 1420. Dohad Stojičínův o Paynově odchodu z Prahy mohl se snadno týkati doby již dřívější, avšak teprve překvapující obrat ze 17. dubna, kdy nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka odpadl od kr. Zikmunda k odboji, stvořil si- tuaci, v níž nejsnáze pochopíme zmínku o tom, že Stojičín nalezen na hradě. Vydalt Čeněk hrad vlastně Pražanům, což mnohé z těch, kdož se tam utekli, donutilo k útěku neb aspoň ke skrývání. Tak se skryla asi kapitola (Tomek IV2 40—1), tak učinil ne- pochybně i Stojičín, o němž Payne v závěru tvrdí, že byl na hradě marně hledán. S tím souhlasí i jiné významné tvrzení, že totiž příměří, kterého se proti Stojičínovi Payne dovolává na důkaz, jak nicotně se vymlouvá na nebezpečí mu hrozící, kdyby se objevil v městě, bylo prý stvrzeno panstvem (per barones). Příměří listopadové pod- pisovala Praha osamocená; panstvo bylo tehdy všecko na straně nepřátel a spojilo se s Prahou až p. Čeňkem. Do této situace, kterou Čeněk ostatně brzy zvrátil návratem ke králi 7. května, do doby krátce po 17. dubnu hodí se proto projev nejspíše. Později je již nemožný. Brány hradu se Praze otevřely zas až 7. června 1421, kdy se vzdal pražským oblehatelům a ihned opuštěn obhájci i jejich stoupenci (uv. Tomek IV2. 163—4). 7. Rukopis jediný: 4557.206'—7. 8. Vydal Jan Sedlák, Studie a texty k nábož. děj. čes. III, seš. 1. 114—5. 10. Literatura: uv. Sedlák 113, B v M 1920, 4. 8. Replika contra Ungarum insulsum. I. Název, jak v čele, v ruk. 1. 2. Obsahem traktátu obrana kalicha proti Scriptum doctorum regis Ungarie de Montibus Cuthnis, jež v obou ruk. jde před traktátem a dokazuje: 1. sacramentum dominicum non est sacramentum nesessitatis, 2. pueri immediate post baptismum non sunt communicandi, 3. non est preceptum Christi nec evangelii communem populum sub utraque specie communicare. Payne vyvrací tvrzení ta týmž pořadem. 4. Inc. Quia quidam veritatis emuli evangelicam nituntur infringere verita- tem... restat ipsorum fucis sophisticis respondere X qui nos redemit in cruce. 5. Původství nesporné ze svědectví obou ruk. i z temperamentního slohu. 6. Dobu sepsání možno jen přibližně určiti podle nápisu traktátu, proti ně- muž Payne píše. Král Zikmund přijal v Kutné Hoře, odkudž spis jeho doktorů poslán, poselství pražské, které ho tu naposledy přišlo žádat o mír, 15. května 1420 (Tomek IVa, 54 p. 24). Tomuto poselstvu odevzdán asi tento spis, na nějž odpovídá Payne festinantissime, jak dí, nepochybně tedy hned, a to asi jménem husitské konsistoře, an píše chvílemi v plurále. Tón spisu, naprosto a výsměšně zamítavý, hodí se zcela do situace. Kratičké příměří, jehož užito k poslednímu tomuto pokusu o smír, po odpovědi králově rázem přešlo ve válku. 7. Rukopisy: 1. VIII F 13.240'—5. 2. D 109.2.170'—7°.

Strana 100
100 Dodatek. Snesení pražské synody z 12. list. 1421 a ztracený projev rozhodčí v pražské konsistoři. Prohlášení v Krakově 1421. Někdy na podzim r. 1421, po návratu z poselství do Polska, stal se Payne členem pražské konsistoře, »úřadu duchovního«, vystřídav, jak se zdá, ze čtyřčlenného di- rektoria, zvoleného synodou prokopskou, M. J. Příbrama (Vavřinec z Březové 510). V hodnosti té sepsal společně s M. Jakoubkem ze Stříbra řád kázně, jenž doplňoval snesení synody prokopské a přijat byl novou synodou pražskou 12. list. 1421; je zacho- ván, ale jen částečně, Vavřincem z Březové v jeho kronice (str. 521—3; jinak viz o něm B. Jakoubek 58 č. 87). Jiného projevu, vzniklého taktéž, quando sedere solebat in officio spirituali, vzpomíná Payne sám r. 1436 v č. 17 (Höfler II, 705—6). Podle toho týkal se tento jeho rozhodčí výrok pozdější sporu mezi stranou pražskou a tá- borskou a vyslovoval proti Táborům souhlas s uznáním sedmi svátostí, přímluv za zemřelé, očistce i ornátů. Payne nazývá projev quoddam folium, quod scripst. Vznikem spadá nejspíše do téže doby, jak se aspoň možno domýšleti z toho, že i články, které Payre sepsal společně s Jakoubkem, zmiňovaly se o očistci (v části bohužel ne- zachované, o které má zmínku kronika Vavřincova, jež vypravuje (523): cum articulus de purgatorio pronunciaretur). S tím souhlasí i situace politická, naléhavě žádající soustředěnění stran co nejužší (více o tom v L F. 1921, 124—6). Vzpomeňme tu i projevu vydaného M. J. Kardinálem a Paynem v Krakově po- čátkem r. 1421, když tam přibyli s českým poselstvem husitským. Uveřejňují program husitský, čtyři pražské artikuly, a prosí krále Jagiella i rektora university krakovské o svolení, aby směli pronésti veřejnou obranu artikulů. Prohlášení uchoval Štěpán Páleč v traktátě proti artikulům, o němž Jar. Fikrle v ČČH 1903, 430, a otiskl Palacký, Liter. Reise nach Italien im J. 1837, str. 108. B. Poslání diplomatická a boj o Viklefa s J. Příbramem (1426—34). Husitský odboj proti katolické Evropě a mnohonásobné jeho potře- by svěřily Paynovi nejen čestné a odpovědné úkoly v církevní správě, nýbrž učinily ho i předním diplomatem českého státu. Od r. 1420, kdy po prvé vypraven k dvoru polskému v poslání diplomatickém, informare, jak tu hrdě řekl, non informari, až na samý konec válek vykonal několik vý- znamných poselství do ciziny, pokud jsme jen zpraveni svrchovaně chu- dými prameny, a jeho osobnost našla v těchto posláních, jak se podobá, pravý živel. Z hojných jistě projevů, které při tom pronesl, došly nás po- hříchu tolko ubohé trosky (12, 15, 16). Projevy nejobsáhlejší a nejcen- nější, řeči a obrany proslovené na poslání nejčestnějším a nejodpovědněj- ším, na koncile basilejském, na němž promluvil mezi čtyřmi hlavními mluvčími husitského poselstva na obranu třetího, nejviklefštějšího ze čtyř pražských artikulů, společného tohoto programu husitského, projevy ty unikly však zkáze přece (16, 18). Co se jinak dochovalo z rušných a plod- ných těch let Paynovy činnosti, jsou téměř jediné polemiky z největšího jeho sporu o Viklefa, ze sporu s J. Příbramem. Bouře, která propukla tímto sporem, připravovala se již dávno. Hlásila se již, jak jsme viděli, v prvých letech Paynova pobytu v Praze.

