z 48 stránek
Úvod
57
58
59
60
61
62
Kronika
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
Obsah
103
104
Název:
Kronika o Rohovém Sayfrydovi (Věstníku Královské české společnosti nauk)
Autor:
Prusík, František X.
Rok vydání:
1891
Místo vydání:
Praha
Počet stran celkem:
48
Obsah:
- 57: Úvod
- 63: Kronika
- 103: Obsah
upravit
Strana 57
(Zvláštní otisk z Věstníka královské české společnosti náuk.) Kronika o Rohovém Sayfrydovi. K vydání upravil Frant. X. Prusík. (Předloženo dne 23. února 1891.) Uvod. Staroněmecké písně hrdinské o Siegfriedovi už záhy v Čechách docházely značné obliby a překládány jsou na jazyk český; toho dů- kazem jest nám zbytek Růžové zahrady ze XIV. století uveřejněný v Musejníku 1881. Jiná pověsť o reku tom vyprávěla, kterak Sayfryd, namazav se tukem z rohů dračích, zrohovatěl, čím se stal neporani- telen kromě mezi plecema, kam nemohl rukou dosáhnouti. Pověsť ta rýmovaná vytištěna jest kolem r. 1530 v Norimberce s názvem „Hürnen Seyfrid“; otištěnu ji nalezneš v díle: Der Helden Buch in der Ursprache. Herausgegeben von Friedrich Heinrich von der Hagen und Alois Primisser. II. Theil. Berlin 1825. Dle Norimberského vydání pak pověsť tu vzdělal po česku v rý- mech Tobiáš Mouřenín Lítomyšlský, jak to sám vyznává v XXVIII, 106, a vydal v Praze u Mikuláše Pštrosa léta 1615. Vzácná památka ta, jíž ni Jungmannova Historie literatury české ni Jirečkova Rukověť nezná, uchovala se v jediném nám známém výtisku Dra Čeňka Rýz- nera v Roztokách, jenž nám ho velmi ochotně zapůjčil. Báseň česká vytištěna jest v 16° a má s titulním listem 41/2 Ja vrstvy až po sign. EIVa či 71 stránek; titul i každá kapitola, mimo prvou úvodní, opatřeny jsou nevkusnou rytinou děje v nich líčeného, což označujeme slovem Fig. na tom místě textu, kde obraz jest. Překlad sám přidržuje se celkem věrně originálu německého rozděleného na 179 zpěvův či sloh o 4 verších, před nimiž položen jest předzpěv, jehož překladatel pouze prvé 2 verše reprodukoval na titule, ostatních vynechav. Zní pak předzpěv takto: Hierinn findt jr ein schönes Lied Von dem Hürnen Seyfrid
(Zvláštní otisk z Věstníka královské české společnosti náuk.) Kronika o Rohovém Sayfrydovi. K vydání upravil Frant. X. Prusík. (Předloženo dne 23. února 1891.) Uvod. Staroněmecké písně hrdinské o Siegfriedovi už záhy v Čechách docházely značné obliby a překládány jsou na jazyk český; toho dů- kazem jest nám zbytek Růžové zahrady ze XIV. století uveřejněný v Musejníku 1881. Jiná pověsť o reku tom vyprávěla, kterak Sayfryd, namazav se tukem z rohů dračích, zrohovatěl, čím se stal neporani- telen kromě mezi plecema, kam nemohl rukou dosáhnouti. Pověsť ta rýmovaná vytištěna jest kolem r. 1530 v Norimberce s názvem „Hürnen Seyfrid“; otištěnu ji nalezneš v díle: Der Helden Buch in der Ursprache. Herausgegeben von Friedrich Heinrich von der Hagen und Alois Primisser. II. Theil. Berlin 1825. Dle Norimberského vydání pak pověsť tu vzdělal po česku v rý- mech Tobiáš Mouřenín Lítomyšlský, jak to sám vyznává v XXVIII, 106, a vydal v Praze u Mikuláše Pštrosa léta 1615. Vzácná památka ta, jíž ni Jungmannova Historie literatury české ni Jirečkova Rukověť nezná, uchovala se v jediném nám známém výtisku Dra Čeňka Rýz- nera v Roztokách, jenž nám ho velmi ochotně zapůjčil. Báseň česká vytištěna jest v 16° a má s titulním listem 41/2 Ja vrstvy až po sign. EIVa či 71 stránek; titul i každá kapitola, mimo prvou úvodní, opatřeny jsou nevkusnou rytinou děje v nich líčeného, což označujeme slovem Fig. na tom místě textu, kde obraz jest. Překlad sám přidržuje se celkem věrně originálu německého rozděleného na 179 zpěvův či sloh o 4 verších, před nimiž položen jest předzpěv, jehož překladatel pouze prvé 2 verše reprodukoval na titule, ostatních vynechav. Zní pak předzpěv takto: Hierinn findt jr ein schönes Lied Von dem Hürnen Seyfrid
Strana 58
58 Frant. X. Prusík: Vnd ist in des Hiltebrandes thon Deszgleychen jch nie gehört han Vnd wenn jr das leszt recht vnd eben So werdt jr mir gewunnen geben. Ostatek si překladatel vedl dosti volně, myšlenky mnohdy zvláště pro rým — rozpřádaje a rozhojňuje; uvedeme toho některé doklady: Da so vil Trachen lagen Lindtwürm Krötten vnd Attern (8. sloha): kdežto našel množství žižal co maní, hadů, štírů, žab, divných draků, saní IV, 9—10. — Das er die Löwen fieng Vnd sie dann zü gespötte Hoch an die baumen hieng (33): lvy chytal do rukou, co by je svázal, některé z kratochvíle bez opravy v lesích po stromích věšel co kolčavy X, 14—16. — Floch in die staynen wand (69): utek do skáli zahradiv se plotem XIV, 58. — Vnd klang auch also helle Als ein Glock in Thurnes tach (73): tak svučně zněl, co by na zvony zvonil neb střílel z děl XIV, 95—6. — Das du her seyst verflücht Ich wil dir wol vergelten Das du mich hast gesucht Vnd hetst du das vermiden Es wer dir villeycht als güt Nun müst du lernen hangen Vmb deynen vbermüt (75): O zlořečený! spíše musíš býti oběšený; odplatímť vrchovatou, máš poznati, třebaliť bylo mne tuto hledati. By ty byl poseděl a zůstal doma, nebál by se, byť byla ruka chromá; ale musím tvou svývolnosť ztrestati, že tě tvá máteř musí litovati XIV, 105—112. — Er schriet jm von dem leybe Seyn güt stählein gewandt (80): srv. XIV, 147—9. — Hieb jm acht wunden tieff Dem vngefügen manne Laut rüfft er zur maget (95): XVII, 46—48. — Er sprach, heb dich deyn strasse Du müst von anhin gan (100): XVII, 86—90. — So durch schön der Junckfrawen Der Trach menschlichen het Wenn die fünff jar hin kemen Das er sie nemen thet Und sie also möcht haben Weyl er ein Trache wer So wurd sie jm zü theyle Das sunst gschech nymmer mer (126): XX, 25—32. — Seyfrid der schlüg mit grymmen Den wurm wol auff das horn Er mocht nicht lenger bleyben Und schlahen den wurm vorn Er schlüg in auff die seyten Wol auff ein hürnen dach Yedoch so müst er leyden Vom wurme vngemach. Er schlüg so weych das horen Mit seynem schwerdt so güt Und auch die hitz vom Trachen Als wer gemacht ein glüt Mit eynem füder kolen Die alle wern ein brandt Erst ward das horn weychen Das es ab von jm randt (146 — 7) : XXIII, 25—40. — wurtz (152): prustvorec XXVI. — Got müsz erbarm Sol ich dich todt heym füren (151); XXVI, 6—7. — Do sprach zum held Seyfride Eugel das edel Zwerg Kuperan der falsch Ryse (153): XXVI, 21—4. — Neyn sprach der held Seyfride Ir solt hie beleyben
58 Frant. X. Prusík: Vnd ist in des Hiltebrandes thon Deszgleychen jch nie gehört han Vnd wenn jr das leszt recht vnd eben So werdt jr mir gewunnen geben. Ostatek si překladatel vedl dosti volně, myšlenky mnohdy zvláště pro rým — rozpřádaje a rozhojňuje; uvedeme toho některé doklady: Da so vil Trachen lagen Lindtwürm Krötten vnd Attern (8. sloha): kdežto našel množství žižal co maní, hadů, štírů, žab, divných draků, saní IV, 9—10. — Das er die Löwen fieng Vnd sie dann zü gespötte Hoch an die baumen hieng (33): lvy chytal do rukou, co by je svázal, některé z kratochvíle bez opravy v lesích po stromích věšel co kolčavy X, 14—16. — Floch in die staynen wand (69): utek do skáli zahradiv se plotem XIV, 58. — Vnd klang auch also helle Als ein Glock in Thurnes tach (73): tak svučně zněl, co by na zvony zvonil neb střílel z děl XIV, 95—6. — Das du her seyst verflücht Ich wil dir wol vergelten Das du mich hast gesucht Vnd hetst du das vermiden Es wer dir villeycht als güt Nun müst du lernen hangen Vmb deynen vbermüt (75): O zlořečený! spíše musíš býti oběšený; odplatímť vrchovatou, máš poznati, třebaliť bylo mne tuto hledati. By ty byl poseděl a zůstal doma, nebál by se, byť byla ruka chromá; ale musím tvou svývolnosť ztrestati, že tě tvá máteř musí litovati XIV, 105—112. — Er schriet jm von dem leybe Seyn güt stählein gewandt (80): srv. XIV, 147—9. — Hieb jm acht wunden tieff Dem vngefügen manne Laut rüfft er zur maget (95): XVII, 46—48. — Er sprach, heb dich deyn strasse Du müst von anhin gan (100): XVII, 86—90. — So durch schön der Junckfrawen Der Trach menschlichen het Wenn die fünff jar hin kemen Das er sie nemen thet Und sie also möcht haben Weyl er ein Trache wer So wurd sie jm zü theyle Das sunst gschech nymmer mer (126): XX, 25—32. — Seyfrid der schlüg mit grymmen Den wurm wol auff das horn Er mocht nicht lenger bleyben Und schlahen den wurm vorn Er schlüg in auff die seyten Wol auff ein hürnen dach Yedoch so müst er leyden Vom wurme vngemach. Er schlüg so weych das horen Mit seynem schwerdt so güt Und auch die hitz vom Trachen Als wer gemacht ein glüt Mit eynem füder kolen Die alle wern ein brandt Erst ward das horn weychen Das es ab von jm randt (146 — 7) : XXIII, 25—40. — wurtz (152): prustvorec XXVI. — Got müsz erbarm Sol ich dich todt heym füren (151); XXVI, 6—7. — Do sprach zum held Seyfride Eugel das edel Zwerg Kuperan der falsch Ryse (153): XXVI, 21—4. — Neyn sprach der held Seyfride Ir solt hie beleyben
Strana 59
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 59 (159): XXVII, 1—3. — Ja auch deyn schönes weybe Leyt auch des krieges todt (163): XXVII, 38—40. — Nun het er zwen gedancken Den ein auff Kuperan Den andern auff den wurme Welcher den schatz het gelan Er meynt jn het gesamlet Der wurm nach menschen witz Wenn er würd zü eym menschen Thet er den schatz besitz (165): XXVII, 49—56. — Er tregt an jm all tage Die wappen und die ring (174): XXVIII, 59—60. — Konec XXVIII, 105—108 jest přídavkem překladatelovým. Nadpisy, jež označují stručně děj jednotlivých kapitol, překla- datel věrně podává, toliko že je obyčejně vhodněji položil právě před děj, jejž udávají, kdežto v německém originále nezřídka bývají až uprostřed děje samého kladeny. Místy se však v překladě nalézají též některé neshody s origi- nálem, jako na př. Darumb (o poklad Nyblingův či Mháčkův) sich von den Hewnen Hüb jämmerlicher mordt (14, 4): pro nějž nejednou hrozná bitva byla, mnohá slepička kohouta stratila VII, 29—30. Zde překladatel četl patrně Hennen místo Hewnen (Hunové). — V 30. sloze německého originálu vzývá Krymilda: O reyne mayd Maria Du hymel Kayserein! a: Vil tugentreyche Junckfraw, kdežto v českém překladě: O věčný Pane Bože dobrotivý! a: Pane IX, 67. 73. — Der Rysz verband die wunden Vnd wapnet balde sich Jnn ein vil güte Brinne Die was gar köstenlich Von eytel klarem golde Gehert mit Trachen blüt On Kaysers Ornit Brinne So ward nie Brinn so güt (70); překladatel maje Brinne (brnění) omylem za Brunne (Brun- nen studnice), rozhojnil celé místo, by je uspůsobil svému pojmu, takto: Obr pak brzý svou ránu uvázal a tim se čerstvější býti uká- zal, nebo se umyl v jedné čisté vodě, že mu ta rána nebyla ke škodě. Ta voda z jedné krásné kašny tekla, jíž ryzí zlato dodávalo světla, jsouci zakalena krví drakovou; nevím, by kdo viděl kašnu takovou kromě císaře Otnysa studnice, kterouž mnozí chválívali velice. Tak ten obr zas se strojil do zbroje, vzal teprv na se brnění oboje XIV, 63—74. Rovněž XIV, 166 studnici za brnění (Brinne 82, 4). — Ich wil dirs (t. j. gewinnen dise maydt) vnder brechen Du weyst nicht meynen müt (77, 3): spíše na tě podkopám tuto skálu, nevíš ještě, jakou mám v síle chválu XIV, 125—6. — Da ligt des staynes wende Wo mag die thüre seyn (86, 2): Teď se ta Kamenná skála začíná... kde jest ke dveřím skulina XV, 23—4. Rovněž: des staynes thür (137, 2): dvéře k té Kamenité skále XXI, 60. — Und setzt in (Sey- friden) auff den plan (91, 2; srv. 113, 1): a posadil ho na pařez v tom čase XVII, 14. — Das kam jm von bülschaffte Ein weyb jn da verflücht (125, 4): To jedna frejiřka při něm dovedla, jsouc žena
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 59 (159): XXVII, 1—3. — Ja auch deyn schönes weybe Leyt auch des krieges todt (163): XXVII, 38—40. — Nun het er zwen gedancken Den ein auff Kuperan Den andern auff den wurme Welcher den schatz het gelan Er meynt jn het gesamlet Der wurm nach menschen witz Wenn er würd zü eym menschen Thet er den schatz besitz (165): XXVII, 49—56. — Er tregt an jm all tage Die wappen und die ring (174): XXVIII, 59—60. — Konec XXVIII, 105—108 jest přídavkem překladatelovým. Nadpisy, jež označují stručně děj jednotlivých kapitol, překla- datel věrně podává, toliko že je obyčejně vhodněji položil právě před děj, jejž udávají, kdežto v německém originále nezřídka bývají až uprostřed děje samého kladeny. Místy se však v překladě nalézají též některé neshody s origi- nálem, jako na př. Darumb (o poklad Nyblingův či Mháčkův) sich von den Hewnen Hüb jämmerlicher mordt (14, 4): pro nějž nejednou hrozná bitva byla, mnohá slepička kohouta stratila VII, 29—30. Zde překladatel četl patrně Hennen místo Hewnen (Hunové). — V 30. sloze německého originálu vzývá Krymilda: O reyne mayd Maria Du hymel Kayserein! a: Vil tugentreyche Junckfraw, kdežto v českém překladě: O věčný Pane Bože dobrotivý! a: Pane IX, 67. 73. — Der Rysz verband die wunden Vnd wapnet balde sich Jnn ein vil güte Brinne Die was gar köstenlich Von eytel klarem golde Gehert mit Trachen blüt On Kaysers Ornit Brinne So ward nie Brinn so güt (70); překladatel maje Brinne (brnění) omylem za Brunne (Brun- nen studnice), rozhojnil celé místo, by je uspůsobil svému pojmu, takto: Obr pak brzý svou ránu uvázal a tim se čerstvější býti uká- zal, nebo se umyl v jedné čisté vodě, že mu ta rána nebyla ke škodě. Ta voda z jedné krásné kašny tekla, jíž ryzí zlato dodávalo světla, jsouci zakalena krví drakovou; nevím, by kdo viděl kašnu takovou kromě císaře Otnysa studnice, kterouž mnozí chválívali velice. Tak ten obr zas se strojil do zbroje, vzal teprv na se brnění oboje XIV, 63—74. Rovněž XIV, 166 studnici za brnění (Brinne 82, 4). — Ich wil dirs (t. j. gewinnen dise maydt) vnder brechen Du weyst nicht meynen müt (77, 3): spíše na tě podkopám tuto skálu, nevíš ještě, jakou mám v síle chválu XIV, 125—6. — Da ligt des staynes wende Wo mag die thüre seyn (86, 2): Teď se ta Kamenná skála začíná... kde jest ke dveřím skulina XV, 23—4. Rovněž: des staynes thür (137, 2): dvéře k té Kamenité skále XXI, 60. — Und setzt in (Sey- friden) auff den plan (91, 2; srv. 113, 1): a posadil ho na pařez v tom čase XVII, 14. — Das kam jm von bülschaffte Ein weyb jn da verflücht (125, 4): To jedna frejiřka při něm dovedla, jsouc žena
Strana 60
60 Frant. X. Prusík: nevážná, že ho proklela XX, 23—4. — Fürsten (171, 2): hrabat XXVIII, 36. — V hlavě XXVII, 9 neurčuje překladatel umění Vo- káčkova, ač v originále se udává Astronomey (160, 1). Hlavní cená básně spočívá v jazyce, jenž jeví nemalou pečlivosť překladatelovu, což tím věcšího zasluhuje uznání, čím více příležitosti se mu nabízelo dáti se originálem svésti k nesprávnosti. Ovšem se naskytují i některé vady, hlavně v hláskosloví a tvarosloví, než jen takové, jaké byly v jeho době vůbec obvykly, jako: přechodníky chtíc, myslíc, činíc, sedíc, bráníc, chtíce, letíce a j. místo chtě, mysle atd; ustavše m. ustav, moha (IX, 25) m. mohouc; — příčestí perf. act. bez l: utek, moh, zdvíh; odnešena m. odnesena; inf. mít (XXVII, 14), hodovat (XXVII, 56), hledět (XXVIII, 38); vulgární tvary: oboum (XXVI, 22); ničemný pachole, toť není nový (neutr.), pokaždy, ctnýho, v skále kamenity, v Ottovým lese; srdýčko, zdýlí, vynýsti, svývolnosť; ej m. ý: potejká se, nestejskej, smejkal a p., ba i ej m. í: cejtí. — Tvar umíši (XV, 16), není-li chybou tisku místo umísi (IV. tř. = uměs), odvoditi jest od umíchati dle V, 2. tř. (= uměš). Nom. pl. hostí (XV, 6) vznikl zúžením z hostie, srv. mužíe, zlodějíe s obecným nom. pl. muží, zlodějí; nákovadly (II.) jest heteroklitický i heterogenický tvar m. nákovadla. Skladba však a fraseologie jsou teměř veskrze duchu českému věrny. Zbytečno by bylo vyčítati vše krásné vazby jako: přestati čeho, věřím Pánu bohu (= důvěřuji v ...), učinili jste zlé nade mnou, Vokáčkovi se obrátíme, horám se obrátil, odolati proti komu, děkovati z dobré vůle a hodů, z dobré noviny koláč dáti, službou se zakazovati, pod hrdlem slíbiti, jak moha, ani pil, že má mysl stálu a pod.; s vazbou, „mně rány bolí“ srv. hlava mu bolí Erb. pís. 104a 29, 4. jenom mně srdce mé bolí id. 493a, 29, 4: neníť vazba ta nesprávna, nébrž dat. má zde platnosť possessivnou; srv. o něm M. Hattalovu Mluvnicu jazyka slovenského. V Pešti a B. Bystrici 1864 a 1865. §. 350. a Mikl. gr. IV, 586. K dovození svého výroku výše položeného můžeme se obmeziti na uvedení některých zvláštních úsloví nebo pořekadel, jichž překla- datel z němčiny nebral, jako: Nebude dlouho trvati v té jíše I, 21. Mnohá slepička kohouta stratila VII, 30. Že k němu jede jako na robotu XII, 2 (jagen 42). Na černém koni co sazí chomáček XII, 4 (seyn Ross schwartz als ein kol 42). Odplatímť vrchovatou XIV, 107. Hráti hněvníka XIV, 149. Žeť jsem přidal na kabát i na kůži XVII, 48. Mědníkovi smrť na pás zavěšena XVII, 50. S hlavou letěl dolů, až pískal XXIV, 3. Žalostí umřel co horáček XXVI, 52. Zahyne v jedné
60 Frant. X. Prusík: nevážná, že ho proklela XX, 23—4. — Fürsten (171, 2): hrabat XXVIII, 36. — V hlavě XXVII, 9 neurčuje překladatel umění Vo- káčkova, ač v originále se udává Astronomey (160, 1). Hlavní cená básně spočívá v jazyce, jenž jeví nemalou pečlivosť překladatelovu, což tím věcšího zasluhuje uznání, čím více příležitosti se mu nabízelo dáti se originálem svésti k nesprávnosti. Ovšem se naskytují i některé vady, hlavně v hláskosloví a tvarosloví, než jen takové, jaké byly v jeho době vůbec obvykly, jako: přechodníky chtíc, myslíc, činíc, sedíc, bráníc, chtíce, letíce a j. místo chtě, mysle atd; ustavše m. ustav, moha (IX, 25) m. mohouc; — příčestí perf. act. bez l: utek, moh, zdvíh; odnešena m. odnesena; inf. mít (XXVII, 14), hodovat (XXVII, 56), hledět (XXVIII, 38); vulgární tvary: oboum (XXVI, 22); ničemný pachole, toť není nový (neutr.), pokaždy, ctnýho, v skále kamenity, v Ottovým lese; srdýčko, zdýlí, vynýsti, svývolnosť; ej m. ý: potejká se, nestejskej, smejkal a p., ba i ej m. í: cejtí. — Tvar umíši (XV, 16), není-li chybou tisku místo umísi (IV. tř. = uměs), odvoditi jest od umíchati dle V, 2. tř. (= uměš). Nom. pl. hostí (XV, 6) vznikl zúžením z hostie, srv. mužíe, zlodějíe s obecným nom. pl. muží, zlodějí; nákovadly (II.) jest heteroklitický i heterogenický tvar m. nákovadla. Skladba však a fraseologie jsou teměř veskrze duchu českému věrny. Zbytečno by bylo vyčítati vše krásné vazby jako: přestati čeho, věřím Pánu bohu (= důvěřuji v ...), učinili jste zlé nade mnou, Vokáčkovi se obrátíme, horám se obrátil, odolati proti komu, děkovati z dobré vůle a hodů, z dobré noviny koláč dáti, službou se zakazovati, pod hrdlem slíbiti, jak moha, ani pil, že má mysl stálu a pod.; s vazbou, „mně rány bolí“ srv. hlava mu bolí Erb. pís. 104a 29, 4. jenom mně srdce mé bolí id. 493a, 29, 4: neníť vazba ta nesprávna, nébrž dat. má zde platnosť possessivnou; srv. o něm M. Hattalovu Mluvnicu jazyka slovenského. V Pešti a B. Bystrici 1864 a 1865. §. 350. a Mikl. gr. IV, 586. K dovození svého výroku výše položeného můžeme se obmeziti na uvedení některých zvláštních úsloví nebo pořekadel, jichž překla- datel z němčiny nebral, jako: Nebude dlouho trvati v té jíše I, 21. Mnohá slepička kohouta stratila VII, 30. Že k němu jede jako na robotu XII, 2 (jagen 42). Na černém koni co sazí chomáček XII, 4 (seyn Ross schwartz als ein kol 42). Odplatímť vrchovatou XIV, 107. Hráti hněvníka XIV, 149. Žeť jsem přidal na kabát i na kůži XVII, 48. Mědníkovi smrť na pás zavěšena XVII, 50. S hlavou letěl dolů, až pískal XXIV, 3. Žalostí umřel co horáček XXVI, 52. Zahyne v jedné
Strana 61
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 61 válce co kuřátko XXVII, 40. Že by mu v tom snad nepodali vodu XXVIII, 58. Dodnes na Hákana volá bída XXVIII, 95. Nesprávno však jest: na Mědníka (m. — kovu) zlosť XVII, 16. bratr nevěsty (m. — stin) XXVIII, 53. dobyl skálu (m. — by) XIX, 17. XXVII, 58. Neprovedena jest náležitě vazba v XX, 33—40; srv. též XXIV, 1—2. V příčině lexikografické a kmenotvorné poskytuje Sayfryd tyto zajímavé věci: řemeslo (II, 2) = řemeslník (srv. naše Příspěvky k nauce o tvoření kmenův str. 23); kde, kdežto (III, 3. XVII, 97) = kam; milíř fem. (VI, 2); obměkati (VI, 7) weychen, mollior, k čemuž inchoat. jest měknouti, jako: sedati, sekati, běhati — sednouti atd.; slídati (XI, 11) = slíditi, srv. AlxV. 1129: tento rozkázaníe jmíeše, že mu slédati voj bíeše; bývati (XII, 49) = bydliti: ein Trach wont da 49, 3; co (IV, 9, X, 16 a j.) = jako (srovnávací); chalama (XIV, 121) der vngehewre (77, 1); hněvníka hráti s kým (XIV, 149); těž, i, f. (XXVI, 1) = těžkosť (ib. 16); broditi (v krvi: XXI, 57); zadní (XXVII, 10) = špatný; zadu míti (XXVIII, 55) = opovržen býti (seind geschmecht 174, 1); povodní kůň (XXVII, 62) seyn Rosse Das er vor jm her treyb (166, 4); teď (XV, 23) = zde, tu (da 86, 2); do- dnes (XVIII, 26); vem (XVII, 33); koliveč (XXI, 4) = kolivěk; vstě- kati se (XXIII, 25). Konečně nelze pominouti mlčením, že v českém Seyfrydovi na- lézáme jeden závažný doklad pro pravosť RKého: jeť to bystrý = ostrý. Jak známo, tvrdí A. V. Šembera na str. 21. spísku svého nadepsa- ného „Kdo psal Králodvorský rukopis r. 1817“, že si padělatelé RKého „unicum“ bystrý ve smyslu ostrý sami utvořili v Zab. 85. Jar. 137. 251. Liché a neodůvodněné tvrzení to se však vyvrací v Rohovém Sayfrydu místem XIV, 77: meč ... bystrý co břitva, takové ostrosti: Das was nach seyner schneyden (71, 3). Zde nade vši pochybu jest bystrý = ostrý. V deminutivech si překladatel libuje, na př. XII, 88—9 a j.; zvláště pak uvésti sluší: divička (XI, 16) m. dívička (z děvička), jež spočívá na dívice (děvice; z dívička, divička vzniklo pak divčka Pls. Plz.), srv. divčička (IX, 37. XXVI, 16), děvečka (XII, 91); milíčce (XIV, 62) m. miličce; milácí (XVII, 126) = milúcí, snad dle miláčku. Zvláštní jest tvar feminina: smutnou neboráci (XVIII, 24) = armes weib (111, 2), jež asi analogií dělník: dělnice vzniklo od slova ne- borák. Nesprávno jest též: jinochském (I, 13). V Sayfrydovi nalézáme některé archaismy: žádúcí (XVII, 90), bojevati (XXII, 31), se tíži (XXVI, 18), koni vyhrali (XXVIII, 46).
