z 25 stránek
Úvod
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
List
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
Název:
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův ke Lvovi z Rožmitálu z roku 1478
Autor:
Nejedlý, Zdeněk
Rok vydání:
1903
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
25
Počet stran předmluvy plus obsahu:
25
Obsah:
- 1: Úvod
- 13: List
upravit
Strana 1
II. Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův ke Lvovi z Rožmitála z roku 1478. S popisem Jenského rukopisu „Antithesis Christi et Antichristi“. Vydal Dr. Zdeněk Nejedlý. (Předloženo 12. ledna 1903.) Úvod. Satyra byla vždy nejúčinnější, nejpopulárnější zbraní lidu. Zatím co učení mužové vyřizovali spory stran v obšírných traktátech, bodal lid druhou stranu raději písničkou, vtipem, veršíčky a p. Satyra i v náboženských bojích 15. století hraje u nás velkou úlohu. Celé hnutí propuká na zevnějšek nejprve potupnými písničkami. Tak bylo po celé století. Zejména parodovalo se katolictví, jeho dogmata a obřady, srovnáváním s životem Krista a apoštolů, z čehož husitům vycházelo oblíbené rčení, že v církvi vládne dábel a ne Kristus. Z této půdy vyrůstají oblíbené „pekelné listy“, to jest pamflety ve formě listů ďáblových k papeži, kardinálům neb jiným vysokým prelátům. U nás nejoblíbenější byl list, počínající slovy: „Luciper, knieže temnosti, král pekelný, ciesař, rozmnožitel věčné biedy a vuodce všeliké ne- šlechetnosti.“ Český jeho text zachoval se v Manuálníku Korandově (vydal J. Truhlář 1888 str. 137—141). Tento list jest však slovný překlad listu latinského, jenž zachoval se u nás mimo týž Manuálník i v rukopisech univ. bibl. IV G 31 1. 77b ze samého začátku 15. stol. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist 1903. 1
II. Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův ke Lvovi z Rožmitála z roku 1478. S popisem Jenského rukopisu „Antithesis Christi et Antichristi“. Vydal Dr. Zdeněk Nejedlý. (Předloženo 12. ledna 1903.) Úvod. Satyra byla vždy nejúčinnější, nejpopulárnější zbraní lidu. Zatím co učení mužové vyřizovali spory stran v obšírných traktátech, bodal lid druhou stranu raději písničkou, vtipem, veršíčky a p. Satyra i v náboženských bojích 15. století hraje u nás velkou úlohu. Celé hnutí propuká na zevnějšek nejprve potupnými písničkami. Tak bylo po celé století. Zejména parodovalo se katolictví, jeho dogmata a obřady, srovnáváním s životem Krista a apoštolů, z čehož husitům vycházelo oblíbené rčení, že v církvi vládne dábel a ne Kristus. Z této půdy vyrůstají oblíbené „pekelné listy“, to jest pamflety ve formě listů ďáblových k papeži, kardinálům neb jiným vysokým prelátům. U nás nejoblíbenější byl list, počínající slovy: „Luciper, knieže temnosti, král pekelný, ciesař, rozmnožitel věčné biedy a vuodce všeliké ne- šlechetnosti.“ Český jeho text zachoval se v Manuálníku Korandově (vydal J. Truhlář 1888 str. 137—141). Tento list jest však slovný překlad listu latinského, jenž zachoval se u nás mimo týž Manuálník i v rukopisech univ. bibl. IV G 31 1. 77b ze samého začátku 15. stol. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist 1903. 1
Strana 2
2 II. Z. Nejedlý: a VIII F 10 1. 21—24 z pol. 15. věku. Originál připisován brzo Robertu Grosstestovi, biskupovi Lincolnskému, brzo Jindřichovi z Lan, genšteina, dvěma proslulým odpůrcům papežské kurie (Truhlář Manuálník Korandův 1888 str. XVI.). Jisto jest, že jest to list původu cizího a z doby předhusitské, že nemá tedy, co se vzniku týče, co činiti s husitstvím, leč svou oblibou. Jest však i jiný list pekelný českého původu, adressovaný Lvovi z Rožmitála a českých poměrů výhradně se týkající. Zachován jest v jediném exempláři universitní bibliothéky v Jeně (MS. 230). Rukopis psán na konci 15. století, pozdější rukou pak připsáno před text: „Oldřich Kalenice z Kalenic a na Škvořeticiech tento list jest složil.“ O listě tom zmiňuje se poprvé Dobrovský (Liter. Gesch. 236). Po něm četl jej Palacký, jenž však užil z něho ve svých Dějinách jen jedné věty (IV, 2, str. 521). V té době však již vznikl zmatek, jenž uvedl tento list v zapomenutí. Jungmann (Hist. čes. liter. III. č. 686) uvádí „List satyrický proti jednuškám“ s počátkem nahoře uvedeného listu z Manuálníku Korandova, v němž pokračuje: „že pikarti odpierají býti konšelé atd., k panu Lvu z Rožmitála, nejvyššímu hofmistru české země, psaný okolo r. 1478 od Oldřicha z Kalenice a na Škvořeticích,“ a udal k tomu dva rukopisy: Manuálník a rukopis Jenský. Zde jsou dvě chyby. Předně Jugmann stotožnil oba listy v jedno, čímž se stalo, že se sáhalo ovšem raději k bližšímu rukopisu Pražskému než Jenskému, v domnění, že v tomto jest jen jiný rukopis téhož listu. Za druhé dostala se sem neprávem vsuvka „že pikarti odpierají býti konšelé,“ na jejímž základě přičítal se list Bratřím- Tato slova nejsou však ani v prvním ani v druhém listě, nýbrž jest to nadpis nového kusu Manuálníku, jenž jde bezprostředně za listem Luciperovým. Jungmann vypsal si patrně tituly jednotlivých částí Manuálníku, omylem pak stáhl tyto dva v jedno. Omyl Jungmannův převzal úplně Jireček (Rukověť I, 331 332), jenž pokládá oba rukopisy za jeden spis a zmíněného Oldřicha z Kalenic za Bratra. Na omyl upozornil poprvé J. Truhlář v úvodě k vydání Manuálníku (str. XVII.), ale protože neměl textu Jenského po ruce, věc úplně neobjasnil. Citát u Palackého a zmínka o Lvovi z Rožmitála, jež oboje v textu Manuálníku nejsou, ho upozornily, že rukopis Jenský „nezdá se býti totožný s naším“. I Jirečkovi i Truhlářovi ušlo, že Max Jordan ve svém dile Das Königsthum Georgs von Poděbrad (Leipzig 1861) otiskl za poslední přílohu „Offener Brief des Satans an Leo von Rožmital, den Schwager des Königs Georg (str. 520—35), kde podán výtah opravdového listu Jenského v zkráceném německém
2 II. Z. Nejedlý: a VIII F 10 1. 21—24 z pol. 15. věku. Originál připisován brzo Robertu Grosstestovi, biskupovi Lincolnskému, brzo Jindřichovi z Lan, genšteina, dvěma proslulým odpůrcům papežské kurie (Truhlář Manuálník Korandův 1888 str. XVI.). Jisto jest, že jest to list původu cizího a z doby předhusitské, že nemá tedy, co se vzniku týče, co činiti s husitstvím, leč svou oblibou. Jest však i jiný list pekelný českého původu, adressovaný Lvovi z Rožmitála a českých poměrů výhradně se týkající. Zachován jest v jediném exempláři universitní bibliothéky v Jeně (MS. 230). Rukopis psán na konci 15. století, pozdější rukou pak připsáno před text: „Oldřich Kalenice z Kalenic a na Škvořeticiech tento list jest složil.“ O listě tom zmiňuje se poprvé Dobrovský (Liter. Gesch. 236). Po něm četl jej Palacký, jenž však užil z něho ve svých Dějinách jen jedné věty (IV, 2, str. 521). V té době však již vznikl zmatek, jenž uvedl tento list v zapomenutí. Jungmann (Hist. čes. liter. III. č. 686) uvádí „List satyrický proti jednuškám“ s počátkem nahoře uvedeného listu z Manuálníku Korandova, v němž pokračuje: „že pikarti odpierají býti konšelé atd., k panu Lvu z Rožmitála, nejvyššímu hofmistru české země, psaný okolo r. 1478 od Oldřicha z Kalenice a na Škvořeticích,“ a udal k tomu dva rukopisy: Manuálník a rukopis Jenský. Zde jsou dvě chyby. Předně Jugmann stotožnil oba listy v jedno, čímž se stalo, že se sáhalo ovšem raději k bližšímu rukopisu Pražskému než Jenskému, v domnění, že v tomto jest jen jiný rukopis téhož listu. Za druhé dostala se sem neprávem vsuvka „že pikarti odpierají býti konšelé,“ na jejímž základě přičítal se list Bratřím- Tato slova nejsou však ani v prvním ani v druhém listě, nýbrž jest to nadpis nového kusu Manuálníku, jenž jde bezprostředně za listem Luciperovým. Jungmann vypsal si patrně tituly jednotlivých částí Manuálníku, omylem pak stáhl tyto dva v jedno. Omyl Jungmannův převzal úplně Jireček (Rukověť I, 331 332), jenž pokládá oba rukopisy za jeden spis a zmíněného Oldřicha z Kalenic za Bratra. Na omyl upozornil poprvé J. Truhlář v úvodě k vydání Manuálníku (str. XVII.), ale protože neměl textu Jenského po ruce, věc úplně neobjasnil. Citát u Palackého a zmínka o Lvovi z Rožmitála, jež oboje v textu Manuálníku nejsou, ho upozornily, že rukopis Jenský „nezdá se býti totožný s naším“. I Jirečkovi i Truhlářovi ušlo, že Max Jordan ve svém dile Das Königsthum Georgs von Poděbrad (Leipzig 1861) otiskl za poslední přílohu „Offener Brief des Satans an Leo von Rožmital, den Schwager des Königs Georg (str. 520—35), kde podán výtah opravdového listu Jenského v zkráceném německém
Strana 3
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 3 překladě. Na podzim r. 1901 byl tento rukopis Jenský konečně vy- půjčen do Prahy, načež jsem sám pořídil pro bibliothéku Musea Království Českého diplomatický přepis celého kodexu. Podávám zde tedy text Luciperova listu přímo z rukopisu Jenského. Dobu, kdy tento list vznikl, určil správně Dobrovský, položiv jej k r. 1478. Psán byl jistě v době papeže Sixta IV. (1470—1484), jenž se tu připomíná, přesněji mezi smrtí Zdeňka ze Šternberka (4. prosince 1476) a smrtí Lva z Rožmitála (1482). Poněvadž však p. Lev již 1480 úplně ustoupil z veřejného života a přestal býti hof- mistrem, jímž se v listě ještě jmenuje, p. Zdeněk pak zemřel na samém konci r. 1476, dostaneme dobu 1477—1480 neb ještě lépe jen 1477—1479, kdy list určitě vznikl. Viz též poznámku ke konci listu. Autorem jmenuje se v rukopise Oldřich Kalenice z Kalenic a na Škvořeticích, ač jeho jméno připsáno jest o něco pozdější rukou Autor tohoto pamfletu byl horlivý utrakvista starého rázu beze vši příchuti českobratrské, jistě laik a ne kněz, neboť zcela laicky a málo theologisuje, z kněží váží si vlastně jen v lidu oblíbené mistry Husa, Jeronyma, Rokycanu a j. Při tom byl však mužem vzdělaným, jenž dovedl svému dílu dáti pěknou formu i čistý, jadrný jazyk. Vše, co jsem shledal o Oldřichovi z Kalenic, hodí se k tomu výborně. R. 1465 stal se muž toho jména bakalářem Pražské university (Balbín, Bohemia docta I. 73). Bylo to v době svárů krále Jiřího s panskou jednotou, v nichž asi otec Kalenicův stál věrně při svém králi. Za to však ztratil svůj statek Škvořetice, jehož se zmocnil p. Zdeněk z Šternberka. Teprve na sněmu Benešovském na poč. r. 1474 p. Zdeněk „postúpil jest Kalenicovým dětem jich zbožie“ (Archiv Český IV., 472). Byli to bratří Jan a Oldřich z Kalenic. Jich sestře slíbil Mikuláš z Jenšteina manželství, ale slovu nedostál; bratří ho za to pohnali před komorní soud r. 1480 (Archiv Český VII., 539; Reliquiae Tabularum 211). Patrno z toho, že nebyl Oldřich z Kalenice Bratrem, jak se Jireček domnívá. R. 1493 týž Oldřich jmenuje se i purkrabím hradu Pražského (Tomek IX., 256). Škvořetice leží jen hodinu cesty jižně od Blatné, sídla p. Lva. Vznikl tedy pamflet nejen z rozhořčení náboženského, nýbrž asi i vlivem osobních nesvárů mezi panským a rytířským sousedem. Tím si vysvětlíme, jak dobře autor zná soukromý život p. Lva i jeho úředníky a služebníky, i že některá místa jsou asi upřílišněna. Pan Lev sice na př. proti Budějovským 11. února 1480 domáhá se „práv papežských a ciesařských“ (Archiv Český VI., 191), ale nezdá se, že by byl v své reakci proti husitstvi zašel tak daleko, jak ho Kalenice 1*
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 3 překladě. Na podzim r. 1901 byl tento rukopis Jenský konečně vy- půjčen do Prahy, načež jsem sám pořídil pro bibliothéku Musea Království Českého diplomatický přepis celého kodexu. Podávám zde tedy text Luciperova listu přímo z rukopisu Jenského. Dobu, kdy tento list vznikl, určil správně Dobrovský, položiv jej k r. 1478. Psán byl jistě v době papeže Sixta IV. (1470—1484), jenž se tu připomíná, přesněji mezi smrtí Zdeňka ze Šternberka (4. prosince 1476) a smrtí Lva z Rožmitála (1482). Poněvadž však p. Lev již 1480 úplně ustoupil z veřejného života a přestal býti hof- mistrem, jímž se v listě ještě jmenuje, p. Zdeněk pak zemřel na samém konci r. 1476, dostaneme dobu 1477—1480 neb ještě lépe jen 1477—1479, kdy list určitě vznikl. Viz též poznámku ke konci listu. Autorem jmenuje se v rukopise Oldřich Kalenice z Kalenic a na Škvořeticích, ač jeho jméno připsáno jest o něco pozdější rukou Autor tohoto pamfletu byl horlivý utrakvista starého rázu beze vši příchuti českobratrské, jistě laik a ne kněz, neboť zcela laicky a málo theologisuje, z kněží váží si vlastně jen v lidu oblíbené mistry Husa, Jeronyma, Rokycanu a j. Při tom byl však mužem vzdělaným, jenž dovedl svému dílu dáti pěknou formu i čistý, jadrný jazyk. Vše, co jsem shledal o Oldřichovi z Kalenic, hodí se k tomu výborně. R. 1465 stal se muž toho jména bakalářem Pražské university (Balbín, Bohemia docta I. 73). Bylo to v době svárů krále Jiřího s panskou jednotou, v nichž asi otec Kalenicův stál věrně při svém králi. Za to však ztratil svůj statek Škvořetice, jehož se zmocnil p. Zdeněk z Šternberka. Teprve na sněmu Benešovském na poč. r. 1474 p. Zdeněk „postúpil jest Kalenicovým dětem jich zbožie“ (Archiv Český IV., 472). Byli to bratří Jan a Oldřich z Kalenic. Jich sestře slíbil Mikuláš z Jenšteina manželství, ale slovu nedostál; bratří ho za to pohnali před komorní soud r. 1480 (Archiv Český VII., 539; Reliquiae Tabularum 211). Patrno z toho, že nebyl Oldřich z Kalenice Bratrem, jak se Jireček domnívá. R. 1493 týž Oldřich jmenuje se i purkrabím hradu Pražského (Tomek IX., 256). Škvořetice leží jen hodinu cesty jižně od Blatné, sídla p. Lva. Vznikl tedy pamflet nejen z rozhořčení náboženského, nýbrž asi i vlivem osobních nesvárů mezi panským a rytířským sousedem. Tím si vysvětlíme, jak dobře autor zná soukromý život p. Lva i jeho úředníky a služebníky, i že některá místa jsou asi upřílišněna. Pan Lev sice na př. proti Budějovským 11. února 1480 domáhá se „práv papežských a ciesařských“ (Archiv Český VI., 191), ale nezdá se, že by byl v své reakci proti husitstvi zašel tak daleko, jak ho Kalenice 1*
Strana 4
4 II. Z. Nejedlý: obviňuje. Sousedská a k tomu i stavovská zášť mnoho tu asi pů- sobila. List rukopisu Jenského jest na listu v Manuálníku úplně ne- závislý. Rozsahem jest více než dvakrát tak velký, obsahem věnován výlučně českým záležitostem. List v Manuálníku adressován jest po- všechně „církve římské kniežatóm kněžským“, náš list zní „urozenému Lvovi z Rožmitála, najvyššímu hochmistru království českého, věrnému našemu zvláště milému“. Autor vykládá, kterak kvetlo Luciperovo panství na zemi, až přišel Kristus. Luciper vzbudil proti němu své věrné milé Herodesa, Nerona, Domiciana, Diocleciana a j., kteří zjed- nali Luciperovi panství tím, že dali kněžstvu hojně statků. Teprve Jan Wiclif počal opět kaziti panství Luciperovo, zejména pak Čechové zavedením kalicha. Proti němu Luciper nyní nejvíce bojuje, nakaziv papeže bludem manichejským. Věrní Luciperovi milí Sigmund, Albrecht i Matiáš z králů a Jošt Vratislavský, Kapistran, Hilarius a Křižanovský z duchovenstva brojili proti kalichu, jimž na konec poslal dábel ku pomoci mnichy bosáky. Odporučuje je zvláště tímto listem panu Lvovi, neboť ti prý mu zcela jistě do pekla pomohou. Máme tedy v tomto listě populární výklad o celém vývoji husitství, jak si je představoval laik na konci 15. století. Zejména zle vyčítá autor Lvovi, že zapomněl na příklad svého šlechetného švagra krále Jiřího a své sestry králové Johanny. Jest přirozeno, že tento náš český list jest mnohem radikálnější než list v Manuálníku, psaný od katolíka, třebas toužícího po refor- mách církve. List v Manuálníku datován „prostřed pekla na našem palácu temném“, a Luciper tu sluje „knieže temnosti, král pekelný“. kdežto v našem listu jmenuje se „král nad králi zemskými, najslavněj- šího císaře Římského sceptrum držící, dvorem naším a přítomností naší na místě svatém Petrově a Pavlově . . . ., najmocnější panovatel nad kněžstvem římským“ a vydává svůj list přímo „v Římě na stolici naší“. List v Manuálníku je vážnější, za to český vtipnější. Je to z nejlepších našich satyr 15. stol., jež má i svou cenu literární. Proto nemůže nám stačiti německý překlad Jordanův, jenž je neúplný a ne bez chyby (kněžstvo nadati překládá die Priesterschaît einsetzen, naše uvázání v království římské unser Festbindung a p.) Rukopis Jenský, z něhož tento list Luciperův vybrán, jest codex mixtus. Sbírka povstala asi na poč. 16. stol., ale jednotlivé kusy psány byly v 15. století. Jest vázán v dřevěných deskách, má 118 listů,
4 II. Z. Nejedlý: obviňuje. Sousedská a k tomu i stavovská zášť mnoho tu asi pů- sobila. List rukopisu Jenského jest na listu v Manuálníku úplně ne- závislý. Rozsahem jest více než dvakrát tak velký, obsahem věnován výlučně českým záležitostem. List v Manuálníku adressován jest po- všechně „církve římské kniežatóm kněžským“, náš list zní „urozenému Lvovi z Rožmitála, najvyššímu hochmistru království českého, věrnému našemu zvláště milému“. Autor vykládá, kterak kvetlo Luciperovo panství na zemi, až přišel Kristus. Luciper vzbudil proti němu své věrné milé Herodesa, Nerona, Domiciana, Diocleciana a j., kteří zjed- nali Luciperovi panství tím, že dali kněžstvu hojně statků. Teprve Jan Wiclif počal opět kaziti panství Luciperovo, zejména pak Čechové zavedením kalicha. Proti němu Luciper nyní nejvíce bojuje, nakaziv papeže bludem manichejským. Věrní Luciperovi milí Sigmund, Albrecht i Matiáš z králů a Jošt Vratislavský, Kapistran, Hilarius a Křižanovský z duchovenstva brojili proti kalichu, jimž na konec poslal dábel ku pomoci mnichy bosáky. Odporučuje je zvláště tímto listem panu Lvovi, neboť ti prý mu zcela jistě do pekla pomohou. Máme tedy v tomto listě populární výklad o celém vývoji husitství, jak si je představoval laik na konci 15. století. Zejména zle vyčítá autor Lvovi, že zapomněl na příklad svého šlechetného švagra krále Jiřího a své sestry králové Johanny. Jest přirozeno, že tento náš český list jest mnohem radikálnější než list v Manuálníku, psaný od katolíka, třebas toužícího po refor- mách církve. List v Manuálníku datován „prostřed pekla na našem palácu temném“, a Luciper tu sluje „knieže temnosti, král pekelný“. kdežto v našem listu jmenuje se „král nad králi zemskými, najslavněj- šího císaře Římského sceptrum držící, dvorem naším a přítomností naší na místě svatém Petrově a Pavlově . . . ., najmocnější panovatel nad kněžstvem římským“ a vydává svůj list přímo „v Římě na stolici naší“. List v Manuálníku je vážnější, za to český vtipnější. Je to z nejlepších našich satyr 15. stol., jež má i svou cenu literární. Proto nemůže nám stačiti německý překlad Jordanův, jenž je neúplný a ne bez chyby (kněžstvo nadati překládá die Priesterschaît einsetzen, naše uvázání v království římské unser Festbindung a p.) Rukopis Jenský, z něhož tento list Luciperův vybrán, jest codex mixtus. Sbírka povstala asi na poč. 16. stol., ale jednotlivé kusy psány byly v 15. století. Jest vázán v dřevěných deskách, má 118 listů,
Strana 5