Strana 101
101 Vrátila se přirozeně s návratem podobných poměrů, s návratem reakce a s novými pokusy o smír s církví. Neobyčejné síly nabyla však nyní tím, že útok na Viklefa našel vůdce v bohoslovci v Praze po Jakoubkovi nej- oblíbenějším, v J. Příbramovi, jenž spor z učeneckého fora universitního převedl do veřejnosti. Konflikt sám vyrostl z pražských sporů s Tábory o večeři Páně, do nichž sám diskretní Payne zasáhl snad přec aspoň ne- přímo horlivou propagandou Viklefa, výtahy, které pořizoval z hojných a rozvláčných spisů »doktora evangelického« (9). Když však Příbram na- padl Viklefa přímo útokem na jeho učení o večeři Páně, nemohl mlčet ani Payne, třeba se srážce s ním Příbram, jak se podobá, hleděl vyhnout. Přese všecku Paynovu umírněnost nabyl spor brzy rozměrů i prudkosti neobyčejné (10, 11). V rozhodné chvíli zachránila Payna, jenž došel účin- né opory, jak se zdá, jediné u Jakoubka, situace politická, nenadálý pád knížete Korybuta 17. dubna 1427, pád, který strhl Příbrama do vyhnan- ství. Než po dvou letech se spor vrátil. Obrat politický vymohl Příbramovi v září a říjnu 1429 nové disputace s Paynem o Viklefa (13, 14), a to již za poměrů nevýhodnějších; zemřel zatím Jakoubek. Z těchto disputací však přece vyvázl s úspěchem, za který děkoval ovšem zase spíše štěstí, totiž prudkosti odpůrce, jenž sám smírné jednání rozbil. I musil Příbram znovu do vyhnanství, kdežto Payne v Praze setrval. Přispělo k tomu arci nemálo i to, že směr rozhodný znovu v Praze mocně zesílil vstupem No- vého města ve svaz sirotčí. Zde se Paynovi dostalo správcovství kláštera na Slovanech, jeho asi vlivem vyslán byl do Basileje. Když však 1434 Nové město Sirotkům vyrváno, byla pro Payna Praha ztracena a v bitvě lipanské stěží vyvázl životem... 9. Výtahy ze spisů Viklefových. I. Název Příbramův (odst. 5): opuscula seu tabule abbreviate eq sertenciis pocioribus Wyclef quasi quedam commentariola et explanaciones breves ipsorum librorum. 2. Obsahem díla výtahy z děl Viklefových v podobě věcných slovníků (Sedlák Traktáty 15). 5. Původství je dosvědčeno ruk. 1 a Příbramem, jehož zmínku v č. 31 1. 170 otiskl Palacký III, 2,267 p. 321 a uv. Sedlák p. 1. 6. Doba vzniku se dá určit jen přibližně asi na rozhraní obojího období Paynovy činnosti. Příbram, jenž z díla vyňal několik vět, které prohlásil za kacířské, praví o nich, že je Payne vypsal a rozdal dlouho předtím (č. 17, tisk 335. podobně v č. 21, tisk 543). Později (v č. 31 u Höflera II, 824) tvrdí dokonce, ač ne zcela zře- telně, že se z Paynova díla učil J. Žatecký, jehož vystoupení spadá do počátku r. 1422 (B v M 1914, 310 a d.). Je-li tomu tak, vzniklo dílo ještě před tímto rokem. Tu by se nejvíce hodil r. 1421, kdy boj Prahy i Tábora s pikarty mohl býti podnětem sepsání. 7. Rukopisy: 1. X E HI. 1—358 (z r. 1432—3; obsahuje výtahy ze spisů: de veritate s. scripture, ecclesia, officio regis, potestate pape, simonia, apostasia, z díla neoznačeného, z trialogu, de eucharistia, materia et forma (dvakrát, kromě toho

Strana 102
102 cizí výtah z dvojího spisu filosofického), de dominio divino, z dekalogu a de civili dominio). 2. IV G 27. 1—124' (z 1461 a 1446; výtah z obou spisů posledně jmenovaných). 3. C 118. 1—130' (z de eucharistia, potestate pape, apostasia, dominio divino; přepis pořídil asi pro Příbrama písař jeho č. 22 Baštín). 10. Literatura: uv. Palacký a Sedlák. 10. Tripes. I. Název ruk.: Contra M. Przibram pro J. Wiklef Tripes M. Petri Anglici. 2. Obsahem traktátu výklad tří Viklefových tvrzení o večeři Páně, na nichž jako na třech nohách stojí útok Příbramův na Viklefa. Jsou to tyto věty: 1. Sacra- mentum altaris non esse corpus Christi, quod aliquando vocat hostiam consecratam, aliquando panem. 2. Corpus Christi non esse substancialiter, corporaliter aut dimensio naliter in hostia consecrata. 3. Aliquando, tangens materiam consecracionis et admini- stracionis sacramenti eucaristie videtur dixisse prelatos malos aut sacerdotes perversos non conficere aut ministrare sacramentum. 4. Inc. Quia, ut concipio, omnes proposiciones, quas in defamaciorem M. Joh. Wy(clef) ... adduxit M. Joh. Przibram in materia de sacramento altaris X modo Jordanis conversus est retrorsum, ubi prius Hus(?). Hec omnia sub protestacione con- sueta... dicuntur. Pak ještě trojí citát na 1. 8—9. 5. Původství nesporné ze svědectví ruk. i z obsahu. 6. Datovati možno traktát jen přibližně do prvé srážky Paynovy s Příbra- mem v r. 1426—7. Jediná přesná narážka se týká Příbramových návrhů konopištských (shora v soupise č. 9), o nichž mluví však bohužel jen s neurčitým »semel« (l. 3—3°). Veškerým svým rázem hlásí se však traktát na počátek sporu. 7. Rukopis jediný: 8° 7. 1—7. 11. Vyznání víry o těle božím z r. 1429. I. Názvu ruk. 1 nemá, ruk. 2 nadpisuje: M. Petri Anglici confessio. Beru jej z výroku lednového sněmu zemského z r. 1444 (Nejedlý, Prameny 109). 2. Obsahem krátkého projevu je vyznání o večeři Páně s odvoláním na Husův výrok v Kostnici a s prosbou, aby autor nebyl nucen k formulaci přesnější výrazy scholastickými, které se příčí jeho přesvědčení jakožto nové. 4. Inc. Ego Petrus Payne Anglicus palam et publice X huius regni pertur- bacionem notabilem absque causa. 5. Původství nesporné z prvních slov i ze svědectví ruk. 2 a zemského sněmu r. 1444, jenž se tohoto vyznání dvakrát dovolává a z něho cituje (uv. Nejedlý 109 a 111). 6. Datum stanoví uv. výrok sněmovní na rok 1427. Vyznání je zřejmě od- povědí na pokus Příbramův, přiměti M. Petra k uznání formule, kterou mu předložil (v seznamu spisů Příbramových č. 12). Jeho obranný ráz činí nemožným, aby vyznání bylo vzniklo až po pádu Korybutově, jak připouští Urbánek (odst. 10); tento obrat v politické situaci učinil projev podobný zbytečným. I náleží vznik vyznání do prvé třetiny r. 1427. Nejspíše by se hodilo k postnímu hádání. 7. Rukopisy: 1. 4° 22. 184. 2. 4342. 232 (po slova conformiter divine voluntati).