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 61 válce co kuřátko XXVII, 40. Že by mu v tom snad nepodali vodu XXVIII, 58. Dodnes na Hákana volá bída XXVIII, 95. Nesprávno však jest: na Mědníka (m. — kovu) zlosť XVII, 16. bratr nevěsty (m. — stin) XXVIII, 53. dobyl skálu (m. — by) XIX, 17. XXVII, 58. Neprovedena jest náležitě vazba v XX, 33—40; srv. též XXIV, 1—2. V příčině lexikografické a kmenotvorné poskytuje Sayfryd tyto zajímavé věci: řemeslo (II, 2) = řemeslník (srv. naše Příspěvky k nauce o tvoření kmenův str. 23); kde, kdežto (III, 3. XVII, 97) = kam; milíř fem. (VI, 2); obměkati (VI, 7) weychen, mollior, k čemuž inchoat. jest měknouti, jako: sedati, sekati, běhati — sednouti atd.; slídati (XI, 11) = slíditi, srv. AlxV. 1129: tento rozkázaníe jmíeše, že mu slédati voj bíeše; bývati (XII, 49) = bydliti: ein Trach wont da 49, 3; co (IV, 9, X, 16 a j.) = jako (srovnávací); chalama (XIV, 121) der vngehewre (77, 1); hněvníka hráti s kým (XIV, 149); těž, i, f. (XXVI, 1) = těžkosť (ib. 16); broditi (v krvi: XXI, 57); zadní (XXVII, 10) = špatný; zadu míti (XXVIII, 55) = opovržen býti (seind geschmecht 174, 1); povodní kůň (XXVII, 62) seyn Rosse Das er vor jm her treyb (166, 4); teď (XV, 23) = zde, tu (da 86, 2); do- dnes (XVIII, 26); vem (XVII, 33); koliveč (XXI, 4) = kolivěk; vstě- kati se (XXIII, 25). Konečně nelze pominouti mlčením, že v českém Seyfrydovi na- lézáme jeden závažný doklad pro pravosť RKého: jeť to bystrý = ostrý. Jak známo, tvrdí A. V. Šembera na str. 21. spísku svého nadepsa- ného „Kdo psal Králodvorský rukopis r. 1817“, že si padělatelé RKého „unicum“ bystrý ve smyslu ostrý sami utvořili v Zab. 85. Jar. 137. 251. Liché a neodůvodněné tvrzení to se však vyvrací v Rohovém Sayfrydu místem XIV, 77: meč ... bystrý co břitva, takové ostrosti: Das was nach seyner schneyden (71, 3). Zde nade vši pochybu jest bystrý = ostrý. V deminutivech si překladatel libuje, na př. XII, 88—9 a j.; zvláště pak uvésti sluší: divička (XI, 16) m. dívička (z děvička), jež spočívá na dívice (děvice; z dívička, divička vzniklo pak divčka Pls. Plz.), srv. divčička (IX, 37. XXVI, 16), děvečka (XII, 91); milíčce (XIV, 62) m. miličce; milácí (XVII, 126) = milúcí, snad dle miláčku. Zvláštní jest tvar feminina: smutnou neboráci (XVIII, 24) = armes weib (111, 2), jež asi analogií dělník: dělnice vzniklo od slova ne- borák. Nesprávno jest též: jinochském (I, 13). V Sayfrydovi nalézáme některé archaismy: žádúcí (XVII, 90), bojevati (XXII, 31), se tíži (XXVI, 18), koni vyhrali (XXVIII, 46).
Strana 62
62 Frant. X. Prusík: Místy užil překladatel některých německých slov, kde je mohl nahraditi lépe tvořenými neb aspoň češtěji přetvořenými; na př. fortel, drejliňk (XXIII, 32), vetovati (IX, 58: das steet gleych auf der wag), štát (XXVIII, 59) = die wappen (174). O výraze: do Rejno řeky (XXVIII, 9) nevíme, zda tu překladatel chtěl utvořiti složenin u jako v němčině (Reyn-fluss) či zda proklouzla zde chyba tisku Rejno místo Rejna neb Rejnu (srv. XXVIII. nadpis). Vlastní jmena si překladatel kromě Gibich přetvořuje a někdy i zdařile překládá, jako: Krymilda (Krimhilt), Jetřich z Perna (Diete- rich von Perne), Helebrant (Hiltebrant), Rejn, Vurmus (Worms), Zikonie (Siglinge), Otnys (Otnit), Hákan (Hagen), Girnák (Gernot), Mháček = Nybling; Vokáček = Eugleyn, Eugel; Mědník = Kuperan Metrum českého překladu neshoduje se s německým originálem, v němž jsou verše o 13—14 slabikách s přerývkou uprostřed, kdežto v českém zpracování máme verš veskrze o 11 slabikách. Rým jest sdružený, rýmujíť se vždy 2 verše, toliko v XII, 59—61 jsou 3 verše rýmovány. Text vydáváme věrně dle originálu i se všemi pravopisnými zvláštnostmi a chybami jeho, jako: raddy, čtvrt, stratiti, slézsti, nětco; pochvála, poněvádž, jindé, skrotné, mílo, mílý, třpítěli; podělame, kovaři, celadky, mistě, zbyti (XIX, 1 m. zbytí), s vičerá, vykořenin, Mouřenin; do skáli, síli, na poli (XXIV, 2, srv. XIV, 35), šli (noviny), pršeli (jiskry); důsledně psané: miním (než: umínil I, 15), ohlidal, uhlidati, prohlidati, slišeti. Toliko tam, kde byla na jisto chyba tisku, jsme ji opravili a pod čarou to poznamenali. — Mimo to jsme od- dělili předložky od zájmen (zřídka s jinými jmeny byly spojeny), bych od slova předešlého s ním v tisku spojovaného i jiná slova dohromady tištěná, jako: nademnou, odemne, zemne, semnou, kemně, předemnou, zato, stim, přitom, vevšem, sevším, bezevší, nadevšecky; naúsvitě, pokusích; kdožby, nechtěliby, nežbych, tudížbychom; obadva a j. Co do grafických znakův píšeme místo g—j, w—v, v—u, au—ou, y (po c, s, š, z) — i, ey—ej (weyti—vejti), ss—š, cž—č, rž—ř (II, 2. XII, 88; jinde jest v originále ř); ij, j (IV, 10, zvláště XXVII a XXVIII) — í, zě (I, 13 a j.) — že, zia (VIII, 18 a j.) — ža, dia (XIII, 13 a j.) — da, tia (IX, 9 a j.) — ta, nia (XXVI, 26) — ňa. Veliká písmena substantiv, jež se v originále zhusta naskytují, píšeme vesměs malá. B v I, 1 jest initiálka. Interpunkci jsme všude provedli, v originále jest velmi pořídku, ba i chybna; obyčejně na konci prvého z veršův se rýmujících polo-
62 Frant. X. Prusík: Místy užil překladatel některých německých slov, kde je mohl nahraditi lépe tvořenými neb aspoň češtěji přetvořenými; na př. fortel, drejliňk (XXIII, 32), vetovati (IX, 58: das steet gleych auf der wag), štát (XXVIII, 59) = die wappen (174). O výraze: do Rejno řeky (XXVIII, 9) nevíme, zda tu překladatel chtěl utvořiti složenin u jako v němčině (Reyn-fluss) či zda proklouzla zde chyba tisku Rejno místo Rejna neb Rejnu (srv. XXVIII. nadpis). Vlastní jmena si překladatel kromě Gibich přetvořuje a někdy i zdařile překládá, jako: Krymilda (Krimhilt), Jetřich z Perna (Diete- rich von Perne), Helebrant (Hiltebrant), Rejn, Vurmus (Worms), Zikonie (Siglinge), Otnys (Otnit), Hákan (Hagen), Girnák (Gernot), Mháček = Nybling; Vokáček = Eugleyn, Eugel; Mědník = Kuperan Metrum českého překladu neshoduje se s německým originálem, v němž jsou verše o 13—14 slabikách s přerývkou uprostřed, kdežto v českém zpracování máme verš veskrze o 11 slabikách. Rým jest sdružený, rýmujíť se vždy 2 verše, toliko v XII, 59—61 jsou 3 verše rýmovány. Text vydáváme věrně dle originálu i se všemi pravopisnými zvláštnostmi a chybami jeho, jako: raddy, čtvrt, stratiti, slézsti, nětco; pochvála, poněvádž, jindé, skrotné, mílo, mílý, třpítěli; podělame, kovaři, celadky, mistě, zbyti (XIX, 1 m. zbytí), s vičerá, vykořenin, Mouřenin; do skáli, síli, na poli (XXIV, 2, srv. XIV, 35), šli (noviny), pršeli (jiskry); důsledně psané: miním (než: umínil I, 15), ohlidal, uhlidati, prohlidati, slišeti. Toliko tam, kde byla na jisto chyba tisku, jsme ji opravili a pod čarou to poznamenali. — Mimo to jsme od- dělili předložky od zájmen (zřídka s jinými jmeny byly spojeny), bych od slova předešlého s ním v tisku spojovaného i jiná slova dohromady tištěná, jako: nademnou, odemne, zemne, semnou, kemně, předemnou, zato, stim, přitom, vevšem, sevším, bezevší, nadevšecky; naúsvitě, pokusích; kdožby, nechtěliby, nežbych, tudížbychom; obadva a j. Co do grafických znakův píšeme místo g—j, w—v, v—u, au—ou, y (po c, s, š, z) — i, ey—ej (weyti—vejti), ss—š, cž—č, rž—ř (II, 2. XII, 88; jinde jest v originále ř); ij, j (IV, 10, zvláště XXVII a XXVIII) — í, zě (I, 13 a j.) — že, zia (VIII, 18 a j.) — ža, dia (XIII, 13 a j.) — da, tia (IX, 9 a j.) — ta, nia (XXVI, 26) — ňa. Veliká písmena substantiv, jež se v originále zhusta naskytují, píšeme vesměs malá. B v I, 1 jest initiálka. Interpunkci jsme všude provedli, v originále jest velmi pořídku, ba i chybna; obyčejně na konci prvého z veršův se rýmujících polo-
Strana 63
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 63 ženo jest /, na konci druhého: Rovněž uvozovky jsme přičinili k lep- šímu porozumění. Verše a kapitoly v originále číslovány nejsou, těm jsme čísla připojili sami. Listy výtisku jsou tu tam při dolejším kraji porouchány; cokoliv jsme na takových místech doplnili, dali jsme do takových závorek(—). Summovní Kronyka velmi pě- kná, o silném Rohovém Say- ffrydovi, v rytmy uvedená a s figůrami ozdobená. Nyní v nově vytištěná. (Fig.) V Praze u Mikuláše Pštrosa. Létha M.DC.XV. A I- I. A II“ 5 10 15 Byl 1) jeden král bohatý, možný velmi, Měv pod svou správou Nydrlanskou zemi: Zigmundus bylo vlastní jméno jeho, Kterýž za času panování svého Velikou pochválu sobě spůsobil, S královnou též jednoho syna zplodil: A tomu Sayffryd na křtu jméno dali. Pilně ho hned od mladosti chovali; Když pak odrostl a byl v zmužilosti, Maje silu užíval své volnosti: Pročež se rodičové naň hněvali A nejednou jeho z toho trestali, Že jsa on již právě v jinochském věku, Nechtěl se poddat žádnému člověku, Ale umínil po světě běhati, Otce opustit, pryč uvandrovati. Raddy královské hned k tomu radili, Aby ho rodičové propustili, Poněvádž se jemu tak dobře vidí, 20 Nechť (prý) skusí, co jest jindé u lidí: 1) B jest iniciálkou.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 63 ženo jest /, na konci druhého: Rovněž uvozovky jsme přičinili k lep- šímu porozumění. Verše a kapitoly v originále číslovány nejsou, těm jsme čísla připojili sami. Listy výtisku jsou tu tam při dolejším kraji porouchány; cokoliv jsme na takových místech doplnili, dali jsme do takových závorek(—). Summovní Kronyka velmi pě- kná, o silném Rohovém Say- ffrydovi, v rytmy uvedená a s figůrami ozdobená. Nyní v nově vytištěná. (Fig.) V Praze u Mikuláše Pštrosa. Létha M.DC.XV. A I- I. A II“ 5 10 15 Byl 1) jeden král bohatý, možný velmi, Měv pod svou správou Nydrlanskou zemi: Zigmundus bylo vlastní jméno jeho, Kterýž za času panování svého Velikou pochválu sobě spůsobil, S královnou též jednoho syna zplodil: A tomu Sayffryd na křtu jméno dali. Pilně ho hned od mladosti chovali; Když pak odrostl a byl v zmužilosti, Maje silu užíval své volnosti: Pročež se rodičové naň hněvali A nejednou jeho z toho trestali, Že jsa on již právě v jinochském věku, Nechtěl se poddat žádnému člověku, Ale umínil po světě běhati, Otce opustit, pryč uvandrovati. Raddy královské hned k tomu radili, Aby ho rodičové propustili, Poněvádž se jemu tak dobře vidí, 20 Nechť (prý) skusí, co jest jindé u lidí: 1) B jest iniciálkou.
Strana 64
64 Frant. X. Prusík: 25 Nebude dlouho trvati v té jíše, Nebo v cizí zemi skrotné tim spíše; Pakliť co jiného do sebe cejtí, Může z něho udatný j(inoch bejti). V tom on se rozžehnal se všemi cele, Vydav se na cestu vesele, směle. A II- II. Kterak Sayffryd přišel k jednomu kovaři a vyraziv nákovadly do země i železo mu přerazil, k tomu mistra i tovaryše upral. (Fig.) ( Když přišel do vsi k jednomu kovaři, Řekl: „Zdař Bůh, řemeslo! jakť se daří? Potřebuješ-li čeladky, dej dílo, Podělame spolu, až bude mílo: Jať umím vejborně perlikem práti, Že by se mohl sám čert tomu smáti“. I vzav jej hned mu železo přerazil N(ákovadly s) špalkem do země vrazil. Protož s hněvem kovař ho z toho trestal, Chtíc, aby takového díla přestal; Ale on nechtěl zhola v notu jíti, Počal mistra i tovaryše bíti. Tu kovař myslil ho odbyt v rychlosti, Maje s nim nejednou té nouze dosti. 5 10 A III. III. Tuto kovář posýlá pryč Sayffryda, miníc, aby se zas nevrátil. (Fig.) Nedaleko odtud byl veliký les, Tam pod lipou ležel hrozný drak co pes, Kdežto poslal jej kovař hned v te míře, Aby tu pilně pohledal uhlíře; Ten za tou lipou blizko uhlí palí. Uhasíc milíř na hro(madě, chválí, Že mu připověděl všeho nechati, Aby měl dvě neděle čim dělati. Tudy miníl kovař, že se ho zbaví 10 A ten hrozný drak hnedky ho udáví. 5 A III.
64 Frant. X. Prusík: 25 Nebude dlouho trvati v té jíše, Nebo v cizí zemi skrotné tim spíše; Pakliť co jiného do sebe cejtí, Může z něho udatný j(inoch bejti). V tom on se rozžehnal se všemi cele, Vydav se na cestu vesele, směle. A II- II. Kterak Sayffryd přišel k jednomu kovaři a vyraziv nákovadly do země i železo mu přerazil, k tomu mistra i tovaryše upral. (Fig.) ( Když přišel do vsi k jednomu kovaři, Řekl: „Zdař Bůh, řemeslo! jakť se daří? Potřebuješ-li čeladky, dej dílo, Podělame spolu, až bude mílo: Jať umím vejborně perlikem práti, Že by se mohl sám čert tomu smáti“. I vzav jej hned mu železo přerazil N(ákovadly s) špalkem do země vrazil. Protož s hněvem kovař ho z toho trestal, Chtíc, aby takového díla přestal; Ale on nechtěl zhola v notu jíti, Počal mistra i tovaryše bíti. Tu kovař myslil ho odbyt v rychlosti, Maje s nim nejednou té nouze dosti. 5 10 A III. III. Tuto kovář posýlá pryč Sayffryda, miníc, aby se zas nevrátil. (Fig.) Nedaleko odtud byl veliký les, Tam pod lipou ležel hrozný drak co pes, Kdežto poslal jej kovař hned v te míře, Aby tu pilně pohledal uhlíře; Ten za tou lipou blizko uhlí palí. Uhasíc milíř na hro(madě, chválí, Že mu připověděl všeho nechati, Aby měl dvě neděle čim dělati. Tudy miníl kovař, že se ho zbaví 10 A ten hrozný drak hnedky ho udáví. 5 A III.
Strana 65
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 65 IV. § Tuto Sayffryd přišel k jedné lipě, pod niž veliký drak ležel a když se naň obořil, on ho přemohl a zabil. (Fig.) C Sayffryd počal k té lipě pospíchati, Tu se s tim drakem musil potejkati; Však maje tak své síly s něho dosti, Přemohl a zabil ho v zůřivosti. (Bili) se (spo)lu, až od nich šla záře. (I pomysliv) hned na svého kovaře, Že ho poslal k uhlíři uhlí ptáti, Jal se do pustého oudolí bráti, Kdežto našel množství žižal co maní, Hadů, štírů, žab, divných draků, saní; I vidouc je, počal sobě mysliti, Co by s nimi dále měl již činiti. 5 10 A IV- V. Tuto Sayffryd zaházel stromovím jiné draky a hady. (Fig.) C V tom oudolí počal dříví trhati I s kořeny na hromadu metati. Tim ty draky a hady zahazoval, Až se z nich žádný ven nevyskytoval; Jak koliv mnozí dost velicí byli, Všickni tu spolu zůstati musili. 5 VI. Tuto Sayffryd přinesl oheň od uhlíře, aby ty draky a hady spálil. (Fig.) A IVb Hned Sayffryd běžel v tom lese k uhlíři, Kdež uhlí pálil v veliké milíři. Vzav oheň to dříví rychle roznítil, Aby těm drakům a hadům posvítil, Chtíce je všecky až na prach spáliti, A tak před nimi pokoje užiti. Tu rohové těch draků obměkali, Až z sebe jako potuček vydali. Tomu se Sayffryd divě stranou bočil, 10 Nic meně v tom potůčku prst omočil, 5
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 65 IV. § Tuto Sayffryd přišel k jedné lipě, pod niž veliký drak ležel a když se naň obořil, on ho přemohl a zabil. (Fig.) C Sayffryd počal k té lipě pospíchati, Tu se s tim drakem musil potejkati; Však maje tak své síly s něho dosti, Přemohl a zabil ho v zůřivosti. (Bili) se (spo)lu, až od nich šla záře. (I pomysliv) hned na svého kovaře, Že ho poslal k uhlíři uhlí ptáti, Jal se do pustého oudolí bráti, Kdežto našel množství žižal co maní, Hadů, štírů, žab, divných draků, saní; I vidouc je, počal sobě mysliti, Co by s nimi dále měl již činiti. 5 10 A IV- V. Tuto Sayffryd zaházel stromovím jiné draky a hady. (Fig.) C V tom oudolí počal dříví trhati I s kořeny na hromadu metati. Tim ty draky a hady zahazoval, Až se z nich žádný ven nevyskytoval; Jak koliv mnozí dost velicí byli, Všickni tu spolu zůstati musili. 5 VI. Tuto Sayffryd přinesl oheň od uhlíře, aby ty draky a hady spálil. (Fig.) A IVb Hned Sayffryd běžel v tom lese k uhlíři, Kdež uhlí pálil v veliké milíři. Vzav oheň to dříví rychle roznítil, Aby těm drakům a hadům posvítil, Chtíce je všecky až na prach spáliti, A tak před nimi pokoje užiti. Tu rohové těch draků obměkali, Až z sebe jako potuček vydali. Tomu se Sayffryd divě stranou bočil, 10 Nic meně v tom potůčku prst omočil, 5
Strana 66
66 Frant. X. Prusík: (kte)rýž když vystydl, hned zrohovatěl, (t)akovou tvrdosti co zkůrovatěl. VII. Tuto se Sayffryd maže, až všecken byl jako roh, kromě mezi plecema. (Fig.) A V- ( Tim tukem počal se Sayffryd mazati, Po všem těle, kde mohl, dotýkati, Tak až na něm kůže zrohovatěla, Krom mezi plecema chytit nechtěla; Na kterémžto místě on jsa raněný, Byl potom svého života zbavený, Jakž se teď níže bude o tom psáti; Kdo více čítal, můž za pravé dáti. Když přijel ke dvoru Gibicha krále, Skrz svou udatnost přišel k velké chvále, Neb sobě královskou dceru vyslouži(l), Po níž od dávního času vždy toužil; Jemuž ji král Gibich za manželku dal, Ale on s ní jen osm let přebýval. Však než se právě za něho dostala, Divná věc s neštěstím oba potkala. Mezi tím poslište*) o třpaslikovi velice bohatém, jmeném Mháčkovi, Kterýž shromaždil poklad znamenitý, Chovajíce jej v skále kamenity: Tim převyšoval císaře i krále; A ten Sayffryd nalezl nenadále Od toho Mháčka třpaslika zamčený, Pilně, jakž náleželo, opatřený. Když pak ten Mháček umřel na té pouští, Tří synů po sobě nechal v tom houští; Ti ten poklad velice milovali, Ve dne i v noci jeho ostřihali, Pro nějž nejednou hrozná bitva byla, Mnohá slepička kohouta stratila. V těžkých bojích padli čistí rekové, Od sta let nebylo valky takové, 5 10 15 20 25 A Vb 30 *) Original: pošlište.
