z 99 stránek
Studie
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
Obsah
98
99
Název:
O staročeských životech sv. Otcův
Autor:
Smetánka, Emil
Rok vydání:
1904
Místo vydání:
Praha
Česká národní bibliografie:
Počet stran celkem:
99
Počet stran předmluvy plus obsahu:
99
Obsah:
- 1: Studie
- 98: Obsah
upravit
Strana 1
— . „ " 8 s I. O staročeských Životech sv. Otcův. Napsal Emil Smetánka. Titulem Životy svatých Otců, zkratkou Otc., cituje se patero staročeských rukopisů chovaných ve zdejší universitní knihovně. Popsati jejich podobu, charakterisovati jazyk a vyšetřiti vzá- jemný jejich poměr; podati zevrubný a — třebas na útraty stilistické hladkosti — do detailů věrný obsah, zjistiti provenienci, ohledati histo- rickou spolehlivost a přehlédnouti řecké i latinské recense jednotlivých kusů; naznačiti rozšíření našich látek a vzdělání jich pérem, štětcem i rydlem, zejména pak pojednati o překladech českých — toť úkol této studie. Na jedinou knihu jest to rozbor zajisté dosti rozsáhlý. Neobávám se však nikterak, že by mi byla vytýkána přílišná obšírnost. Doklady v I. kapitole jsou nutné; obsahy nejlépe charakterisují ráz díla a jsou potřebné k rozboru; a v rozboru bylo by zajisté hříchem nemluviti o tom, čeho nové badání tuším právem na mnohých kusích Životů si váží, o jejich hodnověrnosti, nebo mluviti o tom přese všecky neshody v pracích odborných jako o věci úplně jasné a k rozmanitosti mínění nepřihlížeti. Spíše by, tuším, práci této mohlo býti vytýkáno, že v ní není všeho, co by v ní býti mělo, zejména že tu chybí rozbor kusů, které má proti vzdělání staročeskému na víc text Hrubého, a že zde není vyšetřeno, jsou-li kromě jediného dokladu níže uvedeného v starší literatuře české ještě nějaké jiné stopy po známosti Životů. Obě tyto výtky žádaly by však příliš mnoho. V Hrubém jest obsažen, ať ne- mluvím o jiném, text Barlaama a Josafata, a ten sám by stál mono- grafii; souvislou pak četbu starších českých textů za hledáním citátů Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 1
— . „ " 8 s I. O staročeských Životech sv. Otcův. Napsal Emil Smetánka. Titulem Životy svatých Otců, zkratkou Otc., cituje se patero staročeských rukopisů chovaných ve zdejší universitní knihovně. Popsati jejich podobu, charakterisovati jazyk a vyšetřiti vzá- jemný jejich poměr; podati zevrubný a — třebas na útraty stilistické hladkosti — do detailů věrný obsah, zjistiti provenienci, ohledati histo- rickou spolehlivost a přehlédnouti řecké i latinské recense jednotlivých kusů; naznačiti rozšíření našich látek a vzdělání jich pérem, štětcem i rydlem, zejména pak pojednati o překladech českých — toť úkol této studie. Na jedinou knihu jest to rozbor zajisté dosti rozsáhlý. Neobávám se však nikterak, že by mi byla vytýkána přílišná obšírnost. Doklady v I. kapitole jsou nutné; obsahy nejlépe charakterisují ráz díla a jsou potřebné k rozboru; a v rozboru bylo by zajisté hříchem nemluviti o tom, čeho nové badání tuším právem na mnohých kusích Životů si váží, o jejich hodnověrnosti, nebo mluviti o tom přese všecky neshody v pracích odborných jako o věci úplně jasné a k rozmanitosti mínění nepřihlížeti. Spíše by, tuším, práci této mohlo býti vytýkáno, že v ní není všeho, co by v ní býti mělo, zejména že tu chybí rozbor kusů, které má proti vzdělání staročeskému na víc text Hrubého, a že zde není vyšetřeno, jsou-li kromě jediného dokladu níže uvedeného v starší literatuře české ještě nějaké jiné stopy po známosti Životů. Obě tyto výtky žádaly by však příliš mnoho. V Hrubém jest obsažen, ať ne- mluvím o jiném, text Barlaama a Josafata, a ten sám by stál mono- grafii; souvislou pak četbu starších českých textů za hledáním citátů Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 1
Strana 2
2 I. E. Smetánka: z Otc. podnikati bylo by při pochybnosti výsledků zajisté příliš nákladné. I. Staročeské rukopisy Životů. Rukopis A, sign. XVII. C 28 univ. knihovny pražské, má 496 listů papírových, z nichž první nepaginován. Formátu jest kvarto- vého. Svázán je v starých hladkých deskách kožených, původně barvy bílé, nyní nahnědlé; spony a kování na rozích byly odstraněny. Na třech stranách ořízky naznačen velkým starým písmem obsah rkpu slovy, z nichž lze nyní přečísti toliko Liber vitas patrum. Hier.. Na hřbetě nahoře přilepen na lístku nápis Vitae patrum, item S. Eli- sabeth Viduae. MS bohem. Vnitřní strana prvé desky a přídeštný, nepaginovaný list jsou prázdny. Pět listů, které následovaly, jest vytrženo; jsou po nich u hřbetu jen zbylé proužky. Listy 1—449b obsahují Životy sv. Otců, I. 450a—495a Život sv. Alžběty. Kromě listu prvního psán je všechen text touž rukou. Písmo listu prvního je původu mladšího. List ten obsahuje také jiný překlad nežli texty ostatní a obsahuje ho o polo- vinu méně než text E, který, jak níže bude ukázáno, jest opsán z téže předlohy jako A. Podle toho se zdá, že první, novější list je pozdější náhradou dvou ztracených listů z původního textu A. Slohy jsou dílem o šesti, dílem o pěti půlarších. V pravém dolním rohu každé z nich čte se počátek slohy následující. Rozměry rkpu jsou 29.2 cmX 22, písma 17.5 cmX 13. Prázdný okraj mívá nahoře 4.2, dole 7.5, u hřbetu 3.5 a po zevní straně 5.5 cm. Písmo omezeno jest jednoduchými čarami; všecky řádky mají linkování. Na konci řádků sahá písmo místy přes čáru. Řádků bývá na stránce sedmnáct až dvaadvacet. Rukopis psán je černě, velmi zřetelně a od začátku do konce stejně pečlivě. Omyly opravovány jsou, ale jen zřídka, přeškrtnutím; rasur v rkpe není. Začáteční písmeno na 1. 1a sahá přes osm řádků a provedeno jest zeleně. Jinde zaujímají iniciálky kapitol vždy jen po třech řádcích a jsou červené; červenými čárkami okrášlena jsou v celém rkpe i velká písmena skoro bez výjimky a tečky interpunkční často. Nadpisů v rkpe není. Písmo celého textu, i mladšího prvního listu, hlásí se do XV. století.
2 I. E. Smetánka: z Otc. podnikati bylo by při pochybnosti výsledků zajisté příliš nákladné. I. Staročeské rukopisy Životů. Rukopis A, sign. XVII. C 28 univ. knihovny pražské, má 496 listů papírových, z nichž první nepaginován. Formátu jest kvarto- vého. Svázán je v starých hladkých deskách kožených, původně barvy bílé, nyní nahnědlé; spony a kování na rozích byly odstraněny. Na třech stranách ořízky naznačen velkým starým písmem obsah rkpu slovy, z nichž lze nyní přečísti toliko Liber vitas patrum. Hier.. Na hřbetě nahoře přilepen na lístku nápis Vitae patrum, item S. Eli- sabeth Viduae. MS bohem. Vnitřní strana prvé desky a přídeštný, nepaginovaný list jsou prázdny. Pět listů, které následovaly, jest vytrženo; jsou po nich u hřbetu jen zbylé proužky. Listy 1—449b obsahují Životy sv. Otců, I. 450a—495a Život sv. Alžběty. Kromě listu prvního psán je všechen text touž rukou. Písmo listu prvního je původu mladšího. List ten obsahuje také jiný překlad nežli texty ostatní a obsahuje ho o polo- vinu méně než text E, který, jak níže bude ukázáno, jest opsán z téže předlohy jako A. Podle toho se zdá, že první, novější list je pozdější náhradou dvou ztracených listů z původního textu A. Slohy jsou dílem o šesti, dílem o pěti půlarších. V pravém dolním rohu každé z nich čte se počátek slohy následující. Rozměry rkpu jsou 29.2 cmX 22, písma 17.5 cmX 13. Prázdný okraj mívá nahoře 4.2, dole 7.5, u hřbetu 3.5 a po zevní straně 5.5 cm. Písmo omezeno jest jednoduchými čarami; všecky řádky mají linkování. Na konci řádků sahá písmo místy přes čáru. Řádků bývá na stránce sedmnáct až dvaadvacet. Rukopis psán je černě, velmi zřetelně a od začátku do konce stejně pečlivě. Omyly opravovány jsou, ale jen zřídka, přeškrtnutím; rasur v rkpe není. Začáteční písmeno na 1. 1a sahá přes osm řádků a provedeno jest zeleně. Jinde zaujímají iniciálky kapitol vždy jen po třech řádcích a jsou červené; červenými čárkami okrášlena jsou v celém rkpe i velká písmena skoro bez výjimky a tečky interpunkční často. Nadpisů v rkpe není. Písmo celého textu, i mladšího prvního listu, hlásí se do XV. století.
Strana 3
O staročeských Životech sv. Otcův. 3 Rukopis jest opis. K tomu ukazuje množství písařských chyb, jako!): fſtiedrý 81 a místo ščědí; zaftaffie 85 a m. žádáše; dobrzie czynýtí 88 b m. dobré činy; wecze 88 b m. viece; 89 a vynecháno; tiť otplaty věčné nebudú mieti; anebo ot 89 a m. a ne ot; pokornij 89. b m. Ipokrm; fluffie 89 b m. sluzě; radoft 91 a m. žádost; ſkutczych 91 a m. kútiech; ſnadnyegie 91 b m. snažně (toto „snažně“ četl písař A asi „snáze“ a udělal z toho „snadnějie"); gyſtie 91 b m. ješte wieczne 93 a m. viece; pocze 95 b m. pojě; 97 b dvakrát napsána slova: hotowo geſt bezpecznie ſtati w pokorzie Neb buygne myſly y chlubne; gednym 99 b m. Eugením; na ſweho 102 b m. našeho; 103 b schází: a již třetí den, jakž sem ižádného; kdyz 106 a m. kříž; brati ſye 111 a m. vrátíš sě; rytierzie 112 b m. řetězy; wſſem 114 a m. v senném; tu dieſſe ze 115 a m. tudiež; wzkaze 117b m. však že; wniemffe 126 a m. vzemše; 127 a schází: těch činóv hledajě; 129 b schází; postuoj maličko; wſſe zahubij 133 a m. v své záhubie; 136 b dvakrát psáno: knieze k nemu przyſſed aby ſie bral; planíowý 138 b m. palmové; draczkowe 139 a m. oráčkové; ſwiedczym 146 a m svuodcí; wzal 153 b m. vzdáli; zewníe 155 b m. zěvenie; ſwady 157 a m. všady; nymeyffy 160 a m. najmenšie; v koncze 160 b m. z uokéncě; breſſe 162 b m. (j)dieše; w lopotie 164b m. v ópocě; placzem 166 a m. pláščem; zaltarz 175 a m. žalář; 183 a vynecháno: řekl-lis był bratru o peleši co; 183 a dvakrát napsáno: a ſkrze twe ſkutky; s konſkeho 183 b m. skotského; Slyffie 192 a m. slušie; atd. Že jest rukopis A opis, potvrzuje i jeho jazyk, zřetelně mladší než v rkpe B. K charakteristice jazyka stůj zde několik podrobností. V přehlásce a—ě stará pravidelnost je zrušena a jeví se kolísání : poczel 438 a (B 165 b2) poczal), poczyew 97 b, ſluffelo 205 b (B 63 a ſluſfalo), ſlyſfela 192 b (B 57 b ſlyffala), krzieſtiane 133 a (B 27 b krzie- ſtiene), mieſſtiane 144a (B 33 b miefſtene), vſlyfawfly matíe 175 b (B 49 b vſlyſſiewſfi), ſwatí starci 160 b (B 42 a ſwietíj), podle toho pak dokonce i: ſhorzial 314 b (B 111 a vhorzal); — od přesnosti v pravidle jerovém odchylují se: bazen 360 a (B 129 b bazn), 172 b (B 48 a bazň), do bydel 169 b (B 47 a bydl), na chrzbetie 247 b (B 80b na chrzebtíe), ot wſlech 65 b, prziezen 414 b (B 153b prziezn), flz 201b (B 61b ſlez); — jsou tu doklady úžení 6—í: dwyrzíe 191 a (B 57 a dwerzíe), lykarzſtwym 366 a (B 132a lekarzftwím), od lyta 419 a, mynie 148 a (B 35 b mene), podly (předložka) 336 a (B 120 a podle), wſſe dobrý 124 a (B 22 b 1) Co je správné a co je chybné, určováno bylo vždy srovnáváním všech rkpů stč. a originálu. 2) Doklady z B jsou z míst parallelních.
O staročeských Životech sv. Otcův. 3 Rukopis jest opis. K tomu ukazuje množství písařských chyb, jako!): fſtiedrý 81 a místo ščědí; zaftaffie 85 a m. žádáše; dobrzie czynýtí 88 b m. dobré činy; wecze 88 b m. viece; 89 a vynecháno; tiť otplaty věčné nebudú mieti; anebo ot 89 a m. a ne ot; pokornij 89. b m. Ipokrm; fluffie 89 b m. sluzě; radoft 91 a m. žádost; ſkutczych 91 a m. kútiech; ſnadnyegie 91 b m. snažně (toto „snažně“ četl písař A asi „snáze“ a udělal z toho „snadnějie"); gyſtie 91 b m. ješte wieczne 93 a m. viece; pocze 95 b m. pojě; 97 b dvakrát napsána slova: hotowo geſt bezpecznie ſtati w pokorzie Neb buygne myſly y chlubne; gednym 99 b m. Eugením; na ſweho 102 b m. našeho; 103 b schází: a již třetí den, jakž sem ižádného; kdyz 106 a m. kříž; brati ſye 111 a m. vrátíš sě; rytierzie 112 b m. řetězy; wſſem 114 a m. v senném; tu dieſſe ze 115 a m. tudiež; wzkaze 117b m. však že; wniemffe 126 a m. vzemše; 127 a schází: těch činóv hledajě; 129 b schází; postuoj maličko; wſſe zahubij 133 a m. v své záhubie; 136 b dvakrát psáno: knieze k nemu przyſſed aby ſie bral; planíowý 138 b m. palmové; draczkowe 139 a m. oráčkové; ſwiedczym 146 a m svuodcí; wzal 153 b m. vzdáli; zewníe 155 b m. zěvenie; ſwady 157 a m. všady; nymeyffy 160 a m. najmenšie; v koncze 160 b m. z uokéncě; breſſe 162 b m. (j)dieše; w lopotie 164b m. v ópocě; placzem 166 a m. pláščem; zaltarz 175 a m. žalář; 183 a vynecháno: řekl-lis był bratru o peleši co; 183 a dvakrát napsáno: a ſkrze twe ſkutky; s konſkeho 183 b m. skotského; Slyffie 192 a m. slušie; atd. Že jest rukopis A opis, potvrzuje i jeho jazyk, zřetelně mladší než v rkpe B. K charakteristice jazyka stůj zde několik podrobností. V přehlásce a—ě stará pravidelnost je zrušena a jeví se kolísání : poczel 438 a (B 165 b2) poczal), poczyew 97 b, ſluffelo 205 b (B 63 a ſluſfalo), ſlyſfela 192 b (B 57 b ſlyffala), krzieſtiane 133 a (B 27 b krzie- ſtiene), mieſſtiane 144a (B 33 b miefſtene), vſlyfawfly matíe 175 b (B 49 b vſlyſſiewſfi), ſwatí starci 160 b (B 42 a ſwietíj), podle toho pak dokonce i: ſhorzial 314 b (B 111 a vhorzal); — od přesnosti v pravidle jerovém odchylují se: bazen 360 a (B 129 b bazn), 172 b (B 48 a bazň), do bydel 169 b (B 47 a bydl), na chrzbetie 247 b (B 80b na chrzebtíe), ot wſlech 65 b, prziezen 414 b (B 153b prziezn), flz 201b (B 61b ſlez); — jsou tu doklady úžení 6—í: dwyrzíe 191 a (B 57 a dwerzíe), lykarzſtwym 366 a (B 132a lekarzftwím), od lyta 419 a, mynie 148 a (B 35 b mene), podly (předložka) 336 a (B 120 a podle), wſſe dobrý 124 a (B 22 b 1) Co je správné a co je chybné, určováno bylo vždy srovnáváním všech rkpů stč. a originálu. 2) Doklady z B jsou z míst parallelních.
Strana 4
4 I. E. Smetánka: dobre), taky (adv.) 173 a (B 48 b take), ſwietly twarzy 266 a (B 88 a ſwietle), ſwatyho 393 b (B 143 b ſwateho), yzadnymu 386 b (B 141 b nízadnemu), w nemudrym smilství 347 a (B 125 a nemudrem), w ſwietſkym přiebytce 198 b (B 60 a ſwiecſkem), ty zly duchy 167 b (B 46 a zle), wlyze (aor. 3. os. sg.) 314b (B 111 a wleze), wyde 281 a, 197 a (B 94 b, 59 b wede), sem hlásí se i případy zvratné analogie: obyczeygnem oružím 28 b, neſlechane 40 a (B 196 a neſlychane); — jotace jest upadlá v sla- bikách krátkých i dlouhých: (oni) wybrehſfie 96 a, wyſtrziehaſſie 94 b, wazecz (= vážiec) 154a, treffeflie a profeflye 165 a, vezecze (= učiece) 122 a, wzetí (= vzieti) 188 a, kacerzy 304 b, vždycky -menúti; — úžení ie—i provedeno v příkladech: k hrzychu 109 b (B 14 b hrzíechom), domnywanie 89 a, poprzytí 106 a (B 13 a zaprzieti), poſylal 183 a (B 53 b poſyelal), zytí 145 a (B 34 a zíetí), pokuſfeny 90 b (B 6 a pokuffeníe), bez przieſtaný 122 a (B 21 b przieſtaníe), tielo bozý 122 a (B 21 b bozíe), klanym ſne 143 a (B 32 b klaniem ſe), obchazyſs 104 b, hnyffie 365 a (B 131 b hnigieffe), gmiegyffe 142 b (B 32 b miegieffe), lezychu 158 a (B 41 a lezíechu) a j.; — jsou tu i doklady na přehlásku o—č, skoro ve- směs z týchž míst jako doklady v B; — za původní ó čte se v A pra- vidlem uo; ú jen v slovích: hurzie 382 a (B 139 a hvorze), kuzy 381 b (B 139 a kozí), nemuzie 42 a (B 197b nemuoz), ſkuro 390 b (B 142 b ſkvoro), w ſkurzie 415 a (B 154b wſkorzie), wulu 154b (B 39 a wuoli), můz 81 a, puygdu 257 a (B 84 b pvogdut), protiwnieku dyabluow 48 a; — přehláska u — i moravským způsobem neprovedena: wuolu otczowu 154 b (B 39 a wuoli), wulu svú 154 b (B 39 a wuoli); provedena měrou ob- vyklou v XIV. století: oddalygý 90 a (B 5 b oddalugí), przielftygy 220 b, obluzygíe 113a (B 16 b obluzuge), neprzieruſygmý 324 a; buď neprovedena nebo zrušena: obdarzuge 229 a (B 73 b obdarzige), bogugyce 340 b (B 122 a bogigice), poleplugý 89 a (B 5 a polepſligý), ponyzugie 271 b (B 90 a ponizíge), odplaczugieſs 378 b (B 137 b odplacygeff), zru- ffugie 236 b (B 76 a zruffige); — o přechodu ý— aj svědčí případ zvratné analogie: pomahý buoh 243 b (B 79 a pomahag); — er za r vyskýtá se v jediném dokladě: czerneho 197 a (B 59 b czrneho); — moravská změna hlásky temné v jasnou je v dokladě: zhromazdychu 396 b, na Moravu ukazují snad i: aby sě pravda z gých lítý nesmiesila 20 a (B 184 a fgich), z rozumem 321 b (B 114a f rozvmem), z vſtawicznu myslí 28 a (B 189 a ſ vſtawicznu); předložka ot má sice v A doklady, ale od je ve většině; — za starší nrav čte se v A vždy mrav; — k původu dialektickému ukazuje přechod t—c: po czyech vlastech 157 a (B 40 b trech), rozníeczy ſie (= roznítila se) 350 a, wraczyffta 166 b (B 45 b wratiffta), odpoczynuczy 96 a (B 8 b odpoczínvti), proſyczý 193 a (B 57 b proſyti) a opačný zjev: tielowatí 130a (B 25 b cyelowati); — moravské jest n misto m ve slovese vezmu: wezneta 281 a (B 94b wezmeta), weznucz 18 a (B 183 a wezmuc), weznucze 225 b (B 72 a wezmvce); — předložka vo před retnicí, po které nenásledovalo jer, jeví se pravidlem jako v: w blud 273 a (B 91 a v blud), w boyg 328 a (B 117 a v bog), w male 173 b (B 48 b v male), w mieſtie 294a (B 99b v mieſtre), wpadnutí 296 a (B 100b vpadnuti), w patek 123 a (B 22 a v patek) atd.; v slově přívuzný je za v vždy b; — moravské je s v dokladech:
4 I. E. Smetánka: dobre), taky (adv.) 173 a (B 48 b take), ſwietly twarzy 266 a (B 88 a ſwietle), ſwatyho 393 b (B 143 b ſwateho), yzadnymu 386 b (B 141 b nízadnemu), w nemudrym smilství 347 a (B 125 a nemudrem), w ſwietſkym přiebytce 198 b (B 60 a ſwiecſkem), ty zly duchy 167 b (B 46 a zle), wlyze (aor. 3. os. sg.) 314b (B 111 a wleze), wyde 281 a, 197 a (B 94 b, 59 b wede), sem hlásí se i případy zvratné analogie: obyczeygnem oružím 28 b, neſlechane 40 a (B 196 a neſlychane); — jotace jest upadlá v sla- bikách krátkých i dlouhých: (oni) wybrehſfie 96 a, wyſtrziehaſſie 94 b, wazecz (= vážiec) 154a, treffeflie a profeflye 165 a, vezecze (= učiece) 122 a, wzetí (= vzieti) 188 a, kacerzy 304 b, vždycky -menúti; — úžení ie—i provedeno v příkladech: k hrzychu 109 b (B 14 b hrzíechom), domnywanie 89 a, poprzytí 106 a (B 13 a zaprzieti), poſylal 183 a (B 53 b poſyelal), zytí 145 a (B 34 a zíetí), pokuſfeny 90 b (B 6 a pokuffeníe), bez przieſtaný 122 a (B 21 b przieſtaníe), tielo bozý 122 a (B 21 b bozíe), klanym ſne 143 a (B 32 b klaniem ſe), obchazyſs 104 b, hnyffie 365 a (B 131 b hnigieffe), gmiegyffe 142 b (B 32 b miegieffe), lezychu 158 a (B 41 a lezíechu) a j.; — jsou tu i doklady na přehlásku o—č, skoro ve- směs z týchž míst jako doklady v B; — za původní ó čte se v A pra- vidlem uo; ú jen v slovích: hurzie 382 a (B 139 a hvorze), kuzy 381 b (B 139 a kozí), nemuzie 42 a (B 197b nemuoz), ſkuro 390 b (B 142 b ſkvoro), w ſkurzie 415 a (B 154b wſkorzie), wulu 154b (B 39 a wuoli), můz 81 a, puygdu 257 a (B 84 b pvogdut), protiwnieku dyabluow 48 a; — přehláska u — i moravským způsobem neprovedena: wuolu otczowu 154 b (B 39 a wuoli), wulu svú 154 b (B 39 a wuoli); provedena měrou ob- vyklou v XIV. století: oddalygý 90 a (B 5 b oddalugí), przielftygy 220 b, obluzygíe 113a (B 16 b obluzuge), neprzieruſygmý 324 a; buď neprovedena nebo zrušena: obdarzuge 229 a (B 73 b obdarzige), bogugyce 340 b (B 122 a bogigice), poleplugý 89 a (B 5 a polepſligý), ponyzugie 271 b (B 90 a ponizíge), odplaczugieſs 378 b (B 137 b odplacygeff), zru- ffugie 236 b (B 76 a zruffige); — o přechodu ý— aj svědčí případ zvratné analogie: pomahý buoh 243 b (B 79 a pomahag); — er za r vyskýtá se v jediném dokladě: czerneho 197 a (B 59 b czrneho); — moravská změna hlásky temné v jasnou je v dokladě: zhromazdychu 396 b, na Moravu ukazují snad i: aby sě pravda z gých lítý nesmiesila 20 a (B 184 a fgich), z rozumem 321 b (B 114a f rozvmem), z vſtawicznu myslí 28 a (B 189 a ſ vſtawicznu); předložka ot má sice v A doklady, ale od je ve většině; — za starší nrav čte se v A vždy mrav; — k původu dialektickému ukazuje přechod t—c: po czyech vlastech 157 a (B 40 b trech), rozníeczy ſie (= roznítila se) 350 a, wraczyffta 166 b (B 45 b wratiffta), odpoczynuczy 96 a (B 8 b odpoczínvti), proſyczý 193 a (B 57 b proſyti) a opačný zjev: tielowatí 130a (B 25 b cyelowati); — moravské jest n misto m ve slovese vezmu: wezneta 281 a (B 94b wezmeta), weznucz 18 a (B 183 a wezmuc), weznucze 225 b (B 72 a wezmvce); — předložka vo před retnicí, po které nenásledovalo jer, jeví se pravidlem jako v: w blud 273 a (B 91 a v blud), w boyg 328 a (B 117 a v bog), w male 173 b (B 48 b v male), w mieſtie 294a (B 99b v mieſtre), wpadnutí 296 a (B 100b vpadnuti), w patek 123 a (B 22 a v patek) atd.; v slově přívuzný je za v vždy b; — moravské je s v dokladech:
Strana 5
Ostaročeských Životech sv. Otcův. 5 dwanaft 261 a (B 86 a dwanadcte), dwanafti 375 b (B 136a dwanadctí), paſtnaſt(!) 187 a (B 55 a patnadcte), w pietynaſt let 228 b (B 73 a v pietinadete), ſedmynaſty 403 a (B 148 a fltínadcte!); — š v dokladu: písmo ſwiedlly 163 a (B 43 b ſwiedczíj); šč objevuje se v A jen v řídkých případech, pravidlem je šť. Změny způsobené analogií jsou v tvarech komparativních: mladíy 259 a (B 85 b mlazflij), 172 a (B 48 a mlazílij), mladfyho 259 a (B 85 a mlazſnieho), mladſſiemu 181b (B 52 b mlazſfiemu), mladſſemu 281 b (B 94 b mlazſfiemv), prziedſly 284 a (B 95 b prziezílíj), twrdllý 6 a (B 175 a twrzſſij), naytwrdſly 332 a (B 118 b naitwrzſlij), twrdfnie 164 b (B 44 a twrzſie). Doložen je tu dat. sing. na -oi: co sě Symeonoy stalo 424 b (B 158 b ſymonowí); — jsou tu novotvary: w kralowſtwym 191 b (B 57 a w kralowſtwij), o kralowſtwiem 306b (B 108a kralowſtwij); — archaismus: na wſfak den 322 a (B 114b wſaky), 297a (B 101a wſfaky); — analogický vokativ: Syne 329 a (B 117 a Synv); — ve sklonění zájmenném ustupují pronominální formy slova sám: ſameho 154 a, 326 a, 329 a, 309 a, 441 b (ſamoho B 38 b, 116 a, 117 a, 109a, 167 a); — zájm. veš má mladší tvary: wſeczku 275 b (B 92 a wſiczku), wſeczknu 173 a (B 48 b wſſiczku) ; — tvar sobú je vytlačován: ſebu 306 a, 367 a (ſobu B 108 a, 132 a); rovněž tvar ny: nas 157 b, 97 b, 308 a (ny B 40 b, 9 a, 108 b). V 1. os. sg. praes. převládá již -m: vkrotym 417 b (155 a vkrocy), pokuſym 253 b (B 83 a pokuſſí), muſſym 362 a, 161 b, 163 a (myſſi B 130 b, muſfí 43 a, 43 b), prawym 371 a, 174 a (pwi B 134 a, 49 a), proſym 228 b, 176 b (pili B 73 a, pílí 50 a), nedopuſtym 269 b (B 89 b nedopufftí), neodpuſtym 221 b (B 70 a neodpuffti), wierzym 405a (B 149 a wierzí), newratym 411 a (B 152 a newcy) atd. proti: bogý fie 174b (B 49 a bogím ſye), muſly 190 b (B 56 b muſym), ſtogý 6 b, ſtyzy fie 392 a, oſwieczý 172a (B 48 a oſwietím); nezamyſllem 310 b (B 109b nezamyfflegf), wſtawam 232 b (B 75 a wſtawagí), neumiem 17 a (B 182а nevmíegí), nazywam 410 a (B 151 b wzywagí) atd. proti: dielagý 291 b (B 98 b dielam); — do nářečí jihočeských hlásí se imperativy: nenoffte 63 a, poſſt ſie 211a (B 65 b poſt ſye), opuſſczi(!) 420 b (B 156 b od- puſt), odpuſſcz 207 b (B 64 a odpuſt), odpuſſtyz 420 b (B 156 b odpuſt); — hojné jsou v A doklady silného aoristu, archaismy, jimž písař sám již ne vždy dobře rozuměl: gydom 124 a (B 22 b gidechom), 298 b (B 105 a plvchom), nagydom 124 b (B 22 b nadgidechom), wgydom 121b (B 21a wnídechom), pogydem 148 a (B 35b pogidechom), przygydem 298 b (B 104b przigídechom), wnydem 100a (B 10 a wgidechom), wy- brehu 121 b (B 21 a wybíezechu), zbrehu 231 b (B 74 b ſbrezechu), zdwyhu 120 b (B 20 b zdwízechu), pogydu 121 b (B 21a pogidechu), przygydu 99b (B 10a przigidechu), wygydu 121 b (B 21 a wygidechu), nalezu 189b (B 56 a nalezechu), padu 200 a (B 61a padechu), wyſtrziehu ſie 298 b (B 104b wyftrziezechu ſye), vteku 162 a (B 43 a vteczechu), wedu 148b (B 36 b wedechu), przywedu 152 a, 180 a (B 37b, 52a prziwe- dechu), vzaſu ſie 129a (B 25 a vzaſechu ſye) atd.; — analogii vznikl tvar: zkwietla 415 a (B 154 a wzkwetla); mladšího původu jsou formy: pogiew 265b (B 87 b pogem), vyaw 385 a (B 140 b vgem), wziew 281 b
Ostaročeských Životech sv. Otcův. 5 dwanaft 261 a (B 86 a dwanadcte), dwanafti 375 b (B 136a dwanadctí), paſtnaſt(!) 187 a (B 55 a patnadcte), w pietynaſt let 228 b (B 73 a v pietinadete), ſedmynaſty 403 a (B 148 a fltínadcte!); — š v dokladu: písmo ſwiedlly 163 a (B 43 b ſwiedczíj); šč objevuje se v A jen v řídkých případech, pravidlem je šť. Změny způsobené analogií jsou v tvarech komparativních: mladíy 259 a (B 85 b mlazflij), 172 a (B 48 a mlazílij), mladfyho 259 a (B 85 a mlazſnieho), mladſſiemu 181b (B 52 b mlazſfiemu), mladſſemu 281 b (B 94 b mlazſfiemv), prziedſly 284 a (B 95 b prziezílíj), twrdllý 6 a (B 175 a twrzſſij), naytwrdſly 332 a (B 118 b naitwrzſlij), twrdfnie 164 b (B 44 a twrzſie). Doložen je tu dat. sing. na -oi: co sě Symeonoy stalo 424 b (B 158 b ſymonowí); — jsou tu novotvary: w kralowſtwym 191 b (B 57 a w kralowſtwij), o kralowſtwiem 306b (B 108a kralowſtwij); — archaismus: na wſfak den 322 a (B 114b wſaky), 297a (B 101a wſfaky); — analogický vokativ: Syne 329 a (B 117 a Synv); — ve sklonění zájmenném ustupují pronominální formy slova sám: ſameho 154 a, 326 a, 329 a, 309 a, 441 b (ſamoho B 38 b, 116 a, 117 a, 109a, 167 a); — zájm. veš má mladší tvary: wſeczku 275 b (B 92 a wſiczku), wſeczknu 173 a (B 48 b wſſiczku) ; — tvar sobú je vytlačován: ſebu 306 a, 367 a (ſobu B 108 a, 132 a); rovněž tvar ny: nas 157 b, 97 b, 308 a (ny B 40 b, 9 a, 108 b). V 1. os. sg. praes. převládá již -m: vkrotym 417 b (155 a vkrocy), pokuſym 253 b (B 83 a pokuſſí), muſſym 362 a, 161 b, 163 a (myſſi B 130 b, muſfí 43 a, 43 b), prawym 371 a, 174 a (pwi B 134 a, 49 a), proſym 228 b, 176 b (pili B 73 a, pílí 50 a), nedopuſtym 269 b (B 89 b nedopufftí), neodpuſtym 221 b (B 70 a neodpuffti), wierzym 405a (B 149 a wierzí), newratym 411 a (B 152 a newcy) atd. proti: bogý fie 174b (B 49 a bogím ſye), muſly 190 b (B 56 b muſym), ſtogý 6 b, ſtyzy fie 392 a, oſwieczý 172a (B 48 a oſwietím); nezamyſllem 310 b (B 109b nezamyfflegf), wſtawam 232 b (B 75 a wſtawagí), neumiem 17 a (B 182а nevmíegí), nazywam 410 a (B 151 b wzywagí) atd. proti: dielagý 291 b (B 98 b dielam); — do nářečí jihočeských hlásí se imperativy: nenoffte 63 a, poſſt ſie 211a (B 65 b poſt ſye), opuſſczi(!) 420 b (B 156 b od- puſt), odpuſſcz 207 b (B 64 a odpuſt), odpuſſtyz 420 b (B 156 b odpuſt); — hojné jsou v A doklady silného aoristu, archaismy, jimž písař sám již ne vždy dobře rozuměl: gydom 124 a (B 22 b gidechom), 298 b (B 105 a plvchom), nagydom 124 b (B 22 b nadgidechom), wgydom 121b (B 21a wnídechom), pogydem 148 a (B 35b pogidechom), przygydem 298 b (B 104b przigídechom), wnydem 100a (B 10 a wgidechom), wy- brehu 121 b (B 21 a wybíezechu), zbrehu 231 b (B 74 b ſbrezechu), zdwyhu 120 b (B 20 b zdwízechu), pogydu 121 b (B 21a pogidechu), przygydu 99b (B 10a przigidechu), wygydu 121 b (B 21 a wygidechu), nalezu 189b (B 56 a nalezechu), padu 200 a (B 61a padechu), wyſtrziehu ſie 298 b (B 104b wyftrziezechu ſye), vteku 162 a (B 43 a vteczechu), wedu 148b (B 36 b wedechu), przywedu 152 a, 180 a (B 37b, 52a prziwe- dechu), vzaſu ſie 129a (B 25 a vzaſechu ſye) atd.; — analogii vznikl tvar: zkwietla 415 a (B 154 a wzkwetla); mladšího původu jsou formy: pogiew 265b (B 87 b pogem), vyaw 385 a (B 140 b vgem), wziew 281 b
Strana 6
6 I. JE. Smetánka: (B 94 b wzem), opiewſie 385 b (B 141 a openſle); o vymirání někte- rých sloves V tř. 1b svědčí: przyczynugie 351b (B 126 b przícziniegie), prziefazugie 367 a (B 132 b prziefaziegý); novotvar jest: gyte 291 a (B 98 b giefte), archaismus wieffte 51 a (B 202 b wiete). Duál je na ústupu: dwa ſtarcý 227 b (B 73 a ftarcye), onú czyzoloznykuow 266 a (B 88 a cyzolozníku), gie obie 228 b (B 73 a gíj), zz nych (dvou bratří) 253 b (B 83 a z níj), nam 166 b (B 45 b nama), oczy krwawe 266 a (B 88 a krwawie), vzrzieme ſie 191b (B 57 a vzrzíwie ſye), prziebywaygme 259 a (B 85 a prziebywaíwa), budeme 281 a (B 94 b budewíe), abychuom 116 b (B 45 b abychowa), bychme 229 a (B 73b bychowie), dayme 166 b (B 45b dagwa), mame 104a (B 12a mawíe), abyflte 162 a (B 43 a abyflta), przywedu 334 a (B 119 b prziwedefſta), czytechu 162 b (B 43 a czíteffta) atd.; — adj. v doplňku má tvar slo- žený v dokladech: (on) mily jest 374 b (B 135 b míl), jsi ſwaty 375 b (B 136 a ſwat), (on) jest nayprotywneyſy 211 b (B 66 a nagprotiwniegij), (svědomí) jest lepſie 306 b (B 108 a lepffe), zlato jest milegſlý 237 b (B 76 b mileiffe), (oni) bohatieyfly bývají 81 b (B 1 a bohatiegffe); — stará přesnost v lišení sloves podle kolikosti a dokonavosti děje pomi- nuta: aby ot nás neodefíly 124 a (B 22 b neodchodílí), abyšte neprzie- ſtupylí 138a (B 30b neprzieſtupalí), aby neprzyſtupyl 173 b (B 48 b neprziſtupal); — ponenáhlé ztrácení smyslu pro imperfektum sloves dokonavých dokazují příklady: rozdawaſe 2 b (B 173 a rozdadieffe), ne- vſtawaſſe 341b (B 122 b nevſtanfeffe); — o klesání rozmanitosti ve vazbách přechodníkových svědčí: lépeť by bylo, by byl maso jedl 207a (B 64 a lepí by byl maso gieda). Ze starých slov byla písaři některá nesrozumitelná, jak patrno z do- kladů: brziezek 299 a (B 105 a brzec), konuſſegie ſie 443 b (B 168 a lelegie ſye), nyzcze 96 b (B 8 b nic = pronus). Celkem hlásí se jazyk rkpu A, jako jeho písmo, do století XV Z chyb v silných aoristech a z dokladů slovnikářských je však znáti, že se jazyk písařův nekryl docela s jazykem předlohy, že byl starší. Nezrušená přehláska u—i v slovesích VI. třídy — případy ty zde všecky neuvedeny, zejména ne ty, které jsou totožné s doklady v B — samohláska r v slovích črný, črv atd. důsledně zachovávaná, veliké množství příkladů na silný aorist a archaismus viešte (= víte) ukazují s velikou pravděpodobností, že předloha pocházela již ze stol. XIV. Co se týče stop nářečních, o těch bude zmínka při popisu rkpu E. Přípisků pozdějších v rukopise není kromě jednoho; zní (1a): Collegii Novodomensis Societatis Jesu Catalogo inscriptus 1603. Do knihovny universitní kodex dostal se patrně, když jesuitská kollej jindřichohradecká byla za Josefa II. zrušena. Rukopis B, chovaný v universitní knihovně pod sign. XVII. D 36, má 208 listů papírových, formát foliový a je svázán v nových
6 I. JE. Smetánka: (B 94 b wzem), opiewſie 385 b (B 141 a openſle); o vymirání někte- rých sloves V tř. 1b svědčí: przyczynugie 351b (B 126 b przícziniegie), prziefazugie 367 a (B 132 b prziefaziegý); novotvar jest: gyte 291 a (B 98 b giefte), archaismus wieffte 51 a (B 202 b wiete). Duál je na ústupu: dwa ſtarcý 227 b (B 73 a ftarcye), onú czyzoloznykuow 266 a (B 88 a cyzolozníku), gie obie 228 b (B 73 a gíj), zz nych (dvou bratří) 253 b (B 83 a z níj), nam 166 b (B 45 b nama), oczy krwawe 266 a (B 88 a krwawie), vzrzieme ſie 191b (B 57 a vzrzíwie ſye), prziebywaygme 259 a (B 85 a prziebywaíwa), budeme 281 a (B 94 b budewíe), abychuom 116 b (B 45 b abychowa), bychme 229 a (B 73b bychowie), dayme 166 b (B 45b dagwa), mame 104a (B 12a mawíe), abyflte 162 a (B 43 a abyflta), przywedu 334 a (B 119 b prziwedefſta), czytechu 162 b (B 43 a czíteffta) atd.; — adj. v doplňku má tvar slo- žený v dokladech: (on) mily jest 374 b (B 135 b míl), jsi ſwaty 375 b (B 136 a ſwat), (on) jest nayprotywneyſy 211 b (B 66 a nagprotiwniegij), (svědomí) jest lepſie 306 b (B 108 a lepffe), zlato jest milegſlý 237 b (B 76 b mileiffe), (oni) bohatieyfly bývají 81 b (B 1 a bohatiegffe); — stará přesnost v lišení sloves podle kolikosti a dokonavosti děje pomi- nuta: aby ot nás neodefíly 124 a (B 22 b neodchodílí), abyšte neprzie- ſtupylí 138a (B 30b neprzieſtupalí), aby neprzyſtupyl 173 b (B 48 b neprziſtupal); — ponenáhlé ztrácení smyslu pro imperfektum sloves dokonavých dokazují příklady: rozdawaſe 2 b (B 173 a rozdadieffe), ne- vſtawaſſe 341b (B 122 b nevſtanfeffe); — o klesání rozmanitosti ve vazbách přechodníkových svědčí: lépeť by bylo, by byl maso jedl 207a (B 64 a lepí by byl maso gieda). Ze starých slov byla písaři některá nesrozumitelná, jak patrno z do- kladů: brziezek 299 a (B 105 a brzec), konuſſegie ſie 443 b (B 168 a lelegie ſye), nyzcze 96 b (B 8 b nic = pronus). Celkem hlásí se jazyk rkpu A, jako jeho písmo, do století XV Z chyb v silných aoristech a z dokladů slovnikářských je však znáti, že se jazyk písařův nekryl docela s jazykem předlohy, že byl starší. Nezrušená přehláska u—i v slovesích VI. třídy — případy ty zde všecky neuvedeny, zejména ne ty, které jsou totožné s doklady v B — samohláska r v slovích črný, črv atd. důsledně zachovávaná, veliké množství příkladů na silný aorist a archaismus viešte (= víte) ukazují s velikou pravděpodobností, že předloha pocházela již ze stol. XIV. Co se týče stop nářečních, o těch bude zmínka při popisu rkpu E. Přípisků pozdějších v rukopise není kromě jednoho; zní (1a): Collegii Novodomensis Societatis Jesu Catalogo inscriptus 1603. Do knihovny universitní kodex dostal se patrně, když jesuitská kollej jindřichohradecká byla za Josefa II. zrušena. Rukopis B, chovaný v universitní knihovně pod sign. XVII. D 36, má 208 listů papírových, formát foliový a je svázán v nových
Strana 7
O staročeských Životech sv. Otcův. deskách papírových barvy temně šedivé, opatřených v předu i v zadu listy přídeštnými. Obsahuje jen Životy Otcův. Není zachován úplně neporušen. Po listu druhém ztratily se, jak vysvítá ze srovnání s rkpem D, dva listy a byly později, ale ještě v XV. stol., nahrazeny novým přepisem, který obsahoval dva listy celé a hořejší polovici listu třetího; z přepisu tohoto dochovaly se nás jenom list druhý a řečená polovina třetího, podle nynější pa- ginace listy třetí a čtvrtý. Dále ztratil se list jedenáctý a nahrazen dílem novým přepisem pořízeným touž rukou, která psala listy třetí a čtvrtý, dílem latinským, o hodně mladším přípiskem na horním okraji listu 12 a, doplňujícím, co na listě jedenáctém pro myšlenkovou souvislost s listem dvanáctým se nedostává; podle toho, jak vypadá list čtvrtý, je podobno, ba jisto, že za listem jedenáctým se ztratil nějaký proužek, psaný písařem listu jedenáctého. Mimo to chybí na konci rukopisu, jak patrno opět ze srovnání s textem D, asi pět stran, tedy tři listy, a konečně vytržen, jak svědčí porušená sou- vislost myšlenková, text D a zbytky u hřbetu, list také mezi nyněj- šími listy 127. a 128. U listu 126. utržen je horní roh, u listu 12. spodek; souvislost doplněna na papíře později přilepeném touž rukou, která připisovala i na horním okraji listu 12 a, a to na listě 126. dílem česky, dílem latinsky, na listě 12. jen česky. Celá řada listů na začátku rukopisu je zprorážena a zpřetrhána a trpěla patrně vlhkem. Rukopis, tak jak jej nyní máme, psán je podle toho trojí rukou: písaře původního a dvou doplňovatelů. Slohy jsou o šesti půlarších, dvanáctilistové. List 65. je vlepen volně, listy 1. a 2. tvoří podnes a 11. s 12. tvořily kdysi slohy pro sebe, nynější listy 3a—11b byly kdysi, 13a—20 b pak, jakož i 33 a až 40 b, jsou podnes slohami ze čtyř půlarchů. Velikost rukopisu jest 28X 19 cm, písma 22X 13.8 cm. Prázdný okraj je nahoře užší než dole, vnější širší než u hřbetu. Prostor určený pro písmo omezen jest většinou linkami; jednotlivé řádky linkování nemají. Na konci řádkův a dole písmo leckde sahá přes čáru. Řádků bývá na stránce 31—32. Písmo písaře původního, psané inkoustem černým, čte se velmi dobře; ke konci je poněkud zběžnější a řidší než na začátku. Chyby písařské, skutečné nebo jen domnělé, opravovány jsou dílem přetržením a podtečkováním, dílem nadpisováním a připisováním, dílem rasurami. Na straně 1a provedeno jest začáteční písmeno B jako iniciálka přes dvanáct řádků sahající; v liteře barvy zelené zobrazen muž tváři vý-
O staročeských Životech sv. Otcův. deskách papírových barvy temně šedivé, opatřených v předu i v zadu listy přídeštnými. Obsahuje jen Životy Otcův. Není zachován úplně neporušen. Po listu druhém ztratily se, jak vysvítá ze srovnání s rkpem D, dva listy a byly později, ale ještě v XV. stol., nahrazeny novým přepisem, který obsahoval dva listy celé a hořejší polovici listu třetího; z přepisu tohoto dochovaly se nás jenom list druhý a řečená polovina třetího, podle nynější pa- ginace listy třetí a čtvrtý. Dále ztratil se list jedenáctý a nahrazen dílem novým přepisem pořízeným touž rukou, která psala listy třetí a čtvrtý, dílem latinským, o hodně mladším přípiskem na horním okraji listu 12 a, doplňujícím, co na listě jedenáctém pro myšlenkovou souvislost s listem dvanáctým se nedostává; podle toho, jak vypadá list čtvrtý, je podobno, ba jisto, že za listem jedenáctým se ztratil nějaký proužek, psaný písařem listu jedenáctého. Mimo to chybí na konci rukopisu, jak patrno opět ze srovnání s textem D, asi pět stran, tedy tři listy, a konečně vytržen, jak svědčí porušená sou- vislost myšlenková, text D a zbytky u hřbetu, list také mezi nyněj- šími listy 127. a 128. U listu 126. utržen je horní roh, u listu 12. spodek; souvislost doplněna na papíře později přilepeném touž rukou, která připisovala i na horním okraji listu 12 a, a to na listě 126. dílem česky, dílem latinsky, na listě 12. jen česky. Celá řada listů na začátku rukopisu je zprorážena a zpřetrhána a trpěla patrně vlhkem. Rukopis, tak jak jej nyní máme, psán je podle toho trojí rukou: písaře původního a dvou doplňovatelů. Slohy jsou o šesti půlarších, dvanáctilistové. List 65. je vlepen volně, listy 1. a 2. tvoří podnes a 11. s 12. tvořily kdysi slohy pro sebe, nynější listy 3a—11b byly kdysi, 13a—20 b pak, jakož i 33 a až 40 b, jsou podnes slohami ze čtyř půlarchů. Velikost rukopisu jest 28X 19 cm, písma 22X 13.8 cm. Prázdný okraj je nahoře užší než dole, vnější širší než u hřbetu. Prostor určený pro písmo omezen jest většinou linkami; jednotlivé řádky linkování nemají. Na konci řádkův a dole písmo leckde sahá přes čáru. Řádků bývá na stránce 31—32. Písmo písaře původního, psané inkoustem černým, čte se velmi dobře; ke konci je poněkud zběžnější a řidší než na začátku. Chyby písařské, skutečné nebo jen domnělé, opravovány jsou dílem přetržením a podtečkováním, dílem nadpisováním a připisováním, dílem rasurami. Na straně 1a provedeno jest začáteční písmeno B jako iniciálka přes dvanáct řádků sahající; v liteře barvy zelené zobrazen muž tváři vý-
Strana 8
8 I. E. Smetánka: razné — je tu dobře stínováno barvou —, oděný kardinálským klo- boukem a purpurovým pláštěm, an sedí u otevřené knihy, položené na pultě — sv. Jeronym. Celá strana 2 b zaujata jest obrazem před- stavujícím pět mnišských scén. Od horního levého rohu táhne se napříč k pravému rohu dolnímu neumělý zelený nákres lesa ožive- ného skotačícími zajíčky. V lese stojí poustka a před ní sv. Prokop s laní po boku, žehnaje knížeti provázenému chrtem. V pravém rohu nahoře stkví se nádherný klášter s dlouhým schodištěm. V levém rohu dolním zobrazen je mnich, jak, sedě v skalním doupěti, čte v Písmě, a pod ním jiný mnich, jak vyhlédá okénkem ze své chatrče. V pravém rohu dolním viděti klečícího knížete. Všecky tváři na obraze skizzo- vány jsou velmi zdařile. Začáteční písmena kapitol jsou větší — sahají obyčejně přes tři řádky, na str. 104 b přes šest řádků — a červená; do některých z nich bylo později malováno ještě zeleně. Nadpisy, kde jsou, jsou červené. Velká písmena vůbec jsou místy bez ozdoby, místy okrá- šlena červenými nebo zelenavými skvrnami. Písmo celého rukopisu hlásí se do druhé polovice století XV. I tento rukopis jest opis. Plyne to zase z písařských chyb, jako: f tíem 2 a místo ščítem; zadagí 5 b m. ožídaji; poſlední 15b m. po- kladní; we mífie 31 a m. ve sně; trzíe 32 b m. črtie; giechu 46 a m. jeho; rytierzem 47 a m. hrnčieřem; 53 b schází řádek: mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek; puſft 72 b m. puost; prziebywaſſe 74 a m. pravieše; 85 b schází řádek: aby druhu ovšem toho nečinil, nenávidíš-li; manzelſkych 89 b m. najmlazších; do vſſij 91 a m. o duši; mníchy 95 a m. múchy; myſli 97 a m. múchy; 125 b schází řádek: rozpomanuv sě za ten krádež krutějie sě mútiech; obraz níeczíj 148 b m. obraznicě; poledníe 200 b m. poslednie. Jazykově jest rukopis B ze všech pěti nejstarožitnější. Pro cha- rakteristiku jeho po této stránce zase několik podrobností. V některých případech přehlásky a — č jest kolísání: brezlew 16b, przidrziel ſem ſye 59a, mezi krzieſtieny 19 a, mlcziel 63 b, vſlyfſiel 74 b, vſlyffiew 32 b, trziefucy ſye 100 a, krzeſtane 157 b, 104b a podle toho pak i: vhorzal 111 a, widíal 151b, wídial 5b; — aj trvá; — é se neúží ještě v í; — jotace jest nadmíru přesná; odchylek je počet ne- patrný3) (na pět listů připadá přibližně jedna) a jen v slabikách krátkých, nejvíce v slabice jě, pak (sestupně) v slabikách šě, ně, tě a řě, sě, cě; — úžení ie—í má několik málo dokladů: deſytí 162 b, przikro 169b, po- 3) Na tuto pozoruhodnou stránku jazyka v Otc B. prvý ukázal M. OPATRNÝ. L. filol. 1884, str. 111. v
8 I. E. Smetánka: razné — je tu dobře stínováno barvou —, oděný kardinálským klo- boukem a purpurovým pláštěm, an sedí u otevřené knihy, položené na pultě — sv. Jeronym. Celá strana 2 b zaujata jest obrazem před- stavujícím pět mnišských scén. Od horního levého rohu táhne se napříč k pravému rohu dolnímu neumělý zelený nákres lesa ožive- ného skotačícími zajíčky. V lese stojí poustka a před ní sv. Prokop s laní po boku, žehnaje knížeti provázenému chrtem. V pravém rohu nahoře stkví se nádherný klášter s dlouhým schodištěm. V levém rohu dolním zobrazen je mnich, jak, sedě v skalním doupěti, čte v Písmě, a pod ním jiný mnich, jak vyhlédá okénkem ze své chatrče. V pravém rohu dolním viděti klečícího knížete. Všecky tváři na obraze skizzo- vány jsou velmi zdařile. Začáteční písmena kapitol jsou větší — sahají obyčejně přes tři řádky, na str. 104 b přes šest řádků — a červená; do některých z nich bylo později malováno ještě zeleně. Nadpisy, kde jsou, jsou červené. Velká písmena vůbec jsou místy bez ozdoby, místy okrá- šlena červenými nebo zelenavými skvrnami. Písmo celého rukopisu hlásí se do druhé polovice století XV. I tento rukopis jest opis. Plyne to zase z písařských chyb, jako: f tíem 2 a místo ščítem; zadagí 5 b m. ožídaji; poſlední 15b m. po- kladní; we mífie 31 a m. ve sně; trzíe 32 b m. črtie; giechu 46 a m. jeho; rytierzem 47 a m. hrnčieřem; 53 b schází řádek: mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek; puſft 72 b m. puost; prziebywaſſe 74 a m. pravieše; 85 b schází řádek: aby druhu ovšem toho nečinil, nenávidíš-li; manzelſkych 89 b m. najmlazších; do vſſij 91 a m. o duši; mníchy 95 a m. múchy; myſli 97 a m. múchy; 125 b schází řádek: rozpomanuv sě za ten krádež krutějie sě mútiech; obraz níeczíj 148 b m. obraznicě; poledníe 200 b m. poslednie. Jazykově jest rukopis B ze všech pěti nejstarožitnější. Pro cha- rakteristiku jeho po této stránce zase několik podrobností. V některých případech přehlásky a — č jest kolísání: brezlew 16b, przidrziel ſem ſye 59a, mezi krzieſtieny 19 a, mlcziel 63 b, vſlyfſiel 74 b, vſlyffiew 32 b, trziefucy ſye 100 a, krzeſtane 157 b, 104b a podle toho pak i: vhorzal 111 a, widíal 151b, wídial 5b; — aj trvá; — é se neúží ještě v í; — jotace jest nadmíru přesná; odchylek je počet ne- patrný3) (na pět listů připadá přibližně jedna) a jen v slabikách krátkých, nejvíce v slabice jě, pak (sestupně) v slabikách šě, ně, tě a řě, sě, cě; — úžení ie—í má několik málo dokladů: deſytí 162 b, przikro 169b, po- 3) Na tuto pozoruhodnou stránku jazyka v Otc B. prvý ukázal M. OPATRNÝ. L. filol. 1884, str. 111. v
Strana 9
O staročeských Životech. sv. Otcův. 9 wídal 84b, w czíních 103 a, w ſkutcych 14b, dneffního 168a, wierzicym 22b; — rovněž tak přehláska o—ě: wiezniewe 16b, cziefarziew 147b, le- karziew 138b, obycziegiew 105 b, wiezniew 16 b, obycziegiem (dat. plur.) 25a, (na) cyefarziewíe dvořě 59a, kralewſtwie 9 a, 49a, 120 a, 68b, 97 b, 1 b, poklaniewat ſye 77a; — ó zachováno jest jen v koncovce dat. plur. -óm a v slovích: nahodek 56 a, wypoſobil 107a, zpoſobíj 69b, zpoſo- beneho 8 a, potky diabelfke 190 a, diwow 11 a; jinak jest pravidlem uo ; u má doklady: prziemvze 69b, k utczikowí 205 a; — přehláska u—i v slovesích VI. třídy není vzácná: bogige 177 b, 174a, 193b, bogigmez 176b, bogigice 122 a, obdarzige 73b, oddaligij 21b, polepſſigij 5 a, przielfftige 81b, pmienigeff 185 b, ponízígie 95 b, naplnigij 35 b, zruſfige 76a, offlechtige 42 a; ovšem jest tu i: prziblizvge 50 b, oddalugí 5 b, okrafflvgíj 152b, neobcugij 9 a, poſwiecuge 42 a, obtiezuge 42 a, ztracuge 5b, nawracvgem 27 a; — ú, ý, a g v črt, črv a pod. trvají; — předl. od je pravidlem, ot vzácnou výjimkou: neotegme 64 a, ot ſebe 90 b, ote mne 133b, otmíeny 180 a; — l jest často označeno tečkou nad 14): vmyl 47b, ſluzítí t., platítí 48 a atd.; — nrav a kto vždy tak; — z vy před retnicí, za kterou nenásledovalo jer, je pravidlem u: v manzelſtwo 130 b, v míítíe 82 b atd. atd.; — šč drží se výjimkou jen v některých slovích: ocziffczen 121 a, geffcze 93 a, 76 a, 32 b, przielffczen 81 b, przielffczene 128 a, przielflczeni 174b, zproffczen 64b, 158b, puffczen 49 b, 90b, odpuſſczenie 41 b, 66 a, 116 a, 123b, ſſczepan 96b, lucziffcze 77 a, sic je pravidlem št. V skloňování bud archaismem nebo novotvarem jest instr. plur. adj. v dokladě: mezi následovníky Orygenowy by sváda 106b; — archa- ismy jsou pronominální tvary zájmena sám: famoho 38b, 116 a, 109 a, 117a, 196b, 197 b, 167 a, famomu 59b, famíem bohem 117 a, 191a, jich famíech 121b, 161b; — zájmeno sen, a zvláště tvar neutr. sing. se: ſe y ono 8 a (A 94b ſie y ono), na ſy i na onu stranu 27b; — instr. sobú: lobu 5b, 108 a, 132 a, 129b, 176b vedle častějšího tebú, sebú: — a akk. ny, vy: za ny 50b, ny 9a, p wy 73 a, za wy 98b. V 1. os. sing. pracs. převládá již -m: bdím 44 a, bogím ſye 49 a, 99a, 156b, czíním 159a, 75 a, 32 b, 12b, vczíním 135 a, 82 b, 62b, 25 a, 63 a, díwím ſye 100 b, 163b, drzím 151 b, 163b, neobdrzím 91 a, zahladím 15b, neokufym 28 b, polepílím ſye 175b, neoblewím 79 a, po- lozím 73a, neprziedlozím 103 b, przilozím 153b, prziemczm (! = přěmčím) 32 b, mlvwím 86 b, pomním 28b, namoczím 98 b, modlím ſye 98 b, muſym 56 b, 43 a, myſym 67 a, myſlím 104b, noſym 46 b, oborzím 15 b, opa- trzím 140b, 80 b, 53a, platím 48 a, oplatím 84b, poſtím ſye 43b, przipwím 155 a, pzdním 75 b, pſym 67 a, 104 b, 80 a, proſym 44 a, 66 a, puſtím 121a, 50 a, dopuſtím 56 b, nepuftím 150 b, neodpuſtím 133 a, radím 147 a, Sedím 98 b, ſedím 12b, oſydlím 183b, ofledím 183b, ſlyffím 203 a, 135 a, ſpím 75 b, ſtogím 86 b, 9b, nezatagím 27 a, ztrawím 98 b, trpím 78b, trpim 48 a, dotrpím 42 b, potupím 15 b, vczím 8 b, wywalím 4) Pravopis Husův. Že rkp. Otc B. je vůbec psán touto orthografií, upo- zornil rovněž OPATRNÝ, 1. c. Zevrubný výklad o pravopise všech našich rkpů podán bude v úvodě k vydání Otc., které chystá auktor této rozpravy.
O staročeských Životech. sv. Otcův. 9 wídal 84b, w czíních 103 a, w ſkutcych 14b, dneffního 168a, wierzicym 22b; — rovněž tak přehláska o—ě: wiezniewe 16b, cziefarziew 147b, le- karziew 138b, obycziegiew 105 b, wiezniew 16 b, obycziegiem (dat. plur.) 25a, (na) cyefarziewíe dvořě 59a, kralewſtwie 9 a, 49a, 120 a, 68b, 97 b, 1 b, poklaniewat ſye 77a; — ó zachováno jest jen v koncovce dat. plur. -óm a v slovích: nahodek 56 a, wypoſobil 107a, zpoſobíj 69b, zpoſo- beneho 8 a, potky diabelfke 190 a, diwow 11 a; jinak jest pravidlem uo ; u má doklady: prziemvze 69b, k utczikowí 205 a; — přehláska u—i v slovesích VI. třídy není vzácná: bogige 177 b, 174a, 193b, bogigmez 176b, bogigice 122 a, obdarzige 73b, oddaligij 21b, polepſſigij 5 a, przielfftige 81b, pmienigeff 185 b, ponízígie 95 b, naplnigij 35 b, zruſfige 76a, offlechtige 42 a; ovšem jest tu i: prziblizvge 50 b, oddalugí 5 b, okrafflvgíj 152b, neobcugij 9 a, poſwiecuge 42 a, obtiezuge 42 a, ztracuge 5b, nawracvgem 27 a; — ú, ý, a g v črt, črv a pod. trvají; — předl. od je pravidlem, ot vzácnou výjimkou: neotegme 64 a, ot ſebe 90 b, ote mne 133b, otmíeny 180 a; — l jest často označeno tečkou nad 14): vmyl 47b, ſluzítí t., platítí 48 a atd.; — nrav a kto vždy tak; — z vy před retnicí, za kterou nenásledovalo jer, je pravidlem u: v manzelſtwo 130 b, v míítíe 82 b atd. atd.; — šč drží se výjimkou jen v některých slovích: ocziffczen 121 a, geffcze 93 a, 76 a, 32 b, przielffczen 81 b, przielffczene 128 a, przielflczeni 174b, zproffczen 64b, 158b, puffczen 49 b, 90b, odpuſſczenie 41 b, 66 a, 116 a, 123b, ſſczepan 96b, lucziffcze 77 a, sic je pravidlem št. V skloňování bud archaismem nebo novotvarem jest instr. plur. adj. v dokladě: mezi následovníky Orygenowy by sváda 106b; — archa- ismy jsou pronominální tvary zájmena sám: famoho 38b, 116 a, 109 a, 117a, 196b, 197 b, 167 a, famomu 59b, famíem bohem 117 a, 191a, jich famíech 121b, 161b; — zájmeno sen, a zvláště tvar neutr. sing. se: ſe y ono 8 a (A 94b ſie y ono), na ſy i na onu stranu 27b; — instr. sobú: lobu 5b, 108 a, 132 a, 129b, 176b vedle častějšího tebú, sebú: — a akk. ny, vy: za ny 50b, ny 9a, p wy 73 a, za wy 98b. V 1. os. sing. pracs. převládá již -m: bdím 44 a, bogím ſye 49 a, 99a, 156b, czíním 159a, 75 a, 32 b, 12b, vczíním 135 a, 82 b, 62b, 25 a, 63 a, díwím ſye 100 b, 163b, drzím 151 b, 163b, neobdrzím 91 a, zahladím 15b, neokufym 28 b, polepílím ſye 175b, neoblewím 79 a, po- lozím 73a, neprziedlozím 103 b, przilozím 153b, prziemczm (! = přěmčím) 32 b, mlvwím 86 b, pomním 28b, namoczím 98 b, modlím ſye 98 b, muſym 56 b, 43 a, myſym 67 a, myſlím 104b, noſym 46 b, oborzím 15 b, opa- trzím 140b, 80 b, 53a, platím 48 a, oplatím 84b, poſtím ſye 43b, przipwím 155 a, pzdním 75 b, pſym 67 a, 104 b, 80 a, proſym 44 a, 66 a, puſtím 121a, 50 a, dopuſtím 56 b, nepuftím 150 b, neodpuſtím 133 a, radím 147 a, Sedím 98 b, ſedím 12b, oſydlím 183b, ofledím 183b, ſlyffím 203 a, 135 a, ſpím 75 b, ſtogím 86 b, 9b, nezatagím 27 a, ztrawím 98 b, trpím 78b, trpim 48 a, dotrpím 42 b, potupím 15 b, vczím 8 b, wywalím 4) Pravopis Husův. Že rkp. Otc B. je vůbec psán touto orthografií, upo- zornil rovněž OPATRNÝ, 1. c. Zevrubný výklad o pravopise všech našich rkpů podán bude v úvodě k vydání Otc., které chystá auktor této rozpravy.
Strana 10
10 I. E. Smetánka: 5 a, wierzim 12 a, wierzím 187 a, newíním 163 b, odpwodím 121 a, wratím 73b, 84b, owzdím 144b, vzrzím 150 a, 58 a, wzezrzím 80 b proti: vkrocy 155 a, pokuffí (= zkusím) 83 a, muſfí 43 a, 58 a, 43b, myſlí 159b, muſſi 42 b, mvſli 130 b, 127a, podniecy 58 b, pwí 134 a, 98b, 37 b, 49 a, pílí 50 a, pſſi 51b, 73 a, 67a, 26 a, proſſi 149b, nedopufſtí 89 b, neodpufftí 70a, razy 63 a, ſtyzy ſye 66 b, zatracy 15 b, wierzí 149 a, wizy 207 b, 26 a, 51b, 43 b, 143 a, wizy 140b, newcy 152 a, newracy 47b; ia za- bigiem 80 a, dielam 98b, dielam 43 b, haniem 70 b, hledam 93 b, ohledam 66 b, rozhniewam 159a, chowam 12b, 58b, chwatam 165b, neprzie- kazíem 193a, klaníem ſe 32 b, zpomínam 185 b, nenecham 69 a, padam 75 a, odpuffcziem 70a, Smiem 140b, tbam 12b, newztiekam ſye 34 b, vfam 66 b, 82 b, nevmíem 92 a, 135 a, 205 b, odpowiedam 89 b, neodpo- wiedam 12 b, przíwítam 12 b, znam 92 a, zadam 101a, 159b, nezadam 12 b, pozehnawam 27 b a také: zabíem 144b, 85 a, piem 75 b, 98b proti: prziebywagí 73 b, ohledagíj 55 b, nezhrdagí 12 b, zaklínagi 61 a, zaklínagí 30b, 157 a, napomínagí 51b, nezamyfflegí 109b, nepufftiegi 12 b, rziekagí 79 b, porucziegi 182 a, neſmiegí 93 a, wſtawagi 75 a, netbagi 161a, vfagí 93 a, nevmiegí 182a, znagí 50a, 44 a, 93 a, przizywagr 153 a, wzywagí 151b, zadagí 66 b, 189b; celkem však jest tu z tř. III, 1 a V, 1ab počet dokladů s -u na památku z druhé polovice XV. stol. velmi značný; — slovesa tř. I, 5 objevují se v tvarech starších i no- vějších: przigem i počě 24b, wzem 5 a, 6 a, wzemſle 18 b, przigrew (= přijav) 13 b, wzaw 113b; — mnoho dokladů má 1. os. sing. vědě; — dů- ležit jest archaismus jieste: greſte-li 98 b. Slova bratřie, kněžie skloňují se ve většině případů způsobem starým, přívlastek mívají z pravidla v singuláru, sloveso výrokové v plu- rálu; — duál je ještě tvar docela běžný, plurál stojí místo něho jen — adj. jmenné způsobem vzácnými výjimkami (56a, 145 b—146b); staročeským je v dokladech: hod weliky noczy 20 a, člověk jest Bohu blizíj 78a, (ten) jest nagprotiwniegíj 66 a, abych mohl hotowiegíj býti 142 a, na bych bedliwiegij 122 a, dušě bude fylníeilí a ſlawnieiſli 134a, jest lepſſe svědomie mladého 108 a, zlato bude krafiile 86b, zlato jest mileiſle 76 b, abyšte bezpeczniegfſe mohli býti 9a, (oni) bohatiegſſe bývají 1a; — impf. a aor. vyskýtají se často, impf. zhusta i od sloves dokonavých: pakli ſye kdy nawratíele 8 a, ktož koli przígdiechu 14b, když podadiechu, napigiefſe ſye 63 b, (kterému mnichu dábel oči) zawrziefſe, ten vſniefſe 61b, když ſye voda zſmrdiele 60 a; — vazby přechodníkové objevují se v staročeské rozmanitosti: lepí by byl maso gieda, než .. 64a, nepřě- stanieše vczie 32b, mysléše chtíe sě navrátiti 8 a, počě mysliti chtle jíti 46b, mějieše žádost chtie rád stred jiesti 28b, (on) sě mnieše ſkrygíe 118b, uzře duši gduce na nebe 151b, nevědieše kam sebú wrha 148 a, nevědúc kterého prvé pyczic 157a. Úhrnem hlásí se rkp. B svým jazykem do stol. XV. Některé archaismy — přesná jotace, -iji m. -uji v VI. tř. slovesné, črt a pod., t, nrav, neutr. zájm. se, zájmeno sen vůbec, tvar jieste a jmenné tvary komparativní — ukazují však do století XIV.
10 I. E. Smetánka: 5 a, wierzim 12 a, wierzím 187 a, newíním 163 b, odpwodím 121 a, wratím 73b, 84b, owzdím 144b, vzrzím 150 a, 58 a, wzezrzím 80 b proti: vkrocy 155 a, pokuffí (= zkusím) 83 a, muſfí 43 a, 58 a, 43b, myſlí 159b, muſſi 42 b, mvſli 130 b, 127a, podniecy 58 b, pwí 134 a, 98b, 37 b, 49 a, pílí 50 a, pſſi 51b, 73 a, 67a, 26 a, proſſi 149b, nedopufſtí 89 b, neodpufftí 70a, razy 63 a, ſtyzy ſye 66 b, zatracy 15 b, wierzí 149 a, wizy 207 b, 26 a, 51b, 43 b, 143 a, wizy 140b, newcy 152 a, newracy 47b; ia za- bigiem 80 a, dielam 98b, dielam 43 b, haniem 70 b, hledam 93 b, ohledam 66 b, rozhniewam 159a, chowam 12b, 58b, chwatam 165b, neprzie- kazíem 193a, klaníem ſe 32 b, zpomínam 185 b, nenecham 69 a, padam 75 a, odpuffcziem 70a, Smiem 140b, tbam 12b, newztiekam ſye 34 b, vfam 66 b, 82 b, nevmíem 92 a, 135 a, 205 b, odpowiedam 89 b, neodpo- wiedam 12 b, przíwítam 12 b, znam 92 a, zadam 101a, 159b, nezadam 12 b, pozehnawam 27 b a také: zabíem 144b, 85 a, piem 75 b, 98b proti: prziebywagí 73 b, ohledagíj 55 b, nezhrdagí 12 b, zaklínagi 61 a, zaklínagí 30b, 157 a, napomínagí 51b, nezamyfflegí 109b, nepufftiegi 12 b, rziekagí 79 b, porucziegi 182 a, neſmiegí 93 a, wſtawagi 75 a, netbagi 161a, vfagí 93 a, nevmiegí 182a, znagí 50a, 44 a, 93 a, przizywagr 153 a, wzywagí 151b, zadagí 66 b, 189b; celkem však jest tu z tř. III, 1 a V, 1ab počet dokladů s -u na památku z druhé polovice XV. stol. velmi značný; — slovesa tř. I, 5 objevují se v tvarech starších i no- vějších: przigem i počě 24b, wzem 5 a, 6 a, wzemſle 18 b, przigrew (= přijav) 13 b, wzaw 113b; — mnoho dokladů má 1. os. sing. vědě; — dů- ležit jest archaismus jieste: greſte-li 98 b. Slova bratřie, kněžie skloňují se ve většině případů způsobem starým, přívlastek mívají z pravidla v singuláru, sloveso výrokové v plu- rálu; — duál je ještě tvar docela běžný, plurál stojí místo něho jen — adj. jmenné způsobem vzácnými výjimkami (56a, 145 b—146b); staročeským je v dokladech: hod weliky noczy 20 a, člověk jest Bohu blizíj 78a, (ten) jest nagprotiwniegíj 66 a, abych mohl hotowiegíj býti 142 a, na bych bedliwiegij 122 a, dušě bude fylníeilí a ſlawnieiſli 134a, jest lepſſe svědomie mladého 108 a, zlato bude krafiile 86b, zlato jest mileiſle 76 b, abyšte bezpeczniegfſe mohli býti 9a, (oni) bohatiegſſe bývají 1a; — impf. a aor. vyskýtají se často, impf. zhusta i od sloves dokonavých: pakli ſye kdy nawratíele 8 a, ktož koli przígdiechu 14b, když podadiechu, napigiefſe ſye 63 b, (kterému mnichu dábel oči) zawrziefſe, ten vſniefſe 61b, když ſye voda zſmrdiele 60 a; — vazby přechodníkové objevují se v staročeské rozmanitosti: lepí by byl maso gieda, než .. 64a, nepřě- stanieše vczie 32b, mysléše chtíe sě navrátiti 8 a, počě mysliti chtle jíti 46b, mějieše žádost chtie rád stred jiesti 28b, (on) sě mnieše ſkrygíe 118b, uzře duši gduce na nebe 151b, nevědieše kam sebú wrha 148 a, nevědúc kterého prvé pyczic 157a. Úhrnem hlásí se rkp. B svým jazykem do stol. XV. Některé archaismy — přesná jotace, -iji m. -uji v VI. tř. slovesné, črt a pod., t, nrav, neutr. zájm. se, zájmeno sen vůbec, tvar jieste a jmenné tvary komparativní — ukazují však do století XIV.
Strana 11
O staročeských Životech sv. Otcův. 11 Kromě doplňkův a oprav, o nichž mluveno bylo svrchu, jsou v rukopise jen dva pozdější přípisky. Na 1. 42 b nakreslena jest ruka a u ní připsáno na pochvalu příslušného odstavce „dobre“. Na horním kraji pak listu 2b čte se 5): Anno Domini 1497 Sabbato post cor- poris Christi 6) in illa Syllaba in pe 7) plebanus Tynensis 8) dominus michael 9) sepelitur. Et eodem anno feria II. sequenti 10) in illa syllaba de cris 11) fundatus est chorus ecclesiae S. Petri 12) per dominum bou- slaum archidiaconum 13) et dominum dobrohost.14) Rukopis náš podle toho byl koncem XV. stol. asi majetkem některého kněze v Hor- šově Týně. Rukopis C, sign. univ. knihovny pražské XVII. C 17, in folio, papírový, má 209 listů. Vazba jeho je stará, kožená, nahnědlá — kdysi bílá —, tlačená; spony a kování odstraněny. Listu přídeštného napřed není, v zadu je z něho u hřbetu pergamenový zbytek. Obsahem jsou Životy Otcův. Slohy jsou o šesti půlarších, jedna jich má pět, poslední pak, jejíž zadní list jest až na malý kousek utržen, jenom čtyři. Na konci asi každé slohy byl v dolním rohu v pravo napsán začátek slohy ná- sledující; začátky ty kromě nepatrných zbytků knihař při vazbě ořízl. Podložku nití tvoří proužky nějakého papírového rukopisu latinského. Rukopis jest vysoký 31.5 cm, široký 21.7 cm. Psáno jest na každé straně ve dvou sloupcích 24 cm vysokých a přibližně 7 cm ši- rokých. Horní nepopsaný okraj má 2.8, dolní 4.7, kraj zevní asi 4, u hřbetu 2.6 cm; mezera mezi oběma sloupci je centimetrová. Sloupce omezeny jsou jednoduchými čarami, řádky jednotlivé jsou bez linek. Písmo sahá na konci sloupců často přes čáru. Řádků bývá na straně 34 až 39. 5) Při čtení a výkladu vybledlého přípisku pomáhal mi p. dr. K. Krofta. 6) 27. května. 7) Podle cisiojanu (EMLER, Rukovět chronologie křesťanské str. 37) padá syllaba pe na 28. květen. Je tedy údaj přípisku nepřesný. 8) Jde o Týn Horšův; jeť chrám sv. Petra (a Pavla) ze všech Týnů jen v Týně Horšově. 2) Osoba odjinud neznámá. 10) 29. května. 11) Syllaba cris padá (EMLER 1. c.) na 30. květen. Táž nesrovnalost jako výše. 12) Sr. 8. 13) Osoba odjinud neznámá. 14) Dominus Dobrohost je pan Dobrohost z Ronšperka, zemřelý r. 1506. Po otci svém Zdeňkovi zdědil Týn Horšův a Týn tento se dlouho jmenoval po něm Týnem Dobrohostovým. Srovn. Riegerův Slovník Naučný, hesla Týn a Ronšperk.
O staročeských Životech sv. Otcův. 11 Kromě doplňkův a oprav, o nichž mluveno bylo svrchu, jsou v rukopise jen dva pozdější přípisky. Na 1. 42 b nakreslena jest ruka a u ní připsáno na pochvalu příslušného odstavce „dobre“. Na horním kraji pak listu 2b čte se 5): Anno Domini 1497 Sabbato post cor- poris Christi 6) in illa Syllaba in pe 7) plebanus Tynensis 8) dominus michael 9) sepelitur. Et eodem anno feria II. sequenti 10) in illa syllaba de cris 11) fundatus est chorus ecclesiae S. Petri 12) per dominum bou- slaum archidiaconum 13) et dominum dobrohost.14) Rukopis náš podle toho byl koncem XV. stol. asi majetkem některého kněze v Hor- šově Týně. Rukopis C, sign. univ. knihovny pražské XVII. C 17, in folio, papírový, má 209 listů. Vazba jeho je stará, kožená, nahnědlá — kdysi bílá —, tlačená; spony a kování odstraněny. Listu přídeštného napřed není, v zadu je z něho u hřbetu pergamenový zbytek. Obsahem jsou Životy Otcův. Slohy jsou o šesti půlarších, jedna jich má pět, poslední pak, jejíž zadní list jest až na malý kousek utržen, jenom čtyři. Na konci asi každé slohy byl v dolním rohu v pravo napsán začátek slohy ná- sledující; začátky ty kromě nepatrných zbytků knihař při vazbě ořízl. Podložku nití tvoří proužky nějakého papírového rukopisu latinského. Rukopis jest vysoký 31.5 cm, široký 21.7 cm. Psáno jest na každé straně ve dvou sloupcích 24 cm vysokých a přibližně 7 cm ši- rokých. Horní nepopsaný okraj má 2.8, dolní 4.7, kraj zevní asi 4, u hřbetu 2.6 cm; mezera mezi oběma sloupci je centimetrová. Sloupce omezeny jsou jednoduchými čarami, řádky jednotlivé jsou bez linek. Písmo sahá na konci sloupců často přes čáru. Řádků bývá na straně 34 až 39. 5) Při čtení a výkladu vybledlého přípisku pomáhal mi p. dr. K. Krofta. 6) 27. května. 7) Podle cisiojanu (EMLER, Rukovět chronologie křesťanské str. 37) padá syllaba pe na 28. květen. Je tedy údaj přípisku nepřesný. 8) Jde o Týn Horšův; jeť chrám sv. Petra (a Pavla) ze všech Týnů jen v Týně Horšově. 2) Osoba odjinud neznámá. 10) 29. května. 11) Syllaba cris padá (EMLER 1. c.) na 30. květen. Táž nesrovnalost jako výše. 12) Sr. 8. 13) Osoba odjinud neznámá. 14) Dominus Dobrohost je pan Dobrohost z Ronšperka, zemřelý r. 1506. Po otci svém Zdeňkovi zdědil Týn Horšův a Týn tento se dlouho jmenoval po něm Týnem Dobrohostovým. Srovn. Riegerův Slovník Naučný, hesla Týn a Ronšperk.
Strana 12
12 I. E. Smetánka: Písmo, psané inkoustem černým, je dosti hrubé, stejné na konci rukopisu jako na začátku a čte se dobře. Chyby písařské opravovány jsou přeškrtnutím černým nebo červeným a tečkami. Správné čtení bývá nadpisováno mezi řádky nebo připisováno na okrajích; v textu poukazuje se k opravě po pravidle nějakým znaménkem. Začáteční písmeno na str. 1 a provedeno jest přes šest řádků jako černá a čer- vená iniciálka. Jiná začáteční písmena zaujímají jenom dva až tři řádky a jsou červená. Téže barvy jsou závěry („Dokonala sě . ..“), začátky („Počíná sě ...“), v přehledu jednotlivých knih čísla kapitol a nápisy. Veliká písmena a rozdělovací znaménka v celém textě ozdo- bena jsou červenými čárkami. Rukopis dohotoven byl, jak sám na konci udává, r. 1480. Po napsání dostaly se do něho místy, ale jen poskrovnu, mladší přípisky, jedny snad rukou písaře původního (2 a nadepsána nad prorokowe (adj.) glossa proczke, t. nad apoſſtolowe (adj.) apoſſtolſke, t. nad prziebiehle glossa zbiehle), jiné rukou toho, kdo si na str. 209 b roku 1572 vepsal rozpravu „O prawe nadiegi". Že i rukopis C je pouhý přepis starší předlohy, dosvědčují hrubé, třebas ne hojné chyby opisovačské, jako: ſnaſſel 3 b místo znafſe; 5 a vynecháno: nalezneš syna sedmi dnóv vstáři; przeſuzeňíe 5 a m. přěsušenie; plakachu 12 a m. padáchú; 21 a vynecháno: po- čěchú jeho učenie poslúchati; wzezrzieti 31b m. vzevřieti; 38 b schází: a v cěstu proti nám vesele pospiešichú; 43 b chybí: pátú příhodu smy měli; podaníe 49 b m. rydánie; 54 a vynecháno: du- chovnie, ješto sú Bohu milé; 61 b schází: a když by u studnicě; 64 b vynecháno: a puojdu-li a dám sě jiej viděti; t. chybí: uslyšěvši to máti jeho, že sě jiej nechce dáti viděti; za muz 74 b m. za nic; 76 b schází: a prosil sem Hospodina, aby mě toho ostřěhl, abych jemu tak neřekl (věta předešlá končí také slovem „neřekl“); k niemu 82 a m. kněží; rozlczna 84 a m. rozlécěna; a trzy dny 140 a m. cidně; wrtkaly 149 a m. vrtrali; 150 a schází: že on viece béře od- platu svého vítězstvic. Jazyk rkpu C jeví se po některých stránkách mladší, než je jazyk textu nejstarožitnějšího, B.15) Jsou tu odchylky od pravidla jerového: bazen 127b (B 129 b bazn), na chrzbetie 68b (B 61b na chrzebtíe), prziezen 1 b (B 1 b przíezn), zkrwaweneho 9 a (B 7 a zekrwaweneho); — jotace v slabikách 15) Osobní zvláštností písařovou jest, že za ó píše zpravidla uo, v slovích však móže-, pójd-, mój, tvój, svój a v příponě -óv vždycky zachovává staré ó.
