z 32 stránek
Vrstevník Husův
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
- s. 11: ...Pán Amen', nebo fol. 419/: '. .. všichni spolu v Kristu Ježíši, jenž jest požehnaný na věky věkův', anebo fol. 465a koruny...
- s. 11: ...věky věkův', anebo fol. 465a koruny královstvie nebeského dosáhnou od Krista Ježíše, jemuž jest čest a sláva etc.' atd. Někdy přímo oslovuje...
- s. 24: ...470b „v slávě nebeské obdržeti. Kteréžto rač nám puojčiti dojíti Kristus Ježíš, kterýž jest Amen, t. pravda, a jenž jest počátek a...
Název:
Vrstevník Husův (Věstník Královské České Společnosti Náuk)
Autor:
Flajšhans, Václav
Rok vydání:
1903
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
530
Obsah:
- 1: Vrstevník Husův
upravit
Strana 1
III. Vrstevník Husův. Zprávu podává V. Flajšhans. (Předloženo dne 9. března 1903.) O Vánocích 1900 zabýval jsem se ponejprv podrobněji rukopisy veledůležité knihovny metropolitní kapitoly svatovítské v Praze.1). Byla to hlavně studia o době t. zv. české reformace, literární a ja- zyková, jež mne k těmto, mnohdy docela netknutým, bohatým zřídlům vedla; všímal jsem si však také českých textů vůbec (pokud nepře- sahovaly věk XVI.) a shledal jsem dosti důležité paběrky. Nenapadlo mne však, že by tyto paběrky byly vskutku nálezy nové; poznal jsem teprve později, že vskutku celá řada těchto textů jsou nova, noviter reperta. Napsal jsem proto roku následujícího stručnou zprávičku o sedmi největších a nejdůležitějších kodexích ka- pitulních do prosincového čísla Věstníku české Akademie (VČA, X., 596—598), doporučuje je „bedlivé pozornosti našich filologů“. Za nejdůležitější a největší jsem položil tři kodexy poslední: epistolarium, kommentář Apokalypse a výklad evangelia sv. Jana. Doufal jsem, že dojdou ocenění i studia, jakého zasluhují. Ale během roku ukládal se zase na ně klidně prach archivní — i na zmíněné tři nejdůležitější. Vzal jsem proto o Vánocích 1902 nejdůležitější z nich2) — kommentář Apokalypse — znovu do rukou a podávám — tuto malý důkaz, že kodex ten námahy vynaložené zasluhuje. I. Rukopis kapitulní, A XXXVII., dosud nepovšimnutý a nepo- psaný,3) obsahuje v staré vazbě celkem 39 foliových sexternů, až na poslední list posledního sexternu úplně popsaných zřetelným, velikým písmem. Na každém listu je po čtyřech sloupcích, sloupce mívají po Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1903.
III. Vrstevník Husův. Zprávu podává V. Flajšhans. (Předloženo dne 9. března 1903.) O Vánocích 1900 zabýval jsem se ponejprv podrobněji rukopisy veledůležité knihovny metropolitní kapitoly svatovítské v Praze.1). Byla to hlavně studia o době t. zv. české reformace, literární a ja- zyková, jež mne k těmto, mnohdy docela netknutým, bohatým zřídlům vedla; všímal jsem si však také českých textů vůbec (pokud nepře- sahovaly věk XVI.) a shledal jsem dosti důležité paběrky. Nenapadlo mne však, že by tyto paběrky byly vskutku nálezy nové; poznal jsem teprve později, že vskutku celá řada těchto textů jsou nova, noviter reperta. Napsal jsem proto roku následujícího stručnou zprávičku o sedmi největších a nejdůležitějších kodexích ka- pitulních do prosincového čísla Věstníku české Akademie (VČA, X., 596—598), doporučuje je „bedlivé pozornosti našich filologů“. Za nejdůležitější a největší jsem položil tři kodexy poslední: epistolarium, kommentář Apokalypse a výklad evangelia sv. Jana. Doufal jsem, že dojdou ocenění i studia, jakého zasluhují. Ale během roku ukládal se zase na ně klidně prach archivní — i na zmíněné tři nejdůležitější. Vzal jsem proto o Vánocích 1902 nejdůležitější z nich2) — kommentář Apokalypse — znovu do rukou a podávám — tuto malý důkaz, že kodex ten námahy vynaložené zasluhuje. I. Rukopis kapitulní, A XXXVII., dosud nepovšimnutý a nepo- psaný,3) obsahuje v staré vazbě celkem 39 foliových sexternů, až na poslední list posledního sexternu úplně popsaných zřetelným, velikým písmem. Na každém listu je po čtyřech sloupcích, sloupce mívají po Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1903.
Strana 2
2 III. V. Flajšhans: 48—53 (obyčejně 50—51) řádcích, v řádku bývá 25—30 písmen, 8—11 slabik (obyčejně po 10). Každý sloupec je vkusně zarámcován, sexterny opatřeny jsou kustody (nyní někde knihvazačem pořezanými) a signaturami (I.—XXXIX.; nyní jsou také listy očíslovány 1—470), veskrze pak kodex upravil rubrikátor (nad strany připsal čísla a názvy kapitol, in margine poznamenal hesly obsah, v textu označil zhruba interpunkci a citáty) a opravil korrektor (tento drobně připsal pod řádky a po straně latinsky některé citáty a vysvětlivky, v textu tu a tam něco změnil a vyškrabal). Rubrikator i písař byli bezpečně táž osoba, o korrektoru je to velice pravděpodobno; kromě rubrika- tora, písaře a korrektora nalézáme jen velmi zřídka stopy ruky cizí — jsou to řídká slova pod textem, rukou konce XVI. stol., patrně od majitele pozdějšího pocházející. Kodex jest úplný, krásně4) čitelný, téměř neporušen — jen jedna sponka ztratila se během věků. Z celého rázu kodexu jest patrno, že jest prací písaře amatéra, nikoli řemeslného. Písař psal patrně s láskou, pomalu a pečlivě: jest třeba se podívati na ty milliony úhledných literek, stavěných do ko- lonn a folií v řádkách souměrných a pevných; jest třeba si všimnouti těch znamének rozdělovacích, ručiček upozorňujících, pečlivých oprav (v kodexu tomto ohromném není skoro písařských chyb neopravených) a upřímných gloss, abychom pochopili lásku, s jakou lnul písař k své práci. Vzdech na konci „grates nunc omnes reddamus domino deo“, dýše hlubokým uspokojením, nikoliv bujnou veselostí nebo rozpustilým pošklebkem nad odbytou mrzutou prací, jak se nám naskytají v ko- dexích středověkých pravidlem. Písař psal pro sebe, své názory pro- jevoval in margine a nad textem i pod ním; čítal horlivě ve své knize, ještě r. 1548. Kniha se mu líbila — jest také perfecta ad unguem. Tak jako s uspokojením nadepsal na první řádku prvého sloupce „převelmi užitečný výklad na zjevenie sv. Jana“, zrovna tak věrně na konec díla oznamuje: „Finis Turnowie Anno Domini 1528 die S. Galli etc. feria VI. et inceptum feria V. etc.“ Pověděl-li nám, že dílo své skončil v Turnově, v pátek (16. října) 1528, neřekl přece svého jména a nezapsal rok a den začátku (že začal ve čtvrtek, ne- stačí snad k domnění, že se míní 16. říjen 1527, neboť tehdy padalo Havla ve středu). O tomto začátku můžeme jen hádati — a tu jistě musíme předpokládati nejméně dobu jednoho roku k napsání tohoto obra knih. Uvážíme-li, že každý ze 470 foliových listů obsahuje na čtyřech sloupcích více než 200, celek tedy 100.000 řádek, hustě psaných — nepočítaje hojných marginalií, oprav, doplňků a rubrikac; že řádky ty jsou psány pomalu a pevně, při tom promyšleny a glos-
2 III. V. Flajšhans: 48—53 (obyčejně 50—51) řádcích, v řádku bývá 25—30 písmen, 8—11 slabik (obyčejně po 10). Každý sloupec je vkusně zarámcován, sexterny opatřeny jsou kustody (nyní někde knihvazačem pořezanými) a signaturami (I.—XXXIX.; nyní jsou také listy očíslovány 1—470), veskrze pak kodex upravil rubrikátor (nad strany připsal čísla a názvy kapitol, in margine poznamenal hesly obsah, v textu označil zhruba interpunkci a citáty) a opravil korrektor (tento drobně připsal pod řádky a po straně latinsky některé citáty a vysvětlivky, v textu tu a tam něco změnil a vyškrabal). Rubrikator i písař byli bezpečně táž osoba, o korrektoru je to velice pravděpodobno; kromě rubrika- tora, písaře a korrektora nalézáme jen velmi zřídka stopy ruky cizí — jsou to řídká slova pod textem, rukou konce XVI. stol., patrně od majitele pozdějšího pocházející. Kodex jest úplný, krásně4) čitelný, téměř neporušen — jen jedna sponka ztratila se během věků. Z celého rázu kodexu jest patrno, že jest prací písaře amatéra, nikoli řemeslného. Písař psal patrně s láskou, pomalu a pečlivě: jest třeba se podívati na ty milliony úhledných literek, stavěných do ko- lonn a folií v řádkách souměrných a pevných; jest třeba si všimnouti těch znamének rozdělovacích, ručiček upozorňujících, pečlivých oprav (v kodexu tomto ohromném není skoro písařských chyb neopravených) a upřímných gloss, abychom pochopili lásku, s jakou lnul písař k své práci. Vzdech na konci „grates nunc omnes reddamus domino deo“, dýše hlubokým uspokojením, nikoliv bujnou veselostí nebo rozpustilým pošklebkem nad odbytou mrzutou prací, jak se nám naskytají v ko- dexích středověkých pravidlem. Písař psal pro sebe, své názory pro- jevoval in margine a nad textem i pod ním; čítal horlivě ve své knize, ještě r. 1548. Kniha se mu líbila — jest také perfecta ad unguem. Tak jako s uspokojením nadepsal na první řádku prvého sloupce „převelmi užitečný výklad na zjevenie sv. Jana“, zrovna tak věrně na konec díla oznamuje: „Finis Turnowie Anno Domini 1528 die S. Galli etc. feria VI. et inceptum feria V. etc.“ Pověděl-li nám, že dílo své skončil v Turnově, v pátek (16. října) 1528, neřekl přece svého jména a nezapsal rok a den začátku (že začal ve čtvrtek, ne- stačí snad k domnění, že se míní 16. říjen 1527, neboť tehdy padalo Havla ve středu). O tomto začátku můžeme jen hádati — a tu jistě musíme předpokládati nejméně dobu jednoho roku k napsání tohoto obra knih. Uvážíme-li, že každý ze 470 foliových listů obsahuje na čtyřech sloupcích více než 200, celek tedy 100.000 řádek, hustě psaných — nepočítaje hojných marginalií, oprav, doplňků a rubrikac; že řádky ty jsou psány pomalu a pevně, při tom promyšleny a glos-
Strana 3
Vrstevník Husův. 3 sovány, zajisté uznáme, že rok jest doba příliš malá. O tom svědčí ostatně i marginalie: fol. 89) připsal písař, mnoho jich nynie 1527 podobně fol. 797, potřebí by bylo této rady nynie 1527'. Tyto margi- nalie svědčí, že psal kodex již r. 1527, že tedy největší část díla (fol. 79—470) vznikla v době 1527—1528. Ale o začátku (nejméně prvých šest sexternů) nemůžeme toho s jistotou tvrditi: na fol. 8 čteme a nynie leta 1524' na fol. 241: leta Páně 1524 z těch . .. kněží ... několiknást vypověděli z Prahy', na fol. 271: sicut hodie sic factum est 1524', na fol. 321: 1524 pikharty z země české vy- hnali' (k tomu později připsán rok 1548; důkaz, že písař měl svůj kodex ještě tohoto roku): tedy první tři sexterny byly psány 1524: další tři v době 1525 a 1526; a ostatních 33 v letech 1527—1528 Co písaře zdrželo, že mezi zápisem fol. 325 (1524) a fol. 793 (r. 1527) napsal jenom listy 33—78, není nám sice známo, ale dobu napsání našeho kodexu podle těchto dat musíme položiti do let 1524—1528. Poněvadž události pražské v glosse na fol. 241 zmíněné, dály se od 9. srpna t. r. do Vánoc, zprávy do Turnova hned nepřišly a hned jich také náš písař nezapsal, můžeme počítati jen s koncem r. 1524, a tak dle toho trvalo napsání našeho kodexu asi čtyři léta. Jest arci možno si mysliti, že některá rubrikace psána byla snad dost pozdě po napsání textu, že tedy datum 1527 mohlo býti při opětovné lek- tuře připsáno k textu třebas r. 1525 nebo 15265) psanému, ale tím výsledek podstatně se nemění. Avšak kodex 6) náš není original, autograf, nýbrž pouze opis, kopie díla staršího. O tom svědčí první zběžné proběhnutí textu, o tom jeho jazyk, o tom jeho marginalie. Často písař dokládá ve svých rubrikacích, že to a ono ještě nyní platí, že také v Turnově se hně- vají na toho, kdo odpírá bludům a kacířstvím — krátce vidí se ihned, že doba složení není totožná s dobou zapsání. I to lze konečně zjistiti (obšírněji není potřebí toho dokazovati, poněvadž vyplývá tento důkaz sám z toho, co dole vyšetřeno o vzniku naší skladby), že písař našeho textu nebyl jeho skladatelem, že byl pozdější. Tu můžeme hned také odbýti otázku o písaři našeho textu. Podle všeho — podrobnější výklad by nezajímal — byl písař náš knězem, nejspíše farářem v Turnově. Byl věrný utrakvista a bránil všemožně mocnému vnikání bratrství a luteranství do Turnova — avšak marně, a měl proto mnohé nepříjemnosti s měšťany i vrchností. R. 1524 byl již dle všeho věku zralého, žil ještě r. 1548, kdy si do svého díla připsal schválení mandátů královských proti Bratřím. Jméno jeho jest nám neznámo,7) — ale práce jeho a jeho glossy svědčí 1*
Vrstevník Husův. 3 sovány, zajisté uznáme, že rok jest doba příliš malá. O tom svědčí ostatně i marginalie: fol. 89) připsal písař, mnoho jich nynie 1527 podobně fol. 797, potřebí by bylo této rady nynie 1527'. Tyto margi- nalie svědčí, že psal kodex již r. 1527, že tedy největší část díla (fol. 79—470) vznikla v době 1527—1528. Ale o začátku (nejméně prvých šest sexternů) nemůžeme toho s jistotou tvrditi: na fol. 8 čteme a nynie leta 1524' na fol. 241: leta Páně 1524 z těch . .. kněží ... několiknást vypověděli z Prahy', na fol. 271: sicut hodie sic factum est 1524', na fol. 321: 1524 pikharty z země české vy- hnali' (k tomu později připsán rok 1548; důkaz, že písař měl svůj kodex ještě tohoto roku): tedy první tři sexterny byly psány 1524: další tři v době 1525 a 1526; a ostatních 33 v letech 1527—1528 Co písaře zdrželo, že mezi zápisem fol. 325 (1524) a fol. 793 (r. 1527) napsal jenom listy 33—78, není nám sice známo, ale dobu napsání našeho kodexu podle těchto dat musíme položiti do let 1524—1528. Poněvadž události pražské v glosse na fol. 241 zmíněné, dály se od 9. srpna t. r. do Vánoc, zprávy do Turnova hned nepřišly a hned jich také náš písař nezapsal, můžeme počítati jen s koncem r. 1524, a tak dle toho trvalo napsání našeho kodexu asi čtyři léta. Jest arci možno si mysliti, že některá rubrikace psána byla snad dost pozdě po napsání textu, že tedy datum 1527 mohlo býti při opětovné lek- tuře připsáno k textu třebas r. 1525 nebo 15265) psanému, ale tím výsledek podstatně se nemění. Avšak kodex 6) náš není original, autograf, nýbrž pouze opis, kopie díla staršího. O tom svědčí první zběžné proběhnutí textu, o tom jeho jazyk, o tom jeho marginalie. Často písař dokládá ve svých rubrikacích, že to a ono ještě nyní platí, že také v Turnově se hně- vají na toho, kdo odpírá bludům a kacířstvím — krátce vidí se ihned, že doba složení není totožná s dobou zapsání. I to lze konečně zjistiti (obšírněji není potřebí toho dokazovati, poněvadž vyplývá tento důkaz sám z toho, co dole vyšetřeno o vzniku naší skladby), že písař našeho textu nebyl jeho skladatelem, že byl pozdější. Tu můžeme hned také odbýti otázku o písaři našeho textu. Podle všeho — podrobnější výklad by nezajímal — byl písař náš knězem, nejspíše farářem v Turnově. Byl věrný utrakvista a bránil všemožně mocnému vnikání bratrství a luteranství do Turnova — avšak marně, a měl proto mnohé nepříjemnosti s měšťany i vrchností. R. 1524 byl již dle všeho věku zralého, žil ještě r. 1548, kdy si do svého díla připsal schválení mandátů královských proti Bratřím. Jméno jeho jest nám neznámo,7) — ale práce jeho a jeho glossy svědčí 1*
Strana 4
4 III. V. Flajšhans: o muži pilném, pracovitém, svědomitém v úřadě8) a pevném nahoru i dolů. Byl upřímný vlastenec a odpůrce luteranství. II. Složení textu připadá do doby starší; to lze dokázati jednak z jazyka textu, jednak z jeho obsahu. Důkazy z jazyka však nejsou dosti spolehlivé; písař náš nebyl dosti indiferentním, aby byl neměnil. A tak zvláště na grammatiku textu našeho nelze spolehnouti: zejména hláskosloví je téměř celé renovováno a jeví se v něm století XVI. To hlavně jest patrno tam, kde marginalie písařovy jeví konstantní zvláštnosti, zajisté turnovské — a tytéž zvláštnosti nalézáme pak v textu: tak na př. bajvati, řiedkaj, píše vedle sebe text i okraj (fol. 206b), ačkoliv v textu ještě často nalézáme —�— (v marg. pravidlem — aj—); nebo adverbium tepruva (marg. 95a a j.) nalézáme také v textu, ačkoli ještě často nalézáme tepruv atd. Z flexe vymizely téměř aoristy a imperfekta; jen zřídka nalezneme nějaké bieše, poměrně ještě nejvíc uchoval se slovník. Avšak — ač zajisté i sama jazyková úprava textu mohla by býti důkazem původu starého — vývody z jazyka jsou nejisté, ne- mohou samy o sobě rozhodovati (jest níže z lexikografických a gram- matických zvláštností nejdůležitější vyloženo), forma jeho jest dosti zřejma z úryvků: můžeme se bez nich docela dobře obejíti. Rovněž tak nejisté jsou úsudky ze slohu a dikce našeho díla; závisejí příliš na úsudcích z jazyka, jsou při nynějším stavu našich znalostí — kde nemáme popsán jazyk ani Štítného ani Husa — ještě problematičtější. Musíme se obrátiti výhradně k obsahu. Na štěstí spisovatel výkladu našeho nehalí se v onu ledovou objektivnost, jakou se vyznačovali viri docti věku osmnáctého. Neza- plétá se do pavučin svých fantasií, nevytváří si z citátů a kommentac neproniklý krunýř, za nímž by vzdoroval náporu doby: jeho dílo na- opak jest — jak by s pohrdáním řekl suchý grammatik — docela subjektivní, duše autorova chvěje se při každém doteku zvenčí a re- aguje slovem, větou, traktátem ostře a zřetelně. Čas zhruba jest určen narážkami neustálými, od prvního takřka listu až do posledního sloupce, na přijímanie krve Boží z kalicha (fol. 2b atd.) přijímajíce tělo a krev Páně' (23b) atd., přehojnými, krátkými a rozvláčnými, klidnými a bojovnými. Vyskytají se často a datují dílo do doby válek husitských anebo po nich, do let 1414—1478. Místo, kde kniha psána, jest rovněž určité a bezpečné. Píše zajisté v širším smyslu (fol. 40b): Tak zajisté milosrdný Pán nejprve v lidu tomto českém pravdu oznámiti ráčil', určitěji (fol. 1291): tak
4 III. V. Flajšhans: o muži pilném, pracovitém, svědomitém v úřadě8) a pevném nahoru i dolů. Byl upřímný vlastenec a odpůrce luteranství. II. Složení textu připadá do doby starší; to lze dokázati jednak z jazyka textu, jednak z jeho obsahu. Důkazy z jazyka však nejsou dosti spolehlivé; písař náš nebyl dosti indiferentním, aby byl neměnil. A tak zvláště na grammatiku textu našeho nelze spolehnouti: zejména hláskosloví je téměř celé renovováno a jeví se v něm století XVI. To hlavně jest patrno tam, kde marginalie písařovy jeví konstantní zvláštnosti, zajisté turnovské — a tytéž zvláštnosti nalézáme pak v textu: tak na př. bajvati, řiedkaj, píše vedle sebe text i okraj (fol. 206b), ačkoliv v textu ještě často nalézáme —�— (v marg. pravidlem — aj—); nebo adverbium tepruva (marg. 95a a j.) nalézáme také v textu, ačkoli ještě často nalézáme tepruv atd. Z flexe vymizely téměř aoristy a imperfekta; jen zřídka nalezneme nějaké bieše, poměrně ještě nejvíc uchoval se slovník. Avšak — ač zajisté i sama jazyková úprava textu mohla by býti důkazem původu starého — vývody z jazyka jsou nejisté, ne- mohou samy o sobě rozhodovati (jest níže z lexikografických a gram- matických zvláštností nejdůležitější vyloženo), forma jeho jest dosti zřejma z úryvků: můžeme se bez nich docela dobře obejíti. Rovněž tak nejisté jsou úsudky ze slohu a dikce našeho díla; závisejí příliš na úsudcích z jazyka, jsou při nynějším stavu našich znalostí — kde nemáme popsán jazyk ani Štítného ani Husa — ještě problematičtější. Musíme se obrátiti výhradně k obsahu. Na štěstí spisovatel výkladu našeho nehalí se v onu ledovou objektivnost, jakou se vyznačovali viri docti věku osmnáctého. Neza- plétá se do pavučin svých fantasií, nevytváří si z citátů a kommentac neproniklý krunýř, za nímž by vzdoroval náporu doby: jeho dílo na- opak jest — jak by s pohrdáním řekl suchý grammatik — docela subjektivní, duše autorova chvěje se při každém doteku zvenčí a re- aguje slovem, větou, traktátem ostře a zřetelně. Čas zhruba jest určen narážkami neustálými, od prvního takřka listu až do posledního sloupce, na přijímanie krve Boží z kalicha (fol. 2b atd.) přijímajíce tělo a krev Páně' (23b) atd., přehojnými, krátkými a rozvláčnými, klidnými a bojovnými. Vyskytají se často a datují dílo do doby válek husitských anebo po nich, do let 1414—1478. Místo, kde kniha psána, jest rovněž určité a bezpečné. Píše zajisté v širším smyslu (fol. 40b): Tak zajisté milosrdný Pán nejprve v lidu tomto českém pravdu oznámiti ráčil', určitěji (fol. 1291): tak
Strana 5
Vrstevník Husův. 5 v této obci království Českého', (fol. 168b): to dvé bylo v této zemi české' . . . kniha psána za dob husitských v Čechách. Osoba autorova vystupuje rovněž plasticky do popředí. Autor nikde nezapírá — při všech téměř shora dotčených narážkách — že i on jest Čech a utrakvista, že i on hlásí se hrdě k národu českému a že i on přijímá z kalicha. Kniha psána od kališníka. Ale výsledek tento lze ještě zúžiti. Místo určuje podrobněji narážka (fol. 2295): O česká země, jak štědře a jak hojně a široce, a jak znamenité a zjevné tobě dary dává Bóh a mnoho dává .. . . . a tak šatan usiluje, aby pád náš učinil větší nežli jiných království: protož padají v Praze mnozí tieže nežli jiní hřiešníci'; ještě určitěji praví se (fol. 46b): „O této obci nynie pražské dobrá pověst se rozhlašuje, ale báti se jest, aby mnozí z té obce nebyli mrtví na dušech' — a docela zřetelně ukazuje (fol. 23b): „tak zde v Praze mnozí klesli hříchové“, že kázání tato vznikla v srdci království, že je složil Pražan pro Pražany, jak je ostatně výslovně apostrofuje: „tak všickni Pražané, kněžstvo, mistří, konšelé a saudci mají mieti na čele milovánie Božie" (fol. 2695), nebo „ó Praho, pro- skutky veliké Boží ... měla by býti vděčná“ (fol. 233b) .. . Podle těchto výroků, jež jsou jen namátkou vybrány, psán text náš v Praze a to celý (ještě n. př. fol. 464) dí se: uslyšiece od je- dnoho převrácenost lži, po Praze to roznesau); není nikde stopy, že by byl vznikl (třebas jen částečně) jinde, na venkově. Praha jest arci ještě pojem dosti široký; leč k dalšímu zúžení rukopis náš nepodává nikde přímého vodítka. Jen dohadovati se mů- žeme — spíše na základě negativním, to jest, že není positivních odkazů k Novému Městu nebo Malé Straně — že text náš slovy Praha“ míní nejspíše Staré město Pražské. Čas rovněž možno ještě blíže určiti; a pokusil se o to již Tur- novský opisovatel, jenž k textu (fol. 75—8a) vykládajícímu, jak bič boží nynie z klášteruov pokrytce žene cepami a vymietá' připsal čer- veně in margine: to bylo za Žižky po upálení M. Jana Husi', a k textu (fol. 189.) šířícímu se o tom, jak v Konstancí dvě šelmy se spojily jako drak proti krvi Beránkově a proti jeho věrným. A obě dvě vy- lévají krev spravedlivých' připojil vysvětlení in margine: Hus upekly šelmy'. Tomu opisovateli již padal čas textu do dob Žižkových. Jasný a zřetelný terminus a quo jest "koncilium' nebo zbor Konstanský'. V nesčetných narážkách a výkladech dovídáme se, že umučil a upálil dva věrné Čechy, Husa a Jeronyma (o tom budou citaty uvedeny některé níže); oznamuje se nám, že mistři a doktoři
