z 48 stránek
Titul
I
Předmluva
II
3
4
Edice
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
Rejstřík
47
48
Název:
Paměti o bouři pražské roku 1524
Autor:
Rezek, Antonín
Rok vydání:
1881
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
48
Počet stran předmluvy plus obsahu:
48
Obsah:
- I: Titul
- II: Předmluva
- 5: Edice
- 47: Rejstřík
upravit
Strana I
PAMETI O BOURI PRAŽSKÉ ROKU 1524 K VYDÁNÍ UPRAVIL ANTONÍN REZEK. (POJEDNÁNÍ KRAL. CČESKÉ SPOLEČNOSTI NAUK VI. RADY DIL 10.) (TRIDA PRO FILOSOFII, DEJEPIS A FILOLOGII Č. 2.) V PRAZE. Nákladem král. české společnosti nauk. — Tisk dra Edv. Grégra. 1881.
PAMETI O BOURI PRAŽSKÉ ROKU 1524 K VYDÁNÍ UPRAVIL ANTONÍN REZEK. (POJEDNÁNÍ KRAL. CČESKÉ SPOLEČNOSTI NAUK VI. RADY DIL 10.) (TRIDA PRO FILOSOFII, DEJEPIS A FILOLOGII Č. 2.) V PRAZE. Nákladem král. české společnosti nauk. — Tisk dra Edv. Grégra. 1881.
Strana II
Strana 3
O bouři pražské r. 1524. známe až dosud dvě památky současné: kroniku o bouři pražské sepsáním Bartoše Písaře, vydanou v českém textu od Erbena a v latinském textu od Höflera, a latinskou kroniku Jiřího Píseckého známou jenom do smrti krále Ludvíka a velmi chatrně vydanou od Chr. Pfrognera v I. dílu spisu: Einleitung in die christliche Religions- und Kirchengeschichte (1801). — Nyní nalezly se ještě třetí taktéž současné paměti o téže události a sice v moravském zemském archivu v Brně.*) Jest to rukopis (M IX, 10) nevelký, čítající XXVI odstavců na 102 listech malé osmerky, v nových tuhých deskách zavázaný s nápisem „Učení Havla Cahery“. V tendenci srovnává se úplně s Bartošem; píše stejným spůsobem o Rokycanovi a Caherovi, Paškovi atd. Ba ještě více. Bartoš, jak známo, zpragmatisoval bouři pražskou často i na ujmu chronologie, kteráž jest nejslabší částí jeho líčení, a právě tak v rukopise brněnském se děje, ano zde oněch XXVI odstavců žádným poutkem chronologie nebývá spojeno; a i v jednotlivých odstavcích (viz ku př. VII.) vypravují se události z různých let; za to však úmysl pragmatisování velmi jest ze sestavení odstavců patrný. Některé odstavce s Bartošem do slova se shodují, jakoby od téhož spisovatele byly sepsány. Nicméně nelze na Bartoše jakožto spisovatele rukopisu brněnského mysliti a to z několika důvodův. Shodují se totiž Bartoš s rukopisem brněnským hlavně v těch kusech, kde oba mohli užiti společného pramene, jako současných tiskův sněmovních snešení, různých traktátův a listův, o nichž rukopis brněnský zřejmě se jakožto o tiscích vyslovuje. Kde však samostatně se vypravuje, tu ve velmi četných případech jest vypravování rukopisu brněnského podrobnější než Bartošovo, tak že spíše mysliti možno, že by byl Bartoš mohl užiti v kronice své zpráv z originalu brněnského rukopisu nežli že by jej byl sám sepsal. Spisovatel rukopisu brněnského vypravuje o sobě, že byl přítomen při upálení Mikuláše vřetenáře a Kláry hospodyně jeho (odstavec XXVI.), a toho času byl Bartoš Písař ve vyhnanství. I jest mínění mé, že tatáž osoba, jež v odstavci XXVI. jakožto spisovatel vystupuje, byla také spisovatelem celého rukopisu. Neboť jest zde více odstavců (VI., VII. a zvláště VIII.), jichž podrobný obsah nutně tomu nasvědčuje, že jich spisovatel byl v Praze *) Za laskavé zapůjčení rukopisu toho do Prahy jsem k zvláštním díkům povinen panu archiváři Brandlovi. 1*)
O bouři pražské r. 1524. známe až dosud dvě památky současné: kroniku o bouři pražské sepsáním Bartoše Písaře, vydanou v českém textu od Erbena a v latinském textu od Höflera, a latinskou kroniku Jiřího Píseckého známou jenom do smrti krále Ludvíka a velmi chatrně vydanou od Chr. Pfrognera v I. dílu spisu: Einleitung in die christliche Religions- und Kirchengeschichte (1801). — Nyní nalezly se ještě třetí taktéž současné paměti o téže události a sice v moravském zemském archivu v Brně.*) Jest to rukopis (M IX, 10) nevelký, čítající XXVI odstavců na 102 listech malé osmerky, v nových tuhých deskách zavázaný s nápisem „Učení Havla Cahery“. V tendenci srovnává se úplně s Bartošem; píše stejným spůsobem o Rokycanovi a Caherovi, Paškovi atd. Ba ještě více. Bartoš, jak známo, zpragmatisoval bouři pražskou často i na ujmu chronologie, kteráž jest nejslabší částí jeho líčení, a právě tak v rukopise brněnském se děje, ano zde oněch XXVI odstavců žádným poutkem chronologie nebývá spojeno; a i v jednotlivých odstavcích (viz ku př. VII.) vypravují se události z různých let; za to však úmysl pragmatisování velmi jest ze sestavení odstavců patrný. Některé odstavce s Bartošem do slova se shodují, jakoby od téhož spisovatele byly sepsány. Nicméně nelze na Bartoše jakožto spisovatele rukopisu brněnského mysliti a to z několika důvodův. Shodují se totiž Bartoš s rukopisem brněnským hlavně v těch kusech, kde oba mohli užiti společného pramene, jako současných tiskův sněmovních snešení, různých traktátův a listův, o nichž rukopis brněnský zřejmě se jakožto o tiscích vyslovuje. Kde však samostatně se vypravuje, tu ve velmi četných případech jest vypravování rukopisu brněnského podrobnější než Bartošovo, tak že spíše mysliti možno, že by byl Bartoš mohl užiti v kronice své zpráv z originalu brněnského rukopisu nežli že by jej byl sám sepsal. Spisovatel rukopisu brněnského vypravuje o sobě, že byl přítomen při upálení Mikuláše vřetenáře a Kláry hospodyně jeho (odstavec XXVI.), a toho času byl Bartoš Písař ve vyhnanství. I jest mínění mé, že tatáž osoba, jež v odstavci XXVI. jakožto spisovatel vystupuje, byla také spisovatelem celého rukopisu. Neboť jest zde více odstavců (VI., VII. a zvláště VIII.), jichž podrobný obsah nutně tomu nasvědčuje, že jich spisovatel byl v Praze *) Za laskavé zapůjčení rukopisu toho do Prahy jsem k zvláštním díkům povinen panu archiváři Brandlovi. 1*)
Strana 4
4 a sice očitým aneb aspoň velmi blízkým svědkem. Podobné podrobnosti, jež se vykládají při upálení Mikuláše vřetenáře, vypravují se také v odstavci VIII., jak Zíka řezník při sezení veliké obce v koutě stoje na papírek zapisoval své přátele a protivníky, jak Cahera té chvíle procházel se kolem Týnského kostela a p. Možné jest ještě to mínění, že osoba, jež o sobě mluví v odstavci XXVI., sepsala jen tuto částku, jež pak k rukopisu brněnskému byla připojena nechronologicky ku konci. Ale s tím se neshoduji. Chronologie, jakž podo- tknuto bylo, není vůbec v rukopise brněnském zachována, a pak po odstavci XXVI. následuje eště zvláštní zakončení, které o tom svědčí, že celý rukopis i s odstavcem XXVI. tvoří jeden celek. Kdo však jest tím spisovatelem a jaké jméno jeho, toho nesnadno se domysliti. Dle všeho byl to muž, který náboženské přesvědčení své lépe než jiní dovedl před Paškem a jeho přátely zatajiti, ježto pravdě nejpodobněji udržel se v Praze po celý čas bouře a ne- musil zároveň s jinými do vyhnanství. Ale bližšího nic o něm nevíme. Nuceni jsme proto zůstati při pojmenování, které Palacký učinil, když užívaje bez bližšího udání „rukopisnou kroniku Nejmenovaného“ mínil tím rukopis brněnský.*) Original těchto „Pamětí o bouři pražské“ sepsán byl roku 1530 aneb brzo potom, avšak rukopis brněnský jest bohužel pozdějším (snad z počátku XVII. věku) přepisem tohoto ztraceného originalu, a sice přepisem dosti chatrným, jakž k tomu na několika místech se poukazuje. Vydání naše zpořízeno jest dle zásad obecně platných. Poměr pamětí těchto k Bartošovi Písaři a sice ve stránce věcné i formálné jest u každé kapitoly vy- světlen buď pouhou revokací aneb i delším výkladem, čímž zároveň podány doklady k našemu náhledu shora projevenému. Tam, kde se některá místa do slova shodují, vypustili jsme jich, s odvoláním ke příslušné stránce u Bartoše. Poněvadž v datech jeví se podstatné odchylky s jinými prameny, provedli sme datování, položivše datum nové vedle udání starého v lomené závorce. Vůbec poznámky v lomených závorkách učiněny jsou od vyda- vatele, poznámky v oblých závorkách patří k textu. — Ku konci přidán jest osobní registřík. A. R. *) Že tak tomu jest, lehko lze přesvědčiti se srovnáním Dějin českých V. 2. str. 413, 461, 464, 467 (dvakráte), 471, 491 s příslušnými místy našeho vydání.
4 a sice očitým aneb aspoň velmi blízkým svědkem. Podobné podrobnosti, jež se vykládají při upálení Mikuláše vřetenáře, vypravují se také v odstavci VIII., jak Zíka řezník při sezení veliké obce v koutě stoje na papírek zapisoval své přátele a protivníky, jak Cahera té chvíle procházel se kolem Týnského kostela a p. Možné jest ještě to mínění, že osoba, jež o sobě mluví v odstavci XXVI., sepsala jen tuto částku, jež pak k rukopisu brněnskému byla připojena nechronologicky ku konci. Ale s tím se neshoduji. Chronologie, jakž podo- tknuto bylo, není vůbec v rukopise brněnském zachována, a pak po odstavci XXVI. následuje eště zvláštní zakončení, které o tom svědčí, že celý rukopis i s odstavcem XXVI. tvoří jeden celek. Kdo však jest tím spisovatelem a jaké jméno jeho, toho nesnadno se domysliti. Dle všeho byl to muž, který náboženské přesvědčení své lépe než jiní dovedl před Paškem a jeho přátely zatajiti, ježto pravdě nejpodobněji udržel se v Praze po celý čas bouře a ne- musil zároveň s jinými do vyhnanství. Ale bližšího nic o něm nevíme. Nuceni jsme proto zůstati při pojmenování, které Palacký učinil, když užívaje bez bližšího udání „rukopisnou kroniku Nejmenovaného“ mínil tím rukopis brněnský.*) Original těchto „Pamětí o bouři pražské“ sepsán byl roku 1530 aneb brzo potom, avšak rukopis brněnský jest bohužel pozdějším (snad z počátku XVII. věku) přepisem tohoto ztraceného originalu, a sice přepisem dosti chatrným, jakž k tomu na několika místech se poukazuje. Vydání naše zpořízeno jest dle zásad obecně platných. Poměr pamětí těchto k Bartošovi Písaři a sice ve stránce věcné i formálné jest u každé kapitoly vy- světlen buď pouhou revokací aneb i delším výkladem, čímž zároveň podány doklady k našemu náhledu shora projevenému. Tam, kde se některá místa do slova shodují, vypustili jsme jich, s odvoláním ke příslušné stránce u Bartoše. Poněvadž v datech jeví se podstatné odchylky s jinými prameny, provedli sme datování, položivše datum nové vedle udání starého v lomené závorce. Vůbec poznámky v lomených závorkách učiněny jsou od vyda- vatele, poznámky v oblých závorkách patří k textu. — Ku konci přidán jest osobní registřík. A. R. *) Že tak tomu jest, lehko lze přesvědčiti se srovnáním Dějin českých V. 2. str. 413, 461, 464, 467 (dvakráte), 471, 491 s příslušnými místy našeho vydání.
Strana 5
I. Letha Páně 1524. v pátek před hromnicemi byl jest sjezd znamenitej všech stavuov pod obojí spůsobau království Českého a markrabství Moravského s povolením Ludvíka krále, dobré paměti, pro řád a srovnání mnohých rozdílů při víře, při přítomnosti knížete Karla Minstrberského, tehdáž nejvyššího heitmana království Českého. Když na témž sněmu mistr Havel Cahera, vidín jsa, že by lidu čistým slovem božím posluhoval a nad to pánům Pražanům v listu o zřízení služebníkuov církevních od Martina Lutera (jenž u něho před tím byl) i poddaný k volení služebníků církevních jiných i schválený, tyto artykule sepsal. [Bartoš vyd. Erbenovo str. 23 ] II. Píše Izaiáš prorok v čtyřidcáté kapitole, že slovo buoží zůstává na věky. Kteréžto slovo boží věčné, jenž jest Kristus Ježíš, syn boha živého, od věkuov a před věky vždycky sa rovný bohu otci, nejprv když přišla plnost času, aby pád člověka napravil, přirození lidské z čisté panny na sebe přijal a tak slovo tělo učiněno jest, podstaty božské nezměniv. Ukázal se pravý Emanuel, totiž buoh s námi, ačkoli v osobách rozdílně, však v bytu jedno- stejně ne jako menší u většího ale rovný u rovného a tak věčný u věčného, neb když buoh otec okršlek nebeský i zemský se vším, což v nich jest, stvořiti ráčil, při všem při tom jest byl. Na počátku bylo slovo a slovo bylo u boha a buoh byl slovo, to bylo na počátku u boha a všecky věci skrze něho učiněny sau. Málo nic (sic) na světě byl a svět skrze něho učiněn jest. Když dokonal zde práci svú, vítězně a pansky stúpil do temnosti a své volené vysvobodiv vstal z mrtvých, odtud vstaupil k otci svému v velebnosti a v slávě, aby se přimlúval za věřící v sebe. Viděli sme slávu jeho jakožto jednorozeného od otce plného milosti a pravdy. Ale šatan sa od počátku vlastní nepřítel vuole boží, jí jest vždycky jakž mohl zbraňoval, věcí bohu odporných lidem pod barvú podával, což lidé podle nakaženého přirození svého raději nežli vůli boží přijímali, hněv boží tudy na se uvozujíce, ano i samému Kristu Pánu, když všem dobře činil a pracoval o spasení všeho světa, se protivili. V něm život byl a život byl světlo lidí a světlo v temnostech svítí a tmy sau ho neobsáhli (Jan, 1. kap.). Nic svět jeho nepoznal, mezi své vlastní přišel a svojí sau ho nepoznali, kolikož pak koli přijali sú jej, dal jim moc syny božími bejti, těm kteříž věří ve jmeno jeho, kteřížto ne ze krvi ani z vůle těla ale z vůle muže ale z boha narozeni sau. A tak svět pravdy ne-
I. Letha Páně 1524. v pátek před hromnicemi byl jest sjezd znamenitej všech stavuov pod obojí spůsobau království Českého a markrabství Moravského s povolením Ludvíka krále, dobré paměti, pro řád a srovnání mnohých rozdílů při víře, při přítomnosti knížete Karla Minstrberského, tehdáž nejvyššího heitmana království Českého. Když na témž sněmu mistr Havel Cahera, vidín jsa, že by lidu čistým slovem božím posluhoval a nad to pánům Pražanům v listu o zřízení služebníkuov církevních od Martina Lutera (jenž u něho před tím byl) i poddaný k volení služebníků církevních jiných i schválený, tyto artykule sepsal. [Bartoš vyd. Erbenovo str. 23 ] II. Píše Izaiáš prorok v čtyřidcáté kapitole, že slovo buoží zůstává na věky. Kteréžto slovo boží věčné, jenž jest Kristus Ježíš, syn boha živého, od věkuov a před věky vždycky sa rovný bohu otci, nejprv když přišla plnost času, aby pád člověka napravil, přirození lidské z čisté panny na sebe přijal a tak slovo tělo učiněno jest, podstaty božské nezměniv. Ukázal se pravý Emanuel, totiž buoh s námi, ačkoli v osobách rozdílně, však v bytu jedno- stejně ne jako menší u většího ale rovný u rovného a tak věčný u věčného, neb když buoh otec okršlek nebeský i zemský se vším, což v nich jest, stvořiti ráčil, při všem při tom jest byl. Na počátku bylo slovo a slovo bylo u boha a buoh byl slovo, to bylo na počátku u boha a všecky věci skrze něho učiněny sau. Málo nic (sic) na světě byl a svět skrze něho učiněn jest. Když dokonal zde práci svú, vítězně a pansky stúpil do temnosti a své volené vysvobodiv vstal z mrtvých, odtud vstaupil k otci svému v velebnosti a v slávě, aby se přimlúval za věřící v sebe. Viděli sme slávu jeho jakožto jednorozeného od otce plného milosti a pravdy. Ale šatan sa od počátku vlastní nepřítel vuole boží, jí jest vždycky jakž mohl zbraňoval, věcí bohu odporných lidem pod barvú podával, což lidé podle nakaženého přirození svého raději nežli vůli boží přijímali, hněv boží tudy na se uvozujíce, ano i samému Kristu Pánu, když všem dobře činil a pracoval o spasení všeho světa, se protivili. V něm život byl a život byl světlo lidí a světlo v temnostech svítí a tmy sau ho neobsáhli (Jan, 1. kap.). Nic svět jeho nepoznal, mezi své vlastní přišel a svojí sau ho nepoznali, kolikož pak koli přijali sú jej, dal jim moc syny božími bejti, těm kteříž věří ve jmeno jeho, kteřížto ne ze krvi ani z vůle těla ale z vůle muže ale z boha narozeni sau. A tak svět pravdy ne-
Strana 6
6 přijav raději poslauchal učitele bluduov a lží ďábelských, ty pak kteřížby synové boží, skrze víru a slovo jeho, byli, nepřijal a vskutku tyransky odpíral a vyhlazoval. Nebo od počátku pán buoh své volené měl, má a míti bude až do skonání světa, kteréž osvědčuje slovem svým, jehož jest pozůstavil, když odsud k otci svému vrátiti se měl a v něm je chová milostí svau, jakž ráčí, a dary ducha svatého. Bylo světlo pravé, kteréž osvědcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Ale že takových lidí vždycky menší díl býval jest, neb jakž čert Babylon jim osladil, nechce se jim z něho ale vždy hlauběji do něho lezú a jej vzdě- lávají falešnými proroky svejmi a do něho mocí všecky táhnau. Kdož by pak tam nechtěl, nebo z něho šel, ukrutně obyčejem pohanským s nimi nakládají, tak jako by všecka učení prorocká, apoštolská i samého Krista pána dokonce chtěli vyhladiti ale neučiníť tomu nic, neb slovo boží zůstává na věky. Toto pak že se jest dáti tak mělo, učedlníkům svým i jich potomkům ku potěšení pan Kristus, řka, jestli žeť vás svět nenávidí, věztež že jest mne prve než vás v nenávisti měl, byšte byli z světa, svět což jeho jest miloval by, poněvadž se se (sic) mně protivili i vám se protiviti budau, a to všeckno učiní pro mé jmeno vám. Na světě nátisk míti budete, ale daufejtež, neb sem já přemohl svět. A tato všecka protivenství za první církve stála sau dotud, dokudž šatan nebyl rozvázán, aby svozoval. Když to za času pokoje vnukl vrchním zprávcům, aby upustíc slovo boží požádali nejvyššího knězství neb papežství od císařův a moci světa nade vší církví, i učiněni sau podobni císařům, králům, vývodám, knížatům, pánům, hrabím i zemanům, podle rozdílných úřadů svých, jakož tehdáž hlas slyšán jest: dnes vlit jest jed v církev svatú. A tak proměněna jest církev v moc světa, ne aby se dala trápiti jako první, ale ona aby trápila jiné a tudy smyslila o církvi svaté, o služebnících, o služeb- nostech i o lidu víc než učení pána Krista i než maudrost Šalomúnova svědčí i než zpráva apoštolů učí, aby svými divnými službami léčili tělo hřícha a mylně přikryli, tak aby žádný chudý, dobrý, bohobojný nesměl proti tomu nic řékati; pakli by chtěl vůli boží oznámiti, tehdy puovodem prvních pohanuov aby je pálili, stínali i jinak tyransky nakládali. Jakož pak když se psalo léta 1415. a nětco prve, pravda páně a slovo jeho počalo zase kvésti, nešlechetník ten člověk, hříchu syn zatracený, kterýž se pozdvihl nade všecko což slove buoh, když počal klesati (sic) duchem aust pána Ježíše skrze mistra Jana Husi, svaté paměti, a jiné zprávce věrné, kteříž lid k pobožnému životu podle téhož slova božího vedli a zavedení veliké Antikrista a andělů jeho ukazovali, mnozí toho uzašli se a k pravdě boží přistupovali, což odporné knězstvu a audům Antikrista bylo, kteřížto obořivše se na též zprávce do Konstanci na sněm papežský vydali a zjednavše svědky falešné (jako Jezabel proti Nabotovi) pod glejtem Jana a Jeronyma, nevyslyševše, upálili. Potom na to přišlo, že jsau ty všecky, kteříž by se slovem božím spravovati chtěli oborem se na ně obořivše a sšedše množství veliké, tu malau hrstku po jednau zahladiti chtěli. Ale pán buoh z milo- srdenství svého sám svých věrných jsa ochrana, jako jest je z toho vysvobozovati ráčil, čti o tom kroniku českú od nějakého Eneáše, potom papeže, české země vlastního nepřítele, složenú, podivíš se, kterak pán buch na své volené vždycky bezbožné (jenž metla dobrých sau) dopauštěl, aby zkušení jich víry dražší zlata bylo, však proto v ničemž neopauštěl, ale ze všeho vysvobozoval a vysvobodí. Ano i těchto časuov stalo se tomu podobné, když mistr Jan Hus po sto letech odpovídal, kterak skrze Martina Lutera nějaký mistr Havel Cahera,
6 přijav raději poslauchal učitele bluduov a lží ďábelských, ty pak kteřížby synové boží, skrze víru a slovo jeho, byli, nepřijal a vskutku tyransky odpíral a vyhlazoval. Nebo od počátku pán buoh své volené měl, má a míti bude až do skonání světa, kteréž osvědčuje slovem svým, jehož jest pozůstavil, když odsud k otci svému vrátiti se měl a v něm je chová milostí svau, jakž ráčí, a dary ducha svatého. Bylo světlo pravé, kteréž osvědcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Ale že takových lidí vždycky menší díl býval jest, neb jakž čert Babylon jim osladil, nechce se jim z něho ale vždy hlauběji do něho lezú a jej vzdě- lávají falešnými proroky svejmi a do něho mocí všecky táhnau. Kdož by pak tam nechtěl, nebo z něho šel, ukrutně obyčejem pohanským s nimi nakládají, tak jako by všecka učení prorocká, apoštolská i samého Krista pána dokonce chtěli vyhladiti ale neučiníť tomu nic, neb slovo boží zůstává na věky. Toto pak že se jest dáti tak mělo, učedlníkům svým i jich potomkům ku potěšení pan Kristus, řka, jestli žeť vás svět nenávidí, věztež že jest mne prve než vás v nenávisti měl, byšte byli z světa, svět což jeho jest miloval by, poněvadž se se (sic) mně protivili i vám se protiviti budau, a to všeckno učiní pro mé jmeno vám. Na světě nátisk míti budete, ale daufejtež, neb sem já přemohl svět. A tato všecka protivenství za první církve stála sau dotud, dokudž šatan nebyl rozvázán, aby svozoval. Když to za času pokoje vnukl vrchním zprávcům, aby upustíc slovo boží požádali nejvyššího knězství neb papežství od císařův a moci světa nade vší církví, i učiněni sau podobni císařům, králům, vývodám, knížatům, pánům, hrabím i zemanům, podle rozdílných úřadů svých, jakož tehdáž hlas slyšán jest: dnes vlit jest jed v církev svatú. A tak proměněna jest církev v moc světa, ne aby se dala trápiti jako první, ale ona aby trápila jiné a tudy smyslila o církvi svaté, o služebnících, o služeb- nostech i o lidu víc než učení pána Krista i než maudrost Šalomúnova svědčí i než zpráva apoštolů učí, aby svými divnými službami léčili tělo hřícha a mylně přikryli, tak aby žádný chudý, dobrý, bohobojný nesměl proti tomu nic řékati; pakli by chtěl vůli boží oznámiti, tehdy puovodem prvních pohanuov aby je pálili, stínali i jinak tyransky nakládali. Jakož pak když se psalo léta 1415. a nětco prve, pravda páně a slovo jeho počalo zase kvésti, nešlechetník ten člověk, hříchu syn zatracený, kterýž se pozdvihl nade všecko což slove buoh, když počal klesati (sic) duchem aust pána Ježíše skrze mistra Jana Husi, svaté paměti, a jiné zprávce věrné, kteříž lid k pobožnému životu podle téhož slova božího vedli a zavedení veliké Antikrista a andělů jeho ukazovali, mnozí toho uzašli se a k pravdě boží přistupovali, což odporné knězstvu a audům Antikrista bylo, kteřížto obořivše se na též zprávce do Konstanci na sněm papežský vydali a zjednavše svědky falešné (jako Jezabel proti Nabotovi) pod glejtem Jana a Jeronyma, nevyslyševše, upálili. Potom na to přišlo, že jsau ty všecky, kteříž by se slovem božím spravovati chtěli oborem se na ně obořivše a sšedše množství veliké, tu malau hrstku po jednau zahladiti chtěli. Ale pán buoh z milo- srdenství svého sám svých věrných jsa ochrana, jako jest je z toho vysvobozovati ráčil, čti o tom kroniku českú od nějakého Eneáše, potom papeže, české země vlastního nepřítele, složenú, podivíš se, kterak pán buch na své volené vždycky bezbožné (jenž metla dobrých sau) dopauštěl, aby zkušení jich víry dražší zlata bylo, však proto v ničemž neopauštěl, ale ze všeho vysvobozoval a vysvobodí. Ano i těchto časuov stalo se tomu podobné, když mistr Jan Hus po sto letech odpovídal, kterak skrze Martina Lutera nějaký mistr Havel Cahera,
Strana 7
jsa v Čechách za předního zprávce duchovního u téhož Lutera Witemberce také byl; odtud, když se do Čech vrátil, jeho učení připomínaje schvaloval, potom pak obrátivše plášt, proti témuž povstal, obec pražskau, jenž jest hlavní místo v Čechách, zbauřil, lidi dobré, kteříž se slovem božím zpravovali, o hrdla, statky a živnosti připravoval, a o to myslil, aby pravda pána našeho Ježiša Krista a slovo svaté jeho zahynula, však na konec i s pomocníky svými nemohl nic učiniti, než pravda vítězí a slovo páně zůstává na věky věkův, Amen. III. Učení a smysl víry mistra Havla Cahery, odkud pošlo a jaké bylo od počátku.*) Když v České zemi učení mistra Jana Husi, svaté paměti, velmi hynulo, puovodem Jana Rokycana, tehdáž vrchního zprávce duchovního v Praze, kterýž maje známost pravdy páně i lidem obecným ji uděluje, když v bazilském consilium biskupství mu bylo slíbeno i pustiv všecko, slíbiv nálezku papežského následovati, jakož skutkem dokonal, když ně- jakého kněze Michala, že ho z toho trestal, (na Karlštejně neb na Poděbradech za krále Jiřího) smrti byl příčina.**) Potom pak čím dále pravda boží zřídka procházela, byvši za- metena smetmi nálezků papežských. Ale jakž mistr Jan Hus v Konstanci, maje upálen býti, pověděl, že bude papežen- cuom po stu letech odpovídati, a to aby pravda byla, v plnosti času vzbudil pán buoh Martina Lutera mezi papeženci znamenitého doktora, kterýžto božím spůsobem dobrého svědomí jsauc, jakžkoli knih mistra Jana Husi dosáhši, je oblíbil i schválil a hned od roty papežské odstaupil, podle slova božího lid učil a pán buoh všemohúcí skrze něho veliký díl lidu k pravdě své a jejímu slovu čistému připojil. — Učiněn pak byl kazatelem Witem- berským, města hlavního v zemi saské, kdežto sedmero učení svobodné jest vyzdviženo, tak že ze všech okolních zemí mládenci mnozí ano i učenější, aby odtud více nabyli tam jsau odcházejíce nákladuov znamenitých nelitovali, až i z českého království a v těch časích nějaký mistr Havel Cahera, aby náboženství luterianské shledl a snad aby se i přiučil, do téhož Witemberka také jel, kdež štvrt leta pobyv do Prahy se zas navrátil, tu na svejch kázáních vždycky připomínal, aby se lidé modlili za doktora Martina Lutera, muže osvíce- ného duchem svatým, v učení zákona božího a písem svatých pravých, pravě i to, že jest ho pán buch ráčil poslati a voliti, přitom všecko náboženství jejich schvaluje. A v tom času Martin Luter pánům Pražanům i vší obci psaní potřebné o zřízení služebníků církevních udělal, napomínaje i naučení dávaje, co by byl kněz a jaký auřad jeho a jak by měl volen býti, že od obce, když by pravý (že by slovem božím a svátostmi podle úmysla Kristova posluhoval) uznán byl a ne od biskupů za peníze mazaný, svěcený a střihaný a že by lépe bylo žádného nemieti než takové bohu i lidem ohavné, holené. A k tomu sauce jemu v klatbě pro mistra Jana Husi, milého svého, že smějí od něho toho za peníze žádati (sic), rady zákonem božím provedené dávaje a ty všecky papežské šermy a nálezky až do pekla pohřižujíce, jakž v témž psaní gruntovněji a šíře v sobě obsahuje a zavírá, jediného toliko Havla Caheru vymíniv (pro mdlé a nemocné) z svěcení papežských, domnívaje se, že by ten byl, kterýž by *) Srovnej s Bartošem str. 122. **) Bartoš str. 150.
jsa v Čechách za předního zprávce duchovního u téhož Lutera Witemberce také byl; odtud, když se do Čech vrátil, jeho učení připomínaje schvaloval, potom pak obrátivše plášt, proti témuž povstal, obec pražskau, jenž jest hlavní místo v Čechách, zbauřil, lidi dobré, kteříž se slovem božím zpravovali, o hrdla, statky a živnosti připravoval, a o to myslil, aby pravda pána našeho Ježiša Krista a slovo svaté jeho zahynula, však na konec i s pomocníky svými nemohl nic učiniti, než pravda vítězí a slovo páně zůstává na věky věkův, Amen. III. Učení a smysl víry mistra Havla Cahery, odkud pošlo a jaké bylo od počátku.*) Když v České zemi učení mistra Jana Husi, svaté paměti, velmi hynulo, puovodem Jana Rokycana, tehdáž vrchního zprávce duchovního v Praze, kterýž maje známost pravdy páně i lidem obecným ji uděluje, když v bazilském consilium biskupství mu bylo slíbeno i pustiv všecko, slíbiv nálezku papežského následovati, jakož skutkem dokonal, když ně- jakého kněze Michala, že ho z toho trestal, (na Karlštejně neb na Poděbradech za krále Jiřího) smrti byl příčina.**) Potom pak čím dále pravda boží zřídka procházela, byvši za- metena smetmi nálezků papežských. Ale jakž mistr Jan Hus v Konstanci, maje upálen býti, pověděl, že bude papežen- cuom po stu letech odpovídati, a to aby pravda byla, v plnosti času vzbudil pán buoh Martina Lutera mezi papeženci znamenitého doktora, kterýžto božím spůsobem dobrého svědomí jsauc, jakžkoli knih mistra Jana Husi dosáhši, je oblíbil i schválil a hned od roty papežské odstaupil, podle slova božího lid učil a pán buoh všemohúcí skrze něho veliký díl lidu k pravdě své a jejímu slovu čistému připojil. — Učiněn pak byl kazatelem Witem- berským, města hlavního v zemi saské, kdežto sedmero učení svobodné jest vyzdviženo, tak že ze všech okolních zemí mládenci mnozí ano i učenější, aby odtud více nabyli tam jsau odcházejíce nákladuov znamenitých nelitovali, až i z českého království a v těch časích nějaký mistr Havel Cahera, aby náboženství luterianské shledl a snad aby se i přiučil, do téhož Witemberka také jel, kdež štvrt leta pobyv do Prahy se zas navrátil, tu na svejch kázáních vždycky připomínal, aby se lidé modlili za doktora Martina Lutera, muže osvíce- ného duchem svatým, v učení zákona božího a písem svatých pravých, pravě i to, že jest ho pán buch ráčil poslati a voliti, přitom všecko náboženství jejich schvaluje. A v tom času Martin Luter pánům Pražanům i vší obci psaní potřebné o zřízení služebníků církevních udělal, napomínaje i naučení dávaje, co by byl kněz a jaký auřad jeho a jak by měl volen býti, že od obce, když by pravý (že by slovem božím a svátostmi podle úmysla Kristova posluhoval) uznán byl a ne od biskupů za peníze mazaný, svěcený a střihaný a že by lépe bylo žádného nemieti než takové bohu i lidem ohavné, holené. A k tomu sauce jemu v klatbě pro mistra Jana Husi, milého svého, že smějí od něho toho za peníze žádati (sic), rady zákonem božím provedené dávaje a ty všecky papežské šermy a nálezky až do pekla pohřižujíce, jakž v témž psaní gruntovněji a šíře v sobě obsahuje a zavírá, jediného toliko Havla Caheru vymíniv (pro mdlé a nemocné) z svěcení papežských, domnívaje se, že by ten byl, kterýž by *) Srovnej s Bartošem str. 122. **) Bartoš str. 150.
Strana 8
8 lidu čistým slovem buožím posluhoval, aby jiné služebníky církevní volil a ustanovoval, ale ač prý i to nebylo by bez hříchu. Kterýmžto psaním mistr Havel Cahera, když od Lutera do Prahy se vrátil, se chlubil, přiznávaje se, že jest z vůle a z rady jeho, anobrž že jest za to Lutera prosil i nutkal, sa tehdáž u něho, rozumy své k tomu ke všemu dával. Potom pak o hromnicích [1524.] byl jest sjezd znamenitej všech stavuov království Českého a markrabství Moravského pod obojí spůsobau, pro řád a srovnání mnohých roz- díluov při víře, kdež na témž sněmu mistr Havel Cahera artikule na ten čas potřebné pro srovnání lidu obecného sepsal a vydal, jakž týž sněm tištěný v sobě zavírá, proti všem ceremoniím papežským, ale však jedni druhé aby sebe v tom pokoji snášeli.*) A pro tu pří- činu sepsání těch artikulóv, všickni stavové na tom se snesše, mistra Havla za admini- strátora volili, kdež mistr Havel ten auřad s pláčem přijal přiříkaje věrnost a stálost pánu bohu i lidem při pravdě zákona a čtení Kristova státi a při tom žádal všech stavuov, aby mu pomocni a radni byli při všem dobrém zákona buožího.**) Ano i nějaký bratr Matěj, tehdáž v Praze jsa, a lidu obecnému slovem božím podle daruov sobě udělených posluhoval, když o mistru Havlovi takové řeči pravdě boží náchylné slyšel, k němu chodíval a napo- mínal, aby lidi stavěl na gruntu a pravém základu zákona božího a čtení Krista Ježíše, také aby měl rozdíl mezi věcmi podstatnými, posvátnými a služebnými, rozděluje chaterné od dobrého, čisté od nečistého, též aby nechal ustanovení papežských zákonu božímu odporných. To všecko mistr Havel schválil a pověděl, že chce lidi na pravém gruntu čtení svatého stavěti a ustanovení lidská Antikristova bořiti a kaziti všemi obyčeji, jakž pak tak udělal, mluvil a dotýkal papeže i biskupuv na svých kázaních, pravě, že sú Antikristové šelmy a falešní proroci a že nemáme jich nálezkuov a ustanovení držeti ani se jimi kdy spravovati, jakož se toho víc dočte v listu, kterýž týž bratr Matěj Havlovi administratorovi psal neb jest tištěný [1525], pro kterýž jest vzat do vězení od téhož Havla.***) Toto pak učení, kteréž jest mistr Havel od Lutera Martina přinesl, nějaký kněz Martin (jsa tehdáž při sněmu hromničném mistru Havlovi administratorovi k radě přidaný) s jinými kněžími, kterýmž pravda páně a jeho čisté slovo milé bylo (v počtu všech XIX) se chopili a podle něho lid obecní proti všem šermům papežským vedli a učili, kdež lid obecní, mnohé z vyšších i nizších, to vidauce, že by podle slova božího učení jich bylo, oblíbili je i přijali a podle něho stáli. A tak podle sněmu a nařízení hromničného žádnému, kdož by s nimi za jedno u víře se nesrovnával na těžkost nenastupovali, ale ke všem pokoj zacho- vavše přátelsky se chovali a to nejvejš z přikázání Krista Ježíše pána jich dědičného. IV. Tuto nejprv položí se pro snadší vyrozumění potom, odkud jest nejprve pošlo vystavování monstrancí.†) Léta od narození Krista Ježíše, syna božího (pro spasení a vysvobození hříšného člověka), 1415. ten čas a toho roku, když mistr Jan Hus v Konstanci jat jsa a pod glejtem *) Bartoš str. 23. Nahoře str. 5. **) Z listu bratra Matěje. Bartoš 163. ***) Bartoš 161. Jiný traktát proti vystavování monstrancí („mnozí velebíce vystavování těla Kristova“) připomíná se †) u Bartoše 175.
8 lidu čistým slovem buožím posluhoval, aby jiné služebníky církevní volil a ustanovoval, ale ač prý i to nebylo by bez hříchu. Kterýmžto psaním mistr Havel Cahera, když od Lutera do Prahy se vrátil, se chlubil, přiznávaje se, že jest z vůle a z rady jeho, anobrž že jest za to Lutera prosil i nutkal, sa tehdáž u něho, rozumy své k tomu ke všemu dával. Potom pak o hromnicích [1524.] byl jest sjezd znamenitej všech stavuov království Českého a markrabství Moravského pod obojí spůsobau, pro řád a srovnání mnohých roz- díluov při víře, kdež na témž sněmu mistr Havel Cahera artikule na ten čas potřebné pro srovnání lidu obecného sepsal a vydal, jakž týž sněm tištěný v sobě zavírá, proti všem ceremoniím papežským, ale však jedni druhé aby sebe v tom pokoji snášeli.*) A pro tu pří- činu sepsání těch artikulóv, všickni stavové na tom se snesše, mistra Havla za admini- strátora volili, kdež mistr Havel ten auřad s pláčem přijal přiříkaje věrnost a stálost pánu bohu i lidem při pravdě zákona a čtení Kristova státi a při tom žádal všech stavuov, aby mu pomocni a radni byli při všem dobrém zákona buožího.**) Ano i nějaký bratr Matěj, tehdáž v Praze jsa, a lidu obecnému slovem božím podle daruov sobě udělených posluhoval, když o mistru Havlovi takové řeči pravdě boží náchylné slyšel, k němu chodíval a napo- mínal, aby lidi stavěl na gruntu a pravém základu zákona božího a čtení Krista Ježíše, také aby měl rozdíl mezi věcmi podstatnými, posvátnými a služebnými, rozděluje chaterné od dobrého, čisté od nečistého, též aby nechal ustanovení papežských zákonu božímu odporných. To všecko mistr Havel schválil a pověděl, že chce lidi na pravém gruntu čtení svatého stavěti a ustanovení lidská Antikristova bořiti a kaziti všemi obyčeji, jakž pak tak udělal, mluvil a dotýkal papeže i biskupuv na svých kázaních, pravě, že sú Antikristové šelmy a falešní proroci a že nemáme jich nálezkuov a ustanovení držeti ani se jimi kdy spravovati, jakož se toho víc dočte v listu, kterýž týž bratr Matěj Havlovi administratorovi psal neb jest tištěný [1525], pro kterýž jest vzat do vězení od téhož Havla.***) Toto pak učení, kteréž jest mistr Havel od Lutera Martina přinesl, nějaký kněz Martin (jsa tehdáž při sněmu hromničném mistru Havlovi administratorovi k radě přidaný) s jinými kněžími, kterýmž pravda páně a jeho čisté slovo milé bylo (v počtu všech XIX) se chopili a podle něho lid obecní proti všem šermům papežským vedli a učili, kdež lid obecní, mnohé z vyšších i nizších, to vidauce, že by podle slova božího učení jich bylo, oblíbili je i přijali a podle něho stáli. A tak podle sněmu a nařízení hromničného žádnému, kdož by s nimi za jedno u víře se nesrovnával na těžkost nenastupovali, ale ke všem pokoj zacho- vavše přátelsky se chovali a to nejvejš z přikázání Krista Ježíše pána jich dědičného. IV. Tuto nejprv položí se pro snadší vyrozumění potom, odkud jest nejprve pošlo vystavování monstrancí.†) Léta od narození Krista Ježíše, syna božího (pro spasení a vysvobození hříšného člověka), 1415. ten čas a toho roku, když mistr Jan Hus v Konstanci jat jsa a pod glejtem *) Bartoš str. 23. Nahoře str. 5. **) Z listu bratra Matěje. Bartoš 163. ***) Bartoš 161. Jiný traktát proti vystavování monstrancí („mnozí velebíce vystavování těla Kristova“) připomíná se †) u Bartoše 175.
Strana 9
9 seděl, byl jest v Praze nějaký farář jmenem Zikmund*) a držel faru u sv. Štěpána na Novém Městě a druhú u sv. Martina v Starým Městě; ten když viděl, že se lidé obrazům klanějí, ponejprv vystavil monstrancí s tělem božím (řkúc: poď ty sem hospodáři) na voltář u sv. Martina v Starém Městě, ukazuje lidu tu Krista a vosobu jeho se vším, jak se z panny Marie narodil i jak na kříži visel a napomínal, aby vosadní i jiní tu se modlili, klekali, poctivost činili, jako bohu otci, bohu synu, bohu duchu svatému, nebo ten jistej farář byl výmluvný i múdrý podle světa a tak lid boží svou maudrau, úlisnau i chytrau řečí na- mlauval a k sobě přitahoval, že uvěřili slovům a řeči jeho a prostí lidé obecní, byvše novin chtiví, pojednau k tomu přistaupili, tu se pak klaněli, svíce pálili i lampy i lucerny věšeli, a k tomu jako k bohu volali a jako by tu sám buoh osobně před nimi v té monstranci stál na voltáři, všecken řád ke cti té monstranci činili a na diškant zpívali, na varhany haudli i všeliké poklony, které samému pánu bohu náleží, neopustili a tak lidu božímu oči i uši naplnili, že slepí a hluší byli a tudy slovo boží i sám pán buch v zapomenutí přišlo a při- kázání Kristovo v nic obráceno. Tu pak když po vší Praze lidé, kteříž pod obojí byli, k témuž knězi Zigmundovi běželi, tak že u jiných far na kázáních a na mšech málo kdo anebo téměř pusto bylo a tudy pánuom farářům ubývalo, že někdy počinku neměli; tomuto pak knězi Zigmundovi u sv. Mar- tina přibývalo, uhlídavši to lakomé a slepé knězstvo vyrozuměli, že jim kuchyně ubude, a když lid oslepený takové řády a ceremonie, takové řády při té svátosti sobě oblíbili a míti chtěli, tehdy oni nemajíce monstrancí v kalichu vystavovali a lidem tu též boha ukazovali. Potom u všech far, což mohli nejspíše, dali sobě monstrancí nadělati a tu Krista celého s kostmi, s vlasy ve všem jeho bytu, jako by na pravici seděl vyznávati kázali, kdež ten blud podnes shlazen není. Potom zumyslili processí vokolo kostela každý štvrtek a slavnau mši s kantory a varhany, nové modlitby, divné ceremonie a kostelní pejcha při té mon- stranci nastaly. Když pak mistr Jan Hus sedě u vězení uslyšel, co se v Praze děje, zarmaucen jsa zaplakal srdečně lituje pádu lidu božího a zavedení věrných Čechuov od nevěrného a faleš- ného knězstva. I psal do Prahy, aby takový blud a modlářství přestán a zkažen byl a s tau svátostí aby tak vůkol šli, jak Kristus nařídil, vydal i rozkázal na památku smrti své při- jímati hodně obcujícím v církvi v pravdě Kristově a nic jináč. Ale že psaní mistra Jana Husi v konsistoři pražské jakož i zákon boží ničímž váženo a v nic položeno jest, a to proto, že sobě více váží, co před papežem neb biskupem, klečíc u noh jeho, slibují než vuoli boží. Tu pak nejprvnější monstranci u sv. Martina mezi jinými klenoty ještě chovají a jest prostá věc velmi, ješto nynější monstrancí proti té stojí za takových deset. A tak čím dále vždycky více váženo jest ustanovení knězské nežli přikázání božské. Potom pak, když ten jistej napřed jmenovanej farář Štěpánský porozuměl a viděl, že zle učinil, že lid buoží v tak škodlivý blud (kterýž skrze něho zrostl) uvedl, i kázávál proti tomu svému prvnímu učení zase nazpátek, ale nemohl nic prospěti ani tomu bludu odepříti, neb lid již na svém stál a kněží majíc z toho užitek vedli je mocí k tomu, aby se tu klaněli a jako bohu modlili a ne jinde ut supra. A tak i po jiných městech ty věci všecko řídili *) V seznamech Tomkových (Děje města Prahy díl V.) nepřichází.