12 I. E. Smetánka: Písmo, psané inkoustem černým, je dosti hrubé, stejné na konci rukopisu jako na začátku a čte se dobře. Chyby písařské opravovány jsou přeškrtnutím černým nebo červeným a tečkami. Správné čtení bývá nadpisováno mezi řádky nebo připisováno na okrajích; v textu poukazuje se k opravě po pravidle nějakým znaménkem. Začáteční písmeno na str. 1 a provedeno jest přes šest řádků jako černá a čer- vená iniciálka. Jiná začáteční písmena zaujímají jenom dva až tři řádky a jsou červená. Téže barvy jsou závěry („Dokonala sě . ..“), začátky („Počíná sě ...“), v přehledu jednotlivých knih čísla kapitol a nápisy. Veliká písmena a rozdělovací znaménka v celém textě ozdo- bena jsou červenými čárkami. Rukopis dohotoven byl, jak sám na konci udává, r. 1480. Po napsání dostaly se do něho místy, ale jen poskrovnu, mladší přípisky, jedny snad rukou písaře původního (2 a nadepsána nad prorokowe (adj.) glossa proczke, t. nad apoſſtolowe (adj.) apoſſtolſke, t. nad prziebiehle glossa zbiehle), jiné rukou toho, kdo si na str. 209 b roku 1572 vepsal rozpravu „O prawe nadiegi". Že i rukopis C je pouhý přepis starší předlohy, dosvědčují hrubé, třebas ne hojné chyby opisovačské, jako: ſnaſſel 3 b místo znafſe; 5 a vynecháno: nalezneš syna sedmi dnóv vstáři; przeſuzeňíe 5 a m. přěsušenie; plakachu 12 a m. padáchú; 21 a vynecháno: po- čěchú jeho učenie poslúchati; wzezrzieti 31b m. vzevřieti; 38 b schází: a v cěstu proti nám vesele pospiešichú; 43 b chybí: pátú příhodu smy měli; podaníe 49 b m. rydánie; 54 a vynecháno: du- chovnie, ješto sú Bohu milé; 61 b schází: a když by u studnicě; 64 b vynecháno: a puojdu-li a dám sě jiej viděti; t. chybí: uslyšěvši to máti jeho, že sě jiej nechce dáti viděti; za muz 74 b m. za nic; 76 b schází: a prosil sem Hospodina, aby mě toho ostřěhl, abych jemu tak neřekl (věta předešlá končí také slovem „neřekl“); k niemu 82 a m. kněží; rozlczna 84 a m. rozlécěna; a trzy dny 140 a m. cidně; wrtkaly 149 a m. vrtrali; 150 a schází: že on viece béře od- platu svého vítězstvic. Jazyk rkpu C jeví se po některých stránkách mladší, než je jazyk textu nejstarožitnějšího, B.15) Jsou tu odchylky od pravidla jerového: bazen 127b (B 129 b bazn), na chrzbetie 68b (B 61b na chrzebtíe), prziezen 1 b (B 1 b przíezn), zkrwaweneho 9 a (B 7 a zekrwaweneho); — jotace v slabikách 15) Osobní zvláštností písařovou jest, že za ó píše zpravidla uo, v slovích však móže-, pójd-, mój, tvój, svój a v příponě -óv vždycky zachovává staré ó.
Strana 13
O staročeských Životech sv. Otcův. 13 — přehláska u—i v slovesných krátkých pominuta je skoro napořád; tvarech VI. třídy jest zrušena: boyugie 167a (B 174a bogige), boyugicze 120 b (B 122 a bogigice), oplaczugeſs 135 a (B 137b odplacygeff), po- lepſſugij 6b (B 5 a polepſſigij), przelfſtiuge 86 a (B 81a prztelfftige), zruſſuge 81a (B 76a zruſfige); — za nrav čte se vždy mrav; — za u z vo před retnicemi je často v: wmetatí 62 a (B 55 b vmetatí), w modlitbach 9b (B 7b v modlitbach), w pekle 11b (B 8b v pekle), w pokaní 8 a (B 6 b v pokaníj), w pyſſe 186 a (B 195 a v pyſfie); — m. přivuzný — za staré nocní psáno zřetelně vždy stojí příbuzný (104a, 93 b); noční: nocžnyemu zwierzy 23 b (B 19b nocnieg zwierzí); — za šč je veskrz šť. Místo jmě pravidlem čte se jméno: gmeno 15 a, 19a (B 12 a, 15 a gmíe); — ve skloňování zájmenném mizejí starší tvary: fameho 187 a (B 196 b famoho), wleczku řeč 8 a (B 6b wſlicku), was 20b (B 16b wy), ſebu 7 a, 79 b, 169b (B 5b, 74b, 176b ſobu). 1. os. sg. praes. má v několika případech mladším způsobem -m, kde B má starším -u: newzhrdam 16a (B 12b nezhrdagí), zaklynam 33 b (B 30 a zaklínagí), napomynam 58 b (B 51b napomínagi) porucziem 174b (B 182a porucziegi), netbam 155b (B 161a netbagí), nevmiem 174 b (B 182 a nevmiegí), znam 57b (B 50 a znagí), zadam 72 b (B 66b zadagí); muſym 50 a (B 42b muſſi), prawím 40 b (B 37b pwí), proſym 29b (B 26a pſſy), neodpuſtymt 75 b (B 70 a neodpuſſtí), radim 69b (B 63 a razy), ſtydim ſie 72 b (B 66 b styzy ſye); — několik zastaralých sloves nahrazeno jinými; wyſkytna 34 a (B 30 b wyſkyta, přech.), dotycze ſie 105 a (B 105 a dvotczíj), prziczynuge 186 a (B 195 a prziczíníe), ne- — u sloves bezpříznakých pofſkwrnugz 174a (B 182 a nepoſlkwrnieiz); 1. os. šg. vědě mizí: wiem 29b (B 26 b wiedie), powiem 7 a, 123 a (B 5b, 124b powiedie); místo jieste přichází novotvar: grete 101 b (B 98 b giefte). Místo adj. neurčitého položeno určité: od welike noczy 24 a (B 20 b weliky nocy), blyzſy 83 a (B 78 a blizíj), nayprotiwnieyſly 72 b (B 66 a nayprotiwniegij), mileyffye (sg. neutr.) 81 b (B 76 b mileiffe), vkrut- nieyffie (nom. plur.) 27 a (B 23 a vkrutniegffe); — klesání smyslu pro kolikost a dokonavost sloves ukazují doklady: neodelý 26 a (B 22 b ne- odchodilí), abyšte nepržeſtupily 33 b (B 30 a neprzieſtupalí), byšte toho neproneſlý 30b (B 27b nepnaſfielí), yali ſu ſie polepſſiti 9b (B 7 a lepífití); — že impf. a aorist byly písaři rukopisu C tvary vymírajícími, viděti je z toho, a) že jsou u něho doklady imperfekta tvořeného me- chanicky: až fie diwichu 56 a (B 48b diwiechu), honíchu 136 b (B 139 b honíechu), plodichu 54b (A 170a plodiechu) 16); b) že někdy nahrazuje impf. sloves dokonavých tvarem sloves jiných: bywachu 25 a (B 21 b bu- drechu), když ſchazíechu ſie 36 b (B 33 a když ſye ſendíechu), odgymachu 27 a (B 23a odegmíechu); c) že zaměňuje impf. i aor. občas perfektem: gedl gt 10 b (B 8 a giedieſſe), nalezl 10a (B 7b nalezaſſe), negedly ſu 123 a (B 124 b negiedieffta), widiely ſmy 19a (B 15 a widiechom), vhaſlo 16) V C není úžení; tvary uvedené dlužno tedy vykládati jako analogické podle trpěti — trpiech, volati — volách.
O staročeských Životech sv. Otcův. 13 — přehláska u—i v slovesných krátkých pominuta je skoro napořád; tvarech VI. třídy jest zrušena: boyugie 167a (B 174a bogige), boyugicze 120 b (B 122 a bogigice), oplaczugeſs 135 a (B 137b odplacygeff), po- lepſſugij 6b (B 5 a polepſſigij), przelfſtiuge 86 a (B 81a prztelfftige), zruſſuge 81a (B 76a zruſfige); — za nrav čte se vždy mrav; — za u z vo před retnicemi je často v: wmetatí 62 a (B 55 b vmetatí), w modlitbach 9b (B 7b v modlitbach), w pekle 11b (B 8b v pekle), w pokaní 8 a (B 6 b v pokaníj), w pyſſe 186 a (B 195 a v pyſfie); — m. přivuzný — za staré nocní psáno zřetelně vždy stojí příbuzný (104a, 93 b); noční: nocžnyemu zwierzy 23 b (B 19b nocnieg zwierzí); — za šč je veskrz šť. Místo jmě pravidlem čte se jméno: gmeno 15 a, 19a (B 12 a, 15 a gmíe); — ve skloňování zájmenném mizejí starší tvary: fameho 187 a (B 196 b famoho), wleczku řeč 8 a (B 6b wſlicku), was 20b (B 16b wy), ſebu 7 a, 79 b, 169b (B 5b, 74b, 176b ſobu). 1. os. sg. praes. má v několika případech mladším způsobem -m, kde B má starším -u: newzhrdam 16a (B 12b nezhrdagí), zaklynam 33 b (B 30 a zaklínagí), napomynam 58 b (B 51b napomínagi) porucziem 174b (B 182a porucziegi), netbam 155b (B 161a netbagí), nevmiem 174 b (B 182 a nevmiegí), znam 57b (B 50 a znagí), zadam 72 b (B 66b zadagí); muſym 50 a (B 42b muſſi), prawím 40 b (B 37b pwí), proſym 29b (B 26a pſſy), neodpuſtymt 75 b (B 70 a neodpuſſtí), radim 69b (B 63 a razy), ſtydim ſie 72 b (B 66 b styzy ſye); — několik zastaralých sloves nahrazeno jinými; wyſkytna 34 a (B 30 b wyſkyta, přech.), dotycze ſie 105 a (B 105 a dvotczíj), prziczynuge 186 a (B 195 a prziczíníe), ne- — u sloves bezpříznakých pofſkwrnugz 174a (B 182 a nepoſlkwrnieiz); 1. os. šg. vědě mizí: wiem 29b (B 26 b wiedie), powiem 7 a, 123 a (B 5b, 124b powiedie); místo jieste přichází novotvar: grete 101 b (B 98 b giefte). Místo adj. neurčitého položeno určité: od welike noczy 24 a (B 20 b weliky nocy), blyzſy 83 a (B 78 a blizíj), nayprotiwnieyſly 72 b (B 66 a nayprotiwniegij), mileyffye (sg. neutr.) 81 b (B 76 b mileiffe), vkrut- nieyffie (nom. plur.) 27 a (B 23 a vkrutniegffe); — klesání smyslu pro kolikost a dokonavost sloves ukazují doklady: neodelý 26 a (B 22 b ne- odchodilí), abyšte nepržeſtupily 33 b (B 30 a neprzieſtupalí), byšte toho neproneſlý 30b (B 27b nepnaſfielí), yali ſu ſie polepſſiti 9b (B 7 a lepífití); — že impf. a aorist byly písaři rukopisu C tvary vymírajícími, viděti je z toho, a) že jsou u něho doklady imperfekta tvořeného me- chanicky: až fie diwichu 56 a (B 48b diwiechu), honíchu 136 b (B 139 b honíechu), plodichu 54b (A 170a plodiechu) 16); b) že někdy nahrazuje impf. sloves dokonavých tvarem sloves jiných: bywachu 25 a (B 21 b bu- drechu), když ſchazíechu ſie 36 b (B 33 a když ſye ſendíechu), odgymachu 27 a (B 23a odegmíechu); c) že zaměňuje impf. i aor. občas perfektem: gedl gt 10 b (B 8 a giedieſſe), nalezl 10a (B 7b nalezaſſe), negedly ſu 123 a (B 124 b negiedieffta), widiely ſmy 19a (B 15 a widiechom), vhaſlo 16) V C není úžení; tvary uvedené dlužno tedy vykládati jako analogické podle trpěti — trpiech, volati — volách.
Strana 14
14 I. E. Smetánka: 55 b (B 48 a zhaſe), ſnyedl 108 b (B 109 a ſníe), opuſtil 66 a (B 59 a opuſti), ſel 19b (B 16 a gide), nadeſſli ſmy 120 b (B 122 a nadgi- dechom), padlí 57 b (B 50 b padechu) atd., nebo dokonce praesentem: naleznu 99 a (B 96 a nalezechu, prvopis měl patrně nalezú), 23 b (B 20 a nalezechu), 58 b (B 51 a nalezechu), wytahnu 123 a (B 124 b wytazechu), wzdwyhnu 24 b (B 20.b zdwizechu); — upadání přechodníků pak vy- svítá z případů: (panna) vſlyffawſſe 72 b (B 66 b vſlyſſiewſlí), (oni) po- gemſſy 31 b (B. 28 a pogemſfe), (lvi) potulywffy 148 a (B 152 a potu- líwffe), uzřě jeho ſedieczý 21 a (B 17 a ſedíece), lépe by bylo, by byl jedl 70 a (B 64a lepí by byl gieda). V slovníku vyhýbá se C některým slovům zastaralým, zejména: kovářový (B 10a): řemeslo kowarzíke 13a; králový (B 24a): w kra- lowſkem oděvu 28 a; lotrový (B 14a): život lotrowfky 17 b; manželný (B 14a): život manželſky 17 b; mládec (B 30a): mladenecz 33b; pro- rokový (B 5a): v skutciech proroczíkych 6 b; půra (B 9 a, 15 b): zpur- noſt 11 b, 19 b; rov (7 a, 6 b): w hrobíe 9a, hrobu 8 b; ščedie (B 1a): ſwietu 1a; špileti (B 156b, 34b): kunſſtugicz 151 b, pokunſſto- wati 37 b. Celkem mluví z rkpu C jazyk století XV. Ctvrtý rukopis, D, je také majetkem univ. knihovny pražské (sign. XVII. C 16). Má 203 listy papírové, formát foliový. Vazba jest skoro celá stará; dřevěné desky potaženy jsou hnědou koží s tlače- nými ozdobami. Jen pravá polovice přední desky nahrazena byla novým kusem papírovým téže barvy jako při rkpu D a spony odstra- něny. Přídeštných listů není. Obsahem jsou 1a—183b Životy sv. Otců, 1. 184a je prázdný, na 1. 184b—198a následuje štítenské zpracování spisu O čtveru zlém17 199a—202a traktát Nauczenie k duchowniemu ziwotu a 202a—203b Rzecz Czyefarzowa k pustennikom. Rukopis zachoval se v stavu velmi dobrém až na dva poslední listy. Těm porušení vazby uškodilo tak, že skoro celá zevní jejich polovice musila býti doplněna z rkpu B; doplnění to provedeno bylo patrně nedávno. Slohy jsou zpravidla o šesti půlarších, ve čtyřech případech jsou desítilistové. První list prvé slohy, patrně přídeštný, a čtyři, podle všeho nepopsané listy poslední slohy byly vytrženy. Z řádkův udávajících na dolním okraji počátek slohy následující zůstaly po vazbě jen zbytky. Výška rkpu jest 32 cm, šířka 21.2. Písmo, psané bez linek, za- ujímá plochu 21.5X12.7 cm, omezenou jednoduchými čarami. Přes 11) Je to totéž dílo, které jest obsaženo ve sborníku Opatovickém na 11. 24a—39a, jenže recense v Otc D. je poněkud obšírnější nežli v ŠtítOp.
14 I. E. Smetánka: 55 b (B 48 a zhaſe), ſnyedl 108 b (B 109 a ſníe), opuſtil 66 a (B 59 a opuſti), ſel 19b (B 16 a gide), nadeſſli ſmy 120 b (B 122 a nadgi- dechom), padlí 57 b (B 50 b padechu) atd., nebo dokonce praesentem: naleznu 99 a (B 96 a nalezechu, prvopis měl patrně nalezú), 23 b (B 20 a nalezechu), 58 b (B 51 a nalezechu), wytahnu 123 a (B 124 b wytazechu), wzdwyhnu 24 b (B 20.b zdwizechu); — upadání přechodníků pak vy- svítá z případů: (panna) vſlyffawſſe 72 b (B 66 b vſlyſſiewſlí), (oni) po- gemſſy 31 b (B. 28 a pogemſfe), (lvi) potulywffy 148 a (B 152 a potu- líwffe), uzřě jeho ſedieczý 21 a (B 17 a ſedíece), lépe by bylo, by byl jedl 70 a (B 64a lepí by byl gieda). V slovníku vyhýbá se C některým slovům zastaralým, zejména: kovářový (B 10a): řemeslo kowarzíke 13a; králový (B 24a): w kra- lowſkem oděvu 28 a; lotrový (B 14a): život lotrowfky 17 b; manželný (B 14a): život manželſky 17 b; mládec (B 30a): mladenecz 33b; pro- rokový (B 5a): v skutciech proroczíkych 6 b; půra (B 9 a, 15 b): zpur- noſt 11 b, 19 b; rov (7 a, 6 b): w hrobíe 9a, hrobu 8 b; ščedie (B 1a): ſwietu 1a; špileti (B 156b, 34b): kunſſtugicz 151 b, pokunſſto- wati 37 b. Celkem mluví z rkpu C jazyk století XV. Ctvrtý rukopis, D, je také majetkem univ. knihovny pražské (sign. XVII. C 16). Má 203 listy papírové, formát foliový. Vazba jest skoro celá stará; dřevěné desky potaženy jsou hnědou koží s tlače- nými ozdobami. Jen pravá polovice přední desky nahrazena byla novým kusem papírovým téže barvy jako při rkpu D a spony odstra- něny. Přídeštných listů není. Obsahem jsou 1a—183b Životy sv. Otců, 1. 184a je prázdný, na 1. 184b—198a následuje štítenské zpracování spisu O čtveru zlém17 199a—202a traktát Nauczenie k duchowniemu ziwotu a 202a—203b Rzecz Czyefarzowa k pustennikom. Rukopis zachoval se v stavu velmi dobrém až na dva poslední listy. Těm porušení vazby uškodilo tak, že skoro celá zevní jejich polovice musila býti doplněna z rkpu B; doplnění to provedeno bylo patrně nedávno. Slohy jsou zpravidla o šesti půlarších, ve čtyřech případech jsou desítilistové. První list prvé slohy, patrně přídeštný, a čtyři, podle všeho nepopsané listy poslední slohy byly vytrženy. Z řádkův udávajících na dolním okraji počátek slohy následující zůstaly po vazbě jen zbytky. Výška rkpu jest 32 cm, šířka 21.2. Písmo, psané bez linek, za- ujímá plochu 21.5X12.7 cm, omezenou jednoduchými čarami. Přes 11) Je to totéž dílo, které jest obsaženo ve sborníku Opatovickém na 11. 24a—39a, jenže recense v Otc D. je poněkud obšírnější nežli v ŠtítOp.
Strana 15
O staročeských Životech sv. Otcův. 15 tyto čáry písmo sahá jen velmi zřídka a nikde ne značně. Okraj u hřbetu má 3 cm, na straně zevní 5.5, nahoře 4.2, dole 6.3 cm. Řádků bývá na straně 35 až 43. Rukopis psán jest inkoustem černým, písmem dosti zřetelným, od počátku do konce stejně pečlivě. Oprav jest v celém textu jen několik; provedeny jsou podtečkováním nebo červeným přetržením chybného slova nebo červeným přetržením omylu a červeným nade- psáním znění správného nebo prostě černým nadepsáním kusu vy- nechaného nebo konečně dodatečným napsáním vynechaných slov, při čemž místo, kam slova náleží, označeno bývá znaménkem. Začáteční písmena velikých oddílů, jako na l. 1a, 3a, 91b, 150a a j., měla býti iniciálkami sahajícími přes osm až deset řádkův, ale nebyla provedena. První litery odstavců menších, vysoké se dva řádky, jsou — s výjimkou 1. 62b — až do 1. 82a červené, odtud pak až do konce rkpu vyne- chány. Velká písmena vůbec ozdobena jsou od počátku až do 1. 82a, pak na 1. 93b a konečně od 1. 198a až do konce červenými skvrnami. Nápisy kapitol jsou, pokud nechybějí — od 82b do 198b jich není — také červené. Rukopis, jak viděti, není po stránce zevní úpravy do- dělán. Že i rkp. D jest opis, tomu svědčí jazyk jeho a zase chyby písařské, jako: f tiem 2a m. ščítem; zadagi 6b. m. ožídaji; poſledny 16b m. pokladní; ve míſe 30a m. ve sně; trzie 31b m. črtie; gechu 43b m. jeho; Rytierzem 44b m. hrnčieřem; 50a schází: mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek: puſft 65b m. puost; 76a vynecháno: aby druhu ovšem toho nečinil, nenávidíš-li; Manzelſkych 79b m. naj- mlazších; do víſy 80a m. o duši; Mnichy 83a m. múchy; myſſi 85a m. múchy; 109a schází: rozpomanuv sě za ten krádež krutějie sě mútiech; obraz neczy 129a m. obraznicě; polednie 174a m. po- slednie atd. Jazyk rkpu D hlásí se sice, jako jazyk všech rukopisů dosavad- ních, také do stol. XV., jeví se však proti jazyku textu B značně mladší, a to po všech stránkách. Jsou tu případy přechodu aj—ej: v neídalfich 38 a (B 40 a naida- lerſſich), nezhrzay (imper. se zvratnou analogií) 67 a (B 74 a nezhrzyeg); — odchylky od pravidla jerového: bazeň 105 a, 44b (bazn B 120 a, 47b), (oni) cžetly 84 a, w ſlzach 9 b, 7 a (B 9 a, 6 b we ſlzach), na chrzbetie 72 a (B 80 b na chrzebtie); — jotace v slabikách krátkých velmi často zanedbána; sloveso -manúti má vždy - men -; — je tu doklad rozšiřování ú—au: kaudele 74 b (B 84 a kudele); — přehláska u—i v slovesných tvarech VI. třídy zrušena: obdarzuge 66 b (B 73 b obda- rzige), ofſlechtiuge 40 a (B 42 a oſſlechtige), odplaczugeš 120 a (B 137 a
O staročeských Životech sv. Otcův. 15 tyto čáry písmo sahá jen velmi zřídka a nikde ne značně. Okraj u hřbetu má 3 cm, na straně zevní 5.5, nahoře 4.2, dole 6.3 cm. Řádků bývá na straně 35 až 43. Rukopis psán jest inkoustem černým, písmem dosti zřetelným, od počátku do konce stejně pečlivě. Oprav jest v celém textu jen několik; provedeny jsou podtečkováním nebo červeným přetržením chybného slova nebo červeným přetržením omylu a červeným nade- psáním znění správného nebo prostě černým nadepsáním kusu vy- nechaného nebo konečně dodatečným napsáním vynechaných slov, při čemž místo, kam slova náleží, označeno bývá znaménkem. Začáteční písmena velikých oddílů, jako na l. 1a, 3a, 91b, 150a a j., měla býti iniciálkami sahajícími přes osm až deset řádkův, ale nebyla provedena. První litery odstavců menších, vysoké se dva řádky, jsou — s výjimkou 1. 62b — až do 1. 82a červené, odtud pak až do konce rkpu vyne- chány. Velká písmena vůbec ozdobena jsou od počátku až do 1. 82a, pak na 1. 93b a konečně od 1. 198a až do konce červenými skvrnami. Nápisy kapitol jsou, pokud nechybějí — od 82b do 198b jich není — také červené. Rukopis, jak viděti, není po stránce zevní úpravy do- dělán. Že i rkp. D jest opis, tomu svědčí jazyk jeho a zase chyby písařské, jako: f tiem 2a m. ščítem; zadagi 6b. m. ožídaji; poſledny 16b m. pokladní; ve míſe 30a m. ve sně; trzie 31b m. črtie; gechu 43b m. jeho; Rytierzem 44b m. hrnčieřem; 50a schází: mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek: puſft 65b m. puost; 76a vynecháno: aby druhu ovšem toho nečinil, nenávidíš-li; Manzelſkych 79b m. naj- mlazších; do víſy 80a m. o duši; Mnichy 83a m. múchy; myſſi 85a m. múchy; 109a schází: rozpomanuv sě za ten krádež krutějie sě mútiech; obraz neczy 129a m. obraznicě; polednie 174a m. po- slednie atd. Jazyk rkpu D hlásí se sice, jako jazyk všech rukopisů dosavad- ních, také do stol. XV., jeví se však proti jazyku textu B značně mladší, a to po všech stránkách. Jsou tu případy přechodu aj—ej: v neídalfich 38 a (B 40 a naida- lerſſich), nezhrzay (imper. se zvratnou analogií) 67 a (B 74 a nezhrzyeg); — odchylky od pravidla jerového: bazeň 105 a, 44b (bazn B 120 a, 47b), (oni) cžetly 84 a, w ſlzach 9 b, 7 a (B 9 a, 6 b we ſlzach), na chrzbetie 72 a (B 80 b na chrzebtie); — jotace v slabikách krátkých velmi často zanedbána; sloveso -manúti má vždy - men -; — je tu doklad rozšiřování ú—au: kaudele 74 b (B 84 a kudele); — přehláska u—i v slovesných tvarech VI. třídy zrušena: obdarzuge 66 b (B 73 b obda- rzige), ofſlechtiuge 40 a (B 42 a oſſlechtige), odplaczugeš 120 a (B 137 a
Strana 16
16 I. E. Smetánka: odplaczygeſf), polepſſugi 5b (B 5 a polepſſigíj), ponizuge 79 b (B 90 a po- nízige), przelſtiuge 72 b (B 81 b przielfftige), zruſfuge 68 b (B 76 a zru- — m. nrav je pravidlem mrav; — za u z vo před retnicemi je ſlíge); často v: w bahníe 72 b (B 81 a v bahníe), w mileho Boha 61 a (B 66 b v mileho boha), w modlitbach 8 a (B 7 b v modlitbach), w mukach 71 a (B 79 b v mvkach), w prſy 131 b (B 151 b v prſy); m. přivuzný vždy příbuzný. Komparativ od přědní pozměněn analogií: przedíly 83 b (D 95 b prziezſſij). Místo dřvi je vždy dvéřě: na dwerze 120 b (B 138 a drzwí), dwerze 56 b (B 61 a drzwí); — pec má gen. pecč: do pecze 97 a (B 111 a pecy); — m. jmě jest pravidlem jméno; — 1. os. sg. praes. má v hoj- ných případech -m za starší -u: przebywam 66 b (B 73 b przieby- wagi), nezhrdam 13 b (B 12 b nezhrdagí), zaklinam 29 a (B 30 a zaklí- nagí), zaklynam 56 b (B 61 a zaklínagi), rziekâ 71 a (B 79 b rziekagí), wſtawam 67 b (B 75 a wſtawagi), netbam 140 b (B 161 a netbagí), vffam 81 b (B 93 a vfagí), znam 81 b. (B 93 a znagí), zadam 61 a (B 66 b za- dagí), nezamyfſlem 96 a (B 109 b nezamyfflegí), nepuſſtiem 13 b (B 12 b nepuſſuegí), neſmíč 81 b (B 93 a neſmiegi), ſtydim ſie 60 b (B 66 b 1at ſye ſtyzy), vkrotim 135 b (B 155 a vkrocy), pokuſym 74 a (B 83 a po- kuffi), muſſim 40 a (B 42 b muſfí), podnietim 54 b (B 58 b podniecy), pwim 46 a (B 49 a pwi), prawim 65 a (B 71 b Pwi), proſym 118 b (B 136a pſſi), 47a (B 50 a pſſi), 66a, 61 a (B 73 a, 67 a pſſi), neodpuſtim 64 a (B 70 a neodpufftí), nedopuſtim 79 a (B 89 b nedopufftí), radím 58 a (B 63 a razy), zatratim 16 b (B 15 b zatracy), newratim 132 a (B 152 a newcy), newratî 45 a (B 47 b newracy); — zastoupeny jsou i jiné mladši slovesné tvary : poczew 79 b (B 89 b poczen), gew 81 b (B 93 a gem), pogew 77 b (B 87 b pogem), wzew 53 a (B 57 a wzem), ſpiewſſe 131b (B 151 b ſpenfſe), což jest dobul, to jest rozdal 115 a, wiem 81 b, 13 a, 60 b (B 93 a wiedie, 12 b wiedie, 66 a wredie), giete 86 a (B 98 b gtefte). Tvary duálové jsou valnou většinou nahrazeny plurálovými: o trech dwu Bratrzi 108 b (B 124 b o tu dwu bratrv), dwu zen 66 a (B 73 a dwu zenv), tiemito tieleſnymi oczima 115b, po ſwych ruku 6 b (B 6 a po ſwu ruku), ſwe rucze 16b (B 15 b ſwogí rucye), anij vtyli 60 b (B 66 b ana vtyla), k wam 66 a (B 73 a k wama), s nami 82 a (B 94 a ſ nama), z nych 42 b (B 45 a z níj), gim 23 a (B 23 a gima), prze- bywayme 75b (B 85 a prziebywaîwa), mame 13 a (B 12 a mawie), budeme 13 a (B 12 a budewa), abyfſte byli powyſleny 48 a (B 51 b abyſſta byla powyſſena), ony odpowiediechu 66 a (B 73 a onie odpowiedieffta), ty dwie žene bydlechu 66 a (B 73 a oníe bydlefſta) atd.; — v doplňku vyskýtají se za tvary jmenné složené tvary adjektiv: člověk jest blyzífí 70 a (B 78 a blizíj), (on) jest naíprotiwnieyſſy 60 b (B 66 a nagprotiwniegíj), jste vkrutnieyffy 23 a (B 23 a vkrutniegſfe); — impf. a aorist jsou pí- sařovi D tvary vymírajícími; svědčí tomu: a) novotvary v imperfektu: tahnuchu 9 a (B 8 b tahníechu), hynuchu 121 a (B 138 b hyníechu); b) úpadek smyslu pro imperfektum sloves dokonavých: wybiehachu 44 b (B 47 b wýbiehniechu), pak ſie rozgidechu každý do své pelešě 54 b (B 58 b
16 I. E. Smetánka: odplaczygeſf), polepſſugi 5b (B 5 a polepſſigíj), ponizuge 79 b (B 90 a po- nízige), przelſtiuge 72 b (B 81 b przielfftige), zruſfuge 68 b (B 76 a zru- — m. nrav je pravidlem mrav; — za u z vo před retnicemi je ſlíge); často v: w bahníe 72 b (B 81 a v bahníe), w mileho Boha 61 a (B 66 b v mileho boha), w modlitbach 8 a (B 7 b v modlitbach), w mukach 71 a (B 79 b v mvkach), w prſy 131 b (B 151 b v prſy); m. přivuzný vždy příbuzný. Komparativ od přědní pozměněn analogií: przedíly 83 b (D 95 b prziezſſij). Místo dřvi je vždy dvéřě: na dwerze 120 b (B 138 a drzwí), dwerze 56 b (B 61 a drzwí); — pec má gen. pecč: do pecze 97 a (B 111 a pecy); — m. jmě jest pravidlem jméno; — 1. os. sg. praes. má v hoj- ných případech -m za starší -u: przebywam 66 b (B 73 b przieby- wagi), nezhrdam 13 b (B 12 b nezhrdagí), zaklinam 29 a (B 30 a zaklí- nagí), zaklynam 56 b (B 61 a zaklínagi), rziekâ 71 a (B 79 b rziekagí), wſtawam 67 b (B 75 a wſtawagi), netbam 140 b (B 161 a netbagí), vffam 81 b (B 93 a vfagí), znam 81 b. (B 93 a znagí), zadam 61 a (B 66 b za- dagí), nezamyfſlem 96 a (B 109 b nezamyfflegí), nepuſſtiem 13 b (B 12 b nepuſſuegí), neſmíč 81 b (B 93 a neſmiegi), ſtydim ſie 60 b (B 66 b 1at ſye ſtyzy), vkrotim 135 b (B 155 a vkrocy), pokuſym 74 a (B 83 a po- kuffi), muſſim 40 a (B 42 b muſfí), podnietim 54 b (B 58 b podniecy), pwim 46 a (B 49 a pwi), prawim 65 a (B 71 b Pwi), proſym 118 b (B 136a pſſi), 47a (B 50 a pſſi), 66a, 61 a (B 73 a, 67 a pſſi), neodpuſtim 64 a (B 70 a neodpufftí), nedopuſtim 79 a (B 89 b nedopufftí), radím 58 a (B 63 a razy), zatratim 16 b (B 15 b zatracy), newratim 132 a (B 152 a newcy), newratî 45 a (B 47 b newracy); — zastoupeny jsou i jiné mladši slovesné tvary : poczew 79 b (B 89 b poczen), gew 81 b (B 93 a gem), pogew 77 b (B 87 b pogem), wzew 53 a (B 57 a wzem), ſpiewſſe 131b (B 151 b ſpenfſe), což jest dobul, to jest rozdal 115 a, wiem 81 b, 13 a, 60 b (B 93 a wiedie, 12 b wiedie, 66 a wredie), giete 86 a (B 98 b gtefte). Tvary duálové jsou valnou většinou nahrazeny plurálovými: o trech dwu Bratrzi 108 b (B 124 b o tu dwu bratrv), dwu zen 66 a (B 73 a dwu zenv), tiemito tieleſnymi oczima 115b, po ſwych ruku 6 b (B 6 a po ſwu ruku), ſwe rucze 16b (B 15 b ſwogí rucye), anij vtyli 60 b (B 66 b ana vtyla), k wam 66 a (B 73 a k wama), s nami 82 a (B 94 a ſ nama), z nych 42 b (B 45 a z níj), gim 23 a (B 23 a gima), prze- bywayme 75b (B 85 a prziebywaîwa), mame 13 a (B 12 a mawie), budeme 13 a (B 12 a budewa), abyfſte byli powyſleny 48 a (B 51 b abyſſta byla powyſſena), ony odpowiediechu 66 a (B 73 a onie odpowiedieffta), ty dwie žene bydlechu 66 a (B 73 a oníe bydlefſta) atd.; — v doplňku vyskýtají se za tvary jmenné složené tvary adjektiv: člověk jest blyzífí 70 a (B 78 a blizíj), (on) jest naíprotiwnieyſſy 60 b (B 66 a nagprotiwniegíj), jste vkrutnieyffy 23 a (B 23 a vkrutniegſfe); — impf. a aorist jsou pí- sařovi D tvary vymírajícími; svědčí tomu: a) novotvary v imperfektu: tahnuchu 9 a (B 8 b tahníechu), hynuchu 121 a (B 138 b hyníechu); b) úpadek smyslu pro imperfektum sloves dokonavých: wybiehachu 44 b (B 47 b wýbiehniechu), pak ſie rozgidechu každý do své pelešě 54 b (B 58 b
Strana 17
O staročeských Životech sv. Otcův. 17 rozegdiechu), když ſe ſendechu 32 a (B 33 a ſendiechu); c) to, že za impf. a aor. často, v některých partiích skoro napořád, přicházejí tvary perfekta: když gt sſel 72 a (B 81 a dieffe), paſt geſt 117 b (B 134 b paſyeſſe), vmieral geſt 86 b (B 99 b vmierafſe) , ſediel gt 82 a (B 94 a ſedieſſe), on gt profyl 82 a (B 93 a pſyefſe), nechtiel gt 75 b (B 85 a nechtiefſe), byl vmrzel 76 a (B 86 a bieſſe vmrziel), nemohla gt 76 a (B 85 b nemoziefſe), gmiel gt 78 b (B 88 b miegiefſe), poznal gt 78 b (B 88 b poznafſe), ſweliczowal 135 a (B 155 a ſwelicziefſe), kazal gt 74 a (B 83 a kazaſſe), vczinil 74 a (B 83 a vczíníſſe), rozdawal 118 a (135 b rozda- diefſe), tu ſie geſt oddal na běh 97 a (B 111 a oddadteſſe), nevmíeli ſu 66 a (73 a nevmiefſta), když gſu pohrzebowali 82 b (B 94 a pohrzebo- wafſta), ſchazeli ſu ſie 84 b (B 96 b ſchazyechu ſye), prziprawili ſu 75 b (B 85 a przipwiechu), poczechu 132 a (B 152 a poczieſſta) atd.; — o di- vočení přechodníkových vazeb svědčí: (v)iděch pústenníka samoho prze- bywagie 95 b (B 109 a prziebywagice). Ve slovníku patrná jest v D snaha vyhýbati se slovům zastaralým. Tak se tu čte: brzezecz 92 a, brzezcze 92 a místo bržec (B 105 a), bržcě (B t.); pohrzuge 68 b m. hrdá (B 76 b), pohrzel 88 b m. hrdal (B 76 b); kterak 114 b, 29 a m. kako (B 131 a, 30 a), kterakys 71 a m. kakýs (B 79 a), niekterake 74 a m. někaké (B 83 a); nade wſſeczky gine 55 a m. mimo (elativně) všě jiné (B 59b); mladenecz 61 b, 64 a m. mládec (B 67 b, 70 b); opukowu skálu 82b m. opočnú (B 94 b); hrob 48 b, 127 a, 7 b, 56 a m. rov (B 52 a, 146 a, 7 a, 60b); ſſkrwawie ſie 41 b m. škrva sě (B 43 b); tudy y onudy 124 b m. sudy i onudy (B 143 b); hru 59b m. špili (B 65 a); peczy 36 b m. tbu (B 38 b), pecze 13 b m. tby (B 13a); neboý ſne 42 a m. nežásaj se (B 44 a). — Přípiskem pozdějším v rukopise jest okrajová glossa na 1. 34a „Aha, holuba zaſtřelil“ a meziřádková poznámka na 1. 76b „to diw weliký a wiecz neslýchana“, připsaná k slovům textu „Sraczkowa ſlehla.“ Nějaký čtenář udělal si místy u kusů, které se mu zvláště líbily, na okraji ručičky. Vznik rukopisu lze datovati podle poznámek vepsaných do textu týmž písmem, kterým je psán celý kodex. První kniha ukon- čena byla „Sabbato post Epiphaniam LXXXV“ (38b), to jest — písmo ukazuje do století XV. — 8. ledna 1485. List 65b písař psal „feria IV. post Epiphaniam“; rok neudán. Na 1. 80b jest v textu rodinná zpráva „Sabbato ante Antonii Kašparonisa peperit filium ... 87“; sobota před sv. Antonínem připadla r. 1487 na 13. leden. „Feria IV. ante Sebastiani“, patrně pořád ještě r. 1487 a tedy 17. ledna, byla dodělána strana 109b, „feria VI. post Sebastiani“, t. j. 26. ledna, pracoval písař o 1. 114b. Poněvadž jest pravděpodobnější domnívati se, že písař udělal v své činnosti pausu po ukončeném celku a po dvouleté přestávce začal novým celkem, nežli, že by byl Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 2
O staročeských Životech sv. Otcův. 17 rozegdiechu), když ſe ſendechu 32 a (B 33 a ſendiechu); c) to, že za impf. a aor. často, v některých partiích skoro napořád, přicházejí tvary perfekta: když gt sſel 72 a (B 81 a dieffe), paſt geſt 117 b (B 134 b paſyeſſe), vmieral geſt 86 b (B 99 b vmierafſe) , ſediel gt 82 a (B 94 a ſedieſſe), on gt profyl 82 a (B 93 a pſyefſe), nechtiel gt 75 b (B 85 a nechtiefſe), byl vmrzel 76 a (B 86 a bieſſe vmrziel), nemohla gt 76 a (B 85 b nemoziefſe), gmiel gt 78 b (B 88 b miegiefſe), poznal gt 78 b (B 88 b poznafſe), ſweliczowal 135 a (B 155 a ſwelicziefſe), kazal gt 74 a (B 83 a kazaſſe), vczinil 74 a (B 83 a vczíníſſe), rozdawal 118 a (135 b rozda- diefſe), tu ſie geſt oddal na běh 97 a (B 111 a oddadteſſe), nevmíeli ſu 66 a (73 a nevmiefſta), když gſu pohrzebowali 82 b (B 94 a pohrzebo- wafſta), ſchazeli ſu ſie 84 b (B 96 b ſchazyechu ſye), prziprawili ſu 75 b (B 85 a przipwiechu), poczechu 132 a (B 152 a poczieſſta) atd.; — o di- vočení přechodníkových vazeb svědčí: (v)iděch pústenníka samoho prze- bywagie 95 b (B 109 a prziebywagice). Ve slovníku patrná jest v D snaha vyhýbati se slovům zastaralým. Tak se tu čte: brzezecz 92 a, brzezcze 92 a místo bržec (B 105 a), bržcě (B t.); pohrzuge 68 b m. hrdá (B 76 b), pohrzel 88 b m. hrdal (B 76 b); kterak 114 b, 29 a m. kako (B 131 a, 30 a), kterakys 71 a m. kakýs (B 79 a), niekterake 74 a m. někaké (B 83 a); nade wſſeczky gine 55 a m. mimo (elativně) všě jiné (B 59b); mladenecz 61 b, 64 a m. mládec (B 67 b, 70 b); opukowu skálu 82b m. opočnú (B 94 b); hrob 48 b, 127 a, 7 b, 56 a m. rov (B 52 a, 146 a, 7 a, 60b); ſſkrwawie ſie 41 b m. škrva sě (B 43 b); tudy y onudy 124 b m. sudy i onudy (B 143 b); hru 59b m. špili (B 65 a); peczy 36 b m. tbu (B 38 b), pecze 13 b m. tby (B 13a); neboý ſne 42 a m. nežásaj se (B 44 a). — Přípiskem pozdějším v rukopise jest okrajová glossa na 1. 34a „Aha, holuba zaſtřelil“ a meziřádková poznámka na 1. 76b „to diw weliký a wiecz neslýchana“, připsaná k slovům textu „Sraczkowa ſlehla.“ Nějaký čtenář udělal si místy u kusů, které se mu zvláště líbily, na okraji ručičky. Vznik rukopisu lze datovati podle poznámek vepsaných do textu týmž písmem, kterým je psán celý kodex. První kniha ukon- čena byla „Sabbato post Epiphaniam LXXXV“ (38b), to jest — písmo ukazuje do století XV. — 8. ledna 1485. List 65b písař psal „feria IV. post Epiphaniam“; rok neudán. Na 1. 80b jest v textu rodinná zpráva „Sabbato ante Antonii Kašparonisa peperit filium ... 87“; sobota před sv. Antonínem připadla r. 1487 na 13. leden. „Feria IV. ante Sebastiani“, patrně pořád ještě r. 1487 a tedy 17. ledna, byla dodělána strana 109b, „feria VI. post Sebastiani“, t. j. 26. ledna, pracoval písař o 1. 114b. Poněvadž jest pravděpodobnější domnívati se, že písař udělal v své činnosti pausu po ukončeném celku a po dvouleté přestávce začal novým celkem, nežli, že by byl Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 2
Strana 18
. 18 I. E. Smetánka: ustal uprostřed druhé knihy, lze datum na 1. 65 b vykládati také na r. 1487 (10. lodna). Při tempu, jakým písař ve druhé a — od 1. 91b — třetí knize pospíchá, lze pokládati za velmi možné, že dopsal celý rukopis dosti brzy na začátku r. 1487. Posledni z rukopisův, E (sign. univ. knihovny pražské XVII. E 2), papírový, in 8°, má 211 listů stránkovaných a 6 nestrán- kovaných; z nestránkovaných dva pergamenové, popsané kusem la- tinského textu, jsou přídeštné. List 212 jest vytržen. Vazba jest stará, kožená; kování a spona jsou odstraněny. Na hřbetě je na obílené kůži psáno červenou hlinkou nahoře VIII, dole 16. Obsahem rukopisu jsou na 1. 1a— 197b Otc., na 1. 198a až 211a Jiříkovo vidění. Slohy jsou vesměs dvanáctilistové. Při vazbě knihař za podložky nití užil proužků téhož rukopisu latinského, jehož listy položeny jsou do přídeští. Počátky sloh, vpisované do pravého dolního rohu sloh předchozích, jsou namnoze sříznuty. Rukopis má 21.4 cm výšky, 14.5 cm šířky. Psáno je bez linek na ploše 15.4 9.3 cm, omezené jednoduchými čarami. Písmo čáry tyto na pravo často překračuje. Okraj zevní je široký 3.4 cm, hřbetní 1.8; horní má 2, dolní 4 cm. Řádků bývá na stránce 35 až 44. Písmo, psané černě, je celým rukopisem stejně úhledné. Opravy jsou nadmíru řídké a záleží v prostém přeškrtnutí chybného slova. Na str. 1 a zaujímá začáteční písmeno B, černé jako text ostatní, sedm řádků; jiné iniciálky, barvy červené, sahají přes dva řádky. Ná- pisy jsou červené. Také veliká písmena a rozdělovací znaménka v ce- lém rukopise okrášlena jsou červenými čárkami. Místy jsou podtržena červeně celá slova začínající větu, ba i celé věty. Písmo hlásí se, jako u všech rukopisů předešlých, do XV. stol. Rukopis E jest opis. Plyne to z hojných písařských chyb, jako: ſkutcziech 49 b m. kútiech; wiecznie 50 b m. viece; 51 b vynecháno: i se i ono jmějieše, přebýváše v jeho srdci vrtká žádost mrzká; ſpa- ſenie 51b m. spadenie; pocze 52 a m. pojě; 53 a dvakrát psáno: bezpecznie ſtatí w pokorze; wſſedni den 55 a m. všě dni; 56 a schází: a již třetí den, jakž sem ižádného; tu rzekl ze 62 b m. tudiež (písař četl: tu dieše); 69a schází: těch činóv hledajě; welikeho 76 a m. ve- selého; obkladenij 85 a m. oddáleni; bludím 87b m. bdím; 91 a schází: i slepi z hlíny jako dceru; 97 b chybí: řekl-lis byl bratru o peleši co; 106 b vynecháno: a když jemu otpověděchú, i vecě: a co sem viece učinil; atd. Kromě toho projevuje se E jako opis i tím,
. 18 I. E. Smetánka: ustal uprostřed druhé knihy, lze datum na 1. 65 b vykládati také na r. 1487 (10. lodna). Při tempu, jakým písař ve druhé a — od 1. 91b — třetí knize pospíchá, lze pokládati za velmi možné, že dopsal celý rukopis dosti brzy na začátku r. 1487. Posledni z rukopisův, E (sign. univ. knihovny pražské XVII. E 2), papírový, in 8°, má 211 listů stránkovaných a 6 nestrán- kovaných; z nestránkovaných dva pergamenové, popsané kusem la- tinského textu, jsou přídeštné. List 212 jest vytržen. Vazba jest stará, kožená; kování a spona jsou odstraněny. Na hřbetě je na obílené kůži psáno červenou hlinkou nahoře VIII, dole 16. Obsahem rukopisu jsou na 1. 1a— 197b Otc., na 1. 198a až 211a Jiříkovo vidění. Slohy jsou vesměs dvanáctilistové. Při vazbě knihař za podložky nití užil proužků téhož rukopisu latinského, jehož listy položeny jsou do přídeští. Počátky sloh, vpisované do pravého dolního rohu sloh předchozích, jsou namnoze sříznuty. Rukopis má 21.4 cm výšky, 14.5 cm šířky. Psáno je bez linek na ploše 15.4 9.3 cm, omezené jednoduchými čarami. Písmo čáry tyto na pravo často překračuje. Okraj zevní je široký 3.4 cm, hřbetní 1.8; horní má 2, dolní 4 cm. Řádků bývá na stránce 35 až 44. Písmo, psané černě, je celým rukopisem stejně úhledné. Opravy jsou nadmíru řídké a záleží v prostém přeškrtnutí chybného slova. Na str. 1 a zaujímá začáteční písmeno B, černé jako text ostatní, sedm řádků; jiné iniciálky, barvy červené, sahají přes dva řádky. Ná- pisy jsou červené. Také veliká písmena a rozdělovací znaménka v ce- lém rukopise okrášlena jsou červenými čárkami. Místy jsou podtržena červeně celá slova začínající větu, ba i celé věty. Písmo hlásí se, jako u všech rukopisů předešlých, do XV. stol. Rukopis E jest opis. Plyne to z hojných písařských chyb, jako: ſkutcziech 49 b m. kútiech; wiecznie 50 b m. viece; 51 b vynecháno: i se i ono jmějieše, přebýváše v jeho srdci vrtká žádost mrzká; ſpa- ſenie 51b m. spadenie; pocze 52 a m. pojě; 53 a dvakrát psáno: bezpecznie ſtatí w pokorze; wſſedni den 55 a m. všě dni; 56 a schází: a již třetí den, jakž sem ižádného; tu rzekl ze 62 b m. tudiež (písař četl: tu dieše); 69a schází: těch činóv hledajě; welikeho 76 a m. ve- selého; obkladenij 85 a m. oddáleni; bludím 87b m. bdím; 91 a schází: i slepi z hlíny jako dceru; 97 b chybí: řekl-lis byl bratru o peleši co; 106 b vynecháno: a když jemu otpověděchú, i vecě: a co sem viece učinil; atd. Kromě toho projevuje se E jako opis i tím,
Strana 19
O staročeských Životech sv. Otcův. 19 že má jazyk o mnoho mladší než všecky rukopisy ostatní. K jeho charakteristice zase několik podrobností. Kolísání a vyrovnávání mezi tvary s a a ě ustaluje se na míře skoro novočeské: brezel 164 a (A 355 a 17) brezal), 63 b, 55b, drziel 56 a, obdrziel 54 b, vſlyſſel 46 a (A 85 a vſlyſſaw), 64 a (A 117 b vſlyſfaw), yalý fie (oni) 63 b, yali ſme fie 45 a, prziyali (oni) 55 a, prziyalý 139 b, prziyawſſie 137 b (A 281 b przygewſlie), wzali 16 a (A 29 a wzel), wzawſſe 172 b, vſwadne 183 b (A 412 a vſwiedne), všeci ſwatí 34 a (A 63 a ſwietí), ſwatí 68 a, 65a (A ſwietí 126a, 120 a); — dosti hojné jsou do- klady úžení é—i: skutky appofftolsky 48 a (A 89 a Apofftolfke), hlidatí 47 a (A 87 a hledatí), chlib 146 b (A 306 b chleb), lyhal 186 a (A 419 a lehal), rozličné rohaty ještěry 67 a (A 124b rohate), taky 109 b (A 211 a takez); o úžení svědčí i případy zvratné analogie: s welikem zá- stupem 71 b (A 132b welykym), famem bohem 17 a (A 31 b ſamym), kteremz koli neduživým 55 a (A 102 a kterymz), druhem (bratřím) 55 a (A 102 a Druheym), Geruzalemſkem mníškóm 77 b (A 144 b geruzalem- ſkym); — zákonnost v jerovém pravidle upadla v dokladech: svých bydel 54 a (A 99 b bydl), cztl 189 b, 190 b, nedotkl 72 a, na hrzbetie 105 b (A 201 b na chrebtíe), w plotie 50 a (A 92 a we pſy), nádobí ſie roz- ſechlo 99 a; — jotace je kleslá namnoze i v slabikách dlouhých; — případy úžení ie—í jsou časté: bditý 51 a (A 94 a bdletí), blezycze 140 b (A 289 b breziecze), bogicze ſie 56 a (A 103 b bogleczy ſie), hrzichom 66 b (A 123 a hrziechom), mieſycze 65 b (A 120 b mieſecze), neodpo- widam 57 a (A 105 a neotpowiedam), obtízen 86 a (A 161 a obtiezen), penize 99 b (A 187b pemeze), ſkwil ſie 18 a (= stkvěl se), wicze 45 b (A 84 a wiecze); úžení dosvědčeno jest i doklady: k porodienie 46 b (A 86 a k porodiený), k ſwrchowanie 55 b (A 102 b k ſwrchowany), u velikém omamenie 49 b (A 91 a omameny), s oruziem 24 b (A 44 b s voruzym); — u má doklady: hruza 30 b (A 56 a hroza), geſftieru 84 b (A 158 a giefftieruow), neduhu 46 b (A 85 b neduhuow), neduſtogen 182a (A 407 b nedoſtogen), puydu 73 b (A 136 b poydu); a lze sem po- čítati také: hlynienow pernicí 188 b (A 426 a hlynienu), jedením a pitím, hruow 108b; — přehláska u—i v slovesích VI. třídy je zrušena: bo- yugíe 5 b (A 9 a bogygie), przelſſczugie 124 b (A 249 b-przielfftygie); — přechod ý—aj doložen několikráte: przikray 142 b (A 294 b przykry), vmayz 134 b (A 273 b vmyz), naywayſs 165 a (A 357 a naywyſs); o změně ý—aj— ej svědčí i zvratná analogie: (ty) waly fie v smrdutém bahně 16 a (A 29 b waleyg); — mladší jest i změna r—er v dokladech: czernieyſſy 51 b (A 95 a czrnieyffý), czerneho 131 a (A 266 b czrna), czerftew 35 a (A 64 a czrftew), czert 49 b (A 91 b czrth), czertie 76 b (A 142 b ezrtie), czertie 86 a (A 160 b czrtey!) a j., czerwý 71 b (A 133 a Crwíe), czerwow 172 a (A 377 b czrwuow), czerwky 81 a (A 151 a — místo předl. ot je czrwky), zernowczy 144 a (A 299 b zrnowczy); veskrze od; — přesmyknutí v inhed provedeno důsledně: yhned 164b, 54 b, 59 a, 62 b, 69 a, 86 a atd. 17) Rukopis A vzat zde ke srovnávání jakožto nejpříbuznější. 2 *
O staročeských Životech sv. Otcův. 19 že má jazyk o mnoho mladší než všecky rukopisy ostatní. K jeho charakteristice zase několik podrobností. Kolísání a vyrovnávání mezi tvary s a a ě ustaluje se na míře skoro novočeské: brezel 164 a (A 355 a 17) brezal), 63 b, 55b, drziel 56 a, obdrziel 54 b, vſlyſſel 46 a (A 85 a vſlyſſaw), 64 a (A 117 b vſlyſfaw), yalý fie (oni) 63 b, yali ſme fie 45 a, prziyali (oni) 55 a, prziyalý 139 b, prziyawſſie 137 b (A 281 b przygewſlie), wzali 16 a (A 29 a wzel), wzawſſe 172 b, vſwadne 183 b (A 412 a vſwiedne), všeci ſwatí 34 a (A 63 a ſwietí), ſwatí 68 a, 65a (A ſwietí 126a, 120 a); — dosti hojné jsou do- klady úžení é—i: skutky appofftolsky 48 a (A 89 a Apofftolfke), hlidatí 47 a (A 87 a hledatí), chlib 146 b (A 306 b chleb), lyhal 186 a (A 419 a lehal), rozličné rohaty ještěry 67 a (A 124b rohate), taky 109 b (A 211 a takez); o úžení svědčí i případy zvratné analogie: s welikem zá- stupem 71 b (A 132b welykym), famem bohem 17 a (A 31 b ſamym), kteremz koli neduživým 55 a (A 102 a kterymz), druhem (bratřím) 55 a (A 102 a Druheym), Geruzalemſkem mníškóm 77 b (A 144 b geruzalem- ſkym); — zákonnost v jerovém pravidle upadla v dokladech: svých bydel 54 a (A 99 b bydl), cztl 189 b, 190 b, nedotkl 72 a, na hrzbetie 105 b (A 201 b na chrebtíe), w plotie 50 a (A 92 a we pſy), nádobí ſie roz- ſechlo 99 a; — jotace je kleslá namnoze i v slabikách dlouhých; — případy úžení ie—í jsou časté: bditý 51 a (A 94 a bdletí), blezycze 140 b (A 289 b breziecze), bogicze ſie 56 a (A 103 b bogleczy ſie), hrzichom 66 b (A 123 a hrziechom), mieſycze 65 b (A 120 b mieſecze), neodpo- widam 57 a (A 105 a neotpowiedam), obtízen 86 a (A 161 a obtiezen), penize 99 b (A 187b pemeze), ſkwil ſie 18 a (= stkvěl se), wicze 45 b (A 84 a wiecze); úžení dosvědčeno jest i doklady: k porodienie 46 b (A 86 a k porodiený), k ſwrchowanie 55 b (A 102 b k ſwrchowany), u velikém omamenie 49 b (A 91 a omameny), s oruziem 24 b (A 44 b s voruzym); — u má doklady: hruza 30 b (A 56 a hroza), geſftieru 84 b (A 158 a giefftieruow), neduhu 46 b (A 85 b neduhuow), neduſtogen 182a (A 407 b nedoſtogen), puydu 73 b (A 136 b poydu); a lze sem po- čítati také: hlynienow pernicí 188 b (A 426 a hlynienu), jedením a pitím, hruow 108b; — přehláska u—i v slovesích VI. třídy je zrušena: bo- yugíe 5 b (A 9 a bogygie), przelſſczugie 124 b (A 249 b-przielfftygie); — přechod ý—aj doložen několikráte: przikray 142 b (A 294 b przykry), vmayz 134 b (A 273 b vmyz), naywayſs 165 a (A 357 a naywyſs); o změně ý—aj— ej svědčí i zvratná analogie: (ty) waly fie v smrdutém bahně 16 a (A 29 b waleyg); — mladší jest i změna r—er v dokladech: czernieyſſy 51 b (A 95 a czrnieyffý), czerneho 131 a (A 266 b czrna), czerftew 35 a (A 64 a czrftew), czert 49 b (A 91 b czrth), czertie 76 b (A 142 b ezrtie), czertie 86 a (A 160 b czrtey!) a j., czerwý 71 b (A 133 a Crwíe), czerwow 172 a (A 377 b czrwuow), czerwky 81 a (A 151 a — místo předl. ot je czrwky), zernowczy 144 a (A 299 b zrnowczy); veskrze od; — přesmyknutí v inhed provedeno důsledně: yhned 164b, 54 b, 59 a, 62 b, 69 a, 86 a atd. 17) Rukopis A vzat zde ke srovnávání jakožto nejpříbuznější. 2 *
Strana 20
20 I. E. Smetánka: Komparativy (a superlativy) mladšího rázu jsou: naybohatſſy 77b (A 144 b naybohatieygffy), naykrotſſy 32 b (A 59 a naykrotczeyſſe), nay- twrdffiech 84 a (A 157 b naytwrſſych). Ve vzoru znamenie lok. sg. mivá koncovku -ím, -iem: o gedenim rozkošném 3 a, w kralowſtwím 31 a (A 51 a kraleftwi), w kralowſtwiem 101b; — bratřie, kněžie skloňují se jako tvary plurálové: od bratrzich 23 b (A 43 a ot bratrzie), ze všech bratrzich 77 a (A 143 a bratrzy), svým bratrzym 65 b (A 120 b své bratrzy), s bratrzymí 61 a (A 112 b s bratrzý); — analogií objevují se u i-kmenů tvary podle vzoru dušě: ze vší myſle 170 a (A 372 b myfly), jiným wieczym 63 a (A 115b wleczem); — místo jmě čte se vždy jméno, m. rámě rameno; — pronom. tvary zájmena sám nahrazují se složenými: famemu 53 a (A 98 a ſamomu), ſamym bohem 27 b (A 50 a famiem), ſamych 158 b (A 339 a famiech); — vešcek má akk. sg. fem. všecku 58 b, 67 b, 155 a, 21 b, nom. plur. masc. všeci 70 a, 79 a, 79 b, 80 a, 142 b, 34 a; — 1. os. sg. praes. má -m měrou novočeskou; dokonce je tu i: wizym 87 b (A 163 b wyzy), 32 a (A 59 a wyzy); — z jiných tvarů, které vrhají světlo na stav slovesa v době písařově, jsou tu: wyſkytna 75 a (A 139 a wyſkyta), ktwiel 50 b (A 93 b ktwieffie), obyaw 174 a (A 383 a obgiem) a jinde, ſſkrzwicze ſie 87 b (A 163a ſíkrzwa ſie), rylý 183 b (411 b rzygycze = řvouce), lame 196 b (A 447 a lama), wiete 28 a (A 51 a wiefſte = viešte). Duál až na několik málo výjimek nahrazen jest plurálem: tremto rukama 112 a (A 218a tiemato rukama), na ſwa kolena 64 a (A 117 b na ſwu kolenu), na ſwych kolenich 54 a (A 99b na ſwu kolenczy), na ſwych kolenach 61 a (A 111 b na ſwu kolenczy), dwiema ſwatyma puſte- níky 59b (A 109a puſtennykoma), z nich 89a (A 166a z ny), nam obrema 81 a (A 151 b nama), neſlý 103 b (A 197a neſeſſta), ſſlý 126 b (A 253 b gdieffta), wzdayme 112b (A 219b wzdaywa) atd.; — m. adj. neurčitého stojí často určité: krafny byl 7 a (A 12 a kraſen), život byl kraſny 34 b (A 64 a krafen), přiebytek jest przichyſtany 58 b, nalezli jej wykopaneho 64 b (A 119 a wykopana), nalezl kbelík przewraczeny 90 b (A 169 a prziewraczen), druhého uzřel czerneho 131 a (A 266 a czrna), člověk jest blizſfy 121 b (A 241 b blyzý), on jsa ſylnieyſſy 5 b (A 9 b ſylniegí); — upadání smyslu pro kolikost děje slovesného ukazuje doklad: abychme nefflý 68 a (A 125 a nechodyli); — jednoduché tvary slovesné skoro ve- skrze zaměněny jsou perfektem; — úpadek vazeb participiálních ukazují 1. doklady velmi hojné, kde je místo přechodníku sloveso určité: ſwlekl 120 a (A 238 a swlek), vſlyſſel 64 a (A 117 b vſlyffaw), vzrziel 65 b (A 120 b vzrziew), kazal 56 b (A 104b kazaw), wzial 52 b (A 96 b wzem), za- pahlý 53 b (A 99 a zapalywffe) atd.; 2. chyby: ležela (saň) nehnucze ſie 73 a (A 380 a nehnuczy), aby oftanucze i šiel 100 b (A 190 a oſtana), myslil chticze 51 b (A 95 a chtie), wraticze ſie domóv mažiž 47 a (A 87 a wratíe), šiel zelegie a proſiecz 99 b (A 188 a proſie), shrbiwſſy ſie kopal 156 a (A 333 a shrbyw), padſſy zdechl 64b (A 119 a pad), rziekſſy to šiel 109 b (A 211 b rziek), prodawſſy rozdal 111b (A 216b prodaw), vſlyſſew to matka 102 a (A 193 a vſlyſſawſſy) atd.
20 I. E. Smetánka: Komparativy (a superlativy) mladšího rázu jsou: naybohatſſy 77b (A 144 b naybohatieygffy), naykrotſſy 32 b (A 59 a naykrotczeyſſe), nay- twrdffiech 84 a (A 157 b naytwrſſych). Ve vzoru znamenie lok. sg. mivá koncovku -ím, -iem: o gedenim rozkošném 3 a, w kralowſtwím 31 a (A 51 a kraleftwi), w kralowſtwiem 101b; — bratřie, kněžie skloňují se jako tvary plurálové: od bratrzich 23 b (A 43 a ot bratrzie), ze všech bratrzich 77 a (A 143 a bratrzy), svým bratrzym 65 b (A 120 b své bratrzy), s bratrzymí 61 a (A 112 b s bratrzý); — analogií objevují se u i-kmenů tvary podle vzoru dušě: ze vší myſle 170 a (A 372 b myfly), jiným wieczym 63 a (A 115b wleczem); — místo jmě čte se vždy jméno, m. rámě rameno; — pronom. tvary zájmena sám nahrazují se složenými: famemu 53 a (A 98 a ſamomu), ſamym bohem 27 b (A 50 a famiem), ſamych 158 b (A 339 a famiech); — vešcek má akk. sg. fem. všecku 58 b, 67 b, 155 a, 21 b, nom. plur. masc. všeci 70 a, 79 a, 79 b, 80 a, 142 b, 34 a; — 1. os. sg. praes. má -m měrou novočeskou; dokonce je tu i: wizym 87 b (A 163 b wyzy), 32 a (A 59 a wyzy); — z jiných tvarů, které vrhají světlo na stav slovesa v době písařově, jsou tu: wyſkytna 75 a (A 139 a wyſkyta), ktwiel 50 b (A 93 b ktwieffie), obyaw 174 a (A 383 a obgiem) a jinde, ſſkrzwicze ſie 87 b (A 163a ſíkrzwa ſie), rylý 183 b (411 b rzygycze = řvouce), lame 196 b (A 447 a lama), wiete 28 a (A 51 a wiefſte = viešte). Duál až na několik málo výjimek nahrazen jest plurálem: tremto rukama 112 a (A 218a tiemato rukama), na ſwa kolena 64 a (A 117 b na ſwu kolenu), na ſwych kolenich 54 a (A 99b na ſwu kolenczy), na ſwych kolenach 61 a (A 111 b na ſwu kolenczy), dwiema ſwatyma puſte- níky 59b (A 109a puſtennykoma), z nich 89a (A 166a z ny), nam obrema 81 a (A 151 b nama), neſlý 103 b (A 197a neſeſſta), ſſlý 126 b (A 253 b gdieffta), wzdayme 112b (A 219b wzdaywa) atd.; — m. adj. neurčitého stojí často určité: krafny byl 7 a (A 12 a kraſen), život byl kraſny 34 b (A 64 a krafen), přiebytek jest przichyſtany 58 b, nalezli jej wykopaneho 64 b (A 119 a wykopana), nalezl kbelík przewraczeny 90 b (A 169 a prziewraczen), druhého uzřel czerneho 131 a (A 266 a czrna), člověk jest blizſfy 121 b (A 241 b blyzý), on jsa ſylnieyſſy 5 b (A 9 b ſylniegí); — upadání smyslu pro kolikost děje slovesného ukazuje doklad: abychme nefflý 68 a (A 125 a nechodyli); — jednoduché tvary slovesné skoro ve- skrze zaměněny jsou perfektem; — úpadek vazeb participiálních ukazují 1. doklady velmi hojné, kde je místo přechodníku sloveso určité: ſwlekl 120 a (A 238 a swlek), vſlyſſel 64 a (A 117 b vſlyffaw), vzrziel 65 b (A 120 b vzrziew), kazal 56 b (A 104b kazaw), wzial 52 b (A 96 b wzem), za- pahlý 53 b (A 99 a zapalywffe) atd.; 2. chyby: ležela (saň) nehnucze ſie 73 a (A 380 a nehnuczy), aby oftanucze i šiel 100 b (A 190 a oſtana), myslil chticze 51 b (A 95 a chtie), wraticze ſie domóv mažiž 47 a (A 87 a wratíe), šiel zelegie a proſiecz 99 b (A 188 a proſie), shrbiwſſy ſie kopal 156 a (A 333 a shrbyw), padſſy zdechl 64b (A 119 a pad), rziekſſy to šiel 109 b (A 211 b rziek), prodawſſy rozdal 111b (A 216b prodaw), vſlyſſew to matka 102 a (A 193 a vſlyſſawſſy) atd.
Strana 21
O staročeských Životech sv. Otcův« 21 V slovníku proniká velmi silně snaha, nahrazovati slova upadající v lidové mluvě v zapomenutí slovy běžnějšími. Slova takto vymítaná jsou: bláhati: blahoſlawicze 53 a (A 97 b blahagycze); dieti: rzikaly 191 a (A 432 a diechu), rzikalí 100 a, 172 a (A 188 a, 377 b drechu) a jinde; ižádný: zadne 58 a (A 107 a yzadne) a jinde; junošě, junošice: mla- denczy 137 a (A 280 b gynoffy), mladenecz 69 b (A 128 b gynoffycze) kako, kaký: kterak 97 a, 127 a (A 181 b, 255 b kako), wſſelikterake 48 b (A 90 a wſſelykake), nikterakz 92 a (A 172 b nykakz), yakz 44 a, 113 b (A 81 a, 221b kakoz); korčiti sč: wadilý ſie 179 b (A 400 b korczyly); kovářový: řemeslo kowarzíke 54 a (A 99 b kowarzowe); mčieti: tahlý 134 a (A 272 a mezechu); měch: pytlow 58 a (A 107 a miechuow); mládec: mladenecz 111 a, 74 a (A 215 a, 138 a mladecz); násilně = valde: welmie 46 b (A 86 a naſylnie) ; popstvo: kniezſtwo 136 a (A 278 a popſtwo); pošpilévati: poſmiewagie 5b (A 8 b poſpylewage); rov: hrobu 50 a (A 92 a rowu); ručest: ſpiefſnie 23 a (A 42 a na ruczeſt); skončeti: ſkonal 174 b (A 385 a ſkonczial); sudnec: koſſyk 20 a (A 36 b ſudnecz); špíle: hruow 108 b (A 209 a ſſpyli); špíleti: zertugicz 186 b (A 420 a ſſpylegycz); uliznúti sč: zaſmal ſie 195 b (A 444b vlyze ſie); upatřiti: vhlydal 181 a (A 405 a vpatrzyl); užásati sě: lekatí nie 67 a (A 124 b vzaſati ſie), vlekli ſie 70 a (A 129a vzaſu ſie), vlekſſy ſie 174 b (A 385 a vzas ſie); vrtrati: reptanie 184 b (A 415 a wrtlanie); všaký: na kazdy den 143 a (A 297a na wſſak den); vychoditi: newychazy 47 b (A 87 b newychody). Uhrnem ukazuje jazyk rkpu E na sklonek XV. stol. nebo na počátek XVI. V textě E jsou i stopy nářeční. Vyskýtají se v dokladech: podpialý 55 a, wzpial 189 b, opiawſſe 174b, ſpiaw 183a; 18) zhnilý 182 a (A 408 a shnyly), zhorzelí 99 a (A 186b shorziechu), zhromazdil 78 a (A 145b fhromazdyl), zhromazdý 178 b (A 397 a shromazdíe); před patnaſti lety 34 a (A 62 a pietinadſti); nenoſſte 34a (A 63 a také ne- noſſte), poſſez ſie 167 a (A 363 a poſt ſie), 109b (A 211 a poſſt ſie), proſs 129b (A 262 a pros), odpuſſcz 139 a, 186 b, 141 b, 171a (A 285 a, 292 b, 375 b odpuſt), 108 a (A 207b odpuſſcz) a jinde, odpuſſt 136 a, 12b (A 277b, 22 b odpuſt), odpuſſte 141 a (A 291b odpuſſte). Případy s- -ia- ukazují buď do jižních Čech 19) nebo na Moravu; případy se spodobeným zh do končin moravských, které nesousedí 18) Jest ovšem možné, že jotace v případech těchto vznikla pouze graficky analogií podle tvarů s —č—, které byly v předloze. Domnění tomuto zdají se nasvědčovati doklady: poczialy 55b (A 103 a pocziechu), przigial 191 a, wzial 4 b (A 7 a wzie), wziaw 172a (A 377 b wze). Rozhodnouti se bezpečně nelze. V textu pokládány jsou případy s —ia— za fonetické. 19) V. DUŠEK, Hláskosloví nářečí jihočeských, Vokalismus (Rozpravy III. tř. akademie, VI. ročn., 2. č.) str. 7 a 16.
O staročeských Životech sv. Otcův« 21 V slovníku proniká velmi silně snaha, nahrazovati slova upadající v lidové mluvě v zapomenutí slovy běžnějšími. Slova takto vymítaná jsou: bláhati: blahoſlawicze 53 a (A 97 b blahagycze); dieti: rzikaly 191 a (A 432 a diechu), rzikalí 100 a, 172 a (A 188 a, 377 b drechu) a jinde; ižádný: zadne 58 a (A 107 a yzadne) a jinde; junošě, junošice: mla- denczy 137 a (A 280 b gynoffy), mladenecz 69 b (A 128 b gynoffycze) kako, kaký: kterak 97 a, 127 a (A 181 b, 255 b kako), wſſelikterake 48 b (A 90 a wſſelykake), nikterakz 92 a (A 172 b nykakz), yakz 44 a, 113 b (A 81 a, 221b kakoz); korčiti sč: wadilý ſie 179 b (A 400 b korczyly); kovářový: řemeslo kowarzíke 54 a (A 99 b kowarzowe); mčieti: tahlý 134 a (A 272 a mezechu); měch: pytlow 58 a (A 107 a miechuow); mládec: mladenecz 111 a, 74 a (A 215 a, 138 a mladecz); násilně = valde: welmie 46 b (A 86 a naſylnie) ; popstvo: kniezſtwo 136 a (A 278 a popſtwo); pošpilévati: poſmiewagie 5b (A 8 b poſpylewage); rov: hrobu 50 a (A 92 a rowu); ručest: ſpiefſnie 23 a (A 42 a na ruczeſt); skončeti: ſkonal 174 b (A 385 a ſkonczial); sudnec: koſſyk 20 a (A 36 b ſudnecz); špíle: hruow 108 b (A 209 a ſſpyli); špíleti: zertugicz 186 b (A 420 a ſſpylegycz); uliznúti sč: zaſmal ſie 195 b (A 444b vlyze ſie); upatřiti: vhlydal 181 a (A 405 a vpatrzyl); užásati sě: lekatí nie 67 a (A 124 b vzaſati ſie), vlekli ſie 70 a (A 129a vzaſu ſie), vlekſſy ſie 174 b (A 385 a vzas ſie); vrtrati: reptanie 184 b (A 415 a wrtlanie); všaký: na kazdy den 143 a (A 297a na wſſak den); vychoditi: newychazy 47 b (A 87 b newychody). Uhrnem ukazuje jazyk rkpu E na sklonek XV. stol. nebo na počátek XVI. V textě E jsou i stopy nářeční. Vyskýtají se v dokladech: podpialý 55 a, wzpial 189 b, opiawſſe 174b, ſpiaw 183a; 18) zhnilý 182 a (A 408 a shnyly), zhorzelí 99 a (A 186b shorziechu), zhromazdil 78 a (A 145b fhromazdyl), zhromazdý 178 b (A 397 a shromazdíe); před patnaſti lety 34 a (A 62 a pietinadſti); nenoſſte 34a (A 63 a také ne- noſſte), poſſez ſie 167 a (A 363 a poſt ſie), 109b (A 211 a poſſt ſie), proſs 129b (A 262 a pros), odpuſſcz 139 a, 186 b, 141 b, 171a (A 285 a, 292 b, 375 b odpuſt), 108 a (A 207b odpuſſcz) a jinde, odpuſſt 136 a, 12b (A 277b, 22 b odpuſt), odpuſſte 141 a (A 291b odpuſſte). Případy s- -ia- ukazují buď do jižních Čech 19) nebo na Moravu; případy se spodobeným zh do končin moravských, které nesousedí 18) Jest ovšem možné, že jotace v případech těchto vznikla pouze graficky analogií podle tvarů s —č—, které byly v předloze. Domnění tomuto zdají se nasvědčovati doklady: poczialy 55b (A 103 a pocziechu), przigial 191 a, wzial 4 b (A 7 a wzie), wziaw 172a (A 377 b wze). Rozhodnouti se bezpečně nelze. V textu pokládány jsou případy s —ia— za fonetické. 19) V. DUŠEK, Hláskosloví nářečí jihočeských, Vokalismus (Rozpravy III. tř. akademie, VI. ročn., 2. č.) str. 7 a 16.
Strana 22
22 I. E. Smetánka: blízko s Čechami,20) případ patnást vůbec na Moravu,21) imperativy noš atd. do jižních Čech 22) nebo — méně pravděpodobně — do jiho- západní Moravy.23) V jižních Čechách 24) a na jihozápadní Moravě se však sh nespodobuje v zh. Podle toho máme v textě E doklady dvou různých nářečí. Písař byl patrně příslušníkem jiného dialektu, než jakým byla psána jeho předloha. Totéž lze říci o textu A. Na Mo- ravu vůbec ukazují doklady nepřehlasovaného u, dvanást atd., svědší, do hlubší Moravy tvary vezn- a spodoba zh-; do jižních Čech nebo na jihozáp. Moravu hlásí se imper. nošte a pod. Ježto text E jest opsán z téže předlohy jako rkp. A, jest, trvám, velmi pravděpodobna domněnka, že ztracená předloha obou dochovaných rukopisů byla pů- vodu moravského a že i písař textu A i písař textu E z moravských jejích známek každý něco zachovali. Oni sami byli asi z krajin, kde rukopisy byly přechovávány, z jižních Čech, a imperativy noš a pod. dostaly se do našich rukopisů podle všeho z jejich rodného nářečí. V rukopise je množství pozdějších přípisků, některé z nich velmi nezřetelné.25) Na vnitřní straně první desky čte se: Paulus thaborenus. Kdyz mi pan Buoh przege, tehdy zawijftijwegm lidem ſe naopak diege A we mně ſe tomu my ſrdcze ſmege 1579. Pod tím psáno je jinou rukou: Hoſpodine, mily pane, yakz ty racziſs, tak ſe ſtane. Proſym twe mili pomoz Mnje do radoſtí. Následuje třetí rukou: 15 (G) 86. Čtvrtá ruka připsala pod to: Spomeň (dálejšek zalepen) a bud (ostatek zalepen). Ruce snad třetí náleží slova další: Bohem wiecz Sauzena Ziadneho Czlowieka nemine, Neb wſſym wladneſs ty, hoſpodine. K. S. Slova pod tím napsaná psala snad zase ruka čtvrtá: Trpielywoſt gt lekar- ftwij. SSebeftijan Bechynfky. Pátý písař připsal: Nepoznaſs Przitele w Sſtieſtij, Anij ſe zatagij neprzitel w neſſtieſtij. Skuſſenemu gt Wierzitij. Na listě přídeštném str. a napsal snad již šestý písař pod první odstavec latinského textu: Vrozenemu Panu, pod druhý kus téhož 20) Nářečí s Čechami sousedící mají totiž spodobu sch. BARTOŠ, Dialektologie II, str. 247, 268, 278, 232, 207, 185, 127, 111. 21) Znám z autopsie. 22) KOTSMÍCH, O podřečí doudlebském (Sborník věd. musea král. českého I) ta strana 16. 23) BARTOŠ, Dialektologie II, str. 250, 269, 279. Méně pravděpodobně proto, že na jihozáp. Moravě jsou takové tvary výjimkou, kdežto v doudlebštině jsou pravidlem. 24) KOTSMÍCH 1. c. str. 13. 25) Za pomoc při čtení děkuji p. dru K. Kroftovi.
22 I. E. Smetánka: blízko s Čechami,20) případ patnást vůbec na Moravu,21) imperativy noš atd. do jižních Čech 22) nebo — méně pravděpodobně — do jiho- západní Moravy.23) V jižních Čechách 24) a na jihozápadní Moravě se však sh nespodobuje v zh. Podle toho máme v textě E doklady dvou různých nářečí. Písař byl patrně příslušníkem jiného dialektu, než jakým byla psána jeho předloha. Totéž lze říci o textu A. Na Mo- ravu vůbec ukazují doklady nepřehlasovaného u, dvanást atd., svědší, do hlubší Moravy tvary vezn- a spodoba zh-; do jižních Čech nebo na jihozáp. Moravu hlásí se imper. nošte a pod. Ježto text E jest opsán z téže předlohy jako rkp. A, jest, trvám, velmi pravděpodobna domněnka, že ztracená předloha obou dochovaných rukopisů byla pů- vodu moravského a že i písař textu A i písař textu E z moravských jejích známek každý něco zachovali. Oni sami byli asi z krajin, kde rukopisy byly přechovávány, z jižních Čech, a imperativy noš a pod. dostaly se do našich rukopisů podle všeho z jejich rodného nářečí. V rukopise je množství pozdějších přípisků, některé z nich velmi nezřetelné.25) Na vnitřní straně první desky čte se: Paulus thaborenus. Kdyz mi pan Buoh przege, tehdy zawijftijwegm lidem ſe naopak diege A we mně ſe tomu my ſrdcze ſmege 1579. Pod tím psáno je jinou rukou: Hoſpodine, mily pane, yakz ty racziſs, tak ſe ſtane. Proſym twe mili pomoz Mnje do radoſtí. Následuje třetí rukou: 15 (G) 86. Čtvrtá ruka připsala pod to: Spomeň (dálejšek zalepen) a bud (ostatek zalepen). Ruce snad třetí náleží slova další: Bohem wiecz Sauzena Ziadneho Czlowieka nemine, Neb wſſym wladneſs ty, hoſpodine. K. S. Slova pod tím napsaná psala snad zase ruka čtvrtá: Trpielywoſt gt lekar- ftwij. SSebeftijan Bechynfky. Pátý písař připsal: Nepoznaſs Przitele w Sſtieſtij, Anij ſe zatagij neprzitel w neſſtieſtij. Skuſſenemu gt Wierzitij. Na listě přídeštném str. a napsal snad již šestý písař pod první odstavec latinského textu: Vrozenemu Panu, pod druhý kus téhož 20) Nářečí s Čechami sousedící mají totiž spodobu sch. BARTOŠ, Dialektologie II, str. 247, 268, 278, 232, 207, 185, 127, 111. 21) Znám z autopsie. 22) KOTSMÍCH, O podřečí doudlebském (Sborník věd. musea král. českého I) ta strana 16. 23) BARTOŠ, Dialektologie II, str. 250, 269, 279. Méně pravděpodobně proto, že na jihozáp. Moravě jsou takové tvary výjimkou, kdežto v doudlebštině jsou pravidlem. 24) KOTSMÍCH 1. c. str. 13. 25) Za pomoc při čtení děkuji p. dru K. Kroftovi.