66 Frant. X. Prusík: (kte)rýž když vystydl, hned zrohovatěl, (t)akovou tvrdosti co zkůrovatěl. VII. Tuto se Sayffryd maže, až všecken byl jako roh, kromě mezi plecema. (Fig.) A V- ( Tim tukem počal se Sayffryd mazati, Po všem těle, kde mohl, dotýkati, Tak až na něm kůže zrohovatěla, Krom mezi plecema chytit nechtěla; Na kterémžto místě on jsa raněný, Byl potom svého života zbavený, Jakž se teď níže bude o tom psáti; Kdo více čítal, můž za pravé dáti. Když přijel ke dvoru Gibicha krále, Skrz svou udatnost přišel k velké chvále, Neb sobě královskou dceru vyslouži(l), Po níž od dávního času vždy toužil; Jemuž ji král Gibich za manželku dal, Ale on s ní jen osm let přebýval. Však než se právě za něho dostala, Divná věc s neštěstím oba potkala. Mezi tím poslište*) o třpaslikovi velice bohatém, jmeném Mháčkovi, Kterýž shromaždil poklad znamenitý, Chovajíce jej v skále kamenity: Tim převyšoval císaře i krále; A ten Sayffryd nalezl nenadále Od toho Mháčka třpaslika zamčený, Pilně, jakž náleželo, opatřený. Když pak ten Mháček umřel na té pouští, Tří synů po sobě nechal v tom houští; Ti ten poklad velice milovali, Ve dne i v noci jeho ostřihali, Pro nějž nejednou hrozná bitva byla, Mnohá slepička kohouta stratila. V těžkých bojích padli čistí rekové, Od sta let nebylo valky takové, 5 10 15 20 25 A Vb 30 *) Original: pošlište.
Strana 67
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 67 Jakž mnozí lidé o tom rozprávěli, Že žádného z té bitvy neviděli 35 Krom Jetřicha z města Perna slavného A mistra Helebranta upraného. VIII. A VI" Tuto drak hrozný přiletěl a vzal krásnou pannu Krymildu z vokna. (Fig.) 5 10 15 20 25 C Při řece Rejnu jedno 1) město leží Vurmus řečené, pod nim voda běží; V němžto dvůr držel král Gibich dotčený, Maje tři syny s královnou zplozený A jednu dceru krásné spanilosti; Pro ní mnozí rekové z ctné milosti Udatnosti své vždy dokazovali I hrdel svých v ničemž nelitovali. Kteráž jednoho času v okně stála, O polednách na slunci se česala; K níž přiletěl hrozný drak, na ní sáhl A z toho okna rychle ji vytahl. Po všem hradě veliké světlo bylo, Jako by se od ohně zapálilo. Tu ta přišera do povětří s ní letěla A divně pod oblaky se vznášela. O tom když otec a matka zvěděli, Žalostivě na svou dceru hleděli, Až se ten drak hrozný s očí jim stratil, Na poušť do hustých hor s pannou obrátil. Tak přinesl ji na vysoké skalí, Které více než na čtvrt míle vzdálí Od sebe při každé straně stínilo, Na niž slunce přes celý den svítilo. Drak ten strašlivý velmi toho času Miloval tu pannu pro jeji krásu; Od něhož ona opatření měla Jídlem i pitím, co jen sama chtěla. Choval ji na té skále 2) tak zacelo 30 Dlouho, až na čtvrtý rok přicházelo A VIP 1) Original: jednu. 2) Orig. skál. 2*
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 67 Jakž mnozí lidé o tom rozprávěli, Že žádného z té bitvy neviděli 35 Krom Jetřicha z města Perna slavného A mistra Helebranta upraného. VIII. A VI" Tuto drak hrozný přiletěl a vzal krásnou pannu Krymildu z vokna. (Fig.) 5 10 15 20 25 C Při řece Rejnu jedno 1) město leží Vurmus řečené, pod nim voda běží; V němžto dvůr držel král Gibich dotčený, Maje tři syny s královnou zplozený A jednu dceru krásné spanilosti; Pro ní mnozí rekové z ctné milosti Udatnosti své vždy dokazovali I hrdel svých v ničemž nelitovali. Kteráž jednoho času v okně stála, O polednách na slunci se česala; K níž přiletěl hrozný drak, na ní sáhl A z toho okna rychle ji vytahl. Po všem hradě veliké světlo bylo, Jako by se od ohně zapálilo. Tu ta přišera do povětří s ní letěla A divně pod oblaky se vznášela. O tom když otec a matka zvěděli, Žalostivě na svou dceru hleděli, Až se ten drak hrozný s očí jim stratil, Na poušť do hustých hor s pannou obrátil. Tak přinesl ji na vysoké skalí, Které více než na čtvrt míle vzdálí Od sebe při každé straně stínilo, Na niž slunce přes celý den svítilo. Drak ten strašlivý velmi toho času Miloval tu pannu pro jeji krásu; Od něhož ona opatření měla Jídlem i pitím, co jen sama chtěla. Choval ji na té skále 2) tak zacelo 30 Dlouho, až na čtvrtý rok přicházelo A VIP 1) Original: jednu. 2) Orig. skál. 2*
Strana 68
68 Frant. X. Prusík: 35 Neb sotva ve dvanácti letech byla, Když se tomu draku též zalíbila. I myslila, jak by sobě pomohla, Však žádného z lidí vidět nemohla; Pročež ustavičně vždycky plakala, Na své neštěstí těžce naříkala. IX. A VII- Tuto drak položil se hlavou pannè na klín, hned jakž ji na skálu přinesl, a odpočívá. (Fig.) ( Drak přiletěv počal odpočívati, Panně hlavou se na klín pokládati; Síla a zlost jeho veliká byla, Tim se někdy na chvílku ukrotila, Však když počal chrápat, tuze dejchati, Musila se pod nim skála hejbati. Na velkou noc ten drak se proměňoval, spůsob může na sobě ukazoval; K němuž panna šlechetná promluvila: „Ach, což jsem já nešťastná provinila, Že jste to zlé nade mnou učinili, Otce mého i máteř zarmoutili? Vím, jakou 1) oni pro mne žalost mají, Div že sobě hrdla neodnímají. Milý pane, již tomu drahná chvíle, Jak jsem opustila rodiče mílé I své bratry, přátely nejmílejší; Ach, kdož mi to dá v tento čas nynější, Abych je mohla ještě uhlidati, Před smrtí s nimi se as rozžehnati? Ach, žádám, propusťte mne odsud zase a přiveďte domů v určitém čase, Já vám pod hrdlem chci tuto slibiti, Zas na tuto skálu brzy přijíti. S velikým poděkováním, jak moha: Učiňtéž to, prosím vás již pro Boha; Na potom chci vás ve všem poslouchati, Do mé smrti svámi vždy přebývati.“ 5 10 15 20 25 A VII. 1) Orig. jako.
68 Frant. X. Prusík: 35 Neb sotva ve dvanácti letech byla, Když se tomu draku též zalíbila. I myslila, jak by sobě pomohla, Však žádného z lidí vidět nemohla; Pročež ustavičně vždycky plakala, Na své neštěstí těžce naříkala. IX. A VII- Tuto drak položil se hlavou pannè na klín, hned jakž ji na skálu přinesl, a odpočívá. (Fig.) ( Drak přiletěv počal odpočívati, Panně hlavou se na klín pokládati; Síla a zlost jeho veliká byla, Tim se někdy na chvílku ukrotila, Však když počal chrápat, tuze dejchati, Musila se pod nim skála hejbati. Na velkou noc ten drak se proměňoval, spůsob může na sobě ukazoval; K němuž panna šlechetná promluvila: „Ach, což jsem já nešťastná provinila, Že jste to zlé nade mnou učinili, Otce mého i máteř zarmoutili? Vím, jakou 1) oni pro mne žalost mají, Div že sobě hrdla neodnímají. Milý pane, již tomu drahná chvíle, Jak jsem opustila rodiče mílé I své bratry, přátely nejmílejší; Ach, kdož mi to dá v tento čas nynější, Abych je mohla ještě uhlidati, Před smrtí s nimi se as rozžehnati? Ach, žádám, propusťte mne odsud zase a přiveďte domů v určitém čase, Já vám pod hrdlem chci tuto slibiti, Zas na tuto skálu brzy přijíti. S velikým poděkováním, jak moha: Učiňtéž to, prosím vás již pro Boha; Na potom chci vás ve všem poslouchati, Do mé smrti svámi vždy přebývati.“ 5 10 15 20 25 A VII. 1) Orig. jako.
Strana 69
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 69 35 40 45 50 55 60 On odpověděl ji zůřivým hlasem: „Musíš tu nyní zůstati, kde já jsem, Otce svého ni matky neuhlidáš, Na věky se s nimi více neshledáš, Aniž tě který člověk má viděti Aneb tvé nařikání uslyšeti; (A) jestli toho 1) brzy nepřestaneš, Spolu se mnou se do pekla dostaneš. Však nyní neboj se, divčičko milá, Aby ode mne víc trápena byla, Nemohuť já tobě hrdla odníti Ani života tvého ukrátiti. Od dneška když bude po letech pěti, Máš ze mne pěkného může viděti, A téhdáš tě za ženu pojmu sobě. Protož, milá panno, nestejskej sobě, Již musíš těch pět let pořád čekati, Potom se mnou jinde se uhlidati, S tělem i s duší do pekla se bráti, Jináčeť se nebude moci státi; Tuť se doptá i král, otec tvůj, jistě, Kdes byla a kde jsi, na kterém místě. Coť pravím, to pravda jest, věř mi cele, Měj mne pak za jakého chceš přítele, Nebo v pekle velmi dlouhý den bývá, Spiše zde v světě celý rok mijívá; Tam ty musíš soudného dne čekáti, A dokud nepřijde, dotud trvati. Chce-li se Bůh nad tebou smilovati, O to nemůžeš s žádným vetovati.“ Panna uslýšavši tuto řeč jeho, Hned se velmi ulekla toho zlého A počala se nábožně modliti: „Ach Pane Kriste, rač mne vyprostiti, Neb jsi ty veliký a mocný dosti Na nebi i na zemi svou milostí; Všecky věci ráčíš sám zpravovati, Slovem můžeš peklo vybojovati. A VIII“ A VIII" 30 65 1) Orig. tdho.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 69 35 40 45 50 55 60 On odpověděl ji zůřivým hlasem: „Musíš tu nyní zůstati, kde já jsem, Otce svého ni matky neuhlidáš, Na věky se s nimi více neshledáš, Aniž tě který člověk má viděti Aneb tvé nařikání uslyšeti; (A) jestli toho 1) brzy nepřestaneš, Spolu se mnou se do pekla dostaneš. Však nyní neboj se, divčičko milá, Aby ode mne víc trápena byla, Nemohuť já tobě hrdla odníti Ani života tvého ukrátiti. Od dneška když bude po letech pěti, Máš ze mne pěkného může viděti, A téhdáš tě za ženu pojmu sobě. Protož, milá panno, nestejskej sobě, Již musíš těch pět let pořád čekati, Potom se mnou jinde se uhlidati, S tělem i s duší do pekla se bráti, Jináčeť se nebude moci státi; Tuť se doptá i král, otec tvůj, jistě, Kdes byla a kde jsi, na kterém místě. Coť pravím, to pravda jest, věř mi cele, Měj mne pak za jakého chceš přítele, Nebo v pekle velmi dlouhý den bývá, Spiše zde v světě celý rok mijívá; Tam ty musíš soudného dne čekáti, A dokud nepřijde, dotud trvati. Chce-li se Bůh nad tebou smilovati, O to nemůžeš s žádným vetovati.“ Panna uslýšavši tuto řeč jeho, Hned se velmi ulekla toho zlého A počala se nábožně modliti: „Ach Pane Kriste, rač mne vyprostiti, Neb jsi ty veliký a mocný dosti Na nebi i na zemi svou milostí; Všecky věci ráčíš sám zpravovati, Slovem můžeš peklo vybojovati. A VIII“ A VIII" 30 65 1) Orig. tdho.
Strana 70
70 Frant. X. Prusík: 70 75 80 O věčný Pane Bože dobrotivý, Uslyšiž nyní důch můj žádostivý, Na tvou milost já chci již spolihati, Ty račiž mi sám odsud pomáhati. Podlé hojného zaslíbení tvého V písmě svatém dosti obsaženého: Toběť se důvěřím, Pane, samému, Ochránci a vykupiteli mému. Byť mojí bratří o mně zde věděli, S této skály by mi pomoc hleděli I hrdel svých pro mne by odvážili, Jen aby mne domů zas provodili; Nad to pan otec můj i paní máti Nechtěli by ničehož litovati.“ S tim dala se v pláč, těžké naříkání, Z očí svých hojných slzý vylévaní. X. Tuto král posýlá posly své po všech krajinách, aby Krymilda, dcera jeho, hledána byla. ( Král, otec té panny velmi litoval, Tomu veliké dary dát sliboval, (Fig.) Kdož by mu o ní mohl oznámiti, Posly též nemeškal hned vypraviti, Aby ji na všecky strany hledali. Však níkdež lidé o ní nevěďali, Až skrz jednoho reka nalezena Jsouc, byla s té skály vysvobozena, Jemuž těch času nebylo rovného, Tak v zmužilé udatnosti silného: A to byl Sayffryd, Rohový řečený, Syn jednoho krále velmi vznešený. Ten takové síly, kdy chtěl, dokázal, Lvy chytal do rukou, co by je svázal, Některé z kratochvíle bez opravy V lesích po stromech věšel co kolčavy. 5 10 15 B I
70 Frant. X. Prusík: 70 75 80 O věčný Pane Bože dobrotivý, Uslyšiž nyní důch můj žádostivý, Na tvou milost já chci již spolihati, Ty račiž mi sám odsud pomáhati. Podlé hojného zaslíbení tvého V písmě svatém dosti obsaženého: Toběť se důvěřím, Pane, samému, Ochránci a vykupiteli mému. Byť mojí bratří o mně zde věděli, S této skály by mi pomoc hleděli I hrdel svých pro mne by odvážili, Jen aby mne domů zas provodili; Nad to pan otec můj i paní máti Nechtěli by ničehož litovati.“ S tim dala se v pláč, těžké naříkání, Z očí svých hojných slzý vylévaní. X. Tuto král posýlá posly své po všech krajinách, aby Krymilda, dcera jeho, hledána byla. ( Král, otec té panny velmi litoval, Tomu veliké dary dát sliboval, (Fig.) Kdož by mu o ní mohl oznámiti, Posly též nemeškal hned vypraviti, Aby ji na všecky strany hledali. Však níkdež lidé o ní nevěďali, Až skrz jednoho reka nalezena Jsouc, byla s té skály vysvobozena, Jemuž těch času nebylo rovného, Tak v zmužilé udatnosti silného: A to byl Sayffryd, Rohový řečený, Syn jednoho krále velmi vznešený. Ten takové síly, kdy chtěl, dokázal, Lvy chytal do rukou, co by je svázal, Některé z kratochvíle bez opravy V lesích po stromech věšel co kolčavy. 5 10 15 B I
Strana 71
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 71 XI. Tuto Sayffryd vyjel na štvaní do 1) lesa. (Fig.) B I- C Dotčený Sayffryd jsa v zmužilém věku, Což náleží rytířskému člověku, Pustil se ráno do jednoho lesa Na lov se psy, jestřába s sebou nesa. Chtěje sobě kratochvíl spůsobiti A v své mysli se nětco občerstviti, Neb tu všeliké zvěři bylo dosti, I počal štváti podlé své líbosti. V tom uběhlo mu jedno vyžle jeho Ouprkem do oudolí velikého, Tam počalo2) vejti, všudy3) slidati. (K)teréhož Sayffryd nemeškal hledati, Jezdíc sem i tam po divných pustinách, Jednák po vrších a zase v dolinách. Do těch hor drak ten zanesl byl v stranu Tu krásnou divičku, Krymildu pannu, Kdež Sayffryd za vyžletem pospíchaje Čtyři dni bloudil sem i tam běhaje, Nedbaje na jídlo ani na pití, Žádného pokoje nemohl míti. Potom se na jednu stráni obrátil, Čim dále, vždy cesty i stezky tratil. Však nechtěl změniti umyslu svého, Až přišel do oudolí hlubokého; To takovou tmou naplněno bylo, Že se mu teprv srdce zarmoutilo. I řekl: „Ach, milý Bože, rač dáti, Abych se mohl někoho doptati, Kde jsem se tuto já nešťastný vydal: Nikdá jsem větší tesknosti nemíval.“ Nevěděl pak v takovém zarmoucení, Že se tu dostal panně k spomožení. Těch času Sayffryd udatně se choval A proti drakům v té poušti bojoval; 35 K němuž se i třpaslíci připojili, V pěti tisících k bitvě mu sloužili, 5 10 15 20 25 30 C B II- 1) Orig. de. 2) Orig. počala. 3) Orig. všudí.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 71 XI. Tuto Sayffryd vyjel na štvaní do 1) lesa. (Fig.) B I- C Dotčený Sayffryd jsa v zmužilém věku, Což náleží rytířskému člověku, Pustil se ráno do jednoho lesa Na lov se psy, jestřába s sebou nesa. Chtěje sobě kratochvíl spůsobiti A v své mysli se nětco občerstviti, Neb tu všeliké zvěři bylo dosti, I počal štváti podlé své líbosti. V tom uběhlo mu jedno vyžle jeho Ouprkem do oudolí velikého, Tam počalo2) vejti, všudy3) slidati. (K)teréhož Sayffryd nemeškal hledati, Jezdíc sem i tam po divných pustinách, Jednák po vrších a zase v dolinách. Do těch hor drak ten zanesl byl v stranu Tu krásnou divičku, Krymildu pannu, Kdež Sayffryd za vyžletem pospíchaje Čtyři dni bloudil sem i tam běhaje, Nedbaje na jídlo ani na pití, Žádného pokoje nemohl míti. Potom se na jednu stráni obrátil, Čim dále, vždy cesty i stezky tratil. Však nechtěl změniti umyslu svého, Až přišel do oudolí hlubokého; To takovou tmou naplněno bylo, Že se mu teprv srdce zarmoutilo. I řekl: „Ach, milý Bože, rač dáti, Abych se mohl někoho doptati, Kde jsem se tuto já nešťastný vydal: Nikdá jsem větší tesknosti nemíval.“ Nevěděl pak v takovém zarmoucení, Že se tu dostal panně k spomožení. Těch času Sayffryd udatně se choval A proti drakům v té poušti bojoval; 35 K němuž se i třpaslíci připojili, V pěti tisících k bitvě mu sloužili, 5 10 15 20 25 30 C B II- 1) Orig. de. 2) Orig. počala. 3) Orig. všudí.
Strana 72
72 Frant. X. Prusík: 40 45 50 55 60 Všecko své zboží jemu v moc poddali A jako za pána jeho přijali, Neb on zabil sáni silnou, velikou, Kteráž jim činila zhoubu všelikou, Tak přišel až k skále draka hrozného, Nikdá neviděv vrchu takového. Tu zastavil se i s koněm jsa v mdlobě, Aby odpočinul na chvílku sobě; Trhaje byliny, mnohé koření, Jedl a odtud bral zas posilnění. Vždy se divil té tak vysoké skále A přemejšlel, co má činiti dále; Až jsa pohnut z své silné udatnosti, Odložil na stranu choulostivosti, Řka: „Což mám, milý Bože, počínati, Rač mi sám vnuknouti a pomáhati; Jestli mne satanáš v tento blud pojal, Dejž, bych proti němu šťastně bojoval. Hned Sayffryda hustá tma obklíčila A z novu velikou hrůzou stížila; On boje se, aby vyžlat neztratil, Na ramena je vzal a pěkně krotil. Myslíc, že nebude-li předně Boha, V té tmě příjdou naň pokušení mnohá, Zvláště nevěda, kam má utíkati, Počal v tom lese zas koně hledati, Chtíc zpátkem někam po paměti jeti, Zda by mohl někde světlo viděti. B II XII. Tuto přišel třpaslík Vokáček k Sayffrydovi1) v lese a ukazuje mu dračí skálu. (Fig.) B III“ C V tom Sayffryd zahlidl skrz tu mrakotu, Že k němu jede jako na robotu Jeden slavný třpaslík, jménem Vokáček, Na černém koni co sazí chomáček, Maje pěkný oděv z sukna drahého, Od perel a zlata krumlovaného, 5 1) Orig. Sauffrydovi.