9 seděl, byl jest v Praze nějaký farář jmenem Zikmund*) a držel faru u sv. Štěpána na Novém Městě a druhú u sv. Martina v Starým Městě; ten když viděl, že se lidé obrazům klanějí, ponejprv vystavil monstrancí s tělem božím (řkúc: poď ty sem hospodáři) na voltář u sv. Martina v Starém Městě, ukazuje lidu tu Krista a vosobu jeho se vším, jak se z panny Marie narodil i jak na kříži visel a napomínal, aby vosadní i jiní tu se modlili, klekali, poctivost činili, jako bohu otci, bohu synu, bohu duchu svatému, nebo ten jistej farář byl výmluvný i múdrý podle světa a tak lid boží svou maudrau, úlisnau i chytrau řečí na- mlauval a k sobě přitahoval, že uvěřili slovům a řeči jeho a prostí lidé obecní, byvše novin chtiví, pojednau k tomu přistaupili, tu se pak klaněli, svíce pálili i lampy i lucerny věšeli, a k tomu jako k bohu volali a jako by tu sám buoh osobně před nimi v té monstranci stál na voltáři, všecken řád ke cti té monstranci činili a na diškant zpívali, na varhany haudli i všeliké poklony, které samému pánu bohu náleží, neopustili a tak lidu božímu oči i uši naplnili, že slepí a hluší byli a tudy slovo boží i sám pán buch v zapomenutí přišlo a při- kázání Kristovo v nic obráceno. Tu pak když po vší Praze lidé, kteříž pod obojí byli, k témuž knězi Zigmundovi běželi, tak že u jiných far na kázáních a na mšech málo kdo anebo téměř pusto bylo a tudy pánuom farářům ubývalo, že někdy počinku neměli; tomuto pak knězi Zigmundovi u sv. Mar- tina přibývalo, uhlídavši to lakomé a slepé knězstvo vyrozuměli, že jim kuchyně ubude, a když lid oslepený takové řády a ceremonie, takové řády při té svátosti sobě oblíbili a míti chtěli, tehdy oni nemajíce monstrancí v kalichu vystavovali a lidem tu též boha ukazovali. Potom u všech far, což mohli nejspíše, dali sobě monstrancí nadělati a tu Krista celého s kostmi, s vlasy ve všem jeho bytu, jako by na pravici seděl vyznávati kázali, kdež ten blud podnes shlazen není. Potom zumyslili processí vokolo kostela každý štvrtek a slavnau mši s kantory a varhany, nové modlitby, divné ceremonie a kostelní pejcha při té mon- stranci nastaly. Když pak mistr Jan Hus sedě u vězení uslyšel, co se v Praze děje, zarmaucen jsa zaplakal srdečně lituje pádu lidu božího a zavedení věrných Čechuov od nevěrného a faleš- ného knězstva. I psal do Prahy, aby takový blud a modlářství přestán a zkažen byl a s tau svátostí aby tak vůkol šli, jak Kristus nařídil, vydal i rozkázal na památku smrti své při- jímati hodně obcujícím v církvi v pravdě Kristově a nic jináč. Ale že psaní mistra Jana Husi v konsistoři pražské jakož i zákon boží ničímž váženo a v nic položeno jest, a to proto, že sobě více váží, co před papežem neb biskupem, klečíc u noh jeho, slibují než vuoli boží. Tu pak nejprvnější monstranci u sv. Martina mezi jinými klenoty ještě chovají a jest prostá věc velmi, ješto nynější monstrancí proti té stojí za takových deset. A tak čím dále vždycky více váženo jest ustanovení knězské nežli přikázání božské. Potom pak, když ten jistej napřed jmenovanej farář Štěpánský porozuměl a viděl, že zle učinil, že lid buoží v tak škodlivý blud (kterýž skrze něho zrostl) uvedl, i kázávál proti tomu svému prvnímu učení zase nazpátek, ale nemohl nic prospěti ani tomu bludu odepříti, neb lid již na svém stál a kněží majíc z toho užitek vedli je mocí k tomu, aby se tu klaněli a jako bohu modlili a ne jinde ut supra. A tak i po jiných městech ty věci všecko řídili *) V seznamech Tomkových (Děje města Prahy díl V.) nepřichází.
Strana 10
10 puovodem pražských kněží, potom i malým dětem po křtu svátosti hned počali rozdávati. I vida to ten jistý kněz Zigmund, Štěpánský farář, že z jeho kázání a učení škodlivější bludové pocházejí, mocí že v Praze i v jiných městech lid uleviti nic nechce ani se obrátiti na psaní mistra Jana Husi, litoval toho, že zradil nad mistrem svým i zaufal sobě a tudy naději ztratil až potom v tom zaufalství a nevěře umřel. V. O Rokecanovi, co jest v Basili potom v Praze spůsobil, co Havel Cahera v Praze.*) Když bylo po smrti svaté paměti mistra Jana Husi a Jeronyma a po vylití nevinné krve Abelovy jací nepokojové v zemi České byli a jakau pomstu a strach na lid nevěrný a sobě protivný pán buoh skrze Jana Žižku (jako na Madianské Gedeona judicum [sic]) do- pustiti ráčil, pln svět toho a nepřátelé vlastní v kronice jasně o tom oznamují. V těch časích nějaký Jan Rokecana (od města, v němž se urodil příjmí maje) od stolice římské knězství také kaupil a když nad jiné výmluvnější byl, lid obecní zření své všecko k němu obrátil až potom vidín jsa, že by čistým slovem božím posluhoval až do Basilie na sněm papežský s sobě přidanými z české země vyslán byl. Tu nic nezjednavše domuov se vrátili a Rokeca- novi biskupství kostela pražského slíbeno. A tehdáž Rokecana jsa vyšší zprávce v Čechách mezi duchovními o spovědi obecného lidu tuze stál a k ní s jinými kněžími po vší české zemi mocí hnal; při té pak spovědi každého zejmena znamenal, a tak pod moc a poslu- šenství papežovo s svými pomocníky potahoval; s táborskými kněžími, kteříž jim v tom po- voliti nechtěli, nýbrž je z toho trestali, na Poděbradech i jinde (potahši k témuž krále Jiřího) se vězel a to všecko z té příčiny, aby tudy v Čechách mohl arcibiskupství dosáhnauti. Když pak Zigmund císař volen sa od Čechuov za krále, aby se v království uvázal, léta 1436. do Čech a nejprv do Jihlavy přijel, tu po jiném narovnání o večeři páně a svátosti, dobré milosti, při přítomnosti Jana Rokecany, aby při rozdávání lid obecní učili, že by ne pod spuosobú chleba toliko ani pod spůsobem vína toliko, ale pod kterýmž koli všecken a celý záležel Kristus. A když tak ty věci umluveny byly, Rokecana s jinými štyřmi kněžími jmenem všeho knězstva jeho se přidržícími, když seděl Zikmund na stolici císařské na rynku města postavené v přítomnosti Albrechta, knížete rakauského, a před velikým pánů a oratoruo vuokol stojících haufem, poslušenství římské církvi činiti slíbil jest. Ale proto mistr Rokecana s svými kněžími po kalichu pustiti nechtěli, než lid obecný pobízeli, aby tak jako oni při- jímali, totiž pod obojí spůsobú. Kdež kanovníkuom na hradě pražském zdála se býti věc od- porná i dali biskupu to znáti a biskup papeži, papež pak dal klatbu na Rokecana, že slibu svému dosti nečiní, i zlořečil ho i krále Jiřího, českú zemi, i všecky kteříž pod obojí při- jímají a pod poslušenstvím jeho býti nechtí. Mistr Rokecan vyrozuměv tomu, že executorií ani platu od papeže dosíci nemuož a compactata v nic obrácena, i psal do Konstantinopole a žaloval církvi řecké na papeže. Tu patriarcha přečetši to psaní poslal ty listy do Říma a papež jakž to přečetl, hned s svými *) Bartoš 154. — Tam též z Rokycany přechází se k Caherovi; zde pouze v titulu tak naznačeno, ale „co Havel Cahera v Praze spůsobil“ schází v textu. — Ostatně oběma spisovatelům pramenem tu byl Aeneas Sylvius.
10 puovodem pražských kněží, potom i malým dětem po křtu svátosti hned počali rozdávati. I vida to ten jistý kněz Zigmund, Štěpánský farář, že z jeho kázání a učení škodlivější bludové pocházejí, mocí že v Praze i v jiných městech lid uleviti nic nechce ani se obrátiti na psaní mistra Jana Husi, litoval toho, že zradil nad mistrem svým i zaufal sobě a tudy naději ztratil až potom v tom zaufalství a nevěře umřel. V. O Rokecanovi, co jest v Basili potom v Praze spůsobil, co Havel Cahera v Praze.*) Když bylo po smrti svaté paměti mistra Jana Husi a Jeronyma a po vylití nevinné krve Abelovy jací nepokojové v zemi České byli a jakau pomstu a strach na lid nevěrný a sobě protivný pán buoh skrze Jana Žižku (jako na Madianské Gedeona judicum [sic]) do- pustiti ráčil, pln svět toho a nepřátelé vlastní v kronice jasně o tom oznamují. V těch časích nějaký Jan Rokecana (od města, v němž se urodil příjmí maje) od stolice římské knězství také kaupil a když nad jiné výmluvnější byl, lid obecní zření své všecko k němu obrátil až potom vidín jsa, že by čistým slovem božím posluhoval až do Basilie na sněm papežský s sobě přidanými z české země vyslán byl. Tu nic nezjednavše domuov se vrátili a Rokeca- novi biskupství kostela pražského slíbeno. A tehdáž Rokecana jsa vyšší zprávce v Čechách mezi duchovními o spovědi obecného lidu tuze stál a k ní s jinými kněžími po vší české zemi mocí hnal; při té pak spovědi každého zejmena znamenal, a tak pod moc a poslu- šenství papežovo s svými pomocníky potahoval; s táborskými kněžími, kteříž jim v tom po- voliti nechtěli, nýbrž je z toho trestali, na Poděbradech i jinde (potahši k témuž krále Jiřího) se vězel a to všecko z té příčiny, aby tudy v Čechách mohl arcibiskupství dosáhnauti. Když pak Zigmund císař volen sa od Čechuov za krále, aby se v království uvázal, léta 1436. do Čech a nejprv do Jihlavy přijel, tu po jiném narovnání o večeři páně a svátosti, dobré milosti, při přítomnosti Jana Rokecany, aby při rozdávání lid obecní učili, že by ne pod spuosobú chleba toliko ani pod spůsobem vína toliko, ale pod kterýmž koli všecken a celý záležel Kristus. A když tak ty věci umluveny byly, Rokecana s jinými štyřmi kněžími jmenem všeho knězstva jeho se přidržícími, když seděl Zikmund na stolici císařské na rynku města postavené v přítomnosti Albrechta, knížete rakauského, a před velikým pánů a oratoruo vuokol stojících haufem, poslušenství římské církvi činiti slíbil jest. Ale proto mistr Rokecana s svými kněžími po kalichu pustiti nechtěli, než lid obecný pobízeli, aby tak jako oni při- jímali, totiž pod obojí spůsobú. Kdež kanovníkuom na hradě pražském zdála se býti věc od- porná i dali biskupu to znáti a biskup papeži, papež pak dal klatbu na Rokecana, že slibu svému dosti nečiní, i zlořečil ho i krále Jiřího, českú zemi, i všecky kteříž pod obojí při- jímají a pod poslušenstvím jeho býti nechtí. Mistr Rokecan vyrozuměv tomu, že executorií ani platu od papeže dosíci nemuož a compactata v nic obrácena, i psal do Konstantinopole a žaloval církvi řecké na papeže. Tu patriarcha přečetši to psaní poslal ty listy do Říma a papež jakž to přečetl, hned s svými *) Bartoš 154. — Tam též z Rokycany přechází se k Caherovi; zde pouze v titulu tak naznačeno, ale „co Havel Cahera v Praze spůsobil“ schází v textu. — Ostatně oběma spisovatelům pramenem tu byl Aeneas Sylvius.
Strana 11
11 kardinaly vydával kříž na Čechy i na všecky, kteří jim pomocni byli, i poslal kardinala s vojskem do Čech. A Rokecana též Čechuov k meči pobízel, ješto z toho krve prolevání znamenité pošlo a však pán buoh svým pomáhal. Nad to vejše mistr Rokecan s svými kněžími v Praze i jinde lid obecní k spovědi nutili a tudy vyzvěděli, kteří by při pravdě Kristově stáli; k tomu je přivedli, že zjevně od- volávati museli a skrze tu spověd tak srdce prostých vyzvěděli a vylovili, že věděli co se v radě na rathauze, v sněmu i při králi dálo a tak lid vomámili, že již kněží počali konšely saditi po městech a po městečkách ano i v radě s nimi sedali, k tomu i mečem světským vládli a v ruce drželi a proti komu ho chtěli pozdvihli. To pak stálo do krále Vladislava léta 1483. Tu opět papež bauřil knězstvo oboje, že proti sobě jedni na druhé kázali, měštany, obec pražskú a lid obecný, jedněch proti druhým, popauzeli, o víru se vadili, tak že v jedné hodině ve všech třech městech pražských konšely s rathauzuo smetali; jaký pak se tu mord dál skrze neřádné (sic) svěcené kněží, v kronice české světleji napsáno stojí. VI. Co se dálo při korunování krále Ludvíka a královny Marie.*) [1522, 29. května.] Takové pak nejednoty skrze duchovní správce (kteřížto lid svadivše hned se zase slezli) trvali až do dospělých let Ludvíka krále, kterýž pojal sobě za manželku Marii, císaře Karla V. sestru, léta 1522. Ty časy přijel s ní do Prahy, potom po několika dnech král Ludvík vystavil kredenz, kterýž přisluší k korunování, když mají královnu korunovati. Tu opět páni a rytířstvo se svadili, Římané chtěli blíže při králi než kteří pod obojí spůsobau přijímali, čeští kněží též v Praze se bauřili sami mezi sebau na se žalovali, a tak páni a rytířstvo při korunování nemohli se smluviti o to, kdo co má před králem a královnú nositi, jakožto korunu, meč, sceptrum, pozlacený dva bochníky chleba a nětco jiného víc. A když se o to tak vadili a několik dní smluviti se nemohli, rozhněval se král Ludvík a zbořil ten připravený majestát i kredenc, i stan kázal schovati i vše což k tomu strojeno bylo. Když se ty věci tak zběhly, tehdy král poslal pro purgmistra do Starého Města, jmenem Jana Hlavsu a druhého Mikuláše Šorfa, senatory pražské, muže upřímné pravdu boží milující a podle ní stále s těmi dvěma se radil a jim ty věci předložil, co jest se stalo, že se páni a rytířstvo o to svadili, kdo co nositi má při korunování a kdo blíže při králi nebo královně jíti má. Tu svrchu jmenovaní měšťané radili králi takto: poněvadž ty věci J. M. Kské i krá- lovny J. Mti se dotejčí, aby král vzal na hlavu korunu, do pravé ruky meč a do levé sceptrum, a královna aby vzala do jedné ruky zlaté jablko s křížkem a do druhé dva bochníky chleba pozlaceného, jakož se pak tak všecko dálo, jakž ti svrchujmenovaní měštané radili; nebo když po korunování bylo, s tím se vším král J. Mť z kostela sv. Vácslava šel i královna Marie, manželka jeho, s ním. A když přišli na palác zámku pražského, tu byl stůl připraven k tomu, kdež král nejprv položil korunu na stůl i sceptrum, ale meč vzal *) Užil Palacký (V. 2, 413) hojně a cituje kroniku souvěkého nejmenovaného spiso- vatele posud netištěnou. 25
11 kardinaly vydával kříž na Čechy i na všecky, kteří jim pomocni byli, i poslal kardinala s vojskem do Čech. A Rokecana též Čechuov k meči pobízel, ješto z toho krve prolevání znamenité pošlo a však pán buoh svým pomáhal. Nad to vejše mistr Rokecan s svými kněžími v Praze i jinde lid obecní k spovědi nutili a tudy vyzvěděli, kteří by při pravdě Kristově stáli; k tomu je přivedli, že zjevně od- volávati museli a skrze tu spověd tak srdce prostých vyzvěděli a vylovili, že věděli co se v radě na rathauze, v sněmu i při králi dálo a tak lid vomámili, že již kněží počali konšely saditi po městech a po městečkách ano i v radě s nimi sedali, k tomu i mečem světským vládli a v ruce drželi a proti komu ho chtěli pozdvihli. To pak stálo do krále Vladislava léta 1483. Tu opět papež bauřil knězstvo oboje, že proti sobě jedni na druhé kázali, měštany, obec pražskú a lid obecný, jedněch proti druhým, popauzeli, o víru se vadili, tak že v jedné hodině ve všech třech městech pražských konšely s rathauzuo smetali; jaký pak se tu mord dál skrze neřádné (sic) svěcené kněží, v kronice české světleji napsáno stojí. VI. Co se dálo při korunování krále Ludvíka a královny Marie.*) [1522, 29. května.] Takové pak nejednoty skrze duchovní správce (kteřížto lid svadivše hned se zase slezli) trvali až do dospělých let Ludvíka krále, kterýž pojal sobě za manželku Marii, císaře Karla V. sestru, léta 1522. Ty časy přijel s ní do Prahy, potom po několika dnech král Ludvík vystavil kredenz, kterýž přisluší k korunování, když mají královnu korunovati. Tu opět páni a rytířstvo se svadili, Římané chtěli blíže při králi než kteří pod obojí spůsobau přijímali, čeští kněží též v Praze se bauřili sami mezi sebau na se žalovali, a tak páni a rytířstvo při korunování nemohli se smluviti o to, kdo co má před králem a královnú nositi, jakožto korunu, meč, sceptrum, pozlacený dva bochníky chleba a nětco jiného víc. A když se o to tak vadili a několik dní smluviti se nemohli, rozhněval se král Ludvík a zbořil ten připravený majestát i kredenc, i stan kázal schovati i vše což k tomu strojeno bylo. Když se ty věci tak zběhly, tehdy král poslal pro purgmistra do Starého Města, jmenem Jana Hlavsu a druhého Mikuláše Šorfa, senatory pražské, muže upřímné pravdu boží milující a podle ní stále s těmi dvěma se radil a jim ty věci předložil, co jest se stalo, že se páni a rytířstvo o to svadili, kdo co nositi má při korunování a kdo blíže při králi nebo královně jíti má. Tu svrchu jmenovaní měšťané radili králi takto: poněvadž ty věci J. M. Kské i krá- lovny J. Mti se dotejčí, aby král vzal na hlavu korunu, do pravé ruky meč a do levé sceptrum, a královna aby vzala do jedné ruky zlaté jablko s křížkem a do druhé dva bochníky chleba pozlaceného, jakož se pak tak všecko dálo, jakž ti svrchujmenovaní měštané radili; nebo když po korunování bylo, s tím se vším král J. Mť z kostela sv. Vácslava šel i královna Marie, manželka jeho, s ním. A když přišli na palác zámku pražského, tu byl stůl připraven k tomu, kdež král nejprv položil korunu na stůl i sceptrum, ale meč vzal *) Užil Palacký (V. 2, 413) hojně a cituje kroniku souvěkého nejmenovaného spiso- vatele posud netištěnou. 25
Strana 12
12 jeden z truksasů a stál s tím mečem před stolem. Též i královna jablko a pozlacený chleb položila na stuol a těšila smutného krále při jídle, nebo dokud sau vobědvali a jedli, žádný z těch pánuov pro hanbu se nevokázal. Pro kterúž věc král J. Mť se hněval i ti všickní, kteří králi přáli. Item Zdeněk Lev z Rožmitála s některými (kteříž pod jednau byli) pány hněvali se, že se jim ta lehkost při korunování stala, podle něhožto mistr Jan Pašek, (kterýž z mládí mendikem ve školách bývaje a jsa vtipu ostrého k mistrovství sedmera učení potom přišel a k bohaté vdově se přiženiv měštanem pražským učiněn. Kdež když mnoho v té obci předčil, ač koli pod obojí spuosobú byl, však k Římanům náchylnější) proti svrchu řečeným měštanům z příčiny napřed pověděné hněvem se zapálili, mstíti se žádajíce.*) VII. Co se dálo na sněmu při legátích od krále Ludvíka vyslaných a kterak se stavové sami svojí svadili.**) [1524. 14. Juli.] Potom pak král Ludvík odjevši do Uher, když sněm na pražském zámku uložen byl z příčin sobě náležitých nemoha sám na něm býti, pro jednání svých věcí legáty na tejž sněm, biskupa kroměřížského [Stanislava Thurzu, biskupa olomuckého] a pana Ortlofa [Artleba z Boskovic], poslal. Tu před týmiž legáty královskými a plným sněmem mistr Korambus, kněz pod obojí spuosobú s jinými kněžími vyznával, že v svátosti těla a krve pána Krista jest celý Kristus, jak se z panny Marie narodil, s tělem i se krví a že pod jednú spůsobú muož přijímáno býti a jiné rúhavé řeči (že kdyby od těla božího krev odjal rovně by tak bylo, jako by z rány talov vyčistil)***) mluvil a dlauhau řeč udělal, kdež mistr Havel Cahera, kterýž prve proti tomu všemu mluvil (jakož napřed) a mistr Pašek s svými pomoc- níky té řeči potvrdili a pravili, že již tak držíme, věříme a jinak nic. — Ale Jan Hlavsa a jiní konšelé, kteříž při pravdě stáli a s nimi na sto sauseduov tomu odpor učinili a tu hned na témž zámku oznamováni, kteří tomu vyznání Korambusovu odpor učinili. Též pan Wartumberský, ty časy nejvyšší purkhrabie, tomu odpor učinili (sic), jakož ho potom skrze to auřadu zbavili i Litoborského, kterýž byl zemským písařem. Ten mluvil takto, jmenuje nejprve biskupa a všecky pány řka, abyšte znali, že my teď, kteří sme pravdu páně poznali, při té pravdě od mladosti vzrostli, té řeči neduovodné místa nedáváme a zachováť nás pán buch, abychme my tak měli věřiti; já sám od sebe pravím, tu hlaupú a prostú víru, kterú Kristus nám vydal, na té víře i umřel, já při té víře živ i mrtev býti chci, státi a trvati a od kalicha páně nedám se nikoli utisknúti a přitom i umříti chci. K tomuto se vohlašovali páni, rytířstvo i všickni, kteří při pravdě stáli, jakož vejše dotčeno. Proti tomuto mluvil biskup, královský legát, řka, já té řeči nepřijímám od vás. Též mistr Pašek, Havel Cahera se vozejvali a potvrzovali řečí Korambových. Potom biskup počal mluviti o compactata dlauhau řeč, bazilejské koncilium ku paměti přivozujíc, též že otec svatý svého legáta u krále J. Mti má v Budíně, zavazuje svau řeč, že by s panem Ortlofem *) Bartoš, Předmluva IV. **) Bartoš zcela zkrátka na str. 32. Kapitoly této užil Palacký (V. 2, 464) a cituje zase MS. kro- niku Nejmenovaného. **) Bartoš str. 133 a 134.
12 jeden z truksasů a stál s tím mečem před stolem. Též i královna jablko a pozlacený chleb položila na stuol a těšila smutného krále při jídle, nebo dokud sau vobědvali a jedli, žádný z těch pánuov pro hanbu se nevokázal. Pro kterúž věc král J. Mť se hněval i ti všickní, kteří králi přáli. Item Zdeněk Lev z Rožmitála s některými (kteříž pod jednau byli) pány hněvali se, že se jim ta lehkost při korunování stala, podle něhožto mistr Jan Pašek, (kterýž z mládí mendikem ve školách bývaje a jsa vtipu ostrého k mistrovství sedmera učení potom přišel a k bohaté vdově se přiženiv měštanem pražským učiněn. Kdež když mnoho v té obci předčil, ač koli pod obojí spuosobú byl, však k Římanům náchylnější) proti svrchu řečeným měštanům z příčiny napřed pověděné hněvem se zapálili, mstíti se žádajíce.*) VII. Co se dálo na sněmu při legátích od krále Ludvíka vyslaných a kterak se stavové sami svojí svadili.**) [1524. 14. Juli.] Potom pak král Ludvík odjevši do Uher, když sněm na pražském zámku uložen byl z příčin sobě náležitých nemoha sám na něm býti, pro jednání svých věcí legáty na tejž sněm, biskupa kroměřížského [Stanislava Thurzu, biskupa olomuckého] a pana Ortlofa [Artleba z Boskovic], poslal. Tu před týmiž legáty královskými a plným sněmem mistr Korambus, kněz pod obojí spuosobú s jinými kněžími vyznával, že v svátosti těla a krve pána Krista jest celý Kristus, jak se z panny Marie narodil, s tělem i se krví a že pod jednú spůsobú muož přijímáno býti a jiné rúhavé řeči (že kdyby od těla božího krev odjal rovně by tak bylo, jako by z rány talov vyčistil)***) mluvil a dlauhau řeč udělal, kdež mistr Havel Cahera, kterýž prve proti tomu všemu mluvil (jakož napřed) a mistr Pašek s svými pomoc- níky té řeči potvrdili a pravili, že již tak držíme, věříme a jinak nic. — Ale Jan Hlavsa a jiní konšelé, kteříž při pravdě stáli a s nimi na sto sauseduov tomu odpor učinili a tu hned na témž zámku oznamováni, kteří tomu vyznání Korambusovu odpor učinili. Též pan Wartumberský, ty časy nejvyšší purkhrabie, tomu odpor učinili (sic), jakož ho potom skrze to auřadu zbavili i Litoborského, kterýž byl zemským písařem. Ten mluvil takto, jmenuje nejprve biskupa a všecky pány řka, abyšte znali, že my teď, kteří sme pravdu páně poznali, při té pravdě od mladosti vzrostli, té řeči neduovodné místa nedáváme a zachováť nás pán buch, abychme my tak měli věřiti; já sám od sebe pravím, tu hlaupú a prostú víru, kterú Kristus nám vydal, na té víře i umřel, já při té víře živ i mrtev býti chci, státi a trvati a od kalicha páně nedám se nikoli utisknúti a přitom i umříti chci. K tomuto se vohlašovali páni, rytířstvo i všickni, kteří při pravdě stáli, jakož vejše dotčeno. Proti tomuto mluvil biskup, královský legát, řka, já té řeči nepřijímám od vás. Též mistr Pašek, Havel Cahera se vozejvali a potvrzovali řečí Korambových. Potom biskup počal mluviti o compactata dlauhau řeč, bazilejské koncilium ku paměti přivozujíc, též že otec svatý svého legáta u krále J. Mti má v Budíně, zavazuje svau řeč, že by s panem Ortlofem *) Bartoš, Předmluva IV. **) Bartoš zcela zkrátka na str. 32. Kapitoly této užil Palacký (V. 2, 464) a cituje zase MS. kro- niku Nejmenovaného. **) Bartoš str. 133 a 134.
Strana 13
13 na to posláni byli. Tehdy pan Ortlof, druhý královský legát, tomu odepřel a pravil, já páni milí o tom nic nevím, mně od krále J. Mti poručeno není, abych já co o víru nebo kom- pactata měl jednati a z té příčiny na ten čas povodejdu. I šel pryč a nechtěl se tu k ničemuž přimluviti víc, ač biskup žádal jeho i pan Lev i všickni z římské strany, ale pan Ortlof řekl, hněvaje se, co jest mně poručeno, to jednati chci a v jiného se v nic dáti nechci, a s tím šel z zámku doluov.*) Mistr Pašek pak léta 1521. a kněz Jakub příjmím Kubíček, kněz Šídlo, s některými jinými zarazili bratrskau literátům znamenitú processí; každý štvrtek z Tejna s velikými sviecmi, ráno, nejbohatší v Praze šli a farář z Tejna nesl za nimi monstranci; tu pak slavná mše na diškant, varhany, regaly, že všecko nahoru musilo a žádný proti tomu mluviti ne- směl pod uvarováním a vypověděním z města. V těch pak časích, když se to tak dálo a král Ludvík, dobré paměti, v Uhřích byl, hofrychtíře v království českém nebylo, kterýžto úřad i poctivý i užitečný měštěnínu praž- skému neposlednímu se dává. Mistr Pašek jsa toho auřadu žádostiv (a jsa prvním konšelem v Praze), aby k němu přijíti mohl posla k králi o túž věc poslal a Jan Hlavsa, tím aby od sebe nestrkal, ač by ho týž úřad potkati mohl, též k králi posla svého poslal. Kdež poslové jevše a jeden o druhém nevěda, Jana Hlavsy posel prve k králi přijel a bez meškání listu dodal, jeho věci jednal až zjednal a tak, že Janovi Hlavsovi ofrychtířství slíbeno a dáno, což opět odporné mistru Paškovi a jeho rotě jest bylo.**) Potom pak, když konšelé pražští obnoveni měli bejti, byl obyčej, že bez přítomnosti krále sami o volence losovali a na kohož los padl, ty volili kohož koli, ten býti musil. Ale však král Ludvík proto jest poslal na rathauz pražský, aby Jana Hlavsu prvním udělali. Kterýž když volen byl, vymlúval se z toho, že by tomu dosti učiniti nemohl, neb již ofrychtýřem byl. A to stálo na dvě hodině. Tehdy rota Paškova vida, že jim býti nechce, řekli, což pak, však máme na to místo jiného. I šli pro mistra Paška, neb ho již na rathauze nebylo, a přivedše ho udělali ho primasem. Kterýžto stoje a přebíraje se v pateřích, kteréž v rukau nosil, řekl, nu páni milí, jáť budu zlého trestati (a v tom jiní voláni); i udělal-li jest pak tak, níže uslyšíme.***) VIII. Kterak mistr Havel Cahera odstúpil od pravdy boží s svými pomocníky, jak proti bohobojným kněžím a lidem na odpor nastupoval.†) Léta od narození vykupitele a spasitele našeho 1524. mistr Jan Pašek, první z kon- šeluo, v ten auterej před sv. Trojicí [17. května] svolav obec pražskau na rathauz, nejprve toto jest jim oznámil, kterak kněžstvo pražské v nesvornosti jest a jedni na druhé káží, ješto z toho mohla by i v lidu vuobec nevole a nepokoj zrůsti, však pro dobrý pokoj a lásku *) Některé zprávy o tomto sněmu viz ještě v odstavci XXII. **) Mám za to, že vztahuje se k r. 1518. kdy Hlavsovi ponejprv úřad hofrychtéřský byl přidělen. (Palacký V. 2, 348.) ***) Táhne se po mém zdání ku změně ve primasství učiněně 13. března 1524. (Palacký V. 2, 459.) †) Palacký (V. 2, 461) praví: „Nejšíře o proměně té mluví kronika spisovatele ne- jmenovaného (MS), potom Jiří Písecký (MS). Bartoš dosti nepořádně ji vykládá.“
13 na to posláni byli. Tehdy pan Ortlof, druhý královský legát, tomu odepřel a pravil, já páni milí o tom nic nevím, mně od krále J. Mti poručeno není, abych já co o víru nebo kom- pactata měl jednati a z té příčiny na ten čas povodejdu. I šel pryč a nechtěl se tu k ničemuž přimluviti víc, ač biskup žádal jeho i pan Lev i všickni z římské strany, ale pan Ortlof řekl, hněvaje se, co jest mně poručeno, to jednati chci a v jiného se v nic dáti nechci, a s tím šel z zámku doluov.*) Mistr Pašek pak léta 1521. a kněz Jakub příjmím Kubíček, kněz Šídlo, s některými jinými zarazili bratrskau literátům znamenitú processí; každý štvrtek z Tejna s velikými sviecmi, ráno, nejbohatší v Praze šli a farář z Tejna nesl za nimi monstranci; tu pak slavná mše na diškant, varhany, regaly, že všecko nahoru musilo a žádný proti tomu mluviti ne- směl pod uvarováním a vypověděním z města. V těch pak časích, když se to tak dálo a král Ludvík, dobré paměti, v Uhřích byl, hofrychtíře v království českém nebylo, kterýžto úřad i poctivý i užitečný měštěnínu praž- skému neposlednímu se dává. Mistr Pašek jsa toho auřadu žádostiv (a jsa prvním konšelem v Praze), aby k němu přijíti mohl posla k králi o túž věc poslal a Jan Hlavsa, tím aby od sebe nestrkal, ač by ho týž úřad potkati mohl, též k králi posla svého poslal. Kdež poslové jevše a jeden o druhém nevěda, Jana Hlavsy posel prve k králi přijel a bez meškání listu dodal, jeho věci jednal až zjednal a tak, že Janovi Hlavsovi ofrychtířství slíbeno a dáno, což opět odporné mistru Paškovi a jeho rotě jest bylo.**) Potom pak, když konšelé pražští obnoveni měli bejti, byl obyčej, že bez přítomnosti krále sami o volence losovali a na kohož los padl, ty volili kohož koli, ten býti musil. Ale však král Ludvík proto jest poslal na rathauz pražský, aby Jana Hlavsu prvním udělali. Kterýž když volen byl, vymlúval se z toho, že by tomu dosti učiniti nemohl, neb již ofrychtýřem byl. A to stálo na dvě hodině. Tehdy rota Paškova vida, že jim býti nechce, řekli, což pak, však máme na to místo jiného. I šli pro mistra Paška, neb ho již na rathauze nebylo, a přivedše ho udělali ho primasem. Kterýžto stoje a přebíraje se v pateřích, kteréž v rukau nosil, řekl, nu páni milí, jáť budu zlého trestati (a v tom jiní voláni); i udělal-li jest pak tak, níže uslyšíme.***) VIII. Kterak mistr Havel Cahera odstúpil od pravdy boží s svými pomocníky, jak proti bohobojným kněžím a lidem na odpor nastupoval.†) Léta od narození vykupitele a spasitele našeho 1524. mistr Jan Pašek, první z kon- šeluo, v ten auterej před sv. Trojicí [17. května] svolav obec pražskau na rathauz, nejprve toto jest jim oznámil, kterak kněžstvo pražské v nesvornosti jest a jedni na druhé káží, ješto z toho mohla by i v lidu vuobec nevole a nepokoj zrůsti, však pro dobrý pokoj a lásku *) Některé zprávy o tomto sněmu viz ještě v odstavci XXII. **) Mám za to, že vztahuje se k r. 1518. kdy Hlavsovi ponejprv úřad hofrychtéřský byl přidělen. (Palacký V. 2, 348.) ***) Táhne se po mém zdání ku změně ve primasství učiněně 13. března 1524. (Palacký V. 2, 459.) †) Palacký (V. 2, 461) praví: „Nejšíře o proměně té mluví kronika spisovatele ne- jmenovaného (MS), potom Jiří Písecký (MS). Bartoš dosti nepořádně ji vykládá.“
Strana 14
14 pan purmistr se pány saudci i pány staršími volili sau z sebe osoby, aby ony na tom po- seděly a obmyslily i sepsaly, kterak by se kněži chovati měli. Ti pak volenci vybraní, což sú omyslili (níže bude postaveno),*) podali sau toho panu purgmistru a pánuom saudcům. Tu pan purmistr se pány saudci a pány staršími pováživše mezi sebau, oblíbili sau to a po- volavše všeho knězstva, učinili mezi nimi vejpověd, kterak by se chovati měli i držeti a to pod pokutau z města vypověděním, poněvadž pan purkmistr i všecka obec na tom zůstali, aby tím žádný nehýbal. Přitom otázán jsa mistr Havel Cahera (kterýž před tím při pravdě boží zdál se vidín býti) otázán jsa (sic) z vůle pana purmistra a pánuov, chceli se podle té vejpovědi zachovati (obrátiv plášt na ruby) pověděl, že chce se tak zachovati s svými kněžími. Též otázán i kněz Martin s svými kněžími, chceli se zachovati podle té vejpovědi, odpověděl, že za to žádá, aby mu prodlení dáno bylo, že chce brzo odpověd dáti s svými bratřími. Jakož potom dal odpověd takovú, že podle té vejpovědi v některých artikulích zachovati se ne- muož s svými kněžími, a to pro své svědomí a že sú proti zákonu božímu v té vejpovědi některé artikule. Po té pak vejpovědi brzo některý den [24. května] vstúpil jest před pana purg- mistra a pány a vzal jest odpuštění s kněžími svými, jichž bylo v počtu XVIIII. Přitom jest některé řeči mluvil, klada příčinu, proč odpuštění béře a žádaje pana purgmistra za to, aby to jeho mluvení v obci oznámeno bylo, kdyby pospolu byli. Tu pan purgmistr a páni dali jemu odpověd, že oni jemu odpuštění nedávají, a také to, což jest mluvil, aby měli přede vší obci oznamovati, nezdá se jim učiniti, než chceli kněz Martin to, což jest mluvil, sám oznámiti před pány staršími, že mu toho přejí, nebo hned na zejtří měli býti na rathauze. Odpověděl kněz Martin, že toho nemíní učiniti, aby s tím měl před pány starší vstúpiti. A hned po té řeči mistra Paška čtena jest ta vejpověd v svých artikulích. A když jest přečtena, mluvil jest mistr Jan Pašek, že se jest stala námluva panem purgmistrem a pány saudci i pány staršími na ty artikule, kteréžto sau kněžím oznámené, ale však toho nezavřeli, leč k tomu vuole vaše, páni obecní, bude; a protož u sebe tu věc uvažte a což přitom bude vuole vaší, chceme rádi slyšeti, nebo jakž jiných věcí bez vás nezavíráme, tak i tato není námi zavřína. Po té řeči vyšli sau z obce pan purgmistr se pány staršími, oznámivše obci, že ty věci mezi sebau rozjímati chtí, aby obecní páni též učinili. Potom přišli zase do obce a oznámili skrze pana purgmistra, že oni sau za jedno o to všecko, což jest na obec vznešeno, kromě toho, co se dotýče kněží s knězem Vácslavem, příjmím Šídlo,**) však budeli vůle vaše přitom páni obecní. Po té řeči vyvstal pan Jiřík Hrdina od Věže a mluvil jest z poručení většího (sic) obce řka: Páni saudce a páni starší milí! Co se té vejpovědi dotýče, která kněžím ozná- mena jest, proti nám není než toliko ve třech artikulích, k kterýmžto artikuluom jest mně poručeno, abych promluvil. Nejprve, kdež jest kněžím rozkázáno od pana purgmistra a pánuov, aby těch slov, ješto sau ze čtení svatého, skrze kteráž slova chleb v tělo a víno *) Ale v rukopise se pak nenachází, leč jen obecné některé zmínky v odstavci XXII. Týká se oněch 10 artikulů, jimiž Pašek zahájil boj proti luteranům; tištěny jsou cele u Bartoše 49. **) Tento kněz s jinými (Bartoš 22) vypovězen byl z Prahy za nadvládí Hlavsova, a nyní jednalo se tuším o povolání jeho i se soudruhy zpět.
14 pan purmistr se pány saudci i pány staršími volili sau z sebe osoby, aby ony na tom po- seděly a obmyslily i sepsaly, kterak by se kněži chovati měli. Ti pak volenci vybraní, což sú omyslili (níže bude postaveno),*) podali sau toho panu purgmistru a pánuom saudcům. Tu pan purmistr se pány saudci a pány staršími pováživše mezi sebau, oblíbili sau to a po- volavše všeho knězstva, učinili mezi nimi vejpověd, kterak by se chovati měli i držeti a to pod pokutau z města vypověděním, poněvadž pan purkmistr i všecka obec na tom zůstali, aby tím žádný nehýbal. Přitom otázán jsa mistr Havel Cahera (kterýž před tím při pravdě boží zdál se vidín býti) otázán jsa (sic) z vůle pana purmistra a pánuov, chceli se podle té vejpovědi zachovati (obrátiv plášt na ruby) pověděl, že chce se tak zachovati s svými kněžími. Též otázán i kněz Martin s svými kněžími, chceli se zachovati podle té vejpovědi, odpověděl, že za to žádá, aby mu prodlení dáno bylo, že chce brzo odpověd dáti s svými bratřími. Jakož potom dal odpověd takovú, že podle té vejpovědi v některých artikulích zachovati se ne- muož s svými kněžími, a to pro své svědomí a že sú proti zákonu božímu v té vejpovědi některé artikule. Po té pak vejpovědi brzo některý den [24. května] vstúpil jest před pana purg- mistra a pány a vzal jest odpuštění s kněžími svými, jichž bylo v počtu XVIIII. Přitom jest některé řeči mluvil, klada příčinu, proč odpuštění béře a žádaje pana purgmistra za to, aby to jeho mluvení v obci oznámeno bylo, kdyby pospolu byli. Tu pan purgmistr a páni dali jemu odpověd, že oni jemu odpuštění nedávají, a také to, což jest mluvil, aby měli přede vší obci oznamovati, nezdá se jim učiniti, než chceli kněz Martin to, což jest mluvil, sám oznámiti před pány staršími, že mu toho přejí, nebo hned na zejtří měli býti na rathauze. Odpověděl kněz Martin, že toho nemíní učiniti, aby s tím měl před pány starší vstúpiti. A hned po té řeči mistra Paška čtena jest ta vejpověd v svých artikulích. A když jest přečtena, mluvil jest mistr Jan Pašek, že se jest stala námluva panem purgmistrem a pány saudci i pány staršími na ty artikule, kteréžto sau kněžím oznámené, ale však toho nezavřeli, leč k tomu vuole vaše, páni obecní, bude; a protož u sebe tu věc uvažte a což přitom bude vuole vaší, chceme rádi slyšeti, nebo jakž jiných věcí bez vás nezavíráme, tak i tato není námi zavřína. Po té řeči vyšli sau z obce pan purgmistr se pány staršími, oznámivše obci, že ty věci mezi sebau rozjímati chtí, aby obecní páni též učinili. Potom přišli zase do obce a oznámili skrze pana purgmistra, že oni sau za jedno o to všecko, což jest na obec vznešeno, kromě toho, co se dotýče kněží s knězem Vácslavem, příjmím Šídlo,**) však budeli vůle vaše přitom páni obecní. Po té řeči vyvstal pan Jiřík Hrdina od Věže a mluvil jest z poručení většího (sic) obce řka: Páni saudce a páni starší milí! Co se té vejpovědi dotýče, která kněžím ozná- mena jest, proti nám není než toliko ve třech artikulích, k kterýmžto artikuluom jest mně poručeno, abych promluvil. Nejprve, kdež jest kněžím rozkázáno od pana purgmistra a pánuov, aby těch slov, ješto sau ze čtení svatého, skrze kteráž slova chleb v tělo a víno *) Ale v rukopise se pak nenachází, leč jen obecné některé zmínky v odstavci XXII. Týká se oněch 10 artikulů, jimiž Pašek zahájil boj proti luteranům; tištěny jsou cele u Bartoše 49. **) Tento kněz s jinými (Bartoš 22) vypovězen byl z Prahy za nadvládí Hlavsova, a nyní jednalo se tuším o povolání jeho i se soudruhy zpět.