Strana 23
O staročeských Životech sv. Otcův. 23 textu pak asi zase čtvrtý: Vrozenemu a mnohomocznemu Panu, v čemž ruka podobná druhé písmem velmi zběžným pokračuje: Panu wyle- mowi Zrofimberka a nazwikowie (?), krumlowie etc, Panu .. . Na str. b téhož listu je psáno: Tyto knihý Ja Gjndrzich Bieſſýn po kniezy Janowj Liticzkym mam, kdery vmrziel w Bielcziczych w druhau ne- dielj adwentni Leta 1584. Proſme za nieg pana Boha. Přípisky „Gregorius: Quid miſerabilius et triftius, quam quod multi funt paftores nomine, Pauci vero re" na horním a „We mnie gt hrzijch; pane, nezpomeň gich“ na dolním okraji 1a psal asi sám písař původní. Poznámka při hřbetě za to „Slawa tobie, hoſpodine“ náleží asi ruce čtvrté. Na pravém okraji nahoře je záznam, psaný rukou nepochybně stol. XVII: Caesarei collegij Societatis Gesv Pragae; táž ruka na straně 197 b připsala na okraji k počátku Jiří- kova vidění: Haec Uifio non est Canonica. Na str. 215 b jest psáno: Tato kniha doſtala ſe mj Po neboſſ- tikowj Kniezy Staniſlawowj, kaplanu Zwikowſkim Letha LXIII. Tu Postscripta. Wyfocze Vrozenemu Panu Hendrýchowj Starfſimu z Sſwam- bergka a Na zwikowie ... Panu memu miloſtiwemu. Na vnitřku zadní desky konečně pak čte se písmem shodným s prvním přípiskem na vnitřku desky přední: „1575. Joan. Liticenus Poſsidet me feria 4 die Nicolai poſt SSebeſtiany Notarij Zvikouienſi (!) obitum“ a jakýsi záznam o ceně ovsa. Podle přípisků těchto rukopis býval snad majetkem Viléma z Rožmberka a chován byl na Zvíkově. R. 1563 náležel knězi Stani- slavovi, kaplanu zvíkovskému, o něco později snad Jindřichovi star- šímu ze Švamberka (zemř. r. 1574 na Zvíkově) 26) a po něm jeho no- táři Šebestianovi.27) Styky Švamberků s Běšíny z Bělčic28) stalo se, že se rukopis dostal do Bělčic (u Blatné). Tam byl majetníkem jeho kněz Jan Litický (zemř. r. 1584) a po něm Jindřich Běšín z Bělčic.29) V XVII. stol. kniha přešla v majetek jesuitské kolleje pražské a odtud v XVIII. stol. do univ. knihovny. * * 27) 26) Riegerův Slovník Naučný, Švamberkové. Ten pocházel snad z Bechyně. 28) Ottův Slovník Naučný, Bělčice a Běšínové. 29) Z postranní větve běšínovské. ráh nklrmd a
O staročeských Životech sv. Otcův. 23 textu pak asi zase čtvrtý: Vrozenemu a mnohomocznemu Panu, v čemž ruka podobná druhé písmem velmi zběžným pokračuje: Panu wyle- mowi Zrofimberka a nazwikowie (?), krumlowie etc, Panu .. . Na str. b téhož listu je psáno: Tyto knihý Ja Gjndrzich Bieſſýn po kniezy Janowj Liticzkym mam, kdery vmrziel w Bielcziczych w druhau ne- dielj adwentni Leta 1584. Proſme za nieg pana Boha. Přípisky „Gregorius: Quid miſerabilius et triftius, quam quod multi funt paftores nomine, Pauci vero re" na horním a „We mnie gt hrzijch; pane, nezpomeň gich“ na dolním okraji 1a psal asi sám písař původní. Poznámka při hřbetě za to „Slawa tobie, hoſpodine“ náleží asi ruce čtvrté. Na pravém okraji nahoře je záznam, psaný rukou nepochybně stol. XVII: Caesarei collegij Societatis Gesv Pragae; táž ruka na straně 197 b připsala na okraji k počátku Jiří- kova vidění: Haec Uifio non est Canonica. Na str. 215 b jest psáno: Tato kniha doſtala ſe mj Po neboſſ- tikowj Kniezy Staniſlawowj, kaplanu Zwikowſkim Letha LXIII. Tu Postscripta. Wyfocze Vrozenemu Panu Hendrýchowj Starfſimu z Sſwam- bergka a Na zwikowie ... Panu memu miloſtiwemu. Na vnitřku zadní desky konečně pak čte se písmem shodným s prvním přípiskem na vnitřku desky přední: „1575. Joan. Liticenus Poſsidet me feria 4 die Nicolai poſt SSebeſtiany Notarij Zvikouienſi (!) obitum“ a jakýsi záznam o ceně ovsa. Podle přípisků těchto rukopis býval snad majetkem Viléma z Rožmberka a chován byl na Zvíkově. R. 1563 náležel knězi Stani- slavovi, kaplanu zvíkovskému, o něco později snad Jindřichovi star- šímu ze Švamberka (zemř. r. 1574 na Zvíkově) 26) a po něm jeho no- táři Šebestianovi.27) Styky Švamberků s Běšíny z Bělčic28) stalo se, že se rukopis dostal do Bělčic (u Blatné). Tam byl majetníkem jeho kněz Jan Litický (zemř. r. 1584) a po něm Jindřich Běšín z Bělčic.29) V XVII. stol. kniha přešla v majetek jesuitské kolleje pražské a odtud v XVIII. stol. do univ. knihovny. * * 27) 26) Riegerův Slovník Naučný, Švamberkové. Ten pocházel snad z Bechyně. 28) Ottův Slovník Naučný, Bělčice a Běšínové. 29) Z postranní větve běšínovské. ráh nklrmd a
Strana 24
24 I. E. Smetánka: Mezi těmito rukopisy, které obsahují text v podstatě týž a vzešly tedy patrně ze společného pramene, jsou si zněním některé vzájemně bližší než jiné. Nejtěsněji souvisí rkpy B a D. Na souhlasných místech scházejí v nich táž slova, na př.: B 29b a D 29 a žádost; B 53b a D 50 a mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek; B 85 b a D 76 a aby druhu ovšem toho nečinil, nenávidíš-li; B 125 b a D 109 a rozpo- manuv sě za ten krádež krutějie sě mútiech; B 133b a D 117 a skutek; a dokonce tytéž odstavce, totiž kusy obsažené v A na l1. 65 a 81 a, 234 b—235 b, 387 a—389 b (= C 200 b—209 a, 80 b—81 a, 138 b—139 a; = E 35 b—43 b, 118 b—119 a, 175 a—176 a). Naopak zase vyskýtají se v jednom i v druhém na souhlasných místech tytéž přídavky, neopřené originálem a neobsažené v textech A, C a E, na př.: B 15a a D 15b muož-liť sě hřiechóm brániti i všemu pokušení; t. by to proměnil; B 34 a a D 32 b polovici da- diechú a; B 35 a a D 33 b úfal bych Bohu, že by nebyl ztracen ani oni; B 43 b a D 41 b a na chválu; B 44 a a D 42 a otče; B 57 a a D 53 a Boha chváléc; B 59 a a D 55 a vladařem; B 60 a a D 55b v nebesa; B 61b a D 57 a jako uhle; B 65 a a D 59b svému ne- přieteli; t. žáby a; t. a bděním v dobrých skutciech; B 66 b a D 60b po všě své dni; B 68 a a D 62 a peněz; B 60 b a D 63 b podlé své božské moci; B 78 a a D 70 a túž pótkú nebyl potkán; B 79 a a D 70b a pravá pokora; B 79b a D 71b kteréžs ty mně propověděl tuto, a s tiem jíde pryč; B 82 a D 73 a ale ne z Boha; B 83 b a D 74 a ale ne pro tvé náboženstvie; B 92 b a D 81 a ač chce právě s Bohem přěbývati; B 95 b a D 84 a jenž sú před námi byli; B 123 a a D 107 a rádi a líbě pomáhají atd.; nadbytečné spojky a příslovce a, i, tu, také, tehdy, když od počátku až do konce; a veliká chvála poustevnictví B 101 a—104 a, D 88 a—91 a. Konečně shoduje se B s D i hojnými chybnými slovy, jako: B 2 a f tíem, D 2 a ſ tiem m. ščítem; B 2 a pokorníj, D 2 a po- korný m. pokojni; B 5 b zadagí, D 6 b zadagi m. ožídaji; B 15b poſlední, D 16 b poſledny m. pokladní; B 31 a we mffie, D 30 a we míſe m. ve sně; B 32 a, D 31 a chudobu m. chválú; B 32 b, D 31 b trzie m. črtie; B 42 a blizſfie, D 40 a blyzſhie m. hlubšie; B 46 a giechu, D 43 b gechu m. jeho; B 47 a rytierzem, D 44 b Rytierzem m. hrnčieřem; B 70 b prziekazieníe, D 64 a prziekazienye m. přiká- zanie; B 71 a, D 64 b Agatonem m. Antoním; B 74 a prziebywaſſe, D 66 b przebywaſſe m. pravieše; B 89 b, D 79b manzelſkych m. najmlazších; B 137 a Bazylifſkus, D 119 b Bazylyfſkus m. Bazilikus;
24 I. E. Smetánka: Mezi těmito rukopisy, které obsahují text v podstatě týž a vzešly tedy patrně ze společného pramene, jsou si zněním některé vzájemně bližší než jiné. Nejtěsněji souvisí rkpy B a D. Na souhlasných místech scházejí v nich táž slova, na př.: B 29b a D 29 a žádost; B 53b a D 50 a mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek; B 85 b a D 76 a aby druhu ovšem toho nečinil, nenávidíš-li; B 125 b a D 109 a rozpo- manuv sě za ten krádež krutějie sě mútiech; B 133b a D 117 a skutek; a dokonce tytéž odstavce, totiž kusy obsažené v A na l1. 65 a 81 a, 234 b—235 b, 387 a—389 b (= C 200 b—209 a, 80 b—81 a, 138 b—139 a; = E 35 b—43 b, 118 b—119 a, 175 a—176 a). Naopak zase vyskýtají se v jednom i v druhém na souhlasných místech tytéž přídavky, neopřené originálem a neobsažené v textech A, C a E, na př.: B 15a a D 15b muož-liť sě hřiechóm brániti i všemu pokušení; t. by to proměnil; B 34 a a D 32 b polovici da- diechú a; B 35 a a D 33 b úfal bych Bohu, že by nebyl ztracen ani oni; B 43 b a D 41 b a na chválu; B 44 a a D 42 a otče; B 57 a a D 53 a Boha chváléc; B 59 a a D 55 a vladařem; B 60 a a D 55b v nebesa; B 61b a D 57 a jako uhle; B 65 a a D 59b svému ne- přieteli; t. žáby a; t. a bděním v dobrých skutciech; B 66 b a D 60b po všě své dni; B 68 a a D 62 a peněz; B 60 b a D 63 b podlé své božské moci; B 78 a a D 70 a túž pótkú nebyl potkán; B 79 a a D 70b a pravá pokora; B 79b a D 71b kteréžs ty mně propověděl tuto, a s tiem jíde pryč; B 82 a D 73 a ale ne z Boha; B 83 b a D 74 a ale ne pro tvé náboženstvie; B 92 b a D 81 a ač chce právě s Bohem přěbývati; B 95 b a D 84 a jenž sú před námi byli; B 123 a a D 107 a rádi a líbě pomáhají atd.; nadbytečné spojky a příslovce a, i, tu, také, tehdy, když od počátku až do konce; a veliká chvála poustevnictví B 101 a—104 a, D 88 a—91 a. Konečně shoduje se B s D i hojnými chybnými slovy, jako: B 2 a f tíem, D 2 a ſ tiem m. ščítem; B 2 a pokorníj, D 2 a po- korný m. pokojni; B 5 b zadagí, D 6 b zadagi m. ožídaji; B 15b poſlední, D 16 b poſledny m. pokladní; B 31 a we mffie, D 30 a we míſe m. ve sně; B 32 a, D 31 a chudobu m. chválú; B 32 b, D 31 b trzie m. črtie; B 42 a blizſfie, D 40 a blyzſhie m. hlubšie; B 46 a giechu, D 43 b gechu m. jeho; B 47 a rytierzem, D 44 b Rytierzem m. hrnčieřem; B 70 b prziekazieníe, D 64 a prziekazienye m. přiká- zanie; B 71 a, D 64 b Agatonem m. Antoním; B 74 a prziebywaſſe, D 66 b przebywaſſe m. pravieše; B 89 b, D 79b manzelſkych m. najmlazších; B 137 a Bazylifſkus, D 119 b Bazylyfſkus m. Bazilikus;
Strana 25
O staročeských Životech sv. Otcův. 25 B 148 b obraz níeczíj, D 129 a obraz neczy m. obraznicě; B 161 a fracku, D 140 b fraczku m. franckú; B 200 b poledníe, D 174 a po- lednie m. poslednie atd. Shody tyto vysvětlovati lze a priori buď tím, že D jest opis z B, nebo B opis z D, nebo že obé vzešlo ze společné předlohy. Srovnání textův ukazuje, že B nevzniklo z D. Jsouť — nehledě ani k tomu, že B má jazyk starší než D — v D některé chyby, kterých v B není, na př.: D 10b newieczne ſmrti m. nevěčné věci (B 9b); D 11a ſwate m. svieti (B 10 a); D 11 b schází pletieše (B 11a); D 20 b nefnadne m. neznámé (B 20 a); D 26 a sch. což sě divíte, že my malí malé divy činímy (B 27 a); D 27 a potiſfy y na onu ſtranu m. na sí i na onu stranu (B 27 b); D 32 b sch. ani pro- chlúbu toho smieme praviti (B 33 b); D 48 a sch. a protožť proši i napomínaji vás (B 51 b); D 50 b sch. a když by u studnice (B 54 a): D 71 a sch. uslyšav to stařec, vzem hólku, i jíde do Alexandřie (B 79 b); D 78 b sch. ale vždy plakáše pro toho, jenž jej tak viděl do kostela vjíti; D 92 a w koſfiku m. v kožíšku (B 105 a); D 112b chybu ſwateho Czteníe m. písmo svatého čtenie (B 128 b); D 117 a maſo m. málo (B 134 a); D 145 a kniezſky m. kniežky (B 166 a); D 147 a klaffteruow m. kašteluov (B 168 b); D 163 a sch. pomoci a takéž i Abraham uzřěv Boha (B 188 a); D 175 b sch. i přijidechú ti mudráci (B 201 b). Domnění opačnému, že by totiž D bylo opisem z B, staví se v cestu také několik překážek. Jsou však, trvám, takového rázu, že se z nich ztracené nějaké společné předlohy textů B a D domýšleti nemusíme. V D 5a čte se: „ten truoje svěcenie jmějieše a bieše najmlazší mezi námi“; místo toto jest v A, C i E, v B 4a chybí; list B 4 je však původu mladšího než rukopis ostatní a je pravdě- podobno, že vynechané místo původně v textě B bylo. V B 67a je vynechána věta: „Tehdy jí Arsenius vecě“ (A, C i E), v D 61a čte se: „On jí vece“; slova tato, jak ukazuje již jejich znění, přidal písař D nepochybně ze svého domyslu, aby doplnil dialog, v němž vyne- cháním uvozovací věty je patrná mezera. Stejného rázu jsou i ostatní doplňky a opravy. V kontextu B 165 b „Tehdy druhý den Gazenščí zvěděvše, že jest třetí vyšel“ dodáno D 144b slovo den za slovem třetí; B 167 a „darmo máte, dajte“ doplněno na „darmo máte, darmo dajte“ D 145 b, B 185 b „a proč pak samého (Joba Bůh) naposledy velikú bolestí“ (AC E porazil) na „a proč ... bolestí obkliczíl“ D 161 a, B 207 b „tepieše mnichy po nahém" na „t. .. nahém tiele“ D 180b, B 116b „mohli, avšak sú toho pro užitek a prodplatu
O staročeských Životech sv. Otcův. 25 B 148 b obraz níeczíj, D 129 a obraz neczy m. obraznicě; B 161 a fracku, D 140 b fraczku m. franckú; B 200 b poledníe, D 174 a po- lednie m. poslednie atd. Shody tyto vysvětlovati lze a priori buď tím, že D jest opis z B, nebo B opis z D, nebo že obé vzešlo ze společné předlohy. Srovnání textův ukazuje, že B nevzniklo z D. Jsouť — nehledě ani k tomu, že B má jazyk starší než D — v D některé chyby, kterých v B není, na př.: D 10b newieczne ſmrti m. nevěčné věci (B 9b); D 11a ſwate m. svieti (B 10 a); D 11 b schází pletieše (B 11a); D 20 b nefnadne m. neznámé (B 20 a); D 26 a sch. což sě divíte, že my malí malé divy činímy (B 27 a); D 27 a potiſfy y na onu ſtranu m. na sí i na onu stranu (B 27 b); D 32 b sch. ani pro- chlúbu toho smieme praviti (B 33 b); D 48 a sch. a protožť proši i napomínaji vás (B 51 b); D 50 b sch. a když by u studnice (B 54 a): D 71 a sch. uslyšav to stařec, vzem hólku, i jíde do Alexandřie (B 79 b); D 78 b sch. ale vždy plakáše pro toho, jenž jej tak viděl do kostela vjíti; D 92 a w koſfiku m. v kožíšku (B 105 a); D 112b chybu ſwateho Czteníe m. písmo svatého čtenie (B 128 b); D 117 a maſo m. málo (B 134 a); D 145 a kniezſky m. kniežky (B 166 a); D 147 a klaffteruow m. kašteluov (B 168 b); D 163 a sch. pomoci a takéž i Abraham uzřěv Boha (B 188 a); D 175 b sch. i přijidechú ti mudráci (B 201 b). Domnění opačnému, že by totiž D bylo opisem z B, staví se v cestu také několik překážek. Jsou však, trvám, takového rázu, že se z nich ztracené nějaké společné předlohy textů B a D domýšleti nemusíme. V D 5a čte se: „ten truoje svěcenie jmějieše a bieše najmlazší mezi námi“; místo toto jest v A, C i E, v B 4a chybí; list B 4 je však původu mladšího než rukopis ostatní a je pravdě- podobno, že vynechané místo původně v textě B bylo. V B 67a je vynechána věta: „Tehdy jí Arsenius vecě“ (A, C i E), v D 61a čte se: „On jí vece“; slova tato, jak ukazuje již jejich znění, přidal písař D nepochybně ze svého domyslu, aby doplnil dialog, v němž vyne- cháním uvozovací věty je patrná mezera. Stejného rázu jsou i ostatní doplňky a opravy. V kontextu B 165 b „Tehdy druhý den Gazenščí zvěděvše, že jest třetí vyšel“ dodáno D 144b slovo den za slovem třetí; B 167 a „darmo máte, dajte“ doplněno na „darmo máte, darmo dajte“ D 145 b, B 185 b „a proč pak samého (Joba Bůh) naposledy velikú bolestí“ (AC E porazil) na „a proč ... bolestí obkliczíl“ D 161 a, B 207 b „tepieše mnichy po nahém" na „t. .. nahém tiele“ D 180b, B 116b „mohli, avšak sú toho pro užitek a prodplatu
Strana 26
26 I. E. Smetánka: věčnú učiniti“ na „mohli .. . učiniti nechtěli“ D 102 a, B 82 b „tu ona jeho počě, aby on šel do domu" na „tu ona pocže ho proſyti, aby . . .“ D 73b; B 131 b „aby, když se ostaráš, něco měl na twu“ opraveno na „aby .. . . ſtrawu" D 115a, B 147b „lež netydlata" na 1. neſtydata“ D 128 a, B 152 b „v drahých rúšiech a v ſtawcy a v hedvábí“ na „v drahých rúšiech a w poſtawczy a v h.“ D 132 b, B 153 a „homera, mistra ſtolneho" na „h. m. ſſkolníeho" D 133 b, B 156 b „cělú noc blúdili a zellnvli“ na „celú ... zeſnuli“ D 136 b. Vážnějších překážek domněnce, že D vzešlo z B, v celém rozsáhlém rukopise není, a smíme proto pokládati za velmi pravděpodobné, že rkp. D jest opis z B. Rukopisy ostatní, A, C a E, tvoří také skupinu. Sdružuje je předně to, že obsahují tytéž kusy; v nich ve všech chybí, co B a D mají na víc, a jsou v nich ve všech naopak apophthegmata a legendy, které jsou v B a D vynechány.30) Spojují je dále menší množství partikulí, než jich jest v B a D, a okolnost, že, kdekoli jeden z nich pořádkem slov se odchyluje od znění BD, druhé dva shodují se s ním. A konečně hlásí se A, C a E k sobě i tím, že mají několik společných chyb: poſtem A 97a, C 11b, E 52 b m. potem B 9 a, D 9b (su- dore 31); B 230 b, C 79 a, E 117a vynecháno: bliz k smrti B 74 a, D 67a (usque ad necem); A 246b, C 85a, E 123b chybějí — a ruší to smysl — celé souvislé věty: Otáza jeho Pemen a řka: Pověz mi to, co je to, že zlého nenávidí, a nevida zlého B 80 a, D 71 b (cui senex ait: et quid est mala horrere?). Ve skupině ACE souvisí spolu zase velmi těsně těsně texty Aa E. Jeť v nich množství společných chyb, jichž nemá žádný z textův ostatních, na př.: A 207 a czieftu, E 107 b czeftu m. čiestku; A 217 a a E 112 a schází slovo hanbu; A 219 a a E 112 b sch. paklit přijde v uobličěj; A 226b a E 115b sch. tiem, že k ňemu přichodiechú; A 230 b a E 117 b ſtranu m. stravu; A 238 b a E 120 a vynecháno: ti, ješto sú tě viděli; A 247 b a E 124 a rad m. nazad; A 248 b a E 124 b sch. Odjěli sú lidé súd muoj a mně jeho nedadie, abych já súdil a; A 263 a a E 130 a sch. puojdu k Bohu; A 264 b naywieczczý, E 130 b naywietſfy m. na viečcí; A 265 b a E 130 b sch. točíš Nechaj dnes, zajtra sě pokaješ, a on k sobě sám odpoviedáše; A 270 a vzrzie, E 133 a vzrzel m. vzě; A 273 b a E 134 b geſt m. ješto; A 274 a 30) Sr., co řečeno o poměru textů B a D. 31) Slova latinská jsou v originálu, ze kterého, jak bude ukázáno v III. části, náš text přeložen.
26 I. E. Smetánka: věčnú učiniti“ na „mohli .. . učiniti nechtěli“ D 102 a, B 82 b „tu ona jeho počě, aby on šel do domu" na „tu ona pocže ho proſyti, aby . . .“ D 73b; B 131 b „aby, když se ostaráš, něco měl na twu“ opraveno na „aby .. . . ſtrawu" D 115a, B 147b „lež netydlata" na 1. neſtydata“ D 128 a, B 152 b „v drahých rúšiech a v ſtawcy a v hedvábí“ na „v drahých rúšiech a w poſtawczy a v h.“ D 132 b, B 153 a „homera, mistra ſtolneho" na „h. m. ſſkolníeho" D 133 b, B 156 b „cělú noc blúdili a zellnvli“ na „celú ... zeſnuli“ D 136 b. Vážnějších překážek domněnce, že D vzešlo z B, v celém rozsáhlém rukopise není, a smíme proto pokládati za velmi pravděpodobné, že rkp. D jest opis z B. Rukopisy ostatní, A, C a E, tvoří také skupinu. Sdružuje je předně to, že obsahují tytéž kusy; v nich ve všech chybí, co B a D mají na víc, a jsou v nich ve všech naopak apophthegmata a legendy, které jsou v B a D vynechány.30) Spojují je dále menší množství partikulí, než jich jest v B a D, a okolnost, že, kdekoli jeden z nich pořádkem slov se odchyluje od znění BD, druhé dva shodují se s ním. A konečně hlásí se A, C a E k sobě i tím, že mají několik společných chyb: poſtem A 97a, C 11b, E 52 b m. potem B 9 a, D 9b (su- dore 31); B 230 b, C 79 a, E 117a vynecháno: bliz k smrti B 74 a, D 67a (usque ad necem); A 246b, C 85a, E 123b chybějí — a ruší to smysl — celé souvislé věty: Otáza jeho Pemen a řka: Pověz mi to, co je to, že zlého nenávidí, a nevida zlého B 80 a, D 71 b (cui senex ait: et quid est mala horrere?). Ve skupině ACE souvisí spolu zase velmi těsně těsně texty Aa E. Jeť v nich množství společných chyb, jichž nemá žádný z textův ostatních, na př.: A 207 a czieftu, E 107 b czeftu m. čiestku; A 217 a a E 112 a schází slovo hanbu; A 219 a a E 112 b sch. paklit přijde v uobličěj; A 226b a E 115b sch. tiem, že k ňemu přichodiechú; A 230 b a E 117 b ſtranu m. stravu; A 238 b a E 120 a vynecháno: ti, ješto sú tě viděli; A 247 b a E 124 a rad m. nazad; A 248 b a E 124 b sch. Odjěli sú lidé súd muoj a mně jeho nedadie, abych já súdil a; A 263 a a E 130 a sch. puojdu k Bohu; A 264 b naywieczczý, E 130 b naywietſfy m. na viečcí; A 265 b a E 130 b sch. točíš Nechaj dnes, zajtra sě pokaješ, a on k sobě sám odpoviedáše; A 270 a vzrzie, E 133 a vzrzel m. vzě; A 273 b a E 134 b geſt m. ješto; A 274 a 30) Sr., co řečeno o poměru textů B a D. 31) Slova latinská jsou v originálu, ze kterého, jak bude ukázáno v III. části, náš text přeložen.
Strana 27
O staročeských Životech sv. Otcův. 27 trzydezetí, E 134b trzidczetý m. čtyřidcěti; A 277 b a E 136 a sch. Biskup jemu vecě: Vieš-li, žeť jest duostojen, učinímť jej také popem; A 284 a a E 138 b sch. i zapomanú jeho přikázanie; A 284 b a E 138 b den tiem m. týden ; A 285 b a E 139 a sch. a ve dne pak až do šesté hodiny děláchú; A 286 a a 139 a ſſypkuow m. fíkuov: A 290 b a E 141 a zaſluho m. zlá sluho; A 299 b a E 144 a w kofſyku m. v kožíšku; A 301 a wierugycze, E 144 b wierugicze m. sbierajíce; A 303a poprawytí, E 145b poprawiti m. poprávci; A 305a do wſſie, E 146 a do wſy m. do vyššie; A 325 b a E 153 b pokrm m. pokoru; A 327 a a E 154 a sch. než ješto ovoce nese; A 360 a a E 166 a wſſudy m. v duši; A 371 b ſnazníeyſſy, E 170 a ſnaznieygffy m. snadnější; A 383 a a E 173 b vynech. ale ktožť ho jest sěm při- vedl; A 393 b a E 177 b zelezo m. ze zlého atd. atd. E není opsáno z A. Máť A často chybné čtení tam, kde v Eje text správný. V A vynechány jsou na př. tyto kusy, které v E nechybějí: na skončení mé řeči otázati (A 412 a, E 183 b); se slzami a (A 421 a, E 186 b); i najchuzšieho (A 431 a, E 190b); kdyžť čtu, naposledy sě ozývá jako (A 19b, E 10b); ale vypuzenie (A 27 a, E 15 a) ješto se zdadie pravé, jakož psáno jest (A 38 a, E 21 a); a z umrtvenie (A 337 b, E 158 a); a to mezi sebú (A 305 b, E 146 b); u věčný plamen (A 296 a, E 143 a); i naleze, že jakž jeho (A 252 a, E 125 b); počě sě smiechem chechtati, tu ten stařec (A 222 a, E 113b); atd. A má slovo chybné, E správné: A 399 b ſtranu, E 179 a ſtrafſnu; A 443 b ſ nymí, E 195b ſſumíj; A 23 b w mrzſke zemi, E 13 a w murzeninſke zemi; A 33 b ſſeradnym, E 18 b s zadnym; A 45 b lechcze, E 24 b leticze; A 48 a plodu, E 26 a bludu; A 51 b zrzy- zenie, E 28 b zrziemo; A 53 a kaczerziewu, E 29 a krziczycz rzewu; A 361 a Anthona, E 166 a Agathona ; A 344 a tiezcze, E 160 a tizycze ; A 328 b proſpieſfenſtwy, E 154b ſproftenftwie; A 325 a pytlowe rúcho, E 153 b mnichowe rúcho (písař A četl „měchové“ a předělal to na „pytlové"); A 289 b poſluſſen, E 140 b poſſle; A 250 b ten ſtarziecz, E 125 a ta rzecz; atd. A však není také z E. Míváť E často chybu tam, kde jí v A není. V E chybějí na př. tato slova, která v A náležitě jsou: A když přijidechově k řěcě, a ta bieše desět mil vzdálí odtovad, i naduchom ty lahvicě vsědše (A 397 b, E 178 b); neb sě tu jědovaté žížely kryjí přěd horkem (A 398 a, E 179 a); 6, čím jest tieže čekati smrti než ji přijieti (A 398 b, E 179 a); ani je kdy vzal v srdce chlípy pro
O staročeských Životech sv. Otcův. 27 trzydezetí, E 134b trzidczetý m. čtyřidcěti; A 277 b a E 136 a sch. Biskup jemu vecě: Vieš-li, žeť jest duostojen, učinímť jej také popem; A 284 a a E 138 b sch. i zapomanú jeho přikázanie; A 284 b a E 138 b den tiem m. týden ; A 285 b a E 139 a sch. a ve dne pak až do šesté hodiny děláchú; A 286 a a 139 a ſſypkuow m. fíkuov: A 290 b a E 141 a zaſluho m. zlá sluho; A 299 b a E 144 a w kofſyku m. v kožíšku; A 301 a wierugycze, E 144 b wierugicze m. sbierajíce; A 303a poprawytí, E 145b poprawiti m. poprávci; A 305a do wſſie, E 146 a do wſy m. do vyššie; A 325 b a E 153 b pokrm m. pokoru; A 327 a a E 154 a sch. než ješto ovoce nese; A 360 a a E 166 a wſſudy m. v duši; A 371 b ſnazníeyſſy, E 170 a ſnaznieygffy m. snadnější; A 383 a a E 173 b vynech. ale ktožť ho jest sěm při- vedl; A 393 b a E 177 b zelezo m. ze zlého atd. atd. E není opsáno z A. Máť A často chybné čtení tam, kde v Eje text správný. V A vynechány jsou na př. tyto kusy, které v E nechybějí: na skončení mé řeči otázati (A 412 a, E 183 b); se slzami a (A 421 a, E 186 b); i najchuzšieho (A 431 a, E 190b); kdyžť čtu, naposledy sě ozývá jako (A 19b, E 10b); ale vypuzenie (A 27 a, E 15 a) ješto se zdadie pravé, jakož psáno jest (A 38 a, E 21 a); a z umrtvenie (A 337 b, E 158 a); a to mezi sebú (A 305 b, E 146 b); u věčný plamen (A 296 a, E 143 a); i naleze, že jakž jeho (A 252 a, E 125 b); počě sě smiechem chechtati, tu ten stařec (A 222 a, E 113b); atd. A má slovo chybné, E správné: A 399 b ſtranu, E 179 a ſtrafſnu; A 443 b ſ nymí, E 195b ſſumíj; A 23 b w mrzſke zemi, E 13 a w murzeninſke zemi; A 33 b ſſeradnym, E 18 b s zadnym; A 45 b lechcze, E 24 b leticze; A 48 a plodu, E 26 a bludu; A 51 b zrzy- zenie, E 28 b zrziemo; A 53 a kaczerziewu, E 29 a krziczycz rzewu; A 361 a Anthona, E 166 a Agathona ; A 344 a tiezcze, E 160 a tizycze ; A 328 b proſpieſfenſtwy, E 154b ſproftenftwie; A 325 a pytlowe rúcho, E 153 b mnichowe rúcho (písař A četl „měchové“ a předělal to na „pytlové"); A 289 b poſluſſen, E 140 b poſſle; A 250 b ten ſtarziecz, E 125 a ta rzecz; atd. A však není také z E. Míváť E často chybu tam, kde jí v A není. V E chybějí na př. tato slova, která v A náležitě jsou: A když přijidechově k řěcě, a ta bieše desět mil vzdálí odtovad, i naduchom ty lahvicě vsědše (A 397 b, E 178 b); neb sě tu jědovaté žížely kryjí přěd horkem (A 398 a, E 179 a); 6, čím jest tieže čekati smrti než ji přijieti (A 398 b, E 179 a); ani je kdy vzal v srdce chlípy pro
Strana 28
Ten - d 28 I. E. Smetánka: které divy a ničehuož jemu v jeho přiebytek (A 12 a, E 7 a); svatý Pavel počě řéci: „Vieme dobřě jeho chytrost.“ Jehož příkladem také nám slušie utvrditi sě, jeden druhého učě (A 18 a, E 10a); jehož Hospodin skrzě proroka takto treskce a řka: Já tě osledím a po- padna i osidlím; neboť veš svět jest u mé moci (A 18b, E 10b); ješto lécí, brzo sě přěmčiec, předjítiť mohú (A 23 a, E 12 b); a mni- chový velmi temný a črný a churavý a velmi nesličný (A 348 a, E 161 b); atd. E má chybu, A znění dobré: E 179 b widiely ſme, A 400 a wygydechom; E 183b rylý, A 411 b rzygycze; E 162 a ſſel ſem = jdiech), A 348 b giediech ; atd. Nezbývá tedy, nežli že A a E jsou opisy téže ztracené předlohy X, ve které společné chyby již byly. Jde nyní o poměr této předlohy k textu C. Rukopis X nebyl opis rkpu C. Jsouť v C chyby, kterých v A a E není, na př.: 1 b powolenie m. pomyšlenie (A 82 a, E 44 a); 3 b ſnaſſel gt m. znáše (A 84 b, E 45 b); 5 a sch. nalezneš syna sedmi dnóv vstáři (A 86 b, E 46 b); 5 a przeſuzeňíe m. přěsušenie (A 86 b, E 47 a); 12 a plakachu m. padáchú (A 98 a, E 53 a); 21 a sch. po- čěchú jeho učenie poslúchati (A 114b, E 62 b); 31 b wzezrzieti m. vzevřieti (A 134b, E 72 b); 38 b sch. v cěstu proti nám vesele pospie- šichú (A 148 a, E 79a); 43 b sch. pátú příhodu (přěplachu) smy měli (A 157 b, E 84b); 61 b sch. když by u studnicě (A 185 a, E 98 b); 140 a trzý dny m. cidně (A 391a); atd. Ani C však nevzniklo z X. Jsouť v A a E chyby, kterých není v C, na př.: A 82 b, E 44 b radu m. dary (C 1b); A 83 a, E 45 a vynech.: jako blíženstvím (C 2 b); A 84a, E 45 b chybí: tak jakž za padesáte let nebiechu ižádnému otevřieny (C 3b); A 87 b, E 47 a sch. pokorně jeho pozdravichom (C 5 b); A 116 a, E 63 a neſborne m. nesbožné (C 12 a); A 128 b, E 69 b czely den m. týden (C 28 b); A 129b, E 70 a sch. postuoj maličko (C 29 a); A 141 a, E 76 a welykeho m. veselého (C 35 a); A 153 a, E 82 a ynhed m. nikdy (C 41 a); A 157 a, E 84 a hadý m. padúchy (C 43 a); A 158 b, E 85 a obkladený m. oddáleni (C 44 a); A 164 b, E 88 b w lopotie m. v uopucě (C 52 a); A 170 a, E 91 a sch. i slepi z hlíny jako dceru (C 54 b); A 183 a, E 97 b vynech. řekl-lis byl bratru o peleši co (C 60 b); A 204 a, E 106 b sch. a když jemu odpověděchú, i vecě: a co sem viece učinil? (C 69 a); atd. í.
Ten - d 28 I. E. Smetánka: které divy a ničehuož jemu v jeho přiebytek (A 12 a, E 7 a); svatý Pavel počě řéci: „Vieme dobřě jeho chytrost.“ Jehož příkladem také nám slušie utvrditi sě, jeden druhého učě (A 18 a, E 10a); jehož Hospodin skrzě proroka takto treskce a řka: Já tě osledím a po- padna i osidlím; neboť veš svět jest u mé moci (A 18b, E 10b); ješto lécí, brzo sě přěmčiec, předjítiť mohú (A 23 a, E 12 b); a mni- chový velmi temný a črný a churavý a velmi nesličný (A 348 a, E 161 b); atd. E má chybu, A znění dobré: E 179 b widiely ſme, A 400 a wygydechom; E 183b rylý, A 411 b rzygycze; E 162 a ſſel ſem = jdiech), A 348 b giediech ; atd. Nezbývá tedy, nežli že A a E jsou opisy téže ztracené předlohy X, ve které společné chyby již byly. Jde nyní o poměr této předlohy k textu C. Rukopis X nebyl opis rkpu C. Jsouť v C chyby, kterých v A a E není, na př.: 1 b powolenie m. pomyšlenie (A 82 a, E 44 a); 3 b ſnaſſel gt m. znáše (A 84 b, E 45 b); 5 a sch. nalezneš syna sedmi dnóv vstáři (A 86 b, E 46 b); 5 a przeſuzeňíe m. přěsušenie (A 86 b, E 47 a); 12 a plakachu m. padáchú (A 98 a, E 53 a); 21 a sch. po- čěchú jeho učenie poslúchati (A 114b, E 62 b); 31 b wzezrzieti m. vzevřieti (A 134b, E 72 b); 38 b sch. v cěstu proti nám vesele pospie- šichú (A 148 a, E 79a); 43 b sch. pátú příhodu (přěplachu) smy měli (A 157 b, E 84b); 61 b sch. když by u studnicě (A 185 a, E 98 b); 140 a trzý dny m. cidně (A 391a); atd. Ani C však nevzniklo z X. Jsouť v A a E chyby, kterých není v C, na př.: A 82 b, E 44 b radu m. dary (C 1b); A 83 a, E 45 a vynech.: jako blíženstvím (C 2 b); A 84a, E 45 b chybí: tak jakž za padesáte let nebiechu ižádnému otevřieny (C 3b); A 87 b, E 47 a sch. pokorně jeho pozdravichom (C 5 b); A 116 a, E 63 a neſborne m. nesbožné (C 12 a); A 128 b, E 69 b czely den m. týden (C 28 b); A 129b, E 70 a sch. postuoj maličko (C 29 a); A 141 a, E 76 a welykeho m. veselého (C 35 a); A 153 a, E 82 a ynhed m. nikdy (C 41 a); A 157 a, E 84 a hadý m. padúchy (C 43 a); A 158 b, E 85 a obkladený m. oddáleni (C 44 a); A 164 b, E 88 b w lopotie m. v uopucě (C 52 a); A 170 a, E 91 a sch. i slepi z hlíny jako dceru (C 54 b); A 183 a, E 97 b vynech. řekl-lis byl bratru o peleši co (C 60 b); A 204 a, E 106 b sch. a když jemu odpověděchú, i vecě: a co sem viece učinil? (C 69 a); atd. í.
Strana 29
O staročeských Životech sv. Otcův. 29 Nezbývá tedy, leč domnívati se, že rukopisy X a C vznikly z nějakého textu třetího, Y, ve kterém chyby společné textům A, C a E již byly. Jak se mají k sobě hlavní repraesentanti obou skupin, B a Y? B nevzešlo z Y; sic by nebylo lze vysvětliti, proč nenalézáme v B a D tří uvedených chyb, které jsou i v AivCi v E a byly patrně tedy již v společné předloze Y.32) Text Y není však ani opis rkpu B, neboť ve značném počtu případů jest v B chyba, kde A i C i E čtou správně, na př.: 1b vynecháno domněnie (A 82 a, C 1b, E 44 a); 1b pokornu m. úpornú (A 82 a, C 1b, E 44b); 2b ſ tíem m. ščítem (A 83 a, C 2 b, E 45a): D 3 a (v B vytrženo) sch.: příštie k jeho přiebytku bieše velmi ne- snadné; B 5 a sch. a uschlý (A 88 a, C 6 a, E 48 a); 5 b zadagí m. ožídaji (A 90 a, C 7b, E 49 a); 15 b poſlední m. pokladní (A 111 a, C 19 b, E 60 b); 31 a we mffie m. ve sně (A 140 b, C 34 b, E 75 b); 32 a chudobu m. chválú (A 141 b, C 35 a, E 76a); 32 b trzíe m. črtie (A 142 b, C 35b, E 76 b); 47 a rytierzem místo hrnčieřem (A 170 a, C 54 b, E 91 a); 53 sch. mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek (A 182 b, C 60b, E 97b); v B schází i několik apo- phthegmat, která v A, C i E jsou; atd. Nezbývá tedy, nežli souditi, že předlohou rkpů B a Y byl ně- jaký text ztracený, Z. Vyplynuly-li rkpy B a Y z něho přímo, či byly-li mezi ním a textem B nebo Y ještě nějaké přepisy ztracené, toho nelze se z dochovaných textů dobrati. Schematicky znázorniti lze podle toho poměr rukopisů takto: B X 6 D A E 32) V. při výkladě o tom, že rkpy A, C a E tvoří svou skupinu, str. 26.
O staročeských Životech sv. Otcův. 29 Nezbývá tedy, leč domnívati se, že rukopisy X a C vznikly z nějakého textu třetího, Y, ve kterém chyby společné textům A, C a E již byly. Jak se mají k sobě hlavní repraesentanti obou skupin, B a Y? B nevzešlo z Y; sic by nebylo lze vysvětliti, proč nenalézáme v B a D tří uvedených chyb, které jsou i v AivCi v E a byly patrně tedy již v společné předloze Y.32) Text Y není však ani opis rkpu B, neboť ve značném počtu případů jest v B chyba, kde A i C i E čtou správně, na př.: 1b vynecháno domněnie (A 82 a, C 1b, E 44 a); 1b pokornu m. úpornú (A 82 a, C 1b, E 44b); 2b ſ tíem m. ščítem (A 83 a, C 2 b, E 45a): D 3 a (v B vytrženo) sch.: příštie k jeho přiebytku bieše velmi ne- snadné; B 5 a sch. a uschlý (A 88 a, C 6 a, E 48 a); 5 b zadagí m. ožídaji (A 90 a, C 7b, E 49 a); 15 b poſlední m. pokladní (A 111 a, C 19 b, E 60 b); 31 a we mffie m. ve sně (A 140 b, C 34 b, E 75 b); 32 a chudobu m. chválú (A 141 b, C 35 a, E 76a); 32 b trzíe m. črtie (A 142 b, C 35b, E 76 b); 47 a rytierzem místo hrnčieřem (A 170 a, C 54 b, E 91 a); 53 sch. mezi všěmi svatými a dajť slavný přiebytek (A 182 b, C 60b, E 97b); v B schází i několik apo- phthegmat, která v A, C i E jsou; atd. Nezbývá tedy, nežli souditi, že předlohou rkpů B a Y byl ně- jaký text ztracený, Z. Vyplynuly-li rkpy B a Y z něho přímo, či byly-li mezi ním a textem B nebo Y ještě nějaké přepisy ztracené, toho nelze se z dochovaných textů dobrati. Schematicky znázorniti lze podle toho poměr rukopisů takto: B X 6 D A E 32) V. při výkladě o tom, že rkpy A, C a E tvoří svou skupinu, str. 26.
Strana 30
„ A „ „ „* 30 I. E. Smetánka: II. Obsah Životů, jejich auktoři, hodnověrnost a recense řecké i latinské. V literaturách křesťanských koluje pode jménem „Vitae patrum“33) celkem patero různých spisů.34) Bývá tak stručně zván „Liber vitae patrum“ známého historika franckého Rehoře Tourského. Je to sedmá část Rehořova osmidílného spisu „Septem libri miraculorum“; vypravuje ve dvacíti kapitolách celkem o třiadvacíti různých svatých a vznikl po r. 592 tím, že Réhoř snesl do něho dvacet prací, jež před tím byl vydal každou o sobě.35) Jindy dává se jméno to proslulému dílu Rehoře Velikého „Dia- logorum libri IV de vita et miraculis patrum italicorum et de aeter- nitate animarum,“ psanému r. 593 a líčícímu v I. a III. knize zá- zraky zbožných otcův italských, v II. divy sv. Benedikta z Nursie a ve IV. konečně takové příhody, které dokazují trvání duše po smrti.36) Často kryjí se titulem „Vitae patrum“ různá „Apophthegmata patrum.“37) Někdy slove tak biblické dílo Isidora Sevillského „De ortu et obitu patrum, qui in scriptura laudibus efferuntur.“38) Nejobyčejněji rozumějí se však názvem naším sborníky obsahu- jící legendy o životech a učení poustevníkův a poustevnic orientálních, zejména egyptských. K nim hlásí se i Životy Otců staročeské. Ob- sahem jejich jsou kusy původem velmi rozmanité a cenou dosti ne- stejné. Probéřeme je jednotlivě, nejstarším počínaje. 1. Život sv. Antonína.39) Život sv. Antonína, „prvního poustevníka“, jest rozsáhlá epištola adressovaná z Egypta mnichům zámořským. 33) Často také „Vitas patrum". 34) Bibliotheca hagiographica latina antiquae et mediae aetatis, ediderunt socii Bollandiani, Bruxelles. I. sv. 1898-99, II. sv. 1900-01, str. 943. 35) O. BARDENHEWER, Patrologie, 2. vyd., Freiburg im B. 1901, str. 569. 36) T. str. 575 a 576. 37) Soustavný výklad o „Apophthegmatech“ podán jest níže. 38) Latinsky zove se tento Isidor, arcibiskup sevillský († r. 636), Isidorus Hispaliensis, BARDENHEWER 1. c. str. 582 a 584. 39) Vita Antonii, zkratkem VAnt. — V rkpe A na 1. 449a—449b, 1a— 65a; v B 170b—208b; C 164b—200b; v D 148b—181b; v E 197b, 1a—35a; lat. text u ROSWEYDA, Vitae patrum, Antverpy 1628, str. 35—60.
„ A „ „ „* 30 I. E. Smetánka: II. Obsah Životů, jejich auktoři, hodnověrnost a recense řecké i latinské. V literaturách křesťanských koluje pode jménem „Vitae patrum“33) celkem patero různých spisů.34) Bývá tak stručně zván „Liber vitae patrum“ známého historika franckého Rehoře Tourského. Je to sedmá část Rehořova osmidílného spisu „Septem libri miraculorum“; vypravuje ve dvacíti kapitolách celkem o třiadvacíti různých svatých a vznikl po r. 592 tím, že Réhoř snesl do něho dvacet prací, jež před tím byl vydal každou o sobě.35) Jindy dává se jméno to proslulému dílu Rehoře Velikého „Dia- logorum libri IV de vita et miraculis patrum italicorum et de aeter- nitate animarum,“ psanému r. 593 a líčícímu v I. a III. knize zá- zraky zbožných otcův italských, v II. divy sv. Benedikta z Nursie a ve IV. konečně takové příhody, které dokazují trvání duše po smrti.36) Často kryjí se titulem „Vitae patrum“ různá „Apophthegmata patrum.“37) Někdy slove tak biblické dílo Isidora Sevillského „De ortu et obitu patrum, qui in scriptura laudibus efferuntur.“38) Nejobyčejněji rozumějí se však názvem naším sborníky obsahu- jící legendy o životech a učení poustevníkův a poustevnic orientálních, zejména egyptských. K nim hlásí se i Životy Otců staročeské. Ob- sahem jejich jsou kusy původem velmi rozmanité a cenou dosti ne- stejné. Probéřeme je jednotlivě, nejstarším počínaje. 1. Život sv. Antonína.39) Život sv. Antonína, „prvního poustevníka“, jest rozsáhlá epištola adressovaná z Egypta mnichům zámořským. 33) Často také „Vitas patrum". 34) Bibliotheca hagiographica latina antiquae et mediae aetatis, ediderunt socii Bollandiani, Bruxelles. I. sv. 1898-99, II. sv. 1900-01, str. 943. 35) O. BARDENHEWER, Patrologie, 2. vyd., Freiburg im B. 1901, str. 569. 36) T. str. 575 a 576. 37) Soustavný výklad o „Apophthegmatech“ podán jest níže. 38) Latinsky zove se tento Isidor, arcibiskup sevillský († r. 636), Isidorus Hispaliensis, BARDENHEWER 1. c. str. 582 a 584. 39) Vita Antonii, zkratkem VAnt. — V rkpe A na 1. 449a—449b, 1a— 65a; v B 170b—208b; C 164b—200b; v D 148b—181b; v E 197b, 1a—35a; lat. text u ROSWEYDA, Vitae patrum, Antverpy 1628, str. 35—60.
Strana 31
O staročeských Životech sv. Otcův. 31 Podle úvodu jejího přišel k auktorovi od vzdálených mnichů posel s prosbou za zprávy o Antonínovi, o jeho životě a smrti. Auktor ochotně přání vyhovuje, poněvadž život sv. Antonína je právě pro mnichy zářivým vzorem. Rád by podal biografii co možná nejúplnější a chce proto po- volávati k sobě mnichy, aby od nich své vědomosti doplnil. Posel však, poněvadž se blíží doba mořských bouří, spěchá, a tím nucen jest spisovatel omeziti své vypsání na zprávy, které má po ruce. Snahou jeho jest, jak dvakrát ujišťuje, podávati pravdu. Životopis, který po tomto kratičkém prooimiu následuje, zobrazuje zaokrouhleně celou životní pout světcovu. Antonín narodil se v Egyptě z bohatých rodičův a jest křesťansky vychován. Již jako hoch obírá se mnoho věcmi náboženskými, pozorně poslouchá v kostele slova Písma a béře si je k srdci; mravy jeho jsou vzorné. V osmnáctém nebo dvacátém roce ztratí rodiče. Tu slyší v kostele evangelium o bohatém mládenci: „Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj a rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi; a pojď, následuj mne“ (Mat. 19, 21). Slova ta mocně ho uchvátí. Jde, prodá, co má, rozdá díl výtěžku chudým, sestru odevzdá v opatrování známým pannám a žije jako poustevník poblíž své domoviny. Nedaleko něho bydlí stařec, který žil asketicky od mladosti. Antonín ho vyhledá a učí se od něho asketickým ctnostem. Všechen čas věnuje modlitbě, kontemplaci a práci. S pokornou myslí vyhledává bratří, kteří jako on chtí askesí kráčeti k do- konalosti, a snaží se různé ctnosti, které zdobí každého jednotlivého z nich, spojovati. Záhy dostaví se se svými pokušeními dábel a snaží se ho, zejména viděními krásných žen, odvrátiti s cesty začaté. Ale marně. Jinoch, vyzbrojený pevnou věrou a důvěrou v Boha, vzdoruje všem útokům satanovým. Vzpružen jsa prvním bojem, zdvojí svou bdělost a oddá se životu ještě přísnějšímu. Osamí se úplně a ztráví dvacet let dílem v hro- bích nablízku svého domova, dílem na horách. Daleko od lidských tváří poslouchá vytí šelem a syčení hadův a zápasí s visemi vlastní smyslnosti i zlými daemony. Vítězství získaná posilují jeho horlivost a upevňují jeho dobrá předsevzetí. Přijdou známí a vniknou násilím do jeho obydlí. Antonín vstoupí, jako božím duchem naplněn, mezi ně. Pojme je úžas. Myslili, že najdou muže, který dlouhou samotou si osvojil ducha plachého a chmur- ného, a zatím jeho tělesná postava je nezměněna a duch pln jasné důvěry, Bůh vystrojil Antonína darem léčiti, vyháněti zlé duchy a uchvaco- vati duše. Mnozí jeho popudem opouštějí statky své a oddávají se po jeho příkladu životu kontemplativnímu. Za několik desítiletí poušť je za- lidněna. Antonín stává se duchovním otcem mnohých. Jednou shromáždí se poustevníci kolem něho a prosí, aby k nim mluvil. Antonín dlouhou neurovnanou řečí je nabádá, aby neupouštěli od toho, co začali, aby myslili stále na smrt, nehněvali se, varovali se nečistoty a nebáli se útoků ďábelských. „Duše jest od původu čista; zachováte-li ji čistu, zvítě- zíte nad ďáblem a obdržíte dar proroctví. Má-li kdo dar uzdravování, ne- chlub se! Mysleme na věci věčné, a daemonové nezmohou nic proti nám.“ Mnichové odcházejí povzbuzeni slovy mistrovými, a Antonín odejde do ústraní, aby ztužil svá asketická cvičení.
O staročeských Životech sv. Otcův. 31 Podle úvodu jejího přišel k auktorovi od vzdálených mnichů posel s prosbou za zprávy o Antonínovi, o jeho životě a smrti. Auktor ochotně přání vyhovuje, poněvadž život sv. Antonína je právě pro mnichy zářivým vzorem. Rád by podal biografii co možná nejúplnější a chce proto po- volávati k sobě mnichy, aby od nich své vědomosti doplnil. Posel však, poněvadž se blíží doba mořských bouří, spěchá, a tím nucen jest spisovatel omeziti své vypsání na zprávy, které má po ruce. Snahou jeho jest, jak dvakrát ujišťuje, podávati pravdu. Životopis, který po tomto kratičkém prooimiu následuje, zobrazuje zaokrouhleně celou životní pout světcovu. Antonín narodil se v Egyptě z bohatých rodičův a jest křesťansky vychován. Již jako hoch obírá se mnoho věcmi náboženskými, pozorně poslouchá v kostele slova Písma a béře si je k srdci; mravy jeho jsou vzorné. V osmnáctém nebo dvacátém roce ztratí rodiče. Tu slyší v kostele evangelium o bohatém mládenci: „Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj a rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi; a pojď, následuj mne“ (Mat. 19, 21). Slova ta mocně ho uchvátí. Jde, prodá, co má, rozdá díl výtěžku chudým, sestru odevzdá v opatrování známým pannám a žije jako poustevník poblíž své domoviny. Nedaleko něho bydlí stařec, který žil asketicky od mladosti. Antonín ho vyhledá a učí se od něho asketickým ctnostem. Všechen čas věnuje modlitbě, kontemplaci a práci. S pokornou myslí vyhledává bratří, kteří jako on chtí askesí kráčeti k do- konalosti, a snaží se různé ctnosti, které zdobí každého jednotlivého z nich, spojovati. Záhy dostaví se se svými pokušeními dábel a snaží se ho, zejména viděními krásných žen, odvrátiti s cesty začaté. Ale marně. Jinoch, vyzbrojený pevnou věrou a důvěrou v Boha, vzdoruje všem útokům satanovým. Vzpružen jsa prvním bojem, zdvojí svou bdělost a oddá se životu ještě přísnějšímu. Osamí se úplně a ztráví dvacet let dílem v hro- bích nablízku svého domova, dílem na horách. Daleko od lidských tváří poslouchá vytí šelem a syčení hadův a zápasí s visemi vlastní smyslnosti i zlými daemony. Vítězství získaná posilují jeho horlivost a upevňují jeho dobrá předsevzetí. Přijdou známí a vniknou násilím do jeho obydlí. Antonín vstoupí, jako božím duchem naplněn, mezi ně. Pojme je úžas. Myslili, že najdou muže, který dlouhou samotou si osvojil ducha plachého a chmur- ného, a zatím jeho tělesná postava je nezměněna a duch pln jasné důvěry, Bůh vystrojil Antonína darem léčiti, vyháněti zlé duchy a uchvaco- vati duše. Mnozí jeho popudem opouštějí statky své a oddávají se po jeho příkladu životu kontemplativnímu. Za několik desítiletí poušť je za- lidněna. Antonín stává se duchovním otcem mnohých. Jednou shromáždí se poustevníci kolem něho a prosí, aby k nim mluvil. Antonín dlouhou neurovnanou řečí je nabádá, aby neupouštěli od toho, co začali, aby myslili stále na smrt, nehněvali se, varovali se nečistoty a nebáli se útoků ďábelských. „Duše jest od původu čista; zachováte-li ji čistu, zvítě- zíte nad ďáblem a obdržíte dar proroctví. Má-li kdo dar uzdravování, ne- chlub se! Mysleme na věci věčné, a daemonové nezmohou nic proti nám.“ Mnichové odcházejí povzbuzeni slovy mistrovými, a Antonín odejde do ústraní, aby ztužil svá asketická cvičení.
Strana 32
32 I. E. Smetánka: V touze, státi se svědkem Páně, odebéře se za pronásledování Dio- klecianova do Alexandrie, navštěvuje vězně a provází křesťany na cestách k popravišti. Pán ho chrání, aby se stal požehnáním jiných. Když se vrátí do své oblíbené samoty, vyhledávají ho posedlí, chtíce zbýti na jeho přímluvu svého trápení. Aby ušel lidí, odhodlá se postoupiti hlouběji do pouště. Vnuknutím božím dovedou ho tam Saraceni. Dábel podniká nové pokusy proti němu, posílaje naň množství dravé zvěři a ukazuje se mu v podobě člověka s oslím zadkem; Antonín ho zažehná. Nové divy po- vrzují jeho velikost. Uzdraví posedlého z Palestiny; vyléčí tripolskou dívku dnavou; ví, kdo kdesi v dáli potřebuje vody; vidí duši Ammonovu nésti do nebe; zná předem, proč jde kdo k němu; čichem vysledí mladíka čertem posedlého; pomůže vzteklému; spatří v extasi osudy duše po smrti — to vše však neodvrátí ho od pokory; každý jáhen je víc než on. Aby neporušil své víry, vzdaluje se všech styků s kacíři a varuje od nich i jiné. Když ariáni roztrušují zprávu, že s nimi souhlasí, neotálí přijíti na prosbu biskupovu do Alexandrie a vydati proti nim hlasité svědectví. Sláva jeho šíří se tak, že ho třikrát vyhledají i pohanští filosofové; úžas zmocňuje se jich, když slyší jeho řeči překypující při vší naivnosti přirozenou silou. Sám císař mu píše jako otci. Antonín nechce zprvu listu jeho ani přijmouti a odhodlá se jen na naléhání mnichů k tomu, aby císaři několika napomenutími odpověděl. Krátce před smrtí překvapen je světec před očima biskupa Sera- piona a několika mnichů viděním soudu božího kvapícího na církev Kris- tovu. Vypravuje o něm přítomným a těší je, že moc bezbožných dlouho nepotrvá. Za nějaký čas vskutku, dodává auktor, vpadli ariáni do Ale- xandrie. Když Antonín cítí, že se blíží smrt, dá mnichům poslední naučení a dvěma nejmilejším uloží, aby ho tajně pohřbili, jeho pláště pak aby rozdali biskupům Athanasiovi a Serapionovi. Bůh — dodává auktor na závěr — odměňuje sluhy své, jak viděti na sv. Antonínovi, nejen věčně, nýbrž dává jim, třeba proti jejich vůli, slávu již zde. „Ctěte o tom zde sami a čtěte to i jiným. Za auktora půvabného tohoto původně řeckého vypravování, které přes dissonance pověrčivosti a daemonského strašení přece za- nechává silnými akkordy spiritualistickými40) výslední dojem harmo- nický, ode dávna pokládán byl největší církevní učitel IV. století, sv. Athanasius.41) První pokus otřásti touto tradicí učiněn byl, hlavně 40) H. WEINGARTEN v článku Der Ursprung des Mönchtums im nachkon- stantinischen Zeitalter, Briegerova Zeitschrift für Kirchengeschichte I, str. 10. 41) Pro přehled stůjte zde aspoň hlavní data z jeho života. Nar. 295 v Ale- xandrii, učil se nějaký čas u sv. Antonína, 319 posvěcen za jahna, 325 proslavil se na koncilu nikajském jako odpůrce ariánův, od r. 328 byl biskupem v Ale- xandrii. V bouřich ariánských musil pětkrát do vyhnanství — jednou byl v Tre-
32 I. E. Smetánka: V touze, státi se svědkem Páně, odebéře se za pronásledování Dio- klecianova do Alexandrie, navštěvuje vězně a provází křesťany na cestách k popravišti. Pán ho chrání, aby se stal požehnáním jiných. Když se vrátí do své oblíbené samoty, vyhledávají ho posedlí, chtíce zbýti na jeho přímluvu svého trápení. Aby ušel lidí, odhodlá se postoupiti hlouběji do pouště. Vnuknutím božím dovedou ho tam Saraceni. Dábel podniká nové pokusy proti němu, posílaje naň množství dravé zvěři a ukazuje se mu v podobě člověka s oslím zadkem; Antonín ho zažehná. Nové divy po- vrzují jeho velikost. Uzdraví posedlého z Palestiny; vyléčí tripolskou dívku dnavou; ví, kdo kdesi v dáli potřebuje vody; vidí duši Ammonovu nésti do nebe; zná předem, proč jde kdo k němu; čichem vysledí mladíka čertem posedlého; pomůže vzteklému; spatří v extasi osudy duše po smrti — to vše však neodvrátí ho od pokory; každý jáhen je víc než on. Aby neporušil své víry, vzdaluje se všech styků s kacíři a varuje od nich i jiné. Když ariáni roztrušují zprávu, že s nimi souhlasí, neotálí přijíti na prosbu biskupovu do Alexandrie a vydati proti nim hlasité svědectví. Sláva jeho šíří se tak, že ho třikrát vyhledají i pohanští filosofové; úžas zmocňuje se jich, když slyší jeho řeči překypující při vší naivnosti přirozenou silou. Sám císař mu píše jako otci. Antonín nechce zprvu listu jeho ani přijmouti a odhodlá se jen na naléhání mnichů k tomu, aby císaři několika napomenutími odpověděl. Krátce před smrtí překvapen je světec před očima biskupa Sera- piona a několika mnichů viděním soudu božího kvapícího na církev Kris- tovu. Vypravuje o něm přítomným a těší je, že moc bezbožných dlouho nepotrvá. Za nějaký čas vskutku, dodává auktor, vpadli ariáni do Ale- xandrie. Když Antonín cítí, že se blíží smrt, dá mnichům poslední naučení a dvěma nejmilejším uloží, aby ho tajně pohřbili, jeho pláště pak aby rozdali biskupům Athanasiovi a Serapionovi. Bůh — dodává auktor na závěr — odměňuje sluhy své, jak viděti na sv. Antonínovi, nejen věčně, nýbrž dává jim, třeba proti jejich vůli, slávu již zde. „Ctěte o tom zde sami a čtěte to i jiným. Za auktora půvabného tohoto původně řeckého vypravování, které přes dissonance pověrčivosti a daemonského strašení přece za- nechává silnými akkordy spiritualistickými40) výslední dojem harmo- nický, ode dávna pokládán byl největší církevní učitel IV. století, sv. Athanasius.41) První pokus otřásti touto tradicí učiněn byl, hlavně 40) H. WEINGARTEN v článku Der Ursprung des Mönchtums im nachkon- stantinischen Zeitalter, Briegerova Zeitschrift für Kirchengeschichte I, str. 10. 41) Pro přehled stůjte zde aspoň hlavní data z jeho života. Nar. 295 v Ale- xandrii, učil se nějaký čas u sv. Antonína, 319 posvěcen za jahna, 325 proslavil se na koncilu nikajském jako odpůrce ariánův, od r. 328 byl biskupem v Ale- xandrii. V bouřich ariánských musil pětkrát do vyhnanství — jednou byl v Tre-
Strana 33
O staročeských Životech sv. Otcův. 33 z důvodů dogmatických, v XVI. století.42) Zkoumání Rosweydovo43) Maurinův 44) a Bollandistův 45) jej skoro úplně zarazilo.46) Obnovil jej až Weingarten,47) opíraje se však o úvahy historické. Hlavním svědkem pro auktorství Athanasiovo jest Rehoř Nazi- anský, který v řeči proslovené na památku Athanasiovu sedm neb osm let po smrti světcově, asi r. 380,48) vyslovuje přání, aby mohl život Athanasiův vypsati tak, jako Athanasius vylíčil život sv. Antonína. WEINGARTEN svědectví tomuto nevěří, poněvadž jiní svědkové mluví podle všeho nebo s jistotou jinak — sv. Jeronym, skládaje dvě neb tři léta po smrti Athanasiově svoji Vitam Pauli, auktora Života Anto- nínova neuvádí a jmenuje ho teprv asi o dvacet let později; 49) VAnt. jest anonymní i Rufinovi; 50) v Decretu de libris recipiendis 51) při VAnt. je jméno ne Athanasiovo, nýbrž Jeronymovo — a poněvadž, což je hlavní, proti auktorství Athanasiovu stojí celá legie důvodů vnitřních. Podle Weingartena mluví proti Athanasiovi především povaha a obsah věnování, kterým se spis začíná. „V opětované prosbě, aby se spisu věřilo, v dvojím ujištění o pravdivosti vypravovaných příběhů ne- pozná nikdo sebevědomého biskupa, kterému taková captatio benevo- lentiae nemohla ani napadnouti. Mluví proti němu supposice adressy, podle níž jsou za mořem, patrně na západě,52) mnichové chystající se závoditi se svými egypt- víru; r. 356 utekl se mezi egyptské mnichy — zemř. 373. BARDENHEWER I. c. str. 220 sl. 42) Od magdeburských centuriátorů, Petra Felckmanna, Rud. Hospiniana a Abr. Skulteta. H. ROSWEYDE, Vitae Patrum, 2 vyd., Antverpy 1628, str. 30. 43) L. c. str. 31. 44) R. 1698 ve vyd. spisů Athanasiových. 45) Acta Sanctorum Jan. II. 46) Výjimku činí, zase z důvodů dogmatických, OUDIN ve spise Commen- tarius de scriptoribus ecclesiae antiquis, Lipsko 1722, svaz. I, str. 358. Srovn. článek Jul. MAYERA, Über Achtheit und Glaubwürdigkeit der dem heiligen Atha- nasius d. G. zugeschriebenen Vita Antonii, Der Katholik 1886, I, str. 358. Za ochotné půjčení časopisu právě jmenovaného děkuji bibliothekáři kláštera stra- hovského, dp. P. dru Zahradníkovi. 47) V článku již uvedeném a v Herzogově Real- Encyklopädiia, X. v článku Mönchtum. 48) Datování obecně uznávané. 49) Ve spise De scriptoribus ecclesiasticis. 50) O něm níže víc. 51) Decretum toto přičítá se papeži Gelasiovi (492—496), asi neprávem. BARDENHEWER 1. c. str. 548. 52) Tak se vykládá místo v adresse obecně. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 3
O staročeských Životech sv. Otcův. 33 z důvodů dogmatických, v XVI. století.42) Zkoumání Rosweydovo43) Maurinův 44) a Bollandistův 45) jej skoro úplně zarazilo.46) Obnovil jej až Weingarten,47) opíraje se však o úvahy historické. Hlavním svědkem pro auktorství Athanasiovo jest Rehoř Nazi- anský, který v řeči proslovené na památku Athanasiovu sedm neb osm let po smrti světcově, asi r. 380,48) vyslovuje přání, aby mohl život Athanasiův vypsati tak, jako Athanasius vylíčil život sv. Antonína. WEINGARTEN svědectví tomuto nevěří, poněvadž jiní svědkové mluví podle všeho nebo s jistotou jinak — sv. Jeronym, skládaje dvě neb tři léta po smrti Athanasiově svoji Vitam Pauli, auktora Života Anto- nínova neuvádí a jmenuje ho teprv asi o dvacet let později; 49) VAnt. jest anonymní i Rufinovi; 50) v Decretu de libris recipiendis 51) při VAnt. je jméno ne Athanasiovo, nýbrž Jeronymovo — a poněvadž, což je hlavní, proti auktorství Athanasiovu stojí celá legie důvodů vnitřních. Podle Weingartena mluví proti Athanasiovi především povaha a obsah věnování, kterým se spis začíná. „V opětované prosbě, aby se spisu věřilo, v dvojím ujištění o pravdivosti vypravovaných příběhů ne- pozná nikdo sebevědomého biskupa, kterému taková captatio benevo- lentiae nemohla ani napadnouti. Mluví proti němu supposice adressy, podle níž jsou za mořem, patrně na západě,52) mnichové chystající se závoditi se svými egypt- víru; r. 356 utekl se mezi egyptské mnichy — zemř. 373. BARDENHEWER I. c. str. 220 sl. 42) Od magdeburských centuriátorů, Petra Felckmanna, Rud. Hospiniana a Abr. Skulteta. H. ROSWEYDE, Vitae Patrum, 2 vyd., Antverpy 1628, str. 30. 43) L. c. str. 31. 44) R. 1698 ve vyd. spisů Athanasiových. 45) Acta Sanctorum Jan. II. 46) Výjimku činí, zase z důvodů dogmatických, OUDIN ve spise Commen- tarius de scriptoribus ecclesiae antiquis, Lipsko 1722, svaz. I, str. 358. Srovn. článek Jul. MAYERA, Über Achtheit und Glaubwürdigkeit der dem heiligen Atha- nasius d. G. zugeschriebenen Vita Antonii, Der Katholik 1886, I, str. 358. Za ochotné půjčení časopisu právě jmenovaného děkuji bibliothekáři kláštera stra- hovského, dp. P. dru Zahradníkovi. 47) V článku již uvedeném a v Herzogově Real- Encyklopädiia, X. v článku Mönchtum. 48) Datování obecně uznávané. 49) Ve spise De scriptoribus ecclesiasticis. 50) O něm níže víc. 51) Decretum toto přičítá se papeži Gelasiovi (492—496), asi neprávem. BARDENHEWER 1. c. str. 548. 52) Tak se vykládá místo v adresse obecně. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 3
Strana 34
34 I. E. Smetánka: skými vzory. Vždyť západ dověděl se o povstevnících Thebaidy a hor nitrijských teprve, když dnové Athanasiovi byli již sečteni! Svědčí proti němu dále důkazy z Athanasiových spisů pravých. V těch se Antonín nikde nejmenuje, ačkoli VAnt. dělá svého auktora důvěrným přítelem Antonínovým. Zejména by byl Athana- sius, kdyby byl autorem VAnt., Antonína zcela jistě jmenoval v Epistola ad Dracontium, poněvadž ve spise tomto uvádí několik mnichů, kteří ne- pokládali mnišství za záslužnější hodností církevních, aby těmito pří- klady Dracontia přiměl ku přijetí hodnosti biskupské. „Antonína ne- jmenuje, ačkoli před pouhým jeho jménem všecky pochybnosti Dra- contiovy by byly jistě zmizely. Konečně nemá „divý rej daemonů z VAnt. u samého Athanasia ještě naprosto žádná analogie. Ve VAnt. jsou daemonové nesčetní a bydlí všude, ve vzduchu, u hrobů, v skalách i po pouštích jako ginnové moderních mohamedánských Egypťanů, kdežto v pravých spisech alexandrijského biskupa žije ještě cosi ze starokřesťanského nebo antického lze říci ostychu, připlétati svět daemonů příliš blízko do světa pozemského. Říše zla není u něho ještě tak individualisována a právě tím také tak oslabena jako v čertovstvích fantasie mnišské“. VAnt. není tedy dílem Athauasiovým. Že se mu připisovala nebo pod jménem jeho byla rozšiřována, souvisí se vzpomínkou na styky, které měl Athanasius s mnichy egyptskými, zejména po r. 356; a že ji Řehoř Nazianský uznával za athanasiovskou, „nemůže překvapovati v době, jejíž literární kredo bylo určováno jenom důvody dogmati- ckými“. Má-li pravý auktor VAnt. býti hledán domněnkou, nesmí se choditi daleko od mnišství antiošského a od přátel Jeronymových. Toť argumentace Weingartenova. Spisovatel spojil s ní hned úvahu o hodnověrnosti díla. Mínění jeho o ní je svrchovaně nepříznivo. Řeči Antonínovy budí naprostou nedůvěru. Nelzeť si mysliti u svatého z pouště a ze skály, který se nikdy neučil čísti a co den tělesně se potýká s daemony, že by dovedl vésti spekulativní hovory s řeckými sofisty, že by znal platonská, novoplatonská a stoická filosofemata, že by měl vědomosti z řecké mythologie a že by jako nejkorrektnější dogmatik dovedl přednášeti o rozdílu mezi věrou jakožto poznáním bezprostředním a mezi věděním získaným filosofií a dialektikou. „Ze všech slov řecké, filosofické, křesťanské moudrosti není ani jedno možné v ústech a v ovzduší, z kterých prý vyšlo. Duchovně vznešený Antonín (legendy) nepatří dějinám, nýbrž poesii“. Žil-li vůbec kdy — Eusebius se o něm ku podivu nikde nezmiňuje, ačkoli několikrát při-
34 I. E. Smetánka: skými vzory. Vždyť západ dověděl se o povstevnících Thebaidy a hor nitrijských teprve, když dnové Athanasiovi byli již sečteni! Svědčí proti němu dále důkazy z Athanasiových spisů pravých. V těch se Antonín nikde nejmenuje, ačkoli VAnt. dělá svého auktora důvěrným přítelem Antonínovým. Zejména by byl Athana- sius, kdyby byl autorem VAnt., Antonína zcela jistě jmenoval v Epistola ad Dracontium, poněvadž ve spise tomto uvádí několik mnichů, kteří ne- pokládali mnišství za záslužnější hodností církevních, aby těmito pří- klady Dracontia přiměl ku přijetí hodnosti biskupské. „Antonína ne- jmenuje, ačkoli před pouhým jeho jménem všecky pochybnosti Dra- contiovy by byly jistě zmizely. Konečně nemá „divý rej daemonů z VAnt. u samého Athanasia ještě naprosto žádná analogie. Ve VAnt. jsou daemonové nesčetní a bydlí všude, ve vzduchu, u hrobů, v skalách i po pouštích jako ginnové moderních mohamedánských Egypťanů, kdežto v pravých spisech alexandrijského biskupa žije ještě cosi ze starokřesťanského nebo antického lze říci ostychu, připlétati svět daemonů příliš blízko do světa pozemského. Říše zla není u něho ještě tak individualisována a právě tím také tak oslabena jako v čertovstvích fantasie mnišské“. VAnt. není tedy dílem Athauasiovým. Že se mu připisovala nebo pod jménem jeho byla rozšiřována, souvisí se vzpomínkou na styky, které měl Athanasius s mnichy egyptskými, zejména po r. 356; a že ji Řehoř Nazianský uznával za athanasiovskou, „nemůže překvapovati v době, jejíž literární kredo bylo určováno jenom důvody dogmati- ckými“. Má-li pravý auktor VAnt. býti hledán domněnkou, nesmí se choditi daleko od mnišství antiošského a od přátel Jeronymových. Toť argumentace Weingartenova. Spisovatel spojil s ní hned úvahu o hodnověrnosti díla. Mínění jeho o ní je svrchovaně nepříznivo. Řeči Antonínovy budí naprostou nedůvěru. Nelzeť si mysliti u svatého z pouště a ze skály, který se nikdy neučil čísti a co den tělesně se potýká s daemony, že by dovedl vésti spekulativní hovory s řeckými sofisty, že by znal platonská, novoplatonská a stoická filosofemata, že by měl vědomosti z řecké mythologie a že by jako nejkorrektnější dogmatik dovedl přednášeti o rozdílu mezi věrou jakožto poznáním bezprostředním a mezi věděním získaným filosofií a dialektikou. „Ze všech slov řecké, filosofické, křesťanské moudrosti není ani jedno možné v ústech a v ovzduší, z kterých prý vyšlo. Duchovně vznešený Antonín (legendy) nepatří dějinám, nýbrž poesii“. Žil-li vůbec kdy — Eusebius se o něm ku podivu nikde nezmiňuje, ačkoli několikrát při-
Strana 35
O staročeských Životech sv. Otcův. 35 — pomíná, že předvádí ze své doby pečlivě všecky svědky pravdy 53) byl svému jmenovci asi tak málo podoben jako Petr Amienský z le- gendy Petrovi historickému. Celkový svûj soud o VAnt. Weingarten shrnuje takto: „Je jisto, že ve VAnt. máme ne pravé dílo Athanasiovo a dokonce již ne histo- rickou listinu starého mnišství, nýbrž tendenční spis mnišství rozvi- tého, obraz o ideálu mnišství zasazeného v organismus církevní a při všech živlech populárních a pouštních povzneseného do ovzduší ducha řeckého. Tím ovšem mizí všeliká záruka, smí-li třeba jen jedinký rys v této systematické a umělecké biografii býti pokládán za historický. Výklady tyto, přednesené v souvislosti s celým novým názorem na počátky mnišství, vzbudily značnou literaturu 54). Za výsledek její lze pokládati asi, co následuje. Důvody WEINGARTENOVY mají proti sobě celou řadu závažných námitek. Jeho argumentum ex silentio Hieronymi nedokazuje ještě, že by Jeronym, když slavného auktora nejmenuje, Athanasia byl jako spiso- vatele VAnt. neznal. Mlčení jeho může býti také svědectvím, že auktora pokládal za obecně známého, a lze je bráti dokonce za důkaz auktorství Athanasiova. 55) Latinský překlad VAnt. totiž — vzniklý bud — ještě za života Athanasiova nebo brzy po Athanasiově smrti 56), 53) Weingartenovi se rozumělo tak, jako by nevěřil, že sv. Antonín kdy žil, a podle něho pak někteří spisovatelé popírali existenci sv. Antonína beze všech klausulí. Weingarten to od sebe odmitl (Herzogova Real- Encykl2, X, str. 774); jenom prý klade skutečného sv. Antonína o sto let později než tradice (kolem r. 300), tedy asi do konce IV. a poč. V. stol. 54) Předmětu našeho dotýkají se: HERZOG, Abriss der gesammten Kirchen- gesch., Erlangy 1876, I, str. 387—403; GASS, Zur Frage vom Ursprung des Mönchtums, Briegerova Zeitschr. f. Kirchengesch. II, str. 274; HILGENFELD, Zeitschr. f. wissenschaftl. Theol. 1878, str. 143 sl.; KEIM, Aus dem Urchristenthum, Curych 1878, I, str. 207; HASE, Das Leben des hl. Antonius, Jahrbücher f. protest. Theol. 1880, str. 418 sl., a stručněji znova v Kirchengeschichte, Lipsko 1891, I, strana 381 sl.; A. EICHHORN, Athanasii de vita ascetica testimonia collecta, diss. hallská 1886; J. MAYER v čl. cit.; BERLIÈRE, Les origines du monachisne et la critique moderne, Revue bénédictine 1891; SCHULTHESS, Probe einer syrischen Version der Vita S. Antonii, diss. lipská 1894; O. ZöCKLER, Askese und Mönchtum, Frankfurt 1897, str. 188—192; SCHIWIETZ, Das ägypt. Mönchtum im 4. Jahrhdt, Archiv f. kath. Kirchenrecht 1898; BUTLER, The Lausiac History of Palladius (v Robinso- nově sbírce Texts and Studies), Cambridge 1898, str. 215 sl. — Nejcennější z toho jsou práce Keimova, Haseova, Eichhornova a Mayerova. 55) EICHHORN 1. c. str. 52. 56) O tom níže str. 40.
O staročeských Životech sv. Otcův. 35 — pomíná, že předvádí ze své doby pečlivě všecky svědky pravdy 53) byl svému jmenovci asi tak málo podoben jako Petr Amienský z le- gendy Petrovi historickému. Celkový svûj soud o VAnt. Weingarten shrnuje takto: „Je jisto, že ve VAnt. máme ne pravé dílo Athanasiovo a dokonce již ne histo- rickou listinu starého mnišství, nýbrž tendenční spis mnišství rozvi- tého, obraz o ideálu mnišství zasazeného v organismus církevní a při všech živlech populárních a pouštních povzneseného do ovzduší ducha řeckého. Tím ovšem mizí všeliká záruka, smí-li třeba jen jedinký rys v této systematické a umělecké biografii býti pokládán za historický. Výklady tyto, přednesené v souvislosti s celým novým názorem na počátky mnišství, vzbudily značnou literaturu 54). Za výsledek její lze pokládati asi, co následuje. Důvody WEINGARTENOVY mají proti sobě celou řadu závažných námitek. Jeho argumentum ex silentio Hieronymi nedokazuje ještě, že by Jeronym, když slavného auktora nejmenuje, Athanasia byl jako spiso- vatele VAnt. neznal. Mlčení jeho může býti také svědectvím, že auktora pokládal za obecně známého, a lze je bráti dokonce za důkaz auktorství Athanasiova. 55) Latinský překlad VAnt. totiž — vzniklý bud — ještě za života Athanasiova nebo brzy po Athanasiově smrti 56), 53) Weingartenovi se rozumělo tak, jako by nevěřil, že sv. Antonín kdy žil, a podle něho pak někteří spisovatelé popírali existenci sv. Antonína beze všech klausulí. Weingarten to od sebe odmitl (Herzogova Real- Encykl2, X, str. 774); jenom prý klade skutečného sv. Antonína o sto let později než tradice (kolem r. 300), tedy asi do konce IV. a poč. V. stol. 54) Předmětu našeho dotýkají se: HERZOG, Abriss der gesammten Kirchen- gesch., Erlangy 1876, I, str. 387—403; GASS, Zur Frage vom Ursprung des Mönchtums, Briegerova Zeitschr. f. Kirchengesch. II, str. 274; HILGENFELD, Zeitschr. f. wissenschaftl. Theol. 1878, str. 143 sl.; KEIM, Aus dem Urchristenthum, Curych 1878, I, str. 207; HASE, Das Leben des hl. Antonius, Jahrbücher f. protest. Theol. 1880, str. 418 sl., a stručněji znova v Kirchengeschichte, Lipsko 1891, I, strana 381 sl.; A. EICHHORN, Athanasii de vita ascetica testimonia collecta, diss. hallská 1886; J. MAYER v čl. cit.; BERLIÈRE, Les origines du monachisne et la critique moderne, Revue bénédictine 1891; SCHULTHESS, Probe einer syrischen Version der Vita S. Antonii, diss. lipská 1894; O. ZöCKLER, Askese und Mönchtum, Frankfurt 1897, str. 188—192; SCHIWIETZ, Das ägypt. Mönchtum im 4. Jahrhdt, Archiv f. kath. Kirchenrecht 1898; BUTLER, The Lausiac History of Palladius (v Robinso- nově sbírce Texts and Studies), Cambridge 1898, str. 215 sl. — Nejcennější z toho jsou práce Keimova, Haseova, Eichhornova a Mayerova. 55) EICHHORN 1. c. str. 52. 56) O tom níže str. 40.