Strana 103
103 9. Překlad český v ruk. 1. 10. Literatura: B v M 1921, 34 p. 17; Urbánek I, 874 p. 2. 12. Řeč jménem husitského poselstva ke králi Zikmundovi na poradách bratislavských v dubnu 1429. I. Názvu v ruk. není. 2. Obsah řeči, která si za text bene výrok (3. kn. Ezdrášovy 3, 12) Veritas super omnia vincit: Úvod oslavuje Krista jako bojovníka nejnepřemožitelnějšího; pak řeč líčí, jak se naplzila proroctví o pronásledování pravdy a věrných Antikristem; vyzývá krále, aby před církví a jejím bohatstvím dal přednost pravdě, kterou velebí; ukazuje na dějinách biblických a na králi samém, jak marný je boj proti ní a jak mu to přikazuje sám Bůh; a končí doporučením čtyř artikulů jakožto zákona božího. 4. Inc. In nomine domini nostri prepotentissimi... Cum ex 2° Eticorum X allegacionibus obmissis modo perstringam. §. Původství skoro jisté. Vedle Prokopa Holého, jenž sám jistě nemluvil, známe z duchovních, kteří byli v poselstvu, jediného Payna. Jemu dobře sluší jak neobyčejná smělost řeči, tak i všechen duch. Řeč užívá ovšem i husitských mani- festů (srov. str. 183 a Palackého UB II, 488). 6. Datovati projev k dubnovým poradám bratislavským téměř velí shoda slibu, jejž řeč pronáší králi, že rozhodne-li se pro pravdu, obdrží pražský i český stát, s tvrzením úřední zprávy o takovém slibu. Slib ten byl možný po prvé právě tehdy, později zase je skoro nemožný proto, že král Zikmund na to prohlásil, že jedi- nou cestou k tomu jest obeslání koncilu, jemuž přísluší všecko jednání další. S tím souhlasí i zmínka o četných porážkách Zikmundových, nasvědčující tomu, že válka trvá již dlouho, a varování před korunou císařskou, za níž se Zikmund právě chystá vypraviti do Italie (podrobnosti uv. B. 173—5). 7. Rukopis jediný: O 13. 105—10. Zlomky vlastního výkladu čtyř artikulů. k němuž je řeč toliko úvodem, v 4680. 311'—4, odkuž výňatky u B 190. 8. Vydání: B v ČMM 1925, 179—90 (s úvodem i jinými dokumenty o schůzce bratislavské). 13. Actus (disputace) proti Přibramovi r. 1429. I. Název ruk. 2: Posicio M. Petri Anglici contra Přibram, název Biskupcův v odst. 6. 2. Obsah aktu naznačuje Payne sám úvodními slovy: proposicionibus et articulis, per M. J. Przibram extractis (z knih Viklefových), vult iustum applicare sensum iuxta decretum fidelium communitatum. Úkol ten provádí po řadě o větách, o nichž Příbram tvrdil, že jsou kacířské. 4. Inc. Omnipotentis dei magnificencia operis huius exordium protegat... Quia nuper in regno Boemie inclitissimo unus eiusdem regni filus X qui concessít huic operi terminum talem qualem. 5. Původství nesporné ze svědcctví ruk. (odst. 1) i z obsahu, jakož i ze shody s citáty, které z traktátu uvádí Příbram v č. 22. 6. Datování aktu do r. 1429 určuje zmínka o Jakoubkovi, o němž praví, vzpomínaje jeho confessio z r. 1429: nuper mortuus M. Jacobus de Miza (l. 134). Roku toho konána disputace taková skutečně z usnesení obcí husitských i o tom