Oldřicha Kalenice z. Kalenic Satyrický list Luciperův. 5 z nich 23 nepopsaných, 70 papírových, 9 pergamenových a 16 tištěných, 88 obrazů, z nich 80 na papíře, 8 na pergamenu, a 41 menších figur. Rukopis má na prvním listě titul, jenž udává hlavní myšlenku celého codexu: „Antithesis Christi et Antichristi. Odpornost Kristova s Antikristem.“ Hlavní části rukopisu jsou totiž obrazy s patřičnými přípisky, kde na levé straně bývá obraz ze života Kristova, na pravé obraz ze života kněží římských, Kristu zcela odporného. Mezi jednotlivé části této „Antithese“ jsou vevázány i jiné kusy (tak i Luciperův list), takže můžeme celý codex rozděliti na 13 samostatných částí, jež potom vyčteme. Jiný rukopis podobný, avšak bez těchto cizorodých přívěsků a tudíž i bez listu Luciperova chován jest v knihovně Gottingské (Mss. theol. 182) a popsal jej prof. Goll v ČČM. 1873, str. 208—209. Tento rukopis, omezující se na části obrázkové, jest asi o něco starší než Jenský; obsah obrazů je v podstatě týž, jen pořádek jich je změněn. Rukopis Gottingský má na deskách přípisek: „Léta od narození Ježieše Krista pána spasitele 1521. Ktož jest tyto knihy koli skládal, pravduť jest vypsal k tomuto letu a času nynějšímu, nebť se to nyní tak v pravdě děje v Němcích i v Čechách. Pohřiechu dobře to popi čeští po římské straně ujali, že již touže a slepěje nálezky lidské drží než mnozí Němci, opustivše pravdu a zákon.“ Přípisek, psaný pozdější rukou, ukazuje, že codex vznikl v 15. stol. Bohatší rukopis Jenský udává též autora: „Bohuslaus de — sue causa memorie manu propria me fecit." Slovo za „de“ jest vyškra- báno. Název tento vztahuje se k malíři obrazů, jež ovšem jsou hlavní věcí ve vlastním rukopise bez vevázaných částí. Mimo tento nadpis na 1. 1a čteme pod obr. 84. „Hec deo solemnisa de Čechtic.“ Šafařík první sloučil oba názvy, přeloživ Deo solemnisa Bohuslav, kdežto skutečně vyškrabaná mezera na titulu jest asi tak velká, co by ob- sahovala slovo „Čechtic“. Zdá se býti tedy nepochybno, že illuminator rukopisu slul Bohuslav z Čechtic. Že se toto jméno vztahuje k illu- minatoru a ne k autoru knihy, ukazuje nejlépe ta okolnost, že v ruko- pise Gottingském není jeho jméno ani na titulu ani pod tímto vy- obrazením. O rukopise Jenském psali již Mylius, Memorabilia Bibl. Jenensis str. 324, Rieger, Arch. Gesch. Böhm. I., 96, hlavní zájem však vzbudil k němu Dobrovský, jenž v Gesch. Liter. 235—7 a Schwedische Reise 7 jej popsal. Jeho vlivem zajímal se o rukopis sám Goethe, jenž na konci r. 1823 rukopis prozkoumal a popis zaslal českému museu. Zprávu o tom podal hr. Šternberk v sedění musejním 23. března 1825. Podle Göthea byl rukopis ten na poč. 16. stol. ve Wittenberku
Oldřicha Kalenice z. Kalenic Satyrický list Luciperův. 5 z nich 23 nepopsaných, 70 papírových, 9 pergamenových a 16 tištěných, 88 obrazů, z nich 80 na papíře, 8 na pergamenu, a 41 menších figur. Rukopis má na prvním listě titul, jenž udává hlavní myšlenku celého codexu: „Antithesis Christi et Antichristi. Odpornost Kristova s Antikristem.“ Hlavní části rukopisu jsou totiž obrazy s patřičnými přípisky, kde na levé straně bývá obraz ze života Kristova, na pravé obraz ze života kněží římských, Kristu zcela odporného. Mezi jednotlivé části této „Antithese“ jsou vevázány i jiné kusy (tak i Luciperův list), takže můžeme celý codex rozděliti na 13 samostatných částí, jež potom vyčteme. Jiný rukopis podobný, avšak bez těchto cizorodých přívěsků a tudíž i bez listu Luciperova chován jest v knihovně Gottingské (Mss. theol. 182) a popsal jej prof. Goll v ČČM. 1873, str. 208—209. Tento rukopis, omezující se na části obrázkové, jest asi o něco starší než Jenský; obsah obrazů je v podstatě týž, jen pořádek jich je změněn. Rukopis Gottingský má na deskách přípisek: „Léta od narození Ježieše Krista pána spasitele 1521. Ktož jest tyto knihy koli skládal, pravduť jest vypsal k tomuto letu a času nynějšímu, nebť se to nyní tak v pravdě děje v Němcích i v Čechách. Pohřiechu dobře to popi čeští po římské straně ujali, že již touže a slepěje nálezky lidské drží než mnozí Němci, opustivše pravdu a zákon.“ Přípisek, psaný pozdější rukou, ukazuje, že codex vznikl v 15. stol. Bohatší rukopis Jenský udává též autora: „Bohuslaus de — sue causa memorie manu propria me fecit." Slovo za „de“ jest vyškra- báno. Název tento vztahuje se k malíři obrazů, jež ovšem jsou hlavní věcí ve vlastním rukopise bez vevázaných částí. Mimo tento nadpis na 1. 1a čteme pod obr. 84. „Hec deo solemnisa de Čechtic.“ Šafařík první sloučil oba názvy, přeloživ Deo solemnisa Bohuslav, kdežto skutečně vyškrabaná mezera na titulu jest asi tak velká, co by ob- sahovala slovo „Čechtic“. Zdá se býti tedy nepochybno, že illuminator rukopisu slul Bohuslav z Čechtic. Že se toto jméno vztahuje k illu- minatoru a ne k autoru knihy, ukazuje nejlépe ta okolnost, že v ruko- pise Gottingském není jeho jméno ani na titulu ani pod tímto vy- obrazením. O rukopise Jenském psali již Mylius, Memorabilia Bibl. Jenensis str. 324, Rieger, Arch. Gesch. Böhm. I., 96, hlavní zájem však vzbudil k němu Dobrovský, jenž v Gesch. Liter. 235—7 a Schwedische Reise 7 jej popsal. Jeho vlivem zajímal se o rukopis sám Goethe, jenž na konci r. 1823 rukopis prozkoumal a popis zaslal českému museu. Zprávu o tom podal hr. Šternberk v sedění musejním 23. března 1825. Podle Göthea byl rukopis ten na poč. 16. stol. ve Wittenberku
Strana 6
6 II. Z. Nejedlý: a odtud 1548 dostal se do Jeny. Nelze souhlasit s udáním Götheovým, že codex vznikl v době Kostnického koncilu, jakož i že by jeho vy- obrazení byla sloužila za vzor k „Antithesím“ Cranachovým. Spíše by bylo přirozeno, že titul rukopisu dán byl podle Cranacha. Vy- obrazení našeho rukopisu jsou velmi neumělá, plna naivní drastičnosti a neurvalosti v kresbě, nechutnosti a strakatosti v barvách, beze vší stopy perspektivy v komposici, dílo nejvýš laické, jež nás baví obsahem vyobrazení a ne jich uměleckou cenou. Působením Götheovým přeložil rukopis MDr. Vilém Matouš Włoka, národností Polák, do němčiny; že asi ne bez chyby, dá se předpokládat. O účastenství Götheově v bádání o tomto rukopise viz Sauer August, Ausgewählte Werke des Grafen Kaspar von Sternberg: I. Briefwechsel zwischen J. W. v. Göthe und Kaspar Gr. v. St, Prag 1902, kde otištěn list Dobrovského k Göthovi pod č. 24 na str. 74—6, k tomu poznámky na str. 302—4. Viz též str. 62, 72, 90, 96, 311. Göthe zaslal do Prahy 20. srpna 1824 šest kopií vyobrazení z tohoto codexu: Husovo kázání, Hus na hranici, Jeronym na hranici, přijímání pod obojí, vítězství husitů nad křižáky a Žižku. Kopie Žižkových podobizen pořídil si v nové době H. Toman a popsal je v Květech XIV, 1892, 472. Nejnověji pořízeno z ruko- pisu asi 40 fotografií, jež jsou uloženy v bibliothéce Musea Království Českého. Rukopis Jenský obsahuje 13 samostatných částí: I. fol. 2a—6a jsou jen obrazy s citáty z písma svatého (obr. 2. nevěstka v kardinálském klobouku stříhá ovce; obr. 6. nádherný průvod papežský; obr. 3. mnichům padá na hlavu chrám). Hlavní jest obr. 7.: zástup Husitů stojí před trůnem božím, v čele jich slepý Žižka drží klíč a korouhev, za ním mladý plavovlasý muž drží kalich. Vykládá se obyčejně, že jest to Jakoubek, ale podle věku i smýšlení autorova má to býti spíše Rokycana. V rukopise Gottingském této části není. II. fol. 8ab text písně „Věrní křesťané, silně doufejme“ z doby krále Jiřího proti „poběhlé rotě“ římských kněží. V rukopise Gotting. jí není. III. fol. 9—11a na pergameně s nadpisem: „Tyto knihy slovú zrcadlo všeho křesťanstva. Tuto v těchto knihách uzříš stezku velmi úzkú a také hořkú, kteráž vede k sladkosti života a druhú uzříš širokú jeho cestu a milú i sladkú, kteráž vede k hořkosti věčného zatracenie.“ Jsou to dva obrazy, v levo zatracenci (králové, básníci a filosofové antičtí), v pravo vyvolení (svatí). V rukopise Gottingském této části není.
6 II. Z. Nejedlý: a odtud 1548 dostal se do Jeny. Nelze souhlasit s udáním Götheovým, že codex vznikl v době Kostnického koncilu, jakož i že by jeho vy- obrazení byla sloužila za vzor k „Antithesím“ Cranachovým. Spíše by bylo přirozeno, že titul rukopisu dán byl podle Cranacha. Vy- obrazení našeho rukopisu jsou velmi neumělá, plna naivní drastičnosti a neurvalosti v kresbě, nechutnosti a strakatosti v barvách, beze vší stopy perspektivy v komposici, dílo nejvýš laické, jež nás baví obsahem vyobrazení a ne jich uměleckou cenou. Působením Götheovým přeložil rukopis MDr. Vilém Matouš Włoka, národností Polák, do němčiny; že asi ne bez chyby, dá se předpokládat. O účastenství Götheově v bádání o tomto rukopise viz Sauer August, Ausgewählte Werke des Grafen Kaspar von Sternberg: I. Briefwechsel zwischen J. W. v. Göthe und Kaspar Gr. v. St, Prag 1902, kde otištěn list Dobrovského k Göthovi pod č. 24 na str. 74—6, k tomu poznámky na str. 302—4. Viz též str. 62, 72, 90, 96, 311. Göthe zaslal do Prahy 20. srpna 1824 šest kopií vyobrazení z tohoto codexu: Husovo kázání, Hus na hranici, Jeronym na hranici, přijímání pod obojí, vítězství husitů nad křižáky a Žižku. Kopie Žižkových podobizen pořídil si v nové době H. Toman a popsal je v Květech XIV, 1892, 472. Nejnověji pořízeno z ruko- pisu asi 40 fotografií, jež jsou uloženy v bibliothéce Musea Království Českého. Rukopis Jenský obsahuje 13 samostatných částí: I. fol. 2a—6a jsou jen obrazy s citáty z písma svatého (obr. 2. nevěstka v kardinálském klobouku stříhá ovce; obr. 6. nádherný průvod papežský; obr. 3. mnichům padá na hlavu chrám). Hlavní jest obr. 7.: zástup Husitů stojí před trůnem božím, v čele jich slepý Žižka drží klíč a korouhev, za ním mladý plavovlasý muž drží kalich. Vykládá se obyčejně, že jest to Jakoubek, ale podle věku i smýšlení autorova má to býti spíše Rokycana. V rukopise Gottingském této části není. II. fol. 8ab text písně „Věrní křesťané, silně doufejme“ z doby krále Jiřího proti „poběhlé rotě“ římských kněží. V rukopise Gotting. jí není. III. fol. 9—11a na pergameně s nadpisem: „Tyto knihy slovú zrcadlo všeho křesťanstva. Tuto v těchto knihách uzříš stezku velmi úzkú a také hořkú, kteráž vede k sladkosti života a druhú uzříš širokú jeho cestu a milú i sladkú, kteráž vede k hořkosti věčného zatracenie.“ Jsou to dva obrazy, v levo zatracenci (králové, básníci a filosofové antičtí), v pravo vyvolení (svatí). V rukopise Gottingském této části není.
Strana 7
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. IV. fol. 12a—25a na papíře s nadpisem: „Počíná se obcovánie aneb život Krista Ježíše, apoštoluov jeho a pana papeže s jeho rotú, v čem se dělé od něho. Tu poznáš, jestli náměstek svatého Petra čili náměstek onoho Lucipera pyšného, kterýž strčen jest s nebe.“ Na levé straně jest vždy obraz ze života Krista a svatých, na pravo ze života prelátů, tedy vlastní „Antithesis“, jak celý rukopis nazván. V rukopise Gottingském tato obrázková část počíná na str. 12., ale obrazy jdou v jiném pořádku. Text jest tu jen vysvětlivkou k obrazům. Na př. naproti bičovanému Kristu „pan papež, jeho duostojnost“ káže vrhnout neposlušné do žaláře (obr. 24. a 25.), na obr. 33. tlustý „pan mnich“ a „kvadryan“, na obr. 31. „hrdina biskup“ a jiný „pan mnich“. Nejzajímavější jest obr. 37.: papež drží v rukou váhy, na nichž jedna míska s papežskou tiarou převážena jest hluboko druhou mískou s kalichem. Mísku s tiarou chce svážiti malý čert („již tiehnu, až mne pazúry bolejí“), papež pak praví: „kněže Havle, přilož viatik tvuoj, ať ziště zákon muoj, buď lež neb křivda, musíť býti naše viera pravá pravda, lépeť nám jest křivdú vlásti, nežli své zboží před jiné klásti.“ U mísky s tiarou stojí bosák („bosáci nábožní jako koze slaniny“), na straně kalicha připsáno „pravda přemáhá lež“. V ruko- pise Gottingském jest týž obraz na str. 55., avšak místo kněze Havla stojí tu „mistr Kravín“, na straně kalicha jsou postavy s jmény Paly, Rokycany a Zachea, mnich pak volá: „Pane úpě prosíme chvíle této, rač nám pomoci z núze této. Pečené pávy rádi jieme a proto duho se modlíme.“ V. fol. 26ab: text o svatokupectví kněžském (většinou jen citáty): „Nemá žádný dobývati ani hledati, bráti od pohřebuov, od služeb zádušních a od požehnánie a oddávánie anebo od jiných svátostí po- daných ani od svěcenie žákuov, za potvrzenie v úřady neb v mnistvie a tak o jiných. Ani sluha ani písař v svěcení žákuov má hlas nebo písmo prodávati. Také nižádný žák anebo kněz za úřad aneb službu kostelní má co dáti ani to na dielo kostelnie ani na dary jeho, ale chudým muož dáno býti, neb kto co béře, aby to dobře zpuosobil, tieží se viece než sobě spomáhá.“ Konec tohoto citátu zvláště připomíná myšlenky a zásady Rokycanovy. V rukopise Gottingském není tohoto textu. VI. fol. 27a—38b: pokračování obrazů s citáty a nápisy. Na obr. 40. císař Konstantin staví na hlavu papežovu korunu („pan papež buoh zemských věcí“), nad tím hlas s nebe: „dnes jest jed vlit v cérkev." V rukopise Gottingském na str. 19. má tento obraz nadpis „O panování kněžském proti čtení“; papež sluje „papež, pán a buoh
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. IV. fol. 12a—25a na papíře s nadpisem: „Počíná se obcovánie aneb život Krista Ježíše, apoštoluov jeho a pana papeže s jeho rotú, v čem se dělé od něho. Tu poznáš, jestli náměstek svatého Petra čili náměstek onoho Lucipera pyšného, kterýž strčen jest s nebe.“ Na levé straně jest vždy obraz ze života Krista a svatých, na pravo ze života prelátů, tedy vlastní „Antithesis“, jak celý rukopis nazván. V rukopise Gottingském tato obrázková část počíná na str. 12., ale obrazy jdou v jiném pořádku. Text jest tu jen vysvětlivkou k obrazům. Na př. naproti bičovanému Kristu „pan papež, jeho duostojnost“ káže vrhnout neposlušné do žaláře (obr. 24. a 25.), na obr. 33. tlustý „pan mnich“ a „kvadryan“, na obr. 31. „hrdina biskup“ a jiný „pan mnich“. Nejzajímavější jest obr. 37.: papež drží v rukou váhy, na nichž jedna míska s papežskou tiarou převážena jest hluboko druhou mískou s kalichem. Mísku s tiarou chce svážiti malý čert („již tiehnu, až mne pazúry bolejí“), papež pak praví: „kněže Havle, přilož viatik tvuoj, ať ziště zákon muoj, buď lež neb křivda, musíť býti naše viera pravá pravda, lépeť nám jest křivdú vlásti, nežli své zboží před jiné klásti.“ U mísky s tiarou stojí bosák („bosáci nábožní jako koze slaniny“), na straně kalicha připsáno „pravda přemáhá lež“. V ruko- pise Gottingském jest týž obraz na str. 55., avšak místo kněze Havla stojí tu „mistr Kravín“, na straně kalicha jsou postavy s jmény Paly, Rokycany a Zachea, mnich pak volá: „Pane úpě prosíme chvíle této, rač nám pomoci z núze této. Pečené pávy rádi jieme a proto duho se modlíme.“ V. fol. 26ab: text o svatokupectví kněžském (většinou jen citáty): „Nemá žádný dobývati ani hledati, bráti od pohřebuov, od služeb zádušních a od požehnánie a oddávánie anebo od jiných svátostí po- daných ani od svěcenie žákuov, za potvrzenie v úřady neb v mnistvie a tak o jiných. Ani sluha ani písař v svěcení žákuov má hlas nebo písmo prodávati. Také nižádný žák anebo kněz za úřad aneb službu kostelní má co dáti ani to na dielo kostelnie ani na dary jeho, ale chudým muož dáno býti, neb kto co béře, aby to dobře zpuosobil, tieží se viece než sobě spomáhá.“ Konec tohoto citátu zvláště připomíná myšlenky a zásady Rokycanovy. V rukopise Gottingském není tohoto textu. VI. fol. 27a—38b: pokračování obrazů s citáty a nápisy. Na obr. 40. císař Konstantin staví na hlavu papežovu korunu („pan papež buoh zemských věcí“), nad tím hlas s nebe: „dnes jest jed vlit v cérkev." V rukopise Gottingském na str. 19. má tento obraz nadpis „O panování kněžském proti čtení“; papež sluje „papež, pán a buoh
Strana 8
8 II. Z. Nejedlý: tohoto světa“, císař „Konstantin ciesař maštaléř papežuov.“ — Obr. 42. papežský průvod („toť jest papežova rota“), v předu mnich nese kříž (v rkp. Got. str. 21. „mníšek s krásnú pleší drží korúhev“). — Obr. 54. papež sedí na trůně, dva mniši mu líbají nohy („tito prosé, aby jemu nohy líbali. Pan papež: staň se, jakož prosíte“). V ruk. Got. str. 73. praví papež: „přiďte k líbání noh svatých.“ — Obr. 55. „papež zpoviedá jeptišky idem nunvičky.“ V ruk. Got. str. 75. „papež líbá pěkné panie“, kdežto na str. 76. „Jidáš líbá Krista a jej zrazuje.“ Obr. 59. vyobrazení husitského kázání: kněz v kazatelně tvaru dřevěné budky na vysokých nohách, posluchači sedí dole na lavici. V rukop. Gotting. tohoto důležitého vyobrazení není. Obr. 60. upálení kacíře s čertovskou čepicí. VII. fol. 39a—54a: tisk s Passionálu z r. 1495 listy NA—O,. Jest to příloha k Passionálu pro podobojí, tištěná tak, že ji lze samostatně od ostatního Passionálu odděliti. Zachované exempláře tohoto Passionálu jsou bez této přílohy, zde zachován jediný dosud známý její exemplář. Obsahuje 4 listy Husovy, kratší sepsání Mladeno- vice o upálení Husově, list českých pánů do Kostnice 2. září 1415, vypravování o smrti Jeronymově a epištolu Poggia Florentinského. V tisku dvě dřevorytiny (upálení Husovo a Jeronymovo). VIII. fol. 55b a 56a: dva důležité obrazy historické: první znázorňuje podávání svátosti oltářní dítkám, druhý bitvu s křižáky německými. Na prvním kněz v modrém ornátě s zlatě vyšitým křížem a límcem a v bílé komži modlí se u oltáře pokrytého ubrusem, na němž stojí tři kalichy, rozžaté dvě svíce v zlatých svícnech a kniha na malém pulpitku. Po straně jsou dva ministranti v červených komžích a bílých rochetkách. Před oltářem jiní dva kněží, jimž ministranti svítí svícemi, podávají dětem, jež matky chovají, píti z kalicha. Na pravo udílí kněz jednomu dítěti svátost podle známého způsobu v podobě trubičky, Na druhém obraze vidíme zbroj husitských panceřovaných jezdců; křižáci nabodují děti na kopí, za nimi stojí mniši. V rukop. Gotting. není těchto obrazů. IX. fol. 57a—65°: satyrický list Luciperův k Lvovi z Rožmitála. X. fol. 66a—793: řada protikněžských obrazů časových, k po- znání obřadů a kroje husitského kněžstva kolem r. 1470 důležitých. Malíř i písař přípisků obracejí se tu nejen proti katolickým, nýbrž někdy i husitským kněžím, tak že máme tu zajímavý příspěvek k onomu antiklerikálnímu hnutí husitskému, jež došlo nejostřejšího výrazu známým traktátem Vaňka Valečovského z Kněžmosta. Obr. 64. plešatý kněz křtí dítě, pod tím stojí zvoník („také zvoník o své právo stojí;
8 II. Z. Nejedlý: tohoto světa“, císař „Konstantin ciesař maštaléř papežuov.“ — Obr. 42. papežský průvod („toť jest papežova rota“), v předu mnich nese kříž (v rkp. Got. str. 21. „mníšek s krásnú pleší drží korúhev“). — Obr. 54. papež sedí na trůně, dva mniši mu líbají nohy („tito prosé, aby jemu nohy líbali. Pan papež: staň se, jakož prosíte“). V ruk. Got. str. 73. praví papež: „přiďte k líbání noh svatých.“ — Obr. 55. „papež zpoviedá jeptišky idem nunvičky.“ V ruk. Got. str. 75. „papež líbá pěkné panie“, kdežto na str. 76. „Jidáš líbá Krista a jej zrazuje.“ Obr. 59. vyobrazení husitského kázání: kněz v kazatelně tvaru dřevěné budky na vysokých nohách, posluchači sedí dole na lavici. V rukop. Gotting. tohoto důležitého vyobrazení není. Obr. 60. upálení kacíře s čertovskou čepicí. VII. fol. 39a—54a: tisk s Passionálu z r. 1495 listy NA—O,. Jest to příloha k Passionálu pro podobojí, tištěná tak, že ji lze samostatně od ostatního Passionálu odděliti. Zachované exempláře tohoto Passionálu jsou bez této přílohy, zde zachován jediný dosud známý její exemplář. Obsahuje 4 listy Husovy, kratší sepsání Mladeno- vice o upálení Husově, list českých pánů do Kostnice 2. září 1415, vypravování o smrti Jeronymově a epištolu Poggia Florentinského. V tisku dvě dřevorytiny (upálení Husovo a Jeronymovo). VIII. fol. 55b a 56a: dva důležité obrazy historické: první znázorňuje podávání svátosti oltářní dítkám, druhý bitvu s křižáky německými. Na prvním kněz v modrém ornátě s zlatě vyšitým křížem a límcem a v bílé komži modlí se u oltáře pokrytého ubrusem, na němž stojí tři kalichy, rozžaté dvě svíce v zlatých svícnech a kniha na malém pulpitku. Po straně jsou dva ministranti v červených komžích a bílých rochetkách. Před oltářem jiní dva kněží, jimž ministranti svítí svícemi, podávají dětem, jež matky chovají, píti z kalicha. Na pravo udílí kněz jednomu dítěti svátost podle známého způsobu v podobě trubičky, Na druhém obraze vidíme zbroj husitských panceřovaných jezdců; křižáci nabodují děti na kopí, za nimi stojí mniši. V rukop. Gotting. není těchto obrazů. IX. fol. 57a—65°: satyrický list Luciperův k Lvovi z Rožmitála. X. fol. 66a—793: řada protikněžských obrazů časových, k po- znání obřadů a kroje husitského kněžstva kolem r. 1470 důležitých. Malíř i písař přípisků obracejí se tu nejen proti katolickým, nýbrž někdy i husitským kněžím, tak že máme tu zajímavý příspěvek k onomu antiklerikálnímu hnutí husitskému, jež došlo nejostřejšího výrazu známým traktátem Vaňka Valečovského z Kněžmosta. Obr. 64. plešatý kněz křtí dítě, pod tím stojí zvoník („také zvoník o své právo stojí;