Strana 36
36 I E. Smetánka: jejž sv. Jeronym, mluvě o VAnt. beze jména auktorova, uvádí vedle zmínky o originálu, jmenuje auktorem spisu původního výslovně sv. Athanasia; mlčí-li sv. Jeronym, patrně údaj překladu schvaluje. Mlčení Rufinovo jest Weingartenův omyl; Rufinus auktora AVnt. zná a jest jím i tu Athanasius. 57) Co se pak týče místa uváděného z De- cretu de libris recipiendis, 58) jest míti předně na mysli, že Decretum nemá v úmyslu dávati zprávy o spisovatelích jednotlivých biografií, nýbrž uvádí v našem případě jenom jména nejslavnějších eremitův a také nejznámějšího spisovatele jejich životů; mimo to jest možná, že se v Decretu slovy „Vita Pauli, Antonii“ myslí jediné dílo, Jeronymův totiž život sv. Pavla, který v některých rkpích slove Historia S. Pauli et S. Antonii, poněvadž se v něm mluví stejně mnoho o Antonínovi jako o Pavlovi; a konečně jest Decretum časem vzniku od VAnt. tolik vzdáleno, že se ho na svědectví o VAnt. nelze dobře do- volávati. Důvod z věnování není průkazný proto, že podle svědectví Rehoře Nazianského Athanasius nijak se nevyznačoval sebevědomím, nýbrž právě naopak byl vazevòs vô poovýuav, a poněvadž vyzvání val xioveýGava ve spisích beze vší pochybnosti Athanasiových při- chází nejednou.59) Ostatně ujištění o spolehlivosti podivuhodných zpráv není nemyslitelné ani u vypravovatele nejsebevědomějšího. Výtky další, že by na západě nebylo bývalo před koncem IV. stol. žádných mnichů, nelze dokázati. Vždyť sám Athanasius, který zájem o mnišství po celý svůj život neúnavně šířil a který pobýval ve vyhnanství v Trevíru, mohl k němu dáti impuls, a je přímo neuvěři- telné, že by byl nedal. Důležitá okolnost, že v pravých spisích Athanasiových není místa, kde by sv. Antonín byl jmenován, je jenom omyl. Místo takové bylo nalezeno v Historia Arianorum ad monachos, 0) spise, který je dojista Athanasiův 61). Neuvádí-li Athanasius jména Antonínova v Epist. ad Dracontium, je to proto, že by to tam nebylo bývalo na místě, 57) EICHHORN 1. c. str. 40. 58) Místo to zní: Vitas Patrum Pauli, Antonii, Hilarionis et omnium eremi- tarum, quas tamen vir beatus Hieronymus descripsit, cum omni honore susci- pimus. ROSWEYDE 1. c. str. 26. 59) J. MAYER v čl. cit. 513. 60) J. MAYER v čl. čit. str. 513. 61) Ojedinělé pochybnosti odstranil EICHHORN v cit. dissertaci str. 57— 62.
36 I E. Smetánka: jejž sv. Jeronym, mluvě o VAnt. beze jména auktorova, uvádí vedle zmínky o originálu, jmenuje auktorem spisu původního výslovně sv. Athanasia; mlčí-li sv. Jeronym, patrně údaj překladu schvaluje. Mlčení Rufinovo jest Weingartenův omyl; Rufinus auktora AVnt. zná a jest jím i tu Athanasius. 57) Co se pak týče místa uváděného z De- cretu de libris recipiendis, 58) jest míti předně na mysli, že Decretum nemá v úmyslu dávati zprávy o spisovatelích jednotlivých biografií, nýbrž uvádí v našem případě jenom jména nejslavnějších eremitův a také nejznámějšího spisovatele jejich životů; mimo to jest možná, že se v Decretu slovy „Vita Pauli, Antonii“ myslí jediné dílo, Jeronymův totiž život sv. Pavla, který v některých rkpích slove Historia S. Pauli et S. Antonii, poněvadž se v něm mluví stejně mnoho o Antonínovi jako o Pavlovi; a konečně jest Decretum časem vzniku od VAnt. tolik vzdáleno, že se ho na svědectví o VAnt. nelze dobře do- volávati. Důvod z věnování není průkazný proto, že podle svědectví Rehoře Nazianského Athanasius nijak se nevyznačoval sebevědomím, nýbrž právě naopak byl vazevòs vô poovýuav, a poněvadž vyzvání val xioveýGava ve spisích beze vší pochybnosti Athanasiových při- chází nejednou.59) Ostatně ujištění o spolehlivosti podivuhodných zpráv není nemyslitelné ani u vypravovatele nejsebevědomějšího. Výtky další, že by na západě nebylo bývalo před koncem IV. stol. žádných mnichů, nelze dokázati. Vždyť sám Athanasius, který zájem o mnišství po celý svůj život neúnavně šířil a který pobýval ve vyhnanství v Trevíru, mohl k němu dáti impuls, a je přímo neuvěři- telné, že by byl nedal. Důležitá okolnost, že v pravých spisích Athanasiových není místa, kde by sv. Antonín byl jmenován, je jenom omyl. Místo takové bylo nalezeno v Historia Arianorum ad monachos, 0) spise, který je dojista Athanasiův 61). Neuvádí-li Athanasius jména Antonínova v Epist. ad Dracontium, je to proto, že by to tam nebylo bývalo na místě, 57) EICHHORN 1. c. str. 40. 58) Místo to zní: Vitas Patrum Pauli, Antonii, Hilarionis et omnium eremi- tarum, quas tamen vir beatus Hieronymus descripsit, cum omni honore susci- pimus. ROSWEYDE 1. c. str. 26. 59) J. MAYER v čl. cit. 513. 60) J. MAYER v čl. čit. str. 513. 61) Ojedinělé pochybnosti odstranil EICHHORN v cit. dissertaci str. 57— 62.
Strana 37
O staročeských Životech sv. Otcův. 37 protože běží o to, přiměti Dracontia ku přijetí nabízené hodnosti biskupské, kdežto Antonínovi biskupský stolec nikdy nebyl nabízen. 62) Daemonologie VAnt. konečně není od Athanasiovy také tak odlišná, jak soudí Weingarten. I v nepochybných dílech Athanasiových chlapci dáblu dělajícímu se Bohem se vysmívají, ďábel s daemony poletuje vzduchem, modly jsou vlastně daemonové a daemonové citují tytéž verše Písma pro své účely jako ve VAnt.63) Kromě toho ukazuje k Athanasiovi jako auktorovi VAnt. řada okolností také positivně. Svědčí pro něj množství spisovatelů skoro současných, jako Rehoř Nazianský, sv. Jeronym, Efraem Syrský, Rufinus, Palladius, neznámý auktor Vitae Pachomii ze IV. stol., Eva- grius a j. 64); dále z obsahu fakta, že auktor byl patrně velmi vá- ženým členem církve alexandrijské — proto se k němu mnichové z dáli obracejí se svou prosbou; spisovatel vypravuje o sobě, že vy- provázel sv. Antonína z Alexandrie a že na jeho pobídku světec uzdravil posedlou, a mluví o sobě jako o muži, který může povolá- vati k sobě mnichy s pouště —, a že jsou ve VAnt. namnoze tytéž myšlenky o víře a jejích účincích, o daemonech, o ariánech i o jiných věcech jako v zaručených dílech Athanasiových; a konečně formální shody VAnt. s pravými spisy Athanasiovými, záležející v tom, že stejné myšlenky kryjí se namnoze i zněním, že způsob citování z Písma jest týž a že ve VAnt. se vyskýtají i grammatické zvláštnosti slohu Athanasiova.65) Možnost, že by byl někdo jiný než Athanasius vypsal životopis Antonínův za doby Athanasiovy způsobem athanasiovským, jest ne- patrná, a lze proto s velikou pravděpodobností VAnt. přičítati podle 66) staré tradice sv. Athanasiovi. 62) ErCHHORN 1. c. str. 12 vykládá věc jinak. „Facilis est responsio. Potuit Athanasius Antonium commemorare. Quis negabit? Sed illud „musste“ (Wein- gartenovo totiž) mollo modo concedendum est.“ 63) J. MAYER v čl. cit. str. 628 sl. a EICHHORN 1. c. str. 41—43. — EICHHORN (str. 43) uvádí i okolnost, že v kommentáři o titulech žalmů, přičítaném Athana- siovi, sotva se najde žalm, jehož výklad by neměl zmínky o daemonech; ale okolnost ta nemá průkaznosti, poněvadž řečený kommentář podle všeho není dílem Athanasiovým. Srv. BARDENHEWER I. c. str. 224. 64) Svědectví tato snesli ROSWEYDE 1. c. str. 28 a Maurinové; z Rosweyda přejal je J. MAYER 1. c. str. 507 sl., od Maurinů s pozměnami EICHHORN 1. c. str. 38. 65) J. MAYER I. c. str. 619 — 636. 66) Vita Antonii est opus Athanasio haud indignum. EICHHORN I. c. str. 51. — HILGENFELD I. c. vyslovil mínění, že VAnt. sepsal autor neznámý, Athanasius pak že ji upravil; ale není pro to přesvědčivých důvodů. Spíše lze souhlasiti
O staročeských Životech sv. Otcův. 37 protože běží o to, přiměti Dracontia ku přijetí nabízené hodnosti biskupské, kdežto Antonínovi biskupský stolec nikdy nebyl nabízen. 62) Daemonologie VAnt. konečně není od Athanasiovy také tak odlišná, jak soudí Weingarten. I v nepochybných dílech Athanasiových chlapci dáblu dělajícímu se Bohem se vysmívají, ďábel s daemony poletuje vzduchem, modly jsou vlastně daemonové a daemonové citují tytéž verše Písma pro své účely jako ve VAnt.63) Kromě toho ukazuje k Athanasiovi jako auktorovi VAnt. řada okolností také positivně. Svědčí pro něj množství spisovatelů skoro současných, jako Rehoř Nazianský, sv. Jeronym, Efraem Syrský, Rufinus, Palladius, neznámý auktor Vitae Pachomii ze IV. stol., Eva- grius a j. 64); dále z obsahu fakta, že auktor byl patrně velmi vá- ženým členem církve alexandrijské — proto se k němu mnichové z dáli obracejí se svou prosbou; spisovatel vypravuje o sobě, že vy- provázel sv. Antonína z Alexandrie a že na jeho pobídku světec uzdravil posedlou, a mluví o sobě jako o muži, který může povolá- vati k sobě mnichy s pouště —, a že jsou ve VAnt. namnoze tytéž myšlenky o víře a jejích účincích, o daemonech, o ariánech i o jiných věcech jako v zaručených dílech Athanasiových; a konečně formální shody VAnt. s pravými spisy Athanasiovými, záležející v tom, že stejné myšlenky kryjí se namnoze i zněním, že způsob citování z Písma jest týž a že ve VAnt. se vyskýtají i grammatické zvláštnosti slohu Athanasiova.65) Možnost, že by byl někdo jiný než Athanasius vypsal životopis Antonínův za doby Athanasiovy způsobem athanasiovským, jest ne- patrná, a lze proto s velikou pravděpodobností VAnt. přičítati podle 66) staré tradice sv. Athanasiovi. 62) ErCHHORN 1. c. str. 12 vykládá věc jinak. „Facilis est responsio. Potuit Athanasius Antonium commemorare. Quis negabit? Sed illud „musste“ (Wein- gartenovo totiž) mollo modo concedendum est.“ 63) J. MAYER v čl. cit. str. 628 sl. a EICHHORN 1. c. str. 41—43. — EICHHORN (str. 43) uvádí i okolnost, že v kommentáři o titulech žalmů, přičítaném Athana- siovi, sotva se najde žalm, jehož výklad by neměl zmínky o daemonech; ale okolnost ta nemá průkaznosti, poněvadž řečený kommentář podle všeho není dílem Athanasiovým. Srv. BARDENHEWER I. c. str. 224. 64) Svědectví tato snesli ROSWEYDE 1. c. str. 28 a Maurinové; z Rosweyda přejal je J. MAYER 1. c. str. 507 sl., od Maurinů s pozměnami EICHHORN 1. c. str. 38. 65) J. MAYER I. c. str. 619 — 636. 66) Vita Antonii est opus Athanasio haud indignum. EICHHORN I. c. str. 51. — HILGENFELD I. c. vyslovil mínění, že VAnt. sepsal autor neznámý, Athanasius pak že ji upravil; ale není pro to přesvědčivých důvodů. Spíše lze souhlasiti
Strana 38
38 1. E. Smetánka: Jeli určení toto správné, lze udati dosti přesně i dobu, kdy, a místo, kde VAnt. byla skládána. Terminus ad quem jest úmrtní rok Athanasiův, 373, a quo úmrtní rok Antonínův, 35667). Jest však možno určení ještě bližší. Ve VAnt. líčí se, jak světec měl nedlouho před smrtí vidění o znesvěcení oltáře božího zvířaty, a spisovate) VAnt dodává, že se vidění to vyplnilo po dvou letech, když ariánj vtrhli do Alexandrie a jali se olupovati kostely. Spis mluví o řádění ariánů v Alexandrii, které trvalo od r. 356 do 362, jako o události přítomné ( vův 8po0os, voátrovotv). I byla VAnt. podle toho skládána mezi lety 356 a 362.68) Athanasius žil tehdy ve vyhnanství na poušti hornoegyptské, a VAnt. vznikla tedy asi tam.99) Námitky Weingartenovy proti hodnověrnosti VAnt. pozbývají při pečlivějším ohledání ze své průkaznosti také mnoho. VAnt. nelíčí Antonína, syna bohatých rodičů, nikterak jako člověka, který neumí čísti ani psáti — Antonín čte pilně Písmo a píše odpověď na list císařův — nýbrž jen jako muže bez řeckého sofistického vzdělání školního. Při nevšedním, přímo geniálním nadání 70) a povaze hloubavé Antonín mohl si snadno doma za osmnáct let svého pobytu mezi po- hany osvojiti jakousi znalost řecké mythologie,1) na poušti pak z ho- s ZÖCKLEREM, Askese und Mönchtum str. 191, že „mönchische Genossen und Jünger des Dahingeschiedenen werden in seinem (Athanasiově) Auftrage teils auf Grund mündlicher Überlieferueg, teils nach älteren Aufzeichnungen das Ganze zusammengestellt, er selbst (Athanasius) aber dann als Schlussredaktor dem Werke die Weihe und den Glanz seines Namens geliehen haben". 67) Vypočítán podle dvou míst v Chron. sv. Jeronyma. 68) EICHHORN 1. c. str. 55: anno circiter 357. K. MÜLLER, Kirchengeschichte, Freiburg im B. 1892, I, str. 211 pozn.: Die VAnt. ist ein Werk des Athanasius, geschrieben um 360. Tradice pokládá za rok sepsání r. 365. HASE, čl. c. str. 427 se vyslovuje pro dobu nedlouho po r. 356. KEM I. c. str. 207, který otázku po auktorovi VAnt. nechává nerozhodnutu, soudí, že VAnt. byla psána za života Athanasiova kolem r. 365. 69) S tím shodují se dobře slova obsažená podle cit. studie SCHULTHESSOVY v úvodě překladu syrského: „Vy pak nepřestávejte se vyptávati zejména těch, kteří přicházejí po řece z Thebaidy“ a dále: „Poněvadž pak čas, kdy jezdí lodi z Egypta do Thebaidy a sem, docházel a posel spěchal“; slova ta ukazují, že se auktor zdržoval v Egyptě horním. (Dochovaný řecký text proložených slov nemá, ale řecká předloha syrského překladatele měla je dojista, neboť nelze si mysliti, že by je byl Syr přidal ze svého.) to) Biskup filosof Synesius dí o Antonínovi, starším svém vrstevníku, že mu bystrost ducha nahrazovala syllogismy. (Uvádí na př. HASE, Kirchengesch. I, str. 380.) 71) Pokud se týče Antonínovy znalosti řecké mythologie, je pozoruhodna ještě jiná věc. Syrský překlad VAnt., kratší než je zachovaná verse řecká, ne-
38 1. E. Smetánka: Jeli určení toto správné, lze udati dosti přesně i dobu, kdy, a místo, kde VAnt. byla skládána. Terminus ad quem jest úmrtní rok Athanasiův, 373, a quo úmrtní rok Antonínův, 35667). Jest však možno určení ještě bližší. Ve VAnt. líčí se, jak světec měl nedlouho před smrtí vidění o znesvěcení oltáře božího zvířaty, a spisovate) VAnt dodává, že se vidění to vyplnilo po dvou letech, když ariánj vtrhli do Alexandrie a jali se olupovati kostely. Spis mluví o řádění ariánů v Alexandrii, které trvalo od r. 356 do 362, jako o události přítomné ( vův 8po0os, voátrovotv). I byla VAnt. podle toho skládána mezi lety 356 a 362.68) Athanasius žil tehdy ve vyhnanství na poušti hornoegyptské, a VAnt. vznikla tedy asi tam.99) Námitky Weingartenovy proti hodnověrnosti VAnt. pozbývají při pečlivějším ohledání ze své průkaznosti také mnoho. VAnt. nelíčí Antonína, syna bohatých rodičů, nikterak jako člověka, který neumí čísti ani psáti — Antonín čte pilně Písmo a píše odpověď na list císařův — nýbrž jen jako muže bez řeckého sofistického vzdělání školního. Při nevšedním, přímo geniálním nadání 70) a povaze hloubavé Antonín mohl si snadno doma za osmnáct let svého pobytu mezi po- hany osvojiti jakousi znalost řecké mythologie,1) na poušti pak z ho- s ZÖCKLEREM, Askese und Mönchtum str. 191, že „mönchische Genossen und Jünger des Dahingeschiedenen werden in seinem (Athanasiově) Auftrage teils auf Grund mündlicher Überlieferueg, teils nach älteren Aufzeichnungen das Ganze zusammengestellt, er selbst (Athanasius) aber dann als Schlussredaktor dem Werke die Weihe und den Glanz seines Namens geliehen haben". 67) Vypočítán podle dvou míst v Chron. sv. Jeronyma. 68) EICHHORN 1. c. str. 55: anno circiter 357. K. MÜLLER, Kirchengeschichte, Freiburg im B. 1892, I, str. 211 pozn.: Die VAnt. ist ein Werk des Athanasius, geschrieben um 360. Tradice pokládá za rok sepsání r. 365. HASE, čl. c. str. 427 se vyslovuje pro dobu nedlouho po r. 356. KEM I. c. str. 207, který otázku po auktorovi VAnt. nechává nerozhodnutu, soudí, že VAnt. byla psána za života Athanasiova kolem r. 365. 69) S tím shodují se dobře slova obsažená podle cit. studie SCHULTHESSOVY v úvodě překladu syrského: „Vy pak nepřestávejte se vyptávati zejména těch, kteří přicházejí po řece z Thebaidy“ a dále: „Poněvadž pak čas, kdy jezdí lodi z Egypta do Thebaidy a sem, docházel a posel spěchal“; slova ta ukazují, že se auktor zdržoval v Egyptě horním. (Dochovaný řecký text proložených slov nemá, ale řecká předloha syrského překladatele měla je dojista, neboť nelze si mysliti, že by je byl Syr přidal ze svého.) to) Biskup filosof Synesius dí o Antonínovi, starším svém vrstevníku, že mu bystrost ducha nahrazovala syllogismy. (Uvádí na př. HASE, Kirchengesch. I, str. 380.) 71) Pokud se týče Antonínovy znalosti řecké mythologie, je pozoruhodna ještě jiná věc. Syrský překlad VAnt., kratší než je zachovaná verse řecká, ne-
Strana 39
O staročeských Životech sv. Otcův. 39 vorů s mudrci, kteří ho navštěvovali, pochytiti něco z řecké filosofie, a z hovorů s mnichy i s Athanasiem něco z dogmatických otázek, které tehdy hýbaly světem,72) a nemohou nás proto řeči jeho, dýšící přese všecku zdánlivou učenost místy nejprostodušší naivností úsudku, nikterak zarážeti, zejména povážíme-li, že Athanasius dojista použil zvykového práva antických historikův, odívati cizí myšlenky vlastním rouchem.73) e- Arci nelze zas také pokládati ve VAnt. za historické každé slovo. Nebylť Athanasius u Antonína pořád a byl odkázán namnoze na zprávy z doslechu. Není dále vyloučena možnost, že se v líčení působení světcova ledasco tradicí pozměnilo a Athanasiovi doneslo již ve formě zveličené, zejména že ze skutků přirozených udělány zázraky. Divné by také bylo, kdyby se Athanasiovi, muži stojícímu v ohni politických a náboženských bojů, jednotlivé události nejevily poněkud jinak, než jak se udály vskutku. Jisto jest i to, že si ani Athanasius ani který z jeho zpravodajů nemohl pamatovati doslova dlouhé řeči Antonínovy. A konečně, Athanasius psal své dílo na spěch, což bylo příčinou, že asi nemohl některé zprávy kontrolovati a že při spěšné stilisaci tu a tam i věcně přestřelil. Ale všecky okolnosti tyto dohromady neváží tolik, aby zbavo- valy VAnt. hodnověrnosti celkové, abychom v ní nemohli viděli odlesk ducha, který vanul počátky křesťanského mnišství egyptského, zejména když pro dosti značnou spolehlivost její mluví i některá svědectví positivní, poměrná totiž střízlivost ve vyhledávání zázrakův?4) a ta okolnost, že se VAnt. nebojí uváděti ve spojení se svým světcem celou řadu osob, které za několik málo let, uplynulých od smrti Antonínovy obsahuje (srovn. cit. diss. SCHULTHESSOVU) v invektivě Antonínově výčtu řeckých bohův a bohyň, nýbrž pouze otázku: „Co jsou zvířata a plazové, které ctíte jako bohy ?“ — Je možno — Byz. Zeitschr. 1897, str. 194, a Theol. Jahresber. XIV, str. 203, o tom pochybuje, ale bez přesvědčivých důvodů, — že původní VAnt. byla kratší než je text nám známý, a že v ní odstavců s podezřívanými vědomostmi mytho- logickými ani nebylo. 72) Doklady toho, jak dogmatické otázky byly ve IV. stol. předmětem denních hovorův i mezi širokým publikem, v cit. čl. HASEOVĚ, str. 444. 73) Quid Antonio, quid Athanasio tribuendum sit, vix diiudicari posse con- cedo. EICHHORN 1. c. str. 52. 74) HASE, Kirchengesch. I, str. 384, uvádí za příklad to, že auktor dává Antonínovi donášeti potravu, jakýsi suchar, docela přirozeně lidmi, a ne zázračně anděly nebo havrany. Několik dokladů toho, kolikrát auktor neužil krásné příležitosti k zázračné výzdobě díla, podává J. MAYER 1. c. II, str. 181 sl.
O staročeských Životech sv. Otcův. 39 vorů s mudrci, kteří ho navštěvovali, pochytiti něco z řecké filosofie, a z hovorů s mnichy i s Athanasiem něco z dogmatických otázek, které tehdy hýbaly světem,72) a nemohou nás proto řeči jeho, dýšící přese všecku zdánlivou učenost místy nejprostodušší naivností úsudku, nikterak zarážeti, zejména povážíme-li, že Athanasius dojista použil zvykového práva antických historikův, odívati cizí myšlenky vlastním rouchem.73) e- Arci nelze zas také pokládati ve VAnt. za historické každé slovo. Nebylť Athanasius u Antonína pořád a byl odkázán namnoze na zprávy z doslechu. Není dále vyloučena možnost, že se v líčení působení světcova ledasco tradicí pozměnilo a Athanasiovi doneslo již ve formě zveličené, zejména že ze skutků přirozených udělány zázraky. Divné by také bylo, kdyby se Athanasiovi, muži stojícímu v ohni politických a náboženských bojů, jednotlivé události nejevily poněkud jinak, než jak se udály vskutku. Jisto jest i to, že si ani Athanasius ani který z jeho zpravodajů nemohl pamatovati doslova dlouhé řeči Antonínovy. A konečně, Athanasius psal své dílo na spěch, což bylo příčinou, že asi nemohl některé zprávy kontrolovati a že při spěšné stilisaci tu a tam i věcně přestřelil. Ale všecky okolnosti tyto dohromady neváží tolik, aby zbavo- valy VAnt. hodnověrnosti celkové, abychom v ní nemohli viděli odlesk ducha, který vanul počátky křesťanského mnišství egyptského, zejména když pro dosti značnou spolehlivost její mluví i některá svědectví positivní, poměrná totiž střízlivost ve vyhledávání zázrakův?4) a ta okolnost, že se VAnt. nebojí uváděti ve spojení se svým světcem celou řadu osob, které za několik málo let, uplynulých od smrti Antonínovy obsahuje (srovn. cit. diss. SCHULTHESSOVU) v invektivě Antonínově výčtu řeckých bohův a bohyň, nýbrž pouze otázku: „Co jsou zvířata a plazové, které ctíte jako bohy ?“ — Je možno — Byz. Zeitschr. 1897, str. 194, a Theol. Jahresber. XIV, str. 203, o tom pochybuje, ale bez přesvědčivých důvodů, — že původní VAnt. byla kratší než je text nám známý, a že v ní odstavců s podezřívanými vědomostmi mytho- logickými ani nebylo. 72) Doklady toho, jak dogmatické otázky byly ve IV. stol. předmětem denních hovorův i mezi širokým publikem, v cit. čl. HASEOVĚ, str. 444. 73) Quid Antonio, quid Athanasio tribuendum sit, vix diiudicari posse con- cedo. EICHHORN 1. c. str. 52. 74) HASE, Kirchengesch. I, str. 384, uvádí za příklad to, že auktor dává Antonínovi donášeti potravu, jakýsi suchar, docela přirozeně lidmi, a ne zázračně anděly nebo havrany. Několik dokladů toho, kolikrát auktor neužil krásné příležitosti k zázračné výzdobě díla, podává J. MAYER 1. c. II, str. 181 sl.
Strana 40
40 I. E. Smetánka: do sepsání a rychlého rozšíření legendy, zajisté všecky nepomřely a byly by mohly auktora po případě usvědčiti z nepravdy.75) Zájem o mnišství, na sklonku IV. stol. v církvi silně rozmohlý, látka potřebám doby hovějící a hovorný, lidový a nenuceným nadšením auktorovým pro hrdinu i dosti vzletný sloh způsobily, že se VAnt. stala záhy čtením velmi oblíbeným. Spisovatelé církevní mnozí často ji jmenují, Chrysostomus nazývá ji historií, která je v ústech všech,76) a sv. Augustin vypravuje, že již r. 384 exemplář její byl až v Trevíru.77) Je proto pravdě podobno, že častým opisováním vznikaly různé redakce, a není divu, že záhy pořizovány překlady. Původcem převodu latinského byl presbyter a od r. 388 biskup antiošský Evagrius. Práce jeho je překlad volný — „že nenie v smyslu nižádného opušťenie, ač v sloviech jest které proměňenie" —, proti originálu kromě nepatrných výjimek zkrácený.78) Kdy byl pořízen, lze souditi ze dvou okolností. Evagrius pracoval jej, jsa ještě knězem, tedy před r. 388; a Innocentius, jemuž překlad jest věnován, zemřel r. 370 nebo 371. Překlad vznikl tedy nejpozději r. 371.79) 15) Na tuto okolnost upozornili zejména KEIM 1. c. str. 208 a J. MAYER v čl. cit. — Proti námitce Weingartenově, že Eusebius o Antonínovi mlčí, lze uvésti: 1. Eusebiovy círk. dějiny sahají jen k r. 324. Nemohou se zmiňovati proto o druhém vystoupení sv. Antonína v Alexandrii, které se událo dojista ne před r. 330; první vystoupení světcovo v Alexandrii buď zůstalo Eusebiovi neznámo, nebo se mu snad zdálo příliš málo důležito, aby se o něm zmiňoval. List císaře Konstantina Antonínovi psán byl též až po r. 324; ostatně byl v pohnutém ži- votě císařově episodou tak nepatrnou, že by bylo zcela pochopitelno, kdyby Eusebius, i kdyby byl psal ještě přes r. 324, se byl o něm nezmiňoval. 2. V po- zdějších spisech Eusebiových, Vita Constantini a De laudibus Constantini, není ke zmínce o Antonínovi nikde vhodné příležitosti. Nejdůležitější však jest, že Antonín byl v úzkých stycích s Athanasiem, kdežto Eusebius naprosto nebyl ctitelem athanasiovského dogmatu, byť i jeho povaha a postavení mu nedovolo- valy vystupovati proti němu veřejně, a proto asi prostého příslušníka protivné strany, který prohlásil odpůrce učení Athanasiova za syny ďáblovy, neuznával za hodna zvěčnění svým pérem. 76) HASE, Kirchengesch. I, str. 382; J. MAYER 1. c. str. 511. 17) KEIM 1. c. str. 211. a i jinde citováno. 78) Prolog jeho — o překládání — zalíbil se tak sv. Jeronymovi, že ho beze jména Evagriova užil při své Epist. ad Pammachium. Z použití toho vzniklo mylné domnění, jako by sv. Jeronym byl býval překladatelem VAnt. anebo jako by měl aspoň nějakou účast při překládání. 1°) HASE, Kirchengesch. I, str. 381, drží se tradice, podle níž Evagrius zpracování VAnt. dodělal r. 374; KEIM 1. c. str. 207 soudí, že překlad pořízen nejpozději mezi r. 370—373.
40 I. E. Smetánka: do sepsání a rychlého rozšíření legendy, zajisté všecky nepomřely a byly by mohly auktora po případě usvědčiti z nepravdy.75) Zájem o mnišství, na sklonku IV. stol. v církvi silně rozmohlý, látka potřebám doby hovějící a hovorný, lidový a nenuceným nadšením auktorovým pro hrdinu i dosti vzletný sloh způsobily, že se VAnt. stala záhy čtením velmi oblíbeným. Spisovatelé církevní mnozí často ji jmenují, Chrysostomus nazývá ji historií, která je v ústech všech,76) a sv. Augustin vypravuje, že již r. 384 exemplář její byl až v Trevíru.77) Je proto pravdě podobno, že častým opisováním vznikaly různé redakce, a není divu, že záhy pořizovány překlady. Původcem převodu latinského byl presbyter a od r. 388 biskup antiošský Evagrius. Práce jeho je překlad volný — „že nenie v smyslu nižádného opušťenie, ač v sloviech jest které proměňenie" —, proti originálu kromě nepatrných výjimek zkrácený.78) Kdy byl pořízen, lze souditi ze dvou okolností. Evagrius pracoval jej, jsa ještě knězem, tedy před r. 388; a Innocentius, jemuž překlad jest věnován, zemřel r. 370 nebo 371. Překlad vznikl tedy nejpozději r. 371.79) 15) Na tuto okolnost upozornili zejména KEIM 1. c. str. 208 a J. MAYER v čl. cit. — Proti námitce Weingartenově, že Eusebius o Antonínovi mlčí, lze uvésti: 1. Eusebiovy círk. dějiny sahají jen k r. 324. Nemohou se zmiňovati proto o druhém vystoupení sv. Antonína v Alexandrii, které se událo dojista ne před r. 330; první vystoupení světcovo v Alexandrii buď zůstalo Eusebiovi neznámo, nebo se mu snad zdálo příliš málo důležito, aby se o něm zmiňoval. List císaře Konstantina Antonínovi psán byl též až po r. 324; ostatně byl v pohnutém ži- votě císařově episodou tak nepatrnou, že by bylo zcela pochopitelno, kdyby Eusebius, i kdyby byl psal ještě přes r. 324, se byl o něm nezmiňoval. 2. V po- zdějších spisech Eusebiových, Vita Constantini a De laudibus Constantini, není ke zmínce o Antonínovi nikde vhodné příležitosti. Nejdůležitější však jest, že Antonín byl v úzkých stycích s Athanasiem, kdežto Eusebius naprosto nebyl ctitelem athanasiovského dogmatu, byť i jeho povaha a postavení mu nedovolo- valy vystupovati proti němu veřejně, a proto asi prostého příslušníka protivné strany, který prohlásil odpůrce učení Athanasiova za syny ďáblovy, neuznával za hodna zvěčnění svým pérem. 76) HASE, Kirchengesch. I, str. 382; J. MAYER 1. c. str. 511. 17) KEIM 1. c. str. 211. a i jinde citováno. 78) Prolog jeho — o překládání — zalíbil se tak sv. Jeronymovi, že ho beze jména Evagriova užil při své Epist. ad Pammachium. Z použití toho vzniklo mylné domnění, jako by sv. Jeronym byl býval překladatelem VAnt. anebo jako by měl aspoň nějakou účast při překládání. 1°) HASE, Kirchengesch. I, str. 381, drží se tradice, podle níž Evagrius zpracování VAnt. dodělal r. 374; KEIM 1. c. str. 207 soudí, že překlad pořízen nejpozději mezi r. 370—373.
Strana 41
O staročeských Životech sv. Otcův. 41 2. Život Pavla Thebského. 80) Jsou spory, začíná se V Pauli, kdo byl původcem života poustev- nického, Eliáš-li prorok, Jan Křtitel či sv. Antonín. Žáci Antonínovi Amathas a Makarius tvrdí nejsprávněji, že sv. Pavel. O poustevníku tomt o mnoho se bájí — byl prý kromě dlaní a tváří všecek obrostlý a pod. — je tedy záhodné vylíčiti náležitě život jeho, pokud jsou o něm zprávy, zejména když se již dostalo zevrubného životopisu po řecku i po latinsku sv. Antonínovi. Po tomto stručném úvodě přechází se k biografii samé. Za Decia a Valeria propuklo pronásledování křesťanů. O krutosti jeho nechť svědčí aspoň dva případy, Korneliův a Cyprianův. Kornelia pomazali medem a svázaného předhodili na vedře mouchám. Cyprianus položen byl na krásném lůžku do rozkošné zahrady, plné bělostných lilií a červených růží, obtékané potůčkem a provívané vánkem, a tam tělesně sváděn sličnou nevěstkou; svodům jejím ubránil se z vnuknutí božího jen tím, že si překousl jazyk a plivnul jej nestoudné ženě do tváři. Za tohoto pronásledování utekl se Pavel, člověk bohatý a znalý ja- zyka řeckého i egyptského, ze strachu, že ho jeho švakr vyzradí jakožto křesťana, daleko na poušť do horní Thebaidy. Šel daleko a dlouho, až nalezl na křemenaté hoře opuštěné chaloupky a nástroje penězokazův a v hoře jeskyni s pramenem. Usadil se v jeskyni a žil tam dlouho, odívaje se palmovým listím a živě se jablíčky. Když mu bylo sto třináct let a Antonínovi devadesát, měl Antonín, který sebe pokládal za původce života poustevnického, v noci zjevení, že dále v poušti bydlí muž ještě dokonalejší než on. Vybral se tedy hned z rána na cestu a šel, spoléhaje na pomoc boží, kam ho oči nesly. V poledne ukázal mu cestu centaurus a za chvíli na to prosil ho o po- žehnání satyrus, vyznávaje Krista v těle přišlého. Kráčeje pořád dál, dostal se sv. Antonín druhý den k večeru na místo, se kterého bylo vi- děti vlčici, ana jde píti pod horu. Ubíral se směrem k ní a za noci pak obcházel bez bázně — „svrchované milosrdie nemá strachu“ — kolem hory, naléhaje uchem, zdali by něco nezaslechl. K ránu zakopl o kámen. Rachotem probudil se Pavel a zaklopil honem jeskyni. Autonín padl přede dveřmi a nehnul se, až ho Pavel k sobě pustil. Nastalo dojemné vítání a Antonín musil vypravovati, co se stalo za posledních dlouhých let no- vého na světě. Za řeči objevil se havran, který již po šedesát let nosíval Pavlovi denně půl bochníka chleba, a přinesl celý pecen. Starci, když se dost nauvažovali, který z nich má nalomiti zázračný chléb, vzali bochník mezi sebe a roztrhli jej, aby každému část zůstala v rukou, najedli se, napili z pramene, poděkovali Bohu a bděli celou noc. Když se přiblížil konec Pavlova života, prosil stařec Antonína, aby ho přikryl svým pláštěm, jejž kdysi byl obdržel od biskupa Athanasia; nechtěl totiž, aby ho Antonín viděl umírati. Antonín dal se hned na 80) V textu značíme tuto legendu zkratkem VPauli. — V A 401 a — 413 b; v B 147 a — 153 a; v C 143 b — 149 a; v D 127 b — 133 b; v E 179b — 184 a; lat. text u ROSWEYDA 1. c.17—20.
O staročeských Životech sv. Otcův. 41 2. Život Pavla Thebského. 80) Jsou spory, začíná se V Pauli, kdo byl původcem života poustev- nického, Eliáš-li prorok, Jan Křtitel či sv. Antonín. Žáci Antonínovi Amathas a Makarius tvrdí nejsprávněji, že sv. Pavel. O poustevníku tomt o mnoho se bájí — byl prý kromě dlaní a tváří všecek obrostlý a pod. — je tedy záhodné vylíčiti náležitě život jeho, pokud jsou o něm zprávy, zejména když se již dostalo zevrubného životopisu po řecku i po latinsku sv. Antonínovi. Po tomto stručném úvodě přechází se k biografii samé. Za Decia a Valeria propuklo pronásledování křesťanů. O krutosti jeho nechť svědčí aspoň dva případy, Korneliův a Cyprianův. Kornelia pomazali medem a svázaného předhodili na vedře mouchám. Cyprianus položen byl na krásném lůžku do rozkošné zahrady, plné bělostných lilií a červených růží, obtékané potůčkem a provívané vánkem, a tam tělesně sváděn sličnou nevěstkou; svodům jejím ubránil se z vnuknutí božího jen tím, že si překousl jazyk a plivnul jej nestoudné ženě do tváři. Za tohoto pronásledování utekl se Pavel, člověk bohatý a znalý ja- zyka řeckého i egyptského, ze strachu, že ho jeho švakr vyzradí jakožto křesťana, daleko na poušť do horní Thebaidy. Šel daleko a dlouho, až nalezl na křemenaté hoře opuštěné chaloupky a nástroje penězokazův a v hoře jeskyni s pramenem. Usadil se v jeskyni a žil tam dlouho, odívaje se palmovým listím a živě se jablíčky. Když mu bylo sto třináct let a Antonínovi devadesát, měl Antonín, který sebe pokládal za původce života poustevnického, v noci zjevení, že dále v poušti bydlí muž ještě dokonalejší než on. Vybral se tedy hned z rána na cestu a šel, spoléhaje na pomoc boží, kam ho oči nesly. V poledne ukázal mu cestu centaurus a za chvíli na to prosil ho o po- žehnání satyrus, vyznávaje Krista v těle přišlého. Kráčeje pořád dál, dostal se sv. Antonín druhý den k večeru na místo, se kterého bylo vi- děti vlčici, ana jde píti pod horu. Ubíral se směrem k ní a za noci pak obcházel bez bázně — „svrchované milosrdie nemá strachu“ — kolem hory, naléhaje uchem, zdali by něco nezaslechl. K ránu zakopl o kámen. Rachotem probudil se Pavel a zaklopil honem jeskyni. Autonín padl přede dveřmi a nehnul se, až ho Pavel k sobě pustil. Nastalo dojemné vítání a Antonín musil vypravovati, co se stalo za posledních dlouhých let no- vého na světě. Za řeči objevil se havran, který již po šedesát let nosíval Pavlovi denně půl bochníka chleba, a přinesl celý pecen. Starci, když se dost nauvažovali, který z nich má nalomiti zázračný chléb, vzali bochník mezi sebe a roztrhli jej, aby každému část zůstala v rukou, najedli se, napili z pramene, poděkovali Bohu a bděli celou noc. Když se přiblížil konec Pavlova života, prosil stařec Antonína, aby ho přikryl svým pláštěm, jejž kdysi byl obdržel od biskupa Athanasia; nechtěl totiž, aby ho Antonín viděl umírati. Antonín dal se hned na 80) V textu značíme tuto legendu zkratkem VPauli. — V A 401 a — 413 b; v B 147 a — 153 a; v C 143 b — 149 a; v D 127 b — 133 b; v E 179b — 184 a; lat. text u ROSWEYDA 1. c.17—20.
Strana 42
42 I. E. Smetánka: cestu do své peleše pro plášť a vracel se, nic nepojed a budě svým cho- váním úžas učedlníků, zase rychle k jeskyni Pavlově. Ale bylo již pozdě. Cestou spatřil, jak andělé nesou Pavlovu duši do nebe. Naříkaje nad svou opuštěností, vletěl přímo do jeskyně a uzřel starcovo tělo, jak sepatýma rukama i bez duše ještě se modlí. Umyl mrtvolu a uvažoval, čím vyko- pati hrob. Když byl v největších rozpacích, vyběhli z dolní pouště dva lvi se zježenou hřívou a hnali se k mrtvole. Antonín se lekl, ale pak díval se na ně jako na holuby. Lvi vrtěli ocasy a řvali, jako by plakali. Po té vyhrabali nohami dolík a sklonili se před Antonínem, prosíce od něho za odměnu práce o požehnání. Antonín jim vyhověl, lvi odešli a světec uložil tělo poustevníkovo do hrobu. Vzav si na památku Pavlovu sukni z palmového listí, vrátil se do svého kláštera a vypravoval učedl- níkům divné příhody z posledních dní. Sukni Pavlovu oblékal pak o ve- likých svátcích. Není-li blahoslavený život Pavlův — končí se legenda — naučení boháčům, aby si přestali vážiti zboží? Latinská podoba zábavné této a populárně psané legendy, pro- tkané zdařilými náladovými obrázky z pouště, má auktorem sv. Jero- nyma81) a náleží i dobou napsání (kolem r. 37582) i slohem — pro- jevujícím při vší mistrnosti, která staví Jeronyma po bok klassikům křesťanské prosy Lactantiovi i Tertullianovi, až příliš patrně zálibu v hezkých slovích, náklonnost k hyperbolám a snahu po rhetorickém effektu — ku pracím jeho mladých let.83) .Jako pramen historický byla VPauli mnohokrát podezřívána. Již za života auktorova vyskytli se skeptikové, kteří prohlašovali jejího hrdinu za fikci, „ut, qui semper latuit, non fuise existimetur.“ 84) V XVI. stol. připomíná Baronius „nostri temporis Hagiomachos Ari- 81) Jeronym nar. se kolem r. 340 v Stridoně. Studoval v Římě a Trevíru, žil nějaký čas v Aquilei, od r. 374 do 379 na poušti chalkidské v Syrii a 379—385 v Cařihradě a v Římě. Účastnil se energicky bouřlivých událostí církevních své doby. R. 385 putoval Palestinou a Egyptem, r. 386 usadil se v Betlémě a tu pobýval až do své smrti r. 420. BARDENHEWER 1. c. str. 400 sl. 82) BUTLER, 1. c. str. 231, a HASR, Jahrbücher f. prot. Theol. 1880, str. 424, udávají r. 374, ZöCKLER, Askese nnd Mönchtum str. 184, asi 375, BARDENHEWER 1. c. str. 408 asi 376. 83) O Jeronymovi stilistovi BARDENHEWER 1. c. str. 413; o umělecké stránce VPauli WEINGARTEN, cit. čl. str. 5. 84) Citovaná slova pocházejí z Jeronymovy předmluvy k Životu Hilarionovu. V souvislosti zní: „Maledicorum voces contemnimus, qui olim detrahentes Paulo meo, nunc forsitan detrahent et Hilarioni; illum solitudinis calumniati, huic obi- cientes frequentiam; ut, qui semper latuit, non fuisse; qui a multis visus est, vilis existimetur. Verum destinato operi imponam manum et Scyllaeos canes obturata aure transibo.“ ROSWEYDE 1. c. str. 15.
42 I. E. Smetánka: cestu do své peleše pro plášť a vracel se, nic nepojed a budě svým cho- váním úžas učedlníků, zase rychle k jeskyni Pavlově. Ale bylo již pozdě. Cestou spatřil, jak andělé nesou Pavlovu duši do nebe. Naříkaje nad svou opuštěností, vletěl přímo do jeskyně a uzřel starcovo tělo, jak sepatýma rukama i bez duše ještě se modlí. Umyl mrtvolu a uvažoval, čím vyko- pati hrob. Když byl v největších rozpacích, vyběhli z dolní pouště dva lvi se zježenou hřívou a hnali se k mrtvole. Antonín se lekl, ale pak díval se na ně jako na holuby. Lvi vrtěli ocasy a řvali, jako by plakali. Po té vyhrabali nohami dolík a sklonili se před Antonínem, prosíce od něho za odměnu práce o požehnání. Antonín jim vyhověl, lvi odešli a světec uložil tělo poustevníkovo do hrobu. Vzav si na památku Pavlovu sukni z palmového listí, vrátil se do svého kláštera a vypravoval učedl- níkům divné příhody z posledních dní. Sukni Pavlovu oblékal pak o ve- likých svátcích. Není-li blahoslavený život Pavlův — končí se legenda — naučení boháčům, aby si přestali vážiti zboží? Latinská podoba zábavné této a populárně psané legendy, pro- tkané zdařilými náladovými obrázky z pouště, má auktorem sv. Jero- nyma81) a náleží i dobou napsání (kolem r. 37582) i slohem — pro- jevujícím při vší mistrnosti, která staví Jeronyma po bok klassikům křesťanské prosy Lactantiovi i Tertullianovi, až příliš patrně zálibu v hezkých slovích, náklonnost k hyperbolám a snahu po rhetorickém effektu — ku pracím jeho mladých let.83) .Jako pramen historický byla VPauli mnohokrát podezřívána. Již za života auktorova vyskytli se skeptikové, kteří prohlašovali jejího hrdinu za fikci, „ut, qui semper latuit, non fuise existimetur.“ 84) V XVI. stol. připomíná Baronius „nostri temporis Hagiomachos Ari- 81) Jeronym nar. se kolem r. 340 v Stridoně. Studoval v Římě a Trevíru, žil nějaký čas v Aquilei, od r. 374 do 379 na poušti chalkidské v Syrii a 379—385 v Cařihradě a v Římě. Účastnil se energicky bouřlivých událostí církevních své doby. R. 385 putoval Palestinou a Egyptem, r. 386 usadil se v Betlémě a tu pobýval až do své smrti r. 420. BARDENHEWER 1. c. str. 400 sl. 82) BUTLER, 1. c. str. 231, a HASR, Jahrbücher f. prot. Theol. 1880, str. 424, udávají r. 374, ZöCKLER, Askese nnd Mönchtum str. 184, asi 375, BARDENHEWER 1. c. str. 408 asi 376. 83) O Jeronymovi stilistovi BARDENHEWER 1. c. str. 413; o umělecké stránce VPauli WEINGARTEN, cit. čl. str. 5. 84) Citovaná slova pocházejí z Jeronymovy předmluvy k Životu Hilarionovu. V souvislosti zní: „Maledicorum voces contemnimus, qui olim detrahentes Paulo meo, nunc forsitan detrahent et Hilarioni; illum solitudinis calumniati, huic obi- cientes frequentiam; ut, qui semper latuit, non fuisse; qui a multis visus est, vilis existimetur. Verum destinato operi imponam manum et Scyllaeos canes obturata aure transibo.“ ROSWEYDE 1. c. str. 15.
Strana 43
O staročeských Životech sv. Otcův. 43 starchos“, dnes blíže neznámé, kteří prý se zarážejí ve VPauli na hippocentaurovi a satyrovi a proto celý spis pokládají za kratochvilnou smyšlenku. Rosweyde uvádí Erasma a magdeburské centuriátory, kteří — důvodů svých patrně ani neuvádějíce — prý vykládají, že Jeronym VPauli nebral vážně, nýbrž skládal ji jako pouhou hříčku „exercendi ingenii causa.“ 85) V době nejnovější WEINGARTEN mínění své vyjádřil v ten smysl, že se v celé VPauli neobjevuje ani jedinká stopa dějinné pravdy a že osoba Pavlova není ani z doby před Jero- nymem, ani z VA., ani vůbec jinak hodnověrně dosvědčena.36) S ním souhlasí Israel 87) a vykládá vznik VPauli Jeronymovou snahou, kon- kurrovati novostí s VAnt. Podle úsudku Gassova 88) konečně prý existence Pavlovy bude již sotva kdo hájiti. Proti spolehlivosti díla jsou vskutku vážné námitky. Svědčí proti ní smělá výzdoba zázračná — centaur, polo člověk polo kůň; satyr prosící za modlitebnou přímluvu; krotká vlčice; andělský havran; hodní lvi — hotové mythy a pohádky. Neposiluje důvěry k VPauli ani patrná snaha její po pikant- nosti a závislost na oblíbených románech římské doby císařské, libu- jících si pro ukájení přesyceného čtenářstva v nejsilnějších drážděních smyslných, v líčeních dobrodružných a hrůzných. 89) Podezřelé jsou i obě auktority uváděné v prologu, Antonínovi žáci Amathas a Makarius, protože VPauli psána byla dříve, než Jeronym navštívil Egypt. 90) Nedůvěru budí dále dávné pochybnosti i sám auktor, který svou VPauli a jiné spisy podobného obsahu v přátelském dopise sám označuje jménem „merces orientalis“. 91) Na prospěch díla lze proti tomu všemu uvésti předně faktum, že historičnost osoby Pavlovy jest dosvědčena i kromě VPauli, 85) ROSWEYDE 1. c. str. 15. 86) Čl. cit. str. 3, 4. Stejně pronesl se WEINGARTEN v Herzogově Real- Encykl.2, X, str. 759. 87) Zeitschrift für wissenschaftliche Theol. 1880, str. 153. 88) Zeitschr. f. Kirchengeschichte II, str. 274. 89) WEINGARTEN upozorňuje na to, že hned jedna z obou zbytečných mučed- nických historií vypravovaných v úvodě dělána je docela podle šablony antické erotiky a má ráz raffinované smyslnosti široce kreslené, vypravování pak o zá- zračném shledání obou starců na skalní poušti že upomíná na tklivá shledání v starověkých robinsonádách. 90) BUTLER 1. c. str. 231, 91) HASE, Jahrb. f. prot. Theol. 1880, str. 424 a Kirchengeschichte I, str. 384.
O staročeských Životech sv. Otcův. 43 starchos“, dnes blíže neznámé, kteří prý se zarážejí ve VPauli na hippocentaurovi a satyrovi a proto celý spis pokládají za kratochvilnou smyšlenku. Rosweyde uvádí Erasma a magdeburské centuriátory, kteří — důvodů svých patrně ani neuvádějíce — prý vykládají, že Jeronym VPauli nebral vážně, nýbrž skládal ji jako pouhou hříčku „exercendi ingenii causa.“ 85) V době nejnovější WEINGARTEN mínění své vyjádřil v ten smysl, že se v celé VPauli neobjevuje ani jedinká stopa dějinné pravdy a že osoba Pavlova není ani z doby před Jero- nymem, ani z VA., ani vůbec jinak hodnověrně dosvědčena.36) S ním souhlasí Israel 87) a vykládá vznik VPauli Jeronymovou snahou, kon- kurrovati novostí s VAnt. Podle úsudku Gassova 88) konečně prý existence Pavlovy bude již sotva kdo hájiti. Proti spolehlivosti díla jsou vskutku vážné námitky. Svědčí proti ní smělá výzdoba zázračná — centaur, polo člověk polo kůň; satyr prosící za modlitebnou přímluvu; krotká vlčice; andělský havran; hodní lvi — hotové mythy a pohádky. Neposiluje důvěry k VPauli ani patrná snaha její po pikant- nosti a závislost na oblíbených románech římské doby císařské, libu- jících si pro ukájení přesyceného čtenářstva v nejsilnějších drážděních smyslných, v líčeních dobrodružných a hrůzných. 89) Podezřelé jsou i obě auktority uváděné v prologu, Antonínovi žáci Amathas a Makarius, protože VPauli psána byla dříve, než Jeronym navštívil Egypt. 90) Nedůvěru budí dále dávné pochybnosti i sám auktor, který svou VPauli a jiné spisy podobného obsahu v přátelském dopise sám označuje jménem „merces orientalis“. 91) Na prospěch díla lze proti tomu všemu uvésti předně faktum, že historičnost osoby Pavlovy jest dosvědčena i kromě VPauli, 85) ROSWEYDE 1. c. str. 15. 86) Čl. cit. str. 3, 4. Stejně pronesl se WEINGARTEN v Herzogově Real- Encykl.2, X, str. 759. 87) Zeitschrift für wissenschaftliche Theol. 1880, str. 153. 88) Zeitschr. f. Kirchengeschichte II, str. 274. 89) WEINGARTEN upozorňuje na to, že hned jedna z obou zbytečných mučed- nických historií vypravovaných v úvodě dělána je docela podle šablony antické erotiky a má ráz raffinované smyslnosti široce kreslené, vypravování pak o zá- zračném shledání obou starců na skalní poušti že upomíná na tklivá shledání v starověkých robinsonádách. 90) BUTLER 1. c. str. 231, 91) HASE, Jahrb. f. prot. Theol. 1880, str. 424 a Kirchengeschichte I, str. 384.
Strana 44
44 I. F. Smetánka: Cassianem totiž, který pobýval u mnichův egyptských, zejména v The- baidě, několik let a o Pavlovi píše patrně ne pouze na základě VPauli, a Sulpiciem Severem, jehož zpravodajovi Postumianovi ukazováno bylo v Egyptě mimo dva kláštery Antonínovy i místo, kde žil sv. Pavel. 92) Bez váhy není pak proti námitce uvedené na místě posledním zajisté ani okolnost, že Jeronym cituje VPauli na několika místech jiných svých spisů jako dílo historické.93) Podle toho jest podobno pravdě, že hrdina VPauli byl přece osoba historická; že, jak Jeronym v prologu vykládá, byl záhy obetkán v podání mnišském rozmanitými pověstmi; a že Jeronym pověsti tyto pro vzdělání a ještě více pro zábavu křesťanských čtenářů vzdělal v duchu módní románové literatury římské. Co je na VPauli histori- ckého kromě osoby Pavlovy, nelze ovšem při nynějším materiálu rozhodnouti. 94) Zdá se, že Jeronym měl pověsti, které vzdělal ve VPauli, před sebou v sepsání řeckém.25) VAnt. přiznává, jak svrchu řečeno, 6) že neobsahuje všeho, co by o sv. Antonínovi bylo lze říci, a vybízí čte- náře, aby se na sv. Antonína přeptávali dále u mnichův egyptských. Vybídnutí toto dalo vznik celé řadě spisků, které VAnt. doplňovaly a opravovaly. Jeden z nich, asi z doby mezi Il. 365—370, líčí jazykem řeckým život sv. Pavla, 27) a volným vzděláním tohoto díla jest podle všeho Jeronymova VPauli, volným proto, že je skoro o třetinu delší a že Jeronym vždy překládal spíše myšlenky než slova. Řecký text byl časem pozměňován. Neznámý mnich latinský, jen skrovně znalý řečtiny, dostal do ruky zároveň legendu řeckou i Jeronymovu a zkom- piloval z nich novou versi řeckou.38) Práce jeho má ráz školácký a hemží se nepřípadnými výrazy; přes to však těšila se značné oblibě. 92) ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 183 a 184, a podle něho SCHIWIETZ, Archiv. f. kath. Kirchenrecht 1898, str. 455. 93) F. NAU, Le texte grec original de la Vie de S. Paul de Thèbes, Ana- lecta Bollandiana XX, str. 121. 94) ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 184 a Herzogova Real. Encyklo- pädie“, VIII, čl. Hieronymus; podle něho SCHIWIETZ 1. c. str. 455; BUTLER 1. c. str. 231. 95) NAU 1. c. str. 149. Po výkladech Nauových nutno označiti jakožto zasta- ralé poznámky BIDEZOVY v úvodě k Deux versions inédites de la vie de Paul de Thèbes, Gand 1900, ZöCKLEROVY 1. c. str. 184 i BUTLEROVY 1. c. str. 231. 96) Str. 31. 97) Jest to text, který BiDEz 1. c. označuje literou b a jejž vydal v cit. spise. 98) Bidezův text a.
44 I. F. Smetánka: Cassianem totiž, který pobýval u mnichův egyptských, zejména v The- baidě, několik let a o Pavlovi píše patrně ne pouze na základě VPauli, a Sulpiciem Severem, jehož zpravodajovi Postumianovi ukazováno bylo v Egyptě mimo dva kláštery Antonínovy i místo, kde žil sv. Pavel. 92) Bez váhy není pak proti námitce uvedené na místě posledním zajisté ani okolnost, že Jeronym cituje VPauli na několika místech jiných svých spisů jako dílo historické.93) Podle toho jest podobno pravdě, že hrdina VPauli byl přece osoba historická; že, jak Jeronym v prologu vykládá, byl záhy obetkán v podání mnišském rozmanitými pověstmi; a že Jeronym pověsti tyto pro vzdělání a ještě více pro zábavu křesťanských čtenářů vzdělal v duchu módní románové literatury římské. Co je na VPauli histori- ckého kromě osoby Pavlovy, nelze ovšem při nynějším materiálu rozhodnouti. 94) Zdá se, že Jeronym měl pověsti, které vzdělal ve VPauli, před sebou v sepsání řeckém.25) VAnt. přiznává, jak svrchu řečeno, 6) že neobsahuje všeho, co by o sv. Antonínovi bylo lze říci, a vybízí čte- náře, aby se na sv. Antonína přeptávali dále u mnichův egyptských. Vybídnutí toto dalo vznik celé řadě spisků, které VAnt. doplňovaly a opravovaly. Jeden z nich, asi z doby mezi Il. 365—370, líčí jazykem řeckým život sv. Pavla, 27) a volným vzděláním tohoto díla jest podle všeho Jeronymova VPauli, volným proto, že je skoro o třetinu delší a že Jeronym vždy překládal spíše myšlenky než slova. Řecký text byl časem pozměňován. Neznámý mnich latinský, jen skrovně znalý řečtiny, dostal do ruky zároveň legendu řeckou i Jeronymovu a zkom- piloval z nich novou versi řeckou.38) Práce jeho má ráz školácký a hemží se nepřípadnými výrazy; přes to však těšila se značné oblibě. 92) ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 183 a 184, a podle něho SCHIWIETZ, Archiv. f. kath. Kirchenrecht 1898, str. 455. 93) F. NAU, Le texte grec original de la Vie de S. Paul de Thèbes, Ana- lecta Bollandiana XX, str. 121. 94) ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 184 a Herzogova Real. Encyklo- pädie“, VIII, čl. Hieronymus; podle něho SCHIWIETZ 1. c. str. 455; BUTLER 1. c. str. 231. 95) NAU 1. c. str. 149. Po výkladech Nauových nutno označiti jakožto zasta- ralé poznámky BIDEZOVY v úvodě k Deux versions inédites de la vie de Paul de Thèbes, Gand 1900, ZöCKLEROVY 1. c. str. 184 i BUTLEROVY 1. c. str. 231. 96) Str. 31. 97) Jest to text, který BiDEz 1. c. označuje literou b a jejž vydal v cit. spise. 98) Bidezův text a.
Strana 45
O staročeských Životech sv. Otcův. 45 Časem pořízen byl z ní chatrný výtah; tím povstala řecká verse třetí.29) Bylo ještě čtvrté řecké vzdělání, snad původu metafrastov- 100) ského. 3. Život Malchův. 101) Stejné povahy, novellistické a effektní, jako VPauli jest Jero- nymův Život sv. Malcha. Předeslán jest mu stručný úvod, podle něhož auktor jako ti, kdo se k velikým bitvám námořním připravují malými cvičeními, na drobném vypravování ze života zkouší své síly k napsání velikého díla histo- rického. V mládí, začíná spisovatel legendu samu, dostal jsem se do Syrie a seznámil se s proslulým starcem Malchem. Chtě míti o jeho životě jasný názor, otázal jsem se ho, jaký je svazek jeho manželství, tělesný-li či du- chovní. On jal se mi na to vypravovati tuto příhodu. „Byl jsem kdysi bohatý člověk, jediný syn. Rodiče chtěli mě oženiti. Já, abych zachoval čistotu, utekl jsem k mnichům do pouště chalkidské. Žil jsem mezi nimi mnoho let. Tu jsem zvěděl, že umřel můj otec. Abych potěšil matku a rozdělil pozůstalé jmění chudým, klášteru a (stydím se to říci) sobě, loučil jsem se s klášterem. Opat mě přemlouval, zapřísahal, vyprovázel jako o pohřbu mrtvého a znova varoval — vše marně. Opustil jsem klášter a v sedmdesátičlenném zástupu cestujících ubíral se po sil- nici z Beroey do Edessy. Cestou přepadli nás Saraceni, pozajímali a roz- prodali. Já dostal se do otroctví s jakousi ženou. Pán vlekl nás na vel- bloudech, víc visící než sedící, vysoko do pouště, krmě nás syrovým masem a napájeje velbloudím mlékem. Přešli jsme řeku a musili se klaněti své paní i jejím dětem. Krajina byla nadmíru horká, tak že jsem chodil skoro nah. Svěřili mi pásti ovce a tak trávil jsem dni své jako kdysi patriarcha Jakob nebo Mojžíš a nelišil se hrubě od poustevníků. Dáblovi se však můj zbožný život nelíbil, a ponukl proto pána, aby mi vnutil ženu, která byla zajata se mnou, za choť. Bránil jsem se, ale, nechtěl-li jsem přijíti mečem pánovým o život, musil jsem svoliti. Byla to smutná svatební noc. Plakali jsme oba; ona vzpomínkou na muže, já lítostí nad svým odchodem z kláštera. Na mysli tanulo mi hrozné di- lemma: buď cizoložiti nebo snášeti muka čistoty. Rozhodl jsem se, že uniknu sebevraždou. Vnucená choť zadržela však můj meč svými prosbami a slibem čistoty. Od té doby žili jsme spolu v duchovní lásce. Pán po- kládal nás za manžely a měl k nám všecku důvěru; na poušť přesvědčiti se, že jsme neutekli, přicházíval někdy třeba jen jednou za měsíc. Když jsem tak sedával — jen nebe nad sebou a prázdnou zemi kolem — vzpo- 99) Otisk v Anal. Boll. II, str. 561—563. 100) Vydal prý (podle Naua) FUHRMANN 1760. 101) Zkratkem VMalchi. — V A 389b —400b; v B 141b—147a; v C 139b—143b; v D 123b—127b; v E 176a—179b; lat. u ROSWEYDA 1. c. 93—96.
O staročeských Životech sv. Otcův. 45 Časem pořízen byl z ní chatrný výtah; tím povstala řecká verse třetí.29) Bylo ještě čtvrté řecké vzdělání, snad původu metafrastov- 100) ského. 3. Život Malchův. 101) Stejné povahy, novellistické a effektní, jako VPauli jest Jero- nymův Život sv. Malcha. Předeslán jest mu stručný úvod, podle něhož auktor jako ti, kdo se k velikým bitvám námořním připravují malými cvičeními, na drobném vypravování ze života zkouší své síly k napsání velikého díla histo- rického. V mládí, začíná spisovatel legendu samu, dostal jsem se do Syrie a seznámil se s proslulým starcem Malchem. Chtě míti o jeho životě jasný názor, otázal jsem se ho, jaký je svazek jeho manželství, tělesný-li či du- chovní. On jal se mi na to vypravovati tuto příhodu. „Byl jsem kdysi bohatý člověk, jediný syn. Rodiče chtěli mě oženiti. Já, abych zachoval čistotu, utekl jsem k mnichům do pouště chalkidské. Žil jsem mezi nimi mnoho let. Tu jsem zvěděl, že umřel můj otec. Abych potěšil matku a rozdělil pozůstalé jmění chudým, klášteru a (stydím se to říci) sobě, loučil jsem se s klášterem. Opat mě přemlouval, zapřísahal, vyprovázel jako o pohřbu mrtvého a znova varoval — vše marně. Opustil jsem klášter a v sedmdesátičlenném zástupu cestujících ubíral se po sil- nici z Beroey do Edessy. Cestou přepadli nás Saraceni, pozajímali a roz- prodali. Já dostal se do otroctví s jakousi ženou. Pán vlekl nás na vel- bloudech, víc visící než sedící, vysoko do pouště, krmě nás syrovým masem a napájeje velbloudím mlékem. Přešli jsme řeku a musili se klaněti své paní i jejím dětem. Krajina byla nadmíru horká, tak že jsem chodil skoro nah. Svěřili mi pásti ovce a tak trávil jsem dni své jako kdysi patriarcha Jakob nebo Mojžíš a nelišil se hrubě od poustevníků. Dáblovi se však můj zbožný život nelíbil, a ponukl proto pána, aby mi vnutil ženu, která byla zajata se mnou, za choť. Bránil jsem se, ale, nechtěl-li jsem přijíti mečem pánovým o život, musil jsem svoliti. Byla to smutná svatební noc. Plakali jsme oba; ona vzpomínkou na muže, já lítostí nad svým odchodem z kláštera. Na mysli tanulo mi hrozné di- lemma: buď cizoložiti nebo snášeti muka čistoty. Rozhodl jsem se, že uniknu sebevraždou. Vnucená choť zadržela však můj meč svými prosbami a slibem čistoty. Od té doby žili jsme spolu v duchovní lásce. Pán po- kládal nás za manžely a měl k nám všecku důvěru; na poušť přesvědčiti se, že jsme neutekli, přicházíval někdy třeba jen jednou za měsíc. Když jsem tak sedával — jen nebe nad sebou a prázdnou zemi kolem — vzpo- 99) Otisk v Anal. Boll. II, str. 561—563. 100) Vydal prý (podle Naua) FUHRMANN 1760. 101) Zkratkem VMalchi. — V A 389b —400b; v B 141b—147a; v C 139b—143b; v D 123b—127b; v E 176a—179b; lat. u ROSWEYDA 1. c. 93—96.
Strana 46
46 I. E. Smetánka: mínával jsem často na to, co jsem opustil. Pozoruje mnišský kommunismus mravenců, zatoužil jsem opět po klášteře a rozhodl se utéci. Svěřil jsem to choti, ona svolila, slíbila i mlčeti, a chystali jsme se na cestu. Nasušil jsem masa, připravil z kozlí kůže měchy a v noci jsme prchli. Přes řeku přepluli jsme na nadutých měších, napili se vody do zásoby, skrývali se ve dne a letěli v noci. Třetí den objevili se v dálce velbloudi; pán nás stíhal, vystopovav naše šlépěje v písku. V smrtelném strachu skočili jsme do jeskyně, která se tu právě nahodila, a skryli se na levé straně blízko u vchodu, daleko se neodvažujíce. Netrvalo dlouho, a ozvalo se venku ve- litelské volání pánovo, abychom vyšli. Ani jsme se nehýbali. Pán poslal tedy pro nás panoše a sám čekal venku s obnaženým mečem. Viděli jsme panoše — on nás ovšem ne, poněvadž přišel ze světla do tmy — a slyšeli jeho hlas. Nežli domluvil, objevila se lvice, roztrhla ho a zkrvaveného vlá- čela stranou. Pán, nemoha se dočkati a mysle, že dva přemohli jednoho, vkročil také do jeskyně, křikl, ale v tom okamžiku i jej lvice zadávila. Hrůza nás pomalu opouštěla; viděli jsme, že za čistotu bojuje i divá zvěř. Lvice zpozorovavši, že jest viděna od lidí, chopila své mládě a opustila tiše jeskyni. Báli jsme se ještě pořád, aby nás snad nečekala venku, a odvá- žili jsme se vystoupiti z úkrytu teprve k večeru. Lvice nebylo nikde, za to stáli před otvorem přežvykující velbloudi. Napili jsme se z jejich vod- ních zásob, sedli na ně a dojeli šťastně desátý den do římských hradův. Odtud odebrali jsme se do Mezopotamie a prodali velbloudy vévodovi té země. Můj opat byl již mrtev; vstoupil jsem však do kláštera i přes to. Manželku svěřil jsem pannám. To, končí auktor, vypravoval mi Malchus, a já opakuji historii jeho, abych ukázal zázračnou moc čistoty. VMalchi psána byla, jako VPauli, sv. Jeronymem. Vyspělejší sloh, zbavený do značné míry rhetorického balastu, ukazuje, že vznikla po VPauli; klade se do doby kolem r. 391.102) Pramenem byla spíše než ústní vypravování Malchovo nějaká předloha psaná, snad ztracený 103) řecký text3), jehož latinský a syrský překlad se dochovaly do 10 4) naší doby. 102) BARDENHEWER 1. c. str. 408. 103) Tak soudí ZöCKLER v Herzogově Real. Encykl.a, VIII, čl. Hieronymus, a také Byzantinische Zeits hrift VIII, str. 226. 101) Latinský otištěn u Lipomana, Sanctorum priscorům vitae, Benátky 1551—60, VII., 284. O syrském zmínka v Byz. Zeitschr. 1. c. a v Zöcklerově rozpravě Hilarion von Gaza, Neue Jahrbücher f. deutsche Theol. 1894, str. 172. Autorem originálu označuje syrský překlad poustevníka Marka († kolem r. 410), Sketského mnicha proslulého několika asketickými traktáty a exegeticko-dogma- tickou polemiku s melchisedechity. ZÖCKLER, N. J. f. d. Theol. 1. c.
46 I. E. Smetánka: mínával jsem často na to, co jsem opustil. Pozoruje mnišský kommunismus mravenců, zatoužil jsem opět po klášteře a rozhodl se utéci. Svěřil jsem to choti, ona svolila, slíbila i mlčeti, a chystali jsme se na cestu. Nasušil jsem masa, připravil z kozlí kůže měchy a v noci jsme prchli. Přes řeku přepluli jsme na nadutých měších, napili se vody do zásoby, skrývali se ve dne a letěli v noci. Třetí den objevili se v dálce velbloudi; pán nás stíhal, vystopovav naše šlépěje v písku. V smrtelném strachu skočili jsme do jeskyně, která se tu právě nahodila, a skryli se na levé straně blízko u vchodu, daleko se neodvažujíce. Netrvalo dlouho, a ozvalo se venku ve- litelské volání pánovo, abychom vyšli. Ani jsme se nehýbali. Pán poslal tedy pro nás panoše a sám čekal venku s obnaženým mečem. Viděli jsme panoše — on nás ovšem ne, poněvadž přišel ze světla do tmy — a slyšeli jeho hlas. Nežli domluvil, objevila se lvice, roztrhla ho a zkrvaveného vlá- čela stranou. Pán, nemoha se dočkati a mysle, že dva přemohli jednoho, vkročil také do jeskyně, křikl, ale v tom okamžiku i jej lvice zadávila. Hrůza nás pomalu opouštěla; viděli jsme, že za čistotu bojuje i divá zvěř. Lvice zpozorovavši, že jest viděna od lidí, chopila své mládě a opustila tiše jeskyni. Báli jsme se ještě pořád, aby nás snad nečekala venku, a odvá- žili jsme se vystoupiti z úkrytu teprve k večeru. Lvice nebylo nikde, za to stáli před otvorem přežvykující velbloudi. Napili jsme se z jejich vod- ních zásob, sedli na ně a dojeli šťastně desátý den do římských hradův. Odtud odebrali jsme se do Mezopotamie a prodali velbloudy vévodovi té země. Můj opat byl již mrtev; vstoupil jsem však do kláštera i přes to. Manželku svěřil jsem pannám. To, končí auktor, vypravoval mi Malchus, a já opakuji historii jeho, abych ukázal zázračnou moc čistoty. VMalchi psána byla, jako VPauli, sv. Jeronymem. Vyspělejší sloh, zbavený do značné míry rhetorického balastu, ukazuje, že vznikla po VPauli; klade se do doby kolem r. 391.102) Pramenem byla spíše než ústní vypravování Malchovo nějaká předloha psaná, snad ztracený 103) řecký text3), jehož latinský a syrský překlad se dochovaly do 10 4) naší doby. 102) BARDENHEWER 1. c. str. 408. 103) Tak soudí ZöCKLER v Herzogově Real. Encykl.a, VIII, čl. Hieronymus, a také Byzantinische Zeits hrift VIII, str. 226. 101) Latinský otištěn u Lipomana, Sanctorum priscorům vitae, Benátky 1551—60, VII., 284. O syrském zmínka v Byz. Zeitschr. 1. c. a v Zöcklerově rozpravě Hilarion von Gaza, Neue Jahrbücher f. deutsche Theol. 1894, str. 172. Autorem originálu označuje syrský překlad poustevníka Marka († kolem r. 410), Sketského mnicha proslulého několika asketickými traktáty a exegeticko-dogma- tickou polemiku s melchisedechity. ZÖCKLER, N. J. f. d. Theol. 1. c.
Strana 47
O staročeských Životech sv. Otcův. 47 4. Život sv. Hilariona. 105) V téže asi době jako VMalchi složil Jeronym i Život sv. Hilariona (* kolem r. 292, † kolem r. 372). Začíná stručnou předmluvou. Vzývá v ní ku práci své, jejíž předmět by mu mohl závidět i Homér, pomoc Ducha sv.; vykládá v ní, že Hila- rionova životopisu je potřebí na doplnění Epifaniovy Chvály; a vyslovuje očekávání, že ti, kdo jeho Pavlovi upírali existenci, poněvadž se skrýval, u Hilariona zase se budou zarážeti nad jeho hojnými styky s lidmi. Hilarion — přechází auktor k vlastnímu vypravování — narodil se z pohanských rodičů v Tabatha u Gazy. V Alexandrii osvojil si začátky literního vzdělání a seznámil se s křesťanstvím. Po obrácení navštíví sv. Antonína a vrátí se od něho po dvou měsících do vlasti, hoře na- dšením pro ideály poustevnické. Jako patnáctiletý jinoch usadí se u přístavu gazského Majumy a zdokonaluje se postem, polní prací a pletením košíků v křesťanských ctnostech. Dábel všelijak ho pokouší. Jedné noci Hilarion slyší „ovčie měčenie, volové búkanie, pláč jako ženský, lvové řvánie, jězdcové debsánie i rozličné potvořené hlasy“; jindy spatří v měsíčním svitu, „ano naň klopocí koni s vozem“; často se mu zjevují nahé ženy a lahodné krmě; kolem něho kmitají se vlci a lišky; dábel ho kope; ale Hilarion ostojí ve všem vítězně. Tím, že vymodli jakési paní z jihojud- ského města Eleutheropole syna a jiné vznešené dámě uzdraví ne- mocné děti, upozorní na sebe křesťany usedlé v okolí a brzy jest obklíčen množstvím žáků. Divy jeho se množí. Uzdraví slepou; z vozataje vyžene dábla; posedlého zuřivce uklidní a po sedmi dnech uzdraví; z bo- háče Oriona vypudí množství dáblů; Zamana majumského vyhojí ze dny; křesťanskému krotiteli koní v gazském cirku pomůže k vítězství nad po- hanským soupeřem; osvobodí dívku, do které přičaroval dábla její odmí- taný uchazeč; zachrání z nemoci císařova „kandidáta“ až z Frank; vyléčí posedlého velblouda; v městě Eluse přiměje lid k pokřtění; skoupému mnichu způsobí malou úrodu hroznův a zkysnutí vína, štědrému bohatou žeň; z byliny, kterou měl v ruce kdysi lakomec, vycítí zápach ďábelský; od Boha samého zví, že umřel sv. Antonín; a ještě mnoho jiného bylo by lze vypravovati. Trápě se poctami, jichž se mu dostává, odchází po slavnostním rozloučení s palestinskými křesťany v průvodu čtyřicíti mnichů na hranice egyptské. Odtud putuje sám po severovýchodní části Dolního Egypta a ná- vštěvuje tam dva biskupy ariánským císařem Konstantiem do Afriky vy- pověděné — Drakontia, usazeného v kastellu Theubatum, a Filona, inter- novaného do memfidského Babylona. Na to odpočívá v ponilském městě Afroditon. Třídenním, velmi namáhavým pochodem horskou krajinou dojde odtud k hoře, kde ztrávil poslední léta a kde dokonal život sv. Antonín; dva bývalí sluhové Antonínovi, Izák a Peluzián, mile jej uvítají a Izák ukazuje mu všecky relikvie po velikém poustevníku kromě hrobu, jehož . . . 105) Zkratkem V Hil. — V A 413b —449a; v B 153a—170b; v C 149a—164b; v D 133b—148b; v E 184a— 197b; lat. text u ROSWEYDA k. c. 75—85.
O staročeských Životech sv. Otcův. 47 4. Život sv. Hilariona. 105) V téže asi době jako VMalchi složil Jeronym i Život sv. Hilariona (* kolem r. 292, † kolem r. 372). Začíná stručnou předmluvou. Vzývá v ní ku práci své, jejíž předmět by mu mohl závidět i Homér, pomoc Ducha sv.; vykládá v ní, že Hila- rionova životopisu je potřebí na doplnění Epifaniovy Chvály; a vyslovuje očekávání, že ti, kdo jeho Pavlovi upírali existenci, poněvadž se skrýval, u Hilariona zase se budou zarážeti nad jeho hojnými styky s lidmi. Hilarion — přechází auktor k vlastnímu vypravování — narodil se z pohanských rodičů v Tabatha u Gazy. V Alexandrii osvojil si začátky literního vzdělání a seznámil se s křesťanstvím. Po obrácení navštíví sv. Antonína a vrátí se od něho po dvou měsících do vlasti, hoře na- dšením pro ideály poustevnické. Jako patnáctiletý jinoch usadí se u přístavu gazského Majumy a zdokonaluje se postem, polní prací a pletením košíků v křesťanských ctnostech. Dábel všelijak ho pokouší. Jedné noci Hilarion slyší „ovčie měčenie, volové búkanie, pláč jako ženský, lvové řvánie, jězdcové debsánie i rozličné potvořené hlasy“; jindy spatří v měsíčním svitu, „ano naň klopocí koni s vozem“; často se mu zjevují nahé ženy a lahodné krmě; kolem něho kmitají se vlci a lišky; dábel ho kope; ale Hilarion ostojí ve všem vítězně. Tím, že vymodli jakési paní z jihojud- ského města Eleutheropole syna a jiné vznešené dámě uzdraví ne- mocné děti, upozorní na sebe křesťany usedlé v okolí a brzy jest obklíčen množstvím žáků. Divy jeho se množí. Uzdraví slepou; z vozataje vyžene dábla; posedlého zuřivce uklidní a po sedmi dnech uzdraví; z bo- háče Oriona vypudí množství dáblů; Zamana majumského vyhojí ze dny; křesťanskému krotiteli koní v gazském cirku pomůže k vítězství nad po- hanským soupeřem; osvobodí dívku, do které přičaroval dábla její odmí- taný uchazeč; zachrání z nemoci císařova „kandidáta“ až z Frank; vyléčí posedlého velblouda; v městě Eluse přiměje lid k pokřtění; skoupému mnichu způsobí malou úrodu hroznův a zkysnutí vína, štědrému bohatou žeň; z byliny, kterou měl v ruce kdysi lakomec, vycítí zápach ďábelský; od Boha samého zví, že umřel sv. Antonín; a ještě mnoho jiného bylo by lze vypravovati. Trápě se poctami, jichž se mu dostává, odchází po slavnostním rozloučení s palestinskými křesťany v průvodu čtyřicíti mnichů na hranice egyptské. Odtud putuje sám po severovýchodní části Dolního Egypta a ná- vštěvuje tam dva biskupy ariánským císařem Konstantiem do Afriky vy- pověděné — Drakontia, usazeného v kastellu Theubatum, a Filona, inter- novaného do memfidského Babylona. Na to odpočívá v ponilském městě Afroditon. Třídenním, velmi namáhavým pochodem horskou krajinou dojde odtud k hoře, kde ztrávil poslední léta a kde dokonal život sv. Antonín; dva bývalí sluhové Antonínovi, Izák a Peluzián, mile jej uvítají a Izák ukazuje mu všecky relikvie po velikém poustevníku kromě hrobu, jehož . . . 105) Zkratkem V Hil. — V A 413b —449a; v B 153a—170b; v C 149a—164b; v D 133b—148b; v E 184a— 197b; lat. text u ROSWEYDA k. c. 75—85.