Strana 104
104 předmětě (odst. 2), jak o tom vypravuje Biskupec (Höfler II, 594—5), a to tak jasně, slovy tak shodnými s Paynovými (odst. 2), že nemůže býti míněna disputace jiná. Snesení porotců zvolených k vedení disputace dovoluje 20. října Paynovi, aby jeho posicio et sensuum adaptacio (č. 14) byla uveřejněna (uv. Biskupec). I byla pronesena v době mezi tímto dnem a 28. zářím, kdy se disputace začala (Příbram č. 17 a 19), a porotě odevzdána nejspíše v stanovené lhůtě 1. listopadu. 7. Rukopisy: 1. IV G 14. 130—56'. 2. O 29. 61—92, 3. 3935. 309—40. 4. 4343. 189—222. 10. Literatura: Tomek, Děje university I, 276—8; B v L F 1914, 117 p. 4, Sedlák, Studie a texty I, 477—80 (úryvky o Husovi). 14. Menší disputace proti Přibramovi (adaptacio sensuum). I. Názvu ruk. nemají. Příbram (č. 22 l. 174) zve traktát, uváděje z něho něco úryvků, scriptum secundum et minus, Biskupec (č. 13 odst. 6) adaptacio sensuum. 2. Obsahem disputace výklad šestadvacíti doktorů, jejichž výroky Příbram uvedl na obranu názoru, že věta sacramentum altaris esse sine subiecto byla nepřetr- žitě naukou církevní. Ty doktory Payne in predicta materia excusare intendit. 4. Inc. In nomine patris, filii et spiritus s. Quia nuper contra M. J. Wycleph M. J. Przibram X in corpore Christi, quod est figurative sacramentum sensibile etc. 5. Původství nesporné z obsahu i svědectví Příbramova (odst. 1). 6 Čas vzniku se dá určiti také jen přibližně, a to nejspíše do téže doby jako při č. 13. Že traktát psán r. 1429 a nikoli snad již za srážky r. 1427, zajišťuje zmínka o Jakoubkovi (patet per M. Jacobum sarcte memorie, fidelem predicatorem inter omnes ut quidam asserunt, prius splendentes in hic regno na 1. 1250. Obšírná zpráva strany Příbramovy o disputaci (č. 17) nezmiňuje se sice výslovně o předmětu projevu, není však téměř naprosto možná klásti jej jinam než č. předešlé, časově arci později. Běžít zde o jakýsi dodatečný, nepřímý důkaz Paynův, že remanenční nauka Viklefova není v rozporu ani s autoritami Příbramovými. 7. Rukopisy: 1. D 47. 122—5°. 2. IV G 14. 157—7 (zlomek; expl. sanguinem suum dixit. Hec ille). 15. Formule pro vyjednávání o mír, dana poselstvu husitskému na sjezd chebský v květnu 1431. I. Název ruk. 1: Hec Anglicus scripsit. Quod sequitur, fuit prima proposicio in tractatu, quem nostri habuerunt cum rege in proximo congressu. V ruk. 2: Hanc (cedulam) heretici dederunt d. Romanorum regi in Egra nec acceptata fuit. 2. Obsahem projevu prohlášení, že poselstvo trvá na výhradách, které podal zemský sněm na druhých poradách bratislavských v červenci 1429, vyjednávaje o tom, aby husité se koncilu zúčastnili. K tomu připojeno i znění těchto výhrad. 4. Quemadmodum cum serenissimo principe X per potenciam brachii se- cularis arceatur et compellatur. 5. Původství zaručuje svědectví ruk. 1 (odst. 1). S ním souhlasí, že se- Payne právě vrátil z Krakova z jednání podobného, Sirotci pak a s nimi Nové město

Strana 105
105 pražské, kde autor působí v klášteře slovanském, že do Chebu jíti odepřeli (Zikmund v Palackého U B II, 210). I je nasnadě, že akt tak významný, jako je formulace podmínek mírových, svěřena bohoslovci strany, na jejímž souhlase ostatním jistě mnoho záleželo, ježto bylo jasno, že nezdar jednání způsobí vpád nepřátel (jak se také stalo). 6. Napsání sluší jistě položiti do doby, kdy zasedal pražský sněm, jenž po- selství vyslal. Sněm ten se konal 1. května (uv. zpráva kr. Zikmunda). 7. Rukopisy: 1. D 51. 313. 2. Třeboň A 19 (přílohou listu Zikmundova kr. Jagiellovi). 8. Vydání: uv. Palacký U B II, 213—4 (z ruk. 2). 16. Obrana husitského artikulu o chudobě kněžstva pronesená na koncile basilejském 26.—28. ledna 1433. I. Název ruk. Posicio M. Petri Englici in Basilea coram concilio. 2. Obsahem obrana pražského artikulu o povinnosti kněžstva žíti v chudobě Payne, vymeziv nejdříve pojmy, hájí požadavek Písmem, starými Otci církevními a důvody. 3. Rozdělení traktát nemá; tři části, na něž se dělí, je však jasně znáti. 4. Inc. Cum autem dictum sit X Christi clericis denegatum. 5. Původství je zcela jisté. Dosvědčuje je rukopis, vzniklý jistě na koncile, obsah, uváděný ve výtahu deníky koncilními, i odpověď Palomarova (Mansi XXIX, 1105—68) a Paynova odpověď na ni (č. 18). 6. Čas, kdy obrana pronesena, určují přesně deníky koncilní na 26.—28. ledna 1433 (M C I, 269, 296—7, C B II, 324—7). 7. Rukopis jediný: I 77. 119—43 (sborník M. Loudy z Chlumčan). 10. Literatura: Palacký III, 3, 79 a u Zibrta III, 524; Hefele, Concilienge- schichte VII, 505, 509. 17. Výklad smyslu artikulu o světském panování kněžstva na koncile basilejském 4. února 1433. I. Název ruk. 1: Cedula, porrecta per M. Petrum Anglieum de consorcio ambasiatorum regni Bohemie in congregacione generali die Mercurii IIII. m. Febr, z r. 1433. 2. Obsahem kratičkého projevu výklad smyslu, v kterém husité žádají oď- stranění světského panování kněžstva, na žádost koncilu. 4. Inc. Hec verba sunt, que die hesterna X de viris ecclesiasticis habitualiter delinquentibus. 5. 6. Původství i datum přesně udává ruk. 7. Rukopisy: 1. Basilej A II 34. 164. 2. Vatikán Lat. 4934. 227°. 8. Vydání: 1. Martène-Durand VIII, 251—2. 2. Mansi XXX, 260 ( z tisku). 3. Palacký U B II, 346 (z ruk. 1). 4�M C I, 270. 10. Literatura: Palacký III, 3. 79; Prokeš. Husitika vatikánská (1928) 49.