Strana 15
15 v krev v Krista Pána obrací se, lidem k slyšení a vyrozumění aby nemluvili a neohlašovali při posvěcování atd.*) Proti artikuli tomu tak pravíme: Poněvadž pán Kristus při té slavné poslední večeři před svými učedlníky, totiž apoštoly, ta slova zjevně mluvil, aby je slyšeli a jim rozuměli, když jest vzal chleb, dobrořečil a dal učedlníkuom svým, řka, vezměte a jezte, toť jest tělo mé, též i kalich vzal, řekl, tentoť jest kalich nového svědectví v mé krvi, kteráž za vás vy- lita bude, píte z něho všickni, ješto slova ta jsau ze čtení svatého a s těmi slovy poslal jest pán své apoštoly a rozkázal jim, aby kázali čtení všemu stvoření a to bez výminky, ne tak aby díl čtení oznamovali a některá slova ze čtení svatého aby zatajili a s nimi mlčeli. Ale oni jakožto věrní učedlníci a poslové pána svého naučení sauce od něho a naplněni duchem svatým, kterýž je naučil všem věcem a všelijaké pravdě, šli sú a zjevně učili a kázali lidu čtení svaté nic nezamlčujíce, ale všecko což sú od pána Krista slejchali i vídali byvše při něm, nehleděli na tento nebo onen čas, než oznamovali sau vůbec národuom a lidem a přede všemi na hlas mluvili, s ničímž se nekryjíce jakožto ti, kteréž jest sobě pán Kristus ze všeho světa vyvolil a vůli svau dal jim poznati; i věřili, že snáze nebe i země pomine nežli jediné slovo Kristovo. A to jsú ti pravie předkové naší, těmito se nám sluší zpravovati, ale ne tím, jakž jest bylo za našich rodičuov, jakož tak někteří mluví i chtí míti. Protož milí páni! ať jest nám čtení svaté a pravda Kristova svobodně kázáno a vyhlašováno, tohoť žádáme. K druhému artikuli (kterýž v sobě zavírá, aby kázáno nebylo, aby pán Kristus jinde nebyl než na pravici atd.**) takto pravíme, že Kristus pán jest na pravici boha otce, abychme se měli o to hádati, proč jest na pravici anebo není, nám toho žádná potřeba není, neb o tom v starým i v novým zákoně hojní duovodové a i jiná křestanstva rozličných jazykuov zjevně vypisují a vyznávají, že jest vstal z mrtvých a že jest vstaupil na nebesa a že sedí na pravici boha otce všemohúcího a že odtad přijde saudit živých i mrtvých atd., jinde, jakožto v čistým srdci dobrém člověka že jest duchovně, mocně, jakož i v svátosti opět duchovně a mocně i posvátně, a potom všady kdež ráčí jako mocný pán. A protož má to zjevně, svědomě a svobodně kázáno a mluveno býti, že pán Kristus jest na pravici boží osobú svú a ne jinde a že odtud přijde k saudu a ne odjinud, jako církev věrných vysvěd- čuje po všem světě. Třetí artikul jest, bylli by kdo nalezen v které osadě bludný u víře, takový aby byl napraven farářem té osady atd.***); k tomu toto pravíme, že jest to věc velmi nebezpečná, aby farář měl koho jiného napraviti, kterýž se sám časem napraviti neumí u víře a potřebuje správy od dobrého člověka, kterýž by měl známost v zákoně božím. A tak, kterak by ten a takový farář neb kněz měl jinému zprávu dáti, kdyby jí sám neměl? Přitom nechť jest takto: nejdeli se kdo bludný, nechť jej farář oznámí panu administrátorovi a pan administrátor příjma k sobě radu, toho faráře i toho člověka vyslyše, k nápravě, nejdeli se při něm jaký blud, přivede. K tomu pak ke všemu jest potřebí, abychom pilně povážili zřízení sněmov- *) Artikul šestý. Bartoš 51. **) Nejpodobněji artikul druhý (Bartoš 50), ač slov tuto uvedených v témž znění ani v tomto ani v žádném z ostatních článků nenalezáme. ***) U Bartoše (50) též artikul třetí.
15 v krev v Krista Pána obrací se, lidem k slyšení a vyrozumění aby nemluvili a neohlašovali při posvěcování atd.*) Proti artikuli tomu tak pravíme: Poněvadž pán Kristus při té slavné poslední večeři před svými učedlníky, totiž apoštoly, ta slova zjevně mluvil, aby je slyšeli a jim rozuměli, když jest vzal chleb, dobrořečil a dal učedlníkuom svým, řka, vezměte a jezte, toť jest tělo mé, též i kalich vzal, řekl, tentoť jest kalich nového svědectví v mé krvi, kteráž za vás vy- lita bude, píte z něho všickni, ješto slova ta jsau ze čtení svatého a s těmi slovy poslal jest pán své apoštoly a rozkázal jim, aby kázali čtení všemu stvoření a to bez výminky, ne tak aby díl čtení oznamovali a některá slova ze čtení svatého aby zatajili a s nimi mlčeli. Ale oni jakožto věrní učedlníci a poslové pána svého naučení sauce od něho a naplněni duchem svatým, kterýž je naučil všem věcem a všelijaké pravdě, šli sú a zjevně učili a kázali lidu čtení svaté nic nezamlčujíce, ale všecko což sú od pána Krista slejchali i vídali byvše při něm, nehleděli na tento nebo onen čas, než oznamovali sau vůbec národuom a lidem a přede všemi na hlas mluvili, s ničímž se nekryjíce jakožto ti, kteréž jest sobě pán Kristus ze všeho světa vyvolil a vůli svau dal jim poznati; i věřili, že snáze nebe i země pomine nežli jediné slovo Kristovo. A to jsú ti pravie předkové naší, těmito se nám sluší zpravovati, ale ne tím, jakž jest bylo za našich rodičuov, jakož tak někteří mluví i chtí míti. Protož milí páni! ať jest nám čtení svaté a pravda Kristova svobodně kázáno a vyhlašováno, tohoť žádáme. K druhému artikuli (kterýž v sobě zavírá, aby kázáno nebylo, aby pán Kristus jinde nebyl než na pravici atd.**) takto pravíme, že Kristus pán jest na pravici boha otce, abychme se měli o to hádati, proč jest na pravici anebo není, nám toho žádná potřeba není, neb o tom v starým i v novým zákoně hojní duovodové a i jiná křestanstva rozličných jazykuov zjevně vypisují a vyznávají, že jest vstal z mrtvých a že jest vstaupil na nebesa a že sedí na pravici boha otce všemohúcího a že odtad přijde saudit živých i mrtvých atd., jinde, jakožto v čistým srdci dobrém člověka že jest duchovně, mocně, jakož i v svátosti opět duchovně a mocně i posvátně, a potom všady kdež ráčí jako mocný pán. A protož má to zjevně, svědomě a svobodně kázáno a mluveno býti, že pán Kristus jest na pravici boží osobú svú a ne jinde a že odtud přijde k saudu a ne odjinud, jako církev věrných vysvěd- čuje po všem světě. Třetí artikul jest, bylli by kdo nalezen v které osadě bludný u víře, takový aby byl napraven farářem té osady atd.***); k tomu toto pravíme, že jest to věc velmi nebezpečná, aby farář měl koho jiného napraviti, kterýž se sám časem napraviti neumí u víře a potřebuje správy od dobrého člověka, kterýž by měl známost v zákoně božím. A tak, kterak by ten a takový farář neb kněz měl jinému zprávu dáti, kdyby jí sám neměl? Přitom nechť jest takto: nejdeli se kdo bludný, nechť jej farář oznámí panu administrátorovi a pan administrátor příjma k sobě radu, toho faráře i toho člověka vyslyše, k nápravě, nejdeli se při něm jaký blud, přivede. K tomu pak ke všemu jest potřebí, abychom pilně povážili zřízení sněmov- *) Artikul šestý. Bartoš 51. **) Nejpodobněji artikul druhý (Bartoš 50), ač slov tuto uvedených v témž znění ani v tomto ani v žádném z ostatních článků nenalezáme. ***) U Bartoše (50) též artikul třetí.
Strana 16
16 ního teď při hromnicích, jenž v sobě to světle drží a zavírá, že čtení svaté má býti kázáno v své čistotě a pravém smyslu bez lidských přídavkuov a kteříž by je tak slyšeti, učiti, jeho následovati chtěli, ti a takoví nemají od žádného haněni ani kaceřováni býti, též také mdlejší, kteříž by po zvyklostech a ustanoveních lidských taužili, aby potupováni nebyli, tak aby láska, mír a dobrý pokoj zachován byl atd. Milí páni! zachováme se podle zřízení téhož sněmu, kterýžto jest zavřín všemi štyřmi stavy pod obojí spuosobau a napřed dle božího přikázání. Mám za to, že ještě v paměti máte, co jest bylo v tom sněmu zavříno a nejprve stavem knězským, potom stavem panským. A když se tak zachováme, budeť mezi námi láska, svornost i výborný pokoj. Což se pak toho psaní, kteréž sú mezi vás i nás poslali kněz Martin s jinými kněžími, k tomu toto pravíme: poněvadž ti kněží svejm psaním toho žádají aby slyšáni byli, ano prve mnohokrát jich žádost taková byla a zvláště od kněze Martina, ten se jest k tomu často volal na mnohých místech, žádaje toho na duchovních i na světských, znalli by kdo při něm jaký blud proti zákonu božímu, aby to jemu ukázal písmem a zákonem páně, že od každého s milostí přijíti chce a ihned napraviti dle přikázání božího; protož znajíce to a takové podvolení i žádost, za to prosíme, že k tomu povoliti ráčíte a pana purgmistra a pánuov požádáte, ať k tomu ráčí ty osoby vybrati a voliti, lidi dobré a v zákoně božím umělé. K tomu ať přijmou pana administrátora v jakým koli počtu kněží; ať tu kněz Martin s svými bratřími vydá počet z svého učení, kteráž praví býti z zákona božího. Jestli že by skrze ty pány volence bylo vohledáno co bludného při knězi Martinovi s jeho bratřími a to se zákonem božím provedlo i ukázalo, tehdy mi všickni od kněží nech odstaupíme, a nedej nám toho pán buch abychom měli při bludu státi a jeho se držeti. A za to více prosíme, abyšte se ku pánu purgmistru a pánuom přimluvili podle nás, aby ráčili to učiniti, aby kněz Martin s svými kněžími v svá místa zase puštěni byli a odtud aby neodcházeli, až by ta věc těmi pány volenci svůj konec vzala. Nebo slyšeti, že by pan administrátor odsud se (sic; nepochybně: je) vyhostil, jistě toho žádáme z hodné příčiny, poněvadž nás tím dotyčí i kněží, kteří stojí při knězi Martinovi. A tomu se dobře rozumí z toho, kdež jest mistr Jan [Pašek] toho dotekl obšírně, kterak naši kněží káží a z toho že by nějaká nevole při- jíti mohla. Druhé, že kněz Martin s svými bratřími i s lidem, kteříž jeho učení (z zákona božího pošlé) následují u veliké vošklivosti sú a to se o nás zjevně mluví, že sme lidé bludní, kteříž koli se učením jeho zpravujeme, protož abychom z toho zlého domnění vyšli vždy prosíme, aby ti kněží byli slyšáni, nebo lid boží v svornost v lásku a dobrý pokoj nic snáz neuvede, jako známost zákona páně, tenť nás pojednau smíří. I věříme vám, že naší žádost v tom vyplníte a to učiníte předkem pro pravdu pána Krista i pro jeho zákon svatý, kterého jest potvrdil na kříži svatým, i pro výborný pokoj mezi námi, také pro poctivost města tohoto, poněvadž v cizích zemích slovo znamenité nese o sobě, kterak sau v něm lidé maudří a opatrní, že svým rozumem mocných a velikých věcí obraňují, také i pro naše duše, abychom my v tom nezhynuli, jestli že sme v jaký blud uvedeni, za to vás prosíme, páni saudce, páni starší i páni obecní milí, že naší žádost vyplníte. K těmto řečem mluvil jest jeden klobúčník, jmenem Poledne, a řekl jest, že ta vejpověd, která jest nám čtena z rozkázání pana purgmistra a pánuov a pány saudci a pány staršími uvážena, nám se ve všem dobře líbí a při té i stojíme, podle pana purgmistra
16 ního teď při hromnicích, jenž v sobě to světle drží a zavírá, že čtení svaté má býti kázáno v své čistotě a pravém smyslu bez lidských přídavkuov a kteříž by je tak slyšeti, učiti, jeho následovati chtěli, ti a takoví nemají od žádného haněni ani kaceřováni býti, též také mdlejší, kteříž by po zvyklostech a ustanoveních lidských taužili, aby potupováni nebyli, tak aby láska, mír a dobrý pokoj zachován byl atd. Milí páni! zachováme se podle zřízení téhož sněmu, kterýžto jest zavřín všemi štyřmi stavy pod obojí spuosobau a napřed dle božího přikázání. Mám za to, že ještě v paměti máte, co jest bylo v tom sněmu zavříno a nejprve stavem knězským, potom stavem panským. A když se tak zachováme, budeť mezi námi láska, svornost i výborný pokoj. Což se pak toho psaní, kteréž sú mezi vás i nás poslali kněz Martin s jinými kněžími, k tomu toto pravíme: poněvadž ti kněží svejm psaním toho žádají aby slyšáni byli, ano prve mnohokrát jich žádost taková byla a zvláště od kněze Martina, ten se jest k tomu často volal na mnohých místech, žádaje toho na duchovních i na světských, znalli by kdo při něm jaký blud proti zákonu božímu, aby to jemu ukázal písmem a zákonem páně, že od každého s milostí přijíti chce a ihned napraviti dle přikázání božího; protož znajíce to a takové podvolení i žádost, za to prosíme, že k tomu povoliti ráčíte a pana purgmistra a pánuov požádáte, ať k tomu ráčí ty osoby vybrati a voliti, lidi dobré a v zákoně božím umělé. K tomu ať přijmou pana administrátora v jakým koli počtu kněží; ať tu kněz Martin s svými bratřími vydá počet z svého učení, kteráž praví býti z zákona božího. Jestli že by skrze ty pány volence bylo vohledáno co bludného při knězi Martinovi s jeho bratřími a to se zákonem božím provedlo i ukázalo, tehdy mi všickni od kněží nech odstaupíme, a nedej nám toho pán buch abychom měli při bludu státi a jeho se držeti. A za to více prosíme, abyšte se ku pánu purgmistru a pánuom přimluvili podle nás, aby ráčili to učiniti, aby kněz Martin s svými kněžími v svá místa zase puštěni byli a odtud aby neodcházeli, až by ta věc těmi pány volenci svůj konec vzala. Nebo slyšeti, že by pan administrátor odsud se (sic; nepochybně: je) vyhostil, jistě toho žádáme z hodné příčiny, poněvadž nás tím dotyčí i kněží, kteří stojí při knězi Martinovi. A tomu se dobře rozumí z toho, kdež jest mistr Jan [Pašek] toho dotekl obšírně, kterak naši kněží káží a z toho že by nějaká nevole při- jíti mohla. Druhé, že kněz Martin s svými bratřími i s lidem, kteříž jeho učení (z zákona božího pošlé) následují u veliké vošklivosti sú a to se o nás zjevně mluví, že sme lidé bludní, kteříž koli se učením jeho zpravujeme, protož abychom z toho zlého domnění vyšli vždy prosíme, aby ti kněží byli slyšáni, nebo lid boží v svornost v lásku a dobrý pokoj nic snáz neuvede, jako známost zákona páně, tenť nás pojednau smíří. I věříme vám, že naší žádost v tom vyplníte a to učiníte předkem pro pravdu pána Krista i pro jeho zákon svatý, kterého jest potvrdil na kříži svatým, i pro výborný pokoj mezi námi, také pro poctivost města tohoto, poněvadž v cizích zemích slovo znamenité nese o sobě, kterak sau v něm lidé maudří a opatrní, že svým rozumem mocných a velikých věcí obraňují, také i pro naše duše, abychom my v tom nezhynuli, jestli že sme v jaký blud uvedeni, za to vás prosíme, páni saudce, páni starší i páni obecní milí, že naší žádost vyplníte. K těmto řečem mluvil jest jeden klobúčník, jmenem Poledne, a řekl jest, že ta vejpověd, která jest nám čtena z rozkázání pana purgmistra a pánuov a pány saudci a pány staršími uvážena, nám se ve všem dobře líbí a při té i stojíme, podle pana purgmistra
Strana 17
17 a pánuo. A co se dotýče toho psaní, kteréž sau mezi nás poslali, kněz Martin s jinými, to se nám v žádným artikuli nelíbí, neb tím psaním dotejkají pana purgmistra a pánuov a lehkost jim činí a v tom jim ubližují, že by pan purkmistr s některými pány staršími tu vejpověd zřídili, ješto mi v tom litujeme pánuov svých, že jich kněží v psaní svým dotejkají atd. Kdež se pak kněz Martin s kněžími svými k slyšení volají, poněvadž sú odpuštění vzali, my jich nechceme zde míti, ať táhnau jednom předce. K tomu podobně přimluvil se Beneš ručnikář, však proto s tau výminkau, aby je prve vyslyšeli podle žádosti jich a podle přímluvy některých sauseduo, než toto k tomu při- dal, že ti sausedi, kteříž kněze Martina následují, nočně se u něho scházejí a zapisují se, tak že by jich již veliký počet byl, ješto se to tak jistotně děje a nalézá atd.*) Na tu řeč Beneše ručnikáře dal odpověd Jiřík Hrdina a řekl, však ty tu vy- myšlenú a křivú [řeč] mluvíš a pravdy nemluvíš, žádaje přitom pana purgmistra a pánuov i vší obce, aby tomu nevěřili, čím je Beneš ručnikář s svau rotau naříká. Potom mluvil pan Jan Legát takto: Páni sausedi! když toho žádáte, aby ten artikul obšírněji uvážen byl, co se těch slov při posvěcování dotýče těla a krve Krista pána, abyšte věděli a znali, že ta slova jsau složená od dobrých a učených lidí, ješto sau měli ducha svatého a to pro nebezpečenství, aby těch slov někteří zlí lidé a baby k čarám nepo- třebovali, slyšíce a umějíce je. Kdež pak toho žádáte někteří, aby kněz Martin s svými kněžími slyšán byl proti nám nyní [v rkp. není], nechť by pan purgmistr a páni se pány staršími a pány saudci vyslyšeli je. A k tomu se přimluvil Beneš ručnikář, aby se tak stalo, aby slyšáni byli. Dále mluvil pan Jan Legát řka: Jakož ti kněží píší, jaká by se jim křivda a autiskové dáli od lidí, my o tom nic nevíme, ale pravíme takto: Chtějíli se zachovati podle té vejpovědi pana purgmistra a pánuov, myť jim zde býti přejeme a chceme se k nim pokojně chovati podle pana purgmistra a pánů. K těm řečem Jana Legáta přistaupili jakožto Poledne klobaučník, Rechek Formánek, oba dva mešečníci, Beneš ručnikář, Jan konvář svau rotau, menší díl obce, kteřížto nikda pravdě u sebe místa nedali. Tehdy pan Jiřík Hrdina k řečem pana Jana Legáta toto jest mluvil: Pane Jene! kdež si pověděl v své řeči, že není potřebí opakovati, co se té vejpovědi dotýče ani vopra- vovati, a to v tom, co se dotýče slov, kterými se posvěcuje tělo a krev Krista pána, poněvadž sau z hodných příčin složená. Já pak toto pravím, že Kristus pán, kterýž jest a kterýž byl nestvořen a pravda, múdrost otce nebeského, v jeho svatém činění, řízení, učení žádné smrtedlné a minulé stvoření ani žádný z lidí neměl jest a nemohl co opravovati, neb kdybychom skládání lidská věcí božských od lidí přijímali a chválili je, toť by křestanuom a lidu božímu velmi hrozná a nebezpečná věc byla, když bychom skladatele svévolné podle žádosti jich za dostatečnější v rozumu než samého Krista a činuo jeho následovali a vy- znali i drželi bychom za to, že jest Kristus pán na ten čas, když ta slova zjevně mluviti ráčil nějaký nedostatek v rozumu trpěl a potom i apoštolé jeho, kteříž sú též po něm činili, lid boží učili, vzavše to od pána a mistra svého. Opěť k tomu nápodobně, jakoby se pán Kristus toho nedomyslil, budauli ta slova lidem vuobec vydána, že jich ke zlému užívati *) Bartoš str. 56. 3
17 a pánuo. A co se dotýče toho psaní, kteréž sau mezi nás poslali, kněz Martin s jinými, to se nám v žádným artikuli nelíbí, neb tím psaním dotejkají pana purgmistra a pánuov a lehkost jim činí a v tom jim ubližují, že by pan purkmistr s některými pány staršími tu vejpověd zřídili, ješto mi v tom litujeme pánuov svých, že jich kněží v psaní svým dotejkají atd. Kdež se pak kněz Martin s kněžími svými k slyšení volají, poněvadž sú odpuštění vzali, my jich nechceme zde míti, ať táhnau jednom předce. K tomu podobně přimluvil se Beneš ručnikář, však proto s tau výminkau, aby je prve vyslyšeli podle žádosti jich a podle přímluvy některých sauseduo, než toto k tomu při- dal, že ti sausedi, kteříž kněze Martina následují, nočně se u něho scházejí a zapisují se, tak že by jich již veliký počet byl, ješto se to tak jistotně děje a nalézá atd.*) Na tu řeč Beneše ručnikáře dal odpověd Jiřík Hrdina a řekl, však ty tu vy- myšlenú a křivú [řeč] mluvíš a pravdy nemluvíš, žádaje přitom pana purgmistra a pánuov i vší obce, aby tomu nevěřili, čím je Beneš ručnikář s svau rotau naříká. Potom mluvil pan Jan Legát takto: Páni sausedi! když toho žádáte, aby ten artikul obšírněji uvážen byl, co se těch slov při posvěcování dotýče těla a krve Krista pána, abyšte věděli a znali, že ta slova jsau složená od dobrých a učených lidí, ješto sau měli ducha svatého a to pro nebezpečenství, aby těch slov někteří zlí lidé a baby k čarám nepo- třebovali, slyšíce a umějíce je. Kdež pak toho žádáte někteří, aby kněz Martin s svými kněžími slyšán byl proti nám nyní [v rkp. není], nechť by pan purgmistr a páni se pány staršími a pány saudci vyslyšeli je. A k tomu se přimluvil Beneš ručnikář, aby se tak stalo, aby slyšáni byli. Dále mluvil pan Jan Legát řka: Jakož ti kněží píší, jaká by se jim křivda a autiskové dáli od lidí, my o tom nic nevíme, ale pravíme takto: Chtějíli se zachovati podle té vejpovědi pana purgmistra a pánuov, myť jim zde býti přejeme a chceme se k nim pokojně chovati podle pana purgmistra a pánů. K těm řečem Jana Legáta přistaupili jakožto Poledne klobaučník, Rechek Formánek, oba dva mešečníci, Beneš ručnikář, Jan konvář svau rotau, menší díl obce, kteřížto nikda pravdě u sebe místa nedali. Tehdy pan Jiřík Hrdina k řečem pana Jana Legáta toto jest mluvil: Pane Jene! kdež si pověděl v své řeči, že není potřebí opakovati, co se té vejpovědi dotýče ani vopra- vovati, a to v tom, co se dotýče slov, kterými se posvěcuje tělo a krev Krista pána, poněvadž sau z hodných příčin složená. Já pak toto pravím, že Kristus pán, kterýž jest a kterýž byl nestvořen a pravda, múdrost otce nebeského, v jeho svatém činění, řízení, učení žádné smrtedlné a minulé stvoření ani žádný z lidí neměl jest a nemohl co opravovati, neb kdybychom skládání lidská věcí božských od lidí přijímali a chválili je, toť by křestanuom a lidu božímu velmi hrozná a nebezpečná věc byla, když bychom skladatele svévolné podle žádosti jich za dostatečnější v rozumu než samého Krista a činuo jeho následovali a vy- znali i drželi bychom za to, že jest Kristus pán na ten čas, když ta slova zjevně mluviti ráčil nějaký nedostatek v rozumu trpěl a potom i apoštolé jeho, kteříž sú též po něm činili, lid boží učili, vzavše to od pána a mistra svého. Opěť k tomu nápodobně, jakoby se pán Kristus toho nedomyslil, budauli ta slova lidem vuobec vydána, že jich ke zlému užívati *) Bartoš str. 56. 3
Strana 18
18 budau a tak že jest Kristus pán tehdy při tom zblaudil. Ale nás zachovej pán buoh toho smyslu, abychme měli tak smysliti a o to mluviti, neb by to nebylo křestansky. Protož, milí páni, ať jest nám čtení svaté v své čistotě a v pravém smyslu kázáno od kněží, zvlášt od kněze Martina s jeho bratřími a k tomu podle zřízení zemského i sněmovního ať sme od vás zachováni a my zase chcem se zase k vám rádi chovati jako k svým milým přáteluom a sauseduom; předkem podle zákona božího potom podle téhož zřízení ať jest vám posluho- váno slovem božím i svátostmi a přídavky lidskými jakožto mdlejším, jakož též zřízení v sobě zavírá. Neb nám to není náležité, abychom koho nutili k zákonu páně, protož že jest to božská věc a jemu samému to přileží; von otvírá oči i srdce lidská k své milosti přitrhuje a známost dává komu ráčí. Tomuto sme učeni od kněze Martina i od jiných správcí našich, abychom netoliko přáteluom ale i nepřáteluom svým dobře činili a za ně se pánu bohu modlili a všem z srdce odpustili. Ale pan administrátor, mistr Havel, kteréhož vy za hlavu kněžstva držíte a kterýž prve nás tomu všemu učil, ten již na odpor zjevně vás na svých kázáních k hněvu a k ne- pokoji ano i k mordu pobízí těmito slovy: Litujte toho, milí lidé, co se nyní děje v tomto městě proti svátosti velebné, kterak o ní potupně mluví, ale aspoň vy vinničníci a nádenníci litujte toho! K tomu mnoho jiných řečí k různici mluvil, nic se neohlédaje v tom na pomstu boží, kteráž těm jest připravena, kteříž různice činí mezi bratřími, ani se na to slavné město ohlídá; avšak jemu toho zlého žádný nebrání, ješto kdybyšte se v tom rozumem nespravovali a jeho v tom poslechli bůh ví k čemu by nás připravil nebo přivedl. A protož, milí páni! myť prosíme, že tomu odporní nebudete, aby pan purgmistr se pány a pány saudcemi i pány staršími přijma k sobě obecních k tomu i pana administrátora s jeho kněžími, vyslyšel též kněze Martina s jeho bratřími a tudy to shledáte, že s pomocí boží pokoj spůsoben bude. I počali k tomu svolovati Jan Legát, Beneš ručnikář s mnohými z obce a větší díl, aby ti kněží byli slyšáni před panem purmistrem tím pořádkem, jakož pan Jiřík Hrdina od Věže žádal s svými okolo něho stojícími. A v tom vstaupí do obce pan purgmistr a páni; a i hned počne mluviti mistr Jan Pašek takto: Pan purgmistr a páni slyšeli sú vás páni obecní milí, že ste dobře zpívali, toho sú byli vděčni; ale potom sú vás neradi slyšeli v odpořích vašich a tím sú zarmúceni, aniž sau se toho nadáli o vás. Nebo víte, milí páni, že vám píší múdrým a opatrným, k tomu město toto u veliké poctivosti jest držáno vždycky. Také králi J. Mti pánu svému, když J. Mť ráčil vám radu saditi, přiřkli ste, že chcete pana purgmistra a pánuov poslau- chati, poddáni a poslušni jim býti ano se toto jinak shledává. A protož ohledněte se v tom na poctivost města i sami na sebe atd. K té řeči mluvil jest Jiřík Hrdina z poručení většího dílu obce přede vší obcí, řka: Pane purgmistře a páni milí! Prosím že mne ráčíte vyslyšeti; i vopáčil i repetoval tu všecku řeč ut supra. Po vyslyšení Jiříka Hrdiny opět mluvil mistr Jan Pašek: Kdež toho žádáte někteří, aby ta vejpověd, kteráž jest panem purgmistrem a pány, pány saudci i všemi pány staršímí učiněna, v některých artikulích obšírněji uvážena byla, pan purgmistr a páni toto praví, že toho nikterak učiniti nemohú, pro svú lehkost, poněvadž sau v vejpovědi skrze volence, pány saudce a pány starší, jakožto svú raddú, na místě postavili, již tím jináče
18 budau a tak že jest Kristus pán tehdy při tom zblaudil. Ale nás zachovej pán buoh toho smyslu, abychme měli tak smysliti a o to mluviti, neb by to nebylo křestansky. Protož, milí páni, ať jest nám čtení svaté v své čistotě a v pravém smyslu kázáno od kněží, zvlášt od kněze Martina s jeho bratřími a k tomu podle zřízení zemského i sněmovního ať sme od vás zachováni a my zase chcem se zase k vám rádi chovati jako k svým milým přáteluom a sauseduom; předkem podle zákona božího potom podle téhož zřízení ať jest vám posluho- váno slovem božím i svátostmi a přídavky lidskými jakožto mdlejším, jakož též zřízení v sobě zavírá. Neb nám to není náležité, abychom koho nutili k zákonu páně, protož že jest to božská věc a jemu samému to přileží; von otvírá oči i srdce lidská k své milosti přitrhuje a známost dává komu ráčí. Tomuto sme učeni od kněze Martina i od jiných správcí našich, abychom netoliko přáteluom ale i nepřáteluom svým dobře činili a za ně se pánu bohu modlili a všem z srdce odpustili. Ale pan administrátor, mistr Havel, kteréhož vy za hlavu kněžstva držíte a kterýž prve nás tomu všemu učil, ten již na odpor zjevně vás na svých kázáních k hněvu a k ne- pokoji ano i k mordu pobízí těmito slovy: Litujte toho, milí lidé, co se nyní děje v tomto městě proti svátosti velebné, kterak o ní potupně mluví, ale aspoň vy vinničníci a nádenníci litujte toho! K tomu mnoho jiných řečí k různici mluvil, nic se neohlédaje v tom na pomstu boží, kteráž těm jest připravena, kteříž různice činí mezi bratřími, ani se na to slavné město ohlídá; avšak jemu toho zlého žádný nebrání, ješto kdybyšte se v tom rozumem nespravovali a jeho v tom poslechli bůh ví k čemu by nás připravil nebo přivedl. A protož, milí páni! myť prosíme, že tomu odporní nebudete, aby pan purgmistr se pány a pány saudcemi i pány staršími přijma k sobě obecních k tomu i pana administrátora s jeho kněžími, vyslyšel též kněze Martina s jeho bratřími a tudy to shledáte, že s pomocí boží pokoj spůsoben bude. I počali k tomu svolovati Jan Legát, Beneš ručnikář s mnohými z obce a větší díl, aby ti kněží byli slyšáni před panem purmistrem tím pořádkem, jakož pan Jiřík Hrdina od Věže žádal s svými okolo něho stojícími. A v tom vstaupí do obce pan purgmistr a páni; a i hned počne mluviti mistr Jan Pašek takto: Pan purgmistr a páni slyšeli sú vás páni obecní milí, že ste dobře zpívali, toho sú byli vděčni; ale potom sú vás neradi slyšeli v odpořích vašich a tím sú zarmúceni, aniž sau se toho nadáli o vás. Nebo víte, milí páni, že vám píší múdrým a opatrným, k tomu město toto u veliké poctivosti jest držáno vždycky. Také králi J. Mti pánu svému, když J. Mť ráčil vám radu saditi, přiřkli ste, že chcete pana purgmistra a pánuov poslau- chati, poddáni a poslušni jim býti ano se toto jinak shledává. A protož ohledněte se v tom na poctivost města i sami na sebe atd. K té řeči mluvil jest Jiřík Hrdina z poručení většího dílu obce přede vší obcí, řka: Pane purgmistře a páni milí! Prosím že mne ráčíte vyslyšeti; i vopáčil i repetoval tu všecku řeč ut supra. Po vyslyšení Jiříka Hrdiny opět mluvil mistr Jan Pašek: Kdež toho žádáte někteří, aby ta vejpověd, kteráž jest panem purgmistrem a pány, pány saudci i všemi pány staršímí učiněna, v některých artikulích obšírněji uvážena byla, pan purgmistr a páni toto praví, že toho nikterak učiniti nemohú, pro svú lehkost, poněvadž sau v vejpovědi skrze volence, pány saudce a pány starší, jakožto svú raddú, na místě postavili, již tím jináče
Strana 19
19 nehnau. A k té řeči mistra Paška ohlásili se menší díl obce, křičíce tak, tak tak! my podle vás pane purgmistře a pány i podle pánuov saudcí a pánuov starších při té vejpovědi stojíme až do těch hrdel. Tu hned Jiřík Hrdina dovolal se slyšení, mluvil: Pane mistře milí! při počátku řeči vaší takto ste před obcí mluvili, že ta vejpověd, kteráž jest toliko namluvena skrze pana purgmistra a pány starší není zavřína „neb víte, milí páni, že my nikdá bez vás nic nezavíráme, než všecko s vaší volí, jakož sme i této vejpovědi nezavřeli, protož račtež mezi sebau rozvážiti a nám vůli vaší oznámiti.“ A tito páni sausedi, kteříž se podle mne ohlásili, přimlúvali sau se k tomu, aby ta vejpověd obšírněji v některých artikulích povážena byla z té příčiny, aby se každý z nich volně přimluvil z svobodné vuole; neb kdybyšte pane mistře při počátku řeči vaší oznámili, že jest ta vejpověd na místě postavena panem purg- mistrem a pány, byliť bychom my se k tomu jináče přimlauvali. — A když neslyšel žádné odpovědi od mistra Paška, žádal jest již po třetí, aby kněz Martin s svými kněžími slyšáni byli a aby k tomu volenci neb osoby vybrány byly, kteříž rozumějí písmuom starého i nového zákona. Tu mistr Jan Pašek odpověděl, řka: Pane Jiříku milý! my toho nikoli učiniti ne- muožem, neb to bylo by již hádání a taková věc králi J. Mti náleží; ráčíli J. Mť osoby k tomu jmenovati, ale ta věc velmi by se prodlaužila. A Jiřík Hrdina řekl: Proti nám to není, aby král J. Mť byl za to požádán, aby J. Mť k tomu povolení dal, aby tyto kněži v osobách jmenovitě ráčil vyslyšeti, aby mír a dobrý pokoj o to i o všecko zachován býti mohl a pánu bohu ke cti a této obci k užitku i vší zemi přivedeno býti mohlo. Dále pane purgmistře a páni milí, toto mi ještě jest po- ručeno pověděti od mnohých pánuov sauseduov, abyšte znáti ráčili páni milí všickni, pokudž nám zákonem božím lepší cesta a naučení ukázáno, nežli to, které sme od kněze Martina a jiných bratří (poněvadž je známe z zákona božího býti) přijali, nebude, od toho my nikterakž neodstaupíme a žádný živý člověk nás od toho neodvede, leč nám zákonem páně ze čtení svatého lepší cestu ukáže. K té řeči ohlásili se věčí díl obce jakožto z předních, řkauce: Přitom stojíme a státi chceme jak zákon velí a ukazuje, dokud nám lepšího naučení neukáží z písem atd. Po té řeči vodkašlal sobě mistr Jan Pašek, hledě na všecky strany a Zíka řezník, tehdáž druhý konšel, kmotr jeho, stoje podle něho, vyznamenali sobě, kdo v kterém kautě stojí, kdo se k čemu přimluví, kdo s nimi a kdo proti nim, a v tom dí: pan purgmistr se pány, pány saudci, pány staršími i pány obecními, kteříž se k tomu ohlašují, tu vejpověď napřed dotčenú držeti chceme, kdo ji pak držeti nechce nech, však pak v tom zřízení sněmovním vždy toho není, aby mše tak byla slaužena, jak jest ji kněz Martin začal. A v tom hnul se pan purgmistr se pány i pány staršími a jiní všickni valem šli z rathauzu, někteří zpívajíce Te deum laudamus, někteří pak pánu bohu srdcem i myslí se poručili, aby on sám ráčil svau církev opatřiti a v ní vládnauti a takový neřád a kacířství v ní kaziti i všem bluduom konec učiniti. Ale Havel Cahera z Žatce, administrátor, kterýžto prve pravdu boží tomu lidu ozna- moval, ten již odstaupiv po radě nemilostivých proti tomu všemu na odpor činil a proti kněžím dobrým kázal, haněl, kacéřoval a což prve sám schvaloval všecko tupil, neb mu 3*
19 nehnau. A k té řeči mistra Paška ohlásili se menší díl obce, křičíce tak, tak tak! my podle vás pane purgmistře a pány i podle pánuov saudcí a pánuov starších při té vejpovědi stojíme až do těch hrdel. Tu hned Jiřík Hrdina dovolal se slyšení, mluvil: Pane mistře milí! při počátku řeči vaší takto ste před obcí mluvili, že ta vejpověd, kteráž jest toliko namluvena skrze pana purgmistra a pány starší není zavřína „neb víte, milí páni, že my nikdá bez vás nic nezavíráme, než všecko s vaší volí, jakož sme i této vejpovědi nezavřeli, protož račtež mezi sebau rozvážiti a nám vůli vaší oznámiti.“ A tito páni sausedi, kteříž se podle mne ohlásili, přimlúvali sau se k tomu, aby ta vejpověd obšírněji v některých artikulích povážena byla z té příčiny, aby se každý z nich volně přimluvil z svobodné vuole; neb kdybyšte pane mistře při počátku řeči vaší oznámili, že jest ta vejpověd na místě postavena panem purg- mistrem a pány, byliť bychom my se k tomu jináče přimlauvali. — A když neslyšel žádné odpovědi od mistra Paška, žádal jest již po třetí, aby kněz Martin s svými kněžími slyšáni byli a aby k tomu volenci neb osoby vybrány byly, kteříž rozumějí písmuom starého i nového zákona. Tu mistr Jan Pašek odpověděl, řka: Pane Jiříku milý! my toho nikoli učiniti ne- muožem, neb to bylo by již hádání a taková věc králi J. Mti náleží; ráčíli J. Mť osoby k tomu jmenovati, ale ta věc velmi by se prodlaužila. A Jiřík Hrdina řekl: Proti nám to není, aby král J. Mť byl za to požádán, aby J. Mť k tomu povolení dal, aby tyto kněži v osobách jmenovitě ráčil vyslyšeti, aby mír a dobrý pokoj o to i o všecko zachován býti mohl a pánu bohu ke cti a této obci k užitku i vší zemi přivedeno býti mohlo. Dále pane purgmistře a páni milí, toto mi ještě jest po- ručeno pověděti od mnohých pánuov sauseduov, abyšte znáti ráčili páni milí všickni, pokudž nám zákonem božím lepší cesta a naučení ukázáno, nežli to, které sme od kněze Martina a jiných bratří (poněvadž je známe z zákona božího býti) přijali, nebude, od toho my nikterakž neodstaupíme a žádný živý člověk nás od toho neodvede, leč nám zákonem páně ze čtení svatého lepší cestu ukáže. K té řeči ohlásili se věčí díl obce jakožto z předních, řkauce: Přitom stojíme a státi chceme jak zákon velí a ukazuje, dokud nám lepšího naučení neukáží z písem atd. Po té řeči vodkašlal sobě mistr Jan Pašek, hledě na všecky strany a Zíka řezník, tehdáž druhý konšel, kmotr jeho, stoje podle něho, vyznamenali sobě, kdo v kterém kautě stojí, kdo se k čemu přimluví, kdo s nimi a kdo proti nim, a v tom dí: pan purgmistr se pány, pány saudci, pány staršími i pány obecními, kteříž se k tomu ohlašují, tu vejpověď napřed dotčenú držeti chceme, kdo ji pak držeti nechce nech, však pak v tom zřízení sněmovním vždy toho není, aby mše tak byla slaužena, jak jest ji kněz Martin začal. A v tom hnul se pan purgmistr se pány i pány staršími a jiní všickni valem šli z rathauzu, někteří zpívajíce Te deum laudamus, někteří pak pánu bohu srdcem i myslí se poručili, aby on sám ráčil svau církev opatřiti a v ní vládnauti a takový neřád a kacířství v ní kaziti i všem bluduom konec učiniti. Ale Havel Cahera z Žatce, administrátor, kterýžto prve pravdu boží tomu lidu ozna- moval, ten již odstaupiv po radě nemilostivých proti tomu všemu na odpor činil a proti kněžím dobrým kázal, haněl, kacéřoval a což prve sám schvaloval všecko tupil, neb mu 3*
Strana 20
20 biskupství vonělo. A tehdáž když se tyto věci dály maje s svými srozumění, na tom kranci u věže tejnské pod kalichem sem i tam chodil; čeho jest tu čekal a nač myslil to potom na samého pán buoh všemohúcí dopustil, že jest hanebně z království českého oddělen. IX. List kněze Martina a jiných kněží bohobojných Pražanóm při odchodu jich. [Shoduje se úplně s Bartošem str. 52. Na konci podán podpis]: Farářové a kněží, kteří sme při schodu svém panu purgmistru a pánuom tu středu před sv. Duchem [11. května] odpovídali. Potom na den památný těla božího [26. května] vyšlo jich XIX. z Prahy i kněz Martin s nimi léta 1524., z kterých příčin, již jest oznámeno. X. Vyzdvižení pana purgmistra a pánuov některých proč a jak jest se to dálo. Po vykonání těch neřáduov a vyhnání dobrých kněží z obce pražské Havel Cahera, administrátor, zapomněv se nad bohem i nad svým svědomím, Pašek primator, Zíka řezník, Jan Karban, Tomáš Zachlubil a jiní jich se přidržející konšelé i obecní sausedé o to jednali, aby pravdu boží a jeho čisté slovo vždy i s tím lidem, kterýž by se jí držel, zahladili do konce a k tomu takto přistaupili. [Další shoduje se s Bartošem str. 58. hlava 16. až na tyto zvláštnosti]: B. 59. Třetí, že nějaký sedlák káže u sv. Rkp.: Že nějaký kněz Sedlák v Opatovi- Michala v Opatovicích. cích káže. B. 59. A když povoláni byli zase všickni Rkp.: A když zase byli povoláni do rady, do rady žádal jest on Zíka, aby doktor tehdy osadní tejnští žádali, aby pan Burjan . . . byl do rady povolán. Zíka ráčil řeč ku pánuom učiniti, připo- mínajíce, aby doktor Burjan v radě byl, kterýž tehdáž kancléřem u pánuov Pra- žan byl. Rkp.: A pan purgmistr, mistr Brikcí, slyše to od nich. Rkp.: Že se s tebau hádati nebudem jediné vstaň. Rkp.: A ty, pane Rauši! toto jest poručeno k tobě mluviti, žes ty chtěl se vždy do kyrysu strojiti a tím se ještě vždy chlubíš, protož my tebe také v svú moc a v vězení krále J. Mti beřeme. — Ten pan Daniel Rauš byl člověk velmi starý než že z toho veselý, tak že sotva v sukni bez kyrysu chodil. [Potom jest odstavec valněji se od Bartoše str. 61. líšící tento]: B. 60. A pan purkmistr, že jest to slyšal od nich. B. 61. A že se s tebou hádati nebudeme. B. 61. A ty, pane Rauši! toto k tobě jest poručeno mluviti: že jsi ty chtěl se vždy do kyrysu strojiti, a tím se vždy chlubíš, protož tebe také v svau moc a do vězení krále J. Mti berau.