Strana 48
a regnpu, n nk VA, „ kt n 48 I. E. Smetánka: podle přání nebožtíkova nikdo neměl spatřiti. Vrátiv se do Afrodita, usadí se se dvěma průvodci jako poustevník poblíž tohoto města a vy- prosí jeho vyprahlé půdě déšť. V Bruchiu u Alexandrie chtí ho zajmouti poslové pohanské strany z Gazy, kteří se dověděli o jeho pobytě v Dolním Egyptě. On ujde jejich nástrahám útěkem do jedné z oas libyjských a zdrží se v ústraní tomto celý rok. Tu k němu přijde z Palestiny žák jeho Hadrianus, přinese mu zprávy o smrti Julianově a o novém roz- machu křesťanství v Gaze a žádá ho důtklivě, aby se vrátil do Palestiny. V přímořském městě Paraetoniu, kam přijdou z oasy, sebere Hadrianus zásoby, které byl obdržel od palestinských křesťanů za tím účelem, aby Hilariona přivedl z Egypta, a tajně uteče. Za nějaký čas stihne ho za to boží trest; zemře „vlkem“. V Paraetoniu sedne Hilarion s jediným prů- vodcem, Gazanem, na lod a odpluje do Sicilie. Cestou vyžene dábla z jed- noho spolupoutníka. Od plavby platiti chce, nemaje peněz, knihou obsa- hující evangelia, ale námořník z úcty toho nepřijme. Na Sicilii odebéře se do nitra ostrovního, aby se tam ukryl. Neduživí najdou ho však i tu. Hilarion opouští proto Sicilii. Provází ho Gazanus a věrný žák Hesychius, který se byl vydal hledati ho. Za nové sídlo oberou si dalmatský Epi- daurus. Hilarionovy divy však — světec káže jíti na hranici ohromnému draku; upokojí zbouřené moře — opět naň upozorní a neklidný mnich v noci sedne znovu na moře, aby si hledal nerušeného zátiší. Za plavby míří na loď mořští lupiči; Hilarion způsobí, že, ať veslují jakkoli, člun jejich se pořád vzdaluje od lodi napadené. Loď přistane v Pafu na Cypru a Hilarion uchýlí se, poněvadž divotvornou moc jeho posedlí vyzradili i tu, na radu Hesychiovu do hornatého nitra ostrovního, plného huhla- jících ďáblů. Tam asi po dvou letech dokoná. Mrtvolu jeho Hesychius ukradne, odveze do Palestiny a pochová v starém obydlí světcově u Ma- jumy. Palestinští mají světcovo tělo, na Cypru děje se však v bývalém Hilarionově sídle více divův. Jako pramen historický 106) bylo toto — poněkud rozvláčné — vypravování Jeronymovo od tradice ceněno velmi vysoko. Podle úsudku ISRAELOVA — s nímž souhlasí i Weingarten — naproti tomu nutno Život Hilarionův jakožto pramen historický bez podmínky zamítnouti, ježto osoba světcova je dosvědčena pouze jediným a k tomu nespo- lehlivým auktorem, a ježto dílo se charakterisuje vnitřní povahou jako pouhé napodobení řeckých románů cestovních. Rozborem ZOCKLEROVÝM ukázalo se, že Israel Životu Hilarionovu křivdil. 106) O tom: W. ISRAEL, Die Vita S. Hilarionis des Hieronymus als Quelle für die Anfänge des Mönchtums kritisch untersucht, Zeitschr. f. wissensch. Theol. 1880, str. 129—165; WEINGARTEN, Herzogova Real-Encyklopädie2, X, str. 789; O. ZÖCKLER, Hilarion von Gaza, eine Rettung, Neue Jahrb. f. deutsche Theol. 1894, str. 146—178; GRÜTZMACHER, Hilarion v Herzogově Real-Encyklopädie3, VIII.
a regnpu, n nk VA, „ kt n 48 I. E. Smetánka: podle přání nebožtíkova nikdo neměl spatřiti. Vrátiv se do Afrodita, usadí se se dvěma průvodci jako poustevník poblíž tohoto města a vy- prosí jeho vyprahlé půdě déšť. V Bruchiu u Alexandrie chtí ho zajmouti poslové pohanské strany z Gazy, kteří se dověděli o jeho pobytě v Dolním Egyptě. On ujde jejich nástrahám útěkem do jedné z oas libyjských a zdrží se v ústraní tomto celý rok. Tu k němu přijde z Palestiny žák jeho Hadrianus, přinese mu zprávy o smrti Julianově a o novém roz- machu křesťanství v Gaze a žádá ho důtklivě, aby se vrátil do Palestiny. V přímořském městě Paraetoniu, kam přijdou z oasy, sebere Hadrianus zásoby, které byl obdržel od palestinských křesťanů za tím účelem, aby Hilariona přivedl z Egypta, a tajně uteče. Za nějaký čas stihne ho za to boží trest; zemře „vlkem“. V Paraetoniu sedne Hilarion s jediným prů- vodcem, Gazanem, na lod a odpluje do Sicilie. Cestou vyžene dábla z jed- noho spolupoutníka. Od plavby platiti chce, nemaje peněz, knihou obsa- hující evangelia, ale námořník z úcty toho nepřijme. Na Sicilii odebéře se do nitra ostrovního, aby se tam ukryl. Neduživí najdou ho však i tu. Hilarion opouští proto Sicilii. Provází ho Gazanus a věrný žák Hesychius, který se byl vydal hledati ho. Za nové sídlo oberou si dalmatský Epi- daurus. Hilarionovy divy však — světec káže jíti na hranici ohromnému draku; upokojí zbouřené moře — opět naň upozorní a neklidný mnich v noci sedne znovu na moře, aby si hledal nerušeného zátiší. Za plavby míří na loď mořští lupiči; Hilarion způsobí, že, ať veslují jakkoli, člun jejich se pořád vzdaluje od lodi napadené. Loď přistane v Pafu na Cypru a Hilarion uchýlí se, poněvadž divotvornou moc jeho posedlí vyzradili i tu, na radu Hesychiovu do hornatého nitra ostrovního, plného huhla- jících ďáblů. Tam asi po dvou letech dokoná. Mrtvolu jeho Hesychius ukradne, odveze do Palestiny a pochová v starém obydlí světcově u Ma- jumy. Palestinští mají světcovo tělo, na Cypru děje se však v bývalém Hilarionově sídle více divův. Jako pramen historický 106) bylo toto — poněkud rozvláčné — vypravování Jeronymovo od tradice ceněno velmi vysoko. Podle úsudku ISRAELOVA — s nímž souhlasí i Weingarten — naproti tomu nutno Život Hilarionův jakožto pramen historický bez podmínky zamítnouti, ježto osoba světcova je dosvědčena pouze jediným a k tomu nespo- lehlivým auktorem, a ježto dílo se charakterisuje vnitřní povahou jako pouhé napodobení řeckých románů cestovních. Rozborem ZOCKLEROVÝM ukázalo se, že Israel Životu Hilarionovu křivdil. 106) O tom: W. ISRAEL, Die Vita S. Hilarionis des Hieronymus als Quelle für die Anfänge des Mönchtums kritisch untersucht, Zeitschr. f. wissensch. Theol. 1880, str. 129—165; WEINGARTEN, Herzogova Real-Encyklopädie2, X, str. 789; O. ZÖCKLER, Hilarion von Gaza, eine Rettung, Neue Jahrb. f. deutsche Theol. 1894, str. 146—178; GRÜTZMACHER, Hilarion v Herzogově Real-Encyklopädie3, VIII.
Strana 49
O staročeských Životech sv. Otcův. 49 Jest pravda ovšem, že o Hilarionovi stará hagiografie nápadně mlčí, že Život Hilarionův není bez bujných hyperbol výzdobných, že auktor použil řeckých románů — zejména v líčení zázraků —, že pře- jímal kusy z mnišské literatury starší — zejména z VAnt., — ale to vše nestačí k tomu, aby podvrátilo vážná svědectví pro jakousi hodnověrnost legendy. Osoba Hilarionova má v starokřesťanské literatuře pro sebe zcela spolehlivá svědectví. Jeronym sám uvádí v předmluvě svého díla krátkou epištolu biskupa salaminského Epifania, jihopalestinského rodáka, o Hilario- novi 107) a dí o ní, že „vulgo legitur.“ Že by tato „obecně čítaná“ epištola byla Jeronymovou fikcí, nelze dobře mysliti, a že by její obsah byl býval fikcí, tomu zase odporuje zpráva Apophthegmat (Ros- weyde V, coll. 866), podle které Epifanius salaminský se s Hila- rionem stýkal. Druhým svědkem pro Hilariona jest Sozomenova historie cír- kevní. Její zprávy o Hilarionovi, III, 14 a V, 10, pokusil se Israel vyložiti jako závislé na Jeronymovi a tak váhu jejich zlehčiti; ale přesné místopisné podrobnosti i životopisné kusy, které má Sozo- menos na těchto místech proti Jeronymovi na víc, ukazují, že pra- menem Sozomenovým nebyl jediný Jeronym. U Sozomena však jsou kromě toho ještě jiné tři zmínky o Hilarionovi (V, 15 prvá, VI, 32 dvě druhé), kterých Israel si nevšiml, a které nehledaností, s jakou jsou jen tak mimochodem uváděny, dělají dojem všeho jiného spíše než tendenčního výmyslu. Konečně připomíná Sozomenos i žáka Hilarionova Hesychia (V, 15). Mlčí-li o Hilarionovi hagiografové jiní, lze to snadno vysvětliti, vidíme-li v Hilarionovi ne světce vlivu málem světového, nýbrž lo- kálního svatého jihozápadních koutů palestinských. Pokud se týče svědectví vnitřních, dává legenda sama návod, jak má býti posuzována. Jeronym, vzpomínaje v úvodě jejím pochyb- ností, že prý Pavel Thebský nikdy nežil, vyslovuje obavu, aby se Hilarion, poněvadž se mnoho stýkal s lidmi, nejevil čtenáři proto člověkem všedním („vilis“); neběží mu tedy o to, aby ujistil čtenáře, že Hilarion žil, nýbrž o důkaz, že byl velikým světcem. To souhlasí úplně s tím, co plyne ze svědectví zevních. 107) Jest dost možné, že epištola tato byla pro Život Hilarionův jediným Jeronymovým pramenem. ZöCKLER, Neue Jahrb. f. d. Th. 1894, str. 156. Věstník Kr. C. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 4
O staročeských Životech sv. Otcův. 49 Jest pravda ovšem, že o Hilarionovi stará hagiografie nápadně mlčí, že Život Hilarionův není bez bujných hyperbol výzdobných, že auktor použil řeckých románů — zejména v líčení zázraků —, že pře- jímal kusy z mnišské literatury starší — zejména z VAnt., — ale to vše nestačí k tomu, aby podvrátilo vážná svědectví pro jakousi hodnověrnost legendy. Osoba Hilarionova má v starokřesťanské literatuře pro sebe zcela spolehlivá svědectví. Jeronym sám uvádí v předmluvě svého díla krátkou epištolu biskupa salaminského Epifania, jihopalestinského rodáka, o Hilario- novi 107) a dí o ní, že „vulgo legitur.“ Že by tato „obecně čítaná“ epištola byla Jeronymovou fikcí, nelze dobře mysliti, a že by její obsah byl býval fikcí, tomu zase odporuje zpráva Apophthegmat (Ros- weyde V, coll. 866), podle které Epifanius salaminský se s Hila- rionem stýkal. Druhým svědkem pro Hilariona jest Sozomenova historie cír- kevní. Její zprávy o Hilarionovi, III, 14 a V, 10, pokusil se Israel vyložiti jako závislé na Jeronymovi a tak váhu jejich zlehčiti; ale přesné místopisné podrobnosti i životopisné kusy, které má Sozo- menos na těchto místech proti Jeronymovi na víc, ukazují, že pra- menem Sozomenovým nebyl jediný Jeronym. U Sozomena však jsou kromě toho ještě jiné tři zmínky o Hilarionovi (V, 15 prvá, VI, 32 dvě druhé), kterých Israel si nevšiml, a které nehledaností, s jakou jsou jen tak mimochodem uváděny, dělají dojem všeho jiného spíše než tendenčního výmyslu. Konečně připomíná Sozomenos i žáka Hilarionova Hesychia (V, 15). Mlčí-li o Hilarionovi hagiografové jiní, lze to snadno vysvětliti, vidíme-li v Hilarionovi ne světce vlivu málem světového, nýbrž lo- kálního svatého jihozápadních koutů palestinských. Pokud se týče svědectví vnitřních, dává legenda sama návod, jak má býti posuzována. Jeronym, vzpomínaje v úvodě jejím pochyb- ností, že prý Pavel Thebský nikdy nežil, vyslovuje obavu, aby se Hilarion, poněvadž se mnoho stýkal s lidmi, nejevil čtenáři proto člověkem všedním („vilis“); neběží mu tedy o to, aby ujistil čtenáře, že Hilarion žil, nýbrž o důkaz, že byl velikým světcem. To souhlasí úplně s tím, co plyne ze svědectví zevních. 107) Jest dost možné, že epištola tato byla pro Život Hilarionův jediným Jeronymovým pramenem. ZöCKLER, Neue Jahrb. f. d. Th. 1894, str. 156. Věstník Kr. C. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 4
Strana 50
14.bn 1 „n" . . „ „ v 50 I. E. Smetánka: Co se namítá proti hodnověrnosti Života Hilarionova z povahy díla, lze dílem odstraniti, dílem zmírniti. Napodobil-li Jeronym v Ži- votě Hilarionově nedostatkem psychologie a reflexe, jakož i zálibou v dobrodružných událostech řecký román, může býti jádro legendy přece jen pravdivé. Řídil-li se v líčení askese a divů cizím vzorem, Životem Antonínovým 108), je to zjev, který se opakuje v mnišských biografiích křesťanského starověku nejednou a pro posouzení hodno- věrnosti jest irrelevantní. Vpletl-li do Života Hilarionova své osobní zkušenosti, líčil-li na příklad pokušení podle sebe, není tím o nic horší nežli hagiografové jiní. Měl-li snahu, opatřiti Palestině po- dobného slavného mnicha, jakého měl Egypt v sv. Antonínovi, bylo jistě vhodnější svatého zveličiti než vymysliti. Připomíná-li konečně fakta historická, jako zemětřesení za Valenta nebo nepřátelství kře- sťanské Majumy s pohanskou Gazou, a podrobnosti místopisné, lze vzájemný souhlas těchto údajů jistě spíše vykládati tím, že podkladem jádra legendového je pravda, než, že autor je jako rámec na ochranu své fikce tak důmyslně seskupil. Tím arci nejsou zachráněny všecky jednotlivosti legendy; ale nit její, těkavé cesty Hilarionovy, odkazovati do smyšlenek nebude asi již možné. Dílo Jeronymovo přeloženo bylo záhy přítelem Jeronymovým Sofroniem do řečtiny. 109) V této době přešlo asi do „Metafrasta“ 110) a bylo možná podkladem, jehož rozšířením povstal řecký Život Hila- rionův delší.111) e 5. Historia monachorum in Aegypto. 112) Původce Historie — vykládá úvod — navštívil s několika jeruza- lemskými přáteli Egypt a přesvědčil se o krásném životě i velikých divích tamních mnichův. Ač si je vědom, že není hoden vypravovati, co spatřil, a že není ani možné krátkou řečí vypověděti věcí tak velikých, přece vy- 108) Život Hilarionův jest po mnohých stránkách na VAnt. dost nezávislý, zejména není v něm dlouhých řečí, a naopak zase má proti VAnt. na víc partie cestovní. 109 BARDENHEWER 1. c. str. 239, 110) GRÜTZMACHER v Herzogově Real-Encyklopädii3, VIII, čl. Hilarion. 111) Tento delší text vydal a domněnku o poměru jeho ku překladu Sofro- niovu pronesl PAPADOPULOS-KERAMEUS v 'Avákenva ieg0бokvutviuns ovayvokoylag 1898. V, Petrohrad. 112) Zkráceně HMon. — V A81a—158b; v B 1a—41a; v C 1a—44a; v D 1a—39b; v E 44a — 84b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 448—485. e gatopknefn'ffat.
14.bn 1 „n" . . „ „ v 50 I. E. Smetánka: Co se namítá proti hodnověrnosti Života Hilarionova z povahy díla, lze dílem odstraniti, dílem zmírniti. Napodobil-li Jeronym v Ži- votě Hilarionově nedostatkem psychologie a reflexe, jakož i zálibou v dobrodružných událostech řecký román, může býti jádro legendy přece jen pravdivé. Řídil-li se v líčení askese a divů cizím vzorem, Životem Antonínovým 108), je to zjev, který se opakuje v mnišských biografiích křesťanského starověku nejednou a pro posouzení hodno- věrnosti jest irrelevantní. Vpletl-li do Života Hilarionova své osobní zkušenosti, líčil-li na příklad pokušení podle sebe, není tím o nic horší nežli hagiografové jiní. Měl-li snahu, opatřiti Palestině po- dobného slavného mnicha, jakého měl Egypt v sv. Antonínovi, bylo jistě vhodnější svatého zveličiti než vymysliti. Připomíná-li konečně fakta historická, jako zemětřesení za Valenta nebo nepřátelství kře- sťanské Majumy s pohanskou Gazou, a podrobnosti místopisné, lze vzájemný souhlas těchto údajů jistě spíše vykládati tím, že podkladem jádra legendového je pravda, než, že autor je jako rámec na ochranu své fikce tak důmyslně seskupil. Tím arci nejsou zachráněny všecky jednotlivosti legendy; ale nit její, těkavé cesty Hilarionovy, odkazovati do smyšlenek nebude asi již možné. Dílo Jeronymovo přeloženo bylo záhy přítelem Jeronymovým Sofroniem do řečtiny. 109) V této době přešlo asi do „Metafrasta“ 110) a bylo možná podkladem, jehož rozšířením povstal řecký Život Hila- rionův delší.111) e 5. Historia monachorum in Aegypto. 112) Původce Historie — vykládá úvod — navštívil s několika jeruza- lemskými přáteli Egypt a přesvědčil se o krásném životě i velikých divích tamních mnichův. Ač si je vědom, že není hoden vypravovati, co spatřil, a že není ani možné krátkou řečí vypověděti věcí tak velikých, přece vy- 108) Život Hilarionův jest po mnohých stránkách na VAnt. dost nezávislý, zejména není v něm dlouhých řečí, a naopak zase má proti VAnt. na víc partie cestovní. 109 BARDENHEWER 1. c. str. 239, 110) GRÜTZMACHER v Herzogově Real-Encyklopädii3, VIII, čl. Hilarion. 111) Tento delší text vydal a domněnku o poměru jeho ku překladu Sofro- niovu pronesl PAPADOPULOS-KERAMEUS v 'Avákenva ieg0бokvutviuns ovayvokoylag 1898. V, Petrohrad. 112) Zkráceně HMon. — V A81a—158b; v B 1a—41a; v C 1a—44a; v D 1a—39b; v E 44a — 84b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 448—485. e gatopknefn'ffat.
Strana 51
O staročeských Životech sv. Otcův. 51 hovuje prosbě bratří na hoře Olivetské přebývajících a chce se pro po- lepšení těch, kdo sami v Egyptě nebyli, o vylíčení slávy boží v Egyptě aspoň pokusiti. Poutníci octnou se nejprve u sv. Jana v Thebaidě. Jan bydlil v jeskyni zarostlé hložím a trním. Padesát let nikoho k sobě nepustil. Kázal-li, vychyloval se z okénka. Za život trávený v postu a na modlit- bách obdržel dar prorocký a moc divotvornou. Císaři Theodosiovi před- pověděl vítězství; poprávci římskému poradil, v který den má svésti úspěšný boj se sběří murskou; ženě jednoho vévody, toužící jej spatřiti, zjevil se v noci a přítomností svou ji uzdravil; jiné paní pomohl, ač vzdálen od ní, šťastně dokonati porod; znal myšlenky příchozích; prorokoval rozvod- nění i vysýchání Nila a tresty boží za hříchy; žehnal dřevěný olej proti všem chorobám, i slepotě; a ještě mnoho jiného se o něm vypravovalo. Když k němu přijdou naši pocestní, pozná hned, že jeden z nich má jáhenské svěcení a který; také ho uzdraví od zimnice. V hovoru s nimi varuje od styku s hříšníky i od zoufalství a chválí pokoru, život osamělý a zdrželivost. „Ktož vody s chlebem lakomě požívá a chtě svému lakomství dosti učiniti, tehdy jest, jako by bohatě a rozkošně živ byl.“ Slova svá potvrzuje příklady: jak slavný poustevník, který zásluhu své čistoty při- čítal ne pokorně Bohu, nýbrž pyšně sobě, sveden byl dáblem v podobě krásné ženy a v zoufalství vzdal se pak života poustevnického; jak kdosi naopak kál se za živa v hrobě, ač dáblové mu slibovali pořád peklo a jej i tělesnými ranami chtěli od pokání odvrátiti, a došel milosti boží; jak jiný mnich, kterému Bůh za jeho horlivost posílal s nebe chléb, zpyšněl, zlenivěl a byl by se nečistými myšlenkami dal vyhnati z pouště, kdyby ho nebyli na cestě do města náhodou zadrželi mniši prosíce, aby je poučoval o pokušeních ďábelských, a kdyby za hovoru s nimi byl nešel do sebe. Poučuje poutníky dále, jak dáblové ustavičně pokoušejí lidi; jak mniši, kdykoli se někdo k nim blíží, vždycky se voláním jména božího ujišťují, že to není ďábel; a jak život osamělý vysoko vyniká nad nejšlechetnější světský. Když poutníci odcházejí, oznamuje jim, že císař Theodosius právě zvítězil na Eugeniem. Theodosius — dodává vypravování — skonal brzy potom, a stařičký, více než devadesátiletý, Jan za nedlouho ho následoval. Mimo Jana spatří nábožná společnost kněze Apellena, kováře, který slouží ochotně svým řemeslem bratřím v okolí. Toho pokoušel kdysi u výhně dábel v podobě krásné ženy; Apellen hodil mu do tváři holou rukou kus rozžhaveného železa. Poutníkům vypravuje o osudech mnicha Jana: jak se nedal přelstiti dáblem, který vzal na se podobu zná- mého kněze, jak při jeho tuhém pokání až krev z nohou mu tekla, jak byl Bohem zproštěn potřeby jísti, jek navštěvoval bratry, jak se uzdravo- vali nemocní, sotva se dotkli palmového popruhu jím pleteného nebo chleba jím požehnaného, jak znal tajná myšlení a jak se jeho působením mnozí polepšovali. Na své cestě uzří mniši klášter sv. Pafuncia. Mnich tento modlíval se k Bohu, aby mu zjevil, komu bude přirovnán v nebi svým zasloužením. Bůh oznámí mu nejprve, že známému pištci. Pafuncius běží překvapen k němu a zví, že pištec býval lupičem, uchránil však jednu mnišku od znásilnění a vykoupil jedné ženě zajatého muže a syny. Přemluví pištce, 4*
O staročeských Životech sv. Otcův. 51 hovuje prosbě bratří na hoře Olivetské přebývajících a chce se pro po- lepšení těch, kdo sami v Egyptě nebyli, o vylíčení slávy boží v Egyptě aspoň pokusiti. Poutníci octnou se nejprve u sv. Jana v Thebaidě. Jan bydlil v jeskyni zarostlé hložím a trním. Padesát let nikoho k sobě nepustil. Kázal-li, vychyloval se z okénka. Za život trávený v postu a na modlit- bách obdržel dar prorocký a moc divotvornou. Císaři Theodosiovi před- pověděl vítězství; poprávci římskému poradil, v který den má svésti úspěšný boj se sběří murskou; ženě jednoho vévody, toužící jej spatřiti, zjevil se v noci a přítomností svou ji uzdravil; jiné paní pomohl, ač vzdálen od ní, šťastně dokonati porod; znal myšlenky příchozích; prorokoval rozvod- nění i vysýchání Nila a tresty boží za hříchy; žehnal dřevěný olej proti všem chorobám, i slepotě; a ještě mnoho jiného se o něm vypravovalo. Když k němu přijdou naši pocestní, pozná hned, že jeden z nich má jáhenské svěcení a který; také ho uzdraví od zimnice. V hovoru s nimi varuje od styku s hříšníky i od zoufalství a chválí pokoru, život osamělý a zdrželivost. „Ktož vody s chlebem lakomě požívá a chtě svému lakomství dosti učiniti, tehdy jest, jako by bohatě a rozkošně živ byl.“ Slova svá potvrzuje příklady: jak slavný poustevník, který zásluhu své čistoty při- čítal ne pokorně Bohu, nýbrž pyšně sobě, sveden byl dáblem v podobě krásné ženy a v zoufalství vzdal se pak života poustevnického; jak kdosi naopak kál se za živa v hrobě, ač dáblové mu slibovali pořád peklo a jej i tělesnými ranami chtěli od pokání odvrátiti, a došel milosti boží; jak jiný mnich, kterému Bůh za jeho horlivost posílal s nebe chléb, zpyšněl, zlenivěl a byl by se nečistými myšlenkami dal vyhnati z pouště, kdyby ho nebyli na cestě do města náhodou zadrželi mniši prosíce, aby je poučoval o pokušeních ďábelských, a kdyby za hovoru s nimi byl nešel do sebe. Poučuje poutníky dále, jak dáblové ustavičně pokoušejí lidi; jak mniši, kdykoli se někdo k nim blíží, vždycky se voláním jména božího ujišťují, že to není ďábel; a jak život osamělý vysoko vyniká nad nejšlechetnější světský. Když poutníci odcházejí, oznamuje jim, že císař Theodosius právě zvítězil na Eugeniem. Theodosius — dodává vypravování — skonal brzy potom, a stařičký, více než devadesátiletý, Jan za nedlouho ho následoval. Mimo Jana spatří nábožná společnost kněze Apellena, kováře, který slouží ochotně svým řemeslem bratřím v okolí. Toho pokoušel kdysi u výhně dábel v podobě krásné ženy; Apellen hodil mu do tváři holou rukou kus rozžhaveného železa. Poutníkům vypravuje o osudech mnicha Jana: jak se nedal přelstiti dáblem, který vzal na se podobu zná- mého kněze, jak při jeho tuhém pokání až krev z nohou mu tekla, jak byl Bohem zproštěn potřeby jísti, jek navštěvoval bratry, jak se uzdravo- vali nemocní, sotva se dotkli palmového popruhu jím pleteného nebo chleba jím požehnaného, jak znal tajná myšlení a jak se jeho působením mnozí polepšovali. Na své cestě uzří mniši klášter sv. Pafuncia. Mnich tento modlíval se k Bohu, aby mu zjevil, komu bude přirovnán v nebi svým zasloužením. Bůh oznámí mu nejprve, že známému pištci. Pafuncius běží překvapen k němu a zví, že pištec býval lupičem, uchránil však jednu mnišku od znásilnění a vykoupil jedné ženě zajatého muže a syny. Přemluví pištce, 4*
Strana 52
52 I. E. Smetánka: aby se stal mnichem, a když pištec zemře, zdvojí své nábožné úsilí. Bůh mu zjeví pak, že bude podoben známému boháči. Pafuncius, divě se znovu, doptá se, že boháč má sice syny, ale již dávno žije v úplné čistotě, že je muž spravedlivý a udílí mnoho dobrodiní; přiměje i jeho k životu pou- stevnickému — cestou na poušť káže s úspěchem řece, aby se pro přechod změlčila — a spatří za nedlouho, jak andělé duši boháčovu nesou do nebes. Chtě dojíti většího blahoslavenství než zesnulý boháč, podniká nejtěžší utrpení a Bůh mu dá zprávu, že roven bude kupci, který k němu z Alexandrie jede s velikými dary. Pafuncius vyzve kupce, aby dary rozdal chudým a zůstal také na poušti. Kupec brzy zemře a za krátko čeká skončení i Pafuncius. Zjeví se mu anděl a poví mu, že Bůh svými při- rovnáními chtěl ho uchrániti pýchy. Pafuncius pak zpraví o tom přišlé kněží a napomíná je, aby neodsuzovali lidí, jejichž život by se jim nezdál bez hříchů. Andělé odnesou potom duši jeho do nebes. Dále spatří nábožní cestující v příšerné jeskyni starce Eliáše, ži- vého sedmdesát let jen chlebem a dřevěným olejem, a jinde pod visutou skalou divotvorce Pithyriona, žáka Antonínova, který nepožíval zase nic jiného než dvakrát týdně trochu krupek. Pithyrion vykládá poutníkům, že každý dábel rozněcuje jen určitý hřích, a to jen tam, kde k němu shledá v člověku již zárodek. Od Pithyriona přiberou se k Eulogiovi, který měl dar, znáti myšlenky, a nepodával proto těla božího nikdy nikomu obtíže- nému hříchem, dále k chrámu, v němž se kdysi pokácely modly, když do něho vnesen byl maličký Ježíš, a odtud k otci velikého, na pět set duší silného konventu mnišského, Apolloniovi. Apollonius žil na poušti od patnácti let. Po třicítiletém utrpení poslal ho Bůh do končin bližších k městu. Na cestu si vyprosil Apollonius jistotu, že nezpyšní; chytiv ve svém týle daemona chlouby v podobě mouřenínkově, zahrabal ho na rozkaz boží do písku. Na novém působišti shromáždil kolem sebe množství mnichů. Divů vypravovalo se o něm mnoho. Byv uvězněn s bratřími, když těšil v žaláři křesťana jatého za císaře Juliana, byl v noci zázrakem osvobozen; zarazil žehnáním pohanský nábožný průvod a dovolil se mu hnouti teprve, když se stali křesťany; jednoho svárlivce přiměl k životu mnišskému, ji- nému, nesmiřitelnému, dal samojedinému v svádě padnouti; bratřím vy- modlil s nebe dobré pokrmy na svátky, jednomu bratru tichost a pokoru; rozdav v čas nouze skoro všechen chléb hladovému lidu, vyprosil na Bohu, aby chleba zbylého neubývalo; předpověděl příchod našich poutníkův atd. Jeruzalémské pohostí, učí je přívětivosti k cizím, napomíná je ke každo- dennímu přijímání, přikazuje jim pravidelné posty a odporoučí postiti se občas tajně. Pak je vyprovází, napomíná ku pokoji, dává jim několik bratří za průvodce a tlumočníky a žehná jim. Cestou nalezne společnost na písku stopu ohromného ještěra a spatří, že se ho žáci Apolloniovi nebojí. Poblíž bydlí jakýsi poustevník; ten vy- pravuje příchozím o sv. Ammonu, jak dal svou jeskyni před lupiči hlídati dvěma ještěrům a jiného ještěra jménem Kristovým zahubil. Také přijdou k sv. Kopretu. Stařec haní sebe a chválí jiné, zejména sv. Mucia. Mucius býval lupičem. Usnuv jednou při krádeži, měl vidění, které ho přimělo, aby se stal mnichem. Trýznil se tolik, že se stal božím miláčkem. Pokrm přicházel mu s nebe; mrtvý odpovídal k jeho otázkám; slunce zastavilo se
52 I. E. Smetánka: aby se stal mnichem, a když pištec zemře, zdvojí své nábožné úsilí. Bůh mu zjeví pak, že bude podoben známému boháči. Pafuncius, divě se znovu, doptá se, že boháč má sice syny, ale již dávno žije v úplné čistotě, že je muž spravedlivý a udílí mnoho dobrodiní; přiměje i jeho k životu pou- stevnickému — cestou na poušť káže s úspěchem řece, aby se pro přechod změlčila — a spatří za nedlouho, jak andělé duši boháčovu nesou do nebes. Chtě dojíti většího blahoslavenství než zesnulý boháč, podniká nejtěžší utrpení a Bůh mu dá zprávu, že roven bude kupci, který k němu z Alexandrie jede s velikými dary. Pafuncius vyzve kupce, aby dary rozdal chudým a zůstal také na poušti. Kupec brzy zemře a za krátko čeká skončení i Pafuncius. Zjeví se mu anděl a poví mu, že Bůh svými při- rovnáními chtěl ho uchrániti pýchy. Pafuncius pak zpraví o tom přišlé kněží a napomíná je, aby neodsuzovali lidí, jejichž život by se jim nezdál bez hříchů. Andělé odnesou potom duši jeho do nebes. Dále spatří nábožní cestující v příšerné jeskyni starce Eliáše, ži- vého sedmdesát let jen chlebem a dřevěným olejem, a jinde pod visutou skalou divotvorce Pithyriona, žáka Antonínova, který nepožíval zase nic jiného než dvakrát týdně trochu krupek. Pithyrion vykládá poutníkům, že každý dábel rozněcuje jen určitý hřích, a to jen tam, kde k němu shledá v člověku již zárodek. Od Pithyriona přiberou se k Eulogiovi, který měl dar, znáti myšlenky, a nepodával proto těla božího nikdy nikomu obtíže- nému hříchem, dále k chrámu, v němž se kdysi pokácely modly, když do něho vnesen byl maličký Ježíš, a odtud k otci velikého, na pět set duší silného konventu mnišského, Apolloniovi. Apollonius žil na poušti od patnácti let. Po třicítiletém utrpení poslal ho Bůh do končin bližších k městu. Na cestu si vyprosil Apollonius jistotu, že nezpyšní; chytiv ve svém týle daemona chlouby v podobě mouřenínkově, zahrabal ho na rozkaz boží do písku. Na novém působišti shromáždil kolem sebe množství mnichů. Divů vypravovalo se o něm mnoho. Byv uvězněn s bratřími, když těšil v žaláři křesťana jatého za císaře Juliana, byl v noci zázrakem osvobozen; zarazil žehnáním pohanský nábožný průvod a dovolil se mu hnouti teprve, když se stali křesťany; jednoho svárlivce přiměl k životu mnišskému, ji- nému, nesmiřitelnému, dal samojedinému v svádě padnouti; bratřím vy- modlil s nebe dobré pokrmy na svátky, jednomu bratru tichost a pokoru; rozdav v čas nouze skoro všechen chléb hladovému lidu, vyprosil na Bohu, aby chleba zbylého neubývalo; předpověděl příchod našich poutníkův atd. Jeruzalémské pohostí, učí je přívětivosti k cizím, napomíná je ke každo- dennímu přijímání, přikazuje jim pravidelné posty a odporoučí postiti se občas tajně. Pak je vyprovází, napomíná ku pokoji, dává jim několik bratří za průvodce a tlumočníky a žehná jim. Cestou nalezne společnost na písku stopu ohromného ještěra a spatří, že se ho žáci Apolloniovi nebojí. Poblíž bydlí jakýsi poustevník; ten vy- pravuje příchozím o sv. Ammonu, jak dal svou jeskyni před lupiči hlídati dvěma ještěrům a jiného ještěra jménem Kristovým zahubil. Také přijdou k sv. Kopretu. Stařec haní sebe a chválí jiné, zejména sv. Mucia. Mucius býval lupičem. Usnuv jednou při krádeži, měl vidění, které ho přimělo, aby se stal mnichem. Trýznil se tolik, že se stal božím miláčkem. Pokrm přicházel mu s nebe; mrtvý odpovídal k jeho otázkám; slunce zastavilo se
Strana 53
O staročeských Životech sv. Otcův. 53 na jeho modlitbu; umírající obdržel po jeho prosbě ještě tři roky života na pokání; řeka klesala mu při přechodu pod kolena; zavřenými dveřmi vcházel mezi bratří; a v okamžiku býval, kde si přál. Při tomto vypravování jeden z přítomných usne. Ve snu vidí, jak Kopres vše, co mluví, čte z neviditelné zlaté knihy, a slyší napomenutí, aby poslouchal. Zatím při- nesou nějací sedláci ke Kopretovi písek a Kopres jim jej žehná, aby se v něm obilí dobře rodilo. Po té vypravuje ze svých příhod, jak, hádaje se jednou s manichejským kacířem, prošel pro potvrzení víry ohněm, jak slovy obracel pohany a jak jeden pohan zelí kradené z jeho zahrádky žádnou mocí nemohl uvařiti. Konečně přechází pak k osudům sv. Helena. Ten nosil jako dítě bez závady v rouše řeřavé uhlí; odepřev si okusiti medu a ovoce nastraženého dáblem, dostával pak v odměnu pokrm a nápoj s nebe; jednou jel na divokém oslu, podruhé na krokodilu; čáru, kterou naznačil v písku, ďáblové neodvážili se překročiti; a učedlník jeho krmen byl, jako on sám, z nebe. Po hovoru ukáže Kopres příchozím pěknou za- hrádku svou a oni ubírají se k Theonovi, starci andělského vzezření, který po třicet let byl nepromluvil s člověkem. Jdou po šlépějích buvolích, osličích a kozlích; navštěvovalať zvěř v noci velikého mlčelivce, aby ji napájel, a provázívala ho po poušti. I Theon měl moc divotvornou; vklá- dáním ruky uzdravoval a lupiče, kteří ho přepadli, přimrazil slovem tak, že se ani nehnuli. Uměl egyptsky, řecky a latinsky. Poutníkům našim dá své poučení písemně. Cizinci spatří i otce Dioskora a Hora a octnou se v Oxyrhynchu. Dioskorus měl v svém klášteře na sto mnichů; přede mší dbal vždy toho, neměl-li některý z bratří luzných snův, a rád odporoučel posty. Hor byl otcem mnoha klášterů; kolem nich bylo plno stromoví, které dal nasázeti. Kdysi býval hloub v poušti, ale na pokyn boží přiblížil se k městu. Osvícením nebeským uměl čísti, aniž se kdy učil, a darem božím vyháněl z lidí běsy a léčil. Poutníky přijme mile a vypravuje jim, jak znal mnicha, který bral pokrm z nebe, a jiného, kterého sliboval zakuklený dábel do- vézti na ohnivém voze do nebe, bude-li se mu klaněti — v obou pří- padech své vlastní osudy. Uchazečům o přijetí do kláštera dával chaloupku vždy stavěti společným úsilím všech. Tajná myšlení byla mu zjevna. Oxyrhynchus jest mnišské město; bydlí v něm dvacet tisíc panen a deset tisíc mnichů. Má „viece klášteruov než domuov“ a dvanáct kostelů, mezi obyvateli ani jednoho pohana nebo kacíře. U bran stojí stráže a čekají na chudé a poutníky, aby se o ně staraly. Jeruzalémské přijali oxyrhynští s ochotou přímo vášnivou; div jim plášťů neroztrbali. V Arsinoë uzří naše společnost kněze Serapiona, otce klášterů s desíti tisíci mnichů, kteří, jako jiní mniši egyptští, vydělávají ve žních, aby mohli rozdávati chudým v okolí i v Alexandrii. „Ani jest v Égyptě bylo tolik chudých, ješto by mohli jich ščedré i milosrdné užitky snésti. Vypravovali poutníkům také o mučedníku Apolloniovi, jak proná- sledované křesťany utvrzoval, sám byl uvězněn a obrátil posměvače File- mona na víru; jak za to spolu s Filemonem mučeni a Bohem z plamenů za- chráněni; jak soudce i mnoho lidu uvěřilo a v moři mučednicky pokřtěno; jak je voda mrtvé vyvrhla; a jak na jejich společném hrobě se dějí zázraky.
O staročeských Životech sv. Otcův. 53 na jeho modlitbu; umírající obdržel po jeho prosbě ještě tři roky života na pokání; řeka klesala mu při přechodu pod kolena; zavřenými dveřmi vcházel mezi bratří; a v okamžiku býval, kde si přál. Při tomto vypravování jeden z přítomných usne. Ve snu vidí, jak Kopres vše, co mluví, čte z neviditelné zlaté knihy, a slyší napomenutí, aby poslouchal. Zatím při- nesou nějací sedláci ke Kopretovi písek a Kopres jim jej žehná, aby se v něm obilí dobře rodilo. Po té vypravuje ze svých příhod, jak, hádaje se jednou s manichejským kacířem, prošel pro potvrzení víry ohněm, jak slovy obracel pohany a jak jeden pohan zelí kradené z jeho zahrádky žádnou mocí nemohl uvařiti. Konečně přechází pak k osudům sv. Helena. Ten nosil jako dítě bez závady v rouše řeřavé uhlí; odepřev si okusiti medu a ovoce nastraženého dáblem, dostával pak v odměnu pokrm a nápoj s nebe; jednou jel na divokém oslu, podruhé na krokodilu; čáru, kterou naznačil v písku, ďáblové neodvážili se překročiti; a učedlník jeho krmen byl, jako on sám, z nebe. Po hovoru ukáže Kopres příchozím pěknou za- hrádku svou a oni ubírají se k Theonovi, starci andělského vzezření, který po třicet let byl nepromluvil s člověkem. Jdou po šlépějích buvolích, osličích a kozlích; navštěvovalať zvěř v noci velikého mlčelivce, aby ji napájel, a provázívala ho po poušti. I Theon měl moc divotvornou; vklá- dáním ruky uzdravoval a lupiče, kteří ho přepadli, přimrazil slovem tak, že se ani nehnuli. Uměl egyptsky, řecky a latinsky. Poutníkům našim dá své poučení písemně. Cizinci spatří i otce Dioskora a Hora a octnou se v Oxyrhynchu. Dioskorus měl v svém klášteře na sto mnichů; přede mší dbal vždy toho, neměl-li některý z bratří luzných snův, a rád odporoučel posty. Hor byl otcem mnoha klášterů; kolem nich bylo plno stromoví, které dal nasázeti. Kdysi býval hloub v poušti, ale na pokyn boží přiblížil se k městu. Osvícením nebeským uměl čísti, aniž se kdy učil, a darem božím vyháněl z lidí běsy a léčil. Poutníky přijme mile a vypravuje jim, jak znal mnicha, který bral pokrm z nebe, a jiného, kterého sliboval zakuklený dábel do- vézti na ohnivém voze do nebe, bude-li se mu klaněti — v obou pří- padech své vlastní osudy. Uchazečům o přijetí do kláštera dával chaloupku vždy stavěti společným úsilím všech. Tajná myšlení byla mu zjevna. Oxyrhynchus jest mnišské město; bydlí v něm dvacet tisíc panen a deset tisíc mnichů. Má „viece klášteruov než domuov“ a dvanáct kostelů, mezi obyvateli ani jednoho pohana nebo kacíře. U bran stojí stráže a čekají na chudé a poutníky, aby se o ně staraly. Jeruzalémské přijali oxyrhynští s ochotou přímo vášnivou; div jim plášťů neroztrbali. V Arsinoë uzří naše společnost kněze Serapiona, otce klášterů s desíti tisíci mnichů, kteří, jako jiní mniši egyptští, vydělávají ve žních, aby mohli rozdávati chudým v okolí i v Alexandrii. „Ani jest v Égyptě bylo tolik chudých, ješto by mohli jich ščedré i milosrdné užitky snésti. Vypravovali poutníkům také o mučedníku Apolloniovi, jak proná- sledované křesťany utvrzoval, sám byl uvězněn a obrátil posměvače File- mona na víru; jak za to spolu s Filemonem mučeni a Bohem z plamenů za- chráněni; jak soudce i mnoho lidu uvěřilo a v moři mučednicky pokřtěno; jak je voda mrtvé vyvrhla; a jak na jejich společném hrobě se dějí zázraky.
Strana 54
54 I. E. Smetánka: Mnoho klášterů, na padesát, shledali cestující v Nitrii a v Celliích. V Nitrii bydlili mniši pohromadě. V Celliích měl každý chaloupku o sa- motě. Scházeli se jen v neděli. Kdo nepřišel, byl patrně nemocen; i chodili ho střídavě navštěvovati. Vynikajícími osobami Cellií byli laskavý a moudrý bratr biskupa Dioskora Ammonius, stoadesítiletý žák sv. Antonína Kronius, učený Origenes a krotitel štírů Didymus. Počátek klášterů v Nitrii učinil sv. Ammon. Byl z bohaté rodiny, oženil se po přání rodičů, zachovávali však, on i choť, úplnou čistotu a odešli po smrti rodičů na poušť, aby tam zakládali mužské i ženské kláštery. Jako jiní velicí mnichové, i on znal věci skryté. Jedním z učedlníků sv. Antonína byl Pavel Sprostný. Dopad ženu v cizoložství, odejde beze slova na poušť a zabloudí k obydlí Antonínovu. Ptá se světce na cestu k spasení. Antonín mu poručí státi ve dne v noci před chaloupkou a modliti se. Pavel to učiní. Antonín ho povzdělá a pošle pak dále do pouště. Občas přichází se podívati, jak prospívá. Jednou ho- voří s učenými bratry o Kristu a prorocích. Pavel, slyše to, ptá se ve své sprostnosti, byl-li dřív Kristus či proroci. Když mu Antonín odbývavě káže, aby nemluvil, Pavel zachovává mlčení jako svaté pravidlo. Antonín zkouší jeho poslušnost nejdivnějšími nařízeními: aby nabíral vodu a roz- léval ji, pletl koše a zase je rozplétal, šil a hned zase páral — Pavel vyhoví všemu. Bůh odmění ho za to mocí divotvornou větší, než měl sám Antonín. Lidé se k němu hrnou, a Antonín, boje se o jeho klid, poradí mu, aby šel dále do pouště. Co může, uzdravuje sám; nač nestačí, posílá k Pavlovi. Jednou pošle mu posedlého. Pavel se nad ním modlí, ale běs neodchází. Pavel neklesá na myslí, a vzteklý po dětinných slovích světco- vých: „Nebudu jísti, Bože, neuzdravíš-li ho,“ nabývá opravdu zdraví. Poslední poustevníci, jež poutníci navštívili, byli Piammon a Jan. Piammon spatřil jednou při mši anděla, jak zapisuje jména jedněch bratří a druhých nikoli; přiměv mnichy nezapsané k pokání, viděl brzy potom, že anděl píše jména všech. Jednou dábli velmi ho zbili, ale anděl, podav mu ruku, zase ho uzdravil. Jan byl těšitel smutných. Vypravování toto — končí se kniha — není úplné. Není tu všeho, co poutníci viděli, a na mnoha místech ani nebyli. Bylať dost obtížná již cesta, kterou vykonali. Žízeň, solná poušť, bahna, povodně, lupiči, chladna i krokodilové utýrali je více, než sami bez boží pomoci by byli mohli snésti. Toť látka díla, pokud jest zpracováno česky. Auktor oděl ji v lehké roucho novellistické, ve formu cestopisnou, v staré době velmi oblíbenou. Neměl však patrně dosti spisovatelské zručnosti. První ka- pitola se mu sice podařila — společnost předvádí se zrovna u cíle, řeči Janovy uvádějí se dovedně a dobře se illustrují příběhy pěkně vybranými —, ale hned potom umění ho opouští, a z komposice, ke které se auktor na počátku rozběhl, stává se suchý statistický výčet, řada scén proložených episodami hojných řečí a mechanicky slepených stereotypními frasemi. Teprve na konci spisovatel vzpomíná si zase
54 I. E. Smetánka: Mnoho klášterů, na padesát, shledali cestující v Nitrii a v Celliích. V Nitrii bydlili mniši pohromadě. V Celliích měl každý chaloupku o sa- motě. Scházeli se jen v neděli. Kdo nepřišel, byl patrně nemocen; i chodili ho střídavě navštěvovati. Vynikajícími osobami Cellií byli laskavý a moudrý bratr biskupa Dioskora Ammonius, stoadesítiletý žák sv. Antonína Kronius, učený Origenes a krotitel štírů Didymus. Počátek klášterů v Nitrii učinil sv. Ammon. Byl z bohaté rodiny, oženil se po přání rodičů, zachovávali však, on i choť, úplnou čistotu a odešli po smrti rodičů na poušť, aby tam zakládali mužské i ženské kláštery. Jako jiní velicí mnichové, i on znal věci skryté. Jedním z učedlníků sv. Antonína byl Pavel Sprostný. Dopad ženu v cizoložství, odejde beze slova na poušť a zabloudí k obydlí Antonínovu. Ptá se světce na cestu k spasení. Antonín mu poručí státi ve dne v noci před chaloupkou a modliti se. Pavel to učiní. Antonín ho povzdělá a pošle pak dále do pouště. Občas přichází se podívati, jak prospívá. Jednou ho- voří s učenými bratry o Kristu a prorocích. Pavel, slyše to, ptá se ve své sprostnosti, byl-li dřív Kristus či proroci. Když mu Antonín odbývavě káže, aby nemluvil, Pavel zachovává mlčení jako svaté pravidlo. Antonín zkouší jeho poslušnost nejdivnějšími nařízeními: aby nabíral vodu a roz- léval ji, pletl koše a zase je rozplétal, šil a hned zase páral — Pavel vyhoví všemu. Bůh odmění ho za to mocí divotvornou větší, než měl sám Antonín. Lidé se k němu hrnou, a Antonín, boje se o jeho klid, poradí mu, aby šel dále do pouště. Co může, uzdravuje sám; nač nestačí, posílá k Pavlovi. Jednou pošle mu posedlého. Pavel se nad ním modlí, ale běs neodchází. Pavel neklesá na myslí, a vzteklý po dětinných slovích světco- vých: „Nebudu jísti, Bože, neuzdravíš-li ho,“ nabývá opravdu zdraví. Poslední poustevníci, jež poutníci navštívili, byli Piammon a Jan. Piammon spatřil jednou při mši anděla, jak zapisuje jména jedněch bratří a druhých nikoli; přiměv mnichy nezapsané k pokání, viděl brzy potom, že anděl píše jména všech. Jednou dábli velmi ho zbili, ale anděl, podav mu ruku, zase ho uzdravil. Jan byl těšitel smutných. Vypravování toto — končí se kniha — není úplné. Není tu všeho, co poutníci viděli, a na mnoha místech ani nebyli. Bylať dost obtížná již cesta, kterou vykonali. Žízeň, solná poušť, bahna, povodně, lupiči, chladna i krokodilové utýrali je více, než sami bez boží pomoci by byli mohli snésti. Toť látka díla, pokud jest zpracováno česky. Auktor oděl ji v lehké roucho novellistické, ve formu cestopisnou, v staré době velmi oblíbenou. Neměl však patrně dosti spisovatelské zručnosti. První ka- pitola se mu sice podařila — společnost předvádí se zrovna u cíle, řeči Janovy uvádějí se dovedně a dobře se illustrují příběhy pěkně vybranými —, ale hned potom umění ho opouští, a z komposice, ke které se auktor na počátku rozběhl, stává se suchý statistický výčet, řada scén proložených episodami hojných řečí a mechanicky slepených stereotypními frasemi. Teprve na konci spisovatel vzpomíná si zase
Strana 55
O staročeských Životech sv. Otcův. 55 na původní úmysl a končí dílo výčtem nebezpečí, která putující spo- lečnosti hrozila na cestě. 113) Otázka, kterým jazykem HMon. původně byla psána, souvisí těsně s otázkou po auktorovi díla. Spis byl přičítán neméně než jedenácti různým latinským a řeckým spisovatelům — biskupům alexandrijskému Timotheovi, hellenopolskému Palladiovi, bithynskému Heraklidovi, antiošskému Evagriovi, jerusalemskému Janovi a boloň- skému Petroniovi, Evagriovi Pontskému, sv. Jeronymovi, mnichu Postumianovi, Valeriovi z Astorgy, Rufinovi — a za dvanácté dokonce i neznámému nějakému spisovateli koptickému.114) Rosweydovi náleží zásluha, že definitivně ukázal v Rufinovi 115) auktora textu latin- ského. 116) Jest jen otázka, je-li dílo Rufinovo původní či překlad, pře- klad ovšem — poněvadž k hypothese o auktoru koptickém netřeba přihlížeti — z řečtiny.117) V odpovědi na ni se novější zkoumatelé HMon., LUCIUS, 118) PREUSCHEN 119) a BUTLER.120), rozcházejí. LUCIUS argumentuje takto: H Mon. líčí řadu návštěv udělaných společností, jejímž členen představuje se i auktor, mnichům v The- 113) E. PREUSCHEN, Palladius und Rufinus, Giessen 1897, str. 209. 114) ROSWEYDE str. XI.—XXIX a PREUSCHEN 1. c. str. 173 sl. 115) Tyrannius Rufinus nar. se kolem r. 345 v okolí Aquileje; v klášteře aquilejském nabyl theologického vzdělání. V zápalu pro askesi provázel r. 371 vznešenou Římanku Melanii do Egypta, pobýval delší čas u poustevníků v Nitrii a navštěvoval v Alexandrii školu slepého Didyma; Didymus vzbudil v něm zálibu v. Origenovi. Kol r. 377 odebral se do Jeruzaléma a usadil se jako poustevník na hoře Olivetské. Asi r. 385 podíval se do Egypta znova, ale jen na kratičký čas. R. 390 vysvěcen na kněze a přestěhoval se záhy potom do Betléma. Že nebyl ve sporech origenistických dosti protiorigenovský, znepřátelil si sv. Jeronyma, svého někdejšího přítele. Když došlo po čase k smíření, vrátil se Rufinus do Italie (r. 398). Tam vypukl jedovatý spor Rufinův s Jeronymem o Origena znova. Rufinus odstěhoval se do Aquileje. Při vpádu Visigotů prchl na jih a zemřel r. 410 na Sicilii v Mes- sině. Literární činnost jeho záleží hlavně v překladech z řečtiny do latiny. BARDENHEWER 1. c. str. 397 sl. 116) P. E. LUCIUS, Die Quellen der älteren Geschichte des ägyptischen Mönchtums v Zeitschr. für Kirchengeschichte VII, str. 167, se vyslovuje, že je málo spisů z křesťanské starobylosti, jichž auktor by byl tak jist, jako u la- tinské H Mon. 117) Snaha, najíti pro legendy o starém mnišství egyptském prameny v li. teratuře koptické, jest oblíbená myšlenka AMÉLINEAUOVA. Nedošla dosud nija- kého potvrzení zkoumáním dochovaných textů; verse koptické ukázaly se pře- klady. Sr. BUTLER I. c. str. 287 a jinde. — Vydání řeckého textu pořídil PREU- SCHEN v cit. spise na str. 1—97. 118) V článku citovaném. 119) V knize uvedené str. 170 sl. 420) L. c. str. 10—15, 199—203, 257—264. te -n tě
O staročeských Životech sv. Otcův. 55 na původní úmysl a končí dílo výčtem nebezpečí, která putující spo- lečnosti hrozila na cestě. 113) Otázka, kterým jazykem HMon. původně byla psána, souvisí těsně s otázkou po auktorovi díla. Spis byl přičítán neméně než jedenácti různým latinským a řeckým spisovatelům — biskupům alexandrijskému Timotheovi, hellenopolskému Palladiovi, bithynskému Heraklidovi, antiošskému Evagriovi, jerusalemskému Janovi a boloň- skému Petroniovi, Evagriovi Pontskému, sv. Jeronymovi, mnichu Postumianovi, Valeriovi z Astorgy, Rufinovi — a za dvanácté dokonce i neznámému nějakému spisovateli koptickému.114) Rosweydovi náleží zásluha, že definitivně ukázal v Rufinovi 115) auktora textu latin- ského. 116) Jest jen otázka, je-li dílo Rufinovo původní či překlad, pře- klad ovšem — poněvadž k hypothese o auktoru koptickém netřeba přihlížeti — z řečtiny.117) V odpovědi na ni se novější zkoumatelé HMon., LUCIUS, 118) PREUSCHEN 119) a BUTLER.120), rozcházejí. LUCIUS argumentuje takto: H Mon. líčí řadu návštěv udělaných společností, jejímž členen představuje se i auktor, mnichům v The- 113) E. PREUSCHEN, Palladius und Rufinus, Giessen 1897, str. 209. 114) ROSWEYDE str. XI.—XXIX a PREUSCHEN 1. c. str. 173 sl. 115) Tyrannius Rufinus nar. se kolem r. 345 v okolí Aquileje; v klášteře aquilejském nabyl theologického vzdělání. V zápalu pro askesi provázel r. 371 vznešenou Římanku Melanii do Egypta, pobýval delší čas u poustevníků v Nitrii a navštěvoval v Alexandrii školu slepého Didyma; Didymus vzbudil v něm zálibu v. Origenovi. Kol r. 377 odebral se do Jeruzaléma a usadil se jako poustevník na hoře Olivetské. Asi r. 385 podíval se do Egypta znova, ale jen na kratičký čas. R. 390 vysvěcen na kněze a přestěhoval se záhy potom do Betléma. Že nebyl ve sporech origenistických dosti protiorigenovský, znepřátelil si sv. Jeronyma, svého někdejšího přítele. Když došlo po čase k smíření, vrátil se Rufinus do Italie (r. 398). Tam vypukl jedovatý spor Rufinův s Jeronymem o Origena znova. Rufinus odstěhoval se do Aquileje. Při vpádu Visigotů prchl na jih a zemřel r. 410 na Sicilii v Mes- sině. Literární činnost jeho záleží hlavně v překladech z řečtiny do latiny. BARDENHEWER 1. c. str. 397 sl. 116) P. E. LUCIUS, Die Quellen der älteren Geschichte des ägyptischen Mönchtums v Zeitschr. für Kirchengeschichte VII, str. 167, se vyslovuje, že je málo spisů z křesťanské starobylosti, jichž auktor by byl tak jist, jako u la- tinské H Mon. 117) Snaha, najíti pro legendy o starém mnišství egyptském prameny v li. teratuře koptické, jest oblíbená myšlenka AMÉLINEAUOVA. Nedošla dosud nija- kého potvrzení zkoumáním dochovaných textů; verse koptické ukázaly se pře- klady. Sr. BUTLER I. c. str. 287 a jinde. — Vydání řeckého textu pořídil PREU- SCHEN v cit. spise na str. 1—97. 118) V článku citovaném. 119) V knize uvedené str. 170 sl. 420) L. c. str. 10—15, 199—203, 257—264. te -n tě
Strana 56
56 I. E. Smetánka: baidě a v Dolním Egyptě. K Janu poutníci dojdou právě v den, kdy se dostala do Alexandrie zpráva o vítězství císaře Theodosia nad usur- pátorem Eugeniem, t. j. v září r. 394.121) V Nitrii pobývají, když bývalý mnich Dioskoros, pozdvižený na stolec biskupský mezi lety 386—394, je již biskupem.122) Cesta konána byla patrně v zimě r. 394 a 395. V této době pobýval Rufinus v Palestině a nemohl se tedy cesty účastniti. Poněvadž jest však jisto, že latinská HMon. jest dílem jeho, jest nutno připustiti buď: 1. že si celou cestu i jednot- livosti zbásnil, nebo 2. že obsah HMon. sestavil ze vzpomínek na svůj vlastní pobyt v Egyptě a z ústních i písemních pramenů cizích, nebo 3. konečně, že v HMon. zpracoval nějaké dílo cizí. Možnost prvá má oporu v Jeronymovi, který tvrdí, že prý ně- kteří z mnichů Rufinových nežili. Na Jeronyma nelze tu však spo- léhati, poněvadž z něho mluví rozhořčenost proti literárnímu odpůrci a poněvadž mohli býti mnichové, o kterých on nevěděl. Proti mož- nosti řečené mluví pak velmi rozhodně obtíž, s jakou by bylo zápa- siti tomu, kdo by chtěl navymýšleti množství jednotlivých rysů v do- cela stejném duchu a vypsati je pak beze všech rhetorických ozdob. Možnost druhá rozbíjí se o to, že nedovede vyložiti: a) proč by byl Rufinus, kdyby byl auktorem HMon., kladl cestu poutníkův a tím i svou do r. 394—395, kdy v Egyptě nebyl, a proč by jí byl nepo- ložil do doby šestiletého svého pobytu v Egyptě, kdy se vskutku s poustevníky stýkal a dokonce i v poušti nitrijské přebýval; b) proč by byl psal, že se zbožná společnost kromě jediného jáhna skládala ze samých laiků, když on již od r. 390 byl knězem; a c) proč by v H Mon. nevypravoval o mniších, které v jiných svých spisích jme- nuje jako své známé, nýbrž o osobách jiných. Nezbývá tedy leč možnost třetí. Dílo, které Rufinus v HMon. zpracoval, nemohlo býti latinské, poněvadž zpracovávati je by nemělo smyslu, a bylo tedy patrně — jakož i celá literární činnost Ru- finova záleží hlavně v upravování řeckých textů po latinsku — řecké. PREUSCHEN, který stojí na stanovisku Luciovy možnosti druhé, soudí proti tomu: Postavíme-li se na stanovisko, že rámec HMon. jest výmyslem Rufinovým, jsou otázky a) a b) zbytečné. Rufinus vpravil se ne bez dovednosti do situace mnicha, který podnikl r. 394—395 121) V. str. 51. 122) Sr. str. 54.
56 I. E. Smetánka: baidě a v Dolním Egyptě. K Janu poutníci dojdou právě v den, kdy se dostala do Alexandrie zpráva o vítězství císaře Theodosia nad usur- pátorem Eugeniem, t. j. v září r. 394.121) V Nitrii pobývají, když bývalý mnich Dioskoros, pozdvižený na stolec biskupský mezi lety 386—394, je již biskupem.122) Cesta konána byla patrně v zimě r. 394 a 395. V této době pobýval Rufinus v Palestině a nemohl se tedy cesty účastniti. Poněvadž jest však jisto, že latinská HMon. jest dílem jeho, jest nutno připustiti buď: 1. že si celou cestu i jednot- livosti zbásnil, nebo 2. že obsah HMon. sestavil ze vzpomínek na svůj vlastní pobyt v Egyptě a z ústních i písemních pramenů cizích, nebo 3. konečně, že v HMon. zpracoval nějaké dílo cizí. Možnost prvá má oporu v Jeronymovi, který tvrdí, že prý ně- kteří z mnichů Rufinových nežili. Na Jeronyma nelze tu však spo- léhati, poněvadž z něho mluví rozhořčenost proti literárnímu odpůrci a poněvadž mohli býti mnichové, o kterých on nevěděl. Proti mož- nosti řečené mluví pak velmi rozhodně obtíž, s jakou by bylo zápa- siti tomu, kdo by chtěl navymýšleti množství jednotlivých rysů v do- cela stejném duchu a vypsati je pak beze všech rhetorických ozdob. Možnost druhá rozbíjí se o to, že nedovede vyložiti: a) proč by byl Rufinus, kdyby byl auktorem HMon., kladl cestu poutníkův a tím i svou do r. 394—395, kdy v Egyptě nebyl, a proč by jí byl nepo- ložil do doby šestiletého svého pobytu v Egyptě, kdy se vskutku s poustevníky stýkal a dokonce i v poušti nitrijské přebýval; b) proč by byl psal, že se zbožná společnost kromě jediného jáhna skládala ze samých laiků, když on již od r. 390 byl knězem; a c) proč by v H Mon. nevypravoval o mniších, které v jiných svých spisích jme- nuje jako své známé, nýbrž o osobách jiných. Nezbývá tedy leč možnost třetí. Dílo, které Rufinus v HMon. zpracoval, nemohlo býti latinské, poněvadž zpracovávati je by nemělo smyslu, a bylo tedy patrně — jakož i celá literární činnost Ru- finova záleží hlavně v upravování řeckých textů po latinsku — řecké. PREUSCHEN, který stojí na stanovisku Luciovy možnosti druhé, soudí proti tomu: Postavíme-li se na stanovisko, že rámec HMon. jest výmyslem Rufinovým, jsou otázky a) a b) zbytečné. Rufinus vpravil se ne bez dovednosti do situace mnicha, který podnikl r. 394—395 121) V. str. 51. 122) Sr. str. 54.
Strana 57
O staročeských Životech sv. Otcův. 57 cestu Egyptem a teď vykládá, co se svými spolucestovateli zažil. Proč to udělal tak a ne jinak, byla jeho věc. Jemu stačilo, že na jednot- livých místech dal problesknouti pravému auktorovi; nebo, chceme-li, možná, že nedovedl svou fikci docela provésti. Ale chtíti proti tomu uváděti subjektivní úsudky vkusu, nemá ceny. — Proč Rufinus píše o jiných asketech než v druhých svých spisích, lze vysvětliti tím, že byly o nich zprávy již jinde, tak že by byl nucen pouze opi- sovati. Positivně Preuschen pro své mínění uvádí okolnost, že by se Rufinus, kdyby práce jeho nebyla originálem, jevil prostým plagiátorem, což se nesnáší se způsobem, jakým si vede při dílech jiných; připo- míná faktum, že cestující, který u Kopreta byl u vidění napomenut k pozornosti, vypravoval svůj sen druhým, kteří podle všeho byli téhož jazyka jako on, latinsky, 123) což sotva by se konstatovalo v knize psané po řecku; upozorňuje na drobnost, že v některých řeckých ru- kopisích slovo popatoví je změněno v ôňua, poněvadž pouctoví bylo Řekovi patrně divné; a vytýká, že mníši, pro které byl spis psán, obyvatelé kláštera na hoře Olivetské založeného Rufinem, byli pře- vahou latiníci. BUTLER 124) souhlasí v hlavní věci s Luciem, má však své vlastní důvody. Doplňuje především důkaz Luciův o tom, že poutníci prodlé- vali v Egyptě r. 394—5 a Rufinus cesty se neúčastnil, poznámkami, že Makarius alexandrijský, zemřelý právě koncem r. 394 neb počátkem r. 395, se uvádí v H Mon. jako nebožtík, 125) a že auktor viděl Ma- karia jen jediného, kdežto Rufinus (Hist. eccl. II, 8) znal Ma- karie dva. S Luciem zamítá dále možnost jak úplné, tak částečné fikce. Výčet osmi nebezpečí, jež cestující přestáli na cestě, obsahuje líčení na smyšlenku příliš živá, zevrubná a prostá, a o obraze, který HMon. podává o horském sídle Pithyrionově tak znamenitě, že v něm ne- snadno nepoznati nynější Gebel-el-Ter, rovněž jako o líčení končin mezi Lykopolí a Herakleopolí 125) nelze naprosto připustiti, že by byly mohly vzniknouti bez autopsie. Stejně nemožno jest představiti si, že by se byl kolem r. 400 našel spisovatel, jenž by si byl usmyslil líčiti formou cestopisnou, jak asi vypadala země, kterou kdysi na- vštívil, v libovolně voleném roce hodně dlouho po jeho návštěvě; jenž by se byl chtěl počítati s tím, kolik asi let bylo v tom roce ně- 123) V českém překladě slovo „latinsky“ je vypuštěno. 124) Sebráno z různých míst jeho citovaného spisu. 125) V českém překladě vynecháno.
O staročeských Životech sv. Otcův. 57 cestu Egyptem a teď vykládá, co se svými spolucestovateli zažil. Proč to udělal tak a ne jinak, byla jeho věc. Jemu stačilo, že na jednot- livých místech dal problesknouti pravému auktorovi; nebo, chceme-li, možná, že nedovedl svou fikci docela provésti. Ale chtíti proti tomu uváděti subjektivní úsudky vkusu, nemá ceny. — Proč Rufinus píše o jiných asketech než v druhých svých spisích, lze vysvětliti tím, že byly o nich zprávy již jinde, tak že by byl nucen pouze opi- sovati. Positivně Preuschen pro své mínění uvádí okolnost, že by se Rufinus, kdyby práce jeho nebyla originálem, jevil prostým plagiátorem, což se nesnáší se způsobem, jakým si vede při dílech jiných; připo- míná faktum, že cestující, který u Kopreta byl u vidění napomenut k pozornosti, vypravoval svůj sen druhým, kteří podle všeho byli téhož jazyka jako on, latinsky, 123) což sotva by se konstatovalo v knize psané po řecku; upozorňuje na drobnost, že v některých řeckých ru- kopisích slovo popatoví je změněno v ôňua, poněvadž pouctoví bylo Řekovi patrně divné; a vytýká, že mníši, pro které byl spis psán, obyvatelé kláštera na hoře Olivetské založeného Rufinem, byli pře- vahou latiníci. BUTLER 124) souhlasí v hlavní věci s Luciem, má však své vlastní důvody. Doplňuje především důkaz Luciův o tom, že poutníci prodlé- vali v Egyptě r. 394—5 a Rufinus cesty se neúčastnil, poznámkami, že Makarius alexandrijský, zemřelý právě koncem r. 394 neb počátkem r. 395, se uvádí v H Mon. jako nebožtík, 125) a že auktor viděl Ma- karia jen jediného, kdežto Rufinus (Hist. eccl. II, 8) znal Ma- karie dva. S Luciem zamítá dále možnost jak úplné, tak částečné fikce. Výčet osmi nebezpečí, jež cestující přestáli na cestě, obsahuje líčení na smyšlenku příliš živá, zevrubná a prostá, a o obraze, který HMon. podává o horském sídle Pithyrionově tak znamenitě, že v něm ne- snadno nepoznati nynější Gebel-el-Ter, rovněž jako o líčení končin mezi Lykopolí a Herakleopolí 125) nelze naprosto připustiti, že by byly mohly vzniknouti bez autopsie. Stejně nemožno jest představiti si, že by se byl kolem r. 400 našel spisovatel, jenž by si byl usmyslil líčiti formou cestopisnou, jak asi vypadala země, kterou kdysi na- vštívil, v libovolně voleném roce hodně dlouho po jeho návštěvě; jenž by se byl chtěl počítati s tím, kolik asi let bylo v tom roce ně- 123) V českém překladě slovo „latinsky“ je vypuštěno. 124) Sebráno z různých míst jeho citovaného spisu. 125) V českém překladě vynecháno.
Strana 58
58 I. E. Smetánka: . kterým známým, který z nich již byl mrtev, který ještě živ, který již byl tehdy biskupem atd.; a jenž by byl dovedl líčiti jako z auto- psie krajiny — jmenované již Gebel-el-Ter a kraj mezi Lykopolí a Herakleopolf —, ve kterých docela jistě nikdy nebyl.126) Podle Butlera tedy cesta popisovaná v HMon. byla opravdu ko- nána, auktor HMon. se jí účastnil, a Rufinus to nebyl. Proti Preuschenovu výkladu latinského hovoru u Kopreta Butler upozorňuje na to, že aspoň někteří z poutníků jistě znali řecky, onen pak vypravovatel že mluvil latinsky buď proto, aby mu Kopres ne- rozuměl, nebo, poněvadž sám řecky neuměl. Kromě toho všeho Butler uvádí pro názor, že za originál HMon. nelze považovati text Rufinův, nýbrž text řecký, ještě jiné okolnosti více méně závažné. Řecký text nemá odkazu na Rufinovu Historii církevní, latinský ano. 127) ( Latinský text, vzniklý po r. 400, mluví o Evagriovi, který ze- mřel počátkem roku 400, jako o živém; 128) anachronismus zmizí, je-li originálem text řecký, psaný brzy po dokončení pouti. 127) Sozomenos měl HMon. před sebou a mluví o ní jako o spise psaném řeckým auktorem Timotheem. A konečně srovnáním textů řeckých a latinského přichází se na místa, která lze při domněnce, že řecký text HMon. vznikl z latin- ského, vykládati jen velmi násilně. Takové místo je na př. toto: V lat. HMon. čte se chybně „in vicina regione“, v jednom řeckém rkpu správně 8v vois uáosou výs Ayóosos, v jiných rukopisích kor- ruptelami z toho ev voig ušosot voîg àooslois nebo vis ávo xópag nebo vols &v ópaloig. Správné čtení řecké v�s Axópsos nemohlo vzniknouti z chybného latinského; ale naopak lze vyložiti chybné znění latinské docela dobře. Úhrnem vzato, ukazují hojnější a těžší důvody k tomu, že text Rufinův jest překlad z řečtiny a že originál HMon. byl řecký. Co se uvádí na oslabení jich a positivně proti nim, nemá dosti váhy. Slova, že není věcí naší rozhodovati, proč by byl skladatel HMon. dával před- nost obtížné fikci před skutečností, z rozpaků nevyvádějí; na jejich stanovisko bylo by lze se stavěti, když by fikce byla již faktem nebo věcí svrchovaně pravděpodobnou, nikoli však, když celá řada důvodů —2 126) Rufinus udává totiž nejednou, kde všude v Egyptě byl, ale řečených dvou končin nejmenuje nikdy. 127) Důvod vážící jen v souvislosti s ostatními. 128) V českém překladě vypuštěno.
58 I. E. Smetánka: . kterým známým, který z nich již byl mrtev, který ještě živ, který již byl tehdy biskupem atd.; a jenž by byl dovedl líčiti jako z auto- psie krajiny — jmenované již Gebel-el-Ter a kraj mezi Lykopolí a Herakleopolf —, ve kterých docela jistě nikdy nebyl.126) Podle Butlera tedy cesta popisovaná v HMon. byla opravdu ko- nána, auktor HMon. se jí účastnil, a Rufinus to nebyl. Proti Preuschenovu výkladu latinského hovoru u Kopreta Butler upozorňuje na to, že aspoň někteří z poutníků jistě znali řecky, onen pak vypravovatel že mluvil latinsky buď proto, aby mu Kopres ne- rozuměl, nebo, poněvadž sám řecky neuměl. Kromě toho všeho Butler uvádí pro názor, že za originál HMon. nelze považovati text Rufinův, nýbrž text řecký, ještě jiné okolnosti více méně závažné. Řecký text nemá odkazu na Rufinovu Historii církevní, latinský ano. 127) ( Latinský text, vzniklý po r. 400, mluví o Evagriovi, který ze- mřel počátkem roku 400, jako o živém; 128) anachronismus zmizí, je-li originálem text řecký, psaný brzy po dokončení pouti. 127) Sozomenos měl HMon. před sebou a mluví o ní jako o spise psaném řeckým auktorem Timotheem. A konečně srovnáním textů řeckých a latinského přichází se na místa, která lze při domněnce, že řecký text HMon. vznikl z latin- ského, vykládati jen velmi násilně. Takové místo je na př. toto: V lat. HMon. čte se chybně „in vicina regione“, v jednom řeckém rkpu správně 8v vois uáosou výs Ayóosos, v jiných rukopisích kor- ruptelami z toho ev voig ušosot voîg àooslois nebo vis ávo xópag nebo vols &v ópaloig. Správné čtení řecké v�s Axópsos nemohlo vzniknouti z chybného latinského; ale naopak lze vyložiti chybné znění latinské docela dobře. Úhrnem vzato, ukazují hojnější a těžší důvody k tomu, že text Rufinův jest překlad z řečtiny a že originál HMon. byl řecký. Co se uvádí na oslabení jich a positivně proti nim, nemá dosti váhy. Slova, že není věcí naší rozhodovati, proč by byl skladatel HMon. dával před- nost obtížné fikci před skutečností, z rozpaků nevyvádějí; na jejich stanovisko bylo by lze se stavěti, když by fikce byla již faktem nebo věcí svrchovaně pravděpodobnou, nikoli však, když celá řada důvodů —2 126) Rufinus udává totiž nejednou, kde všude v Egyptě byl, ale řečených dvou končin nejmenuje nikdy. 127) Důvod vážící jen v souvislosti s ostatními. 128) V českém překladě vypuštěno.
Strana 59
O staročeských Životech sv. Otcův. 59 mluví pro to, že máme před sebou vypravování o skutečné události. Výtka, že se Rufinus objevuje takto plagiátorem, jest s ohledem na jeho ostatní činnost literární sice těžká, ale proti svědectvím ostatním přece jen nedostatečná, zejména uváží-li se, že nesmíme přenášeti novověkých názorův o literárním majetku na doby starší. A co se týče konečně okolnosti, že bratří na hoře Olivetské, jimž HMón. je věnována, byli převahou jazyka latinského, lze uvésti proti ní do- mněnku velmi pravděpodobnou, že většinou znali také řecky. 129) jest Máme-li podle toho v Rufinově textu překlad z řečtiny, otázka, kdo byl původcem textu řeckého. Ze spisu samého jest patrno, že to byl některý mnich z kláštera na hoře Olivetské, smýšlením svým stoupenec strany, která v církevní politice stála proti Theofilovi ale - xandrijskému a proti sv. Jeronymovi. Jak se jmenoval, lze hledati jen- domněnkou. 130) Sozomenos, který z řecké HMon. vypisoval, dí, že HMon. byla psána biskupem alexandrijským Timotheem. Tento Timo- theos zemřel však r. 385, kdežto HMon. byla skládána později; zdá se proto, že auktorem byl jiný Timotheos, ten, který r. 412 kandi- doval na biskupský stolec alexandrijský proti Kyrillovi, synovci a stoupenci biskupa Theofila. 131) Dobu složení lze určiti dosti přesně. Cesta líčená konána byla r. 394—5, HMon. psána byla tedy po tomto roce. Před r. 410, rokem smrti Rufinovy, vznikl latinský překlad; originál byl hotov dříve. Líčení má, zejména v popisích míst, ráz svěží vzpomínky; je proto podobno, že spis povstal záhy po dokončení cesty, snad ještě r. 3.95. 132) 129). Důkazem, že za originál dlužno pokládati text řecký, padá i domněnka Tillemontova, hájená ZÖCKLEREM, Askese und Mönchtum str. 213—215, a uzná- vaná GRÜTZMACHEREM, Theol. Literaturzeitung 1897 č. 9, že autorem HMon. byl Petronius, biskup boloňský (zemř. asi 450, který podle Gennadia „scripsisse pu- tatur vitas patrum Aegypti monachorum“ a podle téhož auktora jako stilista nevynikal), a že Rufinus dílo jeho stilisticky uhlazoval; domněnka ostatně zalo- žená velmi chatrně. 130) Vyslovil ji BUTLER 1. c. str. 276, 277. 131) Podle Preuschena měl Sozomenos před sebou snad řecký výtah z HMon.; za auktora výtahu toho mohl by býti považován Timotheos z Berytu. Pokládaje latinskou HMon. za originál, Preuschen hledá, kdo asi pořídil řecký překlad, a domnívá se, že to byl jáhen Marek, auktor Života Porfyriova; v Živ. Porfyriově je totiž HMon. použito. 132) Preuschenovi vznikl latinský originál po Rufinově Hist. ecel. — HMon: ji cituje —, tedy po r. 401—2. a před r. 410; překlad řecký po napsání latinské HMon. a před složením Života Porfyriova, t. j. před r. 420.
O staročeských Životech sv. Otcův. 59 mluví pro to, že máme před sebou vypravování o skutečné události. Výtka, že se Rufinus objevuje takto plagiátorem, jest s ohledem na jeho ostatní činnost literární sice těžká, ale proti svědectvím ostatním přece jen nedostatečná, zejména uváží-li se, že nesmíme přenášeti novověkých názorův o literárním majetku na doby starší. A co se týče konečně okolnosti, že bratří na hoře Olivetské, jimž HMón. je věnována, byli převahou jazyka latinského, lze uvésti proti ní do- mněnku velmi pravděpodobnou, že většinou znali také řecky. 129) jest Máme-li podle toho v Rufinově textu překlad z řečtiny, otázka, kdo byl původcem textu řeckého. Ze spisu samého jest patrno, že to byl některý mnich z kláštera na hoře Olivetské, smýšlením svým stoupenec strany, která v církevní politice stála proti Theofilovi ale - xandrijskému a proti sv. Jeronymovi. Jak se jmenoval, lze hledati jen- domněnkou. 130) Sozomenos, který z řecké HMon. vypisoval, dí, že HMon. byla psána biskupem alexandrijským Timotheem. Tento Timo- theos zemřel však r. 385, kdežto HMon. byla skládána později; zdá se proto, že auktorem byl jiný Timotheos, ten, který r. 412 kandi- doval na biskupský stolec alexandrijský proti Kyrillovi, synovci a stoupenci biskupa Theofila. 131) Dobu složení lze určiti dosti přesně. Cesta líčená konána byla r. 394—5, HMon. psána byla tedy po tomto roce. Před r. 410, rokem smrti Rufinovy, vznikl latinský překlad; originál byl hotov dříve. Líčení má, zejména v popisích míst, ráz svěží vzpomínky; je proto podobno, že spis povstal záhy po dokončení cesty, snad ještě r. 3.95. 132) 129). Důkazem, že za originál dlužno pokládati text řecký, padá i domněnka Tillemontova, hájená ZÖCKLEREM, Askese und Mönchtum str. 213—215, a uzná- vaná GRÜTZMACHEREM, Theol. Literaturzeitung 1897 č. 9, že autorem HMon. byl Petronius, biskup boloňský (zemř. asi 450, který podle Gennadia „scripsisse pu- tatur vitas patrum Aegypti monachorum“ a podle téhož auktora jako stilista nevynikal), a že Rufinus dílo jeho stilisticky uhlazoval; domněnka ostatně zalo- žená velmi chatrně. 130) Vyslovil ji BUTLER 1. c. str. 276, 277. 131) Podle Preuschena měl Sozomenos před sebou snad řecký výtah z HMon.; za auktora výtahu toho mohl by býti považován Timotheos z Berytu. Pokládaje latinskou HMon. za originál, Preuschen hledá, kdo asi pořídil řecký překlad, a domnívá se, že to byl jáhen Marek, auktor Života Porfyriova; v Živ. Porfyriově je totiž HMon. použito. 132) Preuschenovi vznikl latinský originál po Rufinově Hist. ecel. — HMon: ji cituje —, tedy po r. 401—2. a před r. 410; překlad řecký po napsání latinské HMon. a před složením Života Porfyriova, t. j. před r. 420.
Strana 60
60 I. E. Smetánka: Význam HMon. pro dějepis odhadován byl různě. WEINGARTENOVI je přímo neuvěřitelné, co všecko si auktor HMon. dovolil vykládat odumírajícímu světu římskému jako zkušenost svou nebo očitých svědků. 133) Ve velikých číslech HMon. vidí jen snahu napodobiti a předstihnouti ohromné kněžské sbory egyptských chrámů; 134) v lí- čení blaženého klidu v Thebaidě, kde mniši v nezkaleném zdraví a nechabnoucím mládí žijí modlitbám a zázrakům, prorokují svou smrt a vesele umírají, pouze kopii Jambulova zázračného ostrova, plného občerstvujících pramenů, kvetoucích luk a lidí zdravých do stopade- sáti let a skonávajících při omamující vůni mandragor; 135) v zázrač- ném zachránění Kopretově z ohně toliko opakovaný příběh z Efez- ských historií Xenofontových; 136) a v celém díle asi tolik pravdy jako v Gulliverových cestách do Liliputu. 137) LUCIUS nedůvěřuje ve- likým číslům, 138) GWATKIN 139) chtěl by HMon. hájiti jen jako novelly. ZöCKLER 140) a BUTLER141) naproti tomu vidí v HMon. historický pra- men dosti spolehlivý a PREUSCHEN 142) dokonce pramen prvního řádu. Není pochyby, že jsou v HMon. věci, které mohou buditi nedů- věru. Jsou to veliká zaokrouhlená čísla a hromadění divův. Padesát klášterův Apolloniových, sedmdesátiletý pobyt Eliášův na poušti, tři tisíce mnichů Horových, deset tisíc mnichů Serapionových, dvanáct kostelů, dvacet tisíc panen a deset tisíc mnichů v ideálním městě Oxyrhynchu 143) — to vše jsou data, při nichž glorifikující tendence hrála nenepatrnou úlohu. Také zastavení slunce Muciem a divy moc- nější než Kristovy nejsou než výmysly fantasie. Ale nedůvěřovati proto spisu vůbec není přece lze. Přesnost dat zeměpisných, prostota vypravování, shoda v celkovém líčení mnišství s jinými samostatnými prameny staré mnišské historie a důvěra, s jakou HMon. užíval kri- tický Sozomenos, 144) jsou svědectvími, že v HMon. máme dílo ne menší 133) Článek cit. str. 25. 134) T. str. 558. 135) T. str. 558 a 569. 136, T. str. 569. 137) T. str. 24. Čl. cit. str. 186. 189) BUTLER 1. c. str. 198. 140) Askese und Mönchtum str. 215—217. 141) L. c. str. 197. 142) Palladius und Rufinus str. 206. Preuschen jest badatel velmi střízlivý, žák Harnackův. 143) Z těchto dat některá v českém textě jsou pominuta. 144) PREUSCHEN str. 150. 188)
60 I. E. Smetánka: Význam HMon. pro dějepis odhadován byl různě. WEINGARTENOVI je přímo neuvěřitelné, co všecko si auktor HMon. dovolil vykládat odumírajícímu světu římskému jako zkušenost svou nebo očitých svědků. 133) Ve velikých číslech HMon. vidí jen snahu napodobiti a předstihnouti ohromné kněžské sbory egyptských chrámů; 134) v lí- čení blaženého klidu v Thebaidě, kde mniši v nezkaleném zdraví a nechabnoucím mládí žijí modlitbám a zázrakům, prorokují svou smrt a vesele umírají, pouze kopii Jambulova zázračného ostrova, plného občerstvujících pramenů, kvetoucích luk a lidí zdravých do stopade- sáti let a skonávajících při omamující vůni mandragor; 135) v zázrač- ném zachránění Kopretově z ohně toliko opakovaný příběh z Efez- ských historií Xenofontových; 136) a v celém díle asi tolik pravdy jako v Gulliverových cestách do Liliputu. 137) LUCIUS nedůvěřuje ve- likým číslům, 138) GWATKIN 139) chtěl by HMon. hájiti jen jako novelly. ZöCKLER 140) a BUTLER141) naproti tomu vidí v HMon. historický pra- men dosti spolehlivý a PREUSCHEN 142) dokonce pramen prvního řádu. Není pochyby, že jsou v HMon. věci, které mohou buditi nedů- věru. Jsou to veliká zaokrouhlená čísla a hromadění divův. Padesát klášterův Apolloniových, sedmdesátiletý pobyt Eliášův na poušti, tři tisíce mnichů Horových, deset tisíc mnichů Serapionových, dvanáct kostelů, dvacet tisíc panen a deset tisíc mnichů v ideálním městě Oxyrhynchu 143) — to vše jsou data, při nichž glorifikující tendence hrála nenepatrnou úlohu. Také zastavení slunce Muciem a divy moc- nější než Kristovy nejsou než výmysly fantasie. Ale nedůvěřovati proto spisu vůbec není přece lze. Přesnost dat zeměpisných, prostota vypravování, shoda v celkovém líčení mnišství s jinými samostatnými prameny staré mnišské historie a důvěra, s jakou HMon. užíval kri- tický Sozomenos, 144) jsou svědectvími, že v HMon. máme dílo ne menší 133) Článek cit. str. 25. 134) T. str. 558. 135) T. str. 558 a 569. 136, T. str. 569. 137) T. str. 24. Čl. cit. str. 186. 189) BUTLER 1. c. str. 198. 140) Askese und Mönchtum str. 215—217. 141) L. c. str. 197. 142) Palladius und Rufinus str. 206. Preuschen jest badatel velmi střízlivý, žák Harnackův. 143) Z těchto dat některá v českém textě jsou pominuta. 144) PREUSCHEN str. 150. 188)
Strana 61
O staročeských Životech sv. Otcův. 61 ceny historické než v dobrých legendách jiných. A v tom světle jeví se pak domnělá napodobení mythův a románů řeckých a římských jako křesťanská poesie lidová, jak kvetla v klášteřích egyptských, velká čísla jako pouhý prostředek, historickým předmětům rozměrů menších dodati imposantnosti, a divy jednak jako svědectví bujné fantasie koptické, hledající a spatřující zázrak i v nejpřirozenější přírodě, jednak jako koncesse čtenářstvu, které bylo ze své lektury divům zvyklé. Určovati, kudy jde demarkační čára mezi historií a novellou, nutno pak jako při kterékoli legendě jiné. HMon. byla knihou velmi váženou. Svědčí o tom kromě hoj- ných rkpů řeckých, kterých již v VI. stol. byly dvě recense, 145) vliv 146) a Palladiova Historia její na spisy jiné — z ní čerpal Sozomenos, Lausiaca delší recense není (až na nepatrný zbytek) nežli kompilace z Palladia původního a z HMon. 147) —, jakož i to, že byla hojně překládána. Latinské zpracování pořízeno bylo Rufinem již mezi r. 403 — tehdy napsána Rufinova Historia eccl., v HMon. citovaná — a r. 410, rokem Rufinovy smrti; proti originálu jest místy obšírnější. 6. Apophthegmata Patrum. Velmi rozsáhlý kus Životů tvoří Apophthegmata Patrum. Pod tímto titulem kolují v literaturách mnišské anekdoty a průpovídky. Ve vzdělání českém jsou jich dvě souvislé řady, kromě toho pak dva kusy ojedinělé. 145) BUTLER 1. c. str. 55, 56. 146) O hodnotě Sozomenově ZöCKLER 1. c. str. 220. 147) Palladius narodil se r. 367 v Galatii, kolem roku 387 stal se mnichem, ztrávil nějaký čas v Kappadocii a Palestině, r. 388 přišel do Egypta, prožil dva až tři roky mezi poustevníky v okolí Alexandrie a odešel pak do pouště nitrijské. R. 390—1 odebral se do Cellií a žil tam devět let. R. 400 odešel přes Alexandrii do Palestiny a stal se biskupem hellenopolským V Bithynii. R. 404—5 cestoval do Říma. Později snášel dlouhé vyhnanství pro svou věrnost k Chrysostomovi — tři neb čtyři léta ztrávil mezi mnichy antinoopolskými, nějaký čas také na hoře Oli- vetské — a napsal r. 420 pro Lausa, komorníka při dvoře Theodosia II, spis zvaný podle adressáta Historia Lausiaca. Před koncem V. stol. vznikl první, před stol. VII. druhý překlad latinský. Řecký text zachoval se ve dvou recensích, za- nedbávané kratší, zvané Paradisus Heraclidis, a všude uváděné delší. Vzájemný poměr jich obou, poměr Palladia k HMon. a hodnověrnost Palladiova staly se předmětem rozsáhlé literatury (ukázkou buďtež výčty u BUTLERA str. 7, 8, 20, 21; doplniti k nim lze studii arcibiskupa Sergije Лавсаикъ и исторія Египет- скихъ монаховъ ve Čten. v Obšč. ljub. d. pr. 1882, únor), za jejíž výsledek lze pokládati, že vlastním dílem Palladiovým jest recense kratší, delší že vznikla kompilací z textu kratšího a z HMon., a kratší že je hodnověrna.