72 Frant. X. Prusík: 40 45 50 55 60 Všecko své zboží jemu v moc poddali A jako za pána jeho přijali, Neb on zabil sáni silnou, velikou, Kteráž jim činila zhoubu všelikou, Tak přišel až k skále draka hrozného, Nikdá neviděv vrchu takového. Tu zastavil se i s koněm jsa v mdlobě, Aby odpočinul na chvílku sobě; Trhaje byliny, mnohé koření, Jedl a odtud bral zas posilnění. Vždy se divil té tak vysoké skále A přemejšlel, co má činiti dále; Až jsa pohnut z své silné udatnosti, Odložil na stranu choulostivosti, Řka: „Což mám, milý Bože, počínati, Rač mi sám vnuknouti a pomáhati; Jestli mne satanáš v tento blud pojal, Dejž, bych proti němu šťastně bojoval. Hned Sayffryda hustá tma obklíčila A z novu velikou hrůzou stížila; On boje se, aby vyžlat neztratil, Na ramena je vzal a pěkně krotil. Myslíc, že nebude-li předně Boha, V té tmě příjdou naň pokušení mnohá, Zvláště nevěda, kam má utíkati, Počal v tom lese zas koně hledati, Chtíc zpátkem někam po paměti jeti, Zda by mohl někde světlo viděti. B II XII. Tuto přišel třpaslík Vokáček k Sayffrydovi1) v lese a ukazuje mu dračí skálu. (Fig.) B III“ C V tom Sayffryd zahlidl skrz tu mrakotu, Že k němu jede jako na robotu Jeden slavný třpaslík, jménem Vokáček, Na černém koni co sazí chomáček, Maje pěkný oděv z sukna drahého, Od perel a zlata krumlovaného, 5 1) Orig. Sauffrydovi.
Strana 73
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 73 10 15 20 25 30 35 40 Hazuka soboly podšitá byla, Všecka čeleď jeho slavně chodila. Ten měl též veliké bohatství v skále, Tim převyšoval mnohé jiné krále; Všemi věcmi byl dobře zásobený, Cti, slavou dosti krásně ozdobený, Korunu na hlavě drahého díla, Jenž se na vše strany jasně svítila; Podobná brzy se nenacházela 1), Aby snad takovou ozdobu měla Od množství perel, drahého kamení, Že o ní zde nikdá slejcháno není. Kterýž uhlídav Sayffryda šel k němu A poctivé pozdravení dal jemu Řka: „Vítám tě sám, šlechetný rytíři, Prosím, pověz, co se tebe otíži: Jaká jest příčina příchodu tvého K nám do tohoto oudolí tmavého?“ Odpověděl Sayffryd: „Tvé počestnosti Děkujiť, mužičku málý, s milostí. Jestliť mám od tebe lásku poznati, Nechtěj přede mnou ničehož skrejvati, Takéť nemohu ničehož věřiti, Neumíš-li mi toho oznámiti: Kdo jest otec můj? kterak mu říkají? A kdo matka má? jak se oba mají?“ Nebo již pominula mnohá léta, Jak Sayffryd projížděl končiny světa: Tak o svých rodičích dávno nevěděl. Když z mládí své vůle užívat hleděl, Oni ho na dalekou poušť poslali A jednomu mistru cvičiti dali; Tu on jakž přišel k zmužilému věku, Měl tak sílu co čtyřmecítma reků. I dí mu třpaslík: „Pane, máš to znáti: Zikonie byla tvá vlastní máti, Rodu ctného, slavného urození; Otec tvůj jest král Zigmund bez snížení. B III“ B IV- 1) Orig. nenecházela.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 73 10 15 20 25 30 35 40 Hazuka soboly podšitá byla, Všecka čeleď jeho slavně chodila. Ten měl též veliké bohatství v skále, Tim převyšoval mnohé jiné krále; Všemi věcmi byl dobře zásobený, Cti, slavou dosti krásně ozdobený, Korunu na hlavě drahého díla, Jenž se na vše strany jasně svítila; Podobná brzy se nenacházela 1), Aby snad takovou ozdobu měla Od množství perel, drahého kamení, Že o ní zde nikdá slejcháno není. Kterýž uhlídav Sayffryda šel k němu A poctivé pozdravení dal jemu Řka: „Vítám tě sám, šlechetný rytíři, Prosím, pověz, co se tebe otíži: Jaká jest příčina příchodu tvého K nám do tohoto oudolí tmavého?“ Odpověděl Sayffryd: „Tvé počestnosti Děkujiť, mužičku málý, s milostí. Jestliť mám od tebe lásku poznati, Nechtěj přede mnou ničehož skrejvati, Takéť nemohu ničehož věřiti, Neumíš-li mi toho oznámiti: Kdo jest otec můj? kterak mu říkají? A kdo matka má? jak se oba mají?“ Nebo již pominula mnohá léta, Jak Sayffryd projížděl končiny světa: Tak o svých rodičích dávno nevěděl. Když z mládí své vůle užívat hleděl, Oni ho na dalekou poušť poslali A jednomu mistru cvičiti dali; Tu on jakž přišel k zmužilému věku, Měl tak sílu co čtyřmecítma reků. I dí mu třpaslík: „Pane, máš to znáti: Zikonie byla tvá vlastní máti, Rodu ctného, slavného urození; Otec tvůj jest král Zigmund bez snížení. B III“ B IV- 1) Orig. nenecházela.
Strana 74
74 Frant. X. Prusík: 50 55 60 65 70 C 75 45 Z nich jsi ty pošel, o tom já vím jistě; Než prosím, nebývej na tomto místě, Ale nemeškej odsud se hned bráti, Jestliže chceš svůj život zachovati, Neb hrozný drak bývá na této skále A často sem přichází nenadále; Zví-li o 1) tobě, budeš ho hned míti, Neníť možné, aby mu měl ujíti. Také na té skále jest panna krásná, Kteráž vždy má s nim pokušení časná, O níž já mohu v pravdě povědíti, Ten drak ji musíl nenadále vzíti; Z křesťanských rodičů pošlo to dítě, Stratila se jim ráno na usvítě, Jest dcera královského urození, A jinák nepříjde k vysvobození, Leč skrze samé božské spomožení. Otec její jest Gibich král řečený, Má kraj při řece Rejnu obsažený, Ona slove Krymilda dcera jeho, Užívá také titule slavného.“ Odpověděl Sayffryd: „Tuť já dobře znám, Jak ona ke mně, tak já k ní lásku mám, Od té chvíle, jakž jsem z umyslu ctnýho Sloužil tam při dvoře otce jejiho.“ V tom hned Sayffryd porozuměv té řeči Sáhl rukou udatně k svému meči A přistoupil k té dračí skále blíže, Třikráte přísahu činíc nejtíže, Že nijakž odtud neminí odjíti, Než chce tu panenku vysvoboditi. I dí třpaslík Vokáček: „O ctný muži! Darmo se jistě tvá 2) mysl v tom tuží, Že tuto přisahu třikráte činíš A té panně odsud pomoci miníš. Přej mi, nechť já nejsem příčina zlého, Půjdu z tohoto oudolí tmavého; Neb by ty půl světa podmanil sobě I třebas poslušně sloužili tobě B IV" 80 1) Orig. ho. 2) Orig. dvá.
74 Frant. X. Prusík: 50 55 60 65 70 C 75 45 Z nich jsi ty pošel, o tom já vím jistě; Než prosím, nebývej na tomto místě, Ale nemeškej odsud se hned bráti, Jestliže chceš svůj život zachovati, Neb hrozný drak bývá na této skále A často sem přichází nenadále; Zví-li o 1) tobě, budeš ho hned míti, Neníť možné, aby mu měl ujíti. Také na té skále jest panna krásná, Kteráž vždy má s nim pokušení časná, O níž já mohu v pravdě povědíti, Ten drak ji musíl nenadále vzíti; Z křesťanských rodičů pošlo to dítě, Stratila se jim ráno na usvítě, Jest dcera královského urození, A jinák nepříjde k vysvobození, Leč skrze samé božské spomožení. Otec její jest Gibich král řečený, Má kraj při řece Rejnu obsažený, Ona slove Krymilda dcera jeho, Užívá také titule slavného.“ Odpověděl Sayffryd: „Tuť já dobře znám, Jak ona ke mně, tak já k ní lásku mám, Od té chvíle, jakž jsem z umyslu ctnýho Sloužil tam při dvoře otce jejiho.“ V tom hned Sayffryd porozuměv té řeči Sáhl rukou udatně k svému meči A přistoupil k té dračí skále blíže, Třikráte přísahu činíc nejtíže, Že nijakž odtud neminí odjíti, Než chce tu panenku vysvoboditi. I dí třpaslík Vokáček: „O ctný muži! Darmo se jistě tvá 2) mysl v tom tuží, Že tuto přisahu třikráte činíš A té panně odsud pomoci miníš. Přej mi, nechť já nejsem příčina zlého, Půjdu z tohoto oudolí tmavého; Neb by ty půl světa podmanil sobě I třebas poslušně sloužili tobě B IV" 80 1) Orig. ho. 2) Orig. dvá.
Strana 75
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 75 85 90 95 Křesťané, pohané a koho znáte Všech jazyků dva a sedmdesáte, Však proto musíš té panny necháti, Těžkoť ji na té skále dobývati. Řekl Sayffryd: „Nedbám, milý mužíčku, Nebude-li tvé rady neboštičku, Aby mi upřímně v tom pomocen byl, Kterak bych tu děvečku sobě dobyl, Osvěčuje to samým Bohem z nebe, Žeť hlavu i s korunou setnu s tebe. Dí třpaslík: „Jestliť já tuto smrt časnou Podstoupiť musím pro tu pannu krásnou, Potom to, coť pravím, v pravdě tak shledáš, Jináče nebude, ač se i hněváš; Kromě Boha, jenž všecky věcí může, Věř mi, žádný ji v světě nespomuže. B V- XIII. Tuto vzal Rohový Sayffryd třpaslíka za vrch a uhodil nim o skálu. (Fig.) B Vb Sliše to Sayffryd velmi se rozhněval 1) Hned udatnosti své nic nelitoval: Ujav třpaslíka zůřivě za hlavu Mršťil nim, až se zatřáslo, o skálu, Tak že mu i drahá koruna jeho Roztřiskala se na zem padši s něho. Třpaslík pak zkříkl: „Sayffryde, pane můj, Prosím velice, ukrotiž se hněv tvůj; Chciť všecko, jak jest v pravdě, povědíti A k předsevzeti tvému poraditi, Dovedu tě také v to místo tejné, Ukáži průchodiště jednostejně.“ I dí Sayffryd: „A coť pak ďábel bránil, Aby mi toho prvé neoznámil?“ Řekl on: „Zde bydli jeden velký pán, Jest rodu obrův a Mědníkem nazván. Ten má tuto poušť vždycky pod svou mocí, Jemuž slouží tisíc obrův dnem nocí; 5 10 15 1) Orig. hrozhněval; první h červenou tečkou k vynechání označeno.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 75 85 90 95 Křesťané, pohané a koho znáte Všech jazyků dva a sedmdesáte, Však proto musíš té panny necháti, Těžkoť ji na té skále dobývati. Řekl Sayffryd: „Nedbám, milý mužíčku, Nebude-li tvé rady neboštičku, Aby mi upřímně v tom pomocen byl, Kterak bych tu děvečku sobě dobyl, Osvěčuje to samým Bohem z nebe, Žeť hlavu i s korunou setnu s tebe. Dí třpaslík: „Jestliť já tuto smrt časnou Podstoupiť musím pro tu pannu krásnou, Potom to, coť pravím, v pravdě tak shledáš, Jináče nebude, ač se i hněváš; Kromě Boha, jenž všecky věcí může, Věř mi, žádný ji v světě nespomuže. B V- XIII. Tuto vzal Rohový Sayffryd třpaslíka za vrch a uhodil nim o skálu. (Fig.) B Vb Sliše to Sayffryd velmi se rozhněval 1) Hned udatnosti své nic nelitoval: Ujav třpaslíka zůřivě za hlavu Mršťil nim, až se zatřáslo, o skálu, Tak že mu i drahá koruna jeho Roztřiskala se na zem padši s něho. Třpaslík pak zkříkl: „Sayffryde, pane můj, Prosím velice, ukrotiž se hněv tvůj; Chciť všecko, jak jest v pravdě, povědíti A k předsevzeti tvému poraditi, Dovedu tě také v to místo tejné, Ukáži průchodiště jednostejně.“ I dí Sayffryd: „A coť pak ďábel bránil, Aby mi toho prvé neoznámil?“ Řekl on: „Zde bydli jeden velký pán, Jest rodu obrův a Mědníkem nazván. Ten má tuto poušť vždycky pod svou mocí, Jemuž slouží tisíc obrův dnem nocí; 5 10 15 1) Orig. hrozhněval; první h červenou tečkou k vynechání označeno.
Strana 76
76 Frant. X. Prusík: 25 O 30 On klíč od této skály opatruje, 20 Kde jej chová, žádný nevyprubuje.“ „Pověz, kde pak jest,“ dí mu Sayffryd zase, „A ukaž mi ho rychle v tomto čase, Za to chci tě při hrdle zachovati, Potom té panně také pomáhati.“ Odpověděl třpaslík uctivě k němu: „Musíš se jistě dobře bránit jemu A s nim dlouho se o tu pannu bíti, Čehož by žádný nechtěl podstoupiti. „Rád jsem já,“ řekl Sayffryd, „svolím k tomu, Když vím, kde se strojit a proti komu.“ Nemeškal třpaslík vésti jeho dále, Tu pod tim vrchem ukázal mu k skále 1), Kde ten obr silný měl své bydlení, K němuž se Sayffryd strojil bez prodlení. 35 Jakž přišel k té jeskyni, hlasem voial Na obra, aby šel ven, proč se schoval? B VI- XIV. Tuto se Sayffryd potejká a bije s obrem Mědníkem, aby mu klíč dal. (Fig.) B VI C Rychle obr hrozný vyšel z jeskyně, Jenž byl veliké postavy nesmírně, Nesa v rukou tlustý sochor z voceli, Neb ho užíval k bitvě misto střely. Promluvil zůřivě k Sayffrydovi hned: „Ničemný pachole! kdo tě sem přived? Čí jsi a odkud? poněvadž tě neznám, Tudížť v tomto lese konec udělám, Aby věděl, žes zde již hrdlo stratil, Proč jsi se k mé jeskyni sem obrátil." „Nebojím se,“ ctný Sayffryd odpověděl, „Bůh se proto narodil, aby věděl, Že nám chce zde z ouzkosti pomáhati; On rač mne posilniti, milost dáti, 15 Ať bych mohl tu panenku odníti, A jí z té těžké vazby výprostiti, 5 10 1) Orig. Stále.
76 Frant. X. Prusík: 25 O 30 On klíč od této skály opatruje, 20 Kde jej chová, žádný nevyprubuje.“ „Pověz, kde pak jest,“ dí mu Sayffryd zase, „A ukaž mi ho rychle v tomto čase, Za to chci tě při hrdle zachovati, Potom té panně také pomáhati.“ Odpověděl třpaslík uctivě k němu: „Musíš se jistě dobře bránit jemu A s nim dlouho se o tu pannu bíti, Čehož by žádný nechtěl podstoupiti. „Rád jsem já,“ řekl Sayffryd, „svolím k tomu, Když vím, kde se strojit a proti komu.“ Nemeškal třpaslík vésti jeho dále, Tu pod tim vrchem ukázal mu k skále 1), Kde ten obr silný měl své bydlení, K němuž se Sayffryd strojil bez prodlení. 35 Jakž přišel k té jeskyni, hlasem voial Na obra, aby šel ven, proč se schoval? B VI- XIV. Tuto se Sayffryd potejká a bije s obrem Mědníkem, aby mu klíč dal. (Fig.) B VI C Rychle obr hrozný vyšel z jeskyně, Jenž byl veliké postavy nesmírně, Nesa v rukou tlustý sochor z voceli, Neb ho užíval k bitvě misto střely. Promluvil zůřivě k Sayffrydovi hned: „Ničemný pachole! kdo tě sem přived? Čí jsi a odkud? poněvadž tě neznám, Tudížť v tomto lese konec udělám, Aby věděl, žes zde již hrdlo stratil, Proč jsi se k mé jeskyni sem obrátil." „Nebojím se,“ ctný Sayffryd odpověděl, „Bůh se proto narodil, aby věděl, Že nám chce zde z ouzkosti pomáhati; On rač mne posilniti, milost dáti, 15 Ať bych mohl tu panenku odníti, A jí z té těžké vazby výprostiti, 5 10 1) Orig. Stále.
Strana 77
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 77 20 25 30 35 40 45 50 Pro níž my sobě velice stejskáme, Na tě, nešlechetníče, naříkáme, Nebo té ctné panence ubližuješ, Bezpráví činíš a bídně sužuješ; Kteráž velikou těžkost snáší jistě, Jsouc na té skále v obmezeném místě, Tamť kvílí více než na čtyři léta, Že jest odnešena z onoho světa." Z toho se hanebný obr rozlítil, (Očim) a svými jako oheň svítil, Na Sayffryda se zůřivě obrátil, Chtic, aby mu hned života ukrátil, Tim sochorem silně na něj naměřil, Až ho půl uskočilo, tak udeřil, A letěl nad les jak vysoko zhůru: Tim obr dokázal svou velkou způru, Bijíc na Sayffryda silně a prudce, Že někdy sotva sochor zdržel v ruce, Nejprv když jej tak na poly přerazil, Ostatek ho na sáh do země vrazil. V tom se rychle k Sayffrydovi přitočil, Ale on mu na pět sáhů uskočil A zase bystře k němu se obrátil, Vida, že by obr svůj sochor stratil, Tu teprv počal na něj silně bíti. Tehdáž chtěl obr sochor z země vzíti, Ale Sayffryd ranil ho velmi škodně, Že krev potůčkem 1) z něho tekla hojně: Tak veliké rány žádný zde z lidí Nikda neviděl aniž podnes vidí. Vstyčil se znovu ten obr v své zlosti A hned na Sayffryda běžel v rychlosti, S tim ocelovým sochorem se točil Řka: „Potvoro 2) špatná! cos mi uskočil? Ale věz, že zde svůj život stratit máš, A to této chvíle ode mne shledáš.“ Dí Sayffryd: „Selžeš, věřím Pánu Bohu, Buduť se brániti, pokud jen mohu.“ B VII- B VII. 1) Orig. porůčkem. 2) Orig. potvoru.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 77 20 25 30 35 40 45 50 Pro níž my sobě velice stejskáme, Na tě, nešlechetníče, naříkáme, Nebo té ctné panence ubližuješ, Bezpráví činíš a bídně sužuješ; Kteráž velikou těžkost snáší jistě, Jsouc na té skále v obmezeném místě, Tamť kvílí více než na čtyři léta, Že jest odnešena z onoho světa." Z toho se hanebný obr rozlítil, (Očim) a svými jako oheň svítil, Na Sayffryda se zůřivě obrátil, Chtic, aby mu hned života ukrátil, Tim sochorem silně na něj naměřil, Až ho půl uskočilo, tak udeřil, A letěl nad les jak vysoko zhůru: Tim obr dokázal svou velkou způru, Bijíc na Sayffryda silně a prudce, Že někdy sotva sochor zdržel v ruce, Nejprv když jej tak na poly přerazil, Ostatek ho na sáh do země vrazil. V tom se rychle k Sayffrydovi přitočil, Ale on mu na pět sáhů uskočil A zase bystře k němu se obrátil, Vida, že by obr svůj sochor stratil, Tu teprv počal na něj silně bíti. Tehdáž chtěl obr sochor z země vzíti, Ale Sayffryd ranil ho velmi škodně, Že krev potůčkem 1) z něho tekla hojně: Tak veliké rány žádný zde z lidí Nikda neviděl aniž podnes vidí. Vstyčil se znovu ten obr v své zlosti A hned na Sayffryda běžel v rychlosti, S tim ocelovým sochorem se točil Řka: „Potvoro 2) špatná! cos mi uskočil? Ale věz, že zde svůj život stratit máš, A to této chvíle ode mne shledáš.“ Dí Sayffryd: „Selžeš, věřím Pánu Bohu, Buduť se brániti, pokud jen mohu.“ B VII- B VII. 1) Orig. porůčkem. 2) Orig. potvoru.
Strana 78
78 Frant. X Prusík: 60 65 70 74 80 85 55 Za tim ten šeredný obr ucejtil, Že jest raněn; za tu ránu se chytil, Povrhší sochor na zem s velkým hřmotem, Utek do skáli, zahradiv se plotem. Tu sobě Sayffryd počal tak mysliti, Že by ho tam moh dobře umořiti, Však o tu pannu staral se nejvíce, Jak by ji z té vazby pomoh, milíčce. Obr pak brzy svou ránu uvázal A tim se čerstvější býti ukázal, Nebo se umyl v jedné čisté vodě, Že mu ta rána nebyla ke škodě. Ta voda z jedné krásné kašny tekla, Jíž ryzý zlato dodávalo světla. Jsouci zakalena krví drakovou: Nevím, by kdo viděl kašnu takovou Kromě císaře Otnysa studnice, Kterouž mnozí chválívali velice. Tak ten obr zas se strojil do zbroje, Vzal teprv na se brnění oboje, Připásal meč veliký k svému boku, Kterýž mu byl k ruce i k jeho kroku, Bystrý co břitva, takové ostrosti, Stál za království k jeho statečnosti. Když jej vytáh, jsa hotov k potejkání, Každého hned přived na utíkání. I vstavil k tomu na hlavu v té době Z kalené oceli hemelin 1) sobě; Ten sktvěl se jako slunce z blesku svého, Až po všem moři šla záře od něho. Také vzal do své ruky misto holi Pavízu jako vrata u stodoly: Veliká a půl lokte ztlouští byla, Že ho téměř všudy všeho zakryla. Tu vyskočila obrová příšera Z té jeskyně, a již bylo s vičerá; Ukázal se opět velice hrozný, Nesa v ruce jiný sochor železný, B VIII- 90 1) Ein helm.
78 Frant. X Prusík: 60 65 70 74 80 85 55 Za tim ten šeredný obr ucejtil, Že jest raněn; za tu ránu se chytil, Povrhší sochor na zem s velkým hřmotem, Utek do skáli, zahradiv se plotem. Tu sobě Sayffryd počal tak mysliti, Že by ho tam moh dobře umořiti, Však o tu pannu staral se nejvíce, Jak by ji z té vazby pomoh, milíčce. Obr pak brzy svou ránu uvázal A tim se čerstvější býti ukázal, Nebo se umyl v jedné čisté vodě, Že mu ta rána nebyla ke škodě. Ta voda z jedné krásné kašny tekla, Jíž ryzý zlato dodávalo světla. Jsouci zakalena krví drakovou: Nevím, by kdo viděl kašnu takovou Kromě císaře Otnysa studnice, Kterouž mnozí chválívali velice. Tak ten obr zas se strojil do zbroje, Vzal teprv na se brnění oboje, Připásal meč veliký k svému boku, Kterýž mu byl k ruce i k jeho kroku, Bystrý co břitva, takové ostrosti, Stál za království k jeho statečnosti. Když jej vytáh, jsa hotov k potejkání, Každého hned přived na utíkání. I vstavil k tomu na hlavu v té době Z kalené oceli hemelin 1) sobě; Ten sktvěl se jako slunce z blesku svého, Až po všem moři šla záře od něho. Také vzal do své ruky misto holi Pavízu jako vrata u stodoly: Veliká a půl lokte ztlouští byla, Že ho téměř všudy všeho zakryla. Tu vyskočila obrová příšera Z té jeskyně, a již bylo s vičerá; Ukázal se opět velice hrozný, Nesa v ruce jiný sochor železný, B VIII- 90 1) Ein helm.