Vrstevník Husův. 5 v této obci království Českého', (fol. 168b): to dvé bylo v této zemi české' . . . kniha psána za dob husitských v Čechách. Osoba autorova vystupuje rovněž plasticky do popředí. Autor nikde nezapírá — při všech téměř shora dotčených narážkách — že i on jest Čech a utrakvista, že i on hlásí se hrdě k národu českému a že i on přijímá z kalicha. Kniha psána od kališníka. Ale výsledek tento lze ještě zúžiti. Místo určuje podrobněji narážka (fol. 2295): O česká země, jak štědře a jak hojně a široce, a jak znamenité a zjevné tobě dary dává Bóh a mnoho dává .. . . . a tak šatan usiluje, aby pád náš učinil větší nežli jiných království: protož padají v Praze mnozí tieže nežli jiní hřiešníci'; ještě určitěji praví se (fol. 46b): „O této obci nynie pražské dobrá pověst se rozhlašuje, ale báti se jest, aby mnozí z té obce nebyli mrtví na dušech' — a docela zřetelně ukazuje (fol. 23b): „tak zde v Praze mnozí klesli hříchové“, že kázání tato vznikla v srdci království, že je složil Pražan pro Pražany, jak je ostatně výslovně apostrofuje: „tak všickni Pražané, kněžstvo, mistří, konšelé a saudci mají mieti na čele milovánie Božie" (fol. 2695), nebo „ó Praho, pro- skutky veliké Boží ... měla by býti vděčná“ (fol. 233b) .. . Podle těchto výroků, jež jsou jen namátkou vybrány, psán text náš v Praze a to celý (ještě n. př. fol. 464) dí se: uslyšiece od je- dnoho převrácenost lži, po Praze to roznesau); není nikde stopy, že by byl vznikl (třebas jen částečně) jinde, na venkově. Praha jest arci ještě pojem dosti široký; leč k dalšímu zúžení rukopis náš nepodává nikde přímého vodítka. Jen dohadovati se mů- žeme — spíše na základě negativním, to jest, že není positivních odkazů k Novému Městu nebo Malé Straně — že text náš slovy Praha“ míní nejspíše Staré město Pražské. Čas rovněž možno ještě blíže určiti; a pokusil se o to již Tur- novský opisovatel, jenž k textu (fol. 75—8a) vykládajícímu, jak bič boží nynie z klášteruov pokrytce žene cepami a vymietá' připsal čer- veně in margine: to bylo za Žižky po upálení M. Jana Husi', a k textu (fol. 189.) šířícímu se o tom, jak v Konstancí dvě šelmy se spojily jako drak proti krvi Beránkově a proti jeho věrným. A obě dvě vy- lévají krev spravedlivých' připojil vysvětlení in margine: Hus upekly šelmy'. Tomu opisovateli již padal čas textu do dob Žižkových. Jasný a zřetelný terminus a quo jest "koncilium' nebo zbor Konstanský'. V nesčetných narážkách a výkladech dovídáme se, že umučil a upálil dva věrné Čechy, Husa a Jeronyma (o tom budou citaty uvedeny některé níže); oznamuje se nám, že mistři a doktoři
Strana 6
6 III. V. Flajšhans: marně se postavili proti přijímání krve z kalicha: (fol. 52b) jako kon- stanský zbor chtěl jest zavřieti přijímanie krve páně z kalicha'; (fol. 1911): item konstanský zbor nemohl jest s mistry poraziti přijímanie krve Boží z kalicha'; (fol. 1381) když pán ráčil své pravdy o přijí- maní krve z kalicha zjeviti, tehdy mnohé hvězdy, mistři, doktoři a moc světská proti tomu povstala'; (fol. 2571): jako v Konstancí po- vstali falešní svědkové proti přijímání krve Páně z kalicha' (fol. 911): jako koncilium Konstanské, kuoň plavý, již války zběhlé zbauřil, přijímanie krve Páně z kalicha od věrných potupuje atd. Leč vidíme také z citatů dále, že koncil se již rozešel a spojil s mocí světskou na vyhlazení kacířů (279.): tať jest byla rada konstancská, v nížto i žena i šelma i rohové spolu na tom zuostali uradivše se proti Berán. kovi bojovati'; (fol. 186b) šelmy obě se spojily jako pod spuosobau svatosti v koncilium konstanském. A spolu se ty šelmy spojily a sobě vespolek proti Pánu Kristu pomáhají; (fol. 2715) nevěstka opilá krví svatých jest v Konstancí krev svatých vylila a té šelmy k tomu po- nukla, totiž moci světské, aby zamordovala spravedlivé atd. Koncil konstantský leží tedy již za naším dílem, nikde však není ani nej menší narážky na koncil basilejský, sepsání spadá tedy do r. 1418—1431 I toto spatium jest dosti široké, lze však opět je zúžiti. Před tím však třeba, nežli do podrobnějších omezení vstoupíme, dvojí věc, již vzpomenutou, ještě důrazněji připomenouti. První jest rozsah knihy. Ukázali jsme již nahoře, že jest to práce ohromná, skoro 100.000 řádek, jež však nejsou psány v jednom velikém napětí, v jedné — abych řekl — klausuře duševní. Uvidíme níže, že text náš jest cyklus kázaní, cyklus sice jednotný, jehož však každá částka jest samostatná — a byla také o sobě vypracována. Třebas bychom nemusili předpokládati dobu několika let k je- jímu sepsání, jako skutečně její opisování dobu čtyř let vyžado- valo, třebas bychom i viděli, že skládání její zvlášť úsilného studia nevyžadovalo, přec musíme počítati nejméně s dobou polovice, ne-li celého roku, abychom nabyli fysické možnosti k jejímu vzniku. Rok však v těchto dobách (1418—1431) jest doba příliš značná, aby se byly poměry společnosti i spisovatele samého zatím nějakým způsobem nezměnily: nesmíme tedy hledati příliš přísně důslednosti a musíme býti připraveni, že s ději kolotajícími musí kolísati i autor sám. Druhá věc, na niž neradno zapomínati, jest, že Turnovan opiso- vatel měnil, a to nejenom jazyk. Na př. (fol. 157b) k jisté figuře textu připojil písař do textu a to slove per antiparastasin', k tomu pak přičinil odkaz a dole poznámku (latinskou) výkladnou s doložením
6 III. V. Flajšhans: marně se postavili proti přijímání krve z kalicha: (fol. 52b) jako kon- stanský zbor chtěl jest zavřieti přijímanie krve páně z kalicha'; (fol. 1911): item konstanský zbor nemohl jest s mistry poraziti přijímanie krve Boží z kalicha'; (fol. 1381) když pán ráčil své pravdy o přijí- maní krve z kalicha zjeviti, tehdy mnohé hvězdy, mistři, doktoři a moc světská proti tomu povstala'; (fol. 2571): jako v Konstancí po- vstali falešní svědkové proti přijímání krve Páně z kalicha' (fol. 911): jako koncilium Konstanské, kuoň plavý, již války zběhlé zbauřil, přijímanie krve Páně z kalicha od věrných potupuje atd. Leč vidíme také z citatů dále, že koncil se již rozešel a spojil s mocí světskou na vyhlazení kacířů (279.): tať jest byla rada konstancská, v nížto i žena i šelma i rohové spolu na tom zuostali uradivše se proti Berán. kovi bojovati'; (fol. 186b) šelmy obě se spojily jako pod spuosobau svatosti v koncilium konstanském. A spolu se ty šelmy spojily a sobě vespolek proti Pánu Kristu pomáhají; (fol. 2715) nevěstka opilá krví svatých jest v Konstancí krev svatých vylila a té šelmy k tomu po- nukla, totiž moci světské, aby zamordovala spravedlivé atd. Koncil konstantský leží tedy již za naším dílem, nikde však není ani nej menší narážky na koncil basilejský, sepsání spadá tedy do r. 1418—1431 I toto spatium jest dosti široké, lze však opět je zúžiti. Před tím však třeba, nežli do podrobnějších omezení vstoupíme, dvojí věc, již vzpomenutou, ještě důrazněji připomenouti. První jest rozsah knihy. Ukázali jsme již nahoře, že jest to práce ohromná, skoro 100.000 řádek, jež však nejsou psány v jednom velikém napětí, v jedné — abych řekl — klausuře duševní. Uvidíme níže, že text náš jest cyklus kázaní, cyklus sice jednotný, jehož však každá částka jest samostatná — a byla také o sobě vypracována. Třebas bychom nemusili předpokládati dobu několika let k je- jímu sepsání, jako skutečně její opisování dobu čtyř let vyžado- valo, třebas bychom i viděli, že skládání její zvlášť úsilného studia nevyžadovalo, přec musíme počítati nejméně s dobou polovice, ne-li celého roku, abychom nabyli fysické možnosti k jejímu vzniku. Rok však v těchto dobách (1418—1431) jest doba příliš značná, aby se byly poměry společnosti i spisovatele samého zatím nějakým způsobem nezměnily: nesmíme tedy hledati příliš přísně důslednosti a musíme býti připraveni, že s ději kolotajícími musí kolísati i autor sám. Druhá věc, na niž neradno zapomínati, jest, že Turnovan opiso- vatel měnil, a to nejenom jazyk. Na př. (fol. 157b) k jisté figuře textu připojil písař do textu a to slove per antiparastasin', k tomu pak přičinil odkaz a dole poznámku (latinskou) výkladnou s doložením
Strana 7
Vrstevník Husův. Hec Calepinus'. Odkaz na tohoto známého vlaského humanistu (1435—1511), vlastně jeho slovník (1502), ukazuje zřejmě, že je to přídavek písařův. Ještě zřetelnější jest přídavek (fol. 2815) v tomto textu: „Nebo z vuole Beránka bude to, že světští zlí proti duchovním zlým povstanau a ty duchovnie zkazie. Jakož pohřiechu nynie je kazie: tohoto léta 1527 Císař dobyl Papeže a do vězení ho dal, kardynalové někteří zmordováni; a lonského léta v Uhřích od Turka biskupové někteří zkaženi i král český zhynul i jiní mnozí etc. A znamenie jest, že již hněv veliký Beránka stal se jest na duchovní ..“ To, co v tomto textu jest od slova Jakož až po etc., jest v rukopise zatrženo červené a in margine poznamenáno: 'Hoc non fuit de textu, sed additum est'. Tímto přípisem písař výslovně potvrzuje, že vložil do textu (ne na kraj, jako jindy dělává) vyprávění o událostech r. 1526 až 1527 (známé dobytí Říma vojskem Karla V. za papeže Klimenta VII. dne 6. května 1527), vkládá tedy do textu události své doby. Podobně v textu (fol. 955): „protož nemožné jest v obci kterékoli jednotě býti, když nemají jednoty v víře (jako zde v Turnově)“ slova jako zde v Turnově' ukazují patrně, že jsou přídavkem písařovým, který jindy nalézáme po straně, tuto však v textu; leč zde aspoň písař závor- kami označil, že do původního textu nenáleží. Naproti tomu v textu (fol. 169b): „Tak mnozí okusivše těla a krve Páně skrz bázeň smrti utekli od viery čtenie svatého a od přijímanie krve Páně z kalicha. A opět nynie k Pikhartóm mnozí utekli přizradivše nad Pánem a pravdou jeho“ slova opět — jeho' jsou psána jako ostatní text, nemají žádného označení ani poznámky — a přec podle všeho jsou zase jen glossou písaře, nemohoucího udržeti na uzdě své nevole proti Pikhartům, jichž tolik bylo v Turnově. Tato vlastnost našeho písaře ukládá značnou reservu při úsudcích o narážkách, dopouští čtenáři domnívati se, že nejen ledacos přidal, nýbrž také leccos vy- nechal a leccos změnil — a vede k tomu, abychom kladli hlavní váhu jen na narážky hojné a bezpečné, jež text takřka prostupují a navzájem se doplňují, jichž písař nemohl setříti, nechtěl-li zároveň celé dílo přepracovati. Stop takového úplného a úmyslného přepra- cování však nenacházíme nikde nejmenších. Vrátímeli se po této digressi zase k hledání dalšího omezení, zúžíme pole svého hledání toliko na události veřejné. Bylo by sice možno datovati i podle vývoje nauky, šíření bludů, formulace jedno- tlivých článků . . . . krátce podle fakt t. zv. vnitřního dějinstva, ale tyto děje, třebas by události zevnější připravovaly a doprovázely, nejsou přece tak zřetelné a bezesporné, aby postačily samy k datování.
Vrstevník Husův. Hec Calepinus'. Odkaz na tohoto známého vlaského humanistu (1435—1511), vlastně jeho slovník (1502), ukazuje zřejmě, že je to přídavek písařův. Ještě zřetelnější jest přídavek (fol. 2815) v tomto textu: „Nebo z vuole Beránka bude to, že světští zlí proti duchovním zlým povstanau a ty duchovnie zkazie. Jakož pohřiechu nynie je kazie: tohoto léta 1527 Císař dobyl Papeže a do vězení ho dal, kardynalové někteří zmordováni; a lonského léta v Uhřích od Turka biskupové někteří zkaženi i král český zhynul i jiní mnozí etc. A znamenie jest, že již hněv veliký Beránka stal se jest na duchovní ..“ To, co v tomto textu jest od slova Jakož až po etc., jest v rukopise zatrženo červené a in margine poznamenáno: 'Hoc non fuit de textu, sed additum est'. Tímto přípisem písař výslovně potvrzuje, že vložil do textu (ne na kraj, jako jindy dělává) vyprávění o událostech r. 1526 až 1527 (známé dobytí Říma vojskem Karla V. za papeže Klimenta VII. dne 6. května 1527), vkládá tedy do textu události své doby. Podobně v textu (fol. 955): „protož nemožné jest v obci kterékoli jednotě býti, když nemají jednoty v víře (jako zde v Turnově)“ slova jako zde v Turnově' ukazují patrně, že jsou přídavkem písařovým, který jindy nalézáme po straně, tuto však v textu; leč zde aspoň písař závor- kami označil, že do původního textu nenáleží. Naproti tomu v textu (fol. 169b): „Tak mnozí okusivše těla a krve Páně skrz bázeň smrti utekli od viery čtenie svatého a od přijímanie krve Páně z kalicha. A opět nynie k Pikhartóm mnozí utekli přizradivše nad Pánem a pravdou jeho“ slova opět — jeho' jsou psána jako ostatní text, nemají žádného označení ani poznámky — a přec podle všeho jsou zase jen glossou písaře, nemohoucího udržeti na uzdě své nevole proti Pikhartům, jichž tolik bylo v Turnově. Tato vlastnost našeho písaře ukládá značnou reservu při úsudcích o narážkách, dopouští čtenáři domnívati se, že nejen ledacos přidal, nýbrž také leccos vy- nechal a leccos změnil — a vede k tomu, abychom kladli hlavní váhu jen na narážky hojné a bezpečné, jež text takřka prostupují a navzájem se doplňují, jichž písař nemohl setříti, nechtěl-li zároveň celé dílo přepracovati. Stop takového úplného a úmyslného přepra- cování však nenacházíme nikde nejmenších. Vrátímeli se po této digressi zase k hledání dalšího omezení, zúžíme pole svého hledání toliko na události veřejné. Bylo by sice možno datovati i podle vývoje nauky, šíření bludů, formulace jedno- tlivých článků . . . . krátce podle fakt t. zv. vnitřního dějinstva, ale tyto děje, třebas by události zevnější připravovaly a doprovázely, nejsou přece tak zřetelné a bezesporné, aby postačily samy k datování.
Strana 8
8 III. V. Flajšhans Avšak ne všechny udalosti vnější jsou dosti určeny chronolo- gicky, dosti od ostatních odlišeny, abychom jich k tomu datování mohli užiti. Vypráví-li náš autor o rozbíjení monstrancí, plenění klášterů, ozbrojení sedláků, válčení žen . . ., nejsou to události jedi- nečné, třebas vždy výslovné vytýkání těchto věcí jako nových a ne- zvyklých ukazovalo mnohem spíše na počátek nežli na delší trvání válek. Také místo (fol. 48a): „že sme nynie počali pravdy se pří- držeti, buďme pečliví a bděme nad sebú, abychom dobré začaté do- konali, aby se diablové nam neposmievali . . .“ spolu v přímé sou- vislosti s textem (fol. 39b): „tohoto léta mnozí sú zmordováni a do žalářuov vsázeni etc.“ ukazuje zajisté mnohem spíše k prvním po- čátkům, nežli ke hnutí již rozhodnému a vítěznému. Bezpečně však na začátek válek křížových odkazuje nás bojovné místo (fol. 43b): „koncilium konstanské jest jedna Jezábel, kteráž skrze smrt krále Uherského mnohým smrt zpuosobila, kteráž usilovala a usiluje zkaziti vinnici Páně; kterážto Jezábel usnúbena jest panu čertovi; kteráž o sobě pověděla, že nemuož poblúditi; kteráž netoliko smilstvem duchovním, ale i tělesným zmazána jest; ta se protivila věrným kře- sťanuom, kazateluom i prorokuom; kteráž vyobcovánie těžká jako hromová blýskanie vydávala; a nynie vyzdvihnutím kříže proti věrným a ramenem světským postavuje se; protož onano Jezábel byla figuora této kurvy, totiž kněžstva zlého“ . . . Vyzdvižení kříže proti Čechům stalo se, jak známo, 16. března 1420 ve Vratislavi; autorovo nyní značí jistě konec března nebo samý počátek dubna t. r.; a také v předchozí části díla není zmínky podobné. Za to hned v listech následujících vystupuje do popředí již král uherský, jak tehdy Če chové nazývali Zikmunda: Beránku Kristu, dle výroku autorova (fol. 52b), král Uherský, ač by chtěl, však nemuože překaziti'; sto listů dále (fol. 173.) nynie zajisté král Uherský s těmi, kteříž se ho při- držie' jest šelma veliká proti pravdě postavující se, a vystupuje z moře, bojuje proti věrným'; kousek níže (fol. 175b) „tato šelma, král Uher- ský, mnohých zavřel ústa od kázanie, mnohým přikázal, aby nepři- jímali z kalicha, mnohé svedl . . . tohoto času šelmy uherské. Vidíme-li, jak za vyzdvižením kříže zjevuje se král Uherský jako spo- jenec šelmy, moci církevní, vidíme také na druhé straně náladu v Praze: autor (fol. 182—184; v. níže otisk) bojuje proti rauhavým proroctvím', jež učí, že zůstane jen pět měst: staví na pranýř křik rauhavý, jenž byl v Praze: Rychle z Prahy vyjděte; jediné toliko na horách jest spasenie a vysvobozenie'. Ano, skladatel dovoluje v těchto okolnostech i válku: (fol. 183b); ovšem poněkud zákonu
8 III. V. Flajšhans Avšak ne všechny udalosti vnější jsou dosti určeny chronolo- gicky, dosti od ostatních odlišeny, abychom jich k tomu datování mohli užiti. Vypráví-li náš autor o rozbíjení monstrancí, plenění klášterů, ozbrojení sedláků, válčení žen . . ., nejsou to události jedi- nečné, třebas vždy výslovné vytýkání těchto věcí jako nových a ne- zvyklých ukazovalo mnohem spíše na počátek nežli na delší trvání válek. Také místo (fol. 48a): „že sme nynie počali pravdy se pří- držeti, buďme pečliví a bděme nad sebú, abychom dobré začaté do- konali, aby se diablové nam neposmievali . . .“ spolu v přímé sou- vislosti s textem (fol. 39b): „tohoto léta mnozí sú zmordováni a do žalářuov vsázeni etc.“ ukazuje zajisté mnohem spíše k prvním po- čátkům, nežli ke hnutí již rozhodnému a vítěznému. Bezpečně však na začátek válek křížových odkazuje nás bojovné místo (fol. 43b): „koncilium konstanské jest jedna Jezábel, kteráž skrze smrt krále Uherského mnohým smrt zpuosobila, kteráž usilovala a usiluje zkaziti vinnici Páně; kterážto Jezábel usnúbena jest panu čertovi; kteráž o sobě pověděla, že nemuož poblúditi; kteráž netoliko smilstvem duchovním, ale i tělesným zmazána jest; ta se protivila věrným kře- sťanuom, kazateluom i prorokuom; kteráž vyobcovánie těžká jako hromová blýskanie vydávala; a nynie vyzdvihnutím kříže proti věrným a ramenem světským postavuje se; protož onano Jezábel byla figuora této kurvy, totiž kněžstva zlého“ . . . Vyzdvižení kříže proti Čechům stalo se, jak známo, 16. března 1420 ve Vratislavi; autorovo nyní značí jistě konec března nebo samý počátek dubna t. r.; a také v předchozí části díla není zmínky podobné. Za to hned v listech následujících vystupuje do popředí již král uherský, jak tehdy Če chové nazývali Zikmunda: Beránku Kristu, dle výroku autorova (fol. 52b), král Uherský, ač by chtěl, však nemuože překaziti'; sto listů dále (fol. 173.) nynie zajisté král Uherský s těmi, kteříž se ho při- držie' jest šelma veliká proti pravdě postavující se, a vystupuje z moře, bojuje proti věrným'; kousek níže (fol. 175b) „tato šelma, král Uher- ský, mnohých zavřel ústa od kázanie, mnohým přikázal, aby nepři- jímali z kalicha, mnohé svedl . . . tohoto času šelmy uherské. Vidíme-li, jak za vyzdvižením kříže zjevuje se král Uherský jako spo- jenec šelmy, moci církevní, vidíme také na druhé straně náladu v Praze: autor (fol. 182—184; v. níže otisk) bojuje proti rauhavým proroctvím', jež učí, že zůstane jen pět měst: staví na pranýř křik rauhavý, jenž byl v Praze: Rychle z Prahy vyjděte; jediné toliko na horách jest spasenie a vysvobozenie'. Ano, skladatel dovoluje v těchto okolnostech i válku: (fol. 183b); ovšem poněkud zákonu
Strana 9
Vrstevník Husův. 9 božskému prospívá oděnie vzieti tělesná, ale najprvé připraviece se a zpuosobíce v duchovnie — a to lajkové. Ale my, kněží, užívajme duchovního voděnie, a lid k témuž veďme'. Vidíme pak dále rozvíjeti se boje, nešťastné z počátku (194b): „Pán rozhněvav se, odšel od nás a dopauštie pobitie mnohých z této strany“; boje ty podlamují du- ševní resistenci autorovu, pravíť (fol. 194.): „těchto dnuov přišla šelma král Uherský, aby se jí klaněli a pro něho aby pravda byla opuštěna; druhá byla jemu na pomoc. Kdybychom kněžie život věčný předložili sobě s kněžími v prvním stavu a mužie i dietky i ženy, a kdybychom byli vyšli s věrau Kristovau, nechtějíce se jemu klaněti a jej ctíti a pro něho od pravdy odstúpiti, již bychom s Kristem byli u pokoji; nechajíc válek, bezpečnější bychom byli cestu vyvolili; jako světí mučedlníci: někdy jich tisíc jeden den zemřelo, a mnoho do- brého pocházelo z toho . . . . časové nebezpeční náramně, bylo by všem lépe raději zemříti. My kněží najprvé kdybychom byli vyšli, nechtějíce šelmě svoliti, byli bychom již s Bohem a všecku zlost světa byli bychme přemohli, z těchto časuov nebezpečných byli bychme vyšli a již bychom v radosti byli. Protož, kto se klaněti nechce, ten umře“ . . . Slova ta patrně ukazují na první dni — červnové — kdy stahovala se nesmírná vojska křižácká ku Praze; na Žižkovy sbory, ležící na Vítkově, ukazují, zdá se, slova (fol. 1951): „A když zde v městě hřešíme, oněmno na poli v boji škodíme a jistě převelmi; ale kdybychme činili pokánie všichni a oněm také vzkázali, aby činili pokánie, zastrašili bychme všechny nepřátely naše.“ Mezi panstvem českým v táboře Zikmundově vynikají Rožmberkové a Šternberkové; když autor vykládá (fol. 196b) o karakterech šelmy, dokládá, že jimi jsou také „jmena duostojenství Róžmberský, Šternberský etc.“ Vidíme v dalších dnech blížiti se řady cizinců: „kdo to právě zná, kterak tato pokušenie chudičké obce skrz oheň cizozemcuov nejsau než moře sklenné“ (fol. 225a); není sice dosud, přes všechna plenění nepřátel, nedostatek v Praze, ale bude: „nepřátelé hubie a kazie všecky dobré věci v tomto královstvie, a pakli kteří ještě necítí hladu, nechť po- čkají za malý čas ještě a učijí“ (fol. 230.); nové boje s žoldnéři Zikmundovými plní zase mysl autorovu odvahou: mnozí doufají, že budou vítězství slaviti (fol. 231b) „tudiež po několika dnech aneb po roce. Bratřie, buďme z počtu věrných, kteříž uhlédáme zahynutie Faraona s vojskem jeho.“ Praha je skličována vojskem čím dále tím více: „všudy vuokol ano sau nepřátelé s střelbami svými“ (234b); národové všech jmen jsou štváni drakem proti Čechům: „ . . . válek posvěcuje a zbauřil je. A protož Bavory, Míšnary, Rakušany etc. dnes