Strana 9
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. kmotrové, po groši dajte“). Nad obrazem citát: „nižádná na světě tak ukrutná zvěř jako zlý kněz, trestati se nedá, pravdy slyšeti nechce a všechny přemáhá v zlosti.“ Rukop. Gotting. str. 13. má k tomu nadpis: „jak kněz druhému knězi dietě křtí,“ pod tím „baba pošepmo prosí, aby okřtil té chudé ženy dietě.“ — Obr. 66. jak „pan farář změniv faru do jiné se stěhuje i s domovnicí svú vel s cizoložnicí svú." K tomu připsáno: „Farář [rukop. Gotting. str. 15. pan farář přišed do fary s holí, potom pak] změniv faru na dvanácti vozech se stě- huje, neb osadní s ním nepěkně nakládali, neb když jeho na kostkách sedlo, tehda oni brali a vopilému se posmievali [Got. když jemu v kutkách sedalo, krykovali, a když se podpil, tehdy smiech z něho jměli] a z častého s mladými ženami hodovánie zlým domněním jeho vinili. Čert by u nich byl, jakž ctie kněze, ať sú všichni hanebně zvěšeni, nešlechetní chlapi.“ Vyobrazeny dva vozy s majetkem fará- řovým, na jednom sedí „paní hospodyně“ (v rukop. Gotting. „domka“). Dole nápis s narážkou na apoštoly, kteří při odchodu z města vybili prach z obuvi své: „O kto by vybil prach z kněze a z vozuov jeho!“ Obr. 68. mše s pozdvihováním hostie („oběti nemilostivých ohyzdné před bohem,“ k tomu připsáno od písaře: „aby tomu věřil, že nižádný mnich v nebi nenie, neb ouřadu svého na smrtedlné posteli se zbavuje a tak se tam nižádný věčně nedostane. To já“). Na straně jest „nová mše“, totiž jak „pan farář tanec vodí“: plešatí mniši vedou k tanci jeptišky ve vystřižených šatech (u jedné nápis „černý krk“), pištec jim k tomu hraje. Dole praví mnich k sedící panně v růžových šatech: „panno milá, račtež k tanci vstáti.“ V rukop. Got. str. 17. k tomu připsáno: „všie nespravedlnosti žádná hlavatější než těch, kteříž když najviece lhú, to činie, aby dobří lidé zdáli sě.“ — Obr. 70. ohnivá nestvůra polyká papeže, kardinála a tři arcibiskupy, jich sluha dobývá se velkým klíčem do protějšího domu („radie se o jednu frejieřku a také o krvi Kristově, aby byla stavena a lidem nedávána“) V rukop. Got. str. 12. jest obraz porouchán („sluha boží vmietá šelmu a falešného proroka do ohně sirného a smrdutého“). — Obr. 72. kardinál korunuje tiarou ženu: „papež pán pyšných porodil psuotě, Agnes žena papežem (v rukop. Got. str. 77. celé vypravování o papežce Johanně). Obr. 74. biskup radí mnichům: „neučiníte-li věrně, ale tajně zapřete a utečte, toť tajná rada,“ při čemž řeže nožem blanku, na níž mnich slibuje čistotu („sufragan biskupuov světí mladé kněžie,
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. kmotrové, po groši dajte“). Nad obrazem citát: „nižádná na světě tak ukrutná zvěř jako zlý kněz, trestati se nedá, pravdy slyšeti nechce a všechny přemáhá v zlosti.“ Rukop. Gotting. str. 13. má k tomu nadpis: „jak kněz druhému knězi dietě křtí,“ pod tím „baba pošepmo prosí, aby okřtil té chudé ženy dietě.“ — Obr. 66. jak „pan farář změniv faru do jiné se stěhuje i s domovnicí svú vel s cizoložnicí svú." K tomu připsáno: „Farář [rukop. Gotting. str. 15. pan farář přišed do fary s holí, potom pak] změniv faru na dvanácti vozech se stě- huje, neb osadní s ním nepěkně nakládali, neb když jeho na kostkách sedlo, tehda oni brali a vopilému se posmievali [Got. když jemu v kutkách sedalo, krykovali, a když se podpil, tehdy smiech z něho jměli] a z častého s mladými ženami hodovánie zlým domněním jeho vinili. Čert by u nich byl, jakž ctie kněze, ať sú všichni hanebně zvěšeni, nešlechetní chlapi.“ Vyobrazeny dva vozy s majetkem fará- řovým, na jednom sedí „paní hospodyně“ (v rukop. Gotting. „domka“). Dole nápis s narážkou na apoštoly, kteří při odchodu z města vybili prach z obuvi své: „O kto by vybil prach z kněze a z vozuov jeho!“ Obr. 68. mše s pozdvihováním hostie („oběti nemilostivých ohyzdné před bohem,“ k tomu připsáno od písaře: „aby tomu věřil, že nižádný mnich v nebi nenie, neb ouřadu svého na smrtedlné posteli se zbavuje a tak se tam nižádný věčně nedostane. To já“). Na straně jest „nová mše“, totiž jak „pan farář tanec vodí“: plešatí mniši vedou k tanci jeptišky ve vystřižených šatech (u jedné nápis „černý krk“), pištec jim k tomu hraje. Dole praví mnich k sedící panně v růžových šatech: „panno milá, račtež k tanci vstáti.“ V rukop. Got. str. 17. k tomu připsáno: „všie nespravedlnosti žádná hlavatější než těch, kteříž když najviece lhú, to činie, aby dobří lidé zdáli sě.“ — Obr. 70. ohnivá nestvůra polyká papeže, kardinála a tři arcibiskupy, jich sluha dobývá se velkým klíčem do protějšího domu („radie se o jednu frejieřku a také o krvi Kristově, aby byla stavena a lidem nedávána“) V rukop. Got. str. 12. jest obraz porouchán („sluha boží vmietá šelmu a falešného proroka do ohně sirného a smrdutého“). — Obr. 72. kardinál korunuje tiarou ženu: „papež pán pyšných porodil psuotě, Agnes žena papežem (v rukop. Got. str. 77. celé vypravování o papežce Johanně). Obr. 74. biskup radí mnichům: „neučiníte-li věrně, ale tajně zapřete a utečte, toť tajná rada,“ při čemž řeže nožem blanku, na níž mnich slibuje čistotu („sufragan biskupuov světí mladé kněžie,
Strana 10
10 II. Z. Nejedlý: slibují čistotu zachovati a on se k nim má, jako by plužné kolečko klestil. Obr. 75. namířen jest proti odpustkům a poutím: „Satan rozdává odpustky“. „Kto puojde k svatému Prokopu nesa cibuli, ponese zase česnek a mládě“. „Ktož chce prázdný měšec mieti, musíť do Říma na odpustky jíti“. „Luciper bosákuom: milí bosáčkové, jak ste počali jíti, tak vždy děte, však vy pravdu pravíte, jedno vždy svoďte od viery a volajte na Čechy, že jsú praví kacéři. A kto by chtěl po mně jíti, oni vše svedú“. — Obr. 76. nahoře v levo vyobrazen „klášter v městě“ s ohradou, uprostřed „fara ve vsi“ s malým kostelíčkem a v pravo „mnišé na púšti“; po cestě jdou dva mniši a farář dolů, kde sedí vystřižená panna („navštievte nebohú“) u lože s poduškou. Pod ní mniši přísahají čistotu, u nich „paní bába čeká“ s vakem plným malých dětí. — Obr. 78. v levo „strom žádosti smilné jeptiškám“, na pravo „strom smilstva mnišského“. Oba stromy stojí v „zahradě v klášteře“, na levém jsou v koruně stromu mniši, jeptišky třesou stromem a padající mnichy chytají do náručí („muoj zmilelý mně samé“), jiné se objímají s mnichy („posvátné k posvátnému jako lne“). Na pravo opět mniši klepou se stromu jeptišky („drž viatik, ať ne- upadne“). Dole nápis: „Ubi chus et lis, ibi non est ludus puerilis. Kdež mnich a jeptiška, tuť nebývá dětinská hříčka.“ Ruk. Got. str. 65. — Na obr. 80. poznáváme tehdejší liturgii v našich chrámech: „biskup světí kostel z padesáti zlatých“, plešatý kněz v modré komži a bílé rochetě zpovídá u oltáře, kněz s knihou a štolou uvádí do kostela ženu („pan sufragan uvodí paní do kostela, nebo dala jest groš a svieci a k tomu slepici“), dále biskup „biřmuje chudé po- čtyrech penězích“. K tomu připsáno: „Kostel biskup světí, neb Táboři v něm kněžím penieze, kalichy pobrali, varhany zlámali, obrazy spá- lili, kropáče zsekali, praviece, že jest neužitečný svod lidem o duše — Obr. 81. tři apoštolé (Petr) i o statky“. Ruk. Got. str. 66. sedí v kládě, obr. 82. „kněz sadí konšely“. Jest to husitský kněz (s kalichem), o němž ctitel starých Táborů ironicky připsal: „Na kohož se kněz hněvá, mají se s ním všichni hněvati, toť bratrská láska“. „Tito mají býti konšelé, kto s kněžími sjednává se u vieře, kto kněžím v ničemž se neprotiví, kto zle nemluví o knězi, kto na radu k kněžím utieká, ktož kněží ve všem poslúchá. Kněžé tak své moci dovodie: kněžímť jest stádo boží poručeno, ale králi a páni jsúť jako přídruha.“ Za to antiklerikální illuminator na obr. 84. vy- maloval, jak „Žižka, náš bratr věrný,“ vede své Tábory ozbrojené palcáty za knězem s plamenitou monstrancí. K tomu nápis: „Léta
10 II. Z. Nejedlý: slibují čistotu zachovati a on se k nim má, jako by plužné kolečko klestil. Obr. 75. namířen jest proti odpustkům a poutím: „Satan rozdává odpustky“. „Kto puojde k svatému Prokopu nesa cibuli, ponese zase česnek a mládě“. „Ktož chce prázdný měšec mieti, musíť do Říma na odpustky jíti“. „Luciper bosákuom: milí bosáčkové, jak ste počali jíti, tak vždy děte, však vy pravdu pravíte, jedno vždy svoďte od viery a volajte na Čechy, že jsú praví kacéři. A kto by chtěl po mně jíti, oni vše svedú“. — Obr. 76. nahoře v levo vyobrazen „klášter v městě“ s ohradou, uprostřed „fara ve vsi“ s malým kostelíčkem a v pravo „mnišé na púšti“; po cestě jdou dva mniši a farář dolů, kde sedí vystřižená panna („navštievte nebohú“) u lože s poduškou. Pod ní mniši přísahají čistotu, u nich „paní bába čeká“ s vakem plným malých dětí. — Obr. 78. v levo „strom žádosti smilné jeptiškám“, na pravo „strom smilstva mnišského“. Oba stromy stojí v „zahradě v klášteře“, na levém jsou v koruně stromu mniši, jeptišky třesou stromem a padající mnichy chytají do náručí („muoj zmilelý mně samé“), jiné se objímají s mnichy („posvátné k posvátnému jako lne“). Na pravo opět mniši klepou se stromu jeptišky („drž viatik, ať ne- upadne“). Dole nápis: „Ubi chus et lis, ibi non est ludus puerilis. Kdež mnich a jeptiška, tuť nebývá dětinská hříčka.“ Ruk. Got. str. 65. — Na obr. 80. poznáváme tehdejší liturgii v našich chrámech: „biskup světí kostel z padesáti zlatých“, plešatý kněz v modré komži a bílé rochetě zpovídá u oltáře, kněz s knihou a štolou uvádí do kostela ženu („pan sufragan uvodí paní do kostela, nebo dala jest groš a svieci a k tomu slepici“), dále biskup „biřmuje chudé po- čtyrech penězích“. K tomu připsáno: „Kostel biskup světí, neb Táboři v něm kněžím penieze, kalichy pobrali, varhany zlámali, obrazy spá- lili, kropáče zsekali, praviece, že jest neužitečný svod lidem o duše — Obr. 81. tři apoštolé (Petr) i o statky“. Ruk. Got. str. 66. sedí v kládě, obr. 82. „kněz sadí konšely“. Jest to husitský kněz (s kalichem), o němž ctitel starých Táborů ironicky připsal: „Na kohož se kněz hněvá, mají se s ním všichni hněvati, toť bratrská láska“. „Tito mají býti konšelé, kto s kněžími sjednává se u vieře, kto kněžím v ničemž se neprotiví, kto zle nemluví o knězi, kto na radu k kněžím utieká, ktož kněží ve všem poslúchá. Kněžé tak své moci dovodie: kněžímť jest stádo boží poručeno, ale králi a páni jsúť jako přídruha.“ Za to antiklerikální illuminator na obr. 84. vy- maloval, jak „Žižka, náš bratr věrný,“ vede své Tábory ozbrojené palcáty za knězem s plamenitou monstrancí. K tomu nápis: „Léta
Strana 11
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Lüciperův. 11 páně 1419 v království českém povstali sú lidé proti všem duchovním pro nešlechetnost jich, neb sú se byli přéliš v sodomské mrzké hřéchy nesmierně vydali, panny, panie, manželky, vdovy smilstvem nestúdně porušujíc a hřéchy rufianskými, opíjením, kostkářstvím, lakomstvím a láním se zanepráznili. A lidé z vuole boží jim toho dél trpěti ne- mohúc je bili, pálili, topili, vězeli, z země vyháněli, jich kostely kláštery, kaply, domy pálili, bořili, rušili, obrazy, kalichy, knihy pálili, sekali a rozmetali, tomu chtějíc, aby kněžé byli dobří, ctnostní a ná- božní, následujíc prvních svatých, čtenie všem lidem kázali, hřéchy na sobě i na lidu kazili. Kteřížto toho času lidé s vojskem, s vozy, zbraní po zemi jezdili a s málem neoděného lidu množstvie voděncuov poráželi, majíc hajtmana bratra Žižku slepého, a před ním kněz nesa monstranci“. Dole pod obrazem úryvek z písně „Ktož jste boží bojovníci“ (a sice celá 5. sloka, 1. verš osmé, 4. verš deváté a 5. verš sedmé sloky) s nápisem „Pieseň“ a „Hec Deo solemnisa de Čechtic“ Odtud vzniklo mylné domnění, že Bohuslav z Čechtic je skladatelem této písně. Illuminator zde však jen připsal něco sám a svědomitě se k tomu hlásí, tak jako při obr. 68. („to já“). V ruk. Got. str. 70. bez jména Čechticova. Zajímavou zprávu podává přípisek na obr. 86: „Léta od narozenie syna božieho 1463° pan Zdeněk Kostka před králem Jiřím [ruk. Gotting. str. 72. má 1458 bez jména krále Jiřího] v sněmu velikém panském v Praze na králově dvoře vyznal, že jeden kněz protivné strany své kuchařce připraviv [dietě], sám je okřtil, sám kmotrem byl, sám je zabil, sám hrob vykopal a sám je zahrabal, sám jemu salve odřiekal. A to jest pravda, a to se dálo v Brožanech na zboží pana Borše od toho kněze hradského“. Pan Boreš z Oseka držel Brožany u Libochovic v letech 1452—1463. Pod nápisem jest vyobrazení této hnusné historie. — Obr. 87. nám ukazuje českou lázeň v 15. stol.: nahý kněz leží na prkně a objímá lazebnici, jiný kněz sedí ve štoudvi a přitahuje k sobě jednu z lazebnic, které ho umývají. Naproti tomu vyobrazen mučedník pálený na rožni. XI. fol. 80°—85b: „V těchto knihách jest o oklamání psáno, o zmámení křesťanstva skrze zlé kněžstvo a kterak křesťané a po čem mají poznati řád páně Kristuov a zavedenie Antikristovo, vidúc život páně Kristuov a jeho milých a život papežuov s jeho dvorem, kterak a v čem jsú sobě odporni, aby mohli o svém spasení péči snadnější mieti.“ Rukopis Gottingský začíná touto částí. Jest to malý traktát dokazující, že Antikrist kněžstvem římským zákon Kristův změnil v pravý opak („papeže v modláře, kardinály v malan-
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Lüciperův. 11 páně 1419 v království českém povstali sú lidé proti všem duchovním pro nešlechetnost jich, neb sú se byli přéliš v sodomské mrzké hřéchy nesmierně vydali, panny, panie, manželky, vdovy smilstvem nestúdně porušujíc a hřéchy rufianskými, opíjením, kostkářstvím, lakomstvím a láním se zanepráznili. A lidé z vuole boží jim toho dél trpěti ne- mohúc je bili, pálili, topili, vězeli, z země vyháněli, jich kostely kláštery, kaply, domy pálili, bořili, rušili, obrazy, kalichy, knihy pálili, sekali a rozmetali, tomu chtějíc, aby kněžé byli dobří, ctnostní a ná- božní, následujíc prvních svatých, čtenie všem lidem kázali, hřéchy na sobě i na lidu kazili. Kteřížto toho času lidé s vojskem, s vozy, zbraní po zemi jezdili a s málem neoděného lidu množstvie voděncuov poráželi, majíc hajtmana bratra Žižku slepého, a před ním kněz nesa monstranci“. Dole pod obrazem úryvek z písně „Ktož jste boží bojovníci“ (a sice celá 5. sloka, 1. verš osmé, 4. verš deváté a 5. verš sedmé sloky) s nápisem „Pieseň“ a „Hec Deo solemnisa de Čechtic“ Odtud vzniklo mylné domnění, že Bohuslav z Čechtic je skladatelem této písně. Illuminator zde však jen připsal něco sám a svědomitě se k tomu hlásí, tak jako při obr. 68. („to já“). V ruk. Got. str. 70. bez jména Čechticova. Zajímavou zprávu podává přípisek na obr. 86: „Léta od narozenie syna božieho 1463° pan Zdeněk Kostka před králem Jiřím [ruk. Gotting. str. 72. má 1458 bez jména krále Jiřího] v sněmu velikém panském v Praze na králově dvoře vyznal, že jeden kněz protivné strany své kuchařce připraviv [dietě], sám je okřtil, sám kmotrem byl, sám je zabil, sám hrob vykopal a sám je zahrabal, sám jemu salve odřiekal. A to jest pravda, a to se dálo v Brožanech na zboží pana Borše od toho kněze hradského“. Pan Boreš z Oseka držel Brožany u Libochovic v letech 1452—1463. Pod nápisem jest vyobrazení této hnusné historie. — Obr. 87. nám ukazuje českou lázeň v 15. stol.: nahý kněz leží na prkně a objímá lazebnici, jiný kněz sedí ve štoudvi a přitahuje k sobě jednu z lazebnic, které ho umývají. Naproti tomu vyobrazen mučedník pálený na rožni. XI. fol. 80°—85b: „V těchto knihách jest o oklamání psáno, o zmámení křesťanstva skrze zlé kněžstvo a kterak křesťané a po čem mají poznati řád páně Kristuov a zavedenie Antikristovo, vidúc život páně Kristuov a jeho milých a život papežuov s jeho dvorem, kterak a v čem jsú sobě odporni, aby mohli o svém spasení péči snadnější mieti.“ Rukopis Gottingský začíná touto částí. Jest to malý traktát dokazující, že Antikrist kněžstvem římským zákon Kristův změnil v pravý opak („papeže v modláře, kardinály v malan-
Strana 12
12 II. Z. Nejedlý: driany, arcibiskupy v násilníky, biskupy v Jidáše, opaty v draky, probošty v frejíře, mnichy v larvy, jeptišky v kurvičky, zákonníky v ďábelníky, konvrše v biřice, faráře ve lháře, kněží v svuodce, vikáře v číhaře, kaplany v kejklivany, preláty v Piláty, doktory v potvory, mistry v pochlebníky, bakaláře v těkaře, žáky v diváky, zvoníky v svodníky, varhaníky v chlubníky, školy v dvory, učenie v zmrhánie, psanie v spanie, knihy v vrchcáby, listy v karty, kalamáře v kon- vičky atd“. Zákon boží změněn „kněžím v pokrytství, mnichóm v hojnost, jeptiškám v rozkoš, žákóm v zpievánie, pánuom v chlúbu, chudým v obtiežení, mladým u veselé, starým v kašel“). XII. fol. 92a—97b: „Tuto otec svým synóm oznamuje to, kterak se jest pravda božieho kalicha v Čechách vyzdvihla se jest [sic] a kterak jest zákon syna božieho Čechóm věrným oznámen. Budiž pánu bohu chvála a čest. Amen.“ Jest to allegorický spisek, kde římský biskup chce přemluvit české mistry, aby se poddali církvi. Biskupa zastupuje „chytrost“, české mistry „upřímnost“. Chytrost je českými mistry poražena, proto přivolá na pomoc „neupřímnost“, jež chce učiniti s Čechy smlouvu o kalich i arcibiskupa a dáti ji k po- tvrzení „chytrosti“, ale tak, aby tato nesvolila. Mimo to chce „ne- upřímnost“ zastaviti statky arcibiskupství Pražského, aby je potom „chytrost“ sama mohla vyplatiti a vlastním arcibiskupem osaditi. „Upřímnost“ napomíná české mistry k stálosti, čímž spisek končí, aniž by tu bylo řeči o uskutečnění kompaktát a jejich osudu. V rukop. Gotting. není. XIII. fol. 103a—107b: jest to poslední část rukopisu, proto jedná o věcech posmrtných, ač se to k obsahu rukopisu dobře nehodí. Počíná: „Tyto věci dolepsané všem i každému zvláště jsú velmi po- třebné a užitečné vo těch věcech z rozličných knih takú, kterejž nynější žádají, krátkostí, aby tesknosti čtúcím nebylo, sebral sem, nebo bude moci v krátkém času je přehlédnúti, aby každý čet a opětoval a v paměti je měl, nebo veliký užitek z toho vezme.“ Jedná o marnosti světa (člověk je stále nespokojen; dosáhne-li toho, co má, touží po jiném; chudý touží po bohatství, bohatý chce míti „cejch“, aby byl urozený; a konec všeho jest stáří, kdy „hlava se třese, ruce třepecí, voči mrkají, uši hlechnú, s nosa kape, s hlavy prší, postava se hrbí“, až se člověk sám sobě zmrzí), dále o smrti, o posledním soudu, o pekle („peklo jest jáma a miesto zatracencuov ohnivé a nepokojné ..., tam zima najvětčí, oheň neuhasitedlný, červ nesmrtedlný, tmy makavé, jezera ohnivá a sirná, hrozné viděnie čertóv“ atd.) a o slávě nebeské. V ruk. Got. není.