O staročeských Životech sv. Otcův. 61 ceny historické než v dobrých legendách jiných. A v tom světle jeví se pak domnělá napodobení mythův a románů řeckých a římských jako křesťanská poesie lidová, jak kvetla v klášteřích egyptských, velká čísla jako pouhý prostředek, historickým předmětům rozměrů menších dodati imposantnosti, a divy jednak jako svědectví bujné fantasie koptické, hledající a spatřující zázrak i v nejpřirozenější přírodě, jednak jako koncesse čtenářstvu, které bylo ze své lektury divům zvyklé. Určovati, kudy jde demarkační čára mezi historií a novellou, nutno pak jako při kterékoli legendě jiné. HMon. byla knihou velmi váženou. Svědčí o tom kromě hoj- ných rkpů řeckých, kterých již v VI. stol. byly dvě recense, 145) vliv 146) a Palladiova Historia její na spisy jiné — z ní čerpal Sozomenos, Lausiaca delší recense není (až na nepatrný zbytek) nežli kompilace z Palladia původního a z HMon. 147) —, jakož i to, že byla hojně překládána. Latinské zpracování pořízeno bylo Rufinem již mezi r. 403 — tehdy napsána Rufinova Historia eccl., v HMon. citovaná — a r. 410, rokem Rufinovy smrti; proti originálu jest místy obšírnější. 6. Apophthegmata Patrum. Velmi rozsáhlý kus Životů tvoří Apophthegmata Patrum. Pod tímto titulem kolují v literaturách mnišské anekdoty a průpovídky. Ve vzdělání českém jsou jich dvě souvislé řady, kromě toho pak dva kusy ojedinělé. 145) BUTLER 1. c. str. 55, 56. 146) O hodnotě Sozomenově ZöCKLER 1. c. str. 220. 147) Palladius narodil se r. 367 v Galatii, kolem roku 387 stal se mnichem, ztrávil nějaký čas v Kappadocii a Palestině, r. 388 přišel do Egypta, prožil dva až tři roky mezi poustevníky v okolí Alexandrie a odešel pak do pouště nitrijské. R. 390—1 odebral se do Cellií a žil tam devět let. R. 400 odešel přes Alexandrii do Palestiny a stal se biskupem hellenopolským V Bithynii. R. 404—5 cestoval do Říma. Později snášel dlouhé vyhnanství pro svou věrnost k Chrysostomovi — tři neb čtyři léta ztrávil mezi mnichy antinoopolskými, nějaký čas také na hoře Oli- vetské — a napsal r. 420 pro Lausa, komorníka při dvoře Theodosia II, spis zvaný podle adressáta Historia Lausiaca. Před koncem V. stol. vznikl první, před stol. VII. druhý překlad latinský. Řecký text zachoval se ve dvou recensích, za- nedbávané kratší, zvané Paradisus Heraclidis, a všude uváděné delší. Vzájemný poměr jich obou, poměr Palladia k HMon. a hodnověrnost Palladiova staly se předmětem rozsáhlé literatury (ukázkou buďtež výčty u BUTLERA str. 7, 8, 20, 21; doplniti k nim lze studii arcibiskupa Sergije Лавсаикъ и исторія Египет- скихъ монаховъ ve Čten. v Obšč. ljub. d. pr. 1882, únor), za jejíž výsledek lze pokládati, že vlastním dílem Palladiovým jest recense kratší, delší že vznikla kompilací z textu kratšího a z HMon., a kratší že je hodnověrna.
Strana 62
62. I. E. Smetánka: I. Řadu první 148) zahajuje krátká předmluva; vynáší svaté otce, jako by pro zásluhu jejich Bůh zachovával svět, omlouvá slohovou prostotu díla a vyslovuje přání, „abychom svaté skutky v kniehách čtúce, my, ješto smy u věku posledniem zřiezeni, v spravedlném učení robotujíce skrzě jich příklady, došli k věčnému spasení. Apophthegmata sama urovnána jsou podle jakési příbuznosti látkové. Výtah, který zde následuje, drží se pořadu jich co možná věrně. Jakýsi stařec radí opovrhovati světem, jísti jen na udržení života, spáti málo a hněvati se pouze na hříchy. Druhý těší se v krátkém utrpení nadějí na dlouhou radost života věčného. Třetí cvičí se v postu tím, že jídlo, jak a kdy jen může, odkládá. Jiný, který chudě sic, ale poctivě pohostil příchozí, trestá je, poněvadž se domnívají o něm, že jídává sám více než jim předložil, tím, že čtverácky vzkáže bratru, k němuž příchozí hodlají se odebrati, aby je důkladně vypostil. Dva poustevníci pro samé modlitby zapomenou jísti. Opat Zenon krotí chut, utrhnouti si tykev, tím, že se staví na vedro, aby prý aspoň trochu zkusil útrapy, jakých zakoušejí zloději. Učedlník raduje se z toho, že ho dábel dráždí k smilstvu, poněvadž ho tím ponouká i k úsilnějším modlitbám a postům. Jakýsi mních utekl se v pokušení třikrát za noc o radu k starému poustevníku. Opata Mojžíše těší Isidor v jeho zkoušce tím, že mu ukazuje na západní straně mnoho dáblů, na východní však ještě více andělů. Mnich jeden, trýzněný vzpo- mínkami na známou krásku, odkope její hrob a zažene útrapy své zá- pachem z její mrtvoly. Padlého a zoufalého mnicha zachrání nevinný bratr tím, že se mu prohlásí také za prohřešilého a kaje se s ním. Starý poustevník poučuje mladšího, páleného vášní, že mu orodování Otcův u Boha nemůže pomoci, nebude-li se sám snažiti, právě tak jako neprospěje nemocnému rada lé- kařova, nebude-li sám dbáti o uzdravení. Dáblové svedou mnicha nějakou jeho příbuznou, vypravují si to, jiný mnich to slyší, poradí zoufalému hříšníku, aby příbuznou vyhnal, a zachrání ho. Mnichu, který býval hrn- čířem, odejdou vilné myšlenky, když si slepí z hlíny figuru ženy a dítěte a pracuje pak, jako by měl rodinu, až do únavy. „Smilstvo a hněv pře- máhají se s pomocí boží jen těžkým úsilím. Mnichu chtí odpustiti jeho pánové nájemné z pole; ale mnich to odmítá v obavě, že by jeho dobré skutky platily pak za zásluhu třeba ne jemu, nýbrž jim. Dábel oznamuje knížeti ďábelskému, že popudil mnicha k nespravedlivému hněvu na mladšího bratra a mladší že křivdu snesl beze všeho reptání; to slyší pohanský pop, je tím dojat a stane se pou- stevníkem. U jednoho mnicha blízko Cařihradu byl návštěvou císař Theo- dosius a chválil krásu mnišského života; mnich uprchl pak ihned do Egypta boje se, že bude vyrušován návštěvami. Svatého Poemena přál si 148) V A 158 b — 297 b; v B 41b — 101a; v C 44 a — 104 a; v D 39b — 88 b; v E 85 a — 143 b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 492—533.
62. I. E. Smetánka: I. Řadu první 148) zahajuje krátká předmluva; vynáší svaté otce, jako by pro zásluhu jejich Bůh zachovával svět, omlouvá slohovou prostotu díla a vyslovuje přání, „abychom svaté skutky v kniehách čtúce, my, ješto smy u věku posledniem zřiezeni, v spravedlném učení robotujíce skrzě jich příklady, došli k věčnému spasení. Apophthegmata sama urovnána jsou podle jakési příbuznosti látkové. Výtah, který zde následuje, drží se pořadu jich co možná věrně. Jakýsi stařec radí opovrhovati světem, jísti jen na udržení života, spáti málo a hněvati se pouze na hříchy. Druhý těší se v krátkém utrpení nadějí na dlouhou radost života věčného. Třetí cvičí se v postu tím, že jídlo, jak a kdy jen může, odkládá. Jiný, který chudě sic, ale poctivě pohostil příchozí, trestá je, poněvadž se domnívají o něm, že jídává sám více než jim předložil, tím, že čtverácky vzkáže bratru, k němuž příchozí hodlají se odebrati, aby je důkladně vypostil. Dva poustevníci pro samé modlitby zapomenou jísti. Opat Zenon krotí chut, utrhnouti si tykev, tím, že se staví na vedro, aby prý aspoň trochu zkusil útrapy, jakých zakoušejí zloději. Učedlník raduje se z toho, že ho dábel dráždí k smilstvu, poněvadž ho tím ponouká i k úsilnějším modlitbám a postům. Jakýsi mních utekl se v pokušení třikrát za noc o radu k starému poustevníku. Opata Mojžíše těší Isidor v jeho zkoušce tím, že mu ukazuje na západní straně mnoho dáblů, na východní však ještě více andělů. Mnich jeden, trýzněný vzpo- mínkami na známou krásku, odkope její hrob a zažene útrapy své zá- pachem z její mrtvoly. Padlého a zoufalého mnicha zachrání nevinný bratr tím, že se mu prohlásí také za prohřešilého a kaje se s ním. Starý poustevník poučuje mladšího, páleného vášní, že mu orodování Otcův u Boha nemůže pomoci, nebude-li se sám snažiti, právě tak jako neprospěje nemocnému rada lé- kařova, nebude-li sám dbáti o uzdravení. Dáblové svedou mnicha nějakou jeho příbuznou, vypravují si to, jiný mnich to slyší, poradí zoufalému hříšníku, aby příbuznou vyhnal, a zachrání ho. Mnichu, který býval hrn- čířem, odejdou vilné myšlenky, když si slepí z hlíny figuru ženy a dítěte a pracuje pak, jako by měl rodinu, až do únavy. „Smilstvo a hněv pře- máhají se s pomocí boží jen těžkým úsilím. Mnichu chtí odpustiti jeho pánové nájemné z pole; ale mnich to odmítá v obavě, že by jeho dobré skutky platily pak za zásluhu třeba ne jemu, nýbrž jim. Dábel oznamuje knížeti ďábelskému, že popudil mnicha k nespravedlivému hněvu na mladšího bratra a mladší že křivdu snesl beze všeho reptání; to slyší pohanský pop, je tím dojat a stane se pou- stevníkem. U jednoho mnicha blízko Cařihradu byl návštěvou císař Theo- dosius a chválil krásu mnišského života; mnich uprchl pak ihned do Egypta boje se, že bude vyrušován návštěvami. Svatého Poemena přál si 148) V A 158 b — 297 b; v B 41b — 101a; v C 44 a — 104 a; v D 39b — 88 b; v E 85 a — 143 b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 492—533.
Strana 63
O staročeských Životech sv. Otcův. 63 viděti jakýsi soudce; Poemen obávaje se, aby neztratil pokory, neukáže se mu, ani když by tím mohl vysvoboditi svého sestřence ze žaláře. Agathony byl tak pokorný, že snesl, aby ho křivě vyhlašovali za pyšníka, pomlu- vače a smilníka: jen za kacíře nechtěl býti pokládán. Pokoře Izákově bylo tak odporné, když ho chtěli udělati knězem, že utekl a dal se vy- světiti teprve, když bratří řízením božím jej nalezli, hledajíce ztraceného osla. Dvěma bratřím rozbije starý mnich, zkoumaje jejich tichost, všecku zeleninu; bratří pozvou ho za to na oběd. Nemocného poustevníka, oše- třovaného nábožnou pannou, lidé pomlouvají; nesprávnost řečí ukáže se, když hůl ubožákova po jeho smrti rozkvete. „Kde je pokorný mnich, ne- může býti běs.“ Závistivý opat vzkazuje po svém učedníku několikrát za sebou proslulému bratru hrubě, aby se vystěhoval někam jinam; učedník vyřizuje místo příkrostí vždy nějakou laskavost; opat zuří, že se bratr nehýbe, a jde na něj s holí; bratr ho mile uvítá; věc se vysvětlí, a opat pokořuje se svému učedníku. Poslušnému mnichu dá se svázati lvice; aby mnich nezpyšněl, dá ji jeho představený zase pustiti. Jinému vystoupí voda sama z hluboké studně tak, aby jí mohl nabrati. V jednom klášteře dávají bratří vinu všech svých obmeškání pokornému Eulaliovi; když se opat přesvědčí o jeho důstojnosti tím, že jediná Eulaliova rohožka ze všech v ohni neshoří, Eulalius ze strachu před poctami prchne na poušť. Sv. Anastasiovi ukradl kdosi bibli a chce ji prodati; knihkupeč dá ji oceniti Anastasiovi, řekne to pak zlodějovi; zloděj se diví, že se Ana- stasius ke knize nehlásil, vrátí mu ji a stane se jeho učedníkem. Peor bydlil třicet let na místě, kde byla jen slaná a hořká voda, nikdy neza- toužil po příbuzných a sestře ukázal se po mnohých jejích prosbách te- prve na rozkaz Antonínův, a ještě k tomu tak, že zamhouřil oči, aby jí ani nezahlédl. Jan dal se viděti sestře před její smrtí nepoznán a ozná- mil jí, že a kdy s ní mluvil, teprve dodatečně listem. Jiný poustevník chtěl navštíviti sestru mnišku; sestra ho však nepředpustila nechtíc, aby muž vkročil do ženského kláštera. Theodora byla by ráda viděla jeho sestra; Theodorus se jí neukázal, vzkázal jí však po dvou mniších pěkná naučení; sestra vstoupila po té k pannám; ani matce nevyhověl, a tak matka šla do kláštera také. Pachomiovi zjeví Bůh, že ďáblové nemají moci nad tím, kdo se jim ze vší mysli a s pravou věrou protiví; často slýchá dábly vypravovati si, jak pokoušejí mnichy. Jiný mnich vídá, že bohabojné hovory poslouchají andělé, prázdné vepři-daemoni. Arsenius, kdysi císařský úředník, šatí se, stav se mnichem, velmi chatrně. Jednou má tři vidění: jak člověk nemůže uzdvihnouti nasekaného dříví, a přece si ještě přisekává, jiný jak nabírá vody do děravého sudu, a dva jak nemohou pro břemena do dveří — příklady lidí hřešících bez pokání, dobře činících v hříšném stavu a vy- loučených pro hříchy z věčné radosti. Palmové listí namáčí Arsenius vždy ve vodě páchnoucí, aby smradem jejím místo pekelným odčinil někdejší svou zálibu ve vonném koření. K slovům Písma má důvěru, i když jich nechápe; vždyť čarodějové také nerozumívají svým zaříkadlům, a hadi se jich přece bojí. Makarius zachrání člověka, obviněného z vraždý, tím, že dá jeho nevinu potvrditi zabitcem; pátrati po jméně vinníkově však není ochoten. Mnich pošle bratru hrozen, bratr dá jej druhému, druhý tře-
O staročeských Životech sv. Otcův. 63 viděti jakýsi soudce; Poemen obávaje se, aby neztratil pokory, neukáže se mu, ani když by tím mohl vysvoboditi svého sestřence ze žaláře. Agathony byl tak pokorný, že snesl, aby ho křivě vyhlašovali za pyšníka, pomlu- vače a smilníka: jen za kacíře nechtěl býti pokládán. Pokoře Izákově bylo tak odporné, když ho chtěli udělati knězem, že utekl a dal se vy- světiti teprve, když bratří řízením božím jej nalezli, hledajíce ztraceného osla. Dvěma bratřím rozbije starý mnich, zkoumaje jejich tichost, všecku zeleninu; bratří pozvou ho za to na oběd. Nemocného poustevníka, oše- třovaného nábožnou pannou, lidé pomlouvají; nesprávnost řečí ukáže se, když hůl ubožákova po jeho smrti rozkvete. „Kde je pokorný mnich, ne- může býti běs.“ Závistivý opat vzkazuje po svém učedníku několikrát za sebou proslulému bratru hrubě, aby se vystěhoval někam jinam; učedník vyřizuje místo příkrostí vždy nějakou laskavost; opat zuří, že se bratr nehýbe, a jde na něj s holí; bratr ho mile uvítá; věc se vysvětlí, a opat pokořuje se svému učedníku. Poslušnému mnichu dá se svázati lvice; aby mnich nezpyšněl, dá ji jeho představený zase pustiti. Jinému vystoupí voda sama z hluboké studně tak, aby jí mohl nabrati. V jednom klášteře dávají bratří vinu všech svých obmeškání pokornému Eulaliovi; když se opat přesvědčí o jeho důstojnosti tím, že jediná Eulaliova rohožka ze všech v ohni neshoří, Eulalius ze strachu před poctami prchne na poušť. Sv. Anastasiovi ukradl kdosi bibli a chce ji prodati; knihkupeč dá ji oceniti Anastasiovi, řekne to pak zlodějovi; zloděj se diví, že se Ana- stasius ke knize nehlásil, vrátí mu ji a stane se jeho učedníkem. Peor bydlil třicet let na místě, kde byla jen slaná a hořká voda, nikdy neza- toužil po příbuzných a sestře ukázal se po mnohých jejích prosbách te- prve na rozkaz Antonínův, a ještě k tomu tak, že zamhouřil oči, aby jí ani nezahlédl. Jan dal se viděti sestře před její smrtí nepoznán a ozná- mil jí, že a kdy s ní mluvil, teprve dodatečně listem. Jiný poustevník chtěl navštíviti sestru mnišku; sestra ho však nepředpustila nechtíc, aby muž vkročil do ženského kláštera. Theodora byla by ráda viděla jeho sestra; Theodorus se jí neukázal, vzkázal jí však po dvou mniších pěkná naučení; sestra vstoupila po té k pannám; ani matce nevyhověl, a tak matka šla do kláštera také. Pachomiovi zjeví Bůh, že ďáblové nemají moci nad tím, kdo se jim ze vší mysli a s pravou věrou protiví; často slýchá dábly vypravovati si, jak pokoušejí mnichy. Jiný mnich vídá, že bohabojné hovory poslouchají andělé, prázdné vepři-daemoni. Arsenius, kdysi císařský úředník, šatí se, stav se mnichem, velmi chatrně. Jednou má tři vidění: jak člověk nemůže uzdvihnouti nasekaného dříví, a přece si ještě přisekává, jiný jak nabírá vody do děravého sudu, a dva jak nemohou pro břemena do dveří — příklady lidí hřešících bez pokání, dobře činících v hříšném stavu a vy- loučených pro hříchy z věčné radosti. Palmové listí namáčí Arsenius vždy ve vodě páchnoucí, aby smradem jejím místo pekelným odčinil někdejší svou zálibu ve vonném koření. K slovům Písma má důvěru, i když jich nechápe; vždyť čarodějové také nerozumívají svým zaříkadlům, a hadi se jich přece bojí. Makarius zachrání člověka, obviněného z vraždý, tím, že dá jeho nevinu potvrditi zabitcem; pátrati po jméně vinníkově však není ochoten. Mnich pošle bratru hrozen, bratr dá jej druhému, druhý tře-
Strana 64
64 I. E. Smetánka: tímu, a hrozen po dlouhé pouti octne se konečné zas u mnicha, od kte- rého vyšel. Makarius vidí jednou, jak mouřenínkové působí mnichům na modlitbách rozmanité roztržitosti — zavírají jim oči, otvírají ústa a pod. —, domluví jednotlivým mnichům a napraví je. Sisoiovi zdá se málo postiti se týdně tři nebo čtyři dni; podle něho jest dobře, trvati v nejnuznější střídmosti každý den. Silvanus nemá za hřích, jí-li kdo v postní den jako host. Opat Josef napomíná přijímati hosti vesele; smutná tvář nedělá pokání, jako šaty ne člověka. „Větší odplaty zaslouží, kdo jí mnoho, a jest lačen, než kdo jí málo, ale je tím syt.“ „Jez ne, nač máš chut, ale co ti Bůh dá.“ Jeden stařec krotí své žádosti tím, že se na tykev, na kterou měl chut, jenom dívá. Jiný zase tím, že ani nehlesne, když mu jeho učedlník omylem namaže na chléb zkaženého oleje místo medu; neboť, „byť to Bohu libo bylo, ty by byl s stredem učinil mazáček, ale ne s tiem olejem." Makarius pil rád víno, když mu ho někde podali, protože tím získával příležitost, za každé na- pití trestati se úplnou žízní. „Lépe jest maso jísti než chlubiti se svými posty.“ „Nemůže býti Maria bez Marty.“ „Člověk není anděl, aby pořád jen chválil Boha; musí i pracovati.“ Bratr svěří se s bludnými myšlen- kami starci, a hned se mu uleví. „Žádosti budí se ústy, spaním, leností a drahým rouchem.“ „Duše má býti vždy tak připravena k boji jako cí- sařův kůň.“ „Jedovaté žáby a hady zaženeš kořením a vonnými mastmi, smrduté myšlení modlitbou.“ Makarius spatří čerta, jak nese mnichům v lahvičkách rozličná pití; zví, komu to chutná, jde k němu a napraví jej. „Kdo se postí a bdí, může se smilného myšlení úplně zbaviti.“ „Jez málo, mluv málo a netoulej se!“ „Bledost a churavost jest čest mnichu.“ „Kdo jí málo, opravňuje k lepším nadějím, než kdo jí mnoho.“ Arsenius nechce se ukázati vznešené Římance, která schválně k vůli němu přijela do Alexandrie, ani když ho za to žádá biskup. Když ho Římanka před jeho obydlím přece spatří a padne před ním, kárá ji: „Čilis nevěděla, že si žena, a vámť neslušie nikam vyjíti?“ Na prosbu její, aby se za ni modlil a měl ji na paměti, odtuší jí přáním, aby ji Bůh z jeho mysli vyhladil. Z toho Římanka onemocní a uzdraví se teprve, když ji potěší biskup. „Nepřítele zavřeného v městě je dobře vyhladoviti; žádost tělesnou také.“ Vznešený jinoch zbaví se myšlenek na bohatství tím, že se uchýlí do kláštera docela nah. Antonín mladíkovi, který chce vstoupit do klá- štera a nechati si částku jmění, poručí, aby si nahé tělo obvázal masem; psi a ptáci mladíka potrhají; „stejně učiní ďáblové milovníkům peněz“. „Peněz mnich nepotřebuje; oň pečuje Bůh.“ Mnich jeden prodá poslední, co má, evangelium, a rozdá peníze chudým. Agathon nepřijme od boháče peněz ani pro sebe ani na rozdání mezi chudé; jeho uživí práce rukou, a chudým rozdávati cizí zboží je jen marná chlouba. „Peníze nutí člověka opouštěti cellu a hřešiti“; proto Pavel pořád pletl rohože a zase je roz- plétal, aby nevycházel z celly. Makarius dopadne v své celle zloděje; neprohlásí se, nýbrž pomůže mu ještě nakládati. Mnich kradl mnichu chléb; okrádaný po nějaké době umírá hladem a děkuje zloději, že mu pomohl do nebe. Agathon byl rozumný: šaty nosil ani ne nejlepší, ani ne nejhorší.
64 I. E. Smetánka: tímu, a hrozen po dlouhé pouti octne se konečné zas u mnicha, od kte- rého vyšel. Makarius vidí jednou, jak mouřenínkové působí mnichům na modlitbách rozmanité roztržitosti — zavírají jim oči, otvírají ústa a pod. —, domluví jednotlivým mnichům a napraví je. Sisoiovi zdá se málo postiti se týdně tři nebo čtyři dni; podle něho jest dobře, trvati v nejnuznější střídmosti každý den. Silvanus nemá za hřích, jí-li kdo v postní den jako host. Opat Josef napomíná přijímati hosti vesele; smutná tvář nedělá pokání, jako šaty ne člověka. „Větší odplaty zaslouží, kdo jí mnoho, a jest lačen, než kdo jí málo, ale je tím syt.“ „Jez ne, nač máš chut, ale co ti Bůh dá.“ Jeden stařec krotí své žádosti tím, že se na tykev, na kterou měl chut, jenom dívá. Jiný zase tím, že ani nehlesne, když mu jeho učedlník omylem namaže na chléb zkaženého oleje místo medu; neboť, „byť to Bohu libo bylo, ty by byl s stredem učinil mazáček, ale ne s tiem olejem." Makarius pil rád víno, když mu ho někde podali, protože tím získával příležitost, za každé na- pití trestati se úplnou žízní. „Lépe jest maso jísti než chlubiti se svými posty.“ „Nemůže býti Maria bez Marty.“ „Člověk není anděl, aby pořád jen chválil Boha; musí i pracovati.“ Bratr svěří se s bludnými myšlen- kami starci, a hned se mu uleví. „Žádosti budí se ústy, spaním, leností a drahým rouchem.“ „Duše má býti vždy tak připravena k boji jako cí- sařův kůň.“ „Jedovaté žáby a hady zaženeš kořením a vonnými mastmi, smrduté myšlení modlitbou.“ Makarius spatří čerta, jak nese mnichům v lahvičkách rozličná pití; zví, komu to chutná, jde k němu a napraví jej. „Kdo se postí a bdí, může se smilného myšlení úplně zbaviti.“ „Jez málo, mluv málo a netoulej se!“ „Bledost a churavost jest čest mnichu.“ „Kdo jí málo, opravňuje k lepším nadějím, než kdo jí mnoho.“ Arsenius nechce se ukázati vznešené Římance, která schválně k vůli němu přijela do Alexandrie, ani když ho za to žádá biskup. Když ho Římanka před jeho obydlím přece spatří a padne před ním, kárá ji: „Čilis nevěděla, že si žena, a vámť neslušie nikam vyjíti?“ Na prosbu její, aby se za ni modlil a měl ji na paměti, odtuší jí přáním, aby ji Bůh z jeho mysli vyhladil. Z toho Římanka onemocní a uzdraví se teprve, když ji potěší biskup. „Nepřítele zavřeného v městě je dobře vyhladoviti; žádost tělesnou také.“ Vznešený jinoch zbaví se myšlenek na bohatství tím, že se uchýlí do kláštera docela nah. Antonín mladíkovi, který chce vstoupit do klá- štera a nechati si částku jmění, poručí, aby si nahé tělo obvázal masem; psi a ptáci mladíka potrhají; „stejně učiní ďáblové milovníkům peněz“. „Peněz mnich nepotřebuje; oň pečuje Bůh.“ Mnich jeden prodá poslední, co má, evangelium, a rozdá peníze chudým. Agathon nepřijme od boháče peněz ani pro sebe ani na rozdání mezi chudé; jeho uživí práce rukou, a chudým rozdávati cizí zboží je jen marná chlouba. „Peníze nutí člověka opouštěti cellu a hřešiti“; proto Pavel pořád pletl rohože a zase je roz- plétal, aby nevycházel z celly. Makarius dopadne v své celle zloděje; neprohlásí se, nýbrž pomůže mu ještě nakládati. Mnich kradl mnichu chléb; okrádaný po nějaké době umírá hladem a děkuje zloději, že mu pomohl do nebe. Agathon byl rozumný: šaty nosil ani ne nejlepší, ani ne nejhorší.
Strana 65
O staročeských Životech sv. Otcův. 65 Sisoius léčí mstivost jednoho bratra; má úspěch, když, obrátě se k nebi, oznamuje Bohu, že ho již není potřebí, poněvadž my mstíme křivdy sami. „Neviň jiných, nýbrž své hříchy!“ „Kdo nás hyzdí, pomáhá nám k spasení; kdo nás chválí, rmoutí nás.“ Jeden stařec ty, kdo ho pomlouvali, obdarovával. „Budeš-li napaden, nezabíjej, nýbrž poruč vše Bohu!“ Poustevníka přepadnou lupiči, okolní bratří se jich zmocní, po- šlou je k rychtáři a rychtář je uvězní; poustevník je však sám pustí z klády. Pohanský mudrák uloží za pokání prohřešilému učedlníku, aby tři léta sloužil lidem a tři léta utrhačům za utrhání platil; učedlník to podstoupí a mudrák pošle ho do Athen, aby se tam učil moudrosti; u brány athenské uráží jinocha jakýsi stařec; jinoch se mu směje, poně- vadž se mu dostává těch urážek zadarmo, kdežto dříve za ně musil pla- titi; stařec uzná ho za hodna vejíti do města; „do nebe vede cesta proti- venstvími.“ „Ze všeho nejlépe vede k spáse trpěti mlčky.“ „Nepotlačíš-li své vůle, nemůžeš býti mnichem.“ „Nemá nižádný zatopiti sám sebe i své milé dušě pro druhého spasenie.“ „Mnich netrpělivý je krásný dům, do kterého mohou od zadu lupiči.“ „Kdo se nikdy nehněvá, k tomu čert nesmí.“ Mnich prosí Boha, aby mu nedovolil utrhnouti se na zlého bliž- ního; slova se mu promění v ústech v krev, on ji vyplije a má klid. Starcovi posmívají se nezbedné děti, on jich nenapomíná; nechceť přestati trpět. Jan nehněvá se, když mu vytýká jeden bratr, že jest jako „ženka mladicě, ješto sě líčí,“ a že je pln zlosti; nedáť mu pokora. Poemenovi závidí jeden stařec jeho slávu a pomlouvá ho; Poemen vypraví se k němu s dary a s prosbou za požehnání; stařec stane se mu přítelem. Mutues uteče s místa, kde se naň jeden mnich hněvá; na prosbu okolních bratří se nepřátelé smíří, a Mutues se vrátí. „Nehněvej se, než do západu slunce!“ Dva mniši hádají se, aby prý také věděli, co je svár, žertem o cihlu, čí je; ale vydrží to jen chvilku; když jeden z nich řekne „má je,“ druhý odpoví „tak si jí nechej,“ a je po sporu. Makarius má vidění, že nemá tolik zásluh jako blízké dvě ženy; vyptává se a zví, že nejsou sice panny, ale že se nikdy nehádalý. Zlostný mnich myslí, že v samotě nebude se hněvati; ale hněvá se také. Na Makaria svedla jakási dívka, že ji udělal matkou; Makarius trpí všemožné ústrky za to a vydělává pro těhotnou živobytí; za svou lež nemůže dívka poroditi, dokud nepoví pravdy; Makarius to zví a z obavy před stíháním lidí uteče daleko do pouště. „Neposuzuj lidí, a nebudeš smuten. Aby nepadl do zoufalství, těšíval se Isidor slovy: „Kakžkoli já u mukách budu, avšak črty hlúbe pod sobú naleznu.“ „Hřešíš-li pořád, kaj se pořád; tak člověk bude souzen, v jakých jej skutcích smrt na- lezne.“ „Nenie dobro zúfati nižádnému pro nečisté myšlenie.“ Když An- tonína sužovaly různé myšlenky, ukázal mu Bůh anděla, an souká pro- vázek; práce zahání zlé myšlení. „Když by ty hrózy (pekelné) opatřil, byť byla tvá pelešě plna mravencóv nebo črvóv, ty by v nich rád léhal bez tesknosti.“ „Ryba bez vody na sušě umře; takéž mnich zahyne, bu- de-li kromě pelešě přebývati.“ „Cokoli děláš, mysli vždy na Boha a pří- klady z Písma!“ „Egypščí svých dobrých skutkuov tajie, ješto mají, ale viny, jichžto nemají, ty zěvují; Řěkové a ti pak z této země, ješto slove Syria, dobré skutky, jichž do sebe nemají, vypravují, ale viny své, těch Vestník Kr. Č. Spol. Náuk, tr. hist. 1904. 5
O staročeských Životech sv. Otcův. 65 Sisoius léčí mstivost jednoho bratra; má úspěch, když, obrátě se k nebi, oznamuje Bohu, že ho již není potřebí, poněvadž my mstíme křivdy sami. „Neviň jiných, nýbrž své hříchy!“ „Kdo nás hyzdí, pomáhá nám k spasení; kdo nás chválí, rmoutí nás.“ Jeden stařec ty, kdo ho pomlouvali, obdarovával. „Budeš-li napaden, nezabíjej, nýbrž poruč vše Bohu!“ Poustevníka přepadnou lupiči, okolní bratří se jich zmocní, po- šlou je k rychtáři a rychtář je uvězní; poustevník je však sám pustí z klády. Pohanský mudrák uloží za pokání prohřešilému učedlníku, aby tři léta sloužil lidem a tři léta utrhačům za utrhání platil; učedlník to podstoupí a mudrák pošle ho do Athen, aby se tam učil moudrosti; u brány athenské uráží jinocha jakýsi stařec; jinoch se mu směje, poně- vadž se mu dostává těch urážek zadarmo, kdežto dříve za ně musil pla- titi; stařec uzná ho za hodna vejíti do města; „do nebe vede cesta proti- venstvími.“ „Ze všeho nejlépe vede k spáse trpěti mlčky.“ „Nepotlačíš-li své vůle, nemůžeš býti mnichem.“ „Nemá nižádný zatopiti sám sebe i své milé dušě pro druhého spasenie.“ „Mnich netrpělivý je krásný dům, do kterého mohou od zadu lupiči.“ „Kdo se nikdy nehněvá, k tomu čert nesmí.“ Mnich prosí Boha, aby mu nedovolil utrhnouti se na zlého bliž- ního; slova se mu promění v ústech v krev, on ji vyplije a má klid. Starcovi posmívají se nezbedné děti, on jich nenapomíná; nechceť přestati trpět. Jan nehněvá se, když mu vytýká jeden bratr, že jest jako „ženka mladicě, ješto sě líčí,“ a že je pln zlosti; nedáť mu pokora. Poemenovi závidí jeden stařec jeho slávu a pomlouvá ho; Poemen vypraví se k němu s dary a s prosbou za požehnání; stařec stane se mu přítelem. Mutues uteče s místa, kde se naň jeden mnich hněvá; na prosbu okolních bratří se nepřátelé smíří, a Mutues se vrátí. „Nehněvej se, než do západu slunce!“ Dva mniši hádají se, aby prý také věděli, co je svár, žertem o cihlu, čí je; ale vydrží to jen chvilku; když jeden z nich řekne „má je,“ druhý odpoví „tak si jí nechej,“ a je po sporu. Makarius má vidění, že nemá tolik zásluh jako blízké dvě ženy; vyptává se a zví, že nejsou sice panny, ale že se nikdy nehádalý. Zlostný mnich myslí, že v samotě nebude se hněvati; ale hněvá se také. Na Makaria svedla jakási dívka, že ji udělal matkou; Makarius trpí všemožné ústrky za to a vydělává pro těhotnou živobytí; za svou lež nemůže dívka poroditi, dokud nepoví pravdy; Makarius to zví a z obavy před stíháním lidí uteče daleko do pouště. „Neposuzuj lidí, a nebudeš smuten. Aby nepadl do zoufalství, těšíval se Isidor slovy: „Kakžkoli já u mukách budu, avšak črty hlúbe pod sobú naleznu.“ „Hřešíš-li pořád, kaj se pořád; tak člověk bude souzen, v jakých jej skutcích smrt na- lezne.“ „Nenie dobro zúfati nižádnému pro nečisté myšlenie.“ Když An- tonína sužovaly různé myšlenky, ukázal mu Bůh anděla, an souká pro- vázek; práce zahání zlé myšlení. „Když by ty hrózy (pekelné) opatřil, byť byla tvá pelešě plna mravencóv nebo črvóv, ty by v nich rád léhal bez tesknosti.“ „Ryba bez vody na sušě umře; takéž mnich zahyne, bu- de-li kromě pelešě přebývati.“ „Cokoli děláš, mysli vždy na Boha a pří- klady z Písma!“ „Egypščí svých dobrých skutkuov tajie, ješto mají, ale viny, jichžto nemají, ty zěvují; Řěkové a ti pak z této země, ješto slove Syria, dobré skutky, jichž do sebe nemají, vypravují, ale viny své, těch Vestník Kr. Č. Spol. Náuk, tr. hist. 1904. 5
Strana 66
66 I. E. Smetánka: tajie.“ „Jakož jest nelzě, by sě mohlo uroditi sieme a býlé spolu, takéž nemuož chvály od lidí a oslavenie od Boha mieti.“ „Ač ty dieš, „umřěl sem“ (t. j. světů), ale diabelť jest ješče neumřěl.“ „Žádost v svatých ne- umírá, nýbrž se jen svazuje.“ Jeden stařec chová se divně proto, aby lidé o něm říkali, že má běsa. Lovec vyčítá sv. Antonínu, že se veselí s bratřími; Antonín odpo- vídá: „Utrpení jest jako luk; ani jednoho ani druhého nesmíš napínati přes moc.“ 149) — Jakýsi soudce ptá se opata Mojžíše — neznaje ho —, kde Mojžíš bydlí; „proč hledáš toho nemoudrého člověka?“ odpovídá Mojžíš; když se soudce po chvíli dopátrá, že mluvil s Mojžíšem, „divě se tomu, i jide pryč.“ . Do celly Sisoiovy přinese otec mrtvého syna; Sisoius nepozná, že syn jest mrtev; mysle, že před ním leží čekaje na požehnání, vyzve ho, aby vstal, a mrtvý vstane. Mniši, nemohouce vyhnati běsa z jednoho člo- věka a doufajíce, že by to mohl udělati neochotný Besarion, posadí po- sedlého do kostela a upozorní Besariona na jeho nedbalost při modlitbě; Besarion obrátí se k němu slovy: „vstaň a jdi ven“; zlý duch uteče. Besarionovi posadí otec dnavého syna přede dvéře a odchází; syn pláče a Besarion ho vybídne, aby šel za otcem; hoch jde — je zdráv. . . „Jest nebezpečí hříchu pořád, pro světské sice víc než pro mnichy, ale mnich se také nesmí spasením bezpečiti.“ „Víc než půst a bdění pře- máhá ďábla pokora.“ Mnich vyžene běsa z člověka tím, že, byv od něho uhozen do tváři, nastaví mu druhou. „Pokora přědběha jest milosrdie.“ Učedlník sv. Makaria osloví popa pohanského „čerte“, pop jej zbije; Ma- karius jej pěkně pozdraví, pop se dá pokřtíti. Sv. Antonín doví se vidě- ním, že nemá tolik zásluh jako alexandrijský řemenář; jde k němu a spatří, že jedinou cností řemenářovou je pokora, ve které se pokládá za největšího hříšníka v městě. Člověk „tehdy bude spravedlný, kdyžto své hřiechy potupí.“ „Zlého nenávidí, kdo se bojí hřešiti a miluje bratra.“ „Když sě sám budu zpravovati, tehdy bližnieho inhed nebudu posuzovati.“ „Lépe masso jiesti a víno píti nežli bratří zlú řěčí posuzovati.“ „Lehkého smy břěmene znikli, točíš sami sě súditi, a zvolili smy těžké, to jest oči- šťovati sě a jiných posuzovati.“ Opat Izák vyžene obmeškalého bratra z kláštera; anděl ho za to pokárá, „aby sě toho viece nedopúštěl, by kterého potupil dřieve, nežť by jej Buoh odsúdil." Na jednoho bratra mniši sv. Antonínu žalují; Pa- funcius je přirovnává k lidem, kteří, pomáhajíce člověku uvázlému v bahně po kolena, uváznou v bahně po hrdla; Antonín s ním souhlasí. „Hřeší-li kdo, neviň jeho, nýbrž dábla!“ Opata Timothea stihne pokušení za to, že vyhnal z kláštera prohřešilého bratra. Jeden stařec v extasi uzří před božím obličejem čtverý řád lidský, v nejvyšším lidi poslušné. „Dobré jest přikazovati lidem pro Boha, zlé poroučeti pro vůli vlastní.“ Silvanus má dvanáct učedlníků; nejposlušnějšího, Marka, který, je-li volán, ani písmena nedopíše, miluje nejvíc; bratří to schvalují. Učedlníka jednoho starce po- druhé. 149) Anekdota, která v českém vzdělání do prvé řady zabloudila z řady à . 1 . . Mf didde . .
66 I. E. Smetánka: tajie.“ „Jakož jest nelzě, by sě mohlo uroditi sieme a býlé spolu, takéž nemuož chvály od lidí a oslavenie od Boha mieti.“ „Ač ty dieš, „umřěl sem“ (t. j. světů), ale diabelť jest ješče neumřěl.“ „Žádost v svatých ne- umírá, nýbrž se jen svazuje.“ Jeden stařec chová se divně proto, aby lidé o něm říkali, že má běsa. Lovec vyčítá sv. Antonínu, že se veselí s bratřími; Antonín odpo- vídá: „Utrpení jest jako luk; ani jednoho ani druhého nesmíš napínati přes moc.“ 149) — Jakýsi soudce ptá se opata Mojžíše — neznaje ho —, kde Mojžíš bydlí; „proč hledáš toho nemoudrého člověka?“ odpovídá Mojžíš; když se soudce po chvíli dopátrá, že mluvil s Mojžíšem, „divě se tomu, i jide pryč.“ . Do celly Sisoiovy přinese otec mrtvého syna; Sisoius nepozná, že syn jest mrtev; mysle, že před ním leží čekaje na požehnání, vyzve ho, aby vstal, a mrtvý vstane. Mniši, nemohouce vyhnati běsa z jednoho člo- věka a doufajíce, že by to mohl udělati neochotný Besarion, posadí po- sedlého do kostela a upozorní Besariona na jeho nedbalost při modlitbě; Besarion obrátí se k němu slovy: „vstaň a jdi ven“; zlý duch uteče. Besarionovi posadí otec dnavého syna přede dvéře a odchází; syn pláče a Besarion ho vybídne, aby šel za otcem; hoch jde — je zdráv. . . „Jest nebezpečí hříchu pořád, pro světské sice víc než pro mnichy, ale mnich se také nesmí spasením bezpečiti.“ „Víc než půst a bdění pře- máhá ďábla pokora.“ Mnich vyžene běsa z člověka tím, že, byv od něho uhozen do tváři, nastaví mu druhou. „Pokora přědběha jest milosrdie.“ Učedlník sv. Makaria osloví popa pohanského „čerte“, pop jej zbije; Ma- karius jej pěkně pozdraví, pop se dá pokřtíti. Sv. Antonín doví se vidě- ním, že nemá tolik zásluh jako alexandrijský řemenář; jde k němu a spatří, že jedinou cností řemenářovou je pokora, ve které se pokládá za největšího hříšníka v městě. Člověk „tehdy bude spravedlný, kdyžto své hřiechy potupí.“ „Zlého nenávidí, kdo se bojí hřešiti a miluje bratra.“ „Když sě sám budu zpravovati, tehdy bližnieho inhed nebudu posuzovati.“ „Lépe masso jiesti a víno píti nežli bratří zlú řěčí posuzovati.“ „Lehkého smy břěmene znikli, točíš sami sě súditi, a zvolili smy těžké, to jest oči- šťovati sě a jiných posuzovati.“ Opat Izák vyžene obmeškalého bratra z kláštera; anděl ho za to pokárá, „aby sě toho viece nedopúštěl, by kterého potupil dřieve, nežť by jej Buoh odsúdil." Na jednoho bratra mniši sv. Antonínu žalují; Pa- funcius je přirovnává k lidem, kteří, pomáhajíce člověku uvázlému v bahně po kolena, uváznou v bahně po hrdla; Antonín s ním souhlasí. „Hřeší-li kdo, neviň jeho, nýbrž dábla!“ Opata Timothea stihne pokušení za to, že vyhnal z kláštera prohřešilého bratra. Jeden stařec v extasi uzří před božím obličejem čtverý řád lidský, v nejvyšším lidi poslušné. „Dobré jest přikazovati lidem pro Boha, zlé poroučeti pro vůli vlastní.“ Silvanus má dvanáct učedlníků; nejposlušnějšího, Marka, který, je-li volán, ani písmena nedopíše, miluje nejvíc; bratří to schvalují. Učedlníka jednoho starce po- druhé. 149) Anekdota, která v českém vzdělání do prvé řady zabloudila z řady à . 1 . . Mf didde . .
Strana 67
O staročeských Životech sv. Otcův. 67 kouší se svésti městská dcerka; mnich odpírá a octne se božím řízením v okamžiku bez poskvrny v svém klášteře. „Nábožný“ bratr zkouší ,posluš- néhoť, přikazuje mu broditi se mezi krokodily; poslušnému se při tom nic nestane; hned potom najdou mrtvolu a vzkřísí ji; „nábožný“ chlubí se, že se to stalo jeho zásluhou; opat vnuknutím božím ho za oba jeho činy pokárá. Mnich koupí si velblouda; dříve než ho použije pro sebe, půjčí ho druhému. Jiný daruje sousedovi držadla ke košům, aby mohl koše prodati na výročním trhu, a sám své dílo nechá nedoděláno. Třetí vypůjčí si ši- link a nakoupí zaň pro své dílo koudele, koudel však rozdá; když jest upomínán, najde na cestě peníz, nedotkne se ho však; to se opakuje do třetice; po třetí peníz konečně sebere a poptává se tři dni, kdo jej ztra- til; ježto se nikdo nehlásí, zaplatí jím věřiteli. Sám neupomínal tento mnich svých dlužníků nikdy. Poemen rád plnil vůli bližního na úkor své vlastní. Pafuncius nepil ze zásady vína; když ho však lupič k tomu nutil, výhověl mu, a lupič, vida tuto ochotu, polepšil se. Mladší mnich, ostý- chaje se přebývati se starším, dokonalým, žaluje na sebe smyšlenou vinu; starší prohlásí, že jí béře polovici na sebe; mladší nabude tím mysli. Matka Poemenova ráda by viděla svého syna; syn jí zaslibuje ne- beské království, odřekne-li si to; matka odřekne. Jan Thebský posluhoval dvanáct let nemocnému Amonovi a nikdy neslyšel od něho vlídného slova; Amon ho za to prohlásí před svou smrtí za anděla. Agathon posluhoval jednou neznámému nemocnému poutníku celé čtyři měsíce. „Oheň shání s železa rez, bolest s duše hřích.“ Stařec, když po celý rok nezastonal, myslil, že naň Bůh zapomněl. Jiný se před smrtí třikrát smál: že se všichni bojí smrti, že nejsou hotovi k smrti, a že on jde do nebe. Amon naopak i při smrti cítil se v službě boží pouhým za- čátečníkem, a Agáthon umíraje doufal ne v své skutky, nýbrž v boží obličej. Opatu Sisoiovi zdálo se před zesnutím, že proň přišli andělé i sám Bůh. Arsenius, který své hříchy nikdy neustával oplakávati a vždycky nosil s sebou šátek na slzy, přece se bál smrti; pohřeb si přál velmi prostý: „zdali toho neumiete, uviežíc nohy provazem, i vtáhnúti mě do rovu?“ Pammonovi opatovi bylo líto, že se nesnaží tak líbiti Bohu jako jistá žena zlým lidem. Biskup se diví, že ze dvou známých cizoložníků po přijetí těla božího jeden má tvář světlou, a druhý černou; anděl mu vysvětlí, že první se již pokál a Bůh mu odpustil. Pavlu Sprostnému udá se viděti mnichy, jak jdou do kostela; jeden má tvář kalnou a ďábel ho vede za uzdu; když se vracejí, spatří Pavel, že mnich kalný se rozveselil a podle něho kráčí anděl; mnich totiž dojat byl v kostele Písmem a zřekl se smilného myšlení. Poemen uzdraví znamením kříže mladíka stiženého lítou neštovicí v tváři. „Upomínej dlužníka jen jednou; přijde-li na tě chut, upomínati ho podruhé, pokárej se!“ „Pokorným se staneš, budeš-li se dívati dříve na své činy než na cizí.“ „Jakožto pýcha, když by sě vzdvihla až do nebes, avšak vždy upadne až do pekla, takéž pokora, když by sě ponížila až do pekla, avšak sě vždy zdvihne až do nebes.“ Makarius vzkřísí 5*
O staročeských Životech sv. Otcův. 67 kouší se svésti městská dcerka; mnich odpírá a octne se božím řízením v okamžiku bez poskvrny v svém klášteře. „Nábožný“ bratr zkouší ,posluš- néhoť, přikazuje mu broditi se mezi krokodily; poslušnému se při tom nic nestane; hned potom najdou mrtvolu a vzkřísí ji; „nábožný“ chlubí se, že se to stalo jeho zásluhou; opat vnuknutím božím ho za oba jeho činy pokárá. Mnich koupí si velblouda; dříve než ho použije pro sebe, půjčí ho druhému. Jiný daruje sousedovi držadla ke košům, aby mohl koše prodati na výročním trhu, a sám své dílo nechá nedoděláno. Třetí vypůjčí si ši- link a nakoupí zaň pro své dílo koudele, koudel však rozdá; když jest upomínán, najde na cestě peníz, nedotkne se ho však; to se opakuje do třetice; po třetí peníz konečně sebere a poptává se tři dni, kdo jej ztra- til; ježto se nikdo nehlásí, zaplatí jím věřiteli. Sám neupomínal tento mnich svých dlužníků nikdy. Poemen rád plnil vůli bližního na úkor své vlastní. Pafuncius nepil ze zásady vína; když ho však lupič k tomu nutil, výhověl mu, a lupič, vida tuto ochotu, polepšil se. Mladší mnich, ostý- chaje se přebývati se starším, dokonalým, žaluje na sebe smyšlenou vinu; starší prohlásí, že jí béře polovici na sebe; mladší nabude tím mysli. Matka Poemenova ráda by viděla svého syna; syn jí zaslibuje ne- beské království, odřekne-li si to; matka odřekne. Jan Thebský posluhoval dvanáct let nemocnému Amonovi a nikdy neslyšel od něho vlídného slova; Amon ho za to prohlásí před svou smrtí za anděla. Agathon posluhoval jednou neznámému nemocnému poutníku celé čtyři měsíce. „Oheň shání s železa rez, bolest s duše hřích.“ Stařec, když po celý rok nezastonal, myslil, že naň Bůh zapomněl. Jiný se před smrtí třikrát smál: že se všichni bojí smrti, že nejsou hotovi k smrti, a že on jde do nebe. Amon naopak i při smrti cítil se v službě boží pouhým za- čátečníkem, a Agáthon umíraje doufal ne v své skutky, nýbrž v boží obličej. Opatu Sisoiovi zdálo se před zesnutím, že proň přišli andělé i sám Bůh. Arsenius, který své hříchy nikdy neustával oplakávati a vždycky nosil s sebou šátek na slzy, přece se bál smrti; pohřeb si přál velmi prostý: „zdali toho neumiete, uviežíc nohy provazem, i vtáhnúti mě do rovu?“ Pammonovi opatovi bylo líto, že se nesnaží tak líbiti Bohu jako jistá žena zlým lidem. Biskup se diví, že ze dvou známých cizoložníků po přijetí těla božího jeden má tvář světlou, a druhý černou; anděl mu vysvětlí, že první se již pokál a Bůh mu odpustil. Pavlu Sprostnému udá se viděti mnichy, jak jdou do kostela; jeden má tvář kalnou a ďábel ho vede za uzdu; když se vracejí, spatří Pavel, že mnich kalný se rozveselil a podle něho kráčí anděl; mnich totiž dojat byl v kostele Písmem a zřekl se smilného myšlení. Poemen uzdraví znamením kříže mladíka stiženého lítou neštovicí v tváři. „Upomínej dlužníka jen jednou; přijde-li na tě chut, upomínati ho podruhé, pokárej se!“ „Pokorným se staneš, budeš-li se dívati dříve na své činy než na cizí.“ „Jakožto pýcha, když by sě vzdvihla až do nebes, avšak vždy upadne až do pekla, takéž pokora, když by sě ponížila až do pekla, avšak sě vždy zdvihne až do nebes.“ Makarius vzkřísí 5*
Strana 68
68 I. E. Smetánka: mrtvého a doví se od něho, že oheň pekelný sahá tak vysoko, jak je nebe nad zemí. Podle Sisoie dáblové se činí čím dál víc, poněvadž se blíží den soudný; silným překážejí více než slabým, poněvadž na slabé mají vždycky dost času. „K nebeské moudrosti pomáhá zbaviti se zlého myšlení. „Mnich má oznámiti všecko svým starostám, třeba se šel pouze napit.“ „Nenaříkej, zdá-li se ti, že si nic nepamatuješ z božího slova; sud, ze kterého vyliješ vodu, jest ovšem bez ní, ale ona jej vymyla.“ „Zlé skutky odpuzují Ducha sv., žádost dobrá jej přitahuje.“ „I vyvolení musí usilo- vati.“ „Svět se pohoršil; proto dává Bůh i nynějším mnichům méně mi- losti než bývalým.“ „Svatí nevědí vždy, když jim přijde dar boží milosti.“ Jeden stařec způsobil slovem ,zdechni“ smrt svého učedlníka; pokornou modlitbou jej vzkřísil. „Kdo jiné učí, čeho sám nečiní, je jako studně, která jiné myje a napájí, ale sama v sobě má bahno.“ Poemen nechce mluviti o věcech nebeských, poněvadž jich nezná; za to o pokušení je hotov hovořiti vždy. „Nehádej se; mluví-li kdo správně, potvrď mu to; ne-li, řekni: ty víš, co mluvíš'.“ „Mlč, dokud se tě nezeptají; tak budeš míti pokoj.“ „Včela všude dělá med, mnich dobré skutky.“ Mutues byl tak pokorný, že, ač byl knězem, nikdy se neodvažoval sloužiti mši. Arse- niovi oznámil Bůh jakožto cestu k spasení samotu a mlčení. Arcibiskupa samotného jest Arsenius ochoten přijmouti, oznamuje však, že, spatřil-li by ho jíti se společností, uteče. Příchozí mnichy dá pohostiti svým učedl- níkem Danielem, ale sám se jim neukáže. Jednoho poustevníka vpustí omylem; jak to spatří, padne tváří k zemi a nevstane, až poustevník odejde. V kostele sedá, by ho neviděli, za sloupem. Besarion přijde náhodou k poustevníkovi, který nemluví; za nějakou dobu najde ho mrtvého a shledá, že to byla žena. Makarius navštíví dva bratří a uzří zjevením božím, že jsou dokonalí — od úst jdou jim ohnivé pochodně; bratří brzy na to zemrou. Squirion prorokuje, že lidé budou čím dál horší; „kdo mezi nimi odolá pokušení, bude dokonalejší než naši předkové.“ Poemen, Nup a jiní rozhodnou se spolu bydliti; za vzor ži- vota vyberou si pohanskou modlu, která se nerozhněvá, když ji kame- nují, a nezpyšní, když se jí klanějí. Sedm mnichů bydlilo na poušti sousedící se Saraceny. Chleba a oleje neznali, za šat měli palmové listí, za nápoj rosu. Vídali se jen v neděli; to přinášeli si, co kdo mohl nalézti k jídlu. Nedělní odpoledne trávili nábožným rozjímáním. Saraceni vypálili jim oči. „Mouchy lezou do studeného hrnce, dáblové do chladného mnicha. Silvanus má jednou vidění, že mnoho mnichů bude zatraceno, a mnoho světských spaseno. „Člověk pronásledovaný divou zvěří vylézá na strom: mnich stíhaný zlým myšlením ať se uteče k Bohu.“ „Je-li v levo oheň, vezmi z prava na kropení vodu; máš-li s jedné strany pokušení, měj na druhé modlitbu!“ Zenon zabloudí; třetí den dovede ho anděl zázračně domů. Arsenius modlíval se celé noci; spánku říkal „zlá sluha“. Opat Lucius vydělával a peníze rozdával chudým; „ty peníze se za mne pořád modlí.“ Makarius unavený octl se řízením božím v okamžiku tam, kde chtěl býti. Ammonovi k vůli zahyne bazilišek. „Nenos s sebou po poušti vody; Bůh je všude a všude může dáti sladkou vodu.“ Nedbalý mnich vidí
68 I. E. Smetánka: mrtvého a doví se od něho, že oheň pekelný sahá tak vysoko, jak je nebe nad zemí. Podle Sisoie dáblové se činí čím dál víc, poněvadž se blíží den soudný; silným překážejí více než slabým, poněvadž na slabé mají vždycky dost času. „K nebeské moudrosti pomáhá zbaviti se zlého myšlení. „Mnich má oznámiti všecko svým starostám, třeba se šel pouze napit.“ „Nenaříkej, zdá-li se ti, že si nic nepamatuješ z božího slova; sud, ze kterého vyliješ vodu, jest ovšem bez ní, ale ona jej vymyla.“ „Zlé skutky odpuzují Ducha sv., žádost dobrá jej přitahuje.“ „I vyvolení musí usilo- vati.“ „Svět se pohoršil; proto dává Bůh i nynějším mnichům méně mi- losti než bývalým.“ „Svatí nevědí vždy, když jim přijde dar boží milosti.“ Jeden stařec způsobil slovem ,zdechni“ smrt svého učedlníka; pokornou modlitbou jej vzkřísil. „Kdo jiné učí, čeho sám nečiní, je jako studně, která jiné myje a napájí, ale sama v sobě má bahno.“ Poemen nechce mluviti o věcech nebeských, poněvadž jich nezná; za to o pokušení je hotov hovořiti vždy. „Nehádej se; mluví-li kdo správně, potvrď mu to; ne-li, řekni: ty víš, co mluvíš'.“ „Mlč, dokud se tě nezeptají; tak budeš míti pokoj.“ „Včela všude dělá med, mnich dobré skutky.“ Mutues byl tak pokorný, že, ač byl knězem, nikdy se neodvažoval sloužiti mši. Arse- niovi oznámil Bůh jakožto cestu k spasení samotu a mlčení. Arcibiskupa samotného jest Arsenius ochoten přijmouti, oznamuje však, že, spatřil-li by ho jíti se společností, uteče. Příchozí mnichy dá pohostiti svým učedl- níkem Danielem, ale sám se jim neukáže. Jednoho poustevníka vpustí omylem; jak to spatří, padne tváří k zemi a nevstane, až poustevník odejde. V kostele sedá, by ho neviděli, za sloupem. Besarion přijde náhodou k poustevníkovi, který nemluví; za nějakou dobu najde ho mrtvého a shledá, že to byla žena. Makarius navštíví dva bratří a uzří zjevením božím, že jsou dokonalí — od úst jdou jim ohnivé pochodně; bratří brzy na to zemrou. Squirion prorokuje, že lidé budou čím dál horší; „kdo mezi nimi odolá pokušení, bude dokonalejší než naši předkové.“ Poemen, Nup a jiní rozhodnou se spolu bydliti; za vzor ži- vota vyberou si pohanskou modlu, která se nerozhněvá, když ji kame- nují, a nezpyšní, když se jí klanějí. Sedm mnichů bydlilo na poušti sousedící se Saraceny. Chleba a oleje neznali, za šat měli palmové listí, za nápoj rosu. Vídali se jen v neděli; to přinášeli si, co kdo mohl nalézti k jídlu. Nedělní odpoledne trávili nábožným rozjímáním. Saraceni vypálili jim oči. „Mouchy lezou do studeného hrnce, dáblové do chladného mnicha. Silvanus má jednou vidění, že mnoho mnichů bude zatraceno, a mnoho světských spaseno. „Člověk pronásledovaný divou zvěří vylézá na strom: mnich stíhaný zlým myšlením ať se uteče k Bohu.“ „Je-li v levo oheň, vezmi z prava na kropení vodu; máš-li s jedné strany pokušení, měj na druhé modlitbu!“ Zenon zabloudí; třetí den dovede ho anděl zázračně domů. Arsenius modlíval se celé noci; spánku říkal „zlá sluha“. Opat Lucius vydělával a peníze rozdával chudým; „ty peníze se za mne pořád modlí.“ Makarius unavený octl se řízením božím v okamžiku tam, kde chtěl býti. Ammonovi k vůli zahyne bazilišek. „Nenos s sebou po poušti vody; Bůh je všude a všude může dáti sladkou vodu.“ Nedbalý mnich vidí
Strana 69
O staročeských Životech sv. Otcův. 69 v extasi člověka svého jména na boží spravedlnosti a slyší jeho odsou- zení; probrav se z vytržení, doví se, že zemřel opravdu jeho jmenovec, a pravdou vidění se polepší. Mnich přiměje svou sestru nevěstku, aby šla dělat na poušť pokání, a sestra cestou zahyne; Bůh zjeví jednomu starci, že její pokání přijal. „Lepší je ztratiti zrak než neviděti jasně věcí du- chovních; tělesné oči beztoho budou potravou červův a svádějí jen ke zlému.“ Jeden bratr ostavil po sobě trochu peněz, které vydělal tkaním; mniši uvažují, mají-li je dáti chudým, či na kostel, či příbuzným; nej- slavnější z nich rozhodnou, že se mají s mrtvým zakopati na zatracení. Stařec vyléčí mladého Řeka z tělesné vášně tím, že ho dá bíti a po- mlouvati. II. Druhá řada 150) je bez předmluvy; pořádek má také věcný. Opat Jan zůstavuje učedlníkům zásadu, nečiniti vlastní vůle a ne- učiti nad vlastní skutky. „Bázeň boží je pokora, chudoba, neposuzování, práce, poslušnost, pamatování Písma, nereptání. Eliáš bojí se trojí věci: smrti, soudu a rozsudku; Arsenius také. „Bázeň boží učí dobrým skutkům.“ „Člověk se nemá smáti; mámy počet vydati všěch skutkuov v súdný den, a ty sě pak směješ?“ Agathon nosil v ústech tři léta kámen, aby se naučil mlčeti. Mnich trpí po třináct let smilným myšlením; zjeví to bratřím, bratří se zaň týden modlí, a pokušení přestane. „Chce-li matka odstaviti dítě, namaže své prsy něčím hořkým; chceš-li odpuditi nečisté žádosti, měj na mysli hořké tušení věčných muk.“ Mnich ubrání se čtyřem ďáblům, pře- tvořeným v ženy; Bůh ho odmění za to stálou čistotou. Mnich odřekne se z lásky ke dceři pohanského popa křtu; když se doví, že ho Bůh ještě docela neopustil, kaje se tři neděle, a Bůh mu sešle Ducha sv. v podobě holoubka do úst. Synovi pohanského popa dostane se příležitosti, aby slyšel dábly podávati o svých skutcích zprávy Satanu; nejvíce si váží Satan ďábla, který svedl mnicha k smilstvu; syn popův pozná z toho důstojnost mnišství a jde na poušť. Mnich našetří si něco peněz; Bůh pošle naň nemoc, a on utratí úspory za léky; když pozná, že šetře zhřešil, Bůh ho zázrakem uzdraví. Dívka Synkletika napomíná: „Jakožto slepicě nasazená na vajcě, když již zároda v nich bude, a jakž jich oškludne, tak sě vajcě zkazie: takéž mnich neb dievka vílovaná vezme škodu, neb zastydne u vieřě, s miesta na miesto sě túlajíce;“ a dále: „Leč vše naše tělo bude ne- mocno, nemuťmy sě, ale veselmy sě, neboť našie duši roste spasenie.“ Stařec zamýšlí se přestěhovati blíže k vodě; spatří však anděla, jak měří, kolik kroků je k vodě od starého obydlí, a jak vypočítává podle toho jeho zásluhu; zůstane proto, kde byl. „Kdo se často stěhuje, ponese tolik dobrého ovoce, jako strom často přesazovaný.“ Stařec usne, zapo- menuv poslati na lože svého učedlníka; učedlník bdí, až stařec proctne; 150) V A 359b—371b; v B 129b—134b; v C 127b—132b; v D 113a—117b v E 166a—170a; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 562—611.
O staročeských Životech sv. Otcův. 69 v extasi člověka svého jména na boží spravedlnosti a slyší jeho odsou- zení; probrav se z vytržení, doví se, že zemřel opravdu jeho jmenovec, a pravdou vidění se polepší. Mnich přiměje svou sestru nevěstku, aby šla dělat na poušť pokání, a sestra cestou zahyne; Bůh zjeví jednomu starci, že její pokání přijal. „Lepší je ztratiti zrak než neviděti jasně věcí du- chovních; tělesné oči beztoho budou potravou červův a svádějí jen ke zlému.“ Jeden bratr ostavil po sobě trochu peněz, které vydělal tkaním; mniši uvažují, mají-li je dáti chudým, či na kostel, či příbuzným; nej- slavnější z nich rozhodnou, že se mají s mrtvým zakopati na zatracení. Stařec vyléčí mladého Řeka z tělesné vášně tím, že ho dá bíti a po- mlouvati. II. Druhá řada 150) je bez předmluvy; pořádek má také věcný. Opat Jan zůstavuje učedlníkům zásadu, nečiniti vlastní vůle a ne- učiti nad vlastní skutky. „Bázeň boží je pokora, chudoba, neposuzování, práce, poslušnost, pamatování Písma, nereptání. Eliáš bojí se trojí věci: smrti, soudu a rozsudku; Arsenius také. „Bázeň boží učí dobrým skutkům.“ „Člověk se nemá smáti; mámy počet vydati všěch skutkuov v súdný den, a ty sě pak směješ?“ Agathon nosil v ústech tři léta kámen, aby se naučil mlčeti. Mnich trpí po třináct let smilným myšlením; zjeví to bratřím, bratří se zaň týden modlí, a pokušení přestane. „Chce-li matka odstaviti dítě, namaže své prsy něčím hořkým; chceš-li odpuditi nečisté žádosti, měj na mysli hořké tušení věčných muk.“ Mnich ubrání se čtyřem ďáblům, pře- tvořeným v ženy; Bůh ho odmění za to stálou čistotou. Mnich odřekne se z lásky ke dceři pohanského popa křtu; když se doví, že ho Bůh ještě docela neopustil, kaje se tři neděle, a Bůh mu sešle Ducha sv. v podobě holoubka do úst. Synovi pohanského popa dostane se příležitosti, aby slyšel dábly podávati o svých skutcích zprávy Satanu; nejvíce si váží Satan ďábla, který svedl mnicha k smilstvu; syn popův pozná z toho důstojnost mnišství a jde na poušť. Mnich našetří si něco peněz; Bůh pošle naň nemoc, a on utratí úspory za léky; když pozná, že šetře zhřešil, Bůh ho zázrakem uzdraví. Dívka Synkletika napomíná: „Jakožto slepicě nasazená na vajcě, když již zároda v nich bude, a jakž jich oškludne, tak sě vajcě zkazie: takéž mnich neb dievka vílovaná vezme škodu, neb zastydne u vieřě, s miesta na miesto sě túlajíce;“ a dále: „Leč vše naše tělo bude ne- mocno, nemuťmy sě, ale veselmy sě, neboť našie duši roste spasenie.“ Stařec zamýšlí se přestěhovati blíže k vodě; spatří však anděla, jak měří, kolik kroků je k vodě od starého obydlí, a jak vypočítává podle toho jeho zásluhu; zůstane proto, kde byl. „Kdo se často stěhuje, ponese tolik dobrého ovoce, jako strom často přesazovaný.“ Stařec usne, zapo- menuv poslati na lože svého učedlníka; učedlník bdí, až stařec proctne; 150) V A 359b—371b; v B 129b—134b; v C 127b—132b; v D 113a—117b v E 166a—170a; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 562—611.
Strana 70
70 I. E. Smetánka: za to určeno poslušnému jinochu v nebi sedm zlatých korun. Nemocného mnicha po celý měsíc nikdo nenavštíví; proto pošle mu Bůh za ošetřo- vatele anděla. „Zjevná ctnost zmizí jako zjevný poklad; a duše zhyne chválou lidskou jako ohněm vosk. Starcovi pomluví někdo známého kněze, a stařec nechce pak z jeho rukou těla božího; viděním, jak trudovatý nabírá vodu a nekazí jí tím, jsa napraven, dá si od kněze sloužiti dál. Mnich, „jakž přieliš tělo umdlí, tak i duši umdlí. Ale když tělo s rozmyslem ukrotí, tehdy dušě tiem bude silnějši.“ Půst má podle opata Pastora býti stálý; „na všaký den jeda málo, posti sě!“ „Pravý mnich není smuten, neutrhá, nemstí se, nehněvá se, nepýchá, nemluví marně. „Mysli vždy na smrt a kaj se denně!“ III. Z ojedinělých kusů náleží původem svým první do II. řady, druhý do I.151) Stařec nevěří, že by ve sv. večeři bylo přítomno skutečné tělo Kri- stovo; Bůh mu dá při mši zvláštní vidění: anděl sestoupí s nebe na oltář, a zatím co kněz láme chléb, řeže dětské tělo; stařec vidí, jak bloudil. „Odpouštěj bližnímu dřív, než se ti pokoří. Pokora se nehněvá ani jiných nedráždí.“ Kořeny Apophthegmat sahají do Egypta.152) Tam vypravovaly se již v druhé polovici IV. století o proslulých sídlech mnišských různé anekdoty.153) Záhy byly drobty tyto sbírány a řazeny jednak kolem osob, jednak podle hesel věcných, ctností nebo hříchů. Tím vznikaly drobné sbírky Apophthegmat, psané kopticky. Mnichové řečtí, jichž bylo v Egyptě hojně, překládali je do řečtiny a doplňovali tím, co sami slyšeli, takže již v prvních letech V. stol. se připomínají menší sbírky Apophthegmat, psané řecky. Kolem polovice stol. V. se- 151) V A 387 a — 389b; v B 141b; v C 138 b — 139 b; v D 123 a; v E 175 а — 176 а. 152) O rozbor Apophthegmat, o jichž recensích ještě r. 1896 (Deutsche Litt.-Zeitung č. 12) PREUSCHEN a r. 1897 (v Krumbacherově Gesch. der Byz- Litt.2, 1897. str. 188) EHRHARD pokládali za nemožné něco pověděti, pokusil se BUTLER I. c. str. 208—215. Ani jeho práce není úplná, nerozbírajíc překladů; je však posud jediná svého druhu. 153) WEINGARTEN 1. c. str. 24 pozn. klade ve shodě se svými theoriemi o počátcích mnišství původ Apophthegmat do časů pozdějších, do doby nejlepších mystiků řecké církve, avšak neprávem. Za „sehr späte Kompilation“ prohlašuje je ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 224.
70 I. E. Smetánka: za to určeno poslušnému jinochu v nebi sedm zlatých korun. Nemocného mnicha po celý měsíc nikdo nenavštíví; proto pošle mu Bůh za ošetřo- vatele anděla. „Zjevná ctnost zmizí jako zjevný poklad; a duše zhyne chválou lidskou jako ohněm vosk. Starcovi pomluví někdo známého kněze, a stařec nechce pak z jeho rukou těla božího; viděním, jak trudovatý nabírá vodu a nekazí jí tím, jsa napraven, dá si od kněze sloužiti dál. Mnich, „jakž přieliš tělo umdlí, tak i duši umdlí. Ale když tělo s rozmyslem ukrotí, tehdy dušě tiem bude silnějši.“ Půst má podle opata Pastora býti stálý; „na všaký den jeda málo, posti sě!“ „Pravý mnich není smuten, neutrhá, nemstí se, nehněvá se, nepýchá, nemluví marně. „Mysli vždy na smrt a kaj se denně!“ III. Z ojedinělých kusů náleží původem svým první do II. řady, druhý do I.151) Stařec nevěří, že by ve sv. večeři bylo přítomno skutečné tělo Kri- stovo; Bůh mu dá při mši zvláštní vidění: anděl sestoupí s nebe na oltář, a zatím co kněz láme chléb, řeže dětské tělo; stařec vidí, jak bloudil. „Odpouštěj bližnímu dřív, než se ti pokoří. Pokora se nehněvá ani jiných nedráždí.“ Kořeny Apophthegmat sahají do Egypta.152) Tam vypravovaly se již v druhé polovici IV. století o proslulých sídlech mnišských různé anekdoty.153) Záhy byly drobty tyto sbírány a řazeny jednak kolem osob, jednak podle hesel věcných, ctností nebo hříchů. Tím vznikaly drobné sbírky Apophthegmat, psané kopticky. Mnichové řečtí, jichž bylo v Egyptě hojně, překládali je do řečtiny a doplňovali tím, co sami slyšeli, takže již v prvních letech V. stol. se připomínají menší sbírky Apophthegmat, psané řecky. Kolem polovice stol. V. se- 151) V A 387 a — 389b; v B 141b; v C 138 b — 139 b; v D 123 a; v E 175 а — 176 а. 152) O rozbor Apophthegmat, o jichž recensích ještě r. 1896 (Deutsche Litt.-Zeitung č. 12) PREUSCHEN a r. 1897 (v Krumbacherově Gesch. der Byz- Litt.2, 1897. str. 188) EHRHARD pokládali za nemožné něco pověděti, pokusil se BUTLER I. c. str. 208—215. Ani jeho práce není úplná, nerozbírajíc překladů; je však posud jediná svého druhu. 153) WEINGARTEN 1. c. str. 24 pozn. klade ve shodě se svými theoriemi o počátcích mnišství původ Apophthegmat do časů pozdějších, do doby nejlepších mystiků řecké církve, avšak neprávem. Za „sehr späte Kompilation“ prohlašuje je ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 224.
Strana 71
O staročeských Životech sv. Otcův. 7 skupují se drobné sbírky řecké v kollekce velké. Kollekce velké se 154) časem zase rozpadají a utržené kusy kolují pak dále samostatně. Velkých sbírek řeckých byly při nejmenším tři redakce: 1. sbírky abecední, ve kterých následují za sebou abecedně jména otcův a při každém z nich snesena jsou apophthegmata přísluš- nému otci připisovaná; 2. redakce topická první, v níž apophthegmata seřazena jsou věcně ve dvacíti kapitolách; 3. redakce topická druhá, obsahující čtyřiačtyřicet kapitol. Exemplář redakce abecední otištěn jest u Coteliera, Ecclesiae Graecae Monumenta I, 338—712, znovu v Migneově Patr. Graeca LXV, 71—440; druhý, větší, chová se v britském museu. 155) Topická redakce první vznikla ve stol. V., po r. 450; 155) později 156) připomíná ji Photios a udává i nadpisy dvacíti nebo dvaadvacíti kapitol." Tiském nevyšel posud žádný text řecký sem se hlásící, za to však tři překlady, armenský,157) koptický 158) a latinský. Latinský obsažen jest u Rosweyda ve dvou knihách, V. a VI., které tvoří vlastně jediný celek — jeť 1. kapitola VI. knihy pokračováním poslední (18.) kapi- toly z knihy V. — o dvacíti kapitolách s tituly shodnými se zprávou Photiovou; pořízen byl před prvními lety stol. VI., jak patrno z toho, 159) že je citován v řeholi sv. Benedikta z doby kolem r. 530.150) K této redakci patří II. řada vzdělání staročeského. * Topická redakce druhá zachována jest v latinském překladě otištěném rozkouskovaně u Rosweyda v knihách VII., III. a v Ap- pendixu III.180) Za auktora knihy III. pokládá Rosweyde Rufina; 154) Toho doklad níže při topické redakci druhé. 155) BUTLER 1. c. 211, pozn. 4. 156) Některé rkpy Photiovy mají dvacet, jiné dvaadvacet kapitol. Zdá se, že nadpisy 21. a 22. jsou přídavek pozdější. 157) V části 1. svazku a v celém 2. svazku armenských Životů, vydaných mechitaristy v Benátkách r. 1855. 158) Zlomkovitý; vydal ZOEGA ve spise Catalogus codicum Copticorum atd. v Římě 1810. 159) BUTLER 1. c. str. 211. 160) Sem patří asi i koptické zlomky Apophthegmat, psané dial. boheirským, * které vydal se dvou pergamenových listů, pochodících z IX. nebo X. stol. a na-
O staročeských Životech sv. Otcův. 7 skupují se drobné sbírky řecké v kollekce velké. Kollekce velké se 154) časem zase rozpadají a utržené kusy kolují pak dále samostatně. Velkých sbírek řeckých byly při nejmenším tři redakce: 1. sbírky abecední, ve kterých následují za sebou abecedně jména otcův a při každém z nich snesena jsou apophthegmata přísluš- nému otci připisovaná; 2. redakce topická první, v níž apophthegmata seřazena jsou věcně ve dvacíti kapitolách; 3. redakce topická druhá, obsahující čtyřiačtyřicet kapitol. Exemplář redakce abecední otištěn jest u Coteliera, Ecclesiae Graecae Monumenta I, 338—712, znovu v Migneově Patr. Graeca LXV, 71—440; druhý, větší, chová se v britském museu. 155) Topická redakce první vznikla ve stol. V., po r. 450; 155) později 156) připomíná ji Photios a udává i nadpisy dvacíti nebo dvaadvacíti kapitol." Tiském nevyšel posud žádný text řecký sem se hlásící, za to však tři překlady, armenský,157) koptický 158) a latinský. Latinský obsažen jest u Rosweyda ve dvou knihách, V. a VI., které tvoří vlastně jediný celek — jeť 1. kapitola VI. knihy pokračováním poslední (18.) kapi- toly z knihy V. — o dvacíti kapitolách s tituly shodnými se zprávou Photiovou; pořízen byl před prvními lety stol. VI., jak patrno z toho, 159) že je citován v řeholi sv. Benedikta z doby kolem r. 530.150) K této redakci patří II. řada vzdělání staročeského. * Topická redakce druhá zachována jest v latinském překladě otištěném rozkouskovaně u Rosweyda v knihách VII., III. a v Ap- pendixu III.180) Za auktora knihy III. pokládá Rosweyde Rufina; 154) Toho doklad níže při topické redakci druhé. 155) BUTLER 1. c. 211, pozn. 4. 156) Některé rkpy Photiovy mají dvacet, jiné dvaadvacet kapitol. Zdá se, že nadpisy 21. a 22. jsou přídavek pozdější. 157) V části 1. svazku a v celém 2. svazku armenských Životů, vydaných mechitaristy v Benátkách r. 1855. 158) Zlomkovitý; vydal ZOEGA ve spise Catalogus codicum Copticorum atd. v Římě 1810. 159) BUTLER 1. c. str. 211. 160) Sem patří asi i koptické zlomky Apophthegmat, psané dial. boheirským, * které vydal se dvou pergamenových listů, pochodících z IX. nebo X. stol. a na-
Strana 72
72 I. E. Smetánka: mylně.161) Překlad do latiny snad lze přičítati jáhnu Paschasiovi (kolém r. 500). I. řada vzdělání staročeského hlásí se k této redakci. Cena Apophthegmat posuzována bývá zase velmi nestejně. Co jednomyslně, i se strany nejrationalističtější, na nich se chválí, jest ethická vznešenost a magnetická přitažlivost jejich myšlenek. Názory o jejich spolehlivosti historické rozcházejí se za to přímo diametrálně. ZOCKLER'2) uznává sice, že je v nich tu a tam něco cenného, celkem však vidí v nich pozdní kompilaci rázu silně apo- kryfního, WEINGARTEN pak pokládá je za pouhou fikci, v níž auktor vkládá do úst osobám z minulosti ideály svoje.13) BUTLER naproti tomu, nezarážeje se na divích, soudí, že jsou spis celkem authentický 164 a předvádějí vskutku myšlenky a učení těch, jimž se připisují.“ Mínění skeptické opírá se o přesvědčení, že egyptské mnišství bylo naprosto hrubé a nemohlo vydati něco tak vznešeného, jako jsou Apophthegmata. Srovnáváním všech pramenů k historii mnišství egytského, mezi nimiž Palladius a Cassianus nikterak nezavírají očí ani před černým rubem mnišského života egyptského, ukazuje se však, že supposice tato není správná. A pak ovšem není proč upírati Apophthegmatům hodnověrnost, alespoň ne potud, pokud chtí 165) býti obrazem ducha, který vál pouštěmi egyptskými.“ 7. Sulpicius Severus a Cassianus. Částkou bohaté své činnosti literární souvisí s písemnictvím mnišským i elegantní stilista a nadšený ctitel sv. Martina z Toursu, advokát a později mnich Sulpicius Severus.6) Prvý z jeho dvou Dialogů — doplněk k auktorovu životopisu sv. Martina — srovnává totiž Martina s egyptskými mnichy a podává o nich zprávy. lezených v pozůstalosti Pavla de Lagarde, Rob. PITSCHMANN v Nachrichten der Kgl. Gesellsch. der Wiss. zu Göttingen, phil.-hist. Kl. 1899, str. 36—48. Počítám je k této redakci podle toho, že latinské parallely k nim shledal Pitschmann v Rosweydově knize III., která, jak právě řečeno, obsahuje kusy topické redakce druhé. 181) BUTLER 1. c. str. 210. 162) Askese und Mönchtum str. 224. 163) Čl. cit. str. 24. pozn.: Ap. „bieten keine Geschichte, sondern die Kritik und Überwindung der Mönchsgesinnung“, „sind überhaupt keine historische, sondern ethische Schrift.“ 164) L. c. str. 214. 165) Srovn. to, co uvedeno níže o Cassianovi. 106) Nar. kolem r. 363 v Aquitanii, zemř. mezi lety 420 až 425. BARDEN- . HEWER I. c. str. 396, 397.