Vrstevník Husův. 9 božskému prospívá oděnie vzieti tělesná, ale najprvé připraviece se a zpuosobíce v duchovnie — a to lajkové. Ale my, kněží, užívajme duchovního voděnie, a lid k témuž veďme'. Vidíme pak dále rozvíjeti se boje, nešťastné z počátku (194b): „Pán rozhněvav se, odšel od nás a dopauštie pobitie mnohých z této strany“; boje ty podlamují du- ševní resistenci autorovu, pravíť (fol. 194.): „těchto dnuov přišla šelma král Uherský, aby se jí klaněli a pro něho aby pravda byla opuštěna; druhá byla jemu na pomoc. Kdybychom kněžie život věčný předložili sobě s kněžími v prvním stavu a mužie i dietky i ženy, a kdybychom byli vyšli s věrau Kristovau, nechtějíce se jemu klaněti a jej ctíti a pro něho od pravdy odstúpiti, již bychom s Kristem byli u pokoji; nechajíc válek, bezpečnější bychom byli cestu vyvolili; jako světí mučedlníci: někdy jich tisíc jeden den zemřelo, a mnoho do- brého pocházelo z toho . . . . časové nebezpeční náramně, bylo by všem lépe raději zemříti. My kněží najprvé kdybychom byli vyšli, nechtějíce šelmě svoliti, byli bychom již s Bohem a všecku zlost světa byli bychme přemohli, z těchto časuov nebezpečných byli bychme vyšli a již bychom v radosti byli. Protož, kto se klaněti nechce, ten umře“ . . . Slova ta patrně ukazují na první dni — červnové — kdy stahovala se nesmírná vojska křižácká ku Praze; na Žižkovy sbory, ležící na Vítkově, ukazují, zdá se, slova (fol. 1951): „A když zde v městě hřešíme, oněmno na poli v boji škodíme a jistě převelmi; ale kdybychme činili pokánie všichni a oněm také vzkázali, aby činili pokánie, zastrašili bychme všechny nepřátely naše.“ Mezi panstvem českým v táboře Zikmundově vynikají Rožmberkové a Šternberkové; když autor vykládá (fol. 196b) o karakterech šelmy, dokládá, že jimi jsou také „jmena duostojenství Róžmberský, Šternberský etc.“ Vidíme v dalších dnech blížiti se řady cizinců: „kdo to právě zná, kterak tato pokušenie chudičké obce skrz oheň cizozemcuov nejsau než moře sklenné“ (fol. 225a); není sice dosud, přes všechna plenění nepřátel, nedostatek v Praze, ale bude: „nepřátelé hubie a kazie všecky dobré věci v tomto královstvie, a pakli kteří ještě necítí hladu, nechť po- čkají za malý čas ještě a učijí“ (fol. 230.); nové boje s žoldnéři Zikmundovými plní zase mysl autorovu odvahou: mnozí doufají, že budou vítězství slaviti (fol. 231b) „tudiež po několika dnech aneb po roce. Bratřie, buďme z počtu věrných, kteříž uhlédáme zahynutie Faraona s vojskem jeho.“ Praha je skličována vojskem čím dále tím více: „všudy vuokol ano sau nepřátelé s střelbami svými“ (234b); národové všech jmen jsou štváni drakem proti Čechům: „ . . . válek posvěcuje a zbauřil je. A protož Bavory, Míšnary, Rakušany etc. dnes
Strana 10
10 III. V. Flajšhans : bauří proti království tomuto. Protož trpíme všickni“ (fol. 252b): těm bojovníci Boží statečně odpírají (fol. 2521): „neb chtí kušemi a jinau braní s vylitím krve zastavili rány tyto. Jiní říkají: hle, toť pro Krista, hle pro kalich jeho trpíme, hle pro ty kazatele trpíme!'“ atd. Čteme-li výčet těchto národů, vesměs sousedů Čechů, musíme již nechtíce vzpomenouti na slova písně Čapkovy (zachované u Vavřince z Březové, Fontes, V., 389): „Neb Němce Mišněny, Šváby, Raku- šany . . . . zarmautil“ (dle stč. překladu) — je červenec 1420. Shrneme-li všechny tyto narážky (jsou hojnější než jak zde uve- deno) v jejich postupu a střídání, můžeme zajisté položiti vznik první polovice díla do prvé polovice roku 1420; řetěz narážek ve své sou- vislosti jest dosti zřetelný. Ne tak zřetelně však plynou narážky druhé polovice díla. Na fol. 257b vytýká se Pražanům: „o Praho, zlaupilas jiná města a mnohé si zmordovala bez lásky; přijdauť na tě dnové pomsty“; podobně se dí (fol. 2775:) „toť jest osídlo veliké bojujícím pro zákon Páně, že blízko od toho byli nedávno jako chleba žebřiece a již učiněni sau bohatí.“ Podobně slyší se i text fol. 288.: „Jako nynější válka pro krev Kristovu, kterauž rozumně a pěkně za- čali, již pak konec lakomstvie, lakota a ukrutenstvie, vražda, nenávist, krádež etc.“ Zřejmě o vítězném postupu Čechů zdá se mluví autor (f l. 296):) „Pán činí veliké moci s námi, bojuje pro zákon svuoj a přemáháje nepřátely a pajchají z toho pohřiechu velmi lidé... Pán podmaňuje protivníky a poddává této obci české“; z těch vítězství vzniká hrabivost: „nestojte, v boji tomto pro zákon Páně mnozí na- plnili komory a truhly, mnozí zpýchali v vítězství“ (fol. 309a); o ví- tězství mluví i text: (Jan) „viděl, kterak ta žena, kteráž vládla šelmau, mocně poražena jest — jakož poněkud to jest zřejmo v Čechách“. Do- klady tyto, čerpané z třetí čtvrtiny díla, nevynikají zřetelností — a doklady z poslední čtvrtiny jsou ještě méně zřejmé. Zdá se však přec tolik jisto, že druhá polovice jest psána již v době, kdy nebez- pečenství nebylo ani od 'krále Uherského' ani od cizozemců', kdy naopak Pražané již zvítězili na dobro a sami jiná města si podrobili; jest to tedy doba nejméně po bitvě vítkovské, zajisté i po bitvě vyšehradské a prvních výprav Pražanů na západ:3) poslední čtvrtletí r. 1420 a první čtvrtletí r. 1421 — takže celé dílo asi nevzniklo před r. 1420 a ukončeno nebylo před r. 1421. Osoba autorova rovněž jest patrná. Že kniha jest sbírka kázání, jest patrno; výklad na první kapitoly vůbec nadpisuje jednotlivé od- díly „sermo“ (secundus 21, tertius 3b, quartus 4, atd.) - a přiměřené též jsou závěry kázání: na př. fol. 4121 krásy věčné, kteréž nám rač
10 III. V. Flajšhans : bauří proti království tomuto. Protož trpíme všickni“ (fol. 252b): těm bojovníci Boží statečně odpírají (fol. 2521): „neb chtí kušemi a jinau braní s vylitím krve zastavili rány tyto. Jiní říkají: hle, toť pro Krista, hle pro kalich jeho trpíme, hle pro ty kazatele trpíme!'“ atd. Čteme-li výčet těchto národů, vesměs sousedů Čechů, musíme již nechtíce vzpomenouti na slova písně Čapkovy (zachované u Vavřince z Březové, Fontes, V., 389): „Neb Němce Mišněny, Šváby, Raku- šany . . . . zarmautil“ (dle stč. překladu) — je červenec 1420. Shrneme-li všechny tyto narážky (jsou hojnější než jak zde uve- deno) v jejich postupu a střídání, můžeme zajisté položiti vznik první polovice díla do prvé polovice roku 1420; řetěz narážek ve své sou- vislosti jest dosti zřetelný. Ne tak zřetelně však plynou narážky druhé polovice díla. Na fol. 257b vytýká se Pražanům: „o Praho, zlaupilas jiná města a mnohé si zmordovala bez lásky; přijdauť na tě dnové pomsty“; podobně se dí (fol. 2775:) „toť jest osídlo veliké bojujícím pro zákon Páně, že blízko od toho byli nedávno jako chleba žebřiece a již učiněni sau bohatí.“ Podobně slyší se i text fol. 288.: „Jako nynější válka pro krev Kristovu, kterauž rozumně a pěkně za- čali, již pak konec lakomstvie, lakota a ukrutenstvie, vražda, nenávist, krádež etc.“ Zřejmě o vítězném postupu Čechů zdá se mluví autor (f l. 296):) „Pán činí veliké moci s námi, bojuje pro zákon svuoj a přemáháje nepřátely a pajchají z toho pohřiechu velmi lidé... Pán podmaňuje protivníky a poddává této obci české“; z těch vítězství vzniká hrabivost: „nestojte, v boji tomto pro zákon Páně mnozí na- plnili komory a truhly, mnozí zpýchali v vítězství“ (fol. 309a); o ví- tězství mluví i text: (Jan) „viděl, kterak ta žena, kteráž vládla šelmau, mocně poražena jest — jakož poněkud to jest zřejmo v Čechách“. Do- klady tyto, čerpané z třetí čtvrtiny díla, nevynikají zřetelností — a doklady z poslední čtvrtiny jsou ještě méně zřejmé. Zdá se však přec tolik jisto, že druhá polovice jest psána již v době, kdy nebez- pečenství nebylo ani od 'krále Uherského' ani od cizozemců', kdy naopak Pražané již zvítězili na dobro a sami jiná města si podrobili; jest to tedy doba nejméně po bitvě vítkovské, zajisté i po bitvě vyšehradské a prvních výprav Pražanů na západ:3) poslední čtvrtletí r. 1420 a první čtvrtletí r. 1421 — takže celé dílo asi nevzniklo před r. 1420 a ukončeno nebylo před r. 1421. Osoba autorova rovněž jest patrná. Že kniha jest sbírka kázání, jest patrno; výklad na první kapitoly vůbec nadpisuje jednotlivé od- díly „sermo“ (secundus 21, tertius 3b, quartus 4, atd.) - a přiměřené též jsou závěry kázání: na př. fol. 4121 krásy věčné, kteréž nám rač
Strana 11
Vrstevník Husův. 11 puojčiti dojíti Kristus Pán Amen', nebo fol. 419/: '. .. všichni spolu v Kristu Ježíši, jenž jest požehnaný na věky věkův', anebo fol. 465a koruny královstvie nebeského dosáhnou od Krista Ježíše, jemuž jest čest a sláva etc.' atd. Někdy přímo oslovuje posluchače, (fol. 180b) vy- loživ, že mnozí zisku hledí, pokračuje: „ale vy, nejmilejší, následujte ...“ Skladatel byl tedy kazatel. Vyzývá často k modlitbě (fol. 11 a j.), liší sebe od laiků, užívá výrazů my kněží (v. doklady shora), krátce nenechává nikde v pochybnosti, že jest knězem. Naproti tomu jeho časté narážky na kláštery a mnichy dovolují souditi, že sám mnichem nebyl; tím zároveň jest vyloučena určitá jedna osoba, o níž máme positivní zprávu (u Vavř. z Březové, Fontes, V, 360.), že měla apo- kalyptická kázání této doby, v nichž rovnala Zikmunda k draku ry- šavému: byl to známý kněz Jan, ‘olim monachus de Zelew', jak jej nazývá mr. Vavřinec. Ostatně stotožnění s Janem Želivským jest vy- loučeno i tím, že náš autor jest značně stár; aspoň reminiscence jeho sáhají dosti daleko. Vzpomíná (fol. 259a), že bývali dva papežové, jeden v Římě, druhý v Avinioně; zná tedy události před rokem 1408; vzpomíná (fol. 1921) za našich let dávali odpustky, milostivé léto' — tu jde jeho pamět před r. 1393; s tím souhlasí vyprávění o falešných zázracích (fol. 191b): „to se dálo za našich časuov v klášteřích, kdež mnozí omylně a fortelně uzdravováni bývali“ pomocí svatých obrazů, ostatků atd. Průměrná vzpomínka jeho jest 20—30 let: „protivník váš hledí, kterak by jednoho každého sežral: také co sme od dvacieti let neb třidcieti dobrého vzali a nabyli, pojednou a jeden čas aby o to všecko připravil“ (1631); s tím souhlasí výrok (fol. 4681:) „někdy já vida nezřízenosti v cierkvi a mnohé ceremonie a řády posvátné, kteréž sau zákonu Božímu byly na překážku, dosti drahně častokrát mluvil sem proti zbytečnostem a proti těm věcem, které sau viece vážili nežli zákon Krystuov a Krista i jeho zákon svatý z zadu nechávali. Proti takovým hřiechóm a nezřiezenostem mluvieval sem...“ Nejzře- telnější je zmínka poslední (f. 416b); kazatel náš, vykládaje, že máme býti čistého srdce, připomíná, že chrám jerusalemský stavěn čtyřicet let a dokládá: „naši posluchači od čtyřidcíti let začali život kající, a ještě nepostavili chrámu duchu svatému.“ Slova tato — vykládáme-li je správně — znamenají jistě, že neznámý kazatel káže již přes čtyřicet let bez žádoucího úspěchu. A tím bychom přicházeli k důsledku, že autorem je kněz světský, r. 1420 již více než šedesátiletý. Podle celého obsahu a tenoru knihy mohli bychom konečně se domnívati, že tento světský kněz byl zároveň duchovním správcem: jeho zmínky o posluhování svátostmi, o povinnosti kázati atd. ve spo-
Vrstevník Husův. 11 puojčiti dojíti Kristus Pán Amen', nebo fol. 419/: '. .. všichni spolu v Kristu Ježíši, jenž jest požehnaný na věky věkův', anebo fol. 465a koruny královstvie nebeského dosáhnou od Krista Ježíše, jemuž jest čest a sláva etc.' atd. Někdy přímo oslovuje posluchače, (fol. 180b) vy- loživ, že mnozí zisku hledí, pokračuje: „ale vy, nejmilejší, následujte ...“ Skladatel byl tedy kazatel. Vyzývá často k modlitbě (fol. 11 a j.), liší sebe od laiků, užívá výrazů my kněží (v. doklady shora), krátce nenechává nikde v pochybnosti, že jest knězem. Naproti tomu jeho časté narážky na kláštery a mnichy dovolují souditi, že sám mnichem nebyl; tím zároveň jest vyloučena určitá jedna osoba, o níž máme positivní zprávu (u Vavř. z Březové, Fontes, V, 360.), že měla apo- kalyptická kázání této doby, v nichž rovnala Zikmunda k draku ry- šavému: byl to známý kněz Jan, ‘olim monachus de Zelew', jak jej nazývá mr. Vavřinec. Ostatně stotožnění s Janem Želivským jest vy- loučeno i tím, že náš autor jest značně stár; aspoň reminiscence jeho sáhají dosti daleko. Vzpomíná (fol. 259a), že bývali dva papežové, jeden v Římě, druhý v Avinioně; zná tedy události před rokem 1408; vzpomíná (fol. 1921) za našich let dávali odpustky, milostivé léto' — tu jde jeho pamět před r. 1393; s tím souhlasí vyprávění o falešných zázracích (fol. 191b): „to se dálo za našich časuov v klášteřích, kdež mnozí omylně a fortelně uzdravováni bývali“ pomocí svatých obrazů, ostatků atd. Průměrná vzpomínka jeho jest 20—30 let: „protivník váš hledí, kterak by jednoho každého sežral: také co sme od dvacieti let neb třidcieti dobrého vzali a nabyli, pojednou a jeden čas aby o to všecko připravil“ (1631); s tím souhlasí výrok (fol. 4681:) „někdy já vida nezřízenosti v cierkvi a mnohé ceremonie a řády posvátné, kteréž sau zákonu Božímu byly na překážku, dosti drahně častokrát mluvil sem proti zbytečnostem a proti těm věcem, které sau viece vážili nežli zákon Krystuov a Krista i jeho zákon svatý z zadu nechávali. Proti takovým hřiechóm a nezřiezenostem mluvieval sem...“ Nejzře- telnější je zmínka poslední (f. 416b); kazatel náš, vykládaje, že máme býti čistého srdce, připomíná, že chrám jerusalemský stavěn čtyřicet let a dokládá: „naši posluchači od čtyřidcíti let začali život kající, a ještě nepostavili chrámu duchu svatému.“ Slova tato — vykládáme-li je správně — znamenají jistě, že neznámý kazatel káže již přes čtyřicet let bez žádoucího úspěchu. A tím bychom přicházeli k důsledku, že autorem je kněz světský, r. 1420 již více než šedesátiletý. Podle celého obsahu a tenoru knihy mohli bychom konečně se domnívati, že tento světský kněz byl zároveň duchovním správcem: jeho zmínky o posluhování svátostmi, o povinnosti kázati atd. ve spo-
Strana 12
12 III. V. Flajšhans: jení s tím, co jsme nalezli o místě těchto kázání, mohly by ukazovati k nějaké osobě z tehdejších farářů staroměstských; ale to by byly již domněnky, jejichž důkaznost jest tím slabší, čím dále jsou vedeny. III. Když jsme takto lokalisovali dílo do určité doby a poznali aspoň zhruba místo i osobu autora, zbývá vyšetřiti, není-li dílo známo. Podobný veliký rukopis Výkladu Apokalypse chová carská knihovna petrohradská pod sig. BOreMCK. I. Q. No. 1. (v. popis v mých Knihy české v knihovnách švédských a ruských, 1897, str. 5—7.) Rukopis ten jest však překlad knihy Davida Chytraea (1530—1600). Z ostatních uvádějí Jungmann a Jireček tyto čtyři rukopisy (kromě nich nenalézáme v žádné knihovně veřejné kodexu, jenž by se mohl vůbec s naším srovnávati) knihovny klementinské: 1. Rukopis XVII. E 9 — to jest však známý sborník traktátů staročeských, vesměs starších, než náš výklad (popis v. u Jgm. II. 818, Hanuše Dodavky I. 21. a nyní ve vydání Paterově Života sv. Jero- nyma). Text jest starší, menší, rázu docela odlišného. 2. Rkp. XVII G 26, 110 ll. 8° obsahuje text psaný r. 1589, tehdy také složený; jest zase mladší, daleko menší (listy mají na stránce po sloupci o 25 řř.) — (Jgm. III. 1513.). 3. Rkp. XVII G 6, č. 4. (fol. 105—124), z doby kolem r. 1600, obsahuje pouze výklad 21. kapitoly Apokalypse, psaný Janem Práškem Rovenským. I ten jest značně pozdější (Jgm. III. 1512). 4. Rkp. XVII F 40, č. 2 asi (100 listů), necelý, jdoucí jen do začátku 20. kapitoly. Pochází složením asi z téže doby jako opis sám (z konce XVI. stol.), jest úplně odlišný (Jgm. III. 1513). Ze zachovaných českých výkladův Apokalypse to tedy není žádný; rovněž nemůžeme jej stotožniti se žádným dílem literatury naší XV. století, ať latinským ať českým, pokud naše zprávy sáhají. Leč dílo naše není ani překladem známých a oblíbených tehdy výkladů Apokalypse latinských; ani není překladem díla Hagenova, ani Haymova... ani konečně překlad "Scriptum super Apocalypsin' neznámého Františkána z XIII. stol., jež v XV. stol. v bouřích hu sitských v Čechách opisováno a jehož rukopis chová se v téže knihovně kapitulní (vydal ve věrné fotolithografii nákladem kapitoly A. Frind, 1873: „Scriptum super Apocalypsim“ str. XV + 301). Jest původní, dosud neznámé dílo staročeské literatury. Tím však přistupuje na nás povinnost, když nepodařilo se zto- tožnění s jinými, nové dílo rozebrati a ukázati, z jakých prvků vyrostlo, a jaká jest jeho literární tvářnost. —
12 III. V. Flajšhans: jení s tím, co jsme nalezli o místě těchto kázání, mohly by ukazovati k nějaké osobě z tehdejších farářů staroměstských; ale to by byly již domněnky, jejichž důkaznost jest tím slabší, čím dále jsou vedeny. III. Když jsme takto lokalisovali dílo do určité doby a poznali aspoň zhruba místo i osobu autora, zbývá vyšetřiti, není-li dílo známo. Podobný veliký rukopis Výkladu Apokalypse chová carská knihovna petrohradská pod sig. BOreMCK. I. Q. No. 1. (v. popis v mých Knihy české v knihovnách švédských a ruských, 1897, str. 5—7.) Rukopis ten jest však překlad knihy Davida Chytraea (1530—1600). Z ostatních uvádějí Jungmann a Jireček tyto čtyři rukopisy (kromě nich nenalézáme v žádné knihovně veřejné kodexu, jenž by se mohl vůbec s naším srovnávati) knihovny klementinské: 1. Rukopis XVII. E 9 — to jest však známý sborník traktátů staročeských, vesměs starších, než náš výklad (popis v. u Jgm. II. 818, Hanuše Dodavky I. 21. a nyní ve vydání Paterově Života sv. Jero- nyma). Text jest starší, menší, rázu docela odlišného. 2. Rkp. XVII G 26, 110 ll. 8° obsahuje text psaný r. 1589, tehdy také složený; jest zase mladší, daleko menší (listy mají na stránce po sloupci o 25 řř.) — (Jgm. III. 1513.). 3. Rkp. XVII G 6, č. 4. (fol. 105—124), z doby kolem r. 1600, obsahuje pouze výklad 21. kapitoly Apokalypse, psaný Janem Práškem Rovenským. I ten jest značně pozdější (Jgm. III. 1512). 4. Rkp. XVII F 40, č. 2 asi (100 listů), necelý, jdoucí jen do začátku 20. kapitoly. Pochází složením asi z téže doby jako opis sám (z konce XVI. stol.), jest úplně odlišný (Jgm. III. 1513). Ze zachovaných českých výkladův Apokalypse to tedy není žádný; rovněž nemůžeme jej stotožniti se žádným dílem literatury naší XV. století, ať latinským ať českým, pokud naše zprávy sáhají. Leč dílo naše není ani překladem známých a oblíbených tehdy výkladů Apokalypse latinských; ani není překladem díla Hagenova, ani Haymova... ani konečně překlad "Scriptum super Apocalypsin' neznámého Františkána z XIII. stol., jež v XV. stol. v bouřích hu sitských v Čechách opisováno a jehož rukopis chová se v téže knihovně kapitulní (vydal ve věrné fotolithografii nákladem kapitoly A. Frind, 1873: „Scriptum super Apocalypsim“ str. XV + 301). Jest původní, dosud neznámé dílo staročeské literatury. Tím však přistupuje na nás povinnost, když nepodařilo se zto- tožnění s jinými, nové dílo rozebrati a ukázati, z jakých prvků vyrostlo, a jaká jest jeho literární tvářnost. —
Strana 13
Vrstevník Husův. 13 IV. Apokalypsa Miláčka Páně, ačkoli ke kanonu knih novozákonních přirostla poslední, přec v dobách mohutných hnutí duševních, v každém jaře národů' ve středověku stála u čtenářů Písma na místě prvém. Grandiosní vise, v jakých poustevníku Patmoskému Bůh odhaloval poslední boje křesťanstva i konečné vítězství a nebeskou blaženost nového Jeruzalema, tato horečná vidění a nepokojná snění dovedla v časích vzrušených uchvacovati davy a tvořiti nové mučeníky. Zvláště od druhé polovice XIV. st., kdy chladný oxfordský theolog, pátý evangelista, spojil vidění Janovo s proroctvím Kristovým a kdy obojí vyložil poukazem na doby přítomné, netrhnou se takřka výklady této nad jiné časové knihy. Nevěstka babylonská a Antikrist, šelma a drak, svedení mdlých a nátisky věrných ... to jsou themata, jež po Milíčovi nalézáme již u Matěje z Janova, Husa, Jakoubka, Chelčického, Roky- cany ... I kdyby byl 'Engliš' Viklef neukázal, že Antikristem je papež, nevěstkou babylonskou kurie římská, že zkázu kněžstva, vrcholící v dvojpapežství, prorokoval Kristus známými slovy o ohavnosti na místě svatém, i kdyby byl u nás Milíč již před Viklefem tak nekázal a neučil, byly by tehdejší poměry církve a státu samy vedly k tako- vým přirovnáním a parallelám. A když pak koncil konstantský upálil dva věrné vyznavače pravdy Kristovy a když na rozkaz císařův z vůle papežovy táhly nesčetné hordy křižáků ku Praze, vraždíce a pálíce, loupíce a pleníce — zdaž bylo vůbec možno zabývati se četbou řady zázraků Kristových v evangeliu Markově nebo těšiti se zpěvem žalmů Davidových? Nevyplňovalaliž se až příliš doslovně hrůzná slova Apo- kalypse, nevyjevovaly-li se všechny předpovědi posledního soudu? V Praze samé fanatický mnich Jan Želivský téměř denně kázal o draku ryšavém, sedmikorunném . . . a zdaž potřeboval nějakého zvláštního umění hermeneutického, aby označil zaň Zikmunda, jehož hlavu zdobilo sedm korun a jehož prsa zdobil zlatý drak? Vždyť tehdy Apokalypsis ani se nečtla, tehdy se žila: tak veliký a strašný byl kontrast těchto hrůz proti slavné době Karlově! Jest tedy docela přirozeno, že kněz kmet, jenž dožil se těchto nových dob, svým posluchačům také vykládal s kazatelny o těchto hrůzách a proroctvích. Jeho, syna lepších dob, muže širšího rozhledu světového, školeného theologa, nemohly ovšem přesvědčiti blouznivé výklady fanatiků; poznával však, že je tu třeba poučení, co možná důkladného; že třeba ukázati — dle všech pravidel řemeslné herme- neutiky středověké — jak slova Apokalypse třeba vykládati ne o sku- tečných, tělesných osobách a nepřátelích, nýbrž o hříších a neřestech; jak výklady Janovy o bojích třeba bráti obrazně, hlavně že tímto