12 II. Z. Nejedlý: driany, arcibiskupy v násilníky, biskupy v Jidáše, opaty v draky, probošty v frejíře, mnichy v larvy, jeptišky v kurvičky, zákonníky v ďábelníky, konvrše v biřice, faráře ve lháře, kněží v svuodce, vikáře v číhaře, kaplany v kejklivany, preláty v Piláty, doktory v potvory, mistry v pochlebníky, bakaláře v těkaře, žáky v diváky, zvoníky v svodníky, varhaníky v chlubníky, školy v dvory, učenie v zmrhánie, psanie v spanie, knihy v vrchcáby, listy v karty, kalamáře v kon- vičky atd“. Zákon boží změněn „kněžím v pokrytství, mnichóm v hojnost, jeptiškám v rozkoš, žákóm v zpievánie, pánuom v chlúbu, chudým v obtiežení, mladým u veselé, starým v kašel“). XII. fol. 92a—97b: „Tuto otec svým synóm oznamuje to, kterak se jest pravda božieho kalicha v Čechách vyzdvihla se jest [sic] a kterak jest zákon syna božieho Čechóm věrným oznámen. Budiž pánu bohu chvála a čest. Amen.“ Jest to allegorický spisek, kde římský biskup chce přemluvit české mistry, aby se poddali církvi. Biskupa zastupuje „chytrost“, české mistry „upřímnost“. Chytrost je českými mistry poražena, proto přivolá na pomoc „neupřímnost“, jež chce učiniti s Čechy smlouvu o kalich i arcibiskupa a dáti ji k po- tvrzení „chytrosti“, ale tak, aby tato nesvolila. Mimo to chce „ne- upřímnost“ zastaviti statky arcibiskupství Pražského, aby je potom „chytrost“ sama mohla vyplatiti a vlastním arcibiskupem osaditi. „Upřímnost“ napomíná české mistry k stálosti, čímž spisek končí, aniž by tu bylo řeči o uskutečnění kompaktát a jejich osudu. V rukop. Gotting. není. XIII. fol. 103a—107b: jest to poslední část rukopisu, proto jedná o věcech posmrtných, ač se to k obsahu rukopisu dobře nehodí. Počíná: „Tyto věci dolepsané všem i každému zvláště jsú velmi po- třebné a užitečné vo těch věcech z rozličných knih takú, kterejž nynější žádají, krátkostí, aby tesknosti čtúcím nebylo, sebral sem, nebo bude moci v krátkém času je přehlédnúti, aby každý čet a opětoval a v paměti je měl, nebo veliký užitek z toho vezme.“ Jedná o marnosti světa (člověk je stále nespokojen; dosáhne-li toho, co má, touží po jiném; chudý touží po bohatství, bohatý chce míti „cejch“, aby byl urozený; a konec všeho jest stáří, kdy „hlava se třese, ruce třepecí, voči mrkají, uši hlechnú, s nosa kape, s hlavy prší, postava se hrbí“, až se člověk sám sobě zmrzí), dále o smrti, o posledním soudu, o pekle („peklo jest jáma a miesto zatracencuov ohnivé a nepokojné ..., tam zima najvětčí, oheň neuhasitedlný, červ nesmrtedlný, tmy makavé, jezera ohnivá a sirná, hrozné viděnie čertóv“ atd.) a o slávě nebeské. V ruk. Got. není.
Strana 13
Olddřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 13 Oldrich Kalenice z Kalenic a na Škvořeticiech 1) tento list jest složil.a) Luciper mocí lsti naší král nad králi zemskými, najslavnějšího cí- saře římského sceptrum držící, dvorem naším a přítomností naší na místě svatém Petrově a Pavlově, kdež sme opuštění [sic] postavili, všecka Je- žíšova naučení i jeho vieru utlačujíce, král nade všemi syny pýchy, kníže světa najmocnější, panovatel nad kněžstvem římským místa svatá držícím, najvětčí nepřítel ukřižovaného i jeho následovníkuov, urozenému Lvovi z Rožmitála, najvyššímu hochmistru království českého, 2) věrnému našemu zvláště milému. Urozený věrný milý! Milost naši císařskú královskú vzkazujem i vše dobré. Kakžkolivěk mnohými křivdami, lúpeží a násilém Ježíš ukřížovaný obtížil jest nás bezprávně a vazbě těžké připsal za tisíce let, království zemské žádaje sobě osvojiti, duše lidské, v kterýchž sme v spravedlivém vladařství i vlastnosti byli více než pět tisícuov let, z rukú našich lúpe- žem a kvaltem i násilím vytrhl jest a vyňal, potom větčí bezpráví při- spářeje, bojovníky své, rodu jistě nízkého a zchlapilé, nesvárné, v krá- lovství světa a zvláště v najmilejší království naše římské poslal jest, kteřížto lid od modl klanění a od naší poctivosti k Ježíšovi v zákon těžké služby podrobili sú bezprávně. Avšak my v tak ukrutné vazbě jsúce ukováni, pilnú snažností naší myslili sme, kterak bychom v vla- dařství v dřevní i v panování okrslku zemského a zvláště království na- šeho dědičného římského mohli vjíti: najprv najjasnějšímu Herodovi králi židovskému, věrnému našemu milému, skrze věrné posly i bratří naše vzkázali sme, aby ukrutnost ruky své na Ježíšovy posly vztáhl. A on ja- kožto náš věrný a rozkázání našeho poslušný Jakuba jest hned sťal, a vida, že by se to nám i zboru našemu židovskému líbilo, přičinil jest, aby Petra zahubil, kteréhož vsadil v žalář. A on vyšed z žaláře, pobyv nedlúhý čas mezi židy, šel jest od nich pryč i s jinými apoštoly Ježíšo- vými, a tak sú se po všech krajinách rozprchli. A pod časy nevelikými ten Petr, kterémuž Ježíš klíče od svého království dal, přišel jest do království našeho římského i s Šavlem, a tu proti nám bojujíce, mnoho sú duší získali mezi lid náš pohanský bohu svému a z moci naší sú je vytrhli. Tu my ještě jsúce svázáni, poslali sme bratry naše proti těm jistým Ježíšovým bojovníkóm, aby lidská srdce zatvrzovali, místa řečem jich nedadúce, ani srdce k věření a uši k slyšení nachylujíce. A učední- kóm [sic] našim velebným Nerovi, Domicianovi, Dioclecianovi i jiným věrným našim milým císařóm římským přikázali sme, aby se jim i jich následovníkuom protivili až do smrti jich, aniž ti povýšení úředníci naši námi sú a rozkázáním naším vzhrdali, ale hotovi rozkázání našemu sto- jíce, najčelnější bojovníky Ježíšovy Petra a Šavla s mnoho tisíci následov- níky jich sú zbili. a) Nadpis tento připsán pozdější rukou. 1) Viz o něm úvod. 2) Lev z Rožmitála, bratr králové Johanny, manželky krále Jiřího, byl nejvyšším hofmistrem 1467—1480 (Tomek IX, 260). Před tím byl 1464 nejvyšším sudím (ib. 254). Po r. 1478 ustoupil s politického bojiště. Nejvíce proslul svou cestou po západní Evropě.
Olddřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 13 Oldrich Kalenice z Kalenic a na Škvořeticiech 1) tento list jest složil.a) Luciper mocí lsti naší král nad králi zemskými, najslavnějšího cí- saře římského sceptrum držící, dvorem naším a přítomností naší na místě svatém Petrově a Pavlově, kdež sme opuštění [sic] postavili, všecka Je- žíšova naučení i jeho vieru utlačujíce, král nade všemi syny pýchy, kníže světa najmocnější, panovatel nad kněžstvem římským místa svatá držícím, najvětčí nepřítel ukřižovaného i jeho následovníkuov, urozenému Lvovi z Rožmitála, najvyššímu hochmistru království českého, 2) věrnému našemu zvláště milému. Urozený věrný milý! Milost naši císařskú královskú vzkazujem i vše dobré. Kakžkolivěk mnohými křivdami, lúpeží a násilém Ježíš ukřížovaný obtížil jest nás bezprávně a vazbě těžké připsal za tisíce let, království zemské žádaje sobě osvojiti, duše lidské, v kterýchž sme v spravedlivém vladařství i vlastnosti byli více než pět tisícuov let, z rukú našich lúpe- žem a kvaltem i násilím vytrhl jest a vyňal, potom větčí bezpráví při- spářeje, bojovníky své, rodu jistě nízkého a zchlapilé, nesvárné, v krá- lovství světa a zvláště v najmilejší království naše římské poslal jest, kteřížto lid od modl klanění a od naší poctivosti k Ježíšovi v zákon těžké služby podrobili sú bezprávně. Avšak my v tak ukrutné vazbě jsúce ukováni, pilnú snažností naší myslili sme, kterak bychom v vla- dařství v dřevní i v panování okrslku zemského a zvláště království na- šeho dědičného římského mohli vjíti: najprv najjasnějšímu Herodovi králi židovskému, věrnému našemu milému, skrze věrné posly i bratří naše vzkázali sme, aby ukrutnost ruky své na Ježíšovy posly vztáhl. A on ja- kožto náš věrný a rozkázání našeho poslušný Jakuba jest hned sťal, a vida, že by se to nám i zboru našemu židovskému líbilo, přičinil jest, aby Petra zahubil, kteréhož vsadil v žalář. A on vyšed z žaláře, pobyv nedlúhý čas mezi židy, šel jest od nich pryč i s jinými apoštoly Ježíšo- vými, a tak sú se po všech krajinách rozprchli. A pod časy nevelikými ten Petr, kterémuž Ježíš klíče od svého království dal, přišel jest do království našeho římského i s Šavlem, a tu proti nám bojujíce, mnoho sú duší získali mezi lid náš pohanský bohu svému a z moci naší sú je vytrhli. Tu my ještě jsúce svázáni, poslali sme bratry naše proti těm jistým Ježíšovým bojovníkóm, aby lidská srdce zatvrzovali, místa řečem jich nedadúce, ani srdce k věření a uši k slyšení nachylujíce. A učední- kóm [sic] našim velebným Nerovi, Domicianovi, Dioclecianovi i jiným věrným našim milým císařóm římským přikázali sme, aby se jim i jich následovníkuom protivili až do smrti jich, aniž ti povýšení úředníci naši námi sú a rozkázáním naším vzhrdali, ale hotovi rozkázání našemu sto- jíce, najčelnější bojovníky Ježíšovy Petra a Šavla s mnoho tisíci následov- níky jich sú zbili. a) Nadpis tento připsán pozdější rukou. 1) Viz o něm úvod. 2) Lev z Rožmitála, bratr králové Johanny, manželky krále Jiřího, byl nejvyšším hofmistrem 1467—1480 (Tomek IX, 260). Před tím byl 1464 nejvyšším sudím (ib. 254). Po r. 1478 ustoupil s politického bojiště. Nejvíce proslul svou cestou po západní Evropě.
Strana 14
14 II. Z. Nejedlý: Ale vidúce my, že je to vítězství těch, kteříž ostříbají viery a při- kázání Ježíšova, a že se jich počet věřících v Ježíše přispáří, a ti všichni místa naše nebeská, z nichž sme bezprávně svrženi, naplňují a pekelních se na 57b šich příbytkuov vystříhají, vpustili sme v srdce úředníkuov na- šich, aby pro nectění a odvrácení od modl horlivé ukrutnosti odpadli a Ježíšovým křesťanóm aby rozprostraní za čas puojčili. A jinú sme věc před se vzali nám i říši naši prospěšnú a sieť naši ve všecka království římská sme pustili, kterúžto nečíslný počet kněžstva Ježíšova zahrnuli sme a v službu naši podrobili, nebo kterých sme ukrutností k sobě při- táhnúti nemohli, ty lahodností zboží našeho přitáhli sme sobě a pláštěu císařské velebnosti sme je odieli, právy našimi a ustanoveními jako zdí sme je ohradili, aby nižádný na kněze nesáhl, žádného bezpráví nečinil, v ničemž neodpieral, všelikterak poctivost aby každý činil, a římského biskupa všeliký člověk aby zemským bohem nazýval, jeho vuoli za duovod i za právo dali sme; aniž kto všetečným vytržením ani řečí směj se vy- ptávati:b) proč toto aneb toto činíš? A tak sme ve všech věcech bez- pečně kráčeli a jed náš mezi kněžstvo římské vlili sme, kterýmž do dneš- ního dne ztráveni súce, moci i vóli naší povolni se vydávají. Ale mnozí z těch z sítí našich se vytrhše a z práv našich decre- talium, čtenie Ježíšova sú se učinili následovníci a práva naše čtením Je- žíšovým sú kazili a sieti naše trhali, z nichžto množství lidu k Ježíšovi jest se přivinulo, z kterýchžto protivníkuov našich najúhlavnější byl jest Jan Wiglef z Englandu, kterýžto od poslušenství našeho kněžstva, ne- věstky našeho syna Antikrista, mnohé lidi, bludy naše, rúhání i kacířství jim oznámiv, k Ježíšovi a v jeho ovčinec jest přivedl, kterýžto knihy mnohé a nám přílišně škodné po sobě ostavil a mnohé v království če- ském, již sa mrtev, svým psaním od našich práv i nálezkuov jest odtrhl. Neb Jan Hus, Jeronym, Engliš, Rokycan i jiní mnozí krumfešt i základ všeho mistrovstvie svého k dovedení viery Ježíšovy a k zkažení práv a ustavení našich z jeho sú knih vzali. A protož mnohé z nich z naučení a z poslušenství našeho vypadlé a zvlášť ta dva proti naučení našemu kacíře Husi Jana a Jeronyma kněžstvu našemu smrtí ohně sme odsúditi kázali, kteréžto odsúzení počestnými slovy sme přikryli, pravíce, že ta dva kacíře od poslušenství církve svaté odtržena bludy a kacířstvími lidi porušujíce, kteříž se s obecní církví svatú sjednati a srovnati ne- chtěli, jakožto větev shnilú uvadlú v vinném kořenu nezuostávající zuob- cování věrných vyřezati a na oheň vrci k spálení mocí církve svaté sme kázali.c) Jichžto také mnozí následovníci štuoly své v krvi Ježíšově zmyvše, našie [sic] místa nebeská uchvatli, podnes s Kristem se radují. A když po mnohých časech po nadání kněžském z těžkých okovuov mocí naší rozvázali [58a] sme se a osobně v království naše římské se uvá- zavše, kdežto sme majestát slávy naší rozestřeli, v kterémžto sedíme, mocně kralujíce, ortele našie i výpovědi podle nespravedlnosti naší vy- nášejíce, právy našimi decretorum decretalium kněžstvo, nevěstky naší milé, k poslušenství našemu přitahujíce, všecky od těžké služby Ježíšo- b) Toto slovo jinou rukou in margine. c) In margine pozdější rukou: Erazmus tomu odpierá a praví, že kacieřstvie nemá ohněm přemáháno býti, in libro Morie.
14 II. Z. Nejedlý: Ale vidúce my, že je to vítězství těch, kteříž ostříbají viery a při- kázání Ježíšova, a že se jich počet věřících v Ježíše přispáří, a ti všichni místa naše nebeská, z nichž sme bezprávně svrženi, naplňují a pekelních se na 57b šich příbytkuov vystříhají, vpustili sme v srdce úředníkuov na- šich, aby pro nectění a odvrácení od modl horlivé ukrutnosti odpadli a Ježíšovým křesťanóm aby rozprostraní za čas puojčili. A jinú sme věc před se vzali nám i říši naši prospěšnú a sieť naši ve všecka království římská sme pustili, kterúžto nečíslný počet kněžstva Ježíšova zahrnuli sme a v službu naši podrobili, nebo kterých sme ukrutností k sobě při- táhnúti nemohli, ty lahodností zboží našeho přitáhli sme sobě a pláštěu císařské velebnosti sme je odieli, právy našimi a ustanoveními jako zdí sme je ohradili, aby nižádný na kněze nesáhl, žádného bezpráví nečinil, v ničemž neodpieral, všelikterak poctivost aby každý činil, a římského biskupa všeliký člověk aby zemským bohem nazýval, jeho vuoli za duovod i za právo dali sme; aniž kto všetečným vytržením ani řečí směj se vy- ptávati:b) proč toto aneb toto činíš? A tak sme ve všech věcech bez- pečně kráčeli a jed náš mezi kněžstvo římské vlili sme, kterýmž do dneš- ního dne ztráveni súce, moci i vóli naší povolni se vydávají. Ale mnozí z těch z sítí našich se vytrhše a z práv našich decre- talium, čtenie Ježíšova sú se učinili následovníci a práva naše čtením Je- žíšovým sú kazili a sieti naše trhali, z nichžto množství lidu k Ježíšovi jest se přivinulo, z kterýchžto protivníkuov našich najúhlavnější byl jest Jan Wiglef z Englandu, kterýžto od poslušenství našeho kněžstva, ne- věstky našeho syna Antikrista, mnohé lidi, bludy naše, rúhání i kacířství jim oznámiv, k Ježíšovi a v jeho ovčinec jest přivedl, kterýžto knihy mnohé a nám přílišně škodné po sobě ostavil a mnohé v království če- ském, již sa mrtev, svým psaním od našich práv i nálezkuov jest odtrhl. Neb Jan Hus, Jeronym, Engliš, Rokycan i jiní mnozí krumfešt i základ všeho mistrovstvie svého k dovedení viery Ježíšovy a k zkažení práv a ustavení našich z jeho sú knih vzali. A protož mnohé z nich z naučení a z poslušenství našeho vypadlé a zvlášť ta dva proti naučení našemu kacíře Husi Jana a Jeronyma kněžstvu našemu smrtí ohně sme odsúditi kázali, kteréžto odsúzení počestnými slovy sme přikryli, pravíce, že ta dva kacíře od poslušenství církve svaté odtržena bludy a kacířstvími lidi porušujíce, kteříž se s obecní církví svatú sjednati a srovnati ne- chtěli, jakožto větev shnilú uvadlú v vinném kořenu nezuostávající zuob- cování věrných vyřezati a na oheň vrci k spálení mocí církve svaté sme kázali.c) Jichžto také mnozí následovníci štuoly své v krvi Ježíšově zmyvše, našie [sic] místa nebeská uchvatli, podnes s Kristem se radují. A když po mnohých časech po nadání kněžském z těžkých okovuov mocí naší rozvázali [58a] sme se a osobně v království naše římské se uvá- zavše, kdežto sme majestát slávy naší rozestřeli, v kterémžto sedíme, mocně kralujíce, ortele našie i výpovědi podle nespravedlnosti naší vy- nášejíce, právy našimi decretorum decretalium kněžstvo, nevěstky naší milé, k poslušenství našemu přitahujíce, všecky od těžké služby Ježíšo- b) Toto slovo jinou rukou in margine. c) In margine pozdější rukou: Erazmus tomu odpierá a praví, že kacieřstvie nemá ohněm přemáháno býti, in libro Morie.