72 I. E. Smetánka: mylně.161) Překlad do latiny snad lze přičítati jáhnu Paschasiovi (kolém r. 500). I. řada vzdělání staročeského hlásí se k této redakci. Cena Apophthegmat posuzována bývá zase velmi nestejně. Co jednomyslně, i se strany nejrationalističtější, na nich se chválí, jest ethická vznešenost a magnetická přitažlivost jejich myšlenek. Názory o jejich spolehlivosti historické rozcházejí se za to přímo diametrálně. ZOCKLER'2) uznává sice, že je v nich tu a tam něco cenného, celkem však vidí v nich pozdní kompilaci rázu silně apo- kryfního, WEINGARTEN pak pokládá je za pouhou fikci, v níž auktor vkládá do úst osobám z minulosti ideály svoje.13) BUTLER naproti tomu, nezarážeje se na divích, soudí, že jsou spis celkem authentický 164 a předvádějí vskutku myšlenky a učení těch, jimž se připisují.“ Mínění skeptické opírá se o přesvědčení, že egyptské mnišství bylo naprosto hrubé a nemohlo vydati něco tak vznešeného, jako jsou Apophthegmata. Srovnáváním všech pramenů k historii mnišství egytského, mezi nimiž Palladius a Cassianus nikterak nezavírají očí ani před černým rubem mnišského života egyptského, ukazuje se však, že supposice tato není správná. A pak ovšem není proč upírati Apophthegmatům hodnověrnost, alespoň ne potud, pokud chtí 165) býti obrazem ducha, který vál pouštěmi egyptskými.“ 7. Sulpicius Severus a Cassianus. Částkou bohaté své činnosti literární souvisí s písemnictvím mnišským i elegantní stilista a nadšený ctitel sv. Martina z Toursu, advokát a později mnich Sulpicius Severus.6) Prvý z jeho dvou Dialogů — doplněk k auktorovu životopisu sv. Martina — srovnává totiž Martina s egyptskými mnichy a podává o nich zprávy. lezených v pozůstalosti Pavla de Lagarde, Rob. PITSCHMANN v Nachrichten der Kgl. Gesellsch. der Wiss. zu Göttingen, phil.-hist. Kl. 1899, str. 36—48. Počítám je k této redakci podle toho, že latinské parallely k nim shledal Pitschmann v Rosweydově knize III., která, jak právě řečeno, obsahuje kusy topické redakce druhé. 181) BUTLER 1. c. str. 210. 162) Askese und Mönchtum str. 224. 163) Čl. cit. str. 24. pozn.: Ap. „bieten keine Geschichte, sondern die Kritik und Überwindung der Mönchsgesinnung“, „sind überhaupt keine historische, sondern ethische Schrift.“ 164) L. c. str. 214. 165) Srovn. to, co uvedeno níže o Cassianovi. 106) Nar. kolem r. 363 v Aquitanii, zemř. mezi lety 420 až 425. BARDEN- . HEWER I. c. str. 396, 397.
Strana 73
O staročeských Životech sv. Otcův. 73 Pramenem Sulpiciovým byly tu vzpomínky jeho přítele Postu- miana, který pobýval tři léta na východě a při tom navštívil i pouště egyptské. Pro historii egyptských mnichů jest práce Severova ceny nevelké, protože obsahuje velmi málo nového.17) Neznámo kým a kdy pořízen byl z ní stručný výtah. Mnoho vypravuje o egyptských mniších Cassianus.168) Cas- sianus napsal na podnět biskupa Castora mezi lety 419—428 pro po- učení mnichů dvě rozsáhlá, vzájemně se doplňující díla. První, ukon- čené r. 426, má titul De institutis coenobiorum et de octo principalium vitiorum remediis libri XII. První čtyři knihy líčí, jak byly zařízeny kláštery palestinské a egyptské, osm ostatních osvětluje osm hlavních hříchů pozorovaných mezi mnichy: přepych v jídle a v pití, necudnost, lakotu, hněv, zasmušilost, roz- mrzelost, marnivost a pýchu. Druhé dílo, Collationes patrum XXIV, předvádí hovory, které mívali Cassianus a Germanus s egypt skými poustevníky. Psáno bylo na třikrát: nejprve, před r. 429, Coll. XVIII—XXIV, pak XI—XVII, konečně I—X. Poměr Institut a Collationes naznačuje Cassianus sám tak, že Instituta líčí více život vnější, Collationes vnitřní. Svěží tón vypravování, populární obšírnost a příjemný pathos získaly oběma knihám Cassianovým v středověkých klášteřích velikou oblibu přes to, že tu a tam dosti silně vystupují v nich tendence semipelagiánské. Záhy pořízen z nich výtah a za nedlouho překládány i do řečtiny. 160) O Cassianově spolehlivosti historické pronesenybyly úsudky právě tak se rozcházející jako snad o všech hlavních pramenech k dějinám egyptského mnišství. WEINGARTENOVI 170) jsou Cassianovi 167) BARDENHEWER 1. c. str. 396 a 397; BUTLER 1. c. str. 197 uvádí Sulpicia jen mezi sekundárními prameny; ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 223, po- kládá za nejdůležitější ze Sulpicia to, co vypravuje o sv. Jeronymovi. 168) Nar. se asi r. 360 v Dobrudži. Vzdělání nabyl v některém klášteře betlémském. Kolem r. 385 odebral se s přítelem svým Germanem do Egypta, aby shlédl vlast mnišství. Tam — kolem delty — ztrávil zprvu sedm, později pak, když si v Betlémě vymohl nové povolení svých představených, tré let mezi ana- chorety. Z Egypta odebral se do Cařihradu a tam vysvěcen za jáhna. R. 405 pobýval v Římě; tu stal se knězem. Kolem r. 415 otevřel u Marseille dva kláštery Zemřel kolem r. 435. BARDENHEWER 1. c. 454 sl. 169) Kdo byl původcem výtahu toho, není jisto; snad Eucherius, biskup — lyonský (zemř. mezi r. 450 a 455). BARDENHEWER, Patrologie2, str. 455, 456. Recký text u MIGNE, Patrologia Graeca XXVIII., 849—906. 170) Čl. cit. str. 571. . . 31 ní — a13 T
O staročeských Životech sv. Otcův. 73 Pramenem Sulpiciovým byly tu vzpomínky jeho přítele Postu- miana, který pobýval tři léta na východě a při tom navštívil i pouště egyptské. Pro historii egyptských mnichů jest práce Severova ceny nevelké, protože obsahuje velmi málo nového.17) Neznámo kým a kdy pořízen byl z ní stručný výtah. Mnoho vypravuje o egyptských mniších Cassianus.168) Cas- sianus napsal na podnět biskupa Castora mezi lety 419—428 pro po- učení mnichů dvě rozsáhlá, vzájemně se doplňující díla. První, ukon- čené r. 426, má titul De institutis coenobiorum et de octo principalium vitiorum remediis libri XII. První čtyři knihy líčí, jak byly zařízeny kláštery palestinské a egyptské, osm ostatních osvětluje osm hlavních hříchů pozorovaných mezi mnichy: přepych v jídle a v pití, necudnost, lakotu, hněv, zasmušilost, roz- mrzelost, marnivost a pýchu. Druhé dílo, Collationes patrum XXIV, předvádí hovory, které mívali Cassianus a Germanus s egypt skými poustevníky. Psáno bylo na třikrát: nejprve, před r. 429, Coll. XVIII—XXIV, pak XI—XVII, konečně I—X. Poměr Institut a Collationes naznačuje Cassianus sám tak, že Instituta líčí více život vnější, Collationes vnitřní. Svěží tón vypravování, populární obšírnost a příjemný pathos získaly oběma knihám Cassianovým v středověkých klášteřích velikou oblibu přes to, že tu a tam dosti silně vystupují v nich tendence semipelagiánské. Záhy pořízen z nich výtah a za nedlouho překládány i do řečtiny. 160) O Cassianově spolehlivosti historické pronesenybyly úsudky právě tak se rozcházející jako snad o všech hlavních pramenech k dějinám egyptského mnišství. WEINGARTENOVI 170) jsou Cassianovi 167) BARDENHEWER 1. c. str. 396 a 397; BUTLER 1. c. str. 197 uvádí Sulpicia jen mezi sekundárními prameny; ZöCKLER, Askese und Mönchtum str. 223, po- kládá za nejdůležitější ze Sulpicia to, co vypravuje o sv. Jeronymovi. 168) Nar. se asi r. 360 v Dobrudži. Vzdělání nabyl v některém klášteře betlémském. Kolem r. 385 odebral se s přítelem svým Germanem do Egypta, aby shlédl vlast mnišství. Tam — kolem delty — ztrávil zprvu sedm, později pak, když si v Betlémě vymohl nové povolení svých představených, tré let mezi ana- chorety. Z Egypta odebral se do Cařihradu a tam vysvěcen za jáhna. R. 405 pobýval v Římě; tu stal se knězem. Kolem r. 415 otevřel u Marseille dva kláštery Zemřel kolem r. 435. BARDENHEWER 1. c. 454 sl. 169) Kdo byl původcem výtahu toho, není jisto; snad Eucherius, biskup — lyonský (zemř. mezi r. 450 a 455). BARDENHEWER, Patrologie2, str. 455, 456. Recký text u MIGNE, Patrologia Graeca XXVIII., 849—906. 170) Čl. cit. str. 571. . . 31 ní — a13 T
Strana 74
74 v L. E. Smetánka: O starci ji Cassianova dějiště mythická, zeměpisné podrobnosti jeho musí býti posuzovány jako geografie Homérova, a dialogy jsou pouze výrazem dogmatických názorů Cassiana samého. ZOCKLEROV1171) a BUTLEROV1172) naproti tomu jsou spisy Cassianovy nejdůležitějším pramenem poučení ne-li o životech jednotlivých mnichů, tedy do- jista o všeobecném duchu a praxi prvotního egyptského mnišství. Zevrubný rozbor Cassiana mluví pro posudek příznivý.173) Nelzeť vytýkati Cassianovi právem ani jediné chyby geografické; co popisuje, shoduje se docela s egyptologickými zprávami Murrayovými a Bädekerovými. Nelze mu dále vytýkati nijaké chtivosti divův; ani na jediném místě neříká, že by byl viděl nějaký zázrak vlastníma očima. Nelze mu nevěřiti ani tam, kde proráží semipelagianismus, protože jest jisto, že tendence semipelagianské byly i mezi egypt- skými mnichy. A jsou také okolnosti, které svědčí v jeho prospěch positivně: shody totiž s prameny jinými a zejména nadmíru přesné záznamy minuciosních růzností mezi liturgií palestinskou a egyptskou. Jest nepochybné, že Cassianus psal z paměti, až asi dvacet let po událostech, a že nepodává proto o tom, co s egyptskými mnichy roz- mlouval, zpráv doslovných; není však podle toho, co naznačeno, pří- činy neuznávati aspoň tolik, že viděl mnichy, o kterých tvrdí, že je znal, a že s nimi také hovořil; že hovory jeho představují skutečně učení, které kolovalo na poušti; a že v některých případech mohou zprávy jeho býti docela věrné. I ze Severa i z Cassiana vznikly, jak pověděno, výtahy. V rukopisích vyskýtají se pravidlem, v tiscích pak vždycky p o- hromadě174) a tvoří takto samostatný spis.175) Překlad jeho jest součástí vzdělání staročeského.76) Stručný úvod, zpracovaný podle Severa, obrací se k bratřím, kteří spisovatele několikrát prosili za zprávy o jeho zámořské cestě, a žádá o pozornost. Po pořádku následují pak výňatky z Dialogu, Institut a Colla- tiones. p2 171) Askese und Mönchtum str. 223. vvšto 172) D. c. str. 207. . .173) BUTLER 1. c. str. 204 sl. 174) ROSWEYDE str. XXXI. Jen v některých rukopisích kusy ze Sulpicia II.. chybějí. 175) U ROSWEYDA kniha IV. pá nog 176) V A 297 b — 359b; v B 104 b — 129 a; v Č 104 b — 127 b; v D 91 a — 113 a; v E 143 b — 165 b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 536—556. t ndaa vaáe igv
74 v L. E. Smetánka: O starci ji Cassianova dějiště mythická, zeměpisné podrobnosti jeho musí býti posuzovány jako geografie Homérova, a dialogy jsou pouze výrazem dogmatických názorů Cassiana samého. ZOCKLEROV1171) a BUTLEROV1172) naproti tomu jsou spisy Cassianovy nejdůležitějším pramenem poučení ne-li o životech jednotlivých mnichů, tedy do- jista o všeobecném duchu a praxi prvotního egyptského mnišství. Zevrubný rozbor Cassiana mluví pro posudek příznivý.173) Nelzeť vytýkati Cassianovi právem ani jediné chyby geografické; co popisuje, shoduje se docela s egyptologickými zprávami Murrayovými a Bädekerovými. Nelze mu dále vytýkati nijaké chtivosti divův; ani na jediném místě neříká, že by byl viděl nějaký zázrak vlastníma očima. Nelze mu nevěřiti ani tam, kde proráží semipelagianismus, protože jest jisto, že tendence semipelagianské byly i mezi egypt- skými mnichy. A jsou také okolnosti, které svědčí v jeho prospěch positivně: shody totiž s prameny jinými a zejména nadmíru přesné záznamy minuciosních růzností mezi liturgií palestinskou a egyptskou. Jest nepochybné, že Cassianus psal z paměti, až asi dvacet let po událostech, a že nepodává proto o tom, co s egyptskými mnichy roz- mlouval, zpráv doslovných; není však podle toho, co naznačeno, pří- činy neuznávati aspoň tolik, že viděl mnichy, o kterých tvrdí, že je znal, a že s nimi také hovořil; že hovory jeho představují skutečně učení, které kolovalo na poušti; a že v některých případech mohou zprávy jeho býti docela věrné. I ze Severa i z Cassiana vznikly, jak pověděno, výtahy. V rukopisích vyskýtají se pravidlem, v tiscích pak vždycky p o- hromadě174) a tvoří takto samostatný spis.175) Překlad jeho jest součástí vzdělání staročeského.76) Stručný úvod, zpracovaný podle Severa, obrací se k bratřím, kteří spisovatele několikrát prosili za zprávy o jeho zámořské cestě, a žádá o pozornost. Po pořádku následují pak výňatky z Dialogu, Institut a Colla- tiones. p2 171) Askese und Mönchtum str. 223. vvšto 172) D. c. str. 207. . .173) BUTLER 1. c. str. 204 sl. 174) ROSWEYDE str. XXXI. Jen v některých rukopisích kusy ze Sulpicia II.. chybějí. 175) U ROSWEYDA kniha IV. pá nog 176) V A 297 b — 359b; v B 104 b — 129 a; v Č 104 b — 127 b; v D 91 a — 113 a; v E 143 b — 165 b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 536—556. t ndaa vaáe igv
Strana 75
O staročeských Životech sv. Otcův. 75 a p- I. * 0 7. V Africe navštívili jsme — vypravuje úryvek z Dialogu — nejprve Karthaginu a hrob mučedlníka Cypriana. Vítr zdržel nás pak na moři u jednoho ostrova, na kterém ječmen uzraje za třicet dni. Vystoupili jsme a nalezli několik mil od břehu chyšku a v ní kněze; kostelem byla jeskyňka zvýši ani ne lidské postavy, opletená roštím — vzdálená od chyšky dvě míle; křesťané v okolí rozptýlení žijí bez obchodování i peněz. Pobyvše krátce v Alexandrii za nejtužších sporů origenistických, odešli jsme do Betléma a ztrávili tam půl roku u učeného a horlivého Jeronyma, já pak uchýlil jsem se odtud zase do Egypta. U samého Nila uzřel jsem množství klášterův a v některém až do sta mnichů. Mniši poslouchají ve všem svého opata. Odejde-li některý z nich s jeho svolením na poušť, opatřuje ho opat i tam jídlem. Divy Egyptských jsou veliké. Jednoho krmil Bůh chlebem s nebe; jiný sytil lva ovocem palmovým; k třetímu chodila si vlčice pro večeři; čtvrtého odvedla si lvice k slepým mláďatům, aby jim pomohl k zraku; pátého učil čáp rozeznávati byliny jedlé od nejedlých — všech zázraků nelze vyjmenovati. Viděl jsem na své cestě některá místa památná; dva kláštery sv. Anto- nína, bývalé sídlo Pavla Thebského i Sinai. Na Sinai bydlil poustevník úplně nahý; padesát let nesetkal se s lidmi, za to chodili prý k němu andělé. V jednom klášteře zkoušel opat poslušnost novicovu tím, že mu kázal vlézti do rozžhavené peci; novic poslechl a nic se mu nestalo. V témž klá- šteře uloženo bylo jinému uchazeči, aby zaléval hůl, vraženou do země, vodou z daleké řeky tak dlouho, až pokvete; hůl za tři roky skutečně vypučela. Jistý mnich vypuzoval dábly a zpyšněl; odpuštění dostalo se mu od Boha teprve po pětiměsíčním pokání. Jiný proto, že chtěl opustiti poušť, aby mohl spasitelně poučovati ženu, syna a čeleď, byl dva roky posedlý dáblem. II. j Ve všech klášteřích egyptských — začínají se úryvky z Institut — zavedeny jsou tytéž modlitební řády; původci jejich nebyli lidé, nýbrž přinesl je Otcům s nebe anděl. Uchažeči přijímáni bývají teprve po přísných zkouškách pokory, a odřeknou-li se i posledního šatu a světského roucha. Mniši zavázáni jsou poslouchati ve všem opata. Bez jeho vůle ne- smějí ani na stranu; píší-li, neodváží se, jakmile se ozve příkaz opatův k jiné práci, ani písmenka dopsati. Svého nemá mezi nimi nikdo nic. Bratr kuchař ztratil tři zrnka čočky; za to zapověděli mu jako zhoubci posvát- ného zboží kostel na tak dlouho, až by se veřejně odkál. V jednom klá- šteře bylo těžko sehnati dříví a mohli se bez něho obejíti; ale že si opat- přál je míti, hledali, až našli. „Vynikajícím mnichem egyptským byl sv. Jan; sám císař Theodosius dal si od něho prorokovati. V mládí býval tak poslušen, že na rozkaz
O staročeských Životech sv. Otcův. 75 a p- I. * 0 7. V Africe navštívili jsme — vypravuje úryvek z Dialogu — nejprve Karthaginu a hrob mučedlníka Cypriana. Vítr zdržel nás pak na moři u jednoho ostrova, na kterém ječmen uzraje za třicet dni. Vystoupili jsme a nalezli několik mil od břehu chyšku a v ní kněze; kostelem byla jeskyňka zvýši ani ne lidské postavy, opletená roštím — vzdálená od chyšky dvě míle; křesťané v okolí rozptýlení žijí bez obchodování i peněz. Pobyvše krátce v Alexandrii za nejtužších sporů origenistických, odešli jsme do Betléma a ztrávili tam půl roku u učeného a horlivého Jeronyma, já pak uchýlil jsem se odtud zase do Egypta. U samého Nila uzřel jsem množství klášterův a v některém až do sta mnichů. Mniši poslouchají ve všem svého opata. Odejde-li některý z nich s jeho svolením na poušť, opatřuje ho opat i tam jídlem. Divy Egyptských jsou veliké. Jednoho krmil Bůh chlebem s nebe; jiný sytil lva ovocem palmovým; k třetímu chodila si vlčice pro večeři; čtvrtého odvedla si lvice k slepým mláďatům, aby jim pomohl k zraku; pátého učil čáp rozeznávati byliny jedlé od nejedlých — všech zázraků nelze vyjmenovati. Viděl jsem na své cestě některá místa památná; dva kláštery sv. Anto- nína, bývalé sídlo Pavla Thebského i Sinai. Na Sinai bydlil poustevník úplně nahý; padesát let nesetkal se s lidmi, za to chodili prý k němu andělé. V jednom klášteře zkoušel opat poslušnost novicovu tím, že mu kázal vlézti do rozžhavené peci; novic poslechl a nic se mu nestalo. V témž klá- šteře uloženo bylo jinému uchazeči, aby zaléval hůl, vraženou do země, vodou z daleké řeky tak dlouho, až pokvete; hůl za tři roky skutečně vypučela. Jistý mnich vypuzoval dábly a zpyšněl; odpuštění dostalo se mu od Boha teprve po pětiměsíčním pokání. Jiný proto, že chtěl opustiti poušť, aby mohl spasitelně poučovati ženu, syna a čeleď, byl dva roky posedlý dáblem. II. j Ve všech klášteřích egyptských — začínají se úryvky z Institut — zavedeny jsou tytéž modlitební řády; původci jejich nebyli lidé, nýbrž přinesl je Otcům s nebe anděl. Uchažeči přijímáni bývají teprve po přísných zkouškách pokory, a odřeknou-li se i posledního šatu a světského roucha. Mniši zavázáni jsou poslouchati ve všem opata. Bez jeho vůle ne- smějí ani na stranu; píší-li, neodváží se, jakmile se ozve příkaz opatův k jiné práci, ani písmenka dopsati. Svého nemá mezi nimi nikdo nic. Bratr kuchař ztratil tři zrnka čočky; za to zapověděli mu jako zhoubci posvát- ného zboží kostel na tak dlouho, až by se veřejně odkál. V jednom klá- šteře bylo těžko sehnati dříví a mohli se bez něho obejíti; ale že si opat- přál je míti, hledali, až našli. „Vynikajícím mnichem egyptským byl sv. Jan; sám císař Theodosius dal si od něho prorokovati. V mládí býval tak poslušen, že na rozkaz
Strana 76
76 . - . I. E. Smetánka: svého představeného bez reptání zaléval suchou hůl a jindy zase zbytečně se tahal s velikými kameny. Proslulý byl i Mucius. Do kláštera přijali ho se synáčkem. Aby zkusili jeho pokoru a poslušnost, synka mu bili a všelijak jinak před jeho očima trápili; Mucius nikdy neodporoval a byl hotov po vůli opatově synka i utopiti. Velikou pokoru projevil syn jednoho hraběte; vyplnil totiž, stav se mnichem, přesně vůli svého opata, aby po vesnicích zpeněžil deset plete- ných košíkův, nikomu však aby neprodával více než jediný kus. Zname- nitou skromnost ukázal také opat Pinufius, uprchnuv dvakrát ze svého kláštera do míst, kde ho neznali a nectili. Slyšel jsem ho jednou krásně řečniti, když přijímal nového mnicha. Jeden poustevník nutíval rád hosty jísti před hodinou ustanovenou, poněvadž prý půst může míti vždy, ale hosti uctívati ne; jiný jídal zase jen, mohl-li někoho hostiti, a čekal s jídlem třeba celý týden. Stařec Maches měl schopnost nedřímati při sebe delším nábožném hovoru, a ihned usnouti, když někdo haněl bližního; listy od rodičův a přátel pálil nečtené. Opat Theodor vydržel modliti se sedm dní a sedm nocí, nerozuměl-li některému místu Písem. Kolem Diolku spatřili jsme množství anachoretů; bydlili v krajinách nehostinných, místy až tři míle daleko od vody. Mezi nimi vynikal Ar- chebius, který neustával opravovati obydlí poustevnická a zařízená přene- chávati je bratřím nově přišlým. Dva bratří nesli od opata Jana nemocnému starci darem fíky; ztra- tivše na pustině cestu, zhynuli raději žízní, než by se byli dotkli nese- ného daru. Všichni egyptští mniši ustavičně pracují; práce jim jest obranou před dáblem. Co zhotoví, prodávají a z výtěžku pomáhají chudým. Jakýsi Pavel, bydle příliš daleko v poušti, neměl své dílo komu prodati; pracoval však přes to neúnavně; co zhotovil, pálil. Kteréhosi mnicha stihlo zlé myšlení; zkušený stařec jeden poznal správně, že je to trest za rouhání Synu božímu. III. Čeho je mnichu nejvíc potřebí, o tom uvažovalo jednou — začíná se vypravování z Collationes — celou noc několik bratří; sv. Antonín rozhodl, že rozumnosti. Kdyby ji byl měl Herones, nebyl by ze zásluh svých zpyšněl a nebyl by v naději, že se mu nic nestane, skákal do studně; při rozumnosti nebyl by se jakýsi mnich zdráhal přijmouti chléb od po- hanův a nebyl by umřel hlady; jiný nebyl by chtěl vnuknutím ďáblovým obětovati syna jako Abraham; a třetí nebyl by se po židovsku obřezal. Düležito jest, aby mnich nic netajil svým představeným; sic se ho zmocní dábel jako mladého Serapiona, když si ve službách Theonových schovával bez vědomí starcova vdolečky.
76 . - . I. E. Smetánka: svého představeného bez reptání zaléval suchou hůl a jindy zase zbytečně se tahal s velikými kameny. Proslulý byl i Mucius. Do kláštera přijali ho se synáčkem. Aby zkusili jeho pokoru a poslušnost, synka mu bili a všelijak jinak před jeho očima trápili; Mucius nikdy neodporoval a byl hotov po vůli opatově synka i utopiti. Velikou pokoru projevil syn jednoho hraběte; vyplnil totiž, stav se mnichem, přesně vůli svého opata, aby po vesnicích zpeněžil deset plete- ných košíkův, nikomu však aby neprodával více než jediný kus. Zname- nitou skromnost ukázal také opat Pinufius, uprchnuv dvakrát ze svého kláštera do míst, kde ho neznali a nectili. Slyšel jsem ho jednou krásně řečniti, když přijímal nového mnicha. Jeden poustevník nutíval rád hosty jísti před hodinou ustanovenou, poněvadž prý půst může míti vždy, ale hosti uctívati ne; jiný jídal zase jen, mohl-li někoho hostiti, a čekal s jídlem třeba celý týden. Stařec Maches měl schopnost nedřímati při sebe delším nábožném hovoru, a ihned usnouti, když někdo haněl bližního; listy od rodičův a přátel pálil nečtené. Opat Theodor vydržel modliti se sedm dní a sedm nocí, nerozuměl-li některému místu Písem. Kolem Diolku spatřili jsme množství anachoretů; bydlili v krajinách nehostinných, místy až tři míle daleko od vody. Mezi nimi vynikal Ar- chebius, který neustával opravovati obydlí poustevnická a zařízená přene- chávati je bratřím nově přišlým. Dva bratří nesli od opata Jana nemocnému starci darem fíky; ztra- tivše na pustině cestu, zhynuli raději žízní, než by se byli dotkli nese- ného daru. Všichni egyptští mniši ustavičně pracují; práce jim jest obranou před dáblem. Co zhotoví, prodávají a z výtěžku pomáhají chudým. Jakýsi Pavel, bydle příliš daleko v poušti, neměl své dílo komu prodati; pracoval však přes to neúnavně; co zhotovil, pálil. Kteréhosi mnicha stihlo zlé myšlení; zkušený stařec jeden poznal správně, že je to trest za rouhání Synu božímu. III. Čeho je mnichu nejvíc potřebí, o tom uvažovalo jednou — začíná se vypravování z Collationes — celou noc několik bratří; sv. Antonín rozhodl, že rozumnosti. Kdyby ji byl měl Herones, nebyl by ze zásluh svých zpyšněl a nebyl by v naději, že se mu nic nestane, skákal do studně; při rozumnosti nebyl by se jakýsi mnich zdráhal přijmouti chléb od po- hanův a nebyl by umřel hlady; jiný nebyl by chtěl vnuknutím ďáblovým obětovati syna jako Abraham; a třetí nebyl by se po židovsku obřezal. Düležito jest, aby mnich nic netajil svým představeným; sic se ho zmocní dábel jako mladého Serapiona, když si ve službách Theonových schovával bez vědomí starcova vdolečky.
Strana 77
O staročeských Životech sv. Otcův. 77 V Palestině pobili jednou Saraceni mnoho mnichů; okolní oby- vatelé předháněli se v horlivosti, aby těla jejich mohli pochovati ve své zemi. Opat Daniel vynikal skromností; ač byl svěcen na kněze, přece stával při mši vždy jen v hodnosti jáhenské. Serenovou hodností byla čistota; modliv se za ni mnoho a dlouho, měl jednou vidění, že mu anděl vyřezává z útrob ohnivé hrudy; od této události nepocítil zlých žádostí. Vypravovali nám, že ďáblové bývali kdysi zuřivější než nyní; dříve nesměli anachoreti pro ně nikdy všichni spáti, nýbrž střídali se ve bdění po celé noci. Poustevníka Pavla stihly divné příhody: prchal vždycky před ženami — v nemoci musil se dáti ženou ošetřovati; sám nemohl údem hnouti — a olej jím svěcený léčil jiné. Mojžíše zmocnily se zlé žádosti pro jediné slovo odporu, které pronesl k svému opatu. Jeden bratr viděl, zabloudiv na poušti, sněm daemonů; ohlašovali svému pánu, co provedli, a klidili podle svých úspěchů hanu i chválu; nejvíc uznání došel duch, který svedl mnicha k smilství. Na sv. Antonína posílali pohanští čarodějníci dábly; když se uká- zalo jejich podnikání marným, přijali křest. Sv. Antonín modlíval se někdy celé noci a naříkával ráno na slunce, že mu svým světlem zaplašuje světlo pravé. Závěru kniha nemá. 8. Život Simeona Stylity. 117) Do V. století jako Sulpicius Severus a Cassianus hlásí se pů- vodem svým i Život sv. Simeona Stylity. Divný tento světec, podle 179) Herdera „Tor von Einsiedler“, 178) který dělal, co ani sova nedělá,“ 180 a kterého Tennyson líčil jako typ příšerného fanatismu, 180) nalezl tři hlasatele své slávy: 181) v neznámém spisovateli, jenž 182) složil kolem roku 474 po syrsku obšírnou biografii Simeonovu; v příteli svém biskupu Theodoretovi syrském, který podal stručný a, poněvadž zemřel dříve než Simeon, neúplný obraz světcova ži- 111) Zkratkem V. Sim. — V A 372a—387a; v B 134b—141b; v C 132b až 138b; v D 117b—123a; v E 170a—175a; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 170—175. 178) Citát z Zingerlova Leben und Wirken des heil. Simeon Stylites, Inns- bruck 1855, str. IV. 179) Slova Hallerova; cituje ZINGERLE str. IV. 180) T. str. V. 181) T. str. VIII. násl. 182) Otisk s lat. překladem v Assemaniových Acta Martyrum Orientalium et Occidentalium II, str. 268 násl.
O staročeských Životech sv. Otcův. 77 V Palestině pobili jednou Saraceni mnoho mnichů; okolní oby- vatelé předháněli se v horlivosti, aby těla jejich mohli pochovati ve své zemi. Opat Daniel vynikal skromností; ač byl svěcen na kněze, přece stával při mši vždy jen v hodnosti jáhenské. Serenovou hodností byla čistota; modliv se za ni mnoho a dlouho, měl jednou vidění, že mu anděl vyřezává z útrob ohnivé hrudy; od této události nepocítil zlých žádostí. Vypravovali nám, že ďáblové bývali kdysi zuřivější než nyní; dříve nesměli anachoreti pro ně nikdy všichni spáti, nýbrž střídali se ve bdění po celé noci. Poustevníka Pavla stihly divné příhody: prchal vždycky před ženami — v nemoci musil se dáti ženou ošetřovati; sám nemohl údem hnouti — a olej jím svěcený léčil jiné. Mojžíše zmocnily se zlé žádosti pro jediné slovo odporu, které pronesl k svému opatu. Jeden bratr viděl, zabloudiv na poušti, sněm daemonů; ohlašovali svému pánu, co provedli, a klidili podle svých úspěchů hanu i chválu; nejvíc uznání došel duch, který svedl mnicha k smilství. Na sv. Antonína posílali pohanští čarodějníci dábly; když se uká- zalo jejich podnikání marným, přijali křest. Sv. Antonín modlíval se někdy celé noci a naříkával ráno na slunce, že mu svým světlem zaplašuje světlo pravé. Závěru kniha nemá. 8. Život Simeona Stylity. 117) Do V. století jako Sulpicius Severus a Cassianus hlásí se pů- vodem svým i Život sv. Simeona Stylity. Divný tento světec, podle 179) Herdera „Tor von Einsiedler“, 178) který dělal, co ani sova nedělá,“ 180 a kterého Tennyson líčil jako typ příšerného fanatismu, 180) nalezl tři hlasatele své slávy: 181) v neznámém spisovateli, jenž 182) složil kolem roku 474 po syrsku obšírnou biografii Simeonovu; v příteli svém biskupu Theodoretovi syrském, který podal stručný a, poněvadž zemřel dříve než Simeon, neúplný obraz světcova ži- 111) Zkratkem V. Sim. — V A 372a—387a; v B 134b—141b; v C 132b až 138b; v D 117b—123a; v E 170a—175a; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 170—175. 178) Citát z Zingerlova Leben und Wirken des heil. Simeon Stylites, Inns- bruck 1855, str. IV. 179) Slova Hallerova; cituje ZINGERLE str. IV. 180) T. str. V. 181) T. str. VIII. násl. 182) Otisk s lat. překladem v Assemaniových Acta Martyrum Orientalium et Occidentalium II, str. 268 násl.
Strana 78
78 I. E. Smetánka: - vota; 183) a konečně v žáku svém Antonínovi, jehož spisu se do- ☞t stalo nejhojnějšího rozšíření. 3 2 Podle Antonína zvolen byl Simeon, jak se narodil, za miláčka bo- žího. Když dospěl čtrnáctého roku, pásával stáda svých rodičů. Spatřiv jednou kostel, vešel do něho a poslouchal, co čtou. Jeden stařec podával mu výklad a rozohnil v něm touhu po životě klášterním. V klášteře od- dával se Simeon přísné askesi; zejména nosil na těle provaz, který po- malu hnil a rozkvašoval i okolní maso, a skoro nic nejedl, rozdávaje chudý mnišský pokrm svůj chudým. Jednou opustil klášter a skryl se v pusté bezvodé studnici, sídle dáblově. Opat dal ho senným vnuknutím — vyhledati, a Simeonovi dostávalo se v klášteře všemožných poct. Touže po tužší kázni, Simeon opustil po roce tajně klášter a kryl se tři léta v horách. Po té začal žíti na sloupích. Ctyři léta stál na sloupě čtyři lokte vysokém, deset na dvanáctiloketním, čtyři na čtyřicetiloketním — — po obou bocích jeho stanoviště zbudoval brzy zbožný lid chrámy uzdravuje nemocné a obraceje na víru pohany. Dostavil se i dábel s pokušením. Přijel s plamenným vozem, na- mlouvaje světci, že jej má přivézti jako Eliáše proroka do nebes. Světec již zdvíhal nohu do vozu, když v tom před jeho pokřižováním celý pří- zrak zmizel. Nohu, která podlehla svodu, potrestal tím, že jí nepostavil již nikdy na stoup, nýbrž ostal státi na noze jedné. Do nohy zdvižené dali se červi a padali se sloupa na zemi. Dole sbiral je učedlník Sime- onův Antonín a podával je světci, aby je znovu vkládal do svých ran. Králi saracenskému Bazilikovi, který s věrou přišel k sloupu Simeonovu, proměnil se červ z těla světcova vylezlý v rukou v drahý kámen. Slavného asketu přála si viděti i jeho matka. Přišla na blízko, ale syn se jí, ženě, spatřiti nedal, těše ji budoucím shledáním na věčnosti. Matka po třech dnech zesnula; synovy modlitby provázely její duši. Divy Simeonovy byly mnohé a divné. Ukrutné sani, která, neškodíc lidem, přišla prosit za pomoc, pomohl prstí rozmočenou ve vodě od ci- zího tělesa, loketního dřeva, v oku — zvíře klanělo se za to vděčně dvě hodiny —; z ženy jedné vyhnal týmže prostředkem cizopasného hádka; vyprahlé krajině vymodlil vodu; lidem, kteří zabivše březí laň a pojedše jejího masa oněměli, vrátil řeč; parda loupícího ve stádech zabil prstí rozmočeňou ve vodě; zachránil lotra Jonatu před pochopy, a když u jeho sloupu skonal, pomohl mu do věčného království. Při tom při všem zůstal mysli pokorné a radil lidem, aby jeho jména zneužívali místo Va božího k zapřísahání a klení. Jednoho pátku neprobouzel se z modliteb a nepovstal ani v pondělí. Antonín ho prosil o požehnání pro lid, ale Simeon nemluvil. Vzácná vůně z těla jeho ukazovala, že skonal. Antonín oplakával ho srdečně. Když spal, zjevil se mu Simeon a žádal ho, aby tajně dal zprávu o jeho smrti do Antiochie a sám aby neopouštěl nikdy jeho sloupa. Byl slavný pohřeb. Biskup antiošský se třemi biskupy jinými a mistrem slavným Ardoboriem vyř- 1a- DBe 183) Práce Theodoretova přešla dále do Metafrasta. ZINGERLE str. X, XI.
78 I. E. Smetánka: - vota; 183) a konečně v žáku svém Antonínovi, jehož spisu se do- ☞t stalo nejhojnějšího rozšíření. 3 2 Podle Antonína zvolen byl Simeon, jak se narodil, za miláčka bo- žího. Když dospěl čtrnáctého roku, pásával stáda svých rodičů. Spatřiv jednou kostel, vešel do něho a poslouchal, co čtou. Jeden stařec podával mu výklad a rozohnil v něm touhu po životě klášterním. V klášteře od- dával se Simeon přísné askesi; zejména nosil na těle provaz, který po- malu hnil a rozkvašoval i okolní maso, a skoro nic nejedl, rozdávaje chudý mnišský pokrm svůj chudým. Jednou opustil klášter a skryl se v pusté bezvodé studnici, sídle dáblově. Opat dal ho senným vnuknutím — vyhledati, a Simeonovi dostávalo se v klášteře všemožných poct. Touže po tužší kázni, Simeon opustil po roce tajně klášter a kryl se tři léta v horách. Po té začal žíti na sloupích. Ctyři léta stál na sloupě čtyři lokte vysokém, deset na dvanáctiloketním, čtyři na čtyřicetiloketním — — po obou bocích jeho stanoviště zbudoval brzy zbožný lid chrámy uzdravuje nemocné a obraceje na víru pohany. Dostavil se i dábel s pokušením. Přijel s plamenným vozem, na- mlouvaje světci, že jej má přivézti jako Eliáše proroka do nebes. Světec již zdvíhal nohu do vozu, když v tom před jeho pokřižováním celý pří- zrak zmizel. Nohu, která podlehla svodu, potrestal tím, že jí nepostavil již nikdy na stoup, nýbrž ostal státi na noze jedné. Do nohy zdvižené dali se červi a padali se sloupa na zemi. Dole sbiral je učedlník Sime- onův Antonín a podával je světci, aby je znovu vkládal do svých ran. Králi saracenskému Bazilikovi, který s věrou přišel k sloupu Simeonovu, proměnil se červ z těla světcova vylezlý v rukou v drahý kámen. Slavného asketu přála si viděti i jeho matka. Přišla na blízko, ale syn se jí, ženě, spatřiti nedal, těše ji budoucím shledáním na věčnosti. Matka po třech dnech zesnula; synovy modlitby provázely její duši. Divy Simeonovy byly mnohé a divné. Ukrutné sani, která, neškodíc lidem, přišla prosit za pomoc, pomohl prstí rozmočenou ve vodě od ci- zího tělesa, loketního dřeva, v oku — zvíře klanělo se za to vděčně dvě hodiny —; z ženy jedné vyhnal týmže prostředkem cizopasného hádka; vyprahlé krajině vymodlil vodu; lidem, kteří zabivše březí laň a pojedše jejího masa oněměli, vrátil řeč; parda loupícího ve stádech zabil prstí rozmočeňou ve vodě; zachránil lotra Jonatu před pochopy, a když u jeho sloupu skonal, pomohl mu do věčného království. Při tom při všem zůstal mysli pokorné a radil lidem, aby jeho jména zneužívali místo Va božího k zapřísahání a klení. Jednoho pátku neprobouzel se z modliteb a nepovstal ani v pondělí. Antonín ho prosil o požehnání pro lid, ale Simeon nemluvil. Vzácná vůně z těla jeho ukazovala, že skonal. Antonín oplakával ho srdečně. Když spal, zjevil se mu Simeon a žádal ho, aby tajně dal zprávu o jeho smrti do Antiochie a sám aby neopouštěl nikdy jeho sloupa. Byl slavný pohřeb. Biskup antiošský se třemi biskupy jinými a mistrem slavným Ardoboriem vyř- 1a- DBe 183) Práce Theodoretova přešla dále do Metafrasta. ZINGERLE str. X, XI.
Strana 79
O staročeských Životech- sv. Otcův. 79 okrášlili sloup a sňali tělo světcovo s něho; lid, dobytek i ptactvo v ši- rokém okolí kvíleli; biskupovi antiošskému uschla ruka, kterou si trhal z brady světcovy pro požehnání vous, ale po mnohých modlitbách zas ozdravěla; v Meroi hluchoněmý pohledem na průvod se vyléčil; a v Anti- ochii mrtvola pochována v kostele. Na hrobě dějí se podnes zázraky. 1 Čtenáři a opisovatelé této historie, končí středověkým způsobem Antonius, budou blahoslaveni a vezmou odplatu věčnou. I 5— Ze všech tří životopisů Simeonových svrchu jmenova- ných nejstřízlivější a nejspolehlivější jest Theodoretův. ísi) I on sice ve vypravování o divích Simeonových a o jeho askesi z ob- divu nad velikým svým přítelem nadsazuje, ale základní rysy jeho životopisu lze bez pochybností pokládati za pravdivé. Životopis syrský, který bývá mylně připisován Kosmovi z Pha- 18 niru, 185) dělá dojem vypravování upřímného, nadšeného, místy trochu přepiatého a neurovnaného. Jest jisto, že nebyl psán veskrze z autopsie a že Theodoretos byl mezi jeho prameny. Práce Antonínova jest nejméně spolehlivá; dáváť Antonín na jevo lehkověrnost, která přesahuje všecky meze. Byl-li opravdu žákem Simeonovým, je patrno, že se začala legenda Sime- onova tvořiti velmi záhy, snad již za světcova života. Originál 186 187Y spisu Antonínova byl řecký 186) a byl přeložen záhy do latiny. .. 2 . 188) 9. a 10. Legendy o sv. Eufrosyně a Marině. Eufrosyna je dcera alexandrijského boháče Pafuncia. Bůh dal ji jeho dlouho bezdětnému manželství na přímluvné prosby jednoho opata, a Pafuncius proto je velikým čtitelem opatova klaštera. Dívka roste a je velmi krásná, moudrá i hodná. Mnozí se ucházejí o její ruku: Oteč za- slíbí ji, když jí je osmnáct let, synu největšího boháče alexandrijského. Jednoho dne odejde s ní do kláštera, aby jí tam vyprosil pro manželství boží požehnání, a dívka má celé tři dni příležitost viděti nábožný život mnichův. Život ten dotkne se mocně srdce jejího. V. T 184) ZÖCKLER, Askese und Mönchtum str. 265; neobollandista H. DELEHAYE, Les Stylites. Saint Syméon et ses imitateurs, v Revue des questions historiques 57 (nové řady č. 13.), 1895, str. 56. 185) Že Kosmas nebyl původcem spisu toho, dokázal Th. Nöldeke (údaj u Delehaye). 186) Posud nevydán. 187) Vydán u ROSWEYDA str. 170 násl. a u BOLLANDISTŮ, Acta Jan. I, 264 sl. 3. 188) Zkratkem V Euphr. a V Mar. † V A 65a—81a; v B schází; v C 200b až 209a; v D schází; v E 35b—43b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 363—368, 393 11 až 394. t -
O staročeských Životech- sv. Otcův. 79 okrášlili sloup a sňali tělo světcovo s něho; lid, dobytek i ptactvo v ši- rokém okolí kvíleli; biskupovi antiošskému uschla ruka, kterou si trhal z brady světcovy pro požehnání vous, ale po mnohých modlitbách zas ozdravěla; v Meroi hluchoněmý pohledem na průvod se vyléčil; a v Anti- ochii mrtvola pochována v kostele. Na hrobě dějí se podnes zázraky. 1 Čtenáři a opisovatelé této historie, končí středověkým způsobem Antonius, budou blahoslaveni a vezmou odplatu věčnou. I 5— Ze všech tří životopisů Simeonových svrchu jmenova- ných nejstřízlivější a nejspolehlivější jest Theodoretův. ísi) I on sice ve vypravování o divích Simeonových a o jeho askesi z ob- divu nad velikým svým přítelem nadsazuje, ale základní rysy jeho životopisu lze bez pochybností pokládati za pravdivé. Životopis syrský, který bývá mylně připisován Kosmovi z Pha- 18 niru, 185) dělá dojem vypravování upřímného, nadšeného, místy trochu přepiatého a neurovnaného. Jest jisto, že nebyl psán veskrze z autopsie a že Theodoretos byl mezi jeho prameny. Práce Antonínova jest nejméně spolehlivá; dáváť Antonín na jevo lehkověrnost, která přesahuje všecky meze. Byl-li opravdu žákem Simeonovým, je patrno, že se začala legenda Sime- onova tvořiti velmi záhy, snad již za světcova života. Originál 186 187Y spisu Antonínova byl řecký 186) a byl přeložen záhy do latiny. .. 2 . 188) 9. a 10. Legendy o sv. Eufrosyně a Marině. Eufrosyna je dcera alexandrijského boháče Pafuncia. Bůh dal ji jeho dlouho bezdětnému manželství na přímluvné prosby jednoho opata, a Pafuncius proto je velikým čtitelem opatova klaštera. Dívka roste a je velmi krásná, moudrá i hodná. Mnozí se ucházejí o její ruku: Oteč za- slíbí ji, když jí je osmnáct let, synu největšího boháče alexandrijského. Jednoho dne odejde s ní do kláštera, aby jí tam vyprosil pro manželství boží požehnání, a dívka má celé tři dni příležitost viděti nábožný život mnichův. Život ten dotkne se mocně srdce jejího. V. T 184) ZÖCKLER, Askese und Mönchtum str. 265; neobollandista H. DELEHAYE, Les Stylites. Saint Syméon et ses imitateurs, v Revue des questions historiques 57 (nové řady č. 13.), 1895, str. 56. 185) Že Kosmas nebyl původcem spisu toho, dokázal Th. Nöldeke (údaj u Delehaye). 186) Posud nevydán. 187) Vydán u ROSWEYDA str. 170 násl. a u BOLLANDISTŮ, Acta Jan. I, 264 sl. 3. 188) Zkratkem V Euphr. a V Mar. † V A 65a—81a; v B schází; v C 200b až 209a; v D schází; v E 35b—43b; lat. text u ROSWEYDA 1. c. 363—368, 393 11 až 394. t -
Strana 80
80 . I. E. Smetánka: Jednoho dne přijde mnich zváti Pafuncia na klášterní slavnost. Eufrosyna dá se při této příležitosti s ním do důvěrného hovoru. Svěří se mu se svou touhou po životě klášterním, mnich utvrdí ji v jejím smý- šlení a poradí jí, aby se dala ostříbati některým mnichem ve dnech, v kterých Pafuncius bude pobývati na klášterní slavnosti. Jakmile otec odjede, provede Eufrosyna radu mnichovu. Protože 1. se bojí, že by ji otec, kdyby vstoupila mezi panny, snadno nalezl, pře- vleče se za muže a odhodlá se jíti do kláštera mužského. S pěti sty peněz opustí za večera rodný dům a stane ráno před klášterem, v němž dlí právě její otec. Opatovi představí se jako úředník císařského dvora Smaragdus, a opat ji přijme. Eufrosyna odevzdá mu peníze a slíbí klá- šteru i z ostatního svého jmění. Opat přidělí ji do učení bratru Agapi- tovi. Krásná tvář její působí však záhy mnichům v kostele pokušení, a opat přesadí Smaragda do celly úplně osamělé. Tam oddá se Eufrosyna se vší horlivostí svrchované askesi. Když se Pafuncius vrátí domův a dcery nenajde, dá po ní pátrati. Lidé jeho rozjedou se po suchu i po moři, po poušti i po ženských klášteřích i po známých, ale dívky se nedohledají. Pafuncius uchýlí se v svém zármutku do kláštera, a opat s bratřími modlí se celý týden, aby jim Bůh zjevil, kde pobývá ztracená dcera jejich přítele. Zjevení se sice nedostaví — Bůh nechce, aby služebnice jeho byla prozrazena —, ale opatovi podaří se těšivými slovy přece zarmouceného otce ukonejšiti. Za nějaký čas navštíví Pafuncius opata se žalem znovu, a opat pošle ho pro útěchu k slovutnému mnichu Smaragdovi. Když Eufrosyna uzří svého otce, dá se do pláče. Pafuncius jí nepoznává a domnívá se, že mnich slzí ze soustrasti nad jeho osudem. Smaragdus hovoří o věčném blahoslavenství a užitcích smutku a těší Pafuncia tím, že Bůh mu dceru ještě jistě ukáže. Pafunciovi, když odchází z celly Smaragdovy, je tak lehko, jako by svou dceru již byl nalezl. Po osmatřicítiletém pobytu v klášteře Smaragdus upadne v nemoc. Pafuncius nahodí se právě v ten čas do kláštera a zatouží spatřiti bratra, který jej kdysi tolik dovedl potěšiti. Když ho vidí blízka smrti, pocítí v srdci nevýslovný smutek. Ztratil dceru, má ztratiti i těšitele. Smaragdus ho chlácholí a prosí, aby se po tři dni pozdržel v jeho celle. Na sklonku třetího dne se konečně otci prohlásí a se žádostí, aby Pafuncius ze svého jmění obdařil klášter, vypustí duši. Když vkročí Agapitus do celly Sma- ragdovy, najde Pafuncia omdlelého. Vzkřísí ho, zví, co se stalo, opat blahoslaví Eufrosynu, jednooký mnich nabude při políbení Eufrosyniny mrtvoly zraku, a všickni velebí Boha. Eufrosynu pochovají mezi „staro- stami“. Pafuncius rozdá pak jmění na nábožné účely, vstoupí do kláštera a žije v téže celle, v které bývala jeho dcera. Po desíti letech zemře a je pohřben vedle svého dítěte. - Život svaté Eufrosyny — zemřelé podle jedněch prý r. 394, 189) — je z nej klivějších legend mnišských. podle druhých roku 470 189) Acta SS. Febr. II, 536.
80 . I. E. Smetánka: Jednoho dne přijde mnich zváti Pafuncia na klášterní slavnost. Eufrosyna dá se při této příležitosti s ním do důvěrného hovoru. Svěří se mu se svou touhou po životě klášterním, mnich utvrdí ji v jejím smý- šlení a poradí jí, aby se dala ostříbati některým mnichem ve dnech, v kterých Pafuncius bude pobývati na klášterní slavnosti. Jakmile otec odjede, provede Eufrosyna radu mnichovu. Protože 1. se bojí, že by ji otec, kdyby vstoupila mezi panny, snadno nalezl, pře- vleče se za muže a odhodlá se jíti do kláštera mužského. S pěti sty peněz opustí za večera rodný dům a stane ráno před klášterem, v němž dlí právě její otec. Opatovi představí se jako úředník císařského dvora Smaragdus, a opat ji přijme. Eufrosyna odevzdá mu peníze a slíbí klá- šteru i z ostatního svého jmění. Opat přidělí ji do učení bratru Agapi- tovi. Krásná tvář její působí však záhy mnichům v kostele pokušení, a opat přesadí Smaragda do celly úplně osamělé. Tam oddá se Eufrosyna se vší horlivostí svrchované askesi. Když se Pafuncius vrátí domův a dcery nenajde, dá po ní pátrati. Lidé jeho rozjedou se po suchu i po moři, po poušti i po ženských klášteřích i po známých, ale dívky se nedohledají. Pafuncius uchýlí se v svém zármutku do kláštera, a opat s bratřími modlí se celý týden, aby jim Bůh zjevil, kde pobývá ztracená dcera jejich přítele. Zjevení se sice nedostaví — Bůh nechce, aby služebnice jeho byla prozrazena —, ale opatovi podaří se těšivými slovy přece zarmouceného otce ukonejšiti. Za nějaký čas navštíví Pafuncius opata se žalem znovu, a opat pošle ho pro útěchu k slovutnému mnichu Smaragdovi. Když Eufrosyna uzří svého otce, dá se do pláče. Pafuncius jí nepoznává a domnívá se, že mnich slzí ze soustrasti nad jeho osudem. Smaragdus hovoří o věčném blahoslavenství a užitcích smutku a těší Pafuncia tím, že Bůh mu dceru ještě jistě ukáže. Pafunciovi, když odchází z celly Smaragdovy, je tak lehko, jako by svou dceru již byl nalezl. Po osmatřicítiletém pobytu v klášteře Smaragdus upadne v nemoc. Pafuncius nahodí se právě v ten čas do kláštera a zatouží spatřiti bratra, který jej kdysi tolik dovedl potěšiti. Když ho vidí blízka smrti, pocítí v srdci nevýslovný smutek. Ztratil dceru, má ztratiti i těšitele. Smaragdus ho chlácholí a prosí, aby se po tři dni pozdržel v jeho celle. Na sklonku třetího dne se konečně otci prohlásí a se žádostí, aby Pafuncius ze svého jmění obdařil klášter, vypustí duši. Když vkročí Agapitus do celly Sma- ragdovy, najde Pafuncia omdlelého. Vzkřísí ho, zví, co se stalo, opat blahoslaví Eufrosynu, jednooký mnich nabude při políbení Eufrosyniny mrtvoly zraku, a všickni velebí Boha. Eufrosynu pochovají mezi „staro- stami“. Pafuncius rozdá pak jmění na nábožné účely, vstoupí do kláštera a žije v téže celle, v které bývala jeho dcera. Po desíti letech zemře a je pohřben vedle svého dítěte. - Život svaté Eufrosyny — zemřelé podle jedněch prý r. 394, 189) — je z nej klivějších legend mnišských. podle druhých roku 470 189) Acta SS. Febr. II, 536.
Strana 81
O staročeských Životech sv. Otcův. 81 Látka je dost pravdě nepodobná, ale auktor dovedl obtíže její arran- žováním scén, hloubkou citu a umírněností, s níž se uvaroval vší urážlivé drastiky, i modernímu čtenáři pěkně zakrýti. Kdo byl a kdy žil, není známo. Práci svou napsal řecky. 190) V VIII. století přeložena 191) byla do latiny. Dílem skrovnějšího rozsahu a pro zálibu v příliš silných effek- tech také prací menší ceny jest Život svaté Mariny. Otec její rozhodl se vstoupiti do kláštera. Ji, malé dítě, svěřil v opatrování příbuzným a šel, kam ho táhlo srdce. V klášteře ho měli rádi, ale jemu se časem přece jen zastesklo po opuštěné dceři. Svěřil se opatovi, že jest otcem, a opat mu dovolil vzíti dítě, jehož pravé pohlaví otec neprozradil, do kláštera. Dítě se pode jménem Marinus v klášteře vzdělávalo a otec poučoval je, jak si má vésti, aby ho v klášteře nechali. Když otec zemřel, zůstal Marinus v jeho celle sám. Mniši jezdívali s vozíčkem do města nakupovat, Marinus s nimi. Nestačil-li čas na návrat, nocovávali v jedné hospodě, jejíž majet- ník měl dceru. Dcera přišla s jakýmsi rytířem do jiného stavu a sváděla vinu na Marina. Opat Marina vyslýchal, a když se Marinus pokorně při- znal, opat jej za trest vyhnal z kláštera. Marinus dělal pak před branou na holé zemi pokání, živě sebe a později i dítě krčmářovy dcery skyvami, které mu dávali navštěvovatelé kláštera. Po pěti letech zželelo se konečně kajícníka mnichům, i prosili opata, aby dovolil Marinovi vrátiti se mezi ně. Opat svolil, ale uložil mu za pokání obstarávati nejnižší služby klášterské. Při nich Marinus za ne- dlouho zemřel; Bůh podle mínění opatova nedopřál mu pokání dokončiti. Zesnulý hříšník měl býti pochován proto podál od kláštera. Při umývání objevilo se však, kdo Marinus byl. Pokora blahoslavené dívky dojala všecky; opat litoval své přísnosti a dal nebožku pochovati na čestném místě v kostele. Hned po pohřbu přiběhla k rovu dcera krč- mářova, jsouc posedlá běsem; zpovídala se a na hrobě nevinné trpitelky zbyla svých muk. Jak to zvěděli okolní obyvatelé, jali se putovati do kláštera a na hrobě světice událo se mnoho divů. Kdo byla hrdinka a jaké byly nejstarší osudy legendy, není známo. Marin připomíná se v historii starokřesťanské zběžně ně- kolik, a zkoumání textové nepokročilo ještě ani tak daleko, aby byl vyšetřen vzájemný poměr znění řeckého a latinského. 190) Anatole BOUCHERIE v Anal. Boll. II, str. 195. Tamže otisk nejstaršího dostupného textu řeckého, z X. stol. Přepracovaný řecký text v latinském pře- kladu Gentiana Herveta je u Lipomana, Suria a v Act. SS. Febr. II, 541—544. 191) BOUCHERIE v Anal. Boll. II, str. 195. Vydání nejstaršího textu latin- ského pořídil BOUCHERIE v Revue des langues romanes, 1870, str. 26—40. Vul- gata textu latinského u ROSWEYDA, str. 363—368 a v Act. SS. Febr. II, 537 až 541. Úryvek veršovaného života sv. Eufrosyny v Act. SS. Febr. II, 536. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 6
O staročeských Životech sv. Otcův. 81 Látka je dost pravdě nepodobná, ale auktor dovedl obtíže její arran- žováním scén, hloubkou citu a umírněností, s níž se uvaroval vší urážlivé drastiky, i modernímu čtenáři pěkně zakrýti. Kdo byl a kdy žil, není známo. Práci svou napsal řecky. 190) V VIII. století přeložena 191) byla do latiny. Dílem skrovnějšího rozsahu a pro zálibu v příliš silných effek- tech také prací menší ceny jest Život svaté Mariny. Otec její rozhodl se vstoupiti do kláštera. Ji, malé dítě, svěřil v opatrování příbuzným a šel, kam ho táhlo srdce. V klášteře ho měli rádi, ale jemu se časem přece jen zastesklo po opuštěné dceři. Svěřil se opatovi, že jest otcem, a opat mu dovolil vzíti dítě, jehož pravé pohlaví otec neprozradil, do kláštera. Dítě se pode jménem Marinus v klášteře vzdělávalo a otec poučoval je, jak si má vésti, aby ho v klášteře nechali. Když otec zemřel, zůstal Marinus v jeho celle sám. Mniši jezdívali s vozíčkem do města nakupovat, Marinus s nimi. Nestačil-li čas na návrat, nocovávali v jedné hospodě, jejíž majet- ník měl dceru. Dcera přišla s jakýmsi rytířem do jiného stavu a sváděla vinu na Marina. Opat Marina vyslýchal, a když se Marinus pokorně při- znal, opat jej za trest vyhnal z kláštera. Marinus dělal pak před branou na holé zemi pokání, živě sebe a později i dítě krčmářovy dcery skyvami, které mu dávali navštěvovatelé kláštera. Po pěti letech zželelo se konečně kajícníka mnichům, i prosili opata, aby dovolil Marinovi vrátiti se mezi ně. Opat svolil, ale uložil mu za pokání obstarávati nejnižší služby klášterské. Při nich Marinus za ne- dlouho zemřel; Bůh podle mínění opatova nedopřál mu pokání dokončiti. Zesnulý hříšník měl býti pochován proto podál od kláštera. Při umývání objevilo se však, kdo Marinus byl. Pokora blahoslavené dívky dojala všecky; opat litoval své přísnosti a dal nebožku pochovati na čestném místě v kostele. Hned po pohřbu přiběhla k rovu dcera krč- mářova, jsouc posedlá běsem; zpovídala se a na hrobě nevinné trpitelky zbyla svých muk. Jak to zvěděli okolní obyvatelé, jali se putovati do kláštera a na hrobě světice událo se mnoho divů. Kdo byla hrdinka a jaké byly nejstarší osudy legendy, není známo. Marin připomíná se v historii starokřesťanské zběžně ně- kolik, a zkoumání textové nepokročilo ještě ani tak daleko, aby byl vyšetřen vzájemný poměr znění řeckého a latinského. 190) Anatole BOUCHERIE v Anal. Boll. II, str. 195. Tamže otisk nejstaršího dostupného textu řeckého, z X. stol. Přepracovaný řecký text v latinském pře- kladu Gentiana Herveta je u Lipomana, Suria a v Act. SS. Febr. II, 541—544. 191) BOUCHERIE v Anal. Boll. II, str. 195. Vydání nejstaršího textu latin- ského pořídil BOUCHERIE v Revue des langues romanes, 1870, str. 26—40. Vul- gata textu latinského u ROSWEYDA, str. 363—368 a v Act. SS. Febr. II, 537 až 541. Úryvek veršovaného života sv. Eufrosyny v Act. SS. Febr. II, 536. Věstník Kr. Č. Spol. Náuk, tř. hist. 1904. 6
Strana 82
82 I. E. Smetánka: III. Literární význam Životů; české překlady. Z těchto jednotlivých kusů tedy složeny jsou staro- 192 české Životy.192) Rodobných vypravování, která měla za předmět také život prvých poustevníkův a poustevnic orientálních, zejména egyptských, bylo v literatuře řecké a latinské ještě velmi mnoho. Jevilať hagiografie hned od začátku velikou zálibu v látkách mniš- ských193) a pěstitelů jejich přibývalo tou měrou, jakou rostly počtem i významem na východě i na západě kláštery. Nejdůležitější z vy- pravování takových — oblíbené obzvláště v literaturách východo- slovanských — bylo připomenuto již výše, Palladiova Historia Lausiaca. Podobnými pracemi byly Theodoreta Cyrského 194) DihóGsog lovoola à doxrvixh zoktvela, psaná kolem r. 444, Jana Moscha „květný životopis nebeské růžové zahrady“, Astuóv, složený nedlouho 195) před r. 619, 5) a dlouhá řada legend jednotlivých, jež vyčítati bylo by zbytečné. Kusy tyto, původně samostatné, šířily se dílem v opi- sech ojedinělých, dílem pojímány do sborníků smí- šených, dílem konečně písaři spojovány v celky s legendami pří- buznými. Takovýmto spojováním vznikaly od dob velmi starých, jichž blíže nelze určiti, četné řecké a latinské rukopisné sborníky Životů. Podoba jejich jest nadmíru nestejná podle toho, které kusy v ně pojaty a v jaké recensi, jakož i podle toho, v jakém pořádku jednotlivé části jejich za sebou položeny. 192) V rkpích B a D obsažena je kromě nich ještě jakási chvála pouště, snad původní práce česká. Velebí se v ní formou apostrofy život poustevnický. Skladatel vidí v něm „školu nebeského učenie“, „ráj všie rozkoši, na níž jako vuoně drahého kořenie všěmi ctnostmi dýchají“, pole s růžemi milosti, liliemi čistoty a fialami pokory, „horký komín, jehož náhlú horkostí svaté dietky svú mod- litbu uhasily sú“, „nákovadlnu, na niež všěcka nádobie králová bývají děřána“, nebeskou apatéku, věži Davidovu atd. Obrazy jsou po orientálsku smělé, jed- notlivě čteny i hezké; celek působí však dojmem hluché rhetoriky. 193) A. EHRHARD v Krumbacherově Gesch. der byz. Lit.2 str. 180; MÜLLER, Kirchengeschichte str. 213; BARDENHEWER, Patrologie2, str. 493. 194) Nar. se r. 386 v Antiochii, od r. 423 byl biskupem v Cyru, účastnil se horlivě christologických sporů své doby, zemř. r. 458. BARDENHEWER 1. c. str. 326; o Dikó8sog str. 329. Lat. překlad díla u ROSWEYDA v knize IX. 195) Palestinský mnich, cestoval po Syrii, Egyptě a Italii, zemř. r. 619 v Římě. BARDENHEWER 1. c. str. 493. Řecký text jmenovaného díla, známého v literatuře i pod názvy Astuovágrov, Néog Hagáduoos, Pratum spirituale, Novus paradisus a Viridarium, u MIGNE, P. G. 87; lat. překlad u ROSWEYDA v knize X.
82 I. E. Smetánka: III. Literární význam Životů; české překlady. Z těchto jednotlivých kusů tedy složeny jsou staro- 192 české Životy.192) Rodobných vypravování, která měla za předmět také život prvých poustevníkův a poustevnic orientálních, zejména egyptských, bylo v literatuře řecké a latinské ještě velmi mnoho. Jevilať hagiografie hned od začátku velikou zálibu v látkách mniš- ských193) a pěstitelů jejich přibývalo tou měrou, jakou rostly počtem i významem na východě i na západě kláštery. Nejdůležitější z vy- pravování takových — oblíbené obzvláště v literaturách východo- slovanských — bylo připomenuto již výše, Palladiova Historia Lausiaca. Podobnými pracemi byly Theodoreta Cyrského 194) DihóGsog lovoola à doxrvixh zoktvela, psaná kolem r. 444, Jana Moscha „květný životopis nebeské růžové zahrady“, Astuóv, složený nedlouho 195) před r. 619, 5) a dlouhá řada legend jednotlivých, jež vyčítati bylo by zbytečné. Kusy tyto, původně samostatné, šířily se dílem v opi- sech ojedinělých, dílem pojímány do sborníků smí- šených, dílem konečně písaři spojovány v celky s legendami pří- buznými. Takovýmto spojováním vznikaly od dob velmi starých, jichž blíže nelze určiti, četné řecké a latinské rukopisné sborníky Životů. Podoba jejich jest nadmíru nestejná podle toho, které kusy v ně pojaty a v jaké recensi, jakož i podle toho, v jakém pořádku jednotlivé části jejich za sebou položeny. 192) V rkpích B a D obsažena je kromě nich ještě jakási chvála pouště, snad původní práce česká. Velebí se v ní formou apostrofy život poustevnický. Skladatel vidí v něm „školu nebeského učenie“, „ráj všie rozkoši, na níž jako vuoně drahého kořenie všěmi ctnostmi dýchají“, pole s růžemi milosti, liliemi čistoty a fialami pokory, „horký komín, jehož náhlú horkostí svaté dietky svú mod- litbu uhasily sú“, „nákovadlnu, na niež všěcka nádobie králová bývají děřána“, nebeskou apatéku, věži Davidovu atd. Obrazy jsou po orientálsku smělé, jed- notlivě čteny i hezké; celek působí však dojmem hluché rhetoriky. 193) A. EHRHARD v Krumbacherově Gesch. der byz. Lit.2 str. 180; MÜLLER, Kirchengeschichte str. 213; BARDENHEWER, Patrologie2, str. 493. 194) Nar. se r. 386 v Antiochii, od r. 423 byl biskupem v Cyru, účastnil se horlivě christologických sporů své doby, zemř. r. 458. BARDENHEWER 1. c. str. 326; o Dikó8sog str. 329. Lat. překlad díla u ROSWEYDA v knize IX. 195) Palestinský mnich, cestoval po Syrii, Egyptě a Italii, zemř. r. 619 v Římě. BARDENHEWER 1. c. str. 493. Řecký text jmenovaného díla, známého v literatuře i pod názvy Astuovágrov, Néog Hagáduoos, Pratum spirituale, Novus paradisus a Viridarium, u MIGNE, P. G. 87; lat. překlad u ROSWEYDA v knize X.
Strana 83
O staročeských Životech sv. Otcův. 83 Na ukázku několik příkladů.186) Řecký kodex II. C 27 (XI. stol.) v Nár. knihovně neapolské obsahuje Apophthegmata; řecký cod. 8 (XI. stol.) v klášteře blah. bohorodičky na Halki VEuphr. a VSim.; řecký text R VII, 49 (XI. stol.) v bibliothece rodiny Chigiovské v Římě VPauli a VAnt.; řecký cod. ottob. 399 (XI. stol.) v knih. vatikánské VHil.; řecký vat. 1190 (XVI. stol.) v knih. vatik. VAnt., VSim., VEuphr., VHil., VMar. V latinském textě D 525 Inf. (XI. stol.) v knih. ambrosiánské v Miláně čtou se VPauli, Ant., Hil., HMon., VMar., Euphros., Malchi; v lat. cod. 870 (stol. XII.—XIII.) veř. knihovny v Douai VPauli, Ant., Hil, Malchi, Pauli Simpl., některá Apophthegmata, HMon., VMar., VEuphros.; v lat. cod. V. D 20 (stol. XIII.—XIV.) pražské univ. knihovny kromě jiného i VPauli, Ant., Hil., Malchi, HMon. a některá Apo- phthegmata; v lat. cod. III. C 18 (stol. XIV.—XV.) téže knihovny HMon. a některá Apophthegmata. Různost jest, jak již z těchto několika málo ukázek patrno, mezi rukopisnými texty veliká. Roz- tříditi je není posud lze. Menší rozmanitost jeví se v sbornících latinských tištěných. Text jejich představuje celkem čtyři různé redakce katolické 191) a jednu protestantskou. Rozšíření dostalo se legendám z Vitae patrum — ať oje- diněle, ať ve sbornících — v rukopisném rouše řeckém a latinském velikého. Podati o tom přesná data arci posud není možné — máť katalogisace latinských a zejména řeckých ruko- pisů hagiografických do úplnosti ještě velmi daleko —, ale několik dokladů stůj zde na ukázku přece. V bibliothece rodiny Chigiovské 19. v Římě 193) jsou ze stol. XI. a XII. čtyři řecké sbírky s legendami našeho druhu, v knih. knížat Barberinich v Římě dvě, jedna ze stol. 190) klášter blah. bohor. na Halki v Propon- XIII, druhá ze stol. XVI; 200V tidě má řecké kusy z Vitae patrum ve třech textech stol. XI.—XV, nár. knihovna neapolská rovněž ve třech z téže doby; 21) a knih vatikánská obsahuje v šestačtyřicíti řeckých kodexích stol. XI.—XVI. 196) Údaje, odkud data následující čerpána, jsou níže, při výkladu o roz- šíření Životův. 197) Zjistil Rosweyde, po něm uznávají to bollandisté až do dneška. sr. Bibliotheca hagiographica latina, str. 943. 198) Katalog v Analecta Bollandiana XIV. 199) Anal. Boll. XIX, 81 sl. 200) T. XX, 45 sl. 201) T. XXI, 381 sl. 6*
O staročeských Životech sv. Otcův. 83 Na ukázku několik příkladů.186) Řecký kodex II. C 27 (XI. stol.) v Nár. knihovně neapolské obsahuje Apophthegmata; řecký cod. 8 (XI. stol.) v klášteře blah. bohorodičky na Halki VEuphr. a VSim.; řecký text R VII, 49 (XI. stol.) v bibliothece rodiny Chigiovské v Římě VPauli a VAnt.; řecký cod. ottob. 399 (XI. stol.) v knih. vatikánské VHil.; řecký vat. 1190 (XVI. stol.) v knih. vatik. VAnt., VSim., VEuphr., VHil., VMar. V latinském textě D 525 Inf. (XI. stol.) v knih. ambrosiánské v Miláně čtou se VPauli, Ant., Hil., HMon., VMar., Euphros., Malchi; v lat. cod. 870 (stol. XII.—XIII.) veř. knihovny v Douai VPauli, Ant., Hil, Malchi, Pauli Simpl., některá Apophthegmata, HMon., VMar., VEuphros.; v lat. cod. V. D 20 (stol. XIII.—XIV.) pražské univ. knihovny kromě jiného i VPauli, Ant., Hil., Malchi, HMon. a některá Apo- phthegmata; v lat. cod. III. C 18 (stol. XIV.—XV.) téže knihovny HMon. a některá Apophthegmata. Různost jest, jak již z těchto několika málo ukázek patrno, mezi rukopisnými texty veliká. Roz- tříditi je není posud lze. Menší rozmanitost jeví se v sbornících latinských tištěných. Text jejich představuje celkem čtyři různé redakce katolické 191) a jednu protestantskou. Rozšíření dostalo se legendám z Vitae patrum — ať oje- diněle, ať ve sbornících — v rukopisném rouše řeckém a latinském velikého. Podati o tom přesná data arci posud není možné — máť katalogisace latinských a zejména řeckých ruko- pisů hagiografických do úplnosti ještě velmi daleko —, ale několik dokladů stůj zde na ukázku přece. V bibliothece rodiny Chigiovské 19. v Římě 193) jsou ze stol. XI. a XII. čtyři řecké sbírky s legendami našeho druhu, v knih. knížat Barberinich v Římě dvě, jedna ze stol. 190) klášter blah. bohor. na Halki v Propon- XIII, druhá ze stol. XVI; 200V tidě má řecké kusy z Vitae patrum ve třech textech stol. XI.—XV, nár. knihovna neapolská rovněž ve třech z téže doby; 21) a knih vatikánská obsahuje v šestačtyřicíti řeckých kodexích stol. XI.—XVI. 196) Údaje, odkud data následující čerpána, jsou níže, při výkladu o roz- šíření Životův. 197) Zjistil Rosweyde, po něm uznávají to bollandisté až do dneška. sr. Bibliotheca hagiographica latina, str. 943. 198) Katalog v Analecta Bollandiana XIV. 199) Anal. Boll. XIX, 81 sl. 200) T. XX, 45 sl. 201) T. XXI, 381 sl. 6*
Strana 84
84 I. E. Smetánka: VMar. celkem jednou, VMalchi dvakrát, VHil. osmkrát, VPauli desetkrát, VEuphr. dvanáctkrát, VSim. třináctkrát a VAnt. do- konce osmnáctkrát. 202) Pokud se týče textů latinských, jsou za- stoupeny naše Vitae patrum nebo aspoň kusy z nich: ve veřejné bibliothece obce namurské třemi lat. kodexy, jedním ze stol. XII., dvěma z XV;203) v knihovně obce a akademie leydské rovněž třemi, dvěma ze stol. XV, jedním ze XVI;24) obecní knihovna v Monsu má dva sborníky, ze stol. XII. a XIII, 5) obecní knih. v Brügge také dva, oba ze stol. XIII; 206) v knihovně ambros. v Miláně je Životů sedmero, z doby mezi stol. XI.—XIII,201) v obecní knih. mansské dvé, jeden text ze stol. XII, druhý ze XIV; 208) veřejná bibl. v Douai obsahuje čtyři sborníky ze stol. XII. a XIII.209) Kapi- tulní knihovna pražská chová Vitas patrum ve čtyřech rukopisích 211) stol. XV. a XVI,210) universitní zdejší v pěti ze stol. XIII.—XV. V král. bibliothece bruxellské jsou jenom mezi pergamenovými rkpy lat. zastoupeny: Ži vot Pavla Sprostného jednou, VMar. třikrát, VSim. a VEuphr. každý pětkrát, Apophthegmata šestkrát, VAnt. a Hil. každá osmkrát, VMalchi desetkrát a VPauli neméně než třináct- krát. 212). V nár. knihovně pařížské je našich textů přímo bez 213) počtu. Tiskem vyšly Vitae patrum po latinsku — nehledí- me-li ke kúsům otištěným v různých sbírkách legend, zejména v Actech Sanctorum, a ve vydáních jednotlivých spisovatelů, jako Athanasia, Dlidof 202) Katalog řeckých hagiografických rkpů vatikánských při Anal. Boll. XVII a XVIII, doplňky v Anal. Boll. XXI, 5 sl. 203) Anal. Boll. I, 485 sl. 204) T. V, 313 sl. 205) T. IX, 263 sl. . 206) T. X, 453 sl. 207) T. XI, 205 sl. 268) V T. XII, 43 sl. std 209) T. XX, 361. sl. 210) Jsou to rkpy H 11, G 13, N. 6, E 78. Za laskavost, se kterou mi bylo v - dovoleno tyto texty ohledati, vzdávám správci kapit. knihovny, vdp. světícímu biskupu dru Kráslovi a jeho adjunktovi, P. Skopcovi, povinný dík. 211) Rkpy XIII. E 6 (z bibliotheky Petra Voka z Rožmberka), III. C 18, V. D 20, III. C 15, VII. D 2. Data od p. kustoda Truhláře. ee- 212, Catalogus codicum hagiographicorum bibliothecae regiae Bruxellensis. I. Codices latini membranei. I. svaz k 1886, II. 1889. Vydáno při Anal. Boll. 213) Catalogus codicum hagiographicorum lat. antiquiorum saeculo XVI, qui asservantur in bibliotheca nationali Parisiensi, ediderunt hagiographi bol- landiani. Bruxelles, I. svazek 1889, II. 1890, III. 1893.
84 I. E. Smetánka: VMar. celkem jednou, VMalchi dvakrát, VHil. osmkrát, VPauli desetkrát, VEuphr. dvanáctkrát, VSim. třináctkrát a VAnt. do- konce osmnáctkrát. 202) Pokud se týče textů latinských, jsou za- stoupeny naše Vitae patrum nebo aspoň kusy z nich: ve veřejné bibliothece obce namurské třemi lat. kodexy, jedním ze stol. XII., dvěma z XV;203) v knihovně obce a akademie leydské rovněž třemi, dvěma ze stol. XV, jedním ze XVI;24) obecní knihovna v Monsu má dva sborníky, ze stol. XII. a XIII, 5) obecní knih. v Brügge také dva, oba ze stol. XIII; 206) v knihovně ambros. v Miláně je Životů sedmero, z doby mezi stol. XI.—XIII,201) v obecní knih. mansské dvé, jeden text ze stol. XII, druhý ze XIV; 208) veřejná bibl. v Douai obsahuje čtyři sborníky ze stol. XII. a XIII.209) Kapi- tulní knihovna pražská chová Vitas patrum ve čtyřech rukopisích 211) stol. XV. a XVI,210) universitní zdejší v pěti ze stol. XIII.—XV. V král. bibliothece bruxellské jsou jenom mezi pergamenovými rkpy lat. zastoupeny: Ži vot Pavla Sprostného jednou, VMar. třikrát, VSim. a VEuphr. každý pětkrát, Apophthegmata šestkrát, VAnt. a Hil. každá osmkrát, VMalchi desetkrát a VPauli neméně než třináct- krát. 212). V nár. knihovně pařížské je našich textů přímo bez 213) počtu. Tiskem vyšly Vitae patrum po latinsku — nehledí- me-li ke kúsům otištěným v různých sbírkách legend, zejména v Actech Sanctorum, a ve vydáních jednotlivých spisovatelů, jako Athanasia, Dlidof 202) Katalog řeckých hagiografických rkpů vatikánských při Anal. Boll. XVII a XVIII, doplňky v Anal. Boll. XXI, 5 sl. 203) Anal. Boll. I, 485 sl. 204) T. V, 313 sl. 205) T. IX, 263 sl. . 206) T. X, 453 sl. 207) T. XI, 205 sl. 268) V T. XII, 43 sl. std 209) T. XX, 361. sl. 210) Jsou to rkpy H 11, G 13, N. 6, E 78. Za laskavost, se kterou mi bylo v - dovoleno tyto texty ohledati, vzdávám správci kapit. knihovny, vdp. světícímu biskupu dru Kráslovi a jeho adjunktovi, P. Skopcovi, povinný dík. 211) Rkpy XIII. E 6 (z bibliotheky Petra Voka z Rožmberka), III. C 18, V. D 20, III. C 15, VII. D 2. Data od p. kustoda Truhláře. ee- 212, Catalogus codicum hagiographicorum bibliothecae regiae Bruxellensis. I. Codices latini membranei. I. svaz k 1886, II. 1889. Vydáno při Anal. Boll. 213) Catalogus codicum hagiographicorum lat. antiquiorum saeculo XVI, qui asservantur in bibliotheca nationali Parisiensi, ediderunt hagiographi bol- landiani. Bruxelles, I. svazek 1889, II. 1890, III. 1893.