Vrstevník Husův. 13 IV. Apokalypsa Miláčka Páně, ačkoli ke kanonu knih novozákonních přirostla poslední, přec v dobách mohutných hnutí duševních, v každém jaře národů' ve středověku stála u čtenářů Písma na místě prvém. Grandiosní vise, v jakých poustevníku Patmoskému Bůh odhaloval poslední boje křesťanstva i konečné vítězství a nebeskou blaženost nového Jeruzalema, tato horečná vidění a nepokojná snění dovedla v časích vzrušených uchvacovati davy a tvořiti nové mučeníky. Zvláště od druhé polovice XIV. st., kdy chladný oxfordský theolog, pátý evangelista, spojil vidění Janovo s proroctvím Kristovým a kdy obojí vyložil poukazem na doby přítomné, netrhnou se takřka výklady této nad jiné časové knihy. Nevěstka babylonská a Antikrist, šelma a drak, svedení mdlých a nátisky věrných ... to jsou themata, jež po Milíčovi nalézáme již u Matěje z Janova, Husa, Jakoubka, Chelčického, Roky- cany ... I kdyby byl 'Engliš' Viklef neukázal, že Antikristem je papež, nevěstkou babylonskou kurie římská, že zkázu kněžstva, vrcholící v dvojpapežství, prorokoval Kristus známými slovy o ohavnosti na místě svatém, i kdyby byl u nás Milíč již před Viklefem tak nekázal a neučil, byly by tehdejší poměry církve a státu samy vedly k tako- vým přirovnáním a parallelám. A když pak koncil konstantský upálil dva věrné vyznavače pravdy Kristovy a když na rozkaz císařův z vůle papežovy táhly nesčetné hordy křižáků ku Praze, vraždíce a pálíce, loupíce a pleníce — zdaž bylo vůbec možno zabývati se četbou řady zázraků Kristových v evangeliu Markově nebo těšiti se zpěvem žalmů Davidových? Nevyplňovalaliž se až příliš doslovně hrůzná slova Apo- kalypse, nevyjevovaly-li se všechny předpovědi posledního soudu? V Praze samé fanatický mnich Jan Želivský téměř denně kázal o draku ryšavém, sedmikorunném . . . a zdaž potřeboval nějakého zvláštního umění hermeneutického, aby označil zaň Zikmunda, jehož hlavu zdobilo sedm korun a jehož prsa zdobil zlatý drak? Vždyť tehdy Apokalypsis ani se nečtla, tehdy se žila: tak veliký a strašný byl kontrast těchto hrůz proti slavné době Karlově! Jest tedy docela přirozeno, že kněz kmet, jenž dožil se těchto nových dob, svým posluchačům také vykládal s kazatelny o těchto hrůzách a proroctvích. Jeho, syna lepších dob, muže širšího rozhledu světového, školeného theologa, nemohly ovšem přesvědčiti blouznivé výklady fanatiků; poznával však, že je tu třeba poučení, co možná důkladného; že třeba ukázati — dle všech pravidel řemeslné herme- neutiky středověké — jak slova Apokalypse třeba vykládati ne o sku- tečných, tělesných osobách a nepřátelích, nýbrž o hříších a neřestech; jak výklady Janovy o bojích třeba bráti obrazně, hlavně že tímto
Strana 14
14 II1. V. Flajšhans: bojem se míní válka proti hříchu, upřímné a lítostné pokání. Místo historického výkladu že má nastoupiti mystický. Celá ohromná kniha je naplněna těmito výklady. Středem roz- lehlých niv této literární úrody jde stále stejným směrem silnice po- kání; ne vždy rovně a přímo, často klikatě, někdy zátočinou — ale vždy týmž směrem, směrem Kristovým. Autor nedovede sice vždy odolati událostem, jež dovedou i jeho na okamžik s cesty zatlačiti, ale v davu dějů, v přívalu ideí zachovává přec svou vůdčí myšlenku, někdy třebas i jen jako reservatio mentalis. Kardinální protivou pokory, jež vede k pokání, jest mu pýcha: tato vede k bojům a válkám, k lakotě a lakomství — a oko jeho není ani leskem vítězství zaslepeno, aby nevidělo pod škraboškou boje za zákon Páně těchto satanových neřestí. „Nedostává se svatých rádcuov“ — vzdychá fol. 243b — „kteří by dali radu zdravú, kterak by se města a obce spojily v jedno v Kristu, kdežto sau jediné pá- lenie, vraždy, krádežové a zrady. A jeden druhého zrádci nazývá — a nezná sám v sobě zrady, hříchův!“ Vidí (fol. 168b), jak jeden dru- hého utieská, morduje a zaškrcuje a jako ryba rybu jie;“ vzpomíná, jak před lety země česká (t.) „byla zemí, když sau pokojnaj a roz- košnaj vedli život, již pak sau moře, když srdce zbauřená sú.“ „Co jest již zahynulo lidí mečem těchto let v Čechách“ — naříká jinde (fol. 2461) — „kněžstva, panstva, rytieřstva, nábožníkuov, duchovních i měšťanóv. A co jich opět sešlo morem a hladem!“ Však zvlášť srdce jeho bije chudým, nízkým a slabým: „prvé místem a krajinau trpěli sedláčkové, ale již všecko království trpí“ (praví na fol. 2441) „pohleď na lidský stav a na auřady, kterak první hřiech lakomstvie rozmáhá se na zprávcích i na poddaných lidech; kterak sobě poplužie a dědin dobývají a osobují; z tvrzí a z vesnic se uvazují a v to dá- vají konšelé a auředníci i poddaní, a pajchají; také pod jménem zá- kona Páně hledají, což jejich jest. A vdovy pláčí a sirotci oblaupeni, obnaženi a žádný nevstupuje s nimi na rathauz k saudu, aby se při- mluvil za ně: již dozrává zlost!“ (fol. 234b). Zřetelně vyjadřuje svůj úsudek (fol. 234b): „Jaká péče lidem o vítězství světských válek! A kněžie ponoukají k bitvám tělesným proti tělesným nepřátelům a nevolají, kterak srdce přemožena sau od duchuov zlostných, pajchy, lakomstvie, bludu; příkopy dělají a zdi opravují: chudí křičí na la- komstvie, ukrutenstvie panuje a bludové se prajšti, chudinu drau a laupie — a žádný na to nedbá a neléčí takových srdcí!“ Z těchto slov vane však i upřímnost a srdečnost, jakých málo nacházíme v literatuře tehdejší. Jest vysvětlitelna u srdce, jakým se
14 II1. V. Flajšhans: bojem se míní válka proti hříchu, upřímné a lítostné pokání. Místo historického výkladu že má nastoupiti mystický. Celá ohromná kniha je naplněna těmito výklady. Středem roz- lehlých niv této literární úrody jde stále stejným směrem silnice po- kání; ne vždy rovně a přímo, často klikatě, někdy zátočinou — ale vždy týmž směrem, směrem Kristovým. Autor nedovede sice vždy odolati událostem, jež dovedou i jeho na okamžik s cesty zatlačiti, ale v davu dějů, v přívalu ideí zachovává přec svou vůdčí myšlenku, někdy třebas i jen jako reservatio mentalis. Kardinální protivou pokory, jež vede k pokání, jest mu pýcha: tato vede k bojům a válkám, k lakotě a lakomství — a oko jeho není ani leskem vítězství zaslepeno, aby nevidělo pod škraboškou boje za zákon Páně těchto satanových neřestí. „Nedostává se svatých rádcuov“ — vzdychá fol. 243b — „kteří by dali radu zdravú, kterak by se města a obce spojily v jedno v Kristu, kdežto sau jediné pá- lenie, vraždy, krádežové a zrady. A jeden druhého zrádci nazývá — a nezná sám v sobě zrady, hříchův!“ Vidí (fol. 168b), jak jeden dru- hého utieská, morduje a zaškrcuje a jako ryba rybu jie;“ vzpomíná, jak před lety země česká (t.) „byla zemí, když sau pokojnaj a roz- košnaj vedli život, již pak sau moře, když srdce zbauřená sú.“ „Co jest již zahynulo lidí mečem těchto let v Čechách“ — naříká jinde (fol. 2461) — „kněžstva, panstva, rytieřstva, nábožníkuov, duchovních i měšťanóv. A co jich opět sešlo morem a hladem!“ Však zvlášť srdce jeho bije chudým, nízkým a slabým: „prvé místem a krajinau trpěli sedláčkové, ale již všecko království trpí“ (praví na fol. 2441) „pohleď na lidský stav a na auřady, kterak první hřiech lakomstvie rozmáhá se na zprávcích i na poddaných lidech; kterak sobě poplužie a dědin dobývají a osobují; z tvrzí a z vesnic se uvazují a v to dá- vají konšelé a auředníci i poddaní, a pajchají; také pod jménem zá- kona Páně hledají, což jejich jest. A vdovy pláčí a sirotci oblaupeni, obnaženi a žádný nevstupuje s nimi na rathauz k saudu, aby se při- mluvil za ně: již dozrává zlost!“ (fol. 234b). Zřetelně vyjadřuje svůj úsudek (fol. 234b): „Jaká péče lidem o vítězství světských válek! A kněžie ponoukají k bitvám tělesným proti tělesným nepřátelům a nevolají, kterak srdce přemožena sau od duchuov zlostných, pajchy, lakomstvie, bludu; příkopy dělají a zdi opravují: chudí křičí na la- komstvie, ukrutenstvie panuje a bludové se prajšti, chudinu drau a laupie — a žádný na to nedbá a neléčí takových srdcí!“ Z těchto slov vane však i upřímnost a srdečnost, jakých málo nacházíme v literatuře tehdejší. Jest vysvětlitelna u srdce, jakým se
Strana 15
Vrstevník Husův. 15 nám autor zjevil napřed; cos příbuzného Štítnému, jeho smírnému a klidnému výkladu, vane z těchto řádků. Cítíme z nich ono misereor super turbam' a jako stálý refrain vyznívá z těch listů trpký vzdech: 'cur mundus militat!' Autor sám jest přesvědčen, že nauka jeho jest jediné správná; ale nezapírá si, že jest osamocen, přitlačen na zeď fanatismem vrstevníků. Vracejí se vzdechy: řídko kdo věří' správně, řídký se nalezne, aby nebloudil proti svátosti oltářní, z tisíce jeden ledva' bojuje proti hříchu a miluje bližního. Autor těchto názorů není arci překotným pokrokářem, červeným radikálem; jest konservativní, i tam, kde bychom toho nečekali. Re- voluce zvrátila společenský řád: ženy vstoupily rovnoprávně mezi muže, sedláci mezi panstvo, všichni pak do bojů. „Dnes každý užívá taulu, i také ti, kteří prvé byli sedláci“ naříká kazatel (fol. 322b); „velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě boj“, stěžuje si s drastičností, jinak velmi řídkou (fol. 198b); ano, s odporem praví o ženách v Praze: „nynie sú Jezábel v Praze, ježto jednotě obecnie škodí“ (fol. 434). V ritu a dogmatice jest přísně konservativní, nejdále na pravo, s nejkonservativnějšími mistry pražskými; drží půst (fol. 955), dle něho jen bludaři tvrdí, že v pátek jísti není hřích' (fol. (266 a); drží ornáty (f. 34b) bloudí ti, kteří říkají, že ornát je roucho šelmy (f. 266b); drží latinu při mši (100b, v prefací řiekají kněžie . ..), ne- boť původní sloužení jazykem národním již se jest změnilo v jazyk hostinský, totiž latinský (fol. 86b); drží všechny svátosti: křest (za nemluvňátka při křtu slibují kmotry a kmotři 4435 atd.), poslední pomazání (olej posvátný' 175b, jemuž se někteří rauhají, říkajíce, že nenie svátost') atd.; drží očistec: někteří hříchové nemohau než ohněm vyčištěni býti: a ještě jim zde nepostadčuje čas, ale na onom světě aby vyčištěni byli' (fol. 67b) atd. Co ho dělí od církve ofici- elní, jsou hlavně jen čtyři pražské artikule. Přirozeným důsledkem toho jest, že těžce nesl zamítání spisů svatých doktorů', jak je pro- váděly strany radikální: mnohé dával Pán svaté proroky, apoštoly, doktory, jichžto spisové kázáni sú od mnoha let: a již zavrhli svaté, uplvali a potlačili, a duchuom bludným uší a srdcí naklonili' (fol. 284b), že stavěl se proti samostatnému výkladu bible, onomu valcho- vání Písma', jak o něm mluvíval i první Ferdinand: „varuj se bludný a varuj se kacieř kovati a skládati jiné maudrosti a vyvyšovati je nad apoštolskau a evangelistuov“ (fol. 4691); „svuoj smysl utrušují, svuoj vtip, že tak vrtkánie puosobí a praví: všakť jest zákon Boží, slovo Páně, kteréž já držím“ (fol. 114b), „nynie sami chtie z studnic prorokuov a apoštoluov vážiti, nemohauc s to býti, a svaté ovšem
Vrstevník Husův. 15 nám autor zjevil napřed; cos příbuzného Štítnému, jeho smírnému a klidnému výkladu, vane z těchto řádků. Cítíme z nich ono misereor super turbam' a jako stálý refrain vyznívá z těch listů trpký vzdech: 'cur mundus militat!' Autor sám jest přesvědčen, že nauka jeho jest jediné správná; ale nezapírá si, že jest osamocen, přitlačen na zeď fanatismem vrstevníků. Vracejí se vzdechy: řídko kdo věří' správně, řídký se nalezne, aby nebloudil proti svátosti oltářní, z tisíce jeden ledva' bojuje proti hříchu a miluje bližního. Autor těchto názorů není arci překotným pokrokářem, červeným radikálem; jest konservativní, i tam, kde bychom toho nečekali. Re- voluce zvrátila společenský řád: ženy vstoupily rovnoprávně mezi muže, sedláci mezi panstvo, všichni pak do bojů. „Dnes každý užívá taulu, i také ti, kteří prvé byli sedláci“ naříká kazatel (fol. 322b); „velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě boj“, stěžuje si s drastičností, jinak velmi řídkou (fol. 198b); ano, s odporem praví o ženách v Praze: „nynie sú Jezábel v Praze, ježto jednotě obecnie škodí“ (fol. 434). V ritu a dogmatice jest přísně konservativní, nejdále na pravo, s nejkonservativnějšími mistry pražskými; drží půst (fol. 955), dle něho jen bludaři tvrdí, že v pátek jísti není hřích' (fol. (266 a); drží ornáty (f. 34b) bloudí ti, kteří říkají, že ornát je roucho šelmy (f. 266b); drží latinu při mši (100b, v prefací řiekají kněžie . ..), ne- boť původní sloužení jazykem národním již se jest změnilo v jazyk hostinský, totiž latinský (fol. 86b); drží všechny svátosti: křest (za nemluvňátka při křtu slibují kmotry a kmotři 4435 atd.), poslední pomazání (olej posvátný' 175b, jemuž se někteří rauhají, říkajíce, že nenie svátost') atd.; drží očistec: někteří hříchové nemohau než ohněm vyčištěni býti: a ještě jim zde nepostadčuje čas, ale na onom světě aby vyčištěni byli' (fol. 67b) atd. Co ho dělí od církve ofici- elní, jsou hlavně jen čtyři pražské artikule. Přirozeným důsledkem toho jest, že těžce nesl zamítání spisů svatých doktorů', jak je pro- váděly strany radikální: mnohé dával Pán svaté proroky, apoštoly, doktory, jichžto spisové kázáni sú od mnoha let: a již zavrhli svaté, uplvali a potlačili, a duchuom bludným uší a srdcí naklonili' (fol. 284b), že stavěl se proti samostatnému výkladu bible, onomu valcho- vání Písma', jak o něm mluvíval i první Ferdinand: „varuj se bludný a varuj se kacieř kovati a skládati jiné maudrosti a vyvyšovati je nad apoštolskau a evangelistuov“ (fol. 4691); „svuoj smysl utrušují, svuoj vtip, že tak vrtkánie puosobí a praví: všakť jest zákon Boží, slovo Páně, kteréž já držím“ (fol. 114b), „nynie sami chtie z studnic prorokuov a apoštoluov vážiti, nemohauc s to býti, a svaté ovšem
Strana 16
16 III. V. Flajšhans: zamietají, a jich ustanovenie, také i apoštolské“ (fol. 1141). Každý má — dle našeho kněze (fol. 79b) — raději vyznati své neumění nežli nětco proti vůli boží tvrditi nějaký rozum cizí a bludný ná- silně Písmu svatému přičítaje“. A zásady jeho u věcech víry (slova Písma, ustanovení Apoštolská, výklady Svatých fol. 1141) jsou ovšem ve shodě s učením církevním dokonale. Zamítal-li rozhodně libovolné výklady Písma, octl se arci v roz- poru s mnohými tehdejšími bludaři' a kacíři'. Ještě mírně poměrně posuzuje blud', báseň', rozprávku' těch, kteří věří v nastávající již den soudný, onu celou řadu blouznění, jež shrnujeme dnes názvem chiliasmus'; praví na př. (fol. 1813), že někteří myslili a očekávali příchod Kristův tělesný ti sau blaudili. A ten blud za našich dnův v některých obcech ohlašován byl zjevně a to z zhovadilosti přichá- zelo'; nebo (na fol. 103b:) „nedomnievajme se, byť rozprávka ta byla pravá, kterauž někteří praví, že nastane věk dobrý, v němžto žádný nebude zlý, a že nic trpěti nebudau, ale radostí nevýmluvnou že bu- dou naplněni. Toť zajisté bude všecko tam v vlasti, ale aby to zde mělo býti, nejistéť jest“. A takové, víc litující než odsuzující, jsou všechny zmínky o chiliasmu; na př. (f. 3411) „někteří se již uza- vierávali a postili se tři dni, již podvrácenie světa očekávajíce“ nebo (fol. 361.) že dle jedněch přestanou tohoto roku' strasti, dle dru- hých, že budou lidé lepší než v prvotní církvi, dle třetích, že budou všichni učení, dle čtvrtých, že ženy budou roditi bez bolesti atd. Ostřeji zní však odsouzení bludařů valdenských (fol. 2515): „Dnes valdenští potupili nadání papežovo, a pod tiem zapřeli mno- hých pravd, nedržíce totiž vo očistci a přímluvách svatých a jiné bludy uvodí .. .“, nebo falešných kazatelů (fol. 3281), kteří mají vi- dění lživá, nebo popěračů Trojice (fol. 3724) „auvéch, mnoho jest dnes temností bludu! Veliké temnosti proti vieře Trojice svaté! Jedni již zapierají Trojice v osobách, již zamietají věřím v Boha' a otče- náš' a křest a stav panenský, vdovský a manželský, i všecky svá- tosti a čtenie . . .“, zvláště pak a hlavně proti bludařům o nejsvětější svátosti oltářní: „nyní zajisté nečíslní běží bludové také proti velebné svátosti oltářnie“ (fol. 89b). Proti těmto bludařům', kacířům', sek- tám' . . . dotírá stále a velmi ostře: „řídko se kněz najde pravé viery, který by nezblaudil v článku viery o velebné svátosti oltářní“ (fol. 209b); „někteří bludní po domiech rosievají, praviece, že by v chlebě svátosti velebné nebylo tělo Kristovo, ale říekají: my sme tělo Kristovo'“ (fol. 207b); bloudí někteří „pravíce, že není v svá- tosti oltářní těla Kristova, ale modla“ (fol. 159b); Kristus jest „v ve-
16 III. V. Flajšhans: zamietají, a jich ustanovenie, také i apoštolské“ (fol. 1141). Každý má — dle našeho kněze (fol. 79b) — raději vyznati své neumění nežli nětco proti vůli boží tvrditi nějaký rozum cizí a bludný ná- silně Písmu svatému přičítaje“. A zásady jeho u věcech víry (slova Písma, ustanovení Apoštolská, výklady Svatých fol. 1141) jsou ovšem ve shodě s učením církevním dokonale. Zamítal-li rozhodně libovolné výklady Písma, octl se arci v roz- poru s mnohými tehdejšími bludaři' a kacíři'. Ještě mírně poměrně posuzuje blud', báseň', rozprávku' těch, kteří věří v nastávající již den soudný, onu celou řadu blouznění, jež shrnujeme dnes názvem chiliasmus'; praví na př. (fol. 1813), že někteří myslili a očekávali příchod Kristův tělesný ti sau blaudili. A ten blud za našich dnův v některých obcech ohlašován byl zjevně a to z zhovadilosti přichá- zelo'; nebo (na fol. 103b:) „nedomnievajme se, byť rozprávka ta byla pravá, kterauž někteří praví, že nastane věk dobrý, v němžto žádný nebude zlý, a že nic trpěti nebudau, ale radostí nevýmluvnou že bu- dou naplněni. Toť zajisté bude všecko tam v vlasti, ale aby to zde mělo býti, nejistéť jest“. A takové, víc litující než odsuzující, jsou všechny zmínky o chiliasmu; na př. (f. 3411) „někteří se již uza- vierávali a postili se tři dni, již podvrácenie světa očekávajíce“ nebo (fol. 361.) že dle jedněch přestanou tohoto roku' strasti, dle dru- hých, že budou lidé lepší než v prvotní církvi, dle třetích, že budou všichni učení, dle čtvrtých, že ženy budou roditi bez bolesti atd. Ostřeji zní však odsouzení bludařů valdenských (fol. 2515): „Dnes valdenští potupili nadání papežovo, a pod tiem zapřeli mno- hých pravd, nedržíce totiž vo očistci a přímluvách svatých a jiné bludy uvodí .. .“, nebo falešných kazatelů (fol. 3281), kteří mají vi- dění lživá, nebo popěračů Trojice (fol. 3724) „auvéch, mnoho jest dnes temností bludu! Veliké temnosti proti vieře Trojice svaté! Jedni již zapierají Trojice v osobách, již zamietají věřím v Boha' a otče- náš' a křest a stav panenský, vdovský a manželský, i všecky svá- tosti a čtenie . . .“, zvláště pak a hlavně proti bludařům o nejsvětější svátosti oltářní: „nyní zajisté nečíslní běží bludové také proti velebné svátosti oltářnie“ (fol. 89b). Proti těmto bludařům', kacířům', sek- tám' . . . dotírá stále a velmi ostře: „řídko se kněz najde pravé viery, který by nezblaudil v článku viery o velebné svátosti oltářní“ (fol. 209b); „někteří bludní po domiech rosievají, praviece, že by v chlebě svátosti velebné nebylo tělo Kristovo, ale říekají: my sme tělo Kristovo'“ (fol. 207b); bloudí někteří „pravíce, že není v svá- tosti oltářní těla Kristova, ale modla“ (fol. 159b); Kristus jest „v ve-
Strana 17
Vrstevník Husův. 17 lebné svátosti pod způosobau chleba a vína, pravý Buoh a člověk, kteraužto svátost velebnú již praví pohříchu býti modlau“ (fol. 761); „ale ti, kteříž bez bázně a všetečně Písma a tajemstvie Páně chtí valchovati a vysoce létati, takoví rychle padají. Jako nynie rozliční rozličně písma svatá bez bázně vykládají a již mnozí při velebné svátosti oltářní klesli sú“ (fol. 751) atd. A přímé rozhořčení zmocňuje se klidného našeho stařečka, když patří na zřejmá rouhání: když vidí, jak bludaři velebnou svátost pálí, na zemi házejí, s monstrancími na miesta neslušná stavějí (fol. 1781); nebo když „ženy v alby mešné a laikové v ornáty se obláčejí; aby se rauhali Kristu“ (fol. 304b) .. a jak které takové scény zvláště v letech 1419—1420 pohoršením naplňovaly staré rozvážné mistry a kněží pražské. Odporem a hnusem naplňuje ho pálení knih a prodá- vání jich do ciziny (v. doklady níže) — a rozhořčenost jeho jde tak daleko, že na jednom místě upozorňuje na slova Písma, dle nichž sluší kacíře kamenovati, a jinde (fol. 334b), kde mluví o upálení ta- kových rouhačů, dodává výmluvně: „nejsau ti mučedlníci Boží“ s tý- miž důkazy, jakými učenci koncilu upírali mučenictví Husovi a Jero- nymovi. I jemu, jinak mírnému a klidnému starci, stojí rouhač, ze- jmena proti svátosti oltářní, mimo lidskou společnost, i on v této věci platí daň věku svému — jako všichni ostatní. Tím však není řečeno, že by byl náš kazatel nějaký zkostnatělý zpátečník, obyčejný laudator temporis acti'. Proti pouhé prázdné chvále starých dobrých časů' obrací se často; na př. (fol. 389à): někdy pokoj byl v Čechách, čest a sláva a bohatstvie, a žádný jinému uškoditi nemohl. Život rozkošný vedli, hody mievali, chlipnost pro- vodili, zle na pravici stáli kněží a duchovní i lajci a všickni kupci. Již dopustil Pán levici a zkaženie časných věcí, již lkají, již repcí a nestojie jednomyslně rovně jako mají státi upřímně a jednostajně.“ Proti právu positivnímu staví právo Boží: „zde se mluví k člověku: v potu tváři své krmiti se budeš chlebem svým. Kdež jest právo a tu v tom právě bývá práce zasluhujíce chleba. Nenieli práce, nenie práva: jako jest plat auroční neb komorní též plat ve vsi: obroď se jim pak na poli neb nic, daj předse! Nenie to právo božské!“ (fol. 3525). S ostatními drží základní nauky nové doby: o předvěděných a za- tracencích (f. 40a), a podávání svátosti pod obojí, o přijímání dítek (fol. 457b, 468à a j.); s ostatními staví se příkře proti papeži: „naj- pyšnějšiemu papeži říkali najsvětější“ (f. 123b), „stolice sv. Petra.. bylať jest stolice Šatanova“ (f. 40a), „pod jmenem duostojenstvie a stolice apoštolské římské byla stolice Antikristova“ (fol. 68b) atd. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1903.