Strana 106
106 18. Replika J. Palomarovi, pronesená na koncile 31. března a 1. dubna 1433. I. Název rukopisu: Replica M. Petri Anglici contra auditorem. 2. Obsahem repliky odpověď na polemiku J. Palomara proti obraně Paynově (č. 16 odst. 5). 3. Rozdělení traktát nemá. Je značně roztříštěn tím, že sleduje krok za krokem odpůrce. 4. Inc. In nomine sancte et individue trinitatis. Quia tedet aurem doctissimam X eorum successoribus. Hec Lyra. 5. Původství naprosto jisté. Jet taktéž dosvědčeno rukopisem, vzniklým ještě na koncile, deníky koncilními i souvislostí s č. 16 a s projevy Palomarovými, jeho polemikou, kterou Payne kritisuje, i jeho odpovědí na repliku (např. v tomtéž ruk. 1. 194—202). 6. Datum, kdy replika pronesena, t. j. 31. břez. a 2. dub. 1433, udávají přesně deník Petra Žateckého (M C I, 334—6) i úřední (C B II, 378). 7. Rukopis jediný: I 77. 144—67 (konec chybí). 10. Literatura: Palacký u Zíbrta III, 525; Hefele VII, 519—20 (údaj o vydání repliky u Mansiho je však omyl). Dodatek. Kázání na koncile ze 16. ledna 1433. Kázání to na slova »Ortus est sol...« uchoval ruk. dijonský 580 na 1. 38—40 (Catalogue général de MSS des bibliothèques publics de France. Départements, V, 1889, 147 nazývá je autre proposition de maitre Pierre Langlois 16. janv. 2433—4). Vzpomínají ho deníky koncilní (M C I, 264, 292; srov. i Martène-Durand VIII, 341 a M C II, 319). Sborník dijonský obsahuje snad i č. 16 a Rokycanovu obranu č. 10, což však podle katalogu možno jen tušiti. C. Léta vyhnanství a sklonek života 1434—56. Vypuzen byv z Prahy, nepozbyl tím ještě Payne půdy v husitských Čechách. Našel nové útočiště v Žatci — slouží mu zase v posláních diplo- matických —, a když reakce vrátila trůn Zikmundovi a král byl již blízek splnění dávné tužby, aby Payne byl vypověděn z království a vydán na soud i na smrt, nová vzpoura proti věrolomnému císaři, a když brzy na to zemřel, i proti jeho zeti a nástupci Albrechtovi zachránily Payna ještě jednou a povolaly ho zase mezi státníky a diplomaty. Vyvázl i z nebez- pečného úkladu, ze zajetí, do něhož se dostal r. 1438 přepadením; města svazu táborského vykoupila jej raději obrovskou sumou, jen aby nebyl prodán do Říma nebo do Anglie na smrt. Tento projev úcty Táborů k Paynovi je tím výmluvnější, že M. Engliš od počátku podporoval veliké dílo konsolidace národní i církevní. představované Rokycanou, a nesouhlasil s táborským odporem proti jeho volbě arcibiskupem. Projevil to jasně a zřetelně r. 1436, kdy jako zvolený

Strana 107
107 rozhodčí strany táborské a pražské dal proti Táborům zcela za pravdu Rokycanovi (17). Prospěch všeobecný kladl zajisté, jak tu pěkně pověděl, nad zájem zvláštní, nad zájem osob a stran. Zůstav zásadě té věren, vy- konal husitství služby neocenitelné a dožil se nejednoho zadostiučinění a potvrzení, že šel cestou pravou. Dožil se tak posledního vítězství nad Příbramem, když ještě jednou roznítil spor o Viklefa (18). Konečný vý- rok zemského sněmu pražského, jenž je posledním slovem tolikaleté po- lemiky, uznal r. 1444, třeba nepřímo, názor Rokycanův a Paynův a schvá- lil jeho staré projevy o učení o večeři Páně (11 a 17). Potom není o Pay- novi slyšeti celých pět let. Snad to bylo tehdy, co působil v Rumunsku. Rokycanův návrat do Prahy (1448) otevřel mu však přece zase Prahu a vrátil tiché ústraní v klášteře na Slovanech. Ani zde si však nedopřál klidu a pokoje a ještě jako sedmdesátník podnikl nejspíše daleké a choulo- stivé poselství do Cařihradu, aby tu vymohl husitské církvi, čeho potře- bovala nejvíce, vysvěcení Rokycany. Úspěchu ovšem již nedosáhl, Caři- hrad padl v zápětí potom do rukou tureckých. Vyznání víry, které na Paynovi v Cařihradě vynuceno (19), a zpráva, že r. 1452 zvolen do po- roty, jež měla ukončiti spor mezi Táborem a Prahou, jsou poslední pa- prsky zapadající do temnot, jež zahalují konec života velikého politika a bojovníka. V prvé čtvrti r. 1456 Payne v Praze na Slovanech skonal. 19. Výrok ve při mezi mistry pražskými a kněžími táborskými z r. 1436. I. Název v kronice Biskupcově: M. Petri Payne Anglici nacione inter magi- stros Pragenses ex una et sacerdotes Thaborienses parte ex altera pronunciacio. 2. Obsahem výroku výklad o povaze smírčího soudu a výrok sám: 1. o sedmi svátostech, 2. o vzývání svatých, 3. o očistci a 4. o užívání ornátů, a to podle spisů Viklefových, Husových a Payna samého. 4. Inc. In nomine s. et irdividue trinitatis... Quemadmodum maius bonum X laus, honor et gloria consequatur. Ruk. dodává: Hec pronunciacio facta est a. d. 1436 post introduccionem imperatoris Sigismundi in regnum Boemie ad instigacionem ipsius imperatoris. 5. Původství je zaručeno dokonale svědectvím ruk. i Biskupcovým. 6. Datum možno s Palackým (III, 3, 221) odhadnouti zhruba na sklonek září 1436, a to podle táborského protestu proti výroku, jenž přinesen do Prahy Biskupcem 22. října. 7. Rukopis jediný: III G 8. 40'—35' (mylné číslování). 8. Vydání:C. Höfler 11, 705—7 (v kronice Biskupcově), částečně již Cochlaeus 233—4. 20. Traktát proti Přibramovi z r. 1441. I. Název ruk: 1: Tractatus M. Petri Anglici contra errores circa sacramentum altaris venerabile s poznámkou: Hunc tractatum impugnabat M. Przibram, cui Petrus