Strana 85
O staročeských Životech sv. Otcův. 85 Jeronyma, Cassiana a Sulpicia — při nejmenším čtyřiadva- cetkrát: třikrát bez udání místa, času a tiskaře (recense I.); r. 1478 a 1483 v Norimberce, 1483 někde v Německu a téhož roku i v Benátkách, 1485 zase někde v Německu, 1502 a 1507 v Lyoně, 1508 opět v Benátkách, 1509 a 1512 znova v Lyoně, 1512 po třetí v Benátkách, a 1515, 1520 a 1537 zase v Lyoně (všecko II. re- cense); r. 1544 ve Vitemberce (recense protestantská); 214) r. 1547 a 1548 v Kolíně n. R. (III. recense); 1596 v Alcala de Henares (re- cense podle všeho II.); r. 1615 a 1628 v Antverpách (recense IV.); a r. 1849—50 konečně v Paříži v Migneově Patrologia Latina LXXIII LXXIV. Nejcennějším zjevem mezi vydáními těmito jest tisk z r. 1615 (a 1628, otisk vydání z r. 1615); podáváť první látku co možná všecku215) (str. 1—1010, fol.), čerpá z hojných rukopisův i tisků, vede si kriticky, opatřen je rozsáhlými (str. I—LXXXVII), posud většinou správnými prolegomeny, obsahuje dobré drobné exe- getické a historické poznámky i znamenitý slovník věcný (str. 1011 až 1060) a zakončen jest nejen zevrubným obsahem, nýbrž i nadmíru praktickými rejstříky věcí, jmen osobních, jmen místních, citátů bi- blických, rejstříkem kazatelským a indexem auktorů citovaných. Pů- vodcem jeho byl proslulý belgický jesuita Heribert Ros- 216 ) weyde. 214) Vitae Patrum in usum ministrorum verbi quoad eius fieri potuit repur- gatae per Georgium Maiorem, cum praefatione D. Doctoris Martini Lutheri. Ob- sahem jsou: upravená HMon., některé větší životopisy skoro beze změn, výbor Apophthegmat a výtah ze Sulpicia i Cassiana. Životopis vydavatele, proslulého theologa reformačního († 1574), v Allg. Deutsche Biogr. XX, str. 110, hojné a zajímavé zmínky o něm v BIDLOVĚ spise Jednota bratrská v prvním vyhnanství II, 1903 (index str. 194). 215) Jsou tu: v I. knize větší životopisy, v II. HMon., v III, V, VI, VII. Apophthegmata; ve IV. výtah ze Sulpicia a Cassiana; v VIII. Historia Lausiaca, v IX. Filotheos a v X. Pratum. — Stránky citovány jsou zde podle vydání z r. 1628. 216) Nar. se r. 1570 v Utrechtu. Studoval v Utrechtu a v Douai, vstoupil r. 1588 v Tournai do řádu jesuitského, byl professorem rhetoriky (1592 až 95), filosofle (1598—1600) a polemiky (1605—1607), později řídil studie na kollejích v Courtray a v Antverpách. Zemřel r. 1629. Rukopisné bohatství belgických klášterů vedlo ho k studiím hagiografickým. Záhy pojal myšlenku, sestaviti ve- liký kritický sborník Životů svatých. R. 1603 obdržel k svému úmyslu souhlas generála řádového a r. 1607 rozeslal všem učencům světa, od nichž se mohl na- díti podpory, zevrubný plán díla. Ku provedení nepřikročil, zabrav se do prací jiných. Odkazu jeho chopil se však Bolland. Vitae patrum jsou jediné, co ze své myšlenky Rosweyde provedl. WETZER-WELTE, Kirchen-Lexikon?, X, čl. Rosweyde.
O staročeských Životech sv. Otcův. 85 Jeronyma, Cassiana a Sulpicia — při nejmenším čtyřiadva- cetkrát: třikrát bez udání místa, času a tiskaře (recense I.); r. 1478 a 1483 v Norimberce, 1483 někde v Německu a téhož roku i v Benátkách, 1485 zase někde v Německu, 1502 a 1507 v Lyoně, 1508 opět v Benátkách, 1509 a 1512 znova v Lyoně, 1512 po třetí v Benátkách, a 1515, 1520 a 1537 zase v Lyoně (všecko II. re- cense); r. 1544 ve Vitemberce (recense protestantská); 214) r. 1547 a 1548 v Kolíně n. R. (III. recense); 1596 v Alcala de Henares (re- cense podle všeho II.); r. 1615 a 1628 v Antverpách (recense IV.); a r. 1849—50 konečně v Paříži v Migneově Patrologia Latina LXXIII LXXIV. Nejcennějším zjevem mezi vydáními těmito jest tisk z r. 1615 (a 1628, otisk vydání z r. 1615); podáváť první látku co možná všecku215) (str. 1—1010, fol.), čerpá z hojných rukopisův i tisků, vede si kriticky, opatřen je rozsáhlými (str. I—LXXXVII), posud většinou správnými prolegomeny, obsahuje dobré drobné exe- getické a historické poznámky i znamenitý slovník věcný (str. 1011 až 1060) a zakončen jest nejen zevrubným obsahem, nýbrž i nadmíru praktickými rejstříky věcí, jmen osobních, jmen místních, citátů bi- blických, rejstříkem kazatelským a indexem auktorů citovaných. Pů- vodcem jeho byl proslulý belgický jesuita Heribert Ros- 216 ) weyde. 214) Vitae Patrum in usum ministrorum verbi quoad eius fieri potuit repur- gatae per Georgium Maiorem, cum praefatione D. Doctoris Martini Lutheri. Ob- sahem jsou: upravená HMon., některé větší životopisy skoro beze změn, výbor Apophthegmat a výtah ze Sulpicia i Cassiana. Životopis vydavatele, proslulého theologa reformačního († 1574), v Allg. Deutsche Biogr. XX, str. 110, hojné a zajímavé zmínky o něm v BIDLOVĚ spise Jednota bratrská v prvním vyhnanství II, 1903 (index str. 194). 215) Jsou tu: v I. knize větší životopisy, v II. HMon., v III, V, VI, VII. Apophthegmata; ve IV. výtah ze Sulpicia a Cassiana; v VIII. Historia Lausiaca, v IX. Filotheos a v X. Pratum. — Stránky citovány jsou zde podle vydání z r. 1628. 216) Nar. se r. 1570 v Utrechtu. Studoval v Utrechtu a v Douai, vstoupil r. 1588 v Tournai do řádu jesuitského, byl professorem rhetoriky (1592 až 95), filosofle (1598—1600) a polemiky (1605—1607), později řídil studie na kollejích v Courtray a v Antverpách. Zemřel r. 1629. Rukopisné bohatství belgických klášterů vedlo ho k studiím hagiografickým. Záhy pojal myšlenku, sestaviti ve- liký kritický sborník Životů svatých. R. 1603 obdržel k svému úmyslu souhlas generála řádového a r. 1607 rozeslal všem učencům světa, od nichž se mohl na- díti podpory, zevrubný plán díla. Ku provedení nepřikročil, zabrav se do prací jiných. Odkazu jeho chopil se však Bolland. Vitae patrum jsou jediné, co ze své myšlenky Rosweyde provedl. WETZER-WELTE, Kirchen-Lexikon?, X, čl. Rosweyde.
Strana 86
86 I. E. Smetánka: Rozvoj mnišství, vážná tendence Životův a pikantní příchut ně- kterých látek v nich vedly k tomu, že se Životům — jednotlivým kusům i sbírkám — dostávalo hojných překladů do jazyků národních. Tak převedeny do jazyka koptického z řečtiny záhy VAnt.,217) VPauli, s) jedna recense Apophthegmat, jak již svrchu bylo potřebí připomenouti, a kus Historiae Lausiacae; do arabštiny z řecké před- lohy přeložena, pokud mi bylo lze zjistiti, VPauli;2 9) do syrštiny — 220 222) také z řečtiny — přetlumočeny VAnt.,20) VPauli,221) VMalchi, 223) 21 drobné sbírky Apophthegmat),3) HMon. — tato celkem čtyřikrát 225 — a Historia Lausiaca — dvakrát; armensky zpracovány HMon.,2 z předlohy syrské, kromě toho pak kusy z Hist. Laus. a celé Ži- 220 227) voty Otců;226) gruzinského roucha dostalo se Apophthegmatům." Vlašsky vzdělány Otc. z latiny neznámým spisovatelem v době 2299 mezi lety 1283—1375;228) tiskem vyšly poprvé r. 1476 v Benátkách." R. 1479 vydán ve Vicenze italský překlad Moschova Leimonu, poří- zený z latiny, do které byl Leimon přeložil Ambrosius Camaldu- 230 lensis.230) R. 1589 vytištěny Vitae v novém, illustrovaném překladě 217) O zlomcích, které se z koptické VAnt. zachovaly, zmínka u BUTLERA 1. c. str. 108 pozn. 218) Vyd. AMÉLINEAU v Historie des monastères de la basse Egypte, Paříž 1894. Předlohou vzdělání koptického byla, jak určil NAU, řecká verse nej- starší (b). 219) Překlad tento posud nevydán. NAU zjistil, že i jeho základem byla první verse řecká. — Bylo domnění, že byla po arabsku zpracována i HMon., ale ukázalo se mylným. PREUSCHEN I. c. str. 161, 162. 220) Syrská VAnt. měla za předlohu nějakou řeckou versi kratší. Ukázku s kritickým úvodem vydal SCHULTHESS v dissertaci již (str. 35 a 39) citované, celý překlad BEDJAN v Acta martyrum et sanctorum V, Paříž 1895. 1—121. 221) Zase z řecké verse první. Vyd. BEDJAN, Acta V, 561—572. 222) O ní zde str. 46. 223) BUTLER 1. c. str. 208 sl. 224) Tři z těchto překladů dochovaly se každý v několika rukopisích saha- jících až do stol. VI. V textech syrských patrné jsou, jako v řeckých, dvě verse. O překladech HMon. PREUSCHEN 1. c. str. 152—162, BUTLER 1. c. str. 264 až 267, 287. 225) I v armenských zpracováních lze rozeznati dvě verse. 226) Celé Životy vydali mechitaristé v Benátkách r. 1855. 227) D. J. АвRАмоVIČ, Изслѣдованіе о Кіево�печерскомъ Патерикѣ какъ псторико�литературномъ памятникѣ, Petrohrad 1902, str. 136, pozn. 39. Zа po- vědomost o této knize děkuji prof. I. S. Palmovu v Petrohradě. 228) GRÖBER, Grundriss der roman. Philol. II, 3, str. 84. 229) ROSWEYDE LXXIV. 230) BARDENHEWER, Patrologie2, str. 494.
86 I. E. Smetánka: Rozvoj mnišství, vážná tendence Životův a pikantní příchut ně- kterých látek v nich vedly k tomu, že se Životům — jednotlivým kusům i sbírkám — dostávalo hojných překladů do jazyků národních. Tak převedeny do jazyka koptického z řečtiny záhy VAnt.,217) VPauli, s) jedna recense Apophthegmat, jak již svrchu bylo potřebí připomenouti, a kus Historiae Lausiacae; do arabštiny z řecké před- lohy přeložena, pokud mi bylo lze zjistiti, VPauli;2 9) do syrštiny — 220 222) také z řečtiny — přetlumočeny VAnt.,20) VPauli,221) VMalchi, 223) 21 drobné sbírky Apophthegmat),3) HMon. — tato celkem čtyřikrát 225 — a Historia Lausiaca — dvakrát; armensky zpracovány HMon.,2 z předlohy syrské, kromě toho pak kusy z Hist. Laus. a celé Ži- 220 227) voty Otců;226) gruzinského roucha dostalo se Apophthegmatům." Vlašsky vzdělány Otc. z latiny neznámým spisovatelem v době 2299 mezi lety 1283—1375;228) tiskem vyšly poprvé r. 1476 v Benátkách." R. 1479 vydán ve Vicenze italský překlad Moschova Leimonu, poří- zený z latiny, do které byl Leimon přeložil Ambrosius Camaldu- 230 lensis.230) R. 1589 vytištěny Vitae v novém, illustrovaném překladě 217) O zlomcích, které se z koptické VAnt. zachovaly, zmínka u BUTLERA 1. c. str. 108 pozn. 218) Vyd. AMÉLINEAU v Historie des monastères de la basse Egypte, Paříž 1894. Předlohou vzdělání koptického byla, jak určil NAU, řecká verse nej- starší (b). 219) Překlad tento posud nevydán. NAU zjistil, že i jeho základem byla první verse řecká. — Bylo domnění, že byla po arabsku zpracována i HMon., ale ukázalo se mylným. PREUSCHEN I. c. str. 161, 162. 220) Syrská VAnt. měla za předlohu nějakou řeckou versi kratší. Ukázku s kritickým úvodem vydal SCHULTHESS v dissertaci již (str. 35 a 39) citované, celý překlad BEDJAN v Acta martyrum et sanctorum V, Paříž 1895. 1—121. 221) Zase z řecké verse první. Vyd. BEDJAN, Acta V, 561—572. 222) O ní zde str. 46. 223) BUTLER 1. c. str. 208 sl. 224) Tři z těchto překladů dochovaly se každý v několika rukopisích saha- jících až do stol. VI. V textech syrských patrné jsou, jako v řeckých, dvě verse. O překladech HMon. PREUSCHEN 1. c. str. 152—162, BUTLER 1. c. str. 264 až 267, 287. 225) I v armenských zpracováních lze rozeznati dvě verse. 226) Celé Životy vydali mechitaristé v Benátkách r. 1855. 227) D. J. АвRАмоVIČ, Изслѣдованіе о Кіево�печерскомъ Патерикѣ какъ псторико�литературномъ памятникѣ, Petrohrad 1902, str. 136, pozn. 39. Zа po- vědomost o této knize děkuji prof. I. S. Palmovu v Petrohradě. 228) GRÖBER, Grundriss der roman. Philol. II, 3, str. 84. 229) ROSWEYDE LXXIV. 230) BARDENHEWER, Patrologie2, str. 494.
Strana 87
O staročeských Životech sv. Otcův. 87 Verdizottově zase v Benátkách,231) r. 1731 a 1732 pak s titulem Vite 232) dei SS. Padri ve Florencii." Do portugalštiny převedeny byly Vida de S. Eufrosina (před 233) r. 1385) a Cassianovy Collationes. Životy sv. Eufrosyny a Mariny po katalonsku pojaty byly do sbírky, kterou pořídil r. 1320 Ramon Ros z Tarregy; katalonských 234) překladů dostalo se také HMon. a Cassianovi. Prvý francouzský překlad Otců pořízen ve stol. XIII. pro Blanku Navarrskou. Z téže doby pochází i sbírka dvaačtyřicíti nábožných vypravování s titulem Vies des Pères, jejíž obsah není vesměs čerpán ze sborníka latinského, třebas sborník tento jako pramen byl citován, a francouzská VEuphr.235) Tiskem vydány francouzské Životy s textem založeným na lat. recensi II. r. 1486 v Lyoně,236) neznámého léta a r. 1494 v Paříži, po oboukrát s illustracemi;237) r. 1605 v novém překladě z lat. recense III, opět s obrázky, v Paříži; 238) r. 1606 v Gaultierově zpracování latinské recense II. zase v Paříži;239) roku 1619 — s textem založeným na Rosweydovi a s Bolswertovými rytinami Blommaertových obrázků — v Antverpách;240) a v překladě Villeforeově v Paříži r. 1647, 1653 a 1708.241) Zpracováním Ros- weyda jsou asi Vies des saints pères des déserts Rob. Arnauda (Paříž r. 1668).242) Rumunsky vzdělán, pokud mi povědomo, Palladius (r. 1754) 243) a Simeon Stalpnicu (r. 1796),244) Simeon patrně — podle příjmení soudíc — z předlohy slovanské. LXXIV. 231) ROSWEYDE LXXIV. 232) Gröber 1. c. 233) GRÖBER, Grundriss II, 2, str. 212. 234) Jeden rkp. z r. 1448. GRÖBER II, 2, str. 91, 90. 235) G. PARIS, La littérature française au moyen âge, 1890, str. 210. 236) ROSWEYDE LXXV. 237) Text zase z lat. recense II. Překlad v obou vydáních týž. ROSWEYDE 238) ROSWEYDE LXXIV. 239) ROSWEYDE LXXIV, LXXV. 240) Soukromé sdělení P. K. A. Knellera, S. J. v Lucemburce. 241) Rovněž. Data posledních dvou vydání nejsou bezpečná. 242) Kniha je jmenována v článku Acta Sanctorum, WETZER-WELTE, Kirchen- I. sv. Lexikon2, 243) GRÖBER II, 3, str. 315. 244) T. str. 316.
O staročeských Životech sv. Otcův. 87 Verdizottově zase v Benátkách,231) r. 1731 a 1732 pak s titulem Vite 232) dei SS. Padri ve Florencii." Do portugalštiny převedeny byly Vida de S. Eufrosina (před 233) r. 1385) a Cassianovy Collationes. Životy sv. Eufrosyny a Mariny po katalonsku pojaty byly do sbírky, kterou pořídil r. 1320 Ramon Ros z Tarregy; katalonských 234) překladů dostalo se také HMon. a Cassianovi. Prvý francouzský překlad Otců pořízen ve stol. XIII. pro Blanku Navarrskou. Z téže doby pochází i sbírka dvaačtyřicíti nábožných vypravování s titulem Vies des Pères, jejíž obsah není vesměs čerpán ze sborníka latinského, třebas sborník tento jako pramen byl citován, a francouzská VEuphr.235) Tiskem vydány francouzské Životy s textem založeným na lat. recensi II. r. 1486 v Lyoně,236) neznámého léta a r. 1494 v Paříži, po oboukrát s illustracemi;237) r. 1605 v novém překladě z lat. recense III, opět s obrázky, v Paříži; 238) r. 1606 v Gaultierově zpracování latinské recense II. zase v Paříži;239) roku 1619 — s textem založeným na Rosweydovi a s Bolswertovými rytinami Blommaertových obrázků — v Antverpách;240) a v překladě Villeforeově v Paříži r. 1647, 1653 a 1708.241) Zpracováním Ros- weyda jsou asi Vies des saints pères des déserts Rob. Arnauda (Paříž r. 1668).242) Rumunsky vzdělán, pokud mi povědomo, Palladius (r. 1754) 243) a Simeon Stalpnicu (r. 1796),244) Simeon patrně — podle příjmení soudíc — z předlohy slovanské. LXXIV. 231) ROSWEYDE LXXIV. 232) Gröber 1. c. 233) GRÖBER, Grundriss II, 2, str. 212. 234) Jeden rkp. z r. 1448. GRÖBER II, 2, str. 91, 90. 235) G. PARIS, La littérature française au moyen âge, 1890, str. 210. 236) ROSWEYDE LXXV. 237) Text zase z lat. recense II. Překlad v obou vydáních týž. ROSWEYDE 238) ROSWEYDE LXXIV. 239) ROSWEYDE LXXIV, LXXV. 240) Soukromé sdělení P. K. A. Knellera, S. J. v Lucemburce. 241) Rovněž. Data posledních dvou vydání nejsou bezpečná. 242) Kniha je jmenována v článku Acta Sanctorum, WETZER-WELTE, Kirchen- I. sv. Lexikon2, 243) GRÖBER II, 3, str. 315. 244) T. str. 316.
Strana 88
88 I. E. Smetánka: Z doby kolem r. 1300 zachovaly se středoanglické legendy o sv. Eufrosyně 245) a Marině.246) Celé Životy vydány po anglicku s textem podle francouzského vydání z r. 1486 tiskem roku 1495 ve West- minsteru.247) V rukopise z r. 1385 zachovalo se zpracování Otců švédské.248) Veliký jest počet textů nizozemských. Prvý hollandský Vader- boeck, Leven der Heiligen Vaderen in der Woestinen, překlad z la- tiny, pochází asi z počátku XV. stol., 249) tisky jsou z let 1480, 250) 1490,251) 1498,252) 1511,253) 1617, 1619 („met Figuren van Abraham Blommaert, in coper gesneden door Bolswert“), 1643 a 1699.254) Jazykem německým vzdělány Vitae několikrát. Prvé zpracování bylo veršované.255) V hojných rukopisných zlomcích dochovalo se z něho kolem 30.000 rýmovaných řádků. Básník vede si proti předlohám docela volně. Do VAnt., kterou dílo zahájil, vetkává životy Peorův, Pavla Thebského, Ammonův, Pavla Sprostného i zmínky o jiných osobách neznámých, pokud se sv. An- tonínem podle údajů kdekoli po sborníku roztroušených přišly do styku; v druhém dílu, věnovaném poustevníkům z HMon., vynechává se zálibou vlastní jména, pokud to nejsou jména poustevníků, vy- pouští a přehazuje kapitoly a neostýchá se vkládati do textu kus z dílu jiného; v části třetí, Buch der bîspelle, rýmuje, co se mu za- líbilo z Apophthegmat, Cassiana, Severa i Palladia, a vynechává vlastní jména zase úplně podle libosti; čtvrtá kniha, z níž zachovány jsou jen dvě legendy, měla asi tvářnost od předloh podobně neodvislou. Vypravování je dovedné. Auktor umí výborně překlenovati trhliny mezi jednotlivými předlohami a zakrývati pravděnepodobnosti líčených událostí. Dílo složil na sklonku stol. XIII. jako pokání za to, že kdysi psával zpěvy světské, a věnoval je podle všeho řádu německých 245) PAUL, Grundriss der germanischen Philologie II, 1, str. 638. 246) T. str. 642. 247) ROSWEYDE LXXV. 248) PAUL, Grundriss II, 1, str. 147. 249) W. J. A. JONCKBLOET, Gesch. der niederländ. Litteratur, přel. W. Berg, I. sv., Lipsko 1870, str. 325. 250) Tamže; také PAUL, Grundr. II, 1, str. 474. 251) ROSWEYDE LXXV. 252) T. a také JONCKBLOET, 1. c. 253) ROSWEYDE LXXV. 254) Sdělení Knellerova. 255) Rozbor jeho podal Jos. HAUPT, Uber das mitteldeutsche Buch der Väter, S. B. víd., phil. hist., sv. 69, str. 71—146.
88 I. E. Smetánka: Z doby kolem r. 1300 zachovaly se středoanglické legendy o sv. Eufrosyně 245) a Marině.246) Celé Životy vydány po anglicku s textem podle francouzského vydání z r. 1486 tiskem roku 1495 ve West- minsteru.247) V rukopise z r. 1385 zachovalo se zpracování Otců švédské.248) Veliký jest počet textů nizozemských. Prvý hollandský Vader- boeck, Leven der Heiligen Vaderen in der Woestinen, překlad z la- tiny, pochází asi z počátku XV. stol., 249) tisky jsou z let 1480, 250) 1490,251) 1498,252) 1511,253) 1617, 1619 („met Figuren van Abraham Blommaert, in coper gesneden door Bolswert“), 1643 a 1699.254) Jazykem německým vzdělány Vitae několikrát. Prvé zpracování bylo veršované.255) V hojných rukopisných zlomcích dochovalo se z něho kolem 30.000 rýmovaných řádků. Básník vede si proti předlohám docela volně. Do VAnt., kterou dílo zahájil, vetkává životy Peorův, Pavla Thebského, Ammonův, Pavla Sprostného i zmínky o jiných osobách neznámých, pokud se sv. An- tonínem podle údajů kdekoli po sborníku roztroušených přišly do styku; v druhém dílu, věnovaném poustevníkům z HMon., vynechává se zálibou vlastní jména, pokud to nejsou jména poustevníků, vy- pouští a přehazuje kapitoly a neostýchá se vkládati do textu kus z dílu jiného; v části třetí, Buch der bîspelle, rýmuje, co se mu za- líbilo z Apophthegmat, Cassiana, Severa i Palladia, a vynechává vlastní jména zase úplně podle libosti; čtvrtá kniha, z níž zachovány jsou jen dvě legendy, měla asi tvářnost od předloh podobně neodvislou. Vypravování je dovedné. Auktor umí výborně překlenovati trhliny mezi jednotlivými předlohami a zakrývati pravděnepodobnosti líčených událostí. Dílo složil na sklonku stol. XIII. jako pokání za to, že kdysi psával zpěvy světské, a věnoval je podle všeho řádu německých 245) PAUL, Grundriss der germanischen Philologie II, 1, str. 638. 246) T. str. 642. 247) ROSWEYDE LXXV. 248) PAUL, Grundriss II, 1, str. 147. 249) W. J. A. JONCKBLOET, Gesch. der niederländ. Litteratur, přel. W. Berg, I. sv., Lipsko 1870, str. 325. 250) Tamže; také PAUL, Grundr. II, 1, str. 474. 251) ROSWEYDE LXXV. 252) T. a také JONCKBLOET, 1. c. 253) ROSWEYDE LXXV. 254) Sdělení Knellerova. 255) Rozbor jeho podal Jos. HAUPT, Uber das mitteldeutsche Buch der Väter, S. B. víd., phil. hist., sv. 69, str. 71—146.
Strana 89
O staročeských Životech sv. Otcův. 89 rytířů. Po Otcích zpracoval Passional a pojal do něho také některé části Životů. O století později zveršoval neznámý pěvec německý samostatně Život sv. Eufrosyny.256) V stol. XV. zpracovány Otc. německou prosou. Z překladatelů znám jest jeden jménem, mnich Peter der Mul. Překlad dochoval se v rkpích a čtyřech tiscích (třech bez udání místa a roku, a jednom z r. 1482). R. 1498 a znovu 1517 vyšly tiskem ve Štrasburce v sa- mostatném svazku illustrované VPauli a VAnt.257) V téže asi době pořízen z Životů německý výtah k účelům kazatelským.258) Z Rosweyda přeloženy Vitae do němčiny čtyřikrát:259) poprvé od Matěje Rottlera, městského faráře v Geisingách (vyd. r. 1692 v Dillingách, 1720 v Augšpurce a Dillingách, 1728 v Dillingách); po druhé od neznámého jesuity (vyd. r. 1704 v Augšpurce a Dillin- gách, r. 1735 v Dillingách); po třetí „von dem Ubersetzer der Werke des heiligen Kirchenvaters J. Klimachus“ (= Fr. S. Hand- wercker) (vyd. r. 1840, 1841 a 1842, vesměs v Řezně); po čtvrté konečně od Mich. Sintzela (vyd. v Augšpurce 1841—47). Nejnovější volný něm. překlad poustevníků Jeronymových podal H. Reinkens.260) Do jihovýchodních jazyků slovanských dostaly se části Životů velmi hojně, rozumí se, že z řečtiny. Nelze si, žel, o této literatuře udělati posud dost jasného pojmu, poněvadž materiál většinou není vydán,261) nebo je vydán za účely ne vědeckými, nýbrž vzdělavatel- nými, a poněvadž mimo to zprávy o jednotlivých sbornících nejsou vždy přesné a spolehlivé. První slovanské překlady Otců vznikly podle všeho ve stol. X. nebo dokonce již IX. po Kr. V té době totiž zpracovávány byly po slovansku již Četoji-Mineji, do jejichž řecké formy některé legendy 262) a do z Životů — Hilarionova, Simeonova a j. — dávno pojaty," 256) MOUREK, Neuhauser bruchstücke einer pergamenthandschrift altdeutscher gedichte ernsten inhalts, Věstník král. č. spol. náuk 1889, str. 139 sl. 257) WACKERNAGEL, Gesch. der deutschen Litt.2, I. svaz., str. 451, a H. DETZEL, Christliche Ikonographie, Freiburg im B. 1896, II, Paul v. Theben. 258) PAUL, Grundriss II, 1, str. 408, pozn. 26. 259) Sdělení P. Knellera. 260) Die Einsiedler des hl. Hieronymus, Šafhúzy 1864. 261) Zejména litovati jest, že Četьjí-Minejí Makariových vydány jen dva svazky. 262) Četbji-Mineji jsou Acta Sanctorum východní církve. Důkaz o vysokém stáří slovanských Čeť-Minejí podal M. N. SPERANSKIJ v článcích Сентябрьская
O staročeských Životech sv. Otcův. 89 rytířů. Po Otcích zpracoval Passional a pojal do něho také některé části Životů. O století později zveršoval neznámý pěvec německý samostatně Život sv. Eufrosyny.256) V stol. XV. zpracovány Otc. německou prosou. Z překladatelů znám jest jeden jménem, mnich Peter der Mul. Překlad dochoval se v rkpích a čtyřech tiscích (třech bez udání místa a roku, a jednom z r. 1482). R. 1498 a znovu 1517 vyšly tiskem ve Štrasburce v sa- mostatném svazku illustrované VPauli a VAnt.257) V téže asi době pořízen z Životů německý výtah k účelům kazatelským.258) Z Rosweyda přeloženy Vitae do němčiny čtyřikrát:259) poprvé od Matěje Rottlera, městského faráře v Geisingách (vyd. r. 1692 v Dillingách, 1720 v Augšpurce a Dillingách, 1728 v Dillingách); po druhé od neznámého jesuity (vyd. r. 1704 v Augšpurce a Dillin- gách, r. 1735 v Dillingách); po třetí „von dem Ubersetzer der Werke des heiligen Kirchenvaters J. Klimachus“ (= Fr. S. Hand- wercker) (vyd. r. 1840, 1841 a 1842, vesměs v Řezně); po čtvrté konečně od Mich. Sintzela (vyd. v Augšpurce 1841—47). Nejnovější volný něm. překlad poustevníků Jeronymových podal H. Reinkens.260) Do jihovýchodních jazyků slovanských dostaly se části Životů velmi hojně, rozumí se, že z řečtiny. Nelze si, žel, o této literatuře udělati posud dost jasného pojmu, poněvadž materiál většinou není vydán,261) nebo je vydán za účely ne vědeckými, nýbrž vzdělavatel- nými, a poněvadž mimo to zprávy o jednotlivých sbornících nejsou vždy přesné a spolehlivé. První slovanské překlady Otců vznikly podle všeho ve stol. X. nebo dokonce již IX. po Kr. V té době totiž zpracovávány byly po slovansku již Četoji-Mineji, do jejichž řecké formy některé legendy 262) a do z Životů — Hilarionova, Simeonova a j. — dávno pojaty," 256) MOUREK, Neuhauser bruchstücke einer pergamenthandschrift altdeutscher gedichte ernsten inhalts, Věstník král. č. spol. náuk 1889, str. 139 sl. 257) WACKERNAGEL, Gesch. der deutschen Litt.2, I. svaz., str. 451, a H. DETZEL, Christliche Ikonographie, Freiburg im B. 1896, II, Paul v. Theben. 258) PAUL, Grundriss II, 1, str. 408, pozn. 26. 259) Sdělení P. Knellera. 260) Die Einsiedler des hl. Hieronymus, Šafhúzy 1864. 261) Zejména litovati jest, že Četьjí-Minejí Makariových vydány jen dva svazky. 262) Četbji-Mineji jsou Acta Sanctorum východní církve. Důkaz o vysokém stáří slovanských Čeť-Minejí podal M. N. SPERANSKIJ v článcích Сентябрьская
Strana 90
90 I. E. Smetánka: té doby sahá nepochybně také převod některého Pateriku.263) Nej- starší psaný kus slovanských Otců zachoval se v nejstarším rukopise slovanských Četují, v kodexu Supraslském (stol. XI.),261) mladší vy- skýtají se v hojných rukopisích Četьjí a Pateriků, v kodexích smí- šených i samy o sobě. Leccos z východoslovanských překladů Životů vyšlo též tiskem. Následující výčet textů, v kterých obsaženy jsou ve zpraco- váních náležících jihovýchodní větvi slovanské oddíly souvisící se Životy Otců, jest ovšem dalek žádoucí zevrubnosti,265) ale i z něho trvám bude viděti, že se Otc. těšily u jihovýchodních Slovanů nemenší oblibě než na křesťanském západě. VAnt., přeložená do slovanštiny neznámým literátem snad na rozkaz arcibiskupa Jana v třicátých letech XI. stol. v Bulharsku,266) vyskýtá se ve dvou rkpích Undolského (Rumj. mus.) č. 231 a 236, v rkpích troj.-serg. č. 763 (XIV/XV. stol.) a č. 684 (XVI. stol.), v rkpném sborníku Chludova č. 195, v bibl. čudovského kláštera č. 23, v novgor. sof. bibl. č. 1366, v cís. veř. knih. Q I, č. 548 (čtyři po- slední rkpy vesměs ze stol. XIV/XV.), v Makarijových Četьjích (17. мпнея�четья до�макарьевскаго состава, Извѣстіа отдѣл. русск. яз. и слов. имп. акад. паукь, Petrohrad 1896, str. 235—257, а Октябрьская м.�ч. до�мак. сост. M3B. VI, 1. sešit, str. 81 sl.; ukázal totiž, že ruské rkpy Četьjí z dob předmaka- riovských — Makarij sestavil veliké Čeť-Mineji v XVI. stol. —, shodné se zá- hřebskými rkpy původu srbského z XV. stol., obsahují skoro bez výjimky text ještě nepozměněný zpracováním metafrastovským, které, byvši provedeno u Řeků v X. stol, šířilo se ponenáhlu i na Rusi, až asi na skonklu XII. stol. vytlačilo texty starší redakce úplně. 263) Paterik, z řeckého Ha(s)otxóv, je název knihy o svatých otcích. O sv. Methoději čte se, že помоклнонъ, рскъше законоз прлкило, и о'хьскьѫ книгы прѣложи; Nestor dovolává se toho, co psáno v „otьčьskycho konigachъ“; úryvky z Paterika jsou již v Sborníku Svjatoslavově z r. 1076; katalog jednoho z klášterů athonských, psaný r. 1143, připomíná mezi ruskými knihami dva Pa- teriky; a v rukopise kazaňské duch. akad. č. 463 čte se, že prý Paterik jeru- salemský přeložen z řečtiny na jazyk „ruský slovenský“ r. 1077. To vše je svě- dectvím, že slovanský převod Pateriku sahá do minulosti velmi daleké. ABRA- моVIč, Изслѣдованія str. 135. 264) MIKLOSICH, Monumenta linguae palaeoslovenicae e codice Suprasliensi, Vídeň, 1851, str. 128—131. 265) Mnoho dat k tomuto katalogu opatřil mi p. Dr. Berendts, docent na theol. fakultě jurjevské. 266) GоLUВINSKIJ, Исторія русской церкви, I. sv. 1. část (Моск. Чтенія 1901, kniha 3.), str. 908.
90 I. E. Smetánka: té doby sahá nepochybně také převod některého Pateriku.263) Nej- starší psaný kus slovanských Otců zachoval se v nejstarším rukopise slovanských Četují, v kodexu Supraslském (stol. XI.),261) mladší vy- skýtají se v hojných rukopisích Četьjí a Pateriků, v kodexích smí- šených i samy o sobě. Leccos z východoslovanských překladů Životů vyšlo též tiskem. Následující výčet textů, v kterých obsaženy jsou ve zpraco- váních náležících jihovýchodní větvi slovanské oddíly souvisící se Životy Otců, jest ovšem dalek žádoucí zevrubnosti,265) ale i z něho trvám bude viděti, že se Otc. těšily u jihovýchodních Slovanů nemenší oblibě než na křesťanském západě. VAnt., přeložená do slovanštiny neznámým literátem snad na rozkaz arcibiskupa Jana v třicátých letech XI. stol. v Bulharsku,266) vyskýtá se ve dvou rkpích Undolského (Rumj. mus.) č. 231 a 236, v rkpích troj.-serg. č. 763 (XIV/XV. stol.) a č. 684 (XVI. stol.), v rkpném sborníku Chludova č. 195, v bibl. čudovského kláštera č. 23, v novgor. sof. bibl. č. 1366, v cís. veř. knih. Q I, č. 548 (čtyři po- slední rkpy vesměs ze stol. XIV/XV.), v Makarijových Četьjích (17. мпнея�четья до�макарьевскаго состава, Извѣстіа отдѣл. русск. яз. и слов. имп. акад. паукь, Petrohrad 1896, str. 235—257, а Октябрьская м.�ч. до�мак. сост. M3B. VI, 1. sešit, str. 81 sl.; ukázal totiž, že ruské rkpy Četьjí z dob předmaka- riovských — Makarij sestavil veliké Čeť-Mineji v XVI. stol. —, shodné se zá- hřebskými rkpy původu srbského z XV. stol., obsahují skoro bez výjimky text ještě nepozměněný zpracováním metafrastovským, které, byvši provedeno u Řeků v X. stol, šířilo se ponenáhlu i na Rusi, až asi na skonklu XII. stol. vytlačilo texty starší redakce úplně. 263) Paterik, z řeckého Ha(s)otxóv, je název knihy o svatých otcích. O sv. Methoději čte se, že помоклнонъ, рскъше законоз прлкило, и о'хьскьѫ книгы прѣложи; Nestor dovolává se toho, co psáno v „otьčьskycho konigachъ“; úryvky z Paterika jsou již v Sborníku Svjatoslavově z r. 1076; katalog jednoho z klášterů athonských, psaný r. 1143, připomíná mezi ruskými knihami dva Pa- teriky; a v rukopise kazaňské duch. akad. č. 463 čte se, že prý Paterik jeru- salemský přeložen z řečtiny na jazyk „ruský slovenský“ r. 1077. To vše je svě- dectvím, že slovanský převod Pateriku sahá do minulosti velmi daleké. ABRA- моVIč, Изслѣдованія str. 135. 264) MIKLOSICH, Monumenta linguae palaeoslovenicae e codice Suprasliensi, Vídeň, 1851, str. 128—131. 265) Mnoho dat k tomuto katalogu opatřil mi p. Dr. Berendts, docent na theol. fakultě jurjevské. 266) GоLUВINSKIJ, Исторія русской церкви, I. sv. 1. část (Моск. Чтенія 1901, kniha 3.), str. 908.
Strana 91
O staročeských Životech sv. Otcův. 91 ledna), v Četьjích Dimitrije Rostovského287) a j.; VPauli v rkpe mosk. akad. (kdysi volokolamském) (stol. XV/XVI.), v Makarijových Četojích (15. ledna; jiná recense), v Četojích Miljutinových, 268) Di- mitrijových a j.; VMalchi v Četbjích Makarijových (26. března), zkráceně v Minejích Dimitrijových, neúplně v jednom rukopise synod. knih. mosk.; v VHil. v rkpe cís. veř. knih. Pogod. č. 71 (XIV. stol.), akad. mosk. (kdysi vokolamsk.) č. 193 (stol. XV.), v Četbjích Maka- rijových (21. října) 260) i Dimitrijových, v cod. misc. troj.-serg. č. 684 (XVI. stol.), v Četьjích Miljutinových a j.;270) Život Pavla Sprostného (ve versi Palladiově) 271) v Suprasl.; VSim. v rkpích mosk. synod. bibl. č. 1296 (XIII/XIV. stol.), mosk. akad. (kdysi volok.) č. 192 (stol. XV.), Četajích Makarijových (1. září),272) Miljutinových a j.; VEuphr. v rkpe mosk. akad. (kdysi volok.) č. 192, v Četnjích Maka- rijových (25. září),273) Dimitrijových i Miljutinových a j.; VMar. v díle Filareta, arcibiskupa černigovského, Житія святыхъ подвижницъ, 2. vyd., Petrohrad 1885. Apophthegmata topické redakce prvé jsou asi obsahem Paterika Jerusalemského. 274) Sborník tento vyskýtá se v slovanských litera- 267) Text zkrácený. Data o Četьjích Dimitrije Rostovského (1651—1709) beru ze spisu Св. Димптрій, митрополптъ Ростовскiй, Moskva 1849, sestaveného, jak oznamuje J. A. SLJAPKIN (Св. Димитрій Ростовскій и его время, Petrohrad 1891, str. IX), A. V. Gorským ze dvou studentských spisů Nečajeva a Barského. Ve spise, jehož půjčení z varšavské univ. knihovny obstaral mi laskavě p. doc. dr. Bidlo, je na str. 129—203 rozbor Dimitrijových Minejí. 268) Četji Miljutinovy jsou rkpis stol. XVII.; chovány jsou v synod. bibl. moskevské. 269) Велпкія Минеп-Четіп. Октябрь. Vydání archaeografické kommisse při cís. akad. petrohr. 1870, str. 1682—1732. 270) Nový překlad, z Iatiny, pořídil prof. J. V. POMJALOVSKIJ a vydal v Pa- lestinském Pateriku seš. 4.; zmiňuje se o něm Византійскій Временипкъ I, str. 436. 211) ABICHT-SCHMIDT, Quellennachweise zum Codex Suprasliensis, Archiv für slav. Phil. XVIII, str. 143. 272) Vydání arch. kommisse CентябpL, 1868, str. 8—19. 273, T. str. 1396—1404. 274) Soudím tak z rozpravy A. KADLUBOVSKÉно Очеркп по псторіп древне- русской лптературы житій святыхъ, Russkij Fil. Věstnik 45 (1901), str. 50 sl. Kadlubovskij udává, že text v Drevnem Pateriku — to je právě Paterik Jerusa- lemský — odpovídá textu u Migne, P. L. 73, 851 sl.; P. L. 73, 851 sl. jest otisk Rosweydovy knihy V. a násl., a Rosweydovy kn. V. a násl. jsou Apophthegmata prvé redakce topické. — GOLUBINSKIJ, Исторія русской церкви str. 914, má Paterik Jerusalemský za spis obsahu posud neurčeného; rovněž ABRAMOVIČ 1. c. str. 138.
O staročeských Životech sv. Otcův. 91 ledna), v Četьjích Dimitrije Rostovského287) a j.; VPauli v rkpe mosk. akad. (kdysi volokolamském) (stol. XV/XVI.), v Makarijových Četojích (15. ledna; jiná recense), v Četojích Miljutinových, 268) Di- mitrijových a j.; VMalchi v Četbjích Makarijových (26. března), zkráceně v Minejích Dimitrijových, neúplně v jednom rukopise synod. knih. mosk.; v VHil. v rkpe cís. veř. knih. Pogod. č. 71 (XIV. stol.), akad. mosk. (kdysi vokolamsk.) č. 193 (stol. XV.), v Četbjích Maka- rijových (21. října) 260) i Dimitrijových, v cod. misc. troj.-serg. č. 684 (XVI. stol.), v Četьjích Miljutinových a j.;270) Život Pavla Sprostného (ve versi Palladiově) 271) v Suprasl.; VSim. v rkpích mosk. synod. bibl. č. 1296 (XIII/XIV. stol.), mosk. akad. (kdysi volok.) č. 192 (stol. XV.), Četajích Makarijových (1. září),272) Miljutinových a j.; VEuphr. v rkpe mosk. akad. (kdysi volok.) č. 192, v Četnjích Maka- rijových (25. září),273) Dimitrijových i Miljutinových a j.; VMar. v díle Filareta, arcibiskupa černigovského, Житія святыхъ подвижницъ, 2. vyd., Petrohrad 1885. Apophthegmata topické redakce prvé jsou asi obsahem Paterika Jerusalemského. 274) Sborník tento vyskýtá se v slovanských litera- 267) Text zkrácený. Data o Četьjích Dimitrije Rostovského (1651—1709) beru ze spisu Св. Димптрій, митрополптъ Ростовскiй, Moskva 1849, sestaveného, jak oznamuje J. A. SLJAPKIN (Св. Димитрій Ростовскій и его время, Petrohrad 1891, str. IX), A. V. Gorským ze dvou studentských spisů Nečajeva a Barského. Ve spise, jehož půjčení z varšavské univ. knihovny obstaral mi laskavě p. doc. dr. Bidlo, je na str. 129—203 rozbor Dimitrijových Minejí. 268) Četji Miljutinovy jsou rkpis stol. XVII.; chovány jsou v synod. bibl. moskevské. 269) Велпкія Минеп-Четіп. Октябрь. Vydání archaeografické kommisse při cís. akad. petrohr. 1870, str. 1682—1732. 270) Nový překlad, z Iatiny, pořídil prof. J. V. POMJALOVSKIJ a vydal v Pa- lestinském Pateriku seš. 4.; zmiňuje se o něm Византійскій Временипкъ I, str. 436. 211) ABICHT-SCHMIDT, Quellennachweise zum Codex Suprasliensis, Archiv für slav. Phil. XVIII, str. 143. 272) Vydání arch. kommisse CентябpL, 1868, str. 8—19. 273, T. str. 1396—1404. 274) Soudím tak z rozpravy A. KADLUBOVSKÉно Очеркп по псторіп древне- русской лптературы житій святыхъ, Russkij Fil. Věstnik 45 (1901), str. 50 sl. Kadlubovskij udává, že text v Drevnem Pateriku — to je právě Paterik Jerusa- lemský — odpovídá textu u Migne, P. L. 73, 851 sl.; P. L. 73, 851 sl. jest otisk Rosweydovy knihy V. a násl., a Rosweydovy kn. V. a násl. jsou Apophthegmata prvé redakce topické. — GOLUBINSKIJ, Исторія русской церкви str. 914, má Paterik Jerusalemský za spis obsahu posud neurčeného; rovněž ABRAMOVIČ 1. c. str. 138.
Strana 92
92 I. E. Smetánka: turách jihovýchodních ve dvojí recensi: jedné, zvané redakcí Savvin- skou nebo také Paterikem Skytským,275) a druhé, zkrácené. Zpraco- vání Savvinské bývá v rkpích smíšených, jako v mosk. synod. č. 153 (XIV. stol.) a troj.-serg. č. 37 (XIV. stol.) nebo v textech samo- statných; redakce kratší bývá připojena skoro vždy k Paterikům jiným. Překlad do slovanštiny pořízen z řečtiny v Bulharsku v stol. XIII. Ruská úprava textu Savvinského vydána r. 1850 v Moskvě s titulem Древній Патерикъ redakcí Душеполезнаго Чтенія;276) jiná vydání jsou z r. 1874 a 1892 (obé v Moskvě)277). Palladiova Historia Lausiaca, zvaná v jihovýchodních literatu- rách slovanských Paterik Egyptský nebo Lavsaik, přeložena byla ve XIV. stol. u Jihoslovanů. 278) Nejstarší texty ruské jsou v rkpích troj.-serg. č. 710 (z r. 1493), kazaňské duch. akad. č. 458 (XV/XIV stol.) a v Makarijových Četujích ke 30. červnu. Obsah jejich jest 279) Ruské místy přeházen; patrně byly vady již v řecké předloze. rkpy Lavsaika z doby po XVI. stol. — soloveck. klášt. č. 452, ka- zaňské duch. akad. č. 453 a 457, kyr.-běloz. klášt. (duch. akad petrohr.) č. 45/1122, hr. Uvarova č. 958, cís. veř. knih. Tolst. II, č. 129 a j. — neobsahují čisté Historiae Lausiacae, nýbrž kompilaci z Leimonu, H. Lausiaky a t zv. Pateriků Skytských.280) Tiskem vyšel Lavsaik v Petrohradě r. 1850. Slovanského zpracování dostalo se i spisu Theodoreta Cyrského; oddíly z něho vyskytují se velmi záhy v Prologu.281) Moschův Astuóv převeden byl do slovanštiny snad samým Methodějem; v jihových. literaturách slovanských koluje pode jmény Paterik Sinajský, Limonis, Limonarь, Lug Duchovnyj. Nejstarší jeho rukopis, ze stol. XII/XIII, chová se v mosk. syn. bibl. pod č. 533; znění jeho odchyluje se místy od textů řeckých i latinských posud 282) R. 1528 dostalo se překladu Limonáře nové úpravy; známých. 275) Archimandrita LEоNID, Свѣдѣніе о славянскихъ п русскихъ переводахъ Патерпковъ различныхъ напменованій и обзоръ редакцій оныхъ ve Čtenijach mosk. 1890, kn. 4. — Jméno „Paterik Skytský“ dává se i jiným druhům Pate- riků rozmanitých recensí. LEONID pod č. 4. ABRAMOVIČ 1. c. str. 139. 276) LEONID 1. c. 217) KADLUBOVSKIJ 1. c. str. 50. 278) LEONID 1. c. pod č. 2. 279) ABRAMOVIČ 1. c. str. 136. 280) ABRAMOVIČ 1. c. str. 136. 281) ABRAMOVIČ 1. c. str. 139. 282) LEONID 1. c. pod č. 1. a). GOLUBINSKIJ 1. c. str. 912. Podle ABRAMOVIČE 1. c. str. 133 a znovu 135 je tento text ze stol. XI.—XII. a má v syn. bibl. č. 551.
92 I. E. Smetánka: turách jihovýchodních ve dvojí recensi: jedné, zvané redakcí Savvin- skou nebo také Paterikem Skytským,275) a druhé, zkrácené. Zpraco- vání Savvinské bývá v rkpích smíšených, jako v mosk. synod. č. 153 (XIV. stol.) a troj.-serg. č. 37 (XIV. stol.) nebo v textech samo- statných; redakce kratší bývá připojena skoro vždy k Paterikům jiným. Překlad do slovanštiny pořízen z řečtiny v Bulharsku v stol. XIII. Ruská úprava textu Savvinského vydána r. 1850 v Moskvě s titulem Древній Патерикъ redakcí Душеполезнаго Чтенія;276) jiná vydání jsou z r. 1874 a 1892 (obé v Moskvě)277). Palladiova Historia Lausiaca, zvaná v jihovýchodních literatu- rách slovanských Paterik Egyptský nebo Lavsaik, přeložena byla ve XIV. stol. u Jihoslovanů. 278) Nejstarší texty ruské jsou v rkpích troj.-serg. č. 710 (z r. 1493), kazaňské duch. akad. č. 458 (XV/XIV stol.) a v Makarijových Četujích ke 30. červnu. Obsah jejich jest 279) Ruské místy přeházen; patrně byly vady již v řecké předloze. rkpy Lavsaika z doby po XVI. stol. — soloveck. klášt. č. 452, ka- zaňské duch. akad. č. 453 a 457, kyr.-běloz. klášt. (duch. akad petrohr.) č. 45/1122, hr. Uvarova č. 958, cís. veř. knih. Tolst. II, č. 129 a j. — neobsahují čisté Historiae Lausiacae, nýbrž kompilaci z Leimonu, H. Lausiaky a t zv. Pateriků Skytských.280) Tiskem vyšel Lavsaik v Petrohradě r. 1850. Slovanského zpracování dostalo se i spisu Theodoreta Cyrského; oddíly z něho vyskytují se velmi záhy v Prologu.281) Moschův Astuóv převeden byl do slovanštiny snad samým Methodějem; v jihových. literaturách slovanských koluje pode jmény Paterik Sinajský, Limonis, Limonarь, Lug Duchovnyj. Nejstarší jeho rukopis, ze stol. XII/XIII, chová se v mosk. syn. bibl. pod č. 533; znění jeho odchyluje se místy od textů řeckých i latinských posud 282) R. 1528 dostalo se překladu Limonáře nové úpravy; známých. 275) Archimandrita LEоNID, Свѣдѣніе о славянскихъ п русскихъ переводахъ Патерпковъ различныхъ напменованій и обзоръ редакцій оныхъ ve Čtenijach mosk. 1890, kn. 4. — Jméno „Paterik Skytský“ dává se i jiným druhům Pate- riků rozmanitých recensí. LEONID pod č. 4. ABRAMOVIČ 1. c. str. 139. 276) LEONID 1. c. 217) KADLUBOVSKIJ 1. c. str. 50. 278) LEONID 1. c. pod č. 2. 279) ABRAMOVIČ 1. c. str. 136. 280) ABRAMOVIČ 1. c. str. 136. 281) ABRAMOVIČ 1. c. str. 139. 282) LEONID 1. c. pod č. 1. a). GOLUBINSKIJ 1. c. str. 912. Podle ABRAMOVIČE 1. c. str. 133 a znovu 135 je tento text ze stol. XI.—XII. a má v syn. bibl. č. 551.
Strana 93
O staročeských Životech sv. Otcův. 93 provedl ji na rozkaz novgorodského metropolity Makaria mnich Do- sitej Osifitije. Tiskem vyšel Limonis poprvé r. 1628 v Kyjevě; nová ruská vydání s titulem Луrъ духовный pořídili Filaret Černigovský r. 1848 a M. Chitrov r. 1896. 283) Po polsku zpracovány Životy Otců dosti pozdě, teprve v stol. XVII. Překlad pořídil Šeb. Piskorski z textu lyonského z r. 1512 a Rosweydova; předlohy své hleděl, jak sám vykládá, reprodukovati doslova. Kniha jeho vyšla tiskem v Krakově r. 1688. 281) Byly i překlady české. O těch níže. — Při takovémto rozsáhlém rozšíření měly Životy Otců značný vliv na litraturu a umění výtvarné. Z nich čerpali příklady a citáty řečníci duchovní. Počátkem XV. stol. užil jich Španěl Climente Sanchez, skládaje pro potřeby kazatelské Libro de Exemplos, 285) koncem stol. XV. pořídil k stej- nému účelu výtah z Životů neznámý Němec; 286) vydání protestantské hlásá na titulu, že jest „in usum ministrorum verbi“, a jesuita Ros- weyde přidává k svým Vitae veliký „index concionatorius“; v oblibě Životů shodovali se patrně kazatelé katoličtí i protestantští. 287) Ze čtení Životů odnesla si řada literátů podnět k nábož- nému spisování historickému. Sulpicius Severus napsal Život sv. Martina a Rehoř Veliký své slavné Dialogy jako pendant k ŽOtců,288) v jihovýchodních pak literaturách slovanských vznikla pod vlivem pře- ložených Pateriků, které, pojaty byvše do Prologu, staly se každo- 283) Jsou v jiho-vých. literaturách slovanských ještě jiné Pateriky: abe- cední, přeložený na Athoně v XIII. stol. a vydaný moderně r. 1846 s titulem Душеспасительпыя сказанія о подвижнпчествѣ св. отецъ; různé skytské; římský, překlad Dialogů Rehořových, provedený podle jedněch v Bulharsku v X. stol., podle druhých na Rusi; byzantský, kompilace z Leimonu, Hist. Laus., Pateriku abecedního a jiných knih; a ještě jiné, o kterých se neví vůbec, co v nich je. „Otázka Pateriků ještě čeká svého objasnění“ (Golubinskij). 284) Má 862 str. ve fol. a titul Zywoty Oycow, Abo Dzieje y Duchowne powieśči Starcow, Zakonnikow, Pustelnikow wschodnich. Przez S. Hieronima y inszych pisane atd. ESTREICHER, Bibliografja polska XVIII, str. 189. 285) GRÖBER 1. c. II, 2, str. 414. 286) Připomínaný již výše str. 89. 287) U nás našel Vitas patrum citován u lutherského kazatele Štelcara Želetavského (koncem stol. XVI.) A. NovÁK, L. fil. 29, str. 381. Citát není obsa- žen sice v kázání, ale dokazuje, že kazatel Štelcar Vitas patrum znal. 288) G. PARIS, La litt. franc. au moyen âge str. 210.
O staročeských Životech sv. Otcův. 93 provedl ji na rozkaz novgorodského metropolity Makaria mnich Do- sitej Osifitije. Tiskem vyšel Limonis poprvé r. 1628 v Kyjevě; nová ruská vydání s titulem Луrъ духовный pořídili Filaret Černigovský r. 1848 a M. Chitrov r. 1896. 283) Po polsku zpracovány Životy Otců dosti pozdě, teprve v stol. XVII. Překlad pořídil Šeb. Piskorski z textu lyonského z r. 1512 a Rosweydova; předlohy své hleděl, jak sám vykládá, reprodukovati doslova. Kniha jeho vyšla tiskem v Krakově r. 1688. 281) Byly i překlady české. O těch níže. — Při takovémto rozsáhlém rozšíření měly Životy Otců značný vliv na litraturu a umění výtvarné. Z nich čerpali příklady a citáty řečníci duchovní. Počátkem XV. stol. užil jich Španěl Climente Sanchez, skládaje pro potřeby kazatelské Libro de Exemplos, 285) koncem stol. XV. pořídil k stej- nému účelu výtah z Životů neznámý Němec; 286) vydání protestantské hlásá na titulu, že jest „in usum ministrorum verbi“, a jesuita Ros- weyde přidává k svým Vitae veliký „index concionatorius“; v oblibě Životů shodovali se patrně kazatelé katoličtí i protestantští. 287) Ze čtení Životů odnesla si řada literátů podnět k nábož- nému spisování historickému. Sulpicius Severus napsal Život sv. Martina a Rehoř Veliký své slavné Dialogy jako pendant k ŽOtců,288) v jihovýchodních pak literaturách slovanských vznikla pod vlivem pře- ložených Pateriků, které, pojaty byvše do Prologu, staly se každo- 283) Jsou v jiho-vých. literaturách slovanských ještě jiné Pateriky: abe- cední, přeložený na Athoně v XIII. stol. a vydaný moderně r. 1846 s titulem Душеспасительпыя сказанія о подвижнпчествѣ св. отецъ; různé skytské; římský, překlad Dialogů Rehořových, provedený podle jedněch v Bulharsku v X. stol., podle druhých na Rusi; byzantský, kompilace z Leimonu, Hist. Laus., Pateriku abecedního a jiných knih; a ještě jiné, o kterých se neví vůbec, co v nich je. „Otázka Pateriků ještě čeká svého objasnění“ (Golubinskij). 284) Má 862 str. ve fol. a titul Zywoty Oycow, Abo Dzieje y Duchowne powieśči Starcow, Zakonnikow, Pustelnikow wschodnich. Przez S. Hieronima y inszych pisane atd. ESTREICHER, Bibliografja polska XVIII, str. 189. 285) GRÖBER 1. c. II, 2, str. 414. 286) Připomínaný již výše str. 89. 287) U nás našel Vitas patrum citován u lutherského kazatele Štelcara Želetavského (koncem stol. XVI.) A. NovÁK, L. fil. 29, str. 381. Citát není obsa- žen sice v kázání, ale dokazuje, že kazatel Štelcar Vitas patrum znal. 288) G. PARIS, La litt. franc. au moyen âge str. 210.
Strana 94
94 I E. Smetánka: denním čtením kostelním i domácím,289) celá nepřehledná literatura Pateriků domácích. 290) Na Otc. inspirovala se poněkud i krásná literatura. Byly o světcích Životů četné básně latinské,291) v XII. stol. opěvována sv. Eufrosyna verši francouzskými,292) v XIX. nadchl se Athanasiem Flaubert k Pokušením sv. Antonína, z Jeronyma vzešel Vrchlického Hilarion a Anatole France pokusil se se zdarem upraviti legendu sv. Eufrosyny pro vkus moderní. 293) Malíři a ryjci našli v Otc. bohatý zdroj látek.294) Nezhrdali jím v stol. XIV, XV, XVI, XVII. (v těchto dvou zejména) a XIX. ani velcí umělci, jako A. i P. Lorenzettové, Schongauer, Pinturicchio, Bosch, Carotto, Dürer, Kranach, Lukáš Leydský, P. Brueghel, R. Sadeler, A. Carracci, Goltzius, Abr. Bloemart, Corn Galle, Boëtius à Bolswert, Ribera, Callot, Velasquez, Zurbaran, Teniers, Salv. Rosa, Blooteling, Schäffer, Steinle, Gallait. Kolikrát a jak rozmanitě malován jen sv. Antonín! Kolik krásných miniatur je v jediném českém rkpu Otců z doby jagellonské! A co umělých rytin obsahují illustrované sborníky Životův! * Zájem o Životy Otců zachvátil i Čechy. Překládáno bylo z nich do češtiny třikrát. První pokus překladu byl veršovaný. Zachován sice není, ale lze jej částečně restaurovati ze znění rukopisů, jejichž popis podán byl na počátku této studie. Překladatel totiž, z jehož péra vy- plynul text našich rkpů, pojal starý veršovaný překlad do svého díla; pro potřebu prosaickou upravil jej tím, že slova rýmová přeložil doprostřed verše nebo přeměnil co do tvaru (domněnie — domnie- 289) KADLUBOVSKIJ 1. c. str. 49. 290) T. str. 50. ABRAMOVIČ, 1. c. str. 131. 291) O Antonínovi Anal. Boll. XXI, 293, o Pavlovi Thebském t. XI, 282, o Hilarionovi P. L. CXXXV, 531, o Simeonovi Stylitovi P. L. CXXXV, 575, o Eufrosyně Acta SS. Febr. II, 536, o Marině Anal. Boll. XI, 246. 292) Anal. Boll. II, str. 195. 293) O zpracování tomto Byz. Zeitschrift X, str. 319. 294) WESSELY, Iconographie Gottes und der Heiligen, Lipsko 1874; H. DETZEL, Christliche Ikonographie, Freiburg im B., 1896; BAUM, Život sv. otcův, kteří obývali na poušti, Tam. arch. VII, str. 337; CHYTIL, Vývoj miniaturního malířství českého za doby králů rodu jagellonského, Praha 1896, str. 48—50.
94 I E. Smetánka: denním čtením kostelním i domácím,289) celá nepřehledná literatura Pateriků domácích. 290) Na Otc. inspirovala se poněkud i krásná literatura. Byly o světcích Životů četné básně latinské,291) v XII. stol. opěvována sv. Eufrosyna verši francouzskými,292) v XIX. nadchl se Athanasiem Flaubert k Pokušením sv. Antonína, z Jeronyma vzešel Vrchlického Hilarion a Anatole France pokusil se se zdarem upraviti legendu sv. Eufrosyny pro vkus moderní. 293) Malíři a ryjci našli v Otc. bohatý zdroj látek.294) Nezhrdali jím v stol. XIV, XV, XVI, XVII. (v těchto dvou zejména) a XIX. ani velcí umělci, jako A. i P. Lorenzettové, Schongauer, Pinturicchio, Bosch, Carotto, Dürer, Kranach, Lukáš Leydský, P. Brueghel, R. Sadeler, A. Carracci, Goltzius, Abr. Bloemart, Corn Galle, Boëtius à Bolswert, Ribera, Callot, Velasquez, Zurbaran, Teniers, Salv. Rosa, Blooteling, Schäffer, Steinle, Gallait. Kolikrát a jak rozmanitě malován jen sv. Antonín! Kolik krásných miniatur je v jediném českém rkpu Otců z doby jagellonské! A co umělých rytin obsahují illustrované sborníky Životův! * Zájem o Životy Otců zachvátil i Čechy. Překládáno bylo z nich do češtiny třikrát. První pokus překladu byl veršovaný. Zachován sice není, ale lze jej částečně restaurovati ze znění rukopisů, jejichž popis podán byl na počátku této studie. Překladatel totiž, z jehož péra vy- plynul text našich rkpů, pojal starý veršovaný překlad do svého díla; pro potřebu prosaickou upravil jej tím, že slova rýmová přeložil doprostřed verše nebo přeměnil co do tvaru (domněnie — domnie- 289) KADLUBOVSKIJ 1. c. str. 49. 290) T. str. 50. ABRAMOVIČ, 1. c. str. 131. 291) O Antonínovi Anal. Boll. XXI, 293, o Pavlovi Thebském t. XI, 282, o Hilarionovi P. L. CXXXV, 531, o Simeonovi Stylitovi P. L. CXXXV, 575, o Eufrosyně Acta SS. Febr. II, 536, o Marině Anal. Boll. XI, 246. 292) Anal. Boll. II, str. 195. 293) O zpracování tomto Byz. Zeitschrift X, str. 319. 294) WESSELY, Iconographie Gottes und der Heiligen, Lipsko 1874; H. DETZEL, Christliche Ikonographie, Freiburg im B., 1896; BAUM, Život sv. otcův, kteří obývali na poušti, Tam. arch. VII, str. 337; CHYTIL, Vývoj miniaturního malířství českého za doby králů rodu jagellonského, Praha 1896, str. 48—50.
Strana 95
O staročeských Životech sv. Otcův. 95 wanie). 295) Za obsah ztracené verše měly vypravování o sv. Janu z HMon. Složeny byly, jak ukazují rýmy ztracije — znyje a synu — čiňu v době, kdy se prováděla přehláska měkkého u v i, t. j. v první polovici století XIV.296) Druhý převod byl prosaický, ten, jehož rukopisy popsány byly v I. části této práce. 297) Pořízen byl zlatiny. Svědčí tomu: 1. že se text český s latin- ským kryje; 2. latinismy nebo běžné v latině graecismy v koncov- kách slov: té dědiny, jenžto słuove nyczebeny B 142b 298) (lat. Nice- beni agelli colonus), hlava té vlasti Thebaydis A 108a, do vlastí zabulonys tak řečených B 93a (in partibus Gebalonis), do chrámu Wenerys té modly B 162a (in templum Veneris), Izydys toho boha B 202b (Isidis), u Menfeos v těch vlastech B 34a (in regionibus Mempheos), na púšti řečenú celcydos B 142b (ad eremum Chalcidos), (poutník) Nylum přěchodieše A 131b (Nilum), u czírenen B 40a (circa Sienem), do ſczythym B 84a (in Scithim), po oſyrym po takéj bohyni B 202b (Osirim), w narbona B 104b (a Narbona), příleží moři Partenyo B 39b (Parthenio mari), bliz Dyolcho od města B 39b (op- pido Diolco), Mazytes ti pohani B 124b (Mazices), krajina Czyreno- rum tak řečená B 105a (Cyrenorum ora), v tom městci Arfeniotarum B 179a (in Arsinoitarum oppido), mezi ymas a mezi tú vlastí B 142b (inter Immas); 3. latinismy ve vazbách: ješťe jest tebe potřěbie na zemi přebývati B 17a (responsum est ei a Domino parum adhuc temporis debere eum conversari), Jeronymus mnien jest, by následo- val knih Origenových B 106b (Hieronymus Origenem secutus puta- batur; A 303a, C 106b, E 145b čtou dokonce: J. mnien jest násle- dovati knih); 4. latinská slova v textu: přěd toho pústenníka, jenž sluove latině Anachoryta, to je česky pústenník, jenž latině neumie B 110a (ante anachoretae pedes), falacy (!) točíš diabli B 185a (sa- tellites impii cum principe suo diabolo); 5. chybný překlad vyloži- telný z latiny: ta oba (biskupy) Konstancius zanefl do těch miest B 164a (deportaverat = internoval); a 6. omyl vysvětlitelný jen pře- psáním v latině: dvadcěti tisíc muzíj a mnichuov desět tisícuov B 33b (viginti milia virginum, z virginum virorum). 295) Na rýmy v Otc. upozornil JUNGMANN v Historii lit. č. 2, str. 41, č. 148. Restauraci veršů provedl V. PRACH v článku Trosky staročeské rýmované legendy (Rozpravy filol. věnované J. Gebauerovi 1898), str. 154 sl. 296) PRACH I. c. str. 160. 297) Vydán byl z tohoto překladu kus textu A ve Výboru I (1845), str. 1161 sl. a kus textu B v L. fil. 1884, str. 111 sl. 298) Cituji jeden rukopis místo mnohých.
O staročeských Životech sv. Otcův. 95 wanie). 295) Za obsah ztracené verše měly vypravování o sv. Janu z HMon. Složeny byly, jak ukazují rýmy ztracije — znyje a synu — čiňu v době, kdy se prováděla přehláska měkkého u v i, t. j. v první polovici století XIV.296) Druhý převod byl prosaický, ten, jehož rukopisy popsány byly v I. části této práce. 297) Pořízen byl zlatiny. Svědčí tomu: 1. že se text český s latin- ským kryje; 2. latinismy nebo běžné v latině graecismy v koncov- kách slov: té dědiny, jenžto słuove nyczebeny B 142b 298) (lat. Nice- beni agelli colonus), hlava té vlasti Thebaydis A 108a, do vlastí zabulonys tak řečených B 93a (in partibus Gebalonis), do chrámu Wenerys té modly B 162a (in templum Veneris), Izydys toho boha B 202b (Isidis), u Menfeos v těch vlastech B 34a (in regionibus Mempheos), na púšti řečenú celcydos B 142b (ad eremum Chalcidos), (poutník) Nylum přěchodieše A 131b (Nilum), u czírenen B 40a (circa Sienem), do ſczythym B 84a (in Scithim), po oſyrym po takéj bohyni B 202b (Osirim), w narbona B 104b (a Narbona), příleží moři Partenyo B 39b (Parthenio mari), bliz Dyolcho od města B 39b (op- pido Diolco), Mazytes ti pohani B 124b (Mazices), krajina Czyreno- rum tak řečená B 105a (Cyrenorum ora), v tom městci Arfeniotarum B 179a (in Arsinoitarum oppido), mezi ymas a mezi tú vlastí B 142b (inter Immas); 3. latinismy ve vazbách: ješťe jest tebe potřěbie na zemi přebývati B 17a (responsum est ei a Domino parum adhuc temporis debere eum conversari), Jeronymus mnien jest, by následo- val knih Origenových B 106b (Hieronymus Origenem secutus puta- batur; A 303a, C 106b, E 145b čtou dokonce: J. mnien jest násle- dovati knih); 4. latinská slova v textu: přěd toho pústenníka, jenž sluove latině Anachoryta, to je česky pústenník, jenž latině neumie B 110a (ante anachoretae pedes), falacy (!) točíš diabli B 185a (sa- tellites impii cum principe suo diabolo); 5. chybný překlad vyloži- telný z latiny: ta oba (biskupy) Konstancius zanefl do těch miest B 164a (deportaverat = internoval); a 6. omyl vysvětlitelný jen pře- psáním v latině: dvadcěti tisíc muzíj a mnichuov desět tisícuov B 33b (viginti milia virginum, z virginum virorum). 295) Na rýmy v Otc. upozornil JUNGMANN v Historii lit. č. 2, str. 41, č. 148. Restauraci veršů provedl V. PRACH v článku Trosky staročeské rýmované legendy (Rozpravy filol. věnované J. Gebauerovi 1898), str. 154 sl. 296) PRACH I. c. str. 160. 297) Vydán byl z tohoto překladu kus textu A ve Výboru I (1845), str. 1161 sl. a kus textu B v L. fil. 1884, str. 111 sl. 298) Cituji jeden rukopis místo mnohých.
Strana 96
96 I. E. Smetánka: Slohově jest staročeské vzdělání, opravíme-li vady jednotlivých rukopisů srovnáváním dochovaných versí, plynné a hladké. Krátké věty jsou úplně bezvadné. V delších naskytne se tu a tam vybočení z vazby nebo jiná neobratnost, ale nedostatky tyto vyváženy jsou do- cela dlouhými periodami, které jsou stavěny přímo dokonale. K ori- ginálu přiléhá vzdělání staročeské ne sice doslovným zněním, ale my- šlenkově úplně věrně. O sobě nečiní překladatel nejmenší zmínky a z nepatrných úchylek jeho od latinského originálu nelze se domysliti o něm, o jeho původu, vzdělání a společenském postavení, také nic. Kdy vzniklo toto vzdělání? Rukopisy jeho pocházejí z třetí čtvrtiny XV. stol. Značný počet a čtyři generace jejich ukazují k tomu, že prvopis, z něhož vyply- nuly, byl o hodně starší. Jazykové archaismy, které jsme shledali jedny v textu B, jiné v textě A a jiné v rukopisích obou — přesná jotace, -iji m. -uji v VI. třídě slovesné, črt atd., b, nrav, neutr. zájm. se, zájm. sen vů- bec, silný aorist, tvary jieste, viešte a hojné jmenné tvary kompara- tivní — a které zajisté nebyly přidány opisovači, nýbrž dochovaly se do opisů z textu staršího, jenž je, nyní rozptýlené, měl všecky pohromadě a nepochybně měrou ještě hojnější, ty hlásí se do sto- letí XIV. Ve XIV. století udává přibližný termín a quo připomenuté již vzdělání veršované; je to doba přehlásky u v i. S tím se vším shoduje se i literární ráz památky. Po německu vzdělal Životy Otců veršem týž básník, který zpracoval německý Pas- sional; proč by nebyly mohly české Otc. vzniknouti asi v téže době, jako český Passional? Nebyly-li vzdělány tak záhy, nýbrž o něco později — čehož rozhodnouti nelze —, byla půda pro ně stavem myslí, jejichž pozornost po řečech Waldhauserových a Milíčových na život mnišský ostře byla upiata, připravena tím spíše. Třetí, opět prosaický, český překlad Otc. pochází ze století XVI. Dochoval se ve třech rukopisích. Jeden chová se na Strahově.299) Je papírový, foliový, o 333 li- stech, psán ve dvou sloupcích; dokončen byl roku 1508 (datum na 1. 296a). Obsahuje HMon., hojně větších, samostatných legend (více než překlad staročeský), mnoho Apophthegmat, výtah z Cassiana a ze Sulpicia a legendu o Barlaamovi. 299) Za ochotu, s níž mi byl dán na prohlédnutí, děkuji bibliothekáři dru Zahradníkovi.
96 I. E. Smetánka: Slohově jest staročeské vzdělání, opravíme-li vady jednotlivých rukopisů srovnáváním dochovaných versí, plynné a hladké. Krátké věty jsou úplně bezvadné. V delších naskytne se tu a tam vybočení z vazby nebo jiná neobratnost, ale nedostatky tyto vyváženy jsou do- cela dlouhými periodami, které jsou stavěny přímo dokonale. K ori- ginálu přiléhá vzdělání staročeské ne sice doslovným zněním, ale my- šlenkově úplně věrně. O sobě nečiní překladatel nejmenší zmínky a z nepatrných úchylek jeho od latinského originálu nelze se domysliti o něm, o jeho původu, vzdělání a společenském postavení, také nic. Kdy vzniklo toto vzdělání? Rukopisy jeho pocházejí z třetí čtvrtiny XV. stol. Značný počet a čtyři generace jejich ukazují k tomu, že prvopis, z něhož vyply- nuly, byl o hodně starší. Jazykové archaismy, které jsme shledali jedny v textu B, jiné v textě A a jiné v rukopisích obou — přesná jotace, -iji m. -uji v VI. třídě slovesné, črt atd., b, nrav, neutr. zájm. se, zájm. sen vů- bec, silný aorist, tvary jieste, viešte a hojné jmenné tvary kompara- tivní — a které zajisté nebyly přidány opisovači, nýbrž dochovaly se do opisů z textu staršího, jenž je, nyní rozptýlené, měl všecky pohromadě a nepochybně měrou ještě hojnější, ty hlásí se do sto- letí XIV. Ve XIV. století udává přibližný termín a quo připomenuté již vzdělání veršované; je to doba přehlásky u v i. S tím se vším shoduje se i literární ráz památky. Po německu vzdělal Životy Otců veršem týž básník, který zpracoval německý Pas- sional; proč by nebyly mohly české Otc. vzniknouti asi v téže době, jako český Passional? Nebyly-li vzdělány tak záhy, nýbrž o něco později — čehož rozhodnouti nelze —, byla půda pro ně stavem myslí, jejichž pozornost po řečech Waldhauserových a Milíčových na život mnišský ostře byla upiata, připravena tím spíše. Třetí, opět prosaický, český překlad Otc. pochází ze století XVI. Dochoval se ve třech rukopisích. Jeden chová se na Strahově.299) Je papírový, foliový, o 333 li- stech, psán ve dvou sloupcích; dokončen byl roku 1508 (datum na 1. 296a). Obsahuje HMon., hojně větších, samostatných legend (více než překlad staročeský), mnoho Apophthegmat, výtah z Cassiana a ze Sulpicia a legendu o Barlaamovi. 299) Za ochotu, s níž mi byl dán na prohlédnutí, děkuji bibliothekáři dru Zahradníkovi.
Strana 97
O staročeských Životech sv. Otcův. 97 Druhý uložen jest v Klementinu (sig. VXII. A 2). Je to nádherný kodex pergamenový, krásně psaný a vyzdobený četnými malbami; pořízen byl nákladem pana Ladislava ze Šternberka na Bechyni a dodělán na sv. Ludmilu r. 1516. 300) Obsah je týž jako v rkpe stra- hovském; jen předmluva má poněkud jiné znění, a to, co v rkpe strahovském je na 1. 296a—333b, chybí. Třetí text konečně jest také v Klementinu (sign. XVII C 19). Má formát foliový, 289 listů papírových, písmo ve dvou sloupcích; dohotoven byl v postě r. 1516 (datum na 1. 289b). Přední část jest ztracena. Podle přípisku na 1. 1a býval v XVIII. stol. majetkem je- suitské kolleje krumlovské. Text všech těchto tří rukopisů je týž, odchylný od vzdělání staročeského. Za původce jeho hlásí se ušlechtilý humanista Rehoř Hrubý z Jelení.301) Překládal Otc. na výdělek a provedl práci svou „v krátkém času spěšně“; hledě více smyslu než slov; chtěl se pa- trně zbaviti brzy „latiny nedobré“ svého originálu, „jakés nemotorné kobčiny“. Duch díla mu, třebas kališníku a humanistovi, nevadil. Se zázraky se smiřoval vzpomínkou na divy biblické, a jedovaté paral- lely mezi mnichy někdejšími a současnými, vynořující se mu při díle na mysli, oslazovaly mu práci. Překlad nepatří k nejlepším jeho pracím, ale čte se příjemně. Jak viděti, měly Otc. u nás patrně hojně čtenářů. Co vá- bilo k nim jinde, táhlo i u nás. Kazatel vybíral z nich příklady, upřímný mnich díval se do nich na vtělený svůj ideál, světák hledal si tu pikantní kusy o ďábelských pokušeních. U nás byly však k oblibě Otc. ještě jiné příčiny, ty, které diktovaly Rehořovi krutá slova: „Tak veď sú tito nynější (mniši) k oněmno (egyptským) po- dobní jako lajno k muškátovému květu nebo jako mrzký tapart k šar- latu“ (1b v XVII A 2) — neutěšený stav mnišství v Čechách a hu- sitství. Líčení, jak ideálně krásný býval asketický život dávno a da- leko, hodilo se výborně k mravní náladě české reformace. 300) O něm: BAUM v Pam. arch. VII, str. 337 sl.; CHYTIL 1. c.; Jos. TRU- HLÁŘ, Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladislava II, 1894 (Rozpr. české akad. tř. III, ročník III, č. 4), str. 177 sl. 301) „Ty životy (paustevníkuov) mají Čechové a Moravané moji prací mú v češtině vyložené“. TRUHLÁŘ, Humanismus str. 177.
O staročeských Životech sv. Otcův. 97 Druhý uložen jest v Klementinu (sig. VXII. A 2). Je to nádherný kodex pergamenový, krásně psaný a vyzdobený četnými malbami; pořízen byl nákladem pana Ladislava ze Šternberka na Bechyni a dodělán na sv. Ludmilu r. 1516. 300) Obsah je týž jako v rkpe stra- hovském; jen předmluva má poněkud jiné znění, a to, co v rkpe strahovském je na 1. 296a—333b, chybí. Třetí text konečně jest také v Klementinu (sign. XVII C 19). Má formát foliový, 289 listů papírových, písmo ve dvou sloupcích; dohotoven byl v postě r. 1516 (datum na 1. 289b). Přední část jest ztracena. Podle přípisku na 1. 1a býval v XVIII. stol. majetkem je- suitské kolleje krumlovské. Text všech těchto tří rukopisů je týž, odchylný od vzdělání staročeského. Za původce jeho hlásí se ušlechtilý humanista Rehoř Hrubý z Jelení.301) Překládal Otc. na výdělek a provedl práci svou „v krátkém času spěšně“; hledě více smyslu než slov; chtěl se pa- trně zbaviti brzy „latiny nedobré“ svého originálu, „jakés nemotorné kobčiny“. Duch díla mu, třebas kališníku a humanistovi, nevadil. Se zázraky se smiřoval vzpomínkou na divy biblické, a jedovaté paral- lely mezi mnichy někdejšími a současnými, vynořující se mu při díle na mysli, oslazovaly mu práci. Překlad nepatří k nejlepším jeho pracím, ale čte se příjemně. Jak viděti, měly Otc. u nás patrně hojně čtenářů. Co vá- bilo k nim jinde, táhlo i u nás. Kazatel vybíral z nich příklady, upřímný mnich díval se do nich na vtělený svůj ideál, světák hledal si tu pikantní kusy o ďábelských pokušeních. U nás byly však k oblibě Otc. ještě jiné příčiny, ty, které diktovaly Rehořovi krutá slova: „Tak veď sú tito nynější (mniši) k oněmno (egyptským) po- dobní jako lajno k muškátovému květu nebo jako mrzký tapart k šar- latu“ (1b v XVII A 2) — neutěšený stav mnišství v Čechách a hu- sitství. Líčení, jak ideálně krásný býval asketický život dávno a da- leko, hodilo se výborně k mravní náladě české reformace. 300) O něm: BAUM v Pam. arch. VII, str. 337 sl.; CHYTIL 1. c.; Jos. TRU- HLÁŘ, Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladislava II, 1894 (Rozpr. české akad. tř. III, ročník III, č. 4), str. 177 sl. 301) „Ty životy (paustevníkuov) mají Čechové a Moravané moji prací mú v češtině vyložené“. TRUHLÁŘ, Humanismus str. 177.
Strana 98
OBSAH. 12 Str. Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 I. Staročeské rukopisy Životů. - Rukopis A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Rukopis B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Rukopis C . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Rukopis D .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Rukopis E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Vzájemný poměr rukopisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 be II. Obsah Životů, jejich auktoři, hodnověrnost a recense řecké i latinské. Vitae patrum vûbec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Život sv. Antonína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Život Pavla Thebského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Život Malchův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Život sv. Hilariona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Historia monachorum in Aegypto . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Apophthegmata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Sulpicius Severus a Cassianus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Život Simeona Stylity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Legendy o sv. Eufrosyně a Marině . . . . . . . . . . . . . . . . 79 III. Literární význam Životů; české překlady. Řecké a latinské sborníky Životův a jich rozšíření . . . . . . . . . 82 Překlady do jazyků národních orientálních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 do vlaštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 do portugalštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do katalonštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do jazyka francouzského . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do rumunštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do jazyka anglického . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
OBSAH. 12 Str. Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 I. Staročeské rukopisy Životů. - Rukopis A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Rukopis B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Rukopis C . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Rukopis D .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Rukopis E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Vzájemný poměr rukopisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 be II. Obsah Životů, jejich auktoři, hodnověrnost a recense řecké i latinské. Vitae patrum vûbec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Život sv. Antonína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Život Pavla Thebského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Život Malchův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Život sv. Hilariona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Historia monachorum in Aegypto . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Apophthegmata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Sulpicius Severus a Cassianus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Život Simeona Stylity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Legendy o sv. Eufrosyně a Marině . . . . . . . . . . . . . . . . 79 III. Literární význam Životů; české překlady. Řecké a latinské sborníky Životův a jich rozšíření . . . . . . . . . 82 Překlady do jazyků národních orientálních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 do vlaštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 do portugalštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do katalonštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do jazyka francouzského . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do rumunštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 do jazyka anglického . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Strana 99
Str. do švédštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 vzdělání nizozemská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 zpracování v jazyce německém . . . . . . . . . . . . . . . 88 překlady do jihových. jazyků slovanských . . . . . . . . . . 89 Životy polské . . . . . . . . . . . . 93 . Vliv Životů na literaturu kazatelskou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 historickou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 krásnou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Zpracování látek z Otc. v umění výtvarném . . . . . . . . . . . . 94 Závěr . . . Překlady české veršem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 prosou staročeskou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Hrubého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 . . . .
Str. do švédštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 vzdělání nizozemská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 zpracování v jazyce německém . . . . . . . . . . . . . . . 88 překlady do jihových. jazyků slovanských . . . . . . . . . . 89 Životy polské . . . . . . . . . . . . 93 . Vliv Životů na literaturu kazatelskou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 historickou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 krásnou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Zpracování látek z Otc. v umění výtvarném . . . . . . . . . . . . 94 Závěr . . . Překlady české veršem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 prosou staročeskou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Hrubého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 . . . .
- 1: Array
- 98: Array