Strana 79
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 79 100 105 110 115 120 125 Jenž byl ostrý na všecky čtyry strany, Maje jako kosa zbroušené hrany; A jakž se ho dotekl, tak svučně zněl, Co by na zvony zvonil neb střílel z děl. I promluvil ten hrozný obr zase: „Pověz mi, potvoro špatná, v tom čase, By tě měl hned sám dábel odsud vzíti, Coť jsem učinil, co chceš na mně míti, Že mi teď v mém domě pokoje nedáš, Všelijak mého zahynutí hledáš?“ Dí Sayffryd: „Klamáš, protoť jsem nepřišel, Než žádal jsem, aby jen ke mně vyšel.“ Odpověděl obr: „O zlořečený! Spíše musíš býti zde oběšený; Odplatímť vrchovatou, máš poznati, Třebaliť bylo mne tuto hledati. By ty byl poseděl a zůstal doma, Nebál by se, byť byla ruka chromá; Ale musím tvou svévolnost ztrestati, Že tě tvá máteř musí litovati.“ „Nedáť toho Bůh,“ řekl Sayffryd jemu, „Hodiť se, lotrase, to k tvému zlému. Neprotoť jsem přišel, abych zde visel, Než že jsem o té panně dávno slyšel; Protož pomoziž mi ji dobývati Z té horý, ať mohu poděkovati, Jinak musíš svůj život nastaviti, Neb tě jistě chci z světa provoditi. Promluvil šeredný chalama 1) zůřivě A řka: „Věz o tom hned nemilostivě, Žeť já tobě nechci nic pomahati, Té panny z této pouště dobývati, Spíše na 2) tě podkopám tuto skálu, Nevíš ještě jakou mám v síle chválu; Chciť to skrze tu pannu způsobiti, Že nebudeš víc na žádnou mysliti. Toť již předpovídám v tuto hodinu, 130 Budouť o tobě rozprávět novinu.“ B VIIIb 95 1) Orig. Chalame. 2) Orig. ne.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 79 100 105 110 115 120 125 Jenž byl ostrý na všecky čtyry strany, Maje jako kosa zbroušené hrany; A jakž se ho dotekl, tak svučně zněl, Co by na zvony zvonil neb střílel z děl. I promluvil ten hrozný obr zase: „Pověz mi, potvoro špatná, v tom čase, By tě měl hned sám dábel odsud vzíti, Coť jsem učinil, co chceš na mně míti, Že mi teď v mém domě pokoje nedáš, Všelijak mého zahynutí hledáš?“ Dí Sayffryd: „Klamáš, protoť jsem nepřišel, Než žádal jsem, aby jen ke mně vyšel.“ Odpověděl obr: „O zlořečený! Spíše musíš býti zde oběšený; Odplatímť vrchovatou, máš poznati, Třebaliť bylo mne tuto hledati. By ty byl poseděl a zůstal doma, Nebál by se, byť byla ruka chromá; Ale musím tvou svévolnost ztrestati, Že tě tvá máteř musí litovati.“ „Nedáť toho Bůh,“ řekl Sayffryd jemu, „Hodiť se, lotrase, to k tvému zlému. Neprotoť jsem přišel, abych zde visel, Než že jsem o té panně dávno slyšel; Protož pomoziž mi ji dobývati Z té horý, ať mohu poděkovati, Jinak musíš svůj život nastaviti, Neb tě jistě chci z světa provoditi. Promluvil šeredný chalama 1) zůřivě A řka: „Věz o tom hned nemilostivě, Žeť já tobě nechci nic pomahati, Té panny z této pouště dobývati, Spíše na 2) tě podkopám tuto skálu, Nevíš ještě jakou mám v síle chválu; Chciť to skrze tu pannu způsobiti, Že nebudeš víc na žádnou mysliti. Toť již předpovídám v tuto hodinu, 130 Budouť o tobě rozprávět novinu.“ B VIIIb 95 1) Orig. Chalame. 2) Orig. ne.
Strana 80
80 Frant. X. Prusík: 135 140 145 150 155 160 165 Dí Sayffryd: „O jistě toť není nový, Však jsem hned ráno byl k tobě hotový.“ V tom zas ti oba rekové zmužilí Proti sobě se oddali v tu chvíli A tak tuze na sebe dotírali, Velmi silně se spolu potýkali, Že od zbraně jejich jiskry pršely I hemelinové ohněm třpítěly. A ač pavíza, jenž obra přikryla, Nemírně veliká a tlustá byla, Však když Sayffryd udatně na obra pral, On i s ní často nazpátek ustoupal. Toho se Sayffryd nikdá nic nelekal, Až mu pavízu na kusy rozsekal, K tomu než se obr s mečem zatočil, On mu jej rychle svou zbraní podskočil A rozťal na něm tu ocelovou zbroj, Že se toho ulekl hrozný Gofroj, Neb s ním Sayffryd počal hráti hněvníka, Až krev všudy tekla z obra Mědníka Šestnácti ranami dost velikými, Silně od Sayffryda udělanými. I počal Mědník volat v své těžkosti, Hlasitě žádaje vždy již milosti: „O ctný, šlechetný a udatný pane! Nechť mi se aspoň tvé lásky dostane. Bojuješ 1) zajisté vší sílou těla, Jakáť by zmužilost odolat2) měla? Hodens poctivosti, chvály všeliké Jsa rekem srdce i mysli veliké; Ač máš mladý věk proti mé starosti, Malou postavu proti velikosti, Však jsi hrdina, nelituješ sebe, A já vidím, že nepřemohu tebe. Prosím, živ mne! jižť se se vším poddávám, Zlatou studnici, meč i statek dávám; Také cožkoli zůstává v mé moci, Toť má vždycky sloužit ve dne i v noci.“ C Ib C I- 1) Orig. Bojuje se. 2) Orig. odalat.
80 Frant. X. Prusík: 135 140 145 150 155 160 165 Dí Sayffryd: „O jistě toť není nový, Však jsem hned ráno byl k tobě hotový.“ V tom zas ti oba rekové zmužilí Proti sobě se oddali v tu chvíli A tak tuze na sebe dotírali, Velmi silně se spolu potýkali, Že od zbraně jejich jiskry pršely I hemelinové ohněm třpítěly. A ač pavíza, jenž obra přikryla, Nemírně veliká a tlustá byla, Však když Sayffryd udatně na obra pral, On i s ní často nazpátek ustoupal. Toho se Sayffryd nikdá nic nelekal, Až mu pavízu na kusy rozsekal, K tomu než se obr s mečem zatočil, On mu jej rychle svou zbraní podskočil A rozťal na něm tu ocelovou zbroj, Že se toho ulekl hrozný Gofroj, Neb s ním Sayffryd počal hráti hněvníka, Až krev všudy tekla z obra Mědníka Šestnácti ranami dost velikými, Silně od Sayffryda udělanými. I počal Mědník volat v své těžkosti, Hlasitě žádaje vždy již milosti: „O ctný, šlechetný a udatný pane! Nechť mi se aspoň tvé lásky dostane. Bojuješ 1) zajisté vší sílou těla, Jakáť by zmužilost odolat2) měla? Hodens poctivosti, chvály všeliké Jsa rekem srdce i mysli veliké; Ač máš mladý věk proti mé starosti, Malou postavu proti velikosti, Však jsi hrdina, nelituješ sebe, A já vidím, že nepřemohu tebe. Prosím, živ mne! jižť se se vším poddávám, Zlatou studnici, meč i statek dávám; Také cožkoli zůstává v mé moci, Toť má vždycky sloužit ve dne i v noci.“ C Ib C I- 1) Orig. Bojuje se. 2) Orig. odalat.
Strana 81
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 81 170 Odpověděl Sayffryd jemu v tichosti: „To já chci učinit Bohu k líbosti; Než musíš mi hned přísahou slíbiti, Že pomůžeš mi k té panně přijítí. XV. Tuto přísahá obr Mědník Sayffrydovi, že mu chce pomoci panny z té skály dobývati. 5 10 15 20 25 ( I dí Mědník beze vší pochybnosti: „Přisahám teďky, pane, tvé milosti, Že se to ode mne má brzy státi, Chci s tebou té panenky dobývati.“ ( Tu sobě oba slíbili v rychlosti Jako cizí a se neznalí hostí. (Fig.) Sayffryd, ctný pán, cožkoli jest sliboval, V tom se upřímně a věrně zachoval, Ale nevěrný obr jinak to ved, Neb Sayffrydovi zrušil svou přípověď, Čehož naposledy musil zažiti, Když sám zabit, chtíc Sayffryda zabiti. ( Dále promluvil silný Mědník více: Ach, což mně mé 1) rány bolí velice! Prosím pro Bůh, můj milý tovaryši, Pomoz a raď mi, nětco jen umíši.“ Tu hned Sayffryd sám od oděvu svého Utrhl kus podolka hedbávného A uvázal ty rány obru zlému: Tim byl by zle posloužil zdraví svému. Vedce obr: „Nu, tovaryši milý, Poďme již dále spolu v tuto chvíli: Teď se ta kamenná skála začíná, I hleďmež kde jest ke dveřím skulina, Tuť musíš sobě pilně znamenati, Ctný rytíři, pomohuť sám hledati; Vím, žeť se nám ta práce neprodlouží, Čím jeden druhému brzy poslouží.“ C II- C II- 1) Orig. má. 3
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 81 170 Odpověděl Sayffryd jemu v tichosti: „To já chci učinit Bohu k líbosti; Než musíš mi hned přísahou slíbiti, Že pomůžeš mi k té panně přijítí. XV. Tuto přísahá obr Mědník Sayffrydovi, že mu chce pomoci panny z té skály dobývati. 5 10 15 20 25 ( I dí Mědník beze vší pochybnosti: „Přisahám teďky, pane, tvé milosti, Že se to ode mne má brzy státi, Chci s tebou té panenky dobývati.“ ( Tu sobě oba slíbili v rychlosti Jako cizí a se neznalí hostí. (Fig.) Sayffryd, ctný pán, cožkoli jest sliboval, V tom se upřímně a věrně zachoval, Ale nevěrný obr jinak to ved, Neb Sayffrydovi zrušil svou přípověď, Čehož naposledy musil zažiti, Když sám zabit, chtíc Sayffryda zabiti. ( Dále promluvil silný Mědník více: Ach, což mně mé 1) rány bolí velice! Prosím pro Bůh, můj milý tovaryši, Pomoz a raď mi, nětco jen umíši.“ Tu hned Sayffryd sám od oděvu svého Utrhl kus podolka hedbávného A uvázal ty rány obru zlému: Tim byl by zle posloužil zdraví svému. Vedce obr: „Nu, tovaryši milý, Poďme již dále spolu v tuto chvíli: Teď se ta kamenná skála začíná, I hleďmež kde jest ke dveřím skulina, Tuť musíš sobě pilně znamenati, Ctný rytíři, pomohuť sám hledati; Vím, žeť se nám ta práce neprodlouží, Čím jeden druhému brzy poslouží.“ C II- C II- 1) Orig. má. 3
Strana 82
82 Frant X. Prusík: I obrátili se tim houštím dolů, 30 Jdouce mimo jednu vodní hráz spolu; A než dobře obr dokonal tu řeč, Hnedky zase z pošvy vytáhl svůj meč, Tak jej dobyty za Sayffrydem nesá. Když ctný rytíř právě vcházel do lesa, 35 Tu Mědník pospíšil za nim v rychlosti A obořil se naň v nenadálosti. XVI. Tuto se obr Mědník zpronevěřil Sayffrydovi a udeřil naň po zadu, až na zemi padl. 5 10 ( V tom dal Sayffrydovi velikou ránu, Až se sám od ní pomotal na stranu. Sayffryd pod svým štítem ležel na zemi, Jsa od toho obra obražen velmi, Což on mu zrádně udělal pozadu, Ješto mu neměl věřit jako hadu. (Fig.) Tu již mrtvý ležel, duše v něm lekla, Z nosu i z ust červená krev mu tekla. A když tak Sayffryd pod svým štítem ležel, Třpaslík Vokáček hnedky k němu běžel I vhodil na něj z mračna sukni mhavou, Že Sayffryd ležel co pod párou tmavou: Tim spůsobem schován byl od třpaslíka, Kteréhož zlý obr měl za diblíka. C III- XVII. Tuto třpaslík přikryl Sayffryda mhavou sukní, tak že ho obr Mědník viděti nemohl. 5 ( Mědník počal se velice hněvati, Když nemohl Sayffryda uhlidati, (Fig.) I běhal všudy za dřívím hledaje, Hrozně zlořečil na Sayffryda laje: „Čert-li tě (prý) schoval či jeho máti? Najdu-li tě, chciť lép sochorem dáti. С IIIb
82 Frant X. Prusík: I obrátili se tim houštím dolů, 30 Jdouce mimo jednu vodní hráz spolu; A než dobře obr dokonal tu řeč, Hnedky zase z pošvy vytáhl svůj meč, Tak jej dobyty za Sayffrydem nesá. Když ctný rytíř právě vcházel do lesa, 35 Tu Mědník pospíšil za nim v rychlosti A obořil se naň v nenadálosti. XVI. Tuto se obr Mědník zpronevěřil Sayffrydovi a udeřil naň po zadu, až na zemi padl. 5 10 ( V tom dal Sayffrydovi velikou ránu, Až se sám od ní pomotal na stranu. Sayffryd pod svým štítem ležel na zemi, Jsa od toho obra obražen velmi, Což on mu zrádně udělal pozadu, Ješto mu neměl věřit jako hadu. (Fig.) Tu již mrtvý ležel, duše v něm lekla, Z nosu i z ust červená krev mu tekla. A když tak Sayffryd pod svým štítem ležel, Třpaslík Vokáček hnedky k němu běžel I vhodil na něj z mračna sukni mhavou, Že Sayffryd ležel co pod párou tmavou: Tim spůsobem schován byl od třpaslíka, Kteréhož zlý obr měl za diblíka. C III- XVII. Tuto třpaslík přikryl Sayffryda mhavou sukní, tak že ho obr Mědník viděti nemohl. 5 ( Mědník počal se velice hněvati, Když nemohl Sayffryda uhlidati, (Fig.) I běhal všudy za dřívím hledaje, Hrozně zlořečil na Sayffryda laje: „Čert-li tě (prý) schoval či jeho máti? Najdu-li tě, chciť lép sochorem dáti. С IIIb
Strana 83
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 83 15 20 25 30 35 40 Pakli tě bohové někam schovali, Aby skrz tebe zázrak udělali? Nedávnos přede mnou stál, potom ležel, Již jsem tě stratil, nevím, kam jsi běžel. To sliše třpaslík, smál se řeči jeho Řka: „Milý Mědníku, neumíš všeho.“ I pozdvíhl Sayffryda z země zase A posadil ho na pařez v tom čase. Ten ctný jinoch pomalu zas okřával, Na Mědníka zlost myslit nepřestával; Sedíc dobrou chvíli sám k sobě přišel, Nebo v té mdlobě téměř nic neslišel. V tom když se rek Sayffryd upamatoval, Kde jest a kdo ho v té těžkosti choval, Pohleděv vůkol sebe spatřil jistě Při sobě být třpaslíka na tom místě. Řekl: Zaplatiž Pán Bůh tuto hřičku, Můj milý malé postavy mužičku! Nemohuť jinak o tobě mluviti, Než žes mne hleděl dobře ochrániti. Odpověděl třpaslík Vokáček jemu: „Můžeš mi děkovat i rodu mému, Neb kdybych nepřispěl na pomoc tobě, Nevím, co by byl sám počínal sobě. Protož poslechni, dej sobě raditi: Nechtěj se o tu pannu víc vaditi, Ujdi v té sukni odsud, vem ji na se, Prv než ten obr na tě přijde zase." I dí hrdina Sayffryd: „Milý Pane, Toho se ode mne Bohdá nestane; Bych měl tisíc hrdel, chtěl bych stratiti, Pro ní se věrně všeho odvážiti, Nelitujic sebe až do ustání, Miláť jest mi nad všechny panny, paní: Protož chci ještě více pokusiti, Jak se s obrem a se mnou bude díti. V tom odvrhl sukni od sebe prudce A vzav meč svůj statečně v obě ruce, Udělal osm ran velkých obrovi Řka: „Již se naše vojna zas obnoví. C IV- C IV 10 45
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 83 15 20 25 30 35 40 Pakli tě bohové někam schovali, Aby skrz tebe zázrak udělali? Nedávnos přede mnou stál, potom ležel, Již jsem tě stratil, nevím, kam jsi běžel. To sliše třpaslík, smál se řeči jeho Řka: „Milý Mědníku, neumíš všeho.“ I pozdvíhl Sayffryda z země zase A posadil ho na pařez v tom čase. Ten ctný jinoch pomalu zas okřával, Na Mědníka zlost myslit nepřestával; Sedíc dobrou chvíli sám k sobě přišel, Nebo v té mdlobě téměř nic neslišel. V tom když se rek Sayffryd upamatoval, Kde jest a kdo ho v té těžkosti choval, Pohleděv vůkol sebe spatřil jistě Při sobě být třpaslíka na tom místě. Řekl: Zaplatiž Pán Bůh tuto hřičku, Můj milý malé postavy mužičku! Nemohuť jinak o tobě mluviti, Než žes mne hleděl dobře ochrániti. Odpověděl třpaslík Vokáček jemu: „Můžeš mi děkovat i rodu mému, Neb kdybych nepřispěl na pomoc tobě, Nevím, co by byl sám počínal sobě. Protož poslechni, dej sobě raditi: Nechtěj se o tu pannu víc vaditi, Ujdi v té sukni odsud, vem ji na se, Prv než ten obr na tě přijde zase." I dí hrdina Sayffryd: „Milý Pane, Toho se ode mne Bohdá nestane; Bych měl tisíc hrdel, chtěl bych stratiti, Pro ní se věrně všeho odvážiti, Nelitujic sebe až do ustání, Miláť jest mi nad všechny panny, paní: Protož chci ještě více pokusiti, Jak se s obrem a se mnou bude díti. V tom odvrhl sukni od sebe prudce A vzav meč svůj statečně v obě ruce, Udělal osm ran velkých obrovi Řka: „Již se naše vojna zas obnoví. C IV- C IV 10 45
Strana 84
84 Frant. X. Prusík: 50 55 60 65 70 75 80 Kterakť se to líbí, nezdárný muži, Žeť jsem přidal na kabát i na kůži? Ach milá panenko, buď potěšena, Mědníkovi smrt na pás zavěšena.“ Proti tomu obr řekl: „Docela Bíješ na mne sílou hned všeho těla; Vidím, ač jsi sám, však mysli veselé, Stojíš proti mně udatně a směle. Aby mne pak zabil na tomto místě, Není žádný na světě, věř mi jistě, Kdož by k té ctné panně mohl přijíti Aneb tu skálu krom mne otevříti. Protož Sayffryd sliše tuto řeč jeho, Nechtíc změniti v tom umyslu svého Ani od té panny tak upustiti, By neměla lásky jeho skusiti, I musil dobré slovo obru dáti, Ač pak na sobě nedal toho znáti, Vedce: „Jdiž, máš tuto cestu před sebou, Takéť já daleko 1) půjdu za tebou, A ukaž mi k té panně bez prodlení, Po kteréž já mám veliké toužení; Jinák, byť měl všecken svět pominouti, Musíš hned od mých rukou zahynouti.“ Vida zlostný Mědník, že zbytí není A Sayffryd svého oumyslu nezmění, Nerád, však musil k tomu přivoliti, Mladému rytíři po vůli býti. Tak šli jeden za druhým podál dolů, Až přišli k Dračí skále oba spolu. Tu ten nevážný obr s hurtem prudce Vzal ode dveří veliký klíč v ruce A otevřel tu skálu velmi silně, Kteráž se zavírala dosti pilně, Neb dvéře její 2) hluboko se kryly, Osm sáhu dole pod zemí byly. Sayffryd pak otevřenou skálu maje, Přiskočil ke dveřím obrem strkaje, C V 1) Orig. daleka. 2) Orig. jejich.
84 Frant. X. Prusík: 50 55 60 65 70 75 80 Kterakť se to líbí, nezdárný muži, Žeť jsem přidal na kabát i na kůži? Ach milá panenko, buď potěšena, Mědníkovi smrt na pás zavěšena.“ Proti tomu obr řekl: „Docela Bíješ na mne sílou hned všeho těla; Vidím, ač jsi sám, však mysli veselé, Stojíš proti mně udatně a směle. Aby mne pak zabil na tomto místě, Není žádný na světě, věř mi jistě, Kdož by k té ctné panně mohl přijíti Aneb tu skálu krom mne otevříti. Protož Sayffryd sliše tuto řeč jeho, Nechtíc změniti v tom umyslu svého Ani od té panny tak upustiti, By neměla lásky jeho skusiti, I musil dobré slovo obru dáti, Ač pak na sobě nedal toho znáti, Vedce: „Jdiž, máš tuto cestu před sebou, Takéť já daleko 1) půjdu za tebou, A ukaž mi k té panně bez prodlení, Po kteréž já mám veliké toužení; Jinák, byť měl všecken svět pominouti, Musíš hned od mých rukou zahynouti.“ Vida zlostný Mědník, že zbytí není A Sayffryd svého oumyslu nezmění, Nerád, však musil k tomu přivoliti, Mladému rytíři po vůli býti. Tak šli jeden za druhým podál dolů, Až přišli k Dračí skále oba spolu. Tu ten nevážný obr s hurtem prudce Vzal ode dveří veliký klíč v ruce A otevřel tu skálu velmi silně, Kteráž se zavírala dosti pilně, Neb dvéře její 2) hluboko se kryly, Osm sáhu dole pod zemí byly. Sayffryd pak otevřenou skálu maje, Přiskočil ke dveřím obrem strkaje, C V 1) Orig. daleka. 2) Orig. jejich.
Strana 85
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 85 90 95 100 105 110 115 85 I pochytiv klíč, zmocnil se jeho sám Řka: „Přezlostný! tvou nevěru prvé znám; Nebudeš tím klíčem více vládnouti, Nedbám, by měl hořem na zem padnouti. Jdiž napřed a ukazůj dobře cestu, Ať uhlidám mou žádoucí nevěstu.“ Jdouce spolu, oba velmi ustali, Prv než se na vrch té skály dostali. Tu rytíř Sayffryd všudy se ohlidal, V tom tu pannu nenadále uhlidal, Kterážto hned, jakž mládence spatřila, Plačíc přichodu jeho se divila, Myslíc: „Kde se tato mladost vydala? Však jsem ho doma u otce vídala." I dala jemu pěkné pozdravení: „Vítám vás, Sayffryde, mé utěšení! Pravte 1), jak se můj otec 2) má i máti, Chciť vám z dobré noviny koláč dáti. I tři synové jejich, bratří mojí, Jsou-li živi v dobrém zdraví, pokoji? A ještě-li kdy na mne spomínají V městě Vurmusu, kdež své sidlo mají?“ Odpověděl Sayffryd: „Mé potěšení, Neplačiž více! majiť zarmoucení Veliké pro tebe, panenko milá. Však nyní aby tim již jista byla, Žeť chci Bohdá odsud pomoci tobě, Buď dobré mysli a nestejskej sobě. A než bych jináče měl učiniti, Raději chci tu při tobě umříti. Dí panna k ctnému Sayffrydovi zase: „Odplatiž vám to Pán Bůh v tomto čase: Ale bojím se, že nesvítězíte, Proti síle draka neostojíte, Neb jest ďábel tak hrozného vzezření, Že ho vymalovati možné není. Příjde-li k tomu, že jej uhlidáte, Sami hned řeči mé za pravé dáte. C Vb 120 C VIa 1) Orig. Pravce. 2) Orig. Otce.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 85 90 95 100 105 110 115 85 I pochytiv klíč, zmocnil se jeho sám Řka: „Přezlostný! tvou nevěru prvé znám; Nebudeš tím klíčem více vládnouti, Nedbám, by měl hořem na zem padnouti. Jdiž napřed a ukazůj dobře cestu, Ať uhlidám mou žádoucí nevěstu.“ Jdouce spolu, oba velmi ustali, Prv než se na vrch té skály dostali. Tu rytíř Sayffryd všudy se ohlidal, V tom tu pannu nenadále uhlidal, Kterážto hned, jakž mládence spatřila, Plačíc přichodu jeho se divila, Myslíc: „Kde se tato mladost vydala? Však jsem ho doma u otce vídala." I dala jemu pěkné pozdravení: „Vítám vás, Sayffryde, mé utěšení! Pravte 1), jak se můj otec 2) má i máti, Chciť vám z dobré noviny koláč dáti. I tři synové jejich, bratří mojí, Jsou-li živi v dobrém zdraví, pokoji? A ještě-li kdy na mne spomínají V městě Vurmusu, kdež své sidlo mají?“ Odpověděl Sayffryd: „Mé potěšení, Neplačiž více! majiť zarmoucení Veliké pro tebe, panenko milá. Však nyní aby tim již jista byla, Žeť chci Bohdá odsud pomoci tobě, Buď dobré mysli a nestejskej sobě. A než bych jináče měl učiniti, Raději chci tu při tobě umříti. Dí panna k ctnému Sayffrydovi zase: „Odplatiž vám to Pán Bůh v tomto čase: Ale bojím se, že nesvítězíte, Proti síle draka neostojíte, Neb jest ďábel tak hrozného vzezření, Že ho vymalovati možné není. Příjde-li k tomu, že jej uhlidáte, Sami hned řeči mé za pravé dáte. C Vb 120 C VIa 1) Orig. Pravce. 2) Orig. Otce.