Vrstevník Husův. 17 lebné svátosti pod způosobau chleba a vína, pravý Buoh a člověk, kteraužto svátost velebnú již praví pohříchu býti modlau“ (fol. 761); „ale ti, kteříž bez bázně a všetečně Písma a tajemstvie Páně chtí valchovati a vysoce létati, takoví rychle padají. Jako nynie rozliční rozličně písma svatá bez bázně vykládají a již mnozí při velebné svátosti oltářní klesli sú“ (fol. 751) atd. A přímé rozhořčení zmocňuje se klidného našeho stařečka, když patří na zřejmá rouhání: když vidí, jak bludaři velebnou svátost pálí, na zemi házejí, s monstrancími na miesta neslušná stavějí (fol. 1781); nebo když „ženy v alby mešné a laikové v ornáty se obláčejí; aby se rauhali Kristu“ (fol. 304b) .. a jak které takové scény zvláště v letech 1419—1420 pohoršením naplňovaly staré rozvážné mistry a kněží pražské. Odporem a hnusem naplňuje ho pálení knih a prodá- vání jich do ciziny (v. doklady níže) — a rozhořčenost jeho jde tak daleko, že na jednom místě upozorňuje na slova Písma, dle nichž sluší kacíře kamenovati, a jinde (fol. 334b), kde mluví o upálení ta- kových rouhačů, dodává výmluvně: „nejsau ti mučedlníci Boží“ s tý- miž důkazy, jakými učenci koncilu upírali mučenictví Husovi a Jero- nymovi. I jemu, jinak mírnému a klidnému starci, stojí rouhač, ze- jmena proti svátosti oltářní, mimo lidskou společnost, i on v této věci platí daň věku svému — jako všichni ostatní. Tím však není řečeno, že by byl náš kazatel nějaký zkostnatělý zpátečník, obyčejný laudator temporis acti'. Proti pouhé prázdné chvále starých dobrých časů' obrací se často; na př. (fol. 389à): někdy pokoj byl v Čechách, čest a sláva a bohatstvie, a žádný jinému uškoditi nemohl. Život rozkošný vedli, hody mievali, chlipnost pro- vodili, zle na pravici stáli kněží a duchovní i lajci a všickni kupci. Již dopustil Pán levici a zkaženie časných věcí, již lkají, již repcí a nestojie jednomyslně rovně jako mají státi upřímně a jednostajně.“ Proti právu positivnímu staví právo Boží: „zde se mluví k člověku: v potu tváři své krmiti se budeš chlebem svým. Kdež jest právo a tu v tom právě bývá práce zasluhujíce chleba. Nenieli práce, nenie práva: jako jest plat auroční neb komorní též plat ve vsi: obroď se jim pak na poli neb nic, daj předse! Nenie to právo božské!“ (fol. 3525). S ostatními drží základní nauky nové doby: o předvěděných a za- tracencích (f. 40a), a podávání svátosti pod obojí, o přijímání dítek (fol. 457b, 468à a j.); s ostatními staví se příkře proti papeži: „naj- pyšnějšiemu papeži říkali najsvětější“ (f. 123b), „stolice sv. Petra.. bylať jest stolice Šatanova“ (f. 40a), „pod jmenem duostojenstvie a stolice apoštolské římské byla stolice Antikristova“ (fol. 68b) atd. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1903.
Strana 18
18 III. V. Flajšhans: A tak jako v ostatních dílech této doby silně zní v jeho díle struna mravokárná: kárá sebe mezi ostatními a s ostatními kněžími, kárá lid vůbec; kárá vrchnost městskou — konšely a radní pány, jako vojáky a rotmistry; kárá panny a mládence, kárá ženy i muže — před očima jeho všechno je poskvrněno hříchem, Praha je veliká Gomorrha a skončí podobně jako města biblická. Nenapadá mne ovšem, abych tyto jeho narážky bral za historický material, jak dnes je v modě, a sebrané ve škatulkách — jako byl do škatulek sebrán Štítný, Hus, Chelčický, Rokycana ... — předkládal za cenný material kulturní. Vím, že již svatý Bernard a Chrysostom, u nás Milíč a Waldhauser v před- chozím, jako Bavorovský a Zámrský v následujícím století nacházeli, že jsou vojáci ukrutní, ženy fintivé, boháči rozmařilí, páni pyšní, mniši líní, kněží nepokorní, sedláci pijáci — a lidé lidé. Je docela pochopi- telno, že horlí proti kněžím, nynějším i minulým (fol. 2715): „ziskuov peněžitých žádostiví po české zemi těkajíce krev chudých zžierali, fa- lešnými odpustky je šáliece. Takéž ve špitáli najchaternějšie a naj hrubšie ztrávu chudým dávali a sami pyšně a rozkošně živi sauce, krev jich žrali“; i tehdy utíkali milenci „do jiných obcí a na hory, aby tu dokonali své freje a zhovadilosti“ (fol. 169à); i tehdy v času zarmaucenie' říkali mnozí fatalisté (fol. 306a) „Jezme a píme, neb zajtra zemřeme;“ i tehdy mladí lidé se scházeli a staří se nad tím horšili: „také bývá, že mladých obojieho pohlavie časté scházenie vy- kládají řkauce, že ne od jiného, než vždycky od ducha svatého že spravováni bývají a ne jiných, než uzdau Boží se sau pojati. Jako se dálo na zpovědech, kdežto pádové mnozí puosobili se, avšak řiekali, že se spolu scházejí v Bohu“ (fol. 120b)... Není divu, že pak kara- kterisuje jednotlivá království takto (fol. 177b—177a): „V zemie Franské veliká pajcha panuje, a ačkoli také tam panuje smilstvo, lakota, la- komstvie, však najvyššie panovánie obdržela pajcha. Mezi Němci v Rakausích, v Míšni duch lakomstvie a pajchy a smilstvie; a nade všecko drží panovánie lakomstvie. Ten duch jest druhá hlava. V Flan- drské zemi smilstvo, cizoložstvo a sodomští hřiechové, ačkoli také jiní hřiechové. V Polské zemi lakota, opilstvie, obžerstvie bez studu a z toho pak smilstvo Pro ten hřiech pracují nasytiti se boje vedauce pro krev Kristovu, aby břicho cizími statky nacpali...“ Přechází pak do vlasti: „V Čechách také hřiechuov množstvie, jeden však nad jiné místo drží, totiž lakota...“ a zakončuje apostrofou Prahy: „Tato za- jisté Praha ve všech stavích a v náboženstvích s obecným lidem jest veliká šelma ohavná a žena zjevná t. nevěstka. Kde většie nestydatost, kde bylo cizoložstvo většie, kde pokrytstvie, kde sodoma, kde svoboda
18 III. V. Flajšhans: A tak jako v ostatních dílech této doby silně zní v jeho díle struna mravokárná: kárá sebe mezi ostatními a s ostatními kněžími, kárá lid vůbec; kárá vrchnost městskou — konšely a radní pány, jako vojáky a rotmistry; kárá panny a mládence, kárá ženy i muže — před očima jeho všechno je poskvrněno hříchem, Praha je veliká Gomorrha a skončí podobně jako města biblická. Nenapadá mne ovšem, abych tyto jeho narážky bral za historický material, jak dnes je v modě, a sebrané ve škatulkách — jako byl do škatulek sebrán Štítný, Hus, Chelčický, Rokycana ... — předkládal za cenný material kulturní. Vím, že již svatý Bernard a Chrysostom, u nás Milíč a Waldhauser v před- chozím, jako Bavorovský a Zámrský v následujícím století nacházeli, že jsou vojáci ukrutní, ženy fintivé, boháči rozmařilí, páni pyšní, mniši líní, kněží nepokorní, sedláci pijáci — a lidé lidé. Je docela pochopi- telno, že horlí proti kněžím, nynějším i minulým (fol. 2715): „ziskuov peněžitých žádostiví po české zemi těkajíce krev chudých zžierali, fa- lešnými odpustky je šáliece. Takéž ve špitáli najchaternějšie a naj hrubšie ztrávu chudým dávali a sami pyšně a rozkošně živi sauce, krev jich žrali“; i tehdy utíkali milenci „do jiných obcí a na hory, aby tu dokonali své freje a zhovadilosti“ (fol. 169à); i tehdy v času zarmaucenie' říkali mnozí fatalisté (fol. 306a) „Jezme a píme, neb zajtra zemřeme;“ i tehdy mladí lidé se scházeli a staří se nad tím horšili: „také bývá, že mladých obojieho pohlavie časté scházenie vy- kládají řkauce, že ne od jiného, než vždycky od ducha svatého že spravováni bývají a ne jiných, než uzdau Boží se sau pojati. Jako se dálo na zpovědech, kdežto pádové mnozí puosobili se, avšak řiekali, že se spolu scházejí v Bohu“ (fol. 120b)... Není divu, že pak kara- kterisuje jednotlivá království takto (fol. 177b—177a): „V zemie Franské veliká pajcha panuje, a ačkoli také tam panuje smilstvo, lakota, la- komstvie, však najvyššie panovánie obdržela pajcha. Mezi Němci v Rakausích, v Míšni duch lakomstvie a pajchy a smilstvie; a nade všecko drží panovánie lakomstvie. Ten duch jest druhá hlava. V Flan- drské zemi smilstvo, cizoložstvo a sodomští hřiechové, ačkoli také jiní hřiechové. V Polské zemi lakota, opilstvie, obžerstvie bez studu a z toho pak smilstvo Pro ten hřiech pracují nasytiti se boje vedauce pro krev Kristovu, aby břicho cizími statky nacpali...“ Přechází pak do vlasti: „V Čechách také hřiechuov množstvie, jeden však nad jiné místo drží, totiž lakota...“ a zakončuje apostrofou Prahy: „Tato za- jisté Praha ve všech stavích a v náboženstvích s obecným lidem jest veliká šelma ohavná a žena zjevná t. nevěstka. Kde většie nestydatost, kde bylo cizoložstvo většie, kde pokrytstvie, kde sodoma, kde svoboda
Strana 19
Vrstevník Husův. 19 byla většie ke všem najhorším hřiechóm? Protož obrať se, zhovadilý lide, k Bohu, oblec se v život lidský, navrať se ku pokání Magdaleny, ať by se Buoh smiloval nad tebú, nebť jest rána Páně přišla. A ač pohřiechu ne tak již mnoho zlého snad zjevně se dopouští, mnozí však pokrytci, a hřiechuov mnoho se páše tajně v domích. Na každý den se volá ku pokání Praha, a nechce se obrátiti! Ninive obrátilo se k hlasu jednoho dne a Praha mešká obrátiti se a náramně jest veliká hřiešnice, kteréžto Pán mnohé slitovánie otvierá a nechce, by zahynula s lidem. Protož přestaň, Praho, a obrať se, a čiň pokánie, aby hněv Páně mohla ukrotiti, svlekúci s sebe život zhovadilý, starý a šelemný!“... A taková napomínání mravokárná proplétají se celým dílem: brzy kazatel hrozí pomstou Páně za hříchy páchané, brzy zase ukazuje na dobrodiní Boží a vyzývá k vděčnosti. „Všecky tyto věci k užitku našemu a jiné tajné věci své od věčnosti skryté dává to- muto království, ješto toho ani Francskému ani Uherskému království nedává... protož potřebie jest, aby vděčnost v nás byla“ (fol. 229b). Takový jest asi základní tón mysli našeho autora: mírně kon- servativní, smírný, moralistní, upřímný a srdečný. Tato mysl formuje pak látku, jaká na ni doléhá z venčí — výsledkem toho zrcadlení se okolí v duši autorově jest pak jeho kniha. Tu pozorujeme předně, že více v něm se zrcadlí knihy než lidé, víc zprávy nežli děje. Poznáváme hned člověka z kasty učených, i kdyby nebylo výmluvných slov (fol. 290b): „kacíři varují se učených, ale protulují se po domiech sprostných lidí, kteréž nakažují, kteříž nemohau falešného ukázati jich učenie. Ale učeným osídlo smrti lécejí, aby jich zlost měla cestu svobodnú“, jež svědčí, že zakusil asi stíhání a pronásledování, jaké bývá údělem intelligence nestranné v dobách vzbouření vášní nízkých vrstev. Víc na něho působí slova sv. Augu- stina než mohutné děje soudobé; jen veliké události a nadobyčejné osoby dovedou místy si zjednati přístup do jeho meditací — a jak slabé jsou ještě ty otisky, jak nezřetelné! Události i osobnosti jsou ano- nymní, bezbarvé: jen jediné jméno (Husovo) nalézáme (dvakrát) v ohrom- ném kodexu, žádnou událost! Leč o dobách antických a biblických šíří se autor častěji; jména svatých otců i filosofů nalézáme zhusta, města i horstva antická i hebrejská jsou autoru zrovna tak známa jako historické události středověku a znalosti přírodopisné a jazyko- zpytné (podle míry doby tehdejší). Cituje Dionysia (fol. 14b), Origena (217b), Augustina (často; o městě Božím' 340a, o dobrém stavu manželském' 362à atd.), Jeronyma (v listu Marcelle' 145a), Jana Zlatá ústa' (de opere imperfecto' 150b), Boecia (de consolatione' 104à ), 2*
Vrstevník Husův. 19 byla většie ke všem najhorším hřiechóm? Protož obrať se, zhovadilý lide, k Bohu, oblec se v život lidský, navrať se ku pokání Magdaleny, ať by se Buoh smiloval nad tebú, nebť jest rána Páně přišla. A ač pohřiechu ne tak již mnoho zlého snad zjevně se dopouští, mnozí však pokrytci, a hřiechuov mnoho se páše tajně v domích. Na každý den se volá ku pokání Praha, a nechce se obrátiti! Ninive obrátilo se k hlasu jednoho dne a Praha mešká obrátiti se a náramně jest veliká hřiešnice, kteréžto Pán mnohé slitovánie otvierá a nechce, by zahynula s lidem. Protož přestaň, Praho, a obrať se, a čiň pokánie, aby hněv Páně mohla ukrotiti, svlekúci s sebe život zhovadilý, starý a šelemný!“... A taková napomínání mravokárná proplétají se celým dílem: brzy kazatel hrozí pomstou Páně za hříchy páchané, brzy zase ukazuje na dobrodiní Boží a vyzývá k vděčnosti. „Všecky tyto věci k užitku našemu a jiné tajné věci své od věčnosti skryté dává to- muto království, ješto toho ani Francskému ani Uherskému království nedává... protož potřebie jest, aby vděčnost v nás byla“ (fol. 229b). Takový jest asi základní tón mysli našeho autora: mírně kon- servativní, smírný, moralistní, upřímný a srdečný. Tato mysl formuje pak látku, jaká na ni doléhá z venčí — výsledkem toho zrcadlení se okolí v duši autorově jest pak jeho kniha. Tu pozorujeme předně, že více v něm se zrcadlí knihy než lidé, víc zprávy nežli děje. Poznáváme hned člověka z kasty učených, i kdyby nebylo výmluvných slov (fol. 290b): „kacíři varují se učených, ale protulují se po domiech sprostných lidí, kteréž nakažují, kteříž nemohau falešného ukázati jich učenie. Ale učeným osídlo smrti lécejí, aby jich zlost měla cestu svobodnú“, jež svědčí, že zakusil asi stíhání a pronásledování, jaké bývá údělem intelligence nestranné v dobách vzbouření vášní nízkých vrstev. Víc na něho působí slova sv. Augu- stina než mohutné děje soudobé; jen veliké události a nadobyčejné osoby dovedou místy si zjednati přístup do jeho meditací — a jak slabé jsou ještě ty otisky, jak nezřetelné! Události i osobnosti jsou ano- nymní, bezbarvé: jen jediné jméno (Husovo) nalézáme (dvakrát) v ohrom- ném kodexu, žádnou událost! Leč o dobách antických a biblických šíří se autor častěji; jména svatých otců i filosofů nalézáme zhusta, města i horstva antická i hebrejská jsou autoru zrovna tak známa jako historické události středověku a znalosti přírodopisné a jazyko- zpytné (podle míry doby tehdejší). Cituje Dionysia (fol. 14b), Origena (217b), Augustina (často; o městě Božím' 340a, o dobrém stavu manželském' 362à atd.), Jeronyma (v listu Marcelle' 145a), Jana Zlatá ústa' (de opere imperfecto' 150b), Boecia (de consolatione' 104à ), 2*
Strana 20
20 III. V. Flajšhans: Klimenta (knihy recognitionum' 97a, 2525), Iziodora (Etymologiarum 405a, 406b), atd. Z těch náležel Boethius ke knihám školním, Cle- mentinae' pak s dekretaliemi Rehořovými a Dekretem Gratianovým k obecným příručnicím tehdejšího theologa; ostatní citaty, zdá se, přejal náš kazatel z hojných tehdejších příručnic, nejčastěji z Glossy', kterouž také dvakrát cituje („ohledaj Glossam ordinariam" 252b, „Glossa ordinaria: potrativše“ 298à). Nic nejeví, že by tyto citaty byly plod hlubokého studia ad hoc konaného — ač také dnešní móda pokládá seřazení citovaných autorů za důkaz učenosti spisovatelovy — nejméně již citat Aristotela („dí Mudřec“ 75a) nebo hojné citaty Písma, bez nichž vůbec středověké knihy učené představiti si nemůžeme. Theologická učenost autorova jest sice slušná, nijak však nevy- bočuje z míry tehdejší doby; této užil svým způsobem a samostatně. Nemá žádné přímé předlohy, ještě nejvíce drží se Glossy. Jinak však vykládá text Písma volně, neřídě se žádným vzorem — asi tak, jako vykládal sv. Jeronym kapitoly Genese, nebo sv. Jan Zlatoústý slova evangelií. Jsou to vesměs homilie nižší, bez mysticismu Augustinova, bez ohně Chrysostomova . . . hledící vykládati pokud možno slovně, dle předpisů středověké exegese (jak je sám cituje, fol. 468a, že má se vykládati Písmo dle výkladů svatých otců mravně, duchovně a svrchovaně neb bohabojně'; „sensus historicus“ je asi vynechán). Pomocné znalosti jsou téže kvality jako vlastní učenost theolo- gická. Řečtinu a hebrejštinu zná jenom z doslechu — a manie ety- mologisační řádí u něho, jako v legendách a homiliích XI.—XIII. věku. Hypocrita' odvozuje od ypo' a crisis' (fol. 45b), krysopas- sus od ‘crisis, jako by řekl česky zlatto et passus, quod est passim (fol. 4081), benignitas' = "bona igneitas' (fol.2991) atd. V latině vyzná se dobře; na některých učených místech přechází z textu če- ského do latiny — a z ní si vypůjčil i fitem' etcetera' pro svou če- štinu. Znalost dogmatiky jeví se na př. ve výkladech o latria' (fol. 329 b), znalost hermeneutiky ve výkladu o variantech textových (se- děl' — “stál' fol. 172b) atd. Historie jeho (při ní si všimneme také jeho geografie) jde až do časů antických: ví o chrámu Dianině (fol. 3221), zná Etnu, tak řečenou horu (fol. 3311) atd.; ví však i o tom, že jakýs císař nábožný byl otráven hostií od nějakého Clementina' (f. 4631), že král Fran- ský psal se najzkřesťanštilejším, drže totiž obecnau vieru křesťan- skau“ (fol. 279b) — leč zná i dějiny domácí, ví, (že na počátku obrácenie země této vejvodové byli sau dobří jako svatý Václav etc. života zhovadilého nenáviděli a hřiechy kazili' (fol. 279a) atd. Že
20 III. V. Flajšhans: Klimenta (knihy recognitionum' 97a, 2525), Iziodora (Etymologiarum 405a, 406b), atd. Z těch náležel Boethius ke knihám školním, Cle- mentinae' pak s dekretaliemi Rehořovými a Dekretem Gratianovým k obecným příručnicím tehdejšího theologa; ostatní citaty, zdá se, přejal náš kazatel z hojných tehdejších příručnic, nejčastěji z Glossy', kterouž také dvakrát cituje („ohledaj Glossam ordinariam" 252b, „Glossa ordinaria: potrativše“ 298à). Nic nejeví, že by tyto citaty byly plod hlubokého studia ad hoc konaného — ač také dnešní móda pokládá seřazení citovaných autorů za důkaz učenosti spisovatelovy — nejméně již citat Aristotela („dí Mudřec“ 75a) nebo hojné citaty Písma, bez nichž vůbec středověké knihy učené představiti si nemůžeme. Theologická učenost autorova jest sice slušná, nijak však nevy- bočuje z míry tehdejší doby; této užil svým způsobem a samostatně. Nemá žádné přímé předlohy, ještě nejvíce drží se Glossy. Jinak však vykládá text Písma volně, neřídě se žádným vzorem — asi tak, jako vykládal sv. Jeronym kapitoly Genese, nebo sv. Jan Zlatoústý slova evangelií. Jsou to vesměs homilie nižší, bez mysticismu Augustinova, bez ohně Chrysostomova . . . hledící vykládati pokud možno slovně, dle předpisů středověké exegese (jak je sám cituje, fol. 468a, že má se vykládati Písmo dle výkladů svatých otců mravně, duchovně a svrchovaně neb bohabojně'; „sensus historicus“ je asi vynechán). Pomocné znalosti jsou téže kvality jako vlastní učenost theolo- gická. Řečtinu a hebrejštinu zná jenom z doslechu — a manie ety- mologisační řádí u něho, jako v legendách a homiliích XI.—XIII. věku. Hypocrita' odvozuje od ypo' a crisis' (fol. 45b), krysopas- sus od ‘crisis, jako by řekl česky zlatto et passus, quod est passim (fol. 4081), benignitas' = "bona igneitas' (fol.2991) atd. V latině vyzná se dobře; na některých učených místech přechází z textu če- ského do latiny — a z ní si vypůjčil i fitem' etcetera' pro svou če- štinu. Znalost dogmatiky jeví se na př. ve výkladech o latria' (fol. 329 b), znalost hermeneutiky ve výkladu o variantech textových (se- děl' — “stál' fol. 172b) atd. Historie jeho (při ní si všimneme také jeho geografie) jde až do časů antických: ví o chrámu Dianině (fol. 3221), zná Etnu, tak řečenou horu (fol. 3311) atd.; ví však i o tom, že jakýs císař nábožný byl otráven hostií od nějakého Clementina' (f. 4631), že král Fran- ský psal se najzkřesťanštilejším, drže totiž obecnau vieru křesťan- skau“ (fol. 279b) — leč zná i dějiny domácí, ví, (že na počátku obrácenie země této vejvodové byli sau dobří jako svatý Václav etc. života zhovadilého nenáviděli a hřiechy kazili' (fol. 279a) atd. Že
Strana 21
Vrstevník Husův. 21 1 on ví, jak za času Konstantina volal anděl, že byl jed vlit do církve (fol. 115.), že zná jmenovati nejrozmanitější krále a města starozá- konná ... to jsou věci samozřejmé a u všech vrstevníků obvyklé. Jen přírodopisné znalosti, zejména nerostopisné, zdá se, že svědčí o samostatném studiu některých partií. Nejdou sice nad zna- lost obyčejných příručnic (Isidora Hispalského a lapidářů), ale již tato podrobná excepta vyžadují přec nového nahlédnutí, nového stu- dia. Jsou to hlavně popisy jednotlivých kamenů (beryll, amethyst atd.), o nichž Apokalypse v 21. kapitole se šíří (fol. 405a, 410à, 4131 atd.) — a jednotlivé takové výklady jsou šířeny i jinde (o jas- pisu fol. 66.). Leč k těmto odborným studiím nutil tu text sám, tak jako zase jinde text nutil studovati fysiology středověké, aby se mohly zvířatům uděliti vlastnosti, jichž náš exegeta potřeboval. Tyto prvky cizí kazatel náš nesloučil jako články řetězu, nýbrž volně navlékl, jako korálky na šňůru, na text svého výkladu. A forma tohoto navléknutí je právě tak volná a smírná, jako mysl, jež tyto prvky formovala v jednotu. Styl jeho je klidný a srdečný, jako celá jeho duše, tak jasný a průzračný, jsko vody horských bystřin. Akademický klid — ale také akademická urbánnost hovoří z jeho řádků. Sloh jeho neuchvacuje čtenáře, jako periody Husovy, nebije kladivem, jako věty Chelčického — spíš jakás melancholie vane z těch stejných, prostých vět. Varuje se hrubých slov a výrazů, jakých se neuchránil Hus a v jakých si libuje Chelčický: jediné snad hrubší slovo (mimo výrazy apokalyptické, jež ovšem musil přijmouti) jest zhovadilost', zhovadilý', které však patrně tlumočí scholastický vý- raz bestialis' a v češtině XIV.—XV. věku daleko nemělo onoho pří- zvuku urážlivého, jaký vyciťujeme nyní; a jediná snad drastičtější scéna jest na fol. 465a: „jestliže kdo dává komu staré nohavice, vděčněji přijímají, nežli Kristova slova mnozí.“ I hyperbol se varuje, tak obvyklých v dobách vzrušených: jen někdy si povzdechne, že z tisíce jeden sotva dobře věří, nebo že, řiedký se nalézá takový (3931) řiedko se nalezne ten' .. atd. Sem náleží i vzdech: „pohřiechu těchto let tak viera zkažena jest, že mnozí v letech osmdesáti neb sedmdesáti potřebují tepruva štiepenie pravé viery (fol. 3485). A klidný jest také tok jeho výkladu: „druhé již zmienka o něm a ještě na třetiem miestě bude. Ponechaje toho nynie ku potomku, dotknu o tom ...“ vypráví klidně na fol. 3925; klidný ten tok málo kde jest přerušován víry citů vzrušených událostmi vnějšími a ještě řídčeji zelenými ostrůvky přirovnání, tak prostých a srdečných, jako celý styl. Nejobšírnější jest srovnání na fol. 417.: „kdyby v tma-
Vrstevník Husův. 21 1 on ví, jak za času Konstantina volal anděl, že byl jed vlit do církve (fol. 115.), že zná jmenovati nejrozmanitější krále a města starozá- konná ... to jsou věci samozřejmé a u všech vrstevníků obvyklé. Jen přírodopisné znalosti, zejména nerostopisné, zdá se, že svědčí o samostatném studiu některých partií. Nejdou sice nad zna- lost obyčejných příručnic (Isidora Hispalského a lapidářů), ale již tato podrobná excepta vyžadují přec nového nahlédnutí, nového stu- dia. Jsou to hlavně popisy jednotlivých kamenů (beryll, amethyst atd.), o nichž Apokalypse v 21. kapitole se šíří (fol. 405a, 410à, 4131 atd.) — a jednotlivé takové výklady jsou šířeny i jinde (o jas- pisu fol. 66.). Leč k těmto odborným studiím nutil tu text sám, tak jako zase jinde text nutil studovati fysiology středověké, aby se mohly zvířatům uděliti vlastnosti, jichž náš exegeta potřeboval. Tyto prvky cizí kazatel náš nesloučil jako články řetězu, nýbrž volně navlékl, jako korálky na šňůru, na text svého výkladu. A forma tohoto navléknutí je právě tak volná a smírná, jako mysl, jež tyto prvky formovala v jednotu. Styl jeho je klidný a srdečný, jako celá jeho duše, tak jasný a průzračný, jsko vody horských bystřin. Akademický klid — ale také akademická urbánnost hovoří z jeho řádků. Sloh jeho neuchvacuje čtenáře, jako periody Husovy, nebije kladivem, jako věty Chelčického — spíš jakás melancholie vane z těch stejných, prostých vět. Varuje se hrubých slov a výrazů, jakých se neuchránil Hus a v jakých si libuje Chelčický: jediné snad hrubší slovo (mimo výrazy apokalyptické, jež ovšem musil přijmouti) jest zhovadilost', zhovadilý', které však patrně tlumočí scholastický vý- raz bestialis' a v češtině XIV.—XV. věku daleko nemělo onoho pří- zvuku urážlivého, jaký vyciťujeme nyní; a jediná snad drastičtější scéna jest na fol. 465a: „jestliže kdo dává komu staré nohavice, vděčněji přijímají, nežli Kristova slova mnozí.“ I hyperbol se varuje, tak obvyklých v dobách vzrušených: jen někdy si povzdechne, že z tisíce jeden sotva dobře věří, nebo že, řiedký se nalézá takový (3931) řiedko se nalezne ten' .. atd. Sem náleží i vzdech: „pohřiechu těchto let tak viera zkažena jest, že mnozí v letech osmdesáti neb sedmdesáti potřebují tepruva štiepenie pravé viery (fol. 3485). A klidný jest také tok jeho výkladu: „druhé již zmienka o něm a ještě na třetiem miestě bude. Ponechaje toho nynie ku potomku, dotknu o tom ...“ vypráví klidně na fol. 3925; klidný ten tok málo kde jest přerušován víry citů vzrušených událostmi vnějšími a ještě řídčeji zelenými ostrůvky přirovnání, tak prostých a srdečných, jako celý styl. Nejobšírnější jest srovnání na fol. 417.: „kdyby v tma-
Strana 22
22 III. V. Flajšhans: vém byl domě a měl by světlo malé, a v tom obořili by se sě vě- trové a zhasili by to světlo, ten člověk hrozil by se a bál, a rychle běží k nístěji a kutí se v popele, a když najde jiskru a rozsvítí a naklade dřievie syrového i pištie z něho voda a kauří se: avšak dřievie tak vyschne a bude hořeti: Tak by měl dnes učiniti člověk“ Podobně pěkné jest srovnání (fol. 410.) Mojžíše, jenž od lidu kuk- navého' a reptavého nechtěl se odloučiti, s matkou dítěte plačtivého, jež pozvána králem k hostině bez dítěte, raději odmítne pozvání, než aby dítě opustila; a tak ještě — ale velmi zřídka — některé jiné. A jako klidný a volný jest styl celkový, takový jest i ráz dikce a slovníka. Činí celkem dojem chudosti — má málo slov a téměř ve- skrze všedních. Nemá ani odvahy Husovy, aby pro nové věci tvořil nová slova — tu spokojuje se raději starými mnohovýznamnými a ši- rokého rozsahu — ani otevřenosti Chelčického, jenž plnýma rukama čerpá z mluvy lidu. Dikci jeho schází barva a vůně — a to i na místech, kde zřejmě je kazatel pohnut: i tu vyjadřuje se školsky, akademicky, snad slušněji než vřeleji. Jak zápasí s jazykem a jak mu podléhá, místo aby jím vládl, svědčí na př. fol. 855: „tiem oby- čejem die znamenitě božstvie a nedie zbožilost. Jako železo rozpálené říkáme že má ohnivost a nedieme že jest oheň, tak božstvie jest jako oheň, jenž pálí duši, a od toho pocházie božstvost neb zbožilost“ (ale později sám nemá odvahy svého novotvaru užívati). Čeho chtěl dojíti autor svým dílem? Jaký jest konečný cíl této obrovské a svědomité práce? „Nežádám většie cti od lidu“ — píše sám (fol. 454a) — „jediné ty věci, které se oznamují pravé, aby při- jali a nepohrdali, vděčni byli a života polepšili“; ne vždycky arci toho u lidu docházel. Stavěl se statečně do služeb své ideje, ale o svých osudech píše sám (fol. 4231): „že sau bludové rozmohli se v lidu tomto křesťanském, proti nim postavili sme se, a nenávist sme k nim měli, a nenávist od mnohých sme nalezli. Již proti hřiechóm tělesným popatřili sme, a jestli světlo v nás, mlčeti nebudem moci... Nalezli sme sekty rozličné v jiném a jiném smyslu; bude-li světlo Ducha Božieho v nás, mlčeti nebudeme moci“ .... A hlavní hesla svá sbírá v jedno „světlo, jež mu svítí na jeho dráze (fol. 4221): „To světlo jest pravda, cesta Božích přikázaní, přijímanie těla a krve Páně, přikázaní Božích časté kázanie.“ A tento cíl a ideal jest nejenom čistý a vznešený sám sebou, nýbrž posvěcuje také poctivou práci jemu věnovanou. Knihou svou kazatel náš podle sil svých šel za svým idealem jak nejdál a jak nejlépe mohl — a třebas šel mírně a klidně, šel přece pevně a vytrvale.