Strana 108
108 contra (?): Nititur vir quidam etc. V ruk. 2: Tractatulus de sacramento M. Anglici contra Przibram. 2. Obsahem traktátu výklad Petrova učení o večeři Páně v sedmi tvrzeních (notabilia), z nichž poslední je zahroceno již proti Příbramovi, a polemika proti názo- rům Příbramovým. 4. Inc. Ut veritas amplius cognoscatur in materia, que iam quasi cottidie venti- latur X ne in materia, que fidem tangit aut conscienciam, per eundem (Příbram) amplius involvantur. Explicit 1441 ante Wenceslai. 5. Původství zaručuje dokonale svědectví obojího ruk. i obsah. 6. Datum určuje expl. ruk. (odst. 4) na dobu krátce před 28. zářím 1441. S tím souhlasí, že Payne jmenuje odpůrce canonicus, ut fertur, in castro Pragensi, narážeje tím zřejmě na současné jednání Příbramovo s pražskou kapitolou (shora č. 30). Jistě není narážka taková možná před r. 1436, kdy se vrátil Příbram a kapitola z vyhnanství. 7. Rukopisy: 1. 8° 6. 97—107. 2. II 28. 179'—83 (sahá jen po str. 106 ruk. 1). 21. A pellos 17s alarsoo s. I. Nápis tisku (odst. 8): Anò tob Asßéldov ris zlorog Bv Eöonev 5 Kovozav- zivos lepabg ózò Aryllas nal unoluon S2àw als Kovotavuvónole nazd ,�w črog. 2. Obsahem spisku vyznání víry adresované patriarší stolici cařihradské. Po úvodě výklad na apostolikum, pak o svátostech (Palmov, uv. v odst. 8, 19—25; M. Paulová v M 1918, 317). 4. Inc. Ev dvópar ro IрqоD Xęsоrоd, duiv. 'Zyd Kovrovivos Iláress nal dAdolwg Tgdona 'Avylanós ...Tireanras X ovußalva ôporónag &adtys&as. 5. Původství Paynovo možno opříti o tyto důvody: Vyslanec se nazývá doctor a ôödonalos z Anglie a z Čech; to se nehodí na nikoho jiného než na M. Petra. Slyšíme (ve zprávě řecké církve u Palmova 62) o tom, že vyslanec měl misijní úspěchy v Čechách, Uhrách, Němcích, dnešním Rumunsku a Anglii; tento překvapující zjev můžeme (mimo Uhry a Rumunsko) zjistiti jediné u Payna, který se ostatně stará o hu- sitskou propagandu v Multansku a vymohl i vysvěcení valdenskému apoštolovi J. Va- lachovi. Pražský posel přinesl do Cařihradu slavný Texte du sacre, jenž pocházel z klá- štera na Slovanech; Payne byl správcem tohoto kláštera aspoň 1432—4 a zemřel v něm (A. Wood u Bakera 143). Na Payna ukazují i prudké výpady protipapežské (tisk 2. 44—6, 51—2), hodně kritické stanovisko k Řekům, jméno v řeckém tisku (odst. 4), které je zřejmě koruptelou jména Payne, a zejména příznačné rozlišování věcí pod- statných a služebných, které má Payne společné s Jakoubkem a s Jednotou bratrskou (B, Německého husity Petra Turnova spis o řádech a zvycích církve východní 1915, 6 p. a M 1921, 30—5, 132—9, kdež i o pochybnostech M. Paulové v M 1918—9 a R. Urbánka II, 544). 6. Doba vzniku se dá stanoviti jen přibližně na sklonek r. 1451 nebo na samý počátek r. 1452 datem řecké odpovědi, ktérá dána 18. ledna 1452 a s níž nejspíš ihned český vyslanec odešel (srov. uv. Paulová 316—8). 8. Tisky: 1. Tóuos 'Aydans narà Aarivov ovlleyelg nal wroôelg napà Aceas- &dov naridezov Ispoookýuow, d Diaalq, 1698, ocl. 320-32. 2. I. Palmov, K voprosu o snošenijach Čechov-Gusitov s vostočnoju cerkoviju v polovině XV. věka. 1889. Str. 42—58 (spolu s rus. překladem).

Strana 109
109 3. A. Gilferding—I. Palmov. Gus. 1893, příloha 3 (otisk z tisku 2. s překladem). 9. Překlad ruský ve vydání 2. a 3. 10. Literatura: uv. Palmov, Paulová, Urbánek i obojí B. 22. Notabile de trinitate increata. 1. Název ruk.: Notabile Mri Petri Anglici Payne de trinitate increata. 2. Obsahem výklad o problému Trojice pro filosoficky neškolenou veřejnost. 4. Inc. Ut autem persone simplices aliquid percipere valeant in materia de trinitate personarum in divinis, est notandum X nichil amatum nisi cognitum. 5. Původství bezpečné ze svědectví ruk. i z obsahu. 6. Doba vzniku se nedá určiti ani přibližně. Po rozpravách o této otázce v husitské veřejnosti, jež by byly mohly býti podnětem k sepsání projevu, není stopy. 7. Rukopis jediný: IV G 25 (předsázka). D. Spisy nejisté. 23. Eucharistický traktát Multi a patre luminum. I. Názvu v ruk. není. 2. Obsahem traktátu je výklad o večeři Páně v duchu táborské levice na vý- strahu před bludy, zejména před katolickou transubstanciací. Tělo a krev nezaniká, Kristus je ve svátosti přítomen jen figuraliter, ne však zase jako nuda figura. Rozbor u Sedláka, Traktáty 26—7. 4. Inc. Multi a patre luminum noviter iilustrati X qui carent intrinseca dispo- sicione. 5. Původství Paynova dohaduje se ok. r. 1443 J. Příbram (shora č. 31 1. 188°). jenž ze spisu podává výňatky, ale s výslovnou výhradou »si non fallor, puto esse M. P. Anglici«. Dříve však dohadu toho nelze u Příbrama doložit, nýbrž uvádí spisek jako táborský (č. 19 str. 575; přípisek v tisku Vinařického není v ruk., nýbrž pochází od Palackého, jenž jej učinil podle uv. dohadu Příbramova). Domněnka Příbramova se opírá nepochybně o přesvědčení, že traktát je neobyčejně mistrovský (výrok uv. Sedlák 27 p. s.), jak výslovně praví Příbram o č. 22 (odst. 5). Soud ten je však sotva správný, jak ukazuje Sedlák (28). Je to tedy daleko spíše spisek táborský, a nikoli, jak věřil Sedlák, Paynův. 6. Dobu vzniku možno jen zhruba ohraničit rokem 1426, kdy asi nejpozději napsal Chelčický Repliku Mik. Biskupcovi (B v M 1922, 192), jež traktátu užila (do- klady v edici Sedlákově). 3. Rukopis 1. II 28. 147—50. 2. Tamtéž 151—4. 3. D 49. 189—9 (výtah Příbramův, který má něco na víc, o čemž uv. Sedlák 27). 8. Vydání: Sedlák, Traktáty (příl.) 21—8.