20 biskupství vonělo. A tehdáž když se tyto věci dály maje s svými srozumění, na tom kranci u věže tejnské pod kalichem sem i tam chodil; čeho jest tu čekal a nač myslil to potom na samého pán buoh všemohúcí dopustil, že jest hanebně z království českého oddělen. IX. List kněze Martina a jiných kněží bohobojných Pražanóm při odchodu jich. [Shoduje se úplně s Bartošem str. 52. Na konci podán podpis]: Farářové a kněží, kteří sme při schodu svém panu purgmistru a pánuom tu středu před sv. Duchem [11. května] odpovídali. Potom na den památný těla božího [26. května] vyšlo jich XIX. z Prahy i kněz Martin s nimi léta 1524., z kterých příčin, již jest oznámeno. X. Vyzdvižení pana purgmistra a pánuov některých proč a jak jest se to dálo. Po vykonání těch neřáduov a vyhnání dobrých kněží z obce pražské Havel Cahera, administrátor, zapomněv se nad bohem i nad svým svědomím, Pašek primator, Zíka řezník, Jan Karban, Tomáš Zachlubil a jiní jich se přidržející konšelé i obecní sausedé o to jednali, aby pravdu boží a jeho čisté slovo vždy i s tím lidem, kterýž by se jí držel, zahladili do konce a k tomu takto přistaupili. [Další shoduje se s Bartošem str. 58. hlava 16. až na tyto zvláštnosti]: B. 59. Třetí, že nějaký sedlák káže u sv. Rkp.: Že nějaký kněz Sedlák v Opatovi- Michala v Opatovicích. cích káže. B. 59. A když povoláni byli zase všickni Rkp.: A když zase byli povoláni do rady, do rady žádal jest on Zíka, aby doktor tehdy osadní tejnští žádali, aby pan Burjan . . . byl do rady povolán. Zíka ráčil řeč ku pánuom učiniti, připo- mínajíce, aby doktor Burjan v radě byl, kterýž tehdáž kancléřem u pánuov Pra- žan byl. Rkp.: A pan purgmistr, mistr Brikcí, slyše to od nich. Rkp.: Že se s tebau hádati nebudem jediné vstaň. Rkp.: A ty, pane Rauši! toto jest poručeno k tobě mluviti, žes ty chtěl se vždy do kyrysu strojiti a tím se ještě vždy chlubíš, protož my tebe také v svú moc a v vězení krále J. Mti beřeme. — Ten pan Daniel Rauš byl člověk velmi starý než že z toho veselý, tak že sotva v sukni bez kyrysu chodil. [Potom jest odstavec valněji se od Bartoše str. 61. líšící tento]: B. 60. A pan purkmistr, že jest to slyšal od nich. B. 61. A že se s tebou hádati nebudeme. B. 61. A ty, pane Rauši! toto k tobě jest poručeno mluviti: že jsi ty chtěl se vždy do kyrysu strojiti, a tím se vždy chlubíš, protož tebe také v svau moc a do vězení krále J. Mti berau.
Strana 21
21 V tom pak mistr Vácslav Danielův, jinak Lazar, a Blažek saukeník byli na zámek vysláni, jsauce relatorové o nějaký statek; i přišel prve Blažek saukeník na rathauz a sotva se dotlauk', že mu světnice obecní otevřína a nevěda o ničem nic, všel do rady k kterémuž hned Zíka mluvil toto: Ty pane Blažku jsa auředník J. Mti Kské měl's této noci v domě svém znamenitý počet zbrojných lidí. Protož tebe v svú moc a u vězení královské béřem. — Nejposléz mistr Vácslav Danielův (jehož otec, když Zíka řezník tu středu před sv. Vácslavem i s otcem léta 1483. z Starého Města vypovědín byl,*) zase jemu i otci jeho do města po- mohl), ten nenadále po Blažkovi saukeníkovi přišel do rady, jemužto Zíka za dobrodiní předešlá sobě skrze otce jeho učiněná takto se odplatil (jakož i s svými jináč neuměl), řka mistře Vácslave! dlauho ste nepřišli a nebyli ste při počátku, co jest se k oněm mluvilo, a to aby se opakovati mělo žádná potřeba není, poněvadž my tento počet známe i vás, že jste těm bludným náchylný, jim radíte a s nimi nejvíce obcujete, vás také v svú moc a do vězení krále J. Mti béřeme. A když ven šel mistr Vácslav, nemoha míti slyšení, pověděl Zíka: bychme vás měli do druhé noci čekati, co ste této noci nedokonali, druhé byšte do- konali, a my odsud nepůjdem, leč se tomu dosti stane. — A v tom kázal dveře u rathauzu zavříti. Ale ti všickni svrchu jmenovaní páni nemohše míti slyšení žádného museli na horu na rathauz, někteří na kaplu, někteří do Špinky a tam seděli více než půl léta,**) kdež ponejprv nedali k nim žádnému, potom toliko ženám a dětem jich dopustili k nim, osadivše je žoldnéři. Ale pan Mikuláš Šorf, kožišník, ten pro nemoc svú nebyl v radě a pan Vít Šípecký pro potřebu obecného hospodářství též byl odjel a nebyl v radě. A pan Jan Hlavsa, ty časy jsúc ofrychtéřem, doma nebyl. A tudy ti tři páni a konšelé do vězení se nedostali. Ale však proto i pan Mikuláš Šorf, kterýž sobě tehdáž utečením poradil, domuov sú nesměli. Ten den pak když Pašek, Havel administrátor a Zíka řezník s jinými svú zradu (mám říci radu) konali, řezníci ve zbroji maso prodávali majíce heslo: pán buoh s námi naší věrní bez hac [v rkp.: hacž]. A když se tyto věci dály, majíce spolu srozumění a nad tím pozor, na rynku se okazovali, kdež potom uzřevše to jiní sausedé a křestané nejhlavnější z roty Paškovy do zbroje se obláčeli a k rathauzu několik set jich zběhlo a potom skrze oba rychtáře jímali sausedy, kteří pravdě páně příchylni byli a ji vyznávali.***) XI. Zpráva mistra Brikcího, proč by předešlé sjití večerní v rathauze bylo. V pondělí před sv. Vavřincem [8. srpna] u večer, když zvonili na klekání, nejprve služebníci mi oznámili, že když sem byl o některé potřeby na přímluvu doktora Petra mluvil s kramářem o důchody, přišel byl Kulíšek, švec, saused, udychtil se a upotil atd. [Ostatek shoduje se do slova s Bartošem 57. hlava 15., jen že tam se mluví o Brikcím v osobě třetí kdežto zde Brikcí mluví o sobě v 1. osobě. Oba spisovatelé užili zprávy Brikcího, podané knížeti Karlovi, jen že zde ponechána v tom znění, jak ji Brikcí sepsal, ale necele podána jen jakoby na ukázku]. *) Palacký V. 2, str. 465. **) Tamtéž str. 467. pozn. 386. ***) Bartoš 64.
21 V tom pak mistr Vácslav Danielův, jinak Lazar, a Blažek saukeník byli na zámek vysláni, jsauce relatorové o nějaký statek; i přišel prve Blažek saukeník na rathauz a sotva se dotlauk', že mu světnice obecní otevřína a nevěda o ničem nic, všel do rady k kterémuž hned Zíka mluvil toto: Ty pane Blažku jsa auředník J. Mti Kské měl's této noci v domě svém znamenitý počet zbrojných lidí. Protož tebe v svú moc a u vězení královské béřem. — Nejposléz mistr Vácslav Danielův (jehož otec, když Zíka řezník tu středu před sv. Vácslavem i s otcem léta 1483. z Starého Města vypovědín byl,*) zase jemu i otci jeho do města po- mohl), ten nenadále po Blažkovi saukeníkovi přišel do rady, jemužto Zíka za dobrodiní předešlá sobě skrze otce jeho učiněná takto se odplatil (jakož i s svými jináč neuměl), řka mistře Vácslave! dlauho ste nepřišli a nebyli ste při počátku, co jest se k oněm mluvilo, a to aby se opakovati mělo žádná potřeba není, poněvadž my tento počet známe i vás, že jste těm bludným náchylný, jim radíte a s nimi nejvíce obcujete, vás také v svú moc a do vězení krále J. Mti béřeme. A když ven šel mistr Vácslav, nemoha míti slyšení, pověděl Zíka: bychme vás měli do druhé noci čekati, co ste této noci nedokonali, druhé byšte do- konali, a my odsud nepůjdem, leč se tomu dosti stane. — A v tom kázal dveře u rathauzu zavříti. Ale ti všickni svrchu jmenovaní páni nemohše míti slyšení žádného museli na horu na rathauz, někteří na kaplu, někteří do Špinky a tam seděli více než půl léta,**) kdež ponejprv nedali k nim žádnému, potom toliko ženám a dětem jich dopustili k nim, osadivše je žoldnéři. Ale pan Mikuláš Šorf, kožišník, ten pro nemoc svú nebyl v radě a pan Vít Šípecký pro potřebu obecného hospodářství též byl odjel a nebyl v radě. A pan Jan Hlavsa, ty časy jsúc ofrychtéřem, doma nebyl. A tudy ti tři páni a konšelé do vězení se nedostali. Ale však proto i pan Mikuláš Šorf, kterýž sobě tehdáž utečením poradil, domuov sú nesměli. Ten den pak když Pašek, Havel administrátor a Zíka řezník s jinými svú zradu (mám říci radu) konali, řezníci ve zbroji maso prodávali majíce heslo: pán buoh s námi naší věrní bez hac [v rkp.: hacž]. A když se tyto věci dály, majíce spolu srozumění a nad tím pozor, na rynku se okazovali, kdež potom uzřevše to jiní sausedé a křestané nejhlavnější z roty Paškovy do zbroje se obláčeli a k rathauzu několik set jich zběhlo a potom skrze oba rychtáře jímali sausedy, kteří pravdě páně příchylni byli a ji vyznávali.***) XI. Zpráva mistra Brikcího, proč by předešlé sjití večerní v rathauze bylo. V pondělí před sv. Vavřincem [8. srpna] u večer, když zvonili na klekání, nejprve služebníci mi oznámili, že když sem byl o některé potřeby na přímluvu doktora Petra mluvil s kramářem o důchody, přišel byl Kulíšek, švec, saused, udychtil se a upotil atd. [Ostatek shoduje se do slova s Bartošem 57. hlava 15., jen že tam se mluví o Brikcím v osobě třetí kdežto zde Brikcí mluví o sobě v 1. osobě. Oba spisovatelé užili zprávy Brikcího, podané knížeti Karlovi, jen že zde ponechána v tom znění, jak ji Brikcí sepsal, ale necele podána jen jakoby na ukázku]. *) Palacký V. 2, str. 465. **) Tamtéž str. 467. pozn. 386. ***) Bartoš 64.
Strana 22
22 XII. List Pašků s jeho rotau do všech měst, jaký jest byl proti dobrým lidem, kteréž zjímali. Když se ty věci dály puovodem mistra Havla Cahery s jeho kněžími, kterýž předkem nad pánem bohem i nad svým svědomím, potom i nad těmi, s kterýmiž tuto nešlechetnost páchal, zradil, a mistra Jana Paška s Zíkú řezníkem a jich pomocníky, tak že kdožkoli nechtěl podle nich státi ty kazili jakž chtěli, jakož nahoře dotčeno jest, že purgmistra samého šestého z rady vyzdvihli a dali do vězení a z sauseduo, starších obecních i jiných LX, z poslů panských dva, Jana Klimentského a Michala postřihače,*) a tak že žádnejm tyranstvím ukroceni bejti nemohli, neb i pana Lopackého podruhé do vězení dali a tam ho umořili a nad to vejše v Praze pochovati nedali, k tomu i listy do všech měst (aby svú vždy provedli) v české zemi rozeslali, jenž v sobě zní a zavírá takto: [Shoduje se s Bar- tošem 65. hlava 19. jenže podán jest bez interpretace.] XIII. Spuntování a zapisování mistra Jana Paška s některými a zavazování obce pražské v jistých artikulích. Potom téhož léta u vigilji Všech svatých [31. října]**) mistr Jan Pašek, maje po sobě nejčelnější pány v Čechách svú vždy provozoval. A tehdáž voběduje na rathauze sedm trubačuov k stolu měl, že mu traubili a na vlaské bubny bubnovali, že takový strach [v] lid obecný vehnal, že žádný nesměl proti němu nic řéci [v rkp. řeči] a téměř ani hlavy své pozdvihnauti, a tudy učinil, což se jemu líbilo, jakož i v tomto zápisu v obci, kterýž slovo od slova zní takto: [Shoduje se s Bartošem str. 80. hlava 24.***); ku konci jenom znovu se opětuje datum]: Actum in magna policia in vigilia Omnium Sanctorum anno vigesimo quarto supra quingentesimum, existente Georgio Sswik magistro civium. XIV. Přísaha kněží českých s Havlem administrátorem na hradě pražském papeži k ruce. Když tak mistr Jan Pašek s svými pomocníky obec pražskú i jiná města k své ruce zavázal maje moc a podstatu po sobě, krom všeliké spravedlivosti, že kteříž koli se tomu protivili a v to jíti nechtěli, ti do vězení musili a potom z města vypovědíni i s ženami, ***) *) Bartoš (185, 190.) uvádí počet uvězněných a vypověděných dvakráte, pokaždé poněkud jinak a s tímto udáním také jen přibližně se shoduje. **) V rkp. stojí vedle toho nesprávně „u vigilii sv. Vavřince.“ Ostatně ani datum u vigilii Všech Svatých [31. října] neshoduje se s udáním Bartošovým str. 79., kdež stojí „v pondělí po Všech Svatých [7. listopadu]. Ale datum rukopisu jest správnější než Bartošovo, ješto se shoduje s knihami měst- skými. Srovnej Palackého V. 2, str. 471. Odchylky věcné jsou dvě: 1. B. str. 84. artikul 21 píše: Také, kteréž osoby rada napíše; a v rkp. stojí: Také, kteréžkoli osoby stará rada spíše. 2. B. str. 84. artikul 24.: Kdož by se chtěl mstíti pro naše předsevzetí; a v rkp. stojí: Chtěl by potom pro toto naše předsevzetí mstíti; protož proti tomu jednomyslně se zastaviti a takové z sebe vyob- covati máme.
22 XII. List Pašků s jeho rotau do všech měst, jaký jest byl proti dobrým lidem, kteréž zjímali. Když se ty věci dály puovodem mistra Havla Cahery s jeho kněžími, kterýž předkem nad pánem bohem i nad svým svědomím, potom i nad těmi, s kterýmiž tuto nešlechetnost páchal, zradil, a mistra Jana Paška s Zíkú řezníkem a jich pomocníky, tak že kdožkoli nechtěl podle nich státi ty kazili jakž chtěli, jakož nahoře dotčeno jest, že purgmistra samého šestého z rady vyzdvihli a dali do vězení a z sauseduo, starších obecních i jiných LX, z poslů panských dva, Jana Klimentského a Michala postřihače,*) a tak že žádnejm tyranstvím ukroceni bejti nemohli, neb i pana Lopackého podruhé do vězení dali a tam ho umořili a nad to vejše v Praze pochovati nedali, k tomu i listy do všech měst (aby svú vždy provedli) v české zemi rozeslali, jenž v sobě zní a zavírá takto: [Shoduje se s Bar- tošem 65. hlava 19. jenže podán jest bez interpretace.] XIII. Spuntování a zapisování mistra Jana Paška s některými a zavazování obce pražské v jistých artikulích. Potom téhož léta u vigilji Všech svatých [31. října]**) mistr Jan Pašek, maje po sobě nejčelnější pány v Čechách svú vždy provozoval. A tehdáž voběduje na rathauze sedm trubačuov k stolu měl, že mu traubili a na vlaské bubny bubnovali, že takový strach [v] lid obecný vehnal, že žádný nesměl proti němu nic řéci [v rkp. řeči] a téměř ani hlavy své pozdvihnauti, a tudy učinil, což se jemu líbilo, jakož i v tomto zápisu v obci, kterýž slovo od slova zní takto: [Shoduje se s Bartošem str. 80. hlava 24.***); ku konci jenom znovu se opětuje datum]: Actum in magna policia in vigilia Omnium Sanctorum anno vigesimo quarto supra quingentesimum, existente Georgio Sswik magistro civium. XIV. Přísaha kněží českých s Havlem administrátorem na hradě pražském papeži k ruce. Když tak mistr Jan Pašek s svými pomocníky obec pražskú i jiná města k své ruce zavázal maje moc a podstatu po sobě, krom všeliké spravedlivosti, že kteříž koli se tomu protivili a v to jíti nechtěli, ti do vězení musili a potom z města vypovědíni i s ženami, ***) *) Bartoš (185, 190.) uvádí počet uvězněných a vypověděných dvakráte, pokaždé poněkud jinak a s tímto udáním také jen přibližně se shoduje. **) V rkp. stojí vedle toho nesprávně „u vigilii sv. Vavřince.“ Ostatně ani datum u vigilii Všech Svatých [31. října] neshoduje se s udáním Bartošovým str. 79., kdež stojí „v pondělí po Všech Svatých [7. listopadu]. Ale datum rukopisu jest správnější než Bartošovo, ješto se shoduje s knihami měst- skými. Srovnej Palackého V. 2, str. 471. Odchylky věcné jsou dvě: 1. B. str. 84. artikul 21 píše: Také, kteréž osoby rada napíše; a v rkp. stojí: Také, kteréžkoli osoby stará rada spíše. 2. B. str. 84. artikul 24.: Kdož by se chtěl mstíti pro naše předsevzetí; a v rkp. stojí: Chtěl by potom pro toto naše předsevzetí mstíti; protož proti tomu jednomyslně se zastaviti a takové z sebe vyob- covati máme.
Strana 23
23 tehdáž též mistr Havel, administrátor duchovní, své ruce zavázal a smířil se s hradskými nejčelnějšími kněžími v kapitole na hradě pražském a s svými děkany i jinými kněžími přísahu učinili nejvyššímu otce k ruce a konsistoři jeho. První mistr Havel Cahera z Žatce, tehdáž administrátor, mistr Matěj Korambus, kterýž byl vopatem v Slovanech, mistr Vavřinec, doktor Bullatus, kněz Mikuláš, doktor Bulatus (sic), kněz Jan, tejnský farář, kněz Vácslav Šídlo, mikulášský farář, kněz Jan Sokolčin, kněz Ondřej Smradař,*) kněz Jan od mejtský fary, kněz Jíra od petrský fary, kněz Mikuláš Klimentský, Jakub, radnický farář, Plechovička, stříbrský farář, děkan se všemi kněžími, což jich ty časy na Horách Kutnách bylo, Pípa Aureus, děkan hradecký, děkan litoměřický, farář mělnický, farář štěpánský na Novém Městě, farář havelský v Starém Městě pražském, slovo od slova takto: Já N. dobrovolně s dobrým úmyslem na svatém čtení a božím umučení, přísahám pánu bohu, matce boží i všem svatým, otci svatému, úředníku a náměstku božímu, nej- vyššímu v pánu Kristu papeži Adrianovi**) i jeho budaucím řádně vcházejícím i tobě důstojní otče na místě jeho, že nechci držeti toho bludu kacířského, wykleffského, kterýž jsem držel a následoval až do té chvíle, a že více nechci pod obojí spůsobú přijímati, ani toho obraňovati řečí ani skutkem, ani kterého jiného bludu. A teď již slibuji přijíti vieru pravú, křestanskú a zachovámi (sic) ve všem zřízení sedmeru svátost kostelní tak přijímati v víře držeti i užívati. Slibuji také všemu zřízení křestanskému věrně a pravě poslušen býti do mé smrti srdcem i ústy i vším skutkem. Tak mi toho dopomahej pán buoh, panna Maria, všickni světí, čtení svaté i jeho svaté umučení mýma rukama dotčené. Potom se dlúho meškajíc, jiní mnozí po nich tejně přísahali na zapřenú. A dali sobě kaftanů a kabátů nadělati z bílého sukna, aby tudy jeden druhého moh poznati. A jakž s biskupem Ostřehomským srozumění měvše, listy sobě posílali a co sú pod tím jednali, to oznámiti péro chvátá. XV. List Havla administrátora a konsistoře pražské kardinálovi Ostřehomskému do Budína o kompactata a executorii. [Srovnává se s Bartošem str. 141. Zde ještě o něco kratčeji se podává, jen že jest datován a má úplnější podpis takto]: Datum v Praze léta 1525. Conversionis s. Pauli [25. ledna]. — Velebnosti vaší otcovské nejpokornější služebník mistr Havel administrátor, zprávce učení pražského s mistry konsistoriány i se vší konsistoří. XVI. Jednání mistra Jana Paška z Vratu i jiných atd. v Uhřích v Budíně při králi Ludvikovi o kompaktata a executorii.***) Léta pána Ježíše Krista 1525. vyjel kníže Karel Minstrberský před Nalezením sv. kříže [tedy před 3. květnem] z Prahy jeda do Uher o kompactata. A pan Lev okolo *) Jmeno odtud, že byl nepochybně farářem u sv. Vojtěcha čili ve Smradařích. **) To jest nápadné, nebo Adrian papežoval od 9. ledna 1522. do 14. září 1523., tedy v době, kdy mistr Havel ještě cele byl při straně Luterově. ***) Shoduje se v podstatě s Bartošem (hlava 21. str. 177.) a to z té příčiny, že oba spisovatelé měli společný pramen, jakž ku konci tohoto odstavce se ukáže. — Poněvadž však B. některých po-
23 tehdáž též mistr Havel, administrátor duchovní, své ruce zavázal a smířil se s hradskými nejčelnějšími kněžími v kapitole na hradě pražském a s svými děkany i jinými kněžími přísahu učinili nejvyššímu otce k ruce a konsistoři jeho. První mistr Havel Cahera z Žatce, tehdáž administrátor, mistr Matěj Korambus, kterýž byl vopatem v Slovanech, mistr Vavřinec, doktor Bullatus, kněz Mikuláš, doktor Bulatus (sic), kněz Jan, tejnský farář, kněz Vácslav Šídlo, mikulášský farář, kněz Jan Sokolčin, kněz Ondřej Smradař,*) kněz Jan od mejtský fary, kněz Jíra od petrský fary, kněz Mikuláš Klimentský, Jakub, radnický farář, Plechovička, stříbrský farář, děkan se všemi kněžími, což jich ty časy na Horách Kutnách bylo, Pípa Aureus, děkan hradecký, děkan litoměřický, farář mělnický, farář štěpánský na Novém Městě, farář havelský v Starém Městě pražském, slovo od slova takto: Já N. dobrovolně s dobrým úmyslem na svatém čtení a božím umučení, přísahám pánu bohu, matce boží i všem svatým, otci svatému, úředníku a náměstku božímu, nej- vyššímu v pánu Kristu papeži Adrianovi**) i jeho budaucím řádně vcházejícím i tobě důstojní otče na místě jeho, že nechci držeti toho bludu kacířského, wykleffského, kterýž jsem držel a následoval až do té chvíle, a že více nechci pod obojí spůsobú přijímati, ani toho obraňovati řečí ani skutkem, ani kterého jiného bludu. A teď již slibuji přijíti vieru pravú, křestanskú a zachovámi (sic) ve všem zřízení sedmeru svátost kostelní tak přijímati v víře držeti i užívati. Slibuji také všemu zřízení křestanskému věrně a pravě poslušen býti do mé smrti srdcem i ústy i vším skutkem. Tak mi toho dopomahej pán buoh, panna Maria, všickni světí, čtení svaté i jeho svaté umučení mýma rukama dotčené. Potom se dlúho meškajíc, jiní mnozí po nich tejně přísahali na zapřenú. A dali sobě kaftanů a kabátů nadělati z bílého sukna, aby tudy jeden druhého moh poznati. A jakž s biskupem Ostřehomským srozumění měvše, listy sobě posílali a co sú pod tím jednali, to oznámiti péro chvátá. XV. List Havla administrátora a konsistoře pražské kardinálovi Ostřehomskému do Budína o kompactata a executorii. [Srovnává se s Bartošem str. 141. Zde ještě o něco kratčeji se podává, jen že jest datován a má úplnější podpis takto]: Datum v Praze léta 1525. Conversionis s. Pauli [25. ledna]. — Velebnosti vaší otcovské nejpokornější služebník mistr Havel administrátor, zprávce učení pražského s mistry konsistoriány i se vší konsistoří. XVI. Jednání mistra Jana Paška z Vratu i jiných atd. v Uhřích v Budíně při králi Ludvikovi o kompaktata a executorii.***) Léta pána Ježíše Krista 1525. vyjel kníže Karel Minstrberský před Nalezením sv. kříže [tedy před 3. květnem] z Prahy jeda do Uher o kompactata. A pan Lev okolo *) Jmeno odtud, že byl nepochybně farářem u sv. Vojtěcha čili ve Smradařích. **) To jest nápadné, nebo Adrian papežoval od 9. ledna 1522. do 14. září 1523., tedy v době, kdy mistr Havel ještě cele byl při straně Luterově. ***) Shoduje se v podstatě s Bartošem (hlava 21. str. 177.) a to z té příčiny, že oba spisovatelé měli společný pramen, jakž ku konci tohoto odstavce se ukáže. — Poněvadž však B. některých po-
Strana 24
24 poledne na druhý den [snad 3. května] a Pražané v pátek po sv. kříži [5. května].*) A téhož léta ve středu před sv. Žefií**) přijel kníže Karel Minsterberský do Uher na Budín. Na jitro pan Lev z Rožmitála, toho času nejvyšší purkrabie pražský, pan Vojtěch z Pernštejna, pan Jindřich Švihovský, pan Buštěhradský, pan Radslav Beřkovský, nejvyšší písař království českého, a tito měštané z Prahy: mistr Jan Pašek, Jan Karban, Jiřík Ježíšek, a duchovní římské strany: mistr Jan kanovník, Jan Žák kanovník a jiní dva kanovníky. A strany české: mistr Havel Cahera, administrátor pražský, mistr Matěj Korambus, kněz Jan Pípa, děkan z Králové Hradce, poslové z Plzně, a z Klatov Nikodem***) a jiní atd. V sobotu [13. května pak téhož léta předstaupili sau před J. M. Kskú, prve v pátek [12. května] jednomyslně radu učinivše. A pan Lev z poručení těch všech osob řeč jest učinil k králi Ludvíkovi na zámku Budíně, nejprve vzkazuje ode všeho království českého služby s mnohým pozdravením a poddanostmi J. M. Kské i královně Marii, žádajíc dlauhého a štastného panování. Přitom pak oznámil jest po tom mnohém vinšování králi Ludvíkovi i králové Marii, kterak v království českém všickni tři stavové na tom se snesli jednomyslně a z lásky k sobě přistúpivše úplně a docela oboje strana pod jednau zpúsobau stav panský, rytířský, městský atd. a stavové též pod obojí spúsobú, a to my tyto všecky osoby před V. M. Kskau svědčíme a konečně vyznáváme dobrovolně, že ti kteříž přijímají u nás tělo a krev boží pod obojí spůsobú jsau praví křestané a synové církve svaté a to činíce nejsú kacíři, nebo to činí z přikázání páně všickni světští i duchovní. Potom mistr Jan Pašek z Vratu mluvil: Tolikéž my také pravíme, milostivý králi, jakož dotekl vysoce pan Lev, že se jest to u nás v pravdě zběhlo, a v tom sme se snesli všickni stavové pod obojí spůsobau a to vyznáváme a svědčíme dobrovolně, že ti kteří u nás přijímají tělo boží pod jednú spůsobú jsau praví křestané a synové církve svaté a to činíce nebyli a nejsau kacíři, nebo to činí z víry pána Krista. A kněží tito svědčili Havel administrátor, Korambus, děkan hradecký, Jan Karban a jiní svrchu dotčení. A přitom jsú byli před J. K. Mtí tito páni: pan Jindřich Mezeříčský, pan Albrecht Šternbergk z Zelené Hory a pan Ondřej Trepka, hofmistr uherský, arcibiskup Ostřehomský a jiní páni mnozí uherští a jich služebníci a dvořané krále J. Mti a jiní dobří lidé. Přitom pan Lev při dokonání takového radostného poselství a potěšení, žádal jest J. K. Mti, aby ráčil oznámiti a jmenovati den jistý, neb pro krátkosť času nemohli se na to uraditi, aby jiné věci (jimž sau byli od stavuov poručeny) mohli J. M. Kské oznámiti, co by za dobré znáti měli, předkem J. M. Kské i toho království a tím aby J. M. Kská neráčil meškati, ale aby ráčil to k konci a k místu přivésti. A poněvadž v tom nemálo ale mnoho potěšení, dobrého J. M. Kské i obyvatelům v království záleží a svaté víře křestanské, obecné a stolice apoštolské, že by V. Mti předkové, císařové a králové čeští, o to stáli, usilujíce a že krve proléváním toho jsú dosíci nemohli ani k tomu přivésti s velikými ná- klady, což nyní bez práce a nákladuov V. K. Mti se jest sešlo, z čehož boha chváliti máme *) **) ***) drobností dosti zajímavých opominul, a pak datování i konec docela jest jiný, podávám odstavec ve znění plném. Bohužel jen, že zde právě neumělost přepisovatelova jest největší, tak že ně- kterým místům bez Bartoše téměř ani rozuměti nelze. U Bartoše stojí v pátek na den sv. Floriána. Ale toho roku bylo sv. Floriána ve čtvrtek. Bylo by 10. května. Palacký (V. 2, 488.) datoval ve středu po sv. Žofii, tedy 17. května, a tak se zde i potom o celý týden s rkp. rozchází. Taktéž poněkud i Bartoš (177). Plné jmeno: Hanuš Nikodem ze Schönthalu.
24 poledne na druhý den [snad 3. května] a Pražané v pátek po sv. kříži [5. května].*) A téhož léta ve středu před sv. Žefií**) přijel kníže Karel Minsterberský do Uher na Budín. Na jitro pan Lev z Rožmitála, toho času nejvyšší purkrabie pražský, pan Vojtěch z Pernštejna, pan Jindřich Švihovský, pan Buštěhradský, pan Radslav Beřkovský, nejvyšší písař království českého, a tito měštané z Prahy: mistr Jan Pašek, Jan Karban, Jiřík Ježíšek, a duchovní římské strany: mistr Jan kanovník, Jan Žák kanovník a jiní dva kanovníky. A strany české: mistr Havel Cahera, administrátor pražský, mistr Matěj Korambus, kněz Jan Pípa, děkan z Králové Hradce, poslové z Plzně, a z Klatov Nikodem***) a jiní atd. V sobotu [13. května pak téhož léta předstaupili sau před J. M. Kskú, prve v pátek [12. května] jednomyslně radu učinivše. A pan Lev z poručení těch všech osob řeč jest učinil k králi Ludvíkovi na zámku Budíně, nejprve vzkazuje ode všeho království českého služby s mnohým pozdravením a poddanostmi J. M. Kské i královně Marii, žádajíc dlauhého a štastného panování. Přitom pak oznámil jest po tom mnohém vinšování králi Ludvíkovi i králové Marii, kterak v království českém všickni tři stavové na tom se snesli jednomyslně a z lásky k sobě přistúpivše úplně a docela oboje strana pod jednau zpúsobau stav panský, rytířský, městský atd. a stavové též pod obojí spúsobú, a to my tyto všecky osoby před V. M. Kskau svědčíme a konečně vyznáváme dobrovolně, že ti kteříž přijímají u nás tělo a krev boží pod obojí spůsobú jsau praví křestané a synové církve svaté a to činíce nejsú kacíři, nebo to činí z přikázání páně všickni světští i duchovní. Potom mistr Jan Pašek z Vratu mluvil: Tolikéž my také pravíme, milostivý králi, jakož dotekl vysoce pan Lev, že se jest to u nás v pravdě zběhlo, a v tom sme se snesli všickni stavové pod obojí spůsobau a to vyznáváme a svědčíme dobrovolně, že ti kteří u nás přijímají tělo boží pod jednú spůsobú jsau praví křestané a synové církve svaté a to činíce nebyli a nejsau kacíři, nebo to činí z víry pána Krista. A kněží tito svědčili Havel administrátor, Korambus, děkan hradecký, Jan Karban a jiní svrchu dotčení. A přitom jsú byli před J. K. Mtí tito páni: pan Jindřich Mezeříčský, pan Albrecht Šternbergk z Zelené Hory a pan Ondřej Trepka, hofmistr uherský, arcibiskup Ostřehomský a jiní páni mnozí uherští a jich služebníci a dvořané krále J. Mti a jiní dobří lidé. Přitom pan Lev při dokonání takového radostného poselství a potěšení, žádal jest J. K. Mti, aby ráčil oznámiti a jmenovati den jistý, neb pro krátkosť času nemohli se na to uraditi, aby jiné věci (jimž sau byli od stavuov poručeny) mohli J. M. Kské oznámiti, co by za dobré znáti měli, předkem J. M. Kské i toho království a tím aby J. M. Kská neráčil meškati, ale aby ráčil to k konci a k místu přivésti. A poněvadž v tom nemálo ale mnoho potěšení, dobrého J. M. Kské i obyvatelům v království záleží a svaté víře křestanské, obecné a stolice apoštolské, že by V. Mti předkové, císařové a králové čeští, o to stáli, usilujíce a že krve proléváním toho jsú dosíci nemohli ani k tomu přivésti s velikými ná- klady, což nyní bez práce a nákladuov V. K. Mti se jest sešlo, z čehož boha chváliti máme *) **) ***) drobností dosti zajímavých opominul, a pak datování i konec docela jest jiný, podávám odstavec ve znění plném. Bohužel jen, že zde právě neumělost přepisovatelova jest největší, tak že ně- kterým místům bez Bartoše téměř ani rozuměti nelze. U Bartoše stojí v pátek na den sv. Floriána. Ale toho roku bylo sv. Floriána ve čtvrtek. Bylo by 10. května. Palacký (V. 2, 488.) datoval ve středu po sv. Žofii, tedy 17. května, a tak se zde i potom o celý týden s rkp. rozchází. Taktéž poněkud i Bartoš (177). Plné jmeno: Hanuš Nikodem ze Schönthalu.
Strana 25
25 a chválíme, V. M. Kskú napomínáme, že jste tím povinni napřed pánu bohu se zavázavše i nám i svaté stolici apoštolské i také, což slyšíme, že by pro tu příčinu a téhož dobrého legát od otce svatého nejvíce zde držán byl, že ráčíte s ním toto jednati, aby nám execu- torie na kompactata vydána byla ku potvrzení toho všeho dobrého začatého. A tak J. M. Kská ráčil na to potaz míti a odloženo bylo toho do třetího dne, a s tím šli s zámku doluov ten den před sv. Žofií [14. května].*) V auterý před sv. Urbanem [23. května] přišlo poselství z Čech k J. M. Kské od pánuov těchto: od pana Kundrata z Krajku, pana Jana Špetle z Janovic, pana Jana Lucov- ského [má státi: Černčického], pana Zdeňka Kostky z Postupic a jiných pánuov při nich, obyvateluov království českého a to od šestnácti pánuov korúhevních a rytířstva, pečetí jednak na tři sta. — A v středu [24. května] pán z Rožumberka a s ním jiní páni a pánuov z rytířstva, pečetí víc nežli na 250, a některá města. Jiní listové z kraje hradeckého, jenž tam měli sněm, pečetí také panských a rytířských některé sto. — Ti všickni v listech svých psali v jeden rozum, žádajíce J. M. Kské a prosíc, jestližeby pan Lev a jiní s ním při J. M. Kské co jednali, buďto o práva nebo o víru anebo co takového chtěli by zjednati na všicku zemi a od země, aby J. M. Kská neráčil tomu věřiti ani toho k sobě přijímati, že ta jízda jeho není z vůle vší země a z poručení jich obyvateluov království českého. Neb země i všickni obyvatelé a poddaní V. M. Kské jistě znají a tomu věří do V. M. Kské, že k nim se chovati ráčíte a chováte buďto strany práva, privilejí i obdarování každého jednoho stavu a svobod jich, neb co se tkne víry pod obojí spůsobau, kteří se řídí a spravují zákonem božím vedle povinnosti své, kterú ste osvědčiti ráčili předkem pánu bohu i všem obývajícím v království českém jakožto pán a král jich milostivý a spravedlivý. Ale pan Lev a jiní spolu s nim duchovní i světští sami sněmovali, sami svolovali, sami vedle Pražan v to se poselství i kněží jich volali, a cožkoli u V. K. Mti zjednají, k tomu vůle naše není. Potom pak v středu pan Lev s svými, když jim ty listy byly přečteny, žádali krále J. Mti, aby jim byly vydány a ničím jiným toho neodbývali, i kníže Karel, než haněli, že by byli jistotně páni i tito spoluzápisníci jich pikharté a jsau fedrovníci pikhartuov a někteří jsau jich služebníci a někteří že z nich nejsau zemští obyvatelé a někteří že statkuov nemají ani svobodného zákupu. A potom přivedli k tomu J. K. Mt skrze biskupa Ostřehomského, že se v to jednání dáti ráčil s legátem papežským. Kterémužto legátovi dodán jest vejpis compactat v krátkém rozumu, k žádosti jeho, nebo jim chtěl vyrozuměti, co v sobě zavírají. A když jest přečetl a jim vyrozuměl, toto jest k tomu pověděl, že by v compactatiech byli tři artikulové hlavní, jenž sú tito: 1. Co se dotýče slova božího, aby kázáno bylo svobodně od kněží božích bez překážky všelijakého pořádného knězstva. Druhý artikul, co se dotýče přijímání pod obojí spůsobú: jest-li z přikázání pána Krista přijímali tělo a krev boží, čili z moci církve, a to by bylo ohledáno pilně a uváženo v budaucím koncilium. Třetí artikul, lidé duchovní a kněží světští aby nepanovali, ale aby živi byli vedle zákona božího, toliko toho užívajíc, co jim zákon boží dopauští. Avšak jestli kteří z lidí duchovních, buďto kněží měli by dědictví otcovská buďto zádušní nadání, toho budau moci užívati a to míti vedle *) Srovnej nahoře s tím, kde se praví, že v sobotu před králem slyšení měli. Ta sobota jest druhý den před sv. Žofií [13. května].
25 a chválíme, V. M. Kskú napomínáme, že jste tím povinni napřed pánu bohu se zavázavše i nám i svaté stolici apoštolské i také, což slyšíme, že by pro tu příčinu a téhož dobrého legát od otce svatého nejvíce zde držán byl, že ráčíte s ním toto jednati, aby nám execu- torie na kompactata vydána byla ku potvrzení toho všeho dobrého začatého. A tak J. M. Kská ráčil na to potaz míti a odloženo bylo toho do třetího dne, a s tím šli s zámku doluov ten den před sv. Žofií [14. května].*) V auterý před sv. Urbanem [23. května] přišlo poselství z Čech k J. M. Kské od pánuov těchto: od pana Kundrata z Krajku, pana Jana Špetle z Janovic, pana Jana Lucov- ského [má státi: Černčického], pana Zdeňka Kostky z Postupic a jiných pánuov při nich, obyvateluov království českého a to od šestnácti pánuov korúhevních a rytířstva, pečetí jednak na tři sta. — A v středu [24. května] pán z Rožumberka a s ním jiní páni a pánuov z rytířstva, pečetí víc nežli na 250, a některá města. Jiní listové z kraje hradeckého, jenž tam měli sněm, pečetí také panských a rytířských některé sto. — Ti všickni v listech svých psali v jeden rozum, žádajíce J. M. Kské a prosíc, jestližeby pan Lev a jiní s ním při J. M. Kské co jednali, buďto o práva nebo o víru anebo co takového chtěli by zjednati na všicku zemi a od země, aby J. M. Kská neráčil tomu věřiti ani toho k sobě přijímati, že ta jízda jeho není z vůle vší země a z poručení jich obyvateluov království českého. Neb země i všickni obyvatelé a poddaní V. M. Kské jistě znají a tomu věří do V. M. Kské, že k nim se chovati ráčíte a chováte buďto strany práva, privilejí i obdarování každého jednoho stavu a svobod jich, neb co se tkne víry pod obojí spůsobau, kteří se řídí a spravují zákonem božím vedle povinnosti své, kterú ste osvědčiti ráčili předkem pánu bohu i všem obývajícím v království českém jakožto pán a král jich milostivý a spravedlivý. Ale pan Lev a jiní spolu s nim duchovní i světští sami sněmovali, sami svolovali, sami vedle Pražan v to se poselství i kněží jich volali, a cožkoli u V. K. Mti zjednají, k tomu vůle naše není. Potom pak v středu pan Lev s svými, když jim ty listy byly přečteny, žádali krále J. Mti, aby jim byly vydány a ničím jiným toho neodbývali, i kníže Karel, než haněli, že by byli jistotně páni i tito spoluzápisníci jich pikharté a jsau fedrovníci pikhartuov a někteří jsau jich služebníci a někteří že z nich nejsau zemští obyvatelé a někteří že statkuov nemají ani svobodného zákupu. A potom přivedli k tomu J. K. Mt skrze biskupa Ostřehomského, že se v to jednání dáti ráčil s legátem papežským. Kterémužto legátovi dodán jest vejpis compactat v krátkém rozumu, k žádosti jeho, nebo jim chtěl vyrozuměti, co v sobě zavírají. A když jest přečetl a jim vyrozuměl, toto jest k tomu pověděl, že by v compactatiech byli tři artikulové hlavní, jenž sú tito: 1. Co se dotýče slova božího, aby kázáno bylo svobodně od kněží božích bez překážky všelijakého pořádného knězstva. Druhý artikul, co se dotýče přijímání pod obojí spůsobú: jest-li z přikázání pána Krista přijímali tělo a krev boží, čili z moci církve, a to by bylo ohledáno pilně a uváženo v budaucím koncilium. Třetí artikul, lidé duchovní a kněží světští aby nepanovali, ale aby živi byli vedle zákona božího, toliko toho užívajíc, co jim zákon boží dopauští. Avšak jestli kteří z lidí duchovních, buďto kněží měli by dědictví otcovská buďto zádušní nadání, toho budau moci užívati a to míti vedle *) Srovnej nahoře s tím, kde se praví, že v sobotu před králem slyšení měli. Ta sobota jest druhý den před sv. Žofií [13. května].