Strana 15
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 15 vých přikázání odtrhajíce, aby čtení jeho nevěřili, rozvazujíce hrózami kleteb našich vyobcování od říše naší jménem odřezání od církve Ježí- šovy, proti jeho víře povstati popúzejíce, lahodami slibuov našich, od- puštění hříchuov i muk zbavení, je přivábujíce, pode třmi korunami v jednud) vsazenými sedíce, že nad trojího vuosobách a jednoho v bytu se povyšujeme, světle a zjevně okazujeme a je nade všemi Ježíšovými protivníky, že pýchú naší kralujeme, očitě doličujíce, padání, klekání, noh našich líbání, najsvětějším nazývaniec) všemu lidu dopúštějíce a všecky tomu odpírající kacíře bludné, odřezané od církve svaté nazývajíce, boha svrchního z jeho cti i slávy lúpíce. Na té stolici sedíce, sněm valný našich bratří najmilejších svolali sme, kteřížto sú Astaroth, Belzebub, Belial, Scamos, Borich, Tartareus i také sestr našich, jenž sú lest, faleš, křivda, nepravost, rúhání, křivá svědectví, kteřížto bratří i sestry našie, urozený náš věrný milý, ustavně při tobě sú.f) Na kterémžto sněmu mnohé pilné a potřebné věci naše jim předloživše, rady i pomoci ode všech sme žádali a věc nám najpotřeb- nější, k získání duší ztracených najužitečnější a říši naší najprospěšnější sme vzali před se, kterak bychom tomu odolati mohli, aby duše lidské tak valem z moci naší nevycházely a tomu zlému s radú našich věrných lstí i pomocí abychom překazili. I zuostali sme konečně na tom i úmysl náš zavřeli i dokonali s svrchupsanými bratřími a sestrami našimi, aby krev Ježíšova v kalichu, skrze kterúžto k mnohému zlému a nenabytému přišli sme, od přijímání lidského odjata byla,8) a to pro tyto hodné příčiny: Najprvé, neb skrze tu krev duše z našeho vězení vytrženy sú, jakož jest o tom Zachariáš prorok před mnohými lety mluvil k Ježíšovi, řka: ale ty ve krvi svědectví tvého vyvedl si vězně z jezera, v němž nebíše voda. Druhé, že ta krev vyčišťuje od hříchu a že jest na odpuštění hří- chóm píti dána, jakož jest sám Ježíš řekl: píte z toho všickni, toť jest krev má nového svědectví, kteráž za vás i za mnohé vylita bude, na od- puštění hřiechuov. [58b] A Šavel mluví, že bez krve vylití není hříchuom odpuštění, a Jan v canonice mluví: krev Ježíše syna božího vyčišťuje nás od všelikého hříchu. Třetí, že statečnost dává k mučedlnictvu a tak v milování Ježíšově zapaluje, že ani svět ani moc ani chytrost naše proti krve pití odlúčiti jich nemuož od Ježíšova milování, a nás tou krví najvíc přemáhají, takže nižádné jim škody učiniti nemuožeme. A o tom mluví sv. Jan v zjevení, kterak sú se z jich nad námi vítězství andělé, naši nepřietelé, radovali, řkúce: nyní stalo se jest spasení a moc a království boha našeho a moc Krista jeho, neb jest svržen sok bratří našich, jenž žaloval na ně před obličejem boha našeho ve dne i v noci a oni přemohli sú jeho pro krev beránkovú a pro slovo svědectví jeho a nemilovali sú duší svých až do smrti; též Cyprian v svých epištolách mluví o padlých. I jiného mnoho nečíslného dobrého ta krev, hodně v svátosti vína při- jímaná, lidu činí, kteréžto mnohé věci Ježíš chtěl jest před námi utajiti a jediné těm zjevuje chuť a sladkost té krve, kteříž ji hodně přijímají. d) V rkpe: v jednu v jednu.e) e připsáno jinou rukou. f) In margine čer- veně: Lev které jest při sobě měl. g) In margine červeně: krev boží aby odjali lidu obecniemu, na tom sněmě se zavřeli.
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 15 vých přikázání odtrhajíce, aby čtení jeho nevěřili, rozvazujíce hrózami kleteb našich vyobcování od říše naší jménem odřezání od církve Ježí- šovy, proti jeho víře povstati popúzejíce, lahodami slibuov našich, od- puštění hříchuov i muk zbavení, je přivábujíce, pode třmi korunami v jednud) vsazenými sedíce, že nad trojího vuosobách a jednoho v bytu se povyšujeme, světle a zjevně okazujeme a je nade všemi Ježíšovými protivníky, že pýchú naší kralujeme, očitě doličujíce, padání, klekání, noh našich líbání, najsvětějším nazývaniec) všemu lidu dopúštějíce a všecky tomu odpírající kacíře bludné, odřezané od církve svaté nazývajíce, boha svrchního z jeho cti i slávy lúpíce. Na té stolici sedíce, sněm valný našich bratří najmilejších svolali sme, kteřížto sú Astaroth, Belzebub, Belial, Scamos, Borich, Tartareus i také sestr našich, jenž sú lest, faleš, křivda, nepravost, rúhání, křivá svědectví, kteřížto bratří i sestry našie, urozený náš věrný milý, ustavně při tobě sú.f) Na kterémžto sněmu mnohé pilné a potřebné věci naše jim předloživše, rady i pomoci ode všech sme žádali a věc nám najpotřeb- nější, k získání duší ztracených najužitečnější a říši naší najprospěšnější sme vzali před se, kterak bychom tomu odolati mohli, aby duše lidské tak valem z moci naší nevycházely a tomu zlému s radú našich věrných lstí i pomocí abychom překazili. I zuostali sme konečně na tom i úmysl náš zavřeli i dokonali s svrchupsanými bratřími a sestrami našimi, aby krev Ježíšova v kalichu, skrze kterúžto k mnohému zlému a nenabytému přišli sme, od přijímání lidského odjata byla,8) a to pro tyto hodné příčiny: Najprvé, neb skrze tu krev duše z našeho vězení vytrženy sú, jakož jest o tom Zachariáš prorok před mnohými lety mluvil k Ježíšovi, řka: ale ty ve krvi svědectví tvého vyvedl si vězně z jezera, v němž nebíše voda. Druhé, že ta krev vyčišťuje od hříchu a že jest na odpuštění hří- chóm píti dána, jakož jest sám Ježíš řekl: píte z toho všickni, toť jest krev má nového svědectví, kteráž za vás i za mnohé vylita bude, na od- puštění hřiechuov. [58b] A Šavel mluví, že bez krve vylití není hříchuom odpuštění, a Jan v canonice mluví: krev Ježíše syna božího vyčišťuje nás od všelikého hříchu. Třetí, že statečnost dává k mučedlnictvu a tak v milování Ježíšově zapaluje, že ani svět ani moc ani chytrost naše proti krve pití odlúčiti jich nemuož od Ježíšova milování, a nás tou krví najvíc přemáhají, takže nižádné jim škody učiniti nemuožeme. A o tom mluví sv. Jan v zjevení, kterak sú se z jich nad námi vítězství andělé, naši nepřietelé, radovali, řkúce: nyní stalo se jest spasení a moc a království boha našeho a moc Krista jeho, neb jest svržen sok bratří našich, jenž žaloval na ně před obličejem boha našeho ve dne i v noci a oni přemohli sú jeho pro krev beránkovú a pro slovo svědectví jeho a nemilovali sú duší svých až do smrti; též Cyprian v svých epištolách mluví o padlých. I jiného mnoho nečíslného dobrého ta krev, hodně v svátosti vína při- jímaná, lidu činí, kteréžto mnohé věci Ježíš chtěl jest před námi utajiti a jediné těm zjevuje chuť a sladkost té krve, kteříž ji hodně přijímají. d) V rkpe: v jednu v jednu.e) e připsáno jinou rukou. f) In margine čer- veně: Lev které jest při sobě měl. g) In margine červeně: krev boží aby odjali lidu obecniemu, na tom sněmě se zavřeli.
Strana 16
16 II. Z. Nejedlý: A to jest sám řekl Janovi: ktož svítězí, dám jemu mannu skrytú oc a jméno mé nově napsané, kteréhož žádný neví než ten, ktož je vezme. A mnohé chvály, užitky a moci sladkosti té krve ten od církve naší potupený Jan Rokycanh) v concilium basilejském široce k naší nenabyté škodě vypravoval a oznamoval jest, kterýž jest jazyk náš clenia- tanový provazem čtení Ježíšova svázal, jehožto všecky řeči, písma vedení i duovody aby za kacířství, za blud a za křivdu potupeny byly, všecku péči naši vylili sme. Ale duch Ježíšuov tomu jest překazil, neb nepřítelé Ježíšovi, naši věrní, musili sú jeho duchu povolni býti, jako Balam a Kaifáš, a nám k škodě a Ježíšovi k slávě a jeho voleným k prospěchu a diek činěním a sobě k veliké hanbě to přijímání za světlú pravdu zákona Je- žíšova vysvědčili a ohlásili sú. A poněvadž jest tak veliké moci ta krev k dojiti lidem nebeského příbytku, k rozmnožení milostí, v níž sú nečíslné milosti i darové, kteráž, jako Šavel k židuom praví, lépe mluví než krev Abelova, neb vona uvo- zovala zlořečení, ale tato dobrořečení a požehnání, kteráž víc také nás zklamala jest, že sme k vylití té krve židuov popudili, chtíce pro vylití té krve zlořečení větší na svět uvésti než pro krev Abelovu, i uvedli sme najvětčí a svrchované dobrořečení a požehnání. I pro ty všecky věci svrchupsané [59a] my jakožto drak dali sme duch náš šelmě a nevěstce, aby se rúhala krvi jeho a ústa v nebe položila a to o té krvi pravila, že přijímání té krve jest bludné, prokleté, kacířské, k věčnému zatracent uvozující, od církve odřezané, od otcuov svatých potupené, aby těmi hrózami i kletbami a haněními lid od svého spasení v náš hrozný pří- bytek skrze brány naše pekelné, kněžstvo římské, a mocí temnosti od světla Ježíšova čtení poběhlé uveden byl, a aby u větčí pomstu té krve rúhači dovedeni byli než přestupníci starého zákona, jakož o tom Šavel k židuom mluví, řka: jestliže by kto učinil zmařený zákon Mojžíšuov, beze všeho slitování pode dvěma nebo třmi svědky umírá; čím věčie mníte zaslúžiti zatracení, ktož by syna božího potlačil a krev svědectví jeho poškvrněnú by pověděl a ducha milosti pohanění by učinil? I znamenajíce my to, kterak jest to těžké prohřešení proti té krvi a Ježíšovu duchu se rúhati dali sme duch náš nevěstce naší, kněžstvu římskému, aby se slovy svrchupsanými rúhala, aby hřích rúhání ani zde ani v budúcím věku nebyl odpuštěn. Protož aby lid v milování Ježíšově stydl, láska aby ustydla, nepravost aby se rozmohla, s radú bratři našich tu krev od lidí sme odjali, v níž jest hříchuom odpuštění, odplata dobro- diní Ježíšova i také mzda vykúpení lidského. A o tom odjetí v dávních časech David prorok v osobě církve Ježísově [sic] mluvil jest a řka: ale však usilovali sú zahnati mzdu mú. A to odjetí skrze věrného sluhu na- šeho Manichea3) i jeho následovníky dokonali sme, kterémužto bludu takovú to zřejemnost a barvu pravdy dali sme, že sme jej na místě svatém posadili, v krásné omluvy jakožto v plášť zlaté barvy drahým kamením h) In margine červeně: Rokycán (psáno Rokyczaan; v textu rokycan). 3) Manichaeismus (kacířství starokřesťanské, vzniklé vlivem orientálního pohanství) učil, že Kristus měl jen zdánlivé tělo; husité vyčítali katolíkům tento blud, protože odpírali přijímání krve Kristovy a spokojili se tudíž prý jen zdán- livou krví obsaženou v posvátném chlebě.
16 II. Z. Nejedlý: A to jest sám řekl Janovi: ktož svítězí, dám jemu mannu skrytú oc a jméno mé nově napsané, kteréhož žádný neví než ten, ktož je vezme. A mnohé chvály, užitky a moci sladkosti té krve ten od církve naší potupený Jan Rokycanh) v concilium basilejském široce k naší nenabyté škodě vypravoval a oznamoval jest, kterýž jest jazyk náš clenia- tanový provazem čtení Ježíšova svázal, jehožto všecky řeči, písma vedení i duovody aby za kacířství, za blud a za křivdu potupeny byly, všecku péči naši vylili sme. Ale duch Ježíšuov tomu jest překazil, neb nepřítelé Ježíšovi, naši věrní, musili sú jeho duchu povolni býti, jako Balam a Kaifáš, a nám k škodě a Ježíšovi k slávě a jeho voleným k prospěchu a diek činěním a sobě k veliké hanbě to přijímání za světlú pravdu zákona Je- žíšova vysvědčili a ohlásili sú. A poněvadž jest tak veliké moci ta krev k dojiti lidem nebeského příbytku, k rozmnožení milostí, v níž sú nečíslné milosti i darové, kteráž, jako Šavel k židuom praví, lépe mluví než krev Abelova, neb vona uvo- zovala zlořečení, ale tato dobrořečení a požehnání, kteráž víc také nás zklamala jest, že sme k vylití té krve židuov popudili, chtíce pro vylití té krve zlořečení větší na svět uvésti než pro krev Abelovu, i uvedli sme najvětčí a svrchované dobrořečení a požehnání. I pro ty všecky věci svrchupsané [59a] my jakožto drak dali sme duch náš šelmě a nevěstce, aby se rúhala krvi jeho a ústa v nebe položila a to o té krvi pravila, že přijímání té krve jest bludné, prokleté, kacířské, k věčnému zatracent uvozující, od církve odřezané, od otcuov svatých potupené, aby těmi hrózami i kletbami a haněními lid od svého spasení v náš hrozný pří- bytek skrze brány naše pekelné, kněžstvo římské, a mocí temnosti od světla Ježíšova čtení poběhlé uveden byl, a aby u větčí pomstu té krve rúhači dovedeni byli než přestupníci starého zákona, jakož o tom Šavel k židuom mluví, řka: jestliže by kto učinil zmařený zákon Mojžíšuov, beze všeho slitování pode dvěma nebo třmi svědky umírá; čím věčie mníte zaslúžiti zatracení, ktož by syna božího potlačil a krev svědectví jeho poškvrněnú by pověděl a ducha milosti pohanění by učinil? I znamenajíce my to, kterak jest to těžké prohřešení proti té krvi a Ježíšovu duchu se rúhati dali sme duch náš nevěstce naší, kněžstvu římskému, aby se slovy svrchupsanými rúhala, aby hřích rúhání ani zde ani v budúcím věku nebyl odpuštěn. Protož aby lid v milování Ježíšově stydl, láska aby ustydla, nepravost aby se rozmohla, s radú bratři našich tu krev od lidí sme odjali, v níž jest hříchuom odpuštění, odplata dobro- diní Ježíšova i také mzda vykúpení lidského. A o tom odjetí v dávních časech David prorok v osobě církve Ježísově [sic] mluvil jest a řka: ale však usilovali sú zahnati mzdu mú. A to odjetí skrze věrného sluhu na- šeho Manichea3) i jeho následovníky dokonali sme, kterémužto bludu takovú to zřejemnost a barvu pravdy dali sme, že sme jej na místě svatém posadili, v krásné omluvy jakožto v plášť zlaté barvy drahým kamením h) In margine červeně: Rokycán (psáno Rokyczaan; v textu rokycan). 3) Manichaeismus (kacířství starokřesťanské, vzniklé vlivem orientálního pohanství) učil, že Kristus měl jen zdánlivé tělo; husité vyčítali katolíkům tento blud, protože odpírali přijímání krve Kristovy a spokojili se tudíž prý jen zdán- livou krví obsaženou v posvátném chlebě.
Strana 17
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 17 okrášlený sme přezdieli, pravíce, že to složení s plností moci, kteráž jest církvi svaté od Ježíše daná, pochází. Ačkolivěk my jakožto drak duch šelmě k rúhání a moc lsti naší k svedení dali sme, jakož o tom Jan v zjevení mluví: a jakožto had ktvúcí [sic] vinice pána zástupuov vuoně nenávidíce. Také nebezpečnost vylitie slušným vymlúváním v prostředek sme vložili, aby těmi příčinami, výmluvami i ohradami lidu jich zatracení přikryto a zatlačeno bylo, jakož dí David vuosobě círekv Ježíšově: na cestě té, kterúž sem chodil, skryli pyšní osidlo mně. A množství nečíslné lidu v náboženství andělském k rozšíření bludu toho na svět poslali sme, kteřížto potupením světa, tváří bledú, hlavú voholenú, nohami bosíma, rúchem zavrženým, krokem tichým, promluvením pokorným, životem útrpným od viery Ježíšovy mnohem snáze v síti blu- duov i [59b] rúhání našeho lid s naší pomocí budú moci přivésti. Mnohé také u vysokém mluvení, hlubokém písmem [sic] vykládáním v doktorském duostojenství poslali sme, aby i umění proti víře nadýmalo i náboženství pokryté od víry odtáhlo a tak jedno druhému aby pomáhalo, aby nižád- ného člověka i pomyšlení osidla se našeho nevystříhlo. Ale té se o nás jedné věci, věrný milý Lvech) (ale ne z pokolení Juda), obáváme, že Ježíš jest řekl, že proti jeho víře brány pekelné neodolají a že víra jeho nikoli nezahyne. A lid v království českém nám velmi od- porném v zákoně Ježíšově jest nade všecky národy lidské dospělý a umělý, neb sme jiné lidi i národy oslepili, aby jim nesvítilo čtení Ježíšovo, ale lidu českého oslepiti nemuožem, ale světlost Ježíšova čtení v temnostech kněžstva našeho římského od Ježíšovy viery i života zatemněného jim svítí a temnosti bluduov i lsti naší světla toho ani vobsáhnúti ani uhasiti mohú. Jakož Jan na počátce čtení praví: světlost ve tmách svítí a tmy sú jeho neobsáhly. A také o tom mluví Šavel k Tymoteovi, řka o tom Ježíšovi, kterýž zkazil jest smrt a osvítil život a neporušení skrze čtení. I mnozí z lidu českého tyto lsti, chytrosti i úklady naše ze čtení Ježíšova světle znají a mnozí z našich posluov nic sú neprospěli ani světští ani duchovní, neb velebný Zikmund císař římský, věrný náš milý, když jest mocí bojovnú do Čech táhl, nic jest neprospěl, ale škody mnohé jest vzal, od úmysla počatého jest přestati musil, též i jiní mnozí světští, jako jasný Albrecht a Mathiáš králové uherští, věrní naši milí, ani také duchovní, buďto v duostojenství vysokých povýšení jako Jošt biskup Vratislavský, věrný náš milý, anebo v andělském náboženství od nás poslaní jako Jan Kapistran i s svú rotú, kterúž věřície v Ježíše secta aneb šibalstvem nazývají, ani také u vysokém mluvení poslaní, jako Hilarius a Křiža- novský, věrní naši milí, jaké svedení znamenité učinili sú, neb ty všecky věrné naše lid Ježíšuov skrze víru přemohl jest, jako Šavel o tom k ži- duom mluví. Ale jich od víry Ježíšovy odstúpení a k nám přistúpení tebe, náš urozený věrný milý, i tvých tovařišuov a přátel tvých, věrných našich milých, stalo se jest veliké v naší vieřei) potvrzení a upevněnie, i) jichžto naučení často sobě v své mysli rozkládaj, a zvláště o cířkvi kterak věřiti máš, z jich vysokého mluvení a křivolakého písem vykládánie, i) ačkolivěk ch) In margine červeně: Lve milý. i) Písmeno e v ie připsáno jinou rukou. 2
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 17 okrášlený sme přezdieli, pravíce, že to složení s plností moci, kteráž jest církvi svaté od Ježíše daná, pochází. Ačkolivěk my jakožto drak duch šelmě k rúhání a moc lsti naší k svedení dali sme, jakož o tom Jan v zjevení mluví: a jakožto had ktvúcí [sic] vinice pána zástupuov vuoně nenávidíce. Také nebezpečnost vylitie slušným vymlúváním v prostředek sme vložili, aby těmi příčinami, výmluvami i ohradami lidu jich zatracení přikryto a zatlačeno bylo, jakož dí David vuosobě círekv Ježíšově: na cestě té, kterúž sem chodil, skryli pyšní osidlo mně. A množství nečíslné lidu v náboženství andělském k rozšíření bludu toho na svět poslali sme, kteřížto potupením světa, tváří bledú, hlavú voholenú, nohami bosíma, rúchem zavrženým, krokem tichým, promluvením pokorným, životem útrpným od viery Ježíšovy mnohem snáze v síti blu- duov i [59b] rúhání našeho lid s naší pomocí budú moci přivésti. Mnohé také u vysokém mluvení, hlubokém písmem [sic] vykládáním v doktorském duostojenství poslali sme, aby i umění proti víře nadýmalo i náboženství pokryté od víry odtáhlo a tak jedno druhému aby pomáhalo, aby nižád- ného člověka i pomyšlení osidla se našeho nevystříhlo. Ale té se o nás jedné věci, věrný milý Lvech) (ale ne z pokolení Juda), obáváme, že Ježíš jest řekl, že proti jeho víře brány pekelné neodolají a že víra jeho nikoli nezahyne. A lid v království českém nám velmi od- porném v zákoně Ježíšově jest nade všecky národy lidské dospělý a umělý, neb sme jiné lidi i národy oslepili, aby jim nesvítilo čtení Ježíšovo, ale lidu českého oslepiti nemuožem, ale světlost Ježíšova čtení v temnostech kněžstva našeho římského od Ježíšovy viery i života zatemněného jim svítí a temnosti bluduov i lsti naší světla toho ani vobsáhnúti ani uhasiti mohú. Jakož Jan na počátce čtení praví: světlost ve tmách svítí a tmy sú jeho neobsáhly. A také o tom mluví Šavel k Tymoteovi, řka o tom Ježíšovi, kterýž zkazil jest smrt a osvítil život a neporušení skrze čtení. I mnozí z lidu českého tyto lsti, chytrosti i úklady naše ze čtení Ježíšova světle znají a mnozí z našich posluov nic sú neprospěli ani světští ani duchovní, neb velebný Zikmund císař římský, věrný náš milý, když jest mocí bojovnú do Čech táhl, nic jest neprospěl, ale škody mnohé jest vzal, od úmysla počatého jest přestati musil, též i jiní mnozí světští, jako jasný Albrecht a Mathiáš králové uherští, věrní naši milí, ani také duchovní, buďto v duostojenství vysokých povýšení jako Jošt biskup Vratislavský, věrný náš milý, anebo v andělském náboženství od nás poslaní jako Jan Kapistran i s svú rotú, kterúž věřície v Ježíše secta aneb šibalstvem nazývají, ani také u vysokém mluvení poslaní, jako Hilarius a Křiža- novský, věrní naši milí, jaké svedení znamenité učinili sú, neb ty všecky věrné naše lid Ježíšuov skrze víru přemohl jest, jako Šavel o tom k ži- duom mluví. Ale jich od víry Ježíšovy odstúpení a k nám přistúpení tebe, náš urozený věrný milý, i tvých tovařišuov a přátel tvých, věrných našich milých, stalo se jest veliké v naší vieřei) potvrzení a upevněnie, i) jichžto naučení často sobě v své mysli rozkládaj, a zvláště o cířkvi kterak věřiti máš, z jich vysokého mluvení a křivolakého písem vykládánie, i) ačkolivěk ch) In margine červeně: Lve milý. i) Písmeno e v ie připsáno jinou rukou. 2
Strana 18
18 II. Z. Nejedlý: [60a] jiným nemohli sú prospěti, kteréžto věci s bolestí tobě pravíme. Ale ty jakožto volený náš v jich zdravém naučení zuostaň a jakož sú oni o jednotě církve smyslili, též i ty věř: najprv, ktož kolivěk odpřisá ne se kalicha božího, ten jest v jednotě církve svaté. Item, ktož kněží ve všech věcech poslúchá a jim v ničemž neodpírá. Item, ktož praví, že kněží mají panovati v zboží časném, ve cti světské i v rozkoši. Item, ktož praví a vyznává, že mají moc do pekla poslati, kohož chtí, pro ne- poslušenství. Item, ktož věří, že oni mají moc odpustky dávati i zde na světě počestným i oněm dušem do očistce. Item, ktož to chválé, že zjev- ných hříchuov, nevěstek i jiných zlostí v uobci dopúštějí. Item, ktož věří, že papež, náš úředník věrný milý, má moc složiti, ujíti od zákona i od Ježíšova přikázání. Item, ktož vyznává, že papež jest buoh zemský. Item, ktož vyznává, že vuostavení práv papeži, věrnému našemu milému, má býti vuole a rozkázání jeho zuostaveno za duovod. Item, protože při- jímání z kalicha potupeno jest za kacířství, tomu všichni věřiti mají, že jest kácířství, a ktož by tomu nevěřil, byl by odřezanec a kacíř. Item, že sú Jana Wiglefa a Jana Husi i Rokycanu, Jeronyma za kacíře potupili, máš věřiti, že sú v pekle a zatraceni věčně. Item máš věřiti, že papež, úředník náš, má moc rozhřešiti, aby všecky kacíře bili a v jich se krvi umývali, a že skrze ty věci mnoho sobě odplaty dobývají. Item, kterýž by křesťan zšel v bitvě s kacíři, za vieru držeti máš, že za horka jest u boha, a úředník náš papež má moc svatým andělóm rozkázati, aby jeho duši vzali do nebe, a to se stane bez pochybení. Item, kletba buď pravá anebo křívá, že vždy moc má a že se jí má každý báti. Item, že compactata sú odvolána, a ustavení concilium Basilejského o přijímání z kalicha každý jest zavázán tomu věřiti, že nižádné moci nemají. A ktož by jinak věřil, ten kacíř a odřezanec. 4) Tato i jiná mnohá naučení jsú, náš k) milý k víře naší příslušející, kterážto Hilarius a Křižanovský, také i nábožní naši milí bosáci5) roz- sívali sú snažně a pracovitě, kteréž sme za to mnohú odplatú darovali, a zvlášť našeho milého Hilaria, jehož sme v jeho živnosti navštívili a velmi sme s ním utěšenú kratochvíl měli, když jest sobě kletbu spisoval a v naše dolejší sme ho království poslali, 6) kdežto s námi i s našimi bratřími píseň smrti „Ach běda vé“ zpievá na věky věkuov. Amen.1) Ale pilně se varuj, aby o jednotě církve nesmyslil tak, jako Wiglefisté smyslé, neb oni jinak nechtí smysliti, než což [60b] v zákoně Ježíšově k) V rukopise chybně: jsú v nás milý. 1) Připsáno na konci řádku jiným inkoustem. 4) Výtky, zde ironickou formou činěné straně římské, ukazují, že autorem byl husita starého rázu, jenž se držel i kompaktát. Tyto výčitky vyskytují se zejména v letech 20tých, potom ustupují. Z místa tohoto též patrno, že autorem listu byl laik a ne kněz. 5) Bosákům dovoleno usaditi se v Praze samým králem Jiřím r. 1461. Po příkladě svého učitele a mistra Jana Kapistrana bouřili lid svým kázáním. Za života krále Jiřího nuceni byli mírniti se, za to za Vladislava II. vynikli svou libovůlí nad ostatní mnišské řády. Vzniklo mnoho paškvilů proti nim i učených traktátů. Lid nenáviděl je tak, že r. 1483 při velké bouři v Praze rozbořil jich klášter u sv. Ambrože a mnichy z Prahy vyhnal. Bosáci se více do Prahy ne- vrátili. ) Hilarius zemřel 31. prosince 1468.