Strana 86
86 Frant. X. Prusík: 125 130 135 140 145 Sayffryd vece: „Nemůž tak hrozný býti, Abych se s nim neměl o tebe bíti; Měl-li jsem prvé dosti velkou práci, Ještěť i větší podstoupím, milácí! An s timto zlým mužem jsem se potejkal, Nejednou já nim a on mnou zas smejkal; Takéť toho draka chci uhlidati, S nim o tebe do smrti bojovati. Panna řekla: „Bůh račižť pomahati. Poněvadž tu práci chceš vykonati A pro mne hrdla se opovážiti, Nevím, čímť se toho mám odplatiti. Však věz, jestliť mi Bůh odsud pomůže, Neminím jiného vzíti za muže: Na to vám, ctný rytíři, ruku dávám.“ Odpověděl Sayffryd: „Na tom přestávám.“ Tu obr Mědník zůřivě vystoupil A k Sayffrydovi zas směle přistoupil Řka: „Co já vím, věziž ty také jistě, Že jest znamenitý meč v tomto místě, Jsa tejně skrytý od dávního času; Snad mnohý rytíř slejchal o tom hlasu, Kterak jest proto ten kord založený, Že nim má býti drak již přemožený. To pověděv zlý obr o tom meči, — Ač pravda byla, však pod lstivou řečí Uchytil jej a vyzdvihl nahoru, 150 Když Sayffryd neměl na sebe pozoru. — C VIb XVIII. Tuto byl by obr hned Sayffryda z té skály dolů srazil. (Fig.) 5 Silný obr k Sayffrydovi přiměřil A tak silnou ranou na něj udeřil, Že se sotva rytíř dosti na mále Jednou nohou zadržel na té skále. I rozlítiv se, zas na obra směle Udeřil a hnal jej vůkol vesele Až se pod nimi třásla ta Dračí skála. Tu panna u velikém strachu stála,
86 Frant. X. Prusík: 125 130 135 140 145 Sayffryd vece: „Nemůž tak hrozný býti, Abych se s nim neměl o tebe bíti; Měl-li jsem prvé dosti velkou práci, Ještěť i větší podstoupím, milácí! An s timto zlým mužem jsem se potejkal, Nejednou já nim a on mnou zas smejkal; Takéť toho draka chci uhlidati, S nim o tebe do smrti bojovati. Panna řekla: „Bůh račižť pomahati. Poněvadž tu práci chceš vykonati A pro mne hrdla se opovážiti, Nevím, čímť se toho mám odplatiti. Však věz, jestliť mi Bůh odsud pomůže, Neminím jiného vzíti za muže: Na to vám, ctný rytíři, ruku dávám.“ Odpověděl Sayffryd: „Na tom přestávám.“ Tu obr Mědník zůřivě vystoupil A k Sayffrydovi zas směle přistoupil Řka: „Co já vím, věziž ty také jistě, Že jest znamenitý meč v tomto místě, Jsa tejně skrytý od dávního času; Snad mnohý rytíř slejchal o tom hlasu, Kterak jest proto ten kord založený, Že nim má býti drak již přemožený. To pověděv zlý obr o tom meči, — Ač pravda byla, však pod lstivou řečí Uchytil jej a vyzdvihl nahoru, 150 Když Sayffryd neměl na sebe pozoru. — C VIb XVIII. Tuto byl by obr hned Sayffryda z té skály dolů srazil. (Fig.) 5 Silný obr k Sayffrydovi přiměřil A tak silnou ranou na něj udeřil, Že se sotva rytíř dosti na mále Jednou nohou zadržel na té skále. I rozlítiv se, zas na obra směle Udeřil a hnal jej vůkol vesele Až se pod nimi třásla ta Dračí skála. Tu panna u velikém strachu stála,
Strana 87
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 87 C VII- 15 20 25 30 Žalostivě oči k zemi sklonila, S pláčem nad hlavou rukama lomila Rkouc: „Ach Bože, račíž se smilovati A sám spravedlivému pomáhati. Máš-liž pak pro mne, o Sayffryde milý, Svůj život zde stratiti v tu chvíli, Musilať bych já těžkou žalost míti, Srdce své na věky bídně rmoutiti Aneb nad sebou smutná tak zoufati, Že by mne mohl každý litovati, Když bych s této skály dolů skočila A tak svou mladost, krásu v šanc sadila. Protož, ó Sayffryde, milý rytíři, Nevydávejž se tak těžkému kříži; Rozpomeň se na svou velikou práci A pomni na mne smutnou neboráci. Dí Sayffryd: „Nestarej se, panno milá, Však mne ruka Boží do dnes chránila; Nestarej se, ještěť já věřím Bohu, Žeť mi pomůž, pokud se hejbat mohu.“ V tom se opět znovu silně potkali A oba na sebe vždy dotírali. Na to krásná panna pilně patřila, Až se Sayffrydové sile divila, Nebo on obra ranami mnohými Do oupadu přemohl krvavými. Tu krev z něho tak velice chlipěla, Že téměř sám necejtil svého těla. 10 35 C VII- XIX. Tuto Rohový Sayffryd shodil obra s Dračí skály dolů. (Fig.) 5 ( Vida obr, že již nebude zbytí, Počal Sayffryda za milost prositi, Na obě dvě kolena před nim klekl, Smutnými slovy takto k němu řekl: „Šlechetný rytíři nad všecky muže, Žádám, což nejvejš prošeno být může: Odpusť, že jsem třikrát nad tebou zradil, Živ mne, budeš mít, kdoť by v nouzi radil.“
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 87 C VII- 15 20 25 30 Žalostivě oči k zemi sklonila, S pláčem nad hlavou rukama lomila Rkouc: „Ach Bože, račíž se smilovati A sám spravedlivému pomáhati. Máš-liž pak pro mne, o Sayffryde milý, Svůj život zde stratiti v tu chvíli, Musilať bych já těžkou žalost míti, Srdce své na věky bídně rmoutiti Aneb nad sebou smutná tak zoufati, Že by mne mohl každý litovati, Když bych s této skály dolů skočila A tak svou mladost, krásu v šanc sadila. Protož, ó Sayffryde, milý rytíři, Nevydávejž se tak těžkému kříži; Rozpomeň se na svou velikou práci A pomni na mne smutnou neboráci. Dí Sayffryd: „Nestarej se, panno milá, Však mne ruka Boží do dnes chránila; Nestarej se, ještěť já věřím Bohu, Žeť mi pomůž, pokud se hejbat mohu.“ V tom se opět znovu silně potkali A oba na sebe vždy dotírali. Na to krásná panna pilně patřila, Až se Sayffrydové sile divila, Nebo on obra ranami mnohými Do oupadu přemohl krvavými. Tu krev z něho tak velice chlipěla, Že téměř sám necejtil svého těla. 10 35 C VII- XIX. Tuto Rohový Sayffryd shodil obra s Dračí skály dolů. (Fig.) 5 ( Vida obr, že již nebude zbytí, Počal Sayffryda za milost prositi, Na obě dvě kolena před nim klekl, Smutnými slovy takto k němu řekl: „Šlechetný rytíři nad všecky muže, Žádám, což nejvejš prošeno být může: Odpusť, že jsem třikrát nad tebou zradil, Živ mne, budeš mít, kdoť by v nouzi radil.“
Strana 88
88 Frant. X. Prusík: 15 20 25 30 35 40 Odpověděl Sayffryd: „Poznal jsem tvou lest, Toto tvé slibování daremní jest. Na svou čest pravím: V hrdlo bych se styděl, C VIII. Abych tě živil, když jsem pannu viděl, Kteráž tak dlouho trvala v zármutku.“ V tom uchytil toho obra za ruku A rychle hodil nim dolů s té skály, Až se všecky oudy v nim potřískaly. Když tak Sayffryd dobyl tu 1) vrchní skálu, Vzdávaje Pánu Bohu čest a chválu Šel hned upřímo ku panně s radostí, Aby ji potěšil v její žalosti, A řka: „Nade všecky krásná dívčičko, Neplač, nestejskej sobě tvé srdýčko, Ale budiž, má panenko, vesela, Jáť své práce nelituji docela. Co jsem trpěl, již nepomním na to, Když jsi zdráva, nedbám na stříbro, zlato; Pomohuť odsud, věř mi toho jistě, Bych měl hned zůstati na tomto místě.“ Dí ona: „Bůh rač vám to zaplatiti! Však nemohu té věci zatajiti: V pravdě bojím se, že za tuto radost Teprv nám nastávati bude žalost.“ Odpověděl šlechetný Sayffryd zase: „Mám-liž velikou práci vzíti na se, A nic snad platného nespůsobiti, Musi(l) bych do smrti tu lítost míti; Vím, že jsem dosti veliký boj vedl, V něm i do čtvrtého dne nic nejedl Ani pil, bráníc se až do ustání, Nemnoho maje s tim odpočívání.“ Sliše ta slova Vokáček třpaslíček, Lekl se velmi nebohý mužiček I ta panna takového stejskání Od Sayffryda, pro mdlobu naříkání. Třpaslík vece: „O pane náš, Sayffryde! Jáť přinesu vám zvěřinu v lampridě C VIIIb 10 45 1) Orig. to.
88 Frant. X. Prusík: 15 20 25 30 35 40 Odpověděl Sayffryd: „Poznal jsem tvou lest, Toto tvé slibování daremní jest. Na svou čest pravím: V hrdlo bych se styděl, C VIII. Abych tě živil, když jsem pannu viděl, Kteráž tak dlouho trvala v zármutku.“ V tom uchytil toho obra za ruku A rychle hodil nim dolů s té skály, Až se všecky oudy v nim potřískaly. Když tak Sayffryd dobyl tu 1) vrchní skálu, Vzdávaje Pánu Bohu čest a chválu Šel hned upřímo ku panně s radostí, Aby ji potěšil v její žalosti, A řka: „Nade všecky krásná dívčičko, Neplač, nestejskej sobě tvé srdýčko, Ale budiž, má panenko, vesela, Jáť své práce nelituji docela. Co jsem trpěl, již nepomním na to, Když jsi zdráva, nedbám na stříbro, zlato; Pomohuť odsud, věř mi toho jistě, Bych měl hned zůstati na tomto místě.“ Dí ona: „Bůh rač vám to zaplatiti! Však nemohu té věci zatajiti: V pravdě bojím se, že za tuto radost Teprv nám nastávati bude žalost.“ Odpověděl šlechetný Sayffryd zase: „Mám-liž velikou práci vzíti na se, A nic snad platného nespůsobiti, Musi(l) bych do smrti tu lítost míti; Vím, že jsem dosti veliký boj vedl, V něm i do čtvrtého dne nic nejedl Ani pil, bráníc se až do ustání, Nemnoho maje s tim odpočívání.“ Sliše ta slova Vokáček třpaslíček, Lekl se velmi nebohý mužiček I ta panna takového stejskání Od Sayffryda, pro mdlobu naříkání. Třpaslík vece: „O pane náš, Sayffryde! Jáť přinesu vám zvěřinu v lampridě C VIIIb 10 45 1) Orig. to.
Strana 89
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 89 50 55 60 65 70 75 Sem na tuto skálu ku poctivosti Jakožto našemu vzáctnému hosti; Dám vám za dvě neděle jísti, píti, Budete všeho dobrého dost míti.“ V tom hned z té skály dal jídlo nositi Přikázav jiným třpaslíkům sloužiti, Kteříž tu volně pohotově byli, Sayffryda jako pána svého ctili. Panna také jeho pilně šetřila, Přemile na něj vzhlédajíc patřila: Prvé pak než spolu jísti počali, Veliký hluk a divný hřmot slišali, Jako by ta vysoká hora měla I s gruntem propadnouti se docela; Čehož se ta panna lekla velice, Neb bouře byla jako metelice, Řkouc: „Ach můj panáčku, mé potěšení, Jižť právě nastává vaše skončení. Bychom se oba bránili jak chtěli, A třebas všeho světa silu měli, Nic by nám, ctný rytíři, nestačilo, Než pojednou by s námi veta bylo. Odpověděl statečný Sayffryd směle: „Nemyslímť já jistě tak zatemněle; Zdaliž zlému pojednou život dáme, Který sobě od Boha daný máme?“ Tu panna jsouci v strachu a v ouzkosti, Potila se tvář její od horkosti. Rytíř ji těšil, by se nermoutila Ani na své mysli tim kormoutila, Že on, pokud jest s ní, chce ji zastati. A vzav rouchu, počal ji utírati. Třpaslíci také toho se ulekli, 80 Majíce sloužit k stolu, pryč utekli. D I 2 XX. Tuto sedí Sayffryd s pannou na skále chtíce spolu jísti; v tom při- letěl drak a přivedl jiných šedesáte mladých s sebou. Když těch dvé milých pěkně sedlo k stolů A o tom draku rozmlouvalo spolu, (Fig.) D Ib
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 89 50 55 60 65 70 75 Sem na tuto skálu ku poctivosti Jakožto našemu vzáctnému hosti; Dám vám za dvě neděle jísti, píti, Budete všeho dobrého dost míti.“ V tom hned z té skály dal jídlo nositi Přikázav jiným třpaslíkům sloužiti, Kteříž tu volně pohotově byli, Sayffryda jako pána svého ctili. Panna také jeho pilně šetřila, Přemile na něj vzhlédajíc patřila: Prvé pak než spolu jísti počali, Veliký hluk a divný hřmot slišali, Jako by ta vysoká hora měla I s gruntem propadnouti se docela; Čehož se ta panna lekla velice, Neb bouře byla jako metelice, Řkouc: „Ach můj panáčku, mé potěšení, Jižť právě nastává vaše skončení. Bychom se oba bránili jak chtěli, A třebas všeho světa silu měli, Nic by nám, ctný rytíři, nestačilo, Než pojednou by s námi veta bylo. Odpověděl statečný Sayffryd směle: „Nemyslímť já jistě tak zatemněle; Zdaliž zlému pojednou život dáme, Který sobě od Boha daný máme?“ Tu panna jsouci v strachu a v ouzkosti, Potila se tvář její od horkosti. Rytíř ji těšil, by se nermoutila Ani na své mysli tim kormoutila, Že on, pokud jest s ní, chce ji zastati. A vzav rouchu, počal ji utírati. Třpaslíci také toho se ulekli, 80 Majíce sloužit k stolu, pryč utekli. D I 2 XX. Tuto sedí Sayffryd s pannou na skále chtíce spolu jísti; v tom při- letěl drak a přivedl jiných šedesáte mladých s sebou. Když těch dvé milých pěkně sedlo k stolů A o tom draku rozmlouvalo spolu, (Fig.) D Ib
Strana 90
90 Frant. X. Prusík: 10 15 20 25 30 35 Jaká je snad potká nešťastná chvíle, Tu letěl drak více než na tří míle, Kteréhož po ohni dobře poznali, Neb veliké jiskry z něho lítaly, Sám také ohněm plápolal velice, Dobře na tři kopí zdýlí letíce. Byl zajisté tak v ďábelském spůsobu Proklatý, maje prv lidskou osobu, Protož vždycky při něm ďáblové byli, Jako ohniví draci mu svítili, Jsouce dáni, aby jemu sloužili, Do jistého času neublížili Duši, rozumu ani vůli 1) jeho, Pěkně šetřili jako pána svého. Mohl užívati své rozumnosti Podlé všeliké lidské navyklosti, Tak až by zouplna pět let minulo, Potom by se s nim jinak proměnilo; Neb se měl zas v člověka obrátiti A krásným mládencem učiněn býti. To jedna frejiřka při něm dovedla, Jsouc žena nevážná, že ho proklela, Aby potom skrz pěknou pannu zase, Jsa drakem, přijal 2) lidské tělo na se, Když by uložený termin pominul, Po těch letech k ní se přivinul, Sobě ji řádně za manželku pojal; Za tim by se v dračím spůsobu choval, A pakli by se jemu nedostala, Ta ohava aby na něm zůstala. Chtíce tedy Sayffryd tu pannu vzíti, Ji odtud pomoci vysvoboditi, Kterouž ten drak dosti dlouhý čas choval, Z Vurmusu ji odnes, tu přistěhoval, Aby s ní mohl přebývati dále, I letěl s hněvem zůřivě k té skále, Vida, že by někdo chtěl pannu vzíti, 40 Minil je oba dva na prach spáliti. D II- 5 1) Orig. vůle. 2) Orig. přidal.
90 Frant. X. Prusík: 10 15 20 25 30 35 Jaká je snad potká nešťastná chvíle, Tu letěl drak více než na tří míle, Kteréhož po ohni dobře poznali, Neb veliké jiskry z něho lítaly, Sám také ohněm plápolal velice, Dobře na tři kopí zdýlí letíce. Byl zajisté tak v ďábelském spůsobu Proklatý, maje prv lidskou osobu, Protož vždycky při něm ďáblové byli, Jako ohniví draci mu svítili, Jsouce dáni, aby jemu sloužili, Do jistého času neublížili Duši, rozumu ani vůli 1) jeho, Pěkně šetřili jako pána svého. Mohl užívati své rozumnosti Podlé všeliké lidské navyklosti, Tak až by zouplna pět let minulo, Potom by se s nim jinak proměnilo; Neb se měl zas v člověka obrátiti A krásným mládencem učiněn býti. To jedna frejiřka při něm dovedla, Jsouc žena nevážná, že ho proklela, Aby potom skrz pěknou pannu zase, Jsa drakem, přijal 2) lidské tělo na se, Když by uložený termin pominul, Po těch letech k ní se přivinul, Sobě ji řádně za manželku pojal; Za tim by se v dračím spůsobu choval, A pakli by se jemu nedostala, Ta ohava aby na něm zůstala. Chtíce tedy Sayffryd tu pannu vzíti, Ji odtud pomoci vysvoboditi, Kterouž ten drak dosti dlouhý čas choval, Z Vurmusu ji odnes, tu přistěhoval, Aby s ní mohl přebývati dále, I letěl s hněvem zůřivě k té skále, Vida, že by někdo chtěl pannu vzíti, 40 Minil je oba dva na prach spáliti. D II- 5 1) Orig. vůle. 2) Orig. přidal.
Strana 91
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 91 45 50 55 Tu panna u veliké starosti byla A vždy Sayffrydovi k tomu radila, Prvé nežli by draka dočekali, Aby se oba dva rychle schovali Do jedné jeskyně za chvíli malou, Jenž jest v tejnosti pod tou Dračí skálou, Jinák že by on z své velké vsteklosti Sházel je do největší hlubokosti; Za tim on můž se v hněvu ukrotiti A svou horkost pálčivou uskrovniti. V tom drak ten všecken ohněm plápolaje, Po ďábelsku divným hlasem volaje, Přiletěl na skálu až se zatřásla, Jehož se ta krásná panna užásla, Nebo prvé nikdá, co tu s nim byla, ta hora se pod nim tak nepohnula. D II- XXI. Tuto se Rohový Sayffryd na té skále bije s drakem. (Fig.) D III 5 10 15 Hned Sayffryd počal se k bitvě strojiti, Vida, že drak nechce se spokojiti, I vzal v ruce toho draka ostrý meč, Znaje, že nim muž sekat več koliveč. A ten mu obr zjevil v tejném mistě, Miníc nim Sayffryda sholiti čistě: Jakož když se rytíř pro něj hnul v stranu, Obr nim strčil, udělav naň ránu, Tak že jednou nohou dosti na mále Sotva se Sayffryd zdržel na té skále. Tu vyskočil ctný rytíř z té jeskyně, Přikázav panně nechodit mezi ně, Tim mečem udatně na draka sekal Pravíc, že naschvále na něho čekal. Drak počal se brániti tlápou suchou, Až vytrh pavízu rytíři z rukou; Rytíř nemaje se čím zamítati, Musíl od horka potom ustávati. Skála se velmi prudce rozpálila, Co železo z ohnivé peci byla; 20
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 91 45 50 55 Tu panna u veliké starosti byla A vždy Sayffrydovi k tomu radila, Prvé nežli by draka dočekali, Aby se oba dva rychle schovali Do jedné jeskyně za chvíli malou, Jenž jest v tejnosti pod tou Dračí skálou, Jinák že by on z své velké vsteklosti Sházel je do největší hlubokosti; Za tim on můž se v hněvu ukrotiti A svou horkost pálčivou uskrovniti. V tom drak ten všecken ohněm plápolaje, Po ďábelsku divným hlasem volaje, Přiletěl na skálu až se zatřásla, Jehož se ta krásná panna užásla, Nebo prvé nikdá, co tu s nim byla, ta hora se pod nim tak nepohnula. D II- XXI. Tuto se Rohový Sayffryd na té skále bije s drakem. (Fig.) D III 5 10 15 Hned Sayffryd počal se k bitvě strojiti, Vida, že drak nechce se spokojiti, I vzal v ruce toho draka ostrý meč, Znaje, že nim muž sekat več koliveč. A ten mu obr zjevil v tejném mistě, Miníc nim Sayffryda sholiti čistě: Jakož když se rytíř pro něj hnul v stranu, Obr nim strčil, udělav naň ránu, Tak že jednou nohou dosti na mále Sotva se Sayffryd zdržel na té skále. Tu vyskočil ctný rytíř z té jeskyně, Přikázav panně nechodit mezi ně, Tim mečem udatně na draka sekal Pravíc, že naschvále na něho čekal. Drak počal se brániti tlápou suchou, Až vytrh pavízu rytíři z rukou; Rytíř nemaje se čím zamítati, Musíl od horka potom ustávati. Skála se velmi prudce rozpálila, Co železo z ohnivé peci byla; 20
Strana 92
92 Frant. X. Prusík: 25 30 35 40 45 50 Tu horkost ten drak čim více rozmáhal, K tomu také ďábel jemu pomáhal, Nebo se i ten na Sayffryda vstěkal, Ohnivý plamen tuze na něj metal. Silně se na té skále potejkali, Jak mohl jeden druhého dotejkali, Až hluk slišán byl všudy na vše strany; Pročež i třpaslíci báli se rány, Každý na sobě veliký strach nesa Utekli všickni do jednoho lesa A pravili, jestli ta hora padne, Že rod jich pojednou zhyne, uvadne. V tom pak vrchu dva Mháčkovi synové Byli z předního rodu třpaslíkové; Ti jsouce vlastní bratří Vokáčkovi, Hlidali, co zůstalo po Mháčkovi, Otci jejich, od drahého pokladu. Domnívajíc se, že by přišli k pádu, Dali ten poklad hned odtud vynýsti I jiné mnohé královské 1) kořisti A schovali je do jedné jeskyně, Opatřivše to ve zdi velmi pilně Pod tou Dračí skálou, majíc v tejnosti; Který potom Sayffryd dostal v tichosti, Jakž tuto dále o tom uslyšíme, Když se Vokáčkovi zas obrátíme. Neb on nevěděl o tom utíkání Ni toho pokladu jinam schování, Pro nějž by se byl těžce moh schovati Aneb jej před tim drakem zachovati. Tudy všickni u velikém strachu byli. Bojíc se, když by Sayffryda stratili, Že by jsouce oni třpaslíci malí Proti tomu draku neodolali; Neb kdyby skrze ně tu pannu stratil, K nim by se s jinými draky obrátil, Kteříž by tak v jejich krvi brodili A všecky i rod jejich vyhubili: D IIIb D IVa 55 1) Orig. Královsté.