Strana 26
26 uložení a zřízení otcuov svatých starých a kostela římského. — A tak přitom oznamuje jim, že by v moci neměl, aby jim měl executorii vydati na ta kompaktata, tak dokládaje ten jistý legát papežský, že ani sám otec svatý, papež, ani všecka rada otce svatého papeže, a zvláště v tomto artikuli co se dotýče přijímání pod obojí spůsobau těla a krve boží, neb ta věc se vztahuje k vohledání všeho koncilium budúcího, jenž přijíti má. A tak tehdy, milostivý králi a páni, což otci svatému nenáleží i radám jeho, ovšem mně nenáleží. Neb ještě V. Mtem pravím to všem, že otec svatý není v hlavu udeřený ani jeho svatosti rada sau děti. A tak což učiniti mně nemožné za to vás všech prosím, že mne v to neráčíte potahovati, než což by mně náleželo, jistě na tom se račte ubezpečiti, že bych vám v tom odporný nebyl. A tak ten den za několik jiných nic zjednati nemohli. A v neděli po sv. Urbanu [28. května] přišel jest královský trubač, jmenem Lorenc, obyčejuov žertovných do hospody, kdež jest stál mistr Pašek s kněžími a spoluposly praž- skými i s Benešem, trubačem svým, kterýž s nimi jel do Budína. Tu u pana Mladého [sic] zeptal se na Benešovi trubači ten Lorenc, královský trubač, který jest to mistr Pašek? A když mu jej ukázal, tehdy mluvil k němu trubač Lorenc: Pane Pašku! Jakož's mluvil k králi J. Mti, že všichni pánové v Čechách přistaupili do papeže, však teď píší králi pánové zemanové, že jest to lež a jest mnoho pečetí. Však když sme bejvali s králem J. Mtí v Čechách zpívali ste: „Víc sluší poslauchati pána boha svého nežli stvoření jeho, člověka smrtedlného atd.“ V tom se mistr Pašek rozhněval, vstav šel pryč a řka: Čertli toho blázna na mne poslal? A on trubač řekl: Ne já blázen, ale smím tobě i každému pravdu pověděti. A s tím, zpívaje: „Věrní křestané“ šel pryč. A v tom vzbudil pán buoh lid uherský, že jsau v divných haufích prchali sem i tam jednak potrhujíce se na biskupy, na arcibiskupa a na toho legáta, neb hlas byl, že by zůstal [sic] co tu byl na Budíně více nežli padesát tisíc. A v tom vybili duom Ituriacha, žida křtěného, jenž byl u biskupa auředníkem na horách, jenž slovú Báně zlaté, a židy vytlaukli a pobrali jim jich statky. Item, Pražanům novina přišla, že se v Praze bauří a rathauz vosazují, aby nechajíce víry zase domuov se vrátili, že jest toho potřeba. Item, pan Krištof Švamberk knížeti a panu Lvovi psal, že se sedláci zdvihají a obec se bauří a v hradeckém kraji páni a rytířstvo sněmují, aby zase do Prahy pospíšili a víry na pokoji nechali, že s těžkem dobře bude. — Na Budíně legáta papežova na dvě stě hlédalo pěších na jeho hospodě pro Uhry. A kníže Karel, Zdeněk Lev, pan Peršteinský, Švihovský, Pražané, kanovníci z domu nesměli za dva dni, než uzavíravše se v domích a kamení nanosivše čekali, skoro-li budau k nim Uhři šturmovati. A po ukrocení té bauře zase sšedše se k arcibiskupu Ostřehomskému, žádali jediné, můžli to býti, že by mistr Pašek a Korambus s legátem rádi chtěli mluviti. A když byl opět v domě arcibiskupově, tam sšedše se, dali se s ním v jednání o ta kompactata i o jich rozum. A když se jim legát postavil, pravě, že jemu ta věc nemožná, tehdy Pražané a kněží jich pravili, že úplně a docela přijímají kompactata beze všeho odporu a oblibují v jich vlastním rozumu. A co se toho artikule dotýče, o kterýž jest mezi námi největší odpor, k tomu takto říkáme: že přijímání pod obojí spuosobú těla a krve Páně není z přikázání pána Krista, ale nám Čechuom jest to půjčeno, z moci církve svaté římské. Toho jest jistý
26 uložení a zřízení otcuov svatých starých a kostela římského. — A tak přitom oznamuje jim, že by v moci neměl, aby jim měl executorii vydati na ta kompaktata, tak dokládaje ten jistý legát papežský, že ani sám otec svatý, papež, ani všecka rada otce svatého papeže, a zvláště v tomto artikuli co se dotýče přijímání pod obojí spůsobau těla a krve boží, neb ta věc se vztahuje k vohledání všeho koncilium budúcího, jenž přijíti má. A tak tehdy, milostivý králi a páni, což otci svatému nenáleží i radám jeho, ovšem mně nenáleží. Neb ještě V. Mtem pravím to všem, že otec svatý není v hlavu udeřený ani jeho svatosti rada sau děti. A tak což učiniti mně nemožné za to vás všech prosím, že mne v to neráčíte potahovati, než což by mně náleželo, jistě na tom se račte ubezpečiti, že bych vám v tom odporný nebyl. A tak ten den za několik jiných nic zjednati nemohli. A v neděli po sv. Urbanu [28. května] přišel jest královský trubač, jmenem Lorenc, obyčejuov žertovných do hospody, kdež jest stál mistr Pašek s kněžími a spoluposly praž- skými i s Benešem, trubačem svým, kterýž s nimi jel do Budína. Tu u pana Mladého [sic] zeptal se na Benešovi trubači ten Lorenc, královský trubač, který jest to mistr Pašek? A když mu jej ukázal, tehdy mluvil k němu trubač Lorenc: Pane Pašku! Jakož's mluvil k králi J. Mti, že všichni pánové v Čechách přistaupili do papeže, však teď píší králi pánové zemanové, že jest to lež a jest mnoho pečetí. Však když sme bejvali s králem J. Mtí v Čechách zpívali ste: „Víc sluší poslauchati pána boha svého nežli stvoření jeho, člověka smrtedlného atd.“ V tom se mistr Pašek rozhněval, vstav šel pryč a řka: Čertli toho blázna na mne poslal? A on trubač řekl: Ne já blázen, ale smím tobě i každému pravdu pověděti. A s tím, zpívaje: „Věrní křestané“ šel pryč. A v tom vzbudil pán buoh lid uherský, že jsau v divných haufích prchali sem i tam jednak potrhujíce se na biskupy, na arcibiskupa a na toho legáta, neb hlas byl, že by zůstal [sic] co tu byl na Budíně více nežli padesát tisíc. A v tom vybili duom Ituriacha, žida křtěného, jenž byl u biskupa auředníkem na horách, jenž slovú Báně zlaté, a židy vytlaukli a pobrali jim jich statky. Item, Pražanům novina přišla, že se v Praze bauří a rathauz vosazují, aby nechajíce víry zase domuov se vrátili, že jest toho potřeba. Item, pan Krištof Švamberk knížeti a panu Lvovi psal, že se sedláci zdvihají a obec se bauří a v hradeckém kraji páni a rytířstvo sněmují, aby zase do Prahy pospíšili a víry na pokoji nechali, že s těžkem dobře bude. — Na Budíně legáta papežova na dvě stě hlédalo pěších na jeho hospodě pro Uhry. A kníže Karel, Zdeněk Lev, pan Peršteinský, Švihovský, Pražané, kanovníci z domu nesměli za dva dni, než uzavíravše se v domích a kamení nanosivše čekali, skoro-li budau k nim Uhři šturmovati. A po ukrocení té bauře zase sšedše se k arcibiskupu Ostřehomskému, žádali jediné, můžli to býti, že by mistr Pašek a Korambus s legátem rádi chtěli mluviti. A když byl opět v domě arcibiskupově, tam sšedše se, dali se s ním v jednání o ta kompactata i o jich rozum. A když se jim legát postavil, pravě, že jemu ta věc nemožná, tehdy Pražané a kněží jich pravili, že úplně a docela přijímají kompactata beze všeho odporu a oblibují v jich vlastním rozumu. A co se toho artikule dotýče, o kterýž jest mezi námi největší odpor, k tomu takto říkáme: že přijímání pod obojí spuosobú těla a krve Páně není z přikázání pána Krista, ale nám Čechuom jest to půjčeno, z moci církve svaté římské. Toho jest jistý
Strana 27
27. duovod před rukama, neb to cesta ukazuje neb historie staré [sic] i rozum i kompactata a v tomto, že apoštolé naši, jenž sau Crha a Strachota, biskup moravský, český, jezdili jsau do Říma k otci svatému papeži a to na něm sú vyžádali skrze znamenitú práci i autratu, jakož pak zjevně čte se v historii, kterauž máme v konsistoři pražské v kolleji naší. A jest věc vědomá, že u nás v Čechách i v Moravě žádný z apoštoluov nebyl; než tomu českému lidu, jenž byl tvrdý a neschopného rozumu, leč by jim všecko písmem svatým provedl a rozumem, i dopustila jest církev svatá mocí auřadu svého pod obojí spůsobú přijímati. A když lety ta věc jako pominula, zase příčinau Wigleffa, Petra Waldenského, jenž jsau zastali [sic] mistra Jana Husi, ta věc jest zrostla, kteráž jest až dosavad nám Čechuom k užívání. I pohleďtež, že již o to s vámi pře nedržíme, ale tomu místo dáváme, že není z přikázání pána Krista a tak suďte, že není toho žádná potřeba, abychom my pro budaucí koncilium nemohli dojíti executorii. Potom na jitro obeslali se všichni, kníže, Lev, Švihovský, písař zemský, Pražané a voboje kněžstvo. A když jest jako jistau věc majíc jednali vždy o to, tehdy legát nechtěl toho učiniti, než aby jemu za to dali XX tisíc, až pak přišlo na XV tisíc, také i to před- kládaje, že jest skrze to utratil několik tisíc, očekávaje na ně. Ale arcibiskup jednal, aby X tisíc dali. A tak pan Lev počal odporovati tomu, aby to měl od legáta kupovati, že mu to od stavuov není poručeno, aby co měl s legátem jednati a také že není k legátovi poslán ale k králi J. Mti. Tehdy mistr Pašek dí: Ale pane milej! Co ráčíte mysliti, neračte se na tom zastavovati, však ste ráčili J. M. Kské mluviti, že jest nám tím povinovat a že to J. Mti náleží. I poněvadž jest věc krále J. Mti, přátelé na tom býti ráčili, aby tu summu dali a třebas bez V. Mti práce i spolu s námi, kto vtej smlauvě J. Mť zastaupí, že časem slušným vedle smlauvy, aby summa zase dána byla tomu, kdož J. M. Kskú v tom zastúpí [sic], nebo z kterých důchoduov J. Mti bude dáno to a vyplněno, zase má býti oplaceno. A té věci knieže potvrdil, řka, toť se snadno sjíti může, neb nyní některé summy z berní leží a k tomu konci sau sebrány, aby na dluhy královské byly obráceny a potřeby. A potom víc hned v odporu nestáli. A když již legát viděl, že by na tom bylo, že to králi platiti náleží, toto jest jim pověděl: Jáť již executorií vám připraviti rozkáži a meškati vás nemíním, jedno to, což jest za obyčej a za právo, to abyšte mi učinili, totiž přísahu, a to zejmena každá osoba zvlášt, vy páni Pražané, páni mistři a kněží, jenž ste pod obojí spůsobau a vás se ta věc dotýče, kteříž již úmysl máte pevný a celý vstúpiti v poslušenství svato- svaté církve římské a stolice apoštolské; neb ten jest řád při církvi svaté od několika set let, že kteří sau upadli v ten hrozný blud, jenž slove scisma, to jest oddělení neb odřezání, pokání toto jsau oblíbili a přijíti museli. A tak i vy v neposlušenství stolici [sic] napřed v tom učení ste stáli až dosavad skrze neposlušenství [sic], potupiti máte a toho se od- řeknauti, k církvi svaté přihlásiti a na budaucí časy věčné se v tauž věc nevracovati ani vaší budaucí potomní; nebo všichní vaši předkové v neposlušenství stojíce kacíři jsau byli, to o nich vysvědčiti máte, z víry držeti [sic]. Ale vy moc svatého poslušenství, bez něhož, jakož tomu rozuměti, nelze spasenu býti, oblibujtež, poněvadž ste se již poznali, tak v tom stůjte, konečně úmysl majíce [sic], čehož vám pomahej buoh otec, syn i duch svatý, panna Maria, Petr, Pavel i všecka říše křestanská. Neb již za to držím, že veseleji pojedete domuov, když se to všecko zauplna a docela vykoná při vás.
27. duovod před rukama, neb to cesta ukazuje neb historie staré [sic] i rozum i kompactata a v tomto, že apoštolé naši, jenž sau Crha a Strachota, biskup moravský, český, jezdili jsau do Říma k otci svatému papeži a to na něm sú vyžádali skrze znamenitú práci i autratu, jakož pak zjevně čte se v historii, kterauž máme v konsistoři pražské v kolleji naší. A jest věc vědomá, že u nás v Čechách i v Moravě žádný z apoštoluov nebyl; než tomu českému lidu, jenž byl tvrdý a neschopného rozumu, leč by jim všecko písmem svatým provedl a rozumem, i dopustila jest církev svatá mocí auřadu svého pod obojí spůsobú přijímati. A když lety ta věc jako pominula, zase příčinau Wigleffa, Petra Waldenského, jenž jsau zastali [sic] mistra Jana Husi, ta věc jest zrostla, kteráž jest až dosavad nám Čechuom k užívání. I pohleďtež, že již o to s vámi pře nedržíme, ale tomu místo dáváme, že není z přikázání pána Krista a tak suďte, že není toho žádná potřeba, abychom my pro budaucí koncilium nemohli dojíti executorii. Potom na jitro obeslali se všichni, kníže, Lev, Švihovský, písař zemský, Pražané a voboje kněžstvo. A když jest jako jistau věc majíc jednali vždy o to, tehdy legát nechtěl toho učiniti, než aby jemu za to dali XX tisíc, až pak přišlo na XV tisíc, také i to před- kládaje, že jest skrze to utratil několik tisíc, očekávaje na ně. Ale arcibiskup jednal, aby X tisíc dali. A tak pan Lev počal odporovati tomu, aby to měl od legáta kupovati, že mu to od stavuov není poručeno, aby co měl s legátem jednati a také že není k legátovi poslán ale k králi J. Mti. Tehdy mistr Pašek dí: Ale pane milej! Co ráčíte mysliti, neračte se na tom zastavovati, však ste ráčili J. M. Kské mluviti, že jest nám tím povinovat a že to J. Mti náleží. I poněvadž jest věc krále J. Mti, přátelé na tom býti ráčili, aby tu summu dali a třebas bez V. Mti práce i spolu s námi, kto vtej smlauvě J. Mť zastaupí, že časem slušným vedle smlauvy, aby summa zase dána byla tomu, kdož J. M. Kskú v tom zastúpí [sic], nebo z kterých důchoduov J. Mti bude dáno to a vyplněno, zase má býti oplaceno. A té věci knieže potvrdil, řka, toť se snadno sjíti může, neb nyní některé summy z berní leží a k tomu konci sau sebrány, aby na dluhy královské byly obráceny a potřeby. A potom víc hned v odporu nestáli. A když již legát viděl, že by na tom bylo, že to králi platiti náleží, toto jest jim pověděl: Jáť již executorií vám připraviti rozkáži a meškati vás nemíním, jedno to, což jest za obyčej a za právo, to abyšte mi učinili, totiž přísahu, a to zejmena každá osoba zvlášt, vy páni Pražané, páni mistři a kněží, jenž ste pod obojí spůsobau a vás se ta věc dotýče, kteříž již úmysl máte pevný a celý vstúpiti v poslušenství svato- svaté církve římské a stolice apoštolské; neb ten jest řád při církvi svaté od několika set let, že kteří sau upadli v ten hrozný blud, jenž slove scisma, to jest oddělení neb odřezání, pokání toto jsau oblíbili a přijíti museli. A tak i vy v neposlušenství stolici [sic] napřed v tom učení ste stáli až dosavad skrze neposlušenství [sic], potupiti máte a toho se od- řeknauti, k církvi svaté přihlásiti a na budaucí časy věčné se v tauž věc nevracovati ani vaší budaucí potomní; nebo všichní vaši předkové v neposlušenství stojíce kacíři jsau byli, to o nich vysvědčiti máte, z víry držeti [sic]. Ale vy moc svatého poslušenství, bez něhož, jakož tomu rozuměti, nelze spasenu býti, oblibujtež, poněvadž ste se již poznali, tak v tom stůjte, konečně úmysl majíce [sic], čehož vám pomahej buoh otec, syn i duch svatý, panna Maria, Petr, Pavel i všecka říše křestanská. Neb již za to držím, že veseleji pojedete domuov, když se to všecko zauplna a docela vykoná při vás.
Strana 28
28 A v tom Pašek, Korambus, Havel administrátor, potaz vzemše, pověděli, že toho nemohau učiniti, neb jim tak mnoho není poručeno, že sau se toho nenadáli; než kdyby ta věc mohla další průtah míti, že by o to mysliti chtěli, aby k tomu blízcí byli, neb tím sme jistí, že do pěti let snad bychme i k tomu přivedli; nebo v znamenitě malém čase pro- spěch sme učinili v obci pražské a lid sme naklonili k Římanuom a v lásku jsme je spojili a uvedli. A legát jim řekl: Pracujtež ve jmeno boží a když budete hotoví k dosti učinění již předložené věci, vám mne přítelem v tom povolným znejte býti při otci svatém. A tak nic zjednati nemohli horlíce na něho, že jim chytr a vždy z jednoho do druhého jim šel; a s tím jeli preč do Prahy nic nezjednavše o kompactata i o executorii. Stalo se jest před hodem sv. Ducha [snad 3. června] léta 1525. Toto sepsání urozeného pána pana Jindřicha Mezeříčského, kterýž byl při tom jednání o ty kompactata.*) Potom páni Pražané přijeli do Čáslavě v středu před božím tělem [14. června], velmi smutní jsauc. To zvěděvše páni Horníci poslali k nim některé z konšeluov slavně je vítajíc a podle toho žádali jich, aby na zejtří jich hosté ráčili býti při processí a po pro- cessí aby ráčili s nimi vostati vobědvati v havířským domě. Nebo ten starobylý obyčej býval vždycky, když páni Pražané od krále jeli u Hory se zastavili a páni Horníci je vítali a ctili jako přátely své; kdež i tuto toho sau neobmeškali, a mistr Pašek s svými to sau přiřkli. Potom na zejtří [15. června] páni Horníci čekali na ně s processí až do šestnácti hodin, až potom noviny přišli, že páni Pražané vobědují v Brodě; a tak z toho sešlo. Aniž ještě mistr Pašek ten den jel do Prahy, než ležel na Přerově, kteréžto zboží nedávno kaupili Staro- městští s Novoměstskými. A tepruva v pátek [16. června] po nešpořích mlče a tiše přijeli do Prahy a žádný z sausedů nesměl se ptáti světských ani duchovních posluov na to mnoho časuov. Až Pašek z auřadu ssazen tu tepruv ta nevěra na jevo vyšla; o tom bude níž více praveno.**) XVII. Nucená a bezděčná víra mistra Jana Paška a mistra Havla Cahery, admini- strátora, na obec pražskú, kteréž byli přezděli náprava. Ještě toto mistr Jan Pašek a mistr Havel, administrátor, s svými pomocníky vy- myslili, aby vždy byl-li by kdo ještě, že by v něm nějaká jiskřička slova božího byla již uhasili, sami již srozumění s papeženci měvše a jim se zavázavše, že jsau dobré, ctné lidi a sausedy nutili, aby jim víru vyznávali, tak jak jsau oni chtěli a ne jak Kristus rozkázal, a to každý obzvláštně v tejnským kostele za mříží u voltáře Rokycanova, kdež lektura bývá, a to takto: [První čtyři artikulé shodují se s Bartošem str. 148. avšak pak jest]: **) *) Zde udává se pramen zevrubně. Bartoš (187.) neučinil tak, ale praví: „S kterýmžto poselstvím umlkli, a před obcí toho, co se dálo, ani tuším v radě, ani jinde podnes neoznámili... Avšak od jiných hodnověrných, kteříž přitom byli, nic zatajeno nebylo, jakož v 23. hlavě psáno stojí.“ A 23. hlava u Bartoše shoduje se, jak praveno, v podstatě s líčením pana Jindřicha Mezeříčského. Ale vskutku pak se nevypravuje.
28 A v tom Pašek, Korambus, Havel administrátor, potaz vzemše, pověděli, že toho nemohau učiniti, neb jim tak mnoho není poručeno, že sau se toho nenadáli; než kdyby ta věc mohla další průtah míti, že by o to mysliti chtěli, aby k tomu blízcí byli, neb tím sme jistí, že do pěti let snad bychme i k tomu přivedli; nebo v znamenitě malém čase pro- spěch sme učinili v obci pražské a lid sme naklonili k Římanuom a v lásku jsme je spojili a uvedli. A legát jim řekl: Pracujtež ve jmeno boží a když budete hotoví k dosti učinění již předložené věci, vám mne přítelem v tom povolným znejte býti při otci svatém. A tak nic zjednati nemohli horlíce na něho, že jim chytr a vždy z jednoho do druhého jim šel; a s tím jeli preč do Prahy nic nezjednavše o kompactata i o executorii. Stalo se jest před hodem sv. Ducha [snad 3. června] léta 1525. Toto sepsání urozeného pána pana Jindřicha Mezeříčského, kterýž byl při tom jednání o ty kompactata.*) Potom páni Pražané přijeli do Čáslavě v středu před božím tělem [14. června], velmi smutní jsauc. To zvěděvše páni Horníci poslali k nim některé z konšeluov slavně je vítajíc a podle toho žádali jich, aby na zejtří jich hosté ráčili býti při processí a po pro- cessí aby ráčili s nimi vostati vobědvati v havířským domě. Nebo ten starobylý obyčej býval vždycky, když páni Pražané od krále jeli u Hory se zastavili a páni Horníci je vítali a ctili jako přátely své; kdež i tuto toho sau neobmeškali, a mistr Pašek s svými to sau přiřkli. Potom na zejtří [15. června] páni Horníci čekali na ně s processí až do šestnácti hodin, až potom noviny přišli, že páni Pražané vobědují v Brodě; a tak z toho sešlo. Aniž ještě mistr Pašek ten den jel do Prahy, než ležel na Přerově, kteréžto zboží nedávno kaupili Staro- městští s Novoměstskými. A tepruva v pátek [16. června] po nešpořích mlče a tiše přijeli do Prahy a žádný z sausedů nesměl se ptáti světských ani duchovních posluov na to mnoho časuov. Až Pašek z auřadu ssazen tu tepruv ta nevěra na jevo vyšla; o tom bude níž více praveno.**) XVII. Nucená a bezděčná víra mistra Jana Paška a mistra Havla Cahery, admini- strátora, na obec pražskú, kteréž byli přezděli náprava. Ještě toto mistr Jan Pašek a mistr Havel, administrátor, s svými pomocníky vy- myslili, aby vždy byl-li by kdo ještě, že by v něm nějaká jiskřička slova božího byla již uhasili, sami již srozumění s papeženci měvše a jim se zavázavše, že jsau dobré, ctné lidi a sausedy nutili, aby jim víru vyznávali, tak jak jsau oni chtěli a ne jak Kristus rozkázal, a to každý obzvláštně v tejnským kostele za mříží u voltáře Rokycanova, kdež lektura bývá, a to takto: [První čtyři artikulé shodují se s Bartošem str. 148. avšak pak jest]: **) *) Zde udává se pramen zevrubně. Bartoš (187.) neučinil tak, ale praví: „S kterýmžto poselstvím umlkli, a před obcí toho, co se dálo, ani tuším v radě, ani jinde podnes neoznámili... Avšak od jiných hodnověrných, kteříž přitom byli, nic zatajeno nebylo, jakož v 23. hlavě psáno stojí.“ A 23. hlava u Bartoše shoduje se, jak praveno, v podstatě s líčením pana Jindřicha Mezeříčského. Ale vskutku pak se nevypravuje.
Strana 29
29 Páté, věříme, držíme a vyznáváme, že svátost oleje posvátného pána Ježíše jest ustanovená v zákoně božím založená, jižto mají pomazováni býti nemocní křestané k smrti se blížíce, již mají hledati a žádati od boha a nábožným posluhováním kněžským od kněží řádně svěcených olejem svatým, křížmem, pomazováni býti [sic]; šesté, držíme, že pro spasení duší v hříchy padajících slušné jest, kdy se chtí káti, aby se zpovídali a uložené pokání od nich [sic] řádně v postech a v modlitbách, v almužnách, v trestání těla i což kolivěk uloží aby splnili; sedmé, držíme a vyznáváme, že panna Maria a jiní svatí v nebesích po pánu Kristu, nejvyšším orodovníku, tak se modlí, a pomáhají hříšníkovi kajícímu svými žádostmi a modlením nám zde ještě na zemi obývajícím a že jest slušné a hodné jich žádati ku pomoci, a tudy se k nim utíkati vždycky máme. Tuto my víru srdcem věříme a ústy vyznáváme a jestli bychom co proti té víře vyznalé atd. [Bartoš str. 149. konec hlavy 10.] — Stalo se v čtvrtek před svatým Řehořem [9. března] 1525. Tento slib takový a přísaha nařčená a bezdečná za mistra Rokycany také na placu byla a již od mistra Havla a kněží jeho znovu vyhlášena, tak že téměř po vší české zemi taková víra kázána byla, kdež předkem v Praze mnozí řemeslníci a sausedé přinuceni sau tuto víru vyznávati anebo všeho na krále nechaje od města pryč jíti. Po tom pak vyznání tepruov na zejtří na rathauz jíti a do rady vstúpiti v drahném počtu zachovalých sauseduov a tu panu purgmistru a pánuom poděkovati z nápravy víry a tu v radě neb před radú stoje po druhé se spraviti a víru též jako prve vyznávati. Tu mistr Jan Pašek k nim mluvil, řka: Ač ste odvolali, proto vám věřiti nebudem a nesluší vám věřiti. A to já vám předpovídám, jestli že se v tom tak nezachováte, co ste slíbili, co se vám mělo nyní státi a vás potkati, stane se vám potom, jestli že se čeho do- pustíte proti přísaze vaší. Ale někteří z nich, kteří bohatí byli, ti se vyplatili a penězi pře- sypati museli, jako Jakub Slaup s některými.*) Tyto věci a jiné mnohé mistr Pašek a Havel administrátor, majíce srozumění s Ostřehomským biskupem a s nejpřednějšími pány v Čechách, kteří byli papeženci, směle činili. Havel s kněžími, proti dobrým lidem pravdu boží milujícím, nechtěje se s žádným o zákon páně ani postaviti, na kázáních však haněl, tupil, kaceřoval a proti králi, pánu svému, mluvil. A mistr Pašek sa prvním a tehdáž jako králem v Praze tomu místo dával, nic neříkal a na kázání bejvajíc do rukávu se jest usmíval, ačkoli slavné paměti král Ludvík, královna Maria i jich věrná rada psali a k pokoji napomínali, on svými na to nic nedbal, co chtěl to učinil a co nechtěl ani král jemu v tom překaziti nemohl. Když pak již tak bez překážky vládnúce a nad těmi, kteříž pravdu boží milovali a králi pánu svému nad jiné věrni byli, svau provedli, král Ludvík, svaté paměti, maje bitvu uloženú s Turkem, na den sv. Jana stětí 1. 1526., nemoha se pomoci od svých pod- daných dočekati, k bitvě, ač jemu páni čeští někteří jeho věrnější bránili, však biskup Ostřehomský s svými k tomu třeli až se i po jich vuoli stalo, že s nimi jel a od týchž biskupóv v boji mezi haufy postaven, kdež více příčinau a auklady svých vlastních pod- *) Bartoš 145. a 197.
29 Páté, věříme, držíme a vyznáváme, že svátost oleje posvátného pána Ježíše jest ustanovená v zákoně božím založená, jižto mají pomazováni býti nemocní křestané k smrti se blížíce, již mají hledati a žádati od boha a nábožným posluhováním kněžským od kněží řádně svěcených olejem svatým, křížmem, pomazováni býti [sic]; šesté, držíme, že pro spasení duší v hříchy padajících slušné jest, kdy se chtí káti, aby se zpovídali a uložené pokání od nich [sic] řádně v postech a v modlitbách, v almužnách, v trestání těla i což kolivěk uloží aby splnili; sedmé, držíme a vyznáváme, že panna Maria a jiní svatí v nebesích po pánu Kristu, nejvyšším orodovníku, tak se modlí, a pomáhají hříšníkovi kajícímu svými žádostmi a modlením nám zde ještě na zemi obývajícím a že jest slušné a hodné jich žádati ku pomoci, a tudy se k nim utíkati vždycky máme. Tuto my víru srdcem věříme a ústy vyznáváme a jestli bychom co proti té víře vyznalé atd. [Bartoš str. 149. konec hlavy 10.] — Stalo se v čtvrtek před svatým Řehořem [9. března] 1525. Tento slib takový a přísaha nařčená a bezdečná za mistra Rokycany také na placu byla a již od mistra Havla a kněží jeho znovu vyhlášena, tak že téměř po vší české zemi taková víra kázána byla, kdež předkem v Praze mnozí řemeslníci a sausedé přinuceni sau tuto víru vyznávati anebo všeho na krále nechaje od města pryč jíti. Po tom pak vyznání tepruov na zejtří na rathauz jíti a do rady vstúpiti v drahném počtu zachovalých sauseduov a tu panu purgmistru a pánuom poděkovati z nápravy víry a tu v radě neb před radú stoje po druhé se spraviti a víru též jako prve vyznávati. Tu mistr Jan Pašek k nim mluvil, řka: Ač ste odvolali, proto vám věřiti nebudem a nesluší vám věřiti. A to já vám předpovídám, jestli že se v tom tak nezachováte, co ste slíbili, co se vám mělo nyní státi a vás potkati, stane se vám potom, jestli že se čeho do- pustíte proti přísaze vaší. Ale někteří z nich, kteří bohatí byli, ti se vyplatili a penězi pře- sypati museli, jako Jakub Slaup s některými.*) Tyto věci a jiné mnohé mistr Pašek a Havel administrátor, majíce srozumění s Ostřehomským biskupem a s nejpřednějšími pány v Čechách, kteří byli papeženci, směle činili. Havel s kněžími, proti dobrým lidem pravdu boží milujícím, nechtěje se s žádným o zákon páně ani postaviti, na kázáních však haněl, tupil, kaceřoval a proti králi, pánu svému, mluvil. A mistr Pašek sa prvním a tehdáž jako králem v Praze tomu místo dával, nic neříkal a na kázání bejvajíc do rukávu se jest usmíval, ačkoli slavné paměti král Ludvík, královna Maria i jich věrná rada psali a k pokoji napomínali, on svými na to nic nedbal, co chtěl to učinil a co nechtěl ani král jemu v tom překaziti nemohl. Když pak již tak bez překážky vládnúce a nad těmi, kteříž pravdu boží milovali a králi pánu svému nad jiné věrni byli, svau provedli, král Ludvík, svaté paměti, maje bitvu uloženú s Turkem, na den sv. Jana stětí 1. 1526., nemoha se pomoci od svých pod- daných dočekati, k bitvě, ač jemu páni čeští někteří jeho věrnější bránili, však biskup Ostřehomský s svými k tomu třeli až se i po jich vuoli stalo, že s nimi jel a od týchž biskupóv v boji mezi haufy postaven, kdež více příčinau a auklady svých vlastních pod- *) Bartoš 145. a 197.
Strana 30
30 daných nežli nepřátelských, nebohý a opuštěný král, zahynauti bídně v jakés zátoce bahnivé, již přemožený utíkaje, musil. Ale mistr Pašek s Pražany, pan Lev a jiná města (krom Tábor- ských), kteří spolu v tom puntu a srozumění s biskupem Ostřehomským byli, krále také neopustili [sic], ale na pomoc jemu s lidem táhli a na té cestě již štyři neděle táhnúce a ustali na místo jsauce [sic]*), když o porážce krále Ludvíka i smrti jeho uslyšeli, v osmi dnech se domuov vrátili. Potom sšedše se do veliké koleje, tu mistr Jan Pašek vší obci smrt pána svého smutně a truchlivě oznámil. A tu hned jeho milostník. Poledne klobaučník jmenem, kterémuž on nejvíce věřil, nad tím žalost znamenitau maje zazpíval: „Veselýť nám den nastal.“ Toto pak všecko pořádně, jiného mnoho opustivše, sem o mistru Paškovi a jeho pomocnících psal, proto aby upřímnost jeho Havla Cahery a všech podle nich stojících snáze poznána býti mohla. Nechžť jest již ale na tom nyní dost. Již pak ale ve jmeno boží na- vrátím se k prvnímu, takéli sau ti konšelé u vězení Paškově jsauce a na své dobré pověsti tak ohyzděni k čemu se ozejvali, jakož pokudž jim možné bylo nic sau neobmeškali. XVIII. List vězňův k králi Ludvíkovi (a v něm zpráva) z vězení poslaný.**) Nejjasnější králi a pane pane náš nejmilostivější! Nepochybujem, že V. K. Mť v své milostivé paměti jmíti a držeti ráčíte, kterak my skrze a křivé a nepravé obžalování od našich statkuov, dítek i manželek jsúce vytištěni, k V. K. Mti utíkali sme se za opatření spravedlivé prosili a saudu spravedlivého na V. K. Mti sme žádali. Kdež sme to i vskutku seznali, že V. K. Mť jakožto milostivý a spravedlivý král nám radú z milosti své, z povinnosti královské spravedlivosti poslúžiti a uděliti ste ráčili, ale pro veliké V. K. Mti zanepráznění a potřeby vykonati nemohauce, ráčili ste kommissaře pány J. Mti nám, obojí straně, za pro- středky k přátelskému jednání zříditi a ustanoviti a jim Pražanuom ráčili ste rozkazovati a jich napomínati, aby se oni V. K. Mti dali v tom volní a poslušní naleznauti, kdež, nej- milostivější králi, nepoznali sme [aby] na purgmistru a konšelích, V. K. Mti úřednících, ani na lidu obecném co scházeti mělo, než že Havel administrátor na kázání v kostele a mistr Jan Pašek v obci na rathauzu s některými z roty své lidi napomínali, aby na zápis, kterýž sau mezi sebau proti nám učinili, pamatovali; v kterýžto zápis (spůsobivše sobě znamenitý počet lidu zbrojného) mocí a strachem sau je přinutili, a kdo by k tomu svoliti nechtěl, aby byl z města vypovědín, pokutu sau uložili, a tudy taková zňala se jest překážka, že ještě až dosavad k takovému jednání přistaupeno nebylo, ač by takměř všickni napřed lidé rádi upokojeni byli i s námi se srovnali, kdyby jediné toho násilného zápisu mohli zbaveni býti; ale že on mistr Jan Pašek a Havel administrátor, týmž nespravedlivým zápisem lidem hrozí a častým napomínáním hrozí [sic], aby tudy proti nám své nespravedlivé předsevzetí mohli snáze vykonati. Nebo, nejmilostivější králi, V. K. Mť dobře znáti ráčí, že těm anebo tomu, kdož má spravedlivost a zvláště v té zemi, kdež jest král a pán, řád a právo jest, ješto nad křivdau mstí a spravedlivosti obraňuje, není se potřebí žádnými zápisy zahražovati, *) Celé to místo jest porušeno. Srovnej s Bartošem 223. **) Poslán byl dle obsahu teprv některý čas po bezvýsledném jednání obou stran před knížetem Karlem. — Zmínka o něm nachází se u Bartoše str. 203.
30 daných nežli nepřátelských, nebohý a opuštěný král, zahynauti bídně v jakés zátoce bahnivé, již přemožený utíkaje, musil. Ale mistr Pašek s Pražany, pan Lev a jiná města (krom Tábor- ských), kteří spolu v tom puntu a srozumění s biskupem Ostřehomským byli, krále také neopustili [sic], ale na pomoc jemu s lidem táhli a na té cestě již štyři neděle táhnúce a ustali na místo jsauce [sic]*), když o porážce krále Ludvíka i smrti jeho uslyšeli, v osmi dnech se domuov vrátili. Potom sšedše se do veliké koleje, tu mistr Jan Pašek vší obci smrt pána svého smutně a truchlivě oznámil. A tu hned jeho milostník. Poledne klobaučník jmenem, kterémuž on nejvíce věřil, nad tím žalost znamenitau maje zazpíval: „Veselýť nám den nastal.“ Toto pak všecko pořádně, jiného mnoho opustivše, sem o mistru Paškovi a jeho pomocnících psal, proto aby upřímnost jeho Havla Cahery a všech podle nich stojících snáze poznána býti mohla. Nechžť jest již ale na tom nyní dost. Již pak ale ve jmeno boží na- vrátím se k prvnímu, takéli sau ti konšelé u vězení Paškově jsauce a na své dobré pověsti tak ohyzděni k čemu se ozejvali, jakož pokudž jim možné bylo nic sau neobmeškali. XVIII. List vězňův k králi Ludvíkovi (a v něm zpráva) z vězení poslaný.**) Nejjasnější králi a pane pane náš nejmilostivější! Nepochybujem, že V. K. Mť v své milostivé paměti jmíti a držeti ráčíte, kterak my skrze a křivé a nepravé obžalování od našich statkuov, dítek i manželek jsúce vytištěni, k V. K. Mti utíkali sme se za opatření spravedlivé prosili a saudu spravedlivého na V. K. Mti sme žádali. Kdež sme to i vskutku seznali, že V. K. Mť jakožto milostivý a spravedlivý král nám radú z milosti své, z povinnosti královské spravedlivosti poslúžiti a uděliti ste ráčili, ale pro veliké V. K. Mti zanepráznění a potřeby vykonati nemohauce, ráčili ste kommissaře pány J. Mti nám, obojí straně, za pro- středky k přátelskému jednání zříditi a ustanoviti a jim Pražanuom ráčili ste rozkazovati a jich napomínati, aby se oni V. K. Mti dali v tom volní a poslušní naleznauti, kdež, nej- milostivější králi, nepoznali sme [aby] na purgmistru a konšelích, V. K. Mti úřednících, ani na lidu obecném co scházeti mělo, než že Havel administrátor na kázání v kostele a mistr Jan Pašek v obci na rathauzu s některými z roty své lidi napomínali, aby na zápis, kterýž sau mezi sebau proti nám učinili, pamatovali; v kterýžto zápis (spůsobivše sobě znamenitý počet lidu zbrojného) mocí a strachem sau je přinutili, a kdo by k tomu svoliti nechtěl, aby byl z města vypovědín, pokutu sau uložili, a tudy taková zňala se jest překážka, že ještě až dosavad k takovému jednání přistaupeno nebylo, ač by takměř všickni napřed lidé rádi upokojeni byli i s námi se srovnali, kdyby jediné toho násilného zápisu mohli zbaveni býti; ale že on mistr Jan Pašek a Havel administrátor, týmž nespravedlivým zápisem lidem hrozí a častým napomínáním hrozí [sic], aby tudy proti nám své nespravedlivé předsevzetí mohli snáze vykonati. Nebo, nejmilostivější králi, V. K. Mť dobře znáti ráčí, že těm anebo tomu, kdož má spravedlivost a zvláště v té zemi, kdež jest král a pán, řád a právo jest, ješto nad křivdau mstí a spravedlivosti obraňuje, není se potřebí žádnými zápisy zahražovati, *) Celé to místo jest porušeno. Srovnej s Bartošem 223. **) Poslán byl dle obsahu teprv některý čas po bezvýsledném jednání obou stran před knížetem Karlem. — Zmínka o něm nachází se u Bartoše str. 203.
Strana 31
31 ale mistr Jan Pašek s svými pomocníky, když jest jemu to, což jest o nás mluvil a v lidi vtrúsil (pravě, že sme jeho a jiné měli mordovati) nemohlo postačiti i uvrhli sau v to víru, pravíce, že sú ten a takový zápis pro víru svatú křestanskú učinili, jako bychom byli my u víře svaté, křestanské nevěrní a poblúzení, aby tím snáze V. K. Mti čistý a nepoškvrněný úmysl od nás mohli odvrátiti, ješto my silně věříme, že toho pán buoh všemohúcí neráčí dopustiti, ale že jejich lstivý a nepravý úmysl jako někdy radu Achitofelovu ráčí zrušiti a proměniti a V. K. Mť k nám se ráčí milostivostí a spravedlivostí nachýliti. Neb daufáme všemohúcímu pánu bohu, kterýž sám toliko všech srdcí tejnost zná, že sme ti a takoví, jakož nás u V. K. Mti tejně a skrytě omlúvají, nebyli, nejsme a bohdá nebudeme a ne- věříme, by nás kdo z toho, co by bylo proti svaté víře křestanské anebo z jakých aukladuov a morduov před V. K. Mtí anebo před kterým koli zřízeným saudem a právem směl viniti, poněvadž, nejmilostivější králi, netoliko před V. K. Mtí žádali sme slyšení a saudu spravedli- vého, ale i teď před nedávnými dny na rathauze na Starém i Novém Městě pražském v jedné každé obci, některé osoby z nás za glejtem jsúce, mluvili sme a prosili, aby o nás toho nevěřili, což sau mezi ně vtrúsili, pravíce, že bychom bludní a pikharté byli, že to pravda není a kdož sú to koli mezi ně vtrausili, dokud sau živi, toho pravého neučiní. Nad to, nejmilostivější králi, i k tomu přede vší obcí sme se poddávali, jestli že jest kdo, ješto by nás chtěl buďto strany morduov anebo z jakých bluduov viniti, aby se ohlásil, že mi hned chceme rádi odpovídati a každému právi býti. Tu se jest ani mistr Jan Pašek, jsa tu při těch řečích našich přítomný, ani žádný jiný neohlásil a slova žádného nepromluvil, ješto sme to vskutku poznali, že z takové naší úmluvy a podávání takměř všickni, kromě Paška a některých z jeho roty, byli sú potěšení a nás jsú pokojně a dobrovolně vyslyšeli. A protož, nejmilostivější králi, V. K. Mti poniženě prosíme, že přes naše spravedlivé podání žádným takovým správám věřiti a místa dávati neráčíte, ale že ráčíte na naši tak velikú bídu a úzkost, kterúžto již puol léta nevinně trpíme a neseme, milostivě a spravedlivě roz- hlednúti a nás jako milostivý a spravedlivý král opatřiti a nám toho dopustiti, abychom v statcích svých s dítkami a manželkami našími byli a to, což nám ještě pozůstalo, užívati mohli, též i na svém zdraví tak bídně bez provinění nehynuli, poněvadž všickni jestliže V. K. Mť učiniti ráčí, ničemuž odporní býti nechceme a bude-li nás kdož koli před V. K. Mti aneb před kterým koli zřízeným saudem chtíti z čeho viniti, chceme každému odpovídati a právi býti. A protož ještě V. K. Mti pro nejvyšší milosrdenství boží, pro božskú i lidskú spravedlnost pokorně prosíme, že nás V. K. Mť v tak spravedlivé žádosti naší ráčí opatřiti, aby pán buoh všemohúcí svú svatú milostí za takové spravedlivé opatření V. K. Mti ráčil rozmnožiti království, věku a ode všeho zlého vždycky zachovati. Ale biskup ostřehomský maje srozumění s Paškem a některými pány v Čechách, což koli ti vězňové králi psali, všecko Paškovi a Havlovi dal znáti i časem i listy jim na zpátek posílal. Však proto se toho dovolali, že král rozkázal, aby slyšáni byli. Kdež ta věc knížeti Karlovi Minstrberskému, tehdáž nejvyššímu hejtmanu království českého a posluom z měst byla poručena a kníže Karel i s biskupem týmž vězňům za přítele se postavili, ale v pravdě skutek se jest jiný od nich potom našel.*) *) Může se týkati toliko druhého jednání knížete Karla mezi stranami spornými, o němž viz Bartoše str. 201.