18 II. Z. Nejedlý: [60a] jiným nemohli sú prospěti, kteréžto věci s bolestí tobě pravíme. Ale ty jakožto volený náš v jich zdravém naučení zuostaň a jakož sú oni o jednotě církve smyslili, též i ty věř: najprv, ktož kolivěk odpřisá ne se kalicha božího, ten jest v jednotě církve svaté. Item, ktož kněží ve všech věcech poslúchá a jim v ničemž neodpírá. Item, ktož praví, že kněží mají panovati v zboží časném, ve cti světské i v rozkoši. Item, ktož praví a vyznává, že mají moc do pekla poslati, kohož chtí, pro ne- poslušenství. Item, ktož věří, že oni mají moc odpustky dávati i zde na světě počestným i oněm dušem do očistce. Item, ktož to chválé, že zjev- ných hříchuov, nevěstek i jiných zlostí v uobci dopúštějí. Item, ktož věří, že papež, náš úředník věrný milý, má moc složiti, ujíti od zákona i od Ježíšova přikázání. Item, ktož vyznává, že papež jest buoh zemský. Item, ktož vyznává, že vuostavení práv papeži, věrnému našemu milému, má býti vuole a rozkázání jeho zuostaveno za duovod. Item, protože při- jímání z kalicha potupeno jest za kacířství, tomu všichni věřiti mají, že jest kácířství, a ktož by tomu nevěřil, byl by odřezanec a kacíř. Item, že sú Jana Wiglefa a Jana Husi i Rokycanu, Jeronyma za kacíře potupili, máš věřiti, že sú v pekle a zatraceni věčně. Item máš věřiti, že papež, úředník náš, má moc rozhřešiti, aby všecky kacíře bili a v jich se krvi umývali, a že skrze ty věci mnoho sobě odplaty dobývají. Item, kterýž by křesťan zšel v bitvě s kacíři, za vieru držeti máš, že za horka jest u boha, a úředník náš papež má moc svatým andělóm rozkázati, aby jeho duši vzali do nebe, a to se stane bez pochybení. Item, kletba buď pravá anebo křívá, že vždy moc má a že se jí má každý báti. Item, že compactata sú odvolána, a ustavení concilium Basilejského o přijímání z kalicha každý jest zavázán tomu věřiti, že nižádné moci nemají. A ktož by jinak věřil, ten kacíř a odřezanec. 4) Tato i jiná mnohá naučení jsú, náš k) milý k víře naší příslušející, kterážto Hilarius a Křižanovský, také i nábožní naši milí bosáci5) roz- sívali sú snažně a pracovitě, kteréž sme za to mnohú odplatú darovali, a zvlášť našeho milého Hilaria, jehož sme v jeho živnosti navštívili a velmi sme s ním utěšenú kratochvíl měli, když jest sobě kletbu spisoval a v naše dolejší sme ho království poslali, 6) kdežto s námi i s našimi bratřími píseň smrti „Ach běda vé“ zpievá na věky věkuov. Amen.1) Ale pilně se varuj, aby o jednotě církve nesmyslil tak, jako Wiglefisté smyslé, neb oni jinak nechtí smysliti, než což [60b] v zákoně Ježíšově k) V rukopise chybně: jsú v nás milý. 1) Připsáno na konci řádku jiným inkoustem. 4) Výtky, zde ironickou formou činěné straně římské, ukazují, že autorem byl husita starého rázu, jenž se držel i kompaktát. Tyto výčitky vyskytují se zejména v letech 20tých, potom ustupují. Z místa tohoto též patrno, že autorem listu byl laik a ne kněz. 5) Bosákům dovoleno usaditi se v Praze samým králem Jiřím r. 1461. Po příkladě svého učitele a mistra Jana Kapistrana bouřili lid svým kázáním. Za života krále Jiřího nuceni byli mírniti se, za to za Vladislava II. vynikli svou libovůlí nad ostatní mnišské řády. Vzniklo mnoho paškvilů proti nim i učených traktátů. Lid nenáviděl je tak, že r. 1483 při velké bouři v Praze rozbořil jich klášter u sv. Ambrože a mnichy z Prahy vyhnal. Bosáci se více do Prahy ne- vrátili. ) Hilarius zemřel 31. prosince 1468.
Strana 19
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 19 najdú a pravíce, že po přijímání z kalicha vtělují se v jednotu církve Ježíšovy, zakládajíce se v řeči Šavlově, jenž dí: mnozí jeden chléb a jedno tělo sme, kteříž z jednoho chleba a z jednoho kalicha účastnost přijí- máme: a ktož nepřijímají z kalicha, že sú ti odřezanci od církve Kri- stovy. A opět praví, že v jednotě církve svaté nižádný nenie, m) než ktož jest v jednotě viery Ježíšově a čtení. A to Šavel mluví k Filipenským, řka: toliko hodně čtení obcujte, abych anebo přijda a vida vás anebo nepřítomen sa uslyšel o vás, že stojíte jedním duchem, spolu pracuje u víře čtení a v ničemž se nestrašte od protivníkuov vašich oc. I mnozí sú jich jiní duovodové k ustavení a k upevnění víry Ježíšovy, kteréž jim jich Ježíš jako otec synuom dává chléb. Ale my tobě, urozený věrný náš milý, chleba Ježíšova naučení ne- dáváme, ale kámen lidského zamyšlení, kterýmž požitečnosti k duchovnímu prospěchu nižádné nepočiješ a vnitřními dásněmi rozžívati nebudeš moci. Ježíš svým synuom dává rybu, pochotnost rozumu v zákoně svém svrch- ního, ale my tobě dáváme hada točlivého, to jest rozuom písma falešný, křivolaký, jakož sami v rovnosti pravdy sme nestáli, a protož k oklamání prvních rodičuov v hada, jenž jest hovado točlivé, ukřivilé, vešli sme, a k nim slova křivá a oklamávající a smrtedlnosti sme mluvili. Ježíš svým synóm dává vajce, to jest rozuom duchovní hluboký, kterýž v liteře jako vajce v skořepině tají se a tiem Ježíš svým synóm nábožně jeho hleda- jícím dává naleznúti štědře a hojně. Ale my tobě, náš milý věrný, místo vajce štíra dáváme, jenž jest hovado jedovaté a prvé lahodně ocasem hladí a lekce nežli uštne. Též my tobě posíláme věrné naše bosáky, kteříž tobě uší tvých lahodnými řečmi polektávají, lehkú cestu k spasení okazujíce, a potom pak jedem bludu trávenien) našeho jedovatým uštnu- tím, než ucítíš, tebe ukúsne, když od pravdy sluch tvuoj odvrátie,n) aby čtení nevěřil, básniem, lžem, falešným divuom aby věřil a tudy své spa- sení ztratil. Takť sú nám duši Zdenkovú 7) získali, kmotra tvého milého. A tobě v krátké chvíli nábožní naši bosáci brány naše pekelní, vchod k nám a do našeho království dolejšího zjednají. Protož, urozený věrný náš milý, zvláště toto od nás potvrzení maje, nepochybujeme o tobě, že se nám u víře naší snažně a stále zachováš. A my tě mocí naší najčelnějším pánem°) [sic]. [61a] Tu se milí kmo- trové shledáte! Kterak v slavném podivení mluví k němu říše naše řkúci: totoli jest ten muž, kterýž jest zamúcoval zemi, kterýž jest položil okrslek zemský zpustlý a města jeho zkazil jest, vězňuom jeho neotevřel jest ža- láře, jakož píše Izaiáš a ono v knihách zjevenie:n) odvojte jemu to dvé, dajte mu kalich hněvu božího; a opět: aj počal jest nespravedlivost a porodil jest nepravost; jámu jest vykopal a upadl jest v duol, kterýž jest učinil; meč jeho vejdi v srdce jeho: milovalť jest zlořečení a přišlo jest jemu, neb jest nechtěl rozuměti, aby dobře činil. Aj jak požehnán bude člověk, ktož se nebojí boha. Vidíš-li, urozený náš věrný zvláště milý, m) e připsáno jiným inkoustem. n) e připsáno jiným inkoustem. o) Toto slovo připsáno jiným inkoustem na konci stránky. Zdeněk ze Šternberka a na Konopišti, vůdce panské jednoty proti králi Jiřímu, zemř. 4. pros. 1476. 2*)
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 19 najdú a pravíce, že po přijímání z kalicha vtělují se v jednotu církve Ježíšovy, zakládajíce se v řeči Šavlově, jenž dí: mnozí jeden chléb a jedno tělo sme, kteříž z jednoho chleba a z jednoho kalicha účastnost přijí- máme: a ktož nepřijímají z kalicha, že sú ti odřezanci od církve Kri- stovy. A opět praví, že v jednotě církve svaté nižádný nenie, m) než ktož jest v jednotě viery Ježíšově a čtení. A to Šavel mluví k Filipenským, řka: toliko hodně čtení obcujte, abych anebo přijda a vida vás anebo nepřítomen sa uslyšel o vás, že stojíte jedním duchem, spolu pracuje u víře čtení a v ničemž se nestrašte od protivníkuov vašich oc. I mnozí sú jich jiní duovodové k ustavení a k upevnění víry Ježíšovy, kteréž jim jich Ježíš jako otec synuom dává chléb. Ale my tobě, urozený věrný náš milý, chleba Ježíšova naučení ne- dáváme, ale kámen lidského zamyšlení, kterýmž požitečnosti k duchovnímu prospěchu nižádné nepočiješ a vnitřními dásněmi rozžívati nebudeš moci. Ježíš svým synuom dává rybu, pochotnost rozumu v zákoně svém svrch- ního, ale my tobě dáváme hada točlivého, to jest rozuom písma falešný, křivolaký, jakož sami v rovnosti pravdy sme nestáli, a protož k oklamání prvních rodičuov v hada, jenž jest hovado točlivé, ukřivilé, vešli sme, a k nim slova křivá a oklamávající a smrtedlnosti sme mluvili. Ježíš svým synóm dává vajce, to jest rozuom duchovní hluboký, kterýž v liteře jako vajce v skořepině tají se a tiem Ježíš svým synóm nábožně jeho hleda- jícím dává naleznúti štědře a hojně. Ale my tobě, náš milý věrný, místo vajce štíra dáváme, jenž jest hovado jedovaté a prvé lahodně ocasem hladí a lekce nežli uštne. Též my tobě posíláme věrné naše bosáky, kteříž tobě uší tvých lahodnými řečmi polektávají, lehkú cestu k spasení okazujíce, a potom pak jedem bludu trávenien) našeho jedovatým uštnu- tím, než ucítíš, tebe ukúsne, když od pravdy sluch tvuoj odvrátie,n) aby čtení nevěřil, básniem, lžem, falešným divuom aby věřil a tudy své spa- sení ztratil. Takť sú nám duši Zdenkovú 7) získali, kmotra tvého milého. A tobě v krátké chvíli nábožní naši bosáci brány naše pekelní, vchod k nám a do našeho království dolejšího zjednají. Protož, urozený věrný náš milý, zvláště toto od nás potvrzení maje, nepochybujeme o tobě, že se nám u víře naší snažně a stále zachováš. A my tě mocí naší najčelnějším pánem°) [sic]. [61a] Tu se milí kmo- trové shledáte! Kterak v slavném podivení mluví k němu říše naše řkúci: totoli jest ten muž, kterýž jest zamúcoval zemi, kterýž jest položil okrslek zemský zpustlý a města jeho zkazil jest, vězňuom jeho neotevřel jest ža- láře, jakož píše Izaiáš a ono v knihách zjevenie:n) odvojte jemu to dvé, dajte mu kalich hněvu božího; a opět: aj počal jest nespravedlivost a porodil jest nepravost; jámu jest vykopal a upadl jest v duol, kterýž jest učinil; meč jeho vejdi v srdce jeho: milovalť jest zlořečení a přišlo jest jemu, neb jest nechtěl rozuměti, aby dobře činil. Aj jak požehnán bude člověk, ktož se nebojí boha. Vidíš-li, urozený náš věrný zvláště milý, m) e připsáno jiným inkoustem. n) e připsáno jiným inkoustem. o) Toto slovo připsáno jiným inkoustem na konci stránky. Zdeněk ze Šternberka a na Konopišti, vůdce panské jednoty proti králi Jiřímu, zemř. 4. pros. 1476. 2*)
Strana 20
20 II. Z. Nejedlý: v kterakéť slávě a cti náš milý ZdeněkP) jest před námi, kteréžto na světě jsa vždycky jest žádal? Tuž i ještě větčí my tobě jako věrnému našemu milému všecku vuoli naši plniti hotovémuq) obdařiti míníme, a k tomu spravedlnost naše i svobodná štědrost naše nás přichyluje, neb si tak proti kalichu Ježíšovu a jeho krvi duchem naším upevněný, že srdcem věříšr) k nepravosti a ústy vyznáváš k svému zatracení, pravě, že by raději v pohanském bludu a v židovské nevěře umřel, nežli by krev Ježíšovu z kalicha přijímal, vyznávaje častokrát, že je to viera psí, ďá- belská, prokletá námi a čerty našimi počatá a že se námi dokoná. O náš milý Rožmitálský, co nám i naší říši tím velikú radost činíš a že se Ježíšovi, našemu nepříteli, přílišně rúháš! A my tebe v tom po- tvrzujeme se vší říší naší a tobě náš konečný úmysl císařský a laskavý konečně oznamujem a na jisté dáváme vědomie,s) poněvadž by ty raději v pohanském bludu a v židovské nevěře umřel, a my raději bychom všecky krále pohanské a najvíce Ježíšovy protivníky, jako sú Pilat, He- rodes, Nero, Dioclecianus z svých rukú Ježíšovi pustili, nežli bychom tebe z našeho držení panství měli kterak kolivěk zbaveni býti. Ó co si múdrú věc před se vzal, že raději piješ pomyje, co náš kněz z nehtuov smyje, než by krev Ježíšovu pil a tudy proti nám a poslušenství říše naší se zpiečil. O kterak nám v tom velikú libost ukazuješ, že slovo krále Jiřího, nepřítele našeho, i králové Joanny, sestry tvé, v zapomenutí jest před tebú, skrze něž si k mnohé cti na světě přišel i k zboží, a že je za pekelníky máš a za ně pro 61b]siti boha nevelíš a jméno jich úhlav- ních nepřátel, kteříž zahubení jich těla, duše i jich poddaných hleděli, že je v slavném vzpomínání a v paměti duostojně máš, jakožto Hilaria, Křižanovského, jich spasení úhlavních nepřátel, jichžto jména v tvém kostele kněz náš farář tvuoj 8) často slavně připomíná, ale krále a krá- lové jmen jakožto z knih života zahlazených nezpomíná. A ty že se jim za jich dobrodiní takovými věcmi oplacuješ, velikú nám v tom a zvláštní okazuješ libost. Ó cos nám velikú libost učinil, kdyžs své měšťanyt) k veliké noci vsázel a šacoval je, aby od kalicha Ježíšova odstúpili a náš kalich pekelní aby s tebú pili, 9) vložíš veň vohaři vodhalenú tlamu svú: a jsi něco dušného hlasu pro časté a dušné truňky, jakž nápoj z kalicha našeho jednú hrdloť proleje, ihned vší dušnosti zbudeš a hlasu vysoce pozdvihneš. Drahněs nám tím poslúžil, strojímeť za to korunu, těžkáť bude na hlavě nositi; drahými balšámi našimi, smolú, sírú mazán budeš za takové nám zvláštné služby v věrnosti okázané, neb tu plnú naději máme, že v držení království českého skrze tě bez pochyby přijdeme a na- učení naše v hlavním městě Pražském skrze kněžstvo naše římské kázáno a rozsíváno bude svobodně, kteréž nyní jest protivníky našimi súženo a staveno. p) In margine: Zdeněk Konopicský. q) V rkpe: hotového. r) In margine: viera Lvova s) e připsáno jiným inkoustem. t) In margine: Zjímal Blatenské a vsázel. 8) Míní se tím patrně farář v Blatné, sídle p. Lva, a sice katolický. 2) O zjímání měšťanů v Blatné nemáme zpráv. Bylo to snad spíše pro zisk než pro víru, proto se asi o tom nemluvilo. Autor ovšem jako soused Bla- tenských o tom věděl.