92 Frant. X. Prusík: 25 30 35 40 45 50 Tu horkost ten drak čim více rozmáhal, K tomu také ďábel jemu pomáhal, Nebo se i ten na Sayffryda vstěkal, Ohnivý plamen tuze na něj metal. Silně se na té skále potejkali, Jak mohl jeden druhého dotejkali, Až hluk slišán byl všudy na vše strany; Pročež i třpaslíci báli se rány, Každý na sobě veliký strach nesa Utekli všickni do jednoho lesa A pravili, jestli ta hora padne, Že rod jich pojednou zhyne, uvadne. V tom pak vrchu dva Mháčkovi synové Byli z předního rodu třpaslíkové; Ti jsouce vlastní bratří Vokáčkovi, Hlidali, co zůstalo po Mháčkovi, Otci jejich, od drahého pokladu. Domnívajíc se, že by přišli k pádu, Dali ten poklad hned odtud vynýsti I jiné mnohé královské 1) kořisti A schovali je do jedné jeskyně, Opatřivše to ve zdi velmi pilně Pod tou Dračí skálou, majíc v tejnosti; Který potom Sayffryd dostal v tichosti, Jakž tuto dále o tom uslyšíme, Když se Vokáčkovi zas obrátíme. Neb on nevěděl o tom utíkání Ni toho pokladu jinam schování, Pro nějž by se byl těžce moh schovati Aneb jej před tim drakem zachovati. Tudy všickni u velikém strachu byli. Bojíc se, když by Sayffryda stratili, Že by jsouce oni třpaslíci malí Proti tomu draku neodolali; Neb kdyby skrze ně tu pannu stratil, K nim by se s jinými draky obrátil, Kteříž by tak v jejich krvi brodili A všecky i rod jejich vyhubili: D IIIb D IVa 55 1) Orig. Královsté.
Strana 93
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 93 Drak zajisté věděl ty cesty dále, 60 Též i dvéře k té kamenité skále. Kdyžkoliv chtěl se trochu vychladiti, Musíl se tam v oužlabí položiti, A pakli panna o poledni spala, Nikdá se před nim v skále neschovala, Nebo ji hlidal aneb s ní pohrával 1); Času zimního, když ji stravu dával, Na padesát sahů v skále ji choval, Sám před ní ležel, co by ho ukoval, To proto, aby k ní zima nemohla, Jeho horkost též nětco ji pomohla. Již se zas k řeči naší navrátíme A o Sayffrydovi dále povíme. 65 70 XXII. Tuto utekl Sayffryd před horkosti drakovou dolů do jedné jeskyně, chtíc se vychladiti a odpočinouti, i nalezl nenadále poklad, kterýž byl Mháčka, krále třpaslíkův. (Fig.) D IVb 5 10 ( Když se ta skála svrchu rozpálila, Sayffrydovi ostáti těžkost byla; Nemoha déle té horkosti snésti, Musil dolů již do jeskyně slézsti. Neb drak veliký oheň na něj pouštěl, Modrý a červený plamen vypouštěl: Protož musil se ctný rytíř schovati A za chvílku sobě odpočívati. Tak Sayffryd i s pannou dolů utekli, Aby od horkosti oba nezdechli, Až se ta skála trochu vychladila A drakova horkost nětco minula. V tom rytíř postoupil na stranu dále I nalezl tu poklad nenadále. 15 Domnívaje se, že jej drak tu schoval, Myslil, aby víc práce nelitoval. Když o tom pokladu rozjímal sobě, Panna k němu promluvila v té době: D Va 1) Orig. pohrábal.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 93 Drak zajisté věděl ty cesty dále, 60 Též i dvéře k té kamenité skále. Kdyžkoliv chtěl se trochu vychladiti, Musíl se tam v oužlabí položiti, A pakli panna o poledni spala, Nikdá se před nim v skále neschovala, Nebo ji hlidal aneb s ní pohrával 1); Času zimního, když ji stravu dával, Na padesát sahů v skále ji choval, Sám před ní ležel, co by ho ukoval, To proto, aby k ní zima nemohla, Jeho horkost též nětco ji pomohla. Již se zas k řeči naší navrátíme A o Sayffrydovi dále povíme. 65 70 XXII. Tuto utekl Sayffryd před horkosti drakovou dolů do jedné jeskyně, chtíc se vychladiti a odpočinouti, i nalezl nenadále poklad, kterýž byl Mháčka, krále třpaslíkův. (Fig.) D IVb 5 10 ( Když se ta skála svrchu rozpálila, Sayffrydovi ostáti těžkost byla; Nemoha déle té horkosti snésti, Musil dolů již do jeskyně slézsti. Neb drak veliký oheň na něj pouštěl, Modrý a červený plamen vypouštěl: Protož musil se ctný rytíř schovati A za chvílku sobě odpočívati. Tak Sayffryd i s pannou dolů utekli, Aby od horkosti oba nezdechli, Až se ta skála trochu vychladila A drakova horkost nětco minula. V tom rytíř postoupil na stranu dále I nalezl tu poklad nenadále. 15 Domnívaje se, že jej drak tu schoval, Myslil, aby víc práce nelitoval. Když o tom pokladu rozjímal sobě, Panna k němu promluvila v té době: D Va 1) Orig. pohrábal.
Strana 94
94 Frant. X. Prusík: 20 25 30 „Můj panáčku Sayffryde, ctný rytíři! Teprvť se nám veliká žalost blíží. Víte-li že přiletěl s šedesáti? Tiť nás dokonce svým jedem zachvátí! Jestliže s nim na skále zůstávají, Daleko větší sílu než vy mají.“ Odpověděl ji Sayffryd s ochotností: „Slejchal jsem to vždycky od své mladosti, Že kdož v Pána Boha doufání mívá, Nikdá od něho opuštěn nebývá. Mámeliť oba dva zde zahynouti, Bůh račiž se na nás rozpomenouti: Ještěť pro tebe budu bojevati, Nejmilejší má, nechtěj se starati. XXIII. Tuto Sayffryd vyběhl zase na skálu a bíje se s drakem, jiní pak všickni odtud uletěli. 5 10 15 ( Opět udatný Sayffryd v zmužilosti, Pln jsa hněvu, veliké horlivosti, Pochytiv meč i vystoupil nahoru A hned pobízel k bitvě tu potvoru. (Fig.) Vidouc jiné příšery blejskat jeho Tim mečem jako 1) reka statečného, Obrátili se jako houfem včely Zase tou cestou, odkud přiletěli. Kromě starý drak sám hájil vždy sebe: „Nu (prý) Sayffryde, nedlouho již bude tebe!“ Tu zas velkým plamenem z hrdla házel, Jenž mu červený a modrý vycházel; Kdyžkoliv Sayffryd proti němu běžel, Porazil jej nim, až na zemi ležel, Tak že o nižádném slejcháno není, Aby měl kdy takové pokušení. Mnohdykrát drak ten jako ďábel kročil A tak divně svůj ocas kličkou stočil, D Vb 1) Orig. pako.
94 Frant. X. Prusík: 20 25 30 „Můj panáčku Sayffryde, ctný rytíři! Teprvť se nám veliká žalost blíží. Víte-li že přiletěl s šedesáti? Tiť nás dokonce svým jedem zachvátí! Jestliže s nim na skále zůstávají, Daleko větší sílu než vy mají.“ Odpověděl ji Sayffryd s ochotností: „Slejchal jsem to vždycky od své mladosti, Že kdož v Pána Boha doufání mívá, Nikdá od něho opuštěn nebývá. Mámeliť oba dva zde zahynouti, Bůh račiž se na nás rozpomenouti: Ještěť pro tebe budu bojevati, Nejmilejší má, nechtěj se starati. XXIII. Tuto Sayffryd vyběhl zase na skálu a bíje se s drakem, jiní pak všickni odtud uletěli. 5 10 15 ( Opět udatný Sayffryd v zmužilosti, Pln jsa hněvu, veliké horlivosti, Pochytiv meč i vystoupil nahoru A hned pobízel k bitvě tu potvoru. (Fig.) Vidouc jiné příšery blejskat jeho Tim mečem jako 1) reka statečného, Obrátili se jako houfem včely Zase tou cestou, odkud přiletěli. Kromě starý drak sám hájil vždy sebe: „Nu (prý) Sayffryde, nedlouho již bude tebe!“ Tu zas velkým plamenem z hrdla házel, Jenž mu červený a modrý vycházel; Kdyžkoliv Sayffryd proti němu běžel, Porazil jej nim, až na zemi ležel, Tak že o nižádném slejcháno není, Aby měl kdy takové pokušení. Mnohdykrát drak ten jako ďábel kročil A tak divně svůj ocas kličkou stočil, D Vb 1) Orig. pako.
Strana 95
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 95 D VIa 25 30 35 Že se ho rytíř nejednou lekl, Kdyžto jej drak tim ocasem zapletl, Chtíce ho s té skály dolů shoditi, By té panny nemoh vysvoboditi. Ale Sayffryd hledíc fortele vždycky, Pokaždy mu uskočil z jeho kličky. Drak se nejvíce proto na něj vstěkal, Když Sayffryd tuze v jeho rohy sekal. Silně z předu i z zadu jej roubaje, Někdy pro horkost k zemi se shejbaje, Pral na jeho kůži šupinovatou, Velmi tvrdou, houževnou, žilovatou; Nicméně drak se jemu bránil dosti, Jsa co drejliňk takové velikosti. Sluší pak pochválit toho hrdiny, Že tak sekal mečem na něm šupiny, Až se již právě dobral celé kůže. Tu drak poznával udatného může, Neb co z něho odťal, všecko hořelo, Jako uhlí řeřavé ohněm vřelo. Naposledy podraziv draku nohy, Osekal mu křídla, uši i rohy. 20 40 XXIV. Tuto Sayffryd rozsekav draka, hází ho po kusích dolu. (Fig.) D VIb ( Nemoha se drak obránit nikoli, Což Sayffryd vida, přeťal jej na poli. Díl ten s hlavou letěl dolů, až pískal, K tomu na drobné kousky se roztřískal; Rytíř ostatek dělíc za nim házel, Ještě plámen s jiskrami jej provázel. Tak Sayffryd, ač toho draka přemohl, Sám nebohý mdlobou nikam nemohl. Panna smutně hledíc všudy šetřila, 10 Zda by Sayffryda živého spatřila. 5
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 95 D VIa 25 30 35 Že se ho rytíř nejednou lekl, Kdyžto jej drak tim ocasem zapletl, Chtíce ho s té skály dolů shoditi, By té panny nemoh vysvoboditi. Ale Sayffryd hledíc fortele vždycky, Pokaždy mu uskočil z jeho kličky. Drak se nejvíce proto na něj vstěkal, Když Sayffryd tuze v jeho rohy sekal. Silně z předu i z zadu jej roubaje, Někdy pro horkost k zemi se shejbaje, Pral na jeho kůži šupinovatou, Velmi tvrdou, houževnou, žilovatou; Nicméně drak se jemu bránil dosti, Jsa co drejliňk takové velikosti. Sluší pak pochválit toho hrdiny, Že tak sekal mečem na něm šupiny, Až se již právě dobral celé kůže. Tu drak poznával udatného může, Neb co z něho odťal, všecko hořelo, Jako uhlí řeřavé ohněm vřelo. Naposledy podraziv draku nohy, Osekal mu křídla, uši i rohy. 20 40 XXIV. Tuto Sayffryd rozsekav draka, hází ho po kusích dolu. (Fig.) D VIb ( Nemoha se drak obránit nikoli, Což Sayffryd vida, přeťal jej na poli. Díl ten s hlavou letěl dolů, až pískal, K tomu na drobné kousky se roztřískal; Rytíř ostatek dělíc za nim házel, Ještě plámen s jiskrami jej provázel. Tak Sayffryd, ač toho draka přemohl, Sám nebohý mdlobou nikam nemohl. Panna smutně hledíc všudy šetřila, 10 Zda by Sayffryda živého spatřila. 5
Strana 96
96 Frant. X. Prusík: XXV. Tuto Sayffryd od veliké horkosti a ustání v mdlobu padl. 5 10 ( Padl rytíř ustavše, sotva hleděl, A kde by byl, sám o sobě nevěděl, (Fig.) Nebo na něj přišla veliká mdloba, Ač byl dosti silná, mocná osoba. Však po takovém těžkém potejkání Nic neslišel ani panny stejskání; Ztratilo pěknou barvu jeho líce, Usta zčernala co uhlí velice. I ležel tu Sayffryd za dobrou chvíli, Až zas pomalu nabýval své síli; Potom vstav vzhůru, všudy se ohlidal, Zda by kde svou nejmilejši uhlidal. D VII- XXVI. Tuto panna jsouci velmi zarmoucena v nemoc upadla pro Sayffryda. V tom přišel třpaslík Vokáček a dal ji v usta prustvorec, že zase okřála. (Fig.) D VII ( Spatřiv rytíř pannu v hoři a těži, An jako mrtvá žalostivě leží, Počal velice pro ní naříkati Řka:„ Ach Bože, kýž tu mám s ní zůstati! Bídnějšího kromě mne v světě není, Litujž mne nebe, země i stvoření: Nevím, jak bych smutný mrtvé posloužil.“ I zdvíh ji a na svou ruku položil, V tom přiběhl třpaslík Vokáček k němu: „Nestarej se, Sayffryde,“ řekl jemu, „Jáť mám prustvorec, výborné koření, Když ji dám, přijde zase k uzdravení.“ A jakž panna koření v usta vzala, Hned prohlidla, z té těžkosti povstala, (P)řišedši k sobě, takto promluvila: „Ach, kde jsem já smutná divčička byla? Pověztež mi, můj šlechetný rytíři! Neb kde jste vy byli, vás se též tíži." 5 10 15 D VIIIS
96 Frant. X. Prusík: XXV. Tuto Sayffryd od veliké horkosti a ustání v mdlobu padl. 5 10 ( Padl rytíř ustavše, sotva hleděl, A kde by byl, sám o sobě nevěděl, (Fig.) Nebo na něj přišla veliká mdloba, Ač byl dosti silná, mocná osoba. Však po takovém těžkém potejkání Nic neslišel ani panny stejskání; Ztratilo pěknou barvu jeho líce, Usta zčernala co uhlí velice. I ležel tu Sayffryd za dobrou chvíli, Až zas pomalu nabýval své síli; Potom vstav vzhůru, všudy se ohlidal, Zda by kde svou nejmilejši uhlidal. D VII- XXVI. Tuto panna jsouci velmi zarmoucena v nemoc upadla pro Sayffryda. V tom přišel třpaslík Vokáček a dal ji v usta prustvorec, že zase okřála. (Fig.) D VII ( Spatřiv rytíř pannu v hoři a těži, An jako mrtvá žalostivě leží, Počal velice pro ní naříkati Řka:„ Ach Bože, kýž tu mám s ní zůstati! Bídnějšího kromě mne v světě není, Litujž mne nebe, země i stvoření: Nevím, jak bych smutný mrtvé posloužil.“ I zdvíh ji a na svou ruku položil, V tom přiběhl třpaslík Vokáček k němu: „Nestarej se, Sayffryde,“ řekl jemu, „Jáť mám prustvorec, výborné koření, Když ji dám, přijde zase k uzdravení.“ A jakž panna koření v usta vzala, Hned prohlidla, z té těžkosti povstala, (P)řišedši k sobě, takto promluvila: „Ach, kde jsem já smutná divčička byla? Pověztež mi, můj šlechetný rytíři! Neb kde jste vy byli, vás se též tíži." 5 10 15 D VIIIS
Strana 97
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 97 S tim na něj vzhlédajíc těžce vzdychala, 20 Chopivši se hrdla, jej objímala, Mezi tim šlechetný třpaslík Vokáček Přinesl jim oboum sladký koláček A počal o tom obru rozprávěti Řka: „Ten Mědník, když jsme my byli děti, Podmanil sobě tuto naší horu, Odňav tisíc třpaslíkův nám na vzdoru; Ti mu musili jistý plat dávati, K tomu ještě před nim se schovávati. Ale že jste vy již nás vykoupili, 30 Takového těžkého jha zprostili, Chceme vám všickni v poddanosti býti A rádi do naší smrti sloužiti, Já také chci vás domu provoditi, S tou pannou na cestě obveseliti, 35 Ukáži vám cestu aneb silnici Do města Vurmusu k Rejnu běžící. Při tom jich žádal, by ho navštivili A jeho obydlí v skále spatřili. To když jsou mu k žádosti učinili, Od něho jídlem, pitím ctěni byli, Dal všeho dobrého hojnost nositi, Nač by jen srdce mohlo pomysliti: Tu se nesli rozliční pokrmové, Že dávno nebyly hody takové. 45 Sayffryd maje pro milou potěšení, Vzal od krále Vokáčka odpuštění I od jeho dvou bratří z toho rodu, Děkujic jim z dobré vůle a hodů. Oni pak Sayffrydovi oznámili, 50 Kterak se těžce svým zdravím chránili A že otec jejich, neboštik Mháček Pro ně žalostí umřel co horáček: „Protož (prý), kdyby vás byl obr zabil, Snadno by i nás přemohl a svábil, 55 Neb jsme vám k Mědníkovi ukázali, Abyšte od něho klíče žádali, Kterýž ten obr vždycky měl v své moci, Tudy žádný Panně nemoh pomoci; 25 40 D VIII.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 97 S tim na něj vzhlédajíc těžce vzdychala, 20 Chopivši se hrdla, jej objímala, Mezi tim šlechetný třpaslík Vokáček Přinesl jim oboum sladký koláček A počal o tom obru rozprávěti Řka: „Ten Mědník, když jsme my byli děti, Podmanil sobě tuto naší horu, Odňav tisíc třpaslíkův nám na vzdoru; Ti mu musili jistý plat dávati, K tomu ještě před nim se schovávati. Ale že jste vy již nás vykoupili, 30 Takového těžkého jha zprostili, Chceme vám všickni v poddanosti býti A rádi do naší smrti sloužiti, Já také chci vás domu provoditi, S tou pannou na cestě obveseliti, 35 Ukáži vám cestu aneb silnici Do města Vurmusu k Rejnu běžící. Při tom jich žádal, by ho navštivili A jeho obydlí v skále spatřili. To když jsou mu k žádosti učinili, Od něho jídlem, pitím ctěni byli, Dal všeho dobrého hojnost nositi, Nač by jen srdce mohlo pomysliti: Tu se nesli rozliční pokrmové, Že dávno nebyly hody takové. 45 Sayffryd maje pro milou potěšení, Vzal od krále Vokáčka odpuštění I od jeho dvou bratří z toho rodu, Děkujic jim z dobré vůle a hodů. Oni pak Sayffrydovi oznámili, 50 Kterak se těžce svým zdravím chránili A že otec jejich, neboštik Mháček Pro ně žalostí umřel co horáček: „Protož (prý), kdyby vás byl obr zabil, Snadno by i nás přemohl a svábil, 55 Neb jsme vám k Mědníkovi ukázali, Abyšte od něho klíče žádali, Kterýž ten obr vždycky měl v své moci, Tudy žádný Panně nemoh pomoci; 25 40 D VIII.
Strana 98
98 Frant. X. Prusík: Vy pak jste ho brannou rukou dobyli 60 I tu pannu odtud vysvobodili. Za to my vám velice děkujeme, Do smrti službou se zakazujeme; Na dokázaní chcem vás provoditi A v tisíci pěšky se vypraviti. Již se nestarejte v čas nynější, Jeďte vesele s vaší nejmilejší. XXVII. (Tuto Sayffryd zase domů chtěl je) ti 1) a posadil pannu na kúň za sebe. Třpaslíci pak chtěli ho provoditi, ale on jim 2) kázal tu zů- stati, toliko nechal při sobě krále jejich Vokáčka, kterýž mu cestu ukazuje. (Fig.) E I Odpověděl Sayffryd: „Nechci já tomu, Jděte vy všickni spolu zase domů, Měl bych já u nás s vámi div veliký. S tim odehnal od sebe ty třpaslíky, 5 Krom krále Vokáčka nechal při sobě, Aby mu cestu ukázal. V té době, Když pannu na kůň za sebou posadil, Jedouce spolu s třpaslíkem se radil Řka: „Uděl mi toho tvého umění, Kteréž dobře znáš, vím že zádní 3) není; Spatřil jsem to ráno na Dračí skále, Žes 4) vyčítal hvězdy veliké, malé. Proto (ž 5) . . . . . . . . . . .) Jaké budu mít štěstí s touto paní? 15 A dlouho-li spolu živi budeme? Já li prv či oba dva zahyneme?" Dí třpaslík Vokáček: „Když chceš věděti, Mohu vám i paní to pověděti Víděl jsem příčinu na hvězdách v kolu, 20 Budete živi jen osm let spolu, Potom Sayffryde přijdete o zdraví, Neb vás mordýřsky o hrdlo připraví. 10 E I- 1) vnd will mit jr heym reyten. 2) Orig. gi. 3) Orig. žadnj. 4) Orig. Zes. 5) vnd jr anzeygen, Wie es mir sol ergan.