31 ale mistr Jan Pašek s svými pomocníky, když jest jemu to, což jest o nás mluvil a v lidi vtrúsil (pravě, že sme jeho a jiné měli mordovati) nemohlo postačiti i uvrhli sau v to víru, pravíce, že sú ten a takový zápis pro víru svatú křestanskú učinili, jako bychom byli my u víře svaté, křestanské nevěrní a poblúzení, aby tím snáze V. K. Mti čistý a nepoškvrněný úmysl od nás mohli odvrátiti, ješto my silně věříme, že toho pán buoh všemohúcí neráčí dopustiti, ale že jejich lstivý a nepravý úmysl jako někdy radu Achitofelovu ráčí zrušiti a proměniti a V. K. Mť k nám se ráčí milostivostí a spravedlivostí nachýliti. Neb daufáme všemohúcímu pánu bohu, kterýž sám toliko všech srdcí tejnost zná, že sme ti a takoví, jakož nás u V. K. Mti tejně a skrytě omlúvají, nebyli, nejsme a bohdá nebudeme a ne- věříme, by nás kdo z toho, co by bylo proti svaté víře křestanské anebo z jakých aukladuov a morduov před V. K. Mtí anebo před kterým koli zřízeným saudem a právem směl viniti, poněvadž, nejmilostivější králi, netoliko před V. K. Mtí žádali sme slyšení a saudu spravedli- vého, ale i teď před nedávnými dny na rathauze na Starém i Novém Městě pražském v jedné každé obci, některé osoby z nás za glejtem jsúce, mluvili sme a prosili, aby o nás toho nevěřili, což sau mezi ně vtrúsili, pravíce, že bychom bludní a pikharté byli, že to pravda není a kdož sú to koli mezi ně vtrausili, dokud sau živi, toho pravého neučiní. Nad to, nejmilostivější králi, i k tomu přede vší obcí sme se poddávali, jestli že jest kdo, ješto by nás chtěl buďto strany morduov anebo z jakých bluduov viniti, aby se ohlásil, že mi hned chceme rádi odpovídati a každému právi býti. Tu se jest ani mistr Jan Pašek, jsa tu při těch řečích našich přítomný, ani žádný jiný neohlásil a slova žádného nepromluvil, ješto sme to vskutku poznali, že z takové naší úmluvy a podávání takměř všickni, kromě Paška a některých z jeho roty, byli sú potěšení a nás jsú pokojně a dobrovolně vyslyšeli. A protož, nejmilostivější králi, V. K. Mti poniženě prosíme, že přes naše spravedlivé podání žádným takovým správám věřiti a místa dávati neráčíte, ale že ráčíte na naši tak velikú bídu a úzkost, kterúžto již puol léta nevinně trpíme a neseme, milostivě a spravedlivě roz- hlednúti a nás jako milostivý a spravedlivý král opatřiti a nám toho dopustiti, abychom v statcích svých s dítkami a manželkami našími byli a to, což nám ještě pozůstalo, užívati mohli, též i na svém zdraví tak bídně bez provinění nehynuli, poněvadž všickni jestliže V. K. Mť učiniti ráčí, ničemuž odporní býti nechceme a bude-li nás kdož koli před V. K. Mti aneb před kterým koli zřízeným saudem chtíti z čeho viniti, chceme každému odpovídati a právi býti. A protož ještě V. K. Mti pro nejvyšší milosrdenství boží, pro božskú i lidskú spravedlnost pokorně prosíme, že nás V. K. Mť v tak spravedlivé žádosti naší ráčí opatřiti, aby pán buoh všemohúcí svú svatú milostí za takové spravedlivé opatření V. K. Mti ráčil rozmnožiti království, věku a ode všeho zlého vždycky zachovati. Ale biskup ostřehomský maje srozumění s Paškem a některými pány v Čechách, což koli ti vězňové králi psali, všecko Paškovi a Havlovi dal znáti i časem i listy jim na zpátek posílal. Však proto se toho dovolali, že král rozkázal, aby slyšáni byli. Kdež ta věc knížeti Karlovi Minstrberskému, tehdáž nejvyššímu hejtmanu království českého a posluom z měst byla poručena a kníže Karel i s biskupem týmž vězňům za přítele se postavili, ale v pravdě skutek se jest jiný od nich potom našel.*) *) Může se týkati toliko druhého jednání knížete Karla mezi stranami spornými, o němž viz Bartoše str. 201.
Strana 32
32 XIX. Zpráva a stížení pře vězňuov knížeti Karlovi Minstrberskému, když měli s Pražany slyšáni bejti.*) Když rozliční rozdílové a různice toho roku vznikli sau v knězstvu i v lidu, tak že skrze to mnohá a častá scházení a rozjímání byla sau měštanuov přísežných se panem purgmistrem a pány i s knězstvem a by takové ruoznice více se nerozmáhali v městě pro uvarování budaucího horšího a když vždy bez vyměřeného a jistého řádu takových neubývalo nesnází, jednostejná vuole pana purgmistra a pánuov a starších obecných i cechmistrů v pilným rozjímání k ustanovení takového řádu a sepsání jistých artikuluov byla. Vyvoleny byly jisté osoby z konšeluov a starších přísežních, kteřížto sebrali a sepsali jisté kusy a artikule podle uznalé potřeby k napravení takových rozdíluov při duchovních i světských. I ty tak sepsané artikule ty osoby vyvolené panu purgmistru a pánům oznámili. Kteřížto uslyševše je oblíbili i schválili. Potom svolána byla obec, aby též všickni upokojeni byli a to v mnohém a dlauhém rozjímání k artikulům a řádu tak již psanému též sau svolili, přistúpili i žádali, aby podle těch k světským i k knězstvu tak přistupováno bylo, chudého ani bohatého v tom nic nešetříce. Administrátor také i knězstvo požádali sú pana purg- mistra a pánuov, poněvadž jisté pořízení mezi sebau učinili sau, aby i oni věděli jak k sobě i k lidu se zachovati mají, aby jim ti artikulové oznámeni byli i také vydáni. K jichžto žádosti jest povoleno, tak že jest jim to přečteno i vydáno, tak aby se zachovali jim roz- kázáno, poněvadž to všemi svoleno i zavříno jest.**) O těch artikulích a řádu před pány posly J. Mtmi, na sněmě obecním před tím minulým, vyslanými od J. M. Kské, podle těch listuov o pikhartech a bludných lidech po- slaných a na ústní J. Mtí pánů posluov skrze J. Mť knížecí vznešení a oznámení, jest dána ode vší obce odpověd, že proti bludným lidem a pikhartům páni purgmistr a páni i všecka obec na tom sú se prve snesli a na tom zůstali i to zavřeli s pokutami jistými a že podle téhož svolení tak se zachovati chtí nyní a na časy potomní. Též na plném sněmě když o pikhartech a bludných lidech od vyšších stavuov mluveno a rozjímáno bylo, tu také páni Pražané své rčení a svolení o takových lidech v městě pražském učiněné zjevně oznámili, pravíce, než o sněmě věděli o takových lidech mezi sebau sau řád i pokutami učinili. I poněvadž ti artikulové a to pořízení tak svoleno, stvrzeno a v knihy vepsáno jest, za to prosíme osvícené a milostivé kníže, že ráčíte porozuměti jak na nás mimo řád a právo také i svolení saženo jest. Nebyvše prve od žádného viněni ani žádným spůsobem naříkáni ani kdy v čem zlém, nepoctivém a bludném proti pánu bohu a svaté víře křestanské i proti našim dobrým pověstem nalezeni, však přes to všecko těžké a žalostivé trápení a vězení nésti musíme.***) Nad to všecko vzavše nás u vězení hned sau listy po vší zemi ke všem stavuom o nás rozepsali k naší veliké potupě a lehkosti beze všeho našeho provinění. Kterémuž my *** *) Náleží k prvnímu jednání knížete Karla s uvězněnými. Bartoš str. 90. a násl. **) Dotýká se oněch nahoře str. 13. šíře vzpomenutých 10. artikulů Paškových 17. května proklamova- ných. Co nyní nahoře v textu následuje, náleží zase k sněmu svatomarkétskému 14. července odbývanému. Viz nahoře str. 12. Bartoš str. 98.
32 XIX. Zpráva a stížení pře vězňuov knížeti Karlovi Minstrberskému, když měli s Pražany slyšáni bejti.*) Když rozliční rozdílové a různice toho roku vznikli sau v knězstvu i v lidu, tak že skrze to mnohá a častá scházení a rozjímání byla sau měštanuov přísežných se panem purgmistrem a pány i s knězstvem a by takové ruoznice více se nerozmáhali v městě pro uvarování budaucího horšího a když vždy bez vyměřeného a jistého řádu takových neubývalo nesnází, jednostejná vuole pana purgmistra a pánuov a starších obecných i cechmistrů v pilným rozjímání k ustanovení takového řádu a sepsání jistých artikuluov byla. Vyvoleny byly jisté osoby z konšeluov a starších přísežních, kteřížto sebrali a sepsali jisté kusy a artikule podle uznalé potřeby k napravení takových rozdíluov při duchovních i světských. I ty tak sepsané artikule ty osoby vyvolené panu purgmistru a pánům oznámili. Kteřížto uslyševše je oblíbili i schválili. Potom svolána byla obec, aby též všickni upokojeni byli a to v mnohém a dlauhém rozjímání k artikulům a řádu tak již psanému též sau svolili, přistúpili i žádali, aby podle těch k světským i k knězstvu tak přistupováno bylo, chudého ani bohatého v tom nic nešetříce. Administrátor také i knězstvo požádali sú pana purg- mistra a pánuov, poněvadž jisté pořízení mezi sebau učinili sau, aby i oni věděli jak k sobě i k lidu se zachovati mají, aby jim ti artikulové oznámeni byli i také vydáni. K jichžto žádosti jest povoleno, tak že jest jim to přečteno i vydáno, tak aby se zachovali jim roz- kázáno, poněvadž to všemi svoleno i zavříno jest.**) O těch artikulích a řádu před pány posly J. Mtmi, na sněmě obecním před tím minulým, vyslanými od J. M. Kské, podle těch listuov o pikhartech a bludných lidech po- slaných a na ústní J. Mtí pánů posluov skrze J. Mť knížecí vznešení a oznámení, jest dána ode vší obce odpověd, že proti bludným lidem a pikhartům páni purgmistr a páni i všecka obec na tom sú se prve snesli a na tom zůstali i to zavřeli s pokutami jistými a že podle téhož svolení tak se zachovati chtí nyní a na časy potomní. Též na plném sněmě když o pikhartech a bludných lidech od vyšších stavuov mluveno a rozjímáno bylo, tu také páni Pražané své rčení a svolení o takových lidech v městě pražském učiněné zjevně oznámili, pravíce, než o sněmě věděli o takových lidech mezi sebau sau řád i pokutami učinili. I poněvadž ti artikulové a to pořízení tak svoleno, stvrzeno a v knihy vepsáno jest, za to prosíme osvícené a milostivé kníže, že ráčíte porozuměti jak na nás mimo řád a právo také i svolení saženo jest. Nebyvše prve od žádného viněni ani žádným spůsobem naříkáni ani kdy v čem zlém, nepoctivém a bludném proti pánu bohu a svaté víře křestanské i proti našim dobrým pověstem nalezeni, však přes to všecko těžké a žalostivé trápení a vězení nésti musíme.***) Nad to všecko vzavše nás u vězení hned sau listy po vší zemi ke všem stavuom o nás rozepsali k naší veliké potupě a lehkosti beze všeho našeho provinění. Kterémuž my *** *) Náleží k prvnímu jednání knížete Karla s uvězněnými. Bartoš str. 90. a násl. **) Dotýká se oněch nahoře str. 13. šíře vzpomenutých 10. artikulů Paškových 17. května proklamova- ných. Co nyní nahoře v textu následuje, náleží zase k sněmu svatomarkétskému 14. července odbývanému. Viz nahoře str. 12. Bartoš str. 98.
Strana 33
33 psaní od prvního slova až do nejposlednějšího směle odpíráme, že tím ničímž vinni nejsme a nebojíme se, aby co na nás kdo spravedlivě provésti a ukázati mohl.*) Nebo my vždycky při cti a chvále božské i svaté víře křestanské, i také při J. M. Kské, pánu našem nejmilosti- vějším, i při městu pražském věrní, stálí, upřímní i celí bez všelijakého zlého naříkání byli sme, trvali sme a s pomocí jeho milosti svaté sme i budeme až do smrti, žádnému podle svého stavu toho napřed nedadúce. A toho listu takového přípis V. knížecí Mti podáváme, kterýž páni Pražané bez pochyby pečetěný mají. Páni Pražané na tento poslední artikul o rozepsání toho listu tak odpověděli, že „což sme koli psali do měst na ně sme nemínili, než chtějíli na sebe to bráti, to my rádi uslyšíme.“**) Na toto sau ti páni vězňové, konšelé toliko, doluov šli a napsaným těm všem vinám, nám přičteným od Zikmunda Vaníčkovic i toho počtu zbrojného lidu, odpírali dostatečně, že tím ničímž vinni nejsau, v tom pána boha všemohúcího se dokládajíc i svého nevinného svědomí, aniž se bojíme, aby to od koho na nás spravedlivě ukázáno a provedeno býti mohlo. Těchto sau artikuluov ti vězňové před kníže a města podali, k tomu i to též sepsané podali, jak je jímali a jak viny jim dávali, že se jedno s druhejm netrefilo. Též také i zprávu mistra Brikcího dodali, z jaké příčiny kázal pány u večír do rathauzu obsílati. Istud actum et peractum feria 3. ante Clementis [22. listopadu] anno 1524. XX. Kterak kníže Karel Minsterberský se pány posly z měst z rozkázání J. Mti krále Ludvíka slyšeli jsau Pražany a vězně.***) Léta Páně 1524. v pondělí před sv. Klimentem [21. listopadu] kníže Karel se pány posly z měst na rathauze dolejším v Starém Městě pražském z rozkázání J. Mti krále Ludvíka společně sau slyšeli pány Pražany a vězně, kteříž v vázbě jich držáni byli, toliko ty, kteří konšelé byli, ze jmena: Daniele Rauše, mistra Vácslava, příjmím Lazara, mistra Brikcího, Jana Erazima, Blažka saukeníka, jinejch žádnejch věznuov (buďto kteří na staro- městským nebo na novoměstským rathauze sau seděli) neslyšeli. Kdežto jednu každau stranu zvlášt před sebe pustili, a nejprve mistra Jana Paška s jinými konšely, kteříž ještě při témž úřadu pozůstali s rotau jeho. Tu Pašek a Pražané před knížetem a pány posly z měst žalovali na ty vězně z kon- šeluov, kteříž z rady do vězení dáni byli a svau žalobu proti nim jakž mohli nejvejše stížili, že i na mistra Brikcího práva útrpného žádali, pravíce, že by se toho mnoho nalezlo, než by kníže se pány posly z rathauzu sjíti ráčili atd. A když Pašek s Pražany svú žalobu dokonali, slyšíc to kníže a páni poslové z měst, takové stížení jich divné se jim zdálo a na srdce jim padlo. I kázali Paškovi s jeho konšely vystúpiti. Druhými pak dveřmi věznuom kázavše vstúpiti nic jim nedali mluviti, a hned jim toho podali předkem, řkauce: Páni milí! Pro toto sme vás kázali před sebe pustiti, abychme *) Bartoš str. 100. **) Bartoš str. 111. ***) Bartoš str. 91. 5
33 psaní od prvního slova až do nejposlednějšího směle odpíráme, že tím ničímž vinni nejsme a nebojíme se, aby co na nás kdo spravedlivě provésti a ukázati mohl.*) Nebo my vždycky při cti a chvále božské i svaté víře křestanské, i také při J. M. Kské, pánu našem nejmilosti- vějším, i při městu pražském věrní, stálí, upřímní i celí bez všelijakého zlého naříkání byli sme, trvali sme a s pomocí jeho milosti svaté sme i budeme až do smrti, žádnému podle svého stavu toho napřed nedadúce. A toho listu takového přípis V. knížecí Mti podáváme, kterýž páni Pražané bez pochyby pečetěný mají. Páni Pražané na tento poslední artikul o rozepsání toho listu tak odpověděli, že „což sme koli psali do měst na ně sme nemínili, než chtějíli na sebe to bráti, to my rádi uslyšíme.“**) Na toto sau ti páni vězňové, konšelé toliko, doluov šli a napsaným těm všem vinám, nám přičteným od Zikmunda Vaníčkovic i toho počtu zbrojného lidu, odpírali dostatečně, že tím ničímž vinni nejsau, v tom pána boha všemohúcího se dokládajíc i svého nevinného svědomí, aniž se bojíme, aby to od koho na nás spravedlivě ukázáno a provedeno býti mohlo. Těchto sau artikuluov ti vězňové před kníže a města podali, k tomu i to též sepsané podali, jak je jímali a jak viny jim dávali, že se jedno s druhejm netrefilo. Též také i zprávu mistra Brikcího dodali, z jaké příčiny kázal pány u večír do rathauzu obsílati. Istud actum et peractum feria 3. ante Clementis [22. listopadu] anno 1524. XX. Kterak kníže Karel Minsterberský se pány posly z měst z rozkázání J. Mti krále Ludvíka slyšeli jsau Pražany a vězně.***) Léta Páně 1524. v pondělí před sv. Klimentem [21. listopadu] kníže Karel se pány posly z měst na rathauze dolejším v Starém Městě pražském z rozkázání J. Mti krále Ludvíka společně sau slyšeli pány Pražany a vězně, kteříž v vázbě jich držáni byli, toliko ty, kteří konšelé byli, ze jmena: Daniele Rauše, mistra Vácslava, příjmím Lazara, mistra Brikcího, Jana Erazima, Blažka saukeníka, jinejch žádnejch věznuov (buďto kteří na staro- městským nebo na novoměstským rathauze sau seděli) neslyšeli. Kdežto jednu každau stranu zvlášt před sebe pustili, a nejprve mistra Jana Paška s jinými konšely, kteříž ještě při témž úřadu pozůstali s rotau jeho. Tu Pašek a Pražané před knížetem a pány posly z měst žalovali na ty vězně z kon- šeluov, kteříž z rady do vězení dáni byli a svau žalobu proti nim jakž mohli nejvejše stížili, že i na mistra Brikcího práva útrpného žádali, pravíce, že by se toho mnoho nalezlo, než by kníže se pány posly z rathauzu sjíti ráčili atd. A když Pašek s Pražany svú žalobu dokonali, slyšíc to kníže a páni poslové z měst, takové stížení jich divné se jim zdálo a na srdce jim padlo. I kázali Paškovi s jeho konšely vystúpiti. Druhými pak dveřmi věznuom kázavše vstúpiti nic jim nedali mluviti, a hned jim toho podali předkem, řkauce: Páni milí! Pro toto sme vás kázali před sebe pustiti, abychme *) Bartoš str. 100. **) Bartoš str. 111. ***) Bartoš str. 91. 5
Strana 34
34 na vás otázku tuto učinili, chceteli pana purgmistra a toho počtu, kterýž proti vám jest, abyšte toho vězení prázni býti mohli, žádati a prositi, my také budeteli toho potřebovati, chcem se za vás ku pánuom Pražanuom přimluviti, protož oznamte nám. K tomu oni odpověděli, že by to byla nám velmi obtížná věc, abychom to měli učiniti, ano také bylo by to proti našim poctivostem, abychom nejsauc ničímž vinni, tím, čímž koli na nás žalují učinili se vinni, ale V. Mtí prosíme a žádáme, že račte s pány Pražany nám o vysvobození jednati a pracovati, abychom my vězení prázni mohli býti a v moci jich nebýti, poněvadž ne krále J. Mti ale jich vězňové jsme,*) a když svobodni budeme, chcem jich žalobě odpovídati, jediné račte nás s nimi v hromadu pustiti a spolu vyslyšeti. K tomu kníže s městy jim odpověděli: Páni milí! my vás k tomu netáhnem, abyšte jich žádati měli aniž k tomu vedeme, nedejž nám toho milý buch, a zvláště což by bylo proti vašim dobrým poctivostem, než toliko sme na vás otázku učinili, chceteli to učiniti, protož prosíme za zle nám nemějte. A kdež žádáte, abychom vás v hromadu pustili a vy- slyšeli (kníže mluvilo), nám to od J. M. Kské poručeno není, abych súditi měl, ale to mi jest poručeno, abych jednu i druhau stranu vyslyšel a toho zprávu J. M. Kské zase odeslal; protož musím se tak zachovati; protož což pak dotýče toho jednání u pánuov Pražan, abyšte vězení prázni jsauce svobodní býti mohli, o to rádi chceme pracovati. — Tu jim u Pražan potom hned hledali, aby mohli vězení prázdni býti; a rozličnými prostředky s nimi o to jednajíc až do večera nic jim zjednati nemohli. I odložil jim toho kníže s městy i druhé straně do zejtří do patnásti hodin, aby jedna i druhá strana své obtížení a žaloby spíšíc, jim podali, že je chtí slyšeti, jakož se jest potom tak stalo atd. XXI. Opět druhého dne slyšáni vězňové s Pražany. Na zejtří pak ráno v auterý [22. listopadu]**) pan Jan Hlavsa a pan Mikuláš Šorf s knížetem z hradu doluov na rathauz přišli a při těch svrchupsaných vězňích také stáli a s nimi do rady před kníže a pány posly z měst vstupovali; ale pan Vít Šípecký nesměl dolů z hradu jíti, neb naň nejvíc zanevřili. Když je pak před sebe pustili, kázali jim spis, kterýž Pražané proti ním sepsali, čísti, aby každý z nich k tomu, což se jeho dotýkati bude mluvil. V kterémžto spisu nic toho nepostavili, jakú jim vinu dávali, když je jímali v své vězení, anobrž odepřeli, což sú doktorovi Burjanovi (vemúc ho do vězení a dotejkajíc ho zradú) mluvili, toliko pravili, že ho do vězení dali, nechavše zrady a jiných hanlivých slov na straně, jiné pak věci sepsali na všecky osoby strany víry, samá holá slova, ač někde svědky vedli, ale kněží, kteřížto byli strana jako i oni a všemu zlému nejprv příčina, a to všecko v jendnom klevety byly.***) Pražané počali v tom spisu svau žalobu výsti na všecky osoby, nejprv, kterak pan Hlavsa byl primasem a tito při něm v radě dopustili pod svú správú, že ta hostinská a bludná učení povstala, a ty pikhartské a bludné kněží na fary uvozovali, je fedrovali a tu *) Zcela opáčně u Bartoše str. 99. **) Nesrovnává se s Bartošem str. 98 (28. listopadu) a 99 (29. listopadu). ***) Srovnej s Bartošem str. 96 a 115.
34 na vás otázku tuto učinili, chceteli pana purgmistra a toho počtu, kterýž proti vám jest, abyšte toho vězení prázni býti mohli, žádati a prositi, my také budeteli toho potřebovati, chcem se za vás ku pánuom Pražanuom přimluviti, protož oznamte nám. K tomu oni odpověděli, že by to byla nám velmi obtížná věc, abychom to měli učiniti, ano také bylo by to proti našim poctivostem, abychom nejsauc ničímž vinni, tím, čímž koli na nás žalují učinili se vinni, ale V. Mtí prosíme a žádáme, že račte s pány Pražany nám o vysvobození jednati a pracovati, abychom my vězení prázni mohli býti a v moci jich nebýti, poněvadž ne krále J. Mti ale jich vězňové jsme,*) a když svobodni budeme, chcem jich žalobě odpovídati, jediné račte nás s nimi v hromadu pustiti a spolu vyslyšeti. K tomu kníže s městy jim odpověděli: Páni milí! my vás k tomu netáhnem, abyšte jich žádati měli aniž k tomu vedeme, nedejž nám toho milý buch, a zvláště což by bylo proti vašim dobrým poctivostem, než toliko sme na vás otázku učinili, chceteli to učiniti, protož prosíme za zle nám nemějte. A kdež žádáte, abychom vás v hromadu pustili a vy- slyšeli (kníže mluvilo), nám to od J. M. Kské poručeno není, abych súditi měl, ale to mi jest poručeno, abych jednu i druhau stranu vyslyšel a toho zprávu J. M. Kské zase odeslal; protož musím se tak zachovati; protož což pak dotýče toho jednání u pánuov Pražan, abyšte vězení prázni jsauce svobodní býti mohli, o to rádi chceme pracovati. — Tu jim u Pražan potom hned hledali, aby mohli vězení prázdni býti; a rozličnými prostředky s nimi o to jednajíc až do večera nic jim zjednati nemohli. I odložil jim toho kníže s městy i druhé straně do zejtří do patnásti hodin, aby jedna i druhá strana své obtížení a žaloby spíšíc, jim podali, že je chtí slyšeti, jakož se jest potom tak stalo atd. XXI. Opět druhého dne slyšáni vězňové s Pražany. Na zejtří pak ráno v auterý [22. listopadu]**) pan Jan Hlavsa a pan Mikuláš Šorf s knížetem z hradu doluov na rathauz přišli a při těch svrchupsaných vězňích také stáli a s nimi do rady před kníže a pány posly z měst vstupovali; ale pan Vít Šípecký nesměl dolů z hradu jíti, neb naň nejvíc zanevřili. Když je pak před sebe pustili, kázali jim spis, kterýž Pražané proti ním sepsali, čísti, aby každý z nich k tomu, což se jeho dotýkati bude mluvil. V kterémžto spisu nic toho nepostavili, jakú jim vinu dávali, když je jímali v své vězení, anobrž odepřeli, což sú doktorovi Burjanovi (vemúc ho do vězení a dotejkajíc ho zradú) mluvili, toliko pravili, že ho do vězení dali, nechavše zrady a jiných hanlivých slov na straně, jiné pak věci sepsali na všecky osoby strany víry, samá holá slova, ač někde svědky vedli, ale kněží, kteřížto byli strana jako i oni a všemu zlému nejprv příčina, a to všecko v jendnom klevety byly.***) Pražané počali v tom spisu svau žalobu výsti na všecky osoby, nejprv, kterak pan Hlavsa byl primasem a tito při něm v radě dopustili pod svú správú, že ta hostinská a bludná učení povstala, a ty pikhartské a bludné kněží na fary uvozovali, je fedrovali a tu *) Zcela opáčně u Bartoše str. 99. **) Nesrovnává se s Bartošem str. 98 (28. listopadu) a 99 (29. listopadu). ***) Srovnej s Bartošem str. 96 a 115.
Strana 35
35 saracenskau mši Martínkovu (bez vomirálu a mešného raucha) zastávali. Kteřížto kněží i lid pod jich zprávú o svátostech lehce kázali a mluvili a zvlášt o těle a krvi boží, že jest motýl a že zpráchniví, že pavauci oblezú a že za malým kusem chleba mnoho psů běží, a jiného mnoho těch klevet sepsali, ale žádného kdo by co takového rauhavého mluvil, aniž mohli nebozí co pravého toho učiniti. Pan Jan Hlavsa, slyše na sebe takovú žalobu, takovú jim odpověd dal, ohradivše kníže s městy i dí: Kdež praví, že by za mého auřadu a zpravování takové neslušné věci pohanské nebo saracenské měli nastati, aneb že když jsem já byl primasem ta všecka hostinská učení, že by měla povstati, tomu já všemu odpírám, že to pravda není. Neb sem já správcím města tohoto nebyl, když sau ta učení povstala, neb sau prve před mnoha lety v Praze byla za kněze Jana Miroše, neb když on zde v Praze počal kázati, někteří z těchto, kteří teď na mne i na jiné žalují, konšelé sú bejvali a takové učení sau snášeli, je i oblibovali. A potom za jich zprávy takové učení zde kázáno jest od těch kněží, kteréž oni za nejkřestanštější mají, k čemuž sau tehdáž nic neříkali. Potom také i za mé zprávy pan Zíka kněze Jana Podušku i potom kněze Vácslava do Tejna mocí jest uvedl a je zastával; kdož pak praví, že kněz Michal, mnich, u sv. Kříže počal kázati německy za méno spravování, aniž to pravé učiniti muož, neb sem já svého auřadu zbyl v postě a on tepruva počal kázati po velikonoci za zprávy a auřadu mistra Jana Paška. A tak což se koli za jich spravování někdy i nyní dálo, to na mne a na tyto dobré lidi cpají a chtějí aby bitý nebitého nesl. Také jsem já ani tito dobří muži žádných bludných kněží v ničemž bludném neza- stávali ani fedrovali, ale často před sebau, když co mezi nimi zniklo, mívali. A kněz Martin s svými kněžími vždycky se jest k slyšení volal i nápravy žádal, kdež mu od žádného dáno není. I protož, dokudž na něho nic bludného uvedeno nebylo za bludného i s jinými držán býti nemohl dotud, dokudž by v jakém bludu uznán sa zákonem božím napraven býti nechtěl Kdež pak praví, že by bludně a rauhavě mluveno a kázáno bylo o svátostech, což jest že praví, ale toho ničímž nedovodují, aby to tak bylo, aneb kdo by to mluvil nepo- kazují ani pokáží, než toliko holá slova mluví, ano i toto mluví, davše tyto dobré lidi do vězení a majíc je v své moci ještě jim strážné zjednali, kteřížto strážní rádi jich mnozí chudí sausedé hlídají a to proto, že dobrodiní strany pokrmuov i jiných věcí od nich při- jímají, i aby je vždy obci vošklivili, vo čest, statek i hrdlo připraviti mohli, praví a kněží zjevně na kázáních mluví, že lidi tráví,*) ješto jakž tomu tak jinému všemu od nich na nás smýšlenému a klamu pauhlému a téměř hmatavému odpírali sme, odpíráme a odpírati míníme, že tím ničímž vinni nejsme. Více na pana Jana Hlavsu vinu napsali, že by za svého zpravování, když jednau kněžstva do rady povolali, administrátorovi s kněžstvem přikazovati měl a docela přikazoval, aby příliš těla Kristova nechválili ani netupili, než aby tak o tom mluvili, pokudž zákon ukazuje nic vejš ani níže a také jakž svolení hromničné s povolením krále J. Mti ode všech stavuov nařízeno jest atd. — Na to vedli svědomí pana administrátora a pány konsistoriány. K tomu pan Jan Hlavsa seznal se jest, pravě, že z vůle a z rozkázání pana purg- mistra a pánuov v radě mluvil jest, poněvadž kněžstvo mezi sebau kyselost o to měli, že *) Bartoš, list bratra Matěje 165. 5*
35 saracenskau mši Martínkovu (bez vomirálu a mešného raucha) zastávali. Kteřížto kněží i lid pod jich zprávú o svátostech lehce kázali a mluvili a zvlášt o těle a krvi boží, že jest motýl a že zpráchniví, že pavauci oblezú a že za malým kusem chleba mnoho psů běží, a jiného mnoho těch klevet sepsali, ale žádného kdo by co takového rauhavého mluvil, aniž mohli nebozí co pravého toho učiniti. Pan Jan Hlavsa, slyše na sebe takovú žalobu, takovú jim odpověd dal, ohradivše kníže s městy i dí: Kdež praví, že by za mého auřadu a zpravování takové neslušné věci pohanské nebo saracenské měli nastati, aneb že když jsem já byl primasem ta všecka hostinská učení, že by měla povstati, tomu já všemu odpírám, že to pravda není. Neb sem já správcím města tohoto nebyl, když sau ta učení povstala, neb sau prve před mnoha lety v Praze byla za kněze Jana Miroše, neb když on zde v Praze počal kázati, někteří z těchto, kteří teď na mne i na jiné žalují, konšelé sú bejvali a takové učení sau snášeli, je i oblibovali. A potom za jich zprávy takové učení zde kázáno jest od těch kněží, kteréž oni za nejkřestanštější mají, k čemuž sau tehdáž nic neříkali. Potom také i za mé zprávy pan Zíka kněze Jana Podušku i potom kněze Vácslava do Tejna mocí jest uvedl a je zastával; kdož pak praví, že kněz Michal, mnich, u sv. Kříže počal kázati německy za méno spravování, aniž to pravé učiniti muož, neb sem já svého auřadu zbyl v postě a on tepruva počal kázati po velikonoci za zprávy a auřadu mistra Jana Paška. A tak což se koli za jich spravování někdy i nyní dálo, to na mne a na tyto dobré lidi cpají a chtějí aby bitý nebitého nesl. Také jsem já ani tito dobří muži žádných bludných kněží v ničemž bludném neza- stávali ani fedrovali, ale často před sebau, když co mezi nimi zniklo, mívali. A kněz Martin s svými kněžími vždycky se jest k slyšení volal i nápravy žádal, kdež mu od žádného dáno není. I protož, dokudž na něho nic bludného uvedeno nebylo za bludného i s jinými držán býti nemohl dotud, dokudž by v jakém bludu uznán sa zákonem božím napraven býti nechtěl Kdež pak praví, že by bludně a rauhavě mluveno a kázáno bylo o svátostech, což jest že praví, ale toho ničímž nedovodují, aby to tak bylo, aneb kdo by to mluvil nepo- kazují ani pokáží, než toliko holá slova mluví, ano i toto mluví, davše tyto dobré lidi do vězení a majíc je v své moci ještě jim strážné zjednali, kteřížto strážní rádi jich mnozí chudí sausedé hlídají a to proto, že dobrodiní strany pokrmuov i jiných věcí od nich při- jímají, i aby je vždy obci vošklivili, vo čest, statek i hrdlo připraviti mohli, praví a kněží zjevně na kázáních mluví, že lidi tráví,*) ješto jakž tomu tak jinému všemu od nich na nás smýšlenému a klamu pauhlému a téměř hmatavému odpírali sme, odpíráme a odpírati míníme, že tím ničímž vinni nejsme. Více na pana Jana Hlavsu vinu napsali, že by za svého zpravování, když jednau kněžstva do rady povolali, administrátorovi s kněžstvem přikazovati měl a docela přikazoval, aby příliš těla Kristova nechválili ani netupili, než aby tak o tom mluvili, pokudž zákon ukazuje nic vejš ani níže a také jakž svolení hromničné s povolením krále J. Mti ode všech stavuov nařízeno jest atd. — Na to vedli svědomí pana administrátora a pány konsistoriány. K tomu pan Jan Hlavsa seznal se jest, pravě, že z vůle a z rozkázání pana purg- mistra a pánuov v radě mluvil jest, poněvadž kněžstvo mezi sebau kyselost o to měli, že *) Bartoš, list bratra Matěje 165. 5*
Strana 36
36 povinni sú byli mezi sebau to srovnati a jim přikázati, jak se přitom zachovati mají. Což se pak žaloby této na mne i na jiné a svědomí na ni dotýče, jest věc divná, že admini- strátor a jiné kněžstvo na nás po kostelích káží, hanějí, tupí i všelijak lidem voškliví, i jsauce proti nám, tolikéž jako Pražané, žalují na nás i svědčí, ačkoli i to jich svědomí na žádné ublížení našich dobrých pověstí nám není; však proto rovně se nám děje jako mistru Janovi Husovi v Konstanci, že sami naň žalovali i svědčili a tak od svých vlastních jest o život přišel. Protož milí páni poslové z měst! račtěž sobě to vážiti, že což se nám děje, aby se vám téhož nepřihodilo, nebo jaká se jest nám lehkost z boha a zdarma i tomuto městu stala, menší by zlé bylo před bohem i před lidmi, aby město popelem leželo, ješto kdo rozum má můž to dobře znáti. Na pana Mikuláše Šorfa napsali vinu, že by dopustil jakémus sedláku v Opatovicích při své faře v kostele kázati a jiné věci, že by bludné kněží za faráře na faru uvozoval atd. Na to všecko pan Mikuláš Šorf jim slušnú odpověd dal, jako i pan Hlavsa, že ho v ničemž nemohli popadnauti. Na mistra Brikcího dva kněží svědčili, kněz Vojtěch od sv. Štěpána a kněz Jeronym bakalář. Kněz Vojtěch svědčil, že mistr Brikcí k němu mluvil na faře u sv. Štěpána, aby velmi nechválil těla a krve boží, než aby o tom mluvil, jakž zákon ukazuje. Kněz pak Jeronym svědčil, že dal mistru Brikcímu své formaty schovati, a on když mu je vracoval, řekl: Proč tam [do Vlach] chodil, všaks toho mohl zde dojíti. K tomu se mistr Brikcí seznal, však na ten konec, kdybychme měli v zemi biskupa svého. Druhé kněz ut supra svědčil, že při tom navracování formatů učinil jsem na mistra Brikcího votázku, muožli se tělu božímu klaněti v svátosti? on mi jest odpověděl, že muož, ale aby měl zření k nebi. K tomu též se jest mistr Brikcí seznal. Třetí, svědčil kněz Jeronym, že by mistr Brikcí tehdáž měl s ním řeč míti o to knězství, a že by tak měl řéci, že dobrý leik muož to všecko učiniti jako kněz. Tomu jest mistr Brikcí odepřel, že jest toho nemluvil a tím zavřel, že to svědomí mé dobré pověsti nic neškodí, neb mi nic škodného jeden ani druhý svěděk nesvědčí, anobrž každý z nich o jiné věci svědčí, a také jeden svědek podle práva žádnej svědek. Toto pak na mistra Brikcího bez svědkuov sepsáno bylo, že u vigilii sv. Vavřince kázal maso vařiti a péci u sebe, a tak z toho znáti se dává, že pořádků křestanských držeti ani zachovávati mínil aniž chtěl atd. — Tomu mistr Brikcí odepřel, by rozkázal, než pověděl, že má ženu mladú a kterážto jsúci mladá zapomenula na půst a to tudy učinila; než bych se byl domů vrátil nechtěl bych to jísti pro pohoršení jiných, než musil sem bez viny zůstati na rathauze. Druhé, že když v osadě mluvil, nějaká slova rauhavá, že mu tu hned lotry dávali a že ho chtěli rváti. K tomu mistr Brikcí odpověděl tak: Já z vůle osady často sem mluvíval, ale aby mi lotry dávali a rváti chtěli, toho jsem nikdá neslyšel a o tom nic nevím. Kdež pak praví, že bych nějaká slova rauhavá měl mluviti a nepraví co, protož také nevím k čemu odpovídati. Na mistra Vácslava Daniele od Lazarů napsali vinu, že sedě v radě a jsa purg- mistrem mluvil proti kompactátům, nechtě k nim svoliti, tak odpíral králi J. Mti. K tomu mistr Vácslav odpověděl: že já proti kompactátům sem nemluvíval, ale jsa jeden z konšeluov podle svého svědomí, pokudž sem rozuměl, přimlauval jsem se a své zdání pověděl; však pak
36 povinni sú byli mezi sebau to srovnati a jim přikázati, jak se přitom zachovati mají. Což se pak žaloby této na mne i na jiné a svědomí na ni dotýče, jest věc divná, že admini- strátor a jiné kněžstvo na nás po kostelích káží, hanějí, tupí i všelijak lidem voškliví, i jsauce proti nám, tolikéž jako Pražané, žalují na nás i svědčí, ačkoli i to jich svědomí na žádné ublížení našich dobrých pověstí nám není; však proto rovně se nám děje jako mistru Janovi Husovi v Konstanci, že sami naň žalovali i svědčili a tak od svých vlastních jest o život přišel. Protož milí páni poslové z měst! račtěž sobě to vážiti, že což se nám děje, aby se vám téhož nepřihodilo, nebo jaká se jest nám lehkost z boha a zdarma i tomuto městu stala, menší by zlé bylo před bohem i před lidmi, aby město popelem leželo, ješto kdo rozum má můž to dobře znáti. Na pana Mikuláše Šorfa napsali vinu, že by dopustil jakémus sedláku v Opatovicích při své faře v kostele kázati a jiné věci, že by bludné kněží za faráře na faru uvozoval atd. Na to všecko pan Mikuláš Šorf jim slušnú odpověd dal, jako i pan Hlavsa, že ho v ničemž nemohli popadnauti. Na mistra Brikcího dva kněží svědčili, kněz Vojtěch od sv. Štěpána a kněz Jeronym bakalář. Kněz Vojtěch svědčil, že mistr Brikcí k němu mluvil na faře u sv. Štěpána, aby velmi nechválil těla a krve boží, než aby o tom mluvil, jakž zákon ukazuje. Kněz pak Jeronym svědčil, že dal mistru Brikcímu své formaty schovati, a on když mu je vracoval, řekl: Proč tam [do Vlach] chodil, všaks toho mohl zde dojíti. K tomu se mistr Brikcí seznal, však na ten konec, kdybychme měli v zemi biskupa svého. Druhé kněz ut supra svědčil, že při tom navracování formatů učinil jsem na mistra Brikcího votázku, muožli se tělu božímu klaněti v svátosti? on mi jest odpověděl, že muož, ale aby měl zření k nebi. K tomu též se jest mistr Brikcí seznal. Třetí, svědčil kněz Jeronym, že by mistr Brikcí tehdáž měl s ním řeč míti o to knězství, a že by tak měl řéci, že dobrý leik muož to všecko učiniti jako kněz. Tomu jest mistr Brikcí odepřel, že jest toho nemluvil a tím zavřel, že to svědomí mé dobré pověsti nic neškodí, neb mi nic škodného jeden ani druhý svěděk nesvědčí, anobrž každý z nich o jiné věci svědčí, a také jeden svědek podle práva žádnej svědek. Toto pak na mistra Brikcího bez svědkuov sepsáno bylo, že u vigilii sv. Vavřince kázal maso vařiti a péci u sebe, a tak z toho znáti se dává, že pořádků křestanských držeti ani zachovávati mínil aniž chtěl atd. — Tomu mistr Brikcí odepřel, by rozkázal, než pověděl, že má ženu mladú a kterážto jsúci mladá zapomenula na půst a to tudy učinila; než bych se byl domů vrátil nechtěl bych to jísti pro pohoršení jiných, než musil sem bez viny zůstati na rathauze. Druhé, že když v osadě mluvil, nějaká slova rauhavá, že mu tu hned lotry dávali a že ho chtěli rváti. K tomu mistr Brikcí odpověděl tak: Já z vůle osady často sem mluvíval, ale aby mi lotry dávali a rváti chtěli, toho jsem nikdá neslyšel a o tom nic nevím. Kdež pak praví, že bych nějaká slova rauhavá měl mluviti a nepraví co, protož také nevím k čemu odpovídati. Na mistra Vácslava Daniele od Lazarů napsali vinu, že sedě v radě a jsa purg- mistrem mluvil proti kompactátům, nechtě k nim svoliti, tak odpíral králi J. Mti. K tomu mistr Vácslav odpověděl: že já proti kompactátům sem nemluvíval, ale jsa jeden z konšeluov podle svého svědomí, pokudž sem rozuměl, přimlauval jsem se a své zdání pověděl; však pak
Strana 37
37 nebyla-li by dobrá a užitečná přímluva má a zdání, hnedky jest měl každý k tomu přistúpiti a podle toho povinnen se zachovati neb to držeti. A tak tehdy sem já proti vuoli krále J. Mti neodpíral a nic neučinil. Na Daniele Rauše vinu napsali jednu, že by mluvil, když o chození s processí se hádal, řka: oni se strojí k processí a my se budem strojiti do kyrysu. Druhé, že by se měl smáti a rukama v hromadu pleskati, říkaje: shledáte nač to vyjde atd. — Na to žádných svědkuov nebylo. Na to pan Rauš odpověděl, že toho v paměti nemá, aby to měl kdy mlu- viti. Třetí napsali, že by ne od křestanského ale od pikhartského kněze Martina, betlem- ského faráře, přijímal. Na Jana Erazima vinu napsali, že lehce mluvil o oleji, křižmu a mazání zbytečným, kterak prsť do uší sypí [sic] a oči blátem zamazují atd. A na to svědkuov neměli. K čemuž odpověděl, že se v tom nepamatuje. Na Blažka saukeníka vinu napsali, jednau, že by Jan Bonuše k němu přišel a heslo mu oznámil, k čemuž se sám seznal. K tomu Blažek saukeník odpověděl, že já sem po něho neposílal ani jeho za to žádal, aby ke mně chodil, než když jest přišel, viděl jsem ho rád jako sauseda. A on jest mi žádného hesla neoznamoval a tak sem neměl od něho co přijíti, než to mi pověděl, že by se nětco zlého na Malé Straně díti mělo, ale já ani tomu sem neuvěřil. Druhé, že o božím těle kněží vyprovázel těch devatenást, kteří s Martinkem vyšli z Prahy ut supra. K tomu se jest přiznal a pověděl, žeť sem já tím nic nezhřešil ani co provinil a také bohdá mé dobré pověsti tím sem nic neublížil. Tito pak konšelé a vězňové jednostejně tímto zavřeli: Osvícené a milostivé kníže a páni poslové z měst! Znáti abyšte ráčili, že toto bohdá naší cti a naší dobré pověsti nic neuškodí což koli na nás žalují, žádné hodné příčiny nepokazujíce, proč bychme toho vězení hodni býti měli, než toliko jakés klevety vymyšlené na nás napsali beze všech hodných svědkuov. Však zdálo-li se jim, že bychme jací bludní lidé byli, měli se k nám podle toho zřízení obecného zachovati a k nám přistupovati. Ale toho všeho zanechavše, mimo řád a právo na nás sú sáhli, davše a dávajíce nám vinu, jakž sami chtěli a chtějí, ješto my tomu všemu sme odpírali a odpíráme, že tím ničímž vinni nejsme. A když tak směle podle svých čistých svědomí jeden každý nepřáteluom svým od- povídal, kníže Karel hledě okolo sebe zdechl až i slzy pustil, a někteří páni poslové z měst též slzeli, někteří i srdečně plakali podavše ruky těm vězňuom, litovali jich, že se jim taková křivda děje, bez všech příčin hodných, proč by je měli jímati a do vězení dávati. I odložili jim toho opět do středy v 16. hodin, aby stáli oboje strany. XXII. Slyšáni opět vězňové třetího dne. Tu opět na zejtří [23. listopadu]*) Pašek s svau rotau přivětšil něco žaloby své. Kdež tito napřed jmenování vězňové daufanlivě a zmužile tomu všemu odepřeli, že opět knížetem a pány posly z měst hnuli, že pro pláč k nim mluviti nemohli. A když vstali z rady před radní světnicí ty vězně, vědauce že sau dobří a zachovalí lidé, těšili a litujíce *) Nesrovnává se s Bartošem str. 108 (30. listopadu).