20 II. Z. Nejedlý: v kterakéť slávě a cti náš milý ZdeněkP) jest před námi, kteréžto na světě jsa vždycky jest žádal? Tuž i ještě větčí my tobě jako věrnému našemu milému všecku vuoli naši plniti hotovémuq) obdařiti míníme, a k tomu spravedlnost naše i svobodná štědrost naše nás přichyluje, neb si tak proti kalichu Ježíšovu a jeho krvi duchem naším upevněný, že srdcem věříšr) k nepravosti a ústy vyznáváš k svému zatracení, pravě, že by raději v pohanském bludu a v židovské nevěře umřel, nežli by krev Ježíšovu z kalicha přijímal, vyznávaje častokrát, že je to viera psí, ďá- belská, prokletá námi a čerty našimi počatá a že se námi dokoná. O náš milý Rožmitálský, co nám i naší říši tím velikú radost činíš a že se Ježíšovi, našemu nepříteli, přílišně rúháš! A my tebe v tom po- tvrzujeme se vší říší naší a tobě náš konečný úmysl císařský a laskavý konečně oznamujem a na jisté dáváme vědomie,s) poněvadž by ty raději v pohanském bludu a v židovské nevěře umřel, a my raději bychom všecky krále pohanské a najvíce Ježíšovy protivníky, jako sú Pilat, He- rodes, Nero, Dioclecianus z svých rukú Ježíšovi pustili, nežli bychom tebe z našeho držení panství měli kterak kolivěk zbaveni býti. Ó co si múdrú věc před se vzal, že raději piješ pomyje, co náš kněz z nehtuov smyje, než by krev Ježíšovu pil a tudy proti nám a poslušenství říše naší se zpiečil. O kterak nám v tom velikú libost ukazuješ, že slovo krále Jiřího, nepřítele našeho, i králové Joanny, sestry tvé, v zapomenutí jest před tebú, skrze něž si k mnohé cti na světě přišel i k zboží, a že je za pekelníky máš a za ně pro 61b]siti boha nevelíš a jméno jich úhlav- ních nepřátel, kteříž zahubení jich těla, duše i jich poddaných hleděli, že je v slavném vzpomínání a v paměti duostojně máš, jakožto Hilaria, Křižanovského, jich spasení úhlavních nepřátel, jichžto jména v tvém kostele kněz náš farář tvuoj 8) často slavně připomíná, ale krále a krá- lové jmen jakožto z knih života zahlazených nezpomíná. A ty že se jim za jich dobrodiní takovými věcmi oplacuješ, velikú nám v tom a zvláštní okazuješ libost. Ó cos nám velikú libost učinil, kdyžs své měšťanyt) k veliké noci vsázel a šacoval je, aby od kalicha Ježíšova odstúpili a náš kalich pekelní aby s tebú pili, 9) vložíš veň vohaři vodhalenú tlamu svú: a jsi něco dušného hlasu pro časté a dušné truňky, jakž nápoj z kalicha našeho jednú hrdloť proleje, ihned vší dušnosti zbudeš a hlasu vysoce pozdvihneš. Drahněs nám tím poslúžil, strojímeť za to korunu, těžkáť bude na hlavě nositi; drahými balšámi našimi, smolú, sírú mazán budeš za takové nám zvláštné služby v věrnosti okázané, neb tu plnú naději máme, že v držení království českého skrze tě bez pochyby přijdeme a na- učení naše v hlavním městě Pražském skrze kněžstvo naše římské kázáno a rozsíváno bude svobodně, kteréž nyní jest protivníky našimi súženo a staveno. p) In margine: Zdeněk Konopicský. q) V rkpe: hotového. r) In margine: viera Lvova s) e připsáno jiným inkoustem. t) In margine: Zjímal Blatenské a vsázel. 8) Míní se tím patrně farář v Blatné, sídle p. Lva, a sice katolický. 2) O zjímání měšťanů v Blatné nemáme zpráv. Bylo to snad spíše pro zisk než pro víru, proto se asi o tom nemluvilo. Autor ovšem jako soused Bla- tenských o tom věděl.
Strana 21
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 21 O bosácích, u) rotě naší milé, buď tobě péče pilná, snažnost usta- vičná, aby je v svém domu často míval, neb hrdlo jich jest jakožto hrob otevřený, kteřížto pokrytú pošmúrností svú v naší víře pevněji tě utvrdí a básněmi, duchem naším skládanými, tvuojv) sluch rychleji od zákona Ježíšova odrazí, nebť sú oni milostná rota naše, kteréž sme v an- dělském náboženství na svět poslali, aby v utrpení a v životě strastném lid v moc panství našeho přivedli a od Ježíšovy viery odvedli, od nížto sú mrtví tebe mrtvého od života i od viery Ježíšovy v hrobě viery naší, kterúž Ježíšovy sluhy bludy a kacířstvím nazývají, pochovají tě a pohřebú, kteřížto zlost i rúhání kněžstva našeho římského v své pokryté svatosti vymlúvají a všem věcem nám libým místo dávají, kletbám našim falešným, panování kněžskému, hříchuom zjevným a proti najvětším zlostem úřed- níkuov našich nic neřkú, ale chválí a velebí, jakož o tom Job mluví: za- stávají temnosti tmu jeho. Nebo oni jsúce temností od světla čtení Ježí- šova*) [62a] zatemněni, Antikrista, našeho syna milého, ve všelikém sve- dení přišlého zastávají a z bluduov, kacířství i najhorších věcí vymlúvají, ale proti Ježíšově krvi hrdla rozdírají, klnúc, hanějíc, kaceřujíc, bohu zjevně říkají: otejdi od nás, umění cest tvých nechceme. Kteřížto šelmú mající rohy beránka skrze Janovo vidění znamenáni sú, neb svým po- krytým náboženstvím zevnitř milovníci Ježíšovy chudoby i jeho víry ná- sledovníci se okazují a tak jako beránkovými rohy své kacířství přikrý- vají, ale v falešném naučení a svedení oné šelmy veliké hrozné divy, zá- zraky a moc činí, to jest že tak velikým svedením svým pokrytým živo- tem a svú falešnú svatostí činí jako oni v chlúbě moci mnohé pravíc, že s plností moci, kteráž jest jim od Krista dána, i zákon jeho změniti mohů a přikazují zemi, to jest všem lidem zemským, aby se první oné šelmě klaněli, totiž aby úředníkóm našim římským, jenž od naučení Ježí- šovy víry i od jeho života čistého, chudého, pokorného, střízlivého, še- lemný, hovadný a tělesný život vedú, aby se všickni klaněli, všickni pod- dali, všickni jich bluduov a rúhání poslúchali, a ktož by se nechtěl klaněti oné šelmě mocné, světskú mocí ohražené a ve všech najhorších věcech po- slúchati, ten aby zabit byl a z církve svaté vyobcován a za kacíře po- tupen byl. Jakož sú toho na Wiglephovi, kteréhož sú po smrti upálili, dovedli a též na Husovi a Jeronymovi, jakož o tom Jan píše v zjevení a David dí: v duši spravedlivého se uvíží a krev nevinnú potupí. A to sú naši milostní a nábožní bosáci skutečně dokázali, že sú nám odporné a kněžstvu našemu římskému zabiti hodné býti pravili a na zabíjení kacířuov množství sú lidí popúzeli. A tak tělo Antikrista, syna našeho milého, kněžstvem panujícím a žebráky našimi i společnými jich v bludech a v rúhání po- máháním se upevnilo a zastaralostí obyčeje srostlo, že zákonem Ježíšovým a jeho čtením nemuož roztrženo a obměkčeno býti, jakož dí Job: údové těla jeho spojili sú se spolu; a opět: tělo jeho jakožto štítové slití. Protož v modlitby se jich poruč a měj s nimi bratrství a pros jich, ať dadí listy bratrské, a oni všicku péči tvú o tvé spasení míti budú, aby rukú u) In margine: Bosáky mu porúčie. v) V rukopise dvakrát tvuoj, tvuoj. x) Po tomto slově na konci stránky jest slovo „jsúce“ přetrženo a nad tím nadepsáno „zatměni“.
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 21 O bosácích, u) rotě naší milé, buď tobě péče pilná, snažnost usta- vičná, aby je v svém domu často míval, neb hrdlo jich jest jakožto hrob otevřený, kteřížto pokrytú pošmúrností svú v naší víře pevněji tě utvrdí a básněmi, duchem naším skládanými, tvuojv) sluch rychleji od zákona Ježíšova odrazí, nebť sú oni milostná rota naše, kteréž sme v an- dělském náboženství na svět poslali, aby v utrpení a v životě strastném lid v moc panství našeho přivedli a od Ježíšovy viery odvedli, od nížto sú mrtví tebe mrtvého od života i od viery Ježíšovy v hrobě viery naší, kterúž Ježíšovy sluhy bludy a kacířstvím nazývají, pochovají tě a pohřebú, kteřížto zlost i rúhání kněžstva našeho římského v své pokryté svatosti vymlúvají a všem věcem nám libým místo dávají, kletbám našim falešným, panování kněžskému, hříchuom zjevným a proti najvětším zlostem úřed- níkuov našich nic neřkú, ale chválí a velebí, jakož o tom Job mluví: za- stávají temnosti tmu jeho. Nebo oni jsúce temností od světla čtení Ježí- šova*) [62a] zatemněni, Antikrista, našeho syna milého, ve všelikém sve- dení přišlého zastávají a z bluduov, kacířství i najhorších věcí vymlúvají, ale proti Ježíšově krvi hrdla rozdírají, klnúc, hanějíc, kaceřujíc, bohu zjevně říkají: otejdi od nás, umění cest tvých nechceme. Kteřížto šelmú mající rohy beránka skrze Janovo vidění znamenáni sú, neb svým po- krytým náboženstvím zevnitř milovníci Ježíšovy chudoby i jeho víry ná- sledovníci se okazují a tak jako beránkovými rohy své kacířství přikrý- vají, ale v falešném naučení a svedení oné šelmy veliké hrozné divy, zá- zraky a moc činí, to jest že tak velikým svedením svým pokrytým živo- tem a svú falešnú svatostí činí jako oni v chlúbě moci mnohé pravíc, že s plností moci, kteráž jest jim od Krista dána, i zákon jeho změniti mohů a přikazují zemi, to jest všem lidem zemským, aby se první oné šelmě klaněli, totiž aby úředníkóm našim římským, jenž od naučení Ježí- šovy víry i od jeho života čistého, chudého, pokorného, střízlivého, še- lemný, hovadný a tělesný život vedú, aby se všickni klaněli, všickni pod- dali, všickni jich bluduov a rúhání poslúchali, a ktož by se nechtěl klaněti oné šelmě mocné, světskú mocí ohražené a ve všech najhorších věcech po- slúchati, ten aby zabit byl a z církve svaté vyobcován a za kacíře po- tupen byl. Jakož sú toho na Wiglephovi, kteréhož sú po smrti upálili, dovedli a též na Husovi a Jeronymovi, jakož o tom Jan píše v zjevení a David dí: v duši spravedlivého se uvíží a krev nevinnú potupí. A to sú naši milostní a nábožní bosáci skutečně dokázali, že sú nám odporné a kněžstvu našemu římskému zabiti hodné býti pravili a na zabíjení kacířuov množství sú lidí popúzeli. A tak tělo Antikrista, syna našeho milého, kněžstvem panujícím a žebráky našimi i společnými jich v bludech a v rúhání po- máháním se upevnilo a zastaralostí obyčeje srostlo, že zákonem Ježíšovým a jeho čtením nemuož roztrženo a obměkčeno býti, jakož dí Job: údové těla jeho spojili sú se spolu; a opět: tělo jeho jakožto štítové slití. Protož v modlitby se jich poruč a měj s nimi bratrství a pros jich, ať dadí listy bratrské, a oni všicku péči tvú o tvé spasení míti budú, aby rukú u) In margine: Bosáky mu porúčie. v) V rukopise dvakrát tvuoj, tvuoj. x) Po tomto slově na konci stránky jest slovo „jsúce“ přetrženo a nad tím nadepsáno „zatměni“.
Strana 22
22 II. Z. Nejedlý našich nikoli neminul. A když pak ke mši na hřbetě pojedeš pod černým dekem, oni tě vezmú v své modlitby a věčné služby za tě činiti budú, neb z našich rukú věčně nevyjdeš, ale oniť tě na tom ubezpečí, že tě z moci [62b] naší vyvolají a vyprosí, ale však pod takovú výminkú zna- menitě učiněnú, jestliže bychom my aneb všickni čerti, bratří naši, ze- mřeli aneb peklo zkaženo bylo aneb Ježíš lhářem byl; tak tě oni od nás vyvolají a vyprosí. Také máš o nich toto věděti, jakož i jiným, kteréž sme od Ježíšova čtení oslepili, naučením naším rozprávějí, že oni sú Ježíšova rota a ná- sledovníci Ježíšovy chudoby, a v to rúhání sme je uvedli, že vyznávají a tím se chlubí před těmi, kteréž nám přitrhnúti žádají, že sú zákona i života dokonalejšího nežli Ježíšovi apoštolé, neb apoštolé sú bosi ne- chodili, tvrdě neléhali, peníze v ruku brali, ženám ruku podávali, ne- žebrali, ale tito ode všech těch věcí se vzdalují a naším naučením, že zákon dokonalejší jsú sobě ustavili, praví. Item takové od otce svého Františka mají a praví míti vysvobození, kterýž by se z nich do očistce dostal, že František ho obvlaží a z muk jako syna zákona svého vy- svobodí. Item, že v jich zákoně žádný zlý nemuož býti, anebo jest kaž- dému v zákona toho dobrotě trvati, aneb není-li dobrý, z zákona utéci. Item, že jest s Františkem často Ježíš mluvíval, a což jest kolivěk s ním mluvil, tomu oni věří jako Ježíšovu čtení, a ty, urozený náš věrný milý, též si věřiti zavázán. Tato sú spasitedlná šibalstva našeho milého naučení, kteréž sme z naší veliké chytrosti, již jsúc rozvázáni, na svět poslali s jinými mnohými rotami, jako Dominiky, Kartausy, Karmelitské, Premon- strátenské, Cistercienské padúchy a jiné přemnohé, aby množstvím jich zákonuov Ježíšuov zákon utlačen byl a lidem k jich spasitedlnému po- znání zatemněn byl. Ale svrchupsaným naučením nábožných našich bosákuov učedlníci Ježíšovi odpírají a najvíc náš najúhlavnější nepřítel Wiglef v knihách, kteréž jest složil De fundacione sectarum, 10) to jest česky řečeno O zalo- žení šibalství. Ach nemilostivý člověk, co nám mnoho zlého učinil! Eze- chiel zlost kněžstva našeho římského i svozování našich věrných nábož- ných bosákuov i jiných rot jmenovaných i ohavnost opuštění [sic] v tajném vidění svém skrze malú dieru v stěně učiněnú oznámil jest, ale ten Wi- glef všecku stěnu rozbořil jest a všemu světu lest naši i kněžstva, ne- věstky naší, ohlásil jest a dvéře zákona Ježíšova otevřel jest a světlem jeho temnosti zlosti naše lidu oznámil jest a z našeho i z jich [63a] fa- lešného naučení všecky lidi vystříhl jest. A protož Wiglefisté tím [sic naučením odpírajíc najprv praví, že nejdokonalejší jest zákon apoštolský, jichžto řeči bez strachu testamentum aneb svědectví nazvány sú, nebo duchem Ježíšovým srdce jich naplněna, slova dobrá věčného spasení ústa jich sú vyříkala, o nichž dí Šavel, že buoh v první církvi své položil apoštoly, potom proroky oc, kteréž také praví býti základy a krumfešta onoho města v knihách zjevení položeného. A dále mluví: má-li dokona- lost z utrpení súzena býti, tehdy zákonníci a Ježíšovi najvětčí protivníci 10) Tento Wiclifův spis "De fundatione sectarum“ vydal Buddensieg s jinými drobnými spisy Wiclifovými v Lipsku 1883.
22 II. Z. Nejedlý našich nikoli neminul. A když pak ke mši na hřbetě pojedeš pod černým dekem, oni tě vezmú v své modlitby a věčné služby za tě činiti budú, neb z našich rukú věčně nevyjdeš, ale oniť tě na tom ubezpečí, že tě z moci [62b] naší vyvolají a vyprosí, ale však pod takovú výminkú zna- menitě učiněnú, jestliže bychom my aneb všickni čerti, bratří naši, ze- mřeli aneb peklo zkaženo bylo aneb Ježíš lhářem byl; tak tě oni od nás vyvolají a vyprosí. Také máš o nich toto věděti, jakož i jiným, kteréž sme od Ježíšova čtení oslepili, naučením naším rozprávějí, že oni sú Ježíšova rota a ná- sledovníci Ježíšovy chudoby, a v to rúhání sme je uvedli, že vyznávají a tím se chlubí před těmi, kteréž nám přitrhnúti žádají, že sú zákona i života dokonalejšího nežli Ježíšovi apoštolé, neb apoštolé sú bosi ne- chodili, tvrdě neléhali, peníze v ruku brali, ženám ruku podávali, ne- žebrali, ale tito ode všech těch věcí se vzdalují a naším naučením, že zákon dokonalejší jsú sobě ustavili, praví. Item takové od otce svého Františka mají a praví míti vysvobození, kterýž by se z nich do očistce dostal, že František ho obvlaží a z muk jako syna zákona svého vy- svobodí. Item, že v jich zákoně žádný zlý nemuož býti, anebo jest kaž- dému v zákona toho dobrotě trvati, aneb není-li dobrý, z zákona utéci. Item, že jest s Františkem často Ježíš mluvíval, a což jest kolivěk s ním mluvil, tomu oni věří jako Ježíšovu čtení, a ty, urozený náš věrný milý, též si věřiti zavázán. Tato sú spasitedlná šibalstva našeho milého naučení, kteréž sme z naší veliké chytrosti, již jsúc rozvázáni, na svět poslali s jinými mnohými rotami, jako Dominiky, Kartausy, Karmelitské, Premon- strátenské, Cistercienské padúchy a jiné přemnohé, aby množstvím jich zákonuov Ježíšuov zákon utlačen byl a lidem k jich spasitedlnému po- znání zatemněn byl. Ale svrchupsaným naučením nábožných našich bosákuov učedlníci Ježíšovi odpírají a najvíc náš najúhlavnější nepřítel Wiglef v knihách, kteréž jest složil De fundacione sectarum, 10) to jest česky řečeno O zalo- žení šibalství. Ach nemilostivý člověk, co nám mnoho zlého učinil! Eze- chiel zlost kněžstva našeho římského i svozování našich věrných nábož- ných bosákuov i jiných rot jmenovaných i ohavnost opuštění [sic] v tajném vidění svém skrze malú dieru v stěně učiněnú oznámil jest, ale ten Wi- glef všecku stěnu rozbořil jest a všemu světu lest naši i kněžstva, ne- věstky naší, ohlásil jest a dvéře zákona Ježíšova otevřel jest a světlem jeho temnosti zlosti naše lidu oznámil jest a z našeho i z jich [63a] fa- lešného naučení všecky lidi vystříhl jest. A protož Wiglefisté tím [sic naučením odpírajíc najprv praví, že nejdokonalejší jest zákon apoštolský, jichžto řeči bez strachu testamentum aneb svědectví nazvány sú, nebo duchem Ježíšovým srdce jich naplněna, slova dobrá věčného spasení ústa jich sú vyříkala, o nichž dí Šavel, že buoh v první církvi své položil apoštoly, potom proroky oc, kteréž také praví býti základy a krumfešta onoho města v knihách zjevení položeného. A dále mluví: má-li dokona- lost z utrpení súzena býti, tehdy zákonníci a Ježíšovi najvětčí protivníci 10) Tento Wiclifův spis "De fundatione sectarum“ vydal Buddensieg s jinými drobnými spisy Wiclifovými v Lipsku 1883.