22 III. V. Flajšhans: vém byl domě a měl by světlo malé, a v tom obořili by se sě vě- trové a zhasili by to světlo, ten člověk hrozil by se a bál, a rychle běží k nístěji a kutí se v popele, a když najde jiskru a rozsvítí a naklade dřievie syrového i pištie z něho voda a kauří se: avšak dřievie tak vyschne a bude hořeti: Tak by měl dnes učiniti člověk“ Podobně pěkné jest srovnání (fol. 410.) Mojžíše, jenž od lidu kuk- navého' a reptavého nechtěl se odloučiti, s matkou dítěte plačtivého, jež pozvána králem k hostině bez dítěte, raději odmítne pozvání, než aby dítě opustila; a tak ještě — ale velmi zřídka — některé jiné. A jako klidný a volný jest styl celkový, takový jest i ráz dikce a slovníka. Činí celkem dojem chudosti — má málo slov a téměř ve- skrze všedních. Nemá ani odvahy Husovy, aby pro nové věci tvořil nová slova — tu spokojuje se raději starými mnohovýznamnými a ši- rokého rozsahu — ani otevřenosti Chelčického, jenž plnýma rukama čerpá z mluvy lidu. Dikci jeho schází barva a vůně — a to i na místech, kde zřejmě je kazatel pohnut: i tu vyjadřuje se školsky, akademicky, snad slušněji než vřeleji. Jak zápasí s jazykem a jak mu podléhá, místo aby jím vládl, svědčí na př. fol. 855: „tiem oby- čejem die znamenitě božstvie a nedie zbožilost. Jako železo rozpálené říkáme že má ohnivost a nedieme že jest oheň, tak božstvie jest jako oheň, jenž pálí duši, a od toho pocházie božstvost neb zbožilost“ (ale později sám nemá odvahy svého novotvaru užívati). Čeho chtěl dojíti autor svým dílem? Jaký jest konečný cíl této obrovské a svědomité práce? „Nežádám většie cti od lidu“ — píše sám (fol. 454a) — „jediné ty věci, které se oznamují pravé, aby při- jali a nepohrdali, vděčni byli a života polepšili“; ne vždycky arci toho u lidu docházel. Stavěl se statečně do služeb své ideje, ale o svých osudech píše sám (fol. 4231): „že sau bludové rozmohli se v lidu tomto křesťanském, proti nim postavili sme se, a nenávist sme k nim měli, a nenávist od mnohých sme nalezli. Již proti hřiechóm tělesným popatřili sme, a jestli světlo v nás, mlčeti nebudem moci... Nalezli sme sekty rozličné v jiném a jiném smyslu; bude-li světlo Ducha Božieho v nás, mlčeti nebudeme moci“ .... A hlavní hesla svá sbírá v jedno „světlo, jež mu svítí na jeho dráze (fol. 4221): „To světlo jest pravda, cesta Božích přikázaní, přijímanie těla a krve Páně, přikázaní Božích časté kázanie.“ A tento cíl a ideal jest nejenom čistý a vznešený sám sebou, nýbrž posvěcuje také poctivou práci jemu věnovanou. Knihou svou kazatel náš podle sil svých šel za svým idealem jak nejdál a jak nejlépe mohl — a třebas šel mírně a klidně, šel přece pevně a vytrvale.
Strana 23
Vrstevník Husův. 23 V tom spočívá také cena knihy. Je to jedna z řídkých prací, jež nepoddala se vlnění doby jako křehká kocábka, nýbrž měla od- vahu i své, třebas odchylné, mínění hájiti až do konce. Vědecká cena její theologická jest arci nepatrná; tou dobou již fakulty theologické nebylo a universita sestoupila již do arény veřejné; rovněž umělecká stránka její jest slabá — kazatel náš není osobnost energická a silná, jež vtiskuje ráz dějinám a pečet svou každému svému dílu. Za to bibliografie česká získává nové, největší dílo staročeské; literarní historie nabývá několika zpráv nových o pohromách literatury tehdejší a jejím rozsahu; historie česká získává několik vzácných zpráv — z nich nejdůležitější artikule bludné z června 1420 (srovnej artikule Vavřincovy ve Fontes V. str. 403 rn., 413 rn. atd.) — a hlavně zajímavé líčení nálady v městě od svědka očitého; grammatika česká několik zajímavých dokladů a slovník asi 1000 slov neznámých. V. A když jsme takto dokončili procházku dílem celým, vtírá se opět otázka, dvakrát již řešená a nedořešená — kdo je sepsal a kdy? Viděli jsme nahoře, že psáno v Praze 1420/1421 a že je sepsal nejspíše kazatel staroměstský, tehdy již nejméně 60tiletý. S tím sou- hlasí vše, co jsme dalším rozborem z díla vytěžili. Než není možno, jmenovati určitou osobu a určité datum? Dobu sepsání snad by mohly omeziti — pro příslušnou část díla — dvě narážky: fol. 95b „jako nynie v postě skrz jedení masa od některých roztrhují se věrní“ a fol. 149b „že zmínka dnes činiti se má o těle a krvi Páně“ (vyložíme-li ji o Zeleném čtvrtku). Dle těch by tato část padala do doby 21. února — 4. dubna 1420. Osoba, na niž by udané znaky se hodily, jest tu jen jedna. Kazatel, snad farář staroměstský, vysokého věku, mírný kališník, duch ušlechtilý jest v r. 1420/21 jediný Křišťan z Prachatic, přítel Husův. „Ze všech tehdejších farářů pražských . . . . . byl mistr Křišťan z Prachatic jediný, který ve městě zůstal“, praví Herodot Prahy Tomek, Dějepis, 1879, IV., 185. S ním souhlasí i celkový duch díla — s tím bychom mohli dobře srovnati i důkladnou znalost přírodopisu Ovšem vadilo by tu čtyřicítileté působení, o němž se kazatel na konec díla zmiňuje; neboť Křišťan teprve 1406 obdržel faru svatomichalskou. Ale ta slova snášejí i výklad, že míní se kazatelství vůbec, nejen farářství; a tu nalézáme Křišťana oltářníkem u sv. Štěpána již od r. 1393 (Tomek, V., 196); tu by roku 1421 byla činnost skoro již třicítiletá. Schází tu arci ještě nejméně deset let, ale oba tyto body nejsou absolutně pevny; snad o starší činnosti Křišťanově nemáme
Vrstevník Husův. 23 V tom spočívá také cena knihy. Je to jedna z řídkých prací, jež nepoddala se vlnění doby jako křehká kocábka, nýbrž měla od- vahu i své, třebas odchylné, mínění hájiti až do konce. Vědecká cena její theologická jest arci nepatrná; tou dobou již fakulty theologické nebylo a universita sestoupila již do arény veřejné; rovněž umělecká stránka její jest slabá — kazatel náš není osobnost energická a silná, jež vtiskuje ráz dějinám a pečet svou každému svému dílu. Za to bibliografie česká získává nové, největší dílo staročeské; literarní historie nabývá několika zpráv nových o pohromách literatury tehdejší a jejím rozsahu; historie česká získává několik vzácných zpráv — z nich nejdůležitější artikule bludné z června 1420 (srovnej artikule Vavřincovy ve Fontes V. str. 403 rn., 413 rn. atd.) — a hlavně zajímavé líčení nálady v městě od svědka očitého; grammatika česká několik zajímavých dokladů a slovník asi 1000 slov neznámých. V. A když jsme takto dokončili procházku dílem celým, vtírá se opět otázka, dvakrát již řešená a nedořešená — kdo je sepsal a kdy? Viděli jsme nahoře, že psáno v Praze 1420/1421 a že je sepsal nejspíše kazatel staroměstský, tehdy již nejméně 60tiletý. S tím sou- hlasí vše, co jsme dalším rozborem z díla vytěžili. Než není možno, jmenovati určitou osobu a určité datum? Dobu sepsání snad by mohly omeziti — pro příslušnou část díla — dvě narážky: fol. 95b „jako nynie v postě skrz jedení masa od některých roztrhují se věrní“ a fol. 149b „že zmínka dnes činiti se má o těle a krvi Páně“ (vyložíme-li ji o Zeleném čtvrtku). Dle těch by tato část padala do doby 21. února — 4. dubna 1420. Osoba, na niž by udané znaky se hodily, jest tu jen jedna. Kazatel, snad farář staroměstský, vysokého věku, mírný kališník, duch ušlechtilý jest v r. 1420/21 jediný Křišťan z Prachatic, přítel Husův. „Ze všech tehdejších farářů pražských . . . . . byl mistr Křišťan z Prachatic jediný, který ve městě zůstal“, praví Herodot Prahy Tomek, Dějepis, 1879, IV., 185. S ním souhlasí i celkový duch díla — s tím bychom mohli dobře srovnati i důkladnou znalost přírodopisu Ovšem vadilo by tu čtyřicítileté působení, o němž se kazatel na konec díla zmiňuje; neboť Křišťan teprve 1406 obdržel faru svatomichalskou. Ale ta slova snášejí i výklad, že míní se kazatelství vůbec, nejen farářství; a tu nalézáme Křišťana oltářníkem u sv. Štěpána již od r. 1393 (Tomek, V., 196); tu by roku 1421 byla činnost skoro již třicítiletá. Schází tu arci ještě nejméně deset let, ale oba tyto body nejsou absolutně pevny; snad o starší činnosti Křišťanově nemáme
Strana 24
24 III. V. Flajšhans: zpráv, snad slova čtyřicet let' Křišťan napsána později než 1421 († 1439; v. nyní životopis Nejedlého OSN, XV, 1899, 187—188). To by tedy bylo možno srovnati — ale jiná, důležitá věc mluví proti autorství Křišťanovu. Křišťanovi připisují se Lékařské kniehy' — a jazyk jejich (až na sloveso protúlati a některá menší similia) i sloh je docela odchylný od jazyka Výkladu. Těžkopádně a neobratně se vleče jazyk, styl je nepřesný a nejasný: nic takového nevidíme ve Výkladu. Bylo by ovšem možno namítnouti (srovnával jsem je podle rukopisu kapitulního L XIX.), že tyto Lékařské kniehy' česky snad ani od Křišťana nepocházejí (a k tomu mínění se vskutku kloním); že sepsány byly původně latinsky atd. Ale mnoho tím nezískáme. V Archivu českém (III., 4—5.) otiskl Palacký vlastní dopis Křišťanův, panu Oldřichu z Rožmberka svědčící, z téže doby, jako náš Výklad. A ačkoli dopis je stručňoučký, přec jazyk jeho opět je toto genere odlišný od jazyka našeho Výkladu (ale také — a to je zajímavo — od jazyka Lékařských knih). Křišťan tu píše postpositivní miesto, archaistické otrápen, deminutivum kněžek, radikalní rada mladá a ne- múdrá, frasi skrze prsty hleděti . . . samé věci, k nimž na 470 folio- vých listech téže doby bylo hojně příležitosti a jež přece se nevysky- tají ani jednou. Při tom nepočítám slova bohabojný, místo něhož Výklad píše konstantně bohobojný, poněvadž možná, že je tu v AČ omyl a že i Křišťan napsal bohobojný. Poněvadž tedy sloh i jazyk tohoto Výkladu od prací Křišťano- vých (anebo jemu připisovaných) naprosto se různí, není možno dosud původcem jeho pokládati Křišťana (tvrzení, že všechny ty známky turnovský opisovatel setřel, bylo by snad ještě tíže dokázati, nežli že je Křišťan vskutku autorem); jiné osoby však, na niž by se také ostatní indicie díla hodily, v r. 1420/1421 nenalézám. Zejmena to není Příbram, s jehož jazykem jazyk textu našeho jeví jinak dosti značnou příbuznost. VI. (Přílohy.) a) Bibliogr. Inc. 1a „Zjevenie Ježíše Krista, kteréž dal jemu Buoh, aby oznámil služebníkóm svým ty věci, které se mají dieti skoro; i okázal jest je etc. Jakož mluví Pán skrz Izaiáše“ . . . . . . expl. 470b „v slávě nebeské obdržeti. Kteréžto rač nám puojčiti dojíti Kristus Ježíš, kterýž jest Amen, t. pravda, a jenž jest počátek a konec, t. Alfa i O, počátek života našeho a konec slavný. Jemužto chvála a čest budiž na věky věkuov Amen.“ Výklad kap. I. počíná se na fol. 1a, II 33b, III 44b, IV 63b, V 77b, VI 87a, VII 95b, VIII 106b, IX 117a, X 130à, XI 142à, XII 155b,
24 III. V. Flajšhans: zpráv, snad slova čtyřicet let' Křišťan napsána později než 1421 († 1439; v. nyní životopis Nejedlého OSN, XV, 1899, 187—188). To by tedy bylo možno srovnati — ale jiná, důležitá věc mluví proti autorství Křišťanovu. Křišťanovi připisují se Lékařské kniehy' — a jazyk jejich (až na sloveso protúlati a některá menší similia) i sloh je docela odchylný od jazyka Výkladu. Těžkopádně a neobratně se vleče jazyk, styl je nepřesný a nejasný: nic takového nevidíme ve Výkladu. Bylo by ovšem možno namítnouti (srovnával jsem je podle rukopisu kapitulního L XIX.), že tyto Lékařské kniehy' česky snad ani od Křišťana nepocházejí (a k tomu mínění se vskutku kloním); že sepsány byly původně latinsky atd. Ale mnoho tím nezískáme. V Archivu českém (III., 4—5.) otiskl Palacký vlastní dopis Křišťanův, panu Oldřichu z Rožmberka svědčící, z téže doby, jako náš Výklad. A ačkoli dopis je stručňoučký, přec jazyk jeho opět je toto genere odlišný od jazyka našeho Výkladu (ale také — a to je zajímavo — od jazyka Lékařských knih). Křišťan tu píše postpositivní miesto, archaistické otrápen, deminutivum kněžek, radikalní rada mladá a ne- múdrá, frasi skrze prsty hleděti . . . samé věci, k nimž na 470 folio- vých listech téže doby bylo hojně příležitosti a jež přece se nevysky- tají ani jednou. Při tom nepočítám slova bohabojný, místo něhož Výklad píše konstantně bohobojný, poněvadž možná, že je tu v AČ omyl a že i Křišťan napsal bohobojný. Poněvadž tedy sloh i jazyk tohoto Výkladu od prací Křišťano- vých (anebo jemu připisovaných) naprosto se různí, není možno dosud původcem jeho pokládati Křišťana (tvrzení, že všechny ty známky turnovský opisovatel setřel, bylo by snad ještě tíže dokázati, nežli že je Křišťan vskutku autorem); jiné osoby však, na niž by se také ostatní indicie díla hodily, v r. 1420/1421 nenalézám. Zejmena to není Příbram, s jehož jazykem jazyk textu našeho jeví jinak dosti značnou příbuznost. VI. (Přílohy.) a) Bibliogr. Inc. 1a „Zjevenie Ježíše Krista, kteréž dal jemu Buoh, aby oznámil služebníkóm svým ty věci, které se mají dieti skoro; i okázal jest je etc. Jakož mluví Pán skrz Izaiáše“ . . . . . . expl. 470b „v slávě nebeské obdržeti. Kteréžto rač nám puojčiti dojíti Kristus Ježíš, kterýž jest Amen, t. pravda, a jenž jest počátek a konec, t. Alfa i O, počátek života našeho a konec slavný. Jemužto chvála a čest budiž na věky věkuov Amen.“ Výklad kap. I. počíná se na fol. 1a, II 33b, III 44b, IV 63b, V 77b, VI 87a, VII 95b, VIII 106b, IX 117a, X 130à, XI 142à, XII 155b,
Strana 25
Vrstevník Husův. 25 XIII 173а, XIV 1984, XV 2235, XVI 242a, XVII 259à, XVIII 283b, XIX 310a, XX 328а, XXI 342b, XXII 429а. První kapitola rozdělena na 26 kázání, z nichž první počíná f. 1a, 2. 2b, 3. 3b, 4. 4a, 5. 5b, 6. 7b, 7. 8à, 8. 9a, 9. 11a, 10. 12b, 11. 13b, 12. 15a, 13. 16b, 14. 17b, 15. 18à, 16. 20a, 17. 21a, 18. 22à, 19. 23b, 20. 25b, 21. 26à, 22. 28a, 23. 28à. 24. 30a, 25. 31a, 26. 32b—335. B) Literárně histor.: fol. 3195 „vycházejí spisové škodliví proti čtení a proti velebné svátosti oltářní . . .“; fol. 248a „běžie spisové a traktáti kněží bludných“; fol. 247b „od těch studnic, totiž kacieřuov a pokrytcuov plynau potokové, totiž traktátové v latinském jazyku i v českém k rauhání svátosti velebné . . .“; fol. 313a: „Šatan to zpuosobuje, že již knihy jich staré pálie, aby maudrost jich nepřicházela ke dveřuom církve“; fol. 356a: „knihy se pryč berau a mrhají; kněží se nedostává. Bojím se, že jedna krajina žádati bude mieti kněze jednoho, a nebude ho moci najíti .. . . duchové bludní pravie, že nejsau knihy potřebné a užitečné, ani Písmo; protož je pálie, trhají a prodávají cizozemcuom, aby se nehodily věrným v tomto království“; fol. 204b: „My nic nemilujem, protož se neradujem. Mistr Jan Hus v konstanském městě v žaláři jednák složil pieseň žalostnau, jednák také radostnau. Též S. Pavel .. .“; fol. 252a: „Mistr Jan Hus byl anděl Boží dobrý, kteréhož poslal Kristus, aby vylil báni svú a ká- zanie proti němu [— t. Antikristu —]. Onť jest jistě zjevil pajchu jeho a lakomstvie a kacieřstvie a pokrytstvie; ukázal, že jest Antikristus jiné slunce nežli Kristus. I vypustil jest zase proti němu Antikrist voheň a proti zemi této vyzdvihl zase krveprolitie .. . Nebo když byl ssazen papež " Baltazar s papežství, velmi nešlechetné artykule dovodili naň . .. v) Historické: [182b ř. 30.] „V obci této mnozí se rauhají, pra- viece, že Kristus nedal těla svého pravého v chlebě posvátném. A to jmeno rauhanie běží v tomto království mezi kněžími i lajky; kněžie chleb ne- posvěcený rozdávají a lid tak přijímá. Druhé, že ta večeře svatá, kteráž od svatých jedinau za den dávala se a zkušeným, od některých několikrát se dávala a několikrát lid za den přijímával. V Levityku die synóm Aaronovým, aby ne v každau hodinu do stánku vcházeli. A také v podo- benství Krystově, že otec čelední dal mieru pšenice v času svém, totiž příhodném, od svatých ustanoveném a od Krysta Ježíše, kteříž tuto se rauhali, mnohokrát přes den přijímajíce. Třetie, rauhá se šelma pravěci, že tato večeře Krystova ne ráno ale u večér [183a1 příkladem Krysto- vým má dávána býti. A proto se postievali přes celý den. Čtvrté šelma rauhá se stánku pravěci, že by ten řád, kterýž se zachovává po vší
Vrstevník Husův. 25 XIII 173а, XIV 1984, XV 2235, XVI 242a, XVII 259à, XVIII 283b, XIX 310a, XX 328а, XXI 342b, XXII 429а. První kapitola rozdělena na 26 kázání, z nichž první počíná f. 1a, 2. 2b, 3. 3b, 4. 4a, 5. 5b, 6. 7b, 7. 8à, 8. 9a, 9. 11a, 10. 12b, 11. 13b, 12. 15a, 13. 16b, 14. 17b, 15. 18à, 16. 20a, 17. 21a, 18. 22à, 19. 23b, 20. 25b, 21. 26à, 22. 28a, 23. 28à. 24. 30a, 25. 31a, 26. 32b—335. B) Literárně histor.: fol. 3195 „vycházejí spisové škodliví proti čtení a proti velebné svátosti oltářní . . .“; fol. 248a „běžie spisové a traktáti kněží bludných“; fol. 247b „od těch studnic, totiž kacieřuov a pokrytcuov plynau potokové, totiž traktátové v latinském jazyku i v českém k rauhání svátosti velebné . . .“; fol. 313a: „Šatan to zpuosobuje, že již knihy jich staré pálie, aby maudrost jich nepřicházela ke dveřuom církve“; fol. 356a: „knihy se pryč berau a mrhají; kněží se nedostává. Bojím se, že jedna krajina žádati bude mieti kněze jednoho, a nebude ho moci najíti .. . . duchové bludní pravie, že nejsau knihy potřebné a užitečné, ani Písmo; protož je pálie, trhají a prodávají cizozemcuom, aby se nehodily věrným v tomto království“; fol. 204b: „My nic nemilujem, protož se neradujem. Mistr Jan Hus v konstanském městě v žaláři jednák složil pieseň žalostnau, jednák také radostnau. Též S. Pavel .. .“; fol. 252a: „Mistr Jan Hus byl anděl Boží dobrý, kteréhož poslal Kristus, aby vylil báni svú a ká- zanie proti němu [— t. Antikristu —]. Onť jest jistě zjevil pajchu jeho a lakomstvie a kacieřstvie a pokrytstvie; ukázal, že jest Antikristus jiné slunce nežli Kristus. I vypustil jest zase proti němu Antikrist voheň a proti zemi této vyzdvihl zase krveprolitie .. . Nebo když byl ssazen papež " Baltazar s papežství, velmi nešlechetné artykule dovodili naň . .. v) Historické: [182b ř. 30.] „V obci této mnozí se rauhají, pra- viece, že Kristus nedal těla svého pravého v chlebě posvátném. A to jmeno rauhanie běží v tomto království mezi kněžími i lajky; kněžie chleb ne- posvěcený rozdávají a lid tak přijímá. Druhé, že ta večeře svatá, kteráž od svatých jedinau za den dávala se a zkušeným, od některých několikrát se dávala a několikrát lid za den přijímával. V Levityku die synóm Aaronovým, aby ne v každau hodinu do stánku vcházeli. A také v podo- benství Krystově, že otec čelední dal mieru pšenice v času svém, totiž příhodném, od svatých ustanoveném a od Krysta Ježíše, kteříž tuto se rauhali, mnohokrát přes den přijímajíce. Třetie, rauhá se šelma pravěci, že tato večeře Krystova ne ráno ale u večér [183a1 příkladem Krysto- vým má dávána býti. A proto se postievali přes celý den. Čtvrté šelma rauhá se stánku pravěci, že by ten řád, kterýž se zachovává po vší
Strana 26
26 III. V. Flajšhans: Cierkvi, byl na překážku posvěcování velebné svátosti a že takový řád jest Antykrystuov. Protož v potupu dávají svátost velebnú i kněžstvie. A to činí ta šelma. Páté nový zpuosob posvěcovánie velebné svátosti zachovávajíce, totiž aby ode všeho lidu slyšáno bylo hlasité vypravovánie. A to se tak od svatých nedálo v prvotní Cierkvi pro nevěrné a všetečné. Dyonizyus praví, že pro ty, kteříž by pochybovali o posvěcování, stáli na straně dva jahnové při posvěcování velebné svátosti. Ale takto nový obyčej ustanovovati jest proti svatých shromáždění a svolení a jest rau- hanie šelmy proti stánku. Šesté aby se neklaněli svátosti velebné a po- ctivost Bohu příležitá aby složena byla od velebné svátosti. Ale že člově- čenstvie Ježíše Krysta jest duom Božstvie jeho, protož máme se tu kla- něti Bohu. Ale ti zhovadilí řiekají a rozličně mluví, že tu nenie Bož- stvie. Kdežť jest zajisté Tělo Krystovo, tuť jest i Božstvie. Jiní praví že tu nenie Těla Krystova, Jiní, že jest, ale mrtvé, Jiní, že jest bez krve, A jiní, že již nenie, ale na první večeři bylo Tělo Krystovo, ale již vstaupilo do nebe. Sedmé, že již v příští tomto Krystovu a v této pomstě má přestati svátost vidědlná: to mluví rauhavě šelma proti stánku Krystovu. Osmé, že by se neměla pozdvihovati svátost velebná a zjevně vystavovati na oltáři, aby tak padla viera od svátosti velebné v srdcích věrných. Deváté šelma stánku se rauhá, praviece, že od svatých manže- luov světí rodie se děti. A že nenie křest potřebný. A to je proti čtení Krystovu. Jiní praví [183b], že se nemá žádný křtíti, leč by byl ve třidcieti letech jako Krystus, a aby sám za se mluvil slova viery a od- poviedal sám od sebe. A to jest proti svatým jeho i proti písmuom sva- tým a svatému čtení Krystovu. Desáté praví, že bez bolesti roditi budau ženy a bez semene mužského. Jedenácté, že královstvie Krystovo bude zde a vidědlným okem vidíno bude a že světí mnozí vstanau z mrtvých a přijdau s ním sem praviece: „Rci, ať sedneta tato dva syny“ etc. a žád- ného nebude hřiechu, ani který zde na světě hříšník a rozenie synuov že bude bez bolesti a světí budau beze křtu. Proti svatým jest toto rau- hanie. Nebo světí nebyli sau o to posláni, aby to mluvili. Dvanácté, že manželstvie tělesné má přestati, v tom obnovenie Cierkve; a sauli kteří spojeni svazkem manželským, aby rozlaučeni byli. Třinácté, že v Římské cierkvi nenie kněžstvie pravého a tak že oni neposvěcují. A to jest proti vieře svátosti velebné, aby dána byla v zapomenutie. A protož lajkové posvěcovali i ženy. A to jest rauhanie. Čtrnádcté, že v příští tomto ně- kteří již dosahují stavu nevinnosti a že již dosáhli ho a že již sluší živu býti v novém manželstvu aniž jest hřiech hřešiti s kteraužkoli, kterau miluje. A to pravím ne ku potupě duší ale k výstraze. A že nové kněž- stvo má býti bez posvěcenie, nové panenstvie má býti. A toto panenstvie