98 Frant. X. Prusík: Vy pak jste ho brannou rukou dobyli 60 I tu pannu odtud vysvobodili. Za to my vám velice děkujeme, Do smrti službou se zakazujeme; Na dokázaní chcem vás provoditi A v tisíci pěšky se vypraviti. Již se nestarejte v čas nynější, Jeďte vesele s vaší nejmilejší. XXVII. (Tuto Sayffryd zase domů chtěl je) ti 1) a posadil pannu na kúň za sebe. Třpaslíci pak chtěli ho provoditi, ale on jim 2) kázal tu zů- stati, toliko nechal při sobě krále jejich Vokáčka, kterýž mu cestu ukazuje. (Fig.) E I Odpověděl Sayffryd: „Nechci já tomu, Jděte vy všickni spolu zase domů, Měl bych já u nás s vámi div veliký. S tim odehnal od sebe ty třpaslíky, 5 Krom krále Vokáčka nechal při sobě, Aby mu cestu ukázal. V té době, Když pannu na kůň za sebou posadil, Jedouce spolu s třpaslíkem se radil Řka: „Uděl mi toho tvého umění, Kteréž dobře znáš, vím že zádní 3) není; Spatřil jsem to ráno na Dračí skále, Žes 4) vyčítal hvězdy veliké, malé. Proto (ž 5) . . . . . . . . . . .) Jaké budu mít štěstí s touto paní? 15 A dlouho-li spolu živi budeme? Já li prv či oba dva zahyneme?" Dí třpaslík Vokáček: „Když chceš věděti, Mohu vám i paní to pověděti Víděl jsem příčinu na hvězdách v kolu, 20 Budete živi jen osm let spolu, Potom Sayffryde přijdete o zdraví, Neb vás mordýřsky o hrdlo připraví. 10 E I- 1) vnd will mit jr heym reyten. 2) Orig. gi. 3) Orig. žadnj. 4) Orig. Zes. 5) vnd jr anzeygen, Wie es mir sol ergan.
Strana 99
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 99 30 35 40 45 50 55 A to se vám stáne beze vší viny, Neujdete té nešťastné hodiny. 25 Však pro lásku a věrné milování Mstíti bude té smrti vaše paní, Takže nežli dosti malý čas mine, Ne jeden ctný rytíř pro vás zahyne, A zřídka který na světě zůstane, Dokud ta válka sama nepřestane; Také není na světě toho pána, By mu taková žena byla dána. Proti tomu ozval se Sayffryd zase: „Poněvadž zahynu v tak krátkém čase A toho bude též dobře pomštěno, Nedbám, aby mi bylo oznámeno, Kdo mne zabije, pro kterou přičinu." Dí Vokáček: „Též, ač v jednu hodinu, I tvá krásná manželka, nebožátko, Zahyne v jedné válce co kuřátko.“ To sliše Sayffryd odpověděl k tomu: „Nu, milý třpaslíku, navrať se domů.“ S tim sobě žalostivě ruce dali A tak se spolu v ten čas rozžehnali. Třpaslík (Vo)káček horám se obrátil; (Sayffr)yd také mislil, by se navratil (A tam nez)anechal toho pokladu, .. . . . . . ejm kdy bral o něj jakou radu. Vědělť) o něm toto domnění dvoje: Jedno, že jest z Mědníkova pokoje, Druhé, že snad jej drak shromáždil sobě, Aby potom sloužil jeho osobě, Když by se zase v člověka obrátil A k prvnějšímu spůsobu navrátil, Tu že bude své vychování míti, S pannou nač hodovat, jísti a píti. I řekl: „Když jsem s tak velikou těžkostí, Hle, dobyl tu skálu svou udatností, Což pak v ní ode mne jest nalezeno, To s právem mohu dědití za věno. A tak jel pro ten poklad by ho požil, Kterýž vzavše, na povodní kůň vložil E II- 60
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 99 30 35 40 45 50 55 A to se vám stáne beze vší viny, Neujdete té nešťastné hodiny. 25 Však pro lásku a věrné milování Mstíti bude té smrti vaše paní, Takže nežli dosti malý čas mine, Ne jeden ctný rytíř pro vás zahyne, A zřídka který na světě zůstane, Dokud ta válka sama nepřestane; Také není na světě toho pána, By mu taková žena byla dána. Proti tomu ozval se Sayffryd zase: „Poněvadž zahynu v tak krátkém čase A toho bude též dobře pomštěno, Nedbám, aby mi bylo oznámeno, Kdo mne zabije, pro kterou přičinu." Dí Vokáček: „Též, ač v jednu hodinu, I tvá krásná manželka, nebožátko, Zahyne v jedné válce co kuřátko.“ To sliše Sayffryd odpověděl k tomu: „Nu, milý třpaslíku, navrať se domů.“ S tim sobě žalostivě ruce dali A tak se spolu v ten čas rozžehnali. Třpaslík (Vo)káček horám se obrátil; (Sayffr)yd také mislil, by se navratil (A tam nez)anechal toho pokladu, .. . . . . . ejm kdy bral o něj jakou radu. Vědělť) o něm toto domnění dvoje: Jedno, že jest z Mědníkova pokoje, Druhé, že snad jej drak shromáždil sobě, Aby potom sloužil jeho osobě, Když by se zase v člověka obrátil A k prvnějšímu spůsobu navrátil, Tu že bude své vychování míti, S pannou nač hodovat, jísti a píti. I řekl: „Když jsem s tak velikou těžkostí, Hle, dobyl tu skálu svou udatností, Což pak v ní ode mne jest nalezeno, To s právem mohu dědití za věno. A tak jel pro ten poklad by ho požil, Kterýž vzavše, na povodní kůň vložil E II- 60
Strana 100
100 Frant. X. Prusík: I bral se s pannou domů pospíchaje, Na cestě s ní divné rozprávky maje. XXVIII. Tuto Sayffryd vysypal ten poklad, který v Drači skále nalezl, do řeky Rejnu. C 5 10 15 20 25 A když Sayffryd přijel k řece Rejnu již, Padla mu na mysl smrti jeho tíž Řka: „Co se s tim zbožím mám obírati, Poněvadž musím tak brzo skonati? Pro mne též zahynou všickni rekové, I kdež pak budou naši dědicové? Nemám-liť já ho neb moji užiti, Mohuť jej ale do vody vhoditi. (Fig.) Tu vzav jej, vysypal do Rejno řeky: „Nechť ho (prý) žádný neužive na věky. Ale nevěděl, aby dědicové Toho pokladu býli ti králové, Kteríž jej schovali po třpaslíkovi, Otci svém starém a sešlém, Mháčkovi. Ctný Vokáček třpaslík také, syn jeho, Nic o tom nevěděl, jen šetřil svého, Než domníval se, že poklad v celosti Zůstal na místě bez porušenosti. V tom k králi Gibichovi šli noviny, Aby dal dobrý koláč té hodiny, Že jeho krásná dcera domů jede, Kterouž udatný rek na koni vede. Ta že jest od draka vysvobozená A budoucího neštěstí zproštěna. Král Gibich povolal rytířstva, panův, Jak obecního lidu i měsťanův, Aby s nim všickni potěšení měli A proti Sayffrydovi hned vyjeli. Tu jeho všickni slavně přivítali, Štěstí, prospěchu, zdraví vinšovali, Po všem Království i v okolní zemi Ta pověst roznesla se mezi všemi, E IIb E III“ 30
100 Frant. X. Prusík: I bral se s pannou domů pospíchaje, Na cestě s ní divné rozprávky maje. XXVIII. Tuto Sayffryd vysypal ten poklad, který v Drači skále nalezl, do řeky Rejnu. C 5 10 15 20 25 A když Sayffryd přijel k řece Rejnu již, Padla mu na mysl smrti jeho tíž Řka: „Co se s tim zbožím mám obírati, Poněvadž musím tak brzo skonati? Pro mne též zahynou všickni rekové, I kdež pak budou naši dědicové? Nemám-liť já ho neb moji užiti, Mohuť jej ale do vody vhoditi. (Fig.) Tu vzav jej, vysypal do Rejno řeky: „Nechť ho (prý) žádný neužive na věky. Ale nevěděl, aby dědicové Toho pokladu býli ti králové, Kteríž jej schovali po třpaslíkovi, Otci svém starém a sešlém, Mháčkovi. Ctný Vokáček třpaslík také, syn jeho, Nic o tom nevěděl, jen šetřil svého, Než domníval se, že poklad v celosti Zůstal na místě bez porušenosti. V tom k králi Gibichovi šli noviny, Aby dal dobrý koláč té hodiny, Že jeho krásná dcera domů jede, Kterouž udatný rek na koni vede. Ta že jest od draka vysvobozená A budoucího neštěstí zproštěna. Král Gibich povolal rytířstva, panův, Jak obecního lidu i měsťanův, Aby s nim všickni potěšení měli A proti Sayffrydovi hned vyjeli. Tu jeho všickni slavně přivítali, Štěstí, prospěchu, zdraví vinšovali, Po všem Království i v okolní zemi Ta pověst roznesla se mezi všemi, E IIb E III“ 30
Strana 101
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 101 40 45 50 55 60 65 Králové, knížata byli pozváni Do Vurmusu k slavnému hodování. A když se veselí držeti mělo, Patnácte hrabat na svadbu přijelo, Panstva, rytířstva — těch bez počtu bylo, Pěkně ozdobených, až hledět mílo. Tu všechněm veliká radost nastala, Víc než dvě neděle svadba trvala: Rytířstvo kratochvíle provodili, V kolbách a honbách i ostrým honili, Šestnácte turnajů pořád drželi, V nichžto všickni jednu svobodu měli, Veliké dary na placu metali, Co koni aneb rytíři vyhrali, Tu se i Sayffryd sám udatně choval A silou téměř jiné převyšoval, Jestliže kdo nesl zlato na sobě, On toho neumenšil své osobě, Zmužilostí svou obdržel tu chválu, Že má proti každému mysl stálu. K tomu Gynter, bratr nevěsty, řekl: „Sám-li jest dábel v něm čili se vstekl, Aby všickni pro něho zadu měli A jen ho šetřili, na něj hleděli? Však jsou i jiní tak dobrého rodu, Že by mu v tom snad nepodali vodu; Nosí on štát pyšně, zlaté prsteny, Jako by neměl za své zdraví ceny: Tim jiné reky v zemi potupuje, Tak i našemu stavu ubližuje. Ozval se zůřivý Hákan, syn druhý: „Bude-li můj švagr v své zpouře tuhý, Chtíc zemi i lidi zde zpravovati, Může dobře při Rejnu své shledati; Nechť proto hledí, aby nepřehlidl, Snad bych první byl a jeho pobídl, A pakli bych nemoh přístupu míti, Chtěl bych se tejně nad nim toho mstíti.“ Dí k tomu Girnák: „Já pravím statečně: Sayffryd, švagr náš, nebude živ věčně; E III. 35 70
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 101 40 45 50 55 60 65 Králové, knížata byli pozváni Do Vurmusu k slavnému hodování. A když se veselí držeti mělo, Patnácte hrabat na svadbu přijelo, Panstva, rytířstva — těch bez počtu bylo, Pěkně ozdobených, až hledět mílo. Tu všechněm veliká radost nastala, Víc než dvě neděle svadba trvala: Rytířstvo kratochvíle provodili, V kolbách a honbách i ostrým honili, Šestnácte turnajů pořád drželi, V nichžto všickni jednu svobodu měli, Veliké dary na placu metali, Co koni aneb rytíři vyhrali, Tu se i Sayffryd sám udatně choval A silou téměř jiné převyšoval, Jestliže kdo nesl zlato na sobě, On toho neumenšil své osobě, Zmužilostí svou obdržel tu chválu, Že má proti každému mysl stálu. K tomu Gynter, bratr nevěsty, řekl: „Sám-li jest dábel v něm čili se vstekl, Aby všickni pro něho zadu měli A jen ho šetřili, na něj hleděli? Však jsou i jiní tak dobrého rodu, Že by mu v tom snad nepodali vodu; Nosí on štát pyšně, zlaté prsteny, Jako by neměl za své zdraví ceny: Tim jiné reky v zemi potupuje, Tak i našemu stavu ubližuje. Ozval se zůřivý Hákan, syn druhý: „Bude-li můj švagr v své zpouře tuhý, Chtíc zemi i lidi zde zpravovati, Může dobře při Rejnu své shledati; Nechť proto hledí, aby nepřehlidl, Snad bych první byl a jeho pobídl, A pakli bych nemoh přístupu míti, Chtěl bych se tejně nad nim toho mstíti.“ Dí k tomu Girnák: „Já pravím statečně: Sayffryd, švagr náš, nebude živ věčně; E III. 35 70
Strana 102
102 Frant. X. Prusík: 75 80 85 Bych měl z sebe nejlepší žilu dáti, Nemá to štěstí jemu dlouho státi, A byť náš otec Gibich byl té mysli, Tudíž bychom snad tomu v cestu vyšli. Nevím, co by k posledku bylo z toho, Když Sayffryd smejšlí tak o sobě mnoho. Tudy ti tří mladí králové z zlosti Vzali sobě Sayffryda v nelibosti. Ač o tom za některý čas mlčeli, Dokud k tomu přihodnosti neměli, Potom vidouce, že se Sayffryd chladí A u jedné studýnky myje, kradí Probodl jej zlostný Hákan neboje se, Z návodu jiných tam v Ottovým lese, A to pravě mezi plecema jeho, Kdež na něm nebylo nic rohového, Ale jen samé tělo, prostá kůže: Tak z světa sprovodili toho muže, 90 E IV- 95 100 105 Kterýž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . , Když se sehnul a tvář sobě umýval. (Za t)o pak žádné pochvaly nemají, Neb se jim ctní rytíři posmívají, (a d)odnes na Hákana volá bída, Že nám probodl 1) silného Sayffryda. Více 2) chce o těchto bratřích čísti 3) Aneb na Sayffrydově svadbě jísti Ten obrať se tam, najdeš toho dosti, Jen přijme-li tě za vděčného hosti; Povíť i, co se těch osm let dálo A jak štěstí s paní Krymildou hralo. Nechaje dlouhého soudu, hádaní, Přestaň na tomto kratičkém skládaní. Nevěda, jest-li Sayffryd vykořenin, Přeložil jej pro kratochvíl mouřenin; (P)akliť jest zabit, zazvoňte mu v zvonec, Ať má i tato práce o něm konec. 1) Orig. prohodl. 2) V orig, jest vynecháno kdo, jehož vyžaduje i smysl počet slabik. 3) Po č nejasné písmě, snad o či v za i.
102 Frant. X. Prusík: 75 80 85 Bych měl z sebe nejlepší žilu dáti, Nemá to štěstí jemu dlouho státi, A byť náš otec Gibich byl té mysli, Tudíž bychom snad tomu v cestu vyšli. Nevím, co by k posledku bylo z toho, Když Sayffryd smejšlí tak o sobě mnoho. Tudy ti tří mladí králové z zlosti Vzali sobě Sayffryda v nelibosti. Ač o tom za některý čas mlčeli, Dokud k tomu přihodnosti neměli, Potom vidouce, že se Sayffryd chladí A u jedné studýnky myje, kradí Probodl jej zlostný Hákan neboje se, Z návodu jiných tam v Ottovým lese, A to pravě mezi plecema jeho, Kdež na něm nebylo nic rohového, Ale jen samé tělo, prostá kůže: Tak z světa sprovodili toho muže, 90 E IV- 95 100 105 Kterýž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . , Když se sehnul a tvář sobě umýval. (Za t)o pak žádné pochvaly nemají, Neb se jim ctní rytíři posmívají, (a d)odnes na Hákana volá bída, Že nám probodl 1) silného Sayffryda. Více 2) chce o těchto bratřích čísti 3) Aneb na Sayffrydově svadbě jísti Ten obrať se tam, najdeš toho dosti, Jen přijme-li tě za vděčného hosti; Povíť i, co se těch osm let dálo A jak štěstí s paní Krymildou hralo. Nechaje dlouhého soudu, hádaní, Přestaň na tomto kratičkém skládaní. Nevěda, jest-li Sayffryd vykořenin, Přeložil jej pro kratochvíl mouřenin; (P)akliť jest zabit, zazvoňte mu v zvonec, Ať má i tato práce o něm konec. 1) Orig. prohodl. 2) V orig, jest vynecháno kdo, jehož vyžaduje i smysl počet slabik. 3) Po č nejasné písmě, snad o či v za i.
Strana 103
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 103 ОBSАHЪ. Stránka. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 I. (Vstup) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 II. Kterak Sayffryd přišel k jednomu kováři a vyraziv nákovadly do země i železo mu přerazil, k tomu mistra i tovaryše upral . . . 64 III. Tuto kovář posýla pryč Sayffryda, miníc, aby se zas nevrátil . . . 64 IV. Tuto Sayffryd přišel k jedné lipě, pod niž veliký drak ležel, a když se naň obořil, on ho přemohl a zabil . . . . . . . . . . . . . 65 V. Tuto Sayffryd zaházel stromovím jiné draky a hady . . . . . . . 65 VI. Tuto Sayffryd přinesl oheň od uhlíře, aby ty draky a hady spálil . 65 VII. Tuto se Sayffryd maže, až všecken byl jako roh, kromě mezi plecema 66 VIII. Tuto drak hrozný přiletěl a vzal krásnou pannu Krymildu z vokna 67 IX. Tuto drak položil se hlavou panně na klín, hned jakž ji na skálu přinesl, a odpočívá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . X. Tuto král posýlá posly své po všech krajinách, aby Krymilda, dcera jeho, hledána byla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XI. Tuto Sayffryd vyjel na štvaní do lesa . . . . . . . . . . . . . . XII. Tuto přišel třpaslík Vokáček k Sayffrydovi v lese a ukazuje mu Dračí skálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XIII. Tuto vzal Rohový Sayffryd třpaslíka za vrch a uhodil nim o skálu XIV. Tuto se Sayffryd potejká a bije s obrem Mědníkem, aby mu klíč dal XV. Tuto přisahá obr Mědník Sayffrydovi, že mu chce pomoci panny z té skály dobývati . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XVI. Tuto se obr Mědník zpronevěřil Sayffrydovi a udeřil naň po zadu, až na zemi padl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XVII. Tuto třpaslík přikryl Sayffryda mhavou sukní, tak že ho obr Mědník 82 viděti nemohl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XVIII. Tuto byl by obr hned Sayffryda z té skály dolů srazil . . . . . . 86 XIX. Tuto Rohový Sayffryd shodil obra s Dračí skály dolů . . . . . . . 87 XX. Tuto sedí Sayffryd s pannou na skále chtíce spolu jísti; v tom při- letěl drak a přivedl jiných šedesáte mladých s sebou . . . . . . 89 XXI. Tuto se Rohový Sayffryd na té skále bije s drakem . . . . . . . 91 XXII. Tuto utekl Sayffryd před horkostí drakovou dolů do jedné jeskyne, chtíc se vychladiti a odpočinouti i nalezl nenadále poklad, kterýž byl Mháčka, krale třpaslíkův . . . . . 68 70 71 72 75 76 81 82 . . . . 93 1) Obsahu není v původním výtisku.
Kronika o Rohovém Sayfrydovi. 103 ОBSАHЪ. Stránka. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 I. (Vstup) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 II. Kterak Sayffryd přišel k jednomu kováři a vyraziv nákovadly do země i železo mu přerazil, k tomu mistra i tovaryše upral . . . 64 III. Tuto kovář posýla pryč Sayffryda, miníc, aby se zas nevrátil . . . 64 IV. Tuto Sayffryd přišel k jedné lipě, pod niž veliký drak ležel, a když se naň obořil, on ho přemohl a zabil . . . . . . . . . . . . . 65 V. Tuto Sayffryd zaházel stromovím jiné draky a hady . . . . . . . 65 VI. Tuto Sayffryd přinesl oheň od uhlíře, aby ty draky a hady spálil . 65 VII. Tuto se Sayffryd maže, až všecken byl jako roh, kromě mezi plecema 66 VIII. Tuto drak hrozný přiletěl a vzal krásnou pannu Krymildu z vokna 67 IX. Tuto drak položil se hlavou panně na klín, hned jakž ji na skálu přinesl, a odpočívá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . X. Tuto král posýlá posly své po všech krajinách, aby Krymilda, dcera jeho, hledána byla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XI. Tuto Sayffryd vyjel na štvaní do lesa . . . . . . . . . . . . . . XII. Tuto přišel třpaslík Vokáček k Sayffrydovi v lese a ukazuje mu Dračí skálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XIII. Tuto vzal Rohový Sayffryd třpaslíka za vrch a uhodil nim o skálu XIV. Tuto se Sayffryd potejká a bije s obrem Mědníkem, aby mu klíč dal XV. Tuto přisahá obr Mědník Sayffrydovi, že mu chce pomoci panny z té skály dobývati . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XVI. Tuto se obr Mědník zpronevěřil Sayffrydovi a udeřil naň po zadu, až na zemi padl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XVII. Tuto třpaslík přikryl Sayffryda mhavou sukní, tak že ho obr Mědník 82 viděti nemohl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XVIII. Tuto byl by obr hned Sayffryda z té skály dolů srazil . . . . . . 86 XIX. Tuto Rohový Sayffryd shodil obra s Dračí skály dolů . . . . . . . 87 XX. Tuto sedí Sayffryd s pannou na skále chtíce spolu jísti; v tom při- letěl drak a přivedl jiných šedesáte mladých s sebou . . . . . . 89 XXI. Tuto se Rohový Sayffryd na té skále bije s drakem . . . . . . . 91 XXII. Tuto utekl Sayffryd před horkostí drakovou dolů do jedné jeskyne, chtíc se vychladiti a odpočinouti i nalezl nenadále poklad, kterýž byl Mháčka, krale třpaslíkův . . . . . 68 70 71 72 75 76 81 82 . . . . 93 1) Obsahu není v původním výtisku.
Strana 104
104 Frant. X. Prusík: Kronika o Rovém Sayfrydovi. XXIII. Tuto Sayffryd vyběhl zase na skálu a bije se s drakem, jiní pak všickni odtud uletěli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 XXIV. Tuto Sayffryd rozsekav draka, hází ho po kusích dolu . . . . . . 95 XXV. Tuto Sayffryd od veliké horkosti a ustání v mdlobu padl . . . . . 96 XXVI. Tuto panna jsouci velmi zarmoucena v nemoc upadla pro Sayffryda. V tom přišel třpaslík Vokáček a dal ji v usta prustvorec, že zase okřála . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tuto Sayffryd zase domů chtěl je ti a posadil pannu na kůň za sebe. Třpaslíci pak chtěli ho provoditi, ale on jim kázal tu zů- stati, toliko nechal při sobě krále jejich Vokáčka, kterýž mu cestu . . . . . . 98 . ukazuje . . . . . . . XXVIII. Tuto Sayffryd vysypal ten poklad, který v Dračí skále nalezl, do řeky Rejnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 XXVII. 96 Nákladem Král. Ceské Společnosti Náuk. — Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1891.
104 Frant. X. Prusík: Kronika o Rovém Sayfrydovi. XXIII. Tuto Sayffryd vyběhl zase na skálu a bije se s drakem, jiní pak všickni odtud uletěli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 XXIV. Tuto Sayffryd rozsekav draka, hází ho po kusích dolu . . . . . . 95 XXV. Tuto Sayffryd od veliké horkosti a ustání v mdlobu padl . . . . . 96 XXVI. Tuto panna jsouci velmi zarmoucena v nemoc upadla pro Sayffryda. V tom přišel třpaslík Vokáček a dal ji v usta prustvorec, že zase okřála . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tuto Sayffryd zase domů chtěl je ti a posadil pannu na kůň za sebe. Třpaslíci pak chtěli ho provoditi, ale on jim kázal tu zů- stati, toliko nechal při sobě krále jejich Vokáčka, kterýž mu cestu . . . . . . 98 . ukazuje . . . . . . . XXVIII. Tuto Sayffryd vysypal ten poklad, který v Dračí skále nalezl, do řeky Rejnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 XXVII. 96 Nákladem Král. Ceské Společnosti Náuk. — Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1891.
- 57: Array
- 63: Array
- 103: Array