Strana 23
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 23 dokonalejší by byli svatosti i zákona než apoštolé, neb sú u svých po- dolkuov trní nosili, aby se v nohy bodli, častěji než apoštolé postili se a kněží Bálovi nožmi řezali se. A ti apoštolé mnohá svědectví od pro- rokuov své svatosti i svého povýšení mají i také podobenstvím oněch dvanácte voluov v chrámě Šalomúnově moře drženými [sic] znamenáni sú, nebo na jich víře i naučení svět tento v pravdě víry zdržuje se. Ale naše roty praví, že mají svědectví od Petra 2 Corinth. 2, jenž dí: byli sú i falešní proroci oc smělí, sami se sobě líbíce, rot nestrachujíce se uvo- zovati rúhajících. A též svědectví mají od Šavla. Ty i jiné mnohé věci Wiglefisté proti našim nábožným votčíkóm bosákóm mluví. A o žebrání, v kteréž sme je dali, nás zrazují, pravíce, že sme oboje kněžstvo z mezí čtení Ježíšova vyhnali, jedni císaře z maje- státu a z města i království římského oblúpili a světsky panují králov- stvím římským, svého lakomství nasytiti nemohúce, i jinými královstvími království římskému poddanými, ale císařství řecké i všecka království světa rádi by pohltili a v svú daň podrobili. A o druhých pak praví ná- božných našich, že žebří a stříbra, zlata se pod věčným zatracením do- týkati nechtí a peníze neb groše neb kopy, urozený věrný milý náš, od tebe nevezmú, ale deset neb patnáct čberú ryb, to jim proti svědomí vzíti není ani proti jich zákonu. A tak i o oněch i o těchto praví, že základu ani panování ani žebroty v zákoně Ježíšově nemají a z pekla vy- svození [sic] Franciškovu synuov svých zákonných praví, že jim též Fran- tišek pomuož z očistce, jako jest Abraham synu svému bohatci pomohl z pekla, a též je obvlaží, jako jest Lazar jazyk bohatce v plameni se mučícího obvlažil. A proti tomu, že nižádný zlý ne[63b]muož býti mezi nimi, praví, že v každém stavě Ježíš pravil býti zlé i dobré; dva na jednom loži, jeden vzat a druhý opuštěn; dva v životě mateře, Jakob a Esau, jeden vzat, druhý opuštěn; ale praví, že málo z nich dobrých a Je- žíšově pravdě povolných muož mezi nimi nalezeno býti. A o rozmlúvání Ježíšově s Františkem praví, že což nábožní naši o tom rozmlúvání lží a smýšlejí, že jest Ježíš s svú milú matkú, s svými apoštoly tak mnoho nemluvil, jako oni praví, že s Františkem mluvil. A o věření těm věcem jako zákonu praví, že pod nebem většího rúhání není aniž jakých duo- vodnov proti těm řečem potřebí jest, neb samy rúhavé a prokleté zjevně se býti pokazují. Protož ty, urozený věrný náš milý, hleď, aby se Wiglefova i jeho následovníkuov naučení vystříhl jako Husova a Rokycanova a jemu se vší svú silú protivil, a myť tobě dáme múdrost a setrvání, aby u víře naší a Ježíšovi odporné do smrti trval. A když se nám dostaneš, naši věrní nábožní bosáci z muk i z pekelné žalosti tobě pomohú, když se v jich modlitby poručíš a na jich se náboženství spustíš. A toho jistý duovod tento měj: když přáteluom svým, strajcóm, újcóm službu činíš zádušní, svolaj je k tomu a pros jich, ať jim buoh zjeví, již-li sú vy- prosili duši některého přítele tvého z muk, a oniť povědí, že chtí o to boha starati, aby jim to zjevil, a oniť tobě povědí a jistě tě na tom ubezpečí, že jest duše přítele tvého, bratra neb strýce vysvobozena a že jeden bratr z zákona jich měl vidění a duši přítele tvého viděl pěknú, bílú, bílým rúchem oděnú a andělskými zástupy do nebe provozenú. Na
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 23 dokonalejší by byli svatosti i zákona než apoštolé, neb sú u svých po- dolkuov trní nosili, aby se v nohy bodli, častěji než apoštolé postili se a kněží Bálovi nožmi řezali se. A ti apoštolé mnohá svědectví od pro- rokuov své svatosti i svého povýšení mají i také podobenstvím oněch dvanácte voluov v chrámě Šalomúnově moře drženými [sic] znamenáni sú, nebo na jich víře i naučení svět tento v pravdě víry zdržuje se. Ale naše roty praví, že mají svědectví od Petra 2 Corinth. 2, jenž dí: byli sú i falešní proroci oc smělí, sami se sobě líbíce, rot nestrachujíce se uvo- zovati rúhajících. A též svědectví mají od Šavla. Ty i jiné mnohé věci Wiglefisté proti našim nábožným votčíkóm bosákóm mluví. A o žebrání, v kteréž sme je dali, nás zrazují, pravíce, že sme oboje kněžstvo z mezí čtení Ježíšova vyhnali, jedni císaře z maje- státu a z města i království římského oblúpili a světsky panují králov- stvím římským, svého lakomství nasytiti nemohúce, i jinými královstvími království římskému poddanými, ale císařství řecké i všecka království světa rádi by pohltili a v svú daň podrobili. A o druhých pak praví ná- božných našich, že žebří a stříbra, zlata se pod věčným zatracením do- týkati nechtí a peníze neb groše neb kopy, urozený věrný milý náš, od tebe nevezmú, ale deset neb patnáct čberú ryb, to jim proti svědomí vzíti není ani proti jich zákonu. A tak i o oněch i o těchto praví, že základu ani panování ani žebroty v zákoně Ježíšově nemají a z pekla vy- svození [sic] Franciškovu synuov svých zákonných praví, že jim též Fran- tišek pomuož z očistce, jako jest Abraham synu svému bohatci pomohl z pekla, a též je obvlaží, jako jest Lazar jazyk bohatce v plameni se mučícího obvlažil. A proti tomu, že nižádný zlý ne[63b]muož býti mezi nimi, praví, že v každém stavě Ježíš pravil býti zlé i dobré; dva na jednom loži, jeden vzat a druhý opuštěn; dva v životě mateře, Jakob a Esau, jeden vzat, druhý opuštěn; ale praví, že málo z nich dobrých a Je- žíšově pravdě povolných muož mezi nimi nalezeno býti. A o rozmlúvání Ježíšově s Františkem praví, že což nábožní naši o tom rozmlúvání lží a smýšlejí, že jest Ježíš s svú milú matkú, s svými apoštoly tak mnoho nemluvil, jako oni praví, že s Františkem mluvil. A o věření těm věcem jako zákonu praví, že pod nebem většího rúhání není aniž jakých duo- vodnov proti těm řečem potřebí jest, neb samy rúhavé a prokleté zjevně se býti pokazují. Protož ty, urozený věrný náš milý, hleď, aby se Wiglefova i jeho následovníkuov naučení vystříhl jako Husova a Rokycanova a jemu se vší svú silú protivil, a myť tobě dáme múdrost a setrvání, aby u víře naší a Ježíšovi odporné do smrti trval. A když se nám dostaneš, naši věrní nábožní bosáci z muk i z pekelné žalosti tobě pomohú, když se v jich modlitby poručíš a na jich se náboženství spustíš. A toho jistý duovod tento měj: když přáteluom svým, strajcóm, újcóm službu činíš zádušní, svolaj je k tomu a pros jich, ať jim buoh zjeví, již-li sú vy- prosili duši některého přítele tvého z muk, a oniť povědí, že chtí o to boha starati, aby jim to zjevil, a oniť tobě povědí a jistě tě na tom ubezpečí, že jest duše přítele tvého, bratra neb strýce vysvobozena a že jeden bratr z zákona jich měl vidění a duši přítele tvého viděl pěknú, bílú, bílým rúchem oděnú a andělskými zástupy do nebe provozenú. Na
Strana 24
24 II. Z. Nejedlý: ty věci chutně se ubezpeč, neb to máš do našeho ráje cestu velmi jistú; ale za to vidění několik čberú ryb dáti musíš. A zvěz na nich, jižli sú Racka tlustého, služebníka tvého,11) od nás vyprosili? Povědíť též jako o tvém příteli. Takéť přísně přikazujem, aby se otcovského obyčeje držiel, když mnichy a kněží svoláš a zádušní jim hody strojíš, aby několik krav kacířóm ukradl a zvlášt sedláčkuom, sirotkuom neb vdovám, kdež by naj- chudší viděl, kteříž z kalichu Ježíšovu krev pijí, a bratří své bosáky, ná- božné našie milé, tím masem nakrmíš, neb nám v tom velikú radost učiníš. A na přímluvu svatých chutně se ubezpeč, nebť se za tě přimlúvají, jakož David píše: povstaň bože, ať se [64a] rozprchnú nepřátelé tvoji, vyli hněv tvuoj na lid, který tebe nezná; a ono v zevení [sic]: dokud pane svatý oc; a opět: kterak se zde mnoho velebil, tak mu mnoho dajte muk; a ono v žalmě: radovati se bude spravedlivý, když uzří pomstu nad zlým; žaltář: expelle eos, quantum irritauerunt te domine oc. Tof za tvú duši přímluva. A pro přestúpení stavu vdovského svědomí sobě nečiň žádného, ale zpovídaje se bosákuom, oni tě rozhřeší a kropáčem s tebe to sejmú a okážíť na púť k svaté Dobrotivé aneb k svatým čtrnádcti pomocníkóm, 12) a nemuožešli pěšky putovati, ale jeď na koni a daj nětco mnichóm, a tu nabudeš odpustkuov a karen [sic]. A ne tolik [sic] za tvé kurevství po- kání dávati budú, ale ještěť zjednají rozhříšení a dispensací od úředníka našeho Sixta čtvrtého,13) aby jednu nebo dvě neoddané mohl sobě súkromí poctivě chovati. A jich to cti nic nebude škoditi, neb s odpuštěním otce svatého tobě povolé, jsúce z toho rozhříšeny, a listy jim na to zjednáš od otce svatého, dvě neb tři sta zlatých na to nalože a otci svatému dada, neb to bez zlatých nemuož zjednáno býti, že tím panenství neztratí a pro tré neb čtvero dětí mohú dobře prostovlasy choditi, jakoby pod bílým křížem se vosvěcovaly. Tak tvé zmilelíčky rozhříší jako onu Holo- múckú pannu, kterúž sú v ruoženém věnci jako jeptišku k vylování [sic do kostela uvedli, když jest jasný král Matiáš uherský s ní přes noc vesel byl, a naši milí kněží to rozhlásili slavně v kostele, že čistá panna jest, jako by se z své máteře tepruov narodila. 14) A ty maje od Sirta úředníka našeho skrze bosáky, nábožné naše milé, to rozhříšení k zacho- vání vdovské čistoty, nebudeš zavázán, ale od toho Ježíšova přikázání budeš rozvázán. A byl-lis veliký lotr sa svázán, mnohem větší budeš jsa rozvázán, jakož i my mnohem věčí moc zlosti naší okazujeme jsúce roz- vázáni, nežli sme byli svázáni. A protož všecky rozvazujem k naplnění vší nešlechetnosti své a tebe pro tvú snažnost, kterúž [64b] máš k utlačení kalicha Ježíšova, zvláštnie milosti k činění tvé vší vuole tě rozvazujem i mocí naší bosá- kóm našim puojčenú tě rozhřešujem i rozvazujem a sedm duchuov horších než 11) Nevíme, kdo byl tento Racek, jenž zde sluje služebníkem a o něco dále úřed- níkem p. Lvovým. Snad míní se tu „pan Racek“, jenž za krále Jiřího vládl Doma- žlicemi a 1467 byl již nebožtík (Archiv Český IV, 232). Pan Lev 1470 držel Domažlice. 12) Patrné Sv. Dobrotivá na Ostrově u Hořovic, augustinianský klášter, jenž té doby byl několika málo mnichy obydlen. „Čtrnáct pomocníků“ není asi určité místo, znamená to jen oblíbené patrony poutních míst. 13) Sixt IV. papežoval v letech 1471 — 1484. Působilo asi na autora pamfletu, že Sixt byl původně bosák Františkán. 14) Tuto větu cituje Palacký IV, 2, str. 521 a klade ji k pobytu Matiášovu v Olo- mouci r. 1469. Dlugoš také věděl o podobných skutcích krále Matiáše, a sice z veřej- ného vypravování: „Mathias novis quotidie vocando, ut publice ferebatur, nuptis."
24 II. Z. Nejedlý: ty věci chutně se ubezpeč, neb to máš do našeho ráje cestu velmi jistú; ale za to vidění několik čberú ryb dáti musíš. A zvěz na nich, jižli sú Racka tlustého, služebníka tvého,11) od nás vyprosili? Povědíť též jako o tvém příteli. Takéť přísně přikazujem, aby se otcovského obyčeje držiel, když mnichy a kněží svoláš a zádušní jim hody strojíš, aby několik krav kacířóm ukradl a zvlášt sedláčkuom, sirotkuom neb vdovám, kdež by naj- chudší viděl, kteříž z kalichu Ježíšovu krev pijí, a bratří své bosáky, ná- božné našie milé, tím masem nakrmíš, neb nám v tom velikú radost učiníš. A na přímluvu svatých chutně se ubezpeč, nebť se za tě přimlúvají, jakož David píše: povstaň bože, ať se [64a] rozprchnú nepřátelé tvoji, vyli hněv tvuoj na lid, který tebe nezná; a ono v zevení [sic]: dokud pane svatý oc; a opět: kterak se zde mnoho velebil, tak mu mnoho dajte muk; a ono v žalmě: radovati se bude spravedlivý, když uzří pomstu nad zlým; žaltář: expelle eos, quantum irritauerunt te domine oc. Tof za tvú duši přímluva. A pro přestúpení stavu vdovského svědomí sobě nečiň žádného, ale zpovídaje se bosákuom, oni tě rozhřeší a kropáčem s tebe to sejmú a okážíť na púť k svaté Dobrotivé aneb k svatým čtrnádcti pomocníkóm, 12) a nemuožešli pěšky putovati, ale jeď na koni a daj nětco mnichóm, a tu nabudeš odpustkuov a karen [sic]. A ne tolik [sic] za tvé kurevství po- kání dávati budú, ale ještěť zjednají rozhříšení a dispensací od úředníka našeho Sixta čtvrtého,13) aby jednu nebo dvě neoddané mohl sobě súkromí poctivě chovati. A jich to cti nic nebude škoditi, neb s odpuštěním otce svatého tobě povolé, jsúce z toho rozhříšeny, a listy jim na to zjednáš od otce svatého, dvě neb tři sta zlatých na to nalože a otci svatému dada, neb to bez zlatých nemuož zjednáno býti, že tím panenství neztratí a pro tré neb čtvero dětí mohú dobře prostovlasy choditi, jakoby pod bílým křížem se vosvěcovaly. Tak tvé zmilelíčky rozhříší jako onu Holo- múckú pannu, kterúž sú v ruoženém věnci jako jeptišku k vylování [sic do kostela uvedli, když jest jasný král Matiáš uherský s ní přes noc vesel byl, a naši milí kněží to rozhlásili slavně v kostele, že čistá panna jest, jako by se z své máteře tepruov narodila. 14) A ty maje od Sirta úředníka našeho skrze bosáky, nábožné naše milé, to rozhříšení k zacho- vání vdovské čistoty, nebudeš zavázán, ale od toho Ježíšova přikázání budeš rozvázán. A byl-lis veliký lotr sa svázán, mnohem větší budeš jsa rozvázán, jakož i my mnohem věčí moc zlosti naší okazujeme jsúce roz- vázáni, nežli sme byli svázáni. A protož všecky rozvazujem k naplnění vší nešlechetnosti své a tebe pro tvú snažnost, kterúž [64b] máš k utlačení kalicha Ježíšova, zvláštnie milosti k činění tvé vší vuole tě rozvazujem i mocí naší bosá- kóm našim puojčenú tě rozhřešujem i rozvazujem a sedm duchuov horších než 11) Nevíme, kdo byl tento Racek, jenž zde sluje služebníkem a o něco dále úřed- níkem p. Lvovým. Snad míní se tu „pan Racek“, jenž za krále Jiřího vládl Doma- žlicemi a 1467 byl již nebožtík (Archiv Český IV, 232). Pan Lev 1470 držel Domažlice. 12) Patrné Sv. Dobrotivá na Ostrově u Hořovic, augustinianský klášter, jenž té doby byl několika málo mnichy obydlen. „Čtrnáct pomocníků“ není asi určité místo, znamená to jen oblíbené patrony poutních míst. 13) Sixt IV. papežoval v letech 1471 — 1484. Působilo asi na autora pamfletu, že Sixt byl původně bosák Františkán. 14) Tuto větu cituje Palacký IV, 2, str. 521 a klade ji k pobytu Matiášovu v Olo- mouci r. 1469. Dlugoš také věděl o podobných skutcích krále Matiáše, a sice z veřej- ného vypravování: „Mathias novis quotidie vocando, ut publice ferebatur, nuptis."
Strana 25
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 25 si v sobě prvé měl, v tě po našem rozhříšení posíláme, aby poslední věci tvé byly horší prvních. A netoliko sedm duchuov našich, ale sedm tisícuov k tvé žádosti a ku potřebě poslati jich neobmeškáme, aby tak chodě po cestách našich širokých, vuoli naši dokonale vyplnil. A po tomto životě, když se nám dostaneš, tepruv tě zvížeme, kte- réhož sme my na světě k dokonání všech zlostí rozvázali, a svížíce nohy tvé i ruce, budeš v temnostech zevnitřních, kdež jest utěšené výskání a zubuov skřípění, nedaleko od truonu majestátu našeho duostojným mí- stem poctěn budeš, poněvadž sme tě již sobě tak unosili, upevnili a ufa- sovali, že již Ježíšovi nemuožeš povolen býti, neb v tvých údech, v tvém tělie [sic] i tvé duši máš mnoho bratří i sluh našich, strážných tvých, v břichu, v jazyku, v srdci mnoho tisícuov čertuov máš, kteříž tě k vuoli naší ústavně napomínají: jedni, aby kurvil, druzí, aby se kalichu rúhal, třetí, aby lest ukládal, kterak by mohl koho pro přijímání z kalicha o zámek neb o hrdlo připraviti jiné viny zamýšlením skrze služebníky tvé a najvíce křesťanské hody, o lidech lest ukládati a před lidmi toho chceš jist býti. Čtvrtí tě napomínají, aby vymyšleně a pesky lál; pátí, aby se nám porúčel a klel a do příbytku našeho pod křivú přísahú a kletbú se odsuzoval; šestí, aby lidi dřel a z jich statku a živnosti jich lúpil; sedmí, aby lhal, jakož mnohé věci o kněží [sic] Ježíšových velmi rád lžeš, o onom, že jest katem, o onom, že jest padúch nesvěcený, i jinak je z jich dobré pověsti lúpiš a ve zlú je odíváš a v tom nám velikú libost okazuješ. Ale v tom najvěčí, že se krvi Ježíšově tak snažně a [65a] horlivě rúháš a o přijímajících úklady činíš a pro tu věc najspíše pod pranéřem Staroměstským makovice necháš. A tiem vúdcem [sic] svrchupsaným tebe mocně porúčíme a na naše hody tě zuoveme, aby po úředníku svém Rackovi neprodléval, neb tebe s velikú ctí čeká a stoly šikuje, cožť k hoduom přísluší, aby mohl v království našem za naším stolem pro tak velikú službu tvú hodně uctěn býti. Žehnáme tě naším cí- sařským požehnáním, aby se z ruky naší nikoli nemohl vydříti. Raději bychom mnoho tisícuov z pekla našeho Ježíšovi propustili, než tebe jedi- ného, by měl v Ježíšovu službu vniknúti a nám se zprotiviti. Nikdy tobě pokoje nebuď i všem tvým tovařišóm, kteříž sobě tvého zlosynstva po- máháte. Budiž všem čertóm poručen a poslu zaplať od listu. Dán v Římě na stolici naší léta od našeho uvázání v králov- ství římské, jakž sme kněžstvo nadali 1408 15) a od narození na- šeho 44, 6. máje měsíce. Majestátu našeho sme neměli, neb jest jej urozenému Prokopovi 16) kurva ukradla a v židech jej zastavila, a ještě sme ho neoptali. A jisti sme tebú, že listu našemu nezapečetěnému a posluom našim i vnuknutí našemu lépe věříš než Ježíšovu čtení. 15) Autor počítá tu asi od oblíbeného roku 70 po Kr. počátek úpadku apoštolské církve, což ukazuje na rok 1478 vzniku tohoto listu. Neznámo, proč udává 44 let od narození našeho. Papež Sixt, na něhož by se tu mohla činiti narážka, narodil se 21. čce 1414, což by dalo letopočet 1458. Není vyloučena možnost, že je tu chyba buď v autorově počítání neb v přepisu písařově, zdá se však i rok 1458 poukazovat k létu 1478. 16) Autor zde měl na mysli patrně Prokopa z Rabšteina, známého oblíbence papežské kurie. Prokop z Rabšteina zemřel sice již 1472, ale spisovatel snad z ne- vědomosti, snad i z jakési historické ledabylosti ho zde ještě jmenuje mezi živými.
Oldřicha Kalenice z Kalenic Satyrický list Luciperův. 25 si v sobě prvé měl, v tě po našem rozhříšení posíláme, aby poslední věci tvé byly horší prvních. A netoliko sedm duchuov našich, ale sedm tisícuov k tvé žádosti a ku potřebě poslati jich neobmeškáme, aby tak chodě po cestách našich širokých, vuoli naši dokonale vyplnil. A po tomto životě, když se nám dostaneš, tepruv tě zvížeme, kte- réhož sme my na světě k dokonání všech zlostí rozvázali, a svížíce nohy tvé i ruce, budeš v temnostech zevnitřních, kdež jest utěšené výskání a zubuov skřípění, nedaleko od truonu majestátu našeho duostojným mí- stem poctěn budeš, poněvadž sme tě již sobě tak unosili, upevnili a ufa- sovali, že již Ježíšovi nemuožeš povolen býti, neb v tvých údech, v tvém tělie [sic] i tvé duši máš mnoho bratří i sluh našich, strážných tvých, v břichu, v jazyku, v srdci mnoho tisícuov čertuov máš, kteříž tě k vuoli naší ústavně napomínají: jedni, aby kurvil, druzí, aby se kalichu rúhal, třetí, aby lest ukládal, kterak by mohl koho pro přijímání z kalicha o zámek neb o hrdlo připraviti jiné viny zamýšlením skrze služebníky tvé a najvíce křesťanské hody, o lidech lest ukládati a před lidmi toho chceš jist býti. Čtvrtí tě napomínají, aby vymyšleně a pesky lál; pátí, aby se nám porúčel a klel a do příbytku našeho pod křivú přísahú a kletbú se odsuzoval; šestí, aby lidi dřel a z jich statku a živnosti jich lúpil; sedmí, aby lhal, jakož mnohé věci o kněží [sic] Ježíšových velmi rád lžeš, o onom, že jest katem, o onom, že jest padúch nesvěcený, i jinak je z jich dobré pověsti lúpiš a ve zlú je odíváš a v tom nám velikú libost okazuješ. Ale v tom najvěčí, že se krvi Ježíšově tak snažně a [65a] horlivě rúháš a o přijímajících úklady činíš a pro tu věc najspíše pod pranéřem Staroměstským makovice necháš. A tiem vúdcem [sic] svrchupsaným tebe mocně porúčíme a na naše hody tě zuoveme, aby po úředníku svém Rackovi neprodléval, neb tebe s velikú ctí čeká a stoly šikuje, cožť k hoduom přísluší, aby mohl v království našem za naším stolem pro tak velikú službu tvú hodně uctěn býti. Žehnáme tě naším cí- sařským požehnáním, aby se z ruky naší nikoli nemohl vydříti. Raději bychom mnoho tisícuov z pekla našeho Ježíšovi propustili, než tebe jedi- ného, by měl v Ježíšovu službu vniknúti a nám se zprotiviti. Nikdy tobě pokoje nebuď i všem tvým tovařišóm, kteříž sobě tvého zlosynstva po- máháte. Budiž všem čertóm poručen a poslu zaplať od listu. Dán v Římě na stolici naší léta od našeho uvázání v králov- ství římské, jakž sme kněžstvo nadali 1408 15) a od narození na- šeho 44, 6. máje měsíce. Majestátu našeho sme neměli, neb jest jej urozenému Prokopovi 16) kurva ukradla a v židech jej zastavila, a ještě sme ho neoptali. A jisti sme tebú, že listu našemu nezapečetěnému a posluom našim i vnuknutí našemu lépe věříš než Ježíšovu čtení. 15) Autor počítá tu asi od oblíbeného roku 70 po Kr. počátek úpadku apoštolské církve, což ukazuje na rok 1478 vzniku tohoto listu. Neznámo, proč udává 44 let od narození našeho. Papež Sixt, na něhož by se tu mohla činiti narážka, narodil se 21. čce 1414, což by dalo letopočet 1458. Není vyloučena možnost, že je tu chyba buď v autorově počítání neb v přepisu písařově, zdá se však i rok 1458 poukazovat k létu 1478. 16) Autor zde měl na mysli patrně Prokopa z Rabšteina, známého oblíbence papežské kurie. Prokop z Rabšteina zemřel sice již 1472, ale spisovatel snad z ne- vědomosti, snad i z jakési historické ledabylosti ho zde ještě jmenuje mezi živými.
- 1: Array
- 13: Array