Strana 110
110 24. Eucharistický traktát Nota, duo queruntur. I. Názvu v ruk. není. 2. Obsahem traktátu odpověď na dvojí otázku: 1. co jest svátost olt. a 2. jak je v ní Kristus přítomen. Na prvou odpovídá, že chléb je tělem Kristovým in fi- gura, na druhou s Viklefem: spiritualiter, virtualiter, sacramentaliter, realiter et vere. Ostatek vyplňuje polemika proti názoru, že je Kristus ve svátosti substancialiter. Po- drobnější rozbor u Sedláka, Traktáty 28—9. 4. Inc. Nota, duo queruntur ad sacramentum X dicit se ignorare ut II Cor. 12. 5. Původství Paynova dohaduje se zase a v témž spise Příbram (l. 1890, ale s výhradou ještě větší, řka: quem, si non fallor, puto esse M. P. Anglici vel šul socii. Zdáť se mu, že by traktátu tak znamenitého nedokázal žádný z kněží táborských (celý citát u Sedláka 29). Dříve, v Professio fidei (č. 21, 544) a v č. 19, 575, s ní současném, se takové domněnky neodvážil. I je to taktéž spíše spisek táborský než Paynův. 6. Dobu vzniku možno zatím ohraničiti toliko r. 1429—30, kdy traktát cituje Příbram (odst. 5). V Chelčického Replice se najdou některé shody, nestačí však na důkaz (Sedlák 42—3). 7. Rukopis jediný: II 28. 167—71. 8. Vydání: Sedlák, Traktáty 29—37. 25. Obrana mirové formule proti doktorovi krále Zikmunda v červenci 1429. L. Názvu ruk. nemají. 2. Obsahem spisku je zpráva o důvodech pronesených bohosloveckým znal- cem krále Zikmunda proti formulaci podmínek, za jakých by husité přišli na koncil basilejský a podepsali příměří do konečného rozhodnutí jejich sporu s církví, a zároveň vyvracení těchto důvodů. Zpráva psána pro krále na jeho žádost. 4. Inc. Quia nuper scriptum serenissimo principi X pro labore retribuat sibi deus ipse etc. 5. Původství Paynovu nasvědčuje jednak to, že to jest obrana projevu, jehož stylisace se Payne jistě zúčastnil (pražský sněm, na němž formule vznikla, odpovídal ji na návrhy Zikmundovy podané v Bratislavě husitskému poselstvu, které Payne takřka vedl, jak vyplývá z č. 12), jednak lecco v obsahu zprávy: dovolávání se anglické lo- giky Hetysbyrovy (o ní Duhem, Etudes sur Léonard de Vinci III, 1913, 469 a d.; je sice také mezi ruk. knih. universitní, Truhlář č. 396 a 1989, ale s názvem Hesbri) a příznačný obrat: piarum aurium offensiva, s nímž se setkáváme v č. 17 (u Höflera II, 705). I temperamentnost projevu by dobře svědčila právě Paynovi. 6. Datování je zvláště obtížné. Jediné, oč se dá opříti, je zmínka, že spor o výraz inevitabiliter nastal již na schůzce bratislavské, t. j. r. 1429. Výraz ten se však objevuje jak již na tamních poradách jarních (B v ČMM 1925, 191—2), tak i na poradách červencových (č. 15 odst. 2), takže rozprava, kterou sepsání líčí, může spa- dati stejně do léta 1429 jako do jara 1431, kdy formule ta znovu předložena beze změny v Chebu (č. 15). Sám Palacký nemohl se proto rozhodnouti mezi obojí možností (v Dě- jinách III, 2, 317 klade památku do r. 1429, v UB (odst. 8) do r. 1431). Je-li však sepsání od Payna, nutno se rozhodnouti pro červenec 1429, neboť do Chebu nepřišel M. Petr skoro jistě; Sirotci, k nimž náležel, na sjezd chebský poslů nevyslali (č. 15 odst. 5).

Strana 111
111 7. Rukopisy: 1. D 51. 313—15. 2. O 29. 94'—6. 8. Vydal Palacký U B II, 221—4 (z obojího ruk.). 10. Literatura: uv. Palacký. 26. Kvestie o právu prostého kněze světiti na kněžství. Z důvodů vnitřních přičetl bych Paynovi i kvestii o této otázce, kterou jediný ruk. prohlašuje za Jakoubkovu a jejíž data jsem podal v soupise jeho činnosti literární 67—8 č. 105. Že sotva pochází od Jakoubka, pověděl jsem již tam. Jakoubek, dodávám, skoro jistě by se byl také nevyhnul zmínce o kalichu, jako se jí nevyhnuly jiné pro- jevy q této otázce, o nichž hovořím v M 1928 (seš. I). Co vyznačuje původce kvestie, je dále značná vyspělost jeho slohu, vyspělost, jež by u Jakoubka zcela překvapovala. Původu anglickému nasvědčuje užití výkladu Lombardových sentencí od Cutona, t. j. Rob. Cowtona, jenž byl nejoblíbenější příručkou na universitě oxfordské (H. B. Workman, J. Wyclif, I, 1926, 118), kdežto exemplář původu pražského, pokud aspoň vím, znám není. Byl to konečně zřejmě Payne, kdo do husitské literatury uvedl De- fensor pacis Marsilia z Padovy, a to jako dílo Occamovo (o tom ve vzpomenutém článku v M), jak se ho právě dovolává i naše kvestic. Je-li od Payna, spadala by tato kvestie nejspíše do doby první rozpravy o této otázce, t. j. do srpna r. 1420 (víc o tom tamtéž). Omyl ruk., jenž kvestii prohlašuje, jak řečeno, za spis Jakoubkův, vysvětlil by se pak snadno tím, že byla snad podána universitě Jakoubkem i Paynem společně, podobně jako za rok potom sepsali a podali oba mužové snesení synodní (Ja- koubek č. 87). E. Spisy přičítané Paynovi neprávem. 1. Katalog zhořelecké knihovny Milichovy (příloha Neues Lausitzisches Magazin XLIV—V, 1867—8) praví, že se v ruk. C. Ch. s. XV. IV (B, A. MS.) No 2 p, 313—9 čte traktát: Anglicus Petrus de temporalitate clericorum, a udává i incipit, shodný s incipitem traktátu basilejského č. 18: In nomine s. et individue. Trinitatis. Ruk. sám však (má dnes značku C. Ch. IV. 78) má na uv. m. Palomarovu odpověď Paynovi »Et rerum gravitas« s incipitem sice shodným, ale správně tu nadepsanou: Contra Pe- trum Anglicum de temporalitate clericorum. 2. Pozdní kombinace učenecká, dosud nezcela vyhynulá, přiřkla Paynovi slavné Speculum aureum z r. 1404, opravujíc patrně dohad vydavatele Goldasta, že je napsal Paulus decretorum doctor Anglus, jehož nebylo lze nikde najíti. Jako dohad Goldastův ani tento dohad se neopírá o nic jiného než o to, že je to dialog mezi Petrem a Pavlem, což však pro otázku autorství nemá vůbec významu. Dílo rozvádí a domýšlí reformní program Squalorum curie Romane Matouše z Krakova a pochází nejspíš od pražského prof. Alberta Engelschalka. Viz poslední souhrn staré diskuse o této otázce v greifs- waldské disertaci Fr. Franke, Matth. v. Krakau, 1910, 79 a d. 3. Podobnou asi kombinací vznikly dva spisy nezvěstné, které uvádí Baleus (shora v úvodě p. 3—4): contra ceremoniarum abusiones a concilium esse supra papam. Mohly by to snad býti leda spisy vzniklé ještě v Oxfordě. 4. H. v. d. Hardt přičetl Paynovi i proslulou Confulatio primatus papae, kterou zamýšlel vydat (o tom P. Albert v Hist. Jahrbuch d. Görresgesellschaft XI, 1890, 445—6). Je to však, jak se dnes uznává všeobecně, dílo M. Döringa a v podstatě vlastně skoro jen výtah z Marsiliova Defensor pacis.