26 III. V. Flajšhans: Cierkvi, byl na překážku posvěcování velebné svátosti a že takový řád jest Antykrystuov. Protož v potupu dávají svátost velebnú i kněžstvie. A to činí ta šelma. Páté nový zpuosob posvěcovánie velebné svátosti zachovávajíce, totiž aby ode všeho lidu slyšáno bylo hlasité vypravovánie. A to se tak od svatých nedálo v prvotní Cierkvi pro nevěrné a všetečné. Dyonizyus praví, že pro ty, kteříž by pochybovali o posvěcování, stáli na straně dva jahnové při posvěcování velebné svátosti. Ale takto nový obyčej ustanovovati jest proti svatých shromáždění a svolení a jest rau- hanie šelmy proti stánku. Šesté aby se neklaněli svátosti velebné a po- ctivost Bohu příležitá aby složena byla od velebné svátosti. Ale že člově- čenstvie Ježíše Krysta jest duom Božstvie jeho, protož máme se tu kla- něti Bohu. Ale ti zhovadilí řiekají a rozličně mluví, že tu nenie Bož- stvie. Kdežť jest zajisté Tělo Krystovo, tuť jest i Božstvie. Jiní praví že tu nenie Těla Krystova, Jiní, že jest, ale mrtvé, Jiní, že jest bez krve, A jiní, že již nenie, ale na první večeři bylo Tělo Krystovo, ale již vstaupilo do nebe. Sedmé, že již v příští tomto Krystovu a v této pomstě má přestati svátost vidědlná: to mluví rauhavě šelma proti stánku Krystovu. Osmé, že by se neměla pozdvihovati svátost velebná a zjevně vystavovati na oltáři, aby tak padla viera od svátosti velebné v srdcích věrných. Deváté šelma stánku se rauhá, praviece, že od svatých manže- luov světí rodie se děti. A že nenie křest potřebný. A to je proti čtení Krystovu. Jiní praví [183b], že se nemá žádný křtíti, leč by byl ve třidcieti letech jako Krystus, a aby sám za se mluvil slova viery a od- poviedal sám od sebe. A to jest proti svatým jeho i proti písmuom sva- tým a svatému čtení Krystovu. Desáté praví, že bez bolesti roditi budau ženy a bez semene mužského. Jedenácté, že královstvie Krystovo bude zde a vidědlným okem vidíno bude a že světí mnozí vstanau z mrtvých a přijdau s ním sem praviece: „Rci, ať sedneta tato dva syny“ etc. a žád- ného nebude hřiechu, ani který zde na světě hříšník a rozenie synuov že bude bez bolesti a světí budau beze křtu. Proti svatým jest toto rau- hanie. Nebo světí nebyli sau o to posláni, aby to mluvili. Dvanácté, že manželstvie tělesné má přestati, v tom obnovenie Cierkve; a sauli kteří spojeni svazkem manželským, aby rozlaučeni byli. Třinácté, že v Římské cierkvi nenie kněžstvie pravého a tak že oni neposvěcují. A to jest proti vieře svátosti velebné, aby dána byla v zapomenutie. A protož lajkové posvěcovali i ženy. A to jest rauhanie. Čtrnádcté, že v příští tomto ně- kteří již dosahují stavu nevinnosti a že již dosáhli ho a že již sluší živu býti v novém manželstvu aniž jest hřiech hřešiti s kteraužkoli, kterau miluje. A to pravím ne ku potupě duší ale k výstraze. A že nové kněž- stvo má býti bez posvěcenie, nové panenstvie má býti. A toto panenstvie
Strana 27
Vrstevník Husův. 27 porušeno má býti a nové manželstvo že bude. Protož prvnie manželky mají propuštěny býti a jiné sobě pojímati. Patnácté že mnozí kněží po- tupili sau všecky zpovědi, ale aby želejíce toliko a bez rady byli, dosti majíce na svatém Těle páně. To jest proti svatým prvotním, kteříž sau- kromě otvierali své hřiechy a při 183a ]jímávali radu ducha Svatého. — A slyším, že v hříších sodomských a v nevěře přistaupali k přijímání svatému velebné svátosti bez skraušeného srdce bez skušenie a opravy života bez rady. A to praví dáno jest jie mluviti proti svatým a proti stánku jeho. Šestnácté, že všickni mají v příchodu tomto mieti ducha svatého do uplna. A protož nenie potřebie, aby jeden druhého učil, nenie potřebie kněh, Biblí a svatých doktoruov A že budou učení jako v prvotní Cierkvi. A v tom činie křivdu duchu svatému, rauhajíce se Bohu. Sedm- nácté. Nechtieti toho puojčiti, aby Krystus byl pravý Buoh: sám sem to slyšel v uši své. A to jest proti zákonu páně, ale že jest syn Boží zvo- lený a pravili, že se rauhají ti, kteříž praví, Krysta býti Bohem. A to jest rauhanie veliké. Osmnácté, že syn v Božství jest menší otce. Deva- tenácté, že jest matka Krystova viece měla synuov přirozených po Krystu Ježíši. Dvadcáté že někteří sú učení najškodlivěji podlé aust jich lživých pravie, že svátost bez těla Krystova přijímali. Item že Marya matka Krystova nenie panna, Item že svátost v každém pokrmu dává se A své vlastnie Tělo nazývali Tělem Krystovým. Item, že žádného nemá býti pána, žádného krále, žádného panovánie, aby žádnému poddáni nebyli. Item, že nemá kněz posluhovati svatostí velebnou, ale ženy i mužie sami bráti mohau i posvěcovati. Item aby svatí, které sme měli, zavrženi byli, aby jim nebylo věřeno v vykládání zákona a že nic nejsau. Co sau ti Havel, Michal, Pavel? Co Jeronym, Jan zlattoústý?“ Z potupy mluviece takové věci a na hory chtiece vstupovati bez pomoci svatých, a písmuom rozuměti chtějíce bez výkladu [1835] věrného jich. Opět pokládají, že v Těle Krystově nebylo Božstvie ani v svátosti oltářní. Item že Očistec nemá se pokládati. A to ženy káží. Mnoho jest písem, že falešně po- kládají zapierajíce Očistce, že by nebyl. Opět že čas jest pomsty a ne- milosrdenstvie, A že sluší zabiti nepřítele a nedopúštěti mu živu býti, ano pán činí milosrdenstvie, s námi nebo trestáním chce nás k sobě obrátiti. Item aby osobně kněžie války vedli tělesné vedlé těla bojujíce, jakož jest to vidíno na mnohých. A to jest proti Krystu, čtení životu příkladu jeho a naučení i svatých jeho. Protož pokánie mnozí mají činiti z povolenie a ponuknutie k vodění tělesnému. Apoštol die: Vezměte vo- děnie Božie“ Opět Naše voděnie nejsau tělesná.“ Mnozí od Boha k vo- dění tělesnému ponaukali a napomínali jiné a naději položili v tom odění tělesném a ne v duchovním. I ovšem poněkud zákonu Božskému prospievá
Vrstevník Husův. 27 porušeno má býti a nové manželstvo že bude. Protož prvnie manželky mají propuštěny býti a jiné sobě pojímati. Patnácté že mnozí kněží po- tupili sau všecky zpovědi, ale aby želejíce toliko a bez rady byli, dosti majíce na svatém Těle páně. To jest proti svatým prvotním, kteříž sau- kromě otvierali své hřiechy a při 183a ]jímávali radu ducha Svatého. — A slyším, že v hříších sodomských a v nevěře přistaupali k přijímání svatému velebné svátosti bez skraušeného srdce bez skušenie a opravy života bez rady. A to praví dáno jest jie mluviti proti svatým a proti stánku jeho. Šestnácté, že všickni mají v příchodu tomto mieti ducha svatého do uplna. A protož nenie potřebie, aby jeden druhého učil, nenie potřebie kněh, Biblí a svatých doktoruov A že budou učení jako v prvotní Cierkvi. A v tom činie křivdu duchu svatému, rauhajíce se Bohu. Sedm- nácté. Nechtieti toho puojčiti, aby Krystus byl pravý Buoh: sám sem to slyšel v uši své. A to jest proti zákonu páně, ale že jest syn Boží zvo- lený a pravili, že se rauhají ti, kteříž praví, Krysta býti Bohem. A to jest rauhanie veliké. Osmnácté, že syn v Božství jest menší otce. Deva- tenácté, že jest matka Krystova viece měla synuov přirozených po Krystu Ježíši. Dvadcáté že někteří sú učení najškodlivěji podlé aust jich lživých pravie, že svátost bez těla Krystova přijímali. Item že Marya matka Krystova nenie panna, Item že svátost v každém pokrmu dává se A své vlastnie Tělo nazývali Tělem Krystovým. Item, že žádného nemá býti pána, žádného krále, žádného panovánie, aby žádnému poddáni nebyli. Item, že nemá kněz posluhovati svatostí velebnou, ale ženy i mužie sami bráti mohau i posvěcovati. Item aby svatí, které sme měli, zavrženi byli, aby jim nebylo věřeno v vykládání zákona a že nic nejsau. Co sau ti Havel, Michal, Pavel? Co Jeronym, Jan zlattoústý?“ Z potupy mluviece takové věci a na hory chtiece vstupovati bez pomoci svatých, a písmuom rozuměti chtějíce bez výkladu [1835] věrného jich. Opět pokládají, že v Těle Krystově nebylo Božstvie ani v svátosti oltářní. Item že Očistec nemá se pokládati. A to ženy káží. Mnoho jest písem, že falešně po- kládají zapierajíce Očistce, že by nebyl. Opět že čas jest pomsty a ne- milosrdenstvie, A že sluší zabiti nepřítele a nedopúštěti mu živu býti, ano pán činí milosrdenstvie, s námi nebo trestáním chce nás k sobě obrátiti. Item aby osobně kněžie války vedli tělesné vedlé těla bojujíce, jakož jest to vidíno na mnohých. A to jest proti Krystu, čtení životu příkladu jeho a naučení i svatých jeho. Protož pokánie mnozí mají činiti z povolenie a ponuknutie k vodění tělesnému. Apoštol die: Vezměte vo- děnie Božie“ Opět Naše voděnie nejsau tělesná.“ Mnozí od Boha k vo- dění tělesnému ponaukali a napomínali jiné a naději položili v tom odění tělesném a ne v duchovním. I ovšem poněkud zákonu Božskému prospievá
Strana 28
28 III. V. Flajšhans: oděnie vzíti tělesná ale najprvé připraviece se a zpuosobíce v duchovnie a to lajkové. Ale my kněží užívajme duchovnieho voděnie a lid k témuž veďme. Item, že všechen svět má vyhořeti a zahynauti i všeckeren boj. Item že žádný nemá sieti ani žíti a že pět měst losem sotva zuostanau Jako ony dcery Lotovy domnievajíce se že zahyne svět oklamaly otce. Takéž v Praze křik byl rauhavý: Rychle z Prahy vyjděte, jediné toliko na horách jest spasenie a vysvobozenie.' Item na tělesných hmotných hra- diech několika a na horách vysvobozenie jest. A tu spasitel vidien bude s svatými některými. — Item ve vsech a v městech nezuostávajte. Všecka proroctvie ta jsau rauhavá. Item rozdělenie [184a] dvau stran tuto mezi sebau z těchto punktuov a artykuluov. Jedna strana ještě se pří- drží těch proroctví, a druhá jich nenávidí. Protož strany sau proti sobě, sváří se, bez lásky sú a přistaupají k velebné svátosti. Toliko se rauhají takoví. Item v kněžích zahálenie jest, nenie lásky, nenie práce užitečné, žádnému neprospievají. To jest rauhanie. Item na jiných umějí nenáviděti hřiechuov a které sami mají vlastnie tajné, pajchu a lakomstvie a hněv neznají toho ani mají v nenávisti. Všecky zajisté duše těchto dnuov ať činie pokánie, nebo přešťastná duše jest, která by nepadla v hřiech ně- který zhovadilý a která by byla v celosti viery a lásky a ježto by nebyla v některém nedostatku. A jestliže nemáme někteří všech nedostatkuov těchto v sobě, jako někteří někdy, aspoň máme jiné hřiechy těžké. Protož čiňme pokánie všickni spolu a ponižme duší našich pánu. Item dáno jest tomu lidu netoliko proti jménu páně a proti stánku mluviti, Ale proti starým svatým a prorokuom a Apoštolóm: A toť jest což die: I dáno jest jie mluviti proti těm kteříž přebývají na nebi“ kteříž sú nám pří- klady a naučenie sepsali, ty zamietají a rauhají se. A ktož takovým du- chuom nedává svobody, řiekají: Pravda nemá svobody a miesta.“ Z toho tehdy již umějte viece zkušovati duchuov a ne hned rychle obdivovati a přijímati.“ fol. 49a: „Lidé zemští zemské věci milujíce a o ně se starajíce hý- bají se od pokoje světa a zemské věci se jim odjímají; nebo spadají platové, zámkové, vinnice a zahrady, takže které sú věci byly lidem pří- čina hříchu, to pán odjímá, aby se poznali, kterak sú Boha pohnuli. Hajbie se nynie mocní a velicí, o nichžto se nezdálo, aby tak mnozí hý- bati se mohli“; — fol. 111à: „kto najprve proti zlosti silných prelátuov i všeho světa počal trúbiti, musil v divy býti silný a moc jistě Božská musila býti k tomu; nebo všecky země pohnuly se k takovému traubení“ (in margine: „Hus“); — fol. 152à: „ještě duch přijde v srdce lidská a súditi je bude z toho saudu nepravého, kteríž berau zlé za dobré, hořké za sladké, falešné za pravé, jako i ty věrné, kteříž v Konstancí
28 III. V. Flajšhans: oděnie vzíti tělesná ale najprvé připraviece se a zpuosobíce v duchovnie a to lajkové. Ale my kněží užívajme duchovnieho voděnie a lid k témuž veďme. Item, že všechen svět má vyhořeti a zahynauti i všeckeren boj. Item že žádný nemá sieti ani žíti a že pět měst losem sotva zuostanau Jako ony dcery Lotovy domnievajíce se že zahyne svět oklamaly otce. Takéž v Praze křik byl rauhavý: Rychle z Prahy vyjděte, jediné toliko na horách jest spasenie a vysvobozenie.' Item na tělesných hmotných hra- diech několika a na horách vysvobozenie jest. A tu spasitel vidien bude s svatými některými. — Item ve vsech a v městech nezuostávajte. Všecka proroctvie ta jsau rauhavá. Item rozdělenie [184a] dvau stran tuto mezi sebau z těchto punktuov a artykuluov. Jedna strana ještě se pří- drží těch proroctví, a druhá jich nenávidí. Protož strany sau proti sobě, sváří se, bez lásky sú a přistaupají k velebné svátosti. Toliko se rauhají takoví. Item v kněžích zahálenie jest, nenie lásky, nenie práce užitečné, žádnému neprospievají. To jest rauhanie. Item na jiných umějí nenáviděti hřiechuov a které sami mají vlastnie tajné, pajchu a lakomstvie a hněv neznají toho ani mají v nenávisti. Všecky zajisté duše těchto dnuov ať činie pokánie, nebo přešťastná duše jest, která by nepadla v hřiech ně- který zhovadilý a která by byla v celosti viery a lásky a ježto by nebyla v některém nedostatku. A jestliže nemáme někteří všech nedostatkuov těchto v sobě, jako někteří někdy, aspoň máme jiné hřiechy těžké. Protož čiňme pokánie všickni spolu a ponižme duší našich pánu. Item dáno jest tomu lidu netoliko proti jménu páně a proti stánku mluviti, Ale proti starým svatým a prorokuom a Apoštolóm: A toť jest což die: I dáno jest jie mluviti proti těm kteříž přebývají na nebi“ kteříž sú nám pří- klady a naučenie sepsali, ty zamietají a rauhají se. A ktož takovým du- chuom nedává svobody, řiekají: Pravda nemá svobody a miesta.“ Z toho tehdy již umějte viece zkušovati duchuov a ne hned rychle obdivovati a přijímati.“ fol. 49a: „Lidé zemští zemské věci milujíce a o ně se starajíce hý- bají se od pokoje světa a zemské věci se jim odjímají; nebo spadají platové, zámkové, vinnice a zahrady, takže které sú věci byly lidem pří- čina hříchu, to pán odjímá, aby se poznali, kterak sú Boha pohnuli. Hajbie se nynie mocní a velicí, o nichžto se nezdálo, aby tak mnozí hý- bati se mohli“; — fol. 111à: „kto najprve proti zlosti silných prelátuov i všeho světa počal trúbiti, musil v divy býti silný a moc jistě Božská musila býti k tomu; nebo všecky země pohnuly se k takovému traubení“ (in margine: „Hus“); — fol. 152à: „ještě duch přijde v srdce lidská a súditi je bude z toho saudu nepravého, kteríž berau zlé za dobré, hořké za sladké, falešné za pravé, jako i ty věrné, kteříž v Konstancí
Strana 29
Vrstevník Husův. 29 sau spáleni, za drahně let měli je v nenávisti“ (in margine: „Hus, Jero- nym“); fol. 145b: „Kolikrát na nás dopuštěno jest pokušenie těžké od nepřátel vidomých a spomáhal nám v těch ve všech nesnázích Pán? Praha čím se odplatí jemu za dobrodínie?“; fol. 179b: „ti duchové to puosobí, že hřiechové, kteří sau v Praze prvé zbiti a umrtveni a zkaženi, již zase obžívají, aby tauž jako prvé svobodu měli.“ [Srovn. 1791: „k tomuť se jest Praha zavázala, aby tak hřiechové stavováni byli“]; fol. 181b: „i dnes řiekají: Proč chceme popauzeti krále tohoto? Nechme, nehněvajme ho! etc.“ A Pán dává moc zvoleným a zkušuje nás, věřímeli Bohu čili nic, jestliže pro něho přídržeti se budeme pravdy čili nic. Jiní bojíce se jemu odepříti, utekli z města ven k němu. Též kto proti papeži muož bojovati? Kto proti zboru konstanskému? Nechajme přijí- manie krve z kalicha!“ takt mluvie zhovadili lidé;“ — fol. 209a „nynie zajisté těchto časuov byla zlá bázeň v lidech, neb sau se viece šelmy prvnie i druhé báli nežli Boha — takže bojíce se jich, k čisté a jasné pravdě čtenie svatého nesměli postúpiti... ô) Grammaticky zajímavé jsou archaismy: nikdě (fol. 206a a j.), jakž se j' Pánu líbilo (314a), se pánem (fol. 210a), onono královstvie (83b) atd. Jinak dual již obyčejně vymizel: příklady jako oba byla sta andělé“ (f. 110b) jsou velmi řídké; na fol. 67a jsou vedle sebe: v těch dvou kamenau“ a v těch dvů kameních“. Rovněž vymizely aoristy a imperfekta; doklad jako: modlitba vstupováše“ (fol. 109a) je velmi vzácný. Slovesa chtíti a lháti mají pravidlem novotvary: chtěje f. 2à atd., lhauce pro jmeno mé 282a (je to jediný doklad sem příslušný, nikdy jinak); vyskytá se již praj: ktož jie mne, pray, (t. Kristus) živ bude“ fol. 201à). Komparativ zažeji" (se spát položili) fol. 425a, a adverb. nechtěčky“ (naplniti) fol. 234b při- pomínám mimochodem. Tvar týle (m. tele; psaný týele 73a atd.) bude asi od Turnovského opisovače; sloveso zkolaubiti, adj. vrchtitý náležejí spíše do slovníka. Tam náleží také podotknouti, že mluva není dosti čistá; vedle zmíněných již item a etcetera je vemi mnoho slov cizích, jako šeňkovati, pulérovati, retovati, mordovati, holdovati, fresovati, hadro- vati, hadruňk atd. c) Styl autora našeho byl již karakterisován shora; kromě toho jej karakterisují výpisky právě uvedené; ale pro lepší ozřejmení připojuji tuto jedno srdečnější místo: [424a ř. 29] „Tak světí když sau bojovali mečem ducha božieho hřiechy mrtvíce a duchy zlé, a svět i tělo i ďábla, a vy- trhli pokolenie mnohá a lidi z aust draka a tam nesauce je s sebau do vlasti velikau slávu mieti budau A že v boji raněni bývají někdy, mají lékařstvie v krvi Krystově. Protož prvotní králové, že sau statečně a
Vrstevník Husův. 29 sau spáleni, za drahně let měli je v nenávisti“ (in margine: „Hus, Jero- nym“); fol. 145b: „Kolikrát na nás dopuštěno jest pokušenie těžké od nepřátel vidomých a spomáhal nám v těch ve všech nesnázích Pán? Praha čím se odplatí jemu za dobrodínie?“; fol. 179b: „ti duchové to puosobí, že hřiechové, kteří sau v Praze prvé zbiti a umrtveni a zkaženi, již zase obžívají, aby tauž jako prvé svobodu měli.“ [Srovn. 1791: „k tomuť se jest Praha zavázala, aby tak hřiechové stavováni byli“]; fol. 181b: „i dnes řiekají: Proč chceme popauzeti krále tohoto? Nechme, nehněvajme ho! etc.“ A Pán dává moc zvoleným a zkušuje nás, věřímeli Bohu čili nic, jestliže pro něho přídržeti se budeme pravdy čili nic. Jiní bojíce se jemu odepříti, utekli z města ven k němu. Též kto proti papeži muož bojovati? Kto proti zboru konstanskému? Nechajme přijí- manie krve z kalicha!“ takt mluvie zhovadili lidé;“ — fol. 209a „nynie zajisté těchto časuov byla zlá bázeň v lidech, neb sau se viece šelmy prvnie i druhé báli nežli Boha — takže bojíce se jich, k čisté a jasné pravdě čtenie svatého nesměli postúpiti... ô) Grammaticky zajímavé jsou archaismy: nikdě (fol. 206a a j.), jakž se j' Pánu líbilo (314a), se pánem (fol. 210a), onono královstvie (83b) atd. Jinak dual již obyčejně vymizel: příklady jako oba byla sta andělé“ (f. 110b) jsou velmi řídké; na fol. 67a jsou vedle sebe: v těch dvou kamenau“ a v těch dvů kameních“. Rovněž vymizely aoristy a imperfekta; doklad jako: modlitba vstupováše“ (fol. 109a) je velmi vzácný. Slovesa chtíti a lháti mají pravidlem novotvary: chtěje f. 2à atd., lhauce pro jmeno mé 282a (je to jediný doklad sem příslušný, nikdy jinak); vyskytá se již praj: ktož jie mne, pray, (t. Kristus) živ bude“ fol. 201à). Komparativ zažeji" (se spát položili) fol. 425a, a adverb. nechtěčky“ (naplniti) fol. 234b při- pomínám mimochodem. Tvar týle (m. tele; psaný týele 73a atd.) bude asi od Turnovského opisovače; sloveso zkolaubiti, adj. vrchtitý náležejí spíše do slovníka. Tam náleží také podotknouti, že mluva není dosti čistá; vedle zmíněných již item a etcetera je vemi mnoho slov cizích, jako šeňkovati, pulérovati, retovati, mordovati, holdovati, fresovati, hadro- vati, hadruňk atd. c) Styl autora našeho byl již karakterisován shora; kromě toho jej karakterisují výpisky právě uvedené; ale pro lepší ozřejmení připojuji tuto jedno srdečnější místo: [424a ř. 29] „Tak světí když sau bojovali mečem ducha božieho hřiechy mrtvíce a duchy zlé, a svět i tělo i ďábla, a vy- trhli pokolenie mnohá a lidi z aust draka a tam nesauce je s sebau do vlasti velikau slávu mieti budau A že v boji raněni bývají někdy, mají lékařstvie v krvi Krystově. Protož prvotní králové, že sau statečně a
Strana 30
30 III. V. Flajšhans: mužsky bojovali, ti kteří sau v světle viery chodili a to ke všem, a že sau nepřátely ďábly zlaupili a že sau z aust draka vytrhovali ovce Kry- stovy, velikau tam mají slávu. Ti králové nehledali sú slávy na tomto světě ani bohatstvie ani cti; když sau viděli pokoj, svornost, náboženstvie, jednotu v lidu, veselili se řkauce: Naději máme, že v těchto nebude práce daremnie. Oni budau slava naše [424b] a koruna" Pakli sau viděli nedbalé, lénie a pokrytce, řiekali: Běda nám, vy ste zármutek a bolest naše.“ Tak kdybychom my viděli vás ruosti v lásce, naděje naše veliká by byla před hospodinem; statečnějšie a chutnějšie byla by práce, nebylo by žel smrti našie pro vás. Ale že z častého kázanie neprospievají v světle nechodí v lásce, v pokání, v svornosti, v náboženství, ne v milosrdenství svatém, co sobě činiti máme? Jediné lkáti a plakati, nevidauce prospěchu. Zlořečenstvie na kněžstvo i na lid! Dnes přišlo jest ono v Deutronomu: Nasejete mnoho a málo sežnete“ Dnes mnoho rozsieváme, ale pohřiechu málo žneme dobrého, než toliko nenávist, hořkost, reptánie, pokrytstvie, lakomstvie, ukrutenstvie v lidu. Jaký tehdy užitek v kázání našem? jaký prospěch v tomto lidu z přijímání velebné svátosti, z časté zpovědi? Běda nám! Nestojte! Toto zlořečenstvie visí nad námi. 'Vinnice budete štiepiti a vína nebudete píti? Vinnice, obec totižto štěpuje se, káže se jim, rada se dává a nenie vína potěšenie, lásky, náboženstvie a dobrého života. Nenie zajisté olivy náboženstvie, již ten strom usechl jest. Nenie milo- srdenstvie, ale zpuštěnie a vlažnost. Nenie vína, t. potěšenie a radosti v duchu svatém. Nenie studnice slitovánie a lásky k nepřáteluom. A to též Abakuk die. Item na poli zlořečenstvie. Nebo hruozy, osídla a pádové vnitř v městě strachové a nebezpečenstvie většie nežli v lese mezi zvěří — a to že v světle nechodíme. Oni světí kazatelové první viděli sau užitek dobrého života v lidu, protož se radovali. O bychom neumierali, leč bychom život dobrý viděli a aby národové naši chodili v [424a] světle a králové (a)by dobře zpravovali lid duchovní i světští a lid poslušenstvie aby zachovával! Kdy to dobré uzřieme, Buoh milý vie etc. §) Slovník jest chudý; uvádím jen slova nedoložená.1) Zdomácnělá cizí a domácí jsou na příklad adamantový 269a, 355a, Achab 27à, Achabóv 199à, alfa (i alpha) 8à, 57b, 197b, 356, 379b, 467b, ametyst (i ametystus) 410a, andělóv (i anjelóv) 131à, 133b, * ano 107a (a často), antiocenský 37à, apokalypsis 1à, 411b, apoštolstvie 224b, Arab 227b, arcibiskupský 196b, Asser 67b, 97b, Asseróv 383a" assyrský 132à, 276à, Atény 448b, Augustin 113a, 340", Avinion 259a, Baal (modla) 34à, 170b, bahnitý 248à, 255a, Balám 72a, 161b, Ba- lámóv 41b (tu desetkrát; i jinde často), barevnost 448b, barevný: roz- ličnobarevný 175a, barva (= záminka; frase — pod barvú často; i plur.)