37 nebyla-li by dobrá a užitečná přímluva má a zdání, hnedky jest měl každý k tomu přistúpiti a podle toho povinnen se zachovati neb to držeti. A tak tehdy sem já proti vuoli krále J. Mti neodpíral a nic neučinil. Na Daniele Rauše vinu napsali jednu, že by mluvil, když o chození s processí se hádal, řka: oni se strojí k processí a my se budem strojiti do kyrysu. Druhé, že by se měl smáti a rukama v hromadu pleskati, říkaje: shledáte nač to vyjde atd. — Na to žádných svědkuov nebylo. Na to pan Rauš odpověděl, že toho v paměti nemá, aby to měl kdy mlu- viti. Třetí napsali, že by ne od křestanského ale od pikhartského kněze Martina, betlem- ského faráře, přijímal. Na Jana Erazima vinu napsali, že lehce mluvil o oleji, křižmu a mazání zbytečným, kterak prsť do uší sypí [sic] a oči blátem zamazují atd. A na to svědkuov neměli. K čemuž odpověděl, že se v tom nepamatuje. Na Blažka saukeníka vinu napsali, jednau, že by Jan Bonuše k němu přišel a heslo mu oznámil, k čemuž se sám seznal. K tomu Blažek saukeník odpověděl, že já sem po něho neposílal ani jeho za to žádal, aby ke mně chodil, než když jest přišel, viděl jsem ho rád jako sauseda. A on jest mi žádného hesla neoznamoval a tak sem neměl od něho co přijíti, než to mi pověděl, že by se nětco zlého na Malé Straně díti mělo, ale já ani tomu sem neuvěřil. Druhé, že o božím těle kněží vyprovázel těch devatenást, kteří s Martinkem vyšli z Prahy ut supra. K tomu se jest přiznal a pověděl, žeť sem já tím nic nezhřešil ani co provinil a také bohdá mé dobré pověsti tím sem nic neublížil. Tito pak konšelé a vězňové jednostejně tímto zavřeli: Osvícené a milostivé kníže a páni poslové z měst! Znáti abyšte ráčili, že toto bohdá naší cti a naší dobré pověsti nic neuškodí což koli na nás žalují, žádné hodné příčiny nepokazujíce, proč bychme toho vězení hodni býti měli, než toliko jakés klevety vymyšlené na nás napsali beze všech hodných svědkuov. Však zdálo-li se jim, že bychme jací bludní lidé byli, měli se k nám podle toho zřízení obecného zachovati a k nám přistupovati. Ale toho všeho zanechavše, mimo řád a právo na nás sú sáhli, davše a dávajíce nám vinu, jakž sami chtěli a chtějí, ješto my tomu všemu sme odpírali a odpíráme, že tím ničímž vinni nejsme. A když tak směle podle svých čistých svědomí jeden každý nepřáteluom svým od- povídal, kníže Karel hledě okolo sebe zdechl až i slzy pustil, a někteří páni poslové z měst též slzeli, někteří i srdečně plakali podavše ruky těm vězňuom, litovali jich, že se jim taková křivda děje, bez všech příčin hodných, proč by je měli jímati a do vězení dávati. I odložili jim toho opět do středy v 16. hodin, aby stáli oboje strany. XXII. Slyšáni opět vězňové třetího dne. Tu opět na zejtří [23. listopadu]*) Pašek s svau rotau přivětšil něco žaloby své. Kdež tito napřed jmenování vězňové daufanlivě a zmužile tomu všemu odepřeli, že opět knížetem a pány posly z měst hnuli, že pro pláč k nim mluviti nemohli. A když vstali z rady před radní světnicí ty vězně, vědauce že sau dobří a zachovalí lidé, těšili a litujíce *) Nesrovnává se s Bartošem str. 108 (30. listopadu).
Strana 38
38 jich nevinných s nimi se rozžehnali a pánu bohu je poručili, jich pak nevinu po všech městech i po vší zemi rozhlašovali. Ale kníže Karel oběma stranám oznámil, že což jest slyšel a co jest mu dáno se- psaného, to všecko chce králi J. Mti po poslu což nejspíše bude moci dodati a zvěstovati; což král J. Mť za odpověd dá, tím se jedna i druhá strana bude moci zpraviti. A ti vězňové aby dotud poseděli, pokud se Pražané nedají vohnauti. Ale kníže potom vyslyšení ještě i toho dne se pány posly z měst, rozličnými prostředky až do večera u Pražan to jednali, aby v svých domích byli a z nich ven, jsauc na závazcích, nechodili do odpovědi královské, aneb aby v Praze v městě nebyli jsauc též na závazcích jako vězňové; ani toho jim zjednati nemohli. Nebo kníže stoje s Paškem v jednom puntu všecko což koli jednal na bílo a pod barvau jednal. A tak ti svrchu jmenovaní páni majíce zase do svého vězení jíti, nejprv knížeti a pánuom poslům z měst poctivé poděkování, že je povolně slyšeti a vyslyšeti ráčili, učinili a tímto doložili: poněvadž pak nás podle naší neviny nic potkati nemohlo, teď již půjdeme zase do toho tesklivého vězení. Ale proto již sme svau při a svau nevinnu před V. Mti oznámili a V. Mti dobrotivě vyslyšeti ráčili, jižť zase veseleji do toho vězení půjdem i je mileji trpěti budem a dopustíli na nás pán buoh co jiného buď i smrt, všecko to mileji s jeho svatú milostí ponesem. Tu opět k žalosti mnohé z měst i obecného lidu přivedli ty, kteříž slyšíce o tom znali nevinnu těch dobrých lidí a že se jim násilé děje od Paška a jeho pomocníkuov bez všelikého jich provinění. A tak ten den zase do vězení šli. XXIII. Co jsau zjednali kníže se pány posly z měst vězňuom. Na zejtří pak ve štvrtek [24. listopadu]*) kníže přijel na rathauz maje s samými Pražany a pány posly z měst od krále J. Mti jednati a mluviti o nějaké dluhy. Tu tepruva páni poslové z měst to obdrží a zjednají na Pražanech, že ti vězňové napřed jmenovaní, toliko konšelé, aby již v žádným zavřeným vězení nebyli, jako prve, ale aby vůli měli choditi po všem rathauze, kde chtí, aby jen z rathauzu přes práh nechodili. Ale i toho jim příti nechtěli. Též závazky a sliby králi J. Mti učiniti museli, že ven z rathauzu nepůjdau. Sluší také i to znáti a pamatovati, že ačkoli doktor Burjan slyšán nebyl, však proto také vinu tuto naň napsali, že ten traktát Luterův „De instruendis ministris“ neuměle, falešně a nepravě vykládal, a na to vedli svědomí konsistoř a sami sobě svědčili. Tyto věci i mnohé jiné dály sau se k vůli Paškově, neb tehdáž on v Praze královal, rozkazoval a všecku obec pražskú po sobě obrátil, že což on chtěl žádný proti němu nesměl býti. Nebo tehdáž vlastního kmotra svého dal zmučiti, nějakého Matěje hřebenáře, a druhého Jana Bonuši,**) sauseda dobrého a zachovalého, jakož pak v sněmě kolinském přede všemi ohlašováno bylo léta 1525. *) Bartoš str. 116: „Na zejtří pak kníže“ atd. — Jenže by se dle B. musilo zase mysliti na datum o týden pozdější. **) Bartoš str. 72.
38 jich nevinných s nimi se rozžehnali a pánu bohu je poručili, jich pak nevinu po všech městech i po vší zemi rozhlašovali. Ale kníže Karel oběma stranám oznámil, že což jest slyšel a co jest mu dáno se- psaného, to všecko chce králi J. Mti po poslu což nejspíše bude moci dodati a zvěstovati; což král J. Mť za odpověd dá, tím se jedna i druhá strana bude moci zpraviti. A ti vězňové aby dotud poseděli, pokud se Pražané nedají vohnauti. Ale kníže potom vyslyšení ještě i toho dne se pány posly z měst, rozličnými prostředky až do večera u Pražan to jednali, aby v svých domích byli a z nich ven, jsauc na závazcích, nechodili do odpovědi královské, aneb aby v Praze v městě nebyli jsauc též na závazcích jako vězňové; ani toho jim zjednati nemohli. Nebo kníže stoje s Paškem v jednom puntu všecko což koli jednal na bílo a pod barvau jednal. A tak ti svrchu jmenovaní páni majíce zase do svého vězení jíti, nejprv knížeti a pánuom poslům z měst poctivé poděkování, že je povolně slyšeti a vyslyšeti ráčili, učinili a tímto doložili: poněvadž pak nás podle naší neviny nic potkati nemohlo, teď již půjdeme zase do toho tesklivého vězení. Ale proto již sme svau při a svau nevinnu před V. Mti oznámili a V. Mti dobrotivě vyslyšeti ráčili, jižť zase veseleji do toho vězení půjdem i je mileji trpěti budem a dopustíli na nás pán buoh co jiného buď i smrt, všecko to mileji s jeho svatú milostí ponesem. Tu opět k žalosti mnohé z měst i obecného lidu přivedli ty, kteříž slyšíce o tom znali nevinnu těch dobrých lidí a že se jim násilé děje od Paška a jeho pomocníkuov bez všelikého jich provinění. A tak ten den zase do vězení šli. XXIII. Co jsau zjednali kníže se pány posly z měst vězňuom. Na zejtří pak ve štvrtek [24. listopadu]*) kníže přijel na rathauz maje s samými Pražany a pány posly z měst od krále J. Mti jednati a mluviti o nějaké dluhy. Tu tepruva páni poslové z měst to obdrží a zjednají na Pražanech, že ti vězňové napřed jmenovaní, toliko konšelé, aby již v žádným zavřeným vězení nebyli, jako prve, ale aby vůli měli choditi po všem rathauze, kde chtí, aby jen z rathauzu přes práh nechodili. Ale i toho jim příti nechtěli. Též závazky a sliby králi J. Mti učiniti museli, že ven z rathauzu nepůjdau. Sluší také i to znáti a pamatovati, že ačkoli doktor Burjan slyšán nebyl, však proto také vinu tuto naň napsali, že ten traktát Luterův „De instruendis ministris“ neuměle, falešně a nepravě vykládal, a na to vedli svědomí konsistoř a sami sobě svědčili. Tyto věci i mnohé jiné dály sau se k vůli Paškově, neb tehdáž on v Praze královal, rozkazoval a všecku obec pražskú po sobě obrátil, že což on chtěl žádný proti němu nesměl býti. Nebo tehdáž vlastního kmotra svého dal zmučiti, nějakého Matěje hřebenáře, a druhého Jana Bonuši,**) sauseda dobrého a zachovalého, jakož pak v sněmě kolinském přede všemi ohlašováno bylo léta 1525. *) Bartoš str. 116: „Na zejtří pak kníže“ atd. — Jenže by se dle B. musilo zase mysliti na datum o týden pozdější. **) Bartoš str. 72.
Strana 39
39 Potom pak po nevelmi dlúhém času mistr Jan Pašek z Vratu ty jisté vězně konšely nejprv z města vypověděl, dav jim lhůtu za dvě neděle*) toliko, aby v svých domích pobyli; a potom po nich jiné všecky, kteréž koli v své moci a u vězení měl; tak že pan Havel administrátor, příjmím Cahera, na kázáních svých lid proti ním pobízel a bauřil napo- mínajíce, aby statky jim poberauce manželky jich i s dítkami za nimi vyhnali, mluvě na kázáních i s jinými kněžími to, což člověku dobrého svědomí nikdyž nenáleží mluviti. A nadto vejše, kdež jedině věděli, že by kdo chtěl pánu bohu slúžiti, nijakž nedali, ale pálili se s nimi, mrskali a od města hnali i jinak tyransky jak chtěli nakládali. V tom čase král Ludvík, svaté paměti, maje lítost nad těmi vězni již vypověděnými, listy jest psal pánuom některým do krajuov i do všech měst královských, aby též vězně fedrovali a jim kdežkoli přijedú dobrú vuoli vokázali.**) Ale mistr Pašek na odpor králi pánu svému (kdež věděl že by z tých vězňuov který byl) psal a haněl což nejvíce mohl, žádaje též aby fedrováni nebyli. Kdež páni a konšelé v městech více napřed pána boha, potom krále a pána svého dědičného psaní sobě vážili, nežli mistra Jana Paška, z zlého lože pošlého, a týmž vězňuom dobrú vuoli, lásku bratrskau vokazovali, znajíce jich nevinu, že se jim před bohem křivda dála. Tyto mnohé i jiné věci jichžto jest bez počtu a psáti tesklivé mistr Jan Pašek a Havel administrátor s svými pomocníky bez překážky činili sú až i krále pána svého o hrdlo sú připravili. A to stálo až do krále Ferdinanda. Kterýžto božím spůsobem (když města pražská v jedno byla spojená a Pašek jsa prvním pánem v nich královal) to přetrhl a města rozdvojil a též vězně s mistrem Paškem a s Pražany dobrotivě a laskavě vyslyšel; nač jest pak, než jest taková věc k místu přišla, mistru Paškovi a Havlovi Caherovi přišlo, pořád se oznámí. XXIV. Ortel na mistra Jana Paška od J. Mti krále Ferdinanda. Léta Páně 1530. mistr Jan Pašek smířil se s panem Janem Hlavsau a mistrem Vácslavem Lazarem o ten auklad, kterýž provedli nad nimi pod spůsobem pikhartství, že je z měst pražských i mnoho jiných sauseduov vypověděli. Nebo kněží byli požádáni k tomu, aby mezi nimi smlauvu učinili, jakož se pak tak stalo. — Potom pak mistr Jan Pašek maje svého života konec vzíti pro své zlé účinky a mnohé nepravosti v pondělí před velikú nocí [11. dubna]***), i tu urozený pán pan Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého, s některými pány přímluvu k králi J. Mti ráčili sau učiniti za mistra Jana Paška, aby J. M. Kská ráčil ho před sebe pustiti a naň se tak neunáhlovati, ale milostivě jeho vyslyšeti. — Kdež král J. Mť ráčil jest na žádost těch pánuov mistra Jana Paška před sebe pustiti, neb jest toto mistr Jan na tři neděle skrze přímluvy žádal, aby mohl před J. M. Kskú *) Neshoduje se s Bartošem str. 120. **) Bartoš 217. ***) Srovnej s Bartošem str. 317. Zde jsou asi udalosti a dáta trochu změtená [neb „pondělí před velikou nocí“ může se vztahovati i ke dni kdy Pašek měl býti odsouzen, i ke dni, kdy byl ku králi předvolán], ač o tom, že král Paška na hrdle ztrestati chtěl i dle samého Bartoše (str. 319) pochy- bovati nelze.
39 Potom pak po nevelmi dlúhém času mistr Jan Pašek z Vratu ty jisté vězně konšely nejprv z města vypověděl, dav jim lhůtu za dvě neděle*) toliko, aby v svých domích pobyli; a potom po nich jiné všecky, kteréž koli v své moci a u vězení měl; tak že pan Havel administrátor, příjmím Cahera, na kázáních svých lid proti ním pobízel a bauřil napo- mínajíce, aby statky jim poberauce manželky jich i s dítkami za nimi vyhnali, mluvě na kázáních i s jinými kněžími to, což člověku dobrého svědomí nikdyž nenáleží mluviti. A nadto vejše, kdež jedině věděli, že by kdo chtěl pánu bohu slúžiti, nijakž nedali, ale pálili se s nimi, mrskali a od města hnali i jinak tyransky jak chtěli nakládali. V tom čase král Ludvík, svaté paměti, maje lítost nad těmi vězni již vypověděnými, listy jest psal pánuom některým do krajuov i do všech měst královských, aby též vězně fedrovali a jim kdežkoli přijedú dobrú vuoli vokázali.**) Ale mistr Pašek na odpor králi pánu svému (kdež věděl že by z tých vězňuov který byl) psal a haněl což nejvíce mohl, žádaje též aby fedrováni nebyli. Kdež páni a konšelé v městech více napřed pána boha, potom krále a pána svého dědičného psaní sobě vážili, nežli mistra Jana Paška, z zlého lože pošlého, a týmž vězňuom dobrú vuoli, lásku bratrskau vokazovali, znajíce jich nevinu, že se jim před bohem křivda dála. Tyto mnohé i jiné věci jichžto jest bez počtu a psáti tesklivé mistr Jan Pašek a Havel administrátor s svými pomocníky bez překážky činili sú až i krále pána svého o hrdlo sú připravili. A to stálo až do krále Ferdinanda. Kterýžto božím spůsobem (když města pražská v jedno byla spojená a Pašek jsa prvním pánem v nich královal) to přetrhl a města rozdvojil a též vězně s mistrem Paškem a s Pražany dobrotivě a laskavě vyslyšel; nač jest pak, než jest taková věc k místu přišla, mistru Paškovi a Havlovi Caherovi přišlo, pořád se oznámí. XXIV. Ortel na mistra Jana Paška od J. Mti krále Ferdinanda. Léta Páně 1530. mistr Jan Pašek smířil se s panem Janem Hlavsau a mistrem Vácslavem Lazarem o ten auklad, kterýž provedli nad nimi pod spůsobem pikhartství, že je z měst pražských i mnoho jiných sauseduov vypověděli. Nebo kněží byli požádáni k tomu, aby mezi nimi smlauvu učinili, jakož se pak tak stalo. — Potom pak mistr Jan Pašek maje svého života konec vzíti pro své zlé účinky a mnohé nepravosti v pondělí před velikú nocí [11. dubna]***), i tu urozený pán pan Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého, s některými pány přímluvu k králi J. Mti ráčili sau učiniti za mistra Jana Paška, aby J. M. Kská ráčil ho před sebe pustiti a naň se tak neunáhlovati, ale milostivě jeho vyslyšeti. — Kdež král J. Mť ráčil jest na žádost těch pánuov mistra Jana Paška před sebe pustiti, neb jest toto mistr Jan na tři neděle skrze přímluvy žádal, aby mohl před J. M. Kskú *) Neshoduje se s Bartošem str. 120. **) Bartoš 217. ***) Srovnej s Bartošem str. 317. Zde jsou asi udalosti a dáta trochu změtená [neb „pondělí před velikou nocí“ může se vztahovati i ke dni kdy Pašek měl býti odsouzen, i ke dni, kdy byl ku králi předvolán], ač o tom, že král Paška na hrdle ztrestati chtěl i dle samého Bartoše (str. 319) pochy- bovati nelze.
Strana 40
40 předstúpiti a svú nevinnu oznámiti. — A když před J. M. Kskú předstaupil, nejprve podě- kování slavně jest učinil, že J. M. Kská ráčí jeho milostivě vyslyšeti a král J. Mť ráčil jemu odpověď dáti: Rád milej mistře Jene! Tehdy mistr Jan poklonu učinil, řekl jest: Milostivý králi! kterak bych já skrze některé osoby byl před V. Mtí velice omluven, že z takového omluvení stranního bez pří- tomnosti mé ráčí se V. K. Mť na mne hněvati. Milostivý králi! za to velice prosím, že ne- ráčíte takovým postranným řečem víry o mně V. K. Mť dávati. Milostivý králi! Za to velice a pokorně prosím a V. K. Mti žádám, že mi ráčíte s těmi osobami, kteří sau mne před V. Mtí omluvili, rok složiti a den jmenovati, že chci bohdá slušně se a spravedlivě vyměřiti, neb ráčí to V. K. Mť skutečně poznati, že sau mne křivě a nepravě omluvili před V. K. Mtí. — Tehdy J. M. Kská ráčil jemu to pověděti, že s tím ráčí pohotově býti a že jej bude slyšeti. A přitom ráčil toto mluviti a mistra Jana Paška se ptáti: Mistře Jene! Když si byl auředníkem a zprávcí za času slavné paměti Ludvíka krále, švagra našeho milého, když nějaká nesnáz vznikla mezi městy a knížaty bavorskými, tu jsú k vám Plzenští a Klatovští a některá města na radu přijela a tys se jich ptal: Při kom stojíte? Stojíteli podle psaní krále, tehdy vám rady není potřebí, pakli chcete při nás státi, chceme vám raditi, a což budem vám raditi, budem vám i pomáhati a dopomáhati. Takli jest mistře Jene? A on odpověděl: Milostivý králi! Na boží milosti a na V. K. Mti sem. Druhé, mistře Jene! Když ste dali pomoc proti Turku králi Ludvíkovi, že ste netáhli ku pomoci jak a pokud ste táhnauti měli. Nebo kteříž posléz vytáhli, ti jsau dotáhli, a ty o tom dobře víš. Také o tom dobře víš, jak se jest to dálo, kterak jest švagr náš zahynul a my také víme. Jest-li tak mistře Jene? A mistr Jan Pašek řekl: Na buoží milosti a na V. K. Mti sem. Třetí, za králování našeho, kterak sme vám poručili o knězstvu, když sme jeli ven z země a přísně sme přikazovali, aby oni bauřlivých kázání nechali a zvláště Havel admi- nistrátor, lidi haněje a jich jedněch proti druhým pozdvihuje a proti nám mluvě, kterak bývalo to, že obec pražská, že sau směli pánům svým se sprotiviti i knížatům i samému králi i jeho jímati i z země ven vyhnati a některé i do vězení bráti. Nu, milí Pražané! buďte muži stálí jako předkové vaši! atd. Mistře Jene! ty si na tom kázání býval, tomu si se do rukávu usmíval a nic si tomu neříkal atd. I co tomu říkáš mistře Jene! poněvadž si na tom kázání býval, pamatuješli se v tom, pakli se nepamatuješ budau tě jiní pamatovati hned. — Na boží milosti a na V. K. Mti. Čtvrté, mistře Jene! Kde si ty tu smělost vzal a moc, že si města v jednotu spojil s některými osobami; kterážto města císař Karel právy a vejsadami i privilegimi obdařil a králové jiní, předkové naši, těch práv, statut, privilegií pochválili, rozmnožovali a po- tvrzovali a podle těch obdarování k městóm i měštanóm se zachovávali a co bylo poctivého a spravedlivého vzdělávali a rozmnožovali a potvrzovali a s rozvážením spravedlivě a milo- stivě ke všem chovali. A ty si hledal to zkaziti všemi obyčeji. A tu se jest na tobě to ukázalo, když sme království přijali a když sme i přísahu učinili, abychom jednomu každému vedle práva a svobod spravedlivě se zachovali a vejsady jich stvrdili, ale tys se tomu vždy protivil. Nebo když sme měli města pražská zase rozděliti a v první řád uvésti, abychom se tak zachovali, jakž sme přiříkali, pamatujíce na to, co císař Karel a jiní králové před
40 předstúpiti a svú nevinnu oznámiti. — A když před J. M. Kskú předstaupil, nejprve podě- kování slavně jest učinil, že J. M. Kská ráčí jeho milostivě vyslyšeti a král J. Mť ráčil jemu odpověď dáti: Rád milej mistře Jene! Tehdy mistr Jan poklonu učinil, řekl jest: Milostivý králi! kterak bych já skrze některé osoby byl před V. Mtí velice omluven, že z takového omluvení stranního bez pří- tomnosti mé ráčí se V. K. Mť na mne hněvati. Milostivý králi! za to velice prosím, že ne- ráčíte takovým postranným řečem víry o mně V. K. Mť dávati. Milostivý králi! Za to velice a pokorně prosím a V. K. Mti žádám, že mi ráčíte s těmi osobami, kteří sau mne před V. Mtí omluvili, rok složiti a den jmenovati, že chci bohdá slušně se a spravedlivě vyměřiti, neb ráčí to V. K. Mť skutečně poznati, že sau mne křivě a nepravě omluvili před V. K. Mtí. — Tehdy J. M. Kská ráčil jemu to pověděti, že s tím ráčí pohotově býti a že jej bude slyšeti. A přitom ráčil toto mluviti a mistra Jana Paška se ptáti: Mistře Jene! Když si byl auředníkem a zprávcí za času slavné paměti Ludvíka krále, švagra našeho milého, když nějaká nesnáz vznikla mezi městy a knížaty bavorskými, tu jsú k vám Plzenští a Klatovští a některá města na radu přijela a tys se jich ptal: Při kom stojíte? Stojíteli podle psaní krále, tehdy vám rady není potřebí, pakli chcete při nás státi, chceme vám raditi, a což budem vám raditi, budem vám i pomáhati a dopomáhati. Takli jest mistře Jene? A on odpověděl: Milostivý králi! Na boží milosti a na V. K. Mti sem. Druhé, mistře Jene! Když ste dali pomoc proti Turku králi Ludvíkovi, že ste netáhli ku pomoci jak a pokud ste táhnauti měli. Nebo kteříž posléz vytáhli, ti jsau dotáhli, a ty o tom dobře víš. Také o tom dobře víš, jak se jest to dálo, kterak jest švagr náš zahynul a my také víme. Jest-li tak mistře Jene? A mistr Jan Pašek řekl: Na buoží milosti a na V. K. Mti sem. Třetí, za králování našeho, kterak sme vám poručili o knězstvu, když sme jeli ven z země a přísně sme přikazovali, aby oni bauřlivých kázání nechali a zvláště Havel admi- nistrátor, lidi haněje a jich jedněch proti druhým pozdvihuje a proti nám mluvě, kterak bývalo to, že obec pražská, že sau směli pánům svým se sprotiviti i knížatům i samému králi i jeho jímati i z země ven vyhnati a některé i do vězení bráti. Nu, milí Pražané! buďte muži stálí jako předkové vaši! atd. Mistře Jene! ty si na tom kázání býval, tomu si se do rukávu usmíval a nic si tomu neříkal atd. I co tomu říkáš mistře Jene! poněvadž si na tom kázání býval, pamatuješli se v tom, pakli se nepamatuješ budau tě jiní pamatovati hned. — Na boží milosti a na V. K. Mti. Čtvrté, mistře Jene! Kde si ty tu smělost vzal a moc, že si města v jednotu spojil s některými osobami; kterážto města císař Karel právy a vejsadami i privilegimi obdařil a králové jiní, předkové naši, těch práv, statut, privilegií pochválili, rozmnožovali a po- tvrzovali a podle těch obdarování k městóm i měštanóm se zachovávali a co bylo poctivého a spravedlivého vzdělávali a rozmnožovali a potvrzovali a s rozvážením spravedlivě a milo- stivě ke všem chovali. A ty si hledal to zkaziti všemi obyčeji. A tu se jest na tobě to ukázalo, když sme království přijali a když sme i přísahu učinili, abychom jednomu každému vedle práva a svobod spravedlivě se zachovali a vejsady jich stvrdili, ale tys se tomu vždy protivil. Nebo když sme měli města pražská zase rozděliti a v první řád uvésti, abychom se tak zachovali, jakž sme přiříkali, pamatujíce na to, co císař Karel a jiní králové před
Strana 41
41 námi učinili, a jak se v tom zachovali; ale ty si pak některé osoby sebravši k nám si poslal, abychom toto neráčili činiti, klada toho příčinu takovú, že ta obec k tomu nesvolí ani svolovati bude;*) a kterak se jest pak jinak našlo. A kterak si ty pro to nepřestával, to obmejšleje, jak by mohl to přivésti, rozličné lidi pozdvihuje až do těchto časů. A to jest zjevná věc, že se nám i naší vůli protivíš a naše rozkázání sobě málo anebo nic vážíš. Mistře Jene! Co ty k tomu říkáš? — Milostivý králi! na boží sem milosti a na V. K. Mti. Páté, mistře Jene! Maje nás pána a krále, jiného jsi sobě vyvolil a za pána vzal, ty dobře o tom víš koho a my také dobře víme kdo jest, ješto jest nám ta věc velmi ne- snesitelná a velmi netrpělivá, aby naši poddaní v našich městech měli sobě jiného za pána bráti, ješto mi v městech našich takových lidí nechceme míti, kdo by se námi nechtěl spra- vovati. Co tomu říkáš mistře Jene! — Milostivý králi! na boží sem milosti a na V. K. Mti. Potom pan Vojtěch z Pernštejna z poručení krále J. Mti ráčil odpověd dávati Paškovi: Mistře Jene! Z těch a takových příčin, kteréž si J. K. Mti učinil, upadl si v trestání. Pak J. M. Kská, žeť ještě ráčí milost učiniti, ať by se nětco nezdálo, žeť by se nětco ublí- žilo. I protož J. M. Kská přikazuje aby v městech královských nebýval a z Prahy aby se ve dvou nedělích vyhostil. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Druhé, aby toto znal, kdo by tě z čeho vinil, aby mu práv byl na kterém koli právě neb se s ním smluvil po orteli. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Třetí, aby žádnému rady nedával ani řečí ani psaním a žádných schůzí postranních s žádným aby nemíval. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Čtvrté, když král J. Mť dá věděti napřed dvě neděle, aby se postavil když kolivěk. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Potom král J. Mť mluvil: Mistře Jene! aby věděl že z těchto závazků žádný tě nemá propauštěti, kromě my anebo purkkrabie pražský nynější neb budaucí, když bychme my jemu to poručili. I mluvil k němu opět pan Vojtěch z Pernšteina, nynější hofmistr království českého: Mistře Jene! Však umíš čísti, teď J. M. Kská ráčí ceduli řezanau dáti a sobě druhé po- nechati a vedle tejchž cedulí aby se tak zachoval. Jestli že by pak v jediném pochybil, co jest tě nyní potkati mělo, potom tě nemine. A s tím můžeš odjíti. To se stalo v pondělí po květné neděli [11. dubna] ve XXII hodin za krále Ferdi- nanda J. Mti léta pána Ježíše Krista 1530. Téhož léta tejž král Ferdinandus při témž času**) mistra Havla Caheru, admini- strátora pražského, ze všech zemí svých vypověděl a vyhnal. Kterýžto potom v Anšpachu pod markrabí Jiřím ženu sobě pojal a opět proti těm, s kterýmiž prve jedna ruka byl, zradil jiného učení následuje. A Zíka řezník s jinými, přesvědčený lhář, zůstal a mizel z dopuštění božího, že na rathauze (tu kdež jiné dobré lidi svévolně bez jich všeho provinění sázel) seděl a nic neměl, odkud by zaplatil ani sobě co dobrého udělal, leč co mu přátelé jeho učinili, až potom v těch dobách smrt mu konec učinila. *) Srovnej s Bartošem str. 287. **) Správněji Bartoš str. 305.
41 námi učinili, a jak se v tom zachovali; ale ty si pak některé osoby sebravši k nám si poslal, abychom toto neráčili činiti, klada toho příčinu takovú, že ta obec k tomu nesvolí ani svolovati bude;*) a kterak se jest pak jinak našlo. A kterak si ty pro to nepřestával, to obmejšleje, jak by mohl to přivésti, rozličné lidi pozdvihuje až do těchto časů. A to jest zjevná věc, že se nám i naší vůli protivíš a naše rozkázání sobě málo anebo nic vážíš. Mistře Jene! Co ty k tomu říkáš? — Milostivý králi! na boží sem milosti a na V. K. Mti. Páté, mistře Jene! Maje nás pána a krále, jiného jsi sobě vyvolil a za pána vzal, ty dobře o tom víš koho a my také dobře víme kdo jest, ješto jest nám ta věc velmi ne- snesitelná a velmi netrpělivá, aby naši poddaní v našich městech měli sobě jiného za pána bráti, ješto mi v městech našich takových lidí nechceme míti, kdo by se námi nechtěl spra- vovati. Co tomu říkáš mistře Jene! — Milostivý králi! na boží sem milosti a na V. K. Mti. Potom pan Vojtěch z Pernštejna z poručení krále J. Mti ráčil odpověd dávati Paškovi: Mistře Jene! Z těch a takových příčin, kteréž si J. K. Mti učinil, upadl si v trestání. Pak J. M. Kská, žeť ještě ráčí milost učiniti, ať by se nětco nezdálo, žeť by se nětco ublí- žilo. I protož J. M. Kská přikazuje aby v městech královských nebýval a z Prahy aby se ve dvou nedělích vyhostil. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Druhé, aby toto znal, kdo by tě z čeho vinil, aby mu práv byl na kterém koli právě neb se s ním smluvil po orteli. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Třetí, aby žádnému rady nedával ani řečí ani psaním a žádných schůzí postranních s žádným aby nemíval. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Čtvrté, když král J. Mť dá věděti napřed dvě neděle, aby se postavil když kolivěk. Slibuješli se tak zachovati? A on řekl: Slibuji. Potom král J. Mť mluvil: Mistře Jene! aby věděl že z těchto závazků žádný tě nemá propauštěti, kromě my anebo purkkrabie pražský nynější neb budaucí, když bychme my jemu to poručili. I mluvil k němu opět pan Vojtěch z Pernšteina, nynější hofmistr království českého: Mistře Jene! Však umíš čísti, teď J. M. Kská ráčí ceduli řezanau dáti a sobě druhé po- nechati a vedle tejchž cedulí aby se tak zachoval. Jestli že by pak v jediném pochybil, co jest tě nyní potkati mělo, potom tě nemine. A s tím můžeš odjíti. To se stalo v pondělí po květné neděli [11. dubna] ve XXII hodin za krále Ferdi- nanda J. Mti léta pána Ježíše Krista 1530. Téhož léta tejž král Ferdinandus při témž času**) mistra Havla Caheru, admini- strátora pražského, ze všech zemí svých vypověděl a vyhnal. Kterýžto potom v Anšpachu pod markrabí Jiřím ženu sobě pojal a opět proti těm, s kterýmiž prve jedna ruka byl, zradil jiného učení následuje. A Zíka řezník s jinými, přesvědčený lhář, zůstal a mizel z dopuštění božího, že na rathauze (tu kdež jiné dobré lidi svévolně bez jich všeho provinění sázel) seděl a nic neměl, odkud by zaplatil ani sobě co dobrého udělal, leč co mu přátelé jeho učinili, až potom v těch dobách smrt mu konec učinila. *) Srovnej s Bartošem str. 287. **) Správněji Bartoš str. 305.
Strana 42
42 Ti pak dobří lidé, kteří takové těžkosti a protivenství od nich trpěli, zase všickni beze všeho ublížení svých poctivostí a na potupu všem svým nepřátelům v městech praž- ských byli a někteří z nich od J. M. Kské do auřadův konšelských sázeni a naposledy dluh smrti zaplativše koruny slávy vesele očekávají, kterúž dává bůh těm, kteříž v pravdě. Krista Ježíše přebejvajíce a rytéřujíce, od ní žádným tyranstvím odhroziti se nedají ale v ní věrně pracují, z toho všeho chválu pánu bohu vzdávajíce, jemuž v Trojici svaté blahoslavenému buď čest, císařství, moc a sláva na věky věkův, Amen. XXV. Modlitba těch jistých vězňuov, kterúž složil mistr Brikcí u vězení. Pane bože všemohúcí, kterýž si vysvobodil Mojžiše a Arona i lid svůj z moci Faraonovy, tři mládence z vohnivé peci, Daniele z lvové jamy, Jonáše z propasti mořské ryby, Zuzanu z falešného nářku, Mardochea z aukladuov a obžalování Amanových, Jozefa z ukrutné vazby, Joba z rozličných trápení a protivenství: viziž také utrpení naše, nebo po- zdvihl se jest nepřítel náš, mnohé zbauřil, ješto pokoj měli, kteřížto položili jsau zlé za dobré, nenávisť za milování, mluvili pokoj s blížním ale zlé věci byli v srdcích jich, pohaněli sau nás haněním skřípajíce zuby svými, tak že učiněni sme k pohanění, k utrhání a ku po- smívání sausedům našim i těm kteříž vůkol nás jsau, přátelé a blížní naši proti nám se při- blížili a postavili, opustila jest nás moc naše a zmařeno jest daufání a naděje v lidech, že již nemáme, koho bychom hledali pomocníka, jediné tebe, kterýž pro hříchy naše spravedlivě se hněváš. Protož uslyšiž hlas těch, kteříž žádné jiné naděje nemají než k tobě, a vysvoboď nás z moci nepřátel a odejmi od nás bázeň. Nevydávej nás v ruce zarmucujících, nebo po- vstali sau proti nám svědkové falešní a lhala jest nepravost sama sobě. Tys pomocník náš a obrance, v tebeť daufá srdce naše a vysvobozeni budem, však si zaslíbil: uslyšímť, nebo milosrdný sem, a opět: vzývej mne v den zámutku a vysvobodím tebe. A tvůj syn, milý pán náš Ježiš Kristus, toto potvrdil, řka: začkoli prositi budete otce mého ve jméno mé dáť vám. I poněvadž věrný jsi v slibích svých, že nedopauštíš více pokaušeti nadto, nežli bychom mohli snýsti, povstaniž, ať se neposilňuje člověk, neb se jest povýšil jako cedrus libanský. Rozhledniž a uslyšiž a vysvoboď nás, pane bože, v tebeť daufáme a nebudeme se báti, aby nám učinilo tělo, tys nám spomocník, nebojímeť se, co by nám učinil člověk; budešli ty s námi kdo bude proti nám. Nebudemeť se báti množství obkličujících nás, na tebe vzklá- dáme péči naši, a ty obživíš nás a nedáš nás pohnúti (sic) nespravedlivým, neb spravedlivého a nevinného ty nečiníš opuštěného. Ty suď nás a rozeznej při naši, neb znáš srdce a svě- domí naše, že tím, což nám lidé za vinu kladau ničímž vinni nejsme; oniť zlořečí ale ty dobrořečiti budeš. Trpíme, ale věříme, že tím zahanbeni nebudem, a když o nás saudy své mají a činí, my naději máme v milosrdenství tvém. Oči naše jsau k tobě a při tobě, hřeší-li tresci, neboť nezná ruka lidská milosrdenství a hněv může nečinit spravedlnosti, ale ty spra- vedlivý a milosrdný si, jehožto milosrdenství převyšuje saud a většíť jest než naše prohře- šení, kterýž rozhněvaje se odpustíš a v čas zarmaucený utěšíš. Přijmiž za obět ducha za- rmauceného našeho, nebo ty pane srdce zkraušeného a poniženého nezamítáš, vzhledniž na nepřátely naše, neb sau se rozmohli a nenávistí velikú nenáviděli sú nás. Napraviž a ob- měkčiž srdce jich k nám a rozptýliž srdce lživá a rady zlé a jako si rozptýtil radu Achito-
42 Ti pak dobří lidé, kteří takové těžkosti a protivenství od nich trpěli, zase všickni beze všeho ublížení svých poctivostí a na potupu všem svým nepřátelům v městech praž- ských byli a někteří z nich od J. M. Kské do auřadův konšelských sázeni a naposledy dluh smrti zaplativše koruny slávy vesele očekávají, kterúž dává bůh těm, kteříž v pravdě. Krista Ježíše přebejvajíce a rytéřujíce, od ní žádným tyranstvím odhroziti se nedají ale v ní věrně pracují, z toho všeho chválu pánu bohu vzdávajíce, jemuž v Trojici svaté blahoslavenému buď čest, císařství, moc a sláva na věky věkův, Amen. XXV. Modlitba těch jistých vězňuov, kterúž složil mistr Brikcí u vězení. Pane bože všemohúcí, kterýž si vysvobodil Mojžiše a Arona i lid svůj z moci Faraonovy, tři mládence z vohnivé peci, Daniele z lvové jamy, Jonáše z propasti mořské ryby, Zuzanu z falešného nářku, Mardochea z aukladuov a obžalování Amanových, Jozefa z ukrutné vazby, Joba z rozličných trápení a protivenství: viziž také utrpení naše, nebo po- zdvihl se jest nepřítel náš, mnohé zbauřil, ješto pokoj měli, kteřížto položili jsau zlé za dobré, nenávisť za milování, mluvili pokoj s blížním ale zlé věci byli v srdcích jich, pohaněli sau nás haněním skřípajíce zuby svými, tak že učiněni sme k pohanění, k utrhání a ku po- smívání sausedům našim i těm kteříž vůkol nás jsau, přátelé a blížní naši proti nám se při- blížili a postavili, opustila jest nás moc naše a zmařeno jest daufání a naděje v lidech, že již nemáme, koho bychom hledali pomocníka, jediné tebe, kterýž pro hříchy naše spravedlivě se hněváš. Protož uslyšiž hlas těch, kteříž žádné jiné naděje nemají než k tobě, a vysvoboď nás z moci nepřátel a odejmi od nás bázeň. Nevydávej nás v ruce zarmucujících, nebo po- vstali sau proti nám svědkové falešní a lhala jest nepravost sama sobě. Tys pomocník náš a obrance, v tebeť daufá srdce naše a vysvobozeni budem, však si zaslíbil: uslyšímť, nebo milosrdný sem, a opět: vzývej mne v den zámutku a vysvobodím tebe. A tvůj syn, milý pán náš Ježiš Kristus, toto potvrdil, řka: začkoli prositi budete otce mého ve jméno mé dáť vám. I poněvadž věrný jsi v slibích svých, že nedopauštíš více pokaušeti nadto, nežli bychom mohli snýsti, povstaniž, ať se neposilňuje člověk, neb se jest povýšil jako cedrus libanský. Rozhledniž a uslyšiž a vysvoboď nás, pane bože, v tebeť daufáme a nebudeme se báti, aby nám učinilo tělo, tys nám spomocník, nebojímeť se, co by nám učinil člověk; budešli ty s námi kdo bude proti nám. Nebudemeť se báti množství obkličujících nás, na tebe vzklá- dáme péči naši, a ty obživíš nás a nedáš nás pohnúti (sic) nespravedlivým, neb spravedlivého a nevinného ty nečiníš opuštěného. Ty suď nás a rozeznej při naši, neb znáš srdce a svě- domí naše, že tím, což nám lidé za vinu kladau ničímž vinni nejsme; oniť zlořečí ale ty dobrořečiti budeš. Trpíme, ale věříme, že tím zahanbeni nebudem, a když o nás saudy své mají a činí, my naději máme v milosrdenství tvém. Oči naše jsau k tobě a při tobě, hřeší-li tresci, neboť nezná ruka lidská milosrdenství a hněv může nečinit spravedlnosti, ale ty spra- vedlivý a milosrdný si, jehožto milosrdenství převyšuje saud a většíť jest než naše prohře- šení, kterýž rozhněvaje se odpustíš a v čas zarmaucený utěšíš. Přijmiž za obět ducha za- rmauceného našeho, nebo ty pane srdce zkraušeného a poniženého nezamítáš, vzhledniž na nepřátely naše, neb sau se rozmohli a nenávistí velikú nenáviděli sú nás. Napraviž a ob- měkčiž srdce jich k nám a rozptýliž srdce lživá a rady zlé a jako si rozptýtil radu Achito-
Strana 43
43 felovu, ať by tebe více nehněvali a v hřích nepadli, domnívajíce se, že by tím tobě slaužili. Viděl si pane, nemlčiž pane, neopauštejž a neodstupuj od nás, nedávej jim víc moci nad námi, ať by pochvaly neměli nad pádem naším, pravdú a spravedlností, kterúž ty znáš, pro milosrdenství tvé a pro jmeno syna tvého, vykupitele našeho, pána Ježiše Krista za nás ukřižovaného, zaslaužení a dosti učinění. Neb my cožkoli na nás přišlo, tvoji sme v každé příhodě a v tebe daufáme, nýbrž také by nás zbíti chtěli, daufatiť budem v tebe. I protož povstaniž pane, povstaň, dokavadž se hněvati a prodlévati budeš, pozdvihniž ruky tvé a spomoz nám, posilniž srdcí našich duchem svým svatým ať snášejí tebe. Nechť sme učiněni jako lvi, daufajíce bez strachu, snášejíce tento hněv, který jest přišel na nás a proti- venství ukrutné nepřátel našich. Obrátiž lkání naše a pláč v radost, k tvé cti a k chvále a k našemu dobrému, abychom živi sauce chválili tebe, nebo nechceš smrti hříšníka, ale aby se obrátil a kál. Též ne mrtví chváliti budau tebe pane, ani všickni, kteříž stupují do tem- ností, ale my kteří živi sme, díky vzdávati budem tobě v duchu a v pravdě tvé, tebe ctíce a chválíce v Trojici jednoho pána boha, stvořitele i vykupitele tebe i potěšitele našeho na věky věkův Amen. XXVI. Život a skonání Mikuláše vřetenáře a Kláry hospodyně jeho.*) Tuto se položí, kterak mistr Jan Pašek a Havel administrátor s svými k víře na- pravoval, pro krátkost toliko o nějakém Mikulášovi vřetenáři a Kláře, co jest se při popravě jich přihodilo, jiných všech, jichž jest mnoho bylo, kteříž pro pravdu Krista Ježíše trpěli, opustíce. A to tehdáž léta tisícího pětistého dvacátého sedmého v Praze na Novém Městě byla jedna vdova, jmenem Klára, v letech sešlá u sv. Kateřiny obydlé své mající, dosti bohatá; u kteréžto v podruží byl jest člověk starý, jmenem Mikuláš, na saustruhu vřetena dělal, a odtud byla živnost jeho. Času pak jednoho před hodem vánočním, když kněží podle obyčeje svého sausedy zapisujíc, je obcházeli, přišli sau i k nim napomínajíc je též jako jiné podle auřadu, aby zprávu učinili. Oni vyslyševše je nětco jim odporného proti té jich bezděčné zprávě pověděli. Pro kterúžto věc obžalovali sau je ti kněží svému faráři Miku- lášovi, příjmím Provazníkovi, u sv. Štěpána. Ten pak farář bez meškání na pana administrátora, tehdáž mistra Havla Caheru, to jest znesl, od něho pak ten farář vzavši naučení, do vazby těžké vzíti je rozkázal. Potom dne třetího vedeni byli do rady v přítomnosti pana administrátora s kon- sistoriány svými. Přitom sú také byli starší obecní obojich měst, Staré i Nové Prahy, neb tehdáž jednota byla. Kdež tázáni byli. Nejprve se optali: Co anebo kterak držíte o svátosti oltářní těla a krve páně? Věříteli tu pravé tělo Kristovo býti, kteréž jest na pravici boha otce a ne jiné? A přitom, věříteli tu býti pravého Krista majícího krev a duši? *) Při odstavci tomto opět mysliti sluší na společný pramen s Bartošem (str. 243), či lépe řečeno, vy- pravování naše jest originalem sepsaným od. svědka očitého (a jak za to máme spisovatele celého rukopisu), jehož Bartoš, když se byl z vyhnanství vrátil, přimísiv k tomu nepochybně i zpráv jiných, užil. Nebo srovnává se s ním ve frázích, výrazech, obratech řeči atd. Nesrovnává se však v datech, osobách a v obšírnosti líčení; protož pojali jsme sem také celé, ač patrno jest, že i přepisovatel ledacos skomolil.