Strana 112

Strana 113
Ukazatel. (Přehled obsahu v. na str. 7.) Baker J. 91. Balbín B. 16, 50, 3 4 7- Bale J. or, roi. Bartoš Písař r4. Basnage J. 16. Baštín (písař) 79, 102. Bílejovský B. 15. Biskupec M. 23, 4, 33—5, 54; 62, 5—7, 84—5, 104, 7, 9. Borotín J. 39, 54, 88. Bruncvík Z. 15. z Buřenic Tluksa Zd. 24. Bydżovsky P. 15, 35. 52, 5, 75. Cadaverosus Kouřimský J. 49. Carvajal J. 49. Cassia de viz z Kassic Clarke P. 91. Cochlaeus J. 15, 57, 8, 02. Collinus M. 15, 87. Cowton R. 111. Capek J. 81. Denis M. 42. z Dinkelspühlu M. 29, 62—3. Dobrovsky Jos. 16, 54. z Domażlic Tob. 9i. Dôring M. 111. z Dráchova V. 33. Drázdansky Mik. 29, 96, 8. z Drážďan Petr 95. z Dubrovníka viz Stojkovič Durande N. 16. Durich Y. 17, 51. Elrich Th. 88. Emden A. B. 92. Englsalk A. rrr. Fabricius 16. Flacius Il yricus 15. 91. Flajśhans V. 10. Gascoigne T. 91. Geilnhusen viz Maulbronn Goldast M. 111. Goll Jar. 17, 58, 92. Hadac V. ro. Hanka V. 17, 53, 75. Hardt H. 43, 111. Haëkovec P. M. 18. Havlík kaz. 95. Hetysbyry 110. Hilarius z Litoměřic 43, 53, 4. Hoch K. 58. Horák J. z Milešovky 57. z Hradce Kr. Petr 87, 8. Hruby H. 18, Hus J. 14, 36, 44, 8, 50, 2, 3, 75, 96, 107. Haska M. 62, 6. Chelëickÿ P. 23, 4, 35, 7, 58, 109, 10. Chelčičtí bratří 37. z Chlumčan viz Louda. Jafet B. 50, 5. Jakoubek ze Stříbra 9, 16, 21, 2, 3, 36, 45, 9, 50—2, 61, 2, 6, 70, 1, 3, 86, 8, 9, 90, 5, 100, 1, 3 4, 8, 11. z Janova M. 29, 37, 50. Jastrebov 23, 35, 58. Jednota Bratrská 14, 38, 43—5, 108. Jesenic J. 63. Kánis P. 62. Kapistrán J. 36, 8—40, G, 54. Kardinál J. 100. z Kassie S. 46, 50. Kazimír O. písař 47. ze Kdyně B. 33. Kingsford L. C. 92. Kladrub P. 84. z Klenového P. 80. Klicman L. 58. Konść M. 44. Koranda V. st. 65. ml. 44, 5 53. 69. Korybut 21, 71, 3, 101. Krasonicky V. 69, 88. Krofta K. 18, 23, 58. z Krumlova V. 16, 50, 3. Kříž O. z Telče 30. 40, 3, 56, 73, 83. Křižanovský St. 49. V. 16, 43, 6. Leland J. 91. Lenfant J. 16. 

Strana 114
114 Loserth J. 97, 8. Louda M. 24, 77, 105. Lukáš Pražský 35, 6. Lupáč M. 33, 7, 50. P. 15, 47, 54 6. Marpilius z Padovy 29, 111. Marténe E. 16. Martin, farář třebíčsky, 36. z Maulbronnu J. 26. Milíč J. 58. Miřinský V. 52. Moldavští bratří 44. z Monsserratu Kcsmas 42. Nejedly Z. 18, 58. Neumann A. 26, 9. Nider J. 25. Nikolaides Brodský M. 49. Novotný z Luže 63. Nydbruck K. 15. Occam V. 111. Oldcastle J. 94. Opočna J. 47. Palacký F. 16, 7, 22, 3, 57, 91, 109, 10. Páleč St. roo. Palmov I. 28, 40, 108. Palomar J. 3r, 82, 105, 6, 11. z Pelhfimova Mik. viz Biskupec. z Plzné Prokop 30, 81, 2, 8. z Podébrad Jifí 34, 9. Podlaha A. 18. Procházka FI. I. 57, 91. Prokeś J. 24, 9, 30, 57, 83. 105. Prokop Holy 77, 9o, 103. Ptáček z Pirkštejna 34. Putzlacher 16, 40. Račenský J. 34. Rehof B. r4, 38, 88. Ribay J. 49, 75. Rieger G. C. 16. Rónholz 17. Sedlák J. 58, 66, 92, 9, 104, 9. z Sedlčan Aug. 46. z Segovie J. 54, 5, 7. Schroeckh J. M. 16. Sirotci 101, 4, 10. Sixt V. 49. Sokol V. 10, 87. Souček St. 10, 54. Stojičín M. 98. Stojkovič J. 28—30, 70. Synody (1421) 100. (1424) 68, 84. (1429) 76. (1430) 78. (1434) 31, 81. (1441) 34, 53, 5, 84. (1454) 41. Šimek F. 18. 49—51, 3. Simon Sladownik 44. Sturm Ad. 52. Táborský J. 52. Theobald Z. 15, 53, 4. Tobolka Z. 42. Toke H. 25. z Toleda Fr. 42. Tomek V. V. 22, 74, 81, 92, 104. Top V. 78. Truhlář Jos. 18, 58, 86. 50. z Valeéova B. 70. Vanék 14, 40. z Vartnberka C. 99. Viklef J. 20. Vinaficky K. 76. Vik Jakub 80. Voigt M. A. 16, 57. Volf Jos. 18. z Vřesovic Jak. 85. z Vfe$tova Aleś 32. Walden T. 9i. Wood A. gi. Zahrádka (Hortensius) 47. Zahradník V. 17. Zantfliet C. 41. z Zatce J. 62, 84, 101. Petr 89. Zelivsky J. 53, 61, 72. Žižka 62, 8, 70, 90.