30 III. V. Flajšhans: mužsky bojovali, ti kteří sau v světle viery chodili a to ke všem, a že sau nepřátely ďábly zlaupili a že sau z aust draka vytrhovali ovce Kry- stovy, velikau tam mají slávu. Ti králové nehledali sú slávy na tomto světě ani bohatstvie ani cti; když sau viděli pokoj, svornost, náboženstvie, jednotu v lidu, veselili se řkauce: Naději máme, že v těchto nebude práce daremnie. Oni budau slava naše [424b] a koruna" Pakli sau viděli nedbalé, lénie a pokrytce, řiekali: Běda nám, vy ste zármutek a bolest naše.“ Tak kdybychom my viděli vás ruosti v lásce, naděje naše veliká by byla před hospodinem; statečnějšie a chutnějšie byla by práce, nebylo by žel smrti našie pro vás. Ale že z častého kázanie neprospievají v světle nechodí v lásce, v pokání, v svornosti, v náboženství, ne v milosrdenství svatém, co sobě činiti máme? Jediné lkáti a plakati, nevidauce prospěchu. Zlořečenstvie na kněžstvo i na lid! Dnes přišlo jest ono v Deutronomu: Nasejete mnoho a málo sežnete“ Dnes mnoho rozsieváme, ale pohřiechu málo žneme dobrého, než toliko nenávist, hořkost, reptánie, pokrytstvie, lakomstvie, ukrutenstvie v lidu. Jaký tehdy užitek v kázání našem? jaký prospěch v tomto lidu z přijímání velebné svátosti, z časté zpovědi? Běda nám! Nestojte! Toto zlořečenstvie visí nad námi. 'Vinnice budete štiepiti a vína nebudete píti? Vinnice, obec totižto štěpuje se, káže se jim, rada se dává a nenie vína potěšenie, lásky, náboženstvie a dobrého života. Nenie zajisté olivy náboženstvie, již ten strom usechl jest. Nenie milo- srdenstvie, ale zpuštěnie a vlažnost. Nenie vína, t. potěšenie a radosti v duchu svatém. Nenie studnice slitovánie a lásky k nepřáteluom. A to též Abakuk die. Item na poli zlořečenstvie. Nebo hruozy, osídla a pádové vnitř v městě strachové a nebezpečenstvie většie nežli v lese mezi zvěří — a to že v světle nechodíme. Oni světí kazatelové první viděli sau užitek dobrého života v lidu, protož se radovali. O bychom neumierali, leč bychom život dobrý viděli a aby národové naši chodili v [424a] světle a králové (a)by dobře zpravovali lid duchovní i světští a lid poslušenstvie aby zachovával! Kdy to dobré uzřieme, Buoh milý vie etc. §) Slovník jest chudý; uvádím jen slova nedoložená.1) Zdomácnělá cizí a domácí jsou na příklad adamantový 269a, 355a, Achab 27à, Achabóv 199à, alfa (i alpha) 8à, 57b, 197b, 356, 379b, 467b, ametyst (i ametystus) 410a, andělóv (i anjelóv) 131à, 133b, * ano 107a (a často), antiocenský 37à, apokalypsis 1à, 411b, apoštolstvie 224b, Arab 227b, arcibiskupský 196b, Asser 67b, 97b, Asseróv 383a" assyrský 132à, 276à, Atény 448b, Augustin 113a, 340", Avinion 259a, Baal (modla) 34à, 170b, bahnitý 248à, 255a, Balám 72a, 161b, Ba- lámóv 41b (tu desetkrát; i jinde často), barevnost 448b, barevný: roz- ličnobarevný 175a, barva (= záminka; frase — pod barvú často; i plur.)
Strana 31
Vrstevník Husův. 31 187a, Baruch 81à, 135a, bázlivost 196a, Beda 108b, běhávati 36a, 132a, běleti (intr.) 91a, Belial 16b, 290 a, beneficium 197a, Benjamin 97b, Benjaminóv 200b, beránkóv 7a (a přečasto), Bernard (a také Ber- nart) 53a, 74a, beta 197b, bezstudný 269b, *biskupský 68b (srovn. arci- bisk-), blednúti 3985, 406a, bledný 406a, †bledý 397, Boecius 104a, 209a, boháč 47à, 54a. bohatcóv 421b, bohomyslně 12a, bohomyslnost 12 a" 329a, bojovávati 121a, Boleslavský (margin.) 276b, bolestně 195a, bož- stvost 85b, bratrstvie 10b, brávati 107a, 330a, břenčeti 225b, budaucně 139b, búřenie 209a, búřiti 24b, 95a .., bůřka 103à, 346à, búřlivý 168b, †cajchovati 123a, cerimonie 1925, 468b cuzoložiti [= falšovati; srovn. lat. adulterare scripturas] 895, cvičenie 244a, cymbál 122b, 273a [SS nemá pro masc. dokladu], *čediti 114a, *čelni 3421, činievati 4à, 46a . . čítanie 259b, 309b, čítati 12à, 56а, čstihodný 215, 394b, čstnostný 151b, čtverhranatost 389b, čtvernásobní 95a, čtverohranost 387b, 378b čtyřhranatě 390b, čtyrhranatěti (margin.) 387b, čtyřhranatost 387b, čtyřhranost 387b, čtyřhraný 387b, 389a, dědičně 3085, děkanský 196b, diškantovánie 304a, dnešek 116b, dobřelíbezný 53b, 383a, dobřetrpělivý 201a, dokonávati 4a, 226b . ., dokonavatel 199b, doktorstvie 197a, 263a, †domlúvati 42b, 254b, domňávanie 387a, dopoviedati 2à (a pravidelně), dosáhnutie 305b, dosahovati 295, 278a, dostatečný 324a, 344b, do- statečně 2795, dostati sě [ve rčení kam?] 102a, dostávati sě [kam? 266b, dostavovati 345à, dostúpati 160a, 197a, dostičiněnie 326à [SS. jen dostiuč-], dotknutie 7a, doufánlivě 420b [SS jen doufalivě], dozrálý 215a, dozrávánie 215b, dozrávati 215r, dračí 255a, 236b, 338à, dra- kóv 40b, 160a, duchovenstvo 1705, dvacetkrát 126à, dvanáctekrát 126b, dvénásobně 293a, dychtiti 383à, 415a [SS jen -ěti], Edom 236a, 247b, Edomský 236a, Efezové 68a, 382а, 383à, efezský 135, efraimský 775, exemplář (margin.) 207b, Ezdráš 111a, Ezdrášóv 219b, Ezechiel 11 (a často), figurný 71a, figurovati 114a, 157a, Filištejnšti 30b (a často; SS jen jiné útvary), Finces 65b, Fineesóv 349a, foremně: neforemně 255a, foremný 401à, †forma 202à. fortelně 191b, 304à, fortelní 446b, fre- jieřný 118a, frejieřský 54a, Gallati 515, 283b, 379b, Gallatský 179b, 380a, Gedeon 891, Gedeonóv 38à, †hadi 43a, †haufnice 691, hledievat hmotně 370a, 394b, hněvávati sč 2815, †hnojnice 43a, hodokvásek 204b, 364b, †hodovní 343a, hodovník 316b, 416a, hodovný 49b. 271à, (H)olo- fernes 254a, (H)olofernóv 437b, hořievati 221b. Z cizích slov neobvyklejších nacházíme: Abaddon 123b, 123b, Abana 247b, Abiron 108a, Adonis 43à, Aggeus 95b, 152b, Achas 158a, 310b, Achor 107b, Amalech 250a, Ammon 28à, Ammorreus 332à, 3995, Antyphas 40b, Apollo 238a [druh Pavlův], Athemos 197b, Balák
Vrstevník Husův. 31 187a, Baruch 81à, 135a, bázlivost 196a, Beda 108b, běhávati 36a, 132a, běleti (intr.) 91a, Belial 16b, 290 a, beneficium 197a, Benjamin 97b, Benjaminóv 200b, beránkóv 7a (a přečasto), Bernard (a také Ber- nart) 53a, 74a, beta 197b, bezstudný 269b, *biskupský 68b (srovn. arci- bisk-), blednúti 3985, 406a, bledný 406a, †bledý 397, Boecius 104a, 209a, boháč 47à, 54a. bohatcóv 421b, bohomyslně 12a, bohomyslnost 12 a" 329a, bojovávati 121a, Boleslavský (margin.) 276b, bolestně 195a, bož- stvost 85b, bratrstvie 10b, brávati 107a, 330a, břenčeti 225b, budaucně 139b, búřenie 209a, búřiti 24b, 95a .., bůřka 103à, 346à, búřlivý 168b, †cajchovati 123a, cerimonie 1925, 468b cuzoložiti [= falšovati; srovn. lat. adulterare scripturas] 895, cvičenie 244a, cymbál 122b, 273a [SS nemá pro masc. dokladu], *čediti 114a, *čelni 3421, činievati 4à, 46a . . čítanie 259b, 309b, čítati 12à, 56а, čstihodný 215, 394b, čstnostný 151b, čtverhranatost 389b, čtvernásobní 95a, čtverohranost 387b, 378b čtyřhranatě 390b, čtyrhranatěti (margin.) 387b, čtyřhranatost 387b, čtyřhranost 387b, čtyřhraný 387b, 389a, dědičně 3085, děkanský 196b, diškantovánie 304a, dnešek 116b, dobřelíbezný 53b, 383a, dobřetrpělivý 201a, dokonávati 4a, 226b . ., dokonavatel 199b, doktorstvie 197a, 263a, †domlúvati 42b, 254b, domňávanie 387a, dopoviedati 2à (a pravidelně), dosáhnutie 305b, dosahovati 295, 278a, dostatečný 324a, 344b, do- statečně 2795, dostati sě [ve rčení kam?] 102a, dostávati sě [kam? 266b, dostavovati 345à, dostúpati 160a, 197a, dostičiněnie 326à [SS. jen dostiuč-], dotknutie 7a, doufánlivě 420b [SS jen doufalivě], dozrálý 215a, dozrávánie 215b, dozrávati 215r, dračí 255a, 236b, 338à, dra- kóv 40b, 160a, duchovenstvo 1705, dvacetkrát 126à, dvanáctekrát 126b, dvénásobně 293a, dychtiti 383à, 415a [SS jen -ěti], Edom 236a, 247b, Edomský 236a, Efezové 68a, 382а, 383à, efezský 135, efraimský 775, exemplář (margin.) 207b, Ezdráš 111a, Ezdrášóv 219b, Ezechiel 11 (a často), figurný 71a, figurovati 114a, 157a, Filištejnšti 30b (a často; SS jen jiné útvary), Finces 65b, Fineesóv 349a, foremně: neforemně 255a, foremný 401à, †forma 202à. fortelně 191b, 304à, fortelní 446b, fre- jieřný 118a, frejieřský 54a, Gallati 515, 283b, 379b, Gallatský 179b, 380a, Gedeon 891, Gedeonóv 38à, †hadi 43a, †haufnice 691, hledievat hmotně 370a, 394b, hněvávati sč 2815, †hnojnice 43a, hodokvásek 204b, 364b, †hodovní 343a, hodovník 316b, 416a, hodovný 49b. 271à, (H)olo- fernes 254a, (H)olofernóv 437b, hořievati 221b. Z cizích slov neobvyklejších nacházíme: Abaddon 123b, 123b, Abana 247b, Abiron 108a, Adonis 43à, Aggeus 95b, 152b, Achas 158a, 310b, Achor 107b, Amalech 250a, Ammon 28à, Ammorreus 332à, 3995, Antyphas 40b, Apollo 238a [druh Pavlův], Athemos 197b, Balák
Strana 32
32 III. V. Flajšhans: 161b, Behemot 119b, 126b, Béthel 284a, Betsaida 296à, Bezeleel 307b , 350а, Bózor 226b, Bózra 325a, 402a, Cedar 426à, Céfas 51b, Dalila Damazus 52a, Dan 96b, Dátan 108°, Deutronom 40b, 69a, 289b. 366b . ., Diana 322a, Dioklecian 113a, Dionyzius 14b, Domician 1b) dominacionové 8b, 52a, 64a, 100b . ., Ekleziastes 29b, Ekleziastik(us, 38b, 61b, 97b, Emaus 21b, 785, Etna 331a, Eveus 3995, Exodus 561 Ezechiáš 27b, Farfar 247b, Filadelfia 51a, filadelfinský 51b, filipenský 60a, 715, 202a, Gaád 97a, Gabaa 112b, Gabaon 275b, gabaonitský 275b, Galgala 285a, Gelboe 286à, 320a, Genedon 277à, Genesis (i Ge- nezis) 159b, 284a, 4295 (a často), Geth 286à, Gith 277b, Gog 106b, (H)abakuk 22b (a často), Haj 169b, 275b, (H)aman 165b, Heli 34à, (H)enoch 142a, Hermageden 257a, (H)ester 145b, 165b,(H)iram 308a, VII. Poznámky. 1) Při té příležitosti pokládám za svou povinnost, abych se nejuctivěji poděkoval J. M. biskupské, Thdru Fr. Kráslovi, knihovníku kapitulnímu za laskavé svolení a vzácnou ochotu při tomto studiu, a pp. Fr. Hrubíkovi, nyní ceremoniáři J. E., i J. Skopcovi, adj. archivu, za mnohou a trvalou podporu. 2) O 'epistolariu' bude musiti tak jako tak budoucí vydavatel stč. bible konati podrobná studia. A anonymní výklad evangelia sv. Jana probral — podle jiného rukopisu bechyňského - zároveň se mnou Prokop Haškovec, určil za dílo Rokycanovo, v L. F. 1902, XXIX, 62 — 66, 150 —157 a excerpoval pro SS. 3) V knihovně kapitulní jest již od XVII. stol. Teprve nyní popsal ze- vnějšek jeho stručně, se snímkem vazby (str. 100), dr. Podlaha (1902) v Soupise archeol. kommisse, Knihovna kapitulní, str. 102. 4) Doplňkem možno dodati, že poslední složka čítala (m. 12) 16 listů, z nichž 15. byl vyříznut a 16. jest prázdný, tak že celkem jest 470 popsaných. 5) Tak skutečné marg. 194b, 197b připomíná smrt Ludvíkovu 26. srpna 1526, marg. 276b že luteriáni' přitáhli do Čech anno 1526'; rok 1527 (nynie tohoto léta 1527') vyskytuje se v textu též fol. 281b, rok 1528 teprve na fol. 334b 'anno 1528 drahně jich spáleno' ... 6) Rozsáhlostí (616 listů fol.) předčí jej jen leydenský rukopis Rodovského (z r. 1585), jenž jest však sborník prací cizích i původních. 7) Do r. 1548 byl knězem v Turnově Jan Smíšek, horlivý odpůrce luteránů a Bratří (v. Borový, Akta kons., I. 216, 234). 8) Že se vyznal také v theologii, svědčí jeho přípisek fol. 312a, kde se k textu připojuje: „ex Gregorio beato ista de equorum hinnitu excerpta sunt“. 3) Vykládati slova fol. 335a: „divná věc jest: na dvě straně mstí se nad sebou dnes a obě pravie, že z milosti to činie“ na občanskou válku mezi Pražany a Tábory zdá se mi nejisté; vykládati pak slova fol. 334b: „dnes někteří zma- zavše vieru svau a tvrdíce bludy proti velebné svátosti a vieře cierkve svaté, ze- mřeli sú a oheň podstaupili...“ na smrt Loquisovu v srpnu 1421 je velmi možno, ale nikoliv nutno. I v tom případě však bychom ještě nevykročili z roku 1421. 10) Totiž v dosud vyšlých sešitech (6) Gebauerova Slovníka Staročeského. Označení křížkem (†hodovní), značí, že slovo sice ve SS. doloženo jest, ale buď nedostatečně nebo doklady až z 2. pol. XVI. století; slovo označené hvěz- dičkou (*budaucně) je ve SS. přejato z Jungmanna. — —
32 III. V. Flajšhans: 161b, Behemot 119b, 126b, Béthel 284a, Betsaida 296à, Bezeleel 307b , 350а, Bózor 226b, Bózra 325a, 402a, Cedar 426à, Céfas 51b, Dalila Damazus 52a, Dan 96b, Dátan 108°, Deutronom 40b, 69a, 289b. 366b . ., Diana 322a, Dioklecian 113a, Dionyzius 14b, Domician 1b) dominacionové 8b, 52a, 64a, 100b . ., Ekleziastes 29b, Ekleziastik(us, 38b, 61b, 97b, Emaus 21b, 785, Etna 331a, Eveus 3995, Exodus 561 Ezechiáš 27b, Farfar 247b, Filadelfia 51a, filadelfinský 51b, filipenský 60a, 715, 202a, Gaád 97a, Gabaa 112b, Gabaon 275b, gabaonitský 275b, Galgala 285a, Gelboe 286à, 320a, Genedon 277à, Genesis (i Ge- nezis) 159b, 284a, 4295 (a často), Geth 286à, Gith 277b, Gog 106b, (H)abakuk 22b (a často), Haj 169b, 275b, (H)aman 165b, Heli 34à, (H)enoch 142a, Hermageden 257a, (H)ester 145b, 165b,(H)iram 308a, VII. Poznámky. 1) Při té příležitosti pokládám za svou povinnost, abych se nejuctivěji poděkoval J. M. biskupské, Thdru Fr. Kráslovi, knihovníku kapitulnímu za laskavé svolení a vzácnou ochotu při tomto studiu, a pp. Fr. Hrubíkovi, nyní ceremoniáři J. E., i J. Skopcovi, adj. archivu, za mnohou a trvalou podporu. 2) O 'epistolariu' bude musiti tak jako tak budoucí vydavatel stč. bible konati podrobná studia. A anonymní výklad evangelia sv. Jana probral — podle jiného rukopisu bechyňského - zároveň se mnou Prokop Haškovec, určil za dílo Rokycanovo, v L. F. 1902, XXIX, 62 — 66, 150 —157 a excerpoval pro SS. 3) V knihovně kapitulní jest již od XVII. stol. Teprve nyní popsal ze- vnějšek jeho stručně, se snímkem vazby (str. 100), dr. Podlaha (1902) v Soupise archeol. kommisse, Knihovna kapitulní, str. 102. 4) Doplňkem možno dodati, že poslední složka čítala (m. 12) 16 listů, z nichž 15. byl vyříznut a 16. jest prázdný, tak že celkem jest 470 popsaných. 5) Tak skutečné marg. 194b, 197b připomíná smrt Ludvíkovu 26. srpna 1526, marg. 276b že luteriáni' přitáhli do Čech anno 1526'; rok 1527 (nynie tohoto léta 1527') vyskytuje se v textu též fol. 281b, rok 1528 teprve na fol. 334b 'anno 1528 drahně jich spáleno' ... 6) Rozsáhlostí (616 listů fol.) předčí jej jen leydenský rukopis Rodovského (z r. 1585), jenž jest však sborník prací cizích i původních. 7) Do r. 1548 byl knězem v Turnově Jan Smíšek, horlivý odpůrce luteránů a Bratří (v. Borový, Akta kons., I. 216, 234). 8) Že se vyznal také v theologii, svědčí jeho přípisek fol. 312a, kde se k textu připojuje: „ex Gregorio beato ista de equorum hinnitu excerpta sunt“. 3) Vykládati slova fol. 335a: „divná věc jest: na dvě straně mstí se nad sebou dnes a obě pravie, že z milosti to činie“ na občanskou válku mezi Pražany a Tábory zdá se mi nejisté; vykládati pak slova fol. 334b: „dnes někteří zma- zavše vieru svau a tvrdíce bludy proti velebné svátosti a vieře cierkve svaté, ze- mřeli sú a oheň podstaupili...“ na smrt Loquisovu v srpnu 1421 je velmi možno, ale nikoliv nutno. I v tom případě však bychom ještě nevykročili z roku 1421. 10) Totiž v dosud vyšlých sešitech (6) Gebauerova Slovníka Staročeského. Označení křížkem (†hodovní), značí, že slovo sice ve SS. doloženo jest, ale buď nedostatečně nebo doklady až z 2. pol. XVI. století; slovo označené hvěz- dičkou (*budaucně) je ve SS. přejato z Jungmanna. — —
- 1: Array