43 felovu, ať by tebe více nehněvali a v hřích nepadli, domnívajíce se, že by tím tobě slaužili. Viděl si pane, nemlčiž pane, neopauštejž a neodstupuj od nás, nedávej jim víc moci nad námi, ať by pochvaly neměli nad pádem naším, pravdú a spravedlností, kterúž ty znáš, pro milosrdenství tvé a pro jmeno syna tvého, vykupitele našeho, pána Ježiše Krista za nás ukřižovaného, zaslaužení a dosti učinění. Neb my cožkoli na nás přišlo, tvoji sme v každé příhodě a v tebe daufáme, nýbrž také by nás zbíti chtěli, daufatiť budem v tebe. I protož povstaniž pane, povstaň, dokavadž se hněvati a prodlévati budeš, pozdvihniž ruky tvé a spomoz nám, posilniž srdcí našich duchem svým svatým ať snášejí tebe. Nechť sme učiněni jako lvi, daufajíce bez strachu, snášejíce tento hněv, který jest přišel na nás a proti- venství ukrutné nepřátel našich. Obrátiž lkání naše a pláč v radost, k tvé cti a k chvále a k našemu dobrému, abychom živi sauce chválili tebe, nebo nechceš smrti hříšníka, ale aby se obrátil a kál. Též ne mrtví chváliti budau tebe pane, ani všickni, kteříž stupují do tem- ností, ale my kteří živi sme, díky vzdávati budem tobě v duchu a v pravdě tvé, tebe ctíce a chválíce v Trojici jednoho pána boha, stvořitele i vykupitele tebe i potěšitele našeho na věky věkův Amen. XXVI. Život a skonání Mikuláše vřetenáře a Kláry hospodyně jeho.*) Tuto se položí, kterak mistr Jan Pašek a Havel administrátor s svými k víře na- pravoval, pro krátkost toliko o nějakém Mikulášovi vřetenáři a Kláře, co jest se při popravě jich přihodilo, jiných všech, jichž jest mnoho bylo, kteříž pro pravdu Krista Ježíše trpěli, opustíce. A to tehdáž léta tisícího pětistého dvacátého sedmého v Praze na Novém Městě byla jedna vdova, jmenem Klára, v letech sešlá u sv. Kateřiny obydlé své mající, dosti bohatá; u kteréžto v podruží byl jest člověk starý, jmenem Mikuláš, na saustruhu vřetena dělal, a odtud byla živnost jeho. Času pak jednoho před hodem vánočním, když kněží podle obyčeje svého sausedy zapisujíc, je obcházeli, přišli sau i k nim napomínajíc je též jako jiné podle auřadu, aby zprávu učinili. Oni vyslyševše je nětco jim odporného proti té jich bezděčné zprávě pověděli. Pro kterúžto věc obžalovali sau je ti kněží svému faráři Miku- lášovi, příjmím Provazníkovi, u sv. Štěpána. Ten pak farář bez meškání na pana administrátora, tehdáž mistra Havla Caheru, to jest znesl, od něho pak ten farář vzavši naučení, do vazby těžké vzíti je rozkázal. Potom dne třetího vedeni byli do rady v přítomnosti pana administrátora s kon- sistoriány svými. Přitom sú také byli starší obecní obojich měst, Staré i Nové Prahy, neb tehdáž jednota byla. Kdež tázáni byli. Nejprve se optali: Co anebo kterak držíte o svátosti oltářní těla a krve páně? Věříteli tu pravé tělo Kristovo býti, kteréž jest na pravici boha otce a ne jiné? A přitom, věříteli tu býti pravého Krista majícího krev a duši? *) Při odstavci tomto opět mysliti sluší na společný pramen s Bartošem (str. 243), či lépe řečeno, vy- pravování naše jest originalem sepsaným od. svědka očitého (a jak za to máme spisovatele celého rukopisu), jehož Bartoš, když se byl z vyhnanství vrátil, přimísiv k tomu nepochybně i zpráv jiných, užil. Nebo srovnává se s ním ve frázích, výrazech, obratech řeči atd. Nesrovnává se však v datech, osobách a v obšírnosti líčení; protož pojali jsme sem také celé, ač patrno jest, že i přepisovatel ledacos skomolil.
Strana 44
44 Mikuláš k takové otázce odpověděl: [Shoduje se doslova s Bartošem str. 244. až 247. konec hlavy 7. v knize třetí.] A knězstvo hned jej odsaudilo za kacíře a upálení hodného. A odsauzen jest za půrmistrství Martina Smila, řezníka. Ve středu pak před vánoci [poněvadž zde se událost klade do r. 1527, tedy 18. prosince] v XXI hodin vedeni sau z vězení na smrt, aby spáleni byli. A přitom vedení toto se jest dálo. Nejprve jakž z šatlavy vyvedeni byli, začal sobě píseň o umučení pána Krista a kterak prvnější mučedlníci vydáváni byli na smrt pro svědectví Krista pána. Kterúžto jda zpíval od šatlavy až proti Vopicovům ji dokonal. Když pak proti Templi přišli, jest dům v němž sau bekyně v Caletné ulici, na němž jest namalováno, kterak pan Ježíš s lotry veden byl na smrt, napomenul jest je rychtář, aby klekli a pánu bohu se pomodlili, (kdežto za obyčej klekati těm, kteréž na smrt vodí) vokazuje jim tu na to znamení malované kříže Kristova. Mikuláš pak kleknauti se jest zpíčil mluvě, že pravé znamení kříže pána Krista má na svém srdci, a že jemu není potřeba toho znamení malovaného. Rychtář k tomu od- pověděl, Jiřík Komedka, pohleďte, kterak jest neustupný, aniž ještě může nechati řečí rúhavých. V tom pak biřic volal, oznamujíc příčinu ohavné smrti jich a to tuto, že by nějaký blud neustupně držel, kacířsky mluvě rauhavé věci o tělu a krvi Krista Ježíše, od kteréhož bludu aby ustúpil, od obojího stavu, duchovního i světského, jest napomenut, a on že by zatvrdilý sa, hnúti sebú nedal, protož jestliže by kdo atd. — Když se pak z toho místa hejbali nějaký mládenec z stavu rytířského, jmenem Hynek Perknovský, jda z Jičína, právě náhodau se k tomu přitrefil a pohleděl na osobu i dí k jednomu: „Ale milý příteli, proč tomuto člověku tak starému mají takovú smrt učiniti?“ On jemu odpověděl, že by nějaké bludy kacířské neustupně držel. Perknovský odpověděl: „Ale milý pane, že ho není kdo napravě? mohl bych já přistaupě s nim rozmluviti?“ Ten jistej pověděl: „Proč nic, rozmluv.“ K němuž Perknovský přistaupivše, dí: „Ale Mikuláši, jakž ty věříš? Věříšli v pána boha?“ Odpověděl Mikuláš: „Věřím.“ Perknovský: „I v syna jeho Ježiše Krista?“ Mikuláš: „Věřím.“ Perknovský: „I v ducha svatého?“ Mikuláš: „Věřím a na té víře chci umříti.“ Dí jemu Perknovský: „Jdi s pánem bohem; a na té víře směl bych i já umříti a na hranici dnes s tebau jíti, neb tak věřím rovně jako ty.“ — A když tak mluvil, lidé jím trhali od něho, a on mluvil jim, řka: „Což pak pravda boží nemá míti pro vás svobody, abyšte věděli, že rovně tak věřím jako tito?“ — To když rychtáři pověděli, hned ho do vězení vzíti kázal, a s těmito předce jíti kázal. Když pak k božím mukám (jako říkají) za horskau branau přišli, tu opět biřic k volání se chystal. A v tom opět rychtář Mikuláše napomenul, aby klekl proti božímu umučení. I optal ho Mikuláš: „Kde jest to boží umučení?“ Rychtář dí: „Toť jest v slaupě malované.“ Odpověděl Mikuláš: „Toť vás malování sklamá.“ Rychtář: „Však i my nevěříme, by to bůh byl, než památka neb obraz jeho nevinné smrti.“ K němuž Mikuláš: „Co čistá jest věc, živau památku neb obraz na srdci svém nositi, neb psáno jest: neučiníš sobě obrazu rytého ani podobenství kterého. O nichžto David páně takto jest pověděl: Ústa mají a nebudau mluviti, oči mají a nebudau viděti atd.; podobni nechť sau jim, kteříž dělají je a všickni kteříž aufají vně. Jeremiáš takto k tomu se přimlauvá: Dílo rukau svých sau ctili a padali sau před tím, což sau prstové jich učinili.“ Rychtář k němu dí: „Klekniž, ale proti slunci.“ Mikuláš pak obrátil se k němu, očí svých pozdvihl k nebi a klekl proti rychtáři,
44 Mikuláš k takové otázce odpověděl: [Shoduje se doslova s Bartošem str. 244. až 247. konec hlavy 7. v knize třetí.] A knězstvo hned jej odsaudilo za kacíře a upálení hodného. A odsauzen jest za půrmistrství Martina Smila, řezníka. Ve středu pak před vánoci [poněvadž zde se událost klade do r. 1527, tedy 18. prosince] v XXI hodin vedeni sau z vězení na smrt, aby spáleni byli. A přitom vedení toto se jest dálo. Nejprve jakž z šatlavy vyvedeni byli, začal sobě píseň o umučení pána Krista a kterak prvnější mučedlníci vydáváni byli na smrt pro svědectví Krista pána. Kterúžto jda zpíval od šatlavy až proti Vopicovům ji dokonal. Když pak proti Templi přišli, jest dům v němž sau bekyně v Caletné ulici, na němž jest namalováno, kterak pan Ježíš s lotry veden byl na smrt, napomenul jest je rychtář, aby klekli a pánu bohu se pomodlili, (kdežto za obyčej klekati těm, kteréž na smrt vodí) vokazuje jim tu na to znamení malované kříže Kristova. Mikuláš pak kleknauti se jest zpíčil mluvě, že pravé znamení kříže pána Krista má na svém srdci, a že jemu není potřeba toho znamení malovaného. Rychtář k tomu od- pověděl, Jiřík Komedka, pohleďte, kterak jest neustupný, aniž ještě může nechati řečí rúhavých. V tom pak biřic volal, oznamujíc příčinu ohavné smrti jich a to tuto, že by nějaký blud neustupně držel, kacířsky mluvě rauhavé věci o tělu a krvi Krista Ježíše, od kteréhož bludu aby ustúpil, od obojího stavu, duchovního i světského, jest napomenut, a on že by zatvrdilý sa, hnúti sebú nedal, protož jestliže by kdo atd. — Když se pak z toho místa hejbali nějaký mládenec z stavu rytířského, jmenem Hynek Perknovský, jda z Jičína, právě náhodau se k tomu přitrefil a pohleděl na osobu i dí k jednomu: „Ale milý příteli, proč tomuto člověku tak starému mají takovú smrt učiniti?“ On jemu odpověděl, že by nějaké bludy kacířské neustupně držel. Perknovský odpověděl: „Ale milý pane, že ho není kdo napravě? mohl bych já přistaupě s nim rozmluviti?“ Ten jistej pověděl: „Proč nic, rozmluv.“ K němuž Perknovský přistaupivše, dí: „Ale Mikuláši, jakž ty věříš? Věříšli v pána boha?“ Odpověděl Mikuláš: „Věřím.“ Perknovský: „I v syna jeho Ježiše Krista?“ Mikuláš: „Věřím.“ Perknovský: „I v ducha svatého?“ Mikuláš: „Věřím a na té víře chci umříti.“ Dí jemu Perknovský: „Jdi s pánem bohem; a na té víře směl bych i já umříti a na hranici dnes s tebau jíti, neb tak věřím rovně jako ty.“ — A když tak mluvil, lidé jím trhali od něho, a on mluvil jim, řka: „Což pak pravda boží nemá míti pro vás svobody, abyšte věděli, že rovně tak věřím jako tito?“ — To když rychtáři pověděli, hned ho do vězení vzíti kázal, a s těmito předce jíti kázal. Když pak k božím mukám (jako říkají) za horskau branau přišli, tu opět biřic k volání se chystal. A v tom opět rychtář Mikuláše napomenul, aby klekl proti božímu umučení. I optal ho Mikuláš: „Kde jest to boží umučení?“ Rychtář dí: „Toť jest v slaupě malované.“ Odpověděl Mikuláš: „Toť vás malování sklamá.“ Rychtář: „Však i my nevěříme, by to bůh byl, než památka neb obraz jeho nevinné smrti.“ K němuž Mikuláš: „Co čistá jest věc, živau památku neb obraz na srdci svém nositi, neb psáno jest: neučiníš sobě obrazu rytého ani podobenství kterého. O nichžto David páně takto jest pověděl: Ústa mají a nebudau mluviti, oči mají a nebudau viděti atd.; podobni nechť sau jim, kteříž dělají je a všickni kteříž aufají vně. Jeremiáš takto k tomu se přimlauvá: Dílo rukau svých sau ctili a padali sau před tím, což sau prstové jich učinili.“ Rychtář k němu dí: „Klekniž, ale proti slunci.“ Mikuláš pak obrátil se k němu, očí svých pozdvihl k nebi a klekl proti rychtáři,
Strana 45
45 řka: „Již ale učiním podle tvé vůle.“ Rychtář: „Však's to klekl k západu.“ Mikuláš: „Věřím já, žeť jest pán můj všudy nade mnau, pode mnau, za mnau i po stranách. A tak všudy mocnýť jest a veliký, všudyť chce panovati a panujeť bez konce.“ — V tom pak dítky jich k nim sau přistaupili, dcera Mikulášova a dcera Klářina; k nimžto Klára řekla: „Nuže, milé děti, jižť vás poraučím milému pánu bohu, aby vás spravoval vedle své vuole.“ Také kšaft statku svého jim pověděla. A dcerky rodičův svých požehnavše do města sú se s pláčem navrátili. Když pak k hranici přišli, kteráž k upálení jim byla strojena, i řekl jest Mikuláš: „Všemohúcí, věčný bože! Tvéť milosti svaté děkuji, že si nás na tento svět ráčil zploditi, přitom také že si strážce i ochrance náš býti ráčil po všecky dny života našeho, a že hodni učiněni sme pro jméno tvé až i k tomu místu přijíti. Z víry také držíme, že dnes s tvau milostí hodovati budem, a že nám ráčíš dáti za tyto světské věci tělesné, jenž nejsau než bída a psota, mrzkost jich, korunu slávy své!“ Tu sedě podle hranice od popravců szut jest z obuvi a hned povstavši, k nebi očí svých pozdvihši, řekl jest: „Bože, otče všemohúcí, jenž v Trojici dokonale živ sa králuješ, buoh otec, Kristus Ježíš, syn jeho milý, také duch svatý, vzhledniž na mne tuto hodinu a k své svaté milosti přijmiž duši mau. Vzhledniž i na nepřátely mé, kterak sau se roz- mohli a nepravú nenavistí nenáviděli sau mne; pohledě na mne, milej pane, dej jim ku po- znání víry a pravdy tvé přijíti, aby po cestách spravedlivosti tvé kráčeli. I za ty se také modlím, kteří sau mne na smrt omylně odsaudili, tak jakož i svatý Štěpán za své nepřátely se modlil, já se modlím: vodpustiž jim, milý pane, nebť nevědí co činí. Kriste Ježíši, jenž sedíš na pravici boha otce všemohúcího, když přijdeš [sic], jenž si přišel do ráje svého, roz- pomeňž se na mne, k tobě s voním lotrem volám.“ A v tom Cica (Czicza), řezník, dí jemu: „Což ho v kostele není?“ Mikuláš odpo- věděl: „Věřím já, že drahý pán jest i v pekle i v podpeklí a tak všudy mocí svú, neb mocný jest, a protož všudy chce panovati a panujeť a panství jeho neníť konce.“ Tehdy jeden z přístojících, divě se jeho stálosti, řekl jest na hlas, tak že ti, kteří okolo něho stáli, mohli sau slyšeti, kteréhož i já, podál stoje, slyšel jsem: „Milý pane! mám víru a tak se domnívám, že dobře pánu bohu svému věřím, avšak kdybych měl pro ni na hranici jíti jako tento, zdáť mi se, žeť bych ji jistě zapřel. A jiní stojíc tu i řekli: i se mnau, a jest nás takových více než mýně.“ I hned pak na hranici vtažen jest. Tu stoje na té hranici, řekl latinským jazykem: „In nomine dei Jesu Christi,“ jenž v českém jazyku v sobě to nese: „Ve jmeno boha Ježíše Krista." A hned hlasem zazpíval: „In te domine speravi non confundar in aeternum.“ I řekl k lidu: „Vy, kteří latině nerozumíte, toť jsem zpíval: V těť sem milý pane úfal, nebuduť pohaněn na věky. Ač před tímto lidem nyní pohaněn sem, ale však z víry držím a naději v tobě silnau mám, žeť před tvau svatau milostí nebudu pohaněn. Milý Ježíši, jenž sedíš po pravici boha otce všemohúcího pro tebe to všecko trpím.“ — Popravcové pak stojíce na hranici ústy jsau ho doluov položili k slaupům, ruce i nohy těžce roztahše, přivázali. Mikuláš pak roztaženej k pánu bohu takto jest volal: „Kriste, synu boha živého, ráčil si pověděti ve čtení svém: břímě mé lehké a jho mé sladké, oblehčiž, milý pane, břímě tvé a jho tvé také oslaď. Z víryť držím, že oblehčíš a osladíš a oblehčil si a osladil si všem vyvoleným
45 řka: „Již ale učiním podle tvé vůle.“ Rychtář: „Však's to klekl k západu.“ Mikuláš: „Věřím já, žeť jest pán můj všudy nade mnau, pode mnau, za mnau i po stranách. A tak všudy mocnýť jest a veliký, všudyť chce panovati a panujeť bez konce.“ — V tom pak dítky jich k nim sau přistaupili, dcera Mikulášova a dcera Klářina; k nimžto Klára řekla: „Nuže, milé děti, jižť vás poraučím milému pánu bohu, aby vás spravoval vedle své vuole.“ Také kšaft statku svého jim pověděla. A dcerky rodičův svých požehnavše do města sú se s pláčem navrátili. Když pak k hranici přišli, kteráž k upálení jim byla strojena, i řekl jest Mikuláš: „Všemohúcí, věčný bože! Tvéť milosti svaté děkuji, že si nás na tento svět ráčil zploditi, přitom také že si strážce i ochrance náš býti ráčil po všecky dny života našeho, a že hodni učiněni sme pro jméno tvé až i k tomu místu přijíti. Z víry také držíme, že dnes s tvau milostí hodovati budem, a že nám ráčíš dáti za tyto světské věci tělesné, jenž nejsau než bída a psota, mrzkost jich, korunu slávy své!“ Tu sedě podle hranice od popravců szut jest z obuvi a hned povstavši, k nebi očí svých pozdvihši, řekl jest: „Bože, otče všemohúcí, jenž v Trojici dokonale živ sa králuješ, buoh otec, Kristus Ježíš, syn jeho milý, také duch svatý, vzhledniž na mne tuto hodinu a k své svaté milosti přijmiž duši mau. Vzhledniž i na nepřátely mé, kterak sau se roz- mohli a nepravú nenavistí nenáviděli sau mne; pohledě na mne, milej pane, dej jim ku po- znání víry a pravdy tvé přijíti, aby po cestách spravedlivosti tvé kráčeli. I za ty se také modlím, kteří sau mne na smrt omylně odsaudili, tak jakož i svatý Štěpán za své nepřátely se modlil, já se modlím: vodpustiž jim, milý pane, nebť nevědí co činí. Kriste Ježíši, jenž sedíš na pravici boha otce všemohúcího, když přijdeš [sic], jenž si přišel do ráje svého, roz- pomeňž se na mne, k tobě s voním lotrem volám.“ A v tom Cica (Czicza), řezník, dí jemu: „Což ho v kostele není?“ Mikuláš odpo- věděl: „Věřím já, že drahý pán jest i v pekle i v podpeklí a tak všudy mocí svú, neb mocný jest, a protož všudy chce panovati a panujeť a panství jeho neníť konce.“ Tehdy jeden z přístojících, divě se jeho stálosti, řekl jest na hlas, tak že ti, kteří okolo něho stáli, mohli sau slyšeti, kteréhož i já, podál stoje, slyšel jsem: „Milý pane! mám víru a tak se domnívám, že dobře pánu bohu svému věřím, avšak kdybych měl pro ni na hranici jíti jako tento, zdáť mi se, žeť bych ji jistě zapřel. A jiní stojíc tu i řekli: i se mnau, a jest nás takových více než mýně.“ I hned pak na hranici vtažen jest. Tu stoje na té hranici, řekl latinským jazykem: „In nomine dei Jesu Christi,“ jenž v českém jazyku v sobě to nese: „Ve jmeno boha Ježíše Krista." A hned hlasem zazpíval: „In te domine speravi non confundar in aeternum.“ I řekl k lidu: „Vy, kteří latině nerozumíte, toť jsem zpíval: V těť sem milý pane úfal, nebuduť pohaněn na věky. Ač před tímto lidem nyní pohaněn sem, ale však z víry držím a naději v tobě silnau mám, žeť před tvau svatau milostí nebudu pohaněn. Milý Ježíši, jenž sedíš po pravici boha otce všemohúcího pro tebe to všecko trpím.“ — Popravcové pak stojíce na hranici ústy jsau ho doluov položili k slaupům, ruce i nohy těžce roztahše, přivázali. Mikuláš pak roztaženej k pánu bohu takto jest volal: „Kriste, synu boha živého, ráčil si pověděti ve čtení svém: břímě mé lehké a jho mé sladké, oblehčiž, milý pane, břímě tvé a jho tvé také oslaď. Z víryť držím, že oblehčíš a osladíš a oblehčil si a osladil si všem vyvoleným
Strana 46
46 tvým od počátku světa i mně také dnešní den. V těť, milý pane, daufám, nebuduť pohaněn.“ A ta slova opětoval několikrát: „V tě sau také aufali otcové naši, aufaliť sau a vysvobodil si je. Rozpomeň se na svá smilování hospodine a na milosrdenství tvá, kteráž sau od věkuov podle milosrdenství tvého, pomni na mne pro dobrotu tvau hospodine, neboť jsem v tě úfal, milý pane, uslyš mne! Pane bože můj, ostřihej duše mé, nebuduť se styděti, nebť sem daufal v tě. Nezatracuj duše mé s hříšnými a s muži krve života mého, v jichžto rukau nepravosti jsau; pravice jich jest naplněná daruov.“ V tom pak Klára naň zavolala, řkúci: „Ale, milý Mikuláši, kýž se také za mne modlíš pánu bohu.“ Mikuláš dí k ní: „Milá Kláro! Však já se i za tebe modlím, jediné silně věř, že budeme dnes s jeho milostí hodovati v království jeho. Pomniž na nás milej pane pro jmeno tvé svaté, smiluj se nad hříchy našími, neboť mnozí jsau.“ Popravce pak v tom Kláru týž [sic] k slaupům za ruce i za nohy roztahovali. Ona pak když ji tak velmi táhli, řekla: „Ale netáhni mne tak velmi.“ Dí jim popravce: „Ba trp mile a modl se pánu buohu, nechaje toho.“ Klára jemu zase: „Kterak se mám modliti, a ty mne tuze táhneš.“ Mikuláš dí k ní: „Nedbejž již milá Kláro nic, však tě i mne tuze svázal, ale s pomocí boží jáť již nic nečiji. Popravce pak hned skočivše z hranice doluov knihy toho jistého Mikuláše (jaké sau byli, toho nevím) po škartách rozvundané, tak aby se jich mnoho zdálo, z mošny vyndavše, nětco na hlavu nětco po životě rozmetal, volaje: „Podej sem trachtrarum, trach- trarum.“ A hned v tom pochodni rozsvítil, podstrčil pod hranici. Mikuláš pak modle se pánu bohu říkal tento žalm: „Smiluj se nade mnau hospodine podle velikého milosrdenství tvého a podle množství slitování tvých shlaď nepravost naší.“ A tak potom hlahol bylo slyšeti v ohni, a beze křiku a úpění i trhání pro bolest ohně, než v tichosti modle se co by usnul, dokonal život svůj. To až potud o kříži věrných a pravých křestanuov od bezbožných, ač mnohem více se jest ještě těch auzkostí dálo, však pro tesknost přestanu. Tyto věci všecky Kristus pán předpověděl učedlníkuom svým i jich potomkuom, že povstanau falešní proroci a budau je vydávati do škol, do žalářuov před vladaře a krále a budau je mordovati a že budau v nenávisti všem pro jméno jeho, ven z obcí honiti je budau a že každý kdo je zabije domnívati se bude, že tím bohu poslauží. Tehdy poněvadž jistá věc jest, že mimo toto předpovědění páně jináče nebude, vzložmež na něho péči svú a on učiní a vysvobodí časem svým a nedopustíť pokaušeti více nad to, nežli bychom mohli snýsti ale učiníť s pokušením prospěch, aby zkušení z víry naší dražší zlata bylo, kterémuž v Trojici blahoslavené bohu otci, Kristu Ježíši, synu jeho milému, duchu svatému, buď čest, moc, síla, císařství, sláva, jasnost, díkuov činění na věky věkuov Amen.
46 tvým od počátku světa i mně také dnešní den. V těť, milý pane, daufám, nebuduť pohaněn.“ A ta slova opětoval několikrát: „V tě sau také aufali otcové naši, aufaliť sau a vysvobodil si je. Rozpomeň se na svá smilování hospodine a na milosrdenství tvá, kteráž sau od věkuov podle milosrdenství tvého, pomni na mne pro dobrotu tvau hospodine, neboť jsem v tě úfal, milý pane, uslyš mne! Pane bože můj, ostřihej duše mé, nebuduť se styděti, nebť sem daufal v tě. Nezatracuj duše mé s hříšnými a s muži krve života mého, v jichžto rukau nepravosti jsau; pravice jich jest naplněná daruov.“ V tom pak Klára naň zavolala, řkúci: „Ale, milý Mikuláši, kýž se také za mne modlíš pánu bohu.“ Mikuláš dí k ní: „Milá Kláro! Však já se i za tebe modlím, jediné silně věř, že budeme dnes s jeho milostí hodovati v království jeho. Pomniž na nás milej pane pro jmeno tvé svaté, smiluj se nad hříchy našími, neboť mnozí jsau.“ Popravce pak v tom Kláru týž [sic] k slaupům za ruce i za nohy roztahovali. Ona pak když ji tak velmi táhli, řekla: „Ale netáhni mne tak velmi.“ Dí jim popravce: „Ba trp mile a modl se pánu buohu, nechaje toho.“ Klára jemu zase: „Kterak se mám modliti, a ty mne tuze táhneš.“ Mikuláš dí k ní: „Nedbejž již milá Kláro nic, však tě i mne tuze svázal, ale s pomocí boží jáť již nic nečiji. Popravce pak hned skočivše z hranice doluov knihy toho jistého Mikuláše (jaké sau byli, toho nevím) po škartách rozvundané, tak aby se jich mnoho zdálo, z mošny vyndavše, nětco na hlavu nětco po životě rozmetal, volaje: „Podej sem trachtrarum, trach- trarum.“ A hned v tom pochodni rozsvítil, podstrčil pod hranici. Mikuláš pak modle se pánu bohu říkal tento žalm: „Smiluj se nade mnau hospodine podle velikého milosrdenství tvého a podle množství slitování tvých shlaď nepravost naší.“ A tak potom hlahol bylo slyšeti v ohni, a beze křiku a úpění i trhání pro bolest ohně, než v tichosti modle se co by usnul, dokonal život svůj. To až potud o kříži věrných a pravých křestanuov od bezbožných, ač mnohem více se jest ještě těch auzkostí dálo, však pro tesknost přestanu. Tyto věci všecky Kristus pán předpověděl učedlníkuom svým i jich potomkuom, že povstanau falešní proroci a budau je vydávati do škol, do žalářuov před vladaře a krále a budau je mordovati a že budau v nenávisti všem pro jméno jeho, ven z obcí honiti je budau a že každý kdo je zabije domnívati se bude, že tím bohu poslauží. Tehdy poněvadž jistá věc jest, že mimo toto předpovědění páně jináče nebude, vzložmež na něho péči svú a on učiní a vysvobodí časem svým a nedopustíť pokaušeti více nad to, nežli bychom mohli snýsti ale učiníť s pokušením prospěch, aby zkušení z víry naší dražší zlata bylo, kterémuž v Trojici blahoslavené bohu otci, Kristu Ježíši, synu jeho milému, duchu svatému, buď čest, moc, síla, císařství, sláva, jasnost, díkuov činění na věky věkuov Amen.
Strana 47
Registřík. Albrecht, kníže rakouský, zeť Sigmundův 10. Anšpach 41. Aureus, v. Pípa. Basilej 10. Beneš ručnikář 17, 18. Beneš trubač 26. Beřkovský Radslav 24, 27. Blažek soukeník 21, 33, 37. Bonuše Jan 37, 38. z Boskovic Artleb 12, 13. Brikcí mistr 20, 21, 33, 36, 42. Budín 12, 24, 26. Bullatus doktor 23. Burjan doktor, v. Sobek. Cahera Havel 5—8, 12—14, 18—24, 28—31, 39, 40, 41, 43. Celetná ulice 44. Cíca řezník 45. Čáslav 28. Černčický Jan 25. Danielův Vácslav jinak Lazar 21, 33, 36, 39. Erazim Jan 33, 36. Ferdinand král 39, 40, 41. Formánek měšečník 17. sv. Havla fara 23. Hlavsa Jan 11, 12, 13, 21, 34, 35, 36, 39. Hradec Králové 23, 24. Hrdina Jiřík od Věže 14, 17, 18, 19. Ituriach žid 26. Jan mýtský farář 23. Jan týnský farář 23. Janovice, v. Špetle. Jeronym bakalář 36. Ježíšek Jiří 24. Jíra petrský farář 23. Karban Jan 20, 24. Karlstein 7. sv. Kateřiny kostel 43. Klára hospodyně Mikulášova 43, 45, 46. Klatovy 24, 40. Klimentský Jan 22. Klimentský Mikuláš kněz 23. Kolinský sněm 38. z Kolovrat pán Buštěhradský 24. Komedka Jiří rychtář 44. Korambus Matěj 12, 23, 24, 26, 28. Kostka Zdeněk z Postupic 25. Krajíř Kundrát z Krajku 25. sv. Kříže kostel 35. Kubíček (Jakub) kněz 13. Kulíšek švec 21. Kutná hora 23, 28. Lazar, v. Danielův. Legát Jan 17, 18. Litoborský Jan 12. Litoměřice 23. Lopatský pan 22. Lorenc trubač královský 26. Ludvík král 11, 12, 13, 24, 29, 30, 39, 40. Luter Martin 6, 7, 8. Marie, manželka krále Ludvíka 11, 24. Martin Martínek kněz (betlemský) 8, 14, 16, 17, 18, 19, 20, 35, 37. sv. Martina fara, v. Zikmund. Matěj bratr 8. Jakub radnický farář 23; v. Kubíček. Jan kanovník 24. Jan konvář 17.
Registřík. Albrecht, kníže rakouský, zeť Sigmundův 10. Anšpach 41. Aureus, v. Pípa. Basilej 10. Beneš ručnikář 17, 18. Beneš trubač 26. Beřkovský Radslav 24, 27. Blažek soukeník 21, 33, 37. Bonuše Jan 37, 38. z Boskovic Artleb 12, 13. Brikcí mistr 20, 21, 33, 36, 42. Budín 12, 24, 26. Bullatus doktor 23. Burjan doktor, v. Sobek. Cahera Havel 5—8, 12—14, 18—24, 28—31, 39, 40, 41, 43. Celetná ulice 44. Cíca řezník 45. Čáslav 28. Černčický Jan 25. Danielův Vácslav jinak Lazar 21, 33, 36, 39. Erazim Jan 33, 36. Ferdinand král 39, 40, 41. Formánek měšečník 17. sv. Havla fara 23. Hlavsa Jan 11, 12, 13, 21, 34, 35, 36, 39. Hradec Králové 23, 24. Hrdina Jiřík od Věže 14, 17, 18, 19. Ituriach žid 26. Jan mýtský farář 23. Jan týnský farář 23. Janovice, v. Špetle. Jeronym bakalář 36. Ježíšek Jiří 24. Jíra petrský farář 23. Karban Jan 20, 24. Karlstein 7. sv. Kateřiny kostel 43. Klára hospodyně Mikulášova 43, 45, 46. Klatovy 24, 40. Klimentský Jan 22. Klimentský Mikuláš kněz 23. Kolinský sněm 38. z Kolovrat pán Buštěhradský 24. Komedka Jiří rychtář 44. Korambus Matěj 12, 23, 24, 26, 28. Kostka Zdeněk z Postupic 25. Krajíř Kundrát z Krajku 25. sv. Kříže kostel 35. Kubíček (Jakub) kněz 13. Kulíšek švec 21. Kutná hora 23, 28. Lazar, v. Danielův. Legát Jan 17, 18. Litoborský Jan 12. Litoměřice 23. Lopatský pan 22. Lorenc trubač královský 26. Ludvík král 11, 12, 13, 24, 29, 30, 39, 40. Luter Martin 6, 7, 8. Marie, manželka krále Ludvíka 11, 24. Martin Martínek kněz (betlemský) 8, 14, 16, 17, 18, 19, 20, 35, 37. sv. Martina fara, v. Zikmund. Matěj bratr 8. Jakub radnický farář 23; v. Kubíček. Jan kanovník 24. Jan konvář 17.
Strana 48
Matěj hřebenář 38. Mezeříčský Jindřich 24, 28. Michal kněz 7. Michal kněz u sv. Kříže 35. Michal postřihač 22. sv. Michala kostel v Opatovicích 20. Mikuláš kněz 23. Mikuláš vřetenář 43—46. Mikulášská fara, v. Šídlo. z Minsterberka Karel 5, 23—27, 31, $2, 33, 37, 38. Miro%, Mirus Jan 35. Ondřej farář u sv. Vojtěcha 23. Opatovice, v. sv. Vojtěcha. Pašek Jan 12—14, 16, 18—24, 26—31, 33, 35, 37, 38, 39, 40, 41, 43. Perknovský Hynek 44. z Pernšteina Vojtěch 24, 26, 39, 41. Petr doktor 21. Sv. Petra fara, v. Jíra. Pipa Jan Aureus, dékan hradecky 23, 24. Plechovička farář stříbrský 23. Plzeň 24, 40. Poděbrady 7. Poledne kloboučník 16, 17, 30. Poduška Jan 35. Přerov 28. Provazník Mikuláš, farář u sv. Štěpána 43. Rauš Daniel 20, 33, 37. Rechek méscénik 17. Rokycana Jan 7, 10, 11. z Rožmberka páni 25. z Rožmitála Zdeněk Lev 23, 24, 25, 26, 27, 30. z Ryzmberka Jindřich Švihovský 24, 26, 27. ze Schóntolu Hanus Nikodem 24. Sloup Jakub 29. Slovonský klášter 23. Smil Martin řezník 44. Sobek Burian z Kornic 20, 34, 38. Sokoléin Jan knéz 23. Šídlo Vácslav, mikulášský farář 13, 14, 23. Šípecký Vít 21, 34. Šorf Mikuláš 11, 21, 34, 36. Spetle Jan z Janovic 25. Špinka 21. sv. Štěpána fara 23; v. Provazník, Vojtěch, Zikmund. ze Šternberka Albrecht na Zelené hoře 24. ze Švamberka Kristof 26. Švihovský, v. z Ryzmberka. Svik Jiří 29, Tábor 30. v Templi dům 44. Thurzo Stanislav, biskup olomoucký 12. Trepka Ondřej 24. Týnský kostel 13, 35; oltář Rokycanův 28; v. Jan. Vácslav knéz 35. Vanickovic, v. Zika. z Wartmberka Jan 12. Vavřinec mistr 23. Vojtéch knéz od sv. Štěpána 36. sv. Vejtěcha fara v Opatovicích 36; v. Ondřej. Zachlubil Tomáš 20. Zíka, Zikmund Vaníčkovic řezník 19—22, 33, 35, 41. Zikmund císař 10. Zikmund farář u sv. Štěpána a u sv. Martina 9, 10. Žák Jan kanovník 24.
Matěj hřebenář 38. Mezeříčský Jindřich 24, 28. Michal kněz 7. Michal kněz u sv. Kříže 35. Michal postřihač 22. sv. Michala kostel v Opatovicích 20. Mikuláš kněz 23. Mikuláš vřetenář 43—46. Mikulášská fara, v. Šídlo. z Minsterberka Karel 5, 23—27, 31, $2, 33, 37, 38. Miro%, Mirus Jan 35. Ondřej farář u sv. Vojtěcha 23. Opatovice, v. sv. Vojtěcha. Pašek Jan 12—14, 16, 18—24, 26—31, 33, 35, 37, 38, 39, 40, 41, 43. Perknovský Hynek 44. z Pernšteina Vojtěch 24, 26, 39, 41. Petr doktor 21. Sv. Petra fara, v. Jíra. Pipa Jan Aureus, dékan hradecky 23, 24. Plechovička farář stříbrský 23. Plzeň 24, 40. Poděbrady 7. Poledne kloboučník 16, 17, 30. Poduška Jan 35. Přerov 28. Provazník Mikuláš, farář u sv. Štěpána 43. Rauš Daniel 20, 33, 37. Rechek méscénik 17. Rokycana Jan 7, 10, 11. z Rožmberka páni 25. z Rožmitála Zdeněk Lev 23, 24, 25, 26, 27, 30. z Ryzmberka Jindřich Švihovský 24, 26, 27. ze Schóntolu Hanus Nikodem 24. Sloup Jakub 29. Slovonský klášter 23. Smil Martin řezník 44. Sobek Burian z Kornic 20, 34, 38. Sokoléin Jan knéz 23. Šídlo Vácslav, mikulášský farář 13, 14, 23. Šípecký Vít 21, 34. Šorf Mikuláš 11, 21, 34, 36. Spetle Jan z Janovic 25. Špinka 21. sv. Štěpána fara 23; v. Provazník, Vojtěch, Zikmund. ze Šternberka Albrecht na Zelené hoře 24. ze Švamberka Kristof 26. Švihovský, v. z Ryzmberka. Svik Jiří 29, Tábor 30. v Templi dům 44. Thurzo Stanislav, biskup olomoucký 12. Trepka Ondřej 24. Týnský kostel 13, 35; oltář Rokycanův 28; v. Jan. Vácslav knéz 35. Vanickovic, v. Zika. z Wartmberka Jan 12. Vavřinec mistr 23. Vojtéch knéz od sv. Štěpána 36. sv. Vejtěcha fara v Opatovicích 36; v. Ondřej. Zachlubil Tomáš 20. Zíka, Zikmund Vaníčkovic řezník 19—22, 33, 35, 41. Zikmund císař 10. Zikmund farář u sv. Štěpána a u sv. Martina 9, 10. Žák Jan kanovník 24.
- I: Array
- II: Array
- 5: Array
- 47: Array